Dragon´s Fate
hrálo se Jindy
od: 27. července 2013 12:01 do: 04. prosince 2013 09:10
Dobrodružství vedl(a) Tacuko
| |
 | Soukromé :) |
| |
| Dragonnar, hrad hradů, kdysy sídlo Velké Šestky, nyní ale po vyhlazení posledního Černého draka, již jen Pětky. Velká Pětka se skládala z těch nejmocnějších draků - Antharas, Pán Země (po Skulliosovy), Valakas, Pán Ohně, Fafurion, Pán Vod, Lindvior, Pán Vzduchu a Větrů, Aurakilla, Paní Energie, nebo také Dračí Královna. Skullios, pán a vládce Černých, Ochránce Země propadli šílenství, do kterého jej uvrhli Pradávní Bohové. Pokusil se zničil celý svět, ale jeho bratři a sestra použili spojené síly v disku, který nazvali Dračí Duše. Zničili Skulliose a poté lidé a elfové lovili a zabíjeli zbylé Černé draky, kteří propadli šílenství, stejně jako jejich Pán. Nyní nastává doba vytouženého klidu a míru jak pro elfy, lidi a trpaslíky, tak i pro zbývající draky. Počet všech draků se díky Válce snížil na minimum a proto narození každého nového mláděte je doprovázeno oslavou. Stejné tomu bylo i s narozeným Terry, tedy celým dračím jménem Terreuw, ale pro ostatní národy to byla prostě jen Terra. Narodila v líhništi zemních draků a to ještě jako jedna z vyjímečných, protože měla křídla. Jen zřídka kdy se stávalo, že se zemní draci narodili s plně vyvinutýma křídla natolik, že s nima mohly lítat. Terra ale mohla. I když se narodila v té nejmenší možné hierarchii draků, pořád o ní bylo dobře pečováno.  |
| |
 | Takový obyčejný den Znovu se ohlídnu přes křídlo a pak zaletím za velkou část budovy. Vykloním se a rozhlídnu se, vypadá to, že mě nikdo nesledoval. Zachichotám se. Uletěla jsem jim. To určitě, v tak pěkný den a budou se mě snažit něco naučit... Se soustředěním se proměním do elfské podoby. Podívám se na oblohu. Dneska je opravdu krásně. Pozoruji velké nasvícené mraky. Pak se ale přikrčím a vydám se podél zdi pryč. V tak malé formě oproti dračí snadno uniknu pohledům procházejících. Zapluji do jedné chodby a pak se protáhnu průrvou do tajné chodby. Zasměju se, to se mi opravdu povedlo. Rozběhnu se chodbou dolů, na mé tajné místečko, kde mohu být sama. Je z něj krásný výhled. Projdu po úzkém prostoru kolem jezírka a posadím se na římsu, nad průrvou. Klátím nohama a přemýšlím nad tím, jak je můj život jednotvárný. Jaké je to třeba támhle za tou planinou? Podívám se na obzor. Ale což o to, vlastně je to tu docela sranda. Zachichotám se nad tím, co třeba dělám každé návštěvě zvenčí. Po nějaké té době, kdy se mi zdá, že bych mohla prozkoumat líhniště, zda je něco nového, nebo někdo nový, se zvednu a přejdu zpět. Nyní už pomalu jdu chodbou nahoru. Protáhnu se průrvou a rozhlídnu se. Měním se zpět a vystartuju za roh, že se nejbližší možností zvednu do vzduchu a přeletím někam jinam, aby mě tady nikdo nenachytal. Ale vrazím do mohutné dračí hrudi. Zakolísám a kecnu na zem. Zvednu pohled a trochu nervózně se zazubím. Super. Horší už to být nemohlo. |
| |
| Stary drak si jen troxhu odfrkne a pote sw promeni do podoby starce s magovskou holi a dlouhym bilym plnovousem. "Terro..." pronese otcovsky. "Porad si to neposedne drace..." rekne napul pro sebe a trochu zakrouti hlavou. "Mela by si zpomalit, Terro. Mozna mas kridla ale musis se je naucit pouzivat rozume. Stejne jako vsichni draci." rekne. Tento starec je Prvnim Radcem Antarase a jeho jmeno je Tzeran |
| |
| I když jsem nyní já v dračí podobě a on jako člověk, mám pochopitelný respekt. "Zdravím," skloním se, když vysloví mé jméno. Když mě kárá, jen se více zazubím a pokrčím křídly. Momentálně bych se nejraději odplazila zpět do mého úkrytu. "No... možná kdybych je mohla používat víc..." nadhodím a poloroztáhnu je a pak zase stáhnu. Sice tady na nich popolítávám, ale vlastně jsem je nikdy nepoužila pořádně. Hlavou mi proletí obraz, kdybych běžela po pláni a pomáhala si křídly, takže bych byla tak rychlá... Vyženu obraz zase z hlavy a čekám, zda mě bude kárat dál. |
| |
| Tzeran jen zavrtí hlavou. "Chápu tvou mladičkou nerozvážnost a prudkost a také touhu po skutečném letu mezi mraky, ale musíš pochopit, že na zemi už nejsou téměř žádní bratři nebo sestry, které by tě mohli naučit skutečnému letu..." řekne a poté se na pár okamžiků zamyslí. "Myslím, ale, že bych mohl zkusit požádat o pomoc někoho z ostatních rodů..." |
| |
| Kývám a smutním, když mi znovu vysvětluje, proč se neučím používat i svá křídla. Ani ne tak mezi mraky... Pak se ale odmlčí a tak nakloním hlavu na stranu, co vymýšlí. Už uvažuji, jak mě potrestá, že tady tak bezhlavě běhám a lítám. Ale to, co řekne, jsem skutečně nečekala. "Z ostatních rodů? Vážně byste mohl?" rozsvítí se mi oči. Už jen to, že uvidím jinak barevného draka je vzácnost a ještě někoho, kdo by se mnou létal... Tedy učil mě létat, nikoho jsem ještě neviděla létat někam vysoko. I návštěvy se slušně tady drží spíš na zemi. Trochu se zapomenu a když se ozve rána, nasadím nevinný pohled a stahávám ocas pod sebe. "Omlouvám se..." špitnu potichu a jemně si ocas přišlápnu, abych s ním znovu prudce nemáchla. |
| |
| Starý drak se trochu zamračí. "Ano, mohu se zkusit optat, ale nezaručuji, že se setkám s dobrým výsledkem. A také..." řekne a trochu víc sevře mágovskou hůl. "Chci abys tu přestala vyvádět jako skřetí tlupa. Si drak. Draci jsou moudrá, rozvážná a hlavně klidná stvoření." |
| |
| I přes to, že jsem zase něco rozbila, pokračuje v předchozím hovoru. Dodá mi tak trochu naději, že to tentokrát přejde. Mé naděje zhatí hned v další větě. "A taky se asi ukoušou brzo nudou..." zahučím potichu pro sebe. Moudrá, rozvážná a klidná... k čemu jim to je? Pohodím hlavou. Nikdo si ani nevšiml, jak je dneska krásně. Všichni jen pokračují, v tom co dělají vždycky. Bručím si pro sebe v duchu, ale kývnu. "Vynasnažím se..." A pokusím se zároveň neumřít nudou. Odfrknu si v duchu. Copak Tzeran nebyl mladý? Chvíli si ho prohlížím. Ne ten se nejspíš už narodil, takhle neuvěřitelně klidný... |
| |
| "Buď trpělivá Terro." řekne. "Nic na světě k tobě nepřijde, jen tak z ničeho nic. Dal jsem ti nabídku a spolu s ní i svoje podmínky." dodá a poté se otočí k odchodu. Poté se ale částečně natočí zpátky k ní. "Pokud hledáš rozptýlení, za lesem u líhniště jsou skály... za soumraku ale buď zase zpátky." |
| |
| Má vlastně pravdu. Dojde mi. Pokud se chci odsud dostat a mít učitele, musím chvíli sekat latinu a pokusit se nic nerozbít. Přemýšlím nad jeho slovy. Odchází a tak marně uvažuji, co budu dělat teď. Otočí se ale ještě jednou a dá mi možnost se vyřádit. S povděkem přijmu jeho slova. "Děkuji," poděkuji za jeho chápavost. Tak tedy za lesem na skalách? Zopakuji si a jdu nyní klidněji. Když konečně dojdu k římse odkud mohu vzlétnout, učiním tak a sletím k lesu. Okolo líhniště je jen jeden a tak se nemohu polohou mýlit. Jdu a hledám ty skály o kterých mluvit. Co budu dělat až je najdu budu řešit, až je skutečně najdu. Omezením si zatím hlavu nelámu. |
| |
| Vlastně, nebyly to až takové skály jak se na první pohled zdálo. Byl to krásný přírodní vodopád, okolo kterého bylo dosti možností, jak se mladý drak může vydovádět.  |
| |
| Zahlédnu nad lesem skály a tak radostně popolétnu. Když se na jednu vyškrábu, oteře se mi pohled na nádherný vodopád. "No páni..." zamrkám nevěřícně a chvíli se jen tak kochám tím krásným pohledem. Ani jsem netušila, že tady něco tak pěkného je. Seskáču ze skály a v přívalu prvotní radosti začnu poskakovat po kamenech, koukajících z vody pod vodopádem. Klouže to, ale vyvažuji se ocasem a zahákávám se o drápy. Se smíchem se snažím co nejméně namočit. Sem, tamhle další, hop. Když mé drápy občas sklouznou po kameni, nad vodou se rozlehne skřípot. Zní to tak krásně... zlověstně. Přiměje mě to k energetičtějšímu pohybu po kamenech. Po chvíli, kdy mě hra začíná omrzovat, tak si to vylepším tak, že skáču na kameny, které jsou dál a snažím se delší skoky ukormidlovat křídly. |
| |
| Tato nevinná hra se co chvíly změní v tragédii... Když Terra skočila na jeden z kamenů, který byl skoro už na okraji vodopádu, stalo se něco nečekaného. Nejenom že jí podjeli zadní tlapy, ale při pokusu se zachytit předníma a zarýt je tak do kamene, se onen kámen částečně rozpadl a jelikož neuměla létat, bezmocně padala dolů do oka vodopádu. |
| |
| Doskočím a podjedou mi tlapy, reaguji hned, zaseknu drápy do kamene, ten se ale pod tlapami rozpadne. Prudce sebou trhnu, ale nemám se od čeho odrazit k dalšímu skoku. Už čekám chladnou vodu na šupinách, jak spadnu do vody, docela se zděsím, když ucítím nejen vodu, ale taky prudký náraz vzduchu. Přetočím se. Ale ne! Pod vodopádem byla ještě jedna kaskáda, ke které jsem se v rámci hry dostala, ani nevím jak. Zkouším máchnout křídly a dostat se tak alespoň z chycení vody, ale ve vodě a s prakticky žádným používáním nemám šanci. Zahrabu tlapama a snažím se alespoň odrazit od stěny za vodou nebo se přetočit tak, aby mě pod vodopádem nazavřela voda pod hladinou a já nemohla vyplavat, kvůli neustálému přívalu další a další vody, padající s takovou silou. |
| |
| Veškeré tvé pokusy o svou vlastní záchranu nakonec ukončí tupá rána zezadu o zřejmě kámen a tvá mysl se nyní vydává do světa temnoty a nevědomí. Voda mezitím unáší tvé tělo dál, kamsi pro tebe do neznáma... |
| |
| Drápy se za nic nezachytím a pád je moc rychlý, abych zkusila něco dalšího. Uhodím se, nejspíše kámen. Mé rohy a šupiny zabrání něčemu většímu, ale abych ztratila vědomí to stačí. Voda mě strhne stranou a já jen zdálky vnímám ztrácející se houpání... Prudce se proberu a nevěřícně koukám kolem. Volně visím v prostoru, nic pod tlapama a křídla mám složená... Takže... kde to jsem? Rozhlížím se, ale nic a nikoho nevidím. Po chvíli zjišťuji, že je to vlastně příjemé. Hlava se mi vyčistí a já nemyslím vůbec na nic. Tak takový je klid... Sotva toho bodu dosáhnu, prostor zalyje jasné barevné světlo. Měla jsem pocit, že slyším hlas, ale nerozpoznala jsem slova... nebo si je jen nepamatuji...? Sen, vidina, nebo cokoliv to bylo skončí a já se pomalu probírám. |
| |
| "Héj! Haló! Jsi v pořádku?" Volá tě tobě neznámí hlas a přeci byl tak vřelý a příjemný. Zdálo se jakoby byl někde vedle tebe, nebo nad tebou. Pomalu přicházíš k sobě. Nevíš jak dlouho si byla v bezvědomí. Hlava ti třeští, jako kdyby se ti měla každou chvíli rozkočit. Kupodivu shledáváš, že jsi na tobě naprosto neznámém místě. Šuměla tu voda, pod sebou si mohla cítit jemný písek - tvoje tělo se zřejmě instinktivě proměnilo do elfí podoby, přeci jenom, je snažší chránit se v této podobě než jako drak. Nad hlavou skřehotají nějací bílý ptáci. Však tvoje tělo je tak vysílené, že nemáš sílu se posadit, natož postavit nebo dokonce proměnit.  |
| |
| Úplně mě probere až hlas. Ten neznám... Zamžourám do písku. Ale je tak vřelý... Milý... Nemám sílu se otočit za hlasem, abych se podívala, jestli tam se mnou někdo je. Auch, moje hlava... Zavřu zase oči a snažím se zahnat bolest. Moc se mi to nedaří. Takhle zle mi ještě nebylo. Napadne mě. Pokouším se pohnout alespoň ocasem, ale zjišťuji, že jsem ve své elfí podobě. Jak se to...? Ale vlastně, učitel mluvit o automatické obraně. Nečekala jsem ale, že to vážně zažiju. Seberu veškerou sílu, která ve mě zbyla a pokusím se posadit. Jediné, čeho dosáhnu ale je, že se převalím na záda. I tak všechny svaly naříkají a nezvládám se již ani pohnout. Tak jen otevřu oči a zadívám se na oblohu, na ptáky, které vidím prvně v životě. |
| |
 | "Hééj! Probuď se!" zopakuji znova a trochu s ní zatřesu. Vypadalo to v jeden okamžik, že se probudila ale teď spíš vypadá, jako kdyby do toho spadla znovu. Ale s tou ránou na hlavě by rozhodně spát neměla. "Notak..." |
| |
| Cítím něčí dotek, zaostřím tedy a zjistím, že tam se mnou někdo skutečně je. Kdo to asi je? Jen tupě přemýšlím. Chce se mi spát. Chtěla bych domů. Dovede mě domů? Jen si ho prohlížím a občas pomalu unaveně mrknu. Moje tělo se nechce hýbat... to je zvláštní... Přebíhají mi myšlenky od jedné věci k druhé. Kde to vůbec jsem? Podívám se opět na neznámé ptáky. Co se vlastně stalo? Myslím už o trošičku jasněji. Aha, jistě... Hrála jsem si u vodopádů a spadla jsem... Zavřu zase oči. Jsem pěkné nemehlo. |
| |
| Trochu si povzdechnu. "Tady nemůžeš zůstat ležet..." poznamenám. Poté se k ní sehnu ještě víc a chytnu jí do rukou. Pak se s ní opatrně zvednu a držím jí ve svém náručí. |
| |
| Zase mluví, tím svým příjemným hlasem. Otevřu tedy oči a podívám se na něj. Překvapeně zjišťuji, že mě zvedá. Dotýká se mě. Kůže na kůži. To je zvláštní pocit... Projde mi hlavou. Nedokážu se hýbat a na mluvení jsem moc otupělá. Čekám tedy jen, co bude dělat dál. Domů... Zavřu opět oči. |
| |
| Opatrně jsem jí nesl z pláže do blízkého lesíka, kde nebylo už tolik mokro a stromy jí mohli poskytnout příjemný stín. Opatrně jsem jí opřel o jeden z nich a nechal v polosedu. Zdálo se, že kromě zranění na hlavě neměla už žádné další. Pokusím se jí proto ještě jednou trochu probudit: "Haló, probuď se..." |
| |
| Příjemné houpání mě skoro ukolíbá do spánku. Než jsem ale stačila usnout, položil mě na zem a opřel. Hlava mě třeští neuvěřitelně, ale jde mi stále lépe a lépe přemýšlet. Chvíli je ticho a pak opět promluví. Donutím se otevřít oči a podívat se na něj. Dokonce se pousměji. Cítím vlhké šaty a je to dostatečně nepříjemné, abych znovu neusínala. Prohlížím si ho tedy, uvažujíc, jak se to mohlo tak zvrtnout. |
| |
| Trochu se pousměju když vidím, že je konečně trochu lépe při smyslech. "Zůstaň tu, nic ti tady nehrozí. Půjdu nasbírat nějaké dřevo, aby jsi se mohla zahřát a taky nějaké byliny, po kterých se ti uleví." řeknu. Je jasné, že mi nemusí věřit, ale pochybuji o to, že by byla schopná vůbec vstát, natož udělat něco jiného, když sotva dokáže otevřít oči. |
| |
| Usměje se. Řekne, že jde nasbírat dřevo a pobídne mě, abych tu zůstala. Jak bych někam takhle odešla? A hlavně - kam bych šla? Zvednu pohled ke korunám stromů. Vždyť vůbec netuším, kde jsem. Ale i tak, trochu povolím svaly a udělám něco jako kývnutí. Nikdy jsem nevěřila, že i tak malé pohyby mohou být tak namáhavé. |
| |
| Nechám jí tak jak tam ležela a vydám se do lesa pro dřevo. Když jsem usoudil, že jej mám dost, začal jsem se pomalu vracet. Cestou jsem narazil na květy rostliny, které by jí měli ulevit od bolesti hlavy. Utrhnul jsem jí a vracel se zpátky. Naneštěstí jsem jí našel tak jak byla. Uspořádal jsem část dřeva na malé ohniště a vytáhnu z kabely křesadlo. Chvíli to trvalo a chtělo to dost suchých listů, ale nakonec se mi povedlo plamínek rozdmýchat. |
| |
| Odejde tedy a mě tam tak nechá. Říkal, že jsem tu v bezpečí a mě ani nenapadne, že by tomu molo býti jinak. Znovu opatrně pohnu hlavou, abych koukala na části oblohy prosvítající mezi korunami stromů. Jak dlouho jsem asi byla v té řece? Uvažuji nad tím, to už se ale zase vrací. Pozoruji ho, naskládal dřevo na sebe a vytáhl něco, čím se to pokoušel zapálit. Já vlastně nikdy nepotřebovala umět něco jako elfka... Třeba oheň bych měla jedna dvě, ale to bych musela být schopna se přeměnit. Nakonec se mu to povedlo a tak se zadívám do rostoucích plamínků. |
| |
| Několik černých dlouhých vlasů mi překáželo ve tváři a tak jsem z kapsy vytáhl kožený řemínek a stáhnul jsem si je na temeni do culíku. Odhalil jsem tak špičaté uši. Poté jsem vytáhl čutoru s vodou a otevřel jsem jí a květu, který jsem utrhnul v lese jsem vymačkal šťávu přímo do té vody. Poté jsem se vrátil k ní, tedy s čutorou v ruce jsem jí lehce podepřel bradu a přiložil hrdlo ke rtům. "Napi se. Pomůže ti to zbavit se bolesti hlavy." |
| |
| Pozoruji ho a uvažuji nad tím, zda je jako já, nebo je to skutečný elf. Vytáhne čutoru a něco provádí. Očividně se to týkalo mě, protože se přiblížil a čutoru mi přiložil ke rtům. I kdybych nechtěla, tak co teď nadělám. Takže mu hledím do tváře a otevřu pusu, když mi tekutina nateče do pusy, poslušně polykám. Taky doufám, že mluví pravdu. Protože by bylo rozhodně o moc příjemnější, kdyby mě hlava přestala třeštit. |
| |
| Elfova medicína působila celkem rychle. Již po několika minutách tě přestávala bolet hlava. Sice jsi se pořád cítila unavená a vyčerpaná, ale přesto to byla aspoň částečná úleva. Oheň příjemně hřál a pomalu osušoval tvoje oblečení. Teď, když jsi zjistila, že je to elf, není důvod se obávat, že by ti byl schopný udělat něco špatného. |
| |
| Po spolykání záhadného nápoje se rychle začnu cítit lépe. Nebo se cítím lépe, protože bolest ustupuje. To nevím, ale každopádně jsem za to ráda. Oheň, který se již dobře rozhořel mě zahřívá a oblečení mi schne. Trochu povolí bolest každého svalu a já se opatrně trošku zavrtím do pohodlnější pozice. Pozoruji elfa a přemýšlím, co teď. Na nějaké nebezpečí ani nepomyslím. Jen jsem nervózní, že nevím kde jsem a že jsem se přeci měla vrátit... |
| |
| Opřu čutoru kousek od ní, nezapomenu jí předtím pevně zavřít. "Měla by jsi se zkusit prospat. Tvoje tělo je slabé, vyčerpané. Tím, že se držím vzhůru jej ještě víc vyčerpáváš." řeknu. |
| |
| Zavře čutoru a postaví ji nedaleko. Sleduji ten pohyb pohledem. Pak řekne něco, co zní docela rozumně. Chvíli uvažuji, zda bych napřed neměla zkusit s ním promluvit, pak mi ale dojde, že bych takhle s tím, co by mi řekl, stejně nic nenadělala. Tak kývnu. Zkusím se tedy napřed vyspat a nabrat trochu síly. Sešoupu se z polosedu do lehu, ale takhle bych neusnula, takže si pomalu přitáhnu kolena a téměř se stočím. Podepřu si rukou hlavu a zahledím se do ohně. Vlastně jsem hodně unavená. Věnuji poslední pohled elfovy, než zavřu oči a téměř hned usnu. |
| |
| Tvůj spánek byl spíš trhaví, dosti lehký ale né natolik, aby tě probudilo třeba praskání ohně či křik ptáků. Bolest hlavy byla pryč, ale místo ní přišla bolest zbylého těla. Zřejmě si v té řece vymetla snad všechny kameny a skalky, které tam byly... Nicméně pomalu se probudíš, protože tě probudí noční můra. Když si uvědomíš, že si vlastně vzhůru, zjistíš, že na sobě máš cestovní plášť černé barvy, který teď sloužil jako tvoje přikrývka. Elf seděl sotva metr od tebe a ačkoliv byla celkem už hluboká noc, nespal. Hleděl do ohně. |
| |
| Probouzím se a oddychnu si nad noční můrou, v které jsem bloudila sama a nemohla najít cestu zpět na líhniště, za všemi, které znám. Byl to jen sen. Jistě už mě postrádají. Uklidním sama sebe. Vzápětí se ozve bolest těla. I jen posadit se, bylo obtížné. Ale už se celkově cítím lépe. Plášť ze mne sklouzne a tak ho zachytím, abych si ho naopak mohla přehodit přes ramena a zabalit se do něj. Pohledem najdu elfa, který mi pomohl. Sedí blízko mě a hledí do ohně. "Nemůžeš spát?" zeptám se tichým, trochu křápnutým hlasem. Ale alespoň už mluvím. |
| |
| Pomalu se s lehkým úsměvem podívám na ní. "Ty nejsi skutečný elf, že ne?" řeknu s úsměvem. "Protože jinak by jsi věděla, že elfové nepotřebují tolik spánku jako lidé nebo ostatní tvorové." poznamenám. "Vypij ten zbytek." dodám ještě a poukážu na čutoru vedle ní. |
| |
| Zavrtím hlavou na důkaz toho, že má pravdu. "O elfech jsem zatím pouze slyšela..." dodám a natáhnu se pro čutoru, kterou tam předtím odložil. Mám i docela sucho na patře. Vděčně tedy vypiji zbytek z čutory. "Kde to jsem?" zeptám se potom, už lepším hlasem. |
| |
| "Lidé tomu tady říkají Pustina nebo také Konec světa. Elfové tomu říkají Nas´karún - Nedotčený, protože tu najdeš jen velmi málo elfů a už skoro vůbec žádné lidi. Je to poslední místo, kde je příroda a vše v ní nedotčené... " řeknu a přihodím do ohně několik větví. |
| |
| "Emmm...." zamnučím si. Marně si snažím vybavit mapy. Prostě netuším, kde a jak daleko jsem. Rozhlédnu se, když si uvědomím, co mi to vlastně říká. "Jak daleko jsou na té řece vodopády?" zeptám se tedy nakonec, protože to by mi mohlo pomoci s orientací. Sleduji jeho a občas se dívám do ohně. |
| |
| "Vodopády? Řece?" zeptám se tázavě. "Ty jsi se asi musela dobře udeřit do hlavy.." poznamenám a trochu se zasměju. "...protože, tohle, tahle masa vody kterou tu vidím to je moře. Maelské moře abych byl přesnější. Co je za ním nikdo neví, dokonce ani draci ne. Prý tam podle legendy přebívá Černý, Skullios a chystá pomstu Pětce, ale jsou to jen legendy..." |
| |
| Chvíli na něj nechápavě hledím. Jak jsem se sem dostala? "Em je někde poblíž..." zamyslím "dobře nemusí být asi ani poblíž, řeka?" tedy doufám, že to byla řeka. "Nebo na to zapomeň, nevíš náhodou, kde je líhniště zemních draků?" To stejně nejspíš vědět nebude. Co se to jen stalo? A zase měli pravdu ti, co se mě snažili naučit mapy a místopis. Rozhodně bych si aspoň nepřipadala, jako bych se propadla do úplně jiného světa.... |
| |
| Teď už se vážně zasměju. "Ty jsi se asi vážně praštila do hlavy víc než si měla..." řeknu. "...protože tuhle zemi neobývají žádní draci. Kdysy totiž patřila Černým. A to líhniště, o kterém mluvíš, leží více než půlku světa daleko." |
| |
| Že bych se propadla do úplně jiného světa? Vytřeštím na něj oči, když mi zdělí, že v této zemi draci nejsou a můj domov je tak strašně moc daleko. "Ale... ale..." zamrkám znovu. To přece není možné... Ignorujíc bolest, přitáhnu si kolena k sobě, obejmu je a zabořím do nich hlavu. Jak jsem se sem jenom mohla dostat? Jak dlouho jsem vlastně byla mimo? |
| |
| Maličko zvážním když zahlédnu její reakci. "To bude dobré." řeknu a konejšivě jí položím ruku na záda. "To, že je tak daleko ještě neznamená, že tam nemůžeme dojít." |
| |
| "Ty... ty bys mě tam vzal?" zvednu hlavu s nadějí a podívám se na něj. Přece se musím vrátit! Co bych dělala tady? Vždyť nemám žádné poslání, ani učitelé se mnou zdaleka neskončili... |
| |
| "Mno..." začnu trochu nejistě. "Byl jsem tam, jednou... ale to už je pár desítek let... ale myslím, že kdybych se někdy zeptal na cestu, až nebudu vědět, že tím také nic nezkazím..." řeknu. Poté z kabely vytáhnu Lembas - elfský cestovní chléb. "Ty se potřebuješ nejdřív uzdravit, aspoň natolik aby si byla schopná dobře chodit." řeknu a s těmi slovy jí podávám chléb. |
| |
| Potvrdí to trochu váhavými slovy, ale to je mi jedno, jen vidina, že se vrátím mě vzpruží natolik, že bych nejraději vyrazila hned. Slovy o mém uzdravení mi připomene, že to nebude tak nahonem, ještě teď to není ani na pořádné zvednutí se ze země. Podá mi nějaké jídlo, které napřed prozkoumám, než se do něj hladově zakousnu. Rychle spolykam co jsem ukousla, protože jsem zapomněla na - "Děkuji," a pak už se pustím do zbytku. Není to šťavnaté, ale mám hlad, takže to mě moc netrápí. |
| |
| Trochu se pousměju nad jejím apetitem. "To je v pořádku. Jenom by jsi neměla tolik hltat, nebo ti zaskočí." poznamenám a klacíkem trochu srovnám hořící větve v ohni. Několik jich i dál přihodím. |
| |
| Jen kývnu, ale nezpomalím. Až když jsem spolkla pár prvních soust mi došlo, jak moc velký hlad mám. Když dojím to, co mi dal, olížu si ještě prsty a zase si chytím kolena. Je to docela pohodlná pozice. Pozoruji ho, jak se věnuje ohni uvažuji nad tím, že mám pořád ještě hlad. |
| |
| Podívám se nahoru na černou oblohu a potom zpátky na ní. "Měla bys zkusit ještě usnout. Noc ještě není zdaleka u konce a ty ještě nejsi úplně při všech silách." řeknu nakonec. |
| |
| "Pokusím se," kývnu. Stočím se na zemi, zabalená do jeho pláště, ale hledím do ohně. Nechce se mi spát. Na to jsem moc vyvedená z míry. Pořád uvažuji nad tím, co se vlastně mohlo stát. Nejde mi do hlavy, jak moc daleko jsem se dostala. A to jen protože mi podklouzla tlapa... |
| |
| "Pomůžu ti usnout." řeknu a natáhnu ruku a přikryju jí s ní oči. "Je to naprosto neškodné spací kouzlo, maličká." řeknu a poté pronesu šeptem slova, která ona slyšet nemůže. |
| |
| Všimne si, že nemůžu spát, nabídne mi pomoc. Než stačím zareagovat, překryje mi oči. Zivnu a překvapene zjistím, že se mi spát chce. Rychle upadnu do drimot. |
| |
| Ráno tě probudila příjemná vůně něčeho co se peklo. Byla to tak lákavá vůně, že tě prostě nenechala spát o chvíli déle. |
| |
| Do citlivého nosu mě uhodí sladký pach opékaného masa. V břiše mi krutě zakručí a já se budím s tím, že mám ohromný hlad. Vždyť i když vypadám jinak, pořád jsem dračice. Posadím se a natáhnu nosem. Olízla bych se, kdybych neměla vyschlo v puse. Rozhlídnu se, odkud mi to tak voní. |
| |
| "Už si vzhůru?" řeknu s lehkým úsměvem a obrátím rybu, která byla napíchlá na klacku nad ohněm. Byly tam takto čtyři. "Chytnul jsem za úsvitu pár rejnoků, jako snídaně jsou výborní. Mám tu taky ještě nějaké ovoce i zeleninu, kdybys třeba nejedla maso..." |
| |
| Na jeho otázku jen kývnu. Vidí přece. Pohledem probodnu ryby. Ty u nás byli jen málo. V řece nikdo moc nechytal, když kolem byli pastviny a upřímně... to je praktičtější strava pro pořádné draky. Nyní mám ale pořádný hlad, snědla bych snad cokoliv. A navíc vážně krásně voní... "Jím maso," potvrdím mu jen a poposednu si blíž k ohni. Spolykám nějaké sliny a zauvažuju nad tím, že jsem vlastně v elfí podobě ještě nikdy nejedla. |
| |
| Trochu se pousměju, když vidím to, jak je chce ochutnat. "Musíš ještě chvíly vydržet... i když je mi jasné, že bys byla schopná je sníst i syrové... ale uvidíš, že takto chutnají taky moc dobře... dráče..." řeknu s úsměvem. |
| |
| Zase se usmívá. Co je tady vtipného? Podívám se na něj. Když mluví o rybách, zase se na ně podívám a natáhnu jejich vůni. U všech draků, já mám ale hlad. Odtrhnu pohled od jídla a překvapeně se na něj podívám. Jak poznal že jsem dračice? Zaraženě si ho prohlížím. V mých bronzových očích, musí být jasně znát údiv. |
| |
