Dračí slzy
hrálo se Jindy
od: 27. ledna 2009 12:27 do: 01. listopadu 2009 21:47
Dobrodružství vedl(a) Nikleri
| |
 | Začátek konce Země Dragaeran byla kdysi svobodná a nespoutaná divočina, kde měli hlavní slovo draci, divoké lesy, řeky a příroda. Žila zde spousta národů, od elfů, přes trpaslíky až po šotky a dryády. Ale to vše se změnilo s příchodem jedné rasy. Rasy, která si kladla nárok na všechno bohatství, které v Dragaeranu bylo. Všechny národy byly nuceny se skrývat, lidská sídla se stále rozšiřovala a začala zabírat většinu území Dragaeranu. Nikomu se to nelíbilo, ale lidí bylo příliš mnoho, aby se dali zvládnout. Jediní, kteří se proti tomu zkoušeli postavit, byli draci. Krásní a nebezpeční tvorové s dávných časů, avšak ani oni neměli uspět. Lidé se svou troufalostí a svými podivnými kouzly začali draky zabíjet nebo je donutili Dragaeran opustit. Draci postupně vymizeli. Ostatní rasy se do toho nechtěli příliš angažovat, potíž nastala v tom, že jakmile začali draci mizet, začala Země chřadnout. Lesy začali mizet a nahrazovali je lidská města. Trpaslíci byli nuceni opustit své síně, protože lidé zatoužili po jejich pokladech. Nakonec se rozhodly rasy zakročit, převážně se toho ujali elfové, kteří využívali své moudrosti k tomu, aby našli lék pro tuto zraněnou a umírající Zemi. |
| |
| Shromáždění vyvolených Do chrámu Artelion Vás všechny přivedlo to, že Dragaeran, Váš domov, pomalu, ale jistě upadal. Vaše milované lesy se rozpadali v prach a vy jste nevěděli, co s tím udělat. V chrámu se sešli mocní Starší elfové, kteří žili v Dragaeranu po celá staletí a spousta představitelů elfů různých ras, občas se tam objevil i nějaký ten trpaslík, šotek, dryáda, ale těch bylo jen velice málo. Všichni zde se cítili nesví, protože nevěděli přesně, co starší elfové řeknou. Všichni byli usazeni kolem jednoho stolu tak, aby všichni na sebe navzájem viděli. Povstal jeden Starší elf, na tváři nebylo téměř znát, že patří mezi Starší, ale bylo dobře možné, že je mu již víc jak deset tisíc let. Jeho tichý melodický hlas pronikl tichem a stavba chrámu způsobila, že zněl jeho hlas hlasitě a výrazně. Nikdo nemohl přeslechnout slova, jež Starší pronášel. ,, Mnozí z Vás jste sem přišli, abyste zjistili, co můžete učinit proto, aby nebyl Dragaeran ničen lidmi," Někteří začali souhlasně pokyvovat hlavami, tak se Starší elf odmlčel a pokračoval, až bylo naprosté ticho. ,, Všichni víme, že Země začala upadat poté, co začali mizet draci. A právě to bude úkol všech, kteří se přihlásí. Podle legend a hvězd stále někde žije nebo žijí draci, tady v Dragaeranu, ale skrývají se a vašim úkolem bude draka najít, ochránit ho a přivést ho zpět k nám, kde ho budeme žádat o pomoc v boji proti lidem!" Šum a tichá slova s otázkami projeli celým chrámem. ,, Hlásí se k tomuto úkolu někdo dobrovolně?" |
| |
 | shromáždění Jako další příjdu i já na shromáždění a vyslechnu slova staršího. Má svatou pravdu Draci mohou pomoci. Zamylsím se při jeho mluvě.Když se všichni rozešvitoří nic neříkám až padne ona otázka od staršího.Chvíli zauvažuji a pak vstanu. Já Ormalin z řad Lesních elfů se hlásím dobrovolně. Řeknu pevným rozhodnutým hlasem. No to bude zajímavá cesta doufám že budeme mít solidní skupinu a né partu volů. ODdám si a čekám kdo se k mě přidá.A také co na to řekne Stařešina. |
| |
 | Shormáždění v chrámu Artelion Sedím u obrovského kulatého stolu vedle svého otce, jednoho ze starších našeho lidu. Podoba mezi námi je téměř absolutní, oba máme tmavé vlasy, ostré rysy obličeje, šedé, pronikavé oči. Oba nasloucháme jednomu z nejstarších elfů Dragaeranu, když mluví o úpadku celého světa a ničivé moci a nadvládě lidí. Když zazní slova o úkolu najít dosud žijící draky a ochránit je před zbraněmi lidí, odvrátím hlavu od stařešiny a podívám se na otce. Ten mi pohled opětuje a lehce přikývne. Vstanu, podobně jako někteří další. |
| |
 | zvednu se ze svého místa a pronesu zplna hrdla. Když výme co je příčinou, nemoci, tak proč se snažíme léčit příznaky, místo nemoci samé. Schovávat se nejde do nekonečna, jak reagují lidé na každý náš ústupek. Nevíte tak já vám to řeknu. Postou v před na místo které jsme opustily. To chcete do nekonečna ustupovat nebo spolehát na pomoc, někoho, kdo už není. Jsme snad bezbrané ovce, které čekají na porážku já říkám. Ne! Nejsme. Ženaše země začala upadat, když zmizeli draci, ano protože oni drželi lidi v odstupu. Já říkám zakročme proti jejich rozpínavosti, vždyť i oni, když nějaké jejich sousedství se moc rozpíná proti němu bojují a to jsou pouze lidé. vím, že bychom měli být moudřejší než ostatní, ale jsou věci které vyřeší jedna rána mečem nebo šípem spíš než dvou denní debata. zůstávám stát a vzdorně se dívám na staršího elfa. |
| |
| Shromáždění Podívám se na elfa který chce bojovat.A nadechnu se jelikož je vidět že k tomu chci něco dodat. Že draci již nejsou?!Pokud jsi to myslíš jsi hlupák draci existují ale musíme je najít. řeknu tvrdě a pokračuji. A bojovat s lidmi?Dobře víš že tuhle bitvu by jsme nemohli vyhrát lidé jsou jednotnější než my!Když zaútočíme budeme roztříštěne trpaslíci,elfi driády a všichni ostatní než by jsme se spojili v jednotu zničili by nás!Draci jsou mocní a ti co přežívají musejí být zachráněni s nimi po boku dokážeme lidi porazit a obrátit síly ale jinak ne!Pokud ale nechceš se vydat na cestu zvládneme to i bez tebe pamatuj si na jednotlivci nezáleží!V množství je síla!A v tom když táhnou všichni za jedno! Ukončím svůj proslov a čekám další reakce. |
| |
| Pohlédnu na elfku co se začala hádat, Vlastně jsem, čekal my budou odporovat, jen jsem myslel, že to bude starší, ale to nic nemení. Pohlédnu na elfku úkosem. Dobře tak existují, už jednou se chovali, jak je přesvěčíš aby šli do války, která není ani jejich. Tak té válce, ano je možné, že bychom nedokázali vyhrát přímé bitvy. Ne bez pomoci ostatních ras, ale je víc způspbů ak stánout hada skůže, než, že se s nimi utkáme v otevřené bitvě. Pak se usměji když pronese poslední větu. V tom s tebou naprosto souhlasím, v jednotě je síla a opravdu na jednotlivci nezáleží. Tak my teda vysvětli jak může drak nebo dva zvrátit průběh války. Ani drak neporazí celé lidské vojsko sám. Navíc se lidé jednotní pouze jeví, mají mezi sebou spoustu potyček a za normálních okolností bojují častěji mezi sebou, než z ostatními rasami. Mávnu rukou abych zastavil námitku. Ovšem, e když proti nim vytáhnem a budem to všude rozkřikovat, že se spojí, ale my nemáme prostě sílu, abychom, na lidský země udeřili přímo bez podpory, dryad a trpaslíků. Lidé by nás prostě přečíslili. Přesto jsou způsoby jak spomalit jejich postup a nebo ho zastavit. |
| |
| shromáždění Nevíme kolik draků se skrývá a draci jsou mocná moudrá kouzelná stvoření!Lidé se jich odjakživa báli.A pomohou nám je to i jejich boj pokud nepomohou zajinikne vše a i draci také!A oni to pochopi tomu věřím. Řkenu a zhluboka se nadechnu. Vyzývám všechny tady přítomné!Pokud chcete bojovat proti lidem přímo běžte ale apeluji na ty kteří věří že potřebujeme draky aby šli se mnou najít alespon jednoho z nich aby nám pomohli! Řeknu a dodám. Takže kdo z vás mi půjde pomoci klidně půjdu i sama když budu muset!Takže jde někdo se mnou?! Zeptám s epřímo. |
| |
| Zavrtím hlavou, Drahá paní, možná ti nedochází jeden malý fakt. A to že jsme začali situaci řešit až dlouhou dobu po té co vznikla, draci jsou dlouhověcí stejně jako my, nebudou mít tendenci nad problémem spíše hloubat a dohadovat se jak to děláme teď i my. Nehledně na to, že chceš dát hlasovat, protože ti dochází argumenty. |
| |
 | chrám Postávm stejně ,jako mnoho jiných ve stínu nemám příliš v lásce ani den ani dení světlo . Naslouchám hádce s úsměvem ." tady válečník má pravdu ! Známe tajmství přírody , známe jedy i léky . Co nám zabranání otrávit vodu na lidmi okupovaném a zničeném území ?" jdu ke stolu k ostatním . "Vždyť i příroda chřadne a umírá pod lidskou nadvládou ! Lidé jsou poverčivá a poměrně hloupá stvoření . Zasejme mezi ně svár . Zabme jejich čaroděje a vůdce. Jejich jednota jestli , kdy nějaká byla se rozpadne , jako dřevo provrtané červotoči . bez čarodějů můžeme zaútočit na jejioch pověrčivost a strach z neznáma ." promlouvám zapáleně k schromáždění . Pak až nastane chvíle , kdy ledská společnost bude stát na pokraji zhroucení a anarchie příjde chvíle na naši odplatu a mi si vezmeme zpět to , co nám náleží . Mezi draky se zajisté najdou jedinci , kteří na staré křivdy nezapoměli a připojí se k naší válce . ukočuji mírně smířlivě svůj projev . |
| |
 | Schomáždění? Spíš homada keců Sedím opřen o zeď mezi několika svými druhy. Většina elfů se nás straní a my nemáme potřebu dolejzat. Samota vede k samostatnosti. Přihlížím vystoupení lesní elfky a horského válečníka. Koulím nad tím očima. Postavte kolem nich Karangarskou arénu a vyvolají takové démony, že tu budou zápasit do soudného dne... Můžeme je otrávit, můžeme je zabít, můžeme je uhranout, můžeme jejich krví zálévat zem, ale stomy nám z toho neporostou. Množí se jako králíci, pořád jich bude dost... Jenže, pokud tohle elf udělat, čím se pak lišit od člověk?... , nechám znít má slova a mezitím se namahavě zvednu ze země, z toho kouta, kam nás posadili, abychom nepřekáželi... Smutná věc, že tohle říkat divoký muset. Přejdu ke středu místnosti a ukážu na horského elfa: Co ty válečník myslet, že stát se, až zabít všechna lidi? Myslet, že svět lepší? Myslet, že ty lepší? Ne. Ty pak horší než člověk... Starší dát nám úkol všem. Najít draky třeba být. Já nechápat, proč dál mluvit. ... Já už nechtít poslouchat zbytečná řeč, jít ven. Počkat než stín dotkne moje hůl, pak vyrazit s tím, kdo se přidat. Otočím se zpátky ke svým druhům. Spíše tuším než vidím tvář srásčitého elfa, který přišel s námi. Vytuším jeho pokývnutí a rozhlédnu se po ostatních. Ale jen krátce. Schyluje se tu k další debatě a mě se už nechce mluvit. Musel sem teď použít tolik slov, co za celý předchozí týden dohromady, možná i déle. S těžkými pohledy v zádech opustím poradní místnost. Vyjdu ven na ochoz. Jsem rád, že zase mohu cítit vítr ve vlasech. Hledím do dáli, hledím a čekám, kdo přijde. Hledím do dáli a v duchu vzývám draky, aby zjevili směr, kterým je třeba jít. |
| |
 | Shromáždění Jsem opřený o zeď a kapuci mám staženou hluboko do tváře, aby nebyl vidět můj temný původ. Poslouchám nezaujatě rozpravu přítomných a spíš nezasahuji, teprve, až když promluví divoký elf, tak se odrazím ode zdi a přistoupím k nim. ,,Otravy nemají smysl. Mají léčitele, kteří znají naše jedy. Tady divokej má pravdu. Nesmíme vyhubit lidi. Lidé stejně jako my, patří do tohoto světa a my nemáme právo je vyhladit. Ano, můžeme je zotročit, jakot ot dělá můj lid, ale pak nás nenáviděli ještě víc. Proto musíme zlomit jejich odhodlání. Nevím sice jak, ale možná o něčem budou vědět draci. Ti jsou nejstarší a nejmoudřejší ze starých ras." Pronesu, kápi stále hluboko v obličeji. |
| |
| shromáždění Souhlasím se zástupci divokých a temmných elfů.Zabít nebo zotročit lidi by neblo moudré musíme jim ukázat že máme sílu jim odolat pak nás možná nechajíbýt ale my nyní musíme najít draky a otálet nemá žádný smysl.Diskutovat zatímco lidé možná už také začali hledaat draky ale aby je vyhubili a nám nedali možnost je najít.Tohle nehodlám ryskovat proto už nebudu nadále čekat jak řekl tendivoký elf, musíme vyrazit co nejdříve takže ti kdož budou chtít podte. Řeknu s klidem a pak s eotočím na Starší a pokloním se.Nakonec se otočím úplně a vyjdu ven kde uvidím toho divokého elfa. Tvá slova byla moudrá.Jak se jmenuješ já jsem Ormalin. Řeknu s klidem a jemným úsměvem na tváři. |
| |
| Morvaj Hleděl jsi do dáli, když se ti v hlavě ozval hlas. Nečekal jsi, že by tě někdo vyslyšel, natož tak rychle. Skoro sis nevšiml Ormalin, která k tobě přistoupila a ptala se tě na jméno. Krechtový les, to je odpověď na tvou otázku! Bylo to jako šumění ve větru, ale slyšel jsi to jenom ty. Ve stejnou chvíli, kdy tě to překvapilo a odpověď se jako zázrakem zjevila, cítil jsi cizí přítomnost, všechno najednou bylo pryč jako by to byl jen sen. Prazvláštní, přesto reálný sen. Slunce postoupilo a nezvratně se přiblížilo tvé holi. Zbývala sotva hodina na to, aby se k tobě ještě někdo připojil. Zdálo se ti to zvláštní, před chvíli to bylo jistě déle, ale jak se mohl čas tak posunout, aniž bys o tom věděl? Ormalin vedle tebe se tvářila zmateně a stále se tě ptala, jestli jsi v pořádku. Ona nic neslyšela. |
| |
| Ostatní, co jsou ještě v chrámu Starší Vás sledoval, jak jste každý řekl svůj názor, ale nic neříkal. promluvil, až když svá slova pronesl elf s kápi hluboko staženou do tváře. ,, Myslím, že většina pochopila, že prvotní úkol je nalézt draky a přivést ho sem k nám! Zbytek věcí budeme řešit až potom, proto Vás žádám, vyrazte, co nejdříve. Čas utíká a naděje na záchranu draků klesají, nevíme, kdo všechno je chce ještě vyhubit nebo získat na svou stranu. Proto Vás vyzívám k opatrnosti a moudrosti, která je Vám vlastní, mnoho zdaru!" S tím se k Vám otočil zády a s ostatními Staršími vyrazil do zadní části chrámu. Nechal tedy rozhodnutí, kdo půjde, pouze na Vás. Vyšli jste z chrámu a někdo z Vás se zeptal, kam zamíříte, když v tom promluvil divoký elf: ,, Musíme jihovýchodně ke Krechtovému lesu!" |
| |
| Na terase před chrámem Zvláštní, takhle duchové obvykle nemluví. Co je to za hlas a co dělá v mojí hlavě? Draci. Zmateně pohlédnu na Ormalin, která se mě na něco ptala. Zašilhám na ní očima. Už skoro čas pokývám svou holí. Morvaj myslet, musíme tam, jít. Draci tak chtít., ukážu sěrem k jihovýchodu. Zvednu ze země svůj vak a přehodím ho přes rameno a bez ohledu na to, jestli mě někdo následuje nemo ne, pustím se dolů po schodech a pak rovnou přes záhony zvoleným směrem, nedbaje pěšin. |
| |
| před chrámem Kouknu na Morvaje a odpovím. Dobrá souhlasím půjdeme snad máš pravdu a dali tiz namení kudy jít. Řeknu a kývnu. Neívm kolik nás pude ale neboj ikdyby jsme šli sami bduu ti krýt záda. Usměju se a čekám až někdo příjde. Tak jdete někdo ještě nebo ne věčně čekat nemůžem! Křiknu do stanu a dodám. Je skoro až k neuvěření že ty Morvaji z řad divokých elfů máš víc rozumu než někteří ti vznešení. Pousměju se a stojím vedle něj skroo jako strážce a čekám zdali za námi ještě někdo příjde. |
| |
| Cestou přes zahradu Kráčím si hezky přes záhony, zatímco se mi Ormalin snaží stačit po pěšinách. Hezké slyšet to... ale aby ty nebyla jednou zklamaná, zazubím se na ni. |
| |
| cesta Hej Morvaji počkej na mě! Řeknu když odchází a ryhcle ho následuji.Když ho dojdu jen se pousměju a odpovím. Neboj můj úkol je najít a zajistit pomoc draků.Je to nebezpečné a mohu při tom přijít o život uvědomuji si všechna rizika ale i přes to jdu.Je to má povinost. Řeknu a poslední větu řeknu celkem tišeji a pak dál ladně scházím dolů. No jak to vypadá půjdeme asi sami co? Zazubím se tentokrát já. |
| |
| Cesta volá S nezaujatým výrazem na tváři poslouchám malou slovní šarvátku několika svých druhů. Nemám absolutně zájem se jim do toho motat, tohle ať si vyřídí sami. Já udělám, oč žádají starší. Když odchází divoký, lehce se ukloním otci a odejdu za ním. V antě chrámu vezmu své zbraně (úzký, lehce zahnutý meč a dlouhou dýku) a ostatní vybavení, které jsem si neodvážil (stejně jako moji soukmenovci) vzít do chrámu. Venku se pak mlčky opřu o kamenné zábradlí podlíž divokého a ruce založím na prsou. Když pak ven dorazí ta lesní elfka, která promlouvala ke shromáždění jen se trochu usměju. Po chvíli rozhovoru s Morvajem začne vykřikovat jestli jde i někdo další. To je na mě trochu moc. Morvaj vyrazí ze schodů a přes záhony. Pokrčím rameny, hodím vak přes rameno a vydám se za ním (po pěšinách mezi zarostlými záhony) poměrně svižným krokem někoho, kdo chodí víc než mluví. |
| |
| chrám Zaujatě vyslechnu protesty divokého a temného elfa , jen nad jejich slovy přikyvuji . " Toto byl jen základ plánu . Nemusíte jej hned zahazovat do koše , protože nevidíte potenciál ." odpovídám klidně čekal jsem protesty a nennaštvali mne . Nad Ormalininými protesty se jen směji "Máš protesty , proti mně i horskému elfovy , přesto s tvých slov jasně vyplívá , že boj bude nutný ! Zkus se přenést přes svou víru ve draky , vždyť i oni byli ve válce s lidmi poraženi a to bojovola celá rasa pokut vím . K nám se připojí jen pár draků a to v nejlepším případě ." Nad rozhodnutím rady jen skloním hlavu a mlčím , když ostatní opuštějí chrám . Podívám se na horského elfa a vydám se za ostatními . v předsálí chrámu vyzvednu své věci a klidně jdu za ostatními. |
| |
| Po prohlášení divokého a temného elfa se zamračím a zavrtím hlavou. Zvláštní jak vy povznesení, nad nás prosté válečníky chápete věci. Já řeknu odkázat do patřičných mezi a vzít si zpět svou půdu a vy hned mluvíte o genocidě. Jinak věc k zamyšlení co se stane, až získáme na svou stranu draky, nevrdím, že se lidé na nějaký čas nestáhmou a souhlasím tady s kolegou, že je to jen odložení problému. Pak promluví rada starších a já se začnu mračit ještě víc, ale neřeknu nic víc. Pak najednou vybuchnu. Skvělé většina půjde hledat draky, zatm co lidé budou nerušeně postupovat dál, myslíte, že je zastaví protesty nebo prohlášení, že tato zem je naše. Ne a já se jim nedivím, proč nazívat zemi kde se nacházíme svou, když o ní nemáme odvahu nebo nechcem bojovat. Já v klidu neodejdu, ikdybych měl jít sám, tak se někdo lidem postavit musí. Než ,jestli vůbec, najdou ty draky. Je tu někdo kdo má dost odvahy jít se mnou? Přejíždím přítomné pohledem, konkrétně se můj pohled zavrtává do starších. |
| |
 | Cesta Prostě nepůjdeš ! Ozve se hlas mého ,,otce" z pokoje. Odvedl mě z tama do tohodle místa kde musím žít. Ty mi nebudeš říkat co mám dělat ! zařvu a ,,otec" nasadí uražený výraz. Já tě chránil !!!! Já tě Vychhoval !!! otočím se k němu se zasmušilou tváří a tiše řeknu. Jsem bojovnice a jdu. řeknu a zalesknou se mi oči červeně. Zmizím. Oběvím se u ostatních. nejspíše udiveným elfům řeknu. Jmenuji se skulblaka a jsem dalším členem vaší skupiny. Promiňte mé zdržení, ale měla jsem nějaké ,, vyřizování " řeknu a vydám se s nimi jako by se nic nestalo. |
| |
| cesta Tiše mlčky kráčím vedle Morvaje a je vidět že cestu si užívám. No alepson že s náma nějde ten valečník. Pomylsím si spokojeně a jsem ráda když vidím že se k nám přidávají další elfové ale stále mlčím. Sna dmoc brzi nezjistí kdo jsem. Pomyslím za chůze ale stále nic neříkám a jdu ladným krokem vedle Morvaje. |
| |
| Cesta Ušklíbnu se, když rada vyřkne své rozhodnutí. Ještě si zkontroluji, že mám své scimitary na svém místě a luk s toulcem na zádech. Daerryl, xal l'elamshinae d'phraktos mrigg dos pholor dosst menvis. Tak to říkal Khassus. Ech jo, kde je jemu asi konec? Jeden z mála temnejch, kteří vylezli na povrch. Povzdychnu si a vyslechnu si slova horského elfa. ,,Omlouvám se ti, jestli jsem tě urazil, ale všichni válečníci, které jsem potkal byly nemyslící stroje na zabíjení. A ti by určitě o genocidě uvažovali. Je vidět, že ty takový nejsi, což je dobře. Přijmi tedy moji omluvu." Skřížím si ruce na hrudi a jemně se ukloním. Poté si stáhnu kápi a ta odhalí moji ebonitově černou tvář a dlouhé bílé vlasy. Bližší pohled objeví několik jizev a fialové oči, atypycké u temných elfů. ,,Jmenuji se Daerryl Everhate." |
| |
| Venku Naše rozrůstající se skupinka starobylou branou opustí chrám. Cesta pokračuje dál jižním směrem, ale tudy mi nechceme. Vyškrábu se proto na veliký kámen, co stojí opodál a rozhlédnu se. Zavětřím ve vzduchu jako vlk. Morvaj myslet, že tudy, řeknu a ukážu do lesa mimo cestu. Nachází se tam mělčí strž a opodál i nějaké menší skalisko. Nečekám na souhlas ostatních a vydám se tudy. |
| |
| Cesta do neznáma? Mnozí z Vás následovali divokého elfa s podezření a možná i pochybnostmi. Jak může vědět, že jdete dobře? Můžete mu věřit? Postupně Vám všem začalo docházet, kam míříte a to vědomí se Vám vůbec nelíbilo. Slyšeli jste o Krechtovém lese, příliš mnoho zkazek. Co když je něco z toho pravda? Zvládnete to, co je tam? V tom lese? Všichni jste nebojácní, ale cesta do neznáma Vás znervózňuje. 3li jste dlouho a brzy se začalo stmívat, byli jste asi v polovině cesty ke Krechtovému lesu. Urazili jste pořádný kus cesty a konečně nastal čas odpočinku. Potíž byla v tom, že se nebylo kam ukrýt, tohle byla holá pláň, bez stromů, jen s nízkou trávou. S tím vyvstalo mnoho otázek. Rozdělat si oheň nebo být raději skryti ve tmě? Co když se tam objeví lidé a jako byste je svými myšlenkami přilákali, zahlédli jste v dáli menší skupinku vojáků na koni. Byli hodně daleko od svých sídel, takže byl jediný možný důvod, proč tu byli. Také hledali draky. Byla šance, že si Vás nevšimnou, ale můžete je jen tak nechat jít, když víte nebo tušíte, po čem prahnou? |
| |
| Haik Jak se zdálo, tak nikoho tvá nabídka nezaujala natolik, aby se s tebou vydali. Všichni šli ven a následovali divokého elfa. Teď bylo rozhodnutí na tobě, vydáš se za ostatníma nebo podnikneš sólovou akci? |
| |
 | Probudím se plný bolesti. Necítím tvář, tak mne bolí. Následky strašných zranění a dokonce mučení jsou vidět. Chybí mi zbroj a meč. Ale jsou vidět... Na plošince pode mnou... Poslední krutý vtip před smrtí... Začnu přemýšlet: Nějací šílenci... Chytli mne, bylo jich mnoho. Sestřelili mne z oblohy, svázali a začali na mne divné pokusy. Potom mne začali mučit. Ale proč? Draci tu snad nežijí? Nic jsem neudělal... Vždyť v tomto světě nejsem ani rok... Protáhnu se a zjistím, že nemohu mluvit. Mám naseknutou tvář. Léčení je dílem okamžiku, ale mluvit stejně nemůžu... Takže pauza. Sakra! Podívám se slepýma očima kolem sebe. Nevidím, přišel jsem o zrak nedávno, nejsem schopný si ho sám vyléčit, ale vnímám jinak, než ostatní. Cítím magii, životní sílu a všechny typy energie. Zjišťuji, že visím na skále, asi 30 m nad zemí. Jsem připoután za zápěstí a za kotníky. Adamanitem. Má magie mne dřív nebo později osvobodí, ale jsem smířený, že nějakou dobu budu koukat na stěnu, třeba pár týdnů... Nechávám okolo sebe proudit výboje magie, které zahánějí mrchožrouty a podobné otravné stvůry. Dřív nebo později mě někdo najde a sundá... Uvolním se a upadnu do kómatu. Uteč, A´Sheggare... Pomož jim To je poslední, co zareaguji před spánkem... |
| |
| Jezdci Musel jsem potlačit úšklebek na tváři, když se za mnou všichni vydali skrtz ten nejhustší porost. Oni jdou fakt za mnou. Nemyslím si, že cesta, kterou jsem vybral by jakémukoli lefovi dělala větší problémy. Naopak, třeba taková Ormalin vypadala doslova ve svém živlu. Jakmile jsme se prodrali trním a zlezli nejednu překážu (a já se dostatečně napásl na borůvkách a malinách, byť ještě trochu nezralých), vyrazili jsme v otevřenějším porostu poklusem střídaným s rychlou chůzí vždy po sto krocích. Nikdo nemusel říkat, že teď poběžíme a teď ne. Jsme elfové a takle jsme prostě zvyklí, bez ohledu na to, jakého jsme každý druhu. Díky tomu jsme brzo opustili les a vyběhli na travnaté pláně vedoucí k našemu cíli. Už se chýlilo k večeru a my za sebou měli bez mála půl cesty ke Krechtovému lesu. Solidní výkon, i na elfy. Mnozí z nás vypadali i trochu unaveně. Já byl rozhodně. Už dlouho jsem si takhle nezaběhal a předvádění se v lese a skákání ze stromu na strom a přes padlé kmeny si vybralo zbytečnou zásobu mých sil. Zečli jste se tedy rozhlížet po nějakém příhodném místě, kde bezpečně přečkat noc. jenže pak jsme zahlédli ty jezdce. Byli zatím docela daleko, určitě nás neviděli. byli to bez pochyby lidé a ti mají smysly mizerné a nevšimnou si ničeho, dokud je to nepraští do nosu. Okamžitě skočím k zemi. Prostě sebou plácnu do trávy, jen mírně vystrčím hlavu, abych viděl, co se bude dít. |
| |
| Smutně se rozhlédnu po odcházejcích elfech a jdu do chráme a dožaduji se rozmluvi se staršími |
| |
| Haik V chrámu se netvářili moc nadšeně, že bys měl mluvit se staršími, ale nakonec tě k nim pustili. Když tě spatřili, tak povstal od stolu nejvyšší Starší, který Vám zadal úkol najít a chránit draky: ,, Copak tě trápí?" zeptal se tě mile, šlo vidět, že ho opravdu zajímá, co máš na srdci. |
| |
| Zdá se mi...o lidech, kteří jsou a nejsou zlí... Taky o elfech a jiných národech. Elfové... Sám jsem elf, ale to proto, že má skutečná podoba byla ztracena i s velkou částí mé moci při konci dimenze A´Prime, ze které pocházím. Elf byla rychlá volba, ve které asi zůstanu navždy, nepočítá-li mou schopnost přeměny... Elfy jsem měl rád pro jejich lásku k přírodě. Proto jsem je vybral... Probouzím se. Vím, že se nedostanu pryč hned, ale... Ale i kapky vody ohladí kámen. Je načase, aby taková kapka otevřela má pouta. Zkusím se přeměnit, ale dostávám silnou ránu. Takže ty pouta mi znemožňují i většinu schopností... Úžasné... Co všechno nevymyslí... Použiju něco, co ani není schopnost, jako dar, který dostává můj národ hned po narození. Změní to část těla v eterální na pár sekund. Ale ten také nefunguje. Zařvu vzteky: "A´Prime, proklínám to tu ve tvém jménu, Ash kith A´Prime, te postaari!" Trhám svými řetězy, a pak se mi podaří udělat jisté gesto. Zvednu ukazovák na pravé ruce, švihnu jím šikmo nad sebe, rozevřu dlaň, která je ozářena magií. Pak udeřím do skály za sebou. Ozve se zvuk, jako by se drolil kámen. Pak ten zvuk zmizí. Beznadějně se pověsím na ruce. Zjistím, že se mi skutečně malinko uvolnil řetěz na pravé ruce! Nakloním se, protáhnu a visíc na nohou, s jednou rukou vzhůru, druhou šátrám pod sebou, snažím se dosáhnout na svůj meč. Nedosáhnu na něj. Zakleju:"O Mer" Znovu upadnu do beznadějného spánku... |
| |
| VE SNU Usměju se, protože vím, že se mi ústa brzy zahojí. Do té doby budu mluvit a řvát telepaticky. Regenerace za spánku je velmi působivá, ale velmi vyčerpávající. Až se probudím, budu unavený a bude mne bolet tělo jako by hořelo. Pár následujících hodin pro mne bude peklo... Pak si znova schrupnu... |
| |
| Skloním krátce hlavu na znamení úcty, pak proluvím vyrovnaným hlasem. Nebudu hodnotit zda jsou rozkazi rady zprávné, ale s lidmi se musí něco dělat komažitě, minimálně je třeba poslat posly ostatním národům. Ale uznávám, že včele s draky budem silnější, i přesto trvám,na tom, že bychom měli vyrazit proti lidem co možná nejdříve. Ty prohlášení Divokého a Temného elfa vyvrací sama vůdkyně té družiny. Já bojoval s lidmi i za ně a věř zkušenostem vojáka, oni necouvnou před strašákem draků, dřív nebo později udeří znovu a tentokrás větší silou a zbraněmi. |
| |
| Haik Starší se na tebe podíval očima, které dávali znát moudrost. ,, Tvé obavy jsou zbytečné, bojovníku. Nemysli si, že jsme již nepodnikli kroky. Zatímco skupina hledá draky, tak mi ostatní dáváme vědět všem zbývajícím národům, co žijí v Dragaeranu a žádáme je o pomoc proti lidem. Rozhodně víme, že čas je proti nám, ale musíme vědět, že budeme mít dostatečně velkou armádu, abychom je mohli porazit!" řekne a potom se podívá na své druhy. ,, Jsi jistě dobrý válečník a já chápu, že se ti příčí jen tak nečinně něco hledat, ale žádám tě, pomůžeš nám nyní víc, když půjdeš hledat draky nebo nám můžeš pomoci se sháněním armády. Přesněji potřebujeme přemluvit trpaslíky, kteří se skrývají v horách, aby se k nám přidali, bude záležet pouze na tobě, co si zvolíš za cestu!" |
| |
| Kývnu a zamračeně pohlédnu na staršího v pohledu není žádná zloba, jen smutek. Ano, starší, pojedu za trpaslíky, ve výpravě za draky bych jen vyvolával zváry. Vím, že to nebylo snadné rozhodnutí, já nemám moc co krom svého života stratit, ale většina elfů, ano. Mám tedy povolení vyrazit mezi lidi až zkončí má mise u trpaslíků, nemusíš se bát, otevřenou válku jménem elfského národa nepovedu. |
| |
| Haik Starší se na tebe překvapeně podíval. ,, Ty chceš skutečně bojovat sám? Jak si to představuješ? Nejde o tom, jestli tam půjdeš pod záminkou otevřené války ve jménu elfů, ale o tom, co tam chceš dělat? Prosím pověz mi o tom, co máš v plánu, nerad bych byl nemile překvapen, až se něco doslechnu!" vybídne tě a pohodlněji se usadí ve své židli. Potom ukáže na židli, která je ti nejblíže: ,, Posaď se a začni!" |
| |
| Sednu si a pak se zamračenou tváří promluvím. Už jsem řekl, bojoval jsem v mnoha bitvách, proti lidem i s lidmi a znám spoustu, žoldáků, jako jsem byl já sám. ti za pení půjdou proti své rase a nebude to porvé. Nikdo se nebu pozastavovat proč a zač bojují, dokud budou dostávat plat. Navíc hodlám oslabyt posádky kolem hranice, jak se mě neptej ještě to jistě nevím ani bys to asi nechtěl vědět. Až příjde čas přidám se se svými lidmi k vašemu tažení do té doby budu bojovat sám, když budu muset. |
| |
| Haik Starší si tě pořádně vyslechl, potom se tiše na něčem domlouval se svými druhy a když se na tebe podíval, tak mu kolem rtů pohrával lehký úsměv. ,, Dobrá tedy, Haiku! Běž dělat, co uznáš za nutné a potřebné, k trpaslíkům nemusíš, pošleme tam někoho jiného. Jsem rád, že jsi na správné straně," kývne na tebe a tím tě propustí. |
| |
| skupina- jezdci Následuji tiše Morvaje cesta je dlouhá a umorná ale nedělá mi to mco problémy až k večeru dojdeme k těm nebezpečným lesům. Nebojím se nebude to tak strašné. Pomyslím si ale pak zahlédnu také ty jezdce vidím reakci Morvaje ale já si pouze přikleknu a šeptnu. Je jich jen pár musíme se jim postavit nesmíme je nechat jen tak ujet počkejte tady! Šeptnu jim a než stihnou něco odpovědět tiše se vylížím druhým směrem.Trošku chci změnit pozici abych neprozradila ostatní.Když ivídm jezdce z jiného místa vytáhnu svou hůlku a namířím jí směrem k jezdcům. Belorix sonorium senbilium osatnos! Řeknu tiše a z mé hůlky vyjde malá záře zeleného světla přičemž se hůlkou dotknu země a ta zabliká. Tak ted by se měli u nich vynořit kořeny a zastavit je. Pomyslím si jelikož jsem použila kouzlo které by mělo vyvolat hrubé kořeny omotávající svou kořist.Jen s eujistím že kouzlo probíhá a pak se tiše vrátím k ostatním. Skusilajsem je zastavit kouzlem uvidíme co to s nimi udělá. Pošeptám. |
| |
| skupina - jezdci Následuji divokého a lesní, když se před námi objeví jezdci. Zalehnu k zemi a pozoruji je. Co tady dělaj? Hledaj draky? Pravděpodobně. Tak co uděláme? Pár šípů do hlavy? Hned myšlenku zavrhnu a dál sleduji dění. Najednou se lesní pohne a vytaáhne hůlku. Vzduchem se začne nést podivný odér magie. Ahh, magie. Tuhle vůni poznám kdekoliv. ,,Teď jenom doufám, že si nás nevšimnou." Pronesu potichu a sundám ze zad luk a založím šíp. Proč tu nejsou stromy? Moh bych vyletět nahoru a oni by nevěděli, odkud úder přišel. |
| |
| S trhnutím se probudím. Zapoměl jsem na jednu věc. Vždy s sebou nosím pár věciček... Natáhnu se na řetězech, šáhnu rukou do boty a vytáhnu z podrážky malý kousek kovu. Ten zahnu a zastrčím do pout. Chvilku s ním hýbu a pak jsem volný! Konečně! Osvobodím se a seskočím na plošinku pod sebou, kde seberu své věci. Navléknu se do zbroje a připnu si meč. Pak sešplhám dolů ze skály a vyrazím. Projdu lesíkem a pokračuju v cestě. O NĚCO POZDĚJI, LES Již nějakou dobu jdu, když tu uvidím jakýsi výboj magie. Uměle vyvolaný. Zmizím ve stínech kamenů a pomalu se blížím směrem k zdroji magie a všimnu si několika lidí. Ti to ale asi nebudou... Pozorně si prohlédnu okolí a postřeehnu pár nezřetelných postav. Zmizím za kamenem a pozoruji scénu před sebou. Pak se usměju. Asi vím, o co jde. Elfové tady nejspíš válčí s lidmi. Myslím si, že Elfové zvítěí, doufám v to. A kdyby něco, můžu jim pomoct. Zaplním si sevřenou pěst magií, takže je teď černá jako noc. Zdvihnu ruku a mrštím kouli temnoty na lidi. Myslím, že toto kouzlo umí používat i temní elfové, aneb drowové. Pár jsem jich potkal. Někteří byli dobří a výborní společníci. Jiní hmm, nevyhovoval mi jejich způsob chování se... Pak se opět zadívám na scénu, připraven vyběhnout jakýmkoliv směrem. Elfům to kouzlo moc vadit nebude, mají výborné smysly. Ale lidi... To jsou pěkní chudáčci... Usměji se sám pro sebe. |
| |
| Tiše vytáhnu meč a pomalu začnu postupovat k lidem, přičemž se skrývám za kameny. Druhou rukou se očaruji, což mi naplní nohy a ruce obrovskou energií. Po boji budu pěkně unavený, ale bude to stát za to. Tiše vyběhnu na lidi a začnu si hrát na zabijáka. útočím z různých strana rychle, hlavně také tiše. |
| |
| Rozpačitě přešlápnu a je vydět, že svádím těžký vnitřní boj, pak promluvím. Starší, potřeboval bych váček zlata do začátku, abych měl za co koupit, žoldnéře, nebude ho třeba mnoho, ale nějaké budu potřebovat. |
| |
| Lidé, tohle si zasloužili? Odvážná akce ze strany Ormalin by Vám zajistila volnou cestu, mohli jste tam lidi nechat a tím je hodně zdržet, jenže potom se to nějak zamotalo. Z lesa kus od Vás vyšlehne kouzlo, které kolem lidí rozprostře tmu a nejen kolem nich. Vy však vidíte moc dobře, jak se z lesa rozběhne elf, který začne hotová jatka. Na svázané a oslepené lidi padá jedna rána mečem za druhou. Jak se k tomu zachováte, je jen na Vás, ale tohle si vážně zasloužili? |
| |
| Haik Starší, který už byl na odchodu se otočil a hodil ti Dva váčky se zlatými mincemi. Potom už tě nadobro opustili. Teď to bylo jen na tobě. Na tobě záleželo, jak se ti povede a kolik spojenců získáš. |
| |
| lidé Vše sleduji mé kouzlo se vydaří.Konečně můžeme dál ale nějaký muž použije kouzlo tmy a všechny ačne zabíjet tedy lidi. Kdo to sakra je! Pomylsím si a vstanu s hůlkou v ruce. Belorix sonorium senbilium osatnos! Znovu vyslovím kouzelnou formuli a zopakuji proces ale tentokrát jej použiji na noho elfa. Nevážíš si život a jiných a plteš se do čeho nemáš?!Chci vysvětlení! ˇřiknu naštvaně a dál mířím projistotu na něj hůlkou a čekám jak se zachová. Všechny pobít tak kruté nehorázné co kdyby jsme tak dopadli my! Zamyslím se naštvaně a koukám na něj s přísným výrazem. |
| |
| lidé Sotva z lesa vyběhne elf a sešle temnotu, ihned mi hlavou probleskne myšlenka. Drow! Tady? To není možné. Hodím si luk opět na záda a vytáhnu scimitary. Současně povolám schponost nás temných a soustředím se na temnotu. ,,OLOTH" zavčím a kolem hlavy elfa se vytvoří koule temnoty. ,,Tak a teď bychom rádi slyšeli, proč jsi na ty lidi zaútočil. Jsi snad ochránce tohoto lesa?" |
| |
| Co? Náhle vidím svět zase normálně. Co se to děje? Bože, ta jatka. A já je začal sám? Už zase... Šílené... Pak mě začne COSI nutit dát se znovu do boje. Udělám krok kupředu. Ne. Neudělám to.. Zešílel jsem? Vidím ty mrtvé. Ano už vím. Vzhlédnu n někoho, kdo promluvil. Zle se ušklíbnu, pak se ale úsměv změní v grimasu hrúzy. Tyto dva výrazy se chvíli střídají... Tohle se mi už jednou stalo. Když jsem HO potkal. Nenávidím HO a ON nenávidí mě. Ale, o tom, že nenávidím lidi jsem do teď nevěděl. Úžasné. Zase problémy, ty kreténe. Kdo jsem? Proč to dělám? Co byste řekli, kdybych odpověděl, že sám nevím? Nadčšení by jste nebyli. Ale dobře. Meč zarazím do země a opřu se o něj. Hlava mi třeští... Ne. Nedovolím mu, aby to zkusil znova. Už se nenechám ovládnout... Pocházím s dimenzie A´Prime. Jsem Dračí Elf, jak by jste řekli vy-A´Draggen. V této dimenzi žily normálně rúzné národy. Žili jsme v míru, dokud nepřišel ON. ON přivedl divnou rasu i k nám. Ta nás naučila nenávisti a boji. Naše dimenze se pokroutila a z nás se staly stvůry. Vidíte sami... Takhle sme se chovali pořád. Ale ON navíc rušil rovnováhu a naše dimenze explodovala. Naneštěstí jsem tou dobou byl pryč, a místo toho, abych zemřel se svými jsem přežil. I když občas z toho nejsem zrovna nadšen... Svého života si již nevážím. Putuji mezi dimenzemi a snažím se odčinit své hříchy. Ale někdy napáchám další. Pomožte mi, dejte mi radu a půjdu s vámi, pokud to budete chtít... Jinak... Je to na vás. Pak upřu významný pohled na drowa. |
| |
| Zdvihnu ruku a švihnu v spirále okolo. Kořeny okolo mne se začnou zabarvovat do černa. Pak, zeslabeny mne nechají být. Unaveně si sednu na zem a složím hlavu do dlaní. Myslím, že jedině tady drow chápe, jaké to je být příslušníkem kruté rasy. Nenávist mám vepsanou od dětství v hlavě. Vzdoruji proti ní. Chci! Pomožte mi a já můžu pomoct vám. Nenávidím lidi, protože to ONI byli tou rasou. Tou, která zkazila náš život. Ale možná jsem schopný nenávist potlačit. Stoupnu si a meč nechám zaražený v zemi. Pak vykročím k elfům, kteří si mě zhnuseně prohlížejí a stoupnu si před ně. Je to na vás. Nemusíte mi věřit. Já řekl, co jsem mohl. Děkuji, že jste mne vyslechli. |
| |
| Určitě si myslí, že jsem kretén. A nejsem snad? A ten dojemný výklad... Stejně, nejlíp by bylo, kdybych zůstal v A´Prime... Asi nikdo z nich neumí číst myšlenky. To je dobře. Nemám rád, když se mi někdo hrabe v hlavě. |
| |
| neznámý Onen muž je dál zarostlý mými kořeny a já se otočím na ostatní a řeknu. Nemůže jít s námi nemůžeme mu věřit viděli jste do udělal.Co kdyby ho něco popadlo a zabil nás?!Ne nemůže s námi mohu ho tu uspat a než se vzbudím budeme daleko pryč. Navrhnu a podívám se na ostatní. Snad v tomhle budou s emnou osuhlasit. Po té se podívám na onoho muže a mířím dál na něj hůlkou. |
| |
| Vraždění Cesta lesem ubíhá rychle. Divký dokáže držet úctyhodné tempo, i když sáče ze stromu na strom jak veverka. Přesun poli je pak ještě příjemnější, zvláště když při oněch sto krocích běhu cítím lehký vánek na tváři. Když přijde šero, ostatní zastaví a vypadají, že by se rádi utábořili. Radši bych pokračoval, ale zbylí elfové vypadají také trochu vyčerpaně a ani já nejsem úplně svěží. Lidí si všimnu teprve když na ně Morvaj a Ormalin, každý po svém, zareagují. Také se přikrčím vedle temného a pozoruji bandu lidí v dálce. Prsty ruky, kterou se zlehka dotýkám země, mi proběhne mravenčení. Magie? Pro hvězdy proč? Takové plýtvání! Mohli jsem jít ještě kousek. Ti lidé by si nás ani nevšimli! Téměř hned jsou slyšet překvapené hlasy mužů omotávaných kořeny. A najednou je kolem nich tma. Tma, která je doslova vidět v okolním šeru. A pak z lesa vyběhne elf a započne masakr. Co to má, u všech pekel, znamenat?! problesklo mi hlavou, když jsem se rozbíhal přes širokou pláň. Poblíž tábořiště lidí jsem vytasil meč. Ale to už nebyl nikdo živý, kromě elfa. Jen s pootevřenými ústy koukám na tu spoušť kolem. |
| |
| Místo zkázy Vydám se za Ormalin a ostatními k podivnému elfovi. Přidřepnu opodál a s hlavou nahnutou natranu ho pozoruji. Ano, opravdu vypadá jako elf... ale už není elfem. Jeho mocné ruce třímající smrtonosnou čepel jsou už příliš často kaleny krví lidí. On už teď je horší než člověk. Bude zabíjet. Promluvím nejprve k Ormalin a svým druhům: On velká síla, duchové se ho bát. Nebezpečné, my vzít ho s námi, Morvaj s Ormalin elfka souhlasit. On moc přitahovat pozornost. Sama země a stromy se ho bát. Tráva ulýbat od něj, jakoby on vát vítr. Mě nelíbit. Krev jsem vídal často, pohled na ni mi nevadí. I takto zohavená tla už jsem viděl. Toho jsou Karangarské arény plné, ale nikdo tam neumírá jen tak a bez důvodu. Na to je zivot přiliš cenný. Pak promluvím k tomu elfovi ne-elfovi: Ty říkat, že přijít od pryč... daleko od pryč. Pak tohle nebýt lidé, kteří tobě ublížit. Ty zabít je zbytečně... Navíc ty říkala, že tvoje svět už nebýt. potom nebýt ani člověk, co ty našvnaná na něj. Nesmět ty bít lidi jen tak, pak oni být elfy protože mstít. Ty teď zabít elf! |
| |
| Výjdu ven a mrknu se jsetli tam někdo čeká, když nikdo osedlám koně a vyjedu. Jedu zemí, hledám zhromaždiště nebo tábor nějakej s vých známích žoldnéřů. |
| |
| lidé ,,Ano, vím, jaké je to být příslušníkem kruté rasy a chápu tě. Také jsem míval sklony vraždit vše kolem sebe, ale již jsem to překonal. Dám ti proto radu. Nevyhledávej samotu, neboť ta tu krutost jen prohloubí. Vyléčit tě dokáží jen přátelé. Proto navrhuji, aby šel s námi. Myslím, že když bude mít kolem sebe někoho, komu může věřit zklidní se." Jako jsem se zklidnil já. Bože, to byly časy. Přeji si, abych už nikdy nebyl sám. Snad to pochopí. ,,My také nemáme lidi moc v lásce, ale nevraždíme je na potkání, jen se držíme co nejdál. Zde taky ničí tento svět. Bojím se, že se s tímto světem stane to, co s tvým, pokud s tím někdo něco neudělá." A ten někdo jsme zase my, že jo. Pravím a zasunu scimitary do pochev. |
| |
| Lidé Příliš nedbám na to, co povídají a dělají moji společníci. Projdu mezi několika křovisky, která jsou rozeseta po pláni. Najdu některé nemocné stromky, požádám je o odpuštění a pak s pomocí meče odseknu. Z útlých kmínků začnu připravovat malou hranici, tak malou, jak jen to dovolí počet mrtvých mužů. Ty pak začnu na hraničku tahat. Některé dám alespoň provizorně dohromady (přiložím k tělu useklou ruku atp.), do rukou dám mrtvým jejich zbraně. Pokud se ke mě někdo přidá nebudu se bránit. Když jsou těla připravena, stoupnu si vedle hranice a začnu tiše odzpívávat tajemnou píseň. Je vidět tetelení horkého vzduchu před mými ústy. Vlna tepla se rozšíří po celém okolí, když lehce zvýším hlas. Píseň dostává nové tempo, v očích mrtvol se podivně zableskne. Pak zničehonic těla vzplanou jasným plamenem. Brzy hoří jejich oblečení a nekovové součásti výzbroje, dřevo pod nimi vzplálo také. Plameny se mi lesknou v očích. Stojím nad mrtvými a stále zpívám, teď už opět tiše a pomalu jeden elfí žalozpěv, který se zpívá v mé domovině při pohřbech. Zůstanu nad těly stát dokud je čarovný očistný oheň úplně nestráví. |
| |
| Čarovný oheň Poslouchám, co praví temný a v mých očích bleskne poznání. Možná jsem se v soudu toho cizince ukvapil, možná má jeho přítomnost zde nějaký vyšší význam, možná spolu souvisí zničení jeho světa a to, kam se řítí ten náš... a možná už stárnu a vidím znamení, kde nejsou. To je příliš mnoho možná najednou, je na čase vyndat kosti. Zalovím rukou ve svém vaku a po chvylce mumlání a přehrabování se v něm, kdy občas i něco vypadne, tu a tam pařátek, tu a tam nějaká jedovatá bylinka, vytáhnu z vítězoslavným výrazem malý váček, jehož obsah si vysypu do dlaně. Plivnu na něj, zachřestím a vrhnu. V hlubokém předklonu pak hledám pomalované kůstky v trávě. "Rozcestí"... to mi opravdu hodně pomohlo, zašklebím se, ale pak si všimnu, že jedna k kostí zůstala ve váčku a řihodím ji i ostatním. Teď je to "horská stezka," Poškrábu se na hlavě a začnu v trávě lovit kůstky. Rozcestí na horské stezce. Když se vydáš po jedné z cest, nemusí být návratu... Mé úvahy přeruší podivná podívaná, která se odehrává kolem ohně, který připravil hvězdný. My divocí většinou mrtvé nepálíme, protože to naštve duchy země. Sice to potěší duchy ohně, ale když těla nespálíme, nebudou naštvaní ani jedni... Ale tady. Musí používat nějakou magii, protože tady se to duchy jen hemží. Čáry je vždy přitahují. Propolezu kousek blíž a sednu si do trávy. Sleduju, co se bude dít. Tohle mě naprosto fascinuje. |
| |
| Smutně pozoruji celou scénu. Pak zdvihnu ruku a do země, kde jsem se propadl do transu zarazím malé semínko. Pak se u něj posadím a pozoruji, jak vyrůstá malý stříbrný keřík. Vydrží pár dní, vydá semena větru a pak uhyne. Pohlédnu na elfy, kteř jsou mnou jasně zhnuseni. Ano, já si sám sebe taky hnusím, ale cožpak oni nebojovali? Nechápu sám sebe, i když vím, že za tím stojí ON. A´Morrte, můj nepřítel. Nenáviděl jsem ho, ale vím co udělat. Již k němu nic necítím. Vím, kdo je a vím, co mám udělat. Mám ho zabít a pokud možno po tom zmizet někam, kde nikdo nežije. Ale takových světů moc není. Pohlénu na kořeny, které "třímají" mé nohy. Pak vykročím vpřed. Kouzlo, které jsem použil je oslabilo a já jsem volný. Sednu si na zem, vytáhnu pět barevných koulí a usednu do zvláštního sedu. A koule, stříbrná, černá, modrá, červená a bílá okolo mne začnou létat a tvořit nepravidelně různé vzorce. Takto medituji. Přemýšlím nad vyřčenými a nevyřčenými slovami mých rádoby soukmenovců. Mají pravdu. Musím si dávat pozor, abych nepropadl šílenství. Jinak mne zastaví jen smrt. Nechám koule, které okolo mne létaly bouřlivě jako mé myšlenky a zanechávaly za sebou stopu, aby se zpomalily, stejně, jako se zpomalily mé myšlenky. Sundám si šátek. Mé stříbrné oči zazáří do tmy. Pohlédnu vzhůru k ostatním. Vidím je v různých odstínech od tmavě červené hněvu až po modrobílou pochopení. Také je tam trocha černého strachu... Bojí se mne? Chápu je. Kdybych chtěl, asi by mě nezadržely jejich kořeny, ale zůstanu v kleku a koncentruji se opět na koule, které začnou svůj barevný tanec... Je mi to líto. Nesmím tomu nikdy propadnout. Pronesu směrem k vysokému elfovi, který zpívá pohřební zpěv. Pak pohlédnu na drowa a řeknu:Díky za pochopení... |
| |
| Lidé Zarazím se, když Nac Nachal začne skládat lidi na hranici. Dojdu k mrtvým a začnu je také tahat. Když je hranice hotova, Nac začne zpívat, až se mi z toho zježí vlasy v zátylku. Měsíční magie? Magie zpěvu, tak tenhle obor jsem nikdy nezvládl. Mlčky čekám, až Nac těla zapálí. Když začne zpívat žalospěv, tak se pokusím vzpomenou na slova písně drowů.
Když oba dozpíváme, ještě mlčky hledím do ohně. Poté na mne polodrak promluví a poděkuje. ,,Neplýtvej díky. Jen dobře vím, jaké je to být takový, jaký chtít nechci. Jo, jmenuji se Daerryl Everhate.“ |
| |
| Kdesi za hranicemi Krechtového lesa Srdce ti tlouklo jako splašené. Hledala jsi možnost úniku, ale ta se neobjevovala. Nechtěla jsi je zabít, pouze jsi je chtěla odvést od tvé rodiny a přátel. Utíkala jsi proto do Krechtového lesa, kde se neodvážil každý. Potíž byla v tom, že tihle to nevzdávali. Možná jsi doufala, že je les zničí. Dech se ti zkracoval, ale obavami o tvé blízké. Když jsi začala utíkat, abys lidi odlákala i s jejich čaroději, tak jsi viděla spoustu krve, ale netušila jsi, komu patří. Ve chvíli, kdy jsi vkročila na půdu prokletého lesa, tak jakoby se kolem tebe rozprostřelo podivné, hrobové ticho. To ticho, jakoby se tě snažilo udusit. Začala se ti točit hlava. Ticho prořízl zvuk běžících nohou. Rozběhla ses hlouběji do lesa, ale oni ti byli stále v patách. Najednou ses zastavila, rozhodnutá je zastavit. Doběhli tě, udýchaní, se zbraněmi a čarodějem po boku. ,, Co chcete?" vydala jsi ze sebe tiše, ale v duchu ses hlasitě napomenula: No tak Tanan, vzpamatuj se! Jsi přeci drak, tak se jich neboj, zabij je, zabij je všechny! Vojáci se nehezky usmáli a pak řekli, že tvou smrt a smrt všech tvých druhů, potom čaroděj zvedl ruku do výše a ty jsi spatřila hlavu tvého milovaného bratra. |
| |
 | Kdesi za hranicí Krechtového lesa, v něm, žal Byla jsem se svým bratrem a několika dalšími draky u Aureolských vodopádu. Měli jsme na sobě podobu elfů a užívali si chvíle odpočinku u vody. Jenže idylka se změnila v peklo. Vzlétla jsem do vzduchu, abych se podívala po něčem k snědku, a když jsem se vrátila, má rodina a přátelé bojovali proti lidem a čaroději. Bratr na mě křičel, ať uteču, ale jsem chtěla pomoct, snažila jsem se je odlákat a povedlo se mi to, aspoň jsem si to myslela. Vzala jsem na sebe podobu elfky a utíkala do lesa v naději, že mi to pomůže. Cítila jsem své srdce divoce bít a svůj dech se zkracovat. Nakonec jsem se rozhodla zastavit se a postavit se jim. Byla jsem u nějaké rokle, když jsem se zastavila a otočila na ně. Chtěla jsem vědět, co po nás chtěli a když mi ukázali hlavu mého mrtvého bratra, tak jsem se neudržela. Vzala jsem na sebe zase podobu podobu nádherně smaragdově zbarvené dračice a zaútočila jsem s hrozným poloefským a polodračím řevem, který se rozlehl celým lesem a vzduch ho nesel, ještě dál. Zabíjela jsem, ale musela jsem se i bránit. Čaroděj mi dal pořádně zabrat, než se mi podařilo ho zabít. Nakonec jsem se zhroutila na dno rokle v podobě elfky. Krvácela jsem z množství malých ran. Ale to nic nebylo, byla jsem zraněná převážně na duši. Nakonec jsem ztratila vědomí. |
| |
| Konec pohřbu, cesta pokračuje Z tichého rozpoložení, kdy jste každý myslel na něco jiného Vás vyrušil řev, který se nesl vzduchem. Zněl napůl jako dračí a to Vás zaujalo. |
| |
| něco Z věho toho co se přihodilo mne vytrhne až řev připomínající dračí. Drak tady?! Pomyslím si rychle a rozhlédnu se.Okamžitě zkordinuji z jakého směru to zhruba přišlo. Slyšeli jste to taky musíme jít! Křiknu a v tuhle chvíli se ve mě něco hne a je mi jedno kdo jde a kdo ne. S hůkou v ruce vyběhnu směrem odkud zhrubapřicházel onen řev. Musím ho najít.Je to drak tím jsem si jistá. Myslím si za zběsilého běhu kamsi. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick Veron (městský elf) pro Vyvolal bych jen zbytečné hádky . Bude por všechny lepší připojit se k bitvě horského elfa . On sám smíšlí , jako žoldák a jeho přístu se blýží více k mému . Než doufat v záchranu někým dávným . Dnes je třeba mečů a šípů více než diplomatů . přemýšlím skryt ve stínu jednoho ze sloupů . Zahalen do dlouhého pláště barvy nejtemnější noci , který nosím , jako oznak svého postavení a rasy . Venku počkám na Haika . Když s po notné chvíli výjde z chrámu odloupnu se do stínu ." Zdravím tě horský elfe. Zdá se naše cesty jdou stejný směrem , co takhle jít část cesty spolu . Ani jeden z nás nečeká , že jej někdo třetí zachrání s maléru ve , kterém jsme ." odmlčím se , abych horskému dal čas na odpověď a pak pokračuji " Nabízím ti svůj meč a dýky . Chystám se vydat do soukromé bitvy s lidskými šlechtici , ale tvůj plán je dobrý a může uspět . Proto nabízím ti ruku ." na táhnu k haikovy ruku , překvapivě bez rukavice . |
| |
| Vycítím také obří magickou sílu. Mlčky se rozhlédnu a vyběhnu směrem, který mi naznačují mé magické oči. Jsem velmi zdatný, navíc mi mé instinkty říkají, kudy výhodně běžet, a tak rychle předbíhám všechny ostatní. Dobíhám rychle do rokle, kde leží poraněná elfka. No, dračice v elfí podobě, jak mi prozradily mé oči. Prohlédnu rychle zranění a vidím okolo její hlavy magii emocí. Nechala své emoce vypouštět do vzduchu, takže se asi nechala pořádně rozvášnit. Cítím, že je poraněná i na těle i na duši. Začnu s léčícími kouzly, pak šáhnu do měšce u pasu a vytáhnu stříbrný lístek, který jsem utrhl ze stříbrného kěříku. Pronesu nad ním pár slov a jej zalije barevná záře. Pak jej položím na hlavu zraněné a pozoruji, jak malá světlka obíhají okolo jejího těl. Vzhlédnu a vidím, že ostatní už jsou tady. Potřebuje klid a schopného léčitele, což já nejsem. Pomohl jsem s povrchovými ranami, ale někdo poškodil i její duši. Cítím to. Asi mág. Je tu někdo schopen dodat lepší pomoc? Po projevu si připnu meč k pasu a popojdu kousek dál. Sednu si a začnu meditovat Při svých meditacích se koncentruji na okolí, abych zjistil, zdali není někdo jiný poblíž. Silně při tom vnímám sílu hvězd, které jsou v tomto světě skutečně mocné... |
| |
| cesta Kývnu Skulblace a řeknu za rychlého běhu. Nepouštěj se k nepříteli moc blízko kryj toho kdo potřebuje naší pomoc postarám s ekouzly o zbytek! Křiknu za běhu na ní a pomyslím si. Jestli je to drak musím ho zachránit. Zamylsím se a běžím dál.Probíhám lesem a vyhýbám s eobratně větvím a nestabilním místům.Chci se co nejdřív dostat k tomu místu. Když nás doběhne i ten nový vyběhneme na mítinu a tam uvidíme elfku. Tohle nehraje. Pomyslím si a doběhnu před ní.Schovám hůlku když vidím že nikdo nepřežil a dojdu rychle k dívce.Kleknu k ní a pohlédnu na ní. Můžu jí dokonale uzdravit ale city uzdravíme až nabyde vědomí. řeknu a dám nad ní ruku a řeknu. Heil atarus. Řeknu klidně a zelezá zíře vystoupí z mé ruky a začne rychle léčit dívku. |
| |
| Po pohřbu Tihle elfové jsou fakt zvláštní. Napřed se chtějí utábořit, pak zlikvidují skupinku lidí a teď se ještě jdou před spánkem proběhnout do lesa? Asi jsem moc dlouho putoval. pomyslím si a po tváři mi přebehne slabý úsměv. Rozběhnu se za ostatními. Běh po zbytku pláně, která nás ještě dělila od lesa byl poměrně snadný i za tmy, která již panovala. Až na pár záludných děr a prohnilých pařezů po osamocených stromech to byla téměř rovina. Běh nočním lesem byl mnohem náročnější. Do cesty se pletly kořeny a různé houštiny občas běh téměř zasavily. Ačkoli si obvykle v lese neomylně vybírám nejschůdnější cesty (a to i za hluboké noci), v běhu jsem s tím měl chvílemi obtíže a nestačil jsem rychlému tempu Ormalin a toho podivného elfa, ani tempu válečnice z pouště. Do úzké rokle jsem však nedoběhl o moc později než oni. Viděl jsem další dílo zkázy. Mnoho mrtvých lidí. "Při slunci a měsíci, tohle je opravdu rušná noc!" povzdechnu si při tom pohledu. Můj zrak ale upoutá elfka ležící uprostřed bojiště a kterou právě nějakými kouzly ošetřuje ten z A'Prime. Zahlédnu její obličej. Zamrkám a pak si promnu oči. Podle následujícího pohledu s nimi nic špatně není. "Tanan?!" vydechnu polohlasně a vrhnu se k elfce. |
| |
| Spíše vycítím než zaslechnu slova, která jsou slyšet v rokli. Pohlédnu na elfa, kterého jsem si zařadil mezi hvězdné elfy a řeknu: "Ty jí znáš? Jestli ano, navaž s ní kontakt. Zkus to. Je to důležité, aby se vůbec probrala." |
| |
| V rokli "Já... Znám... Ale co.. Co dělá tady?!" klečím zmateně vedle Tanan a bezu její hlavu do dlaní. Skloním se k ní a do ucha jí polohlasem šeptám: "Slyšíš mě, Tanan? To jsem já Nac. Nac od Tichých Kamenů. Jsme tu abysme ti pomohli. Uzdravíme tě." Při posledních slovech s nadějí v očích vzhlédnu k Ormalin, která právě používá svou kouzelnou moc. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| Neboj se. Jak vidím, máme tady značně schopného léčitele, řekl bych, že druida. Pomůžeme jí. Chceš s ní navázat telepatický kontakt? |
| |
| elfka Má ruka září a léčí několik minut. Když konečně zhasně řeknu. Měla by být... Nedořeknu zatočí s emi totiž hlava.Vyčerpala jsem hodně energie kouzla na léčení jsou složitá a tak mne berou mrákoty a já upadnu z pokleku na zem. A sakra ta měla zranění. Myslím si když ležím na zemi a zbírám síly na to se zvednout. |
| |
| Natáhnu ruku k unavenému léčiteli a zvednu jej na nohy. Podám mu malou černou lahvičku a řeknu: "Napij se. Posílí tě a má dobrou chuť..." |
| |
| Probuzení v novém pekle Všude byla z počátku tma a já myslela, že jsem zemřela také, že se setkám se svým bratrem a ostatními svého druhu. Jenže z mého tmavého světa mě začalo něco táhnout, nejdřív to bylo podivné světlo a pak tak podivně známý hlas, že mě to až bolelo. Ztratila jsem i jeho? Nemohla jsem tomu uvěřit, pak jsem prudce otevřela ledově modře zbarvené oči a spatřila ho nad sebou. Držel mou hlavu a mé dlouhé smetanově zbarvené vlasy byly kolem rozprostřeny. ,, Nacu?" zašeptala jsem zmateně. V jednu chvíli jsem si neuvědomovala, kde se nacházím a co se stalo se mnou a mou rodinou, když v tom se realita vrátila s tvrdostí chladné žuly, která mi chtěla rozdrtit srdce. Do očí mi vstoupily slzy a počali mi stékat na tváře. ,, Můj bratr, mí přátelé!" zavzlykám a schoulím se do klubíčka. Roztřese mě zima. |
| |
 | Cesta z neznáma do neznáma-setkání s neznámími Projíždím lesem o kterém kolují podivné zvěsti. Mordre necítíš něco ? Zeptám se myšlnkovým proudem obrovského bílého vlka pode mnou. Cítím elfy a něco s obrovskou magií v sobě. dostane se mi odpověď. Zvednu svou hlavu a zadívám se do dáli. Můj luk se zaleskne v kousku světla co sem proniká. Jedna bytost je zraněná. dozvím se další informaci od vlka. Je to vážné. Ihnd zní má další otázka. Tohle nespravíš. To je zraněníí na duši. dozvím se a to už jsem skoro u skupinky. Dojíždím až tam a v tom bílí vlk zastavuje a já seskakuji. Nechť Elune bdí nad vámi řeknu na pozdrav a přiblížím se k nim. Prosí m jestli se mohu zeptat co se zde stalo ? Přibližuji se čím dál tím blíž. Vzhled : Obliičej viz. avatar Nosím brnění s runami. Je černého výzoru a ony runy se bliští modře. vyzařuje z ní kus magie. U pasu mám malé batohy s neznámími předměty. Mé nohy jsou pokryty ve stylu brnění. Na zádech mi kolem ramen plandají meče. Uprostřed mečů je zavěšen luk ze kterého je magie cítit nejvíc. Toulec s šípa není vidět ale každý znalec luků musí vědět že někde je. Doprovod: Doprovází mě bílí vlk o velikosti koně. |
| |
| Podivné setkání na kraji lesa, pokročilá noc Ach ne, toho jsem se bál. Další akce dneska. těžce jsem si povzdechnul a snažil se donutit bolavé svaly k dalšímu běhu, abych dohonil své druhy a toho násilnického ne-elfa dřív, než zabije další lidi... Z torny jsem vytáhl hrst bylin a za běhu je sežvýkal. Cítil jsem jak se mým tělem rozlévá nová energie. Alespoň prozatím. Na místo jsem se dostal až v závěsu za ostatními. Opět se všude kolem válela roztrhaná těla lidí a tentokrát i stromů. Duchové tu zmateně pobíhali, nevěda co se děje. Oni většinou špatně reagují na překvapení. Budou se možná i mstít. Taková spoušť. Důkladně projdu a očichám celé místo, až se dostanu i k oné elfce, kterou v náručí drží měsíční elf. Vypadá jako elf, je cítit jako elf, chutná... ale něco tu nehraje, hlavně ty dračí stopy otisklé v měkké hlíně. trhne s sebou a něco říká, ale já jí moc nerozumím díky bylinkám, které jsem si předtím musel vzít. Pomalu přestávají působit. Hučí mi v hlavě a okolí podivně šumí a prohýbá se. Měl bych se asi na chvíli posadit. Usednu tedy na kámen, zády k ostatním a s hlavou v rukách se snažím udržet jedinou souvislou myšlenku aspoň na jednu věc. Duchové víří kolem jako malé děti a zkoumají nové změněné bytí svého okolí. Pak najednou ztichnou a otočí se někam do tmy. Dívají se. Někdo nebo něco se blíží. Kdybych si dokázal utřídit myšlenky, všiml bych si, jak se něco bílého mihlo ve tmě mezi stromy. Dochází mi to trochu pomalu, ale přece. Závra´t konečně pomíjí. Nasaju vzduch. Vlci? Zvláštní, zavětřím ještě jednou. Elfka a vlci. A opravdu, z lesní tmy vystupuje sotva znatelná, dlouhovlasá silueta s planoucíma očima a... opravdu vlk. tedy jen jeden, avšak velikosti celého stáda. Zatímco na nás zvíře mírně hledí, elfka promluví. Zemřeli lidé, odpovím jí suše. |
| |
| les Vypiju lahvičku a sednu si. děkuji asi jsem se v tobě zmýlila. Pousměju se na elfa a řeknu. Vítejnechť Elune ozařuje i tvou cestu. Odpovím temné elfce jelikož vím co se sluší. Zajímavé. Pomyslím si a pomalu s epostavím. No jak je té té nevím zdlai je to elfka. Řeknu a koukám na skupinu. |
| |
| Je to drak. Cítím to. Mé oči...vidí jinak než vaše... Opět si přivážu šátek přes oči a řeknu: I přesto vidím. A k tobě, mladá elfko: A´Prime ta hal-Elune! Aneb ať tě zdraví A´Prime a Elune! |
| |
| Les Chvíli stojím u hranice, když náhle zaslechnu řev z lesa. Prudce se otočím a scimitary se mi rychlostí blesku objeví v rukou. Zprudka vystaruji směrem, odkud jsme slyšeli řev. Jak běžím, plášť a vlasy za mnou vlajou. Scimitary mám vzadu i srukama, abych kladl co nejmenší odpor. Když doběhnu na místo, kde leží schoulená elfka, už tam u ní jsou Ormalin a půldrak. Za chvíli přiběhne i Nac a elku okamžitě pozná. Tanan? Hmm, odkud ji Nac zná? A co ten řev? To nemohla být ona, nebo jo? Další polodrak? Tady to začíná být draky přecpáno. Zasunu scimitary do pochev. Za chvíli na místo dorazí neznámá elfka s vlkem. Sotva se objeví, okamžitě se otočím k ní a namířím na ní ruku. ,,Faer cha..." Nedpovoím, protože si uvědomím, že jednám už moc intuitivně. ,,Elune buď požehnána. Vendui, co tě sem přívádí a kdo jsi, smím-li se zeptat." Temná elfka? Ne, tahle sice temná je, ale narodila se na povrchu. Jak je nazývali? Og'elend? isto darthirii? Isto darthirii, to je ono. Noční elf. Zrádci, jak jim také říkali. Chmm, spíš drowové jsou zrádci. |
| |
| Rokle v Krychtovém lese Tanan se probere a stejně překvapeně jako já ni teď ona svýma krásnýma očima pozoruje mne. Najednou jí do očí vyhrknou slzy. Zašeptá pár slov a schoulí se. Je slyšet tiché vzlykání. Celá se klepe. Rychle z torny vytáhnu deku a přikryji nahou Tanan. Pak se k ní skloním, chlácholivě ji pohladím a zašeptám: "To bude dobré. Víš co? Teď musíš spát. Musíš spát abys nabrala síly. Zítra bude líp. Vždycky bylo. Pamatuješ?" Pak ze rtů vypustím tichý uklidňující nápěv. Tanan, které je zpěv určen, se postupně přestane třást zimou a pomalu usíná do příjemného spánku bez všech nočních můr a děsivých snů... Celou dobu jsem byl opět tak mimo, že když vzhlédnu, jsem velmi překvapen novou příchozí s obrovitým bílým vlkem. Zmůžu se jen na naznačení pozdravu hlavou. Čarování po tak dlouhém běhu a celém dni putování bylo nadmíru vysilující. Sednu si vedle Tanan, odepnu meč a položím ho vedle sebe. Pak skryji hlavu do dlaní, ruce obtočené kolem kolen a pokouším se zklidnit mysl rozprouděnou setkáním, které jsem sotva očekával. |
| |
| Setkání s neznámími Chvíli je jen sleduji. Když v tom si všimnu temného elfa. Pro něj vyppadám jako zrádce. Zrádce to je to pravé slovo pro NĚ. ano pro NĚ a ne pro mě. Ale vždyť i on může být jiný... Temný elf ... Známá to rasa. Myslím že se blíží. Znovu přicházejí. ozve se mi v hlavě. Trhnu ssebou. Ale vím co se sluší a tak znovu promluvím na otázku temného elfa. Utíkám před vůlí mích rodičů. řeknu a v očích mi zajiskří. Mohu pomoci ? zeptám se a zadívám se na onu bytost co vzhledem odpovídá elfce. Přijdu až k ní. Skloním se a sáhnu k pasu do pouzdra. Vytáhnu z něj malou lahvičku s rudým nápojem. Nebojte se prosím. Chci jen pomoci. řeknu tichým hlasem. A na malé rány tanan naleju pár kapek. Rány se zcelí. Bohužel láhev je prázdná. Velice vzácná tekutina a tak s ní plýtvat. pokárám se. Až teď si uvědomím přítomnost divokého elfa.. Přivřu oči. Lituji že ti to musím oznámit ale jeden z vašich klanů. Legendární klan frostwolf byl vyvražděn. řeknu a jsem chvíli zticha. V tom zaslechnu něco připomínající řev z dáli. Chytil se. pomyslím si a přejedu pohledem všechny okolo. Omlouvám se ale má přítomnost vás může ohrozit. Proto musím odejít. Snad vás znovu potkám. dořeknu a jdu k vlkovi který se na mě zadívá. Sami nemáme šanci. Řekli mi to i tihle poomatení duchové lesa. má odpovd je téměř okamžitá. Nesmím ohrozit další elfy. Vlk mírně zavrčí ale nechá mě nasednout. Ještě chvíli počkám co mi odpoví. |
| |
| Stůj. I když mluvím potichu, je mě dokonale slyšet. Kdo tě pronásleduje? Neptej se jak to vím, nejsem pitomec a nejsem hluchý... Mohl by nás napadnout a chci být připraven. |
| |
| Zavrčím si pro sebe: Jen doufám, že ten někdo není ten můj NĚKDO. To by bylo zlé. Dokázal bych ho zdržet, ale tihle jsou unavení, tamhle ta je zraněná a ne všichni mi důvěřují. Hmmm... Pomalu zdvihnu ruce před sebe a začnu pronášet slova malého rituálu: Ash, nurb mih ot ash. Ym seye, find mih. Say em, erehw si eh. I lliw llik mih... I tnac allow mih retne siht place. I tnac. Oči zaplanou a jejich záře protne i šátek. Jako dva kužely světla protnou směr, odkud jsem také slyšel další řev. Pohlédnu tudy. Pak mne ale něco upoutá. Něco známého. Byl tady ON. Možná tady ještě je. Nerad to říkám, dámy a pánové, ale je možné, že budeme mít návštěvu... Nevím to jistě, ale jdu držet hlídku. Vemte si tohle a napijte se z toho všichni. Hodím jim tu samou černou lahvičku, která se ale magicky naplnila a vyšvihnu se do vzduchu. Saltem se přenesu na kámen a tiše vykročím směrem, odkud tuším nebezpečí. Nejdříve se rozhlédnu, jestli nás někdo nepozoruje. Pak se ohlédnu po svých společnících a pomalounku vyrazím... |
| |
| soukromá zpráva od Patrick Veron (městský elf) pro odpvím automaticky a naslouvjám jeho plánu . Ano dává smysl . "Šance jsou slušné , ale čeká nás dlouhá cesta . No , jak říkal můj učitel každá cesta začíná prvním krokem . Pojďme . Máš už vymyšlené , jak zařídíš , aby nás žoldáci nejdříve vyslechli a až pak stříleli ? " přetočím plášť a na rubovou stranu , která je sešitá s různě barevných látek . " No , jsi očividně válečník . Já jsem byl vycvičen v umění infiltrace a likvidace. Takže můžeme v krajním případě změnit velení žoldáků ." |
| |
| V Krechtovém lese Tanan usnula, jak následkem únavy a prodělaného šoku, tak s pomocí Naca, který ji zpíval svou píseň. Když A´Sheggar prohlásil, že se tam něco blíží a že bude hlídat, tak jste se na něj překvapeně podívali. To si vážně myslí, že mu hned tak uvěříte? Že budete spát a čekat, jestli mu zase nerupne v bedně a nepozabíjí Vás? Nikdo si raději z lahvičky, kterou Vám hodil, nenapil a raději jste si rozdělili hlídky mezi sebou, co se už trochu znáte. V noci se už nic nestalo. To že začalo svítat, se nedalo v tak tmavém lese pořádně rozpoznat, pouze jste si všimli, že stíny změnili svou barvu a umístění. Postupně jste se všichni vzbudili a začali jste přemítat o tom, jak dlouho bude bezpečné se tady zdržet a došlo Vám, že to rozhodně bezpečné nebude. Když už jste přemýšleli, kam se vydáte, tak se probudila Tanan. Prudce se posadila a začala se zmateně rozhlížet. Vypadalo to, že nemá ponětí o tom, kde je. Její vytřeštěné modré oči hleděli do dáli a potom jako by jí něco došlo, se jí začal zamlžovat pohled a po tváři jí začali stékat slzy. Najednou se zvedla a začala utíkat směrem na jih. Zabalená pouze do pláště, který jí dal Nac utíkala lesem a nereagovala na Vaše volání. |
| |
| V krechtovém lese, útěk, děsivá pravda Probudil mě podivný pocit strachu, který jsem si nedokázala vysvětlit. Prudce jsem se posadila a začala se kolem sebe rozhlížet, spatřila jsem několik elfů a mezi nimi byl i Nac, ale v tuhle chvíli jsem se dokázal soustředit pouze na jednu skutečnost na svou rodinu. Najednou se mi v hlavě objevili obrazy té strašné předešlé noci. Slzy mi z očí vytryskli sami od sebe. Věděla jsem jedinou věc jistě, že tomu nevěřím a že se musím přesvědčit sama. Prudce jsem se zvedla, omotaná pouze pláštěm a během jsem se vydala směrem k Aureolským vodopádům. Neslyšela jsem, jestli na mě něco volají nebo jsou to jen hlasy v mé hlavě, co mě pronásledují. Dosáhla jsem vodopádu zázračnou rychlostí a v tu chvíli, kdy jsem opustila les a spatřila kdysi nádherně bílé peřeje obarvené do ruda a kolem spoustu mrtvých těl draků, tak jsem padla na kolena a rozplakala jsem se naplno. Srdce se mi sevřelo krutou bolestí. Doplazila jsem se k tělu bez hlavy, které patřilo mému bratrovy, a přála si zemřít taky. |
| |
| Po neklidné noci si přihnu ze své lahvičky a uschovám ji. Probděl jsem celou noc, protože jsem věděl, že ON je někde nablízku. Nebo aspoň byl... Pak se náhle naše zraněná narovná a odbíhá pryč. Neměl by někdo běžet za ní? Zeptám se a pak ostrým tempem vyrazím za prchající. Ironií je, že mi nikdo nevěří a tak poběží za mnou, tím pádem i za zraněnou. Myslím si a s úšklebkem začnu zrychlovat... |
| |
| les Ráno když se Tanan probudí a začne utíkat pryč rychle se otočím a vyběhnu za ní. Jdu za ní! Křiknu a běžím elfí rychlostí a lehkostí lesema následuji ji.Nedovolím aby mi zmizela z dohledu. No tak stůj. Když už konečně zastaví vidím nějaký vodopád.Nakonec doběhnu k ní a vidím jí klečet. Pane bože kdo je zabil! Pomyslím si neštastně jelikož k drakům cítím pouto. Pomalu dojdu k Tanan a řeknu. Je mi to moc líto sestro. Řeknu a pak řeknu jek ní tiše. Qel tanor dragonis. Vyjádřím soustrast mým mrtvým bratrům tedy skoro bratrům ve starodávném jazyce draků. |
| |
| Jelikož jsem doběhnul velmi brzo, začnu si s kammenou tváří prohlížet mrtvé draky. Odporná jatka, za která můžou lidi. A pak se někdo diví, že je nenávidím... Nejsem schopen udělat s tím cokoliv, kromě toho, že zaručím zesnulým pořádný pohřeb, se kterým bych ale radši počkal. Vidím totiž, jak je nebohá dívka nešťastná. Já jí nemůžu pomoct s jejím žalem, od toho jsou tu jiní. Já místo toho rychle proběhnu okolí abych zjistil, zdali není někdo v okolí. Při běhu přemýšlím nad tímto světem i nad tím, jak jsem se sem vlastně dostal. A pak mne zastaví další pocit, který znám. Byl tady i ON. Určitě to zní divně, jakobych ho cítil všude, ale můj zrak jen tak nikdo neoklame. |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| Ráno Ráno bylo chladné a potemnělé. Takové, na jaká jsem byl zvyklý ze své domoviny. Pomalu jsem vztah a začal rozhýbávat prostydlé nohy a zatuhlé svaly. Chladná noc po včerejším běhání rozhodně nebyla tou nejlepší relaxací. Chladný vzduch mne ale spolehlivě probouzí a dodává sil. Po několika protahovacích cvicích se zdá být vše v pořádku. Začnu se ohlížet po něčem k jídlu. Se zvěřinou nepočítám, nikdy jsem nebyl dobrý lovec a navíc bych se teď nerad za něčím honil. Potichu si povzdechnu, když mi slabě zakručí v žaludku. Zajdu kousek do lesa a rozhlédnu se po nějakých lesních plodech či jedlých kořínkách. Objevím několik keříků divokých malin. Vzhledem k ročnímu období (pokud se nepletu je podzim, že?) jsou už téměř prázdné, jen některé opozidlé maliny se červenají mezi pomalu hnědnoucími listy. Nějaké jsem sesbíral a pojedl, všiml jsem si i nějakých rostlin s jedlými a výživnými listy a dužnatými stonky. Také jsem jich pár natrhal, omlouvaje se a žádaje předtím les o svolení. Když se vrátím do našeho nocležiště s hrstmi plnými alespoň něčeho k jídlu obejdu všechny již bdící. Nejdříve Dearylovi, pak divokému Morvajovi, pak Ormalin a potom dojdu nabídnout i tomu podivnému odjinud. Všimnu si, že Tanan se právě probouzí a tak zamířím se skromnou snídaní i k ní. V tom však vyskočí na nohy a rozběhne se pryč. "Tan..an?" řeknu trochu zmateně. Vidím, že A'Shegar a Ormalin vybíhají za ní. Zatraceně! Jeden den v klidu! Prosím! Zbytky sesbírané stravu upustím do trávy na dně rokle, shrábnu tornu plášť a zbraně a se slušným zpožděním vyběhnu za ostatními. Jak běžím, cítím velmi silně Smrt. Cítil jsem ji i kolem těch lidí, se kterými zřejmě bojovala Tanan, ale tady je cítit na velkou dálku. Musel tady zemřít někdo mocný. A nedávno. Z návalu toho pocitu se mi až zatmí před očima. Na chvilku se zaději zastavím a oklepu se. Pak se zas vydám na cestu. Další dlouhý běh už asi nevydržím. pomyslím si, když konečně dobíhám k vodopádům a mezi stromy u nich vidím Tanan s Ormalin a A'Shegarem. Přítomnost Smrti je tu opravdu silná. Doběhnu až k hranici lesa a zkoprním při pohledu na další pole zkázy. Obrovská dračí těla leží v nepřirozených pózách na různých místech. Jedno s vyvráceným krkem vidím nahoře na skále, druhé tone v nevelkém jezírku pod vodopády a jeho křídla trčí do výše. "Při měsíci a hvězdách!" vypravím ze sebe. |
| |
| Ráno ,,Daerryl, valm udossa, 'zil natha sel sarol jabbuk.",,Dos, dos elggen ussta dalninuk p'wal d'nindol? Usstan phlith dos. Usstan phlith dos lu'jal ilythiiri. Dos ph'naubol jhal mu'll khel retlah d'plithut lu'ssissilluk. Usstan irinal Lloth." ,,Dos orn'la naut kuuv. 'zil dosst dalninuk xunus naut kuuv ulu." ,,Dos talinth ji? T'yin kyorl!" následuje prudký záblesk světla. Rychle se posadím, pot po celém obličeji. Další sen. Už se to vrací čím dál tím častěji. Co to znamená? Potřesu hlavou a rozhlédnu se po okolí.Většina je již vzhůru, jen Tanan spí a Nac je pryč. Už začínám uvažovat, kde je, když vyjde z lesa s náručí lesních plodů a nabídne nám. ,,Díky Nacu." Poděkuji a vezmu si trochu plodů. Poté si je prudkým pohybem ruky vhodím do úst a sním. ,,Tak, a co te..." Má slova přeruší Tanan, která zprudka vyskočila a běží pryč. Rychle se sbalím a tornu si hodím na ramena, stejně jako luk s toulcem. Scimitary mám již připlé k pasu. Rozběhnu se za Tanan a za běhu si nahodím pořádně tornu a luk. Po chvilce běhu zaslechnu hučení vodopádů a během okamžiku vyběhnu na břeh. ,,A Helm! Vel'uss xunus nindol?" Pronesu s úžasem, když uvidím mrtvé draky. Tak my je máme zachránit a oni už jsou mrtví. Ne. Ne ne ne ne. Pokleknu k draků a prohlídnu si jejich rány. Rány vypadají na lidského původu. ,,Tak tohle už přestává všechno. Lidé by měli dostat lekci, že draci se nesměj vyhubit. Vše musí být v rovnováze, jinak se svět zhroutí." Pronesu se zlostí v hlase. |
| |
| Charra da terra! Morte! |
| |
| "Nenávidím je. Jsou to zrůdy... Kdybych je mohl poučit, udělal bych to s radostí za jakoukoliv cenu. Musí se napravit... |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro |
| |
| Aureolské vodopády Pomalu a tiše dojdu k Tanan klečící u jednoho dračího těla, kterému chybí hlava. Přikleknu si k ní, jemně jí obejmu kolem ramen a lehce přitisknu k sobě. "Ššš. To bude v pořádku." Skoro jako bych mohl číst její myšlenky. Myslí na smrt. Na smrt někoho blízkého. Je mi téměř jasné co se tu seběhlo. A začíná mi být jasná i podivné pravda o Tanan. "Ty teď nesmíš zemřít! Jinak tihle všichni zemřeli nadarmo. Zkoušeli zachránit život alespoň někoho a uspěli!" pošeptám jí. |
| |
| Aureolské vodopády Dotyk na mých ramenou a zádech mě probral z transu. Pořád jsem plakala, ale uvědomovala jsem si i přítomnost ostatních, kteří tady byli se mnou. Těžce se mi dýchalo, nakonec jsem se odvrátila od mrtvého těla mého bratra a pohlédla jsem na Naca. ,, Byla to moje rodina," zavzlykám a přitisknu se blíž k Nacovy. On byl totiž také něco jako má rodina. Najednou se mi v hlavě vyrojily vzpomínky na to, co jsme prožili. ,, Co tady děláš?" zašeptám slabě a podívám se na něj očima plnýma smutku. ,, Musím je pohřbít, nemohu je tady nechat takhle. Nacu promiň, že jsem ti to o sobě nikdy neřekla!" sklopím lítostivě hlavu a všimnu si, že zem pod našima nohama je stále vlhká a zrudlá krví. ,, Já je nenávidím," zaryju nehty do hlíny. |
| |
| Aureolské vodopády "Na příběhy bude čas potom," usměju se na Tanan. "Teď ti pomůžeme s pohřbem." A pak přijde čas VÁLKY dořeknu v duchu. "Řekni. Co máme dělat, abysme tvé bližním mohli vypravit na poslední cestu?" v téhle otázce je i trocha profesionálního zájmu. Znám mnohé pohřební rituály, rituály většiny elfích rodů a ostatních starých národů Draeganu, ba i rituály lidí. Dračí pohřeb však bude něco nového. |
| |
| Aureolské vodopády, pohřeb! ,, Děkuju," zašeptám a snažím se vzchopit natolik, abych byla schopná vykonat obřad natolik kvalitní, aby má rodina došla pokoje a klidu. ,, Potřebuju, abyste našli všechny části jejich těl, zvlášť pak hlavy," hlas se mi zlomí. Věděla jsem, že musím být silná, ale trápilo mě o nich mluvit, jen jako o neživých tělech, zvlášť, když jsem s nimi nedávno trávila poklidné chvíle. Zhluboka se nadechnu a pokračuju: ,, Potom, se postarám o to, aby byli těla u sebe, nesmí být pohřbeni každý sám. Nakonec jejich těla zapálím, byli zrozeni z ohně, stejně jako já a jediná cesta, jak se poslat do světa na druhé straně je zase ohněm. Bohužel nebude stačit obyčejný oheň, ale oheň jiného draka, pak zazpívám pohřební píseň, která osvobodí jejich duše z těl!" Posadím se na zem a počkám, dokud nenajdou kousky těl mé rodiny, včetně hlavy mého bratra, která se nacházela v Krechtovém lese. Zatím jsem měla čas se uklidnit natolik, abych zvládla přeměnu. Když bylo vše připraveno, tak jsem je poslala kousek stranou, abych měla dost prostoru na přeměnu v draka. (takhle vypadám v dračínpodobě;-)  |
| |
| Ráno a Aureolské vodopády Nato, jak jsme se včera proběhli, jsem zregeneroval vcelku rychle a probudil se brzy ráno. Nechtěl jsem tu rušit ostatní, a tak jsem se potichu vydal kousek dál, kde jsem se usadil na padlý kmen a zavřel oči. Začal jsem si potichu prozpěvovat meditační melodii. Duchové přírody se kolem mě ze zvědavosti shromáždili. Vždycky to dělají. Dnes tu však bylo i mnoho těch, kteří věci rozkládají. Nikdy jsem z nich neměl dobrý pocit, i když stejně jakcíkoli jiní, jsou pro správný chod svatě potřeba. Jen jejich hlasy zní jako slizké čvachtání červů. Mají tu v okolí spoustu práce. Pak se v jejich hlasech něco změnilo. Otevřel jsem oči a vytáhl své věštecké kůstky. Padla "Kamenná mohyla". Konec, někdy také smrt a vyhasnutí života. Nese s sebou však také naději. Mohylu totiž musí někdo navršit, někdo, koho se ta smrt dotkla, někdo, kdo to přežil. Kamenná mohyla v sobě tedy nese i začátek dalšího, nového konání... takový morbidní příslib konce a začátku, změnu. Z tábořiště je slyšet volání, a tak raději sbalím své kůstky a rozběhnu se tam. Nikoho tam však nenecházím. Nevadí, duchové mi poradí, usměju se. vezmu zbytek svých věcí a vyrazím za nimi... Blížím se k místu odkud je slyšet šumění padající vody. Krom vlhkosti však ve vzduchu zaznamenám ještě pach krve. Doběhnu na okraj lesího porostu na břehu říčky vytékající z jezírka pod stříbřitými vodopády. Jsou tu další mrtvá těla. Mnoho z nich. A duchové rozkladu se do nich pouští s obrovskou chutí. Tohle nebyli obyčejní smtelníci ani jako my, dlouhověcí. Tihle museli být opravdu mocní... |
| |
| Projdu okolo vodopádu prohlížejíc si stopy zkázy. Lidi jsou zrůdy a nikdo to nepopře. |
| |
| Aureolské vodopády, pohřeb pokračuje Přeměna mi trvala o něco déle než obvykle, zjevně to bylo způsobeno psychickým vypětím. Smutnýma očima jsem se dívala na své druhy a doufala, že doujdou klidu a v duchu jsem si slíbila, že je pomstím za každou cenu. S každým pomyšlením na jejich zbytečnou smrt, mi rostl žár v útrobách, který se proměnil v plamen, který mi vytryskl z hrdla, jež sežehl jejich znetvořená těla. Přestala jsem chrlit oheň až tehdy, kdy jsem měla jistotu, že jej nic a nikdo nedokáže uhasit dřív, než si oheň vezme to, co stvořil. Chvějíc, jsem se přeměnila zpět na elfku a rychle se zabalila do pláště, který mi už jednou Nac dal. Dívala jsem se do plamenů a z mého hrdla se tiše začala linout prapodivná rituální píseň, jež byla slyšet znít pouze tehdy, když některý z draků zahynul nebo byl zabit. Slova mi splývala ze rtů sama a každý z nich mohl vycítit magickou sílu. Zpívala jsem a po tvářích mi kanuly hořké slzy smutku. S posledním slovem, jež mi uniklo ze rtů, mi skanula po tváři poslední krutá slza. Teď skončil čas nářků a vzpomínek a započal čas pomsty. Bylo na čase naučit lidi, že nemají právo ničit ani zabíjet. Nikdy jim to právo nedal a tak nezbývalo nic jiného než jim ho vzít. ,, Co bude teď?" otočím se na ostatní, kteří mě obklopovali. |
| |
| Cesta-pohřeb Když zjistím že ona ,,elfka" utekla ihned se vydám za ní. To je tak hloupá ?! Vždyť... ale to už se svým věrným přítelem dojíždíme na místo kam přiběhla elfka. Přivřu oči. U Elune kdo tohle udělal ? zadívám se na dračí rozcupovaná těla. Ještě jednou se rozhlédnu. Poté když vidím jak se shromažďují jejich časti k sobě přiložím ruku k dílu. Dívám se na proměnuu v draka. Elune prosím bdi nad námii. řeknu odivně. zavřu oči. Myslí se propojíém s Mordredem. Smutné ale cítím dračí pomstu. Chce se pomstít za každou cenu. Najednou otevřu oči a ELUNE VÁS PROVÁZEJ V DALŠÍM ŽIVOTĚ. potom se podívám na dračí elfku. Mohu tě doprovodit a napomoci ti v tvé pomstě ?! Cítím tvé pocity za smrt tvých blízkých. Nemohu odejít. Cítím se povina pomoci ti mocná dračice. řeknu vážně a mírně se pokloním. |
| |
| Aureolské vodopády, po pohřbu Dva dny a tolik smrti. Duchové začnou být příliš lační, když je takhle zmlsáme. Bude válka. Oni se nedají nic rozmluvit. Měli jsme najít draka a máme dračici. Jestli chtěli starší někoho moudrého, dostanou touhu po pomstě. Zabíjet se bude dál... Možná je to třeba, ale možná ne. Divukrásný žalozpěv mezitím utichne a dračice v elfí podobě, tedy nahá elfka, se nás ptá, co bude dál. Já bych věděl, co by se dalo... být na to trochu času, potlačím úšklebek a vylezu ze svého úkrytu a pozorovatelny, abych mohl promluvit ke všem shromážděným: Starší říkat, že my najít draka muset. Pak, mi přivéct a dál se poradit, co se dělat. My draka najít. Být drak tak laskav a jít s Morvaj do chrámu Artelion? |
| |
| Skála nad vodopády Jelikož pohřeb skončil, vylezl jsem na skálu a prohlížím si vše v okolí. Mé oči pozorují děj pode mnou. Pak ze rtů dračice odezřu její slova. Poté i ze rtů noční elfky. A pak i ze rtů Morvaje. Tiše se uchechtnu sám pro sebe. Jestli se objevím v okolí chrámu, asi mě rozcupují na kousky. Nebo kdo ví? Nejsem přece taková zrůda. Může za to ON. Já byl obětí. I tak mne asi nebudou vidět rádi. Dračí elf, to už se skoro nevidí. Už předtím jsme byli vzácní. Tehdy jsme učili a bojovali. Nyní je nás maximálně pár stovek v tomto světě a v těch nejbližších. S ironií si pomyslím: Kdybych chtěl, mohl bych opět vyučovat. Ale nechci. Kdo by navíc chtěl? Dračí elfové jsou prý minulost. Možná, ale ten chlápek, co to tvrdil... No, po tom souboji byl mnohem tišší. Nic jsem mu neudělal, ale stejně... Nu co, aspoň tyhle elfy doprovodím k okolí chrámu, a pak... Nejspíš vyrazím na lov... Nebo jim pomůžu, jak rozhodnou. Jsem jim něco dlužen... |
| |
| s osttaními Přejedu pohledme ostatní a řeknu. Toho koho jsme hledali jsme našli teď s emusíme vrátit zpět do chrámu. Řeknu a pohlédnu na Tanan. Trego asalia dragonis palermias elfes. Promluvím starým dračím jazykem žádajic Tanan aby nám elfům pomohla. Tak a teď se všichn idržte spáteční cestu pěšky si nemůžeme dovolit je to přiliš daleko. Řeknu a pohlédnu na všechny a dodám. Teď pojdte všichni blíže ke mně ať mne to stojí co nejméně sil.VJelikož vím jak vypadá prostor před chrámem mohu nás tam přenést ale budte u mne tak honem. Řeknu a s hůlkou za pasem čekám až ostatní dojdou blíže ke mne ať nás mohu přneést. |
| |
| Pod Aureolskými vodopády Při pozorování kremace a zbytku pohřebního rituálu stojím na hranici lesa, plášť přitažený k tělu, protože začíná být zima. A oheň jež spaluje mrtvé draky mne nijak nehřeje. Téměř mohu vidět duše, jež se koněčně mohou zcela pustit svých těl a vystoupat ke hvězdám, aby tam zaujaly místo mezi svými bratry a sestrami. Když Tanan dokončí svůj zpěv. Opřu se o strom a zavřu oči. Vyšlu s dušemi zprávu některým mým druhům, kteří společně s draky odpočívají v nebeských síních. Zaslechnu nějaké dohady. Odlepím se od stromu, pomalu přecházím k ostatním. "Nač ten spěch?" ptám se zatímco pomalými kroky zkracuji vzdálenost mezi námi, "Není naším úkolem doprovodit do Artelionu jediného draka. Viděli jste, co se tu stalo," rozmáchlým gestem ukážu na vodopády, "Máme štěstí, že jsem nalezli alespoň Tanan. Ale obávám se, že lidé jsou mocnější, než jsme si kdy dokázali představit! A podle toho co jsme viděli tam v lese, lidí, kteří dokázali zabít Tananinu rodinu, nebylo mnoho. Máme důležitou zprávu pro Artelion, ano, ale jsou i jiné způsoby jejího doručení než osobní. My teď musíme hlavně najít další draky. Tanan musí o nějakých vědět," domluvím a pohlédnu na elfku-dračici. |
| |
| Rychle seběhnu ze skály a posledních pár metrů seskočím. Po dopadu se narovnám a řeknu: "To je jedna věc. Ta další je, že ne všechny z nás rada aspoň trochu zná. Je snad ve vaší radě Dračí elf? Asi ne. Noční elf? Asi ano, ale stejně. A ta další je, že podle mě sem brzo dojdou lidé a jestli zjistí, že někdo použil teleportační magii, možná dokáží určit, kam vedla a dostat se tam taky. To by nás mohlo ohrozit. Navrhuji pokračovat v cestě alespoň týden. Jestli nic nenajdeme, můžeme se vrátit k Moudrým. Ale nevím, jestli vás budu následovat až k nim. Nejspíš by mě nepustili ani do síně. Jsem zástupce velmi staré a vzácné rasy, která dlouho nebyla potkána, takže nevím, co si o mě budou myslet." |
| |
| Pod vodopády, tajemství Nabídka podivně vypadající elfky, kterou doprovází obrovský vlk, mě potěší, ale tak nějak chladně. Podívám se na divokého elfa a vyslechnu si jeho nabídku, která mě tak trochu zarazí. Další žádost pronesená elfkou, která hovoří pradávným jazykem draků, mě usvědčí jenom v tom, že teď rozhodně nikam nemohu. Nevěděla jsem, jestli jim mohu věřit. Jediný v kom jsem měla v tuhle chvíli jistotu, byl Nac, ale netušila jsem, jak bude na mé tajemství reagovat. Netušila jsem, kdo bude chtít jít s elfkou hovořící jazykem draků jít, ale já rozhodně ne. Ustoupila jsem kus od ní. Potom zase promluví elf, který je mi něčím blízký i když jsem z něj měla prapodivný pocit. Nac měl nápad, že by, jsme s mojí pomocí mohli najít i jiné draky, potíž byla v tom, že již skoro žádní zde v Dragaeranu nežili. ,, Nacu? Mohl by, jsi jít prosím tě se mnou?" požádám ho šeptem a zahledím se mu do očí. Potom zamířím směrem k vodopádům a začnu šplhat nahoru do jedné dutiny, která nebyla přes vodu vidět. Je dost velká, aby se do ní vlezl drak, teda aspoň jedna dračice. Počkám nahoře na Naca a pak ho dovedu až do zádní části jeskyně, kde se na dvěřeno slaměném podkladu spočívají dvě vejce o velikosti středně velkých oválů s tvrdým povrchem. Láskyplně se na ně podívám a pak se otočím na Naca, abych viděla jeho reakci. ,, Tihle dva maličcí a já jsme posledními draky tady v Dragaeranu!" řeknu. |
| |
| Se mnou to škubne a rychle odběhnu stranou do lesa, kde se ujistím, že mě nikdo nesleduje. Pak se schoulím. O pár chvil později Vyjdu z lesa. Nevypadá to, že by si někdo všiml mého odchodu. Sednu si a začnu meditovat. Modrá, Bílá, Černá, Červená a Stříbrná... Tyto barvy okolo mne tvoří prapodivné vzorce, které mne ukildňují a naplňují energií. Pozoruji své Aerialis Silveri a cítím se lépe... |
| |
| Tajemství Jsem trochu zaskočen, když mne Tanan požádá, abych šel s ní. Když to vypadá, že bych měl šplhat a navíc někam do středu padající vody, svléknu si varkoč a zbroj, aby se mi snáze lezlo. Stejně tak dole nechám zbytek vybavení i s mečem. Jen u pasu nechám dýku. Lézt a být při tom zkrápěn vodou není nic příjemného. Ruce mi podkluzují po vodopádem ohlazené skále. Ještě pořád cítím vyčerpání ze včerejšího pobíhání po lesích a pláních. Konečně se dostanu do jeskyně za Tanan. Nechám se odvést hlouběji. To co uvidím mě zarazí. A když Tanan začne mluvit o "posledních" dracích, na tváři mi vyvstane výraz mixující hrůzu, překvapení a soucit. Chvilku jen stojím neschopen slova. Když se konečně vzpamatuju, Tanan stále stojí nad dračími vejci a dívá se na mne. "To... Jak? To přeci není možné! Otec by o tom musel vědět! Nebo Weinar... Myslel jsem... Při hvězdách, jsem rád že tou poslední jsi právě ty..." V hlase je znát zmatené pocity z nové zprávy. "Ochráníme vás. I kdybysme měli zemřít. Ale musíme jít. Tady nemůžeš zůstat ani ty, ani ti dva." Hlas zní o něco pevněji a kupodivu i šťastněji. Tanan mě takhle občas slyšela mluvit, když jsem mluvil o posláních, která jsem plnil. A k mé převelké radosti je teď mým posláním ona. |
| |
| Tajemství není tajemstvím a skvělá reakce starého přítele Sleduju pozorně jeho tvář, a když spatřím změnu v jeho tváři, tak se na chvíli zarazím. Bylo v ní tolik pocitů, že mě to až děsilo, ale jeho reakce je nakonec naprosto úžasná. Úlevně se usměju a přijdu k němu blíž. ,, Omlouvám se, že jsem ti nikdy neřekla pravdu, ale bála jsem se!" řeknu omluvně a potom ho na krátký okamžik objemu. ,, Vím, že musíme pryč, ale já se bojím. Netuším, komu z nich tam venku se dá věřit, tobě věřit můžu, to vím, ale jim? Nemohu je vystavit nebezpečí, já se ubráním, ale oni ne," řeknu nešťastně s pohledem upřeným na vejce. Pohlédnu na něj skelným pohledem. ,, Chci tě o něco poprosit, pokud by se mi něco stalo, pak chci, aby ses o ně se svým otcem postaral. Nikomu nevěřím tolik jako Vám dvěma!" stisknu mu naléhavě ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick Veron (městský elf) pro Zahalím se do tmevého pláště a společně se svým druhem se vydám na cestu .Kam nás zavede k vítězství a nebo k zatracení ? Rozhodně nepovede dnem a slonečním svitem . To se od nás ovšem ani nedá očekávat , že . Válka není čistá nikdy a jak poslouchám svého společníka uděláme do konce hodně špinav práce . tyto myšlenky mi jou hlavou zatímco kráčím vedle svého společníka ke koním . "Kam vyrazíme , jako první ? Pochopil jsem , že chceš najmout žoldáky , ale těch budeme potřebovat poměrně hodně . Nenapadá mne místo , kde bychom mohli sehnat dost lidí na pořádnou jednotku . takže mi nezbývá než se nechat vést ." |
| |
| Ve vzorech mých Aeriais Silveri se objevují divné výpadky a pak všechny náhle vletí do mých rukou. Překvapeně pozvednu obočí. Schovám je a vytasím svůj meč. Pronesu pár slovíček: Thir Silveri, ouy ekam rouylsef sharr. T´y. Poté má zbraň slabě zazáří a ozve se tichý ale ostrý zvuk. Pohlédnu pozorně ostří a pak si sednu do tureckého sedu a meč položím přes nohy. Opatrně ho zvednu silou vůle a pak jej znova prohlédnu. Pak jej chytím a uschovám. Myslím, že bychom se měli přesunout. Jsme tu dost dlouho a můžou se tu objevit další lidé... |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Haik tušil, že nejlepší místo, kde sehnat ty nejlepší žoldnéře je v Totumu. Potíž byla se k němu dostat, protože ho stále obléhali vojáci ze sousedního Tezaurusu, navíc byla potíž se dostat i dovnitř, lidé tam byli nedůvěřivý. Hned každého podezřívali, že patří k Tezauruským a chtěli důkazy, že k nim nepatříte. Pokud jste však chtěli získat nejlepší žoldnéře, museli jste zamířit právě tam. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Haik tušil, že nejlepší místo, kde sehnat ty nejlepší žoldnéře je v Totumu. Potíž byla se k němu dostat, protože ho stále obléhali vojáci ze sousedního Tezaurusu, navíc byla potíž se dostat i dovnitř, lidé tam byli nedůvěřivý. Hned každého podezřívali, že patří k Tezauruským a chtěli důkazy, že k nim nepatříte. Pokud jste však chtěli získat nejlepší žoldnéře, museli jste zamířit právě tam. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick Veron (městský elf) pro Zahalen v plášti sleduji obležené město a jeho obránce . Tak tady najdeme lidi , které hledáme ? No, můj společník ví něco , co já ne . Protože tady žoldnéře najmeme jen stěží . Jako každá bytost přivyklá stínové válce, tak i se já pohybuji ve stínech před západem slunce , jako bych se v nich narodil . Nesnáším vojáky a ti přede mnou ve mně probouzí chuť projít se kolem jejich stráží s nožem a zajistit jim věčný spánek . Vedle mne stojí můj společník , jako mnoho jiných se i můj společník pohybuje tiše jako vlk . To je pro nás elfí válečníky typické přicházíme neviděni do chvíle než se naše šípy a meče zakousnou do nepřátel . " Máš nějaký plán , co budeme dělat a nebo budeme inprovizovat ? " ptám se Haika a nadhodím si čepel šavle natřené na černo do dlaně . |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Ze svého domku v lese jsi po dlouhé době vyrazil do města, aby jsi sehnal nějakou tu práci. Musel živit rodinu a také ti scházeli informace, potřeboval jsi vědět, co se děje v Dragaeranu a neznáš lepší místo, kde shánět informace než v Totumu. Pro tebe tam nebyl problém se dostat. Už jsi se blížil městu, když jsi na okraji lesa spatřil dva jezdce, přičemž silueta jednoho z nich ti byla docela povědomá. Zamířil jsi k nim. |
| |
| Příliš dlouhé čekání Všichni jste po pohřbu cítili, že by bylo lepší, kdybyste tohle smutné místo opustili a nemusel Vám to připomínat ani podivný dračí elf, který se k Vám přidal. Potíž byla v tom, že dračice zmizela s Nacem v jeskyni pod vodopády a ještě se neukázali. Museli jste bojovat někteří sami se sebou, abyste se tam nešli podívat. Nepřivedli je zpět a raději je odtud odtáhli. Nikdo z Vás netušil, co se uvnitř jeskyně děje a bylo pouze na Vás, jestli se tam vydáte a přivedete je zpět, abyste mohli vyrazit nebo tam vyrazili z čisté zvědavosti nebo dokonce počkaly, dokud se nevrátí. |
| |
| Jelikož se nudím, šáhnu hluboko do hávu a vytáhnu svitek. Podívám se do něj. Pak oslovím drowa. |
| |
| soukromá zpráva od A´Sheggar pro |
| |
| U vodopádu Stojím nedaleko hranice hranice dračích mrtvol a přemýšlím, kdo tohle moh udělat. Proč jsou lidé takoví? Z myšlenek mě vytrhnou slova dračího elfa. |
| |
| soukromá zpráva od Mistr Zbraní Daerryl Everhate z dom pro |
| |
| soukromá zpráva od A´Sheggar pro |
| |
| jeskyně Už nevydržíme dlouhé čekání a tak jdu pomalým krokem do jeskyně.Když vejdu vidím ty dva a Tanan. Co mne ale opravdu udiví jsou dvě vejce u kterých jsou. Dračí vejce! řeknu s údivem a dodám. Tanan já....já vím, že události za posledních pár dní byly divoké a nevíš co si o otm všem myslet ani o nás.Vím, že nám nemůžeš věřit tedy možná Nacovi kterého jak je vidno znáš ale i tak tě žádám....né já tě prosímve jménu dobra celé naší země pojď se mnou zpět do chrámu přenesu nás tam všechny.My potřebujeme tvou pomoc. řeknu naléhavým hlasem. Pokud mi ani nyní nevěříš dokážu ti, že jsem hodna tvé důvěry. Řeknu. Izma presion dragonis. Řeknu ještě starobylým jazykem draků.A věta co jsem řekla znamená to, že mí předkové byli také draci. |
| |
| Čekáme na vás! Křiknu nahoru směrem, kterým se asi vydali Tanan a Nac. Ale protože tuším, že ještě chvilku počkám, tak se opřu o strom. Vytáhnu z brašny divný nůž a začnu s jeho kontrolou. Poté ho začnu brousit brouskem, který jsem vytáhl z kapsy. Brousek se divně leskne a já se usmívám při ostrém zvuku. Vzpomínám na bitvu o Tar´Madar, když nás padesát obránců podobně brousilo své nože. Ty nože signalizují naši ochotu zemřít pro správnou věc. Padesát protidvoum tisícům... A přece jsme vyhráli. Přežili jsme čtyři: Já, Wynifae, Aegin a Dunclan. Ti nejlepší. Má přítelkyně, můj spolěčník a můj učitel. Nejlepší přátelé, které jsem kdy poznal. Pak vyrazili do dimenze Autrii a já musel jinam. Poté naše dimenze vybuchla a já jsem je nikdy nepotkal. Vytáhnu maličký přívěsek. Tvoří ho krystal a kus kovu okolo. Jako nějaký kříž. Kdyby se objevili mí přátelé, poznal bych je podle přívěšku Ar, Ta a Na. Smutně pohlédnu na poslední vzpomínku a pak se zamračím. Za to může ON!Ulovím ho. Najdu ho a zabiju... |
| |
| V jeskyni "Neboj se. Těm venku věřit můžem. Myslím. A jakoukoli zradu bych potrestal buď já nebo celý elfí národ. Oni se ubrání stejně dobře jako kdokoli jiný. A kdo ne, zemře alespoň pro dobrou věc. O nás se nestarej. Naše místo může zaujmout někdo další. Jde teď hlavně o tebe. A o tvé příbuzné," kývnu k vejcí. Chci mluvit dál, ale to se zvenku ozve "Čekáme na vás", podle hlasu ten dračí elf. Záhy vstoupí do jeskyně promočená Ormalin. Když domluví namítnu dříve, než promluví Tanan: "Není dobrý nápad použít na přesun magii. Už jsem to říkal jednou a dračí elf dobře poznamenal, že magii snadnou nějaký zkušenější čaroděj vystopuje. Když půjdeme po svých, dokážeme zametat stopy. Chrám navíc není nijak daleko. Můžeme tam být pozítří. Nejpozději za tři dny. Pokud budeme chtít více obejít Krechtový les, tak týden. Víc snad ne." |
| |
| V jeskyni Bylo mi jasné, že to co říká myslí vážně. Věřila jsem mu a tak jsem se konečně rozhodla, že výjdu i s vejci ven, a že vyrazíme. Jenže v tom okamžiku, se do jeskyně dostala jedna elfka, ta co mluvila dračím jazykem. Zacouvala jsem kousek dál do jeskyně a svým vlastním tělem jsem chránila vejce, měla jsem chuť na ní zasyčet, když mluvila o přenášení pomocí magie. Nestihla jsem však nic říct, protože mě předběhl Nac a vysvětlil jí, že je to velice riskantní a bude lepší, když půjdeme pěšky. Bylo mi jedno, že její předci byli draky, ona drakem nebyla a nějak jsem si nemohla být jistá, jestli budou vejce v bezpečí. Asi už jsem byla paranoidní, ale bála jsem se. Přesto jsem se, ale nakonec odhodlala vyjít z jeskyně ven. Vejce jsem zabalila do Nacova pláště, který mi půjčil, aby se vejce nerozbila, až polezeme z jeskyně ven. Dorazili jsme k ostatním a já se zeptala: ,, Kudy chcete jít?" |
| |
| Když sejdou dolů, postřehnu objekty v plášti a okamžitě poznám, oč jde. Pak vyslechnu otázku a řeknu: "Mohli by jsme hít stejnou cestou. I když tam možná narazíme na někoho, kdo chce zjistit o úmrttích v této oblasi. Oba jsme k nim přispěli..." Podívám se dračici do očí. "Oba jsme zabili několik lidí, možná sem někdo přijde čmuchat." Otočím se na ostatní a promluvím k nim: "Okolí moc dobře neznám, v této části země nejsem dlouho... Nechám to na vás, kudy jít. Asi víte, kudy kam nejrychleji... |
| |
| soukromá zpráva od A´Sheggar pro |
| |
| soukromá zpráva od Nac Nachal (hvězdný elf) pro |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro Nebo něco takového naznačuje Pj. |
| |
 | soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro Kdyžtak naše setkání s Haikem by mohlo být podpořeno zničením mého srubu a zabitím mých přátel a ženy nějakými lidmi... Pokud jsi to tedy nevymyslela jinak... Ale tímhle způsobem bych měl rozhodně důvod jít s ním a mstít se... |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro Po pravdě můj elf nefylozofal do toho schromáždění. Můj elf byl praktik a moc s neodlišoval od normálních žoldnéřů( až na bystrý mozek). Dobře můžem se znát. Teď vymysleme jak to provedem. |
| |
| soukromá zpráva od A´Sheggar pro |
| |
| soukromá zpráva od Nac Nachal (hvězdný elf) pro |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro Nevim co přesně máš na mysli s tím prováděním. Naše společná historie je zkrátka žoldnéřská. Já taky nejsem žádnej trouba a občas o věcech přemýšlím. Dejme tomu že jsi nefilosofoval, ale jednou jsi se nějak zmínil o tom, že elfové žijí jinak, víc spjati se svým okolím a světem vůbec... Asi si v tu dobu byl trochu v náladě (podobně jako i já).. no a touhle větou si mi nasadil brouka do hlavy (ale o tom se snad dozvíš v průběhu putování)... Teď se to má myslím, tak, že jsem tě zahlédl poblíž nějakého lesa nedaleko Totumu, když jsem šel do města pro nějaké zásoby. A taky prodat nějaký kožešiny. Je to tak? |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od A´Sheggar pro |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Dá se tam dostat jedině přes bránu a nebo tajnými chodbami, které ovšem zná pouze jen pár osob. |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| Poklidně stojím na místě a sleduji ostatní, pozorujíc jejich výrazy a reakce. I když pro mě je to asi jisté-půjdu pomoct těmhle a pak znovu vyrazím na cestu-na lov, kde jsem lovec i kořist zároveň. Nevím, jestli to kdokoliv z nich zažil, je to sakra nepříjemné. Ale "netřeba se vzdávat, dokud není všechno prohrané." |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro ,, Nikam nejdete, nikdo od védody není pozván a už vůbec né žoldnéř jako ty," řekne a změří si tě zhnuseným pohledem, jakoby se ptal, jestli sis myslel, že je tupý osel, který ti na to skočí. Voják pořádně seřval ty jež tě dovedli až k bráně a slíbil jim trest. Potom si tě přeměřil a pak řekl: ,, Na co tady čekáš? Dovnitř se nedostaneš, pouze s písemným pověřením a to jistě nemáš, tak vystřel, než si tě podáme!" Vypadalo to, že mětská rada se ani nedozví, že jsi tady. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro ,, Nikam nejdete, nikdo od védody není pozván a už vůbec né žoldnéř jako ty," řekne a změří si tě zhnuseným pohledem, jakoby se ptal, jestli sis myslel, že je tupý osel, který ti na to skočí. Voják pořádně seřval ty jež tě dovedli až k bráně a slíbil jim trest. Potom si tě přeměřil a pak řekl: ,, Na co tady čekáš? Dovnitř se nedostaneš, pouze s písemným pověřením a to jistě nemáš, tak vystřel, než si tě podáme!" Vypadalo to, že mětská rada se ani nedozví, že jsi tady. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro ,, Nikam nejdete, nikdo od védody není pozván a už vůbec né žoldnéř jako ty," řekne a změří si tě zhnuseným pohledem, jakoby se ptal, jestli sis myslel, že je tupý osel, který ti na to skočí. Voják pořádně seřval ty jež tě dovedli až k bráně a slíbil jim trest. Potom si tě přeměřil a pak řekl: ,, Na co tady čekáš? Dovnitř se nedostaneš, pouze s písemným pověřením a to jistě nemáš, tak vystřel, než si tě podáme!" Vypadalo to, že mětská rada se ani nedozví, že jsi tady. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Nejprve tvou pozornost upoutali draci, kteří sem přiletěli před nějakou dobu, bylo to dost zvláštní, protože se proslýchalo, že všichni již vymřeli, naštěstí pro tebe to nebyla pravda. Jenže draci jakoby přilákali všechnu nechtěnou pozornost. Začali se tam sjíždět lovci, poslední skupina lidí i s čarodějem pozabíjela všechny draky až na jednoho. Dračice byla rozzuřená a zabila všechny ty lidi, ale to bylo jedno. Sledovala jsi to z povdálí, pak se tam zase nahrnula skupinka elfů. Sledovala jsi je až k vodopádům, nečím tě zaujali a tak jsi šla, ale dávali sis hodně velký pozor, aby tě neviděli. Poslouchala jsi jejich rozhovor a viděla dračí vejce. |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro (a omlouvám se, že jsem tu nebyl, měl jsem problémy s netem) |
| |
| Aureolské vodopády "Jak už jsem řekl, vrátil bych se kudy jsme přišli. Když trochu přidáme do kroku jsme pozítří v Artelionu. A kdyby se po cestě naskytly nějaké potíže, obejdeme je, pokud to jen trochu půjde. Vím co se říká o Krechtovém lese, ale podobných věcí se říká spousta i o jiných místech." Podám návrh a kouknu po ostatních. Pak ještě dodám: "Půjdu napřed a budu kontrolovat, jestli je cesta čistá." Při tomto pozvednu tázavě obočí. Nejsem nijak dobrý stopař ani zvěd, takže doufám, že se někdo nabídne místo mě. Ale pokud to nikdo neudělá, zhostím se toho jak jen dovedu. |
| |
| před vodopády NUže dobrá vrátíme s epo svých. Přikývnu nakonec.Pak se Nac nabídne že půjde na průzkum stojím vedle něj a tak ho tím že mu svou hůlkou kterou mám v ruce zabráním v dalším pohy bu tak že mu jí dám na prsa řeknu. Ne ty musíš zůstat s Tanan jak jsi sám řekl tebe jediného zná a může ti pevně věřit, takže s ní zůstaň a ochraňuj ji. Řeknu pevným rozhodným hlasem a pak svěsím hůlku. Půjdu napřed a bduu vám vše signalistikovat případně kouzly či jinak. Dodám a otočím se na Naca. Spoléhám, že jí ochráníte je skoro poslední svého druhu to víš....Počkejte deset minut a pak mne následujte. Řeknu nakonec a pomalým krokem se vydám cestou kterou jsme přišli.CHvíli jdu rychlou chůzí ale pak se rozběhnu a běžím obezřetně napřed a vše prozkoumávám. |
| |
| Když Ormalin vyrazí, napadne mne možnost magického zakrytí-infiltrace. Pár slůvek, trocha energie směřovaná na Ormalin a nyní vidí i neviditelné.Prohlédnu tábořiště a zakryju poslední stopy. Pak pobídnu ostatní a vyrazím na pravém boku jako hlídka, s mečem bezpečně u boku. Pozorně prohlížím okolí a mé magické oči se lesknou stříbrnými ohýnky nadšení z pohybu a cesty... |
| |
| "Možná bych vám mohl očarovat boty, aby nedělaly stopy. Je téměř nemožné toto kouzlo vystopovat, i mistři to většinou neobjeví. Navíc nám to ušetří čas..." Po proslovu při chůzi se ohlédnu na mé společníky, zvědav, jak zareagují. |
| |
| před vodopády Když Tanan pomůžeme přenést těla draků a navršit je na hranici, tak je Tanan svým mohutným dechem spálí. Poodstoupím kousek dál, protože žár je opravdu nesmírný. Když je dílo dokonáno, tak se Nac a Tanan někam rozejdou. Já dojdu k vodě a naberu si trochu vody čisté od krve. Napiji se, ale stále tam je cítit železitá pachuť dračí krve. Okamžitě vodu vyplivnu vedle sebe. Bude dlouho trvat, než se to tu uzdraví. Pomyslím si a poodstoupím blíž k lesu, kde si sednu a začnu s koncentrací. Snažím se vzpomenout na nějaké zaříkavadlo v mém rodném jazyce. Tak jak to bylo? Tak, ano. Takhle nějak to bylo. Kdybych si s sebou vzal nějaké knihy. Jak to ten mág v Sorcere říkal? Ano... ,,Arlathil. Nym'uer ussta lar. Arlathil. Nym'uer ussta lar. O'goth nindol thac'zil lu'niar d'l'vlos nindel uriu tlus ghil. Xal l'maelthra vlos elg'cahl l'thac'zil nau mzild. Xal l'arlathil nezdous. Ib'ahalii ulu l'arlathil yah. Ib'ahalii ulu Gaia. Ib'ahalii ulu jal, vel'uss bel'lain arlathil. Utwou tlu elakar kaas." Začnu potichu pronášet slova zaklínadla a již pomalu cítím, jak mnou prostupuje bolest tohoto místa. Začne mnou procházet vlna bolesti za druhou, avšak já stále pokračuji v zaříkávání. Když je kouzlo téměř kompletní, projede mnou mocná vlna zloby, bolesti a smrti, že málem omdlím, avšak i přesto vyřknu poslední slovo zaklínadla. Prudce otevřu oči a padnu vyčerpán na záda. ,,Tak a teď doufám, že to fungovalo." Za chcíli se nade mnou ozve ptačí cvrlikání a já se usměji. Přece jen jsem byl úspěšný, i když cena byla obrovská. Pomalu dojdu k jezírku a napiji se. Již po krvi nechutná a já vypiju několik náručí. Poté si lehnu a odpočívám. Z dřímoty mne vyruší slova Ormalin, abychom se vrátili. Zvednu se. Sice jsem ještě slabý, ale chodit můžu. Když vyrazíme, připojím se k A'Sheggarovi. ,,Tak to by bylo. Mrtví draci. Příroda to tu již doléčí sama. Hm, nemě bys nějaký lektvar proti únavě? Myslím,že jsem vyčerpal moc síly na to zaříkávání." |
| |
| Usměji se na drowa, kterého považuji za dobrého společníka a řeknu: "Mám svůj nápoj z A´Prime..." Pak sáhnu do hávu a podám Daeryllovi svoji černou čutoru s vyrytými stříbrnými runami. Dar od Winifae-vždy byla skvělá ve vyčarovávání a očarovávání věcí... "Je to trochu silné, ale osvěží tě to a pomůže ti. Kdyžtak si půjč tohle, můeš si z toho vzít trochu energie..." Podám mu stříbrnou Aerialis Silveri, kterou používám při svých meditacích. Pro mé magické oči koule tepe energií, jak jsem do ní stovky let uskladoval nepotřebnou energii mysli a těla při svých meditacích. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Jinak jsem ti poslala i reakci vojáků na Haikovo jednání |
| |
| S kývnutím hlavou si od dračího elfa vezmu lahvičku a podívám se na ní. Jsou na ní vyryté runy, pro mne nečitelné. Když mi podá i kouli, jen zavrtím hlavou. ,,Díky, myslím, že tenhle lektvar bude stačit." Pravím a napiji se trochu lektvaru. Jen co do mne lektvar vstoupí, pocítím příval energie. Potřesu hlavou a podám lahvičku zpátky elfovi. ,,Díky. Mimochodem. Jaký byl tvůj svět, než jej lidé zničili?" |
| |
| Zasměji se. "Těžko popsatelný. Byl nádherný. Všechny věci, i stvoření měla krásné barvy, tvary, ale i dobré mysli. Kdybys to viděl, užasl bys. Některé věci byly kliné a dokonalé, jindy zase křičeli svou nádheru do světa... Mohl jsi ujít sto mil a za tu cestu jsi narazil snad na všechny barvy, co existují.. Ale nejdůležitější bylo to, že jsme žili v harmonii. Dokonalé harmonii. Vládl nám spravedlivý král, Dunclan, můj pozdější učitel. Ale bohužel vše krásné má svůj konec. Tím koncem byl můj bratr: A´Morrte. Byl mladší než já a já byl jeho dokonalý vzor. Pak se spolčil s lidským mágem, který se tam dostal a stal se zlým. Snažil jsem se ho zastavit, ale nemohl jsem zabít svého bratra. Nechal mne ležet krvácejícího na zemi. Přežil jsem a zahájil jsem boj. Pomáhal mi bývalý král, potom Aegin a má přítelkyně: Wynifae. Potkal jsem bratra znovu, po bitvě o Tar´Madar. Mí přátelé byli v jiné dimenzi a já jsem s ním bojoval. Byl bych ho porazil, ale magie nevydržela nápor a explodovala. Začala řetězová reakce a vše vybuchlo jen chvíli poté, co jsem i s bratrem uprchli, každý jinam. Nemohl jsem najít své přátele. A tak jsem přísahal, že bratra najdu, a pokusím se ho buď napravit, nebo zabít. To je můj cíl... |
| |
 | Před vodopády Můj počáteční strach opadl po několika dnech. Mohl za to hlavně hlad. Vlčí mršina byla zkažená, krev seschlá a maso tuhé. Nechtěla jsem se vracet k místům, kde mě sem přitáhli mágové, ale nemohla jsem zůstat na místě. Necítila jsem chlad ani špatné počasí mi nevadilo. Tedy až na tu ohnivou zrůdnost, co se opovažovala vylézat každé ráno. Oslepovalo mě a vysávalo ze mě energii jako odporná pijavice. Vydala jsem se tedy na cestu. Hledala jsem nějakou ves, či jiné známky života. Poháněla mě chuť někomu ublížit, vybít na někom vztek, který mě stále ovládal. Hnaná touhou po lidském mase jsem překonala velkou část lesa a objevila první známky lidí. Dřevorubci zde prznili les, což bylo sice chmurné, ale mě to příliš nevadilo. Nedaleko byla opravdu vesnice. Byla poměrně velká, tedy nemohla se vyrovnat velkoleposti sídel mého světa, ale masa zde bylo dost. Tahle část lesa se stala mým domovem, a vesnice mou hostinou. Noci jsem trávila lovem, dny schovaná před ohnivou koulí. Lidé si po čase všimli, jak vzrostl počet mrtvých, začali být opatrnější, jenže měli tu čest se mnou, s démonem z dimenze, ve které by rádi chcípli rychleji, než se jednou nadechnou. Lov byl složitější, hlídky častější, ale po čase jsem se neučila chodit mezi nimi, aniž by mě poznali. Ale dny jsem vždy trávila schovaná v lese. Jednou přiletěli draci. Nádherní tvorové, to opravdu ano, dokonce i svůj odpor ke slunci jsem kvůli nim překonala. Cítila jsem sílu, která z nich vyzařovala, jejich krev zářila jako lucerna v noční temnotě. Ten masakr co nastal zcela uspokojil mé touhy. Tolik bolesti, krve tolik strachu a vzteku. Jenom ten pohled mě naplňuje nadpozemskou silou a chtíčem okusit tu slast vraždění. Když je po všem a na bojiště dorazí skupina elfů, zpozorním. Kdysi to byla jedna z nejmocnějších ras, jejich znalosti dokázali zahánět mě podobná monstra a démony, těžko říct, jak jsou na tom dnes. Současná doba mě nezajímala, nedělo se nic, co by ovlivnilo mou rovinu bytí, tedy až do chvíle, než mě ty proklaté monstra takhle znetvořili. Snad je jejich moc dostatečná, aby navrátili to, co lidé zkazili. S touto nadějí je následuji až k vodopádům. Nějakou dobu je pozoruji. Neposlouchám jejich rozhovor, ne že by mi vadilo, jak je to neslušné, ale prostě mě nezajímá. Spíše zvažuji, jestli není riskantní takhle vběhnout mezi ty mocné tvory. Nakonec se rozhodnu, že je to lepší, než se neustále krmit tím svinstvem ze vsi. Vyjdu jim tedy vstříc. Vylezu zpoza stromů a vyrazím ke skupině stojících elfů. Jdu klidným sebevědomý krokem. Vlním boky, pružně a ladně, jako kočka, oděna pouze v černých volných šatech. Jsou úplně prosté bez ozdob, bez jakýchkoliv zkrášlení. Má pleť je mrtvolně bledá. Mhouřím oči, jak mě sluneční svit ozařuje a pálí. Havraní vlasy volně splývají až k zaobleným bokům. Ve tváři mám sebevědomý výraz. Rudé plné rty špulím v úsměvu. Mé oči jsou bez zorniček, pouze bělmo. Několik metrů před skupinkou se zastavím. První mě napadne, že bych zavzpomínala na pozdrav v elfštině, ale to opravdu nemám zapotřebí, za tu námahu mi nestojí. Dherme creer. pozdravím místo toho ve svém jazyce. Doufám, že vás neruším, ale nemohla jsem přehlédnout tu přehlídku, co se tu konala. Hm, smím vědět, co se to vlastně dělo? zeptám se na rovinu. Můj hlas je melodický, ale je v něm znát pohrdání a nadřazenost. Jsem beze zbraně, ale rozhodně nevypadám, že bych se bála nebo měla sebemenší respekt. |
| |
| Rozhodli jsme se vyrazit, necítila jsem se o nic bezpečněji, ale nějak mě utěšovalo, že je poblíž Nac. Jenže pak se nabídl, že půjde napřed a skontroluje okolí a bude nás vést. Srdce se mi na několik okamžiků zastavilo, jak jsem se vyděsila, ale než jsem stihla, jakkoli zareágovat, tak promluvila elfka, která uměla dračí řeč a řekla Nacovy, že bude lepší, když mě bude chránit a ona půjde napřed. Tím si získala mé sympatie. Vyrazila na před, ale pak se zarazila. Někdo k nám šel a já to cítila také. Ve chvíli, kdy jsem onu ženu spatřila, tak jsem zuřivě zasyčela a ustoupila jsem do pozadí. Cítila jsem z ní zápach kouře a smrti, spousty krve. Děsila mě. Tušila jsem, co je zač a nechtěla jsem, aby se dostala ke mě nebo vejcím. ,, Táhni pryč," zaprskám ještě jednou. Rozhodně jsem jí hodlala poslat pryč a poud by neuposlechla, tak jí rozcupuju na kousky. |
| |
| Aureolské vodopády Nelíbí se mi způsob, jakým mne Ormalin zastavila, ale nechám si to pro sebe. Jen po ní hodím nenápadným varovným pohledem. Pokládat takovou hůlku někomu na prsa je jako mu tam dávat špičku meče. A to nikdy nevyznívá moc přátelsky. Nemám v úmyslu se tu zdržovat ještě déle. Pořád mě trochu děsí co se tu stalo. Proto nedbám Ormalinina přání, abysme počkali deset minut. Naopak, ona musí dostatečnou vzdálenost nabrat rychleji, než půjdeme my. Už už se vydávám za ní do lesa a přitom rukou vyzývám i ostatní, když se zpoza stromů vynoří... žena? Těžko říct. Každopádně kolem ní šíří zvláštní zápach. Trochu připomíná pach smrti, který bych poznal všude, ale je v něčem odlišný. V něčem co nedokáži přesně určit. Každopádně z ní nemám dobrý pocit. V tom mě navíc utvrdí Tanan, když na příchozí zasyčí: "Táhni pryč!" Ruka mi bezděky sklouzne k jílci meče. Zatím ho nechám tam kde je, ale připravím se na všechno. |
| |
| Překvapení tohoto dne nějak nekončí Čas pomalu plynul a já seděl opodál na svém kameni. Ta dračice i hvězdný zmizeli za vodopádem a dlouho se nevraceli a ostatní se mezitím zabavili po svém. Mluvili spolu. Nám divokým nejsou slova příjemná. Slova jsou příliš mocná na to, aby se jimi takhle plýtvalo. Dá se přece mluvit tolika jinými způsoby a přece podrobněji vypovědět, co je třeba. Zvířata spolu také nemusí mluvit, aby si rozuměla, a přesto se dokáží třeba při lovu tak jasně a přesně domluvit, že je to činí rychlejšími a přesnějšími než nás elfy. Slova kazí zvuky přírody. Slova jsou k ničemu. Docela jsem se na dlouhou chvíli zaseděl na svém místě. Když jsem se probral ze zamyšlení, pozoroval jsem kroužící havrany. Vědí, že jim tu myslící tvorové opět nachystali vítanou hostinu. Mrtví neutečou. Stačí si počkat, až ti narušitelé odejdou. Jen se nebojte, slétněte blíž a vyklovejte jim oči. Mrtví už je potřebovat nebudou. Jak si tak tichounce sedím, nakráčí si to na palouk další postava. Musela se skrývat nedaloko mě. Vynadám si za nepozornost. Kdyby nám chtěla ublížit, klidně mohla, a já bych s tím moc nenadělal. Asi stárnu... Je zcela jasně jiná než ostatní. Nemusím ji ani moc zkoumat, duchové mi to řeknou sami. Tahle nosí smrt a pojídá život. Ale na druhou stranu, proč se nepodívat, když se za chůze tak hezky vrtí. Natočím hlavu na stranu po zvířecku a na tváři se mi vykouzlí samolibý úsměv. Potichu vstanu a ktradmo se k ní začnu přibližovat. Nijak blízko, určitě bude mít výborné smysly, ale symboly na mých nohách ještě docela nevybledly, a tak mi trocha magie pomůže. Ruku mám na své krátké holi, jako vždy. Tahle osoba si však přinejmenším zaslouží bližší prozkoumání. |
| |
| Když pocítím přibližovat se démona, bez okolků vytasím meč. Pozoruji svýma stříbrnýma očima postavu, která přichází k nám. Asi se snaží být neškodná, ha ha. No, sice je z ní cítit moc, ale tady je nás dost, a jsme silní. Navíc, s podobnými jejího druhu jsem už bojoval a většinou vítězně. "Nevím, jestli ti to došlo, ale tady nejsy vítána. Radím ti, abys odešla. A rychle..." S těmito slovy zvednu ruku s mečem a jílcem mířím přímo na její hrdlo. Sice je ode mne tak pět metrů, ale to není pro mě žádná vzdálenost. Ostatně, pro ni také ne... Pak mne něco napadne a vyčaruji si tři koule světla, které začnou kroužit okolo mé hlavy. Zatím nic nevyzařují, ale je na nich poznat, že jsou schopné mnohem nepříjemějších věcí... |
| |
| Stále u vodopádů Napůl pobaveně se ušklíbnu nad A'Sheggarovým představením. Nápodobně. Tebe jsme také mohli dřív zabít, než bys nám řekl, co jsi řict chtěl. Stále nikdo nesouhlasil s tvou přítomností a stále jsi tu. pomyslím si, ale neříkám nic. Divný elf přehánět, jako vždy, promluvím náhle svým krákavým hlasem pár kroků za nově příchozí samičkou... Kdyby ona chtít zabít někoho z nás, dávno to udělat. Dlouho nás pozorovat, tady spíš odhaduji, ale každé zvíře by to tak udělalo, tak proč ne jiné bytosti, které jsou také svým způsobem lovci, Ani A'Sheggar nevidět, že tu ona být... Morvaj proto myslet, že ona chtít něco jiného. Proč nenechat ji, to udělat a pak až soudit? |
| |
| U vodopádů Jejich reakce mě pobaví. Na okamžik zavřu oči a zhluboka se nadechnu, až se mi zvedne hrudník. Můj úsměv se ještě rozšíří. Zpoza plného rtu vykouknou dva dlouhé a pekelně ostré zuby. Rty němě řeknou dvě slova. Hustá čerň se vyvalí ze země a jemně výří kolem mě. Vypadá jako mlha, ale neproniknutelně černá, obtáčí se kolem mého těla jako nějaký plaz, tvoří podivně vířící šat. Takhle to bude lepší jak pro mě, tak pro vás. ujistím je. Chci poděkovat za vřelé přivítání. Mezi lidmi se nedočkám ani syčení, ani tasených zbraní. Ale něco společného přeci jen máte. s poslední větou mrknu na toho nejbližšího elfa, co si mě tak prohlíží. Naprosto uvolněně se přiblížím k elfovi s mečem a pokusím se ho přiložit ke svému krku. K mému potěšení projede skrz. Takže, vaše zbraně mě nezasáhnou, stejně jako já se nedotknu vás. pro názornost přejedu rukou skrz nabroušenou čepel. Poté zase zacouvám do větší vzdálenosti. Přeci jen jsou to elfové a na rozdíl od lidí umí být nebezpeční. Tebe, elfko, promluvím k té, co na mě tak laskavě zasyčela, můžu ujistit, že malé je v bezpečí. Za to ty vypadá lákavěji. Nejde si nevšimnout síly, co v tobě koluje. oblíznu si rty a zakousnu se do nich, až rudá kapička steče po bradě a dopadne ne moji hruď. Chvíli ji pozoruji, jak si tím pomalým pohybem brázdí cestu mou kůží, ale pak se vrátím zpět ke svým posluchačům. A taky vás všechny mohu ujistit, že bych s radostí táhla do pekelných temnot. Myslíte si, že mě láká být na tomhle světě? Ha! Lidé si dělají, co chtějí, pobíjí draky, jako by nebyli víc než otravný hmyz! Ti hnusní červi jsou na můj vkus příliš drzí. Dříve si nedokázali ani představit, že by zvládli rituál a dnes vyvolávají démony! jak se stupňuje hněv, který mnou cloumá, roztahuje se i ta černá hmota, která mě obklopuje. Chci vás ujistit, že se jim to brzy povede a pak už vám nepomůže ani armáda draků. Jestliže se jim podaří spoutat mé druhy a využít jejich moci, budete si moc najít příjemné místo a vyčkávat dokud nedorazí. A možná si i naposled užít. s poslední větou se zase zklidním s mírně zvrhlým výrazem ve tváři. Takže stále mám táhnout pryč a pak si jen přijít pro vaše mršiny a vychutnat si zbytky sil, než vás opustí? zeptám se. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro ,, Jak se zdá, tak nás ten tupec asi nepochopil. My ti na tvé hloupé výmluvy neskočíme, jak jsem řekl nikdo není pozvaný a s mým velitelem mluvit nemůžeš, žádného nemám. A mé jméno vědět nepotřebuješ, špinavý elfský bastarde!" plivne ti přímo pod nohy. ,, Zavřít bránu!" zařve a zajde dovnitř. Brána se ti zabouchne přímo před nosem. |
| |
| S pozvednutým obočím pozoruji trik, který provedla s mým mečem. Nechápe magii kolem sebe a to si říká démon... Nic to pro mne neznamená, kdybych chtěl, sama by se čepel nabodla. A kdyby ne, jsou tu tisíce dalších způsobů... Ale momentálně je docela zajímavá. Nehrozí mi zas tak velké nebezpečí, takže se můžu věnovat tomu, co zde dělá. Sice vím, že jsem se objevil podobně jako ona, dokonce mnohem brutálněji, ale teď se zajímám o hrozbu před námi. Navíc je velmi inteligentní-vybrala vhodnou podobu. I když je v ní mžná držena nedobrovolně... Magie okolo ní jako by tomu naznačovala... Pak zpozorním. Reakce Morvaje na mé tváři vyvolá slabý úsměv. Tuším, co za tím asi stojí... "Proč tu jsi? Co od nás chceš?" Při těchto slovech pozorně sleduji její reakce. A nejen její... |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| Démonka nám předváděla, co všechno dokáže. Když promluvial ke mě, tak jsem se naštvala. Jak se vůbec opovažuje na mě myslet jako na jídlo. Jako mávnutím kouzelného proutku se narovnám a zahledím se jí do očí. ty mé získají barvu jantaru. Zornice získají svyslí tvar jako u plazů. ,, Zkus se ke mě nebo vejcím přiblížit a rozcupuju tě na kousky, démonko!" pronesu tichý, ale nebezpečným hlasem. V obličeji se mi objeví několik rudých šupin. Nechtěla jsem se přeměnit, ale vtek mě dost ovlivňoval. Cítila jsem pud, který mě nutil chránit sebe a hlavně vejce. V tuhle chvíli mi bylo jedno, jestli je tady z jakéhokoli důvodu, ale vyhrožovat mi neměla. |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro Snad se pak chytím, ale teď bych to potřeboval dost "po-lopatě" ;) Napiš mi to prosím, až budeš mít čas ;) Díky |
| |
| Vodopády S nima příliš zábavy nebude… jestli jsem neměla zůstat ve vsi, tam aspoň bylo co jíst. Mé nadšení hodně rychle upadá, nejsem netrpělivá… tedy, vlastně jsem, ale o tom to není… nemám náladu se hašteřit o tom, kdo koho sežere, zabije a podobně, i když jsou to velmi zajímavé řeči a možná by to chtělo dotáhnout do reálnějších podob. Hele krásko, jestli mi chceš dělat chutě, tak prosím, ale jak se pak mám vedle tebe soustředit? Tvá síla je opravdu ohromná, ale právě nemám chuť, než jste tu napochodovali, měla jsem snídani. pokusím se ji aspoň trochu uklidnit. Opravdu by mě zajímalo, proč vám má přítomnost tolik vadí. Ale teď mluvím z cesty. cítím, jak se slunce prodrápává skrz mé temné přátelé a pokouší se mě zahřát svou krásou. Se zavrčením přejdu do stínu stromů. To je lepší. Chci vaší pomoc. Jako obvykle to ty odporné zrůdy zvoraly. Nejen, že mě vyrušili z krásné a velmi živé noci, ale taky mě tu skřípli. Nemůžu se vrátit, dokud nebudu celá. A váš žádám, abyste mi pomohli s nalezením zbytku mé moci. Do té doby se nemohu vrátit. A taky vám mohu značně pomoci. Nemyslím, že byste chtěli, aby se po vašem živém a kvetoucím světě rozlezla smrt nosící běsové a tvorové mocnější než vaši věhlasní draci nebo ano? řeknu svou prosbu a namířím ji na toho s krákavým hlasem. Jeho divokost se mi líbí, možná by se nechal i ochutnat a možná by si i rád pohrál… |
| |
| Vodopády Zastavím se a podívám se na nově příchozí. To, že to není obyčejný smrtelník poznám jen díky svým zkušenostem z Menzoberranzanu. Dračí elf hned tasí meč, Tanan je nepřátelská a Morvaj zas, jako vždy je v klidu. Démon? Tady, doufal jsem, že jsem všechny démony nechal za sebou v Podtemnu. Ech jo. Napřímí se, aby bylo dobře vidět, že jsem drow. ,,Tak démonko, Chceš řict, že lidé začli homadně vyvolávat démony? Myslím, že jim musej pomáhat drowky, protože lidé, jak je mi známo, to s démony většinou pokazej. Buďto nedovřou kruh nebo špatně vysloví zaklínadlo. Jestli tohle opravdu udělali lidé, tak tu máme problém." I když, i doma jsem viděl pár nepodařených vyvolávání. Ale to byli vždy po ruce knežky. Teď nám kněžky a mágové podtemna nepomůžou. |
| |
| U vodopádů To, co řekl temný se mě tedy opravdu dotklo. Vyvolávání démon nebýt jen o zaklínadlo a kruh a váš druh by si to mít uvědomit už dávno. Proč skončit tolik pokusů bez úspěch nebo jen napůl, bez dokonalé kontroly... Vyvolat démon chtít mnohem víc než mechanický úkon a dostatek moci, procedím skrze zuby. Kdo opravdu vědět a umět nepotřebovat zaklínadlo slova a přesto udržet kontrola. Vzdorně si dřepnu a založím ruce na prsou. Chvíli si něco mumlám pro sebe. Ty říkat, že člověk volat démon, obrátím se na tu, kterou tu nechtějí. Člověk být snad úplná blázen. To chtít zničit úplně všechno? Nevědět, s čím si zahravat? Oni ne dost síly v hlavě! Sehnu se v sedě a s kvílivými zvuky mlátím hlavou o zem. |
| |
| "Souhlasím s Morvajem-ti lidi se úplně zbláznili! Vždyť nejsou schopní udržet pozornost ani pět minut! A to chtějí ovládat démony? Démoni jsou moc velké sousto, vždy byli. A ty, jak nám tedy chceš pomoct, co chceš dělat, zabíjet tvory vlastního druhu? Asi ano, ale proč tu teda jsi? Leda kvůli tomu, abychom ti pomohli od kletby? A co pak?" |
| |
| U vodopádů Se zájmem si prohlédnu dosud mlčícího drowa. Mlčky je nechávám mluvit, tedy až do chvíle, než promluví ten s mečem. Všechny úsměvy a pobavení jsou pryč. Hruď se mi zvedá ve zběsilém tempu. Přes všechen vztek se stále snažím udržet svou sílu i chování, přesto jde vidět, jak s tím mám problémy. Pěsti zatínám, až mi vystupují klouby, ještě bělejší než má kůže, je-li to vůbec možné. Hlupáku! Dotkneš se jednoho z mých druhů a nechám tě vyžrat si vlastní vnitřnosti a vykoupu se ve tvé krvi! Nevím, jestli se v tomto odporném světě zabíjíte mezi sebou, ale to já nikdy neudělám! zavrčím vztekle. Chvilku trvá, než znovu promluvím, je vidět, že se plně soustředím na to, abych se vůbec uklidnila. Pak si všimnu, jak se ten elf mlátí do hlavy, což mě naprosto uklidní. Jestli si chceš ublížit a hodláš plýtvat krví, stačí říct, ráda ti s tím pomohu… už mnohem klidnější úlevně vydechnu. Ale vesměs máš pravdu. Slova a magické kruhy nedokážou démony spoutat, ale vyvolat se jim mě podařilo. A to tam byl jen jediný mistr. Novicové udržovali kruh, abych se nedostala ven. Hlupáci. zasněně hledím na mrskající se žížalu na zemi. Bez svého mistra mě spoutat nedokázali, pouze se jim podařilo uzavřít vetu mou část, kterou chtěli použít. Mám jen zlomek původní síly, nejsem schopná přeměny ani návratu. Jsem si jistá, že postupem času se uvolním, ale to bude trvat staletí, nebo déle. s touhle myšlenkou zavřu oči. Žížala se přestane kroutit. Spokojeně vycením zuby. Já chci získat zpět svou moc, abych se mohla navrátit domů. A za to vám nabízím pomoc. Měli byste vědět, že jakmile se lidem podaří zotročit dost démonů, z mého světa sem vtrhne celá armáda nespoutaných a rozzuřených běsů. A neodejdou, dokud tahle země bude existovat, protože se odvážili zneužít sil, které jim byly vždy odepřeny. Lidé získávají moc ničením, ale démoni jsou ničení. Teprve tehdy zde bude peklo. po proslovu se podívám na tu nervní elfku. Přeješ si, aby se vejce vylíhla? Ať už lidé ovládnou démony, nebo oni sami nakráčí na tento svět, nebude vám nic platná dračí ochrana. řeknu ji nechutně zasněným hlasem, aby ji bylo jasné, že to co může přijít je opravdu hodno jen zvrácených. |
| |
| Aureolské vodopády Proč máme my elfové pořád potřebu se o něčem dohadovat? To je to, co nás dostalo tam kde jsme! Lidé konají, my se je dohadujem co by se mohlo stát a kdo kam půjde! Už toho začínám mít dost! "Ať je to jakkoliv, nemáme teď čas se o tom tady bavit! Už takhle jsme tu byli víc než dlouho! JDEME!" poslední slovo má důraz rozkazu. Nezajímá mne však jestli mne poslechnou. Ať už s nimi nebo sám, vyrazím lesem směrem k Artelionu. Tempo nasadím rychlejší, smysly nastražené tak, jak o vždycky. Čili dost na to, abych si všiml hrozícího nebezpečí alespoň v poslední chvíli, ale ne tolik, aby to zpomalovalo můj postup. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Žil jsi již dlouho se ženou, která čekala tvé dítě a s tvým kamarádem a jeho ženou. Zatím jste žili v míru o tom, co se děje v Dragaeranu jste slýchali jen výjmečně a tak ses rozhodl zajet do Totumu, kde jsi mohl získat nějaké ty informace, přijednom můeš prodat i nějaké kožešiny, peníze se ti teď hodily. Vyrazil jsi do města po svých, nebylo to zase tak daleko a navíc jsi neměl koně. K bránám Totumu jsi dorazil někdy kolem poledne. Jenže, jak ses tak díval, tak do města se nedostaneš. Stál jsi v řadě čekatelů, když jsi zaslechl nějaký halas a pak jsi spatřil, jak se brána zavírá. Potom jsi uslyšel nějakého muže(Haik) hulákat, že se musí dostat dovnitř, protože je pověřem nějakým mocným chlápkem. Chtěl jsi vědět víc, tak jsi se prodral davem a poznal v onom muži svého starého přítele a žoldnéře Haika, vedle něj stál ještě jeden elf. Nevypadalo to, že je nebo Vás ostatní pustí dovnitř, tak tě napadlo, že mu pomůžeš. (Znáš tajnou cestu do Totumu) Jak přesvědčíš Haika, aby šel s tebou nechám na tobě ;-) |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro Tvé volání a dožadování se vstupu moc nezabírá. Avšak všiml sis, jak se směrem k tobě davem prodírá muž s atletické postavy. Jeho tmavé hnědé oči ti někoho připomínají. Po chvilce ti bleskne hlavou jméno jednoho ze žoldáků, se kterými jsi před ne tak dávnou dobou sloužil: Caden. Znáš ho jako člověka vnímavého ale rázného, člověka který je ochoten zemřít pro své přátele nebo pro opravdu správnou věc. V době, kdy jste spolu bojovali bok po boku to byl také muž, který by obětoval život pro mrzký peníz, ale v jeho očích vidíš, že tohle se změnilo. Když k tobě přicházím, mám na tváři úsměv radosti z nečekaného shledání. "Buď zdráv, Haiku." zvolám a podávám ti ruku. "Je to ale doba, starý brachu, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro Mám právě výnosnou práci a scháním žoldnéře, zatím na místa důstojníků máš zájem, nemusíš se bát není to obraná válka, ale dobyvačná. Jestli se mi podaří dostat se ke zdejšímu veliteli. |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro Mám právě výnosnou práci a scháním žoldnéře, zatím na místa důstojníků máš zájem, nemusíš se bát není to obraná válka, ale dobyvačná. Jestli se mi podaří dostat se ke zdejšímu veliteli. |
| |
| u vodopádu Bohužel nedojdu moc daleko od ostatních když s evynoří záhadná osoba s ekterou se ostatní začnou pěkné hašteřit.Chvíli je z povzdálí pozoruji než s ek nim rozhodnu navrátit.Jdu pomalým krokem hůlku mám stále projistotu v ruce a sleduji všechny. Co tu hcce ta démonka?Ale tak či onak je to jedno musíme jít jak Nac říká. No tak nezdržujme se s ní máme poslání a musíme jít času není nazbyt. Řeknu tvrdým hlasem jelikož hádka je to poslední co je třeba. Ať je to kdokoliv nebo cokoliv jistě nám nijak moc nepomůže v naší cestě která je skoro u konce a tak či onak musíme jít. Naléhám na ostatní a sleduji vše. |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro "Zdejšího veliele opravdu neznám. Dlouho jsem byl pryč a nehodlám se tu příliš zdržovat. Ale nemyslím, že by ti k něčemu bylo dostat se k někomu, kdo velí zdejším oddílům. Ten ti neposkytne své lidi. A co já vím má Totum dost svých problém než aby někam táhl do války." na chvíli se odmlčím a ze zad sundám dřevěnou konstrukci, na které mám rozvěšeny vydělané kožešiny. Je zcela evidentní, že se do města v nejbližší chvíli nedostanu. Nebo aspoň ne branou. "Hodně věcí se změnilo. Já.. Já už nezabíjím. Víš, jednou večer jsi řekl něco o tom, že lidé stejně všechno zničí. Dost.. Dost jsem o tom přemýšlel. Žiju teď dost stranou od lidí. A mám ženu, která nosí pod srdcem mé dítě. Nechci a nemůžu riskovat svůj život." "Ale jestli se opravdu toužíš dostat dovnitř, mžná bych věděl jak." (Ještě k popisu: atletická postava, krátce střižené vlasy, oblečen do prosté košile a kožené kazajky, volných kalhot a pevných bot. U pasu se houpe jen měšec, spíše prázdný než plný a dlouhý nůž, který slouží ke spoustě věcí, a nejméně k zabíjení.) |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro "Zdejšího veliele opravdu neznám. Dlouho jsem byl pryč a nehodlám se tu příliš zdržovat. Ale nemyslím, že by ti k něčemu bylo dostat se k někomu, kdo velí zdejším oddílům. Ten ti neposkytne své lidi. A co já vím má Totum dost svých problém než aby někam táhl do války." na chvíli se odmlčím a ze zad sundám dřevěnou konstrukci, na které mám rozvěšeny vydělané kožešiny. Je zcela evidentní, že se do města v nejbližší chvíli nedostanu. Nebo aspoň ne branou. "Hodně věcí se změnilo. Já.. Já už nezabíjím. Víš, jednou večer jsi řekl něco o tom, že lidé stejně všechno zničí. Dost.. Dost jsem o tom přemýšlel. Žiju teď dost stranou od lidí. A mám ženu, která nosí pod srdcem mé dítě. Nechci a nemůžu riskovat svůj život." "Ale jestli se opravdu toužíš dostat dovnitř, mžná bych věděl jak." (Ještě k popisu: atletická postava, krátce střižené vlasy, oblečen do prosté košile a kožené kazajky, volných kalhot a pevných bot. U pasu se houpe jen měšec, spíše prázdný než plný a dlouhý nůž, který slouží ke spoustě věcí, a nejméně k zabíjení.) |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro Snad když už nezabíjíš tak, anad alespoň znáš nějakou hospodu v okolí. S tím odejdu od brány, když jsme mimo doslech zeptám se, ty bys opravdu věděl o cestě do města. Sundám si přilbu a jdou mi vydět mé uši, protože mám na elfa nezvykle na krátko ostříhané hnědé vlasy. U pasu se my houpe dlouhý meč , který je na první pohled obyčejný bez příkraz a jeho jílec je potažen tmavou kůží, pochva svěčí o tom , že nenosím meč na ukázku, je ohmataná, ale plně fukční, na druhé straně než meč se houpe dlouhý nůž na první pohled je to bytelná zbraň která se dá použít k proražení zbroje. |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro Snad když už nezabíjíš tak, anad alespoň znáš nějakou hospodu v okolí. S tím odejdu od brány, když jsme mimo doslech zeptám se, ty bys opravdu věděl o cestě do města. Sundám si přilbu a jdou mi vydět mé uši, protože mám na elfa nezvykle na krátko ostříhané hnědé vlasy. U pasu se my houpe dlouhý meč , který je na první pohled obyčejný bez příkraz a jeho jílec je potažen tmavou kůží, pochva svěčí o tom , že nenosím meč na ukázku, je ohmataná, ale plně fukční, na druhé straně než meč se houpe dlouhý nůž na první pohled je to bytelná zbraň která se dá použít k proražení zbroje. |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro "Hospodu? Tady před hradbama? Těžko? Možná někde po cestě, ale to bude tak den pěšky odtud." Pomalu odcházíme od brány. Opět jsem na záda hodil svůj náklad kožešin. "Pokud s pamatuju, ústil jeden větší kanál tak půl míle od města do jednoho potoka. Dost odporná záležitost, ale za mých dětských let byl doslova zapomenutý. Objevili jsme ho s několika kamarády. Otázkou je, jestli už se o něm ví. Jestli tam nebudou stráže." |
| |
| soukromá zpráva od Caden Mac Boyd pro "Hospodu? Tady před hradbama? Těžko? Možná někde po cestě, ale to bude tak den pěšky odtud." Pomalu odcházíme od brány. Opět jsem na záda hodil svůj náklad kožešin. "Pokud s pamatuju, ústil jeden větší kanál tak půl míle od města do jednoho potoka. Dost odporná záležitost, ale za mých dětských let byl doslova zapomenutý. Objevili jsme ho s několika kamarády. Otázkou je, jestli už se o něm ví. Jestli tam nebudou stráže." |
| |
| Vyrážím za Nacem, ale za běhu se otočím na démonku a štěknu: "Jen aby ses nepřeceňovala. To démoni mezi sebou bojují o moc vražděním, ne elfové. Vlastně je mi vás líto. Nejste schopní normálně žít." Neodpustím si úšklebek při pohledu na zuřící démonku. A její narážky... Musela by si přivstat, co přivstat, nesměla by jít spát, aby mě vyrvala vnitřnosti z těla. |
| |
| Aureolské vodopády a pak dál Stála jsem tam, už zase v podobě elfky se smetanovými vlasy a dívala jsem se za odcházejícím Nacem. Stála jsem tam už jenom chvíli a pak jsem vyrazila za ním, tisknouc ke svému tělu dvě dračí vejce. S námi šla i elfka mluvící dračím jazykem, myslím, že se jmenuje Ormalin. Procházela jsem rychlým krokem lesem a myšlenky na smrt mých druhů mě stále provázely jako neodbytné mouchy. Na cestu jsem se moc nedívala, nechávala jsem to na svých smyslech a moje mysl se toulala někde v minulosti, když jsem ještě nebyla sama. Byla jsem mezi hvězdnými elfy, kteří netušili, že jsem drak. Vzpomínky mi jeli hlavou jako na běžícím pásu a já si nemohla pomoci, abych si nevzpomněla, co jsem cítila k Nacovy, ale můj původ zabraňoval čemukoli jinému než velkému přátelství. |
| |
| Klidně běžím trochu stranou od ostatních a užívám si běhu, když tu se mi zahřeje můj přívěšek na krku. Málem zakopnu, tak jsem překvapen. Ale pokračuji dál a zírám na přívěšek, jako by mě urazil. "...a okamžitě se vzdáte!" Jeho slova byla přerušena smíchem, který zněl jako zurčení potůčku. "Nemyslíš si, že se něco stane? Jsme dva, ubozí mladí válečníci, co chtějí do paláce a vás je jenom deset elitních strážců, které nikdo neporazil?" "Myslím, že to rychle vyhrajeme..." "Asi ne..." Rychlý švih a bylo jich o dva méně. A pak... Ne. Nemysli na to. Co když ti někdo čte myšlenky? |
| |
| soukromá zpráva od Patrick Veron (městský elf) pro Stráž , jnež s námi mluví jako s nějakou lůzou kráčí po hraně života , tak těsně , že kdyby se na něj usmál duch zajisté by si jej všiml . Pod dlouhým pláštěm mám totž napnutou dvojranou minikuši . Zbraň to není silná , číp , dokáže zabít jen v případě , že zasáhne obličej a nebo krk . Já mám šipky napuštěné smrtícím jedem , než by si kdokoliv s okolo stojících uvědomil , že se něco děje , byli by první mrtví . Naslouchám v celku zaujatě muži , jenž vypráví o cetsě do vnitř města. "Vysvětli mi bratře proč se tak namáháme ? Vždyť ta zeď nás příliš nespomalí . Podívej se tohle je tipicky lidská práce , tady bych dokázal vijít , jako po schodech. Proč se dohaduješ s těmi hlupáky na hradbě ." ptám se Haika a okázale ignoruji dotyčného s kerým se začal bavit . Když jsem na sebe upoutal pozornost lidé si všimli , že na mne není čeho si všimnout . Celoumou postavu halí těžký plášť , který mi kryje ruce . " No to už jsme propbrali , že . Sice nechápu proč se ti nelíbí , že odstřelím pár stráží , ale ty tady velíš ." prohlásím rezignovaně dčíve než se Haik zmůže na odpověď . " No příteli v zájmu dotyčných stráží doufám , že tam žádné nebudou ." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick Veron (městský elf) pro Stráž , jnež s námi mluví jako s nějakou lůzou kráčí po hraně života , tak těsně , že kdyby se na něj usmál duch zajisté by si jej všiml . Pod dlouhým pláštěm mám totž napnutou dvojranou minikuši . Zbraň to není silná , číp , dokáže zabít jen v případě , že zasáhne obličej a nebo krk . Já mám šipky napuštěné smrtícím jedem , než by si kdokoliv s okolo stojících uvědomil , že se něco děje , byli by první mrtví . Naslouchám v celku zaujatě muži , jenž vypráví o cetsě do vnitř města. "Vysvětli mi bratře proč se tak namáháme ? Vždyť ta zeď nás příliš nespomalí . Podívej se tohle je tipicky lidská práce , tady bych dokázal vijít , jako po schodech. Proč se dohaduješ s těmi hlupáky na hradbě ." ptám se Haika a okázale ignoruji dotyčného s kerým se začal bavit . Když jsem na sebe upoutal pozornost lidé si všimli , že na mne není čeho si všimnout . Celoumou postavu halí těžký plášť , který mi kryje ruce . " No to už jsme propbrali , že . Sice nechápu proč se ti nelíbí , že odstřelím pár stráží , ale ty tady velíš ." prohlásím rezignovaně dčíve než se Haik zmůže na odpověď . " No příteli v zájmu dotyčných stráží doufám , že tam žádné nebudou ." |
| |
| Vodopády a odchod I když odcházím, stále je sleduju. Je dobré vědět, že obyčejný elf rozumí světu mimo jeho realitu. Doufám, že nás někdy osobně navštívíš. syknu na toho drzého červa. Naposledy se otočím k divokému. Neodvrhuj pomoc, když se nabízí. Tohle elfy dohnalo na hranici a kvůli tomu nedokázali ochránit draky. mluvím tiše, aby ostatní neslyšeli. Samozřejmě beru v potaz jejich elfí uši. Pak přejdu k němu ještě blíže. Jestli se přece jen rozmyslíš, zašeptej Miracael, a já ti možná splním nějaké tvé přání. s tím si šibalsky olíznu rty, otočím se a vydám se opačným směrem. Je načase dát se do napravování světa. Ha! Lidé jsou naštěstí ovlivnitelní. Já se odtud dostanu ať už s elfy nebo ne! A lidé zaplatí za to, co dělají, hm… mám hlad. s hlavou zase někde jinde mířím k vesnici. Musím se najíst a vyrazit do města. Tam bude jídla dost a tam taky začne moje práce. |
| |
 | Po svém dlouhém letu temnotou jsem skončila....někde... Nevím sama, kde jsem. Vidím les... a budovy a bytosti, vysoké, ladné a silné. Jsou mi podobní... Elfové... Mnoho elfů, postarších, i mladších... Překvapené tváře, míří na mne zbraněmi... Nevadí. Nezáleží mi na tom. Proč? Proč se to stalo? Z posledních několika dnů si pamatuji jen světla... a světla.... a křik mých přátel... A kde jsem? Co je tohle za svět? Proč jsem přežila, když oni nežijí? Ani Dun, ani Aeg... A on, toho už nikdy neuvidím... Nevím, kde skončil. Hele, teď se mne ptá jakýsi vyšší elf. Nějaký starší, vládce, či co... Rozumím mu, ale nejsem schopná mluvit, omdlévám... |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro ,, Straže se budou střídta za půl druhé hodiny, pak by neměl být problém dostat se do našeho hostince!" Potom se od tebe, ale odtáhne a nahlas, aby to mluvčí slyšel pronese: ,, Jestli budeš otravovat vandráku, tak ti vypráskáme kožich a je jedno kolik máš sebou přátel!" Voják odešel dál vykonávat svou službu avám stačilo si jen počkat na střídání služeb. Čas vám utíkal nepřirozeně pomalu a proto jste s radostí přivítali, když mluvčí zmizel a objevil se tam jiný chlápek se kterým si ještě vyměnil pár slov váš voják a potom jste konečně mohl vejít. Nohy Vás automaticky nesli k hostinci Na Návrší, který sliboval klid a dobré jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro ,, Straže se budou střídta za půl druhé hodiny, pak by neměl být problém dostat se do našeho hostince!" Potom se od tebe, ale odtáhne a nahlas, aby to mluvčí slyšel pronese: ,, Jestli budeš otravovat vandráku, tak ti vypráskáme kožich a je jedno kolik máš sebou přátel!" Voják odešel dál vykonávat svou službu avám stačilo si jen počkat na střídání služeb. Čas vám utíkal nepřirozeně pomalu a proto jste s radostí přivítali, když mluvčí zmizel a objevil se tam jiný chlápek se kterým si ještě vyměnil pár slov váš voják a potom jste konečně mohl vejít. Nohy Vás automaticky nesli k hostinci Na Návrší, který sliboval klid a dobré jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro ,, Straže se budou střídta za půl druhé hodiny, pak by neměl být problém dostat se do našeho hostince!" Potom se od tebe, ale odtáhne a nahlas, aby to mluvčí slyšel pronese: ,, Jestli budeš otravovat vandráku, tak ti vypráskáme kožich a je jedno kolik máš sebou přátel!" Voják odešel dál vykonávat svou službu avám stačilo si jen počkat na střídání služeb. Čas vám utíkal nepřirozeně pomalu a proto jste s radostí přivítali, když mluvčí zmizel a objevil se tam jiný chlápek se kterým si ještě vyměnil pár slov váš voják a potom jste konečně mohl vejít. Nohy Vás automaticky nesli k hostinci Na Návrší, který sliboval klid a dobré jídlo. |
| |
| Démonka opustila skupinku stejně náhle jako se v ní objevila. Váš běh nabral na rychlosti, hnalo Vás, že jste věděli, že čím déle se zdržíte v těchto prokletých končinách, tím víc roste ryziko, že příjdete o něco cenného. Každý měl své problémy a starosti, ale ty převažovali problémy Dragaeranu. Neměli jste tušení, co bude rada požadovat od Tanan a ani, co se stane s vejci. Jenže to teď muselo jít stranou, museli jste se dostat do chrámu dřív než narazíte na nějaké lidi, ale jako kdyby je přilákala myšlenka, která jim byla Vámi věnovaná. Nedostali jste se ani z lesa, když jste spatřili celou rojnici dobře ozbrojených jezdů, kteří rozhodně nevypadali na nějaké hlupáky. Tohle byli dobře vycvičení zabijáci a co bylo ještě horší, v jejich čele jel na sivákovy čaroděj. |
| |
| cesta Když se konečně zase rozhýbeme udělám si náskok abych prozkoumala kousek krajiny před skupinou zdali je to bezpečné. Najendou ale uvidím skupinu jezdců rychle se přikrčím za křoví a sleduji je. Musím varovat ostatní. Tanan jezdci pozor ! Pošlu jí bleskovou myšlenku a doufám že jí pochopí.Mezitím s hůlkou v ruce se připravím na to kouzly je sejmout ve vhodnou chvíli zvláště je třeba zbavit se čaroděje. |
| |
| Za běhu postřehnu přítomnost dalších bytostí. Lidí... A s čarodějem, který není zrovna slabý. Ostatní si také všímají a schováváme se před lidma. Pomalu vytáhnu dýku telepaticky ostatním řeknu: "Tak jo, co chcete dělat teď? Někdo je odláká a Tanan zdrhne? Ne. Podle mě o nás vědí a máme jen pár možností, jak tohle vyřešit. Hnusí se nám to, ale možná je budeme muset zabít..." Mé obavy se začínají naplňovat, když se jeden z jezdců začne rozhlížet po okolí. Nemůže si nás všimnout jen tak, ale přece jen-je to divné... Meč v jedné a dýku v druhé, jsem připravený na boj... |
| |
| Zatímco běžíme směrem k radě, přemýšlím o tom, co se to sakra děje. Když tu náhle zahlédneme skupinku jezdců s čarodějem v čele. ,,Vith dol rivvin!" Zavrčím a v běhu tasím scimitary. Natáhnu pravou ruku. ,,OLOTH!" Zařvu a aroděje oblopí magická tma. Rozběhnu se skočím se scimitarama napřed, v hlavě stále ještě čarodějova pozice. Seknu tam, kde by měla být čarodějova hlava. |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| Smrt a utrpení v lesních hlubinách Náš další postup byl zastaven dalšími lidskými bytostmi. A nedají si říct a nedají. Divný a temný jim ihned vyrazili vstříc, přimo na střed šiku, rozsévajíce přitom smrt. Pozvednu oči a zakroutím hlavou nad takto zbrklým počínáním. Bojovat bez přípravy je holý nerozum. I zvíře nejprve prozkoumá svou kořist, než se po ní vrhne. Se svým stoickým klidem dřepnu a sokolím drápem začnu rozrývat kůži své pravé paže ve složitých ornamentech. Šeptem si mumlám jakousi melodii. Za ostrým srpkem zůstává krvavá čára. Pak levou rukou ze svého vaky vylovím symboly popsaný kámen velikosti lidské pěsti a pevně ho sevřu v ruce. Vak si hodím víc na záda, aby nepřekážel a svou krátkou hůl zastrčím za opasek. Nyní jsem připraven bránit Tanan. Vydrápu se na strom za jejími zády, kde se schovám a dávám pozor, odkud by se blížilo nebezpečí. |
| |
| smrtící úder Sakra to jsou krucinál blázni! Pomyslím i zlostně když vidím ty dva jak se vrhají přímo na nepřítele. Ryhcle se přesunu zpět k Tanan a zbytku. Krucinál copak ti dva vůbec neuvažují co kdyby za obzorem byla druhá část té jízdy. řeknu nazlobeně a koukám na ten masakr.S hůlkou v ruce stojím kus od stromu kde je Morvaj vedle Tanan. No uvidíme. Řeknu si nakonec a čekám mimo boj. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Údržbář)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
| |
| Prosíme údržbáře, aby posečkal... naše PJka je nejspíš opět v nemocnici. Doufáme, že se nám brzy uzdraví a přijde. |
| |
| Smrt a utrpení, které nemá konce Daeryllův útok by se býval povedl, avšak jak si myslel správně Morvaj, měl si svého soupeře nejdřív prověřit, než zaútočil. Boj, který se podle A ´ Sheggara odehrál, se vlastně nestal. Všechno to byla iluze. Takže on sice bojoval, ale s přeludy, aniž by o tom měl vůbec ponětí. Daeryllovy se to nějak nezdálo a proto se od pomyslného čaroděje vzdálil. Zatímco ti dva bojovali s halucinací, tak se skutečná skupina bojovníků s čarodějem přiblížila až nebezpečně blízko k zádům Tanan, Morvaje a Ormalin. Morvaj si jich všimnul, ale než stihla Ormalin použít svou hůlku, tak ji shořela v ruce. Čarodějník byl opravdu mocný. |
| |
| konec nachází Vše jde až podivně lehce až najednou Morvaj mne varuje ryhcle sebou trhnu a chci použít kouzlo jenže nedostala jsem šanci má hůl zhoří v ohni. K čerttu s vámi zpropadení lidé! Křiknu zuřivě a kouknu na Morvaje. Morvaji běžte s Tanan a osattními dál pokusím s eje zdržet nesmí dostat Tanan! Křiknu a najednou se začnu zvětšovat a celá se měnín elfí tělo nabývá na velikosti a objevují se na něm šupiny a ostny na zádech. Oči mi zmodrají až se nakonec celá změním.Nyní jsem v podobě obří rudé dračice.Než se lidé vzpamatují tvým ocasem kde mám pohyblicé střihací bodlo plesknu nejbližší muže.Potom s ezhluboka nadechnu a začnu chrlit na zbytek ohen především na čaroděje. |
| |
| konec? Zakleju, když mé scimitary protnou pouhý vzduch. Poté se otočím a uvidím, jak se skupina objevuje u Tanan. ,,Dos fa'la zatoast. Dos talinth, dos shlu'ta golhyrr ilythiiri? T'yin dos ph'xusst. Oloth! Chath!" Zařvu na čaroděje ve svém rodném jazyce. Náhle čaroděje pohltí neproniknutelná tma a jeho společníci začnou hořet fialovým plamenem. Rozeběhnu se k nim. ,,Tanan, zmiz. Ty musíš zůstat naživu. Jseš důležitější než my. ZMIZ!" Zavrčím na Tanan a poté se rozhlédnu po Sheggarovi. ,,Tak pojď, začíná zábava." Usměju se na něj a vrhnu se na lidi. |
| |
| Sekám a sekám-do vzduchu! Ale horší je jiná věc. Začínám cítit příchod jisého problému. Zavrčím a otočím se na Daerylla. Přitom se celý třesu. "Z cesty! Budou trable. Nejen s kouzelníkem, ale jestli se neovládnu, tak i se mnou!" Pak se otočím k našim a vidím přeměnu Ormalin. Ale můj problém je něco jiného. Začíná mi tepat v hlavě a mé tělo chytí křeč. Zmítám se bolestí, pak se ale neudržím. Povolím. Pak se narovnám a zařvu vzteky. "Serra, paya moi. Winyfae!!!" Okolo mne se začne tvořit aura černomodré tepající energie. Mé oči začnou planout intenzivní stříbrnou barvou. Zdvihnu ruku a položím ji na hruď. Ruka zazáří a já přesunu magii do svého těla. "Maaura, ortef!" Pak vzhlédnu, vezmu meč a pak už jen se zavrčením vylétnu dopředu. S neskutečnou rychlostí obíhám Tanan a útočím na nejbližší nepřítele, sekajíc zběsile mečem. Přitom cítím bolest. "Tohle se nemělo stát!" Myšlenky mizí a zůstává jen jedno: úkol-ochránit Tanan za jakoukoliv cenu. Jen zničit nepřítele. S ohromnou silou a rychlostí blesku, vybaven instinkty válečníka a magií z dimenze A´Prime, vrhám se na nepřítele. Vzduch okolo praská a já jsem již skoro ztratil kontrolu... |
| |
| Horká krev lidských bytostí Seděl jsem na svém stromě a natáčel hlavu na stranu, jako divoká zvířata, abych slyšel možné blížící se nebezpečí. Že máme lidi v zádech jsem si uvědomil teprve, když na mě Ormalin zavolala. Zvláštní museli se přiblížit úplně neslyšně, snad kouzlem, ani duchové věcí si jich nevšimli a neupozornili mě. Zatímco temný a dračí bojují s iluzemi a vracejí se zpět, boj vypukl právě tady... Tasím svou čepel skrytou v holi. Jako blesk z čistého nebe a neslyšně a nečekaně jako smrt se vrhnu z hůry na dva probíhající vojáky. Jeden zemře hned, aniž by si to uvědomil, druhý následuje za ním rychleji, než prvního krev z mé čepele dopadne na listy blízkého keře. Symboly na mé pravé paži září a já se stavím přímo mezi Tanan a dalšího člověka. Seká po mě mečem a já jeho ránu odrážím levačkou, jen to přinkne, jako o kámen. Svst! Svst! Dvakrát se mihne čepel vzduchem a voják se hroutí v hlavou zalomenou vzad. Sprška krve skropí mé paže a obličej. Jak dlouho je to, co jsme naposledy prolil krev. Je tak horká, čerstvá... Lákavá... tady ale nejsem v karangarské aréně démonů. Mám tu jiný úkol. Schovám ostří a popadnu Tanan za ruku. Vláčím jí pryč v bojiště, do bezpečí, zatímco se temný s dračím vrhají na vojáky, tentokráte ty pravé. Tanan se brání, ale svírám ji pevně, až ji krev stéká po ruce. Rychlost a stisk dravčího pařátu ovládají mou ruku, dokud symboly vyryté orlím drápem září. Jsme pronásledováni. Duchové v korunách si to šeptají. Zastavím, pustím Tanan do mechu a tasím opět čepel. Blíží se tři. Očekávám je. Pevný postoj, ruce roztažené jako dračí křídla. Levá stále svírá kámen, pravá s čepelí je zbrázděná divnými symboly. Tři na jednoho, tři ve zbrojích s kopími, meči a štíty proti jedinému tanečníkovi. To není fér souboj, to není jako zabít z překvapení, tohle bude drsný boj... stejně jako všechny v Karangaru Rozestoupili se do půlkruhu a s kopími se ke mě přibližují. Teď! Prosmeknu se kolem prvního, druhé přetnu v půli a a třetí odrazím levačkou. S rukama jako křídly se vrhnu na krajního z nich. Kamenem ho zasáhnu do tváře, čepel zastřípá po nastaveném štítu. Otočím se smýsknu čepelí blížící se kopí tak, že jen těsně nine můj boj a zasáhne zraněného vojáka za mnou. Na tváři se mi mihne škodolibý úsměv a vyrazím čepelí podél smrtícího kopí a probodnu vojáka zlomek vteřiny zaskoeného smrtí svého druha. To už na mě ale dopadá smršť úderů posledního z vojáků. Řve vzteky a tluče do mě hlava nehlava, mečem, štítem. Vůbec se nekryje, ale nemám možnost protiútoku. A nemám ani zbraň, protože ta se vzpříčila mezi žebry a zbrojí mrtvého tak nešikovně, že se mi ji nepodařilo dost rychle vytáhnout. Meč zvoní, narážeje do mé kamené ruky. Kánem už pomalu přestává působit. Za chvilku mi voják zpřeláme všechny kosti. Ustupuji, štítem dostávám do obličeje a smýknu sebou stranou a dostávám se konečně z náporu. Mrštím kamenem vojákovi do obličeje a on ho na moment schová za štít. Dost času na to vyskočit a zaútočit. Dravčím pařám sevřu jeho zápěstí s mečem a zkroutím ho tak, že meč upustí a otočí se ke me zády. Snaží se mě tlouct štítem, úspěšně. Levačkou mu srthnu přilbu i s kuknou a zakousnu se mu do krku. Ústa mi plní jeho krev a stříká všude kolem. Zmítá se, ale útoky štítem slábnou a voják ochabuje. Náhle stuhnu. Něco mi narazilo do boku. Pouštím vojáka a jeho bezvládné tělo se kácí do mechu. Zírám na to, jak mi z boku trčí šipka. Udělám tři klopýtavé kroky k mrtvole s mou čepelí v hrudi a s heknutím, jak se šipka otře o moje žebra ji vytrnu. Střelec mezitím opět natahuje svou kuši. Kašlu krev a připravuji se k obraně. Jen se letmo uhlédnu, zda je Tanan v bezpečí. |
| |
| Další smrt! Copak to nikdy neskončí? Když se před námi objevili lidé, skryl jsem se do křoví. Věděl jsem, že nás dozajista čeká boj. Zvláště s těmi horkými hlavami, které jdou za mnou. Za opravdu krátkou chvíli už slyším bojový pokřik dračího elfa a Daerylla. Rozhodnu se pro čarování. Zavřu oči a ponořím se do chladívé Smrti, abych odsud vytáhl smrtící síly. Z mého soustředění mne vytrhne neklid v místech, kde by být něměl. Zahodím veškeré shromážděné síly zpět do Smrti a rychle vystoupím duchem zpět do svého těla. Rychle se rozhlédnu. Vidím A´Shegara a Daerylla, jak se vrhají proti nepřátelům a jak Morvaj táhne pryč Tanan. Ormalin nevidím, slyším jen mohutný řev.¨ Morvaj se ohání svou čepelí, ale zdá se, že je téměř poražen, když zbraň uvízne v těle jednoho z jeho protivníků. Přesto dokáže prokousnout soupeřův krk. Záhy sebou však však cukne. A já vidím, jak z jeho boku trčí šipka. Není těžké odhalit pozici střelce. Neváhám, tasím zbraň a rozbíhám se k nepříteli, jež ohrožuje momentálního Tananina strážce. Zhlubocha se nadechnu a naplním své plíce vzduchem, prosyceným jemným pachem krve. Pak zahvízdám vysoké tóny v divoké melodii a rytmu. O vteřinu později už střelec pálí po Morvajovi znovu. Ale šipka je zasažena náhlým prudkým poryvem větru, jež se prohnal mezi stromy. Vítr skučí dál a svou rychlostí mne samého žene vpřed. Zpoza pasu vytáhnu dlouhou dýku a obratně ji hodím směrem k Morvajovi. Zabodne se tři, čtyři stopy od jeho nohou. Střelec je překvapen větrem, jehož síla znemožňuje střelbu. Proto zahazuje kuši a popadá poboční zbraň, rozbíhaje se k divokému. Když je zhruba v půli své cesty, všimne si i mne. Vběhl jsem mu do boku stále s hvizdem na rtech. Tnu po něm, on nastaví meč do krytu. Moje zbraň se sveze po soupeřově čepeli, zlomí jeho záštitu a lehce mo rozřízne kůži na čele. Hned následuje další rána, kterou nepřítel opět kryje, tentokrát úspěšněji. Vrací úder, avšak příliš dlouho zaváhal a já vypozoroval jeho úmysl. Nebylo těžké se čepeli vyhnout a vrazit protivníkovi ramenem pod krk. Muž padl na zem a rozkašlal se, aby znovu popadl dech. Morteno! Provázej ho svou říší! Poslední ranou ukončím jeho utrpení. Rychle zamířím své kroky opět k Morvajovi a Tanan. Při tom se stále otáčím a hledám další střelce... |
| |
| Jedním slovem; "Dreani!" do sebe vtáhnu auru moci okolo mne a má kůže změní barvu na dokonale černou. Pak pronesu další slova. "Metamora phasis un!" Po těchto slovech na se na mé kůži objeví tlustý stříbrný pruh, který jede přes záda, hruď a končí na břiše. Můj pohled se změní z mírně šíleného na ledově stříbrný chlad. Pohlédnu pomalu na kouzelníka, který vykryl útok Ormalin magickým štítem. Pak na vojáky okolo něj. Zasměji se... Velmi pomalu a chladně. Pak vyrazím dopředu tak rychle, že mne téměř není vidět. 2 metry od nejbližšího vojáka skočím a ve vzduchu bleskově srazím jeho meč stranou a probodnu mu hruď, i s brněním, jako by byla z papíru. Prolétnu okolo dalších dvou vojáků, kteří se jen chytí za krk a zjistí, že v něm mají rány. Pak spadnou mrtví z koňů. S každou sekundou se blížím ke kouzelníkovi. Ale pak přede mne najede jezdec a já zpomalím. Vyměním s ním pár ran, abych zjistil, že je velmi zkušený. Bodnu mu po hlavě a on mou ránu srazí. Pak mne zkusí bodnout, ale má ruka vylétla obří rychlostí k jeho krku. Čtyři prsty se mu zaboří do nervonásledně ho proříznou. Další mrtvola... Ale kouzelník se mi začne věnovat. Mám jeho pozornost. Vzduchem šlehne modrý blesk, který ale shoří 5 cm ode mne. Pak po mne vyšle vlnu energie, kterou odrazím stranou. Schovám meč na záda a začnu odříkávat zaklínadla. Ve vzduchu se srazí dva energetické náboje, pak vybuchnou. Vzápětí proti mě letí ohnivá koule. Mrknu a pak dostanu zásah do hrudi. Ale já, místo abych ležel mrtvý na zemi, stojím za kouzelníkem. Pak mu zlomím vaz, jen abych zjistil, že také udělal iluzi. Otočím se na něj a ušklíbnu se. "Červe. Tref mě a pak tě trefím já." Stoupnu si před něj a on po mě střelí kulový blesk. Já jsem ale čekal podobný útok a tak ho pohltím rukou. Pak se mi v druhé ruce objeví praskající stříbrný náboj. Změní se do spirálovitého tvaru. "She´Gali!" Pak tento náboj hodím po kouzelníkovi, který se smíchem uhne. Pak dostane do zad ránu od Ormalina ohně, který ho podpálí. Kouzelník se uhasí, ale je těžce raněn. Já mávnu rukou a spirála za ním změní směr a zvýší rychlost. Pak ho trefí do ruky, kterou mu urve. Vzápětí se okolo něj zformuje energetické pole, které imploduje, pohlcujíc kouzelníka. |
| |
| Chtěla bych jen upozornit, že z důvodů mého odjezdu do zahraničí, zde nebudu pobívat od 29.6.2009 - 9.7.2009! Děkuji za pochopení Pj |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin |
| |
| Boj, mnoho zraněných a ještě víc mrtvých Boje se seběhl příšerně rychle. Chvíli to vypadalo, že se mě to nedotkne, jenže šli po mě a během chvíle mě táhl Morvaj někem pryč, přestože jsem se snažila odporovat. Přišla jsem si jako v nějakém zrychleném snu. Ormalin jako drak. Zraněný Morvaj a Nac, který mu přišel na pomoc. Tiskla jsem k sobě vejce a snažila se je chránit za každou cenu. Byla jsem jako řimražená. Sledovala jsem jednání dračího elfa a Ormalin, kteří společnými silami přemohli čaroděje, který tady byl zjevně největší nebezpečí. Přišla jsem si jako přítěž. Nebyla jsem nyní schopná ničeho a oni za mě nasazovali život. Poslední vojáci padali mrtvý nebo vážně zranění. Otřesný sen pomalu končil, nyní bylo na čase pomoci zraněnemů Morvajovy. |
| |
| Po boji s osatatními. Když mi elf pomůže a zničíme společnými silami čaroděje oddechnu si mám nějaké zranění z boje ale není to až tak hrozné dá se to přežít. Pár dlouhými kroky při kterých naberu i onoho elfa na svůj čumák doběhnu ostatní a elfa položím.Pak se namáhavvě změním zpět na elfku a podívám se na Tanan. Jsi ty i vejce v pořádku?A co vy ostatní? Optám se starostlivěj jelikož jsem si na tuto družinu již zvykla. Tohle bylo jen o šupinu. Napadne mne a jdu dál normálně a čekám zdali někomu bude do řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Hostincký na první pohloed poznal, že i přes své nevzhledné oblečení bude haik dobrým zákazníkem, takže ihned poslal svého syna, aby Vám ustájil koně a svou dceru do kuchyně, aby připravila studenou večeři. Seděli jste společně u jednoho stolu a ostatní se Vám raději vyhýbali pohledem jako kdyby tím chtěli říct, že jim nestojíte za problémy. Netrvalo dlouho a před každým z Vás přistál na stole hlíněný talíř s kusem studeného kuřecího masa a dvěma krající chleba. K tomu jste dostali dostatečně napěněné pivečko. Zatímco jste si pochutnávali na dnešním menu, tak se hostinský důvěrně naklonil a zdělil, že má jeden pokoj se třemi postelemi a jestli ho tedy chcete. Když jste kývli odešel si po svých a otíral si prsty o už tak dost umaštěnou zástěru. Nyní byl čas si promluvit, jak budete dál postupovat. Sehnat dostatečné množství spojenců, to bude něco stát... |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Hostincký na první pohloed poznal, že i přes své nevzhledné oblečení bude haik dobrým zákazníkem, takže ihned poslal svého syna, aby Vám ustájil koně a svou dceru do kuchyně, aby připravila studenou večeři. Seděli jste společně u jednoho stolu a ostatní se Vám raději vyhýbali pohledem jako kdyby tím chtěli říct, že jim nestojíte za problémy. Netrvalo dlouho a před každým z Vás přistál na stole hlíněný talíř s kusem studeného kuřecího masa a dvěma krající chleba. K tomu jste dostali dostatečně napěněné pivečko. Zatímco jste si pochutnávali na dnešním menu, tak se hostinský důvěrně naklonil a zdělil, že má jeden pokoj se třemi postelemi a jestli ho tedy chcete. Když jste kývli odešel si po svých a otíral si prsty o už tak dost umaštěnou zástěru. Nyní byl čas si promluvit, jak budete dál postupovat. Sehnat dostatečné množství spojenců, to bude něco stát... |
| |
| soukromá zpráva od Pán osudu pro Hostincký na první pohloed poznal, že i přes své nevzhledné oblečení bude haik dobrým zákazníkem, takže ihned poslal svého syna, aby Vám ustájil koně a svou dceru do kuchyně, aby připravila studenou večeři. Seděli jste společně u jednoho stolu a ostatní se Vám raději vyhýbali pohledem jako kdyby tím chtěli říct, že jim nestojíte za problémy. Netrvalo dlouho a před každým z Vás přistál na stole hlíněný talíř s kusem studeného kuřecího masa a dvěma krající chleba. K tomu jste dostali dostatečně napěněné pivečko. Zatímco jste si pochutnávali na dnešním menu, tak se hostinský důvěrně naklonil a zdělil, že má jeden pokoj se třemi postelemi a jestli ho tedy chcete. Když jste kývli odešel si po svých a otíral si prsty o už tak dost umaštěnou zástěru. Nyní byl čas si promluvit, jak budete dál postupovat. Sehnat dostatečné množství spojenců, to bude něco stát... |
| |
| Skupina, cesta pokračuje? Boj s lidmi Vás stál víc než by jste čekali. Stál Vás nejen síly, ale Morvaj byl zraněn a nyní bylo nejnutnější se o něj postarat. Tanan a vejcím se nic nestalo, ale Ormalin se musela ve své cestě zastavit. Morvaj nebyl ve stavu jít dál. Museli jste si někde najít úkryt a to rychle, protože tady bylo stále riziko, že se sem brzy dostanou další lidé a jelikož jste už vyčerpali dost svých sil a boje byl schopen jen někdo, tak to byl ten nejrozumější možný fakt. |
| |
| Skupina Boj trval sice jen krátce, ale mě se to zdálo, jako celá věčnost. Každý sek, každý pohyb trval hodiny. Pamatuji se, že můj mistr tomuto říkal ,,čas boje". Když se vše uklidní, stojím mezi mrtvými lidmi s oběma scimitary sklopenými k zemi. Po chvíli je zvednu a podívám se na krev, která na nich ulpěla. Ušklíbnu se a okamžitě se sehnu k jednomu z vojáků a utrhnu mu kus šatů a otřu si s ním krev z čepelí. Z vaku vytáhnu lahvinku, kterou odzátkuji a namočím kus látky tekutinou uvnitř. Začnu čistit čepele. Trvá mi to jen pár minut. Poté, co se čepele konečně lesknou čistotou. Usměji se a zasunu čepele do pochev. Jen co zmizí scimitary v pochvách, padne na mne plnou silou okamžik po bitvě. Uvědomím si, že Morvaj je zraněn a Ormalin - dračice je pryč. Rozeběhnu se rychle k Morvajovi a kleknu si k němu. Podívám se na šipku, trčíci z jeho boku. Sakra. Ta se musí vytáhnout, ale co když se zachytila za nějaký orgán? ,,Sakra, tohle je špatný. Nacu, můžeš ho vyléčit? Ta šipka musí ven, ale když ji vytáhneme, začne krvácet ještě víc a možná potrháme orgány." |
| |
| Po boji Nezdá se, že by na nás chtěl kdokoli další střílet zpoza stromů. Vítr, který jsem přivolal pomalu utichá, spolu s melodií na mých rtech. Ještě chvilku si pohrává s listy na stromech, než z něj nezbude nic než vánek. Vánek s vůní čerstvé krve. Několika kroky zdolám vzdálenost mezi sebou a Morvajem, ke kterému pomalu a snad i trochu vyděšeně přichází Tanan. Pokleknu k Morvajovi, který se zhroutil na zem a zkoumám ránu. Jen jako z velké dálky slyším slova Ormalin k Tanan. Moje smysly vyladěné na blízkost smrti mi říkají, že si sem Mortena přichází pro mrtvé lidi. A také by ráda ve své chladivé náruči přivítala i Morvaje. Omlouvám se má paní, ale v tomhle Vám musím zabránit. A vy to víte! pronesu v duchu ke své patronce. Už odzpívávám tichou uklidňující skladbu a když cítím, že se Morvajovi zpomaluje tep, melodie se změní. Zdá se, že krvácení z rány po šipce polehounku ustává. Po nějaké chvilce se u nás objeví i Daeryll. "Vypadám snad jako felčar!" odseknu trochu naštvaným hlasem, protože jsem zahlédl, že dříve než cokoli jiného se staral o čistotu zbraní. Pak pokračuji o něco vlídnějším hlasem: "Dokážu zmírnit krvácení a snad i zahnat bolest. Ale víc ne. Ormalin! Tanan je v pořádku! Potřebujeme teď tvojí moc tady!" |
| |
| po boji Zaslechnu volání Naca že mě potřebují a ryhcle je doběhnu konečně. Omlzouvám se za zdržení. Řeknu a ryhcle přikleknu k Morvajovi. Má ošklivé rány ale mylsím že ho dokážu zachránit. Řeknu a dám ruku nad ránu Morvaje a druhou urkou mu pevně stisknu jeho ruku.Pak zavřu oči. Heliso akeli surtar torin! Zašeptám kouzlo a mé ruce zmodrají a začnou zářit a záře morvajovy rány s ehojí.Bere mi to síly ale vím že ho musím zachránit každý z ncih by udělal totéž. Snad mě to nezabije. POmyslím si a vydám tolik energie abych ho co nejvíce vyléčila ale abych nezemřela.Když skončím léčení mé ruce zhasnou.Mé víčka se neotevřou a já pustím ruku Morvaje a padnu na záda v mdlobách vedle něj vzalo mi toh hodně síly ho zachránit. |
| |
| Ostatní se stahují okolo Morvaje, ale já stojím tam, kam mne Ormalin položila a třesu se. Ne únavou, ale naopak energií. Prošel jsem prvním stupněm, jen prvním a udělalo to tohle? Tenhle svět je hodně mocný... Co kdybych dosáhl svého maximálního stupně, stupně devět, stupně energie? Asi by mne to roztrhlo. Pomalu jdu k ostatním. Stále ze mne vyzařuje ohromná energie a šílený chlad nenávisti. Nenávisti proti lidem, těm, co zničili můj domov. Nevšímám si ostatních a kleknu si k Ormalin, pak na ní položím obě ruce a řeknu: "Mon draei, etra el..." Aura okolo mne zmizí zčásti do mého těla ale hlavně do Ormalin, která dostane pěknou ránu, jak se do ní vleje má energie. Sám přitom přemýšlím: "Ano. Kdybych šel výš než na třetí stupeň ztratil bych nad sebou kontrolu a nad čtvrtý bych mohl explodovat. Takže si dám limit druhý stupeň, stupeň začátečníka. A radši tohle nebudu moc vysvětlovat, ostatní se mne pak bojí... Že prý jsem MONSTRUM. Jako démoni... Ano, vlastně mám démonické síly, ale ne zlé, ale ty mocné, které využiji tak, jak chci. A já chci těmto elfům pomoct..." "Vstávej Ormalin." Zatřesu Ormalin, která se pomalu posadí. Pak vytánu meč a očistím celou čepel. Poté se klidně napiju z čutory. Prohlédnu si ostatní. Jsou unavení. Narovnám se. "Schovejte se sem do lesa. Zkusím najít úkryt. Kdyžtak... ho vyhloubím... nebo ne." Ušklbnu se a otočím se k lesu... |
| |
| po bitvě Zaraženě se podívám na Naca, když se na mne utrhne. Pak kontroluji Morvajovi tep. Cítím bušení srdce, zpomalené. To není dobrý. Sakra, kde je někdo, kdo umí léčit? Pomyslím si a po chvíli si k Morvajovi klekne i Ormalin a začne jej léčit. Sakra, chce ho snad zabít, musí vyndat tu šipku! Moc se nerozmýšlím a během léčení začnu šipku vytahovat. Vidím, jak se kůže okolo šipky již zavírá. Čert to vem, však mu to ještě vyléčí. Zaberu a vytrhnu mu šipku z těla. Sice jsem trochu zvětšil ránu, ale ta se díky Ormalininu léčení již zaceluje, až zbyde jen světlá skvrna. Prohlédnu si šipku vlhkou od krve a pak ji znechuceně zahodím. Vstanu a minu se s Sheggarem, kterému z očí čiší hněv. Polekaně ustoupím a ruce mi okamžitě sjedou ke scimitarům. Uvědomím si, že chce jen pomoc Ormalin, když si lekne a vlije do ní část své energie. Jakmile navrhne schování se, přejdu zpět k Morvajovi, podívat se, jak na tom je. |
| |
| Po bitvě Podvědomě jsem k sobě tiskla vejce a sledovala ostatní. Nějak jsem nebyla schopna pohybu, sledovala jsem, jak pomahají Morvajovy a přišlo mi to v některých chvílích až brutální, ale nemohla jsem se donutit k tomu, abych něco udělala. Mohla jsem ho uzdravit, ale asi na mě bylo moc, že jsem v několika dnech zažila tolik umírání a bolesti. Draci byli, jsou a vždycky budou tvorové, kteří nesnáší umrtí a utrpení a já ho zažila až moc. Tiše jsem sledovala, jak se Morvajova rána zacelila, ale byl stále bledý a bylo zjevné, že bude potřebovat odpočinek a nějaký čas na zotavení. Kouzelné léčení si vždy vyžádalo hodně energie a to nejen na to, kdo ho provozuje. A´Sheggar se vydal hledat nějaký úkryt a mě se ulevilo, že skutečně něco našel. Řekl, že našel docela dobře skrytou jeskyni, kde by jsme se mohli všichni ukrýt aniž by nás někdo našel. Ostatní pomohli na nohy Morvajovy a společně jsme se vydali k jeskyni. Byla asi půl kilometrů vzdálená a skutečně dobře ukrytá. Kolem vchodu rostlo křoví, které vchod zančně zakrývalo, což bylo výhodou i problémem. Morvaj musel sebrat všechny síli, aby se tam dostal, protože víc než jeden z nás se tím otvorem neprotáhl a ničit keř by byla hloupost, když nás tak příhodně mohl chránit proti nechtěným pohledům. |
| |
| soukromá zpráva od Haik pro |
| |
| Dorazili jsme k mnou vybranému úkrytu. Všichni tam postupně vejdou. Já ještě prohlédnu okolí a pak vejdu dovnitř. Můj hněv už vymizel a aura moci již také zmizela. Vlezu dovnitř... "Výborně. Všichni se můžeme uklidnit a vy se můžete vyspat. Zůstanu hlídat celou noc. Vydržím to jako nic, jsem z jinačího těsta než vy..." Pak ještě prohlédnu Morvaje, Ormalin a také se zeptám Tanan, jak se cítí. Pak dám kolovat čutoru s nápojem, který regeneruje. Pak jdu ke vchodu, sednu si a ponořím se sám do sebe, přičemž mé myšlenky vnímají vše živé v okolí 2 km... |
| |
| Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR