Andor.cz - online Dračí doupě

Za zdmi Kruhu, i mimo ně,
po stezkách našeho světa i toho za Závojem,
osud vede kroky malého čaroděje.

Vyrostl jsi tady. Už sis nepamatoval, jaký jsi vedl život předtím, a možná jsi ani nechtěl. Jsou to již dva roky, co jsi vyměnil zelené roucho za modré. Co začalo jako světýlko v malých dětských dlaních, po kterém se ti motala hlava a málem ses neudržel na nohou, se vyvinulo v metající blesky a kouzly, kterými jsi s uměl někomu zamotat hlavu tak, že spadl ze schodů. Už jsi nebyl začátečník, a tak ses začal chystat na závěrečnou zkoušku. Nikdo vám o ní nic neřekl. Nevěděli jste, co se bude dít, ani na co se máte připravit; prostě jste se dál učili jenom v menších třídách a za většího dohledu. Soris to nesl nelibě, chtěl už to mít za sebou a vysloužil si fialové roucho, ale ty… vadilo ti, že ses mohl pořád jenom učit a navštěvovat přednášky – včetně těch, na které jsi chodil jenom nakouknout a vlastně jsi tam neměl co dělat? Pravda, vyšší mistryně Moira, učitelka entropie, si tě poslední dobou více hlídala a podobným toulkám se snažila zamezit. Musíš se soustředit, říkala přísně. Zkoušky se blíží! Ani v těch chvílích ti však neřekla, co obnáší.

Bylo úterý. To znamenalo, že jsi měl dvě hodiny mezi cvičením entropie a vyvoláváním. Cvičení dopadlo dobře; s mistryní Moirou jste experimentovali na květinách a vysávali z nich životní energii, šlo ti to, avšak vidět pod prsty vadnout rozkvetlou růži asi není to, co bys v životě rád viděl. Přesto vědomí, že jsi v něčem dobrý, opravdu dobrý, a že se ti tentokrát podařilo zvadnout dvě růže naráz, bylo možná dobrou útěchou? Na vyvolávání ses vlastně zapsal jenom tak a zatím tě to bavilo. Učili jste se vyvolávat malá zvířátka, minule to byly žáby a předtím myšky, mistr Fergus sliboval, že se dostanete k duchům. 

Přirozeně jsi skončil v knihovně. Věděl jsi, že tu teď nebude moc lidí a že budeš mít klid. Úkol do historie jsi měl hotový za dvacet minut a, byť jsi měl ještě něco málo do entropie – Moira vás nešetřila –, na ramena ti sedla múza a přistihl ses, že nepřemýšlíš nad pohyby magie a jejím vlivu na různou floru, ale nad vhodným veršem na sedmikráska.

„Můžu?“ zeptal se zničehonic jemný dívčí hlásek.

Pobledlá dívka s věčně rozcuchanými černými vlasy se zastavila u tvého stolu a ruku nejistě položila na židli před tebou. Chtěla si… k tobě sednout? To bylo zvláštní. Gwyn nebyla známá touhou po společnosti, často jsi jí viděl sedět samotnou u stolu nad knížkou. Párkrát jsi s ní mluvil, to zase ano; pomáhala mistrovi Malcolmovi v knihovně, občas zapisovala knížky, které sis chtěl odnést do pokoje a které jsi přišel vrátit, ale že byste se dokázali o něčem opravdu bavit. Říkalo se, že je plachá. To bylo zdaleka to nejhezčí, co se o ní říkalo.

Tvoje básnička – nebo-li skutečná poezie – zabodovala a vysloužila se další úsměv. Byla to opravdová čest, jak bys možná zjistil po kratičkém rozhovoru se spolužáky, ale… tobě to tak nemuselo připadat. Přinejmenším z toho mála, co jsi s ní prohodil, se totiž zdálo, že má tvoji společnost ráda. Možná protože sis jí nikdy nedobíral, přinejmenším ne nahlas a tváří v tvář, možná jí imponovala tvá umělecká duše.

„Kdybys chtěl…“ začala pomalu, znovu si zastrčila vlas za ucho a vzhlédla k tobě, „mohla bych ti něco ukázat. Když mi taky něco ukážeš. Tohle je… povedené, opravdu,“ řekla upřímně, byť si přitom nejspíše připadala nešikovně. „Já vlastně… obrázek ohnivého draka mám. Ale mistra Malcomla moc nepřipomíná.“

Tvá pobídka, ať přestane chodit kolem horké kaše, jí přiměla se maličko napřímit. Vlastně by to nejspíše dokázala natahovat ještě chvíli, obzvláště když jsi byl tak vzorným společníkem. Určitě. Nejistě přikývla, pohledem sklouzla na tvé zápisky. Zaváhala. Ať už chtěla cokoliv, muselo to být něco… nebo ne?

„Doufala jsem…“ uvědomila si, že ztišila hlas až moc a přinutila se ho zvýšit – alespoň tak, jak bylo vhodné v knihovně. „Doufala jsem… Totiž ty máš dneska cvičení z Vyvolávání, viděla jsem tě na seznamu. Doufala jsem,“ začala potřetí a třeba se tentokrát někam dostane, „že bych se mohla připojit k vaší skupině.“

Rozhodně s tebou na Vyvolávání nechodila, ale… nebylo by zase tak zvláštní, kdyby si to domluvila a chtěla se připojit jenom na jednu určitou hodinu. Až na to, že to zvláštní bylo, protože dovedeš si jí představit, jak o něco prosí Ferguse? Nešlo ani tak o Ferguse, ten je otevřený všemu. Pravda, Fergus je otevřený všemu, možná to s ním zvládne i Gwyn.

"Platí," přikývla Gwyn.

Ty ji ukážeš báseň, ona ti ukáže draka. Krásný začátek přátelství, nebo přinejmenším začátek něčeho. Když jsi přikývl, černovlasá dívka se napřed usmála, ale pak si znovu zastrčila zbloudilý pramen za ucho. Jestli by opravdu nebylo snazší si ty vlasy svázat... Byl jsi zhruba v půlce své promluvy, když ti došlo, že něco na tom, co jsi řekl, asi nebylo úplně správně. Ne nesprávně, jenom jste se napůl cesty nepochopili a ona se ti neodvažovala skočit do řeči, aby tě opravila. A čím déle s tím čekala, tím těžší to pro ni bylo a... no, prostě tragédie!

"S mistrem Fergusem už jsem mluvila, ale..." podívala se na tebe upřímně. Jakkoliv tvá nabídka nebyla potřeba, cenila si jí -- a možná se k ní příště vrátí? Rozhodně to pro ni nemohlo být jednoduché. Ani s miláčkem Fergusem. "děkuji. Není pro mě vždycky... jednoduché," ošila se a ukázala rukou všude okolo, "tohle. I když bych ráda... s tebou třeba," dodala, přičemž pohledem sklouzla zase ke tvým poznámkám. Ještěže neměla ve zvyku se červenat, jinak by se k vám už obracely pohledy jedenáctiletých dívek u stolu s Entropí pro začátečníky a zpívali si dětinské písničky o líbání se pod stromy. "Fergus říkal, že pokud najdu skupinu, s kterou můžu pracovat, je to v pořádku. A... doufala jsem, že bych mohla pracovat s tebou. A Owenem," dodala, byť to rozhodně nevyznělo, že by jí představa práce ve skupině s Owenem, zaujala tolik jako práce s tebou."Navštěvovala jsem Fergusovy hodiny minulý semestr a na vyvolávání duchů jsem onemocněla," dodala s drobným povzdechem, "a hrozně bych si to chtěla zkusit. Co... myslíš? Tu růžovou žabku bych... někdy ráda viděla, zní moc pěkně," usmála se.

O duších obecně

Gwyn se na tebe opatrně podívala. Znovu váhala, jestli by do toho měla zacházet. Začínalo to vypadat, že se v tomhle vyzná, i když tohle jedno cvičení prošvihla. Možná proto si ho chtěla doplnit? Nechodila s tebou na hodiny často. Co jsi tak věděl, věnovala se převážně škole Ducha – a tak se vaše kruhy beznadějně míjely; vyvolávání duchů jako takových každopádně spadalo do školy Tvoření. Proto se do něj zapsal Owen; doufal, že se na něm potká s Fionou, a taky dostat dobrou známku u Ferguse nebylo zrovna těžké. Ne tak jako u Moiry.

„Duchové svou podobu čerpají z našeho světa,“ odpověděla, přičemž pohledem raději zapátrala po skromné, studené chodbě vedoucí z knihovny ke schodišti. „Naše percepce Spravedlnosti nebo Velkorysosti je do jisté míry ovlivňuje, ovšem čerpají z tolika zdrojů, že je neovlivní tvůj názor na Spravedlnost. V Závoj je… všechno proměnlivé, nic nezůstává stejné a ani duchové nejsou vždycky stejní. Zapomínají to, co prožili. Vstřebávají to, ale neřídí se tím. Ztělesňují jeden aspekt našeho světa na základě toho, co jsou schopni pojmout z našeho světa a z našeho snění. Jedna podoba Spravedlnosti pro ně nevylučuje druhou, protože ztělesňují jenom to – různé podoby Spravedlnosti. Takže do jisté míry můžeš potkat dva různé duchy Spravedlnosti, ale zároveň by to mohl být ten samý duch, aniž bys to věděl ty nebo on,“ zamávala rukou neurčitě. „Nebo bys, samozřejmě, mohl potkat Pomstychtivost, která bývala Spravedlností, kterou jsi někdy dříve potkal, ale to nám nehrozí,“ dodala honem. „Jednak by se nedostala přes ochrany sálu, jednak budeme vyvolávat podle specifického rituálu, který byl připraven přímo pro naše potřeby.“

Znovu se na tebe podívala. Teď už toho zaručeně řekla moc! Promiň, odpustíš jí to? Zastyděla se a přímo u templáře, který stál u úpatí schodiště, trochu zrychlila po cestě nahoru krok, div se za ní zahanbeně nekouřilo.

„Promiň,“ hlesla tiše, „tohle mi vždycky přišlo zajímavé.“

Aférka před velkým sálem

"Tak... tak dobře," přikývla trochu rozpačitě, ale už se na tebe zase usmála. "Tak nemáš zač! S démony je to... složitější. Není je tak snadné zkoumat, ale řekla bych, že ti si svou paměť spíše udrží. Jsou to duchové, kteří se přiblížili našemu světu, nebo do něj přímo vstoupili a ztratili svou pravou podstatu. Ale těžko říct," zakončila to, přičemž se ohlédla přes rameno, jestli vás templář dole pod schody nezaslechl. Za takovéhle řeči byste se mohli oba dostat do maléru!

Dvakrát jste se otočili na točitém schodišti a pak už jste byli na patře určeném pro výuku. I tady stáli rozmístnění templáře, kteří na vás zákonitě zakotvili pohledem a přelétli vás od hlavy až k patě, když jste procházeli. Za svůj čas tady jsi už několikrát slyšel, že museli zasáhnout -- a pak tví spolužáci, možná dokonce přátelé, někdy i učitelé nevratně zmizeli. Co přesně se stalo, se k tobě nikdy nedostalo, ale řeči proudili děsivé.

Tentokrát se hodina Vyvolávání nekonala ve specializované učebně, nýbrž ve velkém sálu na konci chodby. Za ním bylo schodiště vedoucí ke kabinetům, prostorům vyhraněným pro Vyšší mistry a, samozřejmě, pro Prvního mistra. Tenhle prostor se většinou pro výuku nepoužíval, jenom když bylo potřeba využít těch nejvyšších ochran a opravdu hrozilo, že by se mohlo něco stát, se hodiny přesunuly sem. Sám jsi v něm byl jenom párkrát, pokud jsi zrovna nenakoukl dovnitř jenom tak, nebo nehledal tiché místo na čtení.

"Nech mě být, Owene!" slyšel jsi vykřiknout dívčí hlas a -- PLESKNUTÍ.

"No tak, Fiono, nebuď labuť," volal za ní tvůj spolužák. "Byla to jen--!"

"Už na mě nikdy nešahej! Slyšíš?"

Dívka, tak akorát vysoká, aby nebyla už moc velká, v pase pěkně štíhlá, s dokonale blonďatými vlasy, nádherně tmavýma očima vyjímajícíma se v dokonale symetrickém obličejíčku a poprsím tak pověstným, že na něj na klučičích toaletách psal básně ne jeden, ne dva, ale hned pět amantů. Teď jí dlouhé kroky nesly co nejdál od tvého spolužáka, ke kterému se celá vzteklá ohlížela a hlava nehlava po něm křičela. Snad proto si vás nevšimla dřív, že ti vrazila přímo do hrudi a ztratila rovnováhu. Až teď sis mohl všimnout, že má v očích slzy -- a že má tvůj drahý spolužák podezřele rudou tvář. Co asi provedl?

Romeo, Romeo, proč jen jsi takový tupec?

"No tak, Fiono, vždyť se nic nestalo," nedal si říct neúspěšný Romeo.

Jeho vysněná Julie si ho však nevšímala. Fiona se s tvojí pomocí jen tak-tak udržela na nohou a pak ti dlaněmi strčila do hrudi, aby tě od sebe odstrčila, sotva nabyla rovnováhu. Tolik vděku! Vztek v ní doutnal, jenom ty sis stačil všimnout nešťastných slziček, které se jí leskly v nebesky dlouhých řasách. Jo, byla to fakt kočka... i když měla zrovna na krajíčku...

"Fiono?" oslovila ji nejistě Gwyn. Někdy kdysi dávno jsi slyšel, že ty dvě sdílejí pokoj, ale jestli by sis to vybavil předtím, než na ni promluvila...

Fiona se na ni podívala -- a pak se konečně podívala i na tebe, jako by si až teď uvědomovala, kdo přesně ji chytal. A že to nebyl ten zatracený Owen. Toho by přetrhla jako hada, ale tebe... Nešikovně ustupila, aby vám oběma dopřála osobního prostoru.

"Jo, jo," přikývla, "jsem v pohodě. Promiň. Nechtěla jsem..."

"Fiono!" dohnal ji konečně Owen.

"Mhhh," udělala dívka frustrovaně, popadla Gwyn za ruku a -- místo toho, aby utekla sama -- ji z nějakého důvodu táhla s sebou pryč. "Prokleju tě, Owene, myslím to vážně! Běž ke všem čertům!"

Owen jenom zamrkal. "Holky," vydechl, jako bys to měl zrovna ty chápat, a zapřel se ti loktem o rameno, "ty nadělají... Co tu vůbec děláš s bláznivkou Gwyn?"

Ta se k tobě dost zmateně -- a možná i maličko zoufale -- ohlédla, přičemž mlčky pohnula rty. Křičet na tebe si přeci jenom netroufla, ale hned bude zpátky! Určitě. Jo, holky... Nevyzpytatelné to plémě.

Věděl jsi, že jste kamarádi? Cože?

„Tak, kamaráde,“ Owen se zhoupl na nohách jako rozený komediant; skoro jako by byl principál v cirkuse – nebo alespoň tak, jak by si ho představili dva kluci, co v cirkuse nikdy nebyli – ti věnoval úklonu, vítězoslavně se zazubil a pak pronesl: „koukáš na toho šťastlivce, co Fionu políbil na rty,“ zdůraznil, „a polibek mi, samozřejmě, opětovala. Fakt nevím, co to do ní vjelo. Do nány.“

Kdo ví, proč bylo tak těžké si představit, že by mu polibek opětovala. Možná protože měla tak blízko k slzám, když do tebe celá rozechvělá vrazila a že po něm hulákala, jako by jí – ublížil. Ano, Owen jí ublížil. On to možná neviděl, ale ty, který jsi jí pohlédl do očí, jsi to nemohl nevědět… a teď to musela vědět i Gwyn, tak nešikovná v mezilidských situacích, že si s tímhle určitě nemohla poradit.

„Co?“ zatvářil se na tebe Owen vzápětí. „Proč by – Ty jsi jí pozval? Proč bys to probůh dělal? Je to Gwyn. To nevíš, že jí straší na střeše? Akorát všechno pokazí. A tohle měla být snadná trojka,“ otočil se napřed ke dveřím a pak zpátky k tobě. „No tak, pojďme, při troše štěstí to nestihne a nebudeme se s ní muset zabavovat.“

Dobrá ráda, málo platná (ale úplně blbej nejsi)

"Nevšim jsem si, že bys tady byl s náma," odsekl Owen překvapivě prudce, když jsi ho začal umravňovat. Ty tak víš, co se mezi nimi stalo a jestli zájem měla! "A taky jsem si nevšiml, že bys sám měl kdovíjaký úspěch s holkama, kámo. Tak co kdybys sklapl o věcech, o kterých nic nevíš? Hm?"

Ne, tímhle sis u něj zaručeně nešplhl. A proč bys také měl? Kamarádi jste nebyli. Dokonce jste se ani kdovíjak neznali; kromě těchto hodin jste se moc nepotkávali a pokoje jste měli na opačných stranách klučičího patra. Žili jste na stejném místě, to ano, ale míjeli jste se na všech frontách. Specializacemi, přáteli, zájmy. Postoji. A chováním k ostatním. Co na tom, že jsi měl naprostou pravdu a že o něj Fiona nikdy stát nebude? Některým lidem nebylo pomoci -- a Owen mezi ně patří.

"Jo," přikývl, když ses dostal k tomu, že holky dají na názor kamarádek. Možná se ti nepodařilo narvat mu do té jeho hlavy špetku rozumu, ale aspoň si něco z toho, co jsi řekl, vzal k srdci -- a možná bude na Gwyn hodnější... snad. "Jo, nejsi úplně blbej. To máš pravdu..."

Nejsi úplně blbej. Opravdu to řekl? Neexistoval předmět, v kterém bys měl horší známky než on. Dokonce i u Vyššího mistra Colbeho jsi nedostával žádné přílišné hrůzy. Narozdíl od něj, samozřejmě.

Velký sál, v němž se konala dnešní hodina Vyvolávání, byla kulatá místnost zasazená přímo do středu věže Kruhu. Dělila prostory pro výuku od schodiště, které vedlo na patro určené Vyšším mistrům a, samozřejmě, Prvnímu mistrovi. Byla vyklizená -- až na dřevěné knihovny postavené podél zaoblených zdí. Jindy bys tady našel několik stolů vhodných pro dělání úkolů mezi hodinami, ale dnes už byla připravená na vás. Tedy na to, co v ní budete vyvolávat. Několik málo studentů -- povětšinou mladších, i když jsi tu a tam zahlédl povědomou tvář někoho staršího -- už stálo připravených ve skupinkách. Nevybral sis Owena; mistr Fergus byl toho názoru, že byste se měli naučit spolupracovat nejenom se svými přáteli a tak skupinky vybral vlastnoručně. Sadista. Proč ho hodil na krk zrovna tobě, ti bylo záhadou... Nenaštval jsi ho?

Naproti dveřím, před velkým schodištěm vedoucím k dalším zavřeným dveřím vedoucím o patro výš, stála dvojice templářů, kteří se rozhodně netvářili nadšeně. Tohle musela být jejich noční můra. Vyvolávání duchů.

Začátek hodiny

"Už začal?" ozvala se ti za zády Gwyn.

Owen se po ní ohlédl, ale nic neřekl. Ne, že by neudělal dost... Dívka úlekem ustoupila do strany, aby ti jednak stála po boku a jednak co nejdál od něj. Jedno bylo jasné: čekala tě velmi nepříjemná hodina a půl, pokud na sebe ti dva budou koukat takhle.

Někteří z vašich spolužáků si už připravovalo prostor na cvičení. Někde tady Fergus už musel být, nebo aspoň prošel a rozdal první pokyny, jinak by se to tady nedalo to pohybu. Nepřišli jste pozdě, to ne, spíše si jednotlivé skupinky pobraly všechno potřebné a už jen čekaly na příchod učitele.

Gwyn se zorientovala první. Ze středu místnosti potáhla stojan s pergamenem s nepříliš čitelně sepsanými instrukcemi pro dnešní rituál blíže k jednomu z nedokončených vyvolávacích kruhů. Skupin bylo dohromady pět a každá měla dostatek prostoru, aby se mohla věnovat svému. Vedle stojanu stála také bedýnka s připravenými materiály a možnými i nemožnými předměty, které byste dneska mohli pokračovat. Rychlý pohled po místnosti ti napověděl, že se ostatní skupiny nezdráhaly přivlastnit si jednu z bedýnek, a tedy můžeš také. Owen se k ní nehnal.

"Kruh budeme muset domalovat, " zhodnotila Gwyn, přičemž se hodně snažila nezavadit pohledem o vašeho třetího, jinak by docela ztratila odvahu říkat cokoliv nahlas. Co chvíli se obracela k tobě a maličko tázavým pohledem se o čemsi ujišťovala. Asi, že jsi pořád tady? Hlavně ji s ním nenechávej samotného... nebo za tvoji přítomnost byla prostě ráda. A byla.

"Tak, vážení," rozlehl se po místnosti hlas sebevědomého mistra, který mávnutím rukou zavřel dveře vedoucí na chodbu, "vítám vás na naší třinácté hodině Vyvolávání. Gratuluji, přežili jste základy a teď se dostáváme k těm opravdu zábavným věcem," rozhodil rukama dramaticky, "jak vidno podle našich templářských přátel, kteří budou při našem dnešním experimentu dohlížet na naši bezpečnost. Takže si první projdeme bezpečnostní pravidla. Ale no tak! Netvařte se všichni tak nadšeně. Pomůže mi někdo? Napadá někoho způsob, jakým můžeme zaručit naše bezpečí?"

Byl to vysoký, vlídně vyhlížející tmavovlasý muž v oranžovém hábitu. Nepatřil mezi ty nejmladší mistry -- a ani ty nejstarší, byť se to tvým mladým očím nemuselo pozdávat --, ale z nějakého důvodu nebyl povýšen na Vyššího mistra. To bylo trochu zvláštní. Někdo jako on, kdo učil hned celou sérii přednášek a cvičení, měl dávno obléknout červené roucho, ale... zřejmě musel působit až moc problémů mezi templářům, aby mu něco takového dovolili. To sis dokázal představit velice dobře.

"Musíme dodržovat postup rituálu," zvedla ruku zhruba třináctiletá blondýnečka, div přitom nadšením neposkočila.

"No, ano, to by bylo pravidlo číslo jedna," zakýval hlavou pobaveně Fergus, ale měl jsi z něj pocit, že zrovna tenhle typ pravidel na mysli neměl. "Ale zkusme teď chvíli přemýšlet specificky o vyvolávání duchů. Někdo?"

Ano a ne, hlavně nepropadejte panice!

Místností se rozmohlo ticho. Fergusův pohled bezděčně zapátral k vám – snad k Gwyn, která by tohle měla vědět lépe než ostatní –, ale pak se konečně zakotvil na tobě.

„Ano,“ kývl ti Fergus a věnoval ti úsměv, „a ne. Podstatu ducha, nebo démona,“ pokrčil rameny, když se k němu otočila hlava templáře, o tomhle přeci pohovořit musí, tak co se pod helmou tváří jako kakabus, „dopředu nepoznáte. Proto může být vyvolávání duchů obtížné, nicméně tady se nemáte čeho bát. Ochrany téhle místnosti sem démona nepropustí a společně se naučíme kreslit vyvolávací kruhy, abyste se proti nim uměli ochránit. Prohlédnu je, než se pustíte do vyvolávání. Rozumíte? Nikdo nezačne vyvolávat, dokud vám k tomu nedám svolení,“ snažil se přitom tvářit přísně, ale vlastně se usmíval. Nepředpokládal, že by tohle někdo podcenil. Od Moiry se měl co učit! „Nicméně, ano, velmi dobře, Tariane. Vaše rozpoložení – a to nejenom během vyvolávání, ale po celou dobu vašeho kontaktu s entitami Závoje – je klíčové. Musíte se naučit zůstat v klidu. Duchové reagují na vaše emoce, reagují na to, co děláte; musíte být velmi opatrní, co jim dovolíte pocítit. Tak dobře, pusťme se –“

Druhý templář si odkašlal. Ne, nebyl nachlazený ani nijak nemocný. V krku ho nedráždilo doopravdy; byl to přesně ten druh odkašlávání, který k sobě měl jenom přivést pozornost. Zvědavé tváře tvých spolužáků se k němu okamžitě obrátily.

„Mistře, na něco jste zapomněl,“ ozval se překvapivě zdvořilý hlas mladého muže. Vždyť toho jsi znal! Jmenoval se… A sakra, jak se asi jmenoval? Párkrát jsi s ním mluvil. Zdál se docela v pohodě. Aspoň na templáře.

„Jasně,“ chytil se toho okamžitě Fergus. „A taky vám mám, milí a zlatí, připomenout, že bez templářského dozoru se nebudete nikdy nic snažit vyvolávat. Jasné? No tak, řekněte tady milým pánům templářům, že je vám to naprosto jasné.“

„Jasné!“ ozvalo se několik dívčích hlásků z několika stran místnosti. Gwyn jenom zakývala hlavou a Owen se pro jistotu ani nenamáhal, ale dohromady to zřejmě stačilo, aby byl Fergus spokojený.

„Výborně. V tom případě se můžete pustit do práce. Kdo tak ještě neučinili, vyberte si jeden z kruhů. Něco málo jsem vám už předkreslil a vaším úkolem je kruh vhodně doplnit, dobře? Materiály k tomu máte na stojanem, můžete použít cokoliv z krabic a… pokud máte jakékoliv otázky, jsem vám k dispozici. Ano?“ podíval se na ruku světlovlásky, která okamžitě vystřelila do vzduchu a zřejmě chtěla poradit. „Už jdu. Tak šup,“ pokynul ještě vám ostatním, než se vydal ke skupince, která měla o jeho přítomnost zájem hned zezačátku.

Hvězdné trio v akci

„Do… Doprostřed kruhu pak musíte položit totem,“ odpověděla Gwyn. „Kterým… kterým…“

Opravdu na ni musel Owen koukat, když zrovna mluvila? Znervózňovalo ji to. A jeho to určitě ani nezajímalo. Mračil se jako citrón – a popravdě se s každým zakoktáním mračil o to více, div nad ní neprotočil očima. Ta holka je nemožná! Naštěstí jsi nepotřeboval, aby ti vysvětlila, na co totem je. Jednak vám měl pomoct přilákat pozornost vhodného ducha, jednak fungovalo jako kanárek v kleci, který vás upozornil, kdy je duch přítomen a kdy už není.

„Já vím,“ zakřenil se Owen vítězoslavně, sklonil se stejně jako ty z krabice a vylovil z ní dřevěnou figurku vojáka s mečem. V odpovědi na myšku stejně jako ty cvakl zubama. To byla nádhera! „Použijme tuhle.“

„Ono by se to mělo…“ začala Gwyn plaše, ale Owenovi stačil jediný pohled, aby ji umlčel. „Na-nakreslím ty symboly,“ natáhla se raději pro křídy. To bude jednodušší, než kdyby ti měla vysvětloval, co máš kreslit… a aspoň díky tomu bude mít důvod si Owena nevšímal. Snad.

„Co říkáš?“ zajímal se Owen nadmíru spokojený sám se sebou, že to tak hezky vybral. Z tohohle vám vzejme zajímavý duch! Zřejmě už ti bylo jasné, jak přišel k zubaté myši... Byla to opravdu náhoda, nebo se o to vědomě pokoušel? A bylo vůbec možné, aby něčeho takového dosáhl vědomě?

Že byste to spolu zvládli?

"Nějakej chytrej," zabručel Owen a navrátil dřevěného vojáčka do krabice. Podíval se na tebe, no, způsobem, kvůli kterému by se Gwyn rozetřásla jako králík před lovcem. Ne zrovna hezky.

"Vlastně..." posbírala Gwyn přeci jenom odvahu, když ses objevil hned vedle ní a zřejmě na ní působil dostatečně povzbudivě. "Vlastně bychom měli vybrat totem na základě symbolů, které máme zapsat do kruhu. Tenhle," nakreslila trojuhelníků do jednoho z prázdných kruhů, které jste měli doplnit na základě Fergusových instrukcí, "stojí pro spo-spojení a naproti by měl být symbol pro zrcadlení nebo... podobnost."

Ještě než domluvila, se pohnula tím směrem; očividně se chystala zakreslit tam patřičný symbol. Když se  ocitla těsně vedle tebe -- tak, že se o tebe otřela paží --, zničehonic se zarazila a podívala se na tebe... zvláštně. Nebo se zatvářila prostě jako Gwyn, vždyť takhle koukala pokaždé, když se vaše pohledy střetly v knihovně. Jakkoliv obyčejně neobyčejné to mohlo být, dívka náhle ucukla.

"Možná... Možná bys to tam mohl zakreslit ty," vtiskla ti do dlaně třídu, přičemž sklopila pohled, a raději se natáhla pro další, aby se mohla věnovat symbolům na své straně.

"Proboha," protočil očima Owen, jako by byl svědkem kdovíčeho. Sklonil se a doslova vytrhl Gwyn papír z rukou, aby se podíval, co je tam vlastně napsané. Pokud máte totem založit na symbolech, tak... "Sem symbol pro vědění a tam pro, ech," přimhouřil oči nad Fergusovým škrabopisem, "cestu."

"Jsi si..." vzhlédla k němu Gwyn, okamžitě se zastyděla, načež se honem přesunula k dalšímu kruhu a zakreslila tam symbol pro vědění.

Planý poplach

„Není tu jedna správná možnost,“ promluvila Gwyn tak tiše, že jsi jí rozuměl jenom ty, „jenom si to nesmí protiřečit… Pokud bychom tady měli symbol pro mír, nebylo…“ zaváhala a ztišila podvědomě hlas ještě trochu, „nebylo by správné vybrat vojáčka. Přesvědčení nehraje žádnou roli. Duch si vybírá totem, my si nevybíráme ducha. Slunce by mohlo přitahovat Pýchu stejně tak jako Spravedlnost, například.“

„Cože?“ vzhlédl Owen od papíru, na který se demonstrativně mračil.

Gwyn se nadechla, aby mu odpověděla. Nejspíše se chtěla omluvit, nebo jen zavrtět hlavou, že neříkala nic důležitého, ale tvé prsty, které jí škádlivě sklouzly po zápěstí, jí sebraly dech. Podívala se na tebe. Zvláštně, jako by toho měla na srdci spoustu. Nevylekal jsi ji, to ne, nebo možná vylekal, bylo těžké se v tom vyznat, protože pohled honem odvrátila a otázce v tvých očích se pečlivě vyhýbala. Co přesně se teď stalo?

„Máme doplnit jenom čtyři symboly,“ pokrčil rameny Owen, „pak se máme chytit za ruce a začít vyvolávat. Vážně jsi ji sem musel tahat?“ Jo, představa, že se s ní bude muset držet za ruce – a taky přestava, že se ona bude muset chytit za ruce vás! –, tu nedělala dobře asi nikomu…

Proboha, mohli byste být míň trapní?

Gwyn se podívala na srdíčko v tvých rukách, divoce zatřepetala řasami a krátce pohledem zavadila o tvůj obličej. Teď jsi ji opravdu dostal. Zdálo se ti to, nebo… zrůžověla? Jako ředkev. Než jsi ho však stačil schovat, tentokrát to byla on, kdo rozechvěnými prsty zavadil o tvou dlaň a položila nešťastně malé srdíčko přímo doprostřed kruhu. Tak jste našli svůj totem.

„T-Tohle by mělo,“ zakoktala se rozpačitě, „fungovat.“

„Proboha. Posloucháte se? Nebuď takový šprt, Tariane,“ protočil nad tebou oči Owen, kterému už došla trpělivost. To je dobrá známka tohle, dobrá známka tamto, a všechny tyhle starosti o něčem, co by s kýmkoliv jiným mohlo být zábavné. „Každý ví, že na známkách nezáleží. Jediné, co tady někoho zajímá, je závěrečná zkouška, nic víc. Jediné, co musíš, je projít. A najděte si soukromí, prosím vás, na tohle není nikdo zvědavý…“

Teď už vzhlédla i Gwyn. Pro cosi se nadechla, ale ztratila odvahu a jenom zavřela ústa. Pohled raději zabodla do svých rukou, načež se posbírala ze země. Owen ostatně řekl i něco zajímavého. O závěrečné zkoušce se nemluvilo. Nikdy, za žádných okolností a rozhodně ne před templáři. Dokonce i když jste se ptali učitelů nebo svých bývalých spolužáků – tedy těch, kteří se ze dne na den nestali Pokojnými –, nikdo vám nic neřekl. Jediné, co se k vám doneslo, bylo to, že zkouška je opravdu trýznivá. Bylo možné, že o ní Owen něco věděl? Nebo si to jenom cucal z prstu?

Ty malej pitomečku!

„Ty, ty malej – !“ nevydržel to už Owen, kterého štvalo každé tvé slovo od začátku hodiny. Tak ty ho budeš provokovat? To si fakt myslíš, že to nevidí? Zrovna moc rozumu nepobral, to je pravda, ale zase tak pitomej, aby sis na něj vyskakoval ty, opravdu nebyl. „Od první chvíle to dneska opakuješ jako kolovrátek, tak si dej pohov, nebo ti jednu ubalím. Nemáš v tý svý šikmouchý hlavě nic jinýho? Hm?“

Divoce při těch slovech rozmáchl rukama, div tě vážně nepraštil. Nechtěl, nebo to alespoň neměl v plánu. Nejspíše i on měl dost rozumu, aby se do tebe nepouštěl před templáři. Teda asi. Spíše si jenom neuměl pomoct. S překvapivou přesností ses trefoval do vosího hnízda a v tom to teď zlovolně bzučelo. Stál jsi mu za to, aby to zkusil i za těchto okolností? Nebo se zabrzdí včas? Nebyl by to jeho první incident. Na klučičím patře se koneckonců šarvátkám a někdy i rvačkách nedalo vyhnout, i když je templáři i učitelé brzdili s velkou důsledností. Ty opravdu špatné se dokonce neostýchali potrestat ledovou koupelí v jezeře nebo několika dny na samotce. Čarodějové se museli ovládat, slyšeli jste ze všech stran. Z těch důvodů, které tady Fergus dnes jmenoval.

Když ses podíval jejím směrem, Gwyn se zrovna zastavila v uctivé vzdálenosti od Ferguse. Nechtěla mu skákat do řeči, když se zrovna věnoval jiné skupince… a možná se sama potřebovala posbírat po tom, co řekl Owen. Myslel to opravdu tak, jak si myslela? To byla tak průhledná? A myslel jsi to taky ty?! Dvojičce sotva třináctiletých čarodějek se kruh zřejmě nepovedl, protože Fergus mával důležitě papírem s instrukcemi, prstem kreslil do vzduchu jednotlivé symboly a navzdory jeho obvyklému úsměvu se tvářil vážně. Jedno bylo jasné: k vám se ještě chvíli nedostane. Možná sis všiml, že Gwyn posunkem naznačil, ať chvíli počká, ale to už se dvojice dívek rozchichotala nad něčím, co řekl. No tak, mládeži, jde o životy! Berte to vážně!

„Cha,“ udělal Owen zamračeně. Tvůj tón se mu nelíbil. On snad dokonce koukal jako vosí hnízdo, nebo možná spíše… jako by ho pobodalo vosí hnízdo, což bylo snad ještě horší. „A teď se zajímáš. Si každou noc usíráš v posteli, co? Proto se tady třeseš na dobrou známku, jako by na tom všechno záleželo. No, tak ti něco řeknu, Tariane, můžeš se tvářit, jak chceš, ale někdo jako ty,“ zněl, jako bys byl největší nicka na světě a ještě hloupější než on, což bylo vzhledem k okolnostem těžké, ale zřejmě si to opravdu myslel, „u zkoušky nemá šanci. Víš proč? Protože na ničem z toho nezáleží. Žádná známka na světě nespraví to, že jsi jenom malá ukňouraná vačice, kterou stačí párkrát nakopnout. A u zkoušky na to přijdou.“

Gwyn přešlápla. Stála dost daleko, aby vás už neslyšela, ale i tak sis možná všiml jejího pátravého pohledu. Jsi v pořádku? Možná se začala bát, že se něco děje. A děje? Možná děje. Owen podezřele rudnul v obličeji – a teď už se po vás ohlížel i jeden z templářů, jenom kdyby sis v tom všem dokázal vzpomenout, který z nich to byl. Ten s povědomým hlasem, nebo ten druhý?

A pak…

… pak se svět zpomalil. Bylo to, jako bys otáčel stránkami obrázkové knížky. Přesně jsi vnímal, kdy jeden obraz končil a kdy druhý začínal. Viděl jsi Gwyn, jak sebou trhla a bezmyšlenkovitě špičkami prstů poklepala Fergusovi na záda. I templáři otočili hlavy vaším směrem. Možná ti dokonce vyrazí na pomoc, to by bylo hezké, ale nestihnou to. Samozřejmě, že ne. Jak by mohli? Všechno se to dělo tak zákonitě, jako by se to nemohlo stát jinak. A proč? Kvůli slovům, které jsi ani nemyslel zle a které spustily nepochopitelnou lavinu zla. Tohle… přece nedávalo smysl. Napadlo tě někdy, jaké jsou poslední vteřiny před smrtí? Možná takovéto. Právě takovéto, jako když se Owen natáhl a – ne, nestihneš uhnout, vlastně se po svých slovech sotva nadechneš – praštil tě.

I to by vypadalo směšně nakreslené do několika pečlivě promyšlených rámečků, ale možná by k tobě ruka umělce byla laskavá a vyzdvihla tvou statečnost, s níž jsi jako David čelil tomuhle Goliášovi. Místo toho, abys však docenil provedení, ti obličejem prošlehla palčivá bolest. Nikdy jsi nepatřil mezi ty, kteří by se na chodbě prali a museli být rozehnáni templáři, ale těžko si představit, že by to mohlo být horší. Owen nebyl chytrý, ale rozhodně si to více než vynahrazoval mohutností, které mu tady v Kruhu kdekdo záviděl. Koneckonců ty sám jsi ji mohl ocenit ve chvíli, kdy dosedl na tvé neboze útlé tělo a praštil tě znovu. Musel vážit přinejmenším jako medvěd.

Jedna rána následovala druhou. Nebyl to ani trochu férový boj, neměl jsi šanci ubránit se. Fyzicky ne. Byl o tolik větší, těžší, silnější... V uších ti hučelo tak, že jsi ani neslyšel rozruch v místnosti ani těžce dopadající kroky templářů. Byli pomalí, tak směšně pomalí, že to prostě nemohou stihnout dřív, než tě ten hrubián zabije. A někdo v tobě se vzedmula mohutná vlna magie, kterou jsi měl na dosah prstů. Stačilo by tak málo, jenom se natáhnout, jenom po ní sáhnout, vždyť jsi věděl, jak na to…

Tak to se semlelo rychle!

Modrá energie z tebe vytryskávala, připravená tě chránit a snad i zasáhnout tvého útočníka, ale ty ses po ní natáhl posledními špetkami zdravého rozumu. Zaprskala, jako bys hodil hrnek vody na rozpálenou pánev, dokonce jsi cítil, jak ti neochotně poskočila pod rukama. Takhle nějak sis možná představoval, že kočí v dobrodružných příbězích brzdí zdivočelé koně. Nesmíš mu ublížit, opakoval sis v duchu. Opakoval sis to tak dlouho, až slova ztrácela význam. Magie se ti znovu vzepřela. Nesmíš! Další záblesk uposlechl tvoji vůli. Nebylo to lehké, vlastně to byla jedna z nejtěžších věcí, kterou jsi musel kdy udělat, ale před očima se ti vytvořil viditelný, hmatatelný – a, ano, přesně tak předpisově modrý, jak sis ho představoval – štít. Opravdu zajiskřil, když do něj narazila Owenova pěst. Ještě jsi v jeho obličeji zahlédl rozčarovaný úžas, odhodlanou tónu ti vrazit znovu… ale pak se stalo hned několik věcí naráz.

„Nech ho být!“ vykřikl někdo.

Ten hlas jsi znal. Nebýt bolavé hlavy, jednoznačně bys ho přiřadil k vlastníkovi. Do Owena narazila vlna magie, kterou jsi neviděl, ale cítil jsi, jak se zlehounka otřela o tvůj štít. Neublížila by ti, toho ses nemusel bát, nanejvýš ti tě šťouchla; kouzlo bylo dobře mířené. Tvůj útočník odletěl. Tak trochu jako balón napuštěný vodou poskočil na podlaze, než se rozplácl dva kroky od tebe.

„A dost!“ zahřměl hlas templáře. Ne toho, v němž jsi tušil rozumného člověka, ale toho druhého, který tak rozhodně nezněl.

Sálem projelo něco dalšího. Hruď se ti sevřela, jako by ses měl problém nadechnout. Štít se rozplynul. Dokonce i magie ve tvém nitru, která se dosud nestačila uklidnit, rázem utichla. Nebylo to poprvé, co by ti tohle templáři udělali. Když ses nedokázal proměnit zpátky do lidské podoby sám, museli ti pomoct, ale nikdy sis na to nezvykl. Bylo to, jako bys byl svíčka a někdo tě sfoukl. Jako by ti kouzlo doslova vytrhli z rukou a nenechali ti nic. Potrvá to jenom chvíli, nanejvýš pár minut, ale i tak to bylo nakopnutí, které jsi teď nepotřeboval.

„Žádné kouzlení,“ slyšel jsi Ferguse, jak se otočil ke zbytku třídy. „Bylo tohle…?“

„Ticho!“

Ostatní to naštěstí nemohlo zasáhnout tolik. Pro ty, kdo zrovna nekouzlili, to bylo jenom zašimrání na kůži a zvláštní pocit někde hluboko uvnitř. Příjemné to nebylo ani trochu, ale nebylo to; ani tebe to v pravém slova smyslu nebolelo, byla to spíše svěrací kazajka, nepříjemný tlak a vědomí, že bys teď nemohl kouzlit, ani kdybys chtěl.

A v neposlední řadě, jako by celá tahle chvíle nebyla dost hrozná, se otevřely dveře vedoucí do vyššího patra a pod schody se objevil starý vousatý muž v černém rouchu. První čaroděj. Teď by sis nejspíše mohl položit otázku: Co jsi komu udělal?

Pověz mi, co se stalo

Prvního mistra Irvina jsi neznal nijak dobře. Několikrát do týdne jsi ho potkával na chodbě. Vždycky tě zdravil s úsměvem a před několika měsíci tě dokonce zastavil, aby se zeptal, jak se ti daří. Jestli tě čekají nějaké zkoušky – s malým z – a jestli nezapomínáš odpočívat. Byla to zvláštní chvilka, ale téhle nesahala ani po kotníky.

„Vida,“ udělal Irvin. Musel na vás být opravdu příšerný pohled… Poškrábal se ve vousech, sešel ještě těch pár schodů, které mu zbývalo, a pátravým pohledem přelétl nejenom Owena, ale hlavně tebe. „Byl by někdo tak laskavý a řekl mi, co se tady stalo?“ Nezněl naštvaně, ale měl v hlase zvláštní led, který jsi u něj jakživ nezažil.

„Jenom další důkaz toho, že bychom vaše nejstarší měli probrat důkladněji, mistře,“ zaprskal ten druhý templář. Teď už jsi v něm začínal poznávat sira Roberta. Ano, toho protivného sira Roberta, ne toho vlídného starého muže, který se shodou okolností také jmenoval Robert a hlídal v knihovně. „Ti dva se poprali. Přímo na vyvolávacím kruhu. Právě vám nemusím připomínat, co se mohlo stát…“

„Owen to začal,“ slyšel jsi – Ale kruci, jak moc tě Owen praštil do hlavy? Nezdálo se ti to? Opravdu to teď promluvila Gwyn? Ta samá Gwyn, která měla ještě před chvíli problém utrousit půl slova a která se tak zoufale utápěla v rozpacích, jenom protože tě přišla poprosit, jestli by se k vám mohla přidat do skupiny? Ta Gwyn?! „Napadl Tariana a já…“

Už jsi viděl Owena, jak se pro něco nadechuje, ale sir Robert byl rychlejší.

„A tahle čarodějnice,“ pokračoval rozhořčeně, „na něj zaútočila odhazovacím kouzlem! Jestli se všichni vaši studenti neumí vůbec ovládat…“

„Neumí vůbec ovládat?“ zopakoval po něm Fergus, tak akorát zralý na pořádného panáka. „Vždyť ten kluk vyvolal štít místo toho, aby se bránil! Jaký ještě chcete důkaz, že se umí ovládat?“

První čaroděj si povzdechl. „Sire Roberte, pokud dovolíte, rád bych Tariana vyléčil… Jestli tady chcete diskutovat o tom, kdo je a není vhodným kandidátem na Zkoušku,“ a tentokrát myslel zkoušku s velkým Z, jenom škoda, že teď nejsi zrovna v dobrém stavu a moc si to neužiješ, „můžeme tak udělat potom. Tariane,“ došel Irvin až k tobě, přičemž si k tobě klekl na jedno koleno a položil ti dlaň na rameno, „za chvíli to přestane bolet. Hm hmm, a pak mi povíš, co se tady vlastně stalo. Hmm?“ pousmál se.

Ještě než ti po kůži sklouzla chladivá sprška magie, vyčetl jsi Prvnímu mistrovi z očí, že ti věřil. Z ničeho tě nepodezříval, byť si nejspíše bude chtít vyslechnout i to, co řeknou ostatní. Musel. Byla to jeho práce – ale to tvoji verzi příběhu chtěl slyšet první! Netrvalo to nijak dlouho. Napřed tebou projela šimravá úleva od bolesti, až se ti málem zatočila hlava, a pak zmizel i její zdroj. Ještě chvíli ti bude maličko nevolno, možná se budeš trochu motat, ale pak už to bude dobré… Nezbyde ti ani škrábanec.

Promluvíme si později

Dlaň na tvém rameni setrvala déle, než bylo technicky nutné. Kdyby ses pokusil pohnout, První mistr Irvin tě byl připraven podepřít a pomoct ti udržet se na nohou, ale stejně tak nepospíchal. Nechal tě sedět na zemi a jenom na tebe hleděl tím jeho trpělivým, hřejivým pohledem hnědých očí, které navzdory pokročilému věku působily stále dost živě.

„Jenom doufám, že tvůj spolužák projeví stejnou míru uvědomělosti jako ty, Tariane,“ odpověděl ti Irvin zrovna tak tiše, povzbudivě ti stiskl rameno a jenom si nad tím povzdechl. Vždycky je možné udělat víc, zvládnout to líp, ale… „Zachoval ses dobře,“ ujistil tě přesto. Neslyšel ještě zdaleka všechno, ale tímhle si byl jistý, pokud jsi opravdu vyvolal jenom Štít. „V tomhle Kruhu netolerujeme násilí. Někdy je těžké udržet se ve vypjatých chvílích, ale zároveň to může být to nejmoudřejší, co lze udělat. Tohle byla jedna z těch chvil,“ významně se podíval, „ale měl bys držet na paměti, že ne každá chvíle bude jako tato. Promluvíme si později. Teď se na tebe musí podívat ještě někdo na ošetřovně…“

Teď už tě Irvin zlehka pobídl, aby ses začal zvedat na nohy. Udržíš se, toho se nemusíš bát, obzvláště když tě První mistr ochotně přidržoval tak dlouho, jak jsi jenom potřeboval. Jenom cesta po schodech dolů nebude nejpříjemnější… Že ses měl dostavit na ošetřovnu, nebylo zvláštní. Magie toho zvládla hodně, ale nebyla všemocná. Při vážnějších zranění či nemocech bylo vždycky lepší, aby se na tebe podíval ještě někdo. Možná dostaneš lektvar, aby se tělo vzpamatovalo přes noc, ale nic horšího tě nečeká…

„Cullene, kdybyste byl tak laskav a doprovodil Tariana na ošetřovnu,“ vzhlédl Irvin k mladšímu templářovi, ano, tomu, jehož hlas jsi poznával. Tak takhle se jmenoval! Cullen! „A, Owene, pojď. Promluvíme si v mé pracovně. Gwyn, ty také. Fergusi, tahle hodina je zrušena. Zastav se za mnou, pokud ji budeš chtít nahrazovat v jiném termínu.“

Rozchod!

I když se tou dobou Irvin už soustředil na jiné záležitosti, úkoloval templáře i čaroděje a přemýšlel nad časovými možnostmi náhradní hodiny, dlaň na tvém rameni zůstala. Obklopovala ho zvláštně konejšivá vůně tabáku, nahořklá, ale příjemná, jako by mu dodávala na důvěryhodnosti a moudrosti. Ano, takhle nějak by měl vonět První mistr. Znovu se na tebe podíval. Zvážil tvá slova a možná se ti i chystal odpovědět, než kývl. Ano, promluvíte si později – a tohle bude jedna z věcí, ke které se v soukromí vyjádří.

„Je dobře, že jsi mi to řekl,“ pochválil tě, než tě pustil. „Promluvím s nimi zvlášť. Nic jiného jsem ani neměl v plánu… Prozatím si odpočiň. Pokud máš dneska ještě nějaké hodiny, nemusíš na ně chodit.“

Už jsi dokázal stát na vlastních. Dokonce sis ke své smůle začínal uvědomovat zvědavé pohledy svých spolužáků a tiché dohadování o tom, co se vlastně stalo. Možná tě někdy později překvapí, co se o téhle události dozvíš… ale mohl sis být vcelku jistý, že to do večera bude vědět celá věž. Tohle se tady každý den nedělo, vlastně se toho tady celkově moc nedělo, takže každý důvod k pomluvám dobrý.

Když Gwyn zastřehla tvůj úsměv, napřed se stydlivě odvrátila a teprve potom se odvážila na tebe podívat. Jsi v pořádku? Nejraději by tě na ošetřovnu doprovodila, ale protestovat proti rozkazu Prvního mistra si nedovolila.

„Můžeme?“ zeptal se tě Cullen, když k tobě došel a nejistě k tobě natáhl ruku, jako by se tě chystal podepřít – nebo se možná jenom ujišťoval, že podepřít nepotřebuješ. Nejspíše by se zvládl odnést jako princeznu, kdyby to bylo nutné.  „Zvládneš jít?“

 Starost… templáře?

Owen se opravdu netvářil zrovna nadšeně. Probodl tě nenávistným pohledem. Možná dokonce zalitoval, že tě nestačil praštit vícekrát. Zasloužil bys…! Prvnímu mistrovi však stačil jediný pohled, aby ho popohnal ke schodům. Jenom Gwyn se k tobě ještě ohlédla, než je bojácně následovala nahoru.

„Jasně,“ kývl Cullen.

Kterýkoliv jiný templář by tě poslal do háje, že se teď stejně vyučuje a ať si nevymýšlíš, špičaté ucho, ale Cullen byl… jednak mladší než většina templářů, však ve věži nemohl pobývat víc než několik týdnů, a jednak působil v pohodě. Na templáře, samozřejmě. Případné pochybnosti byly zcela na místě!

I když jsi mu do tváře neviděl, asi ti bylo jasné, že mu v hlavě šrotovala otázka, kudy se dostanete k nejbližšímu kýblu. A jestli student, který to měl na starosti, vyměnil vodu k umyvadle. Většinou to byly zelená roucha, která se zrovna učila základy telekineze. Vhodná praxe, nazývala to pobaveně mistryně Amara. Dole v přízemí byly menší lázně; několikrát do týdne ses tam mohl posadit do teplé vody, kterou tam vedl akvadukt, ale ve vyšších patrech se tyhle věci dělaly ručně. Ještěže máš léta zelených rouch za sebou!

„Tak… To zkusme to tudy. Myslím, že tam byla čistá voda,“ nasměroval tě do chodby, která vedla mezi učebnami ke schodišti.

Stejně je to po cestě. Na chodbě teď mnoho lidí nepotkáte. Zbytek třídy se ještě shromáždil kolem Ferguse, který na vás jenom kývly a pohybem hlavy vás popohnal ze sálu, ať se kolem vás ještě nezačnou shromažďovat zvědavci. Dveře do jednotlivých učeben byly zavřené – až na jednu jedinou, kde zrovna přednášel mistr Colbe o pádu Tevinterského impéria.

„Dylane, dávejte pozor!“ slyšel jsi ho vyštěknout. Nikdo se ani neodvážil ohlédnout k chodbě, dokud se ozývaly vaše kroky…

… a umyvadlo, kde se dneska neumyl nikdo od slizu, bylo opravdu na dohled!

„Jsi…“ podíval se na tebe Cullen, „však víš. V pohodě? Léčení zabralo? Je mi… Uch, měli jsme si toho pitomce všimnout dřív. Viděl jsem, že se dohadujete, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že…“ Zarazil se, přičemž se opřel o zeď vedle umyvadla. Ano, přesně tohle ho napadnout mělo; byla přece jeho práce očekávat od čarodějů vždycky to nejhorší. „Víš, jak někomu vrazit?“ zeptal se zničehonic. „Doopravdy?“

Zvláštní chvilka na chodbě

„Temperamentní je dobré slovo,“ připustil Cullen podobně uvážlivým tónem jako ty.

Odmlčel se. Chvíli tě jenom pozoroval, jak se umýváš, a ty jsi ani nevěděl, jak se tváří. Nebo co se mu honí hlavou. Byla to zvláštní chvíle. Věděl jsi, že templáři nejsou všichni špatní. Například starý Robert v knihovně se tě jednou zeptal na knihy a o týden později tě pochválil, že máš dobrý vkus. Pořád to byl však templář, jehož meč visel nad každým tvým krokem. Stejně jako Cullenův.

 „… a taky je to pitomec,“ dodal zničehonic.

Teď, právě teď, bys mu potřeboval vidět do očí. Jak to myslel? Zněl přitom… zvláštně. Upřímně, maličko škádlivě, nespokojeně s tím, co se před pár minutami odehrálo ve velkém sálu, ale také povzbudivě. Ano, Owen byl pitomec, dokonce i templář to věděl. A možná to teď ani neříkal jako templář, ale jako mladý muž ve zbroji, která byla těžší, než čekal. Nerozhodně přenesl váhu z jedné nohy na druhou.

„Sevři ruce v pěst,“ vybídl tě zničehonic, odhoupl se zády od stěny a postavil se vedle tebe. „Palec musíš dát takhle,“ dotkl se prsty v rukavicích tvých rukou, aby tě navedl. „jinak by sis mohl ublížit… a nohy dej takhle, pokrč koleno a druhou nohou se odrazíš. Chceš se pohnout celým tělem, rozumíš? Takhle. Párkrát si to zkus, až budeš sám. Dostaneš se do toho.“

Když se čaroděj a templář na něčem shodnou…

„Úplně pitomej pitomec,“ souhlasil Cullen snadno, přikývl – alespoň tak, jak mu to helma dovolovala – a pak se maličko uchechtl, než ti přihodil: „Nejpitomější na světě.“

Přátelství už vznikla i díky větším pitomostem. Po krátké chvíli ticha, kdy se ani jeden z vás neuměl pořádně rozhoupat, se templář odlepil zády od zdi a začal ti ukazovat, jak se máš postavit, jak dát palec a jak se pohnout. Dávalo ti to smysl, a tak ti za chvíli proletěla vzduchem naprosto správně. Až to zasvištělo! Škoda, že když jsi s úsměvem na rtech vzhlédl, neviděl jsi mu pod helmu. Našel bys tam vřelý úsměv, který dokonale zapadal do toho tvého.

„Výborně,“ dotkl se krátce tvých zad, jako by tě na nich chtěl pochvalně poplácat – a taky chtěl –, ale pak ruku zase zvedl. On se snad i překvapeně podíval, i když to samozřejmě nebylo možné. Pod helmu jsi mu neviděl, musel sis to představovat. Určitě. „Jo… Jo, to bychom měli. Nebo ti na ošetřovně vynadají, že se nešetříš,“ pokusil se navázat, přičemž vykročil ke schodišti na konci chodby. Ošetřovna byla na stejném patře jako knihovna, přímo uprostřed věže pod přednáškovými sály a nad ubikacemi. „Potom si to ještě párkrát zkus, ať to dostaneš do těla. Kdybys někdy potřeboval, bude to tam. Tělo je v tomhle… fakt dobré. Když to do něj opravdu dostaneš, nemusíš nad tím už přemýšlet, prostě se pohneš. Hádám, že s magií to je podobné,“ řekl skoro tázavě.

Co se ve Zpěvu světla opravdu píše…

„Magie byla stvořena, aby člověku sloužila, nikdy mu nemá vládnout,“ řekl Cullen. Nemohlo ti trvat déle než úder srdce, než sis uvědomil, že citoval Zpěv světla. Slyšel jsi to tady často, templáři těmi slovy obhajovali kdeco. „Těm, kteří vezmou dar Stvořitele a obrátí jej proti dětem Jeho, nikdy nebude dopřán pokoj ve světě tomto nebo dalším.“ 

Dalších pár kroků jste urazili v tichosti. Po točitém schodiště jste zamířili dolů, až jste se ocitli přímo před knihovnou. O kolik příjemnější by bylo zamířit právě tam než do ošetřovny, kde budeš muset někomu vysvětlit, co se vlastně stalo.

„Myslím,“ pokračoval Cullen, „že je v pořádku se bránit. Zpěv světla také říká, že Stvořitel nenávidí ty, kteří bezdůvodně ubližují Jeho dětem… ale ono to není tak docela bezdůvodné, když někdo napadne tebe. Ech,“ bezděčně zvedl ruku, jako by se chtěl poškrábat ve vlasech, „s mírou, samozřejmě. A nic si z toho nedělej. Někdy má tělo prostě takový šok, že se nedokáže ani pohnout… Důležité je, že ses bránil. A udržel kontrolu.“

Těžké kroky ve zbroji oděného templáře se chodbou rozléhaly docela jinak než ty tvé, lehké a netížené vším tím železem na ochranu proti magii. Cullen k tobě otočil hlavu, zarazil se a pak se znovu rozesmál. Opravdu jsi mu…

„Proboha, nevykej mi. Vždyť jsme skoro stejně starší,“ pověděl ti pobaveně. „Teda… myslím, jste menší, takže se mi to špatně odhaduje, ale podle toho, co říkal sir Robert, o moc starší nebudu. A… Jo, asi by to se to tak dalo říct. S templářským výcvikem jsem vlastně začal dost pozdě. Až ve třinácti, ale… technicky by se dalo říct, že jsem začal v osmi. To jsem začal chodit do místní kaple a prosit templáře, aby mě něco naučili. Cokoliv! Věděl jsem, že…“ zatřepal hlavou a při pohledu na dveře ošetřovny bezděčně zpomalil, „chci lidem pomáhat. Chránit je. A to někdy znamená bránit sebe sama nebo ostatní,“ dodal. Znovu se na tebe podíval – a možná se dokonce znovu usmál. „A někdy to znamená ukázat někomu, jak někoho správně praštit.“

Co se skrývá pod helmou...

Na to, že si musíš dávat pozor a napřed si všechno spočítat, Cullen jenom přikývl. Takhle nad tím nepřemýšlel, ale dávalo mu to smysl. Možná jsi díky tomu stoupl v jeho očích, vždyť tohle bylo přesně, co od ostatních templářů poslouchal denně. Čarodějové jsou nebezpeční; naštvou se a ze všech lidí poblíž se stane popel. Jenomže… ty sis tuhle hrozbu uvědomoval natolik, aby ses nebyl ochotný bránit v případě hrozby na životě, a to pro něj bylo… nepochopitelné a obdivuhodné.

„Ne pro každého,“ ujistil tě Cullen. „Jak říkám, začal jsem dost pozdě… Většina lidí tady začala už v šesti, nejpozději v osmi, já jsem,“ kdyby mohl, nejspíše pokrčí rameny, rozhodně tak v tu chvíli zněl, „tak trochu výjimka. Když do města přijel kapitán, viděl ve mně potenciál a, jo, tohle je teprve moje první opravdové umístění. Po výcviku. Kolik ti je?“ přeptal se zvědavě. „Mně bylo na jaře devatenáct. Tobě tipuju… osmnáct? Možná?“

Do hlasu mu prosákla kapka omluvného pobavení. Odhadovat věk elfa nebylo snadné! Působil jsi oproti němu tak drobně, musel k tobě shlížet, ale zároveň tě sir Robert označil jako jednoho z nejstarších studentů zde, takže ti muselo být aspoň… třináct. Možná se teď sekl, ale ne, v obličeji jsi nevypadal jako malé dítě. Napadlo tě někdy, jak intenzivně můžeš vnímat pohled člověka, kterému pořádně ani nevnímáš do očí?

Vzduch mezi vámi se rázem proměnil, už to nebylo jenom o lehkovážném poznávání se, teď ses mu snažil něco říct a on se tě snažil pochopit, ale… Ty jsi válčil s úvahou, jestli může existovat něco jako hodný templář, zatímco on se musel popasovat, co to znamená, pokud jsou čarodějové hodní. Slyšel toho spoustu. Nepřišel sem nepřipravený, ale několika málo slovy jsi dokázal probořit všechno, co si myslel, že věděl o magii.

„… probírání?“ zopakoval zmateně. „Tím myslíš… co řekl sir Robert, viď? To je,“ zaváhal, „složitější. Ale je to jenom zkouška.“ Něco na tom, jak to řekl, snad nezaujatě a bez jakéhokoliv napětí v hlase, tě okamžitě ujistilo, že ani on nevěděl, co se na Trýznění děje. Templáři jako takoví to věděli, jenom nejnovější rekrut ne – stejně tak jako ti, které to teprve čekalo. „Víš… co se stalo minulý týden v kuchyni? Kočku tam posedl démon. “

Minulý týden v kuchyni… Pravda, jeden dne jste místo teplé večeře dostali jenom obložené chleby. To bylo zvláštní, všichni u stolu remcali a ohrnovali nos, ale nevěděl jsi, co se stalo. Chtěl ses zastavit za Deou, ale čekala tě zkouška z entropie a zrovna ten den se ti něco nedařilo, takže ses šel učit. Vlastně jsi tam od té doby nebyl. A to, že někoho občas posedl démon, se… stávalo. Nemluvilo se o tom, dokonce jste o tom nemluvili ani na pokoji, jako by stačilo to ignorovat a hrozba visící nad vašimi hlavami by zmizela. Právě to se stalo těm, kteří zmizeli bez vysvětlení. Pokud se, samozřejmě, následující den někde neobjevili jako Utišení, to byla ta druhá možnost. Těžko říct, co bylo horší.

„Já…“ zvedl ruce, aby si sundal helmu a mohl se ti podívat do očí pořádně. „Ještě tu nejsem tak dlouho, ale z toho, co jsem zatím viděl, je to… všechno příšerně nefér,“ povzdechl si, „a vím, že říct to takhle nikomu nepomůže, ale… zároveň jsou tu hrozby, které se k magii nevyhnutelně vážou, a proto tady jsme. A nemyslím si, že bys byl hrozba ty,“ dodal, „ale…“

… ale sám si nebyl jistý, kam tím vlastně míří. Chtěl s tebou mluvit. Opravdu moc si s tebou chtěl o tomhle všem promluvit, protože ostatní templáři by těžko byli ochotni pochopit jeho pochybnosti. Chtěl dělat to, co je správné, a chránit lidi před démony bylo správné, ale zároveň už tady byl dost dlouho, aby začal pochybovat, jestli bylo zacházení s čaroději jako takovými správné.

Možná se nic nezměnilo, ale…

Cullen se na tebe zahleděl. Měl pěkné oči – tmavé, skoro černé, ale nebyly to chladné propasti, které by vtahovaly světlo a nepropouštěly ho ven; naopak, odrážely světlo při každé příležitosti a navracely ho do světa. Později, až nebudete stát v přítmí chodby, ozářeni leda světlem pochodně, si možná všimneš, že jsou nazelenalé, jenom tak jemně, jako tráva ve stínu stromu nedaleko břehu jezera. Možná si na něj vzpomeneš, až se příště dostaneš na čerstvý vzduch.

„… já vím,“ řekl, když ses zarazil.

A mohl to opravdu vědět? Zněl upřímně. A dokonce se tak i tvářil. Někoho zvenčí jsi potkal jenom několikrát a on na rozdíl od většiny templářů prožil většinu života právě tam. Venku. Nestrávil ho zavřený za zadmi kláštera, možná dokonce vyrůstal s rodinou… opravdovou rodinou… sourozenci… Možná by ti mohl říct o sestře, která mu pomohla upoutat pozornost templářů, nebo o bratrech, kteří si ho dobírali kvůli nesmyslným snům.

„Přál bych si, aby se to změnilo,“ odvážil se přeci jenom vyslovit po chvíli. Zaváhal, ale pak ti na okamžik položil ruku na rameno, než se pousmál. „Možná se to jednoho dne změní… Půjdeme dovnitř?“ kývl ke dveřím. Nepobízel tě, ptal se. Možná by byl dokonce ochoten zůstat, kdyby se ti tam nechtělo, ať už bys k tomu měl důvody jakékoliv...

Ale možná bychom mohli… i spolu…

To, že jsi viděl Cullenovi do obličeje, mělo jednu nevýhodu. Také jsi totiž viděl, jak mu zacukaly koutky, když ses začal zaplétat do svých slov. Tak spolu…? Těžko říct, jestli to byla opravdu nevýhoda; opravdu měl hezký úsměv. Upřímný. Dokonce i teď vypadal vřele a přátelsky, jako by tě neviděl jenom jako čaroděje, nebo jako mrňavého elfa. Zajímal jsi ho ty. Tarian – a všechno, co k tobě patřilo.

„Taky jsem rád, že jsme spolu mohli mluvit,“ přitakal.

Pustil tvé rameno a kovovou rukavicí si zakryl ústa, abys neviděl, že se ti směje. A on se ti vlastně nesmál, jenom z něj všechno to napětí vybublalo velice příjemným způsobem. Byl jsi rád a on taky. Copak to nemohlo být tak snadné? Aspoň pro tuhle chvíli? Znovu se podíval na dveře ošetřovny, jako by přemýšlel, jestli byste se tam neměli přeci jenom vydat, ale pak se ti znovu podíval do očí a najednou toho měl na srdci ještě trochu víc, takže… jste oba zůstali na místě…

„Ale mohli bychom i… spolu,“ možná se mu dařilo znít nonšalantně, ale teď, když neměl helmu, se ukazovalo, že měl vlastně velmi živé oči a obočí. Bylo snadné přečíst si v jeho obličeji, že mu na tom záleželo. A že by byl opravdu rád, kdybys mu na to kývl. „Někde začít musíme… a byl bych vlastně moc rád, kdybychom si mohli ještě někdy promluvit. O tomhle. Ale třeba i o něčem jiném, to by bylo taky fajn. Poznat se a tak. A třeba by se ani nemuselo nic stát, abychom si našli chvilku. Žádné rány do hlavy,“ znovu se zasmál. „Kdybys chtěl, samozřejmě.“

To víš, že chtěl!

„Nebydlím sám,“ zatřepal hlavou.

Templáři měli vyhraněné druhé patro – přímo pod učedníky a nad kuchyní. Někteří pak měli také vyhraněné ubikace přímo v přízemí, snad jich bylo tolik a snad protože hlídali východ z Věže, to jsi věděl, protože jste kolem nich procházeli na venkovní hodiny tělocviku. Nebylo to nic slavného; zkrátka vás párkrát do týdne vypustili se nadechnout čerstvého vzduchu, proběhnout se a někdy vám dovolili jít si i zaplavat. Těm, kteří chtěli, samozřejmě, ale ty sis nikdy netroufl. Částečně protože vás nikdo plavat neučil, to jenom někteří si tuhle zázračnou schopnost přinesli z minulého života. Soris taky plavat neuměl; většinou jste spolu seděli na břehu, procházeli se a rozebírali poslední hodinu Entropie. I tohle bylo za odměnu. I kdyby se Owenovi podařilo vyhnout přísnějšímu potrestání, zítra ráno ho venku neuvidíš, to bylo nad slunce jasné.

„Jsme v pokojích po šesti,“ vysvětloval Cullen. V druhém patře jsi nikdy nebyl, ale po cestě ven se ti párkrát podařilo nahlédnout do pokojů v přízemí. Opravdu byly po šesti! Možná bydlel tam? Bylo těžké si představit Roberta, kteréhokoliv z nich, že by bydlel s pěti dalšími. „A spíme na palandách. Řeknu ti, Frederik pěkně chrápe,“ dodal pobaveně. „Něco vymyslíme. Naštěstí brnění nenosíš, takže já tebe poznám – a možná bych na tebe mohl zamávat nebo něco. Nebo bychom se mohli potkat někdy v kapli?“ Kaple bývala mimo bohoslužby prázdná, čarodějové tam nechodili, protože tam chodili templáři, a templáři tam nechodili, protože museli hlídkovat. Vlastně jsi věděl jenom o jednom člověku, který by tam chodil nějak častěji, a to byl samozřejmě Hartwin.

Jaké to bylo…?

„Ale máte k dispozici více pater,“ připomněl ti Cullen s pousmáním. Nevadilo mu to; doma taky spával se sourozenci na palandách a potom s ostatními templářskými kadety také. Pokud si dělal malé naděje, že by se mu teď dostalo více soukromí, snadno nad nimi pokrčil rameny… Tohle přece chtěl – a nějaké to chrápání musel templář prostě přežít. „Nahoře je chladněji, to už jsem si všiml,“ přikývl.

A nesmál se ti! Opravdu. Ne, dobře, možná se ti smál… ale jenom trochu a nemyslel to zle. Vlastně by bylo těžké představit si, že by to myslel zle, vždyť k tobě shlížel hřejivým pohledem tmavých očí, maličko dozelena, které v sobě odrážely světýlka tvých jasně modrých. Možná proto nosili templáři helmy a bez nich by vypadali docela obyčejně a snad i příjemně, nebo tomu tak bylo jenom v případě tohohle jednoho.

„V šestém patře,“ což znamenalo, že hlídkoval nad patrem určeným pro výuku, kam ty jsi chodil leda na konzultace nebo za Fenrahelem, „před ubikacemi čarodějů,“ takže vlastně musel hlídkovat nedaleko Fenrahelova pokoje! „Ale hodně mě posílají tam, kde je potřeba. Jako třeba dneska potřebovali ještě někoho na hodinu Vyvolávání. Byl jsi…“ zaváhal, ale pak zřejmě usoudil, že za otázku nic nedá a snad se nevylekáš, „nervózní? Že jste měli vyvolávat duchy?“

Vyrušení

„Nejsem si jistý,“ přiznal. „Ale spíše ne. Ještě neznám všechny čaroděje jménem. Fenrahel je taky tmavovlasý? Mám pocit, že všichni čarodějové s jménem na F jsou tmavovlasí. Fergus, Fynn, Faelan. Raději se je nesnažím oslovovat jménem.“

Tvoje vysvětlování Cullena opravdu zmátlo a možná v něm dokonce budilo obavy. Ještě tě nebral tak docela vážně; úsměv na rtech zeslábl, ale přeci jen se tam udržel. Nechtěl tě zbytečně vyplašit -- a popravdě to velmi zajímalo, co mu o tom řekneš. Zdá se, že jsi výtrysky magie viděl jenom ty, možná jsi je dokonce cítil jenom ty. První čaroděj se ovšem netvářil, že by se tam stalo něco zvláštního a měl jasno hned. Škoda, že to nechtěl rozebírat hned… Možná si o tom prostě chtěl jenom promluvit v soukromí, koneckonců rozebírat kontrolu nad tvou magií nebylo před templáři zrovna vhodné. Mohli z toho usoudit kdovíco.

„Počkej, počkej. Zpomal. Tvoje magie reagovala, nebo…“ chtěl se Cullen zeptat, ale to už se otevřely dveře ošetřovny a v nich se objevil Ander.

Mladík přejel templáře tázavým pohledem, ale na tebe se usmál. Viděl tě rád. Když jste ještě byli oba zelená roucha, bydleli jste ve stejném pokoji a docela jste se se sblížili. Pamatoval sis den, kdy ho sem přivedli; to už jsi tady byl několik let, ale staří jste byli zhruba stejně. Trvalo mu dlouhé dny, týdny, možná dokonce měsíce, než poprvé promluvil, a byl jsi to ty, kdo ho poprvé rozesmál. Děti ho kvůli jeho tmavé pleti začaly přezdívat Anderfellem, zkráceně Anderem, protože z Anderfellu prý pocházeli lidé s podobným odstínem pleti. Nepocházel odtamtud, ale to mu nezabránilo jméno přijmout. Se svým opravdovým jménem se ti nikdy nesvěřil. Teprve loni ti řekl, že to už nepovažoval za nutné, stal se někým novám. Učněm jménem Ander. A pořádným potížistou, což byl hlavní důvod, proč jsi s ním už pořádně dlouhou dobu nemluvil. Před pár měsíci se dostal do maléru. Šeptalo se, že se mu podařilo z Kruhu utéct, ale nikdo nevěděl jak – a templáři se podobným řečem pochopitelně snažili zamezit. Co jsi slyšel, zavřeli ho do sklepa. Proč přesně z něj neudělali Utišeného, jsi nevěděl, ale… neudělali… a oni tady teď stál, jako by se vůbec nic nestalo.

„Říkal jsem si, že něco slyším,“ prohodil pobaveně, přičemž se opřel o trám dveří. Jednou jsi o něm mluvil s Fenrahelem a ten se ti svěřil, že takhle talentovaného léčitele ještě neviděl… Zdálo se, že budeš v těch nejlepších rukách! „Potřebujete něco? Snad Tarian nic nevyváděl.“

Noví a staří přátelé

„To je radosti,“ uchechtl se Ander.

Netřeba dodávat, že byl vyšší než ty, to ostatně nebylo těžké, ale možná tě překvapilo, že tělo pod rouchem bylo pevné a příjemně vypracované. Ander vždycky patřil k těm, kteří vycházky na čerstvý vzduch využívali ke běhu nebo jiným sportovním aktivitám. A co víc, často se řadil mezi vítěze.

„Tak to rád slyším, že vás nechávám v dobrých rukách,“ usmál se na tebe Cullen. I když ses v posledních vteřinách zamotal do svých slov pořádně, neodradilo ho to… vlastně i teď pohled tmavých očí hřál a těšil se na vaše další setkání. Potkáte se, ano. Jste domluvení! „Tak… brzy na viděnou,“ řekl, než si nasadil helmu a otočil se.

„Hm,“ udělal Ander pobaveně, „přátelský templář, kdo by to byl řekl…“

Ander měl vždycky dobré oko na lidi. Už když se Owen poprvé objevil v Kruhu, prohlásil, že s tím člověkem budou jenom problémy. A nikdy na to nezapomněl. Stejně tak už na první hodině věděl, jestli bude učitel hodný nebo naopak zlý, jestli bude známkovat přísně nebo až moc vlídně… Nad templářem zatřepal nevěřícně hlavou, než se vešel zpátky do ošetřovny. Ty, pokud nebudeš pospíchat, si možná všimneš, že se Cullen na úpatí chodby zastavil a ohlédl přes rameno. Ohlédl se přímo na tebe.

„Tak co?“ zajímal se Ander, přičemž se posadil na překvapivě pohodlnou postel, o poznání pohodlnější než ty, které jste měli na pokojích. „Co tě sem přivádí? Neříkej, že jsi vysál tolik životní energie ze stromu, až ti spadl na hlavu?“

Takový tajný – ale vlastně ne úplně tajný – rozhovor v ošetřovně

Na ošetřovně kromě Andera seděla ještě zrzavá elfka ve fialovém rouchu. Nebyla o moc starší než vy, byť se těch pět let zdálo jako celá věčnost. Sera, jak se mladá žena jmenovala, vzhlédla od alchymistickém náčiní, v němž se vařil učebnicově červený léčebný lektvar, a ohlédla se k vám. Znali jste se od vidění, samozřejmě, ale nebylo to nic, čím by sis od ní vysloužil více než úsměv. Nijak k tobě nepospíchala.

„Zvládnu to,“ odpověděl Ander na její tázavý pohled. Protože si ještě nevysloužil fialové roucho, potřeboval dozor pro případ, že by se stalo něco, na co by jeho síly nestačily. Nebylo to nic zvláštního, na ošetřovně se prostřídali snad všichni studenti, kteří se věnovali škole Tvoření. Někdy na ně dohlížel Sera, někdy i vyšší mistryně Wynne, někdy tady dokonce sedával Fenrahel a šeptal jim do ucha dobré rady. „První mistr už se na něj podíval, ale podle všeho to dostal do hlavy…“

„Dobře, připravím mu něco na spaní,“ kývla Sera.

Ander se usmál, ale usmál se tak zvláštně, že bylo nad slunce jasné, že jenom čeká, až se mistryně Sera znovu otočí vážně. Přece to nebude rozebírat přímo před ní! Tak se aspoň začal věnovat věcem, které jste si museli odbýt. Vážně jsi byl v pořádku? Nebolelo tě nic? A co srdce, netlouklo trochu moc rychle? Posunul se k tobě blíž, položil ti dlaň na čelo – nemáš ty teplotu? – a zkusmo tebou nechal projít šimravý záblesk léčitelské magie, aby se ujistil, že jsi opravdu v pořádku.

„A ty ššš,“ napomenul tě pobaveně, „o těchto věcech se nemluví…“ Ne, že by měl v úmyslu o tom nemluvit, spíše jenom neodolal příležitosti tě zlehka plácnout přes rameno a zakřenit se na tebe. „Owen je pitomec. Fakt to udělal uprostřed hodiny? A před templáři? Jestli z toho neudělají Utišeného, tak už nikoho,“ zabručel, ale přeci jenom se nad tím zamračil, protože… ne, tohle mu nepřál, tohle by nepřál nikomu. Raději by mu pořádně nakopal zadek za to, co provedl, než aby k němu ještě cítil lítost. To už se však znovu ohlédl k Seře. Dává pozor? Nedává. „Dostal jsem se ven, Tariane!“ řekl ti šeptem. Ano, to jsi vlastně věděl, ale nabízela se otázka, jestli jsi řečem šířeným šeptem opravdu věřil.

Vyšetření mezi řečí

„Stejně něco dostaneš,“ odpověděla ti Sera, aniž by k vám znovu otočila hlavu. Už pilně pracovala na lektvaru. „Není to tak ani kvůli spaní, jako by se ti v noci doléčila tkáň a přestala si myslet, že je zraněná.“

„Jo, dělá se to vždycky,“ kývl Ander s úsměvem. Ty jsi přece věděl, že si odsud pravděpodobně odneseš lektvar. „Pro jistotu. Kdyby zranění sahalo hlouběji, než si léčitel myslel, nebo byl schopen dosáhnout. Ale žádný obavy, stačí to vypít před spaním a dokonale to zaspíš.“

Protestovat proti dvěma léčitelům naráz bylo nemožné. Ať už jsi chtěl, nebo ne, lektvar dostane, ale… kdybys ho opravdu pít nechtěl… můžeš ho vylít z okna? A opravdu tě do té hlavy nepraštil moc? S pokynem „koukni na mě“ tě uchopil za tváře a natáčel ti hlavu, aby mohl sledovat pohyb očí. To vypadá v pohodě. Nejsi nějak horký ani oteklý…

„Tak Gwyn? Víš, že jsem s ní nikdy doopravdy nemluvil? Seděl jsem vedle ní celý úvod do arkány,“ což byl úplný začátek studia o magii pro zelená roucha, „a ani jeden jsme neřekli jediné slovo,“ uchechtl se. „Sundej si to roucho. Jo, dobrý léčitel… Co jsem slyšel, zastal se mě První čaroděj. Že mám potenciál a musím akorát dospět,“ protočil očima, přičemž se opřel o dřevěný rám postele. Nepopoháněl tě, ať se svlékáním pospíšíš, klidně jste si mohli napřed promluvit. „Já bych použil jiný slovo. Třeba smířit se s nespravedlností světa, ale jo, nebýt ho, tak je asi po mně. Ale řekl bych, že s tím mělo něco společného i to, koho jsem venku potkal,“ usmál se tajemně.

Koho jsem asi potkal?

„Jasně, že nestačí, chytráku,“ Ander zatřepal hlavou nekompromisně. „Kalhoty si můžeš nechat, ale chci vidět, jestli toho nemáš víc… Když už si na tebe ten cvalík sedl.“

Ošetřovna byla malá podlouhlá místnost se třemi lůžky na obou stranách. Teplo udržovala dobře, ale… oheň v krbu dávno vyhasl a léčitelé zjevně necítili potřebu ho znovu zapalovat. Že je Ander otužilý, jsi vlastně věděl; musel být, aby vlezl do studeného jezera za jakéhokoliv ročního období. Prý to pořádně rozproudí krev! Šílenec.

„Vážně jsem myslel, že je po mně, když mě templáři našli,“ hlesl. Byl svět méně nespravedlivý díky tomu, že se mu to nějakým zázrakem podařilo přežít? Na okamžik uhnul pohledem, ale pak pokrčil rameny. Ne, něco takového by nahlas neřekl. „Věděl jsi, že nám jako malým brali krev a schovali si ji pro případ, že se nám podaří dostat ven?“ Byl jsi moc mladý, aby sis to pamatoval, a pro Andera to musel být takový šok, že se ten drobný detail vytratil z paměti. „Tak mě našli. Kvůli zatracené kapce krve.“

Nebo úniku. Ani pro ty, kteří si vysloužili fialová roucha a mohli teoreticky opustit hradby Kruhu. S písemným povolením, samozřejmě, a mnohdy i ozbrojeným doprovodem. Přesto jsi v Anderově hlase slyšel něco zvláštního – nebo možná ani ne tak zvláštního, protože to k němu zkrátka patřilo, ale… on se nevzdal. Nesmířil se s osudem. Dokonce ani teď, když unikl smrti nebo osudu horšímu než smrt jenom o fous.

„Nic takového,“ usmál se nad tvým pokusem to uhádnout. „Šlechtice. Lorda Howa se synem, byli na cestě… někam,“ mávl nad tím rukou, když si nevybavil příslušné jméno, „a přepadli je zplozenci. Léčitel se jim hodil a, no…“ usmál se, „zřejmě jsem udělal dost dobrý dojem, aby se mě u templářů zastaly. Bylo to…“ skočil myšlenkami jinam, „svým způsobem děsivé. Být tam venku. Bez zdí Kruhu, bez jezera. Ale správné, Tariane, tak hrozně správné. A těch stromů, líbilo by se ti tam.“ 

Najít si nový domov

„V té chvíli měli větší starosti,“ pokrčil rameny, přičemž se znovu ohlédl k Seře. Kádinky zacinkaly příjemně sytým zvukem. Nezdálo se, že by vás poslouchala. „Měli několik zraněných. Včetně Howeova syna. Měl rameno úplně v háji. Zplozenec ho pokousal a… no, myslím, že se mi to podařilo vyléčit a zamezit šíření Nákaze, ale…“ povzdechl si. „Ale jo, asi se mi to podařilo, jinak by neposlali dobré slovo.“

O Nákaze jsi četl. Tady v Kruhu, na osamoceném ostrově, kam nejezdily lodě, jste se Nákazy bát nemuseli, avšak byla pevnou součástí historie vaší země. Učili jste se o hrdinech, kteří zastavili První nákazu, o Šedých strážcích, jejichž úkolem bylo studovat zplozence, bojovat s nimi a sjednotit národy v případě největší nouze, ale také o následcích Nákazy na lidech – a všech ostatních. Dostat se do kontaktu se zplozenci nebylo nebezpečné jenom kvůli ostřím jejich mečů a jejich zvláštní magie, i to nejobyčejnější zranění znamenalo risk Nákazy a pomalé bolestivé smrti, které nešlo nijak zabránit. Ander měl štěstí. Stejně jako mladý Howe.

„Domů?“ zopakoval po tobě. „Ne, já… Ani bych nevěděl, jak se tam dostat. A stejně by to bylo jedno, musel bych si najít nové domů. A to by mohlo být kdekoliv… Napadlo mě, že bych se pokusil najít Šedé strážce, léčitel by se jim určitě hodil, ale… tak daleko jsem se nedostal,“ pokrčil rameny. „Vlastně jsem myslel, že se v tom jezeře utopím, než se mi podařilo doplavat na druhou stranu,“ zasmál se hlasitěji, než by rád, načež honem otočil hlavu k Seře. Ne, pořád ji víc zajímaly kádinky s červenými lektvary. „Cokoliv by bylo lepší než zešedivět tady. Dobře víš, že ne každého pošlou ven. Nezáleží na talentu. Léčitelů je tady dost, aby si mohli vybírat. Záleží jenom na tom, jestli ti templáři dost důvěřují… a stejně ti nikdy nebudou důvěřovat dost, aby tě pustili ven samotného.“

S tichým brbláním, které bylo jenom napůl určené tobě, se k tobě naklonil. Opravdu to vypadalo, že sis z potyčky s Owenem odnesl víc než bolavou hlavu – a na těle už se ti rýsovaly rudnoucí podlitiny. Ander po jedné z nich však přejel prsty, načež tě na kůži zašimrala hřejivá magie. Možná tady budete chvíli sedět, ale jednu po druhé ti je vyléčí.

Tím se (teď) netrap

„Nemel se mi,“ napomenul tě Ander překvapivě vážným hlasem. Oči měl zvláštně soustředěné, zatímco ti na kůži zářila modrá jiskra magie a pak byla podlitina pryč. Pak sklouzl zase o kus níž, až se ti prsty málem otřel o lem kalhot a… „Už to skoro bude. Tak – a můžeš se obléct, ty trdlo.“

Když se napřímil, věnoval ti znovu úsměv. Jenom si tě dobíral, vlastně ti pak ještě ochotně podával halenu i svetr, abys mu tam nezmrzl. Neznat Sorise, který si na zimu nikdy nestěžoval, nejspíše bys vytvořit teorii, že lidi zkrátka udržují teplo lépe než elfové… ale možná by ses měl zeptat ještě někoho jiného. Soris si stěžoval málokdy; považoval to za projev slabosti a neschopnosti. Pokud je ti zima, běž si zaběhat, ale neotravuj ho s tím!

„Tariane,“ vydechl Ander tvé jméno překvapeně, v tu chvíli neschopen říct cokoliv smysluplného. Nedokázal by slovy vyjádřit, co pro něj tvá ochota mu v tomhle pomoct znamená, ale… Něžně zavrtěl hlavou. Nemůže tě do toho namočit. Kdyby to někdo zjistil, dostal by ses do příšerného maléru a to po tobě přece nemohl chtít. „To už je jedno… Po Zkoušce posílají filakteria jinam. A něco mi říká, že ta má se blíží mílovým krokem,“ pokrčil rameny lekhovážně. „Na něco přijdu. Tím se netrap.“

A… co ty, Tariane?

„Neobtěžuješ,“ usmál se Ander. „Všichni tady jsou rádi, když si můžou vyzkoušet léčení na něčem jiném než květinách… Příležitostí není mnoho, takže nám naopak děláš službu, když přijdeš.“

Ne, že by to zrovna Ander potřeboval… ale vždycky tady seděl jeden z učňů. Všichni potřebovali zoufale nasbírat zkušenosti a stát se sebevědomějšími, koneckonců jsi věděl, že zkoušet věci na květinách a na lidech není to samé. V tomhle si byla entropie s léčitelstvím podobná, oboje potřebovalo živý cíl.

„Já vím,“ kývl, přičemž se už začal zvedat. Nejspíše to měl v plánu ukončit tam, ale to už z tebe vypadla ta poslední nešťastná větička a on dosedl zpátky na postel. Ještě jednou se ohlédl k Seře, jestli se pořád věnuje kádinkám… a kromě toho, že se na stole vedle ní objevila zazátkovaná lahvička připravená pro tebe, nepolevila na pozornosti. Zřejmě toho měla hodně. „Tariane, ty… jsi o tom nepřemýšlel?“ položil ti tichou otázku. „Že by ses odsud pokusil dostat?“

Takřka černé oči tě sledovaly zvláštně pozorně, jako by vnímaly každý tvůj pohyb. Věděl jsi, že měl Ander vždycky dobrý odhad na lidi. Částečně za to mohla intuice, částečně lidi pozorovat a plně se na ně soustředil. Skoro se zdálo, že by mu neunikla ani sebemenší myšlenka, která se ti mihla hlavou.

A kádinky za vámi znovu zacinkaly, když Sera přelila obsah jedné do druhé.

Budeš v pohodě. Potřebuješ tomu věřit a – já vlastně taky.

Ander tě tiše pozoroval. V očích se mu zalesklo cosi zvláštního, ale nebyla v tom ani kapka pohrdání. Do jisté míry to chápal, možná proto se tě nesnažil přemluvit. Tohle nebyla cesta, kterou by mohl kráčet každý… vždyť i on za to draze zaplatil. Neodradilo ho to, jenom ho to utvrdilo v tom, že za tohle stojí za to bojovat. Nechtěl být celý život zavřený k Kruhu, nemoct si vybrat vlastní osud a krčit se za zády templářů, chtěl žít. Doopravdy žít, ne se jenom spokojit s touhle náhražkou.

„Tobě to dovolí,“ řekl, přičemž ti stiskl rameno a pohledem zapátral z okna ven, jako by mu stačilo vyskočit a mávnout křídly. „Najdi si nějaké dost obskurní studium, kterému nikdo jiný nerozumí… a pustí tě. Nikdy s tebou nebyly problémy a První čaroděj tě má rád.“

Pak se zvedl a zamířil ke stolu. Zůstal jsi sedět na posteli sám, pro tuto chvíli ti nikdo neviděl do obličeje ani do srdce. Slunce za okny pomalu klesalo k jezeru, poslední dnešní hodiny skončily ani ne před pěti minutami. Blížil se čas večeře. Asi jsi tušil, jak se na tebe budou lidé koukat v jídelně. Touhle dobou o tom museli všichni slyšet – a ti, co náhodou ne, se to teď dozví. Měl jsi vůbec hlad? Možná, když tam doběhneš mezi prvními, vyhneš se zvědavým otázkám…

„Tady to máš,“ podal ti Ander malou lahvičku. „Vypij to před spaním… a ráno budeš jako rybička,“ pokračoval již normálním hlasem. „A prosím tě, pokud Owena potkáš, neprovokuj ho. To už bych tě nemusel být schopný poskládat. Má asi tolik rozumu jako potrefený kuře, takže si je beztak schopný vykopat ještě hlubší hrob. Pitomec.“

Já bych asi neměl… ale tak jo, přemlouvat se nenechám!

„No, ještě bych tu měl chvíli…“ začal Ander.

„Klidně běž. Ať Tarian nezemře na ty hrozné šlupky, co schytal,“ otočila se Sera na židli. Vida, tak vás přeci jenom vnímá! Její svět se nesmrsknul jenom na lesknoucí se sklo kádinek, rozhodně do něj spadala aspoň ošetřovna. „Kdyby se ptala vyšší mistryně Wynn, tak jí řeknu, že jsem tě pustila dřív.“

„Tak jo,“ usmál se Ander, přičemž přešel k brašně pod oknem a přehodil si ji přes rameno, „díky.“

„Hlavně nezapomeň, že máš sekat dobrotu,“ zatřepala Sera hlavou. Stejně to bylo zvláštní. Nebyla o tolik starší, spíše než mistryně působila jako starší sestra – a přece už nepůsobila jako vrstevnice.

„Já vždycky sekám dobrotu,“ zasmál se Ander a otočil hlavu k tobě. „Viď, že vždycky sekám dobrotu? Tak pojď. Pěkný večer přeji.“

„Vám taky,“ zamávala vám Sera, která se obrátila zpátky k alchymii. Samo se to neudělá! A jí to vždycky bavilo. Byla to tak trochu magie. Jenom o hodně bezpečnější. Nejhorší, co se jí mohlo stát, byla poleptaná ruka, ne proměna ve vražedné monstrum, které sežere vlastní sestru.

Tak prý nemůžeš chtít všechno. Cože?

Na chodbě opravdu nikdo nestál. Až u schodů zahlédnete muže v brnění, který si vás přeměří pátravým pohledem. Ne, to nevypadalo jako Cullen. Vlastně byl templář docela určitě menší a, byť se to přes hrudní plát poznávalo špatně, docela určitě drobnější. Nic neříkal, nechal vás projít.

„Sím tě,“ Ander zatřepal přesvědčeně hlavou. „Já už nikoho nezajímám. Měli jste už dost času mě podrbat na zádech.“ To bylo trochu zvláštní. Nic jsi o něm neslyšel, ale pravdou bylo, že by ho ze sklepa nepustili přímo na ošetřovnu na léčitelskou praxi, takže… se tu nějakou dobu musel motat. Že by se mu podařilo uniknout pozornosti? Na hodiny určitě nechodil… „Milerád ti to přenechám,“ projevil překvapivě špatný odhad.

Zamířili jste dolů po schodech. Minuli jste malou kapličku, kde se pod kamennou sochou Andrasty mihotaly světla svíček a kde se za zavřenými dveřmi skrývaly prostory určené jenom pro templáře, a pak jste sešli dolů. Až do přízemí, kde bylo skladiště, veřejné lázně a především kuchyně!

„Moment, jenom se potřebuji zastavit ve skladu,“ broukl Ander, když jste míjeli výdejní okénko. Přímo v něm stál mladý muž s červenou značkou na čele. Pamatoval sis ho. Jmenoval se Teodor. „Počkáš?“ podíval se na tebe Ander, přičemž už z brašny tahal vyplněný formulář pro něco do ošetřovny. „Je to jenom chvilka. Potřebujeme nějaké nářadíčko na lektvary,“ dodal honem, přičemž už vykročil k Utišenému. „Aspoň si můžeš rozmyslet, co všechno chceš vědět. Odpověď všechno nepřijímám!“

Sklad

„Tak se aspoň ptej jednu po druhé,“ zasmál se Ander nad tvou netrpělivostí a konečně se odhoupal dojít až k pultu.

„Krásný večer přeji,“ promluvil Teodor nepřirozeně melodickým hlasem. Zněl… klidně. Ano, samozřejmě, že zněl klidně. Jak jinak by měl znít? Předtím to bývalo docela číslo, věčně žertující číslo, kterému pod rukama vybouchl i ten sebemenší pokus o kouzlo. „Co si přejete?“

„Hmm,“ udělal Ander, když se na něj podíval. Tohle nebylo příjemné, vlastně to byla taková připomínka všeho, co vám v těchto zdech hrozilo. A proč se odsud musel dostat dřív, než ho potká stejný osud. Nebo hůř. „Tohle je objednávka do ošetřovny,“ položil na pult vyplněný formulář s podpisem vyšší čarodějky Wynne, „a jedno pero. Nějaké pěkné.“

Teodor se krátce podíval na formulář a přikývl. „Už se to nese, pane.“

Pane.

I když jsi stál pár kroků za ním, viděl jsi, jak to v Anderovi škublo. Přesto zůstal opřený o pult, zatímco se Utišený Teodor otočil k policím a opravdu ti vybral docela pěkné pero. Bílé. Jeho bývalému já by se nelíbilo, vždycky dával přednost barvám a dost trpěl tím, že jste museli oblečení v určitých barvách.

„Tady,“ položil pero na pult. „A vyřiďte, prosím, vyšší mistryni Wynn, že její objednávka bude vyřízena ještě dnes. Přeji pěkný den.“

„Jo,“ bylo jediné, co mu na to Ander odpověděl. Ustoupil, vtiskl ti pero do rukou a zamířil směrem do jídelny. „Na co ses to… Aha, jasně. Přednášky. S těma mám teď utrum,“ zatřepal hlavou ve snaze dostat se z toho, co teď viděl. Proboha, byl to jenom Utišený, těch už viděl… „Zmeškal jsem moc hodin. Napřed jsem zmizel, pak mě zavřeli do sklepa, to ani nevím, na jak dlouho,“ ušklíbl se, „a pak jsem ještě onemocněl. Takže… Nemyslím, že se na hodiny ještě vrátím. Wynn stejně říká, že se toho teď už naučím víc na ošetřovně než v učebně.“ 

Tady ne! A najednou jste si tááák blízko.

Když jsi ho chytil za loket, Ander zabrzdil a tázavě se na tebe usmál. Už při tvých prvních slovech se rozhlédl po chodbě. Na chodbě kromě vás nikdo nebyl, ale hned naproti výdejního okénka stál templář a další čekal za rohem. Nemluvě o všech, co stejnou cestou mířili nebo brzy zamíří na večeři. Ander na nic nečekal, ani tě to nenechal doříct a už tě dlaní na zádech popostrčil k nejbližším dveřím. Rázem jste se ocitli v tmavém, zaprášeném kumbálu. Nebýt rychlých reakcí tvého přítele jedno z košťat tě přivítalo ránou do nosu. Taková drzost!

„Tariane,“ sykl, přičemž vám mávnutím ruky nad hlavami vykouzlil světlo nad hlavami, „něco takového nemůžeš řešit na chodbě. Zbláznil ses? Chceš skončit jako Utišený?“ napomenul tě ostře – rozhodně ostřeji, než by musel, ale zalitoval toho takřka okamžitě. Vyděsil jsi ho k smrti! „Kdyby tě slyšel templář…“ nedořekl. „Chápeš? Musíš dávat pozor.“

S hlubokým výdechem zaklonil hlavu a opřel se o zeď tak, že další koště poskočilo a zaútočilo mu na hlavu. Bum! Ander tlumeně zaklel. Pokusil se ho zapřít nějak inteligentně, ale bylo jich tu tolik a bedny kdovíčeho zabíraly místo, že jakákoliv snaha o uspořádání všeho toho nepořádku byla předem odsouzena k neúspěchu. Než z tebe však stačila vypadnout další omluva, mladík se k tobě otočil a s povzdechem ti položil dlaň na rameno. Chápal, proč to říkáš.

„Já… Promiň,“ zavřel na okamžik oči, aby se napřed uklidnil. Všechno je to dobré! Nikdo vás neslyšel, to už by se dobývali dovnitř do kumbálu a výhružně křičeli. „Poslední dobou… jsem na nervy. Poslouchej, já to myslel vážně, když jsem říkal, že tady nehodlám zůstat. Nemůžu ti slíbit, že na tebe budu dávat pozor. Rád bych,“ stiskl tvoje rameno pevněji, aby tě přinutil se na něj podívat, „ale já tady především nebudu. Leda… bys šel se mnou.“

Budeš v pohodě.

Ander frustrovaně vydechl. Uhnul pohledem a zadíval se na police plné prostředků na uklízení. Nechtěl tě přesvědčovat, tak strašně moc tě nechtěl tlačit do něčeho, co s sebou neslo tolik nebezpečí a o čem si nemohl být jistý, že klapne. Musel ses rozhodnout sám, ale… neuměl jsi mu odpovědět. Dokonce to znělo, že se rozhodnout ani neumíš. Ne bez toho, abys jedním dechem dodával, jak moc bys s ním chtěl odejít a že bys mu byl přítěží. To přece nebylo žádné rozhodnutí! To z tebe jenom mluvil strach, a to… přece… Znovu se ti podíval do očí. Kohokoliv jiného by nechal být, ale ty jsi mu byl bratrem – v některých ohledem mladším, v jiných zase starším. Záleželo mu na tobě. A nebylo snadné to poslouchat.

„Nemůžeš za sebe nechat rozhodovat strach, Tariane,“ řekl. „Pokud tady chceš zůstat…“ zaváhal, ale pak se usmál, „budeš v pohodě. Opravdu. Pošlou tě ke zkoušce. Proboha, dostal ses do seminářů Moiry… Ta na tebe nedá dopustit a První čaroděj taky ne. Musel bys provést něco opravdu hloupého, aby měli vůbec důvod přemýšlet nad tím, že z tebe udělají Utišeného… a, i kdybys něco provedl, neudělali by to. Neudělali to ani mě, a tohle ani nebyl můj první pokus o útěk,“ pokrčil rameny. „Rozumíš? A pokud tady zůstávat nechceš, na něco bychom přišli. Na druhé straně jezera je přístav, prostě bychom počkali na zásobování nebo… na jinou příležitost. Šlo by to. Budeš v pohodě, to ti slíbím.“

A myslel to vážně. Protože jinak by se musel vloupat zpátky do Věže, aby tě zachránil před tím hrozným osudem Utišeného. Kdyby tady zůstával, slíbil by ti to bez zaváhání, ale takhle… udělal by pro tebe všechno, co by mohl. O tom nepochyboval. A možná ani ty ne.

Čas večeře?

"Já bych svět templářů úplně zbavil," Ander přikývl na tvé přání. Občas, když jste byli spolu sami, z něj něco podobného vypadlo... Kdo ví, jestli to opravdu myslel vážně.

Na tvoje slova přikývl. Nepřekvapila ho, vlastně tak trochu tušil, že si zvolíš tuto cestu, ale chtěl, abys věděl, že máš na výběr i jiné. Chvíli nic neříkal, ale pak tě s tichým zasmáním poplácal po rameni. Tak ty nejsi cvok? Odkdy?

"To si piš, že jsi cvok," zakřenil se na tebe. "Ten největší. Jinak bych tě neměl tak rád..."

Nemyslel to zle, vlastně to myslel úplně nejlíp, jak jenom mohl. Takhle přátelsky ti do cvoků nikdo jiný nejspíše nevynadá... ale respektoval tvé rozhodnutí a hluboko uvnitř doufal, že se nepleteš. Bylo by hezké věřit, že Kruh je místem, kde stojí za to zůstat.

"Budeš v pohodě. O tebe se zrovna nebojím," dodal vážněji. "Jednoho dne tady budeš chodit v pěkně červeném rouchu a napomínat mládež, ať nezapomíná na základy arkány. A kdo ví, možná se někdy venku setkáme. Teď už ale pojď... Mám pořádný hlad!"

Ten, na kterého všichni čekali!

„Pokud to půjde,“ přikývl Ander, načež vyklouzl ven z kumbálu.

Na chodbě si vás opravdu všiml hlouček zhruba třináctiletých slečen. Jménem jsi je neznal, ale byla to nerozdělitelná čtveřice kamarádek, které měly to štěstí, že se do Kruhu dostaly zhruba ve stejnou dobu. Při pohledu na vás ani nedutaly, to až, když jste se jim otočili zády a zamířili ke dveřím jídelny, se vědoucně rozchichotaly. Bylo jim jasné, co se v kumbále dělo! A bylo to pěkně nemravné!

Za těch pár minut se chodba naplnila studenty ze všech ročníků, dokonce jsi tu a tam zahlédl i pár fialových rouch. Starší členové Kruhu se počáteční tlačenici v jídelně většinou vyhýbali a dávali přednost tomu objevit se až ke konci, kdy už se mláďata vrátila na pokoje a někdo jim frustrovaně připomínal, ať si jdou umýt zuby.

„Co mě nejvíc překvapilo?“ zopakoval po tobě Ander, když už se rozhlížel po dnešní nabídce. Vonělo to nádherně! „Tohle mi chybělo. Hmm, myslíš kromě krvácejího syna lorda Howa?“ mrkl na tebe. Ani by se nemusel zamýšlet, bylo to zaručeně největší překvapení, ale… dobře, že jsi to ty, zkusí přijít i na něco dalšího… „Hmm, jídlo. Bylo překvapivě těžký si na ohni upéct něco aspoň vzdáleně poživatelnýho,“ zakřenil se. „Mně to vůbec nešlo, ale jeden z těch rytířů mi toho trochu ukázal a… Řeknu ti tajemství, Tariane. Se solí je všechno lepší.“

Na výběr byly dvě jídla. Mohl sis vybrat, jestli si k bramborové kaši dáš rybu z místního jezera nebo dušené maso, které museli přivézt z protějšího břehu. Ander absolutně nezaváhal a naložil si oboje. Zákusek v podobě teplého, načechraného, teplého knedlíku s povidly, posypaného štědrou dávkou cukru, minul. Gestem ti naznačil, že si klidně můžeš vzít i za něj, pokud budeš chtít.

Lidé se po vás ohlíželi. Těžko říct, jestli se opravdu koukali na tebe. Rozhodně kolem tebe zašelestil šepot nejrůznějších hlasů, kdykoliv ses rozhlédl po místnosti. A ano, párkrát jsi zaslechl své jméno. Ander také poutal pozornost, ale ten si toho… moc nevšímal. Když na něj zamával jeho bývalý spolubydlící Jowan ve fialovém rouchu, zeširoka se na něj usmál a několika rychlými posunky se s ním začal domlouvat, jestli si má jít sednout on k němu, nebo jestli přijde on k vám.

A ve dveřích jsi už zahlédl čepičku bílých vlasů. Nemohl to být nikdo jiný než Soris, i když v davu jsi z něj zase tolik neviděl. Snad jenom… ano, míří rovnou k tobě!

 Co jsi proboha prováděl?

„Nebo ideálně dobře okořeněným sušeným masem a pytlem jablek,“ zakřenil se Ander. Nevypadal špatně, ale teď, když ses na něj díval pozorněji, ti došlo, že se na něm pár věcí změnilo. Působil starší, tak trochu unaveně, a obličej měl opálený sluníčkem. „Nejlepší by samozřejmě vzít s sebou kuchařku. Myslíš, že by se dala Dea ukecat?“

Na Jowana ve fialovém rouchu všelijak mával. Nejraději by vás skloubil dohromady, ale vlastně tě ani nepřesvědčoval. Místo toho ti, sotva si všiml odhodlaně se blížícího Sorise, věnoval soucitný pohled. Tohle nebyla zrovna zábavná společnost na večeři… Kdyby na to přišlo, nepochybně by vydrželi u jednoho stolu, nepohádali by se do krve ani nic takového, avšak očividně to nebylo něco, o co by ani jeden z nich stál. Ten kluk na něj byl vždycky až moc vážný…

„Tak jo,“ kývl. „Řekl bych, že jsem rád, že ses zastavil na ošetřovně, áále… víš, klidně se můžeš zastavit, i když tě nikdo zrovna nezmlátí. Teď tam budu sedět často,“ pokrčil rameny. „A kdyby tě pan jsem-nejvážnější-elf-na-světě nezdržel moc dlouho, klidně si k nám pojď sednout,“ dodal ještě rychle, ale už si pohledem hlídal, aby se vytratil dřív, než k tobě dorazí Soris.

Tomu zrovna pod nohama proběhl rozesmátý chlapec, ani se neomluvil a už na kamarády hulákal, že je mistr levitačních kouzel. Soris mu na to nic neřekl, jenom ho přelétl kritizujícím – a pochybovačným – pohledem a najednou byl u tebe.

„To byl Ander?“ vypálil na tebe otázku, aniž by se tě namáhal pozdravit. Proč taky, viděli jste se ráno na pokoji a pak na hodině entropie. Ten už měl úkol hotový určitě a určitě se bude tvářil odsuzovačně, pokud zjistí, že ty ne. „Myslel jsem, že ho templáři drží ve sklepě. Slyšel jsi o té kočce? Docela bych sázel na to, že ten démon chtěl posednout jeho,“ utrousil kritizujícím tónem, i když by to vlastně znamenalo, že mu byl Ander schopný odolat. „A co to dneska vůbec vyvádíš? První čaroděj se na tebe ptal a už asi hodinu mi všichni říkají, že ti Owen vyrazil mozek z hlavy. Ale nevypadáš…“

Někdo jiný by to možná nepoznal, ale ty už jsi ho znal dost dobře, abys věděl, že to byl jeho způsob, jak se ujistit, že ti nic není. Přelétl tě pátravým pohledem, maličko povytáhl obočí a překřížil si paže na hrudi. I když byl o pár měsíců než ty, byl o kousínek vyšší. Vytahovat se na lidi nemohl, ale tobě to nedovolil zapomenout. Vlasy měl bílé stejně jako tetování, které se mu táhlo po bradě dolů a pěkně vynikalo na tmavší kůži. Přičaroval si to zhruba před rokem – a dostal se kvůli němu do pořádného maléru. Templářům se nelíbilo, že by měl někdo používat magii kvůli takové maličkosti, a proto musel Soris chodit povinně na kázání do kaple… aby se naučil, že má magie sloužit. Nesnášel to – a ve tvé společnosti se to nezdráhal říct nahlas.

Už sis myslel, že vynadáno nedostaneš, co? 

„Mhmm,“ udělal Soris neurčitě. Zřejmě to mělo být ano, protože popadl tác a naložil si rybu se skromnou porcí bramborové kaše s přimíchanou mrkví. Aby se neřeklo… I když by to nahlas nepřiznal, mrkev nesnášel odmalička – a některé věci se zkrátka nemění. „Mistr Irvin říkal, že se za ním máš zastavit, až budeš moct. Takže, prosím tě, nezapomeň kousat a nevpal mu do dveří celý zadýchaný a rudý v obličeji,“ zatvářil se přemoudřele. „Chceš ještě knedlík?“

Ušaté torpédo se zastavilo přímo za vámi, energeticky se zhouplo z pat na špičky a hladově se rozhlíželo, čeho by si asi tak mohlo přidat. Připojil se k němu druhý klučina, loktem ho šťouchl do loktu a řekl: „To teda nejsi!“, načež Torpédo jménem Tomas odpovědělo: „To teda jsem, koukej!“ I když jsi je vnímal jenom napůl a poskakovali ti na kraji oka, už podle pohybu rukou ti bylo naprosto jisté, že tohle levitační kouzlo nemůže dopadnout dobře.

„Jako bych něco takového zapomněl... Poprat se s Owenem bylo pěkně hloupé, mimochodem,“ domlouval ti mezitím Soris a oběma vám nabral skleničku malinové šťávy. „Když budeš takhle vyvádět, nepustí tě ke Zkoušce. Musíš si dávat pozor, co se o tobě povídá. A co o tobě vědí templáři. Na jejich názoru záleží. Tamhle je místo,“ kývl k prázdnému stolu pod oknem.

Hrozivé dilema

„Nepředpokládám, že všechno, co se říká, se opravdu stalo,“ odpověděl Soris, přičemž tě přelétl zkoumavým pohledem. Takže jste se nepoprali? Tak to je dobře, protože to by bylo opravdu hloupé… „Protože přinejmenším podle jedné historky jsi Owena odpálil na druhou stranu Věže a probořil zdi,“ dodal krapet pobaveně, „a podle druhé bys měl být dávno mrtvý… Jdu si sednout.“

Ty dva nezbedníky jenom přejel kritickým pohledem. Tomu se snad ani nedalo říkat levitující kouzlo, vždyť vystavená hromada knedlíků se nepohnula ani o píď, i když – a toho si Soris nevšiml – se sklenice podezřele rozetřásly. Zakročil jsi akorát včas, abys zamezil tragédii s malinovou příchutí… nebo si toho všimli templáři, kteří měli v davu co dělat, aby vás uhlídali. Soris vykročil k vyhlédnutému stolu pod oknem. Nebude nic namítat, pokud se k němu připojíš, ale stejně tak by se nezlobil, kdybys plynule zamířil jinam… Jak ho tak znáš, akorát by si otevřel knihu a doháněl kapitoly na příští hodiny. Rád se předváděl, že se ve studiu dostal dál než ostatní.

„Já to jenom zkoušel,“ vypadlo z Tomase. „Protože –“ nadechl se rozhořčeně, „on říkal, že to nedokážu!“

„A taky jsi to nedokázal,“ zakřenil se na něj Fineas pobaveně.

„Jenom počkej!“ vypnul Tomas hruď a zatvářil se důležitě. „Budu ten nejlepší levitovač, co kdy levitoval!“

„Já chci knedlík!“ vyhrkl Fineas, ještě než se Tomas přestal naparovat.

„To není fér, já chci taky knedlík!“

Pečlivě vyskládaná hromádka knedlíků, z nichž se vznášela pára vonící povidly, byla na dosah, ale kluci si nejspíše netroufali vzít. Už jeden měli, tak už přidělenou dávku snědli... nebo ne? Ty jsi věděl, že Dea vzadu v kuchyni pilně pracuje na další várce a knedlíky nedojdou v první půlhodině vyhraněného času na večeři… a, jak Ander ostatně předvedl se svou dvojitou porcí masa, nikdo tady ve skutečnosti nehlídal, jestli si děti opravdu vezmou jeden knedlík – nebo dva – nebo tři! Ale to ti malí čertíci nemohli vědět. Templářský dohled byl děsivý a oni už slyšeli kdeco.

Co se týkalo Andera, ten seděl zhruba uprostřed sálu s Jowanem ve fialovém rouchu, a teď se k tobě s úsměvem ohlédl. Když si všiml, že Soris někam zmizel, zamával na tebe.

A do třetice všeho dobrého: Owen je pitomec, ale tentokrát to zní jinak…

Kluci okamžitě zakývali hlavou. Ano, samozřejmě ano, už nikdy nebudou zkoušet levitační kouzla uprostřed jídelny, blbnout by je ani nenapadlo a pro dvojitou porci knedlíků jsou ochotni snad i panáčkovat. Ještě než ses otočil k Sorisovi, jsi je viděl vítězoslavně doběhnout ke kamarádům a důležitě se chlubit úlovkem.

Ander se na tvé zběsilé gestikulování zatvářil maličko nechápavě, rty naznačil cože, ale pak se na tebe povzbudivě zakřenil. Víš co, ať už se mu snaží sdělit cokoliv, souhlasí se vším. Hlavně dej Sorisovi brzy kopačky, jinak se nedozví možná nikdy, jestli právě neprodal duši ďáblovi. Nebo jestli ho právě nezapisuješ na dobrovolné doučování entropie, protože to by raději zemřel, jasné?

„Aha,“ řekl Soris zvláštně potěšeně. I když už z brašny lovil knížku, ani jemu neunikly tvoje tajné zprávy Anderovi a bral to jako osobní výhru, že sis šel sednout právě k němu. Potměšilý úsměv si jistě mohl odpustit, ale… aspoň tě viděl rád? „Ještě říkají, že z Owena udělají Utišeného… a vlastně se už ani nedivím. Takový pitomec,“ vyslovil tak jinak než tehdy Cullen, až by jednoho zamrazilo, „si to i zaslouží.“ Nežertoval. Neříkal to s nadsázkou. Kdepak, u Sorise sis mohl být naprosto jistý, že něco takového myslí smrtelně vážně. „Ale vytvořit štít bylo chytré,“ přikývl pochvalně. „Myslíš, že s tebou chce Irvin řešit, co se stalo? Hmm, pokud s tebou bude mluvit o zkoušce, nezapomeň se zeptat, čeho přesně se týká. Hraje role naše specializace? A jestli…“ podíval se na tebe a zcela necharakteristicky zaváhal, „však víš, jestli plánují pustit ještě někoho dalšího.“

Gwyn… jsi neviděl. Vlastně, pokud by ses zamyslel, jsi ji na večeři neviděl nikdy. Starší dívky většinou chodily ve skupinách a na jídlo chodily až potom, co se skrze jídelnu prohnalo to nejhorší z malých dětí a pubertálních kluků. Večeře budou trvat ještě necelé dvě hodiny, rozhodně jsi z toho nemusel nic usuzovat. Ale mohl jsi. Rozhodně nebyl pohled na dva templáře u dveří, kteří spolu zrovna něco řešili, povzbuzující. Ale aspoň ti kluci přestali vyvádět, to mohlo také dopadnout ošklivě.

Je to zvláštní, ale jsi jeden z mála, s kterým je Soris ochotný mluvit

„Myslíš v kuchyni?“ zeptal se Soris.

Všechno, co nedělali učedníci – a byla toho celá spousta, přeci jenom údržba Věže se nedá svěřit dětem –, dělali Utišení. Starali se o zahradu, uklízeli, udržovali učebny, dělali runy, dokonce i v kuchyni jich pár bylo. Ti, kteří patřili do kuchyně, nedělali kromě vaření nic. Dea je potřebovala nonstop, tobě jednou svěřila, že prostě jenom nedá ráda, jak s nimi někteří zacházejí, a konspiračně na tebe mrkla. Pořád jsou to lidé, dodala. Ale byli?

„Dělal,“ přebral si to Soris jako hotovou věc, „čarodějům jenom ostudu. Takhle bude aspoň užitečný. Neříkej, že si nepamatuješ tu jeho ubohou nápodobu ohnivé koule. Co jsem slyšel, od té doby se nezlepšil. Akorát byl tikající bomba, kdy to opravdu přežene a posedne ho démon.“

Soris byl v tomhle zvláštní. Na jednu stranu templáře neměl rád – a neměl, to jsi věděl. Už jenom to, že musel chodit do kaple a poslouchat ty jejich kecy, ho neskutečně uráželo. Stěžoval si na ně rád a tajně je neuznával, ale… že by měl proto soucit pro ostatní, se říct nedalo. Ti, kteří studium nezvládli, skončili jako Utišení. Proč by s nimi měl soucítit? Měli se víc snažit. Přišlo mu to tak samozřejmé a adekvátní, alespoň se tak oddělilo zrno od plev. A jemu to v žádném případě nehrozilo.

„Nic jsem neslyšel,“ zatřepal hlavou. Tohle ho zajímalo – a možná dokonce trápilo, protože se ho to týkalo bezprostředně. Měli jste věk! A schopnosti jste prokazovali každý den. Co proboha mohli ještě chtít? „Ale už nějakou dobu ke zkoušce nikoho nepustili, nevšiml sis? To znamená, že se to blíží. Třeba s tebou chce První mluvit proto. Takže jestli chce pustit tebe, měli by pustit i další,“ zamračil se na rozpitvanou rybu. Soris toho nikdy nesnědl mnoho, ale dneska mu to jídlo nějak nešlo dolů… „Řekneš mi pak večer všechno,“ řekl. Částečně to měla být otázka, žádost, ale podíval se na tebe tak odhodlaně, jako by ti to právě přikázal.

Znovu rýpnul vidličkou do ryby, pak se natáhl pro malinovou šťávu a aspoň se napil. Zatvářil se tak, že ti bylo hned jasné, že je přesně tak sladká jako obvykle. Dětem chutnala, vlastně chutnala většině lidí, ale Sorrisovi zjevně nechutnalo nic. A divil ses?

„Gwyn? Počkej. Bláznivka Gwyn?“ zaujal jsi Sorise přeci jenom. „To si ze mě… Hmm, věděl jsem, že chodí na pokročilou telekinezi, ale nikdy by mě nenapadlo, že je to schopna použít. Neřekl bych, že bude mít nepříjemnosti. Nemluví se o ní. Vlastně bych ani nevěděl, že tam byla, kdybys to neřekl ty. Slyšel jsem, že jsi Owena odhodil ty. A myslím, že v jednom případě to byl Fergus. Ale neviděl jsem ji. Zkus se podívat do knihovny,“ pokrčil rameny bez většího zájmu.  

O životě a… smrti

„Mně se nic takového nemůže stát,“ řekl Soris ve stejnou chvíli jako ty, takže jste poslední slova vyslovili naráz. Zvedl hlavu od jídlu, zamračil se a frustrovaně trhl rameny. Ani trochu se mu nelíbilo, jak je předvídatelný!

Kriticky sklouzl pohledem ke tvému talíři, jako by se honem potřeboval zatvářit nad věcí. To musíš tak hltat, Tariane? Není to závod. Samozřejmě, kdyby to závod byl, vyhrál bys. Jako malí jste soutěžili i v tomhle a Sorise vždycky začalo bolet břicho už po prvním talíři… Nikdy toho moc nesnědl a vždycky se tvářil, že jíš moc rychle, i když jsi zdaleka nejedl tak rychle jako někteří kluci. To, že byl Soris nějakým zázrakem vyšší, byla zrada. Na druhou stranu jsi ho viděl bez trička, takhle vychrtlý by neměl být nikdo.

„Víš, že by ti nikdo nikdy nedal na výběr, že jo? Hmm… Ale dobře,“ zapřel se zády do židle, aby se pořádně zamyslel. „Já… bych byl raději mrtvý. Ale netvař se hned,“ podíval se na tebe přísně, očividně odhodlán ti tvou předvídavost oplatit, „nebylo by to z důvodů, které čekáš. Utišení by znamenalo, že jsem nebyl vhodný kandidát na fialové roucho. Že o tom přemýšleli a plánovali to. Nebylo by to ze dne na den, nebyl by to jeden malý neúspěch. Bylo by to dlouhodobé. Raději bych se nechal posednout démonem a zabít templářem,“ ztišil hlas a teprve, když se ujistil, že nikdo neposlouchá, dodal s úšklebkem: „Aspoň bych nešel jako beránek na porážku.“

Když jsi ho ujistil, že mu všechno povíš, vděčně se usmál. Možná to vážně byla žádost… Na tomhle mu očividně záleželo. Víc, než byl ochotný přiznat. A možná i to zodpovědělo otázku, co by si vybral a proč. Čaroděj, který se nebojí, ke Zkoušce nespěchá.

„Hlavně přemýšlej nad tím, co říkáš,“ neodpustil si další mudrování. „A neudělej si ostudu. Na Prvním záleží… všechno,“ zašermoval vidličkou ve vzduchu místo toho, aby si nabral další sousto. „Hmm… Opravdu? To bych do ní neřekl, ale… věřím ti to, jenom mě to překvapuje. V knihovně má docela přehled,“ vzpomněl si asi na jedinou věc, kterou o Gwyn věděl. Pracovala v knihovně! Pohybovala se tak na úplném okraji jeho světa – coby ta, které vrací knihy. „Ty bys taky raději zemřel, co?“ nadhodil. „Bude fér, když mi to taky řekneš. Kdybys zemřel, mohl bych se tě pokusit oživit,“ prohodil pobaveně. 

Copak záleží na něčem jiném než na úspěchu? Aha, na lidech.

„Možná ne, ale… přinejmenším musí připravit rituál Utišení,“ pokrčil rameny, přičemž se s povzdechem zadíval na svůj talíř. Vzal si toho moc, usoudil, rozhodně si toho musel vzít moc. Nebo mu tohle téma nedělalo dobře na žaludek. „Nechceš? Já toho víc nesním,“ odkrojil ti půlku ryby. „Slyšel jsem, že k tomu používají hůlku ukovanou z lyria. K Utišení, myslím. Něco takového nenosí po kapsách. Takže musí jít do skladu, požádat si o to, možná dokonce dostat povolení. Kdykoliv jsem chtěl něco ze skladu já,“ zatvářil se, „byla to hrozná otrava…“

Situace u druhého stolu se změnila. Jowan zřejmě už odešel, ale Ander tam zůstal sedět se skupinkou zhruba třináctiletých slečen, které na něj mávaly řasami a obdivně pomrkávali. Takhle napřímeného jsi ho snad nikdy neviděl. Tvého pohledu si všiml i tentokrát, významně povytáhl obočí a naznačil rty: Pomoc! Sedět tam Fiona, možná by si to užil, ale tahle děcka ho spíše začínala děsit.

„Tak či tak,“ pokračoval Soris, „nemohou někoho Utišit, kdykoliv se jim zachce. Není to lusknutím prstu. A navíc jim do toho určitě mluví První čaroděj. Když jsem,“ mávl neurčitě rukou a ukázal si na tetování, „však víš, udělal tohle, mluvil se mnou osobně. Tvářil se hrozně vážně,“ ušklíbl se, „ale říkal něco v tom smyslu. Jasně, měl jsem to nahnuté, ale kdyby to mohli udělat jen tak, už tu nejsem.“

I když Sorise rozesmála představa, jak se po něm hladově vrháš a koušeš ho do nosu, ani jemu neuniklo tvé ohlédnutí k druhému stolu. Pobaveně povytáhl obočí, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Neměl ve zvyku si tyhle věci brát osobně, i když mu udělalo dobře, že sis šel sednout zrovna k němu…

„Nemáš důvod mít trému. V entropii jsi druhý nejlepší v ročníku,“ zakřenil se. Kdo asi mohl být ten první? „A První čaroděj je v pohodě, to víme oba. Hádám, že musel pomoct i Anderovi… Až s ním budeš mluvit, klidně mu řekni, že… ech, něco ve smyslu, že jsem rád, že to přežil, však ty už to nějak poskládáš. Musíš být hodně rád, že je zpátky, co?“  

Rozumím. Při pohledu na hůlku prchat!

"Hmmmm," udělám přemýšlivě. Rituál je dobrá věc. Většinou otravná a zdlouhavější, než by jeden rád, ale v tomhle případě dokonale slouží našim zájmům. Zvlášť když se musí do skladiště. Alespoň tady jsou Utišení zcela na svém místě - nedovedu si představit, že by stranili templářům. Nebo komukoli... ano, představa templáře stepujícího u okénka a dožadující se hůlky z lyria je nějakým běsným způsobem dokonce vtipná. "To zní dobře. Čím složitější, tím lepší. Stejně by mě zajímalo, jak dělají ty... svoje věci. Magie to není... ale něco mají. Víš, co myslím."
Trochu se ošiju, neb téma jest obecně nevhodné, a na rybu jen zavrtím hlavou. Díky, ale... "... měl bys víc jíst, nebo tě sejme první podzimní nachlazení," řeknu nemilosrdně. "Každý ví, že takovéhle kostmi chrastící vychrtliny padají první."

Znovu se ohlédnu po Anderovi. Nejvyšší čas vyrazit na záchrannou misi. Potvory vlezlé, že mu nedají pokoj... ne že bych se jim divil. Ani jemu. "Jo, První čaroděj je v pohodě," řeknu nesoustředěně a napůl poslepu přeci jen ďobnu vidličkou do ryby, abych alespoň ochutnal. Skoro překvapeně se podívám na Sorise zpátky - cože, dokonce takový vzkaz? Taky to s ním muselo pěkně pohnout. Ono s kým ne. Každý asi neustále číhá, kde jsou hranice.
"Vyřídím, poskládám, o tom nepochybuj, bude to tak poetické, že napíše skutečnému druhému nejlepšímu studentovi entropie děkovný dopis," zakřením se vesele. "To si piš, že se ho zastal. A to si piš, že jsem rád, že je zpátky! Ještě ho zajdu pozdravit, než poběžím," začnu se zvedat a vrhnu zkoumavý pohled ke knedlíkům, jestli je situace příznivá k tomu, abych jeden popadl cestou k Anderovi. Bez pořádného alibi si sednout už by mi bylo hloupé nevyrazit... ale najíst se musím, že jo?

A mají vás oba.

„Leda ve snu, prcku,“ neváhal ti to Soris vrátit. Stejně jako ty se začal zvedat na nohy. Na poznámku o vychrtlinách řekl jenom: „Nemám hlad,“ a pokrčil rameny.

Ander zrovna divoce zamával rukama ve vzduchu a něco se děvčatům snažil vysvětlit. Co bylo však důležitější, cesta ke knedlíkům byla naprosto volná. Společně jste tedy zamířili zpátky ke stolům obloženým jídlem a vedle jste na patřičnou plochu odložili špinavé – a v případě některých i nedojezené – talíře. Hromádka nádherně voňavých, na první pohled nadýchaných a horkých tak, že se od nich vznášela pára, knedlíků se od první chvíle, kdy jsi ji viděl naposledy, zvětšila. Někdo ji musel vzorně doplnit.

„Večer mi řekneš, jak to dopadlo,“ připomněl ti Soris nesmlouvavě. „Tak zatím.“

Přelétl tě kritickým pohledem, decentně si poklepal na koutek – že bys na něm něco měl? Možná trochu kaše? – a pak prošel kolem templářů ven. Pokud bys měl hádat, šel si prostě číst do knihovny. Nebo na pokoj. Nebo někam, ale číst si jde určitě. Tebe samozřejmě čekala návštěva Prvního čaroděje, ale… jíst musíš… a Ander se opravdu netvářil zrovna nadšeně… takže tě určitě uvidí rád!

„A byl pohledný?“ zaslechl jsi rozhihňanou otázku od Anderova stolu.

„No…“ zaváhal Ander. V hlase mu zaznělo jakási útrpná nevěřícnost. Opravdu se ptaly zrovna na tohle? A co jim na to měl asi tak říct? Za co? „Nad tím jsem nepřemýšlel, ale… řekl bych, že lidi nejsou zrovna pohlední, když mají v rameni díru a ruka jim jen tak-tak visí.“

„Fuj,“ zašklebila se tmavovlasá Tara.

„Nebylo to hezké,“ zakýval hlavou tvůj přítel, spokojený, že se mu podařilo uvést věci na pravou míru. Teď mu třeba dají pokoj! „Takže…“

„A byl jeden z těch rytířů pohledný?“ nenechala se odradit se romantická Jenna. Když naklonila hlavu do strany, roztomilé culíky jí poskočily na ramenech. Kluci se jí začali líbit jako první a teď s nimi nedala pokoj, odhodlaná najít si přítele ještě předtím, než získá modré roucho. „Říkal jsi, že tam byli rytíři…“

„Jo, doprovod lorda Howa. Ti tam byli,“ přitakal Ander neochotně. Už se nadechoval pro odpověď, když v tom…

… ses stolu přichomýtl až moc blízko. Rozesmáté dívky k tobě zvedly hlavu. Naráz. Tohle si musely ve volných chvílích cvičit, protože dokonce synchronizovaně zamrkaly. Byly zhruba stejně staré a dostaly se do Kruhu zhruba ve stejnou dobu, takže se přirozeně staly nejlepšími kamarádkami. Kluci na patře jim říkala čtyřčata. Ne protože by si bylo vzhledově podobné, to opravdu ne; lišily se, jak jen se dalo. Pihovatá Riona byla pěkná čára, zatímco plachá Kellie byla buclatá a ještě k tomu malá. Ne, kluci jim říkali čtyřčata, protože tak nějak srostly a fungovaly jako jediná entita. Pěkně otravná entita uchichotaných holek.

„Ahoj, Tariane!“ pozdravily tě – jak jinak – naráz.

„Tariane!“ zvolal Ander zbytečně nahlas a vykulil na tebe naléhavě oči.

„Opravdu ses popral s Owenem?“ vypálila na tebe Riona, div si nadšeně nepoposkočila. Konečně se můžou bavit o něčem pořádném!

„Slyšela jsem, že vypadl z okna…“ přidala se i Kellie podstatně tišším hlasem – a, ano, to měla být otázka. Owen nevypadl opravdu z okna ven, že ne?!

„A já jsem slyšela, že ti utrhl hlavu,“ přisadila si Tara a vesele se zazubila. „Na bezhlavého muže vypadáš dobře.“

„Co jste dělali v tom kumbálu?“ zeptala se Jenna na to jediné, co zajímalo ji. Protože – co asi tak lidi dělají v kumbálu? To sice sama nevěděla, tak nějak předpokládala, že to bylo něco hambatého, ale… Jednoho dne na to přijde!

Ty možná ne, ale Ander jo… ale taky jenom občas.

„To neříkám,“ ohradil se Ander pobaveně. „Samozřejmě, že jsem si je psal… Na něco takového bych v životě nezapomněl, jenom mi je snědl kocour,“ zakřenil se na tebe s klasickou výmluvou učedníků, kteří zapomněli vypracovat domácí úkol.

Riona se nad tvým vyprávěním o Owenovi potěšeně zašklebila. Nejvíc se jí líbila část o tom, jak mu prší do hlavy! „U toho bych chtěla být.“

„Opravdu?“ vykulila na ni oči Kellie. „Já bych se bála…“

„Já ne,“ malovala si statečná Riona.

„A povedl se ti ten štít?“ navázala Tara zvědavě. „Mně se vždycky rozpadne, když po něm mistr něco hodí. Takhle tu zkoušku neudělám…“

„Prostě se musíš víc soustředit,“ poučila ji Jenna, která už chtěla slyšet odpověď na svou otázku! No tak, no tak! Tyhle pitomosti o kouzlech a bojích nejsou vůbec důležité v porovnání s tím, co se dělo v kumbálu!

Když jsi konečně odpověděl, a že sis dal na čas, zamrkala. Chvíli jí trvalo, než si to v hlavě přebrala. A pak – pak se všechny čtyři dívky rozesmály naráz. A ano, hihňaly se jako třináctileté příšery. Ander se na tebe naléhavě podíval. Teď! Teď jste měli příležitost utéct, nedávaly pozor.

„Ano. Jdu s tebou. Na ošetřovnu. Protože tě strašně bolí hlava,“ vyrazil ze sebe Ander tím nejméně uvěřitelným hlasem na světě. Hrozně přehrával. Jakkoliv jindy sršel sebevědomím a dokázal žertovat takřka o čemkoliv, herecká kariéra ho opravdu nečekala. Ne s těmito výkony.

„Pozdravujte košťata!“ zavolala Jenna a rozesmála tím své kamarádky, které za vámi zvědavě pokukovaly.

Ander na nic nečekal. Dokonce tě ani neváhal popohnat, pokud by ses nějak loudal. Bolí tě hlava, pamatuješ? Hrozně! Teprve, když jste se ocitli tři kroky od stolu, si zhluboka oddechl a připadal si o poznání bezpečněji.

„Proč mají lidi děti… nepochopím,“ řekl jenom napůl vážně, načež se na tebe znovu usmál a poplácal tě po zádech. „Tak díky za záchranu. Něco mi říká, že by mě tam jinam držely ještě týden… a ptaly se pořád na to samé. Kdo jsi říkal, že mě pozdravuje? Aha. Tím myslíš Sorise?“ vylovil z paměti, kdo všechno chodí na entropii, a úspěšně si to spojil s tvým spolubydlícím. „Takže… první jsi ty? Hmm,“ zabručel obdivně – i když zase přeháněl. „Jdeš na pokoj? Nebo míříš rovnou do knihovny?“  

Na chodbě

„Přesně,“ podíval se na tebe Ander procítěně. „Proč půlka těch dětí musí být holky? A proč, proč, proč musí mít tak pitomé otázky? Koho kruci zajímá, jakou barvu očí měl ten či tamten rytíř?“ postěžoval si.

Prošli jste kolem dvojice templářů, kteří strážili jídelnu, a pokračovali jste ke schodům. Další hlídka stála až tam – před skladem, jehož okénko vyhlíželo přímo na chodbu. Cestu jste teď měli každopádně společnou. Na chodbě bylo rušno, lidé odcházeli z jídelny nebo do ní zrovna mířili, tak či tak jste se setkávali se zvědavými pohledy i přátelskými úsměvy těch, kteří vás míjeli. Dokonce jsi v dálce zahlédl dvojici dívek, které podezřele připomínaly Fionu a – ano, byla to Gwyn, která na tobě setrvala pohled o chvíli déle, než chtěla. Ne, nezírá na tebe! Dobře, možná trochu, ale… ne moc, dobře?

„Tak já tě doprovodím nahoru,“ nabídl Ander s úsměvem. „Koneckonců ti teď dlužím… však víš, za záchranu. No, uvidím. Ještě bych se mohl zastavit na ošetřovně, stejně teď nemám nic lepšího na práci, ale mám díky tobě docela klidný večer, takže… Na patře určitě najdu někoho, kdo by si zahrál nějaký karty.“

Dívky vám věnovaly úsměv. Nebo spíše ti věnovala úsměv Fiona, zatímco Gwyn se zatvářila – stejně nervózně jako kdykoliv jindy. Ander na ně mávnul.

„Slyšela jsem, že jsi dal Owenovi co proto,“ prohodila Fiona, když se ocitla dost blízko. Neměla ve skutečnosti v úmyslu zastavit a promluvit si o tom důkladněji, ale těch pár slov ti ušetřila. „To je dobře…“

Mezi jídelnou a schodištěm aneb. Mezi dvěma templářskými hlídkami

„Ech, já fakt nevím,“ podíval se na tebe Ander, jako by si teprve teď uvědomil, že tvoje oči mají taky nějakou barvu. „Ty máš… zelené? Hmm…“

To už se před vámi objevily děvčata. Fiona neváhala věnovat Anderovi úsměv – pěkný úsměv, mimochodem, takový si schovávala jenom pro lidi, kteří jí byli sympatičtí. Nepochybně se znali dobře; měli oba stejnou specializaci a na ošetřovně jsi je párkrát zahlédl oba naráz, jak kmitají mezi povinnostmi. Nezatvářila se nijak překvapeně, že ho vidí, vlastně vypadala až pozoruhodně nepřekvapeně, jako by o něm dávno věděla.

„Já bych použila silnější slovo,“ podotkla Fiona.

„Ou,“ udělala Gwyn rozpačitě, když jsi na ni promluvil, a na rozdíl od všech ostatních zastavila, přičemž se otočila na patě za tebou. Neuměla se usmívat zdaleka tak hezky a sebevědomě jako Fiona, vlastně vypadala, jako by se víc než na tebe usmívala na tvé boty. Možná jsi měl opravdu pěkné boty? „Já… Ne, žádné popotahování z toho mít nebudu. Templáři… nebyli zrovna nadšení, že… uch,“ udělala, nebo možná jenom promluvila tak tiše, že jsi jí v ruchu chodby neslyšel, „… ale ne-nemyslím, že by se to mělo nějak řešit.“

Teď už zastavila i Fiona, i když přejela Gwyn maličko netrpělivým pohledem. No tak, holka, tokat můžeš i po večeři! „Jak jsi vůbec na tom, Andere? Horečka pominula? Už dobrý?“

„To víš,“ zasmál se Ander a pokrčil rameny, když od tebe odtrhl zamyšlený pohled, „ležet v posteli nikdy nebyl můj styl…“

„… zato skákat do ledové vody jo,“ nezabránila si v menším šťouchnutím. Znovu tě přelétla pohledem, jako by nad něčím přemýšlela, ale pak ztratila trpělivost. Postávat se jí tady nechtělo! Možná měla dokonce hlad, i když holky toho mnohdy snědí ještě míň než Soris. Že by něco ve vodě? „Tak pojď, Gwyn,“ popotáhla ji za loket.

„Nebylo to špatné… s Prvním čarodějem,“ pípla ještě tvým směrem, než se nechala kamarádkou – nebo minimálně spolubydlící – popohnat ke dveřím.

„Modré! Máš modré oči!“ zakřenil se vítězoslavně Ander, přičemž už vykročil ke schodům. I on bezděčně zrychloval krok, kdykoliv se na scéně objevila templářská hlídka. Ne, že by po nich nějak výmluvně koukal… vlastně si jich přímo okázale nevšímal, ale znal jsi ho dost dobře, aby sis toho menšího neklidu v něm všiml. „A vůbec, co je to za otázky? Vsadím boty, že ty taky nevíš, jaké mám oči… Jak kdo kouká, jenom si ze mě utahuješ.“

Zcela vážně, ale taky nevážně

Poté, co se dívky rozešly chodbou do jídelny a vy směrem ke schodům, možná sis všiml, že se po tobě Gwyn ještě ohlédla. A že si toho Fiona nemohla nevšimnout, takže na vás rázem spočinuly pohledy jich obou. Jenom letmo; vlastně by ani nebylo o čem mluvit, kdyby…

„Prosím tě,“ mávl rukou Ander, zcela slepý k tomu, co se dělo za vámi. „Fiona má radši… temnější typy, zadumané básníky a věčně trpitele. Já jsem na ni moc,“ zatřepal hlavou nad nespravedlností vesmíru, že mu do vínku nedal dar pro skládaní romantických veršů, kterými by motal hlavu dívkám, a pobaveně se zakřenil, „užvaněná opice.“

Naoko uraženě si překřížil paže na hrudi Vůbec nedoceňuješ jeho zásluhy! Víš, jak bylo těžké podívat se ti to do očí a soustředit se na to, jakou mají barvu? No tak, dobře, možná se to tak úplně nepočítá… ale odteď to už ví. A jen tak to nezapomene, s tím by zase problém neměl, jenom mu to prostě nepřišlo zajímavé. Proč by si měl všímat, jaké má kdo oči?

„To zní, že mám fakt hezký oči,“ prohodil pobaveně, když už jste kráčeli po schodech nahoru. Na každém patře stáli templáři, ale mezipatra vám nabízeli prostor na vydechnutí. A vlastně nebylo kam spěchat, i když cesta ubíhala skoro sama. „Fiona má tmavé, to náhodou vím.“ Říkat o očích Fiony, že jsou tmavé, nebylo tak úplně trefné. Měla je oříškové, tak akorát tmavé, aby poutaly, ale ne tak tmavé, aby působily zvláštně. Vypadala díky nim jako panenka, opravdu pěkná panenka. „A nic z toho neusuzuj, jo, jsi horší než čtyřčata… Prostě má jenom světlou pleť a světlé vlasy, tak to tak vyčnívá. A co ty a Gwyn vůbec? Mohla na tobě oči nechat, to mi neříkej, že sis nevšiml toho…“

Gwyn byla tak trochu zvláštní případ. Každé oko měla jiné, jedno zelené a druhé modré. Někomu to připadalo zvláštní, ale svým způsobem to bylo… zajímavé. Že by mohla být i hezká, kdyby se trochu snažila, jsi ostatně věděl.

Úžasný Ander

„Jsem prostě úžasný,“ přikyvoval Ander spokojeně. Moc hezky jste se shodli!

Zatímco ses prokousával tím, co ti řekl o Gwyn, jenom se pobaveně usmíval. On se ten prevít možná dokonce bavil na tvůj účet – a, ano, všiml si, že toho říkáš nějak moc. Aspoň se ušetřil toho tichého uchechtnutí, když se odvrátil k oknu v mezipatře a krátce přelétl pohledem jezero napínající se až k obzoru. Z téhle strany nebyl přes mlhu ani vidět břeh.

„Ona vlastně Fiona ani není můj typ,“ pokrčil rameny vzápětí. „Jako jo, je to fajn holka a má moc pěkný,“ nezabránil si v pobaveném úšklebku, „vnady. Ale… Hmm, asi ji už znám moc dobře. Navíc, jak říkám, ona už svýho vyvolenýho má. Možná ho dokonce znáš,“ mrkl na tebe. „Byť bych řekl, že si samozřejmě vybrala jedno z těch pár, co jí padat k nohám nebudou… Ženský.“  

V mezipatře zastavil zády ke schodišti. Přelétl tě vědoucím pohledem. Aha, tak ty na něj kuješ pikle! No, víš, že tě prokoukl! Jenom se trpělivě usmál, než ses ujistil, že nikdo nikde není, a rozhoupal se ke své otázce, nad kterou… zatřepal hlavou ze strany na stranu, jak se poctivě zamyslel nad odpovědí.

„Jako jo, to jsem zrovna byl ve sklepě,“ připustil, „ale popravdě jsem v té době měl už horečky a moc si z toho nepamatuju… Hádám, že mě někdo ucítil na druhé straně a, když se nemohl dostat sem skrze mě, sáhl po nejbližší živé bytosti. Tedy tý kočce. Upřímně štěstí, že nesáhl po jednom z těch strašidelných brnění, to by byla teprve legrace,“ zasmál se, i když tebe lehkovážnějším tónem nepřesvědčil. Dobře jsi na něm viděl, že se ho tohle dotýkalo víc, než dával najevo… Přeci jenom – démon! I když neprošel skrze něj, musel ho upoutat. Ať už protože byl nemocný, zoufalý, nebo naštvaný, na tom zase tolik nezáleželo. „Ale nebyl jsem moc ve stavu, abych to vnímal. Což je možná štěstí,“ pokrčil rameny. Nebo byl Ander schopný se ubránit i v tom nejubožejším možném stavu…

Hodně hrozný

„Jsi s ním na pokoji,“ odpověděl Ander tajemně. A víc ti neřekl! Vlastně to vypadalo, že se pán náramně baví. Jestlipak přijdeš na to, kdo to vlastně je? Jedno je ovšem jasné: Fiona musí mít mimořádně špatný vkus, pokud se zakoukala do Sorrise, Hartwina, nebo Garicka. Ale do kterého z nich?

A to víš, že je Ander dobrej! Pousmál se, přičemž hravě vypnul hruď a zatvářil se jako největší chlapák na světě. Jenom ho obdivuj, stěžovat si nebude a milerád si vyslechne všechno o tom, jak je fantastický, úžasný a jedinečný. Jenom kdyby teď byla ta správná chvíle na hry…

„Studený,“ bylo první slovo, které mu přišlo na mozek. Zvážněl, na okamžik uhnul pohledem a zhluboka vydechl. Ne, vzpomínky na to místo nebyly hezký, ale nebránil se ti odpovídat. Nevadilo mu, že se ptáš. Zajímalo by ho to taky. „A taky tmavý. Nemůžeš tam používat magii. Není to tak zlý, jako když tě sejme templář, to ne… pořád ji cítíš, jenom na ni nedosáhneš,“ pokračoval. „Prostě je to… hodně děsný. Jenom tam jsi. Je ti zima, minuty odkapávaj a tu jedinou věc, co by tě postavila na nohy, máš skoro na dosah... prostě to za stravu a ubytování nestojí,“ nezabránil si v dalším vtípku.

S neveselým uchechtnutím přenesl váhu z jedné nohy na druhou a znovu se na tebe zadíval. Chvíli to vypadalo, že má ještě něco na jazyku, ale pak ti položil dlaň na rameno a prostě se jenom usmál. Však ono to bude dobrý…

„Nic, co bych nezvládl,“ zakončil to.

Dojemná chvilka

„Jo, umřel bys tam,“ uchechtl se Ander nevesele, načež znovu zatřepal hlavou. Rameno ti stiskl pevněji a podíval se ti do očí, aby se ti následujícími slovy dostal pod kůži: „Ale tobě to nehrozí. Jasný? Kdyby tady byl každý jako ty, mistři by zemřeli blahem a templáře nudou. Tak… prostě…“ očividně to nedomyslel, takže vydechl vzduch plic a teprve poté pokračoval: „Budeš v pořádku.“  

Možná to potřeboval slyšet i on. Že budeš v pořádku, že tě tady může nechat. Vlastně o tom nepochyboval, vždycky jsi byl vzorňák a máš to v hlavě poskládané tak, abys přežil, ale… pořád by se našlo to malé, hlodavé ale… protože jsi jeho nejlepší přítel. A nenaparuj se, jasný? Prostě o tebe má starost. Co myslíš, mu opravdu nedošlo hned. Kývl a ustoupil s očividným záměrem pokračovat nahoru, přeci jenom nebylo ideální tyhle věci rozebírat na schodech. S tvými dalšími slovy se přeci jenom zarazil, chvíli mlčel a pak… se usmál.

„Si piš, pokud budu moct,“ slíbil. „Tak pojď… nebo začnu dojetím popotahovat a objímat tě… a to nechceš,“ zakřenil se, ale pak ti dlaní přeci jenom spočinul na zádech a polovičatě tě objal. Nestiskl tě nijak pevně, vlastně kolem tebe sotva ovinul ruce, ale… i tak to bylo objetí…

Po konzultačních hodinách

„Domluveno,“ zopakoval Ander pobaveně.

Pak už opravdu vykročil. Na patře určeném pro výuku se touhle dobou motali opozdilci a fialová roucha, která pomáhala s přípravou učeben na druhý den. V učebně živelné magie sis všiml, že pomocí levitace odsunují stoly ke stranám, takže vás zítra nejspíše čekalo praktické cvičení. Teď si vás nikdo nevšímal… dokonce ani templář, který stál opřený o zeď vedle schodiště a očividně se už těšil, až ho někdo přijde vystřídat.

Schodiště o patro výš – do prostorů určených pro dostudované čaroděje – bylo ve velkém sálu. V tom samém sálu, kde jste měli vyvolávat duchy. Někdo už uklidil podstavce s poznámkami a smazal křídové kruhy na podlaze, po tvé rozepři s Owenem zbyla, zdá se, jenom vzpomínka.

„Tak jo,“ zastavil Ander před schodištěm, strčil si ruky do kapes a věnoval ti povzbuzující úsměv, „hodně štěstí. Dál mě napustí, však víš… Kdyby něco, budu na pokoji,“ broukl, ale z jeho tónu jsi poznal, že se ještě nerozhodl, jak stráví zbytek večera. Možná na pokoji bude, možná ne.

Samozřejmě jsi věděl, proč s tebou Ander nepokračuje až k Irvinovým dveřím. Nahoru jste mimo konzultační hodiny mohli, jenom pokud vám to někdo dovolil. Ty jsi problém nemíval, Fenharel tě připsal na listinu svých povolených jmen. Jelikož už byl nějakou dobu pryč, nemohl ses jím ohánět, ale pozval si tě samotný První čaroděj, takže… jsi opravdu neměl důvod čekat problémy…

„Fenharel tady není,“ zarazil tě přesto templář, když ses opřel do dveří a otevřel je. Byl to Tomas, jeden z těch mladších, ale rozhodně ne vlídnějších, a rozhodně nezněl, že by se byl ochotný bavit o tom, jestli můžeš nebo nemůžeš dovnitř. „A ne, nevím, kdy má dorazit, takže laskavě…“ mávl rukou, aby tě poslal po schodech zase dolů.

Ocitl ses na chodbě jako každé jiné, ovíjející se kolem většího sálu vsazeného přímo do srdce Věže. Nikdy jsi tam nebyl, nanejvýš se ti jednou nebo dvakrát podařilo nahlédnout, ale vlastně jsi nevykoukal nic zajímavého. Na druhé straně chodby byly dveře vedoucí do menších místnůstek, kde bydleli čarodějové. Trýznění mělo jedno výhodu: po něm jste konečně dostali jakési soukromí. Vlastní pokoj, jenom si to představ!

Smůla

Byla sice pravda, že poté, co si čaroděj vysloužil fialové roucho, dostal vlastní pokoj, ovšem všudypřítomná přítomnost templářů byla i tak nutná – včetně jejich práva kdykoliv do pokoje vstoupit a provětřit. I tady čekají za každém rohem stráže; ostatně Cullen ti říkal, že právě někde tady měl své obvyklé stanoviště on.

„Je po konzultačních hodinách,“ nenechal se templář odbýt. I ty kytky jsi musel stihnout ve vyhraněný čas, jinak tě sem nepustili, ale teď tě přece pozval Irvin. Chtěl tě vidět ještě dneska! „To jsi byl ty?“ Ani jsi nepotřeboval vidět Tomasovi do obličeje, abys viděl, že se zatvářil. Copak asi o incidentu na hodině Vyvolávání kolovalo mezi templáři… určitě nic dobrého. „Chm, no, já tě teď doprovázet nemůžu, takže zítra holt budeš muset Prvnímu čaroději vysvětlit, že jsi přišel mimo konzultační hodiny. Pravidla jsou pravidla.“

… což bylo ovšem hrozně nefér! První čaroděj musel vědět lépe než kdokoliv jiný, kdy končí konzultační hodiny, a nezval by tě sem, kdyby s tebou nechtěl mluvit ještě dneska.

Zpoza rohu se však vynořil další templář, který při pohledu na tebe zpomalil krok. Vypadalo to, že jsi ho zaujal. Snad se ti mohlo hlavou mihnout, co o tobě koluje mezi templáři a co si sakra myslí, že se stalo, než muž nenápadně zvedl prsty a mávl ti. Byl to… Ano, výškově by odpovídal a mířil přímo k vám.  

Možná to bylo přeci jenom štěstí…

Po tvých slovech nastalo ticho, během nějž na sebe templáři pohlédli. Kdyby neměli oba na hlavách helmy, nejspíše by si vyměnili výmluvné pohledy, ale takhle se jenom odmlčeli, než…

„Klidně ho doprovodím,“ odpověděl Cullen. Svá slova směřoval spíše k Tomasovi než k tobě. „Vím, že s ním chtěl První čaroděj mluvit… Veliteli by se nelíbilo, kdybychom ho nechali čekat.“

„Hmm,“ udělal Tomas. Jenom z toho krátkého zamručení jsi cítil nelibost, s jakou tě pouštěl z očí. Nechtěl tě pustit. „No, tak dobře… ale ať se tady vtipálek nikde necourá.“ Cože? Vtipálek? A to sis vysloužil jak?

„Dám na něj pozor,“ Cullen přitakal, než se otočil k tobě a s jeho dalšími slovy mu v hlase zazněl úsměv: „Tak pojď, Tariane…“

Když jste se společně otočili Tomasovi zády, templářova helma se k tobě otočila. Snad chtěl něco říct, nebo jenom nad něčím uvažoval, ale pak se napřímil a znovu se podíval přímo před vás. Cesta k Prvnímu čaroději nebyla dlouhá, nebudete na sebe mít dlouho, snad by stihl vyslovit jenom pár slov, jenom kdyby se dokázal rozhodnout jaká. Chvíle, kterou jste sdíleli před ošetřovnou v něm, rezonovala doteď a nebyla o nic slabší než předtím.

„Sir Tomas je až moc opatrný,“ vypadlo z něj konečně, „kvůli těm pár krokům… ale jsem rád… že tě dneska ještě vidíš. Na ošetřovně bylo všechno v pohodě? Totiž… budeš v pořádku? Napadlo mě, jestli ta rána přeci jenom nezanechala následky…“

A mně se líbí-… Co to říkáš?

„Učedníci do vyšších pater můžou jenom během konzultačních hodin,“ hlesl Cullen opatrně, skoro až omluvně, jako by ti nechtěl připomínat pravidla, ale zároveň… pro něj byla stále ještě nová. Nemilosrdně mu je připomínali, trvali na nich a očekávali to samé od něj. „Promiň,“ hlesl přeci jenom.

Dobře si uvědomoval že by se měl podobných vsuvek vyvaroval, jinak by mezi vás mohl vystavět zeď, a to – přistihl se, jak na tobě opět zakotvil pohledem – nechtěl. Bylo až zvláštní, jak moc se mu taková představa příčila. Chtěl tě poznat, to se nezměnilo. Jenom poznat, na tom přece nebylo nic špatného! Ty jsi to sice neviděl, ale tvé veselé povídání mu na rtech vykouzlilo drobné pousmání.

„To bych vlastně rád viděl,“ prohodil pobaveně. „Jak bys prohodil Owena začarovaného do králíka a rozbořil jím zeď…“ To magie nesvedla, že ne? Určitě ne. Doma na vesnici se říkala spousta věcí, ale… Ne. Určitě ne. Ne. „Tak to jsem rád, že ti nic není,“ a nejhorší na tom bylo, že ta slova myslel naprosto upřímně; opravdu mu na tom záleželo, slyšel jsi to v jeho hlase. „Vypadalo to jako slušná rána…“

Tu posední větičku stačil vsadit do tvé odmlky, stejně jako ty bezděčně zpomalil, když se na dohled objevily dveře pracovny Prvního čaroděje. Snad sám přemýšlel, co by mohl ještě říct, ale daleko to opravdu nebylo. Jeden krok, druhý… a pak po tobě šlehl – překvapeným? – pohledem a zastavil. Co jsi to řekl?

„Jak tě tohle…“ V těch prvních slovech ještě zazněl úsměv, než to došlo i jemu. „Kvůli Anderovi, aha. To je…“ složitější, mohl by říct, ale zase tolik do těchto rozhodnutí neviděl a pokoušet se z kruhu utéct bylo špatné. Ne? „Já tam nebyl, tak vlastně nevím, ale… nemyslím, že bys tam měl skončit. Byl jsem tam. Viděl jsem, že jsi neudělal nic špatného…“

… protože ono vždycky záleželo na tom, jestli uděláš něco špatného. Protože jsi nikdy nezažil templáře, který by měl prostě jenom špatnou náladu a nevybíjel si jich na těch, kteří nemohli říct ani popel. Protože všechno v Kruhu mělo důvod. Určitě mělo, ale – byl sis tím tak jistý jako on?

Od dveří pracovny Prvního čaroděje tě dělily necelé tři kroky.

Cullenův den

Ani První čaroděj nebyl nad templáři, taková byla realita. Thomas si koledoval o problém, veliteli templářů by se podobné chování nemuselo líbit, ale… nejednal mimo své pravomoci. To Cullen neřekl, vlastně ho to ani nenapadlo. Místo toho s úlevou přikývl a snad ti věnoval i úsměv. Ani jemu tahle pravidla nedávala vždycky smysl, ale věřil, že je za nimi dobrý důvod. Protože se tady mohly objevit věci, ke kterým by učedníci neměli mít přístup? Nebo protože chtěli dopřát mistrům čarodějům klid po dlouhém dni? Těžko říct.

„Do toho tolik nevidím,“ připustil templář maličko pobaveně. Bylo zajímavé poslouchat, jak o ochranách mluvíš a jak je vnímáš. Samozřejmě, i on ve velkém sálu něco cítil, ale… takhle by to do slov dát nedokázal. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli by věděl, o co jde, kdyby mu to pár dní před tím někdo nevysvětlil. „Je to malá komunita. Na vesnici to bylo úplně stejné. Když není o čem mluvit, lidi,“ a možná i elfové, nedodal, „si to rádi domyslí. A pak to dlouhé rodiny rozebírají. Opravdu si z toho nemusíš nic dělat…“

Jak se ti podařilo Cullena zaujmout, byla dobrá otázka. Opravdu se to stalo dnes po cestě do ošetřovny, nebo snad už ve velkém sálu, kde jsi ránu sice schytal, ale vrátit jsi ji neuměl? Možná ho zaujala slova Prvního čaroděje, nebo něco, co jsi bezmyšlenkovitě utrousil, nebo… ano, nebo si tě možná všiml už dřív…

„Nemyslím, že to je… že by to mělo být tak snadné,“ řekl uvážlivě. O tomhle jsi věděl víc ty, žil jsi tu mnohem déle a byl v docela jiné situaci než on, a tak ti to vlastně ani nerozmlouval. Nemohl.

Avšak tvá otázka… tak nepatřičně zasazená do vážné chvilky… ho rozesmála. Jeho hlas – a teď i smích – v templářské helmě zvláštně duněl, ale nebylo to nepříjemné, protože… napadlo tě už vůbec, že měl hezký hlas? To ani ten zatracený kus železa neschová.

„No, ráno mě napomenul velitel, přes den jsem měl hlídku, odpoledne jsem hlídal jednu nepovedenou hodinu vyvolávání a… jo, taky jsem potkal jednoho milého kluka,“ řekl – a úsměv v jeho hlase byl takřka hmatatelný. „Počkám na tebe,“ kývl ke dveřím, „ať sir Thomas netrpí, že se pohybuješ bez dozoru…“

Na kobereček!

„Zapomněl jsem si…“ začal ti odpovídat, ale pak zvedl ruku, jako by si chtěl prsty zajet do vlasů. Zničehonic se zarazil. Tohle by ti říkat zrovna neměl, došlo mu. Nezněl, že se chystal říct něco vyloženě špatného, spíše to byla jenom jedna z tisíce věcí, o kterých učedníci vědět neměli. „Zapomněl jsem na jednu ze svých ranních povinností,“ opravil se maličko omluvně, načež pokývl ke dveřím. „Tak běž, ať ho nenecháváš čekat. Promluvíme si ještě pak. Budu tady.“

* * *

Když jsi bez zaklepání vpadl do pracovny Prvního čaroděje, starý muž zvedl hlavu a podíval se na tebe. Aniž by cokoliv řekl, okamžitě jsi věděl, co jsi udělal. Ale také jsi věděl, že se nezlobí, naopak jsi možná z laskavého pohledu modrých očí vyčetl špetku pobavení. Opravdu, Tariane, nejsi na podobné chování už trochu starý…?

„Říkal jsem si, jestli se dneska ještě objevíš,“ broukl a hlas se mu zachvěl notičkou smíchu, tiché a nenápadné, tak snadno přehlédnutelné, kdybys mu zrovna nevěnoval plnou pozornost. „Posaď se, jenom tady něco dodělám a hned jsem u tebe.“

Naposledy jsi tady byl před pár roky, když sis zapisoval specializaci. První čaroděj chtěl mluvit s každým, než se rozhodnete, a na tvou touhu naučit se všechno reagoval laskavě. Však se budeš vzdělávat celý život, to je úděl mága, tehdy sis měl vybrat jenom to, čemu se budeš věnovat první. Na doporučení slečny Moiry jsi tehdy skončil na entropii, jak jiné mohlo být tvé studium, kdyby ses tehdy odhodlal pro něco jiného – a chtěl bys vůbec?

Místnost to byla dlouhá spíše než široká, boční zdi měla zakryté knihami se složitými názvy a naproti dveřím, za pracovním stolem, kde seděl První čaroděj, byla velká prostorná okna, ne nepodobná těm, které sis představoval na svém klidném místě. V ubikacích pro učedníky taková nebyla. Ve vzduchu se tetelila namodralá vůně tabáku, která sem tak nějak patřila. Brk zacinkal skleněnou nádobku inkoustu a židle zaskřípala, ale než hrot pera zaškrábal o pergamen, První čaroděj se zarazil a podíval přímo na tebe.  

„Ty jsi vlastně kamarád Andera,“ řekl tak trochu zvláštně, jako by si na to právě vzpomněl a jako by to bylo právě v tuto chvíli důležité. „Jak se mu daří? Slyšel jsem, že ho na ošetřovně už propustili z péče…“

Tak už se ti můžu věnovat. Nebo vlastně ne, vydrž.

„Pobledlý, hmm,“ zopakoval po tobě První čaroděj, zatímco pohledem sklouzl zpátky k dokumentu a odkapal si inkoust nad kalamářem. „Ano, také věřím, že z Andera bude jednoho dne velice schopný čaroděj… Už teď prokazuje talent, s trochou trpělivosti a praxe by mohl prokazovat pozoruhodných výsledků,“ pousmál se, „což samozřejmě není jenom jeho případ,“ mrkl významně.

Navzdory laskavým slovům však Irvin přemýšlel ještě nad něčím jiným. Zvrásčené čelo znamenalo starosti. Snad za ně mohl pergament, který se tak nemilosrdně dožadoval podpisu a který ve skutečnosti nesnesl zdržení. Nakonec si povzdechl a rychlým pohybem ruky přidal své jméno na vyznačené místo, než pero konečně odložil.

„Nejspíše nám nezbývá než počkat, co nám Ander ještě předvede,“ usmál se tajemně, přičemž pergamen odložil na úhlednou hromádku stranou. „Takže,“ zapřel se lokty o stůl a zadíval se na tebe, „my jsme chtěli mluvit o tvé magii, viď? Řekni mi o té vlně magii, kterou jsi cítil, když-…“

Přerušilo ho zaklepání.

„Povinnosti Prvního čaroděje nikdy nekončí,“ prohodil Irvin pobaveně, načež zavolal: „Ano, dále.“

Ve dveřích se objevil mistr Kirian, učitel zvěromagie, kterého jsi znal dobře a který trávil hodinu týdně tím, že se tě snažil přimět ovládnout tvoje proměny. Nikdy ti neublížil, ani když usoudil, že ti pomůže prožít zátěžové situace, aby ses lépe ovládal, a bez sebemenšího varování tě hodil do jezera, ale… pokaždé, když na tobě spočinul pohledem zlatých očí – jako třeba teď –, ses nemohl zbavit pocitu, že tě nemá rád. Že jsi mu jenom přítěží. A že by dělal raději cokoliv na světě než marnil čas zrovna s tebou.

„Hmm,“ udělal, když si uvědomil tvou přítomnost. „Můžu s vámi mluvit, mistře? Nepočká to. A rozhodně to není určené cizím uším,“ dodal bez sebemenší snahy podat to nenápadněji.

„Dobrá,“ vydechl Irvin, přičemž se začal zvedat na nohy. „Za chvíli jsem zpátky, Tariane. Pokud by ses chtěl podívat na nějakou knížku…“ ukázal s úsměvem na naplněné police, než vyrazil na chodbu.

Hledání

Kdyby byly filakteria, vzorky krve odebírané každému čaroději při vstupu do Kruhu, ukryté v pracovně Prvního čaroděje, kde by asi byly? Ander říkal, že se po Trýznění posílají pryč; muselo jich tedy být něco málo přes šedesát, možná dokonce sedmdesát. Nehledal jsi krabičku zastrčenou někde v rohu. Kdepak, na tohle byl potřeba prostor. Mezi knihami na tebe občas vykoukla soška jednoho ze svatých, koule naplněná bleskovou magií nebo třeba zatoulaný prstýnek vyřezávaný z dřeva magických stromů, které čarodějové používali pro usměrňování magie. Učedníci se k něčemu takovému měli šanci dostat jenom během výuky, ale fialová roucha a výš si podobné nástroje mohla už sami vytvářet.

Pod oknem sis všiml hned několika skřínek, které vypadaly slibně. V té první byly jenom knihy a další knihy, které na temných hřbetech neměly vyražený název. Co mohly být zač? Obklopovala je lehká vrstva ochranné magie. Vedle byly uložené tři dlouhé lahve, jedna bílá, druhá sytě červená a třetí – v které zbývala tak akorát půlka – měla nádherně medový odstín. Pokud ses však odvážil přivonět, nevoněla zrovna sladce. Skřínka už ti zbývala jenom jedna jediná a v té – jsi sice našel malé skleněné nádobky, ale nebyla v nich krev. Nevábně zelená tekutina musela být léčebný lektvar. Jenom podle barvy jsi však poznal, že to nebyl jeden z těch pěkně obecných, ne, tohle muselo být něco konkrétního a specializovaného. Možná dokonce dlouhodobého, soudě podle zásoby, kterou tady První měl.

Na druhé straně místnosti, hned vedle dveří, byla skříň ještě jedna, vyšší a větší než její sestřičky pod oknem. Když jsi k ní vykročil – nebo se možná jenom vracel do křesla, kam tě První čaroděj usadil už při vstupu do místnosti? –, pohled ti padl na stůl a zadrhl se o pergament, na kterém bylo napsané Anderovo jméno. Nemusel jsi to číst, mohl jsi odolat, ale to bys nezjistil, že to, co První podepsal jenom před pár okamžiky, bylo oficiální rozhodnutí o zkoušce Trýznění. Se zítřejším datem.

Usmívat se a mávat, Tariane!

Ztěžka jsi dosedl do křesla. Žaludek se ti svíral a myšlenky vířily hlavou. Rozhodnutí, jestli to Anderovi říct nebo ne, nebylo lehké… Ušetřil bys mu probdělou noc a moře starostí, vždyť se to dalo nazvat milosrdenstvím. První by ho ke zkoušce určitě nepustil, kdyby si nemyslel, že je připravený. Ale ztratí tím příležitost utéct. „Po zkoušce posílají filakteria jinam,“ řekl. Potom už bude muset navždy žít ve stínu toho, že ho najdou.

„… kolikrát mu mám opakovat, že se artefakty nesmějí kombinovat?“ dolehl k tobě Kirianův hlas, když se dveře otevřely a zase přivřely, jak se První čaroděj znovu otočil k vyššímu mistrovi.

„Kolikrát to bude za potřebí, drahý Kiriane,“ odpověděl mírně pobaveně. „Musíme mu uznat novátorský duch. Vraťte oba artefakty do skladiště, antimagické pole vyruší účinky toho… experimentu,“ uchechtl. „A teď, když dovolíš, mám ještě práci.“

„Zajisté. Přeji pěkný večer, mistře,“ viděl jsi skoro, jak se Kirian uklonil.

Teď už se dveře otevřely dokořán. První čaroděj letmým pohledem přelétl místnost, než se na tebe usmál. Nevypadal, že by si tvého šmejdění všiml. Naštěstí. Dovedeš si představit, jak by reagoval? Na to naprosté porušení jeho soukromí? A nedostatek respektu, který jsi mu projevil?

„Dobrá, Tariane. Omlouvám se, povinnosti Prvního čaroděje nepočkají. Někdy si říkám, že jsem se měl stát raději rybářem,“ prohodil žertovně, přičemž se usadil zpátky do své židle, a podíval na knihu ve tvých rukách. Jeho úsměv nabral na stařecké vědoucnosti. „Hmm, Metamorfóza od mistra Kennellyho, dobrá volba. Mistr Kirian říkal, že se vám pořád nepodařilo přijít na kloub tvým neřízeným proměnám. Řekl bys mi k tomu něco?“

Rozhovor o magii

„Je mi líto, ale nepomohla by ti,“ odpověděl První čaroděj vlídným hlasem. „Někdy později ti ji rád půjčím na přečtení, mohla by se ti líbit, ale ty nemáš problém s dodržováním postupu kouzla, Tariane. Ovládat své proměny se nenaučíš v žádné knize, dávno víš všechno, co by sis v nich přečetl…“

Nezněl rozzlobeně. Předkládal před tebe každé slovo se vstřícností a trpělivostí mu vlastní, jako by ani na okamžik nepochyboval, že to všechno zvládneš… až nadejde správný čas. Měl jsi právo dělat omyly a měl jsi také právo se ještě učit, ostatně jsi stále ještě nosil modré roucho. Možná to opravdu bylo právě proto. První čaroděj se pousmál a pokynul ti k pootevřenému oknu.

„Představ si své spojení se závojem jako okno,“ řekl učitelsky. „Když na venku zuří bouře, musíš se ho naučit zavřít včas, aby magie neprošlehla napovrch. Když jsi rozrušený nebo se bojíš, přirozeně k sobě tu bouři táhneš a někdy ti ta bouře pronikne dovnitř do pokoje, než ji stačíš zastavit. Svým způsobem je štěstí, že jsi vždycky projevoval nadání na proměny,“ uchechtl se, „taková ohnivá magie by byla mnohem destruktivnější…“  

Žertoval.

I když slyšet něco takového… asi nebylo příjemné. Kdyby tohle slyšeli templáři, okamžitě by ses dostal na seznam nežádoucích živlů. Nepochybně o tom věděli, museli, vždyť ti občas pomáhali se přeměnit zpátky, ale neschopnost ovládat vlastní magii, jakkoliv se to stávalo jenom občas, nebylo zrovna… žádoucí…

„To se ostatně stalo i s Owenem, viď?“ navázal. Ne, tehdy za to nemohl kruh. Byl jsi to ty, kdo byl v nebezpečí, a ty, kdo zapomněl zavřít okno, když šlo do tuhého. „Říkal jsi, že jsi ucítil tak velká vlna magie, že si s ní málem neporadil. Nelekej se. Poradil sis s ní, to je na tom to důležité. Dokázal jsi s ní pracovat způsobem, který neublížil ani tobě, ani Owenovi, ani nikomu jinému. To samo o sobě je obrovský pokrok. Řekni mi o té chvíli víc,“ vybídl tě. „Soudě toho, co jsi mi řekl, se ti to nestává často. Nebo ano…?“

Emoce čaroděje

„Jenom zodpověděl mé otázky,“ odpověděl ti První.

Lokty se zapřel o desku stolu a propletenými prsty si podepřel bradu, zatímco se na tebe zkoumavě zadíval. Ne, opravdu se nezlobil. Ani bys z hlavy nevylovil jedinou vzpomínku na to, že by se někdy na někoho zlobil. Dokonce i potížisté se z jeho pracovny vraceli s úsměvem na tváři. Nezvedl hlas ani na Owena. Jistě, nezačal na něj křičet, to by možná bylo milosrdnější, ale čišelo z něj zklamání, snad to byl nejhorší ortel, kterého byl Irvin schopen. A také ten nejnebezpečnější, protože Andera se zastal… ale mohl Owen doufat v totéž?

„Ten kruh nebyl aktivní, Tariane,“ zavrtěl hlavou První čaroděj. „Není technicky možné, aby se tam stalo něco jiného. Velký sál je jinak chráněný před entitami. Byl jsi to ty, jenom ty. Pokud ses bál o život, vysvětluje to všechno. A pokud jsi přesto nepopustil otěže magie, je to také všechno, co jsem dnes potřeboval slyšet. Každému čaroději se stane, že vyvolá bouři na druhé straně,“ řekl vážně. „Každému. Naše emoce, vypjaté chvíle, obavy a strachy rozechvívají hladinu závoje, ať chceme nebo ne. Jsme na něj napojení v každém bdícím okamžiku. Jediné, v co opravdu můžeme doufat, je, že se nám podaří zachovat klid,“ podíval se na tebe významně, přičemž paže opět spustil na stůl a napřímil se. „Stejně jako jsi ho zachoval ty. Pamatuj si to příště, až se v tobě pohne neovladatelná magie. Pokud zachováš klid, naučíš se své proměny ovládat.“

Teď, když jsi nad tím přemýšlel, jsi možná našel podobnostmi mezi chvílí, kdy skrze tebe magie doslova vytryskávala, a těmi, kdy ses omylem proměnil. Technicky si podobné být musely. V obou případech se totiž pomyslné okno otevřelo dokořán a ty jsi bezděčně potáhl magii ze Závoje. S Owenem se ti jí podařilo dát tvar dříve, než napáchala škody, a když ses proměnil, tvar jí muselo dát tvé podvědomí – nebo ta takřka hmatatelná touha se proměnit. Tak či tak jsi vykřikl do Závoje…

„Ne, neproměnil ses,“ kývl Irvin. „Naučíš se to ovládat, tím jsem si jistý. Hmm, když už tě tu mám, ještě mi řekni, jak se ti daří v tomhle semestru. Moira na tebe pěje chválu, ostatně jako každý rok,“ pousmál se.

A na Owena se opravdu nezeptal…? 

… ale ne na dlouho

„Úžasná zkušenost,“ zopakoval po tobě Irvin pobaveně.

Zatímco ses rozpovídal o svých studií, sehnul se pod stůl, kde měl schovanou krabičku s tabákem. Dýmku vylovil z kapsy, naplnil ji sušenými listy a kouzlem zapálil. Potáhl a vydechl. Vedle stolu se zachvěl namodralý kouř, na okamžik utvářející podivuhodné obrazce a svíjející se jako duch. I když to tak chvílemi nevypadlo, První čaroděj ti pozornost věnoval bezvýhradně.

„To opravdu byl,“ souhlasil zvláštně zamyšleným tónem, než se zase usmál. „Neomlouvej se, Tariane. Jedna z radostí Prvního čaroděje se slyšet, že se našim studentům daří dobře. Obzvláště tehdy, kdy se nedaří všem. Jistě, ta nešťastná hodina vyvolávání… Ještě si budu muset sednout s Fergusem, abychom zjistili, jestli se nám ji podaří přeložit tak, aby se neposunul celý sylabus. Každopádně se to dozvíš včas,“ klepnul dýmkou o stůl, než si ji zase vložil do úst.  

Odmlčel se. Obrátil pohled šedomodrých očí k oknu, za nímž už zapadlo slunce a temnota noci se s každou uběhlou minutou prohlubovala. Takhle na podzim tam za chvíli nebude vidět ani na krok, nepochybně je to jenom otázkou času, kdy začne sněžit… a kdy budeš v noci potřebovat třetí peřinu.

„Většina tvých učitelů si myslí, že už jsi připravený na další krok,“ řekl Irvin zničehonic. „Potom, co jsem dneska viděl, jsem nakloněn s nimi souhlasit. Co si o tom myslíš ty?“

Vždy připraven!

„Zdaleka ne všech,“ odpověděl První čaroděj, přičemž si vzpomněl na list pergamenu o Anderovi, pečlivě jej přeložil a zapečetil, „ale tam, kde to možnosti dovolují, někdy udělám výjimku. Jako třeba teď,“ dořekl s úsměvem jen a jen pro tebe.

Cítil jsi na sobě klidný, avšak pozorný a hodnotící, pohled Prvního čaroděje. Mohl sis být naprosto jistý, že vstřebává každé tvé slovo a přemýšlí o něm. Nad tvým skromným nepřipadám si hoden mírně povytáhl obočí, naklonil hlavu a prsty si přeběhl po vousech, v nichž se střídaly bílé a šedivé nitky důstojného stáří. Musel být opravdu starý… Spolužáci by mu nepochybně přiřknuli nejméně sto let a možná mu opravdu sto let bylo, vždyť vedl Kruh od nepaměti. Těžko si vůbec představit, že by naproti tobě seděl někdo jiný. Někdo, kdo tohle rozhodnutí rozhodně nebral na lehkou váhu – stejně jako bys ho neměl brát na lehkou váhu ty. Po tvé nadšené otázce zavládlo v místnosti ticho, zatímco Irvin potáhl kouř a zase ho vydechl. Přemýšlel. Nespěchal. To byla výhoda stoletých energetických staříků, neměli sebemenší důvod spěchat a nikdo jim nemohl nic říct.

„Dobrá, Tariane,“ kývl. „Beru tvůj názor na vědomí. Nemusím, doufat, dodávat, že tahle část rozhovoru zůstane jenom mezi námi… včetně toho, jak Zkouška probíhá, až nadejde tvůj čas.“ Ačkoliv s těmi posledními slovy zněl přísně, usmíval se a stejně jako vždy se jeho šedé oči leskly laskavostí. Důvěřoval ti, mohlo ti dojít, a proto se tě zeptal, jestli si na zkoušku už připadáš připravený… „To bude všechno, o čem jsem s tebou chtěl mluvit, takže… pokud nemáš otázky ty na mě?“

Vzkaz

„Žádné takové kouzlo ve Věži není,“ odpověděl ti První čaroděj laskavě.

Technicky by to možné bylo, byť jsi o žádném takovém kouzle ani neslyšel. Magie dokázala do jisté míry měnit realitu. V omezeném prostoru čaroděj dokázal vtisknout vlastní vůli prostoru, dokázal měnit přírodní zákony a rozkázat hmotě. Existovala kouzla, která dokázala vzpomínky měnit i mazat, avšak kouzlo, které by zamezilo svobodě slova, ale vzpomínky ponechalo, by vyžadovalo neuvěřitelné množství magie a vůle.

„Každý, kdo prošel Trýzní, ví, proč o ni s učedníky nemluvíme,“ pousmál se smutně. Souhlasil s tím? Možná. Tenhle zvyk se držel, už když po chodbách běhal v modrém rouše on sám, a bohužel důvod pro něj byl opravdu dobrý. „Pokud si o tom budeš chtít promluvit, až ji budeš mít za sebou ty, mé dveře ti budou otevřené, avšak dnes ti k tomu nemůžu říct víc ani já,“ zatřepal hlavou jemně. „Věřím, že si po dnešku budeš chtít odpočinout. Přeji příjemný zbytek večera, Tariane. A ještě jedna věc,“ vzpomněl si, načež k tobě natáhl ruku se zapečetěným pergamenem, „buď tak hodný a dej to Cullenovi na chodbě. Ať to doručí do rukou velitele Grigoira. Ještě dnes.“

Pak už opravdu nezbývalo nic víc než se uklonit a vrátit se zpátky na chodbu, kde na tebe čekal Cullen opřený o zeď. Když se dveře otevřely, napřímil se a – snad ti věnoval úsměv, rozhodně to tak podle pohybu brnění vypadalo, ale pod helmu jsi mu neviděl. Bohužel.

„Tak co? Všechno v pohodě?“ zeptal se starostlivě.

Mluvit

„Velitele…?“ ujistil se Cullen maličko nesmyslně, když jsi vyslovil Grigoirovo jméno. Jelikož mu nejspíše došlo, že to nemohl být nikdo jiný, dopis převzal a hlesl: „Jistě. Doprovodím tě a půjdu tam rovnou.“

V jeho hlase jsi slyšel úsměv, o kterém sis byl tak jistý, že se mu objevil na rtech, když jsi prošel dveřmi. Zcela očividně ho úkol nepřekvapil, vlastně to považoval za docela běžný. To až s tvými dalšími slovy se Cullen zarazil. Zastavil vedle tebe a zvedl ruku, jako by ti ji chtěl položit na rameno – a on chtěl –, ale to už ses zase narovnal a odhodlal se nepropadat slabší chvilce.

Neznali jste se zase tak dobře, aby Cullen věděl, jak reagovat na tu náhlou omluvu. Nestál o ni. Věděl jsi, že o mluvy nestál, viď? Dokonce se ani neodlepil těžkými, kovovými botami od kamenné podlahy, natolik jsi mu tou kratičkou promluvou zamotal mozkové záviny. Opravdu bylo všechno v pohodě, neříkal jsi to jen tak?

„Nemusíš se mi omlouvat,“ dostal ze sebe po krátké odmlce a, pokud ses nerozešel ty, zůstal ti stát tváří v tvář – nebo spíše helmou v tváří. „Jsi si jistý, že… Nechci na tebe naléhat. Samozřejmě mi nemusíš nic říkat, jenom… kdybys chtěl… prý umím docela dobře poslouchat,“ prohodil žertovně. „Nebo bych se aspoň pokusil. My mluvit můžeme.“

Schody a další schody

„Budu ji sundat,“ nabídl Cullen.

Vlastně ani nečekal na odpověď a rovnou se natáhl po zapínání, aby si ji sundal z hlavy. Po celém dni v brnění se toho ostatně sám nemohl dočkat. Škoda, že ve Fereldenu ještě nevynalezli dovolenou, protože příležitostí se provětrat ve Věži kruhu moc nedostane. Už jenom za to, že s tebou byl ochoten mluvit bez helmy, ho mohlo dostat do problému. Mohl jsi tak ještě zahlédnout, jak starostlivě svraštil obočí, než jsi vykročil chodbou…

„Jasně,“ ozvalo se ti za zády zmateně, ale neváhal dlouho a rychlými dlouhými kroky tě snadno dostal, „doprovodím tě… aspoň na patro,“ zachytil si helmu pod paží.

Ještě párkrát jsi na sobě ucítil jeho pohled, jak se snažil přijít na něco, co by mohl říct. Rychle jste prošli chodbou, kde už jste ani jeden neměli co dělat… a když jste míjeli sira Tomase, možná sis všiml, jak se zatvářil na Cullena bez helmy. Ten v odpovědi maličko provinile, omluvně zagestikuloval, div si ji hned nenasadil. Ale měl po službě! Technicky už ji nasazenou mít nemusel, a to bylo asi jeho jediné štěstí.

Po schodech jste sešli na patro určené pro výuku a prošli jste jím k dalšímu schodišti. Cullen se zastavil uprostřed sálu, kde na sedačce seděl Ander s balíčkem karet a zrovna učil pár mladších kluků jak hrát. Zřejmě nikoho jiného nenašel. Patro bylo rozdělené napůl. Na jedné straně byl sdílený pokoj pro chlapce v zelených rouchách, na druhé byly menší pokoje po čtyřech, kam jsi ostatně mířil i ty. Byl tu až podezřelý klid… Kluci si museli najít zábavu někde jinde než na pokojích.

„Tak…“ zastavil se Cullen před schodištěm a zřejmě tě nehodlal doprovázet až na pokoj, to by se ani nehodilo, „ať je ti brzy líp, Tariane,“ usmál se.

Rozloučení?

„Opravdu se mi nemusíš omlouvat,“ zopakoval Cullen už krapet rozpačitě. Myslel to vážně, víš to, že jo? Nezlobil se, vždyť vlastně ani o nic nešlo, prostě máš za sebou těžký den a on to věděl. „Hlavně se mi ulevilo,“ uchechtl se, „že… jsme v pohodě.“ Povytáhl jemně obočí. „Taky jsem tě rád viděl.“

Teď už se usmíval docela upřímně. V tmavých očích se mu zalesklo světlo svíček, jako by mu zazářily radostí z těch pár slov, které jsi mu věnoval. Vlastně bylo pozoruhodně snadné číst nejenom v jeho hlase, ale i v očích. Byl to velmi zvláštní templář, žádného ani vzdáleně podobného jsi nepotkal. Vždyť on to s těmi omluvami dokonce myslel vážně, ani trochu si je neužíval!

„Ale…“ zarazil tě ještě jeho hlas, než ses stačil otočit, „kdyby sis o tom chtěl přeci jen s někým promluvit,“ přelétl pohledem společenskou místnost, než na tobě zase zakotvil pohledem a úsměv se mu ještě rozšířil, „mohl bych být tím někým. Já teď… půjdu do svatyně a tam by měl být docela klid. A helmu si nasazovat nebudu,“ dodal žertovným tónem. „Tak kdybys zatoužil po trošce duchovního osvícení… nebo třeba společnosti, která by tě zase viděla docela ráda… tak přijď.“

A ano, pořád přitom koukal tak hezky. Chápavě, hřejivě, přátelsky. Působil, jako by ti právě otevíral dveře do vyhřátého pokoje a zval tě dovnitř. Na čaj a sušenky, byť ty byste do svatyně nejspíše ani nosit nesměli.

Stačilo ti udělat jenom dva kroky stranou, abys viděl, že druhé dveře zprava – tedy dveře tvého pokoje – jsou otevřené. Někdo tam musel být, rozhodně to nebyl Soris, ten vrčel pokaždé, když je někdo zapomněl zavřít, takže… zbýval upovídaný Garrick, který by tě určitě nenechal si jenom tak lehnout, touhle dobou jistě hledal společnost, pokud ji dávno nenašel, nebo… Hartwin, který tak rád větral…

… a Cullen tam zůstal stát, jako by tě chtěl vyprovodit aspoň pohledem.