| "Nejsem dnešní dráče..." řeknu a obrátim i ostatní ryby postupně jednu po druhý. "Viděl jsem za svůj život už spoustu draků, všech druhů i velikostí. Není prakticky nic, čím by si přede mnou mohla zakrýt svůj původ. Ale to vůbec nevadí. Jsem rád, že jsem po několika desítkách let znovu potkal draka." řeknu a nabídnu jí ruku. "Jsem Kay." |
| |
| Ani se na mě nedívá. Že prý to poznal a ani bych to neskryla. Jako kdybych se o to snažila. Alespoň jsme na pravdě. Natáhne ke mě ruku a představí se. Po trochu zpožděné reakci, než mi došlo k čemu je, jí váhavě stisknu. "Jmenuji se Terreuw. Ale říkají mi Terry nebo Terro," představím se i já. |
| |
| Jedna z ryb byla hotová. Opatrně jsem jí vzal a klacek spolu s napíchnutou rybou jsem jí nabídl. "V těhlech končinách je lepší nezmiňovat se o tom, že si drak. Zdejší obyvatelé pořád trpí kvůli tomu co jim tady způsobili Černí. I když je lov draků zakázán, tady se na tyhle zákony nehledí... " |
| |
| Vezmu si s vděkem klacek a horké nehorké hladově se do ní zakousnu. Spolykám maso. Mmmm dobré. "Černí byli přece jinak barevní, každí draci jinak barevní, jsou přeci jiní. Tedy v něčem," namítnu huhlavě, ale raději to beru v potaz. Když mi to radí on. Znovu se zakousnu. Moc si nedokážu představit, že by mě někdo lovil. |
| |
| "Nejde jen o barvu..." řeknu a zahledím se do ohně. "Jde o to, že zešíleli a staly se zlými... hlavně Veliký. Ochránce Země Skulllios." řeknu dál a trochu si povzdychnu. "Podlehl vábení moci Prastarých Bohů a propadl šílenství. Jeho tělo se změnilo, jeho krev se změnila na rozžhavenou lávu, která zničí vše co se jí dotkne. Jeho srdce puklo a jediné co drželo jeho tělo pohromadě, byly adamantiové pláty, které mu na tělo přidělali goblini. I když jej Pětka porazila za pomocí spojených sil, tyhle země pořád strádají tím, co tu on a Černí způsobili..." |
| |
| Hledí do ohně a vypadá tak... zúčastněně. Slyšela jsem základ historie, ale on to vypráví tak, že se mi chce poslouchat. Dívám se tedy na něj a poslouchám, zatímco ve mě zmizela ryba. "Jak strádají? Co tak strašného mohli napáchat celé zemi?" zeptám se zvědavě, protože si to nedovedu představit. |
| |
| "Černí byly kdysi vázáni ze zemí a její moci." řeknu a poté se na chvíli odmlčím. "Byl jsem tam... viděl jsem na vlastní oči to, jak využívají přírodní elementáli k ohavným činům - vraždili nevinné, vypalovali města a vesnice. Měnili vše na horoucí peklo žhavé lávy a černého kamene..." řeknu polohlasně, stále hledíc do ohně, avšak teď trochu víc nepřítomně. Vybavili se mi všechny ty hrůzy, kterých jsem byl svědkem... plačící děti nad mrtvolami svých rodičů... |
| |
| Byli zemní...? A takový fakt mi nikdy nikdo neřekl? Sleduji ho napjatě, když se odmlčí. Ani si to co popisuje nedovedu pořádně přestavit, ale i tak mi přeběhne mráz po zádech. Skloním ruku s nyní prázdným klackem a také se podívám do ohně. To mohou být draci i takhle zlí? Kay vypadá teď trochu mimo. Tak do něj drknu. "Jsou pryč ne? Spíš mi řekni, jak nemá další kolemjdoucí poznat, že jsem dračice..." usměju se na něj rozpačitě. |
| |
| Trochu si povzdychnu. "To už je jedno. Žádní Černí už dneska nežijí..." řeknu a podívám se znovu jak jsou na tom ty ryby. "Prý existuje jeden, jeden jediný poslední černý drak na světě. Říká se mu Černý Princ, ale nikdo neví jestli ještě žije a kde je mu vůbec konec..." řeknu dál. "Jsou hotové všechny, dej si podle libosti. Já už snídal..." řeknu s tím že se zvednu a udělám pár kroků směrem k pláži, kde se opřu o strom a zahledím se do moře. |
| |
| Promluví o nejisté existenci Černého prince a pak mi nabídne i zbývající ryby. Vezmu tedy do ruky další a když odejde a mou otázku úplně zazdí, tak si odfrknu a uraženě nakrčím čelo. Pustím se do jídla. Alespoň nepříjemný hlad chci zahnat. |
| |
| Stál jsem tam, hledíc na moře. Nemůžu jí to říct, dokud si nebudu jistej. Nemůžu dopustit, aby všechny ty desetiletí, které jsem se měl napozoru přišli vniveč kvůli nějaký holce... roztomilí holce, ale pořád jen holce... Založil jsem si ruce na hrudi a probíral jsem se vlastníma myšlenkama. |
| |
| Zblajzla jsem všechny ryby a ještě olízala šťávu z klacků. Cítím se mnohem, mnohem lépe. Ohlídnu se ke Kayovi. Mám být uražená, nebo za ním jít? Tedy, vlastně jsem ještě nezkoušela, jak mi půjde chůze po mé dlouhé koupeli. Zkusím tedy opatrně vstát a helemese - kupodivu to tak nějak jde. Udělám pár kroků směrem k němu. "Nad čím tak usilovně dumáš? Nad cestou?" zeptám se ho a usměju se. Prostě nevydržím být uražená. To je totiž nuda. Opřu se raději o strom, kdyby si nějaký sval usmyslel, že vypoví službu. |
| |
| "Hm?" trochu mě překvapí. Byl jsem natolik zabraný do svých myšlenek, že jsem ani nevnímal, že ke mě takto blízko přišla. "Ne já jen..." trochu jsem nevěděl co hned mám říci. "...zabral jsem se do svých myšlenek, toť vše." řekl jsem pravdu, ne celou ale byla to pravda. |
| |
| "Hmm, dobře," kývnu. "Přemýšlení a zírání do vody by sis měl nechat na čekání a noc," usměju se a opatrně se protáhnu. "Tak... a co bude dál?" zeptám se, protože vážně netuším. |
| |
| Mlčky se otočím zpátky k našeho maličkému táboru a na pár okamžiků se tak střetnu s jejím pohledem. V tu chvíli jsem jaksi ztuhnul na místě a jediné co jsem v tuhle chvíli dokázal bylo dívat se jí do očí, které byly naprosto úžasné. Ruka se mi nepatrně pohnula, jako kdyby chtěla něco udělat, ale poté jsem tak nějak probral, ruku zatnul v pěst a se sklopeným pohledem prošel okolo ní zpátky k táboru. "Půjdeme..." řeknu jenom nakonec. |
| |
| Otočí se a naše pohledy se střetnou. Tázavě tedy povytáhnu obočí a čekám na odpověď. Nic ale nepřichází, jen si vyměňujeme pohled. Nakloním hlavu na stranu, co tedy bude, když sklopí pohled a projde okolo mě. "Dobře," kývnu, ráda, že vyrazíme. Čím dřív budeme na cestě, tím dříve budu zpět doma. Usměju se a dojdu také zpět k táboru. |
| |
| Šli tedy. Mlčky. Kay od té chvíle neřekl skoro ani slovo, pokud jsi chtěla z něj něco dostat, musela si to z něj páčit, ale i tak vlastně ani neřekl to cos potřebovala vědět. Les sám o sobě byl příjemný, žádný nechutný kopce, nebo nebezpečné rokliny.  |
| |
| Mlčky jít jsem vydržela jen chvíli. Když jsem se ale na něco ptala, nebo sama něco říkala. Skoro nereagovat, nebo mě snad ani neposlouchal. Zmlkla jsem tedy a našla si jinou zábavu. Obdivovala jsem okolní přírodu, les, kterým jsme šli. Vzhlížela ke korunám a skrz ně na oblohu, nebo naopak zkoumala pohledem zem, půdu po které jsme šli. Vše je tak jiné... Nevídané... Usmívám se u toho, protože se ještě necítím na to, abych tu zrovna pobíhala okolo a výskala, jak to mám obvykle ve zvyku. |
| |
| Šli jste dokud nebylo slunce na obloze nejvýš, co znamenalo jediné, čas oběda. Něco málo jste pojedli, chvíli odpočinuli a poté jste šli dál. Les se zdál jakoby snad nekonečný, ale to ti vůbec nevadilo. Šli jste poté s menšími zastávkami celé odpoledne. Začalo pozdní odpoledne, když se Kay zastavil. Byly jste zrovna v malé roklince, kterou ze dvou stran obklopovali skály, které vypadali, jako kdyby je někdo před několika lety roztrhal na kusy holýma prackama. Na to, ale nezáleželo. Kay stál na místě a nejistě se rozhlížel. |
| |
| Mlčky jsme pokračovali, dokud nenastal čas jídla. Zhltala jsem vše, co mi nabídl a musela se krotit, abych nedala znát, že pořád nemám dost. Už jsem si všimla, že není pěkné dávat najevo, že mi nestačí jídlo, které mi nabídne někdo jiný - ne rodina z líhniště. Pak jsme pokračovali stále lesem, nekončícím, krásným. Bylo to pěkné, pořád bylo na co se dívat. Les totiž na žádných dvou místech není stejný. Slunce se chýlilo ke svému poslednímu úseku cesty, když se Kay zastavil. Že by svačina...? Zvědavě se na něj podívám. Skály okolo mi připadají pěkné, jako ukázka síly. Zdá se takový... nejistý? Nakloním hlavu na stranu a přejdu k němu blíž. "Děje se snad něco? Proč stojíme a nic neděláme?" rozhlídnu se kolem nás. |
| |
| "Nevím..." nejistě se rozhlížím po okolí. "Mám takoví nepříjemný pocit... že něco není v pořádku... a zatím mě nikdy nezklamal..." dodám a otočím se k ní. "Nezapomínej co jsem ti řekl, nesmíš být nápadná. Takže ať se stane cokoliv, nesmíš se proměnit , rozumíš? Jestli se proměníš, podepíšeš si tím rozsudek smrti..." |
| |
| Zamrkám. Něco není v pořádku? Otočí se ke mně. Vychrlí na mě změť naléhání. "Eh... dobře, neproměňovat se. Jen mám pocit, že tohle tělo není moc uzpůsobené k ubránění se..." pokrčím nad tím rameny. Pak mi úplně dojde, co říkal. Zarazím se. Rozsudek smrti? Smrti? Vážně? Řekněte mi někdo, že jenom žertoval... Založím ruce za zády, aby se mi nerozklepali a rozhlídnu se opět kolem. Vlastně... kdokoliv nás může sledovat že? Podívám se na něj, co teď. Jeho vlastní nervozita mi moc klidu nepřidává. |
| |
| Kay se chystal něco říct, ale nestihl to neboť se ozvala tupá rána a oči se mu otočili ve sloup. Padal k zemi, ale tys jej částečně stačila chytit. Pak si uslyšela smích. Z nejbližší skály seskočil člověk, zahalený do černého a s čenou kápí na hlavě. Postupně seskočili dolů ještě tři jemu podobní. "Ale, ale ale... copak to tu máme... páreček špičatých uší..." pronese ten člověk.  |
| |
| Než stačí cokoliv říct, nebo mě uklidnit, padá k zemi. Vytřeštím oči a naštěstí mé tělo reaguje dříve než mysl. Zachytím ho. Přivinu ho k sobě a vyděšeně se podívám po těch postavách. Když už jsou čtyři, kousek se odšoupnu dál od nich, ale nejsem zvyklá kohokoliv nosit, tak si ho jen pevněji přitáhnu k sobě a dívám se po nich. Jsem natolik vyděšená, že se mi hlas zapomněl někde hluboko v hlasivkách. Klepu se a naprosto netuším co mám dělat. Vždyť do teď jsem zažila jen pohodlí a bezpečí. |
| |
| Tři muži na ně namíří své zraně a ten před nimi k nim pomalu dojde. "Tohle je naše cesta." řekne ten muž. "Pokud chcete projít musíte zaplatit, nebo si vezmem vaše životy." "Šéfe, já myslel, že je prodáme do otroctví..." Ozve se jeden za nimi. "ZTICHNI PAKO!" okřikne ho jinej. Ten muž před nimi si jen povzdechne. "Dneska se schánějí kupáni pořád hůře a hůře... to ale nic nemění na tom, že jestli se o něco pokusíš krasavice..." řekne a vytasí dlouhý zahnutý meč a strčí ho Kayovi ke krku. "...tvůj přítel zamře první, pomalu a bolestivě." |
| |
| Jen těkám vykuleným pohledem od jednoho k druhému. Nakonec se zastaví na tom, který mluví. Když se zmíní o penězích, jen zavrtím hlavou. Vždyť alespoň já u sebe nic nemám. Pohled mi sjede ke Kayovi, ale nejsem si jistá, jestli sebou vůbec peníze nosí. Když vytasí meč a přiblíží ho k jeho krku, lépe si ho chytnu a alespoň část skoro schovám v náručí. Prudce zavrtím hlavou a pokusím se opět o kousek couvnout. Co mám dělat? Co mám jen dělat? Nic u sebe nemám, a oni... Spolykám sliny a nakrčím strachy čelo. Proč je někdo tak nenávistivý a zlý? To přece není pěkné... Ani nevím, co svedu v téhle podobě a i kdybych nedbala Kayově varování, teď bych se soustředit nedokázala. Jisto jistě by bylo po nás, než bych se zvedla. |
| |
| Jeden tě zezadu popadne po rukou a zbylí dva čapnou bezvládného Kaye. "Vezměte je do tábora, ta se uvidí..." řekne ten člověk a dá se pomalu do chodu. Ten co tě drží do tebe začne okamžitě šťouchat, aby jsi se pohnula a zbylí dva už táhnou Kaye za vůdcem. "Notak, pohni se sakra!" zavrčí ten člověk co tě drží a udeří tě do tváře. |
| |
| Prudce vyjeknu, když po nás vystartují, držím pevně a tak musí pořádně zabrat, aby proti mé síle uspěl. Zvedne mě a začne do mě šťouchat, neudržím se a ujede mi zavrčení. Hned se zarazím, ale schytám ránu. Raději se rozejdu, přece se nenechám oddělit od Kaye, ať je situace jakákoliv, navíc další facku bych také nechtěla. Mám sto chutí ho pokousat a utéct daleko, daleko jak to jen půjde, ale i kdyby... co by bylo s ním? Věnuji dlouhý pohled bezvládnému tělu Kaye. |
| |
| Banditi tě vedli lesem a po krátké chvíli chůze s tebou s Kayem dorazili do jejich tábora. Byly tu tři stany, čtyři koně a velké ohniště a u skály cinkaly řetězy s okovy. Přesně tam tě zavedli a podkoply nohy. Nandali ti na ruce okovy a věnovali ještě jeden nebo dva konce do břicha a zad. Kaye taktéž připoutali okovy ke skále a poté si sedli k ohništi a začali se mezi sebou bavit. |
| |
| Došli jsme do tábora, malého. Vypadá to, že ta jejich skupinka je takhle celá. Nicméně vybaveni byli. Dovlekli mě ke skále a shodili na zem. Připoutali nás a když konečně po svém vybití odešli, věnovala jsem jim nenávistný pohled, představujíc si, jak je jako dračice cupuji na kousky. Pak jsem je ale pustila z hlavy a vyzkoušela jak moc pevné okovy jsou a jak moc volné jsou. Pak jsem se přesunula jak nejvíc jsem mohla směrem ke Kayovi, zkoumajíc, zda je v pořádku. |
| |
| Kay nejevil žádné známky toho, že by se probouzel. Rána do jeho hlavy musela být vážně silná, protože šlo skrz jeho vlasy vidět zasychající červenou krev. Banditi se nahlas bavily, pily a jedly ale občas jim věnovali jeden dva pohledy, zda-li jim neutekli, ostatně, ani nemohli. Z těch okovů se sami nedostanou. Slunce pomalu zašlo a nastoupila temná noc. |
| |
| Když si všimnu krve, znovu vztekle zaberu za řetězy, přece se to nemůže dít! Zvuky banditů ignoruju a zkouším to jemněji, vykroutit se z okovů. Mezitím nastane noc a jediné světlo je nyní jejich oheň a hvězdy, které nejsou skoro vidět. Vymýšlím, co bych měla dělat. Ale prostě nevím. A to že nevím, mě dohání k šílenství. Nikdy jsem nebyla tak bezmocná. "Kay... no tak vzbuď se, ty bys určitě věděl co dělat... " špitám tedy směrem k němu, řetězy natažené nadoraz, jak mě k němu pustí. |
| |
| I když byly řetězy nadoraz, přesto jsi byla u něj. Mohla si se ho bez problému dotknout, ale on nejevil dál žádné známky toho, že by se probouzel. Noc plynula dál a banditi se spily do němoty. Nyní chrápaly u ohně a tys měla aspoň chvíli klidu. Ovšem né na dlouho. Zaslechneš kroky. Jeden z těch banditů se k tobě začal blížit. Alkohol z něj táhnul na sto metrů. "Teď se trochu pobavíme děvenko..." zazubil se a začal se po tobě sápat. |
| |
| Když se natáhnu tak, že se ho mohu dotknout, chvíli uvažuji co mám dělat a tak zkusím alespoň zoufalé gesto - odtrhnout si kousek nejčistší látky z šatů a pokusit se mu ránu alespoň trochu vyčistit. Když to nepomáhá, jen tam tiše sedím, špitám zoufale dál a snažím se ho probrat. Pak se dokonce jeden z těch ožralů vydal ke mě. Smrad jde z něj, no hrůza. Sice nevím co to chtěl, ale nelíbí se mi, jak je blízko, smrdí a pokouší se mě dotknout. V rámci možností řetězů se mu tedy vyhýbám, abych mu vždy uklouzla. |
| |
| "Ale notak, bude zábava." řekne ten chlap a chytne tě za oblečení, které se z tebe pokouší sundat, ne-li dokonce strhnout. Pomalu ti začínalo docházet, co to po tobě chtěl. |
| |
| Jakmile mi dojde, co chce, tak mě přeleje ledový pot. Vyškubnu se mu a odcouvám co můžu nejdál. Teď postrádám své drápy a tesáky. Pokud mě znovu chytí snažím se znovu vykroutit, v případě nutnosti použiju, přes můj odpor, i jen tyhle neostré zuby. |
| |
| Člověk se na tebe pořád ale sápal. Smrděl potem a alkoholem a možná i něčím jiným. Nebylo tomu vyhnutí. S těmi okovy si se nemohla ani pořádně bránit. Pomalu si se smiřovala s nevyhnutelným, když v tom řetězy vedle tebe jakoby zachrastili, ne zapraskali. Najednou ta těžká váha, která na tobě byla zmizela. Kdyby si se podívala do strany, zjistila by si, že Kay vedle tebe není, místo jeho byly na zemi jen jeho kovy, které byly na kousíčky. Kousíček před tebou stála postava. |
| |
| Bránila jsem se seč to šlo, ale moc mi to nepomáhalo, už jsem přemýšlela o tom, že se prudce praštím o skálu za mnou, abych to alespoň nemusela vnímat, když vedlejší okovy zachramotili. Zničehonic byl smradlavý chlap ze mě pryč. "Kay...?" špitnu spíš pro sebe, nevěřícně a těknu od okovů k postavě. |
| |
| Jenže postava nijak nereagovala. Ze stanů pochopitelně vylezli i ti zbylí a snažili se přijít na to, co se stalo, ale nedostali moc šancí. Ta postava se k nich vrhla. Jednomu zlomy vaz, dalšího probodla jeho vlastní zbraní. Když jí jeden ze zbývajících chlapů praštil, na chvíli ztuhla a poté vydala něco, co velmi připomínalo zavrčení. Tobě velmi, velmi známé zavrčení. Pak byl konec. Všichni ti banditi byly mrtví a ta postava šla pomalu k tobě. |
| |
| Na mé oslovení nic. Nadechnu se k hlasitějšímu oslovení, ale to už vylezl zbytek bandy. Pusa mi zůstane otevřená, když vidím co se děje. Pak zaslechnu dračí zavrčení a nakloním hlavu na stranu. Co to...? Nicméně postava jde ke mě, zavřu pusu a polknu, protože si nejsem jistá, co bude dál. |
| |
| Postava se začínali rýsovat. Poznávala si jí. Byl to... byl to Kay ale... vypadal nijak... jinak... Jeho obličej, byl... byly na mě černé šupiny. Jeho oči nebyly vůbec jeho, byly divoké, dravčí. V jeho vlasech bylo vidět něco co připomínalo malé růžky. Přišel k tobě a rozlomil ti pouta, jako kdyby nebyla nic. |
| |
| "Kay?" špitnu znovu a prohlížím si ho,docela užasle. Jsem mladá ale ne úplně blbá, takže mi v myšlenkách probíhají věci co řekl. Rozlomí má pouta jako kdyby ani nebyla z kovu. Lehounce. "Díky,"dodám stejně tiše. Pořád mám před očima co právě udělal. Rychle se postavím a promnu si zápěstí. |
| |
| Jen co jí zbavím pout, odvrátím od ní svůj pohled, stejně jako i částí těla se od ní otočím. Pohlédnu na svoje ruce, které byly něco mezi rukama a dračíma drápama. Všechny ty roky schovávání se jsou... Smutně si povzdechnu a pevně zavřu oči. Nevěděl jsem co mám říci, nebo jak se zachovat. |
| |
| Odvrátí se a já nemám na to, abych zareagovala nějak více než že sklopím zrak. "Ty nejsi zlý..." konstatuji spíš než že bych se ptala nebo něco jiného. Když tak sám mluvil o černých... Nechápu to. Upřímně to vůbec nechápu. Zvednu k němu pohled. Za ním se rýsuje vybitý tábor. "Pojďme pryč..." dodám, protože se na to nechci dál dívat. |
| |
| Povzdechnu si. "Ty můžeš jít, máš kam... " řeknu polohlasem. "Já..." řeknu a smutně se na ní podívám. Jenže se nevydržím na ní dívat dlouho. Sklopím proto pohled a obcházím pomalu pryč z tohoto místa, pořád té podivné podobě. |
| |
| Když řekně tu pesimistickou poznámku, otočím se a podívám se na něho. Kde je ten veselý elf? I když... ale pořád je to on ne? "Nemůžu pokud nebudu vědět kudy. Neudělal sis vlastní domov?" zeptám se. Sklopí pohled a odchází. Vyrazím za ním,protože se mi zdá moc mimo. |
| |
| Zastavil jsem se až hodný kus od toho tábora, ani vidět už na něj nebylo. Domov... "Teo..." řeknu tiše. "Já... nemám žádný domov... tahle země... bývala mým domovem, spolu s ostatními bratry a sestrami... teď, díky otcově šílenství nemám nic..." řeknu polohlasem a pak se k ní napůl otočím. "Ano je to tak, to já jsem Černý Princ. Syn samotného Ničitele a poslední Černý." |
| |
| Zastavili jsme se ku mé spokojenosti až daleko od toho hrozného místa. "A nový domov? Domov, který by sis vytvořil sám a pro sebe?" nechápu, proč neudělal něco takového. Otcově? Takže to skutečně povídal o... Potvrdí mi mé myšlenky svými slovy. Nevím co víc na to říct. Nikdy jsem do ani podobné situace nebyla postavena. |
| |
| "Nový domov?" zopakuji, jako bych nechápal. "Teo, tohle byl můj domov stovky a stovky let!" řeknu trochu rázněji a dojdu k ní. "A i kdybych chtěl, tak nemůžu. Jsem štvanec Teo. Loví mě lidi, loví mě elfové, loví mě trpaslíci, loví mě dokonce i ostatní draci... jsem všemi nenáviděný, jenom kvůli tomu co jsem!" řeknu a na tváři se mi oběví několik dalších černých šupinek. |
| |
| "Dobře, jen jsem se ptala," pokrčím rameny. Co asi tak čeká,že mu na to řeknu?Lehce nakrčím čelo. A stejně tak použil - i kdybych chtěl. To nechce? "Je smutné, že tě nikdo nepozná a neuzná, že ty jsi v pořádku..." řeknu, ale nechci říct více, abych ho zase nenaštvala. |
| |
| "Teo já..." chtěl jsem jí něco na to říci, ale když jsem se na ní podíval, ztuhl jsem úplně stejně jako předtím ráno v našem táboře. Je tak krásná... Stál jsem tam, hledíc jen na ní, respektivě do jejích očí. Ruka, stejně jako ráno, sebou nepatrně zaškubala, ale já neměl sílu jí bránit v tom co chtěla udělat. Pomalu se zvedla k její tváři. Naneštěstí už byla zase "elfí", což se nedalo říci o mém obličeji. Zastavila se u její tváře. Zdráhal jsem se , jestli si to vůbec můžu dovolit ale nakonec jsem jí zlehka onu ruku na tvář položil. Tak hebká... |
| |
| Odpovida, když se zarazi. Už se bojím, že jsem ho i tím malem nějak nastvala či urazila. Když si ale vymenujeme pohled, nevypadá, že pociťuje nějaké negativní emoce. Všimnu si že zvedá ruku, ale pořád nic neříká. Povytahnu tedy nechápavě obočí a teknu pohledem od jeho ruky k jeho tváři. jeho podoba mi nevadí, supiny jsou mi možná sympatičtější než hladka kůže. Nicméně pocit kůže na kůži je něco neuvěřitelného, jakmile položil ruku ještě na tak citlivou část.... me srdce malem explodovalo, takový to byl pocit. okamžitě jsem zrudla až po uši, zkoumaveji a překvapeně jsem uprela pohled do jeho oči. vzápětí se mi ale vybavil nedávný zážitek a všechno se mi spjalo, zatala jsem rty a kousek ustoupila vravoravym krokem. Ruce spojím na hrudi a sklopim zrak k zemi. V hlavě mám absolutní chaos. |
| |
| Chvíli na ní hledím, jak ustoupila. Ani se jí nedivím, po tom čím se prošla. Zvednu i druhou ruku a přistoupím k ní, přičemž jí jen lehce obejmu a přitisknu i lehce k sobě. "To nic... nikdo ti neublíží..." řeknu polohlasně. Ne, dokud jsem tu já... |
| |
| Přistoupí blíž, obejme mě a kolem mě tak vytvoří bezpečný prostor. Trochu se zarazim, ale je to tak... konejsive a příjemné. Že nakonec podlehnu a opřu se o něj. Dodáva mi to pocit bezpeci a trochu navrací ten pocit toho zázemí. Pak mě ujistí i polohlasem. Me ruce najdou sami cestu na jeho záda a pevně se k němu primknu. je to tak pěkné ale tak... smutné? Chce se mi brečet, jak na me všechny ty události dolehly najednou. |
| |
| Lehce jí začnu hladit konejšivě po zádech. "Všechno je v pořádku..." řeknu konejšivě a jelikož mi sahá hlavou lehce pod bradu, neodolám a lehce si opřu svou ošupinatělou tvář o ní a trochu jí zabořím do jejích vlasů. |
| |
| Snažím se nerozbrečet. Jak se uklidňuji, dolehne na mě ze všeho únava a začínám usínat. Vždyť je to tak... Jen zavřu oči. Takhle bych klidně mohla usnout... v bezpečí u něj. Takhle zblízka i cítím jeho vůni. Tu rozhodně už nezapomenu. |
| |
| Vnimal jsem jeji vuni, jeji teplo. Jen kousicek jsem se od ni odtahl a jemne ji rukou uchopil pod bradou a lehce jsem ji pozvedl nahoru. Jen na kraticky okamzik jsem zavahal. Zavrel jsem oci a pomalu se k ni sklonil az jsem nase rty spojil. |
| |
| Bylo by tak blaženě a naprosto nezvykle, nikdy jsem nic takového necítila, že jsem měla pocit, že jsem snad usnula. Jeho pohyb, který mi zvedl hlavu směrem k němu jsem vnímala mlhavě, přesně jako ve snu. Když se naše pohledy setkaly, ten okamžik se mi zdál nekonečný. Pak se ale sklonil a spojil rty. V tu chvíli jsem se z té omámenosti probrala velice rychle a nevěřila tomu, co se děje. Srdce se mi opět zbláznilo a já nechápala co se se mnou děje. Pak se mi vybavila uklidňující slova mého učitele, který mi říkal, že jsem drak a ten má své instinkty, každý správný drak své instinkty respektuje a správné rozhodnutí vychází ze srdce. Zavřela jsem tedy oči a poddala se těm pocitům, ztuhlost přešla a celá situace... zvláčněla. |
| |
| Cítil jsem, jak se tomu nejdřív bránila a byl jsem rozhodnut, že jí v tom případě pustím, ale když jsem to chtěl udělat, situace se obrátila. Neodolal jsem a trochu víc jsem si jí k sobě natiskl. Ruce jsem nechával na jejích zádech a jemně jsem jí po nich hladil. |
| |
| Když se uvolním, více se ke mě přitiskne a už vnímám i pohyb na svých zádech. Trochu se nadzvyhnu a za poslechnutí srdce a podlehnutí bouři v mém těle, se pokusím o nějaké vrácení. Pak se o kousek odtáhnu a tváře se mi rozhoří rudou. Pohled sklopím někam k jeho hrudi. Co jsme to... Vždyť... Chvíli... Ono... Nedaří se mi ukočírovat chaos v mé hlavě. |
| |
| "Já..." začnu koktavě když se nakonec odtáhne. "...promiň jestli jsem... nechtěl jsem... tě nijak ranit nebo... urazit..." |
| |
| "Pššš..." položím mu prst na rty, když se zakoktá. Bylo to krásné, ale nevím... nezažila jsem... Neublížil mi, tak ať si to hlavně nemyslí. Spustím ruku, opřu si o něj hlavu, přivřu oči a nasaju jeho vůni. Tělo mi říká, že takhle je to v pořádku a skvělé. Hlava nepobírá. Sama nevím, co si mám myslet. Ale on je... tak úžasný? Vskutku celý princ... Přijdu si jako úplné kuře, když se najednou potýkám s něčím takovým a vlastně pořádně nevíc, co dělat. |
| |
| Mlčky se na ní dívám a jakmile se o mě opře, přivinu si jí více k sobě a vnořím svou pořád nezměněnou tvář do jejích vlasů. Jednou rukou jsem jí držel na zádech a druhou lehce hladil po vlasech. Možná jsme oba draci, ale já jsem jí tímhle zřejmě asi zavařil a to dost nepěkně. |
| |
| Zavřu oči úplně a pevně se ho chytím. U něj se cítím tak bezpečně, jako v bezpečí líhniště. Cítím jeho dotek, jeho vůni, prostě jeho. Nemyslím na nic, a asi jsem moc mladá na to, aby mi došli následky toho všeho. |
| |
| Jen trochu se odtáhnu. "Měli bychom se zkusit trochu prospat." navrhnu. Dnešek byl divný a spánek byl podle mého ten nejvhodnější nápad. |
| |
| "Dobře, jsem unavená..." přitakám, ale první se ho nepustím. Upřímně už skoro usínám ve stoje. Ani jsem nesledovala, kam že jsme to vlastně došli. |
| |
| Přikývnu a lehce jí pustím, avšak né na dlouho. Jemně jsem jí chytl za ruku tak,že jsem s ní propletl svoje prsty a poté jsem se rozešel. Byla tam, ale tenhle problém jsem nikdy neřešil. |
| |
| Pustí mě z náručí, aby mě mohl chytit za ruku a vést. Byla jsem za to vděčná, protože sama bych se asi o něco přerazila. Následuji ho tedy a chaos z hlavy zmizel, ale nahradilo ho... nic, klid. |
| |
| Vedl jsem jí lesem. Nijak jsem neutíkal, ale zase jsem ani nešel pomalu. Zvolil jsem takové přiměřené středně rychlé tempo, které by jsme ani jeden neměli problém udržet. Nešlo o to se někam dostat, museli jsme se prostě dostat pryč od toho co se tam stalo... Nakonec jsme dorazili na mýtinku, kde byly nějaké skalky. |
| |
| Jdeme, jdeme pryč a udržujeme tempo, které udržuje prázdnotu a zahání myšlenky. Za což jsem vděčná. Došli jsme na nějakou mýtinku se skalkami. Kdyby byla u líhniště a byla by to normální situace, jistě bych je mnohokrát využila ke hře. Moje poslední skákání po kamenech nedopadlo zrovna dvakrát dobře. Nebo snad naopak dobře? Sjedu pohledem ke Kayovi. |
| |
| "Do ránu tu přečkáme." řeknu a poté jí zavedu k jedné z těch větších a sednu si zády ke skále. Jí naznačím aby si sedla ke mě nebo na mě, je mi to jedno. |
| |
| Jsem tak unavená, že jenom kývnu. Posadí se a pokyne mi. Usadím se tedy vedle něj, chytnu se ho a opřu si o něj hlavu. Jop, takhle je to tak pohodlné... |
| |
| Jednu ruku jí položím okolo ramen a tím pádem si jí víc k sobě ještě natisknu. Druhou jí lehce položím na záda, která začnu jen lehounce palcem hladit. Pak jsem si jen lehce opřel hlavu o tu její a přivřel jsem oči. |
| |
| Chvíli si užívám tu chvilku, ale pak mi spadnou víčka a já usnu. Nedělá mi to problém, protože s ním mizí ten strach, že by mezitím mohl někdo přijít. |
| |
| Noc proběhla celkem dobře a vcelku i příjemně, když si vememe na čem si to vlastně ležela... Ráno tě probudilo štěbetání ptáčků a kapka rosy, která ztekla z listů některého ze stromů, které měli koruny nad vámi. |
| |
| Zaslechnu zpěv ptáků a definitivně mě probudí, když mi na tváři přistane kapka vody. Trochu zavrtím tváří a spokojeně se usměji. Ucítím jeho vůni a tak otevřu oči. Ucítím jeho ruku na svých zádech a tak moc se mi nechce vstávat. Nakonec se ale kousek přesunu, abych na něj krapet viděla. |
| |
| Nevím jak dlouho jsem spal, než mě probudil nepatrný pohyb na boku. Byl jsem tak nějak už zvyklí při sebemenším takovémto náznaku hned vystartoval... ostatně, taky mě to kolikrát zachránilo. Teď jsem ale jen nepatrně pootevřel oči. Byla pořád u mě. Sladce se na mě dívala. Neubránil jsem se lehkému pozvednutí pobaveného koutku. Ruku, kterou jsem měl na jejích zádech jsem lehce přesunul na její tvář a několikrát jí po ní lehce pohladil. Neodpustil jsem si se potom trochu víc sehnout a políbit jí do vlasů. |
| |
| I když jsem se pokusila nepohnout moc, probudila jsem ho. Pootevřel oko a pousmál se. Usmála jsem se tedy v oplátku. A slastně natáhla ranní vzduch do plic. To že jsem konečně přestala myslet na líhniště jsem ani nezaregistrovala. Přesunul ruku a hladil mě po tváři, jen jsem přivřela oči jak kočka a jemně se o jeho ruku opřela. Už je mi to jasné. Zčistajasna mi proběhne myslí a skutečně, má mysl je průzračná jak studánka. Je to jím? Když se ke mně sehnul, oči jsem zavřela úplně a pak se na něj podívala. Je to tak neskutečné... Ale na sen to trvá moc dlouho... |
| |
| Nemohl... já... prostě jsem jí nemohl odolat. Těm kouzelným očím, které si mě dokázali získat. Trochu jsem se poposunul a tím se i z pololehu přesunul na sed a mohl jsem se tak k ní sklonil lépe. A taky, že sklonil. Sklonil jsem se a lehce jí políbil na její hebké rty. Rukama jsem si jí jen lehce natiskl k sobě. |
| |
| Více se posadil, měla jsem na něm ruku položenou lehce, takže mi jen sjela níž. Sklonil se a spojil naše rty, tentokrát už bez zmatků s jasnou hlavou, jsem se poddala. Přitáhl si mě, tak jsem se trochu nadzvyhla a přesunula ruce za jeho krk. Tak se mi nabídla i možnost mu polibek oplatit a já ho využila. To co cítím řídí mé srdce a já ho hodlám poslechnout. Možná... možná je on mým osudem? projde mi jen hlavou. |
| |
| Tím, že mi polibek opětovala, jakoby mému vědomí dala novou energii. Chtěl jsem další, další přesladký polibek z jejích přesladkých rtů. A další... až jsem jí nakonec začal jemně a něžně líbat úplně. Bylo to jako se ocitnou v nějakém snu, jenom ten sen byl skutečný. |
| |
| Když jsem polibek opětovala, jako by se v něm probudila vášeň... nádherná divokost. Možná to, možná ta jeho energie, mě rozhořela. Poddávala jsem se instinktům, když jsem se mu nabízela a oplácela polibky. Svět kolem přestal existovat. Tedy alespoň pro mě. Můj celý svět se zúžil na jeho doteky, jeho polibky, jeho vůni, na něj... |
| |
| Nakonec jsem se, trochu i nerad, pomalu odtáhl, ale nepouštěl jsem jí. Lehce jsem jí k sobě tiskl a díval se mlčky, s jemným úsměvem na ní. Dalo by se říci, že jsem si užíval téhle chvilky, kdy jsem si nepřipadal jako lovná zvěř. Cítil jsem se.... šťastný. |
| |
| Odtáhl se. Byla jsem v tak blaženém stavu, že mi to ani neviděla. Pohledem jsem přejížděla jeho linie a jen si užívala moment blízkosti. Hlavou se mu honilo něco, co jsem nedokázala identifikovat, ale bylo mi to i trochu jedno. Hlavně že jsme spolu... |
| |
| Nechtěl jsem rušit tuhle chvilku, ale bylo tu něco na co jsem se musel zeptat. Trochu jsem se nadechl a poté i vydechl. "Pořád se chceš vrátit domů?" zeptal jsem se. |
| |
| Trochu bolestně mě vytrhl z mého slastného stavu. Teprve teď jsem si uvědomila, že na líhniště jsem dnes ani nepomyslela. Mé veškeré jistoty... učitelé... přátelé... bezpečí... Sklopila jsem zrak a mé nitro se zkroutilo do malého uzlíčku, když jsem si představila, že bych byla úplně bez toho... Prázdná. To bylo přesně to slovo, co mě v ten okamžik napadlo a vystihovalo to, co jsem cítila, když jsem si představila úplné odtrhnutí od domova. Zvedla jsem k němu zrak a to prázdno, které jsem si právě vytvořila zaléval horký vosk, tekutina, která hřeje více, než rozpálený kámen. To on je nyní má jistota. Jak můj učitel říkal - každý jednou najde začátek cesty svého osudu. Myšlenky které se mi jen vkrádaly na okraj mysli se ukázaly na světlo vědomí. Následuj své srdce a pochopíš. Následuj vrtochy osudu a on tě přivede tam, kde máš být. Nakonec jsem se nadechla a potichu řekla. "To záleží na tom, jestli budu smět zůstat..." podívala jsem se mu do očí, "s tebou..." tváře mi zalil ruměnec a rychle jsem nervózně pohled zase sklopila. |
| |
| Trochu jsem si povzdechl. Bál jsem se téhle odpovědi. "Nemůžeš se mnou zůstat, i když bych si to přál z celého srdce." řeknu a lehce jí pohladím po tváři. "Jsem vyhnanec... štvaná zvěř... ty bandité... byly to lovci, kteří po mě šli dlouho... " řeknu a na chvíli se odmlčím ale nakonec zavrtím hlavou. Přitisknu si jí k sobě a bradu si lehce opřu o její hlavu a přivřu oči. "...tenhle život je špatný... zlý... já sám v něm sotva přežívám... nedokážu si takoví život představit pro někoho tak jemného jako si ty..." řeknu a poté jí pustím a lehce jí chytnu pod bradou a lehce nadzvihnu k sobě. V očích, které byly ještě stále ještěří, se zrcadlila starost, strach a smutek zároveň. "Navíc... nedokázal bych unést ten strach... každodenní strach z toho, že tě kdykoliv můžu ztratit." |
| |
| Napřed mě jeho reakce zarazí, ale pak si uvědomím, co předtím říkal. Navíc pokračuje a ještě mi to potvrdí. Lovci...? Ah... Znovu jsme v těsné blízkosti a mé srdce se svírá znovu, tentokrát ale z opačného důvodu. Proč... proč si Osud takhle zahrává? Zavřu oči a jen poslouchám jeho hlas. Jemného? Zarazí mě a bronzové oči zase otevřu. Spíš mladého... Jako všichni. Trochu mi zadurdí nitro. Zvedne mi bradu a tak si opět hledíme do očí. Proč jen vypadá tak... smutně? Tak... Přeruším ten pohled a opřu si hlavu o jeho rameno. Tohle je nespravedlivé! Mé pochybnosti jsou ta tam, udělala bych cokoliv, aby ty oči byli chvíli šťastné, aby všichni pochopili, jak je hodný, jemný a není třeba ho lovit. Vždyť nemůže mít chvíli klidu. Nedokážu si něco takové byť jen představit. Nevím, co mu na to mám říct. Nemůžu ho přece nutit, aby zůstal se mnou. Ale aspoň nějakou dobu se mnou bude muset zůstat. Přece jen... já bych ani nevěděla, kterým směrem jít... Lehce zatnu prsty do jeho pokožky, nevědomky, jako by reflexy mého těla následovaly moje myšlenky. |
| |
| "Šššš." pokusím se jí lehce utišit a znovu si jí k sobě přivinu. Lehce zabořím obličej do jejích vlasů. Ticho. Přemýšlel jsem co vlastně říci. "Doprovodím tě domů... " řeknu tiše. "Pak se budou... muset naše cesty rozdělit... ostatní draci by mě nikdy nepřijali... ne potom co otec udělal... myslí si, že jsem stejně šílený jako on..." |
| |
| Můj život stejně nebude nikdy jako dřív. Proběhne mi myslí, ale neodvážím se to říct nahlas. Pokud se mají naše cesty rozdělit, nemá smysl trápit ani jednoho z nás. "Je to vůči tobě nespravedlivé..." zamumlám tedy jen někam do jeho ramene. Je to spíš takový dětský vzdor vůči světu, než cokoliv jiného. Pak se odtáhnu a zvednu se ze země. Založím ruce na prsou a zahledím se někam pryč z mýtiny, zády k němu. "Neměli bychom tedy jít, nebo tak něco?" řeknu jen tiše a vzápětí mi zakručí v břiše. Vždyť jsme sotva vstali. Jen mě to nejspíš přišlo jako věčnost, když se můj život stačil nadvakrát obrátit vzhůru nohama. |
| |
| Chystal jsem se něco říci, ale když jsem zaslechl její břicho, musel jsem se tomu pousmát. Jen lehce. Pomalu jsem vstal a rukou jsem se ujistil, že mé rohy jsou už pryč. To jak ke mě stála zády... pomalu jsem vstal a několika kroky se dostal k ní. Zezadu jsem jí lehce objal. "Měla by tu být kousek, za lesem hospoda. Pivo není nic moc, ale porce tam dávají slušné i za slušnou cenu." |
| |
| Udělala jsem další krok od něj, aby mě k sobě zase nepřitiskl. U všech skořápek, tohle mě zabije. Otočím se k němu. "Co je to pivo?" zeptám se ho a nakloním tázavě hlavu na stranu. Myšlením na jídlo se snažím zahnat pryč náš nedávný rozhovor a prapodivné svírání v těle, které mě začalo provázet a jaksi nevím co s tím. |
| |
| Pousměju se a lehce jí pohladím po vlasech. "Věc, která nepatří mláďatům do pařátů." řeknu s vlídným úsměvem. "Tak jdem." řeknu nakonec a rozejdu se. |
| |
| "Fajn," proč o tom mluvil, když to pořádně nevysvětlí? Pokrčím nad tím ale rameny a raději jdu za ním. Pomalu, stále ještě opatrně, nerada bych se natáhla a probudila si nějaké spící bolístky. Snažím se praktikovat věc, co mi můj učitel vtloukal do hlavy už tolikrát - klid, vyčistit mysl. Nejde mi to, pořád a pořád se vrací myšlenky, pocity, vzpomínky... Koušu se do rtu a doufám, že alespoň to a hlad pomůže. |
| |
| Šli jsme skoro mlčky, já pár kroků před ní. To co se před hodnou chvílí událo, se stalo a nešlo nijak změnit. Věděl jsem, že jí nechci nijak ztratit, ale taky jsem věděl, že zkusit se spojit s ostatními draky, by byla pro mě sebevražda. Zastavil jsem se. I kdyby už poté neměl být s ní, rozhodně s ní chci být aspoň dokud budu moci. Otočil jsem se, maličko prudčeji, jen lehce jí chytnul okolo ramen a na rty jí vtisknul dlouhý polibek. |
| |
| Pohled jsem upírala pod sebe, na cestu, zamyšlená, soustředěná. Takže když se zastavil, skoro jsem do něj vrazila, kdyby se najednou neotočil a nezachytil mě za ramena. "Co..." moje otázka je ale rychle umlčena jeho rty. Zamrkám a trochu vyvalím oči. Co jančí? Neřekl právě, že stejně nebudeme moci být spolu? Proč se chce trápit bolestným rozloučením? Proběhne mi myslí a trochu ztuhnu. On... Nitro mi hoří a bublá. Zaváhám, opět mám v hlavě zmatek. Nevím co dělat. Proč mě pořád tak vyvádí z míry? Trochu zmateně couvnu a zakolísám. |
| |
| Nedal jsem se odbít ani když se odtáhla. Jemně jsem jí znovu chytit a přistoupil k ní. Podíval jsem se jí do očí, ve kterých se mi pořád zrcadlili ony pocity jako předtím. "Terro..." začal jsem nejistě. "...děkuji ti." řeknu jen nakonec a položím jí lehce ruku na tvář, kterou jí párkrát palcem pohladím. "Chtěl... chtěl bys strávit... veškerá svá léta jen s tebou, ale nejde to... proto mi dovol strávit s tebou aspoň ten čas, než tě doprovodím domů." |
| |
| Sklopím pohled, když ke mě opět přistoupí a zachytí mě. Nec... Položí dlaň na mou tvář a tak se na něj podívám. Za co mi děkuje? Vždyť jsem mu jen přítěží... "Nebude o to horší loučení?" namítnu nahlas své pochyby. Pokud on sám řekne, že ne, podvolím se, bylo by hrozné celou cestu předstírat, že se nic nestalo a nic k sobě necítíme. A asi bych to ani nevydržela. |
| |
| Povzdechnu si. "Ano to bude... ale..." znovu si povzdechnu. "Chci ti byt na blizku... ne... chci citit tvou blizkost... protoze, bych se chtel aspon na chvili stastny..." |
| |
| Trochu napjatě očekávám jeho odpověď. Překvapí mě, když použije výraz šťastný. Pousměju se. Pro jeho štěstí cokoliv. "Doufám, že to bude dlouhá cesta," zavřu oči, položím svou dlaň na jeho a trochu se do ní opřu. Pak se ho chytím za krkem, povytáhnu se a spojím naše rty. Jeho blízkost a vůně je něco neuvěřitelného. Prozatím se naopak pokusím zapomenout na to, že se budeme muset rozloučit. |
| |
| To bude... projde mi hlavou, zatímco si užívám jejího polibku. Jen nepatrně jej prodloužím a nakonec se trochu nerad jemně odtáhnu. "Jdeme na to jídlo?" řeknu s lehkým úsměvem, neboť i já už dostával celkem hlad. |
| |
| Polibek ještě o něco prodlouží, než se odtáhne, chvíli jen hledím na jeho rty, než se zase trochu vzpamatuju a proniknou mi do mysli jeho slova. "Určitě," potvrdím otázku na jídlo, když na něj pomyslím, v břiše mi opět zakručí. |
| |
| Cesta neubíhala nějak rychle, ale ani nijak zvláště pomalu, prostě takovým tím středním tempem. Zanedlouho tě v nose zašimrala vůně, vůně jídla. A i když zatím nebylo nic na dohled, věděla si co to znamená - onen hostinec. Zanedlouho, jak začala vůně zesilovat, mohla si vidět i stavení pod malým kopečkem. Nebylo tak honosné a krásné jako ta stavení, na která si byla zvyklá z líhně, ale prosto, i tohle mělo něco do sebe.  |
| |
| Jdeme nějakou dobu, už se nerozhlížím po okolí, jen hledím na cestu, zahloubaná ve vlastních myšlenkách. Z těch mě vytrhne až vůně jídla, která mě pošimrá až v žaludku. Natáhla jsem vůni a už šla víceméně za čuchem. Když se mi do zorného pole dostane hostinec, nakloním hlavu na stranu a chvíli si ho prohlížím. Zvláštní budova... Nejistě se podívám na Kaye, zda to je to místo o kterém mluvil. Nicméně můj čich mě přesvědčuje, že je. Podívám se tedy zpět na budovu a prohlížím si jí, dokud nevyrazí k ní, v tom případě ho následuji. |
| |
| Kay se jen pousměje a poté společně dojdete k oné budově. Kay ti otevře dveře. Do nosu tě okamžitě uhodí směsice nejrůznějších pachů - pot, pivo, jiný alkohol, pečeně, něco spáleného, pižmo a i pár méně přijemných jako zvratky a jiné nechutné věci. Nicméně, nezdálo se, že by to Kayovi nějak vadilo. Vešel dovnitř a zamířil v prvnímu volnému stolu, který uviděl. Uvnitř kromě obtloustlejšího hospodského byly dva trpaslíci, kteří se velmi nahlas bavili a tři lidé, zřejmě místní. |
| |
| Kay otevře dveře, zvědavě vstoupím. Z nečekaného úderu pachů se mi zhoupne žaludek. Nevím co jsem čekala, asi jen příjemnou vůni jídla, jak jsem zvyklá. Když jsem konečně ustálila žaludek, podívala jsem se na svého společníka a zjistila, že jemu to nikterak nevadí. Pousmála jsem se tedy, snažíc se trochu překrýt svou nevolnost. Následovala jsem ho ke stolu, sedla jsem si tak, abych měla dobrý výhled. Protože po chvilce vystřídala nos má zvědavost. Prohlížela jsem si ostatní zákazníky a důkladný pohled jsem věnovala i zřejmě majiteli této hospody. |
| |
| Chvíly poté co si sednete, z kuchyně vyjde žena oblejších tvarů a v ruce drží dva korbely s nějakou tekutinou a ve druhé talíř s pečeným kuřetem. Namíří se to rovnou k vašemu stolu u kterého se zastaví a s milým úsměvem se zeptá: "Copak to bude?"  |
| |
| Můj zkoumavý pohled vystřídá opět můj nos, který zaregistruje něco neuvěřitelně... lákavého. Vůně masa. A dojde s ním až k našemu stolu. Napolykám sliny a nejistě se podívám na Kaye, nevím jestli si prostě můžu říct jako u nás, nebo co mám dělat. Trochu nejistě se tedy podívám na ženu a tiše polykám sliny a docela hlasitě se ozve i můj žaludek. |
| |
| Pozoruji jak k nám míří ona hostinská. Když se zeptá co si dáme, klidně a vlídně s úsměvem odpovím: "Dvakrát kořeněný čaj a pro každého jedno kuře a nějaké bramborové placky, madame." Poté s naprostým klidem sleduji, jak příjemně naladěná žena s kývnutím odchází obsloužit ostatní hosty. Hostinec to byl celkem příjemný a i celkem útulný. Ani to tu tolik nepáchlo, jako jinde. Trochu jsem se i Terru přitáhl k sobě. "Raději se s nikým moc nedávej dořeči." řeknu k ní polohlasně. |
| |
| Maso zase odchází. Věnuji svůj pohled odcházející ženě a masu, které nesla. Znovu jsem několikrát polkla a když mě Kay upozornil, abych si moc nepouštěla pusu na špacír, jen jsem kývla. Upřímně, ani nevím co bych říkala, varoval mě, že se nemám prozradit a já nevím, co je běžné a co ne, takže ticho se stane asi mým novým společníkem, pokud nebudeme sami. To se mi sice moc nelíbí, ale co nadělám. Ani jsem nepostřehla, že k němu sedím blíž. Mé oči vyhlíželi nějaké jídlo, které by patřilo nám. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR