Andor.cz - online Dračí doupě

Soukromá jeskyně pro domluvené hráče.

Prolog

Jak mezi vysokou Tarelionskou šlechtou, tak mezi dobře informovanými zlodějíčky se roznesla historka, kterou nyní žilo celé hlavní město. Někteří jí věřili, ale většina lidí jí zpochybňovala. Možná ze strachu, možná už zapomněli na časy, kdy byla země prosycená magií skrz na skrz.
Avšak ti, kteří této zprávě věřili, k tomu také měli dobrý důvod. Kdo by nechtěl věřit historce o drahokamu, jehož moc vydá za všechny armády světa? A nejen armády.
Člověk, který by dokázal plně využít moc takového drahokamu by se stal pánem světa, jemuž by se každý bál odporovat, či ho jen slůvkem pomluvit.

Zpráva o tom, že Dračí slza je v hlavním městě, Tarelionu se rychle dostala i ke třem poměrně mocným, avšak obyčejnému lidu skrytým společenstvím, jež v její existenci věří a prahnou po ní již nespočet let.
Nejpočetnějším společenstvím je bez debat Černá ruka, což je cech nejlepších zlodějů celého království. Každý člen má v podsvětí své jméno a slušnou autoritu. Vyskytují se zde také neobyčejně nadaní lidé, kteří jsou bez pochyby velmi považovaní a ne každý by se jim opovážil postavit.
O drahokam má zájem i Bratrstvo devíti mágů. Toto společenství je zahalené závojem tajemna. Nikdo pořádně neví, kdo těch devět mágů je, ale kolují o nich povídky, podle kterých je to původních devět dračích jezdců, kteří se díky spojení s draky stali nesmrtelnými.
Jestli je to však pravda, to neví nikdo, kromě nich samých.
Nakonec má o drahokam velký zájem Řád strážců, o kterém se říká, že před záhadným zmizením dračí rasy drahokam vlastnil k ochraně země. Po zmizení draků jim prý byl zabaven královským majestátem a od té doby se o něm nikde neobjevila žádná zmínka.
Až doteď.

~

A kdo jste vy? Prastarý jezdec, člen Černé ruky, či příslušník Řádu strážců? Nebo jen obyčejný občan, šlechtic, nebo zloděj, který bájím o drahokamu věří?

PLES

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, tvůj pokoj

Běžíš. Utíkáš temnou uličkou do neznáma. Před čím? To netušíš. I přes to, že běháš dobře a máš výdrž, začínáš být vyčerpaná. Nemůžeš popadnout dech, přesto však běžíš dál. Najednou o cosi zakopneš. Už je jasné, že je s tebou konec. Ať se nahání cokoli, teď tě to jistě chytí.
Od ošklivého pádu tě však kdosi zachrání. Při tom trhnutí ti sice spadne kápě a rouška, ale jsi v pořádku. Zvedneš hlavu a vidíš tvář svého zachránce. Je to Fur...
,, Slečno, už byste měla vstávat" promluví na tebe hlasem tvojí chůvy, najednou se všechno rozplyne a ty otevřeš oči do svého pokoje. Byl to sen. U tvé postele stojí chůva a mile se na tebe usmívá . Vydá se k oknu, kde rozhrne dlouhé závěsy, aby šlo do místnosti světlo a okno pootevře.
Vzpomeneš si, že na dnešek máš domluvený sraz s Furem, na tržišti. Máš tam být ještě před obědem.
,,Vy to vlastně nevíte" spráskne ruce chůva a tím že vytrhne z úvah. ,, Zítra má princ jmeniny, takže se - tak jako každý rok - pořádá na královském dvoře ples a letos váš otec pozvánku přijal, takže tam s ním zítra půjdete" praví se srdečným úsměvem. "Dopoledne máte čas pro sebe, ale odpoledne vám vybereme něco na sebe" řekne, pořád s úsměvem a vydá se ke dveřím, následně zmizí v chodbě. Nejspíš se vydala do kuchyně, aby upozornila kuchaře o tom, že brzy půjdeš do jídelny na snídani. Díky spoustě studeného světla proudícího z okna nemáš šanci znovu usnout. Z pootevřeného okna jde do místnosti také pěkná zima. Je jasné, že přes noc opět sněžilo.

PLES

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, tvůj dům

Obklopuje tě bílo. Vypadá to, jakoby všude kolem byla neprostupná mlha. Ať jdeš kamkoli, nic se nemění, všude je jen bílo, ticho a ta podivná mlha. Procházíš se bílem hodiny, nebo snad dny, ale prostředí je neměnné.
Najednou tě však oslepí jasné, zářivě žluté světlo. Když si tvé oči přivyknou, vidíš, že světlo jde jen z jednoho bodu. Uprostřed záře je totiž žena, s nepřirozeně bílou pletí, která to žluté světlo vyzařuje. Je podivně bledá, ale vlasy má naopak černé, jako uhel. Usměje se na tebe a pokyne rukou na znamení, že můžeš jít za ní...


V tom ti však spadne na ruku něco mokrého a teplého a ty otevřeš oči do místnosti, kde se probouzíš každý den. Jsi doma a tvůj nejvěrnější přítel Canem ti položil svou uslintanou tlamu na ruku a zjevně je potěšen tím, že se mu povedlo tě probudit. Jakmile totiž otevřeš oči, zavrtí vesele ocasem a olízne ti tvář. Po chvilce zvedne hlavu z tvojí ruky a vydá se ke dveřím, ze kterých najednou vyjde Christie. Ta vypadá stejně vesele, jako Canem, když tě vzbudil, ale důvod k veselí má jiný. ,,Dobré ráno" praví hlasem, ze kterého čiší radost. ,, Víš, co je zítra za den?" optá se tě a na tváři se jí rozlije tak široký úsměv, že víc to snad není možné. Zítra princ Albriech slaví své sedmnácté jmeniny. Každoročně se na princovy jmeniny na královském dvoře pořádá ples, na který je vaše rodina vždy zvaná a ty z účasti na této akci nikdy nedokázala vyktoutit. Christie je však z ní vždycky naprosto nadšená. Christie podrbe Canema za uchem a s neustávající radostí na tváři čeká tvou odpověď, i přes to, že ví, jaká bude.

PLES
8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, tvůj pokoj

Vzbudím se a v očích mi pohasínají zbytky hrůzy. Jsem tak ráda, že se mi to jen zdálo. Co kdyby to zjistil? On je sice asi jeden z mála, co by to přijmul, ale i tak mě při vzpomínce na sen jímá hrůza. A dnes se s ním mám sejít... Trochu se mi zhoupne žaludek, když si představím, že by na to opravdu přišel.
"Vy to vlasně nevíte." A co nevím? Zakroutím hlavou, abych se začala soustředit. Tak moment, ples? Pane jo... Tak to bude zase zábava. Šaty... hloupé úsměvy... Co bych já měla dělat na plese? S všechnou tou nádherou a zbytečným přepychem... Vždyť můžou tančit i bez té parády. Zaraženě se za chůvou koukám, dokud nezavře dveře. Pak protočím oči. Proč mi to jen dělají? Rozmrzele vstanu z postele a protáhnu se. Rozhlédnu se po pokoji. Asi bych se mohla rovnou částečně připravit ven. A tak se převleču do oblečení, v kterém doma běžně chodím, upravím se a vyjímečně si dám už brzo ráno záležet na účesu. Postavím se před zrcadlo a spletu si vlasy do složitého copu, jaký nosím, abych měla jistotu, že zpod kápě nevyklouzne ani pramínek vlasů. S pečlivě učenasými vlasy a v prostých šatech, které tak nesnáším se jako vždy odeberu do jídelny. Tak jako v pokoji jsem stále zamyšlená nad svým snem. Jednou to Furymu třeba povím, ale takhle se to nesmí dozvědět.

NÁVŠTĚVA

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, Hostinec u černé růže

Vzbudí tě studené denní světlo, vcházející do jinak temného pokoje otevřeným oknem. Nechávala jsi včera večer otevřené okno? Na to si nevzpomínáš. Oknem však do místnosti kromě světla jde i pěkná zima. Jak také jinak, když už je dobrý měsíc venku spousta sněhu?

Na útěku jsi už něco přes týden a nikdo tě nehledá. Zjevně ti na tvou dobře promyšlenou lest opravdu skočili. Tím lépe pro tebe. V králových službách sis sice nemohla stěžovat na jídlo a pití, i zlata tam bylo dost, avšak svoboda žádná. Královi kouzelníci nesměli opouštět hrad, nesměli se stýkat s kýmkoli, komu to král nedovolil a museli neustále pracovat. A už vůbec nemohli hledat Dračí slzu pro své účely. Kdybys ji bývala objevila ještě v době, kdy jsi sloužila králi, nedopadla bys dobře. Teď jsi však volná a můžeš si dělat co chceš...
Z rozjímání tě vytrhne křik mužů, jdoucí z chodbičky a najednou k tobě do pokoje vtrhne mladík. Je celý udýchaný a když si všimne, že v pokoji jsi ty, naznačí, abys byla potichu. Tiše zamkne dveře, které byly původně z neznámého důvodu odemčené a schová se za roh skříně, za který ode dveří není vidět. Po chvilce je ti jasné, proč se tam schoval. Na dveře totiž záhy zabuší silná pěst a ozve se tvrdý a ne úplně přátelsky znějící hlas. ,,Je tam někdo? Otevřete, nebo si otevřeme sami!" Zněla z chodby výhrůžka. Nemáš na výběr, i kdybys jim neotevřela, do pokoje se stejně nějak dostanou.

RODINNÁ SNÍDANĚ

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, pokoj -> jídelna

Vydáš se tedy do jídelny na snídani. Cestou nic a nikoho nepotkáš, což je trochu nezvyklé, protože v tuhle denní dobu se chodbami domu pohybuje spousta lidí, převážně služebných. Sejdeš jedny schody a staneš před jídelnou. Dveře jsou pootevřené. Vejdeš nimi a to, co vidíš tě opravdu - ať už mile, či nemilé - překvapí. Vždycky snídáš sama, protože otec si snídaně nechává donést do práce, ale dnes zjevně sama snídat nebudeš. V čele dlouhého stolu totiž sedí tvůj otec a právě si pročítá nějaký dopis, nebo zprávu. Hned si tě však všimne, vstane a pokyne ti, abys šla také ke stolu. ,, Dobré ráno" pozdraví tě s mírným úsměvem a odsune ti židli, aby ses mohla posadit. Jak dlouho už si ho neviděla se usmívat? Musí to být vážně dlouho, protože jeho úsměv se od té doby trochu změnil. Je na něm vidět únava.
Odejde zpátky ke své židli a rychlým pohybem ruky papír, který doteď četl přeloží a schová si ho do náprsní kapsy.
Jedna služebná před tebe mezitím položí tvou snídani. Jedná se o čerstvé pečivo, máslo a různou zeleninu.
Tvůj otec služce pokyne, aby odešla a potom, co se za ní zavřely dveře do kuchyně, odkašlal si. Sice uměl úžasně řečnit před královským dvorem, ale před vlastní dcerou si nebyl úplně jistý. ,,Vím, že jsem se ti poslední dobou moc nevěnoval, tak jsem si říkal, že bychom letos mohli jít na ples pořádaný k princovým sedmnáctým narozeninám" řekl nakonec. Kupodivu nezvolil ten neutrální diplomatický tón, kterým mluví obyčejně. Zdá se, že to opravdu myslí upřímně.

RODINNÁ SNÍDANĚ
8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, pokoj -> jídelna

Zabloumaná jdu po chodbě spíše automaticky, než že bych si uvědomovala kam jdu. Po otevření dveří se proberu. Co tu sakra dělá? Zaraženě se zastavím a žírám na svého otce, jak sedí u stolu. Chvilku přemýšlím co jsem asi provedla. Možná se kvůli něčemu zlobí. A nebo je tu kvůli tomu plesu? Proč by to všechno dělal. Ne… určitě tu není kvůli mě. Pak mě s úsměvem pozdraví a já překvapením pootevřu ústa. "Ehm… Dobré ráno." Řeknu s nevěřícným úsměvem. Trochu nejistě, ale vesele se vydám ke stolu kde mi nabídl židli. Tohle je můj táta? Najednou mě naplňuje zvláštní pocit štěstí. Mám mu sice pořád za zlé, že se mi přestal věnovat, ale každý z nás se s tou ztrátou vyrovnává jinak a já jsem nakonec ráda, že ho vidím. Nejistě se na něj usmívám. Sice jsem stále nedůvěřivá, zejména za to může ten dopis, ale když už se objevil, tak bych se jako správná dceruška měla tvářit šťastně. Náladu mi okamžitě zkazí služka, co mi přinesla jídlo. Vadí mi, že nám někdo slouží, ale nemají se tu zle a něco si vydělají a tak jsem zatím otce nežádala, abychom neměli služebnictvo. Usměji se i na dívku na znamení díků. Následovně pohled obrátím zpět k otci. A jéje. Je to kvůli plesu. Ovšem nač ten náhlý zájem? Zvědavě si ho prohlížím i s tím psaním, které před chvílí schoval. Jsem mrzutá, protože nemám podobné akce ráda, ale je nezdvořilé se tvářit nespokojeně, když se alespoň uráčil ukázat doma. "To je od tebe velmi milé." Začnu zdvořile. "Ale myslíš, že mě tam budou chtít, vzhledem k mému stavu?" Poukáži tak na svou nemoc, na kterou se vymlouvám než uteču oknem nebo zadním východem. Je to ode mě asi zlé, ale plesy zkrátka nejsou pro mě.

NA PLES?

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, tvůj pokoj

Christie se na téměř nepovšimnutelný okamžik zatváří smutně. Samozřejmě zná tvůj názor a postoj ke společnosti, zvlášť k té, kterou tvoří šlechtici a lepší měšťané. Rychle ale svůj výraz skryje úsměvem. ,,Notak" řekne povzbudivě, přejde k tvé posteli a lehce se posadí vedle tebe. ,,Třeba to letos bude... lepší" snaží se tě povzbudit, protože tvoje pocity z nastávající událost jsou jí známé. Canem mezitím opět doběhl k posteli a vrhl na tebe pohled podezřele podobný pohledu Christie. Všiml si, že něco hledáš a proto - aniž by tušil, že jde o boty - začal soustředěně přecházet kolem tvojí postele s čenichem těsně u země. Po chvilce se k vám vrátil s naprosto nechápavým výrazem, který říkal ,,co hledáš? Nic zajímavého tu není..."
Na tvou otázku se Christie ostýchavě usmála ,, nejspíš..." řekne hlasem člověka, který zrovna prohrál. ,,Ale přece se s nimi bavit nemusíš" začne ,, stačí, když se občas s někým pozdravíš, konverzaci můžu obstarat já" praví snaživě. Nejspíš opravdu moc chce, abys tam šla také. Christie měla takové akce vždy v oblibě, bavilo jí povídat si s jinými šlechtici a moc jí bavilo tančit. Když jsi vstala a šla ke skříni, zůstane sedět na tvé posteli, hladí Canema po hlavě a sleduje tě se zamyšleným výrazem. Zjevně dumá nad tím, jak tě na ples dostat.
Najednou za sebou zaslechneš uchichtnutí. Byla to Christie - samozřejmě. ,,Vzpomínáš, jak minulý rok začal kníže že Severního Města zpívat?" zeptá se ve snaze tě tou vzpomínkou rozveselit. ,,Musel toho vypít opravdu hodně..." dodá ještě se smíchem.
Po chvíli vstane a odchází z pokoje. U dveří se zastaví a otočí se na tebe a stále s úsměvem praví ,,neboj se, bude to dobré" chvilku se odmlčí, jakoby se snažila na něco vzpomenout. ,,Bylo by dobré, kdyby jsi přišla na snídani" dodá ještě, než zmizí ve dveřích. Canem přeběhne za tebou, přitom shodí několik hromádek všeho možného a v tlamě něco nese. Zdá se, že je to nějaká kniha, teď dost oslintaná. Položí ti jí k nohám a potom běží zpátky k tvojí posteli, na které se následně uvelebí.

PLES

. Prosince, 10:15
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, jídelna

Otec na tebe hledí živým, zkoumaným pohledem. Zjevně doteď neuvažoval o tom, jak jsi doopravdy nemocná. Pousměje se ,,to si nemyslím" praví prostě. Důvod však nedodá. Na chvíli se zahledí za tebe, kde visí velký obraz vaší rodiny. Je na něm tvůj otec, po jeho boku tvá matka, která tebe, ještě jako malé dítě drží v náručí. Oba tví rodiče na tebe hledí s láskyplným úsměvem.
Tvůj otec na obraz chvilku hledí s mírně znatelným smutkem v očích, potom však svou pozornost opět obrátí k tobě. ,,Nejspíš si na to nevzpomínáš, byla jsi hodně malá, ale když jsi naposledy na tom plese byla, náramně ses bavila" řekne s úsměvem, který by se dokonce dal popsat, jako milý. Kdy se tohle s tvým otcem stalo? Úplně se změnil. Možná se něco stalo...nebo něco zjistil...
,,Bylo by pěkné na ten ples jít, ale pokud nebudeš chtít, nebudu tě nutit" řekne nakonec a má se k odchodu. V hlase mu však nezněla žádná uraženost, nebo zlost, spíš v něm byl lehký podtón smutku. Jakoby věděl, že přišel pozdě. Na jeho řeči je však zjevné, že mu něco s tvou nemocí nesedí. Jakoby něco tušil.
Ve dveřích se ještě otočí ,,přeji ti dobrou chuť a pokud by ses rozmyslela, dej mi, prosím vědět" řekne trochu roztržitě a spěchá pryč. Nejspíš do práce, nebo možná luštit ten dopis, co před tebou tak skrýval.

PLES
8. Prosince, 10:15
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, jídelna

Úzkostlivě otce sleduji. Neudělala jsem mu radost... ale moment! Jeho to mrzí?! Něco se stalo... Co se mu stalo, že je takový? Otec pohlédne na obraz za mnou a já stěží odolávám pokušení se ohlédnout. Dál ho pozoruji a trochu panikařím. Proč zní tak nedůvěřivě? U rodin, jako jsme my, je velmi běžné, že jsme nějak nemocní... Kdybych neslyšela od děctví pořád nějaký kašlíček u mých nóbl sestřenek, ani by mě asi taková hloupost nenapadla. Pak můj drahý tatínek začne vyprávět o mém dětství. To mě naprosto odzbrojí. Co to s ním je? Pochopím, že bych měla nějak reagovat, a tak se na otce pousměji. Než odejde, ješte za ním s úsměvem zavolám. "Jistě a děkuji ti." Pak se vrátím k jídlu. Moc se na jídlo nesoustředím. Jsem zamyšlená. Něco se děje, ale co? Možná mi poradí Fur. Musela bych se ho ovšem zeptat nějak obecně, protože se nesmím zmínit o plesu a bylo by fajn vynechat i slovo "otec". Přecejen by se zúžil seznam podezřelích o ty, kdo nemají otce. A já se nechci dopouštět ani malých náznaků. Ale neublížím mu, když budu mluvit tak tajemně, po těch letech, co jsme nejlepší přátelé? Mohla bych mu prozradit koho se moje starosti týkají, nebo kam se chystám jít? Je to riskantní, ale on by mě nikdy nezradil. Nikdy by ani nenaznačil kdo jsem. Můžu se ho zeptat. A navíc přísahu by neporušil. To by mu zlodějská čest nedovolila, přísaha je přísaha. Takže bych možná mohla doufat, že mi přísahá.

Ponořená v úvahách do jím a zase se vrátím do pokoje. Měla bych tentokrát vylézt oknem, protože je v domě celkem živo. Pokud vylezu nikdo by mě neměl vidět, dokud se nevyplížím z našich pozemků. Pak to asi vezmu oklikou, abych na tržiště přišla jinou stranou jež posledně. Je to obrana proti vyvození směru, kterým bydlím. Než se ztratím v pokoji, řeknu jako obvykle chůvě, že si jdu lehnout a pak za sebou zamknu dveře od pokoje. Zatáhnu závěsy a začnu se vypravovat. Převléknu se z šatů do kalhot, ve kterých se dá dobře pohybovat a do pohodlného svršku. Obleču se teple, aby mi ve sněhu nebyla zima. Zděšeně mě napadne, že ve sněhu zůstanou moje stopy. Naštěstí na tuhle stranu domu nikdo nechodí, takže stopy nenajdou. Vezmu si zlodějské rukavice, kápi roušku a opasek. K opasku připnu měšec s nějakými penězi, ale schovám ho tak, aby nebyl vydět. Postavím se před zrcadlo a zkontroluji, zda je můj "chlapecký" vzhled v pořádku. Vykouknu opatrně z okna a obhlédnu situaci. (Prosím popis výhledu z okna... a aby nedošlo k omylu, ješte jsem z domu nevyšla.)

Hořké vzpomínky, optimistická sestřička,
Něžná báseň, básnička,
Pocit, že jsem zbytečná
A hluboce sobecká

8. Prosince, 10:00
Hlavní město, můj pokoj

Má sestřička je rodilá optimistka. Na všem hledá něco hezkého, všechny se snaží povzbudit, ale nikdy se nesnaží vidět, že určité věci se prostě nezmění. A k těmto věcem patří i můj názor na podobné slavnosti. Dle mého je to zbytečně stresující a hlavně je to hanebná ztráta času. Nač ztrácet čas na pitomých večírcích? Mám spousty důležitější práce — třeba vyvinout nějaký zajímavý roztok, který by zničil tu mou bezednou paniku, kterou pociťuji vždy, když upadám do zvláštního stavu, z nějž si nic nepamatuji. Mohla bych celý večer přemýšlet nad tím, co vlastně tvoří naše těla, pokoušet se odhadnout, kolik orgánu se v lidském těle nachází a kolik by se jich dalo obnovovat. Nic z toho není možné, ježto si můj otec, jenž si ani neuvědomuje, že existuji, usmyslel, že jeho zavržení hodná dcera, která nikdy nevychází ze svého sklepa, měla účastnit jakési akce. Již nyní si nemohu vzpomenout, co se vlastně slaví. Nějaké narozeniny? Či snad svátek? Jediné, co mi v mysli utkví, bude strach a nezměrná panika. Možná si nebudu nic pamatovat, což se mi poslední dobou stává častěji a častěji. Nesnáším, když nevím, kde jsem byla, či jak jsem se na ono místo dostala. Ta bezmoc je zničující a od otce je až neuvěřitelně hnusné, že po mě chce něco, čemu zaboha neporozumím a čeho se bojím více než čehokoliv jiného. Nevím, proč se lidí tak neuvěřitelně bojím, ale velmi často mívám pocit, že ten strach pramení z těch ztrát paměti a naprostého deficitu spánku.
Nechápu, proč se o mně můj otec zajímá jen ve chvíli, kdy jde o propagaci naší rodiny. Mé jméno bylo zapomenuto již velmi, velmi dávno. Nikdo si mě nepamatuje a nikdo ani nechce. Nač vzpomínat na dívku, která ani neví, co je za den? Nač myslet na někoho, kdo se nevyzná v zámeckých klepech nebo na někoho, kdo neví, který hodnostář je který. Nemám ráda místa, kde je mnoho tvorů a ještě méně vyhledávám věci, jimž nemohu rozumět. A ples vyžaduje oba tyto fragmenty. Ples vyžaduje komunikaci i lidi. Co když se mnou bude chtít mluvit nějaký známý šlechtic, jenž se ani nemusí představovat, protože jej každý zná a jen já — ta hloupá dezorientovaná holka — nebudu mít jediné ponětí, o čem mluví?
Nevidím jediný důvod, proč bych tam měla chodit. Nevidím důvod, proč bych se o něco měla snažit, ježto svému otci jen poskytnu další důvod k hluboké nenávisti. Jen mu udělám ostudu a on si bude rvát vlasy, protože jeho dcera — ta starší, ta, která by měla být ze zákonu modřejší — mu udělala vroubek u královské rodiny.
Moji starší bratři, i má milá sestřička, která jako jediná ví, že existuji, vědí, jak se k lidem chovat, protože k tomu byli vychováni. Já taková nikdy nebudu. Nikdy nebudu komunikovat tak hladce a obratně, nikdy nevyhmátnu dobrý vtip, jemuž se zasmějí i růžolící se dámy vzadu v koutě. Ne, nikdy nebudu svůdná, milá ani hezká a dechberoucí. Jak říká můj oblíbený autor: ,,Šaty vám charisma nepřidají, jen jej zesilní.” Nemáte-li charisma — a toho mám já zatraceně málo —, nemůžete na lidi působit dobře. Mohla bych se přetvařovat, ale každý — i ten hloupý jedinec vzadu, kterého zde trpí jen proto, že má dobré jméno — by poznal, že je to jen maska. Maska plná lží; a to by mému otci na reputaci nepřidalo.
Má rodina zapomíná, že existuji — nevěnuje se mi, když jsem nemocná, nebo když se trápím — a přesto mě na takový večírek zvě— protože jde o ně s ne o mně? Ostatně, mám podezření, že mě připomíná Christie. Ona nechce, aby se na mě zapomnělo. Snaží se ze všech sil, ale nechápe, že já o ně nestojím o nic více než o ten ples. Bratři mě nikdy neměli v lásce — byla jsem špína na cti rodiny — ale snášeli mě. Christie ve mě vidí něco, co nemám. Vidí mě takovou, jaká nejsem. Chce mě dokonalou, hodnou, milou, dobrosrdečnou starší sestru, ale nedochází jí, že taková nejsem a ani nehodlám být.
Unaveně na ni pohlédnu. Opět mi sedí na posteli. Jako by nevěděla, že je to můj osobní prostor a nenávidím, když na ní nědko sedí, ale neřeknu jí nic. Na ní se nejde zlobit, ani jí něco vyčítat. Na to byla příliš... Christie.
,,Moc dobře víš, jak to dopadlo minule,” řeknu s co nejklidnějším hlasem. Z mého hlasu je však zcela jasně slyšet jistá zachmuřenost. Minulý rok, pokud si to pamatuji dobře, což rozhodně nezaručuji, jsem si uřízla pěknou ostudu. Byla jsem tolikrát oslovena, že se mi z toho točila hlava a nakonec jsem tak zpanikařila, že jsem utekla ze sálu na balkón, kde jsem byla však propírána dotazy snad ze všech možných stran. Nakonec jsem se strachy rozbrečela. Byla to ostuda jako trám. Pamatuji si jen určité prvky, nikdy neznám spojitosti, protože je nepotřebuji. Nevím, co se v mém životě událo hezkého, pamatuji si jen podstatné myšlenky mého bytí. Jedinou hezkou vzpomínkou je Canem — básník a umělec. Jediný člověk, který mě dokázal trochu pochopit. A už tu není. Zakázala jsem své mysli, aby na něj vzpomínala, ježto jen pomyšlení na to, jak jsem jej nechala umírat, mě drásá ještě více nežli pocit toho, že bych se mohla ocitnout mezi lidmi. Canem mi ukázal, že mám skryté stránky; Canem tu byl, když jsem byla smutná; a já tu nebyla, když umíral. Byla jsem tak slepá. Možná je to také důvod, proč nechodím mezi lidi. Kdybych k někomu přilnula, jen bych mu ublížila. ,,Nebude to o nic lepší,” dodám s jasnými chmurami v hlase. ,,Přiznej si, že na takových akcích nemám co pohledávat. Neumím mluvit a k tomu všemu všem jen dělám ostudu.” Je to pravda. Když už jsem na veřejnosti, většinou jen někoho urazím nebo zesměšním svůj rod. Nemá cenu, abych se pokoušela o změnu. Tato chuť mě brzy po smrti Canema rychle opustila. Nikdy se nebudu podobat ostatním. Nikdy, ani kdybych se rozkrájela.
Sleduji, jak mě můj drahý pejsek napodobuje v hledání věcí. Musím se pousmát. V některých směrech mi mého přítele neuvěřitelně připomínal — což nevím, jestli je výhoda, nebo bych se měla rychle odnaučit spojovat věci.
Natáhnu ruku a podrbu ho na hlavě. ,,Nelámej si s tím hlavu, Ca,” zamumlám s úsměvem. Je neuvěřitelně roztomilý. Kéž by uměl mluvit. Kéž by dokázal nějak promouvit jako jeho jmenovatel. Ale je to jen hloupé soubecké přání. Měla bych Canemovi přát, že je někde, kde můžens klidem provozovat své umění. Neměla bych jej střídavě proklínat a zároveň stále hluboce respektovat a obdivovat.
Při jejích dalších slovech se musím trpce ušklíbnout. ,,Vidíš ty věci příliš jednoduše,” povzdechnu si. Neví, že neumím ani pořádně a důstojně pozdravit? Neví snad, že by mi nedělalo potíže mouvení, kdybych nemusela koukat, kolik lidí se o mně otírá?
Nenávidím doteky, nenávidím bezmoc a ještě více nenávidím soucitné výrazy, které lidé vysílají k mému otci. Kéž by někdy pochopili, co to znamená být vědcem, co to znamená být v něčem alespoň trochu dobrá za cwnu toho, že nebudu rozumět tomu, čemu normální oidé rozumí. ,,Tam nejde o slova.” Zním jako naprosto nevděčná holka, ale vážně... proč?
Jsem unavená a ještě k tomu otrávená. Lépe to skad ani dopadnout nemohlo, ušklíbnu se v duchu.
Cením si snahy, kterou se má sestra snaží vyvinout k tomu, abych se rozesmála, ale zrovna ona vzpomínka mi na těle vyvolá husí kůži. Tohoto knížete jsem nikdy neměla ráda. A jeho zpěv mě minulý rok jen dorazil v mé panice. Rozhodně to nebylo legrační. Bylo to spíše nedůstojné a neuvěřitelně hloupé. Ale Christie svět vnímá úplně jinak než já. Nezažívá ten hrozný pocit, který mám já vždy, když musím mezi lidi. Necítí tu ukřivděnost, když se zadívá na člověka, který se opil a který se chová nedůstojně a všem to jen přijde legrační. Kdybych podobnou hloupost udělala já, otec by zešílel vzteky; když takovou nepředloženost uudělá nějaký kníže, je to všem úplně jedno. Ignorují ho, nebo jej berou jako vtipnou vložku večera. Připadám si hrozně, když o lidech takhle přemýšlím, ale oni mají všechno bez práce, já si veškerou přízeň, které je naprosté minimum, vydobyla velmi sloužitou cestou. Jemu stačil nějaký přihlouplý titul. Jeho rodina pracovala, aby se on mohl chovat jako nevychovaný hlupák; on nedělal zhola nic.
Smutně se na svou sestru podívám a nakonec opět sklopím hlavu, aby neviděla tu hořkost, jež se mi drala na jazyk a má tvář většinou zcela dokonale zobrazovala mé emoce. Jako zrdcadlo, napadne mě náhle.

Tvář, to zrcadlo, jež zobrazuje naše myslenky a emoce,
Zrcadlo, jež stárne stejně jako podzimní, rudé ovoce.
Zrcadlo, jež je naší krásou, naší chloubou,
zároveň však krutou zhoubou.
Zrcadlo, jež všichni soudí dle vzhledu a krásy zevnějška,
nikoliv dle bolesti nitrné, sotva na nás patrné, ne dle škrábanců,
Jen dle oprav umělých, ne dle světců na tvářích.
Ne dle očí, průzoru do našich duší,
Jen krásy jako takové, plytké a zároveň hluboké...

Ta báseň mě napadne zčistajasna a zcela bez znatelné příčiny. Vystihuje však můj pocit z lidí. Myslí jen na krásu, již vidí, ne na krásu, jež je uvnitř každého. Skrytá a kouzelně tajemná. Mou vnitřní krásu rozlišil jen jeden člověk. A ten mezi námi již není. Nemám sebemenší naději, že by se ocitl někdo další, protože svou šanci jsem promarnila.
Christie již nevnímám. V rukou držím obyčejné kostkované šaty a přemýšlím nas jednou básní, o níž Canem mluvil. Jak jen zněla? Jistě byla o květinách... zmínku o snídani tedy nezaregistruji. A i kdyby, stejně bych na ni nepřišla. Nikdy nechodím na snídani, když mám hlad, zajdu do kuchyně, kde poprosím kuchařky, aby mi něco daly. Případně se obětuje Canem a něco mi donese.

Květiny všude raší,
Básníci myslí, že stačí,
Když kvetou na zemi,
Ale řekni mi;

Je hřích chtít růže na tvých tvářích?
Spatřit ten milý nach,
Jenž halí tvou tvář?
Vidět květiny v jiných krajích...

Pomněnky kvetou na stráních,
Konvalinky v hájích,
Ale co květiny v tvých očích?
Který básní je zmíní?

Řekni, je hřích, když chci jen tvé květiny?
Řekni, spatřím je někdy radostí kvést?
Mohu do nich radost vnést?
Řekni, smím se schovat do tvé dědiny?

Básník praví, že voda zavlažuje klasy;
Platí to samé pro tvé vlasy?
Déšť po nich stéká a tvoří vodopád,
Který zakrývá tvou růžolící se tvář...

Řekni, je hřích, chtít tvou vodu,
Tvůj déšť, tvůj smích, tvoje růže,
Tvoje pomněnky, kdo se mnou co zmůže...
Když jen mám pocit, že kveteš pro mě... jen pro mě.

Takhle nějak zněla ta básnička... a dost! Dost! Nemyslet na to!
Z mého zamyšlení mě vzbudí Canem, který mi přinese jakýsi podivný svazek. Seberu jej ze země a podívám se, jakou knížku mi to můj kamarád zase oslintal... nezlobím se na něj. Ostatně, on do mé poszele může. Někdy jej tam dokonce i chci, protože se pak neplete do nějakých složitých pokusů.
Knihu položím na stůl a obleču se do kostičkovaných šatů.

Deníček

8. Prosince, 10:10
Hlavní město, tvůj pokoj

Christie na tebe ještě před odchodem pohlédne konejšivým pohledem. Je na ní vidět, že je jí to líto, ale zároveň to nenarušuje její auru štěstí. Ne, že by byla šťastná, že na ples nejdeš, spíš byla už myšlenkami na tanečním parketu. ,,Kdyby sis to rozmyslela, víš kde mě hledat" praví bez zášti v hlase. Christie ti nikdy nemá nic za zlé. Vždy v tobě vidí to dobré a snaží se, aby to viděli i ostatní.
Naposledy se na tebe pousměje, než vyjde ze dveří a zmizí v chodbě, dveře za sebou nezapomene zavřít.

Kniha, kterou ti tvůj věrný přítel přinesl ti vůbec není povědomá. Vlastně ani nevypadá jako žádná z tvých knih. Má karmínově rudý, sametový přebal na němž je jakýsi podivný zlatý znak dvou draků obtáčejících se kolem stříbrného meče. Pokud otevřeš knihu na první straně, vidíš, že to musí být deník. Deník jakéhosi Agrona Noita. Pokud jím listuješ, vidíš kresby, popisy a hlavně ne úplně stručné příběhy. Prakticky celý deník je věnován výzkumu magie, magických tvorů a zejména pak draků. Draci jsou zde popisováni jako bytosti, které jsou myslí na vyšší úrovni než lidé, jako bytosti nesmírné moci. Většina obyčejných lidí, co uvažují o dracích jako o pohádkových bytostech, draky bere za nemyslící nestvůry, poslouchající na slovo své pány. Podle deníku to však takhle nebylo. A není... Je v něm dokonce celá dvojstrana věnována Dračí Slze. Všemožných teoriích o jejím stvořením až po úvahy, jakou moc má doopravdy.
Autor tohoto deníku musel draky znát a musel mít přístup k Slze. Zvláštní bylo, že nesl tvé příjmení. Mohla jsi mít předka s tím jménem, mohla jsi mít předka, který studoval draky a Slzu, ale v tom případě by deník měl ležet spíš než v tvých rukou, v rukou tvého otce.
A jak se zde objevil? Někdo ho sem musel dát, sám od sebe se objevit nemohl...nebo snad ano?
Mezitím, co jsi deník zkoumala k tobě doběhl Canem, který tě teď sledoval inteligentníma očima. Zjevně mu přišlo zajímavější sledovat tě, než se ti rozvalovat v posteli.

Když Canem zmerčí, že jsi oblečená na ven, nadšeně vyrazí ke dveřím. Otočí se na tebe s pohledem ,,no tak co, půjdeme?" a nedočkavě přechází kolem dveří. Možná, že tou přinesenou knihou jen chtěl připomenout, že přeci chceš jít do knihovny, ale těžko říct. Psi jsou inteligentní a u Canema to platí dvojnásob. Možná by sis mohla v knihovně něco zjistit o Argonu Noitovi...

Směr tržiště

8. Prosince, 10:15
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, jídelna -> pokoj

Mezitím, co jíš se v jídelně opět objeví služka a s milým úsměvem na tváři kolem tebe projde, ven z jídelny. Když dosnídáš a vydáš se zpátky do pokoje, na chodbách je opět liduprázdno. Stejně krásné chodby s měkkými drahými koberci, po stěnách obrazy tvých předků se zasmušilými výrazy, občasně se objeví stojánek s krásnou vázou s čerstvými květinami a to vše osvětluje jen světlo pronikající ze spousty zdobně provedených oken.
Jakmile dojdeš do pokoje a zamkneš za sebou dveře, vidíš, že tvým pootevřeným oknem do pokoje vlétl vrabec. Zjevně mu vůbec nevadí tvá přítomnost, protože v klidu stojí na tvém nočním stolku a sleduje tě korálovýma očima. Když jdeš blíž, všimneš si, že má k drobné nožce přivázaný malý kousek srolovaného pergamenu. Od kdy se vrabci používají k doručování zpráv? Od toho jsou sokoli, případně hodně dobře vycvičené sovy, ale vrabci? Jde vůbec takový vrabec cvičit? O tom jsi nikdy neslyšela. Vrabec trochu popuzeně přešlápne, jakoby se ti snažil naznačit, aby sis papírek vzala. Pokud tak učiníš, hned odletí, pokud ne, ještě chvíli zůstane stát, ale poté také odletí.

Když se převlékneš do chlapeckého oděvu a vyhlédneš z okna, ze začátku vidíš bílo. Všude je spousta sněhu, který přikryl celou uličku, do které ústí tvé okno. Je to ne moc frekventovaná postranní ulice, vedoucí kolem tvého domu. Je moc úzká na to, aby tudy jezdily povozy s koňmi a moc temná na to, aby tudy chodili obyčejní lidé. Máš štěstí, že bydlíš v patře nad přízemím, stačí tedy jen šikovně sléz po venkovních parapetech a byla bys bezpečně na zemi. Ulička je prázdná, není zde nikdo, ani nic, co by ti mohlo bránit v útěku. Pokud bys šla na pravo, vede dál spletitými ulicemi až k hradbám města. Ty se však chystáš jít na levo, kudy ulička ústí do širší ulice, kterou se potom můžeš bezpečně a hlavně rychle dostat na tržiště do centra města, kde máš naplánované setkání v Furem.

Směr tržiště
8. Prosince, 10:15
Hlavní město Tarelion, tvůj dům, jídelna -> pokoj

Když spatřím u sebe v pokoji vrabce. Zmateně ho pozoruji. Chvíli váhavě postávám a těkám pohledem po zamčených dveřích. Pak se pomalu rozejdu k vrabci a zpozoruji papírek, který s sebou má. Přistoupím k němu a papírek si od něj vezmu, pokud mi to dovolí. Rozbalím jej a přečtu si jeho obsah. Neudělám nic, dokud si papírek nepřečtu. Pokud se po přečtení nerozhodnu, že není bezpečné vycházet ven, vyženu vrabce z pokoje a až pak se začnu převlékat. Je to možné, aby si někdo spletl adresu? Proč by někdo cvičil vrabce? A proč by ho posílal za mnou. I přes své zmatení zatáhnu závěsy a převleču se. Než odejdu, omotám si kolem hlavy šál a zakryji si celý obličej kromě očí. Dívčí postavu jsem schovala pod několik vrstev širokého oblečení, které jsem v pase omotala opaskem. Mám vysoké boty s vhodnou podrážkou na dlouhou a tichou chůzi. Nohavice mám skryté v botách. Svršek vypadá podobně jako kabát, ale narozdíl od kabátu mi nebrání v pohybu, má dost kapes, především uvnitř, a má kapuci. S jednou nohou na parapetu si vzpomenu, že musím alespoň trochu zahladit stopy… pro jistotu. Vrátím se a vezmu si z pokoje hadr. Pak zkontroluji zda je vzduch čistý, vylezu oknem ven a slezu dolů. Mělo by to jít snadno, protože jsem stejnou cestu absolvovala už mnohokrát. Měkce dopadnu na zem vytáhnu zpoza opasku hadr, abych trochu zahladila stopy. Předtím než po levé straně uličku opustím, ohlédnu se a lehkým vánkem donutím sníh, aby zavál zbytek mých stop. Hadr strčím za opasek. Není to nic divného, protože má skoro stejnou barvu jako můj svršek, takže není moc nápadný. V tento moment se vydám kousek jinudy než je tržiště. Chci k tržišti dorazit menší oklikou, abych přišla jinou stranou, než minule. Celou dobu jdu s davem. Moje přestrojení vypadá naprosto normálně, protože je všude zima. Mám skloněnou hlavu a nedělám melé dívčí kroky, jako když jsem Adrasteiou. Nikam nespěchám, ale ani se neloudám dokud nedojdu k tržišti.

Setkání

8. Prosince, 10:15
Hlavní město Tarelion, tvůj dům -> "Zlodějská" ulice -> Hlavní ulice -> tržiště

Na kousku pergamenu je drobným, velmi pěkným písmem napsán vzkaz, který zjevně nebyl určen tvým očím. Stojí na něm: ,,Při západu slunce čekám i s tím u severní brány. Pokud to chceš, čekej na rohu posledního domu, jako posledně. Rád s tebou obchoduji, R.H."
Nic jiného na něm nestojí.

V pořádku slezeš z okna a stejně tak hladce po sobě zahladíš stopy. Vydáš se po frekventované ulici, sice z jiného směru, ale stejně k tržišti. Lidé si tě nijak zvlášť nevšímají, navíc je zima, takže každý spěchá svým směrem, tudíž nikdo moc nevnímá okolí. Bez problémů se dostaneš na tržiště. Cesta uběhla rychle a nic zajímavého se nedělo. Pokud se rozhlédneš, vidíš spousty stánků, převážně s jídlem, ale jsou tu i různí řemeslníci, kteří přijeli z jiných měst, či vesnic prodat své přebytečné zboží. Ve velkém městě je prodávání nejvýhodnější. Sice je tu riziko zlodějů větší, než v malých městech, ale je tu víc lidí a tudíž větší tržby. Jelikož stojíš jaksi téměř uprostřed ulice, vrazí do tebe jakási žena, může jí být kolem třiceti a je celá zahalená do šálů a teplého oblečení. Otočí se, aby se ujistila, že jsi v pořádku. ,,Promiň mi to, chlapče" řekne, ale už se opět obrací a spěchá dál. Pokud pokračuješ na smluvené místo, které je u jednoho polorozpadlého, již nepoužívaného stánku, nevidíš tam nikoho. ,,Nazdárek" ozve se přímo za tebou známý hlas ze kterého je znát úsměv. Jsi si jistá, že je to Fur.

Setkání
8. Prosince, 10:15
Hlavní město Tarelion, tvůj dům -> "Zlodějská" ulice -> Hlavní ulice -> tržiště

Lísteček si založím do vnitřní kapsy a odejdu. Když dojdu na tržiště a vrazí do mě cizí žena, moc si toho nevšímám. Na chlapecké oslovení jsem zvyklá a když jsem Éos, tak to i očekávám. Dojdu ná smluvené místo a chystám se čekat. Očividně čekat nemusím, protože za sebou zaslechnu Fura. Potěšeně se na něj otočím. "Čau." Řeknu s úsměvem, ale zním trochu smutně, protože na mě s pozdravem dolehne všechno, o čem s ním chci mluvit. Snažím se udržet si tu podivnou hrdost, kterou se kluci ohání a snažím se znít zase úplně sebejitě, i když je slyšet, že mám starosti. "Můžu se zdržet jen dopoledne... odpoledne mě čeká... spousta zábavy." Dodám sarkasticky a o něco veseleji. Protože říkat zkoušení šatů zábava... to chce dost představivosti a optimismu. Fur je jediný, před kým si dovolím tolik mluvit. Vím, že by bylo asi dost jednoduché přijít na to, že nejsem chlepec kdybych hodně mluvila. Ale Fur mě zná tolik, že to už stejně asi minimálně tuší.

Setkání

8. Prosince, 10:25
Hlavní město Tarelion, tržiště

Když se na něj otočíš, vidíš, že se tvůj přítel usmívá. Je oblečený - jako obvykle - do obnošených šatů, které se skládají z tmavých kalhot, šedivé tuniky a starého černého kabátu, který je - podobně jako ten tvůj - vybaven spoustou kapsami. Boty má kožené, hodně tmavé a takové, aby v nich byly kroky co nejtišší.
Téměř černé, krátce střižené vlasy má stále stejným způsobem rozcuchané.
Všimne si tvého posmutnělého tónu a mezi obočím se mu vytvoří zamyšlená vráska. ,,Děje se něco?" zeptá se tak, aby to znělo ledabyle, je však jasné, že ho to upřímně zajímá. Zkoumavě na tebe hledí chytrýma modrýma očima, ale pokud neodpovíš, nenaléhá na tebe.

Přikývne a zasměje se nad tvým sarkasmem ,,Dobře. Tak to si tu zábavu pořádně užij" odpoví škádlivě, stále s úsměvem.
,,Mer říkala, že zaslechla něco o zajímavé akci, která se teď někdy
bude pořádat mezi šlechtou" nadhodí s úsměvem ,,ale víc mi k tomu neřekla, tak bychom se mohli stavit v Domě, třeba nám k tomu řekne víc" dodá. Domem myslí starý, dříve opuštěný dům, kde teď žije pár dětí, převážně ve vašem věku, které se živí krádežemi. Mer je jedna z nich, znáš jí celkem dobře. Víš, že je sirotek a že se celkem dlouho zná s Furem. Je to drobná světlovláska se zelenýma očima a stálým úsměvem na tváři. Nemá žádné schopnosti a v té skupině zastává funkci informátora.
,,Půjdem?" zeptá se nakonec.

Setkání
8. Prosince, 10:25
Hlavní město Tarelion, tržiště

Když si zase můžu povídat s Furem, cítím se klidněji. Přemýšlím, co bych mu mohla říct. Když se zmíním o otci, zjistí, že mám otce. Když se zmíním o jednom z rodičů, zjistí, že nejsem sirotek. Když se zmíním o nejmenované povinnosti, která mě čeká, a kvůli které nepřijdu ani zítra, domyslí si, že jde o ples. A to by pak bylo jednoduché zjistit, kdo jsem. Nebo by nevěřil, že bych se mohla někdy dostat na ples jako host? Se spoustou výčitek, si uvědomím, že si nejsem jistá, jestli by mi vadilo, kdyby Fur věděl kdo jsem. Bylo by to o tolik snažší… Ovšem mohla bych tím ohrozit roky své práce… Fur by to nikomu neřekl, tím si jsem jistá. Jenže co kdyby ho dostala Černá ruka? Odolal by jim? Zachránila bych ho? Provinile zakroutím hlavou, protože jsem na sebe naštvaná. Jak jsem si vůbec mohla dovolit znít ustaraně? Ale zněla jsem ustaraně před Furem a on by poznal, že mám starosti asi tak jako tak. "Ne, to jen… Promiň, s tímhle bys mi asi nepomohl." Řeknu, ale i tak mám hrozné nutkání mu to vyklopit. Nejspíš je to na mě slyšet. A je tu další problém. Fur se doslechl o plesu? Co když tam chce jít a někoho okrát? Na takových místech se dobře krade. A kdybych tam šla… co kdyby mě poznal? Moje oči by asi nepoznal, ale po hlase? Kdyby se dostal na takovou akci, musel by se dobře maskovat, což neznamená šmejdit kolem, ale chovat se jako ostatní. A já mám pocit, že si tam budou lidé kromě tance i dost povídat. Další důvod proč bych tam neměla chodit. Ale pak by měl zase podezření táta. Budu s tím muset něco udělat. Jak bych mohla Fura přesvědčit, aby tam nechodil? Zněla bych asi zle, kdybych ho připravila o tak dobrou šanci si přivydělat. Vlastně to je zlé. Jen proto, že soustavně zatajuji informace, bych mu měla takhle škodit? Ne, moje věc je důležitější. Fur zvládne vyžít s tím, co má teď, není třeba, aby kradl víc. Má se dobře a já musím zůstat v utajení. Musím, abych dopadla vrahy mojí mamky,... abych nedopustila další takovou smrt. "Tak ti děkuji za přání. Posliš, ty chceš jít na tu akci?" Snažím se mluvit bezstarostně a vesele, jako bych to řekla jen tak mimochodem a vyrazím s ním k Domu.

Psaníčka

8. Prosince, 10:35
Hlavní město Tarelion, tržiště -> Tichá ulice

Přikývne. ,,dobře, ale nezapomeň - přátelé si pomáhají" zazubí se na tebe, aby ti zvedl náladu. Zjevně ho zajímá, co se děje, ale umí se ovládat a pozná, kdy se do něčeho nemá montovat.
Na tvé poděkování se jeho úsměv rozšíří. ,,Tobě přeju jen to nejlepší" utrousí se smíchem, ale tvůj dotaz ho trochu zarazí. ,, neměl bych?" zeptá se trochu nechápavě, když kráčí po tvém boku.

Procházíte právě jednou vedlejší uličkou, kudy moc lidí nechodí, když se do dřevěné okenice těsně před tvojí hlavou zabodne šipka. Vypadá jako dražší a kvalitnější šipka že silnější kuše. Je kolem ní omotaný a provázkem převázaný kousek pergamenu. Fur zaraženě hledí na místo na střeše, okdud nejspíš šipka přilétla a následně tě předstihne, vytáhne šipku z okenice a odmotá pergamen z šipky. ,,vrať, co ti nepatří. R.H." čte nahlas se zvláštním výrazem ve tváři. Vzhledem k tomu, že je zloděj a ukradl toho spoustu, vzkaz mu zněl poměrně komicky. Otočí se na tebe a podává ti pergamen, v tom však přiletí další šipka. A další a další. Fur na nic nečeká, popadne tě za paži a spěchá pryč z uličky.


prosím hoď si kostkou s rozsahem 2 :)

Psaníčka
8. Prosince, 10:35
Hlavní město Tarelion, tržiště -> Tichá ulice

Jsem Furovi vděčná, že u něj mám takovou podporu. Vydám tichý zvuk, něco mezi uchechtnutím a povzdechem, na znamení vděku. Dokonce mi jeho úsměv i zlepší náladu. Pod svou šálou se dokoce začínám lehce usmívat. A ani mi tak nezkazí náladu jeho dotaz, protože jsem s tím stejně počítala. Teď se vrátím k jeho upomínce. A věřil by mi? Zlobil by se? Nemám na výběr... musím to zkusit. "Je tu jeden takový problém. A já nakonec přecijen budu potřebovat pomoc." Podívám se mu do očí a on pod kápí může vidět ty moje. Mám v nich jakýsi druh stachu. Čekám, jestli před tím couvne... najednou zním zase ustaraně a vážně.
Jakmile kolem prolétne šipka, moje dlouholeté zkušenosti mě donutí očekávat boj. První věc, kterou udělám, bude vyčarování nevyditelných bariér ze vzduchu kolem nás obou, aniž by to mohl Fur nějak zaznamenat. Nechám mu prostor, aby si přečetl papírek a okamžitě si tím ověřím, že bariéry nebyli chybou. Srdce mi začne poskakovat v hrudi, jako by se pokoušelo dostat ven z mého těla. Cítím se, jako by moje vnitřnosti rázem byly z olova. Znepokojeně se na Fura podívám a ruka mi vyletí ke kapse, kam jsem papírek ve spěchu nacpala. Než se vzpamatuji, začnou kolem létat další šipky. Zvednu ruku a držím jí od těla, abych udržela bariéry, aniž bych se musela tolik soustředit. Za druhou ruku mě popadne Fur a já za ním, otřesená zaslechnutím tech iniciál, zmateně klopítám. Hned se vzpamatuji a dám se do běhu. Pak mi dojde, že útěkem toho asi moc nedosáhnu. Chci se otočit na útočníky a tak se snažím najít směr, odkud šipky létají. Jestli vědí, že mám papírek já... pak vědí kdo jsem. A proto... musím zařídit, aby se ti nerozkřiklo. Ale jak to zjistili? A kdo to zjistil? To se dozvím, až si dojdu pro ty, kteří sem posílají ty šipky. Zastavím se a otočím to zpět. Stojím skryta za svou bariérou a pátrám očima po R.H.


Hod kostkou: 1

Útočník

8. Prosince, 10:40
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice

Furova tvář trochu zvážní, ale stále s mírným úsměvem přikývne. ,,rád ti pomůžu. Osvětlíš mi, o co jde?" zeptá se zaujatě. Z jeho tónu je jasné, že to myslí vážně a ať jde o cokoliv, bude ochoten ti pomoci.

Běžíte uličkou a šipky zastavuje tvá bariéra. Dostanete se až na roh, kde ulička ústí do širší ulice, kde je však stejně liduprázdno, jako v té prvé. Když se zastavíš a sleduješ střechu domu, odkud museli jít šipky, Fur se otočí také a s naprosto nechápavým výrazem namítne ,,měli bychom jít..." když vidí, že sleduješ střechu, zahledí se tam také.
Na střeše dlouho nic nevidíš. Jakoby se střelec vypařil. Najednou se však ve studeném zimním světle zaleskne kovová rukojeť kuše, kterou její majitel chvíli nešikovně držel nad hlavou a následně je vidět i on. Z dálky je zjevné, že jde o mladíka, který nemůže být starší, než jsi ty, s delšími hnědými vlasy. Chvilku na tebe hledí, zdá se zaražený. Poté však zničeho nic zmizí. Vypařil se, jako pára nad hrncem.

Útočník
8. Prosince, 10:40
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice

Smutně Fura pozoruji. Vím, že na ten ples musím a pak tam nesmí on. "Je to dost... složité na vysvětlování. Vlastně jde o to, že bys na tu akci neměl chodit." Dostanu ze sebe a váhavě na něj koukám.

Když na mě fur promluví, nepřítomě zakroutím hlavou nespouštějíc oči ze střechy. Usilovně hledám střelce, a když ho spatřím upřu na něj pohled. Tohle je on? Z nějakého důvodu si nejsem jistá, jestli tomu věřím. Tak jako tak, o tom něco ví. Otočím se na Fura. "Fajn. Tohle je moje vina. A mám sakra problém. Chceš jít taky?" Řeknu stručně a rychle. Mluvím naléhavě a je jasné, že čekám buď "ano" nebo "ne". Nechci ho tahat do něčeho, co se ho netýká, ale po téhle smršti šipek, je v tom se mnou a mohl by pomoct. Nechci ten lístek vracet, protože tím potvrdím svou identitu, ale oni ji beztak znají, takže nemá cenu se tvářit, že si mě spletli. Dám mu na odpověď pár vteřin, pak se ať s ním, nebo bez něj, rozběhnu zpět. Ujistím se, že je kolem liduprázdno, a pokud ano, pošeptám Furovi, aby to slyšel jen on. (Pokud šel se mnou.) "Mohl bys nás schovat prosím? Když ti dvakrát stisknu ruku, zase nás zviditelníš." Chytím ho za pravou ruku, zatímco levou stále držím ve vzduchu. Pak pod sebou vyvolám tak silný tlak vzduchu, že mě vynese na střechu. Pokud se mnou jde Fur, vynesu i jeho a začnu pátrat po střelci. Stále držím bariéru a koukám všude kolem. Dvakrát stisknu Furovo zápěstí, ale pro jistotu ho nepouštím. "Kde jsi? Dám ti, co chceš. Ukaž se." Řeknu, pokud ho neuvidím.

Kniha zrádná,
Dračích lreseb plná,
Nerozhodnost má,
Směr knihovna

8. Prosince, 10:10
Hlavní město, můj pokoj

Sestřička se již vznáší na parketu v objetí nějakého hezkého mladíka, který jí do ucha šeptá nějaké etiketní žerty... dovedu si ji dost dobře představit. Je hezké vidět ji šťastnou a spokojenou. Dle všeho ji tančení baví... ji ano a já jí přeji, aby se dobře bavila, ale tomu já přeci nemusím být přízomna. Ona si to užije i beze mě. Vlastně si to vychutná ještě lépe, protože mě nebude muset zachraňovat z trapných situací. Jim tam chybět nebudu, tak proč? Proč tam mám jít?
Na Christiina slova již nereaguji, nemám jak a kdybych otevřela ústa, asi by z nich nevypadlo nich hezkého. Možná další nedůležité plky. Možná vzdechy nad tím, jak je ke mě život nespravedlivý.... ne, lepší neříkat vůbec nic. Mluviti stříbro a mlčeti zlato.

Canem nevzal do zubů žádnou obyčejnou knihu. Nejprve se vyděsím, že zase oslintal nějakou knihu z knihovny — nebylo by to poprvé, co bych klečela na kolenou před knihovníkem a prosila jej o odpuštění —, po druhém přezkoumání jsem si však jistá, že jsem knihu nikdy dříve neviděla. Takový přebal bych si pamatovala i se svojí špatnou pamětí. Opatrně přejedu prsty přes látku, jež je nyní trochu mokrá. Jsem tak zaujatá objektem v mých rukách, že si ani nevzpomenu, že bych měla svému příteli vyhubovat.
Váhavě se dotknu zdobení. Draci. To nebude z knihovny. Kdyby bylo, rozhodně by na tom nebyli draci... vím, jak je dnešní společnost vnímá. Jako krvelačné zabijáky a já sama jsem si na ně neudělala žádný velký názor. Nepřipadají mi zlí, to by jinak nemohli vytvořit něco jako je Dračí slza. Ostatně, zlí tvorové nepláčí, nelitují svých činů, jen se dívají na zkázu. Dle mého je to s nimi jako s lidmi — jsou rozdílní a někdo ke zlý a někdo hodný.
S vnitřním vzrušením opatrně otevřu knihu na první stránce. Srdce mi buší ve spáncích, jako bych před sebou měla svého vysněného prince a on mi právě vyznával lásku. Stránky zašustí a já překvapeně vykulím oči. Čekala jsem téměř všechno. Čekala jsem praštěné vynálezy, nestoudné obrázky, popisy nějakých temných rituálů, které by mě přivedly do pekel. Ale nečekala jsem dračí výzkum. Výzkum o něčem, co je nám tak vzdálené a téměř zakázané, co je námi tak nenáviděné.
Chvíli stojím ztuhle, jako by mě někdo proměnil v kámen. Co to znamená? Prohlížím si jeden z obrázků. Kdo je takového díla autorem?
Napadne mě pohlédnout na přední stranu a ztuhnu nanovo. Trochu hůře se mi dýchá. Můj předek? Můj předek, vznešenec, hrabě, kníže, rádce, elegán, si máčel ruce v hlíně a psal o dracích?
Najednou mě pohltí neuvěřitelná radost. Nejsem jediná divná v naší dokonalé rodině! Měla jsem chuť onu knihu políbit, ale ovládnu se. Na to nemám čas. Musím to prozkoumat.
Listuji knihou, nahodile si přečtu nějakou báj, nebo její část a dozvídám se něco nového o dracích. Myslí a můj předek se mezi nimi musel pohybovat. Nebo si to všechno vybájil.
Narazím na dvojstránku o Dračí slze a okamžitě se do ní začtu. Dojdu ke stolu a vytáhnu papír, abych si mohla udělat svoje poznámky. Sice zcela nevěřím pravdivosti zdroje, ale je to první z úchytných bodů, které mám.
Ruka se mi trochu třese. Na co jsem to narazila? A hlavně... jak se sem takový poklad dostal? Ta kniha se mi přestává líbit. Třeba mě chce někdo svést na špatnou stopu... kdo by mi v hledání pomáhal? Třeba jsem tu knihu přinesla sama, když jsem byla ve svém stavu mimo...
A kdo byl ten muž, co tuto knihu vytvořil?
Opřu se dlaněmi o stůl a upírám zrak na knihu i popsaný papír. Co s tím teď dělat? Pročíst celou knihu? Dostala bych spousty užitečných informací... ale kdoví, jak dlouho by mi to trvalo.
Nakonec to vyřeším tak, že si přečtu jednu z dračích bájí a poté se zvednu od stolu. Všimnu si, že Canem opustil mou postel a nyní poskakuje u dveří.
Do knihovny? Hledat něco o svém předkovi? Zní to jako dobrý nápad, na druhou stranu, budu muset mezi lidi. Venku mám sice spousty postranních uliček, kde lidé nikdy nechodí, ale i tak se mi nechce ven. Měla bych počkat na večer...
Ale Canem chce ven. Nemohu si rozhodnout, zda se mi chce pročítat knihu nebo chci jít ven. Nakonec vyhraje povinnost vyvenčit Canema. Beze slova vezmu knihu a zabalím ji do halenky, abych ji mohla následně schovat pod postel.
Poté přejdu ke dvěrím, otevřu je a nechám mého čtyřnohého kamaráda jít napřed. Pokoj zamknu, aby se tam nikdo nedostal, a jdu hledat cestu ven ze sklepení do jedné z postranních uliček... v knihovně si již něco o svém předkovi zjistím... nebo se budu muset někoho zeptat

Útočník

8. Prosince, 10:45
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů

V jeho tváři zahlédneš trochu zmatený výraz. Přece jen - tohle bere jako něco zábavného a má za to, že ty také. Pokud dál nic nevysvětlíš, neptá se a prostě přikývne. Zjevně věří, že máš dobrý důvod k tomu, abys mi tohle říkala. ,,Dobře" odpoví jednoduše. Zdá se, že se zamýšlí. ,,Jak o tom plese vlastně víš ty?" ptá se, opět s úsměvem. Je jasné, že kdybys mu to povědět nechtěla, dál by nevyzvýdal. Očividně ho to však zajímá.

Na tvé přiznání a následnou otázkou reaguje rychle. ,,Ano" odpoví prostě. Když doběhnete na tebou určené místo, chytne tě za ruku a najednou se všem možným pozorovatelům ztratíte z očí. Fur svou schopnost zná dobře a za ta léta na ulici se ji naučil výborně užívat. Skrýt před nechtěnými zraky dva lidi mu nedělá žádný problém.
Trochu sebou trhne, když vás pomocí proudu vzduchu vyneseš nahoru, na střechu, odkud nejspíš šly všechny ty šipky, ale jinak na sobě nedá nic znát. Když mu dvakrát stiskneš paži, jak jste se dohodli, jste opět oba dva viditelní. Fur pustí tvou ruku, kterou následně položí na rukojeť dýky, jež mu visí u pasu. Občasně tě počestuje tázavým pohledem, ale jinak pátrá po střeše stejně usilovně, jako ty. Dlouhou dobu se nic neděje. Ani žádné stopy po střelci nejsou vidět. Když promluvíš, vzduch kolem vás se začne chvět. Sníh ze střechy smete vzdušný vír, jež se z ničeho nic zjeví přímo před vámi. Ten však po chvilce zmizí a na jeho místě stojí chlapec, jehož jsi předtím viděla na střeše. Kuš v rukou nemá, vlastně se nezdá, že by měl jakoukoliv zbraň. Upřeně na tebe hledí. Fur vedle tebe trochu nervózně čeká, co uděláš. Chlapec nevypadá, že by chtěl útočit, jen klidně stojí, Fura jakoby si vůbec nevšiml, jen na tebe hledí. ,,Tak tohle je ten proslulý zločinec, ze kterého má strach i Černá ruka" praví po chvíli s mírně sarkastickým úšklebkem. ,,je to dítě...hoch..." dodá a vypadá, že nemá daleko ke smíchu. Jeho jinak bledou tvář zdobí čerstvá rána na tváři.

Útočník
8. Prosince, 10:45
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů

Jsem mu tak nehorázně vděčná, že se dál nevyptává až si málem oddechnu nahlas. Teď už o něco uvolněněji, pokrčím rameny. "Vím ledas co." Šklebím se, jako by bylo všechno zase v pořádku. "Zaslechl jsem to dneska ráno." Snažím se znít ledabyle. Kde jsem to zaselachla je vlastně nepodstatný fakt a vůbec není třeba říkat, že jsem jeden z hostů.

Jakmile se přede mnou objeví ten chlapec, upřu na něj chladný, ale klidný pohled. Je celkem složité se takhle tvářit, protože mi z nervozity tluče srdce o závod. Jsem zvyklá na... nebezpečí, ale teď je v sázce mnohem víc. Pak promluví a mě se z části uleví a z části zase přitíží. Očividně neví kdo jsem, ale má jasno v tom, kdo je Éos. A nakonec to možná nebyl omyl, když ke mě přiletěl ten vrabec. Dál kolem nás držím bariéru a dávám si pozor, aby skrze ni neprošlo nic. Způsob, jakým se mladík zjevil, mě znepokojuje. A tak se soustředím, aby uvnitř bariéry nezmohl nic. Bude-li třeba... klidně ho i udusím. Uvědomuji si, že zdvižená ruka, kterou si pomáhám, by mohla znamenat slabost a tak ji spustím k tělu, ale bariéru stále držím a soustředím se na ni snad ještě víc. "Takže vy mě znáte? Skvěle, nemusím se představovat. Vy jste kdo?" Schválně mu vykám. On si myslí, že jsem chlapec,... já si myslím, že je stejně starý,... ale věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být. A já jsem nikdy neslyšela takle mluvit svého vrstevníka. Oba jsme děti... a nebo on není?

Útočník

8. Prosince, 10:45
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů

Tvůj pohled s ním zjevně nic nedělá. Neuhýba svým pohledem, jen když spustíš ruku, na chvilku zaměří pozornost na ni a po tváři mu přeběhne úsměv. Rychle však svůj zrak přenese zpátky na tvou zahalenou tvář. Vůbec nevypadá, že by se s tebou chystal bojovat a jeho uvolněný postoj to jen prokazuje. ,,Pozoruhodné" řekne po chvilce a udělá několik volných kroků k vám. Fur udělá krok k němu a s nedůvěřivým výrazem ho pozoruje. Nejspíš by tě chtěl bránit, kdyby chlapec útočil. Stojíte od sebe asi dva metry.
,,Na to, jak jsi mladý máš velký talent..." praví k tobě a Fura ignoruje. ,,Ale já jsem své schopnosti rozvíjel celá staletí" dodá se zvláštním výrazem v tváři. Udělá k vám dalších pár kroků. Teď už je od vás něco kolem metru.

Nad tvou otázku se upřímně zasměje. ,,Ano, znám tě. Ale znám tě jen tak, jak se o tobě mluví." odpoví a pohledem stále visí na tvé tváři. Nezdá se, že se chystá přiblížit ještě víc, ale těžko říct.
Zvedne před tebe ruku s otevřenou dlaní ,,ten vzkaz" řekne nekompromisním hlasem a pohledem propaluje tě pohledem. ,,A když mi vrátíš, co ti nepatří, možná se ti i představím" dodá s úšklebkem.

Útočník
8. Prosince, 10:45
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů

Pohled chlapci tvrdohlavě oplácím, odhodlaná neuhnout. Nestojím uvolněně, jako on. Stojím zpříma a čelem k němu. Hlavu mám narovnanou a možná by to působylo křečovitě, nebýt mého výrazu. Očím, které jsou jedinou částí mého těla, jenž může vidět, vládne lesový klid. Ruce mám spuštěné podél těla. Nemám strach, že bych na útok nestihla zareagovat. Nepotřebuji používat ruce, na to abych se ubránila. Jen si jimi pomáhám. Uráží mě způsob, jakým se mnou mluví. Setkala jsem se se spoustou lidí, kteří o mě mluvili, jako o dítěti, ale oni nevěděli o kom je řeč. Tenhle... člověk očividně ví, kdo jsem a je mu to jedno. Mám pocit, že mnou pohrdá a jestli mluví pravdu... pak mu nemá cenu dokazovat, že se mýlí, protože to tak asi není. Najednou mě Furova přítomnost silně znepokojí. Co jestli mu začne ten kluk věnovat pozornost? Nebo Fur nedej bože vyrazí do útoku? Co by mu chtěl s tou dýkou udělat? Vždyť ten člověk dost jasně naznačil, že na něj nemám ani já a on má asi jasno, v tom kdo jsem. Najednou se ve mě začne probouzet opravdová panika. Proč jsem ho sem brala? Stejně by s tebou šel. Odpovím si sama. Asi by mě nenechal, vrhnout se samotnou za tím útočníkem. Odolám pokušení se na něj nervózně podívat. Pokud bych tomu střelce ukázala, že mi na Furovi záleží, mohla bych toho hořce litovat. Skutečnost, že se hoch přede mnou, sám přizná, že je na světě přes staletí, jen potvrdí moje podezření. Ovšem, je tu stále možnost, že neříká pravdu, ale on nevypadá jako takový typ. Naopak, bude se asi chlubit, seč mu budou stačit síly.
Rozladí mě, že se mi nechce představit a ještě si klade podmínky, ale konec konců asi bych se chovala podobně. Přečetla jsem ai cizí korespondenci a to se nedělá. Možná bych použila jiné prostředky než šipky, ale... zjevně si chlapec potrpí na styl. Mohla bych se zlobit, jenže ty šipky nikomu nic neudělali a střelec věděl, kam a na koho míří. A jelikož jsem řekla, že mu dám co chce a nemám problém s dodržením vlastních slov, zvednu zase ruku ke kapse a vytáhnu z ní vzkaz. Odmítám se však neznámého dotknout. Z nějakého důvodu mě to pomyšlení děsí. On mě děsí. Donutím vánek, aby odnesl papírek do střelcovy dlaně. Oční kontakt přeruším jen na okamžik, abych pohlédla na jeho ruku, a pak opřu zrak zpět. Celou dobu jen mlčím a modlím se, aby totéž dělal Fur. Držím kolem něj bariéru, ale i tak se o něj bojím. S někým, jako je ten střelec, jsem se ještě nepotkala. Ale mohl by znamenat stopu k Černé ruce, když je tak... mocný?

Útočník

8. Prosince, 10:45
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů

Chlapec, který nyní kus pergamenu drží v dlani si ho bleskově přečte, následně ho však uchopí mezi palec a ukazováček a pergamen vzplane. Až když z něj zbyde jen trocha popela, chlapec ruku opět spustí podél těla a zamyšleně na tebe kouká. Fur jen ztrnule vyčkává, co se bude dít dál. Najednou se na tváři neznámého rozhostí úsměv, jakoby si vzpomněl na nějaký vtip. ,,Lidé mě znají, jako Zloděje duší" praví, namísto jména. O Zloději duší jsi však nikdy neslyšela. Zloděj se na tebe naposled ušklíbne a otáčí se, k odchodu. ,, Těšilo mě" řekne trochu posměšně, když už je k vám téměř zády. Pokud ho nijak nezastavuješ, po chvíli se vypaří.

Když je pryč, Fur se trochu uvolní a s tázavým pohledem se otočí k tobě. ,,Co to bylo za... Papír?" ptá se. Zjevně se původně chtěl zeptat na něco jiného, ale cosi ho od jeho původního záměru odradilo.

Útočník
8. Prosince, 10:45
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů

Pozorně chlapce sleduji. Nezdá se, že by věděl, kdo jsem, nebo že by se to chystal roztrubovat. Nakonec, i když asi trochu najivně, usoudím, že není třeba ho zabíjet. Vlastně... pokud nezná mou identitu, bylo to i velmi zajímavé setkání. Uklidňuji se myšlenkou, že mě považuje za chlapce, a tak nemůže vědět, kdo jsem. Než odejde, nasadím lhostejný tón. "Proč vám tak vlastně říkají?" Zeptám se a nakloním hlavu tázavě k levé straně. Jestli mi odpoví nějak hloupě, tak asi budu mrzutá, ale co se dá dělat. V takovém případě to odignoruji. Pokud neřekne nic, nechám to plavat a bez dalších slov ho pozoruji, dokud nezmizí.

Pokrčím rameny. "Nemám tušení, co to mělo být. Nějaký vzkaz..." Otočím se k Furovi, kývnu na něj hlavou a vydám se ke kraji střechy. "Asi bys nás měl raději schovat, aby nás někdo neviděl, až půjdeme dolů." Řeknu a připravím se, abych pod námi vyčarovala nějakou brzdnou plochu, která by nám umožnila hladké přisténí. Chvilku jen stojím a dýchám, abych si byla stoprocentně jistá, že ten výdej energie zvládnu. Nejsem si totiž přesně jistá, jestli po mém zbrklém výstupu vzhůru, dokážu zbrzdit i pád. Měla bych to zvládnou bez obtíží, ale jistota je jistota. Během čerpání sil, pokračuji. "Tak nějak jsem asi sebral, co jsem neměl. Doufejme, že byl ten vzkaz určen Zloději duší, jinak by to nemusela být poslední taková přepadovka." Sice se nezmíním, kde přesně jsem k papírku přišla, ale dávám Furovi najevo, že pokud se bude ptát, jsem ochotná v debatě pokračovat. Pokud se necítím, že je to nad mé síly, a uznám, že jsem připravená zbrzdit i Furův pád, řeknu "Můžeme.", počkám, až mě Fur chytí, postoupím na samí okraj střechy, vykouzlím dole naší přistávací plochu a ještě než skočím, vesele se na Fura usměji. "Takže na tři, jo?" Dokonale se bavím, protože když jsme letěli nahoru, asi se mu to úplně nelíbilo. Pomyšlení na to, jak se bude tvářit, až poletíme dolů, se mi náramně líbí. "Raz, dva,... Tři!" Vyskočím a užívám si pocit volného pádu, zatímco kontroluji, že se vzdušná barikáda drží přímo pod námi. Případně ji posunu, aby se nám nic nestalo. Není to poprvé, co dělám takovou ptákovinu, takže vím, jak na to, a užívám si pocit volného pádu. Tohle je to, proč jsem tak ráda Éosem. Pocit svobody, volnosti, jako když človék letí. Tohle mi jako Adrastee odepírají.

Nečekaná návštěva
Probudím se a společně s denním světlem jde dovnitř i zima což mně poněkud udiví protože jsem zavřela okno hned potom co jsem ho otevřela. Přece jen doba kdy můžete spát u otevřeného okna je už dávno pryč a tak vstanu a vydám se ho zavřít. Jistě málo kdo by čekal že udělám to co bych udělala ovšem král si hlídal své kouzelníky ve své zlaté kleci.
A to doslova nemohla jsem opouštět hrad a k stýkání někoho kdo nepatřil k obyvatelům hradu bylo potřeba kontaktovat minimálně tři osoby které tuto žádost předložili králi aby on pak řekl ne.
Jednom k obyčejné otázce bylo vždy potřeba několik mužů napříč chodbou, nejdřív to bylo zábavné pak se však z toho ten vtip vytratil. A taky jsme museli pořád pracovat protože zahálka je matka hříchu a pak taky musíme myslel na ostatní a teprve potom až na sebe pokud to situace umožňuje.
A pak tu jsou samozřejmě intriky ...
Naštěstí v mém případě bylo dost výmluvné že tento kouzelník se stal obětí tragické nehody, z mého zamyšlení mně však vybere křik a potom se někdo vtrhne a schová se za skříň. Protočím oči a opřu se o okno, jistě dveře jsou otevřené ze stejného důvodu z jakého bylo předtím otevřené okno.
Nejspíš někomu došlo že si vybral špatný pokoj a odešel dveřmi protože se mu nechtělo odcházet opět oknem.
A jak se čekalo tak ti co jsou na chodbě zase hledají toho kdo se (zrovna) sem přišel schovat, když někdo zabuší na dveře. Takže se vydám ke dveřím, otevřu a prohlídnu si ty co tam jsou.
„Co se děje? Nebo je to přísně tajné? V tom případě by jste měli dělat menší hluk.“

Knihovna

8. Prosince, 10:10 -> 10:30
Hlavní město, můj pokoj -> ulice -> knihovna

Na mírně zažloutlých stránkách nalistuješ dvojstranu o Dračí Slze. Zdobí jí ilustrace toho, jak asi mohlo vypadat její stvoření. Je na ní devět draků, chrlicích každý jinak zbarvený oheň na obyčejný kámen. Pod touto ilustrací je text; ,,Dračí slza
Vnější popis: Na pohled obyčejný čirý (bezbarvý) drahokam, velikosti vejce, který však nelze žádným nám známým způsobem zničit, ani narušit. Při pokusech o jeho zničení je nebezpečí úmrtí, neboť při násilných pokusech o jeho zničení dokáže drahokam pomocí své moci útočníka usmrtit."
Pod tímto textem je obrázek Slzy. Malíř, jež jej maloval musel být mistrem svého řemesla, neboť drahokam vypadá, jakoby si ho čtenář mohl ze stránek vzít do ruky. Pod ním pokračuje text; ,,Historie: Stvořili ho draci Strážcům pro případ, že by vyhynuli (proto také název Dračí Slza, na znamení jejich utrpení, při opouštění tohoto světa) pro ochranu naší země a nastolení míru a rovnováhy v ní.
Po zmizení draků na dlouhou dobu zmizela i Slza. Pro její zmizení se v té době přestalo věřit v existenci draků i Dračí Slzy. Před několika lety se však znovu objevila - konkrétně jí našel Nareus Seanor (jeden z nejvýznamnějších Strážců v celé jejich historii) - a byla opět svěřena Strážcům. Spoustu let byla uložena zde, v Pentacoru, jednoho dne však zmizela. Musela být odcizená, avšak kým a jak, to zůstává záhadou. Byla stále hlídaná v místnosti bez oken a ani nejzručnější mág se k ní nemohl díky mocným kouzlům dostat."
Na druhé straně je toho podstatně méně, avšak přesto je to z nich snad nejzajímavější téma.,,Moc; O moci Dračí Slzy koluje mnoho povídek a domněnek, některé jsou hodně přibarvené, jiné nemají daleko od pravdy, avšak její reálná moc se dá jen odhadovat, neboť Strážci jí nikdy nevyužívali plně." poté zápisy přešly do úryvku z deníku. Nejspíš ho sem autor přepsal, pro upřesnění daného tématu.
,,Za svého pobytu mezi Strážci jsem měl několik možností Slzu navštívit, všechny jsem samozřejmě využil, pro její průzkum - tedy hlavně pro něj. Jednou, když jsem byl u Strážců přes rok, mě nechali vejít bez ostrahy, věděli, že jsem zde kvůli výzkumu a že se mi dá věřit. Bohužel jsem neodolal pokušení a Slzu vzal do dlaní. Nelitoval jsem. Jen při pouhém doteku člověk cítí jak mu nesmírná moc protéká žilami. Rychle jsem ji však položil zpět, to, co jsem udělal nebylo dobré. Pokračoval jsem obyčejně ve svých výzkumech, ale časem jsem začal pociťovat zvláštní pocity, které se mi nezdály skutečné. Nakonec se však skutečnými projevily. Dračí Slza mi předala moc - zvláštní, avšak velkou - ačkoli jsem nikdy nevládl magickou mocí, nyní jsem byl velmi silný mág. Ale z jakého důvodu? Dá snad Slza moc každému na potkání? O tom si dovoluji pochybovat. Dle mého názoru Slza není jen mocný kámen. Vybrala si mě a dala mi moc. Mohla jí udělit komukoli - dříve se jí dotýkalo mnoho lidí - ale neudělala.
O den později..." zde úryvek najednou končí. Zdá se, že sem měl být dopsán, ale autora nejspíš něco vyrušilo.

Jakmile otevřeš dveře, Canem vystřelí ven. Vždy popoběhne a následně počká, až ho dojdeš. Vypletete se že bludiště chodbiček, jež tvoří sklepení a vyjdete ven, do jedné ne moc používané postranní uličky. Ulice je zasněžená a venku je pěkná zima. Canem, který zná celé město - z tobě neznámého důvodu - lépe než ty, se s občasným ohlédnutím na tebe vydá nejkratší cestou do knihovny. Sníh vám křupe pod nohama a vaše stopy začíná zanášet další. Cesta proběhne v poklidu, ale jakmile zavítáte do knihovny, venku začne sněhová vánice. Canem ze sebe setřese sníh a část ho skončí na tobě. Následně k tobě tvůj přítel dojde a - možná aby si tě usmířil - ti olízne ruku. Muž, jež zde působí jako hlídač knihovny se na Canema dívá ne zrovna přátelským pohledem, ale mlčí. Už zná tebe, i tvého pejska, takže stěhování už vzdal.

Sníh

8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů -> hromada sněhu na ulici, před domem

Zastaví se při otáčení, takže k vám teď stojí bokem. Zaujatě na tebe hledí. Možná nečekal takový dotaz. Pousměje se. ,,Vyvozuj z těch slov" na chvíli se zdá, že se zamýšlí. ,,R.H. by ti řekl víc" dodá s neurčitelným výrazem. Následně se otočí a po chvíli zmizí.

,,A co v tom vzkazu bylo?" otáže se Fur s jedním obočím mírně nadzvednutým. ,,Na milostné psaníčko se mi to nezdá" podotkne se smíchem.
Když dojdete k okraji střechy a Fur shlédne dolů, slyšíš, jak na prázdno polkne. Následně se k tobě otočí, stále s úsměvem. ,,Jasně" souhlasí, chytí tě za ruku a opět zmizíte. Nad tvými slovy jen zamyšleně zamručí ,,snad ne... Pro dnešek bylo šipek dost" praví stále usměvavě. Úsměv mu však trochu ztuhne na rtech, když začneš odpočítávat.
Když skáčete, můžeš si všimnout, že má zavřené oči, během pádu však jeho strach najednou opadne a skoro se zdá, že si ho užívá. Když už jste téměř u země, tvá bariéra vás chytí, avšak jen na chvíli, nejspíš jsi měla moc málo energie, protože najednou zmizela a vy poslední dva metry padáte bez zábrany, až ona skončíte ve sněhu. Fur tě pustí, aby se trochu vyhrabal ze sněhu - spadl do něj totiž tváří. Spadli jste do nahrabané hromady sněhu, do níž Fur téměř celý zapadl. Ty jsi - díky tomu, že jsi lehčí - také zapadla, ale jen trochu. Oba jste však v pořádku. Fur se chvíli válí ve sněhu, potom se však rozesměje. Nejspíš mu tahle situace přijde nanejvýš komická. Po nějaké době, kdy jeho smích utichne, se konečně vyhrabe a pomůže i tobě.

Sníh
8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů -> hromada sněhu na ulici, před domem

Sleduji Zloděje duší stejně zkoumavě, jako on mě. Mám vyvozovat z těch slov? Myšlenka, že nějakým magickým způsobem doopravdy krade duše, se mi moc nezamlouvá. Při těch slovech mě zamrazí. Kdepak já, ne Černá ruka, to tenhle kluk vypadá, že je moudré být s ním za dobře. Samozřejmě to taky nemusím brát vážně... ale on je snad elementár a stínový člověk naráz. A nebo je něco jiného a to by se mi taky nelíbilo. Pokud žije stovky let a krade duše... bůh ví, co je zač. Náhle pocítím i jakýsi druh lítosti, protože jestli ví R.H. víc... tak by to taky mohlo znamenat, že už byl okraden. Snad je to jen metafora. Uklidňuji se, ale nevěřím vlastním slovům.

"Kdosi s iniciály R.H. se s někým domlouval... na jakémsi obchodu. Nenapsal, co si chtějí předat. Ale nezcházejí se takhle poprvé. Bylo tam místo srazu... a přibližný čas." Odpovím tiše, aby to mohl slyšet jedině Fur. Mám zvláštní pocit, že dokud jsem na střeše, Zloděj duší mě stále slyší. Proto taky záměrně neřeknu kdy a kde se schůzka koná. A také proto, že mám strach, že by Fur něco vyvedl.
Furův výraz mě dokonale pobaví. Snad nemá strach z výšek?! Škodolibě se na něj škebím. Jeho strach mi v téhle podobě jen zlepšuje náladu. Bez zaváhaní vyskočím a odolávám pokušení hulákat na celé město. Když nás moje bariéra zabrzdí, ale hned zmizí, polekaně sebou trhnu. Už jsem asi moc unavená... Mojí bleskovou myšlenu přeruší dopad do sněhu. Směji se se svým nejlepřím kamarádem a užívám si doznívající pocit adrenalinu. Pak je však čas začít přemýšlet. Musím si o Zloději duší něco zjistit. Dnes po poledni se k tomu už asi nedostanu... Měla bych jít teď. Ale na místa, kam nejspíš po jeho stopách budu muset, by asi nebylo moudré chodit, když jsem takhle vyčerpaná. Zamračím se. Do Domu s Furem teď rozhodně nemůžu. Chce tam kvůli plesu a o něm mu povím cokoliv. Bude-li třeba, klidně mu seženu seznam hostů, ale to nepotřebuje, protože jsem ho požádala, aby tam nechodil. Takže bychom mohli pro zajímavější informace... To bych to ovšem nesměla už dopoledne takhle přepálit. Nejlépe asi udělám, kdyz se odeberu domů... najím se, odpočinu si, splním své nevábné povinnosti a zkusím se vyplížit v noci. Teoreticky bych mohla požádat Fura... Zkoumavě na něj pohlédnu, zatímco mi pomáha ven ze sněhu. To bych byla pěkně sobecká, kdybych ho poslala zjišťovat něco, a sama bych se šla připravovat na ples, kam jsem mu zakázala vstup. Nepřítomě koukám "do blba" a ztrácím se v toku vlastních myšlenek. Nechávám se unášet jejich proudem a tak nějak zapomenu komunikovat s Furem. Zůstávám strnule stát a pokud promluví, vyděšeně sebou trhnu.

Srdce z poznalní buší,
Jak jsme my lidé hluší,
Do knihovny dva z nás vkročí,
Sněhem podlahu zmáčí

8. Prosince, 10:10 —> 10:30
Hlavní město, můj pokoj—> ulice—> knihovna

Očima přejíždím stránky a s každou chvílí si uvědomuji, jak neuvěřitelný zdroj informací mám v rukou. Uvědomuji si s každým úderem srdce, co to znamená. Chvíli nevěřícně hledím na ilustrace i písmena a nevím, co dělat. Nesouhlasím s jednáním svého předka, ale zároveň cítím zvláštní vzrušení. Pokud měl on moc... je možné, abych ji měla i já? V čem jeho síla spočívala? Zhluboka se nadechnu a začnu přemýšlet o lepší skrýši... nakonec mě napadne uvolněná cihla ve stěně, která je ještě zakryta skříní, přes níž mám vždy přehozenou deku. Je nepravděpodobné, že by se za ní někdo dostal.
Vklouznu za skříň a uložím knihu za uvolněnou cihlu. I já sama mám problém vyklouznout zpátky. Možná je dobře, že den ode dne hubnu, jelikož bych se za skříň jinak nedostala...

Následuji Canema ven. Už v chodbách mi je zima, ale když vyjdeme ven, začnu se třást jako osika. Pod nohama mi křupe bílá nádhera, ale nevnímám ji. Soustředím se na drkotání svých zubů a myšlenky, které přeskakují jedna druhou.
Následuji svého přítele. Nemám sílu hledat cestu a svému příteli bezostyšně věřím.

Když vejdeme do knihovny a mě se podaří si trochu očistit lem šatů, Canem se oklepe tak šikovně, že jsem hned celá od sněhu. Nezlobím se na něj, ale hlídač evidentně ano. Nejistě se na strážníka knih usměji a projdu do knihovny. Pevně doufám, že se mi povede najít nějakou knihu a nebudu se muset nikoho ptát. Začnu u historie a pokusím se najít zmínku o svém předkovi

Dračí sny

8. Prosince, 10:30
Tarelion, hostinec U Třetí růže, tvůj pokoj

Kolem tebe se nachází zasněžená pustina. Nikde ani živáčka, ani sebemenší náznak jakéhokoli pohybu. Všude kolem je jen bílo a jsi sama. Úplně sama však ne. Pohlédneš na své dlaně, ve kterých držíš velký, karmínově rudý kámen ve tvaru velkého vejce. Vypadá jako nějaký drahokam, avšak pod povrchem jsou třpytivé stříbřitě zářící žilky, které u drahokamů obyčejně nejsou. Chvíli se neděje nic, jen ti začíná být zima, neboť nejsi dostatečně oblečená na výstavání ve sněhu. Odhalené dlaně začínají být zarudlé zimou a konečky prstů přestávají být citlivé. Najednou - jakoby se stal nějaký zlom - kámen začne strašně pálit. Jakoby zevnitř hořel. Pustíš ho na zem, do sněhu a ozve se tiché křupnutí. Pokud shlédneš na kámen, zjistíš, že sníh kolem něj roztál a kámen sám je nyní zdobený klikatou prasklinou, táhnoucí se po celé jeho výšce. Poté se objeví další prasklina a další. Chvíli se nic neděje, ale poté se kámen rozpadne a ty zjistíš, že to drahokam opravdu nebyl. Bylo to vejce. A ne obyčejné vejce. Před tebou na roztátém sněhu sedí drobná bytůstka, která působí poměrně pomačkaně, ale poté, co roztáhne křídla, která jsou dvakrát delší, než je dráček sám, pomačkaný vzhled zmizí. Karmínově rudé dráče, které si právě olizuje tlapku na tebe pohlédne okem černým, jako úhel. Než stihneš cokoli udělat, padáš. Propadáš se nekonečnou temnotou...

Probudíš se do chladného pokoje, který sis pronajala v hostinci. Ačkoli jsi si jistá, že jsi včera okno zavírala, nyní je dokořán. Jelikož je prosinec a venku je sníh, do pokoje jde kromě studeného denního světla i pěkná zima.
Najednou uslyšíš ránu na tvé dveře. Možná neúmyslnou. Za dveřmi jsou slyšet hlasité pozdravy a následně ztišené hlasy. Někdo se tam o čemsi domlouvá a nejspíš doufá, že lidé ubytování v hostinci nebudou odposlouchávat. ,,Ano ano..." zaslechneš podivný, mužský hlas ,,má to přijet dneska... až se bude stmívat... máme to domluvené... Ano, tam, jako vždycky..." zbytek jeho slov nepostřehneš. Ať už mluví o čemkoli, nejspíš si je dost jistý sám sebou.



Příspěvky piš, prosím, soukromě, to nastavíš pod rozepsaným příspěvkem, tím, že tam označíš jenom vypravěče (tudíž mě :D) a odoznačíš ,,všechny". Kdyžtak se ptej :) Já jsem na to že začátku vůbec nemohla přijít, ale ty jsi chytřejší :D

Zloděj knih?

8. Prosince, 10:30
Hlavní město, knihovna

Muž, strážící knihovnu nic vás nechá projít bez komentáře, ale v jeho očích je vidět, že by Canema nejradši okamžitě hnal ven. Když vejdeš do již známých uliček rozlehlé knihovny, po obou stranách vidíš chodby, obklopené knihovnami, jdoucími až téměř v vysokým stropům. Knihovny, plné knih všech velikostí, i barev vedou do zatáček, jež pokračují do celé knihovny a společně tvoří bludiště tohoto domu.
Zamíříš ke knihám o historii a kolem tebe se prožene kdosi takovým způsobem, že tě srazí k zemi. ,,Moc se vám omlouvám" ozve se za tebou po chvíli přátelský, hřejivý hlas a pokud se otočíš, spatříš i jeho majitele. Je to mladík, nejspíš o něco málo starší, než ty, kaštanově hnědé, trochu delší vlasy mu spadají do tváře a z části skryjí jeho živý obličej, se zeleno - hnědýma očima a ostře řezanými rysy. Ve nejméně o hlavu vyšší než ty, ačkoli to aktuálně nemůžeš úplně uhodnout, neboť sedíš na zemi. Mladík ti stále s omluvným výrazem nabídne pomocnou ruku, přičemž mu z pod vesty, která se skví na obyčejné košili, vykoukne jakási kniha, ze které zahlédneš jediné - znak draků, jež jsi zahlédla na knize, kterou sis schovala ve svém pokoji. Pokud jeho ruku přijmeš, pomůže ti na nohy, jako bys pro něj byla pírko a má se k odchodu.

během chvilky na zemi,
Během chvilny na vážkách,
Kdo se vyzná v narážkách?

8. Prosince, 10:30
Hlavní město, knihovna

Když vejdeme do knihoven, trochy tíhy mi spadne z ramen. Připadám si o něco kldinější, když zahlédnu známé police, v nichž se skrývají příběhy všech generací... kde tiše dlí a čekají, až je někdo otevře a nahlédne do tajů jejich života.
Knihovna je jediné místo, kam chodím ráda i přes fakt, že zde musím trpět lidi. Nevěřili byste, kolik lidských tvorů se zde pohybuje. Naštěstí si mě věšinou nevšímají a já povětšinu času trávím zabraná v knihách. Jediný tvor, na nějž čas od času houknu, je Canem. Naštěstí nikdy nic nezničil, takže jsem s ním neměla velké problémy.

Mé kroky míří k historii... když se stání na nohou stane minulostí a já se poroučím k zemi. V jednu chvíli se trochu vyděsím, v další na mě již kdosi promlouvá. Onen hlas neznám, přinejmenším si jej neumím zařadit. A myslím, že zrovna tohle bych si pamatovala. Je až příliš neobvyklý. Příliš milý a příjemný. A v něčem podobný Canemovi. V čem nehodlám zkoumat, jelikož by to skončilo špatně.

Musím hodně zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Pokud vím, nikdy jsem jej neviděla. Možná... možná někdy nevštívil knihovnu, ale já si lidí nikdy nevšímám. ,,Nic se nestalo,” hlesnu tiše. Lidská přítomnost mi nikdy nedělala dobře a on je až moc blízko.
Ve chvíli, kdy mi nabídne pomocnou ruku, se vyděsím. Jen možnost, že by se mě mohl někdo dotknout, mě děsí. Zakroutím hlavou, čímž se mu pokusím dát najevo, že jeho pomoc při vstávání nepotřebuji. Zvednu se sama a mimoděk od něj udělám krok, aby ho náhodou nenapadlo se ke mně přibližovat. Poté ovšem zahlédnu knihu a vyvalím oči. Dobře, s nikým zásadně nemluvím, ale tohle... tohle si již zaslouží prolomení bariéry. ,,Promiňte, že se ptám,” začnu tiše a váhavě, mám co dělat, aby mi bylo alespoň trochu rozumět, ,,ale co to čtete?” zvědavě nakloním hlavu, žaludek mi však svírá nepříjemný pocit. Kde to sakra vzal

Zapálený do historie

8. Prosince, 10:35
Hlavní město, knihovna

Když odmítneš pomoc, mladík nadzvedne obočí, ale zároveň se mu lehce nadzvedne koutek. Evidentně nepatří mezi ty, které odmítnutí nabízené pomoci nějak uráží. Když vstaneš a odstoupíš od něj, zahledí se ti to očí - snad jakoby hledal příčinu, čehosi, co ty nemůžeš vidět. Přesto se nijak nesnaží se k tobě přiblížit. Buď s to má s lidskou blízkostí podobně jako ty, nebo poznal, že ty ji nemáš zrovna v lásce. Už by se otáčel k odchodu, když se otážeš. Znovu na tebe upře své hnědo-zelené oči, ve kterých se teď zračí směsice zvláštních, neurčitelných pocitů. Chvíli mlčí a mimoděk knihu schová zpět pod vestu. Nakonec, jakoby právě sám sebe přemluvil, se mile usměje. ,,Jeden z deníků Argona Niota" praví svým upřímným, hřejivým hlasem. Chvíli na tebe hledí, zkoumavě a zamyšleně. Následně jakoby mu svitlo v očích - jakoby si na něco vzpomněl, nebo něco objevil. Na tváři se mu objeví přátelský úsměv a to způsobí, že mu mezi spánkem a levým okem blýskne sotva postřehnutelná ranka. Možná jizva. Ale zvláštní - ač to mohl být klam, jizva působila bíle, až do světle modra. ,,Málem bych se vám zapomněl představit... Omlouvám se. Jmenuji se Daeren Seanor" při svých slovech se lehce ukloní. Nezdá se, že by čekal, že se budeš představovat, ale přesto se na chvíli odmlčí. ,,Vás zajímá historie Strážců?" otáže se najednou, stále s úsměvem, který jasně říká, že je ve svém oboru.

Kudy kam

8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů -> hromada sněhu na ulici, před domem

Fur jen něco zamyšleně zamručí. Zjevně mu to vrtá hlavou. Po chvíli se mu však do tváře vrátí lehký úsměv a vydá se s tebou ke kraji střechy. Úšklebek ti oplatí zakřeněním. Nejspíš mu není příjemné stát na kraji střechy a očekávat volný pád, ale věří ti.

Když se vyhrabete ze sněhu a ty mlčíš, Fur tě chvíli zkoumavě pozoruje. Nejspíš se snaží vyčíst ti z tváře na co myslíš. ,,Takže..." začne a když sebou trhneš, pobaveně se ušklíbne. ,,Jseš v pohodě? Nějaký zamyšlený... možná zamilovaný?" rýpne si, ale je zjevné, že to myslí v žertu. Chvíli se odmlčí, ale nakonec pokračuje. ,,takže kam teď? zeptá se a pokusí si oprášit sníh z kabátu.

Hledaný

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, Hostinec u černé růže

Muž - nebo spíš mladík, skrývající se za zltvou skříní na tebe chvíli téměř vyděšeně hledí, než se mu ztratíš z očí.
Když otevřeš dveře, uvidíš dva muže. Jeden si musí o krok couvnout, neboť doposud stál přímo před dveřmi. Na jejich hlavách se skví přilby a oděni jsou oba do stejného lehkého brnění, které obyčejně nosívá městská stráž. Oba dva mají u pasu kratší, jednoruční meč. Ten, který ustoupil o krok se na tebe zamračí, na tvá slova však neodpovídá. Místo toho vytáhne srolovaný kus pergamenu, který roztáhne a otočí k tobě. Je na něm ne úplně přesně vyobrazená tvář onoho mladíka, jež se ti schovává za skříní. Nebude to úplně amatérská kresba, ale jsou lidé, kteří by jí zvládli lépe. Druhý voják, který tě převyšuje minimálně o hlavu ukáže na portrét. ,,Viděla jste tu tohohle muže?" otáže se nepříjemným hlasem.

Známý příbuzný,
Dorpovázený zbámým strázčem,
Jsem to, co jsem?
8. Prosince, 10:35
Hlavní město, knihovna

Přímý pohled záhadného mladíka ve mě vzbudí nejistotu. Rychle uhnu pohledem a snažím se vypadat co nejmenší. Co v mých očích hledal? Slyšela jsem snad tisíckrát povídačky o tom, že z očí se dá vyčíst mnoho - pocity, strachy, minulost. Začala jsem tomu věřit až ve chvíli, kdy jsem si přečetla knihu o čtení v obličeji. Byla velmi stará. Její vazba byla poznamenána mnoha šrámy a přesto... přesto mi řekla mnohem více než kdejaký jiný člověk.
Mohl ovládat on toto umění? Mohl něco poznat z mých očí? A mám já vůbec co skrývat?
Nevím, cosi uvnitř mě je značně nejisté. Jsem si zcela jistá, že jsem jej nikdy neviděla a přesto mám pocit, že bych měla být velmi opatrná, abych se neprořekla s něčím.. co mi uniká? Nemám se proč bát, nikdy jsem nic nikomu neudělala. Neprovinila jsem se. Tak proč mám takový strach z odhalení? Vlastně ani nevím, co by mohl odhalovat. Jsem hloupá. Jen malá hloupá holka. Co by tak mohl objevit v mém nitru?
Trochu váhavě zvednu oči. V těch mých může spatřit jasnou nejistotu a snad i obezřetnost. Zahledím se mu do očí pevně odhodlaná mu pohled opětovat. Zelené oči... co jen říkala ta kniha o zelených očích? Něco o velmi bystré inteligenci. Začínám si tedy s člověkem, který má bystrou mysl. Takže nikdo, s nímž bych se chtěla dostat do sporu. Zároveň však zelená barva značí citlivost. Měkkost? To mi k němu... sedí. Rozhodně je to však smrtící kombinace.
Podle hnědé barvy by se dalo jasně určovat, že je zároveň plný energie. To je velmi špatně.
Oceňuji, že se ke mně nepřibližuje. Ale neřeknu ale nic. Žádná slova díků. Měla bych se prostě otočit a jít. Ale zvědavost... je pořád ještě silnější než můj strach z mluvení s lidmi.
Když se mi znovu zadívá do očí, uhnu pohledem. Nesnáším, když se na mě někdo dlouho dívá. Připadám si pak jako kniha. Otevřená kniha, která do světa hlásí veškerá svá tajemství, i kdyby byla jakákoliv. Mé jméno prý ze slova kniha vznikla. Zajímalo by mě, zda matka věděla, co z její dcery vyroste. Pomatený a roztržitý svazek, který ani neví, co je za den.
Malou chvíli se bojím, že mě muž pošle do háje a neodpoví.
Jenže proč? Odpověděla bych já? Kdepak, sebrala bych se a odešla. Bála bych se s někým mluvit.
Ve chvíli, kdy zaslechnu jeho hlas a slova, jež formuluje, přestanu upírat zrak na zem a prudce zvednu hlavu. ,,Argona Noita?” zeptám se překvapeně. V knihovně mají mnoho svazků, spousty knih, ale že by tu měli i... zatají se mi dech. Mohla bych... mohla bych přijít na tolik věcí. Mojla bych... mohla bych... mohla bych udělat krok k Dračí slze!
Uvědomím si, že na mladíka hledím s fascinovaně pootevřenou pusou a rychle ji zavřu. Upřu pohled zpátky na podlahu. Jsem tak hloupá. Neměla jsem dávat najevo takovou přemítu nadšení.
Koutkem oka však zahlédnu podivný modrý záblesk na jeho levém spánku. Vzbudí ve mě další nedůvěru. Něco tu nehraje... zrovna dneska objevím deník svého předka a tenhle člověk má u sebe jeden z jeho zápisníků. A podivně se mu blýská na spánku... co se tu kolem děje? Nebo si se mnou zase něco pohrává?
Když se představí, zvednu k němu oči, ale hlavu nechám stále sklopenou. Hledím na něj zpoza světlých vlasů, jež mi spadaly do očí. Musím vypadat jako kající se věřící. Sklopená hlava, nejistý pohled, jako bych čekala na zásah z nebes, a sepnuté ruce, jejichž prsty si pohrávají s lemem rukávu. Tento zjev však zcela kazí můj vyjevený výraz. Do očí se mi vkradou nevěřícné jiskřičky, ústa mám lehce pootevřená v němém překvapení. To jméno... to příjmení... bylo napsáno... v... v deníku mého předka! Tohle je ale neuvěřitelná náhoda. Potkají se dva potomci těch, kdož se zajímali o Dračí slzu.
,,Těší mě,” vypadne ze mě tiše. Je to spíše zdvořilostní. Trvá mi dlouhou dobu, než se odhodlám alespoň k nějaké reakci. Hlodá mě silná touha zeptat se ho na Slzu, na druhou stranu mi přijde, že bych se prozradila. V hrudi se mi vzmítají emoce jako klubko hadů. Mnu si lemy rukávů ještě usilovněji. Co mám dělat? Mám se na něco ptát? Nebo mám zůstat u tichého pozdravu? Nakonec mě přemůže má zvídavost. Nedbám na neopatrnost: ,,Znal jste Nearuse Searona?” V tu chvíli mi však dojde něco dalšího. Pokud byl jeho předek strážce, bude na tom on také velmi podobně. Najednou jako by na mě odevšad vykukovaly náhody a návaznosti. Jako bych mávla rukou a odstranila z kamenné desky poznání všechen prach a mohla pohlédnout na důležité informace, jež by byly do této chvíle zahaleny pod věky.
Zjistím, že mi srdce buší o něco rychleji. Jsem nervózní a zároveň nadšená. Pokud jsem potkala někoho, kdo zná onoho strážce, jsem jen krok od toho, abych našla Dračí slzu! Pokud ovšem nebude zapírat... nedivila bych se, kdyby mi ji nechtěli ukázat nebo dát do rukou... a možná ji také nemají. Třeba se jim ztratila. A proto ji nyní všichni hledají.
Byla jsem si jistá, že jsem zase na něco zapomněla... jistěže se ztratila, Kijo! vypeskuji sama sebe. Jinak by se přece nehledala...
Pokud to okolo Strážců a potomků došlo mě, musím vyvolat nějakou negativní reakci... jinak by to nebyl člověk. Trochu obezřetně se na něj zadívám, abych se přesvědčila, že jsem jej neurazila nebo nezarazila.
Překvapí mě, že rozvine naši konverzaci. Zkoumavě na něj pohlédnu. Vypadá jako já, když najdu někoho - většinou Canema -, kdo mě poslouchá. Všechny mé šílené návrhy - dokonce i lektvar na bradavice - zůstanou jen mezi mnou a mým nejlepším přítelem. Pravděpodobně se asi nesetká s mnoha lidmi, kteří by jej v tomto směru poslouchali.
,,Ano,” přikývnu stále s obezřetným pohledem. ,,Historie obecně je.. zajímavá.” Hezké, takhle se nikdy nic nedozvím. Super. Dokonalé, Kijo.

Klubko historie

8. Prosince, 10:35
Hlavní město, knihovna

Mladík na tvé vyhýbavé pohledy nijak nereaguje. Možná si jich nevšiml, ale spíš se tě nechce začínat ptát. Ptát na důvody, které by možná sám skrýval, kdyby je po něm někdo chtěl vědět. Jen se na tebe milé a tak nějak... konejšivě usměje. Možná tuší, jak ti může být, možná to jen hraje.
Na obezřetný pohled reaguje ještě širším úsměvem. V očích mu chvilkově blýskne jakási pohnutka. Jakoby mu něco došlo. Mohlo se to týkat přímo tebe a tvých zvláštních reakcí, ale klidně se to mohlo týkat něčeho úplně jiného.
Hledí na tebe, v očích klid, na tváři úsměv. Jednou rukou si lehce promne místo, kde předtím zablýskla modrá jizvička.
Když zvedneš hlavu a otážeš se na jméno svého předka, mladíkovi nadšeně zasvítí v očích. Nejspíš je šťasten, že se někdo zajímá o něco, o čem on sám ví spousty, tudíž se o to má s kým podělit. Jinak ale svou radost nedá najevo. ,,Argona Niota" potvrdí s lehkým úsměvem ,,těch svazků bylo celkem devět, jeden se však kdysi ztratil" přizná, jakoby snad dávná léta byla jeho vinou. ,,můj dědeček zbylých osm pročítal a zkoumal... zasvětil léta ověřováním některých svazků" usměje se ,,otec by je býval prodal, kdybych je nezachránil. Prý jsou to jen hloupé žvásty, které napsal nějaký blázen" při těchto slovech se ušklíbne. Zjevně se slovy svého otce nesouhlasí. ,,Já mám však ověřené, že ty knihy jsou napsány podle pravdy...a že vše, co obsahují se opravdu stalo" praví lehce zapáleně, přičemž chmury z jeho tváře nahradí opět ten milý úsměv.
Následně, jakoby si uvědomil, že naprosto cizímu člověku vysvětluje rodinné zápletky, nakrčí obočí ,,omlouvám se, že vás zatěžuji věcmi, které vás jistě nezajímají... Jen mě opravdu iritují ti zabedněnci, kteří neznají hodnotu knih" poprvé na něm spatříš jakýsi nervózní úsměv, jakoby počítal s tím, že teď odejdeš s myšlenkou, že musí jít o blázna.

Tvá otázka mu na tváři vytvoří pobavený úsměv. ,,Osobně ne" přizná ,,ale je to můj předek. Znal se právě s Argonem Niotem, který mu své knihy svěřil nedlouho předtím, než záhadně zmizel" na chvíli zamyšleně nakrčí obočí. ,,O Nearusovi toho nikdo moc neví... vlastně ho nikdo moc nezná... nikdo, kdo nečetl některý z Niotových svazků... Pokud nevadí že se ptám, odkud znáte to jméno?" otáže se. Nijak na tebe nenaléhá, ale ve tváři je mi jasně poznat, že právě na něco přišel.

Tvá slova ho zjevně nijak nepřekvapí. Jakoby mimoděk se rozhlédne, možná jestli kolem nejsou lidé, možná z jiného důvodu. ,, Souhlasím" přikývne ,,obzvlášť zajímavá je historie Strážců a Dračí Slzy" dodá nakonec, přičemž lehce ztiší hlas. Není to nijak velká změna, ale nemůžeš si toho nevšimnout.

Devěf svazků
8. Prosince, 10:35
Hlavní město, knihovna

Když mi věnuje podivně vřelý úsměv, uhnu pohledem - opět a zase. Jsem podivně nervózní. Většina lidí si mě nevšímá a když už mi nějakou pozornost věnují, více se mračí než usmívají. Jsem pro všechny jasným zklamáním. Nevyznám se ve věcech politických a většinou přijdu do styku jen s lidmi, kteří se zajímají o problémy v království. A k nim patří jen upjatí úředníčci, kteří se mě ptají na vdavky. Což je vždy nepříjemné. Nehledě na to, že když už přijdu mezi lidi, většinou jejich více na jednom místě, což k mé nervozitě jen přihazuje další nehezké pocity.
Jeho reakce se obecně liší od všech ostatních. Trochu zmateně nakrčím čelo, když se usměje ještě více. Možná mu připadám zábavná. Nebo trhlá. Nebo se skvěle baví mou nejistotou... ani bych se tomu nedivila.
Když si lehce promne místo, kde na malou chvíli zářilo podivné světlo, napadne mě, co to asi znamená? Nezdálo se mi to jen? A pokud ne... co to znamená? Pálí ho to? Nebo je to jen gesto, které si již ani neuvědomuje. Odolávám nutkání se zeptat. Jsem však ještě natolik nejistá, že mlčím. Možná by reagoval jako všichni ostatní. Mé dotazy nejsou ve společnosti nijak oblíbené. Nehledě na to, že se většinou týkají témat, která nemá nikdo rád nebo se v nich naopak nikdo nevyzná. Například pitvy... ty jsou pro všechny tabu.
Světlo, jež se náhle objeví v očích mladíka, mě trochu překvapí. Čekala bych úsklčnou reakci. Cokoliv jiného než nadšení.
Devěf svazků? podivím se v duchu. Nyní doslova hltám každé jeho slovo. On o něm ví. Ví o mém předkovi daleko více než já... V očích mi musí hrát úžas a těžko skrývaná dychtivost. Takhle se musím tvářit vždycky, když někdo v mé přítomnosti začne mluvit o věcech, jež se týkají vědy.
Jakmile se rozpovídá, věnuji mu celou svou pozornost. Vypadám jako školačka, co poslouchá svého profesora. Při zmínce o ,,hloupých žvástech” se lehce zamračím. Jak může historické knízky považovat za žvásty?!? Mírně mi tím, i když je nepřítomen, pohne žlučí.
Ve chvíli, kdy prohlásí, že se vše zakládá na pravdě, na něj fascinovaně pohlédnu. ,,Vážně?” vydechnu ještě než se stačím přesvědčit, že se na nic ptát nechci. Rychle sklopím hlavu, abych ze sebe udělala neviditelnou, jak mám ve zvyku.
Když se začne omlouvat, opět zvednu hlavu. On mi mluvil z duše. ,,Neomlouvejte se, mě to zajímá,” řeknu a rázem mám chuť se propadnout do země. Jeho asi vyloženě zajímá, že mě to zajímá. ,,Někteří lidé nedokáží ocenit kouzlo, které v sobě knihy mají,” řeknu o něco tišeji. Knihy jsou skutečně kouzelné, ale mnoho lidí - mnoho mých příbuzných - jej nedokáží zachytit. Nedokáží setřít prach ze stránek a usmát se nad příběhy i fakty, které zaprášené papíry obsahují.

Další jeho slova ve mně opět vyvolají onen zvědavý pohled. Opět nasadím výraz, který musí mít na tváři každé dítě poslouchající vyprávění svých prarodičů. Musím vypadat neuvěřitelně zvědavě a fascinovaně.
Lehce přimhouřím oči, když zmíní, že ho nikdo moc neznal. Neznal... musela to být záhadná osobnost. Neuvěřitelně záhadná osobnost. Co já bych dala za to, kdybych se s ním mohla promluvit...
Jenže pak přijde ona otázka a já se dostanu do úzkých. ,,Já?” povede se mi ze sebe vypáčit. ,,Já... asi jsem... to někde četla,” zamumlám neurčitě. Jeho pohled ve mně evokuje pocit, že jsem řekla něco špatně. Sakra...

Mladík se chová zvláštně. Snad po něm nejdou kvůli té knize.. proč by vlastně.. kde vzal tu knihu? Nebo proč si ji u sebe nesl?
Dračí slza... v očích mi zvědavě zajiskří. ,,To ano,” řeknu stejně tiše jako on. Lehce nakloním hlavu na stranu. ,,Vy o ní víte něco bližšího?” neodolám otázce.

DEVĚT SVAZKŮ

8. Prosince, 10:45
Hlavní město, knihovna

Tvůj zájem ho očividně potěší. Zdá se být šťastný, že existuje někdo, kdo ho poslouchá.
Na tvůj fascinovaný pohled reaguje úsměvem, který by se dal popsat jako kombinace pobavení a souhlasu. Na tvou otázku jen přikývne ,,Ano" praví přesvědčeně ,,během toho, co můj dědeček ty svazky zkoumal, odhlalil mnohá jejich tajemství..." dodá s úsměvem, který říká, že ta tajemství sám zná.
Když oponuješ jeho omluvě, na chvíli se zarazí. Jakoby nemohl uvěřit tvým slovům, ale jen na chvilku. Jen povytáhne koutky, ale nic dalšího nedodá.
Přikývne ,,máte pravdu..." přitaká a v jeho jinak hřejivém hlase je slyšet náznak smutku. Nejspíš je mu líto, že je tak málo lidí, co zná hodnotu knih. A ještě méně lidí, co se zajímá o historii. Upře na tebe oči se zkoumaným pohledem. Nejspíš nepotkal moc dívek, co by měly názor, jako ty.

Po tvé neurčité odpovědi na tebe nijak nenaléhá. Nejspíš ho to zajímá, ale slušnost mu brání se ptát dál. Jen přikývne, v očích stále klid.

Tvé otázce se usměje. Chvíli jakoby se rozmýšlel, dokonce pohled přesune z tvé tváře kamsi do dálky. ,,Vím něco o její historii, něco o výzkumech, které měli dokázat, že má omezenou moc..." praví a lehce se ušklíbne. ,,...A také vím, co jí dává takovou moc" dodá a při posledních slovech se zatváří zvláštně.

Devět svazků vyšlo si kdysi na procházku,
Teď je jich jen osm, jednoho z nich stihl osud.
Kráčí osm svazků, vykračuje si na procházku
8. Prosince, 10:45
Hlavní město, knihovna

Zdá se, že mladíkovi nikdy nedojdou úsměvy. Člověk by si skoro myslel, že na vše může reagovat jen milým a zdvořilým úsměvem, z čehož je ten zdvořilý podložen nesouhlasem.
Tajemství? Lehce nakloním hlavu na stranu, jako bych jdj pobízela, ať mluví dál. Kolik tajemství v sobě ony svazky mohou chovat? Pravděpodobně se záhada předávala z generace na generaci, jelikož je z mladíka témeř cítit, že on přesně ví, co jeho dědeček znal, co vyzkoumal. Dobře, ale jak ho přesvědčit, aby ono tajemství - či ona tajemství - vyzradil? Chápu, že se nebude svěřovat malé holce, kterou potkal v knihovně a srazil ji na zem. Vlastně byla jen náhoda, že jsem potkala někoho takového. Někoho, kdo čirou náhodou zná něco, na co se pokouším přijít.
,,Řekla bych, že těch tajemství bylo požehnaně,” řeknu. Nejsem natolik odvážná, abych položila otázku přímo. Mám pocit, že bych jej mohla... vyplašit. Že by se prostě jen otočil a zamířil pryč. Nedivila bych se mu a jindy bych to uvítala, jenže s ním se povídalo... dobře. Nechtěl po mně, abych se chovala jako nadutá princeznička, nechtěl po mně názory na toho či onoho rádce. Prostě mě nechal poslouchat a když jsem měla co dodat, tak jsem to řekla. S takovým člověkem jsem se ještě nesetkala.
Ve chvíli, kdy se zarazí, se na malou chvíli leknu, že jsem řekla něco nevhodného, ale když se znovu pousměje, spadne mi kámen ze srdce. Měla bych se chovat... opatrněji...
Všimnu si náznaku smutku, když se mnou souhlasil v tak smutné věci. Váhavě pozvednu koutek v jakési napodobenině úsměvu. Lituji, že lidé nedokáží hledět na knihy jakl na dlaší lidi, které skrze ně vyprávějí své příběhy, zachovávají náš svět. Nebýt mnohých zablostí, všechno by se zhroutilo. A to přece nikdo nemohl připustit.
Jeho zkoumavý pohled ujde mé pozornosti, ježto zase upírám oči na podlahu. Zvyk je železná košile a té se člověk prostě nezbaví.

Jsem ráda, že nevyzvídá, ale je jisté, že bych si měla dávat mnohem větší pozor na jazyk. To, že se chová jinak než ostatní, neznamená, že pod slupkou slušnosti takový není.

Do očí se mi vkrade nadšení, které se jasně odráží i v mém hlase: ,,Skutečně?” Hrozně ráda bych se všechno dozvěděla, jenže je mi úplně jasné, že mi nic neřekne. Slova volil tak, aby ve mně vzbudila zvědavost, ale zároveň aby mi neřekl moc. ,,A kdyby se to ono... odřízlo, oslabila by se? Nebo by ztratila úplně všechnu svou moc?” Nepokládám otázku přímo na to, co to je. Ale nemohu si pomoc. Nedokážu jen stát a poslouchat o něčem, co se stalo mým životním cílem.

SLEDOVANÍ

8. Prosince, 10:50
Hlavní město, knihovna

Přikývne ,,málo jich nebylo, ale mnohá z nich nejsou... úplně vhodná pro uši obyčejných lidí. Stačilo by, aby se roznesla dvě, tři a lidská společnost jak jí známe, už by neexistovala. Drahokam by začala hledat široká společnost a vše by dopadlo katastrofou" praví vážným, tichým hlasem. Možná tuší, že Slzu hledáš a chce tě svými slovy odradit, možná jen nechce mluvit konkrétně o oněch tajemstvích.
Můžeš spatřit cosi jako... překvapení v jeho očích, když se pokusíš pousmát. Nejspíš nečekal takovou reakci. Úsměv ti však oplatí a nic nedodává.
Během chvíle, kdy zkoumáš rozvrzanou dřevěnou podlahu se znovu rozhlédne. Na jeho tváři se na chvíli usídlí ostražitý výraz, neboť se nejspíš domnívá, že ho nemůžeš vidět.

Usměje se tvému zájmu ,,skutečně" přitaká a pokud na něj hledíš, můžeš postřehnout, že těkl pohledem kamsi za tebe a na chvíli se mi na tváři usadil jakýsi zvláštní výraz. Nejspíš mu něco nehrálo, nebo jen něco zahlédl. Tvá otázka mu tváří vyvolá výraz, který jsi na jeho ještě neviděla. Zachmuřený úsměv. V očích má však stále klid. Povzdechne si a chvíli jakoby váhal - jestli vůbec něco říct. Nakonec se však rozhodne. ,,Slyšela jste někdy o tom, co se stane s dračí duší po jeho smrti? Duše se po jeho smrti změní v čirou moc, neovladatelnou, divokou" tentokrát svůj hlas ztiší opravdu výrazně. ,, když je to v jejím dosahu, upne se na cokoli živého a tomu následně dodává nesmírnou moc. Ve většině případů se však stane to, že divoká dračí duše svého hostitele ovládne a z onoho živého tvora se stane chodící zbraň, náladová, nepředvídatelná..." praví tichým, vážným hlasem a najednou se odmlčí. Na konci uličky, za jeho zády můžeš vidět kohosi zahaleného projít a zdá se, že i Daeren - ač k němu stojí zády - si to uvědomil. Jeho pohled opět směřuje za tebe. Canem se ti najednou otře o nohu a zakňučí. Daeren na něj pohlédne, nejspíš si doposud neuvědomil, že pes patří k tobě.
V jeho tváři vidíš najatý, ostražitý výraz, který už se ani nesnaží skrývat. ,,Je mi moc líto, že jsem však do toho zatáhl..." zakroutí hlavou. Nejspíš je naštvaný sám na sebe. ,,ale obávám se, že teď budeme muset odejít..." řekne hlasem tak tichým, že ho můžeš slyšet jen ty. Canem zavrčí a chytíc lem tvých šatů do tlamy tě začne tahat pryč z uličky. Za tebou se ozvou kroky a v tu chvíli se Dearen postaví za tvá záda a ozve se zasvištění čehosi vzduchem a následně pád čehosi těžkého na dřevěnou podlahu. Kdyby ses otočila, uvidíš zahalenou postavu, ležící na zemi, v ochablé ruce dýku. Dearen na tebe omluvně pohlédne, ale následně naléhavě praví ,,musíme rychle zmizet...tohle není dobré" po svých slovech na tebe pohlédne pobízivým pohledem, nebere tě za ruku, ale pokud by ses nehýbala, nejspíš by neměl na výběr. Canem že záhadného důvodu souhlasí z cizím člověkem a popotáhne tě směrem ke konci uličky, ve které jsi předtím mohla vidět onoho zakukleného člověka.

Místo odpovědí smrt
8. Prosince, 10:50
Hlavní město, knihovna

Vážnost v jeho hlase mě donutí dávat ještě větší pozor. Naslouchám každému jeho slovu a v hrudi se mi začne tvořit těžký kámen. Proto chci Slzu odnést pryč. Schovat ji. Možná zničit. Nevím, rozhodně ji nechci zneužít. Jenže... dokáže někdo odolat síle, kterou v sobě chová? Můj předek kvůli - nebo díky? - ní dostal schopnost. Co by se stalo, kdyby se dostala do nesprávných rukou... co všechno by dokázala zničit a vytvořit... je nepředstavitelné.
Zvážním.
Chápu, že mi nechce říkat ona tajemství. Vím, že by to mohlo znamenat ohromné nebezpečí. Tak proč je chci znát? Mohlo by se stát, že bych je někde prokecla a co pak? Zničila bych veškerou naději na to, že by se Slza dala ukrýt - někam daleko a hluboko.
Přikývnu, abych dala najevo, že rozumím. Nenaléhám na to, aby mi něco řekl. Ostatně... sama sobě nevěřím, že by mě tajemství neovlivnila.
Jakýsi zablesk čehosi, co by mohlo znamenat překvapení i zaražení, mě mírně zmate a raději se zase podívám do země. Nevěřili byste, kolik spasení se zde dá najít.
Přestože zírám na suky v podlaze, trochu pozvednu oči, abych na mladíka viděla. Okamžitě mi dojde, že něco není v pořádku. Mám dost rozumu, abych dělala, že jsem si ničeho nevšimla. Kdybych se začala rozhlížet, zbytečně bych na nás upozorňovala.
Co se ale děje? Proč je najednou napnutý jako struna na loutně?
Nehledám odpovědi, ježto mám až bolestivý pocit, že se to co nevidět dozvím. A nejsem si jistá, jestli se mi to bude líbit.

Jeho nálady se rychle vystřídají a na jeho rtech opět zahraje úsměv - jenže tím nesmaže pocit, že je tu něco špatně. Nejsem hloupá. Poznám, když se něco děje. V mých očích sice stále hraje zájem, ale další výsadní místo zaujímá obezřetnost. Co se děje? otáži se sama sebe v duchu.
Když na malou chvíli upře pohled za má záda, odolávám palčivému nutkání se otočit a pohlédnout na to, co vidí on. Neohlédnu se, jen na něj hledím s tázavě nakloněnou hlavou.
Chmury, jež se objevil v jeho úsměvu, mě přesvědčí o mých předchozích domněnkách. Dračí slza by mohla být katastrofou. A to jen kvůli tomu, co v sobě obsahuje.
Po zádech mi přeběhne mráz. Co může obsahovat tak důležitého? Tak nebezpečného?
Při jeho slovech nakrčím čelo. Přemýšlím. Dračí duše v lidských tělech. Nemohli by to být mágové? Bedlivě jej poslouchám.
Takže Dračí slza v sobě ukrývá tisíce mrtvých dračích duší? Neptám se, jeho odmlka jasně dává najevo, že se ptát nemám. Možná kvůli zakuklenci, který se za ním mihl. Dělám, že jsem si jej nevšimla. Avšak vím, že mladík přesně ví, kdo se za ním pohybuje... nevím jak a proč.
Mladíkův pohled směřuje za mě a já mám opět co dělat, abych se neotočila. Poté ucítím cosi u sv nohy a málem vyjeknu, jak se leknu. Rychle pohlédnu ke svým nohám a úlevně vydechnu. Canem. Málem jsem na něj zapomněla.
Úleva však netrvá dlouho. Canemovi se něco nelíbí. Pokleknu vedle svého kamaráda a konejšivě jej pohladím po hlavě. ,,Copak se děje?” šepnu směrem k němu. Očima zabloudím zpět k mladíkovi, který na něj upírá pohled. Neujde mi ostraživot, napjatost a obezřetnost, která je vepsána v jeho tváři. Něco je tu sakra špatně.
Jeho slova mě rozhodně neuklidní. Zrovna se nadechuji, že se zeptám, do čeho mě to u všech všudy zatáhl, ale zmlknu. Tichost jeho hlasu i nervozita, mě nutí mlčet. Co se děje? dožaduji se v duchu pozornosti. Chci to vědět, avšak vím, že se mi tl nebude líbit.
Canem mě zmate, když začne potahovat za lem mých šatů. Nejistě na něj pohlédnu. Je nervózní, pravděpodobně se něčeho bojí. Co se děje?
Zvednu se přesně ve chvíli, kdy se ozvou kradmé kroky. Mladík je v mžiku za mnou. Dutá rána mě nutí se ohlédnou a následně znovu vyplašeně pohlédnout na mladíka.
Zmizet? Kam? Jak? Proč? mám chuť se ptát, ale nedostanu ze sebe ani hlásku. U všech ohnutých rohů na všech biblích, co se děje? Co se všechno motá kolem tohoto záhadého potomka stvořitele, strážce, Dračí slzy.
Canem souhlasí se slovy záhadného potomka a táhne mě směrem za ním. Mám pocit, že místo nohou mi někdo namontoval dva kyblíky cementu. Trochu zdřevěněle je následuji. Očima ještě přejedu po zahaleném těle vraha... proč ale chtěl zabít? A koho? Mě... nebo Dearena?
Po několika krocích zrychlím. Prvotní šok ze mě opadne. Viděla jsem mrtvé lidi. Viděla jsem pitvy. Více než mrtvola mě děsí fakt, že se jednouho z nás pokoušel zabít - a možná by zabil oba. ,,Kdo to byl?” vypadne ze mě. Kupodivu se mi neklepe hlas.
Pohlédnu na Canema. ,,A kam jdeme?” dodám. Neměla bych se ptát. Měla bych prostě mlčet a jít, ale nemohu si pomoci.

Hledaný
Ten muž který sem vstoupí už postrádá svou předchozí sebejistotu a sebevědomí.Vlastně je docela vystrašený což je pochopitelné protože za dveřmi se nachází stráž.Všimnu si jak se jeden z nich zamračil,jistě možná to byla drzost ovšem pokud někoho probudíte nemůžete očekávat že bude nějak přehnaně zdvořilý.Potom mi oba ukážou pergamen a jak se dalo očekávat tak tu jsou kvůli tomu muži.
No není to úplně přesná podoba,možná bych mohla říct že jsem ho neviděla a možná by mi to prošlo až by ho zde našli.
Nějakou dobu si ten portrét prohlížím a pak odpovím:
„Ne toho jsem neviděla.“
Mohla bych se zeptat co vlastně provedl a oni by mi to možná řekli nebo by odsekli že mi do toho nic není.

Kudy kam
8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice -> střecha jednoho z domů -> hromada sněhu na ulici, před domem

V pohodě? Pcha! Jasně, že jo, proč by ne? Jen se tě chystám požádat o to, aby si za mě šel shánět informace i věcech, o kterých by ani jeden z nás asi neměl nic vědět. Jak můžu vůbec přemýšlet o tom, že ho pošlu tam, kam si teď sama netroufám? To jsem ale kámoška. Provinile zabodnu pohled do svých bot a začnu rýpat špičkou do země jako dítě, které přistihli při krádeži lízátka. A zamilovaný? To se ti vymstí kamaráde, hned jak se vyhrabu z téhle kaše. Zahambeně vzhlédnu k Furovy, ale místo toho, abych ze sebe dostala, co mě trápí, naprázdno otevřu pusu, vydám nesrozumitelný zvuk, a tak ji raději zase zavřu.
"Em, já..." Nejednou nevím, co říct... Sednu si znovu do sněhu a koukám na zem. "Já nevím." Nemám ponětí, jak vypadám, ale mám hrozně rozporu plné myšlenky. Ruce i nohy, jakoby se rozhodly, že už je nebudu potřebovat a vypnuli se. Už mě nebaví mít před Furem tajemství. Nebaví mě, že je jediný, komu se můžu spolehlivě svěřit, ale nesmím mu říct ani slovo. Kdybych mu mohla vyklopit všechno o mámě, tátovi, plesu, Černé Ruce, to kdo jsem... Jenže co mám dělat takhle? Nejspíš by udělal cokoliv, o co bych ho požádala, stejně jako já pro něj, ale nepřijde mi správné ho o něco žádat, když nemám v plánu mu to vysvětlit, minimálně do doby, než zničím ty monstra, co mi zabili mámu. Mám takovou chuť mu to vyklopit, jen dostat záminku... Ne, to nesmím! A nebo jo? Ale no tak, přece všechno nezkazíš! Co bych zkazila, vždyť je to Fur? Až sem jsi se dostala, protože si byla opatrná. Čert to vem.

Začátek

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, opuštěný dům

Všude kolem tebe je bílo. Rozdíl mezi oblohou a zemí je téměř nerozeznatelný. Ostrý vítr tě bodá do tváří a nohy tě nesou neznámo kam. Kráčíš hustým nánosem sněhu, až dojdeš na jakýsi kopec, že kterého je vidět jasná změna v krajině. V dálce se skví velká pevnost, jež na bělostné okolí hází temné stíny. Než se stihneš pohnout, ozve se z oné pevnosti řev. Nikoli však lidský, takový zvuk by nesvedla ani stovka lidí.

Vtom se ozve zvuk tříštícího se skla, následovaný pádem čehosi těžkého na starou rozvrzanou podlahu a ty se probudíš do temné, chladné místnosti, se starou, nízkou postelí, na které možná kdysi dávno někdo přespával. V místnosti jsou jedny dveře a jedno okno - které se právě někdo rozhodl vysklít. Kdo to však byl už nemáš šanci zjistit. Možná nějaké dítě, co nemá jinou zábavu, možná někdo tušil, že opuštěný dům dnes není opuštěný.
Pokud budeš hledat onen předmět, jež spadl na podlahu, nebude ti trvat dlouho, než ho najdeš. Je to obyčejný kámen, ke kterému je však kouskem provázku přivázán útržek pergamenu.
Roztříštěným oknem do místnosti začne pronikat ledový vítr a zima. Jak by také ne? Je prosinec. Venku jsou nemalé nánosy sněhu.

Začátek

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, opuštěný dům



Vstala jsem z postele a vydala se k onomu předmětu co skončil na zemi, když prolétl oknem, abych zjistila co je napsáno na tom útržku pergamenu.

KUDY KAM

8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá upicehromada sněhu na ulici

Tvé počínání ho zjevně mátne, ale neptá se. Chvíli jakoby sám sebe k něčemu přemlouval a nakonec se rozhodne. ,,Děje se něco? zeptá se váhavějším hlasem, než jsi u něj zvyklá. Zjevně vycítil, že se něco děje, ale co, to nedokáže uhodnout. Nakrčí obočí a zahledí se ti do zahalené tváře. Pravděpodobně se snaží z toho mála, co vidí, cokoli vyčíst.
Poté, co vydáš neurčitelný shluk zvuků, zatváří se starostlivě. Ne snad, že by si myslel, že ti hrabě, ale protože mu tím potvruzuješ jeho domněnky. Je na něm vidět, že tuší, že něco není dobře. Když si sedneš zpátky do sněhu, následuje tě a posadí se vedle tebe. ,,Víš že jsme přátelé - příteli můžeš říct všechno" při svých slovech ti věnuje milý úsměv, v očích jsou mi však vidět obavy. Z čeho? Sám to neví.

KUDY KAM
8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá upicehromada sněhu na ulici

Z toho, jak starostlivě mluví, mi je na nic. Nechci přidělávat starosti i jemu. To už jsem sice udělala tím, že jsem ho vzala na tu střechu a zatáhla ho do setkání s chlápkem, co umí kouzla, a jakých jsem neslyšela... a taky tím, že jsem se s ním vůbec spřátelila, ale i tak to může být horší. Na otázku mu neodpovím, jen vyčerpaně civím do sněhu. Ale když sputí o tom, že si přátelé můžou říct všechno,... dám se do trochu provinile znějícího smíchu. Kéžby... Tak moc bych mu chtěla říct všechno. Rozhněvaně nakopnu sníh přede mnou. "Nesnáším tajemstí." Zahučím sama pro sebe. Pak se zhlubaka nadechnu a spustím, teď už zas normálním hlasem. (I když mám dojem, že nemám nejmenší naději, že by mi ten rádoby klidný tón spolk. Kdokoli jíný,... ale Fur, ne.) "Teď bych měl jít. Už je skoro čas... Jenže chci zjistit něco on něm," trhnu hlavou nahoru ke střeše a dám si pozor, abych to řekla, co jejtišeji (vlastně jen artikuluji) "než bude třeba pozdě. Bude to muset počkat. Možná to stihnu až pozítří." Dořeknu polohlasně. Chvíli jen sedím a přemýšlím, čekám, jestli Fur něco neřekne.

Hledaný

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, Hostinec u černé růže

Voják stojící blíž se zatváří nedůvěřivě. Nejspíš by vyzvídal dál, kdyby se neobjevil další voják, mířící chodbou směrem k vám. Dle jeho oděvu se dá snadno uhodnout, že je jistě vyšší hodnosti, než oba vojáci, stojící před tvými dveřmi. Dojde k vám a aniž by si všiml tvé přítomnosti, spustí na oba vojáky. ,,Co tady děláte?” téměř se na ně rozkřikne ,,nedostali jste snad nové rozkazy? Dávno máte být u hradeb” dodá nevrle, načež se oba vojáci beze slova vydají pryč. Příchozí beze slova pokračuje dál a nakonec zajde do jednoho z pokojů. Za sebou zaslechneš otevírání okna.

ZLODĚJ DUŠÍ

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, opuštěný dům

Vezmeš kámen do ruky a když pohlédneš na pergamen, vidíš na něm, že je najednom konci lehce ohořelý. Je na něm pouze krátký vzkaz, psán nejspíš ve spěchu:
,,Sraz se ruší. Zloděj Duší se znovu objevuje, nic není bezpečné.
K."
Koho tím Zlodějem Duší pisatel myslel už zmíněno není. Vzkaz však zjevně nebyl určen tvým očím.

ZLODĚJ DUŠÍ

8. Prosince, 10:00
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, opuštěný dům

Zbylí kousek vzkazu si schován do kapsy. A vydám se pryč z opuštěného domu.

NÁJEMNÝ VRAH

8. Prosince, 10:50
Hlavní město, knihovna

Ve chvíli, kdy se zdá, že se nehneš, ti mladík věnuje naléhavý pohled, když se však rozejdeš, na tváři jakoby se mu mihla úleva.
Spěcháte uličkami tvořenými policemi, plnými knih, občasně v nějaké uličce zahlédneš nějakého člověka, ti si vás však absolutně nevšímají. Canem pádí před vámi a občasně zastaví a ohlédne se, snad jakoby se ujišťoval, že za ním stále jdete. Při tvých otázkách na tebe Dearen pohlédne, v očích zvláštní výraz. ,,Nájemný vrah" praví a v jeho slovech je slyšet jakési znechucení. Nad tvou další otázkou hodnou chvíli uvažuje. Nejspíš nechce vyzrazovat kam přesně se chystáte, zároveň ti však chce odpovědět. ,,Do bezpečí. Na místo, kde nějaký čas pobýval Argon Noit" praví nakonec, přičemž lehce povytáhne koutek. Nejspíš si je jistý tím, že nikdo nemůže mít tušení o jaké místo by mohlo jít.

Když dorazíte do vetsibulu knihovny, Canem už stojí u vchodových dveří. Působí... vystrašeně. Jakoby ho něco, co zůstalo za vámi v knihovně nesmírně děsilo. Dojdete ke dveřím, Dearen je otevře a následně ti je podrží.
Vyjdete ven. Zrovna se z temného nebe začíná snášet další vrstva sněhu, když se na druhé straně ulice, naproti vám objeví jakýsi člověk, zahalený pláštěm, mířící rovnou k vám. Mladík, stojící vedle tebe, se pousměje.

STOPY

8. Prosince, 10:05
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Sejdeš po rozvrzaných schodech do temné haly, odkud vchodovými dveřmi, notně sešlými časem, vyjdeš na zasněženou ulici. Na dlážděné ulici se nachází minimálně deset centimetrů sněhu, ve kterém můžeš vidět stopy, jediného člověka. Nejspíš někoho poměrně lehkého, neboť stopy nejsou moc hluboké. Stopy vedou ulicí dál a na rohu ulice můžeš zahlédnout, že se jejich směr stačí za roh.

STOPY

8. Prosince, 10:05
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Vydám se to těch stopách, které jsem zahlédla ve sněhu.

KIDY KAM

8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice

Pokud ho tvůj smích nějak překvapí, či vyvede z míry, nedá to najevo. Při tvých slovech Fur lehce nadzvedne obočí ,,tajemství?" otáže se tónem, který by zněl jako vyzvídavý, kdybys v něm nezaslechla jakousi... provinilost? Snad sám cosi skrývá, nebo jsi se jen přeslechla a Fur se pouze zajímá o to, co se s tebou děje?
Při tvých slovech o odchodu si povzdechne a přidřepne si k tobě. Může ti být jasné, že se loučit nechce, ale sám to nijak nedá najevo. Ví, že se brzy jistě znovu uvidíte. Když řekneš, že chceš něco zjistit o onom záhadném mladíkovi, kterého jste potkali na střeše, chvíli jakoby se rozmýšlel. Jakoby váhal. Nakonec povytáhne koutek v pokřiveném úsměvu ,,mě by taky zajímalo, co je zač..." promluví tak, abys ho slyšela jen ty a při svých slovech lehce kývne směrem ke střeše. Mladík se mu zjevně ani z daleka nezamlouvá. ,,Pokud o něm něco zjistím - a že zjistím - rád se s tebou o to podělím" dodá opět vesele a zakření se na tebe.
Nakonec si stoupne a podá ti ruku, aby ti pomohl na nohy.
,,Takže pozítří?" otáže se, míníc váš další sraz, na tváři mu stále hraje pokřivený úsměv.

STOPY

8. Prosince, 10:10
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Kráčíš po stopách neznámého, až dojdeš v místa, kde ulice kolmo navazuje na jinou, kde se stopy stáčí vlevo.
Pokud jdeš stále podle stop, dostaneš se do slepé uličky, kde stopy končí a kde jejich majitel pravděpodobně vlezl do domu, stojícího čelem k tobě, rozbitým oknem.

KUDY KAM
8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice

Zamračím se. Nějak jsem si zvykla, že mě Furova slova uklidní... Jenže proč ten provinilí tón? On moc dobře ví, že mu neříkám všechno, ale že kdybych mohla, dělala bych to. Taky ví, že mám nejspíš dobré důvody abych mu občas něco zatajila... Ale on mi něco taky tají?Ani nevím, proč mě to tak překvapuje, vždyť je to pochopitelné, když mám tajnosti i já. Ale já tak nějak žila v iluzi, že si můžeme v čemkoliv věřit. Může si Fur myslet, že jsou věci, které mi nemůže říct? Proč vlastně mám já tajemství? Už zase začínám přemýšlet o tom, že mu prostě všechno povím. Z logického hlediska by to dávalo smysl. Máma je mrtvá... a pomstou jí život nevrátím. Fur je tady, živí, zdraví a můj nejlepší přítel. A proč dopustit, že se mi vzdálí, kvůli slepé honbě na pomstou? Protože to jinak neumíš. Spustínějaký hlásek v mé hlavě. Nikdy si nedáš pokoj. Třeba se mi ten podezřelí podtón jen zdál...
Ať je to jak chce, pomyslím si rozmrzele, nemůžu po Furovi chtít, aby mi říkal všechno, pokud sama něco tajím. Nejspíš budu mít pár dní o čem přemýšlet... možná nastal čas, vysvětlit Furovi, jak se věci mají.
Sice mě jeho první otázka vyvede z míry,ale dokážu to celkem účině schovat za nově vzbuzený zájem. Bylo by fajn, kdyby mi pomohl zjistit něco o to záhadném Zloději duší. Oplatím mu pokřivený úsměv. "Doufám, žes pochopil, že je tohle větší sousto, než kapesní krádež?" Škádlím ho, ale možná si všimne náznaku starosti v mém hlase.
Zamrzí mě, že bych měla kamaráda vidět až pozítří... Měla bych vydržet ples a nemět s kým si pak promluvit? Stejněbych mu o tom pak nemohla říct... A další důvod, proč se zdá, že se blíží čas, kdy mu všechno povím. Teď ale ne. Natáhnu ruku, chytím se ho a zase se zvednu. "Nejspíš... Možná se uvidíme i dřív." Podotknu v žertu, ale více méně z toho vyplyne, že se nejspíš odjeví jisté nečekané událisti...

Místo odpovědí smrt
8. Prosince, 10:50
Hlavní město, knihovna

Všechno je znepokojující. Canem se chová vyděšeně. Něco s ním není v pořádku. Pravděpodobně nám skutečně hrozí velké nebezpečí. A slova onoho mladíka mě nijak neuklidĺ. A koho chtěl zabít? Mě? Nebo jeho? Nebo oba?

Při odpovědi na mou druhou otázku se musím nevěřícně na několik vtěrin zastavit. Vzápětí sd však zase rozejdu. Jdeme na místo, kde přebýval můj předek..

Když vyjdeme ven, pochybovačně se zadívám na muže, který zamíří k nám. Nevím, co si o něm mám myslet. Upřímně bych raději zmizela pryč. Sice tohle všechno bylo neuvěřitelně úžasné... ale vážně bych se raději schovala někam s knížkou.
Zadívám se na muže a následně poodejdu kousek od mladíka. Přeci jen... kdyby bylo třeba utéct... nemohu mít jistotu, jestli mě nevedou do pasti

STOPY

8. Prosince, 10:10
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Stále jdu po stopách neznámého a před domem se rozhodnu že vlezu za ním co nejtiššeji tím rozbitým oknem.

Tak to by bylo
Vojáci mi nevěří a hodlají mi položit další otázky než se k nim přiblíží jejich nadřízený a pořádně je vyplísní za promeškání střídání stráží.Oba vojáci odejdou a aniž by něco řekli a i jejich nadřízený se mně ani tentokrát nerozhodne vzít na vědomí odejde do jiného pokoje.
Jindy by mně to urazilo teď jsem ráda že bude klid.
Otočím se a oslovím svého nezvaného hosta ne zrovna milý hlasem ovšem mám na to právo,jistě to že se nic nestalo neznamená že mi nedluží minimálně vysvětlení nebo omluvu.
"A co nějaké vysvětlení?"

LOUČENÍ

8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice

Fur si tvého rozpoložení buď nevšimne, nebo ho neakceptuje. Chvíli jen zadumaně mlčí, jakoby uvažoval nad něčím, co ho zevnitř užírá už delší dobu, což u něj není obvyklé. Jindy by měl nějakou poznámku, něco dodal, ale nyní mlčí. Těžko říct, co se stalo, či nestalo, ale Furt to nejspíš aktuálně nedovede dostat z hlavy.
Po chvilce ticha - pokud tedy sama nepromluvíš - si jakoby sám pro sebe pokrčí rameny a obrátí se k tobě.
Tvým slovům se ušklíbne a naoko uraženě tě šťouchne do ramene ,,Kapesní krádeže jsou tvoje specialita, ne?" otáže se v legraci s lehce nazvednutým obočím a následně se na pár sekund zmizí, jakoby tím chtěl ukázat, že má na víc, než kapesní krádeže. Když se znovu objeví, na tváři mu hraje až teatrálně hrdý výraz.
Když přijmeš jeho pomocnou ruku, bez jakýchkoli problémů tě vytáhne na nohy a následně seskočí z hromady sněhu na kamenný chodník.
Při tvých dalších slovech ti s lehce nadzvedlým obočím věnuje pokřivený ,,zatím" praví a kývne na rozloučení. Chvilku počká, jestli zareaguješ a nakonec zmizí.

DALŠÍ NEZNÁMÝ

8. Prosince, 10:55
Hlavní město, knihovna

Tvé chvilkové zařazení Dearen nijak nekomentuje, jen se sám pro sebe - i přes aktuální situaci - pousměje.
Canem zakňourá, jakoby tě popoháněl.

Tvůj psí přítel se zjevnou nedůvěřivostí sleduje příchozího a ochranářsky se postaví před tebe, Dearen na tebe však pohlédne s lehce uklidňujícím pousmátím. Vzápětí k vám muž s kápí, skrývající mu tvář, dojde, klidným, však rychlým krokem. Jakmile je pár kroků od vás, Dearen lehce skloní hlavu a prosene zvláštní slova se zvláštním přízvukem ,,Querta daka." Muž si stáhne kápi a na jeho lehce vrásčité tváři, poseté mnoha jizvami, se na chvíli objeví úsměv. ,,Querta seta" odpoví tichým a lehce chralpavým hlasem, ve kterém však můžeš slyšet jakousi... melodičnost. Poté obrátí své temně zelené oči, zdobené vějířky vrásek, k tobě. Canem stále stojí mezi tebou a neznámým mužem a vrhá k němu nedůvěřivé pohledy. ,,Kijo" osloví tě muž. Mladík, stojící vedle tebe, nepůsobí překvapeně z toho, že by muž znal tvé jméno. ,,Je toho mnoho, co nevíš a co bys vědět měla. Teď musíš jít s námi, protože tady za chvíli budou další a ti už nebudou tak neopatrní, jako ten, který na vás číhal v knihovně" pronese vlídně, ale je jasné, že vše myslí vážně. Chvíli vyčká, jestli se nezačneš vyptávat a následně vás vybídne, abyste šli. Sám se rozejde tam, odkud přišel.
Pokud se rozhlédneš po ulici, můžeš v jedné postranní uličce, ústící do té, ve které stojíte, zahlédnout jakousi postavu, jíž se v ruce zaleskne ostří. Dearen se ostražitě rozhlíží a taktéž tě pobídne, abys šla. Canem, ač neznámému muži zjevně moc nedůvěřuje, tě zatáhne za lem sukně, abys šla.

OSTŘÍ NA KRKU

8. Prosince, 10:10
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Rozbitým oknem se ti podaří vlézt poměrně rychle a následně tiše dopadneš na starou podlahu, na níž můžeš vidět stopy sněhu, který však nikam nevede. Nejspíš to není moc dlouho, co sem ten člověk vlezl.
Chvíli se neděje nic. Všude je ticho, jen se občas ozve průvan.
Po pár minutách se však ozvou tiché, rychlé kroky a než stihneš jakkoli reagovat, ucítíš na krku ostří dýky. ,,Proč mě sleduješ?" ozve se za tebou tichý, ostrý hlas. Podle něj by se dalo říct, že jde o mladíka, přibližně tvého věku.

LOUČENÍ
8. Prosince, 10:50
Hlavní město Tarelion,Tichá ulice

Smutně se na něj koukám. Nakonec se odhodlám mu alespoň nabídnout "pomocnou ruku". "Víš, že to platí i naopak. Jestli se něco děje, mě to říct můžeš." Řeknu a nechám ho aby si to rozmyslel.
Když jen tak zmizí a zase se objeví, jen aby na mě machroval, úšklíbnu se na něj. Ovládnu hrstku sněhu a na oplátku ji na něj chrstnu. Popravdě řečeno si dám záležet, aby ho část trefila do obličeje, ale nijak silně. Pokud ho trefím, zasměju se, nikoliv posměšně, a slezu s ním dolů.
Když se loučíme, je mi smutno. Vím, že ho možná pár dní neuvidím, a že to nebude zrovna zábavných pár dní. "Buď ve střehu." Řeknu místo rozloučení, ale vyzní to vlastně stejně. Snažím se, aby z mého hlasu nebyli slyšet starosti, které mě teď trápí. Pak se otočím, vyrazím zpět k domovu a záměrně se snažím jít tak, abych zmátka každého, kdo by mě chtěl sledovat.

ZPÁTKY

8. Prosince, 11:10
Hlavní město Tarelion, 'zlodějská' ulice

Nejspíš si při tvých slovech uvědomí, že na něm něco vidíš, neboť nasadí 'bezstarostný' úsměv. ,,Já jsem v pohodě" pokrčí rameny a dál nic nedodává.
Podaří se ti ho zasáhnout do tváře a Fur s naoko načureným výrazem nabere do dlaně hromádku sněhu, kterou po tobě taktéž mrští, avšak mine. ,,To bylo naschvál..." řekne nabručeně, ale v zápětí mu začne cukat koutek, z potlačovaného úsměvu. Smete si sníh z obličeje a oblečení a dál radši nic nedělá.
Na tvé rozloučení s lehkým úsměvem přikývne. ,,Ty taky" dodá, těsně předtím, než zmizí. Můžeš zaslechnout jeho vzdalující se kroky, vidět ho však už nemůžeš.

Tvá cesta domů proběhne poměrně klidně. Během toho, co kráčíš všemožnými postranními uličkami sice potkáš pár lidí, co na tebe hledí se zvláštním pohledem, ale jelikož to je celkem obyčejná věc, nemusíš se tím nějak zaobírat.
Po nějaké době dorazíš zpět k domu, pod okno svého pokoje.

ZPÁTKY
8. Prosince, 11:10
Hlavní město Tarelion, 'zlodějská' ulice

Nekomentuji žádnou z jeho poznámek. Jsem jednoduše smutná, že mi nechce říct pravdu.

Zvláštních pohledů si všímáv víc, než jindy... Dnešek byl jednoduše vzhůru nohama. A to ještě ani nebylo poledne... Když dojdu k domu, zamaskuji za sebou stopy a vlezu dovnitř, tak aby mě nikdo neviděl. Než to udělám, podívám se i dovnitř pokoje, aby mě nikdo nenachytal jak jsem se vloupala k sobě domů. To bych asi neokecala.
Vevnitř za sebou zavřu okno, chvatně se převleču do dívčího oblečení, do stejného, jako jsem měla před odchodem z domu.
Pak se svalím na postel a čekám, než mi přijde někdo ze služebnictva bušit na dveře, že je čas na oběd.

COSI

8. Prosince, 11:25
Hlavní město Tarelion, domov, tvůj pokoj

Stopy se ti podaří zamaskovat bez problémů. Do svého pokoje se také dostaneš více méně v pořádku. Pokoj je liduprázdný, vše je tak, jak jsi to nechala, než jsi odešla. Najednou tě však popadne zvláštní pocit. Jakoby se mělo něco stát. Taková... zvláštní předtucha. Ne zlá, ale... zvláštní.
Poté, co se převlékneš, upravíš a svalíš se na postel, ucítíš, jak jsi se o cosi praštila do zad. O cosi malého, tvrdého, avšak hladkého, pravděpodobně nějaký broušený kámen. Jak by se ale takový kámen dostal k tobě do postele?
Pokud se zvedneš a pohlédneš na onen předmět, co ti pravděpodobně způsobil modřinu na zádech, zjistíš, že se opravdu jedná o jakýsi... kámen. O něco větší, než obyčejné vejce, totožného tvaru. Barvu má ten kámen opravdu unikátní. Vypadá to, jakoby někdo chtěl smíchat jasně karmínovou a uhlově černou, ale svou práci nedokonal, takže někde se barvy smíchaly, ale někde zůstaly rozdělené. Pokud budeš kámen chtít vzít do ruky, nebo se jej jen dotknout, všimneš si, že je až nepřirozeně teplý. Do dlaně by hřál.
Najednou se ozve zaklepání ,,Slečno? Je čas připravit se na oběd" ozve se zpoza dveří hlas tvé chůvy.

COSI
8. Prosince, 11:25
Hlavní město Tarelion, domov, tvůj pokoj

Když se mě zmocní podivná předtucha, zamrazí mě v zádech. Co to se mnou dneska je?
Svalím se na postel a málem vyjeknu bolestí. Vyskočí z postele, abych se podívala, o co jsem si pohmoždila záda. Kámen? Jak to, že jsem si ho nevšimla? Chci ho zvednout a podívat se na něj, a když se ho dotknu, zjistím, že hřeje. Za tu chvilku, co jsem na něm ležela, bych ho nestihla takhle zahřát.
Začnu si ho podrobněji prohlížet. To tahle věc mohla za to moje... "tušení"? Něco mě vede k tomu, abych podivně zbarvený kamínek přiložila k uchu. Než to stihnu, uslyším za dveřmi chůvu. Strašně sebou trhnu, ale okamžitě se vzpamatuji. Nasadím klidný tón, vlatně zním trochu rozespale. "Ano, děkuji. Jen se upravím." Prohlásím. Napadne mě, jak dobře lžu. Konec konců, pomyslím si s hořkým úsměvem, nelžu takhle poprvé. Pak si zase přiložím kámen k uchu a zaposlouchám se.

KÁMEN A HOST

8. Prosince, 11:25
Hlavní město Tarelion, domov, tvůj pokoj

Když začneš kámen zkoumat blíž, zjistíš, že je bez jakékoli vady. Mistrovsky obroušený, jakoby si na něm brusič dál opravdu záležet. Ale proč by si někdo dal takovou práci s broušením kamene? Nejspíš to bude nějaký vzácný minerál, nebo něco podobného, když je tak skvěle opracovaný.
,,Dobrá. Za pár minut se podává oběd a vás otec má hosta, tak, prosím, přijďte včas" ozve se ještě z chodby a následně uslyšíš vzdalující se kroky. Tvá chůva si možná řekla, že na oběd dovedeš dojít sama.
Když podruhé přiložiš kámen k uchu, chvíli se nic neděje. Ani nic neslyšíš. Zdá se, že jde opravdu o obyčejný kámen. Po nějaké době však zaslechneš slabounký, stále se opakující zvuk. Zní to jako lehoučké bouchání, nebo tlukot srdce drobného ptáčete. Pokud se dlouho soustředíš, slyšíš tento zvuk neustále.

KÁMEN A HOST
8. Prosince, 11:25
Hlavní město Tarelion, domov, tvůj pokoj

Zamračím se, když se chůva zmíní o hostovi. Jakmile se přesvědcím, že z kamene vychází zvuk, jakoby tepání srdce, zastrčím si kamínek do kapsy. Asi bych se měla poučit z události z rána, ale nemůžu si pomoct. Nejspíš by my mělo připadat hloupé, dát si kámen, který jeví známky života do kapsy... ale nějak mi přijde stejně hloupé nechat ho bez dozoru. Přeběhnu přes pokoj a začnu se rychle upravovat, abych vypadala jak se na dívku mého postavení sluší. Hned, jak jsem hotová, důstojně vykročím z pokoje a s náladou pod psa se připravuji na našeho hosta.

OSTŘÍ NA KRKU

8. Prosince, 10:10
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Ušklíbnu se a ledové klidným hlasem řeknu "Protože nemám co na práci. A proč se ty schváváš v tomhle opuštěném domě?" Na tváři mám nepatrný úsměv.

NOTT SEANOR ALIAS...

8. Prosince, 11:30
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj -> jídelna

Podaří se ti upravit se docela obstojně a to v pár minutách.
Když vyjdeš na chodbu, opět se tě zmocní onen zvláštní pocit, předtucha, které se nedokážeš bránit. Během chůze potkáš pár služebných, ale ti tě vždy jen uctivě pozdraví. Jakmile dojdeš před jídelnu, můžeš slyšet dva hlasy. Jeden z nich je tvého otce, druhý je ti podivně známý. Host tvého otce bude nejspíš nějaký mladý muž, jak lze dle hlasu soudit. Podle uvolněného rozhovoru, o nějakých cestách,čl či něčem podobném můžeš soudit, že mladík je tvému otci poměrně sympatický. Ale z jakého důvodu zde je? Těžko říct.
Pokud vejdeš do jídelny, naskytne se ti pohled na známou tvář. Mladík, jež se ti v podivné situaci, na střeše domu, představil jako Zloděj Duší, nyní sedí po boku tvého otce, který se právě usmívá nějakému jeho vyprávění. Když vejdeš, oba se zvednou ze svých židlí, jak se sluší a patří. ,,Dobré poledne" praví k tobě otec. Zjevně je v neskutečně dobrém rozpoložení. Mladík se na tebe jen vlídně usměje, na jeho tváři vidíš onu, stále poměrně čerstvou jizvu, jež jsi mohla spatřit, když jsi ho poprvé viděla. Je však upraven a oděn jako nějaký šlechtic, což se při vašem prvním setkání rozhodně říci nedalo. ,,Přeji vám pěkné poledne, slečno Ignisová. Jmenuji se Nott Seanor, snad vám má přítomnost nevadí. Jen s Vaším otcem proberu nějaké obchodní záležitosti" praví a je jasné, že si je sám sebou opravdu jistý. Zřejmě netuší, že jsi ten zakuklenec, kterého potkal před pár okamžiky na střeše domu, tedy... pokud to ví, je to nejspíš bravurný lhář.
Tvůj otec na jeho slova jen s lehkým úsměvem přikývne a pokyne ti, aby ses šla posadit ,,pojď se posadit, za chvíli se začne podávat" dodá ještě.

OSTŘÍ NA KRKU

8. Prosince, 10:10
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Tvůj klid ho nejspíš nevyvede z míry, a dýka z tvého krku zmizí. Ve vteřině se před tebou objeví mladík, téměř o hlavu vyšší, než ty, s vlasy bílými jako padlý sníh. Upírá na tebe oříškově hnědé oči, v nichž se skví zkoumavý pohled. Na tvou otázku odpoví úšklebkem. ,,Do toho tobě nic není" praví odměřeně a následně se mu na tváři objeví pobavený úsměv ,,takže když nemáš co na práci, stopuješ cizí... lidi?" otáže se stále pobaveně, ale při vyslovení slova ,lidi' jakoby zaváhal.

NOTT SEANOR ALIAS...
8. Prosince, 11:30
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj -> jídelna

S elegancí, která se musí léta tvrdě trénovat, vejdu do místnosti. Na tváři mám ten blbí úsměv, jaký obvykle dívky mívají ve společnosti. Tvářím se mile a vyrovnaně. Dá mi celkem dost práce to tak udržet, když mi dojde, kdo to klábosí s mým drahým tatínkem. Co tu k čertu dělá? Při pohledu na něj se ze široka usměji. Zatím to nevypadá, že by otec něco tušil... a tak to musí zůstat. "Dobré poledne otče." Řeknu a vykročím ke stolu.
Tenhle "Nott Seanor" se mi představí, jakoby nic. Nejsem si jistá, co si o tom mám myslet. Pokud nemá tušení kdo jsem, je za potřebí to tak nechat. A kdyby to přeci jen věděl a nedával to najevo... Budu to hrát s ním, dokud neodejde.
"Vám také, Pane Seanore. Moc mě těší." Řeknu mírně a hlavou naznačím poklonu.
Pokud to bude situace dovolovat, posadím se s těma dvěmi ke stolu. Na tváři držím svůj neprolomitelný důstojný úsměv a tiše čekám na jídlo, zatímco mi hlava pracuje na sto deset procent.

OSTŘÍ NA KRKU

8. Prosince, 10:10
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice

Kouknu se mu do očí a ledově odpovím. "Člověk si nějak musí obstarat nějakou zábavu a nebo práci jinak by nepřežil. A teď jestli mě omluvíš najdu si jinou zábavu vypadá to že tahle už skončila." Ušklíbnu se a poté se otočím a vydám se směrem k oknu, kterým jsem sem přišla.

NOTT A VĚZENÍ

8. Prosince, 11:35
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj -> jídelna

Tvůj otec se jen pousměje, když ho pozdravíš, zato na Nottově tváři se na chvilku objeví zamyšlený výraz. Jakoby na něco vzpomínal, nad něčím uvažoval, něco luštil. Nakonec se mu na tváři opět rozhostí ten sebejistý úsměv, ale při pohledu na tebe můžeš v jeho očích spatřit jakési... veselé jiskřičky.
Když mladíkovi odpovíš na jeho slova, jen s úsměvem lehce přikývne, v očích mu však cosi probíhá. Toho si však tvůj otec zjevně nevšímá.
Když dojdeš ke stolu, Nott pohotově vstane a galantně ti odsune židli. Oba počkají, až se posadíš a až poté tě napodobí. Chvíli je ticho. Kdo ví, jestli jen nechtějí své záležitosti probírat ve tvé společnosti, nebo je snad už probrali, ale nic se neděje až do chvíle, kdy vám přinesou jídlo.
Během toho, co vám přináší polévku se Nott něčemu pousměje, pohlédne na tebe a následně se obrátí k tvému otci. ,,Jistě jste slyšel o pevnosti Triglar" začne poměrně nevině rozhovor, hledíc do polévky. Tvůj otec přikývne ,, Samozřejmě, je to nedobytná pevnost. Král tam posílá nejhorší zločince, jaké svět potkal" přitaká. Nott povytáhne koutek. ,,Říkalo se, že je nedobytná. Nedávno odtamtud ale pár vězňů zmizelo. Podle všeho pár vězňů z řad jednoho společenství zlodějíčků, které si říká Černá ruka" praví, jakoby nic. Můžeš si všimnout, že občas těkne pohledem k tobě. Tvůj otec ho jakoby pohledem vyzve, aby pokračoval. ,,Podle všeho to byli blázni" praví mladík vesele, opět pohlédne na tebe ,, když se z nich strážní snažili dostat nějaké informace, například co měli za úkol, při výsleších všichni tvrdili, že byli pověření jediným..." na chvíli se odmlčí. Zjevně si užívá pozornost. ,,... Měli svému veliteli přivést jednu osobu, která je buď duch, nebo neexistuje. Co vím z doslechu, říkají mu Eos. Pokud doopravdy existuje, musí být velice nadaný elemenár" dokončí a ve tváři mu mihne samolibý úsměv.
Tvůj otec se naopak lehce zamračí. Nejspíš se mu spíš než podivný duch, který je ve skutečnosti jeho dcera nelíbí fakt, že parta zločinců unikla z nejnedostupnějšího vězení, o kterém kdy slyšel. Ty o tom vězení moc nevíš. Jen víš o fámách, které kolem tohoto vězení kolují. Některé tvrdí, že se toto vězení nachází uprostřed vyhaslé sopky a že se tam nedá dostat jinak, než tajnými chodbami, vedoucími do nitra této sopky. Jiné zas tvrdí, že jde o napohled obyčejné vězení, uprostřed planin, ve kterém se dějí věci, o kterých se i ti nejodvážnější bojí jen promluvit.

PRÁCE

8. Prosince, 10:20
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

Při tvých slovech se mu na tváři objeví pokřivený úsměv. ,,Pokud nemáš nic na práci, něco bych měl" pronese pomalu, přičemž pohledem zkoumá ostří dýky, která ještě před chvílí byla těsně u tvého krku.
,,Říká ti něco Černá ruka?" řekne po chvíli s lehce nadzvedlým obočím. O Černé ruce mnoho nevíš. Pouze že jde o společenství tajemných bytostí, většinou zlodějů

TRIGLAR?
8. Prosince, 11:35
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj -> jídelna

Kývnutím hlavy poděkuji "Nottovi" za odsunutí židle. Posadím se jako bezmocná dívka, která není bez pomoci schopná si sama sednout. Jelikož a bohužel mám v podobných věcech praxi, bez obtíží se tvářím zcela přirozeně. Nedám na sobě nic znát a tvářím se, že toho galatního a ukecaného pána vidím prvně. Než nám donesou jídlo, zvládnu se už tak obrnit, že by mě snad ani nezaskočilo, kdyby vyskočil na stůl a začal hulákat, že jsem elementár Éos.
Když dostaneme jídlo, tiše a klidně sedím a čekám, než se dají ostatní do jídla. Jakmile Zloděj duší spustí o nedobytném vězení, začnu tušit že je zle. I tak se tvářím přiměřeně zvědavá, co nám náš úžasný host sdělí.
Zaujatý výraz duchapřítomně změním ve strach, když Nott řekne, že utekli nějací vězni. Uznávám, že zprvu jsem byla mužovou přítomností trochu zaskočená, ale teď jsem naprosto pohlcená rolí hloupé holky. Hlava mi pracuje o překot, ale na mém obličeji to není ani trochu patrné. Pozorně poslouchám každé slovo a přitom se tvářím patřičně nechápavě. Já, jako Adrasteia totiž nemám tušení, co je Černá Ruka, kdo je Éos… Potěšeně si všimnu, jak přesvědčivě moje divadýlko vypadá. Tvářim se, že pohledy toho muže nechápu, dokonce vypadám trochu pohoršeně.
Sice to nedám najevo, ale musím uznat, že mi označení "velice nadaný elementár" značně vyhovuje. Zvlášť od někoho, kdo se objeví v závanu větru a stejně tak zmizí, jakoby nic.
I přes svůj nechápavý pohled nad tím vším přemýšlím. Černá Ruka mě měla dostat? To je buď moc špatná nebo skvělá zpráva. Kdyby mě hledali, bylo by mnohem snazší je najít… Ale pokud jich bylo hodně… Možná bych dopadla dost zle. Ať je má pověst jakákoliv, jsem jen člověk. A co hůř. Jestli mají ti z Triglaru pod čepicí, a chtějí uprchlíky vrátit tak kam podle nich patří, možná zkusí počkat u cíle… u mě. Pak by po mě šla Černá Ruka, království a bůh ví, kdo ještě. Tohle bude buď konec mého pátrání po Ruce… nebo všeho.
Ubráním se všem dotazům, rukou si zakrývám ústa a ohromeně na Notta hledím. Jiné holky mého postavení by asi sehráli nějakou scénu… ale na to nemám náladu. Takže jen napodobuji hloupé výrazy, jaké jsem vídala na tvářích svých sestřenek.

TRIGLAR

8. Prosince, 11:40
Hlavní město Tarelion, domov, jídelna

Mladík tě, jak během svých slov, tak když domluví, občasně sleduje a tvé výrazy a reakce ho zjevně nijak nepřekvapují. Přesto však v jeho očích můžeš vidět to zvláštní pobavení, při pohledu na tebe. Jakoby se jeho očí smály něčemu, co vidí jen ony.
Když domluví, chvíli je hrobové ticho. Nott, stále s mírným úsměvem, nakonec toto téma zakončí. ,,Myslím ale, že se nemusíme ze strany těch bláznů ničeho obávat" prohlásí sebejistě spíš k tvému otci ,,dřív, nebo později je královi jednotky, speciálně určené pro tento úkol, najdou a vrátí je tam, kam patří" dodá přesvědčivě a s popřáním dobré chuti se pustí do jídla. Otec ho po pár okamžicích napodobí.
Oběd probíhá poměrně v klidu, avšak chvíli poté, co vám přinesou hlavní chod, najednou ucítíš stupňující se horko, jdoucí ze skryté kapsy, v níž se nachází záhadný kámen. Přesně v tu chvíli na tebe pohlédne Nott, tváří mu mihne překvapení a chvíli na tobě zavadí pohledem. Po chvilce se však opět věnuje jídlu.

PRÁCE

8. Prosince, 10:20
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

"O Černé ruce toho sice moc nevím, ale vím že je to společenství většinou zlodějů." Řeknu ledovým hlasem a kouknu mu do očí. Otočím se a vydám se oknu a poté oknem ven.

TRIGLAR
8. Prosince, 11:40
Hlavní město Tarelion, domov, jídelna

Uvědomuji si, že Nottovi nejspíš přijdu k smíchu… Ale když je tu táta, musí to být takhle. Uvažuji, že jestli ten chlap ví kdo jsem… proč mi tohle všechno říká? Je to, jakoby mě varoval… Nebo se mi vysmívá? Možná jsem pro něj jen něco jako hračka a bude se prostě kochat, jak se snažím utéct bandě vrahů od Černé Ruky.
Zaznamenám změnu teploty u mě v kapse. To asi nebude nic dobrého. Všimnu si také jak se na mě Nott podívá. Snad to nemohl nějak vycítit… nebo ano? Kdybych se tak dobře neovládala, asi bych se už nervózně ošívala. Místo toho, se tvářím, že jsem jeho pohledem dokonale pohoršená. Co si o sobě myslí, takhle na mě pořád koukat. Další věc, kterou jsem se za ta léta skvěle naučila je simulování. Jelikož se posledních pár let vymlouvám na slabost, či co, tak je u mě zcela běžné, že se mi, ať se děje, co se děje, může udělat mdlo a jednoduše odejdu do svého pokoje. Teď jsem navíc rozrušená tou úžasnou vyhlídkou na zítřejší ples. Nemluvě o tom, že se musím vejít do šatů, které si budu dnes odpoledne zkoušet.
A tak mlčky dojím hlavní chod, následně se zdvořile omluvím, že na dezert se dnes už nezdržím, jelikož mi není zcela dobře, a pokud to půjde hladce, rozloučím se s Nottem, naznačím cosi jako pukrle a důstojným tempem se odeberu z místnosti.
Snažím se stejné tempo udržet až do svého pokoje, tam zapadnu dovnitř a vytáhnu tepající kamínek z kapsy.

KÁMEN

8. Prosince, 11:50
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Tvé pohoršení mladíka zjevně velice pobaví a na rtech se mu na chvíli usadí poměrně obyčejný úsměv, v tmavých očích mu však tančí veselé jiskřičky.
Očividně ho ani v nejmenším netrápí to, že by jeho pohledy mohly působit nějak společensky nepřijatelně a tvůj otec si jich nejspíš nevšímá.
Tvou omluvu otec přijme téměř se samozřejmostí. Nejspíš z toho důvodu, že se na nevolnost, či slabost omlouváš poměrně často, a tak jen s vlažným úsměvem přikývne na souhlas, s tím, že můžeš jít. Nott se s tebou taktéž rozloučí a při tvém odchodu jakoby pod vousy usmívá. Poté, co se za tebou zavřou dveře do jídelny ho můžeš slyšet opět mluvit.


Když dojdeš do svého pokoje a vytáhneš podivný kámen z kapsy, nespatříš na něm žádné změny. Působí stále stejně. Avšak jeho teplota jakoby se stále stupňovala, po chvíli tě začne pálit do dlaně a za pár okamžiků téměř spalovat kůži na tvé dlani. Ozve se zvláštní lupnutí, jdoucí jakoby z nitra kamene, jeho povrch však nevykazuje žádné známky poškození. Po chvilce se začne místností rozléhat tiché, avšak dobře slyšitelné pískání, taktéž jdoucí z kamene. V tu chvíli se začne kinklat ze strany na stranu a taktéž se ozve zaklepání na dveře.

KÁMEN
8. Prosince, 11:50
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Když vezmu kámen do dlaně a on začne ještě víc hřát, začnu panikařit. Kdyby mě někdo nachytal s tímhle v ruce… to by nebylo dobré. Přeběhnu přes pokoj ke dveřím, zamknu je, pak k oknu a zatáhnu závěsy. Jenže to už mě kámen skoro pálí. Rozhlédnu se po nějaké nádobě, po něčem, co by se dalo použít na nabrání sněhu.
Najdu-li něco vhodného, pootevřu okno a když se ujistím, že venku nikdo není, ať už kouzlem, nebo ručně, naplním nádobu sněhem. Položím do ní kámen a doufám, že ho zchladím. Jednoduše odmítám kámen položit. Touhle dobou zřejmě někdo zaklepe na dveře. Polekaně sebou trhnu. Naštěstí jsem zamkla dveře… ale i tak. Nasadím mdlý tón a tiše, ale zřetelně promluvím. "Kdo je tam?"

KÁMEN

8. Prosince, 11:50
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Najdeš prázdnou sklenici, ležící na tvém nočním stolku. Když do ní nabereš sníh a vložíš do ní kámen, ozve se tiché zasyčení a chvíli se neděje nic, jen kámen mizí v hromádce sněhu. Když sklenici pozorně sleduješ, můžeš vidět, že sníh začíná tát a po chvilce je sklenice plná vody. Tím však kámen zjevně neskončil, voda se totiž po pár okamžicích začne pomalu vařit.
,,Nott" ozve se z chodby a v onom hlase můžeš slyšet úsměv. Ač mladíka nevidíš, ani on nevidí tebe, víš, že se aktuálně něčím neskutečně baví.
V tu chvíli už voda ve sklenici pomalu začíná vřít a kámen, ponořený ve vodě, se kinklá ze strany na stranu a cinká o skleničku.
,,Pokud chcete něco vědět, doporučoval bych vám mě pustit dovnitř " ozve se po chvilce opět mladík. Zní možná lehce naléhavěji, než předtím.

KÁMEN
8. Prosince, 11:50
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Ten chlap mě snad pronásleduje. Dá mi někdy pokoj? Není to tak, že chce on něco vidět? A to mě, s vařícím se kamenem? Okamžitě se rozeběhnu po pokoji. Popadnu kus nějakého habru, smotám ho rychle do jakéhosi hnízda a sklenici posadím dovnitř. Popadnu další kus látky a přikryji to, abych ztlumila zvuky vařící se vody a poskakujícího kamene. Já toho kluka nemám ráda.
Hnízdo jsem postavila v místě, které není moc vidět a od dveří na něj není žádný výhled. Během zběsilého motání látky dál klidně promlouvám, ale nervy mám jako strunu. "Dejte mi minutku, pane Seanore. Hned jsem u dveří." Hned na to přistoupím k oknu, otevřu ho a doufám, že hluk z venku přehluší zbytky hukotu, který by mohl vycházet z hromady hadrů.
Pak klidně pootevřu dveře. Pobíhání po pokoji mi dodalo vzhled člověka, kterému dělá problém přejít přes pokoj ke dveřím. "Zdravím. Nemohlo by to počkat? Opravdu se necítím dobře." Dávám si záležet, abych mu neumožnila vstoupit do místnosti a přesto jsem působila, že je mi to jedno, hlavně když mě nechá spát.

NOTT

8. Prosince, 11:50
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Když otevřeš dveře, spatříš mladíka ledabyle opírajícího se o futra dveří, při tvých slovech se pousměje a nahlédne za tvá záda do pokoje. ,,Jelikož se tu nechystám zdržet dlouho, bohužel to nepočká" lehce se zašklebím, jakoby se pokusil tvářit lítostivě, ale na poslední chvíli se mu na rty vedral úsměšek. ,,Myslím si však, že mé informace by vás jistě mohly velice zajímat" mezi slovy z ledabylého opírání přejde do obyčejného postoje ,,Pro začátek, každou tak chytrou a bystrou dívku, jako jste vy jistě zajímá její původ, ve vašem případě obzvlášť osud vaší matky" při těch slovech se jakoby lehce ukloní, na tváři mu však hraje stále ten samolibý úsměv ,, možná také nějaké informace ohledně jistého podivného a velice záhadného předmětu, jemuž se mezi znalci i neznalci říká Dračí Slza" přes tvář mu přeběhne úšklebek ,,a jelikož jsem opravdu velkorysý... člověk, všechny tyto informace bych vám věnoval jen za jednu jedinou drobnost. Věc, která by vám ani nechyběla, které byste si vlastně ani nevšimla" dodá, načež se mu na rtech usadí sladký úsměv. Ruce v kapsách, vyčkává na tvou reakci. Může ti přijít zvláštní, že se nestydí mluvit o takovýchto věcech takto veřejně, těžko říct, z jakého důvodu. Možná si je jistý, že všechno služebnictvo je nyní jinde, možná naopak chce, aby jeho slova někdo slyšel...

NOTT
8. Prosince, 11:50
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Podívám se na Notta naprosto zmateně. Srdce mi buší hrozivou rychlostí. Moje matka? Něco o ní ví? Nebo je to past? Mohl by ten kámen být dračí slzou? Chce se ho zmocnit, a tak chce zahrát na správnou notu, aby mi ho vzal? Nebo po mě chce něco jiného? Opřu se o futro a tvářím se unaveně. Tohle nesmím zkazit. "Pane Seanore, i kdybych věděla, o čem to mluvíte… Nevím o ničem, co bych vám mohla nabídnout. Předpokládám, že o peníze vám nejde. A musím uznat, že by mě zajímalo, jakou maličkost by jste ode mne mohl žádat." Celé to řeknu, jako kdyby byla tohle jediná část hovoru, kterou jsem pochopila.

Nečekaná platba
Jistě nečekala jsem že mi ten muž řekne svůj pravý důvod který je vlastně svým způsobem jasný ovšem jen tak ho nechat odejít nemůžu.
Měla jsem ho nechat odvést, proč mám jen tak dobré srdce.
Možná proto že by mi ta stráž taky jenom poděkovala za to že dělám dobrou věc a možná že ani to ne. Povinnosti pche, ale i moje dobročinost má své hranice (ostatně právě proto jsem zde) a tak pokud se příště opět setkáme a já budu mít tu možnost udám ho první hlídce na kterou narazím. Ovšem když ten muž leze z okna tak mu něco vypadne z kapsy a on si toho nevšimne.
Zajímavé ...
Vydám se tedy k tomu zápisníku a otevřu ho. Možná bych tam našla něco co bych mohla později zpeněžit, také se mi vybaví jedna myšlenka, ale brzy ji zavrhnu jako málo pravděpodobnou.
I když ten pocit ....

SBOHEM
8. Prosince, 10:55
Hlavní město, knihovna

Canemovo kňourání mě ještě více znepokojuje. Děje se něco, čemu nerozumím... a to mě štve.

Canem příchozímu důvěřuje velice podobně jako já - tedy vůbec. Pokud ve mně hořela jen špetka důvěry k mladíkovi z knihovny, je dávno pryč. Spláchly ji temné vlny nechápavosti, zmatku a zděšení.
Znají se. Jejich pozdrav mi neříká zhola nic, což mě mate ještě více.
Couvnu o kousek dále.
Příchozí muž si stáhne kápi a světlo spadne do jeho tváře, která mi připomíná cvičeného panáka. Tolik seků, ran a bolesti.
V břiše se mi usadí nepříjemný kus ledu, který podle všeho značí strach.
Zděsím se, když vysloví mé jméno jako naprostou samozřejmost - jako by všichni věděli, kdo je Kija. Kdo jsem. Ví to? Ví, odkud pocházím? Ví? Ví něco o mém předkovi?
Mlčky a zděšeně na ně hledím. Nevěřím jim nic. Ať je má zvědavost sebevětší, nehodlám s nimi někam jít. Zatáhnou mě kdovíkam. Mají tolik informací. Ale ty mi budou k ničemu, když budu mrtvá.
A kdo mi zaručí, že to jsou skutečně nepřátelé? Co když jsou tohle hledaní zločinci? Mohu se spoléhat na to, co mi řeknou?
Couvnu. A je mi jedno, že mě Canem táhne za nimi. Já jim nevěřím. Nechci jim věřit.
Otočím se k nim zády a rozhodnu se co nejrychleji vypadnou. Uniká mi šance se něco dozvědět. Ale na tom teď nesejde.

VYSOKORIZIKOVÝ OBCHOD

8. Prosince, 10:25
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

Mladík se pousměje. ,,My tomu říkáme vysokorizikový obchod" praví k tvým slovům a následně nenuceně pokrčí rameny. ,,Pokud tedy o práci zájem nemáš, nebudu tě dále obtěžovat" při těchto slovech se s úšklebkem trochu teatrálně ukloní a otočí se k odchodu.

NOTT A KÁMEN

8. Prosince, 11:55
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Mladík lehce nadzvedne obočí, v jeho očích však vidíš zjevné pobavení. ,,Nevíte? Nic vás nenapadá? Tím lépe" praví a vytáhne koutky v pokřiveném úsměvu.
Vtom se ozve zvuk tříštěného skla, následovaný zvukem padajících předmětů. Stihneš jen zaregistrovat, že Nott vytáhl ruce z kapes, poté jakoby kolem tebe proběhlo cosi složené jen z ledového větru a pokud se otočíš za zvuky rozbitého skla, spatříš Notta, třímajícího kámen v ruce. Spustil z tebe oči, které nyní upírá na kámen.
Najednou se dveře tvého pokoje jakoby samy od sebe zabouchnou a pokud je zkusíš otevřít, nepodaří se ti to.
Nott jen s mírným úsměvem hledí na kámen, který by mu měl spálit dlaň, což se však neděje. ,,Přece je to pravda" zamumlá si pro sebe. Zdá se, že ví, co je tenhle kámen zač. Následně, jakoby si vzpomněl, že jsi v místnosti s ním, na tebe pohlédne. ,,Museli mít moc dobrý důvod, aby ho dali tobě" řekne spíš pro sebe, ač přitom hledí na tebe.

ZÁPISNÍK

Otevřeš zápisník a naskytne se ti pohled na ač ručně kreslenou, tak poměrně přesnou mapu Tarelionu, s několika místy vyznačenými. Ta místa dobře znáš, dokonce jsi na některých sama byla. Jde o městskou knihovnu, strážnici, jež je umístěna u městských hradeb a posledním vyznačeným místem je dvůr starého panského domu, jež je nyní liduprázdný. Víš, že tento dům stojí kus od tržiště.
Otočíš-li list, uvidíš jakési výpisky, psané písmem, jež neznáš. Vidíš i poměrně povedenou kresbu diamantu tvaru slzy, také s popisky, jež nedokážeš přečíst.

NOTT A KÁMEN
8. Prosince, 11:55
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Nottovo chování mě začne dost vyvádět z míry. Vadí mi nejistota, co po mě chce, nebo bude chtít. Polekaně sebou trhnu při zvuku tříštícího se skla. Už jsem chtěla zabouchnout dveře to mu podivínovi před nosem, když se kolem mě prohnal a dveře se beztak sami od sebe zavřely. Ani se nepokouším je znovu otevřít. Už je to hodně dlouho, co jsem byla tak... bezmocná. Pomyšlení, že nejsem ani zdaleka pánem situace, a můj život, jakoby stál na hraně útesu a Nott se ho chystal schodit dolů, mě málem zbaví veškerého sebeovládání.
Rychlost a směr, jakým se události ubírají mi rovněž vezmou řeč. Vykročím k nezvanému hostovi, abych mu vytrhla ten podovný kámen z ruky, ale sotva udělám krok, musím se zastavit. Pocítím totiž, jak se mi dlaně začínají nepřirozeně rozehřívat. Jestli se neuklidním, bude zle. Zatnu je v pěst a silou vůle je přesvědčím, aby se zase vrátily do normální teploty.
Němě na Notta zírám. Po pár okamživích ze sebe s velkým úsilím a trochu obnoveným sebeovládáním promluvím. "Co je pravda? Kdo mi tohle dal? Jak o tom kameni, či co to je, víte? Proč jste sem vůbec přišel? Co jste zač?

Snová paní

8. Prosince, 11:00
Hlavní město, knihovna

Když začneš couvat, Dearen na tebe naléhavě pohlédne. V jeho očích vidíš prosbu. Ve tváři má vepsanou upřímnost, se kterou se ti bezeslovně snaží říct, že to on se ti snaží pomoct. Že to on se tě snaží zachránit. Před čím? To netušíš. Nejspíš před tím, kdož poslal toho vraha...nebo jen před vrahy samotnými?
Začne opět sněžit.
V tom ucítíš na ramenou ruce. Jsou v rukavicích, ale i tak poznáš, že jde o malé, ženské ruce. Pokud se otočíš, spatříš tvář, jež se ti až nepřirozeně známá. Nezvykle bledá pleť, jenž výrazně kontrastuje s dlouhými havraními vlasy a tmavě modrýma, moudrýma očima. Je to ta žena ze snu.
Je jen o něco málo vyšší než ty a je oděna do obyčejných hnědých lněných šatů, přes než má kožený živůtek. Kolem ramen má přehozený teplý plášť. Působí na třicet let.
Canem se na ní ohlédne a začne vesele vrtět ocasem. Jakoby ji znal.
Žena na tebe pohlédne svýma moudrýma očima a věnuje ti lehký úsměv, ač trochu posmutnělý. ,,Je mi opravdu líto, že se teď kvůli Dearenovi budeš muset chvíli skrývat, ale není jiná možnost" praví tichým, krásným hlasem, úkosem však pohlédne na mladíka, jakoby vyčítavě. ,,Budeš s námi muset jít, nebo si tě najdou žoldáci Třinácti knížat a z jejich rukou se živá nedostaneš" mluvila upřímně, rychle a věčně. V jejím hlase však můžeš slyšet jistou lítost. ,,S námi budeš v bezpečí, i Canem" dodá ještě, přičemž pohlédne na tvého přítele, jež nyní vesele poskakuje kolem vás, jakoby jste nebyli v žádném nebezpečí.

VYSOKORIZIKOVÝ OBCHOD

8. Prosince, 10:25
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

Ušklíbnu se a řeknu. ,, Záleží o co by šlo. Nabídka přece určuje poptávku." Zákeřně se usměju a vydám se pryč, abych se mohla někde najíst.

KÁMEN?

8. Prosince, 11:55
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Nott se opře o zeď, kámen v otevřené dlani. Zahledí na tebe stejně zkoumavým pohledem, jako dopoledne na střeše.
Zjevně si všimne tvých rukou, zatlých v pěst, ale na tváři se mu pouze rozhostí poťouchlý úsměv. ,,Měla by ses ovládat, Eos, postrachu Černé ruky" praví docela tiše, ale tak, abys to dobře slyšela, v očích mu svítí pobavené ohníčky. Těžko říct, jestli tě podceňuje, nebo je si tolik jistý sám sebou, že se nebojí elemetára tvého kalibru. Zjevně mu vůbec nedělá problém ti týkat, když nikdo neposlouchá. Spíš se zdá, že se baví tvými reakcemi.
Při tvých otázkách mu na rtech zahraje pokřivený úsměv. ,,Kameni?" nadzvedne obočí ,,chápu, působí tak... Tohle, má milá, je dračí vejce" na chvíli se zahledí na černo červený kámen, v očích mu zablýskne jakási neidentifikovatelná emoce ,,jedno z posledních. A zdá se, že si našlo vhodnou osobu, jež se stane jeho přítelem a ochráncem. Víš, proč tolik pálilo? Chystá se vylíhnout" mimoděk k tobě těkne pohledem.
,,Já? Já nejsem nikdo důležitý. Aktuálně jsem tu v zastoupení za...jedno společenství. Možná jsi o něm slyšela, říkáme si Dračí strážci. Staráme se o zbylé členy dračí rasy, hledáme vejce, která většinou někdo ukradl, netušíc, že jde o budoucí dráče. Ale když se tohle rozhodlo vylíhnout tobě, nemůžu mu bránit." lehce pokrčí rameny a následně přejde k tobě a natáhne ruku, v níž drží vejce, jakoby ti je chtěl předat. Zdá se, že nyní se ti nechystá nic tajit. Proč? Kdoví.
,,Teď už pálit nebude, potřebuje tvůj dotyk k tomu, aby se vylíhlo" ujistí tě. Zdá se být upřímný, dokonce i jeho poťouchlé úsměvy v tu chvíli zmizí.

KÁMEN?
8. Prosince, 11:55
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Sice mi oslovení Éos, když jsem v šatech, vadí, ale od tehohle člověka jsem si už celkem zvykla. Přejdu to bez odpovědi, ale pěsti držím stále zaťaté... pořád jsem dost rozrušená.
Následně jsem opět s rozumem v koncích. Už jsem si zvykla, jak se mnou Nott... Zloděj duší... nebo jen zloděj kamenů mluví, že jsem vyvedená z míry jeho novým přístupem. Vejce? A chystá se vylíhnout... mě? Taaak to je malér. Draka před tátou určitě neschovám. Co jenom dubu dělat? Kdyby byl v mém životě drak... určitě bych se už nikdy nenudila. Jenže s mým současným postavením? Skoro celé podsvětí by se mě mohlo bát, ale já se schovávám před otcem, co neumí ovládnout ani jeden živel... A teď bych měla mít dráče? To je... úžasné a děsivé zárověň.
Než ke mě Nott přistoupí s kamenem v otevřené dlani, vyrazím ze sebe jedinou větu, "Je tohle... nějaký vtip?". Když se tak stane, ruka mi proti mé vůli pomalu vyrazí vzhůru a uchopí červeno-černé vejce. Je to nejspíš velmi špatná volba... ale nemůžu si pomoct.

DRÁČE

8. Prosince, 12:00
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Tvé otázce se jen pousměje ,,Ne, to není vtip. To dráče si tě - proč, to netuším - vybralo" dodá ještě ke tvým slovům, načež si vejce vloží do dlaní.
Cítíš, že hřeje, ale už nepálí. Je to jen o něco vyšší teplota, než je lidská tělesná teplota. Vejce se ve tvých dlaních rozkinklá a chvíli se kromě toho neděje nic. Nott jen s mírným úsměvem hledí do tvých dlaní.
Následně se však ozve křupnutí a na lesklém a doposud hladkém povrchu vejce se utvoří podlouhlá prasklina. Ozve se další křupnutí a objeví se druhá, a třetí. Chvilku se neděje nic, ale nakonec se ozve poslední slabé křup a část skořápky se nadzvedne. Hned vidíš co jí nadzvedlo - drobná trojúhelníková hlavička, temně červené barvy s jasnýma studeně modrýma velkýma očima, které na tebe dráček vykulí. Zorničky se mu zužují a rozšiřují při přivykání na sluneční světlo. Zbytek vejce se zakymácí a dráček ti málem vypadne z dlaní, když vylézá ze skořápky. Malé stvoření vykvíkne a roztáhne pomačkaná křidélka, jejichž rozpětí se téměř rovná jeho délce. Není o moc větší, než sotva vylíhnuté kuře.
Nott na něj hledí, úsměv na tváři se mu rozšířil, v očích má jakousi nostalgii. Kdoví? Třeba to není první dráče, co viděl vyklubat se z vejce. Následně jakoby se vzpamatoval na tebe pohlédne ,,do týdne bude velké jako kočka" podotkne a následně se zamyšleně pousměje ,,jaké mu dáš jméno?" zajímá se.
Dráček mezitím udělá několik koleček na tvých dlaních a rozhlíží se po místnosti. Poté si všimne Notta a začne na něj kulit světle modré oči. Zamává křidélky, jakoby chtěl létat, což se mu však nepodaří. Chvíli se ještě snaží, ale nakonec to zavrhne a otočí se k tobě, hlavičku zakloněnou, aby ti viděl do tváře. Hledí ti do očí a rozhodně se nezdá, že by šlo o tupého tvorečka. V jeho očích vidíš inteligenci, která je zvířatům neznámá. Stále tě sleduje, jakoby s tebou hrál hru, kdo nemrkne.

DRÁČE
8. Prosince, 12:00
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Něco nepřítomně zamumlám v odpověď, protože veškerou mojí pozornost si získalo vejce. Pozorně ho sleduji, a všechny pochybnosti jednoduše odsunu stranou. Těmy se můžu zabývat později... teď mě zajímá jen to vejce. Napjatě sleduji, jak se na doposud hladkém povrchu vejce objevují praskliny, pak vykoukne malinká hlavička dráčka. Uchvácená tím pohledem si pomalu sednu na zem, zády se opřu o stěnu a vřele se na dráče usmívám. Je tak krásný.
Trochu mě poleká, když zjistím, jak rychle tenhle drobek poroste. "Za týden? Já nemám tušení, jak se o něj mám starat. Nevím, o dracích vůbec nic." Další věcí, které mě vyleká, je jméno. "Já neznám žádná dračí jména..." Úsměv se mi z tváře vytratí stejně rychle, jako se předtím objevil. Tohle stvořeníčko, že si mě vybralo? Vždyť já se o něj neumím postarat, nevím, jak s ním mám žít... Vždyť žiju ve městě, tady se drak neschová. A vědět by se o něm asi taky nemělo. Nevím ani jak by se měl jmenovat. Smutně na dráče koukám. Začíná se mi v hlavě usidlovat myšlenka, že mi ho tímhle tempem Nott vezme.

Důvěra, tichá důvěra,
Tiše padá, tiše upadá.
Jak kvítek, jako bílý květ,
Stejně pomalu opouští svět.
8. Prosince, 11:00
Hlavní město, knihovna

Nebudu zapírat. Pohled, který mi věnuje mladík z knihovny, mi doslova rve srdce. Není příliš mnoho lidí, kteří by se na mě takhle dívali. Ten pohled se až nebezpečně podobá těm, které mi věnovával Canem. Naprostá a čirá upřímnost prýštící ze zdroje.
Mám sto chutí odvrátit zrak.
Většina tvorů na mě hledí s výrazem jistého opovržení. Kdo by také nehleděl? Ztěžka si zapamatuji, jaké je datum, co mám udělat a mnohdy se ztrácím i ve městě, v němž jsem vyrostla. Jediné, co si dokáži zapamatovat jsou moje výzkumy a těm nikdo nerozumí. Jak by mohl? Velká část z nich je zakázaná nebo se týká věcí, kterým nikdo nerozumí, protože jsou mu jedno.
Ale na upřímné si můžeme také hrát. Neměla bych mu věřit. Ani ň.
Zrovna ve chvíli, kdy se pokusím zdrhnout, ucítím čísi ruce na ramenou. Vykvíknu. Nemůžu najít hlas na vykřiknutí, ale náhlá blízkost a dotek ve mě vyvolají pocit čirého děsu. Okamžitě mě pojme třas a já se rychle vymaním ze sevření.
Klepu se jako osika, ale není to zimou. Nenávidím doteky. Bojím se jich. A najednou se zjeví někdo, kdo se mě jen tak dotkne?
K dalšímu stupni zděšení přispěje fakt, že jsem ji již viděla. Temně modré oči, černé vlasy a napřirozeně bledá pleť.
Přitisknu si ruku na ústa, abych nezačala křičet. Před očima mi zcela jasně vytane sen, který se mi dnes zdál a já jej dávno vypustila z hlavy jako všechno, co nějak nesouvisí s mými zájmy či se zájmy Canema.
Musím vypadat hrozně legračně. Sněhové vločky mi dopadají na tvář i vlasy, což mě trochu studí, ale já si to neuvědomuji. Jen zírám a pokouším se uklidnit splašeně bijící srdce v hrudi, které je snad ve větší panice než já sama.
Stojím jako solný sloup. Canema vnímám jen okrajově. Celou mysl mi totiž zaplaví bezpočet otázek, nad nimiž dominuje jediná: co se tu děje? A proč se to děje?
Když promluví, po zádech mi přeběhne mráz. ,,Co-cože?” vykoktám ze sebe nechápavě hned poté, co z úst sundám dlaň. Ruka se mi chvěje stejně jako hlas. Pořád jsem vyděšená. A pořád si připadám jako naprostý mameluk. Já neměla chodit ze sklepa! A věděla jsem to! Ale teď je pozdě na nářky.
Z nějakého důvodu se mi nechtělo jí věřit ani slovo. ,,Cože?” dostanu ze sebe po jejím proslovu. Uniká mi její mírný lítostivý tón. Doléhá na mě tíha jejích slov. ,,Jaká knížata? A proč by mě chtěli zabít?” Buď jsem hloupá, nebo se tu skutečně děje něco, co bylo až doposud skryto mým očím a uším.
,,A proč bych vám měla věřit?” zeptám se vyklepaně. Nebudu si hrát na hrdinku, protože žádná nejsem. Jsem jen malá holka, co si myslí, že může trochu změnit svět. A proč mi začíná být takové horko? Hlava mě nesnesitelně bolí, ale hodlám to ignorovat. ,,Můžete mě zabít stejně dobře jako oni,” dodám a couvnu od ženy. ,,Nemám jediný důvod vám věřit.” Ignoruji fakt, že Canem jim věří. Všechno je tak zmatečné, že jsem si jistá, že by dokázali omámit i mého přítele.

VYSOKORIZIKOVÝ OBCHOD
8. Prosince, 10:30
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

Mladík s lehkým úsměvem na rtech pokrčí rameny. ,,Obchod. Nedávno do města přijel ne zrovna chudý kupec, je to ale pěkný hlupák. S pár přáteli jsme se rozhodli jeho majetek... zredukovat. Tvá spolupráce za podíl z naší akce, taková je nabídka" prosene naprosto bez okolků, jakoby mluvil o počasí.

VYSOKORIZIKOVÝ OBCHOD
8. Prosince, 10:30
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

Otočím se na něj a řeknu a nepatrným úšklebkem.
,,To zní zajímavě a taky že by to měla být docela hračka okrást toho kupce, když je jak říkáš pěkný hlupák... Chci vědět proč mi to, ale nabízíš. Určitě je někdo mnohem schopnější než já, tak proč tu nabízíš spolupráci někomu jako jsem já ?"

NOTT MIZÍ...

8. Prosince, 12:05
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Nott se jen pousměje. ,,Proto jsem tu taky já" praví, jakoby to bylo nad slunce jasné. Chvíli štrachá cosi v kapse, až vytáhne malý váček.
Dráče začenichá, otočí se k němu, a vykulí modrá očka. Jen co zahlédne sáček, začne pískat, jako hladové ptáče. Nott se na tvorečka jen usměje a podá ti váček.
Pokud ho otevřeš, zjistíš, že jsou v něm jakési sušené kousky čehosi, tmavě červené barvy. ,,To je jídlo pro dráčata, můžeš mu taky dávat i syrové maso - v takhle ranném věku nejlíp drůbež - ale to radši ne moc často" praví a chvíli opět šmátrá, tentokrát v jiné kapse. Po chvíli vytáhne malý zápisník, vázaný v kůži, v níž je vyražený jakýsi znak dračí hlavy, chrlící plameny. Mladík se na ten znak zahledí, ale následně ti zápisník podá. ,,V něm je vše, co potřebuješ vědět, starat se o draka není nic tak těžkého" s pokřiveným úsměvem pokrčí rameny ,,doufám, že mi ho jednou vrátíš. A kdyby tě zajímala ta jména, v zadu nějaká jsou..." s těmi slovy se ti teatrálně ukloní a vydá se ke dveřím, na které třikrát poklepe a zámek zvakne. Když je otevírá, ještě se k tobě obrátí ,,Kdybyste náhodou potřebovala s něčím pomoct, řekněte si chůvě" praví načež se se záhadným úsměvem vytratí. Pokud bys ho chtěla hledat, nejspíš se ti to nepodaří.

NOTT MIZÍ...
8. Prosince, 12:05
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

No jistě. To mi tak nějak došlo, že je tu kvůli tomuhle... Ale když mi podá váček s jídlem pro dráče a nějakou malou knížku, zjevně s instrukcemi... něco chybí. Do mého pokoje přišel s tím, že mi něco řekne, to by mohlo být to s dráčetem, ale, i přes mé celkem okaté naznačování, mi neřekl, jakou drobnost to ode mě tedy chce. A i přes rychlí sled událostí se ve mě probudí jistý instinkt vybudováný časem. On mi to neřekl... a teď se chystá odejít? Neřekl mi ani o mámě, ani o Dračí Slze...
Všechny věci co mi dal, zatím odložím na stůl. Nenapadá mě zatím důvod, proč bych neměla věřit, že je to to, co řekl. Místo toho obrátím pozornost na Notta. Vzhledem k tomu, že nějaké to vykání šlo už dávno do kytek, taky se s tím nezabývám. "Když jste chtěl, abych vás pustila dovnitř, nemluvil jste o dráčeti. Říkal jste, že mi povíte něco o mojí matce a o Dračí Slze. Ta drobnost, co jste za to chtěl, se týkala i informací o dráčeti? Co jste ode mě chtěl?" Za život jsem nepotkala moc lidí, co konaj dobro čistě z dobroty srdce... A já mám nerada dluhy. Vím, že by bylo dobré mu poděkovat... ale já se o nic z toho neprosila. A zatím nemůžu ani vědět, jestli je dobré, že mám draka... Ne děkování je moc brzy.

SNOVÁ PANÍ

8. Prosince, 11:10 - >17:00
Hlavní město, před knihovnou -> kdovíkde, v posteli

Ženu tvá reakce zjevně nijak nepřekvapí, naopak se zatváří poněkud unaveně ,,ty jsi opravdu pravá Noitová" povzdechne si a už se nadechuje, aby řekla něco dalšího, když se však ozve Dearen ,,Musíme spěchat" jeho slova však přeruší zasvištění čehosi ostrého vzduchem a vzápětí ucítíš v pravé paži odpornou, bodavou bolest. Pokud na paži pohlédneš, zjistíš, že máš v bicepsu zabodlou čepel krátké vrhací dýky, téměř až po rukověť. Rukáv rokem rány se začíná zbarvovat rudou.
Pokud se ohlížíš kolem, nevidíš původce tvé bolesti, Dearen s mužem však ano, ale to už se ti - kdo ví proč - začíná zamlžovat obraz. Vidíš čím dál rozostřeněji. Cítíš krev.
Poslední, co uslyšíš, než se ti podlomí kolena je Canemův štěkot.


***

Pomalu přicházíš k sobě, hlava jakoby se ti měla roskočit. Nacházíš se ve spoře osvětlené místnosti - což poznáš i přes zavřená víčka - ležíš na poměrně měkkém lůžku, pod hlavou máš polštář a na čele jakýsi kus látky, který příjemně chladí a částečně usměrňuje tvou bolavou hlavu.
Pokud by ses pohla, cítila bys bodavou bolest v pravé paži. Proč? Poslední, co si pamatuješ je dýka a Canemův štěkot.
Ten se však najednou ozve znovu.
Zdá se ti to?
Uslyšíš zavrtání pantů, jak se otevírají dveře. Vstoupí, soudě podle kroků, hned několik lidí a jeden přítel. Canema poznáš hned. Jako uragán se přižene k tvému lůžku a bez problémů se natáhne, aby ti olízl tvář. Následně se posadí a vyčkává na tvou reakci.
Někdo si povzdechne.
,,Kdo sem pustil to psisko?" ozve se hlas poměrně mladého muže, pokud tedy lze věk posuzovat podle hlasu. ,,Pustil se sem sám" zasměje se tentokrát dívčí, zpěvavý hlas. Kdosi přejde až k tvému lůžku a krátce se dotkne tvé tváře ,, Horečku už nemá" ozve se znovu ten dívčí hlas, tentokrát výrazně blíž k tobě. ,,Půjdeš to říct Vienně? Já se zatím podívám na to zvláštní zranění..." pronese, přičemž se její hlas opět oddálí. Mladík jen cosi zabručí a zaslechneš opětovné otevírání dveří.

DRÁČE

8. Prosince, 12:10
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Na tvá slova se zarazí uprostřed kroku. Následně se na tebe obrátí, na tváři opět onen pokřivený úsměv ,,Ano, to jsem říkal. A taky jsem říkal, že nemám mnoho času..." na chvíli se odmlčí ,,pokud chcete reálná fakta o smrti vaší matky, zeptejte se svého chůvy, vzkažte jí také, že jí pozdravuji a k Slze" mladík povytáhne koutky ,,máte spóustu informací v mých skromných zápiskách." při tvé poslední otázce mu zacuká koutek, jakoby potlačoval smích ,, chtěl jsem informace a ty mám, brzy na shledanou" při posledních slovech se teatrálně ukloní, než zmizí.
Dráče zatím začalo pískat a natahovat se k onomu váčku, který jsi odložila na stůl.

DRÁČE
8. Prosince, 12:10
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Když Nott zmizí, nejdřív mám pocit, že nebudu schopná se hnout z místa. Kupodivu se pletu. Vyrazím ke dveřím, zabouchnu je, zamknu a opřená o ně zístanu stát. Předchozí zpráva o chůvě se ještě dala pochopit. Bůh ví, jaká tajemství měli s mojí mamkou... Ale že ví něco o její smrti? Něco, co jsem já nezjistila za těch pět let, co jsem nad tím strávila? A ona mi to neřekla? Nejhorší je, že ona dokonce i možná ví, že jsem po tom pátrala. A pořád pátrám. Tak to ne. Pokud "Nott" mluvil pravdu... pak to bude hodně vysvětlování.
Podívám se na dráče, které pořád držím. Přejdu přes pokoj. Zbytky skořápky vysypu na stůl. Uchopím zápisník a přejdu s ním k posteli. Dráče si položím na klín a začnu rychle listovat. Během toho k němu konejšivě promlouvám, aby prostalo pískat. Kdyby se pokusilo dostat pryč, vrátím ho zpátky. "Ty máš asi hlad, viď? No tak se podíváme, co si můžeš dát. Zkus být potichu, nebo se na nás ještě přijde podívat chůva a tu tu my teď nechceme." Mlhavě si uvědomuji, jaký mám teď na chůvu ztek. "Nebo by se ti líbilo mít nejdřív jméno?" Napadne mě, že ani nevím, jestli je to samec nebo samice.

Důvěra, tichá důvěra,
Tiše padá, tiše upadá.
Jak kvítek, jako bílý květ,
Stejně pomalu opouští svět.
8. Prosince, 11:00 -> 17:00
Hlavní město, knihovna -> kdesi, v posteli

Zblednu.
Ztuhnu.
Otevřu ústa, jako bych chtěla něco říci, ale... nevyjde ze mě zhola nic.
Jak ví... že jsem Noitová?
V hlavě se mi spustí silný proud myšlenek. Narafičili to na mě. Jak jinak. Kdyby ne, neměli by tušení, kdo jsem. Všechno je to jen jedna velká přetvářka. Byla jsem hloupá. Jistě si vymysleli i svá jména. Jen aby mě nalákali. Ale moje podezření měly jednu velkou skulinu. Proč? Proč ny to všechno dělali? Jsem jen obyčejná malá holka, co se vrtá ve věcech, do kterých jí jednoduše nic není! Nejsem pro nikoho důležitá - má rodina je toho důkazem. Kdybych zmizela, nikdo by z toho neměl prospěch, ale nikdo by ani netratil. Já jsem jen obyčejný bílý řádek v hustě popsaném listu. Řádek, který nic neříká a je naprosto k ničemu. Tvůrce jej použil jen proto, aby esteticky vypadalo jeho dílo dobře.
Než ze sebe stihnu vypustit hlásku, pravou paží mi prostřelí bolest.
Jsem tak ochromená, že ani nejvyjeknu. Jen mírně překvapeně pohlédnu na zranění. Řine se z něj karmínová krev. Z masa mi čouhá jen rukojeť.
Díky Bohu, že má rukojeť, jinak bych teď byla mrtvá, mihne se mi hlavou.
Mohla bych děkovat za spoustu věcí. I za to, že se ten vrahoun netrefil třeba do hlavy. Evidentně... mě nechtěl zabít.
Krev mi potíže nedělá. Vlastně... když pitváte žábu, je jí podobně.
Jak teď můžu myslet na žábu? pomyslím si.
Obrazy se mi začínají mírně zamlžovat, jako by někdo vylil vodu na rozpracovaný obraz.
V hrudi ucítím nepříjemný tlak a rozkašlu se. K zamlžený se přidá i pekelná bolest zchvacující mou hruď a hrdlo.
Kašel. Ten, který mě delší dobu provází. Nevím, odkud je ani, co ho způsobilo.
Ještě než mě na kolena dostanou mdloby, strhne mě na ně kašel.
Canemův štěkot splyne do mých chrchlavých zvuků.

~

Když temnotu rozsekne meč,
Když bílé světlo vrhne se v seč,
Když bolest v hrudi přemůže tě,
Když ticho rychle naruší se,
Nacházíš se v nebi.

To jsou verše první básně, kterou jsem od Canema slyšela. Byla chmurná a já se jí bála. Ale teď se vynořila z hlubin mysli v pravý čas. Hodí se. Protože temnotu skutečně proťal meč světla. Slova si našla cestu i přes silný tep v hlavě, který si jinak zabírá veškerou mou pozornost.
Při pádu jsem se musela silně praštit do hlavy, jinak si to vysvětlit neumím.
Chlad, který proniká do prosvětlené temnoty, mi částečně ulevuje od tepajících spánků, ale není to nic, co by mi pomohlo v lepším přemýšlení.
Kde jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala? Proč nejsem mrtvá?
Jako by bolest v hlavě nebyla málo... ucítím stejné tepání i v pravé paži.
Bože... ne...
Dýka je v mých vzpomínkách najednou jasná a ostrá. Kdo ji hodil? A proč?
Štěkání.
Ten zvuk je stejně jasný jako obraz dýky. Pravědpodobně... kašel. Ozval se znovu. Po dlouhých týdnech, kdy jsem ho nezažívala, se najednou objevil. Naivně jsem si myslela, že jsem se ho zbavila. Znovu ucítím škrábání v krku, ale nerozkašlu se.
Zavrzání.
Napnu se.
Mám hrát, že jsem vzhůru?
Měla bych se pokusit dostat pryč, rve se jedna myšlenka o slovo.
Jak asi?
Probojujeme se ven!
Co se to děje?
Začínám být vyděšená i ze svých vlastních myšlenek.
A poté se ozvou mě známé kroky. Málem úlevně vydechnu, když zaregistruji cvakání drápků na podlaze. A následné olíznutí mě jen utvrdí v tom, že je to Canem. Můj pejsánek. Pootevřu oči a mírně se pousměji. Neřeknu však nic. Další lidé mě znervózňují.
Měly bychom se bránit! vyjekne nějaký hlas v mé hlavě.
Halucinace. Halucinace. To jsou halucinace, přesvědčuji sama sebe.
Psisko? O Canemovi nikdo nebude říkat, že je to psisko! rozčílím se v duchu a skoro chci vyskočit a tomu muži jednu ubalit. Kde se ve mně bere ta agrese?
A poté ve mně zatrne. Někdo se mě totiž dotknul.
V tu ránu je mi jedno, že všichni budou vědět, že jsem vzhůru. Vyletím do sedu a prudce se od dívky odtáhnu. Znovu mě pohltí třas, který se vyskytl i ve chvílích, kdy se mě dotkla ona žena.
,,Nedotýkej se mě!” vyjeknu zděšeně. V tu chvíli naprosto ignoruji možnou bolest i mdloby. Nikdo se mě nesmí dotýkat! Nikdo! Nikdy!
Nevím, jestli se klepu vyděšením nebo vzteky.
Zorničky se mi mírně rozšíří.
Ačkoliv to není z mého pohledu vidět, jeden pramínek vlasů nabere čistě bílou barvu.

VYSOKORIZIKOVÝ OBCHOD
8. Prosince, 10:35
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

Mladík jen pokrčí rameny. ,,Působíš zajímavě. Mě jsi sem vystopovala bez problémů a nikdo si tě nevšiml. Nejspíš máš talent" pronese se zvláštním úšklebkem ,,bereš tedy?" otáže se nakonec, ledabyle se opírajíc o stěnu.

DRÁČE

8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Když na dráčka promluvíš, vesele vypískne, jakoby byl šťastný, že si ho všímáš. Najednou v mysli ucítíš zvláštní...pocit. Jakobys tu myšlenkově nebyla sama. Jakoby se nějaká mysl spojila s tou tvou. Cítíš souhlas, který však není tvůj.
Jakmile otevřeš zápisník, uvidíš úhledné, krásné písmo, kterým je na první straně vypsán rejstřík.

Draci, mláďata chov a strava... 12-17
Druhy draků, znaky, schopnosti... 18-23
Historie dračí rasy, Dračí Slza... 24-30
Dračí strážci... 30-32
Jména, významy... 33-35

Dráček zatím natahuje krk k notesu, jakoby šlo o tvora, kterému nehodlá důvěřovat a vykvíkne pokaždé, když otočíš list.

VYSOKORIZIKOVÝ OBCHOD
8. Prosince, 10:35
Hlavní město Tarelion, Tichá ulice, starý opuštěný dům

Ušklíbnu se a řeknu. ,, Fajn beru. Stejně nemám co na práci."

DRÁČE
8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Usměji se na dráče, když vesele pípne. Pak na chvilku ztuhnu. Ten zvláštní pocit, jakoby se mi někdo naboural do hlavy. Nejsem si jistá jestli mi to vadí, nebo ne. Zvlášť, jestli se to odteď bude dít často. Prozatím alespoň vím, co dráče chce. "Tos byl ty? Tak to je nový... Budeme si hned po jménech muset přečíst i schopnosti, co ty na to?" Na prvním místě je samozřejmě jídlo.Začnu listovat od strany dvanáct a dál, abych zjistila kolik a co můžu tomu drobečkovi dát.
Rychle pohlédnu na dráčka a zase zpátky. "Tobě se ta knížka nelíbí? Jenže nám hodně pomáhá... Zvlášť když s chůvou mluvit nechceme." Mluvím stále tlumeně, aby to nebylo slyšet za dveřmi pokoje.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím nerušit :) Plně doufám, že se bude hrát :)

KDOVÍJAK, KDOVÍKDY, KDOVÍKDE

8. Prosince, 17:05
kdesi, v posteli

Jakmile se vymrštíš do sedu, paží, jež ti útočník prošpikoval dýkou, se rozezní křeč.
Canem zakňučí.
Drobnou blonďatou dívku tvé konání znatelně vyděsí, strach v její tváři však není ten, který by se dal očekávat.
Nemá strach o sebe.
Necouvne od tebe, ale kostnaté ruce spustí podél těla.
,,O-omlouvám se," zakoktá trochu vyplašeně ,,jen jsem chtěla tu ránu připravit na-" její kajícná slova však přeruší opětovné otevření dveří.
,,Děje se něco?" ozve se známý hlas. Pokud pohlédneš ke dveřím, uvidíš Dearena, mladíka z knihovny.
Proti vašemu poslednímu setkání však působí sešle a vyčerpaně. Přes tvář a krk se mu táhne několik čerstvých ran a oděv má špinavý od krve.
,,Nerio," pozdraví dívku překvapeně ,,myslel jsem, že jedeš s ostatními do Termu," dodá, nejspíš aby vysvětlil své překvapení.
Neria mu věnuje milý úsměv ,,nakonec nastala změna plánu. Potom, co se sem Meirt přinesla slečnu Kiju, musela jsem zůstat. Nebyl jsi náhodou s nimi?" pronese dívka rychle a při otázce se zatváří lehce nechápavě.
Dearen přikývne ,,Byl jsem s nimi, i Ormil. Ale nemohli jsme nechat utéct ty žoldáky, kteří zaútočili na Kiju." při vyslovení tvého jména k tobě těkne pohledem. ,,Dopadli jsme je a teď jsou dole ve sklepení. Myslím, že je šla vyslechnout Meirt," dodá.
Neria jen přikývne, načež k tobě vrhne nejistý pohled.
Během jejich rozhovoru těká tvůj pejsek pohledem mezi tebou, dívkou a příchozím, jakoby šlo o nějakou hádanku. Když Dearen domluví, Canem se posadí před tvou postel, zjevně rozhodnutý o tom, že bude tvou tělesnou stráží.
Pokud nepromluvíš, notnou chvíli je ticho.

Panická hrůza pohltila svět,
Nyní mizí jako bíĺý květ.
Změna a proměna,
Chchi vědět, oč se jedná.
8. Prosince, 17:05
kdesi, v posteli

Klepu se jako osika. Celým tělem mi projíždí třas, který se mnou škube ze strany na stranu. Připadám si jako při zimnici. Zuby mi o sebe drkotaj a vydávají nepříjemné cvakavé zvuky. Necítím chlad, ale přijde mi, jako by kolem nebylo ani teplo. V hrudi cítím pálení. Jako by mi do plic vyřezaly nějaké znamení, které ve mně probouzelo oheň, jenž má za úkol sežehnout mé orgány. Ztěžka dýchám, hrudník mi klesá rychleji než by měl. Dech se zadrhává ve vyprahlém hrdle.
Křeč v ruce mi přijde vzdálená. Tolik bolesti mi zahltilo mozek, že už ji vnímám jen okrajově. Jsem schopna si ji zařadit jen jako další komplikaci.
Jak se odtud dostanu, když nemohu pohnout paží?
Co když byla ona dýka otrávená?
Srdeční tep se zrychlí ještě víc.

Buch. Buch. Buch.

Jsem téměř ohlušena bušením v uších, ale i tak jsem schopna si všimnout dívčiny reakce. Nelíbí se mi. Od pohledu k ní cítím nedůvěru. Mám z ní strach. Chci pryč. Proč na mě sahá? Dotýkala se mě i před tím?
Ošetřovala mě?
Kdo se jí o to prosil?!
Mé zmatečné pocity přeruší až Canemovo zakňučení. Oči spustím z dívky, kterou nyní vnímám jako hrozbu, na svého nejlepšího přítele. Je v pořádku? křičí na mě jedna vyděšená část.
Doufám v tom.
Ten, kdo by se jen pokusil mému pejskovi cokoliv udělat, by se musel potýkat s mým hněvem. A věřím, že tentokrát bych byla nelítostná.
Hledám na Canemovi stopy po týrání.
Nepůsobil mu někdo bolest?

Dívčina slova si získají mou pozornost. Mé oči jsou chladnější než bývaly. Nevím, co mě vede k tomu k ní cítit tak negativní směsici emocí. Neudělala nic tak strašného. Vyděsila mě. Dotkla se mě. Ale jinak... jinak by si nezasloužila tak přemrštěný vztek v mé tváři.
Vypětí je znát však i v mém postoji. Snažím se rozpomenout, jestli jsem si s sebou do knihovny přinesla nějakou zbraň. Nyní by se hodila.
Kde se ve mně bere ta agresivita?
Takhle zmatená a vyděšená většinou nejsem...
Dívka však nedopoví, co začalo, což v mé mysli vyvolá jen další vlnu zmatků a otázek. Připravit na co? Na ošetření? Nebo na amputaci?

Hlas mladíka z knihovny by mě měl uklidnit. Přeci jen... je jediný, koho znám. Ale má přesně pravý účinek. Každou vteřinou jsem zmatenější a vyděšenější.
Co se tu děje?
Proč tu jsem?
Jeho stav mi neunikne ani v mém panickém záchvatu. Bezpochyby se popral s těmi, kteří na ně zaútočili.
Proč jen jsem do té knihovny chodila?
Zoufalství a beznaděj začínají posilovat mé vnitřní vytížení.

Další pramínek vlasů nabere bílou barvu.

Mladíkova otázka ve mně probudí uštěpačné poznámky. Co by se jen mohlo dít!? Jen se mi nikdo neuráčil říct, oč tu běží a proč tu jsem! Byla jsem zraněná někým, kdo proti mě podle všeho nikdy nic neměl, jinak bych byla dávno pod drnem!
Jen jste mi do života přitáhli nesnáze a nevysvětlili jste mi proč. Nic víc se neděje!

Jejich slova jsou pro mě tou pověstnou kapkou. Nevím, o čem mluví. Meirt musí být ta žena ze sna, který mě momentálně plaší stejně jako rozzuřený medvěd v lese. Ormil bude pravdědodobně, muž, jenž se mnou mluvil. Ten, jenž znal mé jméno.
Ale jak?
JAK?
Útočili na mě?! Proč? Proč to dělali? A proč mě tihle bránili?

Další pramínek vlasů se změní z blonďaté na měsíčně stříbrnou. Do očí se mi vkrádá emoce, jež k mému zjevu vyplašené knihomolky sotva sedí. Hluboká potměšilost. Tajemství. Chlad.

Vyslechnout...
Jestlipak se mi o tomhle chtěli někdy zmínit?

Bouře emocí je čím dál silnější. Chci vědět všechno, o čem mluví. Na druhou stranu cítím šílenou touhu zmizet a už nikdy nevystrčit hlavu z krunýře.

Canemův pohled i gesto mě maličko uklidní.
Co z nich asi vycítil?

„Nechtěl by mi někdo třeba vysvětlit, o co tu jde?” otážu se s chladným podtónem. Můj hlas zní mírně sarkasticky a hrubě. I druhé oko nabere barvu ametystu. Další pramínek vlasů změní barvu. „Docela by se hodilo o mně nemluvit, jako bych tu nebyla.” V hlase mi zazní ublížený podtón.

SLZA JAKO HRNÍČEK NA DUŠIČKY

8. Prosince, 17:20
kdesi, v posteli

Najednou máš pocit, jako bys ztratila kontrolu nad svým tělem.
Aniž bys věděla, že by ses chtěla posadit, uděláš to.
Canem na tebe trošku zmateně pohlédne.
Poté znovu prohraješ nad vůlí svého těla...nebo snad vůlí někoho jiného? A lehneš si na záda.
Hlavu položíš na polštář je straně směrem od poraněné ruky.
Necítíš však tlak, který by tě nutil tyto úkony konat.
Máš pocit, jakoby tvé tělo přijímalo cizí rozkazy rádo a cítíš, že jsi se uvolnila.
Kdo to však způsobil?
Netušíš.
Můžeš slyšet pár kroků směrem k tobě.
Zjevně k tobě míří jak mladík z knihovny, tak Neira.
Během toho, co sis lehala ti jeden bělostný pramen stříbřitých vlasů spadl do tváře tak, že na něm můžeš rozeznat každý milimetr.
Odkdy máš takové vlasy?
Nebo už jsi zapomněla jak vypadáš?
V periferním vidění zahlédneš drobnou dívku, jež má nyní dlaň kousek nad tvou zraněnou rukou, jakoby se najednou bála, že se tě dotkne.
Necítíš ji, ani její blízkost, zato však cítíš cosi, co se děje uvnitř rány.
Příjemný chlad.
A pak pálení, jakoby sis opřela ruku o zapálenou svíčku.
A pak zase příjemný chlad.
Najednou si uvědomíš, že můžeš otočit hlavu, zbytek těla však zůstává pod svou vůlí.
Pokud hlavu otočíš, naskytne se ti pohled na místo, kde před chvílí byly prokrvácené obvazy.
Jak je ale odstranila? Musela bys cítit, že ti je sundavá, ne?
V místě, kde byla ošklivá rána, způsobena dýkou zabodnutou hluboko do masa, je nyní čistá bledá kůže, kterou narušuje jen stříbřitá jizva, tenká a krátká, jakoby už zhojená časem.
Neira se zjevně snažila, aby byly stopy po zranění co možná nejméně vidět.
Cítíš, jak se ti tělem rozlévá klid, ač jej v mysli necítíš a poté se veškeré uvolnění vypaří.
Tělo se, byť nerado, vrátí pod tvou vůli a můžeš se opět naprosto svobodně hýbat.
Můžeš si všimnout, že dívka, jež stála u tvého lůžka a vyléčila ti zranění nyní dost zbledla, couvla pár kroků a opřela se rukou o stěnu, jakoby se sama nedokázala udržet na nohou.
Canem, jenž doposud celé dění jen naprosto nechápavě sledoval, k tobě přejde a s trochu nedůvěřivým pohledem ti očichá paži v místě bývalého zranění.
Jakoby si nebyl jistý tím, že je ta ruka skutečně tvá.
Během jeho průzkumu cítíš lechtání jeho studeného čumáku na tvé paži, ale po bolesti jakoby se slehla zem.
Uslyšíš povzdech, který dozajista přišel od Dearena, mladíka z knihovny.
Teď přišel čas na zodpovězení tvých otázek.
Když Canem dokončí průzkum tvé ruky, vesele ti olízne tvář a s vrtícím se ocáskem ti vyskočí na postel a lehne si k tvým nohám, přičemž tě - pokud tedy ještě ležíš - lehce vyšoupne z postele.
Chvíli všichni mlčí.
Canem spokojeně leží na tvé posteli, občas jedno oko otevře, aby zkontroloval situaci, ale následně jej opět přivře.
Dívka, ještě bledší, se posadí na zem podél stěny, opře si hlavu o kolena přitažená k tělu a působí, jakoby se snažila soustředit se na svůj dech a Dearen, který je jejím stavem zjevně trošku znepokojený, upře však oči na tebe.
Vtom se znovu otevřou dveře.
Chlapec, jenž v nich stojí ti není povědomý, ale zato je velmi podobný dívce, jež nyní sedí na zemi.
Stejně blonďaté vlasy, jen mnohem kratší, stejně modré oči a dokonce podobné rysy ve tváři.
Nedokážeš uhodnout kolik mu může být let, ale jsi si jistá, že je mladší, než ty.
Přejede očima celou místnost a na chvíli se zastaví na tobě.
Ve tváři nemá dvakrát veselý výraz.
Poté se však pohledem vrátí k dívce, Neiře a povzdechne si.
Jakoby byl otrávený z toho, co vidí.
,,Neříkal jsem ti, že to nemáš přehánět? Vždyť to tolik nespěchalo," mrskne nepříjemným pohledem k tobě ,,takhle se akorát brzy zničíš," dodá, v jeho očích však můžeš zahlédnout cosi ne nepodobného lítosti.
Ten hlas však znáš. Tohle je ten, jenž nazval tvého Canema psiskem.
Přejde k dívce, která doposud nezvedla tvář a pomůže jí na nohy. Následně jí podepře a společně odejdou z místnosti.
Z chodby ještě můžeš zaslechnout dívčin byť slabý hlas.
,,Je to ona... Vím to. Tohle je Čtvrtá... Přijmou ji... Oni ji našli!"

Když se za nimi zavřou dveře, zůstaneš v místnosti jen ty, Canem a Dearen.
Ten, poté co spustí oči ze dveří, je upře na tebe.
,,O co tu jde..." opakuje po tobě zamyšleně.
Nezdá se, že by ho tvůj tón nějak zvlášť vyděsil, nejspíš jej přičítá zmatku a vyděšení, které ti vyčetl z tváře.
Tváří mu však mihne výraz učitele, kterému se daná látka, možná z kontroverznosti, nechce probírat.
,,O Dračí Slze jsme si už povídali. Víš, že její moc jí dávají duše zesnulých draků, starých jako svět sám, i pozoruhodně mladých" začne, nedbajíc na to, že neodpovídá přímo na tvou otázku.
Nejspíš došel k závěru, že odpovědět přímo nelze.
,,Kdysi dávno, ještě v době před vznikem světa, jaký teď známe, žil jen jediný drak.
Bylo to nejmocnější stvoření všech věků, dokázal stejně tak snadno tvořit, jako ničit.
Ale byl na světě sám. Tu samotu začal za nedlouho nenávidět.
Rozhodl se tedy ke stvoření čtyř entit, čtyř živlů, čtyř jeho následovníků.
Byl zvyklý na svou všehomoucnost a tak ho nenapadlo, že by mohl jakkoli svou sílu vyčerpat.
Ale stalo se tak.
Poté, co stvořil čtyři draky, jenž představovali čtyři živly, vyčerpal veškerou svou moc a i víc. Naprosto přestal existovat, není stop po jeho těle, po jeho duši, po ničem.
Jediným jeho odkazem se stali čtyři draci. Dvě sestry a dva bratři.
Ydeli, ohnivá dračice, Sorel, vodní drak, Semei, zemní drak a Rut. Vzdušná dračice." při posledním jméně spatříš v jeho očích cosi neidentifikovatelného.
,,Jejich jména dodnes v některých kulturách představují živly. Ale o tom teď mluvit nebudu.
Čtyři draci, jako čtyři živly, stvořili svět, v jakém teď žijeme.
Stvořili i spoustu svých následovníků, ale ti nedisponovali ani částí schopností původních draků a časem i tito draci téměř vymizeli.
Nemyslím si že vymřeli, jen ztratili důvěru k lidem a tak se přemístili.
Ale zpět k původním drakům. Časem začali stárnout, své dílo dokonali a svět se bez nich už obešel.
Nechtěli však ze světa zmizet úplně a tak vytvořili schopnost, kterou nyní disponuje každý drak. Po smrti jeho tělesné schránky jeho duše nezmizí, ale upne se na živý, či mocný předmět ve své bezprostřední blízkosti.
A tak vytvořili Dračí Slzu.
Nemohli tušit, jaké problémy tím vyvolají tisíce let po své smrti, ale my, Dračí Strážci, jsme od začátku věděli, že dokud bude Slza existovat, není nikdo na tomto světě v bezpečí.
A tak přišel tvůj praděd Argon Noit s docela jednoduchým plánem, jehož uskutečnění se Strážci věnují už velmi velmi dlouhou dobu.
Musíme Slzu zbavit její moci natolik, aby ji nedokázal nikdo využít pro svůj prospěch," Dearen se na chvíli odmlčí.
,,Jak jsem řekl, duše zesnulých draků se přichytí na cokoliv živého, či očarovaného tak, aby to bylo možné.
V našem případě Slzy.
Ale je možný i přesun takovéhle duše.
Jinými slovy hledáme lidi vhodné pro to, aby hlídali jednu z nespočet dračích duší, jež se nachází v Slze.
Hlavní je dostat ze Slzy duše Původních, ale ti jsou řekněme... vybíraví..."
Dokončí mladík a v očích mu opět něco mihne a on se usměje, jakoby slyšel nějaký vtip, který nikdo jiný neslyšel.
Následně však pohled opět věnuje tobě a vyčkává tvou reakci.

ZÁPISNÍK

8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Dráče stále upírá nedůvěřivá očka na zápisník, ale na chvíli přestane kvíkat.
Rozumí ti snad?
Možné to je...

Jakmile nalistuješ stránky týkající se dráčat, vidíš opět ono úhledné písmo, doplněné kresbou jakési rostliny s rudofialovými bobulemi.

Dračí mláďata se od útlého věku mohou živit syrovým masem.
Pro nejmladší je ideálnější drůbeží, po třech týdnech života už všechna masa.
Pro mláďata se speciálně vyrábí kousky, jež krom masa obsahují plody Ydelina oka, vzácné rostliny, jež má na draky blahodárné účinky.
Co se intervalů krmení týče, nejlepší je dát dráčeti najíst i napít stejně tak často, jako jí a pije člověk sám.

V zápisníku nalistuješ poslední stránky, ze kterých je však většina prázdná.
Mají zde být jména, je jich tu však jen velmi po skrovnu.

Dračí jména pochází z dávného jazyka, o nějž se Původní draci podělili s lidmi, aby s mohli komunikovat i jinak, než prostřednictvím myšlenek.
Jméno každého draka má základ v jeho nejvýraznější vlastnosti.

Vess
Melmeb
Fíresa
Aista
Yewa
Hecanor
Istar
Elanier
Lúmen
Lurial
Lassia
Moica
Tarier
Tíe
Aistar
Renaya
Sinomea
Latiara

Vše, co vidíš na jediné stránce popsané jmény je napsáno už méně úhledným písmem.
Jakoby to bylo psáno ve spěchu.
Odkud ale tohle všechno může Zloděj Duší vědět?
Kde vlastně vzal informace obsažené v tomto zápisníku?
Draci jsou přeci dávno pryč, kde to všechno tedy zjistil?

Najednou se ozve zaklepání.
Dnes ti zjevně nikdo nedá pokoj.
Nikdo se dál neozývá, pokud však neotevřeš, zaklepání se ozve znovu.

ZÁPISNÍK
8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Jsem ráda, že dráček přestal kvíkat a zároveň mě to děsí. Rozumí mi? Zmocňuje se mě dost nepěkná předtucha.
Chvíli si čtu o potravě pro mláďata... Ajaj. "No paráda..." Věnuji dráčeti vyčítavý pohled. "Jak mám asi v kuchyni vysvětlit, že chci syrové drůbeží? Myslím, že výmluva typu, 'To je teď v modě. Je to skvělé na pleť!' Asi nic moc nezmůže."
I přes vlastní námitky si znovu vezmu sáček od toho podivína, co před chvílí zmizel, a podívám se dovnitř. Alespoň něco z toho, bych mohla dráčkovi dát, než vymyslím, co dál.

Pak pokračuji ve čtení a zarazím se ještě než si přečtu první jméno. Né proto, že se písmo liší... Né proto, jak málo je toho na konci napsáno...
"Takže ty mi budeš číst myšlenky?" Vykulím na dráče oči. Nejednou mi je zle.
Ani nevím, proč mě to tak překvapilo. Vždyť už jsem před chvílí cítila, jak se mi dostalo do hlavy... Ale brala jsem to spíš jako... magickou empatii? Rozhodně ne telepatii.
Točí se mi hlava? Nevím...
Jedna věc je mít mazlíčka, kamaráda a zároveň tvorečka, který už jen svou existencí v tomhle domě porušuje tatínkova pravidla. To je super. Ale fakt, že by mi měl vidět do hlavy... Že by toho o mě věděl víc než chůva, nebo Fur? Že by o mě možná mělo vědět úplně všechno?
Špatně se mi dýchá?
Ne, tak to není. Neuvidí mi přece do hlavy, to je směšné. On... On... Budeme tak spolu mluvit! To je ono. A on uvidí, jen to, co mu dovolím. Tak je to.
Vyděšeně se na dráčka podívám. "Takže, hm... Jaké jméno by se to líbilo?" A začnu mu je postupně předčítat.

Nemám tušení, jak k těm informacím Zloděj duší přišel a nějak mi nad tím ani nejde uvažovat. Tuhle myšlenku prostě zatím odsouvám v hlavě do pozadí, abych se mohla soustředit na přítomnost, stejně jako jsem to udělala s tím, co vlastně všechno chůva ví a- Ale ne. Takhle jsem odsunula i ten zítřejší ples a dnešní zkoušku šatů.
Najednou se ozve zaklepání a já div nevyletím z kůže. Asi bych dost nedámsky zaklela, nebýt někdo hned za dveřmi. Vyskočím na nohy a začnu rychle uklízet, přičemž si jednou rukou tisknu dráče k sobě. "Co se děje?" Houknu co nejledabyleji. A je to tu zas...

ZÁPISNÍK

8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Dráče na tvou otázku zareaguje ihned.
Roztáhne křidélka, povyskočí a zamává s nimi, jakoby létalo.
Nevzletí, dopadne zpět na místo odkud vyskočilo, nejspíš tím ale chtělo cosi naznačit.
Poté, jakoby si právě vzpomnělo, že má vlastně strašlivý hlad, zamíří k váčku, jenž ti dal Nott.
Když vezmeš a otevřeš sáček, vidíš sušené kousky masa.
Dráče je vidí také, protože mezitím, co jsi sáček otevírala se ti vyšplhalo po ruce a nyní se s vyčkávavým pohledem usadilo na tvém levém předloktí.

Při tvé otázce na tebe upře očka a nakloní hlavičku lehce ke straně, jakoby šlo o jeho otázku, ne tvou.
Odpovědi se však nedočkáš.
Možná je dráče příliš malé na plnohodnotnou komunikaci myšlenkami...
Nebo se mu možná odpovídat nechce.
Když se ho zeptáš na jméno a začneš mu je předčítat, se zájmem tě pozoruje.
Ještě chvíli potom, co dočteš na tebe zahloubaně hledí, jakoby na něco čekal.
Chce abys mu dala jméno ty?

Odpovědí na tvou otázku je jen další zaklepání.
Uklidit se ti podaří hned, pokud se však přiblížíš ke dveřím, ucítíš, jak se k tobě dráček tiskne, jako by chtěl kamkoli, jen ne k těm, kdož klepe.
Sama z toho také nemáš nejlepší pocit.
Ale kdo by to tak mohl být?
Otec? Nepromluvil by?
Chůva? Ta tě vždy osloví, když klepe.
Nott? Ten by se také ozval.
Nebo ne?
Ozve se další klepání a z venčí cosi zaslechneš.
Zní to, jakoby ti na podlahu před dveře někdo cosi objemného položil.

Hněv hledá cestu světem,
Než se naději, již jde sem.
Legendy o dracích,
A brodění se v zmatcích.
8. Prosince, 17:20
kdesi, v posteli

Doposud jsem žila v přesvědčení, že jsem sama svým pánem. Z nějakého zcela naivního a podle všeho i bláhového tušení jsem usoudila, že když jsem pro rodinu jen podivnou podivínkou pod zemí, co se skrývá ve svém sklepě a odmítá chodit na slavnosti významných osobností, si mohu dělat co chci a nic mě neváže - žádná společenská pravidla, žádní lidé, kteří by snad o mě měli strach, kdyby se, nedej Bože, něco stalo. Mohla jsem si poklidně pracovat, zkoumat a zjišťovat. Při těchto činnostech jsem měla vládu nad svými pohyby. V laboratoři jsem zkoušela všechny své reflexy a fungovaly vcelku normálně... takže zůstává otázkou, proč se teď, u všech zkumavek, nemůžu hýbat tak, jak já chci?! Možná že kdybych byla jen trochu příčetná, na něco bych přišla. Chladnou logikou bych se něčeho dopátrala. Nějakého zjištění, jež by celou situaci usnadnilo.
Jenže...
Příčetnost je v momentální chvíli velice nedostatkové zboží. Prohání se mnou vzteklá a vyděšená vichřice, jež má na mé tělo nepříznivý účinek. V plících pocítím žár, jenž pomalými krůčky stoupá do krku. Nechci se před nimi rozkašlat. Bylo by to poslední gesto, jimž bych se jim odevzdala. Místo toho zatnu zuby a nechám sebou proudit vztek - jedinou emoci, jež dokáže přehlušit ten palčivý pocit v krku.
Co si to vůbec dovolují!? vybuchují moje myšlenky jedna za druhou. Kdo jim dal právo na to, aby se mnou takhle hnusně manipulovali?!
Děsí mě myšlenka na to, co by se mnou mohli udělat, kdyby se jim zachtělo. Mohli by mě nechat se zabít... bezpochyby v tom mají prsty oni. Kdo jiný? Netváří se zmateně ani vyděšeně. Kdybych se tak znenadání uklidnila, zmátlo by je to. Každého normálbího člověka by to mátlo!
Ani nevím, proč se ve mně místo strachu hromadí hněv - tak silná emoce, jíž jsem se vždycky spíše bránila a pokoušela se ji potlačit. Měla bych se bát... měla bych se chovat tak, aby poznali, že ode mě žádné nebezpečí nehrozí.
Pojednou se mi však příčí cokoliv, čím bych jim dala najevo, jak strašně slabá jsem. Jejich chování mě rozpaluje doběla a to doslova. Pramínky vlasů pomalu mění barvu. Od kořínků jsou téměř všechny bílé jako sníh. Vzhledem k tomu, že jsem je měla vždy světlejší, to nemusí být na první pohled tak matoucí, ale mě samotnou trochu vyděsí, když je spatřím.
Udělali mi to oni? Proč by něco takového dělali? Na druhou stranu... proč by se mě někdo pokoušel ovládat a cpát na postel, když nechci!?
Jindy bych se pokoušela přijít na zdroj povelů, jimiž se mé tělo řídí (je skutečně možné tak jednoduše ovládnout lidský mozek? A pokud ano, jak toho docílit? Jistě v tom hraje roli magie... nebo nějaký přístroj? Lektvar?), nyní chci tomu zdroji jen pořádně upravit fasádu. Jak by mu asi slušely vyražené zuby? Nebo lépe... co zkusit podobnou manipulační techniku? Tím by byl nadšen...
Neděsím se jen faktu, že mé tělo je za takové ovládání rádo (nejsem mu evidentě dost dobrou paní), nyní se bojím i sama sebe. Čeho jsem schopná, když pociťuji nenávist vůči někomu, koho neznám a nevidím? Vůči někomu, jehož úmysly mohou být čisté?
Ale proč by měly? zasáhne jedna část mě, k níž se nyní přikláním. Kdyby to byly čisté úmysly, nemuseli by nic takového používat! Mohli jednat jinak! Mohli ti to vysvětlit!
Jakkoliv nelogické takové výkřiky jsou, chytám se jich jako záchraných stébel, z nichž jen klíčí další vztek z bezmocnosti a ze zacházení, jehož se mi dostává - co na tom, zda mě vytáhli ze smrtelného nebezpečí? Neměli mě do něj házet!
V zápalu vnitřního boje, kdy se pokouším sebou alespoň zaškubat, ani nezaslechnu, jak se ke mně obyvatelé místnosti přibližují.
Chtějí mě zabít? napadne mě, když zaregistruji dívčinu ruku.
V tu chvíli mě zaplaví hrůza. Ne snad z toho, že bych mohla zemřít, smrt mě neděsí, ale jen pomyšlení na to, že by se mě mohla dotknout, ve mě zchladí všechen hněv i podivné myšlebky, jež se s ním vyrojily.
Do očí se mi vkrade strach, jenž nejde zahnat. Vjemy se přerážejí jeden o druhý, leč rázem v nich není po nenávisti ani stopy. Jako by něco vymizelo z mého těla, jež je v momentální chvíli rádo, že se zbavilo mé vlády - nevděčník!
Sleduji každý dívčin pohyb, jako bych snad mohla utéct, kdyby se přiblížila moc. Šeříková barva z mých očí na chvilku vymizí, jako by snad ani nikdy neexistovala.
Znepokojení přichází i v podobě toho, že do sebe nedokáži vstřebat vjemy jejich blízkosti. Necítím teplo ani jinou známku toho, že by stáli tak blízko, jak stojí.
Ale jako by se mi mé vlastní tělo pokoušelo vynahradit tento nedostatek, mě plně seznamuje s ránou, z níž cítím chlad severu i žár jihu. Nevím, co to znamená, ale ani trochu se mi to nelíbí. Šťourá se mi v tom se sirkou?! Co ji to napadlo?!
Znovu se vrátil zahlcenost pocity. Vběhnou do mého nitra jako nemocniční sestřičky do vydezingikovaného sálu. Ten tam je strach v očích. Nahradí jej jen bezedný hněv.
Uklidňující by bylo, kdybych se hněvala na sebe, ale mé rozčílení je mířeno na dívku.
Tělo je stále lapeno v podivném klidu, ale hlava se jim buď vytrhla, nebo mě nechají, abych jí hýbala. Využiji pohybů k tomu, abych se na ně otočila a propálila je pohledem. Nepochybuji ani na okamžik, že něco takového udělali oni.
Kdyby řekli, možná bych si lehla sama. Kdyby mě upozornili, byla bych se tolik nehněvala. Avšak takhle jsem schopná cítit jen ublížení. Což jim nejsem dost dobrá na to, abych o sobě mohla rozhodovat?!
Klid vymizí a nahradí jej má vlastí vůle. Okamžitě se zase vymrštím do sedu. Je docela div, že jsme něčeho takového schopna a rána mě při tom nebolí.
Jsem pro ně tak nebezpečná, že mě musí poutat na lůžko?! Moc jim to milánkům nepomohlo! Teď mě jen rozlítili!
Jsem přesvědčena, že jsem se ze sevření divného klidu a nemohoucnosti těla vymanila sama.
Jedna má část se tomu brání, rozumně odvaluje kameny hněvu, ale ta druhá jí je sype přímo na hlavu.
Šlehnu po nich pohledem ametystových očí. Nevšímám si bledosti dívky, jež má podle všeho prsty v tom divném mamu, pokouším se najít únikovou cestu.
Když si to uvědomím, jen překvapeně zamrkám.
Jako bych se vzbudila z divného snu.
Překvapeně hledím na dívku, jež stojí u zdi a opírá se o ni. Podle všeho ji tento podivný zákrok zmohl více, než se jen může zdát. Pocítím bodnutí provinilosti, jež opět odežene všechen vztek. Kvůli mě jí teď není dobře, pomyslím si. Ještě hůře se cítím kvůli tomu, že se ani nehnu, abych jí pomohla se třeba posadit. Bojím se, příliš se bojím. Nehledě na to, že bych se musela dotknou její ruky nebo ji podepřít, což se mi příčí ještě více, než k ní vůbec přijít a pokusit se alespoň o nějakou pomoc.
Canem mě vytrhne ze zírání, v němž se nyní nachází směsice strachu a provinilosti. Ucítím jeho dotek na paži a v tu chvílí mi dojde, že se neozývá žádná bolestivá křeč, jak tomu bylo před tím. Pohlédnu na místo, na němž jsem byla poraněna.
Můj pohled v tu chvíli musí stát za to.
Tak proto.
Proto se mě chtěla dotknou. Aby mě mohla ošetřit... a já bláhová jí to nedovolila! Přestože pocítím palčivé bodání hanby, vím, že bych se zachovala stejně. Z doteků mám hrůzu tak silnou, že bych byla schopna i zabít, aby se mě nikdo ani nedotkl - Canem je samozřejmě vyjímka.
Jizva... musela nějak zrychlit moje přirozeně lidské schopnosti regenerace kůže. Byla bych ráda věděla, jak to udělala - zajistila bych tím další pokrok v lékařské vědě -, ale nezmohu se na ni jiného, než na zírání na svou „novou” ruku. I Canem k ní má dosti skeptický vztah, přinejmenším zpočátků. Poté mě jen olízne a rozhodne se, že postel je příliš lákavá na to, aby ji neozkoušel a vyskočí si ke mně. K té posteli má více důvěry než k mé ruce, což mě donutí se pousmát, ale rázem i ta jiskra štěstí, jímž byl, je a bude původcem, zanikne v chaosu mého nitra, jenž se neustále vrací. Opatrně začnu rukou přejíždět po jeho černé srsti, ale oči obrátím k dalším bytostem v místnosti.
Opět nabraly svou původní barvu a neopracovaný kámen barvy ametystu zmizel. Vlasy jsou však stále stejně bílé jako před tím, čemuž však nejsem schopna se věnovat.
Mlčení, jež v místnosti panuje, mě jen čím dál víc znepokojuje a vzněcuje nepříjemnou bouři v útrobách. Cítím palčivý vztek i lítost. Vztek je mířen na dívku, jež vidím jako původ bezmocnosti, ale zároveň lituji toho, že nyní sedí u stěny a je podle všeho vyčerpaná tím, že mě uzdravila. Přou se ve mně dva názory na její osobu.
Je to odporná manipulátorka! Určitě do mě něco zasadila!
Dala mi kus svojí síly a teď nemůže dál... měla bych se zvednout a pomoci jí... ale jak?
Zůstanu u mlčenlivého zírání. Chtěla bych jí pomoci, ale zároveň nechci. A nejsem si jista, zda by o takovou pomoc vůbec stála... jen bych ji více vyčerpala.
Pohledu mladíka, jemuž vzteklá část mě připisuje nesnáze, si nevšímám. Mám příliš starostí se svými výčitkami a drbání svého pejska za uchem. Ke Canemovi upírám i své myšlenky, nebo se o to snažím. Zjišťuji totiž, že jen u něj se necítím tak divně rozpůlená.
Otevření dveří mě tak vyděsí, že zabořím prsty do Canemova kožíšku, jako bych jej prosila, aby mě jimi pronesl někam pryč, někam, kde budu vědět, co se mnou bude a co mohu očekávat.
Zabloudím pohledem k výstupu z místnosti. Neveselý pohled příbuzného dívky na zemi mi jen bodne další provinilou dýku přímo do srdce.
Ozve se i druhý pocit: nač bych se měla cítit provinile? Měla mě varovat!
Není pochyb o tom, že je to jeji příbuzný. I jeho chování a pohled, jenž na mě upře, o tom jasně svědčí.
My dva se v lásce mít nebudeme. A proč bychom měli? Musím odtud pryč...
Zničí? Ano... kvůli mě!
Měla mě varovat! oponuje můj vnitřní hlas. Měla mě varovat! Kdyby mě varovala, mohla bych jí to usnadnit!
Ale nepodvolila bych se jí. Ani omylem bych jí nenechala, aby mi pomohla.
Teď jsem jim zavázaná.
Do prčic, ti to mají ale dobře vymyšlené... z čeho je to vůbec podezírám?
Nelibost vůči mladíkovi se ve mně prohloubí, když poznám, že je to ten, co nazýval mého Canema psiskem. Přičtu to starostem o sestru. Ale ani tak jej to neomlouvá a ve svém rozpoložení je mi lítost vůči něm k ničemu. V tomto momentě je jen dalším záškodníkem. Stejně jako ostatní.
Trochu se mi uleví, když zjistím, že odchází z místo, zároveň se však cítím pod psa - a ani nevím proč.
Poslední dívčina slova ve mně vyvolají další salvu otázek. O kom mluví? A kdo koho našel? A proč z toho dělají takový povyk?!

Po zavření dveří se zadívám na mladíka z knihovny. Hledím na něj v domnění, že by mi snad mohl vysvětlit, proč se najednou cítím tak divně. Proč jsem tady. A proč mě Neira chtěla ošetřit. A proč její příbuzný nazývá mého Canema psiskem! Avšak trpělivě vyčkávám. Útlakem bych nikam nedospěla.
To by mě zajímalo, pomyslím si, když promluví. Jeho výraz mě zmate. Tak on mě do něčeho namočí a teď s tím nesouhlasí?! Že já ho něčím majznu!
Pohladím Canema a sklopím k němu pohled. Jen díky němu jsem po Dearenovi ještě neskočila.
Znovu k němu zvednu pohled a povytáhnu obočí. Takže to nějak souvisí se slzou? Jen mlčky poslouchám jeho slova a nakloním hlavu na stranu.
Kam tím míří?
Když začne vyprávět příběh, zmate mě. Trochu nechápavě zamrkám, ale nemluvím. Dává mi podle všeho dost důležité informace.
Nebo mě tahá za nos.
Jeho pohled mi nic neříká, ale dojde mi, že k Rut se mu bezpochyby poutají nějaké... příhody. Co kdyby... byla jeho patronkou?
„Rut s vámi nějak souvisí, že?” zamumlám. Nač mlčet, když se mohu ptát? Hrubost z mého tónu zmizí, opět mluvím jako před tím. Možná jen zmateněji a vyděšeněji.
Chci pryč.
Poslouchám s mírně pootvřenými ústy jeho vyprávění. Takže takhle vznikl svět... nebo ne? Nedalo by se to vysvětlit nějakou vědeckou teorií? Proč mnohem více věřím něčemu takovému jako jsou draci? Jakmile zmíní Dračí Strážce, vyvalím na něj oči. Takže to není jen jedna z pověstí, která se mi zamotala do lebky!
Se zmíněním mého předka naprosto ztratím vůli se ovládat. Do tváře se mi vloudí výraz zděšení, fascinace i nechápavosti. Takže... můj předek se věnoval drakům... to je mi novinka...
Hledání lidí mě jen donutí upřít pohled na Canema.
Mlčím. Příběh ve mně vyvolal tolik emocí, že si z nich nedovedu vybrat... pořád cítilm otupělý vztek z toho, že si dovolili mě omámit. Ale vmotá se do toho touha vědět něco víc.
Hladím Canema po hlavě a najednou mi to začne docházet. Útok v knihovně... znají moje jméno... takže... buď mě museli sledovat, nebo jsem nápadně podobná svému předkovi... Navšítivili mě ve snech...
Vyskočím na nohy. Nevím, co mě k tomu vede, ale mám pocit, že takhle se budu moct lépe bránit, kdyby se něco semlelo.
„A co s tím vším mám společného já? Vyjma toho, že nějaký ten pátek zkoumám, co se v okolí Slzy děje. A vyjma toho, že můj předek do toho všeho byl zapletený jako vánočka.”
Svým způsobem tuším, co mi chce říci... ale... tolikrát jsem se spletla...

ZÁPISNÍK
8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Jasně. Pomyslím si rozladěně. Proč by se o to to dráče staralo. Pořád ve mě hlodají pochyby. Tohle je chyba. Neměla jsem vůbec dopustit, aby tu ten tvor byl. Měla jsem ho dát Nottovi a starat se zase o své. Jenže něco mi říká, že není cesta zpátky. Dneškem se všechno změní. Otázka zní, jestli k dobrému, nebo k zlému. Dumajíc nad touhle otázkou začnu dráče krmit. "Slib mi, že to všechno dopadne dobře." Zaprosím jsem šeptem. "Prosím."

Upřeně dráčka pozoruji. Co po mě chce? Mám mu jméno vybrat sama? Ani se neobtěžuji se zeptat. Odpověď bych stejně nedostala. Pokud mu dám jméno, jen tím ztvrdím svou myšlenku. Pojmenuji ho, a už nebudu schopná se ho vzdát. Ještě jednou si pročtu jména... Renaya, Elanier... "Yewa. To by bylo hezké jméno, pro dračici. A... hm... Istar pro draka? Kdo ty vlastně jsi? Dvakrát mávni křídli pro holku, jednou pro kluka. Funguje tenhle způsob domluvy?"

Propaluji dveře pohledem. Nemám kam draka schovat. Do skříně? Pod postel? Vydržel by tam vůbec potichu? "Kdo je tam?" Dožaduji se odpovědi, ale k otevření dveří se nemám.
Pak někdo položí něco před můj pokoj. Co to bylo? Balík? Mrtvola? Nechci to vědět. Chci mít chvíli klid na přemýšlení. Upřímě my tu chybí Fur. Láká mě se převláct za Éose a jít si s ním promluvit. Možná mu konečně vyklopit celou pravdu. Nechci se s nikým jiným bavit. Jenže mám v pokoji draka, před dveřmi bůh ví koho, chůva má přijít každou chvíli a a Fura mám vidět až po plese. Hloupý snobský život.

ZA DVEŘMI

8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Dráče s nadšením v očích vypískne, jakmile z váčku vytáhneš kousek masa a už to vypadá, že by chtělo vyrazit přímo vstříc tvé ruce, ale zarazí se a nakonec jen vyčkává, až mu jej sama dáš.
Na tvou prosbu reaguje upřeným pohledem a nakloněním hlavy ke straně.
,,Dobře?"
Ozve se ti v uších tichý hlásek, ačkoli víš, že nikdo nepromluvil.


Tvou otázku dráček čestuje hloubavým pohledem.
Můžeš si být jistá, že ti rozumí?
Doposud se zdálo, že ano.
Nakonec dráče, oči upřené stále na tebe, jako žák, jenž, nejistý svými slovy, hledí tázavým pohledem na učitele, pomalu roztáhne křídla a dvakrát jimi mávne.

Na tvou otázku nikdo nereaguje.
Možná klepající jen odložil cosi před tvé dveře a odešel.
Možná za nimi číhá.
To nezjistíš, pokud neotevřeš.

ZA DVEŘMI
8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Když uslyším ten hlas, div nevyskočím z kůže. Naštěstí jsem nezaječela, ale tak sakra... To si takhle člověk krmí čerstvě vylíhlé dráče, běžný den, a nejdenou slyší hlasy. No není to bezva? Jsem schizofrenik. Ode dnaška mám v hlavě draka... Hurá.
Pomalu se to snažím vstřebat, a pak přeci jen odpovím. "Ano, dobře. Tohle prostě musí dopadnout dobře. Protože kdyby ne... Na to nechci myslet."

I přes šok, že jsem dráče slyšela promluvit, nebo neslyšela? Dá se tomu říkat mluvení? Každopádmě se musím usmát, když sleduji jeho počínání. Nakonec zamává dráče dvakrát křídly. "Takže jsi dračice? Dobře. Budu tí říkat Yewa."

Odmítám dveře otevřít. Jestli za nimi někdo je a vleze dovnitř jako Nott... Uvidí Yewu. A ona musí zůstat v tajnosti. Ani nevím, proč jsem si to usmyslela... Ale už mám tolik tajemství, že mi možná začínají přerůstat přes hlavu. Potichu k nim dojdu a přitisknu k nim ucho. Co čekám, že uslyším? Něčí dech? Přešlapování? Tření látky? Nebo nic?

ZA DVEŘMI

8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Dráče si tvého úleku očividně všimne, protože se zarazí, jakoby udělalo něco, co se nemá.
Když se uklidníš, vrhne k tobě jakýsi omluvný pohled, dá-li se tomu tak říkat.
Nejspíš je mu líto, že tě vylekalo.
Na tvá slova lehce pohne hlavou, jakoby napodoboval lidské přikývnutí, žádná další slova se však neozvou.

Tvůj úsměv Yewu zjevně potěší, neboť opětovně vesele nadskočí a zamává křídly, přičemž působí, jakoby se snažila létat.
Když dopadne zpět, složí křídla a upře na tebe oči.
,,Yewa," ozve se opět hlásek.
Zní vesele a potěšeně.
Zároveň je v něm však slyšet jakési pobavení.
Jakoby v tom jméně dračice slyšela i něco jiného.

Yewa dál dveře nedůvěřivě sleduje, najednou se však uvolní.
Doposud se ke dveřím chovala jako k nebezpečnému tvorovi, od kterého chtěla být co nejdál, nyní je však zkoumá leč stále lehce nedůvěřivým, zaujatým pohledem.
I když se ke dveřím přiblížíš, neslyšíš nic.
Žádný dech, šustění látky, či zavrtání podlahy.
Chodba je naprosto tichá.

CHVILKA NAPĚTÍ...
tak ne

8. Prosince, 17:25
kdesi

Canem, stejně jako ty, poslouchá Dearenovo vyprávění, uvelebený na posteli.
Při tvé otázce k tobě mladík zvedne tvář s mírným překvapením v očích.
Jakoby očekával jinou reakci.
,,Spíš s vámi," odpoví se zkoumavým pohledem, ,,Argon Noit s tím nápadem přišel a stejně tak se stal prvním strážcem dračí duše, konkrétně šlo právě o Rut. Původní duše dávají svému strážci věk tak dlouhý, že jde prakticky o nesmrtelnost, Argon ale podlehl zranění, které nedokázal vyléčit ani mocný drak. Strážci od té doby nenašli nikoho vhodného pro draka, jako je Rut, je proto stále v Slze. Tedy," Dearen se na okamžik odmlčí, jako by uvažoval, jestli větu dokončit, ,,Rut si někoho našla sama," dokončí, ale jeho slova zní trochu nejistě.
Na tvou další otázku mladík nezareaguje hned.
Chvilku mlčí, jakoby pečlivě volil slova.
,,Myslím, že Rut by ti to vysvětlila lépe," dodá a znovu se zdá, jakoby váhal.
Jakoby si nebyl ani za mák jistý tím, co se právě teď má stát.

Výmluvy, pořád samé výmluvy!
8. Prosince, 17:25
kdesi, v posteli

Z mladíkova překvapení si příliš nedělám, ač mi maličko vrtá hlavou. Nemám však čas si nad tím příliš lámat hlavu, jelikož mi sám nabídne vysvětlení, jež se mi... zase tolik nezamlouvá. Nebo jsem možná moc hloupá a nedochází mi pravý rozměr jeho slov.
Strážce první duše? Můj předek byl strážcem první dračí duše? Nestačila jsem se divit. Všechno mi přijde neuvěřitelné. Je to moc hezké a fanastické na to, aby to byla pravda.
Povytáhnu obočí v pochybovačném gestu. Nevěřím mu ani nos mezi očima. Proč by zrovna můj předek... na druhou stanu... vím o něm asi tolik, jako o tom, kolik je právě hodin. Nikdy se o něm nemluvilo a já sama neměla možnost si o něm nic zjistit... je zde tedy alespoň zlomková šance, že mi říká pravdu.
Může mě ale stejně dobře tahat za nos. Určitě si je vědom toho, jak moc se v tomhle všem nevyznám...
Našla sama?
Nevěřila bych, že mi obočí může stoupnout ještě výš.
„Sama? Jak? To v Slze draci nejsou uvězněni v nějakém spánku? A jak by se mohla dostat k někomu dalšímu? To by musela mít spoj se světem... jak se drak ze Slzy spojí s okolím a k tomu tak daleko, aby si našel dalšího strážce?” optám se ho mírně zmatečně. V momentální chvíli se mi na jazyk pletou i mé samotné myšlenky a poklidně zakopávají o slova jako o klacíky v lese. „Ti vhodní adepti se určitě jen tak netoulají po těhlech chodbách, jestli to chápu dobře. Pokud obšem každý na světě není dračí strážce... což se mi zdá nepravděpodobné... ledažeby addpt chodil kolem Slzy... ale ne každý se k ní dostane tak blízko... a vůbec... jak by se k ní přiblížili všichni lidé světa, aby si drak mohl vybrat? Pokud ovšem neputuje...” zamyslím se natolik, že si spíše brblám nahlas jednotlivá slova, z nichž čirou náhodou vznikají věty.
Safra... mě něco uniká!
Mladíkova další slova mě zmatou i pobaví zároveň. Jeho nejistota mě však trochu děsí. Pokud si on není jistý, jak se v tomhle všem mám orientovat já?!
„Jakože bych měla mluvit s hlavním drakem?” V hlavě mi to šrotovalo a začínal se tvořit ne úplně hezký scénář... dochází mi, co se děje... a nevím, co si o tom myslet. „Alespoň naznačit? Abych omdlela kdyžtak tady a ne tam. To by mohl být problém.”

SLZA

8. Prosince, 17:30
kdesi

Mladík jen zakroutí hlavou. ,, Původní dračí duše v Slze jsou stejně bdělé, jakoby byly ve svých tělech. Díky nim známe celou historii světa a nejen to," odpoví s lehkým pokrčením ramen a ani tvá další otázka ho nijak nepřekvapí.
,,Oni vidí vše," pousměje se Dearen ,,s přibývajícími generacemi draků tahle schopnost slábla, ale Původní a i ty starší duše mohou sledovat jakékoli místo na našem světě," praví a zdá se, jakoby chtěl ještě cosi dodat, nakonec si to ale rozmyslel.
Na tvou otázku lehce přikývne. Vidíš mu na očích, že by chtěl něco říct a že toho není málo, cosi ho ale nutí mlčet.
Tvůj poslední dotaz provází opětovné zaklepání na dveře.
Dnes je tu skutečně provoz.
Chvíli po onom zvuku do místnosti vstoupí mladík, jenž Canema nazval psiskem a poté co ti věnuje krátký nic neříkající pohled se obrátí k Dearenovi.
,,Je připravená?" Zeptá se, v hlase mu zní cosi ne nepodobného znuděnosti.
Dearen k tobě vrhne tázavý pohled, načež si příchozí mrzutě povzdechne.
,,Čekám na vás na chodbě." S těmito slovy se odporoučí a jakmile za sebou zavře dveře, Canem seskočí z postele, doběhne k nim a dřepne si u nich, jakoby čekal, až se mladík vrátí a mohl na něj bafnout.
Dearen tvého pejska zaujatě sleduje, načež se vrátí pohledem k tobě.
,,Neomdlíš. To ti můžu slíbit," řekne jistý svými slovy a přejde blíž ke dveřím.
,,Slza je v místnosti o poschodí výš..." řekne, jakoby se tě ptal, jestli půjdeš.

Zápisník
Otevřu zápisník a najdu docela přesnou mapu, místa která jsou zakreslená znám ovšem ten divný jazyk už ne. Také mně zaujme ten popis diamantu a přemýšlím kam se mám vlastně vydat.
Asi bude nejlepší vydat se do knihovny.
Zde nebudu muset vysvětlovat co zde vlastně dělám a možná se mi podaří najít nějaké stopy ohledně toho podivného drahokamu nebo toho písma. A protože pochybuji že bych teď usnula tak se sbalím a vyrazím směr knihovna.

Za slzou? Já?!
8. Prosince, 17:30
kdesi

Sleduji mladíka s nevěřícně otevřenými ústy. Kdyby tu byla má drahá sestřička, bezpochyby by mě upozornila na to, že si mám dát pozor, aby mi do nich nevletěla moucha. Osobně mám však pocit, že by mi do pusy mohl vběhnout i bůvol a nevšimla bych si toho. V tuto chvíli jsem schopna se jen vpíjet pohledem do mladíka a doufat, že mi řekne, že si ze mě dělá legraci. Srdce mi z nějakého důvodu tluče stejně rychle jako Canemův ocas, když dostane jídlo do misky.
Ví všechno... historie světa... mají v rukou něco tak fantastického... uvědomují si, jaká je to seznace? Co všechno by mohlo být objasněno?
Po promítnutí několika myšlenek mi dojde, že tohle všechno vědí. Mají draky, kteří by jim to mohli říci. A oni sami bezpochyby nejsou hloupí.
Z dalších slov mě zamrazí a do tváře se mi vkrade pohled plný nedůvěry. Najednou mám nepříjemný pocit, že se za tímhle vším skrývá něco zlého. Mít schopnost vidět všude a sledovat všechny by nedělalo dobrotu ani v rukou samotného dobra. Taková moc nepatří do rukou nikomu....
Jenom mě.
Vyděsím se snad ještě více a skoro přehlédnu mladíkovo podivné chování. Zadívám se na něj pronikavěji než doposud. Chtěla bych vědět, na co myslí a co mi skrývá. Proč předemnou zatahuje závěs do zákulisí? Nechce, abych se podílela na tomto představení, přestože mě do něj sám navrtal?
„A?” nakloním hlavu na stranu, když nepokračuje ve své myšlence. „Je tu ještě něco, co bych měla vědět? A nelži,” dodám. Možná bych neměla být... tak přímá. Ale v hrudi mám najednou zvláštní lhostejný a sebevědomý pocit. Jako bych si mohla dovolit všechno, co si umanu a nic mě za to nepostihlo.
Na malou chvíli zaměřím pohled na bratra dívky, jež mě ošetřovala. Nejraději bych se schovala pod postel, což dám najevo jen mírným nahrbení ramen směrem k uším. Nemám z příchozího dobrý pocit. Ten sice nemám vůbec z ničeho, ale z něj jako by čišelo něco... ne zlého. Spíše chladného. A ostrého.
Nemá pod oblečením třeba kostky ledu na zchlazení konverzace?
Na co mám být připavená? napadne mě po jeho otrávené otázce. Nevadí mi, že je znuděný. Má na to plné právo. Být já na jeho místě, asi bych nad sebou též zmírala tímto pocitem. Jenže nejsem. A možná je to dobře. Jako kluk bych vypadala příšerně.
Obezřetně jej sleduji do poslední chvíle.
Chování mého drahého pejska mě pobaví. Lehce sklopím hlavu, aby nebyl vidět můj úsměv, jenž se však vypaří téměř záhy.
Opět zvednu hlavu pohledem se střetávajíc s mladíkem, jímž tohle všechno začalo. Co bych dělala, kdybych na něj nenarazila? Četla bych si? Bádala? Pitvala žížalu? Nechala se přemlouvat sestrou? Všimnou si vůbec, že jsem zmizela?
Poslední myšlenka mě zarazí. Kde se tam vzala? Já nezajímám je a oni nezajímají mě. Tak to máme nastavené. Tak proč na ně myslím? Bojím se snad, že tady je moje konečná?
Cožpak jsem tak vystrašená malá holka?!
„Jak to můžeš vědět? Mám sklony k omdlívání už od pěti let,” zamumlám spíše proto, aby řeč nestála. Stejně by mě zajímalo, proč mluvím. Měla bych mlčet.
Výš? Výš?
V očích se mi mihne strach.
Skutečně jsem tak blízko tomu, co se pokouším už tak dlouho najít? Skutečně mě jen tak dovedou k něčemu tak... ničivému?
Jen tak?
V tom je háček.
„Co se bude dít?” optám se nehýbajíc se z místa

ZA DVEŘMI
8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Je to zvláštní, ale nakonec sama sebe přesvědčím, že se s faktem, že mi dráče leze do hlavy musím prozatím smířit. Je to jedna z věcí, které musím bohužel momentálně odsunout na později.
Jak tak mává dráčice křídly musím uznat, že je vážně roztomilá. Je my trochu líto, že mě někde na pozadí mysly hlodá myšlenka, že bych se měla dráčete zbavit... Ale je to zhruba tak konkrétní úvaha, jako to, co budu zítra snídat.
Nejde mi do hlavy, co přijde dračici k smíchu. Zamračím se na Yewu, ale ne nijak naštvaně, spíš také trochu pobaveně. "Co je na tom k smíchu, co?"
Kdybych si mohla být jistá, že za dveřmi nikdo není, zeptala bych se Yewy, co dál. Takhle se na ní jen tázavě podívám, protože sama nemám tušení, co si počít, ani jak bude vypadat zítřejší snídaně.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím nerušit :)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím nerušit :) věřím, že pokračovat se bude :)

ZA DVEŘMI
8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Na tvou otázku Yewa odpoví pouze další pobavenou myšlenkou, jíž cítíš v mysli, ale zároveň víš, že není tvá.
Možná jí její jméno říká něco, co tobě ne. Ale kde by dráče vzalo znalosti potřebné k tomu, aby rozumělo něčemu, čemu ty nemůžeš?
Dlouhou chvíli je klidné ticho, které narušuje jen Yewa svými občasnými projevy zvědavosti nad okolím.
Náhle však jakoby dračice cosi ucítila, či zaslechla.
Ke dveřím, jimž Yewa doposud důvěřovala přibližně jako ty mladíkovi, jenž si říká Zloděj duší, se se zájmem otočí, jako pes, jenž zavětřil stopu.
Zničehonic dráče seskočí, roztáhne křidélka a doplachtí k podlaze, kde měkce dopadne.
Jakmile se tak stane, s křídly polosloženými se rozběhne přímo ke dveřím, u nichž zastaví, otočí trojúhelníkovou hlavu k tobě a oči upře přímo to tvých.

KNIHOVNA

8. Prosince, 9:15
Hlavní město Tarelion, městská knihovna

Vydáš se tedy do knihovny.
Jakmile vyjdeš z hostince, všimneš si velkých sněhových vloček, jenž počaly, nejspíš před pár okamžiky, padat z nebe a hromadit se na kamenné dlažbě do studeného bílého koberce.
Kráčíš ulicemi, i vedlejšími uličkami nejkratší cestou do knihovny.
Během chůze vidíš, jak se ulice vyprazdňují a lidé spěchají do domovů.
Nejspíš ze strachu, že se strhne sněhová vánice.
Počasí tak ale nepůsobí.
Sice stále sněží, ale jen pozvolna. Žádný prudký vítr štípající do tváří.

Po přibližně čtvrt hodině chůze konečně dorazíš před obrovskou budovu městské knihovny, jíž nechalo vystavět několik nejbohatších šlechtických rodin ve městě.
Projdeš vysokými dveřmi do jakéhosi vestibulu knihovny, kde za zdobně vyřezávaným pracovním stolem z tmavého dřeva sedí postarší muž, jenž má za úkol hlídat ty, jež vstupují a odcházejí z knihovny.
Šedovlasý muž má však svůj poněkud křivý nos ponořený v jakési prastaře působící knize a tvého příchodu si ani nevšimne.
Jdeš tedy dalšími dveřmi až do obrovské místnosti, jejíž stěny až k několik metrů vysokému stropu lemují police s knihami a na jejíž konec nevidíš přes nespočet regálů a polic, které společně tvoří spleť uliček, v nichž by se člověk mohl bez problémů ztratit.

NE, CANEM

8. Prosince, 17:40
kdesi

Dearen tě pozoruje s klidem ve tváři, jakoby podobnou reakci očekával.
Když je delší dobu ticho, přesune zamyšlený pohled ke dveřím, jakoby zpoza jich slyšel něco, co ty neslyšíš.
Nic však neřekne.
Při tvé více než podezíravé otázce mu tváří mihne omluvný a zároveň pobavený úsměv.
Zakroutí hlavou. ,,To nebylo nic důležitého... Trochu jsem se..." zarazí se, jakoby váhal, jestli svou větu dokončit. Nakonec ti věnuje zkoumaný pohled společně s otázkou. ,,Jsou ti známy možnosti a zákonitosti telepatie? Tedy abych byl přesnější, komunikace skrze myšlenky? Draci v Slze jiný způsob komunikace nemají, a tak nás ji naučili používat.
Mluvit jsem přestal, protože mě o to poprosila Rut. Přeje si říct a ukázat ti to všechno sama..."
Jakoby předjímal, že ti bude připadat zvláštní, že on dovede s dračicí mluvit i odsud a tebe žádá o to, abys šla přímo k ní, dodá ještě: ,,Jelikož telepatii neovládáš, tedy pokud se nemýlím, musíš se dotýkat Slzy, abys mohla mluvit dušemi uvnitř."
Mladík má na okamžik ve tváři výraz rodiče, jenž musí své dítko neustále přesvědčovat, že brokolice není jedovatá.
,,Rut tě omdlít nenechá... Těžko se to vysvětluje... Pokud se dotýkáš Slzy a draci tomu svolí, předávají ti... jistou část své energie. Mohou takhle léčit ty, kdo jsou lidskými prostředky nevyléčitelní. Pokud tedy chtějí." Vysvětlí.
,,Například Neira měla od narození nemocnou krev. Lidé tuhle nemoc vyléčit nedokáží a umírají na ní poměrně rychle, ale měla štěstí, protože si jí draci sami našli. Nebýt jich..." pokrčí rameny.
Kdoví, jestli se tě svými slovy snažil dojmout, či jen informovat, protože během řeči měl mladík stále klidnou vyrovnanou tvář.
,,Pokud půjdeš k Slze? Dozvíš se, co vědět chceš a nejspíš i víc. Rut v tobě cosi vidí... Ale neřekne to nikomu, než tobě.
Nechceš-li, můžeš tu počkat, než vyslechnou toho zajatého. Poté budeme vědět, kdo je najal a jak je situace vážná... Osobně si ale myslím, že tě sledovali, protože se dozvěděli o spojitosti mezi tebou a tvou-" mladík se zarazí, když Canem náhle vyskočí a čumákem začne šmejdit v mezeře mezi dveřmi a podlahou. Když zjistí, že se jí na chodbu nedostane, začne na dveře škrábat, kňučet a čas od času ti věnuje prosebný pohled.
Pokud se zahledíš do mezery mezi dveřmi a podlahou, můžeš zahlédnout podivný drobounký stín, jenž nemůže patřit člověku. Možná patří kočce, malému psovi, či podobnému tvorovi.

Knihovna

Venku začalo sněžit a počasí je mírné, ulice se přesto postupně vyprazdňuji z obavy že by se počasí mohlo zhoršit. Když dorazím do městské knihovny ve vestibulu se na chvíli zastavím s pohledem na staršího muže který má hlídat ty kdo vstupují nebo odcházejí z knihovny, ale vypadá to že je tak zabraný do nějaké staré knihy než aby si všímal toho kdo právě přišel. Projdu tedy dalšími dveřmi do obrovské místnosti kde stěny lemují police s knihami, dívám se na tu spoustu,regálů a polic které společně tvoří spleť uliček a přemýšlím jak zde mám cokoliv najít. Napadne mně že se vrátím a zeptám se toho staršího může který mi snad poradí.
Můžu se zde procházet, ale hrozí mi že se tu akorát ztratím ...
Vrátím se tedy zpátky a odkašlu si abych upoutala pozornost toho staršího muže. Sice ho asi budu muset rovnou oslovit a až (pokud) se mi podaří odpoutat jeho pozornost od té staré knihy dodám:
„Promiňte,ale hledám určitou radu, nevěděl by jste kde mám hledat informace o tomto?“
A ukážu tomu starému muži tu stránku s neznámým písmem společně s kresbou diamantu ve tvaru slzy.

I ty, Caneme?
8. Prosince, 17:40
kdesi

Dearen mě začíná rozčilovat. Jinak se mé pocity k němu nedají vyjádřit. V hrudi mi hlasitě bouří frustrace, již se asi jen tak nezbavím. Mám dojem, že mladík si bude i nadále hrát na tajemný hrad, k němuž bych musela najít klíč někde v příkopu plném krokodýlů, kteří mi ukáží tajemství, o nichž se mi ani nesnilo... a pak mi ukousnou ruku až k lokti a prohlásí: „Toť cena za poznání, děvenko!”
Při této představě mírně poblednu. Jestli mi někdo ukousne ruku, jak budu pít čaj a jíst sušenky v tu samou chvíli?
Absurdita mého smýšlení je díky bohu přerušena dalším podivným chováním jediného cizího tvora v místnosti - fakt, že sem nepatříme já a Canem, přehlížím stejně velkoryse jako datum blížícího se plesu.
Znepokojuje mě, jak se otáčí ke dveřím... znepokojuje mě způsob, jakým na mě pohlíží. Jako by si byl vědom věcí ve mně dřímajících, o nichž nevím ani já sama.
Tohle začíná být vteřinu od vteřiny strašidelnější.
Vzedme se ve mně neukojitelná touha prohrabat se stěnou do své laboratoře, schovat se pod stůl a namlouvat si, že jsem měla jen zlý sen podobný těm, v nichž jsem se probouzela uprostřed noci na naprosto neznámých místech, jež obklopovala jen neproniknutelná temnota.

Nevím, co mě dráždí víc. Jeho přezíravost nebo má vlastní nevědomost.
Vzpomenu si na chvíle, kdy na mě přesně takto shlížel otec... jako na malou hlupačku, jež si hraje na vědkyni, ale v pravém světle nedokáže spatřit ani vlastní rodinu.

Bolestivější ránu mi zasadí mladíkova slova rozprašující mlhu vzpomínek na poslední setkání s mým vlastním... otcem.
Tvář se mi rázem zkroutí do zmatené grimasy, z níž čiší neskonalé zoufalství. „Cože?” vydechnu pisklavě.
O čem to mluví? křičí na mě racionálněji založená část, jež si na sebe navlékla zbroj z faktů. V rukou mu chybí již jen kniha a meč ukovaný z písmen.
O telepatii. Pamatuješ si? Četla jsem o tom. Zajímalo mě to... chtěla jsi přeci prozkoumat každé možné zákoutí komunikace! Tak se vzpamatuj! vrazí mi palčivý políček mysticky zaměřený kousek mé duše. Koukej se zeptat! No tak! Dělej! Chci vědět víc!

Nemohu se rozhodnout, co chci já. Ta bytost choulící se na lůžku a toužící po pomocné ruce, jež by jí vytáhla ze zmatečných vírů slov mladíka z knihovny i z jejích vlastních zamotaných myšlenek.
Ze všech nejistot a informací padajících jako sněhová lavina mě rozbolí hlava.
Přitisknu si dlaně na spánky, oči nevěřícně vykulené, tvář stále plnou zmatku a neutuchajícího zděšení.

Po hodné chvíli, kdy ze sebe jsem schopna dostat jen sípaní nepodobné jakémukoliv slovu, se konečně zmohu na tiché pípnutí: „On to není výmysl? To – to není výmysl pohádkářů?”
Já věděla, že mám věřit tomu vypravěči, co jednou přišel na náš dvůr! zajásá pohádková část a zatočí se ve vzduchu.

Jeho dovysvětlení mi do tváře chrstne další nechápavost, ale nemám ani myšlenky na to, abych se pokoušela ze sebe vypravit nával otázek... jako by šťouchnul do vosího hnízda...
A pak mi dojde...
Já se budu dotýkat Slzy?! Cože?!!
Prudce zvednu hlavu ignorující ostré bodání ve spáncích.
Jen tak? Oni... mě jen tak... co? Jak? Proč?!
Racionální já luskne prsty, aby zaujalo mou plnou pozornost.
Tak zaprvé, můj předek potažmo rodinný příslušník s nimi pekl tento velice delikátní dort, tudíž se pravděpodobně domnívají, že mi mohou věřit. Za druhé, draci jsou přeci všemocná stvoření. Kdybych se jim znelíbila, mohli by mě proměnit v hromádku prachu.
V mysli mi vytane obrázek šedavé hromádky, u níž leží Canem a tváří se jako by mu někdo sebral jeho oblíbený balónek. Vydám ze sebe tiché zajíknutí.
Dál se v labyrintu myšlenek nedostanu.

Daener mě vyruší řečmi o omdlévání. Jako by na něm záleželo! K němu mám blízko už teď! Ještě chvilku a švihnu sebou se vší šlechtickou elegancí přímo před něj!
„Jestli chtějí draci nebo ti nemocní?” optám se.
Fakt, že mě právě přirovnal k chorým se mě z neznámého důvodu dotkne. To, že jsem šílená, dezorientovaná, divná, nepochopitelná a obecně podivín ze sklepů, vím, leč přirovnávat mě k psychicky nemocným je přece jen trochu nadnesené.

Ačkoliv... Vzpomenu si na nepříjemný kašel, krev, již někdy vykašlu, pocity slabosti a náhlé výpadky paměti. Tohle by se za nemoc dalo považovat... Je to ten důvod, proč mě sem přivlekli?
Ucítím bodnutí na hrudi.

Jeho další slova mě však překvapí. Na malou chvilku dokonce zapomenu na to, že by se mi někdo mohl šťourat v hlavě...
A k čemu ji potřebovali? Proč by někomu jen tak pomáhali... ach ano... něco v ní viděli. Prosté jako facka...
Ale k čemu? K čemu? Co tu vůbec dělají? Kromě toho, že mi způsobují srdeční potíže...

Vidí?
Zoufale zapátrám po stěnách, jako by na nich snad mohla být napsána odpověď. Co? Co? Snad jenom to, že žiju ve sklepě stejně jako oni, ne?

Slova se do mě zarazí jako nůž. Prudce se na něj otočím, zorničky přes celou duhovku, jež stihla zfialovět. V hlavě mi buší jen jedno jediné slovo: „sledovali”. To znamená, že vědí, kde mám sklep?
Kniha! zakřičí cosi uvnitř mě. Kniha!!!!!
„To ne,” zašeptám vyplašeně. Moje knihy, moje výzkumy, moje... ne. Moje skrýš! To ne! To ne!

Vyletím na nohy, aniž bych věděla jak.

„Moje výzkumy,” vypadne ze mě rozčileně. „Jestli mi vezmou moje výzkumy,” drmolím si nesrozumitelně sama pro sebe. Zahledím se na Canema. Nevím, jak jsem se dostala ke dveřím.
Strach o to nejcennější, co mi v životě ještě zůstalo (nepočítaje Canema II.), mi zcela zatemnil mozek.

Ale, zašeptá ve mně zcela cizí hlas, jenž mi pomalu stáhne prsty z kliky, tady je Slza. Co jsou všechny tvoje pitomé výzkumy oproti Slze?
Nejsou pitomé! ohradím se jako uražené dítko, při čemž nakrabatím čelo. Hledím na svou dlaň, jíž jsem před maličkou chviličkou svírala kliku, nyní však poklidně leží u mého boku.
Slza je víc! Díky ní –
Je mi jedno, co díky ní. Uvrhnu hlas do pozadí vlastní hlavy. Zůstaň! obořím se sama na sebe.

Otočím se na mladíka se vzdorovitým pohledem v očích. „Musím jít zachránit svoje výzkumy,” oznámím mu rychle, „jestli mi ta vaše Rut něco chce, ať si mě najde. A jestli mi vidí do hlavy, určitě ví, co to pro mě znamená,” poslední větu již šeptám ke dveřím, jež otevírám, abych našla cestu ven z tohoto... prokletého? mocného? zvláštního? místa.

Pohledem ještě zkontroluji, zda se u mě drží Canem.

TOS NEČEKALA...nebo možná ano

mimo čas
kdesi ještě jinde, než kdesi

,,Draci." Zní Dearenova odpověď. ,,Nemocní nejsou příliš často proti" dodá.

Ve tváři mladíka, jenž stojí nedaleko dveří spatříš snad poprvé od chvíle, kdy jsi jej potkala skutečné překvapení.
Dozajista tento chvilkový výraz, jenž narušil klid jeho tváře jako prasklina zrcadlo způsobila tvá reakce na možnost setkání s možná nejmocnějším předmětem světa.
Nejspíš by čekal mnohé. Jásot, nedůvěru, snad i agresi...
Očividně však naprosto neočekával, že začneš jančit kvůli svému sklepu.
Překvapení z jeho tváře zmizí stejně rychle jako se objeví, Dearen ale jakoby nadále neměl slov.
Pouze sleduje, jak vyrážíš ke dveřím a chytáš za kliku.
Canem couvne ode dveří, aby jim udělal prostor pro otevření a jakmile se v nich objeví škvíra kterou lze projít, vyběhne z místnosti.
Otevřeš-li dveře na malou chvíli se ti naskytne pohled na obyčejnou kamennou chodbu osvětlovanou kolísající září svící na jejíž podlaze vidíš ve stínech Canema očichávajícího podobně vysokého tvora, jenž má však k psovi daleko.
Než si stihneš všimnout křídel složených na jeho zádech, počne se tvé prostředí měnit.
Zdi se drolí na prach, jenž unáší vítr, který se zde kdoví odkud objevil, kamsi do dálky.
Temno chodby náhle nahradí světlo tak jasné, že musíš přivřít oči.
A když je opět otevřeš, uvědomíš si, že jsi na úplně jiném místě.
Ve vzduchu prosvíceném září slunce se vznáší poklidná vůně lesa, jenž jako smaragdový šál obklopuje travnatou mýtinu na níž stojíš.
Daleko za stovkami a tisíci stromy můžeš zahlédnout sněhem pocukrované špičky jakýchsi hor.
Zaměříš-li se na mýtinu, kde se nacházíš, uvidíš mezi živě zelenou trávou nepřeberné množství léčivých bylinek, z nichž mnohé poznáváš.
Vidíš i Canema, jenž se rozběhne a pobíhá kolem tebe jako blázen.
Čas od času se zastaví, aby s čenichem těsně u země cosi prozkoumal a o dalšího tvora, jenž před tebou stojí dále neprojevuje zájem.
Stvoření, o něco vyšší než tvůj přítel, roztáhne karmínová blanitá křídla, jejichž rozpětí je větší, než délka tohoto tvora, a natahujíc stejně zbarvené šupinaté přední nohy se protáhne jako rozespalá kočka, dlouhým ocasem přitom švihne do vzduchu.
Následně svá křídla složí a dřepne si před tebou na chlup stejně, jako to dělá Canem.
Upře přitom své hluboké onyxové oči přímo do tvých a zaujatě nakloní trojúhelníkovou hlavu lehce ke straně.
,,Myslíš si, že drak se nechá jen tak odbýt?" Zazní ti náhle hlavou tichý melodický hlas, v němž je slyšet lehké pobavení. Rudý dráček při slovech, jež ti zní v mysli lehounce kývne hlavou, jakoby onu otázku pronesl on sám.
Než stihneš jakkoli odpovědět, dráček opět roztáhne křídla. Vyskočí a se zamáváním křídel, přes jejichž blány má světlo jakýsi ohnivý nádech se vzdálí z tvého dosahu a po chvilce i z očí.
V tu chvíli se k tobě přiřítí Canem, v tlamě elegantně nesouc trs jakýchsi modrozlatých květů, jež neznáš.
Jak se mu podařilo je takhle vzít ti zůstává záhadou.

Pokud nadále sleduješ mýtinu, vidíš, že se z lesa kolem pomalu začíná stahovat mlha.
Nedovedeš si vysvětlit jak je to možné, ale náhle je místo kde stojíš obklopené neprostupnou mlhou, přes níž jen matně vidíš Canema, jenž ti sedí u nohou a větří.
Stejně rychle jako se počala objevovat se mlha začne i stahovat zpět mezi stromy, hned si však všimneš změny, jež s mlhou neodešla.
Jde o podivnou ženu, jež na první pohled působí jako člověk, na druhý je ale jasné, že člověkem není.
Její čistě bílá pleť působící jako dokonalý leštěný porcelán podivně odráží světlo a vytváří na ženině kůži jakýsi třpyt.
Jemnou lehce podlouhlou tvář jí zdobí plné rty, nesoucí stejnou barvu jako zbytek její kůže, rovný nos a stříbřitě šedivé oči se zorničkami staženými jako mají kočky. Rovné vlasy, jež jí splývají k zemi, obočí i řasy mají stejně jasně bílou barvou jako její pleť a stejně tak odráží světlo.
Žena je oděna v obyčejné bílé košili a kalhotech, které v kombinaci s jejím impozantním vzhledem působí až nepatřičně.
Bosýma nohama vykročí tvým směrem, rty roztažené do úsměvu, jehož důvod nedovedeš uhodnout.
,,Myslela jsem si, že si přeješ znát pravdy..." Ozve se její vlídný, laskavý hlas.
,,Mýlila jsem se?" Otáže se, náhle téměř nešťastně. Jakoby ji představa, že ti nebude moci cokoli sdělit rozesmutnila.

Tak tohle... jsem nečekala
v zapomění bez času
kdesi jinde než kdesi

Mám co dělat, abych nevyprskla v hysterický smích. Jistě, málokterý nemocný by byl tak na hlavu, aby odmítal pomoc těch nejmocnějších stvoření, že? Když umíráte, natahujete své paže i po těch nejmenších známkách naděje, přestože vám většinou zůstanou v rukou jako ulomená porcelánová ručka staré panenky.
Proč jen mám pocit, že zrovna já bych byla ten nejšílenější chorý?
Představa, že bych se dostala k drakům tak blízko, mi přijde absurdní. Kdepak. Nic takového. Všechno tohle je jeden bláznivý sen...
Sice neskutečně dobře promyšlený, příliš reálný, ale již tolikrát jsem se vzbudila z něčeho podobného, že by ani toto procitnutí nebylo velkým překvapením. Snad jen toužím po tom, abych snila... protože... nemohu mít... nemohu být... nejsem ani schopna na to pomyslet, natož přijmout fakt, že... prostě ne.

Překvapení v mladíkově tváři je pro mě jistým zadostiučiněním, jež však rychle zahyne pod náhlým náporem úzkosti. Cosi uvnitř mě se touží smát - přeci jen jsem mu smázla alespoň na krátký okamžik tu jeho přezíravost z tváře -, leč ta rozumnější část nemá čas se s ním zabývat.
Není důležitý. Ne teď. Dokud mi neleze do cesty, aby zabránil mému náhlému úprku ze sídla draků, nemám proč si ho všímat.
A proto zaniká i poslední záchvěv škodolibého veselí, k němuž ani nevím, jak jsem se svou povahou přišla, a znovu se začínám topit v hlubokých vodách vlastních nejistot.

Sledovali mě... sledovali mě... sledovali... ale proč? Proč? Proč?! Kvůli té knize, již jsem schovala? Neměla mi padnout do rukou? Zástupem myšlenek se prodere ještě jedna děsivější, mráz po zádech rozsévající: Co když ohrozí Christie?
V onu chvíli jsem plně rozhodnuta se na veškeré dračí čáry máry vykašlat, přestože mi toto nelehké rozhodnutí rve srdce tak bolestně, že ucítím bodnutí v hrudi. Nebo je to jen další záchvat kašle?
Ne... ten teď ne... prosím, modlím se v duchu ke všem bohům, na něž si dokáži vzpomenout.
Dávení vlastní plic si mohu nechat na doma... až se tohle všechno vyřeší a urovná...
Jak se ale něco takového vůbec dá řešit? vyjede na mě jedna z mých nejniternějších částí, jež začíná podle všeho bláznit strachy.

Neodpovídám. Mám příliš práce s orientací v kamenné chodbě, v níž - díky bohu - hoří svíce. Jen představa toho, že bych měla bloudit neznámým prostředím jen pomocí hmatu a sluchu mi naháněla snad silnější hrůzu než jen možnost, že by mi Daeren zastoupil cestu. Tomu bych stoupla na nohu, přerazila nos nebo tak... ale boj s temnotou...

Ukazuje se však, že tma protkaná svitem ohně rozhodně není můj jediný problém.
Oni mi něco museli dát, když jsem spala! hořekuji uvnitř sebe pisklavým hláskem vyděšené holčičky - jak mohou myšlenky pištět, to vážně netuším.
Znovu mi do hlavy narazí příbojová vlna bolesti.
Než se ale stihnu pořádně rozkoukat, než stihnu otevřít ústa, abych na Canema zavolala, než stihnu začít ječet, se svět... prostě rozpadne.

Jsem dostatečným snílkem na to, abych něco takového připustila? Obávám se, že tohle bych nedokázala akceptovat ani ve chvílích bláznivých rozhovorů se svým nejlepším přítelem básníkem. Ne... svět je... přeci... pevný!
Ale teď se mi zbortila i poslední jistota.
Jak mám asi po prachu dojít do svého sklepa? ozve se tiché zaúpění v mé mysli. Leč i myšlenky jsou mi tak vzdálené...
Jako by se rozpadly společně se světem, jenž jsem znávala, a volaly na mě jen jejich duše - příliš slabé na to, aby mohly křičet.

Vítr pročísne mé vlasy, jejichž barva mi přijde světlejší (že by mi něco napatlali do vlasů? No počkejte, to si vypijete!), světlo zakryje na prach se drolící stěny.
Zavřu oči tak pevně, že si nejsem jistá, zda se mi víčka nevpila do zorniček.
Ať je to sen, prosím, opakuji si v duchu. Tohle byla určitě Christie se svící... až otevřu oči, tak mě potáhne na ten naprosto zbytečný ples a bude se tomuhle snu smát. Jako vždycky, když jsem jí říkala něco zcela šíleného a nepravděpodobného.

Mé prosby však zůstanou nevyslyšeny - bohové budou asi stejně hluší jako já když se zahloubám do výzkumu.
S otevřenou pusou hledím na scenérii před sebou. Věřím, že před prohlášením, že můj sklep je v ohrožení, bych byla bez sebe nadšením. Možná bych dokázala ocenit příjemný vzduch, jenž je téměř požehnáním pro mé městem mučené plíce, jistě bych začala prozkoumávat známé i neznámé byliny, pokoušela bych se probojovat lesem, abych zjistila, co za hory je to v dáli... protože přeci jen... ve městě jich moc nemáme... A bezpochyby bych bez dechu hleděla na... na... draka?
Jenže tohle všechno by se stalo, kdybych nehynula strachy o drolící se pergameny, na nichž spočívá celý můj dosavadní život.

Jediné, co bych učinila i nyní i kdysi, bylo překvapené zírání na rudého tvora. Očima zkoumám světlo na jeho šupinách, blanitá křídla zbarvená jako plášť mého otce, pohyby tak nebezpečně podobné Canemovým, že drahnou chvíli jen uvažuji nad tím, jestli tohle všechno není jen nějaký žertík... ale kdo by oblékal Canema do tak promyšleného kostýmu, že? Ostatně... můj pejsek by se nenechal.
Nehledě na to, že nemá tak temné oči... ne... rozhodně nepůsobí jako jámy onyxů, po nichž jako splašený krouží ohnivý krahujec...

Nevím, jak dlouho s drakem svádím bitvu pohledů, během níž spíše chroptím než dýchám. A nemyslím, že by na tom nějak výrazněji záviselo.
Závisí na tom, že se mu podařilo nabourat se mi do hlavy.
Vyletím metr do vzduchu, když zaslechnu melodický hlas znějící jako mihotání plamínků v ohni (to, že je něco takového asi stejně možné jako to, že bych se proměnila v poslušnou holčičku, jež nebude jančit kvůli zatuchlému sklepu, je druhá věc). Následně se pode mnou podlomí nohy a já se poroučím do trávy protkané příjemnou vůní bylin.
Beze slova sleduji mocná mávnutí křídly, jež odnáší jedinou živou bytost, která by mi mohla vysvětlit, co se tu, krucipísek, děje.
Ještě notnou chvíli jen zemdleně sedím pozorujíce Canema, jak si pokojně očichává všechno možné i nemožné a zkoumá nové prostředí... V myšlenkách se sice zabývám slovy draka, který mě odtrhl jako kojence od matky od mých milovaných listů pergamenu... co tím myslel? Že si mě tu zavře a bude si se s mnou povídat? Nebo mě sežere? Tak to se pěkně plete!
Druhou polovinou své bytosti však i nadále sleduji Canema, kterému je asi úplně fuk, že před chvilkou byl v temné kamenné kobce a teď se vyhřívá na smaragdově zelené louce...
Znamená to, že tohle není žádná iluze? Když cítí a je schopný-
„Caneme! Fuj je to!” houknu na svého jediného přítele téměř rozzlobeně. Rychle se natáhnu, abych mu vytrhla květiny ze sevření. Následně jej konejšivě pohladím po hlavě, abych mu dala najevo, že se nezlobím.
Jsem si jistá, že ze mě cítí strach, nejistotu, zmatek...
„Co když jsou jedovaté?” dodám po hodné chvíli, kdy jej drbu za ušima - pokud se nerozhodl jít si pro další kytici neznámých rostlinek. „Přece bys mě tu nenechal samotnou,” přidám další zoufale tichou větu, jednou rukou opět tápajíc ve vzdálených vzpomínkách na lidského Canema.

Zatímco Canema drbu, abych alespoň trochu uklidnila své pocuchané nervy, si všimnu, že se k nám blíží jako nenápadný zloděj mlha. Automaticky si k sobě svého psího kamaráda přitáhnu blíže, obejmu jej kolem šíje - to spíše proto, aby jej nenapadlo mi někam utéct a třeba pro mě umřít.
V krku mě nepříjemně škrábe, plíce si začnou chystat nálož kašle, jímž mě poctí, zatímco mlha se začíná zase stahovat do úkrytu. Že by jen příliv? Třeba mlha v tomto světě symbolizuje moře...
Nakonec se však ukáže, že jedno má mléčný povlak společného s modravou dálavou... Přináší cosi nečekaného.

Na porcelánově se třpytící ženu pohlížím se silnou nedůvěrou. Ostatně... Co když draci nepatří k těm dobrým a to, že jsem se jim svým způsobem vzepřela, je nutí k sadistickým hrátkám?
Obejmu Canema silněji. To, že je tu se mnou znamená dvě věci - za prvé, jsme v přesile, a za druhé, Canem tu může zaklepat bačkorama naprosto stejně lehce jako já.
Mlžná paní však působí natolik pohádkově, že nejsem schopna po ní vypálit nedůvěřivou salvu slov hned.
Třeba za mnou poslali vílu, která mě zachrání?
Já jsem asi vážně psychicky nemocná, zamručím si sama pro sebe.
Následně mě ale napadne, že víly by asi nenosily kalhoty... ale o dracích a jejich zřízení jsem taky smýšlela trochu mylně...

Její hlas mě vyděsí natolik, že sebou trhnu a vypadne ze mě tiché zakašlání.
O čem to mluví?! O jakých pravdách? O jaké pravdě?
Záchranu téměř automaticky hledám u svého osrstěného přítele, jako by mi snad mohl odpovědět na nevyřčené myšlenky.
Přibližující žena mě však znepokojuje krok od kroku více.
Zázračným způsobem se vyhrabu na nohy, udělám tři kroky dál od ní, zakopnu si o vlastní nohu a poroučím se zpět na naši milou matičku zemi.
„Nepřibližujte se!” vyhrknu, když se opět nacházím v pozici sedící. „Už ani krok!” dodám, jako bych snad mohla bytost, jež je bezpochyby kouzelná, zastavit pouhými slovy.
Těch pár minut v tomto světě mě naučilo, že věřit lidem s laskavým pohledem se nevyplácí - že ano, Daerene? Vsadím se, že ten má prsty ve více věcech, než se mohu jen domýšlet.
„O jakých pravdách to mluvíte? A proč se mi zdá, že jsem se právě zrodila z prachu jako fénix? A kde je... třeba... Daeren? Ten se taky rozpadl?” Ta představa mě, mírně řečeno, děsí. Co když na něm teď sedím?
Nervózně si poposednu.

A TOHLE? ...pardon...

mimo čas

kdesi ještě jinde než kdesi

Canem uraženě zakňourá, když na něj zavoláš jako na psa.
,,Jedovaté bych poznal, mám přeci čenich." Zazní ti v mysli matná, jakoby vzdálená slova brblavým tónem. Než stihneš uvažovat nad tím, jestli jsi se zbláznila, nebo jsi skutečně slyšela Canemovy myšlenky, dotkneš se květin, vytrhávajíc je svému příteli z tlamy a ve chvíli, kdy se tvá kůže setká s rostlinami, jejich stonky se vypaří, jakoby ani nikdy neexistovaly a květy se padajíc k trávě náhle začnou hýbat a vznášet vzhůru. Všimneš si, že okvětní lístky nabyly tvarů motýlích křídel a změnily tak květy ve veliké zlatomodré motýly, kteří párkrát zakrouží nad vašimi hlavami, přičemž se je Canem pokouší s výskoky pochytat a tobě v mysli zní rozčilená, nyní už jasná slova: ,,stůjte! Jste kytky pro Kiju! Noták!"
Přitom máš pocit, jakoby jakési zábrany v tvé mysli dělící tvé myšlenky od zbytku světa mizely.
Možná to je příčinou toho, že slyšíš Canema. Nebo ses možná zbláznila.
Tvůj pejsek zakňučí při tvém tichém dodatku, nechá motýly motýly a vrátí se k tobě, aby ti olízl tvář.
,,Jak tě to jen napadlo? Nechal samotnou..." zní další slova vyřčená v myšlenkách. Znějí téměř uraženě. ,,Ani kdyby nás chtěl sežrat obří pavouk! Nebo drak... Spíš bych snědl já jeho, než tě nechat samotnou." Breptá dál rozhodným tónem myšlenek.
Když svého věrného přítele začneš drbat, neslyšíš žádná další slova, zato však cítíš, jak je spokojený.

,,Neboj se," slyšíš, když k sobě Canema přitiskneš, ,,ať je to co chce, já tě před tím ochráním." Zaslechneš ještě, než se objeví žena.
Ve chvíli, kdy ji Canem spatří, začne čenichat do vzduchu a ty ucítíš jeho překvapení. Co přesně jej však způsobilo ti zůstává kdoví proč utajeno.

Jakmile vstaneš, Canem se ti postaví po bok, oči stále opřené do tvé tváře.
Jakoby ti chtěl něco říct.
Při tvých slovech se žena skutečně zarazí.
Jakoby ji tvé rozpoložení...rozesmutnilo?
Za jejími zády se zničehonic ze země vynoří obrovská rostlina s bílými květy, většími než lidská hlava a listy většími než Canem. Vypadá jako obří bílá růže bez trnů.
Žena se posadí na jeden z listů jako na židli, jež za ní stojí celou dobu a upře na tebe náhle posmutnělé oči.
Přitom pohledu se obloha počne zatahovat, vzduch se ochladí a mýtina trochu potemní.
To však trvá jen pár chvilek, než se neznámá zhluboka nadechne a pousměje a místo, kde se nacházíte je opět ozářené sluncem, obloha je bez mráčku a náhlá zima se vytratí.
,,To druhé mládě, s nímž žiješ, má skutečně zajímavou schopnost odhadovat lidskou mysl..." pronese zamyšleně místo odpovědí na tvé otázky.
Následně si ale se zvláštním výrazem ve tváři povzdechne a věnuje ti mírný úsměv, jaký by věnovala unavená matka svému dítku, které jí neustále klade různé otázky.
,,O všech pravdách," odpoví po chvíli. ,,Všech, jež si přeješ znát i těch, jež si znát nepřeješ. O všech." dodá stejným klidným tónem.
Druhá otázka ženě vžene úsměv do tváře.
,,Nemohla jsem tě nechat odejít alespoň bez pozdravu. Dearen a stejně tak všichni se kterými jsi se setkala i ti, které jsi nepotkala jsou na místě, kde jsi ještě před několika okamžiky stála, kde ti mládě jménem Neira s pomocí Rudé šupiny vyléčily zranění na tlapce.
Tam už nyní nejsi. Jsi na místě, jež jsem vytvořila pro naše setkání. Mimo váš čas. Ale nemusíš mít strach. Nechci tě zde věznit. Bude-li to tvé přání, pustím tě odsud hned. Ocitneš se zpátky na místě, jemuž říkáš domov. Ve svém sklepení.
Přeješ si to?" Dokončí své vysvětlení otázkou, z níž je slyšet, že si sama přeje, abys odpověděla záporně.
Ve chvíli, kdy domluví opět uslyšíš Canema. ,,Ona je drak! Je cítit jako ten malý červený... Ale ona je ten velký starý..." Jeho myšlenky zní poněkud zmateně, z těch slov však čiší jistota.

Samá překvapení...
v zapomění bez času
kdesi jinde než kdesi

Zašramotí mi v mysli. Nejsem si jistá, zda se mi v hlavě právě převrátila krabice s kolečky, jež mám podle všeho navíc, či zda jsem skutečně zaslechla... Ne. Hloupost. Jak... by něco takového mohlo být možné?
To, že mi haraší ve věži, poznám ve chvíli, kdy se mi se mi přímo před očima zamihotají květy, jež se v několika elegantních piruetách promění na... motýly? Dobře... to totiž rozhodně vůbec nezní šíleně...
Na zlomek vteřiny jsem tímto úkazem uchvácena. Jak... jak tohle funguje?
Mou fascinaci však rozbijí slova „vyřčená” Canemem, jež se pokouší květiny znovu „posbírat”, aby mi je mohl věnovat.
Zavřu oči, abych si utřídila své vlastní myšlenky.
Co se to právě stalo? optám se sama sebe, při čemž si jednu dlaň tisknu na spánek, jako by mi snad mé vlastní tělo mohlo pomoci od toho příšerného třeštění, jež se probudí z hlubokého spánku vždy ve chvíli, kdy potřebuji přemýšlet.
Děsivější než fakt, že asi... možná... slyším cizí myšlenky, je pocit, že ztrácím kontrolu nad svou vlastní hlavou. Zdá se mi, že se stěny, jimiž jsem se obklopila a za nimiž skrývám sval nejděsivější tajemství a myšlenky, pomalu rozpadají...
Mám co dělat, abych nepropadala čiré panice a držela se jen té obyčejné prodchnuté alespoň nějakým, byť ne zcela nápomocným, rozumem.
Z mého vnitřního jančení mě vytrhne můj nejmilejší přítel, jenž mi lehce olízne tvář. Otevřu oči, abych na něj pohlédla, při čemž se mi naskytne pohled na jeho nosní dírky.
Přes absurdnost situace se musím sama pro sebe pobaveně usmát. Zda se mé rty však pohnuly nějak výrazně, netuším. Možná to jediné, co se mi nevysypalo z mozku, budou mé soukromé žertíky.
Canemova slova z mé hrudi vyloudí mírně hysterický smích. Představa mého milého pejska požírajícího ohnivě se lesknoucího draka je neskutečně komická, ale tak děsivá, že si nejsem jistá, zda bych nebyla raději, kdyby jednou jedinkrát nebyl tak ochranářský jako jeho jmenovec a raději utekl.
Též mi v mysli vytane vzpomínka na příhodu s pavoukem, který mi spadl na jednu z mých nejoblíbenějších knih. Tehdy jsem se strašně vyděsila, ježto jsem se právě prodírala strašidelnými legendami o bytostech žijících v labyrintech (to, že jsem se pak bála vylézt ze svého pokoje do temných chodeb sklepení, je ještě jiný příběh), a vykřikla jsem. Canem, jenž si pokojně hověl na mé posteli, vyletěl rychlostí blesku, skočil mi na klín (tehdy byl ještě maličké štěňátko ne obrovský jedinec, jehož jsem skutečně podezřívala z toho, že požil nějakého zbloudilého draka) a sklapl čelisti kolem té černé potvory. Vzpomínám si, že jsem zaječela ještě víc, protože samotné cvaknutí znělo jako výstřel z děla. Stejně jako nyní jsem hynula strachy, že onen tvor byl jedovatý a zabije mého pejsánka zevnitř. Myslím, že jsem do něj tehdy nacpala nějaké prášky, abych předešla nejhoršímu. Teď se ale obávám toho, že jsme pozdější dávení vyvolala trochu omylem právě svým pokusem zachránit svého jediného přítele...
Bezmyšlenkovitě podrbu černého labradora pod bradou.
„Toho draka raději nejez,” zašeptám spíše sama pro sebe. „Chtěla bych ho prozkoumat.”
Canemova spokojenost, již najednou pociťuji na své vlastní kůži, mě záhadným způsobem uklidňuje. Jako by záleželo jenom na tom, zda se on cítí v bezpečí. Z nějakého důvodu se skutečně upínám na pocit, že mě ochrání před vším, co si na mě okolí nachystá.
Neměla bych spíše ochraňovat já jeho? napadne mě.

Uklidňující slova mi do očí vženou slzy dojetí nad nebojácností černého štěstíčka, jež mi bylo naděleno snad od samotných bohů. Co když mu ale ublíží? Ztrátu druhého Canema bych nepřežila.
Jeho překvapení z mého pohledu nemá důvod, ale mírně mě znepokojí.

Canemův pohled nejsem schopna vnímat, jelikož svůj pohled upírám na ženu, jejíž schopnosti by mě posadily na zem, kdybych na trávě již neposedávala. Rychlé změny počasí zcela automaticky přičtu ženě - když si z rostliny udělala židli, může bezpochyby přivolat i mráz. Nechci ani pomýšlet na to, čeho je schopná, přesto mi však po zádech přejede ledová ruka.
Je na tomhle světě něco, co ve mně nevyvolává strach nebo stres? otáži se zmučeně sama sebe.
Pocítím lehké rozčílení, když prohodí o Canemovi, že umí odhadovat lidské bytosti, při čemž ignoruje mé otázky, na něž mi ještě před chvílí chtěla odpovědět. Nedůtklivost mi je cizí, většinou jsem mnohem trpělivější a klidnější... podráždění přičítám prožitému dni, během něhož jsem měla tu čest se zamotat do věcí, jimž ani za mák nerozumím.
„To většinou labradoři umí,” odtuším, při čemž se pokouším redukovat chrapot na minimum.
Její znavený pohled mě rozčílí natolik, že mi zrudnou tváře. Tak ona se cítí unaveně? Ona?! Ta, které nevzali sklep?! Tu, kterou nezranili?! Tu, která si jen tak přijde s mlhou a dělá, že je snad nejmoudřejší dámou na světě?! Dejte mi kámen a uvidí, jak vypadá den, který stojí za nic!
„Ách ták,” pokývám chápavě hlavou. „A na to všechno vy umíte odpovědět?” povytáhnu pochybovačně obočí. Trochu podvědomě se posunu zase o kousek dál, jako by její slova byla jedovatými hady, před nimiž je třeba mít se na pozoru.
Pobavení ženy před sebou nesdílím. Jsem příliš zmatená na to, aby mi něco podobného připadalo legrační. Canemova slova mi potvrdí mou teorii. Takže tohle bude ona slavná Rut, jež mi chtěla něco vysvětlit a se vším mě seznámit... že mě to jen nenapadlo.
„Děkuju, Caneme,” zašeptám směrem ke svému pejskovi a pohladím jej po zádech. Pochvalu si zaslouží. Nenechal mě tady a nepokusil se Rut sníst. To jej šlechtí.
„Já mu tak neříkám, je to můj domov,” opáčím, jelikož se cítím povinována ochránit svůj sklep a také potřebuji získat čas na promyšlení svého dalšího kroku.
Rychlá rozhodnutí mi nikdy nešla. Co když mě někdo okradl? Co když jsem ztratila naprosto všechno, na čem mi kdy záleželo? Má pak cenu se vybavovat s prastarým drakem?
Vnitřní dilema mě cupuje na kousky. A poté mě napadne...
„Jak tady ubíhá čas?” optám se jí. „Pokud znáte všechny odpovědi světa, určitě víte i to, že je dosti možné, že má laboratoř,” na poslední slovo dám důraz, jenž jí má naznačit, že se nejedná o žádný obyčejný sklep, „je dost možná v ohrožení. Nevím, jestli chci dát všanc celý svůj dosavadní život kvůli... kvůli...”
Čemu?
Povzdechnu si a znovu si přitisknu dlaň na spánek. Můžu se dozvědět všechno, co jen budu chtít! Nesnila jsem o tom celý svůj život?
Ale to mě nenapadlo, že budu muset obětovat své sklepení... a nebyla jsem to čirou náhodou já, kdo se tak smál hrdinkám z románů, když stály na prahu poznání a bály se jít dál?
„A to mi odpovíte prostě jen tak? Bez vykrucování? Nebudu za to muset nic platit? Nebude to obnášet nějaký... háček?” Z mých slov je více než jasné, že jí nevěřím ani křídlo na lopatce.

Už začínám šílet.

ŽE BY DALŠÍ?

mimo čas

kdesi jinde než kdesi

Žena se opět pousměje, tentokrát s výrazem někoho, kdo ví víc než jiní. Dokonce máš pocit, že jsi v jejích kočičích očích spatřila cosi poťouchlého. Tím si však nejsi jistá.
,,Nemluvila jsem o tvém příteli," odpoví vlídně, načež obrátí tvář přímo k tvému pejskovi.
Nemluví, přesto se však zdá, že vedou krátký rozhovor.
Ve chvíli, kdy dáma pootočí tvář ke straně, aby pohlédla do očí Canemovi, můžeš zaregistrovat její podivně sešpičatělé uši.
Na tvou otázku vážně přikývne. ,,Zrodila jsem se téměř s tímto světem. Znám celou jeho historii a tuším jeho budoucnost. Mohu ti říct o všech místech na této planetě ve všech dobách, jež zažila, o tom, co se nachází za Nekonečným oceánem... O všem, po čem svůj mladý život pátráš i o otázkách, s nimiž na rtech umírají vaši největší učenci. Mohu tě i zbavit tvé nemoci. Dát ti schopnost mluvit s tvým přítelem i mimo toto místo..." její hlas se vytratí, jako utichající vítr nechajíc svá slova viset ve vzduchu. (Nekonečný oceán dělí kontinent, na němž se rozkládá království od okolního světa - jestli tam nějaký je. Kija četla o pár prastarých výpravách a slyšela o několika nových, jež měly za úkol zjistit, co se za touto zdánlivě nekončící vodní plochou nachází a ví, že se z těchto výprav nikdy nikdo nevrátil. pozn.PJ)
Canem na tvou pochvalu reaguje radostným povyskočením, až tě málem svalí na záda, přičemž z jeho mysli cítíš směsici radosti, hrdosti a veselí.
Dáma jen lehce pokrčí rameny, když jí opravíš. ,,Skrz majetek nelze prohlédnout. Skrz vzduch ano. Tvůj druh lpící na hmatatelném pomíjí to, na co sáhnout nelze. O to je to však podstatnější." Pronese záhadně.
Žena si povzdechne, na několik okamžiků jakoby se ztratila v myšlenkách.
Nebo vzpomínkách.
Jak může asi vypadat mysl draka, jenž skýtá vzpomínky na tisíce let života? Pro takového tvora musí být velice jednoduché ztratit se v nich.
,,Jsi mu podobná, víš to? Argonovi." Řekne pak náhle. ,,Jednalo-li se o jeho práci, ať už šlo jen o podrobnou anatomii těla mravence, o velmi různorodé chemické pokusy, či o směřování energie, jíž jsem mu propůjčila, se záměrem ze vzduchu vytvořit květinu... Nic nebylo důležitější." V jejím hlase slyšíš cosi jako...nostalgii? Že by se jí stýskalo po tvém předkovi, jenž ti byl zjevně podobnější, než sis myslela?
Najednou se ale její doposud nepřítomné oči, upřené kamsi do dálky vrátí zpět.
,,Za roky, jež uplynou na tomto místě ve skutečném světě neuplyne ani vteřina," odpoví ti nakonec, načež ti upře oči do tváře s jiskrou zaujetí v očích.
,,Pokud víme, kdo jsi a kde žiješ už léta, proč předpokládáš, že by si Dračí Strážci, kteří tě tak nepěkně uvrhli do této nepříjemné situace, vybrali zrovna tuto chvíli, aby ti ukradli tvé celoživotní dílo? Ve svém sklepení přeci běžně nejsi neustále. Jistě by byly i vhodnější chvíle, než je tato, když pro přesun do tvé laboratoře stačí necelá vteřina. Velmi mě zajímá tvůj pohled na tuto... Tezi" Otáže se vlídně, jakoby se ptal profesor svého studenta otázkou, na níž existuje pouze jediná správná odpověď, na níž však nelze přijít znalostmi, ale jen a pouze uvažováním.
S odmlkou, jež by člověku přišla delší, než je nutné však dodá: ,,Pokud tě ale skutečně tolik trápí strach o to místo, mohu tě ujistit, že od tvého odchodu jej navštívilo pouze to druhé mládě."
Rut si tě dlouho prohlíží šedýma kočičíma očima, jakoby pátrala po odpovědích na otázky, které ani neexistují.
,,Za svou pomoc žádám tvou." Odpoví zpříma, vstane z listu a natáhne paži, aby prsty pohladila bílé okvětní lístky květu, jenž má nad hlavou.
Z obrovského květu začnou vylétat bílí motýli a lístků přitom ubývá.
Vysoký stonek s listy se vypaří, stejně jako ty, jichž ses dotkla, když ses pokusila vzít je Canemovi z tlamy.
,,Jistě už víš, že Slza je příliš mocná na to, aby ji kdokoli tvého druhu držel ve vlastnictví. Argon společně s pár dalšími proto přišli s plánem, s nímž už jsi byla seznámena. Cena za všechno, co jsem ti nabídla je snadná. Staneš se mou Strážkyní a zbavíš tak kámen velké části jeho moci. Sama tak získáš nezměrné znalosti a notnou část mé síly." Vysvětlí klidně.
,,Odpověď je však jen na tobě. Rozhoduj moudře." Dodá nakonec, upírajíc na tebe zamyšlený pohled, vyčkávajíc odpověď.

ZA DVEŘMI
8. Prosince, 12:15
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

I když nerozumím tomu, co se dračici honí hlavou, rozhodnu se to prozatím nechat být. Jen se zatajeným dechem nehybně stojím a čekám, co se bude dít.
Přijde mi, jako bych stála celou věčnost. Uvědomuji si celé své tělo od hlavy, po konečky prstů, zrychlený tep i mělké dýchání. Pak, jakoby se vzduchem prohnalo něco, co může vnímat jen Yewa, se dráče rozhodne vydat k oněm dveřím, ze kterých jsme obě byli tak nervózní.
K mému překvapení se mi Yewa podívá do očí a mě přeběhne mráz po zádech. Snad nečeká, že ty dveře otevřu? Nebo ano?
Bezmocně se na Yewu dívám, jako kdybych snad musela poslechnout každý její povel. Konec konců, zvířata mají lepší instinkty než my. A draci nejsou jen tak nějaká stvoření. Bylo by hloupé ji jen tak ignorovat. Jenže kdybych teď ty dveře otevřela a provalilo se, že tu mám draka... Zbytek tajemství by se asi sesypal jako domeček z karet. Jak chcete něco takového vysvětlit? "Tohle neobvyklé štěně sem proskočilo oknem. Můžu si ho nechat?" To těžko. A já už jsem tak blízko. Nemůžu to všechno ztratit vinou někoho koho sotva znám. Teda... Yewa si jako vajíčko si těžko vybrala se tu ocitnout. Na druhou stranu, podle Notta měla v moci, komu se vylíhne. Proč by si jen vybrala být tady a teď? Ani pro Yewu by to nemuselo být bezpečné, kdybych ty dveře otevřela. Otec to určitě nebyl. Služebnictvo by se ozvalo. A pokud se sem dostal někdo další... Umím si vlastně kohokoliv z lidí, které znám, představit jak kradou dračí mládě a prodávají jej. Nebo volají strážce zákona... Jen u chůvy jsem si poměrně jistá, že má své morální zásady. A Fur... ten je nakonec zloděj. Proč jsem si na něj vůbec vzpomněla? Ten tu nemá, co dělat. I když- to ani Zloděj Duší. A stejně se tu ukázal.
Nakonec jen prosebně zavrtím hlavou, nepřerušujíc oční kontakt s tvorečkem. "Řekni, že nechceš, abych otevřela," prosím ji v duchu, i když mám dojem, že se otevření těch dveří nevyhnu.

Překvapení všech překvapení...
v zapomění bez času
kdesi jinde než kdesi

Po vyřčení slov a lehkém záblesku poťouchlosti v jejích očích se mou hrudí prožene další zmatený uragán. O kom to tedy mluvila? O Christie? S kým jiným bych mohla žít?
„Koho máte na mysli?” položím jí tedy otázku, jež by mi pravděpodobně hlodala v hlavě stejně jako myška v ementálu, kdybych ji nevyřkla nahlas. Z nějakého „neznámého” důvodu mi přijde, že má za lubem něco, co se mi nebude ani trošku líbit. Nebo mi z jejího plánu praskne srdce nadšením, po dlouhé době naleznu smysl a přestanu se skrývat v temných řádkách knih.
Její gesto mě však natolik znepokojí, že mi dřívější myšlenka přijde natolik absurdní, že se musím nad svou pitomostí ušklíbnout.

Mou trpnost, již skrývám hluboko ve svém nitru, jen podpoří další jev, jemuž ani trochu nerozumím. Mlčenlivý a přesto tolik výmluvný pohled jediných živých bytostí v mém okolí mi dává jasné najevo, že jsem zase vedle jak ta jedle. Jde tu o něco, co nemohu uchopit do svých pozemských rukou, což mě vnitřně drásá.

Vnitřní neklid utlumí dlaň tvořená jejími slovy o čase, o odpovědích, o otázkách... o věcech, jež bych se mohla dozvědět, jimiž bych mohla pomoci... Největší učenci? Jejich duše se soužily po desetiletí a já - já - bych mohla... Nekonečný oceán... Tajemství, jež nikdo nezná...
Silná nedůvěra mě však donutí jen si promnout spánky.
Po chvilce ticha k ní zvednu pochybovačný pohled.
„Když mi do rukou dáte takové informace, roznesu je do světa,” poznamenám, jako bych se jí pokoušela před něčím varovat. „Nedokážu pochopit... kdybyste chtěla, aby se takové věci dostaly do světa, mohla byste si vybrat kohokoliv,” zapřemýšlím nahlas, při čemž z ní nespouštím zmatkem naplněné oči.
Schválně zamlčuji vyléčení své nemoci. Jen zmínka o ní ve mně otevírá sotva zacelenou ránu. Proč by měl kdokoliv chtít uzdravit zrovna mě? Zbytečnou osobu, dívka skrývající se ve sklepě, v němž pomáhá jen sama sobě tím, že bloudí nepoužitelnými objevy.
Odvrátím pohled k horám, aby nebylo možnost spatřit utajenou nenávist vůči mě samé i krutému světu, z něhož odchází veškeré dobro a zůstává jen temná černá díra.

Canemův zákrok mě trochu rozveselí, ale ze rtů mi skane jen tichý zvuk sotva podobný smíchu.

Její další slova mě donutí nadzvednout obočí. „Možná nejsme tak moudří jako draci, ale uvědomujeme si sílu nehmotných věcí. Někteří z nás,” připustím. „Pro ty ostatní nechápající jsou hmotné věci zdrojem nehmotného pocitu domova,” pokrčím rameny.
Povzdechnu si.
Jak něco takového vysvětlit... drakovi? Tvorovi, jenž pravděpodobně žije tak stranou od lidí, že je zná ještě méně nežli já.
Krátkou chvíli přemýšlím nad tím, jestli jsem její slova pochopila správně. Z vteřinky se stane minuta... a z té další... z vod myšlenek mě vytrhne její poznámka o mém předkovi.
Pod tíhou jejích slov znervózním. Jak bych mohla být podobná někomu tak významnému... Přinejmenším se domnívám, že byl důležitý. Mluví o něm... jako o nepostradatelné součástce.
Bez ní zdejší hodiny pravděpodobně nebudou fungovat.
„Nikdy jsem ho nepoznala,” zamumlá jen. „Moment?” pohlédnu na ni s neskrývaným podezřením. Takže ona ví, jak se vždycky zaberu do průzkumů. Inu... proč se tomu vůbec divím?

Uleví se mi, ale zároveň pocítím ještě výraznější neklid. Jak tohle všechno funguje? Jak... může být čas... jiný?
Zahledím se na ni, když mi položí nepřímou otázku. „Nevím, co se děje v hlavách Dračích strážců. Vyjma toho, že by mě poměrně zajímalo, proč jste si vybrali zrovna tento moment pro to, abyste mě vzali... sem,” rozmáchnu pažemi kolem sebe. „Mám dojem, že jde o stejně namátkou vybraný moment, jakým by mohla být krádež mé práce,” odtuším nedůtklivě.
Nelíbí se mi myšlenka, že mě sledovali delší dobu.

„Jaké druhé mládě?” povytáhnu obočí. Myslí mou sestru?

Mám dojem, že si je až nebezpečně vědoma toho, jak špatná rozhodnutí umím udělat, když se rozhoduji rychle.
Nedokážu pochopit, proč tento post nabízí zrovna mě. Jak jsem si jej vysloužila? Co jsem udělala kromě toho, že jsem ze stejné krve jako... Argon.
„Co obnáší být Strážcem? Co by po mně chtěli? Jak moc by se změnil můj dosavadní život?” položím jí další otázku, při čemž se pokouším utlumit bodavou bolest v hlavě a pocit nevolnosti.
Prsty zabořím do srsti svého jediného přítele, jako bych u něj hledala pomoc.

BUBÁK ZA DVEŘMI

8. Prosince, 12:20
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Proud tvých nerozhodných myšlenek najednou přeruší otrávený povzdech, jdoucí zpoza dveří. Vzhledem k tomu že posledních několik minut bylo hrobové ticho, tento zvuk působí nezvykle hlasitě. Zní jako děcko nudící se během hodiny počtů, jemuž prozíravý učitel zabavil vše, čím by mohlo zabít čas a tak je nuceno jen vyčkávat, než hodina skončí.
Yewa se při tom zvuku nelekne, naopak jskoby jí ještě víc lákal zjistit, co je to za dveřmi.
Chvíli je opět ticho, než se ozve druhý, ještě otrávenější povzdech, následovaný chlapeckým hlasem. ,,Noták, nemám na vás celý den-" v okamžik, kdy ta slova vyřkne se zarazí a na chvíli odmlčí. ,,No tak dobře, mám, ale doufal jsem, že to tu půjde rychle a já si ještě stihnu zajít na oběd k Vranímu Oku..." dodá kajícně, jakoby jej vyslýchal podezíravý rodič, jemuž není možné lhát. Dle hlasu poznáš, že se nejedná o nikoho, koho znáš. Ani o Notta.
(Vraní Oko je hostinec nacházející se v krajní části města, na místě, kam se příliš civilistů neodváží, protože se zde schází notná část Tarelionského podsvětí, jakožto i členové Černé ruky. To místo znáš a víš kudy se sem dostat. Pozn. Pj)
Uslyšíš, jak se cosi opřelo o dveře z venčí. Byl tenhle mladík ta věc, jež ti spadla před dveře? Ale jak by bylo v takovém případě možné, abys neslyšela žádný dech, žádné šustění oblečení, nic, co by ukazovalo na živou bytost? A jak by se sem dostal?

PŘEKVÁPKO

v zapomění bez času
kdesi jinde než kdesi

,,Mám na mysli to děvče, které ti není v ničem podobné. Je to zajímavé, vzhledem k tomu, že ona vyrůstala ve tvém stínu a ty teď žiješ v tom jejím," pronese zamyšleně, aniž by z tebe spouštěla oči.
Možná jí zajímá tvá reakce na ta slova, možná tě sleduje bezdůvodně, v každém případě ti je však její pronikavý pohled, který jakoby hleděl spíš než na tvou tvář do tvé duše nepříjemný.

Dáma na tvá výhružná slova jen pokrčí rameny, jakoby nešlo o víc než rozhovor o počasí. ,,Pokud ti je dám, budou tvé. Budeš s nimi moci nakládat, jak uznáš za vhodné. Veřejnému kázání bych se však raději vyhnula," dodá, přičemž lehce nakloní hlavu ke straně, ,,Nebyla bys prvním člověkem, jehož kvůli takovému vědění unesli, aby jej z něj dostali. Váš panovník a jeho magií obdaření lidé jsou v takové situaci příjemnějším koncem..." tváří jí mihne smutný výraz, jakoby cosi v její nekonečné paměti vyvolalo nějakou nepěknou vzpomínku.
Hned je však pryč.
Tvá další slova jí na tváři totiž vytvoří úsměv. ,,Jistě. Mohla jsem si vybrat kohokoli na světě, vybrala jsem si však tebe," řekne klidně. ,,Zajímá tě důvod mého výběru?" Zeptá se opět s onou poťouchlou jiskrou v očích.
Během myšlenek, které ti šeptají, jak zbytečná jsi bytost, se ti zdá, jak sebou Rut trhla.
Nemůžeš si tím být jistá, protože nehledíš přímo na ní, ale nemůžeš se zbavit pocitu, že se to stalo.
Že by nějakým způsobem zjistila, jak se cítíš? Nebo ti čte myšlenky? Nebo jen cítí tvé pocity?
To nedovedeš uhodnout.
,,Canem," řekne najednou, stále klidným, zamyšleným hlasem, bez jakéhokoliv kontextu.
Ten se nejspíš skrývá v její jako lesy rozlehlé mysli, která je ti však skryta.
Kdoví proč ti ale její vyslovení toho jména ani trošku nepřipomene tvého věrného psího přítele. Připomene ti někoho, na koho se dlouho snažíš zapomenout, přesto však na vzpomínkách na něj lpíš jako na nejvzácnější věci, kterou máš.
Připomene ti toho Canema, po němž je pojmenovaný tvůj přítel. Malíře Canema, toho, jenž ti byl spřízněnou duší, toho kvůli jehož ztrátě jsi se uzavřela před světem.
Proč by o něm Rut ale mluvila? Nebo přemýšlela? Znala jej snad? Sledovala jej stejně jako tebe?
...bývala ho mohla vyléčit?

,,Ovšem. Těch některých je však jen pár," dodá.
Možná že je to měřítkem draka, které dovoluje vidět tisíc lidí, jako jednoho a statisíc jako deset... Možná svá slova míní jinak. To nedovedeš uhodnout.
,,To je pochopitelné. I když žil déle než obyčejní lidé, nedožil se setkání s někým jemu podobným..."
,,Ano?" Tvoje ,,moment" Rut očividně pobavilo, jak je jí vidět na očích.

Na to Rut opět pokrčí rameny. ,,Dnešek je zajímavým shlukem náhod," řekne tak přirozeně, že snad není možné aby lhala, ,,Náhodou jsi se rozhodla jít do knihovny, kde byl náhodou Dearen hledat několik starých svazků. Ovšem nebýt tam on, pravděpodobně bys tu se mnou nemluvila," na okamžik se zadumaně odmlčí, ,,ti lidé, kteří na tebe zaútočili tam nebli náhodou. Nějak museli vědět, že tam právě dnes míříš, museli sledovat tvé kroky už delší čas. Jediné co mi nejde na mysl je důvod, proč jsem je už dříve neviděla..." její hlas se vytratí v zamyšlení, nejspíš nad tím, jak je možné, že někdo dokázal obejít její schopnosti.
Ačkoli to na sobě dračice nedává znát, je ti jasné, že jí tento fakt poněkud znepokojuje.
Po chvilce se ale vrátí myšlenkami do přítomnosti. ,,Tento moment jsme si tedy nevybrali my, vybrala si jej náhoda," shrne svá slova, načež dodá na tvůj dodatek, ,,zatímco tu hovoříme, čas v celém světě se nehne o píď."
,,Místa jako je tohle mi umožňují nahlížet do blízké budoucnosti," řekne najednou, s neutrálním výrazem ve tváři, ,,proto tě, až uznáš za vhodné ukončit náš rozhovor a odejít odsud, přesunu přímo do tvého domova. Tam, kde jsi byla doposud v blízké době nebude bezpečno." Vysvětlí klidně, v jejích očích ale můžeš vidět jistý druh neklidu.
Ten, jenž způsobuje starost o druhé.
Možná viděla, že se někomu ze Strážců stane něco nehezkého... Ale byla by kvůli tomu v nebezpečí i celá jejich základna?
Canem se při jejích slovech poněkud naježí. Jakoby z nich vyčetl mnohem více, než je možné a ty věci se mu ani trošku nelíbily.
Z jeho mysli cítíš nedůvěru k místu, kde jsi se před chvílí probudila a kde ti bledá dívka záhadným způsobem ošetřila paži.
Co se tam asi bude dít?

Žena se pousměje. ,,Strážce zodpovědně hlídá jednu dračí duši. O nic více, o nic méně. Draci k tomuto poutu samozřejmě také musí přistupovat zodpovědně a je jejich povinností bránit svému strážci ve zneužívání moci, jež mu poskytují. Budeš-li mou Strážkyní, jsem si jistá, že se tvůj dosavadní život změní, ne však k horšímu. Dostaneš informace, budu ti moci propůjčovat svou moc, zbavíš se své nemoci a v neposlední řadě budeš moci mluvit skrze myšlenky s Canemem, ale Strážci po tobě nebudou nic žádat, pokud jim sama nebudeš chtít pomáhat. Dračí duše má i v lidském opatrovnictví kontrolu nad svými schopnostmi, tudíž ti je mohu odepřít, budeš-li je chtít zneužít." Ukončí s pokrčením ramen.
Canem k tobě zvedne hlavu se zvědavýma očima.
,,Budeš mít v hlavě draka?" Ptá se tě zvědavě, z jeho myšlenek cítíš rozporuplné pocity. Líbí se mu představa, že byste spolu mohli mluvit, že bys mu rozuměla, ale nijak zvlášť se mu nezamlouvá, že bys měla v hlavě ještě někoho jiného. ,,Už takhle je to..." další slova jeho myšlenky ale kdoví proč nezaslechneš.

Canem? Canem? Cože?
v zapomění bez času
kdesi jinde než kdesi

Zajímalo by mě, zda mají draci v povaze odpovídat na otázky nepřímo, či zda si se mnou dračice jen pohrává, aby viděla mou reakci. Pohled, jenž na mě upírá, se nebezpečně podobá lupě, pod níž mě proti mé vůli vhodila. Nelíbí se mi ani za mák, jak se nynější situace vyvíjí.
Mohu jen podotknout, že v momentální chvíli jsem více než rozrušená. Kdoví kde jsem, kdoví s kým mluvím a ten kdovíkdo o mně ví naprosto všechno, což mě nejen mate, ale i děsí. A nepohrává si jen s něčím, co je mi důvěrně známé, vytahuje z rukávů karty, s nimiž jsem nikdy nebyla obeznámena.
„Neznám nikoho, kdo by vyrůstal v mém stínu.” Ne, nikdy jsem nebyla ta, co by byla důležitá. Pro svět jsem neznamenala a neznám nic, rodina mě v minulosti neodměnila světlem své přízně, abych mohla na kohokoliv vrhat svůj stín. Nenapadá mě nikdo, komu bych mohla brát místo na slunci. Christie byla miláček otce, matky i bratrů. Je tou vysněnou dcerou, kterou jsem já nikdy být nemohla.
Pokouším si vzpomenout, zda mi do cesty někdy nepřišla bytost, kterou bych mohla upozadit. Má paměť je však i tak dosti zaneprázdněná zapamatováním si tisíců faktů z oblasti vědy, tudíž si jen těžko vybavím, co jsem dneska měla k snídani, natož tvář či osobnost někoho, kdo se mi možná mihnul životem.
„Nevím, o kom mluvíte,” dodám po nějaké chvíli, kdy mi hlavou proběhne anatomie slona, tygra a žirafy, ale nevydoluji nic podstatnějšího. „Možná byste mi onu záhadnou dívku, která se podle vašich slov nemohla kvůli mě prodrat na světlo, mohla přiblížit alespoň jménem nebo popisem.”
Věnuji jí tázavý pohled. Trochu čekám, že se bude nadále vykrucovat a bavit se mou nejistotou. Ale co už. Pusa mi neupadne. Doufám.

Povytáhnu obočí. Dračice mi chce do rukou dát všechny vědomosti světa? Možná že nejsem takový blázen, za jakého jsem se doposud považovala. Pokud je více tvorů, kteří jsou tak informovaní, proč dávno nezačali vyvíjet léky, popisovat svět, zkoumat a pomáhat, aby pozvedli povědomí o prapodivnostech dějících se ve světě? Co jim tak svazuje ruce? Draci, kteří sice tvrdí, že si můžeme s informací, o níž se s námi podělí, dělat co chceme, ale přitom nás jen zneužijí, nebo lidé, kteří jim jednoduše nevěří?
A který člověk s takovou spoustou faktů by byl tak hloupý, aby si je zprvu neověřil a nepodal důkaz?
Další slova mi situaci lehce osvětlí, ale ani tak mi nepřijde, že by se jednalo o dostačující vysvětlení.
„Jak na ně přišli? Byli tak neopatrní, že hlásali do světa?”
A jak mohl král vědět, že jsou to potvrzené domněnky? Znám mnoho hlasatelů, kteří si svá kázání vymýšlejí na místě a motají nevzdělaným lidem hlavy.
Výraz dračice mi napoví, že se stalo něco velice smutného nebo tragického a tato událost ji doposud trápí nebo rmoutí. Mohlo se jednat o někoho, kdo jí byl blízký? Nebo o někoho, kdo znamenal mnoho v jejích plánech?
Další vyřčená slova mě odtrhnou od myšlenek. Zadívám se jí do očí naplněných jiskrou poťouchlosti. Chce si se mnou snad hrát? Vyžívá se v mém zmatku? „Nějaké vysvětlení by se hodilo,” odtuším, při čemž v sobě potlačuji rozladění. Nevím, kde se ve mně bere.
K dalším ne zcela uklidňujícím pocitům přispěje její zmínka o Canemovi. Podvědomě tuším, že nemluví o mém psím příteli, který je zde se mnou a dává na mě pozor.
Proč jsem byla tak hloupá? bleskne mi hlavou zcela znenadání. Jen při vyslovení onoho jména mi v hrudi vytane prudká bolest. Výčitky, strach a hluboký pocit samoty. Nedokázala jsem zachránit toho, na němž stál můj svět. Společně s ním odešla má důvěra a schopnost ke komukoliv pocítit něco více než respekt a úctu. Protože se bojím navázat přátelství. Ten strach je tak silný, že se taví do nenávisti vůči všem, kdož se ke mně jen přiblíží.
A teď mám strach z toho, že někdo pozná, jak moc lpím na tom, aby o Canemovi nikdo nevěděl. Aby o něm nemluvili. Aby na něho zapomněli.
Je sobecké si přát, aby na někoho tak úžasného a obdivuhodného už nepomysleli? Nevím. Avšak jsem k smrti vyděšená z pocitu, že by o něm někdo začal mluvit. Nějaká zvrácená část mě chce si myslí, že pak odezní temnota ukrývající se v mně samé. Že ho tím ochráním. Před čím? Proč?
Zadusím v sobě tichý vzlyk a na malou chvilku zavřu oči, abych zahnala slzy. Canema nikdy nevrátím zpátky. Ani ona.
Zhluboka se nadechnu.
Nelíbí se mi, že ví, co mě bolí. Ani trochu se mi nezamlouvají otázka bloumající mou hlavou a obvinění, jichž mě najednou napadá tolik.
Když může uzdravit mě, mohla i jeho. A on byl tisíckrát důležitější než jsem já. Takže... proč to neudělala?

Nehodlám se s ní hádat. O lidech mám své mínění a ona to své, nemá cenu se o tom dohadovat. Nehledě na to, že se stále nemohu zbavit nepříjemného píchání v hrudníku.
„Jemu podobnému?” zamumlám tázavě. Myslí tím mě? Nebo někoho, kdo byl v mé blízkosti?
Situaci rozvinutou s mým „moment” nechám ležet stranou. Nyní je mi naprosto jisté, že mi buď čte myšlenky nebo mě zná velmi dobře, což znamená, že mě musela sledovat.

„Až příliš náhod najednou,” poznamenám kousavě.
Její znepokojení ve mně však vyvolá další otázku. Je možné, abych já cítila to, co ona? V její tváři není vidět to, co jasně visí ve vzduchu. Pohlédnu na Canema, abych zjistila, zda z toho má stejný pocit jako já.
A pokud o těch lidech neví drak... Kdo jsou potom zač?
Další znepokojující slova o budoucnosti... Proč se mi zdá, že během tohoto nepříliš dlouhého rozhovoru jsem se dozvěděla snad všechno, čeho jsem se kdy bála?
Sledují mě... nikde není bezpečno... co se asi musí přihodit dračím Strážcům, aby v jejich sídle nebylo bezpečno?
Příliš otázek... Příliš nejistoty... příliš informací...

Ruth mi přiblíží schopnosti a možnosti, které bych měla. Nedovedu vymyslet další dotazy. Canem mě naštěstí vytáhne z nejistých rozpaků setrvávajících od doby, kdy byl zmíněn jeho jmenovec.
Na jeho dotaz jen lehce pokrčím rameny.
Nezabývám se jeho dovětkem, ježto jsem natolik zmatená, že nejsem schopna přijmout další rozladění.
„Pusťte nás pryč,” otočím se na Ruth.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím o vytažení z odpadu. Věřím, že budeme pokračovat :)

BUBÁK ZA DVEŘMI
8. Prosince, 12:20
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Nešťastně na dveře civím.
Co jsem komu provedla? Proč mi dneska nikdo nedá pokoj?
Dojde mi, že jestli to takhle bude pokračovat, všechno, co jsem tak dlouho budovala se zbortí jako domeček z karet. Vždyť jestli tohle zaslechne třeba jen jedna živá duše, jeden služebník, náhodný kolemjdoucí, co rád poslouchá cizí rozhovory, nebo nedej bože otec... všechno by bylo pryč. Ať je za těmi dveřmi kdo chce, musí hned odejít.

Najednou jsem ráda, že už Yewu nedržím v rukách. Cítím, jak mé dlaně zase začínají nabírat na teplotě.

Hlavou mi běží nekonečné množství scénářů.
Mohla bych předstírat, že ho považuji za služebníka? Co blbnu, oba moc dobře víme, že si dveře nespletl. Jen bych ten rozhovor prodloužila.
Mám Yewu prostě nechat, ať rozhodne? Slepě jí věřit? Vždyť je to drak! Drak co se mi tu jen tak vylíhl. Drak o němž toho až moc ví, chlápek, který po mě a Furovi střílel, beze stopy zmizel a pak sem nakráčel pod jiným jménem.
Mohla bych jen předstírat, že tu nejsem. A ten za dveřmi? Ještě by začal znova hulákat.
Můžu si dovolit mu vyhrožovat? Jak daleko jsem se dostala? Amatér přece už dávno nejsem, ale dnešek... Po dnešku to vypadá, že se teprve učím, jak tenhle svět funguje. Možná jsou moje schopnosti nicotné, oproti tomu, čeho jsou jiní schopní.

Připadám si, že touhle dobou už moje ruce museli vzplát až po lokty. Cítím, jak se mi vlní vlasy ve vánku. To je venku takový průvan, nebo to dělám já?

No tak mysli. Mysli.
Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem Éos. Nesměla bych se do tohohle domu vrátit. Asi jsem zvládla naštvat tolik lidí, že by to tu klidně i srovnali se zemí. Už by nebyl v sázce jen můj život, ale i otcův, nebo chůvy...
Nemůžu se zbavit Éose. To je všechno, co mám. Fur a ostatní... Svoboda. To kdo jsem. Pomsta... To nemůžu ztratit.
Takže zbývá Atia. Kdo je Atia. Jsem to vůbec já? Komu by chyběla? Co když- Co když se jí zbavím? Co když toho za dveřmi přesvědčím ať mi pomůže zinscenovat únos? Nastražím pár důkazů, trochu to tu poničím... a pak jen stačí předstírat, že ubohou Atiu únosci zabili. Možná jen chtěli výkupné, ale vumklo se to? To jde, ne? Kdo by potřeboval Atiu? Ti co mě dneska otravují určitě ne. Nezajímá je, jak křehká moje momentální situace je. Moje alibi. Atia. Možná mě už jenom drží zpátky. Možná bych se měla té zátěže zbavit. Být Éos. Co bych si asi počala s drakem jako Atia? To přece nemohlo nikdy fungovat. Otce beztak nezajímám... Chůva si může najít jinou práci. Možná je vůči ní tohle rozhodnutí trochu sobecké, ale ona se o sebe umí postarat.

Stále strnulá se zhluboka nadechnu.
Jak poetické... Pomyslím si trpce. Fingovaná smrt. Možná máma- Ne! Ne. Dost. Nedělej si naděje. Teď máš na práci lepší věci. Soustřeď se.
Cítím, jak mi skrze rty unikne vyčerpaný povzdech. Pokusím se s tím jedním výdechem vypustit všechen tlak, který se ve mně za dnešek nashromáždil a ponechat si jen adrenalin. Možná i trochu vzrušení způsobeného tím, co se chystám udělat. Tyhle dvě emoce mě snad dovedou ke zdárnému konci mého nového osobního cíle.
Zabiju Atiu.
Žár v mé hrudi i dlaních najednou značně zmírní svou intenzitu, jak se mi na ústech rozlije drobný, možná trochu šílený úsměv. Bohové, ať tohle vyjde!

"Moment..." Zavolám směrem ke dveřím. Věnuji dračici letmý ustaraný pohled. "Yewo, běž se prosím schovat. Jestli se v tom člověku pleteme, nechci, aby ti ublížil. Kde se ve mně starost o toho tvora bere?

Co teď potřebuju jako první, je přesvědčit toho za dveřmi, ať je to kdo je to, aby v mém divadle sehrál malou roli. Pokud to teda půjde. Bohužel zatím nemůžu vědět, čeho je schopný. A jaké jsou jeho cíle. Už jen jeho podivný příchod vyvolává víc než jednu otázku.
To snad ale nevadí... S ním i bez něj to může fungovat. Jen se musím ujistit, že bude držet jazyk za zuby.

OTRÁVENÁ BUBLANINA

8. Prosince, 17:40
doma

Rut se pousměje. ,,Na vás, lidech je mi záhadou vaše přemýšlení... Občas se mi zdá, že vás ani nenapadne pokusit se hledět na svět cizíma očima," pokrčí rameny ,,ve tvých očích jsi jejím stínem, v jejích je to právě naopak..." ukončí debatu o tajemné bytosti, jež se ti tak drze vloupala do sklepa.

,,Neopatrní, naivní, zbrklí... Občas se stačí v nesprávný čas zmínit na nesprávném místě. Nebo jen nesprávné bytosti..." Odpoví samozřejmě dračice.
Tvá žádost o vysvětlení ženě na tváři vyvolá úsměv. ,,Jsi mu podobná, ale jsi jiná. Zajímáš mě. To proto. Ráda bych viděla, jak se tvůj příběh bude nadále vyvíjet," odpoví tak klidně, jakoby sledování lidských životů byla ta nejobyčejnější volnočasová aktivita vůbec.

,,Ano, jemu podobnému," přitaká a nezdá se, že by se chystala svou odpověď rozvíjet.

,,Není všechen život vlastně jen náhodou?" otáže se poťouchle, než se okolí zahalí neprostupnou mlhou a poslední co slyšíš, než se propadneš do temnoty je šustění obrovských křídel.

Náhle stojíš na místě, tak dobře známém a uklidňujícím, až se to zdá po tom šíleném výletu neuvěřitelné.
Vše kolem tebe je v přesně takovém nepořádku, v jakém jsi to nechala, než jsi odešla do knihovny.
Jen na krajíčku stolu je talířek, na němž je naskládaných několik kousků ovocné bublaniny.
To je však jediná věc, jež je jinou.
Než se naděješ, tvůj věrný psí přítel se rozběhne ke kraji stolu, nejspíš kontrolovat, zdali bublanina není otrávená.

PODIVNÝ POSLÍČEK

8. Prosince, 12:20
Hlavní město Tarelion, domov, pokoj

Yewa na tvou prosbu poněkud zklamaně odhopká od dveří, načež se ztratí ve stínu prostoru pod tvou postelí.
Z jejích myšlenek je ti však jasné, že ač sama není vidět, sleduje co se bude dít.

Otevřeš-li dveře, spatříš v nich cizince, jehož by jen kvůli jeho vzhledu v žádném případě nepustili do domu.
Rozcuchané, po ramena dlouhé, zrzavé vlasy lemují jeho pobledlou tvář, z níž na tebe svítí nepřirozeně oranžové oči šelmy. Oči jsou však jedinou věcí, jež na mladíkovi působí nebezpečně.
Vysoký je podobně jako ty, možná o něco menší a postavou připomíná spíš kostlivce. Navíc si můžeš všimnout, že zpod jeho otrhaného oblečení vykukují obvazy, jež má omotané kolem paží až po zápěstí a kolem krku.
Ale nic v jeho otevřeně drzém úsměvu, jenž se mu rozlije po tváři, když tě vidí, nenapovídá tomu, že by snad měl nějaké bolesti.
,,Pěkný den přeju," zazubí se na tebe poťouchle.. ,,Mám pro vás dopis," vytáhne poněkud pomačkanou obálku, jíž ti podá.
Přitom máš pocit, jakoby tě děsivýma očima zvědavě studoval.

NEŽER TO!

8. prosince, 17:40
doma

Mírně nakloním hlavu na stranu, při čemž povytáhnu obočí v tázavém gestu. „Mám dojem, že to bude oboustranné. Možná by se dal udělat výzkum, v němž by se draci poučili o naší mysli a my lidé o té vaší,” navrhnu, přičemž zaznamenám, že se do hlasu pokoutně krade skutečný zájem.
Zajímalo by mě, co by nám, lidem, odhalila dračí mysl - a tím nemyslím jen vědomosti, jichž museli nasbírat tisíckrát více než naše rasa. A to nezapočítávám jeden z nejdůležitějších faktů - dračí informace by byly ve větším měřítku pravdivé.
Na pomyslný seznam si píši poznámku hodnou detektiva. Nevím, jaký stín tvořím, že je pro někoho nepropustnou překážkou.

Zamračím se, ale její vysvětlení přijmu jako logické. Jistě... ale proč se tedy k nám nikdy nedostali ani zvěsti o šílencích prozrazujících, že vědí vše? Možná jsem zase jen nedávala pozor? Ostatně, nebylo by to poprvé.
Zajímám ji? pomyslím si s povytaženým obočím, které si momentálně žije svůj život v nebesích čela. Nemohu neprojevit překvapení. Mluví o mně jako o nějaké knize, brouknu sama sobě, aniž bych si byla jista, zda jsem tím pomyšlením potěšena či uražena. Nějak se mi však nezdá, že bych mocnou dračici, která si může vybírat z tisíců lidí, zajímala jen kvůli podobnosti s mým předkem.
V čem je zakopaný pes?

Poťouchlá slova dračice nechávám za sebou a nořím se do temnoty s pocitem hlubokého zmatku a strachu v hrudi. Má mysl není schopna pobrat veškeré informace, jichž se mi dostalo, a přesto vše považuje za nedostatečné. Chtěla bych toho tolik vědět, leč jen zmínka o Ca- o oné bytosti mě vyvedla z míry natolik, že jsem hovor rázem považovala za nebezpečný. Co všechno nosí Rut v hlavě? A co všechno by mě čekalo, kdybych se skutečně stala její schránkou? Jak moc by byly moje myšlenky oddělené od jejích?
Temnotu proto uvítám s větším vděkem, přestože jinak bych se dalšího neznáma bála.
Všechno je lepší než vzpomínat na Canema, usoudím s těžkým balvanem usídleným na srdci.

Celým tělem mi vibruje úleva, když se ocitnu v laboratoři, již považuji za svůj nejútulnější domov. Téměř cítím teplou náruč klidu, kterou mi ono místo nabízí.
Tady jsem v bezpečí, mihne se mi hlavou. Není tu nic, co bych neznala.
Leč sotva na takovou myšlenku přijde řada, zaregistruji podivnost, z níž se mi vztyčí chloupky na zátylku.
„Ca-“ pozdě, můj věrný přítel už je u talířku, „-neme!” dořeknu ze setrvačnosti. Okamžitě přiběhnu k černému labradorovi, jehož hlas jsem před nějakou chvilkou slyšela v hlavě jasněji než své myšlenky. Rychle kontroluji, kolik toho do sebe před mým příchodem nacpal, a odtáhnu jej strachy se třesouc od stolu.
„U všech baněk! Nežer to! Vždyť nevíš, co v tom je! Co když po nás něco jde?!” můj hlas se chvěje hysterií. Jestli se Canemovi něco stane...
Ledová dlaň okamžitě sevře mé srdce.
Znovu ne, prosím, zakňučím v duchu jako raněné zvíře.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím nerušit pokračovat se bude,děkuji.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím nerušit věřím že se pokračovat bude,děkuji.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím nerušit pokračovat se bude,děkuji.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.