Andor.cz - online Dračí doupě

Slunce se už před pár měsíci ztratilo svou sílu a stromy odhodily svou košatou zeleň a oděli se do špičatých ostnů holých větví, jako by byl jejich záměr ublížit. Podzim vrcholil a příroda se ukládala k spánku a připravovala se na období smrti a kostnaté běloby.
Zima přichází a s ní se táhnou ze severu temná mračna, která jsou pro toto roční období typická. Něco je ovšem jiné. Černý stín se šíří po zemi, jako nákaza a uvrhuje hluboké lesy do područí temnoty. I zimní ptáci severu utichají a odlétají před stínem pryč, stejně jako srny, které se dlouhými skoky prodírají lesem, jako by věděli něco, co lidé nevědí. Jako by tušili, že pokud je jednou přikryje černota, temnota je pohltí a oni už nikdy nenaleznou cestu ven ke světlu.

Na louce před lesem se formují šiky stovek, ne-li pár tisíců rytířů v lesklých zbrojích. Praporce s modrou a červenou se třepotají ve větru a koně divoce řehtají. Na lidi i koně dopadá úzkost, ale přesto neustoupí ani o krok. Jsou jediní kdo stojí mezi temnotou a jejich domovy. Jejich ženami, jejich dětmi.
Už není kam utéct. Nikdo totiž neuteče smrti.
Ruce, které drží dlouhé luky v zadních linií se třesou a kov cinká o kov, jak se dříve hrdinní bojovníci v předu třesou pod doteky nepřirozeného chladu, který z lesa vane a strachu. Ve vzduchu se vznáší nasládlý pach rozkladu.

Stromy se ohnou ve větru. Děsivě skučí a natahují své holé větve, připomínající pařáty k rytířům, jako by se snažili uniknout a utéct před tím, co se blíží... jaká škoda že nemohli.
Ve tmě mezi kmeny stromů se pohne stín a další ho následuje. A pak další a další a další... Lidský velitel na svém oři zamhouřil oči a panenky se mu rozšířily. Z lesa začaly vybíhat tucty lovců a průzkumníků, kteří pádili k stříbrným šikům, s děsem se ohlížely za sebe do tmy a ledabyle zahazovaly své zbraně, aby se zbavily i té sebemenší zátěže. Vzduchem cosi zasvištělo a štíhlé černé šípy vylétly od stromů, aby si našly cíl v utíkajících nebožácích, kteří jeden po druhém postupně padnou k zemi. Tma kolem stromů se v příštích okamžicích rozpohybuje a začnou se z ní nořit postavy v nejrůznějších částech roztrhaných zbrojí a oblečení. V rukou dřímají rezivé a zubaté braně, které vypadají, jako by se sami toužili zaříznout do masa a krmit se na bolesti, kterou tím způsobují.
Přicházejí...

Není možné přesně určit, kolik je ztracených duší v černém chrčícím zástupu, který neustále vystupuje z lesa a díky svému převážně černému oděvu se mísí dohromady, jako klubko jedovatých hadů.
Zástup se zastaví ve svém postupu a v šicích rytířů zavládne nervozita. Mrtví se začnou pomalu rozestupovat, aby uvolnili cestu k malému pahorku osmy postavám s černých hábitech s holemi. Pak se ale ze zástupu vynořil devátý a poslední z necromancerů. Vznášel se alespoň tři stopy nad zemí a i přes velkou vzdálenost si mohli muži všimnout bledé, chladné a zlověstné záře, která unikala z prázdných očních důlků. Černý plášť za stvořením vlál do větru a tvořil mu zlověstnou černou auru, jako by už samotné zjevení nepouštělo hrůzy dost. Nesmrtelné stvoření s mocí, kterou si jen málokterý smrtelník dovede byť jen představit. Přízrak z dávných časů a samotné ztělesnění smrti. Bytost, která dohnala samotné, velké a prosperující lidstvo k tomu, aby bojovalo o holé přežití.
Lich.

Nemrtvý kouzelník rozpřáhl ruce v mocném gestu a jeho bytost pohltily světlemodré plameny. Mrtvoly lovců na louce se začaly malátně škrábat na nohy a jejich oči planuly, jako modré, ledové uhlíky. Tisíce a tisíce podobných očí se zažehlo v černém zástupu a čarodějové v černém namířili své hole s odznaky a symboly smrti na stříbrné linie, které se zdáli oproti temnému kolosu tak malé a nepatrné.
Ticho prořízl nestvůrný vřískot a černý zástup se v trysku rozeběh proti rytířům s jediným a jednoduchým cílem: Zabít a zase vzkřísit, aby se i oni mohli pak podílet na zkáze, která se šíří po zemi, jako nákaza.

Z řad rytířů se vznesa masa ohnivých střel šípů a velké projektily katapultů je brzy následovaly, aby se jejich ohnivé koule s dlouhými kouřovými ohony roztříštily do černé masy. Nemrtvý válečníci vzpláli, jako pochodně a škubali sebou za děsivého kvílení. Přesto dokázal oheň zlo pouze zpomalit.
Mrtví se bezhlavě nařítili na kopí a štíty svých živých soků v mohutném střetu těl a....

"Crrrrrrrrrrrr!" Začal kvílet budík, jako splašený a probudil mě ze snu. Snu, který by mohl být dobrou inspirací pro pokračování mé knihy. Škoda, že skončil tak brzy.
Zašmátral jsem po nočním stolku, než jsem nahmatal ten odporný ovál, co mi každý den ničí ráno. Když tak nad tím přemýšlím, proč ho vlastně používám?

Každopádně se mi ho nakonec podaří vypnout a rozespale si začnu protírat oči. Trvá mi ještě pár minut ranního válení v posteli, než se vykolébám s vizáží oživlé mrtvoly do koupelny, kde z sebe mířím udělat živou bytost, což spojím s příjemnou teploučkou vanou. Ostatně, mám dost času. Pracovat v nočním klubu má své výhody.
Po tom, co se důkladně namydlím a zase opláchnu, s velkou nechutí opustím sladké obětí vody. Vlasy se dočkají jen krátkého vyfoukání a následného pohození hlavou, aby dostaly svůj klasický tvar. Opláchnu si obličej a oholím si tvář, jako by mi na ní něco vůbec rostlo. Prevence je hold prevence.
Při konci svého šlechtění se jen nastříkám deodorantem a na krk si aplikuji jemnou kolínskou po čemž vyrazím zpět do ložnice a skříně s oblečením.

Krk si vyzdobím uplou, černou, koženou tkaničkou, vyzdobenou stříbrným anchem, egyptským symbolem věčnosti a nesmrtelnosti.
Pak si jen obléknu přiléhavé šedé tričko s výstřihem do V aby anch hezky vynikl a natáhnu si stejně přiléhavé a dokonale vytvarované kalhoty. Pár sekund se ještě parádím před zrcadlem, než si vezmu pár desítek dolarů z peněženky, klíče a mizím domova pryč na pozdní snídani/oběd/večeři do restaurace. Samozřejmě za sebou zamknu.

Slunce pálí, šeříky smrdí, ptáci řvou... vše vypadá na nádherný letní den. Kdybych se ovšem nenacházel v New Yorku. V takovém případě bych svůj prvotní citát poopravil. Slunce je za Empire State Building, výpary z aut smrdí a jejich klaksony řvou. Vše vypadá na nádherný letní den! Kdyby už tedy slunce pomalu nezačalo zapadat...
Jídlo v restauraci bylo dobré, ostatně jako vždy a já měl rád když je vše, jako vždy. Změny jsou mi nyní podivně cizí.
Jelikož jsem měl ještě čas, zašel jsem si do kina. Nutno podotknout - sám. To je snad to jediné, co mi dokázalo smýt téměř věčný úsměv z tváře.

Z kina, vzhůru do práce! Ovšem, nepracuji v nějakém zaplivaném a zakouřeném pajzlu, ale celkem slušném a vyhlášeném klubu. Hezká, andělská tvářička a azurově modré oči mi pomohly v životě k mnoha věcem a tohle byla jedna z nich.
Kolem pasu jsem si uvázal černou zástěru s modrými modrými ornamenty, aby obsluha ladila do barev klubu. Popadl jsem si zápisník s propiskou a proplul místností ke stolu, kde již seděli první zákazníci. Mile jsem se usmál a nachytal si zápisníček s propiskou.
"Mohu Vám nabídnout něco k pití?" Optám se medovým hlasem, který mi taky dopomohl k mnohým věcem. Díky bohu za mou dokonalost!

Klub

Ty dívky poznávám. Ta bruneta... Její jméno... Angee? Annie? Hm, to je jedno. Její číslo jsem ale poznal bezpečně. Já si lidi vybavuji především podle telefoních čísel. Ostatně, mé kontakty vypadají, jako bych v nich měl půl města a začínám mít pocit, že tomu tak skutečně je.
Ač vypadají tak čerstvě na osmnáct, já vypadám sotva na sedmnáct, ač je mi už 20! Vlastně by se mystéria kolem mé osobnosti dala shrnout do toho, že jsem v mládí spadl do kotlu s kouzelným nápojem mládí a krásy. Kdyby ovšem nějaký takový existoval... A pro velikou smůlu mnoha čtyřicátnic, které na sebe plácají Nievu... Ne. Neexistuje. Tedy myslím... Víte, jak to je. Nikdy neříkej nikdy.
"Jistě, hned to bude." Rychlostí blesku jsem si zapsal objednávku a ještě se zvědavě podíval na brunetu, zda z ní něco nevypadne. Nakonec si to ale (k mému štěstí) rozmyslela. Když jsem nastupoval, byl jsem ze svých obdivovatelů nadšený a byl jsem také neskonale šťastný, že jsem si našel práci, která mě baví. Postupem času se ale úsměv stával čím dál tím víc automatickým. Bylo to, jako randit s několikati desítkami lidí zároveň. Musel jsem si dávat dobrý pozor, abych někomu nenadržoval, abych v ostatních nevyvolal pocit křivdy, nebo závist. U této práce bylo těžké nezatahovat do ní osobní život a pocity (především ty negativní), ale já to zvládal více, než dobře. Časem ale i mě začal ten věčný vstřícný úsměv ubíjet.

Tento ubíjející pocit se smísil s únavou a jejich výsledný koktejl byl... ne moc dobrý. Zákazník, očividně nespokojený s mou osobou pak dovršil dílo zkázy. nevím, proč mě vždy tak rozhází, když někomu vadím. Asi jsem si moc zvykl na to, že mě všichni kolem mají rádi. Na stejných skaliskách jsem ztroskotal i pokud jde o bratra. Málo lidí si uvědomuje, že charizma a krása mají jako vše na světě i stinnou stránku. Lidé co jsou škaredí závidí těm krásným a sní o tom, jak by byli také tak oblíbení kdyby byli krásní. Budí to v nich závist a právě závist je úhlavní nepřítel krásy a oblíbenosti. Všichni nemohou mít toho, nebo tu, nejkrásnější a nejsympatičtější osobu na světě a je mnoho lidí, kteří se s tím nemohou smířit. jsem si jist, že kdybych bych jen dal někomu své číslo, přišel bych o polovinu zákazníků, či by mi začali dělat z práce peklo a byli by dotěrnější, než hejno afrických komárů. Už vůbec, říct své celé jméno bylo nebezpečné. Stalo se, že na mě pak na narozeninách jedné holky, která se je zde rozhodla oslavit, neoslovovali jinak, než Uhlíčku. Občas ale bylo třeba dát lidem najevo, že nejsem úplně nepřístupný abych je nepřestal bavit. Vše ovšem s mírou.
Nakonec mi ale nechal ten nevděčník slušné dýško, což mě dost zmátlo. Večer už ale končil, já si uložil čísla do kontaktů i s jmény jejich vlastníků, přičemž jsem si fotky chtěl sehnat pak přes Facebook. Je důležité mít přehledný telefon a ještě důležitější mít přehled o lidech a umět s nimi pracovat.

Když vše skončilo a já s kolegy začal uklízet, byl jsem dávno myšlenkami jinde. Respektive zpátky ve svém snu, který jsem si pamatoval celý, což se u mě stávalo zřídka kdy, a také s pocity které ho následovali. Úzkost, strach, ale také němí úžas a napětí. V hlavě se mi začala formulovat první kapitola pokračování knihy, kterou ale určitě napíšu z jiného pohledu, než toho Thanatosova. Alespoň většinu kapitol a uvidím, jak se to chytí.
Pohroužen o svých představ jsem třídil odpad a snažil si vybavit vzhled onoho Liche. Jeho tvář, na které bylo vidět, že dříve oplývala výjimečnou krásou, kterou smrt proměnila k obrazu svému. Detaily žhnoucích očí...
Které se objevili v kontejneru spolu se syčením a skočili po mě.

krve by se ve mě v té chvíli nedořezal a leknutím se mi málem zastavilo srdce. Polekaně jsem uskočil, ale kluzká podlaha uličky mi podlomila rovnováhu a já se rozplácl jak dlouhý, tak široký a uhodil se do hlavy.

Nachový les

Po chvíli sezení mě přeci jen i tak báječná věc, jako je svítící tráva přestane bavit, přestože mi nad hlavou v korunách stromů poskakují jakési malé stvoření, jedno roztodivnější, než druhé a občas shodí nějaký ten nachový lístek na zem.
Slunce prozařovalo fialovo-modré listí a barvilo dálku, mezi kmeny stromů do obdobných barev. Byl zde příjemný stín, ale přesto hezky horko, jako někde u moře na prázdninách. Škoda jen, že jsem tak nevhodně oblečený.

Zvuk jehož původ mi zůstává utajen dodává magickému místu ještě magičtější atmosféru a ve vzduchu se vznáší vůně, kterou nedokážu popsat z květin, které nedokážu popsat. Možná proto jsem si vytáhl zápisník na objednávky s propiskou a začal si načrtávat věci a květiny co jsem viděl. Po malé chvíli jsem došel k rostlině, nad kterou by se správný botanik mohl rozplývat celé dny, ba i týdny. I když vypadala masožravě, neodolal jsem pokušení si sáhnout na jeden z nachových listů, který byl na dotyk jemnější, než ten nejhebčí satén.
Rostlina na můj dotek vykýchla žluté mračno pylu, ze kterého jsem začal zase kýchat já. Navíc to mé tmavé oblečení obohatilo o desítky žlutých pilových zrnek.

Načrtl jsem si pylokýchačku a pokračoval dál s zápisníčkem v ruce a propiskou v druhé. Cestou jsem se ovšem málem přerazil o jeden kořen, když jsem se díval do koruny stromů, kde mě upoutala další roztodivná příšerka, ale dřív než jsem si jí stihl prohlédnout důkladněji zmizela v šustícím listí. Náhle byl i kluk, co se toužil stát necromancerem uchvácen roztodivností a krásou života a zatoužil radši prozkoumávat jeho taje, než aby ho mýtil.
Pak se ale ozval halekavý zvuk. Ne že by tady byly zvuky zvěře nějak výjimečné, ale tento zvuk byl něčím zvláštní. Skoro mi to připomínalo smích.

Svých se stále opakoval a já jsem se vydal za jeho zvukem, když jsem uslyšel dupání, které se stále blížilo, až z fialového křoví vyskočilo... něco.
Nevím, jak to popsat. Vypadalo to, jako větší, robustnější pes a poskakovalo to, skoro jako kamzík. Hlavu to ovšem mělo takovou, že jsem jí nemohl srovnat s ničím, co jsem dřív viděl. Možná něco, jako hyena. Ostatně jsem moc nechápal, jak mohou zdánlivě tak tenké nožičky unést tíhu svalnatého krku, velké hlavy a ještě svalnatějšího těla. Bezpochyby se to ale živilo vegetací, jelikož to mělo tupé zuby, ale i tak to možná dokázalo ošklivě kousnou. Což nebyla zrovna dobrá zpráva, ale mohlo být hůř.
Stvoření se zase rozesmálo a z křoví vyskákala tři mláďata... Tedy. myslím, že to byla mláďata.

Ač jsem se trochu bál, nedával jsem to najevo a jen jsem si prohlížel matku, aby si náhodou nemyslela, že se nějak zajímám o její potomstvo, což by se jí nemuselo líbit. Přemýšlel jsem, co udělat a projížděl jsem si znalosti z biologie když nás učili, co děla při styku s divokou zvěří. Upřímně jsem ale nedával moc pozor, kde by se také ve Spojených státech dalo narazit na jaguára, lva, či tygra. Je to blbé to takto srovnávat, ale i takový divočák, když má poblíž sebe mladé může být dost agresivní, což je paradoxně snad jediná věc, co jsem si pamatoval.

Můj konečný závěr byl takový, že jsem prostě stál, jako socha a ani nedutal. Případně jsem byl připraven vyskočit na nedaleký strom.

Všední den

Velké a šťavnaté plody

Šance na mazlíčka?

Past?

Hrobeček

Nový kamarád?

Bezpečí mísy

Jakmile začali z křoví vyskakovat další stvoření, bylo mi už pomalu jasné, že ten největší bude spíš vůdce smečky, či skupiny, než rodič.
Nevypadali, že by mi chtěli ublížit a jejich pochechtávání byla najednou celá mýtina. Neškodně začali na různých místech okusovat tvávu, šmejdit a čenichat kolem a otírat si své výběžky na čenichu o kůru stromů. Jejich vůdce se ale začal věnovat mě a párkrát kolem mě obkroužil. Byl jsem o něco uvolněnější a tak nejspíš bylo poznat, že opravdu nejsem nějaká kytka, o čemž se ale zvíře roužilo nejspíš přesvědčit samo, když mě začalo očichávat. Vůdce smečky ale vdechl pyl, který na mě stále zůstával a kýchl. Musel sjem se nad tím pousmát a váhavě jsem k němu vztáhl ruku.

Pro zvíře jsem ale nejspíš ztratil význam, protože se jen zase zachechtalo a odskákalo skákat za ostatními.
Využil jsem příležitosti a začal si je načrtávat a dopisovat poznámky o jejich činostech. Ač jsem ale přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na to, jak je pojmenovat. Budu jim muset jméno vymyslet později.

Bylo tomu už dobrých pár minut, když někdo zahvízdal a zvířata zpozorněla, stejně jako já a obrátil jsem se k místu, odkud to přišlo. Další hvízdutí doprovodil ženský hlas, který pobídl zvířata k pohybu a doplnil svůj rozkaz výhružkou, která vlastně platila i pro mě. Upřímně jsem ale stejně věděl, že tady bude určitě i něco takového, co by mě rádo sluplo. I když je to jen sen a všichni ví že když umřeš ve snu, jednoduše se probudíš... moc probouzet se mi nechtělo, především, když je toho tady tolik k prozkoumávání a v realitě mě čekala jen večeře o samotě a prázdný byt.
Zvířata okamžitě odhopsala za hlasem a já jsem osamněl. Chvíli jsem se rozhodoval, zda je to dobrý nápad, ale nakonec jsem se vydal rychlým tempem za nimi.

I když bylo jejich křepčení a halekání slyšet do dály, nijak jsem se neplahočil. Byl jsem nedočkavý, kdopak má ta zvířata na povel a co jsou vlastně zač.
Následoval jsem zvířata na další mýtinu, která byla vybavena průzračným potůčkem. Zvířata se koncentrovala kolem ženy, která byla nepochybně původcem hlasu i hvízdání. Vypadala, jedním slovem: Zvláštně. Tetování mraků po celém těle, oči i modré vlasy zapletené do dlouhého copu... a to ani nemluvím o lízatku a velkém železném žralokovi, který měla na ramenou. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se na mě kouká.
Notak, nestůj tady jako solný sloup a řekni něco!

"Ehm, ahoj..." Vykoktám k ní a jde na mě vidět, že jsem trochu zmatený a rozhodně nejsem zdejší. Stále jsem ale si zachovával uctivou vzdálenost.

"Jako by to nebylo očividné." Odseknu jí a snažím se alespoň dostat z té sítě. Chtěl jsem pokračovat s protivnými poznámkami, ale vítr mi bral slova z úst a tak by mě ta šaška mě stejně ani neslyšela, takže jsem se radši urovnal pod sítí do sedu a objal si rukama kolena.

Tak a co budeš dělat teď, fešáku? Zajala tě jakási modrovlasá komediantka a veze tě ke svému šéfovi, jež nese velice hezké jméno: Hard. Moc povzbudivé to není. Povzdychnu si a jednoduše příjmu svůj osud a snažím se užívat si scénérii, která se mi naskytuje. Můj názor na to, že je ta holka šílenec podpořilo také to, že se řítí stovkou v hodině a to v lese.

Stromy se změní v cestu se sloupy, které patrně slouží, jako osvětlení.
Po nějaké chvilce mě napadlo vykouknou dopředu, abych viděl, co je před námi. Míříli jsme na malý můstek na nádherným jezírkem, plným leknínů a ryb. Celá stavba budila dojem dávné posvátnosti a vozítko, které tímto starobylým místem projíždělo se sem absolutně nehodilo.
Pak ještě dokonce vyjela na schody a řítila se přímo do brány, vlastně zrcadla. Ta holka je opravdový blázen! Blázen! Blázen! Blázen a já jsem idiot, že sjem se nechal chytit! Zavřel jsem oči a schoulil se do klubíčka. Čekal jsem, že si to hezky napálíme do zrcadla a roztříštíme se o kameny za ním, ale místo tvrdé stěny jsem ucítil jen další hebké, až přízračné pohlazení na kůži a když jsem otevřel oči, byl jsem zase někde jinde.
Musí to být nějaký druh přemisťovacího zařízení... Portál?

Modrovláska smikem zastavila a se mnou to hodilo o protější mříž. Na její poznámku o domově jsem jen tiše zanadával, odlepil obličej od stěny klece a zase se dostal do své standartní polohy. S jistou dávkou nepřátelství, ale i zaujetí jsem si prohlížel celý... trh? To už jsem ale ucítil trhnutí, jak mě ten šílenec zase někam táhne. Když se ale zastaví před těmi velkými schody, škodolibě se na ni zazubým.
"Co budeš dělat teď, lovkyně? Tváří v tvář schodům..." Neubráním se výsměšné poznámce, ale to už ona mává na nějakého... někoho? Síť a mříže mi zabraňují v tom, abych si ho detailně prohlédl, ale je určitě celkem svalnaté postavy a je oblečen ve vyumělkované zbroji. Delší, uhlově černé vlasy mu vlají v mírném vánku...

Pak ale něco udělá a mé vězení se namodrale rozzáří, načež se vznese. Pro jistotu se chytím a jde na mě vidět, že mě tato jeho magie velice zaskočila.
Jakmile mé vezení zase uložil na zem, zčal si mě prohlížet a já při bližším ohledání zjistil, že není úplně škaredý... vlastně i docela pohledný. Jeho zkoumavý pohled ale opětuji a napodobím s jasným náznakem satiry, načež se zamračím a zase se stáhnu zpět.

"Nemluvte o mě, jako bych tady nebyl. Je to neslušné, pokud vím." Můj hlas by svým sladkým tónem daleko předčil ten modrovlásčin, kdyby nebyl tak jízlivý... to mi ale nikdo nemůže vyčítat.

"Není nic špatného na tom poukazovat na evidentní absenci slušného vychování." Odseknu ještě kousavěji a dívám se na ty dva, jako bych je chtěl přinejmenším sežrat.

Modrovláska se rozloučila s Darijem a zase mě začala táhnout. Ještě naposledy jsem se na pár sekund zadíval na Darija, než se otočil a šel si po svých.
Tentokrát mě má věznitelka vlekla po mnohem větším mostě, jež sloužil, jako jakýsi trh. Bytosti, které v něm nakupovali a prodávali byli tak roztodivné a odlišné, že jsem si je ani nemohl všechny zapamatovat. Po chvilce snažení jsem si zase z zástěry vytáhl zapisník a propisku a zase si začal načtrtávat. Kopodivu jsem nezačal s těmi, které jsem měl zrovna na očích, ale začal jsem si načtrtávat Darija. Pravda, že se ve mě jistý výtvarný talent nezapřel.
"Víš, kdyby jsi obrovskou klec a síť vyměnila za jednoduchý provaz, nemusela by jsi mě takto tahat." Poradím jí, jelikož jsem už celý zdřevěnělý a nejspíš se taky potřebuji projít. Na mou poznámku, ale nereaguje, takže mi nezbývá nic jiného, než si jen povzdychnout a krelit si, mezi tím, co jsme pojížděli celkem malebným městečkem.

Později mě dotáhla až k vile, která byla... ne moc udržovaná. Řekněme, že když by majitel někde sehnal armádu uklízeček, mohlo by to tady být opravdu moc hezké.
"Jasně, dej si na čas." Schoval jsem si zápisník zase do zástěry, položil si ruce na nohy a zhluboka se nadechl.

Po dalších pár minutách čekání se konečně zjevil Hard. Další rohatec, tentokrát s červenou, až hnědou, kamennou kůží, rovnými rohy, tetováním a mnohými piersingi. Oděn byl do dlouhého bílého pláště s kožichem.
Jakmile na mě modrovláska ukázala, zamračil jsem se na Harda a blíže si ho prohlédl, načež jsem nad ním ohrnul nos. Jeho hlas byl stejně hrubý, jako vzhled.
"Kdo ví." Odpověděl jsem mu stejně přímočaře a pokrčil rameny. Ani jsem se neobtěžoval na něj dívat a místo toho jsem si hrál s látkou sítě.

Jeho smích se mi nelíbil a upřímně, mé uši doslova trpěly. Jen s vypětí síly vůle si nezacpu uši, ale zatvářím se skoro stejně, jako Modrovláska.
"Váš smích je jako zpěv slavíků." Odseknu s další dávkou jízlivosti a doufám, že se zase nezačne smát.

"Tak ubohou výmluvu ti nezbaštím. Radši se udav tím safírem." Zasyčím nenávistně na lovkyni na její... Omluvu? Vysvětlení? To je ostatně jedno. Kvůli ní budu po zbytek života jen otrok nějakého kameného... Někoho.
Na to mě Modrovláska ale zase vleče. Nyní dovnitř vily, jejíž interiér se zdá příjemný a luxusně zařízený v indickém stylu. Třeba to nebude zase tak špatné. Řekl jsem si a mezi tím, co jsem si prohlížel místnost, Modrovláska odešla a lehké kroky mě upozorní na novou společnost. První věc, co mě napadla, když jsem tu ženu uviděl, bylo: Na'vi
Opravdu, ona žena měla jejich výšku i vyzáž, která nebyla vůbec špatná. Divokost jí slušela. Nesla sebo utaké jakýsi kruh ze zlata, ozdobený drahokamem.

"Děkuji..." Promluvím tiše, když mě osvobodí za sítě a já se můžu konečně nějak pohodlně usadit. Přestože Ela také seděla, stále mě asi o hlavu převyšovala, což mi dodávalo jakýsi pocit stísněnosti a její hlas byl velice zvláštní, ozdobený cizokrajným přízvukem, čímž mi Na'vi ještě víc připoměla.
"Mohu se zeptat... Máš být mou mentorkou, ale mentorkou čeho? Co je toto za město?" Optám se jí nesměle a už vůbec ne tak protivně.

Ela odněkud za mnou vytáhne klíč od klece a já chvilku zkoumám klec a snažím se přijít na to, odkud ho vytáhla. Nakonec to ale vzdám a pomalu vylezu z klece ven a začnu si protahovat trup. Vypadám u toho trochu, jako líná kočka.
"Co je Halou?" Zeptám se jí se zvednutým obočím.
Poslouchám ji ale pak mi na krk nasadí zlatá obojek, než si to vůbec stačím uvědomit a jakkoliv zareagovat. Ela určitě nebyla vždy pouhou otrokyní, nebo sloužící, chcete-li.

"Není to tvá vinna. Děláš jen to, co musíš dělat. Svoboda je ve výsledku jen slovo a nakonec všichni někomu sloužíme a někomu se zodpovídáme. Budu se snažit tě... nepotupit. Nepřineslo by to dobro ani jednomu z nás." Samotného mě překvapilo, jak otroctví lehce přijímám. Jen pár hodin jízlivosti a zase jsem v pohodě. V tomto jsem děkoval bohům za svou proměnlivou, přizpůsobivou a chameleoní povahu. Koneckonců, kdybych kolem sebe mlátil, řval, nadával a pokoušel se utéct, nedocílil bych ničeho jiného, než výprasku a jelikož jsem ho nikdy nezažil a ani zažít nechci, tak se radši vzdám mizivé naděje, že se mi podaří utéct do zcela neznámého a nebezpečného světa.
Nejvíc mi snad bylo líto toho, že mi ten nový obojek absolutně neladí k oblečení a budu si muset sundat svůj Anch, což jsem nakonec i učinil a vložil si ho s něhou do kapsy. Byl to snad jediný dárek, co mi kdy bratr dal.
"Je to na vždy... že jo?" Zahledím se naposledy na symbol věčnosti a pak se upřímně podívám Ele do očí. Řekněme, že štěněcí pohled štěňat je oproti tomu mému, aktuálnímu, jen slabý odvárek.

"Mé jméno je Felix a hned ze začátku bych tě měl varovat, že jsem opravdu z daleka a mnoho věcí neznám. Chtěl bych se ale také zeptat, jestli mají všichni... služebníci stejné obojky, nebo se nějak rozlišují, aby se poznalo, kdo komu patří?" Zase se jí zeptám a v hlase mám už snad jen zvídavost a to, že jsem nyní přišel nejspíš na dobro o svobodu mě nějak moc netrápí.

Ostatně, jakmile mi zodpoví všechny otázky, případně se na něco zeptám a pak jen pokrčím rameny.
"Nuže... Co teď? Jaká bude první lekce?"

Jakmile mi vysvětlí, kdo jsou Halou, jen se na ní koukám a vypadá to, že hltám každé slovo.

"Aha. Víš, spoustu věcí mi zůstává tajemstvím. Jsem ze světa, kde jsou také lidé... Ale jen a pouze lidé. Rád bych se naučil o vaší kultuře víc." Vysvětlím jí a vyhýbavě pokrčím rameny.
Pak mi položila ruku na hlavu a já si zase pro jednou připadal, jako dítě. ale nebylo to vůbec špatné. Přivřel jsem oči a trochu se nakrčil s sladkým úsměvem na tváři. Jakmile ale ruku oddělala, zase jsem pohodil hlavu, abych si opravil účes.

Pak ale na mou další otázku zavrtěla hlavou a mé srdce poskočilo štěstím.
"Ne. Opravdu nejsou krutí." Potvrdím jí a rozejdu se kam mi ukazuje. Zastavím se ale, když se dotkne krystalu. Ten se rozzáří a já se udiveně podívám na svojí... informační tabulku.
"To je... fikané. Chci říct, chytré." Vysvětlím jí tento pojem a jakmile řekne, že se mám seznámit s domem, ihned se až v komické uspěchanosti začal rozhlížet kolem a odkud jsme přišli. A jakmile zmínila, cituji: "Dáme ti zbraň." Téměř automaticky jsem si představil, jak za sebou všude vleču velký obouruční meč. Nad tou představou jsem se musel zaksichtit a jakmile se mě zeptala na zjevně řečnickou otázku, pohlédl jsem na ní. Vlastně jsem musel mít dost zakloněnou hlavu, abych se jí mohl dívat do očí. "Zbraň?"
"Takže... Tím, že mě chytila v Zářivém lese, mě vlastně zachránila? Jelikož jsem se neměl jak bránit? Zamezila tomu, aby mě něco sežralo a dala mě někomu, kdo se o mě dobře postará a ochrání? myslím, že jí dlužím omluvu." Zapřemýšlím nahlas, ale to už mi ukáže mé komnaty a mě spadne čelist.

Úplně ohromeně zírám na ten... Luxus, který by se u nás dal srovnat s čtyřhvězdičkovým apartmá."Zcela upřímně? Ano." Zasměji se a nesměle vejdu. Pak se ale podívám na své nohy a předkloním se abych si sundal boty. Boty pak uložím vedle dveří.
"Páni... dalo by se z toho i v pohodě jíst." Konstatuji s úžasem a prohlížím si z blízka svůj odraz v podlaze.

Když se dostatečně vynadívám své dokonalosti, přeběhnu ke květinám ke kterým přičichnu. Pak k posteli na kterou si sednu, lehnu a překulím se. "Hmmm... heeeeboučkéééé..." Zamumlám do přikrývek a dětinský úžas a nadšení převládá čím dál tím víc, v ruku v ruce s roztomilostí mého počínání.
"A kde je koupelna?" Podívám se po chvíli na Elu ve dveřích.

"Ano." Potvrdil jsem jí.
Její další slova mě trochu vyděsila, ale ona sama vypadala celkem mladě a to říkala, že si své odpracovala a já mám v obsluhování navíc praxy. Navíc jsem byl stále zachumlaný v peřinkách a když je člověk zachumlaný v peřinkách, je výslovně zakázáno kazit si něčím náladu.
"Můžeš mi pak povědět více o těch krystalech?" Zeptám se jí po jejím dlouhém monologu ohledně obojků a jejich historie.
"No... já jsem rád, když mě má každý rád a mám dobré vztahy. Navykl jsem si na to z práce." Vysvětlil jsem jí a úspěšně zapoměl jméno modrovlásky. Je to Modrovláska a basta. Ještě bych jí mohl říkat, Růžovoočka, ale to by bylo moc dlouhé.

Jsem rád, že se směje. I když mi občas nedocházelo, proč.
"Hm... Zní to děsivě, ale není to tak zlé, jak to vypadá." Usměji se do polštářů a podívám se zpátky na ni.
To společná zní děsivě. Opravdu nevím, jak to budu dělat, koupat se s ostatními. Jsem na své soukromí celkem náchylný a odhalovat se v cizím světě před cizími bytostmi se mi moc nezamlouvá. A o to víc se mi nezamlouvá, že moc dlouho cizí potom nebudou.
Ela vzala z prádelníku jakýsi oděv a pobídla mě, abych jí následoval. Nerad jsem opouštěl přikrývky, které jsem po sobě ustlal, ale mýdlo volá.

Vešel jsem do koupelny, která byla také hezky zařízená. Kývnul jsem na Elu, abych jí dal najevo, že jsem rozumněl a počkal až odejde, než se začal vysvlékat. Šlo mi to pomalu a každou chvilku jsem hodil očkem po dveřích, zda se někdo neblíží.
Nakonec jsem si ale do lázně vlezl a začal se umývat. Nakonec jsem se potopil, abych si umyl i vlasy a obličej.

Jakmile bylo vše hotovo, vzal jsem si osušku a tím mi začala další chvíle, kdy jsem neustále hypnotizoval dveře a vymýšlel, jak se do mého nového oblečení vůbec leze.

O deset minut později...

Prohlížel jsem si ty divné rukávy a hladil látku. Přišla mi celkem pružná, ale zároveň jemná i pevná. Moc se mi mé nové oblečení líbilo a myslím, že i slušelo. Zase jsem se mohl v klidu a upřímě usmívat a nebudu popírat, že bych v tomto byl víc, než ochoten chodit i v opravdovém světě.

Cítil jsem se zvláštně šťastný. Vyšel jsem ven, kde se Ela vybavovala s nějakým... Co to vlastně je? Víc než z fantasy mi to připadá jako ze sci-fi.
Co je lepší, než vědět, že vám to sluší? Když vám to někdo potvrdí.
"Děkuji." Uculím se na Elu a sladce se usměji, když se mě příjde a ujme se seznamování.
"Potěšení je na mé straně." Kývnu směrem k Maridan(emu) a sleduji, kam to vlastně zmizí. Je správcem knihovny a kde jinde by se dali načerpat vědomosti, než v knihovně. Jedná se o velice zajímavé a zřejmně i oboupohlavní stvoření. Copak jsou asi zač?

Nechám se vést, snažím se pozorně poslouchat tomu, co mi Ela říká a navíc se snažím zapamatovat cestu. Je toho moc ale snažím se a mám dobrou náladu, takže mi jde všechno tak nějak samo a znalosti mi do hlavy skáčou až s překvapivou lehkostí.
"Nu... V mém světě se vládnoucí třída snaží, aby všem lidem zajistila vzdělání a země se předhání v tom, jak moc dobré jsou. Kdo má vzdělanější obyvatelstvo, je logicky ten lepší. Já se zaměřoval především na lékařství a proto jsem pěstoval pár byliny a léčivých rostlin... Ty ale nebyli nijak obtížné na pěstování a upřímně... nevím, zda je poslat mě mezi tak vzácné kousky s téměř žádnými zkušenostmi dobrý nápad. Velice nerad bych něco zkazil." Vysvětlím jí a vymlouvavě si promnu rameno.
Fakt že jsem v mládí pěstoval masožravku, která pošla na to že jsem jí krmil uzeným, radši zamlčím.

Čas na odchod

Nejistota z osudu

"Ani ne. Ze začátku se to zdálo jako dobrý nápad... Ale nenech se zmást. Z dlouhodobého hlediska je to nepraktické. Tím že poskytuješ, vlastně u nás vnucuješ, vědění všem, lidé si ho přestanou vážit. Každý se nemůže stát učencem a tak se mu učení jen zprotiví. Lidí je v mém světě až příliš mnoho a žijeme v neustálem spěchu a stresu, abychom si mohli vydělat na živobytí, či na to, co chceme a málo z nás toho opravdu dosáhne. Zbytek jen dře do úmoru a žije prázdný život. S lidmi se kterými nechtějí být a v práci, která je nebaví." Dovysvětlím jí tu problematiku.
"No, plnohodnotný léčitel nejsem. Spíš učeň, ale přestal jsem s tím. Vedení mi nedalo možnost, abych se stal plnohodnotným lékařem, jelikož jsem nechtěl dělat to, co mě nebaví a to, co jsem shledával zbytečným." Zase jí zničím naděje i když to dělám nerad.
"Nevím, jak moc užitečný budu. Jsem zvyklý na léčení lidí a každá bytost reaguje na léky jinak. Navíc, musel bych znát pak vaši anatomii a důkladně prozkoumat vaše tělo a pochopit ho, abych ho mohl začít léčit." Uf. Ty dlouhé monology mě zmáhají a vůbec nevím, jestli mě pochopí.
"Když to vlastně shrnu kolem a kolem, jsem trochu spisovatel ale hlavně čišník. To je sloužící, který obsluhuje hosty v luxusnějších hospodách, jímž se říká bary, nebo kluby, kde se tančí a pije, ale nejí. A také jsem se zajímal o magii, ale ta v mém světě prakticky neexistuje."

"Tak to jsem rád. Omlouvám se za svůj pesimizmus." Vydám se s ní zase zpět do čekárny a pak se nechám zavést do knihovny a když mě zase pustí prvního, usměji se. Začínám Elu opravdu ctít a vážit si jí. Líbí se mi její vystupování a příjde mi sympatická.
V knihovně se mi hned rozzářila očka nadšením a já přišel blíž ke knihám a četl si jejich názvy a sanžil se v knihovně co nejrychleji zorientovat.
"Dobře, rozumím." Pokýval jsem hlavou, ale by vidět že to tady pouštím neochotněji, než skleník.

Zavedla mě do zbrojnice a já ke své radosti zjistitl, že už se tady celkem vyznám. To množství zbraní a zbrojí mi přišlo trochu skličující. Byla tady spousta zbraní a zbrojí, ale žádné ze zbrojí nebyla tak krásná, jako ta Darijova... možná to i bylo nositelem. Ale to je má jaksi osobní... doměnka.
Zavřel jsem oči a tuto volbu jsem chtěl učinit dle intuice. Rozpříhl jsem ruku nad zbraněmi a aniž bych se na ně díval, procházel jsem se místností. Za pár minut jsem se ale zastavil, jako bych pod sebou něco ucítil, či narazil na nějakou překážku.
Podíval jsem se dolů a pohled mi okamžitě spočinul na kordu. Byl celice zvláštní a honosný. Pulzoval narudlou září a když jsem se díval na hlavici, zdálo se mi, jako bych místo zbraně viděl černočerného vlka s rudýma očima a žilkováním po těle. Natáhl jsem k ní ruku a dotknul jsem se zbraně, jako bych jí pohladil. Opatrně jsem jí zval do rukou. Byla dokonale vyvážená a zdála se i celkem lehká.
"Kéž by jsi jen byl v modré. Takto mi neladíš k oblečení." Usmál jsem se, jako by to měl být vtip a obrátil jsem se na Elu. "Intuice rozhodla."

Mísa a nůž

Oblečení

Jídlo

Z jejích slov se mi trochu sevřelo srdce i žaludek. Neměl jsem moc rád násilí, především když jsem se ho účastnil a nenávidět někoho, jenom proto, že patří někomu jinému...
Děkovně jsem k ní kývl a ještěřího služebníka jsem pozdravil mávnutím a úsměvem.

"Dobře." Kývnu k ní s úsměvem a jdu se podívat do lednice. Byla velice... zajímavá. Vzal jsem si nějaký malý kousek masa, který jsem si pak ohřál, přidal si k tomu nějaké prapodivné ovoce a pečivo a s chutí jsem se pustil do jídla. Nebylo to vůbec špatné a především to ovoce chutnalo zajímavě. Bylo to něco mezi pomerančem a jablkem, přičemž to vypadalo, jako modrý, nezahnutý banán.
Hm... banán... (xD)

Jakmile jsem dojedl, umyl jsem po sobě nádobí a dal ho zpátky do skříní.
Tak. Co budu dělat? Asi se půjdu trochu projít a podívat se na trhy a po městě.
A tak započala má cesta, na které mě snad nikdo nezabije.

Skromnost nade vše

Zobrazit SPOILER

Cestou-necestou

Jízda

Klidným tempem jsem šel po ulici a jak mi radila Ela, dával jsem si "pozor". V praxy to vypadalo tak, že jsem se každou chvilku rozhlížel, zda mě někdo nechce zabít pohledem. A nedej bože nejen pohledem.
Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal na trhy, přičemž jsem si z kasy vandal zápisník a propisku, kterou jsem si tam umístil, když jsem se převlékal a domaloval si nějaké detaily, než jsem ho zase schoval. Radši jsem se věnoval rozhovorům různých bytostí a dokonce i občas lidí. Nesměle sjem nakukoval, co nabízí obchodníci a přelétával jsem od jednoho krámku k druhému. Mohl jsem si to dovolit, jelikož bylo asi jen pár hodin po poledni.
Rozhodně se ale mé dosavadní slídění vyplatilo. Jejich měna se nejspíš skládá z drahých kamenů. Navíc, jejich zbroje se aktivují pouze, když je má někdo oblečené.

Pak jsem ale uviděl větší hlouček diváků a vzrušené debatování.
Přišel jsem se blíž k jednomu z diváků a letmě se ho dotkl na ramenu, abych na sebe upozornil. "Nevíte, pane, o co tady jde?" Zeptám se ho opatrně a s úctou která je pro mé postavení nejspíš zdravá a očekávaná.
Ať už mi ale odpoví, nebo neodpoví jakkoliv začnu se proplétat mezi diváky s obdivuhodnou, možná až lehkostí a elegancí, v čemž mi pomáhalo především štíhlé tělo a zkušenosti z obsluhování.

Stal jsem se svědkem souboje. Darijos stál proti temnému muži, očividně člověku s vlasy, jako čerstvě napadlý sníh. Kolem krku měl šálu, která mu nejspíš zakrývala obojek a v ruce dřímal obouruční meč. Pak přešel do útoku.
Darejos mi odkryl část schopností jejich zbrojí. Asi jsou tyto zbroje samotné klasifikované, jako zbraně, ale neviděl jsem v nich nikoho jiného, než Halou. Ostatně, Darijos bez problémů vykryl útok a přešel do protiútoku, ruce obalené modrou energií. Divil jsem se rychlosti, kterou dokáže i s takovým oblekem vyvinout.
Už od začátku souboje se mi zdálo, že je dost nevyrovnaný a upřímně, trochu jsem fandil Bělovláskovi. Ten ale v zápětí prohrál a dostal... nu... pořádně na frak, až mi ho začalo být líto. Darijos nebyl Halou, který by někoho zmlátil na potkání a očividně si to Bělovlásek i zasloužil, ale...
Nakonec jsem to ale s těžkým srdcem a výčitkami nechal plavat.

Potichu jsem došel blíž k Darijovi, ale neoslovil jsem ho, dokud se nezastavil na svém čestném stanovišti.
"Zdravím, Darije. Chtěl bych se omluvit za své jízlivé chování..." Odmlčel jsem se a pohlédl mu do očí. Vlastně jsem mu takto dával čas, aby si na mě vzpomenul.
"Jsem Felix."

Cestou-necestou

Na jeho poznámku o mé hubatosti se jen kysele ušklíbnu.
Když se ke mě natáhne a dotkne se krystalu, nebráním se a jen se na chvíli podívám do země, než si přečte komu patřím.
"Máš s ním nějaký zkušenosti?" Zvědavě na něj kouknu. Vypadá, že ví o koho jde. Když ale zopakuje mé jméno, přikývnu a zadívám se směrem, kam se dívá. Další tvorové vcházejí bránou a Darijos je všechny obhlíží.

"Vše má svou světlou i stinnou stránku. Záleží, z jakého pohledu se na věc díváme." Nevím, zda to byl sarkazmus a tak jsem radši odpověděl neurčitě. Ostatně mě to začalo zajímat. Ale stále mě tíží jedna věc...
"Ten bělovlasý muž, kterého jsi porazil... Co provedl?" Zeptal jsem se ho nesměle a je na mě znát, že mi ho je patrně líto a že násilí asi není můj šálek čaje.

Táboráček a budoucnost

"A komu tedy patříš?" Nedá mi to se zeptat. Mám trochu výčidky, že mu nejspíš odvádím pozornost od práce, ale konejším se myšlenkou, že kdyby mu to vadilo, neusmíval by se.
"Omluv mě, že se ptám tak hloupě, ale... Když tě porazí, co by se stalo? Nemá to nějaký význam? Nejsem zdejší a nevím, jak to u vás chodí a tak mne omluv, když se budu občas ptát. Možná pro ně jen představuješ soka, na kterém by mohl trénovat a vybičovat se k vyšímu výkonu a zlepšit tak své bojové dovednosti. Nicméně, tobě to též musí poskytnout alespoň příjemné rozptýlení, nemám pravdu?" Usměji se na něj tak sladce, jak jen to kluk s dokonalou tváří, dokonalým hlasem, dokonalým oblečením a dokonalou zbraní dokáže... tedy dokonale.

Přednáška

Když řekl nějaké jméno, nechápavě a zvědavě jsem na něj koukl. Když mi to upřesnil, chápavě jsem pokýval hlavou.
Čím víc mi toho vysvětloval, tím víc se mi to zdálo... barbarské? Ne, spíš smutné. Popravdě mě napadlo, že bych snad mohl nějaké služebníky z toho vražedného pekla někdy zachránit. Ale skutečně jsem nevěděl, jak bych to mohl provést.
"A ten muž v černé... neriskuje tak příliš, že se jeho pán stane slabým kvůli tak četným prohrám?" Zeptám se ještě. Než se ke mě otočí a začne mluvit o něco přísněji.
"Já umím bojovat. Ale boj nemiluji, nevyžívám se v něm." Obhájím se trošku ukřivděně. I když, vždy byly mé hlavní zbraně obličej, hlas a kouzlo osobnosti, než meč, luk, či dýka.

Pohlédl jsem na nebe a pak zase na Darija.
"Omlouvám se, měl bych už asi jít... Děkuji ti za milou konverzaci." Uctivě kývnu hlavou a mluvím, jako bych s ním chtěl ještě chvíli zůstat. A také to tak je, ale mám spoustu otázek a chtěl bych si na ně sehnat odpovědi.
Pomalu se otočím a volným tempem jdu domů... i když ostrežitější, než dřív.

Při jejich prvních slovech a smíchu jsem se začal červenat a červenal jsem se čím dál tím víc. Posadil jsem se k ní a stydlivě bloudil pohledem.
"No... ano." Přiznám se na její otázku. "Navíc je milý a galantní. Ale nevím... příjde mi nešťastný. Jako by mu něco chybělo." Stiskl jsem její ruku a její přítomnost mi nebyla vůbec nepříjemné, snad mi i pomáhala se uklidnit a já se konečně přestal červenat.

Její slova mě pak ale trochu znejistěla. Představa, že bych se s ním měl utkat se mi vůbec, ale vůbec nelíbila. Nejen proto, že bych jistě prohrál... I kdybych mu dokázal ublížit, asi bych ho radši nechal vyhrát.
"A-asi ano... Já... jsem byl zvyklý, že se muži spš dvořili mě. Nevím pořádně, co nějak... dělat. Co když není... na kluky? Co když ho od sebe odradím a v touze po něčem víc ztratím i celkem hezký vztah směřující k přátelství?" Už se zase červenám a jde na mě vidět, že se celkem snadno dokážu sám uvrhnou do pochybností.

Hořící Sila?

"Vždy jsem si myslel, že mám odhad na lidi... jsem rád, že se mi to potvrdilo." Pousmál jsem se, i když jsem byl trochu... v rozpacích a bylo mi trochu trapně. Jsem v úplně cizím světě a stačil sjem se zamilovat do někoho, koho jsem viděl dvakrát v životě, sotva ho znám a rozebírám to se ženou, kterou jsem viděl dvakrát v životě a sotva jí znám. Je to upřímně šílené...

"Ano, já vím. Když jsem pracoval, jako čišník, byl jsem zvyklý, že jsem dostával mnoho návrhů a když mají lidé v krvi alkohol, mají zálibu k přímočarosti... pravda ale je, že i když mě všichni chtěli, chtěli mě jen na jednu noc a já se takto už víckrát spálil. Nikdy jsem moc přátel... neměl." Přisunu se k ní na lavičce o trochu blíž. Tato konverzace mi celkem pomáhá.
"U nás se obyčejně zve na rande... Romantickou večeři, či něco jiného... Nebo se nosí například květiny..." Navážu na nové téma.

Stačí hlava

Pomsta

Jak se tak dívám na modrého, v hlavě se mi postupně zformují tři scénáře.
Ten první: Něco proti mě má.
Druhý: Snaží se na mě nějak zapůsobit.
Třetí: Nemá rád, když se někdo ochomítá kolem Ely, jelikož se mu líbí.
Typuji trojku.

Věděl jsem, že do desíti mám dost času, ale celkem mě zajímalo, proč tak pozdě. Nakonec jsem ale pokrčil rameny a odbyl to velkorysostí Harda, který má nejspíš rád, když jsou jeho služebníci náležitě vyvenčeni.
Stále jsem byl ostražitý, avšak z toho, co jsem pochopil, jen tak znenadání se neútočí, na souboj se musí prvě vyzvat. To mi dávalo jistou ochranu.
Šel jsem dál, až jsem konečně dorazil ke schodům a zastavil jsem se. Příjde mi, jako by měl ramena trochu níž a pesimizmus automaticky začal tapetovat stěny mysli černými myšlenkami. Radši jsem si to ale vysvětlil námahou. Bůh ví, jak dlouho tady musel stát.
"Darije?" Oslovím ho nesměle a popojdu o kousek blíž.

Dlá-dlá-dlát-dláto! *Evolution záře + Puff * Me-č-meč-meč!

Taktikz

Nečekaný zvrat

Test

Čudlik

Dívka, která si dala krvavou lázeň a rarita ve městě

Deal?

Hospoda

Podmínky

Procházka

Ne vše, co se třpytí nebude magické dláto

Useless seller

Co tak dát do mísy

Mazlíček!

Zobrazit SPOILER

Dvousečná zbraň

Zelený hnus

Restaurace

Feeels

Postel, konečně

Dráček

Otázky

Ryu, hravá mrška

Info

Suit-up!

Zobrazit SPOILER

Překvapení

Čas na kutě

Sila pořídila Margaret terminátora - Feels strikes again

Malá hra

Trénink

Snídaně

Plavání?

Studená voda - Umí Ryu plavat?