Dračí Věk
hrálo se Denně
od: 12. května 2010 22:49 do: 31. srpna 2010 20:37
Dobrodružství vedl(a) Michy.Machy
| |
 | Oltář praví, že to byla lidská domýšlivost, která přivedla zplozence na tento svět. Mágové se pokoušeli zmocnit nebes, ale místo toho je zničili. Byli vyhnáni, pokřiveni a prokleti vlastní zkažeností. Vrátili se zpět jako zrůdná monstra, první ze zplozenců. Proměnili se v Nákazu, nezastavitelnou a nelítostnou, která postila všechny země. Trpasličí království zanikla jako první a z Hlubokých cest se na nás valila jedna vlna zplozenců za druhou, dokud jsme nebyli téměř vyhubeni…..Ale pak přišli Šedí Strážci. Muži a ženy všech ras, bojovníci a mágové, barbaři a králové….Šedí strážci obětovali vše, aby zastavili proud nemilosrdné temnoty…..a obstáli. Od onoho vítězství uplynula již čtyři staletí a po celou tu dobu se máme stále na pozoru, bdíme a očekáváme návrat zplozenců. Ale ti, kteří nás kdysi oslavovali jako hrdiny… již zapomněli. Není nás již mnoho a naše varování se přehlížela příliš dlouho. Možná je již příliš pozdě, neboť jsem na vlastní oči viděl, co se skrývá za obzorem. Stvořiteli milosrdný, smiluj se nad námi všemi. |
| |
| Úvod - Hrad Couslandů Vaše cesta začíná na panství Cousladů, Jste vojáci, sluhové nebo šlechtici kteří zde jsou a vyčkávají na příchod Duncana mocného Šedého strážce který varuje Krále Tyerna před přicházející nákazou zplozenců. Duncan: “ Vaše milosti jsem zde abych zde nalezl rekruty do řad Šedích strážců. A také vás požádal o pomoc kterou potřebujeme. Podle smlouvy která se sepsala před čtyřmi staletími se všechny rody, národy i rasy musí spojit proti nákaze. Král Cailan je již v pevnosti Strážců a vyčkává až dorazí posily co se postaví na odpor zplozencům.“ Král i ostatní z šlechty jen čekají, až Duncan vysvětlí vše co musí aby sním vyjel Král i se s vím synem a vojskem do boje pomoci Králi Fereldenu Cailanovi. Král Tyern:“ Duncane zde se najdou rekruti co se mohou přidat do vašich řad. A věř že Já a mé vojsko jsme připraveni za úsvitu vyrazit do bitvy. Nyní jděte přátelé. Čeká nás dlouhá cesta tak se na zítřek dobře vyspěte.“ Vůdci a Vládci nejmocnějšího Království v zemi se připojují také. Šlechtic Howe se zúčastní sezení a vyslechl Ducane…..Jen co Duncan dovyprávěl svůj příběh, Tyern poslal všechny na kutě. Nastala noc a všichni byli posláni do s vích pokojů aby se vyspali na ráno. Neboť ráno se vyjíždí do mohutné Pevnosti Šedích strážců Ostagaru. Jak ležíte ve s vích pokojích náhle se rozezní dunivá rána která otřásla samotnými základy pevnosti. Když jste vyběhli ze s vích pokojů všude kolem byla krev a potloukali se zde maskovaní rytíři kteří přepadli Couslandův Hrad. Vy co jste se zbudili musíte čelit přesile která se potlouká po hradě a vaší nadějí je dostat se v čas do kuchyně kde je tajný východ z hradu do divočiny. |
| |
 | Noční překvapení ...a dobře se vyspěte. domluvil Tyern a všichni se poslušně rozešli na kutě. I já. Ostatně měl pravdu, zítra vyrážíme a čeká nás náročná cesta a po ní ještě náročnější boj. Odebral jsem se tedy na ubikaci, kde spali i ostatní muži. V jejich houfu jsem se nechal unášet jejich hovorem, srdnatých slovech a příslibech hrdinských činů. Narozdíl od nich jsem mlčel. Narozdíl od většiny z nich jsem zažil válku. A vím jak je krutá. Stejně tak vím, že většina z nich ji nepřežije. Ve svém vlastním světě zamyšleného ticha dojdu na svůj pokoj. Měl jsem štěstí. Mezi těmi mladými jsem nezapadl, a tak mi zůstala jen malá komora s postelí a truhlou, v níž jsem psolední týden nocoval. Zatímco z pokojů se nesl chodbami pozvolna utichající halas mladého vojska pustil jsem se do příprav. Zítra ráno již nebude čas. Ještě jednou překontroluji zbraně, popruhy brašen, opasky, spony. Batoh. Nic nechci zanedbat, na dlouhém pochodu by mi mohl přetržený řemen udělat spoustu problémů. Když vše zkontroluji a ke své spokojenosti zjistím, že je vše jak má být, že v brašnách mám vše, co potřebuji na cestu se uložím k spánku. Spánku v obyčejné posteli, ve které už nemusím nikdy spát. Sotva ulehnu pohltí mne temnota spánku. "Bij! Zrada!" řinčení zbraní, chropot umírajích. Ty zvuky boje znám. Okamžitě se proberu a vrhnu se ke dveřím. Dekou zakryjimezeru mezi dveřmi a prahem a pak zapálím svíčku. Můj pokoj bokem od ostatních zdá se unikl pozornosti nepřátel. Neváhám nečekám. V malátném světle svíce se počnu oblékat. Když se odím do prošívaného kabátce nasadím kyrys i ramena. Pak si na záda anhodím dlouhý meč a zapnu popruhy, které mi ho drží na zádech. Do pole mocná zbraň, ale v úzkých hradních chodbách zcela nepoužitelná. Dopnu ostatní řemeny na výstroji, přes rameno si přehodím brašnu s osobními věcmi a na hlavu nasadím batwat a pěchotní šalíř. Zapnu řemínek podbradí a zkusmo zakroutím hlavou. Pak už jen nasadím plátové prstové rukavice a chopím se zbraně. V levičce držím kovový buckler, v pravé se ocitl katzbalger. Venku zatím sílí ruch, zmatení vojáci se zřejmě zmohli na odpor. Je mi jasné, kam se budou ostatní postupně stahovat. Kuchyně je pro důstojníky známým místem úniku. Konečně velitel o nich mluvil na poslední poradě, které jsme měl i já, co by jeden z poručíků Tyernovi pěší hotovosti. Rozrazím dveře a s backlerem vpřed vyrazím do uličky. Pohybuji se obezřetně, katzbalger v pravičce, buckler připraven k obraně... |
| |
| Úvod - Loth Ael Balthasar Nacházíš se na hradě u Couslandů kde jsi byl jako voják na stráži u Krále Tyerna který probíral záležitosti co se týkají války. Jsi však ale jen převlečen za jednoho z vojáků, jako vraha a zloděje tě sem poslalo Bratrstvo Černých Vran které se ve Fereldenu skrývá jíž par set let. Jako člen bratrstva nájemných vrahů jsi zde abys zjistil informace ohledně nákazy. Nabídla se ti postel mezi vojáky v kasárnách kde leží i Olaff ve vedlejší místnosti. Když do hradu vtrhli Howevi muži aby zradili a zavraždili Krále Tyerna všechno se stalo nečekaně a hrad byl v troskách. Tebe probudilo řinčení meču tak jako ostatní co začali vybíhat ven z kasáren. Jen co sis vzal své věci jsi vyběhl ven ale již všude bylo několik mrtvol a řinčení mečů bylo slyšet jen ve vedlejší ulici za domem. Olaff narazil na odpor při odchodu a ty jsi nemohl jen tak stát a nic nedělat. Po padnul jsi zbraň a spěchal jsi mu na pomoc. Proti vám stálo pět vojáků z Howeovi stráže co napadli hrad. Jeden z nich byl lučištník stojící opodál. Dva zbrojnoši nesoucí štíty a další dva měli jednoruční sekery. Vrhli se na vás a vy jste se museli postavit menší přesile. Když jste se spojili a začali jste spolupracovat šlo to mnohem rychleji a nepřátel jste se mohli v klidu a rychle zbavit. Jen co jste se zbavili nepřátel jste pokračovali do kuchyně kde je tajný průchod do divočiny. Při cestě narazíte ještě na pár nepřátel o které se budete muset postarat. |
| |
| Nečekané setkání- útěk do kuchyně Rozrazil jsem dveře v tom nejhorším okamžiku, ve kterém jsem mohl a narazil rovnou do skupiny dobyvatelů. Co se dalo dělat. Proklel jsem svou smůlu a jednomu z útočníků stejně překvapených jako jsem byl já sám, jsem vrazil katze přímo do břicha. Mečem jsem pootočil, a vyjmul ho z těla již s ekácejícího vojáka. Za krále!!! zařval jsem a více než jako povzbuzující pokřik jsme doufal, že přilákám další spolubojovníky. V úzké chodbě jsem měl nemalou výhodu. Ostatní soupeři mne nemohli obstoupit, ale i tak jsem se musel ohánět seč sem stačil. Krok, protisek, odražení úderu, štít... najednous e rozletěli dveře a v nich se objevil další bojovník. Naštěstí v našich barvách a okamžitě se zapojil do potyčky. Ta netrvala dlouho, výcvik, zkušenosta schoipnost se přizpůsobit jeden druhému vedla k rychlému vítězství. Lučišník než stačil pořádně vystřelit skončil s vrženou dýkou hluboko v hrdle. Šíp se zase zarazil to nárameníku, jen prorazil zbroj a tím s ezastavil. Lehké škrábnutí a nepatrné teplo v podpaží skoro necítím. "Do kuchyně, zavrčím zadýchaně a naznačím spolubojovníkovi směr. "poručík Olaf, dodám už možná zbytečně a rozběhnu se naznačeným směrem stále v pohotovosti... |
| |
 | pod palbou, Útěk do kuchyně s poručíkem Abych nevzbudil přílišnou pozornost ostatních, že nejsem skutečný voják, raději usínám s otatními v pokoji. Za dobu své služby Bratrsvu jsem si zvykl na usínání mei nepřáteli. I když jen jako zvěd. Z poklidného spánku mne vyruší řinčení zbraní a křik. Vstanu, vybíhám na chodbu a přidávám se k vysokému muži s těžkou výzbrojí. Možná jen proto abych se z tohoto zmatku dostal živý. Se svými dvěma dýkami o délce 40 cm proti těžké zbroji moc šancí nemám. I když se mi to jednou podařilo. Pod pláštěm (nyní pod zbrojí převlečeného za vojáka) mám kožené "kšandy" ve tvaru X. Na nich malé a lehoučké vrhací dýky o délce maximálně 10 cm. Výhodou, kterou mám je, že mám v ruce meč, jenž nesu jako řadový voják. Nejsem zvyklý na tak těžké zbraně, né že bych neměl sílu s nimi bojovat, raději preferuji něco lehčího. Spolupráce nás dvou dokázala přemoci těch pět útočníků. Našeho posledního soka skolím vrženou dýkou. Není to nijak příjemné. To je také poznat na jeho umírajícím hlase. Na jeho příkaz raději zareaguji ihned bez rozmýšlení. To je taky asi výhoda, že jsem potkal nějakého člověka, jenž ví jak se odsud co nejrychleji dostat. Rozeběhnu se za ním. Svým představením se ne trochu zarazil. Poručík. Na sucho polknu. Přidám do kroku, abych mu stačil. "Já jsem Balthasar, pane." povím s klidným však zadýchaným hlasem. Abych nevzbudil jakékoliv podezření. |
| |
| Hrad Jak běžíte, zaslechnete obrovskou ránu která otřese téměř celím hradem. Nakouknete do uličky a narazíte na zraněného vojáka. Plazí se od hromady sutin, které se z řítili těsně před vaším příchodem. Když se k němu nakloníte začne na vás něco mluvit. Zraněný Voják: “ Už….už jdou, je pozdě…. Dostali se za bránu (Zakašle) Nesmí se dostat do… do kuchyně, je tam tajný průchod který vede ven z hradu… Nejspíš tam bude Král a zbytek voj…ska..Aghh.“ Jak mile dořekne poslední slova zemře přímo před vámi. Vaše kroky směřují dál do uličky na jejímž konci je kuchyně. Před dveřmi kuchyně je tucet Howeovích vojáku kteří se snaží dostat dovnitř. Zatím vás neviděli tak se můžete pokusit najít jinou cestu nebo se postavit přesile. Společně k vám se přidali další dva vojáci kteří na vás narazili když směřovali do kuchyně. Jeden z nich je lukostřelec a druhý má obouruční meč a těžkou zbroj. Vojáci: “ Co se přes ně zkusit dostat chlapi? Jsme sice jen čtyři ale tady Berk střílí za šest takových. Další cesta myslím není.“ Řekne jeden z vojáku a vyčkává na vaší reakci….Ulička je široká asi čtyři metry a dlouhá asi patnáct metrů. Kolem vás je jen pár sudu a lampy z olejem. O kus dál je z řícená zeď domu i z dřevěnou střechou která je v plamenech…. ……………………………… Cesta do Ostagaru Đagon s Rhiannon Lyel A. Delight směřují společně do Ostagaru aby pomohli proti zplozencům kteří se ženou ze severu jako hladová zvířata. Cestou kolem Brecilianského lesa jste na pláži Amarantského oceánu našli zraněného Quanariho (Arisrana) Když jste mu pomohli na nohy a ošetřili jeho zranění vydal se s vámi do pevnosti Ostagar.  Do pevnosti jste došli za pár hodin kde jste čekali na příjezd Duncana a jeho rekruta v čele Králem Tyernem a jeho armádou. |
| |
 | Cesta do Ostrgaru Je to už tři dny co jsem se společně z Rhiannon vydal do Ostagaru vybral jsem si ji jako průvodce přes Brecilianský les a také jako adepta na Šedého strážce. Jdeme nejkratší cestou kolem okraje pláže když v tom jsme narazili na raněného Quanariho. Nikde nic nebylo ani loď ani nikdo jiný. Doběhnul jsem k němu blíž abych zjistil původ jeho zranění. Nebylo to moc vážné, bylo to spíš jen povrchové. Podal jsem mu pár obvazu které jsem vytáhnul z vaku který mám hozený přes rameno. Pozorně jsem si jej prohlédl a podíval jsem se na Lyell se slovy. “ Zplozence v naší blízkosti necítím, ale raději prozkoumej okolí, zda je tu bezpečno…. A co ty? Quanariho bych tu nečekal. Ztroskotali jste tu nebo jen tak cestuješ? Já a přítelkyně cestujeme na jih do Ostagaru. Pokud by jsi udržel krok můžeš jít s námi. O tvé zranění se tam postarají ranhojiči, a navíc nemůžu jen tak někoho ponechat nákaze. Co ty na to?“ Zeptám se Quanariho který se zdá být až na těch pár zranění v pořádku. Mezi tím se podívám po své kolegyni jestli už se vrací z obhlídky okolí. Postavím se na nohy a podám ti ruku abych ti pomohl na nohy. Popis Měřím asi 180cm, svalnatější postavu zahaluje černo stříbrná plátová zbroj ze znakem Šedých strážců. Vlasy jsou černé a spletené do copu který sahá až pod lopatky. Na tváři mám přes pravé oko tetování. Oči jsou jasně zelené. Tvář je bez jizev až na tetování které je přes pravé oko. Pleť je jemná i když jsou na ní vidět už nějaká ta léta. Meč se štítem mám připevněn na zádech a jsou rychle k použití. Věk by se dal odhadnou asi na 35 let. |
| |
 | Když otevřu oči,spatřím místo planin Tevinteru les.Pokusím se postavit na nohy,ale jsem zesláblý a tak opět upadnu.V tu chvíli si uvědomím,že mám na zádech malou tíhu.Dotknu se zad a ztuhnu.Pochva tam je,ale Yusala je pryč.Už se nesmím vrátit na Parr Vollen.V tu chvíli z lesa vyběhnou muž a žena.Žena po chvíli někam odejde a muž mně začne ošetřovat.V průběhu ošetřování mi pokládá otázky.Když mě ošetří,postavím se a chytnu se za pravý bok.Citím bolest.Po chvíli se opět narovnám a promluvím.Krok s váma udržím,ale myslím.že mám zlomené žebro.Když mi položí otázku,kde jsem se tu vzal.Nevím,poslední co si pamatuju,že jsem bojoval v bitvě proti Tevinteru.A pak jsem se probral tady. pohlédnu muži přímo očí a promluvím.Mám jeden dotaz Bas,Neviděl jsi tu meč?Obouruční,vykovaný z modré oceli. |
| |
| Okraj Brecilianského lesa Když se Quanari postaví na nohy chytne se za bok. Prohodí pár slov a také řekne něco o svém meči. Jen zavrtím hlavou se slovy. “ Je mi to líto příteli ale nic jsi tu u sebe neměl. Našli jsme tě tu ležet přesně tak jak tu teď stojíš. Beze zbraně a bez jakého koly vybaveni. Vážně si nic jiného krom bitvy nepamatuješ? Pokud ne musel jsi být vážně raněn a někdo tě tu místo péče jen tak odhodil. Je mi líto tvé ztráty. Příběhy a pověsti vašeho rodu a vašich mečů které vlastníte až do hořkého konce jsem již pár slyšel. Doufám že se meč najde. Ať už cestou kterou půjdeme nebo u někoho jiného. Snad by se dal vyrobit noví. Nebo ne? Přesně nevím jestli smíte mít jen jeden který jste vlastnili nebo jich muže být víc.“ Zeptám se a stojím poblíž muže který se drží za bok. Natočím hlavu abych se podíval zda už jde má společnice. Otočím pohled z pět na Quanariho se slovy. “ Mé jméno je Đagon, jeden ze tří hlavních Šedých strážců z Fereldenu… Jsem rád že se setkávám z tvým rodem.“ Představím se a vyčkávám Quanariho reakci. |
| |
| I víc.Ale bez Yusaly se nesmím vrátit.Odtěd jsem Talvashoth,vyděděnec.Tedy pokud se Yusala neobjeví.Poté si sundám pochvu od meče a pohlédnu na ni. Dotknu se vyřezaného symbolu a pochvu odhodím.Poté se podívám na člověka.Bas,nic víc než bitvu si nepamatuji.Ale nic jiného neumím.Řekni mi o nejbližším bojišti,dej mi meč a pak se možná ukáže,zda jsem vhodný,abych bojoval ve vaší armádě. a kývnu hlavou.Poté se otočím a pohlédnu do dálky.Když člověk opět promluví,udiveně se otočím.Šedý strážce.Legendy o vás se dostaly až k nám.Teď,už vím,že to,že mě moře vyvrhlo tady mělo svůj účel.Nabízím se ti do tvých služeb šedý strážce.A chtěl bych vstoupit do vašeho řádu. |
| |
| Okraj Brecilianského lesa Když začne mluvit pozorně ho poslouchám a když odhodí pochvu meče tak se mi na tváři ukáže překvapený výraz. Poté spustí o tom že je dobrým válečníkem a že legendy o nás se dostali až k nim a jak by se i on chtěl stát šedým strážcem. Jen na něho pohlédnu se slovy. “ Stát se Šedým strážcem není jen tak. Musíš k tomu být vyzván, ale jestli prokážeš odhodlanost v boji proti zplozencům. Neviděl bych jediný důvod proč by to nešlo. Ale musíš vědět že obřad je sám o sobě riskantní. Ale dost již řeči, vydáme se společně do Ostagaru a cestou se uvidí co a jak.“ Pousměju se a vydám se směrem odkud vychází Lyell. Otočím se na Quanariho a podám mu lovecký nůž o délce asi 40 cm… “ Snad to prozatím bude stačit nic jiného teď nemám. Ale v táboře bude zbraní dostatek.“ Pousměju se a pokračuju v cestě. |
| |
| Brecilianský les Robin Ghuci, Assasin a Marzin se nachází na okraji Brecilianského lesa. Jste ukryti za stromy a jeden z vás rukou dřímá mohutný meč z modrého kovu. Nalezl jsi jej v rukou jednoho mrtvého Elfa. Jak sis ho prohlížel a přemýšlel komu ho prodáš nebo k čemu ho použiješ, tě našla pěti člena skupinka elfů. Jen co jste si jich všimli jste pustili meč na zem a vytáhnuli svou zbraň a byli jste připraveni na střed. Zřejmě to jsou lovci co zde loví aby prošli rituálem dospělosti. Zřejmě je něco zaujalo a vás si za stromy vůbec nevšimli a pokračovali dál. Vaše kroky směřovali dál na jih kde se nachází útočiště známé pod jménem Ostagar. Napadlo vás že by se tam dal ten meč dobře prodat a o zisk by jste se mohli rozdělit. |
| |
| Riskatní? odfrknu si.A co není? Kdo neriskuje,nemá co ztraitit.A když nemá co ztratit,nemá co hledat.Parshara řečí,Shok čeká. a vezmu si lovecký nůž,který mi nabízí.Lepší než nic.Ale až dorazíme na místo,budu potřebovat pořádný meč. a zkusmo mávnu nožem.Půjde to.Poté vykročím za strážcem a kráčím za ním.V průběhu cesty mu položím otázku.Ostagar.C oje to za místo.Zní to Tevintersky?Je to moje jediná otázka.Když domluvím,opět se chytnu za bok.Jak je to daleko.V tomhle stavu vám moc v boji užitečný nebudu. a rozkašlu se. |
| |
 | Brecilianský les: Když prochází skupinka elfu, potichoučku vytahuju jeden z šípu, který mám v toulci a nasazuju ho opatrně do dlouhého luku. Ovšem když skupinka zmizí opodál, vrátím šíp na své místo a pohlédnu na zbylé dva přátele, které znám teprve chvíli. "No nevím jak vy, ale já navrhuju, že se přesuneme do jiného města." Nabídnu jednu z dosavadních možností a pohledem sjedu na meč, který drží jeden z nich. Ovšem moc se nezdržuji a ihned vyrážím do města. Na zádech se mi houpe toulec šípu a dlouhý meč, který mám v pochvě u opasku. Dlouhý luk mám v rukou a po cestě si ho dám na záda. |
| |
| Cesta do Ostrgaru Podívám se na přítele který jde po mém boku a odpovím mu na jeho otázku. “ Ostagar představuje nejzazší bod, kam až zasahovalo prastaré Tevinterské Impérium do barbarských zemí na jihovýchodě. Kdysi byl Ostagar nejdůležitější Imperiální obrannou državou jižně od Wakingského moře. Stojí na okraji Korcarijské Divočiny a dává pozor na jakékoliv známky invaze barbarů, kteří jsou dnes známi jako Chasindští divoši. Ale dnes se spíš zajímá spíš o Nákazu Zplozenců .“ Jdu dál a říkám celí příběh Ostagaru jak se to odvíjelo. “ Pevnost je doslova zapuštěna do hor a tak je třeba je úplně obejít, aby se divoši mohli dostat do severních zemí, což se prokázalo jako velmi obtížné a tak díky své přirozeně výhodné obranné pozici je Ostagar více než jen schopnou obrannou stavbou. Stejně jako většina Imperiálních držav na jihu, byl Ostagar opuštěn po pádu Tevinteru v průběhu První Pohromy. Byl zabrán Chasinskými barbary a poté, co díky vzniku moderního Fereldenského státu Chasindská hrozba opadla, tak zpustl úplně. Zůstal bezejmenný po 4 staletí, ale i přesto většina jeho zdí stále stojí. Stejně jako vysoká Věž Ishal se signálním ohněm, pojmenovaná po velkém Archonovi, který rozkázal její stavbu a Ostagar zůstává svědectvím magické moci Impéria, který jej postavil…. Je to krásná stavba. Zítra nám poslouží jako útočiště proti zplozencům.“ Dopovím věci o Ostagaru a pokračuju dál v cestě. |
| |
 | Při průchodu skupiny elfů zbystřím své smysly a velmi rychle vytáhnu odlehčený meč z pochvy na zádech a vyčkávám co se bude dít. Když se nic nestane vrátím meč zpět na své místo. Na slova:" No nevím jak vy, ale já navrhuju, že se přesuneme do jiného města." odpovím "Sdílím taktéž tento názor,je to nejlepší co v dané situaci můžeme udělat a navíc nám ten meč určitě hodí pěkné peníze, za které si můžeme koupit jídlo. Ani nevíte jakej já mám hlad." při této větě mi nepřijemně kručí v žaludku na důkaz pravdy. Abych svůj hlad na chvíli zahnal jdu si natrhat pár borůvek na okraj lesa. po té společně s mými novými přáteli opuštíme les a odcházíme na cestu. |
| |
| Před kuchyní Přibíháme k uličce u kuchyně, prudce se zastavím a ihned se schovávám za roh, tak aby mne neviděli. Opřu se zády o zeď a malinko se nakloním přes okraj, abych si je prohlédnul. Otočím hlavu Olaffa, "Tak poručíku, zkusíme je nějak porazit nebo je raději obejdeme. Můžeme něco skusit s těmi sudy a olejem. Co myslíte?". Zeptám se, v ruce držím meč a vyčkávám na jeho "rozkaz" nebo také nápad. Oči sledují cestu odkud jsme přiběhli. Zkontroluju si vrhací dýky, abych byl v obraze o jejich počtu. Co kdybych nějakou ztratil. Vyčkávám na nápad od Olaffa. |
| |
| Tevinter zasahoval až sem.Zajímavé. dumám nad Dagonovi slovy.Poté pohlédnu přímo na Dagona.Kdo jsou zplozenci?O těch slyším poprvé.Na Parr Vollenu jsou lidé,elfové i trpaslíci,ale o zplozencích nemluvil ani Arishok. Nová rasa.Jestli se někdy vrtím na Parr Vollen,musím to oznámit Arishokovy i Tamasranovi Poté zrychlím krok.Stále silněji ozývající bolest v boku mě nutí dostat se co nejdřív do té pevnosti.Přitom se rozhlížím po krajině.Rozlehlé lesy plné zvláštních stromů jsou tolik odlišné od pralesů Parr Vollenu,vyprahlého Sheronu a planin Tevinteru. |
| |
| Cesta do Ostagaru Jen co jste pomohli Arisranovi jste se vydali na cestu dál. O jeho meči nic nevíte ale slíbyli jste že se pokusíte dávat pozor při cestě kdyby se náhodou objevil. Lyell se k vám přidala hned jak vyšla z lesa a vy pokračujete v cestě dál. Jdete již pár hodin když se před vámi začnou tyčit mohutné skály a hradby Ostagaru. Jen jste se dostali na cestu a došli jste do pevnosti kterou střeží několik vojáků. Když vás zastaví jen se na vás podívají a se slovy se postaví do pozoru a začnou vám salutovat. Vojáci: “ Ať žijí Šedí strážci!“ Každý jeden z nich se udeří pravicí do prsou a vy můžete bezpečně projit dál. Když jste v Pevnosti zatím jste narazili jen na Grena a Alistair který zde stojí a vyčkává příjezd Duncana a armády která se sem má dostavit. Alistair:“ Vítej Đagone, tohle jsou noví rekruti? Koukám že jsi měl víc štěstí než já. Nalezl jsi dva a já žádného. Ale dost již. Musíme počkat příjezdu Duncana a pak se muže konat rituál příjmání.“ Jen co to dořekne se vrátí ke svému stanovišti aby z králem Cailanem probrali strategii pro boj. Vy jste ukázal Qunarimu kde je kovář a lékař. Když sis zašel k ranhojiči podíval se ti na tvá zranění a pomohl ti. Dal ti mast kterou si máš mazat rány a léčivé obklady nasáklé stejnou mastí ti obvázal trup kvůli zraněným žebrům. Došel sis hned i ke kováři který se na tebe díval z údivem. Kovář Wenn:“ Qunariho jsem tu ještě neviděl. No tak co příteli co pro tebe mohu udělat? Nějaké brnění či štít, meč či sekyru nebo snad luk. Nebo něco jiného?“ Kovář se tě začne vyptávat když v tom se do pevnosti dostala i malá skupinka Elfů. Elfové se dostali do pevnosti snadno a hledají někoho komu by mohli prodat meč z modrého kovu. Pevnost je dobře zabezpečená, všude kolem jsou hlídky a obrané balisty na větší bestie. Kovář se nachází na levé straně u vnější zdi a lékař má stan hned kousek od kováře. Stany které tu jsou patří šlechticům a mágům z celého Fereldenu aby pomohli v boji proti nákaze. Stan kruhu mágů je nedaleko ale mágové se nenechají rušit neboť jsou teď v uniku. |
| |
| Cesta do Ostagaru Cestou se mě zeptal Qunari co jsou to zplozenci. Jen jsem se pousmál a na jeho otázku jsem mu hravě odpověděl. “ Zplozenci jsou stvůry, které jsou tu už několik staletí. Znovu se ukázali a my s nimi musíme bojovat. Tak jak se to má stát zítra. Zplozence brzy poznáš a pak uvidíme zda obstojíme.“ Pousměju se a pokračuju dál v cestě. Když uběhlo pár hodin, došli jsme ke skalám a hradbám Ostagaru. Když jsem se dostali na cestu vykročil jsem v čele, aby nás stráže nechali projit. Když jsme u brány stráže zasalutují a nechají nás vejit. Jen si oddychnu když jsme konečně tady a ukážu Qunarimu směrem kde je lékař a kovář. Když ke mně přistoupil Alistair jen jsem jej pozdravil a vyslechl jsem si jeho slova po kterých se jen otočil a odešel. Podíval jsem se na svou kolegyni se slovy. “ Tohle je Ostagar, tady proběhne tvé přijímání do řad Šedých strážců. Jen nevím zda Duncan dorazí v čas. Nechť stvořitel vede jeho kroky.“ Dořeknu to a stojím kousek od stolu kde je jídlo. Ukážu směrem k němu a jdeme společně z Lyell ke stolu kde je pár vojáků. Když zahlédnou mě jen přikývnou na pozdrav. Všiml jsem si že jeden si prohlíží mou kolegyni a nad tím se jen pousměju. Na stole je pár bochníků chleba a nějaké ovoce. Ve džbánu je voda a v měchu je medovina. Podívám se kolem sebe abych zjistil kde má král Cailan stan a zahlédnu skupinku Elfů. Jen se podívám na vojáky co je nechali projit a zamyslím se. Elfové, přece jsme nežádali pomoct od Dalských elfů. Ze zamyšlení mě vytrhne párek vojáků co se dohadují o průběhu bitvy. Když se chci znovu pohledem vrátit na Elfy už se museli ztratit mezi vojáky. |
| |
| Pohlédl jsem na Assasina a pohledem jsem sjel na jeho břicho. Nejlepší by bylo opravdu aby jsis našel něco k jídlu. Já jsem trénovaný tak, že vydržím déle bez jídla. Ale jako ty i já bych něco zakousl." Prohodím k němu a cestou do nejbližšího města sleduju okolí. Když vejdeme do města ihned mě to zláka ke skupince, kteří stojí opodál. Podívám se na Dragona a sjedu ho zvědavým pohledem. "Dobry den přeji, nevíte jak si vydělat nějáky ten zlaťáček? Myslím, zda tu není nějáka výprava. Jsme už delší dobu na cestách..." Dodám a stále ho sleduji nebo se rozhlížím poměstě. |
| |
| Cesta do Ostagaru Divně jsem se podíval na Robin Gnuci,jak si prohlíží a poslouchá moje břicho,kterému borůvky moc nepomohly. na jeho slova jsem mu odvětil:Každý má někdy hlad,navíc jsem dlouho nejedl,takže jsem v právu. Akorád by mě teda zajímalo jak se v tomto můžeš trénovat.(usmívám se). Přes hlavní bránu jsme se dostali bez problému díky vstřícným strážím. Doprovázím Robina Gnuciho na náměstí ke skupince,která tam stojí. Trochu se divím,když se s nimi dá najednou do řeči a hledá nějakou práci na vydělání zlaťáků,zatímco mi zase příšerně kručí v žaludku. Ale abych jej pak nemusel hledat po celé pevnosti ještě to vydržíma vyčkám dokud se nevypovídá. Zatím se rozhlížím po náměstí a prohlížím si všechny stánky a obchůdky, zda nějaký z nich neprodává něco k jídlu,ale zatím vidím jen samé řemeslné výrobky a ostatní věci, tak si prohlížím budovy, jestli tam někde není náhodou nějaká hospoda. |
| |
| Brzy se přede mnou objeví pevnost Ostagar. Monumentální věž už byla vidět zdálky a po chvíli se přede mnou vynořil i zbytek pevnost.Když dorazím k bráně,vojáci nás za slavnostních pokřiků vpouští dovnitř.Šedí strážci zde musí být skutečně vážení.Brzy se ukáže i další strážce.Vytáhlý mladík se světlými vlasy.Pozdraví Dagona a poté mu ustoupí z cesty.Dagon mě poté pošle za ranhojičem.Procházím mezi stany a sleduji mumraj lidí,kteří se chystají na bitvu.Brzy dorazím k ranhojiči.Je to mág ovládající léčivou magii.Dotkne se mého boku a zašeptá několik slov.Cítím,jak bolest odchází.Ale nebí se mi ta magie.Což jde poznat i z mého zavrčení,jímž jsem mu poděkoval.Poté vykročím ke kováři.Kovář překvapeně zírá a mumlá,že Qunarijce by tu nečekal.Mávnu nad tím rukou a promluvím.Potřebuji obouruční meč,z co nejlepší oceli,s široku čepelí, mluvím stále pomaleji,protože jsem si všimnul skupinky elfů z nich jeden třímá meč z modré oceli.YusalaMoment kováři. šeptnu a vyběhnu k elfům.Elfe zařičím a vrazím do toho,jenž třímá Yusalu a přirazím ke zdi.Kde jsi sebral ten meč? vmetu mu do tváře. |
| |
| Po chvíli co stojíme na náměstí, uvidím z dálky od kováře běžícího šedého strážce,který míří přímo ke mě. Uchytí mě za moje poloroztrhané oblečení a tiskne ke zdi, v tu chvíli jsem zmatený a nevím co udělat, když se mě zeptá kde jsem sebral meč,který jsem do té doby držel,než jsem ho upustil na zem, jsem ještě více zmatený. Jeho chování mi přijde velmi divné, v hlavě si kladu otázku Co po mě chce? co je na tom meči tak zvláštího?,po té se ho zeptám v realitě Co po mě chceš, vždyť tě vůbec neznám. Ten meč jsem našel v lese, dalo by se říct. Ležel vedle mrtvého elfa. Tak a Teď mi odpověz ty na mou otázku.Co po mě Chceš? Je snad na tom meči něco zvláštního? Cítím jak stisk pomalu slábne a můj tep se opět vrací do normálu. |
| |
| Co je na tom meči zvláštního?Tak já ti to řeknu.Tenhle meč jsem si sám ukoval.Když jsem se probral na pláži polomrtvý,tak byl pryč.A ty se ptáš,co je na něm zvláštního? poté elfa pustím a zvednu Yusalu ze země.Dotknu se vyrytého znaku a usměji se.I když jsi ho sebral z někoho jiného,ukradl jsu Quanarijský meč.Za to je na Parr Vollenu trest smrti.Ale protože se meč obejvil nechám tě žít.Ale ještě jednou u tebe objevím moji věc a pocítíš ostří Yusaly KabethariPoté odkráčím ke kováři a polžím před něj meč.Umíš vyrobit pochvu na takovýto meč? zeptám se |
| |
| U Kuchyně Byly jsme již skutečně blízko. Nicméně jak je vidět ne vždy statečnému štěstí přeje a tudy se do kuchyně nedostaneme. Nicméně problém je jidne. Já sám neznám jinou cestu a pokud bysme protivníka překvapili měli bychom šanci, chodba není moc široká a tak bychom mohli držet pozici a jeich početní převaha by tolik neznamenala. Což řeknu i ostatním. "Zkusíme se probít," ty střelče a ty, ukážu na mého spoelčníka. Zkuste jich co nejvíce odpravit střelbou, nebo nožem, s tím to umíš, pokračuju. "Tím bychom je mohli zaskočit, narozdíl od nás nemají kam ustoupit," vracím s ek místu katzbalger připravený. Je mi jasné, že obouručák by udělal taky pěknou paseku, ale v omezeném prostoru je to zbraň silně nepraktická. "Až dojdou šípy a nože, vrhněte se nám na pomoc, dodám ještě a potěžkám zbraň. "Připraveni? optám se a prohlédnu si všechny své muže a nahlédnu za roh jak si vedou naši soupeři. Pokud se nic nezměnilo a jsou stále zaneprázdněni pokynu střelcům. "Teď! zavelím tiše a sám se vrhnu kupředu. |
| |
| Tak proto tohle všechno,no ale stejně si myslím že bys mi měl spíš pděkovat než mě chtít zabít,vždyť beze mě by si ten meč už asi nikdy neviděl. odpovím mu. Po této neppříjemné situaci si upravím své ošacení a meč na zádech tak, aby mě neškrábal. Když si všimnu jak Arisran kráčí ke kováří, následuju ho. Kováře se zeptám jestli by pro mě neměl nějakou zbroj a jestli neví o nějaké dobré hospodě tady kolem, jelikož můj hlad stále neustoupil. Mezitím si furt prohlížím podezíravě Arisrana a dávám si na něho pozor,aby zase nechytil svůj záchvat hněvu. |
| |
| Ostagar Když se seběhla menší potyčka mezi Arisranem a Assasinem jen to ostatní z vojáku bud sledovali nebo si toho ani nevšimli. Đagon než stačil jak koly zareagovat už byl problém vyřešen. Když se vrátili ke kováři který si prohlédl meč dost důkladně tak Arisranovi odpověděl. Kovář Wenn: “ Jednu pochvu bych tu snad i měl rovnou ale pochybuji že bude tak široká. Počkej tu podívám se.“ Jen co to dořekne se podívá do truhly jestli tam není nějaká v hodná pochva. Když vytáhl pochvu a zkusil ji byla moc slabá. Do toho se vložil ještě Elf který se shání po hostinci. Kovář se na něho se slovy podíval a pousmál se. Kovář Wenn: “ Jestli máš hlad chlapče támhle je stůl z jídlem pro vojáky. Tak si tam něco vezmi. Jídlo je zdarma tak jako všechno tady pro vojáky a Strážce Ostagaru. Z broje tu mám jen si stačí vybrat. Zbraně tu jsou taky kvalitní… A co se týče té pochvy je malá ale jestli mi tu necháš ten meč a stačilo aby jsi přišel za hodinu. Budeš tu mít pochvu přesně na tenhle tvůj vzácný meč a zaručuji že bude dost kvalitní.“ Jen co to dopoví se pustí do práce. Elf si vybral nějaké vybavení a to mu kovář také dal. Vše co tu kovář rozdá se zapíše do knihy a Král Cailan se postará o zbytek co se týká peněz. Asi za hodinu se u kováře ukáže Arisran a kovář mu předá meč v pochvě která je jak dělané pro tento meč. ................................... Hrad Cousland Když se Olaff ujal vedení a rozdal rozkazy, které se správně načasovali se lučištník pustil do díla. Nežli si vás vojáci stačili všimnou už leželi tři na zemi se šípem v hrudi nebo v krku. Jeden z vojáků se chopil lampy a vylil z ní olej na sud. Ten zapálil a díky oleji chytil dost rychle. Když se proti vám postavili vojáci kopli jste jim sud přímo do cesty. Dva z vojáků co stáli v čele začali hořet. Ale další se přes ně hnali kupředu. Olaff společně z Balthazarem a dalšími dvěma vojáky vyrazili v před a byli se o své životy. (Průběh boje je na vás) |
| |
| Naše zákony mluví více než jasně,elfe. promluvím na elfa,když si všimnu,že jde za mnou.Na otázku byť směřovanou na kováře chci odpovědět,ale kovář mě předběhne.Jen přikývnu a sleduji kováře.Když vidím,že pochva,kterou mi kovář nabízí je moc malá.Kovář mi proto dá návrh.Přikývnu a promluvím.Dobře.Věřím ti.Ale jestli tu ten meč,až se vrátím nebude,ucítíš bolest.Poté odkráčím ke stolu s jídlem a vezmu si jen kousek chleba a plátek sušeného masa.Když dojím,procházím se po táboře a sleduji ostatní.Po hodině stojím před kovářovým stánkem.Kovář mi podá meč i s pochvou přesně dělanou na Yusalu.Ukloním se kovářovi.Kloním se vašemu umění mistře.Jen nejlepší Quanarijští kováři jsou takhle precizní. Poté vytáhnu nůž od Dagona a vyřežu do kožené části pochvy symbol Yusaly.Poté se usadím u stolu s jídlem a čekám na rozkazy. |
| |
| Hned jak jsem se dozvěděl od kováře o jídle, přemýšlel jsem jestli si mám dřív vzít zbroj,nebo se jít najíst, neváhal jsem a utíkal jako o život pro jídlo. Na stole toho nebylo moc,ale na zahnání hladu to postačilo, dal jsem si grilovaný kuře,které už ale bylo studené, s 2 krajíci chleba a k tomu 3 kyselé okurky. Mastné ruce jsem si utřel do oblečení a velice hlasitě jsem si odříhl, dokonce tak hlasitě,že se na mě dívali lidé i z prostřed náměstí,chvíli jsem se styděl, ale potom jsem si šel pro výzbroj. Při cestě ke skladu ke mě přiběhl pouliční směs psa s kostí v tlamě, pustil ji přede mne a já mu ji bez váhání hodil, byl jsem ovšem tak nešikovný že jsem omylem strefil o kus dál postávající dívku, která se na mě otočila a zamračila se na mě. Neváhal jsem a ihned se jí omluvil, nakonec se na mě usmála, ale to bylo vše. Pokračoval jsem pro výzbroj, kde jsem si vzal hlavně nové a ěisté oblečení podobné tomu, které jsem měl na sobě. Kalhoty jsem si stáhl páskem, za který jsem si dal nádhernou lesklou dýku a také jsem tam vyměnil svůj meč s pochvou za lehčí, s kterým se dalo lépe manipulovat. Párkrát jsem s ním sekl kolem sebe a spokojeně ho uložil do pochvy na zádech, poté jsme se vrátil na náměstí,jestli tam náhou není někdo známý. |
| |
| Ostagar Jen co na mě začne mluvit jeden z Elfů natočím na něho svůj pohled a vyslechnu jej. Když skončí chci mu odpovědět ale v tom mě zaujme jak se Arisran dožaduje svého meče. Když se vše vyřeší bez toho aby kdo koly musel zasahovat odpovím Elfovi co stojí přede mnou. “ Zdravím tě já jsem Đagon. O skupině co by sháněla nějaké rekruty nic nevím ale jestli si chceš vydělat nějaký ten zlaťák tak se přidej do služeb Krále Cailana. Koukám můj přítel se chová poněkud neohrabaně, tady to je pro tebe a tvého kolegu.“ Podám muži pár zlaťáků a zakousnu se do suchého chleba který zapiji vodou. “ Pokud máte hlad, jídla je tu ještě dost. Je to hlavně pro posádku. Tak se neoslýchejte a berte si… Teď jestli dovolíš mám své povinnosti.“ Položím pohár z pět na stul a jdu směrem ke Cailenově stanu. Když tam dojdu voják mi zasalutuje a já mu položím pár otázek. “ Kde je Král? Potřebuji s nim mluvit.“ Voják mi naznačil že je Král pryč a já si všiml že tu není ani Alistair a ani Gren. Kde jen můžou být. Povzdychnu si a vracím se z pět ke stolu. Když si všimnu že už tam je i Arisran jen se pousměju a řeknu. “ Koukám příteli že jsi spokojený. Máš z pět svůj meč. Směl bych se podívat?“ Zeptám se a vyčkávám jak zareaguje a zda mi dovolí si jeho meč prohlédnout. |
| |
| Zdravím tě,strážče. skloním halvu,když se vedle mě objeví Dagon.Nechám ho domluvit a poté zareaguji.Ano,Yusala je opět mých v rukou.Na,podívat se můžeš.Zachránils mi život a prot jsem v tvých službách,dokud mě nepropustíš,nebo dokud nezemřu.A vložím Yusalu do ruky.Pto se mu podívám zblízka do očí a promluvím.Vidím,že jsi neklidný.Co se děje.Je snad hrozba zplozenců tak velká,že i šedý strážce je zneklidněn? |
| |
| Když se nacházím na náměstí a rozhlížím se kolem sebe. Nevidím žádné povědomé tváře,jen pár strážců,kteří se snaží chytit kluka,jenž nejspíše odcizil něco ze stánků. Napadlio mě, že bych možná mohl něco udělat,ale než jsem se rozhodl už byli dávno v nedohlednu. A Tak se otočím zpět a uvidím u stolu s jídlem útočníka,který na mě před chvílí zaútočil a kterému jsem nalezl meč, s jinou postavou, která si prohlíží jeho meč s pochvou a debatují spolu o něčem zajímavém,což jsem usoudil z jejich tváří. Vydám se jejich směrem a když jsem u nich zeptám se Zdravím vás, smím si k vám přisednout?a vyčkám jejich odpovědi. |
| |
| Ostagar Když mi Arisran podá svůj meč pozorně si jej prohlédnu a se slovy mu jej vracím na zpět. “ Je to v skutku skvostný meč. Jsem rád že s jej znovu nalezl…. A udělal jsem jen to co jsem musel. Muži jako ty se mohou hodit. Až přijede Duncan mám pro tebe překvapení, jen budeš muset splnit malí úkol společně z Lyell….“ Po té se na chvíli odmlčím a když se mě zeptá na otázku vůči neklidu tak mu odpovím z cela klidným hlasem. “ Domnívám se, že zplozenci tu budou co nevidět. Hlavně mne znepokojuje fakt že Duncan ještě nedorazil. Armáda kterou měl Duncan přivést společně z Králem Tyernem tu měla být před naším příchodem. My už tu jsme pár hodin a zatím nedorazili. Mám z toho všeho špatný pocit.“ Jen co to dořeknu přistoupí ke stolu jeden Elf a položí otázku zda si může přisednout. Jen přikývnu a ukážu na volnou židli. Poté se napiju z poháru a jak jej pokládám na stůl uchopím ho oběma rukama a podívám se na Králův stan. |
| |
| Když mi jeden ze sedících u stolu ukáže na židli, poděkuju, posadím se a představím se Díky, mimochodem já jsem Assasin. Zaslechl jsem slovo zplozenci, smím se zeptat, o co tu jde ?, znovu si stoupnu a nastavím paži abychom si mohly potřást rukou.Poté se posadím a urvu si kousek hroznového vína, které při jeho odpovědi sním. Najednou mi dojde proč je tu tak nezvykle rušno, něco je ve vzduchu. Hned nabídnu svou pomoc Dagonovi Snad bych vám s nimi mohl pomoci, nejsem sice nejsilnější, ale bojový duch mi rozhodně nechybí. |
| |
| "Děkuji" Poděkuji slušně Dragonovy, který mi nabídl měšec mincí, jídlo, něco k pití a možnost se naverbovat do služeb krále. Když si plním břicho, uvažuji zda se nechat naverbovat nebo ne ale na konec se rozhodnu pro možnost že bych mohl jít do služeb krále. *Tuto chybu jsi už jednou udělal dávej proto bacha Robine.* Prožene se mi hlavou výhružná myšlenka, která mě drží stranou. Ovšem ta hned zmizí a když mám plné břicho, načemž maso a jiné mastné výrobky se nedotknu, pohlédnu na Dragona a ostatní. "Nu dobrá, kde to mám škrknout?" Optám se a rozhlédnu se do kola. |
| |
| Ostagar Jen co jsem se rozhlédl kolem sebe jsem si všiml dalšího Elfa který si k nám přisedl ke stolu. Jen jsem vyslechl co má na srdci a na jeho otázku jsem odpověděl. Než jsem stačil ale něco říct vložil se do toho další z Elfů a tak jsem dal odpověď oběma. “ Já jsem Đagon, jsem jeden z Šedých strážců a zplozenci jsou nákaza která se sem právě teď řiti. Vojáci co jsou zde se připravují na bitvu. Proti zplozencům se pustí i Mabari jsou to bojoví psi co se používají převážně v bitvách. A pokud dokážeš zacházet z mečem či z lukem tak na síle nezáleží. Jde o to nenechat se zabit…. A ty příteli nemáš zač. A kde se máš zapsat? Heh… Nikde je to o tom zda budeš tu a ochoten pomoct až bitva začne.“ Jen co to dořeknu se znova napiju a stále se koukám směrem k bráně zda se neukáže Duncan s posilami které by se zde hodili. Po chvilce jsem se podíval směrem kde měl stan Loghain a něco tam řešil z nějakým mužem. Po chvilce jsem se zvedl a odešel jsem se podívat na místo kde se bude konat rituál přijmáni. |
| |
| Před kuchyní "Cousland!!! zvolám doufajíc, že nám tento výkřik zajistí příchod posil z kuchyně a že třeba někdo vpadne početnější skupině do zad. Jsme sice čtyři, nicméně proti nám stojí sedm odhodlaných a všeho schopných mužů. Když na nás zaútočí zůstanu stát. Nemá cenu se nikam hnát. Přeci jen ulička je úzká, oni musí překonat hořící sud, své hořící spoubojovníky a mrtvé se šípy v těle. To jim chvilku zabere. Tady v uličce jsou jejich dlouhé zbraně k ničemu. Postavím se do střehu. KJatzbalger držím v kvartě za hlavou, vpřed mám vystrčený buckler připravený na krytí úderu. Nicméně když má přijít první rána buckler nenastavím, ustoupím, a pak s eokmažitě vrhnu kupředu. Zbraně protivníka jsou příliš dlouhé a máchat se s nimi moc nedá. Tohle je prostor pro krátké zbraně, tesáky, falchiony, palaše či katzbalgery. Křivě se pousměji a zaútočím. Nejdříve provedu klamný výpad pěsťákem, poté bodnu shora katzem, pokud nevidím šanci na západ bude i bodnutíí jen náznakema bude následovat sek do nejméně cgráněného místa soupeřře, tedy zřejmě podpaží, popřípadě krku. Pak se okamžitě opět stáhnu a zastavím se v pozici, kdy je opět buckler vepředu a meč mám volně spuštěný k zemi, váhu mám na levé noze a střeh defenzivní. jakmile by došlo k útoku bud krýt bucklerem, ale úder nebudu odrážet nýbrž ho jen nechám sklouznout a okmažitě zaútočím křižným sekem- tedy levým býkem na soupeřovu hlavu, potažmo krk, z býka provedu ještě pravého kance a sérii výpadů nejsou-li úspěšné zakončím střechou. |
| |
| Hrad Couslandů Když se ozve jméno Krále Tyerna Couslanda z poza dveří kuchyně se ozve rámu který značí jak se věci za dveřmi dávají na stranu. Ze dveří za vojáky se vynoří Elf (Sjumin) společně z Duncanem a ještě z jedním vojákem který naběhne rovnou na meč. Duncan se pustil do bitvy společně s Sjuminem. Krev stříkala všude kolem a po chvilce kdy si Howeovi vojáci uvědomili že nemají nejmenší šanci na přežití brzy padli. Duncan se před vás postavil a jen mávnul rukou v gestu aby jste ho následovali. Když jste přišli do kuchyně našli jste na zemi ležícího Krále v kaluži své vlastní krve. Těžko popadal dech a Královna která u něho klečela byla zoufalá a plakala. Její oči byli zalité slzami a proto začala Duncana prosit o laskavost. Královna:“ Duncane prosím, nemáš vůči nám žádné závazky. Přijel jsi aby sis odvedl rekruta. Bohužel koho si můžeš odvést když tu nikdo není? Vezmi s sebou alespoň ctěného pana Olaffa. Je to skvělí voják a také dobrý přítel rodiny. Můj muž umírá, tady je tajný průchod kterým se dostanete ven. Vojáci co přežili ať jdou s vámi. Já tu zůstanu se s vím mužem a budu jej bránit do posledního výpadu meče. Prosím Duncane, udělej to. Řekni Králi Cailanovi že jsme byli zrazeni a…..“ V tom se ozve dunivá rána která doráží na dveře. Po dalších dvou ranách začnou dveře silně povolovat. Duncan se podívá na Olaffa a na ostatní čtyři vojáky co jsou tu. Duncan:“ Dobře má paní, udělám to. A myslím si že rekruta jsem našel. Sbohem nechť stvořitel dohlédne na váš klid.“ Po těchto slovech se Duncan postaví a rozběhne se k padacím dveřím v podlaze. Otevře je a vy vlezete dovnitř. Dveře za sebou zavře těsně předtím než se rozletí dveře a ohnivé kusy prken z nich dopadnou na poklop. Zaslechli jste jen Královny křik a poté ticho. Šli jste pár kilometrů než jste vyšli z tunelu ven. Rozhlédli jste se kolem sebe a Duncan poznal že jste v Korcarijské divočině nedaleko Ostagaru. Korcarijská divočina je chladná zalesněná oblast na jihu, jejíž rozsah není přesně znám. Vyskytují se zde Chasindští "divoši", kteří v této oblasti žijí. Teď však jdete po cestě která vás zavede přímo do Ostagaru. |
| |
| Celou dobu co Dagon mluví,přikyvuji.Když mi řekně,že budu muset splnit jakýsi úkol,přikývnu a natáhnu se pro chleba.Když Dagon odejde,otočím se na elfa.Elf.Na Parr vollenu jsou někteří výš postavení než lidé.Znáš historii svě rasy elfe? Poté se opřu o sloup stojící u stolu a podívám se na elfa.Poté čekám na odpověď. |
| |
| Když na mne Arisran začne mluvit pohlédnu na něj a ostražitě poslouchám jeho slova. Odpovím mu Víš Arisrane, nevím jak to říct, a už vůbec nevím jestli mi to uvěříš,ale na svou minulost si nedokážu vzpomenout, můj život znovu začal teprve před pár dny v lese, kde jsem se probudil v otrhaných šatech a kde jsem nalezl tvůj meč. Na to si naleju do poháru trochu vody a vypiju to až do dna. |
| |
| Hrad Couslandů a divočina Radostí si málem výsknu, když nám přijdou na pomoc. Útočníci se rázem dostali mezi kladivo a kovadlinu. Útok je překvapil a rozhodil, a ač bojovali o svůj život statečně neměli šanci. Jakmile je po mužích rozeběhneme se za Duncanem. Společně zavřeme dveře a zabedníme je. Zvuky boje jistě přivolali posily našich nepřátel. Zastavím se a vydechnu si. "Děkujeme pane, za pomoc," usměji se, ale pak mi na rtech úsměv zamrzne. Bohužel, král leží v kaluži vlastní krve a nevypadá vůbec dobře dokonává. Už už jsme rozhodnut zde zůstat s ním a chránbit jeho mrtvé tělo a mou královnu do posledního zbytku svých sil. Nicméně královna má jiné mínění a ač nerad musím se podrobit její vůli. "Hodně štěstí paní," ukloním se a stejně jako ostatní i já zmizím v tajné chodbě. Běžíme dlouho, dokud se neocitneme v divočině. Tam ač už je po boji dávno přeci jen schovu katzbalger a otřu si do kabátce spocené čelo. "Přiznám se pánové, že toto území neznám..." pokrčím rameny a snažím se zorinetovat, aspoň světové strany a polohu hradu si chci dát dohromady. "nyní bychom měli spěchat, a doufat, že tento osud nestihl i jiné hrady.." pronesu a s výrazem očekávání s epodívám na Duncana. |
| |
| Ostagar Vyslechnu si Đragona a poškrábu se na rameni. Jsem tichý a poslouchám všechny okolo. "Těší mne Đragone, jsem Robin Ghuci. Byl jsem kdysi velitelem elfí jednotky z Elfí lesni říše. Tm chci poukázat na své schopnosti bojovníka. Ve službách našeho krále, kterému jsem stále věrný, jsem byl třicet let. Nechci nějákou funkci, jen chci a velmi rád nabídnu své dovednosti bojovníka." Obeznámím ho, aby si o mě udělal obrázek a pohlédnu kolem sebe kolik vojáku se tu sešlo. Je jich dost ale nevím kolik je vojáku na nepřítelově straně. Rozhlédnu se po krčmě až pohledem sjedu po Arisranovy a Assasinovy. |
| |
 | Cesta do Ostagardu S Dagonem už cestuji pár chvil,ale stále se držím poněkud vzadu a jsem spíše obezřetná,když mě však pošle na průzkum neubráním se vzdorovitému úšklebku,pak se však na chvíli oddělím a prozkoumám okolí.Stejně však nic nenajdu. ,,Jako bych to netušila“ pomyslím si s nádechem jakéhosi ironického pobavení a vydám se společně s ním dále do Ostagardu. Sice ani nevím, co se tam bude dít, ale možná mi to přijde vhod, třeba si také něco vydělám. S podobnou myšlenkou jej následuji stále mlčky, nemám zrovna potřebu nějaké seznamovací konverzace. Vstoupím a rozhlédnu se, když si shodím z hlavy kápí a na ramena mi padnou dlouhé zlatavé vlasy lemující světlý obličej, ze kterého obezřetně září velké zelené oči. Tělo mi halí dlouhý plášť, dokud si jej nevysvléknu a neodhalím tak ušlé kožené kalhoty a triko na ramínka. Usadím se okamžitě ke stolu a teprve teď zkoumám okolní hosty, který by tak mohl přispět do mého měšce pečlivě schovaného. Když mi však donesou pivo, nechám to být a s chutí se napiju. Nožky dost dlouhé přehodím přes kraj stolu a spokojeně se zakloním houpajíc se na dvou nohách židle. Pár vojáků mi věnuje pohled tak jim je klidně oplatím s milým úsměvem, ale vypočítavým leskem v očích. Časem si k nám přisednou nějaké osoby. Nevěnují mi však pozornost tak si je můžu v klidu dostatečně prohlédnout. |
| |
| boj, Hrad Couslandů Na Olafův pokřik zařvu také. Abych si dodal trochu té kuráže. Své dvě vrhací dýky z pěti, jenž jsem použil předtím jsem nenašel. Raději si je budu šetřit. Vytáhnu jednu svou delší dýku, kterou držím v levé ruce. V pravé meč, stále jsem oblečen jako obyčejný voják. Boj není nijak zvláště vyrovnaný. Máme sic výhody ale početní přesila je něco víc. Když uvidím dva bojovníky, jenž našim nepřátelům vlezou do zad, oddychnu si. Ze mne žádná slova nedostanete. pronesu si jen tak ze sebe, jsem tu spíše jako řadový voják, takže nechci nikumu do toho kecat. Utřu si svou dýku a meč do hadříku, aby nebyly tak špinavý. Snaží se hrát svou roli přesvědčivě. Zabedněni v kuchyni, opřu se o zeď a sjedu na zem jakoby bych byl nezkušený v boji. Jakobych jich nezažil příliš mnoho. Oddychuji. |
| |
| Cesta do Ostagardu Jen co Olaff pronesl pár slov se na něho podíval Duncan a pronesl také pár slov. Poté jste společně šli do Pevnosti Ostagar. Duncan:“ Ostagar byl postaven před mnoha lety Tevinterskou říší, aby bránil obyvatelům pustiny v nájezdech do severních nížin. Je dobré že jsme se jim rozhodli postavit tady, i když v tom lese bychom čelili jinému nepříteli. Královy jednotky se už se zplozenci několikrát střetli, ale většina hordy se ukáže právě tady. Ve Fereldenu je momentálně jen několik šedých strážců, ale teď jsme všichni tady. Nákazu musíme zastavit tady a teď. Pokud by se rozšířila na sever, Ferelden by padl.“ Jak Duncan mluví dorazili jste k branám Ostagaru kde na vás již čekala Králova stráž společně z Králem Cailanem. Duncan se společně z Králem přivítali a přivítali také vás. Když jste šli do prostřed královského tábora všimli jste si několika vojáků a cvičitelů Mabarijských psů. Když se sešli šedí strážci aby se začali zabývat strategii bylo posláno pro Đagona a jeho dva rekruty. Arisrana a Rianonn Lyell A. Delight. Duncan si také přivedl schopné dva rekruty Olaffa a Sira Yoliho. Další kdo se ukázal jako slibný rekrut byl z Královi stráže Rytíř Silas. Než se začali zabývat strategii byl rekrutům zadán jednoduchý úkol. Jeho zadání se dozvíte od Duncana který stojí poblíž ohně. Když jste došli za Duncanem pověděl vám zadání úkolu. Pokud tento úkol splníte čeká vás už jen rituál příjímání. Duncan:“ Vás pět čeká jeden úkol. Jeho zadání zní. „Kousek za naším táborem se nachází malí tábor zplozenců. Zabijte je a přineste v těchto ampulkách jejich krev.„ Je vás pět kandidátů každý musíte mít svojí ampulku plnou. Až je přinesete můžeme začít z rituálem příjímání. Nechť na vás Stvořitel dohlédne. Ni ní jděte, hlaste se u stráže u brány. Pustí vás přes bránu do divočiny.“ Když jste si vyslechli Duncana vydali jste se společně ke stráži u brány. Ten vás pustil do Kocarijské divočiny kde na vás čeká úkol který vám byl dán. |
| |
| Cesta do Ostagardu, úkol Cesta utekla rychleji než sem čekal. V družném hovoru plném informací jsem se dozvěděl mnohé. I tak pro men, ale bylo překvapením, že dříve než sem si stihl pořádně oddechnout a najíst se došlo k setkání a s ním i k označení rekrutů pro Šedé strážce. Jsem touto poctou upřímně zaskočen a možná i trochu na rozpacích.Zvláště když vezmu v potaz svůj nemalý věk. Nicméně to právě teď nehraje roli. Ještě než vše začne si najdu volné místo, kam mohu odložit některé součásti mé výstroje. Zbavím se obouručního meče i svých brašen. Přeci jen pro rychlý přepad se jedná o zbraň nepraktickou. Do té řeže se bude více hodit katz. A tak jako ostatní i já vyrážím do divočiny. Za branou si do levičky chytnu buckler, meč zatím ponechávám v pochvě z kočičích kůží. Pobaveně se usměji tomu, že jsem ještě stále od krve z boje, který jsme absoloval ještě dnes nad ránem. Na chvilkus e ozve únava, ale tu zaplaším, železným sebeovládáním a vůlí cvičeného vojáka. Jen co nás pustí za bránu pronesu k ostatním: "Jsem poručík Olaf, již neexistující stráž Couslandkého hradu a panství," představím se stručně. "Pokud máme být dnes úspěšní je třeba plánu a spolupráce, nemůžeme tam naběhnout jako banda divochů a věřit, že se probijeme," pokračuji a pohrávám si s hlavicí katzbalgeru ještě teď zakrvácenou plátovou rukavicí. "Předně navrhuji průzkum a po domluvě koordinovaný útok," dokončím. "Jiné nápady?" dodám pak jednoduše. |
| |
| Když jsem byl představen jako rekrut Šedých strážců,málem se usměji.Tohele je jeden z nejváženějších bojových řádů.Když je nám oznámen náš úkol,přikývnu a vyrazím za mužem jenž se představí jako Sten Olaff.Přikývnu a na jeho návrh bojové strategie přikývnu.Pak se rozhlédnu po ostatních a zeptám se jich.Má tady někdo luk?Budeme potřebovat někoho kdo nás bude krýt a zajistí nám únikovou cestu pro případ potřeby.. Poté se opřu o strom a čekám na odpověď. |
| |
| Kocarijská divočina Nacházíte se v Kocarijské divočině je to dost nepohostinná a strach nahánějící pustina plná nástrah.  Sir Yoli se jen usměje a ukáže na meč při čemž pokrčí rameny. Silas vytáhne z vaku co má na zádech menší skládaný luk a pár šípů se slovy. Silas:“ Bude tohle stačit?“ Když jste se rozešli dál do pustiny všimli jste si pár vlků co se potloukají u vody ale ani jeden z nich vám nevěnoval sebemenší pozornost. Když jste došli k malé zřícenině která podle vzhledu nasvědčovala tomu že to mohl být dům či menší věž jste nalezl zraněného vojáka. Voják se před vámi plazí a snaží se něco říct. Nakloníte se k němu aby jste z jistili pár informací než voják zemře. (Můžete se zeptat na pár otázek) |
| |
| Kocarijská divočina Když jste našli vojáka který je téměř mrtví tak se ho Silas začal vyptávat. Silas:“ Co se stalo? Promluv. Kde jsou ostatní? Udělali to Zplozenci?“ Začal se vyptávat a když se na vás raněný voják podíval tak jen odvětil pár slov. Voják:“ To…to byli zplozenci, oni zaútočili z temnot a…. a jsou daleko na jihu on, on oni… ahhh.“ Poté co to vysloví tak v zápětí zemřel na následky zranění. Když jste chtěli pokračovat dál zastavili vás dva muži. (Zoltan a Amras) Amras na vás míří a vy mu sdělíte, že tu hledáte zplozence pro důležitý úkol. Když sklopí luk tak se k vám přidají a doprovodí vás do tábora zplozenců který je nedaleko. Jdete kolem stromu které jsou u cesty když narazíte na menší tábor je všude krev a pohozené zbraně. Mrtví tu jsou jen zřídka k nalezení a pokud nějakého najdete není v celku. Když však narazíte na pohyb a šum v pozadí zaujmete obrané pozice. Z křoví se vynoří rychlím pohybem zajíc a vám se uleví. Když pokračujete po stopách krve dál do pustiny narazíte konečně na zplozence co mají na práci zabíjení vojáků, co se jim připletli do cesty. Schovali jste se za stromy a sledujete zplozence v jejich práci a přemýšlíte kdy zaútočit. Když si jeden ze zplozenců všimne něčeho v křoví dá pokyn ostatním. Jen zavrčí a vojáka co drží jako rukojmí, podřízne jako prase.  Když jste to viděli a menší skupina zplozenců jde vašim směrem jste odhodláni to nenechat jen tak. |
| |
 | Pomalu jsme přistupovali k podivně vypadající skupince mužů postávajcí kolem mrtvoly. Amaret vedle mne sňal luk z ramene a zamířil na ně. Pomalu jsme došli kousek od nich, když se otočily. Viděli mrzáka v hnědé róbě z drsné látky jež silně zapáchala hnilobou a zatuchlostí. Kápi měl staženou hluboko do obličeje, ale stačil jediný pohled, když zvedl hlavu aby si je prohlédl a všichni zahlédly odporné mokvajcí boláky pokrývající celí jeho obličej. Jednou rukou se opíral o jednoduchou hůl z černého dřeva. A místo druhé ruky měl jen zkroucený hnusný útvar kostí a bledé kůže které mnohem víc než ruku připomínal křídlo nějakého ptáčete. Kolem ní měl namotaný tenký řetěz s přívěškem se symbolem bohyně nemocí a nákaz Xarxoo, tak pevně že na mnoha místrech byla rozedřená až do krve. Pousmál jsem se, dobře vím jak pohled na mě působí. Všem byla na očích vidět směs obav a odporu. Nebojte se, nejsem nakažený, usmál jsem se, jsme na vaší straně. Tato nákaza není dílem mé paní a ona je tímto rouhačstvím velice rozuřena. Ještě to chvíli trvalo než jsme se dohodli, že pudeme dále pokračovat spolu, ale určitě mi nevěří. A já jim ostatně taky ne. Co můžou čistí vědět o životě... nebo o smrti? Za nedlouho jsme se dostali do potíží. Připlížili jsme se ke skupince rouhačů, chtěli jsme se skrýt ve křoví, ale zradila mě moje zchromlá noha a já s heknutím dopadl na zem. Bohužel jeden rouhač stál moc blízko a všiml si mě. Muže jež předtím držel v kleku podřízl (šťastlivec, nebýt nás tak to tak rychlí nemá) a s celou skupinou se vydal směrem k nám. Podívám se na své nové spolubojovníky a povídám, tak teď nadešla vaše chvíle, ukažte že si svá zdravá těla zasloužíte. Zničte ty drzé rouhače! Nezasluhují si váš svět! |
| |
| Před bojem To, že s ek námi přidali další dva muži je sice skvělé vzhledem k snížení našeho početního deficitu. Nicméně, co se týče jejich důvěryhodnosti nejsme přesvědčený. Navíc se mi nelíbí jak rychle a přirozeně se snaží dostat do pozice velitele. Jakmile zvolá svůj rádoby povzbuzující slova jen zakroutím hlavou. "Tak dost, zavelím jak jsem zvyklý. "Nemá cenu se rozdělovat, pokračuji " a bojovat individuálně- je nás méně a tak musíme využít našich výhod. Semkněte se! Postavím se jim v šiku, lučišníci si odstoupí a mohou pálit. My je tady ," ukážu k úzké stezce linoucí se lesem. "zastavíme. V semknuté formaci budeme mít více prostoru. Pokud nás rozdělí držte se ve dvojicích- sám nikdo nepřežije," houknu ještě a již se hotovím k boji nesledujíc ostatní a věřím, že oni se přidají ke mně a společně zvítězíme. |
| |
| Stojím a rozhlížím se, jak se všichni připravují na boj. Někteří si brousí meče, jiní předvádí výpady a jiní si kontrolují zbroje. "Ty Đagone, nevíš kde by se daly sehnat šípy?" Optám se zvědavě a pohlédnu na něj zvědav na odpověď. "Mám v toulci pár šípu ale bylo by jistější kdybych ho měl plný." Prohodím a stále ho sleduju. |
| |
| Ostagar Dojím poslední sousto chleba a setřepu ze sebe drobky. Vstanu, zasunu židli, upravím si meč v pochvě a vykročím se podívat po pevnosti. procházím se sem a tam. Moje kroky vedou kolem hradeb, které vypadají a snad i jsou velice pevné, muselo travat dlouho než toto sídlo bylo postaveno. Projdu kolem hlavní brány a když ji přejdu udělám pár kroku nazpátek, abych si mohl promluvit se strážci. Zdravím , jak to dneska jde? Nevíš náhodou něco o zplozencích, jestli se chystá nějaký útok? A taky bych rád věděl odkud pocházejí, můj přítel mi je stručně přiblížil,ale nevím zda mi sdělil vše. Stojím u něho a prohlížím si každého kdo vchází do pevnosti i z ní vychází. Vidím hodně různorodých tváří, z kterých lze hodně vyčíst, u některých jde poznat,že mají z něčeho strach, že jsou nejistí, asi to bdue kvůli zplozencům, pomyslím si. Mohl bych se jich na to zeptat,ale nechci je zbytečně stresovat. V tu samou chvíli zvládám i poslouchat strážcovu odpověď. |
| |
| Ostagar Stojím poblíž Duncana když zadává úkol a všem co odcházejí do divočiny popřeju hodně štěstí. Podíval jsem se na Duncana a na zbylé strážce co tu jsou semnou. “ Duncane, tohle nebude jen tak. Král Cailan je sice dobrý válečník sám jsem sním občas cvičil ale něco se mi nezdá na Loghainovi navíc to co jsi říkal Králi jsem slyšel dost dobře taky… Loghain a Howe jsou přátelé a nelíbí se mi ani to že jsou tu s námi. Jsem ale Šedý strážce a proti zplozencům se postavím. Teď když mne omluvíte půjdu se věnovat přátelům co se zde ukázali.“ Jen jsem řekl svůj názor a odešel jsem se věnovat nově příchozím. Když jsem došel za Robinem odpověděl jsem mu na jeho předešlou otázku kterou mi pokládal zrovna když jsem odcházel a na tu kterou mi položil teď. “ Jsem rád že tě tu máme. Silný a schopný válečník se vždy hodí příteli. Já bych řekl že šípy a vše co se týká výzbroje seženeš támhle u kováře.“ Ukážu směrem na kováře který má svůj stan rozestavěný u zdi. “ Měl by jsi tam sehnat vše co budeš potřebovat. Řekni že jsi z posádky a věci budeš mít zdarma.“ Pousměju se a pokračuju v cestě na místo kde se bude konat rituál. Když jsem po chvilce došel na místo připravil jsem vše co je třeba k rituálu. Poté jsem se posadil na trosky spadlého boku věže. Vyčkával jsem příchodu našich rekrutů z divočiny. |
| |
| Ostagar Poté co jsem zadal úkol tak jen sleduji jak odcházejí rekruti do divočiny a v tom na mě začal Đagon mluvit. Jen jsem naslouchal jeho slovům a když byl u konce své řeči a téměř na odchodu jen jsem dodal pár slov. Duncan:“ Já věřím v Královi schopnosti, tak jako v ty naše přiteli.“ Đagon se ani neohlédl a odešel. Jen jsem se podíval na strážce kolem se slovy. Duncan:“ Dnes v noci si zplozenci rozmyslí aby příště vylezli ze svých nor od Hlubokých Cest. Připravte se. Nechť nás stvořitel provází.“ Po těchto slovech Duncan odejde za Đagonem k místu kde se bude konat rituál příjímání. Když se Assasin začal vyptávat strážných na zplozence, celí ztuhnuli a se strachem v očích ti odpoví. Stráž:“ Zplozenci, jsou ohavné bestie které si nezaslouží žít. Ale je to náš trest za naše hříchy, řekl bych. Pokud ti o nich může říct někdo něco víc je to Duncan a nebo někdo další, ze šedých strážců. A útok? Ten je očekáván dneska v noci… Pokud budeme mít štěstí tak je porazíme ale radši bych tu vůbec nebyl. Ale nechci dopadnout jako jeden z tě hle. Jsou buď v kleci a nebo visí za dezerci. Ale na ty zrůdy se můžeš zeptat strážců.“ Odpoví ti voják a pevně uchopí své kopí které drží v ruce. Druhý strážný se raději ani neozývá a jen poslouchá. Když se Assasin dozvěděl něco málo o nadcházející blížící se válce tak poněkud s tuhl ale po chvilce byl zase fit. Co se týče Robina tak odešel za kovářem aby si obstaral šípy. Když jsi došel ke kováři a řekl mu co potřebuješ tak se kovář jen pousmál a se slovy ti začal hledat vybavení. Kovář:“ vybaveníčko by jsme měli všechno co potřebuješ. Jen mi dej chvilku než to najdu a kolik těch šípů chceš?“ …………………………………….. Kocarijská Divočina Když Olaff řekl svůj plán Silas a Sir Yoli jen zaujali místa k boji a byli připraveni k útoku. Když se zplozenci blížili k místu kde jste na ně připraveni začali větřit váš pach. Jen něco zabručeli s vrčením a rozběhli se proti vám. Silas vypálil první ze šípu který zplozence zasáhl do krku. Zplozenec udělal ještě pár kroků v před a padl na zem mrtví. Další ze zplozenců na vás začali útočit a vy jste odráželi jejich útoky a snažili se je co možná v nejkratší době pobít aby jste tento úkol již měli za sebou. |
| |
| Kocarijská Divočina "Stát! Stát!" zařvu a čekám na první nápor zplozenců. V ruce třímám katze, v levičce buckler. Když udeří, kryji se štítkem, ale rány neodrážím, naopak, nechávám je sklouznout. Pak útočím krátkými úspornými seky. "Držte formaci!" zvolám a sám opět seknu, ale neustoupím ani o píď. Kryji štítema rány kryté ať už katzem nebo bucklerem nechávám sklouzávat, neodrážím je, nesnažím se o přetlaky, ba naopka. Povoluji a hledákm slabá místa. |
| |
| Ostagar Odpověď strážce hlavní brány ve mě vyvolala smíšené pocity. Cítím jak se mi zvedá žaludek a dělá se mi nevolno, mám z toho trochu strach, na druhou stranu se chci pomstít za všechny zesnulé a pomoci nastolit opět mír, který tu před zplozenci vládl. Oh, Děkuji za informace a přeji příjemnou službu bez komplikací. řeknu mu a odejdu směrem do středu Ostagaru. Promítám si v hlavě co bude asi tak potřeba a jako první mě napadá pořádná výzbroj a trochu těch bojových schopností, kterých není nikdy dost. Vydám se tedy ke kováři a tážu se ho Pěkně zdravím kováři, potřeboval bych výstroj a výzbroj, která by se mi mohla hodit při konfliktu se zplozenci, a tak se tě chci zeptat, co by jsi mi doporučil ? |
| |
| Při cestě pustinou narazíme na zraněného muže.Silas mu položí otázku a muž odpoví.Poté vydechne naposled.V tu chíli z lesa vystoupí dva muži.Jeden z nich je mrzák.Nabídnou nám pomoc,při tom mi myslí proběhne.Ten mrzák nás prozradí.,ale nic neříkám.Pomalu se blížíme k táboru zplozenců.Po chíli zaujemem pozice.Silas vystřelí šíp a zasáhne zplozence.Za Qun. vykřiknu a vrhnu se do boje.Švihnu mečem a zaáshnu zplozence do kruk.Vytáhnu meč a zabořím ho do dalšího těla.Poté otočím meč proti dlašíu.Chytím meč pevněji obouma rukama a mávnu vrchem.Zplozence zablokuje ránu štítem.Chívli se přetlačujem.Poté ustoupím dozadu a zplozence zavrávorá.Mávnu mečem a utnu mu hlavu.Poté se vrhnu dál do boje. |
| |
| Kocarijská divočina Jak na vás zplozenci utočí najednou začnou ustupovat kvůli jejich sníženému počtu. Už jich zbývá opravdu jen pár a nestojí za námahu je sledovat. Je ale z cela na vás zda je budete sledovat či štvát nebo naberete do ampulek krev zplozenců a vydáte se z pět do pevnosti. Když nabíráte krev do ampulky můžete si všimnout že při je jim nabrání se ztmaví do černa na místo tmavé rudé barvy je v ampulkách černá tekutina. Zplozenci kteří utekli se vzdálili na tolik že vás nejspíš nebudou ani sledovat. ………………………... Ostagar Když jsi došel ke kováři a pověděl mu o zbroji která by vyhovovala proti zplozencům kovář se na tebe jen podíval a hlasitě se zasmál. Podal objednané věci Robinovi, který stojí vedle a pak se k tobě naklonil a řekl. Kovář:“ Něco co pomůže proti zplozencům? Tak to buď budou šedí strážci… a nebo něco co se nedá zničit ale meteorickou ocel jsem tu viděl jen jednou a z té co já vím má meč, štít a zbroj jen jeden šedý strážce… Ale něco pořádného ti tu najdu jen chvíli počkej.“ Jen co to dořekne tak se otočí a podává ti luk s toulcem plný šípů. Dlouhý meč z rudé oceli a koženou tvrzenou zbroj která dokáže zastavit i letící šíp. K tomu ti podá i pevné boty a kápi z rukavicemi. Kovář:“ Tak takových obchodů mít víc tak se Král Cailan nedoplatí. Ha ha ha…. Ale snad ti to bude stačit.“ |
| |
| Ostagar Díky kováři, vážím si tvých rad a tvé pomoci, co se týče krále, jsem si jist, že mu to nebude až tak vadit, udělal by asi vše, jenom aby ochránil svůj lid a zbavil se zplozenců. povídám mu a přitom si od něho přebírám věci, které mi nachystal.Toulec plný šípů si dávám kam jinam než na záda, meč zastrčím do pochvy na mém opasku a zbytek věcí poberu v rukách. Vydám se na cvičiště, kde se převlékám do zbroje, obuju si nové boty nasadím kápi a rukavice. Vše na sobě tak nějak uspořádám aby mi to i slušelo a nedělal královi ostudu. Jen co se tak stane jdu začít s výcvikem, napřed se naučím pořádně střílet s lukem. Na to mi poslouží terče. Začínám na 10 metrech a postupně se vzdaluji. Dostal jsem žízeň, ale ješě nejsem u konce se svým výcvikem, a proto neodejdu, nýbrž si odložím luk, a přijdu k figuríně na které trénuju obratnost pro boj s mečem. Po velice dlouhém a náročném tréninku mám ohromnou žízeň a taky mi vyhládlo,a tak si vezmu svoje saky paky a hledám útočiště u oblíbeného stolu s jídlem, kde se dosyta najím. Poté si vylezu na hradbu sleduju západ slunce, prohlížím si krajinu kolem Ostagaru a přemýšlím nad zplozenci. |
| |
| Když konečně boj ustal, vylezl Zoltan z poza stromu a prohodil k Olaffovi, Působivé, škoda jen že jich tolik uteklo. Při odebírání krve pozoruje změnu barvy a prohlásí, To je podivné, krev nebývá černá hned po smrti, až po delší době na vzduchu protože z ní unikne život. Avšak krev mění zbarvení když je otrávená nebo když v žilách koluje hnis. Domnívám se že by to znamenalo, že veškerý fyzický kontakt s každým z nich člověka nakazí a promění v to stejné co jsou oni. Jako když vás za ruku chytne malomocný. Poplácal se po rukavici a zašklebil se. Rozhlédl se po všech okolo a pak dodal. A to by taky znamenalo, že nejdou vyléčit, znamenalo by to že všichni z nich by museli být do jednoho zabiti a spáleni.... A tyhle těla spalte taky... Otočil se a chytl do ruky přívěšek jeho bohyně. tak silně až se jeho ostré rohy zabodávali do jeho masa a vyslal ke Xarxoo myšlenku.Neboj má paní, i v tápajíc v temnotách nevědomí dokáží a budou pracovat pro naší věc. Budou činit tak, aby jsi byla zase ty ta nejmocnější ze všech. |
| |
| Kocarijská divočina Boj byl krátký, ale o to úpornější. Všichni mý společníci si vedli dobře, třebaže ten blázen s obouručním mečem opustil formaci. Povzdechnu si nad najivitou toho bojovníka. Být nepřátel více měl by co dělat a nejspíše by zemřel, zvláště bojovali-li by organizovaně. V tomto měl štěstí. Pokývu hlavou a se zkumavkou cv rukavici se skloním k jedné z mrtvol a naberu krve, pak zašpuntuji flakón a schovu ho do tašvice. V té chvíli se začnu zajímat i o svou výstroj, na pancíři mám lehký škrábanec, nicméně nejdená s eo nic závažného, tam, kde mne do rukavice trefila čepel soupeře je jen lehká rýha. Ačkoli splozenci nebojovali tak technicky dobře jako my, vkládali do každé rány značnou sílu. To je i vidět na lehce prohnutém pukléři. Takže další oprava, povzdehnu si a již se psychicky hotovým k práci s kladivema kovadlinou. "Nebyl to špatný boj, pronesu pak k ostatním. "Pronásledování je zatím zbytečné, pojďme se rychle stáhnout, v případě, že by se nepřítel dal rychle do hromady, či ho někde v okolí čekali posily, kývnu na ostatní a naznačím, že je an cestě se vydat do pevnosti a předat Šedým strážcům flakóny krve. Pak se když i ostatní anberou dám na rychlý pochod. |
| |
| Návrat do Pevnosti - Přijímáni Po boji jste si každý nabrali do ampulky krev zplozenců. Yoli a Silas se společně s vámi vydali z pět do pevnosti kde podáte hlášení Duncanovi. Když jste došli k bráně která se vám hned otevřela aby jste mohli projit. Stráž u Brány:“ Vítejte šedí strážci, nechť na vás stvořitel dohlíží.“ Pronese stráž u brány a hned po tom co jste prošli tak zase bránu zavře. Když jste se vydali k ohni uprostřed tábora nedaleko Duncanova stanu již na vás čekal. Když jste Duncanovi předali ampulky zeptal se vás na pár věcí. Duncan:“ Vidím že jste v pořádku. Jaké to bylo postavit se zplozencům?“ Když od vás přebere ampulky s krví naznačil rukou aby jste jej následovali a po cestě na přijímání mu vše můžete vylíčit. Když vás Duncan dovedl na místo příjímání tak se na chvíli vzdálil. Sir Yoli:“ Jsem zvědaví na co potřebujeme krev zplozenců. K čemu to všechno bude já mám ženu která čeká naše dítě…“ Silas:“ Já položím jakou koly oběť jen abych zastavil zplozence. Bude přece jen lepší svět bez těch bestii.“ Sir Yoli:“ Jenže já… co když tohle je jen… ahhh… tak ať už to máme za sebou tedy.“ Zakroutí hlavou a když přijde Duncan tak má sebou pohár ve kterém je krev zplozenců. Duncan:“ Nastal čas, abychom začali s rituálem přijímáni. Alistaire prones prosím slova které v této podobě zaznívají již od doby, kdy byl tento rituál vykonán poprvé.“ Alistair jen přikývne a se sklopenou hlavou pronese pár slov. Alistair:“ Přidejte se k nám, bratři a sestry. Vstupte s námi do stínu, v němž neustále bdíme. Přidejte se k nám a společně s námi vykonávejte službu, které se nelze zříci. A pokud zahynete, vězte, že vaše oběť nebude zapomenuta a že jednoho dne se k vám připojíme.“ Jen co to Alistair dořekl, pozvedl hlavu a zbytek už byl na Duncanovi který předstoupil před prvního z rekrutů Silase a se slovy pu podával pohár. Duncan:“ Od této chvíle se, Silasi, stáváš šedým strážcem.“ Když se Silas napil z poháru popadl se za krk a jeho oči z bělali. Náhle se v agonii svalil na zem a zemřel. Duncan:“ Je mi to lito, Silasi…. Od této chvíle se, Sire Yoli, stáváš šedým strážcem.“ Sir Yoli ale reaguje přehnaně a se slovy a s ústupem pohár začal odmítat. Sir Yoli:“ Já mám ženu, a čekáme dítě tohle… tohle je šílené na to nepřistoupím… Všichni zemřeme!“ Když sáhnul po zbrani tak Duncan položil pohár a Sir Yoli na něho zaútočil. Duncan odrazil jeho výpad mečem dýkou a probodl Yoliho. Duncan:“ Je mi to lito, Yoli…. Od této chvíle se, Olaffe, stáváš šedým strážcem.“ Když jsi se napil pocítil jsi horkost a ohromnou bolest. Upadl jsi na zem a omdlel.. rituál jsi přežil. Duncan:“ Od této chvíle se, Arisrane, stáváš šedým strážcem“ Když jsi se napil z poháru ucítil jsi totéž co pocítil Olaff jenže jsi zůstal stát a jen jsi zavrávoral a na chvili jsi ztratil rovnováhu. Rituál jsi přežil Duncan: Od této chvíle se, Rhiannon Lyell A. Delight, stáváš šedou strážkyní.“ Když jsi se napila z poháru ocítila jsi stejné účinky a stejnou bolest jako Olaff a Arisran. Upadla jsi na zem do bezvědomí. Duncan:“ Všichni tři přežijí…. Další dva co padli během rituálu. Đagone, počkej tu než budou v pořádku a po té se přidejte ke mne a ke Králi… Bude se probírat válečná strategie.“ Po těchto slovech se i s Alistairem vzdálili. |
| |
| Zplozenci utekli.Otočím se tedy k jedné z mrtvol a vytáhnu Dagonův nůž a rozříznu tepnu.Přiložím k ráně flakonek a napustím krev.Všimnu si že krev je černá.Mrzák to vysvětlí.Přikývnu.Je to možná mrzák,ale ví o čem mluví.Poté se obrátím a vykročím do tábora.Zde stojí ten šedý strážce,jehož zatím neznám.Poté započlo přijímání.Silas a Yoli zemřeli.Yoli ale vlastní vinou.On to přežít mohl.Olaff dopadnul na zem,ale přežil.Nyní jsem přišel na řadu já.A tak se tak stane pronesu,když uchopím pohár.Napiji se a chytnu se za hlvu.Připádá mi jako by mě spaloval samtoný oheň.Udělám pár kroků a zavrávorám.Skrz opar bolesti vidím jak Rhiannon pije a dopáád na zem.Po chvíli bolest přestává,kousek ode mě stojí Dagon.Podívám se na něj.Dagone,proč Silas zemřel a ostatní ne.Zní to jako krvavá magie a to se mi nelíbí. zeptám se. |
| |
| Ostagar Když probíhá rituál jen stojím v povzdálí společně se zbytkem šedých strážců. Když během rituálu zemřou dva rekruti jen zakroutím hlavou a jsem rád že alespoň Arisran a Olaff s Lyell přežili. Když se Duncan a šedí strážci vzdáli a já mám dohlídnout na nováčky jen přikývnu a vyčkávám až se proberou. Když se mne Arisran zeptal tak jsem mu odpověděl. “ Záleží to na tom, jak tělo přijme krev plozenců. Není to krvavá magie, toho se neboj, já osobně ji také nemám v lásce. Je to tím, že krev zplozenců je jedovatá. Abychom získali naše schopnosti vycítit zplozence dřív než se ukážou, musíme za to občas i zaplatit…. V tomto případě je to oběť nejvyšší. Silas neměl dost sil na to aby přežil a také za to zaplatil. Yoli si svůj osud zvolil, ale ty a ostatní jste byli vyvoleni k tomu, aby jste se stali strážci. Ted zbudíme ostatní a půjdeme na shromáždění… Neměl jsi něco jako sen nebo tak něco? Já jsem viděl zplozence ale to už je dávno co probíhalo mé přijímaní.“ Jak mile to dořeknu tak začnu probouzet zbylé dva strážce abychom se mohli vydat na shromáždění. Když jsou vzhůru tak každému podám amulet se slovy. “ Tohle jsou amulety strážců. Do každého z nich se nalila krev zplozenců. Je to kvůli tomu aby to připomínalo den kdy jste se stali Šedými strážci. Už bychom měli jit zřejmě meškáme. Nesmíme nechat Jeho výsost čekat.“ Jen na každého z trojice kývnu a vydám se směrem ke shromáždění. |
| |
| Ostagar Jakmile mě Đagon navedl ke kováři, poděkoval jsem mu a šel jsem rovnou k němu. "Hmmm kolik bych potřeboval šípu?" Zopakuji kovářovou otázku a ze zad vytáhnu poloprázdný toulec šípu. Dám ho kováři na stůl a ukážu jeho obsah. Tolik aby byl tento otulec plný. Joo a abych nezapomněl, mám říct že jsem z posádky. Odpovím a zároveň zopakuji slova, které mi řekl Đagon. Přitom nechám kováře aby toulec na stole naplnil. Když se koná rituál, pozoruji nejen jak se noví rekruti chtějí stát šedými strážci ale také i úmrtí obou chlapů. Jeden z nich zemřel kvůli účinku jedu a druhý zemřel, jelikož zešílel a zaůtočil na nějákého chlapa, kterého jsem zatím nepoznal. Po rituálu se vydám za Đagonem. Na srdci mám nyní plno nezodpovědných otázek, na které bych rád znal odpověď. Když Đagona doženu, poplácám ho po ramenu, protože jsem za ním a počkám než se na mě otočí. Ty Đagone, nemohl jsem si nevšimnou toho rituálu, ve kterém do sebe cpali rudou tekutinu. Mám proto pár otázek. Nadechnu se a všechny otázku vyhrknu během jediného výdechu, mohlo by se říci, že otázky na něj do slova a do písmene vysypu. To pili krev? Za další, pokud to byla krev, má osobnost toto nedovolí. jsem přeci jen Elf a tak nemohu pít krev jakého koliv tvora. Je tento rituál poviný? Nebude nikomu vadit, když se ho nezůčastním? Znova se nadechnu a zhluboka vydechnu zvědav na svou odpověď. |
| |
| Ostagar Když jsem společně z novými strážci šel na shromáždění tak mě zastavil Robin. Když mě chytl za rameno jen jsem natočil hlavu abych zjistil kdo to je. Když jsem ho poznal a otočil jsem se na něho tak na mě v tu ránu začal sypat jednu otázku za druhou. “ Mýlíš se příteli, nebyla to rudá tekutina. Byla to krev zplozenců a ta je převážně černá. A tenhle rituál se provádí už pár století. A to abys se mohl z toho poháru napít a stát se tak šedým strážcem musíš být vyzván… My jakožto šedí strážci dokážeme vycítit zplozence dřív než se ukážou proto je tohle za potřebí. A věř mi že i Dalští elfové tvého druhu z toho poháru pili. A jak už jsem řekl rituál je povinný jen pro rekruty šedých strážců. Což ty zatím nejsi. A teď mne omluv musím na shromáždění kvůli bitvě…Pojď s námi ale musíš být pokud možno z ticha.“ Na poslední poznámku kterou pronesu se pousměju. Když jsme dorazili na shromáždění tak se již hovořilo. Stál jsem ve stínu z kápí nasazenou na hlavě a naslouchal králi Cailanovi a tyernu Loghainovi. |
| |
| Ostagar chvíle před bitvou Nacházíš se v Ostagaru kde stojíš po boku Krále Cailana jako jeho po bočník (Dinin, Runu svazovač temna). Společně tam s vámi stojí mladá pohledná Elfa (Nitti Danieses) a teyrna Loghainem najatý Elf z Antivy (Hijacker)….. Vy se nacházíte u stolu z jídlem a také čekáte na rozkazy. (Robin, Assasin, Sjumin, Amras, Zoltan a Balthazar) Můžete si všimnout že vojáci jsou v plné pohotovosti a jen čekají až vše započne. Vy jste také připraveni se ke Králi Cailanovi a k jeho šedým strážcům přidat jen co přijde vaše chvíle. Jen stojíte a nasloucháte jak se ostatní dohadují o nadcházejícím boji. Všichni čekáte až se dostaví Duncan a jeho šedí strážci aby mohla začít debata…Když se po chvíli Duncan dostaví a zbylí strážci také tak se konečně dozvíte co vás čeká. Cailan již vede rozhovor z ostatními co zde jsou. Král Cailan:“ Laghaine, mé rozhodnutí je konečné. Osobně povedu útok po boku šedých strážců.“ Tyern Loghain:“ Moc riskuješ, Cailane! Zplozenci jsou příliš nebezpeční, nemůžeš si hrát na hrdinu v první linii.“ Král Cailan:“ V tom případě bychom možná přeci jen měli počkat, než se k nám připojí jednotky z Orlesianu.“ Tyern Loghain:“ Znovu musím zopakovat, že nesouhlasím s tvým pošetilým názorem, že k vlastní obraně potřebujeme Orlesiany!“ Král Cailan:“ Není to, POŠETILÝ NÁZOR. Naše rozepře z Orlesiany už jsou minulosti… a ty mysli na to, kdo je tu Král. “ Loghain se otočí zády ke králi a pokračuje v řeči… Tyern Loghain:“ Ještě štěstí, že se maric nedožil toho, jak se jeho vlastní syn chystá předat Ferelden do rukou těm, kteří nás po staletí zotročovali!“ Král Cailan:“ V tom případě budou naše jednotky muset stačit, ne? Duncane, jsou tvoji muži připraveni k boji?“ Cailan se natočí na Duncane který stojí o kus dál. Ten se jen podívá na Loghaina a na Krále se slovy. Duncan:“ Jsou, Vaše Veličenstvo.“ Cailan se podívá na Đagona a na strážce stojící po jeho boku se slovy. Král Cailan:“ A tohle jsou ti tvoji noví šedí strážci. Zdá se, že teď by měly přijít na řadu gratulace.“ Do toho se vloží Loghain z jeho opovrženým výrazem a nenávistí k šedým strážcům. Tyern Loghain:“ Tvoje fascinace slávou a legendami nás jednou přivedou do pekla, Cailane. Musíme se držet reality.“ Král Cailan:“ Dobrá. Pověz nám, jaká bude strategie. Šedí strážci a já se zplozenci začneme bojovat a potom… ?“ Loghain se nakloní nad mapu pevnosti která leží na stole před vámi a začne mluvit. Tyern Loghain:“ Upozorníš věž, že je čas na signální oheň. Jakmile ho uvidím, zaútočím se svými muži ze zálohy.“ Král Cailan:“ Vzpomínám si, zautočíš na zplozence z křídla. Ta věž, to je věž Ishalu v ruinách, že? Kdo zapálí signální oheň?“ Tyern Loghain:“ Už jsem na to vyčlenil několik mužů. Není to nebezpečné, ale jedná se o velmi důležitý úkol.“ Král Cailan:“ V tom případě bychom ho měli svěřit těm nejlepším. Pošli tam Đagona a ty nové šedé strážce, ať zajistí, že všechno bude v pořádku.“ Pohlédne na Duncana a ten zase na Đagona se slovy. Duncan:“ Ten signální oheň potřebujeme, bez něj by Loghainovi muži nevěděli, kdy mají zaútočit.“ Král Cailan:“ Vidíš. Každému se dostane jeho slávy!“ Tyern Loghain:“ Příliš se spoléháš na ty Šedé strážce. Myslíš, že je to moudré?“ Král Cailan:“ přestaň s těmi teoriemi o spiknutí, Loghaine. Šedí strážci bojují z Nákazou a je jedno, odkud jsou.“ Duncan:“ Vaše veličenstvo, měl byste zvážit možnost, že se objeví Arcidémon.“ Tyern Loghain:“ Po žádném drakovi není v pustině ani stopy…. Navíc nejsou tu tvoji muži právě proto Duncane?“ Duncan:“ Já… ano jsou, můj pane.“ Mágové:“ Vaše veličenstvo, věž ani signální oheň nejsou nezbytné. Kruh mágů…“ Král Cailan:“ Není možné, aby životy závisely jen na vašich kouzlech, mágu! Schovejte si je na zplozence! Tyern Loghain:“ Dost! Tenhle plán bude stačit. Šedí strážci zapálí signální oheň.“ Král Cailan:“ Děkuji, Loghaine. Už se na tu slavnou chvíli těším! Šedí strážci bojují po boku krále Fereldenu ve snaze zastavit příliv zla!“ Loghain se otočí a odchází. Zastaví se a pronese krátkou větu a pokračuje v cestě ke s vím jednotkám. Tyern Loghain:“ Ano, Cailane. Slavná chvíle pro nás pro všechny.“ Jen co se domluvilo se šli všichni připravit ke s vím oddílům a ke s vím jednotkám. Duncan požehnal strážcům hodně štěstí a odešel z králem…. Vojáci co stáli zde a poslouchali jsou k dispozici Šedým strážcům. |
| |
 | Stojím zcela zahalen v mém černém plášti po boku krále, prohlížím si nastoupenou družinu a přemýšlím, jak jsem se sem dostal vlastně já. Podivuhodné království, pomyslím si, ale pak si uvědomím, že se jejich problémy až moc podobají těm mým, ještě než se ze mně stalo to, co jsem teď. Diskuze už začala a já jen mlčky naslouchám, co se tedy bude dít. Osobně, jako pobočník krále, bych jeho Výsost chtěl chránit, abych si získal alespoň trochu důvěry, která se mi později bude hodit. Během diskuze jsem často slýchal o šedých strážcích, o kterých jsem ještě nikdy neslyšel. Nějací fantatici, další skupinka pošetilích, co si hrají na hrdiny, pomyslím si. Myslím, že bych se měl s těmi šedými strážci seznámit a zjistit o nich něco víc. |
| |
 | Stojím po boku krále a hladím mého bílého tygříka který vypadá že ho mé a ostatních problémy nezajímají.Když diskuze započne stoupnu si a poslouchám to co si ostatní říkají.Když tu spozoruji že po boku krále stojí ještě jedna krásná eflka Nitti Danieses chvíli jí sleduji jak zaujatě poslouchá a pomyslím si co tady toto elfské děvče dělá?!Není toto dobrodružství příliš nebezpečné?Když tu uslyším jak se rozhovor začíná vyostřovat, a tak si ho zase začnu plně všímat. |
| |
| Ostagar chvíle před bitvou Jen co se začala debata, naslouchal jsem každému slovu které zde padlo. Když se začal Loghain zmiňovat o zradě ohledně Orlesianů vřel ve mně vztek. Jakožto jeden z rodu Orlesianů jsem měl na to právo. Když se ale debata po chvíli donesla až k signálnímu ohni a bylo zmíněno mé jméno jen jsem se slovy přijal úkol a byl jsem připraven jej splnit. “ Jistě Duncane, Vaše veličenstvo nemusíte se ničeho bát. Signální oheň uvidí Loghain v čas.“ Při zmínce o Loghainovi se podívám na jeho výraz a ten začne znovu to jeho medové. Když se ale vše ukončí jen se podívám na nové strážce a vojáky co nám tu zůstali k ruce. “ Čeká nás důležitý úkol jak jste mohli slyšet. Jakožto noví z rad šedých strážců budete mít zvláštní pocit až ucítíte své první zplozence. Ucítíte je mnohem dřív než se ukážou. Proto je za potřebí být ve střehu. Co se týče vás doufám že spolu budeme vycházet v dobrém. A aby jste na mě nevolali strážce tak mé jméno je Đagon.“ Na pozdrav kývnu hlavou a jdu se připravit. Když jsem došel ke stolu kde seděli i ostatní z kterými jsem se zde setkal tak jsem je požádal o pomoc. “ Assasine, Robine a vy jste kdo?“ Ukážu na Balthazara Sjumiho a Zoltana a poté pokračuji. “ Jestli máte zájem. Jdeme plnit důležitý úkol co se týká bitvy a já potřebuji s sebou schopné muže. Pár jich už mám ale další pár rukou by se hodil. Co říkáte?“ Pousměju se a vyčkávám na odpověď. |
| |
| Na setkání s králem jen stojím u zdi a mlčky posluchám hádku krále a generála.Brzy se ale přes hádku dostanou ke strategii.Po chvílí dojdou k názoru,že já,Dagon,Olaff a Rhunon máme zapálit signální oheň.Když k nám Dagon promluví,řeknu jen.Co,až zapálíme oheň. poté mlčky odejdu za Dagonem.Míří ke skupince lidí,z nichž některé znám.Jmenovitě například mrzáka a Assasina.Když je Dagon pozve,aby nám pomohli,obrítám se na něj.Myslíš,že by měli jít s námi?V bitvě bude potřeba,každý bojeschopný muž. |
| |
| Ostagar Jakmile se k nám přiřítí Dagon, ihned ukončíme debatu u stolu. Když mi nabídne možnost výpomoci při boji, neváhám a okamžitě mu podám pomocnou ruku. Samozřejmě Dagone, že se k vám přidám, co bych pro dobro lidstava neudělal. pousměju se. Vstanu ze židle a ptám se Dagona Už přišli zplozenci ? Jak, jak dlouho to je ? Kolik jich je a kolik máme mužů ? zajímá mě. Nato si naliju pohár vody a napiju se. Potom si pořádně začnu kontrolovat svou výzbroj, aby mě něco nezradilo. |
| |
| Ostagar cesta k věži Podívám se na Arisrana a odpovím mu na jeho otázku ohledně ohně. “ Až se zapálí signální oheň Loghain se svojí armádou přispěchá králi na pomoc. My buď mužeme zůstat a bránit věž nebo se rychle přidat k bitvě. Rozhodneme se až bude zapálen oheň.“ Poté se podívám na ostatní a Arisran má další připomínku a sním i Assasin. Jen zakroutím hlavou se slovy. “ Věž se zdá bít bezpečná oproti bojišti ale rozhodnutí je na nich. Jen jsem myslel že by se posily hodili. Do věže půjdou jen strážci, okolo věže se ale musí držet obranná linie. Do věže se nesmí dostat žádný ze zplozenců. Nesmíme ji nechat padnou a k signálnímu ohni se musíme dostat v čas. Potřebuji proto tyhle muže aby chránili věž zvenčí. My se o to postaráme uvnitř.“ Poté se podívám na Assasina který je podle pohledu celí nesvůj a dost nervozní. “ Assasine příteli, je jich mnoho… A už teď jsou podle našich zvědů na cestě sem. Proto nesmíme ztrácet odvahu….Vše dopadne dobře, pokud na nás stvořitel dohlédne.“ Podívám se na šedé strážce a na ostatní vojáky kolem sebe. Kývnu na ně a než vyrazíme pronesu pár slov hlavně k šedým strážcům. “ Jsme šedí strážci. Muži a Ženy všech ras. Bojovníci a mágové, Barbaři a králové. Stali jsme se strážci a čekali na návrat zplozenců. Mnoho nás nezbývá. Zplozenci musí být zadrženi tady a teď….Ve válce vítězství. V míru bdělost. Ve smrti sebeobětováni… toto je přísaha Šedých strážců. Již není cesty z pět!… Stvořiteli, stůj při nás. Za dobro Fereldenu.“ Podívám se na muže i ženy kolem a po vyřknutí těchto slov se vydám směrem ke věži. |
| |
| Když mi Đagon nabídne jestli bych se k němu a ostatním nepřidal, neváhám a kývnu hlavou na důkaz souhlasu. "Jasně Đagone počítej se mnou. Lepší než tu jen čekat." Odpovím a ještě se chci na něco zeptat ale Assasin a Arisran mě předběhli. Hned co se Đagon vydá ke věži, jdu za ním a v ruce sevřu pevně svůj luk. |
| |
| Ostagar cesta k věži Bolest byla nesnesitelná, bojoval jsem s ní, ale zbavit mě jí pomohlo až mislotné bezvědomí. Kdyžs e proberu cítím s emnohem lépe, třebaže mizerně. Zakleju a napiju se z měchu, který vyndám ze svých brašen. Jak vidno, nikdo neztrácí čas a tak s emusím pousmát. Mířím z boje do boje, nic jiného se nestíhá na nic není čas. Rychle si zbalím všechny potřebné věci do vaku a přehodím si obouručák přes rameno, aby se mi dobře nesl. Takto se připojím k ostatním a poslechnu si plamenou řeč našeho vůdce. Jen si povzdechnu. Mnozí jsou zde příliš mladí, nezkušení, mnoho jich jde na smrt, možná i já. Ale co už. Pokrčím rameny a spolu s ostatními mlčky zamířím k věži. |
| |
| vzhůru do dobrodružství Když nám Đagon řekne jestli chceme jít s ním vytasím svůj meč se slovy je lepší bojovat a zemřít jako hrdina,než se vzdát a zemřít jako zbabělec. A s těmito slovy nasednu na tygra a pobídnu ho aby přiběhl k Dagonovi a zeptám se ho a co když to nezvládneme?Ale pak uvidím stůl s občerstvením na tomto dobrodružství nebude asi mnoho jídla pomyslím si.A tak se nenápadně přikradu ke stolu a do torny si dám pár šunčiček,seberu jedno kuřátko a taky dva chleby. |
| |
| Na Dagonovi odpvědi přikyvuji a sleduji Asasina a jemu podobné,jenž se k nám přidávají.Poté s ke mně,k Olaffovi a Rhunon Dagon otočí a promluví.Jsou to slova,která už jsem jednou četl.Tedy až na zmínku o Stvořiteli.A necht je Qun s námi.Nehra Kadan projde mi hlavou.Poté vykročím k věži a držím se za Dagonem.Na elfovu otázku si pomyslímZplozenci jsou hloupá rasa a nedokáží uvažovat.Tohle vyhrajem. Nedoptřením akle přemýšlím nahlas a tak elf můj názor sylšel.Tedy,možná.Záleží na tom jestli se to doneslo ke stolu s jídlem. |
| |
| Ostagar – Začátek Bitvy Jen co jste společně vykročili k věži se musíte dostat přes dlouhý kamenný most. Když běžíte přez most můžete si v dálce všimnout hořících pochodní a zplozenců vycházejících z lesa.  Král Cailan a Duncan společně bok po boku scházejí dolů po podiu a jsou připraveni na boj. Když se Duncan natočí na Krále se slovy. Duncan:“ vážně si myslíte že ten plán bude fungovat Vaše Veličenstvo?“ Král Cailan se jen pousměje a podívá se na své vojáky a na Duncana. Král Cailan:“ Nepochybně můj příteli. Nepochybně.“ Když se zplozenci vynoří z lesa jde vidět zaskočení vojáků. Když začne jeden z vojáků couvat z pět zastaví jej další a posune kupředu. Zplozenců je dost a když se z řevem proti armádě krále rozběhnou tak začne Král vydávat rozkazy. Král Cailan:“ Lučištníci!!!!“ Lučištníci se připraví se zápalnými šípy a když jeden z vojáků mávne jsou šípy vypuštěny proti zplozencům. Několik šípu se zabodává do těl těch bestii a další a další. Zplozenci přidali na tempu v běhu a proto se proti zplozencům nasadili psy Mabari. Král Cailan:“ Psi!!!“ Voják co má na povel cvičené válečné Mabari dal pokyn a psi se rozběhli proti zplozencům. Začali zplozence drásat a trhat. Když jeden ze psů dopadl na meč jednoho ze zplozenců Duncan i Král uhnuly pohledem a král se společně z Duncanem vydal do boje. Král Cailan:“ Za Ferelden!!“ Král a armáda šedých strážců společně z vojáky Fereldenu se rozběhli proti zplozencům. Když se střetli jeden z vojáků Marzin a další co běželi v první linii se nabodli na kopí a dlouhé meče zplozenců. ……….. Když jste chvíli sledovali bojiště dali jste se znovu do klusu aby jste přeběhli most. Jak běžíte ohnivé koule z katapultů dopadla na vojáky před vámi. Kameny které se rozlétly kolem vás nikoho naštěstí nezasáhli. Pokračovali jste směrem k věži kde jste narazili na Mága(BlueCross) který běží dolů po schodech společně z jedním dalším (Thunder) aby varoval šedé strážce a jejich přátelé. Z dělil vám že se do Věže dostali zplozenci a že je jich celkem dost. Když jste se společně s ním vydali k věži cestou na vás už čekalo menší překvapení. Zplozenci vycházeli z věže aby armádě v padli do zad. Aby jste se dostali do věže musíte se dostat přes zplozence tady venku. |
| |
 | Běžím v čele skupiny, když před námi spatřím skupinu zplozenců. Uchopím pevně svou hůl a začnu potichu šeptat slova v jazyce, kterému nikdo z Vás patrně nerozumí. Indu el dieb kal sash. Když to dořeknu, zabořím hůl do země. Ihned se před námi začne tvořit mlha na zemi, která pozvolna poutá zplozence. To nám dá alespoň minimální naději projít skrze ně. Pozoruji jak ostatní začli tasit meče a další zbraně. Zplozenci jsou zaskočeni omezeným pohybem. Jakmile vytáhnu hůl ze země, rozplyne se mlha nad zemí a je vidět křišťálově čistý led na jejich nohou. Led ale pozvolna taje. Je čas jít dál, dříve než kouzlo povolí. Je ale jasné, že si cestu budeme muset prosekat. |
| |
| Ostagar cesta k věži Jak běžíme k věži zastavíme se na chvíli na kamenném mostě který musíme přejít abychom se dostali do věže. Když se podívám z mostu dolů jde vidět jak se zplozenci blíží a je jich dost. Jen se snažím zaznamenat kde je Král z Duncanem ale nikde je nevidím. Rozběhnu se dál po mostě abych dostihnul ostatní co se nezastavili a běželi dál. Když jsme došli k věži narazili jsem na dva mágy. Z dělili nám že se do věže dostali zplozenci a že jich je celkem dost. Shodil jsem ze sebe kápi abych měl volnost v pohybu při boji a vyčkal jsem co se stane po kouzlu které seslal jeden z mágů. Když se mlha rozestoupila rozběhnul jsem se skrz zplozence abych si prosekal cestu. Jeden zplozenec nečekal rádu štítem a padl na zem. Probodl jsem ho ležícího na zemi a dalšího jsem přez sebe přehodil štítem. Běžel proti mně a štít mi posloužil dobře. Naběhl na štít a podařilo se mi jej přehodit přes sebe kde se o něho postarají ostatní. Dalšímu jsem vrazil štít pod bradu takovou silou že se mu zabořil pod čelist. Jeden co stál za mnou se nabodl na můj meč který jsem rychlím pohybem přetočil tak aby čepel směřovala v zad. Šel jsem stále v před a prosekával si cestu až k věži. Zároveň jsem si i stačil všimnout nových strážců jak se jim v boji dobře daří. |
| |
| Cesta k věži Dagon si správně všimnul, že jsem byl celý nesvůj, ale tento stav za malou chvíli skončil.Když se dovím o blížících se zplozencích, popadnu meč do rukou a běžím spolu s Dagonem přes kamenný most, kde se zastaví a já s ním, aby nás pak nemusel všechny dohánět. Z mostu se mu moc nechtělo, ale pobídl jsem ho slovy: Pojď Dagone musíme jít,tady budeš houby platnej. Otřepe se a pokračujeme v běhu směrem k věži, kde nás zastavili dva mágové a spustili: Honem pojďte,musíme do věže,obsadili ji zplozenci !! Poté jeden z nich pronesl kouzlo, které zapříčinilo mlhu. Spolu s ostatními bojovníky jsme vběhli mezi zplozence, trochu jsem se tam všichni pomíchali, ale snažil jsem se držet Dagona, který si zajímavým způsobem klestil cestu. Sekali jsme kolem sebe o sto šest, kryl jsem Dagonovy záda, když v tom jsem si na poslední chvíli všiml zplozence, kterého vyhodil Dagon štítem za sebe, tak tak jsem se vyhnul a když dopadl, uštědřil jsem mu tvrdý úder pěstí do hlavy a probodl mečem. Tímto způsobem jsem se pomalu, ale jistě dostávali k věži. |
| |
| cesta ke věži Když jsem uslyšel zprávu že se k nám blíží splozenci vytáhnu si měč a dýku,pobídnu tygra aby běžel a když jsem těsně u nich natáhnu ruce a žačnu sekat zplozence ze stran a ze předu je trhá tygr.Když uvidím jak po straně bojuje Dagon a Assasinem stoupnu si tagříkoj na hřbet a saltem do strany skočím do jejich prosekané cesty a můj tygr mě po chvíli následuje.A když mi Assasin s Dagonem nechají nějakého zplozence tak se ho s chtí zbavím. |
| |
| CESTA KE VĚŽI Pochodují s ostatními směrem k věži. Mlčky se kolem sebe rozhlédnu a očima hledám krále. Když konečně zjistím, kde je postvím se mu po boku a čekám na poveli. Král vydal rozkaz a vojáci se rozeběli. Nechám je předběhnout mě a když je už předemnou celá první linie, zvolna se také rozeběhnu. Když vidím, jak se u věže chystá neznámí mág čarovat, instinktivně se chystám k protikouzlu, ale když začne zplozence obalovat oslepující mlha, dojde mi, že onen mág je spojenec. Pak si všimnu, že se jeden zplozenec řítí přímo tomu elfímu tygřímu jezdci do zad, neváhám a použiji Strach. K mému údivu však Strach na zplozence nefunguje, naopak, má posilňující účinky, použiji aspoň ledovou šipku a útočníka zmrazím. Poté vklidu postupuji dál ke věžia nasávám energii padlých duší. |
| |
 | Povstání - věž Úhyb. Sek. Bodnutí. Ústup. Opětovné seknutí. Vřískot nepřítele. Zplozenec, jenž na mne vyskočil zpoza rohu, skončil nabodnut na mé obrovité šavli. Pohlédnu mu skrz hledí své helmy do očí. Nepociťuji proti jeho bytí nic jiného než čistý hněv, a spravedlnost a pomsta jenž vede mé útoky ze mně sálá jako gejzír ze země. Přitáhnu si jeho zkrvavený a šklebící se obličej ke svému a promluvím svým hlubokým, přesto chraplavým hlasem. Budiž, ti jsou tvé hříchy odpuštěny bratře. Zamumlám a s rozevřenými drápy, utrhnu jednomu ze svých bratřích obličej i s kostí. Mrtvý. Padl k zemi, a jeho kovová zbroj zarachotila. Hledím na zvětšující se potůček krve. Zasunu svou šavli do pochvy, a popadnu jeho hlavu. Ze spodní čelisti se táhnou obrovské tesáky. Jeden popadnu a vyrvu ho. Dvěstě dvacet tři. To je číslo. Číslo bratrů a sester, jenž jsem odeslal do náruče temnot a smrti. Vstanu. Přitom stále svírám hlavu svého příbuzného. A přitom je to tak prosté. Promluvím do temnoty věže, jenž zvolily šedí strážci, jako povolávací prostředek. Pustím hlavu zplozence, a jeho tělo opět padne na studený kámen podlahy. Zavětřím. Lidé už venku bojují. Pod temnotou helmi zazáří mé oči. Konečně jsi tu člověče. Prohlásím v mysli. Zrovna v tu chvíli, se předemnou zjeví dva zplozenci. Před vraty, které vedou ven, k tomu jenž se sem probojovává. Ustupte bratři. Pronesu, ale oni mi na odpoví jen vřeštěním a následným útokem. Sekera prvního prolétne vzduchem jak se zkrčím a přitom vytasím obrovskou šavli. Je to krásná zbraň. Uhelnatě černá čepel, jejíž tvar odpovídá proudu plamene, se dokonale hodí jako očišťovací plamen. Z prava se můj soukmenovec ožene štítem, jako zbraní. Před útokem uskočím, a ještě srazím k zemi sekeru druhého příbuzného. Nemám čas. Popadnu jednoho bratra za hlavu a druhého propíchnu šavlí, zrovna když pozvedl sekeru aby mne probodl. Zplozenec jenž sebou trhá a pokouší se svými zuby prokousnout mou zbroj, sebou trhá, ale jeho snaha je marná. S nabodnutým zpozencem a druhým, jehož držím v sevření okolo hlavy se rozběhnu proti dveřím. Mocnou ranou dveře otevřu dokořan. Můj mocný řev protne pokřik boje. S vřeštícím zplozencem na mé šavli se vyřítím ven. Okamžitěš zplozence skopnu z čepele a přitom prudkým škubnutím zlomím vaz druhému příbuznému. Jednou rukou sevřu jílec meče pevněji, adruou sevřu v pěst a pod helmou otevřu ústa. Řev jenž ze mne vychází by překřičel a zlobra. Zrovna v tu chvíli se ke mne rozeběhne další zplozenec, a ohání se jednoruččí šavlí. Blokuju úder a vedu lehké seknutí na jeho nohu. Jakmile padá bez chodidla k zemi, rychle jej probodnu a dupnu mu na hlavu. Když se ozve křupnutí spokojeně opět zvednu hlavu. Pohlédnu na lidi, kteří se probojovávají nahoru k věži. Usměji se pod helmicí. Vím, že oni mne nepoznají dokud nesejmu helmici. Buď pozdraven, člověče. Pronesu dost nahlas, a s tím svýjdu postupující skupině vstříc. Dávám pozor na přibíhající zplozence. Očekávám útok i ze strany lidí. Nebylo by to poprvé. |
| |
| Sleduji ten vřoucí dav, ale pak mně čin jednoho z tich zplozenců překvapil. Popadli svoji zbraň a chopil se díla. Né že by zaútočil na naše jednotky, on začal masakrovat své řady. Nejprve jsem ho chtěl zneškodnit, ale pak my došlo, že by se zrádce v nepřátelových řadách hodil. Když však příde k našim jednotkám u věže, vyšlu na něj ledová pouta. Pokud se hne, budu nucen ho zneškodnit, pomyslím si. Pak v něm však cítím dobrý úmysl a dojde my, že je stejný zvrácenec jako já. |
| |
| Když se blížíme k věži,tak kráčíme přes most,pohlédnu dolů z něj a spatřím bivu.Zplozenci už zaůtočili.Proto rychle přidám do kroku .Před věží na nás ale zaútočí zplozenci.Společně s ostatními se vrnu do boje a švihnu mečemCítím jak meč zasáhl cíl.Poté namě zaútočí další dva.Jeden z nich mávne mečem,přikrčím se a bodnu mečem do břicha.Na zem dopadne černá krev.Druhý mě obejde zezadu a zvedne meč jak při poravě.Bleskuryhcle vytýhná nůž a bodnu s ním za záda.Poté se postavím a vyběhnu dopředu.Jednoho ze zplozenců srazím rukojetí k zemi a zabořím mu nůž do oka.Nůž poté schovám a dál se probíjím jen mečem-Sek tam,sek sem.Poté k nám přistoupí zplozenec a promluví na nás.Mág ale na něj sežle jakési kouzlo a nemůže se hýbat.Tohle bude muset vyřešit Dagon a tak mlčky čekám na jeho příchod |
| |
| Ostagar cesta k věži Jen co jsme zdolali menší skupinu zplozenců se z věže vyřítí další. Je to nějaký muž v masivním brnění. Cítím z něj zkaženost a zplozeneckou krev. Když jsem ale viděl jak zabil své dva soukmenovce tak jsem se zarazil. Ještě větší šok byl, když na nás promluvil. Runu jej svázal kouzlem ale do toho jsem se hned vložil já. “ Počkej! Kdo nebo co si zač? I když z tebe cítím Zplozence tak si nejsem jist. Sejmi přilbu. Runu pust ho. Váš druh neumí mluvit, tak kdo jsi?“ Dojdu blíž ke spoutanému zplozenci a vyčkávám co se stane. Jsem přes to stále ve střehu kdyby se znovu ukázali zplozenci. Na obličeji si můžete všimnou krve od zplozenců, která je i na brnění a štítu. Když se podívám na ostatní jde na nich vidět že také čekají na odpověď. Podívám se na tvora přede mnou a stále vyčkávám jeho reakci. |
| |
| Postupně jsme postupovali k věži... Ani nevím, za co zde bojuji...Křížku sakra, proč se vždycky připleteš do něčeho takového,...už zase bojuješ za zájmy téhle zpropadené rasy...a proč? Kvůli ní, nebo kvůli tvému bratrovi? Oba jsem již dlouhá léta neviděl. Je tomu tak dávno,...žijí ještě? Z dalších myšlenek mě vytrhne zplozenec řítící se na mě. ZMRAZ! Bytost dopadne jak kámen k zemi. Fajn, tohle by jsme měli...je čas se pohnout. Postavím se před dveře. Vlna!Zahřmím a do brány věže se vžene ledová vlna, která znehybní zplozence, kteří stáli u dveří. Jděte nahoru, pokusím se zajistit vám čas na váš úkol. Postavím se vedle dveří a začnu si opět cizím jazykem šeptat pro sebe a svou hůl. Indu el dieb nu falah kil torei. Indu el dieb! Opodál se začli shlukovat mračna temných těžkých mraků. Šeptání začly doprovázet povely hole, jak jsem řídil mrak, aby zasahoval nejvíce protivníků. Vítr mi stáhl z hlavy kápi a byly vidět mé aurové oči jak jasně září. Celou svou mysl jsem soustředil na udržení živlů, ani jsem si nevšiml, že se mezi tím téměř všichni odebrali pokračovat do věže. |
| |
 | Ostagar-bitva Pomalu kráčím cestou k Ostagaru,kde se bude konat bitva.Dorazil jsem ale pozdě a bitva už započla.Mám ale ještě jednu možnost a to přidat se ke skupině mířící ke věži,jejímž velitelem je jedn z Fereledenských strážců,Dagon.Těsně u bran věže,ale zaútočí zplozenci.Tasím sekeru a usměji se.Jdu si zabít pár zplozenců.Tasím oboruční sekyru a vrhnu se do boje.Jednoho z nich zasáhnu sekrou do hlavy a rozštípnu lebku.Druhému zarazím nos hluboko do tváře a zplozenec se zhroutí k zemi.Mávnu sekyrou a zbavím ho hlavy.Poté se na ě vyřítí jeden z těch šampionů a švihne mohutným obouručním mečem.Přikrčím se a meč mi prosviští nad hlavou.Mávnu sekyou a podseknu mu nohy.Poté se postavím a mávnu sekyrou.Sekyra skončí v těle šampiona.Poté se vrátím k ostatním a skloním hlavu.Zdravím Dagona.Věz nebo ne,ale jsem též šedým strážcem a mé jméno je Megnit |
| |
| Ostagar - před věží Dopadlo to jako vždycky........... Jeden z těch lidí..cítím z něj smrt. Zřejmě nemrtvý. Vytvořil kolem mne magií ledové vězení. Nedělám nic. Jen hledím na jejich velitele. Přesně jak jsi tvrdil veliký. Je to on. Pomyslím si, a zatnu svlay na rukou. Led jenž je obklopoval se rozlétne do všech směrů a já si jen s křupnutím protáhnu ruce. Pokud byste byl tak hodný a uvolnili mi i nohy človíčci. Prohodím. Potom příjdeo tázka jejich vůdce. Dagona. Až příjde čas, abych ti tyto otázky zodpověděl Dagone, dozvíš se odpovědi. Teď máš ale důležitější úkol. Armáda zplozenců právě masakruje armádu krále Cailana. A Váš drahý mistr Duncan, bojuje o svůj holý život. Nedával bych jim moc velké šance. Musíte rychle zažehnout oheň. Promluvím a hlas mi zachraptí. I když tam stojím, as rukama spuštěnýma u pasu, jsou lidé překvapení. A radil bych pospíšit. Doplním, a pod helmicí se zachechtám. |
| |
| Ostagar - Před věži Jen co jsme se dostali až k vratům u věže, narazili jsme na něco zvláštního. Na někoho z koho jsem cítil krev zplozenců ale také to mělo lidský rozum. Když jsem dostal odpovědi moc mě neuspokojili. Jen jsem se podíval na společníky se slovy. “ Strážci půjdou dovnitř, ostatní hlídejte věž ať se nikdo nedostane dovnitř.“ Jen co jsem to dořekl doběhl nás jeden ze zpožděných strážců, aby pomohl v tomto důležitém úkolu. Jen jsem se na něho při cestě dovnitř natočil pohledem. A z kývnutím na pozdrav jsem dodal. “ Ten Megnit z Orlesie. Ten Kristoffuv rekrut? Pak tedy vítej příteli. Jen teď není na tlachy čas. Pohyb!“ Do věže jsem se dostal společně z Arisranem, Megnitem a přidal se k nám ještě Sjumin a Balthazar aby nám kryli záda. Ostatní co jsou venku budou bránit vstup do věže. |
| |
| Eště chvíli držím kouzlo, ale pak, když se do toho vloží i Dagon, pustím. "Omluv mé chování, to je tvým pachem. Ty jsi jeden z nich, to cítím již odsud." zachrchlám. Potom popojdu ke skupince . Strážci se chystají dovnitř a mi máme za úkol ohlýdat vchod. Zhodnotím situaci, poté nasaji trochu energie a vypustím jí do jedné z mrtvol. Poté svážu kledbou ještě další tři padlé, ale víc již nemohu, né že by my nezbila duševní energii, víc jich skrátka neuhlídám. |
| |
| u věže Když Dagon řekne že mám s ostatními hlídat vchod sednu si na zem a začnu si čistit zbraně od krve.Ale všimnu si jak z Runu svazovač Temna začíná sršet energie a padat do těl zplozenců.Fascinovaně sleduji jak ze země stávají 4 zplozenci a staví se k Runu svazovač Temna.Když toto divadlo zkončí začnu si opět čistit zbraň. |
| |
| Ostagar – Před věží Jen co BlueCross, Assasin, Runu, Dinin, Thunder, Robin a Barongar zůstali venku aby chránili vstupní bránu věže před hordou zplozenců. Se Đagon, Arisran, Megnit a dva další vydali do věže aby se postarali o úkol který jim byl přidělen. Jen co vlezli do věže se venku objevili další dvě skupiny zplozenců. Když jste si jich všimli bylo už pozdě. Rhianonn Lyell dostal šípem do krku a svalila se na zem. Zplozenci se proti vám rozběhli a vy musíte bránit v chod do věže proto jste se jim postavili na odpor. Dvě menší skupiny a počtu tak 20 zplozenců se snaží proniknout do věže. Bráníte se jak jen to jde ale tolik zplozenců není snadné si udržet od těla. ……………………. Ve věži jste narazili na ohromnou díru v zemi. Z díry jde poznat že vede hluboko pod zem a je možné že odtud právě zplozenci přišli. Jak prozkoumáváte díru tak se k vaším nohám svalil Sjumin se 4 šípy v hrudi. Ihned jste zaujali obraný postoj a byli jste připraveni k boji. Ve věži se nachází několik zplozenců kteří bráni hlavně v chody do vyšších pater věže. Signální oheň se nachází v nejvyšším patře a je z cela jisté že se budete muset přes zplozence prosekat. Ve věži se nachází několik zapálených pochodní a dalších pár místností které nejsou nijak důležité. Jsou tu i sudy z olejem a jedna balista namířená přímo do směru místnosti ve které jsou zplozenci. |
| |
| Před věží Jen co se skončí boj se zplozenci a strážci vběhli do věže, posadím se před vchod a spolu s dalšími bojovníky střežíme vchod. Když naše ostražitost trochu pomine, bavíme se o boji se zplozenci a vůbec o všem kolem nich. Najednou zpozruji blížící se další zplozence, skoro jako bychom je přivolali. Upozorním ostatní Pozor!!! Blíží se další zplozenci, rychle do střehu !! Všichni tasíme své zbraně a čekáme na útok blížících se zplozenců. Bude to těžká bitva. Navíc moje síly ubývají. Assasine vzchop se !! říkám si v hlavě. |
| |
| Když vběhnu do věže,spatříme díru,vedoucí hluboko pod zem.V tu chvíli jeden z našich spolubojovníku padne mrtev k zemi.Tasím meč a vrhnu se k balistovi a ystřelím.Nabitý oštěp probodne jednoho zplozence.Pak vytáhnu meč a vrhnu se do boje.Jednomu z nich zabořím meč,hluboko do těla a příšpendlím ho k dřevěnemú trámu.Vyškubnu meč a švihnu jim.Zplozenecká ruka dopadne na zem.Bodnu a zplozenec se kácí za ní.Další ho udeřím rokujetí do obličej a dupnu mu na hlavu.Kosti zapraští.Poté se vrhnu dál do boje. |
| |
| Jo.Ale Kristoffa už jsem neviděl přes rok.Popravdě od té doby,co jsem odešel do Weisshauptu. promluvím a vběhnu společně s Dagonem a Qunarijcem do věže a co vidíme.Díru.Přistoupím kní a kleknu si.Ano,už chápu,kudy se sem dostali..Když domluvím nad hlavou mi proletí šíp.Přikrčím se k zemi a pohlédnu směrem ke zplozencům.Qunari už se vrhnul do boje a duchaplně použil balistu.Já tasím sykeru a vrhnu se do boje.Zabolkuju ránu a kopnu zplozence do prsou.Ten zacouvá a já ho praštím sekyrou do hlavy.Zplozenec dopadne na zem.Vytrhnu mu z ruky krátkou dýku a vrhnu ji.Minu.Zavrčím a otočím se na místě.Dva zplozenci padnou k zemi.Stoupnu si ke qunariho zádech a zavrčím.Kryj mi záda.Poté mávám sekyrou a srážím zplozence k zemi. |
| |
| u věže Když uvidím další zplozence spokojeně se usměju připravím si svůj meč a vběhnu do 1 skupinky zplozenců a začnu je masakrovat od prostředka.Jen co vrazím meč do prvního zplozence ušpiním se černou krví.Ale nevadí mi to jsem rád že můžu bojovat a vybít si svou zlost. |
| |
| Ostagar - Ve věži Jen co jsme se dostali do věže tak jsme se rozhlédli všude kolem ale nikde nebylo ani živáčka. Cítil jsem zplozence a proto jsme pokračovali dál ke schodům do dalšího patra. Když jsme došli do místnosti ve které byla ohromná díra tak jsem se podíval na ostatní a vyslechl jsem si co říká Megnit. Hned na to se k našim nohám skácel jeden náš spolubojovník a to jsme nechtěli nechat jen tak. Arisran se chopil balisty kterou vystřelil po zplozencích. Jednoho zasáhl ale byla jich tam spousta. Všimnul jsem si další šipky do balisty která ležela vedle. “ Pokuste se je chvilku zdržet mám nápad.“ Popadl jsem šipku a nacpal jsem ji do balisty kterou jsem pomocí točného kola natáhnul. Ze sudu jsem polil hrot olejem a zapálil. Namířil jsem to mezi zplozence a sudy ve kterých byl olej. “ Oba k zemi!“ Zakřičel jsem na své přátelé aby se sehnuli k zemi. Když tak učinili vystřelil jsem z balisty. Ohnivý hrot jim prolétl nad hlavou a vzal sebou jednoho zplozence který stál nad nimi. Hrot vlétl přímo mezi sudy a zplozence a nastala menší exploze. Zplozenci se hořící skáceli k zemi ale někteří uprchli do dalšího patra. Došel jsem ke kolegům kteří se válí na zemi a pomohl jsem jim na nohy. “ Jste v pořádku? Musíme sebou hodit.“ Jen jak to dořeknu tak na ně přikývnu a jdeme společně ke schodům do druhého patra. Cesta je bezpečná jen kvůli ohořelým tělům se prochází dost špatně. Sem tam se ještě někdo hýbe tak ukončím jeho život bodnutím do hrudi nebo mu meč projede čelistí. Když jsme došli ke schodům do druhého patra podíval jsem se na Arisrana a Megnita se slovy. “ Pojďte přátelé, smrt na ně už čeká.“ Jen co jsem to dořekl sem pomalu otevřel dveře a my jsme tam vešli do druhého patra věže. |
| |
| Když vidím, že se na nás řítí valná dávka zplozenců, rozhodnu se, že je čas na válečný pokřik. Naposledy jsem válečný pokřik nemrtvých, neboli volání temnot, použil při Velké bitvě. Nadechnu se tedy, a vyloudím ze sebe hlasitý zvuk, zpíše skřek doprovázený šepotem v jazyce smrti. Ačkoliv ním nepřátelé nedokáží mluvit, rozumí každému slovu, jako ostatně, každý tvor na této planetě. Tuto řeč každému překládá jeho vnitřní hlas, proto slova zní, jakoby postiženému vycházeli z hlavy, z nejhlubších myšlenek samého podvědomí. Když vidím, že pokřik začal působyt, začnu útočníky postupně ovlivňovat. Podaří se mi jednu skupinku přimět, aby začala útočit na vlastní jednotky. To snad prozatím postačí. Poté vyšlu své posluhovače do toho davu, aby se zmatení nepřátel ještě utužilo. Pak do mně však vletí šíp. Zasípu a pohlédnu k nebesům. Zpatřím, jak se na mně řítí mračno šípů. Vytvořím proto nad sebou ledoví mrak a doufám, že to šípi zneškodní. Pak se mi však z nedostatku duševní energii začnou podlamovat kolena, proto vysaji všechnu energii z mích posluhovačů. Po tomto procesu se promění v prach. |
| |
| Ostagar - Ve věži Když jste se dostali přes první patro, kde bylo pár zplozenců přes které jste se dostali s pomocí vaší síly a balisty. Prošli jste skrze hořící těla dál. Došli jste ke dveřím co vedou do druhého patra. Když jste je otevřeli byla všude jen krev a mrtví Loghainovi vojáci. Když jste pokračovali dál nikde nic nebylo a na tohle patro plné mrtvol tu byl až příliš velký klid. Rychlím a tichým klusem jste se dostali až k dalších dveřím za kterými je další schodiště do patra. Pomalu jste otevřeli dveře ale celé patro bylo čisté. Nikde nebyl žádný zplozenec ani jiná zruda. Došli jste ke schodišti a vešli do dalšího patra. Když jste vyšli schody na kterých byla spousta krve a tu a tam nějaká mrtvola došli jste až na horu do třetího patra. Mohli jste si pomalu oddychnout, jelikož už vám zbývá jen jedno patro. Mohli jste si všimnout že tu jsou i mrtvá těla psů Mabari. Jak jste pokračovali dál znovu jste ucítili zplozence. Ani jste nedošli ke dveřím a ty se rozrazili a z nich se vyřítila banda zplozenců. Meče, štíty, sekery a palice… to jsou jejich zbraně kterými se vás snaží zastavit. Je jich jen pár ale podle stavby těla a výšky jsou dost houževnatí. |
| |
| Po boku ostatních jsem stál před bránou. Stále další a další zplozenci přicházeli, bouři se dařilo včas většinu z nich zranit tak vážně, že nebyli schopni pokračovat v boji a ti kdož se dostali až k nám, o ně se hravě postarali moji spolubojovníci. Snad i ostatní jsou ve věži stejně úspěšní jako my. Pomalu jsem cítil, že mi docházejí síly, ale ještě to jistě chvilku vydržím. Tohle tělo není na takovou sílu připraveno...potřeboval bych jiné...ano vím jaké, ale kolem je mnoho lidí, o kterých nic nevím. Bude lepší si tohle tajemství ještě chvíli zachovat. Dál se bortila těla zplozenců pod bouří, dál se nám dařilo držet vchod do věže bez úhony. Snad to již brzy skončí. Řady našich nepřátel snad nemají konce. |
| |
| Na Dagonův výkřik padnu k zemi.Nad hlavou mi prolétné hořící střela z balisty a srazí výbuchem zplozence k zemi.Postavím se a vyrazím za Dagonem do dalšího patra,které je celé prázdné.Ale když dorazíme do třetího patra ucíítm zplozence.A jso tady.Tasím meč a vrhnu se do boje.Jednoho z nich zasáhnu do nohy a srazím ho k zemi.Probodnutí pak dílo dokoná.Dlašího zasáhnu do štítu a roztříštím ho i s rukou.Zplozenec klekne na zem bolestí.Zbavím ho utrpení a useknu mu hlavu.Poté kopnu do padjícho těla a srazím ho ostatním pod nohy.Dva dopadnou na zem.Jeden po chvíl skončí bez hlavy druhý s dírou v hlavě.Poté zvednu meč a švihnu jim.Rozseklá lebka je toho dúkazem a já dál bojuji. |
| |
| Když vstoupíme do dalšího patra věže a přiblížeme se ke zplozencům,tasím sekyru a vrhnu se do boje.Švihnu sekyrou a zasáhnu zplozence do obličeje a srazím ho ke zdi,kde mu rozdrtím hlavu topůrkem.Poté se otočím a podskenu dalšímu noohy,tak šikovně,že si srazí kamaráda.Já pak jen líně mávnu sekyrou a zabiju je oba.Poté odrazím útoka šampiona azvořím mu sekyru do krku.Lhece s ní škubunu a přeseknu tepnu.Poté skočím doprostřed chumlu a mávám sekyrou ve smyslu zasáchnou jich co nejvíc. |
| |
| Ostagar – Ve věži Jen co se rozrazili dveře ze kterých vyběhli zplozenci začal další boj. Praštil jsem hned prvního po hlavě štítem a ten se s piruetou svalil na zem. Probodl jsem dalšího přede mnou a hned na to jsem vrazil meč do hrudi prvnímu kterého jsem vzal štítem. Když do mě narazila palice které naštěstí narazila na štít. Padnul jsem na zem mezi mrtvé zplozence a nápřah palice zastavil můj štít natažený přede mne. Jedna rána za druhou dopadali na štít když se mii povedlo přeseknout zplozenci šlachy na nohou. Svalil se na zem vedle mě a nápřah ruky se štítem směřovaný na hruď dílo dokončil. Štít se zabořil zplozenci do krku a na mne jen stříkla jeho krev. Vyprostil jsem ruku ze štítu abych se mohl postavit. Postavil jsem se na nohy a vyrval jsem si svůj štít ze zrozencova krku. Jak jsem měl štít v ruce běžel na mě další z nich. Štítem sem ho udeřil do obličeje a jen co udělal dva kroky do zadu tak mu meč projel břichem. Jen jsem natočil pohled a všiml jsem si jak si vedou spolubojovníci. Vytáhnul jsem dýku a vrhnul jsem ji směrem na Arisrana. Arisran stál čelem ke mne a proto si nevšiml zplozence za nim. Dýka se zabodla přímo do krku zplozence a krev potřísnila Arisrana který si hned na to zplozence všiml. Jen jsem přikývnul a šel dorazit dalšího co se plazil po zemi. Meč se mu zabořil do otevřené tlamy a zaskřípal o kamennou zem. Šel jsem dál směrem ke schodům. Další zplozenec co vyběhl seknul přímo na hlavu. Sehnul jsem se a seknul ho přes tělo, jak ukročil stranou dostal zespoda štítem na bradu a poté bylo slyšet jen zapraskáni. Rána mu zlomila vaz. Podíval jsem se na kolegy a se slovy jsem se vydal ke schodům do dalšího patra. “ Rychle strážci. Máme úkol a tyhle bestie nás nezastaví.“ Pokračuji dál po schodech nahoru a začnu tlačit na dveře, které se pomalu otevírají. |
| |
| Ostagar – Před věži Zplozenci se dál blíží k věži a vy se je snažíte zadržet jak jen to je možné. Najednou zplozence zastaví silové pole které ale moc dlouho nevydrží. Ukázaly se dvě postavy v kápi (Rowen) a jedna další co drží silové pole na vás začne mluvit. Tajemná Postava:“ Musíte se dostat skrz pustinu pryč do vesnice Lohteringe tady mladá Rowen vás provede skrze pustinu tak jděte. Já je udržím, jak jen to bude možné, tohle místo padne tak jděte už!“ Muž vám začal dávat rady aby jste se vzdálili dál do pustiny přes kterou vás provede Rowen a vy se tak dostanete do vesnice Lotheringe kde si budete moct odpočinout a nabrat dost nových sil. Hlavně tam budete v bezpečí a budete si moct promyslet další kroky své cesty. Zplozenci dál dorážejí na barieru a snaží se ji prorazit. Podle toho jak bariera slábne vám nezbývá moc času. ………………………….. Poslední patro věže Jen co jste se dostali přes zbylé zplozence ve věži. Otevřel Đagon dveře a vy jste šli přes temnou chodbu dál. Všude byla krev a končetiny vojáků. Povalující se zbraně a vše co tu zbylo po vojácích. Když jste vběhli do místnosti zůstali jste stát na místě a byli jste mnohem víc připraveni než jste byli doposud. Jen se na vás natočil mohutný zlobr zplozenců a zařval.  Postavil se proti vám a ve výšce měl skoro přes čtyři metry a jeho mohutné ruce svírali obrovskou palici. Proti vám teď stojí zlobr, kterého není snadné porazit. Je to ale jediná šance jak zapálit signální oheň který on hlídá. Jediná naděje jak zapálit oheň je porazit ho. |
| |
 | Ostýchavě se ohlédnu na postavu v kápi. Ta pokyne hlavou směrem k družině, čímž mi naznačí, abych uposlechla jeho slov. "Pojďte rychle za mnou!" zašveholím a pokynu útlou paží. Uháním jako vítr přes pustinu. Až když se ocitneme mimo ohrožení, zvolním tempo... Nejistě sklopím oči k zemi a trapné ticho přeruším svými slovy. "Jmenuji se Rowen", špitnu. "Bloudím zdejšími lesy a pustinami již několik měsíců úplně sama. Moji rodiče byli mocní hraničáři. Ostatní obyvatelé vesnice jim jejich nemalé schopnosti záviděli. To, co jim chtěli udělat jde naprosto mimo vnitřní etiku hraničářů a nechci o tom prozatím mluvit. Proto se moji rodiče raději ukryli do hlubin lesa, který jim dovolil spočinout v jeho náruči. I já jsem se narodila na onom místě a rodiče mě učili jak se stát součástí přírody. Jednou, když jsem byla ještě docela malá jsem se šla projít k řece. Přiběhl ke mě velký šedivý vlk, který mě odnesl do svého doupěte. Žila jsem a lovila s ostatními mláďaty. Učila jsem se vnímat svět jejich očima.. Nic však netrvá věčně. Ačkoliv většina elfů věří na osud, já zastávám názor, že každý živý tvor, každá rostlina má svůj osud především ve svých vlastních rukou. Dnešní noci ke mě promlouvaly stromy. Šeptaly si mezi sebou, že nadešel čas, čas na to, abych si i já svůj osud vybrala. Vy jste ten osud, teď už to vím. Proto doufám, že mě přijmete mezi sebe jako sestru. Jsem hraničářka, když mě budete nyní následovat, můžete mi naprosto důvěřovat. Zastavila jsem a polédla jsem do očí Dininovi. Ani nevím proč zrovna jemu, upoutal mě... "Buďte však obezřetní." Dodala jsem. "Nikdy nevíte, co se zde může skrývat pod rouškou noci..." y |
| |
| Jakmile jsem přerušil pouto s bouří, brzy na to se mračna rozpadla. Rowen? Krásné to jméno,...a ještě krásnější nositelka! Ksakru kříku,...jseš normální? Uprostřed smrti myslíš na ženskou? Ahoj Rowen, budeme ti vděční, pokud nás odsud vyvedeš. Řeknu skromně a vydám se za ní. Kolem mě je cítit chladná aura a lehká modrá zář, která pulzuje v rytmu mého srdce. Snad se ostatním e věži povede splnit jejich úkol. |
| |
| u věže Jakmile mě přerušila v bojování bariéra oddychnu si a prohlédnu si dvě nové postavy.Kouknu na postavu v kápi a poděkuji jí za pomoc.Když tu najednou uslyším jméno Rowen a její příběh.Když zkončí z příběhem řekne nám ať jdeme za ní. A co ostatní?To je tu jen tak necháme?Ale jakmile uvidím že BlueCross jde za tou krásnou elfkou a že bariéra pomalu slábne rozhodnu se že pudu taky.Když odcházíme od věže všimnu si že se mi ta elfka kouká do očí.A tak se na ní mile pousměji, nasednu na svého tygříka a pokračuji v cestě do bezpečí. |
| |
| Před věží Jakmile se zjeví 2 postavy a kolem nás se udělá obranné pole, odechnu si. Ach, právě včas, ale kdo to může být, nu což hlavně že jsou nanaší straně. Když se dovím, že musíme jít pryč odporuji: Ale co Dagon a ostatní strážci, přece je tu nemůžeme nechat. Jsou to naši přátelé.Zůstanu tady a budu bojovat do konce svých sil.. Tajemná postava mi odpoví: O ně se nestarej oni to přežijou. Musíte jít, dlouho to pole neudržím. Když odejdete, bude naděje že boj se zplozenci vyhrajeme. Ber to tak, že se jakoby obětují. Tajemná postava domluví a vtom je slyšet strašný řev z věže. Říkám si Vše dobré s Vámi strážci. a pomodlím se. Když nás Rowen odvede do bezpečí a povídá nám svůj příběh, nějak ho nevnímám, musím myslím na strážce. Následuju ji spolu s ostatními tam kam nás vede, vždyť mi taky nic jiného nezbývá. |
| |
| Okolo hlavy mi prolítné nůž,vržený Dagonem.Otočím se a spatřím zplozence ,s napřaženým mečem.Ten už ale nedopadne.Kopnu do stojícího zplozence a ten se už mrtvý odkutálí.Brzy je po bitvě a tak jdeme do dalšího patra.Dagon rozrazí dveře a vstoupíme dovnitř.Překvapeně se zastvím.Mohutný tvor s dřevěnou palcí.Rozběhnu se s taseným mečem ašvihnu.Zlobr mě uchopí du ruky a zařve mi do obličeje.Bodnu mečem a zabořím ho hluboko do ruky.Zlobr mě s řevem pustí a já dopadnu na zem.Švuhnu s mečem a zabořím meč do zlobrovi nohy.Zlobr klekne na koleno a odtstrčí me od sebe. |
| |
| S tasenou sekyrou vběhnu do místnosti za Dagonem.Když tam vstoupím,zakřičím.Zlobr,Qunari snaž se útočit na hlavu a krk.Sám vytáhnu luk a vystřelím pár šípů.Všechny minou,pořádně zamířím a vystřelím.Zasáhnu zlobra do ramena a to ve stejnou chvíli,kdy qunari bodnul zlobra do ruky.Ten si ale stále všímá qunariho.Tasím sekyru a rozběhnu se ke zlobrovi.Máchnu sekyrou a zasáhnu ho do boku.Zlobr zařve a kopne mě.Odletím pár metrů a vytáhnu luk.Vzduchem pak lítá jeden šíp za druhým. |
| |
| u věže Když už se zdá, že vlny útoků zplozenců neustanou, náhle se zjeví dvě postavy a jedna vyčaruje celkem slušné silové pole. Když se nám představí, zadá nám pokyn k ústupu. " A co ostatní, tam ve věži, hodlám je bránit do posledních sil !" řeknu s jistotou v hlase. Když však vidím, že pole slábne, rozhodnu se zasáhnout. Položím proto postavě ruku na rameno a vpustím do něj část své duševní energie. "To ti pomůže, abys aspoň na dalších pár minut udržel pole. Pak to tu hodlám bránit po tvém boku. pravím. Poté si přitáhnu jednoho ze zplozenců a zatnu do něj svůj meč. Po chvíli se promění v prach a já ucítím příval energie. To na nějakou tu kletbu postačí. pomyslím si. |
| |
| Ostagar - Ve věži Když se ukázal Zlobr co střeží signální oheň pustili jsme se s nim do boje. Arisran ho párkrát bodl a Megnit také ukázal svůj um. Popadl jsem kopl co se válí na zemi a rozběhl se proti zlobru. Kopí se mu zabořilo do hrudi. Zařval bolestí a Megnitovi šípy se bořili zlobrovi přímo do těla. Arisran se také činil a jeho mohutný meč způsobil dost velké škody. Uchopil jsem meč obouručně a díky tomu jak byl zlobr sehnutý, sem mohl vyběhnout po jeho těla nahoru až k jeho hlavě. Skočil jsem na jednu nohu hned na to jsem se vyhoupl na jeho záda a meč jsem mu zabořil do jeho mohutného zátylku. Jak se meč dostal přes páteř zlobr zařval bolestí a tím zvedl hlavu a do jeho tlamy se dostali dva šípy co vystřelil Megnit ze svého luku. Když zlobr padl seskočil jsem z jeho těla a Arisranův meč mu ještě projel hlavou. Vzal jsem si ze země svůj štít a se slovy jsem šel k signálnímu ohni. “ Teď se budeme muset dostat dolu a pomoct jim venku před věží. Jste v pořádku? Arisrane, Megnite. Vynikající práce. Jsem rád že mám po boku takové dva Strážce.“ Pousměju se a pochodní, kterou vezmu ze zdi, zapálím signální oheň a jsem připraven se vydat na cestu zpět. Čekám na spolubojovníky, než popadnou dech a naberou nové síly. Mezi tím se podívám na dveře a cítím noví příval zplozenců. Podívám se na strážce z děsivými slovy. “ Něco je špatně!“ |
| |
| Cesta do Lotheringu Rowen vás vede nejbezpečnější cestou kterou lze Kocarijskou divočinou projit. Pokračovali jste pár hodin směrem na sever, když jste konečně došli do malé vesnice. Mohli jste si všimnout rozestavěného kamenného mostu. Na jeho pravé straně jsou schody dolů které vedou do vesnice. Když jste vešli do vesnice mohli jste všude vidět zapálené ohně, a rodiny z dětmi. Ať už to byli elfové nebo lidé vesnice byla plná. Vesničané co zde žijí přijali uprchlé farmáře a veškeré přeživší z Hornoživ či z vesnic blízko Ostagaru. Došli jste až ke kapli u které hlídali Templáři co si vás pozorně prohlíželi. Když jste šli směrem k hostinci jeden z farmářu vám řekl pár rad. Farmář:“ Ale, ale copak to nevidím. Další co utíkají z Hornoživ nebo snad před zplozenci co jsou u Ostagaru? Nu což, dám vám jen pár rad co se vám mohou hodit….Panstvo, tady je hostinec téměř plný. A být vámi tak nedávám před templáři moc najevo, že ovládáte magii. A možná by vás mohl zajímat i támhle ten vězeň. Je to totiž trpaslík…“ Ukáže směrem na klec ve které je zavřený Trpaslík (Oghren). ……………………………….. Mezitím u Ostagaru Jen co zaplál signální oheň který naznačil Tyernu Loghainovi aby zaútočil ze zálohy. Loghain se podíval na svou ochranku a s velmi vážnými slovy dodal. Loghain:“ Zavelte k ústupu!“ V tom se na něho podívala jeho první rytířka a se zděšeným hlasem na Loghaina spustila. První stráž:“ Ale můj pane co Král Cailan a Šedí strážci?“ Loghain:“ Král si vybral a já neobětuji svojí armádu a rytíře Fereldenu aby padli kvůli neomalenosti jednoho namyšleného Krále co si přeje jen slávu. Řekl jsem zavelte k ústupu!“ Loghain popadl ruku jeho první strážkyně a začal ji silně mačkat aby jí dodal najevo že to myslí vážně. Stráž se mu po jeho vyřknutých slovech vytrhla a se slovy se otočila na vojáky a vydala rozkazy. První stráž:“ Jak si přejete…. můj pane. Ústup! Vracíme se do Denerimu! Pohyb!“ Vojáci se vydali na pochod. Král Cailan a Duncan společně z vojáky viděli signální oheň a vyčkávali na příchod Loghaina. Vojáci se neukázali a Duncan vycítil příchod zlobra. Otočil se a dostal ránu jeho levačkou a odkutálel se o pár metrů dál. Zlobr popadl Cailana do pravé tlapy a přitáhl si ho až k tlamě a zařval. Sliny z jeho tlapy se rozlétli všude kolem i na krále.  Zlobr prudce stisknul pěst a rozdrtil králi kosti a kusy z brněni, se zaryli do jeho těla. Zlobr ho odhodil na stranu a směřoval na Duncane. Ten viděl mrtvého Krále na zemi a popadl své dva meče a rozběhnul se proti zlobru. Vyskočil a meče zabodl do jeho hrudi. Z jedním z nich začal kroutit a druhým ještě dvakrát bodl zlobra na místo kde by měl mít srdce. Ten padl na zem a Duncan se chytil za bok kde měl zlomená žebra. Dobelhal se ke králi a padl na kolena. Jeho pohled směřoval na signální oheň a hned na to na vojáky co umírali pod náporem přesil zplozenců. Jen co padl poslední voják se Duncan podíval na hordu která se řítila proti němu. Rozmach jednoho ze zplozenců a jeho mohutné sekery připravil Duncana o hlavu. Zplozenci zaplavili Ostagar. ………………….. Před věží a ve věži Mág který drží barieru před zplozenci ztrácel síly a toho si všiml i Runu. Mág se na Runu podíval a se slovy padl na kolena a jeho bariera začala silně slábnout. Mág:“ Okamžitě zmiz za ostatními! Vyhledej vesnici Lotheringe…běž!“ Z těmito slovy začala bariéra silně slábnout a zplozenci se dostali skrz. Mága na kolenou zaplavilo několik zplozenců a vtrhli do věže. Arisran, Đagon a Megnit vycítili spousty zplozenců ale než stihli cokoli udělat tak se ve dveřích ukázali zplozenci a několika šípy zaplavili Šedé strážce. Strážci s několika šípy v těle padli na zem a vše se zdálo být ztraceno až do chvíle než se ukázal obrovský pták a popadl těla strážců do pařátů. Pták i se strážci odletěl pryč a ztratil se divočině. |
| |
| U věže Leodvé vězení opadá a já opět cítím své nohy. Zbroj zaskřípe, když se ohnu v pase, abych si otřepal z bot zbytky ledu. Zavrčím, a pohlédnu na nemrtvého. Na můj styl vypadá docela dobře. Oblečen je jak se patří, a právě se rozhodl použít svou moc k daleko zábavnější formě magie. K nekromancii. Ach jak dlouho to je co jsem povolával mrtvé z hrobů. Protáhnu si ruce, a zrovna chci něco říci, když uvidím jak se k nám blíží zplozenci. Netasím žádnou zbraň. A přitom jich mám opravdu hodně ! Rozestoupím nohy a mé ruce obepne černý oheň. Gar-tur-fargas-e-mura ! Vykřiknu zaříkávací formuli a mé dlaně opustí koule temnoty. Plápolá a při svém letu vřeští jako banší. Prolétne skrz čtyří zplozence a pak se zastaví v tělě pátého. Čtyři bratři padnou mrtví k zemi. Ten pátý to však rychlé nemá a ani mít nebude. Hodí sebou o zem a válí se po zemi, jako by hořel. A taky hoří. Ale ne fyzicky, ovšem duševně. Kouzlo které jsem použil je zplozenci nazýváno, ANMAGOR a v lidštině to znamená, dech smrti. Nezraní cíl fyzicky, a požere jeho duši. Nebo ji zapálí, jak vidím u mého bratra. Je to ohavná magie, ale je to přesně ten typ, který mi vyhovuje. Chvíli mi spočine zrak na mém mučicím se bratrovi, když uvidím jak si to ke mně šije velký bratr vr zbrani. Zplozenec, jehož sekera je skoro větší než já sám. Rychle tasím šavli abych mocnou ránu odrazil. Což se povede. Obrovská čepel sklouzne po černém ostří, jenže náraz mi málem ochromí ruku. Než se stihnu zapamatovat příjde další mocná rána. Po ní další. Třetí rána mne povalí na zem. Odkulím se stranou, a do kamenných kostek se zasekne obrovitá zbraň. Rychle a pevně sevřu meč a bodnu. Čepel projede skrz mezeru ve zbroji a zajede do mého obrovitého pžíbuzného až po záštitu. Nemarním časem a skopnu mrtvolu z meče, abych čelil dalším příbuzným. V tu chvíli se zjeví pole. Ochranný rituál ! Ale to přeci....... Otočím se, a uvidím elfku. Přesněji ne jen elfku, ale rovnou dvě postavy. Tady je nějaký nával.... Temný oheň jenž obklopuje mou pravačku zmizí a obrovskou šavli schovám do pochvy. Dojdu k elfce ,ale nepoděkuji. Chce opustit vyvoleného. Jak by někdo mohl věřit elfce ? Zeptám se. Přistoupím k nemrtvému, jenž mne zmrazil a tasím meč. Švihnu nahoru a zastavím tak běžícího příbuzného. Chybí mi už několik tesáků. To není dobré. Když nám elfka ukáže cestu pryč popadnu rychle zplozencovu spodní čelist a s hlasitým křupnutím ji utrhnu a vhodím do brašny. Tesáky mohu vyjmout i později. Běžíme skrz pustinu, která mi po několik týdnů sloužila jako domov. Nepromluvil jsem. Neměl jsem důvod. Zplozenci nemluví s ostatními rasami. Běžíme skrz pustinu. Nevím na jakou světovou stranu. Je mi to jedno. Pozoruju elfku, a čichem zkoumám její emoce. Pokud v ní pocítím byť jen minimální zaváhání položím ruku na jílec. Nevěřím elfům. Nenávidím jejich rasu. Stejně jako vše, co je s nimi spojeno. ................................................................................................................................... Běžíme dál a dál, než doběhneme do lidského města. Kam jsem šel jen s velkou nelibostí. Podezřívavost ze strany vesničanů je až příliš velká. Zbraně mám v pochvách, ale abych rozerval člověku hrdlo nepotřebuji zbraně. Následuji ostatní a mlčím. Jen jsem trochu nervózní. Celý život jsem se vesnicím vyhýbal a teď chtějí abych v jedné zůstával déle než několik vteřin ? Sleduji lidi okolo. Vesničané, obchodníci a templáři............moment ! Templáři ?! A sakra. Zakleju v mysli a schovám se za těly ostatních. Dojdeme až k farmáři, který nám dá strohý popis možností. Ukáže na rudovousého trpaslíka v kleci, který vypadá jako by už něco zažil. Skrývám svou magii jak jen mohu a dávám pozor, abych na sebe nepřitáhl pozornost templářů. |
| |
| ve městě Když probíháme divočinou honí se mi v hlavě myšlenky Co bude s ostatníme ve věži?Setkáme se nikdy?A proč vůbec důvěřujeme tomu zplozenci?Může to být špeh... Když konečně doběhneme k vesnici přestanu si klást otázky a pobydu tygříka ať jde pomalu. Jdu za ostatníma městem ale najednou si všimnu templářu. Sakra co ti tu chtějí?!A proč na nás tak divně civí?! Když je míjíme uvidím trpaslíka jak je zavřený v kleci.Sesednu z tygra a řeknu mu ať jde s ostatními a já sám se připlížím ke kleci a tiše se ho zeptám. Kdo jsi a proč tě tu zavřeli? |
| |
| Bodnu mečem a zabořím ho hluboko do zlobrovi hlavy.Vytáhnu meč a uskočím před dopadajícím tělem.Podívám se na Dagona a přikývnu.Dagon poté zapálí oheň.Už začínám být uklidněn,když Dagon promluví.Otočím se ke dveřím a podívám se dolů.Zplozenci jsou ve věži. zamumlám a postavím se k osttaním.Když zplozenci vrazí do místnosti,tasím meč.Ale jeden ze šípu mě zasáhne do hrudi a já upadnu na zem.Takže takhle jsi to zamýšlela Qun.Vypadá,tio že na Parr Vollen se už asi nevrátímPoslední co vidím je mohutný pták,jenž se snáší na věž |
| |
| Do veže vstoupili zplozenci.Sekyru na zádech a a luk v ruce na ně čekám.Když se první objeví ve dveřích vystřelím a zasáhnu dva zplozence,kteří se skutálí dolů a srazí jich pár dalších.Ale Stvořitel je zřejmě vrtkavý a vše oplácí.Vyletí šíp a zasáhne mě do ramene.Dopadnu na záda a čekám na smrt.Svůj život jsem zasvětil boji proti zplozencům a ted zemřu jako všichni strážci.A ze smrti mám i halucinace.Vidím orla,jenž přilétá ke věži.Tak takhle vypadá smrt? |
| |
| Když vidím, jak mágova bariéra zmizí, začne peklo. Zplozenci se rozeběhnou a mága zmasakrují. Když vidím, že mu už není pomoci, rychle vstřebám jeho duši. Snad se mi ji podaří vložit do nějakého těla, aspoň dočasně, a pokud ne, jeho energie se bude hodit. Poté schovám meč, vyšlu na nejbližší splozence muka a když se začnou svíjet bolestí, dám se do ústupu. Snad to zvládnou. řeknu si a pousměji se, jelikož cítím bolest kterou to vše kolem mně cítí. Ach, jak příjemné. |
| |
| Když doběhnu k ostatním, sou právě v debatě s jakýmsi farmářem. Pak si však všimnu skupinky templářů, což mně vůbec nepotěší. Templáři, slavné jméno avšak když dojde an jejich pomoc skutek utek. Odplyvnu si a zahalím se a rozvířím kolem sebe prach, aby neucítili můj pach. Pak se připojím k ostatním. Všimnu si, že onen "přátelský" splozenec má s tepláři také nějakou horší skušenost, protože má skoro identické chování jako já. Mohl by sme se, prosím, rychle rozhodnout a vyrat ?, řeknu poněkud podrážděně, jelikož opravdu nepotřebuju mít problémy. I když, při nejhorším by spor skončil smrtí templářů. |
| |
| Věž Jen co se zapálil oheň jsme byli odhodláni sejít dolů a pomoct přátelům před věží. Stvořitel však rozhodl jinak a zplozenecké hordy byli rychlejší než my. Dostali se do věže a mě došlo, že naši přátelé zřejmě padli. Vykryl jsem pár šípů štítem, ale další tři se mi zaryli pod tvrdé brnění. Jeden se zabodl do chrániče na noze a další dva do hrudi. Padl jsem na zem přímo na záda a jak jsem upustil svůj meč došlo mi, že naše naděje padla v niveč. Zplozenci zaplavili světlo měsíce které sem pronikalo a já jen zavřel oči a čekal konec. Vše co si už jen pamatuji je chladný vánek a pocit jako bych se vznášel. Poté si už vybavuji jen tmu a prázdnotu. |
| |
| Vesnice Lotheringe Jen co jste se dostali do vesnice na vás čekalo malé překvapení. Vesnice přeplněná a dokonce i Trpaslík v kleci. Došli jste do hostince kde bylo dost plno a proto zde nebylo ani možné sehnat si pokoj. Možnost byla se utábořit za městem. Než jste si ale nakoupili v hostinci zásoby ukázal se jeden muž (Swen Norrad) co si vás pozorně prohlížel. Když jste měli zásoby a byli jste na odchodu, zastavil vás ještě jeden z vesničanů. Byl to malí chlapec který hledal svou matku. Bohužel jste mu nemohli jak koly pomoc a proto jste ho poslali do místní kaple kde by mohl být v bezpečí a někdo by se ho tam mohl ujmout. Když jste procházeli kolem klece z trpaslíkem začal na vás něco pořvávat aby jste mu na chvíli věnovali pozornost. Když měl vaši pozornost mohl s vámi začít mluvit a vy sním pokud by jste si měli co říct. Později jste se dostali konečně k místu kde jste si udělali menší tábor s místem na přespání. Je to místo kousek za vesnicí. Menší jeskyně která je prázdná a dá se tam schovat před deštěm ke kterému se schyluje. Po pravé straně je menší lesík a na levé straně je řeka. Místo přímo jak dělané pro tábor. Nedaleko jste zahlédli menší ohniště u kterého sedí vojáci. Pro zatím jim ani oni vám nevěnují moc pozornosti. …………………………. Šedí strážci – Ráno Když jste se probrali mohli jste si všimnout krásné dívky co o vás pečovala. Když jste si všimli že jste živí a vaše zranění jsou z cela zhojena. Nevěřili jste tomu. Dívka se na vás podívala a řekla jen pár slov. Morrigan:“ No vida, jde vidět že zlatá Matka má vážně dost účinných bylinek a zná dost kouzel na to aby dokázala zachránit někoho před smrtí. Já jsem Morrigan, má matka vás zachránila z té věže. Vaše zranění nebylo moc vážné. Ale asi by jste se měli stavit venku a poděkovat matce osobně. Jsem ráda že jsem mohla přispět k její pomoci.“ Pousměje se a odchází se přehrabovat mezi knihy. |
| |
 | Krev, bláto a flákota vepřového ,,Ty prašivej zmetku!" !" pošlu svoji kletbu na toho holohlavého cipíska, jenž si myslí, jak v podobě lesního loupežníka není skvělej. Nejspíš to bude jejich vůdce, ale hergot...co takový štěně jako on dělá v nejvyšší pozici týhle bandy? ,,Asi silou vůle" pomyslím si a můj meč ihned protíná břišní dutinu toho nejbližíšho, který se příbližil až moc k hrotu. Jsem na cestách už docela pěknou řádku dní a jak to vypadá, tak se v týhle zapadlý pustině, už ani nevím, jak se jmenuje, schyluje k nějaké řežbě mezi svatoušema a nějakým zlounem. Záležitosti místních lidí mě ale moc nezajímají. Chodím od vesnice k vesnici, od města k městu, kde mě tamější radní najímají na potlačení buď vzpoury, nebo dopadení loupežníků, jako zrovna v tomto případě. A vždycky vyfasuju jako odměnu pár zlatejch a pořádnýho loka ječného piva plus sem tam nějakou tu kýtu a pokud si to přeju, tak i ženskou do postele. Život je zkrátka těžkej, když jste válečník. Nyní se ale jedná o velmi zvláštní úkol. Banda loupežníků se prý spřáhla s nějakým nekromantem a toho jsem měl právě oddělat. Jenže sotva se nadechnu borůvek a jehličí, už mi cestu zastupuje pár holomků. Když vidí, že jeden z nich si marně pokouší narvat si svá střeva a žaludek zpět do břicha, otevřou ústa do bojového pokřiku, ale snad i pářející se veverky vydávají drsnější hlas. Vůdce Pan Skrček zůstává v pozadí a nervózně drží krátký a zahnutý meč. Druhej loupežník, který po mě skočil, vypadal, jako kdyby se narodil svini a navíc mu páchne z tlamy po cibuli. Máchnu mečem do šikmého seku shora a loupežníka reakce je taková, jak by asi podle mého vkusu měla vypadat. Čepel se zasekne do lebky jako sekera do pařezu a loupežník, nebo aspoň to, co z něj zbylo, padá mrtev k zemi. Třetí měl smrt hodně veselou. Když viděl, co se stalo jeho kamarádíčkovi, zastavil se, div mu neshořely paty a začal pomalu, ale jistě couvat. ,,Utíkáš z boje, ty zbabělče...postav se a bojuj!" křiknu, ale loupežník má nejspíš ihned bláto na hřišti a kolébavým krokem utíká pryč. Vezmu šavli jednomu mrtvému mrštím ji rovnoměrně proti ,,uprchlíkovi." Upřímně doufám, že mi moje finta vyjde a taky vyšla. Letící šavle přepůlila zběha téměř na dvě půle. Tak malé a tak ostré. Pokrčím rameny a obrátím se na pana Skrčka. ,,Teďka zemřeš a nebude to pomalý...bude to bolet, hodně bolet." ." řeknu a přiskočím k němu, načež ho čapnu za flígr a přitáhnu mu hrot meče k břichu, když v tom mě zastaví jeho prosebný hlas. ,,Ne, ne...můj pane...prosím ne. Můžu ti být užitečný." Šibalsky se usměji. ,,Ty? Ty bys nebyl užitečnej ani dojný krávě, ale jedno vím jistě. Tvé rozkládající se tělo poslouží určitě lesní půdě." zašeptám a přitlačím. Na špičce meče se objeví první krůpěj krve. ,,Arrgh...prosím, pane, vážně vím, co říkám. Nezabíjej mě, Můj pane. Ze severu...ze severu kráčí armáda a hledá posily, protože tam, odkud jdou, dostali prý na holou." zasténá skrček a snaží se vyprostit z mého sevření. ,,Říkáš posily? Tak hele, panáčku. Já pracuji samostaně...jsem žoldák a pár chlapů v robách si mě najalo, abych z tebe udělal vycpaninu...a pokud jde o prachy a o maso, já své úkoly splním." poslední slovo skoro zakřičím a neraguji na prosebné ,,Ne." Prudce vrazím meč skrčkovi do břicha, až se mi na ruku vyvalí proud krve. Tělo pak spadne do bláta a na mýtině je opět ticho. Prohledám mrtvoly, jestli nenajdu něco zajímavého. Jen mapa těhlech končin a nějakej amulet...nějak se mi nechce řešit co to je. Každopádně se stmívá a já bych se nerad honil za nějakým čarodějem dobrodějem, tudíž vypadnu z lesní mýtiny a vrátím se do vesnice, kde si v místní taverně objednám pořádný kus prasete, který spořádám na pár hltů. V taverně se objeví i nějaká sebranka cizinců, která tu kupuje zásoby-tsss. ,,Život je hold těžkej, ale s tímhle to fakt stojí za to." pomyslím si, když usrkávám mastnotu ze svých prstů. |
| |
| Ráno kdesi v pustině Když jsem otevřel oči chytl jsem se pravou rukou za hlavu a pomalu jsem sní sjížděl až na krk. Poté jsem se podíval na mladou dívku, co k nám pronesla několik slov. Podíval jsem se na ostatní, co zde leželi a poznal jsem že Arisran a Megnit jsou v pořádku. Když jsem se postavil abych si oblékl šaty zamotala se mi hlava. Na chvilku jsem ztratil rovnováhu ale na nohou jsem se ještě udržel. Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na mladé děvče na kterou jsem pronesl pár slov. “ Děkuji za péči. A kde jsou naše věci. Co se vůbec stalo? A jak vůbec dopadla bitva? Zplozenci… pamatuji si jen, že se dostali do věže. Pak už jen ty šípy.“ Pravou rukou si sáhnu na levé prso, kde je po šípu jen menší jizva. Další jizva je na noze a na pravé straně břicha. “ Divím se že jsem ještě naživu.“ Tyhle slova pronesu spíš pro sebe něž k ostatním. |
| |
| Ráno v Pustině Když se Morrigan začneš vyptávat jen se na tebe otočí pohledem a přehrabování knih na chvíli ustane. Jen se postaví a se slovy udělá pár kroků k jedné mohutné truhle. Když jí otevře, vytáhne z ní jen Arisranův meč a odpoví ti na tvé otázky. Morrigan:“ Ten Qunari se toho meče držel, jak kdyby to byla jeho paže. Pak tu už je jen vaše zbroj. A nějaká dýka co měl tamhle ten muž u pasu….“ Ukáže na Megnita a znovu pokračuje ve své mluvě. Morrigan:“ Jediné zbraně které tu jsou, jsou ty které vidíš. Mohu ti ale nabídnout hůl. A na Bitvu by jsi se měl zeptat mé matky já tam nebyla to ona vás sem dostala. Vděčíte za život jí. Nikoly mě. Teď prosím jdi matka čeká venku u ohně.“ |
| |
| Ráno kdesi v pustině Jen se na Morrigan podívám a přikývnu hlavou. Se slovy seberu svou zbroj která je v koutě a hodím si ji přes rameno. “ Děkuji. Zeptám se tvé matky co se stalo.“ Když vyjdu ven vidím u ohně stát starou ženu s bílými vlasy. Dojdu až k ohni a položím svou zbroj na kmen stromu, který je kousek od ohně. Dám si ruce v bok a chvíli se dívám do ohně. Poté se podívám na ženu a spustím. “ Prý jste nás zachránila z věže Ishalu… děkuji ti. I za mé společníky. Co se stalo? Pochybuji že… vše dopadlo jak mělo. Co se stalo z Králem a s Šedými strážci?“ Podívám se na Matku Morrigan a vyčkávám její reakci, ať už má být jaká koly. |
| |
| Otevři oči.Na posteli vedle mě leží Megnit a Dagon je někde pryč.Můj meč leží nedaleko na stole.Postavím se a chytnu se stolu.Zavrávoral jsem.Poté si připnu meč na záda a vyjdu ven.Zde spatřím Dagona a starou ženu.Podívám se na Dagona a příkývnu mu na pozdrav.Co se stalo?Jak dopadla bitva.Poté se usadím na zem a opřu se o strom |
| |
| Mohutný drak prolétá hllubokým údolím v podzemí.Znám.Arcidémon.Tak tohle vidí strážci po smrti? Poté otevřu oči.První co si řeknu.Kde to jsem? a druhé.Já jsem naživu.Posadím se.Jsem tu sám.Bez ostatních.Bez sekry.Vidí,že na stole leží moje dýka.Jediná zbran.Vemu ji du ruky a vyjdu ven.Zde jsou i osttaní.Usměji se.Takže nejsem jediný,kdo přežil.Dobrý. Poté přikročím k Dagonovi.Malej dotaz,Kde to vůbec jsme.Vypadá to jako Korcrijská pustina. |
| |
| Lotheringe Když jste se z Hostince vydali směrem do tábora který připravoval Robin a Assasin zastavilo vás pár templářů a zřejmě jim něco nedalo a začali vás obcházet a vytvořili kolem vás kruh. Templář:“ Koukám že hodně z vás je tady cizích. Nechce se mi tu líbit ta věc co stojí támhle v té kleci. Nesnáším trpaslíky a taky mágy. Dokážu mágy vycítit. Cítím jejich auru tak mluvte. Co tu chcete?! A ty tam. Co se tak krčíš jsi snad zplozeneckej parchant co se z čuchnul z lidmi? Ha ha ha“ Ukáže mečem napřaženým na klec z trpaslíkem a hned na to na Barongara. Templáři vás začali obkličovat a situace je mnohem těsnější než by se mohla zdát. Oghren se z klece může jen dívat a jeden templář co stojí kousíček od klece má u sebe zavěšeny klíče. Na templáře lze dosáhnout a tak se dostat ven. ………………………………… Pustina Když jste se sešli všichni u ohniště pohlédla na vás stará žena Flemeth a podala vám listiny z řícené věže šedých strážců. Poté se posadila k ohni a začala mluvit. Flemeth:“ Bitva dopadla tak, že nikdo nepřežil. Král Cailan i šedí strážci padli. Zrada toho jenž měl čekat na signál zasáhla celí Ostagar. On uprchl z bitevního pole a ponechal všechny na pospas. Kdybych se nedívala na průběh bitvy, padli by jste i vy. Já jsem Flemeth zachránila jsem vás a společně z mou dcerou jsme vás ošetřili. Tady máte dokumenty, které by jste mohli použít. Měli by jste se vydat do Lotheringu. Je to vesnice směrem na sever. Pár hodin cesty odtud. Má dcera Morrigan vás muže bezpečně provést skrz les. Dovede vás do vesnice a poté se k vám muže i přidat. Budete li mít zájem o její společnost. Především musíte ale vybudovat armádu, která porazí ty vaše zplozence. Nebo snad nejste šedí strážci? To snad děláváte ne. Především by jste měli požádat nějaké spojence o pomoc. Například Trpaslíky nebo Elfy…a nebo Mágy….vše je teď ve vašich rukou.“ Morrigan:“ Hovězí je připraveno matko pokud si dáte jídlo připravím to.“ Flemeth:“ Ano má milá připrav vám něco málo jídla a vydejte se do Lotheringu.“ Morrigan:“ Ano matko…ehm cože?“ Flemeth:“ Ano slyšela si drahá připrav se a doveď je do vesnice odkud budou moc pokračovat dál.“ Morrigan:“ Jistě matko…dojdu si pro věci a můžeme vyrazit.“ Jen co se dlouhý proslov přenesli z pět na činy, se po chvíli vrátila Morrigan z menším vakem a byla připravena vyrazit jen co budete připraveni vy. |
| |
| Lothering Jsem skrytý celkem dobře, dokonce jsem zahlédl i trpaslíka, kteří kupodivu nemají můj druh příliš v lásce. A popravdě kdo nemá ? Hospůdce se vyhneme, když tu se stane něco hrozivého. Pod helmici zavrčím, a há horní čelist se se zvedne a odhalí špičaté tesáky. Templáři. Patolízalové kruhu. Zavztekám se v mysli a sevřu pěsti. Jsme na cestě do tábora a tihle lovci kouzelníků nám zastoupí cestu. A jako vždy, při mém sektání s templáři ukazují na mne. Vidím jak jsou ostatní nervózní. Nechci mít s kruhem problémy, ale kdo vztáhne proti mne nebo těm kteří věří ve vyvoleného meč, je určen ke smrti. Vystoupím z ostatních a má zbroj hlasitě chrastí. Otevřu ústa a čistým hlasem, plným vznešenosti a přitom silného taktu prohlásím, Ve jménu kruhu mágů a mocného Stvořitle, jenž vede naše čini Vás pokorně žádám, abyste nás nechali projít válečníci dobra. Zavřu ústa protože mám chuť plivnout namyšlenému templářovi do tváře. Ruce mám spuštěné u pasu, ale pevně sevřené v pěsti. Jest-li neustoupí, budu muset bojovat. Já se smrti nebojím. Já totiž smrt znám. Velice důvěrně. |
| |
| Celou dobu co mluví Flemeth,já mlčím.Trpaslíci,mágové a elfové.Pořád je to málo. honí se mi hlavou a hledám možné nápady.Odpoved je ale celou dobu tady.Qunari.Mohl bych požádat někoho o pomoc,aby doručil zprávu.Ale koho? Když nás Flemeth propustí,přistoupím k Dagonovi..Dagone,vím ještě o jedněch spojencích.Bude ale těžké je kontaktovat. Poté se obrátím a řeknu jí jen tohle.Jsem tvým dlužníkem. Poté čekám až ostatní budou připraveni odejít. |
| |
| Šedí strážci už neexistují Flemeth.Loghain nás zradil a určitě vyhlásí zatykač na naši hlavu.Šel bych od Orlais a spojil s Kristoffem a osttaními. a pohlédnu na přátele.To je jedna možnost a nebo najít pár rekrutů a připravit přijímání,tím by se rozšířily naše řady.Bud jak bud,ted jsme ve Fereldenu vyrhelové.Děkuji Flemteh za záchranu života.Ted už je to na nás.Poté odkráčím na cestu a otočím se na ostatní. |
| |
| Sleduji templáře, jak kolem naší skupinky tvoří kruh. To je snad vtip, to je mám vyřídit na místě ?, řeknu si a dusím v sobě smích, ke kterému jsem se donutil. Chci dát Barongarovy za pravdu a podpořit ho v jeho vyjednávání, ale pak si uvědomím, že bych na sebe jen mohl strhnout pozornost, což mi, díky mým, podle templářů "zvráceným, praktikám, moc nejde v hod. Cítím to napětí a ve vzduchu vane nevraživost. Čekám, co se bude dít, a sevřu rukojeť svého meče. Když dojde na boj, mi odejdeme všichni ! řeknu si v duchu povzbudivě a, již v klidu, čekám. |
| |
| Ráno kdesi v pustině Když nám Flemeth jak se tak představila pověděla téměř vše co jsme potřebovali jen jsem se na chvíli odmlčel a poté jsem pronesl pár slov já. Reagoval jsem tak na všechny přítomné abych jim dal odpovědi. “ Jsme někde v divočině. Flemeth nás zachránila. Děkuji ti jak za záchranu života. Tak za ty smlouvy a rady. Morrigan se nic nestane. Máš mé slovo.“ Natočím se na Arisrana a odpovím mu na jeho otázku. “ Qunarijci jsou mocní viděl jsem to podle toho jak jsi bojoval. Najdeme způsob jak se s nimi spojit. Mohou být dobrými spojenci. Musíme se dostat ale do té vesnice odkud by jsme mohli pokračovat do Rudo skalí. Eamon muže být výtečný spojenec. Najdeme Elfy a Trpaslíky. Pak se postaráme o zbytek. Teď musíme odejit a sehnat si vybavení.“ Poté se vydám směrem kudy se vydala Morrigan a Megnit začal mluvit a položil také otázku na kterou jsem musel odpovědět. “ To není pravda Megnite. Pokud já budu dýchat…nebo někdo z vás. Tak Šedí strážci budou existovat dál. Nikdo nemá právo na to, aby říkal o Šedých strážcích to, že jsou to vrahové Králů. My jsme nenechali Cailana a Duncana na pospas smrti. To udělal Loghain a zaplatí za to.“ Po těchto slovech jsem se vydal na cestu a následoval Morrigan do vesnice Lotheringe. |
| |
| Lotheringe Jeden z templářů se podíval na velitele když jste se začali ohánět Kruhem Mágů. Velitel sklopil meč a pronesl pár slov. Velitel:“ Nuže dobrá ale jen menší výtržnost a jdete do klece jako támhle ta hrouda chlupů.“ Ukáže na Oghrena a pokračuje. Ještě než začal mluvit mu do řeči skočil další templář a vedl spoutaného Půl Elfa (Murmanndan). Když došel až k veliteli začal mluvit. Templář:“ Chytili jsme ho jak kradl u obchodníka naproti kapli. Co sním chcete udělat pane? Jediná klec která zde byla volná je ta ve které je trpaslík. Ale to by se tam museli nacpat.“ Velitel pohlédne na templáře a také na tebe a pronese. “ Popravit. Jak toho míšence, tak i toho trponě. Nebudu tu tolerovat žádnou rivalitu ani nic co by se dalo nazvat hanbou tohohle města. Už tak tu je přeplněno. Lotheringe je teď poslední baštou kam se schylují všichni co přežili u Ostagardu…. Popravte je po západu slunce. Sám povedu popravu. Zatím ho dejte na pranýř. A co se týče vás, jděte si po svém. Pokud možno bez potíží.“ Poté se chystají k odchodu a míšence berou sebou na pranýř. Tam počká dokud nezapadne slunce aby mohli provést popravu. |
| |
 | A kruci do čeho jsem se to zase dostal co budem dělat HEj hrubijáne musíš mě držet tak pevně rostrhneš mi mojí svátečni košily a na druhou už díky tobě nemám.Akorát jsem si ji kupoval když ten obchodní začal křičet zloděj,cel to bylo namě nahraný proč si mysliš žebych ji chtěl ukráct.Ten obchodník je šejdíř a podvodník.Tak mě hned pust copak se takhle zachází se slušnýma lidma!!!!PssssstBuť ticho nebo tě někdo uslyší..................................TichoSnad se z tý klády nějak dostanu nabylo by to poprvé ani naposled HIHIHIHI |
| |
| Uvod Lotheringe (Hedva) Nacházíš se v malé vesničce Lotheringe. Stojíš venku a jako správný Bard vyprávíš příběh dětem co se kolem tebe motali a prosili tě o příběh. Když jsi se dal do vyprávění všiml sis několika mužů – Templářů co se potloukají kolem jedné menší skupinky kolem které vytvořili kruh a dali se s nimi do řeči. Když jsi je chvíli pozoroval mohl sis všimnout i jednoho míšence Pul Elfa jak ho vedou na pranýř. Trpaslík v kleci také měl co dělat aby se v tam malém prostoru nezbláznil ale jak tě děti otravují tak jsi byl nucen svůj příběh dovyprávět a až pak se věnovat věcem dalším. Po chvilce jsi dokončil svůj příběh a mohl jsi se vydat po vesnici kam jsi jen chtěl. Kousek za vesnicí si udělala tábor ta skupinka kolem které se poflakovali templáři. Kousek dál od trpaslíčí klece je hostinec ale je tam dosti narváno. ................................ Templáři Templář:“ Nekřič tu, ten člověk tě viděl jak mu kradeš zboží tak se nediv že tu jsi. Modli se buď za štěstí nebo pros o slitování a bude to rychlejší. Pokud se nepodvolíš bude tě to asi bolet. No ono i tak bude ha ha ha..“ Zavře tě do pranýře a odchází od tebe. Odejde od tebe kousek dál a jak prochází směrem k hostinci vrazí do mladého barda který si nese svou loutnu. Templář:“ Dávej bacha nebo ti tu harfu zlámu!“ Ani neví co má bard za nástroj a hned se čertí. Vejde do hostince a ve vesnici se zase začnou dít věci. Děti létají kolem a farmáři a vesničané s uprchlíky se hašteří a drby se šíří městem. Drby o tom jak Šedí strážci nechali zabít krále a že jsou zhoubou pro celí ferelden. ………………………. Kocarijská Divočina Jak jdete směrem na sever a následujete Morrigan která vás vede bezpečnou stezkou. Mohli jste si všimnout kouře stoupajícího k nebi. Morrigan na vás pohlédla a pronesla. Morrigan:“ Za nedlouho budeme ve vesnici. Podle kouře a téhle cesty. By jsme tam měli být před setměním. Dorazíme tam a přespíme. Ráno budeme pokračovat.“ Jen co to dořekne jde dál a o něco zrychlila krok. Při cestě divočinou jste narazili na hromadu padlích vojáků. Podle štítů a standarty jste poznali že to jsou muži od Loghaina. Podle všech spekulací se jednalo o ty co se nechtěli podřídit jeho rozkazu. Kousek od spálených těl jste našli vrhací sekeru, luk a pár šípů z delší dýkou. Věci se vám mohou hodit už jen kvůli tomu že máte jen jeden Qunarijský meč a jeden nuž. |
| |
| Já vím Dagone,ale stejně bude těžké dostat se do Orzamaru,Brecilianskeho lesa,rudoskalí a kruhu mágu bez povšimnutí Loghaina.tohle říkám Dagonovi cestou do Lotheringu.Když narazíme na mrtvé,zabručím.Aspoň,ře všichni Loghainovi nevěří.Nejspíš byly u Ostgaru a viděly co udělal.Poté si věimnu nedaleko ležícího vybavení.Sehnu se k němu a vezmu si luk a tulec s pár šípy.Dýku si připnu k pasu,zvednu sekyru a hodím ji Dagonovi.Chytej,je to lepší než nic.Poté vykročím k vesnici. |
| |
| Cesta k táboru Vydechnu úlevou když nás templář nechá projít. I tak mám ruce sevřené a připraveny tasit tesáky v pochvách. Ať už byl templář ozbrojen mečem, jsem si jist že ránu bych stačil zasadit rychleji než on. Ovšem pak uvidím elfa. A slyším i jednání o jeho svobodě. Rovněž jednání o osudu trpaslíka mne rozhorčí. Stojím na místě než ostatní o kousek pojdou dopředu a velitel templářů zmizí v taverně. Jeho muži jsou taky pryč. Pomocí slabého vánku magie se spojím jak s trpaslíkem tak i s elfem, kterým vysloveně opovrhuji a nejradši bych mu uťal nohy i ruce. "Nějak Vás odtama dostaneme. Nebojte. Ale neočekávejte zázraky." Promluvím k nim skrz mysli, a rychle spojení utnu, aby templáři nemohli zaměřit přímý zdroj. Potom jdu jen směrem k nemrtvému (Runu). Přistoupím k němu co nejblíže a potom zašeptám. Co ty nato ? Pomůžeme jim ? |
| |
| Když se konečně dáme znovu do pohybu, skryji zpět obě ruce, jež jsem měl připraveny na případnou obranu. Prodeme okolo hromady mrtvol a zbraní. Když ostatní začnou obírat padlé o zbraně, podívám se na své ruce. Však vy si poradíte samy. Kromě toho se obávám, že v mé velikosti se žádné chladné zbraně nedělají. Pomyslím si a začnu si představovat v duchu tak velikou sekyru, abych ji byl schopen vůbec vzít. Z mých myšlenek mne vyvedl až Barongar, ale jak jsem byl zamyšlen nerozumněl jsem mu. Omlouvám se příteli, co jsi říkal? Zaměřím svůj pohled na něj, když mi dojde, že neřekl nic, jen si to myslel. Ehm...to nic, zapomeň na to. |
| |
| Když nás templáři pustí dál, ucítím energii. Někdo použil magii ? To není moc chytré. Pak ke mně přistoupí zplozenec a šeptne. Pak mi to dojde. Má v plánu osvobodit vězně. Mlčky přikývnu a čekám, co navrhne. Když vidím, že i ostatní jeví zájem pomoct, kývnu na něj a nechám rozhodnutí na něm. |
| |
| Když si všimnu jak se runu a Barongar na něčem domlouvají řeknu jim ať počkají s násilím že to zkusím diplomaticky.Hned jak to dořeknu vydám se za velitelem templářů a zkusím s ním vyjednávat.Když ho konečně doženu začnu: uděláme to buď po dobrém a nebo po zlém.Pokud to pude po dobrém odkoupím je.Vyndám měšec zlaťáků a ukážu mu ho.A pokud to nepude po dobrém budu vás nucen vyzvat na souboj jeden proti jednomu. |
| |
| Lotheringe Stavím spolu s Robinem tábor u Lotheringu, nechávám si záležet, jelikož když to na nás spadne, nebudeme moct kde přenocovat, když jsou všechny noclehárny a hostince plné. při práci s i s Robinem povídáme a navzájem si pomáháme. CHtěl pomoci zatlouct hřebík a tak jsem mu ho držel, ale jen do té doby než mi kladívko přistálo na prstu. Zařvu AAAA, Robine ty nemehlo nemůžeš dávat pozor !! a pak mu dám pohlavek a začnu si ošetřovat prst. Potom jsem mu už přestal pomáhat. Když se ostatní dlouho nevracejí, vstanu a jdu jim naproti, stejně už jse mvlastně skoro hotov. Jak tak du, uvidím v dáli templáře, kteří ostatní spolubojovníky zastavili a už odsud jde vidět, že něco není v pořádku, chvíli vyčkám a chystám se jim jít na pomoc, ale už však není třeba. Až ke mě dojdou zeptám se jich CO Vám chtěli ti templáři ? Máme snad nějaký problém ? |
| |
| Lothering Ach ne. Rozevřená dlaň mi dopadne na helmici až to ťukne. Důvod proč nesnáším elfy. Buďto jsou příliš unáhlení, nebo příliš pitomí. Mám chuť zajít do hospody popadnout elfa za to jeho přerostlé ucho a vytáhnout ho ven jak pytel brambor. Teď jen nervózně podupávám na místě a čekám jak se celá věc vyvine. Pokud dojde na boj budou templáři ve výhodě......v jisté. Nebudeme moci použít magii, ale i tak umím zacházet slušně se zbraní. Dělám si starosti o ostatní. Vyvolený by nebyl moc potěšen kdyby se nás vrátilo podstatně více. CO mám dělat ? Ptám se sám sebe, a pak dojde další druh. Rychle ho popadnu za ucho a třemi obrovskými kroky (které jsou pro něj dvojnásobně dlouhé) ho odtáhnu za nejbližší dům a zašeptám mu do ucha. Drž hubu a nic neříkej. Jinak jsme všichni mrtvý ! Pronesu tiše a pak se i s ním vrátíme zpět. Dojdu k nemrtvému a s pevným hlasem, prohlásím jedinou možnost, kterou budeme mít v případě, že náš elfí přítel doopravdy půjde do boje s templářem, tuto větu podtrhnu tím, že svou rukou uchopím jílec obrovské černé šavle, Poslouchejte, nesmíme templáře zabít. Jsou to bojovníci mágů. A ti by smrtí svých potěšeni nebyly. Stejně tak jako........no......Váš velitel. Někdo dostaňte toho idiota od templáře pryč. Zbytek V8m řeknu v táboře. S těmi slovy stojím a očekávám od ostatních jak zareagují. |
| |
| Lidi pomoc jsem nevinej nic jsem neudělal někdo to namě hodil. POMOC POMOC jsem nevinejJestli toho šejdíře dostanu po kudlu tak ho vykuchám jaku jehně a jestli se stalo něco Mufinovi tak to tu celi zapálímHEJ lidi přeco to tak nenecháte xchtějí zabít nevinéhoKde pak je asi Mufin snad ho nenašly |
| |
| Vyslechnu Barogarna, ale věta se slovy MŮJ VELITEL mne podráždí. Můj velitel ? Já NEMÁM velitele a ani....pána., řeknu se silně podrážděným tónem. Můj pán už se, naštěstí, s lehkou pomocí mojí ruky, proměnil v prach., pomyslím si. Pak si uvědomím, že oni nevědí, o co se jedná, a proto se omluvím. " Omluv moji výbušnost, ale prosím, příště se vyvaruj slov velitel nebo pán, natožto aby jsi mně pod někoho řadil. Stále však neznám tvoje jméno. Mně říkaly Runu. |
| |
| Je libo sekaná z nekromanta? Rána pěstí přistane jako Oklaidovo kladivo na tváři mého protivníka a ihned ho pošle k zemi. Mumraj v hospodě utichne a všichni sleduji nenadálou bitku. ,,Prdlajs bitku." odplivnu si a odtáhnu toho mezka, kterému teď visí slina od huby, neboť padl do bězvědomí. Hodím ho pod stůl a přišlápnu si ho. Loknu si piva a rozhlédnu se kolem. Několik zvědavců chce slyšet můj příběh o tom, jak jsem bojoval s tím temným pobudou. ,,No, silně bych vám doporučoval, abyste moje činy nezpochybňovali, nebo dopadnete jako tenhle hajzlík." řeknu všem okolo, loknu si znovu piva a vypiju až do dna, načež si říhnu, div to nevyrazí okna. ,,Hej hospodo...jo myslím tebe, ty zástěro. Přines další mok a nečum na mě jako polomrtvý skřet...platím dobře." poručím si další pivo a dám se do vyprávění. ,,No víte, tyhle nekromanti jsou strašní parchanti. Jak jsem se dnes ráno vydal na nový průzkum, šel jsem stejnou cestou jako včera a dokonce jsem objevil již trochu rozežrané mrtvoly těch banditů...Pokračoval jsem dále a nemusel jsem se ani snažit, abych na doupě tý bestie narazil. Nekromant sídlil v obrovské kamenné věži. Potíž byla v tom, že se trochu pojistil proti nevítaným návštěvám a sotva jsem mrknul okem, už na mě běželi dvě mantichory. To vám povím, větší a nebezpečnější svině jsem neviděl. I ženy z mého rodu vypadají mnohem míň nebezpečně a to už je co říct. Každopádně jedna tahle obluda se po mě ohnala ocasem, ale mé reflesy pracovali jako otrok v našich dómech. Uhnul jsem, meč v pohotovosti a už jsem ji mydlil. Ocas šel dolů...a i té druhé jsem zkrátil brka. Pak zdrhli...obě, ale měl jsem dojem, že o nich ještě uslyším. No, tak tedy jsem se vydal ke dveříma a ochotně zaklepal. Náhle jsem zjistil, že mám pod nohama nějak prázdno a zvědavé jsem našlápl směrem dolů. Chyba...už jsem padal kamsi do tmavé džuzny. Spad jsem na nějakej sajrajt, pěkně to lepilo. Zvedl jsem se a pokračoval chodbou, která ústila až do samotné věže. Vám povím, ten nekromant je fáákt drsně opatrnej. Už na mě čekal v podobě staříka a prosil o svůj život, zda se nad ním slituji. Ani náhodou...než jsem mu setnul hlavu, proměnil se zpět v nekromanta a chtěl tomu zabránit...pozdě panáčků. Hlava se skutálela po schodech, ale já ji jako důkaz místo slibů měl místním radním přinést, tak jsem ještě jak vocas honil nekromantí hlavu po...věži. Jo a pak jsem pláchnul, div mi chlupy na zadku nehořely. Mantichory se kupodivu neukázaly, asi bědovali nad svými ztracenými ocasy. " dovyprávím a svlažím své suché hrdlo, načež znovu pokračuji. ,,Za palici jsem vyfasoval trochu slušnýho žoldu a proto teď slavím, ale zítra mám v plánu vypadnout...nevíte náhodou co tady dělá ta skupinka cizinců?" zeptám se a sjedu všechny pohledem. ,,Přišli ze severu, prý je to tam zlý." odpoví mi ten pod stolem, který se už asi probudil. ,,Ticho! Lež dál." řeknu a přišlápnu ho ještě víc. ,,Nuže, vydám se na sever, pokud mi do toho něco nevleze." pomyslím si. ,,Na zdraví, jelita." zvednu džbán a nahrnu do sebe vše co se dá. |
| |
| Příchod noci dřív než by se dalo čekat Když se muž co je na pranýři začal bránit slovy tak mu jeden ze strážných templářů dal přes hlavu. Strážný:“ Zmlkni zloději.“ Poté se do kaple nahnal Dinin a zdálo se že byl dost roztržitý. Když vešel do kaple všude postávali templáři a svatí lidé. Modlící se vesničané a farmáři. Jen co jsi přistoupil si začal na templáře mluvit a on ti začal věnovat pozornost. Dinin se snažil vyjednat propuštění Trpaslíka a Půl Elfa. Když se na něho kapitán templářů natočil pohledem, sundal si přilbu a na jeho tváři byla přes oko ohavná jizva sahající až ne krk. Templář se jen pousmál a naklonil se k elfovi, který byl nejmíň o dvě hlavy menší jak velitel. Velitel Templářů:“ Ty to chceš po zlém hm?!“ Popadl elfa pod krkem a táhnul ho přes téměř celou místnost. Když stál u dveří dva ze strážných se elfa ujali a vyhodili ho ven. Stráž:“ A už sem nelez! Ty špičatý ucho!“ Jen co to dořekl tak za sebou zase zavíral dveře ale zastavila ho temná obloha a blížící se bouřka. Zabouchl dveře a došel k veliteli. Stráž:“ Pane, slunce zapadlo no… spíš ho zakryli obrovské bouřkové mraky. Měli bychom popravit vězně dřív, než přijde bouřka. Pane.“ Velitel se podívá na strážného a jen přikývne. Rukou naznačí templářům, aby se šli připravit a aby dovedli vězně. Když templáři vyšli ven, mohli si všichni přítomní všimnout, jak jdou pro vězně co je v kleci. Popadli ho z klece ven a spoutali, aby se nemohl bránit. Vesničané i farmáři se začali shromažďovat a vyčkávali na popravu. ………………………… Příchod do Lotheringu Prošli jste lesem a Morrigan vám ukázala město do kterého jste se měli dostat. Pohlédla na vás a pousmála se. Morrigan:“ Došli jsme sem mnohem dřív, než jsem čekala. Ale něco se děje vidíte? Templáři a všichni ostatní se začali shromažďovat. Zřejmě poprava.“ Přidali jste do kroku aby jste se dostali skrze vesnický dav. Když jste se dostali přes dav viděli jste jak jeden z templářů vede muže co byl na pranýři a pokládá ho na špalek který dotáhli další dva templáři z lesa. Položil muži hlavu na špalek a napřáhl meč a byl připraven udeřit. |
| |
| Lotheringe Jak procházíme pustinou Morrigan přidala do kroku a na cestě jsme narazili na spáleniště mrtvou co podle všeho vypadali na Loghainovi muže. Megnit pronesl pár slov na které jsem mu odpověděl. “ Loghain je to nejmenší, hlavní o co tu jde je nákaza. Spojence seženeme.“ Když mi hodí sekeru jen si na chvilku pohraju. Párkrát sní mávnu vzruchem až to začne svištět. Poté se na něho podívám a pousměju se. Když Morrigan přidala do kroku rozběhl jsem se za ní. Za mnou i Arisran a Megnit. Asi po hodině běhu jsme doběhli na kamennou cestu která vede do města. Když jsme došli do městečka Lotheringe, Morrigan si všimla velkého davu kousek od kaple. Dostali jsme se přes dav a díky kápi co jsem měl mi nebylo vidět do tváře. Viděl jsem muže kterého vedli na špalek. Když sem viděl jak se smiřuje se stvořitelem a templáře jak se napřáhl z velkou sekerou. Vytáhnul jsem sekyru co mi hodil Megnit a posloužila dobře. Vrhnul jsem ji směrem na templáře a ta se mu zasekla do ruky a díky tomu o ní přišel. Pustil sekeru na zem a ta se zasekla do hlíny kousek před špalkem. Velitel templářů se dojde podívat blíž na muže co mu zhatil plány. “ Svojí sílu bys měl šetřit na zplozence! A ne na muže, na kterého si uplatňuji nárok. Tímto toho muže povolávám do řad Šedých strážců! Pokud máš něco proti Templáři. Tak promluv!“ Dívám se na velitele a zahlédl jsem známé tváře od Ostagaru. Vrátil jsem pohled na velitele a vyčkával jeho odpověď. |
| |
| Lotheringe Jen co Đagon zasáhl templáře kterého tak připravil o ruku aby zachránil muže co měl hlavu na špalku. Vylétl rozrušený Velitel Templářů a nežli stačil něco říct tak mu Đagon řekl pár slov. Velitel si tě vyslechl a začal mluvit. Velitel:“ Takže Šedý strážce. Ten co přispěl ke smrti našeho Krále Cailane! Ty chceš z tohohle muže udělat šedého strážce. To aby jste mohli zradit a přispět ke zkáze Fereldenu! Ale co je mi po tom. Já nevěřím Loghainovo lžím. Mám dost práce z tím abychom tu ohlídali tyhle vesnické ženy a děti, muže a celou tuhle vísku. Zranil jsi jednoho z mích mužů ale co na plat. Máš pravdu Strážce. Odved si ho ale za tu krádež by měl být řádně potrestán! Okradl jediného obchodníka co tu máme.“ Ukáže směrem na obchodníka který stojí poblíž. Obchodník dojde vedle k templáři a začne mluvit. Obchodník:“ On mě okradl taky byl tu v noci a vzal mi ten plášť co má na sobě. Jak to může uniknout pohledu zákona!“ Ukáže směrem na Dagona a na jeho pohledu jde vidět cukání ve tváři a uhýbání pohledem. |
| |
| Nenápadně sleduji jak se všechno vyvíjí ne zrovna podle plánu, ale co už, jsem připraven kdykoli pomoci případně nás velmi rychle dostat odsud. Mezi prsty mi přeskakuje lehká modrá jiskřička, tak akorát silná abych z ní mohl rychle dostat silnější kouzlo a přitom ji nikdo z okolních nemohl vycítit. Křížku, křížku, křížku...do čehos to zas namočil čumák... Barongare...měli by jsme se zdejchnout...a to tak že rychle. špitnu a prstem ukážu na stíny templářů, které se pohybují kolem. |
| |
| Když se dostaneme do vesnice,blíží se čas popravy.Dagon ale zaútočí na templáře. a odvede odsouzeného do řad strážců.Vyrazím tedy kupředu a chytnu elfa za ruku.Pojd. a odvedu ho k Dagonovi.Sice nevím,proč sis ho vybral,ale je mi to fuk.Pak si všimnu trpaslíka a podívám se na Dagona.Hele Dagone myslíš,že bys byl schopnej přesvědčit templáře,aby propustil toho trpaslíka.Možná by se hodil.Poté se postavím za Dagona čekám co se bude dít. |
| |
| Vypadá to,že Dagon si vzal moje slova k srdci a hned v Lotheringu začal s verbováním.Koukám,že sis má slova vzal doslovně.Ale pokud dokud neseženm krev zplozenců,tak stejně Přijímáni nebude.I když v dnešní době. Na Arisranova slova se podívám na tpaslíka.Vypadá,že už párkrát bojoval a tak vyrazím k vůdci templářů.Zdravím sire,vidím že možná byste byl ochotný spolupracovat.Takže bud propustíte toho trpaslíka dobrovolně nebo využijem práva odvodu a pude tak jako tak.Ted záleží jen na vás,zda si uděláte u svých oveček pretsiž nebo neávist.A ano je mi jedno co udělal.Po celou dobu mi ná tváři hraje lehký úsměv.Popravdě jsem mu na výběr nedal.Výsledek bude vždy stejný. |
| |
| Lothering Věc se vyvinule přesně jak jsem se bál. Ve chvíly kdy vyhodí Dinina z kláštera ho rychle popadnu a dotáhnu po zemi zpět. Vy elfové jste opravdoví idioti. Prohlásím pevným a chraptivým hlasem. Mám vztek. Opravdový. Nejradši bych mu rozbil hlavu. V tom však začne mluvit templář. A slova mne zděsí. Ovšem udiveně se podívám na oblohu. Ale ne. Voda. Zakleju, a rychle dotáhnu Dinina do hloučku naší skupinky. Pustím ho, a nechám jej křičet. Nezájímá mne. Jako všichni ostatní z jeho rasy. A jako naschvál dojdou k vězňům. A nato se objeví vyvolený ! Neuvěřitelné. Ale mág podá dost pádivý argument. Kroužková košile zachrastí společně s mým otočením. Stíny templářů v okolí se pohybují rychle. Cítím tu magii, a divné pocity. Položím ruku na jílec svého jednaapůlruční šavle. Chceš abychom odešli.....to je Vám z kruhu podobné. Ale z tohoto se templáři budou zpovídat Stvořiteli. Nespustím ruku z jílce šavle. Jsem připraven v sekundě přiběhnout vyvolenému na pomoc. Vyzařuje ze mne hněv, ale i nepopsatelné zadostiučinění. Templáři zaplatí. Opakuji si, a pod helmici se mi zvedne vrchní část rtů a odhalí obrovské tesáky. Očí se mi pod helmicí slabě rozzáří, takže temnotu helmy najednou vyplní dvě svítící slunce. |
| |
| Lotheringe Jen vyslechnu co říká Velitel Templářů říká a hned na to se k němu přidá kupec co obviní i mě. Jen přikročím blíž a začnu mluvit na obchodníka a dívám se jak Arisran vede Elfa na kterém jsem poznal až teď že je to jen Půl elf. Megnit se zas ujal role zachránce a pomohl dostat ven trpaslíka. “ Ty věříš, že by Strážci byli schopni toho co Loghain říká? Jsem tu proto že Loghain zradil Krále a Ferelden nechal na pospas nákaze. Strážci ví co provedl a nezapomeň že vlastníme právo na to… abychom sjednotili lid a všechny rasy co mohou pomoct k záchraně Fereldenu. A co se týče toho kupce, tak jsem ho teď viděl poprvé v životě. Měl by ses víc starat o to kdo mluví pravdu a kdo ne!“ Udělám pár kroku vzad a jdu směrem k ostatním. Arisran stojí vedle PůlElfa(Murmanndana) a Megnit zas odvádí Trpaslíka. Pohlédl jsem ještě na templáře ale již jsem jim nevěnoval pozornost a společně z ostatními, jsem zamířil do tábora který zde postavili za vesnicí. |
| |
| Koukám co se to děje nějaký chlap mě dostal z pranýře a teď se baví stím templářem.Vezmu si svoje zbraně kuš šípy šavli a dýku jako poslední otevřu tornu.To jsem rád Mufíne že jsi v pořádku že ti ten plecháč nic neudělal. Zavřu tornu Otočím se na obchodníka a dupnu mu na nohu a rychle uteču ven a jdu stím divným chlapem jak mile procházíme kolem obchodu toho šejdíře tak vezmu kámen a hodím mu ho do okna. Všechny si kolen sebe prohlížím.To je skupinka podivýnu ,ale záchrana se hodila z toho bych se těško dostával sám hihihi Upravím si koženou kamizolu a bílou košili ukloním se Já jsem Murmanndan a děkuji vám za záchranua na své mladistvé tvářičce vyloudím krásný úsměv.Pšššt nikomu nic neříkej nevíme jestli to jsou přátelé kdyby něco tak uteč. |
| |
| Lotheringe Velitel se dívá na všechny kolem a hlavně na Megnita který začal mluvit o odvodu. Když se zmínil o trpaslíkovi. Velitel jen zakroutil hlavou a jen mávnul pravicí na znamení, aby trpaslíka pustili. Když trpaslíka pustili šel společně z Megnitem a postavili se k Arisranovi a k elfovi kterému jste pomohli. Když Dagon skončil svoji řeč tak se na chvíli zamyslel a poté se podíval na obchodníka a pronesl. Velitel templářů:“ Takže lži! Tohle tě bude stát draho… pro všechny co zde žijí necháš své zboží za polovic a tady tomu míšenci dlužíš omluvu. A já taky.. měl jsem si lépe zjistit fakta. Tvé věci jsou zde.“ Podává půl elfovi věci které mu patří a na strážce jen přikývne a kupce popostrčí kupředu kvůli omluvě. Kupec se jen rozhlédne a se vztekem v očích a se zármutkem kvůli svému zboží se rychle omluví a uteče pryč. Jen co jste se vydali do tábora se obloha zatáhla úplně a začalo pořádně pršet. Všichni se odebrali do svých stanů a chatrčí, hostince i kaple aby se schovali před bouřkou. Blesky rozzáří oblohu a ohromy otřásli zemí. ……………. Jak se templáři vraceli do kaple velitel ucítil náznak magické aury která rychle zmizela. Podíval se směrem za vesnici k lesu ale nic se nestalo…. Prozatím. |
| |
| Vidím,že jste rozumný člověk sire.Po té odvedu trpaslíka k osttaním a odejdu do tábora.Usadím se do stanu a a rozevřu ho,tak abych viděl ven.Poté so podívám na Dagona mávnu na něj,ať ke mně přijde.Poté pokývnu i na elfa s trpaslíkem a pozvu je sem.Takže vy dva, podívám se na trpaslíka a Murmadana nevím co víte o Šedých strážcích.A tak vám to torchu objasním.Ted opět přišla Nákaza a naším úkolem je bojovat s nákazou.Vybrali jsme si vás,že věříme,že budet silní,abyjste se stali Šedými strážci.Normálně bysme vás vyslali na lov zplozenců,ale máme pár měsúců.Takže pokud to Dagonovi nebude vadit požádal bych našeho zplozeneckého přítele o trochu krve.Chceš něco dodat nebo můžu jít za zplozencem.Potřebuju na to ale tvůj souhlas Poté zmlknu a sleduji blesky. |
| |
| Začala bouře, ostatní se kvapně skryli...je čas... Odešel jsem od ostatních...do lesa. Pokud tohle zkazíš, tak bude celé město vědět kdo tu je. V hlavě se mi honí miliarda myšlenek, ale ani jedno řešení. Musíš to udělat a musíš to udělat rychle a nenápadně. Podívám se na své břicho, rána o které nikdo nic nevěděl začala povážlivě krvácet. Hear mirdo un desh. Několikrát tato slova zopakuji. Mezi stromy probleskne několik modrých záblesků, které se ale ztratí mezi záplavou blesků. Vypadá to, jako by se bouře spustila v plné síle. Podívám se na nebe a neubráním se úsměvu. Kapky padají na mé tělo a pokračují dál. Bez kápě se vracím zpět k ostatním. Snad si nikdo ničeho nevšiml. Zkontroluji břicho, po ráně není ani památky. Jak by také mohlo. |
| |
| Když jsme domluvili, stala se nepříjemná věc. Došla mi duševní energie. Proč teď, tady ve městě, tady, jsou tu templáři, jsou tu měšťani. Teď ne, ted se to nehodí.Avšak nerad, musel jsem jednat. Odešel jsem od ostatních a začal jsem hledat potenciální energii. Nikde nic, žádné zvíře, a z rostliny nikdy nevystačím déle než hodinu. Chce to jednat. Najdu temnější uličku a vyčkávám. Kolem mne přejde obchodník a něco si brblá. Pche, já a podvodník, a ještě ho nechali jít. Pche., říká si sám pro sebe a odplivne si. Když jde kolem mne, vrazí do mně. Teď je ta správná příležitost., bleskne mi a ihned jednám. Chytím ho za paži a urychleně vysaji všechnu energii do poslední kapky. Pak se obchodník promění v prach a já se cítím jako znovuzrozený. Poté odklidím jeho věci do kanálu a kouknu se po něčem k užitku. Najdu jen jakýsi talisman, v bývalých znalostí mého pána jsem vyčetl jen, že se tento talisman používal k jakýmsi rituálům přijetí. Uschovám si ho tedy a jdu se vrátit k ostatním. Když se vracím, lehký liják se přeměnil v bouřku a hromobití. Pár blesků se mi však nezdá. Ucítil jsem také závan magie, ale zdroj jsem nestihl určit. Jdu tedy spět k ostatním, a všimnu si, že se jim podařilo osvobodit jak elfího vězně, tak i trpaslíka. Na nic se nevyptávám a doufám, že se oni zachovají stejně. Po cestě narazím na jednoho templáře. Snažím se nenavázat oční kontakt a v klidu projdu ke skupince. |
| |
| v táboře Byl jsem na WC když se Megnit a spol vracejí do tábora, který jsem společně ještě s jedním bojovníkem pomohl postavit, zatímco ostatní osvobozovali trpaslíka a půlelfa. Trochu mi utekli, ale hned jsem je dohonil. V našem provizorním táboře se každý vydá do svého stanu, podívám se na oblohu a pronesu: Obloha je dost zatažená, to bude pořádná bouřka chlapi, tak se mějte, já jdu do svého stanu. a mávnu na ně rukou. Jen co vlezu do stanu a hodlám se uložit ke spánku, začne průtrž mračen. Déšť bubnuje na můj stan a tak nemůžu usnout, do toho všeho jetě začala být bouřka, hromy a blesky bily do okolí a na obloze to vypadalo dosti hrozně. Při každém dalším blesku se rozzářila obloha a bylo vidět jak vedne, přičemž to vše bylo doprovázeno hlukem a vybracemi ze země, které bouřka rodukovala. To zas bude noc, nevyspím se a zítra budu pořádně unavenej. Jetě že sem neprší, snad to tak ale vydrží i nadále. řeknu si a snažím se usnout, což se mi díky mé veliké únavě a zmírnění bouřky nakonec podaří. |
| |
| Tábor Když jsme skončili z Templáři tak jsem se s ostatními vydal do tábora. Došli jsme do jeskyně za vesnicí a já už cítil závan zplozenců. Nebyl jsem si ale z cela jist zda to byl náš maskovaný přítel nebo někdo jiný jeho druhu. Posadil jsem se kousek od ohně který byl založen v jeskyni abychom byli v suchu před bouří. Když v tom na mě mávnul Megnit na náznak abych došel k němu do stanu. Když jsem byl u něj ve stanu přidal se k nám i Trpaslík (Oghren) a ten Půl Elf (Murmanndan). Vyslechl jsem Megnitův návrh a na chvilku jsem se zamyslel. Po chvilce mlčení a přemýšlení jsem se podíval na muže co stojí u stanu a vyčkávají na moje rozhodnutí. Jen jsem se podíval na zbylé členy co jsou schováni před deštěm a poté na muže co stojí po mém boku. “ Krev zplozenců nebude problém. Jen co musíme zajistit jsou přípravy k rituálu. To půjde až se vše připraví. Ale podle všeho by se nemuseli přidat jen tihle dva. Támhle ten mág (BlueCross).“ Ukážu na mága který se vrací z lesa. Nejspíš byl vykonat svou potřebu a pokračuji ve své řeči. “ Každý kdo tu je by byl schopný obstát proti zplozencům. Proto bych povolal i ostatní co by měli zájem se přidat. Měli bychom se optat co ty na to? Protože momentálně jsme v celém Fereldenu jen tři Šedí strážci. Proto bych začal verbovat… ale krev našeho přítele. Radši bych krev zplozence než někoho kdo byl stejně poskvrněn jako my. Muselo se něco stát. Není to jen tak aby se zplozenec naučil mluvit naším jazykem a znal naše zvyky. Seženeme jinou krev. Jeho je skažená.“ Dořeknu a vyčkávám reakce ostatních. |
| |
| Tábor Když dojdeme k tábořišti, usadím se na na nejbližší kámen a vyčkávám. Pak Dagon začne mluvit. " Je hezké, že máte tradice, ale je tu jeden problém. Jak již někteří z vás vědí, já jsem nemrtvý. Aby toho nebylo dost, jsem i nekromant. A kvůli mému nedostatku, a to toho, že mi jaksi chybí vnitřnosti, já nepiji.", pravím. " No a to automaticky vylučuje možnost, že bych se přidal. Stále bych však rád pomohl. Když domluvím, čekám na reakci. Pak se však stane něco divného. Uslyším to, co jsem myslel, že již nikdy neuslyším. V mé hlavě byl hlas Mého Pána. Buď zdráv , tak co, užíváš si moc, kterou si my odcizil ? Co, Ty ! Jak si.., položím si sám sobě otázku, na kterou si vzápětí sám odpovím. Ty, Ty stále přežíváš, ve mně ? Hahahahaa, ano, svým způsobem. A víš, co je na tom to nejlepší ? Teď již mám duši, kterou si vezmu já. A pak, pak jen vyčkám a vezmu si to, co my patří, zpět ! Ach ne, duše toho mága. Ale ano, už brzy, brzy se znovu setkáme., praví naposledy hlas, a zmizí. |
| |
| soukromá zpráva od Stvořitel pro Utábořil jsi se z Dálskými elfy na noc ale jak se zdá nic není jak se zdá. V noci se ukázali zplozenci a pobili celí tábor. Ty jako jediný co jsi šel pro vodu jsi nalezl na zemi jen mrtvou holčičku která se snažila utéct. Bohužel jí ze zad trčí šíp a proto jsi poznal že už jí nelze pomoci. Jen co jsi se dostal o kousek blíž k táboru rozpoznal jsi stvůry o kterých jsi slýchával jen báje. Jakož to cizinec který cestuje z dalekých zemích jsi zplozence teď spatřil poprvé. Proto jsi se radši vydal na útěk aby jsi se dostal do bezpečí a mohl tak informovat lid. Běžel jsi celou asi hodinu až jsi se v prudkém dešti dostal do malé vesničky Lotheringe. Tam jsi proběhl kolem spícího tábora a dorazil jsi do kaple kde jsi chtěl informovat Templáře o tom co se právě teď blíží lesem přímo sem. |
| |
| V táboře Jen se podívám na Runu a se slovy mířené k němu jen dodám. “ Jak jsem řekl, ti co budou mít zájem, nebudu nikoho nutit už jen kvůli tomu jak je příjímání nebezpečné a nám se teď hodí každá dostupná pomoc. Proto přijímáním projdou jen ti, co budou mít zájem. Pokud se nikdo nepřidá budiž. Ale my teď potřebujeme armádu, která byla ztracena u Ostagaru proto nás čeká spousta práce a daleké cestováni.“ Dopovím a natočím se na ostatní a vyčkávám na reakce těch, co se budou chtít přidat i těch kdo se přidat vůbec nechtějí. Posadím se a jen naslouchám bubnování deště o zem. |
| |
 | Lothering Rozrazím dveře kaple. Voda mi teče po vlasech, které se mi lepí k pokožce. Ledabyle odhrnu černé vlasy ze sytě zelených očí a vyprsknu trochu vody na zem. DOběhnu udýchanej k prvnímu templáři a narychlo ze sebe vychrlím: "Z-zplozenci! Nedaleko odsud!" Pak se vyčerpáním zhroutím k oltáři a sáhnu po poháru vodou. Dvakrát si silně loknu a odložím pohár zpátky. "Nemohl jsem nic dělat. Přepadli nás znenadání a já byl čirou náhodou pro vodu, když jsem se přiblížil a spatřil spoušť, kterou napáchali. Bylo to hrozné!" Při posledních slovech zabořím ruce do dlaní. Snažím se nemyslet na to co se právě stalo. Přepadl mě strach. Né strach ze spozenců, strach z toho, že nikdo nezbyde na záchranu Fereldenu. |
| |
| Místo toho abych byl s ostatními jsem v kapli a studuji Ferelden.Narazil jsem pár zajímavých věcí,třeba urna,jenž vyléčí každou nemoc.Ale hlavně zmínku o tom,že arcidémon je ve skutečnosti dávný bůh Tevinteru a tohle,že je pátá nákaza.Při čtení této pasáže se rozrazí dveře od kaple a dovnitř vrazí vyděšený muž.Nese zprávy o zplozencích.Zvednu hlavu od knihy a podívám se na něj.Je skutečně vyděšený.Vrátím knihu do poličky a přistoupím k muži.Kde?Kde jsou zplozenci?Budeme potřebovat,abyste nás,tam kdyžtak zavedl.Pojdte se mnou. a vyřítím se ven.Přidám do kroku a za chvíli jsem v táboře.Dagone,tohle by tě možná mohlo zajímat. a ukážu na muže. |
| |
| Lothering - tábor Vše neskončilo jak jsem očekával. Ani popravdě jsi nevzpomínám jak přesně jsme se dostali do tábora. Jediné co mne neskutečně znervóznilo byla přicházející se bouře. Černé mraky se tvoří nepřirozenou rychlostí. Upřímně to nechápu. Hraje tu roli magie ? Nebo snad něco jiného....to je teď nepodstatné. Dojdeme do postaveného tábora, kde si vyhlédnu volný kousek země dál od všech ostatních. Je to něco jako menší důlek v zemi a přitom dostatečně útulný abych v něm přespal a ochránil se před nejhorší noční zimou. Jsem sice zplozenec, ale báchorky o tom, žej sme duchové jenž nespí jsou více než mylné. Ovšem vím že vyvolený bude mít otázky. Popravdě....no čekám to. Taky kdo kdy viděl něco podobného zplozenci jenž mluví. Doufám, že stále neobjevil mou pravou identitu. Zplozenci jako já, se narodí jen jednou za několik let a i tak jsou vzácností, protože obvykle se nedožijí delšího života, než dospělosti a zemřou v první bitvě. Já ne. Já přežil. A stal se silnějším. Vyvolený promluví. Poslouchám jeho proslov, i následná slova nemrtvého. Má celkem trefné poznámky. Řeknu si, a pod ochrannou helmice se usměji (což velice připomíná divoký škleb vlka). Ještě než příjde Dagonův přítel promluvím já sám. Nelíbí se mi totiž, že ví o tajemstvích mé rasy. Tvá slova jsou zajímavá člověče.....ale elfové ? Trpaslíci ? Ba dokonce vy lidé ? A mágové ? To je snad špatný vtip.........vy rasy povrchu, jste až příliš znepřátelené, než abyste stáli při sobě. Zajímá mne jak chceš tyhle národy spojit. A vůbec. Neber do svých úst slova, o kterých nemáš nejmenší potuchy. Nevíš nic o nás poskvrněných. Jsi jen dítě, jenž otevřelo knihu a uviděl tam první obrázek. Promluvím a v mém hlase je slyšet podtón vzteku. Je mi jedno zda je tenhle mlíčňák vyvolený nebo ne, ale mluvit o mé rase ve zlém mluvit nebude. Ano zabíjím své bratry a sestry, ale to stále neznamená že je nectím. Oni se přeci jen snaží přežít. každý nba nás nahlíží jak na stvůry. S těmito slovy se otočím a odstoupím od celé skupiny na své místo (asi tak 20 metrů od vás ode všech). Ujdu asi 5 metrů, než příjde jeden z poskoků vyvoleného. A za ním se táhne další muž. Stojím tam a otočím se na ně. Veškeré zhnusení proti vyvolenému mne opustí. Tohle může být důležité. |
| |
| Kaple Jen co dorazí muž s tím že rozrazí dveře u kaple se na něho templáři podívali se zděšeným výrazem. Když zaslechli zmínku o zplozencích. Velitel k němu přistoupil a muž ze sebe dostal pár slov. To slyšel i Arisran a popadl muže a doprovodil ho do tábora. Společně s vámi šel i Velitel Templářů jelikož při tom všem nestačil nijak zareagovat. Stál vedle Qunariho který k sobě přivolal Dagona který má teď menší zlost. Jen co Qunari pronesl pár slov na ně pohlédl Velitel se slovy. Velitel Templářů:“ Musíme něco udělat nevím přesně co se stalo, ale jde o Zplozence.“ Jen co to dořekl se celí tábor ztišil a vyčkávali jste na slova muže kterého přivedl Arisran. |
| |
| Tábor za Lotheringem Než se ukáže jeden ze zplozenců který se k nám přidal a začne se ohánět slovy. Jen na něho natočím pohled a vyslechnu jej. Když skončí otočím se na něho přímím pohledem a spustím svou já. “ Nevíš nic o tom, jaké cenné spojenectví spolu držíme. Spojenectví, které vzniklo již při první nákaze! I když jsou mezi námi rozepře ve všech koutech světa. Držíme spolu, pokud jde o to, abychom zachránili naše rodiny. Co děláte vy?! Co dělá tvá rasa! Berete ženy a tvoříte z nich královny líhně. Vraždíte děti a bezbranné vesnice přeměňujete na prach! A o vás poskvrněných vím jen málo, to máš pravdu. Ale stále nechápu, proč jsi tedy zde a bojuješ za nás?! A ne za své vlastní bratry!“ Dořeknu a jde, v mích očích vidět zlost. Jen co dorazí Arisran z jedním mužem, a za nimi přijde Velitel Templářů jen na ně pohlédnu se slovy. “ Oč jde?“ Vyčkávám, co mají na srdci. Když jsem zaslechl, náznak o zplozencích pohlédl jsem směrem na Barongara se slovy. “ Tak to vidíš. Tvoji známí už jdou.“ |
| |
| Následuji Arisrana do tábora a mlčky se rozhlížím. "Byl to pro mě šok. Nebyl jsem připraven. Takhle svému bohu sloužit nemohu. Jsem jak srágora. Jsem jak nejposranější dobrodruh v tomhle táboře. Musím se vzchopit. Dyť jsem byl obdarován ... Nebo snad proklet?" Hlavou se mi řítí jedna myšlenka za druhou. Zůstal jsem živ a osud to tak chtěl. Bůh to tak chtěl. "Někde tu musí být Šedí strážci. Píše se o nich v příbězích a legendách, ale zatím jsem ani jednoho ještě neviděl. Monžá od nich očekáváme moc. Třeba nejsou zas tak vyjímeční. Hlavně musím zjistit co se tady ve Fereldenu děje." Mé oči jakoby hleděli někam do dálky. Pak mě přivede doprostřed tábora a slezou se tu nejrůznější osoby. Všude je ticho, jakoby čekali, že něco řeknu. "Co jim mám říct? Že povraždili všechny co jsem znal? Nebo, že vím kde teď přesně jsou? Utíkal jsem. Můj život je pro mne moc cenný. Ale co moje přesvědčení? Dal jsem se na víru a tak to také musí být!" Zvednu hlavu a pravím: "Mé známé s kterýma jsem cestoval napadli ti, kterým říkáte zplozenci. Těla bez duše. Stroje poháněé nenávistí a žízní, jestli teda dokážou něco cítit. Jsou odporní a smradlavý. Nikdo z nich si nezasluhuje život. Můj Bůh si přeje jejich smrt. Jde někdo se mnou pomstít nevnné lidi?" Ze začátku byl můj hlas nestálý a občas přeskakoval, ale poslední slova jsem skoro přímo zakřičel, možná pod náporem adrenalinu nebo vlnou nenávisti či přesvědčení mojí víry. U posledních slov jsem se na vás ohlídl a pozvedl oči s čekáním na odpověď. |
| |
| První myšlenka, která my hlavou přeběhla při příchodu templářů se týkala ono nešťastného kupce, díky kterému jsem tady. Když jsem si však všiml, že s sebou vedou trochu vystrašeného muže, vyslechnu je. Už při jeho výrazu mi došlo, že to bude další záležitost ohledně zplozenců. Na většině z "světlých" ras de pozorovat onen pohoršený, vystrašený výraz. Nemám ten výraz rád, jelikož v mé rodné zemi patřil mně. Vypadá to, že tenhle muž přežil jako jediný. Jeho chování je pochopitelné, ale stejně se mi nelíbí ty bláboly o Bohu. Hloupé rasy spoléhají na své němé bohy. Nikdy nepochopím, že i já sem mohl být takový. A kde byl můj Bůh když se stalo to vše mé rodině. Nikde. Tenhle mladík si zaslouží, co se mu přihodilo. Měl jednat ihned a ne se jen slepě obracet na Bohy. Jsem silně rozdrážděn, ale i tak bych měl pomoci, aby tuto zemi nepotkal stejný osud jako tu mou. " Dobrá tedy, já pomůžu, i když se nemohu účastnit toho vašeho menšího rituálku. Pokud tedy přijměte mou pomoc. ", s těmito slovy se usadím a čekám, co se bude dít. |
| |
| Když slyším, že se přidává i Runu a další...nedá mi to. Křížku, křížku, křížku...do čeho se to zase ženeš. Z průseru do průseru. Pokud moji noví přátelé jdou s Vámi, je mou povinností bojovat s nimi bok po boku. Při těch slovech se podívám na Runa a Dagona. Oni dva jsou snad jediní, kdo má čest v těle. Nechť už žádný z tvých bratrů a sester nepadne rukou zplozenců. Říkám tato slova sebejistě, jako bych si sám byl jist, že se mi nemůže nic stát, ale už několikrát jsem byl na pokraji smrti. Už několikrát jsem sám přivolal to nejhorší na své blízké. A jednou dokonce umřel. Ale to se již nebude opakovat. Postavím se vedle Runa a čekám kdo se přidá dál. |
| |
| A tak se tak stane promluvím a stoupnu si k nemrtvému a mágovi.Arcidémon je zhoubou tohoto světa a zplozneci jenž mu slouží též.Musí být zničeni. a podívám se na ostatní.V očím je mi vidět zlost.Poté promluvím znova.Do lesa s vámi ale nepůjdu.Zůstanu zde a pokusím se připravit vesnici na útok.Čeká nás bitva. A čekám zda mi někdo pomůže s obranou vesnice. |
| |
| Dagon proteestuje proti využítí Barongarovy krve a důvody jsou celkem rozumné.Braongar se ale rozzuří a začne se hádat s DagonemCelou dobu mlčím a čekám na osttaní.Pak se přířítí velotel Templářů,Arisran a jakýsý cizí muž.A co se stalo.Zplozenci udeřili.Postavím se a opráším se.Pak se podívám na ostatní a usměji se.Štětstí nám dnes přeje.Přijímání proběhne už dnes. Poté se otočím na muže,jenž přinesli zprávy.Jak daleko jsou zplozenci od vesnice? |
| |
| Vzhled Když se na mě podíváte, tak vypadám jako obyčejný člověk. Vlasy mám černé jako uhel a spadají mi po ramena. Občas mi vlezou do přimhouřených řerných očí, které jakoby občas probleskly. Postava spíše atletická. Na sobě mám látkovou halenu s hnědými koženými kalhotami. Boty těžké kožené bez jakýchkoliv ozdob jsou zabácené od bahna. Na předloktí mám přivázané náloketníky a za ramen mi spadá dozadu těžký huňatý plášť. Na zádech mám vybouleninu, která nejspíše naznačuje, že mám pod pláštěm velký batoh. Jsem neozbrojen a celý promoklý. |
| |
| Pootočím hlavu na tázajícího a pozorně si ho prohlížím. Asi hodinu běhu odsud. To znamená že něco přes dvě až tři hodiny rychlím krokem. Nevím jesli si pamatuji cestu, hustě pršelo a já neměl čas si ji pamatovat. Je možné, že mě jejich špehové pronásledovali a teď tu slídí kolem. Mimochodem, jmenuji se Teodoro, don Teodoro Salvador, v naších zemích to znamená něco jako ve vašich SIR nebo LORD. Pozvednu jedno obočí a upravím si plášť tak aby mi zakrýval všechny partie zad od jednoho ramene ke druhému. Čekám, jestli se ještě někdo přidá. |
| |
| Tábor Pohlédnu na všechny přítomné a jen přikývnu, podívám se na Megnita a promluvím na něho. “ Jestli tomuhle říkáš štěstí… tak je mi tě líto příteli. Zplozenci s sebou nesou jen smrt. A ne štěstí. Já půjdu do lesa. Podívám se tam po nich. Zatím zplozence nevětřím tak je šance že tu ještě nejsou a je nějaký čas na přípravy. Arisrane vezmi si pár schopných mužů a udělej, co bude třeba. Ti co zůstanou ve vesnici, přiloží ruku k dílu. Veliteli svolejte muže. Nadešel čas. Aby, jste se postavili skutečnému nepříteli.“ Po těchto slovech se vydám do kaple a z jedné police seberu meč, který si nejprve prohlédnu, abych zjistil, zda obstojí ve svém díle. Když meč zasunu do pochvy, která je hned vedle stojanu vezmu si i jeden ze štítů opřený o zeď a vyrazím směrem do lesa. |
| |
| Štěstím jest,že dnes večer bude řád ve Fereldenu obnoven.Nemám rád zplozence a nikdy bych nepovažoval za štěstí se s ním setkat. odseknu Dagonovi a dojdu ke kraji lesa.Za chvíli se ukáže Dagon vyzbrojen mečem a štítem.Přikývnu na něj a vkročím do lesa.Pod nohama mi křupo větvičky.Tasím dýky a připraven bojovat se plížím lesem. |
| |
| Tábor Na Dagonova slova neodpovím. Co je hloupému člověku potom, proč bojuji se svým vlastním lidem. Co je mu potom, proč mne......ne nechám to být. Je jedno co řeknu. Jsem jen zplozenec. Vyvrhel. Odpadlík, a vyhnanec z vlastního lidu. Vyděšený mužík, jak se zdá, nám poví toho dost. Ale výskyt mých bratrů v takové blízkosti mne zneklidňuje. Tady ? A tak brzy ? Žeby se vydali na cestu už tak brzy ? Zamyslím sen ad možnými riziky, takovéhoto rychlého tažení. Budou prakticky slabě zásobování, a budou se spoléhat na jediný možný způsob obživy, a to je pojídání obětí z dobytých vesnic. Dotoho se určitě bude jednat o lehkooděnce a běžce. Možná vyslaly i oddíl lovců stínů. A bezpochyb je budou doprovázet i zlobři. To není nic neobvyklého. Jednají dle plánů, které je učí vyslanci. Tohle je standartní skupina pro dobyti ozbrojené vesnice. Lidé jsou možná slabí, ale i oni se umí semknout a bojovat, když jsou zatlačeni do kouta. Potom se začnou jednotlivě hlásit ostatní, že doprovodí vyvoleného do boje. Pokrčím jen rezignovaně rameny, a pod helmici tiše zaskřehotám. Protáhnu si ruce, a namožené svaly se opět natáhnou, až se skrz ně roztečou pramínky krve, a opět posílí mé kroky. Dojdu k veliteli a řeknu mu větu. Ovšem tak potichu, že ji dokáže slyšet jen on a nikdo jiný. Až se vrátíme človíčku, řeknu ti ten důvod. Potom odstoupím a založím si ruce na prsou. Neřeknu nic. Vyvolený ví, že ho budu následovat a to je jediné na čem záleží. Zkontroluju si vybavení i zásobu své magie. Cítím si silný a připravený pro boj. A v tom to příjde.......Mé ruce se přesunou na helmici. Bolest. Strašlivá bolest v mé hlavě.......hlas Arcidémona. Padnu na kolena. Celý se třesu. Cítím jak se mi do mozku doslova vštěpují jednotlivá kopí magie. Doopravdy sis myslel, že mi unikneš ? Že, když odejdeš a pokusíš očistit svou duši, neucítím tebe ? Jsi slabý můj malý příteli. Jen se na sebe podívej. Jsi slabý, ubohý. Pomáháš lidem, kteří vraždí tvé blízké a ještě jim v tomto díle dopomáháš. V co doufáš že tímto konáním získáš ? Svobodu ? Sílu ? Možná že přivoláš zpět jeho ? Ne, jsi zbabělec. Ale předemnou se neschováš. Už dávno si mi ublížil a schovával ses dost dlouho. Ale já tě našel. A teď mi už neunikneš. Hlas draka v mé hlavě mně donutí sevřít pěsti. Cítím jak mne jeho zhoubná magie opouští. Zalapám po vzduchu. Nemohu dýchat. Plíce, se mi prostě odmítají otevřít vůdči chladnému kyslíku. A potom se konečně nadechnu. Málem se pozvracím. Ramena se mi třesou stejně jako zbytek těla. Pokusím se postavit, ale podlomí se mi kolena. Hledím na ostatní. Stejně jako oni na mně. Starejte se o vlastní problémy. Zavrčím, a s vypětím všech sil se postavím na nohy. Stojím tam, cítím jak se mi vrací síla, ale přitom mi v hlavě buší zvon. Našel mne. Po tolika letech mne opět objevil. To není dobré. |
| |
| Rozhodnutí Přemýšlím, zda li bránit vesnici nebo jít do první fronty. Když uvážím, že ve vesnici zemře tolik duší, které nikomu nebudou chybět, je to jasné plus pro boj ve vesnici. Ale, ať už si zvolím jakoukoli možnost, měl bych nejprve zjistit něco málo o zplozencích. Myslím, že nejvíc bych se mohl dozvědět od samotného zplozence, ale nevím, jak by na to přistoupil náš zplozenecký přítel. Možná bych mohl nějakého odchytit a vstoupit do něj, třeba bych zjistil něco užitečného., řeknu si, ale přece jen nejprve zajdu za ním. Nelze si nevšimnout jeho rozhořčení, ale stále se o zplozencích musím něco dovědět. Přistoupím tedy blíže a začnu. " Teď, když je trocha času, rád bych ti položil pár otázek ohledně tvé rasy, pokud ti to nevadí. Nehodlám tě odsuzovat, jen se chci dovědět možná i cenné informace o nepřítelovy., pravím a čekám na reakci. |
| |
| Ano.Poté se otočím na templáře.Sežente všechny schopné muže a osttaní odvedte do kaple,at se zabarikádují. Poté běím do hospody a začnu očima vyhlédávat žoldáky.Když je hledáš,najdeš je na dvou místech.V hospodě a v boji.Kdo je bojeschopný,ať jde za velitelem templářů.Zplozenci se blíží..To je má jediná řeč kterou sem kdy řekl. |
| |
| Hned jak mu položím otázku, stane se něco divného. Skácí se na zem. Vypadá to, že na něj něco působí. Ustoupím tedy o krok a nechám ho, ať se s tím vypořádá. Jestli je to někdo, kdo nad ním měl někdy dříve moc, musí se tomu vzepřít sám. Vyčkám ještě pár vteřin. Pak se postaví na nohy a já se na něj podívám, přičemž se mi rozzáří oči. " Mohl bys mi odpovědět na otázku, nebo se snad něc oděje ?", řeknu, protože vím, že pokud se bude snažit popírat problémy, bude se snažit odpovědět. |
| |
| Tábor Cítím jak mi z úst teče krev. Třesu se. Bolest. Strašlivá bolest v mé hlavě, jenž mi připadá jako by mi nějaký zvrácený kuchař naléval do mozku žhavou lávu. Potřesu hlavou, ale jen to zhorší mou bolest. Vím že zato může Arcidémon a jeho poskokové. Jediné co vím je, že toto mučení neudrží déle jak několik sekund, ještě musím chvíli vydržet, ale ta muka jsou hrozivá. Cítím se jako kdybych byl na holém kameni a arcidémon mi svou nohou drtil lebku. Mimo obzor mých očí, obšas zahlédnu jak se mihnout temné stíny. Opět potřesu hlavou. U temných děr pekel, co se to se mnou děje ? Prhodím rozhořčeně, a pak přistoupí Runu. Jeho první otázku jsem neslyšel, alek dyž se zeptal znovu, pochopil jsem význam jeho slov. Omlouvám se. Co jsi říkal ? Zeptám se, a pokouším se aby to znělo klidně. Jediné co to připomíná, je vzteklé vrčení. Rána kladivem. Další úder v mé hlavě. I když se snažím to skrýt, jsem si jist, kdyby nebylo mé helmy, viděli by všichni jak mám obličej zkřivený bolestí. |
| |
| V plné polní jako vocas za družinou Ráno jsem měl pěkně divoké. Zdály se mi sny, kdy jsem si užíval s ženskejma ve své dvoraně a že to bylo fakt vostrý. Pivo teklo proudem a šťáva, tekoucí z vepřové kýty zaplňovala celou místnost průbojnou vůní. A náhle jsem se probudil a měl jsem žaludek jako na vodě. Rychle jsem otevřel okénko a vyzvrátil všechno, co jsem si včera večer dal. Další dávivé zvuky se pod oknem ozvaly... ,,Svoji slávu musím šířit, jak jen se to dá." Poté, co na sebe hodím všechny hadry a do pochvy zasunu prudce meč, div jej nezlomím. V lokále je prázdno a hostinský ještě asi vychrupuje. Rychle pryč než se to tu zase naplní! ,,Sajavor Budujam...Kde je hernajs ta medovina?" zeptám se sám sebe uprostřed broukavých slov, která mě právě napadla. Nakloním se před pult a děkuji svému štěstí. Vytáhnu si zazátkovanou láhev a odejdu z hospody. Do ksichtu mi posvítí odpolední slunce, div mi oči nevypadnou. Napiju se a krknu na nejbližšího rolníka. ,,To je příroda, chlape, co? Taky nadávám." křiknu za ním...zrychlil krok, poté co jsem se objevil před ním. Dopiji medovinu a láhev hodím kamsi do rohu. A teď se rozhodnu jednat. Přikradu se k mladému pacholkovi, jenž v místní stáji pečuje o koně. ,,Skautíku, kde je tady tábor těch chcípáků, co přitáhli...myslím, že včera nebo předevčírem...myslím vojáky, ty pako." zeptám se ho. Chlapec mi bez obalu ukáže na konec vesnice, kde je kaple. Dojdu tam a metám se kolem narychlo postavených stanů. Oproti těm sušenkám vypadám vskutku drsně a mohutně. ,,Jak tohle uzvedne meč?" divím se. Jeden z vojáků mě zavede do stanu velitele. Je to zasmušilý chlap, co furt čumí do mapy a tváří se přitom důležitě. Vyžaduje formálnosti, ale na ty já kašlu. Ptám se na uplatnění v jeho armádě, načež mi on poví, že pouze zastupuje jiného velitele, který teď odešel. Další skupinka mocných lidí nedávno pláchla na sever. ,,Dost dost...stačí, chlapáku. Byly v té skupince, táhnoucí na sever, nějaký ženský?" zeptám se zvědavě, leč nenápadně. Náhradní velitel přikývne a já mu podám ruku. ,,Tím se s váma, drahý pane, loučím. Zničehonic jsem si vzpomněl, že musím zabít ještě jednoho nekromanta a když to neudělám, vběhnou na vás možná dvě mantichory...ale nezoufejte, je to zvláštní odrůda bez ocasů. Nashledanou." A s těmito slovy opustím velitelské stanoviště u kaple. Jelikož všechno, co mám, je na mém těle, nepotřebuji si nadále něco vyzvedávat. Když opouštím vesnici, směju se pod vousy, jak jsem toho náhradního velitele doběh. ,,Navíc ženský budou potřebovat ochranu...ženská, když se brání...radši nemluvit." |
| |
| Tábor Arisran zburcoval hospodu a většina žoldáků co tam seděla a popíjela se přidala k obraně vesnice. Další se přidala i domobrana a další dva farmáři. Zbytek se stáhl do kaple, kolem jejího vchodu se roznesli stoly, aby sloužili jako barikáda, za kterou se schovají lučištníci a budou bránit vchod. Arisran společně z Velitelem Templářů, se postarají o zbytek. Společně z několika templáři zůstali ve vesnici a budou ji bránit. Arisran, Assasin, Robin a Rowen se rozdělili do skupin a každý má na starost jeden malí oddíl vojáků. Společně se seskupujete za různé barikády a jste připraveni se, ze zplozenci utkat. V lese jste zaslechli šramot snad ze tří stran. Zelené průzračné světlo se nese lesem a prolétlo rychlostí kolem vás a zasáhlo jednoho z templářů. Jeden zásah a templář se rozlétl na několik kusů. Zbraně a kusy zbroje vám dopadli k nohám a vy jste rozpoznali že Zplozeneckého mága se musíte zbavit co nejrychleji. Zplozenci začali vybíhat z lesa a vy jste proti nim museli ubránit vesnici. …………………………. Les BlueCross, Barongar, Đagon, Megnit, Salvador a Runu společně z pár dalšími vojáky, se s vámi společně vydali do lesa aby, jste zjistili odkud se zplozenci ženou. Uběhli jste několik metrů v dost rychlém běhu aby jste dostihli zplozence. Doběhli jste na místo které vypadalo divně. Nikde ani živáčka a ani zvěř která by se dala nalézt. Jen volné místo a divný pocit který v sobě máte, hlavně šedí strážci kteří cítí problémy a zplozence poblíž. Jeden šíp který zasáhnul jednoho z vojáků ukázal důkaz toho že jsou blízko. Voják se na vás jen se šípem v krku natočil pohledem a skácel se k zemi. Tasili jste zbraně a v pozadí stromů jste viděli zplozence jak se ženou vaším směrem. |
| |
| Zplozenci se řítí na vesnici.Zvednu ruku a azž uviídm první,mávnu jí dolů.Skupinka lučištníků vystřeli a k zemi padnou.V tu chvíli vzduchem proetí světlo a zasáhne jednoho z templářů.Magie.Předám velení jednomu z mužů po mém boku a obejdu zplozence bokem.V tu chvíli spatřím mága stojí na malé mýtince.Tasí meč a připlížím se.Bohužel ne dost potichu.Švihnu mečem a zplozence mě chce zablokovat holí.Meč jí ale přesekne a a zplozenec dopadne překvapeně na zída.Bodnu mečem a probodnu ho.Poté se rozběhnu zpátky k vesnici a zabíjím zplozence na něž narazím.Jednoho srazím k zemi rukojetí a druhého zasáhnu do zad.Oba padnou k zemi.Doběhnu do vesnice a stoupnu si k místu kudy jsem přišel.Každý zplozenec jenž půjde tudy,zemře. |
| |
| Když jsme doběhly do lesa, cítil jsem strach, ale ne mých spolubojovníků, ale strach, který někdo rozviřoval, nespíš zplozenci. Když jednoho vojáka zasáhl šíp, moje teorie se potvrdila. Mlčky vytasím meč a bodnu ho do země. Kole mě se vytvoří asi půl metrový šedý kruh, v kterém se všechny rostliny a půda do hloubky asi 20 centimetrů pomalu mění v prach. Když načerpám dostatek energie, započnu vyvolávání. Podaří se mi vzkřísit sedm dávno padlých vojáků. Tři pošlu vstříc zplozencům a ostatní si zatím ponechám jako živé štíty. Poté začnu sesílat své kletby. První zasáhnutí zplozenci se svalí na zem a kroutí se bolestí, kvůli které se později sami zabijí. Když se začnou nepřátelské oddíly blížit, sešlu na ně ledovou bouři. Kroupy o velikosti lidské lebky drtí jejich štíty spolu s jejich nositeli. Moje energie ale velmi prudce klesne po těchto náročných kletbách. Abych byl schopen dalšího kouzla, musím nají další duše k pojmutí. To snad ale na bitevním poli nebude problém. Přistoupím tedy k našemu zasaženému vojákovy a pravím. "Odpusť, že se nedočkáš věčného odpočinku." a vysaji jeho duši. Cítím další příval energie, která je však dočasná a musí se vybít. Proto vytrhnu svůj meč ze seschlé zeminy a čekám na střet zblízka. Před prvním sekem však obalím svůj meč ledovou mhlou, což výrazně zvýší destruktivitu mého meče |
| |
| A je to tady zas...Křížku, křížku...už zase chceš blbnout? Okolo začli všichni tasit meče a vedle mě padnul první voják. No dobrá...když to chcete z dálky, má být po vašem... El dib il kaesh! Vykřiknu z plna hrdla a do stromu mezi zplozence sjede jasně modrý blesk, který u kořenů zasáhne nejméně dva zplozence a pošle je na věčnost. Saerah! Ze země vystoupí ledová vlna, která se prožene lesem, zplozenci jsou na okamžik zpomalení, ale žádná větší újma se jim nestala. Takže na chlad jste zvyklí panáčkové? Začnu vyslovovat další zaklínadlo, když v tom si mě podá jeden z mágů. Cítím proud energie, jak mi bere sílu z mého nitra. Všechna síla postupně odchází a já cítím, jak pátrá v mých vzpomínkách. Když nalezne vzpomínku o mém původu. V ten okamžik ze zastaví. DOST! vykřiknu a přerazím pouto. Tohle začlo být osobní, nikdo nesmí vědět kdo jsem, alespoň ne nepřítel. Bezmyšlenkovitě se rozběhnu do řad nepřítele, najít toho mága. Okolo mě lítají drobné ledové koule se smrtícím účinkem. Přestávám počítat padlé zplozence, když uvidím svůj cíl. Aelar! Mág zmrzne a následně se roztříští na mnoho kusů. Poté ucítím jen úder něčím do zátylku a svezu se na zem. Oči mi zalije krev a já přestávám vidět. Poslepu jsem vycítil zplozence a vypálil do něj ledovou kouli. Pak jsem jen ležel na studené trávě a bez zraku čekal co přijde, připraven do něj vpravit další kouzlo. |
| |
| Boj Jen co se zplozenci přiblížili na dosah meče, započal jsem svůj útok. Jedním sekem jsem zmrzačil nejbližšího, avšak na můj jeden sek odpověděl nepřítel třemi mohutnými ranami, které mne svalili na zem. Snažil jsem se vstát, ale mé nohy mne neposlechly a navíc z rány prudce uniká energie. Snažím se tedy alespoň schovat za své služebníky, ale ty za krátko rozdrtí mohutné rány mečů zplozenců. Když se trochu vzpamatuji, snažím se vykouzlit omamující kletbu, na kterou však nemám dostatek energie a z vyčerpání padám zpět na zem. Cítím, jak moje moc vyprchává a moje kontrola nad tělem slábne. Že přicházím o moc je samozřejmé, ale co kontrola nad mým tělem. Něco se děje!, bleskne mi hlavou, ale je již moc pozdě na pokusy o vyvrácení toho, co nastane za pár chvil. Asi po pěti sekundách plně převezme kontrolu na mým tělem můj pán a já můžu jen nečinně přihlížet co činí. Vidím, že se obracím a začínám masakrovat své vlastní spolubojovníky. Vidím, jak zběsile útočím na všechno živé kolem sebe. Přestaň, učiň tomu přítrž. Zabiješ nás oba!, špitnu a vím, že to slyšel jen on. Pak mi to dojde. On už nemůže převzít moc natrvalo a proto chce alespoň zničit mne. Mohu jen doufat, že se jeho temné přání nevyplní. |
| |
| Ferelden a tucet zplozenců Cesta proběhla celkem v klidu, však to taky byl jen kousek , ale překvapilo mě, že ty zplozenci lezou i z lesů. Jejich mínus je to, že kdykoliv se u mě objeví, utíkají zpátky o půl těla kratší, pokud jim neušmiknu nohy. Jo a taky o nějaký krámy, ty z nich padaj nejlépe. ,,Pacholkové krvelačný...ale začíná mě to s nima bavit." usměji se. Dorazím na místo určení a nikde nikdo. Nakrknutě kopnu do kastrolu co tu leží a omrknu okolí kvůli stopám. Když tu hledám, jak splašené tele zahlédnu směrem k vesnici několik plamenů. Zplozenci se zase vrátili to mě teda dostalo. ,,No co? Aspoň nebude nuda..." řeknu si sám pro sebe. Co mě ale nejvíc dostalo jsou stopy té družiny, kterou pronásleduji. Mohl bych je stopovat docela dlouho a vesele, klidně až na kraj světa. Jenže ani zkušení stopaři by těžko hledali stopy v blbém potoce. Ani ryby v něm nebyli, no co je tohle za zemi? Odplivnu si. Náhle zaslechnu nějaký zvůček bitvy a já s potěšením, že si dám ranní rozcvičku, jsem tasil meč a následoval jí. Chtěl jsem vydat válečný pokřik, ale nějak mě to přešlo. Dolezl jsem na malý palouček, kde to byla samá kytka a zplozenci tu vybíhali jeden za druhým na nějakou skupinku. Vedle nich ležel jeden voják se šípem v krku, který nejspíš ani nezjistil majitele. Chvilku jsem jen pozoroval a kochal se bitvou, ale pak se jim muselo něco podělat a začal padat jeden za druhým jako prasata do bláta. Jejich vůdce dostal od jednoho hajzlíka mečem do břicha a hrcnul si na zadek. ,,Sedí a čumí jak vyvoraný krtek...to jsem zase narazil na hrdiny." Bezmocně rozpřáhnu ruce a vyběhnu z křoví jako vyplašený králík a pustim se do bitevní vřavy. Jeden zplozenec se chystá k úderu mečem a jakmile se napřáhne přiřítím se k němu, chytnu svůj meč do obou rukou a setnu mu jeho hnusnou hlavu. Chlapík s tetováním na mě nevěřícně pohlédne a já se usměji. Vytáhnu kudlu a hodím ho po dalším smraďochovi, který se chystá zabít nějakého modráska. Dýka se zabodne do jeho hlavy jako nůž do másla a teprve teď si vysloužím pozornost všech okolo. Popadnu zplozencův meč a odplivnu si. Nejdřív se na mě vrhnou dva zplozenci při čemž prvnímu vykreju jeho horní ránu a můj meč ihned protíná jeho břišní dutinu, jak se příbližil až moc k hrotu. Další to zkusil z boku, ale mé reflesy byly v pohotovosti a už jsem ho mydlil. Jeho trapnou ránu jsem odrazil a bočním kopnutím do břicha dal na chvilku pokoj. Další měl smrt hodně veselou, protože jsem mu do kříže podřízl krček, jak to dělal můj děd, když zabíjel prasata. Ostatní ze skupiny co byli ještě naživu, nebo nezranění mlátili do všeho co viděli a dávali zplozencům sežrat jejich špatnou náladu. Když jsem se s jejich pomocí dostal, až k modráskovi, tak se ty mrchy zastavili a jen na nás čuměli. To jsem zvědav co bude dál... |
| |
| Nechť je mé jméno očištěno S obavami v hlavě, běžím p oboku ostatních do lesa. Krom Runua nikdo neví co se se mnou stalo. S rukou na jílci běžím po boku vyvoleného, a jeho poskoků. Nemám rád to co dělám, ale vím že to musí být. Celou cestu co běžíme se tiše modlím k neznámému bohovi. Nění to stvořitel, ani Andraste. Je to bůh nás zplozenců. Není to osoba. Modlíme se k temnotě. Která si s námi zahrává jak se jí zlíbí. Doběhneme do lesa, kde nás už čekají nejen zbraně, ale i tváře mých příbuzných. Cítím z nich zuřivost a vztek. Cítím z nich pomstu, kterou chtěji na nás všech vyplnit. Neváhám. Tasím svou obouručí šavli a s mocným řevem zaútočím. Jeden šíp proletí ano ne palec od mé helmice a s hlasitým bodnutím skončí v zemi. Nejbližší bratr, je o hlavu vyšší než já. Vyzbrojen obouručím kladivem a rudýma očima. Cítí ze mne svého příbuzného. Ví kdo jsem, proto s útokem váhá. Ale já ne. Šavle proletí vzduchem a zasekne se mu do ramene. Zplozenec zaječí bolestí a krev mu postříká obličej. Stáhnu meč a doslova otevřu už tak strašlivou ránu. Rychlý kop vyletí proti mému bratrovi a vyrazí mu dech. Pustím šavli k zemi a s řevem zvednu příbuzného ze země. Držím ho nad zemí a vší silou ho mrštím po zplozenci, jnež zasekl meč do hrudníku vyvoleného. U pekel ! Vykřiknu. Popadnu šavli a sleduji jak letící zplozenec srazí vražedného příbuzného. Stojím kde jsem připraven bránit ostatní z pravé strany proti možnému útoku a jsem připraven bránit je svým tělem. Což se taky stane. Šíp proletí vzduchem a zabodne se mi do ramene. Bolest ignoruji. Je to jen škrábnutí. Silným úderem srazím k zemi meč svého příbuzného a silnou ranou mu zlomím čelist. Následný sek mu oddělí hlavu od těla. Ovšem jendoho padlého vystřídají tři další, a já se teď s vypětím všech sil snažím posílit svou obranu. Sekám nalevo napravo a držím si své příbuzné od krku. Přitom se otočím na ostatní dobrodruhy a zařvu, Odveďte vyovleného ! Odrazím další zákeřný úder, s horizontálním sekem vzhůru utnu ruku majitele sekery, který se mi pokusil udělat na hrudi těžké zranění. Mí příbuzní zaútočí s novou silou. Oba dva zaútočí sousčasně a jejichz zbraně se srazí s mou. Oni dva tlačí silou dorostlých zplozenců, ale já jsem vyděděnec. Nejsem obyčejný zplozenec. Odrazím meče stranou a oženu se šavli vodorovně po svém bratrovi. Špička čepele sjede po spánku mého příbuzného a pramínek krve mi prozradí, že jsem ho zranil dostatečně, aby od něho byl pokoj. Poslední zplozenec, jenž mne ohrožuje je už mazanější. Nechaj můj úder dopadnout na štít a pak mi vší silou vrazil kyj do hrudi. Zlomím se v půli. Úder mi málem vyrazil dech. Kleknu na zem ve chvíli kdy můj příbuzný drží ruku zvednutou k úderu. Nečekám. Odrazím se od země a vrazím svému příbuznému helmicí do břicha. Stojím nyní nad ním a dupnu mu na hlavu, až mu křupne vaz. Sehnu se pro svou šavli a opět stojím připraven bránit se. Běží ke mně další zplozenec. Vidím že není naděje. Jeho paže pozvednou ohromnou obouručí sekeru. Zareaguji jako jeden z ze své rasy. Oba s řevem udeříme proti sobě a naše zbraně se srazí až vzduchem proletí jiskry a my se zasekneme na mrtvém bodě. Noha mého příbuzného vystřleí dopředu a tvrdě mne zasáhne do hrudníku. Klesnu na zem a omámeně pohlédnu vzhůru. Včak nato, abych se stihnul odkulit stranou před padající smrtí. Sekera se zasekne do hlíny a já využije setvačnosti a podkopnu svému příbuznému nohy. Ještě než dopadne objeví se mi už v ruce jeden z tesáků a zabudnu mu ho do hrudníku. Vyhoupnu se na nohy a krvavou zbraň vrazím zpět do pochvy. Přitom se opět zohnu pro šavli. Zplozenci dál útočí. Bez magie to asi nepůjde. A v tom se mi od helmice odrazí šíp. Udělám tři kroky zpět, a vrátím šavli do pochvy. Sevřu ruce v pěst a pomalu začnu povolávat moc temnoty. Potřebuji čas. Otočím se na mága (Bluecross) a zařvu. Hej kouzelníku, kryj mi nachvíli záda ! |
| |
| Les – Boj Jen co jsme společně doběhli do lesa, začal Runu povolávat své mrtvé na pomoc. V tom jeden z vojáků padli k zemi se šípem v krku. Uchopil jsem meč se štítem a vyčkával, než se ukážou zplozenci na dohled. Šíp se mi zabodl do štítu a v tom se ukázali. Společně z dalšími vojáky jsem držel obranou linii a jen co se k nám dostali zplozenci blíž jsem vykryl jeden útok štítem a zplozence bodl do břicha. Štít jsem vrátil na své místo ale marně. Nebyl jsem dost rychlí na, to abych zareagoval. Meč jednoho ze zplozenců se mi zaryl skrze zbroj do břicha a já jen z těžkým výdechem, padl k zemi. Padl jsem na kolena a čekal jsem konec. Naštěstí se ukázal zplozenec Barongar a zachránil mi život. Díky mé pevné zbroji zranění nebylo zřejmě moc vážné atak jsem se postavil na nohy. Když jsem byl na nohou ukázal se další zplozenec a začal útočit. Vykryl jsem jeho uder štítem a další a další. Výpady co dopadali na můj štít jsem jen stěží stačil vykrývat. Jeho síla byla ohromná a jeho palice dost masivní. Dostal jsem úder do hrany štítu který mi vykloubil rameno. Sykl jsem bolestí a jen tak, tak jsem uhnul před dopadající palici. Seknul sem v úhybu a zasáhl tak zplozence do boku. Když se na mě natočil bodnul jsem mu meč do hrudi tak jak si jen zaslouží. Šíp letící kolem, ho zasáhl do hlavy a další šíp zasáhl mě do pravé strany zad. Proděravěl se skrz až na druhou stranu. Jeho hrot vylezl z měkčí části zbroje. Upustil jsem meč na zem, v pravé ruce jsem nedokázal nic udržet kvůli ráně která nejspíš poškodila svalstvo a nervy. Otočil jsem se abych se alespoň mohl bránit štítem před náletem šípů. Jeden ze šípů mě zasáhl do nohy a další dva se zaryli do štítu. Dnes je den blbec… noc není špatná na umíráni. Probleskne mi hlavou ve chvíli kdy se bráním štítem a šípy létají kolem. |
| |
| Zplozenci zaútočili.Vytáhnu luk a začnu střílet.Vidím jak v lese padají k zemi mrtvé stíny.Jednou ale natáhnu luk a moc a praskne mi tětiva.Zahodím kus dřeva k zemi a vytáhnu dýky.Švihnu a zplozenec se kácí k zemi.Hodím dýku Donovi,který je neozbrojen a vezmu zplozenci šavli.Švihnu šavlí a další zplozenec se kácí k zemí.Otočím se na místě a setkám se s mečem jednoho ze zplozenců.Bodnu dýkou.Zplozenec zasyčí a praští mě štítem do ruky.Uskočím dozadu. a zplozenec padne k zemi mrtvý.Stoupnu si k Dagonovi.Společně kývnu na něj a podám mu dýku.V obličeji mám radost.Možná zemřu,ale pár těch zmetků vezmu sebou.I když zemřu.Poté si stoupnu vedle něj a odrážím rány zplozenců pomalu postupujíc dopředu. |
| |
| Ve jménu zmatku Stále se snažím mého pána zastavit v té krvavé řeži krve našich spojenců, ale má moc nad tělem nesílí. Vidím, jak se zmatení spolubojovníci ani moc nebrání, když je tam jednoho po druhém masakruje. Pak je však zasažen do nohy a já zase získám kontrolu nad tělem. Zastavím útok těsné nad hlavou dalšího druha a obrátím se proti armádě zplozenců. Když cítím, jak se do mých prstů vlévá energie, kterou stihl můj pán do těla vraždami nabít, vím, že musím ty vše ztracené duše pomstít. Skryji se tedy do stínu lesa a vyčkávám. Když se ocitnu uprostřed skupinky zplozenců, pošlu jim polibek smrti. Ihned po zasažení se bílí svalí na zem. Všimnu si, že by Dagon mohl potřebovat pomoc, proto kolem něj rozvinu mlhu, která mu dá nějaký čas na vzpamatování a protiútok. Poté lehkými kroky postupuji vstříc vřavě. Po cestě nasávám zatoulané duše a vyčkávám na správný okamžik k udeření. Teď!, řeknu is v duchu a začnu. Němým šepotem sešlu kletbu, kterou přinutím pár zplozenců masakrovat vlastní druhy. Poté na mne však zaútočí přerostlí zplozenec, kterého vyřeším zatnutím mého meče mezi čelisti. Když jsem s ním hotov, otočím se na řev, který zazní za mými zády. Do mého hrudníku se zarazí meč. Zplozenec je očividně překvapen, že nekrvácím, natož že neřvu. Když však prosekne, zasáhne mé žebro, což mi podlomí kolena. Na poslední chvíli ho svážu kletbou a postavím se na nohy. Nepřátelské řady postupují blíž a já nejsem zrovna voják první linie, proto se stáhnu o kousek zpět, kde oživím dvě těla jako tělesnou stráž. Už nemám dost energie pro větší kouzla, proto jen házím po zplozencích duševní energii, což jim činí viditelné škody, doprovázené lehkým odhozením vzad. Konečně na ně platí i néco jiného než náročné kletby, na které již není čas. V zamyšlení na mně ale zaútočí velký zplozenec a povalí mne na zem. Teď už si neporadíš sám, Runu, teď už konečně zhebneš jako tvá rodina., zní hlas v mé hlavě. Táhni do věčné nicoty, tam kam patříš!, řeknu, ale uvědomím si, že má pravdu. Budu potřebovat pomoc. |
| |
| Zplozenčí vlna - les Zplozenců jsem se na moment zbavil a vyvolený je jiz s pomoci sveho pritele na nohou. Nad hlavou mi proleti tri sipy a ja rychle popadnu mrtvolu svého příbuzného a zvednu jej jako živý štít. Dva šípy zabuší do jeho mrtvoly. Zatřesu se vzteky, při tak odporném činu. S mrtvolou mého soukmenovce přebíhám dál a ustupuji. A pak uvidím Runua. Mocný nemrtvý se nachvíli zamyslí a je sražen k zemi. Nevypadá to pro něj zrovna červeně. Odhodím mrtvolu a popadnu tesák. Zakrvácená čepel proletí vzduchem v rychlém točivém pohybu se zasekne do krku zplozenci. Ten jen padne k zemi. Zbraň dopadne do hlíny. Chvíli hledím na jeho mrtvolu a toho využije můj nepřítel. Spíše další obrovský příbuzný, jenž se ožene obouručím kladivem. Mohutná zbraň narazí dom rtvoly jenž držím, ale i tak je to drtivá rána a mně vyrazí dech. Padlého příbuzného pustím a s hlasitým zavrčením dopadnu na zem. Můj bratr dojde ke mně a přišlápne mi ruku. Stojí nademnou ale neútočí. Jeho zakrytá, rohatá přilba odhaluje jeho krví podlité zářící oči. Zradil jsi nás vyhnanče. A já se ve jménu Arcidémona pomstím ! Zařval a pozvedl kladivo. Cítím jak se mu napínají jednotlivé svaly. Jak jimi proudí krev. Jak se jeho prsty obtočí toporo kladiva. V tom mne popadne neskutečný vztek nad svou marností a slabostí. Mám vztek, že nejsem silnější. Hnusí se mi zabíjení vlastního druhu. Hnusí se mi pomyšlení že bych mohl být jako oni. Ale pak. Pak se slupka mé příčetnosti rozdrtí na prach a ze mne se opět stane zplozenec. Kladivo letí zplomaleně. A i když jsem jen zvíře, řídící se instinkty, jsem si jist, že bych ten úder nemohl blokovat. V poslední chvíli se odkulím stranou a kladivo dopadne do hlíny až zvedne kousky kamínků. Ihned se mi v ruce objeví tesák a já jej zabodnu zplozenci do hrudi. Jak se zdá, jeho to nezastaví. Jeho ruce sevřou toporo kladiva a opět se ožene. I když je rána slabší je i tak drtivá a já proletím vzduchem až srazím k zemi jednoho z lidských vojáků. Cítím jak mám zlomená žebra. Jak strašně to bolí, ale už nejsem kým jsem býval. Ihnedj sem na na nohou a s řevem, který připomíná vřeštění bánší se rozběhnu proti němu. Zplozenec opět pozvedne kladivo, ale já do něj vrazím a začnu mu do hrudi bušit pěstmi. Jednou ranou mu vyrazím dech, a další rány mu dopadají na obličej. Nestačí mi to. Popadnu tesák jenž má v hrudi a začnu mu bodat do obličeje. Když mu dávám třetí ránu tesákem zvednu se a tesák se vrátí do pochvy. Motá se mi hlava. I když mám pravou ruku položenou na jílci šavle cítím na pravé straně hrudi divnou bolest. Podívám se tam a vidím jak mi přes hrudní plát teče černá krev. Co....to ? Ptám se sám sebe a s nevědomým výrazem padnu k zemi. Mám zlomená žebra, ale neumírám, jen upadám do bezvědomí. Cítím jak mne opouští světlo a síla. Zatemňuje se mi zrak. Můj poslední pohled patří vyvolenému. Podívám se na něj a natáhnu k němu ruku jako bych ho chtěl chytit za rameno. Vy....vy...vyvo....vyvoleny ! Zasykám a pak má ruka padne k zemi. Cítím v mozku jak Arcidémon řve radostí. |
| |
| Pokus Ležím a zírám na obrovského zplozence, který stojí nade mnou a napřahuje se k úderu. V tom se přiřítí Barongar a zneškodní útočníka. Já využiji šance vstát a rozhlédnu se kolem sebe. Můj první pohled patří Barogarnovy, který však již bojuje s dalším svého druhu. Sleduji ten souboj až do konce, kde se Barogarn ocitne v bolestech na zemi. Přiběhnu k němu a cítím, jak z něho jeho životní energie prchá pryč. Nevím, zdali to přežije, ale musím mu pomoci se vzchopit a umožnit mu dál se bránit. Ale existuje jediný způsob, jak mu můžu já pomoci. A pokud se mi to nepovede, zabije to nás oba. Najdu tedy vhodného dárce. Je jím zplozenec středního vzrůstu. Napadnu ho ze zálohy a podříznu mu hrdlo drápem na mích rukavicích. Pak přivláčím tělo zplozence vedle Barogarna a započnu s rituálem. Položím ruku nejprve na Barogarna a poté na zplozence. Pak si uvědomím, že potřebuji krýt a proto povolám své posluhovače zpět k sobě. Poté se soustředěně podívám mrtvému zplozenci do očí, přičemž mu pohlédnu až do nitra jeho duše. Z jeho hrudníku začne proudit energie, kterou je možné vidět vždy, když zabiji živou bytost. Bezhlasné otevírám ústa, ale slova znějí na míle daleko. Energie proudí přes moji paži až k mé hrudi jako obvykle, ale tam se nezastaví a proudí dál, do mé druhé, pravé paže. Poté pohlédnu do očí Barogarnovy a semknu mu hruď. Poté se do hrudi přenese energie z mé paže a kolem nás vyletí oslnivý záblesk. Po letech se mi zase podařil snad jediný můj užitečný dar. Dar ne vzít, ale darovat energii duše. |
| |
| Les – Boj Díky Megnitovi jsem měl zbraň opět v ruce a díky Runu se kolem nás objevil povlak mlhy, který nám zajistil krátký čas na vzpamatování. Odhodil jsem štít skrz povlak mlhy a ten se zabořil do krku jednoho ze zplozenců. Kleknul jsem si na jedno koleno a uchopil jsem hlavici šípu, která mi trčela, kousek, pod pravím ramenem. Prudkým škubnutím jsem zlomil kus vyčnívajícího šípu a vzchopil jsem se. Postavil jsem se na nohy, i když z levé nohy mi koukal také jeden šíp. Podal jsem dýku Megnitovi kterou mi půjčil a ze země jsem sebral svůj meč. Jak se na nás řítili zplozenci skrz mlhu. Dostali, co si zasloužili. Jeden co pronikl dovnitř mlhy, se napíchl na meč který jsem natáhl na výšku jeho hrudi. Škubnul jsem mečem a prudce ho vytrhl z jeho těla. Megnit se také činil dosti dobře. Neboť pod jeho výpady padalo dost zplozenců. Co jsem si mohl všimnout ostatních tak také, vydávali za deset mužů. O sobě totéž říct nemohu. Dnes jsem dopadl jako začátečník který udělal obrovskou chybu. Vyběhl jsem z mlhy i přes všechnu tu bolest. Zplozenců dost ubylo a proto jsem musel také jednat. Zplozenec který se řítil na Runu když vykonával rychlí rituál aby pomohl Barongarovi se skácel na zem těsně před ním. Můj meč, který jsem mu vrazil do zad, mu projel břichem a krev která potřísnila dva spolubojovníky jim dala najevo že se nemohu vzdát boje a nechat je padnout. Když byl zplozenec na zemi mrtví bránil jsem dva přátelé a v tom jsem si všiml Crosse který na slepo bojuje se zplozenci. Rozběhl jsem se k němu i když kulhavou chůzí a snažil jsem se ho odvléci pryč. “ Blue, to jsem já Đagon. Pojď příteli…. Runu, Barongare. Stáhněte se z pět do vesnice je jich tu moc. Megnite stáhni své muže!“ Zakřičím na Megnita, který vede útok společně z vojáky co přežili. Vyčkávám že ostatní se zachovají stejně a začnou se stahovat abychom se dostali na místo kde se budeme moc mnohem lépe krýt. |
| |
| Uslyším hlas Barongara, ale mou mysl zahalí mrak. Pak uslyším až hlas Conana. Po slepu kráčím za ním. Tohle není dobré. Dagone, odveď mě odsud. Klopýtám lesem a snažím se alespoň nezdržovat, i když bez zraku toho mnoho neudělám. |
| |
| Les, Boj a Lotheringe V lese se rozpoutala bitva, která nenechá smrt bez povšimnutí. Dagon dostal několik zásahů a tak i jeho druhové. Swen který zachránil nejméně dva životy, zůstává zatím bez povšimnutí, ale stále se činí. Barongar který utrpěl také pár zranění stejně jako BlueCross a Runu. Dagon zavelel k ústupu i když přes jeho zranění která jsou celkem vážné se snaží udržet na nohou. K tomu ještě táhne BlueCrosse a vy ostatní se snažíte dostat do vesnice v čas. Šípy kolem vás létají vzduchem a magie, kterou sesílá jeden zplozenečky mág kolem vás dělá zmatek. Hlína a kamení, větve a kusy stromů létají kolem. Ale vaše kroky nezpomalují a ženou vás z pět do Lotheringu. ………………. Lotheringe Boj zde je stejný jako v lese. Spousta zplozenců útočících z Ostagaru co se přihnali až jsem se snaží vesnici srovnat se zemí. Robin dostal několik zásahů šípem, ale stále se snažil udržet na nohou a bojovat. Když už měl v sobě čtvrtý šíp, padl na kolena a jeden ze zplozenců ukončil jeho život. Arisran byl obklopen společně z Assasinem pár zplozenci a snažili se obstát ve zkoušce kterou pro ně nachystal samotný osud. Templáři padali pod velkou přesilou zplozenců a dostávali se ke kapli. Kousek od kaple se z lesa vynoří skupinka, která vede ustup a nelítostný boj o své životy. Se zbytkem skupiny jste na sebe narazili u kaple která je plná žen a dětí. Budete muset najít východisko z této prekérní situace. Bud to se stáhnout do kaple, nebo ji bránit do posledního muže… |
| |
| Všichni se kolem mě najednou rozprchli a jeden po druhém vydali do lesa. Já, jakožto jediný přeživší, co viděl výsledek masakru, jsem byl na pokraji adrenalinového výbuchu. Za takovou hnusárnu, ty zvířata zaplatí. Ihned jsem se odebral do kaple, jelikož tam měli templáři svoji základnu , tak jsem si opatřil velké těžké obouruční kladivo, kteé mělo z každé strany svého "úderníku" hrot. Bez zbroje jsem se do boje nemohl vydat. Na stojanech na brnění jsem našel nátepníky a náholeníky. Nasadil jsem si je a zavázal. Celá železná zbroj by mne omezovala v pohybu. Nyní jsem byl připraven. Z poza opasku jsem vytáhl knihu přivázanou na silném ale lehkém řetětu a nalistoval stranu, kde je vyobrazen muž s křídly a kolem něj jsou světelné paprsky. Jakoby jen na něj svítilo slunce. "Protectio lumen", zamumlal jsem. Jakoby najednou kolem mě bylo více světla. Jakoby to světlo nevycházelo odnikud, ale zároveň z nitra mě samého. Vykročil jsem vstříc svému osudu a ten osud mě vedl tam kam se poděli ostatní, do lesa. Nasadil jsem rychle tempo, abych je dostihl. Najednou jsem uslyšel zvuky boje. Zrychlil jsem a už z dálky jsem cítil pach krve. Přišel jsem o všechen boj. Všichni už se vraceli zpátky. Jsou zranění. Všiml jsem si dvou osob jak se navzájem podpírají. Zkušené oko mi řeklo,že pokud se o ně někdo nepostará, vykrvácejí. Rány byly hluboké a je možnost, že trefili vnitřnosti. Barvu krve nešlo rozeznat, protože měli na sobě spoustu krve ze zabitých. Přiběhl jsem k nim a pomohl jim dostat se zpátky. Došli jsme ke kapli a oba jsem posadil vedle sebe. Odložil jsem kladivo vedle sebe a otevřel knihu. Druou rukou jsem se dotýkal jednoho z nich (Dagona). Re-curo omne. Z podruky vyšlehlo žluté světlo. Všichni mágové v okolí mohli cítit, jak se najednou uvolňuje energie. Dagonovy těžké a hluboké rány se zacelují. Jakmile světlo zhasne, zatočí se mi hlava. Potřebuju se napít. K mému štěstí je hned nahoře nad schodama u kaple sud s vodou, aby se mohli lidé, kteří se příjdou modlit napřed pomazat. Mám úplně sucho v krku. Nečekal jsem že ty rány budou tak ošklivé. Naklonil jsem se do sudu a hltal vodu plnými doušky. Poté jsem si omyl obliče a opřel se o hrany sudu. Musel jsem si na chvíli odpočinout. Minuty se vlekly a já nabírl síly. Když jsem se cítil dostatečně silný vrátil jsem se ke zraněným. Nyní jsem vyléčil BlueCrosse. Ten náhlí úbytek energie se mnou udělal totéž co předtím. nebyl čas, léčit je postupně. Zase jsem se šel napít a odpočinout. Jesli mám dnes bojovat, tak se nesmím už tak vysilit. |
| |
| Les Když dokončím rituál, vběhne mi do zad další zplozenec. Už na ty potvory začínám být alergický a začínám je zabíjet mnohem horší smrtí. Tomuto nacpu do těla další dvě duše, což ho roztrhá na kousky. Pak uslyším Dagona, jak mím směrem volá "ústup"! Vcelku dobrá poznámka., řeknu si a pomůžu vstát Barogarnovy na nohy. "Zranění jsem ti nevyléčil, ale máš tolik energie že jsi s ním schopen jak bojovat, tak utíkat, což se nám teď bude hodit. Pojď.", pravím a mezitím vyvolám poslední mrak mlhy, který se snese nad zplozence a získá nám pár chvil na útěk do vesnice. Vesnice Ve vesnici běžím dál a nevšímám si zplozenců. Nejprve musím najít ostatní. Dostanu se až ke kapli po stínech, které mne před nepřítelem ukryli. Někdo však u kaple vytvořil záři, která mně odhalila a já se k ostatním musel probojovat asi pětičlennou skupinkou zplozenců. Tasím tedy meč a jdu stále vstříc našim. Prvnímu zplozenci rozseknu čelist a ostatní čtyři vyřídím jednoduchou kletbou bolesti, která je svalí na zem. Postupně je dobodám a dojdu k ostatním. Rozhlédnu se a snažím se najít Barogarna a doufám, že rituál zabral na sto procent. Mezitím si alespoň doplním energii vysátím pár těl. Zase budu schopen bojovat. Pro jistotu se obalím povlakem smrti, který mně na chvíli ochrání před útoky z blízka. |
| |
| Překvapení Stále stojí před kaplí ve střehu, ale nejbližší zplozenci jsou asi 50 metrů odsud. V tom na mne ale vyskočí jeden menší zplozenec a zatne my svou šavli přímo do hrudi. Jsem přitlačen k zemi a nemůžu se ani ohnout pro meč, ani se soustředit na kletbu či alespoň na minimální využití energie. Jsem zkrátka bezmocný. Ležím, a zplozenec se mně snaží zakousnout. Je však překvapen, že na mně se nemá moc do čeho zakousnout a já té chvilky využiji a vrazím mu dráp přímo do hrudi. Zplozenec zaječí, avšak jeho jekot zní spíše jako skřek harpie, a převalí se ze mne. Já však stále nemůžu vybrat šavli z mé hrudi a ležím na zemi, alespoň se však mohu natáhnout pro meč, který mu pohotově vrazím do nohy. Pak však nastanou větší problémy, protože zplozenci začínají dobíhat ke kapli. Pohlédnu na ostatní, a čekám, co se bude dít. |
| |
| Probuzení Padám temnotou. Cítím jak mi kroužky na košili tiše chrastí, a já se propadám hlouběji. Okolo mne létá hlava arcidémona, a mých dřívějších zplozeneckých učitelů. Zrádče. Vyvrhele. Odporný vyhnanče. Slabochu. To jsou jména, kterými mne častují. Nedávají mi chvilku, kdy bych mohl ta těžká oslovení spořádat. Pomalu se začínám uzavírat. Jako když zlobr drtí mezi svými tlapami chudou laň, a sleduje jak ji křupou kosti a vytéká krev. V tom uvidím světlo. Není to přesně to co bych čekal po smrti. Počkat.......cítím své ruce, nohy, dokonce i tu zatracenou ránu na hrudi.......ale naplňuje mne svěží síla. Zavolám ji k sobě. Tělem mi projede jako dech Andraste. Dech života. V sekundě otevřu oči a nadechnu se kyslíku. Nademnou je Runu ! Nemrtvý mne zachránil. Slyším jeho slova. To by vysvětlovalo tu bolest hrudníku, ale nová síla a adrenalin, jenž se mi tvoří v těle mne začínají zvedat. Když se stavím na nohy vyplivnu na travnatou zem černou krev, ale to mne teď nezajímá. Bolest ignoruji. Hledím na Dagona. Velí k ústupu. Což je momentálně dobrý nápad. Otočím se a společně s Runuem ustoupím do města. Tam se lítě bojuje. Probíháme skrz uličky, které jsou zatím čisté a po boku Runua dobřehnu až ke kapli, kde se nemrtvý postaví proti mým bratřím. Vidím, jak ho můj příbuzný skolí, ale mám naléhavější problémy. Hůl. Paroží. Kápě z černých kožešin. Magické nadání. Vidím před sebou malého vyslance. Opýrá se o hůl. A jde ke mně. Zdravím tě Barongare, synu Duthala, hrdiny naší rasy. Byl jsem vyslán abych tě zabil. Prohodí zpěvavým hlasem, jenž je u mé rasy neobvyklý, a s tím pozvedne ruku. Elektřina mezi jeho prsty hlasitě srší až nakonec vystřelí proti mně. S rychlým kotoulem doleva včas uskočím. Tak tedy magii proti magii. Šavli a zbývající tesák nechámv pochvách a roztáhnu prsty, mezi kterými se mi začně dělat černá tma, jenž pohlcuje světlo. Pozvednu ruku a vystřelím kouli temnoty. Vyslanec nato odpoví další střelou blesku. Kouzla se srazí a hlasitě explodují uvolněnou energií. Využiji zmatku a opět mrštím svůj tesák proti vyslanci. Tentokrát se však stane něco docela jiného. Hozený tesák se před vyslancem zastaví a otočí se špičkou proti mně. Mohl bys být tak mocný, a místo toho jsi slaboch. Řekl vyslanec a jen silou mysli mrštil tesák zpět. Na poslední chvíli jsem uhnul, lae letící čepel mi způsobila na rameni krvavý šrám. Zvednu ruce a tentokrát zahalím vyslance do koule temnoty. Vběhnu do ní a zarazím mu svou pěst do obličeje. Ať už je mocný magicky, v boji na blízko, to je jen ubohý prcek. Prišlápnu mu hůl a zvednu jeho hlavu až jsem od něj jen na vzdálenost jednoho palce. Pozdravuj odemne Arcidémona. A s tím má hlava vyrazí proti jeho jako pěst. S hlasitým zaduněním a rozdrceným obličejem padne vyslanec k zemi. Pro jistotu mu ještě dupnu na hlavu. Když praskne jeho vaz spokojeně se usměji. Ale ještě jsem neskončil. Popadnu jeho mrtvolu a běžím zpět ke kapli kde ji položím. Pomocí silných prstů a drápů prorvu skrz jeho hruď ruku a začnu hledat srdce. V tom ho ucítím. Stále ještě bije. Dobře. Popadnu ho a silou zplozence, jej vytrhnu z vyslancova těla. Runu připrav se. Zkusím je zdržet. Ty najdi Dagona a řekni mu ať se kapli vyhne. Pokud se příblíží zemře. Zvednu ruku k srdci a celé mé tělo obklopí stejná černá mlha, kterou jsem vystřelil na vyslance. Srdce se zvedne do oblak, a do okolí se jako dým ze sopky začne valit černá mlha, jenž se drží při zemi. Mí bratři se blíží a naprosto mlhu ignorují. Vběhnou do ní, a po několika uběhnutých metrech padají k zemi a pokouší se rozškrábat si nohy. Ovšem jejich stěla dopadnou stejně jako nohy. Kouzlo An´gashne, neboli mlha červů, funguje na principu rozežířání kůže. Jak mí bratranci, jenž se svíjí na zemi mohou vědět. Stojím tam s rukama zvednutýma a nechávám ať mlha vychází do okolí. VIdím Runua jak se k němu blíží temná mlha a on se nehýbe. Jdi ! Zařvu a opět se soustředím na udržování složitého kouzla, které mi odebírá sílu. |
| |
| Větší zmatky jsem nikdy neviděl Jak se tak kolem rozhlížím, přijde mi, že tahle výprava opravdu stojí za pendrek. Vůbec si mě nevšímají a to, že jim zachránim zadek mi je vlastně taky jedno. Naši hrdinové mají asi jedny oči a ty patří nepříteli. Ohánim se mečem, jak sedlák s kosou a zplozenci padají jako čerstvé obilí. Když už to začíná být poněkud nudné, tak nejspíš jejich velitel, zavelí k ústupu. Cestou vezme toho modráska, který žadoní o pomoc. Dagon-divné jméno. Vracíme se do ty blbý vesnice jménem Lotrirejn? Nebo Lotherirge? ,,Ááá kašlu na to!" řeknu si pro sebe když na to nemůžu přijít. Vypadá to, že ty zmetci berou útokem i tu vesnici. ,,Na něco podobného jsem narazil tak před dvěma roky...jáááj, to tenkrát bylo sado maso s těma čarodějkama, ty ale uměly rozproudit v žilách ten pravej adrenalin." Obyvatelé vesnice platí dobře a myslím, že celkem zbytečně, páč pokud se jen živá duše z toho pajzlu hne, skončí provrtaná skrz naskrz a rozsekaná tak, že na první pohled připomíná sekanou se zuby. Nicméně tohle vypadá na mnohem větší útok. Ve té jejich skupině jsem poslední a kreju jejich "ústup". Jejich prudké rány jsou jim k ničemu páč jim vždy něco useknu a je pokoj. Jinak je tu pěkná krajinka to se musí nechat, až teda na to zlo co tu smrdí. Z tohoto pohádkového prostředí mě vyrušili další zloduští bojovníci...a ejhle, další zbojníci...a ejhle, další mrtvoly, myslím, že dnes můžu klidně spát, tentokrát s čistým svědomím, že jsem udělal něco pořádného. Když se dobelháme do vesnice, tak nás zaskočí další vlna těch sviní. ,,Au...po kolikáté to dneska už je? Raději nepočítat." Znovu se oženu mečem a další mrtvé tělo zde může zúrodnit tuhle zatracenou půdu. Pak se, ale objeví nějaká zplozenská gorila a odkopne mě kamsi do pr...pryč. Když se zvednu, moje bulvy mi div nevyletěj z ďůlků...nebo důlků? Každopádně jeden zplozence bojuje s druhým, který si hraje na machra přes magii. Chvíli si jich nevšímám a dělám to za co jsem byl do nedávna placený. Když skončím uvidím, že ten jeden zloun si s tím druhým poradil a teď si de hrát na pořádnýho hrdinu. Náš čáryfuk si totiž kolem sebe motá něco černýho co asi zplozencům nebude dělat dobře. Nu dalších pět minut bylo opět horko a musel jsem zpět ke kapli. Tam čekali ostatní z lesíka a pár dalších zmetků jejichž jména neznám. Postavím se vedle někoho neznámého a usměji se. ,,To máme ale dneska krásný den, co?" prohodím a čekám na odpověď...pokud mi ty bručouni vůbec nějakou daj. |
| |
| Vede skupinu vojáků do středu hordy.Po chvíli boje uslyším Dagonův výkřik,že se máme stáhnout.Mávnu na vojáky a otočím se směrem k Lotheringu.Poté vystartuji do Lotheringu,který je též pod útokem.Švihnu šavlí a zbavím zplozence končetiny.Poté mávnu a zbavím zplozence hlavy.V tu chvíli už sme u kaple a srážíme se s druhou partou.Barongar se utká s nějakým zplozencem a pak začne kouzlit a my jsme opět na útěku.To kozlo by prý zabilo i nás. |
| |
| Z pět v Lotheringu S pomocí Salvadora jsem se já i BlueCross dostal ke kapli kde nám Salvador ošetřil rány. Mé rány se zhojili a já jsem nechápal co to bylo, nebo spíš co to je za magii. Díval jsem se na muže jak blázen ale jeho kouzla nás zachránili, alespoň prozatím. Když se odběhl napit vody aby znovu doplnil část svých sil. Pomohl BlueCrossovi a nám přispěchal na pomoc jeden neznámí muž (Swen). Přistoupil k nám k místu kde jsme seděli a snažili se postavit na nohy. Byl celí od krve zplozenců a pronesl na nás pár slov. Pohlédl jsem na něho a podíval jsem se mu do očí. Viděl jsem muže urostlé postavy a dost houževnatého na to aby obstál proti hordě zplozenců. Odpověděl jsem mu na jeho otázku. “ Co je na tomhle dnu krásného? Málem sem kvůli svojí blbosti umřel. Nebýt tady toho muže bylo by teď po nás.“ Ukážu směrem na Salvadora a v tom přiběhne Runu a něco pokřikuje. Snažím se postavit na nohy a když se tak stane, dobelhám se ke kapli a začnu bušit na dveře a k tomu vyřvávám aby mě uvnitř slyšeli. “ Dostaňte se ven! Rychle ven!“ Doufám že mě v kapli slyší protože se povlak temné mlhy rychle blíží. Odbelhám se na stranu mimo jeho dosah, společně z ostatními. Jen tak tak před ním utečeme a povlak se dostal až ke kapli. Popadl sem meč a i když nejsem z cela při síle tak ho vrazím do jednoho ze zplozenců který je poblíž. Podívám se na společníky a vyčkávám co se bude dít dál. Zplozenci jsou kus od nás, ale skrz mlhu se k nim nemůžeme dostat. |
| |
| Opět v Lotheringu Jen co mne ostatní poslechnou, připojím se k nim a ustoupím stranou od mlhy. Kolem nás je stále pár zplozenců, ale ty ignoruji. Sleduji Barogarna, jak koná své dílo. Vypadá to, že ho kouzlo dost vysiluje. Pokud se po něm bude chtít nadále namáhat a jít do boje, bude mu muset někdo vyléčit zranění, protože energie, kterou jsem mu poskytl, je jen dočasná a nemůže na ni bojovat věčně., přemýšlím si v duchu. "Až Barogarn skončí, bude potřebovat felčara. Je tu někdo s tímto nadáním ?", zeptám se dost nahlas, aby mne všichni slyšeli. Poté však zaslechnu řev zplozenců. Nejspíše už se blíží i další skupinka z lesa, ale nevím to jistě. Nejspíš by to měl někdo zkontrolovat. Přistoupím tedy k Dagonovy a řeknu polohlasně. "Slyšíš to ? Nejspíš se blíží i ti z lesa. Někdo by to měl jít zkontrolovat, aby jsme byli připraveni ! " Chtěl jsem ještě něco říci, ale přerušil mne hlas mého pána. Tak ty už jsi si myslel, že jsi se mne zbavil v tom lese co ?Myslel jsi, že jsi mě konečně zničil a že si už zase můžeš hrát na tajtrlíka s těmihle ubohými kusy masa. Podívej se na ně ! Oni jsou vlastně jen jídlo. A podívej se na ty zplozence. To oni jsou predátoři, to oni vítězí. Tak proč pomáhat zvěři na porážku, když ty jsi vlastně taky predátor, co ? , zní hlas. Nemůžu se přemoci pocitu, že můj pán má vlastně pravdu. Proč bych měl pomáhat něčemu, co nemá tolik síly na to, aby se ubránilo. Proč, vždyť slabí nemají právo žít. Vzpomínka na mou rodinu my avšak, naštěstí, vyhnala tuto představu z hlavy. |
| |
| Dagon právě organizoval naší obranu, když jsem ho chytil za rameno. Dagone, na slovíčko. Zajdu ke schodům, kde je celkem ticho Existuje způsob, jak Vám zajistit bezpečný les. Oba víme, že řady těch zplozenců nikdy neustanou, dokud zde bude živá duše. Příteli, je čas odtud zmizet. Mohu vám vytvořit cestu z vesnice. Neudržím ji dlouho, ale na hodinu bych to snad zvládl. Co ty na to? |
| |
| Lotheringe – náhlí ustup Zplozenci, kteří se ženou z lesa a také z druhé strany vás obkličují snad ze všech světových stran. Jediná možnost jak se odsud dostat živí by bylo zázrakem. Mlha, kterou vytvořil Barongar, se dostala až do kaple, ze které jde slyšet křik a nářek lidí uvnitř. Vaše skupinka se začala shromaždovat do kruhu. Aby jste si mohli krýt záda všichni až na Rowen jste na chvilku v bezpečí. Rowen, dostala šípem do zad. Když běžela k vám. Jak upadla na kolena zaplavili ji zplozenci a již jí nebylo pomoci. Zranění některých členů skupiny jsou také dost vážná a potřebují ošetřit. Proto se BlueCross rozhodl jednat a nabídl tu největší pomoct i za cenu že by toho mohl později litovat. Když jste se rozhlédli, všude hořeli domy a padali vesničané i Templáři. Farmáři, ženy i děti. Nikomu již nebylo pomoci. Jedinou vaší nadějí byl útěk. Nikdo z vás ale neví jak se z toho dostat pryč. Vaší jedinou nadějí je spolupráce. Ale skrz hordy zplozenců se sami nedostanete. |
| |
| Odpočatý a s novými silami se účastním kruhu, který obkličují zplozenci. "Hej ty conás chceš zachránit. Co tím myslíš? Co chceš dělat?" Křičím na BlueCrosse. Pořád všichni vidíte jak je kolem mě slabá záře, která vychází odnikud. Občas vidíte, jak na mne letí šípy a jejich trajektorie se nepatrně vychýlí a zpomalí, takže mám čas uhnout na správnou stranu. Je jich ale moc a tak mě občas nějaký škrábne."Máte někdo nějaká větší zranění, která potřebujete ošetřit?" Zvolám na všechny. Otevřu knihu co mámna řetězu a promluvím: "Dilucidus telum!" Moje zbraň se na chvíli zozáří a pak zas pohasne. Ale ylšíte z ní jakoby nějaké hlasy. Šepot nebo něco tomu podobné, ale nerozumíte tomu. |
| |
| Lotheringe Jen co jsme se začali seskupovat se k nám dostali i ostatní. Křik který se valí z kaple, nasvědčuje tomu že je konec. Všichni co tam byli padli a již jim není pomoci. V tom se na mě natočil BlueCross a uchopil mě za rameno a něco mi řekl. Vyslechl jsem ho a jen jsem zakroutil hlavou i když jsem věděl že má nejspíš pravdu. Pohlédl jsem i na Runa který má pravdu v tom že budeme potřebovat felčara. Zbytek družiny co zde stál a vyčkával na poslední střetnutí věděl stejně jako já že to bude konec. Pohlédl jsem na BlueCrosse a souhlasil jsem z jeho plánem. “ Dobře pokud nás to všechny dostane pryč. Tak budiž, udělej co musíš. Hlavně rychle příteli.“ Dořeknu a vyčkávám, co se bude dít dál. V hlavě se mi honí myšlenka že kam koly přijdeme. Zanecháme jen smrt a chaos. |
| |
| Pokud jste připraveni se teple oblékněte. Potřebuji aby jste se drželi za mnou. Podívám se na Salvadora, který se vyptává. Již brzy to zjistíš. Tak naposledy. Do větru pronesu slova proměny, slova, která zastaví čas. Z mého nitra se začne šířit modrá záře, která obklopí vše kolem. Za několik okamžiků před vámi stojí drak. Modré odlesky od jeho šupin a chladný vzduch kolem něj způsobují, že jeho tvar není jasně zachytitelný. Je čas. Zahřmí hlas. Dvě blánitá křídla se roztáhnou a já se postavím na zadní tlapy. Jeden z posledních ledových draků riskuje svůj život pro partu dobrodruhů. Všimnu si na řece přivázaného člunu. Jedním poletem se dostanu až k němu. Jedním drápem přeseknu kotvící lano a druhou tlapou ho uchopím. Donesu jej až k ostatním. Všichni dovnitř. HNED! Řeknu dost nekompromisním tónem, protože zplozenci se dostávají až k nám. Jakmile se nalodí poslední, roztáhnu křídla a jedním rychlým mávnutím se dostanu mimo dosah jejich zbraní. Čeká nás dlouhá cesta...pomyslím si pro sebe. |
| |
| Lotheringe Jen co BlueCross provedl svojí přeměnu zůstal jsem stát jak opařený a jen na něho civěl. Po chvilce mě z omámení vyrušil jeho hlas který se nesl mohutnou silou do dálky větrem. Ve chvilce se k nám přiřítil i z člunem od řeky a my si do něho měli nasednout. Nasedl jsem do člunu a vyčkával na ostatní. Ve chvilce jsme byli všichni ve člunu a BlueCross se rychle odrazil od země a my létli vzduchem jako hejno ptáků. Pohlédl jsem na BlueCrosse a na ostatní. Nevěřil jsem svým vlastním očím co se to stalo. Lotheringe padl a my jsme se zachránili. Jaká to ironie. |
| |
| Lothering Přece jen existují. Já to věděl. Hledím na toho modrého tvora a kochám se pohledem. Ty modré šupiny, jak se bliští, jakoty nejčistší diamanty. A pak mi bleskne v hlavě, že ten muž, kterého jsem léčil a stál v boji bok po boku je vlastně drak. Někdo do mě šťouchal ale já ještě nechtěl nikam jít. Dyť tenhle tvor šíří klid a chaos zároveň. Jak někdo nemůže postřehnout tu krásu přírody? Najednou jsem se vrátil do reality. Šípy létají kolem a ten drak něco řve. Řve ať si nastoupíme. Následuji ostatní na člun a čekám, co ten tvor vymyslel. |
| |
| Cesta do Rudoskalí Jen co jste se díky BlueCrossovi dostali z bitvy ve které by jste nalezli svojí smrt. Tak vesnice Lotheringe která padla jako kořist zplozencům. Byla ztracena. Kvůli bouři která ale zuřila již před nocí, vás zachytil prudký silný vítr a museli jste rychle přistát. BlueCross dopadl těžce na zem a vy jste se ocitli z loďkou, na mohutném stromě. Všimli jste si jak se BlueCrossovo tělo změnilo z dračího z pět, na Elfiho Mága kterým byl před tím. Všichni jste slezli ze stromu dolů a snažili jste se mu pomoci. Byli jste daleko od zplozenců i vesnice a podle mapy kterou má jeden z vás u sebe jste zjistili že jste nedaleko Královského města Rudoskalí. Sídlo Arla Eamona, jediného čestného muže který má po ruce stále své věrné vojáky a kvůli jeho vážné nemoci se nemohl nijak účastnit bitvy u Ostagaru. Utábořili jste se zde a podle všeho je tohle opuštěné místo. Nikde není ani památka po zplozencích ani ničeho jiného co by vás mohlo ohrozit. Všude kolem vás jsou skály a stromy. Nedaleko je menší říčka ve které je průzračně čistá voda. Začali jste se stavěním stanů nebo alespoň toho co vám zbylo ve výbavě. Přikrývky jste si roztáhli kolem ohniště. BlueCrosse jste položili na jednu z přikrývek a podle toho jak vypadal, vám přišel jako by byl mrtví ale stále dýchal. Potřeboval si jen oddechnout po tak dlouhé a namáhavé cestě. Popravdě ho jeho přeměna v Draka dosti vyčerpala. Zde v táboře se můžete dát do pořádku a naplánovat co bude dál. Všichni jste utrpěli nějaké zranění ať už to jsou škrábance nebo něco vážnějšího, či jen fyzická únava, ze které se potřebujete vyspat. ……………………….. Lotheringe o den později Čtyři Šedí Strážci co přijeli z Orlais, se do Ostagaru nedostali kvůli mohutné vlně zplozenců. Cestovali proto dál na sever kde se chtěli dozvědět vše co se stalo u Ostagaru. Když jste dorazili do Vesnice Lotheringe. Našli jste jen spoušť a smrt. Našli jste zde hromady mrtvých zplozenců i lidí zde z vesnice. Jeden ze strážců Mág Theronn si všiml jednoho muže, co ležel na zemi a lapal po dechu. Mág Theronn:“ Ten ještě žije, můžeme mu pomoct.“ Na to reagoval jeho Velitel Šedých Strážců z Orlais Marcus který stál po jeho boku dost negativně. Mág se i přes jeho reakci zachoval z cela jinak. Došel k tělu vesničana a začal mluvit magickým jazykem a mával nad mužem svou holí, ze které šel modrý oblak kouře. Velitel k němu došel a kopl do něho, až se mág svalil na zem. Znovu Marcus pronesl pár negativních slov a pokračoval dál skrze vesnici. Jeden ze strážců (Oren Neisaewen) který je dost dobrým lučištníkem a po jeho boku se toulá mohutný vlk, mu pomohl z pět na nohy. Další ze strážců Trpaslík Namek se držel po boku velitele. Pohlédl na Orena a zařval na něho. Trpaslík Namek:“ Pohni Orene, potřebujeme vystopovat ty bastardy!“ Díky Orenovy jste mohli stopovat zplozence co unikli z Lotheringu a směřují na západ do Rudoskalí. |
| |
 | Lotheringe Konečně jsem se po dlouhé cestě z Ostagaru dostali alespon o kus dál do vesničky Lotheringe kde na nás nečekalo nic příjemného. Celou vesnicí se nesl pach tlejícího masa zplozenců a krve lidí, kterou byla dostatečně nasáklá země. Thennor zřejmě cosi spatřil, podle jeho slov asi někoho stále žijícího a i přes nevraživý pohled a několik zamumlaných frází našeho vůdce Marcuse se vydal k onomu přeživšímu a snažil se mu pomoct.. A to se Marcusovi očividně nelíbilo a učinil tak dle svého úsudku. Nakonec sem pomohl Thennorovi na nohy. No tak vstávej a pojd. Pak se spolu i s ním a s rozzlobenými slovy trpaslíka Nameka vracíme ke zbytku výpravi. Dřepnu si a naberu do hrstí písek ze země, použiju svých zkušenností a schopnosti totemu jež mi dává čich a sluch vlků můj vlk Ellar. Museli jít tudy na západ je to tak den, jsem si tím naprosto jist i stromy šeptají, že se vydali touto cestou do Rudoskalí! Odvrátím pohled od naší družiny zpět k cestě na západ a bez dlouhého rozmýšlení se vydáváme společně na dlouhou cestu do Rudoskalí. |
| |
 | Lotheringe Když jsme po dlouhém únavném dni konečně došli do vesnice Lotheringe našli jsme všude jen spoušť a chaos. Všude mrtví a zapálené domy všude kolem. Všichni mrtví. Děti, ženy, muži všichni co zde žili nebo zde hledali útočiště před nákazou. Když jsme se zde rozhlíželi Theronn říkal něco o živém muži ale já jsem mu jen krátce odpověděl z cela negativními slovy. “ Ne! Nikdo kdo tu je, už dávno nežije.“ Jen co jsem to dořekl, se Theron stejně vydal již k mrtvému člověku. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a zrovna když začal provádět léčivý rituál, došel jsem k němu a kopl do něj. Kolena se mu podlomili a jeho pohled jsem ucítil na obličeji a podíval jsem se mu do očí. “ Říkal jsem ne! Každý promarněný čas. Je ztracený čas pro ty které hledáme. A zároveň tak dobrý náskok pro ty které stopujeme.“ Jen co jsem to dořekl, tak jsem ho nechal ležet na zemi nasáklé krví a pokračoval jsem dál k lesu. Namek vykřikl něco na Orena což je můj dobrý přítel a skvělí průvodce. Řekl přívětivé zprávy a my jsme se rozběhli do lesa ve stopách zplozenců. Popis Výška je kolem 180cm urostlé postavy. Hnědé vlasy svázány do culíku a tmavé strniště. Zelené oči jasné barvy, vypadají jako by svítili ve tmě. Přes obličej je ošklivá jizva způsobená zplozenci. Jizva přes levé oko se na tváři dělí na tři drápy. Na sobě mám těžkou kroužkovou zbroj ve stříbro-černé barvě. Levé rameno halí nárameník, a přes hrud jsou dvě přezky. Ty drží nárameník společně s pochvou na obouruční meč. U pasu mám dvě dýky a za zády je přehozená brašna, kterou mám přes rameno. Je v ní dost užitečných věcí co by se mohli hodit. |
| |
| Začal foukat prudký jižní vítr, nechci spekulovat, ale podle mého je tohle prací někoho z řad zplozenců. Ten vítr se zjevil z ničehonic, tohle příroda ve svých nejtrpčích rozmarech nedělá. Když jsem poněkolikáté stabilizoval poryv větru přicházel další, který s námi téměř praštil o zem. Než jsem stihl znovu nabrat výšku, zachytil jsem další proud vzduchu. Uvědomil jsem si o kolik životů jde a rozhodl jsem se pro v celku riskantní manévr. Zaletěl jsem nad nejbližší strom, kde jsem mezi dvě větve zaklínil loďku. Když jsem se v té rychlosti ujistil, že loďka opravdu nespadne, překvapil mě další poryv vzduchu, který se mnou vší silou praštil o zem. Ucítil jsem prasknutí a jedno křídlo se svraštilo pod mé tělo. Do ticha jsem v agónii zašeptal slova proměny a z posledních slov jsem kouzlo dokončil. Usínám, snad je to jen spánek, snad bezvědomí, ale potřebuji čas na zhojení kostí a nabrání sil. Na mé elfí schránce nejsou vidět žádná zranění. Jen bílé vlasy se rozprostírají na zemi a vítr si s nimi hraje. |
| |
| Únik a ne zrovna nejlepší přistání Chvíli jsem pozoroval draka, který se přede mnou objevil, ale poté jsem nastoupil do člunu, který přinesl. Usedl jsem trochu nejistě a čekal co se bude dít. Pak jsem upadl do jakéhosi mikrospánku, nejspíše z nedostatku energie, což je v celku divné, jelikož jsem před chvílí nasával plnými doušky. Probudím se až kdesi na pevnině a snažím se očima najít draka, avšak ten je již zase v své elfí podobě. Stále přemýšlím, proč jsem upadl do spánku, když jsem teď pln energie. Zatím to pro mne asi zůstane nevyřešenou záhadou., tak si alespoň slezu z keře, v kterém jsem se probudil a čekám, co bude dál. |
| |
| Cesta strážců, ve stopování Zplozenců Strážci cestují už pár hodin a stále běží po svých a jejich tempo neustává. Podle stop které Oren a jeho věrný přítel nachází se ke zplozencům blížíte mnohem rychleji, než by jste čekali…. Díky svým smyslům jste vycítili zplozence co byli nedaleko a proto jste se rozhodli zaútočit. Theronn pronesl zaklínadlo a mohutná ohnivá koule se vznesla z jeho hole do vzduchu a za okamžik zase začala padat dolů. Zplozenci na menším palouku se zastavili aby se rozhlédli kolem, kudy mají pokračovat. Jeden z nich svíječ se podíval na horu a koule, kterou vystřelil mág ho zasáhla, a jeho tělo se roztrhalo na kusy. Zplozenci se rozhlédli kolem sebe a snažili se zjistit, co to bylo. V tom jste se ukázali vy a začali na zplozence utočit. Narazili jste jen na menší skupinku, kde jich bylo asi jen něco málo přes tucet. Začala se bitva ve které jste se snažili zabít několik zplozenců co stopují předchozí skupinu která zmizela z Lotheringu před vámi. |
| |
| Cesta vzduchem a dlouhý pád Když jsme nasedli do lodi kterou nesl BlueCross vzduchem abychom unikli ze spárů smrti. Dostali jsme se do prudkého větru který nás zachytil a my jsme museli rychle přistát. Náš dopad byl mezi stromy a BlueCross se svalil na zem. Jeho tělo se z dračí podoby proměnilo z pět a my jsme museli slézt ze stromu. Když jsme byli na zemi tak jsem se začal zabývat tím že se tu utáboříme. Vyndal jsem z vaku u pasu mapu a zjistil jsem tak že jsme kousek od Rudoskáli. Pomohl jsem s postavením tábora a přenesl jsem společně z Arisranem BlueCrosse na deku k ohni aby byl v teple a v bezpečí. Posadil jsem se k ohni a díval jsem se na ostatní. “ Měli bychom počkat do rána a pak vyrazit dál. Kus odtud bydlí Arl Eamon. Je to muž co nebyl u Ostagaru takže neví o zradě kterou na nás Loghain nachystal. Musíme se rozhodnout, co bude dál.“ Dořeknu a vyčkávám na ostatní jak zareagují. |
| |
| Stopování zplozenců Díky Orenovi a jeho Vlku jsme mohli zplozence stopovat mnohem rychleji. Po pár hodinách se v každém z nás začal objevovat pocit že zplozenci jsou blíž a blíž. Theronn pronesl zaklínadlo a z jeho hole se vznesla ohnivá koule, která nám dala čas se přiblížit blíž ke zplozencům. Když ohnivá koule dopadla a rozdrtila zplozence a další zasáhli plameny. Vtrhli jsme na místo my a dali jsme se ze zplozenci do boje. Kolem byl oheň z ohnivého kouzla. Vyběhl jsem zpoza stromů z řevem a do jednoho ze zplozenců jsem ponořil svůj meč. Meč mu projel břichem a další ze zplozenců co se na mě řítil se napřahoval svou zbraní k útoku. Vyhnul jsem se ráně a vytáhl se silným škubnutím meč z břicha zplozence. Vykryl jsem jeho další útok a úderem rukojetí jsem udeřil zplozence do obličeje. Udělal krok z pět a z rozpřahem jsem seknul zplozence přes hrud. Ten se svalil na zem a další ze zplozenců běžel přímo na mě. Šíp který se mu zabodl do hlavy nemohl patřit nikomu jinému než Orenovi. Kývl jsem na něho na důkaz vděčnosti. Další útok, odrazím zbraň zplozence směrem nahoru a meč přetočením za zády mu vrazím do břicha. Vyškubnu ho a rychlím obloukem a švihem meče ho připravím o hlavu. |
| |
| Jakmile si nachystám věci k spánku a uložím klavido vedle spacáku se jdu trochu projít do lesa. Nijak daleko, jen nějakých 20 metrů, aby mě nikdo z tábora neviděl. Sundám si plášť a roztáhnu křídla. Párkrát s nimi zamávám, abych si je protáhl a aby se prokrvily. Zamávám s nimi prudčeji, než jsem zamýšlel, protože jsem je dlouho nepoužíval. Je to jako bych měl najednou chodit po měsíci nepřerušeného ležení. Poté, jak cítím teplo a sílu v křídlech, tak je složímzpátky a překryju pláštěm. Nemusí to všichni vědět, že? Vrátím se do tábora a dělám, jako by se nic nestalo. Poté uslyším jak jeden z nich mluví něco o zradě. Poslouchám jej a prostě mi to nedá. "co myslíš tou zradou. Mohl by mi tu konečně někdo říct, co se tu vlastně děje?" A tázavě se na ostatní podívám. |
| |
| Otázky na tělo Dostane se mi odpovědi, což je dobře. Je konzervativní...ne, blbost. Kundzer...já se na to můžu vykašlat. ,,Hele, no a co? Každý jednou umře a je jedno jestli teď nebo až zítra..." plácnu a věnuji se dalšímu zplozenci, který měl tu drzost na mě zaútočit. Blbec snaží se bránit štítem. Protočím si meč v zápěstí a rozseknu mu štít i s rukou. Pak se ale náš modrásek rozhodne přeměnit v dráčka mráčka a já nevěřím vlastním očím a čumím na něj, jak žába před bouřkou. ,,Další hovadina, které by člověk nevěřil." Poté se otočím na dalšího zplozence a nakopnu ho do "slabých" míst. Vesnice je v plamenech a všichni ostatní žoldáci jsou mrtví, stejně jako Templáři a ostatní. Pak se opět ukáže náš modrásek a nabídne nám nějaké necky. Nalezu dovnitř a vydáme se pryč. Ani ne míli po tom co nás nabral nás nakope do zadku silný vítr. Chvilku to vypadalo, že nás dráček mráček pustí. ,,No jestli spadneme na chvilku životu odlehčíme, a pak přijde rychlej zastavující konec." usměji se. Zanedlouho nás, ale hodil na nějaký strom a jen díky štěstí se s námi neurval. Z bláta do louže! No na strome nic k snědku nerostlo, tak jsme se vydali dolů. Šplhám po stromě, ale trvá mi to pár minut. Vzhledem k mé váze se tyhle vratké větvové bestie vždycky přelomí. Když se mnou naposled jedna spadla, klel jsem jako pohan a na vlastní pěst se vypravil do doupěte ledních medvědů, abych ukojil svůj hněv. Dole na pevné zemi si začali dělat "tábor", tedy to už rovnou můžou začít volat: Zplozenče vem si mě! K úsvitu jsem sebou sekl o zem, ale nějakou sílu na rozdělání ohně jsem neztratil. Jak jsem si ohříval své chlupaté hnáty a zablácené boty nechal sušit na náspu uslyšel jsem kroky, které by zaslechl snad i mrtvej. Proto jsem se rychle postavil a z pochvy tasil svůj meč. Skoro mě trefilo, když na mě vyskočil z lesa jeden ze skupiny. Odplivnu si a opět si sednu k ohni. Bojovník v rudém brnění, kterého Dagon nazývá Barongar, si prohlíží rozpačitě okolí, jeden muž u stromu náš "modrásek" je mimo a další snažíc se ho ošetřit, má nějakou kousavou náladu. Odvrátím se od toho všeho a přistoupím raději k Dagonovi, který jediný ví, co chce. ,,Poslyšte pane. Chci vědět, co tu robíte uprostřed divočiny a kdo jste zač. Možná jsem ještě blbší, než vypadám, ale mám rád, když vím o dění kolem sebe. Rád se k vám přidám, jen co mi vypovíte váš příběh, protože vy, jak se mi zdá, přitahujete až moc problému. Zplozenci, chlapík, který mlhou srovná les se zemí a neustále má pochmurnou náladu, bojovník, který se proměňuje v draka...nuže?" |
| |
| Noví tábor Jak tak sedím u ohně a zmínil jsem se o zradě ozval se muž co mě vyléčil a po něm hned další co se k nám přidal. Zvážil jsem jejich otázky a opověděl jsem jim. “ Tou zradou myslím to že jsme bojovali u Ostagaru proti zplozencům. Loghain což byl králův stratég a velitel vojsk. Měl zaútočit ze zálohy. A podpořit tak naše vojáky. Já a skupina kterou zde vidíte jsme bojovali u věže. Měli jsme do ní vniknout a zapálit signální oheň. Když jsme tak učinili Loghain stáhnul své muže a nechal Krále i nás u věže padnout. My jsme se z věže dostali díky něčí pomoci. A ostatní to nevím ale ať už to bylo cokoli jsou tu. Abych odpověděl vám pane. Jsem Đagon, Zástupce velitele šedých strážců ve Fereldenu. Arisran a Megnit. Jsou také šedí strážci. My bojujeme se zplozenci. Ale dlouhá cesta a nezhojené rány nám v noci nepřáli. Sám jste mohl vidět jak jsem dopadl. Ten muž BlueCross co se přeměnil v draka. To jsem za svůj život viděl poprvé. Další Barongar co vytvořil kolem mlhu, že to zabilo téměř všechny. Tak ho znám jen krátce. Vydali jsme se po Fereldenu kvůli tomuhle.“ Ukážu smlouvy, které držím v ruce a ukážu je Swenovi. “ Tyto smlouvy nám uplatňují nárok na verbování a k sehnání armád. Trpaslíci, Elfové, Mágové i Templáři a i jiní. Nám díky tomuhle musejí pomoct v boji proti zplozencům. Teď jsme nedaleko Rudoskálí. Žije tam Arl Eamon. Je to dobrý přítel Krále. Kvůli jeho nemoci se ale nedostal do Ostagaru takže má stále k dispozici celé své vojsko. Musíme s jednotit kde koho, abychom porazili Nákazu. Aby padli zplozenci, musí nejprve padnou Arcidémon. Je to obrovský drak co vede zplozence. Aby padli, musíme se dostat skrz jeho ochranu. Abychom tak učinili. Musíme mít armádu… velkou armádu. A proto musíme doplnit i své řady. Nebudu se teď chovat jako verbíři a dám každému šanci na to, aby se sám rozhodl, zda bude chtít vstoupit do řad šedých strážců či pomoct tak jak jste to činili nyní… všichni máte čas do rána.“ Dopovím své a vyčkávám, jak na to ostatní zareagují. Uchopím měch ve kterém je ještě trochu vody a s plného hrdla se napiji. |
| |
| Nový tábor Přijdu do tábora zrovna když Dagon mluví o zradě u Ostagaru. Poslouchám jej. "A co, že přesně jsou zač ti Šedí strážci Dagone? Nějak jsem zatím neviděl nějaké výhody, kromě toho, že bojujete se zplozenci. A jak, že se dá k vám přidat? To musím splnit nějakou zkoušku udatnosti nebo něco takového? A jakej je vlastně váš cíl? Rád bych věděl aji něco o historii, prostě všdchno co mi můžeš povědět." Po svém proslovu si sednu k ohni a dívám se na Dagona. Čekám co řekne. |
| |
| Noví tábor Když se mne začal vyptávat na otázky ohledně strážců a přijímání tak jsem mu odpověděl. Na chvilku jsem se zamyslel a hned na to mu dal odpověď, jakou jsem mohl dát každému. “ takže asi takhle… Muži a ženy každé rasy, válečníci i mágové, barbaři i králové... Šedí strážci bojují proti nákaze tím že. Povolávali do svých řad ty nejmocnější z mágů a nejskvělejší z válečníků všech ras aby je ve svých řadách přetavili v sílu schopnou armádu která znovu a znovu dokáže zahnat Zmar do hlubin. Jme výjimeční tím co dokážeme. To je to že dokážeme polapit duši zplozenců a v nás se zničí. Například Arcidémon. Arcidémon má podobu velkého draka. Jeho síla a moc je mnohem větší, než normálního dospělého draka. Je velice těžké ho porazit. Pokud ho zabije někdo jiný, než šedý strážce, tak Arcidémon není zničen... Proto jsou Šedí strážci tak vážení... Jen oni dokážou trvale zneškodnit Arcidémona. Pak je tu ještě nákaza. Zplozencům, kteří obývají Hluboké cesty se občas podaří najít uvězněného Starého boha. Poskvrní ho a z něj se stane Arcidémon. Ten potom vede armády zplozenců na povrch. Tomu se říká Nákaza. V historii bylo nákaz 5 a všechny byly potlačeny až po mnoho letech a mnoho bitvách. Až na tu pátou, která byla poražena prakticky dříve, než vůbec začala. Po každé Nákaze se zplozenci stáhli zpět do hlubokých cest. Tam se dále odehrávali smrtelné bitvy mezi zplozenci a trpaslíky, ale na povrchu se o tom nevědělo, nebo to nikoho nezajímalo.. O naši historii o historii šedých strážců toho vím jen málo. Byli jsme založeni kvůli nákaze. Jak jsem řekl jen strážci mohou ukončit nákazu. Sny které strážci mají nás spojují z nákazou čili se zplozenci. Dokážeme je vycítit i na velké vzdálenosti. To díky snům které díky našemu poskvrnění máme. O rituálu ti toho moc nepovím, je to tajemství které se musí chránit. Nevím co víc bych ti mohl říct.“ Dopověděl jsem co vím nebo co alespoň mohu říct a protáhnu se. Z chladím jazyk a natáhnu se na kus deky kterou jsem si hodil k ohni. Podepřel jsem si hlavu pravou rukou a dívám se do ohně. |
| |
| Po stopách zplozenců.. Byly jsme hodně blízko napovídali mi mé smysly, ale musí to být jen nějaká odtržená skupinka, která se snaží dohnat zbytek svých druhů. Pak sme je zahlédli byla to opravdu jen malá skupinka zplozenců. Therron hned zpacifikoval jednoho z nich svým silným ohnivým kouzlem, které zaujalo zplozence a my tak dostali výhodu překvapení. V zápětí na ně s mohutným řevem vrhl Marcus i Namek, který se jej snažil dohnat svým trpasličím "během" a podpořit svou sekerou. TO je opravdu poprvé co se mi naskytla příležitost vidět utíkat trpaslíka. Vykouzlilo mi to menší úsměv na rtech, ale včil zmizel jelikož sem se musel věnovat boji který se odehrával jen pár desítek metrů předemnou. Už jsem natahoval luk a zároven si vybral svůj cíl, kterému se stane můj šíp osudným. Marcus okus dál sváděl litý boj se dvěma zplozenci a postupně je srážel k zemi, ale najednou se ze tmy vyřítil další z nich a už se po něm natahoval svým mečem, jenže jej zjevně překvapil jelikož nejevil žádnou rychlou odpověd na zplozencův výpad. Trhnutím jsem změnil dráhu i směr šípu a vypustil jej jeho směrem a podařilo se mu proniknout skrz na skrz zplozencovou hlavou. Marcus se na mě v rychlosti podíval a nepatrným gestem vyjádřil svůj dík. Otče co bych si bez Tebe jen počal.. V duchu jsem poděkoval svému otci a jen tak v krátkosti během natahování dalšího šípu jsem zavzpomínal na ty sluncem zalité louky na kraji lesa kam mě brával s sebou střílet z luku. Okamžitě jsem si vyhlídl dalšího zplozence a už se k němu nevyhnutelně blížil další z mých šípů. Zřejmě si mě všiml a jeho reflexy jej nezradily když před sebe postavil v mžiku svůj dřevěný štít. Šíp se od něj naštěstí neodrazil jak zřejmě čekal, projel štítem i jeho rukou a to mi dalo čas vyslat k němu další, který už nebyl tak skromný a zabořil se mu přímo do hrudi. Onen zplozenec již více důvodů k tomu aby si lehl na zem a naposledy vydechl nepotřeboval a tak učinil, za což sem byl rád, jelikož mi ušetřil další šíp. Hodil jsem si luk na záda a tryskem se vydal k Marcusovi který už svým krásně zdobeným mečem krotil dalšího zplozence. Když jsem k němu doběhl jeho protivník už ležel mrtvý na zemi. Dobrá práce Marcusi, ale neměli bychom ztrácet čas, o jehož většinu sme přišli při tomhle boji, každá chvíle je pro nás důležitá! A nejsme už daleko svému cíli tak neotálejme. Otočil sem se ke své vlčici, která nás nevině pozorovala svýma žlutýma očima. Vytáhl jsem měch a vypil potřebné množství vody k uhašení toho ohně v mém vyprahlém hrdle. Uschoval jej a znovu se dal i s ostaními doběhu po stopách zplozenců. |
| |
| Stopování zplozenců Švihnu zplozence máchnutím mečem a silným úderem ho srazím na zem. Probodnu zplozence co se válí na zemi a se škubnutím vytrhnu meč z jeho břicha. Potřísněn jejich krví se podívám na Orena který na mne mluví. Jen přikývnu a se slovy k tomu dodám pár maličkostí. “ Máš pravdu příteli. Nesmíme otálet. Nameku, Thernne. Pohyb… máme práci.“ Po tom co to dořeknu se rozběhnu za Orenem který již vyrazil. Doběhnu ho a společně běžíme vedle sebe a jeho vlčice kus před námi. Namek a theron běží v povzdálí ale stále nám stačí. Probíháme skrze les a snažíme se vystopovat zbytek zplozenců co se dostali z Lotheringu. Především ale musíme najit naše druhy co přežili Ostagar. Běžíme dalších pár kilometrů a já znovu začnu mít pocit že něco není v pořádku. Ucítil jsem zplozence a podle všeho jsou dost blízko. Zastavil jsem se v běhu a Namek z Theronnem mě doběhli. Dívám se na Orena který se zastaví o kus dál zřejmě kvůli stejnému pocitu. Uchopím meč které je ještě potřísněn krví zplozenců a dívám se kolem sebe. Nemužu se zbavit pocitu že tu nejsme sami. |
| |
| Stopování zplozenců – Další skupina Doběhli jste na palouk kde jste bojovali se zplozenci. Oheň kolem z ohnivé koule Theronna vám umožnil moment překvapení. Údery a rány padali na zplozence, kteří kvůli zmatku nic nečekali. Namek se ze svou sekyrou činil a Theronn zase se svými kouzli. Po jejich zabití jste ani nekontrolovali místo a rovnou jste se rozběhli dál. Po pár kilometrech se pomalu zastavovali jednotliví Strážci, z pocitem že tu nejste sami. Rozhlíželi jste se kolem sebe ale nikde nikdo. Pocit byl ale tak silný, že jste chvíli pokračovali jen chůzí. Namek se na chvíli zdržel vzadu aby popadl dech. Jen na vás křikl pár slov. Namek:“ vy dlouháni, jděte napřed, musím se napít, abych popadl dech.“ Tohle se mu stalo ale osudným. Opřel sekyru o strom a vytáhnul z torny měch z medovinou. Když začal pit začal mít divný pocit. Pomalu dával měch dolů od úst a medovina mu z tekla po jeho vousech. Otočil se a spatřil tam zplozence v mohutném brnění.  Namek:“ Aaaaaaaa! Parchanti!“ Vykřikl a rána mečem se mu zaryla přímo do klíční kosti ke krku. Krev vystříkla a potřísnila zplozence. Ten něco zařval jejich hrubým a děsivým hlasem a zpoza stromů se začali hrnout další ze zplozenců. Na Namekuv křik jste se otočili a mohli jste vidět jak Namek umírá. Rozběhli jste se k němu ale zplozenci se proti vám rozběhli zpoza stromů. Začal se další boj který budete muset ustát! |
| |
| Lothering Mlha způsobila rozsáhlý chaos v řadách mých příbuzných a soukmenovců. Ovšem mne to oslabilo víc než by mi bylo milé. Padnu na kolenao a hluboce začnu vydechovat. Mezitím se daleko ode mne opět hromadí zplozenci na finální útok na vesnici. Postavím si a rychlým pohybem ruky setřu krev ze své helmice. Rozhlédnu se a nikdo není okolo. Dobře. NEchci aby nikdo viděl mou pravou tvář. Popadnu helmici oběma rukama a pomalu si ji sundám. Nadechnu se po dlouhých měsících opět čerstvého vzduchu. Mé tesáky, jenž dosahují až do úrovně mého nosu, jsou jendím z důvodů, proč mne ostatní zplozenci nenáviděli již od mého narození. Nebyl jsem jako ostatní. Vždycky jsem byl......jiný. Nasadím si opět helmu. Potom ale uvidím věc, která mi i přes mou zkušenost v neskutečných věcech. Draky jsem už viděl . Přeci jen arcidémon je sám o sobě drak. Ale tohle je moc. Rychle doběhnu za ostatními a následuji je do našeho únikového prostředku. Konec letu Let probíhá víceméně v pořádku. Po celou dobu co letíme mám zavřené oči a sbírám síly. Přítom syčím bolestí, protože energie ze mne vyprchala a rána projevuje svou sílu v celé kráse. Pod helmicí plivám krev, a jak ostatní mohou vidět, pramínek černé krve stéká i po mé hrudi a krku. Potřebuji lékařskou pomoc. A pak pto příjde. Náraz. Prostě jen tak spadnu. Letím vzduchem a proletím skrz několik větví a pak s hlasitým nárazem doapdnu na zem. Ležím tam. Nevnímal jsem celou cestu sem dolů, jediné co vnímán je ta omračující bolest. Pokouším se pohnout nohama, ale nic necítím. Nemohu hýbat rukama. A pak můj nos zachytí slabý zápach. Zápach zplozenců. Zvednu hlavu, ale nemohu nic dělat. Vidím jak ostatní zaútočí a pak můj zrak obklopí temnota. Ležím v zakrvavené trávě a doufám že mne někdo najde. Jinak jsou mé dny sečteny. |
| |
| Drak,to se mi snad jenom zdá. pomyslím si a naskočím do lodky.Blue nás odnese někam pryč.Když přistáváme skončím na stromě.Slezu dolů a přijdu k osttaním do tábora,kde Dagon vysvětluje Donovi vše okolo Strážců.Já se na osttaní podívám a promluvím.Swene,Assasine,Teodoro,Blue nabízím vám možnost přidat se k nám,Šedým strážcům.Bohužel nevím,kdy bude možnost připravit rituál.Doufám,že co nejdřív.Poté se po všech rozhlédnu.Někdo tu chybí.Barongar.Rozběhnu se zpátky k místu přistání.Je tu a je v bezvědomí.Chytnu ho v podapždí a odtáhnu ho do tábora.Done,všimnul jsem si,že umíte léčit.Postarejete se o něj prosím. křiknu na Dona a pustím ho na zem. |
| |
| Stopování zplozenců Stopujeme zplozence, a když narazíme na místo, co vypadá zpustle tak se jen rozhlédnu kolem a zastavím své kroky. Rozhlížím se kolem, ale stále pokračuji v chůzi. Namek se zastavil, aby ukojil svou žízeň. Pokračovali jsme dál a náhle se ozval křik. Ohlédl jsem se a spatřil jsem, jak jeden ze zplozencu připravil Nameka o život. “ Nameků!“ Rozběhl jsem se proti zplozenci ale v tu ránu se jich kolem nás ukázalo několik. Byla to početnější skupina než předtím ale i tak jsem neváhal. Odrazil jsem útok jednoho co byl nejblíže a máchnutím meče směrem dolů jsem ho seknul přes hruď, další máchnutí směrem nahoru mu přes hruď vytvořilo kříž. Další co byl na řadě a dostal se až ke mně, udeřil svojí šavlí přímo na mě. Vykryl jsem jeho výpad a odrazil tak jeho útok směrem k nebi. Protočil jsem si meč za záda a probodl ho mocnou ranou.  Krev se rozlétla všude a zrovna když jsem vyškubnul meč z jeho těla, řítili se na mne další ze dvou zplozenců. Ani nevím co se stalo, ale oba padli téměř naráz a z jejich těl trčeli šípy. Pohlédl jsem na Orena a už jsem věděl, že dobrý přítel nikdy nezklame. Bojoval jsem dál, ale pomalu jsem se stahoval k Orenovi a Theronnovi. Oren použil nějaká své kouzla a vystřelil do vzduchu pár šípů. V tom na zem začalo padat snad dvakrát tolik než vypálil. Šípy se začali zabodávat do těl zplozenců a Theronn také dost působivě zapůsobyl. |
| |
| Pomalu otevírám oči, když mi někdo podal vak s vodou. Čistá voda...ten nejlepší lektvar. Po prvních pár doušcích cítím jak se mi navracejí síly. Jak mnou začíná postupně znovu proudit síla. Otevřu oči a spatřím ostatní. Ten kdo mi podal vodu byl Dagon. Chytnu jej za ruku...Děkuji ti příteli. Pak se posadím, trochu se mi zamotá hlava, ale nic vážného. Zkouším se rozpomenout na poslední události, ale bolí mne hlava jako jeden velký střep. Pak si všimnu na stromě usazené loďky a začne mi vše postupně docházet. Dagone, jsou všichni v pořádku? Je mi líto, že tak zdržuju, tak se snažím využít všech sil, abych co nejdříve byl pochodu schopný. |
| |
| Rozjímání Všichni se podílejí na rozdělávání tábora, což mi poskytne chvíli na rozjímání. Sednu si tedy na kámen nedaleko tábora a přemýšlím a událostech nedávno minulých. Přemýšlím o zplozencích a o tom, co jsem se dověděl o nákaze. Zplozenci jsou imunní proti většině kleteb které sesílám a i to málo, co na ně platí, je buď plošně založeno nebo má velkou spotřebu energie a já nemůžu věčně brát jednu duši za druhou. Musím si najít novou zbraň. Kdysi jsem ukoval meč, který byl určen na zabíjení jediného druhu, a to nemrtvých, a ten meč my stále patří. Ale nač mi zbraň, která má moc zabít mne a ne protivníka ? Je načase ukout nový meč, určený k zabíjení zplozenců. K tomu budu však potřebovat čas a ingredience a krev pravých zplozenců, což se mi teď nedostává. Snad by mi mohl někdo z Šedých strážců pomoci. Optám se jich k večeru, kdy doufám, bude klid. |
| |
| Prekérní situace. Každý z nás jich tu cítil v okolí spoustu, ale kdyz jsme se rozhlédli...nikdo nikde. Tiše jsme našlapovali tak abychom o sobě nikomu nedali vědět, jen Namek si cosi mumlal pod vousi udělal si menší pauzičku a osvěžil své hrdlo vodou. Nikdo tomu nevjenoval tolik pozornosti až do chvíle kdy mu tělem projela čepel meče zplozenců. Všichni jsme se lekli a v ten moment byli zdrceni ztrátou našeho věrného přítele Nameka, který nás právě opustil a my s tím absolutně vůbec nic nemohli udělat. Marcus už vytasil svůj meč a běžel na proti tomu odpornému nezdaru přírody, zplozenci. Vůbec jej nešetřil, padala jedna rána za druhou až svého soupeře Marcus přelstil a zajel mu do břicha svým ostrým mečem. Na nic jsem nečekal a už jsem měl natažené dva šípy, každý patřil jednomu zplozenci, kteří se zpoza stromu právě vrhli na markuse, zkušeně jsem zamířil a už si to štrádovali každý ke svému cíli který nemilosrdně usmrtili, ovšem nebyli tu pouze tři zplozenci, kteří zřejmě jaksi předvídali, že je pronásledujeme, a proto vyčkali a takhle nad námi vyzráli, z lesů se začali vynořovat další a další nejméně už dobrý dva tucty zplozenců se kolem nás semkli a zužovali kruh kolem nás. Všichni tři jsme stáli bok po boku.. Marcus v bojovém postoji se svým mečem, jež byl připraven kdykoli zasáhnout a odvrátit útok jakéhokoli zplozence, já tam stál s nataženým lukem a třemi šípy, které se už nemohli dočkat toho, až skolí svou oběť. Thorenn to vše kolem jen pozoroval zpoza své kamené tváře, bylo vidět jak se mu nenápadně pohybují rty, avšak mluvil nesrozumitelnými slovy.. pak natáhl ruku a dotkl se mého luku, vůbec jsem netušil oč mu jde a čeho se tím snaží dosáhnout ale po chvíli jsme to všichni zjistili a byly mu za to nesmírně vděčni jelikož to byl on kdo nás vysekal z této prekérní situace. Rychlým pohybem zvedl svoji hůl ze které v tu chvíli začalo proudit obrovské množství oslepujícího světla, zplozencům to bránilo dostat se k nám blíž jelikož je to světlo všechny oslepilo a i my jsme tak tak sotva něco viděli. Nevěděl jsem proč ale zdvihl jsem luk a namířil to přímo kolmo k zemi vzhůru k nebesům... ty tři šípy vylétli vysoko nad nás a najednou se na zem řítila obrovská smršt šípů, doposud sem jakživ nic takového neviděl a Theronn si v tu chvíli získal můj obdiv. Každý šíp zasáhl a neminul. Nikdo krom nás už nestál na nohou... světlo vyhaslo a my se jen kochali pohledem na to co z té tlupy zplozenců zbylo. Sice netuším jak jsi to dokázal, ale přesto si myslím že mluvím i za Marcuse když říkám, díky ti. Všichni jsme si vyměnili pohledy a pak je odvrátili zpět k Namekovu tělu.. Pomalu k němu dojdu sehnu se nad něj a po chvíli zase vstanu..Byla to smrtelná rána, ani kouzlo by mu ted zřejmě nepomohlo, nikdo z nás by si to neměl vyčítat jelikož sme prostě nic nemohli dělat.Řekl jsem a došel k Marcusovi a Thorennovi.. OD první výpravy šedých strážců už přece nemůžeme být příliš daleko,nejsou tu však žádné stopy ale předpokládám že viděli kudy unikli a snažili se je dohnat, musíme pokračovat dále do Rudoskalí kde doplníme suroviny, vodu a síli. KDyž je tam nenaleznem přespíme v nějakém podniku a vydáme se je hledat hned z rána na druhý den.. pojdmě! |
| |
| Stopování – Marcus a Oren Jen co Namekovo tělo spadlo na zem a jeho krev se začala sáknout do půdy. Vyběhli proti vám zplozenci, a začali z útokem. Boj byl delší než ten předtím. Marcusovi se podařilo zneškodnit zplozence v mohutném brnění a Orenovi sloužil výkonně jeho luk. Zatlačovali vás do kouta a kolem vás tvořili kruh. Oren byl připraven k vypálení třech šípů a Theronn učinil své. Držel svou hůl příliš blízko u svého těla a pod rozpuštěnými vlasy po obličeji, si něco říká. Theronn:“ Andirall makgte. Ergnerr than Nayan.“ Rychle sáhl Orenovi na luk a ten ho zvedl kolmo od země a vystřelil své šípy. Mág bouchl holí o zem a z té vyšvihl paprsek o záři slunce. Zplozenci ale i vy jste byli dočasně oslepeni. Z nebe začalo padat nespočet šípů a každý zasáhl svůj cíl. Každý jeden šíp se zabodl do každého živého zplozence, co byl kolem. Po chvilce se vám začal vracet zrak a vy jste si mohli všimnout všech mrtvých zplozenců kolem sebe. Theronn nabral do měchu trochu krve ze zplozenců. Theronn:“ Strážci umírají. Bude třeba doplnit naše řady.“ Z těmito slovy se podívá na Nameka. Když k němu dojdete, již mu není pomoci. Theronn jen nehnutě stojí poblíž a snaží se ustát své vyčerpání energie. Když jste se rozloučili z přítelem vyrazili jste opět na cestu a snažili jste se dojít alespoň do Rudoskálí kde by jste snad mohli narazit na vaše přátelé které jste stopovali původně. Nový Tábor Swen se vyptával společně se Salvadorem na pár otázek ohledně zplozenců a strážců. Začalo se stahovat k noci a vy jste byli dost vyčerpáni na to aby jste se honili někam dál. Postupovali jste pomalu a proto jste si chtěli taky oddechnout. Když jste v rozjímání a v klidném odpočinku. Zaslechli jste z lesa podivné zvuky. Když jste se na to chtěli podívat zjistili jste že je to blízko vašaho tábora. Swen nečekal a ujal se role lovce jako první. Když sáhl do křoví ze kterého se zvuky ozývali. Vytáhnul Elfa (Sir Leonito). Okamžitě jste začali z prošetřováním, kdo to je a co tu dělá. Mohli jste si všimnout že v ruce neměl žádnou zbraň. Je možné, že vás jen celou dobu nečině sledoval. |
| |
| Nový Tábor Pohlédnu na BlueCrosse a když se začíná probouzet, podám mu měch z vodou a vyčkávám, jak bude reagovat. Když se napije a začne se ptát, jestli jsou všichni v pořádku, jen se na něj natočím pohledem a odpovím mu. Jsou v pořádku. Jen Barongar dostal pořádnou ránu když dopadl na zem, ale bude v pořádku. Ty by jsi měl taky ještě odpočívat stejně tu přespíme a vyrazíme až ráno.“ Hned na to se něco začne hýbat v křoví a já tomu začnu věnovat pozornost. Když se ale Swen chopí své práce vytáhne z křoví muže. Podle všeho je to Elf. Posadili jsme ho k ohni abychom na něho měli dost dobrý dohled a se slovy jsem se postavil proti němu. “ Kdo jsi, a co tu děláš? Podle všeho bys mohl být Dal ale co děláš právě tady? Sleduješ nás, nebo co! Lesy se hemží zplozenci… tady je zatím bezpečno ale musíme být ostražití. Tak mluv!“ Spustil jsem na Elfa a vyčkávám jestli bude mluvit nebo se budou muset přidat i ostatní. |
| |
| Stopování zplozenců Jen co Namekovo tělo spadlo na zem a jeho krev se začala sáknout do půdy. Podařilo se mi vypořádat se z pár zplozenci ale po chvilce jich bylo víc a víc. Začali nás obkličovat ale toho se ujal náš mág Theronn. Použil nějaké zvláštní kouzlo a všechny včetně nás na chvíli oslepil. Oren před tím vypálil pár šípů do vzduchu a na zem jich padali snad stovky. Kromě zplozenců nikdo jiný až na Nameka nepadl. Divil jsem se a nikdy bych nevěřil že tohle dokáže Mág a Hraničář. Podíval jsem se kolem ale nikde už jsem zplozence nevětřil. “ Máš pravdu mluvíš mi přímo z duše Orene. Děkuji ti Theronne.“ Když jsme došli k Namekovu tělu Oren pronesl pár slov o tom že už mu není pomoci a že by si to nikdo z nás neměl vyčítat. Jak jsem viděl Namekovo tělo ležet na zemi. V hlavě se mi začalo honit spousta vzpomínek na mojí lásku. Jako strážce jsem nesměl mít nikoho abych o něj nepřišel ale i tak jsem našel svou lásku. O tu mě připravili zplozenci stejně tak jako o přítele Nameka. Vytrhl jsem se ze vzpomínek a věnoval se věcem které zde jsou. Poklekl jsem k Namekovu tělu a zavřel mu oči přejetím dlaně přes jeho obličej. Zavřel jsem na chvíli oči a odříkal jsem část slov které se říkají k rituálu. “ A pokud zahynete, vězte, že vaše oběť nebude zapomenuta a že jednoho dne se k vám připojíme.“ Po těchto slovech otevřu oči a postavím se. Pohlédnu na své druhy a na Orenovi slova jen přikývnu. Zasunu meč zpět do pochvy na zádech a promluvím. “ Najdeme zbylé strážce. Jak jsi řekl, nemohou být daleko. A Hrad Rudoskalí je jen pár hodin cesty odtud. Měli bychom vyrazit.“ Pohlednu ještě jedno na Namekovo tělo a rozběhnu se směrem kudy by mělo být rudoskalí. |
| |
| Snaží se, ale má to blbý Dostane se mi odpovědi, je konzervativní, ale kruci kdo by čekal, že se do toho pustí tak pohlavě. ,,Pche,...tohle není moje kafe." Jediné co mě překvapilo byla nabídka k nim do Šedých strážců. Zná tyhle chlápky a budí respekt, ale u toho to tak končí. Musí být asi vááážně zoufalý že to nabízejí zrovna mně. No co mám čas do rána což mi k ničemu, protože mám hlad jak medvěd. ,,Co bych jim tak nabídnul? Možná tak živý štít...ne to ne chce to něco originálního." řeknu si jen tak a zamířím za Dagonem. ,,Drsňáku Dagone, nabídnout můžu leda tak svoji sekyru, meč a odvahu, ale plně ti říkám, že i svoji věrnost, možná sem tam nějaký doprovod, ale do žádné šedé jámy lvové nepolezu! Je sice pravda, že se nechám najímat jako žoldák, ale nyní peníze nechci." rozhodnu. Vrátím se k ohni a naházím tam nějaký šutráky, z torny vytáhnu medvědí žaludek, kde mám dušené maso, které se na rozpálených kamenech ohřeje a bude výtečné. Mezitím, co se maso rozmýšlí s odpovědí jestli se hodlá uvařit nebo ne a já čekám víc, než jsem zvyklý, tak mě z mlčenlivé situace vysvobodí modrásek, jenž má škrábanec v boku. Je úplně hotovej z cesty a tý rány si nikdo nevšiml. Vypadá to na kousek kopí když jsme vzali nohy na rameny, div mi chlupy na zadku nehořely. Vyslechnu si jeho hněvivá slova a zamyslím se: ,,No, je nějak nakrknutej, ale to jsem byl kdysi taky, když mě mistr zbouchal nebo zkopal. I to se ale stává." Poté se otočím na mladého drzouna a řeknu: ,,To ano, kopí v boku by byla velmi nepříjemná záležitost a taky bych nebyl zrovna ve veselém rozmaru, ty máš ale jedno malé škrábnutí, které trošku vystřikuje krev všude kolem...momentík, mrknu se na to." řeknu přistoupím k drzounovi a prudce vytáhnu zlomené kopí. Modráskovi se zjevně ulevilo, na druhou stranu nic hroznýho to nebylo. Pohlédnu na krvácející ránu. Moc velké zkušenosti s léčením nemám, nejsem hold žádnej klerda, ale přeci je jen zahojení ran součástí mého výcviku a tak s torny vybalím kožený obal, v němž je zabalené již trochu starší tulení stejk. Tohle si přilož na tu ránu, ta flaksa zastaví krvácení a pak použij tuhle jednoduchou bandu." poradím mu a podám mu i další položku ve svém batohu...bandáž. Je to kus bílé látky, přes který voda, krev či jiná tekutina jen tak neprosákne. Poplácám BlueCrosse po rameni a vrátím se k ohni. Večeře už je skoro hotová, ale na nic se nemá spěchat, obzvlášť když je to kančí maso! Jak si tak opékám zaslechnu kroky, který by snad zaslech i mrtvej. Vytáhnu meč a vydám se tam co tam nepatří. U křoví zahlédnu nějakou postavu a čapnu ho za flígr. ,,Hele chlapy! Koukejte co jsem našel! Já si myslel, že to je králík a on je to elfík. Ha! Ale co uši to má stejný, tak to sníme ne?" zeptám se. Posléze ho hodím k Dagonovi a jdu se najíst, nabídnu i ostatním drzounům a hrdinům je na nich jestli si dají nebo ne. |
| |
| Noční výlet Začíná se schylovat k noci a všichni se pomalu chystají ke spánku, když v tom v křoví objeví Swen jakéhosi elfa. Nevěnuji mu moc velkou pozornost a pomalu, když jsou všichni zaujati elfím návštěvníkem, se vykradu z tábora pryč. Jelikož nepotřebuji spát, mám na hledání ingrediencí dost času. Nejprve bych měl najít vhodný kov, nejlepší by byl mithrill nebo adamantin či alespoň diamant, ale v takovéto vzácnosti nemůžu doufat. Měl bych se soustředit na dostupnější kovy, jako jsou například stříbro a zlato, z kterých mohu udělat obstojnou slitinu. Vydám se tedy vstříc menším pahorkům, které vidím kdesi předemnou. Když k nim, asi po 15 minutách cesty, dojdu, uvidím větší jeskyni. Jsem jen zvědav co v ní je. Pomalu přistoupím ke vchodu a hodím do něj menší paprsek energie, který zmizí kdesi v dálce. Tak tedy vstříc novému meči! |
| |
 | ,,Připlížím se a zjistím , kdo nebo co tam je , snad na sebe neupozorním," plížil jsem se křovinami kolem tábora , mezi stromy a balvany v tu vidím , na kameni ,,někoho neobvyklého a , z respektu se stáhnu , a zkusím to druhou stranou . Tam zpozoruji osobu sedící u ohne povídajíc si s někým stojícím.Chvíli pozoruji a v duchu se mi zmítá ,, Kdo to sakra může být ! Tahle zábavná skupina rádoby hrdinů ?" Zrovna mi osud nepřál a kolem mě něco prosvištělo ,, A sakra " Uvědomen toho že mě někdo drží za límec a vede do tábora. Sedím u ohně ,, Ty tři vypadají fakt směšně jeden se cpe, jeden civí s ránou na boku a další na mě řve"... Pousměji se a spustím :"Tak tedy když jinak nedáš , jmenuji se Leonito jeden z členů nejstarších klanů Dálů , ale Nákazu zřejmě znáte tak asi víte proč si na našem území už nesázím bylinky...".Polknu a pokračuji :"Kolem tábora jsem slídil z důvodu nápadnosti ! Ani bych se nedivil kdyby sem táhli Zplozenci ,"... "Nemyslíte že by tento výslech mohl už skončit? " Provedl jsem v sedě jakoby uraženou pózu, abych vyjádřil nesouhlas se situací , která nastala ,,Fakt tupci" pomyslel jsem si ... |
| |
| Až když přijde Swen a ukáže mi na ránu, uvědomím si, že jsem se musel zranit při pádu. Proměna byla kompletní a úspěšná, není možné, abych měl ránu z dřívějška. Chvilku na to zase usnu. Zdá se mi, že jsem na ledových planinách severní země. Všude kolem sníh a led, nikde ani živáčka, krom mě a mých druhů. Zase vidím křídla modrých draků, tak jako před lety, zase vidím své bratry a sestry. Tak jako kdysi mohu kolem nich proletět, tak jako kdysi slyším volání svého druhu...tak jako kdysi vidím posla zelených, který nás vede do války. Tak jako kdysi cítím svůj pád. ANO! Tehdy jsem měl zahynout, není přeci možné zůstat na celém světě sám, nechci být déle posledním modrým. Již nechci marně doufat, že na světě existuje někdo jako já. Vždyť je to šílenství. Z mých snů mne vytrhnou až první ranní paprsky, které se prodraly přes koruny stromů. Rozhlédnu se po družině a všimnu si, že nás je o jednoho víc. Je čas jít dál. |
| |
| Nevšímám si zas tak nově příchozího. Je to jen další tulák, další ztracená duše v tomhle pekle. Jeden tam po mě řval ať jdu vyléčit jednoho jejich druha. Můj bůh nepomáhá zlým lidem nebo co to je. Je z něho cítit zlo. Je jím přímo obklopen asi tak, jak ti proti kterým jsme bojovali. Ale on má tu auru čistší. Přemýšlí sám za sebe, za to ty potvory byly jen loutky. "Promiň, ale nemohu použít moc mého boha na tvora jako si ty. Máš kolem sebe zlou auru a kdybych se tě snažil vyléčit, tak by se ti mohl stát právě opak. Ale i tak by se ti to mělo zahojit normálním způsobem. Nechci pokoušet svého boha na zraněních, která se dokážou vyléčit sami od sebe." Promluvím na Barongara. Pak příjdu k BlueCrossovi a vidím, že ten člověk, co mluví primitivní mluvou mu poradil obvázat si to. Zkušeným okem na to pohlédnu a nemůžu se dál na to dívat. Přistoupím k BlueCrossovi a začnu z torny vytahovat věci pro léčení. Napřed naliji na ránu pálenku, aby se rána desinfikovala. Poté si vemu kleště a chytnu jimi jedlu a dám ji na moment do ohně, abych ji zbavil bacilů a jiných nechtěností. Nit provléknu okem jehly a stoupnu si tak, aby oheň svítil na ránu, abych viděl. Začnu šít. Udělám mu tam deset stehů a nakonec nit zasukuju. Vezmu své obvazy naložené v léčivých bylinách a zavážu mu je kolem těla přes ránu. "Zkus co nejméně napínat bok, aby se ti nezpřetrhaly stehy. Myslím, že za tři dny bych ti je mohl sundat." Sbalím si náčinní a jdu na druhou stranu ohně si sednout. Koukám do ohně a naslouchám. |
| |
| Jeskyně Uru Když jsi vstoupil do jeskyně mohl jsi všude kolem sebe vidět jen sutiny a kamení podle všeho by se dalo říct že zde pracovali trpaslíci a snažili se tu něco postavit. Když jsi pokračoval hlouběji do jeskyně nalezl jsi zrcadlo. Když jsi zrcadlo nastavil tak aby se vněm odráželo zrcadlo naproti mohl jsi vidět jak sluneční paprsky osvětlili místnost. Bylo ti to divné, jelikož jsi do jeskyně vstoupil, když byla noc. Nevěnoval jsi tomu příliš pozornosti, a snažil jsi se nalézt to, proč jsi sem přišel. Když jsi hledal kolem padlích sloupů nalezl si truhlu ve které jsi nalezl dva opracované rubíny a jeden diamant. Když jsi pokračoval dál od truhly našel jsi ložisko stříbra. Kus od tebe ležela kostra trpaslíka a poblíž jeho těla byl krumpáč. Kousek dál jsi mohl vidět i vozík ve kterém už pár kousků stříbra bylo. Když jsi nalezl co jsi hledal a vydal jsi se potom z pět do tábora. Mohl sis po východu z jeskyně všimnout že už vycházelo slunce. Tábor Jen co jste vyslechli Elfa zjistili jste že není nijak zvláštní ani nijak nebezpečný a proto jste mu nabídli místo mezi vámi. Dali jste mu čas na rozhodnutí do rána a poté jste se všichni uložili ke spánku… Uběhlo pár hodin a vás zbudili sluneční paprsky které se k vám drali skrze větve stromů. Když jste se pomalu probouzeli, cítili jste úlevu na svém těle a také to nasvědčovalo tomu že jste byli dostatečně odpočati. Když jste se najedli aby jste zahnali ranní kručení v břiše mohli jste si všimnout jak se Runu vrací z lesa. Poté co jste byli všichni připraveni a z balení jste se vydali na cestu kolem hor. Byla tam cesta která vedla nad řekou a vedla přímo na lesní cestu která směřovala do Rudoskalí. Uběhlo jen pár hodin a vaše kroky našlapovali po cestě do Rybářské vesnice, která náleží k Rudoskalskému Hradu. Když jste došli do města všimli jste si že vše není jak se zdá v pořádku a to podle toho jak tu vesničané pobíhali a stavěli vše možné barikády u domů a všude kolem. Vojáci nebylo jich mnoho se připravovali na nejhorší a většinu svých sil shromaždovali u Kostela. Jediné místo kde bylo rušno a nikdo se o nic moc nezajímal byl místní hostinec. Už z venku jste mohli slyšet jak se zde popíjí a zpívá. Ještě nebylo ani poledne a už to v hostinci takhle žije. |
| |
| Cesta do Rudoskal Když jsem šel dál, hlouběji do jeskyně, zpozoroval jsem zrcadlo. Když ho natočím, osvětlí se celá místnost. Byl to nejspíš trpasličí důl. Při prohledávání jsem narazil na bohatou zásobu stříbra a dokonce na diamanty, což mě překvapilo. Nedoufal jsem v takovou vzácnost. Jdu dál a všimnu si mrtvoly. Myslím, že vím, co se tu asi odehrálo. Zplozenci. Vezmu si tedy větší kus ryzího stříbra a diamanty, které si vložím do černého vaku visejícího za mým pláštěm. Alespoň mi nalezené diamanty ušetří práci, protože už nemusím hledat zlato na čepel. Vrátím se tedy do tábora. Podaří se mi přijít přesně se svítáním, takže snad nebude co vysvětlovat. Když se všichni posbírají vyrazíme do Rudoskal, jak tomu místu říkají. Když dojdeme k hradu, obyvatelé se připravují na obranu proti zplozencům. Když jdeme kolem hospody, všimnu si partičku chlapů stojících kolem jednoho žoldáka, hazardéra, nebo co je to za lůzu. Žoldák vypráví jakousi historku, jak zabil mága. Pak mne však zaujme ta část příběhu, při které vytáhne z kapsy runu kouzel. Dojdu tedy k němu a povídám. " Máš rád hazard ? DObrá! Dám tenhle rubýn na tvoji runu kouzel o to, že nad tebou vyhraji v kartách." Ten hlupák to přijal. Než se rozdali karty, seslal jsem na něj kletbu smůly, abych si pojistil výhru. Když jsem s ním byl hotov, s podivným chechotem jsem se znova připojil k ostatním. Idiot, ale naučí ho to, že hazard, je hřích., pomyslím si. Už mi chybí jen poslední, ta hlavní ingredience. Krev zplozence. Uchopím do ruky malou ampulku a chvíli se na ni dívám. Za chvíli zčernáš krví zplozenců. |
| |
| Tábor – Cesta do Rudoskalí Pozorně vyslechnu elfa a když skončí jen se ušklíbnu a dodám pár slov. “ Máš pravdu. Navíc jeden z Dálů se muže hodit až dojdeme do Brecilianského lesa. Pokud tam tedy dojdeme. Nuže vítej mezi námi. Já jsem Đagon. Omlouvám se za zen výslech. Ale zplozenci jsem táhnou tak proto jsme tak opatrní.“ Vzal jsem si kousek masa které dělal Swen se slovy díku a sednul jsem si na deku k ohni. Jak jsem tak seděl u ohně a jedl. Myslel jsem na věci co se odehráli nedávno. Když jsem dojedl napil jsem se vody z měchu a ulehnul ke spánku. Po chvíli jsem usnul a ráno mě zbudili kroky které vedli z křoví. Když jsem otevřel oči zasvítil mi do očí paprsek slunce co pronikl mezi stromy. Natáhnul jsem ruku do výsky očí a viděl jsem Runu jak vychází z lesa. Nejspíš byl vykonat svou potřebu nebo co já vím. Kývnul jsem mu na pozdrav na dobré ráno a po snídani jsem si z balil deku a vložil jsem ji do vaku který jsem měl na zádech. Když jsme společně vyrazili do Rudoskálí. Arisran a Megnit se drželi vzadu a drželi tichý krok. Šel jsem v předu a když jsme konečně došli na místo byl jsem si jist že se tu něco děje. Všude se připravovali vojáci i domobrana. Kde jinde než v hostinci najit informace o tom co se tu právě děje. Když jsem vešel do hostince usadil jsem se u stolu pro více lidí aby si mohla přisednout i skupina přátel. Zabouchal jsem párkrát do stolu se slovy. “ Něco k pití hospodo!“ Vyčkával jsem než Hostinský donese co jsem si poručil a jsem přesvědčen že donese i přátelům co sedí u stolu. |
| |
| Stopování – Oren a Marcus Stopujete dál vaše přátelé, ale po nikom není ani stopy. Náhle Orenova Vlčice zachytila zvláštní pach. Běžela směrem, odkud pach šel a vy jste ji následovali. Běželi jste takovou dobu, až jste si všimli, že mezi stromy procházejí paprsky slunce. Po dlouhém nočním běhu jste narazili na mýtinu a za menší skálou a pár stromy jste si všimli vycházejícího oblaku kouře. Rozběhli jste se tím směrem a když jste dorazili na místo našli jste jen opuštěný malí tábor kde byli jen kameny kolem doutnajícího ohniště. Kolem byla spousta stop a vy jste tak měli možnost najít tu správnou cestu, kudy se mohla skupina strážců asi tak vydat. Podle všech stop to nasvědčovalo tomu že skupina opustila tábor za svítání. |
| |
| "Naštěstí to nebylo tak špatný jak jsem se domníval"... Hbitě dostal Dagon svůj pošklebek zpět a promluvil jsem : "To je v pořádku , chápu tě," .Odešel k ohni , já si stoupl a porozhlédl se po volné dece , kterou bych využil.Naštěstí opodál byla jedna sedl jsem si vyndal z torny chléb a tasil jsem ukrytou dýku , uřezávajíc si kusy a když sem byl sytý , uložil jsem se a usnul. Ráno bylo velmi rušno , všichni balily věci . Přiložil jsem ruku k dílu, podali mi pár věcí do torny,deku která byla využita mnou večer, a vyrazili jsme . Většina byla z ticha jak kdyby naslouchali každému zvuku cesty, Arisran a Megnit byli pozadu a přede mnou kráčel Dagon hrdým krokem. Za nějakou chvíli se v před objevila vesnice, zřejmě ta do které bylo namířeno ."Rudá skála nebo jak to ti společníci říkali ? " Ve vesnici byl chaos , všude běhali rytíři i obyčejní lidé v kožené zbroji a luky. Následoval jsem Dagona do hospody, kde bylo slyšet jen ,,...hospodo" , mávl jsem na hostinského , otočím se : "Můžu si přisednout Dagone?" během toho přistáli dva džbány na stůl ... |
| |
| Běželi jsme takovým lehkým tempem, který nás nijak nevysiloval ani jinak neovlivnoval. Stále jsem přemýšlel nad jak to všecko vlastně dopadne a co bude dál až se setkáme s ostatními strážci. Po chvíli jsem nechal přemýšlení přemýšlením, když začalo vycházet slunce, které zalilo cestu před námi svými zlatavými paprsky, bylo to tak krásné.. Byl jsem myslí úplně jinde, když mi Ellar řekla.. Orene ! Cítíš je taky ? Jsou blízko! Podíval jsem se na Marcuse a ten si zatím nebyl ničeho vědom, ale pak se podíval na mě a beze slov sme všichni čtyři přidali na rychlosti, kterou jsme se řítili přímo za našemi přáteli, kteří zřejmě tábořili někde blizoučko před námi. Po delší době nám prudce docházeli síli, ale stále nás hnal ten pocit naděje, že se konečně střetneme s ostatními strážci. ZA několik málo okamžiků jsme se dostali do tábora, jenže nás hodně zklamalo, když jsme našli jen stopy a doutnající ohen. Dřepnul jsem si k ohni a Marcus hned vedle mě, Ellar mezitím čmuchala stopy. Natáhl jsem ruku nad ohen a vstřebával jeho teplo a díky své schopnosti ovládání živlů (ohně, vzduchu) mi to teplo ledacos prozradilo. Podívali jsme s es Marcusem na sebe s kamenými výrazy ve tváři. Byli tu skoro celou noc a vyšli hned se svítáním, zřejmě se už dostali do Rudoskalí, když si pohneme zastihneme je tam. Pak jsem se otočil k Ellar, která už netrpělivě čekala jen na to až vyrazíme dál po jejich stopách, které nás měli údajně zavést do Rudoskalí. Ještě jsem polédl k zemi na tu spoustu stop. Z toho křoví opodál vedou stopy a také s ostatními tato osoba odchází. Hmm hlína není tak udusaná pod těmito stopami jako pod těmi ostatními a velikost nenaznačuje že by šlo o dítě, to musí být jedině elf. Usoudil jsem v duchu.. Bylo jich tu 9, zřejmě se k nim někdo přidal jelikož je tu o jeden pár stop více než předtím a byl to zřejmě elf. Konstatoval jsem a otočil se i s Marcusem směrem k Ellar, která stála jako socha, něco ji zarazilo a zdálo se, že se mi snaží něco říct a až pak jsem si toho všiml. Otočil se směr větru a já to najednou ucítil.. Táborem se linul pach strážců a různých malých tvorů z lesa, ohně i vody, jenže to nebylo vše.. bylo tu cítit ještě něco jiného, něco velkého jenže sem se s tím ještě nesetkal a proto jsem nedokázal ani říci o co vlastně jde. Vynořil jsem se ze své mysli a všiml se že ted už na mě nekouká jen Ellar, ale i Marcus si všiml, že není něco v pořádku.. Otřepal jsem se, ještě podíval na Ellar a když se mě Marcus ptal zda je vše v pořádku jen sem mu odpověděl vstřícným pohledem se slovy.ANo je.. Více sem to nechtěl rozebírat a on to z mých slov pochopil za což sem byl rád.. Na nic sme nečekali a všichni se vydali dál do Rudoskalí. |
| |
| Stopování zplozenců Běželi jsme tempem, které nebylo ani únavné ani rychlé. Měli jsme čas do rána, a proto jsme se tolik nehnali. Když jsme uběhli pár set kroků a pár kilometrů. Začali se mezi stromy dostávat sluneční paprsky. Běželi jsme po stezce mezi stromy kde Orenova vlčice zachytila pachovou stopu. Když jsme se rozběhli za ní, rychlím tempem. Doběhli jsme do malého tábora, kde jsme našli jen doutnající ohniště a mnoho stop kolem. Oren si klekl k ohništi a já si přiklekl vedle něho. Chvíli si prohlížel stopy a pak něco řekl na což jsem také reagoval. “ Pokud pohneme dostaneme se tam rychle. Běželi jsme celou noc a budu rád až budeme v Rudoskalí abych si mohl odpočinout. Ty a Theronn a taky tvoje věrná vlčice to potřebujete taky. Jestli jich tu bylo tolik. Tak by jsme měli vyrazit, než jich začne ubývat.“ Jen co jsem to dořekl na mě Theronn i Oren přikývli ale v tom se Oren zarazil a díval se na stopy směřující do lesa. Poté se na chvilku odmlčel a byl jako kámen. Chvilku se ani nepohnul ale pak sebou cukl a zase začal vnímat. “ Je všechno v pořádku?“ Když jsem na otázku dostal odpověď v souladu z divným tonem poznal jsem že už se nemám na nic ptát a radši budeme pokračovat dál. Rozběhli jsem se směrem kudy vedli stopy a snad se v čas dostaneme do Rudoskalí. Když jsme se rozběhli po stezce která vedla u skály a pod námi byla dlouhá propast směřující k řece. Zmírnili jsme tempo ale i tak jsme byli dost rychlí na to abychom se dostali do Rudoskalí snad ještě před západem slunce. |
| |
| Stopování zplozenců Sednul jsem si konečně na pořádnou židli v hostinci a křikl na Hostinského aby přinesl pivo pro mé přátelé co jsou tu semnou. Ke stolu přistoupil Leonito a optal se jestli si může přisednout. Jen jsem natáhl ruku mírně před sebe a ukázal na volnou židli bez jakých koly slov. Hostinský po chvilce zřejmě donesl objednávku a já se konečně mohl napít. Až do půlky jsem vyprázdnil korbel a z říhnutím jsem ho postavil z pět na stůl. Podíval jsem se kolem a všude byli vesničané i farmáři. Rybáři i vojáci. “ Copak se děje pánové? Všiml jsem si že každý z vás má u sebe zbraň. Je tu snad něco k čemu bychom mohli přispět malou pomocí? Pokud ano ven s tím. Se zplozenci toho máme už hodně co za sebou.“ Poslední slova řeknu spíš z odporem. Ale i tak vyčkávám reakci sédláků. |
| |
| Rudoskalí a kupa sedláků ,,Zatracený slunce!" křikne mé svědomí, které většinou mlčí jako ta nejhlubší studna. Když na mě vysvitne pupek slunce všimnu si, že jsem ležel na něčem mokrém a lepkavém, takže to vypadá jako bych se vykoupal v beraní moči. No aspoň, že boty jsou suché. Vezmu si vše co potřebuji a zastrčím do pochvy meč div mi to neutrhne kaťata. Všichni už jsou na nohou a když si všimnu toho elfíka co jsem ho vytáhl z keříka málem mě jebne. Tváří se jako drsňák, který si o sobě myslí bůh ví co. ,,Jak tohle uzvedne meč?" divím se. Odplivnu si. Vydáme se na cestu, ale himbajs na jakou, když je to široko samý strom? Dagon jde vpředu a další dva pacholkové vzadu. Držím se, tak aby jsem nikomu nepřekážel a hlavně, aby mně někdo nepřekážel! Tímhle tempem dorazíme, až do nějaký vesnice, kde je kupa sedláků, kteří si hrajou na vojáky. ,,Takový slečinky!" řeknu si pro sebe, protože i kdyby se všichni vrhli na jednoho smraďocha tak je zvládne levou zchromlou rukou. Zapadnu do jednoho hostince, kde si poručím pořádný korbel piva. Sednu si opodál od ostatních, protože nijak netouží znát můj životní příběh a já zas netoužím vyprávět nějaký drzý skupince o tom, jak jsem se učil mávat sekyrou a bodat mečem. Odfrknu si. Když ho konečně přinese to pivo kopnu ho do sebe a může jít pro další. Moc si mě však nevšímá a to mě dožere. ,,Hej hospodo...jo myslím tebe, ty zástěro. Přines další mok a nečum na mě jako polomrtvý skřet...platím dobře." řeknu všem okolo, když přinese další, loknu si znovu piva a vypiju až do dna, načež si říhnu, div to neodfoukne naproti mně židli a ta neodletí nejbližším oknem ven. ,,No co, aspoň by si taky užila trochu toho leteckého dne." říkám si jen tak... |
| |
| Po optání mi Dagon projevil gesto , a tak jsem si sedl. Došli k nám naše džbány , koukajíc na Dagona jak do sebe naklopil tu tekutinu . "Sakra ten má ale žízeň" mi proběhlo hlavou a pomalu jsem upíjel.Okolo byli jen obyvatele vesnice ale mezi nimi , byl i Swen. Klopíc do sebe jeden džbán .,,Hej hospodo...jo myslím tebe, ty zástěro. Přines další mok a nečum na mě jako polomrtvý skřet...platím dobře."Vykřikl Swen a vesničané okolo se nenápadně podívali co je to za nevychovance.""To jsou ale způsoby"řekl jsem si v duchu. Po chvilce se projevil i Dagon :“ Copak se děje pánové? Všiml jsem si že každý z vás má u sebe zbraň. Je tu snad něco k čemu bychom mohli přispět malou pomocí? Pokud ano ven s tím. Se zplozenci toho máme už hodně co za sebou.“ |
| |
| Rudoskalí Jen co jste dorazili do Rudoskalí zašli jste do hostince kde jste si objednali pivo a medovinu. Když Hostinský roznesl objednané nápoje. Podával druhé pivo Swenovi se slovy. Hostinský:“ Příště až si objednáš tak slušně hochu! Jinak se klid z mojí hospody.“ Položí tvoje objednané pivo na stůl a odnese další korbelu ke stolu kde sedí zbytek družiny. Nedaleko stolu v jednom rohu sedí i žena (Lennia). Je to stůl v rohu místnosti kousek od okna. Na jeho pravé straně jsou schody nahoru do pokojů kde si můžou hosti odpočinout i se trochu pobavit. Do hostince vstoupilo pár dalších vesničanů a farmářů aby se trochu odreagovali od práce. Všichni ale mají u pasu alespoň jednu nebo dvě dýky či meč. Další kdo vešel do hostince byl spíš voják než farmář. Podle postavy a výzbroje to byl spíš válečník (Balgaret) který se přidal k Obraně Rudoskalí. Přisedl si ke stolu a sledoval dění kolem. Když se kolem mihl hostinský na stole mu přistálo jedno pivo. Cesta do Rudoskalí Marcus, Oren a jeho vlčice společně z Theronnem se vydali po stopách které vedou do Rudoskalí. Tyto stopy zanechala za sebou skupinka kterou teď Strážci hledají. Procházíte přes kamennou soutěsku která vede nad řekou. Když jste skoro u konce tak jste si mohli všimnout že se Oren zastavil a znovu se začal tvářit stejně divně jako v táboře když se díval směrem do lesa. |
| |
 | Hostinec Když vejdu do hostince po všech se rozhlédnu a zkontroluju jestli je všechno v pořádku. Všímam si že všichni mají nějakou tu zbraň. Nepřijde mi to divné, zvlášť těchto časech. Dojdu pomalu k nějakému volnému stolu a sednu si. Štít si opřu o lavici vedle mě a vydechnu si. Další nudná hlídka. Řeknu si a zavolam si hostinckého. "Jedno pivo prosím." Požádam a po chvilce mi pivo přinese a položí na stůl. Poté hned odejde jelikož má další práci. Konečně chvilka klidu. Řeknu si sám pro sebe a dam si pár větších loků z korbele piva. Celou dobu co tam sem se snažím bejt potichu a po dlouhé době si zase odpočinout. Člověk nikdy neví kdy přijde útok. Po nějaké době kdy v sobě mam asi dvě piva a hostincký mi přinese další, si začnu více všímat ostatních kolem. Když si je tak prohlížim zjistim že tam nejsou pouze obyčejní farmáři, ale i pár válečníků a dobrodruhů. Nechce se mi ale nic zjišťovat, nejsem tu od toho abych se staral o ostatní lidi. Jen v klidu sedím a vychutnávam si další pivo. |
| |
| Hurá do Rudoskalí V dáli byla na obloze vidět doutnající ohniště, která zřejmě v rudoskalí během noci sloužila k osvětlení okolí. Bylo to jisté stopy vedly tímtéž směrem a už nezbývalo příliš cesty. Opatrně a ve střehu jsme prošli až ke konci soutězky, která nás zase o něco přiblížila k našemu cíli tedy k Rudoskalí, ale než sme jí stačili projít, můj vytříbený čich zachytil znovu tentýž pach, který mě tak zaujal v táboře, ted sem z něj, ale už nebyl tak překvapený. Marcus si všiml, že jsem se znovu zastavil, otočil oči vsloup a povzdechl si Orene tak povíš nám už konečně o co tu jde ? Něco tu někde je.. už v tom táboře jsem ucítil pachovou stopu nějakého tvora ale nedokážu přesně říct co by mohl být zač! Ted je tu ten pach znovu a mnohem silnější ! v rychlosti jsem mu odpověděl a už třímal svůj luk v ruce a ve druhé držel napůl natažený šíp. Ostražitě jsem se koukal po okolí. Mlčky jsme se k sobě přiblížili abychom si navzájem kryly záda, Ellar vrčela jenže také přesně netušila odkud ten pach jde ani co je to zač. Nastala chvíle ticha Klid před bouří? pomyslel jsem si a stále zůstával i s ostatními ve střehu. |
| |
| Jen co dorazíme do rudoskalí, tak se všichni hrnou do hospody. No není to špatnej nápad po takových zážitcích, Obejdu si vesnici a v hlavě se kreslím mapu, abych věděl kde co je. Obchody tu jak se zdá zovna dvakrát nekvetou. Po menší procházce se taktéž vydám do hospody. Vkročím do dveří a rozhlédnu se. Koukám, že pár známích sedí u stolu. Přisednu si k nim a kladivo si opřu vedle sebe o stůl. "Vypadá to, že bude pořádná mela. Nevíte náhodou něco o tom co se tu děje?" Ptám se ostatních u stolu a přitom se rozhlížím kolem. Na chvíli se nepatrně zastavím pohledem na ženě, ale pak pokračuju dál. Jak kolem mne projde hostinský, tak jej zatahám za zástěru a poručím si kuře s chlebem a tuplák piva. |
| |
| Mladá a ještě podezíravá Za svoji chybu bych si nejradši vytrhal chlupy ze zadku, ale tahle lákavá nabídka mě po chvíli přešla. Místo toho jsem se zalykal zlostí, když si ze mě ten hostinckej dělal srandu, což já nemám moc rád. ,,Pche...kdyby neměl moje prachy tak mu to tady krachne, tak na co si hraje?" odfrknu si. Kouknu po lokále a sjedu každého pohledem. Všimnu si dívky, která mě se zaujetím pozorovala, ale tvářila se nenápadně. Náhle se zvedla a odešla ven, hodil jsem prachy hostinckému a šel za ní. Cestou z hostince jsem se zastavil u tý "skpinky" a řekl Dagonovi: ,,Dagone, bylo by dobré kdyby se tu udělalo nějaké opevnění, protože tady není ani příkop, palisáda nebo snesitelný plot. Jednoduše tady by neudrželi ani krávu. Přemýšlej o tom." prohodím a vyjdu ven. Dívka si mě letmo všimla, pak se otočila a hleděla na kopec, kde stáli dva stromy, nebo spíš už jeden, ten druhý byl přelomen nebo pokácen, bůhví. Ale v té holce bylo cosi nadpřirozeného. Vytáhnul jsem svůj meč a pohlédl na dívku, stále otočenou ke mě zády. ,,Hech, co to dělá? Si myslí, že ji propíchnu?" Udělám menší fintu a pomalu se za ní plížím. Když jsem od ní asi dva kroky, letmo zahlédnu, jak ji ruka cukna k jílci meče a já prudce uskočím. Nic se ale nestane a tak se tvářím nenápadně. Dívka pak zaleze za roh a já ji následuji. Za rohem to bylo dost divoké, oba dva jsme máchli mečem a skočili s čepelemi pod krkem. ,,Swene?" řekne náhle. Zatvářím se nejistě, leč pořád ve střehu. ,,Lennio?!" |
| |
 | Pomalu se probouzím. Ležím na lesní půdě a do zad mě píchá jehličí. Ani jsem se nemohla pořádně vyspat na podušce. Útok rozzuřeného lesního medvěda přišel tak rychle. Kdo by to řekl, že se ani nezalekne ohně. Ani meč jsem nestihla vytáhnout. Ať už to zvíře rozzuřilo cokoliv, rozzuřilo ho to do nepříčetnosti. Jediné, co jsem stihla udělat, bylo sundat si jednu ze svých dlouhých rukavic, naběhnout si medvěda a dotknout se ho. Byla bych to vůbec nedělala. Představa, že mohu zabít pouhým dotykem se mi hnusí. Můj dar, moje prokletí. Taky jsem mu mohla uletět. Ale to bych zde nechala všechny své věci a to se mi taky nechtělo. Tak či onak, ten pitomec, co zemřel, mě hned zavalil. Váha jeho těla mě omráčila. Pamatuji si jen, jak se okolí kolem mě zamlžilo, až nakonec ztemnělo úplně. Zvednu hlavu a podívám se před sebe. Mrtvý medvěd na mě stále leží. Nedýchá. Spadl na mě tak nevinně, že to chvíli vypadá, jako kdybychom vedle sebe láskyplně spali v pevném objetí. Trochu ironické. Pořád mám ruku přitisknutou k jeho hřbetu. Spustím ji dolů a nechám ji dopadnout na lesní půdu. Prohlížím si svou obnaženou dlaň a říkám si, že je v ní tolik nevinnosti a přesto v sobě ukrývá smrt. Pouze rukavice ušité z té nejjemnější kůže dokáží toto mé prokletí zcela umlčet. Jsem na ně odkázaná. Jelikož na mě ale stále leží medvěd, nevidím, kam jsem rukavici předtím odhodila. Praskání ohně neslyším, ale soudě podle jemného kouře, který visí ve vzduchu, už táborák nejspíš jen lehce doutná a samotný plamen už vyhasl. Čekám. Několikrát se pokusím medvěda ze sebe shodit, ale co zmůže moje titěrné svalstvo? Pokouším se to i s křídly. Roztáhnu je a několikrát s nimi prudce zamávám, až se jehličí v okolí vzedme a odletí dobrý kus od mýtiny, kde jsem se utábořila. Zvedne se i vlna prachu, ale cítím, jak se medvědí tělo pohnulo. Užuž ho mám ze sebe, když v tom zaslechnu i přes pleskání křídel o těžký vzduch jakési těžké kroky. Nechám toho, křídla zatáhnu a medvěd mě opět zavalí. Zasténám bolestí, když se na mě celá jeho váha opět přesune. Zanedlouho slyším i hlasy. ,,Griffe, tohle vážně stojí za pohled," zaslechnu za sebou pobavený mužský hlas. Vzápětí uslyším další kroky a po chvíli poměrně veselý smích. ,,Vážně k popukání, Iridine. Co myslíš, je ještě ta dívka pořád naživu?" zeptá se druhý mužský hlas. ,,Ano, jsem naživu, ale tohle těžký prase převlečený za medvěda na mě leží a nejde dolů," ozvu se protivně. ,,Takže je naživu," řekne jeden z mužů a společně se svým druhem mi pomůžou medvěda ze mě sundat. Když vstanu a opráším se, poděkuji jim. ,,To nestálo za řeč, slečno. Co ale tak mladá dívka jako vy pohledává v těchto nebezpečných lesích?" zeptá se muž, který vypadá jako lovec a na zádech má pověšenou obrovskou kuši. Podle jeho vzhledu a podle vzhledu jeho druha soudím, že to nejsou pytláci ani zbojníci. Spíš opravdu jen lovci. ,,Jen se tak potuluji," zalžu, ale lovce neoklamu. Když mi pomohou sesbírat mé vybavení, jeden z nich prohlásí: ,,Jste - li tulačka, tak jste na to až moc dobře vybavená. Pěkný meč jen tak mimochodem." ,,Líbí se vám?" zeptám se ho. Muž se usměje. ,,Odkud jste?" ptám se dál. ,,Z Rudoskalí," odpoví jeden z lovců. ,,To je město? Vskutku by se mi hodilo se na chvíli ukrýt za městskými hradbami," poznamenám. ,,Tak pojďte s námi. Sice ještě dneska nemáme odloveno, ale když ten den s námi vydržíte, dovedeme vás tam," učiní mi nabídku a já s menším váháním souhlasím. Když mám vše sbaleno a rukavice opět nasazené, vydáváme se společně do hloubi lesa, ale Griff a Iridin, jak se ti dva jmenují, později usoudí, že nejsem zrovna moc tichá, takže tento den se jim nic nepodaří ulovit. Proto opouštíme les poněkud předčasně a míříme do města Rudoskalí. Tam se s lovci rozloučím a poté prozkoumám obsah svého měšce. S lítostí si uvědomím, že zásoba zlata v něm se povážlivě tenčí. Opět si budu muset najít někde práci a zase si něco přivydělat. Brzo vkročím do nejbližšího hostince, kde se hodlám ubytovat. Objednám se pití a sednu si ke stolu. Okolní společnost moc nepozoruji, ale později mě zaujme jeden vysoký muž s divokými rysy v obličeji. Já pozoruji jeho, ale on mě víc, proto mě jeho sledování začne brzy lézt na nervy a rozhodnu se provětrat na čerstvém vzduchu. Všimnu si ale, že mě muž z hostince pronásleduje. Neumím sice moc dobře bojovat, ale mohla bych ho dostat ze zálohy...překvapit ho. A pak mu položit pár otázek. Asi si moc věřím na někoho tak drsného, ale budiž. Mihnu se do úzké uličky a když se muž pustí za mnou, překvapí mě, že i on tasil meč. Tak či onak, oba vzápětí držíme své zbraně jeden druhému u krku, i když já s tím mám docela obtíž. Musím stát hodně na špičkách a dívat se válečníkovi do očí? Skoro nemožné. Pak ale rozpoznám v té jeho vousaté tváři známé oči a také známou tvář. No ovšem, Swen Norrad. Za dob, kdy jsem ještě bydlela v klášteře, se tento pobuda v našem městě několikrát zlil a nevím proč, ale městská garda ho vždycky přitáhla k nám. Nyní pozná i on mě, poté, co ho oslovím jménem. ,,Co tady děláš? Když jsem tě naposled viděla, ležel jsi v kaluži svých vlastních zvratků a zpíval jsi o zlatém moku a slepičí farmě..." zeptám se ho a čekám, co odpoví. Nejspíš si tuhle veselou událost pamatovat nebude. Právě proto se divím, že si pamatuje i mě. |
| |
| Cesta do Rudoskalí Když kráčíme po krátké vrstvě kamení které vede podél skály náhle se Oren znovu zastaví a cítí něco co už nevypadá moc dobře. I já jsem začal mít divný pocit. Když jsem se Orena zeptal oč tu jde jen mi odpověděl že nemá tušení ale že je to mnohem blíž. Tasil jsem svůj mohutný dvojruční meč (Yusaris) a postavil jsem se zády k Orenovi. Podíval jsem se na Theronna a ten stál z holí napřaženou před sebou a odříkával nějaká slova. Vlčice vrčela mnohem víc a víc a já jsem ucítil další ze zplozenců. Když jsem se otočil pohledem na Orena a z pět na Theronna viděl jsem jak z jeho těla kouká jaký si pařát. “ Theronné! “ Nezmohl se ani na slovo a když jsem se k němu rozeběhl jeho tělo odlétlo přese mne stranou a létlo směrem do propasti přímo do řeky. Poté se ze stínu vynořilo pár Shrieku (Křiklounů)  Napřáhnul jsem se mečem a jednomu jsem hned na to usekl hlavu. Ta se odkutálela stranou a jeho tělo spadlo do řeky. Oren začal pálit ze svého luku a já jsem ho kryl svým mečem. Z každé strany jich bylo jen pár ale naše výhoda byla v úzké soutěsce. Křiklouni museli útočit po jednom. Dalšímu křiklounovi jsem bodnul meč do hrudi a jeho tlama na které má mohutné drápy mi přejela přes zbroj. Vrazil jsem mu meč hlouběji do těla se slovy. “ Nic lepšího neumíš! „ Poté sem z mečem škubnul až jsem ho vytrhnul z jeho těla. Tělo se mu převážilo na stranu protože byl téměř na dvě půlky. Otočil jsem se na Orena a všiml jsem si že jeho vlčice se také činí. Další z křiklounů zmizel a ukázal se nade mnou přisátý na stěně skály. Máchnutím meče jsem nevědomky seknul křiklouna přes hlavu a druhého na kterého byl směřován výpad přes hrud. Ten z hora se svalil za mě a tan druhý padl přímo přede mě. Bránil tak v průchodu těm ostatním. “ Orene musíme vydržet. Už jich moc není.“ Křiknul jsem na Orena a přede mnou se ukázali další dva. |
| |
 | Probouzím se z lehkého spánku.. nacházím se v hostinci, ještě s ospalýma očima přejíždim přes elou místnost a prohlížím si všechny obyvatelé v ní... Hostincký prochází kolem a sklízí stůl hned vedle mně ... Mávnu na něj a řeknu "Jedno pivo prosim a kuře s chlebem k tomu ,Děkuji".. Hostincký odchází .. protáhuji si zkamenilá záda a zkontroluji si své vybavení... Luk mám... šípy také.... ¨ Hostinský mi nese pivo a kuře naráz.. konečně si dobiju zbývající energii... Pochvíli popíjení piva se zakloním a nahnilá židle se podlomí.. přiběhne hostinský a ptá se mě jestli mi něco neni.. a jestli si chchi sednout na jiné místo... říkám mu "o mě se nestarejte.. to spíše o támhle toho chlápka co vám vybírá dnešní plat!"..... Poté si sednu na jiné místo a dojídáám zbýlé kuře s chlebem.... a zapíjím pivem... |
| |
| Drzá a ještě mladá Ta mladá pijavice mě dál slovy provokovala, ale něco v mém malém mozku mi říkalo, že mi věří, nebo to aspoň předstírá. Ptá se mě co tu dělám, ale sakra jak ji mám odpovědět když to nevim ani já? Vlastně co jí je po tom? Jsme pořád v dost nepříjemné situaci oba dva s ocelovými klacky u krku. Ujišťoval jsem mladou útočnici, že nejsem zlej, ale v dnešních časech mi beztak nikdo neuvěří. Dívka mě opět požádala, abych jí pověděl, kde jsem se tu vzal. ,,Jak jsou ty škvrňata mladý, tak jsou drzí..no ale téhle bude tak sedmnáct nebo osmnáct, zato mě je...sakra, kolik že mi to vlastně je? Dvacet pět? " ptám se sám sebe, ale náhlá situace mě přinutí odpovědět. ,,Zatracený štěnice...couže? Co jsi povídala? Jo aha, tohle...no, co bych tu měl být. Zrovna teď jsem nakrknutý bezbranný muž, držíc mu meč pod krkem. Ale pokud chceš mermocí vědět, co tu dělám PŘESNĚ zač, tak to ti nepovím...a víš proč? Protože to sám nevím, přidal jsem se k nějaký podivný skupince, která přitahuje víc problému než hlava špalek... řeknu a příliš pozdě si uvědomím, že jsem plácnul pěknou hovadinu, při níž jsem jí vše prozradil. Chtěl bych se plácnout na čela, ale ruce jsou v pohotovosti a nohou to nepude. Řeknu vám ale, že mě vážně nebaví tady tak stát a čekat, dokud ta mladá a ještě k tomu drzá rozjímá nad mou odpovědí. Soudě ale podle jejího vnitřního smíchu jsem ji nejspíš pobavil. Začnu tedy jednat. Skloním meč a opřu si ho o rameno. ,,No snad nenastane nějaká změna...hehe." ptám se svého svědomí, ale to mi většinou neodpovídá. Proto se postavím opodál a řeknu: ,,Slepičí farmu jsem opravdu nikdy nechtěl....jen prasečí, s pěknými čuníky kteří by se pěkně roztahovali a koupali v bahně." Na tváři dívky se rozhostil pobavený úsměv a já čekám na odpověď...pokud mi ta červenovlasá můra vůbec nějakou dá. |
| |
| Rudoskalí Jak jste v Rudoskalí tak se to tu začalo hemžit podivíny. Jeden co vlezl do hostince v brnění vypadal na vojáka a poručil si objednávku. V tom k němu hostinský donesl pár korbelu a zase odběhl. Další mladý elf si poručil totéž a varoval hostinského kvůli zloději který je u jeho pultu. Hostinský odběhl si to sním vyřídit a vyhodil ho z hostince. V tu samou chvíli se kolem dalších dvou příchozích do hostince mihlo tělo onoho zloděje kterého hostinský vyhodil ze dveří. Ti dva (Arthadan, Sethos) vstoupili do hostince a našli si prázdné místo kam se mohli usadit. Podle všeho se znali jelikož mezi sebou prohazovali pár slov. Hostinský k nim došel a položil na stůl dva korbely piva. Hostinský:“ Nic jiného tu stejně teď neteče. Obchody jsou špatný co sou venku zplozenci ze sví díry. “ Jen tak dodá když pokládá pivo a znovu odejde. Oren a Marcus Theronn se snažil udržet kouzla pomocí svých sil a vyhledat ty jenž cítí Oren. Bohužel e mu to nepodařilo a z jeho těla se vynořil obrovský hák. Hák který mají křiklouni připevněný tak aby vypadali jako drápy. Theronnovo bezvládné tělo spadlo ze skály do řeky a vy jste vedli lítí boj s křiklouny. Díky tomu že jste k sobě stáli zády a mohli jste se tak lépe krýt se vám dařilo. Kosili jste jednoho křiklouna za druhým a již jich moc nezbývalo. Podařilo se vám je zahnat všechny z pět do nicoty odkud vzešli a po chvilce truchlení nad Theronnem jste mohli pokračovat dál do Rudoskalí. |
| |
| Za ta léta se Swen opravdu nezměnil. Kdykoliv ho vidím, je opilý. Ale to mu asi nezabrání v tom, aby ten svůj meč držel pořád pevně v rukou. Zajímalo by mě, kde si to ti seveřané kompenzují. Tak či onak, zlaté pravidlo potvrzuje, že opilý člověk nelže a prozradí věci, které by ve střízlivém stavu normálně neprozradil. Rozhodnu se toho využít ve svůj prospěch. Nejprve ale odbočím od tématu, abych v mladém seveřanovi neprobudila podezření...i když tihle chlápci bývají někdy podezíravý až moc. Jak ale znám Swena, moc rozumu nepobral. Je rozum je jeho meč a štěstí svaly. Já vím, zní to krkolomně. ,,Starý časy, že? Ale opravdu si tenkrát mluvil o slepičí farmě. Věř mi, umím lidem naslouchat, alespoň mě to v tom klášteře učili," poznamenám nenápadně. Swen pokrčí rameny. ,,Už bychom mohli dát ty čepele dolů, začíná mi to docela vadit...a neberu to jako zrovna přátelské gesto." řeknu. Swen cosi zamumlá o tom, že vůbec neznám zvyky jeho lidu. Pak ale na mě vyklopí otázku, která mě docela zaskočí. ,,A co tady děláš ty? Nemáš být v klášteře, lovit vožraly a starat se o raněné?" Jsem zvědavá, co mu řeknu, pomyslím si a začnu horečně přemýšlet. Kdybych mu tady a teď na místě ukázala svá křídla, jako jsem to udělala u Harolda, nevím, jak by reagoval. Nejspíš by proklínal sám sebe a sliboval, že už nebude nikdy pít. Budiž. A nebo ne, stačí že jsem utrpení způsobila už docela dost. ,,No...já...můj klášter se rozhodl posílat své učednice do světa, aby rozšiřovali náboženství v chudých vesnicích nebo městech. Samozřejmě i v těch bohatších městech." odpovím. Zní to věrohodně. Než ale stihne Swen zareagovat, dostanu se zpět k tomu, co tady dělá on a co on mi tak pěkně vyzradil. ,,A co ta skupinka lidí, ke které patříš? Jak jako přitahují problémy. Věř mi, problémy já umím řešit, můj řád mě k tomu vedl celý život," mrknu na Swena šibalsky. Neříkám, že bych chtěla řešit jejich problémy, ale nebylo by špatné se přidružit k nějaké skupince dobrodruhů. Určitě by z toho byl nějaký příplatek a jak jsem se už zmínila, zlato se v mém měšci povážlivě tenčí. Zkrátka a dobře, než mi mladý bojovník odpoví, pokud to vůbec udělá, zasunu meč zpět do pochvy a čekám. |
| |
| Zvědavé štěně Dostane se mi odpovědi, což je dobře. Prostě se to červenovlasý štěně zapojí snadno do rozhovoru, ale její otázky mě matou, tak jsem se zeptal a chvilku to vypadalo že nemá co říct. Pak začala žvanit něco tom, že je posílá jejich klášter nebo co. ,,Bla bla bla....hovno nadruhou." řeknu a odplivnu si. Chápu klášter ty pořád otravují s nějakou vírou, ale proč by proboha vyslali nějakou holku šířit jejich náboženství? Vždyť vypadá jako jeptiška! To se mi nějak nezdá. Ta pijavice se začala vyptávat na tu skupinku a já proklínám vlastní hubu, že jsem ji o ní řekl. ,,Říkám ti, že jsem chtěl prasečí farmu! Nějaký vypelichaný bestie jsou mi na nic." snažím se změnit téma, ale nějak to nezabírá. Lennia, jak se ta můra jmenovala, dala ruce v bok a začala si drze podupávat. ,,A co moje otázka?" zeptá se Lennia. ,,Ach tak...no sleduji je z jedné vesnice, kam přišla docela početná populace zplozenckejch chcípáčků, jenž bych zakopal do země jedinou ranou pěstí, ale bylo jich víc než jsem čekal, takže něco takového nepřipadalo v úvahu abych je zmáknul. Jednoduše řečeno ani jsem se nenadál a vesnice byla v pr...háji, pak jsem se zanedlouho proletěl v lodi a skončil bůh ví kde v nějakým černým lese s tou skupinou. Tím pádem jsem neměl na výběr a začal jsem cestovat s nimi. Proto tu jsem." pokrčím rameny, doufaje že mi ta klášterská holka uvěří, protože ji neříkám vše. Na druhou stranu ona taky ne. |
| |
| Na konci soutěsky Mel sem natazený šíp a chtěl sem Marcusovi trošku pomoct jenomže ten si nejen skoro se všemi poradil sám, ale byla to uzká soutěska a nemohl jsem riskovat že jej nedej bože trefím i když sem věděl, že taková šance s mými schopnostmi je skoro nulová. Pred Marcuse i za nej padla bezvládná těla křiklounů...K zemi ! zarval sem a vubec necekal esli na to Marcus zareaguje a uz sem nadlidskou rychlostí natahoval druhý a ten stejně jako první zasáhl jednoho z křiklounů, Marcus se stihl přikrčit, ale myslím, že i kdyby to neudělal ani jeden by jej nezasáhl. Nechtěl sem riskovat nějaké zranění, abych kvůli tomu nemusel odevzdat část své energie na jeho vyléčení, prostě jdu radši na jistotu. Marcus se prodral přes to křiklounovo tělo které mu bránilo v cestě.. snadno se vyškrábal nahoru a pak seskočil za tělo a my mohli pokračovat dál do Rudoskalí. O hodinu později Stáli sme před vysokou branou která nás měla dostat přímo do Rudoskalí, vzhlédli jsme vzhůru až k vrcholu dřevěné brány, pak se naše pohledy s Marcusem střetli, zahodili jsme pokrové výrazy a dali najevo svoji radost.. Tak sem se vydali dovnitř a když už jsme procházeli branou zaslechli sme silný hvizd který doprovázela slova stráže. Stůjte ! Slyšeli jsme jen jednoho ale vzápětí se jich kolem nás vyrojilo šest se svými meči namířenými proti nám. Nikdo netušil co se děje a všichni kolemjdoucí to pozorovali se vzrušením ve tvářích. Ten vlk dovnitř nesmí pane, musíme dbát na bezpečí lidí ! upozornil mě jjeden z nich, zřejmě velitel stráže. Mrkl sem na ELlar a ta nervózně přešlapovala na místě, přistoupil sem k veliteli blíž a rukou odklonil směr jeho meče aniž bych se pořezal a na konec čepele mu položil 2 zlaťáky Je to vlčice a je ochočená, neublížila by ani mouše. řekl jsem a čekal na jeho reakci. Vzal si ty dva zlatý a krátkým gestem odvolal své muže a ti se znovu vrátili na svá stanoviště. Tak jděte. odvětil velitel stráže a taky odešel. Pokračovali jsme dál až sme zahlédli na jednom domě ceduli s názvem hospody, která se bezpochyby nalézala v tom domě na kterém ta cedule vysela :) Koukl sem na Marcuse a ten ji už taky věnoval veškerou svou pozornost. V hostinci Otevřeli sme dveře vešli dovnitř, pár lidí se na nás podívalo, zřejmě byli maličko vyděšeni z přítomnosti Ellar v jejich hostinci který pravidelně každou noc navštěvovali, zřejmě někteří z nich viděli vlka v tak bezprostřední vzdálenosti poprvé v životě. Vůbec sem se nedivil jejich udiveným výrazům. Hned sme s Marcusem zasedli k prvnímu volnému stolu ve tmavém koutě nalevo od dveří, věděli sme oba že tu někde musí být ti šedí strážci, které sme stopovali, určitě byly také vysílení bojem a cestou a zavítali do nejbližšího pajzlu. Než sme se stihli vůbec rozhlédnout už u nás stál hostninský s menším odstupem od Ellar Tak co to bude ?. Džbán medoviny řekl Marcus a nějakou misku s vodou pro ni dodal sem a podíval se na Ellar. Hostinský jen přikývl a odešel zpátky se svým špinavým hadrem v ruce. Vidím to tak, že tu přespíme..musíme nabrat sil abychom byli připraveni jít znovu do boje a tentokrát už snad v hojnějším počtu. Marcus pronesl několik slov s jasným souhlasem a už k nám cupital hostinský, který se se svým objemným milanem snažil nikomu neublížit, na náš stůl bezohledně položil džbán medoviny dva krigly a vedle toho misku s vodou a už pelášil pryč obsluhovat další své zákazníky. Nalil sem si až k okraji, MArcus udělal totéž a pak sme si přitukli až malé množství medoviny zvlhčil povrch stolu. Jak sme dosáhli dna položili sme je na stůl a pořádně se rozhlédli po hostinci. |
| |
| Hospoda Sedím na svém místě u skupinky už dlouho a stále mi připadá, že sem přibývá víc a víc lidí. Moc se mi to nelíbí, protože většina "rádoby dobrodruhů" a "hrdinů" není moc nadšená z chodící kostry, která provozuje černou magii a ještě saje lidem duše pro vlastní přežití. Pochybuji, že by akceptovali fakt, že pomáhám šedým strážců. Prohlížím si osazenstvo našeho stolu, hlavně nově příchozího elfa, jehož jméno mi stále uniká. Všiml jsem si přicházejícího bojovníka, který nevypadal jako ta neschopná cházka od domobrany tohoto místa. Možná by mohl pomoci. Poté ten žoldák, tuším Swen, odešel od stolu. Všiml jsem si jeho zaujmutí, které způsobila žena sedící opodál. Nejprve mne to pobavilo, protože jsem byl přesvědčen, že mu velí mužství, ale pak mi došlo, že v tom bude něco víc. Rozhodl jsem se zjistit co. zašel jsem za hospodu a schoval se ve stínu. Nejsem sice v tomto stavu schopen bojovat, ale zase mne jen těžko odhalí. Došel jsem až k nim, když jsem si všiml, že na sebe "míří" mečem. Poposunul jsem se blíž a naslouchám rozhovoru. Takže staří známí., bleskne mi. Mněl bych počkat, než se ten konflikt rozřeší, protože nepotřebuji smrt toho žoldáka, který nám při poslední bitvě přišel vcelku v hod. Pak si však mou pozornost vyžádá skupinka, která vešla do hospody o něco později. Jeden měl při sobě ochočenou vlčici, což mne znepokojilo. Jestli mně zavětří, tak mně prozradí a to si teď nemůžu dovolit, jelikož ta žena vypadá v celku temperamentně a já mám zatím jiné starosti ohledně mé nové zbraně, kterou musím vyrobit. Chvíli čekám, co se bude dít a pak popojdu o krok vzad. Nerad špehuji, jsou z toho jen problémy, ale teď mi tento um, který mám díky svému plášti, přišel v hod. |
| |
| Po dopití toho džbánu , se poohlédnu po lokále, "Nově příchozící ? Další ?"a z velmi klidného místa se najednou stalo místo hučící šepotem.Během mého vnímání ostatních osob se zvedl Swen , a následoval nějakou dívku.Po chvíli je následoval i náš ,,přízračný kamarád" , který mě jistou dobu v hostinci pozoroval.Pak už byl chvíli klid. Klid protrhl zvuk klapajících drápů na tu prkennou podlahu, vstoupil vlk , někdo vypadající jako lovec a zřejmě bojovník, "Kdo to sakra je " potom co si ťukli medovinou , jsem ztratil podezření a opustil jsem hospodu , " Tak se podíváme copak to tu máme za osadu" , pochodoval jsem ulicemi , kde se všichni plašili jak zajíci lišky. Jak se tak rozhlížím , tak jsem si všiml , avšak obtížně našeho ,,přízračného kamaráda" opodál , sledoval Swena a tu dívku , "Sakra to jsou zvyky , mezi těmi lidmi " pousmál jsem se a šel radši dál. postupem času na mě lezla nervozita , když jsem koukl na obranu této osady , " Lepší obranu má i les , moc dobře to pro ty lidi nevypadá" Vyhledal jsem prvního obchodníka , Zdravím, obchodníku jak jdou obchody, asi dobře co ? , až po chvíli jsem si uvědomil co za stupiditu jsem vyslovil , a mírně jsem se dostal do rozpaků. Jenže šlo poznat že mě spíš viděl jako sluhu než jako zákazníka , tak se zmohl jen na Potřebuješ něco ? , avšak tónem že jsem mel chuť odejít.Vždyť jsem odolný vůči tomuhle , nenech se rozčílit , přeci víš jak to dopadá , Leonito vzchop se" polkl jsem a ukázal jsem na celkem kvalitní dýku a na krátký meč , ale zbrojí tam moc nebylo, i tak mi padla do oka jedna kožená : A dej mi ještě tuhle zbroj , ale né tamtu , tuhle ! ale obchodník si jen něco mumlal pod knírem , což bylo asi lepší po nákupu,jsem platil mými jedinými mincemi z projde kůží divoké zvěře.Nově vybaven jsem byl konečně schopen boje, Konečně lepší pocit , konečně nejsem ,,Bezbranný terč" kterýho by každej sejmul " |
| |
| Celou dobu se držím vzadu a sleduji okolí.Když dorazíme do Rudoskalí,všichni jdou do hospody.Já si ale porcházím vesnici.Po chvíli si všimnuu Swena,jenž sleduje jakousi ženu.Přikrčím a snažím se držet ve stínu.Chci vědět co má Swen za lubem a překvapivě.Oni se znají.Poslouchám jejich debatu a oni se znají.Vystoupím teda ze stínu.Zdravím.Poté se otočím na ženu a promluvím.Nevíte co se zde děje.Celá vesnice je na nohou a chystá se jakoby do bitvy. |
| |
| Sedím v hospodě a upíjím pivo,když v tu chvíli se rozrazí dveře a dovnitř vstoupí dva staří známí Marcus a Oren.Vypadá,to že si nás nevšimli.Když se usadí,vstanu a vykročím k nim.To vás nemohlo přijít víc.Nebo snad Orlais taky postihla Nákaza promluvím s úsměvem.Oba se na mě překvapeně podívaj.Marcusi,Orene.A s oběma se pozdravím.Poté se usadím u stlou a zvážním.Nevím,co se k vám doneslo,ale Duncan s Alistairem jsou mrtví.Já,Dagon a ještě jeden strážce jsme jediní přežili ze strážců Ostagar.Loghain se zmocnil moci a šedé strážce prohlásil za vyvrhele.Ale ted vy.Chystá se Orlais na válku?Pošle sem vojáky?A co ostatní? |
| |
| Poslouchám Swena a s každým jeho slovem si uvědomuji, že je opilý, až to do nebe volá o pomstu. Přesně jako za starých časů. Pamatuji si, jak se v takovémto podobném stavu potácel městem, najednou zakopl a spadl do městské studny. No, spadl, hnedka na začátku jámy se jeho mohutné tělo zaseklo a on tam chudák zůstal viset, než nás někdo poslal, abychom ho vytáhli. Ale táhněte si někoho tak mohutného. Pravda, je mladý a tlustý rozhodně není. Ovšem to jeho obrovské svalstvo taky není nejlehčí. Chvíli uvažuji o tom, co mi řekl. Opravdu bych se neměla přidružovat k nějaké skupince a už vůbec ne ke skupince, která se do problému přímo vrhá. Pokud bojují proti zlu, co by se stalo, kdyby přišli na to, že jsem poloviční anděl smrti? Rozhodně by mi nevěřili, že stojím na straně dobra. Takhle bych si přivydělal ještě víc starostí," pomyslím si a rozhodnu se. ,,Opravdu zajímavé, Swene. Ale proč tu vůbec stojíme? Pojďme, vrátíme se do hostince," nabídnu mu a chytnu ho za ruku. V tu chvíli se ale ze stínu vynoří postava. Je to muž a přátelsky nás zdraví. Nebo jen mě? To je fuk, pozdrav mu opětuji. ,,Jeden z tvých spolubojovníků?" syknu na Swena otázku. Swen pokývá souhlasně hlavou. Muž mi pak položí otázku. ,,On se tady někdo chystá na bitvu?" odpovím otázkou a rozhlédnu se okolo sebe. Za mnou nalitý Swen, přede mnou muž a kolem nás nikdo. Pusto prázdno. Opravdu dokonalé přípravy na bitvu. Možná jsem ale málo vnímavá a neprošla jsem si zbytek Rudoskalí. ,,Nevím, co se děje. Ale doufala jsem, že budu ve městě ve větším bezpečí než v divočině. Asi chyba lávky," poznamenám. Swen si škytne. ,,Se mnou jsi v bezpečí," prohlásí. ,,Toho se právě bojím. Radši pojďme konečně dovnitř," povzdychnu si a opět vstoupím do lokálu, následována Swenem a mužem, který se k nám venku přidružil. |
| |
| Konečně někdo "podobný" Když jsem zaujat rozhovorem Swena a té ženy, ucítím, jak mnou projde Asiran, který dělá asi to, co já. Zkrátka špehuje, avšak po chvíli se představí a zapojí se do rozhovoru, což já nehodlám. Stále naslouchám, když tu se ke mne dovalí pach smrti. Není to můj pach, ten má trošku jiný podtón a hlavně je výraznější a silnější. Je to ta žena. Nevím co je zač, ale vím, že si máme co povědět. Rozhodnu se tedy představit se. Strhnu své maskovací kouzlo a jdu přímo za nimi. Dojdu je rychlím krokem. " A tady si Swene, a kdo je tvá známá ?, prohodím a pohlédnu na ženu, přičemž mi zaplanou mé sytě tyrkysové oči. Určitě jí dojde, co toto gesto znamená. Myslím, že nepotrvá dlouho a dozví se i fakt, že jsem nemrtvý. Jsem však zvědav, jak tento fakt přijme. Chvíli čekám, co se bude dít. Pak mi však probleskne hlavou myšlenka. Já jsem jasný nemrtví, ale co je zač ona. Je tu moc možností, ale některé vylučuje už fakt, že má tělo jak má být. |
| |
| Všichni vzali útokem hospodu a netrvalo dlouho a z hospody se ozýval ryk jak kdyby se nechumelilo. Odešel jsem od hospody a šel si sednout na hradby. Pode mnou se hemžili vojáci stavějící z sutin, trámů a vůbec všeho možného co se dalo postrádat barikády. Město je dobře položené, s naší podporou jistě vydrží několik dní. Zásoby ve skladech jsou dostatečné... přemýšlím možná i na hlas. Začne mi pomalu docházet, že plánuju strategii na udržení tohoto bodu. Je to stejně sebevražda, zplozenci se nezastaví před ničím. Nikdy si nedají pokoj a zatím co naše řady budou slábnout, ty jejich budou sílit s každým naším padlým bojovníkem. Jak se to dá všechno ukončit? Jak navrátit zpátky přirozený běh? Sedím opřený o jeden sloup hradboví a v těchto myšlenkách podřímuju. |
| |
| Jeptiška, smrt a další otázky Trapné ticho, kde Lennia rozmýšlí odpověď a já čekám víc než jsem zvyklý se tu z ničeho nic objeví jeden drzoun z družiny. Arisran? Nebo Arostran? Jeden z nich to bude. ,,Kruci ty jména, už bych si je mohl konečně zapamatovat!" Poté se otočím na mladého drzouna a řeknu: ,,Je mi celkem jedno jestli tu bude bitva, ale kdyby jsem mohl a jako že nemám co, tak vsadím vše co mám, že dnes v noci se nudit nebudeme." usměji se. Jeptiška Lennia se rozhodla jít do hospody což není vůbec špatný nápad, asi v ní opravdu něco bude. Udělám tedy krok vpřed, ale málem to se mnou sekne. ,,Jujda já mám ale upito." Lennia a ten bojovník na mě civí a stojí tam, jak necky u půdy. Než však mohu něco říct a začnu větu "Ehm" ze stínu vyjde další mrtvola. ,,Sakra to tu člověk nemá trochu soukromí?!" Škyt řeknu a snažím se narovnat. A náhle jsem měl jsem žaludek jako na vodě. Rychle jsem proběhl kolem zombíka k nějakému bidlu a vyzvrátil všechno, co jsem si dnes večer dal. Poté se narovnám, aby jsem nejevil dojem hospodskýho vožrali a řeknu: ,,Ah tak...jasně, no je z jednoho kláštera. Vídal jsem při...no řekněme při trochu jiných příležitostech." odplivnu si. Ostatní se tedy vrátí do hospody, ale já se cestou stavím u jednoho soudku a ponořim do něj hlavu, aby jsem se trocho vzpamatoval. ,,Bože to je vedro. že se mi začíná vařit jazyk v hubě." Vyplivnu přebytečnou vodu a jdu do hospody. Uvnitř si sednu do rohu, kde byl nějaký parchant, kterého jsem chytnul pod krkem a vyhodil ho odtamtud. Kouknu do jeho skleničky a vyhodím ten sajrajt co pil. Zanedlouho připeláší hospodská dcera a snaží se mi nalít pivo, rychle dám ruku na pohár div jej nerozmáčknu. ,,Ne! Já dnes už nepiju." křiknu a holčiny kukadla na mě kukají, tváře se jí červenají a ústa vyslovují ohromující slova. Zanedlouho si přisedne Lennia, která vše viděla a ptá se mě jestli jsem v pořádku. ,,No ovšem, že jsem v pořádku! Jsem úplně v pohodě!" usměji se a vytáhnu z torny malou zahnutou dýku a začnu ostřit meč. Dnes se bude ještě hodit... |
| |
| V hospodě Rozhlížím se po hospodě držíc prázdný krígl, mávnu na hospodskýho a ten už nese další plný medoviny a odebírá nám ty naše prázdné, rozhodně sem nečekal na to až naprší a uschne a to nejen protože v tomhle období se s deštěm snad skoro vůbec nepočítá, ale měl sem nechutnou žízen. Nalil sem to do sebe, vnímal sem každý mililitr medoviny která mi stékala hrdlem, dávala mu najevo jak moc kvalitní je a nepatrně tupila mé smysly. Marcus taky dopil svou medovina a študuval jednu tvář za druhou jenomže to už k našemu stolu přistoupil nějaký muž, byl celkem vysoký a v tom šeru našeho rohu mu vůbec nebyl vidět do tváře. Byl sem za to šero rád jelikož mi nebylo vidět do tváře, čemuž také přispívalo mé kápě. Newm zda v tom měla prsty medovina jinak bych se nad tím zamyslel, asi to bylo tím že nerad mluvím s lidmi aniž bych jim neviděl do očí, ale natáhl jsem ruku k napůl vyhořelé svíčce, roztáhl jsem dlan a její plamen byl najednou až třikrát větší než předtím. Konečně mu bylo vidět do tváře a poznal sem v ní svého starého přítele Megnita, vyčítal sem si, že jsem jej nepoznal podle hlasu mě naštěstí krylo kápě takže mě nikdo nemohl poznat ani si mě zapamatovat. Hned na to jsem odtáhl ruku od svíce, její plamen se vrátil do původního stavu a toutéž rukou jsem se natáhl pro štokrle a přisunul jej pro Megnita. Ten nás ještě před tím pozdravil, jen tak mezi řečí mi nepatrným gestem poděkoval a usadil se k našemu stolu kam nám vylil vše co měl na srdci a co by rád věděl. MArcus ho s nadšením pozoroval a jakmile domluvil chopil jsem se slova.. Nevím co ti na to říct, nenalézám vhodná slova... Původně byli tři Marcus Theronn a trpaslík Namek a já na svého přátele narazil v lese nedaleko Orlais a i když nerad jelikož jsem vlk samotář nechal sem se přemluvit a přidal se k nim Megnit zhtuhl, bylo mi jasné, že si právě všiml toho, že tu nejsme čtyři a proto sem ukončil tu krátkou pauzu ticha a pokračoval sem ve svém krátkém popisu naší cesty abych jej více uvedl do děje Zplozenci.. Řekl jsem v krátkosti a otočil se na Marcuse kterém usem ještě nedal ani možnost promluvit..JDu zajistit nějaký pokoj k přespání, zatím tu na mě počkej a všecko Megnitovi vysvětli, za chvíli jsem zpět. Opatrně sem vstal usmál se na Megnita a šel směrem k výčepu kde se hostinský a jeho dcerka věnovali nalévání alkoholu. KDyž jsem vstával zrovna dovnitř vešla nějaká žena a za ní muž, prošel sem do hlavní uličky v hostinci kudy šla i ona a pak se zastavila, prošel jsem kolem ní a ucítil zní něco zvláštního. Zastavil jsem se jen tak pootočil hlavu podíval se na ni a pokračoval dál i ona se vydala do rohu zřejmě za svým milým, který to už poněkud přeháněl. Nechal sem to být tíše jsem hvizdl i přes tu hlučnou atmosféru co tu panovala, věděl jsem, že mě uslyší a taky že jo. Ellar vstala a rozeběhla se ke mě, nějaký muž sebou trhl a lekl se ale víc to neřešil protože mu to množství alkoholu v krvi nedovolilo. Doběhla ke mě a pokračovali jsme spolu bok po boku. Došel sem k hostinskému a snažil se být co nejvíce zdvořilí. Máte tu nějaký volný pokoj k přespání ? Dvě lůžka prosím. Hostniský se neochotně otočil a natáhl se projeden z mnoha klíčů které ještě vyseli na malých háčcích a čekali na svého majitele kterému otevřou dveře do světa odpočinku a některým i vášně. Podla jsem mu pár podle mě bezcených mincí s porovnáním mé únavy a ten je přijal a neodpustil si škrtounský úšklebek. Pokoj Ignoroval jsem ten pohled a už stoupal po rozvrzaných schodech vzhůru k pokoji a vytoužené posteli. Procházel sem chodbou kolem jednotlivých dveří. V prvních dvou bylo ticho, zjevně ještě nebyly nikým obsazeny a nebo jejich obyvatelé už vytuhli, usoudil sem logicky a pokračoval. Prošel jsem kolem dalších dvou na jedněch dveří bylo několik škrábanců, nelámal jsem si hlavu od čeho a ze druhých se ozýval neuvěřitelně hlučný ženský hlas, jehož prostřednictvím dávala najevo jak moc si užívá své pravděpodobně pánské společnosti, která ji jistě nebyla proti srsti, víc sem nad tím nepřemýšlel a šel jsem až skoro ke konci chodby, zastavili jsme se u předpředposledních dveří, použil jsem klíč a vešel jsem dovnitř. Oknem sem proudil svit úplňku který zdobil tmavou oblohu posázenou miliony hvězd. Stál jsem uprostřed nemalého celkem dost prostorného pokoje na každé straně jedna středně velká postel a u okna menší stůl na kterém byl dřevěný svícen ze kterého trčela jedna velká svíce ještě nezapálená. Nebyla tu toaleta ta se asi nalézala jen dole v hostinci. Hmm jak jednoduše řešené.. žasl jsem nad stroze vybaveným pokojem. Odloužil jsem si tornu k postole, Ellar hned vyskočila nahoru posadila se a opřela o čelo postele. Přešel jsem k oknu a zkontroloval okolní terén, snadno by se dalo dostat dolů jelikož pod oknem byla posazena menší stříška a nebo bych se z ní mohl dostat také na střechu vedlejšího domu jehož střecha nebyla tak daleko a stěna hostince a onoho domu tvořila podemnou úzkou a do noci ponořenou uličku. Bylo vidět že celá osada se ještě neponořila do svých snů, před hospodou vybuřovali nějací muži, sem tam proběhlo pár vojáků, a na to kolik bylo hodin bylo venku ještě dost lidí, né moc ani né liduprázdno. Mávl jsem rukou nad svíčkou a díky mé pyrokinezi vzplála aniž by proti tomu něco namítla. Opouštím hostinec Ellar jsem nechal v pokoji aby jsi konečně mohla nerušeně v klidu odpočinout a zbaven své torny i luku i toulce jen se svým tesákem a jeden a půl ručním mečem ukovaným samotnými elfy, který mi otec po své smrti zanechal jsem se vydal zase dolů do společnosti. Jdu ještě na vzduch a podívat se po okolí, sejdem se v pokoji a nezapomen zamknout!.. houkl jsem na Marcuse a hodil mu klíč. Jen kývl a dál se věnoval Megnitovi. Opustil sem hostinec a konečně se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Vytáhl jsem váček a z něj pár usušených bylinek, vyskytovali se jen na pár místech a jelikož je noc a město je podle mě zrádnější než les, nechal jsem je v ruce vzplát a jak jen jsem mohl inhaloval jsem kouř, který se uvolnoval z těch listů. Pomáhají totiž zvýšit bystrost i rychlost reflexů ale né na moc dlouhou dobu. Vyhořelé zbytky vysušené rostliny jsem pohodil na zem a vykročil do středu osady. Zahlédl jsem několik obchodů a rozsvícených oken ze kterých ven koukali malé děti a komentovali to dění kolem. To jsem zjistil jen díky odezírání. Kterému jsem se naučil při rituálu hraničářů ve kterém jsem obstál a byl přijat mezi ostatní. Postupoval jsem dál a čím více jsem se blížil ke středu osady tím více lidí sem míjel. Sem tam jsem zaslechl různé pazvuky a rozdávání povelů velitelů svým vojákům, kteří je bez námitek a ochotně plnili. Všichni se chystají, chystají se na možný boj..jen sem ještě nevěděl zda na zítřek či ještě dnešní noc. Najednou mě dvakrát oběhli nějaké dvě malé děti se smíchem a utíkali dál a hned za nimi matka, která v jednom kuse klela a snažila se je avšak marně chytit. Uprostřed osady plál obrovský ohneň který založili zdejší lidé a který sloužil k hromadnému zapalování pochodní se kterými utíkali kamsi pryč směrem k bráně, asi z nich tvořili světelnou stěnu která měla pomoci strážím odhalit pohyb nepřátel blížících se k hradbám. Nic víc k tu k vidění nebylo jen zmatek a lidi pobýhající sem a tam, otočil jsem to ale né zpět k hostinci nýbrž k vedlejší bráně, ven z vesnice do lesa, na jeho kraji sem se opřel o strom a vydechnul jako bych tím ze sebe otřepal veškerý ten chaos který se na mě přilepil ve vesnici. Posadil jsem se k jednomu stromu, bylo to příjemné, byl tu klid jen někdy sem doléhali hlasy z vesnice a pod sebou jsem měl načechranou půdu borovým jehličím. V klidu sem seděl a koncentroval svoji mysl. Byl jsem dobře ukryt a mlčky takže by mě mohl nalézt jen trpaslík se svým infračerveným viděním nebo někdo jiný ale pod podmínkou že by o mně zakopl. Pak sem zaslechl zaprasknutí větvičky a už v ruce svíral rukojeť meče a tiše vyčkával aniž bych o sobě dával jakkoli vědět.. |
| |
| Rudoskalí Když padl poslední z křiklounu které dorazil Oren kývl jsem mu na důkaz díku a porozhlédl se kolem. Na skalní stěně jsem zahlédl Theronnovu hůl. Jen jsem sklopil hlavu a pronesl stejné slova jako u Nameka. Poté jsem pohlédl na Orena a dal jsem najevo že je čas jít dál. Po nějaké době jsme se dostali do Rudoskalí. Menší brána do malé rybářské vesnice a v dálce se rozvíjela mohutná obrana Rudoskalského hradu. Jen tak jsme vstoupili do hostince a usadili jsme se u jednoho stolu v rohu ve tmě. Viděl jsem na všechny a to byla má výhoda. Oren objednal Medovinu a památku padlích jsme si přitukli. Dopil jsem pohár až do dna a položil ho z pět na stůl. Oren pronesl několik slov a já mu věnoval svou odpověď. “ Máš pravdu měli bychom najit ty co hledáme. Dřív než nás najde někdo jiný. A postel nebo klidně dřevěnou podlahu bych uvítal.“ Pousměju se a v tom samém okamžiku se k nám ke stolu dostane nějaký muž. Stejně jako Oren nic nevidím ale podle hlasu jsem poznal že jde o jednoho známého. Zvedl jsem se od stolu a podal Megnitovi ruku. “ rád vidím že jsi stále živ a zdráv příteli.“ Oren mu podal židli a když se Megnit posadil sednul jsem si taky a poslouchal co Megnit a Oren probrali. Jen jsem se díval do stolu a když domluvili tak jsem se do toho vložil já. “ O Loghainovi vím. Vypsal na nás odměnu.“ Vytáhnul jsem menší papír kde je Loghainova pečeť a vypsaná odměna na šedé strážce. Když jsem ho zase schoval pokračoval jsem. “ Loghain je zbabělec. Když si myslel že tohle všechny zabije tak se spletl. Postavíme se mu ale musíme mít co potřebujeme. Orlais armádu nepošle. Loghain je nepustí na území Fereldenu. Vedl přece proti Orlais válku. Jako jeden z velitelů šedých strážců jsem se snažil z pár muži dostat do Ostagaru. Dostal jsem se tam jen já a tři další. Dva zemřeli při cestě sem. Necháváte za sebou poněkud bordel, řekl bych. Musíme využít smlouvy které nám umožní sehnat Armádu. Taky potřebuji vědět kde je zbytek mužů co jsou s tebou.“ Mezi tím co jsem mluvil se Oren zvedl a šel najmout pokoj. Když se po chvíli vrátil hodil mi jen klíče a napomenul mě abych zamknul. Jen jsem se pousmál a vyčkával Megnitovu reakci. |
| |
| Dagon a pár dalších jsou támhle u stolu.Arisran někde venku a o zbytku nic nevím.To,že Orlais nikoho nepošle je špatná zpráva.A říkáš,že Namek s Theronnem jsou mrtví?To znamená,že ve Fereldenu je jen pět strážců.Přijímání musí co nejdříve proběhnout. Když Marcus pronese,že za necháváme bordel se pousměji.Tak bordel jo?Ono lítat v lodce,jenž drží drak a bourat s ní neí zábava.Tot cesta z Lotheringu.Jiank smlouvy a chceme na naši stranu získat i Arla Eamona a Qunarijce..Přídáte se doufám.Vypadá to na zábavu. |
| |
| Rudoskalí V Urdoskalí se schyluje k noci a já stále sedím v hostinci a naslouchám Megnitovím slovům. Jen se ohlédnu když se otevřou dveře a dovnitř vejde nějaká žena (Anastazie). Nevěnuji tomu příliš pozornosti a proto se dál věnuji Megnitovi. Když se zmínil o tom že je tu jen pět strážců jen se pousměju a pohlédnu ke stolu kam ukázal. Poté pronesl jen něco o rituálu přijímání. To mě poněkud zarazilo a kord to jak řekl že létali v loďce a narazili na strom. To musí být ta na kterou jsme narazili u tábora. Jen jsem se na chvilku zamyslel a po chvilce jsem pronesl pár slov. “ Přijímání musí proběhnout jen tehdy. Pokud sním budou souhlasit ostatní. Což jak si myslím asi souhlasí. Teď si ale proti sobě nesmíme nikoho poštvat. Nesmíme verbovat pokud je nás tak málo. Rozzlobíme šlechtu nebo se to někomu nebude líbit a co pak?.... Ale podle všeho co se tu děje jsou zde slibní adepti. Nuže přesedneme si ne.“ Dořeknu poslední větu a pousměju se. Zvednu se i z korbelem medoviny a ukážu na hostinského aby donesl dalších pár korbelů támhle ke stolu kde sedí ostatní. Jen co jsem došel ke stolu tak jsem se přivítal z Đagonem kterého jsem znal už z šedé tvrze co je v Orlais. Přivítal jsem se, ze všemi a představil jsem se. Posadil jsem se u jejich stolu a za chvíli hostinský donesl co jsem objednal. “ Zdravím Đagone. Vy ostatní mě asi neznáte. Já jsem Marcus, velitel Šedých Strážců z Orlais. Ještě je tu můj dobrý přítel Oren ale ten je teď někde venku. Pití je na mě ale moc to nepřehánějte. Budeme potřebovat vaší pomoc. Do rána se rozmyslete zda uděláte to oč vás jistě už žádali. Teď mě omluvte půjdu trošičku na vzduch.“ Postavím se a vyjdu ven. Dojdu do kaple a zajdu za mužem co je oděn jako šlechtic. Když jsem u něho na dosah natáhnuté paže spustím. “ zdravím tě pane. Já jsem Marcus, řekni prosím co se tady děje? Ve vesnici to vypadá poněkud bídně.“ Vyčkávám co mi šlechtic odpoví. |
| |
| Rudoskalí Na otázku kterou mi dal Swen jsem jen pokrčil rameny. Neboť po chvilce zmizel někam ven. Poté jsem zahlédl jak se ve dveřích ukázali dva muži z vlkem. Také jsem tomu nevěnoval moc pozornosti až do doby než se k nim přidal Megnit. Chvílí jsem je sledoval ale nic jsem neslyšel. Jeden se po chvilce zvedl a odešel. Za chvíli se ale znovu ukázal a hodil něco tomu druhému. Když se po nějaké době ukázal i z Megnitem u stolu poznal jsem že se jedná o velitele z Orlais. Povstal jsem a podal jsem Marcusovi ruku na pozdrav. Když jsem ho pozdravil znovu jsem si sedl a on také. Něco málo pronesl a já jsem jen naslouchal. Když se zvedl a odcházel jen jsem na něho kývl a se slovy jsem ho doprovodil ke dveřím. “ Marcusi, měl bys zajit za mužem co to tu má nestarost. Nejspíš bude v kapli… promluv si sním.“ Pověděl jsem Marcusovi co jsem chtěl a ten jen přikývl a odešel. Znovu jsem došel ke stolu a pozvedl číši se slovy. “ Na naše padlé, a na staré přátelé.“ Dopil jsem pohár až do dna a odebral jsem se projit někam ven. |
| |
| Porcházím se tedy dále po vesnici,až se dostanu ke kapli.Zde se setkám s vysokým mužem s obouručním mečem a muže,jehož bych nazval Ben-Hassrath.Muž s obouruční zbraní se ptá druhého muže,co se tady děje.Hm,stejně jde o Nákazau,Arcidémon se probral,ve Fereldenu jsou tři lidi,jenž to můžou zastavit a osttaní vojáci se ožíraj v hospodě. vztekle zavrčím a pak se podívám na velitele.Zabezpečete vesnici.Lotthering je zničený a zplozenci budou pokračovat tímto směrem. |
| |
 | Po dokončení rychlého rituálu, obětování života obyčejného zvířete, si očistím obětní dýku a připravým se na hledat cestu, do nějakého hostince. Dnes spát v divočině by nebyl moc dobrý nápad, ve vzduchu se vznáší smrt.... Snažím se jít opatrně aby mě nikdo neslyšel a zároveň natahuji své smysli jestli neucítim zivot někoho jiného než všech těch zvířat kolem.... Najednou šlápnu na suchou větvičku která podemnou praskne a pocit života který cítím už déle je obrovský ale zároveň nějak známý jako bych ho znala... Jakoby podobý mému... Popis postavy vysoká elfka, s trochu tmavší kůží, havranímy vlasy, a s očima černýma jako noc. koženou vestou a tmavém cestovním plášti s hlubokou kápí na sobě a onixovou holí pokrytou temnými runami smrti a rozkladu v ruce. A za pasem krásně vytepaná obětní dýka s umělecky vyřezávanou rukojetí z ebenu. |
| |
| Na kraji lesa Předemnou se zjevila jakási matná silueta, stále jsem v ruce třímal rukojet svého meče, který jsem pomaloučku a tiše napů vytáhl z pochvy a byl připraven pohotově odrazit jakýkoli výpad svého protivníka. Ta osoba mne nemohla cítit jelikož vánek vál od ní ke mě a právěže já cítil onu osobu až moc dobře. Byla cítit vůně borovicového jehličí se smrkovým, nebyla to vůně lesa, ve kterém jsem se právě nalézal, nýbrž vůně té neznámé osoby předemnou. Zamžoural sem očima a vyostřili se mi křivky postavy mého možného protivníka. Nebyl jsem překvapen když sem zjistil že je to žena a ještě k tomu elfka, jelikož tuhle vůni nepoužívá nikdo jiný než elfové. I když mě vyrušila z mého klidu dokázal jsem se během několika dalších okamžiků soustředit jen a pouze na jediný cíl. Za použití telepatie jsem se pokusil vniknout do její mysli, věděl jsem, že o mém pokusu už jistě ví, normální člověk by to jistě nepoznal ale elf to vždy nějak vicítí. Prolomil jsem její zábrany a pronikl dovnitř. NEdokázal bych ji se svými dosavadními zkušennostmi ještě ovládnout ale kdyby došlo k rozhovoru mohl bych ovlivnit její úsudek nebo ji k něčemu přesvědčit tak, že bych ji vtloukl nějakou myšlenku do hlavy, ale to sem okamžitě zamítl hned poté co jsem projel pár jejich vzpomínek. Vždyť to je.. NEdokončil sem ani svoji vlastní myšlenku, rychle se stáhl z její mysli a prudce uhl nalevo a hned potom se na místě kde jsem se opíral o strom zarazil do kůry toho stromu okovaný konec jakési hole. Už si ji vracela k tělu a zřejmě se chystala k dalšímu tentokrát snad bohužel přesnější ráně. Aeen !!! vykřikl sem až se vyplašila okolní zvěř a vzhůru k černé obloze zřejmě podle šumu křídel vzlétlo i několik ptáků. Zarazila svůj úmysl zpacifikovat mě a i když sem ji neviděl do tváře bylo jisté že sem jí tím určitě vyčaroval úsměv na tváři bez ohledu na to co se právě událo. Orene.. Řekla tiše a pak jsem jen zaslechl tlumené padnutí hole na jehličí a větvičky co byly na zemi před tím než na mě "skočila" a obejmula mě. Orene.. konečně, konečně jsem tě znovu našla! V tu chvíli jsem si vzpoměl na ten den kdy jsme se spolu vydali hledat pomoc a přepadla nás skupina barbarů, byly jsme ještě mladí a nedokázali jsme se jim ubránit a oni nás rozdělili a pronásledovali dlouhé dny.. A ted, ted sme zase spolu. Zahřálo mě to u srdce.. Už nás nikdy nic nerozdělí sestřičko.. pomyslel jsem si a pomalu se zvedl i s ní na nohy a podal jí její hůl. ANo ja jsem člověk a ona elfka nikdo neví jak je to možné že z nás nebyli půl elfové jelikož náš otec byl člověk a matka elfka, ale to ted nebylo podstatné. Pojd musíme do Rudoskalí a určitě mi pak povíš jak si přežívala několik posledních let od toho co nás rozdělili Vyšli jsme spolu směrem k té osadě. Cestou jsme prohodili několik slov. Dokonce se zmínila že tušila že jsem to já a proto mi začalo vrtat hlavou nač použila ten úder, ale asi tím jen chtěl omráčit svého soupeře protože nechtěla riskovat že by se ji mohl někdo zmocnit a nebo jí jakkoli číst myšlenky a tak se tomu pokusila předejít. No hlavně že se nikomu nic nestalo to bylo v tu chvíli to nejdůležitější. Tentokrát jsem i s Aeen prošel kolem stráží bez jakýchkoli komplikací. Udiveně koukala po okolí a sledovala dění ve vesnici. Cchystají se tu na příliv zplozenců kteří mají zřejmě brzy dorazit. SEznámil jsem ji s naší situací a pokračovali jsme dál k našemu hostninci kde byl Marcus, Megnit i ostatní šedí strážci. Už sem viděl ten dům ale taky sem zahlídl MArcuse jak tam něco řeší s nějakým mužem. Zrovna domluvil a otočil se k nám, viděl že kráčíme směrem k té krčmě a tak mi hodil klíček a než se zpátky otočil k tomu muži ještě si zkoumavě prohlídl Aeen ale bohužel ji asi neviděl do obličeje jelikož měla přes hlavu kápí, leda by to byl trpaslík s infra viděním převlečený za Marcuse, ale to sem hned vyloučil a jen sem se tomu v duchu zasmál. NEž sme znovu vešli dovnitř pořádně jsem se podíval na tu ceduli co vysela nade dveřmi, bylo tam cosi napsaného ozdobným písmem vypadalo to jako název tohodle podniku kam chodí upíjet svůj žal spousta zkrachovalých existencí.. Krčma u sedmi švábů NAsadil jsem si své kápě, vešli jsme dovnitř a jen sem mávl na Megnita který tam opodál popíjel s ostatníma a znovu jsem vyrazil ke svému stolu který byl stále volný, jen cestou jsem musel nohou odstrčit jakéhosi pobudu co mluvil z hladu a přitom všecko utratil za chlast a takhle se ztřískal, aniž by byl schopen čehokoliv než jen v té své hubě přežvatlávat několik slov stále dokola. Uvolnil sem tak cestu Aeen a ta se usadila a já hned naproti ní. Dáš si něco k pití nebo k jídlu Aeen ? |
| |
| Dívám se po okolí jestli náhodou někoho nezahlédnu, ale najednou jakoby neco bylo v mé hlavě začalo se mi to prohrabovat vzpomínkamy když jsem instinktivně holí načrtla v úderu temnou runu a udeřila holí tam kde jsem cítila světlo toho života nejsilněji. Hned mě ten nepříjemný pocit nějaké přítomnosti v hlavě opustil a z místa do kterého jsem udeřila se na poslední chvíli odkutálí muž aby se vyhnul mé raně a na stromě kde se zarazila má hůl se hned začaly rožšiřovat uhnívající žilky rožšiřující se aby strávili celý strom. V dalším okamžiku jsem už vytvořila novou runu a dala jsem do ní ještě více své moci připravená zabít svého nepřítele. Když v tom ten muž vykřikne mé jméno... Zarazím se kdyz v tom poznám na koho sem to útočila, koho jsem to tak známého cítila život... mého bratra. Ordene... řeknu a samím překvapením upustím hůl a vrhnu se mu do obětí. Orene.. konečně, konečně jsem tě znovu našla jak jsme se museli rozdělit aby nás nenašli a pak na tak dlouhé roky v odloučení v kterých se toho tolik stalo.... Po chvilce mi podá hůl. Ach ano bratře měli bychom vyjít dnes v noci tady není bezpečno v nějakém hostinci ti všechno povyprávím a štastná že jsem konečně našla svého ztraceného bratra se s ním vydám do Rudoskalí a cestou s ním prohodím pár slov. Kdyz sme dosly do vesnice bylo podivné že nás nikdo nezastavil kdyz sme prosli kolem stráží které byly po zuby ozbrojení a ostražití. Bylo vidět že i vesnicani se připravují jak nejlépe umí. A pak konecne dojdeme do hostince U sedmi švábů. Když vcházím tak cítím takový divný pocit smrti nijak naléhavý ani nebezpečný takový jsem cítila jen málokdy pouze u pár přátel mého mistra... a tak jdu dál Oren mi vyklidí cestu od nějakyho vožralu abych mohla projít na což mu poděkuji a sednu si na židli. Ano korbel piva a neco k jídlu máme před sebou dlouhou noc usměju se na něj a začnu mu povídat o těch dlouhejch letech co jsme byly odloučení... jak mě našel jeden otrokář ten mě prodal šlechtici kterému jsem naštěstí byla spíše ztracenou dcerou nežli otrokyní a vyučoval umění temných run využívat i jiných smyslů nežli pěti základních. jak nakonec zemřel a předal mi svou hůl jeho mistrovské dílo. A tak sem Ordenovi vyprávěla svůj přívěh. Bylo už pozdě v noci a máme už trochu popito a jídlo je už dávno pryč když jsem dopověděla konec svého příběhu. To je můj přiběh a co se stalo tobě bratře vyděla jsem že se tady z někým zdravíš to jsou tví přátelé? |
| |
| Při návratu zpět do lokálu hostince se k nám připojil další muž, nejspíš také člen Swenovy jednotky. A opravdu, když oslovil mladého seveřana jménem, hned to bylo jasné. Ovšem na tomto muži bylo cosi zvláštního. V jeho přítomnosti jsem se cítila velmi zvláštně, ale rozhodně ne tak, abych se cítila nepříjemně. Naopak, připadala jsem si, jako kdybych po letech narazila na někoho, koho znám už dlouho, ačkoliv jsem tohoto muže viděla prvně v životě. |
| |
 | Sedím v krčmě a dívám se po ostatních. Ráda totiž pozoruju lidi. Všichni pijí. Já mám víno. Najednou si přisedne nějaký člověk. Nejspíš velitel naší jednotky. Hm...na účet podniku...tak to se mi začíná líbit...MOc toho neřekl...nejspíš je nemluvný...doufám, že takový nejsou všichni. Nedaleko mě si sednou Aeen s Orenem. Vypadají jako by byli bratr a sestra co se dlouho neviděli...jo...budou to oni. Najednou mám jakousi vidinu. Vzduchem sviští hůl vyřezávaná magickými znaky. Jsou velice krásné. Zabodne se do stromu. Kousek dál vstává muž. Něco řeknou, ale já jen vidím jak hýbou rty. Pak se obejmou. Vidina se rozplyne stejně tak dobře jako začala. Jdu za nimi. Ahoj, nevíte náhodou co přesně na nás půjde? Já to tady moc neznám...jsem nová. pohled mi sklouzne na Aeeninu hůl. Pěkná hůl...Hele, mohu si přisednout? Nikoho tu neznám.usměju se. Jo...pardon, nepředstavila jsem se. Jsem Anastázie. Anastázie Halová. Jsem kouzelník...doufám, že tu budu něco platná. řeknu. Pokud jim to nebude vadit, přisednu si. |
| |
| Krčma u sedmi švábů Hmm opravdu zajímavý příběh tě přivedl až ke mě, to já nebyl "synem" žádného šlechtice, ale matky přírody a stále jsem. KDyž nás rozdělili ten barbar mě pronásledoval ještě dobré dva dny, byl vytrvalý ale pak mu začali docházet síli a toho sem hned tu noc využil, zřejmě dostal hlad a tak si udělal ohen a chytl nějaké zvíře či co. Stále jsem u sebe měl ten otcův tesák a tak jsem se vydal k jeho táboru a tam na něj lstivě zaútočil zezadu bodl jsem jej do boku a místo toho aby se složil vstal a vrhl se na mě, bojavali sme jen krátce, on mě okrádal o kyslík, kterého se mi pod jeho rukama nedostávalo a já mu marně bušil do toho tesáku který měl stále zapíchnutý v boku, když už jsem to chtěl vzdát nějaké zvíře nebo někdo ho napadl a já se konečně mohl zhluboka nadechnout, když sem se podíval vedle sebe barbar nehnutě ležel u ohně a na mě koukala celá smečka vlků, jedna z nich vlčice zůstala se mnou a ostatní se vydali svojí cestou, chránila mě a pomocí telepatie se mnou mluvila a učila mě novým věcem, od té chvíle jsem věděl čím chci být a pak sme je konečně našli, hraničáře. Přívítali nás mezi sebe a já se během dvou let stal jedním z nejlepších hraničářů co se týče fyzické i psychické síly. Mezitím má vlčice umřela při porodu, narodila se jí Ellar a ještě jeden vlk Enak, který při vpádu stkřetů do našeho lesa mi zachránil život a sám odevzdal ten svůj.. Bylo jich tolik že jsme neměli šanci se ubránit a spousta z nás se bud skryla a nebo převtělila a utekla. A pak jsem i s Ellar v lese u Orlais narazil na svého starého známého Marcuse, se kterým byl ještě trpaslík Namek a kouzelník THeronn oba bohužel padli v boji na cestě sem do Rudoskalí a zustal jsem jen já a MArcus oba jsme šedými strážci a někteří z těhle ukázal jsem na stůl u kterého seděl Megnit a ostatní bojovníci Jsou také strážci, znám jen jednoho z nich ostatní vidím poprvé Dokončil jsem celý svůj příběh a odpověděl na Aeeninu otázku, pak k nám přistoupila nějaká žena, viděl sem ji jak nás už předtím sledovala a nevypadala jako někdo se špatnými úmysly, když zakončila svoji řeč tak jsem jen kývl a pohledem zamířil k místu na kterém předtím seděl megnit. Zjevně to pochopila a usadila se k nám. Já jsem Oren a tohle je má sestra Aeen Představil jsem jí nás oba heh..očividně se sem žene nákaza v podobě hromady zplozenců, nevím kdy přesně zaútočí ale snad se na to ještě stihnem alespoň pořádně vyspat, ty jsi také šedým strážcem nebo jen obyčejná kouzelnice ? zeptám se a s tázavým pohledem čekám na její odpověd. |
| |
| Rudoskalí Když se Marcus ukáže u velitele stráží a optá se ho oč tu jde, tak se na něho jen natočí pohledem a se slovy spustí. Bann Teagan:“ Mé jméno je Bann Teagan vedu zde obranu vesnice proti zlu které se téměř každou noc žene z hradu ven. Dnešní noc se ale zdá, že bude klid. Zatím nikdo ze špehů a zvědů nepodal žádné hlášení a stále žiji. Je to pro nás těžká doba pane Marcusi…Říkáš že Lothering padl? To je zlé a zplozenci. Ještě to tak. Stačíme se jen tak, tak ubránit nemrtvím bytostem co vycházejí z hradu ven ale proti zplozencům….A vojáci mají právo na jeden den odpočinku. Nevím kdo jsi pane ale podle vzhledu vypadáš na Qunarijce… Tady se konají přípravy na obranu jak jen můžeme ale už nemáme z čeho dělat. Museli jsme strhnout už i jeden dům abychom mohli udělat pár zátaras a pastí. Zítra moudřejší večera dneska v noci bude klid. Měsíc nesvítí na obloze a to je jejich nevýhoda pane. Oni útočí jen když jde vidět měsíc. Jako by jim to dodávalo sílu nebo co. Ted mě omluvte musím se jit věnovat dalším věcem. Ale pokud tu jsou šedí strážci. Rád bych, až si odpočinou, je požádal o pomoc.“ Dořekne a odejde z pět do kaple kde utěšuje ženy i děti a pomáhá se starat o zraněné… Mezitím se v hostinci nic moc neděje. Domobrana se ožírá a osamělé slečny a panny se potloukají kolem volných vojáků a obyčejných mužů. Noc je dnes temná a proto to vypadá na pořádný klid. Klid před bouří je ale vždy to nejhorší. Zítra čeká zřejmě všechny mnoho práce. Někdo by měl ale podat zprávu strážcům aby se zkusilo zjistit oč tu jde. Podle všeho se ale nejedná o nákazu. |
| |
| Rudoskalí Jen co jsem začal mluvit z mužem který velí vojsku a domobraně se ukáže další muž. Urostlí Qunarijec a pustí se taky do řeči. Jen si ho prohlédnu a přejedu ho pohledem. Podívám se z pět na muže co se představil jako Teagan. Jen co domluví se na něho podívám a podívám se na oblohu. Poté se pousměju a položím si ruce na prsa. “ Z jedním ze šedých strážců jsi právě mluvil pane. Ale vše necháme na ráno. Ráno moudřejší večera.“ Dořeknu a ukloním se jelikož je to lord. Poté se natočím na Qunarijce a pronesu pár slov. “ A ty Qunari. Pokud jde o ty zplozence z Lotheringu. Neměj obavy… za jejich z likvidování vděčíme dvěma šedým strážcům co kvůli tomu položili život.“ Mírně se ukloním a odejdu pryč. Otočím se pohledem abych si prohlédl stržený dům a jen zavrtím hlavou. Zrovna jsem odcházel od muže se kterým jsem domluvil a šel kus ode mne Oren a ještě někdo v kápi. Hodil jsem mu klíče neboť jeho kroky směřovali do hostince. Jen jsem se pousmál a podíval jsem se znovu na oblohu. Obloha byla celá pokrytá hustými mraky ze kterých začalo kapat. Zavřel jsem oči a nechal se chladit studenými kapkami deště. |
| |
| Rudoskalí - město Po mém výletě , jsem ještě prozkoumal město .ale všichni měli moc práce že ani elf nebyl nápadný.Zády mi projela jemně zima , když jsem si uvědomil že to bude celkem velká bitva než na co jsem zvyklí.Snad to nebude tak že se leknu a chytnu jednu zprava a další zleva a lehnu si, pousměji se a pokračuji v cestě za krásami v Rudoskalí. Potkám mnoho divných ,,lidí" a všichni se potulují kolem hostince.Opět si všimnu ,,Vlčáka" , ale nyní je s někým úplně jiným, se zakápovanou osobou.Jéje ten to ale střídá, zakroutím hlavou a rozhlédnu se , zpozoruji i někoho z rodu urostlých a vysokých lidí s nahnědlou barvou kůže. Rudoskalí - vedlejší lesík To už byla nějakou chvíli tma , takže jsem konečně neměl omezené vidění.Vyšel jsem mimo město a minul strom co ještě odpoledne byl zdraví a teď už byl uhnilí.Jak tak procházím lesíkem , tak trápím oči abych našel něco co si ulovím , protože být mezi lidmi není pro mě nic lákavého.Konečně volnost a žádné omezení čtyř stěn, i kdy ti někteří lidé nejsou špatní já jsem přece Dál , nejsem zvyklej na omezení a teď si dáme něco k snědku ne.A tak jsem spatřil konečně prasátko jak má být, mělo to za sebou rychle a už se tak peklo.Ale jak si žádá bezpečnost vylezl jsem si na strom abych měl výhled na večeři i na eventuální nebezpečí ze všech stran. Ve víru klidu a mé nejlepší přítelkyně přírody jsem odpočíval, když v tom zvuk kroků zřejmě jedné osoby či kreatury.Sakra společnost, zamrazilo mě to když se to blížilo k ohni jak včela na sladký květ.Když ,,To" se doplížilo k ohni , vypadalo to jak pekelná stvůra ale zřejmě jen samotná , asi průzkumník , Že by zplozenec? , pomalu jsem se zhoupl z větve a skočil mu za záda , proběhl krátký boj , jelikož sem měl výhodu překvapení zvěd se zmohl sotva na jedno seknutí a pak padl.A teď rychle pryč , možná nás někdo zaslechl!.Dýkou jsem zbavil zvěda hlavy hodil jsem přes něj deku co jsem měl ve vaku a cupital jsem pryč a za mými přáteli s jeho hlavou v podpaží. Rudoskalí - Hostinec Naběhl jsem do hostince jak kdyby venku hořelo a švihl jsem deku s hlavou na stul, kde bylo tehdy mé místo.Přátelé tohle běhalo kolem tohoto místa a nenechalo mě to se ani najíst. Řekl bych že do poledne sem dorazí... |
| |
| Rudoskalí Došla jsi do Rudoskalí ale nikde nic nebylo mohla jsi vidět jen pár stráží co usínají na stráži a jen pár ožralích vesničanů. Pokračovala jsi dál až do hostince kde sis chtěla odpočinout. Cestou sis všimla muže který postává u jednoho z domů. Všimla sis že není schovaný před deštěm a že jen stojí a nechává aby kapky padali na jeho tvář. Když jsi se snažila z jednoho muže dostat pár vět jen se před tebou uklonil chopil se za břicho a vyzvrátil obsah svého žaludku. Poblil se přímo před tebou a když skončil podíval se na tebe a jen se pousmál aniž by cokoli řekl. Pokračovala jsi dál do hostince kde sis objednala pokoj. Všichni z hostince už téměř spali a dokonce i výčepní se válel na své podlaze na mohutné kožešině. Sebrala si jen klíč který vysel na stěně a odebrala jsi se do pokoje. Kde jsi přespala a doufala že tu nějací šedí strážci budou. Ráno Ráno vás probudí sluneční paprsky které se snaží prodrat skrze dešťové mraky. Kapky které padají jsou o něco rychlejší jak ty včera v noci. Dopadají na okna a ťukání vás také dokázalo zbudit. Když jste se podívali z okna mohli jste si všimnout několika stráží, vesničanů a farmářů jak se snaží udělat několik bezpečnostních opatření a opevnění. Rozhodli jste se že navštívíte Teagana a prmluvíte si sním. Po dokončení y jste mohli pomoct z opevněním. |
| |
| Rudoskalí Když doběhl Leonito z hlavou nějakého tvora do hostince a hodil ji na stůl hned mě přešla chuť k jídlu. Podíval jsem se na něho a se slovy jsem se sebral a odešel si lehnout do svého pokoje. “ Nemáš opouštět tábor bud rád že tě to nezabilo. I když je to jen obyčejný zloděj. To je ten muž kterého jsme míjeli na mostě v Lotheringu. Děláš příliš ukvapené závěry a proto si jdu lehnout. Dobrou noc pánové.“ Dořekl jsem a udělal jsem tak jak jsem řekl. Odebral jsem se do svého pokoje kde jsem si lehnul abych se mohl vyspat…. Ráno mě zbudilo jenom pár kapek dopadajících na mé okno. Když jsem se postavil k oknu viděl jsem jenom pár pobíhajících vesničanů jak se snaží postavit opevnění. Pousmál jsem se a šel jsem si dát koupel a převléknout se. |
| |
| Přistoupím k muži,jež mluvil s Bannem.Šedí strážci?Ale v Lotehringu nikdo z nás nezahynul.Sice jsem utíkali,ale ne umírali.Tohle m řeknu.Muž na mě překvapeně pohlédne.Předtsvaím se tedy.Arisran jeden ze tří Fereldenských strážcůa podám mu ruku.Pak se postavím po jeho boku a sleduju oblohu.Za pár hodin se rozednělo.Vyrazil jsem tedy probrat ostatní. |
| |
| Rudoskalí Pohlédl jsem na Qunarijce který se ke mně přidal v deštné noci a začal mi povídat to co se jim přihodilo. Jen jsem na něho pohlédl a odpověděl jsem mu na jeho otázku. “ Nikdo v Lotheringu nezahynul kromě celé kaple kde jsme našli hromadu mrtvých těl. Muže, Ženy a Děti. Dostali jsme se tam pozdě. K Ostagaru jsme dorazili taky pozdě nikde nikdo živý jen všude byli těla. Ti dva strážci co zemřeli cestovali semnou a smím přítelem Orenem a jeho vlčicí. Já jsem Marcus, velitel Šedých strážců z Orlais. O Lothgainovi jsme se dozvěděli to, že nechce nechat projít armády z Orlais aby pomohli. Můj úkol je zajistit aby řád přetrval navzdory všem nástrahám které nás čekají. To že pomůžeme Bannu Teaganovi nám pomůže zajistit si důvěru jeho bratra Aemona. Jsem tu abych dodržel přísahu kterou jsem dal své ženě a své dceři.“ Dořeknu to a při vzpomínce na svou ženu a dceru se mi na tváři objevil kamenný i když smutný výraz zárověň. |
| |
 | Cesta do Rudoskálí Tak, myslím že jedna z posledních možností, buď brzy najdu nějakého Šedého strážce nebo si můžu začít zvykat na život zplozence... Ale, na co to myslím, takhle přeci nikdy neuvažuji... Asi mi ta nákaza leze na mozek... přemýšlím při chůzi která směřuje k jednomu z větších měst Fereldenu, k Rudoskálí... Po cestě se toho moc zajímavého nestane, většina co potkám jsou lidé, občas nějaký elf ale to jen výjimečně a pokud bych chtěla vidět nějakého trpaslíka tak tady asi taky není zrovna jejich místo. Dnes už do Rudoskálí nedorazím, ještě je to skoro půl dne cesty... Asi se dnes ještě utábořím a zítra k poledni bych tam měla být... řeknu si a rozhlédnu se. Okolí pomalu začíná potemňovat a noc se čím dál tím víc blíží, jsem teď na cestě z Brecilianského lesa do Rudoskálí, takže žádná vesnice v dohledu. Ovšem nijak mi to nevadí, okolí je celkem klidné. "Takže další den pod hvězdami," řeknu si pro sebe a sundám ze zad luk, dojdu k lesu který cestu lemuje a zajdu trochu hloubjeji do lesa, jakmile najdu příhodné místo tak se brzy uložím ke spánku, bohužel to je ten problém... Sny už dlouho nemám, no a pokud tak jsou to spíš noční můry. Obří bestie která mi cosi našeptává, snažím se to ignorovat ale vím že se čím dál tím víc blíží jeho slova ke mě. Vidím spousty dalších Zplozenců, bestie které vždy jen ničili. A jednou z nich se brzy stanu také, pokud nenajdu Šedé strážce. Ráno Pro mě to znamená že ještě před svítáním se probudím a hned se vydám na cestu, luk už mám opět přes záda a u pasu krátký meč. Proč jsem si brala jednoroční meč? Přeci se specializuji na obourubní zbraně... Asi vážně hloupnu... řeknu si a dojdu opět k cestě po které už opět pochodují kupci, prostí lidé a občas nějaký ten voják. Mezi nimi docela vyčnívám. A to nemluvím jen o špičatých vlasech a sněhově bílých vlasech, moje kůže je snědší než by někdo u elfa čekal a to vše je následek té kletby. Vím že na to psíš mám zkusit zapomenout ale pořád nad tím musím přemýšlet. Nakonec mi to ale nedá a zeptám se obchodníků jestli neví nějaké zvěsti. Moc mi toho nepoví, ale říkají že v Rudoskálí by mohli být Šedí strážci, to mi trochu zvedne náladu. Zathrian říkal že mi dokážou pomoci pokud je najdu včas, ovšem jak mi neřekl... Zajímá mě co to bude... přemýšlím a pokračuji s davem v cestě. Rudoskálí Do Rudoskálí dorazíme k poledni, hned co tam jsme se vydám do vesnice se trochu poptat na ty Šedé strážce, ovšem, jsem cizinka, ke všemu vypadající dost divně, no a elfka, takže se toho taky moc nedozvím, co mi tedy teď zbývá? Místní krčma... Rudoskálí je vystaveno jak na několika výškových úrovních, no a krčma je na té uprostřed. Vejdu do ní, jediné co tady najdu je spousta vesničanů, většina už dosti opilých. Dojdu k baru a zeptám se krčmáře jestli něco neví, no ale ten se tváří že jde vše mimo něj. Pokrčím rameny a objednám si na večer pokoj. Poté zamířím na nádvoří kde jsem zahlédla nějaké malé tréninkové pole, sundám ze zad luk, vezmu jeden šíp a zamířím na cvičný terč, poté už je slyšet jen krátké zasvištění a zabodnutí do terče, do středu. Pousměji se, jiný výraz než poměrně nezaujatý až znuděný je u mě vidět málokdy. Takhle skoro po zbytek dne trénuji, ještě se vydám do místní kaple, né že bych se někdy modlila k jejich bohu ale chci se podívat jak to u nich vypadá. Je to stejné jako u ostatních vesnic či měst, poměrně nudné, nic čím by tomu dali život, obyčejná kaple... Vydám se do krčmy, ty ožralce co z ní vychází naprosto ignoruji. Zajdu ke krčmě kde si už krčmář také lehl, obejdu ho a popadnu ze stěny klíč a vydám se do svého pokoje. Druhý den Ráno vstanu opět poměrně časně, dojdu k oknu, z něj vidím že se ve vesnici něco děje, jakoby stavěli barikády či co, Co to sakra má být? pomyslím si a obleču si lehkou Dálskou koženou zbroj a na záda dám luk, k pasu opět meč a přes rameno tornu s několika věcmi. Sejdu dolů, vydám se na nádvoří, vypadá to tu dost chaoticky. To na vesnici někdo útočí nebo na hrad? Co se tu děje? No a pokud někdo útočí, neměli by tu být ti šedí strážci? řeknu si a naděje mě pomalu opouští. Dojdu k vesničanům co staví barikády a položím jim otázku, respektive otázky. Co se tu děje? A jestli tu jsou ti Šedí strážci... |
| |
| Krčma u sedmi švábů, venku JEště prohodíme pár slov a pak se odeberu na pokoj.. Aeen mě následuje a po příchodu do pokkoje zjištuji že Ellar už spí u postele a Marcus tu ještě není, Uvolnil jsem tedy Aeen svoji postel sundal jsem z ní svůj luk a meč jsem si sundal a opřel o bok postele. Rozmýšlel jsem se kam si lehnu, sestra si mezitim lehla do mé postele, zaujala tu správnou polohu a už tiše snila. V"bec jsem si to neuvědomil ale už ani taková tma nebyla a z venku se začali ozývat hlasy, už sem se netrápil otázkou kam si lehnu, popadl jsem svůj jeden a půl ruční meč a jeho elfská čepel byla od té události v lese stále uschována v krásně ornamenty zdobené pochvě. Upevnil jsem si jej na správné místo a znovu utáhnul opasek. A s pláštěm s kápím pod kterým byl tmavě hnědý vrkoč, který nebyl ani tak honosný jako spíš účelový nejednou mi zachránil život když jsem se skrýval v lese, dále ve volných hnědých kalhotách a vysokých kožených botách jsem vyrazil znovu ven. Sice pršelo ale déšt není mým nepřítelem, pokračoval sem dál a pozoroval lidi kteří se snažili udělat vše proto aby ubránili své domovy, rodiny i své přátele. Všiml jsem si jakési dívky se stříbrnými vlasy, která mluvila s nějakým mužem který stavěl barikádu, cosi z ní vyzařovalo něco mě povědomého, chvíli jsem se na ni zaujatě koukal a pak mě z mého sledování vyrušil náhlý hluk za mými zády.. Nějaká dívenka nesoucí dvě velké sekery zakopla a upadla. Otočil jsem se, nátahl k ní ruku a když mi podávala tu svoji všiml jsem si že se zřejmě pořezala, pomohl jsem ji na nohy a sundal sem si svůj talisman který sem nosil kolem krku na kterém byl mimo jiné lávový kámen, dal jsem si jej do jedné dlaně a uzavřel ji i s kamenem v pěst a druhou rukou jsem ji chytl poraněné místo ze kterého stále proudem tekla krev, trošku sebou cukla když sem se ji dotkl té rány ale nebránila se víc. Zavřel jsem oči a soustředil jsem se na jeden z živlů který ovládám , ohen. Po chvilince mi mezi prsty přestala protékat její krev a pak jsem otevřel oči a jako malíř který maloval se zavřenýma očima jsem se podíval na své dílo. Na místě úrazu nebylo ani stopy po nějakém zranění. Holčička se jen usmála, opatrně zvedla obě sekery. Dávej pozor na cestu.. řekl jsem a ona už pelášila pryč.. Pár lidí se u nás pozastavilo a když sem se na ně podíval, pokračovali ve své cestě dál. |
| |
| Krčma V krčmě se objevovali a zase mizeli různí lidé. Jak je to u mě zvykem, moc sem to nevnímal a jen sem přemýšlel co bude zítra. Všichni řikají že někdo zaútočí a taky se řiká, že by to měli být splozenci. Tak jako tak, bojovat budu stejně. Splozence sem nikdy neviděl, takže ani nevim jaké to je s nimi bojovat a doufám že to ani nikdy nezkusim. Abych pravdu řekl, docela se jich bojím, ale nikdy sem to nedal najevo. Poté sem si vzpoměl na to co řikali místní, že tu mají být šedí strážci. Řiká se že by měli bojovat se splozenci, ale hodně lidí ani nevěří že existují. Já doufám že existují, už jen kvůli tomu že jsou skvělí bojovníci. Takový lidé by se sem hodili, hlavně když je před námi ten velký útok. Moje přemýšlení vyruší až osoba která sebou přivedla i vlka. Nejdřív sem chtěl tasit meč, ale když sem viděl že vlk pomalu jde s onou osobou zůstal sem sedět. Divní lidé. Dál pokračuju v přemýšlení o šedých stážcích a o splozencích. Později když už se krčma trochu vyprázdní, všimnu si jednoho stolu kde sedí spíše válečníci než nějací obyčejní vesničané. Mohla by to být domobrana ale nikdy sem je tu neviděl. Řeknu si a chvilku je pozoruji. Nic zvláštího kromě toho že jsou to válečníci u nich nenajdu tak se opět věnuju zírání do zdi. Další pivo už sem si neobjednal, protože vidím že hostincký toho už má pokrk, tak jen v klidu sedim na lavici. Začínam pomalu usínat, ale v tom do hostince vběhne nějaký elv a hodí něco na stůl, u kterého sedí ti válečníci. Trochu se naklonim a vidim že je to něčí hlava. Co to...? Slyším od stolu něco o zleději tak v klidu dál sedim. V tuhle chvíli toho nechci nic moc dělat. Když vidím že všichni odcházejí do pokoje, řeknu si že je čas si trošku odpočinout. Po chvíli na lavici usnu. Ráno Když už se blíží k ránu, probudí mě jeden kamarád z domobrany. Že mě celou noc hledali a mam jim pomoct stavět barikády, poté odejde. Když vstanu uvědomim si jak špatně sem si večer lehnul, bolí mě totiž celé tělo. Trošku se protáhnu abych aspoň trošku zmírnil bolest a pomalu vyjdu ven z hostince. Když vyjdu vidim, že se město změnilo k nepoznání. Všude pobíhají lidé a stavějí barikády a snaži se město co nejvíc zabezpečit. Vypadá to jak kdyby se k městu blížila nepřátelská armáda, ale podle všech to bude něco horšího. Vydám se tedy k ostatní a začnu jim pomáhat stavět. |
| |
| Hostinec Poté co Oren dokoncil svůj přiběh uz nebyla ani zdaleka taková tma a cítila jsem se hrozně unaveně z dlouhé cesty z všemi těmi emocemi z shledání se svím bratrem no z celého dne. Poté co si přisedla nějaká čarodějka a prohodila s námi prár slov, jsem řekla Ordene uz jsem unavená půjdu si lehnout Tak jsem šla a Orden šel se mnou. Kdyz jsme vstoupili do pokoje prohlédla jsem si ho spala tam pro mě neznámáí žena a dvě prázdné postele a na jedné ležel luk. Orden sundal luk zřejmě z jeho postele a pobídl mě abych si lehla byla jsem tak unavená že jsem ani neuvažovala kde bude spát on možná na zemi a lehla jsem si a hned usnula.. Ráno Ráno mě probudily kapky rozpadající se o sklo okna tak jsem vstala. No zrovna moc dlouho jsem se neprospala...řeknu si a protáhnu si ztuhlé svaly. Podívám se z okna a vidím všude pobíhající vesničany jak se snaží jakkoliv vytvořit nějaké opevnění, proti útoku těch zplozenců co o nich včera mluvil Oren, dokonce museli kvůli tomu strhnout jeden dům... Vezmu svoji hůl a vyjdu z pokoje dolů ze schodů a pak ven na deštik kde se rozhlížím a na barikády co míjím črtám svojí holí posilující runy. |
| |
 | Rudoskalí ráno Chodím po vsi kde běhá spousta lidí kteří opevňují vesnici asi bych jim měl pomoct pak si ale řeknu že o jednoho chlapa mín se nic nestane, jdu dál kolem hostince prostě klasická hlídka obhlédnout domy jestli se nikde nic neděje a vrátit se zpátky. pomalu se vracím a myslím na to co se bude dít přežiju dnešek ptám se sám sebe nebudu tady jen tak chodit přece musím něco dělat jdu domů když otevřu dveře vyhrne se na mě můj dlouholetý přítel a vlčí průvodce Gerte "Ahoj ty už si se vzbudil že sis dal ale na čas poď půjdem se projít všichni běhají aby opevnili ves ale vlastně nevíme odkud to přijde tak se půjdem porozhlédnout ven co ty na to" Gerte jen funí a škrabe po dveřích vezmu trochu jídla a druhý měch vody na víc do vaku a vyrazím Gerte běží napřed. Lidi všude kolem zmateně pobíhají tak se ho snažím nestratit z očí dostáváme se na okraj vesnice půjdeme obezřetně mimo cesty po lese jdeme jen čistě na průzkum plán je takový asi tak pět km od vesnice a kolem dokola a zpátky podle situace se plán bude měnit. |
| |
| Tři zadky obrany Večer proběhl v klidu. Doufám. Moc si toho nepamatuju jen to, že jsem měl narážky na klášterku Lenniu a že jsem laškoval z hostinskou dcérou. Ráno jsem se probudil v rohu hostince na nějaký lavici a kunderc mě bolela záda. Vstal jsem tedy a protáhl se, až mi v nich něco křuplo. Zívnu přes celou tavernu div nesežeru protějšího vožralu. Kouknu a nikde nikdo, kromě toho zmetka co leží na stole a válí se ve vlastních blitkách tu nikdo není. V lokále je prázdno a hostinský ještě asi vychrupuje. ,,Kruciš! Kde zase všichni jsou?" bleskne mi hlavou což je u mě po ránu zázrak. Poté, co na sebe hodím všechny hadry a do pochvy zasunu prudce meč, div jej nezlomím. ,,Sajavor Budujam...Kde je hernajs ta medovina?" zeptám se sám sebe uprostřed broukavých slov, která mě právě napadla. Nakloním se před pult a děkuji svému štěstí. Vytáhnu si zazátkovanou láhev a odejdu z hospody. Do ksichtu mi posvítí ranní slunce, div mi oči nevypadnou. Napiju se a krknu na nejbližšího rolníka. Všichni tu pobíhají, jak slepice když uvidí jestřába, nebo tak něco. Sem tam zahlédnu nějakou známou tvář, ale moc si jich nevšímám. Dagon se asi držel mé rady a začali tu dělat nějaké opevnění. ,,Hmm, dobré no.." usměji se. Mrknu očkem na hrad, který je chráněn spíš z vesnice než od něj. Chvíli na něj čumím div mi neviletěj oči z důlku a se rozhodnu jednat. Přikradu se k mladému pacholkovi, jenž v místní stáji pečuje o koně. Dopiji medovinu a láhev hodím kamsi do rohu. ,,Skautíku, proč dělaj tady tábor těch chcípáků ze sirek, když si můžou opevnit z kamene na tom kopci...myslím ten hrad, ty pako." zeptám se ho. Chlapec mi bez obalu řekne, že tam prej straší a je to tam zlý, ukáže na velitele toho tady ať se ho prej zeptám. Je to zasmušilý chlap, co furt čumí po ostatních jestli makaj a tváří se přitom důležitě. Ptám se na uplatnění v jeho vesnici, načež mi on poví že můžu pomoct s opevněním. Odplivnu si a jdu tam kam ukázal. Západní část vesnice, kde se dělaj nějaký okopy a do nich se vrážej kvůli. Za tím je nějaká vozová hradba nebo co. Zajdu za kovářem a půjčím si pět mečů a zajdu k těm rolníkům. Ukážu prstem na pět drsně vypadajících chlapů a dám jim meč. Zavedu je ke kůlům a řeknu: ,,Tak tady drsňáci! Soustřeďte se! Dívejte se pořád na kůl je to jasný?!" řeknu a přistoupím k jednomu kůlu a na dva seky ho osekám do špičky. ,,Tak teď vy!" křiknu na ně a dají se do práce. Nu byla to docela zábava je pozorovat, jak máchaj tím těžkým mečem a nemůžou se trefit jelita. Padaj do bláta jako prasata a výsledek žádný. Hehe. usměji se. ,,Ááá tady jsi. Myslela jsem, že tě nenajdu po tom co jsi vyváděl včera v hospodě." řekně někdo a já se prudce otočím. Lennia to jsem si mohl myslet. Dá mi tornu s medovinou a já se prudce napiju a poděkuju. |
| |
| Rudoskalí Každý kdo mohl tak se chopil práce. Každý jeden sedlák i voják co zde je, tak těžce pracuje na svých schopnostech. Někdo trénuje střelbu do terče a někdo zase pomáhá z obranou města. Swen se chopil obranných míst ve vesnici. Ukázal sedlákům jak pořádně opevnit místa ve vesnici. Ukázal jim jak ořezat kůly aby přes ně jen těžko pronikl útok. Elfka Elimiël Elieswind se optala pár vesničanů co se tady děje ale každý jen beze slov ukázal na hrad. A pronesli něco o nočních démonech. Poté se kolem mihne muž bez zbroje (Marcus) kterého si Elfka všimla. Holé tělo, samí sval ale zaujme ji tetování na jeho paži které jde až přes kus hrudi. Je to znak šedých strážců. Swen se dál věnuje vesničanům aby jim pomohl s obranou. Đagon si šel popovídat z místním velitelem co vede obranu aby zjistil co a jak. Zbytek družiny bud pomáhá nebo někde chlastá. Vesnice je dostatečně opevněná ale stále tu a tam něco chybí. O to se ale postarají už vojáci a zbytky domobrany. Đagon se od velitele dozvěděl co a jak a tak nechal svolat všechny přítomné ze své družiny a řekl vám co se dozvěděl. |
| |
| Rudoskalí Když jsem mluvil z velitelem dozvěděl jsem se od něho několik zajímavých věcí. Když jsem došel za ostatními abych jim to řekl sešlo se nás tu docela dost. Jen jsem si pohledem prohlédl skupinku a začal jsem mluvit. “ Takže, jde tu o to že Arl Eamon je vážně nemocný. Do hradu se nemůže nikdo dostat a ani z něj nikdo nemůže ven. Podle všeho je za tím Loghain. Jde o to že poslal nějakého Krvavého Mága aby Eamona jakým si kouzlem otrávil a od té noci se z hradu pokaždé když je měsíc vidět ženou nemrtví. Neví se jestli to jsou mrtví rytíři nebo nějací démoni ze závoje. Jde o to že dnes v noci se má konat další útok na vesnici prý má být obloha čistá a dost jasný měsíc. Musíme zajistit aby byla vesnice dost připravená na útok kterým čelí už pár dnů.“ Jen co jsem to dořekl jsem se podíval na skupinu kolem a vyčkával jsem jejich reakce. |
| |
| Rudoskálí Vesničané mi toho moc nepoví, jen ukazují na Hrad, asi se tam něco zlého stalo. Zkusím to pak prověřit, teď bych měla těm lidem trochu pomoci, koneckonců pokud si chci získat jejich důvěru tak mi nic jiného nezbývá, řeknu si a dojdu ke skupince trénující lukostřelbu. "Pomůžu vám s tréninkem, koneckonců Elfové jsou nejlepší lučištníci Fereldenu," promluvím a vezmu ze zad luk. Dojdu k nim a zacílím terč, ruka se mi netřese jako těm vesničanům co luk drží poprvé v životě, luk dává pořádnou ránu když vypustíte šíp, proto mám zápěstí dost pevná. Vypustím šíp který se zabodne do terče na hlavě slaměného panáka, touhle ukázkou jsem chtěla jen ukázat že vím o čem mluvím. Teď pozoruji ty vesničany jak střílí, jsou to veskrze amatéři, pár jich o tom něco ví, nějaký ten lovec, jeden, dva vojáci... "Dobrá, dobrá, tak hlavně, než začnete opravdu trénovat tak si pořiďte kožené rukavice nebo aspoň krytky na prsty, jinak vám tětiva uřízne kus prstu," řeknu jim a trochu kysele se usměji když si vzpomenu jak jsem poprvé vystřelila já, sice jsem trefila ale měla jsem celý první článek prstu amputovaný, docela bolest, naštěstí naše Archivářka mi to zranění bez potíží vyléčila. Poté co si obstarají aspoň ty krytky tak jim začnu pomáhat, většina luk drží poměrně křečovitě a ruce se jim klepou, to je problém. "Zkuste nejdřív jak dlouho udržíte naplou tětivu, vypadá to jednoduše ale ten tlak co tětiva má je poměrně silný, čím déle to vydržíte tím lépe, zpevní se vám zápěstí a nebude pro vás problém udržet luk," řeknu a vtom okolo projde nějaký muž který... Vypadá víc než dost jako bojovník, je svalnatý a poté si všimnu tetování které má. To tetování, to je znak Šedých strážců... řeknu si a rychle se po něm podívám. "Za chvíli jsem zpět," řeknu k trénujícím a rychle si dám luk na záda a rozejdu se k tomu muži. Chvíli ho sleduji než promluvím. "Omlouvám se, ale vy patříte k Šedým strážcům?" promluvím na něj, jak mě spatří tak se možná i trochu vyděsí, sice stále vypadám jako elf ale už je na mě vidět něco málo že se měním ve Zplozence kterého nejspíš už viděl, v takzvaného Křiklouna. Nevím jak na mě zareaguje, snad hned nepopadne zbraň aby mě zabil. |
| |
| Vesnice Jen co Đagon pro nesl pár slov o tom co se tu stalo jen jsem zavrtěl hlavou a se slovy jsem si sundával zbroj. “ Já pomůžu z opevněním támhle u mlýna. Loghain je pěknej parchant. Až se mi dostane pod ruku nevyjde z toho jen tak. Už jen proto co udělal u Ostagaru. Jdu pomoc vesničanům než si něco udělají.“ Dořeknu, sundám zbytky zbroje a vydám se ke mlýnu. Projdu kolem lučištníků co trénují a jako bych cítil něco ze zplozenců ale nijak jsem to nevnímal. Jen jsem se ohlédl ale nikde nikdo a proto jsem pokračoval v cestě. Došel jsem ke mlýnu kde se konalo opevnění a přípravy na barikády hlavní cesty. Popadl jsem kus trámu a hodil jsem si ho na rameno. Jak jsem ho nesl vyrušila mě nějaká Elfka. Položil jsem trám na místo a došel jsem k ní. Položila mi jednoduchou otázku na kterou jsem také reagoval. Podíval jsem se na své tetování a prohlédl jsem si i Elfku než jsem začal mluvit. “ Zdravím, ano patřím k nim. Jmenuji se Marcus. Co pro tebe mohu udělat?“ Prohlédnu si Elfku ale něco se mi na ní nelíbí cítím z ní nákazu ale nejsem jsi přesně jist co to je. Zůstávám proto radši ve střehu a stojím tak abych mohl rychle reagovat kdyby se o něco pokusila. |
| |
| Rudoskálí Opravdu je to Šedý strážce, viditelně se mi uleví, skoro se i usměji, ovšem jen skoro... "Mé jméno je Elimiël Elieswind, patřím ke klanům Dálských elfů... Přicházím z Bracilianského lesa abych vyhledala Šedé strážce, jsem ráda že jsem konečně uspěla... Říká se že dokážete vycítit zplozence takže asi tušíte že se mnou něco není v pořádku. Před asi dvěma týdny jsem se setkala se zplozenci... Jako jediná jsem přežila jejich útok. Ovšem poskvrnili mě a teď se ze mě pomalu stává další z nich... Není to nic hezkého ale to asi nemusím říkat..." promluvím, na chvíli se odmlčím, není to něco co by vám jeden sděloval každý den... Skloním pohled k zemi. "Archivář, to je vůdce našeho klanu, mi řekl že vy znáte způsob jak se proti tomu ubránit. Sama jsem tomu vzdorovala poměrně dlouho a podle Archiváře mám najít pomoc u vás, u Šedých strážců, nevím, jestli opravdu víte jak mi pomoci, ale pokud ano, prosím vás o pomoc," řeknu a opět se na něj podívám, doufám že bude vědět jak mi pomoci... Nebo znát někoho kdo by to věděl... Na důkaz že nechci způsobit nějaké problémy dám ruce dál od těla, od zbraně co mám u pasu. "Jestli tu je způsob jak bych se mohla vyléčit... Prosím vás o pomoc, nevím co mohu dát na oplátku, ale udělám cokoliv pokud mi pomůžete," řeknu. Neopakuj se, stačí to říct jednou... pomyslím si a čekám na jeho reakci... |
| |
| Opevňování a trénink Zamyslel jsem se nad něčím a přitom si ani neuvědomil že nad ničím nepřemýšlím.. Hmm zajímavé byl to takový stav bez tíže, kdy jsem ze sebe otřepal veškeré starosti a zahodil otázky jenž mne trýznili. Nevím co to bylo ale není to špatné takhle na chvíli vypnout mozek. Svým zaujetím nad mým myšlením jsem si ani nevšiml, že několik desítek metrů za mnou se shromáždil hlouček, mezi nimi Megnit a v čele nějaký muž, až když sjem se znovu rozkejval a vydal se na cestu bez cíle, hodlal jsem improvizovat ale předtím si skočit pro svůj toulec a luk do krčmy. NA své výpravě zatím do krčmy a pak do neznáma jsem chvíli pozoroval onen hlouček, nikdo v mém okolí nemohl slyšet o čem se tam mluví, ale já to slyšel a moc dobře, bez použití odezírání ze rtů. V tu chvíli jsem se na něco zeptal sám sebe.. Myslíš že ted už dokážeš.....? V duchu sem si kývl a s odhodláním vyšel z vesnice i s lukem na zádech, když jsem míjel tréninkové pole pro lučišníky pobavilo mne jejich počínání, bylo naprosto jasně vidět že mnozí z nich drží luk v rukou poprvé, kromě lovců a vojáků, kteří jistě během svého výcviku museli používat i střelné zbraně. Vyšel jsem před bránu a už si to štrádoval do lesa ale tentokrát na jiné místo než na to včerejší, nemohl jsem riskovat, že by jistí tvorové nezavětřili pach mě a Aeen, který by je dovedl až na to místo našeho shledání, kde bych se posléze mohl stát jejich obětí a nebo i lahodným pokrmem. Při překročení okraje lesa jsem ucítil tu svěžest, divokost, nespoutanost a krásu přírody ve svém těle, která mě nyní obklopovala ze všech stran. Nemám moc v lásce návštěvy měst a vesnic, bezpečněji se cítím v lese než mezi lidmi.. Je to můj domov, mé útočiště má naděje.. Při příchodu do lesa či jiného druhu divoké přírody ze mě vždy opadne ta tíha nervozity a nejistoty, která mě provází na každém kroku mimo ni a poté se cítím lépe. Vyhlídl jsem si krásné místečko, kde se honili motýli a v pozadí zářila skromě se vyskytující mladě zelená barva trávy, jejíž špičky sahaly sotva ke kotníkům a zbytek povrchu lesa zaplnovala jistě tlustá a načechraná vrstva borového jehličí, vzduchem poletovali ptáci a šířili se různorodé zvuky zvířat, potoka a vánku, který si zároveň pohrával s mými vlasy, které se se mu úplně odevzdali a nebránili jeho počínání .. byl to napohled obraz ráje na obrovském plátně, ale až poté co jste se zuli a ucítilu vlhkou půdu pod nohama a chladivou raní rosu, když jste prošli místy se vyskytující trávou uvědomili jste si, že to vůbec není namalovaný obraz nýbrž dokonalá skutečnost, která se odehrává právě teď a přímo před vámi. Přehodil jsem přes záda luk i toulec a usadil jsem se uprostřed toho místečka oplývajícího krásnou vůní a pohodou. Zaujal jsem polohu indianského sedu, obje věci jsem odložil přímo před sebe a prázdné dlaně položil na kolena, zhluboka jsem se nadechl a i přes veškerou koncentraci, které jsem se věnoval jsem stále kousíčkem své mysli vnímal okolí pro případné hrozící nebezpečí.. |
| |
| Vesnice Vyslechnu si Elfku a tak jak jsem z ní cítil nákazu tak se i projevilo na její odpovědi. Jen jsem ji pozorně vyslechl a sám jsem věděl jak tohle vyléčit a proto jsem ji nemohl nechat jen tak zemřít a nechat ji aby se zní stal Ghol. “ Právě jsi narazila na velitele šedých strážců. Svou odvahu jsi prokázala už tím že jsi se postavila zplozencům a přežila jsi. Jediná šance jak zabránit tomu aby se z tebe stal Ghol. Je ta že se z tebe stane šedý strážce. Proto tě tímto povolávám do řad šedých strážců. Jen co skončíme z opevněním se za tebou zastavím. Najdu si tě, a provedeme rituál přijímání. Podle všeho jsou tu také jedinci kteří by se přidali k šedým strážcům jak jsem slyšel od svých známých.“ Ukážu směrem na své kolegy kteří ještě chvilku stáli v houfu a mluvili. Hned na to pokračuji. “ tvé poskvrnění je léčitelné jedině tímhle způsobem. Nevidím jiné východisko. Ale je pravděpodobné že přijímání přežiješ. Už tomu nasvědčuje to že jsi poskvrněná. Jak jsi již mohla slyšet tak krev zplozenců je jedovatá. My se díky našemu poskvrnění stáváme imunní. Což nám také umožní vycítit přítomnost či příchod zplozenců dřív než se ukážou. Vyčkávám její reakci a během toho popadnu další trám a odnesu ho stejně jako předtím na místo kam se hromadí ostatní. |
| |
| Rudoskálí Docela mě překvapí, a to hned několikrát. Velitel Šedých strážců? Hned velitel? Nevím jestli je to štěstí nebo smůla ale co... A stát se Šedým strážcem? Já? Elfka? Budu vůbec schopná plnit to co oni? Nikdy jsem se do pravého boje nepouštěla... Jistě, mám trénink bojovníka a lučištníka ale nejsem zabiják... Že jsem zabila pár Zplozenců nic neznamená... přemýšlím, rychle ale ty myšlenky vyženu z hlavu. Ukloním se na znamení vděku. "Děkuji vám, za pomoc i důvěru, snad nebudu Šedým strážcům dělat ostudu... Ale nemají Šedí strážci sídlo v Ostagaru?" řeknu trochu vyvedená z míry, popravdě bych čekala velitele tam, né zde... Když znovu promluví tak jen přikývnu. Podívám se na opevnění. "Mohu se ještě zeptat co se vlastně děje? Vesničané mi to nebyli schopni říct, jen mi řekli že se něco stalo na hradě, jinak nic... Pomáhám jim s tréninkem, to je zatím tak vše co mohu udělat. Pomůžu vám pak ale s obranou, ať už před čímkoliv," položím otázku a přislíbím pomoc s obranou. Podívám se po trénujících, ještě značná část z nich se snaží dokončit ten trénink co jsem jim navrhla. "Je to tu dost bídné... Jsou to farmáři, né bojovníci, je tu sotva pár co kdy drželi zbraň, pokud to před čím se máme bránit je něco nebezpečného tak s tím co tu je... Nevím jestli to zvládneme, navíc jen málokdo má kvalitní zbroj, nebo zbraň, copak tu není ani pořádný kovář?" řeknu jen tak, ani tu otázku nemířím na něj, popravdě ani nečekám odpověď ale říct to musím... |
| |
| Vesnice Položím trám a špinaví od bláta a mokrý od padajících kapek deště jsem popadl další trám. Svali se mi napnuli mnohem víc než předtím a trám jsem předal dvěma dalším farmářům co ho dopravili na místo. Mezi tím mi položila pár dalších otázek na které jsem ji odpověděl. “ Hlavní sídlo máme zde ve Fereldenu v Hlavním městě Denerim. Další sídlo je v Orlais. Ostagar byl jen hlavní sídlo odkud se měla vést bitva. Bohužel padl kvůli zradě jednoho parchanta. Zradil krále a na strážce nechal vypsat odměnu. Prý za vše můžeme my. Ale není tomu tak.“ Otřu si dešťové kapky z obličeje a pokračuji v odpovídání na otázky. “ Obrana se koná kvůli útokům které se objevili celkem nedávno. Podle všeho za tím stojí Loghain. Otrávil Arla Eamona a od té doby se na vesnici ženou útoky nemrtvých přímo z hradu. Musíme proto postavit opevnění které by nám pomohlo přežít noc abychom se ráno mohli vydat do hradu a zjistit co se děje.“ Podívám se kolem sebe a palcem pravé ruky se po škrábu na čele. “ A pokud jde o to co jsi udělal je to dobré vědět. Viděli už mnoho zim. Budou zdatní v boji… a kovář je prý zamčený v domě támhle.“ Ukážu směrem na dům který je pod kopcem. “ Prý nechce nikoho ani vidět. Jde prý o jeho dceru. A teď když mě omluvíš vrátil bych se z pět k práci.“ Jen co to dořeknu se vrátím ke své práci a jen se pousměju když vidím jak Elfka odchází. První co bylo tak že jsem se podíval na její zadek když odcházela. Menší šibalský usměv se mi vykouzlil na tváři a já se začal dál věnovat práci. |
| |
| Rudoskalí pozdě ráno Pomalu vcházím do lesa spíš tak aby nebylo vidět že někdo vesnici opustil jdu dál tichým lesem který je tichý až moc neslyším ptáky ani je nevidím jen vítr co šumí mezi borovicemi a smrky. ujdu asi kilometr když mi cosi v mém podvědomí řekne zastavse a jdi jinam dost často se spoléhám na své instinkty a ani tentokrát to nebude jinak stočím se jako bych měl už dělat kruh kolem vesnice plýžím se lesem jako duch a hledám stopy stále nic kromě šumu větru neslyším zvěř který by mě mohla cítit ani zpěv ptáků což mi je už opravdu divné a mám z toho špatný pocit snad najdu nějakou stopu.Zastavím se na chvíli počkám až ke mě přijde můj Vlk položím mu ruku na záda a podrbu ho a tiše mu do ucha šeptám co ví a co viděl však odpovědi se mi nedostává nechápu z jakého důvodu semnou nemluví ale je mi jasné že tdy nemůžeme zůstat rzhodnu se raději vrátit není to bezpečné obrátím se zpět k vesnici pomalu vyrážím dávám pozor kam šlapu hledám stopy ale koukám se i za sebe jak mi kdysy řekl můj učitel"nikdy nevíš kdo nebo co tě sleduje" jeho slova mi zní v uších ještě dnes a je to hodně let co jsem je slyšel. pomalu se prodírám podrostem k vesnici snad se k ní dostanu v bezpečí hledám stopy které by podle všeho tady v okolí být měli ale zatím jsem na žádné nenarazil hledám však dál ale nepřestávám být ostražitý. |
| |
| Rudoskálí Když mi odpoví tak se trochu zachmuřím, tohle jsem nečekala. "To je mi líto, věřím že vy by jste vašeho krále nezradili..." promluvím. Podívám se opět na ty barikády a znovu si myslím že tohle nám zastavit útok nepomůže... Když odpoví i na mou další otázku tak kývnu. "Nemrtví... Nikdy jsem s nimi nebojovala ale prý jsou slabí proti ohni, kdybychom tu měli něco čím bychom mohli zapálit šípy, měli bychom výhodu... Zkusím se poptat po vesnici... A promluvím s tím kovářem, třeba ho dokážeme nějak přesvědčit aby nám pomohl," promluvím. Rozloučím se a vydám se opět k těm co tu trénují lukostřelbu. "Už toho můžete nechat, Zkuste si teď samotnou střelbu, některým z vás to půjde lépe, jiným hůře, ale to se spraví, ještě musím něco zařídit," řeknu jim a nechám je znovu o samotě. Vydám se přímo k domu který mi ukázal Marcus. Když tam dojdu tak se zastavím. Říkal že se jedná o jeho dceru... Zajímalo by mě o co přesně jde... řeknu si a přistoupím k dveřím, zabuším na ně abych se ujistila že mě nepřeslechne. |
| |
| Les-boj-kostel-krčma-u kovářova domu Má hruď stoupá a klesá jak plíce vstřebávají ten čerstvý vzdoušek, kterým je les vyplněn. Náhle zkamením, když ptáci utichnou a vítr upadne do spánku.. To nikdy nevěstilo nic dobrého, nesnáším to ticho před bouří, bývá to někdy horší než samotná bouře. Ani jsem se nepohnul a les nestraně pozoroval vše co se v něm právě odehrávalo. Zaslechl jsem kroky, a posléze se jejich zvuk vypařil jak dým ve vzduchu, ale stále ve mě přetrvával ten pocit, který mi nedával klidu. Jelikož už ani vítr nevál nemohl sem ucítit to co na sebe upozornilo při svém vstupu do lesa. Jen jsem se ohlídl a po mé pravici několik desítek sáhů ode mě sem zahlédl pomalý pohyb, chvíli jsem to místo pozoroval a pak spatřil nějakého lovce, v mžiku jsem zavřel oči a už pomaloučku a nenápadně vnikl do jeho mysli, nekladl žádný odpor ani si toho nijak zvlášť nevšímal, asi se spíše soustředil na své okolí nebo něco jiného. Nezabýval jsem se zdlouhavým prohrabáváním jeho mysli, jen jsem z ní ucítil, že nepřišel ze zlými úmysly a to mi stačilo nic víc sem nepotřeboval vědět k tomu, abych jej telepaticky přesvědčil k tomu aby to obrátil a šel pryč a tak se i stalo. Nechtěl jsem být rušen při svém "rituálu". Po chvíli rekoncentrace jsem si pomalu stoupl a sundal si veškeré oblečení z bezpečnostních důvodů. Roztáhl jsem ruce kolmo k tělu a dlaně namířil vzhůru ke slunci jako bych se snažil polapit do svých rukou každičký paprsek slunce, který se snažil dopadnout na zem. Díval jsem se před sebe a začínal jsem cítit ten prudký úbytek sil, už už ... Zamlžil se mi zrak, jen jsem ucítil jak jsem lehce dopadnul do měkkého a pak se uzavřel do své mysli. Ale vždyť, teď se to muselo povést, já to nechápu jak to, že jsem se... Pak sem si teprve uvědomil, že stále setrvávám v lehu a oblečen tak jak jsem se narodil. Prudce jsem vstal rozhlídl se kolem a než sem stačil udělat něco jiného už se mi zaklížili oči a zamotala se hlava, v jednu chvíli jsem si myslel že se znovu složím, ale to se nakonec naštěstí nestalo. Otřepal jsem se, zřejmě to bylo tím jak jsem prudce vstal.. Navlíkl jsem si svůj oblek a zbroj,zvedl luk i toulec, přehodil je přes záda a utíkal zpátky, Když se přede mnou zjevila vesnice vypadala úplně jinak než předtím, byla mnohem více opevněná, což se asi dalo čekat jenže tohle bylo až moc jiné, mrkl jsem vzhůru k nebi a až pak si všiml že slunce se nachází na úplně jiném místě než předtím a v tu chvíli jsem se zamyslel nad tím jak dlouho jsem tam asi v tom bezvědomí ležel. Prošel jsem kolem stráží, a hned si to namířil ke svému příteli. Marcusi, víš jak jsi mi říkal o tom nabírání nových členů.. o někom bych věděl. Potom ti ji představím ale teď k tomu opevnění, ty si myslíš že tohle nás ubrání před tím co na nás půjde ?? Musíme počítat se vším... Děti a ženy by měli opustit tuhle osadu, aby se jim nestala osudnou a někdo by je měl na chvíli odvést někam do bezpečí, kde by přečkali dnešní noc, ale nesmíme je nechat se ukrýt v kostele, vždyť víš jak dopadli ti kteří to už vyzkoušeli. Marcus prohodil jen pár slov ohledně toho co jsem mu právě sdělil. Nasadil jsem výraz zamyšlení a s pohledem přibitým do prázdna jsem se vydal k malé skupince vojáků kteří stáli opodál a zřejmě si navzájem vyměňovaly zkušenosti z různých bojů kterými si už prošly bez větší újmy na zdraví. Přistoupil jsem blíže… A než se otočil propích sem ho svým mečem skrz na skrz !! S nadšením ve slovech vyprávěl jeden z nich ostatním, kteří jej zaujatě sledovali a jako by to nestačilo natáhl ruce před sebe a imaginárním mečem napodobil ten švih a smrtelnou ránu kterou právě popsal. Vypadalo to opravdu důvěryhodně. Sundal jsem své kápě a sehnul se pro rozlomenou násadu od nějakého nářadí. Každý z těch zde přítomných vojáků se otočili ke mně a sledovali co to dělám. Tas !! Svírajíc svoji část té násady, která připomínala meč v jedné ruce jsem vyzval muže který právě dovyprávěl a už také zaujal svoji útočnou polohu s vlastním kusem dřevěné násady, který jsem mu hodil. Usmíval jsem se, bral jsem to jen jako užitečnou lekci pro něj.. I ostatní vojáci se jen chechtali a pošuškávali si o tom, kdo to vyhraje, dokonce si i vsadili na to kdo vyhraje. Párkrát sem promáchl z vrchu dolů svojí zbraní. Oba jsme se soustředili na svého protivníka jako by to byl souboj na život a na smrt s opravdovými meči. Snažil jsem se předvídat každý jeho výpad, nechtěl jsem útočit jako první, a proto jsem mu dal první ránu, když to konečně bez mé pomoci pochopil, vyrazil kupředu a máchl mečem v sokolí úder. Přikrčil jsem se, v otočce prolítl kolem něj a neušetřil mu ránu do jeho bicepsů na nohou, které se mu podlomily a on lehce zavrávoral. Taktika.. řekl jsem a už čelil jeho výpadu z otočky, rychle sem se znovu přikrčil a už se ke mně řítila čepel z druhé strany, řezala tu hustou atmosféru, která se držela u země. Vyskočil sem a pak jej zasypal mnoha rychlými výpady, pár jich vykryl a hned na to přišel k další modřině kterou jsem mu dopřál na jeho předloktí, jelikož víc mých ran nestihl odrazit ani jinak odvrátit. Rychlost.. Po mém krátkém dialogu, můj soupeř reagoval zuřivěji než před tím a jeho další máchanec i přesvědčení, že mě tentokrát už dostane se roztříštilo o můj protiúder stejně tak jako jeho “zbraň“, třísky se rozlétli kolem dokola, ale naštěstí nikomu nezpůsobily větší újmu na zdraví než-li samotnému držiteli zničené zbraně, upustil svůj zbytek násady na zem a vytřepával rukama v dojmu, že se tak zbaví té bolesti, ke které přišel při střetu našich násad. Moje ruce byly naštěstí uschované v rukavicích tudíž sem cítil jen zlomek té bolesti, která mému protivníkovi právě tepala v rukou. Síla .. Přihlížející to opravdu pobavilo, začali se šklebit na svého kolegu, který nešetřil sprostými slovy, která vypouštěl do svého okolí. Jestli budete jen kecat jak ženský dnešní noc nepřežijete, běžte radši na cvičiště trénovat a zdokonalovat své dovednosti.. Všichni shodně přikývli a ještě se smíchem a vyceněnými zuby se pomalu odebírali k místnímu cvičišti, které bylo nedaleko kasáren. Ach jo…to sou ti dnešní vojáci Vyrazil sem k dalšímu cíli, a když jsem se otočil před sebe, vrazil do mě ramenem jeden z mužů kteří šli v zástupu směrem ke kostelu, první průkopník držel vysoko zdvihnutý kříž a hlásal něco mrtvým jazykem, usoudil sem že to budou asi kněží.. V ten moment mě něco napadlo, když jsem totiž poslouchal toho muže, který promlouvat k tomu hloučku ve kterém byla jistě většina šedých strážců, zmínil se o tom že se budeme muset postavit nějakým nemrtvím nebo něčemu podobnému. Nasadil jsem tempo a rychlým krokem následoval kněží do kostela. Prošel jsem obrovskými dveřmi zdobenými různými výjevy z historie vyobrazeny v podobě tepaného mramoru, vešel jsem do jakési úzké předsíně, na každé straně se vlnila svěcená voda v aspersoriu, kde kterému jsem přistoupil, vytáhl jeden kotlík ze své torny a nabral do něj co nejvíce svěcené vody, naštěstí tu zrovna nikdo nebyl ani nevešel takže sem i s tím kotlíkem mohl nepozorovaně vypadnout pryč, dával sem pozor abych to nerozlil všecko, bylo to opravdu obtížné jelikož jsem se mohl dívat buď na to kam šlapu nebo před sebe abych do ničeho nevrazil, zvolil sem kompromis, a proto jsem to chvilkově střídal v čím dál kratších intervalech, jelikož sem se stále víc a víc bál toho že do něčeho narazím nebo zakopnu a všechno to rozleju a veškeré mé úsilí se pomalu vsákne do půdy pod mýma nohama. Kolemjdoucí se naštěstí kolem mě rozestupovali, zřejmě pochopili závažnost toho o co se chci pokusit a nebo jen spíš nechtěli být celý mokří. Po pravé straně byla řádka několika honosných domů, zaujala mě jejich výzdoba a u jednych dokonce v otevřených dveřích stála nějaká mladá dívka, mohlo jí být sotva 20, sledovala okolí a já ji. Pak odvrátila svůj pohled ke mně a s napětím v očích pozorovala jak si vedu. Z čista jasna se mi pod nohama objevil kamínek a jako bych to chtěl škobrtl jsem o něj a doposud celkem klidná hladina vody v mém skromném kotlíku se náhle nebezpečně rozhoupala až k jeho okraji, přes který se jen malé množství snadno přehouplo. vyskočilo ven a hned vzápětí se roztříštilo o zem do všech světových stran. Ta dívka se tomu zasmála a odešla dovnitř. No tak to je sén, mám mokrou nohu a ještě sem tu ostatním pro srandu Počkal jsem až se hladina uklidní a pokračoval tentokrát mnohem opatrněji ke krčmě do svého pokoje, s elegancí jsem překonal ty rozvrzané schody, na kterých sem se už předtím málem rozbil. Zaťukal jsem na dveře od mého, Marcusova a ted i Aeeninyho pokoje. Nikdo neotvíral a tak sem vytáhl svůj klíč, odemknul si a vstoupil dovnitř. Kotlík jsem opatrně a pomalu posadil na stůl, tiše žuchl na jeho zaprášenou plochu a já si konečně mohl oddychnout, že jeden kousíček z té skládačky jsem právě dokončil. Stejně tak jako předtím jsem svůj luk odložil na postel, ale toulec si ponechal a přešel ke stolu, na kterém byl postaven kotlík se svěcenou vodou, vysypal jsem jeho obsah. Hmmm.. 20 dalekonosných a 10 dalších šípů s hrotem ze stříbra.. to asi nebude stačit Pomyslel sem si a i toulec jsem hodil na Marcusovo lůžko, vyšel jsem ven, zamčel pokoj, proběhl chodbou, opatrně seběhl schody, vyrazil dveře od krčmy a po chvíli jsem stál před kovářovým obchůdkem jenže tu nikdo nebyl a na dveřích stála cedule která každému zákazníkovi posloužila jako upozornění na to, že kovář není přítomen. Zastavil jsem procházejícího vojáka.. Kde najdu kováře?! Ten voják na moji otázku mlčky zareagoval jen tak že prstem ukázal na jeden dům opodál, nechal mě tam stát a šel dál. Zamířil jsem k tomu domu, přededveřími už stála nějaká žena, když jsem přistoupil blíže všiml jsem si že to byla ta, kterou jsem chvíli pozoroval před tím než sem vyléčil to zranění. Bušila na dveře a když ji nikdo neotevíral zabušila ještě jednou.. Stoupl jsem si blíž.. Zdravím, copak ? Není snad doma ? Řekl jsem a tázavě se na ni díval, působila na mě divným dojmem a nejen tím, něco tu nebylo v pořádku, ale nebral jsem ji jako velkou hrozbu a abych v ní nevzbudil strach radši jsem jen dál vyčkával na její reakci.. |
| |
| U kováře Notnou chvíli čekám ale stále se nic neděje. Znovu zabuším ale opět nic... Lidi... pomyslím si a chci už se dát na odchod když vtom si všimnu nově příchozího. Hned na mě promluví, nevím jak mu odpovědět, vidím ho poprvé a co já vím kdo to je... "Zamčel se v domě, chtěla jsem zjistit proč ale neotevírá, od Velitele Šedých strážců jsem se dověděla že to má něco společného s dcerou toho kováře, ale , neotevírá..." řeknu celkem klidně, nevím, ten člověk se mi moc nezdá, né že bych si myslela že je zlý ale nevím, nepůsobí na mě moc dobrým dojmem... "Asi nemá cenu se o něco pokoušet pokud ho nepřesvědčíme poskytl lepší zbraně pro domobranu, z tím co tu mají nemají šanci se bránit nemrtvím... Ostatně sama bych potřebovala nějakou lepší zbraň," řeknu a podívám se na meč co mám u pasu. Vážně nepochopím proč jsem si brala takovou zbraň, krátké meče jsou na nic... A zabít nemrtvého lukem nebude snadné... řeknu si. "A kdo vlastně jste vy?" zeptám se, moc mě netrápí že jsem se sama ještě nepředstavila ale ostatně ani se nepředstavuji jen tak někomu. To by mě zajímalo kdo to má být... pomyslím si. Podívám se znovu na dveře kovárny. "Pokud to půjde takhle tak ty dveře asi vylomím, lidi vážně nikdy nepochopím..." řeknu spíš pro sebe než k němu a znovu se podívám na něj. |
| |
| U kováře Když se dostala ke své zbrani, jen jsem se maličko uchechtl, jelikož to dá rozum, že elf s krátkým mečem je jako dát knihtiskaři brko a kalamář. KDyž už domluvila a zahrnula mě spoustou informací spustil jsem já. Jmenuji se Oren Neiseawen, stačí Oren.. jsem jeden z šedých strážců a co se týče toho kováře, rozhodně by neuškodilo kdyby nelelkoval doma a radši přiložil ruce k dílu, s tím co máme jsme opravdu bezradní proti nemrtvým nebo bůh ví co to na nás vyleze. A pokud to budou opravdu nemrtví, obyčejnými zbraněmi jim tolik neublížíme.. Napadlo mě že by je mohla zastavit svěcená voda, nebo šípy se stříbrným hrotem, jenže kde je vzít, když kovář není k dispozici. Pak jsem se mrkl na tu její zbraň o které se předtím zmínila.. No, krátký meč není nic tak hrozného, ale asi by to chtělo něco hodného tvým schopnostem, vid ? Mimochodem, jaké jest jméno tvé ? Stále jsem se jí upřeně díval do očí a potom jen vyčkával na odpověď, měl jsem chuť si pro ni dojít do její mysli, ale takhle to u mě nefunguje, v jiné mysli než ve vlastní se prohrabávám jen v případě nutnosti, jelikož mi to přijde neetické. |
| |
| U kováře Jestli mám říct pravdu tak mě překvapil, hned několikrát. To že je Šedý strážce jsem tedy netušila, ani v nejmenším, navíc když pak řekne co a jak v boji s Nemrtvými, zní to jako by s nimi bojoval den co den... Což je dost divné i když v době Nákazy se jeden nemůže divit vůbec ničemu... Trochu si to urovnám v hlavě a pak se dám do řeči zase já. "Moje jméno je Elimiël Elieswind, vím že pro lidi jsou naše jména dost složitá tak je jen na vás jak mi budete říkat. Co se týče toho kováře, pokud ho můžeme nějak přesvědčit aby nám pomohl, musíme nejdřív zjistit proč se zamčel... No a moje zbraň? Já jsem elfka, jsem zvyklá na luk ale to je zbraň tak na Zplozence a né na Nemrtvé... Když mám bojovat čepelí tak jsem zvyklá na obouruční meče, né na tuhle kudlu," řeknu, to označení meče je dost nadsázka, je to kvalitní Dálský meč ale pro mě není nic víc než obyčejný dýka v porovnaní s tím s čím běžně bojuji... "Mimochodem, říkal jste že jste Šedý strážce? Takže asi dokážete vycítit Zplozence že? Nedivte se tedy že je cítíte ze mě, proto jsem také tady v Rudoskálí, abych se zbavila toho prokletí, pokud tedy přežijeme dnešní noc," dodám abych mu vyjasnila proč by ze mě mohl cítit Zplozence. Asi si i všimne že oproti prvním slovům jsem trochu změnila způsob jak s ním mluvím, když jsem se dověděla že je Šedý strážce tak jsem ho začala brát trochu jinak než jako... Než jako co? Ještě tak to domyslet že? Někdy si říkám nad čím vlastně pořád uvažuji... pomyslím si a čekám jak zareaguje. |
| |
| Rudoskalí – kovář Všiml jsem si jak se Oren připlížil a zahrnul mě informacemi. Jen jsem se pousmál a vyslechl ho. Když skončil tak jsem spustil já. “ Víš příteli, to co tu děláme je nemá zastavit… ale zpomalit. Pokud by se našel nějaký olej dalo by se to zapálit a každém ví že nemrtvím oheň nesvědčí. A pokud jde o nábor. Koho máš na mysli? Není to snad ta dívka se kterou jsi byl předtím? Sám víš že dobré slovo jen nestačí. Musí se prokázat jako každý z nás. Uvidíme ráno. Pokud přežijeme noc.“ Dokončím a Oren se na chvilku zamyslel a pak jen odešel. Všiml jsem si jak dává do těla mladým vojákům. Jen jsem se pousmál a dokončil jsem pár dalších uprav na barikádě. Když jsem skončil tak jsem si všiml té Elfy u kovářova domu. Když jsem šel směrem k ni došel tam i Oren. Než jsem došel z kopce dolů prohodili mezi sebou pár slov. Zaslechl jsem jen že je zamčený a nechce otevřít. “ Co se děje? To nechce otevřít nebo co?“ Jen zabouchám stejně jako to dělala Elimiël Elieswind. Když se díl nic neděje už začnu zuřit. Postavím se naproti dveřím a silně kopnu do dveří až se rozletí. “ Už má asi otevřeno.“ Když v stoupíme dovnitř jde vidět kováře jak se válí za jedním sudem a v ruce má měch z nějakým alkoholem. Kopnu do něj ze strany aby na mě reagoval. Když se zbudí jen se diví jak jsme se dostali dovnitř. Pohlédnu na něj a taky na Orena a Elimiël. Poté se podívám znovu na kováře a dodám pár slov. “ Tady moji přátelé by stebou rádi mluvili.Tak koukej poslouchal dost pozorně protože nemáme čas!“ Natočím se na přátelé a pousměji se. Poté se kolem nich propletu a když už jsem u dveří tak jen dodám. “ Když je člověk jemný tak se to vyplácí co.He he.“ Po těchto slovech se jen zasměji a odcházím z kovárny pryč. |
| |
| V lese cestou k vesnici Plýžím se tmou lesního příkrovu jako duch,v hlavě mi to vře jak v kotli kde jsou sakra ptáci kde jsou zvířata nemohli jen tak zmizet už sem na dohled k vesnici rozhlídnu se kolem sebe pomalu přejíždím očima cestu a les za ní upřeně koukám na každé tmavé místo pořád mi tu něco nesedí pak se ale rozhodnu vyjít ze stínu lesa na cestu dojdu do jejího středu a chvíli zůstanu stát dělám ze sebe návnadu nechápu proč ale Vlk to zvládne chvíli stojím a pomalu se otáčím dokola a rozhlížím se vesnice není skoro odsud vidět. Hluboce a halas se nadechnu s úlevou nasaju okolní vzduch něco cítím ale odeznívá to snad nějaká vůně lesa nebo jen závan z vesnice něčeho nedokážu to určit ale jako bych cítil že se něco blýží. Hvízdnutím přivolám vlka naposledy se rozhlédnu a jdu zpátky do vesnice projdu průrvou v opevnění opevňovací prace probíhají celkem dobře ale nevěřím tomu že nám to moc pomůže jestli je to co se říká pravda tak nám pomáhej Elrath Skusím najít nějakého vyššího velitele než je velitel stráží ale kdo nejlépe nějaký šedý strážce... pak si všimnu holky a chlapa kteří stojí u kovářova domu vypadají že čekaj a něco řeší jdu knim "A já myslel že nás mají obléhat a ono zatím obléha budeme kováře...pardon za mou nevychovanost přeju dobrý den potřebujete něco?" prvně skusím být vtipný ale myslím to spíše ironicky a pobaveně než vážně pak napravím svou chybu a slušně se ohlásím "Jsem jeden ze strážných téhle vesnice řekl bych že se potřebujete dostat ke kováři ale asi snim nepochodíte po dobrém řekněme že není v náladě někoho přijímat" řeknu a čekám jejich odpovědi popravdě řečeno jsem z nich trochu neklidný ale snažím se nedat nic najevo pak ke mě doběhl vlk a zůstal stát vedle mě dodal mi jistoty popravdě. "pardon tohle je můj přítel bud mu říkám Gerte nebo jenom Vlk ale na Vlk slyší lépe" usměju se a podrbuho. |
| |
| Rudoskalí – kovář Jak mile jste se dostali ke kováři tak jste bušili na dveře ale nikdo se neozýval a dveře byli zamčeny zevnitř. Párkrát jste ještě zabušili na dveře ale stále se nic nedělo. Když se dostavil Oren ke kovárně tak se začal zajímat o zdejší Elfku která zde na dveře buší. Když se dozvěděl oč jde tak se tomu také začal věnovat. Stáli jste tam opravdu už dlouho a už jste chtěli odejit. V tom se ukázal Marcus a zeptal se oč jde. Když se mu dostalo odpovědí neváhal a vykopl dveře. Ty se rozlétli div se nevrátili z pět. Když jste vešli dovnitř byl všude klid a ani žádné zmínky po boji. Marcus našel ožralého kováře který se válí mezi sudy. Když se mu podařilo ho probrat tak se kovář postavil a divil se co tu děláte. Marcus jen řekl pár slov a pak z kovárny odešel. Mohli jste si všimnout jak je kovář ustrašený a že ani neví která bije. Dostal proto ze sebe jen pár slov. Kovář:“ Jestli chcete ně … něco z kovárny, vezměte si to!... Už takhle nic nemám když… když mi to rozebrala Domobrana. Moje dcera ta, je ona je někde na zámku.a já nevím jestli žije. Proto jsem tu… proto jsem tu.. zavřený a jen piju… tak co chcete?“ Vyhrkne na vás kovář a jen vyčkává vaší reakci. |
| |
| U kovárny Přijde do půl těla slečený chlapík a jen tak si vyrazí dveře no to je aspoň přístup čumím do kovárny jak bacil do lékárny vlezu dovnitř kde se klepe kovář kováři já říkal že chlast ti nesvědčí řeknu a uhýbám odcházejícímu stojím v kovárně rozhlížím se uhnu od dveří aby se dalo projít čekám na ty dva co budou dělat sám jsem zvědavý. |
| |
| U kováře Potěšení na mé straně, se Tvým jménem si už nějak poradím pousměji se a pokračuju Zjistit proč je zamčen ve svém domě... asi kvůli jeho dceři, jak si se již před chvílí zmínila. No jenomže co asi může být s jeho dcerou, toť otázka. Jsi zdejší ? Ptám se jen zda neznáš nějaké známé kováře, protože jestli nám neotevře tak se budeme buď muset nějak dostat dovnitř, nebo se poptat někoho kdo o tom ví něco víc. To ano, luk se hodí převážně na zplozence, jenomže se dá i dobře využít buď s šípy namočenými ve svěcené vodě, nebo dehtu, který by se zapálil, či za pomoci pyrokineze Zvednu ruku, rozevřu dlaň vzhůru a najednou se mi nad ní objeví pár nestále plápolajících plamínků ohně, sevřu ruku v pěst a plamínky i s tím zmizí. Prohlédnu si dlaň, ale žádná zranění ani popálení nebyly k nalezení, proč se vůbec kontroluji vždyť oheň mi nemúže v jistém rozsahu vúbec ublížit.odkaz Usměju se na ni.. Tvoje prokletí jsem cítil už od toho co jsem tě poprvé spatřil, ale nepřijdeš mi jako nějaká hrozba, která by mohla ohrozit můj nebo cizí život...snad :) Chtěl jsem ještě něco dodat ale v tom přiběhl Marcus.. NE nechce. Víc sem zase nestačil říct a už byly dveře dokořán, pustil jsem před sebe Elimiël a potom taky vešel do jeho domu. Viděl sem jak se tam bezvládně válel, potom co ho Marcus probral, přidřepl jsem k němu Potřebujeme další zbraně, s tím co máme nemáme šanci Hostinský se na mě koukal jak kdyby ho chlast právě znásilnil a dřevěná podlaha ho kopla do zadnice. Zamumlal pár nesrozumitelných slov a hlava mu znovu padla na zem. Nemělo cenu se ho snažit probudit, tak sem jen kývl na ELimiël, a otevřel dveře po pravé ruce, dostali sme se do potemnělé místnosti ze které vedli další dveře, prošli jsme a ocitli se v jakémsi skladu. Tak jo, možná bychom si měli vzít co potřebujem, není času čekat až vystřízlivý Elimiël hned vyrazila k obouručním zbraním a já pobral čtyři toulce se stříbrnými šípy, a do druhé ruky pod rameno jsem hodil několik mečů. Splnýma rukama jsem si uvědomil že už nemůžu nijak zaplatit protože sem nemohl dosáhnout na svůj váček s penězi a chtít po Elimiël aby mi ho zdělala a vyndala prachy by ji mohlo přijít nevhodné na to jak krátce se známe, tak sem zavrhl placení a vylezl ven před dúm, položil svůj náklad před dveře a hvizdl na nějakého vojáka, přiběhl a já mu dal instrukce, on pobral vše co sem vynesl a už s tim utíkal pryč. |
| |
| Vlezu do zbrojnice u kováře vezmu ten nejdelší luk co najdu a toulec šípů pak jdu spátky do místnosti s kovářem "kováři jestli chceš ještě někdy vidět svou dceru tak máš jedinou šanci přežít dnešní noc a né sedět v koutě s chlastem v ruce a jen tak se litovat" stím jdu ven "jestli na nemrtvé platí stříbro svěceá voda a oheň tak by se nám hodily lahve napněné vším co hoří smůla,chlast...můžeme jim udělat menší překvapení" řeknu do placu Vlk na mě štěká "hele já vím že jsem to vzal ale to mu raději ten luk vezmu a použiju než abych pak litoval malé krádeže řekněme že to je půjčka jestli to přežiju tak mu ho klidně vrátím a kdy to nepřežiju může si ho vzít spátky" řeknu a Vlk se jen podívá do kovárny a pak zakňučí a je potichu. |
| |
| U kováře Když mluví tak ho poslouchám, sice né tak úplně ale když začne předvádět cosi s ohněm tak trochu zpozorním. "Ano, všechno by mělo zemřít když shoří, ale kde tady vezmeme něco co dobře hoří? Můžeme tak maximálně zkusit v krčmě přesvědčit hospodského aby nám dal pivo nebo něco co tam má, a to zapálit, první nepřátele by to mohlo zastavit..." pronesu. Když promluví o mém prokletí tak se jen kysele usměji. "Aspoň že Šedí strážci pro mě mají pochopení, svůj vlastní klan jsem kvůli tomu musela opustit," řeknu. "A tím i odpovídám na otázku jestli jsem zdejší, jsem Dálka, cestuji lesy se svým klanem, tohle je poprvé co jsem mimo lesy Brecilianu," dodám a pomalu mě už ten kovář dopaluje. Když pak přijde Velitel Marcus a chopí se toho tak jen položím ruku na čelo a zadívám se k nebi. "Lidé..." řeknu tak že to nejspíš ani neuslyší a vejdu dovnitř. Kovář je na mol a vypadá to že vůbec neví o světě, když ale začne mluvit tak ho poslouchám. "Tak je to tedy... Nevím jestli přežijeme noc, ale každopádně budeme muset s těmi útoky něco dělat, kdybychom se dostali až na hrad, můžeme se po ní podívat, nemůžu nic slíbit ale zkusíme to," řeknu, mám pro takové lidi pochopení i když většinou působím chladně, vím co to je ztratit rodinu, víc než dobře... Hraji si na hrdinku, co asi jedna elfka zmůže proti horně nemrtvých... pomyslím si dojdu k obouručním zbraním. Trochu kriticky si je prohlédnu. Není to elfská zbraň ale lepší než to co mám teď... pomyslím si a popadnu jeden meč, hodím si popruh přes rameno a zavěsím tak meč přes záda, vedle luku. Oren se vydal už ven, předtím než jsme vešli se objevil také nějaký další elf s vlkem... Nevím co si o něm myslet. Neznám ho, to vím jistě, ani nedokáži určit jestli patři k Dálům... Sakra to si říkám elfka?? pomyslím si kriticky a podívám se na kováře. "Vzpamatujte se, budou potřebovat lepší vybavení, ty zbroje co mají stojí za nic, potřebují je aspoň trochu vystužit, taky by se jim hodilo něco lepšího než krátké luky a dýky," promluvím, vidím že Oren bere zásobu šípů a mečů, ušklíbnu se. Neztrácí čas... řeknu si, když vyjde aniž by zaplatil tak si jen povzdechnu. Sáhnu pro měšec u pasu a hodím kováři pár mincí za ten meč co sem si vzala, rozhodně nepatřím k těm co mají peněz na rozdávání... Vyjdu znovu před kovárnu a podívám se na Orena. Zbraně už odnáší vojáci. "S tímhle už máme trochu šancí, třeba to i přežijeme... Teď jen zkusit přemluvit toho krčmáře aby nám dal alkohol kterým bychom mohli zapálit cestu..." řeknu a rozhlédnu se. Kam jsem se to dostala... Asi jsem si nějak zprotivila bohy že musím dřepět v lidské vesnici a pomáhat jim aby přežili... A to nás tak dlouho utlačovali... Ale co, minulost je minulost a třeba všichni takoví nejsou... pomyslím si. "Asi by nebylo na škodu taky trochu rozmyslet jak rozmístíme ty co budou bránit vesnici... V přístupové cestě to bude nejtvrdší takže tam asi bude muset být nejvíc... Rozmístila bych několik lučištníků po střechách domů, budou mít tak trochu krytí před těmi nemrtvými a zároveň přehled a lepší dostřel... Kde je tady nejvyšší místo?" promluvím a navrhnu možný plán jak se bránit, pak ještě položím otázku, neškodilo by na to místo dát někoho kdo by nás informoval o situaci kterou by z toho místa měl určitě dobře přehlednou... |
| |
| U kovárny "jak vidím šílenost a hrdinství jdou rukuvruce já to klidně beru jmenuju se Edrait jsem dálský elf ale již dlouho přebývám zde jsem takový tulák ale tady sem nějak zastavil a usadilse jako strážný" na tváři se mi objeví úsměv když mluvím o hrdinství vzpomínka na časy minulé pohlédnu na Vlka "klidně sním mluvte bude vám rozumět a i on má svou řeč kterou pochopíte" řeknu a podívám se na vlka která sedí vedle mě a pozoruje náš rozhovor. "Lučištníci na střechách jsou dobrý nápad ale je potřeba jim na střechy dát lávky aby mohli mezi domy přebíhat a mohli v nejhorším případě mít jak ustoupit nerad bych zůstal na nějaké střeše a kolem hordy nemrtvých" stojím a zkouším luk natahovat jakou má sílu a jestli je dobrý mohli by jsme vybudovat před obranu jaký si val jen z pokácených stromů politý něčím co bude rychle hořet a intenzivně hořet až přídou zapálíme ji čímž dáme čas lučištníkům jich co nejvíc pobít ještě než se na nás pustí rovnou...ale nevím jak dlouho nám to zabere |
| |
| Kovář Počkal sem venku až vyjde i Elimiël, když jsem vycházel stál u kovaře už i nějaký muž, vůbec sem si ho předtím nevšiml, asi sem do té celé věci byl moc zabraný. Venku ležel a odpočíval nějaký vlk, usoudil jsem že patří tomu muži Asi taky hraničář.. Podíval jsem se mu do očí, a pak odvrátil svůj pohled k Elimiël, která vyšle ven s novým obouručním mečem a dlouhým lukem i toulcem. Brecilian, tam jsem přece vyrůstal.. Pomyslím si a hned ja kdomluví chopím se slova já S krčmářem bych si nedělal moc velké starosti, možná mu bude stačit jen to, že když nám nepomůže už nebude mět komu mrtvej rozlívat a nebo použijeme marcuse Ušklíbl jsem se. Hmm.. to ano, příjezdovou cestu od zámku bude opravdu obtížné ubránit před nemrtvými, lučišníci na střechách nejsou špatný nápad, ale nejprve budeme muset vybudovat mezi střechami domů jisté můstky, aby se tak mohli přešouvat postupně do středu osady kde je na tom malém náměstíčku také kostel, který je významný svojí vysokou věží, tam bych dosadil někoho kdo by nás mohl jak říkáš infomrovat o tom co se v celé osadě děje, celé náměstí bychom měli opevnit, to bude naše poslední naděje kde udržet vesnici. Matky, děti a starší lidé osadu opustí před setměním. Jestli chceš pojd se mnou do krčmy musím si tam včetně toho alkoholu něco zařídit Vyrazil jsem směrem ke krčmě... |
| |
| U kováře Prudce se zastavím, zaslechnu jak cosi říká ten Elf s vlkem.. Ano dostal stejný nápad jako já až na ty stromy. Přistoupím blíže Oren Neisaewen jméno mé, a žádný strom neskácíte, jen přes moji mrtvolu Jak mohou být tak bezcitní.. Nemohu nechat přírodu na pospas jejich rozmýšlení Radši vytvořte vysoké sutě z okrajových domů, ty se dají postrádat a navíc to jsou domy chudých tudíž ze dřeva takže bychom je také mohli zapálit, postarám se o to aby o ně bylo postaráno jestli to přežijeme. DOmluvil jsem a Otočil se zase zpátky směrem ke krčmě a vydal se tam aniž bych na cokoliv dalšího čekal. ANi jsem se neohlídl zda mě Elimiël následuje.. Byl sem ted docela naštvanej, jako by toho nebylo málo, teď ještě kácet stromy, vždyť mezi nimi žije někdo na koho sem nemohl zapomenout, někdo kdo by nám v boji mohl pomoci.. A oni by jim už nenávratně ničili domov, který se utvářel po desítky let.. |
| |
| Před kovárnou Na poznámku toho elfa se jen nepatrně ušklíbnu. "Bohužel, dnes to tak je," řeknu. Když se představí tak přikývnu. "Elimiël Elieswind, pocházím také od Dálů, ovšem už jsem pár týdnů na cestách, musela jsem opustit vlastní klan... Nebýt Archiváře Zathrina asi bych už byla dnes mrtvá," řeknu, vím že další elf mi porozumí. Když mě upozorní na vlka jen se pousměji. "Jste typický elf, spřátelit se se zvířaty je jedna z vlastností kterých si na naší rase velmi cením" řeknu a vzpomenu si na moji dávnou kamarádku, říká se že to je královna všech Hall, od ostatních má zářivě zlaté paroží a má je také mnohem mohutnější, byla jedna z mála co mi rozuměla, ovšem po té co jsem opustila svůj klan, když mě objevil Zathrian, jsem ji už neviděla... Přičupnu si a pohladím vlka, pochybuji že by mě kousl, a kdyby tak myslím že ruku dokážu dost rychle stáhnout. "Ale neměli bychom na střechy dát jen lukostřelce, ty lavky jsou také dobrý nápad, ale stejně, měli bychom tam dát i pár bojovníků na blízko, aby odrazili ty nemrtvé co by se dostali na střechy..." řeknu a zamyšleně se podívám na cestu k mlýnu co je nad námi. "Ta cesta je jediná možnost jak se dostat zezhora sem že? Viděla jsem vedle krčmy jakousi konstrukci ze dřeva, nevím proč ale připomínala mi základ lodi, to bychom mohli využít jako barikády na zapálení jak jste navrhl, kdybychom sehnali řemeslníky a stihli tu konstrukci rozřezat tak ji pak můžeme použít jako val, teoreticky, sehnat stromy by bylo moc na dlouho," dodám na jeho nápad a vstanu, čekám na jeho vyjádření, pak se podívám za sebe na trénující lukostřelce, už se trochu zlepšují. "Možná máme naději..." řeknu s lehkým úsměvem. Poté se otočím na Orena. "Promiňte že jsem vás teď ignorovala... Souhlasím s vámi, ta věž bude asi nejvhodnější místo. Barikády na náměstí... Nejsem si jistá jestli to zabere ale za zkoušku nic nedáme, já osobně zůstanu nahoře u mlýna, bude tam potřeba nejvíc obránců, řekla bych že teď když už mám aspoň zbraň se těm nemrtvým dokážu ubránit. To mi připomíná boj s těmi Zplozenci... Ještě teď cítím ten pach jejich krve... Měla jsem asi vážně štěstí že mě našli, seběhlo se jich na mě a mé přátelé tolik že jsme neměli šanci... No a přežila jsem sama, pokud se tomu dalo říkat život..." promluvím k Orenovi, tak nějak shrnu vše o čem mluvil a odpovím naráz, když řekne jestli jdu s ním jen kývnu. "Půjdu, aspoň si v pokoji vemu zbytek věcí co tam mám, myslím že tam mám také nějaké upravované šípy, ale nejsem si jistá jaké," řeknu jen tak mimochodem a vyjdu k němu. |
| |
| Cesta do krčmy-krčma Ještě jsem si poslechl názor Elimiël , ale odpověd jsem ji dopřál až když mě doběhla. P5esně tak, za pokus nic nedáme. NEvím zda je to dobrý nápad aby jsi zůstala u mlýna, tam by měli být především šedí strážci, mimochodem mi můžete tykat.. Nabídl jsem Elimiël, jelikož jsem netušil zda by k tomu přistoupila sama.. Vešli jsme do krčmy, bylo tu jen pár ožralů a hostinsky utíral nádoby tím starým ušmudlaným hadrem který u sebe pořád nosil když pobíhal se džbány po hostinci, Elimiël si vyšla nahoru do pokoje a já přistoupil k hostinskému. Potřebuju veškerý alkohol co tu máš.. Zavřel sem oči a vetřel se do jeho mysli, pozměnil jsem jeho myšlení aniž bych čekal na odpověd, kteoru jsem poté dostal v kladném znění Dobrá tedy, a ukázal na malá vrátka která vedla zřejmě do sklepa kde v chladu skladoval veškerý alkohol. Že to ale dalo práce přesvědčit ho i telepaticky a to už je co říct.. Kývl jsem a vyběhl po schodech nahoru, ze svého pokoje jsem vzal veškeré vybavení, kotlík jsem opatrně vzal sebou, a bezohledně vůči kotlíku jsem vyšel ven, čas se nám krátil slunce už pomalu slézalo k zemi. Přistoupil jsem k jedněm dveřím, vevnitř jsem nalezl Elimiël. Zůstal jsem přededveřmi a pozoroval jak se balí. Vím že je to divné, to že jsem z Brecilianu, ale celá má vesnice byla vyvražděna a to i moje rodina, proto jsem se vydal do lesa kde jsem narazil na Ellar, moji vlčici a s ní se dostal k hraničářům kteří mě učili novým schopnostem ale, po několika letech učení nás znovu napadli ti samý co zničili moji vesnici, neměli jsme šanci, buĎ sem mohl zemřít nebo utéct a vykonat odplatu později, většina z nás padla, a když už to bylo u konce uteklo nás jen pár do Brecilianu, kde jsme se rozdělili. A tam jsem žil dlouhá léta, skrýval jsem se a pak jsem se znovu vydal na cesty Domluvil jse ma čekal na její reakci a než si pobere všechny věci.. |
| |
| Drsňák, kterého to bude stát hlavu Práce pokračují jak mají, i když by to mohlo bejt o mnoho lepší. Už se sedláci sice tolik nepodobají prasatům, ale jejich tempo je pomalé jako hlemýžď. Kůly už jsou podobné tomu mému, ale co jim opravdu jde je kopat okop. Sundám si svoji zbroj a popadnu příhodnou lopatu a přidám ruku k dílu. Pak ale zahlédnu nějakého dvou metrového zrzavého drsňáka co buzeruje ostatní. ,,Sakra hraje si na mě?" plácnu si pro sebe a koukám jak dal pěstí jednomu sedlákovi a posléze ho lopatou plácne přes záda a má z toho nesmírnou prdel. Odplivnu si. Začnu zase makat na okopu, když on zase začne určovat pravidla a dává ostatní jeho práci. Tak to dělá skoro celý den a sedláci z něj začínají být vyklepaní, div nevezmou nohy na ramena. To už na mě začíná být moc. Dělám, že si ho nevšímám a dál makám, když se nakonec rozhodne jít do "práce" sundá si tričko a machruje se svými špeky. Rozhodnu se jednat. Přikradu se pomalu a nenápadně a naberu do lopaty kus hlíny a hodím mu to na záda. ,,Dávej bacha kam to házíš!" řekne a zase se otočí a dál "pracuje". Naberu tedy kus mokrého bahna a hodím to opět na něj. ,,Hrabeš jako pes!" řekne a vypne hruď. ,,Takže podle tebe jsem pes?" odpovím a napřímím se. ,,Říkám, že tak hrabeš. Házíš to kolem sebe jako nějaké zvíře!" ,,Takže teď jsem zvíře?!" pustím se do něj a přilezu k němu. Ten parchant je nejmíň o hlavu větší než já a dává mi to sežrat. ,,Jsi blázen prcku!" řekne opět a to už je na mě moc. ,,To bude asi tím, že máš hlas jako nějaká stará levná děvka!" odpovím mu, načež do mě chce strčit a řekne něco o tom že tahle stará děvka mě pošle na onen svět. Pche. Uhnu se a nastrčím nohu a on spadne do bláta. Sedláci propuknou ve smích, ale jemu to asi nestačilo a vyzval mě na souboj. Za hodinu je vše připraveno a já brousím svůj meč. Jednoduchá pravidla, tři štíty na obou stranách a když o ně jeden z nás příjde bojuje jen s mečem na život a na smrt. Zanedlouho přijde ke mě Lennia a řekne: ,,Víš, že je vyšší?...A také mladší?..." ,,Ano vím...vsaď si na něj jestli chceš." řeknu a usměji se. Vydám se do kruhu sedláků, kde spatřím vyděšené tváře, ale i známé tváře. Skoro všichni nechali všeho a koukali na nějakou zábavu. Postavím se proti té hoře sádla a bouchnu o štít, že jsem připraven. Zrzek na nic nečeká a svou nejsilnější ranou mě pošle k zemi a usekne mi kus kulatého štítu. V davu se ozve takové to "Ooou". Já koukám na svůj bývalý štít a párkrát promrkám bulvama. Pomalu se zvednu a dobelhám se k dalšímu štítu. Vezmu si ho do ruky a porádně ho chytnu. Opět bouchnu mečem o štít a začne další kolo... Slyšet je jen boucháni meče o štít, jak mě to sádlo zaplavuje údery svého meče, až mě nakonec dostane otočkou a urazí mi opět kus štítu... Zahodím štít a opřu se o meč a zhluboka oddechuji. Kouknu očkem po Lennii, které div neuletěj oči z důlků. Zrzek se pořád usmívá a vítězně pokřikuje. Pak se koukne na své štíty a že mu ani jeden nechybí. Dolezu k poslednímu štítu a vyslechnu slova Lennii, ať se vzdám nebo mě zabije. Odplivnu si. Vydám se zase do bitvy, kde to opět prohraju a mám co dělat aby jsem zvednul zadek. Když to konečně udělám opřu se o meč a hora sádla se chystá ke smrtící ráně. Přiběhne ke mě a máchne velkým horním obloukem směrem dolů, aby mi rozsekl záda. Těsně před jeho dopadem se rychle otočím a jakmile se jeho meč dotkne země setnu mu hlavu. Ta se odkutálí asi metr o něj, pak vezmu svoje prachy a hodím to veliteli vojáků. ,, Zařiď mu pohřeb. Byl to statečný zrzavý pupek." Pak v klidu odkráčím k vědru vody a hodím ho na sebe. Nádherné ochlazení. Promnu si oči a koho neuvidím. Lennia která na mě ukáže prstem. ,,Ty! Mohl jsi ho zabít kdy jsi chtěl!" křikne na mě. Usměji se. ,,Ano a byla to velká zábava." řeknu a hodím opět na sebe svoje brnění a jdu osekávat kůly a pomoct s výcvikem. |
| |
| Krčma Pomalu se vydáme ke krčmě, hned jak tam vejdeme tak zase uvidím skupinu lidí co jsou úplně na mol. "Někdy si říkám co na tom pořád vidí, věčně se opíjet..." pronesu otráveně a jdu hned nahoru. Vejdu do pokoje a zavřu dveře. Sundám luk, popruh s mečem i toulec a pak dojdu k menší truhle kde mám vak s věcmi. Moc toho není, jen nějaké oblečení, zbroj, trocha peněz a malý amulet, po matce která mi dávno zemřela. Je to už dlouho... pomyslím si a popadnu díly zbroje, je to jen obyčejná kožená zbroj, ovšem je to zbroj Dálů a proto je pro mě docela důležitá, poslední vzpomínka kteoru mám na domov, na svůj pravý klan, né na Zathrianův... Pomalu si dám na ruce a nohy zbroj a nakonec ještě na ramena přidělám chrániče, už původně jsem měla brnění na hrudi, takže teď jen připnu řemínky nárameníky. Opět si přehodím přes rameno popruh s mečem a luk dám do koženého pouzdra co si připevním k popruhu navíc, toulec připnu k pasu, je to lepší, nemusíte se natahovat neustále pro nové a nové na záda, což vás po chvíli unaví. Druhý meč si sice k pasu připnu také ale asi ho ani nepoužiji, je to jen rezerva. Poté si ještě pověsím okolo krku amulet který znázorňuje právě Hallu jakožto nejvznešenější zvíře co v Brecilianu existuje. Nepatrně se usměji a z truhly ještě vezmu několik šípů co mi kdysi dal Zathrian, říkal že na ně sám uzavřel kouzlo co mi zajistí že vždy zasáhnu cíl. Je jich ale jen deset. Mám deset jistých ran... Ale nejsem si jistá jestli je mám použít na ty nemrtvé... Ne... Nepoužiji, budu je potřebovat jindy... řeknu si a znovu šípy vložím do truhly, lehce modře zazáří jejich hrot a pak truhlu zamču. Vydám se ven z pokoje a i ten zamču, pak se objeví Oren a začne zničehonic vyprávět. Trochu zmateně na něj hledím. "To je mi líto... Já svou rodinu také dávno ztratila... Dávno, z pohledu lidí je to už trochu déle ale pro elfa to je zanedbatelná doba... Já přežila nákazu jen díky Zathrianovi, ten mě našel obklopenou Zplozenci když mě a mé přátele dostali... Nejsou to moc šťastné vzpomínky ale stejně by jste se to jednou dověděli... Mimochodem, jak jste... Tedy jsi říkal že bych neměla být u mlýna, musím tam být, jak bych pak vypadala, přišla jsem sem abych objevila Šedé strážce a požádala je o pomoc... Jediný způsob jak se zbavit prokletí je stát se Šedým strážcem? Tak si přece nemůžu před vámi hned udělat ostudu abych se schovávala dole s ostatními," řeknu trochu pobaveně, nevím proč jsem najednou tak uvolněná, ale to napětí okolo mého prokletí mě najednou opustilo, zase se mi trochu vrací chuť žít... |
| |
| Cesta do krčmy krčma "nebudu se omlouvat za to že jsem před vámi navrhnul pokácet stromy kolem vesnice za dobu zde strávenou jsem si zvyknul na věci které jsem kdysi dávno zavrhoval a které se mi hnusily bohužel...nejsu na to hrdý a ani se za to nestydím" říkám na svou obranu pospíchám za nimi v hostinci jen mlčky stojím a poslouchám jejich rozhovor toulec si dávám na záda ale luk nechávám v ruce je asi 2m dlouhý tak by se na zádech nesl špatně "jestli něco ještě potřebujete krom rozřezání té konstrukce tak to řekněte ted hned jinak kní běžte pošlu vám tam lidi" řeknu a chystám se k odchodu. |
| |
| Krčma Tvá ztráta mě moc mrzí i to co se Ti stalo, ale nemyslím, že je to nějak dobrý nápad být u mlýna, samozřejmě je to Tvé rozhodnutí, Tvůj život. Já jen že... Dobrá tedy, ať je po Tvém, ale myslím, že by bylo dobré, kdyby sis vzala na starost nějakou skupinu lučišníků, kteří nás budou krýt ze střech domů a to jak při boji tak i při případném ústupu. Pokud se však rozhodneš zůstat dejme tomu na náměstí, myslím že ti to nikdo zazlývat nebude, už teď si svými činny prokázala více odvahy než, mnozí válečníci. Je odvážná, že chce být právě tam kde budou největší počty ztrát. Pomyslil jsem si.. Pojďme dole čeká ten Tvůj Dálský kamarád, Edrait. Hvízdnu a z pokoje neohrabaně vyběhne Ellar. Ještě předtím, bych ti chtěl představit Ellar. Ellar, tohle je Elimiël Ellar jen sklonila hlavu na důkaz úcty. Sice ovládá telepatii, ale asi si zrovna nechtěla moc povídat. Tak už konečně pojdmě, možná bych se měl ještě mrknout po Aeen Sejdeme schody a tam stál Edrait, řekl nám ať jdeme k té dřevěné konstrukci a zda ještě něco nechceme. Teprve až ted sem si to uvědomil. Sakra! Všecko je to venku Edraite, myslím, že je to dobrý nápad poslat tam ty řemeslníky, ale asi se budou muset obejít beze mě, já si totiž během své esty dolů vyprázdnil snad skoro úplně celý kotlík s tou svěcenou vodou kterou jsem chtěl použít na ty nemrtvé, což znamená jediné, musím znovu do kostela, jinak nic nepotřebuju..zatím, ale dík za tvoji ochotu. Domluvil jsem, tázavým pohledem kouk na Elimiël, snad pochopila, že se jí ptám zda mi půjde pomoct do kostela, nebo zůstane u té konstrukce. ZAnechal sem je v krčmě pospolu a s Ellar jsme vylezli ven a vyrazili ke kostelu. Začíná mě to unavovat tohle handrkování sem a tam, ale co se dá dělat za pár hodin začne zapadat slunce a pak bůh ví zda přežijeme dnešní noc. |
| |
| Krčma -> Kostel Poslouchám co říká, trochu mě jeho slova potěší ale navenek stále působím trochu nezaujatě, trochu víc nezaujatě. "Už jsem se rozhodla, ze střech stejně nedostřelí moc daleko, takže budou spíš pro případ kdyby se dostali až na náměstí. U cesty bude největší nápor a tak tam musí být také největší síla co máme, nevím kolik jich sestřelím než se na nás nahrnou, ale pokud vytvoříme ten ohnivý val, bude to v pořádku," řeknu v odpověď. Když pak řekne "Tvůj Dálský kamarád" tak se trochu zarazím. "Kamarád? Znám ho ještě kratší dobu než tebe... Nevím jestli mu můžu říkat "přítel"... Ale je pravda že všichni Dálové jsou vlastně jedna velká rodina," řeknu a jdu za ním. Když se objeví (Vlčice?) a Oren nás představí trochu mě překvapí její reakce. To ani v nejmenším není obyčejná vlčice... řeknu si, normálně bych ji pohladila ale nějak si to u téhle vlčice nedovolím a proto se jen lehce ukloním abych ji pozdravila. Vyjdeme ven kde nás už čeká Edrait... Hmmm... řeknu si a vyslechnu ho. Pak promluví Oren. Jen se podívám na Edrait. "Kromě toho valu, snad už by to mohlo být vše, tedy ještě musíme nechat udělat ty lavičky, ale měli by se dát snadno srazit aby je mohli lučištníci v případě pronásledování mohli srazit než se k nim nemrtví dostanou a zpomalit je tak..." dodám než se vydám za Orenem. Připadám si divně, že pořád chodím za ním... Nevím co se se mnou děje. No co, je to Šedý strážce tak je jasné že bude mít přehled o tom všem tady, tak aspoň s ním budu v obraze, pomyslím si prakticky. |
| |
| Kovář, Hoatinec Kostel a Obrana Vesnice Když jste rozebrali téměř celou kovářovu dílnu neměl o tom kovář ani tušení. Jak mile pronesl svých pár slov jen znovu upadl do mdlob. Neváhali jste a rozebrali jste zbraně které schovával v zadu v domě. Byli to dost dobré kousky téměř ty nejlepší co se dali pořídit. Voják dostal od Orena úkol aby je rozdal vojákům a domobraně. Někdo si rozebral luky a někdo zase meče a sekery. Všichni se sešli na náměstí u kaple kde jim zbraně byli rozdány a mohli si tam vyslechnout kdo kde bude. Jak mile jim kapitán rozdal rozkazy pustili se znovu do práce. Swen svedl rozepři z nějakým zrzkem kterého to stálo život. Když se o tom dozvěděl jeden z velitelů nebyl na to moc hrdý. Konstrukce lodi posloužila jako dobré barikády na přístupovou cestu od hradu. Provedli se i menší konstrukce na domech. Přes jejich střechy povedou trámy a budou tak vytvářet můstky pro lukostřelce, aby se tak mohli lépe přesouvat. Marcus se ukázal téměř pozdě. Dotáhnul z nějakým vojákem pár sudů na voze. A v každém sudu je velrybí tuk. Ve vesnici se používá do pochodní a do lamp v noci tak se prý dá použít i teď na obranu hlavní cesty. Když i Oren dostal od Ctihodné Matky Svěcenou vodu mohl sní udělat co uzná za vhodné. Ctihodná matka také všem venku požehnala a každému dala dětmi vyrobený amulet který je bude chránit. I když slunce ještě svítí už téměř zapadá. Červánky byli vidět v povzdálí a i když přípravy byli téměř u konce. A teď už zbývalo jen počkat, až bude měsíc co nejvýš na noční obloze, aby se pořádná mela mohla teprve začít. |
| |
| Hospoda Dobře nechám strhnout domy za tím obraným valem co se staví řeknu pár chlapům ať seberou co to půjde nejdelší prkny to jako lávky postačí kdyžtak budu u té dřevěné konstrukce ji pomáhat rozebírat a někam skládat kdyby něco najdete mě tam nebo u toho maníka co vyrážel dveře trochu se sním o tom pobavím. Stím se otočím a odejdu hledat toho chlapíka co ty dveře vyrážel těžké to nebylo byl poblíž kovárny jdu kněmu a ho oslovit poklepu mu na rameno počkám až se otočí "pardon že otravuju jsem člen vesnické hlídky pomáhám tady budovat obranu ta Elfka s tím bojovníkem šli do kostela pro svědcenou vodu potřebuju strhnou v obvodu celé vsi okrajové domy prostě znich uděláme hořící barikádu pak potřebuju pár chlapů na to abychom udělali lávky mezi domy na domech budou lučištníci tak aby měli jak ustupovat a mělo by se opevnit pořádně jako poslední bod náměstí tam bude možno svést poslední odpor" řeknu s největší jistotou jakou sem v sobě našel pak si vzpomenu na tu konstrukci a ještě je třeba rozebrat jednu dřevěnou konstrukci bude se taky hodit |
| |
| Rudoskalí – Obrana Jen co jsem zmizel z kovářova domu se tady semlela spousta věcí. Swen porazil zrzka na kolbišti. Nejspíš to byl někdo od Lothgaina nebo Howea. Díval jsem se na celé klání a došlo mi že tohle byla jen hra. Když Swen skončil jen jsem mu věnoval menší usměv a odešel jsem do jednoho domu. Když jsem otevřel dveře stál tam jaký si muž z nějakým hromotlukem (Daron Howe a Aragast). Jen jsem na něho promluvil a čekal jsem reakci. “ Co se tu děje? Neměli by jste být venku a pomáhat z obranou? Jen se tu jdu porozhlédnou jestli tu není něco co dobře hoří. Tuk, olej nebo něco podobného.“ Jen pronesou pár slov a jeden z nich řekl něco o sudech v druhé místnosti. Když jsem zašel vedle byla tam hromada sudů a v každém z nich byl velrybí tuk. “ Tak to se bude hodit.“ Pousmál jsem se sám pro sebe a společně z jedním z nich jsem dostal sudy z domu ven a naskládali jsme je na vůz který stál poblíž. Dovezli jsme je na náměstí kde stáli i ostatní a nejspíš se domlouvali na dalším kroku. Jak mile jsem se ukázal se sudy z tukem. Všimnul jsem si na Swenovi jak se mu ulevilo že nemusí pálit chlast. Přenechal jsem vůz jednomu z vojáků a ten z dalším dovezli vůz na místo a pár sudů vyložili i tady aby se s nimi mohlo manipulovat. “ Myslím si že ten tuk se bude hodit mnohem víc než chlast. Hlavně bude hořet díl a lip. Ženy, děti a starší a ti co nemohou bojovat se schovají ve sklepení pod kaplí. Tady na náměstí se odehraje poslední a rozhodující bitva. Kdyby veškeré naše snažení padlo támhle u barikád nebo u vody támhle.“ Ukazuji na místa odkud se mohou útoky odehrávat nejčastěji a pokračuji. “ Tak tady u kaple bude poslední naděje na to abychom přežili dnešní noc. Já budu v přední linii boj na tělo. Ti co budou nahoře na domech, se budou snažit aby nezasáhli nikoho z našich ani z vašich! Proto bych rád aby na každém třetím metru byli pochodně nebo lampy se světlem aby bylo lépe vidět na vaše spolubojovníky!“ Podívám se na muže kolem a taky ne všechny co se tu jen tak poflakují. “ Zplozenci nebo nemrtví.- ti neohrožují jen nás. Ti ohrožují všechno a všechny. To jsou životy, za které bojujeme. To je ten rozměr. Bude to dlouhá noc a nikdo z ní nevyjde bez jizev. Ale všechno se rozhodne právě dnes. V příštích pár hodinách, vyhrajeme nebo všechno ztratíme. Nevím jestli dokážou tyhle stvůry cítit strach! Ale já jsem si zatraceně jistý že jim k tomu dáme důvod! Chtějí bojovat! Já říkám nechť sem přijdou! Ať jim můžeme ukázat že to oni se mají bát nás! A ne my jich!“ Jen co to dořeknu se podívám na muže a jde vidět na každém z nich ta odhodlanost a odvaha která se jim vlévá do žil. Zastrčím si meč do pouzdra na zádech a vydám se nahoru na kopec odkud by měl přijít první útok. |
| |
 | Rudoskalí - Nějaká další všivá fereldenská díra Jako všude kam má špinavá noha dopadla, dopadla i do nějaké díry uprostřed zadnice celýho světa. Přesněji řečeno v tom hloupým Fereldenu, kde se chlapy chovaj jako ženský a ženský nejsou nic víc než nohy lízající děvky. Přes to všechno válečníky týhle země respektuji. Už několikrát mi ukázaly že umí chcípnout s opravdovým řevem na rtech. Jejich hlavy nosím sebou. Stejně jako svou sekeru. Dvojté ostří, vyrobená z černého železa, naostřená. Jílec je obtočen obyčejnou kůží, ale hruška je ozdobena do tvaru otevřené dračí tlamy. To je zbraň, kterou můj lid zabíjel nejen draky, ale i všechny fereldence a idioty z ORlais co se pokoušely vlézt nám do cesty. V poslední velké bitvě, jsme bojovali proti Fereldenu. Pod moji sekerou zemřelo dvanáct mužů. Ani jeden se neukázal jako vhodný protivník. Ovšem jejich vleitel. To už byl jiný příběh. Jeho obrovský Flamberge mi málem uťal hlavu. A přesto, že jsem mu usekl ruku bojvoal dál. Se zpěvem válečné písně a řevem, jenž trhal nebesa, jsme se proti sobě orzběhli ve finálním úderu. Ale můj třetí bratranec mně předběhl, když toho chlapa probodl naskrz svým oštěpem. A teď jsem tady. V další fereldenský díře a pomáhám lidem. Nejsem tu ani jeden den a už je tu první zelenáč co opruzuje (Marcus). I když si pouští hubu na špacír, nevypadá jak onormální šupáci tady v okolí. Ruce mám založené na prsou a hledím na něj. Vím že se tu brzo něco stane. A doufám že to bude brzo. Moje sekera už žížní po krvi. I když jsem tu jako pomoc, takový výrůstek jako ty mi nebude poručovat. Zabručím, ale přesto se pohnu a jdu směrem nahoru. Jdu okolo Kaple, i KRčmy (kterou určitě ještě navštívím, nechodím do boje střízlivý !), až dojdu nahoru na kopec. Prohlédnu si okolí. Dva pahorky okolo, vyvýšená pozice míříci k mlýnu, ale pahorky jsou strmé, nebudou určitě lozit po něm aby nás kompletně zasypali. Půjdou rovnou středem aby se k nám dostali nejrychleji. I když riskují že budou zmasakrováni. Obranná postavení jsou zbudována, ale nezdají se mi, že jsou schopna nepřítele zadržet na moc dlouho. Nachvíli se zamyslím. Když jsme naposledy bojovali proti Fereldenu přemohli jsme jejich těžkou pěchotu hlavně pastmi a triky (na které jsme nebyly moc hrdí). Ale fungovaly. Rozhlédnu se po okolí zda najdu nějakého fereldence. Znám pár triků jak znepříjemnit pěchotě život a mám v plánu je všechny využít. Crome, můj pane jak to vypadá, poslal jste mně sem z určitého důvodu. Promluvím v mysli. |
| |
| Kostel Konečně jsme se dostali s Elimiël ke kostelu na náměstí.. Dostali jsme to co jsme chtěli, mniši posvětili nemalé množství vody, bylo jí asi na čtyři sudy. Ale to už nebyla má starost jelikož nám je vyvalili před kostel a znovu se rozlezli po vesnici, rozdavajíc rozhřešení. Zavolal jsem na nějakou dívenku, pak sem si všiml, že je to ta kterou jsem vyléčil. Přistoupila blíže, sehnul jsem se a pošeptal ji něco do uška. Reagovala jen úsměvavým kývnutím a už utíkala pryč, po chvilce se ze všech možných stran náměsti seběhla hromada dětí asi něco málo přes dva tucty. Všichni věděli co mají dělat. Zaběhli do obchůdku se smíšeným zbožím a vybrali všechny kotlíky co tam byly. Přiběhli zpátky s plnýma rukama a utvořili frontu k těm sudům, nabrali do svých kotlíků svěcenou vodu a utíkali k žebříkům a pak po střechach kde na každé nechali jeden kotlík. Tenhle proces se opakoval ještě asi tak dvakrát když už v obchodě nezůstali žádné kotlíky a v sudech zbyla jen troška vody. Poděkoval jsem jim a té dívčině hodil svůj váček s penězi. Spravedlivě si to rozdělte. Znovu jen mlčky přikývla a už se všechny děti znovu rozprchly do davů, které se ted seskupovali na náměstí. Něco se tam dělo, přistoupil sem blíže a razil cestu Elimiël až do první řady abychom měli lepší výhled, Ellar to celé radši pozorovala z povzdálí. Uprostřed hloučku vojáků a domobrany stál na vyvýšeném místě tak, aby jej každý viděl Marcus. Poté co vítězně zakončil svoji řeč, přidal jsem se k ostatním kteří po něm zopakovali. Ať příjdou ! Celé náměstí zaburácelo. KDyž utichl řev spustil jsem já z první řady, možná mě někteří neviděli, ale určitě všichni slyšeli. Na každé střeše ! Řekl jsem a už se každý pohled stočil ke mě a upjatě pozoroval co bude dál. Mají lučišníci, jeden kotlík se svěcenou vodou, těsně před bojem do něj namočte hroty svých šípů, a pro ty kteří budou bojovat s meči, své čepele můžete smočit u mlýna kde stojí jeden sud plný svěcené vody! DOmluvil jsem a všichni se rozběhli na svá stanoviště. Doběhnu Marcuse. Marcusi! Měli bychom ještě svolat všechny šedé strážce v Rudoskalí. Mimochodem ten rybí tuk nebyl vůbec špatný nápad. Řekl jsem a čekal jak na to zareaguje. Mezitím jsem zkontroloval svůj vak na vodu, ve kterém samo sebou voda vůbec nebyla, zaštěrchal sem tím a podle sluchu usoudil že ze tří čtvrtin je určitě plná chutné medoviny, kterou jsem si obstaral přes noc kterou jsem strávil v krčmě. |
| |
| Tak a je to tady řaknu si když stojím a vidím že všechny přípravy které šli jsme zvládli tak jak nejlépe jsme mohli při zmínce se svědcenou vodou ke kováři nabrousit si hranu kulatého štítu má tam velký brousek já mám jen malý na meč ostrá hrana štítu se bude hodit. Jdu nahoru k sudu se svědcenou vodou a namočím si do ní hroty šípů...nabrousím si brouskem meč a namočím jej také pak si kleknu a začni potichu odříkávat motlidbu. "Elrathje můj Pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých zelených lukách na nichž spočívá sluneční svit, vodí mne na klidná místa u vod ukrytých v posvátném lesním tichu, zapaluje v srdci mém plamen lásky a víry a Jeho vnitřní slunce nechává zářit v mé duši, pro Své svaté Jméno. I když půjdu roklí temnoty a smrti, nebudu se báti ničeho zlého, vždyť Ty jsi se mnou, Jsi má duše, Bůh mého života, Tvoje berla a Tvá hůl mě podpírají. Prostiřáš mi stůl před zraky těch, jejichž srdce jsou temná a zatvrdlá, kalich živé vody plníš ve mně po okraj, ano, Láska tvá a Milosrdenství Tvé provázejí mne po všechny dny mého žití, Do Domu Milovaného budu se vracet každým dnem do konce časů." Apage satanas Dořeknu motlitbu a jdu na k místu kde se budou odehrávat nejkrutější boje buď mě zabijou tam nebo to přežiju tak či onak do díry a ani na střechu raději nepolezu běhá mi hlavou když jdu na místo pravděpodobného hlavního útoku. |
| |
| Kostel -> Náměstí -> Mlýn Celé se to děje tak trochu moc rychle, dojdeme do kostela kde nám dají víc než dost Svěcené vody, následně se dostavíme na náměstí kde už vysvětluje Marcus plán obrany. Není to špatné, možná nakonec tuhle noc přežijme... Se ztrátami, ale přežijeme... pomyslím si, když pak Matka představená začne rozdávat všem amulety a požehnání jen stojím a nic neříkám, sice to přijmu ale moc to vážně neberu. Nikdy jsem moc v jejich Stvořitele nevěřila, máme vlastní bohy. Ale nebudu jim říkat že to moc k čemu asi nebude... pomyslím si a pak už se jen postavím k ostatním a vyčkávám, noc se kvapem blíží. Oren rozdá také pár rozkazů a kde mohou lukostřelci nabrat Svěcenou vodu. "Tohle bude hodně tuhý boj, bude to hodně záležet na rychlosti a na tom jak pohotoví budeme, když budeme bránit cestu s plánem že tam bude největší nápor a najednou to bude naopak, co asi tak uděláme?" řeknu aniž bych otázku myslela vážně, stejně by mi nikdo neodpověděl... Dojdu k Orenovi a k ostatním. "Budu vás nahoře krýt, ta barikáda je nezastaví napořád a až ji prolomí budete potřebovat nějakou podporu, takže se budu snažit jich zastavit co nejvíc... řeknu a už se pomalu chci vydat na cestu k mlýnu, pak se ale ještě otočím na Orena a jeho vlčici. "Hodně štěstí, Lethallin," promluvím k nim a vydám se na cestu. Když jsem nahoře tak se trochu rozhlédnu, barikáda už je připravena... Postavím se nedaleko od mlýna a sundám ze zad meč, vytáhnu ho z popruhu a zabodnu do země. Pochybuji že bych tím mohla čepel poškodit, tak mizernej ten meč zas není. Stáhnu ze zad luk a dojdu k tomu sudu se svěcenou vodou, namočím v ní hroty šípů. Uvidíme jestli to pomůže... řeknu si a dojdu k meči, vytrhnu ho ze země a dojdu až k mlýnu, podívám se nad sebe a meč zabodnu asi metr od mlýna, půl metru od střechy, když se podíváte zezhora či z pod ní. Vejdu do mlýna a rozhlédnu se, moc nečekám, luk dám opět na záda a vyšvihnu se na první trám co uvidím, odrazím se a postupně tak vyskáču až na úroveň kde má mlýn střechu, je to dost mizerná věc, obyčejná střecha jako u domů ve městě, podepřená několika nosnými sloupy. Už vím proč se v lidských městech necítím bezpečně... pronesu dost znechuceně a prostě seskočím dolů. Ale půjde to, musím si vybrat nějaký z těch trámů, budu od tamtud mít lepší rozhled a dostřel... říkám si a vyjdu před mlýn. Vedle mlýna je nějaká zídka ze které se můžu dostat na střechu mlýna, vyskočím tedy na tu zídku a pak z ní na střechu mlýna, nohou vyzkouším kde jsou ty trámy a pak se na jeden usadím. Teď už jen čekat... Je to dost na nic, tohle místo, kdyby to byl strom, měla bych krytí a ještě bych se mohla snáz pohybovat... Pche, lepší ale než nic bych řekla... pomyslím si a připravím si luk, pak už jen čekám... |
| |
| RUdoskalí SLunce pomalu upadalo do spánku, celé nebe bylo zalito posledními zlatavými paprsky a většina už vyčkávala na svých stanovištích, vesnicí foukal lehký vánek a všudy se šířilo to napětí. Zařídil jsem si ještě pár věcí, našel jsem Aeen a poslal ji na náměstí kde ještě načrtala na barikády své runy. Když už jsem byl úplně připraven přišel jsem k mlýnu, po okolních střechách byli rozmístění lučišníci a několik mužů s mečem. Kolem ještě pobíhaly skupinky ozbrojených vojáků, kteří se připravovali na obranu cesty u mlýna. Vše bylo téměř připravené byl jsem s tím opravdu spokojený, a proto jsem se vydal ke stájím, bylo tam kolem 20 koní, vybral jsem si hned toho druhého v řadě, krásně zářivě hnědý mustang, přistoupil jsem k němu blíže, sálala z něj síla a divokost. Nebylo nad čím přemýšlet a za použití telepatie jsem jej uklidnil. Ššš, no tak, klid chlapáku, já vím že chceš volnost.. Přes bok jeho ohrádky bylo přehozené sedlo, to jsem uchopil a položil ne něj, stáhl jeho opasky. Pomalu jsem se vyšvihl do sedla a aniž bych zneužíval jeho slabin pobídl jsem jej. Tak jedem ! NA souhlas si odfrkl a vyrazil kupředu, div sem z něj neslítl ale pevně jsem se držel, utáh jsem mu uzdu aby maličko zpomalil dokud nevyjedem ze stájí a vesnice. Když jsme se dostali konečně ven, dostal se do klusu, krásného tří dobého pohybu s několika fázemi, cválali jsme až ke mlýnu kde mezi barikádami byl ještě vchod pro lovce kteří se měli vrátit až pozdě večer. Když můj kůň přešel vchodem ven z opevněné vesnice, rozběhla se za námi ELlar, která tu na nás čekala. Povolil jsem uzdu a kůň se během několika sekund dostal do trysku, byla to krása. ELlar nám naštěstí jakš takž stačila, ale taky musela medlat aby neztrácela. Když se kůň dostal do úplného trysku doslova jsme letěli směrem k zámku, slunce už zapadlo a na obloze jen pobíhaly rudé červánky. |
| |
| Rudoskalí - poslední úpravy obranné linie u cesty k mlýnu Jako vždy se mi osvědčili znalosti v bitvách, které můj klan vedl s fereldenem. Mezitím co si město procházelo nějak zženštilou modlitbou, jsem strávil určitou chvílí v lese, kde jsem se svou sekerou kácel stromy a potom tvořil na jejich konci špičky. Vzpomínám si totiž na malý trik, který jsme použili proti pěchotě fereldenu v ledových krajinách v západních horách. Mezitím co beru větve a malé stromky o průměru 25 cm a vážu je do jednoho obrovského celku, vzpomínám si na tzv. "svěrák". Je to jednoduchá past, ale je vskutku účinná. Pomocí velkých větví (které zrovna sebou táhnu) jejichž špičky jsou usekané do tvaru hrotu se nepřátelé postaví nádhernému dešti těžkých a smrtelných střel. Trik je jednoduchý ale účinný. Průsmyk, nebo spíše cesta jenž vede do vesnice tvoří nížina uprostřed dvou vrcholků. Když se okolo cesty zavěsí tzv. těžká kopí , jejichž konce budou mít ořízku, budou schopny pomocí síly země a vlastní hmotnosti nepřítele probodat nebo rozmačkat. Tak či tak zpomalí jejich postup a to přeci chceme. Když slunce vyprskává poslední dávky světla, jsem už zpět ve vesnici a díky svým vypracovaným svalům táhnu skoro 20 (přesně 17náct) takových kůlů za sebou. Jsem zpocený, a znavený, ale vzrušení z přicházejícího boje mi vlévá sílu do žil. Dojdu s kůly za sebou až k barikádě u cesty. Sundám si svou bílou kožešinu a pomocí jednoho ze čtyř opasků které nosím si ji přiváži kolem pasu. Protáhnu si své mocné svaly až mi křupnou snad všechny klouby v lese. Usměji se, protože vím, že nepřítele bude dnešní útok velmi bolet. S provazem okolo těla táhnu polovinu kůlů (celkem 9) na levou stranu cesty. Je to ale pěkně zasraná ironie. Používám triky mých lidí abych ochránil tyhle šupáky. Nojo bohové mají holt smysl pro humor. Už když jsem byl v lese jsem všem kůlům jsem udělal na tupé straně ořízku, aby pomocí nich lano udrželo kůly na místě. Prvních 15 minut jsem vázal provazy okolo 9 kůlů. Potom jsem je nastavil tak aby jejich hroty mířili na cestu. Pomocí 9 kůlů udělám za všemi 8 jeden zabouchnutý sloup, ke kterému jsou přivázány všechny kůly. Dohromady mi to trvalo asi 45 minut. (i s vázáním provazu) To samé udělám i na druhé straně cesty. Dorhoady mi tedy přípravy (pokud mi někdo nechtěl pomoci) trvaly hodinu a půl. Jakmile jsem hotov seskočím dolů na cestu a rozběhnu se k barikádě. Hej sopláci, potřebuju jednoho člověka, kterej umí rychle běhat a má tvrdý nervy ! Zařvu hlasem ,který by překřičel úder hromu. Pokud se někdo přihlásí pošlu ho okamžitě směrem ke kůlům, předtím ho ještě upozorním ať sežene něco čím kůly schovat. Buďto nebo někoho seženu a tímto ho pověřím. Cítím jak ze mne teče pot, ale ještě nejsem připraven na bitvu. Ale opít se z toho odporného ležáku co tu čepují nemohu, ne dost rychle. NEchtěl jsem otevírat svůj roh tak brzy, ale bez dostatečné dávky opilosti nebudu schopen bojovat. Moje ruka se zohne pro roh u mého třetího opasku a otevře jej. Je to roh ledového býka, kterého jsem skolil když jsem byl ještě malý kluk. Oddělám víko a zhluboka se napiji. Vychutnávám si každý doušek tohoto bohem požehnaného nápoje. Jmenuje se "Slza Croma", a je to nejsilnější medovina, kterou byly šamani našich klanů schopni vytvořit. Opět roh uzavřu víkem a nadechnu se teplého vzduchu. I houževnatému barbarovi stačí doušek aby byl namol, já jsem už na tohle pití zvyklý a tak jsem jen částečně opilý. Ale víc jsem nepotřeboval. Teď přichází čas na rituál boje. Odejdu směrem k mlýnu a sáhnu do své brašny. Musím v ní opravdu začít hrabat, protože krom lebek fereldenců sebou táhnu i válečné barvy západních barbarů. Barva mého klanu byla pochopitelně černá. Vytáhnu uzavřenou truhličku, jenž obsahuje válečný vosk. Je to vosk připravovaný spojením prachu z rohů ledových býků, zubů vlků a krve fereldenských vojáků. Vytasím svou obrovskou sekeru a zarazím ji do země aby stála přímo proti hvězdám. Zavřu oči a začnu odříkávat prastarou modlitbu mého klanu. Dračí zuby rozdrásají naše svaly, nepřátelské meče rozetnou naše kosti, ale naše duše neporuší, neboť ty patří Cromovi. Budeme bojovat. Budeme vraždit. Budeme pít krev nepřítele. Ve jménu Croma budeme bojovat se ctí, a se ctí zahyneme v našem posledním souboji se smrtí. Mezi jednotlivými slovy si potírám tvář i celou hruď složitými vzorcy (severská mytologie - runy). Barva se ihned vsakuje, popravdě jediný způsob jak se této sračky zbavit je buďto je smít krví nepřítele, nebo si uříznout kůži. Jizvy na mý hrudi dokazují že jsem to už zkoušel ,když nebyla po ruce krev. Vstanu a opět si nahodím bílou kožešinu. Kapuci si nasadím rovněž aby zakrývala celý můj obličej. Je to rovněž součást rituálu. Poslední věc, kterou udělám je že vytáhnu svou sekeru ze země a pozvednu ji k nebesům. Při své krvi a duši Crome přísahám že umřu se ctí. Prohlásím a vrátím sekeru za opasek. Je čas na boj. Otočím se k cestě, a vyrazím k pravé straně. (pokud se někdo již doprava vydal du nadruhou stranu). Cestou se ještě u někoho zastavím a povím mu jednoduchou větu. Běž říci velitelům, že je u hlavní cesty připravena past, a nebude spuštěna dokud mi nedají rozkaz. Baan Teaganovi řekni, že Aragast hlídá hlavní cestu k mlýnu, v případě potřeby budu varovat ostatní jednotky. Teď val, než ti ukousnu hlavu. Vyrazím na pahorek okolo cesty a hledím na okolí, hledající jakkékoliv nebezpečí. |
| |
| Kus od Vesnice Jak mile vyjel Oren na mustangovi dál od vesnice po cestě která vede k hradu v Rudoskalí. Aby zjistil jak to vypadá z útokem. Když jsi dojel na místo mohl jsi vidět v dálce otevřenou bránu. Když jsi se podíval mnohem blíž tak jsi mohl vidět jen světle zelenou mlhu která se valí od brány. Mohl jsi také zaslechnout jaké si skřeky. V povzdálí už byl vidět vycházející měsíc a na druhé straně zapadající slunce. Vše nasvědčovalo tomu že se chystá útok. První co jsi v mlze mohl vidět byl jen nemrtvý co se mihl kolem. Je z cela zřejmé že si tě všiml neboť se natočil na ostatní a něco na ně křikl tou jejich hatmatilkou. Obrátil jsi proto koně a jel jsi rychle do vesnice varovat ostatní než začne útok… Útok na Vesnici Jen co Oren dojel do vesnice dal znamení ostatním aby se připravili na nadcházející bitvu. Jen co to dořekl tak si toho mohli všimnout i ostatní Slunce zapadlo a jen co vyšel měsíc tak se v kopcích objevila zelená mlha s kterou se nesli divné pokřiky. Vesničani začali pobíhat kolem a všichni si to hnali do kaple do sklepení kde by mohli být v bezpečí. Všichni ostatní se dostavili na své stanoviště aby mohli bránit vlnu útoků proti nemrtvím. Lukostřelci se postavili na střechy a vojáci se společně z šedými strážci postavili do první linie. Všichni jen čekali na útok několika nemrtvích.  |
| |
| Soumrak... Sleduji ze svého vyvýšeného stanoviště cestu k hradu, dění pod sebou si moc nevšímám. Pak si všimnu jak k hradu jede Oren na koni. Že by chtěl zjistit odkud se vyrojí? Nebo aby věděl o útoku ještě dřív než budou tady... řeknu si a sleduji ho, v jednu chvíli se pak otočí, hrad odsud není zas tak daleko abych ho nemohla sledovat. Pak se najednou objeví zelená mlha. Morový mrak, nesmíme se toho dotknout, kdo ví co by to mohlo udělat... pomyslím si a připravím se na útok. Oren projede mezi barikádami a ty po něm nějací vojáci uzavřou. Dobře, tak... Asi jdeme na to, zajímá mě jestli vydrží víc než Zplozenci... napadne mě s úsměvem a postavím se na jednom z trámů, nečiní mi problém udržet rovnováhu. Moje práce však začíná až později, dokud nemrtví neprolomí naše první barikády tak nic nedělám. Ovšem jakmile tak učiní tak začnu střílet jeden šíp za druhým, trefím se pokaždé, to vím jistě, ale né pokaždé je první šíp smrtelný, a těch šípů také nemám donekonečna. Ti nemrtví jsou pěkně tuhé bestie... pomyslím si když jsem asi v polovině mé munice. Když mi zbývá už asi jen čtvrtina munice tak rychle hodím luk na záda a seskočím ze střechy, přesně před meč který jsem zabodla do země, rychlým pohybem ho namočím v kádi se svěcenou vodou. No jistě, jen samotný kontakt se svěcenou vodou jim ubližuje, tak proč toho nevyužit... řeknu si a rychle naberu se rozhlédnu, vedle mlýna je poházené všelijaké harampádí. Rychle ho očima přejedu a pak popadnu měch, silně zapáchající tou břečkou co tu prodává krčmář... Naberu do měchu vodu a pak si prohlédnu situaci. Dobře, když se mi podaří být dost rychlá tak je můžu pokropit a tám je na chvíli zpomalit aby je mohli odrovnat... pomyslím si, nečekám a znovu vytáhnu luk a šíp, rozmáchnu se a hodím měch nad hlavy nemrtvých a pak jeho dno prořízne šíp co vzápětí vystřelím, mělo by je to na chvíli zpomalit, doufám... Pak už jen znovu sklidím luk a rozběhnu se k ostatním do prvních řad... |
| |
| Soumrak Najdu si nějaké místo na pravé straně jelikož jsu pravák takže při střelbě z luku se budu cítit bezpečněji najdu si místo tak 30metrů za první linií nebudu střílet obloukem nejspíš bych zbytečně střílel budu střílet na přímo (Třeba z budovy ale abych byl na vyvýšeném místě a z pravé strany krytý)ještě jednou si jdu namočit šípy do svěcené vody a pak zakempím na místě které jsem si našel.Hodím si luk na záda a vytáhnu brousek ještě si doostřím meč pořádně ikdyž kdyby na něm byly broušené zuby byly by zasazené rány mnohem zničující ale co už napadne mě když brousím meč když si myslím že ho mám nabroušený dost zasunu jej do pochvy a ze zad si sundám luk a posadím se na střeše domu která je slaměná takže bude dobře hořet naštěstí to mám blýzko k zemi takže v nejhoším případě musím seskočit a tasit meč a štít luk budu muset zahodit pokud dojde na boj z blýzka na zádech by mi v boji a mezi ostatními zavazel sedím a přemýšlím vytáhnu měch s vodou a napiju se nejspíš je to moje poslední pití sedím piju a čekám až se to semele...schovám měch s vodou a připravím se a stoupnu si na dřevěnou konstrukci střechy založím si šíp k rychlému výstřelu a už jen čekám co se bude dít. |
| |
| Rudoskalí Sranda začíná ! Pozorně čekám a pozoruji nemrtvé jak se hrnou po cestě na chabé obránce vesnice. Jejich těla jsou neskutečně......co vlastně sou ? Nevím co nato říci, můj lid takový slova nezná. Bah doprdele s myšlením, teď je čas na boj ! Počkám si až projde celkem deset mrtvol, a pak zvednu ruku a dám signál. Chlap co je na druhý straně je popravdě usmrkanej pracek, ale má pevný nervy, jinak bys e už pochcal a utekl. S pevným pohledem utne jednotlivé provazy, a klády se rozjedou. Pomocí vlastní váhy a správného terénu padají dolů. První mrtvoly jsou zasypány těžkými kládami, nebo bezmilosti probodány. (dohromady tento útok sejmul 15 zombíků). Jejich řady jsou zdecimovány. Některé mrtvoly mrtvé nejsou a sápají se po zemi. Přesto ti co žijí se už tlačí dál a odhazují ostatní mrtvoly jak sračky do děr. Ty debilní mrtvoly se ani neobtěžují podívat nahoru, ale hrnou se dál. Imbecilové. Zvednu sekeru a svaly se mi napnou. Chcípněte vy sráči ! Zařvu, a pak svislým sekem přeseknu provazy jenž drželi jednotlivé klády. Celé divadlo se opakuje, ovšem s menším účinkem. Přesněji, klády nepřátele spíše ochromí než zabijí. Ale i tak to splnilo svůj účel. Ty chodíci mrtvoly to zpomalilo, a teď se doslova valí jedna přez druhou. Hezkej zmatek. Můj zamračený úšklebek se změní v krvežíznivý úsměv. Teď je řada na mně. Otočím se na řady a vidím jak si ti idioti stále ještě zahrávají s přeživšíma mrtvolama. Opět přesunu svou pozornost k nepříteli, jenž je pohřben pod kůly. Ale nestačilo to. Mrtvoly se už tlačí dál, a jsou připraveny zasypat obránce. To nedovolím. Crome !! Zařvu jméno Boha války, boha všech barbarů ledovejch pustin, a skočím dolů do největšího klubka nepřátel. Řev jenž opouští má ústa by mohl klidně připomínat nasranýho medvěda. A stejně jako medvěd decimuji řady. Pouhým skokem jsem pod sebou pohřbil první mrtvolu. Nečekal jsem než ty sračky zareagují. Popravdě zareagovaly, pozvedli zbraně a chtěli mně vykastrovat jak čerstvě vyfluslý štěně. Smůla. Má sekera prolétla vodorovně vzduchem následována krví a hlavama tří mrtvol. Usmál jsem se. Sakra tohle mi chybělo ! Sevřu ruku v pěst a zaútočím na další mrtvolu jenž se napřahuje k úderu. Má pěst protne vzduch a s odporným křupnutím se zarazí do tlamy té chodíci mrchy. Nevýhoda je ta že mi ruka zůstane v hlavě mrtvoly. Neva. Improvizace je moje druhý jméno. Protrhnu prsty skrz mozek mrtvoly a popadnu ji za krční obratle, které se náhamou napnou. Mrtvola je možná mrtvá, ale to nevadí. Je lehká a dá se tím pádem použít jako zbraň. Se šíleným úsměvem a vočima dokořan se mrtvolou oženu jako kyjem a srazím dva jeho kumpány k zemi. No obratle to ale nevydrží a az chvíli držím od mrtvoly jen její hlavu a tělo samotné se rozmázlo o zem. Sevřením lebku rozdrtím na prach a opět popadnu sekeru. Jedna mrtvola se protáhne kolem ostatních a zaútočí rezavým mečem. Ostří se srazí, ale i když by úder normálního člověka zablokoval můj ne. Sekera rozlomila meč v půli a rozsekla jejího majitele na dva kusy. Zatímco vršek mrtvoly letí vzhůru nohy jsou na zemi a zběsile kopou. Něco mně chytí za nohu a já si všimnu mrtvoly, která se vyhrabala ze změti klád a ostatních těl a pokusila se mne strhnout. Krypl. Zvednu nohu a vykopnu. Mrtvola se drží jak klíště náčelníkových koulí, ale i tak se posunula o dostatečný kus ,abych ji mohl dupnutím rozdrtit lebku. Kosti zakřupou a mozek se rozprskne jak zhnilý ovoce. Ovšem další mrtvoly se už táhnou. A pak si všimnu stínu. Běží rychle. Má luk a meč. Žeby elf ? A pak si všimnu většího poprsí. CO dělá blbá ženská v bitevní vřavě ?! Napadne mně jako první věc, ale pak mi dojde zženštilost elfskýho národa a ani se nedivím. Neváhám a zařvu tka hlasitě aby mne slyšela. Elfko ! Pohni tou svou kostrbatou prdelí sem ! Nachvíli se na ni otočím aby mi viděla do obličeje. Jsem celý pokryt černou krví z mrtvol (a dost se divím kde se v nich bere), zatím je veškerá krev na mém těle nepřítele, ale je to jen otázka času. Zrovna se otáčm zpátky, když mne napadne mrtvola s pozvendutým těžkým palcátem a zaútočí horizontálně na mou hlavu. Úder příšel rychle a tvrdě. Bolest jenž mi při nárazu vyšlehla do paží není nic v porovnání se skutečností, že se na mne hrne další mrtvola s pozvednutým mečem. Napnu svaly na ramenou a odstrčím mrtvolu s palcátem. Ta druhá co drží meč ho zrovna zvedla dost vysoko aby zasadila solidní úder. Škoda. Popadnu ji za zápěstí a škubnu směrem k sobě. VE chvíli držím její ruku, která stále svírá meč. Ovšem sem se odkryl úderu mrtvoly s tám debilním palcátem. Bolest příjde. Velmi ostře. Možná mi dokonce pochroumal kosti, ale jak se u cromova válečníka sluší a patří, kosti drží. Ale mněl jsem na mále. A pramínek krve jenž z rány teče potvrzuje důkaz že palcát mněl hroty. RAAAAAAAAAAAR !!! Můj řev nabere nové obrátky a sekera jenž ve chvíli přepulí mrtvolu na dva kusy mou zběsilost jen potvrdí.Opět se po mně sápou dvě mrtvoly. Jedna je ozbrojena kopím a druhá velkým štítem a mečem. Nedám jim naději. Kopí vystřelí jako žihadlo akrtickýho škorpióna a málem mně probodne jak čerstvý prase. Včas uhnu i tak kopí poškrábe mou kůži na pravým stehně. Sekera opět zasviští a drtivě dopadne na štít mrvoly co útočí zleva. Štít se rozpůlí na dva kusy.......popravdě tka dopadne i jeho majitel. Kopiník co útočil zprava se opět ožena, tentokrát mi míří na hrudník. Popadnu ratiště kopí a zlomím ho. Teď držím ratiště s hrotem já a plně toho využiji. S ďabelským úsměvem zarvu kopí mrtvole do hlavy a skopnu ji k zemi. Vydechnu úlevou, a v duchu poděkuji Cromovi za krátkou přestávku, když se další mrtvoyl teprvé dostávají do mé blízkosti a já mám aspoň pár sekund na nadechnutí a zhodnocení situace. Doufám že ta elfka dorazí brzo, jinak se tu dlouho neudržím. |
| |
| U mlýna Hned po té co jsem pokropila nemrtvé tou Svěcenou vodou bylo vidět že trochu zpomalili, docela se z nich taky začal linout silný zápach spáleného masa, jako by už tak dost nepáchli. Moc nečekám a luk dám na záda, jsem zvyklá takhle bojovat takže mi nijak moc nepřekáží. Pevněji uchopím dvouručku a máchnu po prvním nemrtvém ke kterému se dostanu, ještě před chvílí se sem valila pořádná kopa, až trochu pozdě si všimnu že je srazili nějaké klády. Kdo tohle vymyslel? Nikdo o tom nemluvil... Nebo ano? řeknu si a useknu hlavu prvnímu nemrtvému. "Hlavy, i obyčejnou zbraní když useknete nemrtvému hlavu tak ho zabijete..." řeknu jen tak mimochodem, asi to ani nikdo neuslyší. Vepředu si všimnu nějakého člověka. Nevypadá jako ti ostatní tady... Je až moc divoký a pořád řve jak šílenec... Barbar, co jiného by také byl... pomyslím si a odrazím útok dalšího nemrtvého, sice mají někteří zbraně ale to jsou zbraně totálně na nic... Meč držím jednou rukou a druhou přiložím na plochou stranu meče, prudce zatlačím na čepel a ta co patřila nemrtvého praskne, poté čeká podobný osud i jeho a tak padne další mrtvé tělo k zemi. Přes všechen ten zmatek se snažím trochu orientovat. Zatím jsou nemrtví jen tady, máme tu hlavní sílu naší obrany. Už jich dost padlo ale stále přichází noví... Kde vzali na hradě tolik mrtvol, to snad ani není možné... pomyslím si a znovu uchopím meč oběma rukama a rychle se přesunu víc dopředu kde má zbraň bude efektivnější protože může srazit víc jednou ranou než krátké meče. Vtom uslyším toho barbara jak na mě cosi zakřičí. Je trochu zvláštní... Trochu víc, ale aspoň že umí uchopit meč... Nebo sekeru, pro upřesnění... pomyslím si a zablokuji další úder nemrtvého s kopím které na mě namířil, máchnu mečem a pak v jednu chvíli upadne polovina celého kopí, spolu s hlavou nemrtvého. "Zplozenci tedy bojují lépe..." řeknu skoro zklamaně a přidám do kroku abych se dostala k tomu barbarovi který to očividně přestává zvládat, však taky se vrhne do největší vřavy sám a bezhlavě... Blázen... Na chvíli je okolo mě celkem prostor takže zabodnu meč do země a vezmu ze zad luk, dám na tětivu dva šípy a rozběhnu se proti zádům nemrtvému, vyskočím mu na ramena a od nich se odrazím. Vyskočím tak do výšky a vypustím oba svěcené šípy které zasáhnou dva nemrtvé u toho barbara přesně do lebky, čímž bych je, díky posvěcení, měla usmrtit. Dopadnu opět na zem a vezmu další šíp. Natáhnu ho na tětivu a zamířím na dalšího nemrtvého. Tohle nemá cenu, tady už šípy nebudou moc účinné, sice bych je mohla ostřelovat i kdybych je měla metr od sebe ale je jich tu zkrátka moc... Zatracená práce... řeknu si a dám opět luk na záda a uchopím krátký meč co mám u pasu kterým těsně zastavím úder dalšího nemrtvého, tentokrát má v ruce palcát a dokonce na sobě zrezivělé brnění. Takže konečně někdo koho nesrazíte jednou ranou? No a jak naschvál mám jen tuhle kudlu... řeknu si a podívám se znechuceně na krátkou čepel co držím v ruce, navíc ani není posvěcená... Udělám rychle krok k tomu nemrtvému a ten zavrávorá nazpět. Moc nečekám, s ním se teď prát nebudu, rychlým pohybem mu zamířím špičku na krk a celou vahou co mám, ač není moc velká, ho povalím na zem, meč má zabodnutý v krku a tím ho přišpendlím k zemi. To ho zdrží, ale nezabije... řeknu si a rychle skočím k mé dvouručce a vytrhnu ji ze země, rozmáchnu se a useknu ozbrojenému nemrtvému hlavu. Pak už je tak akorát na čase jít pomoci tomu barbarovi. Při cestě jen tak mimochodem zabiji pár nemrtvých, většinou jen tím že se okolo sebe oženu mečem, ani se nedívám kam, nemrtvých tu je víc než dost takže si meč najde cíl pokaždé. Když už se probojuji k tomu barbarovi tak zase začnu trochu uvažovat o situaci. "To nebylo nejmoudřejší se sem vrhnout sám..." pronesu celkem chladně a hodím krátký meč jako by to byla dýka po nrmtvém co se rozmachuje k ráně. Poté opět pevně chytnu dvouručku a rozhlížím se po další oběti. |
| |
 | Vesnice Rozeběhnu se do kostela když do něj dorazím doběhnu k sudům se svěcenou vodou a naplním jí 5 větších flakónů a schovám si je do látkové kabely kterou mám u pasu rychle do nich namočím svůj rezavý jednoruční meč. Tady by mohli mít posvěcenou křídu někde ,ta by se mohla nakonec docela hodit. Začnu trošku nervózně po kostele a prohrabovat se ve všem co najdu ,nakonec najdu malého špačka křídy. Ten mi sotva vystačí ale lepší než nic už nemáme moc času... Vyběhnu z kostela a dál se rozběhnu na okraj vesnice směrem k mlze cestou vylezu na jeden dům a dál se pohybuju po doškových střechách když dobíhám na poslední dům vidím že už se bojuje. Někdo již odpálil past z klád a zdá se že nemrtvé celkem zpomalila ,ale vzhledem k jejjich množství neměla žádný extrémně zásadní učinek na množství.Co to je za blázna támhle. Upřeně se zadívám na dvě postavy které osamoceně bojují v moři nemrtvých ,ale pomalu ztrácejí kontrolu na situací. Pokusim se je stáhnout zpět doufám že se narozzuří ten obr by mě zadup do země. Mávnu mečem jejich směrem a pod nimi se začne ze země rýsovat čirá tma a zeleně svítící pentagram zárověn s temně fialovým kouřem který je neprodyšně obejme a náhle zmizí a objeví se těsne vedle mého úkrytu kde se mezitím obejvil také pentagram ale bez kouře. Vytáhnu z brašny flakón a vrhnu ho nad moře nemrtvých ,zvednu ruku a flakón exploduje. Začínám cítit smrad spáleného masa a sem tam nějaký výkřik. Nevím jestli to neemrtvé zabijí ,ale rozhodne je to docela hodně zpomalilo. Tohle zopakuju ještě se zbylímy flakóny s už o poznání menším účinkem ,ale spousta nemrtvých zůstává ležet na zemi. (zhruba 20) Uff snad sou mrtvý ty potvory stálo to docela dost energie... No sou alespoň plný střepů z flakónů a posvěcené vody. Do štítu se mi zabodl šíp. Podívám se na něj. Hmm měl jsem si před bitvou koupit nějakej lepší tenhle to skoro prorazil ,no snad něco běhěm najdu ,ještě štěstí že nemaj moc kvalitní zbraně... Ukážu mečem na jednoho nemrtvého blížícímu se k mladému chlapci který držel kopí. Z meče vylétne černý paprsek který jakmile nemrtvého zasáhne ho paralyzuje a mne se začíná pomalu obnovovat moje energie nakonec nemrtvý padne k zemi a nehýbe se. Schvám si meč do pochvy pod plášť ,ale štít si nechám nasazenej rukou ukážu do moře nemrvých na místo kde předtím byl barbar s elfkou ozve se hrozně vysoký zvuk a vypadá to jako malá zelená exploze na tom místě srážející nepřátele na zem v okolí 10 ti metrů. Otočím se na barbara a elfku a sundám jim žebřík. No jestli chcete vylezte ... |
| |
| Někde na střeše a v poli Na horizontu vidím jak se zvětšují spousty postavy které se hrnou dolů po cestě nemrtví tak a je to tady čekám dokud nebudou dost blýzko a pak vypálím první šíp ten si našel cestu přímo na jednoho největšího nemrtvého v první řadě zásah přímo do hlavy hodil salto dozadu a jak všichni běželi tak skácel dalších pár za sebou co nestihli uhnout ha to se mi zase něco povedlo raduju se a zakládám druhý šíp už jsou skoro u první řady tak vypálím šíp na dalšího nemrtvého tentokrát sem ho trefil do nohy takže se taky skácel a pár dalších za sebou pak už zakládám dva šípy vidím jak tam řve jakýsi obrovský válečník je jako šílený Barbar mihnemi hlavou no tak ten nám tu scházel ikdyž jako voják do první linie není nic lepšího vzpoměl jsem si na jednoho barbara kterému usekli všechny údy a on dál statečně řval válečným pokřikem už nečekám a střílím do davu nemrtvých kteří narazili na obránce nedívám se jestli si moje šípy našli cestu k nemrtvému nebo střílím bez míření tedy střílím do davu takže to někoho stejně zasáhne barbar se nekontroluje a mlátí nemrtvé hlava nehlava zaním se krásným skokem objeví elfka s lukem mají kolem sebe místo ale nemrtvých je hodně tak elfce kryju záda zatím co bojuje střílí jako o život ale nemrtvých je hodně chci nahmatat další šíp ale už žádný nemám kčertu zakleju.Luk položím na střechu a do pravé ruky si vezmu meč a do levé štít slezu dolů ze střechy do té vřavy a snažím se dostat k barbarovi a elfce "No tak bojujte nevzdávejteto do nich" povzbuzuju ostatní když se na mě rozběhl fakt velký nemrtvý aspoň 2metry mám čas stojím pevně rozkročený štít připravený na horní kryt meč pozvednutý v poslední chvíli ještě než je u mě nemrtvý tak mu skočím cesty a naberu ho štítem a jelikož je vysoký tak neudržel rovnováhu a převalil se mi přes štít na zem kde sem mu usekl hlavu. Musím se knim dostat sami to tam nezvládnou už je to jen kousek kolem nich je ale kruh nemrtvých jak těch mrtvých tak těch co ještě stoí a bojují rozběhnu se a kruh na jednom místě rozrazím pak seknu mečem po nemrtvém na pravo a štítem po nemrtvém na levou a zařadím se mezi elfku a barbara takže tvoříme klín Určitě jsme šílený a tady barbar to má v povaze pěkně se to tu shlukuje řeknu pobaveně a při tom odrážím na jednou dva nemrtvé měli by sme se stáhnout k ostatním takhle nás dostanou řeknu elfce když setnu hlavu nemrtvému který na ni běžel ze zadu když sem se otáčel zpátky dostal jsem zásah něčím tupým přímo na hrudník byl to šok ale ještě jsem stačil instinktivně seknout mečem byl to nemrtvý s kusem čehosi nepátral jsem co to bylo jen jsem se držel na hrudi protože to svinsky bolelo mečem jsem mu probodnul lebku na zemi a rozdrtil ji dupnutím nohy kolem nás je pořád kruh nemrtvých který vypadá jako by zesiloval stavím se do obranné pozice a snažím se nemrtvé odrážet jak to jen jde no tak tady na konec nejspíš zemřu |
| |
| Útok na Vesnici Nemrtví padají jeden za druhým ale stále se objevují další z jejich řad. Nemrtví u hlavní cesty začali ztrácet převahu v jejich řadách. Klády které se na ně sesypali jim zabránili v dalším průchodu. Mezi klády se pohybují další z jejich řad ale o ty se starají lukostřelci a další z řad kruhu mágů. Když se čarodějovi povedlo vymrštit jeden jeho flakonek do řad nemrtvých padlo jich tucet v zapomnění. Další co se snaží dostat do vesnice si prosekávají cestu skrze vesničany a vojáky. Pár jich padlo ve zbrani a další zemřeli strašnou smrtí. Když se na jednoho vojáka sesypalo několik nemrtvých roztrhali ho na kusy. Barbar a Elfa ještě z Šedým strážcem a pár vojáky a i z mágem se snaží udržet hlavní cestu. To ale nijak nezabránilo tomu aby se nemrtvý dostali k náměstí od vody. Když přiběhl jeden ze stráží pro jednoho z šedých strážců a jeho posádku vykřikl jen pár slov. Voják:“ Nemrtvý se ženou od vody pane.Pospěšte prosím blíží se ke kapli.“ V tom se sebral malí oddíl a další co jsou na střechách zaujali bojové pozice a směřovali ke kapli. pochod Nemrtvých se od vody jen zvětšuje a je jich přibližně tolik co bylo u hlavní cesty. |
| |
| Boj, Vesnice Když se vrátil Oren jen jsem si vyslechl co měl za novinky a hned jsem zaujal obranou pozici. Doběhl jsem dopředu kde už stál mohutný Barbar a byl připraven použít jeho past. Doběhl jsem na druhý konec a pomohl jsem mu ji zpustit. Když se ukázali hordy nemrtvých jeho past zafungovala dobře. Klády valící se z kopce zavalili několik nemrtvých a další co se dostali za jsme začali nelítostně vraždit. Elfa která žádala o pomoc si vedla výtečně. Barbar byl na můj vkus až dost neopatrný ale to tyhle hromady svalů ze severu už jsou. Jak se nemrtvý dostávali skrz byl jsem jednoho za druhým společně z řadou co tu byla semnou. Když se ukázal první co mi přišel na ránu utnul jsem mu hlavu jen co zařval na pozdrav. Další se nabodl na můj meč a další co zaútočil dostal ránu směřovanou na nohy. Každého kterého jsem svalil na zem jsem dodělal odseknutím hlavy od těla. To zde zmínila i Elfka. Jen jsem na ní pohlédl a přikývl a dál se věnoval boji. Během chvíle se tu ukázal nějaký mág či co je zač a začal tu čáryfukovat. Provedl něco co skolilo na zem tucet nemrtvých a dalším kouzlem odhodil další. Během chvíle se tu ukázal voják že se prý ženou další nemrtvý od vody. Jen jsem křikl na Barbara pár slov a rozběhl jsem se ke kapli. “ Dělej co umíš nejlíp! Další se ženou od vody!“ Rozběhnul jsem se společně z pár dalšími dolů k vodě kde už drželi obranu vojáci co bránili kapli kvůli téhle příležitosti. Když jsem doběhl bylo to asi právě v čas neboť jen jedním máchnutím meče oddělil hlavu jednomu co se sápal po jedné dívce. “ Okamžitě běž do kaple hned!“ Zařval jsem na tu dívku která nevěděla která bije. Vše mělo příčinu ale v tom jak byla vyděšená. Pomohl jsem ji postavit se na nohy a rozběhl jsem se k davu co bránili kapli proti mrtvolám. Když jsem doběhl strhl se tu prudký boj. Zaútočil jsem na jednoho co stál poblíž ale můj výpad vykryl štítem. Když se snažil o útok sehnul jsem se a podrazil mu nohy. Jak dopadl na zam máchnul jsem mečem a uťal mu hlavu. Další co se na mě řítil měl mohutnou sekeru stejného tipu jako náš Barbarský druh. Máchnul ale jeho rána mě minula a sekera se zasekla hluboko do země. Šlápl jsem na topůrko aby ji nemohl tak lehce zvednou. “ Jsi příliš slabej na tuhle zbraň.“ Jen co jsem to dořekl sem mávnul mečem do vzduchu a usekl mu hlavu. Jeho tělo dopadlo bezvládně na zem. Ale v tom na mě skočil další nemrtvej ze zadu. Držel mě za krk a pokoušel se mě kousnout do tepny na krku. Rukou sem máchnul do zadu a loktem ho praštil do hrudi. Něco mu vypadlo z huby aby nevím co to bylo. Podařilo se mi ho ze sebe shodit a drtivou ranou své nohy sem mu dupnul na hlavu. Slyšel jsem jen křupnutí. Sebral jsem ze země svůj meč a znovu se rozběhl směrem do bitvy kde se vojáci i další z družiny snažili odolat nátlaku nemrtvých. |
| |
| vesnice,Bitva Seskočím z domku a mávnu mečem směrem k nejbližšímu nemrtvému kterého ještě s jedním nemrtvým srazí k zemi malá tlaková vlna skočím na něj a vrazím mu meč do místa kde by měl mít břicho. Druhý se mezitím zvedl a s pěkným rozmachem mi udeřil sekyrou do štítu který se rozpadl.Zatracenej šmejde. Namířím na něj mečem a znova ho odhodim a vrazim mu meč do krku. Otočím se na elfku a barbara Pojďte se mnou bránit kostel, to že ste na mne naštvaný vyřešíme po bitvě...,ano? Otočím se k jednomu vojákovi a štouchnu do něj . Poď se mnou ke kostelu ten musíme ubránit. Nevšímám si jestli jdou za mnou a rozeběhnu se ke kostelu. Vytáhnu kus posvěcené křídy a rozdrtím jí v ruce ,jednu ruku nastavím před sebe a druhou zvednu asi půl metru nad ní z prachu se pomalu začne vytvářet nejdřiv půlkuh a nakonec dostane tvar zahlé slabě fialově zářící čepele která se mi vznáší kouse pod rukou. Mávnu rukou kupředu a čepel vletí do jednoho nemrtvého. Zatraceně začínám pochybovat že to vyhrajeme... no možná s obrovskými ztrátami.. Mávnu rukou a odhodím několik nemrtvých znovu na zem. Budu je muset asi takhle odhazovat aby jsem vydržel až do konce... nebo počkát vždyť nemrtví jsou z magie nebo ne? Otočím se zahlédnu nemrtvého jak se plíží k vojákovi namířím na něj prste a paralyzuji ho a začnu z něj vysávat magickou energii po chviličce nemrtvý padne k zemi bez známky jekéhokoli pohybu. Zatraceně neměl sem takhe vypletvat tu křídu mohl jsem je uvěznit do kruhu z ní a vysát , no nic no. |
| |
| První linie Bojuji bok po boku s tím barbarem, je to zajímavý pohled na tu horu svalů jak likviduje jednoho nepřítele za druhým ale pořád jim není konec. "Tohle bude ještě na dlouho, máme dvě možnosti, buď pozabíjíme každou tuhle mrtvolu nebo musíme vydržet do úsvitu," řeknu přes rameno barbarovi a jen tak mimochodem přiskočím k nemrtvým blíž a máchnu mečem načež na zem dopadne několik hlav a následně i těla. "Zásah..." pronesu s tajemným úsměvem a následně opět přiskočím zpět, kruh se ale hned uzavře, pak najednou uvidím jak okolo létají hlavy a kdo ví co ještě a vtom se k nám přidá Edrait. "Kde jsi byl tak dlouho, Lethallin" pronesu s úšklebkem a máchnu mečem po dalším nemrtvém, svěcená voda už přestala zpomalovat takže budou teď divočejší, naštěstí aspoň mám zbraň posvěcenou... Ale nejde to dobře. "A to jsem myslela že se budu držet zpět..." řeknu a pak zabodnu meč do jednoho nemrtvého a přišpendlím ho k zemi. Ihned chytnu luk a sáhnu k toulci, ovšem místo obyčejného šípu odstraním přesku na boku a tam jsou uschované tři šípy. "Teď to bude trochu divoké, tak se připravte," řeknu těm dvěma a ihned uchopím šíp, trochu se stáhnu aby mě bránili, vezmu krátký meč a škrtnu o kámen čímž vyvolám pár jisker a následně chytne knot u šípu který má místo hrotu malou kouli v níž je ukryt střelný prach co naši alchymisté vytváří. Ihned jak knot chytne tak popadnu luk a zamířím šíp nad sebe. Pak vystřelím a jak šíp letí k nebi tak lehce syčí, pak se ozve rána a všichni z vesnice uvidí slabou červenou záři a pak menší oblak kouře. Signál, ale né pro nikoho kdo je zde. Ihned jak šíp vybuchne tak zopakuji to samé s dvěma zbývajícími ale místo abych je vyslal k nebi se rozběhnu k barbarovi. "Promiň ale potřebuji tvou výšku," řeknu s úšklebkem a vyskočím na jeho ramena ale hned se zas odrazím, aniž bych ho vyvedla z rovnováhy, a za letu vyšlu dva šípy do řad nemrtvých. "Raději si kryjte hlavy..." pronesu a dopadnu na zem, hned po té se ozvou dvě velké rány a všude začnou lítat kusy těl nemrtvých které exploze rozmetá. Jen se ušklíbnu a hned poklidím luk a vytrhnu z těla nemrtvého meč a znovu se otočím na ty co jsou u nás, už jejich řady řídnou. Vtom přiběhne nějaký voják že útočí od vody. "Toho jsem se bála, hej, vy dva, běžte ihned bránit náměstí, nebojte se, tady už dlouho moc nemrtvých nebude..." řeknu tónem který dá i barbarovy jasně najevo že raději nemá zkoušet neposlechnout, navíc má na náměstí víc cílů... Přesně pět minut po první explozi se na okraji lesa začnou houfovat šedé a černé stíny. Pak se ozve vytí a najednou z lesa vyběhne smečka vlků vedená černým vlkem co má přes oko jizvu a oko samotné je zavřené. "Trvalo ti to!" křiknu jakoby na něj a vlci se ihned rozběhnou na nemrtvé a začnou je trhat na kusy, jejich vůdce se rozběhne hned ke mě a cestou prostě převálcuje a následně roztrhá pár mrtvol. |
| |
| Rudoskalí - průlom Skrz změt těl a nepřátel vidím jak se k nám z barikády žene další človíček (Edrait) a obratně se ohání zbraní. Jeho slova, jenž vyburcují mé smysly k nové divokosti jsou vítaná. Sekera rozsekne dalšího nemrtvého v půli. Krev po mne stéká a míchá se s mou vlastní. ZA tu chvíli jsem zíksal tři škrábence, ale jsou to jen drobná zranění. A musím uznat že elfka je schopná se ohánět nejen jazykem ale i mečem. RAAAAAAAAR ! Zařvu a šhivnu sekerou vzhůru čímž vymrštím dvě mrtvoly do vzduchu. Vím že stát tady ve dvou je jen ztráta času. Ty mrtvoly nás nakonec převálcujou. Ale sakra, ať mně Crom prokleje jest-li z tohohle boje byť jen couvnu ! Sekera jenž stále sviští d ovzduchu zastaví svůj let a dopadne na zem. Čepel se zasekne do země následována toky krve čerstvě rozseklého nepřítele. Chrupavky a zhnilé maso létá všude okolo nás. Neslyšel jsem co mi elfka říkala, a je mi to jedno. Cítím jak mi pomalu v mozku sílí žíly a zrak mi zakrývá krvavá mlha. Vážný výraz se změní v obličej samotného krvežiznivého šílenství. Rty se mi zkroutí do krutého úsměvu a svaly se mi napnou dvojtým náporem. Cromeeeeeeee ! Oženu se sekerou vodorovně po přicházejícíh mrtvolách. Jsou ozbrojeny. Všechny mají rezavé kroužkové košile, helmy a dokonce meče a štíty. Jedna rána je smetla všechny na zem. Přiskočím na povalené mrtvoly a začnu do nich sekat divokostí rozzuřeného medvěda. Jedna drtivá rána rozsekne dvě mrtvoly, ale ony nemají dost a začnou se mi sápat po nohách. Jejich lebky praskly jak vejce pod mou podrážkou. Cítím jak mne něco přistálo na ramenech. Vzhlédnu a i přes krvavou mlhou vidím elfku jak drží luk s dvěma hořícími šípy. I když se mi dotkla a já si uvědomil co dlěám krvežíznivost zmizela, ovšem adrenalin v mém těle přetrval a proto jsem nevyšel z rytmu boje. Vrátily se mi mé slysly a byl jsem schopen vykrýt úder meče mrtvoly, která se zvedla ze změti těl a zaútočila. Elfka vystřelila dva šípy, div se té babě že mi neustřelila mou debilní palici ! Zohnu se pod střelou a otočkou vedu vodorovný sek na nohy mrtvoly. Nestačila nai zvednout zbraň k ráně. Sevřu pěst a má pravačka vyletí k její letící vrchní polovině a zarazí se hluboko do kroužkové košile. Mrtvola se s křekem připomínající banší proletí několik metrů a nakonec dopadne na další těla. Zvednu se a podívám se co nadělaly dva šípy. Exploze jenž přišla mne odhodí dobré dva metry vzduchem kde přistanu hubou v bahně. U Yimirishovi krve ! Co to kurva bylo ?! Zvednu se a pohlédnu na rozervaná těla. Magie ? Ne tohle bylo něco jinýho........ale co ? Podívám se na elfku s novým respektem. Ta ženská máv sobě víc síly než se zdá. Tak či tak to nezabránilo fakt, že se mrtvola, kterou sem předtím výbuchem odpálkoval pryč nyní drží mé nohy. Už to začíná být otravné. Zvednu svou sekeru a plochou stranou té mrše rozbiju hlavu na padrť. Ach už vím co to je. Elfko mněla ses pochlubit že vy ušáci umíte makat v oboru alchymie. Úsměv jenž má tvář vytvořila by se dal považovat jako přátelský, nebýt tetování a mnoha jizev. Kožešina jenž mi vlaje na zádech jako kápě je potrhaná, ale to se dá zašít. Ovšem čistě bílá kožešina je nyní rudě zbarvená. A v tom přiběhne ten mrňavej fereldenec. Fňuká jak chcípající dědek, ale to je mi jedno. Důležité je že zábava tady skončila. Dole se bude zabíjet určitě víc. Potom promluví elfka. Její pevný pohled, ladné pohyby, krásné tělo a silný hlas si získají mou pozornost. Ta ženská je určitě zvyklá nato že ji chlapy poslechnou. No což. Protentokrát. Fajn. Jdu tam, ale neopovažuj se jich zabít víc než já ! Zatím to je čtrnáct mrtvých elfko ! ČTRNÁCT ! Hulákám za ní když běžím vstříc městu, jenž mám chránit. Pohni ty sráči ! Volám na mužíka jenž nám přišel na pomoc (Eldrait) a sá mse řítím dolů. Cestou se ohlížím, vidím zapálené domy, zmasakrované vesničany. Taky idioti, že vylezli ven když se bojuje. Řeknu si a z kopečka vidím na náměstí (tedy přesněji na barikády před kaplí) jak tam lidé bojují a jsou bez vyjímky zmasakrováni. Počkám až všichni doběhnou a pak si nasadím kápi tak aby zakrývala můj obličej. (upozornění kápě je jediné místo, kde je kožešina bílá) Popadnu sekeru obouruč, jednou rukou držím jílec druhou těsně pod čepelemi a s řevem připomínající démona se vrhnu do řad mrtvol. CROMEEE ! Řvu z plných plic. Nohy mi dupou na měkké hlíně. Oči mi žhnou touze po boji a krvi. Sekera udělá úder zhora a doslova pod svou mocnou vahou pohřbí prvního nemrtvého. Mé mohutné tělo se přímo hodí pro prorážení řad. DO cesty se i postaví pět mrtvol. Neoháním se sekerou ale jen ji držím před sebou jako beranidlo. A jako Crom udeřil svou zbraní do Ymirishů já jsem vtrhl do řad mrtvol a rozházel je na všechny strany. Ty co dopadly blízko mně (dohromady tři) zabiji udupáním. Rozhlédnu se a vidím že můj výstup mrtvoly aspoň trochu zmátl. Naco čumíte vy chodíci pytle kostí ?! HE ?! S vrčením s oženu sekerou a utnu hlavu nejbližší mrtvole. Ovšem již brzy jsem zasypán přívaly ran od dvou mrtvo, jenž jsou o poznání lepší bojovníci než ty ubožáci tam nahoře. Jejich rány jsou přesné, promyšlené a hlavně rychlé. Vykrývám jednu ránu za druhou až se s oběma zaklíním na mrtvém bodě. Ať už jsou jakkoliv zkušení, zřejmě ještě nebojovali proti synu ledových hor. Čelem praštím do obličeje jedné mrtvoly. Uhádl jsem, toto nečekali. Potom pustím sekeru a obě je popadnu za krk a hodím je na přicházející nepřátele, kteří chtěli ohrozit přicházející posily (Eldrait a ostantí). Sekeru opět pozvednu a na tváři se mi opět objeví ten krvežíznivý úsměv. Poďme fereldenci ! Čeká nás bitva ! Opět mocně zařvu a v oblouku (180 stupňů) seknu na běžící mrtvoly. Jedna je ozbrojená dřevěným štítem a mečem, druhý drží sekeru dřevorubce. Aspoň že tenhle umře se zbraní hodnou válečníka. Jejich hruďe se oddělily od pasu aniž by si toho všimli. Krvavá lázeň začala. A já se jí nechal klidně unést do stavu berserkera....... |
| |
| Probuzení Ehhhhh, křiknu, když se probudím mezi hordou zástupců mého druhu, zuřivě útočících na město. Na poslední události od incidentů v hospodě si pamatuji jen matně, ale to mi stejně nepomůže si poskládat události za předešlou dobu. Je to jako byhc jen spal, velmi dlouho spal. Nechápavě hledím na vojáky, kteří na mne hledí s odporem a útočí na mne. Jejich útoky jednoduše vykryji, ale stále nechápu, co se děje. Když se kolem sebe porozhlédnu pečlivěj, zjistím, že na město útočí obstojná armáda mých druhů. Snažím se očima vyhledat skupinku, s kterou jsem přišel do města, ale vydím jen pár neznámích dobrodruhů, jakého si seveřana a elfku, která si také dosti činí. Než se však spamatuji, skočí na mne ze zálohy vlk, ktterého překvapeně odhodím a proseknu bachor vejpůl. Snažím se dostat k dobrodruhům, ale nevím, jestli by na mne spíš nezaútočily. Nasadím si tedy kápy, odstrčím nejbližšího nemrtvého a razím si cestu mrtvými těly k těm dvoum. |
| |
| Vesnice Bojuji dál proti hordě nemrtvých když v tom se mi do levého boku zaryje šíp. Jen syknu bolestí která je nesnesitelná. Šíp se zaryl bud mezi žebra nebo zlomil přímo jedno z nich. Dál tomu nevěnuji pozornost neboť boj ještě neskončil. Nemrtví který vypustil šíp po mě vystřelil dalším. Ten mě naštěstí minul neboť mi prolétl kolem hlavy. Rozběhnul jsem se k němu a napřáhnul meč nad hlavu. Jak jsem mávnul směrem dolů abych usmrtil nemrtvého zlomil jsem šíp který mi trčel z boku. Meč dopadl přímo na hlavu nemrtvého a rozpůlil jí ve dví. Jen jsem padl na kolena po té co se šíp rozlomil. “ Tak tohle jsem nečekal. Argg…“ Pronesu a postavím se na nohy. Abych mohl dál bojovat. Jak mile se ukáže Barbar z dalšími muži jen mečem naznačím odkud přicházejí. Jejich řady se ale rozdělují na dvě a tím se jejich počet liší. Vzal jsem si pár mužů a šli jsme na druhou stranu odkud přicházeli nemrtvý a Barbar z dalšími si vzal nejspíš tu druhou. Kršnovi šípy mě kryli tak jako vždy ale také jich nemá donekonečna. Nemrtvý padali pod útokem mého meče ale cítil jsem jak začínám slábnout. Něco se děje a já nemám ani tušení co to je. Snažil jsem se tomu nepodléhat ale bylo to čím dál tím silnější. Rozběhnul jsem se do řad nemrtvých a díky piruetě jsem utnul dvě hlavy. Jejich těla dopadla bezvládně na zem. Ale v tom se ukázal někdo další. Mohutný nemrtvý v tmavé zbroji. Udeřil mě štítem do obličeje. Udělal jsem skoro salto a odpadl jsem od něho nejméně o tři metry dál. Měl mohutnou palici a tou drtil naše řady jednu za druhou. Vojáci pod jeho útoky umírali a jak jsem ležel skoro omráčený na zemi tak jsem jen viděl jeho palici která se na mě řítila. V tom se ale stalo něco jiného. Jeho útok vykryl Barbar který všechno viděl a přispěchal mi na pomoc (Nejspíš budeš mít soka Aragaste ) Jeho sekyra odrazila palici vůdce nemrtvých a oni spolu začali bojovat. Snažil jsem se postavit na nohy ale celé tělo jako by se mi proměnilo v kámen. Jen jsem bezvládně sledoval jak se Barbar řeže z nemrtvým. |
| |
| Bitva o holé přežití Barbar mohutně řve a ještě mohutněji bojuje elfka si nemrtvé opravdu vychutnává a s nikým se nepáře já však taky ne trochu si rejpnu do barbara a přez rameno na něj křiku "už jich mám devatenáct" a dál zběsile odrážím nemrtvé fuj páchne to tu sem od nich celej zastříkanej to je smrad fuj pak mi ale hlavou bleskne Gerte kde jsi v tom se přiřítí obrovský černý vlk a skočí na dva nemrtvé předemnou a roztrhá je na kousky vrhnu se kněmu a bok po boku vraždíme nemrtvé na každém kroku který uděláme "Kde si sakra byl co? kde se loudal?" pak si ale všimnu že je mokrý vždyť nepršelo pak mě to ale napadne ty jeden chytráku ty ses koupal v tý svědcený vodě viď promluvím mu do mysli ten jen zavrčí a rozpáře nemrtvého když na mě elfka něco křikne tak odpovím "lepší pozdě než nikdy kryl sem vás ze střechy lítalo to odemě kolem vás" dál sekám nemrtvé pak na pokyn elfy se přikrčím ofoukne mě tlaková vlna a teplo výbuchu."sakra dávej bacha stěma prskavkama" Pak si všimnu že barbar s elfkou prorazili a řítí se na pomoc dolů ke kapli na nic nečekám a probiju se s Gertem nemrtvýma skrz na Elfkou a Barbarem běžím dolů k barikádám kde už Barbar masakruje nemrtvé v běhu zařvu na pozdrav a vrhnu se štítem proti hordám nemrtvých stejně jako barbar Gerte mě přeskočí a všechno co sem tlačil tak padlo pod jeho tíhou co se hýbalo tak sem dorazil "hej barbare už jich mám pětadvacet pohni trochu prdelí a neflákej se" křiknu na něj zaujmu obraný postoj dokud mám kolem sebe místo a můžu zabíjet rozptýlené nemrtvé Gerte ho to očividně baví i v mysli je celkem spokojený Máš pravdu Gerte už dlouho jsme nic takového nezažili štítem srazím jednoho nemrtvého a useknu mu jím hlavu vrhne se na mě další toho tak tak stihnu zasáhnout mečem přeseknu ho v půli těla a to se zhroutí bezvládně na zem celého mě ostříkne smrdutá krev "tohle bude ještě zlý potřebujem posily kde jsou sakra nějací další obránci?" zařvu a snažím se ubránit nemrtvým kteří se vzpamatovávají z našeho prudkého úderu skočím barbarovi k boku skusíme udržet řadu a nepropouštět já ti dám sráče...Gerte pomoznám vlk ined přiběhl a začal se mnou držet řadu. |
| |
| Zombíci nemaj šanci No jak tu tak čumím, div mi jazyk neuletí z huby, tak nemáme šanci aby jsme dnešní noc přežili. Zajdu tedy do kovárny a mrknu se po něčem co by mi mohlo pomoct přeflusat tuhle noc. Dveře vykopnuté-klasika někdo se činil. Kovář si ještě vychrupuje, což je jeho mínus takže popadnu všechen chlast a vyjdu z kovárny, kde si ještě všimnu jednoho zapadlého meče, který se bude hodit. Pupek slunce už zapadá a jeho poslední paprsky opravdu provokují, že je vidíme naposled. Kopnu do sebe roh medoviny a opět vyrazím na své stanoviště, západně od hradu. Sedlákům jsem poradil ať dají mezi domy vozy, které jsem trochu vylepšil a tím žádnej zombík neprojde. Utáhnu si svoji zbroj a vezmu si od jednoho chlupatýho lovce luk a několik šípů a dám si je na svoje vyvýšené místo na jednom voze. Jak čas letí, ani si neodplivnu a je tu noc a přichází první vlna z hradu. Ty sviňský mrchy začínaj dotírat a já pokaždé když jednoho trefím šípem, tak se usměji. Je pravda, že jim to moc nedělá, ale co naplat. Po další chvíli už to nestačí, tak hodím luk po nejbližším zelenáči a tasím meč. Opravdu nesnáším, když mi někdo leze přes moji pracně vybudovanou hradbu a ještě ji přitom ničí. Několik prvních zombíků ne mě vystrčilo hlavu, div že jim čelist neupadla a začali na mě cosi hulákat. Vydal jsem bojový pokřik a hlavu jsem jim setnul a ten nepříjemný zvuk skončil. Několik sedláků je též ohánělo mečem a jeden mi dokonce zachránil zadek, když sejmul jednoho sviňára, který si ke mě přiblížil zezadu. Otočím se a vidím jak ho mlátí o sto péro. ,,To je dobré chlapáku, je jich víc!" řeknu a ukážu na další dva co přelezli vozovou hradbu. Sedlák se otočí a pustí se do nich. Už ani nepočítám kolik jsem jich zabil, ale je jich kolem mě už opravdu dost. Nakonec se těm zmetkům podaří prolomit dřevěnou hradbu a vrhnou se na nás. Mnoho sedláků je tuhejch a mně taky dochází síly. ,,Zpátky! Zpátky sedláci! Zpátky vy chlapáci na to nemáme!" křiknu na ně, div se nemrtví neotočí a neutečou zpátky do hradu. Držím se jako poslední a snažím se organizovat náš "ústup". Náhle zahlédnu Lennii, jak se řeže s jedním pacholkem a ten ji dává docela zabrat. Oddělím se tedy a přiběhnu ji na pomoc. Toho drzouna složím na dvě rány a chytnu Lennii za ruku. ,,Sakra na co si to hraješ?! Jestli chceš aby tvá víra skončila tady, tak vesele pokračuj! Drž se u mě, ty mládě!" křiknu na ni a pokračujeme zpět na náměstí. Tam se to snad řeže ještě víc. Všude létá hlava, ruka, noha...mozek...fuj to je humus. Ještě, že tu je ten barbar a docela se činní to se musí nechat. Pak zahlédnu Marcuse, jak se svalil k zemi a nemůže vstát. Zachránil ho další barbar se sekyrou v ruce a drtí nějakého vůdčího zombíka. Zasunu meč a řeknu velmi důrazně Lennii, ať jde do toho kostela nebo co to je. Rozeběhnu se k veliteli šedých zadků a odstrkuju všechny okolo. Doběhnu k němu vezmu ho na ramena a běžím směrem ke kapli. Lennia zrovna zaklepala, což bylo ideální a tedy hodil jsem velitele dovnitř. ,,Je nějakej divnej. Podívejte se na něj. Budu venku." řeknu někomu a vyrazím opět do bitvy... |
| |
| Když si razím cestu vpřed, zasáhne mne šíp jednoho z vojáků. Zranění moc nevnímám a postupuji dál, když v tom si u kaple všimnu Swena a jeho"temné kamarádky". Snažím se dostat ke kapli, ale cestu mi blokuje obrovská masa dalších nemrtvých. Rozhodnu se tedy upustit nezasahování do boje. Vytasím svůj meč a prudce ho zabodnu do země. Pak ho pevně uchopím a začnu bezhlasně zaříkávat. Kolem mne se začne vytvářet temná mlha, přez kterou nejsem ani vidět. Ostatní mohou sledovat, že z nejbližších nemrtvých stoupá jakási tyrkysová mlha, která v proudech plyne ke mně. Když skončím, nejbližších 10 nemrtvých padne k zemi a už nevstane. Na mém meči se plně rozsvítí Yr (runa smrti) a já pokračuji ke kapli. Někteří nemrtvý (asi pět) mi zastoupily cestu ke kapli a začali na mne útočít. Jeden výpad jsem vykryl a ihned na něj zareagoval vlnou psychycké energie, nečež se nemrtvý sám zabil. Co je proboha tohle ?, pomyslím si při pohledu na mohutného, v černé zbroji oděného nemrtvého, který zápasil s seveřanem, kterého jsem zahlédl, když jsem se probudil. Chtěl jsem mu pomoci, ale najednou jsem mněl nutkání zabít jeho, a né přerostlého zástupce mého druha před ním. Teď ne, teď se to opravdu nehodí., pomyslím si, ale můj pán zase na chvíli převzal moc nad tělem. Sleduji ho, jak vrhá kletbu bolesti proti seveřanovi, ale naštěstí do cesty vkročí další nemrtvý. Přestaň!Ach, ty chceš opravdu těm ubožákům pomáhat i proti vlastnímu druhu ? Jak ubohé., pravil můj pán, ale to už jsem tělo zas plně ovládal já. Rozeběhnu se tedy a plnou silou vyšlu proti nemrtvému černou kouli energie, která ho, i k mému překvapení, celkem účině odmrští a tak na tři sekundy omráčí. Tento čas využiji a rozeběhnu se ke kapli, ale v tom mně zasáhne šíp od jednoho z domobrany města. Svalím se před kaplí a v poslední chvíli vědomí si zahalím tvář pláštěm. |
| |
| Bitva Zahlédnu temnou postavu která klidně přichází od brány. Hmm asi nejsem jedinej nekromancer tady. Rozeběhnu se s napřaženým mečem k barbarovi bojujícímu s nemrtvým vůdcem. Napřáhnu ruku namířím jí na nemrtvého pokouším se z něj vysát magickou životní energii ,ale bez efektu...Asi je proti temné magii imunní...V jiných kouzlech se moc nevyznám ,ale zkusit se to musí ,jednou mě můj býávalý mistr něco učil ,snad se rozpomenu. Potichu začnu odříkávat In shar i batusa i than. Nemrtvý chytil plamenem ,ale zdá se že mu to moc nevadí...No on si barbar poradí... Otočím se směrem ke kostelu. Zlobně zatočím mečem a rozeběhnu se na nemrtvé u kostela. Otočím se a vidím jak se jeden nemrtvý snaží skočit barbarovi na záda ukážu na něj prstem a začnu ho vysávat. Uuuf spousta energie v nich je... Namířím mečem na nejbližího nemrtvého na náměstí ozve se obrovská rána nemrtvý exploduje ,podoubnou explozí jako předtím a srazí (pro přesnost pouze srazí nezabije) velkou část bojovníků na náměstí k zemi plné různých částí nemrtvého, jen tak tak se udržím na nohou a rozeběhnu se proti ležícímu nemrtvému a vrazím mu do srdce nebo do místa kde by mělo být meč rychle ho vytáhnu a vrazím do malého nemrtvého vedle ,který vypadá trošku jako trpaslík ,dokonce i se sekyrkou. Lidé i nemrtví začínají vstávat... Něco na mne skočí zezadu a zakousne se mi do ruky. Zatnu zuby a křečovitě zavřu oči a lehce přestanu vnímat ,kolem mne se vytvoří malý kruh zářící podobně jako ta mlha ,který se rychle začne rozšířovat odhazující úplně vše co se mu připlete do cesty (poloměr +-2,5m) včetně na mně visícího nemrtvého. Ty jeden malej pojebančeeeee! Rozzuřeně seberu ze země meč a rozeběhnu se začnu vztekle bodat do nemrtvého který byl ještě před chvilkou na mně ,ale který momentálně leží omráčený na zemi. Odkud vzali ty mrtvoly tenhle vypadal jako skřet... Otočím se na druhého ležícího nemrtvého a hned na něj zlobně skočim a začnu bodat co to de. Uráááááá na ně. šíleně řvu a vystřelím na jednoho z nemrtvých černou stopu zanechávající magickou šipku. Pot mi stéká do očí ale přesto zahlédnu že se sem k náměstí přihnala i elfka a ten lučíštník co tam střílel z toho domu. Hrrr na ně snažím se povzbudit bojovníky. |
| |
| U mlýna Zůstávám tu sama se smečkou vlků a Spárem. Bráníme se celkem obstojně na to že jsou to jen vlci. Spár stojí vedle mě a všechny trhá na kusy. (Jeho vzhled, jen na pravém oku má jizvu a má ho zavřené odkaz) Máchnu mečem po nejbližším nemrtvém a rozseknu ho od hlavy až do půli břicha, trhnutím vytáhnu meč z mrtvého těla a další sprchy načernalé krve si nevšímám. Sakra! Teď jsem si to teprv uvědomila! Krev! Nemrví nemají krev! Tohle jsou teprve nedávno stvoření nemrtví! Proto v nich je ještě krev, museli se z nich stát nemrtví tak maximálně dva dny nazpět! uvědomím si. "Měla by sis dávat větší pozor!" uslyším zavrčení Spára. Vtom vidím jak těsně za mnou sebou cuká ruka nemrtvého než mu hlavu rozdrtí obří pracka Spára. "Promiň," řeknu omluvně a otočím se načež srazím dalšího nemrtvého. Vtom se ale nemrtví zastaví. Těžce oddechuji a sleduji je, najednou se rozestoupí. Vlci přiběhnou k nám, z obrovské smečky jich je teď už jen tucet. Sakra... O co tu jde... pomyslím si. Vtom se ke mě, Spárovi a vlkům přiblíží mohutný nemrtvý v celkem dobré zbroji, těžká dvouručka v ruce a přilba s trny na hlavě. "Revenant..." syknu, už jsem o téhle bestii slyšela, prakticky netečný na magii, silná zbroj a regenerace, navíc sám umí pár kouzel a je to zuřivý bijec. Co teď, po té bitvě ho sama ani náhodou neporazím a ti nemrtví odstoupili právě proto aby mě tenhle chlápek vyzval... pomyslím si a probodávám ho pohledem. "Vrr, tahle bestie bude problém i pro mě..." zavrčí Spár. Já jen na sucho polknu a sleduji každičký pohyb té bestie. On se zastaví pár metrů ode mě. Pevně uchopím dvouručku ale než stihnu víc udělat tak mě uchopí magická vlna a já letím rovnou k němu. Sakra! řeknu si ale vtom už jsem u něj a jeho meč mě bodne do boku. "Kruci!" vydám ze sebe a oženu se svou zbraní po něm ale o jeho zbroj se to zastaví. Nemám sílu. Rána dost silně krvácí. "Kruci!" řeknu znova a rukojetí praštím toho zmetka do helmy až mu v ní udělám malou prohlubeň. Vtom ucítím jak mě znovu uchopí ta síla a mrští se mnou zpět. Pustím zbraň a chytnu se za ránu. "Tohle není dobré..." procedím skrz zuby. "Neporazím ho, sakra!" řeknu. Vtom ke mě přistoupí Spár. "Dokážu to vyléčit ale musíš se mnou spojit svůj osud, stejně jako kdysi tvoje matka," promluví, nechápu, co má Spár společného s mou matkou? Jistě, je sice na vlka moc velký, umí mluvit a má velkou sílu ale stejně mi jeho slova nesedí, navíc, jak mě on chce vyléčit? "Sice nevím jak to myslíš, ale dobrá," řeknu, vtom on ke mě přiskočí a zahryzne se mi do boku kde mám ránu. V jednu chvíli myslím že omdlím bolestí, pak najednou bolest ustane a krev přestane z rány vytékat. Spár otevře pravé oko a to má celé černé. "Co se to... Stalo..." pronesu nechápavě a vtom se rozzáří amulet co mám okolo krku. Na chvíli mám znovu pocit jako by mi někdo rval duši z těla a pak jen na chvíli zamrkám... Po celém Rudoskálí jsou ti co vycítí trhliny v Závoji zasaženi dost temnou silou. Najednou se u mlýna objeví sloup černé energie ve které probleskuje krvavě rudý blesk. Závoj je na chvilku tak tenký že kdyby byl některý démon dost rychlý tak by mohl hned vejít do našeho světa. Trvá to ale jen asi dvě, tři vteřiny, pak je závoj Zase pevný. Ta temná aura ale nemizí a naopak roste. Dívám se na Spára který se postaví na zadní. Na hrudi mu naroste bílá srst a naopak na zádech a zezadu na hlavě mu naroste krvavě rudá srst. Tesáky se mu zvětší a oči dostanou divoký vzhled, v uších má něco jako železné kroužky, skoro jako náušnice a okolo hrudi řetěz. (odkaz) Najednou promluví "Nerad to dělám ale nemáme jinou možnost..." pronese a vtom se vrhne po Revenantovi a všichni vlci se vrhnou opět na nemrtvé, já sama se postavím ale nemám zbraň abych bojovala. Spár vypadá jako démon... A i je... Rány co na něj dopadají na kůži Spára se hned hojí a sám Revenant dostává rány tak tvrdé že se z něj postupně stává malá kovová schránka. |
| |
| Vesnice Několik nemrtvých proniklo obranou města a ženou se ke kapli od vody. Několik vojáků padlo ale obrana se stále snaží udržet vesnici před mohutným útokem. Díky kouzlům a schopnostem se ale daří udržet nemrtvé v šachu. Jen velitel a kapitán nemrtvých mají poněkud převahu. Narcise zasáhl šíp který se mu zlomil v těle a to dodalo infekci rozsáhlejší účinky a mnohem rychlejší postup do jeho krevního oběhu. Je z cela jasné že nepřežije déle jak hodinu. Aragast teď soupeří z mohutným velitelem nemrtvých a další se snaží odrazit už jen pár nemrtvých co se dostali skrze obranu. Podařilo se vám přežít dost dlouho na to aby jste dokázali přežít noc. Když Elfa otevřela závoj na krátkou chvíli dostal se sem démon který se postaral o zbytky nemrtvých. Už zbýval jen kapitán a velitel. Podařilo se vám porazit i zbývající dva ale když jste se porozhlédli v tom tichu a klidu kolem sebe spatřili jste jen hromady těl ať už vašich známých nebo nemrtvých, vesničanů, farmářů i vojáků. Všude kolem byla spoušť. Když jste se všichni dostali do kaple kde se začali zbíhat vesničané a zbytek vesnice. Došel k vám Ban Teagan a pronesl k vám pár slov. Ban Teagan:“ Je mi to moc líto. Ale mezi mrtvými co jsme našli je pár vašich. Marcus velitel šedých strážců pronesl než zemřel pár slov. Říkal že vést šedé strážce má Oren Neisaewen. A Elfa jménem Elimiël Elieswind je přijata do řad šedých strážců… on zemřel na šíp který se mu zlomil v těle. Prorazil žebro a to způsobilo rychlejší rozsah jedu který na šípu byl. Zemřel během hodiny. Držel se svého meče jako by věděl že se už neprobudí. Je mi to líto… Ale jménem celé vesnice vám velmi děkuji. Dostanete vyplacenou mzdu za pomoc i za vaši ujmu. Teď si jděte odpočinout ráno vyrazíme do hradu zjistit co se tam stalo. Moji zvědové našli tajnou chodbu která vede pod mlýnem až do sklepení hradu. Tam najdeme Arla Eamona a znovu převezmeme vládu nad naším městem. Ještě jednou vám děkuji.“ Když to Teagan dořekne tak každému nechá vyplatit 2000 zlatých a odejde se starat o zraněné. Vy musíte do rána vydržet a snad se i trochu prospat nechat zhojit své rány a připravit se na ráno. |
| |
| U mlýna, konec boje... Spár spolu s ostatními vlky roztrhali všechny zbylé nemrtvé, Spár se navíc pustil do Revenanta a nejen že mu do zbroje dělal jednu prohlubeň za druhou ale postupně ho tlačil k převisu, který je mimo jiné cesta k hradu, na který ho potom natlačil a jednou ranou mu urazil hlavu i s helmou, zbytek zbroje se pak sespial i s kostmi které tvořili jeho tělo. Konečně... řeknu si a shlédnu dolů. Tam se ještě bojuje s posledními nepřáteli. Vytáhnu luk ale když se snažím napnout šíp tak mě silně bodne v boku který mi zranil ten Revenant. "Sakra práce, a to chci být Šedá strážkyně když mě tohle dostane do kolen..." syknu a zavrávorám načež se vedle mě objeví Spár. "Je po tom... Měli bychom jít dolů, všichni se tam schází," řekne a já jen přikývnu a trochu se o něj opřu, sama bych tam asi nedošla, meč si hodím na záda stejně jako luk, ten krátký meč nechám tam. Spár mi pomůže s chůzi a spolu tak scházíme dolů na nádvoří kde už se všichni schází i Bana. Ten začne mluvit, já stojím se Spárem trochu bokem. Dost se vyděsím když řekne že byl Marcus zabit. To není dobré... Ferelden přišel o dalšího bojovníka... řeknu si a na chvíli skloním hlavu, sice jsem ho skoro neznala ale mám k tomu muži úctu. Ban Teagan nám řekne že dnes si máme jít odpočinout a zítra vyrazíme na výzvědy do hradu. Musím se podívat po dceři toho kováře, slíbala jsem mu to... řeknu si a když Ban přijde ke každému z nás s "odměnou" tak ji přijmu i když ani nevím co s tolika penězi udělám... "Běž si taky odpočinout, postarám se o to aby mrvé vlky vrátili lesu," řeknu Spárovi, ten jen přikývne a na chvíli se opět objeví ta temná aura a pak se smrskne. Z vlkodlaka, démona, je opět jen přerostlý vlk s jedním okem. Spár zavyje a rozběhne se k lesu kde bude čekat než ho ráno zavolám. Dojdu k jednomu z vojáků. "Postarejte se aby těla mrtvých vlků byla vrácena do lesa, jejich smečka se už o ně pak postará, ale jestli se dozvím že se s nimi stane něco špatného než budou v lese tak zavolám toho démona a tahle vesnice padne popelem, jasné?" řeknu docela výhružně a tomu vojákovi tak naznačím že to myslím naprosto vážně. Poté se otočím na ostatní. Skloním pohled a vydám se k hostinci abych si odpočinula, nemám už sil tu déle být... |
| |
| vesnice Procházím mezi mrtvolama sem tam zvednu zbraň nebo štít a prohlížim jestli by mělo cenu si jí vzít protože měč jsem ztratil a štít sem rozbil. Konečně zahlédnu pěkně zachovalý falchion ,pěkně ostrý ale je tak nevyvážený ,že s ním nedokážu dát pořádný zásah... Ale pochvilce najdu docela nerozbitý štít je potažen kůží a má tvar menší elipsy. No to už by bylo lepší. Zvednu ho a kouknu na člena zřejmě zdejší domobrany trefili ho šípem zezadupřímo do srdce asi hned na začátku. To by vysvětlilo že neni poškozený. Seberu štít ze země a dál procházím mezi mrtvolama. Hmm to není moc čestné takhle to tu probírat ,ale třeba je potěší že je pomocí jejich zbraně pomstím... Jhuuu zašeptám a sehnu se pro nádherný meč podobný galadiusu je sice trošku zarezlý ,ale perfektně vyvážený ale bude potřeba s ním zajít do kovárny a nabrousit ho... Klidně pomalu dojdu ke kováři. Zdravím prosím nabrousil by jste mi tuhle zbraň. Vytáhnu 2 zlaté a podám mu je. |
| |
| Kovárna Kovář se na tebe podívá a jen přikývne. Vezme si tvůj meč a dojde k brusce roztočí brusný kámen a začne ti ostřit meč. Provedl veškeré možné opravy aby byl meč dost ostrý a dost dobře ovladatelný. Když jsi kováři dával peníze tak se na tebe podíval a pronesl jen pár slov. Kovář:“ Jestli se ti tu něco líbí skus přihodit ještě pár zlaťáků a vyber si zbroj které se ti muže hodit nebo se ti bude líbit.“ Ukáže směrem ke stojanu kde jsou zbroje a vyčkává tvojí reakci. Jen co Elfka ohlásila vojákovi co bylo třeba ohledně mrtvých vlků tak voják jen přikývl a společně z ještě jedním se vydali pro jejich těla. Než voják ale odešel tak se podíval na Elfku a pronesl několik slov. Voják:“ Vím že teď padlo mnoho muži i tvých zvířecích přátel. Ale výhružky si vy Elfové nechte pro někoho jiného. Mě tady rozkazovat nebudeš a můžeš být ráda už jen z toho důvodu že ti jsme ochotni pomoc a chápeme tvé ztráty. Tak si ty výhružky schovej pro někoho kdo je na ně zvědavej.“ Po těchto slovech voják odchází i z jeho přítelem a jdou se postarat o mrtvé vlky. |
| |
| Rudoskálí Slova vojáka na mě nijak nezapůsobí, jejich odpor k naší rase je mi dobře známý, takže se ani nedivím, ale svá slova jsem myslela vážně. Z lesa je pozorovalo několik očí které bedlivě sledovali co s mrtvými vlky dělali, navíc mezi nimi bylo jedno krvavě rudé oko které v noci zářilo ještě výrazněji než ve dne. Spár tam s několika vlky hlídal dokud všechna těla nebyla navrácena lesu, vlci svoje mrtvé pak odtáhly do hloubi lesa, no a co se s nimi stalo pak nikdo neví. Spár jen cosi zavrčel a pak také zmizel v lese. Já už mezitím jsem v hostinci. Je tu celkem klid na to co se před chvílí stalo. Lidé jsou vážně nepochopitelná rasa, padlo tolik jejich a přesto jediné co dovedou je se jít opít... Neví snad jak uctít mrtvé, hned první věc co je zajímá je, aby se opili? Hrůza... pronesu a pohlédnu nalevo od sebe kde je opřena má dvouručka a luk s toulcem. Pousměji se a znovu zavřu oči. Noc mi ale dnes spánek už nedopřeje, né po tom co se stalo, no a o další noční můru nestojím. Jen se posadím, na sobě mám oblečení co běžně můžete vidět třeba u Elfů v Odluce. Otevřu dveře a ty následně zamču. Projdu okolo výčepu a zamířím ven. Tichem se stále ozývá občas pár lidí co nejspíš odnášejí padlé a nemrtvé na hromadu aby je pak spálili. Upřímně se divím že se ti padlí nezměnili v nemrtvé... A že se sem nedostal žádný démon když Spár otevřel Závoj... pomyslím si a vyjdu k Náměstí. Rozhlédnu se po okolí a nakonec si vyhlídnu jeden z domů který právě zeje prázdnotou. Dojdu k němu a vyskočím pár odrazy na střechu. Posadím se na její okraj a zahledím se k lesu. Jako bych tušila že mě teď pozorují jeho obyvatelé. Pousměji se a zadívám se na nebe. "Tak jsme dnešní noc přežili... I když padli většinou lidé tak je mi jich líto... Bojovali pro svoje rodiny, stejně jako my... Asi bychom se měli víc navzájem poznat... Ale přesvědčit je o tom bude problém..." řeknu si pro sebe a vyčkávám v tom místě do svítání. |
| |
| Rudoskalí - Boj Jeho mohutný meč se zaklíní do mé sekery. Moje sekera sjede po jeho štítu. Rána za ránou. Takto pokračuje boj mezi mnou a neobvykle velký mnemrtvým ve zbroji a očima plnýma bojechtivosti. Svaly napínám, odhodlání se zvyšuje a můj vztek a krvežíznivost rovněž. Naše zbraně se sráží, jiskry létají do vzduchu. Nemohu říci že není dobrý. Je skvělý bojovník. Ovšem vidím že stejně jako já mám problém zasáhnout jeho má i on problém zasáhnout mně. Jeho údery jsou drtivé, ale přímé. Zrovna zvažuju možnosti dalšího kroku když tu jeho meč opíše oblouk a zasáhne břitvu mé sekery. Využiji protiváhy úderu abych se bleskově otočil v kruhu, a oženu se sekerou. A jako vždy tam na mně čeká štít. Ale stane se něco co jsem neočekával. Mrtvý nabral rychlost, kterou jsem neočekával a místo aby mou ránu vykryl ji přijal a vrazil do mne štítem. Sekera sklouzla po zbroji stejně rychle, jako jsem já sklouzl ze štítu na zem s vyraženým dechem. Pohlédnu vzhůru a nesouhlasně zavrčím. Mrtvola stojí nademnou a pozvedá meč k úderu. Heh. Takže takto umřu. Jako pes na zemi, se zbraní v ruce a ke všemu na zemi zbabělců. Meč dopadá, ale potom se něco stane. Něco toho parchanta srazí. Je to......vlk ? Otočím se na břicho a vyplivnu krev. Bronzová chuť krve v mých ústech ještě více vybičuje mou krvežíznivost. Chci pomoci tomu štěněti co mi pomohlo, ale to už na mně nabíhají tři mrtvoly s meči a dřevěnými štíty. Z cesty vy ubožáci ! Zařvu a jedním oženutím sekery je všechny smetu k zemi. Jejich zbroje zarachotí. Nejsou mrtví.....tady spíše znovu mrtví. Jen tam leží a snaží se na mně dosáhnout mečem. Rychle se podívám na jejich vůdce s železným štítem a legendární brněním, jak ho vlk smete dolů z kopce. Ani sinevšimnu, když mi špička meče pořeže nohu. Nechápavým pohledem se podívám na mrtvoly, které předemnou leží. A pak se poddám bestiálnímu hněvu. Sekera udeří jednou, dvakrát, třikrát pořád dopadá ne již ležící kusy masa a železa. Sekám tka dloho dokud z mrtvol nezbydou jen nerozpoznatelné kusy masa. Vydechnu. Nadechnu se. Podrž. Potlač. Udus. Podrž. Potlač. Udus. Opakuji si slova, která mi pomáhají ovládat svou nelidskou zuřivost. Zrak se mi zostřuje a čistí od krvavého oblaku, a i má mysl je v klidu. Podívám se na svá zranění. Zabil jsem 21 nepřátel a sám jsem utpěl asi osm ran. Největší starost mi dělá rána na rameni, ze které se neustále valí krev. Ovšem takové škrábnutí mně nezajímá. Jako ostatní dojdu do Kaple, kde si poslechnu nějaký hloupý proslov. Nezajímá mně nic z toho, ale ta odměna je už lákavá. Ovšem cítím jak na zem doapdají kapky mé krve. Nemám na výběr. Asi dvacet minut po proslovu si najdu chladné, klidné místo, snad 50 metrů od města na kopci, odkud všechno vidím. Už jsem dokonce rozdělal oheň a stačil pomocí skládacího luku zabít dva králíky. Ušáci se zrovna opékají a jejich kožešiny se už suší vedle ohně. Samotná sekera leží v nejprudším ohni, kde je smývána od krve a padlých duší nepřátel. Stejně jako sekera leží v ohni i nůž, který jsem cestou sebral od jednoho z mrtvých fereldenců. Rozžhavené železo ostří se bude hodit pro vypalování mých ran. Vezmu dostatečně tlustý klacek a strčím si jej do úst. Potom příjde na řadu dýka. POpadnu ji na přitlačím ji na ránu na rameni. Bolest jenž mi vyjede do celého těla, mne donutí slzet jak nemluvně. Ale pevně jsem zkousl klacek a bojuji s upadnutím do bezvědomí. Cítím jak se maso pálí a přitom se čistí. Kurva ! Sakra ! Doprdele ! Ymirishská krev nechť mně poleje jak vodopád ! Odložím nůž a doufám ve jménu Croma, že je rána spálená. Letmý pohled mi to dosvědčí. Rána je spálená a čistá. Ale sakra to bolelo ! Opět popadnu nůž a strčím jej do ohně. Jedna zacelena sedm čeká. Při třetím spaření jsem klacek překousl a pak už šel slyšet v temnotě noci můj bolestivý řev. Při osmém zranění jsem omdlel. A upadl do hlubokého spánku....... |
| |
| kovář USměju se na kováře a jdu se podívat na brnění. Prohrabuju se v kroužkových košilích až konečně najdu něco co se mi líbí je trochu lehčí možná bude trochu míň odolná ,ale to mně nevadí hlavně že už do mně nic nebude kousat... Podám kovářovi 10 zlatých. No tohle bude asi všecko ,díky. Vezmu si meč a brnění a vylezu z kovárny a ještě tak zběžne projedu pohledem mrtvoly jestli tam není něco pěkného....Hmm nic moc... Otočím se a vydám se k hostinci. Mávnu na hospodského Jednu polívku a trochu medovinky. A spokojeně se svalim ke stolu na lavici. |
| |
| Po boji u kostela Stojím celý zastříkaný od krve vedle mě stojí Gerte oba hledíme kolem sebe na hordy padlých nemrtvých pomalu se z nich uvolňuje nelibý smrad hniloby. Když dojdu do kostela tak se tam objeví chlapík který mluví o Marcusovi říká že padl tahle zpráva mě zarmoutí byl to dobrý válečník na konec došel tam kam dojdeme jednoho dne všichni. Gerte ještě není konec musí se ten bordel uklidit musíme spálit těla jak naše tak nemrtvých Marcus si zaslouží pohřeb se všemi poctami bude mít svou hranici promluvím v mysli vím že mě slyší když nám dává odměnu tak ji přijmu a rukou ho zastavím. "Počkej díky za odměnu, Marcus si zaslouží dobrý pohřeb ať někdo postaví hranici a začněte s úklydem ty mrtvoly tu zůstat nemůžou musíme je všechny spálit lidi a nemrtvé zvlášť" dořeknu a vyjdu před kapli. Vydám se dolů k vodě pomalým krokem všude kolem je zkáza a zmatek tohle už jsem dlouho neviděl všude je to samá mrtvola nemrtvý, obránci,obyčejní lidi zničené hořící domy kdy už konečně takovéhle masakry skončí? ptám se sám sebe když vidím všechnu tu zkázu když dojdu k vodě sundám ze sebe opasek s mečem štít boty a tornu vše nechám ne břehu a celý i s oblečením kroužkovkou vlezu do vody a začnu ze sebe smývat ten odporný pach a krev Gerte mi na břehu chce hlídat věci ale já mu naznačím ať jde také do vody nechce se mu moc "tak pod přece než ten hnus na tobě zaschne" přeci jen jde se namočit pořádně ho vydrbu od krve na hlavě a čenichu a jeho tlapách až sem s očistou hotový vylezu ven obuju si boty vezmu si svoje věci a jdu do hostince který by měl ještě stát. Když dojdu do hostince tak si zavolám hostinského a objednám si horkou medovinu chléb a pečené maso posadím se ke krbu abych dobře uschl Gerte leží vedle mě a je unavený ještě si zavolám hostinského ať donese misku s vodou a misku s kousky vařeného masa pro Gerteho. Když mi donesl medovinu tak sem se do ní s chutí pustil byla dobrá nevypil sem ji na ráz čekal sem až mi donese zbytek pak donesl maso mě a Gertemu i misku s vodou hodil sem hostinskému na stůl 2 zlatý "tu máš...děkuju" hladoví jsem se pustil do masa s chlebem. Když jsem dojedl hostinský odnesl misky Gerte se vody ani nedotknul tak sem misku vzal a vypil ji vzal sem medovinu a trochu mu tam nalil ten se do ní hned pustil "To si mohl klidně říct že si dáš medovinu" odpověděl mi myslel jsem že by ses zlobil. Jen jsem se usmál a pil dál počkám tady na Elfku pravděpodobně si sem půjde odpočnout takže dál sedí a popíjím horkou medovinu. Na konec díky teplu a únavě usnu s hlavou na stole dlouho ale nespím probudím se dost brzy když se podívám z okna vidím na obzoru svítat slunce tak a jde se na hrad hodím na sebe všechny věci a upravím se ať trochu vypadám a pak se vydám najít Elfku a zbytek družiny. |
| |
| Probuzení Když se probudím, ucítím náhlý příval energie, což je po bezvědomí dobrý začátek. Porozhlédnu se kolem sebe, když tu začne proslov. Tiše naslouchám a rozhlédnu se kolem sebe. Tohle jsou nový šedí strážci? Co jsou zač ? Co se stalo s původní skupinkou?, kladu sám sobě otázky, když tu mi to nedá:Kam se poděli všichni šedí strážci? A co se stalo s původní skupinou[./b], ptám se jednoho z družiny (Elimiël Elieswind) a následuji hop do hostince. A mimochodem, já jsem Runu, pomáhal jsem šedým strážcům v boji proti zplozencům. Snažím se z něj dostat každou kapku informace, protože to vipadá, že za můj spánek se toho hodně událo. Nečekám ani na odpověď a chrlím další otázky: Co swen, Barogarn a další? Ty zemřeli? STejně jako marcus ? A kdo jsi ty a ten barbar a ostatní? Co jste zač? Když na chvíli zmlku, dojde mi, jak netaktně jsem se zachoval, ale k čertu s tím. Ať už jste kdokoliv, rád byhc se přidal, protože to vypadá, že jsem tu cizinec zase já., pravím a mé oči zažhnou svím tyrkysovím, chladným plamenem. |
| |
| Rudoskálí Celou dobu mě pronásleduje jakejsi divnej týpek, neustále klade otázky a vůbec nemám tušení o koho jde, jediné jméno co znám je to Marcusovo. "Hele, nevím kdo jsi a ani kdo jsou ti o kterých mluvíš, já sem přišla teprve včera a jediný koho, z těch o kterých jsi mluvil, znám, nebo jsem znala, byl Marcus... Tedy jen jsem s ním chvíli mluvila..." pronesu znuděně a seskočím ze střechy domu. Co je zač? Je cítit stejně temnou energií jako Spár když se přeměnil... pomyslím si. "Promiň ale já nejsem vhodná osoba co by ti o tom mohla vyprávět. Raději se zeptej někoho z místních, nejlépe Bana Teagana," řeknu a rozběhnu se směrem k mlýnu. Pak zamířím k lesu. "Kde zas vězíš..." řeknu jen tak a o chvíli později vedle mě stojí Spár. "Odpočinul sis?" řeknu otázku. "Ani ne... Celou noc tu pořvává nějakej barbar..." řekne v odpověď Spár a zavrčí. "Barbar? To bude asi ten se kterým jsme bojovali u mlýna, nevíš kde teď je?" řeknu zas na to já. Spár jen kývne a vyběhne lesem. Pro mě není potíž i v té tmě běžet tak abych mu stačila. Běžíme lesem k místu kde je vidět ohniště. "Hmm, jo, je to on, ale co dělá tady? Proč nezůstal ve vesnici?" řeknu jakoby ke Spárovi. "Co já vím... Asi protože tak řval a nechtěl aby se na něj celá vesnice sesypala..." odsekne Spár a spolu dojdeme k ohništi. Spár se vedle něj natáhne a než si to uvědomím tak usne. Každou chvíli by mělo svítat. Já se posadím ke Spárovi a opřu se o něj, s jeho mohutností není problém abych ho použila jako jakési "opěradlo". Jen tak tam sedím a sleduji plamen ohně. Proč jsem sem vlastně přišla... Asi už vážně začínám hloupnout... pomyslím si a podívám se na toho barbara. "Che, zajímalo by mě jak se jmenuje. Bojovník to je tedy dobrý, to se mu musí nechat," řeknu do ticha a vzhlédnu k nebi, takhle tam vyčkávám než se ten barbar neprobudí, mám pár otázek co mu chci položit. |
| |
| Jsem celkem sklamaný, že elfka nic neví. Tak se tedy vydám hledat Bana Teagana. Když dojdu ke kapli, vydím, že tam ještě postává, tak toho využiji a snad dostanu odpovědi na své otázky. R8d byhc se představil, já jsem Runu a pomáhám šedým strážcŮm v bopji proti nákaze a mněl byhc pár otázek, pokud mohu. , řeknu a pokračuji Nevíte, co se stalo se skupinkou, která sem nedávno přišla, aby podpořila obranu města ? Byly to také šedí strážci z družiny které jsem pomáhal. Snad o nich něco víte. A potom, co je to za sebranku, ti ostatní. Nevíte o nich něco?, prvím a vyčkám na odpověď. Když dostanu svoje odpovědi, vydám se do hostince. Otevřu dveře a porozhlédnu se po cházce, která vysedává u lavic. Moc jich tam není, vidím muže, kolem kterého koluje temná aura černé magie, podobná té mé. On určitě také cítí moji přítomnost. Zdá se mi, že jsem ho viděl bránit město, tak se rozhodnu si přisednout. Zdravím, mohu si přisednout ?, zeptám a sednu si naproti němu. |
| |
| Rudoskalí vesnice – Ráno Ráno jste se zúčastnili pohřbu všech co padli během noci. Většina vesničanů a vojáku byla naložena o lodí a ty poslány po vodě. Pár zápalných šípů dovede jejich duše z pět kam patří. Po tomhle jste nechali po zpopelnit Marcuse na vámi vybudované hranici. Když se ukázal Runu u Bana kterému položil pár otázek tak mu odpověděl se smutným obličejem. Ban Teagan:“ Většina strážců podlehla. Đagon, Marcus a pár dalších zemřelo při první vlně. Stejně jako Marcus zemřeli v boji. Zasáhli je jedovaté šípy. Marcus po zásahu zemřel během hodiny. Teď ale máme v plánu navrátit to co nám náleží. A to je Rudoskalský Hrad. Připoj se k družině která zde pomáhala proti útoku. Víc informací ti říct nemohu také toho moc nevím.“ Dořekne a vydá se směrem ke mlýnu kde by se měl sejít z ostatními. Asi o hodinu později jste se sešli z Teaganem u mlýna a tam jste se dozvěděli že jedna chodba tady pod mlýnem vede až do sklepení hradu. Předal vám pečetní prsten z kterým se dají otevřít tajné dveře do sklepení žaláře. “ Je možné že tam narazíte na odpor. Ale také vás to zavede do žaláře kde by měl být zavřený jeden Muž. Byl to podivín. Podle toho co měl na sobě bych ho tipoval na mága ale kdo ví. Snad by mohl pomoci. Nechť vás stvořitel provází.“ V tom se tam ukázala Paní Isolda a požádá Teagana aby se vrátil z pět na hrad kvůli Kršnovi. Jejímu synovi a jeho synovci. On souhlasí ale ještě než odejde tak vám jen řekl aby jste si pospíšili. Když jste souhlasili vešli jste do mlýna kde jste v zemi našli tajný poklop. Když jste ho otevřeli byl tam žebřík vedoucí dolu o několik pater níž. Slezli jste a byli jste v úzké jeskyni. Ta vedla stále rovně až ke kamenné zdi. Když jste do otvoru na zdi vložili prsten z pečetí, dveře se otevřeli a vy jste se ocitli v žaláři. Kousek od dveří které vedli do žaláře jste zahlédli pár nemrtvých. Pokud jste se o ně postarali postupovali jste dál. Kolem vás byla spousta cel a v každé cele jste na někoho narazili. Buď to byl už někdo mrtvý nebo někdo živý kdo mohl mít nějaké informace. V první cele jste narazili na Trpaslíka (Gotryx zvaný Kolohnát) byl až v zadu u zdi kde na něho nemrtvý nemohli dosáhnout. Další co vás překvapilo byl mladý muž (Röwan *Chodec*) co byl dost slušně oblečen ale i tak stál v cele se spoutanýma rukama. Stál až v zadu se stejného důvodu jako trpaslík. Podle všeho by jste si měli zkusit nejprve pohovořit s nimi než se vydáte dál. Vše jen v domněnce že se dozvíte oč tu jde. |
| |
| Puch, kost a hromada mrtvol Tak naše večerní zábava a legrace skončila. Pche to bylo zase maso. Jakmile jsem opustil ten barák s křížem, bylo skoro už po boji. Jediný kdo se mě snažil otravovat, byl jeden zombík bez nohou. Něco žvatlal a plazil se ke mně. ,,Zklapni kostíku!" křiknu na něj a odpálkuju mu hlavu. Znaveně položím meč na rameno a drsně oddychuju, div mi neuletí brnění. Pak se koknu doleva- kupa mrtvol, doprava- kupa mrtvol. To si snad děláte bžundu! Usměji se. Vrátím se do kaple, kde se dozvím, že Marcus natáhl brka a Lennia odtáhla z vesnice. ,,Nó, to bylo jasné, tady jí už nikdo nezbyl komu by mohla předat svoji víru. A ti kdo tu zbyli...radši nemluvit." říkám si jen tak. Hodím očkem po Marcusově mrtvole, jestli je opravdu tuhej. Podle jeho pachu určitě! ,,Panebože to je smrad!" křiknu a dám si ruku k hubě. Náhle připadá nějakej kněz a okřikne mě. ,,Pane, tady jste ve stánku božím! Chovejte se slušně!" prohodí, div mě naplácne. ,,No jestli je tohle stánek boží, tak to nechci nikdy do nebe! Ani pivo tu není!...Klid dědo už jdu." plácnu a vezmu mrtvolu Marcuse. Donesu ho před kostel-kapli, bůh ví a začnu stavět nějakou hranici. Když je hotovo položím ho na ni a na hruď mu dám meč. Posléze slezu a zapálím. Měj se veliteli. prohodí mé vědomí, které většinou drží hubu. Nakonec dostanu od dalšího velitele dva tisíce zlatek! Dva TISÍCE! Slušné. Kuknu na meč a je docela v blbém stavu, tak zajdu za kovářem a když vidím, jak ho chce nabrousit málem hodím šavli! Odstrčím ho a pustím se do práce. Kovář za mnou jen čumí, jak vyvoraný krtek a asi nabírá vzduch, když má pořád otevřenou hubu! Za chvilku mám hotovo a meč vypadá jako nový. I ulice jsou jakž takž čistý, jen ten smrad a sem tam nějaká kost. Všichni z původní družiny, jsou vlastně tuhý a já nemám co na práci, asi se zase vydám svoji cestou, protože tady to vypadá, že mají po starostech. Očistím zbroj a opravím malé nedostatky a vezmu si svoje saky paky. Zajdu ještě do hostince pro nějaký ten chlast a co tam nenajdu. Runu to fákt přežil. Přistoupím k němu a drcnu do něj, ale opatrně, aby se nevyfouk. ,,Sakra, tak ty jsi to přežil jó? Jsi sis zase někde vychrupoval co?" řeknu a usměji se. Čekám na odpověď, jestli mi ten duch nějakou dá. |
| |
| Starý známí Když sedím v hostinci, někdo do mně z boku drcne. Otočím se a už se připravuji, že toho nevychovance pošlu pozdravit Hell, ale když se otočím, je to Swen. Ano, je vcelku zajímavé, že jsem přežili jen mi dva. No co, jsem rád, že vydím známou tvář. No, když už jsme došly tak daleko, mohly by sme dát pár rad nové skupině Šedých strážců, aby nedopadly jako naši staří, tuhý, známí. , řeknu s celkem šťastným tónem, což i mne překvapí. Stůj co stůj, já a Swen jsme přežily a to je hlavní. No co, čas plyne dál a jestly bůh dá, tak přežijeme ještě další generac e Šedých. Nebo, alespoň já. Pak však ucítím, jak se mi podlamují nohy. To je znamení, že má zásoba duševí energie vyprchává, ale to není problém, s tolika mrtvými okolo. Jednoduše se nadechnu a nechám do sebe plynou padlé duše. Kolem mne se udělá bílá mlha, která však v té samé chvýli co se objevila i zmizí. Myslím taky, že by sme se mohly nahlásit u toho Orena, pokud tedy nemáš nic jiného na plánu., řeknu zase Swenovy a pak se obrátím na temného mága předemnou. Stále se mi zdá, že si máme co říct. |
| |
| Hospoda Spokojeně sedím v hospodě do hospody vejdě něco z čeho čiší magie otočím se směrem ke dveřím a zahlédu toho kouzelníka co tam ničil nemrtvé u brány. Mávnu na něj a zavolám ať si přisedne. Zdravim jsem Erummeldon. Zachviličku si knám přisedně ještě někdo. Vypadá trochu jako barbar doufám že se bude chovat normálně Zdravím... Spokojeně se rozvalim na lavici a vyleju do sebe medovinu a polívku. Jhuuuf to sem potřeboval hmm asi z chvilku půjdu spát sem unavený. |
| |
| Ráno Bolest. TO je to co mne probere jako první. Další je obrovská bolest hlavy. No není divu. Stal se ze mne nachvíli Cromův válečník. Popadl mně Ag-tunar, což je v překladu Ymirishův hněv. Když o tom přemýšlím pár loků medovinky by to svinstvo mohli spravit. Už se dychtivě natahuju po měchu, když ucítím zápach vlka. Pohlédnu doleva a uvidím toho největšího vlka, kterého jsem kdy potkal. Holomek to je vskutku velký. Kožešina má nádhernou, drápy dlouhé, i jeho tesáky by dokázaly roztrhat něco tvrdšího než tuhé maso. Spokojeně chrápe. Ale on není ten problém co mne zaujal. Ohniště je vyhaslé a tak mne ohřívají jen paprsky přicházejícího slunce, ale i tak jsem překvapen že ji vidím. Je to elfka. Hledí na slunce a mého vzbuzení si asi ještě nevšimla. Teprve teď si všímám jejich krásných křivek a pevného ducha, jímž hledí na slunce. Nemá jen pevného ducha, a schopnost v boje...........má v sobě i něco temného.....odhodlání, ale tak velké že je až chladné. Budu si muset upravit poznatky o elfech. Tato žena mi bezpodmínky dokazuje opak. Protřu si oči a cítím že barva mi na tváři nezmizela. Nojo, to bude zase práce........ Opět myšlenkami spadnu k elfce. Včera byla skvělá. Stála mi bok po boku jako mocný bojovník a když jsme museli zachránit ty ubožáky fereldence sama udržela hlavní cestu........nebo jí někdo pomohl. Pohled mi padne na vlka a můj respekt k té ženě se ještě zvedne. Udivený výraz na tváři se změní v obvyklý mrzutý a zamračený. Co tu chceš elfko ? Zabručím a chytnu měch s posvátnou medovinou a dám si lok, abych zahnal nejhorší bolesti hlavy. |
| |
| Svítání Dlouho to zas netrvá a nebe zalije sluneční svit a protrhne temnotu. Já v zádech cítím teplo Spárova těla které je teď až trochu moc vysoké... Ale není divu, když jsem zjistila že jde vlastně né o Vlka... Ale Démona... Pousměji se a sleduji slunce jak vychází. Chvíli na to se ozve hlas toho barbara. Podívám se na něj. "Proč jsem tady?" řeknu jen tak a znovu se podívám na nebe. "Ani přesně nevím... Chtěla jsem se tě zeptat na jméno. A taky proč jsi pomohl těm lidem... Ale já mám co říkat, sama nevím proč jsem jim pomohla..." promluvím a pohladím Spára po srsti. Ozve se něco co by někdo označil za předení ale on je Vlk, né kočka... Ušklíbnu se a sleduji toho barbara. "Jsi dobrý bojovník, jak jsem čekala, sama bych to tam nikdy neubránila, ani tady s ním..." řeknu a znovu pohladím Spára po srsti. Všimnu si že si vypálil rány aby si je dezinfikoval. Proboha to je tak zastaralý způsob... Kdyby mi řekl tak bych mu dala nějaké bylinky co to vyčistí bez bolesti... Proč mě ten barbar vlastně tak zajímá?? přemýšlím a povzdechnu si. "Medovina je sice dobrá ale bolest tím neutišíš, na, vem si tohle," řeknu a sáhnu do kapsy u kalhot pro malý sáček. Když ho otevřeš je v něm nažloutlý prach. "Je to směs bylin co rostou v Brecilianu, dalo by se říct že je to tak trochu droga, ale kromě toho že utiší bolest nic nedělá, vem si to, je to lepší než aby jsi se opil, budeme tvoji sílu potřebovat při útoku na hrad," řeknu a vstanu. Poplácám Spára po hlavě a on se probudí. "Vrať se do lesa, jakmile se dostaneme k Hradu, čekej s těmi co půjdou branou a připrav se aby jsi nám pomohl, jasné..." řeknu rozhodným tónem. "Jak si přeješ, ale nezůstávej tu moc dlouho, sama se musíš připravit na cestu," zavrčí Spár a než to postřehneš tak zmizí v lese. Já se podívám k Rudoskálí. "Připrav se a přijď do vesnice, musíme zastavit ty nemrtvé, jednou pro vždy, tvoje svaly budou muset ještě jednou pomoci," řeknu aniž bych se na něj podívala. Pak se vydám k vesnici ale zastavím se. "Mimochodem, mé jméno je Elimiël," řeknu a pak už se vydám do vesnice. Dojdu do vesnice a zamířím do krčmy, do svého pokoje pro zbroj a zbraně. Ignoruji všechny ostatní. Poté co se vyzbrojím dojdu k mlýnu kde čekám až se ostatní sejdou, pak se tu sehraje menší divadlo v podání Bana Teagana a nějaké ženy co asi zná. Nakonec se vydáme do tajné šachty co nás zavede do hradu, já jdu první, ostatně tu mám asi jako jediný výcvik který mi dovoluje snadno odhalit pasti a také je zneškodňovat. |
| |
| Chodba Když jsem uviděl první záblesky světla, vzpomněl jsem si na sraz u mlýna a tak upozorním Swena a vydám se cestou k mlýnu. Když dojdu, vidím, že ta elfka z bitvy vchází dovnitř jako první. Následuji jí tedy do zatuchlé chodby vedoucí pod mlýnem. Sleduji elfku, jak obezřetně a opatrně kontroluje každý krok, nejspíše kůli pasti, které byhc tu také čekal. Použiji tedy znalosti svého pána a rozhodím jednoduché kouzlo, které nevině proletí místností., avšak současně také zajistí všechny pasti. Poté, již klidnou chůzí, pokračuji dál., dokud nenarazím na skupinku nemrtvých. Zastavím se a poté použiji kletbu věčné služby a rušící kouzlo najednou, což zapříčiní, že ve mně asi pět z nich uvidí svého pána a okamžitě začnou masakrovat své soky vedle. Miluju pohled na nepřítele, když ho vraždí jeho vlastní spojenec. Ta panika a zmatek., pomyslím si. Když se ta potička blíží ke konci, dojdu k celám. V první vidím vousatého trpaslíka. Přemýšlím, jestli ho osvobodit nebo ne. Mněl byhc raději počkat na ostatní a poté z nich vytáhnout důležité informace. |
| |
 | Cela Ležím na zemi v cele a slyším pouze hluk který vydávají nemrtví... Kéž bych měl dostatek sil a dokázal se dostat z těch pout. Najednou slyším hluk a žuchání padajících těl. Už mě jdou naši zachránit hohóó.. Vztanu a dojdu k mřížím... Má naděje pohasla, stojí tam nesourodáskupina šikmouchých, dlouhonohých a dalších ras... U trpasličích vousů další neštěstí. Teď abych se prosil o osvobození šikmouchých nebo dlouhánů.. horší už to ani být nemůže |
| |
| Divné ráno Poslechnu si co mi elfka povídá. Když se mne zeptá na jméno překvapí mne to. V mém kmeni byl ženy víceméně služky-. Neměly vlastní vůli, ale čím déle jsem zde tím pociťuji že muži ženám nedominují. A ta elfka je tím důkazem. Je jako samostatný plamen jenž hoří modře a nenechá se pohltit plamenem jiných. Je....jedinečná ? Sakra, co to je za myšlenky ? Kárám se. Štve mne to. Začínám být měkký jak ti šupáčtí fereldenci. Odplivnu si do trávy a zvednu se. Na její otázku proč těmto lidem pomáhám odpovím poněkud vrtkavě. Sám ten důvod neznám. Pohlédnu jí do očí, a vidím v nich stejnou otázku, která mi tvoří vrásky. Proč těmto lidem pomáhám ? Opět se otočím na slunce a vychutnává msi hřejivé paprsky slunce. Její váček s......bylinkami ? Přijmu. Poslechnu si i co ta sračka dělá. Přez zaváháni přičichnu. U croma ! Voní to jak chcanky ledového bizona ! Zahulákám, ale i přes odpor si přivážu váček k opasku. Vlk se orzběhne pryč poté co mu elfka něco pošeptá. Vydechnu úlevou. Ten chlupáč mi naháněl hrůzu. Po chvilce se na ni podívám a promluvím tak hlasitě že ji to zastaví na místě. Chtěla si znám mé jméno elfko.....Řeknu ti ho. Jmenuju se Aragast "černé srdce". Potom se zohnu pro sekeru a pod kápí si skryji hlavu. Pohlédnu na slunce. Vskutku krásný den na smrt. Přehodím si sekeru přez rameno a následuji elfku. Rudoskalí Celou cestu co jsem mlčky šel velde elfky jsem přemýšlel nad větou co mi řekla. Proč to dělám ? Proč pomáhám někomu proti komu bych mněl bojovat ? Sám nevím. Nato hledám odpověď. Mlčky dojdu až k mlýnu, kde mám dle všeho čekat. Nějaký proslov idiotů neposlouchám. Mezitím sám odříkávám modlitbu Cromovi. Seber si duše těch co padli. Dej jim mír ve věčném bojišti a říše války. Dej mi sílu zabít dost nepřátel abych dokázal být hoden cti stát ti po boku. Dej mi sílu. Dej mi odhodlání. Dej mi svůj oheň. Šeptám potichu a přitom mám propletené prsty sevřené okolo znaku Croma. Neposlouchám nai to co Teagan řekne o nějakém tajném klíči. Když Elfka, která se mi představila jako Elimiël vstoupí dovnitř následuji ji jako další v řadě a bráním ji sekyrou. Elimiël jak krásné jméno..............Musím myslet na boj. Popadnu jílec své sekery a s rukama pevně sevřenýma okolo topora následuji elfku do útrob podzemí. Čichni abych odhadl smrad, a málem se pozvracím. Páchne to tu jak shnilé vnitřnosti elfko..........Bezpochyby. Tohle je jejich doupě. Ale myslím že jich už tolik nebude potom co jsme jich tolik dostali. Držím sekeru pevně připravenou k obraně i k útoku. Jedno je mi jasné. Venku, před branou se cítím víc v bezpečí než tady dole. |
| |
| Chodba Chvilku čekám před mlýnem dokud nepřijde barbar s elfkou zamávám na ně. Zdravím hezké ráno co? Tomu barbarovi sem se moc nelíbil... Bez dalšího slova je sleduji chodbou až dokud nenarazíme na cely kde vidím trpaslíka. Zdar. Namířím prst na zámek ,ten se po chvice rozteče otevřu dveře. Nezkoušej nás podrazit ,normálně by jsem tě moc neřešil ,ale momentálně je každý válečník dobrý a nejakou zbraň si sebereš od nejakého z nemrtvých... Nechám mu otevřený dveře a vrátim se k naší skupince. |
| |
 | Rudoskálské kobky Jen postávám u zdi a sleduji ty nemrtvé. Odporné... Ty bestie nejsou jen v mé zemi ale i zde? Ani bych s nedivil kdybych tu narazil na nějakého Nekromanta... Vlastně jak by se tu jinak ti nemrtví objevili že? přemýšlím a sleduji snažení těch nemrtvých se ke mě dostat, bohužel ro ně je moje vězení zároveň můj kryt. Na tváři mám stále lehký úsměv. Ubohé duše... Takhle tu musí být i když by se už měli dávno odebrat k odpočinku... Přemýšlím zda-li mám stále čekat jestli pro mě někdo přijde, nebo se odsud dostat sám... Popravdě se mi tím nechce plýtvat... A nechci zničit tenhle hrad a vesnici, to by pak zas bylo vysvětlování... pomyslím si opět a zaposlouchám se do zvuků. Někdo jde... řeknou mi moje smysli ještě před tím než se cizinci objeví. Pak najednou z bojovat nemrtví proti sobě. Takže zde je ten nekromancer... pomyslím si ironicky a dojdu blíž k mřížím. Sleduj skupinku co se sem dostala, nijak moc mě nezaujme, tedy chvíli mi pohled spadne na elfku co tu je, ale jen se letmo usměji a opět se opřu u zadní stěnu vězení. Dalšího z vězňů, trpasíka, už osvobodili, ale nevypadá to že by měli stejné úmysly i se mnou, popravdě mi to je celkem jedno. Okolo dlaní mi lehce září bílá aura ale ne a ne se rozrůst aby zmrazila pouta. Ten kluk je dobrej, i když je to vlastně moc toho démona, tak je silnej, když se bude snažit, mohl by z něj být dobrý mág... přemýšlím a zatím na sebe nijak neupozorňuji. Pouta jsou omezující, ruší moji magii, za což toho kluka obdivuji, Narušit spojení Draků je docela síla... Všichni zapomínají... Nikdo už zde neví jak mocní Draci jsou, nikdo už je nebere vážně... Ani neví kdo jsou Dračí mágové... Je to skoro ubohé... Ale proto jsem si jist že zde najdu Erwinga... A pomstím se! pomyslím si a znuděně zívnu zatímco se tam vybavují s tím trpaslíkem. |
| |
| Rudoskalí,šachta do hradu Jsem najezený,vykoupaný a odpočinutý též Gerte měl bych najít tu Elfku ten mlýn je tam přeci ta šachta proběhne mi hlavou a hned se vydám ke mlýnu tam už se to slezlo "jdu svámi jestli to nikomu nevadí jdu tam pro kovářovu dceru řekl jsem že se ji pokusím přivést" podívám se na ostatní a jdu hnedka za elfkou která jde nebojácně první (žádám pj o propustku svého vlka do šachty přece jen vlk šplhat neumí tak jen aby bylo bráno na zřetel že ho tam nehážu ale nějakým způsobem spouštím) Edraite mě se to nelíbí "jo to nejsi sám neboj elfka jde první dole tě odváže a bude to dobrý dole to bude v pořádku uvidíme se tam" načež začnu Gerteho opatrně spouštět dolů počkám až ho odváže a pak slezu dolů vytasím z pochvy meč v levé ruce mám štít "zajistíme to kousek dopředu kvůli ostatním ať se tu nikde nemačkáme s ostatníma především s tím barbarem" syknu na elfku "v pořádku Gerte" jasně tak jdem na ně cítím nechutnej smrad co se line z té chodby asi nemrtví "nebojse už jdem" "hele trochu sebou hodíme Gerte je nedočkavej ale musíme být opatrní umíš hledat pasti?" zašeptám směre k elfce jelikož se držím za ní. |
| |
| Kobka Horší to teda je zachránil mě kouzelník, apoň že jsem nemusel prosit... Nebojte nikomu nic neudělám.... seberu ze země mé válečné kladivo... Hele spoň někdo pořádný,uvidím barbara.Ooooh to neee vidímjak se dívá na elfku a pozoruje její boky.. Dobrý den nebo co vlastně je.Jsme Gotryx.. Rozhlédnu se po celé místnosti a nevidím tu nikoho z mého rodu.Tak to bude težká zkouška Kolem mě jsou samí šikmouchý a dlouhonohý nebo barbar který zůstával příliš dlouho v jejich blízkosti a díky tomuto faktu už je barbarem jen polovičním. Co tu děláte?? Podíbám se směrem k němu a dodámCopak ty se nebojíš o svou róbů magiku?Obrátím se k barbarovi a zeptámse neáš něco pořádného na zapití??Co člověku pozvedne ducha a zahřeje hoto uvnitř.Si asi jediný kdo by tu pítí tohoto typu mohl mít.. |
| |
| Kobky Jak postupujeme dále tak narazíme na chodbu plnou nemrtvých. Sakra, šípy nemám posvěcené... pomyslím si mrzutě a natáhnu dva šípy naráz, hned na to vystřelím a dvě mrtvoly přišpendlím ke zdi, hned na to je rozmasakrují další. Otočím se na toho podivína co mě včera oslovil. Nekromant, je divné že s námi spolupracuje, to už tu rovnou můžeme do té naší "skupiny" přibrat Krvavé mágy! řeknu si a sleduji jak zápasí mrtvoly mezi sebou, opět vystřelím pár šípů a dorazím ty přeživší, ať už ty co ovládl nebo co jsou proti nám. "Ti jsou všude..." pronesu zhnuseně a postoupíme o kousek dál k celám co se tu nachází. Vydím v první trpaslíka, hned se k němu vydá ten mág co jsem ho včera potkala, zámek se roztaví a trpaslík se k nám přidá. "Co tu děláme? Dobrá otázka, máme osvobodit hrad od toho co to všechno způsobil... No, každá paže navíc se hodí, myslím že taky nejsi zrovna šťastný že tě tu věznili a to nám dává stejného nepřítele," odpovím na otázku trpaslíka oč tu jde, když promluví s Aragastem ohledně pití tak se jen ušklíbnu. "Vážně trpaslík..." pronesu s letmým úsměvem a opět se vrátím ke kamennému výrazu. Dojdu k mrtvolám a pro jistotu je špičkou meče zkusím bodnout jestli jsou vážně mrtvé, naštěstí ano. "Tak nakonec se možná nekromant i hodí... Ale stejně tu magii nemám ráda..." pronesu spíš pro sebe a přistoupím k další cele. V poslední je nějaký... Kluk? Vypadá že je stejně starý jako já, možná mladší. Na sobě má i celkem zachovalou bílou róbu, střih neodpovídá ani jedné zemi co bych zde čekala. Cizinec? Asi ani není z naší země... Přicestoval přes moře? Je to očividně mág... přemýšlím. Chvíli váhám co s ním. "Hej, mágu, myslím že stejně jako my ostatní asi nebudeš mít toho co to má na svědomí v lásce, tak se k nám přidej," řeknu po chvíli váhání a máchnu dvouručkou abych přesekla zámek. Pak se pokusím udělat to samé s jeho pouty ale ten tenký řetízek nejde přeseknout. "Magická pouta? No dobrá... Jeden z vás... No, ať jste kdo jste, zkuste zničit ty pouta, mečem to nepřeseknu takže to bude magické," řeknu a ustoupím od cely toho mladíka. Pak aniž bych čekala až mu uvolní pouta projdu do další místnosti. Tam je jen skladiště nějakého harampádí. No skvěle, jsme na konci chodby, tamhle už jsou schody na povrch... Jak tam budeme musíme otevřít bránu těm co čekají před ní... pomyslím si a počkám před schodištěm až se celá naše skupina dostane k nám. PS: Budeme to brát tak že v chodbě jsme Aragast, já, Edrait (Vlčice), Runu, Erummeldon, Swen - asi -, Röwan a Gotryx, no a ostatní budou čekat před branou - to jsou ti co jsou mimo dočasně, jako Oren, Arisran... |
| |
| Nádvoří Jen co jste dostali vězně z jejich cel ven. Došli jste ke schodům které vedou nahoru. Když jste je vyšli ocitli jste se v menší šatlavě. Prošli jste celou místnost a došli jste až ke dveřím. Když jste je pootevřeli všimli jste si Velitele nemrtvých jak hlídá hlavní bránu. Kolem se potulovalo jen pár dalších jeho druhu ale už jen pěšáci. Na hradbách jste viděli nejméně tucet lučištníků a podle všeho co se stalo Marcusovi mají i oni otrávené šípy. Museli jste se přes ně dostat až k bráně za kterou čekalo zbytek vašich společně z dalšími vojáky Bana Teagana a Arla Eamona. Vše co by se teď hodilo by balo zbavit se co nejrychleji lučištníků. Je jasné že se do vás ale ihned pustí nemrtví co chodí kolem. Nádvoří je dost široké pro boj asi 40 mužů. Před vámi je obrovská brána a kousek od dveří je mohutný strom. Za kterým je studna. Kolem je pár beden ale několik sudů z chlastem. Schody po pravé straně vedou na hradby i rovnou do dveří hlavního sálu. |
| |
| Začíná to bejt vostrý Ten duch, mě vlastně přijal s otevřenou náručí. To bych od toho mimoně nečekal, ale čert to vem. Zajdu za hostinským, který má pupek,až ke kolenům a vezmu si tři medoviny. Jednu rovnou vypiju až do dna, načež si říhnu, div to nevyrazí okna. Po tomto "vystoupení" mě upozorní Ruňák, že se zase něco děje u mlýna. Pokrčím rameny, dopiji medovinu a láhev hodím kamsi do rohu. Vydám se tedy za tím černým hadrem, až nakonec doleze k mlýnu, kde už na nás čeká najěká skupinka, kterou znám a neznám. Toho barbarskýho chlupáče jsem už viděl a ten čáryfuk byl s Ruňákem v hostinci. Vlezem do hostince, kde projdeme nějakým vchodem pro trpajzlíky, div jsem se málem nezasek. To jsou poměry! řekne mé svědomí, kterému se také nelíbí. Většinou se držím vzadu, ač nerad to přiznávám, jsem dnes nějak mimo. Co mě ale vážně dožralo byl ten puch co byl uvnitř. Humus, sakra takhle nesmrdím ani já a to je co říct! Naši noví hrdinové se zastavili u železných cel, kde se začali vybavovat bůh ví s kým. ,,No jestli chcete na sebe upozornit, tak klíďo pokračujte! řeknu si jen tak. Odplivnu si. Jeden z těch drzounů byl trpaslík, ale to by bylo ještě snesitelné. Pak se ten holomek zeptal jestli nemáme nějakej chlast. Zhluboka zívnu a dojdu k němu. ,,Na ty vouse! Sakra přestaňte se vykecávat a pojďte!" s těmi to slovy, které řeknu aby je každý slyšel, hodím trpaslíkovi medovinu a jdu dál. Vylezeme po nějakejch schodech a spatříme nějaký náměstí, nebo co. Je tam nějaký hovado co si hraje na velitele a má kolem sebe nějaký poskoky. Pche tohle není moje kafe! Otočím se a spatřím celou skupinu za mnou. ,,Tak fajn! Rychlost bude na místě. Já odlákám jejich pozornost, kdo může postarejte se o lučišníky! Pak vyražte taky do boje! To velký hovado si podám osobně!" křiknu na ně a během chvíle vyrazím k tomu obřímu stromu, kde zanedlouho uslyším náraz šípů do kůry. Zanedlouho jich pár popadá, takže se naše skupinka činní. Omrknu v rychlosti terén a vyrazím k velkému sudu. Když tam doběhnu, spatřím název: "KOŘALKA". Začnu ho tedy koulet před sebou a slyším jen šípy co se zabodávají do dřeva a dělají tam díry. Jeden takový šíp prolétl těsně kolem mně a zanechal díru velikosti palce, ze které teče proud kořalky. Ucucnu jako z prsu své matky. ,,Takový škody!" plácnu a dobelhám se k bráně. Tam se mi do cesty postaví dva zombíci. Tasím meč...a ejhle, další zombíci...a ejhle, další mrtvoly a já mohl klidně pokračovat ke svému cíli. Vezmu ze země šutr. ,,Hej ty! Ty chodící mrtvolo!" křiknu a hodím mu šutr na hlavu. Ten se jen odrazí od jeho helmy a on nic. Vyrazím tedy na něj. Když už se napřáhnu otočí se a jedinou ranou mě pošle k zemi. Pak začal něco, jako smát...jestli se tomu dá říct smích, těm sračkám co mu padaj z jeho huby. Pomalu se seberu a kouknu, jak si to pádí na ochoz u brány. Cestou jsem nabral starý štít po jednou vojákovi, do kterého se hned zabodlidva šípy. Když jsem byl u těch dvou otravů, hodím štít stranou a vykreju jednomu jeho horní útok. Posléze ho nakopnu, že spadne z hradby dolů a druhému setnu hlavu. Pak se opět postavím svému nepříteli a vyměníme si několik prudkých ran. Ten zmetek byl dost silnej, to jsem nečekal. Dal mi přes držku a už jsem zase lízal zem. Pak se napřáhl a jen tak tak jsem mu tu jeho ránu zadržel. Nohou jsem ho asi o půl kroku odkop, ale to už jsem byl zase pod sprchou útoků. Další pěsti dopadali na moji kebuli, až jsem ucítil svoji krev. Jednou jsem mu rozsek pupek a dal mu asi pětkrát přes držku a nic. Když jsem opět dostal, tak opět odlétl a měl jsem co dělat aby jsem se zvedl. Už se napřahoval, tak jsem udělal to co bylo možné. Bodl jsem naprázdno dozadu a ucítil, jak mu čepel projela srdcem. Po meči mi sjela horká krev, pomalu jsem vstal a setnul mu hlavu. Ztěžka jsem oddechoval a jen o chlup jsem udržel meč. Vzal jsem tu jeho blbou hlavu a zvedl ji tak, aby ji každý viděl! Vítězoslavně jsem zařval a hodil ji kamsi dolů... |
| |
| konec chodby náměstí Sundám si štít ze zad a nasadím si ho na ruku. Hned jak vylezu ven vypálím jednu magickou šipku proti nemrtvému na hradbách chvilku po zásahu se zakymácí a sletí dolů. Zakreju se štítem a přimáčku se na zeď aby mi kryla záda. Ukážu mečem na jednoho z nemrtvých na hradbách ,toho roztrhá exploze a ostatní v jeho blízkotí popadají na zem nebo spadnou z hradeb. Rozeběhnu se směrem ke Swenovi který je na hradbách ,kreju se z boku štítem cestou se mi do něj zarazí několik šípů ,až cítím jak hroty lehce píchají do paže. Když doběhnu ke Swenovi vyzvednu meč nad hlavu a vytvoří se kolem nás slabá magická bariéra schopně srážející šípy z luků nepřátel ,ale na boj s mečem nemá efekt žádnej. Namířím mečem na lučišníka před námi vyletí z něj černý paprsek a mě se zase obnoví trocha energie. Rychléééé zařičím. A vypálím po velkým nemrtvým magickou šipku ,ale pouze ho srazila na zem. Toho nebudu řešit toho zničí elfka. |
| |
| Kobky -> Náměstí Ta elfka přijde k mé cele a začne si mě prohlížet. Já se na ni jen na vteřinku podívám a opět se zahledím do země. Poté promluví. "Hmm... Asi ano, ten kluk má celkem dobrou moc..." řeknu a když otevře celu tak vyjdu před ni. Pokusí se mi přeseknou pouta ale ta jsou magická. Nakonec musí uvolnit magické síly na potech jeden z mágů (Jedno který né?). Když tak učiní tak se podívám na mrtvoly... Trochu znechuceně. Vejdu do skladiště jako poslední a podívám se na stěnu kde visí nějaké staré ale použitelné meče. "Kam asi dal moje zbraně ten kluk..." pomyslím si a dojdu k mečům, dva vezmu a zasunu si je do dvou kožených oček na opasku, čepel je nerozřízne, na to jsou až moc pevné. Poté se vydáme dál. Já s ostatními nemluvím, nemám důvod... Poté co dojdeme na náměstí se jen podívám okolo. "Je jich tu pěkná úroda..." řeknu s tajeným úsměvem na rtech a napřáhnu ruku na hradby kde se nachází lučištníci. Pousměji se a stisknu ruku v pěst a následně mrtvoly strnou v pohybu když je přeměním v led. "Aspoň se rozcvičím..." řeknu si a jdu do středu náměstí jako by nic. Když ke mě letí šípy tak jen máchnu rukou a okolo mě se utvoří ledová barikáda. Dojdu až do středu náměstí, jeden barbar už bojuje s vůdcem nemrtvých, kouzelník čaruje... "Tohle je moc zdlouhavé... Draku, prosím, dej mi svou moc..." pronesu a namířím jednu ruku na schodiště, druhou na bránu. Zorničky se mi změní v dvě tenoučké čárky a pak se ozve řev který připomíná řev draků, doslova... "Zamrzněte v dechu Draka," pronesu hlubokým hlasem a od mých dlaní se vyřítí ledové střepiny co dopadnou na nemrtvé na schodech a opět je zmrazí, stejně to samé se stane s těmi u brány. Barbar mezitím oddělá nemrtvého vůdce. "Dobrá prácička... Vypadá to že zde jsou i silní bojovníci..." pronesu a zavzpomínám na krále Edwina... Asi ho bude zajímat jak se žije v cizí zemi... Až najdu Erwinga tak se vrátím a vše mu povím... pomyslím si a dojdu k zmrzlým kostlivcům. Vezmu jeden meč a postupně je roztříštím. |
| |
| Kobky -> Nádvoří Hned jak osvobodíme oba vězně a připravíme se na příchod na nádvoří tak vezmu do rukou luk a přiložím dva šípy. Poté vyjdu znovu první ale u dveří pustím Swena aby mohl zaměstnat nemrtvé, hned na to vyjde ten mág ze včera a pak i ten co jsme ho osvobodili a všichni se začnou činit. Oba mágové začnou čarovat, pro toho vězně to vypadá až moc jako lehká práce. Zmrazí nemrtvé ale ti se přece mohou dostat z toho zamražení! Vystřelím tedy šípy proti všem na hradbách co zamrazil. Postupně a přesně zaměřené na hlavy. Ty se rozletí a následně se sesype i tělo. Poté dám luk na záda a popadnu dvouručku. "Kryjte mě, jdu otevřít bránu..." řeknu za záda mágům a Aragastovi s Gotryxem. Vyběhnu těsně u hradeb a stále přitisklá u nich běžím k bráně a k páce co ji obsluhuje. Swen bojuje dost zuřivě a vypadá to že má navrch, po cestě jen tak mimochodem podříznu dva nemrtvé co mi zatarasí cestu. Šípy těch co jsou na schodišti ignoruji a prostě se jim vyhnu. Ovšem u brány je početnější skupinka nemrtvých. Zatraceně... řeknu si a už je chci napadnout když vtom se ozve řev který slyším poprvé v životě, otočím se a uvidím toho mága co byl ve vězení a následně se nemrtví na schodišti a u brány změní v sochy z ledu. On je začne rozsekávat. Zakroutím hlavou a roztříštím ty u brány. Dojdu k páce a začnu zvedat mříž. Hned jak se otevře asi metr vysoko se pod ní mihne stín a rozběhne se nahoru na schodiště a roztahá zbylé nemrtvé. "No vidíš," řeknu k tomu stínu a Spár opět přiskočí ke mě. To už je po boji, nemrví jsou už opět mrtví a jejich velitel je také poražen. "Tak, co dál?" dám dotaz a položím si meč plochou stranou na rameno. |
| |
| Nádvořní bitvička Když vyjdeme na nádvoří, Swen se hned chopí svého díla a já nehodlám zůstat pozadu. Hned c omi myslí proletí myšlenka vyvolat i sobě pár spolubojovníků, tak v tuchvíli mi těsně kolem hlavy také proletí něco, ale tentokrát šíp. Vytvořím tedy kolem sebe temnou mlhu, která lučišníkům zkomplikuje míření a také rozpouští hroty, takže jsem v celku dobře chráněn. Poté tasím meč, nabiji ho duševní energií a švihnu kolem sebe. Ihned odemne vyletí v kruhu uspořádaných deset temných paprsků, které zasáhnou vždy jednoho z nemrtvých. Po zásahu nemrtvý padají jako jabka ze stromu. Poté dojdu k jedné z mrtvol a vysaji z ní energii, kterou byla uvedena k životu. Poté začnu plnit tělo jednoho nemrtvého energií až k prasknutí. Télo se roztrhá a rozletí se okolo. Uf, to jsem nečekal, normálním smrtelníkům to jen utrhne hlavu., řeknu si pro sebe v celku překvapeně. Poté se lehce zasměji a pokračuji ve svém konání. Moje počínání vypadá tak trochu jako temná bouře, ze které lítají černé blesky. Konečně mám možnost vrátit nemrtvým to, co spáchali na mně, mojí rodině a mojí vlasti., řeknu si a hrdě pokračuji dál. Po chvíli se tato pozoruhodná scénka dočká konce a já jsem sám zvědav, co bude teď. Nejprve byhc však mněl doplnit zásoby energie, protože jsem ji použil valné množství. Zluboka se tedy nadechnu, né že bych to potřeboval, a začnu nasávat padlé duše a životní energii z mrtvol okolo. Když skončím, runa na mém meči opět zazářím a já čekám jak se zachovají ostatní. Mezitím můj klid vyruší Swen, který vítězoslavně shodí hlavu Velícího nemrtvého na zem. Nevypadá však nejlépe a asi by potřeboval felčara, ale nevipadá to, že by nebyl schopen chůze, tak že se tím až tak netrápím. KoneckoncŮ, je to Barbar, že ?, řeknu si a zazubím se, přičemž to vzdáleně připomíná úsměv, ale kdo by si toho všiml, když mám kápi. |
| |
| Nádvoří Když vydím že bytva skončia vyjdu na nádvoří a odhodím prázdnou láhev od medoviny. Obouručné válečné kladivo,které jsem měl doposud přehozené přes rameno zvednu a uhodím s ním do víka od sudu s kořalkou.Seberu hrnek který se nedaleko válí a dám do něj pár kostek ledu co se všude válí a ponořím to do sudu s kořalkou.Napiju se.Není to co u nás, ale bude to muset stačit. Když kořalku dopiju zbytek ledu vyhodím z hrnku a hrnek pověsím za ucha na sud. Tak a teď už můžu jít dopředu haha. Koukám že jste se už všichni vyhráli tak byjsme moli pokračovat dál nee?? Projdu se mezi ležícími těli a hledám nějakou dýku konečně najdu nějaký laciný kus který bude muset stačit. Jdu k elfce s tím že jí pomůžu otevřít bránu ale než tam stačím dojít už je brána otevřená a u elfky stojí přerostlí vlk zajdu se na něj podívat.Kde se dá koupit takoví poník elfko??Chtěl ch si ho koupit abych nemusel nosit svoje věci unesl by i mě?? Hned se deru k přerostlému vlkovi s tím,že mu vylezu na hřbet.. |
| |
| Nádvoří Zatím nikdo na mou otázku neodpověděl a tak jen zaháknu páku tak aby brána zůstala otevřená a přehodím si meč na záda. Hned poté se vedle mě objeví Spár a bedlivě pozoruje okolí. Když vtom se k nám přiblíží trpaslík co jsme ho zachránili a co se nám představil jako Gotryx. Jeho slova mě udiví, popravdě spíš než udiví tak ho začnu skoro litovat. Ozve se zavrčení které značí že Spár se naštval. Plácnu ho po zádech. "Klid," řeknu mu a on se na mě podívá. "Nenechám si říkat poník, od nikoho, jasné? Tohle je větší ponížení než když mi vzali Rohy..." řekne a opět se ozve zavrčení a pohled stočí ke Gotryxovi. "Rohy?" řeknu nechápavě, sama netuším co tím myslí. "Vrrr, uzavřeli jsme spolu dohodu a nic o mě nevíš, jsi vážně stejná jako tvá matka, ta byla přesně taková... Kdysi, před tisíci lety jsem býval jiný, démon... Démon hněvu jak by jste mě vy, smrtelníci nazvali... Byl jsem jeden z nejmocnějších, krutý démon co ničil, ale pak jsem otevřel oči a poznal že zkáza není to co s mou silou mám dělat. Oči mi otevřel elf, vlastně elfka, byla to jedna z těch co byli první vašeho rodu, ta z "Nesmrtelných", z těch elfů co jste kdysi bývali, dnes se čím dál tím víc podobáte lidem... Váš věk se krátí, síly chřadnou a mysl mění... A právě pro to tu stále jsem, moje moc je ukryta v rozích. Ale ty mi sebrali, prostě mi je urvali od hlavy, tehdy jsem ztratil moc, poznal tu elfku, už ani jméno nevím... A ona se stala mou společnicí, spojila svou duši s mou a dala mi svou duši za to že jsem byl její věrný přítel a bojovník... Pak se to samé stalo s tvou matkou, moje moc je propojena s duší toho s kým uzavřu smlouvu, pak mohu svoje síly použít, ale ubírám tím život té osoby... A proto jsem už tu smlouvu nikdy nechtěl znovu vytvořit, ale nebylo na vybranou a musel jsem... Jsem démon, tak ať mě tenhle trpaslík neštve, nebo z něj nezbude ani ta kroužková košile co nosí..." odvypráví mi Spár svůj příběh zatímco ostatní se dohadují co a jak. Já ho začnu brát úplně jinak, né jako dávného spojence, né jako démona, né jako tajemnou bytost... Ale jako někoho jiného. "Takže tak to je... Dobře... Jdeme dál..." řeknu, v očích mám najednou prázdný pohled, odstoupím od něj i trpaslíka a projdu okolo ostatních, bez jediného slova. Dojdu k brně co vede do samotného hradu. Otočím se. "Pokračujeme!" zavelím, nevím kdy se ze mě stal vůdce ale když se nikdo jiný iniciativy nechopil, tak co. V myšlenkách jsem ale nepřítomná... Zatlačím na bránu a vejdu, hned za mnou jde Spár se svěšenou hlavou. |
| |
| Nádvoří Když chci vylézt na Přerostlého vlka uslyším nepříjemné zavrčení hned u ucha podívám se nahoru a dívám se do očí té potvoře a v tom mi dojde že to žádný vlk není z jeho pohledu vycítím ne jen jeho sílu ale i vyskou inteligenci odstoupím od něj a zadívám se na elfku ta je nějak mimo realitu. Najednou se s trhnutím vrátí do reality a odejde odemě následovaná tou příšerou.. Přehodím si válečné kladivo přes rameno a na povel elfky vejdu za ní. Tak tohle je naposled co mi poroučíš ta šikmouchá krasavice ať máš u sebe to zvíře nebo ne... Vyjdu po schodech a projdu otevřenými dveřmi v šeru se mi můj zrak pispůsobý takže nemám nejmeší potíže. Zamnou slyším hluk jakvcházejí i ostatní. Přistihnu se jak elfce koukám na boky.. U všech vousytých to snad ne řeknu si spíš pod vousem.Jak se mi ty šikmouché bestie hnusí tou svojí dokonalostí. Pořád se chovají slušně pořádně se nenapijou a jejich ksich te jak byschybná malba, doufám že v téhle tlupě nebudu tak dlouho abych se skazil. |
| |
| Hrad Na nádvoří se vše uklidní, nemrtví popadají na zem a roztříští se. Trpaslík dokonce využije ledu aby si ochladil kořalku. "Vskutku trpaslík, přesně jako starý dobrý Galad," pomyslím si s úsměvem na rtech a prohlédnu situaci. Pár válečníků, va mágové, nějaké to zvíře... Brr, démon, dokonce i já mám z něj trochu respekt, no a to se stane málokdy... přemýšlím a sleduji elfku a vlka. Mají spolu rozhovor a vlk jí cosi vysvětluje, ale to je mezi nimi. Pak ale uvidím jak je elfkazaražená, oči má prázdné a vypadá duchem mimo. Ten pohled... Je stejný jako otce... Stejný pohled, jako kdyby se dověděla něco co nechtěla slyšet... Jako kdyby odhalila černou minulost, stín co ji sžírá zevnitř... Co se jí stalo, ještě před chvílí se usmívala... Tohle není dobré... Ale proč se o ni tolik zajím? No asi protože mi věřila a pustila mě z toho vězení... Mám k ní dluh sakra... přemýšlím, elfka se najednou rozejde ke chodům. "Zatraceně, tohle je pěkná blbost! Jestli tam půjde sama tak je mrtvá, ať je ten její démon silný jak chce, ten kluk co ho posedl démon má moc tak velkou že by ji přeměnil v svoji loutku ani by nemrkl!" zakleji a hned se vydám za ní, ke mě se připojí i trpaslík. "Jsem rád že potkávám nějakého trpaslíka, ještě jsem ve vaší zemi žádného nepotkal..." pronesu jen tak mimochodem a pohladím čepele zbraní a následně se na nich objeví ledový povlak. Moje zbraně doslova zmrznou a každá rána zanechá střepinky ledu v nepříteli a ty ho zraní sami o sobě. Jdu hned za elfkou a sleduji každý pohyb v okolí. Působí víc chladně než já... No a to je co říct, jsem Ledový drak, já mám být ten co působí nejvíc chladně, tahle elfka mi ničí pověst... pomyslím si abych se trochu odreagoval a na chvíli se tiše zasměji, možná to uslyší ten trpaslík ale spíš ne. Pomalu otevírám dveře, každé které potkáme, než staneme před místností co je něco jako hlavní hala, když už chce jít elfka bezmyšlenkovitě dál tak rychle přistoupím k ní a chytnu ji za zápěstí. "Ne, počkáme na ostatní, ten démon je moc i na nás čtyři, navíc umí podmanit mysl jiných a vyvolat mrtvé k životu..." řeknu jí pevně a moje modré oči zajiskří, doslova. |
| |
| Hrad Když se mě elf zeptá nevím jestli mu mám odpovědět je to elf a ještě k tomu magik.. Ale v této družině jsem velmi krátko tak raději odpovím.. Trpaslíci tu jsou ale nechcou se nechat vidět obchodují jen výjmečně, ale je pravda že už nás ubylo dřív za mého mládí jsme dělali velké slavnosti našeho boha teď už je neděláme a jsme rádyž na zemi potkáme nějakého od nás, pokud tedy nemá ostříhaný vous ty pak zabíjíme.. Při poslední větě se uspěju.... Po chvíli chůze,zrovna když v chodbě zakopnu a nějaký výstuek ze zemně,uslyším jak se mi ten šikmouchý šmejd směje.Ještě jednou se mi uchechtneš a já si udělám z tvý hlavy ledové kostky do rumu!! |
| |
| Když uslyším, jak Elfka znova prohlásí svím panovačným tónem další rozkaz, jsem víc než podrážděn. Nemám rád, když mi velí ten kdo nemá a když je to ještě ženská, tak to už je moc. Sem ale v celku pobaven, jak jsou ostatní rozhozeni její krásou. Naštěstí pro mne, moje mysli už není omezována primitivními pudu a stejnak, živí jsou jen kus masa a nic. Tedy věčina. No co, když tu Oren očividně asi nevelí, tak poslechnu elfku a vydám se za ní. Pak se tak zamyslím nad těmi vězni. Trpaslík je jasný, o něm vím snad vše i bez čtení myšlenek. Ale co ten podivný Mág, co je zač on ? No, koneckonců používá led jako zbraň a vypadá to, že je v celku schopný, ale stále je kolem něj to tajemno. Chvíli nad tím přemýšlím a řeknu si sám pro sebe: No co, malé nakouknutí do mysli toho muže snad nikoho nezabije. A když bude reagovat Pŕehnaně, tak se to snad vyřeší, nebo to vyřeším sám. Poté se mi však připomene poslední příhoda s čtením myšlenek a ten rozruch oc to vyvolalo, tak se raději pokusím vymyslet taktnější možnost. Chvíli přemýšlím a pak se rozhodnu s ním propojit myšlenky a komunikovat i beze slov. Navážu tedy spojení a spustím Co jsi zač. Já vím, že ty nejsi jen obyčejný mág, tak co si. Mezitím se tvářím, jakoby se nic nedělo a vklidu vykračuji klidnou chůizí za elfkou. Sleduji přitom jedním okem toho tajemného mága a mezitím si ještě poupravím kápi, abych mněl jistotu, že je spuštěná a on ,ani nikdo jiný, to nevidí. Neboj se, nikdo jiný než já a ty se to nedozví. Nikdo nás neslyší. Ale poprosím, nesnaž se lhát. |
| |
| Hrad Rudoskalí Když jste se postarali o nemrtvé co hlídali příchozí cestu do hlavního sálu. Pustili jste zbylé vojáky do hradu aby proti vám nestála tak velká přesila. Když jste došli do hradu prošli jste až do hlavního sálu bez jakých koly potíží. Došli jste do sálu a viděli jste malého chlapce jak se baví z několika vojáky. Vojáci a i dokonce jeho strýc Teagan tancovali kolem chlapce jako zbaveni smyslů. Když se na vás chlapec otočil jeho strýc i vojáci se posadili a chlapec začal mluvit. Oren:“ Takže tohle jsou ti o kterých jsi mluvila Matko?“ Podívá se na svojí matku Isoldu a ta jenom přikývne. Se smutným pohledem. Oren:“ Tak tedy dobře matko ať to je kdo chce je mi to fuk. Mí vojáci se o vás postarají pokud tedy nemáte protinávrh. Kdo jste a proč jste tady? Mluvte!“ Položí vám otázku a vyčkává vaší odpověď. Jeho vojáci stojí poblíž a jsou připraveni na každou příležitost. Všechny vás mají na mušce a míří na každého z vás kuší a vyčkávají jen na špatný pohyb aby mohli vystřelit a ukončit tak vaše životy. |
| |
| Hlavní sál Asi jako první se odvážím promluvit mám štít takže jdu co nejvíc dopředu jdu pomalu předstoupím před chlapce pokleknu a vztanu na důkaz toho že nejdeme ve zlém "asi vám příde divné že se vám po vašem sídle prohání banda dobrodruhů ale má to své opodstatnění že jsme zde víte o tom že dole na nádvoří byla velká tlupa nemrtvých, nemrtvých kterým jsme se minulý večer ubránili hrnuli se z tohoto hradu jako přílivová vlna proto jsme zde zjistit co zde ti nemrtví dělají a jak se sem dostali vy mi to asi nepovíte že?" zeptám se sebevědomým tónem v hlase, prohlížím si malého chlapce a něco mi na něm nesedí nevím co ale mám zvláštní tušení Gerte je také dosti znepokojený něco skrývá ale co to není jen obyčejný chlapec teď začnu litovat toho že jsem šel takhle blýzko "řekl jsem vše co jsem věděl teď je řada na vás aby jste mluvil mi nemáme co zkrývat" řeknu vyzívavě jako bych ho chtěl popohnat k tomu aby se rozpovídal "vaši vojáci ty kuše potřebovat nebudou rozhodně né proti nám" dořeknu a dám mu prostor na rozmyšlenou. |
| |
| Hlavní sál (Hrad) Zatím co se ten šikmouchý schovaný za svým štítem a vybavuje se tím děckem. S kladivem pořd položeným na rameni se soustředím a předemnou (tak aby mě chránila přd šipkami z kuše) se začne mihotat zlatá kopule.Překvapímě že se jen mihotá, měla by zářit. To je asi tím že jsem byl tak dlouho v té zatracené kopce, ale na tyhle šipky by to vdržet ještě mělo.. S kladivem stále přehzeným přes ramene dojdu k šikmouchýmu, kterému se najdou zamyšlením svraští obočí.Podívám se na toho prcka,který je stejně vysoký jako já... Nemáte tu něco masa k zakousnutí nejlepší by byl 3 letý skot a k tomu bych si dal něco k pití nejradši pivo, jé ja zapoměl že jsem na zemi a né pod ní,tady dáváte jen ty chcanky... no nic spokojím se i s vodou... Zamyslím se jestli to nebudou brát jako urážku,ale já mám hlad už dlouho jsem nic nejedl Poté se rozhlédnu po sále abych se dozvěděl jak je to tu vybavené a jak vylký je to asi prostor..(tím to bych chtěl poprosit pána jeskyně.) |
| |
| Hrad V půli cesty k hlavnímu sálu na mě trpaslík houkne ať se mu neposmívám. "Neposmívám se tobě, synu kamene," pronesu a na tváři stále letmý úsměv. O chvilku na to se my v mysli ozve hlas který patři nejspíš tomu mágovi co jde s námi, ten druhý se někde zapomněl. "Kdo jsem? V mé zemi by stačilo slovo Drak, ale v téhle, kde už draky dávno zapomněli... Nemohu se tu zdržovat tím vysvětlovat vám to... pronesu a když poznamená že nás nikdo neslyší tak se v duchu zasměji. "Tak hloupý nejsem, komunikace myslí je primitivní kouzlo co umí každý třetiřadý mág... Tedy aspoň v mé zemi..." odpovím ale to už musím zastavit elfku aby počkala. Až sem dorazí ostatní tak ji pustím a vejdu s nimi. Hned uvidíme toho kluka a další, včetně jeho matky. Já se jen opět usmívám. Okolo mysli mám teď barikádu na kterou když narazí někdo tak se mu v hlavě rozezní dračí řev. Stoupnu si ke stěně a klidně se o ni opřu. Ten kluk je docela sebevědomý. "Minule jsi mě zaskočil démone, nepokoušej se o nic a třeba se dohodneme..." pronesu klidně k démonovi sídlícímu v chlapci, nikdo jiný ta slova nemůže slyšet, je to jen komunikace mezi ním a mnou. Odlepím se od stěny a dojdu k elfovi a trpaslíkovi. "Proč jsi sem vlastně přišel ty, démone?" řeknu mu. Nemám náladu mu podlézat, né po tom co mě tak ztrapnil když mě obelstil. V hrudi se mi ozve nebezpečné vrčení. Oči mám ale ještě v normálu. Kdyby se vojáci nebo někdo o něco pokusil tak jsem připraven jim zmrazit nohy, né celé, vím že je kontroluje myslí a ten nekromant co se mnou mluvil to dokáže zlomit... Ostatně já možná taky. Pokud se ale o nic nepokusí tak jen vyčkávám jeho odpovědi. |
| |
| Rudoskalí - hrad - výpadek ? Zrovna procházíe kobkami, když se něco stane. Něco v mém odkazu Ymirishe. Kolem očí se mi objeví fialové plamínky a zrak se mi zatemňuje. Bolset jenž mi najednou vystřelí do hlavy je omračující. Držím to co nejvíce nenápadné, dokud všichni neodejdou z kobek. Rukou se opřu o zeď. Slyším venku boj. Chci se přidat. Chci bojovat ale nemohu. Slyším v hlavě hlas jenž mně nabádá ať se již nebráním, ať tu sílu příjmu ! Ať se stanu válečníkem Ymira, ať odpoutám zábrany a řetězy, ať tu sílu vypustím a smetu nepřátele na zem. Nepodvolím se. Popadnout. Škrtit. Udusit. Zadupat. Říkám si v mysli, a mezitím co se ostatní hrdě probojovávají na nádvoří já stojím v podzemí a vedu vlastní bitvu se sebou samotným. Padnu na kolena a ruce mi sevřou hlavu. Ta bolest je víc než bolestivá. Je omračující. Slyším daleké vytí. Mé normálně modré oči mají zlatý nádech vlčích očí a z mé plešaté hlavy mi začíná vyrůstat pramen šedostříbřitých vlasů. Zatnu zuby. Nezměním se. Nedovolím aby mne to ovládlo. Oči se mi rozevřou a má pěst udeří do zdi takovou silou až prorazí několik cihel. Jsem Cromův muž ! Zařvu v mysli a novou silou potlačím tené volání, a až příliš lákavé vábení. Popadnout. Škrtit. Udusit. Zadupat. Opakuji ta slova a cítím jak tenota ustupuje. Můj zrak se vyčistí, a vlasy jenž mněly nádech sněhově bílé zmizí, přesněji opadají jako vyschlé listí na zem. Nezajímá mne co se s nimi stane, ale něco je mi jasné. Mé oči...........cítím že už nejsou modré.....ale žluté. Oči vlka.........U Croma. Má Ymirishká krev se probrala...... S novou silou v kostech se zvednu a prsty obtočím kolem sekery. Cítím jak je kámen okolo mne rozžhaven přicházející magií. Lidé fereldenu nechápou jednu věc. Neustále si myslí že barbaři nesnášejí magii kvůli tomu že jí nerozumí, ale to není pravda. Nesnášíme jí, opovrhujeme jí........protože jinak by znamenala naši zkázu. Rozhlédnu se po okolí, zda nenajdu něco jako helmici, nebo něco pod čím bych schoval svůj vzhled. Dojdu do další místnosti, kde je mnoho odpadků a začnu se v nich přehrabovat. Najdu starý rozežraný hrudní plát........., zbytky shnilého masa, kosti....rezavý meč. Pomalu to už vzdávám, když tu najdu helmici. A kupodivu je v celkem dobrém stavu. Má dva stočené rohy a hledí dělané přesně pro oči. Krom očích nejde nic vidět.........myslím že prozatím volím tuto možnost. Popadnu helmici a rychle si ji nasadím. Vyběhnu ven na nádvoří, a nevšímám si spouště okolo. Rychle se vydám za ostatními na hrad. Dovnitř vtrhnu zrovna ve chvíli kdy "chodec" položí svou otázku. Jsem si jist, že je můj nový vzhled přinejmenším vyděsí, nebo zavane pocitem nebezpečí, ale mé oblečenía dvoubřitvá sekera dokazují opak. Co jsem propásl ? Zeptám se, a můj hlas v sobě nese známky smutku, ale i falešného veselí. Doufám že to ostatní nepoznají. Především elfka. Nevím jak by někdo jako ona reagoval na to, co se ze mne stalo. |
| |
| Chlapeček? Následuji ostatní do hlavního sálu. Když vejdu, spatřím chlapce obklíčeného vojáky. Vyslechnu si jeho proslov a nedaří se mi skrívat mé pobavení. Chlapec? To je podoba, které nás mněla zastrašit. No dobře, v děsivích povídkách z dětství možná, ale teď ne. Ale, zrovna já bych neměl soudit podle vzhledu. Sleduji vojáky, kteří na nás míří kušemi a cítím napětí, které to vivolalo v ostatních. Jeden elf, jehož jméno mi uniká, se snaží vyjednávat. Docela nechápu, o co se ten chlapec snaží., řeknu si, protože vyjednávání je nejspíš míň než zbytečné. Porozhlédnu se po ostatních a čekám, kdo to napětí nevydrží a začne. Mezitím si alespoň připravím něco energie k odražení šípů a vyčkávám. Čas, který mi zbývá, než to započne, využiji k dokončení rozhovoru mezi mnou a tím cizincem. Takže drak. Vypadá to, že ty také přicházíš od jinud, jako ostatně snad většina naší družiny. Ale zajímalo by mne, co tě vede pomáhat Fernedelcům? Myslel jsem, že draci jsou rači nenápadní a v těhle dobách obzvlášť. Co motivovalo tebe k tomu nechat se vystavit nebezpečí. Určitě to neděláš pro nic za nic a proto snad chápeš mé obavi., když skončím, zase se začnu soustředit na dění v místnosti. Pak si vzpomenu, že na náměstí leží kupa mrtvých těl, které bych mohl využít. Proto potichu, skoro bezhlasně začnu odříkávat jednoduché kouzlo, což udělá z asi dvou mrtvých těl na náměstí loutky. Není to tak silné, jako když jim daruji duševní energii, ale kdyby to spozorovali oni, tak by to nebylo nejlepší. Prohlížím si místnost a snažím se najít jiný vchod nebo dveře, kterými by se sem mé loutky dostali. Přepadení ze zálohy se teď bude hodit. |
| |
| Hrad Jak stojíte před chlapcem položíte mu několik otázek jen se zasměje ale v jeho hlase nejde slyšet smích dítěte. Nýbrž hlas démona smějícího se z plna hrdla. Oren jen pohlédne na muže který kladl první otázku na kterou mu odpoví. Oren:“ Já ale nemám co skrývat. Pobili jste téměř půlku mého vojska které sem přišlo společně semnou. Kuše ale ano jen co dám pokyn tak z vás nic nezbude. To jestli přežije ten trpaslík tak se pak může napít vaší krve a najíst vašeho hnilého lidského masa. Proč jsem sem přišel to proto že mě přivolal tenhle chlapec… pokud zemřu či odejdu jeho otec Arl Eamon zemře. Pokud jsem stále na živu jeho otec bude žít. Ale tohle už mě nebaví…. Palte!“ Vykřikne na vojáky kteří začnou okamžitě pálit jeden šíp za druhým. Jeden šíp zasáhl Runu a další šíp se zaryl do nohy Megnitovi. Oren mezi tím v tom všem zmatku zmizel kamsi pryč. Jeho vojáci zůstali zde v sále a společně na vás útočili. Přidal se k nim i Ban Teagan který byl zbaven smyslů. Isolda se schoule-la do rohu místnosti a vyčkávala jak vše dopadne. Vojáci kteří přišli s vámi se přidali k boji a drželi vojáky co stáli za vašimi zády aby tak udrželi formace. Dva z nich během útoku padli. Runu povolal dvě chodící mrtvoly co se sem dostali hlavní bránou a přepadli lukostřelce co stáli v povzdálí. Kolem vás je podlouhlí sál dva spojené stoly na každé straně a na zdech jsou ozdobné meče a sekery. Na místě kde stál chlapec je zničený trůn a rovně od něho je krb s plápolajícími plameny. Dva lukostřelci stojí u krbu a další kolem stolů aby k nim byl horší přístup kdyby začala bitva která se již rozpoutala. |
| |
| Hrad Ten prcek je docela odvážnej, povolal démona aby uzdravil otce? Ale je to pošetilost, možná ho udržuje naživu, ale nikdy ho nevyléčí... pomyslím si. Pak se v myšlenkách zatoulám k Nekromantovi. "Proč pomáhám? Tohle neberu jako pomoc ale jako hru... Navíc, osvobodili jste mě, tak vám to musím trochu zaplatit, ale nezůstanu moc dlouho, musím najít mocného Draka... My Dračí mágové si zakládáme na pravidlech a tenhle je porušil, proto ho dostihne moje čepel," pronesu k němu. Vtom už kluk dopovídá a vojáci začnou pálit. Rychle uhnu do strany ale v oblečení se mi objejeví díra. "Ale né, teď abych si musel koupit nový plášť," pronesu naprosto klidně a nahodím smutný výraz nad roztrženou róbou. Pak už nečekám. Jsem teď veprostřed místnosti, přede mnou je elf a trpaslík, snad se ubrání... "Nezahrávej si s Drakem," řeknu a opět se ozve hrdelní řev který otřese podpůrnými trámy v místnosti. Hned nato se mé oči opět změní a na zádech se mi objeví ledové střepinky které ihned zmohutní a objeví se ledová křídla která zacloní všechny za mnou, ovšem přesto dokáží vojáci dva naše zabít. "Ale? Tohle jsem nečekal.." pronesu nezaujatě a nechám křídla zmizet, hned nato vytasím obě čepele které jsou potažené ledem a přiskočím k prvnímu vojákovi. Ten vymění střelnou zbraň za meč a štít s erbem Rudoskálí. Já máchnu mečem v půlkruhu a čepel dopadne na štít, ten se ihned potáhne ledovou pokrývkou a štít ihned na to praskne. Využiji této chvíle a prudce zaútočím v myšlenkách na vojákovu mysl, ta má obrany vytvořené démonem ale stačí mi trochu přitlačit a zábrany se rozletí, ihned nato vojákovu mysl opustím a on už se vrátí do normálu. "Hej, nekromant, pojď mi pomoct, musíme zničit moc co nad nimi má ten démon!" křiknu, nemám teď čas navazovat duchovní komunikaci. Pohnu zápěstím a jen těsně stihnu zastavit těžkou čepel dalšího vojáka. "Hej, hej, né tak zhurta!" řeknu s úsměvem a pokusím se opakovat to samé co u prvního. "Hej, elfové, máte luky tak sakra nečekejte a přišpendlete jim nohy k zemi! Pak je já a ten mág osvobodíme!" pošlu v myšlenkách k Elfům a k Nekromantovi. |
| |
| Hrad - bitka Vidím co se odehrává dřív než se to stane. Přesněji byl to reflex. Když chlapec mluvil přemístil jsem se vedle Elimiël a trpaslíka, kterého jsem si pamatoval z vězení. Sekeru jsem držel už když jsem vešel dovnitř a nyní jsem ji pevně svíral a čekal až ta trapná chvíle ticha a blbého kecání pomine. Přišlo to rychle, ale očekával jsem to. Když kušitníci vystřleili a mně kolem hlavy proletěla šipka nereagoval jsem na bolestivé kvílení spolubojovníků. Vydal jsem řev a má helmice tomu zvuku dodávala ještě temnější podtón, takže jsem nakonec vypadal jako zvíře. Moje oči zlatě žhnuly a svaly se mi napínaly jak má chodidla dopadala na zaschvístanou zem. Můj cíl je jasný. Baan Teagan. Je ozbrojen mečem a štítem. Ale štíty jsou něco co proti mně nepomáhá. Zastavím se u něj s již nataženou sekerou a vedu mocný vodorovný sek směrem na jeho štít s cílem jeho chabou ochrannu rozdrtit na padrť. Sekera se do železného štítu zasekne a ozve se zařinčení jak se čepel hladově zakousne do nastaveného štítu. Ovšem štít je z kvalitního materiálu a i když je v něm hluboká rýha je v jednom kuse. Ovšem Baan Teagan mohl být zdatný a rychlý, ale v síle se mi nevyrovnal a tak se při mém úderu proletěl vzduchem. Kam dopadl mne nezajímalo. Teď sme se museli postarat o kušitníky. Nezaváhal jsem a hodil svou sekeru po nejbližším střelci. Rotace dosáhla obrovské rychlosti, až se jedna z břitev sekery zasekle celá o střelcova těla. Tasím dýku a běžím směrem ke své sekeře. Pokud nějaký střleec už stačil nabít mrštím po něm dýku (nemusím se trefit nechám na PJ) a běžím dál k sekeře. |
| |
| Hrad Zatracenej malej šmejd. Pomyslim si jakmyle Runa zasahne šíp mávnu rukou a vytvořím kolem naší skupinky znovu bariéru ,ale na takhle velkou plochu mě každý odražený šíp stojí mnoho energie. Vytvořte kolem nás s Runem a elfkou štítovou hradbu nevim jak dlouho tahle bariéra vydrží a hodim trpaslíkovi štít. Jakmile je hradba utvořena namířím mečem na skupinku lučíštníků a z meče vyšlehne blesk s barvou no barvou jakoby *antisvětla*->(tma je jeho nepřítomnosti tohle je záporná hodnota světla) který zasáhne popořadě tři lučištníky ,kteří se po zásahu pouze zakymácí a doutnající spadnou na zem ,několik dalších vojáků zlikviduji magickýma šipkama ,ale už jsem hodně vysílen. Vytvořím z posledních sil bariéru a vydám se k jednomu z lučištníků. Měl sem si ten štit vzít od pajzla zpět no ale co... Jakmile k lučištníkům dojdu mávnu rukou a celá skupinka znehybní. Skreji se za jednoho z nich a položím mu ruku zezadu na hlavu lučištník začne zeleně svítit a a z úst mu začne stoupat zelená pára v pásu směřujícím k mojim ústům energie se mi navrací. Přistoupím ke zbylím dvoum a toto zopakuju pak vylezu na volné prostranství aby jsem viděl na všechny lučištníky jeden ze šípů mi prorazí košili a zabodne se do pravého ramena ,ale navenek nic neudělám ,mávnu rukou a všichni lučištníci se přestanou hýbat a já upadám vysílením k zemi a pochvilce do mdlob. |
| |
| Hrad Projdeme chodbou a když jsme na jejím konci tak já jdu dál, neuvažuji nad tím. Vtom mě chytne za ruku ten mág a trochu mě vrátí do reality. Sakra, tohle není dobrý, pokud nad tím co mi Spár řekl budu moc uvažovat tak to nezvládnu... Nejde mi o to že by byl démon, že mi zkracuje život když použije svoje síly... Ale pokud máme spojené duše... přemýšlím a podívám se na Spára co zavrčí na mága. Má i jeho duše moje prokletí... řeknu si, byl to vždy věrný přítel a já nechci aby se z něj stala bestie! Musím hned po té co dokončíme práci tady s Orenem mluvit a požádat ho aby mě nechal připojit se ke Strážcům... Po chválí nás tam je víc a tak vejdeme, dopředu se prodere Edrait a trpaslík. Hned za nimi jde mág, potom i Aragast který kdo ví proč má helmu, zahlédnu jeho oči... Co se mu to stalo s očima... pomyslím si, mají jinou barvu... Začnou mluvit s klukem co podle slov mága je posedlý, vedle mě postává ten podivín co je asi nekromant a kdo ví co ještě. Pak najednou začne všechno být moc rychlé, začne střelba a mě se těsně vedle krku zabodne do stěny šipka, jen ucítím jak mi na krku zanechá tenkou ranku ze které začne vytékat pomalu krev. "Sakra vzchop se!" zavrčí na mě Spár a převálcuje jednoho vojáka. Já otřesu hlavou. Vidím jak Aragast ztratí zbraň a má jen dýku. No sakra, barbar umí ovládat dýku? Já si tím tak jistá nejsem... řeknu si a natáhnu na tětivu dva šípy. Ihned vystřelím a přišpendlím jednoho vojáka k zemi a druhému zápěstí ke zdi, tak aby Aragast mohl rychle vzít svou zbraň. "Zatracená práce, tohle nenávidím..." řeknu si a vystřelím šíp, ale opět bezmyšlenkovitě a pak jen vidím jak jeden voják padá k zemi s šípem v krku. Ihned se zaseknu. Sakra co to dělám! Tohle nejsou nemrtví ani Zplozenci! Tohle jsou lidé! Kruci! Kruci! Nemůžeme je zabít, jen je ovládá! Sakra, mysli! Mysli! křičím v myšlenkách a stále vidím vyděšený výraz toho muže kterého jsem zabila. "Sakra!" zašeptám. Ihned natáhnu další šíp a střelím po Banovi, přešpendlím mu ruku k zemi takže se nebude moci zvednout dokud mu někdo nepomůže. |
| |
| Hlavní sál boj vyposlechnu si toho kluka a jen se mu vduchu směju no tak zabijeme o někoho víc no a co? jenže pak začne boj stačím se krýt za svůj štít přiskočím k elfce a kryju ji štítem aby to neschytala a tasím svůj meč "Vzchop se Elfko musíš je zabít ne si snimi hrát je to milosrdná smrt" řeknu když vidím že Elfka vpodstatě několikrát minula stojím u Elfky a kryju ji do rány při šel voják ale nějak si mě nevšim což se mu stalo osudným usekl sem mu hlavu zrovna když se do mýho štítu zarazilo několik šipek "Tak sakara sejmi ty zatracený střelce" znovu ji okřiknu a snažím se dál vykrývat střelce co na mě míří. |
| |
| Hrad Ta Elfka vypadá pořád totálně odrovnaná, ani nechci vědět co jí ten démon, jako ten vlk, říkal... Barbar s helmou se vrhne do boje... A ZABIJE toho vojáka. "Zatracení idioti, barbaři mají vážně místo mozku slámu!" pronesu naštvaně a zaútočím na mysl vojáka který mě napadl a okamžitě rozmetám všechny jeho bariéry a uvolním ho z ovládání mysli. Ihned nato namířím pěst na dalšího a z ní následně vyletí malá ledová vlna a zamrazí ho na místě, tím zneškodním třetího vojáka a ihned ho také uvolním. "Copak mě nikdo neslyšel, ta elfka asi jako jediná ano, řekl jsem znehybněte je! Můžeme je uvolnit!" křiknu na celou místnost a praštím do zubů rukojetí meče toho co ještě zbývá, další dva přišpendlila elfka, barbar jednoho zabil a dalšího ten elf. "Životy lidí v tomhle vašem Fereldenu mají až tak malou cenu že se je ani nesnažíte zachránit??" syknu a toho co jsem udeřil přirazím ke stěně, následně se mu upřeně podívám do očí a i jeho uvolním. Sakra! Nastřádal jsem dost many abych vydržel boj déle než normálně ale už mě to vysiluje, ten démon je obrnil i docela slušně... Možná bylo lehčí je zabít ale to prostě neudělám, nebudu jako otec... pomyslím si a otočím se na poslední dva které znehybnila elfka. Připravují se zrovna k tomu že vystřelí z kuše, tedy ten co má přišpendlenou nohu. "Tak to ne..." pronesu a oči opět změní tvar a kuše se změní v ledovou kostku a hned nato se rozpadne pod podrážkou mích bot. Ihned nato zaútočím na mysl posledních dvou a osvobodím je. Zbývá jen Ban. "i vojáci už jsou při smyslech, kdo je zabije, zabíjí vlastní spojence!" řeknu tak nahlas aby to došlo do mozečku i tomu barbarovi. Ihned se vrhnu k Banovi ale ten pozvedne meč i když má jednu ruku přikovanou k zemi a sekne po mě a já už dnes podruhé musím zabědovat nad roztrženým pláštěm. Ihned ale zaútočím na mysl Bana. Kruci, ten má bariéru mnohem pevnější než ti vojáci! projde mi myslí. "Nekromante!" křiknu na toho mága a dám mu posuňkem najevo aby mi pomohl srazit bariéry okolo Banovi mysli. Hned jak se to podaří tak ustoupím a opřu se o stěnu. "Zatracenej démon, tohle mě vyčerpalo víc než jsem myslel..." pronesu znechuceně a sleduji co se stane, vojáci jsou už při smyslech ale jsou teď omráčení. |
| |
| Hrad - boj Ohlédnu se po elfce zrovna když přišpendlí šípem jednoho vojáka ke zdi. Ihned vytrhnu z mrtvoly svou sekeru a rozhlížím se po dalších cílech. Z rohu na mně vyběhne jeden z přeživších vojáků a zaůtočí na mně horizovnátlním sekem jímž míří na mou hlavu. Blbej fereldenec. Jeho chabý útok srazím stranou sekerou. Když meč sjede po ostří a nepřítel ztratí rovnováhu popadnu jej za límec tuniky, jenž se schovává pod kroužkovou košili a pomocí helmice mu do obličeje udeřím čelem. Človíček zasykne bolestí a padne do bezvědomí. Nezabil jsem ho. Elimiel je jen zmrzačila, ale nezabila. Vojákovo tělo použiji jako živou střelu když ho zvednu a mrštím po jednom z posledních stojících vojáků. Ohledné se nachvíli po ostatních. Ten chlápek co vypadá jak ženská drží dva muže od těla, a ten blbej kouzelník padl do bezvědomí. Elemiel brání ten druhej chlápek štítem. Jeho štít vypadá jak přestárlej ježek. Přesně tak z něj totiž trčí další šipky. Střelců je sice málo ale každý představuje jistou míru nebezpečí. Rozhlížím se po dalších cílech, ale buďto jsou živí lidé zmrzačeni, nebo se pokoušejí vyhrabat na nohy. Otočím se na Baan Teagana a se sekerou přehozenou přez rameno se k němu blížím. Pokud nebude v pořádku nebudu přemýšlet a zřejmě mu useknu hlavu. Elemiel ho přišpendlila ke zdi. Stojím u něj dost blízko aby na mne dosáhl mečem a čekám co udělá. Sem ve střehu, a očekávám úder do nohou nebo jakkýkoliv výpad. Sekeru mám přez rameno, ale přesně odtamtud mohu provést nejefektivnější protiútok. Elemiel ! Nemysli nato proč jim pomáháš, mysli jen nato co je teĎ, a oni se tě teď pokoušejí zabít ! Zařvu na elfku, když vidím jak je zoufalá. |
| |
| Zmatek V tom všem jsem nestihl nic zaregistrovat. Událo se to rychle. Jeden šíp mi prolítl rukou, naštěstí s ní mohu bojovat. Potom na mne ten cizinec křikne a já pochopím, že bych mohl začít taky. Začnu tedy rušit spojení mezi démonem a vojáky, což by právě pro mne nebylo tak náročné, kdybych ještě neovládal dvě loutky. Pustím tedy od nich soustředění a plně se věnuji démonovy. Když cítím, že spojení slábne, přestanu a nechám to na cizinci. To už snad zvládneš. Promiň za to zdržení. Dneska jsem mimo, událo se toho dost na pár dní. Prohovořím v mysli na cizince a potom mi bleskne, co Swen ? Vždiť on je stále mimo., řeknu si, ale teď opravdu nemám času nazbyt. Tasím tedy meč, rozpustím po místnosti mlhu a nenápadně se vytratím z místnosti zpět na nádvoří. Rozhlídnu se a zahlédnu Swena. Všimnu si, že se tři nemrtvý, co byly zmraženi, už zase pohibují směrem k Swenovy. Tohle sám nezvládne. Rozeběhnu se k němu a prohlédnu se jeho zranění. Fungovalo to na Barogarna, tak to půjde i na něj. Musím mu darovat duši z někoho jiného. Vojáci., řeknu si, ale v tom do mne zabodne svůj meč jeden z nemrtvých. Naštěstí pro mne to byl jen pěšák s mizernou trefou, navíc neočítal s mím malým obsahem masa a vnitřností, takže mi nic není. Otočím se a odstrčím ho vlnou energie. Běžím zpět do haly, schovám se ve stínu a projdu až k jednomu z padlích vojáků. Popadnu ho a táhnu ho ven z místnosti. Snad si mne nevšimli., pomyslím si ale na otáčení není čas. Dotáhnu tělo ke Swenovy a začnu s rituálem. Když však začnu odříkávat, nemrtví na mně znova a znova začnou dotírat. Mágu, hodilo by se mi krytí, někoho sem pošli., řeknu cizincovi a pokračuji v rituálu. Jednou rukou uchopím Swena za ruku a druhou položím vojákov na hruď. Z hrudi padlého vystřelí bílé světlo, které se pomalu lien přez moji ruku až k ruce Swena. Když skončím s odříkáváním, světlo zmizí kdesi ve Swenovi a on otevře oči. Dočasně ti to pomůže, ale nevyléčí. Tedka však jsi schopen boje, asi tak hodinu. Nebudeš cítit bolest a energie máš na rozdávání. Pak seženeme léčitele. A teď poď, budeš se nám hodit., řeknu mu a otočím se zpět k hale. |
| |
| Zombík, zombík, Runu, zombík, zombík… ,,Ty prašivej zmetku!" křiknu na jednoho bez čelistního zombíka, co si myslí jak je v roli mrtvoly skvělej! Je to tu dost divoké a se sečnou ránou v boku hold žádná prdel. Jejich vůdce je sice mrtev, ale po tom se všichni nějak zdechli a na mě nějak zapomněli! Kundzer! Jeden zombík zase zkouší nějaký čachry machry, ale to je tak všechno. Jakmile se přiblížil až moc blízko k hrotu meče, noha šla dolů a hlava hned za ní. Všichni někam zalezli...asi do hradu a já tu běhám a skáču, jak nějakej posranej kamzík sem a tam! Všude kolem létají šípy a je to opravdu o hubu. Když se však naši obrátili z ničeho ňič proti mně, tak mi došlo, že se muselo něco, nebo někdo, podělat a zrovna mně na hlavu! ,,To je ale zase dneska vypráskanej den! křikne mé svědomí a sám se divím, že opět zase němo pláclo. Dokud držím meč je to dobré, ale jestli o něj přijdu je to v beraním zadku! Rozhodnu se tedy slézt z hradeb a nejít ostatní, protože se mí dnes umřít ještě nechce. Několik zombíků se mi postavilo do cesty a děsně jim páchlo z huby po nějakém mase! Jejich mínus je to, že kdykoliv se u mě objeví, utíkají zpátky o půl těla kratší, pokud jim neušmiknu nohy. Tedy cesta je volná. Takovým "během", jestli se tomu dá tak říct, jsem popadl nějakej štít a hodil si ho na záda, kde se v tu ránu zabodlo asi pět šípů. Děkuji svému štěstí, ale také nadávám kam jsem se to zase dostal. Nu ale platí dobře. Hehe... prohodím a utíkám se svým zraněním jako s nejlepší děvkou do seníku. Proběhnu kolem mrazíků, ale jakmile to udělám, uslyším jen takové "RUP" a naší ledový přátelé nám nějak ožili. ,,Doprdele..." řeknu když uvidím nějaký tři ledový horaly, jak se na mě řítí. Otočím se a chci se dát na útěk. V tu chvíli se mi vedle ramena do slabiny mé vesty zabodne šíp. Křiknu na toho parchanta co to vystřelil, div mi neuletí jazyk z huby. Postavím se tedy těm ledovcům. Pak se ale z čista jasně objeví Ruňák. Sejme ty ledňáčky a zachrání můj chlupatej zadek. Nestačil jsem říct ani děkovná slova a už tu byl zpět s nějakou mrtvolou a dal mi jeho sílu nebo co. Ježiši, vůbec jsem to nepochopil! Ale pochopil jsem to , že už mám zase energie na rozdávání, a proto jsem popadl sekyru co mi ležela u nohou a vyrazil do hradu a ničil vše co mi přišlo pod ruku! |
| |
| Hrad Jen tak tam stojím aniž bych věnoval přílišnou pozornost dění v místnosti ve které se právě i s ostatními nacházím. Edrait se jako první chopil slova, možná se to čekalo ode mě, jakožto od velitele šedých strážců, ale já jsem zrovna v tuhle chvíli nebyl schopen vůbec ničeho, jelikož mi hlavou probleskovali už jen vzpomínky na Marcuse jenž v jednom kuse trýznili moji mysl, byly silnější než to co se právě kolem mě odehrávalo. Dokud nedomluvilo to dítě a nezaslechl jsem jeho přímý rozkaz pal, Než jsem se stačil rozkejvat už kolem mě prosvištěla nemalá spousta šipek, prudce jsem se přikrčil a už jsem chtěl vyrazit k nějakému místu odkud bych mohl ostatní podporovat svým lukem a šípy, ale to bych při tom nesměl zahlédnout jednoho z vojáků, který vystřelil mým směrem, jenomže tahle střela nepatřila mě, nýbrž Ellar mé vlčici která stála po mém pravém boku, očividně ji nespatřila, a proto jsem mohl udělat jen jedinou vec, nebyl už čas udělat něco jiného a tak jsem natáhl ruku a jako bych se snažil chytit letící jablko ze stromu chytl jsem i tu šipku přímo do dlaně. Bez velkých potíží projelo koženou rukavicí a pak jsem mírně zalapal po dechu když mi její hrot zatlačil na kůži a rázem provrtal celou dlaň skrz na skrz, nesnesitelná bolest se mi rozlezla do celé ruky a tiše jsem zařval, dál jsem se tím nezabýval i když sem tomu částečně stále věnoval jistou kapku pozornosti protože jsem tu ubíjející bolest nedokázal jen tak přehlédnout. Ellar sebou leknutím trhla až když uviděla že se mi v dlani najednou zasekla šipka, kterou měla jak usoudila chytit ona. Díky ti Orene, ale teď honem mimo dosah jejich kuší ! Za použití telepatie mi vyjádřila svůj nesmírný dík a už mě za rukáv druhé ruky táhla bokem. Postavil jsem se rychle na nohy, a díky tomu sem maličko zavrávoral, otřepal jsem se a během několika krátkých chvil jsem už stál přilepenej ke zdi ve stínu za silným půlkruhovým sloupem, který mi naskytl možnost se bez sebemenšího nebezpečí mrknout na situaci ve které se ocitli ostatní. Viděl jsem jak Elimiël vypouštěla jeden šíp za druhým s takovým váhavým závojem který každý z těch šípů doprovázel na své cestě k určenému cíli, i ostatní bojovali, ten neurvalý barbar si podával jednoho po druhém a bez lítosti a ohledu na to že to jsou naši vojáci je s klidem v duši a zuřivostí na tváři sundával. Zavřel jsem oči a propadal se těmi záblesky Marcuse, až na dno, ze kterého jsem se v zápětí odrazil a při nádechu nad hladinou řeky krve prolité v boji se zplozenci se ve mě něco probudilo.. Cítil jsem jak se mi zrychluje tep, srdce bušilo silněji a hlasitěji než předtím. Ihned jsem poznal, že jde o hněv a vztek, který právě rychle ohříval moji krev, která nyní jakoby tryskem koní začala kolovat mými žilamy. Zhluboka jsem se nadechl, a místo toho nemrtvého shnile páchnoucího masa jsem ucítil něco úplně jiného jakoby sloučenina síry s čímsi jiným co sem nedokázal rozpoznat. Otevřel jsem oči, uběhlo sotva pár desítek vteřin od toho co má víčka sklapla a už se všude po místnosti rozlévala hustá mlha, Ellar kamsi odběhla ani neřekla kam, ale věděl jse mže se o sebe dokáže postarat, navíc když ted kušišníci nebudou moci zaměřit díky té mlze. Zahlédl jsem někoho v té mlze tmavou siluetu s pláštěm černým jako uhel. Táhl cosi směrem ven na nádvoří. Chvíli jsem pozoroval jeho počínání a když se dostal ven po chvilce se za ním vydalo několik nemrtvých. Vyběhl jsem tedy ven na nádvoří a pohlédl prekérní situaci přímo do očí. Ten muž s pláštěm provedl jakýsi rituál či co. A jeden z těch dvou mužů hned na to vstal. Vždyť to je ten nasávač... Vybavil jsem si jak se motal před tou krčmou U Sedmy Švábů Jestli tohle přežijem tak se asi narvu jak regál do němoty. Při pomyšlení na chuť lihovin, které všechny lákali do krčmy sem přestal na minutku vnímat jak to shnilost i tu síru kolem. Probral jsem se ze svého zasnění a sundal si ze zad svůj luk jak už mnohokrát. Popad jsem hned první šíp, který mi přišel pod prsty, natáhl jsem, zamířil a v zápětí nemrtvému hlavu prostřelil, ten se na zem vyvalil. Jeho bezvládné tělo bylo ponecháno osudu, krysám a jiné havěti. Vedle něj se po pár vteřinách složil další s šípem v hrudníku, bylo až ke mě slyšet jak svěcená voda na hrotu šípu uvnitř jeho hrudního koše zasyčela. Ještě sebou chvíli cukal ale pak ho to asi omrzelo a už to taky zabalil. Ti dva se tam ještě s čímsi vypořádali a ten nasávač už letěl zpátky do hradu, KDyž kolem mě proběhl všiml jsem si jeho rány, Měl rozseklý bok, ale podle toho jak utíkal na to vůbec nevypadal Tak snad mu to ještě dlouho vydrží... pomyslil jsem si, ale bylo vidět že ta rána stále krvácela, krvavá skvrna se totiž rychle zvětšovala stejně tak jako jeho oblek vsákával víc a víc krve. Dnešní noc nemůže přežít, pokud ho nevyléčím nebo se o to nepostará někdo jiný pokud tu vůbec někdo takový je. Povzdechl jsem si a vydal se zpátky do hradu tím směrem kudy běžel krvácející nasávač. Najednou jsem se zastavil a podlomili se mi kolena. Klečel jsem a cítil tu míru vysílení.. Ale..ale vždyť sem kouzla nepoužil ani se mi do mysli nedostal aby mohl využívat mých sil. Vrtalo mi hlavou proč se tak stalo až potom jsem si to uvědomil, sice mi pořád nedocházelo jak je to možné, ale nějak asi ano, v ruce jsem měl ještě tu šipku, bolest už skoro úplně vyprchala takže asi proto jsem si toho hned nevšiml a zapomněl na své zranění. Po prstech mi stékala krev a velké kapky dopadaly na zem, pomalu se tam tvořila menší loužička krve. Pokusil jsem se vstát ale okamžitě mě mé vysílení znovu položilo do původní polohy na kolena. ASi jsem ztratil příliš krve. Vzal jsem šipku do ruky hned pod hrotem a bez čekání na cokoliv ji vytrhl z ruky. Cukl jsem bolestí, ale naštěstí to už nebylo tak hrozné jako když mě zasáhli. Z ruky se ted vyvalil ještě větší proud krve. Uchopil jsem svou levačkou zraněnou pravačku do dlaně a zraněním začalo proudit silné světlo až oslepující. Když zmizelo má ruka byla celkem v pořádku, spíše jsem se soustředil na vnitřek abych zastavil silné krvácení. Na první pohled tam byly ještě vidět známky po zásahu, ale to už mě tak netrápilo. Normálně by mě takové vyléčení skoro vůbec nevysílilo ale tohle byla jiná situace. Už tak sem byl dost slabý. CHvíli jsem tam jen tak klečel, Pak jsem uskutečnil druhý pokus vstát na nohy ale, kolena mě znovu zradila a pod tíhoutěla a oslabení se podlomila. Počkal jsem ještě chvíli a pak na třetí pokus jsem se pomalu postavil na nohy, ještě chvilinku jsem vrávoral jako bych už byl nalitej jak sysel a zamířil znovu do hradu, tentokrát sem za sebou už snad nenechával žádné stopy krve. |
| |
| Hrad Šípy které vás zasáhli na sobě neměli jed jako ten který zasáhl Marcuse. Aragastovi se podařilo zasáhnout každý jeho cíl a zbylým členům skupiny taky. Postupně jste likvidovali jednoho poskoka za druhým když v tom se něco stalo. Již neměli chuť bojovat a pouštěli zbraně na zem. Z vedlejší místnosti se začali ukazovat další vojáci ale již nebyli pod vlivem Connorova kouzla. Ban Teagan se také probral z omámení a zíral na obra stojícího před ním se sekyrou na rameni. Podíval se kolem sebe a viděl tu spoušť a spousty těl svých vojáků. Když to viděla i Paní Isolda ihned doběhla k Teaganovi a pomohla mu na nohy. Ten zůstal zmateně stát a zíral kolem sebe. Ban Teagan:“ Omlouvám se. Nechtěl jsem pozvednout meč. Hlavně ne proti zachráncům Rudoskalí. Omlouvám se.“ V tom se Isolda zarazila a začala mluvit ona. Isolda:“ Ale kde je Connor? Utekl nebo kde je! On za to nemůže to ten mág který byl v kopce. Nejspíš je teď mrtví ale to on. Povolala jsem ho kvůli synovi ale všechno udělal úplně jinak. Otrávil mého muže Eamona a Connor se ho snažil svými kouzli vyléčit… místo toho se do jeho těla dostal démon který za tohle může. Je to můj syn. Prosím zachraň tě ho… prosím…“ Slzy ji začnou stékat po tváři a sama paní padne do kolen. Vzhlíží na vás jako na jedinou možnou naději pro záchranu jejího syna. Do toho se vloží Teagan a pomůže Isoldě na nohy. Ban Teagan:“ Její syn je vše co teď má. Jestli ztratíme Eamona je to konec. Nebudeme se moc postavit Lothgainovi. Když se vám podaří zahnat démona sám vám ve válce proti nákaze pomohu. A moji muži také. Jen vás prosím zachraňte Connora.“ V tom se ukážou další vojáci co vedou spoutaného muže (Buliwyf). Hodí ho na podlahu kde zůstal v kleče a se sklopenou hlavou. Stráž:“ Pane odpusť že rušíme. Ale tohohle jsme našli spoutaného ve sklepení. Ten mág o kterém jsi mluvil pane, je mrtví. Ten už nám nepomůže. Leda že by byl ve sklepení ve druhé šatlavě pane.“ Prohlédli jste si muže kterého právě přivedli. Teagan jen zavrtěl hlavou a sklopil zrak. Isolda jen řekla pár dalších slov. Isolda:“ Ten mág je mrtví. Ale já viděla že vy také ovládáte magii. Co se zkusit dostat do uniku a tam démona porazit. Položím klidně tu nejvyšší možnou oběd. Zaplatím vám. Naše pokladna je dost velká. Jen mi prosím pomozte…. Prosím.“ Stále vás prosí a se slzami v očích vyčkává. |
| |
| Hrad Vše se po chvíli uklidní, vojáci jsou volní a většinou zranění jen lehce. Trochu úlevně si oddechnu a sleduji dění. Vojáci se po chvíli probudí z omráčení a navíc přichází další, tentokrát už v nich nevycítím žádnou přítomnost démona. Aspoň že tak, nechci se víc vysilovat, pokud to takhle půjde dál tak budu vyčerpaný... řeknu si a na chvíli zavřu oči a hned se mi trochu uleví když přestanu vnímat okolí. Pak ale začnou mluvit a je po klidu... Ti Fereldenci fakt nemají úctu k ostatním... řeknu si a poslouchám je. Pak promluví ta žena, zprvu nevím jestli na mě nebo nekromatna... Ale vzhledem k tomu že je tu nevidím tak asi na mě. "Nevím jestli je to moudré... Ten démon je dost silný... Vím že to co navrhuji je dost hnusné, ale možná by bylo snažší se s ním vypořádat takhle... Ale to bychom ztratili i to dítě... No, co nadělám, jednou něco těmhle lidem dlužím a tomu démonovi v něm taky chci něco vrátit, takže, půjdu... Ale nevím jak se tam chcete dostat, celkově jsme tady tři mágové, jestli to bude stačit..." pronesu a ohnu se pro meče co se povalovali na zemi, jeden je zabitého strážce a druhý co jsem si už vzal dole v kobkách. Oba zasunu do oček na opasku a prokřupu si páteř. Proč vlastně takhle riskuji pro ty Fereldence? Už jsem jim pomohl se sem dostat, nic víc dělat nemusím... Na tohle nemám čas! Musím najít Erwinga a zabít ho! Pak se vrátit do mé země! řeknu si a vyčkávám co se stane, ostatní teď moc nevnímám a soustředím se na Bana a na tu ženu. |
| |
| Co se bude dít Když dojdeme se Swenem zpět od hlavní místnosti, všichni vojáci už pouští zbraně a vypadá to, že mág prolomil kouzlo. Když jsme došli, proslov se již skončil, takže nevím oc se probíralo. Mohl by mi někdo zopakovat, co se tu za tu chvíli událo ? Kdyby se cokoliv dělo, můžete se mnou počítat., pravím s můj proslov mě skoro dovedl k smíchu. Kdysi bych se s nimi ani nebavil a ihned zlikvidoval, ale ty doby už jsou za mnou. No co., pomyslím si a čekám, až mi někdo vysvětlí nadešlou situaci. Mezitím si očistím meč a pověsím zpět na záda. Docela by mne zajímalo, kam až mně tohle putování zavede. Už jsem toho zažil dost,dost tragédií a vyhaslích zemí a království, dostpadlích vojáků i neviných, pokud ještě na zemi nějací neviní jsou. Každopádně, zatím to vypadá že planeta zatím stojí, otočí se jednou za 365 dní a má všechny čtyři období a to je snad hlavní. Prozatím. |
| |
| Hrad Jak Isolda a Teagan vyslechnou vaše slova jen se na tebe podívají a se smutnými slovy spustí. Ban Teagan:“ Pokud se dokážete dostat do úniku aby jste zachránil Connora. Bude odměna vysoká. Pokuste se o to alespoň ve třech. Lyrium to jsme zabavili překupníkům minulí týden. Přineste to. Hned!“ Vojáci se otočí od muže (Buliwyf) kterého přivedli a jdou do skladu. Za chvilku jsou z pět i ze sudem plným lyria. Isolda:“ Tohle je všechno co tu máme. Pokud to pomůže byla bych vám v děčná.“ Na množstvím lyria jste zůstali jen v údivu a přecházel vás zrak. Souhlasili jste s pomocí a proto jste se pustili ihned do obřadu. Lyrium i vaše síla stačila na to aby jste na krátkou chvíli otevřeli závoj úniku. Když se tak učinilo přihlásil se Röwan jako dobrovolník který do něho vstoupí. Než do něho chtěl Röwan vstoupit, zastavil ho ještě na krátkou chvíli Teagan a podal mu dva zbrusu nové a kvalitní meče. Ban Teagan:“ Tam kam jdeš se ti tohle bude hodit mnohem více než ty dva rezavé které máš. Prosím pospěš si. A dej pozor. Stvořitel nechť je s tebou.“ Poté se závoj stále držel otevřený a Röwan se snažil najít Démona aby zachránil Connorovi život. |
| |
| Hrad Z toho všeho co se tu stalo se mi dělá blbě. Magie. Samá magie. Aspoň že se náš zaměstnavatel vzpamatoval a nechová se jako idiot. Byla by škoda ho zabít. S mečem to umí. Pohlédnu na Elimiel. Ne. Budu se jí vyhíbat stejně jako ostatním. Rozhodnu se. Zatímco jsou ostatní u Baan Teagana a řeší co dál sedím já bokem a brousím svou sekeru. Potom z ní setřu všechnu krev aby nezrezivěla. Starání o zbraň mi dopomáhá uvolnit napnuté nervy, a věnovat se věcem jenž jsou důležité. Vypadá to že když ten spratek utekl tak se ostatní vrátili k vědomí ? Tak proč mu prostě neuseknem hlavu ? A pak příjdou ty kecy s démony, magií, lyriem.........lyrium ?! Zaseknu se. Lyrium ? Posvátnou látku ? Když donesou doslova obrovskou hromadu lyria málem mi upadne čelist. No prostě wow ! Suše polknu a poprvé za dlouhou dobu začnu dávat pozor. Jak to vypadá, ten vychrtlej šupák nakonec půjde. Zaslechl jsemi to že do úniku mohou jít jen mágové takže........já tam nemá mco dělat. Dojdu k tomu maníkovi (Rowam Chodec) a položím mu ruku na rameno. Neboj chlape ,pokud na tobě uvidím nějaký divný chování useknu ti hlavu. Ujistím ho a pod helmicí se usměji. Ruku z něj opět sundám a opřu se o zeď. Velice mne zajímá to divadlo co se bude teď odehrávat. I když magií nenávidím, je fascinující. Něco jako zakázané ovoce. |
| |
| Rudoskálí Poškrábu se ve vlasech a povechnu si. Co je mi po nějaké odměně, já to bělám protože mám s tím démonem nevyřízený úcty, jako Drak se nenechám urážet takovou primitivní bytostí, démon, nedémon, tohle si ke mě nebude dovolovat! Najdu ho a změním v ledovou sochu, pak ho pošlu domů jako suvenýr! pomyslím si s úšklebkem a vyčkávám co se stane. Po chvíli přinesou Lyrium. Překvapeně koukám na jednoho z nich, nevypadá jako nějaký poslíček ale jako ostřílený voják... Čert ví kdo to je... pomyslím si a podívám se na ty dva mágy. "No... Nikdy jsem sice nebyl ten typ co uměl moc spolupracovat ale... Snad to vyjde..." řeknu a protáhnu se až mi zakřupe v zádech. Bude mi ta mana co mám stačit? Dokážu použít ještě sice docela dost kouzel ale přeci jen, je to démon... A v Úniku... Divný jméno... Bude silnější... Budu si muset dávat pozor... řeknu a začnu se s ostatními soustředit a hledat nějakou trhlinku v Závoji... Chvíli to trvá, ale nakonec malou najdeme a hned se do ní opřeme, po chvíli se Závoj na malou chvíli otevře. "Dobře, jdu," řeknu a připravím se že svou mysl přenesu do Úniku ale v poslední chvíli mi ještě Ban předá meče... Děkovně se na nějusměju a vyměním meče za ty dva obnošené. Vtom ke mě pronese svá slov jeden z těch co mě zachránili. Ušklíbnu se. "Díky, ale myslím že nejsem takový hlupák aby mě dostal jeden démon..." pronesu klidně s úsměvem. Poté už přejdu do Úniku... Únik Trochu udiveně se rozkoukávám když vejdu, všude jsou vidět jakési průsvitné postavy. Brrr, to je strašidelnější než Hrobka Rolanda... A to bylo poměrně děsivý místo... Tfuj, ty sochy co ožívaly a zaútočili... Ale tohle? Projde mnou a nic... Nenávidím to... Teď najít toho démona a utnout mu tuhle jeho zábavu... pomyslím si a zavřu oči, na chvíli se soustředím a vyhledám velký zdroj magické energie který jisto jistě bude démon vyzařovat. Hned jak ho najdu tak se tam vydám, meče v rukou, připravené kdykoliv k útoku, ruce mi lehce bělo-modře světélkují v odlesku many. S podivem zjišťuji že tu moje mana vypadá mnohem větší než kde jinde... |
| |
| Hrad Když ode mě odejdou stáže. Rozhlédnu se kolem a postavím se na nohy. Okovy mám stále na rukou a hlavu sklopenou. Stále ale poslouchám co se tu děje a mám i o všem přehled i se sklopenou hlavou. Když se ukážou vojáci z nějakým sudem plným modře zářícího písku jen si odplivnu stranou. Magie. Humus… Co může bejt lepšího, než ostrej meč na zádech a tu a tam někoho zabít. Když na to přijde.“ Podívám se na muže který vchází do nějakého závoje nebo co to vlastně je. Pohlédnu i na ostatní a přejedu je pohledem. Na zemi se válí nějaká dýka. Ohnu se a zvednu ji nepozorovaně ze země. Stejně se všichni věnují tomu závoji tak si můžu alespoň v klidu sundat pouta. Po chvilce jsou pouta sundaný a já mám opět volné ruce. Dojdu ke stolu kde se válí povalená lavice na bok. Otočím ji abych se mohl posadit. Když je lavice na svém místě posadím se, opřu se o stůl a sleduji co se děje kolem. |
| |
| Unik Jak mile jsi se dostal do Uniku ukázal jsi se téměř v Connorovi hlavě. Všude má jen upomínky na sebe a na svého otce. Všude se potloukají duchové a když už konečně zachytíš závan silné aury magie. Dovede tě to k samotnému chlapci. Jak mile se ukážeš před chlapcem který stojí u své postele začne na tebe mluvit. Connor:“ Co ty tu děláš? Tohle je mé místo nikoli tvoje. Odejdi a již se nevracej z pět.“ Poté co tohle dořekl jsi začal mluvit ty. Ještě po dokončení tvých slov jeho slova ještě párkrát zopakoval… Tvá slova se mu ale nelíbili a on se proměnil v démona. Démon jenž má na sobě chlapcovu podobu je mnohem robustnější nežli ti jiní.  |
| |
| Rudoskalí Cestuješ již pár dní. Když jsi konečně dorazila do jednoho menšího města do Rudoskalí. Mohla sis všimnout všeho toho hluku kolem. Všude hoří a doutnají lodě co plují po vodě a jedna postavená hranice která se již rozpadá. Když ti nikdo z vesničanů nevěnoval pozornost neboť mají své vlastní povinnosti. Jela jsi rovnou do hradu. Když jsi se k hradu přiblížila viděla jsi všude kolem po zemi i na hradbách padlé vojáky i nemrtvé. Do hradu jsi se dostala otevřenými dveřmi. Když jsi pokračovala dál do hradu aby jsi se dostala do hlavního sálu. Zastavili tě vojáci a ty sis mohla všimnout právě probíhajícího rituálu který vedl k otevření závoje. |
| |
| Únik Má to tady... Chaotické, ten kluk je z toho démona totálně vygumovanej! Měl bych mu to tady trochu uspořádat... Takhle se tu nevyznám... přemýšlím a hledám jakoukoliv stopu velké many. Po chvíli se mi to povede. Mám tě! pomyslím si a s měči v ruce se vydám k tomu místu. Trochu nechápavě koukám když tam uvidím toho kluka u nějaké postele. Poslechnu si ho a povzdechnu si. "Hele, kluku, tím že se spojíš s démonem jen ublížíš hodně lidem, to chceš?" řeknu celkem klidně ale po chvíli trochu zneklidním. Koukám jak přede mnou roste a následně se přede mě postaví Démon pýchy... Obdivně hvízdnu. "Páni, seš velkej kluk!" řeknu posměšně a moje oči se změní v oči Draka. Tlumeně zařvu a máchnu oběma rukama k nohám démona, ty obalí ledová skořápka, nečekám že ho to zdrží na dlouho ale na chvíli ano. Rozběhnu se k němu aniž bych se bál jeho síly. Musím ho postupně udolat, nebo... Ne, nepoužiji to! Mám ledovou magii a vodní magii, voda tu skoro není takže by to bylo slabé... Vlastně jsem tu vodu neviděl nikde... Led je má silná stránka a když bych ho sekl zbraněmi dost hluboko, můžu ho zevnitř zmrazit a pak už bude snadné ho roztříštit... přemýšlím a uhnu první ráně co by mě nejspíš rozmázla o zem. "Haa!" křiknu a namířím obě ruce na démona a z nich vyletí silný ledový kužel. "Nesnaž se mě naštvat!" pronesu pozměněným hlasem a moje rysy ztvrdnou. "Padni, ty bestie!" zařvu a moje čepele obalí ledový povlak. Rozběhnu se k démonovi a ten už uvolní svoje nohy, prudce mě kopne až odletím a rozdrtím zády jeden výběžek. Nechápavě se sesunu k zemi ale zase se postavím a probodnu ho pohledem. "Tos neměl..." zavrčím a uvolním veškerou manu co mi zbývá. Objeví se mi ledová křídla, sice nemůžu létat ale moje kouzla jsou teď silnější. Avšak pokud to teď neukončím tak jsem tuhej. "Takhle mizerně jsem se už dlouho necítil... Zpropadenej Ferelden, proč si Erwing vybral tohle místo!" pronesu nasupeně a rozběhnu se k démonovi. Ten po mě znovu ožene svou pěst. Místo vyhýbání nastavím křídlo a to roztříští jeho rána, ale jeho pěst začne zamrzat. Hned nato se to opakuje s druhou pěstí. "Tak už padni!" řeknu naštvaně a odrazím se, oba meče nastavím tak abych mu je zabodl do hrudi. Cítím jak mi bok prořízl jeden z mnoha trnů co má na těle, bolí to jak čert ale já svoji práci dokončil. Oba meče jsou zaražené v jeho hrudi a následně začne démon pomalu zamrzat. Jeho tělo zmrzne, já ještě trhnu meči a tím způsobím malou prasklinu, která se následně rozšíří a démon se rozpadne. Do prčic, ta rána moc krvácí... Není tam žádný léčitel... To tady fakt zemřu? No... Je to trochu zklamání... pomyslím si celkem klidně, jako by fakt že nejspíš umírám byl na denním pořádku. Poté opustím Únik. Moje tělo projevuje stejné zranění jako dostalo v Úniku, čili můj bok začne silně krvácet. |
| |
 | Rudoskálí Procházím právě jakýmsi městečkem které se zdá že by konečně mohlo být můj odrazový bod při hledání toho ztřeštěnce... Až ho potkám, nejspíš ho zabiji a pak znova oživím... pomyslím si a jdu vedle koně kterého jsem si koupila už po té co jsem vstoupila na zem tohoto kontinentu. Dojdu na náměstí, nedaleko je hranice na které pohřbili asi někoho důležitého. V dálce na jezeře vidím doutnající lodě, nejspíš se tu těžce bojovalo. Poptám se několika lidí ale ti mi ani neodpoví. Zvyky této země jsou opravdu odpudivé... pomyslím si a znovu nasednu na koně, není to žádný válečný kůň takže pod vahou mé plátové zbroje trochu nesouhlasně zafrká ale už si tak trochu zvykl. Pobídnu ho aby vyrazil k hradu kde jak doufám bude někdo kdo by mi snad mohl říct víc... Jak jedu tak už zdálky cítím ten odporný pach nemrtvých. "Takže nejen u nás, tyhle bestie jsou všude..." pronesu a sesednu z koně hned co dorazím k bráně, dojdu k malému oplocení a uvážu koně u něj. V pravé ruce držím svoji Glive která pro většinu působí naprosto neforemně a jako by se s ní ani nedalo bojovat, do té doby než jim jen tak pro ukázku málem neuseknu hlavu. V levé ruce nesu velký štít, skoro velký jak já sama by se dalo říct. Je na něm několik trnů, v centru štítu je jeden velký. Procházím mezi těli nemrtvých a znechuceně se na ně dívám. Pak vyjdu po schodech a ucítím velkou aktivitu magie. Připravím se na útok a vejdu do místnosti ale tam uvidím poměrně klidnou skupinu lidí a mágy jak pracují s tím co tady pojmenovali Lyrium. No a jeden z mágů je mi víc než známý. O co se pokouší ten hlupák! pomyslím si a stále nepozorovaná je sleduji... Po chvíli Röwan odpadne a začne krvácet. "Jestli tohle přežije tak ho zabiji sama..." řeknu si otráveně a vejdu do místnosti. Ignoruji ostatní a jen si kleknu u Röwana. Sundám těžkou rukavici zbroje a prohlédnu zranění. "Je to docela vážné..." řeknu spíš pro sebe. Přiložím ruku na jeho ránu a sáhnu do své magie pro léčivé kouzlo, dlaň se rozzáří lehce zlatým světlem a následně mu uzavře světlo ránu, sice ještě bude muset odpočívat ale nebude v ohrožení života. Opět si natáhnu rukavici a uchopím štít a Glive které jsem odložila. Podívám se po celé skupině co tu je, která nejspíš vůbec neví co se děje. Navíc, je zcela zřejmé že mi víc jak šestnáct let není, což bude další šok pro většinu. |
| |
| Hrad Když se ukáže další pískle jen nad tím zavrtím hlavou. To pískle se ale začalo činit a zachránilo tomu mágovi život. U Odina další prokletej mág. Přejedu pohledem všechny další a jen znovu zavrtím hlavou. To je mi ale sebranka mágové co sotva něco vydrží pár těch co maj uši mnohem špičatější jak já a někdo dost velkej na to aby jí ubalil i tomu svatoušovi. Jedinej kdo mi tu přijde normální je ten co má vedle sebe vlčici (Oren). Další kdo mi přijde tak nějak v pohodě je ten svalovec (Aragast). Ale do těch ostatních je mi prd. Postavím se na nohy a pronesu jen pár krátkých slov. “ Pokud už je ten spratek v pořádku a v bezpečí mohl bych si jít svou cestou. Co vy na to Teagane?“ Zeptám se toho jenž to tu má všechno na povel a vyčkávám jeho reakci. Přitom jen stojím opřen o zeď a pozoruji polomrtvého mága. Kterej se válí na zemi. |
| |
| Únik a znovu z pět V úniku jsi bojoval proti démonovi. Pár kouzel ale obrátilo jeho moc v tvůj prospěch a tobě se nad ním podařilo zvítězit. Tvá mysl i duše se vrátili z pět do tvého těla a ty jsi nabil vědomí ale začal jsi silně krvácet. Nějaká dívenka ti přispěchala na pomoct i když jí v tom bránili stráže kterým proklouzla. Než tě odnesli do pokoje kde sis měl odpočinout. Ozval se Buliwyf a pronesl pár krátkých slov. Teagan se na něho jen podíval a odpověděl mu. Ban Teagan:“ Pokud jsi tu byl musí to mít nějaký důvod. Proč jste ho vůbec chytili kdo je to?“ Jeden z vojáků se ozve a odpoví Teaganovi. Voják Rudoskalí:“ Byl to zajatec pane. Našli jsme ho u několika těl padlích vojáků. Nevíme odkud se vzali nebo ke komu patřili neměli žádné poznávací znamení ani erb či tak něco pane. Ale je to vrah. Když jsme se ho snažili zatknout bránil se. Zabil čtyři z našich a tři vážně zranil. Já jsem se mu postavil taky pane a přemohl jsem ho. Proto je tady.“ Nad tím se Buliwyf jen pousmál a Teagan se podíval na Buliwyf a jen krátce odřekl. Ban Teagan:“ Co mi na to řekneš? Stalo se to tak jak říká?“ Vyčkává na odpověď. Mezi tím dal pokyn vojákům aby začali společně ze sluhy odnášet ten bordel a všechna těla pryč. |
| |
| Hrad Podíval jsem se na Teagana nebo jak se jmenuje a vyslechl jsem si ho. Poté jsem si poslechl i verzi kterou převyprávěl jeho poskok. “ Ty? A přemoci mě? Heh… nebýt vaší přesily a tvého zbabělého plánu hodit na mě rybářskou síť ze zadu a udeřit do týla. Neměli by jsme mě tu v támhle těch okovech.“ Ukážu na okovy které jsem si již dávno sundal a které se teď válí na opačné straně sálu. Podíval jsem se na Teagana a odpověděl jsem mu. “ To co tu dělám sám nevím. Probudil jsem se na malé loďce nedaleko vašeho města. Ty které jsem zabil si to zasloužili. Nebudu se zodpovídat za svoje činy. Zde vládne a přežije jen ten kdo vládne meči nebo sekyře. A jak tak na vás koukám. Na tu sebranku. Tak tohle není můj boj. Tak mě nechte odejít.“ Dopovím co jsem chtěl a vyčkávám jakou koly reakci jak od Teagana tak i ostatních. |
| |
| Hrad Poslouchám si rozhovor mého zřejmého krajana a baan Teagana. Nemohu uvěřit tomu co slyším ! Taková zbabělost ! Rybářská síť ! A to jich bylo osm ! Odstrčím se od zdi a hlavou se mi zatím honí další a další otázky. Dojdu k tomu chlápkovi co mluví s Baan Teaganem (Buliwyf) a promluvím na něj. Hej válečníku, pokud deš du s tebou. Z tý vší magie tady se mi dělá blbě. Zabručím dost nahlas aby mně slyšeli i ostatní a nehcám si sekeru přehozenou přez rameno. Bane Teagane prachy si klidně nechte, a na oplátku tohohle muže nechte jít. Myslím si že je to férová nabídka nemyslíte ? Zeptám se. A teĎ příjdou dvě možnosti. Buď bude souhlasit a budu vypadat jako idiot, nebo ho nepustí a budu vypadat jako ještě větší idiot. Upřímně ? Je mi to jedno. |
| |
| Hrad Teagan jen vyslechne slova Buliwyfa a jen zakrotí hlavou. Ban Teagan:“ Jdi si tedy. Ale tvůj meč by se mohl hodit. Pokud jsi tedy tak dobrý jak říkáš.“ Do toho se ale ihned vloží Aragast. Pronese také pár slov a Teagan zůstal stát jako opařený čajem. Ban Teagan:“ Ale pokud ztratíme i tvou sekyru a tvou sílu co pak mi tady… Nenašla by se nějaká možnost jak vás přesvědčit? Je to temná doba a pokud se vy odvrátíte, nevím co bude dál. Nechte si to projít hlavou. Zplozenců je dost na to aby srovnali Ferelden se zemí. Zůstaňte do večeře. Pak řeknete svůj názor. Jestli pomůžete. Nebo se ztratíte jako zbabělci.“ Jak mile to dořekne ani nečeká na odpověď a dá pokyn vojákům. V tom se vojáci seberou a odešli. Když jsou vojáci pryč přidělí ke skupině dva sluhy aby vás zavedli do dvou velkých pokojů. Kde si můžete odpočinout. Ban Teagan:“ Isoldo běž se podívat z dvěma vojáky pro jistotu jak je tvému synovi. Mi se tu sejdeme u večeře. O vaši odměně si promluvíme později. Teď prosím jděte a odpočiňte si. Noc jste strávili v bitvě a půl poledne taky. Potřebujete si oddychnout. Ty Buliwyfe si vezmi z pět věci které ti patří a dělej co uznáš za vhodné. Jdu se teď podívat na svého bratra jak se mu daří. Tak tedy u večeře.“ Jak to dopověděl všichni jste se rozešli do dvou přidělených pokojů kde jste měli nabrat nové síly a pořádně si odpočinout. Uběhlo pár hodin a začali jste se scházet v hlavním sále. Vše je tu jak vyměněné. Stoly i židle, podlaha je vypucovaná a vše je zkrátka jako nové. Stůl překypuje jídlem u kterého se za chvilku ukázal i mladý syn Connor se smutným výrazem. Jeho matka i Ban měli výraz né zrovna veselí. Posadili se tak aby jste na ně dobře viděli a Isolda jen pronesla pár slov. Isolda:“ Mockrát vám děkuji za záchranu mého chlapečka. Nikdy vám to nezapomenu. Necítí ani si nepamatuje co se stalo. Což je dobře. Ale můj muž. Eamon. Stále stůně. Nevíme co se přesně stalo ale nejspíš byl otráven. Nemohou nám pomoci ani mágové ani felčaři. A to tu máme ty nejlepší. Napadá mě jen jedno co by mohlo pomoci. Urna z ostatky Andrastina popelu.“ Všichni jen sedíte a posloucháte její slova. Po vyřknutí jejích slov by mohli přijít na řadu vaše otázky. Mezi vyprávěním se ke stolu dostavili i Buliwyf a Aragast. Zřejmě nesou odpověď Teaganovi i ostatním. |
| |
| Rudoskálí Moje magie Röwanova zranění vyléčila. Já se opět postavím už znovu se zbraní a štítem. Přejedu pohledem všechny přítomné. Jediný kdo mě trochu potěší je trpaslík, vzhledem k tomu že pro mě prakticky byl víc rodič Galad než můj vlastní otec... Podívám se na jednoho z barbarů a ten začne mluvit s tím který tu nejspíš je něco jako velitel, možná že mu patří hrad, nevím... Poslouchám je. "Nic mi do vašich záležitostí není, ale k tomu aby jste někoho zabili vždy musíte mít pádný důvod," pronesu celkem klidně ale bez nějakých emocí. Otočím se na Bana. "Omlouvám se za problémy které vám mohl Röwan způsobit. Jsem vyslankyně Pěti království, hledám ho už docela dlouho abych ho odvedla zpět do Země draka. Ovšem jak vidím máte zde problémy s nemrtvými. Jako Paladin nemůžu nechat takovou záležitost bez povšimnutí," promluvím opět a podívám se po celé skupince. Toto je vážně divná země... řeknu si a vyčkávám zda-li na má slova nějak odpoví. Tak nebo tak... Sleduji jak Röwana odnáší do pokoje aby si mohl odpočinout. "Ještě jednou se omlouvám pokud vám způsobil nějaké problémy," řeknua a lehce se omluvně ukloním, jakožto vyslankyně a vlastně možná budoucí vládkyně Království draka nesu zodpovědnost za činy všech jeho obyvatel, včetně tohohle Draka. Poté co nás Ban nechá odejít, já se vydám do pokoje kde "ubytovali" Röwana, zbroj nechávám stále na sobě stejně jako svoje zbraně mám stále u sebe. Jen stojím u stěny pokoje a vyčkávám až se ten hlupák probere. Měla bych mu pořádně vyčinit až se probere, musím tu kvůli němu trčet, mohla bych si v klidu žít v Království a trénovat s Galadem... A takhle? řeknu si mírně naštvaně a čekám až se probudí... |
| |
| Hrad Ještě než odejdu zastaví mě ten Barbar kterému se tu říká Aragast. Prohodil pár slov a já jsem se nad tím zamyslel. Poté jsem se na něho podíval a pohlédl jsem i na Teagana. “ Pokud to je vaše přání. Tak na vaši hostinu zůstanu. Ale pokud jde o boj. Tak to co tu je je jen váš boj a ne můj.“ Poté si vyslechnu pár slov od toho škvrněte co má zbroj tak těžkou že tolik neváží ani pořádný prase. Vyslechnu co chce říct a poté jí odpovím. “ Důvody jsou má věc a ne tvoje dítě. Ty bys tady vůbec neměla být. V boji mají stát hlavně muži co umí zacházet se svojí zbraní. Nikoly děti co si jen hrají.“ Poté se otočím a odcházím společně z tou bandou kterou vedou sluhové do jejich pokojů. Podívám se na Aragasta a pronesu. “ Vážím si tvé ochoty mi pomoci. Ale v první řadě bys měl myslet také na sebe. Podle šrámů co máš na těle. Bych neřekl že to máš jen kvůli sobě. Spíš kvůli jiným. Dej na sebe pozor.“ Odešel jsem do pokoje kde bylo pár dalších. Společně z Aragastem jsme byli ve stejném pokoji. Došel jsem si k jednomu stojanu kde byla slabší plátová zbroj. Oblékl jsem si ji a přez záda jsem si hodil kožešinu jako plášť. Přes záda jsem si upevnil svůj meč který mi byl vrácen a pohlédl jsem na ostatní. Pozoruji každého z nich i když mám sklopenou hlavu a vlasy se mi rozprostírají po obličeji. “ Co je to vůbec za boj, který vedete z těmi zplozenci nebo co je to zač? Nikdy dřív jsem o nich neslyšel. Ale poté co jsem se ukázal tady v té zemi. Se o nich hodně mluví.“ Zeptám se a vyčkávám že mi někdo odpoví. |
| |
| Hrad... Po té co jsem se dostal ven z Úniku jsem stále byl mimo. Netušil jsem co se děje a v podstatě mě to ani moc nezajímalo. Spíše mě děsila myšlenka že jsem musel použít až tolik ze své síly. Moje Křídla jsou jedno z nejsilnějších kouzel, dodávají mi hodně sil, a ten démon je roztříštil jednou ranou! Byl jsem slabý? Nebo i kdybych byl v plné síle by to vypadalo stejně... Vážně jsem tak zeslábl? Nebo tu jsou nepřátelé až moc silní... V téhle kondici svého otce neporazím... Zpropadeně! Tohle je situace... přemýšlím v takovém polospánku, nespím, to bych byl v Úniku opět... Ale ani nebdím, protože na to až moc nevnímám okolí... Trvá to docela dlouho, až moc dlouho na můj vkus než se konečně proberu. První co si uvědomím je že můj bok už nebolí. Vyléčili to? Ale kdo? řeknu si a trochu s námahou se posadím na jakési posteli či co. Rozhlédnu se a málem sebou znovu praštím když uvidím osobu co stojí u jedné ze stěn pokoje. "Princezno... Co tu? Počkat... Uh... Bolí mě hlava... Je tohle vůbec skutečné?" řeknu a nakloním hlavu na stranu, chvíli se na ni dívám a po pár minutách se utvrdím že se mi tohle nezdá. "Princezno Cathrin! Co tu děláte? Kdy jste... Proč... Ale co... To je jedno..." řeknu a čekám na odpověď. (Dejme tomu že mi vysvětlí co se děje) Po chvíli vysvětlování se dozvím že mě chce král Edwin zpět do Země draka abych mu pomohl, že Pán temnot ještě není poražen. Hloupost, zasáhl ho Dotekem bohů, nemohl přežit! pomyslím si. "Zklamu vás ale já se zatím vrátit nemůžu, nejen že hledám svého otce, abych ho zabil, ale také musím pomoci tady těm lidem, ani nevím proč jim chci pomoct... Prostě musím..." řeknu jí a vstanu. Vezmu dva meče co mi daroval Ban a poté hned vyjdu z pokoje a zamířím po pár omylech do Hlavní síně. Tam to vypadá na celkem živou akci. "No tohle? Tady se něco slaví?" řeknu s úšklebkem a dojdu ke stolům. "Jak je tomu klukovi? Ten démon byl pěkná bestie... Ale v tom klukovi je dost velký talent, nemělo by se to zahazovat, měla by jste mu najít nějakého učitele, aby věděl jak se bránit kdyby se to mělo opakovat," pronesu k Isoldě a sednu si ke stolu. |
| |
| Situace v Rudoskálí... Ze zpráv co mi zdělil Spár jsem stále trochu mimo, takže když všechny vojáky odrovnáme a následně je dostaneme zpět k vědomí tak se stále jen dívám zmateně před sebe. Démon... Vlastně o něm skoro nic nevím... Co já vím co je zač? Co když je jako ti další? Co když jednou začne ničit? A co když proto že by ho poznamenala Nákaza která poskvrnila mě? Když máme spjaté duše... Zatraceně! přemýšlím. Co vše se udá potom skoro ignoruji. Že se objeví pár dalších, mágové se připraví na rituál a následně pošlou toho z věznice do Úniku... Jeho návrat a příchod nějaké holky v těžké zbroji... Vše se mi to splétá dohromady. "Spáre, mohl by jsi se vrátit do lesa, musím si pročistit hlavu... Potřebuji být chvíli sama..." řeknu ke svému společníkovi. Ten jen něco tlumeně zavrčí a poté jako černá střela zmizí z hradu do lesa nad vesnicí. Když nás chtějí odvést na pokoje tak sice jdu ale jen pro to abych si odložila svoje věci. Svou čepel si beru ale k sobě a vyjdu ven na nádvoří, pořád se tu povalují zabití nemrtví ale je mi to fuk. Dojdu ke cvičné figuríně a vezmu meč ze zad. Hned začnu trénovat, což je nejsnažší způsob jak si uklidnit zmatené myšlenky... Trvá to dlouho trénuji skoro po celý zbytek dne, nevím jestli si mě někdo všimne či ne, v podstatě mi to je celkem jedno. Když už je čas abychom se všichni sešli tak si zase meč vrátím do pouzdra na záda. Podívám se k potemňujícímu se nebi a vydám se do Hlavní haly, už s celkem čistou myslí... Jakmile tam dojdu tak je vidět že pár lidí tu už je, dojdu zároveň s Aragastem a tím druhým barbarem. Posadím se a vyčkávám co se bude dít. Když vtom se ten barbar zeptá kdo jsou Zplozenci. Nikdo se moc k odpovědi zatím nemá tak si povzdechnu a začnu "Zplozenci jsou bestie, v podstatě přeměnění lidé, elfové, trpaslíci či Qunari, kteří byli zasažení Nákazou, bojují s námi už po mnohokráté, většinu času zůstávají v podzemí, ale jednou za čas jejich počet naroste a vyjdu na povrch. Od toho tu jsou Šedí strážci, ti s nimi odedávna bojují, ale jak jsem slyšela od bývalého velitele Marcuse, byli zabiti skoro všichni u Ostagaru, kde sídlili, teď už jich je jen hrstka... Ale já nejsem asi nejlepší kdo by tohle mohl vysvětlit, vím jen to co ví snad každý ve Fereldenu, víc ti o nich a o všem okolo mohou povědět jedině Šedí strážci," vysvětlím oč vlastně jde, sice se to zdá jako dlouhá řeč ale oproti tomu co by mu mohli říct Strážci je to minimum. Podívám se na něj i na Aragasta. "Sice se zdá že to je jen boj nás z Fereldenu, ale Nákaza zasahuje všude. Pokud padneme my, rozšíří se dále, i na vás Sever, proto je to záležitost nás všech. Lidí, elfů, trpaslíků, qunari, barbarů... Proto potřebujeme každou paži co nám může pomoci v boji..." řeknu směrem k nim, pohled mi spadne na Aragasta. Nevím proč... Ale mám takové neblahé tušení když se na něj dívám... Jako by se v něm něco změnilo... Ale to je asi jen moje představivost... řeknu si a znovu se zadívám do prázdna před sebe. |
| |
| Hrad Rudoskálí Stojím a čekám, docela už dlouho a začíná mě to unavovat. Po pár hodinách to vzdám a odejdu z pokoje na nádvoří. Hned si všimnu elfky co tam trénuje, viděla jsem ji ve skupince co byla ve hradu. Dojdu ke svému koni a vezmu ho do stájí, když teď je situace bezpečná. Hned poté co ho tam zavedu se vrátím do hradu a do Röwanova pokoje. Vejdu a vrátím se na místo kde jsem čekala, štít a Glive opřené vedle sebe abych je měla kdykoliv po ruce. Trvá to dalších pár hodin než se konečně probere, no a jak jsem tak tušila tak naprosto nechápe co tu dělám. "Ach, ty hloupej Draku, nejraději bych tě praštila... Ale nebudu se chovat jako barbar... Král Edwin si tě žádá, v naší zemi panují zvěsti že Temný pán ještě není poražen a že jeho moc opět sílí, potřebujeme tvoji magii, jsi poslední Dračí mág. Mě král vyslal abych tě odvedla zpět do Země draka," promluvím k němu abych mu to vysvětlila... Ale on mě docela zklame když řekne že musí pomoci lidem zde, ale ají já jsem řekla že jim pomohu když budu moci. Stále mi v hlavě vrtají slova toho barbara. Děti nepatří na bojiště... Možná tak ty jejich, v naší zemi je tedy zvykem že se i mladí musí umět bránit... A já jako králova dcera mám povinnost se naučit bojovat, nikdy v tom nic nebylo... Z některých zde mám vážně špatný pocit... Mají předsudky, i když nemají důvod je mít... říkám si když Röwan odchází do Haly a já jdu kus za ním, opět už svoji zbraň a štít v rukou. Dojdu tam a stojím kus stranou. Tiše naslouchám slovům té elfky co mluví o jakési Nákaze, Zplozencích a Šedých strážcích. Netuším oč jde, stejně jako ten barbar, ale vím jedno, jsou to temná stvoření, no a to jako Paladin nemůžu nechat jen tak. "Možná to je můj boj stejně jako váš, sice jsme s Röwanem z jiné země, ale ta vaše Nákaza vypadá že by v budoucnu mohla ohrozit i naši zem... Přidáme se tedy k vám, pomůžeme vám v boji proti téhle Nákaze," řeknu k přítomným aniž bych se na ně podívala, pohled mám stále namířený kamsi před sebe, mluvím teď i za Röwana, tím jsem si jistá. |
| |
| Únik, Barbar a Paladinka Když si to všichni vyjasníme jen popojdu dál a spolu s Erummeldonem vytvořím portál do Úniku. Ten blázen tam jde sám, ale no co, svoje schopnosti už prokázal, tak to snad zvádne, dráček jeden. Drak. Nikdy sem ty bestije neměl rád, ale vypadá to, že tenhle šibal je snad i jiný., přemýšlím, když se nám s Erummeldonem podaří vytvořit portál, do kterého ten cizinec bezhlavě vstoupí. Poté tam společně všichni čekáme. To nechápu. Všichni tu čekáme jako psi na svého pána a on tam zatím bojuje s Démonem. Mám nutkání mu pomoci, ale zůstanu na místě a čekám, jak se s tím vypořádá, když v tom vypadne z portálu s zraněným bokem. Od někud přistoupí postava, žena, která se k němu skloní a vyléčí ho. Jako by problémů nebylo dost. Paladinka. Pche. Další špína která si myslí že je něco víc než já. A ještě aby toho nebylo dost, tahle "fanatická vymítačka" o mně zachvíli taky bude vědět a já zrovna teď nepotřebuji další zářez. Stojím stále na místě v úplném klidu a sleduji tu ženu. Pak se rozhodnu prohovořit a snad tak i zmírnit její reakci na moji přítomnost. Nebo, naopak ještě zhoršit. Je v pořádku ?, prolomím na sekundu ticho, když tom ze sebe ten cizinec vychrlí dost otázek na paladinku. Takže princezna. Hmmm... A vypadá to, že se zná s cizincem. Tohle bude zajímavější, než jsem si myslel., pomyslím si a čekám, jak ta holka zareaguje. Poté si Ban a ostatní z jeho řad neodpustí děkovný proslov a poté se máme odebrat do pokojů. Místo toho raději vyjdu na nádvoří, tam si sednu a přemýšlím, co asi bude dál. Pak, když se ostattní vydají do haly, je následuji a čekám co se bude dít. Vyslechnu si proslov a jen souhlasně přikývnu. Dostal jsem se už hodně daleko a vyděl jsem, co dokáže Nákaza a věci kolem ní. S mojí pomocí můžete počítat., řeknu. Ostatně, co mi zbívá, vždit jsem bez rdiny, bez vlasti, můj pán je kdesi v mé mysli a čeká až ovládne toto tělo a všichni ze staré skupinky strážců krom Swena jsou mrtví. |
| |
| Hrad Rudoskalí Potřebují mne ? Nebo mně spíš chtějí jen využít ? A proč bych mněl vůbec zachraňovat tenhle svět ? Už se ze mně stal Ymirish..........nyní nemohu ani zpět ke svým. Jen co by si všimli zlaté jiskry v mých očích zabili by mne. Bez vyjímky. Mí lidé nemají s takovými jako jsem já slitování. Už se nemám kam vrátit. To je snad jediná věc, která mne nakonec donutila zůstat. Z myšlenek se proberu zrovna ve chvíli, kdy mi mé podvědomí sdělí zábavnou novinu o otm, že si o mně někdo dělá starost. A k mé ostudě to je ten další chlápek. Pod helmicí se mi objeví úsměv až se nakonec rozesměji. O mně si starost nedělej ! Tyhle škrábance ani nestojí za ošetření. Já jsem víc než schopen nakopat zadky dalším nepřátelům. Naparuju se jak medvěd v době páření, ale spíš než abych se předvedl si sám dodávám sílu, protože se mi hlavou neustále honí myšlenky o mém temném dědictví. Cítím už v sobě tu jiskru ledu. Mé tělo už nevydává teplo ale jen chlad. Led. Doteďj sem se opíral o sekeru, kterou jsem zvedl a opět si ji opřel o rameno, kde ji nosím normálně. Pozorně si ji prohlédnu. Celá moje zbraň je z černého železa. V mé rodině s ní bojoval už můj praděd, a stále byla v pořádku, ale nyní vidím jak se na jednom ostří vytvořila nepěkná prasklina, jenž vede svisle skoro k druhému konci. Žeby znamení ? Ptám se sám sebe. To nevím. Ale jedno je jasné. Černá ocel má jednu zvláštní vlastnost. Zbraně jenž se z ní ukovají jsou schopny vydržet mnoho bitev, lae když se jednou zničí.......ani oheň pekel není schopen kov roztavit a opět stmelit. Zřejmě budu potřebovat novou sekyru. Jdu vedle Buliwyfa a říkám si co se dnes ještě stane. Co mne ještě překvapí když ostří upadne a s řachotěním se dotkne země. Ohlédnu se. Zohnu se a zvednu kousek ostří. Nechám ostatní jít v klidu dál a sám se opřu o zeď. Takže takto končí můj život válečníka Croma. Vezmu svou sekeru a pozorně si ji prohlédnu. Prasklina zanechala po ostří zajímavou stopu ve formě bodců. Teoreticky bych mohl stále používat i druhou stranu sekery. Podívám se na zbývající ostří. Zdá se mi jako vždy neporušené a připravené k boji. Uvidíme zda mi Crom ještě ukáže svou přízeň nebo mne naprosto zatratí. Vezmu ostří skery a zabalím jej do své deky ve které spím. To vše pak vložím do brašny. Jak to vypadá, tak asi Crom chce abych se změnil v nějakýho z těch sráčů. Tak u Croma, ať to stojí zato. Opět si přehodím sekeru přez rameno a jdu dál za ostatními. Když vejdeme s Buliwyfem, Elimiel a dalšími do místnosti sedím bokem, a pokud nejsem přímo tázán neříkám nic. A potom příjde to co mně trápilo. Když nebudeme bojovat se zplozenci nerozšíří se do zemích mého......tedy lidu Croma ? A proč by mně mnělo zajímat co se s nimi stane ? Proč ? Odpověď je jednoduchá. Já k nim už patřit nebudu, ale přesto, je to můj lid. A já svůj lid neopustím. Říkal jsem si, že když mne Crom poslal do Fereldenu, tak tu najdu důvod proč žiju. N, možná jsem ho právě našel. Nebo jsem jen další idiot. Tak či tak. Změnil jsem názor. Jdu do toho. Tím můj veškerý proslov končí. Všimnul jsem si letmého pohledu, který mi věnovala Elimiel. Poraženě si vydechnu a odejdu z místnosti. Potřebuju na vzduch. Výjdu až na hradby, kde se v klidu dívám na měsíc. Sedím opřen o vršek hradeb a držím svou sekeru. V hlavně se mi opět honí myšlenky. Crom mně sem poslal. A já přišel. Teď už jen zbývá vyhrabat se z těch sraček, ve kterejch sem až po uši. |
| |
| Hrad Když mi vysvětli co jsou to zplozenci jen nad tím kývnu hlavou a se slovy jim poděkuji, zvednu se a odejdu z pokoje. “ Děkuji slečně za její rady. Ale stále to není můj boj.“ Poté odejdu z pokoje a vyjdu na hradby kde je dobrý rozhled na celé město které bylo v noci napadeno. Když začne zapadat slunce tak se vydám z ostatními na tu pozvanou večeři kde začnou mluvit o dalších věcech. Jen si to vyslechnu a stále se sklopenou hlavou jen naslouchám. Podívám se na Isoldu a jen pronesu. “ Kvůli vašemu spratkovy zemřelo v noci dost lidí. Vy jste ho chránila natolik, že zemřelo dnes dalších… no dejme tomu tucet dalších dobrých válečníků. Není to můj boj nemám sním nic společného a ani nechci padnout za někoho pro koho já sám nic neznamenám. Ale pomohu, nic víc vám slibovat nebudu.“ Řekl jsem to rovnou abych se nijak nevykrucoval. I když to jsou vladaři mě je to jedno. Ani jsem nečekal na nikoho kdo by co chtěl říct, bylo by mi to stejně šumák. Sebral jsem ze stolu jen kus masa a kus chleba. To jsem si hodil na menší tác i z nějakou oblohou. Popadnul jsem i medovinu která byla ve džbánu a odešel jsem ven. Když jsem vyšel ven, posadil jsem se na schody a jen tak se díval do daleké tmy a jedl to co jsem si na hostině sebral. |
| |
| Náhle se od stěny odlepí něco,co jste považovali za stín.Tím stínem jsem ale já. Podívám se na všechny a usměji se. Teď opět vidím,že máme naději.Arcidémon padne.Nejsem sice velitelem strážců ale myslím,že mluvím za nás tři.Arlovu pomoc potřebujeme a on nám pomůže jenom když bude zdráv.Ta urna je malá naděje,ale přeci jenom.Před tím je ale potřeba ještě jedna věc.Ti,jenž dnes bojovali proti nemrtvým jsou podle mě dobří kadeti.Vyzývám vás ke vstupu do řádu šedých strážců.Nepokoušejte se nic namítat.Šedí strážci mají právo odvodu a stejně by jsme vás odvedli Poté odejdu z místnosti a vystoupím na hradby.Položím ruku Aragostovi na rameno a promluvím.Aragaste,tímto tě odvádím do služeb šedých strážců.Teď potřebujeme každého a odvedu ho zpátky do místnosti. |
| |
| Hrad - další otrava ? Sedím v klidu tam a vzpomínám si na časi svého mládí. Kdy jsme s ostatními luky lovily soby zapomoci oštěpů a luků. Kdy jsem poprvé uťal svému protivníkovi v duelu hlavu, a potom ji na jeho počest narazil na kopí. A v tom mne přeruší nějaký rádoby šupák a má další blbé kecy. Nejen že se usmívá jak děcko co právě odhalilo co jeho matka schovává pod šaty, ale ještě vypadá jako naprostý idiot. Mé zlaté oči se vztekle sevřou a ruka mi klesne k toporku mé obouručí sekery. Di si dorpdele ty špinavej fereldenče. Nejsem nějakej debilní šedej strážce a ani nemám v plánu se nějakým stávat. Sem bojovník Croma a Ymira, víc než tohle nebudu, a nějaký umazánek mi nebude poručovat čím být mám. Je ti to jasné sopláku ? Okřiknu ho. Zvednu se, vezmu si svou sekeru a jdu pryč. Nemám zájem se bavit s takovou špínou jakou je on. Můj boj toto není. Jest-li mám bojovat se zplozenci dobrá, ale udělám to po svém. Jdu po hradbách než dojdu k vysoké věži. Tam snad budu mít klid. Neváhám a s napnutými svaly lezu nahoru na střechu věže. Odtamtud mám krásný výhled na měsíc a širé okolí. Nejen to mám svůj klid. A pokud za mnou ten fereldenskej pes bude dolízat nebudu váhat a useknu mu ruce. |
| |
| Hradby Stojím opodál a sleduji muže který přišel k Aragastovi. Slyšel jsem jen pár útržků ale i tak to vypadá že Aragast má dost velký nervy. Jen zakroutím hlavou a vyčkávám co se bude dít dál. Všiml jsem si že Aragast došel k věži. Vydal jsem se za ním a když jsem téměř u něj tak jsem spustil. “ Čím tě tak namíchnul? Pokud nevadí že se ptám.“ Zeptal jsem se a vyčkával jsem Aragastovu reakci. Dole pod hradbami věže jsem si všimnul pár mužů. Nejspíš stráže. Potloukají se kolem a stráží ty co si to nezaslouží. |
| |
| Rudoskalí – Cesta dál Ban a Isolda jen vyslechnou slova muže který se poté sebral i s jídlem a odešel ven aniž by cokoli stačili říct. Poté se Ban podíval na Isoldu a ta spustila. Isolda:“ Podle Bratra Gevityho by jste se mohli k ostatkům dostat. Stačilo by se jen zastavit cestou v Denerimu kde by měl být. Má tam dům a podle všech jeho zpráv už ví kde by se dali ostatky najít. Najezte se, vyspěte a odpočiňte. Ráno dostanete koně a můžete vyrazit. Jen vás snažně prosím aby jste na sebe dávali pozor. Ale hlavně vás prosím aby jste neváhali a nezdržovali se. Můj muž. Jediná vaše naděje která vám může pomoci vás potřebuje více než kdy jindy.“ Smutně sklopí zrak a začne plakat. Poté se i se synem sebere a odejde do pokoje. Ban jen pohlédne na skupinku která se zde zdržuje a pohlédne na Orena, Arisrana a na Megnita (Ještě předtím než Megnit odešel.) Poté začne mluvit. Ban Teagan:“ Pokud potřebujete rychle něco udělat. Učiňte to teď. Mnoho zdaru.“ Dořekne a také se odebere do svého pokoje. Když všichni odešli a zůstala zde jenom skupinka. Tak se Oren i Megnit zmínili o tom že je čas posílit jejich řady Šedých Strážců. Oren slíbil Marcusovi že se postará o to aby se z Elimiël Elieswind stala šedá strážkyně. Megnit připravil co bylo třeba. Díky krvy zplozenců kterou měl Oren u sebe od Marcuse který ji vzal od Theronna když zemřel. Připravili jste rituál přijímání. Jako každý kdo tu je si zaslouží právo mezi šedými strážci. Ne však každý je toho hoden. Runu se strážcem stát nemůže. Další zákon se nevztahuje na Cathrin a Röwana jelikož nejsou z Thedasu. Jediní co se mohou přidat do řad Šedých strážců jsou. Aragast, Elimiël, Swen, Edrait, Gotryx, Erummeldon a Buliwyf. Né však všichni si chtějí znepřátelit všechny spojence které teď mají. Proto se musí rozhodnout sami od sebe. Přijímání je samo o sobě dost nebezpečné a je z cela jisté že nemusí každý přežít. Přežijí jen určití jedinci. |
| |
| Krvácíš? Nemám čas krvácet! Když jsem došel s Ruňákem do hradu bylo po všem. Pak se, ale naši vlastní obrátili proti nám, kvůli nějakému spratkovi. Vojáci na hradbách po nás začali plivat šípy a začalo to být dnes, už asi do páté, vostrý. Kolem mě proletělo asi šest šípu a jen zázrakem mě to jen lízlo. Skočil jsem tedy za nějakou bednu a počkal, až to ty pacholky přejde. Přešlo. Když jsem vylezl ze svého "úkrytu" zjistil jsem, že naši smraďoši si vydali za tím klukem nebo co. Pokrčil jsem rameny a vydal se zpět do vesnice, protože nemám chuť se honit za nějakým čarodějem dobrodějem. Potřebuju ovázat rány a opravit zbroj a meč. Vesnice byla samá noha a všichni tu pobíhali jako, když slepice uvidí jestřába. Snažili se opravit, co se tu posralo a docela jim to šlo. Zamířil jsem si to hned k felčarovi, aby mě ošetřil, síly mi totiž nějak ubývali. Runu svoji úlohu splnil dokonale, ale všeho do času. U felčara bylo plno, že by jsem se k němu nedostal ani pozítří. ,,Tohle mě nebaví!" řeknu si a vytáhnu hrst zlaťáků a hodím je na zem. Jakmile to človíčci uslyšeli zapomněli na své zranění a začali se prát o každý pětník. V klidu jsem si dojdu až k felčarovi a sundám svoji zbroj a košili. ,,Tak dědo! Čaruj!" řeknu mu a sednu si na stoličku. Asi hodinu mě páral, ale to bylo ještě dobrý. Pak začal zašívat rány a asi dnes nějak neměl den! ,,Au! Sakra zašíváš mě?! Nebo moje hadry?!" křiknu na něj a posléze se to zlepší. Nakonec mi to ovázal obvazem a řekl "hotovo". Pche. Hodím mu pár zlatek a vydám se za kovářem. Když tam dojdu kovárna je prázdná a dveře vyražené. ,,Ach…Marcusi! Musíš dělat škodu, i když jsi už tuhej?" říkám si jen tak. Vrhnu se no to tedy sám a po hlavě! Opravím svoje brnění, že vypadá jako nové, pláty na ramenou vyčistím a opravím, meč zabrousím a vyleštím. Když jsem odcházel všimnu si malé dýky, tak akorát pro mě. Vezmu ji tedy sebou. Vyjdu z kovárny a vysvitne na mě pupek slunce a ke své smůlu zjistím, že už bude večer! Kruci! Tudíž vypadnu z vesnice hledat ostatní. Kde, ale ty drsňáci jsou? Houknu na jednoho pacholka co nesl nějakou nůši a ten mi bez obalu ukáže na hrad, že prý je tam nějaká slavnost. Poplácám ho po rameni a odplivnu si. Vydám se tedy na hrad. Stráže mě pustili celkem v klidu, jen když jsem přišel k místnosti, tak tam byl jeden vocas, co nechtěl dovnitř nikoho pustit. Jeho chyba teď se prospí. Vejdu dovnitř a objednám pořádný kus prasete, který spořádám na pár hltů. ,,Život je hold těžkej, ale s tímhle to fakt stojí za to." pomyslím si, když usrkávám mastnotu ze svých prstů. Pak nějaká štětka co to tu vede, řekne další cestu a že Oren “Velký zadek“, chce přijmout další Šedé zadky. Kašlu na to a kopnu do sebe další pivo a ničemu, už nevěnuji svoji zatracenou pozornost! |
| |
| Hotovo?ani náhodou Když se v místnosti pronese spousta velmi mě dojímajících keců tak si konečně oddechnu dojdu k lavici a meč třímající v ruce prorazím skrz na skrz lavicí a štít nechám volně spadnout na zem sednu si a opřu se zády o zeď protřu si oči a rukama přejedu celý obličej a otřu jej od potu pročísnu si vlasy a podívám se na své dodrásané a zkrvavené ruce sem si pomoch ale notak...uklidi se není důvod se rozčilovat slyším v havě Gerteho "já se nerozčiluju já sem nasranej,neřešme to ano?" jak chceš příde ke mě Gerte a já mu přejedu rukou po zádech je také celý od krve "jak to jen bude možné dáme si pořádnou koupel,co ty na to?" Zvednu se konečně ze země a pocítí jak semnou zacloumá únava nohy se mi div nepodlomí málem jsem upadl vezmu meč a uvolním jej z lavice schovám jej do pochvy a na záda si hodím štít jdu k ostatním před Orenem se zastavím "Pokud budete něco potřebovat bud v hospodě slyšel jsem že hledáte nové členy pokud tomu tak je tak se hlásím, to co to obnáší jsem už matně zaslechl" počkám co mi odpoví pak se nejspíš teda odeberu do hospody případně něco jiného. |
| |
| Hrad - večer Hledím dál na měsíc, když tu ke mne dojde Buliwyf. Věnuji mu poněkud klidnější pohled, přesto v temnotě mé zlaté vlčí oči září jako dvě svíčky. Moje rohatá přilba mi dodává ještě děsivější vzhled. I když si to sám neuvědomuji, jsem pro okolí hrozba. Ale, ten debil od šedých strážců po mně chce abych se přidal do jejich řad. Ne on to po mně nechtěl, on mi to poručoval smrad jeden. Odplivnu si, a opět zvednu hlavu k nebesům. SEvřu toporo sekery ještě pevněji. Dnešek byl špatný den. Nikdy jsem si nemyslel, že by se mé dědictví ještě projevilo. SMutek je teď jeden z pocitů co mne sužují. A vztek na sebe, že kvůli tomuto jsem vyhoštěn. Jsem nyní opravdový vyhnanec jak ze svého klanu tak i u svého lidu. Vztekle se otočím a jdu od Buliwyfa pryč. Po dvou krocích se zastavím a promluvím. Ve stádě bilých vlků nemůže být černý. A jdu dál pryč. Nejdu do pokojů kde bych mohl potkak ostatní. Jdu prostě pryč. Seskočím z hradeb do sena, a pokračuji směrem k bráně. Otočím se abych si ještě jednou prohlédl ta jatka a odporný hrad. Nelituji. Počkám do rána. Pak se rozhodnu co dál. Jdu skrze bránu a rozhodnu se přespat v lese kousek od hradu. Temnota lesa, zvířata a stromy jsou mi vskutku milejší. Jsem v takové tísni, že si ani nevšímám svého kručcího žaludku a jakmile udělám v lese malý ohýnek usnu. Hrad - příjímání Ráno se proberu a protřu si oči. Byl to neklidný spánek. Noční můry. Vytí vlků. TEmné čáry, halucinace. To vše se mi motá v hlavě když se snažím postavit. Bolí mně hlava, ale to svádím na nedostatek vody a jídla. I tak nemá mv sobě potřebu pít nebo jíst. Vezmu si své věci a dojdu zpět do hradu. Už vím co budu dělat. Poslechnu si co mi chce říct ten soplák z řad strážců a až se rozloučím s elfkou, Buliwyfem a Edraitem vyrazím na sever. Možná do Denerimu. Možná pudu ještě dál. To zatím nevím. Jen vím že tu nemohu zůstat. |
| |
| Hrad Vše co se tu dělo sem pozoroval jen s povzdálím, ještě sem byl totiž otupen ztrátou velkého množství krve.. pozoroval sem jak se Rowan dostal do uníku i zbytek dění ze své pozice u stěny o kterou sem se musel opírat, cítil jsem jak nabírám síli i to jak se mi do žil hrne nová čistá a čerstvá krev. Musel sem tomu trošku pomoct a many mám ještě dostatek. Když si poslechnu i Megnitovo vystoupení, jen se chabě usměju, zavřu oči a po chvilce je otevřu, jako by tohle všechno byl jen sen a já se měl probudit v lese mezi ostatními strážci před tím než nás napadli barbaři a vyvraždili mé druhy. Byli v trojnásobné přesile a nikdo z nás neměl skoro šanci.. jak zbabělé, ale co, jednoho dne příjde odplata. Nechám stěnu stěnou a vydám se na krátkou cestu ke krbu který už pomalu vyhasl, přidřepnu si, zahledím se do toho posledního plamene.. všecko se to seběhlo tak rychle, jen během pár dní šlo až moc šedých strážců do kytek. Jediná naděje sou už jen tihle lidé, elfka a ten barbar. Natáhnu ruku a během dvou vteřin se v krbu oběví hned další plameny, mnohem větší a silnější. O něco víc pomohli osvětlit místnost. Vstal sem, zavrávoral,ale naštěstí sem dokázal udržet stabilitu, pomalu jsem se vydal k ostatním, cestou sem míjel Edraita, který mi řekl za dnešek první povzbuzující zprávu. Když Megnit přivedl toho barbara a byli tu všichni promluvil jsem k nim. Jako velitel šedých strážců se vás rozhodně nebudu prosit, aby jste se stali také šedými strážci, někdo mi už řekl svůj názor na tuhle věc, někomu sem to slíbil a to také dodržím, ale především chci říct, že příjmání bude zítra, takže se na to pořádně vyspěte a nechte si to projít hlavou, tahle příležitost se rozhodně nemusí opakovat. NA chvíli jsem se pozastavil a s apatickým výrazem sem hleděl do toho krbu. Všichni na mě koukali a čekali co jim ještě povím. Jsme naděje a čím víc nás bude tím větší je.. Domluvil sem, nechal je tam a odebral se zpět ke krbu, sundal si luk i toulec ze zad, opasek s mečem a tesákem, ten sem si vytáhl z pouzdra a zbytek věcí položil vedle sebe a z torny si vytáhl přikrývku jen jsem se nechystal jít spát, rozprostřel sem ji na zem před krbem. Byl jsem už znaven z toho všeho, dva dny jsem nespal a přitom byl vystaven spoustě těžkým překážkám, které si vyžádali svoji daň na mé síle a zdraví. Usadil jsem se do indiánského sedu, tesák jsem zabodl hned vedle sebe abych byl kdykoliv připraven jej použít. Položil jsem si dlaně na kolena, zavřel oči a ponořil se do meditace.. Ellar přiběhla do místnosti a hned si to zamířila ke mě, bezeslov se usadila u mé torny a po chvilce usnula. Vnímal sem vše kolem sebe, ale zároveň byl v jakémsi tranzu.. |
| |
| Šedý strážci Takže, jak to tak vidím, všichni snad už pochopily, teď, když už to říkám po druhé, že já šedým strážcem být rozhodně nemůžu a tím to pro mne hasne, ale to neznamená, že nebudu nadále při ruce. Já se jdu zatím připravit na cestu., řeknu. Dál se tím už moc netrápím a odejdu z místnosti a následně ven z hradu, a mířím rovnou k městu. Jak nerad tohle dělám, ale poslední dobou, když pomáhám šedým a tolik se vysiluji, je to potřeba snad každý den. No co, pokud chci přežít, je to nezbytné. , pomyslím si když postupuji za jedním sedlákem, který si to namířil do postranní uličky, ve které se hnedka ztratíme. Jdu stále za ním, a když mám jistotu, že nás nikdo nesleduje, začnu. Rychle ho chytím a Pŕimáčknu na zeď. Pak vytáhnu z vaku díku, kterou mu zabodnu do břicha a rychle vytáhnu. Jak z něj prchá život, já se cítím silnější a silnější, až do mne z jeho hrudi vylítne matné světélko, nebo spíš mlha či oboje a já se konečně cítím jako znovuzrozený. Tahle dušička mi ale ani zdaleka nevystačí a kdo ví, kolik budu mít ještě takových šancí jako se jich naskytuje zde. , pomyslím si, a jdu ke sklenáři, u kterého si pořídím pár skleněných nádobek, které si poté očaruji. Teď snad budete schopné, alespoň na pár dní, udržet i lidskou duši. , řeknu si a vydám se dál, dál na lov. Asi tak po půl hodině jsem hotov a spokojeně odcházím z města. Chvíli přemýšlím, jaký to vlastně byl pocit, když jsem umíral, ale pak se mi bleskurychle osvěžila paměť. Chlad, bolest, úzkost, ale i přes to nebylo tak hrozné, jako když jsem znovu vstal. Necítit nic je horší než cítit bolest, či smutek. Je to prokletí. |
| |
| Všechno je špatně.Ten bas Aragast se málem porval s Megnitem, Dagon a Marcus mrtvý, Arl nemocný a já nemám čas na to sehnat qunari, potřebuji do Věže mágu.S těmito černými myšlenkami se toulám po hradě. Dostanu se,až k bráně,kde spatřím Runua odcházet do vesnice,Vydám se tedy za ním, Runu je s námi prakticky už od Ostagaru. Sledju Runua, když náhle Runu zabočí do uličky za jedním sedlákem. Za chvíli zas odchází.Podívám se do uličky a spatřím mrtvého sedláka.Nikdo jiny tam nebyl.Runu ho jen tak zabil.Čekám tedy na kraji vesnice na Runua a když se přiblíží,zašklebím se na něj.Proč jsi zabil toho sedláka? |
| |
| Hmmm Když vycházím z vesnice s pořízenou, potká mně Asirian a položí mi nepříjemnou otázku. O některých z skupiny si myslím, že jim brzy dojde, co jsem zač, ale Asirian to ještě dlouho vědět nemusel. Říct mu to nebo zarívat., honí se mi v hlavě a pak se rozhodnu vyjít s pravdou ven. Každopádně si ale nemyslím, že je vesnice to nejlepší místo na probrání mého malého tajemství. Vydám se tedy směrem k lesu a kývnu na Asiriana, aby mne následoval. Potom se rozhlédnu kolem, jestli nás nikdo nesleduje a pokčám, až mne doběhne. Dobrá tedy, je načase vyjít s pravdou ven. Popravdě, to už asi víš, já jsem nemrtvý. Bohužel, můj úděl je o to těžší, že jsem živ z duší ostatních. To znamená, že ten, komu já duši seberu, nenajde věčný klid a přijde v zatracení. Prakticky zmizí. Já sám bez cizí duše nepřežiji a jedna mi za předpokladu, že použiji svoji moc, vydrží kolem dvou dní. Někdy, na bojištích, si si mohl všimnout, jak směrem ke mne od padlích putuje jakási mlha. Teď, když to víš, byl bych raději, aby jsi si to nechal pro sebe. , pravím a uhnu pohledem od očí Asiriana, v kterých vidím lehké zděšení. |
| |
| Dobře Runu,ale mám prosbu,jestli bude Loghain umírat,tak si vezmeš jeho duši.Dagon a Marcus nemuseli být mrtvý,kdyby nás nezradil.Ale ted se vrátíme na hrad.Megnit vše připravil,Vím,že Strážcem bejt nemůžeš,ale někdo kdo umí kouzlit by se u přijímání mohl hodit.Jo a taky bych chtěl kdybys zkusil zjistit co je s Arlem.Vyznáš se v magii a ta nemoc bude nejspíše magického původu. Poté vykročím,směrem na hrad,kde vyhledám Arlovu komnatu.Pak se otočím na Runa.Čiň se . |
| |
| Nemocný Když se Asirian konečně odváží odpovědět jsem překvapen, že to vzal vcelku dobře. Málokrát to lidé vůbec jsou schopni akceptovat. Pak mne dovede ke komnatě, kde je onen nemocný. Přistoupím k jeho lůžku a pátrám jak ve svých tak i v znalostech mého pána. Stále ještě nevím, jestli budu příště schopen vzdorovat proti vzrůstajícímu tlaku mého pána, který mi stále vyčkává v mysli. Pak se však myšlenkami zase vrátím do reality a bezradně sleduji chorého. Asi po patnácti minutách přemýšlení ustoupím od lůžka a zakroutím hlavou. Ohledně nemocí moc znalostí nemám a bez nějakých knih mu nejsem schopen ani moc ulevit, řeknu. Myslím, že řešení bude až ona urna a pokud ani ona ne, bůh ví, co s ním bude. , pravím. No, tak co budu mít za úkol při přijímání, prohodím za pochodu z pokoje. |
| |
| Je v tom zapletená magie,celekm mocná a je to i bez magie dost odporná záležitost.Chtěl bych tam nějakou magickou podporu pro případ,kdyby se to zvrtlo,stylem jakým by nemělo,Dokázal bys magii výlečit pomatení mysli? Mířím do kuchyně,kde najdu kus masa a chleba a hladově se zakousnu.Už jsem pár dní nejedl.Mám určitou teorii,ale ještě ji nemám potvrzenou.Kdyby ta situace nastala,chci tě tam mít. |
| |
| Hrad Vyslechnu si co říká Aragast a jen nad tím začnu uvažovat když se zmíní o tom že je jako černý vlk mezi bílými jen přikývnu. Následuji ho do hradu kde si vyslechnu co říká Oren. Podle jeho slov jde vidět že je to praví vůdce. Poté se vydám do pokoje a jen tak přemýšlím. Stále nemohu přijít na to co tu dělám. K čemu tu jsem a hlavně proč. Nebylo by prostě lepší odejít. Odejít společně z Aragastem. Pokud odejde pro bych tu měl zůstávat. Nemá to sebe menší smysl. Stále se mi v hlavě prohání spousta takových myšlenek ale na nic nemohu přijít. Když už přijde ráno vyčkám na to co udělá Aragast. Jakožto jediný člen z těhle všech je to jediný ským bych měl z přízněnou duši seveřana. |
| |
| Rodoskalí Ráno – Cesta dál Když začalo svítat sešli jste se na rozlehlém skalním kopci za hradem. Tam to Oren a Megnit společně připravili pro přijímání. Když jste se tam jako skupinka sešli měli předstoupit ti rekruti co byli vybráni neboli ti co jsou rozhodnuti se stát Šedými Strážci. Je to skalní rozlehlé místo z menší zříceninou. Nejspíš to byla věž. Postavili jste tam piedestal na který jste položili kalich z již připraveným obsahem pro příjímání. Oren se chopil jakožto velitel slova a připadla mu funkce vrchního strážce který se má o vše postarat. Stačí jen pronést pár slov a poté vyzvat členy kteří se mají stát Šedými strážci. Členové jsou Edrait, Elimiël Elieswind a Gotryx zvaný Kolohnát. Vše bylo připraveno k příjímání a pokud se poštěstí členům přežít. Čeká vás dlouhá cesta do Hlavního města Denerimu. |
| |
| U příjmání Stojím pevně bokem a hledím na ty sračky jak připravují nějaký trapný rituál. Jeden z nich, ten co mi včera šahal na rameno a rozkazoval si jak svatej prasák, mne nutí zatínat zuby abych se nerozběhl a okamžitě mu jednu neubalil. Svaly se mi opakovaně napínají a povolují. Můj vztek je skoro hmatatelný. Moje zlaté oči nyní doslova hoří vnitřním hněvem a nenávistí. Proč ? Říkám si. Proč musím být tady a teď ? Proč mne sem Crom poslal ? Abych se přidal k těm šedým bastardům, to asi těžko. Svírám svou válečnou sekeru, nyní už jen s jedním ostřím a popudlivě hledím na velitele šedých. Necítím k němu nic jiného než nejvyšší možný odpor. Uklidni se. Nadechni se. Opakuji si v mysli. Jdu pryč od ostatních. Vyjdu po pobořených schodech zřízeniny za zeď která mne ukrývá před ostatními a tam se sesypu na zem. Pot ze mne kape. Kolem očí se mi tvoří fialové blesky. Připadá mi jako by mi mněla moje hlava každou chvíli explodovat. Pokusím se zvednout. Zatínám zuby a oči mám otevřené dokořan. Opřu se rukou o zeď a ucítím ja kze mne něco skrze mou paži výjde ven. Zeď se najednou rozžhaví doruda, ne ne doruda. Je to fialový oheň, který v sekundě zmizí. (ti co cítí magii, asi v tu chvíli zo oheň hořel ucítili mocnou magii, která ovšem v sekundě zase zmizela) Bolest v hlavě ustoupí. Popravdě zmizí stejně jako oheň. Cítím se lépe. Uvolněněji. Vůbec nevím co se to se mnou stalo. Žeby Ymirishská krev ? U Croma co se to děje ?! Zavrtím hlavou abych si pročistil zrak. To není možné. Otec mne před tímto darem varoval. Pozvednu svou pravačku k obličeji abych na ni viděl. Co se to pravá stalo ? Zašeptám sám pro sebe. Momentálně nemám nejmenší chuť se s někým bavit. Jen se vrátím na své místo, kde se posadím a dál sleduji příjímání. |
| |
| Nastal čas příjímání.Ve věži jsou naši tři rekruti už připraveni.Vím,že řeč by měl říct Oren,ale Přiíjímáni chci mít za sebou,je to nebezpečné a někdy je to krutá smrt.Proto začnu mluvit.Za první nákazy se sešla skupina válečníků,kteří se napili krve a stali se poskrvěnými.Šedými Strážci.Díky poskrvěvní vycítíme arcidémona a dokážeme ho zabít.Před přijímánim pronášíme jne pár slov Zhluboka se nadechnu a začnu Přidejte se k nám, bratři a sestry. Vstupte s námi do stínu, v němž neustále bdíme. Přidejte se k nám a společně s námi vykonávejte službu, které se nelze zříci. A pokud zahynete, vězte, že vaše oběť nebude zapomenuta a že jednoho dne se k vám připojíme.“ Poté řeknu,přistup blíž Edraite a vložím mu do ruky.Edrait začne pít Od této chvíle je zebe šedý strážce Edraite Poté čekám co se s ním stane. |
| |
| Příjmání Když sem nedaleko zříceniny vše s Megnitem připravil pro příjmání, chvíli jsem se zamyslel nad tím vším, přemýšlel jsem dokud se tu všichni nesešly. Stál sem opodál a když všichni utichli kývl sem na Megnita a ten spustil.. První byl Edrait, věděl jsem že je to jeden z mála odvážných a silných mužů v Rudoskalí a proto sem doufal že se mu podaří přežít tento rituál. Když dopil převzal sem od něj ten kalich a doplnil jej krví zplozenců. Přistup blíže Elimiël Elieswind Řekl jsem a vložil ji kalich do ruky Elimiël, pozoroval sem její počínání, zřejmě musela být štastná že konečně se zbaví svého "prokletí" jednou pro vždy a v tu chvíli jsem si vzpomněl na Marcuse, Svůj slib jsem splnil, škoda jen že u toho nemůžeš být... Sklopil sem zrak, převzal od ní ten kalich a vyčkával co to s ní udělá. Doufal sem, že ona to dokáže, moc sem jí to přál. Podíval jsem se na Megnita. Myslím že to zvládnou.. usměju se a zase se věnuji Elimiël, svým periferním viděním spatřím jak ten barbar vychází zpoza zříceniny, nenápadně jsem mu prohlédl mysl. Nenašel sem nic než spousta hněvu a urážek směřovaným k nám, šedým strrážcům.. Zajímalo by mě, když jsme mu tak proti srsti proč tu s námi ještě je.. |
| |
| Rituál Stojím opodál a sleduji rituál. Tak tohle je rituál přijímání. Heh. Čekal jsem něco víc "Honosnějšího" nebo tak něco, když už kolem toho dělají takový hubuk., pomyslím si při pohledu na prvního nového člena, jak dopíjí z kalichu. Pak se však něco stane. Moje nohy a ruce těžknou, síla vyprchává a mé oči vyhasínají. Co, co se děje ? Ne. Teď ne. Potřebuju toho ještě tolik udělat. Zase mne našla., řeknu jsi když tu celá místnost zhasne a v tmě se pohybuje stín, nebo spíš silueta, která je mi známá až moc. Je mi ctí vás znovu potkat., pronesu k osobě s ušlechtilým tónem. Je to ona. Samozřejmě. Posledně jsem jí utekl jen o vlas ale co teď. , pomyslím si a rychle pokračuji. Vydím, že dnes máš dobrou náladu a chceš si hrát, je to tak, mocná Hel, oslovím tu osobu jedním z jejich jmen. Není čas na poklony, ty víš, že patříš mně., prohodí ta osoba a ukáže mi svůj praví profil, ve kterém se jeví jako krásná žena. Upřímně já preferuji spíš tvoji druhou stranu, ale což na tom. Já vím, jsem v rozporu s pravidly, ničím řád a vše co je dané a tak dále a tak dále. Nemůžeš alespoň jednou udělat vyjímku, nebo mi dát alespoň trochu času ?, řeknu a sleduji na Hel známky nespokojenosti, ale stále je vidět, že se náramně baví. Bůh ví jak tohle dopadne, můžu jen doufat, že mi někdo pomůže a nenechá mě ve světě smrtelných ležet jako hromádku kostí., pomyslím si a ustupuji od bohyně dvou tváří. |
| |
| Přijímání Přijímání probíhá tak nějak dobře. Edrait přežil a mimo to aby upadl do bezvědomí, dopadl jen na kolena. Elieswind také přežila i když ona do bezvědomí upadla. Podle všeho bude mimo nejméně hodinu. Další komu jste podali kalich byl trpaslík. Ten když se napit tak jeho oči začali zářit až doslova z bělali. Uchopil se za krk a jen z těží popadal dech. Po chvilce se stalo to co nikdo nechtěl. Trpaslík padl na zem a zemřel. Jediný kdo tedy přijímání nepřežil byl trpaslík Gotryx. Nechť mu kámen požehná při jeho dalších dnech mimo tento svět smrtelníků. Po obřadu jste si všimli Runa a toho co se děje kolem něj. Je na vás jak se tomu postavíte a zda pomůžete příteli který stojí po vašem boku. |
| |
| Cesta do Denerimu Po době kdy se k vám přidali další dva Šedí Strážci. Jste pomohli i Runu-ovi z jeho problémem. Asi po hodině je po všem a vy jste pohřbili svého bývalého kolegu který vám pomohl ve vězení. Nechali jste Gotryxovi postavit kamenný pomník aby ulehl společně z bratry kamene. Přečkali jste tu ještě jednu noc než se vydáte do Denerimu aby jste našli Bratra Gevityho. Brzy ráno, ještě před úsvitem jste se z Rudoskalí vydali do hlavního Města Denerimu. Vydali jste se po východní cestě až ne Severovýchod. Díky koním které jste dostali by vaše cesta neměla trvat déle než pár hodin. Projížděli jste i skrze vypálenou vesnici ze které většina ze skupiny unikla. Vypálený Lotheringe, vypadal strašně. Všude spálené ostatky z těl lidí i zplozenců. Zborcená celá vesnice a nikde nic jiného než smrt. Mezi tím v Denerimu Jeden ze šlechticů společně z jeho muži chytil vzácného Qunariho (Aresatha) Vedli ho přes celou obchodní čtvrť tak aby ho každý viděl. Qunari byl spoután silnými okovy aby nemohl uniknout a všichni kdo ho viděli se jen posmívali. Vojáci co ho vedli ho zesměšňovali před davem a jeden z vojáků co šel v zadu nesl jeho zbraně. Tu a tam mu dal ránu přes záda bičem který pevně svíjel. Na to vše se dívala zahalená postava v kápi společně z jedním Elfem co stál poblíž.(Lethys a Jerry Black) Když už byli skoro u brány která vedla do další části města. V cestě jim stál muž zahalen v temné černé kápi. Když ji ze sebe shodil mohli jste si všimnout urostlého muže (Hawke) třímající zvláštní zbraň. Voják se vecpal dopředu a začal mluvit. Voják Denerimu:“ Ty! Odhoď zbraň a poklekni před synem Arla z Denerimu! Nebo se ti stane to co tomuhle Qunarimu. Tak slyšel jsi?!“ Šlechtický syn Arla z Denerimu se jen posmíval a stál poblíž svých vojsk. Všem jen našeptával aby byli připraveni k útoku. K tomu jim ale Hawke nedá moc velkou mmožnost. Cesta do Denerimu Projeli jste Lotheringe a nyní směřujete po východní cestě. Všude kde projíždíte narážíte na spousty lidí. Uprchlíky nebo cesťáky co putují pěšky do hlavního města. Každý kdo se vás snažil zastavit vás žádal jen o jedno. Peníze nebo jídlo, děti, ženy i muži. Všichni kdo vás zastavovali tak prosili jen o to jedno. Je na vás zda jim něco dáte nebo jestli si jich budete vůbec všímat. |
| |
 | Denerim Od doby co byl Lotheringe vypálen. Jsem se urychleně dostal odtamtud co nejdál. Dostal jsem se během jednoho dne až do Kirkwall. Dlouhá cesta, ale rychlí kůň který mě tam dostal nebude nikdy zapomenut. Ten den mi zachránil život. Má rodina mi ho zachránila. Musím splatit svůj dluh. O pár dnů později jsem narazil na Qunariho který byl napaden na své lodi piráty. Podařilo se mi dostat se na jeho loď a tím jsem mu pomohl a i zřejmě zachránil život. Zbavili jsme se pirátů a společně jsme cestovali do Denerimu. Tam jsem chtěl zpravit Teyrna Loghaina o tom co se v Lotheringu stalo. Během cesty se ze mě a z Qunariho stali přátelé. Přislíbil mi pomoc za cenu jeho života. Prý je to nějaký jejich závazek nebo tak něco. Nikdy jsem to moc nechápal, a ani jsem to tak nebral. Bral jsem ho jen jako dobrého přítele a pomocníka. Během dvou dnů jsme se dostali po moři do Denerimu. Tam jsme se rozdělili kvůli informacím a já se dozvěděl že Loghain stojí za tím vším ohledně Šedých Strážců a vraždě našeho Krále. Když jsem se vracel do hostince kde jsem se měl sejít z Qunarim narazil jsem jen na hlouček davu. Dav se kupil kolem mého přítele a několika strážných a nějakého šlechtice. Vedli Qunariho jako vězně. To jsem nemohl nechat jen tak. Dostal jsme se skrze dal a postavil jsem se jim do cesty. V cestě strážím stála postava zahalená v černé kápi. Když jsem kápi ze sebe sundal. Sundal jsem i ze zad mou zbraň. Byl to dlouhý obouruční meč. (Ti co viděli Trailer tak tu zbraň zatím nemám ) Držel jsem ho v ruce tak aby čepel meče směřovala mě za zády. Když ke mně přistoupil jeden ze strážných, pronesl pár slov. Jen jsem zvedl hlavu a pohlédl mu skrze jeho hledí přilby do očí. K tomu jsem pronesl jen pár slov. “ Žádnému člověku… se klanět nebudu.“ Díval jsem se vojákovi stále do očí, a ten v mích očích mohl vidět dost velké odhodlání a pravou jiskru válečníka. Poté jsem jen zvedl levou ruku a dodal. “Ale ten Qunari, půjde semnou.“ Levou ruku jsem natáhnul před sebe a prstem jsem ukázal na Qunariho. Poté jsem ji dal hned dolů a vyčkával jak bude stráž reagovat. Byl jsem připraven na všechno a odhodlán udělat cokoli jen abych pomohl svému příteli. Popis Mám kratší rozcuchané černé vlasy i vousy. Hnědé oči plné hněvu a utrpení. Na krku mám medailón který jsem dostal od své matky jako malí chlapec. Kolem ramen až do půlky zad mám vlčí kožešinu. Černý plátový krunýř přes hruď ke kterému je i plátový nárameník který je na pravém rameni. K tomu je i mohutný chránič přes celou pravou ruku. Ten vypadá opravdu hrozivě. Je téměř v každém ohybu bodec. Na druhé ruce je vidět jen kus kroužkové zbroje která je pod plátovou. Svalnatá paže na které je tetování a černý náramek z menšími bodci po stranách. Hnědý kožený pásek na kterém je menší torna a také tmavé černé kožené kalhoty a plátové boty které nejsou jak jinak než z bodci po stranách.  |
| |
 | Denerim Zrovna jsem procházela městem pro nákup mě potřebných surovin, jdouc obchodní čtvrtí, v tom jsem si všimla, že se něco děje na jednom jejím konci. Lidé ustupovali stranou, aby nechali uprostřed ulice volnou průchozí cestu. Se zaujatím jsem vyčkávala, co se bude dít, stáhnouc si kápi ještě více do obličeje. Mě zelené oči se pod ní jen zablyštěly. Pak jimi protočím, když vidím, co se děje. To si zase jeden nedával pozor. Čekám, jakmile projdou kolem mne, abych se mohla vydat dál po obchodech, když se před "průvodem" objeví muž. Dobře vyzbrojený muž. Stejně, já být ním, raději bych si s nimi nic nezačínala, aby nedopadl velmi špatně. Pokrčíc rameny sama pro sebe se pootočím, abych měla lepší výhled na blížící se divadýlko, které nemělo končit "a žili šťastně až do smrti". Zaposlouchám se přemýšlím, zda by šlo o přátele. To by mohlo vše vysvětlovat. Jaký šílenec by to jinak dělal? Vezmu do prstů minci a začnu ji v nich převracet, vyčkávajíce. |
| |
| Denerim Když voják vyslechl co Hawke řekl. Celou dobu, až na malou chvíli kdy ukázal Hawke na Qunariho. Se díval skrze hledí přímo do očí onoho vojáka. Ten se jen otočil a udělal pár kroků k dalšímu vojákovi. Natočil se pohledem na šlechtice který jen kývnul. Voják Denerimu:“ Žijí jen pokud stále dýchají. V Pevnosti Drakon se naučí co to jsou muka.“ Když se otočí prudce švihne mečem proti Hawkeovi. Ten ale rychle reaguje a v tom se do Hawke pustila celí šesti členný doprovod šlechtice. Ten co bičuje Qunariho stojí stále na svém místě a hlídá vězně i Šlechtice. |
| |
| Denerim Když jsem řekl své slova sklopil jsem ruku dolu a vyčkával vojákovi či šlechticovu reakci. Stále nikdo nic nedělal. Když v tom se ten voják co na mě promluvil, otočil a došel k jednomu z dalších. Bedlivě jsem očima sledoval co se stane. Všiml jsem si jak šlechtic kývnul hlavou a jeden z vojáků začal z útokem. Rychle se otočil a máchnul mečem. Čekal jsem že něco takového udělá a proto jsem byl připraven. Krok stranou který mi umožnil uhnutí jeho ráně on nečekal. Jeho meč dopadl prudce na zem a on ztrácel balanc. Dupnul jsem pravou nohou na plochou stranu jeho čepele, čímž jsem ho připravil o zbraň. Svým mohutným obouručním mečem jsem mu podsekl nohy tak, aby už neměl možnost vstát. Další z jeho vojáků co se na mě rozběhl dostal rádu plochou stranou mého meče rovnou na břicho kde je jejich lehká zbroj nejslabší. Ohnul se a další rána směřovala na záda. Pravou rukou dostal silnou ránu do zad loktem přímo mezi lopatky. To ho přimělo aby se znovu narovnal. V tom jsem uhnul ráně štítem od dalšího z vojáků. Jeho štít nedopadl na mou hlavu ale na hlavu jeho kolegy. Ten upadl těžce na zem. Když se znovu ohnal štítem upustil jsem meč a štít jsem mu chytl oběma rukama. Chvilka přetlačování neuškodí. Párkrát jsem prudce škubl štítem a ten párkrát narazil na vojákovu hlavu. Sesypal se na zem jako domeček z karet a další co neohrabaně běžel mim směrem dostal štítem silnou ránu přes hubu. Hlavou cuknul do leva a další rána byla na druhou stranu. Se štítem který jsem držel stále před sebou oběma rukama jsem do jeho hrudníku prudce kopnul abych ho donutil si lehnout na zem. Další dva co se na mě rozběhli byli houževnatější. Prudce jsem hodil štítem a ten se zastavil o nohy jednoho z nich. Se saltem se svalil na zem a dopadl tvrdě na záda. Ten co stál na nohou začal útočit mečem. Uhnul jsem jednomu výpadu, hned na to druhému a dalšímu. Když se snažil o další, už jsem neváhal. Podařilo se mi chytit jeho výpad a z překroucením jeho ruky jsem ho připravil o zbraň. Jak jsem držel jeho ruku tak jsem sní prudce škubnul a bylo slyšet už jen křupnutí. Jeho zlomená ruka mu plandala u pasu a on z bolestí padl na kolena. Došel jsem k tomu co se válel pod štítem na zemi a dupnul jsem mu na hruď. Sebral jsem ze země svůj meč a vrátil ho do pouzdra na zádech. Došel jsem pár kroků před šlechtice a s klidným hlasem pronesl. “ Být vámi, pozbýval bych raněné a odešel. Dokud ještě můžete po svých.“ Na to jsem se natočil na ty co se váleli na zemi za mnou a můj pohled se navrátil na šlechtice. “ A tenhle Qunari… ten půjde semnou. Tak ho pusťte… prosím.“ Po těchto slovech jsem stále stál kus před šlechticem a oči mi sjeli na muže co ještě před chvílí bičoval Qunariho. Vyčkával jsem jak se zachovají a i přes to jsem byl stále ve střehu. |
| |
| Gotryx nepřežil.Mohl bych říct,že je mi ho líto,ale život je takovej.Pohřbili jsme ho a vyrazili do Denrimu. Po cestě jsme procházeli Lotheringem.Při vstupu do něj jsem se zakabonil. Bylo to zničené,naprosto.Neubránil jsem to tady,já těm obráncům velele a nepomohlo to.Všihnu s iednoho těla,které je mi povědomé.Dojdu k němu a převrátím ho.I přes spálení poznám Robina. Pokynul jsem ostatním,ať jdou dál. Pak jsem prohledal vesnici a našel ještě Rowanino tělo.Odnesl jsem je na kraj vesnice,kde jsem je pohřbil pod hromadou kamení. Do stromu jsem pak vyryl nápis.Zde leží Robin a Rowan.Zemřeli ve jménu Šedých strážců.Budiž jim země lehká. Ztratil jsem tím asi dvě hodiny.Pak jsem se smutnými myšlenkami opustil Lothering a vydal se do Denerimu sám.V denrimu tu bandu vážně nepřehlédnu. |
| |
| Konečně zase na zemi Když se konečně dostanu ze spárů Hel, sedím již na koni na cestě do Denerimu. Ta staré herka, na které jsem jel, byla snad ještě starší než já a taky jako já, nebyla moc ráda, že veze právě mě. Ale, jelikož se mne bála, tak nebylo moc těžké jí udržet v pochodu. Celou cestu jsem byl poměrně zticha a stále jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší u Hel zůstat. Pro všechny. Určitě jsem přítěží pro tento svět, ale stále bych měl vyplnit přání svého otce. Nedopusť aby podobná katastrofa stihla i zem jinou než je ta naše. , znějí mi ty slova v hlavě jako kostelní varhany. Stále cítím, jak mne setkání z Hel oslabilo a chytím se za hlavu, a potom si uvědomím, co to vlastně dělám za absurdní věc. Mě nemůže bolet hlava. To nejde., řeknu si a v duchu se zasměji. Když procházíme kolem Lotrigenu, nebo jak se ta vesnice jmenovala, přemýšlím nad emocemi, které museli procházet hlavami těch lidí, kteří skončili jako potrava zplozencům. Bolest, hrůza, strach a utrpení se smutkem, to určitě. Ale zeje toho tu i víc. Popoženu koně, abych už nemusel přemýšlet nad těmi maličkostmi, protože se mi zdá, že nemám energii ani na to. Pak si vzpomenu na svoje zásoby a okamžitě vytáhnu jednu lahvičku, která se ve vteřině vyprázdní a já se zase cítím jako předtím. |
| |
| Denerim Když se Howkeovi podařilo zneškodnit šest mužů, a to bez jakých koly problémů. Došel až ke šlechtici a k poslednímu z vojáků který hlídá vězně. Tomu upadl bič z ruky na zem a jen nechápavě zírá na Howke. Šlechtic se podíval na svou stráž a vyslechl si co mu cizinec řekl. Šlechtic se podíval na vojáka který ještě stál a poté znovu na cizince a promluvil. Šlechtic z Denerimu:“ Pro… propusťte vězně. A po… pom… pomozte ostatním.“ Koktavě ze sebe dostane pár slov a všichni kdo stojí kolem si mohli všimnout jak se pod samotným šlechticem utvořila nažloutlá kaluž. Když propustili vězně (Aresath) tak ten co zůstával jako poslední na nohou. Dostal od Qunariho loktem do obličeje. Poté společně ze šlechticem sesbírali zraněné a zmlácené vojáky a odbelhali se směrem do Pevnosti Drakon. Cesta do Denerimu Cestujete už pár hodin a jeden z chodců (Edrait) našel kratší cestu. Když jste se vydali po cestě čili zkratce. Ušetřili jste si nejméně půl dne cesty. Dojeli jste na hranici Denerimu na druhý den ráno. Nespali jste ani jste neodpočívali. Když už koně nemohli tak jste je vedli za uzdu a šli vedle nich. Když jste se ukázali v Denerimu procházeli jste bránou a míjeli jste četu Loghainovích vojáků. Všichni si to směřovali do Pevnosti Drakon kde se shromaždovali armády z celého Fereldenu. Howe, Loghain i další jejich stoupenci přispívali jak jen mohli. Na místo Krále chtěl usednout samotný Loghain. Ten proti šedým strážcům a jejich společníkům zosnuje spiknutí. Howe pro Loghaina najak nájemné vrahy. Antivanské vrány, které se mají o zachránce a jedinou naději Fereldenu postarat. Arisran a jeho cesta Arisran poté, co pohřbil své staré známe se oddělil od skupiny a směřoval stále ve své cestě do Denerimu. Když v tom narazil na jednoho známého Erummeldona. Ten na něho čekal aby mu dělal společnost. Společně se pak vydali do Denerimu. |
| |
 | Denerim Když se Howkeovi podařilo zneškodnit šlechticovi muže bez jakých koly problémů. Došel až ke šlechtici a k poslednímu z vojáků který mě hlídal. Tomu upadl bič z ruky na zem a jen nechápavě zírá na Howke. Šlechtic se podíval na strážného vedle mě a pak znovu na Howke. Vyslechl si co mu řekl a poté znovu na vojáka který ještě stál. Ten pronesl pár slov o tom aby mě propustil. Když jsem měl dole řetězy, jen jsem se rozmáchnul a můj loket ochutnala vojákova čelist. Zvedl jsem ze země své zbraně a meč jsem zasunul do pochvy na zádech, sekyru hned do poutka které bylo přiděláno na pochvě. A když jsem si všiml louže na zemi jen jsem se zasmál. Ne každém se při pohledu na mě nepochčije. Ha ha ha…. Tak jdem. Dostal jsem žízeň. A děkuju ti příteli. Znovu tvým dlužníkem. Ten dluh asi nesplatím. Hehe. Jak jsem to dořekl tak se stráž i ze šlechticem ztráceli mezi davem a směřovali pryč. Oděn v kožené rudé zbroji z pod které jdou vidět rudé znaky tetování na mé kůži a bílé dlouhé vlasy sahající mi až do půlky zad. Rohy které mám jsou plně vzrostlé a silné stejně tak jako má dospělí Qunari. Na první pohled nahánějící strach. Ale v hlouby duše jsem jako beránek. |
| |
| Denerim Poté co se Šlechtic rozhodl správně. Jen jsem se pousmál, a sledoval jsem jak Qunari mlátí dozorce. Poté co dostal z pět své zbraně. Zandal je tam kam patří a my jsme se mohli vydat dál. Když řekl pár slov tak mu ihned odpovím. “ Nemáš vůbec za co příteli. Tohle si nebude nikdo dovolovat. Teď se zajdeme támhle do hostince napít a počkáme do večera. Pak uvidíme co dál.“ Řeknu z cela klidným hlasem a vydám se k hostinci. Projdeme kolem zahalené dívky (Lethys). Podle její postavy to jde vidět i skrze kápi. Prošli jsme kolem a mé oči jí přejeli pohledem. Ehm… nechal bych se ukecat Problesklo mi v myšlenkách a jen se mi na tváři objevil malí úsměv. Když jsme došli do hostince všichni co byli venku jsou už tady a možná i někdo na víc. Když jsme usedli u jednoho stolu. Jen jsem mávl na jedno z děvčat které zde roznáší pití. Po chvilce nám donesla korbely z pivem a my jsme mohli začít pít. |
| |
| Denerim – Aby jste se neztráceli a psali Po dlouhé cestě jste dorazili do Denerimu. Konečně jste si mohli po dlouhé cestě dostatečně odpočinout. Vše co vás teď zajímá, není Bratr Gevity ale hostinec kde by jste po dlouhé cestě mohli složit své unavené kosti. Dojeli jste do města a jeli rovnou do stájí. Ustájili jste své koně a poté co jste se přes dlouhou obchodní čtvrť dostali až do hostince. Když jste vlezl dovnitř mohli jste si všimnou po pravé straně Qunariho a jeho společníka. Oren, Elimiël, Edrait a Megnit usedli v čele stolu a vy ostatní jste se posadili kolem. Swen začal se svou oblíbenou činností a začal objednávat své oblíbené piti. Runu si všiml v levém salónku několika mužů se zbraněmi a se znakem Arla Howe. Röwan a Cathrin si sedli trochu mimo od ostatních aby mohli probrat své vlastní záležitosti. Lethys a Jerry Blafl přišli do hostince taky a jelikož se znají posadili se ke stejnému stolu. Howe-ovi muži jen sledují nově příchozí a náznakem konfliktu vás stále provokují pohledy a nesmyslným šeptáním mezi sebou. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR