Durmstrangský inštitút
hrálo se Jednou týdně
od: 07. prosince 2012 23:33 do: 09. března 2014 14:11
Dobrodružství vedl(a) Baranica
| |
 |
°°° Zima prišla tento rok priskoro. V polovici októbra a zlomyseľne vás obrala o aké také potešenie z príjemných jesenných dní, ktoré ste mohli tráviť nezababušený do kabátov, niekde v priľahlých lesoch. Olovená snehom obťažkaná obloha prišla tak rýchlo, až stratila svoje čaro a budila v študentoch len nechuť a únavu, z ktorej nebolo vykúpenia. Ten skorí príchod mrazov akoby vypovedal o chlade v srdciach tej hŕstky ľudí, čo dočasne nazývala ešte chladnejšie kamenné steny svojím domovom. To bol Durmstrang, vo svojej nahej kráse. Pre mnohých nočná stereotypná nuda nekonečného učenia sa a otupného nič nerobenia. Vaše útočisko, váš nepriateľ a spojenec v jednom. Mali ste voľnosť, alebo aspoň to čo sa voľnosťou naoko javilo. Žiaden les nebol pre vás zakázaný, žiadne poschodie či žalár neprístupný , avšak beda tomu kto by porušil striktnú večierku, či nejaké zo zastaraných školských nariadení. Nech už ste boli tým či oným, nech už ste vo svojich vnútrach nosili ktorúkoľvek fakultu, či navštevovali akýkoľvek ročník, neprístupné a macošské steny hradu z vás chceli vychovať generáciu hodnú svojho mena. °°° ....Tá skorá zima čo splynula s ozajstnou decembrovou zimou mohla znamenať len jedno.... Smrť |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Mandľovo hnedé oči sa vpíjali do samej podstaty tvojho bytia. Nebola v nich však žiadna neha, žiadna láska. Len chlad, pohŕdania a živočíšna túžba sa ťa zmocniť, ktorú v sebe už nedokázal krotiť. Stál nemo s dokonalo kamenným výrazom v tvári, len občas znesvätený kŕčovitým zovretím čeľustí a výrazným prehltnutím. Vyčkával. Nič nerobil. Len upieral ten svoj príšerne lačný a nenávistný pohľad, ktorý ťa vábil nadpozemskou príťažlivosťou. Vzdorovať sa nedalo. Premýšľať sa nedalo a atmosféra každým nádychom, každým odbitím srdca hustla. Netrpezlivosť. Závislosť. Strach, čo čudne šteklil k podbrušku. Náhli mrazivý poryv vetra, sa obtočili ako mužovho vejúceho plášťa a uvoľnil ledabolo uviazanú čiernu stuhu, ktorá mu až doteraz zopínala vlasy. S vetrom prišla vôňa. Vôňa snehu... zimy... noci a navlhnutého dreva. Jeho vôňa, čo ťa donútila spraviť krok a nezdržovať dlhšie to, čomu sa nedalo zabrániť. K tomu čo si mala spraviť donútenia ale aj pre utíšenie vlastnej potreby. Teplý dych na tvári, premrznuté ruky prechádzajúce po šiji. Nechty, ktoré sa nepríjemne zacvakli do hlavy keď ťa Magnusson necitlivo zdrapil za tmavé rozpustené kadere( mohlo sa ti zazdať že svoje vlastné vlasy, ktoré periférne vnímaš, akoby ani nebolo tvoje) a vyvrátil ti hlavu do hora. Na oblohe mesiac, žiariaci leskom najrýdzejšieho zlata. Bozk na kľúčnu kosť, na krk, na ucho a jeho šepot čo pripomínal vrčanie hladnej šelmy. „Je na čase si zaspievať na našu starú melódiu.“ „Nikdy však nebola o tebe.“ „Nikdy nebola o nás.“ „Bola vždy o mne.“ Takmer nečujne zašepkal do tvojich pier. Chytil ťa za boky v tanečnom geste a s chrapľavým pospevovaním s tebou spravil pár krokov. V zápätí ťa od seba odtrhol ako pijavicu ( no s neuspokojeným , možno trocha sklamaným pohľadom) a neľudskou silou ťa odhodil na stranu ako použitú handru. Vietor bol všade okolo teba a uvedomenie si, že pod tvojimi nohami nie je žiadna zem, len ostrá priepasť, prišlo takmer okamžite a jedinými svedkami tvojej tragickej smrti je len ten prekliaty nemí mesiac a úsmev necitlivého vraha. Ten úsmev, ktorý si vždy chcela vidieť, no nikdy neprichádzal. (Je len na tebe či si sen zapamätáš celý, jeho útržky alebo si z neho odnesieš len neblahý pocit. A ešte taký dodatok, síce si v sne videla mesiac v splne ale v skutočnosti je spln ešte veľmi ďaleko ;D. podľa lunárneho kalendár bude o pár dní nov) |
| |
| Ráno, ráno , ráničko. Keď nevychádza slniečko. (Světlana, Ilse, Sohvi) Meluzína jačala ako zarezané prasa a zobudila všetkých v izbe. V chladnej miestnosti, s holými kamennými stenami ozdobenými vyblednutými gobelínmi, sa pomaly začala prebúdzať hŕstka študentiek. Bolo vás tak málo, že ste boli všetky po kope. Bez rozdielu fakulty, či ročníka. Vedeli ste, že je ráno, aj keď cez zasklené strieľne, ktoré nikdy nemali slúžiť ako okná, neprenikalo takmer žiadne svetlo(no aj keby svetlo prepúšťali bolo to jedno, pretože svitať začne až o necelú hodinu). Tak tomu už raz bolo. Zima, mazľavé šero, čo vás prenasledovalo na každom kroku, pred ktorým vás ani tá najjasnejšia sviečka nedokázala ochrániť. Aké krásne a utešené decembrové ráno. Premrznuté, unavené, nevyspaté alebo svieže, dobre naladené, plné energie. Nezáležalo na tom. Nikoho to nezaujímalo. Vašou povinnosťou bolo sa len prezliecť, upraviť a zísť dole do neveľkej sály, fádnej a tmavej ako všetko na tomto hrade, a posilniť sa skromnými raňajkami pred tým ako začne nový deň. Mohli ste len dúfať, že sa vám naskytne príležitosť na spestrenie inak fádneho stereotypu, ktorý bol na Durmstrangu nevyhnutnou prirodzenosťou. Váš každodenný ranný rituál nebol ničím výnimočný, no to čo sa nenápadne vymykalo z normálu bola jedna prázdna neustlatá posteľ dievčiny, ktorú ste mali v hlave zapísanú ako nie príliš spoločenskú, neupravenú samotársku čudáčku. Príliš ste sa s tým nezamýšľali, zrejme len vstala o čosi skôr. Niektoré dievčiny len čo otvorili oči prišli do krížku so „svätou“ Shohvi a jej partiou posadnutých uctievačiek, okupujúce jediné tri umývadlá, v rúrach ktorých počas noci, nezamrzla voda a stále veselo tiekli. Ak zídete dole. Raňajky sa podávajú v neveľkej, ako inak stroho vyzdobenej, a tmavej sále. Veľký krb oheň nevidel už zopár mesiacov, no aspoň že po jeho obvode plápolalo zopár fakieľ. Stoly boli rozložené do veľkého hranatého písmena U a rozmanitosť jedál na nich predložená bola naozaj prabiedna. Krupicová kaša, ovsená kaša, nejaký ten čierny chlieb, maslo a pre tých čo prídu dostatočne skoro malá nádobka s kyslým džemom. No aspoň že tam bol čaj. Horúci, sladký, čierny a silný. Takmer ako káva. V sieni si vždy jedávali sami, bez dozoru či učiteľov. Tí s vami trávili v spoločných priestoroch čas iba pri zvláštnych príležitostiach ako začiatok či koniec roka, alebo počas tej male hŕstky slávností, na ktoré ste sa počas roku mohli tešiť. Chlapci Niekde nad hlavami vám hučali mrznúce vodovodné rúry a oberali vás o spánok. Praskanie kovu pripomínal zvuk praskajúceho dreva v dobre rozpálenom kozube. Márna to však predstava. Jediné teplo, ktorým ste sa mohli klamať, bolo to, čo ste si počas celej noci nazbierali pod perinou. Museli ste však vstávať, vzdať sa toho malého kúska raja, odpočinku a snových driemot. Čakal na vás predsa nový decembrový deň, presne taký istý, aký bol ten včera.Vaše spálne boli taktiež spoločné ,no narozdieľ tých dievčenských mali dve poschodia .Nie žeby vám to pridávalo na komforte, práve naopak. Bolo vás predsa omnoho viac a pravidelne sa stávalo, že ste do seba narážali a navzájom si zavadzali. Prezliecť sa, umyť sa , najesť sa a učiť sa, to jediné šomralo smolné šero omotávajúce sa okolo postelí. Niektoré postele už boli prázdne,iné zle ustlaté a dve ďalšie nejavili vôbec žiadne známky toho, žeby v nich noc strávili nejaký spáči. Po pár minútach sa z umývarne ozvalo hromové zanadávanie a bolo vám jasné, že voda netečie. Jediné čo ste mali na výber, bolo neumyť sa alebo prísť o nervy v takmer márnom zaklínaní umývadiel v snahe rozprúdiť v nich vodu. Ale aspoň, že na vás čakajú raňajky, teplý čaj a možno aj niečo iné ako blatisté no výživné kaše. Ak zídete dole. Raňajky sa podávajú v neveľkej, ako inak stroho vyzdobenej, a tmavej sále. Veľký krb oheň nevidel už zopár mesiacov, no aspoň že po jeho obvode plápolalo zopár fakieľ. Stoly boli rozložené do veľkého hranatého písmena U a rozmanitosť jedál na nich predložená bola naozaj prabiedna. Krupicová kaša, ovsená kaša, nejaký ten čierny chlieb, maslo a pre tých čo prídu dostatočne skoro malá nádobka s kyslým džemom. No aspoň že tam bol čaj. Horúci, sladký, čierny a silný. Takmer ako káva. V sieni si vždy jedávali sami, bez dozoru či učiteľov. Tí s vami trávili v spoločných priestoroch čas iba pri zvláštnych príležitostiach ako začiatok či koniec roka, alebo počas tej male hŕstoky slávností, na ktoré ste sa počas roku mohli tešiť. |
| |
| Nočný trest a krvavé ráno (Ernest, Michael) Bola to príjemná noc. Jasná a plná hviezd, ktoré by podľa muklovských atlasov nočnej oblohy ani nemali existovať. Bola to naozaj ľadová noc, v úplnom područí šialeného mrazu a ešte šialenejšieho trestu. Všetko naokolo bolo tiché, pokojné, nepohla sa ani len vetvička stromu, ku ktorému ste boli obaja pripútaní. Tak ako sa patrilo, zavesený za palce na rukách podľa nejakej zvrátenej tradície. Jediné čo vás mohlo ochrániť od prívalu bolesti bolo prestáť celú noc v nepohodlnej polohe na špičkách. „Oni to naozaj urobia? Nie, to predsa nemôžu!“ Mohlo vás napadnúť v momente, kedy vás správca pozemkov Kroll, odviedol ( po zamrznutom toku rieky) na jeden z možstva malých ostrovčekov obklopujúcich hrad. Možno ste neverili ani potom. A nechceli ste to pripustiť ani vtedy keď zarinčala reťaz. Ale verte, že vyhrážky Durmstrangu nepatria medzi plané reči. Durmstrang vás donúti veriť. Durmstrang z vás vychová ľudí akých z vás chce mať. Trest ste si však obaja zaslúžili. Mohlo vám v hlavičkách dopnúť, že každý malý prehrešok, ktorý spravíte, každý malý trestík, ktorý si akože odpykáte, raz vyústi do niečoho naozaj veľkolepého. A dnešný večer sa niesol presne na vlnách pohára trpezlivosti, ktorý ste vy dvaja, po 3 mesiacoch od začatia školy, preliali. Baletili ste tam na špičkách s rukami nad hlavou a palcami v okovách, chvíľami ste viseli s tvárami pokrútenými od nepohodlia. A to všetko pred očami usmiateho Piotra Krolla, ktorý celý natešený zvieral v rukách trstenicu, ktorou vám šľahol po premrznutých lýtkach vždy, keď ste začali nadávať, nariekať, či sa mu len zazdalo, že sa v duchu ponosujete nad nespravodlivosťou osudu.(Najlepší na tom bol fakt, že ak prehovoril jeden po lýtkach dostal druhý. Ak prehovoril druhý schytal to prvý.) No vy ste si to zaslúžili. Ernest za to, že počas hodiny transfigurácie premenil cvičnú čašu študentky Ilsi Fuhrman na plačúce dieťa, nadväzujúc na klebetu šíriacu sa po škole. A Michael? Ten si svoj trest vyslúžil len prevenčne. Nie nadarmo sa hovorí, že vyčnievajúci klinec treba zabiť. A ako lepšie vypudiť z mysle osvietené myšlienky než starou dobrou stredovekou klasikou? Kroll s vami strávil príjemných a veľmi zábavných pár hodín a po zbytok trestu vás nechal samých. Reťaze, ktoré vás pútali sa samé magicky otvorili niekedy nad ránom. Jediná vec, ktorá nasvedčovalo tomu, že naozaj prišiel nový deň, bol ako vlas tenký prúžok brieždiaceho sa slnka. Slobodní a uzimení ste sa vracali do školy s nádejou, že snáď stihnete raňajky. Dokým ste sa dostali k hradbám po zamrznutom a pukajúcom ľade slnko bojazlivo osvetľovalo už takmer celé okolie. Pred vami sa rozprestieral zasnežený Durmstrang a niečo neobvyklé čo sa farebne trblietalo v inak čisto bielej idyle. Ležalo to nehybne, no každým krokom sa neidentifikovateľná hmota menila v siluetu mŕtveho čiernovlasého dievčaťa, okolo ktorého sa z rozbitej hlavy vpíjali do snehu abstraktné krvavé machule. Ak ste prišli bližšie, mohli ste vidieť jej otvorené oči ,zo zamrznutými mihalnicami, s dosť šokovaným a strašidelným výrazom, ktorý aj v smrteľnom kŕči uprene hľadel na jednu z hradných veží, a fialové nevkusné vlnené pyžamo. |
| |
 | Otevřu oči ne jako rozespalec, ale jako někdo, koho vzbudil šramot nebo pohyb. Jako vždy spím schoulená do klubka, že zpod deky vyčnívají jenom tmavé vlasy. Díky tomu mám u sebe docela teplo, ovšem netrávím tu deset měsíců v roce, abych po tolika letech skuhrala - nejlepší je léčba šokem, takže povětšinou vstávám způsobem, že odhodím deku a vyskočím rovnou do chladu zdí. Kdybych si nemusela oblékat uniformu, dalo by se říct, že jsem téměř oblečená. Pletený sarafán s tunikou, vlněné kalhoty a domácí boty. To ovšem ráno spatří málokdo, protože jsem si vysloužila pověst stydlivky a bývám první vzhůru a oblečená dřív, než se plně rozlepí oči ostatních. Rychle se opláchnu, než se první stačí zjistit, že většina umyvadel je mimo provoz. Při vypuknutí případného sporu o ně už mizím dolů na snídani, abych uloupila co nejvíc dobrých věcí. Zdejší strava mi příliš nevadí, mám ráda kaše, protože těch se u nás doma dělá dost druhů. Máslo si ukradnu do krupicové kaše a do čaje si dám džem. Sice to není to samé jako zavařenina, ale to mi příliš nevadí. Jsem středně vysoká dívka s dlouhými tmavými lehce zvlněnými vlasy. I když si je spletu do copu, ofina a pár kratších pramenů mi pořád povlává okolo tváře s plnými rty a zelenýma očima. Pod uniformou se toho o postavě nedá tolik soudit, ale jsem kvůli zdejšímu životu spíš hubenější. Lebka mě zařadila do Gudrunu (předposlední ročník), ačkoli se nezdá, že bych trpěla přehnanou soutěživostí. Jen jednou za čas bývám vyloženě agresivní, když mi někdo zkříží cestu způsobem, jaký se mi nelíbí. Jindy prostě stačí to, že si to nenechám líbit. Co se vyučování týče, mám dost rozsáhlé znalosti magických tvorů, protože můj otec je studuje přímo v terénu asijských (hlavně bývalých sovětských) zemí. Ve společenském životě, pokud se o něm na této škole dá mluvit, balancuju mezi pár dívkami od nás, se kterými jsme v nějakém aspektu života našly společnou řeč, a pár kluky, které zase občas zajímají historky z léta z cest. Nejsem vyloženě společenská a o pozornost tolik nestojím, ale na druhou stranu pokud se se mnou baví někdo, kdo neplácá pitomosti, nebráním se tomu. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Zůstal mi po něm lehce zrychlený dech a zvláštní pocit něčeho... hořkosladkého a přitom kyselého. Zafuněla jsem do deky a jedině vidina toho, že musím vstát jako první, aby ostatní neviděly něco, co nechci, aby viděly, mě donutila vyskočit. Vždycky je to jako skočit do studené vody. V něčem mi to dneska připomíná ten sen. Do háje, proč se mi musí zdát zrovna o něm? Není lehké skrýt emoce, když máme jeho hodinu. Díky bohům, že není... Moment. Měla jsem podivnou noční můru. První mě zarazí, jak si tak čistím zuby, že si ji pamatuju. A jako druhé to, že je nov. Skoro. To znamená ty "lepší" dny. I když... co je lepší? Co když se mi líbí ta divokost vevnitř, co dokáže zahnat lezavý chlad venku aspoň tak, že se dokážu trmácet po pozemcích celé hodiny? Co když se mi líbí, jak mi to cosi ukazuje nepřípustné smilstvo s mým idolem? Jsem z toho tak zmatená, že ani neposlechnu podivné škubnutí intuice, když očima přelétnu dormitář. Něco... je špatně. Musí být. Podle těch snů by se daly řídit měsíční kalendáře. Nikdy nepřišly okolo novu. Nikdy! Nikdy jsem si je nepamatovala. Krom těch... neslušných. Hm, tenhle BYL v lecčem neslušný už jenom proto, jak se mě dotýkal. Jak může být něco tak hřejivého tak studené? Zvenčí to na sobě nedám znát, ovšem vevnitř se ve mně trochu tetelí neklid pro tohle období zcela netypický. A zároveň se nemůžu dočkat, až ho uvidím - až na jeho strohou tvář moje nejsilnější vzpomínka toho snu vymaluje ten šelmí úsměv. |
| |
 | Konečně se rozednilo a do místnosti proplulo první sluneční světlo dnešního dne. Nic nemění na tom, že Estevan sedí v polosedu, hlava mu únavou klesla dozadu a opřela se o zeď, ke které je postel přisunutá. Konečně se mu podařilo usnout, ne ale na dlouho. Zvuk trubek a dalších silných zvuků ho vytrhne z vymodleného spánku a uvrhne ho do ospalého a stereotypního rána, které zde zažívá poměrně často, minimálně tak dvě stě krát za rok. Dlouze vydechne, jak on tohle nesnáší. Nemá rád vstávání.. nakonec si ho ale možná i oblíbil, vzhledem tomu, že spánek v téhle univerzitě by se dal považovat za trest, než odpočinek. Každou noc se klepe zimou a když se mu podaří usnout, vzbudí ho tohle. Znovu se ozve zvuk hučících trubek a kovů. Nechápe, čím si tohle zasloužil. To si opravdu všichni myslí, že v krutých podmínkách vyrostou dobří kouzelníci? Ta většina přísných pravidel a ubohý školní řád.. vybízí ho to, doslova ho to láká, aby překročil hranici toho, co se nesmí a dokázal si, že na něho řád, ani další pravidla a přísné tresty neplatí. Adrenalin má v krvi, baví ho riskovat, proto mnohdy dělá naprosté hlouposti, kterých by normální člověk později litoval.. on nikoliv. Možná párkrát, rozhodně se to ale nestalo pravidlem. Musím říci, že Estevan se v prváku na nové škole oťukal rychle, velmi brzy poznal první trest a zapsal se do paměti kantorů. Doba se nesla a on si svou rebelskou a nepoučitelnou povahou dokázal vybudovat jméno, které někteří vnímají kladně a jiní zase záporně. Vůči téhle škole si vybudoval hlubokou averzi a rozhodně se nehodlá tvářit, že na něho tohle všechno platí. Tahle škola ho každým dnem víc a víc kazí, nabádá ho a on není typ, co by rád odolával. Nesnáší to tu, rád to dává najevo. vděčné dítě by byl tehdy, kdyby měl být za co vděčný, ale dnes a tady.. Nakonec se konečně vyhrabe z postele, ani se nepokouší navštívit společnou koupelnou, protože slyšel tu hlasitou nadávku spolužáka. Co naplat, hnědé kadeře má poměrně v normálním stavu, kruhy pod očima se také nezměnily. Co se týče zubů, líbat se s nikým nebude, takže v tom také problém nevidí. Dokáže se bez vody obejít, tohle není poprvé, ani naposled. Navlékne na sebe školní úbor, peřinu ledabyle přehodí a trošku urovná, aby se neřeklo. Poté už klidným krokem opustí ložnice, aby se mohl odebrat na snídani. Žaludek doslova křičí po jídle, kručí a kroutí se. Hlad má obrovský, po čtvrtém roku na této škole si ale dokáže představit, co ho na snídani čeká, proto ani nespěchá. Upřímně, kdyby se stal kanibalem, byl by na tom líp. Nesnáší kaše. |
| |
 | Zase jedno takové otravné ráno Převalím se na posteli. Snažím se co nejvíce zachumlat pod peřinu, ale i tak na mě doráží jistý chlad. Snažím se donutit své vědomí toho nevnímat a opět upadnout do říše spánku. Za tu dobu, co tu jsem, už bych si měl zvyknout, že ano. Ale v těchto chvílích stejně trochu postrádám vyhřátou postel domova, představuju si ten teplý hořící krb … a mým tělem projede ještě větší záchvěv. Navíc mám tak trochu hlad. Omylem jsem totiž opět zapomněl na večeři, poněvadž jsem se příliš zahloubal do jedné z knih ... Za dobu, co tu studuji, můžu říct jen jedno. Nemám to tu rád. Tedy, to prostředí, chlad, nehumánní tresty a striktní řád. Škola pro nejvybranější, jasně. Chápu, že v nás chtějí utvrdit ducha a vytvořit z nás silné jedince. A přesto mám občas scestné myšlenky na to, že bych tu to zabalil. Ale když jsem to vydržel do teď, teď to přece nevzdám. A tak se silou vůle opět donutím přestat myslet na tu jednodušší cestu. To, co je na téhle škole dobré, je její mezikulturní prostřední. Je opravdu hezké, že člověk tu natrefí jak na Němce, tak seveřany, ruský vliv mi už tak sympatický není. Nemluvě o tom, že nemám tu nejdružnější povahu. A také tu mají skvělou knihovnu s úžasnými tituly. Knihy, co jsem za dobu studia přečetl, mi hodně daly, o tom žádná. Ale to mi k znovuusnutí také nepomáhá. Vlastně mě trochu znervozňuje – ne, to není to správné slovo – jiná věc. Touhle dobou už by se do mé postele měl sáčkovat jistý idiot, žvanit něco o společném teplu a pak se jen rezignovaně stočit u mě, když dospěje k závěru, že spánek nepředstírám, jakože předstírám, a usnout u mě. Ne, že bych nebyl rád, že pro jednou třeba využil svou postel a neotravuje mě, ale na druhou stranu … na tom teplu taky něco je. Nemluvě o tom, že je spíš pravděpodobnější, že se někde toulá a přizabil se, někde zlil a někde se ztratil … nebo si zas odpykává nějaký skvělý trest, takže ten další den bude otravnější než normálně. Laimo, proč jsi na mě tak zlá? Chvilku si dokonce prohrávám s myšlenkou, že bych zalezl já k němu, ale … to nepřipadá do úvahy! Hora nikdy nepůjde za Mohamedem, prostě nikdy! Ani když je to magická hora. A ani, když věřím na chodící kameny. Víc se stulím pod peřinu, možná bych na sebe mohl navlíknout nějakou další vrstvu. Ale … to bych musel vstát a vydat se do skříně a to … se mi nechce. Mám pocit, že místo toho, aby můj mozek se rozhodl konečně odporoučet, tak začíná mnohem víc přemýšlet. A o samých hovadinách! Proč mám právě teď nutkání jít si přečíst svoje pojednání a zjistit, jestli jsem v něm neudělal nějaké chyby? Otráveně protočím oči a zadívám se na tmu nad sebou. Shora se ozývá praskání, to je tak pochmurně otravný. Zavrtím se. Chvilku počítám jednotlivá zapraskání, ale to mi také moc dlouho nevydrží. „Idiote!“ zašeptám tiše. Samozřejmě, že si nedělám starosti, ale trochu si je dělám nadávat mu můžu, i když tu není. Ohrnu ret. Za tuhle noc docházím k novému poznatku. Nesnáším to tu! … ani nevím, jak jsem nakonec usnul, ale nakonec jsem se probudil celkem pozdně, oproti normálnu, kdy se snažím vstávat co nejdřív. Každopádně ostatní už chodili kolem, z pár nadávek jsem pochopil, že zase zamrzla voda. - Laimo, to si ze mě opravdu děláš srandu?! - A to jsem se těšil na ranní koupel. Takhle jen zůstávám dál ležet, užívám si ty poslední chvilky v posteli, než nakonec neochotně skopnu peřinu, posadím se a rozmrzele se protáhnu. Hned nasazuji svůj emočně prázdný, snad jen lehce znuděný a otrávený výraz. Nazuji si pantofle a přeci jen se vydám do koupelny. Chvilku na sebe zírám v zrcadle, prohlížím si tu bledou tvář a říkám si, že to vrabčí hnízdo by se vážně mělo učesat. Pak vytáhnu hůlku a snažím se přinutit vodu, aby tekla. Zkouším pár starých fíglů, pár nových, chvilku tiše nadávám a kleji, pak vodu zaříkám jménem litevských bohů a pak se na to prostě vybodnu. Nicméně předpokládám, že tomu, kdo to zkusí po mně, to hned poteče, protože prostě udělá ten poslední krůček … Čistě proto, aby se mi Laima mohla škodolibě smát. Tak se tedy vrátím, vezmu si své věci, převléknu se do uniformy, učešu si ledabyle vlasy. A pak se vydám k Ernestově posteli ho škodolibě probudit, protože si prostě musím zvednout náladu. To se ale nekoná, protože jeho postel je … prázdná, a co víc, nejeví známky toho, že by ten blb tam v noci vůbec byl. Trochu naštvaně přimhouřím oči. A pak se prostě otočím a lhostejně se vydám na snídani. Nepřicházím zrovna mezi prvními, takže ty lepší věci už byly ukořistěny. Stejně si vezmu chléb, namažu si ho máslem a pustím se do jídla. Naleju si čaj a vychutnávám si ho. A co chvíli těknu očima ke dveřím, jestli se ten hlupák kokenčně objeví …, protože snídani by si přece ujít nenechal, ani kdyby byl konec světa. Takže jestli se neukáže, muselo by se stát něco vážnějšího. A to by bylo znepokojivé … Jinak, co se týče mé osoby. Jsem střední postavy, trochu pohubleji působící. Mám lehce nazrzle hnědé vlasy k ramenům, mírně zvlněné a teď nedbale učesané, zelené oči. Jsem v pátém ročníku, koleji Fjalarr. Tam jsem se dostal nejspíše taky z nějakého vtipu baltských bohů, nicméně v některých ohledech mi je ta kolej blízká. Nicméně, jsem velice tichý jedinec, vlastně pokud nemusím, tak nemluvím a kontaktu s lidmi se snažím v podstatě vyhýbat. I když pokud mě něco zaujme nebo něco chci, dokážu se ozvat. Pokud mě mají ostatní nějak zařadit, jsem ten věčně nabručený knihomol, s nosem obvykle zabořeným do nějaké knihy často pochybného obsahu. Je o mně známo zhruba to, že jsem z litevského rodu a chovám hada. Případně si mě ostatní spojí s mým otravným kámošem Ernestem, který mě věčně okupuje a který také je mnohem výraznější než já. |
| |
 | Zima, zima, zima... kam se podíváš jen samá zima Otřesu se nočním chladem. I po takové době můj mozek stále nedokáže pochopit, čím jsem si tenhle trest zasloužil. Přece mi neříkejte, že takovou malichernost jako bylo to přeměnění té číše. Vždyť to byl jenom neškodný fór. Vždyť i za to shození celýho jednoho regálu v knihovně, když jsem se tam pokoušel ulovit Algiho a nějak se mi to tenkrát nepovedlo a vymknulo z rukou , jsem dostal v porovnání s tutím daleko mírnější trest. Co je tohle za "spravedlnost?" - ne, že bych na nějakou věřil, hehe. Samozřejmě, že jsem si svoje první dojmy ze svého trestu nemohl nechat pro sebe a dal jsem svoje rozhořčení hlasitě najevo. "Hej, to přece nemůžete myslet vážně. Co to má jako být?" osočil jsem se na školníka, když mi zaklapával pouta na palcích a později i mému spolu trestanci Michealovi. "Tohle je krutý. Víte, jaká je tu kosa? Vždyť tu zmrznem!" Neříkám, že jsem se snažil apelovat na jeho "dobré srdce", aby nás pustil. Z této naivity mě vyvedli už před 5 lety, při mém prvním trestu. Už si ani nevzpomínám, za co to tenkrát bylo. Od tý doby jich diametrálně přibylo. A hlavně i těch věcí, za které potrestaný nejsem, protože... se na mě čirou náhodou nepřijde. Samozřejmě, že po každé mojí stížnosti, byl zbitý Michael. Divil jsem se, že po celou tu dobu, co jsem si já stěžoval, prakticky na cokoliv, co mělo co dočinění s tímhle místem, mrazem a trestem, on nepromluvil ani slovo. Ale abychom si nemysleli, že byl bit jen on. Školník měl zřejmě hodně zvrácený smysl pro humor, protože zatímco k Michaelovu potrestání využíval moji výřečnost, i potrestání mému zase Michaelovy dost zlé pohledy, kterými častoval jak školníka, tak samozřejmě i mě. Nechci znít jako masochista, ale přestože ty rány příšerně boleli, aspoň na chvilku v těch místech rozproudili krevní oběh, takže člověk si mohl na několik vteřin dopřát "luxusu pocitu tepla". Školníkova tyranie pokračovala ještě několik hodin, kdy jsme byli lynčování už spíše za projevy bolesti, než naše hlody/pohledy. Ne že bych byl padavka. Jsem rozený rváč, takže nějakou bolest vydržím, ale stát přikovaný za palce k nějaké větvi, uprostřed ostrůvku v nelidských mrazech a ještě u toho být mrskán? Ne... na to moje konstituce nebyla stavěná. Naštěstí školníka po čase tahle zábava přestala bavit stejně se vsadím, že už mu byla taky zima a šel se ohřát někam do tepla, hajzl jeden a odešel pryč, nechaje nás tam úplně samotné. Počkal jsem, dokud úplně nezmizí, než jsem opět začal žvanit. Snažil jsem se mluvit hlasitě, aby mě přes to řinčení řetězů od toho, jak jsem se třásl zimou, bylo slyšet. "On nás tu fakt nechal. Chápeš to? Nechal! V takové zimě... Tu do rána zmrznem... Ne teda, že by to byla nějaká výhra oproti hradu, tam je tady zima jak v morně, ale... tam jsem se aspoň mohl zachumlat pod deku k Algimu." začal jsem poněkud obsáhlejší monolog. "Znáš přece Algiho, ne? Mýho Algiho... Nevěřil bys, ale jeho postel je mnohem pohodlnější, než ta moje. A taky teplejší, když tam spíme oba." Na okamžik se zasním. Myšlenkama se toulám v naší ložnici. Představuju si, jak jako každý večer zalejzám k Algimu i přes jeho protesty pod peřinu, tisknu si ho k sobě, vyprávíme si, dokud oba neusneme, abychom se mohli oba ráno v objetí zase probudit Ze zasnění mě probere ostrá bolest řinoucí se z palců do celého těla. Za tu krátkou chvíli se mi podařilo zaklimbat a téměř usnout, takže jsem se přestal šponovat na špičky a nechal své tělo volně klesnout. Povzdechnu si s dalším záchvěvem zimy. Ani člověka nenechají vyspat. "Zajímalo by mě, co teď chuděrka, moje háďátko, beze mě dělá. Určitě je mu zima a nemá ho kdo zahřát." Decentně si fňuknu nad představou, že ani mě nemá kdo zahřát a že mi představy nad tím, jak se někdo válí v teple postele na náladě nepřidávají. Zbytek noci strávím konverzováním s Michaelem, který se kupodivu i rozpovídá, takže aspoň ten čas nějak ubíhá. První ranní paprsky slunce přicházejí jako anděl spásy. Naše vysvobození - řetězy se samy otevřely. S úlevou jsem se vydal k hradu. Byla mi příšerná zima, byl jsem unavený a měl jsem hlad. Ze všeho nejvíc jsem toužil se nějak doškrábat do jídelny, zhltnout tam cokoliv, co najdu a po zbytek dne se zavrtat co nejhlouběji pod Algiho oblečení. Algi, zdalipa si o mě dělá vůbec starosti? Zjistil vůbec, že jsem byl celou noc pryč? Dělal si o mě starost nebo mu to bylo úplně fuk... Svoje okolí jsem přespříliš nevnímal, natolik jsem byl ponořen do hloubání o svých vlastních potřebách, takže jsem o mrtvé tělo téměř zakopnul. Zjevilo se přede mnou zničeho nic. Překvapeně jsem na něj koukal, jako bych tím tak mohl zjistit, kde se tu vzalo. Celkem nevzrušeně jsem se otočil na Michaela, o kterém jsem předpokládal, že se vydal za mnou. "Podívej se, Michaeli. Nějaká mrtvá holka. Vsadím se, že je to jen další oběť jejich trestů. I když si nedokážu představit, co bych musel udělat, abych skončil takhle." Ledabyle jsem ukázal na tělo. "Co s ní? Nevím, jak ty, ale... mě je taková zima, že jestli tu zůstanu ještě o chvilku dýl, tak si lehnu vedle ní a zabalím to taky." Opětovně si postěžuju. |
| |
 | Obvyklé ranní trable Jako vždy jsem na své tvrdé posteli ležel jak rozpláclá žába. Co na tom, že naše ložnice byla chladná – klidně mi nohy čouhaly zpod přikrývky a mě ten dorážející chlad nebudil. Samozřejmě mé pyžamko nebyl žádný lehký hadřík, ale, jak se říká, teplé spodní prádlo i s ponožkami z ovčí vlny. Možná jsem některým svým spolužákům lezl na nervy, ale ani ukřičené potrubí se mnou nic nesvedlo. Myslím, že jsem ho slyšel... Nebo to byl sen? Dál jsem se o to nestaral, převalil jsem se na záda a snil dál. Jenže šramot se zvětšoval a nabýval tak ve mně dojem, že se asi něco děje. Rozlepil jsem jedno oko a po chvíli druhé, abych mohl pozorovat šeď našeho pokoje a po nějakém časovém odstupu i vnímat naštvané obličeje spolužáků. „Prý nejde voda...“ Zavrčí jeden z nich. To mi ovšem nemůže zkazit náladu, že? S poloúsměvem se vykutálím z postele a zamířím si to rovnou k oknu. I když to žádá pořádné trhnutí, nevzdám se a nakonec staré okenice dostanu přes všechen mráz od sebe a do nitra místnosti vnikne řezavý vzduch mrazivého jitra. Vysloužím si několik nadávek, možná i zděšených výkřiků, ale já se jen směji. „Tady je vody dost!“ Vykřiknu, vezmu z parapetu hrst sněhu, vytvořím rychle kouličku a tu hodím po nejbližším „nepříteli“. Bude-li se někdo chtít přidat, sněhové bitvě se nebráním. Pokud ne, využiju sníh pro očistu obličeje a hrudníku, přestože mi kůže rudne a já bolestí lehce jektám. Konečně okno zavřu, rychle ustelu postel, ustrojím se a ještě zapínaje pásek vyběhnu na chodbu. Zde už na mě se svým typickým postojem „kde se zase loudáš“ čeká má roztomilá sestřička. „Dobré ráno, An!“ Políbím ji na tvář a nabídnu rámě. To ovšem s úšklebkem odmítne a vydá se směrem do jídelny. „Také vám nešly umyvadla?“ Zkusím navázat rozhovor, ale nedaří se to. Anne jen přikývne a dál mlčky sestupuje po schodech. Tak nějak tuším, o co jde. Sestra toho nikdy příliš nenamluví, ale když mlčí jak zarytá, je řešení jednoduché – má své dny. A ty, jak jsem byl poučen, snášet v chladu a bez vody není nic moc. A tak jako Bůh radosti a pomsty zavítáme mezi ostatní na snídani. I když chvíli Anne nabádám, stejně si sestra vezme jen horký čaj, který energicky míchá a zarytě mlčí. To já si naberu s chutí ovesnou kaši a pustím se do ní, jako kdybych týden nejedl. Na škole jsme už známí jako dvojice temnoty a světla. Tak nám prý říkali někteří prváci, ale myslím, že je to trochu výmysl. Ví se však o nás, že jsme z Německa, že náš otec se věnuje černé magii, ale nepůsobí v žádné společnosti kouzelníků. Je též známo, že má sestra Anne, o dva roky mladší členka koleje Gudrun, je výjimečná studentka, která ovšem svým zevnějškem budí lehké rozpaky ohledně jejího duševního zdraví. Dnes ještě vypadá celkem normálně, dokonce se zvládla jakž takž učesat. Za to já jsem sice na pohled prý přívětivější (i když za ten můj neustálý úsměv bych prý zasloužil), ale poněkud více průměrný student oproti mé sestře. Otec to vidí jasně – kdybych se nezaměřoval na své srdce, byl bych stejně dobrý. Jeho nikdy neuspokojím... Navštěvuji kolej Ymi a ta nějak tvoří hezkou paralelu k mému smýšlení. Nejen charakterově jsme s Anne rozdílní, odlišnosti nás „pojí“ i ve vzhledu. Ona je drobounká, asi 160 cm vysoká černovláska s velmi bledou pletí, já 180 cm vysoký blonďák s vysportovanou postavou. Jen šedé oči mohou mluvit o nějakém pokrevním poutu (nebo náhoda?). Přesto mezi námi panuje zvláštní spojení, které překonává veškeré naše rozdíly. |
| |
 | Samozřejmě. Neee... To snad není pravda! Čím jsem si to zasloužila být na téhle absolutně nejhorší škole? A ke všemu je tu diskriminace jak prase. Ani ta příroda nám nedopřeje klid! Avšak místo toho, abych tu zlovolnou meluzínu zasypala nejhoršími nadávkami, jaké mě napadnou, jen vstanu. Vlastně jsem jedna z posledních, kdo opustí svou aspoň náznakem teplou postel, ale mě to moc nezajímá. "Brý ráno, Sohvi," brouknu se zívnutím na svou bestfriendku, vedle které jsem si jako každý rok zabrala postel. Ne že bych patřila k těm jejím potrhlým uctívačkám, na to jsem moc chytrá a úžasná, ale i tak mi přijde celkem fajn. Občas. No tak dobře, skoro nikdy, ale stejně ji mám ráda... Plno holek už se nahrnulo do koupelny, ale já si ráda počkám. Hodím na sebe místo teplého svetru, punčoch a tepláků uniformu našeho milovaného ústavu. Srovnám si postel. Učešu si vlasy. Podívám se do zrcátka a zkontroluju, jestli nemám kruhy pod očima... Mám, ale stoprocentně si jich vedle mých nádherně modrých očí a vlasů nevšimne. Pak teprve zamířím do koupelny. Nepříjemnost je, že ne ve všech umyvadlech teče voda. Když konečně na jedno z těch vyvolených, které fungují, natrefím, jen si rychle opláchnu obličej a vyčistím zuby. Pak jdu na snídani, nejspíš se přidám k Sohvi, pokud kolem ní nebude zase hejno těch podlejzavých husiček. Vezmu si trochu krupicové kaše, kterou si dávám skoro vždycky, a hodně čaje. To je totiž jediné, co mi pomáhá přežít ráno... U stolu si sednu někam blízko Sohvi. "Tak jak ses vyspala, zlatíčko?" zeptám se značně kyselým tónem, ze kterého je jasné, že já se rozhodně dobře nevyspala. |
| |
| Raňajky Svetlana, Algimantas Raňajky pokračovali tak ako každý jeden deň. Spokojne ste si posrkávali čaj a väčšina stravníkov si hľadela svojho alebo sa rozprávala so svojimi najbližšími vrstovníkmi. Nič sa nedialo. Príležitostne priletela nejaká tá sova s premočeným alebo mrazom stvrdnutým listom. Fakle v sieni tancovali v prievane, ktorý prenikal cez chladný nezapálený kozub a slnko vonku pomaly získavalo na intenzite. Jednoducho stereotyp, ktorý náhle prerušilo polohlasné zapišťanie v celku ukecaných blonďavých prváčok, ktoré sedeli hneď vedľa Svetlany. Ich naľakanie spôsobil had, ktorý si to s hlasným a zvučným sykotom štrádoval po stole. Občas chvostom zavadil o nejaký ten pohár, občas sa obtrel niekomu o ruku. Jeho pohľad bol odhodlaný, akoby sa chcel čo najrýchlejšie dostať za svojim páničkom a zašepkať mu pár klebiet. No keď had prechádzal okolo Svetlany náhle zastal , stočil sa do klbka a prepaľujúc ju korálikovými očami syčal ako bláznivý. Melodický monotónny sykot, ktorý akoby stále opakoval jedno a to isté. Nebola v tom však žiadna hrozba. Škoda len, že si mu nerozumela. Algimantas neustále pokukoval po dverách, či neuvidí svojho kamaráta do dažďa no márne. Z netrpezlivého čakania ho však vytrhol jakot akýchsi neznámych dievčat zo stola od naproti a doľahla k nemu aj ozvena syčiaceho hada, ktorý splývala s echom sŕkajúceho sa čaju. Zdalo sa že ho niečo rozrušilo, a že si za obeť svojich postrehov, nanešťastie vybral nesprávnu osobu, zhodou okolností dievčinu, ktorú si poznal. Na tú diaľku si síce nemohol hada úplne postrehnúť ale mal si neblahý pocit, že je to tvoj Velnias. Estevan, Uriel Anne sedela ticho a pohľad upierala niekam do neurčita. Každý jeden tvoj pokus o nadviazanie rozhovoru zlyhal skôr ako vôbec začal. Jej pohľad sa však náhle zmenil keď si všimla mladíka, nie príliš najlepšej povesti ako prichádza neupravený do jedálne. Sledovala každý jeho pohyb, sledovala ho aj keď si sadol za stôl rozhodujúc sa čo si vziať pod zub. Či kašu ovsenú alebo krupicovú, nakoľko chleba pri stole kam si sadol už nebolo. Pohľad čiernovlasej dievčiny bol tak intenzívny že musel na seba upútať pozornosť možno aj reakciu človeka, pre ktorého bol venovaný- Estevan. Bolo to zvláštne divadlo. Uriel mohol zo svojej sestry cítiť zvláštne napätie , niečo čo sa jej samej priamo netýkalo ale predsa to ovplyvnilo jej dnešnú náladu. Ilse, Sohvi Nanešťastie Sohvi bola natoľko zaneprázdnená svojimi fanatickými obdivovateľkami, že na teba akosi nemala čas. Nie žeby nechcela, jednoducho jej to ostatné dievčiny nedovolili. Nielenže bola v obkľúčení stálic ale pridali sa k nimi aj tri blonďavé prváčky, ktoré ešte pred malou chvíľkou výskali keď zazreli na stole plaziaceho sa hada. Začala si sa nudiť. Zrejme si venovala koketné pohľady pánom nablízku, alebo ťa možno napadla šialená myšlienka premeniť sa na myšku a vyprovokovať toho hada čo neúnavne syčal čiernovlasej dievčine do tváre, alebo si sa len jednoducho privtierkla do rozhovoru. Konieckoncov ten mladík, čo jedol ovsenú kašu ( Uriel) vyzeral celkom spoločensky, že mu možno ani neprekážal nejaký ten ranný flirt. A možno sa Sohvi podarí vymaniť z kruhu posadnutých prívrženkýň a nakoniec ti začne venovať pozornosť. |
| |
 | „Silným se člověk nerodí, silným se člověk stává, každej den je boj, v kterým nevyhrávaj slabý, ale v kterým se rodí silní, to je zákon přírody, rozumíš?“ Jo, táto, tomu rozumím. Co tě nezabije, to tě posílí. Tresty nejsou špatný a vždy mají svůj důvod. Ne, to neznamená dodržovat pravidla za každou cenu, to znamená dávat si zatraceně velkej pozor, aby na to nikdo nepřišel. A když přijde? Tak nefňukat jak malá uřvaná slečinka, ale přijmout to. Prostě to přijmout, protože na koho jinýho může bejt člověk naštvanej než sám na sebe? Proto jsem nedělal scény, když nás Kroll táhnul kdovíkam, ani když nás poutal, a nedělám je ani teď, když mi nohy, ruce a celej obličej palčivě pálí a opuchá kvůli mrazu. Nemám právo držkovat, protože jsem udělal blbost. Ne, vážně není těžký chytnout někoho, kdo před očima nejmíň tuctu svědků rozláme druhýmu nos. Byla to chyba a za chybu teď platím… Ale je těžký bejt v klidu, když ten debil pořád žvaní! Mlč už sakra! Zavři tlamu! Nechápu, jak se udržím a nezařvu na něj, ať konečně zmlkne – možná jen díky dost živý představě Krollova klacku v mých rukách a Fausta tam, kde je teď. Jen u lýtek by rozhodně nezůstalo. Alespoň že i ten kecal dostane sem tam nějakou ránu, to je moje jediný zadostiučinění, který mám – kdyby neřezal i mě, byl by mi školník i sympatickej. Stydím se to sám před sebou přiznat, táta by určitě řek‘, že jsem slaboch, ale po pár hodinách toho mám tak akorát dost. Jo, chápu, proč tu teď stojím v těchhle šílených mrazech a dědek do mě řeže jak do řešeta. Chápu to… ale to neznamená, že je to pro mě jednodušší. U nás doma teplota klesla nejhůř pár stupňů pod nulu, jo, občas byla vážně kosa, ale to byla sotva polovina toho, co je tady. Jasně, člověk si za těch pět let, co je tady, zvykne, ale… na něco se zkrátka zvyknout nedá. Ale aby bylo jasno, mám rád tuhle školu, fakt že jo, a dost pochybuju, že mě mohlo potkat něco lepšího, než se dostat sem. Možná mít stejný štěstí jako brácha, i když… v jeho případě je mluvit o štěstí trochu přehnaný. Už podle toho, co se říká o těch ostatních školách – jsou prej plný rozmazlených spratků, co si stěžujou, i když dostanou jídlo až do huby a chrápou v postelích, za který by se nemusel stydět ani nejlepší hotel. Tohle místo je skvělý… ale jen když člověk zrovna není uvázanej za palce na příšerným mraze a nemlátí ho magor. Co tě nezabije, to tě posílí. Jen co Kroll zmizí, začnu lehce přešlapovat, ať přece jenom trochu rozhejbám končetiny, lepší, když nohy bolí, než abych je necejtil vůbec. Vážně tu nemám v plánu umrznout nebo tu o cokoli přijít. Ale pak se dostaví víc tepla, než jsem si přál. Vážně tu takhle otevřeně mluví o tom? Vážně o tom?! Ztuhnu, ale tentokrát to není zimou. Civím na něj jako vyvoraná myš a pořád se mi nechce věřit, že vážně slyším, co slyším… jo, to jejich jak to sakra nazvat?! „něco“, je veřejný tajemství, ale nikdy by mě ani nenapadlo, že o tom bude mluvit takhle přímo. Je mi jedno, co spolu dělaj, vážně mi to je ukradený… ale jen když o ničem nevím. Táta nás jasně vychovával v tom, že tohle není normální, že tohle je úchylný. Jasně, nejsem naivní, za války se děly různý zvěrstva, určitě i tátovi lidi, lidi, který znal nebo kterým velel, znásilňovali a tak… ale určitě jenom ženský. Dva chlapy spolu? To je hnus! Po tom jeho závěrečným kňučení se málem pozvracím. „Nemluv o tom!“ Neřvu, ale tón hlasu je snad dostatečně výhružnej, aby Faust pochopil, že má držet hubu, minimálně částečně znechucenej a částečně vzteklej ksicht je jasným vodítkem. Ale kdyby náhodou nepochopil… „Dělejte si, co chcete, je mi jedno, kam a do čeho mu lezeš, co spolu děláte… prostě drž hubu, jasný?!“ Má štěstí, že tu visím, jinak by tenhle proslov nahradil pádnější argument, ten přinejmenším funguje rychlejc než žvásty. Jenže řetězy mi v jakýkoli prudší reakci zabrání, takže rychle vychladnu, ne, že by to tady bylo těžký, a smířlivějc dodám. „Hale, nic proti tobě nemám, tak to tak necháme, jen už o tomhle nemluv…“ …jako by to bylo něco normálního. Trvá to snad věčnost, než se pouta konečně uvolní. Nemá smysl zapírat, čekal jsem na to jak na spasení… sice jsme prohodili pár vět, ale už ne, díky Nemanjovi, o „jeho háďátku“, to bych musel vážně hodit šavli. Faust zamíří k hradu, ale já si dám ještě dvacítku dřepů s výskokem, na zahřátí. Sice při prvních pokusech málem spadnu na zem, jak nohy bolí, jsou ztuhlý mrazem a odmítaj poslouchat, ale nakonec se mi podaří v nich zase rozproudit krev. Ernest maže k hradu jak nakopnutej testrál, tak ho doženu, až když se zastaví… a na důvod, proč to udělal, se ani nemusím ptát. Mrtvola. Zkoumat tep ani nemusím, rozmlácená hlava mluví dost výmluvně. Ne, nijak mě to nevytrhne, smrt patří k životu, lidi umíraj denně – jak říká táta, všichni nakonec umřou, někdo dřív, někdo pozdějc… záleží na tom, jak člověk umře. A podle toho pyžama… tahle chcípla jako slaboch. Nevím proč, ale zadívám se směrem, kam slepě civí ona, jako by tam měl stát ten, kdo jí to udělal. Ale to už Faust zase začne žvanit nesmysly. Ale co s ní? Zavolat sem někoho z profesorů? Dělat že nic? Nebo jí vzít na hrad? To tak… „Někoho sem pošlem, ať se o ni postará. Do hradu ji tahat nebudem, udělala by tam jen bordel.“ Stejně už to má za sebou, pár minut tu ještě může počkat… Vyrazím spěšně k hradu, ale žádná hysterie se nekoná, vlastně mě víc táhne vidina většího tepla, než nutkání náš nález někomu vyzvonit. Mrtvá holka stejně nikoho nevytrhne, ne na týhle škole. Na nádvoří se dokonce chvíli rozmýšlím, jestli nejít radši na snídani, než bude vážně moc pozdě kdyby mi Světa aspoň něco schovala…, ale nakonec se rozhodnu zamířit k ošetřovateli a nahlásit mu to – jinak by mě ještě obvinili ze zanedbání povinnosti nebo já nevím čeho… Michael je původem Srb a patří do koleje Gudrun. Není to zrovna nejlepší student, nadprůměrný je snad jenom v bojových kouzlech, lepší průměr je v černé magii, ale v ostatních předmětech je rád za (někdy slabší) průměr. Není to žádný inteligent, navíc většinou dřív jedná než myslí, což z něj v očích mnohých dělá většího blbce, než (možná) je. Navíc je to vztekloun, takže mu občas ujedou nervy a chce se rvát, i když jsou důvody ke rvačce z pohledu ostatních banální. |
| |
| Snídaně Byla jsem tu docela brzo, tak se sem lidi teprve pomalu trousí. Občas mrknu ke dveřím, jestli nejde Miša, tuším, že zas včera dostal trest, ale opravdu nevím, kdy mohl skončit. To, zda bude schopen se sem doplazit, je mi s jeho povahou jasný. Bude. Ukradla jsem si docela dost jídla, a tak se v další porci kaše prozatím nimrám, chladne mi. Dneska nevypadám moc společensky. Jako bych někdy takhle přehnaně vypadala... asi proto jsem se chytila zrovna takové horké hlavy, která mi do života dodá trochu adrenalinu. Někdy víc, než bych chtěla. Z myšlenek mě probere až ječení. Protože dneska nejsem v až tak dobrém rozmaru, šlehnu po prvačkách pohledem, dosti opovržlivým, když zjistím, že je to jenom had. Jak bych se zrovna já mohla bát zvířat? S povytáhnutým obočím oplácím hadovi pohled. Copak? Nepamatuju si, že bych mu něco udělala. Ale když dnešek začal tak divně, co se divím? Je to zvíře se špetkou magie, třebas něco cítí. Něco, co lidi nepoznají. Vytáhnu hůlku a švihnu s ní, jako bych se hada chtěla zbavit, ale místo toho proměním prázdnou misku na myš. Ještě se nestalo, že bych odmítla kontakt s nějakým zvířetem, zvlášť když na mě samo upřelo pozornost. Držím zmítající se myš za ocas a nabídnu mu ji. Snad si ji chytí dřív, než mě ta svině kousne do prstu, protože vidina predátora před ní ji nutí házet sebou o to víc. Radši si kousek odsunu misku s kaší. Maso bych si dala, ale ne v téhle podobě. |
| |
| Michael Ovanić Ošetrovateľ Engel, alebo skôr len značne nedôveryhodný felčiar a príležitostný učiteľ cudzích jazykov si popíjal čiernu smolnú a hustú kávu ochutenú škoricou, ktorej vôňa prevoňala celý jeho kabinet. Pohľad občas uprel na mosadznú klietku s veľkým papagájom, ktorého magický spev bol vychýrený na celom čiernom kontinente. Spôsoboval slabosť , alebo celkovú stratu vedomia, čo sa nejednému felčiarovi môže hodiť. Vták si niečo mrmlal popod fúz, občas si čosi zanôtil ale Engel ho nepočúval. Miesto toho si nezaujato namočil kôrku čierneho chleba do kávy a vložil si ho do úst. Keď si vošiel do jeho kabinetu od stola na teba vrhol pohľad vraviaci, že si svoju drzosť, vyrušovať ho pri jeho raňajšom rituále ešte odpykáš. Keď sa dozvedel o nebohom dievčati hlasno vydýchol nevôľou, akoby mu bolo zaťažko vôbec niečo pre to spraviť. "Prečo si stým prišiel práve za mnou? Prečo mňa stále otravujete? Raz ste chorí, raz vás bolí hlava, raz máte také bobenko raz onaké, raz ma otravujete keď ste živí, teraz keď mŕtvy. To mi nikdy nedáte pokoj?" Hodnú chvíľku sa na teba pozeral premýšľajúc čo spraviť, a napokon sa rozhodol si popiť kávu, dojesť chleba a až potom sa zodvihol a zamieril pomalou a neochotnou chôdzou k dverám. V jeho držaní tela bolo čosi čo vyzeralo akoby ťa chcel len osobne vyprevadiť k dverám, no napokon s tebou vyšiel na chodbu. Hneď ako sa zabuchli dvere papagáj v kabinete začal vrešťať. " Nenechajú ma spievať. Nenechajú ma spievať. Ale oni si spievajú!" Engel ti následne flegmatickým a monotónnym hlasom rozkázal aby si zišiel dole na raňajky a najedol sa skôr než začne vyučovanie, čo bolo o pár minút a bez toho aby sa ťa spýtal na bližšie detaily alebo vyzvedal prečo si sa flákal mimo hradu odkráčal preč bez zhonu, každú chvíľku sa zastavujúc pri okne alebo iných "zaujímavých" vnemoch. Mŕtvy mu predsa nikam neutečú, a on mal predsa času dosť. Ernest Faust Trvalo to len pár sekúnd než si zareagoval a tiež sa vybral do hradu po Michaelovom vzore. Avšak mal si smolu. Koľkonásobnú za posledných pár hodín? Z ničoho nič sa v tesnej blízkosti teba a mŕtvej dievčiny objavil sám Riaditeľ s Magnussonom, ktorí boli očividne pohrúžení do veľmi plodnej debaty, no nezabránilo im to v tom aby ťa nespozorovali. A vyzeralo to všeliako. Ty, nikde nikto a mŕtve dievča, ktoré prekvapilo hľadelo do výšky. "Ale, ale, pán Faust. Predpokladám, že si užili vašu nočnú ozdravnú kúru, rovnako tak predpokladám, že v blízkej dobe nestojíte o ďalšiu. Tak prečo sa ešte flákate vonku? Jedine, že by sa vám spoločnosť Krolla zapáčila natoľko, že s ním chcete stráviť ďalšiu noc.." Posmešne a sarkasticky ťa oslovil riaditeľ, ktorému niečo muselo spraviť dobrú náladu. Mŕtvu dievčinu si očividne na prvý moment nevšimol. Všimol si ju až na druhý a jeho dobrá nálada bola razom ta tam. Oceľovým zovretím ti zmačkol rameno a ak si sa pokúsil nejako vyprostiť nemilosrdne ťa kopol do uboleného lýtka aby ťa uzemnil. "Vysvetli to!" Zaškrípal riaditeľ zubami a tvár mu sčervenela hnevom."Alebo je to tak ako to vyzerá?" Mŕtvu síce rozpoznal, no pohľad upieral na teba a neprejavoval žiadne sústrastné emócie. Obhliadky mŕtvoly sa chopil Magnusson a niečo si v tichosti s kamenným výrazom mrmlal. Niečo o Faustavi a jeho Margaréte. Čupol si k nebohej a dôkladne si ju poobzeral. Prstami jej jemne zatlačil oči a všimol si že v zovretej dlani niečo drží. Našiel v nej list, ktorý si zo zvláštnym leskom v očiach prečítal a nenápadne si ho založil do vrecka dlhého kabáta. Vytiahol sa opäť do plnej výšky a nespúšťal oči z toho fialového zjavu. Tvár mal takú ako vždy len občas sa mu čeľusť stiahla v jemnom kŕči. Ak si riaditeľovi všetko vysvetlil, odsotil ťa ku dverám zo slovami, aby si sa ešte išiel najesť, a že si ťa v priebehu dňa možno ešte zavolá. Poslal s tebou Magnussona, s ktorým si predtým vymenili zvláštne pohľady, zatiaľ čo on čakal vonku na jeho návrat. Jedno bolo isté, dnešný deň bude veľmi dlhý. Smrť študentky nie je ničím príjemným, zvlášť keď ste riaditeľ a byrokracia je peklo. Vo dverách ste sa stretli s Engelom, ktorý sa konečne dostal von a pustil sa do reči s riaditeľom. Magnusson ťa viedol priamo do jedálne, počkal kým vojdeš prvý a po pár sekundovom "zaváhaní" vpochodoval dnu ako veľká voda, prekvapiac tak niektorých študentov. |
| |
| Cože? Vy mi chce přišít vraždu? Počkám, až se ten loudal přišourá až k mnou objevené mrtvole. Copa jemu není zima? Nezdá se tím být o moc vzrušený než já, jak se ostatně dalo čekat. Mě je teď až na pár věcí všechno více méně fuk. Svoje priority jsem si už stanovil. A že prakticky všechny míří jen k jedné osobě? Co na tom. A že je to kluk? A co má být? Stejně nechápu, co na tom všichni mají. Jsou tak přízemní a úzkoprsí. Je mi fuk, co si o tom myslí, jestli říkají, že je to nechutný, nenormální nebo co já vím, já se za to nestydím a nevidím jediný důvod, proč bych to měl tajit. Tedy nevadí mi to, pokud si to všechno jenom myslí v duchu nebo to říkají jen přede mnou. Ale... jestli to někdy řeknou před Algim... ehm... pak si s nimi budu muset pohovořit po svém. Algi je přeci jen v tomhle ohledu poněkud přecitlivělý a některé věci nese dost těžko. A mojí povinností je ho chránit od těchto škodlivých vlivů, ne? Algi je jen můj. A navždycky bude. A běda tomu, kdo se mi ho pokusí vzít nebo mu ublížit. Jakkoliv. "Fajn. To zní jako celkem rozumnej nápad." Souhlasím s Michaelem. Podívám se na mrtvou a pak zase zpátky na něj s nevyřčenou otázkou - kdo z nás dvou to nahlásí, ale to už Michael dávno prchá k hradu. Pokrčím rameny. Když se mu tak chce, tím líp pro mě. Aspoň si to můžu namířit rovnou za svým cílem. V optimističtější náladě se vydám k hradu. Co čert ale nechce, musím narazit zrovna na ředitele s jedním profesorem. Zřejmě na jejich ranní procházce. A jak je vidět, ředitel dneska srší vtipem. Snažím se trochu ovládnout svoji prvotní reakci, nechci si dnešní noc zopakovat tak krátce po sobě i když myslím, že by mě dří zabil Algi, kdybych mu řekl, že mám další trest a že mu už druhou noc nebudu dělat ústřední topení, ale... no... moje huba si to prostě neodpustí a něco ze sebe vychrlit musí. Naštěstí poznámku o vtipné kaši k snídani si nechá pro sebe. Ještě by mi zakázali se dneska najíst kvůli znevažování jídla nebo nějakýmu jinýmu nesmyslu. "Bré ráno, pane řediteli, pane profesore." pozdravím aspoň trochu slušně a snažím se přitom netvářit jako bych je chtěl oba proklít. "Jo, bylo to celkem fajn. Skvěle jsme si s panem školníkem poklábosili, když bylo venku tak pěkně. Vlastně jsem ani nepoznal rozdíl. A to víte, v dobrej společnosti ten čas tak rychle letí, že než se rozkoukáte, je ráno." Prohodím se stejnou dávkou sarkasmu, jako ředitel před chvílí. Čert vzal fakt, že tohle se bez následků asi taky neobejde. Lehce pohnu hlavou v jakési parodii na rozloučení a chystám se odejít do hradu, když tu mě ředitel náhle silně popadne za rameno. "Hej, snad jsem zase tolik neřekl!" vyjedu na něj a snažím se ho ze sebe setřást. Pomůžu si akorát k bolestivému kopanci, po kterém tiše zaúpím. Nechci dopřát řediteli zase tolik škodolibé radosti z mého týrání. Už takhle si jí užil až dost. "Vysvětlit, co?" trochu nechápavě se na něj podívám, ale pak si všimnu, kam se dívá a... nejsem zase tak blbej, abych si nedal dvě a dvě dohromady a nepochopil, kam tím míří. "To teda nevím, jak to vypadá, ale jestli mi tím chcete naznačit, že jsem ji zabil já, tak se jděte vycpat. Celou noc jsem mrznul přikovanej ke stromu a jestli mi nevěříte zeptejte se vašeho milého školníka. Dělal nám tak velice milou společnost." odpovím kousavě se vzrůstající dávkou vzteku. "Z řetězů nás to pustilo teprve před chvílí a jestli si myslíte, že to první, na co jsem měl chuť, bylo odkrádlovat nějakou holku, tak to jste na omylu. Mám teď úplně jiný představy o trávení svého času v nejbližších minutách. Kromě toho to vypadá, že už tu leží nějakou dobu. S Michaelem jsme jí tu před chvílí našli. Michael už o tom šel někoho uvědomit. Takže... pokud je to vše, rád bych si šel po svých." odseknu. Jaksi podvědomě čekám, že... se něco stane. že za to něco schytám, ale prakticky kromě toho, že mě pošlou na snídani a slíbí mi, že si spolu ještě během dne pokecáme bezva, se nic nestane. Beztak mě chtějí jen ukolébat a ten trest přijde později. Jako vždycky. Vydám se směrem k jídelně. Faktu, že se mnou poslal profesora, si nevšímám, i když mě to nehorázně rozčiluje. To si vážně myslí, že jsem ji zabil já? Taková blbost. Měl jsem sto chutí se v jednu chvíli zastavit a otočit říct mu něco jako: To si fakt myslíte, že jsem to udělal já a proto za mnou lezete jako ocásek, abych náhodou cestou do jídelny ještě někoho nezamordoval? Ale naštěstí i já vím, kdy je to už příliš a je lepší mlčet. A navíc... tohle byl učitel obrany proti černé magii. A já u sebe nemám ani hůlku. Konečně dorazíme k jídelně. Tam mě naštěstí moje "chůva" opustí a já sám vejdu do jídelny. Rychle jí přejedu pohledem. Moje nálada okamžitě vzroste, když najdu Algiho. Široce se usměju a vyrazím k němu. Culím se o to víc, že Algi je zřejmě zaujat svým hadem. Čert ví proč. Přikradu se potichu za něj a... pak ho prudce zezadu obejmu a vykřiknu. "Hádej kdo přišel." Teplo, které se z něj line do mých promrzlých svalů je jako ten největší balzám. A to i přesto že po první opojné vlně přijde nepříjemné mravenčení. S mým postupným rozmrazováním se ke slovu posléze přihlásí i žaludek. Sednu si vedle Algiho a nandám si poslední zbytky studené kaše a k tomu si dám prakticky jakýkoliv kus pečiva, co tu najdu. Nevybírám si. Mám hlad. A tak špatně tu zase nevaří. Můžou bejt rádi, že tu nevaří matka, to bychom jinak všichni pochcípali hlady. Předpokládám, že se Algi bude ptát, kde jsem celou noc byl a tak. Samozřejmě mu na všechny otázky dám odpověď, jak jinak než s plnou pusou. "Představ si to, že nás za palce přikovali ke stromu, nechali stát na mrazu celou noc a bičovali nás. Se podívej jak mám omrznutý palce a zmlácený nohy." Musím se hned "pochlubit" "A aby toho nebylo málo, tak mě po cestě do hradu obvinili z vraždy. Teda jako... neřekli to přímo, ale vzhledem k tomu, že jsme s Michaelem objevili mrtvolu, ale byl jsem to JÁ, koho u ní ředitel načapal, tak je vina na mě. Chápeš to? A ještě měl přitom blbý řeči." Postěžuju si mu zároveň. |
| |
| Mám hlad, sakra! Tak dobře! Příště se na ňáký mrtvoly vykašlu, co mi je po nich, zbytečný problémy navíc… ať si tam klidně shnije! No, to asi ne v týhle zimě. A jestli se kvůli tomu ještě dostanu do dalšího průseru, tak fakt přísahám, že nezůstane jen u jedný mrtvý! Mám co dělat, abych zachoval klid, když vidím ten Englův ksicht. Vlastně, jediný, co mi brání mu na ty pohledy neodpovědět stejným stylem, a nejen ksichtěním ale na plnou hubu, je jeho funkce a můj, tátou dlouhá léta vštěpovanej, respekt k autoritám. Protože autority se musej respektovat, od toho tu jsou, zachovávaj řád… navíc, když to táta dokázal u těch chorvatskejch sviní, tak to musím dokázat i já u Engela. Kdyby tu aspoň nedělal ten debilní pták kravál! Fakt nevím jak, ale daří se mi zachovávat kamennej výraz, i když se ve mně vaří krev. Ale odměna mě nemine, řezník usoudí, že mě jako doprovod nepotřebuje, a pustí mě na snídani, konečně. Břicho už mi vříská víc než ten jeho blbej pták. Nemusím civět na hodiny, abych věděl, že jestli chci do žaludku dostat aspoň něco jedlýho, moc času mi nezbejvá, proto do síně skoro běžím. Vřítím se dovnitř o pár vteřin dřív než Faust a Magnusson a zamířím rovnou k Světlaně. „Fakt skvělý ráno! V noci málem zmrznu, pak kvůli tý blbý mrtvole málem nestihnu snídan-“, chci se natáhnout po něčem jedlým a místo toho se málem natáhnu po hadovi, „co to je?!“ No dobře, blbá otázka. „To je tvoje??“ Na odpověď nečekám, dneska je všechno na houby, ale o snídani se připravit nenechám, ne kvůli plazící se a syčící rouře. Tahle mi rozhodně nebude stát v cestě! Vytáhnu hůlku – o Magnussonovi nevím a díky vzteku, kterej v tuhle chvíli mám, si ho sotva všimnu. Jsem tu jen já a ten had. Had, co mi brání v tom, co chci. Sežehnu tě na uhel, ty bestie! Možnost vzít si něco ze stolu o kousek dál vůbec nevezmu v úvahu, o to přece vůbec nejde, tady jde o pomstu… |
| |
| Snídaně Ať už si had myš vzal, nebo ne, stejně jsem ji musela upustit, protože se stalo to, co jsem očekávala. Kousla mě. A dobře, že miska je z dosahu, jinak by do ní spadla. S krvácejícím prstem v ruce zaslechnu známý rozzuřený hlas. I přes se trochu pousměju. Dokud láteří, žije. A já jsem ráda, že moje myšlenky se můžou upírat jinam. Dneska to vypadá na docela perné ráno, protože hned na to se v naší skromné jídelně dokonce objeví Magnusson. Chvíli zvědavě zírám jeho směrem, dokud koutkem oka nepostřehnu známý pohyb. Kruval vás naučí všimnout si téměř vždy, když někdo vytahuje hůlku. "Ne, počkej, Mišo! Je to jenom had." To se ze mě ozve moje láska ke zvířatům. I kdyby to bylo zvíře mého úhlavního nepřítele, podle mě si nezaslouží stát se terčem. Narazím Mišovu paži lehkým dotykem a přisunu k němu svoji misku, která byla kvůli myši doposud stranou. Kaše je už studená, ale co? "Na, stejně už jsem najezená." Snažím se zažehnat hadovu smrt i další průser pro Mišu, oči mám fixované na Magnussona a až teď mému mozku dochází, co na mě Miša vychrlil, hned jak přišel. Učitelé sem nechodí často. Jenom když se něco děje. Ráno bylo v dormitáři něco jinak. Kvůli blbý mrtvole, říkal Miša... |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Nejdřív ten podivný sen i zvláštní pocit po probuzení, pak ten had, který jako by se mnou mluvil, a pak se dokonce na snídani objeví Magnusson. Vidím ho ze svého místa hned, a jak už to u podobných pocitů bývá, všimla bych si ho i v přeplněné místnosti. Hned je mi tepleji, protože se mi trochu zvedne tep, zvlášť když si vzpomenu na ty detaily snu, které se mi zaryly do paměti. Jsem nesvá z toho, co mě napadá, vždyť do úplňku je daleko! Naštěstí mě rozptýlí Miša. Poté, co k němu krátce zvednu oči, se zase obrátím na Magnussona. Pro ostatní to asi vypadá normálně, že čekám, že nás přijde vyplísnit, ale i jindy mám problém se na něj nedívat, a teď po tom snu... I když si nepřeju nic jiného, než aby si mě všímal, modlím se, aby udělal pravý opak. Pozornost tohoto charakteru nikdy nevěstí nic dobrého. |
| |
| Snídaně Do jídelny přichází čím dál více lidí, tu a tam se na někoho usměji, někoho pozdravím mávnutím, ale jinak se zdám zaměstnán obsahem své misky a sledováním nerudné sestřičky. Všiml jsem si, že jí občas trochu čaje vyšplíchlo i na desku stolů, jak jej zuřivě míchala. Chvíli jsem zkoušel nějak rozhovor načít, ale bez úspěchu. Tak jsem nakonec jen pokrčil rameny a nechal Anne být. Však ona časem rozmrzne... Opodál zatím se rozezní nějaký ruch. Na chvíli se ohlédnu a musím se zazubit. Prvačky tam kvílí při pohledu na hada. Jen zavrtím hlavou a otočím se na Anne, abych cosi vtipného prohodil. Pohled na ni mi však vtip vykouří z hlavy. Ještě nikdy na nikoho tak nezírala... Tedy pokud jsem to nebyl já a nechtěla mě přizabít... Rychle se otočím směrem jejího zájmu. Jde o Estevana, mladíka, který to podle mě zde nemá příliš rád. Více však o něm nevím, není to příliš hovorný typ člověka. Ale co tak najednou, Anne? Má otázka v očích je jasně čitelná. Nevnímám ruch okolí, které se točí kolem hada, ale dívám se na sestru. Jemně ji položím dlaň na paži a šeptnu blíže jejímu uchu. „Ann, co je s tebou?“ Nemůžu si pomoci, ale z toho jejího pohledu mám nepříjemný pocit. |
| |
 | Nemám rád rána ~Ilse Fuhrmann~ Myslím, že jsem dneska ani neusnula. Osobně to považuji za taktický krok. Po včerejší noci, kdy jsem absolvovala rozkošnou schůzku při svíčkách s mým milovaným tatínkem, který se rozhodl naše rodinné shledání zakončit menším kuchnutím své drahé dcerušky, jsem tak nějak neměla chuť prozkoumávat další zatuchlá zákoutí své viditelně poněkud morbidní mysli. Celou noc jsem soustředěně zírala do svíčky a odolávala nutkání usnout, pořád dokola si opakujíc spásnou modlitbu. Můj Pane a můj Bože, vezmi ode mne všechno, co mi brání na cestě k Tobě! Můj Pane a můj Bože, dej mi všechno, co mi pomáhá na cestě k Tobě! Můj Pane a můj Bože, vezmi mne mně samotnému, a dej mne Tobě do vlastnictví! Amen. Mám takové menší podezření, že mi můj Bůh a Pán s tím neusnutím tak nějak moc nadšeně nepomáhal, ale faktem zůstává, že když se ozvalo to vskutku ohavné kvílení, byla jsem zcela a úplně vzhůru. Ne, že by mi to nějak zvlášť pomohlo. Již před hodnou chvíli jsem se dovlekla k umyvadlům, které v zájmu nezapáchající Sohvi zabrali má drahá děvčata. Upřímně řečeno, jsou to zlatíčka, milá, ochotná a čistá. Netuším, co bych si bez nic počala. Dobře, mohla bych skočit do jezera, vždycky jsem chtěla být mučednice. Po šesti letech jsem byla holt smířená s faktem, že tady na Durmstrangu teče i voda s teplotou mínus deset a tak jsem do ní odevzdaně strčila svůj milounký ksichtík, abych se trochu sebrala z probděné noci. Rychlým pohledem do zrcadla jsem zaznamenala prohlubující se kruhy pod očima. Tragické. Ztrácím naději na výhru malé miss Sunshine. Rychle jsem si stáhla vlasy do drdolu a zakryla hlavu řádnou beranicí, načež mi jedna dívčina ze čtvrtého ročníku okamžitě podala kabát. Zimomřivě jsem se do něho zabalila. "Děkuju, Ute." Ráda bych ještě zamávala Ilse, která mě zdravila, ale moje děvčata mají viditelně jiné plány. Rezignovaně se v jejich doprovodu nechám eskortovat do jídelny, kde mě zcela neproniknutelně obklopí a postaví přede mě monumentální porci krupicové kaše. Promnu si čelo. Jsou to zlatíčka, ale občas neznají míru. "Franzisko, vážně si myslíš, že tohle- "mírně unaveně šťouchnu do vskutku děsivé porce kaše "že tohle sním?" "Ano." Tak teda děkuju. Zcela odevzdaně se tedy rozhodnu alespoň pokusit nasnídat, což při mém tempu stolování je činnost minimálně na další dvě hodiny. Mezitím stíhám konverzovat se zbytkem kroužku i těmi malými dívenkami, se kterými jsem se seznámila teprve nedávno. "Emma? Krásné jméno, německé?" Když se mi podaří zlikvidovat zhruba jednu desetinu té obrovské hromady kaše, kterou mám před sebou, zvednu se, že bych si třeba došla pro čaj. Ute se na to příliš netváří a i přes můj uklidňující monolog na téma "Nemůže se mi nic stát, když si jen dojdu pro čaj" nepůsobí příliš nadšeně, kór když k tomu dodám svůj úmyslu na chvíli si popovídat s Ilse. "Fuhrmann je děvka a hříšnice. Neměla bys s ní mluvit." Zavrčí. Mávnu rukou a usměji se. "A neříká se snad, že napravený hříšník je Bohu milejší než ten, kdo celý život žil podle Desatera?" Tímto argumentem definitivně přebiji všechny námitky Ute a za chvíli s hrnkem čaje, vyprovázena pohledy svých děvčat, pomalu pluji k Ilse, kde se opatrně posadím. "Dobré ráno." |
| |
| Snídaně, Ernest a had ~ Ernest, Světlana, Michael Trochu nepohodlně se zavrtím, už tu vysedávám až netypicky dlouho – ale jídlo do sebe značně soukám, takže z toho chleba zas tolik neubylo – a ten německý bastard tu pořád není. Je to otravné. Myšlenky raději upřu k dnešní první hodině, v duchu si kontroluji, jestli jsem splnil opravdu všechny přípravy, co byly vyžadovány. Načetl příslušné kapitoly dopředu … a moc dlouho mi to nevydrží. Chléb sním asi do půlky, pak ho položím na talíř a další chvíli si soustředěně míchám čaj lžičkou. Přemýšlím, jako to už dělám často, o svém domově, sestře a uvažuji, že bych jim po delší době opět napsal ... A přitom nezapomínám občas otráveně kouknout ke dveřím, jestli ten můj idi-, pitomý myšlenky, jestli prostě Ernest nejde. Laimo, Laimo, ... Pak se lhostejně otočím směrem k protějšímu stolu. Uřvaný nány. Slyším i ozvěnu syčení, ale nesoustředím se natolik, abych postřehl smysl hadího sdělení. Spíš jen přimhouřím oči a hadího přítele sleduji. Tohle je snad opravdu Velnias. Napadá mě.Ale co je tohle za nové móresy? Na to, že se můj had rád toulá, bych si zvykl. Ale dělaní rozruchu v síni a otravování nějaké holky by si mohl rozmyslet. Zatvářím se otráveně. Chvilku scénku sleduji a přemýšlím, jestli bych tam měl jít a hada si vzít … Nicméně nevypadá to, že by Světlana, dojde mi i totožnost oné dívky, byla nějak zásadně proti … Trochu víc a víc se zachmuřuji. Dokonce i chvilku přestávám sledovat dveře. A pak … „I-i-idiote!“ vyjeknu, když mé tělo náhle zavalí příval chladu z těla, které víc než co jiného připomíná kus ledu. Mimoděk se trochu otřesu. „Trvalo ti to!“ zabrblám otráveně a sleduji, jak si Ernest vybírá ze zbytků jídla. Beze slova k němu přisunu i svoji druhou půlku chleba, ať si ji klidně sní. Já už nějak … nechci. Každopádně si Ernest aspoň na tu malou chvíli vysloužil mou pozornost, díky čemuž jsem chvilku nesledoval dění i Světy. „Trest?“ nadhodím poněkud znuděně, jako ujištění toho, kde se zas 'flákal'. „Co to bylo tentokrát?“ zajímám se a snažím se nenechat ironii prosáknout příliš okatě. O jeho nočních útrapách si vyslechnu s lhostejným pohledem. Jeho druhou výpověď vnímám hodně okrajově. Zrak mi totiž opět padne k protějšímu stolu. Chvíli mám pocit nastupujícího infarktu, když postřehnu jak Michael vytahuje hůlku a míří na mého hada. Tak to teda ne! S tím prudce vstanu, v ruce vlastní hůlku. „Expelliarmus!“ vyštěknu první kouzlo (82%), čímž Miachela odzbrojím. Ani pořádně nevnímám, co vyvádí Ernest vedle mě. Místo toho cítím příval nepříčetného vzteku, napřahuji se k dalšímu kouzlu. Avada kedavra. Crucio. „Sectumsempra!“ (72%) použiju první kouzlo, které mě napadne a není tím, co by se řadilo mezi nepromíjené. Pak s jistým spokojeným úšklebkem sleduji, co způsobilo. Než mé mysli pomalu začíná docházet, co jsem to vlastně vyslal, přepadá mě jistý zaražený údiv, cítím se trochu jako ve snu, neskutečně … „Velnias!“ zašeptám tiše, ignoruje, že tuto dovednost jsem před ostatníma vždy skrýval. “Polez ke mně!“ stejně si toho za této situace asi ani nikdo nevšimne. Dívám se, jak se můj hroznýš snad vydá ke mně. A cítím se čím dál víc zaraženě. A Ernest stojící vedle mě s jeho průpovídkami mě úplně neuklidňuje. Navíc až teď si uvědomím přítomnost Magnussona. Mm, tak to se … nepovedlo. Laimo, proč mi to děláš? |
| |
| Snídaně Jedině Magnussonova přítomnost mi zabrání popadnout hůlku, jakmile vidím, že Algi, jeden z mála, se kterým se občas i bavím, vytahuje tu svoji směrem k Mišovi. Zatěkám očima mezi Magnussonem a jím, naštěstí se ozve jen docela neškodné kouzlo. Na vteřinu si oddechnu, že jen chtěl, stejně jako já, zabránit tomu, aby Miša hada sesmahnul. Pak se mi ale na tváři objeví krátký výraz šoku, že Algi pokračuje - a ne zrovna jemně. Tohle kouzlo je svinstvo a já pevně doufám v to, že Magnusson z něj stáhne kůži. Odteď nebudeme kamarádi. Moc nad tím nepřemýšlím a vrhnu se k Mišovi. Jsem ráda, že cestování s otcem mě naučilo jednat v podobných situacích. Ne vždy se na expedici za magickými tvory jenom vyprávějí příběhy. Párkrát jsem už musela ošetřovat rány a táta mě naučil nejdůležitější kouzla: jak srovnat zlomeninu a jak zavřít rány. Pokud Miša upadl, kleknu k němu. Pokud ne, stáhnu ho na židli. "Vulnera Sanetur, Vulnera Sanetur..." mumlám raději nahlas, protože na neverbální zaklínadno si v téhle situaci netroufám, a máchám nad ránou hůlkou. (96%) |
| |
| Snídaně Sohvi Vakkuri Víte, já vážně nemám potřebu se někomu vnucovat. Dokonce ani svojí fanatické bestfriendce ne. Sice jsem si sem přinesla naprosto odpudivou naprosto běžnou snídani v naději, že by si na mě třeba našla čas, ale vnucovat se...? Ne. Fakticky ne. No konečně! Ano! Velký potlesk pro Sohvi, která odolala svým pošahaným následovnicím a přisedla si k dokonalé slečně Ilse! "Dobré," zazářím na ni, jak mám ve zvyku, ale když si vzápětí uvědomím, že tohle ráno se vážně dobrým nazvat nedá, můj oslňující úsměv tak trochu zmizí. "Vlastně ne," zabručím. "Všimla sis, že už zase neteče voda? Teda skoro. Ty se máš, že jsi na téhle pitomé škole poslední rok, zlato." Zdá se mi to, nebo to vážně zní vyčítavě...? "A vůbec, jak se tak přihodilo, že tě ta tvoje, ehm, partička propustila za tou děvkou a hříšnicí Fuhrmann?" dám malinko kousavě najevo, že jejich rozhovory ale opravdu slyším. Sohvi ale určitě už zjistila, že občas prostě takovou mrzutou náladu mám a své poznámky ani nemyslím zas tak zle, jak vyzní. Většinou. Občas. Teda... No dobře, tak spíš ne. |
| |
| Na moje věci se prostě nesahá. Zapamatujte si to! ~ Michael, Algi, Světlana Během svého stěžování si na nepravdivé obvinění jsem spořádal skoro celou kaši i s tím zbytkem Algiho nedojezené a podstrčené snídaně. Vše bohatě zapíjím už skoro studeným čajem. Jsem nad míru zklamán, že se od Algiho nedáčkám žádného pochopení, ani prakticky zájmu. A teď nemylsí ohledně trestu, s intenzitou jakou je dostávám by nedělal nic jinýho, ale... obvinění z vraždy? To na mě nehází každý den. Aspoň trochu účasti mohl projevit. Vlastně je docela divný, že je najednou zticha. Čekal jsem, že mi vynadá nebo dá nějaký kázání ohledně mého chování, ale tentokrát nic. Co se děje? Vzhlédnu od svojí snídaně a se vzrůstající nevolí zjišťuju, že mi už vůbec nevěnuje pozornost. Místo toho kouká na Michaela a tu jeho holku vedle a... nějakýho hada před nima. Hm... není to ta jeho plazící se potvora, co akorát překáží v posteli, protože hledá to nejteplejší místo? Normálně bych téhle situaci nevěnoval pozornost, ale teď mám hned dva důvody k tomu, abych se všímal. Za prvé to odvádí Algiho pozornost jiným směrem než jsem já, což mi neskutečně vadí a za druhé... Michael se právě rozhodnul vztáhnout hůlku na Algiho hada. A protože si nárokuju Algiho jako svůj majetek, a tak na všechno, co mu patří, se automaticky vztahuje můj zákaz o nedotknutelnosti. Jinak řečeno, tím, že Michael vztáhnul hůlku na Algiho hada mi tím dal nepřímo důvod k tomu na něj bez varování zaútočit. Protože JÁ si na svůj majetek sahat nenechám. V takových chvílích jednám čistě impulzivně, zcela nepředvídatelně a hlavně bezmyšlenkovitě. Hbitě sáhnu do hábitu, abych si připomněl, že hůlku jsem si prozíravě zapomněl v ložnici. Idiote. Naštvaně se vztekám sám na sebe. Na co myslíš? Co kdyby chtěli něco udělat Algimu, jak bys ho bez hůlky bránil, no? Tím ovšem nechci říct, že jsem bez hůlky bezbranný. Naopak. I v takových chvílích umím být nebezpečný a taky je to jediná pořádná chvíle, kdy umím používat mozek a během chvilky vymyslet úplně nový plán. Prvořadě ho musím odzbrojit a pak ho jendoduše sejmu. Popadnu první věc, co na stole najdu, kupodivu je to vidlička, a mrštím jí po Michaelově ruce (89%), do které se krátce po tom, co ho Algi odzbrojí, zabodne. Jsem sice překvapený, že se do boje zapojil i Algi, většinou je úplně netečný a všechen boj nechává na mě, ale nemám čas ztrácet čas úvahami nad nastalou situací. Teď je vhodná chvíle zaútočit, dokud je protivník dezorientovaný. Prudce vstanu, jednou nohou si stoupnu na lavici, připraven se jí odrazit a skočit na druhou stranu stolu, když tu mě už podruhý během chvíle překvapí Algi, když na Michaela sešle zaklínadlo, které ho ošklivě pořeže na několika místech na těle, z kterých začne pochopitelně téct krev, kterou dokáže zastavit jedině další zaklínadlo. Probodávám Michaela nevraživým pohledem. "Pro příště si to už budeš snad pamatovat. Neopovažuj se mířit hůlkou na něco, co patří mě!" Dodám směrem k němu. Sice mě mrzí, že jsem mu nemohl uštědřit osobní lekci, protože ani já nejsem takovej hajzl, abych teď šel mlátit "bezbranného", nicméně lekci dostal. A budeli ji chtít v budoucnu zopakovat, budu mu velice rád k dispozici. Když si pohled na něj dostatečně užiju, otočím se na Algiho a s širokým úsměvem ho poplácám po zádech. "Teda Algi, teď ses teda pochlapil. Dobrá práce, napoprvé. Upřímně nečekal jsem, že bys něco takovýho kdy udělal, ale o to příjmnější je to překvapení." Chrlím ze sebe rozjařeně. Mám z něj takovou radost. Já jsem věděl, že ten kluk jednou pude do sebe. Ze samé radosti, ho vezmu kolem ramen, přitáhnu ho k sobě a přdevšemi protože co se mi po nich, že? ho políbím. Na tvář. "Miluju tě." zešeptám mu přitomo do ucha, takže to krom něj, nikdo jinej neslyší. A i kdyby, tak po těch 5 letech, co tu jsme už o tom, beztak všichni musí vědět. |
| |
| Kľudne sa dorazte, Magnusson má v paži Všetci, no najmä Algi, Ernest, Svetlana, Michael Bola to drzosť toho najhrubšieho zrna. Ignorovať prítomnosť profesora, okolo ktorého sa začala nepríjemne zlietať aura nekontrolovateľného hnevu. Bolo to zneváženie zosnulej, a smrti ako takej. Zrejme ste na to zabudli, no na Durmstrangu si priam chorobne vážia svojich zosnulých alebo predkov. Nikto po vás nechcel aby ste trúchlili avšak správanie, ktoré ste preukázali bolo barbarskejšie než si žiadalo, akoby sa pre vás nič nestalo, akoby to mŕtve telo v snehu nebolo nič iné než zvetraná omietka, čo odpadla od steny. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Magnusson sa síce pozeral na vás, no ty jediná si vedela, že sa pozrel na stotinu sekundy priamo na teba. Ten pohľad. Čo to bolo vôbec za pohľad, všimol si ho ešte niekto? Nemohol. Trval tak krátko na to, aby ho niekto iný zbadal. No tebe sa mohlo zdať, že trval nepríjemne dlho. Čo sa však skrývalo v tých jeho hnedých očiach? Zazdalo sa ti to alebo v nich bola ukrytá pred tým ešte nikdy nevidená bolesť a smútok, alebo to bola nenávisť, že o ňom vieš niečo, čo malo ostať navždy pred svetom zatvorené a ani sama o tom nevieš? Veď nechcela si to aj? Jeho pozornosť? Jeho pohľad? Ak by si dala na povedačky starých báb uverila by si, že by ťa to letmé spojenie zrakov mohlo uhranúť. Tak ako to teda bolo? Čo si v jeho očiach videla? Podozrenie? Smútok? Nenávisť? Uznanie za na výbornú prevedené kúzlo, ktorým si tak pohotovo pomohla spolužiakovi. Akoby ti hovoril, že to nie ty vieš o ňom niečo čo by si mohla ešte ľutovať, ale že to on pozná každé jedno tvoje tajomstvo, začínajúc u tvojich nočných morách a končiac u tvojich snoch s ním.. V tom pohľade bolo všetko a zároveň nič, istá neosobnosť spojená s nechuťou a sklamaním, že ťa našiel v spoločnosti tých nevychovaných výtržníkov, ktorým ani smrť nestačí k tomu vedeli kedy si majú dať pokoj. No nech už to bolo zdanie alebo nie, všetko čo si v jeho očiach za ten krátky záblesk videla, bolo zatlačené priam šialeným hnevom, z ktorého vstávali chlpy na krku. Tak čo si to tam teda videla? A má to nejaký súvis s mŕtvou dievčinou? Nevravel, že dievčina skočila zo strechy a nesnívalo sa náhodou tebe a tom ako padáš? A nesotil ťa v ňom sám Magnusson? |
| |
| Když do rekta tak se vším všudy Těžko říct jak, ale nějakou záhadou se přes vztekem omámenej mozek dostane k mým uším hlas Světy. Ale rozhodně mě nepřesvědčí, vlastně, sotva mi dochází, co to říká – navíc, no a co že je to had?! Za chvilku to bude ožehlej flák masa a nějaký žvásty tomu fakt nezabrání! Ten její pokus mě zastavit mě leda tak ještě víc nasere, její ruku prudce odstrčím, misku ignoruju copak tu pořád jde o nějaký pitomý jídlo?! „Je to tvoje, Meluzíno? NE? Tak mi sakra nepřekážej!“ Znovu zamířím na hada, nadechnu se… Jde to rychle. Kouzlo už vykřiknout nestihnu, zato ale zařvu, když se mi hned vzápětí, co z ruky vyletí hůlka, do tý samý ruky zabodne vidlička. Vážně vidlička?? Divit se, jak se to a komu sakra? povedlo, už nestihnu, ve chvíli, kdy se otočím směrem, kterým přiletěl příbor, dostanu přímej zásah. (15%) Hluboká rána, která se táhne od klíční kosti přes prsa až k boku. Jediný štěstí je, že se Alšėniškis netrefil do krku, i když k tomu moc nechybělo, ani do žebry nechráněnýho břicha, jinak by to byla jinačí sranda. Ale i tak se z rány začne řinout krev jak z vola. Ani nezařvu, ačkoli to bolí jak prase, jen se mnou tlak kouzla švihne dozadu, a já proto vrazím do stolu. Civím na krví se barvící hábit vyjeveně, jak nějakej debilní šmejdskej fracek, když omylem zahlídne kouzlo. Nechápu to – ten kretén mě fakt seknul! Zvednu se na nohy, ale zapotácím se, a tak se zase radši opřu o stůl. Vůbec nevím proč, ale začnu se usmívat. Tohle je jen nějakej hodně posranej sen, tohle se neděje…Sakra! Nechám se stáhnout na židli, pořád s tím stejně debilním, nechápavým úsměvem, a zatímco Světa drmolí kouzlo, já polohlasem opakuju to, co mi běží v hlavě – a co hlava nepobírá. „On mě seknul, vidělas? Ten debil mě vážně seknul! Já ho fakt zabiju, fakt jo…“ Nevnímám ječícího Fricka, ať řve, co chce, ale hlas profesora uslyším. Dokonce se i přestanu usmívat tím dementním úsměvem člověka v šoku. „On… on tu byl celou dobu?“ Až teď mi začne docházet, že jsem vážně v prdeli, že tohle vážně nedopadlo dobře. Sice mám problém soustředit se na to, co to vlastně Magnusson říká, ale nemusím ho poslouchat, aby mi bylo jasný, že jsem v průseru. Ale poslouchat se snažím, i když se ztráta krve začíná projevovat hlavně ve schopnosti soustředit se, což nikdy nebyla moje nejsilnější stránka ani běžně. „Hlavně se nenech vyhodit, tím bys zostudil mě a celý svůj rod.“ Jo, radši vykrvácet jak prase na porážce, než se nechat vyhodit… co to sakra Magnusson říká?! |
| |
| Snídaně Jelikož byla rána dost velká, i tak Miša ztratil na můj vkus moc krve, než se mi povedlo neustálým drmolením a mácháním hůlkou zacelit ránu aspoň tak, aby nebyla životu nebezpečná. Jestli jsme se s Algim předtím aspoň trochu bavili, teď si to u mě dokonale posral. Nemyslím, že by ho to nějak rozhodilo, to ne, ovšem tohle přehnal. Jakmile je bezprostřední nebezpečí zažehnáno, popíchne mě ta část, která mě poslala do Gudrunu. Kdyby tu nebyl Magnusson, tak by ten malej litevskej usránek viděl, jak vypadá ruskej hněv. Zaskřípu si pro sebe zubama a pevněji sevřu hůlku. "Jo viděla. Jo, byl tu," odpovídám Mišovi spíš ze zvyku a otřu si o jeho zničenou uniformu špinavou ruku, kterou jsem přichycovala okraje rány k sobě. Jak Magnusson uchází jako natlakovaný papiňák, strnule stojím a vztek dostanu pod kontrolu, protože jeho hlas je jako ledová sprcha, že pronikne i skrz moje zahřívací kouzlo, co mám pod kabátem. Kdykoli při svém proslovu zavadí očima o moji osobu, rychle je sklopím. Ale proč? Nic jsem neudělala, ne? Zachránila jsem Mišu. To je vše. To mě uklidní. Až do té doby, než nám - ano, NÁM! I MNĚ! - zadá trest. Naprázdno otevřu pusu, ale roky tady na škole mi nedovolí se s ním hádat a říkat, jak nespravedlivé to je. "Ty seš fakt kus vola!" zasyčím na Mišu, jakmile Magnusson odejde. Jako jediného ho beru opravdu jako kamaráda, proto mu taky v lecčem pomáhám, ale nemám ráda, když mě tahá do průserů. Moje trpělivost je veliká, aspoň to tak někdy vypadá, ovšem ne bezedná. "Jestli máš chuť jít za Engelem, tak jdi, ale myslím, že bys měl spíš něco sníst." Dle mého soudu je po mém ošetření schopen chodit, navíc je dost hrdý na to, aby to jenom kvůli své pýše zvládnul. Pozorovatel však není dobrý, a tak pochybuju, že si byť jen všimne zklamání v mém hlase. Jo, zklamal mě, že hned co se vrátí z trestu, má na krku další... a zatáhne do něj jednu z mála osob, co při něm stojí i přes to všechno. Vezmu si brašnu a rázně opustím jídelnu, abych kvůli tomu ještě nepřišla pozdě. Jestli se mi někdo z nižších ročníků připlete do cesty, rozeženu je jako hejno slepic. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro A do toho Magnussonův pohled. Zachvěju se i přes zahřívací kouzlo, kterým si v těch spartánských podmínkách vypomáhám. Jsem z toho příšerně zmatená - tolik protichůdných emocí. A taky to může být tím, že se mi líbí a já si domýšlím věci, co tam nejsou. Stydím se. Klopím před ním oči nejen kvůli tomu, jak je naštvaný. Taky kvůli tomu, že mám strach, že někde v mé mysli viděl.. tamto ze snů. Vevnitř mě popadne panika. Co když to doopravdy viděl? Je to dobrý kouzelník, kdo ví, co všechno dokáže. Moje panika se navenek projeví hněvem a k tomu se přidá rozčarování z toho, že mám trest v podstatě za to, že jsem zachránila Mišovi život a ukázala, jak dobrá a pohotová čarodějka jsem. Ta část, která je aktivní hlavně o úplňku, mi zašeptá cosi nepřístojného o Magnussonovi a trestu s ním. Že kdyby tam nebylo publikum, mohla by to být i zábava. Vzrušující zábava. Až mě z toho zalechtá v podbřišku. Kdyby neodváděl Algiho, tak bych ho dohonila a... a něco. Zkusila bych.... se ospravedlnit. Před tím idiotem však ne. Proto odcházím na další hodinu a přemýšlím. Ke své hrůze se na trest těším. Avšak jenom proto, že tam bude Magnusson. Teda doufám, že nás nepošle někam s tím hnusným úchylákem Krollem. A do toho ta mrtvá... Co se tam stalo? Kdyby ji shodil Magnusson, tak tak nevyvádí, ne? Anebo je to jenom maska? A proč by se vůbec zaobíral s nějakou takovou holkou, aby ji shazoval ze střechy? Ovšem něco mi říká, že moje sny, mrtvá a on nejsou náhoda. Že mají nějaké spojení. Pokud to stihnu ještě před trestem, asi se zastavím za madam Pitu. Nehodlám jí říkat vše, ale mohla by mi pomoct s tím, jak něco z toho interpetovat. A taky se jí zeptat, jestli je možné opravdu někoho za tak krátkou chvíli uhranout. Jistě, není to její obor, ale když už tam budu... |
| |
| Opět Ernest, smrt a chlad Ještě stále stojím. V jistém němém údivu. Co jsem to provedl? Vážně, co jsem to pro Perku'na provedl? Tohle se mi přece nepodobá. Takový zkrat. fi]Nebo toho už bylo na mě prostě moc a tohle byla poslední kapka?[/i] Aspoň, že můj had se už v bezpečí doplazil ke mně a vylezl mi na ramena. „Pochlapil?“ opáčím Ernestovi trochu mimo. To bych netvrdil. Není přece umění život vzít, ale ušetřit ho. Stejně jako není umění někoho dořezat kvůli nějakému afektu. I když na moment jsem cítil sladký pocit vítězství, tohle nebude něco, o čem bych si myslel, že by mi sloužilo ke cti. Nicméně … jsem ho dostal. Hm. Proč si nepřiznat aspoň to, že jistý pocit škodolibého zadostiučinění z toho mám? Nemusím přece všechno odbýt ignorací a … vážně by mi za to ty problémy stály? Copak jemu se to vážně líbilo?! Divím se nad Ernestovými slovy. Mohl jsem mu ublížil dost vážně, teoreticky. Je štěstí, že se k němu Světa hned dostala a začala ho ošetřovat. A je mi jasný, že tímhle asi naše i tak hodně řídké promluvy utrpí. Co už. Vážně ho poranit, ne-li ho zabít, bych ale opravdu nechtěl. Trochu si povzdechnu. Začínají mě zaplavovat výčitky. Nesnáším své svědomí. A když mě Ernest obejme a políbí – a tady – jen trochu zaraženě mrknu. Ale nemám ani chuť ho odstrkovat nebo se nějak bránit. Vlastně se mi náhlý projev citu celkem zamlouvá, i když bych to nikdy nepřiznal, a v jednu chvilku se trošku k němu i přivinu. Spolehlivě to zazdí až svými slovy. Miluje mě? To ho vážně nenapadne nic lepšího, než mi vyznávat city po tom, co napadnu spolužáka? Shodím ze sebe jeho ruku a odtáhnu se, věnuji mu vyčítavě vražedný pohled. Odfrknu si. „Jsi idiot!“ oznámím mu chladně, zvednu ruku s hůlkou, kterou stále držím, a jednoduchým pohybem mu ji zamířím pod krk, jsem v pokušení si nějaké zaklínadlo zopakovat, když už jsem v tom. „A tohle už neopakuj!“ syknu. „Ne takhle!“ dodám ještě. Pak ruku sklopím, otočím se a zadívám se na profesora. To, co se tu dělo, byl projev neúcty k jeho osobě. Ano. Byla to chyba, uznávám. Neomlouvá mě ani to, jak pozdě jsem si uvědomil jeho přítomnost. A počítám i s tím, že se to nezůstane bez odezvy. Stejně jako můj výpad na Michaela. Poslouchám profesorova slova a cítím další nával apatické lhostejnosti. Počkat. Mrtvé tělo? Smrt Margaret Ingram? Lehce svraštím čelo a tiknu pohledem k Ernestovi. Mimoděk si vybavím jeho slova. „tak mě po cestě do hradu obvinili z vraždy. Teda jako... neřekli to přímo, ale vzhledem k tomu, že jsme s Michaelem objevili mrtvolu, ale byl jsem to JÁ, koho u ní ředitel načapal, tak je vina na mě...“ Ten vůl se snad musí připlést vážně do všeho! Zamračím se o kapku víc a po Ernestovi kouknu koutkem oka. Trochu nevěřícně hledím na odcházejícího profesora. Nezdá se mi, že by to nechal jen tak. A nakonec, skutečně. Cítím, jak ve mně lehce zatrne, když pronese moje jméno. Můj výraz se stane o trochu nečitelnější a chladnější. Věnuji pohled Ernestovi, možná trochu varovný, jako bych ho žádal, aby ho zase nenapadla žádná volovina. Ještě kouknu směrem k Michaelovi, hm, vypadá to, že je schopný stát... A tak se vydávám za Magnussonem, vyrovnaným, rychlým krokem, aby na mě nemusel čekat dlouho, a vztyčenou hlavou. Nebojím se trestu. Jdeme mlčky. Profesor evidentně nemá zájem o to, aby se mnou hovořil hned … a já většinou vím, kdy držet hubu, respektive je málo situací, kdybych ji nedržel. Sice si říkám, jestli bych něco říct neměl, ale nenapadá mě co. Místo toho se snažím vymyslet něco na svou obhajobu, ale nejsem si jist, že vůbec něco z toho použiji. Vešli jsme do kabinetu. Rychle jsem si prohlédl interiér, velké otevřené okno, opravdu, jak může mít v takových mrazech otevřené okno?, masivní stůl. Stojím, stále mlčím. Pociťuji jistou nervozitu, ale snažím se ji nedávat na sobě znát. Čekám na jeho slova, otázku, jeho vyzvání k tomu, abych promluvil já, nebo snad jen ortel? |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Magnusson kráčal rýchlo a ticho. Keď s tebou vošiel do svojho kabinetu zhlboka sa nadýchol akoby z toho chladu čo mrazil aj morok kostí mohol nasať pokoj. A zdalo sa, že ten svoj pokoj našiel, z jeho tváre zmizla oná navretá žila a dokonca už ani toľko nezatínal čeľuste. Na pár sekúnd sa zapozeral z okna a vánok sa mu začal pohrávať s dlhšími vlasmi zaviazanými tenkou čiernou stuhou. Chcel si ťa snáď vychutnať, podusiť ťa vo vlastnej šťave kým sa na teba konečne vrhne? Muselo ísť predsa o to čo sa stalo v jedálni, o nič iné. Bol si predsa dobrým žiakom, vždy pripraveným, česť pre každého učiteľa. Magnusson však nič nevravel, len sa na teba pozeral, od hlavy a po päty. Jeho zamyslený hnedý pohľad sa ti snažil dostať hlboko pod kožu, ohodnotiť ťa, zistiť čo si v skutočnosti zas. Ubehlo dlhočizná minúta, dokým kultivovaným spôsobom vytiahol z vrecka na kabáte pokrčený lístok. V tú chvíľku ti mohlo prísť, že tu nestojíš ako úplný vôl kvôli tomu výstupu v jedálni, ale že je za tým niečo iné. Žeby si ťa zavolal kvôli Ernestovi? Výrazným hlasom, ktorý už toľko nedunel hnevom, len akousi hrozbou prečítal to čo bolo napísané na papieriku. "Stretneme sa večer na streche blízko chlapčenskej veže. Určite uvidíme polárnu žiaru a ak nie, pre mňa budeš tou žiarov v nočnej tme ty, Margaret. Tvoj Algi." Ani si nevedel kedy zodvihol zraz zrak od papiera sledoval tvoju reakciu. Možno ti to ešte nedošlo, ale Magnusson mal vo svojich rukách vec, ktorá mohla pre teba skončiť ešte pekne zle. Položil lístok na stôl a rukou ti pokynul aby si si ho prezrel. Je to však naozaj tvoje písmo? Ak nie je tvoje, je naozaj veľmi podobné. "Máte k tomu čo dodať? Ako vysvetlíte, že sa váš dopis našiel v rukách slečny Ingramovej? A dopredu vás varujem, aby ste si nevymýšľali že to nie ste vy. Na škole nie je toľko veľa žiakov aby som vás všetkých nepoznal po mene. A nie som hlúpy a ani starý natoľko aby som vás nespoznal aj podľa prezývky." Jeho hlas začal naberať na intenzite a jeho pohľad musel byť priam na nevydržanie. "No tak odpovedzte? Čo ste spravili slečne Ingramovej? Niečo nevyšlo ako malo? Neovládli ste sa? Napríklad tak ako pred malou chvíľkou v jedálni? No tak odpovedajte! "Áno, síce ti profesor priamo nevytkol tvoje správanie v jedálni, nastal čas kedy, a ani si nemusel dlho čakať, kedy ho použil proti tebe. Magnusson ťa chytil za rameno a silno stlačil, v očiach už mal opäť ten hnev a zubu mu ticho škrípali. Toto naozaj nevyzerá dobre, ale naozaj. Nehladiac na fakt, že mŕtvu objavil Faust a vy dvaja ste boli od pohľadu celkom notorická dvojka. |
| |
| Co mi chcete udělat s Algim? Co dělají ti dva za stolem (Světa a Michael) neřeším. A proč taky? Michaelovi bych stejně nemohl pomoct, i kdybych chtěl a s tou holkou? No... nemám s ní žádný... ehm jak to nazvat. prostě ta je mi úplně ukradená. Leda by chtěla svého kámoše "pomstít" a dostat se tak do mého hledáčku. Já bych to tedy udělal, ale je fakt že já nejsem rozumnej člověk, což ona evidentně je. Tímto tedy můj zájem o ty dva naprosto končí a já se plně mohu věnovat svému Algimu. S jistým zadostiučiněním zjišťuji, že se mu náš první polibek takhle na veřejnosti celkem zamlouvá. Ušklíbnu se při vzpomínce na svoje minulé pokusy o něco podobného kdykoliv předtím. Co mě ale poněkud zarazí, je jeho další chování. Zvyknul jsem si, že po podobných vyznáních se chová odtažitě nebo přinejmenším chladně, ale... až takhle? Marně zpytuju svědomí, čím jsem si tohle zasloužil. Ano, do idiotů mi nadává skoro denně, nic nového, ale... hůlkou mi na krk přeci jen nemíří každý den. Lehce nadzvednu obočí a hodím na hůlku dost pochybný pohled. Při jeho slovech už se mu ale dívám přímo do očí. V mých očích nejsou žádné výčitky, žádný strach, ač by se to mohlo zdát divné, po tom, co právě předvedl, ale věřím mu. Věřím, že by to neudělal. A... i kdyby... odpustil bych mu to a nevyčítal. Mám ho rád i s jeho temnou stránkou. Ta temná se mi na něj totiž líbí ze všeho nejvíc a... no dobrá. Musím přiznat, že ten hlavní důvod, proč jsem se do něj tenkrát zamiloval byl právě ten jeho chlad, odstup a jeho temná stránka, kdy si člověk nemohl být jistý, kdy ji na něj nepoužije. Ale právě tohle... nevědomí mě přitahovalo a snad i poněkud vzrušovalo. Říkejte si, co chcete, já vím, že nejsem normální. Stejně jako každá 2. generace v naší rodině. A co má být? Mě se líbí být odlišný. Čekám s relativně vážnou tváří, než mi řekne, co mi říct chce, pak se ctižádostivě ušklíbnu. Zachytím jeho ruku s hůlkou, ještě než ji stihne sundat z mého krku a nahnu se k němu, takže se hůlka dotýká mojí kůže na krku. "A jak tedy?" Neuhýbám pohledem a vpíjím se toho jeho. Čekám na svoji odpověď a nečekám dlouho. "Jinak, třeba na to přijdeš." Odpoví Algi. Ještě mu chvíli oplácím onem pohled. "Dám si záležet." Řeknu s jistou dávkou pobavení v hlase. Má snad tohle být výzva? Protože já výzvy rád. Zvlášť, když se týkají tebe, hádě. Na to mu pustím ruku, aby ji mohl dát dolu. Ohlídnu se, když se sbeou uslyším profesora. Shodou okolností toho, co mi cestou sem dělal tak neskonale "zábavnou" společnost. Dívám se mu zpříma do očí. Nemám problém vyslechnout si jeho kázání. Stejně je z valné většiny určeno mě. Nicméně "výchovný účinek" na mě pouhá slova mít nebudou. Kdyby měla, neposlali by mě rodiče do Kruvalu, v tajné naději, že tu ze mě tu moji špatnou stránku vytlučou silou. Tse... Ano, nemám respekt k autoritám a nikdy jsem ho neměl. Mám to v povaze a nikdo s tím nic nenadělá. Pro učitele zde jsem trnem v oku, uličníkem, který problémy akorát přitahuje, doma zase černou ovcí rodiny, kterej věští černou a hlavně krátkou budoucnost. Věřím, že se jim dost oddychlo, když se jim narodil můj mladší bratr Hans, který nevykazoval žádné známky... této kletby. Ano, našeho starého rodinného prokletí, které se traduje už od založení našeho rodu, u nějž stál údajně samotný Johan Georg Faust, který podle další legendy utavřel smlouvu s ďáblem. O předmětu smlouvy se dodnes vedou spory, ale jedno se ví jistě. Prapraprapra....dědeček smlouvu nedodržel, a tak se mu ďáběl pomstil. Uvalil na náš rod kletbu. Každý prvorozený syn v každé sudé generaci je odsouzen k životu plnému bolesti, strastí a jehož smrt na něj dlouho nečeká. Ale když se zpětně podívám na tyto naše "obětní beránky" v rodině, není divu, že skončili takovou tragickou smrtí v tak mladém věku, protože byly na svou dobu... prostě jiní. Odlišovali se ode všech ostatních, hlavně od naší strašně nudné rodiny, co se snaží "jít s davem" a nevyčnívat. A teď jsem na řadě já. Prvorozený syn v další sudé generaci... Ale o tom samozřejmě vyjma rodiny nikdo nemá ani potuchy. Jak by taky mohl, že? Vždyť tohle je naše bedlivě střežený rodinný tajemství. Poslouchám a nijak mě nepřekvapí, že opět dostanu trest. Však už bylo na čase. Co se týče mojí neúčastí nad něčí smrtí... no... čemju se divit s takovým prokletím visím nad mojí hlavou mě už něco jako něčí smrt fakt nerozhází. A to že nejsem normální, už jsem taky říkal. Pozoruju odcházejícího profesora a v duchu nad vším mávnu rukou a obrátím se zpátky k Algimu. My dva si ještě musíme promluvit. Ale jak se zdá, tak ani tohle nám nikdo nechce dopřát. Když si profesor zavolá Algiho hned do kabinetu, zamračím se. Nelíbí se mi to. "Cože? Proč? Vždyť..." Chystám se znovu otočit k profesorovi a říct něco na obranu Algiho, ale Algi mě utne svým pohledem hned v zárodku. Což ovšem neznamená, že mě tím odradil. Jen co ti dva zmizí ze síně, vydám se za nima. Plížím se za nima, tak aby mě neviděli, i když vlastně ani nevím, co tím sleduju, ale... prostě se mi to nelíbí a mám o Algiho strach. Přece se zas tak moc nestalo, ne? Michael je v pořádku... a kvůli jednomu škrábnutí snad nebudou dělat tolik cavyků. Sleduju je až k profesorovu kabinetu. Tam se zastavím, aniž bych se cestou cokoliv dozvěděl. Rád bych věděl, co se děje za dveřma, ale... k tomu bych potřeboval svoji zpropadenou hůlku. Zvážím všechna pro a proti a pak se bleskově vydám do ložnice, kde ji najdu hned na nočním stolku. Popadnu ji a chystám se k odchodu, ale... ale to bych nesměl uvidět tu postel. Studenou, tvrdou, ale pořád postel. A v tu chvíli si uvědomím, jak moc utahanej a ospalej vlastně jsem a jak velké je pokušení do té postele vlézt. Chvíli se přemáhám, říkám si, že bych měl jít, ale je to silnější, než já. "Aspoň na chvilku." Natáhnu se na postel a zavřu oči. Během vteřinky usnu. S trhnutím se probudím až o hodnou chvíli později, když se mi ve snu náhle zjeví Algi a já si vzpomenu, že jsem na něj chtěl počkat před profesorovým kabinetem. Pohled na hodiny mi řekne, že tam už ho jisto jistě nenajdu. Vystřelím z postele a s věcma a hůlkou letím na hodinu, na kterou, jak se obávám, asi přijdu pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Algimantas Alšėniškis pro Stále stojím a mlčím. Hledím na něj a čekám. Myšlenky neuspořádaně splývají. Nemluvím, jsem jen o dost více nesvůj. Proč si mě pořád tak prohlíží? Ať mě potrestá, ale tohle už začíná být nepříjemné. Když vytáhne lístek, cítím vnitřní zmatek. Možná že smůla pro mě, ale stále se mi daří zachovávat nicneříkající, chladný pohled. Co má tohle znamenat? Má to něco s Ernestem, ale to přece ...?! Jistý znak překvapení se mi ale v tváří přeci jen objeví, když vzkaz přečte. To přece není možné... Víří mi zmateně v hlavě. Vždyť mě ta holka ani nezajímala. Jen ... jako Algi mě oslovuje jen jediná osoba, Ernest. Cítím značnou tíhu v žaludku. To jen ten Němec si musel zkrátit moje jméno po svém. Ostatní to určitě zaslechli... Ale..., vždyť já se tak navíc nepodepisuji.... Prohlížím si lístek. To písmo opravdu vypadá hodně podobné mému. To se mi nelíbí. Takhle mě z toho můžou obvinit docela dobře. Ale … Přesně, když mě tahle myšlenka napadne, i se to stane. Zdvihnu pohled od lístku a s neutrálním pohledem oplácím ten Magnussonův. Mlčím. Co bych měl vlastně říct? Přemýšlím nad odpovědí, zatímco mě zahrnuje dalšími otázkami. Jeho pohled byl čím dál intenzivnější, přesto jsem zrak nesklopil, jen se mi kdesi v hlavě ozvala myšlenka obsahující slova nitrozpyt a nitrobrana. Když připomene incident v jídelně, prozradí mé zaváhání rychlé kmitnutí pohledem a nejisté stočení koutku, což ale rychle vystřídal opět stejně bezvýrazný pohled. To stisknutí ramene bylo poněkud nepříjemné. Vlastně si nepřipadám, že bych nějak panikařil, dobré označení mých současných pocitů je nejspíš lhostejnost. „Nemám jediný důvod, proč bych měl slečně jakkoli Ingram ublížit,“ pronesl jsem nakonec tiše. „Nijak zvlášť jsem ji neznal, ani se o ni nezajímal. Určitě pro mě nepředstavovala žádnou zář v tmách. Celou svou noc jsem strávil ve své posteli. Nepopírám, že mi někteří spolužáci říkají 'Algi' a ani nezastírám, že písmo dopisu je podobné mému. Nicméně nemohu říci, kdo je autorem toho vzkazu. Já to nejsem,“ odtuším se svým podivným klidem, i když v poslední větě se mi trochu zachvěl hlas. A známky nervozity se u mě začínají projevovat trochu viditelněji. Například spojím ruce a trochu si pohraju s prsty, než si to uvědomím. Také mimoděk polknu a cítím, že se trochu víc potím. „To, co se stalo v síni, je politováníhodné. Jsem ochoten za to přijmout odpovídající trest. Nicméně pan Ovanič ohrožoval mého hada. A Velnias je pro mě jako součást rodiny. Vím, že to můj útok neomlouvá, ale alespoň jej vysvětluje …," s tím k Magnussonovi vzhlédnu. „Pane profesore, vy přece poznáte, že nelžu,“ zašeptám. Stále se snažím vstřeba ten fakt, že mě tu obviňují z vraždy. Ernest najde mrtvolu a mě obviní z vraždy. Už ani nemám sílu obracet se na Laimu, bohyni osudu, s řečnickými otázkami. Vždyť to je přece celé tak absurdní ... |
| |
| Vzhůru na hodinu Světa měla pravdu - což bejvá většinou, i když jí to nikdy do očí nepřiznám - stačí do sebe naházet zbytek její kaše, a pak samozřejmě všechno, co se mi dostane do rukou, a zas mi je dobře. No, dobře… dobře asi ne, ale rozhodně mi je líp. K Engelovi bych stejně nešel, nejsem žádnej ufňukanej fracek, abych kvůli každý hovadině běhal na ošetřovnu. Navíc, i kdyby už na ošetřovně řezník byl, vidět mě podruhý za tak krátkou dobu, určitě by mě ve svý náladě rovnou zabil, a to beze srandy. S plným žaludkem se ale ozve i únava… celou noc nespat, klepat se zimou a ještě muset stát pořád na špičkách? To je trochu moc i na mě. Radši do sebe naleju další hrnek přeslazenýho čaje. Sice si jinak v těchhle cukrových patocích moc nelibuju, ale teď do sebe potřebuju dostat dostatek energie, minimálně na první hodinu. Ještě nejsem úplně v richtiku, ale vím, že sebou nešvihnu po pár krocích, takže vyrazím do ložnice převlíct se a vyzvednout si věci - přiběhnout do třídy v zakrvácených hadrech, a ještě navíc bez učebnic, jenom s hůlkou, neskončilo by to jen u jednoho průseru, na to můžu vzít jed. Navíc, už mám na čase, za chvilku začne hodina. Dojdu do pokoje a no doprdele! najdu tam chrnět toho sviňáka, Fausta. Reakce je okamžitá, hůlku držím v ruce skoro dřív, než mi dojde, koho vidím. I když jsem byl tam dole v jídelně mimo, to, že vidlička přiletěla od tohohle Fricka a že sectumsempra vyslala jeho narážečka, to mi neušlo. V tuhle chvíli můžu cokoli, můžu ho vzít po palici pěstí a nejen pěstí, nebo ho sesmahnout kouzlem, je to jednoduchý, když tu chrápe… až moc jednoduchý. Ale ne, nakonec se ovládnu a hůlku schovám – ne proto, že by mi dělalo problém zaútočit na bezbrannou osobu, ale proto, že jeden trest už na krku mám. Navíc, nesmím se nechat vyhodit, nemoh' bych se pak podívat tátovi do očí. Mám sto chutí Faustovi aspoň vyházet věci ven z okna, ale nakonec to neudělám, takhle chlap nejedná… ne ne, žádný babský sviňárny, jednou si to vyřídíme tváří v tvář, jen my dva… a pak rozmlátím hubu i tomu jeho Litevcovi. Jednu výhodu tohle „setkání“ ale má, už se mi rozhodně nechce spát. V pokoji se zbytečně nezdržuju a spěšně vyrazím na hodinu, nechci přijít pozdě, přece jenom jsem s časem celkem na knop. Do učebny dorazím skoro se zvoněním a hned si sednu do lavice vedle Světy. „To jídlo fakt bodlo,“ usměju se, jako by se u snídaně vůbec nic nestalo. Vlastně, a proč "jako"? Až na menší slabost a hluboko zahryzlou myšlenku, že těm dvoum sráčům musím rozbít hubu, jsem už vážně celej ten incident hodil za hlavu. Jen si ještě odkroutit trest - stoprocentně zaslouženej trest. Měl sis všimnout, že přišel profesor… |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Zovretie ramena povolilo. Opäť mlčal, v očiach tá čudná zainteresovanosť, nahnevané zovieranie čeľustí, ale inak si nemohol vedieť, čo má ten človek za lubom. " Dôkazy ale hovoria inak. Prečo by som u nej našiel to písaníčko?" Áno našiel ho on, a mohol si si dať do súvisu, že o tomto "dôkaze" nevie ani riaditeľ. " Alebo za vás jednal niekto iný? Nejaký váš tajný Eros? Pán Faust napríklad? Podľa vašich slov, ste slečnu Ingmanovú príliš nepoznali, a predsa tu v rukách držíte papier, ktorý ukazuje na pravý opak a vy tvrdíte, že neklamete. Klamete? Neklamete? Tak potom prečo tá nervozita? Vy, ktorého som si za tie roky zapísal ako človeka, ktorý sa nenechá vyviesť z mieri a teraz ako tak na vás pozerám..." Dosť nepríjemne sa na teba zahľadel, akoby ti pohľadom prenikol hlboko do mozgu, nie, nepoužil na teba legilimenciu *, no ďaleko od nej to predsa len nemalo. Prečítal ťa celého, alebo aspoň tú časť o ktorú mu išlo a tvár sa mu mierne uvoľnila. No tie jeho oči, tie jeho oči. Aspoň, že sa začal tváriť, že ti uveril. "Dávajte si pozor pán Alšėniškis, aby ste neboli príliš sklamaný ak náhodou zistíte, že ste si na prsiach chovali zmiju." Mohla to byť pravda? Ernest bol naozaj majetnícky, ba priam chorobne žiarlivý, čo sa ukázalo aj dnes v jedálni. Čo ak bola Ingramová tvoja tajná ctiteľka, ktorá sa ti hanbila vyznať a miesto toho sa obrátila s prosbou práve na Ernesta? Možno bola úplne nezradná, šialene zamilovaná, až stratila všetok rozum. Možno si myslela, že si ju odvrhol , no ty si o tom ani nevedel lebo ti to Ernest nepovedal. Možno zo bol práve on z čistej maniakálnej žiarlivosti, kto napísal ten lístok a ohrdnuté dievča, keď si sa neukázal, skočilo z hradnej veže. Nebolo by to príliš šokujúce, Durmstrang je plný čudných ľudí, a kto vie koľký z nich trpia skrytým šialenstvom po tom ako ich lebka zadelila do fakúlt? Týmito slovami ti Magnusson naznačil aby si odišiel. Ale o čo tomu chlapovi išlo? Vyvolať v tebe pochybnosti? Bol Faust schopný niečoho takého extrémneho? Obrátiť tvoju pozornosť niekam inak? K dianiu v jedálni sa nevyjadril len keď si už takmer za sebou zavrel dvere, uznanlivo, čo bolo v rozpore s tónom akým sa s tebou doteraz rozprával, nepriamo pochválil znamenito zoslané kúzlo. S čudným pocitom alebo nie, s pochybnosťami alebo istotou, že Ernest v tom zapletený nebol si sa musel odobrať na ďalšiu hodinu a aj keď bude suplovaná, tvoja neúčasť by len priliala oleja do ohňa. * neviem či sa to aj u vás volalo legilimencia, lebo niektoré predmety sú u vás inak preložené. Tak eln pre istotu. Legilimencia je vnikanie do myšlienok. |
| |
| Snídaně u konce A přeci existuje něco, co mou pozornost od sestřičky dovede odlákat. Je to náhle ztemnělá atmosféra při snídani. Šokován sleduji, co se děje mezi Algim, hadem, Michaelem, Světlou a Algiho opatrovatelem Ernestem. Možná divné, že ty jejich vztahy znám, ale je to takové veřejné tajemství... Navíc na rozdíl od Ann se o okolí zajímám. Jenže nad tím není možné se nyní rozplývat. To, co se tu děje, mé srdce rozklepe. Ne, není to strach, ale jistá touha přijít na kloub problému a vlastně i určitá chuť připojit se na stranu Algiho, kterého vnímám jako slabého, tedy hodného ochrany. Nemám rád páchání násilí, kdy je účelem jen chuť ukázat svou převahu... To samotné je tak slabošské.. Svrbění v mém těle, které mě snad ponoukalo, abych se do toho vložil, ochablo, když promluvil Magnusson. Jeho projev, konkrétní a celkem plný emocí, přeci jen nebyl pronesen s patetickým nádechem, ale o to s větším hněvem. Budil respekt, alespoň u mě. Ale také v mé mysli vzbudil hádanku, protože smysl některých slov mi unikal. Brzy jsem se vše dozvěděl. Cože...? Margaret...je mrtvá...? Nyní mé svalstvo ochablo naprosto. Neznal jsem Margaret tak dobře, ale smrt spolužáka není něco, co by mě nechalo chladným. Rychle jsem se ohlédl na Ann a má sourozenecká intuice se naplnila. Výraz Ann byl výmluvný. Ona Margaret znala... Možná má sestra vypadá místy jako necitelná mrcha, ale není to tak. Některé věci se jí velmi dotýkají, jen je řeší opravdu po svých. „Ann...“ Šeptnu znovu. Její pohledy, které skáčou z Algiho na Estevana naprosto nechápu. Vždyť se tu mluví o smrti.. Algi bránil hada a Estevan...seděl tu s námi... Co se s ní děje...? Nemohu se ubránit dojmu, že Ann ví něco, co bych měl snad vědět také. Nebo snad raději ne...? Ale Ann už nějakou dobu projevuje nadání pro věštění... Viděla snad něco...? Proboha...a může to souviset s Margaret? Ale ne, bože, jsem blázen... Takové věci... Přesto můj ustaraný pohled nechce na tu snad bláznivou domněnku zapomenout. Jídelna se pomalu vyklízí, jen vzrušený šepot naznačuje, že se tu cosi významného odehrálo. Tváře nižších ročníků jsou vystrašené, některé dívky nemají daleko k pláči. I ti chlapci, kteří před chvíli dokazovali statečnost, zaraženě odnášejí nádobí a tiše mizí ze sálu. Stejně jako my jsme nuceni se zvednout a s ostatními odejít na náhradní výuku. Výhodu vidím v tom, že cesta se trochu protáhne, místnost se nachází v nejstarší části hradu, což je cesta přes nádvoří. A tuto dobu využiji k jedinému – založím paži Ann do svého nabídnutého rámě a pomalu si svou sestru odvádím. „Ann, prosím, pověz mi, co se děje. Je něco v nepořádku?“ Snažím se zatím nenarážet na situaci konkrétními jmény a jen doufám, že Ann bude ochotná spolupracovat. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Všetko sa odohrávalo tak, rýchlo, zmätenie, šok. Myšlienky vírili, Magnusson rozprával, brat sa stále na niečo vypytoval. Ale čo môže vedieť?. A predsa niečo vie. Margeret bola jej... Nie nebola to priateľka bol to len niekto kto...komu neprekážalo Annino mlčanie, jej neschopnosť sa zapájať do aktivít. Bolo o dievča, ktoré rozprávalo a pýtalo sa aj keď od tvojej sestry sa jej nedostávalo takmer žiadne odozvy. Nikto ich nikdy spolu nevidel, nikto by nebol hádal, a predsa Anne vedela zo života Margaret Ingram veci, ktoré ani nikdy vedieť nechcela. Bola tak povediac bútľavou vŕbou, ktorá mala len vypočuť jej príbeh a nikdy ho nešíriť ďalej. Ann zotrvávala v tichosti s čudným takmer nepríčetným pohľadom až do doby kým sa sieň trocha vyprázdnila. Potom sa na teba pozrela v očiach čudná zmesica emócií, s ktorými sa zrejme tak jednoducho nevysporiada, a povedala to čo ty si z nej už dávno vycítil. " Poznala som ju." Na hodnú chvíľu sa opäť ponorila do mlčania akoby hľadala tie správne slová. " Poznala som ju....dobre." Upresnila svoju predchádzajúcu výpoveď, no akosi ďalej nenachádzala slov. Ako to vôbec povedať. Má na to právo? Veď ona o Margaretine dôvernosti nestála, a ako sa má zachovať? Môže ich prezradiť? "Ten chlapec Estevan. Ona... mala sa s ním včera večer stretnúť." Bolo za tým ale oveľa viac. Ona ním bola posadnutá. Milovala ho, poslala mu vyznanie, v ktorom ho prosila o večerné stretnutie. Toto si mohol vyčítať so sestrinho pohľadu, keď ústa sa zdráhali povedať všetko. "Profesor Magnusson on bol..." Zrazu sa zarazila a zmenila stavbu vety. "Magnusson prečo si so sebou zavolal toho druhého? " Niečo ju nútilo stále premýšľať nad tým, že to mohol byť práve Estevan, kto ju zabil. Ale prečo? A prečo chlapec s hadom? Bolo ti jasné, že sestra vie zrejme o nebohej zrejme ešte omnoho viac. No to čo povedala bolo zrejme všetko čoho bola pre dnešok schopná. Predsa len ona nezvládala podobné situácie tak dobre ako by si ich zvládol sám. Musela sa popasovať zo svojou nekomunikatívnosťou a tým či povedať všetko. No zrejme by to nič neobjasnilo. Anne bez slova vstala od stola a pratala sa preč, začínala jej hodina, úplne iná než tá tvoja. A nech už bolo za Estevanom a Algim hoci čo, bola si istá, že ty celý ten incident len tak nenecháš doznieť. Nezostávalo ti času na zvyš, čas sa krátil a vyučovanie čoskoro začne. A mal by si si pohnúť, lebo inak prídeš neskoro. ( nakoľko je Estevan neaktívny a zrejme ho jeho hráčke vo veľmi blízkej dobe odoberiem, tak ak by chcel niečo Uriel podniknúť tak prosím rieš to s Algim, nech si konečne normálne zahráš aj s ostatnými. Je mi to ľúto, že sa zatiaľ Estevan neozval a musel si písať len také reakcie v podstate pre nikoho. Oh a dúfam, že je to ok a Anne som príliš neposrala ;D ) |
| |
| Televarietný kúzelník všetci Síce sa vaša prvá hodina Čarovania vymenila s Herbológiou, učebňa sa na nešťastie nezmenila. Museli ste svorne napochodovať do neveľkej učebne nachádzajúce sa cez nádvorie v najstarších a asi najfádnejších častiach hradu. Nemusím podotýkať, že bola aj jedna z najchladnejších, nie preto žeby bola v podzemí, jednoducho len preto, že snáď nebolo kameňa cez ktorý by neprefukovalo a neťahala zima. Darmo ste sa mohli naobliekať ten chlad si vás našiel a schuti si do vás zahryzol. Nebyť Magnussona učebňu nikto nepoužíva, no on na ňu nedal dopustiť, bolo v nej jednoducho niečo zvláštne, to ste nemohli zaprieť. Usadili ste sa na drevené lavice bez úpravy, takže sa mohlo stať, že tým s dlaňami hebkými ako detské prdelky sa mohla zadrieť trieska, a čakali ste na Kolotilova. Meškal, ako vždy a podľa uvoľneného tempa krokov, ktoré k vám doliehali z chodby sa očividne ani nikam neponáhľal. "Vy moje chúdence, len Magnusson sa môže vyžívať v tejto príšernosti." Zvolal profesor, keď sa konečne jeho priemerne vysoká postava, pretiahla cez znížený prah dverí a vstúpil dnu, vysmiaty ružolíci s naryšavelými vlasmi. Z rúk si elegantne sňal rukavičky a na malíčku sa mu zaleskol tepaný prsteň zo starého zlata, ktorý akoby ani nebol robený pre mužskú ruku. S úsmevom sa na vás pozrel a potom z vážnel. " Dnes by sme si mali prebrať Alihotsy, nalistujte si stranu...oh nie počkajte. Spôsobuje hystériu a to je vzhľadom na okolnosti nevhodné." Hlas mal neurčitý akoby sa bál na tému mŕtva dievčina niečo povedať aby nezranil niečie city a nepripomínal onú čerstvú tragédiu.." Čo treba Tárajka? Tárajka je krovitá rastlina, rastúca zväčša v osídlených oblastiach, nakoľko ju priťahuje ľudský hlas. Oh táto tiež nie je vhodná. Ako mám rozprávať o rastline, ktorá spôsobuje záchvaty nekontrolovateľného rozprávania, keď sa stalo to čo sa stalo?" Hlasno si povzdychne. "Nie z dnešnej hodiny nič nebude, nemôžem vás trápiť, keď to máte ešte tak čerstvé v hlavách, muselo vás to zasiahnuť! Vy moje chúdence! A k tomu všetkému je tu zima ako v hrobe. " Svižným pohybom si vytiahol spoza vesty tenučký a nesmierne dlhý prútik s takmer bieleho dreva a zamieril ním do prázdneho kozuba. " Ale nie, že to na mňa poviete! Bude to naše malé tajomstvo. No dnes si zaslúžite trocha tepla, a vzpruhy." Hneď ako sa rozplápolal oranžový oheň, tak sa uchýlil k asi najlacnejšiemu varietnému kúzlu. S úsmevom , až ste mali pocit, že mu roztrhne tvár, sa nahol k Sohvi/ Ilse (ktorá skôr odpíše tá to bude), ktorá sedela úplne vpredu a spoza ucha jej vytiahol nádhernú červenú ružu, keď jej ju galantne podal do rúk, a následne sa ruže objavili na lavici pred každou dievčinou v miestnosti. Kolotilov je jednoducho džentlmen, ktorý by dámam zniesol aj modré z neba no chlapci akoby pre neho ani neexistovali. "Tak nemávame spolu len Herbológiu, keď tie rastliny tak strašne dokážu človeka rozcítiť, čo ak by sme sa radšej dnes venovali zázračným tvorom? Svetlana! Vravel som vám niekedy, že sa poznám s vaším otcom? A viem o jeho vášni pre mýtické tvory, čo keby ste sa s nami podelili s nejakým príbehom? Bude to báječné, nemám pravdu? Samozrejme sa môžete podeliť aj iný." Pozrel sa na triedu, ležérne sa usadil na pol zadku priamo na Svetlaninu lavicu, čosi jej zašomral zrejme, či sa jej páči vyčarovaný kvet, napravil si prsteň, skôr zo zvyku ako za účelom ho zaistiť pred pádom, prekrížil si nohy a zaujato s afektom zaklipkal očami a čakal až sa niekto ozve. Ak by niekto prišiel neskoro tak : v prípade dievčaťa tak sa na ňu milo usmeje, v prípade chlapca ho prebodne pohľadom ale inak ho odignoruje. Pokiaľ ste meškali ale prišli ste zarovno s ním. Tak ak ste dievča tak si s vami pre učebňou ešte nadviazal nejaký nezáväzný rozhovor, ak ste chlapec tak s vami síce rozhovor nadviazal ale sprdol vás ( prípadné dialógy si môžete odohrať sami.) A ak chcelemôžete sa pokúsiť hodinu viesť iným smerom, stačí sa len opýtať a Prokopko vám odpovie, a možno vám ešte niečo vykúzli, trebárs rozkošné vtáčiky,ale to už treba nechať na mňa. ;D |
| |
| Neodpovím mu; podle toho, jak se tvářím, ho možná ani nevnímám. Přikrmení zahřívací kouzlo taktak stačí, aby zahnalo nejhorší zimu, jasem zachumlaná v kabátě a mám do něj schované i ruce, protože vím, jaký svinstvo jsou zdejší lavice. Když Kolotilov vejde a tak pateticky vzkřikne, nemůžu si pomoct a zacukají mi koutky. Je to pošuk, ale aspoň u někoho můžu využít toho, že jsem holka. Většinou je to spíš přítěž. Ale že dneska tak blekotá a odmítá učit, to mě zarazí. No, ne že by mi bylinkářství chybělo. Nebaví mě. A tak zpozorním, když naznačí, že v podstatě vymění hodiny. A vyčaruje oheň. Čučím do plamenů a nejsem schopna si vzpomenout, kdy se tohle na škole naposledy stalo. Ne že by to proti téhle místnosti pomohlo, ale jejich svit a praskání má něco do sebe. Pak moji pozornost přitáhne květina. Vysoukám ruce z rukávů a opatrně ji vezmu. Bylo by neslušné ji nepřijmout - poslat do háje můžu leda spolužáky, ne učitele. A protože se mi kytka líbí a já proti Kolotilovi nic nemám... vlastně u mě má krom bylinkářství samé plusy... ulomím stonek a dám si ji do vlasů, se kterými kontrastuje. A pak málem nadskočím, když řekne moje jméno. Dneska už mám trest naprosto za nic, tak ve mně zprvu hrkne. Poplašeně k němu vzhlédnu. To ta kytka? Oddechnu si. Jeho řečnickou otázku nechám bez odpovědi. Jistě že to vím, od otce, ale netušila jsem, že si to bude pamatovat i Kolotilov. Po chvíli ticha, kdy asi nikdo jiný nepromluví, váhavě a tiše, víceméně jenom k němu, začnu. "Mhm... Tátovi se povedlo sestavit expedici na očeretjanyka. Stopovali jsme ho v povodí Amuru. Prý tam často mizel dobytek a i přes to, že počasí bylo normální, se protrhlo několik hrází. Táta do jedné nechal zakopat koňskou hlavu, a jestli jako jediná v okolí zůstane ušetřená, prý to určitě bude očeretjanyk, protože kůň má ve folklóru vodní aspekt a společně s černobýlovým věncem bude vodní bytosti odhánět." Koukám kamsi na Kolotilův prsten. "Jenomže odborná literatura tvrdí, že žádný očeretjanyk není, že je to buď poddruh vodovika, nebo samec od šišigy. Což mi přijde méně pravděpodobné než jiný druh, protože šišigy jsou vyloženě ženského pohlaví jako většina vodních démonek," zamračím se. "No a proto ho táta chtěl zdokumentovat. V jednom meandru, kde podle rozložení útoků vytipovali jeho revír, přichystal návnadu." Pršelo. Strašně moc. Rozkazy jako vždy zněly, že musím zůstat schovaná za každou cenu. Byla jsem promočená jako myš, protože každé kouzlo by ho mohlo varovat. Zírali jsme do tmy, poslouchali, jak cosi šplouchá ven. "Táta ho nechtěl zabít, jenom chytit." Což je mnohem horší. "Jenomže očeretjanyk měl asi s pastmi zkušenosti. Nevím, jak se mu to podařilo, ale popadl návnadu a past sklapla těsně za ním." O tom, že nás pak několik dní sledoval, aspoň ostatní to říkali, se nezmíním. Už tak jsem mluvila dlouho a nechci si připomínat jednoho roztrhaného koně, co jsme ho ráno našli napůl ve vodě. Táta říkal, že to bylo varování - tak jsme radši odešli. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Mudlové v té oblasti to sváděli na amurského tygra, pár kouzelníků se k tomu taky přiklánělo. Ale hráze protržené bez zjevného zásahu počasí mluvily za vše. Táta říkal, že si chtěl záplavami rozšířit revír, že chtěl dosáhnout na co nejvíc kořisti. Dokonce jsme uvažovali nad tím, jestli to nedělá kvůli mladým. Podobné věci začnou tvorové dělat ve chvíli, kdy potřebují více potravy... a to bývá tehdy, kdy jsou březí nebo mají vrh. V pověstech se o očeretjanykovi mluví jako o muži, ale když není podložen ani on jakožto muž, co když má i samici? Anebo by mohl být oboupohlavní. Jako vždy jsme nejdřív sháněli informace, cestovali po vesnicích, probírali se kouzelnickými a mudlovskými novinami... A začali jsme pátrat. První dny se nic nedělo. Prý to byl tygr. Je pravda, že tygři dobře plavou, ale proč by si tahali kořist ke břehu? Skoro do vody? Chlapi z expedice podle nějakého vzorce vytipovali okruh, kde by mohl mít hnízdo, tam jsme položili tu návnadu... Mišovi jsem upřímně popsala, co jsem té deštivé noci viděla. Nebylo toho mnoho, ale dle mých slov tenhle popis neseděl na žádnou vodní bytost, která to dle ostatních měla být. Podle pohybu to bylo něco mezi ještěrkou a šelmou. Byl hodně hbitý. Ovšem světlo hůlek nám ukázalo, že některé rysy byly humanoidní - asi jako by se člověk hbitě plazil po zemi jako ještěrka. Poznali jsme, že nás sleduje, protože několik lidí nezávisle na sobě hlásilo podivné věci. Jednou jsem ho zahlédla i já - když jsem se byla opláchnout v zátočině, viděla jsem pod hladinou záblesk očí a pohyb tmavého těla. Tak rychle jsem dlouho neutíkala. Od té doby do konce pobytu jsem radši k řece nelezla, protože ráno nato jsme našli jednoho z našich soumarů roztrhaného. Byl roztahaný na několika metrech, napůl ve vodě, vypadal, jako by ho jenom nakousl a nechal. Neudělal to z hladu. Nejhorší ale byl ten řev v noci. Většina tvorů, když loví, tak loví účelně. Tohle byl podle otce důkaz o inteligenci, protože se rozhodl to schválně udělat brutálně, tak, abychom se zalekli. Na větší skupinu kouzelníků si asi netroufal. Táta tvrdil, že tím se potvrzuje i to, že má mladé nebo rodinu, protože kdyby tu žil sám, prostě by zmizel ve vodách a my bychom ho nemohli tak snadno najít. Mohl by nám utíkat napořád. Radši jsme si pak stavěli tábor dál od vody, ale myslím, že stejně v noci obcházel kolem hranic, aby nás měl pod dohledem. Nejhorší to bylo, když jsme se museli brodit vodou s rákosím. Tam podle pověstí žije a mívá tam hnízdo, ale jiná cesta tam nevedla a neznali jsme to tam, takže jsme se nemohli přemístit. Z celé té historky byla cítit moje stísněnost. Asi hlavně kvůli tomu, jak agresivně a krutě se projevil. Jindy to bývá naopak, tvorové, co je hledáme, před námi utíkají, schovávají se. Anebo za celou dobu nenarazíme na nic. |
| |
| soukromá zpráva od Algimantas Alšėniškis pro Na otázku 'proč?' jen pokrčím rameny. Z mého pohledu je jasné, že to na mě chtěl někdo nastražit, moje písmo pozná jen málokdo – zas tolik veřejných oznámení nepíšu a úkoly nechávám opisovat jen Ernesta, takže z jiných například tady pan profesor. Ale obvinit jeho by mě nenapadlo, sice je známo, že je zastáncem chlapecké školy, ale to přece není důvod dívky zabíjet. Na další slova jen lehce přimhouřím oči. Můj tajný Eros, chm. A nervozita, pochopitelně, že mě to lehce vyvedlo z míry, z vraždy mě neobviňují každý den, a kdyby se to nevysvětlilo, tohle by dost mohlo ohrozit moji reputaci … a představa, že by mě vyhodili ze školy je děsivá, nebo že by mě zavřeli. To bych se asi radši zabil sám! Navíc, kdybych to byl já, tak bych to určitě promyslel, neudělal bych takovou chybu, abych jí nechal takový usvědčující důkaz... No, alespoň to vypadá, že je zatím jediný, kdo o papírku ví. A naštěstí to vypadá, že mi uvěřil. Opravdu jen lehce se usměji, ale cítím, jak se mi ulevilo. Jako by ze mě aspoň částečně spadla ta tíha. Ale to, co naznačuje o Ernestovi. Lehce svraštím čelo. To, co naznačuje, je šílené. Napadá mě spoustu možností, proč by Ernest chtěl někoho zabít, vím, jak žárlivý je, ale … „Ernest je sice idiot, ale není vrah,“ dovolím si říct. „Navíc byl celou noc na trestu,“ alespoň myslím, dodám šeptem. Tím nechci nijak znehodnocovat jeho varování, v mém hlase je stále patrná úcta, kterou k němu chovám. Ale Ernestovi věřím, alespoň v tomhle. A kdyby už chtěl někoho zabít, určitě by si dal větší pozor … a zcela jistě by to udělal tak, aby podezření nepadlo na mě. Protože Ernest, ať je, jaký chce, se mě pořád snaží chránit. Je to od něj milé, i když pořád pošetilé. Věřím si dost na to, abych si myslel, že se ubráním sám, kdyby došlo na věc. Hm. Pochopím, že tím jsme skončili. „Ale rozumím, pane profesore, a děkuji,“ pronesu a vydávám se ke dveřím. Jeho náhlé uznání mě šokuje. Opravdu překvapeně k němu otočím pohled. Myslím, že se tvářím snad i překvapeněji, než když mě před chvíli obvinil z vraždy. Pak se opět zatvářím neutrálně, přikývnu a znovu poděkuji. „Na shledanou, pane profesore,“ pravím a vyjdu ze dveří kabinetu. |
| |
| Hodina; teplý oheň v krbu „Na shledanou, pane profesore,“ pravím a vyjdu ze dveří kabinetu. Nejprve se rozhlédnu, jako bych vážně čekal, že někde tady stojí Ernest – protože tomu, že by mě poslechl se věří jen těžko. Ale kupodivu to vypadá, že alespoň jednou použil i hlavu. Co ale teď. Asi bych se měl vydat na hodinu. A ne, nemám chuť na ni jít, nejraději bych zapadl buď do knihovny, nebo se vydal na věž a pořádně si prohlédl místo činu. Nebo si taky promluvil s Ernestem, mohl by mi říci, jak přesně ta mrtvola vypadala, když ji našel... Jenže na moje detektivní pokusy teď asi nebude úplně čas. Kdyby se nedej Saulė zase něco stalo, měl bych být na hodině, aby zase někoho nenapadlo něco podobně pochybného. „Velnias,“ zašeptám nakonec, hádek jako na povel vystrčí hlavu. Lehounce se ušklíbnu a zainstruuji svého hada tak, aby sledoval Magnussona, nenápadně ho provázel tak, aby si ho nevšiml a dával pozor, co dělá a co se kolem děje. Protože tuším, že Magnusson tuhle věc vyšetřovat bude … a jak jinak sehnat lepší informace, než jeho sledováním, že. Samozřejmě hadovi nakážu, aby dával především pozor i na sebe a nic se mu nestalo. S tím ho položím na zem a doufám, že si povede dobře. Na hodinu dorážím zhruba ve stejnou chvíli jako profesor. A ten to samozřejmě nenechá bez poznámky. „Omlouvám se,“ odvětím. „Byl jsem u profesora Magnussona,“ dodám na vysvětlenou. Doufám, že ho to uspokojí, protože nemám náladu na rozhovory, ale díkybohu nejsem holka, takže se nějakých delších výkeců nemusím snad obávat. Pohlédnu na svoje typické místo v zadní lavici, jak je vidět, Ernest se zase někde fláká. Trochu si nad tím povzdechnu a pak si jdu sednout, do první lavice blízko dveří. Profesorův projev vnímám spíše z principu, než ze zájmu. Opravdu zbystřím snad až ve chvíli, kdy zmíní, že vyčaruje oheň. Tak tohle se nestalo už hodně dlouho. Zamyšleně hledím na ty teplé plameny, moje myšlenky se začínají stáčet hodně daleko od dění ve třídě. Znovu si přehrávám rozhovor v kabinetu, lehce se zamračím. Zatřepu hlavou a snažím se opět vnímat … |
| |
| Pozdě. Jako vždycky Se svýma věcma ledabyle hozenýma do tašky, hůlkou vezpečně ukrytou v hábitu a ve značně zmuchlané uniformě se řítím školou. VYbírám zatáčky zásadně těsně u stěny, takže jestli za nima někdo stojí, srazím ho. Mohu jen doufat, že mě neuvidí nějaký učitel. Už takhle určitě přijdu pozdě na hodinu, nepotřebuju mít další malér za to, že po chodbě letím jak blázen. V tom spěchu jsem to chtěl vzít menší zkratkou, ale docílil jsem jen toho, že jsem minul správnou odpbočku a musel se zase vracet. Když vletím na zasněžené nádvoří, uklouznu hned na první zamrzlé louži a hodím krásný plavný držkopád přímo do té největší závěje, co se naskytne. Rychle se z ní vyhrabu a od té chvíle už pospíchám o mnoho pomaleji. Jednak jsem si při pádu zřejmě něco narazil a jednak... si to minimálně na zmrzlém nádvoří nechci znovu zopakovat. Doběhnu před učebnu a po neznatelném zaklepání vtrhnu dovnitř. Sníh, který mi i přes můj zběsilý úprk zůstal ve vlasech začne během několika vteřin vinou tepla v učebně tát. Překvapeně zamrkám na oheň v krbu a až teprve potom zaregistruju profesora. "Ehm... omlouvám se, pane profesore, ale... já jsem zaspal." Nervózně se podrbu za uchem a odhrnu si mokré vlasy z čela. Profesor se na mě ošklivě zamračí, ale víc mi nevěnuje pozornost. Taky dobře Rychle se rozhlídnu po učebně a hledám Algiho. Neomylně ho najdu v zadní lavici, prakticky hned přede mnou. Dojdu až k němu a sednu si vedle něj. Jeho pohled mu oplatím svým typickým širokým. Chtěl bych si s ním promluvir, vlastně já s ním potřebuju mluvit, ale při hodině... no... dneska už toho mám na vrubu poněkud moc. A tak se na Algiho jen přitopomněla usmívám a maximálně házím překvapený pohled na oheň a zas ezpátky na něj, jako bych čekal vysvětlení. Jak je vidět hodlá profesor zbytek hodiny prožvanit o... o čem vlastně. No, mě osobně je to jedno. Díky ohni je tu teplo a já... jsem ještě pořád příliš ospalý, aby to teplo a ten relativní klid a samozřejmě i Algiho přítomnost na mě neměly vliv. A když ještě začne Světa vykládat nějakou pohádku, ucítím, jak mi znovu padají víčka. Pohodlně si opřu hlavu o Algiho, hezky se na něm uvelebím a během chvilky opět usnu. Z nějakého divného důvodu se mi začne zdát o svojí noci u stromu. Zavchvěju se a víc se stulím k Algimu. |
| |
| Cesta do třídy Zatímco odcházím do třídy, samozřejmě s lehkým zpožděním, stále musím myslet na to, co mi Ann řekla. Překvapilo mě, jak rychle přešla k věci. Ale to je celá ona. Svým chováním pokaždé překvapí.. Na chvíli se usměji, svou sestřičku zbožňuji nadevše, a to, co jiným přijde divné a nevhodné, já miluji. Ta další fakta mě však už vůbec k smíchu nenutí... Dvě jména padla a já vím, že to jen tak nenechám. Sestra promluví jistě časem znovu, aspoň v to pevně doufám. Už dříve v dětstvé to bylo tak, že ona mi dodala podnět, něco, čeho já jsem si nevšiml, a já poté jednal. Cítím, jako kdyby to dnes mělo být znovu. Měla se s ním setkat... Tak proč je tu ten druhý... Ann ještě něco ví, něco, co mi neřekla. Ale i tak byla překvapena... A ještě jedna věc mě trápí... Pocit, že by do toho všeho mohla být Ann namočena více, než jen pouhou známostí oné dívky... Tento pocit ve mně však nerozdmýchá žádnou touhu konat spravedlnost, ale pouhopouhý bezmocný strach. S nepříliš zářivými myšlenkami jsem konečně doběhl k učebně, abych své zpoždění zkrátil, a tiše vklouzl dovnitř. Bohužel ne tak tiše, jak bych si přál, protože profesor Kolotilov se na mě ihned ohlédl. Jeho pohled byl výmluvný, tak jsem jen hlesl: „Omlouvám se.“ Ihned poté jsem zaplul na nějaké volné místo, nejlépe tak, abych nemusel pochodovat přes celou třídu. Ani jsem si nevšiml, že jsem si sedl v blízkosti Algiho (samozřejmě tak, že na Ernesta místo zbylo). Až po chvíli jsem začal trochu sledovat okolí. Kolotilov zrovna seděl na lavici u Světlany a na cosi se jí ptal, na nějakou historku. Zbytek se zdál zčásti znuděný, zčásti fascinovaný. Před dívkami ležely na lavicích růže. Ještě že tu není Ann, ta by to jeho gentlemanství neocenila. Usměji se a pohodlněji se usadím. Není nutné se choulit a chránit své teplo, protože s překvapením zjistím, že v krbu plápolá skromný ohýnek. Příjemná změna. Trochu ale nechápu, proč neprobíhá výuka. Byl bych snad raději, kdybych mohl zapojit své myšlenky na chvíli jiným směrem. Naštěstí Světlana opravdu začne vyprávět, a tak se na její slova začnu soustředit více, než by snad kdy jindy bylo možné. Jenže možné to přes veškerou snahu tak zcela není. Pozdní příchod Ernesta, jeho pohledy na Algiho, které vnímám, přestože ty dva vedle sebe nesleduji, mě neustále nutí myslet na to, co mi Ann řekla. Musím si s ním promluvit, ale už vidím, jak ten jeho miláček bude celý nadšený. V duchu se pobaveně zašklebím, přestože jsem tou situací trochu otrávený. Ernesta se nebojím, spíš by mi přišlo únavné do kolečka vysvětlovat, že mu opravdu drahého nesvedu. Po chvíli se přeci jen ohlédnu a s potěšením zjistím, že Ernest opíraje se o svého druha spokojeně usnul. Dlouho neváhám a (doufám, že nepozorovaně) ze svého sešitu utrhnu roh jednoho listu. Na něj rychle napíšu jednoduchý vzkaz: „Algi, musím s tebou mluvit. O samotě. Kdy a kde?“ Papír jednou přehnu a podstrčím Algimu, který naštěstí nespí, ale také se nezdá myšlenkami zcela přítomný. Jakmile lístek skončí, kde má, dávám opět najevo svou neutuchající pozornost vyprávěné příchodě. |
| |
| Fakt skvělá hodina... Kolotilov?! No to snad ne! Každýho učitele na týhle škole minimálně respektuju, každýho kromě Kolotilova. Až teď mi dochází, že někde v rámci řevu Mangusson zmínil i jméno tohohle úchyla. Uvědomit si to dřív, tak se na nějakou hodinu vykašlu a radši jdu chrápat… stejně zas bude jenom slintat nad každou holkou a vymejšlet přihřátý rádobygalantní blbosti. Je snad na mladý slečinky a chce tím tajtrdlíkováním nějakou dostat do postele? Možná, ale zářez ještě nemá. Kdyby ho měl, už by tu neučil, za tohle by letěl na hodinu – aspoň v to teda doufám. A samozřejmě by o tom věděla celá škola. Odkud se vzal? V Krásnohůlkách nakonec zjistili, že mu tam dole něco přebejvá? I když se klepu jak osika a za trochu tepla bych dal cokoli, tím, že si dovolí rozdělat oheň, mě kardinálně nasere. To, že tu mrznem, má svůj důvod, minimálně jeden očividnej - jemu možná vyhovuje, že působí jak rozněžnělá obstarožní tetka obklopená bišoňkama, ale ať se sakra nesnaží stejný exoty udělat z nás! Už jsem měl co dělat, abych neprotočil oči v sloup, když měl ten šašek proslov, ale když začne s růžičkama, neudržím se. Znechucenej ksicht radši „schovám“ odvácením pohledu, sice nečekám, že si mě všimne, ale proč zbytečně riskovat. Fakt sem měl jít spát. A když už je řeč o spánku… zima má tu skvělou vlastnost, že člověka nenechá spát, i kdyby byl utahanej jak sedlácká herka… ale teď? Ačkoli se snažím držet jakž takž při vědomí, teplo z krbu a plápolání ohně mě uspává líp, než by to dokázal lecjakej lektvar… snažím se aspoň poslouchat Světlanu, ale její vyprávění je teď v boji s únavou dost na hovno. Což o to, mám rád její příběhy, umí mluvit fakt napínavě a má v zásobě dost historek, ale jelikož – celkem pochopitelně – tomuhle nádherovi nechce vyprávět detaily, není zrovna dvakrát zábavná. Jó, originál, to je jinej kádr. A tak to nezalomím jenom díky nehtům zarytým v kůžičce mezi ukazovákem a prostředníkem a Kolotilově až moc blízký přítomnosti. Jeho ignorace kluků musí mít nějakou hranici a tohle by už mohlo bejt za ní. Jeden trest pro dnešek stačí… Ať už je sakra konec! |
| |
| Pán afekt strikes back Kolotilov počúval Svetlanin príbeh hltavo. Tak to prežíval, že chvíľkami sa celý strhával, ochkal a takmer výskal od napätia. Visel na jej ústach, a chvíľkami sa mohlo zdať, že počúval príbeh nie len ušami ale aj očami. Ale možno si len premeriaval Svetinu tvár, lebo ruža za uchom jej naozaj pristala. Ostatné dievčatá si ich len nechali na lavici alebo k nim privoniavali, čo ho docela ohrdlo, koniec koncov očakával lepšiu reakciu tých svojich husičiek. "Počuli ste to? Viete si to predstaviť? Veď kto sa môže pýšiť takými úžasnými príbehmi? Svetlanka ďakujem vám veľmi pekne. Bolo to úžasné.V budúcnosti keď vyštudujete by som vôbec nebol proti, mať vás ako za asistentku."Podobná poznámka síce nebola príliš vhod, no on akoby nič nepovedal pokračoval ďalej. "Ako ste počuli očeretjanyk je neprebádaným tvorom, o jeho existencii čarodejnícke kruhy pochybujú, ako povedala vaša spolužiačka..." Chcel ju opäť osloviť menom ale zdržal sa. " o tejto bytosti koluje nespočetne veľa teórií, ktoré ale nebudeme rozoberať. To by sme tu boli aj do rána, a to by zrejme nikto nechcel, alebo áno? " Roztopašne sa zahihňal a pozrel sa po triede z trblietavými očami. " Ale Svetlana spomenula ešte jedného tvora, tzv Šišigy. Viete mi niekto povedať čo sú zač? " Ani nečakal na odpoveď a pokračoval sám. "Šišigy sú vodné alebo lesné divožienky. Pod týmto názvom si známe predovšetkým v Rusku, no ich výskyt je celosvetový. Napríklad také Britské Kelpie, ktoré ako isto viete nesú na seba často konskú podobu. No výskyt týchto riečnych koní je aj po celej Škandinávii a môžete ich poznať pod menom Bäckahäst. Sú to naozaj zradné tvory, a v minulosti sa hojne vyskytovali v okolí našej školy. Dnes však už nie...Z bezpečnostných príčin boli.." Hlas sa mu takmer podlomil a mohli ste si domyslieť, že sa Kolotilov rozcítil preto, lebo boli tieto majestátne tvory dosť nehumánne odstránené. " Barbarstvo, jednoducho barbarstvo! " Rukou s prsteňom si pretrel tvár akoby si zotieral slzy, no bolo to len plané gesto lebo aj keď sa tváril rozrušene, slzy mu netiekli. . Chvíľku si ešte čosi rozhorčene mrmlal, no keď sa konečne trocha upokojil pokračoval." No aby som príliš neodbiehal. Oh, ale človek keď začne o niečom rozprávať, nevie kedy má skončiť. A vlastne ani ako má poriadne začať, ako to má všetko pospájať, ako spomenúť všetko dôležité. " Toto sa stávalo na jeho hodinách často, chcel toho toľko povedať, až sa zamotal do vlastných myšlienok a zbytok hodiny len lamentoval, no teraz sa pokúsil čo najrýchlejšie spamätať a pokračoval, aj keď jeho výklad zrejme nikdy nebude úplne súvislí " No aby som nadviazal na Šišigy. Tie na seba neberú zvieraciu podobu, sú to nahé ženské bytosti." Dal si enormne záležať pri vyslovení slova "nahé". "Ktoré svojou divokou necudnosťou desia ľudí a prináša opilcom smolu. Tú asi v Rusku dosť často, však?" Opäť sa uchechtol a pokračoval. Kto vie, možno aj on sám si pred vyučovaním niečoho upil." Tá smola spočíva v tom, že pokiaľ ich uvidíte veľmi skoro zomriete, najpravdepodobnejšie utopením. No naše končiny, sa môžu tiež pýšiť podobnými stvoreniami. Ich meno je Nix. V Nemecku sa tento názov používa na označenie aj mužských aj ženských vodných bytostí, čo je však zvláštnosťou tunajší kraj popisuje pod takmer rovnakým názvom Näck bytosti čisto mužského pohlavia. A môžem vám povedať, že od 19. storočia, po tom čo boli z tunajších vôd "vyhnané" Bäckahästy a s nástupom dievčat do inštitútu, sú neustále hlásené pozorovania týchto vodných zlomyseľných pánov. Svoje obete, ženské obete alebo aj detské, mámia do vôd svojou podmanivou hudbou a spevom, čo by sme mohli prirovnať ku Grétskym sirénam. Povráva sa však, že niektoré podruhy Näckov sú pre svojich poslucháčov neškodné a tešili sa z pozornosti bez toho aby zabili. " Povedal Kolotilov takmer jedným dychom, a následne sa párkrát nadýchol. Zrejme ste podobnú bytosť nikdy nevideli, no mohli ste si náhle uvedomiť, že v teplé noci sa okolím niesla podmanivá, no takmer nečujná hudba, ktorá akoby ani neexistovala a predsa keď ju teraz niekto spomenul vám vyplávala na povrch v nejasnej spomienke. Mohli to byť práve tieto bytosti? Už, už sa chystal pokračovať, dokonca si ani nevšímal podriemkavajúcich študentov, veď načo aj? Keď v triede našiel aj verných poslucháčov a medzi ktorými bolo aj dievča( Sohvi), ktorej ako prvej vyčaroval ružu. Z ničoho nič sa zodvihla ruka spolužiaka, ktorého ste poznali ako Kolotilovho riťoleza- Estevana. Profesor sa k nemu síce správal chladne ako ku každému žiakovi, no jeho to nijako neodrádzalo od toho aby sa k profesorovi zvláštne upol, aj keď nemali nič spoločné. Miesto toho aby niečo povedal k veci len škodoradostným pohľadom a posunkom, úplne bez slov nabonzoval Uriela a Algiho, že si medzi sebou posielajú papieriky. Kolotilov len nemo pokýval hlavou a tresol dlaňou do stola. Na jeho tvári bolo vidieť, že ho ruka štípe, no nechcel sa zatváriť ako padavka preto len z afektom zhúkol. " Nemali ste dosť času na raňajkách? Alebo bez seba nedokážete vydržať? Okrem toho ste prišli neskoro. No to je drzosť, toto je čistá drzosť!" Chodil sem a tam, v prehnanej reakcii na niečo tak hlúpe." Človek sa snaží, chce vám dobre..ale takejto vďaky sa mu dostane! Neustále len vyrušujete, musíte niečo robiť. Žiadna vďaka, nič...len..len..." Bolo docela šialené ako rýchlo sa nahneval za takú maličkosť. Estevan sa len škodoradostne uškŕňal lebo veľmi rád vytváral rozruch a ponižoval ľudí, zatiaľ čo on sa tešil čistým štítom. Mohli ste si ale všimnúť, že Kolotilov hnev akoby ani nesmeroval tým dvom, ktorý si posielali lístočky, bol všeobecný a síce prehnaný, bol to skôr len chvíľkový afekt, ktorý mohol byť zapudený nejakou šikovnou otázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Nepovedal v tvojom sne snáď Magnusson niečo o spievaní? Čo ak za to všetko môžu tie vodné bytosti? Možno sa v okolí premnožili a šikovne unikli pozornosti vedenia školy. Ale predsa len Kolotilov vravel, že svoje obete vábia hudbou, a sú nimi len ženy. Čo ak nešťastná Margaret padla za obeť jednému z nich? V šialenom poblúznení vyliezla na hradby a vrhla sa do rozbúrených vĺn? Nanešťastie mala smolu, lebo mráz pohltil rieku a spravil z nej nepreniknuteľnú jednoliatu masu, ktorá zabila dievčinu skôr, než zlé úmysly vodného tvora? Mohol tvoj sen naznačovať práve toto? Okrem toho ak mali vábiť ženy, dávalo by to aj v celku zmysel. Tvoj mozog si len mohol vytvoriť obraz, ktorý mal vábiť teba, a ním bol bez pochyby Magnusson. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Pri zmienke o hudbe ( už si nepamätám ako som ti to napísala v správe, a neviem ju nájsť. ale každopádne bola to narážka na hudbu ;D) si zrejme zbystril pozornosť. Koniec koncov nebol to práve tvoj had, ktorý celé ráno niečo syčal o hudbe. Mohlo to mať niečo spoločné s tými vodnými bytosťami, ktoré mámia ženy? Jednoducho dievčina podľahla ich volaniam a miesto do spenených vĺn v ošiali skočila na tvrdý povrch ľadu, ktorý jej život ukončil skôr než bozky vodnej bytosti? Ale čo potom ten papierik nesúci tvoje meno? Na škole sa stávalo hoci čo, a mohla to byť len náhoda, nejaký nepodarený kanadský žartík na tvoju osobu, ktorý nešťastne vystrelil v tedy keď nemal. Na škole bolo kopec ľudí, ktorý si svojou malichernosťou kompenzovali svoje nedostatky, a mohol si im padnúť za obeť ty, okrem toho, stále je tu pravdepodobnosť, že ten lístoček nastražil Ernest, presne tak ako naznačoval Magnusson. |
| |
| Jsem z Kolotilova upřeného pohledu trochu nervózní, o to víc se soustředím na to, co říkám, abych se najednou nezadrhla nebo nezačala koktat. Vím, že většině třídy to bude úplně jedno, buď budou rádi, že jsem Kolotilova zabavila, nebo... nevím co. Každopádně nedělám si iluze, že by někdo nějak moc poslouchal. Já si o tomhle ráda popovídám, ale takhle před publikem, když vypadám jako největší šprt a řiťolez, mi je víc než nepříjemně. Ještě ke všemu koutkem oka vidím Mišův vražedný pohled, protože moc dobře vím, jak Kolotilova nesnáší, a jeho aura pulzuje typickým rozladěním. Když řekne cosi o asistentce, radši stisknu zuby a upřeně pozoruju rukávy kabátu, ve kterém mám schované ruce. Kolotilov je vděčný posluchač co se těhle příběhů týče, a dokud s ním jednám přede svědky nebo je mezi námi nějaký kus nábytku, nevadí mi. Jinak však ve mně vyvolává jeho sladkost podvědomé mrazení v zádech a rozhodně bych si dvakrát rozmyslela, jestli s ním chci trávit večer v pracovně nad opravou písemek. Dobrovolně, ne jako školní trest. Při mém krátkém zděšení nad touhle myšlenkou mi unikne začátek jeho výkladu. Začnu vnímnat, teprve až zase padne moje jméno. Ne že bych Algimu odpustila, co udělal, to už nikdy, protože to by bylo nepřístojné i tehdy, kdyby Miša nebyl můj kamarád, ovšem Estevan je taky pěkná svině. Kdyby mi za to stál, tak uvidí tanec a pozná, že jestli chce bojovat ženskými zbraněmi, měl by taky pobrat ženský mozek a ne jen sráčství, co se v něm skrývá jako hromada hoven. Nehodlám nikomu z nich pomáhat, já už Kolotilova zaměstnala na dost dlouhou dobu, a tak mlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Musím to risknout. Nechci být další, co skončí dole pod okny. Horší bude mu to vysvětlit. Jak? Jak mu můžu podat argumenty, když polovinu z nich bych si nejraději vzala do hrobu? Jsem však rozhodnuta. Až skončí trest, řeknu mu to. O samotě. Jo, být Magnussonovou asistentkou by mi vůbec nevadilo. Ale on je v mých očích někdo, kdo nepotřebuje pomocníka. Zvládne to sám, je jako nějaká samotářská šelma, co miluje led a sníh. Zapadnu do těhle svých myšlenek a Kolotilova poslouchám jen napůl, protože většinu toho, co říká, stejně vím díky tátovi. Zuřivě přemýšlím, co Magnussonovi řeknu. Jestli vůbec budu schopna ze sebe něco vypravit. Anebo bych za ním měla zajít při obědové pauze? Ne, ne, to by se mohl naštvat, že ho nenechám ani najíst. Možná o přestávce? Nebude lepší to vyřešit hned? Nejsem si jistá, jestli to do večera vydržím. Jestli do večera neztratím odvahu... |
| |
| Digicito danicus Stále stejně zachmuřeně koukám před sebe. Snažím se probrat aspoň díky Světlaninu vyprávění, ta bývají obvykle zajímavá, ale i tak moje myšlenky utíkají značně daleko od reality. Když zaslechnu za sebou Ernesta, ani se neotočím, za chvíli beztak neomylně zakotví vedle mě, ani se nezatěžuji prohozením nějaké sarkastické poznámky na jeho pozdní příchod, jen trochu protočím oči, když se o mě opře a za chvilku usne. Povzdechnu si a nechám to být. Nepřítomně se zahledím před sebe. Světlanu už nevnímám... Když tu mi pod nosem přistane jakýsi papír. Tiknu pohledem k Urielovi, načež papír rozevřu a přečtu si vzkaz. Lehce svraštím čelo. Musí se mnou mluvit … ? Proč? Hodnou chvíli vzkaz propaluji pohledem, nikdy nikdo neprojevoval zájem o rozhovory se mnou. Případně toho zájmu projevoval až nezdravě moc. Jenže teď není obvyklá situace. Netrvá mi nijak dlouho, abych pojal podezření, že Uriel ví něco o tom, co se stalo, a tudíž rozhovor s ním by mě mohl přivést k nějakým informacím. Nicméně požadavek 'o samotě' bude značně náročný. Trochu otráveně kouknu na Ernesta, který mě tíží na rameni. Setřást ho dá i normálně dost práce. Za téhle situace se ode mě ale ani nehne. Leda bych ho uřkl … To téměř okamžitě zavrhnu. Vroubek už z dneška mám, proč si přidělávat problémy. Profesor nadšeně hodnotí Světlanino vyprávění a začíná přidávat vlastní poznámky. Namočím brk, rozevřu sešit a tak, aby to vypadalo, že si píšu poznámky, odepíšu z druhé strany lístku Urielovi. 'Dobře. Po vyučování. V knihovně, oddíl historie.'[/i] S trochou štěstí se Ernestovi prostě vymluvím, že si jdu pro nějaké knížky, ostatně do této části knihovny chodím pořád, a bude to vypadat jako prosté setkání dvou spolužáků ... A s trochou štěstí tam ani nebude moc lidí, protože … to není nejfrekventovanější místo knihovny, co si budem povídat. Přeložím lístek a chystám se ho podat zpátky Urielovi, když mě napadne něco z výkladu. Zvednu pohled a zamyšleně poslouchám pasáž o vodních bytostech vábících ženy. Hudba. Vždyť o tom mlel Velnias celé ráno. Zachmuřím se, je možné, že by ta událost tady mohla mít i takovýto podtext? Jenže co potom ten vzkaz? Náhoda? Podám lístek Urielovi. A v tu chvíli na mou - vlastně na naši - hlavu padnou výčitky Kolotilova. Trochu sebou trhnu a upřu na něj bezvýrazný pohled, mlčím. V duchu spílám Estevanovi a posílám na něj kletby. Na druhou stranu, vážně profesora vytočí taková maličkost?! Sleduji profesora, snažím se vymyslet nějakou šikovnou otázku, ale takovou, aby mi pak nepřipadla úloha mluvit. A navíc se vzbudil Ernest, hlavně mu snad nedojde, proč profesor tak nadává. Jeho první slova nejsou něco, co bych považoval za vhodné na pozvednutí profesorovy nálady, ale Ernie překvapí, když se kdoví z jakého popudu pustí do vyprávěním o jednom celkem zajímavém tvorečkovi. Je o něm i pár knih a jiné publikace, ale ten článek z časopisu 'Magické kuriozity Skandinávie' je prostě základ. „Digicito danicus,“ odtuším latinský název, když mě Ernie vyzve pohledem, abych jej řekl. A dál ho zvědavě poslouchám, ostatně jeho výklad se poslouchá celkem dobře a jeho podání je nepřekonatelné ... Sice mu tam chybí pár zajímavostí a některých upřesnění, ale od toho máme encyklopedie a knížky. Jakmile do toho zas zapojí nějakého toho svého strýčka, lehce protočím očima, ale jinak jsem na něj hrdý. S vážným výrazem pozoruji profesora, co on na to. |
| |
| Kousek rodinné historie Spokojeně si pospávám. Algi je prostě ten nejlepší polštář na světě, co znám. Tak měkoučký a hřejivý. Tam se to spí úplně samo. Tulím se k němu a jeho pohyby, pokud nějaké dělá, zcela ignoruju. Něco tak nicotného mě vzbudit nedokáže. A to krásné tlumené ticho… hm… PRÁSK! Třísknutí mě okamžitě probere. V úleku vyletím a… v záchvatu snažení se se normálně posadit na židli z ní rovnou spadnu. Přitom nezapomenu vykřiknout: “Já nespím, já nespím!“ Zase se rychle vyškrábu na židli a na tváři vykouzlím provinile omluvný úsměv. Mám totiž za to, že je to všechno kvůli tomu, že jsem usnul. Hm… jak bych to mohl napravit? Oh… už vím! "Ehm...pane profesore, jestli bych mohl taky přispět troškou do mlýna. Když už jsme tu nakousli ty historky, taky jednu mám." přihlásím se a čekám, až se na mě aspoň ten divnej chlap podívá. Nějak si nejsem jistej, že by mi dal dobrovolně slovo, přece jen je úchyl přes holky, takže spustím sám. "Víte v nějakém časopise, tuším, že to bylo něco jako Magické kuriozity Skandinávie byl takový hezký článek, něco jako - prstožravka, postrach Dánů. A tam se psalo o takovém zajímavém tvorovi - Prstožravce dánožravé, jinak taky známé pod názvem digri... digo... e... drigiti... chm..." hodím po Algim takový smutný pohled, kterým ho nepřímo vybízím, aby ten šílený latinský paskvil řekl za mě, protože on si ho určitě pamatuje. "No, tak přesně to. Je to taková malá potvora, která vyniká svojí úžasnou schopností maskovat se například jako kytka v květináči, která pak vyčkává, až kolem ní půjde nějaký zbloudilý Dán, aby pak mohla udělat.... chramst!" naznačím rukama chramstnutí (pro větší efekt) "Ona totiž ze všeho nejvíc na světě miluje Dány."[stike]kupodivu, to by blbej neřekl, že?[/strike] "Prakticky nikoho jinýho nejí. Jak už název říká, má ráda prsty, ale nepohrdne ani jinými částmi těla, teda pokud je dokáže dostat do svého ústního otvoru opatřenému zuby. Teda jednoho z mnoha. Ona totiž má mnoho chapadel a každé z nich má svůj vlastní otvor se zuby a pak má ještě jeden velkej uprostřed. Vlastně to vypadá jak takovej divnej nezmar. A ještě to má navíc jedno chapadlo, kterýmu se říká dlouhovlas. Na tom nemá otvory se zuby, ale pomocí něj se může přitahovat nebo přitahovat předměty. A pohybovat se může i jinak, třeba pomocí kořínků, kdy vyleze z květináče a odcupitá si to někam jinam. Nebo taky po těch chapadlech se zuby. odkaz Tuhle potvoru prej někdy na konci 18. století vyšlechtil jeden norský mág, tuším nějakej Sigurd Oxenstierna během... e... norsko-dásnkých magických válek. Tento mág svoje vyšlechtěná kytko/zvířátka, protože dodnes se vedou spory, co to vůbec je, rozeslal svým úhlavním nepřátelům do Dánska a že jich nebylo málo. Prstožravky milují bažiny, kterých je v Dánsku samozřejmě hojně, takže se tam velice rychle uchytili a... během krátké doby se jim podařilo snížit populaci tamních obyvatel. A to o docela dost. Pak se ale z nějakého záhadného důvodu, u nás v rodině koluje takový vtip, že už jim dánské maso přestalo chutnat, tak přešli na lepší, přesunuli do Německa, kde se také hojně rozmnožili. Nicméně zdejší obyvatelé nebyli tak hloupí a tyto prstožravky si rychle ochočili a navykli je na jiný druh, než je lidské maso a jako své mazlíčky či okrasné květiny je začali chovat ve svých příbytcích, takže ve volné přírodě se jejich počet během krátké chvíle snížil na minimum. A přesně jednu takovou prstožravku dostal kdysi i můj praprapra... prastrejda a dal jí jméno Stella. Tenkrát to bylo opravdu oblíbené zvířátko a taky něco jako ukázka moci a síly. Kdo ji z kluků neměl, byl nikdo. Takže se pořádali mezi nima i turnaje. Po jedno takovém turnaji, který strejda se Stellou vyhrál, to šel jak jinak oslavit, ale jak si ji nesl v květníku, upadl a upustil ji. Stella, protože to byl přeci jen živý tvor se snažila uchránit pádu a tak se pevně přichytila k jeho prstům. Bohužel svými zuby. A jak opět ochutnala lidské maso, nic jí nebránilo v tom, aby v sobě rozpoutala opět svou přirozenost a začala mu užírat jeden prst za druhým. A protože jí to zřejmě zachutnalo, strýc byl totiž do matce Dán, Němec byl po otci, vrhla se mu posledně i na nos, uši a v neposlední řadě i na jazyk. Když ji od něj náhodně kolemjdoucí konečně odtrhli, bylo už pro strejdu pozdě. Nedlouho potom se ve městě a postupem času i jinde po zemi jejich chov zakázal, prstožravky byly označeny za smrtelně nebezpečné a prakticky se skoro vyhubili. Dnes už se s nimi skoro nikde nesetkáme." dokončím svoje povídání o jedné z legend naší jinak chudé historie. Právě praprapra...pra strýc byl jedním z těch "prokletých" a zemřel v opravdu malém a útlém věku. Závěr svého vyprávění dovrším lehkým úsměvem a čekám, co na to profesor řekne. Docela by mě zajímalo, jestli se někdy s nějakou prstožravkou taky setkal. Jak já bych takovou jednu malou chtěl. To muselo být úžasný stvořeníčko. |
| |
| Kolotilova show Postupem času jsem zjistil, že je daleko více zábavnější sledovat Kolotilova než Světlanu. Nechtěl bych jí nijak upírat na kráse či charisma, ale to, co předvádí její posluchač... Raději si složím dlaně před ústa, aby nebylo vidět, jak mi pobavením cukají koutky. Závěr, jakým Kolotilov ohodnotí Světlanu je sice didakticky ne příliš vhodný, ale pro něj naprosto typický. S úsměvem se na Světlanu podívám, aby mi neušlo, jak na jeho ódu zareaguje. Žádné překvapení se nekoná – raději mlčí. Ani se jí nedivím, žádnému klukovi není Kolotilova přítomnost příjemná, ale o to méně dívkám. Kolotilov ve svém monologu dále pokračuje, dokonce dojde na jisté dojemné zoufání si nad koncem jednoho druhu. Něco by snad dovedlo dojmout i mě, ale toto zrovna ne. Ne pod vedením Kolotilových imaginárních slz. Spíš si povzdychnu nad tím, že profesor opět ztratí nit, jak je u něj obvyklé. Nejsem veden mezi ostatními jako šprt, přestože mívám dobré výsledky, ale prostě toužím po tom něco se dozvědět. Vždyť proto tu jsem... Sedět jsem mohl i doma... Konečně se ale zdá, že z hodiny něco bude. Vytáhnu si tedy volný list a pár poznámek si o šišigách napíšu. Jistě, mohl bych za sebe nechat psát pero, ale nejsem ten druh studenta, který musí na každém kroku dokazovat, že umí kouzlit. Navíc toto mě neuspí... Protože ten oheň by to snad jinak zvládl. Pousměji se a poslouchám opět na chvíli Kolotilova. Začne totiž mluvit o něčem, co mi je známější. Loreley... Kdo by neznal bájnou vílu z řeky, její zlaté vlasy a zlatý hřeben. A zasvěcení ví, že to žádná báje není. Ona i její dcery dál žijí kolem Rýna a topí všechny, kdo jim podlehnou. Umí být prý pěkně krvelačné. Sám jsem je však naštěstí nepoznal – v Bavorsku se mnoho takových stvůr neobjevuje, v místech, kde jsou řeky velké, není pro ně zajímavá krajina, a v Alpách jsou zase jiní tvorové. Jenže ze snění mě vytrhl podivný výkřik. Patřil Kolotilovi. A jeho obsah mi docházel nějak postupně, protože nejprve mi nedošlo ani, že patří mně. Mně a Algimu. Překvapení v mém obličeji bylo zřejmé. Lístek, který mi Algi podával, snad stačím ještě nenápadně sevřít ve své dlani a naznačit odporující sevření v pěst. Vždyť si toho nevšiml... Byl jsem si tím jistý, díval se jinam. Rozhlédl jsem se po třídě a Estevanův výraz mi napověděl, kdo nás napráskal. Pocítil jsem rychle vlnu hněvu a odporu k Estevanovi, ještě tím více, že právě na něj Ann upínala své myšlenky. Jakoby se ta temnota kolem něj díky tomu ještě více zhustila. „Idiote....“ Procedil jsem jen skrz zuby směrem ke spolužákovi a ohlédl se na profesora, jak moc to bude řešit. Jaké překvapení, když už se na nás ani nedíval, přestože dále soptil. Dnes je opravdu mimo... Co jsem opravdu v té chvíli nevnímal, bylo Ernestovo probuzení náhlým výpadem profesora. A jeho nenadálá chuť vyprávět vlastní historku. Chvíli tomu nerozumím, ale pak začnu chápat. Buď mu to došlo... Nebo...si jen myslí, že Estevan ukázal na něj... Algi porozuměl situaci rychleji než já. Jasně, zná Ernesta...eh...daleko lépe. Snad právě proto mu Algi tak rychle napověděl. Nebo jde o jisté souznění? Bože, o tom raději nebudu přemýšlet... Ošiju se a raději se zašklebím na Estevana, protože toto mu nevyšlo. Doufejme... |
| |
| Nejen Kolotilov útočí Občas se na toho kokota podívám a, upřímně, nebejt to profesor, už by jednu chytnul. Ať se k němu otočím kdykoli, civí na Světu jak nějakej úchyl - přesně ten, co by jí nejradši vystavil pomník z těch jeho přihřátejch kytiček, pak jí na něm vykuchal a užíval si s její mrtvolou. Hnusák odpornej! Ale jednu výhodu to má, neustále přiživovaný rozčilení mi nedovolí spát. Jo, na všem a s podivem i na týhle kreatuře se dá najít něco pozitivního. A když pak navíc vybleje to o „asistentce“, nevydržím udržet kamennej výraz a, částečně pobaveně, částečně znechuceně, vyprsknu smíchy. Sice tlumeně, natolik se ještě krotím, ale jelikož jsem k němu dost blízko, moh‘ by si toho všimnout – teda, nejspíš ne, když visí těma svýma prasečíma očičkama na „svý budoucí asistentce“. Alespoň já doufám, že ne, nechci riskovat, že na mě promluví. Rozkecá se jak kolovrátek, což kvituju s radostí, s trochou štěstí by moh‘ bejt do konce hodiny klid. Ten pouťovej kouzelník se moc rád poslouchá. Kouzelník… Jakým omylem se tohle mohlo stát kouzelníkem? Vždyť tohle už by bylo divný i mezi mudlovskejma opicema, a to je co říct… Za chvilku už zase upadám do netečnosti, v který jen v duchu prosím čas, ať už tuhle hrůzu ukončí. Ale estráda ještě konec mít nemá – jenže teď není v hlavní roli úchyl, otěže převzal třídní parchant, vlezdoprdelka a podrazák Mortales. Dobře, někoho, kdo se mě před ani ne hodinou snažil prořezat jak okrasnej keřík, fakt litovat nebudu… ale takhle se tahle hra nehraje. Když mám s někým problém, prostě si to s ním hezky přímo vyříkám, tak, jak se na chlapa hodí. Ale bonzovat? Co může bejt ubožejšího? Lehce se nahnu ke Světlaně a polohlasně, šeptat se ani nesnažím, šašek je teď stejně zaměstnanej jinde, poznamenám: „Tenhle hajzlík, jestli bude takhle pokračovat, se nedožije konce roku, to se vsadím.“ Škola možná má nekonečnou úctu k životu, ale je tu dost studentů, kteří stejnej náhled na věc nesdílej… jednou někoho naštve tak, že si na něj dotyčnej počká a jednoduše ho krouhne. A vzhledem k těmhle jeho móresům… žádná škoda ho nebude. Svýho hošana začne zachraňovat Fricek… a možná ho ani nezachraňuje, možná si fakt myslí, že úchyla zajímá jeho chrápání. Ale po dalších pár sekundách jsem přesvědčenej, že vítězí třetí možnost, ten blbec jenom hledal záminku, proč začít žvanit - další, co se rád poslouchá. Vsadím se, že nejmíň polovinu toho si vymyslel. Mám chuť mu tu hubu zavřít… |
| |
| Konečne zvoní Dalo by sa povedať, že Kolotilov sa po niekoľkých sekundách Ernestovho výkladu úplne roztiekol. Jeho výraz bol zrazu úplne pokojný, jeho hnev zažehnaný a tým, ktorý sedeli najbližšie sa mohlo zdať, že dokonca začal sladko voňať po mede. Celú dobu mlčal, len občas sa nadýchol akoby chcel prerušiť tok myšlienok jeho žiaka, no nakoniec ho vzrušenie nad príbehom nútilo byť stále ticho. Bol akoby v tranze, hlboko ponorený do vlbín, do ktorých neprenikal žiaden prípadný šum a ruch ostatných, do hlbín, kde jediná vec, ktorá dominovala bol hlas toho prekliateho študenta, čo našiel jeho Achylovku a zachraňoval pred rozzúreným drakom svoju spanilú chlapčenkú devu, ktorá sa rozhodla vyrušovať na jeho hodine. Keď triedou zaznelo: "Jak už název říká, má ráda prsty, ale nepohrdne ani jinými částmi těla..." na Kolotilovej tvári sa zjavil akýsi potmehúdsky výraz, v očiach mu vzbĺkli dosť zvláštne iskričky a ústa sa mu roztiahli do úsmevu pubertiaka, ktorý nedokáže maskovať svoje pikantné myšlienky. Zbytok študentovho monológu chodil sem a tam, občas sa od napätého počúvania zdvíhal na špičky a kýval sa na všetky možné a nemožné strany, gestikuloval rukami akoby chcel študentovi dopomôcť k vyvrcholenie čoraz napínavejšej a napínavejšej historky. Keď študent dokončil Profesor si z náprsného vrecka vytiahol vyžehlenú bavlnenú vreckovku a osušil si čelo, ktoré sa mu doslova orosilo od napätia. Keď si ju vkladal späť nenápadne sa pozrel na náramkové hodinky a potom mu zrak márnivo vkĺzol na jeho zlatý prsteň. "Pán Fuchst.." Spustil, tvoje meno skomolil s takým presvedčením, že by nemalo žiaden zmysel ho vyviesť z rozumu. Mohlo ti byť jasné, že už naveky ostaneš Fuchstom. " Váš príbeh bol tak veľmi intenzívny! Ako mi niečo také mohlo ujsť? Samozrejme, že som sa s tou potvorkou už okrajovo stretol ale nikdy nie v takýchto detailoch! A niečo mi hovorí , že ten...ten Oxenstein, " opäť mu nevadilo skomolenie mena a plynulo pokračoval," má na tunajšom cintoríne pamätnú plaketu, ale to sa mi môže len zdať. Predsa len mená ma nikdy príliš nezaujímali, teda pokiaľ sa nejedná o mena rastlín a tvorov. Viete pripravujem jednu skromnú publikáciu z názvom Rodinné legendy a rastlinstvo, a bez vášho príbehu kniha nebude mať zmysel! " Na malú stotinu sekundu Kolotilova tvár potemnela v škodoradostnom úšklebku a potom zvesela pokračoval: "Preto by som vás, pán Fuchrst, chcel poprosiť aby ste mi do dnešného večera tento príbeh písomne spracovali! Oh áno, musíte. Zožnete slávu, lebo vaše meno bude už naveky zvečnené, a ak by ste náhodou našli ten vedecký časopis s článkom o Prstožravke bola by to čistá dokonalosť. Povedzme, že vás budem čakať dnes o takej šiestej až ôsmej hodiny večernej." Dodal. Pre neho vec bola hotová a ty a zbytok triedy ste sa mohli dovtípiť, že to bol v celku vydarený spôsob, ako nenápadne potrestať študenta ( mužského študenta), ktorý sa bez dovolenia ozval, drzo prevzal iniciatívu nad hodinou a bezočivo strhol pozornosť na seba aby odklonil jeho hnev. Ale na trest sa jednoducho nezabúda, len neudrel na pravých vinníkov lež na obetavého samaritána. Na druhej strane bol to v celku dobrý trest, s benefitom, ktorý by bolo hlúpe odmietnuť. A jeho odmietnutie by vec len zhoršilo. Vzápätí Kolotilov vytiahol prútik, zaklínadlom zahasil oheň, pre pripomeienku si pritlačil ukazovák k usmiatym perám aby ste o tomto naozaj pred ostatnými pomlčali a rozpustil hodinu. No ešte pred tým než ste sa stihli rozutekať zadal dobrovoľnú úlohu, alebo skôr žiadosť, inšpirovanú Ernestovím rozprávaním, nech ten kto má nejakú zaujímavú rodinnú historku v spojitosti s kvetmi nech mu na tú tému napíše esej. Okamžite sa prihlásili dvaja. Sohvi a vlezprdelka Estevan. °°° Ďalšia hodina sa niesla v pokojnom duchu. Ak sa dá pokojným nazývať zvláštna schopnosť profesorky Swanlud, že vysávala energiu zo svojho okolia, mračila sa na žiačky, ktoré si náhodou na viditeľnom mieste odložili Kolotilove ruže akoby na nich tak svojsky žiarlila. Jediné čo vás mohlo ako tak upútať bolo, že profesorka bola ešte viac belšia než kedykoľvek pred tým, a že jej z popraskaných perách sem tam vykvitli jemné koráliky červenej krvi. Tak sito sa Vám mohlo zdať, že dnes akosi postrádala svoju zvyčajnú ladnosť , pripomínajúci vyslúžilú balerínu. No to čo Vás mohlo priam šokovať bolo, že po skončení vyučovania sa do triedy nevrútil nikto iný len sám Kolotilov a pred zrakmi vás všetkých profesorke priniesol obrovskú kyticu snehovo bielych ruží.( Prokop dneska naozaj perlil a ak by chcel niekto jeho nevhodné správanie nahlásiť, zrejme by mu pekne zavaril) Ansa ich priala s rezervovanosťou a istým zahanbením, i keď v skutočnosti sa celá chvela od radosti, že si vyslúžila niečiu úprimnú pozornosť. Zrejme ste nikto príliš nestáli o ich dôverný rozhovor, veď predsa bola obedňajšia prestávka a mohli ste si na hodinku trocha oddýchnuť, poprípade vybaviť nejaké svoje záležitosti. (( Moc by som chcela poprosiť Ernesta s Urielom, či by ste to svoje stretnutie nemohli odohrať počas tejto prestávky, v podstate prestávka je natoľko dlhá, že by ste sa stihli aj najesť aj stretnúť. Ostatný si robte čo len chcete a na obed sa podáva, nejaká riedka zemiaková kyslá polievka, pečené slede bez prílohy, ktoré sú takmer bez chuti a prevarené a nakoniec je tam aj v celku obmedzený počet jabĺk pre tých najpriebojnejších, ktorí si ich ukoristia ako prvý.)) |
| |
| "Hlavně si dej na chvíli pohov od průserů, jasný?" syknu na Mišu, protože mi to znělo, jako kdyby se o něj chtěl postarat osobně. Kolotilov si mě naštěstí zbytek hodiny nevšímal a já si oddechla. O esej navíc opravdu zájem nemám a stejně se příběhy naší rodiny točí spíš kolem zvířat, ačkoli v divoké přírodě narazíte i na nepříjemnou květenu. Růži od Kolotilova si však ve vlasech nechám, protože školní řád zakazuje pouze upravovat uniformu, o kytce za uchem myslím nic neříká a mně se líbí a chci si ji užít, než zvadne nebo zmizí. Je to ve strohém hradě lehké rozptýlení a na lektvaristce úplně vidím, jak ji to štve. Moc tu zapšklou starou pannu nemusím, lektvary mě až tak nebaví, takže můj prospěch je průměrný a její chování mi motivaci nepřidává. Po hodině rychle chvátám na oběd držíc se hesla, kdo dřív přijde, ten líp jí. Jsem zadumaná a Mišovi, pokud se pokouší o konverzaci, odpovídám jednoslovně nebo krátkými větami a jím rychleji, než je u mě obvyklé. Nejsem z těch, co by to do sebe házeli. "Musím ještě něco zařídit, sejdem se na hodině. Možná by sis mohl na chvíli pospat, pomůže to regeneraci," neopomenu při rozloučení dodat nějakou svoji dobře míněnou radu a rukou naznačím šrám na hrudi. Sice z toho díky mému zásahu nebyla tragédie, ale jeho noční bdění, potom tohle a jídlo, které rozhodně nepomáhá regenraci krve, by si mohly vybrat svoji daň. A jak znám Mišu, určitě by to bylo v tu nejnevhodnější chvíli. Vždyť máme večer trest. Pak odchvátám z jídelny. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Zastavím se přede dveřmi a srdce mi najednou buší jako šílené, vnitřnosti se mi kroutí a vůbec jsem nervózní, a to se ještě nic neděje. Roztřeseně se nadechnu a zaklepu. Růži mám pořád za uchem a v mých tmavých vlasech doslova bije do očí. Moje nervozita je viditelná jen z poloviny, ačkoli já sama mám dojem, že to musí křičet na všechny strany. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro V ten moment kedy si zaklopala na dvere sa z kabinetu ozvalo niekoľkonásobné hlasné buchnutie. Znelo to akoby niekto pečiatkoval nejaké papiere. Dlho sa nič nedialo. Len príležitostne sa z miestnosti ozvali zastrené hlasy. Jeden znel dosť kvílivo a jeho odtieň sa nedal príliš rozoznať a ten druhý bol pevný a akosi rodičovsky chlácholivý, no zrejme to bolo spôsobené len hrúbkou dverí. Magnusson si dával teda načas, neozýval sa a bola vcelku veľká pravdepodobnosť, že tvoje zaklopanie zaniklo. Mohla si zaklopať ešte raz, s rizikom , že podráždiš hada alebo jednoducho trpezlivo vyčkávať. Nech už si urobila ako si chcela, pár sekúnd na to sa dvere otvorili a z kabinetu vychádzala madam Pitu. Tvár mala prekvapivo ustarostenú, popravde by to človek na ňu ani nebol povedal. V rukách si držala svoj vejár a z masívneho prezdobeného brokátového habitu do ovzdušia stúpala omamná vôňa ťažkého korenistého parfumu. Hneď ako ťa uvidela, premerala si ťa prísnym pohľadom akoby s nedôverou a podozrením, že si celý ich rozhovor tajne načúvala a ona ťa teraz prichytila pri čine. " Dievča, idete naozaj nevhod." Povedala odmerane a privrela dvere, tak aby si nevidela dnu. " No čo už s vami, zdá sa však, že vás sem zaviedlo čosi naozaj závažné. Niečo čo by mu mohlo pomôcť.(zvláštna voľba slov) Profesor Magnusson vás čaká. Ja byť na jeho mieste, nespravila by som tak." Zaznel jej prísny hlas a bez toho aby ďalej niečo komentovala nechala dvere pootvorené a rezkým krokom vykročila chodbou, až rozvírila vzduch okolo. Po pár sekundách zvuk jej svižných krokov prerušil jej hlas." A poriadne sa vystrite Svetlana." Povedala to intonáciou, ktorá v sebe niesla ešte stopy materskosti. Žeby ten kvílivý hlas teda patril Magnussonovi? To bolo ale nepravdepodobné. Keď si vošla do kabinetu ovanula ťa zima, z dokorán otvoreného okna. Z neho sa pozeral Magnusson a v pozadí bolo vidieť odlietať zo dve sovy, a na stole ležalo ešte zopár opečiatkovaných dokumentov. Áno, Magnusson väčšinou vybavoval všetky papierovačky za riaditeľa. Ani na teba nepozrel, len tam stál a hľadel von oknom a neobťažoval sa otáčať, jediné čo si mohla vidieť na jeho inak meravej postave bolo, že čosi stále robí rukami. Súdiac od chrbta si zrejme mohol naprávať viazanku. " Zavrite dvere. A prejdite rovno k veci. Nemám čas. " Povedal dosť ťažko, akoby ho modulácia hlasu stála všetku námahu. Zrejme únava. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro "Dobrý den," pozdravím hned způsobně, vím, jak si potrpí na dobré mravy a na rozdíl od ostatních nemám potřebu přidělávat si víc problémů, než je třeba. Stačí moje každoměsíční záchvaty misantropismu. Mohlo pomoct? He? Co? Je mi vidět na očích, že mě její věta překvapila a nerozumím tomu, ale nepřeruším ji. Tohle znělo dost... osobně. Vejdu a chvíli si ho prohlížím, dokud na mě nepromluví. Ihned poslechnu, klika se mi div nesmekne z ruky, jak jsem nervózní. Do hlavy se mi vkrádají myšlenky, které patří jenom snům, zároveň je v nich zmatek z toho všeho, z toho, co říkala Pitu, z toho, co jsem postřehla skrz dveře, z toho, co se na škole děje... I přes zimu se narovnám a najednou cítím, jako by mě květina ve vlasech pálila. Úplně jsem na ni zapomněla. Snad se na mě nerozzlobí. I když ta moje temná část říká, že s květinou ve vlasech bych se mu mohla zalíbit, navíc rudá růže bývá symbol vášně. "Pane profesore... já... přišla jsem..." Vzpamatuj se Světo! Koktáš tu, ztrapňuješ se. Ovládnu svůj hlas, který byl trochu chraplavý a zadrhávající se. Další slova už zazní mým typickým jasným hlasem. To se ve mně ozve úplňková část duše. "Kvůli tomu, co se stalo ráno." Možná ho napadlo, že se chci vymluvit z trestu. Ano, je nespravedlivý, ale taková já nejsem. "Tedy spíš v noci. Myslím, že vím, co se děje. Nebo by se moje domněnka měla přinejmenším prověřit, abychom si mohli být jistí." Sama nevím, kde se ve mně vzalo tolik rozhodnosti. Navrhovat učiteli, aby prověřil něco, co mě napadlo v hodině... Světo, seš zdravá? Když ale hraju tuhle hru, kdy mi srdce buší jako o závod, tělo se mi třese a Světa, co zbožňuje Magnussona a stydí se, se choulí pod stínem obludy, která by ho nejraději povalila tady na stůl, musím to dotáhnout do konce. "Mám podezření na Bäckahästy. Profesor Kolotilov říkal, že se tu v okolí hojně vyskytovali, ale že byli vyhubeni. Nemusí to být úplně tak pravda. Vodní bytosti jsou zrádné, voda se nedá pořádně prohledat. Pár jich tu mohlo někde zůstat. Jejich zpěv mohl Margaret přivábit, aby skočila do vody. Ale byl tam led..." Chci ještě něco dodat, ale mlčím. Bojím se jeho otázky, jak jsem na to přišla. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Stál v okne pomerne dlho. Neotáčal sa. Ruky mu konečne spadli voľne pozdĺž tela a jeho ramená sa zdvíhali len v pravidelnom rytme jeho pomalého dychu. Počúval, a možno bol myšlienkami niekde inde, no keď si spomenula, že si za ním prišla v záležitosti týkajúcej sa nočnej udalosti zvláštne sa napäl a zhlboka sa nadýchol. Až po ďalšej nekonečnej chvíli sa konečne otočil. To čo si videla bolo dosť šokujúce. Videla si Magnussona pred pár hodinami a predsa akoby ubehli roky. Jeho oči vyzerali unavene a staro, jeho inak, takmer vždy, napäté čeľuste boli zvláštne povednuté. Zapozeral sa na teba. V podstate ani nie na teba, ako skôr na karmínový kvet, ktorý priťahoval jeho zrak ako býka červené súkno. Jeho hnedý pohľad bol zvláštne sklenený a lesklý akoby plný potlačovaných sĺz, ktoré mu tam zrejme vohnal vietor, čo mu ešte pred chvíľou šľahal do tváre. Ale prečo potom nemá líca červené od zimy? Mohol snáď Magnusson plakať?Pozeral sa na kvet istým opovrhnutím, ak by bolo po jeho, škola by sa celá ponorila do smútočného, bol to zvyk, na ktorom vyrastal, a z ktorého nedodržiavania mu kypela žlč. A tvoja ruža za uchom pôsobila príliš veselo, hýrivo...Trocha sklamane pokrútil hlavou , pokynul ti aby si sa usadila na stoličke zatiaľ čo on si sadol oproti tebe. Predtým než konečne prehovoril si niekoľkokrát odkašľal akoby testoval svoj hlas, neodvažujúc sa odpovedať ti skôr, než nadobudne svoj prirodzenejší oddtieň. "Bäckahästy." Odmlčal sa v zamyslení. " Bäckahästy nespievajú." Dodal stroho, ale predsa len sa ti mohlo zdať, že jeho rysy tváre trocha omladli. " Zrejme máte na mysli Näcky.Tých je tu pomerne dosť" Skonštatoval celkom vľúdne, akoby vedel, že podobná chyba sa kľudne mohla stať, obzvlášť keď prednáša Kolotilov, ktorý nemá v hlave všetko v poriadku. " Ste veľmi všímavá, Svetlana, vaša teória môže byť pravdivá. Sám sa postarám o to aby sa brehy školy a ostrovy pravidelne kontrolovali." Nepotreboval sa ťa ani pýtať na to ako si dospela k podobnému záveru, buď cítil, že je to pre teba osobná záležistosť, alebo sa si to jednoducho neuvedomil, zaslepený úžasnou teóriou, ktorá by mu pomohla celú vec vyriešiť. Tvár sa mu už úplne rozjasnila, oči mu vyschli a hlas sa mu konečne prehĺbil do normálnej hladiny ( doteraz bol taký jemne priškrtený.) Zrazu však zvraštil obočie akoby si spomenul na niečo veľmi dôležité, nečakane prudko zo škripotom vstal zo stoličky, nekontrolujúc svoje emócie. Drgol do stola až prevrhol kalamár s atramentom, ktorý sa rozlial po stole . "Ženy, všetko len zjednodušuje. Myslíte si, že ste na všetko prišli. Nemali by ste tu vôbec čo robiť. Najlepšie by bolo ak by ste sa do našich vecí nemontovali..." Bolo to zrejme po prvý raz, čo si ho počula takto otvorene narážať na fakt, že nesúhlasí so ženským vzdelaním tu na Durmstrangu. Bol očividne vrcholne vytočený, zatínal päste a v tvári sa mu dalo celkom dobre vyčítať, že si v ňom rozdýchala nádej, ktorá sa v sekunde rozpadla na márne kúsky, keď znova použil rozum." Neviem ako ste prišli k tej dedukcii o Näckách, ale vo vašej teória má háčik. Ako vysvetlíte toto?" Na stôl, tesne pri stále sa rozširujúcej kaluži atramentu, hodil do guličky zhužvaný kúsok pergamenu. Ak si ho otvorila stálo na ňom: "Stretneme sa večer na streche blízko chlapčenskej veže. Určite uvidíme polárnu žiaru a ak nie, pre mňa budeš tou žiarov v nočnej tme ty, Margaret. Tvoj Algi." Zrejme si už pred tým videla Algimantasove písmo, a toto mu bolo naozaj veľmi podobné. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Na chvíli sklopím oči, ale když k němu mluvím, zase je zvednu. Opravdu se cítím, jako by mě uhranul, a proto se mu nedívám přímo do očí, ale jen do tváře. Hledám v ní odpověď na jeho podivné chování a reakci na moje slova. Posadím se se zády jako pravítko, jako bych spolkla prkno. V hlavě mi zní hlas Pitu: Narovnej se. A stejně jsem jako na jehlách. Taška mi leží u nohou. "Ah... ano..." zamumlám, na okamžik vypadám zamyšleně a trochu zahanbeně, že jsem nedokázala ani správně říct jméno bytostí, když můj otec je krytozoolog. Zvlášť když jsem si myslela, jak bych tím mohla někoho oslnit. Při podobných situacích vždycky sklopím zelené oči, tentokrát zůstanou na delší čas zavrtané do stolu. Když prudce vstane, trhnu sebou a zase se na něj podívám, možná se mi v očích mihne záblesk strachu, protože nevím, co to má znamenat, tyčí se nade mnou a najednou je rozezlený. Přesto se nepřikrčím, jenom k němu vzhlížím a nemůžu si pomoct, abych se netvářila trochu jako nakopnuté štěně. Natáhnu se pro pergamen a přečtu si ho. Lehce se zamračím a studju to písmo. Kouknu na Magnussona a nervózně si olíznu rty. Mrzí mě, že mnou tak opovrhuje. Nemyslím si, že jsem špatná čarodějka. A on mě tu uráží, že si vzdělání v podstatě nezasloužím, že tu nemám co dělat. Nevím, jestli přenechat oheň úplňkové bestie vyšlehnout, nebo propadnout smutku. Tak studeně to uvnitř svírá. Člověk těžce nese zklamání a opovržení někoho, ke komu vzhlíží. "Možná se vám to bude zdát hloupé, ale přišla jsem na to díky snu a výkladu profesora Kolotilova," řeknu trochu ochraptěle, chladněji, než bych chtěla. Nebo spíš vyhasle. "Možná moje podvědomí slyšelo jejich zpěv, protože mě lákali. Lákali mě nad propast a já do ní spadla. Říkali něco o zpívání. Považujte to třeba za ženskou hloupost," poslední dvě slova jsou doplněna na mě najednou neobvykle tvrdým pohledem přímo do jeho očí, protože se ve mně pořád sváří úplněk a nov, "ale pořád je lepší, když za vámi přijdu a chci pomoct, když se prověří všechny možnosti, než aby došlo k další tragédii. Když jsem nad tím přemýšlela, přišlo mi to jako příliš náhod najednou. Sen je sen, ale to, co jsem se dozvěděla pak ráno... a o historii školy..." Protočím v rukou pergamen. "Je to opravdu od Alšeniškise? Vypadá to jako jeho písmo. Ale Näckové se přece umějí proměňovat, ne? Nechci se ho zastávat, pane, protože jeho chování ráno bylo nepřípustné... Chci vám jenom pomoct." Poslední věta ze mě vypadla, aniž bych chtěla. Ano, chtěla bych mu pomoct, ale bylo to myšleno i jinak. Něco se uvnitř něj odehrávalo a ničilo ho to. Jenže já jsem jenom studentka a on je učitel a navíc hrdý, takže mu těžko můžu nabídnout, že budu dělat vrbu, což umím dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Tak ako sa rýchlo vytočil, no hneď ako si povedala čosi o sne, zdalo sa akoby sa ukľudnil ba možno upadol do ľahších rozpakov. Zovrel čeľuste, v geste jeho typického a zrejme už podvedomého kŕču a počúval ťa. Čierny atrament kvapkal na zem, z otvoreného okna vanul vietor a on tam len stál, premýšľal, preklínal sám seba, že sa nechal tak vyprovokovať . Keď si z úst vypustila to o pomoci, profesor úplne zmäkol. " Pán Alšėniškis to samozrejme popiera, a jeho argumenty boli dostatočne presvedčivé na to aby som mu uveril." Magnussona len tak niekto neoklame , obzvlášť ak sa jedná o vážne veci, s ktorými je ešte aj nejako osobne spätý. " Mohol to byť žart? Už tak ste všetci ako odtrhnutí z reťaze, máte prílišnú voľnosť a slobodu nečudoval by som sa ak by niekto z vás prišiel s podobnou hlúposťou. Ak to bol len vtip prišiel naozaj nevhod a jeho pisateľ mal písmo vášho spolužiaka naozaj v malíčku." Intonáciou vec ukončil, akoby sa už k nech nechcel viac vyjadriť , no potom po chvíľke mlčania začal z novu. Ťažko povedať či to zo seba zhodil masky svojej prísnosti, alebo na seba nasadil masku úplne novú, takmer nepoužívanú no jeho hlas znel akosi rozcítene. " Ospravedlňujem sa, za svoj výstup. Ak som vás urazil je mi to ľúto, ste dobrá študentka, Svetlana, môžeme byť všetci radi, že vás tu máme, no tunajšie podmienky, ten duch školy, ktorý je tu prítomný, to prostredie, minulosť, jednoducho nikdy nemal byť pre vás. Ďakujem vám za pomoc, ešte dnes preverím a sám skontrolujem okolie školy, ak by sa naozaj jednalo o Näcky. Teória to môže byť správna a ten list mohol byť len náhodou....Zrejme by som mal svoju vďaku smerovať aj k profesorovi Kolotilovi." odmlčal sa na moment. "Keby ste len vedeli ako ja toho chlapa neznášam!" Naozaj sa uvoľnil, bol to úplne iný človek, nie taký upätý a škrobený i keď stále tak vizuálne pôsobil. " A keby ste len vedeli ako ona Kolotilova zbožňovala." Ako by si uvedomil, že zachádza až priďaleko v dôvernostiach, zmenil tému. "Dávajte na seba pozor a sny nikdy neberte na ľahkú váhu." Výrazne na teba pozrel s dvojitým pohľadom , ktorého jedna časť sa začala opäť zalievať vlhkosťou a vinou, že zanedbal niečo čo nemal , a druhá časť čo pálila doznaním, že aj on máva tie svoje. Zapozeral na ruži v tvojich vlasoch a z ničoho nič k tebe načiahol ruku. Vzal do prstov prameň vlasov, ktorý sa nejakým spôsob dostal priamo na kvet a zamotal sa do okvetných lístkov a jemným pohybom prameň uvoľnil a hneď potom ti ho posunul za ucho. Potom sa zasa profesionálne vystrel a autoritatívnym hlasom, s akým sa prezentuje na verejnosti ukončil vaše stretnutie. "Ďakujem, to bude všetko, môžete ísť. Nezabudnite na váš večerný trest." Ladným krokom prišiel ku dverám a položil ruku na kľučku, že ta vyprevadí. Ak sa chceš náhodu ešte niečo pýtať a zistiť z neho nejaké osobné veci, tak môžeš. A hoď si na to kockou. 100-51 odpovie ti. 50-0 neodpovie. ale ak sa pýtať nič nechceš hádzať si nemusíš A inak ospravedlňujem sa za takýto sentimentálny post. ;D |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Kapání je zapomenuto, jakmile se mi snad poprvé (od něj) dostane vyřčeného uznání. Jak málo stačí k tomu, aby se moje tvář projasnila, a to i když se jen lehce pousměju. Ta rána vevnitř se zacelila stejně rychle a náhle, jako ji otevřel. Koutky mi znovu zacukají, když tak expresivně vyjádří mínění o Kolotilovi. Je tu někdo, kdo toho chlapa má rád? Ale ta růže... jsem za ni ráda. To ovšem neznamená, že si mě Kolotilov koupí. Najednou mě napadne, že on to snad ví. Necítila jsem však žádný nitrozpyt, nic z toho, o čem nám v hodinách vykládá, ale přesto se vevnitř zachvěju strachem, že ví, co se mi zdálo. Do toho se přidá očekávání, když se ke mně natáhne. Neucuknu, jsem tak zkoprnělá, nemůžu uvěřit tomu, že Magnusson, nedostupný ledový král, udělal takové gesto. Naskočí mi z toho husí kůže a zároveň se mi do tváří vžene růž, jak moje tělo i úplněk očekávají něco víc. Stojí mě hodně přemáhání, abych nenaklonila hlavu a nepřitiskla tvář k ruce, když ji stahuje. Nechci ho zklamat nevhodným chováním. A přitom bych tak moc chtěla se... hm, nevhodně chovat. Zase si olíznu rty, které ledový vítr pořád vysušuje, když dlouho mlčím. "Nezapomenu." Nezapomenu na tuhle chvíli v kabinetě, to si piš. A asi ještě dlouho budu litovat své zbabělosti, ale přitom dostatku rozumu, že jsem byla hodná holka. Když sáhne na kliku, u dveří se postavím blízko, že konečně cítím z jeho paže sálat teplo, což mi společně s tím, co teď předvedl, dává naději, že vevnitř není kus ledu. "Pane... ještě jsem se chtěla zeptat... Profesor Kolotilov mi ne zrovna vhodně nadnesl, že by mě bral za asistentku. Mám před sebou poslední půlrok a praxe by se mi docela hodila, ovšem... radši bych pracovala u vás. Chtěla bych. A... vím, že je to nebezpečné, ale hrozně bych se chtěla podívat po těch näckcích." Při poslední větě mi oči zaplanou mou vášní, kterou jsem zdědila po otci. Vím, že mě odmítne. Ale musela jsem to zkusit. Táta by ze mě měl radost. První krok je - nebát se. Jsem z Gudrunu! Musím bojovat. A nebát se. "Neměl byste jít sám... na lov se nikdy nechodí..." dodám tichounce další z pouček táty. Vždycky tu musí být někdo, kdo vám bude krýt záda. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro "Ak sa chcete venovať magickým tvorom, myslím, že by ste mali prijať ponuku profesora Kolotilova." Dodal stroho, áno povedal, že si ťa váži ako študentku, no jeho presvedčenie, že ženy na Durmstrang nepatria je omnoho silnejšie, aby ho len tak zahodil a prijal ťa s vrúcnym objatím za jeho pomocníčku. I keď pomoc by sa mu veruže hodila, obzvlášť človeka pri ktorom sa vedel uvoľniť, ako pred malou chvíľkou. No kto vie, či bude ešte niečoho takého v budúcnosti schopný, predsa len dnes mal naozaj pekne naštrbené nervy. "Nikto nevravel nič o love, ale o prieskume a síce nepochybujem, že máte skúsenosti, no ak budem naozaj potrebovať pomoc zavolám si niektorého z profesorského zboru. " Myslel tým určite každého, len nie Kolotilova."Nepredpokladám však, že pomoc budem potrebovať." Znova sa na teba pozrel, akoby premýšľal či predsa len nezvážiť tvoj návrh. Nie, u neho by si nemala žiadneho profesného rozletu. Chceš sa pozrieť po Näckách, nemáš záujem o tom sa venovať tomu, čomu sa venuje on. Okrem iného, vziať zo sebou ženu na pátranie po bytostiach, ktoré jej môžu hravo vojsť do hlavy a zabiť ju, by bolo naozaj hlúpe. "Bude to všetko?" Otvoril dvere a rukou ti pokynul von. " Mali by ste sa ponáhľať o pár minút vám začne vyučovanie. Dovidenia." Ak si sa ohrdnutá rozhodla odísť z jeho kabinetu tak pred tým než za tebou pomaly zavrel dvere ešte stihol čosi neurčité zamrmlať ( dosť zrozumiteľne na to aby si rozumela) " Večer si zo sebou nezabudnite vziať prútik. " |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Radši na to nic neodpovím. Myslela jsem, že když na chvíli odhodil masku, tak by aspoň mohl říct něco ve smyslu, že nad tím popřemýšlí. Že když se mi omluvil, jak mě urazil, tak... Jak se říká - myslet znamená hovno vědět. Přesto si nemůžu odpustit lehce oponovat, když mě odbude na nočním průzkumu. Bylo mi to jasné, ovšem já věděla, jaký důvod krom mojí zvědavosti by měla moje přítomnost. "Navrhovala jsem to proto, pane, protože kdyby tu nějací byli, chtěla jsem je nalákat. Nemyslím, že by se ukázali muži. Pokud jsou tak chytří, aby vedení školy přesvědčili, že jste je tu vyhubili, určitě teď nevystrčí nos. Pokud tu jsou," zopakuju pro zdůraznění, že tvrdohlavě netrvám na své teorii, ovšem já osobně si myslím, že to budou oni. "Neberte to jako troufalost, pane," začnu další větu měkce, "žiju v tom celý život, otec mě v tom vychoval, tak mi přišlo přirozené nabídnout pomoc. A... trvám na tom. Možná jsem jenom ženská a studentka, ale chci pomoct lidem, kterých si vážím." Málem jsem větu zakončila jinak. Lidem, které mám ráda, ale spolkla jsem to na poslední chvíli, radši bych si ukousla jazyk, než abych to řekla. Jenom... mě něco nutilo dát mu najevo, že nejsem drzý spratek, co se snažá dosáhnout svého. Jsem možná mladá, ale jsem už plnoletá a mám v praxi víc zkušeností než polovina žáků tady. Navíc jsem vrba, ale zas tolik troufalá, abych mu tohle nabídla, nejsem. Pokud mě zase odbude nebo na to nic neřekne nebo mě snad pokárá za to, co říkám, nechám se konečně vyhodit z kabinetu s tichým rozloučením. |
| |
| Příležitost Přiznávám se, že jsem Ernesta příliš neposlouchal. Nebezpečí byl zažehnané a jeho vyprávění, no, jistě bylo zajímavé, ale nějak jsem ho nezvládal pobírat. Musel jsem stále myslet na Ann, ale i na to, co řeknu Algimu. Občas jsem spíš vnímal více Kolotilova, který se zdál řečí Ernesta nadšený. Trochu mi to nehrálo, ale více jsem to neřešil. Ach jo, Ann, proč zrovna ty... Pak konečně Kolotilov promluví, což mě donutí vzbudit více pozornosti. Jeho slovům ale trochu nerozumím. Fuchst...? Aha..to myslí Ernesta... Oxenstein? Jsem byl asi víc mimo... Pak jsem ale začal nevěřícně zírat. Vlastně jsem do Kolotilova nikdy nevkládal naděje, že by byl schopní něčeho takového, jako předvedl nyní. Pomsty.. Chtě nechtě jsem se musel zvesela ušklíbnout, protože Ernest si opravdu krásně naběhl. Zadání dobrovolného úkolu, na který se stejně přihlásili jiní jedinci a já po tom opravdu netoužil, jsem téměř nevnímal. Blízkost přestávky mě naplňovala nejistotou. Byl jsem totiž blíž promluvit si s Algim. O kousek, hlupáku.. Napomenulo mě mé racionální já. Další hodinu jsem zčásti vnímal, zajímavější byl její závěr. Kyticemi obdařená Ansa vypadala jako Venuše a Kolotilov, no, nebudu to více rozebírat a raději... ...to nechám jiným. Ze třídy jsem se trochu loudal a svým pohledem vyhledával hlavně Algiho. Mohli bychom se setkat už nyní... Obědová pauza je dlouhá... A Ernest ho snad chvíli postrádat nebude... Snad... Trochu kysele se ušklíbnu, sbírám si ledabyle své věci a jen neochotně se loudám ke dveřím, obzvlášť jestli ještě Algi neodešel. Nehodlám ho oslovovat, tuším, že Erní by vyjel jak nadržená panička. A s někým takovým se fakt hádat nechci... |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Keď ti otvoril dvere, vedela si, že si nanešťastie prepásla niečo, čo sa mohlo vyvíjať úplne iným smerom. Nenaznačil ti nič. Len ťa vyprevadil slovami. " Viem, že sú vaše úmysly dobré a ja si ich vážim. Viem, že magické tvory vám rozhodne nie sú cudzie, no na svojom si trvám a vašu ďalšiu pomoc už nepotrebujem. Ďakujem a dovidenia." Po tom čo sa odohrávalo za zatvorenými dverami, s ružou a prejavom jeho rôznorodých emócii to bola v celku ľadové prebratie do reality. Stál tam zatínal zuby a napäté držanie jeho tela ti hovorilo, že čím dlhšie sa zdržíš, tým horšie to bude. Nevyprevadil ťa zo žiadnym nenápadným návrhom, ktorý mal v pláne ešte pred tým než sa s tebou lúčil po prvý krát. Sám o tom nebol presvedčený nakoľko niečo podobné išlo proti jeho zásadám, nemohol ho podať na rovinu, musel to on sám najprv spracovať a neunáhliť sa v rozhodnutí , v sľube niečoho čo by si neskôr rozmyslel a odvolal. Chcel ti to len tak naznačiť v nič nevraviacej poznámke a možno ťa tým aj mierne potešiť. No tvoja nešťastná voľba času, kedy bojovať, to všetko rozbila. Vyprevadil ťa bezemočne, s mŕtvou tvárou a bez ďalšieho slova. Niekedy je lepšie sa príliš "nehádať", obzvlášť keď ide o Magnussona. Niekedy sa škody budú naprávať dlho, niekedy sa sklamanie možno nikdy úplne nevytratí a niekedy, keď sa Gudrunin duch použije v správny čas, motyka nečakane vystrelí. (( Prepáč ;D, ale tak prihliadnuc aj na ten tvoj hod kockou. Proste nedalo sa mi inak. Nevedela som si predstaviť, že by Magnusson mohol reagovať pozitívne, keď si mu začala oponovať aj keď si uvedomuje, že to bolo myslené len v tom najlepšom. Vedz, že je ale chudák zdrvený tým, ako sa veci vyvinuli ;D)) |
| |
| Já ti dám Fuchsta! Jak se zdá, profesor přestal být naštvaný a zdá se, že ho moje historka zaujala. Dokonce se zdálo jako by byl tím vyprávěním natolik unesen, že zapomněl, kde se nacházíme. Taky dobře, aspoň zapomene na to moje spaní. Když domluvím, jsem na sebe náležitě hrdý. Moje akce: odveď pozornost se vydařila. Když mi profesor zkomolí jméno, zamračím se. “Faust, pane profesore. Faust. Přesně jako Ten Faust, který zaprodal duši ďáblu.“ opravím profesora. Ostatně na svoje jméno jsem náležitě hrdej. Přece jen… mám ho po svým prapra…. dědovi. Právě TOMHLE prapra… dědovi, tak ještě aby ne. A moc si to nevyžehlí ani tím, jak nadšený je z mého příběhu. Jak je vidět profesor opravdu nemá paměť na jména. Povzdechnu si. Vsadím se, že kdybych byl nějaká zmalovaná slepice, jako ty v předních lavicích, zapamatovat si těch 5 písmen by mu nedělalo nejmenší potíže. Úchyl jeden Skoro mi spadne čelist, když projeví zájem o můj příběh. Písemně. Se snad zbláznil?! To to mám jako napsat? Ať si pučí ten divnej časák a opíše si to z něj. Nemám čas ani náladu mu něco psát. “Ale…“ snažím se zaprotestovat, ale jak je evidentní. Profesor je nesmlouvavý. Scheiße! Začal jsem mít pocit, že si svoji historku ohledně jeho knížky vymyslel. Hajzl jeden! Mám chuť něco nakopnout. Nevraživě sleduju profesora, jak odchází. Však počkej dědku, já ti ukážu. Uvidíme, kdo se bude smát poslední, až uvidíš, co ti odevzdám. ušklíbnu se pro sebe. Vsadím se, že pak už si jméno Faust, budeš pamatovat do konce svýho života. Společně s Algim odejdu na další hodinu. Samozřejmě, že si mu musím postěžovat. “ Tse… to je bordel tohle… člověk jednou v životě projeví něco jako iniciativu a hned za to dostane trest. Pf... vůbec nechápu, že se tu ještě snažíš něčeho dosáhnout.“ odbočím od tématu v narážce na Algiho pilné studium. “ Prej písemně… chápeš to? Mám to sepsat. Se snad zbláznil, úchyl jeden.“ nadávám. Pak se otočím na Algiho. Široce se na něj usměju a prosebně podívám. “Algi, že mi pomůžeš?“ a otravuju ho s tím, tak dlouho, dokud s tím nebude souhlasit. Pokusil jsem se ho sice ještě překecat, aby to za mě napsal, ale… s tím mě rychle poslal do háje. No co, aspoň že mi s tím pomůže. Dění na další hodině příliš nesleduju. Vytáhnu papír a pero a začnu tomu plesnivýmu dědkovi sepisovat onu ódu. Ale… ne tak úplně o tom, o čem chtěl. Alespoň ne zatím. Když už má rád ty rodinné historky… Zasměju se. Já jich mám víc než dost. Celou první stránku popíšu tím, jak se můj pra pra… děd, samotný Johann Georg Faust největší čaroděj všech dob a hlavně zakladatel naší rodinné linie a poté, co uzavřel dohodu se samotným vládcem podsvětí i původce rodinné kletby, která nás už od 15. století neustále pronásleduje. Jsem s tím nadmíru spokojený. Jen a´t si profesor počte, když chce. Ušklíbnu se. Když ten zmetek vejde do třídy hodím po něm posměšným pohledem, ale stejně mě nevidí, protože má plnou hlavu tý divný učitelky. Nevšímám si jich. Po hodině následuje oběd. Jedna s mých oblíbených věcí tady, i přes to že si mnozí stěžují na jeho kvalitu. Nestěžuju si. Mě to chutná. Společně se s Algim najíme a pak i odcházíme. “Co máš teď v plánu?“ zeptám se ho cestou a založím si ruce za hlavou. Osobně doufám, že nemá v plánu nic. Docela rád bych se natáhnul na postel, složil do jeho teplého objetí a strávil tak zbytek obědové pauzy. |
| |
| Je vážně všude... „A říkám snad, že kvůli mně?“ V hlase zazní uraženost - co jí zas přejelo přes nos? Dneska je nabručená jak…jak… no jak ženská. Co od nich taky čekat, nikdy neví, co chtěj, a když to náhodou ví, tak si to rychle rozmyslí. A furt by komandovaly. Tohle nemá cenu řešit… Radši sleduju vystoupení Fricek – pouťovej panák, Faust sice mele blbosti a Kolotilovo vzdychání a šaškování je leda nechutný, už chápu, proč si ti dva tak rozuměj, ale je to jediná věc, která mi brání usnout. Jenže pak se bišoňčí chůva vytáhne – ať mi leze na nervy jakkoli, tenhle trest se mu povedl. U tohohle totiž německej panáček, vlastně spíš panenka, nebude moct fňukat, jak je k němu škola nespravedlivá, za tohle si může jen a jen sám… vůl jeden, příště si rozmyslí, jestli má žvanit nesmysly. Druhá hodina je přece jenom lepší, rozhodně důstojnější týhle školy. Ať si o Swanlud říkaj, co chtěj, aspoň tu netajtrdlíkuje jak maňas z Teplohůlek a zachovává trochu úroveň. A navíc, co na tom, že o ní říkaj, že vypadá jak mumie ze Sibiře, podle mě má něco do sebe. Jenže teď ani to nestačí… za chvíli upadám do letargie a do minuty to zalomím. Probudí mě až… Kolotilov?! Co ten tady dělá?! Chvilku přemejšlím, jestli jsem to nezaříznul už na jeho hodině a všechno se mi jenom nezdálo, jenže pak mi dojde, že je tu profesorka a ty kytky, co má zase po ruce, jsou pro ni. Ten chlap? možná při dobrý představivosti chlap je v ráži, nevím, jestli dneska ráno vstal a rozhodnul se, že si zahraje na žabožroutího lamače srdcí, co bez kytičky a voňavkový polevy nevyleze ani na balkón, anebo se rozhod‘, že všechno, co je na týhle škole dobrý, rozloží na kousky, rozhodně to dělá zarputile. U nás by ho za tohle popravili… a nebo by ho někdo zabil rovnou na ulici. Až když je konec a vyjdeme z učebny, všimnu si, že Světa má furt za uchem tu jeho kytku - snad na ni ten blbec takovou kravinou neudělal dojem?! „Nechceš už tu jeho hnusnou kytku sundat?“ Přece se ti to fakt nemůže líbit, ne?! Jídlo není od toho, aby chutnalo, ale aby zahnalo hlad a dodalo energii, proto mi je chuť ukradená a láduju to do sebe jak troll bandu capartů. Na Světlaninu radu ohledně spánku jen s plnou tlamou přikývnu, stejnak jsem to měl v plánu… Jo, někdy mi vadí, jak mě komanduje, jak kdyby byla moje matka a mě bylo pět, ale je to kamarádka, jediná tady, a tak ji nechci zbytečně naštvat, proto držím hubu… i když to chce někdy velkou sebekontrolu. Bez dlouhýho okounění dojím a vypadnu do ložnice, spánek volá… |
| |
| Trest ( Svetlana, Ernest, Algimantas, Michael) Zbytok dňa ubehol nezaujímavo. Dvojhodinovka transfigurácie nepriniesla nič zaujímavé a dokonca ani voľné poobedie, ktoré nasledovalo potom. Občas niekto na chodbe šepol o mŕtvej, či o podivuhodnom správaní Magnussona, ktorý sa počas celého dňa nechal zastupovať. Inak vôbec nič. Škola sa napriek všetkému niesla v otupnom stereotype, ktorý sa len na pár chvíľ okorenil niečím zaujímavým. Pre niektorých už deň končil. Niektorí študenti si robili úlohy v knižnici, iný trávili večer vonku na hradnom nádvorím, alebo si hľadali iné zábavky. No pre vás sa deň ani zďaleka neuberal rovnakým smerom, čakal vás trest, ktorý mohol byť naozaj akýkoľvek. Či už ste z neho mali obavy alebo ste sa na neho tak svojsky tešili to už bolo jedno, aj tak sa z neho nijako nevyvlečiete. °°° Očakávali ste, že vás pred kanceláriou bude čakať Magnusson, no miesto toho na dverách visel od atramentu zašpinený pergamen, ktorý vravel, že máte všetci čakať na nádvorí, to neveštilo nič dobré. Vonku vás čakal Kroll, ako inak a pri ňom na zemi ležali štyri, úplne nemagické, čakany, ktoré čakali len na vás. Dozvedeli ste sa, že Vás čaká pekná lopota, ručne vysekať ľad na rieke okolo durmstrangskej lode, ktorá ostala zakliesnená na zamrznutej vode. Stačilo by jedno malé kúzlo, čo by všetko dalo do poriadku, to by však nebol žiaden trest, a bolo jasné, že si to špeciálne nechávali len pre vás. Keď už ste sa chopili krompáčov a kráčali ste sa chechtajúcim sa správcom pozemkov z diaľky sa ozval známy hlas- profesor Shaw, vedľa ktorého kráčal Magnusson. Vzali si Krolla na stanu a z toho útržkovitého rozhovoru ste mohli pochopiť, že váš profesor čarovania sa na poslednú chvíľu rozhodol zmeniť charakter vášho večerného potrestania. Kroll čosi stále mrmlal a očividne mal sto chutí sa z oboma pohádať, nakoľko z niečím podobným nesúhlasil. Našťastie bol však veľmi malá ryba na to aby jeho slovo zavážilo a preto vám odobral ťažké čakany a s dlhým nosom odišiel. A vy ste si mohli oddýchnuť. Magnusson nič nevraviac len pozrel na Shawa a zababušiac sa do kabátu a vydal sa po vyšľapanej ceste smerujúc k hlavnej bráne, von za hradby, tam kde ste mali ísť pôvodne vy. " Niekto sa tu narodil pod šťastnou hviezdou." Každého si premeral svojim celočiernym okom, o ktorom kolovalo kopec legiend. Jediné čo ste mali naozaj potvrdené bolo, že o neho prišiel počas zatrieďovania do fakúlt, keď sa takmer nevymanil z posadnutia triediacej lebky. A keď už sa mu to podarilo ostal mu malý suvenír. Videl vôbec na to oko? Zrejme áno, keď sa na vás ním pozeral, no čo ním videl to bola otázka. " Ale možno by ste viac ocenili vysekávanie ľadu. A možno ani nie. Ja byť na vašom mieste tak by som skákal od radosti." Povedal príjemne, mierne škodoradostne že vás napína a na druhej strane na ňom bola vidieť nedočkavosť. Očividne aj pre neho to bola veľká udalosť, na ktorú sa tešil a nemusel byť ani na vašom mieste. Celé tie roky ste to mali rovno pred nosom, kamenný múr, ktorý sa nijako nelíšil od jeho susedov. A predsa. Shaw vytiahol prútik a deklamujúc veľmi dlhé zaklínadlo, tak aby ste ho nepočuli, otvoril priechod, o ktorom ste nikdy nič nepočuli. Profesor celý vo vytržení spravil prvý krok dnu, a hneď ako vstúpil sa dlhá kľukatá chodba s nízkym klenutým stropom osvetlila fakľami, ktoré boli na stenách. Bol to naozaj dych berúci pohľad, nakoľko sa chodba zdala nekonečnou a povieval v nej taký zvláštny vzduch, až z neho prechádzal mráz po chrbte. Keď ste vošli do chodby všetci, vstup sa za vami zatvoril a nasledovali ste profesora. Nekonečnosť chodby bola však len ilúzia, ktorá sa rozplynula po pár sekundách kráčania. Ocitli ste sa pred masívnymi dverami s ohromnou kľúčovou dierkou. Shaw si z pod kabáta vytiahol zväzok ešte väčších kľúčov ( ako to, ste ich nepočuli štrngať?) a až na piatykrát sa mu podarilo otočiť zámkov. Dvere si hlasno vzdychli a profesor sa na vás potmehúdsky usmial , žmurkol zdravím okom zatiaľ čo to mŕtve len hľadelo nevedno kam. " Vitajte v Durmstrangskej mučiarni." celou silou sa oprel o jedno krídlo dverí, čo úplne zabilo ten teatrálny moment rozrazenia dverí, o ktorý si celá situácia úplne žiadala. Miesto neho sa dvere len mierne pootvorili, akurát tak aby ste po porade a po jednom mohli vojsť dnu. " Vitajte na najpôsobivejšom mieste na svete. V pôvodnej Durmstrangskej knižnici." Pre niekoho to mohla byť naozaj mučiareň, pre iného raj. Pred vami sa doslova rozprestierala obrovská miestnosť. A vlastne miestnosť bolo slabé slovo. Nevideli ste na koniec, kam len oko dohliadlo boli police s tisíckami kníh, nad hlavou sa vám húpali lustre, všade bol prach, zatuchnutý smrad, zima, no vlhkosť žiadna, vlastne tu bolo aj príjemne teplo, na to, že ste boli v podzemí a táto knižnica sa zrejme nachádzala pod celým hradom. S tou školskou, aj keď dobre vybavenou sa táto nedala porovnávať, bol to len jej zlomok, pár chabých percent toho, čo ste teraz videli pred sebou. To však nebolo všetko, celý hrad bol holí bez ozdôb, tu však na stenách viselo veľké množstvo obrazov, kde tu boli postavené zaprášené otomany a iné sedátko/lehátka. Bolo to zrejme to najkrajšie čo ste kedy na tejto škole videli, až na ten prach, ten naozaj dusil. "Ernest, Svetlana vy si vezmete tamtú stranu. Michael, Algimantas vy policu na pravo. A budem v strede. Dnešnú noc by ste si mali vážiť. Knižnica nebolo otvorená už pekných pár storočí. Myslím otvorená pre študentov. Vedenie sa ale rozhoduje ju opäť sprístupniť, má to však jeden problém. Nikto nevie čo všetko sa tu dá nájsť, žiadna kniha nie je katalogizovaná a to bude aj náplň vášho trestu. " Každému z vás pričaroval handru, dokonca aj sebe ( aby ste knihy pred tým očistili) a naučil vás jednoduchú formulu, ktorú ste mali použiť aby ste knihu označili. Trebalo vysloviť zaklínadlo, knihe prejsť prútikom po celom chrbte a zreteľne vysloviť autora a jej názov a potom ju vrátiť späť. " A keďže nevieme čo sa v knihách nachádza, neotvárajte ich. Ak by ste mali nutkanie, tak ma radšej zavolajte! No naozaj nič neotvárajte! Môžeme začať? Noc je taká mladá a pred nami toľko práce!" Zvolal profesor a aby vám šiel príkladom postavil sa ku svojmu regálu, skrčil sa úplne k zemi kde vzal prvú knihu a vzorovo vám ukázal ako si vašu celo nočnú činnosť predstavuje. " A zbytočne nechoďte ďaleko, budeme to tu prechádzať postupne. Čiže neodbiehajte! Moje oko vidí všetko." (( Knihy, alebo opisy toho čo vidíte nechávam na vás. Pamätajte len na to, že je to naozaj ale naozaj gigantická miestnosť, široká, na jej koniec nedovidíte, na strany síce áno ale ani tie sa nemusia hanbiť no a priestor je na Durmstrang dosť vyzdobený, mohli ste si tam všimnúť prvky z rozličných historických období a niektoré kúsky pôsobia gýčovito a niekde je cítiť Ruský prvok.)) |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ak si ju však odniesol. Kolotilov ťa privítal vo svojom vyčačkanom Kabinete, kde za stolom sedeli Sohvi s Ernestom a sekali akési aromatické sušené listy. Zrejme si u profesora vyškemrali nejaký výberový krúžok, alebo ich on sám zapojil do roboty, keď mu niesli vypracované úlohy. Spolužiaci ti neprejavovali záujem, kdežto taký Kolotilov ti pozornosti venoval teda požehnane. Asi stokrát ti poďakoval, ponúkol ti turecký med a zbytočne ťa zdržoval vecami, ktoré ťa určite nezaujímali. Ak si sa dobre porozhliadol po jeho kabinete v jednom rohu si mohol zbadať niečo ako čisto ruský kútik, plný zlatých predmetov zoradených okolo malého obrázku taktiež v zdobenom zlatom ráme, ktorý vyzeral ako ikona. Spolužiaci zaujato krájali aj keď si odchádzal. Profesor im čímsi zalichotil, povedal nejaký nemastný-neslaný vtip. A nech už si sa tam zdržal dlho alebo krátko, napáchol si tou aromatickou rastlinou a nijako si sa toho smradu/vône nemohol zbaviť, a ani si sa jej nezbavil. Okrem iného si si až po odchode uvedomil, že v kabinete starý gramofón dral ešte staršiu platňu, ktorá odrhovala melódiu. Nanešťastie ti zrejme znela potom v hlave ešte niekoľko hodín. Ak si sa rozhodol za profesorom neísť a odložiť si to na neskôr, nič z toho sa samozrejme nestalo. Ale Algi ťa určite donútil tam ísť ;D |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Hneď po tom čo si opustil jeho kabinet za ním prišiel riaditeľ, ktorý sa tam ale nezdržal dlho. Po jeho odchode z kabinetu vychádzali naozaj čudné zvuky, znelo to ako tlmené stony a vzlyky sprevádzané príležitostným búchaním do stola. Podľa hada sa jednalo o pečiatkovanie množstva listov, ktoré musel profesor odoslať v záležitosti s nehodou. Nebola predsa tajomstvom, že Magnusson takmer vždy vybavuje riaditeľove papierovačky. Potom sa u neho zastavila madam Pitu, ktorá strávila u Magnussona asi hodinu. Velnias ti zasyčal, že profesor zrejme plakal ( Čo nemohla byť pravda, Magnusson bol najposlednejší človek na svete, ktorý by plakal) a školstvá vedma ho takmer matersky chlácholila. Muselo to byť nejaké nedorozumenie. Had si bol však istý a síce nezachytil ich rozhovor no niekoľkokrát padlo meno Margaret. Kto dočerta bolo to dievča? Síce to v rozhovore určite nepadlo had súdil, že si museli byť veľmi blízky, no ďalej dodal, že ich dvoch nikdy ale naozaj nikdy nevidel spolu, ba ani sa rozprávať mimo vyučovania ( niečom na tom zrejme bude, veď Velnias sa väčšinu času flákal po škole a niečo také by mu určite neuniklo) Potom prešiel na omnoho zaujímavejšiu časť, ako sa tesne pred odchodom Pitu zjavila pred Magnussonovým kabinetom Svetlana. Had odcitoval presné slová profesorky pred tým než pustila študentku dnu " No čo už s vami, zdá sa však, že vás sem zaviedlo čosi naozaj závažné. Niečo čo by mu mohlo pomôcť." Čo bola naozaj čudný výber slov. Čo s tým mala Svetlana? Had ti povedať nemohol ich rozhovor bol tlmený, spomenul však nejaký rachot a po pár minutách keď sa dvere otvorili počul ich jasne, aj keď presný dialóg si nezapamätal. Profesor sa zo študentkou lúčil chladne, no ona sa nedala a aj napriek niekoľkonásobným "dovidenia to bude všetko" sa stále vnucovala a navrhovala profesorovi spoluprácu. Spomínala niečo s lovom a s magickými tvormi o tom že si ho váži a preto mu chce pomôcť. Profesora zrejme táto trúfalosť popudila a jej asistenciu odmietol. Žeby s ním išla konzultovať niečo čo ju napadlo počas Kolotilovej hodiny? Ďalej sa už nedialo nič zvláštne, keď odišla Magnusson sa utiahol do ticha, príležitostných hlasných povzdychov a následného odchodu na večeru, kde ho už had nenasledoval. Keď sa zjavil pred vaším trestom a videl si ho ako odchádza smerom von na zamrznutú rieku, mohol si si pomyslieť, či náhodou profesor nejde preskúmať niečo, čo mu počas obedňajšej prestávky , povedala Svetlana. Alebo mohol byť jeho odchod spojený aj s niečím iným, no čím? |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro °°° Po tom čo sa na scéne zjavil Shaw a vybavili vám zmenu trestu Magnusson na teba nenápadne pozrel. Veľavravne, akoby ti dával najavo, že tvoji spolužiaci môžu ďakovať len tebe , že sa dnes vyhli údelu živého ľadoborca. Magnusson potreboval byť na ľade sám, chcel sa hnať za niečím čo ani nemusela byť pravda a nechcel vedľa seba ľudí, ktorí by sa mu náhodou miešali do cesty. Nebyť tvojej návštevy zrejme by ste všetcia horko plakali do rána. Pozrel na teba aj druhýkrát a doslova ti vypálil do hlavy myšlienku " Vidíš? Ak by si mlčala vtedy keď si mala, mohla si ísť teraz so mnou." Bez ďalších pohľadov odišiel, cestou smerujúcou za hradby. Čo ak sa mu niečo stane? Je dobrým mágom, no nie je odborníkom na magické tvory. Môže o nich vedieť teoretické veci, ale pokiaľ sa s nimi nikdy nestretol zoči voči, pokiaľ nepôjde o Näcky ale o niečo iné. Bude na to sám...a ty by si mu predsa mohla pomôcť! |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Zrejme si po vyučovaní hľadal svoju sestru. Tá však ostala pred tebou zrejme zámerne skrytá aby si od nej nevyzvedal veci, o ktorých sa nechcela rozprávať. Večera prebehla bez problémov. To čo si robil po nej je na tebe, no krátko po nej si mal neovládateľné nutkanie znova ísť do siene. Bola skoro prázdna, no na jednej lavici si videl sedieť Estevana, čosi písal a vyzeral dosť zaujato, a akoby úplne inak než dnes ráno a počas Kolotilovej hodiny. Čosi si pohmkával, nejakú známu muklovskú melódu, ktorá ho očividne ukľudňovala. Jeho nezáujem o okolie so priamo pýtala aby si ho nejako konfrontoval. Keď už nie, kvôli tomu čo sa stalo na hodine, aspoň kvôli svojej sestre. Ak si sa rozhodol k nemu prijsť a osloviť ho ako prvé ti do nosa udrela silná aromatický vôňa. |
| |
| Zachumlaná do kabátu se ploužím na trest a opravdu doufám, že to nebude něco jako to, co si občas vyslouží Miša. To by sedělo na Krolla, a proto mi není nejlíp, když toho hnusáka uvidím. Sekat díru v ledu je vedle toho nic, i když je jasné, že jakmile dojde na lámání chleba (ledu), budu si myslet opak. Proto to, co se stane, beru jako záchranu. Ať se má stát cokoli. A to, co přijde, mi opravdu vyrazí dech. Je pravda, že mě zezačátku Shaw dostal tím o mučírně... Nejsem nezdravě velký knihomol, ale knihy mám v určité míře ráda. Taky mě hodně zaujme výzdoba, která není pro hrad běžná. Jak asi vypadal předtím? Třeba, pokud je tohle původní, byly místnosti na škole taky útulnější. Ovšem věřím, že to třeba zrovna pro Mišu trest bude. Kouknu na něj koutkem oka, jak se na tohle tváří. Navíc nám nedovolili být spolu, abysme mohli kecat a ukrátit si tak trest nebo se nedejbože pobavit. Nevím, co je horší - Algi, nebo Ernest? Od dnešního rána jsou mi oba nepříjemní, protože se chovali naprosto nepřiměřeně a napadli mého kamaráda. Kvůli blbosti, která se dala vyřešit prostým odzbrojením. Proto si Ernesta nevšímám, tak to bude nejlepší. Nechám si předvést kouzlo a pustím se do práce. Pokud zaklínadlo neobsahuje i prvek toho, že nám to ukáže, jaké knihy jsme už prošli, upozorním na to Shawa, že by bylo dobré si to nějak značit, jinak za chvíli ztratíme přehled. I když říkal, že nemáme odcházet moc daleko, odejdu kus dál, abych měla ode všech klid. Pokud mám pracovat, aspoň se kolem mě nemusí někdo motat. Pracovala bych rychleji, kdyby mě nezaráželo tolik zajímavých věcí. Kdybych měla opravdu přijít s každým nutkáním za Shawem, jsme tu několik let. Burkan Rasif: Существа казахских гор - to už je snad sběratelský kousek, ne? Nevím, co je na tom pravdy, ale táta mi o Rasifovi říkal pověst, že většinu svých zápisků napsal v jakémsi rauši, prý k němu promlouval nějaký duch hor, který na chvíli ovládl jeho tělo. Někteří ho považují za blázna, jiní říkají, že je v jeho spisech i něco pravdy, ovšem prý po tomhle už nebyl stejný jako dřív. Jakmile duch opustil jeho tělo, stala se z něj troska. Spisy pak vydal nějaký jeho známý, i když někteří tradiční Kazachstánci byli proti tomu. Prý vyzradil tajemství bytostí z hor, a proto ho stihl takový trest. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Při té podivné myšlence-nemyšlence sebou lehce trhnu. Asi moje svědomí, že jsem si pokazila příležitost. Přesto hned poté pomyslím akorát na to, že jde sám. Neměl by! Obhlídka nebo lov, říkejme tomu, jak chceme, vždycky vám někdo musí krýt záda! Při banalitách umírají lidé. Opatrnosti s magickými tvory není nikdy dost. Vím, že proti jeho obraně nemám šanci, že by mi mohl naložit takový trest, že mě stáhne z kůže jako hada, ale nemám z toho dobrý pocit. Z nervozity se naprosto neobratně pokusím vyslat aspoň zoufalou myšlenku, ať nechodí sám. Jenže já dneska nemám štěstí. Nic. Odejde. Doufám, že pokud bylo nějaké spojení, už se přerušilo, protože slova, co vzkřiknu v duchu, jsou čistě moje osobní věc... a slušná nejsou. Jsou to jen prosté nadávky, že dneska nemám svůj den. Knihovna je dost zajímavá na to, aby na chvíli strhla moje myšlenky stranou, ale práce začne být monotónní, a tak se obavy vrátí. Nejradši bych se rozběhla pryč, trest netrest, abych se ujistila, že se nic nestalo. To by bylo snad poprvé, co by mi byly jedno následky. Kdyby mě za to zas chtěli potrestat, tak ať. Já bych teď jednala co nejlíp pro svoje svědomí. Chtěla jsem přece zachránit život. Chci. Pořád chci. A proto jsem si vybrala část knihovny, kde budu postupovat co nejvíc ke dveřím. Po očku sleduju, co dělá SHaw, kde je a kde jsou ostatní. Neflákám se, aby si mě nikdo nevšímal. |
| |
| Probudím se tak akorát před další vyučovací hodinou, ale vzhledem k únavě, která je snad ještě větší než předtím, mi ten krátkej šlofík sotva pomoh'. Proto na přeměňování najdu poslední lavici, hezky za největším chumlem, a pokračuju v přerušeným spánku. Na další dostaveníčko s Krollem se mi chce jak živýmu do hrobu, ještě teď mám pocit, že mám omrzliny na prstech… ještě štěstí, že tam se omrzliny tak často nevyskytujou. Ale jestli zas budeme celou noc přikurtovaný někde na mraze, tak se z toho vážně poseru. Mám chuť se začít na plnou hubu smát, když uslyším rozsudek – vykopat loď? Bezva! Jak kdyby mi řekli, že za trest mám sežrat nejlepší kus hovězího a pak vymlátit duši z nějakýho parchanta. No, dobře, zas taková výhra to není, ale při rubání se člověk aspoň zahřeje a pořádně protáhne svaly, a to zní sakra dobře! Jenže pak se ozve Shaw a já začnu mít hodně neblahý tušení. Že to nejdete změnit, že ne? Ať vás to ani nenapadne! Určitě se jdete jen pokochat pohledem na- Nejdou. Vztekle si odfrknu. Mám sto chutí přidat se v brblání k tomu polárnímu kriplovi Krollovi, snad poprvý jsme na stejný lodi. Za Shawem se táhnu jak zpráskanej pes, kdo ví, co si vymyslel, ale určitě to bude něco intelektuálskýho a děsně nudnýho, jak jinak, když učí dějiny. Až když začne kouzlit, zaujme mě… třeba to nakonec nebude taková tragédie, ne, třeba to bude dokonce fajn! Tajná chodba… Jsem jako na trní, připadám si jak nějakej objevitel, co leze do kouzly zahlcený hrobky. Nádhera! První dojem je neskutečnej, zůstanu na knihovnu civět s držkou dokořan, něco tak velkýho a dlouhýho jsem snad nikdy neviděl. Táta mě tahal jenom po památkách Velkosrbský říše, abych pochopil, nač mám bejt hrdej, a pak po dávno opuštěnejch rozstřílenejch domech a kostelích. Nejvýš jsem byl na Skadaru, kde prej Vukašín, Ugleša a Gojko Mrlavčeviči zazdili do základů Gojkovu ženu, protože si to snad žádala víla, nebo co… No, otec byl přesvědčenej, že to je pravda, protože se hrad dlouho používal pro různý pokusy s černou magií, čehož byl důkazem i kralevic Marko se silou obra, ale… já nevím, vždycky mi přišlo dost nechutný, že ta ženská měla kojit děcko celý léto, i když už po prvním tejdnu byla kaput. To je přece trochu úchylný, no ne? Jenže veškerý ohromení je tatam, když mi dojde, proč nás sem vlastně tahal. To fakt máme značkovat každou každou! knížku tady? Kolik jich je? Milion? Miliarda? Proč nemůžem vysekávat loď, sakra?! A aby tomu Shaw nasadil korunu, ještě ke mně přiřadí jednoho z dvojice teplejch bratrů. V tu chvíli mám jasno – klidně pět nocí na mraze a výprask od Krolla, všechno je lepší než hodina tady, blbější trest už vážně nemohli vymyslet! Namátkově vezmu jednu knížku - Raganhildis Ratzel, Lebensraum: Der Starke frißt den Schwächeren…? Co to sakra je?! Frickovština – co je Lebensraum vím i já, „životní prostor“… Němci jsou náckové všichni, ale že tu budou mít i jejich literaturu?! Další: Indigo och Kristall Barnen od nějakýho… Fastvi Mårdh? Jak se to sakra čte? Je to nuda. Radši třídit svahilský letáčky na nejlepší kotlíky, tam by byly aspoň obrázky… A navíc mám za zadkem nepřítele, sice bez koulí, ale s hůlkou, což mi k paranoie stačí. Je těžký dávat pozor na kouzlení a zároveň na Litevce, nesoustředím se pak ani na jedno. Nakonec to napětí nevydržím a syknu k němu varování. „Ať tě ani nenapadne si něco zkusit, jinak ti rozmáznu mozek o regál dřív, než tvýmu manžílkovi dojde, že se něco děje!“ Ne snad, že by se něco zlepšilo, ale čék aspoň upustil páru. To je potřeba, jinak by se z toho zvencnul. Dál se prohrabuju tunou zbytečně popsanýho papíru a v duchu počítám vteřiny, a samozřejmě kontroluju Alšėniškise, nenechám se přece od něj překvapit, ale pak mě zaujme název, kterej je v mý mateřštině. I když, zaujmout je slabý slovo, v krku mám knedlík a cejtím se, jak kdybych se měl každou chvíli dozvědět smysl života - Černá ruka, tajemství opředené smrtí Ta Černá ruka? Vážně ruka Nemanjy? Z hlavy mi vypadne veškerý profesorovo varování, a i kdyby nevypadlo, teď bych na něj kašlal – Černá ruka je podle otce nejdůležitější artefakt Srbska. A knížka, která by mohla její tajemství rozluštit, mi leží v rukou. Nečekám, nijak nepřemejšlím o tom, že by těch pár secvaklejch papírů mohlo bejt nebezpečných, a otevřu ji. |
| |
| Knihovna na druhou Trochu se pro sebe šklebím, jsem dost škodolibý na to, aby mě profesorova reakce na Ernestovo povídání pobavila. I když jeho stěžování po hodině už bylo o poznání otravnější. Příliš jsem na to nereagoval, vlastně se dá říci, že jsem to pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen když mě donekonečna otravoval s tím, zda mu pomůžu, nakonec jsem s povzdechem a protočením očí přikývl. Na přeměňování se neudálo nic zajímavého, ostatně ani na obědě. „Teď půjdeme do knihovny,“ oznámil jsem Ernestovi s pokrčením ramen. „Musíš napsat pojednání,“ zazubím se a vydávám se do své nejoblíbenější části hradu. Tam Ernesta usadím s tím, že mu najdu onen článek, který mu za chvíli i s jednou další knížkou donesu. Usměji se na něj. „Ještě se po něčem kouknu, zatím piš,“ vyzvu ho. „Pak ti pomůžu, dobře?“ usměju se a s tím se vydám do útrob knihovny, jen se ohlédnu, jestli mě náhodou nesleduje, a pak už zapluju do oddělení Historie, kde se sejdu s Urielem … Když se vrátím, Ernest už spí, přimhouřím oči a pak s ním necitelně zatřesu. „Vstávej,“ zabručím a vyskládám před něj dalších pár knih. Pak si k němu přisednu a spolu dopíšeme ten článek. Který nakonec máme hotový. „A teď to mazej odevzdat,“ odtuším. „Přece jen, když už jsi do toho vložil tolik energie... A jestli to neuděláš, příště se na tebe vykašlu!“ míním. „A to i v jiných ohledech,“ ušklíbnu se a hodím po něm výmluvným úšklebkem. A až se Ernest zvedne a uráčí se odejít, vezmu si jinou knihu a pustím se do svých úkolů. Mezitím se u mě objeví i Velnias, nejprve se rozhlédnu, jestli není nikdo poblíž a pak se se svým hadem pustím do rozhovoru, nebo si spíš vyslechnu, co mi povídá a případně se ho zeptám na nějaká upřesnění. Několik věcí mě dosti zaujme, ale momentálně není příliš času, abych se svými úvahami příliš zabýval, protože bych se měl dostavit na trest. S povzdechem sklidím knihy, odnesu si věci, které nebudu potřebovat, do ložnice, kde si vezmu pro jistotu a pak se vydávám před kabinet. Lístek na dveřích mě nikterak nepotěší. Vydám se na mrazivý dvůr, kde už čekal Kroll. Tvářil jsem se bezvýrazně, se stejně lhostejným pohledem jsem vyslechl znění trestu. A se stejným výrazem jsem se vydával na místo určení. Vlastně jsem se tvářil stejně i při nečekané změně trestu, chvíli jsem sledoval záda odcházejícího Magnussona … a výraz jsem nezměnil až do chvíle, než jsme se objevili v bývalé kruvalské knihovně. To jsem se zastavil a nemohl se vynadívat. Na tváři se mi vyrýsoval lehký úsměv. Ohromeně jsem si prohlížel síň a tu nehoráznou spoustu knih. A znění trestu? … To má být trest?! Kdyby na podobnou práci hledali dobrovolníky, nejspíš bych se přihlásil. Vždyť je to … dokonalé! Kdyby mi dávali podobné tresty, možná bych dělal problémy schválně! To, že mám být ve skupině s Michaelem, mi je tak nějak jedno. Vlastně je jen dobře, že nejsem s Ernestem, protože jeho stěžování by se mi nechtělo v mém stavu euforie poslouchat. A tak se jen pustím do práce, která mi jde od ruky, fascinován snad každým titulem. (Michaela si vlastně vůbec nevšímám, když na mě sykne, jen ho probodnu pohledem a bez komentáře pokračuji v práci) A odolávat zákazu každou alespoň prolistovat je opravdu těžké. Skoro u každé druhé se přistihnu, že bych ji nejradši vzal a zalezl si s ní někam do kouta. No, tak zkatalogizuji například knihy jako Torturen og fornøjelsen od Mathiase Køhlera, Irriterende og mere irriterende od jakéhosi Sigurda, syna Hally, nebo 'Hur man dödar danska?' od neznámého autora. Objevím i pár estonských autorů, nějaké ruské a pak se mi do rukou dostane opravdu zajímavý titul, z kterého nemůžu spustit oči. Patys tamsiausieji užkalbėjimai, autor: Palemonas Alšėniškis. Nechápavě na knihu zírám, jako by mi stále nedocházelo, co držím v rukou. Knihu, která byla před staletím odcizena naší rodině … Moc nad tím nepřemýšlím, rozhlédnu se, vypadá to, že se nikdo nedívá - Světa se soustředí na práci, Michael listuje v nějaké knize, ujistím se, že i profesor se soustředí na něco jiného (a co dělá Ernest mi je jedno, ten by to na mě neřekl), a tak, bez toho, abych provedl katalogizační kouzlo, knihu schovám pod oblečení. S myšlenkou, že beztak patří naší rodině, takže se o krádež vlastně ani nemůže jednat. A klidně pokračuji v práci … |
| |
| Ne, všechno na světě ale knihovnu ne! “To snad nemyslíš vážně?!“ Protáhnu poděšeně ksicht. Snad si vážně nemyslí, že pudu dobrovolně do té prokleté místnosti! Sám dobře ví, že tam lezu tak maximálně jen kvůli němu a to ještě jen proto, abych ho vytáhnul pryč. “Mu na nějaký pojednání kašlu. Mám pro něj něco lepšího.“ Zazubím se a už mu chci ukázat svoji splácaninu z předchozí hodiny, ale to už jsem prakticky tažen do té odporné části hradu. Cestou pořád něco nespokojeně mrmlu, ale je mi to prd platný. V knihovně mě zatáhne do jedné ze zadních částí a usadí mě na židli. A co teď? To to jako fakt mám začít psát? Hodím po něm smutný a prosebný pohled typu – Algi nenechávej mě tu, já už budu hodný – Ale není mi to nic platný. Stejně mě tu nechá. Poněkud naštvaně propaluju pohledem svoje okolí. Jak si ho tak prohlížím, přijde mi, že je mi to tady poněkud povědomé. víc, než jiná část knihovny Prohlídnu si stůl a vzpomenu si. Usměju se. Položím si hlavu na ruce na stole a dlaní přejedu po desce stolu. Už to bude nějaká doba… Zasměju se. Zavřu oči. Před očima se mi začne odehrávat ona dávná scéna, jak jsem přesně na tomhle stole přefinul Algiho. Ze snu se usmívám… Měl bych to někdy zase zopakovat. Po neurčité době mě probere silné třesení. Rozlepím oči a podívám se na onen zdroj. Algi. Vřele se na něj usměju. “ Zdálo se mi o tobě.“ Pak se znovu podívám na stůl. “ A taky o tomhle stole. Vzpomínáš si na něj?“ Vyzývavě se na něj podívám. V tom přede mnou přistanou bichle, až to třískne. Nevím, jestli si to mám přebrat jako ano nebo ne, každopádně mě pěkně sprdne, že jsem ještě ani nezačal. Mile se na něj usměju, a zatímco si vyndávám věci, mu nenápadně připomínám konkrétní obsah snu i s tím, že bychom to mohli někdy zkusit znovu. Vezme ten Skandinávský časopis a praští mě. Neřeknu nic, ale oplatím mu to úsměvem. Jeho mlčení beru jako tichý souhlas. Vytáhnu svůj popsaný papír, kam jsem dopoledne sepisoval historii rodového jména Faust a mám v plánu k tomu připsat jen pár skoro nezajímavých detailů o Prstožravce, ale… Algimu se prostě zalíbilo mě pokaždé za moje odmlouvání třísknout časákem, takže raději píšu, co mi nadiktuje, i když si říkám, že je to až nesmyslně dlouhé. Historku tam hodlám opomenout, ale další rána a jeho výmluvný prst s tichým “Piš!“ mě opět donutí hrábnout na pero a splnit jeho rozkaz. Konečně je to hotový. Zívnu a protáhnu se. S rukama nakonec skončím kolem Algiho. “A teď si pudeme na chvilku lehnout, co ty na to?“ Podívám se na něj prosebně a upřímně doufám, že kývne. Místo toho mě pošle za tím páprdou. Už chci protestovat, ale když pohrozí i něčím, co by se mohlo dotknout mojí existence tady, souhlasím. Posbírám své věci a mám se k odchodu. Než ale odejdu, neodpustím si, abych se k němu nesklonil a nezašeptal mu do ucha. “Chápu to správně, že když to teď odevzdám, tak mi to večer oplatíš, že? A ty přesně víš, jak to myslím.“ Ušklíbnu se. “Miluju tě, Algi.“ Před odchodem mu věnuju rychlý polibek a pak se radši zdekuju, než mě stihne tím časopisem přizabít. Hm… když už jsme u toho časopisu. Otočím se a rychle se vrátím. “Tohle si půjčím, díky.“ Vezmu si časák, kterej hodlám profesorovi přiložit k té eseji, protože se s obrázkama opravdu nehodlám zabývat. A tak jsem se vydal do kabinetu. Zaklepal a počkal na vyzvání. Pak jsem vešel. Bylo tam příšerný horko a smrad po nějaké kytce. A krom profesora ještě ti dva vlez do prdelkové. Nevšímali si mě a já jich ještě míň. Odevzdal jsem profesorovi úkol a chtěl se co nejdřív zdejchnout, ale nenechal mě. Zatěžoval mě vším možným a já nevím, čím vším. Zakroutil jsem nad tím očima, jeho rádoby lichotky jsem neposlouchal. Když mi nabídnul turecký med, trochu jsem si vzal. Ne pro sebe, ale Algimu by mohl chutnat. Ve chvíli, kdy se profesor otočil, jsem na něj použil kouzlo, které ho dokázalo uchovat v mojí kapse, aniž by se s ním cokoliv stalo. Po mnoha a mnoha nudných a hlavně vleklých minutách mě konečně pustil. Rozloučil jsem se a vydal se pryč. Smrděl jsem od hlavy až k patě po nějaké aromatické kytce z jeho kanclu a nemohl se toho zbavit. Vydám se na náš trest. Na kabinetu najdu papírek, který mě žene na dvůr. V duchu už začínám pomalu nadávat, že zase strávím noc venku, ale… hm… budu tam tentokrát s Algim, tak to bude aspoň příjemnější. Na dvoře přijdu jako poslední. Není divu, když mě ten dědek nechtěl pořád pustit. Jestli tu bude mít někdo kecy na ten smrad, co jde za mnou, zpražím ho pohledem. Až na Algiho, samozřejmě. Z vysekávání ledu nadšenej nejsem. Moje tělo si ještě pamatuje včerejší noc na mraze a tohle rozhodně nevypadá na něco, co bude za hodinu dvě hotový. Ale… zase na druhou stranu. Člověk se aspoň pořádně zahřeje, když už nic jinýho. A nebude se mu chtít spát. Nad náhlou změnou trestu se lehce pozastavím, ale pak jen pokrčím rameny. Cestou do průchodu si vzpomenu, že jsem Algimu něco přinesl. Poklepu mu na rameno a usměju se. “Něco jsem ti přinesl, nastav dlaň.“ S tím vytáhnu turecký med a vložím mu ho do dlaně. “Pro tebe.“ Pořád se na něj usmívám a jsem rád, že mě nemá číst praštit. Dojdeme až k těm záhadným dveřím. Nad mučírnou jen zvednu obočí. Hej, to jako myslí vážně? Mučírna? S napětím čekám, co se bude dít. Otevřou se dveře a my jsme nahnáni do… no to mě poser! oni to s tou mučírnou opravdu mysleli vážně. Jen nás trochu zapomněli upozornit na její rozměry. Rozšířím oči. Nikoliv úžasem, ale zděšením. Rychle se podívám na Algiho v pohledu čirou hrůzu. To mám vážně strávit noc – tady?! Mám chuť zvednout ruku a zeptat se, kde že se máme hlásit pro ten krumpáč na to vysekávání, nicméně to už nás učitel rozřazuje do dvojic a… Algiho dá do dvojice k tomu hajzlovi Michaelovi. Zamračím se. Chuť vysekávat led mě právě přešla. Otočím se na Michaela a propálím ho pohledem typu: sáhni na něj a zabiju tě! Pak jsem nucen odejít se Světou do naší sekce. Začnu někde dole. Znuděně vytahuju jednu knihu za druhou, očistím ji a katalogizuju. Je to otrava a nuda. Nijak si ty knížky moc neprohlížím. Číst je… haha… já? Ani náhodou. -___- Nacházel jsem spoustu knih v různých jazycích. Například z severských zemí: Tajemné byliny a jak je zneužít, příručka traviče – Lukas Troll Několikero i v mém vlastním. Nejvtipnější stejně byla tahle: Lektvary a jejich nesprávná výroba – sir S. Sür I když nutno přiznat, že největší blázni píšící knihy pocházeli z Čech. Nikdo jinej by asi nebyl schopnej stvořit tituly jako: Neobvyklé případy obvyklých nehod – Pavel z Nehodovic Nebo: Trápí vás dvě hlavy? aneb příručka zaklínadel akutní pomoci - Pavel Jan Hlavonožka Zajímavá byla i jedna Irská kuchařka s poněkud delším dodatkem: S K na lektvarech, návod na přežití (v původním znění: S Kirklandem na lektvarech, návod na přežití; ale z důvodů několika "záhadných úmrtí" editorů byl název pozměněn, pozn. redakce) - Patrick O'Connor I když asi nejbizardnější mi přišla tahle kniha od jednoho finského autora: Změna chování partnera, kouzlo nebo problémy ve vztahu? - Päivä Oivalainen. Na spodním okraji mělá bílý proužek s dodatkem redakce:Nejprodávanější kniha ve Švédsku za rok 1990 Chvíli jsem na to koukal jak tele na nový vrata, ale pak to zase vrátil zpátky. Copak já potřebuju s něčím pomoct? Tse! Mě všechno funguje. A pak byla dlouho zase nuda. Pomalu jsem u toho začal usínat, dokud jsem neobjevil něco opravdu skvostného. Očistil jsem to a zkatalogizoval: Jak jsem pálil knihy, příručka pro začínající paliče – Nebukadnesar Překvapeně jsem na to zamrkal. Tohle vypadalo skutečně na velmi zajímavou knihu. Aniž bych přemýšlel, otevřel jsem ji. Ehm… eště jednou. Ano, já jsem tu knihu DOBROVOLNĚ otevřel s úmyslem si PŘEČÍST aspoň její obsah. Našel jsem v něm kategorie jako: pálení knih, pálení svazků, pálení listin a až úplně na konci pálení celé knihovny. Zamrkal jsem překvapením a bezmyšlenkovitě tu kapitolu nalistoval. Stálo tam: Pro zapalování knihovny použijeme stejné kouzlo jako pro jednotlivé knihy popsané v kapitole jedna. Jen s tím rozdílem, že při jeho vyslovování musíme udělat tyto další kroky: Následoval výčet několika specifických pohybů hůlky a taktéž upozornění na trochu jiný přízvuk na některých slabikách. Přelistoval jsem na první kapitolu a podíval se na zaklínadlo pro pálení jedné knihy. Nebylo složité. Vlastně se sestávalo jen z jednoduchých dvou slov a klepnutí na knihu, kterou chtěl člověk spálit. Bylo to zajímavé, ale… některé pasáže začínaly nudit. Po chvilce se mi začaly klížit oči a o moment později jsem s hlavou opřenou o regál usnul nad onou knihou. Ve snu se mi samozřejmě zdál sen, kterak se svým nově nabitým kouzlem pálím každou knihu, která stojí v cestě mezi mnou a Algim. Sen byl natolik živý, a já natolik zabraný do pálení, že jsem ono zaklínadlo začal mumlat i ze spaní. |
| |
| Knižnica Všetci ale hlavne Michael a Algimantas Obaja ste sa ignorovali, a predsa ste mali čosi spoločné. Nerešpektovanie toho, čo vám profesor pred trestom povedal. Keď Michael otvoril knihu, nič sa nestalo . Teda aspoň skoro nič. Bola to vlastne len maličkosť, ktorá ale čosi odštartovala. Skôr ako sa stihol do knihy začítať, mu akási knihu násilím v rukách zaklapla aby si ju nemohol čítať. V tú istú chvíľu ako sa kniha z hlasno za klapka, z police tesne nad tvojou hlavou vyletela ploská otrhaná knižočka čo ťa buchla po hlave . Dopadla na zem dokorán otvorená. A si sa na ňu stihol pozrieť, videl si na jednej strane text a na druhej noty. No nebolo to podstatné lebo kniha začala sama od seba trúchlivým dievčenským hlasom spievať pieseň, na ktorej sa knižka otvorila. Spev bol dosť hlasný na to aby ho počuli všetci, no zdalo sa, že jediný kto ju registruje ste vy študenti. Profesor bol buď príliš zahĺbený do kníh, v ktorých si veselo listoval. Alebo ho nejaká záhadná sila o to potešenie z hudobnej vložky uchránila. Hudba však nebolo to jediné čo ste počuli alebo cítili, no videli ste niečo spoločne. Zvláštnu bielu, namodranú priesvitnú čmuhu, ktorá vyzerala ako útla noha a zmizla za rohom jedného z regálov. Svetlana a Ernest Doliehala k vám čudná tlmená pesnička. Aj keď bolo otázne do akej mieri bol Ernest schopný vnímať dianie okolo. No jeho spánok nemal dlhú trvácnosť, keďže z police vyletela k kniha aj na vašej strane. Nanešťastie to bol omnoho masívnejší zväzok čo spadol Ernestovi na plece a následne na zem. Bohužiaľ tak nešťastne, že sa knihe zlomil starý kožený chrbát a aby nebolo konca utrpenia pre tú úbohú knihu, hodnú chvíľku sa šmýkala až sa zastavila kúsok od Svetlany. Našťastie kniha mlčala a nič nespievala. Profesor aj napriek hluku stále nevnímal a bol podozrivo ticho, aj keď sme vedeli, že je stále prítomný. A vlastne pre vás dobre, že vás neotravoval. Zatiaľ. Poznámka: Bol to zrejme duch, ale ako ste si boli dobre vedomí. Na Durmstrangu ste na duchov mohli naraziť len počas jediného dňa v roku. Počas oslavy sviatku Yule, ktorý sa síce blížil ale bol stále dostatočne ďaleko aby bola celá udalosť dosť čudná. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Hneď po tom, čo sa kniha zatvorila sa ucítil na svojom líci akýsi letmý dotyk, žeby bozk? Vánok vo vlasoch a tichý hlások, ktorý ti tesne do ucha zašepkal: " Len pekne spievaj, fešáčik. Od teraz je táto naša." Potom si počul smiech, niečo ti prehrablo vlasy a utieklo preč. Súdiac podľa výrazu Algiho, niečo podobné zažíva aj on. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ak si sa pozrel na Michaela videl si, že zrejme je niečím prekvapený a ty si prišiel na radu o pár sekúnd skôr. Ženský hlas ti do ucha pobavene ale zároveň aj výhražne zašepkal. " Pozrime, že na zlodeja! Hanba ti." Potom sa ozval smiech, ktorý si zrejme počul len ty sám a následne si zazrel onú bielu nohu, čo zmizla za regálom. Okrem toho, prečo znova spevník? Čo stále majú dneska s tou hudbou. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Prepáč." Zo smiechom ti ženský hlas zašepkal čosi do ucha. Nebol to príliš silný zážitok. Ale zato si bol jediný, ktorý celkom zreteľne videl priesvitnú postavu, ktorá dosť detinsky a hravo zmizla v šeru vzdialenejších častiach knižnice, do ktorých ste sa ešte nedostali. Hlas bol síce ženský, no postava ti prišla celkom chlapčenká. A kto vie, ak si mal zážitok aj ty, možno mal ten svoj aj Algi. Možno ti ho chcel nejaký doterný duch prebrať. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Hudba. Už znova hudba. Už to začínalo byť príliš čudné na to aby to mohla byť len náhoda. Magnusson bol vonku sám, a ak ťa mala tá pieseň o niečom varovať, robila tak dosť okato. Keď sa k tebe prišuchla kniha. Ženský hlas ti zašepkal do ucha. " Falkor." Nič viac nič menej, teda okrem tichého spevavého smiechu, ktorý sa ozval hneď za tým. Veľká knika, ktorá pri tebe ležala mala na chrbte napísaného len autora: Falkor Svenson: Severoamerické magické šperky. Názov knihy nič nevypovedal, zato prvé meno autora a fakt, že kniha spadla a nepekne sa zlomila, mohol veštiť niečo omnoho neblahejšie. Profesor si vás zatiaľ nevšímal. Spolužiaci sa zdali byť zaujatý niečím iným a ak si chcela mala si tú najlepšiu príležitosť ako sa nenápadne vytratiť. Ak si teda stále chcela. |
| |
| Zarazím se s Rituálními oběťmi aneb Bohové milují lidské maso v ruce, ještě než stihnu provést kouzlo, a špicluju uši. Ne, nezdálo se mi to. Zpěv. Docela mě překvapuje, že Shaw na to nijak nereaguje. Nevidím na něj, ale copak ohluchnul? Rychle střelím očima k místu, kde jsem naposledy viděla Ernesta, a trhnu sebou, když se ozve tlumené bouchnutí. Chvíli na knihu zírám a pak se rozhlédnu okolo. Jsem na konci jednoho regálu, takže stačí pár kroků, abych zašla za další. Zmizím z dohledu. A kdyby mě snad někdo hledal... asi by za chvíli zjistil, že mě nejde najít. Možná jsem se ztratila někde mezi regály, což by v takovém prostoru nebylo těžké. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Magnusson mi říkal, že je dobře, že nepodceňuju sny. A tohle... Tohle nemůže být náhoda. Jestli ano, asi začínám bláznit. Poslední kapka je, když mi k nohám padne kniha. Vytřeštím oči na jméno a nasucho polknu, když se mi kolem uší mihne přízračný hlas. Po zádech mi přejede mráz. Duchové. Nejsem na ně až tak zvyklá, jak by se mohlo při profesi mého otce zdát. Duch je něco zcela jiného než magičtí tvorové. Nemám z nich dobrý pocit, protože jsou to duše bývalých lidí. Mohou být zahořklé. Jsou to duše lidí, co z nějakého důvodu neodešli, kam měli. Magičtí tvorové jsou... smrtelní. Platí pro ně pravidla. Nevím, jestli je to past, nebo jestli je to spřátelený duch zdejší knihovny, kterého jsme probrali ze spánku... kdo ví čím. Já jenom vím, že tyhle do očí bijící náhody nemůžu ignorovat. "Díky," šeptnu pro sebe, když zmizím za regálem. Opatrně proklouznu dveřmi, moje tělesná stavba i zdejší strava mi v té úzké škvíře pomohly. Knihu stále nepřítomně svírám v levačce, hůlku v pravačce a ráznými kroky (ale snažím se zprvu tiše) jdu chodbou. Když jsem dost daleko - prostě se rozběhnu. Zarazím se až těsně před východem z chodby, kde na sebe máchnutím hůlky hodím Zastírací kouzlo a modlím se, aby fungovalo, kdyby kolem náhodou šel Kroll. Je to zaklínadlo, které používáme na pozorování primitivnějších tvorů, aby si nás nevšimli, a je to jedno ze základních zaklínadel, co se na expedicích učí, protože vám často může zachránit život spíš než přímý souboj. Když nepřítele nevidíte, těžko s ním budete bojovat. A mnohdy nechceme to zvíře zabít, ale dokumentovat. Až teprve teď, jak kouzlím, mi dojde, že mám v ruce knihu. Zcela proti svému přesvědčení ji prostě hodím do rohu, nemám čas na tyhle civilizované serepetičky. Moje hlava sepnula do prázdninového režimu. Proklouznu ven, rychle se rozhlédnu a proběhnu bránou. Proti pravidlům školy, kterých jsem momentálně překročila asi deset, takže je to jedno, proměním svůj kabát na bílý, abych splynula se sněhem, a vlasy taktéž. Jedná se o jednoduché iluzorní zaklínadlo, které není permanentní, ovšem pro maskování se hodí. Další lekce lovce je, že nesmí spoléhat jen na jednu věc. Musí se pojistit všemi možnými způsoby - kdyby nefungovalo Zastírací kouzlo (jako že na některé tvory nefunguje), je třeba se uchýlit k něčemu přízemnějšímu. Třeba ke správnému mimikry. Připadám si teď jak Sněguročka, vnučka Dědy Mráze. Vydám se po Magnussonových stopách, zatím bere světla, protože sníh mi poskytuje potřebné světlo pro orientaci a nechci se prozradit. Hůlku mám připravenou, avšak ze zkušeností, jakých se mi dostalo, jsem zvyklá spíš na pozorování a únik - můj cíl není boj, ale najít Magnussona a krýt mu záda. Kašlu na to, že mě s sebou nevzal! Paličák! Ať mi dá klidně tresty do konce školy. Jenom.. jenom ať je v pořádku, proboha, ať mu nic není... |
| |
| Jen počkej! Kolem mě hoří jedna kniha za druhou. S potěšením zapaluju další a další. Směju se u toho. “Už mi nebudete více stát v cestě!“ Zadívám se na další svazek a vyšlu k němu ono kouzlo. V okamžení vzplane. Plameny se mi odrážejí v očích. Fascinovaně se dívám do ohně všude kolem mě. Kdesi v dáli vidím Algiho. Sedí zhrouceně na zemi a nevěřícně sleduje moje dílo zkázy. Pomalu k němu jdu, s ďábelským úšklebkem na tváři. Dojdu až k němu a rukou mu zvednu bradu. “Teď už není nic, co by mezi námi mohlo stát. Konečně jsi úplně můj. Můj, jen m- uh!“ překvapeně sleduju, jak mě Algi praští nějakou silnou bichlí přes hruď, až mi vyrazí dech. Ohnu se v pase, jak se ho snažím znovu popadnout. Toho využije a praští mě přes záda a hlavu. Překvapeně otevřu oči bolestí a posadím se. Rozhlédnu se kolem sebe. Žádné plameny, jen nějaká nudná knihovna. Kousek dál Světa. Zamračím se. Hm… takže to byl jenom sen? CHm… tak od čeho mě tak bolí rameno? Pohled mi sklouzne k zemi, kde sebou mrská nějaká divná, zlomená kniha. Zamračím se ještě víc. Tak tahle mrcha za to může?! Sáhnu do vnitřní kapsy a hodlám vytáhnout hůlku a vyzkoušet to nové zaklínadlo, když tu uslyším nějaký ženský hlas, jak mi šeptá do ucha. A Světa to opravdu není, protože ji vidím kdesi před sebou. Zamračím se. Prudce se ohlídnu a spatřím nějakou průhlednou ženskou. “Co seš zač?“ Vyjedu na ní. Pak mi dojde, že se mi omluvila. Hm… takže za to probuzení může ona? “To tys na mě hodila tu knihu?“ Nepřátelsky se na ní podívám. Ona se ale na místo odpovědi jen zvonivě zasměje a zdrhne. “No, počkej! Mě jen tak neutečeš!“ Pohrozím jí a začnu se zvedat ze země. Knihu o pálení zaklapnu a schovám si ji. Tady jeden nikdy neví, kdy se to bude hodit. “Jen počkej, až tě chytím! Za to mi zaplatíš!“ křičím, když utíkám směrem, kam se vydala. Nějak neřeším cestu, kudy běžím. Hudbu kolem sebe jsem stále jaksi neměl možnost zaregistrovat. Mám teď hlavu plnou jiných záležitostí. Právě teď jsem docela vytočený. Moje chuť to tady zapálit je ještě větší. No… jestli se ten přelud neukáže sám… možná mu budu muset dát záminku. Co kdybych mu začal ničit jednu knihu za druhou? Usměju se pro sebe a začínám doufat, že to opravdu budu muset udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ťažko povedať, či bolo za čo ďakovať, alebo sa jednalo len o nejaký výstrelok unudenej duše odsúdenej na večnosť medzi živými. V pozadí sa leskne školská loď, ktorá je stále uväznená v ľade, no nepočuť z toho smeru žiadne zvuky. Vás ako pracovnú silu stiahli a zázrakom už nikoho nezaujímalo, že sa nemá kam pohnúť. Veď kam by sa aj plavili? Magnussona si zatiaľ nikdy nevidela, ale jeho stopy ti jasne ukazovali ktorým smerom sa vydal. Prekvapivo nešiel ďaleko od školy. Vlastne ostával v jej tesnej blízkosti. Prešla si aj okolo krvavej machule, kde ešte ráno ležala rozbitá hlava dievčiny. Aj tu boli stopy, sneh bol pošľapaným množstvom rozličných nôh, bol tu aj kvet. Červená ruža, rovnaká akú si mala cez deň vo vlasoch. Žeby sa tu bol zastavil jeden z profesorov? Profesorova stopa končila pri priechode do úzkeho priechodu, ktorý vyzeral ako jaskyňa, ale prirodzene sa spájal z hradbami. Nebyť toho, že je rieka zamrznutá dalo by sa tam dostať zrejme len na lodičke. Ideálna skrýša, pre tvora, čo chcel byť čo najbližšie a predsa skrytý. Z vnútra bolo počuť kroky, dych a šum vody . No vojsť dnu by sa ti ani neoplatilo lebo za pár sekúnd odtiaľ vyšiel profesor. Teda nemožno povedať, žeby z "jaskyne" vyšiel s kľudom. Na jeho postoji bola badať nervozita a hromadiaci sa hnev . Pokračoval síce vpred a nakúkal aj do tých najmenších škár, poprípade aj zaklínadlom rozbil ľad aby sa uistil, že pri hradbách sa naozaj nič nenachádza. Občas otočil prudko hlavu, akoby mal pocit, že mu niekto chodí tesne za pätami. (( Takto sa správal nehľadiac na to, či si bola alebo nebola blízko neho )) |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Strašně se mi uleví, když uvidím Magnussona v pořádku. Bála jsem se, že ho najdu podobně, jako našli tu holku. Říká se sice, že zpěv působí jenom na ženy, kdyby byla moje teorie pravdivá, ale pokud po nich někdo jde, umí se bránit i jinak. V první chvíli mi přirozeně zatrne, že mě uvidí a vyhubuje mi, ale podle všeho se mi kouzlo povedlo dobře společně s mimikry, takže jsem na sebe pyšná. Dá se říct, že je to moje první opravdu sólová akce, kdy mě táta nekontroluje. Ne že by za mě napravoval kouzla, ale vždy se musel ujistit, že je vše tak, jak má být. Prozatím se rozhodnu Magnussona sledovat. Ne moc zblízka, ačkoli jindy by mě lákalo využít toho, že si mě hned nevšiml, a... Jsem zvědavá, proč je tak rozčilený. Vůbec dneska není ve své kůži. A když mi nedovolil jít s ním, budu s ním aspoň jako strážný duch. Pokud vše půjde dobře, nemusí se o mně dozvědět, pokud se něco semele, budu tu, abych mu pomohla. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Nie, nebál sa. Len jeho hnev, ktorý tu nemusel pred nikým skrývať sa pomaly ale isto dral na povrch. Nebola si to však ty, koho čas od času akoby začul tesne za pätami. Bolo to niečo, čo pred tebou ostávalo skryté. Alebo skôr by si mala byť rada, že teba nič neprenasleduje. Čo to ale mohlo byť zač? Bol to nejaký čudný druh vodnej bytosti, ktorá sa dokázala napojiť na jedného konkrétneho a vytypovaného človeka? Existovalo snáď niečo také? Magnusson sa zrazu zastal a prudko sa otočil. Bola to len sekunda, vlastne bolo to menej než sekunda. Namieril prútik tvojim smerom a bez toho aby vyriekol akékoľvek zaklínadlo, sa zrazu pred tebou začal lámať ľad. Nanešťastie si stála v nesprávny čas na nesprávnom mieste a síce sa zamrznutá masa nerozlomila priamo pod tebou.,"výbuch" ktorý profesor spôsobil bol natoľko silný, že sa začal ľad vzdúvať aj pod tvojimi nohami. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Držet s ním krok mě docela udržuje v teple společně se zahřívacím kouzlem, zde na škole vypilovaným v podstatě k dokonalosti, jinak bych v noci umrzla. Akorát vítr mě šlehá do tváře a mráz štípe do lící. Jsem tak soustředěná na to, abych držela hůlku, aby mi neunikl, že nepohodlí ledových prstů vnímám jenom okrajově. Jako něco, co je tu se mnou každý den. Neubráním se překvapenému vyjeknutí. Obávám se, že tohle moje zastírací kouzlo nezadrží. Silencio jsem na sebe věšet nechtěla, nejsem blázen. Kdybych potřebovala zakřičet upozornění na nebezpečí nebo zaklínadlo, neměla bych čas ze sebe shazovat tiché kouzlo. "Reparo!" Doufám, že mě to zachrání před vykoupáním. Kdyby mi to vybouchlo pod nohama... Radši nemyslet. Jsem si jistá, že tohle mi Magnusson nedaruje, ale na rozpraskaném ledě nějak nemám čas nad tím přemýšlet a hlavně to vedle ledové vody a možné smrti pod ledem vypadá jako ta lepší varianta. Teprve pak, jestli už nebudu v bezprostředním nebezpečí od živlů, ze sebe rychle shodím zastírací kouzlo, aby mě Magnusson nesesmažil nějakou kletbou. Na to druhé však zapomenu, takže pořád jsem víceméně bílá od hlavy až k patě. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Myslíš, že je to smiešne! Ako dlho ma už sleduješ? Garantujem ti, že toto je tvoj posledný večer tu na škole.!" Neprestával ťa triasť a skôr vrčal než kričal, až dokým si neuvedomil koho to pred sebou vidí. Pustil ťa. " Kde ste mali byť Meluzova? Nevyjadril som sa poobede jasne? Čo ste čakali, že sa stane. Máte z pekla šťastie, to vám teda vravím." Síce ti už nedrtil rameno, ale zato kŕčovito zvieral voľnú ruku v päsť, nemožno však povedať, že by sa trocha neukľudnil. " Ako dlho ma sledujete?" Zašomral niečo čo sa podobalo na "sprosté tela" ale istá si si tým byť nemohla. Zrazu sa z ničoho nič otočil, presne tak ako tomu bolo pred tým. " Počuli ste to? Ak je tu s vami ešte niekto, mali by ste si ho odvolať." ((ospravedlňujem sa, tieto moje posledné posty sú naprd. Nejako mi to nevychádza tak ako by som chcela :/)) |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Proto jenom strnule stojím, kousnu se do jazyka, abych nevykřikla, když se mnou lomcuje. Bolí to i přes kabát. Krev mi tuhne v žilách. Poslední den na škole?! S roztřeseným dechem na něj civím. Jde z něj strach, jak jsme tu sami uprostřed ničeho. A přitom úplňkové části se to líbí. Hodně. Přestávám mít pochybnosti o tom, že mě uhranul. Určitě ano! "Jsem tu sama, pane. Sleduju vás od té jeskyně. V knihovně... se stalo hned několik věcí, které podle mě nejsou náhoda. Spadla přede mě kniha se jménem vašeho jmenovce Falkora. Nějaký duch, což bylo dost divné, mi šeptl vaše jméno. A jedna kniha zpívala v podobném stylu jako většina vodních vábivých bytostí. Musela jsem za vámi! Přesvědčit se, že jste v pořádku. Vždyť jdete sám..." Mluvím tiše, naléhavě a očima pátrám okolo sebe, protože on má dojem, že tu něco je, tudíž tu nebudu stát jako slepice. Hůlku mám připravenou. |
| |
| Knihovna „…Vláda Nikoly Pašiče, do čela Srbka nastupivšiho poté, co Pašič s povstalci v krvi utopil krále Alexandra Obrenoviče, se opírala nejen o moc jednotlivců, ale i o moc tajemnější a temnější než je běžná magie. Jeho přítel a podporovatel, Dragutin Dimitrijevič, totiž poprvé po staletích světu otevřeně vyjevil svůj poklad z nejčernějších – Černou ruku…“ Přejede mi mráz po zádech, a rozhodně ne kvůli tomu, co čtu. Prudce se otočím - je to jasný, nejsem tu sám. A to "něco" na mě maká! Ani nevnímám, že knížka o Černý ruce se valí na zemi, zvedat ji nehodlám, místo toho vytáhnu hůlku. Jsem napjatej jak struna… „Au!“ Zasyčím polohlasně, když mi na palici sletí další knížka, víc překvapením než bolestí, a chytnu se za hlavu. Leknu se jak malej harant… blbý knížky! Mám chuť do toho salátu, co mně fláknul, kopnout, ale něco mě zarazí - tu písničku znám. Občas si ji broukala máma, starý babky si ji taky zpívaly… Má to bejt nějaký znamení? Ale jaký sakra? „Hej,“ tlumeným hlasem zavolám na Litevce, „slyšíš to taky?“ Ať už odpoví nebo ne, dojdu k zpívající knížce, zamířím na ni hůlkou a vyšlu kouzlo, „revelio.“ Toho ducha nebo co to je neřeším, všecko musí mít svůj postup, všecko má svůj čas. |
| |
| soukromá zpráva od Mia pro Algimantas byl na místě první. Mezi regály se svazky, které vypravovaly o kdejaké dějinné události vládlo ticho. Málokdo sem dobrovolně zavítal. Po chvíli mohly však bystré uši mladíka zaslechnout další kroky, které mířily za jasně určeným cílem. Za ním. Uriel se brzy za jedním z regálů objevil se svým typickým úsměvem na tváři. To vážně už mohlo ledakoho štvát. Letmé pozdravení a světlovlasý mladík přešel rovnou k věci. Jeho úsměv alespoň na chvíli zmizel z tváře, když se Algiho ptal na mrtvou dívku, o níž ráno mluvil Magnusson. Algi na rozdíl od svého protějšku nepůsobí tak uvolněně. Zatímco Uriel vypadá, že je to jeden z běžných rozhovorů, drobnější mladík je vůči němu rezervovaný a opatrný. Přiznává, že dotyčnou příliš neznal. Uriel ve snaze uvolnit situaci se pokusí o vtip a naznačí, že Algimu nehodlá ublížit. Poté však opět přejde do vážnějšího tónu a zjišťuje, zda se o Margaret mluvilo v Magnussonově kabinetu, když si tam profesor Algiho odvedl. Nezdá se, že by na Algiho vtip působil. I když pochopí, že jeho nejistota je čitelná, nepřejme chování svého protějšku a jen se snaží nedat už najevo více. Manévr s knížkou z regálu má jasný cíl. Snad by se díky jiné činnosti přeci jen trochu odvázal v rozhovoru, ale stále je dost opatrný na to, co se týká jeho setkání s Magnussonem a podobných záležitostí. Jen připustí, že jméno Margaret padlo. Urielovi Algiho nejistota neunikne, ale o další vtipy se nepokouší. Zkusí se také jakoby zaobírat něčím jiným. Především dá najevo svou nelibost nad tím, že profesora jistě zajímá jen image školy, kterou může smrt studentky poškodit, než životy těch, které to opravdu mohlo zasáhnout. Algi zčásti souhlasně přikývne, ale více se k Urielovu rozohnění nevyjadřuje. Spíše se zajímá, zda Uriel sám Margaret znal, což jeho spolužák odsouhlasí, načež se plachý mladík pokusí vyjádřit jakousi soustrast. Uriel soustrast přijme a jen si povzdechne nad tím, jak doufal, že Algi bude vědět více. Algi trochu váhá a poté se zeptá, zda neměla Margaret o něj zájem. Při své otázce působí dost rozpačitě, ale Uriel nemá potřebu si kvůli tomu nějak tropit posměšky. Prohlásí, že netuší, ale že zde určitě byl někdo, o koho dívka zájem měla. Působí spíš zamyšleně nad tím, co Algi řekl. Po chvíli mlčení se Uriel jakoby z ničeho nic zeptá, zda se u Magnussona nemluvilo o Estevanovi. Nebo zda si sám Algi nevšiml, že by včera večer Estevan nebyl v ložnici. Na to mladík zareaguje velmi překvapeně a jelikož nic neví, zajímá se, proč vůbec Uriela Estevan napadl. Uriel se jen pohotově usměje, že ten prevít ho jednoduše musel napadnout jako první. Podaří se mu tak snad rozvlnit jakékoliv pochyby, že by jeho podezření bylo nějak odůvodněné. Algi jen kývnutím přisvědčí, chvíli se zdá, že něco ještě dodá, ale nakonec mlčí. Uriel se tedy znovu ujme slova a zeptá se, zda se náhodou Algi neměl včera s Margaret sejít. Algi to však jednoznačně popře, o ničem takovém neví. Oba se poté rozloučí, Uriel opět s úsměvem, Algi s vidinou, jak bude týrat Ernesta. |
| |
| soukromá zpráva od Mia pro Nějak mi nedošlo, že nyní ta pravá příležitost na knihovnu nebude. Zapomněl jsem totiž ještě na jednu hodinu s profesorkou Swanlud. Přiznávám se, že tuto osobu zrovna nemusím. Její vzhled mě poněkud děsí a pokaždé mám chuť se jí zeptat, zda by nepotřebovala acylpyrin a klid na lůžku. To jsem ale netušil, jak bude na tom dnes... Už ve dveřích, jakmile jsem ji zahlédl, jsem jen vyvalil oči. Já se vážně divím, že ještě...žije...funguje. Vždyť vypadá jak z papíru... Jako kdyby utekla z hrobky... Jenže navíc dnes to nebylo nijak étericky přitažlivé. Profesorka působila mimořádně přepadle a mrzutě. Může za to snad celá ta...záležitost?! Ano, dovedl jsem být tak trochu paranoidní, pokud šlo o něco, co mě velmi zajímalo. Měl jsem pak neodkladný dojem, že to zajímá celý svět. Zlostné pohledy Swanlud na růže komentuji jen potutelným úsměvem... Ono to holkám patří, u Kolotilova to zase odnášíme my. Zbytek hodiny se už jen soustředím na výuku a na to, že o obědové pauze se snad něco dozvím. Vlastně více se v myšlenkách věnuji tomu druhému... Hodina uteče rychle. Sbírám se, jako kdyby mi někdo měl sníst všechen oběd. Když vybíhám ze třídy, málem vrazím do Kolotilova, který sem míří. Zaskočí mě to, protože Swanlud ho příliš nemá v lásce, tedy ne jeho lásku k místním studentkám. Nedá mi to a ohlédnu se, co on tu dělá. Ach tak, ta kytice, to není provokace, ale snaha si naší dobrou profesorku udobřit? Dobře, že přišel dnes! Uculím se, ale dál situaci nesleduji. Je to ostatně jejich věc. Na oběd však nemířím. Místo toho mé kroky směřují ke knihovně. Jenže jakmile tam vkročím, nějak už nemohu pospíchat. Snad se bojím, toho, co zjistím. Je to Algi? Ví něco o Estevanovi? Řekne mi něco o Ann? Vím však, že na sestru se ptát nebudu. Nebudu ji do toho zatahovat více, než se ona do toho sama namočila. Pomalým krokem se nakonec ocitnu v uličce se spisy, které se týkají historie. A zde už čeká Algi. ....... Po zajímavém rozhovoru se s Algim rozloučím a konečně s kručícím břichem zamířím na oběd. S politováním však zjišťuji, že jablka jsou už pryč a zbyla jen podivná bramboračka a ještě podivnější sledi. Nu, hlad je ale nejlepší kuchař, takže se přejím polévky a na to druhé raději nekoukám. Protože mám odpoledne volno, pokusím se vyhledat sestru. Jenže za celé odpoledne se mi to nepovede. Několikrát se od učení vzdálím, číhám v místech, kde má mít výuku, postávám před její kolejí, ale nic. Vůbec nic. Ach jo, Ann, proč mi to děláš... Potřebuji s tebou mluvit... Jenže chápu ji. Toto je její způsob, jak se se vším vypořádat. Nezbývá mi, než to akceptovat. Zbytek dne proběhne v klidu, dokud se mi nenaskytne možnost setkat se s Estevanem. Sedí si v síni jakoby se nic nedělo, píše si a brouká si nějakou protivnou melodii. Postávám u vchodu a cítím, jak se ve mně pění krev. On za to všechno může... Takovej zmetek... On může za to, co Ann prožívá! Bez jakýchkoliv racionálních důkazů, jen tak rozlobený, že nemůžu se sestrou mluvit, nakráčím k Estevanovi a jednou nohou důrazně dupnu do lavice, na níž sedí, abych mu naznačil, že jsem vedle něho. „Takže Margaret? To do tebe byla celá pryč? Nechápu proč!“ vyhrknu na něj bez jakéhokoliv vysvětlení, tvář staženou rozladěním a hněvem. Přesto v duchu neracionálnost svého jednání nechápu. |
| |
| Knižnica ( Algi, Mišo) Hudba zo spevníka utíchla. Jednoducho sa vytratila spolu s poslednou notou. Knižnica sa ponorila do ticha, ktoré prerušovalo len Ernestovo ziapanie a dupot nôh keď sa rozbehol niečím, čo vy ste len počuli. Michaelovo odhaľujúce kúzlo neodhalilo nič. Veď ani nemalo čo. Knižka to bola prachobyčajná. Len starý detský ľudový spevník očarovaný jednoduchým zaklínadlom aby hlas prespieval jednotlivé pesničky. Algimantas bol zrejme celý obarený tým, že ho niečo odhalilo z krádeže a teraz si zrejme spytoval svedomie, keďže sa nemal k žiadnemu činu, ba dokonca ani odpovede. Jediný kto konal, aj keď dosť prehnano bol Ernest. Keďže robil naozaj strašne veľa hluku bolo veľmi čudné, že sa profesor ešte nijako nehlási. Kde bol? A kde bola Svetlana? Zrejme by bolo najlepšie ak by sa vydali po stopách Faustovych, veď tým smerom mizol aj smiech, ktorý ste všetci počuli. Zrejme tam bolo niečo, čo ste mali vidieť. Obzvlášť po tom, keď sa ozvala ozvena profesorovho hlasu, z ktorej ste rozumeli len. " Včera.....več t en az šte nebol" |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ako bežíš, hlas aj silueta, ktorej si bol v pätách sa stratí. Pred sebou ale uvidíš profesora. Stojí a pozerá sa na niečo pred sebou. Pozrieš sa aj ty. A ak by si sa náhodou pozrieť nechcel, tak ťa nejaká sila donúti otočiť hlavu. Sprvoti nevidíš čo to je. Vyzerá to ako prázdna stena, roztrhaná tapeta nič čo by vysvetľovalo prečo je profesor taký ohúrený. O chvíľku to uvidíš, pred očami sa ti zjaví niečo čo vyzerá ako roj svetlušiek rôznych farieb, ktoré sa začali formovať a vytvorili pred tebou a Shawom obraz. Došlo ti, že profesor sa na neho už pozerá dlho a jeho formovanie si videl teraz len ty. Zrejme to bola ilúzia. " Faust, keď budeme odchádzať láskavo vráťte tú knihu čo schovávate naspäť. " Profesor sa na teba nepozrel, len hľadel pred seba, bolo to len čierne nekonečno jeho mŕtveho oka, čo ťa sledovalo a nejako vedelo. Obraz bol naozaj fascinujúci. Dievča, ktoré strihá svoje vlnité plavé vlasy oblečená do pánskeho šatu. Pod ním bola tenká drevená doštička s nejakým vypáleným nápisom. Stálo tam "Gudrun." A síce si bol asi ten najposlednejší, kto by vedel oceniť dobré umenie, aj tak to bolo čudné. Tak krásny obraz na hrade, kde si na žiadne zdobenie nepotrpeli, a okrem toho to bol obraz ženy. "Včera večer tu ten obraz ešte nebol." Povedal profesor a jemne sa dotkol dreveného nezdobeného rámu. Keby niečo tak obraz sa nehýbe, je to klasický obraz. A ešte dokým neprídu ostatný, tak asi píš tajne. Alebo ako chceš ;D |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro |
| |
| soukromá zpráva od Estevan Hugo Mortales pro Keď si bol blízko cítili si, že Estevan silne zapácha. teda nie žeby to bol smrad ale razila z neho výrazná vôňa nejakých bylín. Mal si možnosť vidieť, teda pred tým než to zakryl rukou, čo si to tam čmáral. Boli to noty. Zrejme to bola melódia čo si spieval. Aj keď zdala sa ti nepríjemne povedomá. Ako keby si ju už niekedy počul. Ba čo viac, akoby to bola notoricky známa odrhovačka avšak natoľko pozmenená, že si i ani za svet nevedel spomenúť kedy pred tým si ju počul. Po tvojom "antré" len papier v rýchlosti zakryl rukou a celý pomačkaný si ho strčil do vrecka. Vzhliadol na teba. °°° Zvláštne. Na nič som nemyslel. Teda myslel na tú hudbu čo mi hrala v hlave a potreboval som ju dostať von. Myslel som na tú vôňu čo mi pomáhala sa sústrediť a počuť hudbu hlasnejšie. Chvíľkami sa mi zdalo ako keby som ani nevidel, písal som na slepo s hlavou niekde inde. No všetko to skončilo. Pretože sa predo mnou objavil Uriel. Rýchlo som skoval to čo som písal, ani neviem prečo. Veď čo je na tom? "Možno preto, že som kus dobre stavaného chlapa." Zaznela moja narcistická odpoveď, skôr automaticky nepremýšľajúc nad tým čo vraví. Aj keď pri spomienka Margaret vo mne vyvolala čudný pocit, ale prečo? Áno to mŕtve dievča, dnes nikto nehovorí o ničom inom. Trávili sme spolu hodne času, veď patrila do nášho herbologického krúžku spolu so mnou a Sohvi. Ale inak mi mohla byť ukradnutá. " Pozri Kasanova, sorry ale ja som s ňou nič nemal. Ak si tu kvôli tomu čo sa stalo na Kolotilovej hodine, smola. Nemal si robiť bordel. " Naozaj som netušil prečo spája Margaret so mnou. Ale nepríjemný pocit vo mne stále zostával. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Utíkám za tou divnou ženskou, když… najednou zmizí. Heh? Co…? Rozhlídnu se, ale nikde ji nevidím. Vlastně až teprve teď si uvědomuju, že ani nevím, kam jsem to vlastně doběhnul? Nikde nikdo, teda… vlastně až na… překvapeně se na něj podívám. profesor? Co ten tady dělá? Nebyl náhodou s náma? Kdy se… nevšiml jsem si, že by někam odešel… teda… no… ani bych nemohl, že? Přestanu se zaobírat myšlenkou, kde se to tu pako vzalo a raději se začnu opět shánět po tej ženštině, se kterou mám nevyřízené účty. Nicméně při pokusu vydat se dál mě… a to je fakt podezřelý… něco neumím to přesně popsat snad… neviditelná síla… prostě přinutí zůstat na místě a otočit se profesorovým směrem. Vzepřu se. Nenechám se přece něčím ovládat, ale… ta síla je prostě silnější. Přestanu a holt teda udělám, co chce. Podívám se, na co profesor tak civí. Poněkud mě zarazí, že… uvidím světlušky. Poušklíbnu se. To mě sem to cosi zavedlo jen proto, abych se kochal světluškama? Si dělá srandu, ne? No, i kdybych stokrát nechtěl musím se dívat dál. Otráveně pozoruju, jak se světlušky pomalu formují do obrazu, nad kterým jen otráveně protočím oči. Hm… Už je to všechno? Rád bych už šel? pronesu v duchu, tak nějak předpokládaje, že mě ta síla konečně pustí a já budu most jít nakopat zadek tamtej ženskej. A je mi fuk, že je to ženská, když má dost koule si se mnou začínat, tak já se kvůli tomu, že je to prej to „slabší pohlaví“, štráchy dělat nebudu. Pro mě jsme si všichni rovni. Poněkud překvapeně se podívám na profesora, když se zmíní o mojí vypůjčené knížce. Jak o ní sakra může vědět? Vždyť se na mě ani nepodíval! Zamračím se a propaluju ho pohledem. A po chvilce i ten sice hezkej, teda aspoň podle měřítek ostatních, co já vím, pro mě je to prostě mazanice, co by si někdo rád pověsil na stěnu a kochal se tím, ale pořád to není nic, co by mě dokázalo zaujmout. Jo… kdyby tam byl někdo jinej... Lehce se ušklíbnu. Při vzpomínce na Algiho se znovu zamračím a… snažím se rozhlídnout. Teprve až teď mi dojde, že jsem ho tam nechal samotnýho… vlastně ne tak úplně samotnýho… Nechal jsem ho tam s tím hajzlem Michaelem. Zamračím se a můj pohled potemní. Naštvaně se dívám na obraz. Tak nějak tuším, že tu jsem jen kvůli němu a že dokud tu bude, tak mě odtud to cosi nepustí. Hm… Ušklíbnu se a vzpomenu si na svoji knížku. Pohrávám si s myšlenkou, zda by se zapalování knih dalo nějak modifikovat a použít i na… obraz/světlušky. Profesorova další slova mi byla zcela ukradená. |
| |
| Ernest a duchové Chystal jsem se klidně zkatalogizovat další knihu, když se ozvala ta rána a následně zpěv, ohlédl jsem se, chvilku jsem zamračeně hleděl na zpěvník. Opět hudba. Toho jsem už začínal mít lehce plný zuby. Proč se mi dneska všichni snaží vnucovat hudbu? Občas, ale jen občas, mě napadá myšlenka, že bych si měl promluvit se Světlanou, kvůli různým indiciím, na druhou stranu se mi do toho příliš nechce. Každopádně, když se o chvilce později ozval ten ženský hlas, trošku jsem sebou trhl, na čele se mi vyrýsovala mírná vráska. "Nejsem zloděj," zavrčel jsem hodně tiše, spíš pro sebe, jako bych se o tom snažil přesvědčit sám. Sledoval jsem mizející nohu a zamračil se. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, zda-li bych knížku opravdu neměl vrátit, sáhl jsem pro ni, jako bych to chtěl udělat ... A pak mě vyruší hlas Michaela. Podívám se na něj a jen přikývnu. Jo, slyším to. Se zájmem sleduji jeho zaklínadlo, nevypadá to ale, že by se něco objevilo. Hm. Jinak jsem se opravdu k ničemu neměl, vlastně bych se úplně nejradši vrátil ke konání obsahu 'trestu'. Duch, ač je jeho přítomnost jakkoli atypická, je sice zajímavý, ale nějaká zvědavost nebo chuť pronásledovat se prostě nedostavuje. Možná by to byla jen záminka se ztratit mezi regály a zabořit nos do oné staré litevské knihy, o níž jsem se právě rozhodl, že ji vrátím (má v tom trochu prsty svědomí, o němž vím, že by mě v budoucnosti celkem dost otravovalo), ale až si v ní trochu prolistuji. (Nebo bych se mohl rovnou zeptat, zda si ji můžu nechat půjčit a ponořit se do ní někde v klidu. Eh. No, jasně. -_-) A pak si mimoděk uvědomím, co že to Ernest vyřvával, že mu za to zaplatí? Můj drahý kamarád tu vážně pronásleduje duchy, aby se jim pomstil. Téměř hluboce si povzdechnu. Přejedu očima regál a pak s hůlkou v pohotovosti (a knížkou litevské černé magie stále u sebe) se vydávám po jeho stopách. Vlastně ani ne tak kvůli slovům profesora, která se nad něčím podivují - i když ta mě v něčem zaujmou -, ale kvůli tomu, aby ten pitomec neudělal ještě nějakou volovinu! Jen okrajově si všímám, že Světa také není k nalezení, hm ... "Hej, Erneste, ty idiote! Kde vězíš?" křiknu a doufám, že se ozve. I když směr, kterým mizel, se dá odhadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Nemá cenu něco předstírat, ne v podobných situacích. Neprospěla bych sobě ani jemu, kdybych lhala jenom proto, že bych se mu chtěla přiblížit. Spíš přemýšlím nad tím, jestli ho něco neočarovalo. Anebo že by měl ještě lepší intuici než já? Vždycky o tom mluvili v souvislosti s ženami, zvlášť staré bylinkářky a další v zapadlých vesnicích na venkově, kde jsme s otcem putovaly, tvrdily, že tohle je doména žen, že muži vládnou silou ochránit dům a ženy zase tím, že vycítí nebezpečí a mohou muže varovat. Radši se dál těmi úvahami nerozptyluju. Dělám přesně to, co mi řekl. Jsem tak naučená. Neposlechnout na podobné akci se může rovnat zranění nebo smrti... anebo horším věcem. Jak pro mě, tak pro ty druhé. Zanedlouho začnu mít nejasný pocit taky. Občas se ohlédnu a nenechám se uchlácholit tím, že ve mně možná přítomnost neznámého nevyvolává běhání mrazu po zádech a husinu a nepříjemný pocit vzadu v zátylku. Pokud jsou to ty vodní bytosti anebo něco dalšího, co si hraje s lidskou myslí, může to být trik. Ukolébat pozornost. "Pane, už mám taky dojem, že tu něco je," šeptnu. "Ale vůbec netuším, co by to mohlo být." |
| |
| Ať žijí duchové „Ksakru…“ Rozmrzelost ze mě přímo tryská, fakt jsem doufal, že ten zpěvník bude začarovanej nějak… víc. Není. Teď už do toho secvaklýho noťáku vážně kopnu – ještě jednou: blbý knížky. Takže záhada je furt záhadou… a já nemám rád záhady. Do mozku se vloudí vtíravá myšlenka, že možná hledám něco tam, kde není nic, že tu prostě jenom poletuje nějaká průhledná bréca, co nenechá lidi v klidu a hází po nich bichle, jenže já fakt doufal – a pořád doufám, že jsem na stopě něčemu velkýmu, co se týká mojí vlasti, co se týká mě, takže tu blbou pochybovačnou myšlenku zakopu tam, kam patří – co nejhloubš do mozku, aby si ještě pár chvil nedovolila vytáhnout čumák. Až když teploušek začne řvát, uvědomím si, že odchází. A že tu je najednou nějak ticho. Zmizli všichni, Fricek i… kde je Světa? Šla taky za tou průsvitnou? Shawa ignoruju, sotva vnímám, že něco žvaní… teď na něj není čas, radši vyrazím, pořád s hůlkou vytaženou, tam, kam zmizela ta holka. Nově nalezenýho pokladu – snad první knížky, která má nějakej skutečněj význam – se vzdávat nehodlám, potřebuju ji, však je to něco jako národní dědictví, ne? Když budu muset, prostě ji šlohnu a basta. |
| |
| Knižnica (Ernest, Michael, Algi) Či už ste sa zdráhali alebo ste išli dobrovoľne, prišli si na miesto, ktoré okolo seba vyžarovalo niečo čudné. Stál tam už Ernest aj profesor, ktorý bez pohnutia stále sledoval obraz. Aspoň ste si mohli myslieť, že je to obraz. Visel tam prázdny rám, a ak ste sa na neho začali lepšie pozerať sformovalo sa aj plátno. Vyzeralo to akoby odnikiaľ priletel húf svetlušiek, ktoré sa pospájali dovedna a sformovali pred vami obraz v plnej paráde. Zobrazit SPOILER Bola na ňom, žena. Čo bolo samo o sebe dosť prekvapivé. A ešte k tomu obyčajná muklovská (mudlovská) maľba, zachytávajúca neobyčajnú ženu a na tenkej doštičke pod obrazom stálo len jedno slovo " Gudrun." Ak ste pred tým vnímali profesorovu ozvenu, mohlo vás napadnúť, že to čo naozaj povedal bolo: "Včera večer tu ten obraz ešte nebol." No keď na miesto dorazil Michael, čosi sa stalo. Znova sa ozvala pieseň, tentokrát vychádzajúca spoza plátna a zdalo sa, a akoby na neho dievčina z obrazu potmehúdsky žmurkla. Všimol si toho aj profesor, ktorý po ňom strelil pohľadom. " Neviem čo ste robili pán Ovanić, ale zdá sa, že sa jej páčite." Povedal celkom pobavene aj keď hneď na to, pokračoval. " Mimochodom, myslíte si, že som úplný idiot? Potom vráťte tú knihu na miesto." A skôr ako dopovedal, znova sa ozval ženský spev, všetci ste mohli na sebe ucítiť čísi roztopašný dotyk ( Michael zdalo sa ti to, alebo ťa duch chytil za zadok?) a zrazu sa ozval zvuk párajúcej sa látky. Na troch stranách sa plátno oddelilo od rámu a otvorilo sa ako dvere. A za ním bola dlhá chodba v diaľke predelená schodiskom. Jedno smerovalo nadol a druhé nahor ale inak všade tma ako v rohu. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro |
| |
| K obrazu dorazím chvilku potom, co se zformuje. Už jsou tu všichni… teda, všichni ne - Jak to, že tady není Světa? Kde sakra je?! Na řešení jejího zmizení ale není prostor, přijdu totiž tak akorát včas, abych mrknutí čmáranicový ženský schytal naplno, v první vlně, a nemoh‘ se začít ujišťovat, že to určitě patřilo někomu jinýmu. Není pochyb. Ta ženská po mně jede. Nevím, jestli se smát tomu, jak debilní celá tahle situace je, nebo bejt nasranej, že zrovna já. To je snad nějaký prokletí, ne? Kdykoli se něco může stát, stane se to mně! Mrknu na popisek, když už se o tu mazanici musím chtě nechtě zajímat, a málem si střelím jednu ťafku na probuzení. Gudrun. Gudrun?! Tohle musí bejt jenom zlej sen… jenom mizernej sen! To určitě nemůže bejt zakladatelka naší koleje, že ne…? Už jen ta představa je jak kopanec do koulí – ženská a zakladatelka, navíc zrovna mojí koleje. A jako bonus mě její duch chce přeříznout, fakt bomba ty vole! Na poznámku profesora se jen kysele ušklíbnu, co jinýho mám taky dělat, popřít to dost dobře nejde, když se ta šílená baba z obrazu tak usilovně snaží vyřvat to do světa. „Cože?“ Jenže pak profesor spustí o tom, že z něj dělám idiota, a já na něj chvilku civím jak na magora, kterej zrovna dostal záchvat. Až když zmíní knížku, dojde mi, o čem mluví. V celým tomhle tyjátru jsem úplně zapomněl, že s tou knížkou bych asi neměl Shawovi máchat před ksichtem… holt nebyl čas ji schovat a pak, je příšerně neforemná, zrovna dvakrát nenápadně skrejt nejde, když člověk nemá vypadat jak stožár. No jo, kreténe, stačilo ji vrátit a při odchodu vyzvednout… pozdě. „Jo, to mám v plánu.“ Podle rozmrzelosti v hlasu nic vracet rozhodně v plánu nebylo. A pak to přijde. Zas mně přejede mráz po zádech, jenže tentokrát ne proto, že by se mě jen dotkla, a polije mě studenej pot. „Hej! Ty -“ čubko! Okamžitě se po ní knihou oženu – nebo spíš s bichlí máchnu tam, kde by normálně stála, kdyby měla tělo. Že ji nemám šanci trefit, mě nijak nerozčiluje. Ne, tohle mě rozhodně žíly netrhá. Nevím, jestli bejt zhnusenej, nebo se cejtit trapně… možná obojí. Chápu, že už je mrtvá kdovíjak dlouho, navíc tu je uvězněná kolik let, takže je nadržená jak zámecká panička, ale… to si sakra nemohla vybrat některýho z těch dvou?! No, pravda, nemohla. Ale na to kašlu, zkrátka nikdo, už vůbec ne nějaká mrtvá ženská, mi nebude šahat na prdel! Tajná chodba? Vsadím se, že tam zmizela Světa… jenže, nevím, jestli mám mít radost, že to pokračuje dál. Doufám, že duchové nemaj ňákej způsob, jak přefiknout ty naživu, kdyby mě tam dole měla… no fuj, jen ta představa mi zvedá kufr. Ne že by člověk jednou za čas neměl chuť trochu si vrznout, ale takhle fakt ne… tohle je skoro jako podělaná nekrofilie! Co tam dole bude? Mrtvola tý pindy? To doufám ne, protože pak by nepotřebovala žádný duchařský čáry… sakra, to je hnus! Ale nedá se svítit, tam dolů musím – kdoví, do jakejch problémů Světana vlezla. Že by ta mrtvá, Gurdun, byla zároveň i na holky?? Chce se mi blejt… Knížku odložím vedle obrazu, stejně si ji teď Shaw hlídá, takže se k ní budu muset dostat jindy a jinak. Dál nečekám, ať si to ještě nerozmyslím, a pustím se do chodby a dál, schodištěm vedoucím dolů. Jestli se někdo přidá, bránit mu nebudu, ale na nikoho nečekám, do ostatních mi nic není. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Naskočí mi husina, oklepu se a zamračím se. "Něco mi to říká... ale nedokážu říct přesně, kdo to byl. Určitě to nebyl hlas z knihovny, co mě varoval. Jsou tu dva?" zamumlám zmateně. "Gudrun. Má to něco společného s naší kolejí...?" Když se znovu ozve melodie, mám chuť už fakt zakřičet, ať mě neserou. Teda ta úplňková bojovná gudrunovská část. Neudělám to. Místo toho vykročím na ostrov, kam mě tlačí i vítr. Co se má stát, stane se. Musíme to vyřešit. Třeba pomůže spálit mrtvolu, kterou předtím nasolíme. Většina kmenů v Asii na tohle věří. Mimo usekávání hlav a údů, což klidně udělám, jenom aby to přestalo! |
| |
| soukromá zpráva od Mia pro Zatímco tak přemýšlím nad tím, co tu provádím (dobře, záporně své pohnutky nehodnotím, spíš je omlouvám jako správné), dojde mi, že to, co cítím, ten silný bylinný odér, vychází z Estevana. Probůh, co to je?? Zkouším se zamyslet, zda jsem snad někdy ten zápach necítil. Přeci jen bylinkářství mě celkem baví, tak by se mi něco mohlo vybavit. Snažím se ten zápach nevnímat a poté, co přejedu Estevana od hlavy až k patě, pohlédnu rychle, dokud mi nezakryje výhled svou dlaní, i na to, co píše. Noty? Překvapeně si uvědomím. Snad ta melodie... Vzpomenu si znovu na ten až protivný zvuk, co notoval, ale víc tomu nevěnuji pozornost. Zdá se, že veškerá plná soustředěnost Estevana byla díky mé přítomnosti tatam. Snad bych se i samolibě usmál, ale nějak mi to situace nedovolovala. „Jo, to jistě. A ten smrad by zabil veškerý rozumný pohnutky,“ ušklíbnu se na spolužáka zpátky pohrdlivě. Co opravdu nemusím, tak je to ta naše povýšená chlapecká nátura. Předhánět se ve sprše, čí vybavení je delší a kdo přelezl více postelí (v jakém smyslu, to snad nemusím dodávat), není zrovna můj nejoblíbenější koníček. „O Kolotilova nejde, tvoje vlezdoprdelkování mě tak nebere,“ relativně upřímně se zachechtám, ale smích brzy zkysne do jízlivosti. „Fajn, takže nic,“ začnu hrát jeho hru. „Jenže já vím, že se s tebou měla včera sejít. Což je docela blbý, když se nedožila rána a ty jsi mohl být poslední, kdo ji viděl...“ nesnažím se působit významně, spíš pronáším ta slova s jakýmsi vlezlým nádechem, abych donutil Estevana přemýšlet o tom, že by bylo moudré kápnout božskou. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Hudba, ktorú si počula začala akosi znieť až príliš skutočne. Hmotne. V inej situácii mohla byť vábivá a neodolateľná teraz však znela trúchlivo, akoby na niekoho volala, avšak márne. nebolo v nej však cítiť hrozbu, teda aspoň nie priamu. Magnusson sa začal čudne ošívať, znervóznel ešte viac a pridal do kroku. Z jeho správania si mohla vytušiť, že síce žiadnu hudbu nepočuje, no nejako ho to volá dopredu a automaticky menil smer, tak ako sa pohybovala hudba. Pretože naozaj. Bola v pohybe. Alebo aspoň to čo ju vydávalo a bolo to blízko. Na druhej strane ostrovčeka. __ Neviem nájsť lepšiu pesničku, tak niečo ako toto, ale len tie " zavýjavé" časti nezrozumiteľné. ;D odkaz |
| |
| Schody do nebe I nadále se snažím „vymanit“ z podivné síly, která mě nutí se koukat na tu mazaninu, i když mě osobně se vůbec nechce. To už by snad stačilo, ne? Už jsem se podíval, tak mě sakra nech jít po svých… Nadávám v duchu oné divné síle. Holka na obraze je mi ukradená, stejně jako nápis pod ním. Gudrun… no... tak je tam název naší koleje. A co má bejt. Jen kvůli tomu mě s tím nemusíš otravovat. Protočím nad tím oči. Odkudsi z dálky uslyším známý hlas. Algi! Zvedne mi to náladu, protože se zdá, že mě hledá. Moje předrahé háďátko mě hledá… Zabojuju proti síle o poznání víc. Přece ho nechci nechat, aby si o mě dělal takovou radost. “Pusť mě!“ Zahrozím tiše oné entitě a dívám se přitom na tu holku na obraze, jak kdyby to dělala ona. “Nebo ti to tu zapálím.“ Lehce se poušklíbnu a myslím to smrtelně vážně. Nikdo ani duch mi nebude stát v cestě mezi mnou a Algim. Nevím, zda na entitu zapůsobila moje výhružka nebo jen čekala, až přijde i uloudanej zbytek samozřejmě je tím myšlen ten hajzl, co mi dneska obtěžoval Algiho a jeho hada. , ale když jsem se konečně dokázal pohledem odtrhnout od onoho obrazu, uviděl jsem za sebou stát Algiho. Usmál jsem se a samou radostí ho objal. “Tak rád tě zase vidím!“ ^^ prohlásím rozjařeně, jako bych ho neviděl měsíce nebo roky. “Neudělal ti ten hajzl něco?“ zeptám se starostlivě a prohlédnu si ho. Přitom nezapomenu občas hodit po Michaelovi nasranej pohled. Nakonec, když zjistím, že je Algi v pořádku, tak ho opět radostně obejmu. Docela překvapeně zamrkám, když na zádech ucítím letmý dotek. V domnění, že je to projev Algiho citů, se k němu přitisknu ještě víc. Jsem teď více než šťastný. Při zvuku párající se látky se opět ohlédnu k tomu obrazu. Skoro automaticky vytáhnu hůlku jako bych čekal, že se odtamtud vyvalí něco nebezpečného a postavím se ochranářsky před Algiho. Napjatě pozoruju, co se bude dít. Trochu zklamaně sleduju, že se neděje nic. Nechám šmejda jít prvního. Přeci jen, takhle ho mám aspoň pěně na očích… A nebude mi obtěžovat Algiho… -___- Teprve až když je docela daleko vydám se i s Algim za ním. S lehkým úšklebkem sleduju, jak míří dolů po schodech. Fajn, tak tam rozhodně nebudu. A s tím chytnu Algiho, aby náhodou nemohl jít dolů a vydám se po schodech vedoucích nahoru. Upřímě doufám, že profesor buď zůstane, kde je, nebo pude dělat garde Michaelovi a ne nám… Ostatně… přece by toho zloděje knih nenechal v téhle knihovně samotného, ne? Ještě by mu štípnul další knížku. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Občasný šepot čo ti zaznel do uší ako si napredoval začínal byť prerušovaný nejakým hlbokým dunivým zvukom, ktorý prichádza z dola. Profesor ti v pätách zatiaľ ešte nebol, zrejme nevedel kam má ísť skôr . Či za tebou, alebo radšej ostať z tými dvomi. Shaw nebol sprostý a síce nemal potrebu pretriasať ako to stými dvoma je, vedel si predstaviť ako by to dopadlo keby ich nechal samých. Ale na druhej strane ti mohlo byť jasné, že sa príliš dlho z voľnosti a pátrania na vlastnú päsť tešiť nebudeš. Točité schodisko išlo stále dole a dole, nemalo konca. Alebo za to mohla slečna duch a jedna z jej "hier", keď nejako vycítila to, že si sa do týchto katakomb nevydal za jej mŕtvou maličkosťou ale za nejakou inou husičkou, ktorá mohla mať problémy . Alebo možno trebalo niečo spraviť, možno sa jednalo o podobnú ilúziu ako pri vstupe do knižnice. "Popros." Ozvalo sa jedno jediné slovo, škodoradostným ženským hlasom, duch si tvoju situáciu zrejme užíval a to dosť. Bohvie čoho je slečinka schopná, nebolo by lepšie poprosiť? Alebo je to vzdor, čo sa jej tak páči. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Nemám nic proti Shawovi, ale stejnak pořád doufám, že radši pohlídá ty dva hřebečky – nebo spíš hřebce s penisem furt v pozoru a jeho malou klisničku, a mě nechá volně dejchat. Přece jenom, tohle je zvláštní situace, a proto vůbec nebude na škodu, když budu moct volně dejchat a nemuset furt přemejšlet, jestli zrovna neporušuju nějakej bod školního řádu. S každou další sekundou, kdy ho za sebou neslyším, sice je naděje, že zůstanu sám, větší, ale byl bych idiot, kdybych se tím nechal ukolíbat. Může se objevit kdykoli. Schodiště je dlouhý… až moc dlouhý, začínám s ním ztrácet nervy. Iluze… A není tak těžký uhodnout, kdo za ni může - sakra! Mám chuť do něčeho kopnout, jenže jedinej možnej objekt je tu zeď a ta není zrovna vhodná. To by zatraceně bolelo… Popros?! Vážně řekla ‚popros‘?! JÁ že jí mám prosit?! Dělá si srandu, ne? Blbou prdel! JÁ mám prosit nějakou čubičku, jak podělanej otrok! To ani náhodou! Ani kdybych tu měl chcípnout! Mám snad nějakou hrdost ne?! „Tak dost Gurdun! Konec zábavy, pusť mě! Hned!“ Neřvu, ale v hlase je kromě rozkazu znát i rozhořčení. Ale pak se mi do mozku vetře jiná myšlenka. Gudrun může za tyhle iluze. To znamená, že může zastavit Shawa… jestli nejsou jeho kouzla silnější než kouzla týhle brécy, jestli je to jeho divný oko nedokáže prohlídnout a jestli se mnou drahá nadržená panička vůbec bude spolupracovat. To je moc ‚jestli‘, moc nejistej plán a moc velká cena… jenže, když to nezkusím, bude to stejný, jako když to nevýjde. Navíc, pořád tu jsem sám – kromě toho ducha samozřejmě – nikdo se to nedozví… „Gudrun, to ty děláš tuhle iluzi, že? Můžeš zastavit profesora? Toho s tím divným okem?“ Čekám na nějakou reakci, hlavně proto, že si do značný míry přeju, aby řekla ne. To je tak trapný… Jestli bude souhlasit, pokračuju - jinak ani náhodou! „Pusť mě dál a zastav ho…,“ musím bejt rudej až za ušima a nejradši bych se propad‘ někam hluboko – třeba rovnou tam, kam mám namířeno, ať tuhle blbost vůbec nemusím absolvovat. „Prosím.“ Drtím to slovo mezi zubama, takže zní spíš jak zavrčení, ale to nic nemění na tom, že ho vyslovuju. Spíš vyflusávám. Fuj, JÁ a prosím?! No ty vole… Dobře, že tu nikdo není. |
| |
| soukromá zpráva od Estevan Hugo Mortales pro Hlas sa mi nepatrne zachvel avšak akoby ma táto zrada od vlastného tela len viac nakopla a ja som sa plne dostal do svojej roly. " Si úplný debil, že? Prečo by som sa vo voľnom čase stretával z nejakou sopliačkou? Ak si myslíš, že ma tu budeš obviňovať z nejakých tvojich paranoidných predstáv len preto, že som ti nalomil ego, tak si to radšej rozmysli. Neviem kto ti povedal takú hovadinu." Naozaj by ma to zaujímalo keďže klebety som šíril a vymýšľal ich hlavne ja. Len aby sa čo najviac pozornosť odťahovala odo mňa. "Určite to bola nejaká krava, čo nevie čo od dobroty.." Zakončil som a odsunul stoličku, aby som mu dal najavo, že som s ním skončil a v ďalšej sekunde sa rozhodnem odísť. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Chudák Shaw bol tak celou situáciou zaskočený, že nestíhal rýchlo reagovať. Jednoducho bol tak ohúrený všetkým tým čo sa okolo stalo, že sa vypol a preto keď konečne zvolal Michaelovo meno aby zastal bolo už neskoro a chlapec zmizol za ohybom schodov. No na vašu smolu, na vás zareagoval. Keď začali kráčať po schodoch hore chytil Algiho za rameno a zastavil ho. " Kam si myslíte, že idete? Počkáte tu, jasné? Tu v knižnici. Hore zatiaľ nepôjde nikto! Rozumieme si? " Shaw nebol z tých, ktorý by sa skrýval za vyhrážkami alebo prílišnými trestami ako niektorý iný. No teraz niečo v jeho hlase hovorilo, že by ste pokúšať šťastie nemali. Bol si vedomí, že Faust na jeho radovania nedá, preto slová menoval skôr Algimantasovi. A to nebolo všetko. A vlastne to neboli ani tak jeho slová, čo budilo hrôzu, ale jeho čierne oko, z ktorého pohľadu mrazilo v chrbte. Akoby vám hovorilo, že ono vás uvidí, "vyčuchá" vás ak sa pohnete len o pár centimetrov . " Pokiaľ neprídem s Ovanićom, nepohnete sa!" Povedal nezvyčajne prísne, otočila sa na opätku a polo behom sa vydal smerom, kde zmizol Michael. A nech sa vám stratil z dohľadu a spolu s ním aj to prekliate oko, ktorého pohľad ste cítili aj keď vám bol profesor otočený chrbtom. Zrejme dozneli obavy a vystriedala ich zvedavosť, poprípade isté iné chute. ;D To čo bolo na poschodí čakalo len na vás. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro "Dobrý psíček." Ozval sa ženský hlas pobavene a konečne si mohol svoju obdivovateľku vidieť v plnej paráde. Stála tam v modrom priesvitnom opare, oblečená do pánskeho šatu presne tak ako na obraze, s tým rozdielom, že vlasy mala ostrihané. Na páža, ktoré jej vôbec nesvedčalo. Usmievala sa na teba, dosť koketne. Načiahla ruku a ukázala na ľavo. Aj keď to vôbec nebolo potrebné, pretože z ľavej strany vychádzal ten zvuk. Dunivý, hlučný a....mokrý. Bola to rieka, pretekajúca podzemím školy. Na ostrove bolo kopec jaskýň a puklín spojených z riekou, ale kto by to bol povedal, že pretekajú práve tadeto? Jaskyňa bola tmavá, ešte šťastie, že si si svietil prútikom, a nebola príliš zaujímavá. Žiadne prírodné úkazy, jednoducho nič, kvôli čomu by tu mali byť tajné priechody. Žeby to bývala nejaká stredoveké úniková cesta? Gudrun stále ukazovala prstom, a v neurčitom svetle si uvidel siluetu. Dlhé rozpustené vlasy, útle ramená. Mohla to byť Svetlana? Postava tam len Sedela, otočená ti chrbtom, zdalo sa, že akosi ťažko dýchalo. |
| |
| soukromá zpráva od Mia pro Působil sebevědomě, jenže pod tím vší bylo něco víc. Strach? Co jiného... Ale strach z čeho...? Pokud v tom opravdu nemá prsty, čeho se může bát? Takové věci mi nikdy nedojdou. Mám dojem, že člověk s čistým štítem se nemusí bát ničeho. Není totiž důvod. Anebo je to jen zlost, kterou špatně ukrývá? Ale ne, tu by si na mě nešetřil... Ušklíbnu se v duchu. Když si však Estevan myslí, že jsme skončili, dám mu najevo přikročením k jeho tělu, že to tak není. "Mému egu si neuškodil, to se neboj. Ale především....," cítím, že zlost mnou opět cloumá, takový ten pocit pravdy, který se nutně musí projevit, "se o Margaret vyjadřuj slušně. Jinak udělám smrkanec z tebe!" Vyhrožování nikdy nebyla má parketa, takže jsem mohl sázet jen na to, že díky mému vzhledu je patrné, že sílu mám. "Takže tys s ní nebyl. Kdo tedy? Na koho to hodíš?" nenechám se ještě odbýt a pokud by snad Estevan chtěl odejít proti mé vůli, budu se ho snažit nějak ručně donutit, aby si sedl. |
| |
| soukromá zpráva od Algimantas Alšėniškis pro Pokud není od Ernesta "Tady jsi!" zvolám, když spatřím Ernestova záda. Dojdu tam, pozdravím profesora a pak se zadívám na ten obraz. Gudrun, přečtu si jméno zobrazené a prohlížím si malbu, vlastně mě onen obraz celkem zaujal. I k přihlédnutím k tomu, co zřejmě profesor řekl. Nevím, jaká je spojitost mezi ženou na obraze a kolejí. Nicméně skutečnost, že je provedení zjevně mudlovské, mě spíš nutí k myšlence, zda se nejedná spíše o prosté zobrazení postavy severské mytologie. Nicméně ... Moje zmatené úvah přeruší pohyb na obraze, vyprovokovaný příchodem Michaela, a píseň. Píseň. Svraštím čelo. Zmínku na knihu jeho směrem přejdu, nicméně ... já tedy zůstal profesorem neodhalen? A myšlenka knihu prostě vzít se zase objevila. A pak moje přemítání nad náhodnými podněty (jako například, Kde je Světa? a Co maj s tou hudbou?) zazdí můj drahý přítel Ernest, který se po mně vrhne. Zamračím se a decentně ho odstrčím. Na jeho slova protočím oči. A na další otázku spáchám v duchu hluboký facepalm. Už už se chystám říct něco jako, 'Znásilnil mě', když mi dojde, že Ernest by to nemusel pochopit jako nejhlubší cynismus a ještě se tu porvat. V knihovně! To tak. "Nezblázni se," odtuším k jeho nadšení z mé osoby. "A jsem v pořádku," zabručím nevrle, na což se ke mně zase přitulí. Útrpně protočím oči, moje nálada celkem klesá. A ve chvíli, kdy cítím ten dotyk, kterej si vyložím jako otlapkávání toho kontaktuchtivého pitomce, se neudržím a jednu mu vlepím. Ustoupím a sežehnu ho pohledem. Nebýt profesora poblíž, asi vytáhnu hůlku. Což nakonec udělám stejně, když se ozve ten zvuk. Ale aspoň, že se Ernie staví přede mě, aby, až se z toho vyhrne nějaká příšera, tak ho sežrala prvního. Znuděně koukám na shody. A? Klidně sleduju Michaela, jak se tam vydává, dolů. A pak mě chytne Ernest, ne úplně ochotně se nechám vést. Co na tom maj? Mudruju, mně je teda úplně putna, co je nahoře nebo dole, chci si číst. A naštěstí profesor mi nahraje do karet, když mě zastaví. Ohlédnu se a vyslechnu si ho. "Rozumím, pane profesore," odtuším a sleduju, jak odchází, pak zareju pohled do Ernieho. "Nikam nejdu!" informuju ho a založím si ruce, skutečně se neplánuju pohnout ani o píď. Nicméně Ernest na to má svůj názor. Na jeho slova zamrkám, pak pohodím hlavou. "Tak mě nes!" vyzvu ho a ušklíbnu se. Proto jsem o pár vteřin později šokovaný, když to opravdu udělá a jako princeznu si mě nese do hm ... někam nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Skoro se nám už podařilo zmizet, když si nás bohužel ve výsledku bohudík všimne Shaw a zastaví nás. Vlastně ne tak úplně nás, ale jen Algiho, kterého chytí. Já jdu vesele dál, dokud mě nezastaví, až Algiho napnutá ruka. Otočím se, abych zjistil, proč stojíme. S neskrývaným despektem se podívám na Shawa a zamračím se. Naprosto nechápu, proč bychom tu na něj měli čekat a už vůbec nechápu, že až do teď mu nevadilo, že se tu pořád někdo někam jen tak courá. proč nám prostě nemůžete dát aspoň na chvíli pokoj a trochu soukromí a dělat, že tu prostě nejsme?! Jako slova mnou prakticky proletí skrz na skrz, aniž by zanechala jakoukoliv stopu po tom, že byla vůbec pronesena. Jakmile Shaw zase zmizí, zatáhnu Algiho za ruku a otočím se směrem vzhůru. “Jdem!“ Zavelím, ale Algi odmítne. Otočím se na něj zpátky. “ Ale no tak. Přece nehodláš poslouchat nějaký nesmyslný kecy toho starýho páprdy.“ protáhnu lehce ksicht. “ Pojď, pude sranda. Určitě tam nahoře najdeš … e… spoustu zajímavých knížek…“ Anebo jinej druh zábavy ^^ zkusím ho nalákat tímto způsobem. “Přece tu nebudeme stát jako tvrdý Y. No tak Algi… nemusíš se ničeho bát. Se mnou se ti nic nestane.“ Zazubím se na něj. Jeho poznámka o nešení mě překvapí. Na chvilku zůstanu udiveně stát a jen na něj zírám. opravdu teď vážně řekl, že ho mám nést? Jo nemůžu tomu uvěřit. No… nejsem zase takovej tupec, abych si takovou příležitost nechal unést. “Jak si přeješ.“ Odpovím nadšeně. Sestoupím zpátky těch několik schodů, vezmu ho do náruče a trochu si ho nadhodím, abych si ho dobře umístil. “proneseš se.“ Prohlásím po nějaké době s úsměvem. Jen doufám, že Algiho nenapadne mě za to něčím praštit. Nerad bych ho pustil a ještě nerad bych i s ním spadnul zase zpátky ze schodů. “Co myslíš, že najdeme tam nahoře?“ nadhodím nějaké jiné téma ke konverzaci. Čistě proto, abych odvedl jeho pozornost od mého případného bití a taky proto, abych nemusel myslet na to, že mi pomalu odumíraj ruce. Ale přece ho teď nepoložím! Co chvíli si Algiho nadhodím v náručí, abych si ho upravil a lépe se mi nesl. a taky abych ho mohl občas nanápadně otlapkávat ^^ |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ak si podišiel k postave odhalenie ťa mohlo prekvapiť. Nebola to žena ako sa sprvoti zdalo ale muž. Nahý muž, spútaný na reťazi, dlhej len toľko aby sa mohol príležitostne namočiť do ľadovej vody. Sedel tam vyziabnutý, rezignovaný a upieral na teba neľudský pohľad plný strachu opovrhnutia. Spočiatku sa zdalo, že sa ťa zľakol, že ti chcel vzdorovať. No keď si ťa poriadne pozrel v tme len jeho veľké vypuknuté oči v tichej prosbe žiadali o pomoc. Zrazu sa za tým úbožiakom zjavila aj Gudrun. Stála sa ním akoby ochranársky a mohlo ti prísť, že ťa sem zaviedla len preto aby si tohto nešťastníka pustil. Pretože síce sa ako duch zmohla na ilúzie a hlúpe triky k preťaniu reťaze za nezmohla...alebo žeby nemohla? Čím dlhšie si bol v prítomnosti toho muža, tým čudnejší ti prišiel. Človek to nebol, a predsa tak vyzeral. "Pusti ho." Ozval sa duch a jej hlas znel autoritatívne a výstražne. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Magnusson už takmer bežal v ošiali, ktorému sa nedalo nijako zabrániť. Malo však aj svoju výhodu. To čo ste hľadali ste našli hlavne vďaka nemu o dosť rýchlejší. Na samom konci cintorína, za skalou, ktorá vyčnievala do rieky sedela žena. Ľad bol kúsok od nej porušený a ona nahá sedela z rozpustenými vlasmi, spievala a pozerala sa na nebo. Nebol to človek. Bola to oná vodná bytosť, ktorá niekoho tak úpenlivo volala. A nech už ste boli obozretný, nech už si vyčarovala nejaká zastieracie kúzlo, čo ste využívali s otcom všimla si vás. Pomaly. Naozaj veľmi pomaly otočila hlavu vaším smerom. Na teba sa zahľadela akosi s ľútosťou, na Magnussona čo bol ešte stále mimo, z jej piesne sa pozrela z nenávisťou. S emóciou, ktorá bola silnejšie než čokoľvek iný. Trvalo to asi len sekundu. Svoje sivasté telo vymrštila dopredu ako nejaký vodný had a s príšerným krikom skočila po Magnussonovi. Výkrik ho prebral alebo skôr náhle uťatie vábivej melódie, a síce mal prútik v strehu zareagovať pohotovo nejakým kúzlom nemal kedy. Bolo len na tebe a tvojej pohotovosti, či dokážeš bytosť nejako zneškodniť. ( hoď si kockou aspoň bude sranda ;D ) Magnusson bol pripravený na úder, v sekunde na teba šibol pohľadom aby si sa skryla, a potom telo napäl v očakávaní, dokonca radostnom očakávaní, že zo seba vybije zlosť konečne aj fyzicky. Aj keď akú šancu mohol mať proti magickému tvorovi, ktorý bol známy tým, že utopil už nejedného človeka? |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro To čo ste predvádzali bolo zhanobenie tejto školy. A síce ste sa nachádzali na mieste kde nikto nebol, steny mali uši, oči , svoje prudérne vedomie. Steny si to vaše bratríčkovanie zapamätajú, a budú váš príbeh rozprávať zhnusene prievanom ešte niekoľko storočí. Stenám ste sa hnusili a preto vás z čista jasna doslova vypľuli na poschodí. Teda v neveľkom priestore, ktorý neviedol nikam. Hlúposť. Prečo by schody neviedli nikam? Prečo potom to divadlo? V tme sa však na zemi zalesklo čosi zlaté a okrúhle. Svietilo to ako hviezda a ten malý objekt, ktorým bola nepochybne minca. dával celému malému priestoru zvláštnu atmosféru. Niekomu mohla pripomínať domov ( Faust) , niekomu niečo neznáme ( Algi ). Bola len jedna, a jeden z vás sa po ňu musel zohnúť (( ale nie, pri všetkej počestnosti ste sa jeden po nej zohli ;D )) ten z vás, ktorá sa po minci zohol zacítil od zeme prievan. Za stenou musela byť nejaká ďalšia tajná chodba. Magický priechod, ktorý ste ale nemali ako otvoriť. Náhoda však chcela, že ak ste náhodou začali bližšie stenu skúmať objavili ste malú prasklinu v malte. No a ak ste pritisli k tejto mikro štrbine oko, mohli ste v tme, ktorá panovala na druhej strane spozorovať presne tú istú učebňu, v ktorej neučil nikto iný len Magnusson, a v ktorej ste výnimočne strávili ráno v spoločnosti utešeného Kolotilova. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Blbí duchové, jak se to vůbec tvoří?! Mít tělo, měla by v něm další díru, ženská neženská – stejně se furt chtěj emancipovat, ne? Tahle se dokonce oblíká do chlapskejch hadrů, takže by si ani nemohla stěžovat… jenže já nemám páru, jak zabít zabít asi těžko, jednou už mrtvá je, jak se zbavit ducha. Jde to vůbec nějak? Kdyby se aspoň tak nesmála! Jako by to nebylo dost ponižující i bez toho… Klid, Mišo, kašli na to, tohle snad nějak přežiješ. Jestli tě nebude pronásledovat i nahoře, žádnej problém, ne? Otřesu se – ta představa, že ji budu mít za zadkem a nejen ‚za‘, možná i ‚na‘ mě začíná fakt děsit. „Co…?“ vyjeknu překvapeně, když do mě strčí… a málem si pustím do gatí. Automaticky se stočím na bok, ať si s trochou štěstí nenabiju kebuli a nezlámu vaz, ale místo tvrdýho střetu se schodama mě čeká jenom tvrdý setkání se zemí… takže vážně jenom blbá iluze. Tohle-vážně-přehnala! Ta malá čuba! Jsou to z velký části její slova, co mě rychle vyhoupnou na nohy, já rozhodně žádnej její malej psík nejsem, sakra! Propaluju ji nasranýma očičkama a jen tak tak se udržím, abych nespustil dlouhou ódu na svini – to znamená na Gudrun. Jak tohle může mít něco – cokoli – společnýho s mou kolejí?! Trpělivost není moje silná stránka, takže má štěstí, že se dál nevykrucuje, jinak bych jí něco udělal. Sice mě zrovna nenapadá co a už vůbec ne jak, ale na to sere gryf – něco by mě napadlo, nakonec. Teď místo toho jen nasupeně vyrazím do jeskyně. Řeka… no a? Co teď? Bude snad chtít, ať se svlíknu do naha a vykoupu se s ní?! Trocha zamilovanýho cáky cáky jak v posraný červený knihovně? A co příště – jednorožec a duha?! S trochou štěstí by mě ten proud strhnul a byl by pokoj, minimálně bych měl pokoj od ní – leda že by… no fuj - snad by se ze mě nestal duch, že ne? A pak zahlídnu postavu - „Světo?“ Blbej pocit, že je něco v nepořádku, mi zabrání se k ní rozběhnout. Místo toho ještě víc sevřu hůlku a našlapuju, jak kdyby ta postava měla každou chvíli vybouchnout. Tohle se mi ani za mák nelíbí… A měl jsem pravdu, chlap… divnej chlap, co by působil nepatřičně i na sjezdu třaskavejch skvorejšofilů. Od pohledu ubožák. Vlastně nevím, jestli ho litovat, nebo ho znechuceně hodit do řeky, vypadá jak nakopaný štěně. A navíc – no vážně! - to není chlap. Aspoň ne v pravým slova smyslu… a ani levým, alias duhovým jako u těch dvou hrdliček. Tohle totiž vůbec není člověk. Rozkaz. Zase rozkaz! Co si ta ženská myslí, že je?! Tímhle přelila pohár trpělivosti, panenka! Já sebou nenechám zametat jak nějakej hadr! „Kdo to je? Tvůj-“ narážeč „milenec? To kvůli němu mě sem táhneš?“ Hlas přímo čpí vztekem… dělá si ze mě loutku, mám skákat, jak píská… to tak! „Konec her děvenko, buď mi řekneš, kde je Světlana a kdo je tenhle paznecht, nebo se s ním rozluč.“ Jestli vůbec na tuhle zrůdu platěj kouzla… ale zkusit se má všechno. Namířím na svázanýho kdovíkoho hůlkou a začnu počítat. „Jedna, dva…“ Seru na to, že vyhrožování duchovi není zrovna dvakrát chytrý, až řeknu tři, tak na něj pošlu zelený světýlko. Vypadá dostatečně živej na to, aby ho Avada kedavra poslala tam, kam slunce nesvítí. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Zarazí mě, že je to ženská. Přece by ta iluze neplatila pro oba stejně. Neměl to být náhodou chlap? I když u těhle vodních potvor jeden neví, mnohdy jsou oboupohlavní co se rozmnožování týče, takže dva odlišné druhy mohou být považovány za jeden a ten samý - samce a samici... Překvapení nad touhle myšlenkou přebije to, co se stane pak. Ani nezaregistruju, jak se na mě podívala, vidím jen nenávist vůči Magnussonovi a vím, co nadejde. Přesto nejsem dost rychlá, abych zabránila prvnímu kontaktu tělo na tělo. A jestli si Magnusson myslí, že ho poslechnu, to se šeredně plete. V těhle situacích neplatí podřízený a nadřízený, otec a dcera, učitel a student. Platí jenom základní lidská pravidla a kouzelnické schopnosti. Vzedme se ve mně vztek, ochranitelský pud a úplněk vevnitř zuřivě vrčí na vodní bytost, až to duši, co patří novu, trochu šokuje. Ta se ovšem momentálně choulí vzadu, jenom lehce vykukuje úplňku a gudrunovskému duchu přes rameno. Oči mi zaplanou a... ne, opravdu to vypadá, jako by mi planuly, protože se v nich odrážný tlustý provazec ohně, který šlehá z mé hůlky. Pohnu zápěstím, jako bych práskla bičem, a plamenný jazyk se omotá okolo krku bytosti, aby nás nemohla zpěvem pomást. Vztekle s ní škubnu směrem k sobě a ohnivý provaz se plazí dál jako had okolo jejího těla, aby ji spoutal docela (92%). "Je můj, ty čubko," zavrčím tiše. Ne, já ne, to úplněk. Tváří v tvář jeho ohrožení mě úplně ovládl a já se děsím toho, že by to Magnusson slyšel. A úplněk se mi v hlavě vysmívá, že přece chci, aby to věděl. Nov se zdravým lidským rozumem si teď v tomhle těle připadá jako vězeň. Vězeň zvířecího úplňku, kterému je jedno, že tohle se mezi lidmi nesmí, že tohle se nesluší, že přece nemůžu Magnussona ulovit jako zajíce, protože on je vlk a ne zajíc. A právě proto ho úplněk tolik chce skolit. |
| |
| soukromá zpráva od Estevan Hugo Mortales pro Papier čo vypadol Estevanovi z nohavíc padol na zem akosi ťažko. S kovovým cvaknutím, ktoré zrejme nepočul. Ak si sa rozhodol po tom načmáranom zápisku zohnúť. Stálo na ňom úhľadným písmom napísané " Pre Sohvi" ( Dievčina, ktorá s ním aj s Margaret chodí do Kolotilovho Herbologického krúžku) To písmo ti bolo akosi povedomé. Pripomínalo to Algimantasove, až podozrivo. No a ten kovové cinknutie bola minca. Stará, takmer úplne vyšúchaná zlatá minca, z ktorej si podivuhodne cítil pach domova. Nezdalo sa však, že by patrila Estevanovi. Jednoducho , na niečo také si človek dáva pozor a nevytrúsi to pri prvej príležitosti a ešte tak amatérsky ako on. Tak odkiaľ sa tam tá minca vzala? Nejako podvedome si cítil, že patrí tebe, že s ňou máš niečo urobiť. A že zrejme nebola jediná, ktorá sa tu dnes na škole objavila. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro A tak se konečně dostaneme na konec těch proklatě dlouhých schodů. Zvědavě se rozhlídnu. Poněkud zklamaně protáhnu ksicht, když kolem kromě tmy neuvidím nic. “ Takových štráchů a pro nic za nic.“ pronesu zklamaně, když prostor propátrávám už asi po druhý. A pak… z ničeho nic uvidím ten záblesk. Někde před náma. Na zemi. “Hm… vidíš to taky?“ zeptám se Algiho a položím ho opatrně na zem a pak rukou ukážu směrem k tomu záblesku. “Co to asi je?“ Ne, že bych čekal, že mi odpoví. Teda pokud není jasnovidec. Dojdu k předmětu blíž, abych si ho prohlídnul. Když jsem dostatečně blízko, udiveně zvednu obočí. “To je… mince?“ Údiv se odrazí i v mém hlase. Z nějakého důvodu mi to vyvolá úsměv na rtech a spoustu vzpomínek na domov. Zatřesu hlavou. Sehnu se pro minci, abych si ji mohl blíže prohlídnout. Vzal jsem jí mezi prsty a ucítil něco zvláštního. Něco jako… průvan? Zajímavé. “Něco tu je.“ Ukážu na stěnu. “Něco za tou stěnou je. Fouká tu odněkud vítr.“ Svěřím se Algimu se svým objevem a podívám se na něj. “Pojď, zkusíme zjistit, co je na druhé straně.“ Široce se zazubím. Tohle vypadá jako zajímavé dobrodružství. Jen já a Algi… no, ať už tam bude cokoliv, jestli se nám tam podaří dostat, budeme konečně určitě úplně sami… žádnej učitel za zadkem, žádní otravní a nebezpeční spolužáci. A… jestli jsou tu duchové? K čertu s nimi… Pro mě za mě, ať se klidně koukají, stejně si myslím, že něco takového ještě neviděli… Nepředpokládám, že by Algi byl nějak odvázanej z hledání tajného průchodu, takže ho potřebuju trochu motivovat. “Třeba tam bude další knihovna. Se spoustou knížek…“ Nadhodím. To by jako motivace mohlo stačit, ne? A tak jsme se dali do hledání. Samozřejmě, že jak to bývá, bylo to moje hádě úspěšnější a našlo prasklinu, kterou se dalo podívat na druhou stranu. “Cos tam našel, Algi?“ Zeptám se napnutej jak malej kluk. Musím se silou vůle ovládat, abych tu neposkakoval nedočkavostí na místě, nebo se k němu hned nevrhnul, abych se podíval sám. Nicméně jsem strašně zvědavý, takže jestli mě nechá Algi čekat moc dlouho – vrhnu se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " On nie je môj milenec." Povedala skôr ako si stihol vysloviť osudnú trojku, a v jej hlase bola dostačujúca váha na to aby ťa zastavila. " Ale ty môžeš byť, ak chceš." Dodala však vzápätí a koketne zažmurkala viečkami. Priesvitnú ruku položila na rameno toho úbožiaka, čo nechcel alebo možno ani nemohol hovoriť. Vyzeral naozaj úboho. " Tvoja dievočka je vonku. S Magnussonom, ak to musíš vedieť. Ako sa zdá vymenila ťa za niekoho lepšieho a mužnejšieho. " Pohľad jej vravel. " Ak si smutný som tu len pre teba. " Táto žena raz musela horieť na hranici, alebo ešte niečo horšie." On...." ukázala prstom na nemého muža." ..je môj záchranca. A teraz prišiel čas mu splatiť dlh. Vysloboď ho. " Gudrun sa na teba pozerala hrdo, neoblomne a sebavedomo. Po chvíľke ticha ešte dodala. To len pre istotu, nakoľko poznala také typy ako ty a príliš neverila tvojmu dôvtipu a inteligencii, že si dáš 5 a 5 dohromady" Je to Näck." Dodala prekvapivo úctivo. "Vysloboď ho. " Prosíkanie v tom síce nebolo, len zaťatosť a panovačnosť..ale ona ťa prosila. Naozaj, akoby v tvojom rozhodnutí spočívalo aj čosi iné. Vieš si predstaviť aké by to malo následky keby si ju nepočúvol? Keby si sa predsa len rozhodol dorátať do tri. Keby si ho zabil? V tichej ozvene bolo počuť kroky chudáka Shawa, ktorý schádzal nekonečnou ilúziou. Zabiješ ho a Gudrun ti to nedaruje. A z niečoho takého ako mŕtvola na reťazi sa len tak nevymotáš. Bohvie čo všetko by na teba ešte našili. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Celú tú dobu sa pozeral na teba, o tej malej poznámočke čo ti ušla, taktne mlčal ale jeho pohľad jednoducho vravel, že počul až moc dobre. Keby si nebola študentka...keby to len nebolo nedôstojné kvôli tej tragédii čo sa stala..keby len tu nebola tá druhá..keby len ti nevidel na tvári to čo ti videl..keby len....konečne v sebe ovládol svoj hnev a tie iné veci, ktoré v ňom hnev podnecoval. Alebo lepšie povedaná ten prúd zlosti a emócii usmernil iným smerom. Na tvoju škodu, lebo vyzeralo to teda všeliako a hlavne veľmi sľubne. Pokožka vodnej bytosti pod ohnivým povrazom zvláštne prskala a netvárila sa príliš nadšene. Magnusson k nej čupol, s chladom, škrípajúcimi zubami, no stále nalomenou sebakontrolou. Zdrapil ženu za vlasy a prútik jej bolestivo zaryl pod na miesto, kde sa brada spája s krkom. Zrejme si pohľad tej úbožiačky nevidela, no keď si mohla Magnussona prezrieť z blízka, zdesila sa. Nie pred jeho výrazom, ani preto, že ju celé telo bolelo, ale preto, že spravila chybu. Pomýlila sa. Profesor sykol nejaké zaklínadlo a postavil sa. Nemusel sa ani nič pýtať. Hovoriť začala sama. Hlas mala akýsi zastretý, po príjemnom a vábivom speve nebola ani pamiatka. Rozprávala mľaskavo, akoby jej v krku klokotala vola s prízvukom, ktoré nedokázalo potlačiť ani kúzlo. " Pomýlila som sa, pomýlila som sa. Vyzeráte všetci tak isto. Nerozoznávam vás. Volala som iného...svojho druha." Vyvrátila hlavu dozadu aby sa ti pozrela do očí. Hľadala v tebe pochopenie. Veď ty si toho svojho druha práve ochránila. Prečo potom ale napadla človeka? Magnusson bol tak najposlednejší kto by sa dal zameniť za vodnú bytosť. Ale prečo vy na neho útočila? Volala svojho druha. Jedine, žeby videla svojho druha v blízkosti iného muža, čo mu niečo spravil. Veď ako sama povedala, v jej očiach ste vy ľudia vyzerali všetci tak isto. A vzhľadom na podstatu ich povesti, zrejme ešte aj veľmi atraktívne. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Olíznu si mrazem popraskané rty a snažím se neskřípat zuby, že Magnussona nedokážu vyprovokovat k žádné reakci. Nov to mrzí, ale chápe to. Nebezpečí ještě nepominulo a je tu práce a ani potom nemáme vzhledem ke svému postavení a místu, kde se nacházíme, šanci. Úplněk to sere, protože se svými nízkými zvířecími pudy nedokáže pochopit, proč mu v tom vůbec něco brání, když jsem mladá, zdravá a silná... a on je jenom chlap. Kdybych měla čas nad tím zauvažovat, asi bych se bála, že cvokatím. Takový rozkol ve své zvláštní osobnosti jsem ještě nezažila. Když už, tak se to projevovalo společmě s fázemi měsíce, buď nov, nebo úplněk. Nikdy svár v jednom těle, jako by byly obě dvě fáze měsíce zároveň. Může za to on. Magnusson! V tu chvíli se na mě ta ženská podívá. "Není to ten, co lákal holky z hradu? Proto jsi byla tak vzteklá? Protože ti utekl? Řekni mi, proč bys jinak útočila," skloním se níž a můj tón má se Světou klopící oči a zdvořile zdravící učitele pramálo společného. Radši se na Magnussona nedívám. Už je stejně pozdě, úplněk odhalil mou gudrunovskou část, a jestli to slyšel... kurva, má uši jako rys! Můžu jenom doufat, že teď se soustředí na vodní bytost a ne na mě, že nebude zneužívat nitrozpytu. Po tom, co úplněk řekl. A úplněk se zase ušklíbá - jen ať si čte. Jen ať vidí. Třeba se mu o tom bude zdát. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Ještěže se na mě nemůže vrhnout, tahle baba by neváhala… Přiznávám, ne že by nějaký části mýho ega nedělal její zájem dobře, to říct nemůžu, ale – vždyť je mrtvá, sakra! Ale alespoň nějakej pokrok. Jestli nekecá, tak tu Světa nikde nebloudí v její iluzi a je v pohodě nahoře, aspoň že tak. Zbytek budu radši ve vlastním zájmu ignorovat, zvlášť to o „lepším a mužnějším“ to tak, leda tak starším, a radši nebudu zkoumat ani to, jak přišla na to, že jsme spolu… jako, no… v páru. Jo… možná mě to někdy napadlo… někdy… něco… ale to je normální, ne? Nejsem sakra kastrát ani buzna! Dost, prostě je to kamarádka, konec! Stejnak se musím zabejvat důležitějšíma věcma, třeba co s tím ubožákem, je mi totiž stále jasnější, že ho jen tak odkrouhnout nemůžu. Zvlášť když za zadkem slyším Shawa, Gudrun by neváhala… jenže hrdost mi nedovolí ho jen tak pustit, když si ona zapíská, to prostě nejde! Zdá se ale, že i duch pochopil. Sice jí to nejde přes hubu, ale jo… chápu tě, holka, škemráš o pomoc. Moc dobře… Sebevědomí se zase upevnilo v kramflecích, tohle půjde. „No dobře.“ Přemýšlet nad tím, proč je ten chlap tady svázanej a jestli k tomu jeho svázání náhodou někdo neměl dobrej důvod, ani co to vlastně je, když se tu musí válet kdovíjak dlouho a ještě není tuhej – sem se asi turistický výlety běžně nepořádaj –, nehodlám. Je tu moc kdyby a moc jestli najednou. Místo toho zamířím hůlkou na řetězy a vyslovím - „diffindo.“ Snad to bude stačit. Ještě znám „reducto“, ale to by se nemusel zničit jenom ten řetěz, že jo… z toho by nebyla dvakrát nadšená ani jedna strana. A, no, ručně se mi s tím prát nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Zamračím se na svoji hůlku a v první vteřině chci oheň opanovat, než si všimnu, že to dělá on. Radši ustoupím a nechám ho s plamenem manipulovat. Je nebezpečná, napadla člověka a ještě přiznala, že jí to nevadí ("nedivím se, že vás topíme"). Jedno z prvních pravidel přežití - pokud tě to chce zabít, zneškodni to jako první. Pokud se jeho záměry nezmění, zabij to. Někteří magičtí tvorové se dají zkoumat jenom z dálky, v zajetí pod přísným dohledem anebo... nebo prostě jenom jejich ostatky. S tím se nedá nic dělat, když spousta z nich má člověka jako svoji kořist. A proto počkám, dokud nebude konec. Tolik mě dráždil její neslyšený zpěv, její lákání, že jsem v sobě měla hodně agresivity, která vytryskla na povrch právě při tomhle střetnutí. Ta pomalu odplouvá společně s hrozbou. Nakrčím nos nad smradem spáleniny a nahlas vydechnu. Vím, že není konec. "Musíme ho najít. Než se začne mstít," řeknu očividné, spíš nahlas vyřknu svoje myšlenky. Snažím se dělat, že se nic z toho s úplňkem nestalo. Když se rozhlédnu okolo, oči mi zas chtě nechtě zalétnou i Magnussonovi. Teď, když tu běhá mužská verze bestie, jsem nesvá, protože naprosto přesně vím, co uvidím. Co uslyším. Nechci to slyšet od iluze. Chci to slyšet od něj. A dokud ho mám na očích, toho pravého, vím, že to není klam od dravce, co mě chce zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ak si zostala na mieste, z obavy spustiť profesora z dohľadu, on jej poznámku úplne prepočul, alebo k nej neprikladal žiadnu váhu. Cielene ťa neposlal aby si sa na to išla pozrieť a dokonca ani jeho zvedavosť nebola natoľko silná, aby premohla hnev. Týmto tvorom sa jednoducho nedalo veriť. Ak sa tam rozhodneš ísť pozrieť, uvidíš na zemi husle, sláčik, nejakú harfu a mincu. Zlatú, zoxidovanú starú mincu, z ktorej sálalo niečo zvláštne. Niečo čo tu ani nemalo byť a predsa sa to tu udomácnilo natoľko, že si z toho chladného kovu mohla cítiť až posvätnú úctu, ktorú k tomu predmetu pociťovala Näcka, čo z nej Magnusson neprestával spúšťať oči, zatiaľ čo ona pozerala na teba. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Jsem ráda, že si mě teď nevšímá. Radši se natočím bokem, aby mi vlasy kryly co nejvíc z tváře, protože se ve mně zas ozve úplněk, který tak docela neusnul. Je tam, ale už mám nad ním kontrolu. Nebo si to aspoň myslím. Když ženská konečně cosi zasípe, prudce k ní otočím hlavu, v obličeji zase vepsánu úplňkovou Světu. "Vážně chceš pokoušet naši trpělivost?" zeptám se s podtónem výhružky. O to víc moje další věta práskne vzduchem. "Mluv jasně!" Pozvednu hůlku, jako bych znovu chtěla udeřit kouzlem. Nenechám se nachytat od zrádné čubky, takže dokud nebude používat normální slova místo zájmen... a já vím, že to umí, protože jinak by s námi nemluvila. "Kdo co komu vzal a komu to patří?" To, že Magnusson nechal bič vyhasnout, nic neznamená. Můžu ho zas vykouzlit. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Čekal jsem, že ten rádoby chlapík zaútočí, protože mi je jasný, že člověk je dobrej, jenom dokud se hodí do krámu. A pak není jedinej důvod se ho nezbavit. Jenže ten chcípák sebou jen švihne do vody a zmizí. Dobře, moc dobře. Upřímně, o žádnou odměnu nestojím, hlavně odsud chci vypadnout ven, zbavit se tý ženský… a zbytek mi může políbit. Proto mě ta mince překvapí… k čemu mi to jako má bejt? A co to vlastně je? Ále, kašlu na to, na tyhle úvahy bude čas pozdějc, zatím se spokojím s tím, že ta ženská konečně zkrotila hormon. A nebo spíš přestala hrát tu komedii. Schovám minci do kapsy, kdo ví, třeba otvírá dveře k nějaký tajný skrýši a pokladu – nebo spíš hrobce drahý Gudrun, jestli byla zaživa stejně drzá jako po smrti, vůbec se nedivím, že ji chtěli schovat hodně hluboko pod zem. Možná potom, co ji zvesela ukamenovali. Okounět tu dál už nehodlám, co tu taky dělat, proto se pomalu vydám zpátky. Doufám, že se profesor nebude moc vyptávat – kdoví co za obludu jsem pustil. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro "Pane?" oslovím ho, jako by se nic s úplňkem nestalo, "co s ní?" Nejradši bych jí připálila ten její rybí ksicht, na to je úplněk pořád dost při síle, i když co se Magnussona týče, držím ho pod krkem. Proto se mu taky dokážu podívat do očí, ovšem kdyby použil nitrozpyt, byla bych ztracená, protože sem tam přece jen nějaká ta myšlenka probleskne. Soustřeď se! Naštěstí má co dělat sám se sebou, tak nemám strach, že by ve mně četl. A přece bych mu něco chtěla sdělit beze slov. Že bychom ji měli zlikvidovat, protože je hrozba. Na druhou stranu nechci, aby si myslel, že mám pocit, že neví, co má dělat sám. Proč všechno musí být tak složité? |
| |
| soukromá zpráva od Mia pro Ta bojovnost mi k němu vůbec neseděla. Byl jsem zvyklý na Estevana jako na někoho, kdo se mstí, sám však schován pod rouškou stínů. Při takto otevřeném sporu působil...velmi podivně. Svezl... Ano, to je celý on, jen se veze a počká, kam ho to hodí... Cítil jsem, jak to celé, celá jeho osobnost, je mi silně proti srsti. Jenže přeci jen to byl Estevan takový, jakého bych si dovedl představit. Došlo mi to ve chvíli, kdy začal mluvit o Ann. Kdybych byl zvířetem, zlostně bych zavrčel. Takto se mi jen stáhla tvář a cítil jsem, jak se mi krev hrne do hlavy a celým tělem prochází napětí. Estevan nejspíš tušil, že přestřelil, protože mě ihned odstrčil. Jak jsem byl však zlostí zarostlý do země, sotva jsem se pohnul. „Drž hubu, ty idiote! O mý sestře takhle nemluv!“ hlasitě za ním zavolám. Zvláštní, že při rozčilený se můj jinak vcelku příjemný hlas přesune do zvláštní hloubky. Ann mě kdysi nutila, abych hodil do sboru, ale já bych se tam asi smíchy spíš umlátil. Každopádně teď mi do smíchu nebylo. Měl jsem chuť se za Estevanem rozběhnout a tu jeho držku mu pořádně narovnat, ale zaujal mě na zemi spadlý kus papíru. To jsou ty noty... Už jsem nevěnoval pozornost odcházejícímu spolužákovi, ale jeho majetku, který podivně dopadl na zem, jako kdyby šlo o kus kamene a ne o lehký papír. Zvuk na závěr mou domněnku potvrdil. Dlouho jsem neotálel a překotně jsem se po notovém zápisu vrhl. Nedočkavě jsem jej rozbalil a v samém rozčilení jsem do něj chvíli jen slepě zíral, než mi došlo, co čtu. Cože?? Sohvi? Vybavím si rychle spolužačku, která s Margaret chodila na kroužek bylinkářství. Kam chodí i Estevan... Ale toto... To není jeho písmo... Dojde mi to při delší prohlídce listu. Bylo uhlédné, až ženské... Algi???? Vytřeštím oči a trochu se mi zamotá hlava. List rozbalím a vypadne mi na ruku mince. Chvíli si jí prohlížím, voní poněkud zvláštně, tedy zvláštně... Spíš tak, jak voní náš dům. Každý dům má svou vůni... Ale...jak by... Přesto se nemohu zbavit dojmu, že ta mince je má. Nikdy jsem však takovou neměl... Zpomaleně se posadím na lavici a dál minci obracím v ruce a zaujatě pozoruji. Snažím se na ní najít ještě něco jiného, co by mě nějak zaujalo, upoutalo. Jednoduše čekám, že mě něco trkne. Nebo jít do knihovny...? Napadne mě, že tam bych třeba mohl něco zjistit. Nebo Ann? Ucítí ten domov také? To se mi nakonec zdá jako nejlepší. Ann už dávno projevila určité schopnosti, o kterých se ale vyjadřuje jen skoupě. Ona bude vědět, co s tím... Takže pokud netrklo nic přímo mě, sázím na svou sestru, kterou půjdu vyhledat. Což samo o sobě bude celkem oříšek. |
| |
| soukromá zpráva od Algimantas Alšėniškis pro Proč to vždycky odnesu já?[/strike] Jsem konsternován. Prostě konsternován. Ten zatracenej kretén mě nese! Debil. Idiot. Parchant. Hajzl. Zmetek. Úchyl. Pitomec. Hovado. Pomatenec. Hlupák. Pobuda. Osel. Ignorant. Blbec. Perverzák. Sobec. Kretén. Kretén! Kretén! Podobnými výrazy ho v duchu častuji celou cestu a knihu na jeho mlácení nevytáhnu jen proto, že nechci, aby mě ten neschopný nekňuba upustil! Vlastně mi občas nějaká ta nadávka na jeho adresu vyplyne i z úst. "Vůbec nic!" prsknu na jeho pitomou otázku. A to, že se trefím, mě nakonec nakrkne ještě víc. Takže, abych se to shrnul, stojíme v úplný tmě v místnosti, kde je úplný, ale úplný hovno. A Ernest si ještě stěžuje. "Říkal jsem to," prohlásím otráveně. Na jeho další dotaz se jen ohlédnu. Něco zlatého. Chvilku to sleduji, nepřipomíná mi to v zásadě nic. Něco úplně neznámýho. "Nejsem slepej," zahudruju na Ernestův blbej dotaz. No, aspoň mě pustí, se saloženejma rukama teda čekám, co z něho vypadne. "Mince?" zopakuju po něm. Trochu protočím oči. Poslouchám i to jeho další žvanění. To snad nemyslí vážně? Skepticky se rozhlédnu. Budeme hledat tajnej průchod, johoho. Jsem nadšenej jak právě snedenej wurst. Myslím, že s Ernstem bude můj seznam zážitků kompletní dřív, než vyjdu školu. Jo, jsem do toho celej žhavej. Na jeho snahu o motivaci se skepticky ušklíbnu. "Bezpochyby," zavrčím a do toho jednoho slovo vrazím neskonalou ironii a jízlivost, kterou pociťuju. A tak za chvíli už ochmatávám zeď. Až najdu otvor. "Hele, díra," prohlásím s veškerým nadšením, který z toho cítím, takže to zní velice otráveně a znuděně. Pak se skloním a zahledím se skrz ní. Čekal jsem, že to bude větší terno. Připustím si. I když, co jsem tak mohl čekat?! Zakázanou seanci černé magie, portál do cizího světa, jak si to někdo rozdává s husou ? "Je tam Magnussonova učebna," prohlásím lhostejně a odtáhnu se. Rozhlédnu se tou tmou a pak už mě to prostě přestane bavit, vytáhnu hůlku a prostě řeknu. "Lumos!" |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro V ozvene ste započuli Algiho hlas, čo vravel. " Magnusonova učebňa" a potom " Lumos" Profesor pridal do kroku. " Nepovedal som vám jasne, že máte čakať dole? A aká Magnussonová učebňa?" Tam kde ste stáli nebolo, nič len slepá ulička, teda slepá mini miestnosť. Potom profesorovo čierne okolo zaostrilo na štrbinu v stene a jemu to došlo. " Musím ísť upovedomiť vedenie školy, a čo najskôr. Preto vás teraz všetkým poprosím, pomaly zídeme spoločne späť do knižnice. " Nemal záujem vás zasa niekde hľadať ako zabehnuté húsky. Niečo mu hovorilo, že to zaklínadlo, čo použil na otvorenie knižnice, by isto otvorilo aj priechod tu, a ono kúzlo pokiaľ ho pamäť neklamala poznali len traja ľudia, riaditeľ, Magnusson a on sám. Zahnal myšlienky a vrátil sa späť k Svetlane. Ak nebude v knižnice tak.... ((hmmm tú časť, čo je aj pre Algiho a Ernesta už môžeš kľudne poslať verejne.)) |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro (môžte písať verejne :) )) |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro (( joj nedarí sa mi, nedarí sa mi ;D )) |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Mlčím. Nevím, co to tam má, ale budu radši, když se o to postará někdo kompetentní. Nikdo neví, zda to na sobě nemá nějakou kletbu. Pak stočím oči k ní. Magnusson tu podle všeho skončil, ale já ji tu nemůžu nechat. Nechat ji mstít se, nechat ji volat, nechat ji, aby možná někomu ublížila. To kouzlo, co použil Magnusson, nebude trvat věčně. Já podobné kouzlo a navíc permanentní neznám, jinak bych ji prostě připravila navždy o hlas a bylo by. Takhle musím sáhnout k mnohem drastičtějším metodám. Nechci používat zakázané kletby, kazit si rejstřík kvůli ní. Otec taky často varoval, že Avada je smrtící pro lidi, ale kouzelnou ochranou některých hodně nebezpečných živočichů nemusí projít. Může je vyřadit z boje, omráčit, ale nezemřou na následky ní, nýbrž na následky vyčerpání a podobně. Čím si můžeme být jistí u vodních bytostí... to byl vždy oheň. Zatnu zuby a vykonám svoji povinnost. Já to tak cítím, jakkoli hrozně by to pro pozorovatele vypadalo. První kletba je prostý Petrificus a další jsou Mdloby a nakonec koncentrované a silné Incendio. První dvě kouzla proto, aby neutekla do vody a aby... no, ačkoli úplňku by to bylo jedno, já ji nechci upálit za plného vědomí. Šlo mi jen o to se ujistit, že nebude dál škodit. "Ach..." zašeptám udiveně a pozorně si ve špatném světle prohlížím jeho tvář. Ani si neuvědomím, jak stojím blízko. Pořád nedokážu pochopit, proč jsem si vytvořila pouto k někomu tak vzdálenému. A právě proto bych ho strašně moc chtěla utěšit, ne tak, jak by chtěl úplněk, prostě jenom... mu lidsky nabídnout rameno, o které se může opřít, ukázat mu, že může na chvíli shodit masku a ulevit si. Moc dobře vím, jaké je to nosit masku. Díky úplňku. "Pane, já... kdybyste někdy potřeboval," shodit masku, "pomoc nebo jen... vrbu..." Je to jiné než v kabinetě. V kabinetě jsem byla rozechvělá z možnosti lovu, tolik jsem chtěla jít s ním bez toho, abych utíkala z trestu. Teď jsou moje trochu neobratná slova nade vše upřímná, ale nenucená, netlačím, neblekotám z falešné soustrasti. Silou vůle se donutím nevztáhnout ruku, abych mu ji položila na předloktí v gestu sounáležitosti, že jsem tu pro něj. Bylo by to krajně nevhodné a myslím, že by ho to popudilo ještě víc. Samozřejmě jsem zvědavá, co našel, ale mnohem víc mi teď záleží na něm než na tom předmětu. Světlaně, novu, je jedno, že trpí neopětovanými city - pomohla by mu i jako přítelkyně. Ale ani toho se nikdy nedočkám. Je z jiné kasty. V duchu si povzdechnu. Oba jsme nyní nešťastní, každý z jiného důvodu. A před námi leží plno problémů, se kterými mu při jeho tvrdohlavosti těžko pomůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Mia pro S potěšením, že jsem se rozhodl (ano, někdy je to pro mě dost obtížné) jsem vyrazil ze sálu, abych vyhledal Ann. A nebylo to těžké – zahlédl jsem ji, jak se schovává na chodbě. Chvíli jsem zpomalil a sledoval její oči. sledovala chlapeckou věž. Ach jo, takže měl Estevan pravdu... Byl jsem ochoten to připustit, když jsem měl tak jasný důkaz. Ovšem Ann je má sestra a ona má pro své činy vysvětlení. I když to vysvětlení přijde možná o dost později. Ann si mě všimla, jakmile jsem se ocitl v její blízkosti, a tak stihla promluvit dřív, než jsem mohl utrousit nějakou sourozenecky štiplavou poznámku, která by ovšem nebyla vůbec vhodná. Takže možná lépe, že se ujala slova ona. Jenže co na toto říci...?!? Byl jsem bezradný, a tak jsem jen svou sestru jemně pohladil po paži a utrousil jsem: „Je to jejich práce...“ I když jsem tušil, že Ann má sotva náladu ještě něco řešit, už tak těch dojmů na ni bylo příliš, nenechal jsem se odbýt její únavou a pokračoval jsem dál: „Hele, Ann, nepřipomíná ti toto něco?“ Podal jsem jí minci a ještě jsem chtěl doříci, zda jí to nepřipomíná domov, ale raději jsem to spolkl. Moc bych jí napověděl a mohl bych ovlivnit její názor. Abych trochu zklidnil své napětí, které vzrůstalo v očekávání reakce mé sestry, opřel jsem se zády o stěnu a jen tak ledabyle si strčil ruce do kapes, jako bych jen nečinně pozoroval okolí. „Všimla sis někdy, že by Algi koukal po Sohvi?“ utrousil jsem jakoby nic. Ann sice takové věci neřeší, ale všímavá je a občas ze své paměti dovede vydolovat neskutečné informace. Pokud má ovšem zájem dělit se o ně. |
| |
| Dva otravové na scéně Algi, proč se tu proti nám všichni spikli? Široce se na Algiho usměju. Sice si myslím, že mi tu historku s knihovnou tak docela nesežral, ale vzhledem k tomu, že se společně se mnou pustil do náramného dobrodružství, nestarám se. Začnu prohledávat stěnu hned vedle. Nepřekvapí mě, že ten úspěšnější z nás dvou je Algi. “Díra?“ Zeptám se a tentokrát zním hodně skepticky já. Čekal jsem… no… něco velkolepějšího, něco mnohem úžasnějšího a zajímavějšího. Ale co… třeba bude skrz ní vidět na druhou stranu a třeba to, co tam najdeme, bude TO mnohem zajímavější. Dychtivě se hrnu k Algimu a netrpělivě stepuju, když čekám, co tam moje hádě uvidí. A pak mě málem omyjou, když se zmíní, že na druhé straně není nic jiného, než nějaká prokletá učebna. A ještě ke všemu taková nezajímavá a nudná učebna jako je ta Magnusonova. Tak to je opravdu terno Teď začínám být pro změnu otrávený a rozmrzelý já. takový práce a pro nic za nic! A aby toho nebylo málo, přitáhne si sem i profesor v závěsu s tou krysou Michaelem. Bezva. Už jsem se zmínil, jak deprimující dnešní večer byl? Protočím nad učitelovou poznámkou očima. Jako by se něco stalo. Nicméně, i když jsme nic „světoborného“ nenašli, byl bych přesto rád, kdyby nás tu nechali o samotě ještě nějakou dobu nebo sem vůbec nepřišli. Loupnu pohledem po Michaelovi. To ho nemohl zdržet o TROCHU dýl? Odfrknu si. Když se dozvím, že bychom měli zase zapadnout dolů do knihovny, mám prostě chuť si tu protestně sednout na zem a nikam se nehnout. Ne. Tam dolů se prostě nevrátím. A Basta! „Pane profesore, nebylo by lepší, kdybychom tu raději zůstali, než se vrátíte? Čistě… pro jistotu, kdyby… hm… se s tím něco stalo nebo tím chtěl někdo projít?“ Zkusím to uhrát aspoň tímto směrem. „S Algim tu rádi počkáme, než se vrátíte s panem ředitelem. Jak říkám, čistě pro jistotu.“ Usměju se na něj nenuceně a doufám, že to působí aspoň trochu věrohodně. Doufám, že nás doopravdy nechají samotný. To chci vážně tak moc jako nerušenou chvíli s Algim? |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Skvělý, teď ještě dostanu zjebáno za něco, co ani nevím, že jsem udělal, fakt bezva. Flákne mě kůlkou po hlavě, ne silně, ono taky, použít víc síly, tak si ji zlomí a ještě mi to hodí na triko, takže to nebolí, ale stejně… nějak ho nechápu. Musím vypadat stejně vyjeveně jako on – jenže u sebe, na rozdíl od něj, aspoň chápu proč. Jeskyně… tos v životě neviděl jeskyni, nebo co? Ještě víc jak spadlej z višně se tvářím, když najednou otočí o sto osumdesát a začne mě chválit – ale žádnou velkou radost z toho nemám, taky proč… jeskyně pojmenovaná po mně? Je mi jasný, jak to dopadne - „jeskyně Duchojeba Ovaniče“, a nebo „Ovaničovo hnízdečko lásky“, nádhera… navždycky budu za toho debila, kterýho chtěl vojet duch. Už slyším ty kecy, až jim začne představivost pracovat naplno - „Ovanič, objevitel každý díry“, „to ti žádná jiná nechce dát, že seš tak zoufalej?“, „jak se u ducha pozná, že je mokrej?“… Fakt prdel. Na tohle nemám náladu. „Děkuju, profesore, ale myslím, že pojmenovávat tuhle jeskyni po mně fakt nebude nutný. Proč taky? Zavedla mě sem Gudrun, ať se to tu jmenuje po ní.“ Udělej mi tu radost, Shawe, a vypusť to rychle z hlavy, zapomeň, že tě někdy něco podobnýho napadlo. Prosím, fakt ti budu vděčnej… Ve dvou věcech se ale s profesorem shodnem – že něco nechápu mi je vážně u zadku, a stejně jako on si přeju, ať se ta čuba Gurdun už neobjeví… nejlíp nikdy. Chvilku uvažuju, když mě vyzve, ať povyprávím, že mu budu lhát, ale rychle si to rozmyslím – mám pocit, že to jeho oko není jenom na balení holek, aby byl větší frajer, ale že s ním dokáže prokouknout kdejakou lež. A navíc si určitě všimnul řetězu, takže… rozhodně se vyplatí mluvit pravdu, že jo. Snad jo. „No… v podstatě se nic nestalo, Gudrun mě dovedla do tý jeskyně,“ pár detailů snad vynechat můžu, „tam byl připoutanej nějakej chcíp-… chlap, co vypadal jako člověk, Gudrun mě donutila ho odpoutat a ten člověk, co nejspíš vůbec nebyl člověk, skočil do vody a zmizel. Vypadal dost lidsky na vodního člověka a ani neměl ten divnej vocas, jenže se už nenadechnul, takže měl asi žábry…“ Dojde mi, že teď spíš nahlas přemejšlím, než abych vyprávěl, tak se rychle vrátím zpět k věci. „Gudrun řekla, že je to nějakej její zachránce nebo co, a jen co jsem ho osvobodil, přestala bejt…“ nadržená koza „…dotěrná a zmizela.“ Chvilku přemejšlím, jestli mu ukázat tu cetku. Moc se mi nechce, sice nevím, co to je, ale stejnak, může mi jí zabavit a já nerad přicházím o věci, i když vlastně nevím, co jsou. Na druhou stranu, profesor Shaw má v hlavě spoustu blbin z historie, však taky učí dějiny, takže… jo, risknu to. „Jo a ještě něco, ten rybák mi dal nějakou minci.“ Hrábnu do kapsy a minci Shawovi ukážu. Ale dál to neřeším, snad mi ji vrátí, a vydám se za ním z jeskyně ven, jen na poznámku o Světlaně odpovím – však si to musím pořádně užít, když pro jednou vím víc než ostatní. „Světlana je podle Gudrun s profesorem Mangussonem, ale nevím, jak se tam dostala.“ Nechtěně si připomenu zbytek těch Gudruniných keců, co kolem týhle informace vypustila, a mimoděk se otřepu. A úvahu, co když náhodou přece jen kecala, vytěstím úplně. |
| |
| Veškerý pochyby definitivně smetu ze stolu, jakmile zaslechnu teplouška – Mangussonova učebna? Jo, to vysvětluje všecko. A tak si teď, když se nemusím zabejvat starostma, plně vychutnávám „kouzlo“ okamžiku. Člověk si totiž vystačí s málem. Třeba i taková blbost, jako že ten kretén Faust si zase koleduje o průser, a jako bonus představa, že to vážně schytá, dokáže zvednout náladu o pár desítek procent. Copak, už si si ho tahal z kalhot, než jsme přišli? Tak to je smůla, cukrouši, zas ti bude muset stačit ruka… Nejdřív se jenom spokojeně usmívám, ale když se začne Faust vykrucovat, už se mu gebím na plnou hubu. Musí mu v něm hodně škubat, když se snaží překecat profesora takhle blbým způsobem. Možná riskuju, že dostanu trest, ale tuhle poznámku si vážně nemůžu nechat ujít. „A co když se tu fakt někdo objeví, Fauste, co pak? Pozveš ho do trojky?“ |
| |
| Přistiženi u díry Po blbých řečech ještě blbější nabídka... Moje nálada je definitivně někde pod bodem mrazu. Pokrčím rameny. Když zaslechnu kroky, prostě mám svůj neutrální výraz. Přelítnu pohledem profesora s Michaelem. Jako by se něco stalo, že jsme sem došli, že. Pokrčím rameny a chystám se osvětlit, co jsem tím myslel, ale vypadá to, že profesorovi to došlo. Takže jen kývnu a prostě se chystám jít dolů, ke knihám ... a třeba pokračovat v katalogizování. Kdyby ovšem Ernest zase nezačal mít nějaký ty svoje nápady a blbě kecat. Blb! Povytáhnu obočí a protentokrát se zase zatvářím otráveně. Čekat tady? ... no, aspoň bych se mohl podívat do té knížky, ale ... No, myslím, že Ernest se nesnaží urvat nám soukromí a klid proto, abych si mohl nerušeně číst. I když to je Ernestův problém. Že ano? A stejně si nemyslím, že mu to profesor vezme. Jenže to by nemusel prohodit tu idiotskou poznámku ještě Michael. Trochu to ve mně škubne a moje hůlka sebou lehce cukne, jak reaguje na impuls mého náhlého vzteku. Raději ji sklopím, protože - i když bych rád - po Michaelovi teď vrhnout druhou sectumsempru nemůžu. Ostatně, já jsem ten, kdo se nemá nechat rozhodit, že. Na druhou stranu, když všichni dráždí hada, nakonec někoho opravdu uštkne. Spokojím se s tím, že ho propálím chladným pohledem a dojdu k Ernestovi, kterého chytnu za ruku. Rádoby v uklidňujícím gestu, aby něco hloupého nenapadlo jeho. "Klidně by to mohla být i čtyřka, jestli máš zájem se přidat," pronesu Michaelovým směrem nezaujatě, ušklíbnu se a - proti veškerým svým zvykům - se přitulím k Ernestovi. Třeba z toho bude mít Michael aspoň týdenní nevolnost. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Nechal ťa vykonať svoje, nesúhlasil síce zo smrťou tej bytosti, vlastne nie to ona- Margaret by nesúhlasila, no nijako sa k tomu nevyjadroval. On sám s tebou súhlasil, ale koľko ich tu tak ešte mohlo byť? Veľa...a omnoho horších než bola táto. Kúsok žltého kovu ho ťažil v ruke, no jeho emócie ho ťažili viac. Kráčal však stále ku hradu, možno len nebadane spomalil. " Svetlana, vy už ste mi pomohli viac, než si dokážete predstaviť." Nepozrel pri tom na teba, ale jeho hlas bol úprimný a dala sa v ňom cítiť jemná úľava. " Nikdy som jej nemal dovoliť aby sem išla. Stále sa pýtam, ako sa jej podarilo ma prehovoriť. " Odpoveď poznal. Mal ju príliš rád, príliš sa na ňu upol za tie roky čo ju prakticky vychovával. Zbožňoval jej spoločnosť, doma v súkromí, kdežto v škole? V škole to bolo pre neho neznesiteľné bremeno, kde sa takmer vôbec nestýkali a správal sa k nej rezervovane a s odstupom akou každému inému, možno ešte horšou. Bol to jej nápad hrať sa tú malú hru aby ho náhodou nejako nepodkopala jeho autoritu. Bola to jeho vina, že s tým súhlasil a že je teraz mŕtva. Na dlhšie sa odmlčal, ono vyznávať sa zo svojich osobných vecí, nebolo najjednoduchšie..A nemal to ani vo zvyku, avšak dnešok bol naozaj náročný. Cítil sa unavený, starý a zbitý ako pec, kráčal však vystretý, s hrdou hlavou a energickou chôdzou. " Si v poriadku?" ((to tykanie je cielené )) prvý raz sa na teba pozrel od doby čo ste opustili näcku, teda lepšie povedané jej obhorené ostatky.Keď bol celý deň neznesiteľný pre neho, aké to mohlo byť pre dievča, študentku, mladú ženu... Premeriaval si tvoju tvár s vážnosťou a akoby sa snažil si k tebe vybudovať nejaký nový odstup, pretože sa mu to celé zdalo až nepríjemne dôverné ( samozrejme, že to na ňom nebolo vidieť) Bolo prekvapivé ako rýchlo ste postupovali, hrad už bol takpovediac na dosah rúk . |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Nevím, co mu na to odpovědět. Nechci říkat fráze, protože on si to nezaslouží a já mu chci dát něco opravdového. Každé slovo navíc by mohlo zase strhnout lavinu a zasypat tu skulinu, ve které se mi na okamžik otevřel. Ne mnoho, a přece strašlivě moc. Proto mlčím. Mlčím však takovým tím způsobem, který naznačuje souhlas a souznění, který není trapné ticho, jen nepotřebuju slovy to všechno zničit. Upřímně si přeju, aby to nějak vycítil z mé aury. Když zastavíme, vzhlédnu k němu. Kouzla (krom zahřívacího) jsem ze sebe už dávno shodila, takže mám vlasy zase tmavé. Úplněk už zcela zalezl pod povrch, takže to vypadá, jako by se to všechno neudálo. Jako by to byl jen přelud nebo možná omámení tou bytostí. Jenže já vím svoje. Jistě že nejsem v pořádku. Je pravda, že díky otci jsem uvnitř tvrdší, než by se mohlo zdát, ale upálení někoho, když to není boj na život a na smrt, když je to jen chladná kalkulace, není něco, co jsem doopravdy chtěla udělat. Nebýt úplňku, asi bych toho nebyla schopná. Udělala bych tu chybu, že bych se ji pokusila zabít nesprávně jenom kvůli tomu, že nechci vypadat krutě. A taky nejsem v pořádku kvůli tomu, co k němu cítím. Chtěla bych si ho sobecky přivlastnit, vykašlat se na všechna pravidla školní nebo společenská, vykašlat se na to, jak silně se v kouzelnické společnosti v tak tradičním prostředí nehodí, aby žena sama od sebe vyznávala muži lásku, zvlášť když je mladší a jemu podřízená. Abych tohle všechno přežila v relativním duševním zdraví, dnes v noci se rozhodnu. Jako bych konečně prokoukla a díky tomuto večeru se obdiv učitele i to, že se mi jako muž líbí, přetaví v něco... opravdovějšího, upřímnějšího... ale také tíživějšího, protože to nikdy nedojde naplnění. Je konec všem pokusům, aby si mě všiml. Uvědomím si, jak jsem byla hloupá, když jsem se snažila být dobrá, dokázat mu to. Jako dítě. Jenom proto, aby mě ocenil. A dneska se mi dostalo mnohem víc a nebylo to až tak kvůli mým schopnostem, spíš kvůli tomu, že jsem se zachovala lidsky (näcku nepočítám) a s citem. Ano, je konec dětinské touze po pozornosti. Místo toho jsem připravená tu pro něj kdykoli být. Že všeho nejvíc si přeju, aby toho využil. I přes to všechno (a taky právě proto) se na něj lehce pousměju, aby si nedělal starosti. Má jich víc než dost a já ho nehodlám zatěžovat s něčím tak malicherným, jako je nepříjemný puch spáleniny, který budu cítit asi ještě dlouho, a už vůbec ne tím, že... Já kolem sebe na rozdíl od něj nemám žádné hradby. Něco v mé tváři i auře je tak otevřené, jak to jen dokážu, abych nepustila ven úplněk. Protože jsem pochopila. Protože jsem konečně dospěla. Je tu tichá a pevná síla všechno unést. Zabití näcky. Jeho nedostupnost. Dokonce i odmítnutí, kdyby přišlo. Všechno. I tíhu jeho tajemství, které mi svěřil. Živé duši o tom nepovím. "Nedělejte si starosti," šeptnu měkce a ta věta není jenom o mně. Proto jsem zvolila právě ji a ne obyčejné "ano". |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Zotrvával v tichosti, ktorú si užíval plnými dúškami. Pretože hneď ako prekročí bránu školy všetko sa zmení. Príde o teba ako o priateľa, pretože vám to škola jednoducho nedopraje, to muselo byť jasné aj tebe. Nemôže to tak fungovať, pretože za tými kamennými stenami nie je miesto pre hĺbku, len pre profesionálne odstupy a ignorácie. Tam pod hradnými vežami všetko zhorí do tla zlatým plameňom, ktorého zdroj stále zvieral v dlani. Tá prekliata minca. Tá prekliata näcka. Prekliaty celý Durmstrang. Nikdy by ho nebolo napadlo, že na niečo také kedy pomyslí. Ale to čo mal tak veľmi rád, čomu zasvätil svoj život, svoje zásady, to čo ho formovalo a zároveň uzatváralo pred svetom, ho nakoniec pripraví o všetko. Durmstrang mu nikdy nedoprial nič dobré, a ak áno vždy ho o to pripravil. Tesne pred bránami školy sa zastavil a nejaká myšlienka mu vohnala hnev do očí, až zaškrípal zubami a znovu ho ovládlo to zvláštne napätie čo bolo okolo neho takmer vždy. " Vyhýbajte sa vode, Svetlana. A hlavne pokúste sa nevnímať hudbu! " Znelo to dosť naliehavo a zároveň úplne hlúpo. Obaja ste predsa vedeli, že tej hudbu, ktorú ma na mysli sa jednoducho vzdorovať nedá. A predsa ťa takmer prosil o to aby si sa o niečo také pokúsila. " Toto, Svetlana....." Nastrčil k tebe starú zčernalú zlatú mincu, ktorá sa nepríjemne akoby mokro zaleskla v tme. "...je Rýnske zlato." |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Kdybych někdy v životě potkala mozkomora, stačila by tahle vzpomínka, abych ho smetla jako sníh z kabátu. Zatlačím tu trpkou pachuť hluboko dovnitř, místo toho mám na rtech takový ten zvláštní hořkosladký, ale klidný úsměv, jaký mívají některé ženy na starých obrazech. Už je chápu. Jak je blízko, udělám něco, co bych si nikdy jindy nedovolila. Pohnu levačkou k té ruce, kterou ke mně vztáhl, a krátce ji stisknu. Není to váhavé milenecké gesto, třebaže bych si přála, aby bylo. Je to vpodstatě gesto odvahy - přes všechny okolnosti, moje postavení a nevhodnost, jsem se nebála to udělat. A je to také gesto, které beze slov říká: Držím tě. Jsem tu. Pustím ho. Ten dotek byl elektrizující. Jak málo by mi stačilo ke štěstí. Jak se hrad přibližuje, moje uvolněná, klidná nálada zakolísá. Za jeho zdmi na sobě bude mít masku a už nikdy se na mě nepodívá takhle, nebudeme vedle sebe stát nebo nepůjdeme v tichu a míru, kdy nemusíme nic říkat, ale je nám lehčeji, protože tu tíhu okamžiku neneseme sami. "Možná bychom měli projít tu starou knihovnu, jestli tam není něco o tom, jak se bránit proti jejich hudbě. Můžu napsat otci, jestli o tom něco neví. Třeba že to mám na referát," navrhnu mu, když se zmíní o hudbě. To s referátem jsem řekla, abych jasně dala najevo, že se o ničem nebudu zmiňovat. Ani otci ne. Pak se podívám na minci v jeho ruce. Už jsem to někde slyšela... "Není to název části o Nibelunzích? Omlouvám se, ale víc si nevybavuju, nemůžu si vzpomenout, jak ta pověst zněla," vzhlédnu k němu trošku zahanbeně a zase se zlehka pousměju. |
| |
| Prečo ste ma neupozornili, že nemáte príspevok? ;D Som ho omylom poslala súkromne Urielovi. ( Faust, Mišo, Algi) " A dosť!" Ozvena nahnevaného Shawovho hlasu sa nepríjemne rozľahla priestorom a zdalo sa, že nikdy neskončí. Vytočili ste ho. Presne povedané Faust ho vytočil a jeho sústavné nerešpektovanie školského poriadku, jeho posledné slová, jeho nevymáchaná papuľa. Olej do ohňa prilial aj Alšėniškis, ktorý sa nechal vyprovokovať a uškodil si, ani nie tak slovami ako tým ako sa k svojmu parťákovi pritúlil. Ono hovorilo sa o tejto dvojke mnoho, ale väčšinou sa to snažili všetci ignorovať, no teraz to príliš dobre nevydalo. Pristúpil ku chlapcom a rýchlim chvatom ich oboch chytil za ucho a poriadne zakrútil. " Dnes ste si to pokašľali riadne, mládenci. A teraz zídete dole do knižnice a budete čušať jak peny a hlavne budete stáť čo najďalej od seba. Môžete si byť istý, že to spomeniem riaditeľovi, a vzhľadom na to aké to máte nalomené vám garantujem, že si zajtra zbalíte kufre." Myslel to smrteľne vážne, keď vám pustil uši ešte vám šľahol po zátylku a prstom vám ukázal na schody, aby ste svorne zošli dole a prestali mať nemiestne pindy. " A vy Ovanić..." Už to vyzeralo všeliako. Bol si to práve ty, kto prišiel s tou poznámočkou čo to celé zvrhla... " Vy ani neviete, čo ste mi to dali do rúk...a na vašom mieste by som na tú mincu čo najskôr zabudol. " Zašepkal aby ho Algi a Ernest nepočuli, a potom ste sa naozaj ale naozaj vybrali do knižnice, kde vás ešte raz vyzval aby ste prípadné odcudzené knihy vrátili späť ( to pre prípad, že som bola nepozorná a ušlo mi, či ešte nejakú u seba máte alebo nie), a potom vás vyviedol späť na nádvorie a vyzval vás, aby ste sa vrátili do svojich izieb. Váš trest skončil. Aj keď pre niektorých bude mať možno ešte dohru v podobe vylúčenia. |
| |
| soukromá zpráva od Mia pro Můj nenucený pohled na chodbu rázem zmizel, když jsem zpozoroval reakci sestry. Co se stalo... Vždyť to připomíná domov... Čeho se tak lekla...? Nechápavě jsem se na ni podíval a přišlo mi, že i ona sama je zmatená ze své reakce. Její slova to stvrdí, když naprosto nepřiměřeně tomu, co udělala, mi řekne to, co cítím sám. „Jo, přesně...,“ dodám jen tiše a po zádech mi přeběhne mráz. K matce mám blíž než k otci, proto mi to přirovnání sedne jako ulité. Jenže z mého polosnění mě Ann ihned vytrhne. Vytřeštím nechápavě oči, minci pevně stisknu v dlani, aby mi náhodou nevypadla, a druhou rukou se lehce dotknu sestřiny paže. „Co blázníš, Ann? Je to jen mince!“ mluvím k ní také naléhavě, jako kdyby ji snad něco posedlo a ona mě nemohla pořádně vnímat. Na chvíli jsme o tom přestali mluvit. Téma Sohvi a Algi však nezabralo na dlouho a mě mince pálila v ruce, tedy pomyšlení na ni pálilo mou duši. „Ann, co je na ní tak špatného?“ zeptal jsem se tiše své sestry, znovu se dívaje na chlapecké koleje. Tušil jsem, že sestra bude ihned vědět, o čem mluvím. „Proč ji mám zahodit? Je to jen mince... Navíc připomíná domov. To je špatně?“ |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Tvoj nápad s tým aby si písala otcovi sa Magnussonovi moc nepozdával. Pretože ak bol tvoj otec aspoň natoľko vnímavý ako ty, zrejme by mu netrvalo príliš dlho a pochopil, že za tým všetkým nebude lem referát. Obzvlášť ak sa náhodou objaví v novinách incident s mŕtvou žiačkou. Aj keď k tomu určite nepríde. On bol jej jediná rodina čo sa starala. A nik sa nechystal s tým ísť von. No jeden nikdy nevie, z ktorej strany uniknú informácie. " A je tu ešte Kolotilov." Aj keď táto možnosť sa mu páčila ešte menej, ten chlap bol ako zvedavá stará baba a to najposlednejšie čo chcel bolo, aby sa do toho začal montovať aj on. " Svetlana, je to na vás." A na mne . Pozrel sa na teba výrazom, že rozhodne s pátraním nezaháľa, dokonca ti prezradil aj ono zaklínadlo, ktorým zabránil tej ženskej näcke aby spievala, aj keď to by ti príliš nepomohlo. Fungovalo len na blízko. No a nakoniec ti prezradil spôsob ako sa dostať do knižnice. Naklonil sa úplne k tvojmu uchu. A pomaly ti začal recitovať onú mantru, čo otvárala priechod. Dával si na tom záležať, obzvlášť na tom aby vyslovoval zreteľne a pomaly. Možno až príliš pomaly...príliš..príliš pomaly. Tú blízkosť si chcel očividne predĺž ako to len išlo, no nešlo ju predlžovať večne. Keď skončil akoby nič sa vystrel, pozrel sa na mincu a pokračoval k tvojmu dotazu. " Áno, je to zlato Nibelungov. " Nezáležalo na tom ako tá povesť presne znela. Pretože každú ju vravel inak. Jediné na čom záležalo bol fakt, že sa dostalo do rúk niekomu komu nepatrilo. " Nikdy sme tomu neverili. Vravelo sa však, že v 19.stom storočí sem z bezpečnostných dôvodov zlato preniesli. A nepreniesli ho samé, ale spolu s Rýnskymi näckami. " Boli to práve slová onej nebohej vodnej bytosti, ktorá odkazovala na " tie druhé" čo ho doviedlo k tejto teórii. A dohad sa veľmi rýchlo zmení keď sa človeku dostane minca do rúk. Vyžarovalo z nej niečo zvláštne, niečo že nemohlo byť pochýb. " Mohol vraj za to Wagner a jeho muklovská opera, ktorá nechcene rozčerila vody čarodejníckej spoločnosti a vyvolala ošiaľ. Každý jeden mág dobrodruh sa v tej dobe hnal za tým bohatstvom. A nie len mág. No a Durmstrang sa im zdal zrejme najrozumnejšou skrýšou." Vravel len to čo počul a nemal v hlase prílišnú dôveru vo vlastné slová. No v rukách držal dôkaz o tom si bol istý viac než dosť. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " To ty blázniš, že si chceš nechať takú starú tretku." Znela jej odpoveď. A nedôverčivo pozerala na mincu. Nechcela sa k tomu vyjadrovať. Vždy ti musela dávať nejaké vysvetlenia, akoby si sám nepremýšľal a nevedel si to domyslieť. A keď už si myslieť začal spravil si si nejaký unáhlený záver, ktorý s tým nemal nič spoločné. Pokrútila hlavou, keď si očkom hodil po chlapčenskej veži." Ja neviem, čo ne na nej zlé. Ale ako ti môže minca, ktorú si nikdy nevidel pripomínať domov? Ako z nej môžem cítiť štrúdlu? Mám pocit akoby mi videla do duše!" Podobné tvrdenie by zrejme mohlo byť dobrým fórom ak by sa jednalo o inú situáciu a hlas tvojej sestry nebol tak smrteľne vážny. "Ale ako chceš! " V niečom musela mať Ann pravdu. Bolo to naozaj čudné, že tá minca vyvolávala spomienky na domov. No možno to bol len nejaký suvenír Estevanovej rodiny aby sa všade cítil ako doma a privolávalo to príjemné pocity. Avšak to by sestra určite spoznala. Nebola hlúpa, bola veľmi vnímavá a určite by sa nenechala vystrašiť nejakým suvenírom. " Ja už pôjdem." Nečakala na tvoju odpoveď ani na nič, jednoducho sa otočila na podpätku a rýchli krokom sa vrhla chodbou. Mohlo ťa však prekvapiť , že si začala pohmkávať melódiu. Čudnú melódiu, ktorá prišla úplne nečakane. Nikdy pred tým si sestru nepočul tú pieseň spievať. Okrem toho bola to Estevanova pesnička ( Estevan ju mal upravenú, kdežto sestra ju pohmkávala tak, že sa melódia dala poľahky poznať). Bola to Jazda Valkýr. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Noční můra... ano, dokonce i do té mi prosákl on. Srdce mi ještě dlouho poté, co se narovná, buší jako splašené. Hra na kočku a myš by se mi líbila, kdybych věděla, že je tu možnost uspět. Takhle je to akorát trápení. Krásné trápení, a přece hořké. Chápu všechny ty umělce, co o tomhle psali. "Hmm, nebylo to zlato prokleté? Pokud vím, patřilo Siegfridovi, který byl úkladně zavražděn, a poté bylo svrženo do Rýna..." přemýšlím pomalu nahlas, jak se rozpomínám na některé věci, které se mi vynořily v hlavě, když začal osvětlovat, kde se to tu vzalo. "Navíc podle legendy přece pochází od magických bytostí. A pokud sem dovezli i rýnské näcky, měly by ho chránit... a když se dostalo do rukou nějakého smrtelníka, jako že už asi nikdy nemělo, protože podle legend to, co se jednou vhodí do vody, patří bytostem a bohům tam vládnoucím (třeba jako mince v kašně)... Znamenalo by to... smrt," dořeknu poslední větu tiše, protože moc dobře vím, jak mu to škubne se srdcem. Ale musím. Pokud máme pátrat, musí se říct i věci, co bolí. "Kdyby to byla pravda..." Podívám se na minci v jeho rukou. Kdyby to byla pravda, neváhala bych a vytrhla mu ji z prstů. Třeba by pak kletba nedopadla na jeho hlavu. Podívám se mu do očí a možná ani nemusím tu větu dokončovat. Kdyby to, co jsem řekla, byla pravda, brzy si smrt může přijít i pro něj. Nebo minimálně nějaká nasraná näcka. |
| |
| Všimnu si, jak to v Alšėniškisovi hrkne a sám hmátnu po hůlce. Jasně, on tu svou už má v ruce, takže dost pochybuju, že kdyby toho idiota fakt napadlo zaútočit, stačím to odrazit, ale připravenej bejt člověk musí. Aspoň se musí snažit. Jenže místo klasickýho útoku přijde jiná rána, slovní… a né ledajaká, přímo podpásovka. Ale co slovní, kdyby zůstalo jen u jeho buzížvanění, tak je to dobrý, ale pak se ten cukříček přilepí ke svýmu prachu a já málem vyhodím kromě večeře i celej žaludek, možná včetně střev. Radši mě měl trefit Avadou, než abych musel sledovat ten jejich tyjátr… beru zpátečku, tohle je moc tenkej led, abych se na něj pouštěl – a to i kdyby se mi nezvedal žaludek už jen z tý představy. Na Shawa jsem přes celou tu duhovou clonu tady úplně zapomněl, a tak se leknu jak malej harant, když zařve. Otočím se na něj vyjevenej, jak kdybych ho viděl poprvý v životě, a chvilku mi trvá, než si vzpomenu, že vlastně šel celou tu dobu se mnou. A že mi něco dluží… Jenže profesor se pustí do těch dvou – a dost ostře. Takže Dojč má konečnou? Nemám z toho žádnou radost, ale ani mi to netrhá žíly. No co, teploušky nikdo nenutil se k sobě lísat, každej musí bejt zodpovědnej za svoje jednání a pak nýst následky, tak ať si vyžerou, co si uvařili. Není to můj problém, a rozhodně to není moje vina. Sice bych se Fausta radši zbavil po svým, ale co se dá dělat – jelikož profesor nevypadá, že si dělá prdel, aspoň se ho konečně zbavím. Chybět mi nebude. I když „zbavím“, jak se to vezme… od teďka budu muset bejt ve střehu furt, slečinka se bude chtít mstít, tím si můžu bejt jistej. Ale tentokrát se tak snadno rozpárat nenechám… Zpozorním, až když uslyším svý jméno… trochu zcepením, snad Shaw není tak v ráži, aby mě vykopnul taky, snad. Ale jinak mi to je jasný – dostanu další trest, s tím jsem přece počítal, že jo. Jenže trest to není, i když to trest v podstatě je. Je to mnohem horší. Zapomenout?! Vážně řek‘ zapomenout?! No to snad… zas ten pocit, že mi šlohli něco, co mi patřilo. Co na tom, že mně ta mince byla ukradená, že nemám ani tucha, čím by mohla bejt významná a užitečná – možná to nevím já, ale Světlana by se mohla chytit, třeba při tom cestování na něco podobnýho narazila… zkrátka, je jedno, že pro mě je to cetka – pořád to je, byla, moje cetka! „Ale…“, zarazím se. Kašlu na to, nebudu si otvírat hubu. Už tak je naštvanej dost, ještě mi kvůli tomu dodatečně zařídí jízdenku domů. Zkus si aspoň vzpomenout, co na tom bylo zvláštní, čím to bylo jiný… I když zbytečně, přemejšlím nad tím celou cestu do knihovny, ale jakmile nás propustí, odsunu to v mozku do pozadí, teď bude důležitý přežít, jinak skončím jak ta mrtvolka ráno. Oba dva jsou dost velký kreténi, aby se chtěli pomstít. A minimálně jeden nemá moc co ztratit. Celou cestu do ložnice mám v ruce hůlku a snažím se mít oči všude. |
| |
| Chcete bitku? Máte ji mít Probodnu Michaela naštvaným a chladným pohledem. Tohle mu nedaruju. Zaskřípu zuby a už šmatám po hůlce. Nenechám nikoho, aby tu beztrestně urážel Algiho nebo mi na něj byť jen sáhnul. A už vůbec nestrpím, aby si tu na nás otvíral zobák takovej šmejd jako je Michael. “Myslím, že ti to názorně ukážu.“ řeknu stroze a vytahuju hůlku. Nicméně v jejím použití mi zabrání Algi. Prudce se po něm otočím a poprvé v životě se na něj zamračím. Nejprve kvůli jeho zadržení a posléze i kvůli tomu, co řekne. Nejsem nějaká citlivka ohledně toho, co Algi pronese. Už jsem si zvyknul, že všechno, co říká, říká proto, aby mě naštval nebo poškádlil, ale… přesto… se mě tohle svým způsobem dotknulo. A ten ublíženej pocit nijak nezmírní ani to, že se ke mně přitulí, z čehož bych byl jindy v sedmém nebi. Jsem dotčenej a naštvanej. “Na to rovnou zapomeň!“ zavrčím a tentokrát to patří jim oběma. Vztek ve mně přímo pění. A Shawovo řvaní a to jeho tahání za uši jen ještě přilije olej do ohně. Zaměřím na něj svůj nadmíru naštvaný pohled, prsty pevně semknu hůlku v kapse a pevně stisknu zuby k sobě. Celou dobu, co učitel mluví, jsem zticha. Omezím se jen na jeho častování svým nasraným pohledem. Škoda, že pohledy nezabíjí. Bylo by o dalšího otrapu míň. Když nás konečně pustí, odfrknu si. Jestli si myslí, že mě tím zastraší tak se spletl. Po jeho políčku, nebo co to mělo bejt, se prudce otočím s úmyslem mu říct něco peprného od plic. Proč ne, že? Teď, když už mě stejně vyhodí je to jedno. Nicméně se nakonec omezím jen na dlouhý pohled do jeho očí. Dlouhý, významný a naštvaný. Pak hrdě zvednu hlavu. Nehodlám odejít jako spráskaný pes. Tak hluboko klesnout nehodlám. Věnuju mu ještě posměšný úšklebek, kterým počastuju i toho rádoby drsňáka vedle Shawa. Jen počkej… s tebou si to ještě vyříkám později Nakonec se otočím, a čistě proto, aby si nemyslel, že si z těch jeho keců něco dělám, chytnu Algiho za ruku a odtáhnu ke schodišti. “Pojď…“ pronesu k němu a táhnu ho za sebou. Dole v knihovně se zastavím. Naštvaně přejedu celou knihovnu pohledem a pak s úšklebkem vytáhnu onu podpalovací knížku a pochlubím se s ní Algimu. A jako by mimochodem se zmíním o tom, jak krásně by to hořelo. Dokonce zajdu tak daleko, že začnu odříkávat to kouzlo na vyvolání plamene. Nicméně doříct ho nestihnu. Algi mi do tý doby zabaví onu knížku a praští mě s ní. Hodím po něm ublíženým pohledem a nakonec se tedy pustím do práce. Ačkoliv s velkou nechutí a odporem. A řekněme, že ani nemám nějaký důvod extra pospíchat, takže si dávám docela na čas. Celou dobu v hlavě sumíruju plán na dnešní noc. Na dnešní poslední noc a samolibě se při tom usmívám. Myslím, že na tu jedna dotyčná osoba jen tak nezapomene. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Niekedy je ťažko rozlíšiť kde začína pravda a kde povedačky, ktoré majú zastrašiť. " Znela jeho odpoveď. Aj pre neho samého bola celá situácia nová a snažil sa v hlave spomenúť si na najviac detailov z onoho príbehu. Snažil sa myslieť racionálne, keď samotná prítomnosť zlata a tvoje slová ho mierne o nadhľad pripravovali. " Ale ak je niekde v tom čo vravíte pravda, Svetlana. Zlato určite nepochádza od ľudí." To bolo vidieť už len na pohľad. Viac sa vyjadriť nevedel, alebo nechcel. No vďaka tomu zvláštnemu spojeniu, ktoré s tebou nadviazal a ešte stále nespretŕhal, si mohla ľahko vycítiť, že sám tápa v temnotách. Bol to človek, ktorý rozhodne nevedel všetko. Vedel o tej historke ako sa zlato dostalo sem, vybavoval si hmlisté príbehy o tom ako zlato vzniklo, no nikdy tomuto príbehu nevenoval spoju pozornosť. Neveril mu. A nebyť näcky čo vám skrížila cestu ostal by domnienke, že sa jedná o rozprávku. Nie všetko čo vzišlo z čarodejníckeho sveta bola pravda. Čarodejnícky svet splodil toľko podvodníkov, že niekedy bolo lepšie sa z vecami z minulosti príliš nezapodievať. Shaw by mal na to úplne iný názor a preto to s ním určite prediskutuje, ale pred tým z riaditeľom. Počas zmienke o smrti zopne jednu ruku v päsť a zhlboka sa nadýchne. " Nie, nie je to pravda." Povie rázne akoby sa k tomu už nechcel vyjadrovať. A tými slovami sa začal pred tebou uzatvárať. No ešte pred tým si mohla v jeho očiach spozorovať istú úľavu, že ak by to predsa len pravda bola, ty si sa zlata nedotkla. " Myslím, že by ste mali už ísť. Je neskoro. " Je neskoro na to aby si sa nejako pokúšala pootvoriť jeho "náklonnosť" pre dnešok stačilo, aj keď sa mu stále málilo. Zmena prišla takmer okamžite. Mincu si strčil do vrecka a rukou ti v tichosti pokynul k bráne. Tvár bezemočná, čeľuste zovreté len vlasy mal strapaté a líca červené od zimy. A síce na neho prišla únava vedel, že on sa na rozdiel od teba do postele tak skoro nedostane. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Něco jsem si však slíbila a nehodlám od toho upustit do půl hodiny. Naposledy na něj kouknu a vydám se k bráně. Jakmile jí projdeme, bude konec. Aspoň / bohužel ho potom ještě uvidím. O tom, jak vyřešíme můj útěk z trestu, se radši nezmiňuju. Nemyslím si, že by na to zapomněl, ale má teď horší starosti. Modlím se, aby ta mince doopravdy nebyla prokletá. Neunesla bych, kdybychom jednoho rána našli zrovna jeho tělo. Možná bych pak šla za näckama sama - buď je pozabíjet, nebo s větší pravděpodobností umřít. Vevnitř ve škole se na místě, kde se mají naše cesty rozejít, rozpačitě zastavím, podívám se na něj, na jazyku spoustu hloupých slov. Žádná však neřeknu nahlas. Všechno, co bylo potřeba, jsem řekla, a kdybych se opakovala... bylo by to k ničemu. Tak tu myšlenku jenom nechám sebou prostoupit, kdyby snad pozoroval, co se děje, na vteřinu mnou projede vše naráz. Zmatek z toho, co se stalo, strach - o něj, nikoli o sebe, a taky moje tichá síla, kdy při něm budu stát jako skála, která zachrání před nepřízní počasí a bude mlčet. "Dobrou noc," zašeptám a zase tu rozzářenou auru skryju. Nebo spíš zabalím pod plášť hluboko do svého nitra, protože před ním nechci stavět zeď. Stačí, že ji tam má on. Odploužím se zpět do dormitáře dívek, proti venku je tu docela teplo. Alespoň mně. Ještě dlouho nespím. Ležím pod dekou, držím pod ní ohřívací kouzlo a myslím na všechno, co se dnes událo. V hlavě si přehrávám těch pár vzácných chvilek, co se mi rozhodl darovat, a nemůžu si pomoct. Musím se do tmy pousmát. Nechápu, jak někdo může být nevýslovně šťastný a zároveň hluboce smutný. Nechápu to. A přece jsem. |
| |
| Yule (všetci) Od onej nešťastnej udalosti a noci ubehlo pár dní. Dalo by sa povedať, že všetko beží tak ako má. Žiadne návaly novinárov, nič. Ani smrť a čudné zhody okolností nedokážu Durmstrang obrať o jeho rád. Je ráno 21. decembra a to znamená len jediné. Výnimočný deň voľna, na ktorý mnohý čakali s radosťou, iný s nevôľou, a ďalším to bolo úplne jedno. Deň predsa voľný byť môže, ale vy dobre viete čo vás čaká okrem vstávania zavčasu. A ani tento rok nehodlal byť výnimkou aj keď sa nad hlavami niektorých profesorov predsa len objavovali tiene pochybností. Nikto však nepovedal nič nahlas. Nemali dôvod, a hlavne sa ich nikto na názor nepýtal. Vstali ste skoro. Omnoho skôr, ako tomu bolo vo zvyku v iné školské dni. Príprava na dnešnú oslavu Yule predsa nepočká. A škola vám rozhodne nedarovala deň voľna len tak zadarmo. Museli ste si ho náležite odpracovať, preto aby ste mi vecí okolo seba viac vážili. Tí mladší, ostávali každoročne vo vnútri aby "vyzdobili" pár holých chodieb a hlavne sieň, ktorá vás dnes v noci výnimočne pohostí pohromade spolu s učiteľmi. Ako ste však vedeli po ostatné roky, výzdoba je skôr len paródiou, ktorý nijako tunajšie priestory nezútulní. Ale aspoň ste sa mohli tešiť na to, že aspoň v jednu noc vám bude teplo, pretože sa rozhoria krby. No a vy, vy ktorých škola už mohla považovať za zdatných mágov, ste museli v malých skupinkách na celodenný lov diviakov. Mali ste si tým donekonečna pripomínať Divoký hon a hrozbu ktorú zo sebou túto noc prináša. Bola to jediná noc, keby boli brány školy zamknuté a nikto sa nemohol dostať von, alebo naopak dnu. Ale kto by bol taký blázon aby sa po šialenej celodennej naháňačke s prútikmi za divinou túžil vrátiť v noci von? Väčšinou ste radi, že si môžete sadnúť a nacpať sa do prasknutia na pečienke, ktorú ste si sami ulovili. Niektorý z vás (Mišo) sa zobudili a našli si pri posteli knihu. Presne tú istú knihu, ktorú by si si bol odniesol z knižnice nebyť toho prekliateho oka profesora Shawa. Nebolo pochýb od koho ten dar bol. Mal si ctiteľku, čo na tom, že je mŕtva? A že o sebe nedávala pár dní vedieť. Mohlo ti byť však jasné, že sa s ňou dnes večer určite stretneš. Pretože dnešná oslava patrila veľkej časti duchom, ktorý sa tu každoročne stretávali a vy ste "pili na ich počesť." Niekto si mohol myslieť, že vyhrážky profesorov o vylúčení boli len plané reči, no nemohli ste sa viac mýliť. Bol to Algi, ktorý sa ráno zobudil a pri posteli mu ležal zapečatený dopis vraviaci o jeho vylúčení datovanom na 25.12. Ernest nedostal nič, pretože ostať na škole bez jeho dvornej dámy bolo zrejme dostatočne škodoradostným potrestaním aj bez vylúčenia. Pre iných ráno prebehlo bez prekvapení. Po raňajkách ste sa mali tradične dostaviť na nádvorie, kde vás rozdelia do malých skupiniek. Nanešťastie vás zviedla ruka opäť dohromady. Aj keď sa k vám pridal ako bonus Uriel. Kdesi ďalej ste mohli počuť, dobre naladeného Kolotilova ako rozosmieva svoju skupinku ľudí nekonečnými vtípkami o tom ako on sám nakorení prasa bylinkami, keď budú mať to šťastie a nejaké ulovia. K vám sa zatiaľ žiaden učiteľ pripojiť nechystal. Avšak na ako dlho? Mohli ste len dúfať, že sa vám učiteľského dozoru nedostane. A nezostávalo vám zatiaľ nič iné než čakať, dokým vám dajú povel k tomu, aby ste sa mohli vytratiť do okolitých lesov, v hre na divoký hon, ktorý mal priniesť skazu tunajšiemu prasačiemu druhu. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Při občasných střetnutích na chodbách, když jsme oba byli sami, jsem se v té krátké vteřině snažila nějak mu zvednout náladu. Už dávno jsem si všimla, že (není to až tak překvapující) na Durmstrangu se nikdo moc neusmívá. Krom Kolotilova, ale to je psychopat. Vždy pár hodin v noci jsem si ukradla ze spánku, abych mohla do knihovny. Vždycky, když jsem mumlala zaklínadlo, jsem si vzpomněla, jak mi ho šeptal do ucha. Týrala jsem se nedostatkem spánku, protože jsem věděla, co to znamená. Sny o něm. O hořící postavě. O rozervaném nebo utopeném Magnussonovi, kdybych nepřiběhla včas. Anebo... jiný druh snů. Teď už nezávisle na tom, zda byl úplněk, či ne. Přála jsem si, abych na něj v knihovně narazila. Bylo to bláhové. Už nikdy se stejná situace nebude opakovat. Přesto jsem v koutku duše šťastná za to, co se mi povedlo z toho mála vytěžit. Někdy jsem se přistihla, jak zírám na stránky jakési knihy a usmívám se jako idiot, protože jsem si vzpomněla, jak mi stiskl ruku. Dva dny před Yule jsem se donutila spát pořádně, jinak bych byla úplně vyflusaná. Zrovna dneska brzo ráno jsem se probudila s pachutí velmi... eh, živého snu. Ještě že jsem Magnussona zatím nikde nepotkala, jinak bych se snad musela červenat. Jeho bystré oči by to na mě na první pohled poznaly. |
| |
| Docela se na tenhle den těším. Kazí mi to vstávání, které je ještě víc brzy než obvykle, to ano, ale co se dá dělat. Zdobit síň jako v prvních ročnících by mě moc nebavilo, ale i taková blbost je pro některé holky pode mnou, zvlášť prvačky, zážitek. Ještě neví, co je čeká, tak slyším šílené plány na to, jak jinak ponurou síň vyzdobí. Cha, to určitě. Dozor jim přílišné nadšení zatrhne, co kdyby to tu náhodou vypadalo domácky? Zachumlaná do kabátu opatřeného, jak jinak, zahřívacím kouzlem, na rukou rukavice a šálu omotanou i přes nos, u pasu lovecký nůž a hůlku, tak se dostavím na nádvoří a automaticky se připojím k Mišovi. Vzhledem k tomu, že mám skoro celou tvář za šálou, není vidět můj znechucený úšklebek, že nám jakýkoli bohové nepřejí a zas nám cpou do cesty ty dva idioty. Proč si nemůžu užít aspoň tenhle jeden den? Je jasné, že od toho incidentu v jídelně jsem proti nim. Nic neříkám, nebavím se s nimi, ale napětí ve vzduchu je znát. Tenkrát to přehnali - umřela tu holka a oni málem zabili dalšího člověka, idioti. Proto opět nasadím svoji taktiku ignorace a tiše doufám, že se během lovu nějak oddělíme. "Vsadíme se?" pokusím se sobě i Mišovi zvednout náladu. Narážím na minulý rok, kdy jsme se vsadili, kdo uloví to prase jako první. Nebo kdo aspoň nějaké uloví. Přece jen pořád jsem z Gudrunu a někudy ta soutěživost ven musí. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Na snídani jdu v docela dobrý náladě, ale pak zahlídnu Světlanu, jak si vklídku jí, jako by se nic nestalo, a nálada je v tahu. Jasně, mám radost, že je naživu, ale… když si tam sedí, jak kdyby se nic nestalo – jak kdyby mě kvůli ní málem nevojel duch! Ale hlavně v klidu, hlavně že je naživu… Dojdu si pro snídani, než si přisednu, v klídku, v pohodě. Dokonce se na ni i usměju. „Tak ses odtamtuď dostala se zdravou kůží? To rád vidím… A kdes byla?“ Do poslední věty se přece jenom dostane trošičku rozčarování. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Nejdřív nevím, o čem mluví. Většinou jsem to já, kdo dává pozor, a on, kdo neposlouchá. Teď je to naopak. "Ahmmm... ztratila jsem se mezi regály. Zašla jsem moc daleko kvůli tomu duchovi. Ani bys nevěřil, jak je to tam obrovský. Když jsem se vymotala ke dveřím, byli jste pryč, tak jsem taky odešla." Dloubnu do ztuhlé ovesné kaše. "Co se tam vlastně stalo? Co jsem promeškala?" |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Ani se nesnažím tvářit, že ji věřím, nejenže vypadá jak… no, podobně jako Gudrun – a z toho mám husinu větší než po nočním setkáníčku s Krollem a buzíkem, a to je co říct, zvlášť z buzíka mám husí kůži permanentně, ale hlavně, mít na krku ducha má i svoje výhody. Mezi vším tím, co radši zapomenu. „Co se stalo dole? Nic moc podstatnýho, jeden duch, jeden vodní chlapík, stříbrná mince a Faust vyloučenej, takže mě asi bude chtít zabít.“ Trochu se zamyslím. „Tak ho holt budu muset zabít dřív… Ale tímhle se zabejvat nehodlám, pod lampou je tu teď ona. „Ale spíš mi řekni – proč mi lžeš?“ Mluvím vážně, možná dokonce přísně. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Ale nedostane se mi ho, protože se dál vyptává. Zas dloubnu do kaše a unaveně se na něj podívám. "Nelžu," odtuším pevně, ale možná moc chladně na to, aby to byla pravda. Anebo mám prostě blbou náladu a nechci se o tom bavit. Někdy, v podobných chvílích, je těžké se ve mně vyznat i pro někoho, kdo mě relativně zná. Pokud mám zase svoje dny, ať už to znamená cokoli, nedá se zlepšení hned tak očekávat. Faktem je, že Mišovi v podstatě nelhávám, takže otázka zní - kdybych teď lhala, co mě k tomu donutilo? Asi žádná malichernost, taková já nejsem a spoustu věcí, co bych mohla, jsem před ním stejně netajila. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro „Takže v tom, že vypadáš jak obživlá mrtvola, žádnou roli nehraje Magnusson?“ Poslední otázka, seru na to, co teď můžu udělat, že jo… vzdávám to. „Ale jak myslíš… poslyš, znáš legendy o Gudrun? Neslyšelas někdy o nějakým rybím chlápkovi, kterýmu by něco dlužila? A měl by mít stříbrnou minci, která vypadá jako běžná mince, ale asi to není jenom ňáká starožitná cetka nebude, asi bude důležitá…“ Je tak jetá, že mi nejspíš neodpoví, ale zkouším to – třeba aspoň přijde na jiný myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Zamračím se. Že by to tedy byla ta druhá varianta? Podívám se stranou. Ne tím stylem, když je někdo nervozní, ale když přemýšlí. Olíznu si rty a spodní ret si začnu kousat, což je znamení, že opravdu zuřivě přemýšlím. Tohle dělám u písemek. "Rybí chlápek... näck? Ale tu legendu neznám. O jakou minci jde? Zkus mi to říct trochu míň minimalisticky, pokud možno v rozvitých větách a souvisle. Dneska jsem pomalejší." Teď si získal moji pozornost, dokonce se k němu natočím i tělem, nejen hlavou a na kaši dávno zapomenu. Stejně jsem z ní už notnou chvíli neujedla. "Fakt je stříbrná? Není zlatá?" |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Do háje, není úplněk a myslím na to stejně. Vevnitř mě to škubne, když Miša řekne jeho jméno. Kdyby to nebyl zrovna on, Miša, bála bych se, že mi čte myšlenky. Tep mi vyletí až ke hvězdám, ale vší silou se ovládnu jenom tím, že pevně držím lžíci, jako by to byl středobod vesmíru, moje stéblo, co se ho chytám. Jeho vyprávění mě donutí zpozornět. Näck, zas nějaká mince... dokonce Gudrun? Možná proto sem dovezli to zlato? Možná jsem hledala na špatných místech. Budu muset projít legendy o ní, třeba tam něco bude. Uvažuju nad tím, jestli to ví Shaw, co byl s nimi, a řekl to Magnussonovi, nebo budu posel zpráv já. Zase za ním nechci běhat s každou volovinou, aby si nemyslel, že... si něco myslím a namlouvám kvůli včerejšku. Kouknu po tom v knihovně a pak se uvidí. Asi po Yule za ním zajdu čistě ze zvědavosti, zda něco nezjistil. Snad něco zjistím já a dáme to dohromady. A zase s ním budu pár minut sama... což mě bude živit další měsíc. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Usměju se nadšeně jak malej. Ale ta mince mě donutí se zarazit, už proto, že si začínám vzpomínat, že to bylo trošku jinak. „Když to teď říkáš… jo, sice byla zčernalá, ale… myslím, že fakt byla zlatá.“ Omluvně pokrčím rameny. „Byla tam tma… a navíc ji už nemám, šlohnul mi ji Shaw.“ |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro "KDO mu tak říkal? Jaká ona?" |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Ale fajn, aspoň už vím, že to není jméno, ale název celýho druhu. Hm, jestli je to tak důležitý, snad si o tom i něco přečtu… no dobře, kecám. Jak kdo, dyť o ní snad mluvím celou dobu, ne? To mě neposlouchá?! Teď se vážně urazím. „No Gudrun, nebo spíš její duch. Že je prej ten näck její zachránce a že no -,“ před Shawem to bylo snazší, když viděl řetězy, ale co, třeba mi to pomůže si pár věcí objasnit „- zkrátka mě ho donutila odpoutat.“ Radši na ni nekoukám, nechci vidět její výraz – ještě mi fakt potvrdí, že je to nějaká lidožravá obluda a já ji mám teď na svědomí. Radši rychle změnit téma. „Ale jaktože víš, že ta mince byla zlatá? Co o ní víš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro My jsme se fakt hledali. Rozhodně tohle ráno. Vypadá to, jako bych v některých okamžicích zaujímala Mišovi roli. Ten je většinou mimo, protože neposlouchá. A pak v mých očích nebezpečně zableskne, přesně tak, jako když mám ty svoje dny okolo úplňku a mnohdy vypadám, že někoho doslova sežeru. Nebo mu minimálně rozbiju hubu o lavici. Chřípí se mi rozšíří jako rozzuřenému zvířeti. "Tys TO pustil ven?" Nekřičím. Ba naopak. O to horší to je. Dokonce i ignorant jako Miša musí poznat, že chodí po tenkém ledě. Vždyť já jsem ta, co ví o různých potvorách. Ví, co dovedou. A podle mé reakce to nebude nic pěkného. "Takže naposledy, Michaeli." Nikdy mu tak neříkám. Jenom když mám chuť mu urvat hlavu. "Co se tam dole stalo, že tě nějakej duch donutil odpoutat takovou mrchu? A jestli mi to neřekneš, přísahám, že souboj se slečinkou bude procházka růžovým sadem." Nejsem ten typ, co by vyhrožoval. Co by zastrašoval. Takže to asi myslím vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Ale jedno mi je jasný ještě víc než kdy předtím, rozhodně víc než včera - tam dole jsem něco vážně posral. Jó, kdyby souboj… „Hele jo? Neměl jsem na výběr!“ Skoro. „Ovládala spoustu iluzí, i Shaw tam kvůli ní bloudil šíleně dlouho a bloudil by tam doteď, kdyby ho nepustila. Ten näck prostě vypadal jako normální člověk, určitě nějaká iluze, možná byl zuboženější, ale jinak…? Až když skočil do vody, vypadal rybácky… A Gudrun by mě tam nechala chcípnout, kdybych to neudělal, ty blbý iluze se nedaly prolomit!“ No… skoro to je i pravda. Teď mě sežere zaživa. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Na chvíli zavřu oči. Unaveně. "Co přesně říkala o té záchraně života? A o té minci?" Nic z toho nedává smysl. Anebo mi něco uniká. "A řekls to takhle Shawovi? Ví, co se stalo? Myslím doopravdy. Nehodlám tě prásknout, jenom... je to důležitá věc a profesorové by to měli vědět. S näcky není radno si zahrátvat." |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro „Nebyla moc sdílná, furt jenom opakovala, ať ho pustím, že mu to dluží za záchranu. A mince…“ Počkat počkat, kdy se stal z výslechu Světy výslech mě? O minci stejně nemám co říct – to já furt čekám, jestli se něco dozvím… ale teď když nad tím přemejšlím. „Tu minci mi dal rybák, Gudrun se tvářila, jako by jí moc nevoněla, jako by se jí ještě ráda zbavila.“ A co jsem řek‘ profesorovi… jak si to mám sakra pamatovat?! No ale nekecal jsem, tak co… „Jo, řek‘ jsem v podstatě to samý, a navíc mi sebral tu minci. Rozhodně ji poznal, takže musí bejt nějak významná.“ |
| |
| Yule Poslední tejden spim mizerně a s hůlkou pořád při ruce. I když si dává načas, ať si nemyslí, že polevím v ostražitosti – Faust se určitě k něčemu chystá, na to dám krk. Ale dneska je jednadvacátej prosinec, den zimního slunovratu, a rozhodně nejlepší den roku! Minimálně od tý doby, co nás přestali nutit k blbostem, jako je zdobení hradu, furt nechápu, proč se to dělá a konečně nás pustili na lov! Jasněže nepolevím v pozornosti, z dost zřejmejch důvodů budu ještě obezřetnější, protože při lovu se holt nehody dějou, ale… nenechám Teplý bratrstvo, aby mi posralo můj oblíbenej den, to ani náhodou! Ale s nečekaným dárkem jsem rozhodně nepočítal. Na knížku civím nechápavě a podezřívavě, jak kdyby to nebyla jen obyčejná knížka ale nejmíň Necronomicon. A snažím se v paměti vyštrachat kohokoli jinýho, krom, doslova, starý hodně starý známý Gudrun, koho by mohlo napadnout, že tu knížku chci, ale už dopředu vím, že je to zbytečný. Jo, nikdo jinej než ten otravnej nahuštěnej vzduch to bejt nemůže. I když jsem ji tam v knihovně vážně chtěl, teď z tý knížky nijak zvlášť velkou radost nemám, nejenže to znamená, že na mě pořád nezapomněla, navíc mi tím připomíná něco, co jsem docela úspěšně z kebule vytěsňoval, ale teď…? No, to je jedno, neřešit, moc nepřemejšlet a hlavně moc nespojovat, pak to bude ideální, ne? A že se ta bába večer nejspíš objeví? Večer je večer a ráno je ráno. A teď je ráno, do večera dlouho. Ani Gudrun mi dnešní den nezkazí, prostě ji nenechám. Narvu na sebe rychle několik vrstev oblečení, cokoli, co mi pomůže v tý kose venku nezmrznout, a vyrazím ven. Jenže po prvním pohledu na Duhový víly, který profesoři zasadili zrovna do naší skupiny, mi veškerej zbytek radosti zhořkne v hubě, dneska mi někdo vážně nepřeje… to je tu fakt tak málo lidí, že nás musí přiřadit zrovna k nim?! Kejvnu Světě na pozdrav, ale jsem pozorností mimo, i když na ty dva nekoukám, pořád napůl čekám, že v každý vteřině začnou metat kouzla - a proto jim rozhodně nenastavím záda, chci je mít pod dohledem pořád. Polevit v sledovačce mě donutí až Světlanina otázka. „Kdo dřív zabije teplouše?“ Zazubím se, „Si dělám srandu,“ dodám rychle, páč Světa někdy bere všecko moc vážně. Fausta zabiju, až budu mít jistotu, že tam žádnej nechtěnej svědek neoxiduje. „Jasně že se vsadíme, bez toho by to nebylo ono. O co?“ |
| |
| Další špatný ráno Od onoho dne jsem byl víc a víc podrážděný. Měl jsem pocit, že moje všechny doposud nahromaděné negativní emoce bublají a že jen čekají na vhodnou příležitost, aby vyšly zpod pokličky … a pak je jen otázka, co se stane. Štvalo mě, že jsem byl donucen knihu vrátit, cítil jsem se dotčeně i kvůli tomu, že Shawa nenaštvala ani tak slova, jako … co vlastně? Moje přitulení. Měl jsem všeho docela plný zuby, což vedlo k tomu, že jsem byl na Ernesta protivnější než normálně. Za všechno, protože všechno bylo jeho vina. No, druhej den se nic nestalo, takže to nevypadalo, že by nás měli vyhodit. Nicméně moje myšlenky směřovaly k tomu obviňění z vraždy, údajnému dopisu psaným mou rukou … i faktu, že jsem tohle Erniemu neřekl. Neměl jsem chuť rozebírat i tohle. Vlastně jsem neměl chuť vůbec na nic. A skutečnost, že se blížila oslava Yule mě nechávala zcela chladným. Bylo mi to prostě jedno. Probudil jsem se dřív než Ernest, ten chrápal vedle mě, takže jsem se od něj otráveně vymanil, odstrčil jeho pazoury a kontroloval, jestli je Velnias, který spal dnešní noc v posteli s náma, v pořádku. Co kdyby ho ten debil zalehl, že jo. Protáhl jsem se, zazíval. A pak mi do zorného pole padnul ten dopis, otevřel jsem ho … A musel si ho přečíst 4x, než mi jeho obsah skutečně došel. Vyhazov?! Za nevhodné chování a nerespektování školního řádu?! Kouknu na stolek poblíž, vypadá to ale, že Ernestovi žádný dopis nepřišel. Můj výraz zůstává stále stejný, ale mým nitrem se rozlévá chlad. Takže po všech těch vylomeninách, co tu Ernie pořád dělá, nakonec vyhodí mě?! Pohodím hlavou, pocit nespravedlnosti prostě sílí víc a víc. „Kreténe,“ šeptnu k Ernestovi podrážděně, pak dopis schovám mezi svoje knihy, protože hádám, že tam ho hledat nebude. A ne, svěřovat se nemíním. Cítím jen pořádný vztek, nicméně nejsem naštvaný na Ernesta. A chlad. „Vyhodili mě,“[/i] postěžuju si hadovi tichým zasyčením. Nicméně na to had mlčí. “Vstávej!“ prsknu a necitelně Ernesta vzbudím. Spolu se vydáváme na snídani. A spolu také jdeme ven, pořádně oblečení, abychom se setkali s naší skupinou. Nejsem nadšený, že mám trávit den s Michaelem a Světou. Na čele se mi vyrýsuje lehká vráska. Moje myšlenky směřují k jiné představě. Nehody se stávají … Uvědomuju si, že teď mám opravdu chuť někoho zabít. A pořádně si to vychutnat. Po dlouhé době mých vražedných pohledů se na Ernesta pousměju. Ty dva jinak ignoruju, ale Uriela případně pozdravím. |
| |
| Den odplaty nadešel. Připouštím, že jsem si chtěl svoje účty s Michaelem vyřídit už hned tu noc, ale no… dostalo se mi lepší „nabídky“, jak strávit svoji údajně poslední noc zda v tomhle ústavu říkajícímu si škola. Lépe řečeno vzpomněl jsem si na dohodu, kterou jsme spolu s Algim uzavřeli v knihovně a já se více než dožadoval jejího splnění. Nelitoval jsem toho, že jsem odsunul pomstu na jindy. Jak se navíc ukázalo druhý den ráno, to další ráno i ráno potom jsem stále byl studentem této zpropadení školy, takže jsem si začal říkat, že Shaw opravdu jen blufoval. Nicméně mi to dalo čas pozorovat Michaela jeho spaní s hůlkou, ohlížení se… bavilo mě to. Pozorovat ho, jak se bojí… bojí, protože ví, že ho čeká nevyhnutelné. Vědomí, že udeřím, ale nejistota, že neví kdy ani odkud. Poněkud mě uráželo, že si myslel, že bych byl takový zbabělec a zaútočil na něj zezadu či ze zálohy. A já jsem zatím mohl v klidu plánovat a nechat svoji kořist pomalu ale jistě vydeptat. A s blížícím se Yulem moje plány nabírali stále jasnější kontury. Bylo ráno jako každé jiné… tedy skoro… ne vždycky, spíš sporadicky mě nechá Algi v noci dělat to, co dnes, možná to bylo Yulem, možná jen tím, že to prostě byl den, na kterém jsme se dohodli, čert ví…, ale nemohu říct, že by se mi to nelíbilo a že bych si nedal říct každý večer. Nicméně v poslední době to bylo s Algim docela těžký, takže bylo těžký ho k něčemu takovému přesvědčit… případně usmlouvat. Za poslední týden bylo umění usmlouvat, že mu můžu dělat aspoň blbý vytápění do postele, natožpak spolu prožít krásnou noc. No... alespoň z mého úhlu pohledu. Zavrtím se, když se moje háďátko odsune a poslepu se ho v polospánku snažím přitáhnout. Převalím se na břicho a v domnění, že ho držím, zase velice rychle usnu. Kdesi v podvědomí zaznamenám jeho nadávku a zamručím mu na ni v odpověď. “Hm….“ Nahňácanou deku pod sebou sevřu pevněji a dál klidně spím. Z krásného snění mě brzy vytrhne Algi. Ne zrovna příjemným a už vůbec ne citlivým způsobem. Převalím se na záda a stěží rozlepím oči. Protáhnu se a zívnu, div si neroztrhnu hubu. Podívám se na něj a ušklíbnu se. Před očima se mi znovu přehraje celá noc. Sáhnu po něm a přitáhnu si ho pro ranní pusu. Vzápětí ucítím na ksichtě jeho ruku. Nečekal jsem, že by mi to prošlo bez odporu, ale facka takhle brzo po ránu? Povzdechnu si a poslušně vylezu z postele. Venku je pořádná kosa, před kterou mě chrání silná vrstva oblečení. Jen poměrně nedočkavý a … svým způsobem vzrušený z lovu. Moje radost se dokonce ještě dvojnásobí, když skončím ve stejný skupince jako Michael a ta jeho podlejzavá kámoška. Takový lov je jako stvořenej pro různý… nehody… nebo maskovaný nehody. Rozhodně poskytujou velkou příležitost pro vzájemné vyřizování účtů. Ušklíbnu se pro sebe. Ty dva pozdravím jen, aby se neřeklo. Rozhlížím se kolem. Zdá se, že máme tolik štěstí, že k nám učitele nepřidělí. JO! Znovu se vrátím pohledem k Algimu a rozjařeně zamrkám. On se na mě usmál! nevěřím tomu, nicméně mu ho oplatím. Jsem zřejmě jedinej člověk v okolí, který dnešní ráno považuje za začátek velice vydařeného dne. |
| |
| Všetci (okrem Estevana) Pomaličky sa nádvorie začalo vyprázdňovať. Rozrušené a nabudené skupinky sa s doprovodom učiteľského zboru rozpŕchali po okolí. Dokonca ste mali tú jedinečnú príležitosť uvidieť, alebo skôr počuť, Kolotilova ako si očaroval hlas a teraz na svojich študentov kvíka, ako prasa. V úzadí sa tomu to potichu zasmiala, churavá Swanlund. Nemohlo byť pochýb o tom, že celé toto divadielko robí práve pre ňu. No a nemohlo byť ani pochýb o tom, koho bude tento chlap v skutočnosti loviť. Vy ste akosi zostávali na ocot a čakanie vám zrejme nepridávalo na pocite priateľstva, ktorý vaša skupinka rozhodne neoplývala. Keď už ste sa začali pohrávať s myšlienkou, že vyrazíte sami za chrbtom svižne k vám doskočil profesor Munch. Mraštil svoj nos v čudnom akoby zvieracom tiku a bolo vám jasné, že ešte pred pár minútami behal po škole vo svojej typickej zvieracej forme, ako lasička. Fúzy mal dokonalo navoskované a oblečený bol do prehnane teplého a chlpatého kožucha s ešte teplejšou a chlpatejšou čiapkou. Na rukách mal tmavé kožené a rukavice a na malíčku veľký rubínmi vykladaný prsteň. Čo to bolo za módu nosiť šperky na rukaviciach to sa zrejme nikdy nepochopíte, ale niečo také tento malý Nemec neriešil. Pozeral sa na vás očkami a príliš nadšenia ste v nich nevideli. Práve naopak, vaša skupinka mu bola maximálne pod úroveň, okrem toho už jednej skupine dozor robil. " Ja vám za pätami chodiť nebudem a ani nechcem. Mám tu ešte jednu skupinu, takže vy sa niekde držte blízko nás. A varujem vás, stačí vám jedna vec, porušujúca školský poriadok a skončite ako tuto váš kolega Alšėniškis!" Uškrnul sa a ukázal smerom, ktorým máte ísť. Dobrá správa pre vás, mali ste relatívnu slobodu a mohli ste sa na rozumnú vzdialenosť vzdialiť od profesora. Tá zlá bola, že Munchove tresty boli jaksi svojské a vždy spojené s transfiguráciou. A tá ešte horšia, aspoň pre niektorého z vás bola, že ste si to mali do lesa strihnúť cez cintorín. |
| |
| Na chvíli se zamyslím. Využít Mišu na dělání domácích úkolů by bylo jako vpustit lišku do kurníku: kontraproduktivní a ničivé. Tudíž je třeba přistoupit k přízemním věcem, které vládnou světu. "Tři galeony." Jestli souhlasí, tak si plácneme. Pokud nic nenajdeme a nezabijeme, tak samozřejmě sázka ztrácí na významu. Vyslechnu si Muncha, který je naší přítomností nadšený asi jako my tou buzerantskou částí naší skupiny. Stejně si myslím, že ho za námi poslali právě proto, jaké složení má tahle kumpanie. Být tam kdokoli jiný, asi by ho nechali odkráčet samotného. Ale škola si nemůže dovolit další mrtvoly - a že by jich tu bylo požehnaně, kdybychom se rozhodli si v lese vyřídit účty. Zašilhám po Mišovi. Opravdu jenom... kdyby? Nechce se mi vydat se jako první, ačkoli jindy bych to udělala bez váhání. Nechci mít ty dva v zádech a asi to bude vzájemné. Bude to zajímavý taneček. Přesto drbnu do Miši a vydáme se směrem, který nám Munch určil. Něco mu polohlasem říkám. Přes Kolotilovy vylomeniny a šum hlasů to není slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Může pomoct i klasické mimikry, to znamená přeměnit si barvu oblečení a vlasů podle okolního prostředí. Já osobně to často kombinuju, tak jestli chceš, můžeme to využít. Problém je v tom, že to kouzlo musíš provést ty sám na sobě." |
| |
| Jediné slovo Bylo vydařené, než přišel Munch a všechno pokazil. Svou přítomností, svým evidentně nechtěným dozorem a… především tím, co řekl. … skončíte jako tady váš kolega Alšéniškis…. znělo mi hlavou pořád dokola. Podíval jsem se na Algiho zkoumavým a zpytavým pohledem. Co tím ten starej páprda chtěl říct? Co se Algimu stalo? Lehce se jsem se začal mračit. Přemýšlel jsem, co by mohla být ta věc, kterou nám vyhrožoval. Mohli to být jen 2 věci – trest, ale… co si budeme povídat, výhružky trestem by zrovna naší skupince neměli moc valný úspěch, po všech těch předešlých… takže… to jedině mohl být vyhazov. Vyloučení ze školy. Překvapením se mi na krátký okamžik rozšířily zorničky. Vyloučení…. Oni… oni vyloučili Algiho? Jak? Kdy? Nevěřil jsem tomu. Nešlo to mu uvěřit. Proč ze všech lidí zrovna jeho? Bylo by celkem logický, kdyby vyhodili mě. Popravdě… nepřekvapilo by mě to, ale… jeho?! Jak jsem se stále motal v zajetí těchto myšlenek, vynořila se znenadání nová. Jak dlouho už to ví a… proč mi o tom neřekl? Poněkud ublíženě jsem se na něj podíval. I když pravda… ublíženě jsem se cítil už od chvíle, kdy jsem na to zřejmě přišel. Pozoroval jsem ho v utkvělé představě, že moje myšlenky nějak… zastaví… vyvrátí, že prostě řekne, že to není pravda. Čekal jsem marně. Neudělal nic z toho, co jsem s nadějí očekával. Takže je to pravda… Znělo mi to skoro jako rozsudek smrti. Vpravdě… BYL to rozsudek smrti. Ale pro někoho jiného. Otočil jsem se na Michaela s nezvyklým chladem v očích a v ruce pevněji sevřel hůlku. Vydám se určeným směrem a po očku sleduji ty dva – Světu a Michaela. Držím se přibližně na jejich úrovni. Nechci je ztratit z dohledu a už vůbec nechci jít před nima. Kdo ví, co se těm dvěma hrdličkám honí hlavou. A stejně tak si myslím, že nechat si je příliš utéct by taky nebylo zrovna nejelegantnější. Když zrovna nesleduju ty dva, přelítávám pohledem pohledem terén. Ne kvůli snad nějakým zvářatům, které máme ulovit, ale kvůli nějakému zastrčenému místu, kam nejlépe není odnikud vidět, je kryté… prostě ideální pro tajný a zakázaný souboj. Taková menší jeskyně by nebyla vůbec na škodu. |
| |
| Před honem Sázka… v mozku mi začne hlodat nápad. To by se dalo využít. „A co to trochu změnit, dám ti klidně pět galeonů,“ tolik snad ještě mám, „ale když vyhraju já, řekneš mi pravdu o tom, co se před tejdnem stalo, platí?“ Už nejde jen o to, že je jak přejetá myš moc dlouho, tím, že mi to odmítá říct – a já jsem přesvědčenej, že mi něco odmítá říct – ve mně vyvolala zvědavost. A ta kouše a bude kousat, dokud ji nenakrmím. Výlev Muncha poslouchám ze zvyku, ale poslední informace mě překvapí – Litevec? Neměl bejt vyhozenej ten Dojčák? Koukám střídavě na Alšėniškise a na Fausta, zvlášť na Fausta, protože se tváří, jak kdyby mu do prdele vrazili tyč… i když, to by se mu asi líbilo. Zkrátka čumí jak vyčouděnej krtek. Takže to nevěděl… Dvě a dvě si ještě dohromady dám. Jestli ten buzerantskej magor až teď zjistil, že jeho manželka je vyhozená, bude vzteklej jak pes, kterýmu kradou kosti. A to znamená, že jestli něco chystá, bude to dneska. Nakloním se k Světě, jen co do mě drcne, a polohlasně k ní promluvím. „Hlídej si záda, ti dva se o něco pokusej, na to dám krk.“ Ale pak se pustím určeným směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro „To by bylo bezva,“ kvituju, „do toho určitě jdu. A co rizika?“ Ne že by mě to odradilo, i kdyby měly moje hadry při nepovedeným pokusu vzplanout nebo mě sežrat zaživa, ale rád vím, na čem jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro "Rizika? Znáš to, klasika. Odčaruješ si vlasy nebo celkově ochlupení nebo zneprůhledníš šaty..." pokrčím rameny. Podobné variace se dají očekávat u většiny proměňovacích kouzel, která mění barvu. "Zasahuješ do struktury látky, a pokud se magie špatně přetransformuje, látka změní svoje vlastnosti..." Sice vyplivaná, ale pořád jsem to já. Takže to zkrátím tak, že mu řeknu formuli na zastírací kouzlo a ukážu mu na větývce, co po cestě urvu, jak to funguje. Větývka na mé dlani pořád je, ale je jakoby chameleoní anebo se na ni zrak nedokáže soustředit tak dlouho, aby ji odhadlil. "A měli bychom si na sebe navzájem dát stopovací zaklínadla, jinak se nenajdeme." |
| |
| Všetci (Okrem Estevana, proste on tam zdobí vo vnútri hrad ;D) Kráčali ste určeným smerom. Algi mlčiaci, zrejme sa nehodlal zo svojim vylúčením zverovať ani Faustovi. Zato Svetlana a Michael si tam čosi šepkali a na niečom sa zrejme dohadovali. Tak to vyzerá, že chudák Ernest v tom bude dnes sám , a žiadnej podpory od kamaráta sa mu nedostane. Práve ste prešli cintorínom a pred sebou ste videli skalu, ktorá voľne vyčnievala do zamrznutej rieky a asi 400 metrov po ľade vás delilo od lesa, kam ste mali zamierené. Čudné však bolo jedno. Pri skale ste si mohli všimnúť, ak ste teda neboli príliš zaneprázdnený podozrievavým sledovaním Fausta a opačne, že na zasneženou ľade vidieť stopy. To ne nebolo nič šokujúce, veď dnes tadeto prechádzalo požehnane veľa ľudí, no odtlačky nôh boli bosé. Bolo ich niekoľko, štíhle, s dlhými prstami a niečím čo mohli byť blany? Na jednom určitom mieste, ktoré na vás nepôsobilo práve najlepšie bol v snehu odtlačok, aby tam niekto, nie tak dávno, schúlene ležal. Niekto v značne zúboženom stave. Vcelku dobre ste si dokázali predstaviť, že ten niekto, kto tu zrejme strávil noc, niekoho oplakával . Musela sa s vami však zahrávať len fantázia podporená tou čudnou melanchóliou vo vzduchu, ktorá sa dnešný deň ťahala z cintorína. Veď kto by tu už len za kým trúchlil? Zrejem to bolo len zviera, alebo nejaká hra snehových závejov. No a ak to bolo zviera, možno to znamenalo, že tie diviaky by mohli byť niekde na blízku. Stačilo sa len dostať do lesa. Bol to už len kúsok. |
| |
| Ignorace světa - level Algi Když se profesor zmíní o mně, věnuji mu jeden ostře chladný pohled. Cítím se dotčen. Vlastně ... dokud to nevyřkl, mohl jsem si klidně nalhávat, že se mi to jen zdálo a ještě to není úplně definitivní. A hlavně to nevěděli všichni ty kreténi na škole. A taky by se to nedozvěděl Ernest, takhle zatraceně debilním způsobem. Ernestovi oplatím pohled, nelíbí se mi, jak strašně ublíženě se tváří. No, jasně. Ještě ty mi něco vyčítej! Tímhle jeho výrazem začínám být nakrknutý ještě mnohem víc. Pohodím hlavou a neřeknu ani slovo. Prostě najednou nevím, co bych měl říct a jsem jenom víc naštvanej. Ať si všichni trhnou! Kreténi! Jsou mi naprosto ukradení! Jedinej průšvih, kterej jsem kdy udělal, bylo seznámí s Ernestem. Naštvaně sevřu ruku v pěst a ... vlastně ani pořádně nedávám pozor a nevnímám svoje okolí. Jdu jen automaticky vedle Ernesta. Kdyby mě chtěl někdo přepadnout, za předpokladu, že by mě Ernie nebránil, bych asi neměl šanci. Překvapeně zjišťuju, že by mi to bylo jedno. Všechno kolem mě se začíná propadat do mé naprosté lhostejnosti. Ať už nad tím dumám sebevíc, tohle vyloučení ... mi zničilo všechny idealistický představy, kterých beztak nebylo moc, který jsem až do teď měl. Naštvaně kopnu do sněhu. V jednu chvíli si pořádně neuvědomím, že procházíme hřbitovem. Vlastně nedávám pozor ani na to další okolí. Nevnímám, skoro jako bych doufal, že to budu já, komu se na tomhle lovu něco stane. "Dozvěděl jsem se to dneska ráno," pronesu zčistajasna k Ernestovi. "Nebylo kdy ti to říct," dodávám, spíše jako vysvětlení, než omluvu. Ale doufám, že to jako omluvu vezme. |
| |
| Všetci Či už ste sa na čudne pôsobiacom mieste zdržovali, alebo ste skúmali zanechané stopy, trebalo sa pohnúť ďalej. Les už bol neďaleko a ono by bol docela trapas ak by vám úlovok s pred nosa vyfúkol taký Kolotilov a jeho banda uhehňaných študentiek. Poprípade Swanlund, ktorá sa držala so svojou skupinkou v ich blízkosti. Po tom ako ste konečne vošli pod husté zasnežené ihličnaté stromy, ste mohli v diaľke počuť v ozvene vzdialené hlasy ostatných skupiniek. Bolo tam aj niečo iné. Ak ste nerobili prílišný hluk, mohli ste spoznať ľudské kroky, chvíľku ticha a potom vydesené kvičanie svine, ktorá sa začala rútiť smerom k vám. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Ty stopy. Určitě jsou jejího druha. Pravděpodobně toho, co tu škodí. Nějak nechápu její blekotání, takže jsem pořád nepřišla na kloub tomu, kdo jsou ti druzí nebo proč by zrovna oni měli mít zájem na tom, aby zabíjeli lidi. Jediný, co vím, je, že to má co dočinění s tou mincí. Modlím se, aby nebyla prokletá. Nechci o Magnussona přijít... i když není můj. Úplněk by jejich hadí hnízdo vypálil bez mrknutí oka, kdyby mu něco udělali. Takovou vatru Durmstrang ještě neviděl. Nikomu ale nic neřeknu. Držím svoje slovo a netoužím po tom, aby někdo zjistil, co k Magnussonovi cítím a co se tu stalo. Že přede mnou na chvíli shodil masku. Že jsem byla tak blízko tomu, aby... Aby co? Nic. Nikdy by si nic nedovolil. Jsem studentka a třeba se mu ani nelíbím. Během těhle myšlenek zajdu s Mišou za strom a rychle začnu kouzlit. Smaozřejmě až si jsem jistá, že nás ti dva nemůžou vidět. Jakmile je pak úlovek blízko, úplněk se rázem probere, nikdy jsem nepochopila, proč ho tohle tolik baví a proč je vzhůru bez ohledu na fázi měsíce. Je to zvláštní. Projede mnou vzrušení ale jiné než obvykle. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Kolem bot jsem vytvořila silencio, aby kroky nebyly slyšet, a potom se zahalila do čar zastíracího kouzla, takže pokud se Mišo nedíval přímo na mě, bylo těžší si mě všimnout. Jako by moje kůže i oblečení měnily barvu a strukturu podle toho, proti čemu jsem zrovna stála. Na neviditelnost existuje jenom artefakt nebo hodně složitý lektvar. Tohle byla prostě... kamufláž. "Hoď si na mě stopovačku, nebo se ti ztratím," šeptnu. Pak zpozorním, protože slyším kvičení. Sledovat teď výraz v mé tváři je téměř nemožné, ale místo, kde jsem stála, se lehce zavlní. Přikrčím se a mimo hůlky tasím od pasu i nůž. Na tenhle den se víceméně těším z celého školního roku nejvíc. Aspoň je vidět, že doopravdy patřím do koleje Gudrun. Přehmátnu na hůlce a přichystám se na okamžik, až se prase objeví v mém zorném poli tak, abych ho mohla zasáhnout Petrificus Totalus. Pokud budu vidět, že vrhnutí kletby by se nezdařilo (prase běží jiným směrem, je tam hodně stromů), pokusím se mu aspoň vmést do cesty nějakou překážku, abych získala čas. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Poslouchám, jestli z ni vypadne nějaký vážný riziko, ale nestane se, takže dobrý… to půjde. Na stopovací zaklínadlo jen přikývnu, bez toho by to nešlo. Vyrazím k lesu svižně, už se těším, jak to, až zapadnem do lesa a ztratíme se jim trochu z dohledu, provedem. Ale stopy ve sněhu mě zarazí, co zarazí, ztuhnu a civím na ně jak na smrt. Protože mám pocit, že vím, kdo tu ležel… protože nemám jenom pocit, ale jsem o tom přesvědčenej. Proč sakra nezmrznul, kurva?! Aspoň bych měl pokoj, byla by to minulost. Jenže teď to vypadá, že to bude nejenom přítomnost, ale že to bude i budoucnost. Doběhnu Světlanu a přesvědčuju se, že je mi to jedno, že zkrátka budu dělat, jako že se nic nestalo a nic jsem neviděl, ale stejně jsem náladou pod bodem mrazu... což se asi do týhle kosy hodí. Jen co zapadnem někam stranou, Světa začne kouzlit. Chvilku sleduju, jak pomalu mizí, i když ‚mizí‘ není dobrý přirovnání, spíš jak pomalu splývá s okolím, ale pak se do toho pustím sám. Zopakuju formuli zaklínadla a dál už jenom pozoruju, jak se můj vzhled pomalu přizpůsobuje okolí. Funguje to. Musím se usmát, je to zatraceně užitečný kouzlo, jen co je pravda… Ještě rychle vykouzlím stopovací kouzlo, ale pak uslyším, jak se k nám něco žene. Jo, přiznám se, vzhledem k tomu, co se v poslední době děje, mě značná část obvyklýho loveckýho nadšení opustila, ale přece jenom, něco ve mně pořád zůstalo. A pak je tu ta sázka, já rozhodně nehodlám prohrát. Začal jsem s maskovacím a stopovacím kouzlem pozdějc, takže nemám tolik času se připravit, proto je mi jasný, že by divočáka trefila první. Z toho důvodu, když vytahuju hůlku, se už dopředu chystám trefit reductem nějakou velkou a tlustou větev nebo nějakou soušku, s trochou štěstí to zastaví prase i Světlanino kouzlo. A hned po vyslání kouzla hodlám vyrazit a najít místo, kde stihnu trefit divočáka dřív, než se stačí vzpamatovat. |
| |
| Na love
Faust s Algim boli už zrejme z kola von. Zrejme si uvedomili, že ne vás ani zďaleka nemajú, alebo možno premýšľali nad nejakou príliš komplikovanou stratégiou, ktorá sa im nakoniec nevyplatí. A hlavne, vy dvaja pod vplyvom maskovacieho zaklínadla, ste mali rozhodne na vrch. Jak na pasívnu dvojku spolužiakov tak na prasa. Jeho kvičanie bolo stále bližšie a bližšie. Ovanićovi sa podarilo kúzlom odpáliť hrubú vetvu stromu, ktorá sa rozpadla na prach, ešte skôr ako dopadla na zem. No spolu s prachom sa do vzduchu vzniesla aj obrovská masa snehu, ktorá vám na malý moment znížila viditeľnosť. Prasa začalo zmätkovať. Vlastne chovalo sa akosi čudne, no pripísali ste to zrejme tomu, že spanikárilo. No aj tak. Miesto toho aby si razilo cestu hlbšie do lesa, obrátilo sa úplne iným smerom. Smerom, ktorým ste prišli. K pláni zamrznutej riečnej plochy. Teraz ste si už mohli byť istý, že prestíž z úlovku pripadne určite vašej skupine. Otázkou už len zostávalo kto z koho. Svetlana alebo Michael? A prihliadnuc k predchádzajúcim skúsenostiam mala Svetlana rozhodne viac na vrch.
Ak chcete hoďte si kockou. Kto hodí viac, ten svinku uloví. |
| |
| Lov Jsem na nohou a v pohybu, jen co vyšlu kouzlo, takže až za běhu zkoumám, jak vlastně dopadlo a jak divočák zareagoval – a málem si dám překvapením na hubu, když zjistím, že běží přímo na mě. Ale váhat nehodlám, když zaváhám, dostane ho Světa nebo v nejhorším některej z těch dvou panáků, jestli si teda už někde neprozkoumávaj dírky. Zkrátka, tohle prase je moje. Rychle na něj zamířím a zařvu: „petrificus totalus!“ Na nonverbální kouzlo kašlu, vlastně mě ani nenapadne ho použít, ještě by mi kvůli tomu prase někdo vyfouknul. To ani náhodou! Divočák se zkácí okamžitě k zemi - bezva! No, kdo je tu teď nejlepší, co?! JÁ! Na nic nečekám a vyrazím k znehybněný sviňce, protože dokud vepřovka žije, není můj úlovek úplnej. A jen co jsem dost blízko, zamířím hůlkou k jejímu krku a s razantním zašeptáním “sectumsempra“ jednoduchým pohybem máchnu po jeho obvodu. Lepší by byl nůž, o tom žádná, bylo by to přirozenější… ale nůž sem nechal na hradě za to můžou taky Tepláci, takže musím vzít za vděk tímhle. A porád, nůž nenůž, tahle svině je moje a to už mi nikdo nemůže upřít! |
| |
| Moje kouzlo přišlo vniveč, protože neškodně narazilo do větve, kterou shodil Miša. Další prsklo do kmenu stromu, protože jsem špatně odhadla pohyb prasete a načasování kouzla, aby proletělo správně mezi stromy, se prostě nepovedlo. Miša stál z lepšího úhlu, kde mu tolik nestály v cestě. Takže jsem o čtyři galeony chudší. A o čest úlovku! Maskování na sobě ještě nechám, kdo ví, třeba se tu objeví další prase a to může být moje. Taky se chci skrýt před tou dvojkou i před profesory, kdyby mělo dojít k nějakému střetu. Kdyby na mě Mišo neměl hozenou stopovačku, asi by nebylo zrovna příjemné, když k němu přijdu a nejsem nic víc než vlnící se okolí jako fata morgana za horkého dne nad prašnou cestou na obzoru. Dokud se hýbu, je to dobré, ale když stojím, obraz se čím dál víc rozmazává. "Na." Nabídnu mu svůj nůž, prostě ho bodnu do sněhu vedle, aby ho viděl, protože jakmile opustí moji ruku, přestane na něj působit i zastírací kouzlo. "Tak, teď musíme najít nějaký prase i pro mě. Nehodlám se smířit s tím, že třeba Kolotilova skupina něco uloví a já ne!" V hlase se mi ozve kus gudrunské soutěživosti a odhodlanosti. Výhoda je, že jeho úlovek můžeme mít pořád u sebe, stačí jenom párkrát zakouzlit. Nedočkavě přešlápnu, nejradši bych se vydala po stopě prasete hned. Třeba by mě dovedla k dalším. Ale nechci tu Mišu nechat samotného, zvlášť když se soustředí na něco jiného. |
| |
| Prasiatko
Zabiť prasa bol pomerne malý úspech, no ešte ani jeden z vás nemohol vedieť aký dopad bude mať. Mišo si v loveckom zápale zrejme nevšimol čudného výrazu v jeho očiach, pred tým ako mu kúzlom podrezal hrdlo. Pohľad malo prekvapivo rozumný, dokonca sa mohlo zdať, že chlapca spoznalo. Ale to je predsa hlúposť. Ako by mohlo prasa niekoho spoznať? A to nebolo všetko. Všimli ste si, že sviňa bola vychudnutá. S takýto úlovkom by ste teda príliš veľa ľudí nenakŕmili. Podrezané ešte chvíľku naprázdno otváralo uslintané ulepené ústa s rypákom a keď vydýchlo naposledy zmenilo svoj tvar. Vôbec to nebolo prasa. A v okamžiku v kaluži krvi na snehu ležala nahý vyziabnutá mužská postava. Mišo ju poznal, bol to näckčí muž, ktorého svojho času oslobodil a teraz ho nedopatrením popravil. Už to mal za sebou. Už nemohol nikomu ublížiť a ani oni jemu. . |
| |
| Ignoruju nůž v zemi, seru na to, že vlastně nevím, kde pořádně se Světa nachází, což by mě s mou přirozenou ostražitostí jindy pěkně rozčilovalo, neslyším ani slovo z toho, co žvaní… seru na to všechno, protože nemůžu přestat civět na to prase. Je divný, jiný, děsivý, tak… lidský? Ale to je přece kravina ne? Žádnej zvěromág by nebyl tak blbej, aby si za zvíře, do kterýho se bude měnit, vybral prase, a navíc aby se v něj proměnil zrovna v den lovu, takovej kretén by si přece zasloužil zabít už jenom z principu… jenže nikdo přece není takovej kretén! A možná je, prase se začne měnit. Pomalu se formuje do lidský podoby a mě polije studenej pot. Kurva! Tohle je průser, tohle je teprv obrovskej průser… z toho nebude jenom vyhazov, nejspíš mě rovnou zavřou za katr! Až na to, že tohle není člověk. Ten rybák z jeskyně… Najednou nevím, jestli se začít smát, nebo se cejtit ještě víc blbě. Vlastně je to skvělý, všechno se tím řeší, všechno se uzavírá… nikdy se neměl dostat z řetězů, teď je kaput a veškerej průser, kterej z toho hrozil, je zažehnanej. Ale stejně se necejtím dobře, stejně se cejtím pod psa. A pořád nevím proč. „To je von, ten z jeskyně,“ zamumlám napůl pro sebe, napůl k Světě, ani nevím proč, prostě jen nechci mlčet. Jestli cejtím lítost? Ne, to určitě ne, za blbost se platí a tenhle byl blbej a slabej, proto zaplatil. Pocit viny? Vypadal přece jako prase! Jak jsem měl sakra vědět, že je to on! Navíc, je to stvůra, podle Světy nebezpečná, takže je všechno v naprostým pořádku přece! „A sem bez galeonů,“ dál pokračuju v přiblblým mumlání a pořád nevím, proč to dělám, o galeony mi v tuhle chvíli jde stejně jako o váneční stromečky na chodbách - jinak řečeno, mám je absolutně u prdele - jen zkrátka melu, melu blbosti, protože mě začínaj srát vlezlý myšlenky. Asi mi totiž začíná docházet, proč mi je z jeho smrti tak blbě – může za to ta mince. To, že mi ji dal, byl důkaz jeho vděčnosti, byl to důkaz, že byl pořád do jistý míry lidskej. Normálně myslící bytost, která se mi odvděčila za malou službičku. A já ji teď podříznul krk. Už když ho Gudrun - Gudrun… Byl pro ni důležitej, hodně důležitej… bude se mi chtít pomstít. Určitě. A má na to právo. |
| |
| "Do prdele!" Takto expresivním výrazům nedávám prostor často. Tohle je však situace, která si to zaslouží. Mišo samozřejmě nemůže vidět, jak se tvářím. Vytřeštěně zamrkám, jako bych si myslela, že je to nějaká další iluze, a pak se hned obezřetně rozhlédnu, jestli to není trik našich duhových víl. Ne, to těžko. Náhody neexistují. Je už konečně po všem? Jsou mrtví... Zase si vezmu zpět svůj nůž. Nevím, co bych řekla. Jistě že jsem Mišovu větu o jeskyni slyšela, ale pochybuju, že by mi odpověděl. Zhluboka se nadechnu jiskřivě studeného vzduchu, zafuním ven páru, která rozvlní moje maskovací kouzlo. "Musíme jít. Dřív než nás u něj někdo nachytá." Proč by se sakra näck měnil v prase? Nechápu to. Kopnu špičkou boty do mrtvoly, abych se ujistila, že nám nehrozí nebezpečí. Jak já mám ráda kouzelné tvory, tak někdy umím být v těhle situacích chladnokrevná, protože moc dobře vím, jak nebezpeční bývají. A ti, co milují všechna zvířátka a květinky nemají dlouhou životnost. |
| |
| Bolo to akoby vás od seba odtrhol sám čas. Akoby niekto násilne natiahol vzdialenosť. V jednu sekundu ste boli spolu a pozerali ste sa na mŕtvu vodnú bytosť, z ktorej krku stále vytekala teplá krv, čo topila sneh pod vašimi nohami. A sekundu na to, ste boli každý niekde inde. Alebo lepšie povedané jediný, kto sa v skutočnosti ocitol preč bola Svetlana. Bez toho aby sa pohla, akoby ju len samotná myšlienka na odchod odstrčila preč. Dokonca cítila ako sa jej čiesi ruky jemne dotkli nad hrudníkom a tlačili ju preč. Dalo by sa to pripísať k pocitu, keď človek prvý raz cestuje prenášadlom, ale predsa to bolo iné. Jej nohy boli stále na pevnej zemi, len vo vlasoch jej tancoval vietor a z pred očí sa jej vytratil Mišo, pohľad na zamrznutú vodu , na mŕtveho Näcku...Keď ten pocit po pár sekundách ustal, ostala sama. Na neurčitom mieste v lese, v neurčitej vzdialenosti od hradu a od svojich spoločníkov.  Michael sa musel cítiť akoby chrobák, ktorého niekto zatvoril do skleneného pohára. Stál síce na tom istom mieste ako pred tým, s Nackov pri nohách, ale pritom bol od okolitého sveta izolovaný. Takmer ako vtedy v hrade. Svetlana zmizla, zmizli aj okolité zvuky, zima a dokonca aj vietor. Ilúzia, ktorú isto vytvorila Gudrun len umocňovala emócie, ktoré si v sebe mal. Zdalo sa, že mu to tou nepríjemnou atmosférou, dáva doslova vyžrať . Ak sa pokúsil kričať, jeho hlas zanikol v ozvene bez toho aby sa rozniesol po okolí, ak by sa pokúšal ísť preč nohy by mu sťaželi a nemohol by spraviť krok. V tom svojom dočasnom väzení však nebol sám. Bola tam s ním a predsa o jej prítomnosti vedel len on sám. Možno tam ani nebola, možno to boli všetko len výčitky svedomia. Fausta s Algimantasom len ovanul nepríjemný ľadový vietor. Videli ako Svetlana bez varovania zmizla nevedno kam. Michael tam ostával. Spravil to on? Chcel sa snáď zbaviť svedkov, alebo v tom bolo niečo iné? Ak sa pokúšali k Mišovi podísť, zistili by ste, že síce je len pár metrov od vás cesta k nemu sa zdala nekonečná. Mohli by ste kráčať aj hodiny, ale ku spolužiakovi by ste sa nedostali. Ak sa pokúšali kričať, rev by rezonoval lesom, no k Mišovi by sa nedostal. Bolo to naozaj čudné. Čo teraz? Zavolať pomoc, pokúsiť sa vziať veci do vlastných rúk, alebo ho tam jednoducho nechať ? |
| |
| Pomsta Algiho slova prakticky ignoruju. Nezáleží na tom. teď už ne. Pohledem přelítávám po okolí, abych našel co hledám. Nenacházím a sere mě to ještě víc. Ale co... udělat to můžu i tady. Co na tom, že mě při tom někdo uvidí. Na tom už teď přece nezáleží. Kvičící prase mi posléze přijde vhod. Zastírací kouzlo taky není vůbec na škodu. Takhle můžu zcela bez problémů použít kouzlo proti těm dvěma a vždycky říct, že to směřovalo na to prase. A co na tom, že tam zrovna stáli, že? Zvednu hůlku a vyčkávám až bude prase někde v jejich blízkosti. Ve chvíli, kdy proběhne kolem nich, na ně pošlu svoje kouzlo. Ale ty svině se bohužel pohnou za prasetem a moje kletba jde mimo. Zakleju několik nejhorších domácích nadávek a zamračím se. Já svoji dnešní trofej dostanu. A hlava prasete to nebude. Naštvaně se vydám jejich směrem, kde zatím stojí okolo prasete, kterého se tan hajzl snaží podříznout. Stoupnu si tak, abych je případně sejmul oba. Znovu napřáhnu ruku k další kletbě. Ale ruka mi najednou zamrzne na místě. Sleduju, jak se čerstvě podříznutý prase mění v... nějakou potvoru podobnou člověku. Překvapeně zamrkám, ale pak se mi na tváři rozšíří široký úšklebek a ruku zase stáhnu. "Ale... ale... tady si někdo právě vysloužil letenku domů... co Honiči?* Zasměju se. Jeho výrazem na tváři se bavím. Vypadá směšně. Jak malý děcko, kterýmu spadly hračky do kanály. Jako naprostá vymaštěná nula. Ledový poryv mě z míry nevyvede. Po Světlanině zmizení se sice lehce zamračím a kouknu po Honičovi, ale... ten nevypadá, že by tohle udělal zrovna on. Teď totiž nevypadá, že by teď byl schopnej udělat cokoliv. Tak uboze vypadá. Nemám nejmenší chuť se k němu přibližovat. V hlavě se mi honí docela skvělý nápad. Kdyby takhle Honiče našel někdo z učitelů, určitě by si dali dvě a dvě dohromady... dost možná by ho spojili i s tou mrtvolou tý holky. A kdo ví... třeba kdyby vyšlo najevo, že jsme, tedy hlavně Algi, dopadnul vraha, že by ho tu nechali a nikam by nemusel odejít. |
| |
| Světlanu skoro neposlouchám, vnímám, že mluví, slyším slova, ale jakoby mi nějaká clona bránila jim rozumět. „Jo jasně“, přisvědčim po chvíli, když mi konečně dojde význam jejích slov, ale k odchodu se nemám, ignoruju i to, že do něj kopla. Jemu to je stejně jedno, už je mrtvej, kvůli mně mrtvej, a mně? Už je to stejně jenom tělo. Nezpozoruju změnu, dokud nenastane, dokud mi nedojde, že tu stojím sám, zase v oparu, zase v tý iluzorní bublině, kterou neumím prolomit. Jenže tentokrát ani nechci, tentokrát vím, že si ji zasloužím. Už jsem si říkal, kde je Gudrun tak dlouho… Pocit viny. Proč mám sakra pocit viny? Je to monstrum, zrůda! Určitě nebezpečná, tak proč mám pocit, že si tendle trest zasloužím?! Nechci volat o pomoc, nechci do toho plíst ostatní, protože tohle není jejich věc, tohle je mezi mnou a Gudrun. „Gudrun?“ Nepřekvapí mě, že můj hlas zní tlumeně, ani že neslyším ozvěnu. Tuhle iluzi už znám, ale na rozdíl od tý ve hradu mi tentokrát vyhovuje. Nebo… vyhovovala by mi, kdyby se ozvala. Chci ji vidět nebo alespoň slyšet. Ostatním je do tohohle putna, ale ona by mě v tom neměla nechat, měla by se zjevit. I když možná nechá… jako trest. „Gudrun! Jak jsem to měl vědět? Proč sakra vypadal jako prase?!“ Nevím, proč to zařvu, asi mám pocit, že se musím ospravedlnit, i když je mi jasný, že je to na hovno, tomu sráči, kterej zabil Sima, bych taky neodpustil, kdyby přišel škemrat, válka neválka. A to i za předpokladu, že by nějakou záhadou přišel škemrat – brácha byl jeden z mnoha, kdo tam zařval, vždyť tam všichni padali jako mouchy. „Gudrun?“ Zavolám zase, ale tentokrát už neřvu. Ještě jednou se rozhlídnu po okolí, než se zase podívám na Näcka, jak tam leží, jak jeho krev barví sníh. Nemám v plánu cokoli dalšího říkat, ale ta věta ze mě šeptem vyletí skoro samovolně: „Je mi to líto.“ |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro
Meno mŕtvej ženy ostávalo visieť vo vzduchu nekonečne dlho. Neozývala sa, a predsa si vedel, že tam je. Pretože príležitostne si mohol počuť slabú šúpavé echo krokov. Bola to jediná ozvena, ktorá v tej ilúzii existovala, jediný skutočný dôkaz, že Gudrun s tebou skutočne bola a všetko vnímala. Prekvapivo ťa nechala kým stíšiš hlas, kým sa trocha ukľudníš. Až potom keď si povedal, že ti je to ľúto sa ozval hlas. Nebol taký aký si si ho mohol pamätať z jaskyne, chýbal mu ten hravý a provokačný odtienok, chýbal mu život a bol plný smútku. " Aj mne je to ľúto." Zaznel hlas a na ramene si pocítil studený tlak. Ducha si nikde nevidel a pres to všetko si vedel, že ten tlak na ramene, je váha jej neviditeľnej hlavy, ktorá na tvojom pleci hľadala útechu v časoch najťažších. A šokujúco v tom dotyku nebolo nič nemravné. " Pomôž im a pomôžeš tým mne. Pomôžeš každému. Zabi ho! To on to spravil. To všetko on." Na malý moment sa žena začala zaostrovať a mohol si jasne vidieť jej siluetu, jej zničený výraz v tvári a zároveň napätie. Snažila sa ti niečo naznačiť, no očividne nemohla.Možno nevedela ako, možno sa len bála a možno to bol len ten hlúpy zvyk rozprávať v hádankách a neurčitých náznakoch. No jedno bolo isté. Ak to čo sa Näcke stalo nebolo prirodzené, ak jeho premenu spôsobil nejaký človek. Bol len jeden človek, ktorý sa vyžíval v trasfigurácii natoľko aby niečo podobné dokázal. Váš drahý profesor Dietrich Munch. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro S bušícím srdcem se rozhlédnu okolo. Dokonce mi nepřijde, že by to dělalo teplé duo, na co by mě odstrkovali někam do lesa? Tvářili se na nás s Mišem jako na vrahy, nechápu proč... Takovouhle přemisťovací magii si nemůžu vybavit. Kdo by jí byl schopen. Pokud mi to to něco neodstranilo, pořád bych na sobě měla mít od Miša pátračku. Pokud se něco stalo, nebude mi to moc platné, protože nebude mít čas se mnou zaobírat. Zatím je světlo, tak je to v pohodě, nějak se prostě dostanu k hradu. Pokusím se vybavit si mapu známých pozemků a polohu hradu v ní. Potom hůlku použiju jako kompas, který ukazuje na sever, a podle toho se zařídím. S otcem to bylo jednodušší, byli jsme pojištění, že kdyby se někdo ztratil, kouzly jsme si nastavili kompas, aby ukazoval k táboru (anebo k druhé osobě). Tohle jsem samozřejmě s hradem ani s Mišem neudělala. Krycí kouzla si pokud možno nechám na sobě. A kdybych po cestě potkala nějaké prase, ze kterého by na večer bylo maso, taky by to nebylo k zahození... |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Les bol okolo teba nepríjemne hustý, prázdny a tichý. A síce bolo svetlo, a ty si bola dostatočne chránená zastieracím kúzlom, okolie nepôsobilo najpriateľskejšie. Bolo až neprirodzene tiché. Docela zmena, popri ten hrozbe spevu vodných bytostí, ktorá visela vo vzduchu už pár týždňov. Ak by sa ti podarilo nájsť zamrznutú rieku, celkom ľahko by si našla cestu do hradu. Ale zatiaľ sa nezdalo, že by bola zamrznutá voda niekde na blízku. To premiestňovacie kúzlo si dalo naozaj záležať. Niečo ti však hovorilo, že ti nehrozí žiadne nebezpečenstvo, práve naopak. Za pomoci skúseností, a aj prútika sa ti podarilo postupovať v pred pomerne rýchlo a dokonca sa ti aj zdalo, že si na dobrej ceste. A aj keby si nebola, koniec koncov je stále neskoršie ráno, a svetla bude ešte na pár hodín dosť. Ticho prerušila séria rýchlych krokov, ktorá sa ozvala len pár metrov pred tebou a hneď aj zanikla. Zopakovalo sa tak aspoň dvakrát, trikrát než si konečne uvidela, kto to je. Tvoja záchrana. A pozerala sa priama na teba, s tým svojim strašne galantným a dievčatá zbožňujúcim pohľadom. Áno, pozerala sa priamo na teba, rovno do tvojich očí, akoby vôbec nedbala toho, že máš na sebe zastieracie kúzlo. " Oh, Svetlanka, čo robíte tak ďaleko od svojej skupiny? Ten príšerný Munch, ja som vedel, že vám majú priradiť ku mne a nie k tomu ohavnému chlapovi! Ako ste sa dostali až sem! Nehovorte mi! Ste na stope a ja som vám to celé pokazil. Ospravedlňujem sa. Ale poviem vám, tú žiadne prasa nenájdete, okrem toho myslel som si, že to svoje ste už dostali." Celý rozradostený zvolal Kolotilov, až mi hlas rezonoval lesom ako nejaká otravná decká hracia skrinka. Čo tu však robil, žeby si potreboval oddýchnuť od svojej skupinky študentov, alebo dokonca od samotnej Swanlund? To mu príliš podobné nebolo. A bolo tu ešte niečo. Ako vedel o tom, že už ste "svoje prasa" dostali, keď bol tak ďaleko. A ako dokázal s takou ľahkosťou odhaliť tvoje maskovacie zaklínadlo, ak by dopredu nevedel kde presne ťa hľadať? |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Okolí vypadá na první pohled trochu děsivě. Vypadalo by - pro děcko z města. Já cítím akorát lehký neklid, že jsem bez své vůle někde, kde to neznám, a vím, že mám jen omezený čas najít správnou cestu. Snažím se vzpomenout si, jestli se Kolotilov nezmiňoval, že by zde žilo něco vyloženě nebezpečného. Před výjezdem do terénu je vždy potřeba podrobně se seznámit s mapou a tamní faunou, heslo vždy připraven tu platí dvojnásob. A i tak se pár tátových kolegů vrátilo v hrozném stavu. Nebo vůbec... Při krocích zapátrám po jejich zdroji očima, ztuhnu na místě, aby mě kouzlo dokonale překrylo. Maskování pachu jsem na sebe nenahodila, takže jestli je to něco, co má dobře vyvinutý čich, vystopuje mě to. Navíc maskování pachů není tak jednoduché, čich se dá těžce oklamat, a proto je třeba přistoupit k nekouzelným praktikám. Jako je třeba bahno. A taky znát "nepřítele", jestli to třeba není něco, co reaguje na jiný druh pachu než na lidský. He? Kolotilov? Překvapeně mrknu a mimoděk se zkontroluju. Ne, pořád na mě to kouzlo visí. Že by snad narazil na Mišu a převzal si od něj pátračku? Že mě tak snadno našel? Že dokonce ví, kde stojím, i když se nehýbu a pomalu ani nedýchám? Něco mi nesedí. Zrovna teď bych dala nevím co za to, abych měla právě takový čich, o kterém jsem před chvílí uvažovala. Kolotilov uprostřed lesa, daleko od všech, daleko od holek a obdivovatelek. Kolotilov, který byl daleko i tehdy, když jsme zabili prase. Nemohl nás vidět. Vždyť jsme se s Mišou neviděli skoro navzájem nebýt pátračky. Zatím nemám jisté, že to není on, a proto mi nezbude než jednat, jako by to on byl. Budu se mít ale na pozoru. Kdybychom byli na blatech, považovala bych to za iluzi bludiček nebo rusalek. Jenže to by za mnou nepřiel Kolotilov... přišel by... on. Zadívám se k jeho nohám. Pokud nedělá stopy, je to iluze. Pokud stopy dělá, je to buď hodně dobrá iluze, nebo on. Napadá mě ještě mnoholičný lektvar, ale to by bylo příliš nelogické a komplikované. "Nic se neděje, pane profesore. Stejně už asi bude pryč." Kouzlo ze sebe neshodím. Za jiných okolností by to bylo nezdvořilé, ale... tohle je podivná situace. "A proč vy nelovíte se svou skupinou?" Ano, i tohle by možná bylo trochu nezdvořilé... na druhou stranu vím, že ke Kolotilovovi si to můžu dovolit, protože ze mě uchcává. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Kolotilov sa na teba zubil ako slniečko na hnoji. Dokonca spravil pár krokov v tebe a začal si dávať dole svoje kožené rukavičky. Rýchlych a prehnane priateľských krkov a ty si sa mohla uistiť, že za sebou zanechal stopy v snehu. Žeby to bola predsa len ilúzia? Už ste sa s nejednou ilúziou stretli, alebo aspoň Mišo. Že by to bol predsa len transfigurovaný, aby vyzeral ako profesor? Žeby to bol presne ten istý človek, kto za neznámym účelom premenil Näcka na prasa? Dávalo to vôbec zmysel? Kolotilov k tebe napriek rýchlosti chôdze, išiel až šokujúco pomaly. Na perách stále ten úsmev až nakoniec prišiel k tebe úplne blízko. Naozaj veľmi blízko. Tak blízko, že ti prehodil ruku bez rukavičky, na ktorom sa matne leskol prsteň, cez ramená a pritiahol si ťa k sebe , akoby ste boli starý parťáci, z vojny. Do nosa ťa udrel zvláštny a nepríjemný bylinný pach. Teraz si si už mohla byť takmer istá. Bol to Kolotilov, pretože podobný pach bol veľmi často cítiť u neho v kabinete. " Oh, ale také reči nechcem už nikdy viac počuť. Nebodaj sa vzdávate? Vy sa vzdávate, čo by povedal váš otec? A ja hovorím. Hlúposti. Ak je prasa preč, ulovíte si ďalšie a bude len vaše! Ste predsa moja budúca asistentka, a ja vám ukážem miesto....raj prasiatok...ale to by sme si museli prejsť bližšie ku škole." Spriama sa na teba pozrel, aj keď ako zreteľne ťa videl bolo otázne, podľa jeho správania však natoľko, že mu nijako neprekážalo s tebou dôverne komunikovať. " Chcete počuť malé tajomstvo? Už som ich mal plné zuby. Je to skvelá spoločnosť, naozaj znamenitá, človek ich musí všetkých milovať a obdivovať, ale vy sama mi dáte za pravdu, že to nie je skupinka hodná lovu. Sú príliš hlučné stále sa smejú. Priznávam z veľkej časti som sa o to pričinil ja sám. .." Dodal veľmi "skromne". " ...ale nezaujíma ich nič okolo. A dnešný deň je tak výnimočný. Ani nevedia o čo prichádzajú. Ani nevedia čo všetko sa skrýva v tomto lese , čo všetko tu možno objaviť v dnešný deň...noc." Na slovo noc dal veľký dôraz. Snáď to bola len nejaký nemotorný návrh. Možno to bolo niečo iné. Kolotilov to viac nerozvádzal a opäť sa na teba pozrel. " Snáď sa nehanbíte, Svetlana. So mnou sa nemusíte ničoho báť, to kúzlo už nebude musieť potrebovať...Len smelo. Ja z vás neodkusnem a prisahám, že nikomu nepoviem, že ste sa stratili. " Povedal lišiacky a trocha intenzívnejšie ti zmačkol rameno a donútil ťa spraviť krok dopredu. Vlastne hneď niekoľko krokov, bohvie kam. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Proto když mě obejme okolo ramen, oči se mi šokovaně rozšíří a já ztuhnu. Možná to pod vrstvami oblečení není cítit, zato já si dobře uvědomuju jeho ruku, jak je blízko a jak nechutné mi to připadá. Najednou si připadám jako zvíře v kleci. Jako bych byla já ta lovná zvěř. Budoucí asistentka? Ano, ráda bych pracovala v oboru, získala zkušenosti a doporučení a... byla... ehmm... poblíž Magnussona. Už ne jako řadová studentka, ale jako... jako co? Kolegyně těžko. Něco mezi studentem a kolegyní? Ano, ano, bylo by to pěkné. Ale jestli Kolotilov jenom koutkem mysli naznačuje to, co mě tak vyděsilo, nikdy. Nikdy. Mám svoji hrdost a čest a hlavně na tohle slabý žaludek. "Pane profesore... nepřeji si, abyste na mě sahal," řeknu mu neutrálně a vážně. Jakékoli následky to bude mít. Úplněk je napružený a připravený po něm klidně vrhnout kletbu, kdyby se chystal k něčemu horšímu než ruce na rameni. Taková dobře mířená Konjuktivus je hodně nepříjemná a pod tlakem a úplňkovém podráždění mě moc mírných kleteb proti tomuhle úchylákovi nenapadá. |
| |
| A víte co? ... Mně už je to všechno jedno! Dál směle pokračuji ve své apatii, vlastně nevím, co by mě z mé čím dál chmurnější nálady právě teď mohlo dostat. Není totiž moc věcí, na kterých by mi právě dvakrát záleželo. Takže se v ní dál pečlivě ňahňám a kořínek deprese si ještě přiživuji. Já už jsem přece ze hry, vyloučenej! Proč by mě mělo zajímat nějaký prase? K čemu tu vůbec jsem? … Od chvíle, co se to provalilo, jsem se přece mohl sbalit a vrátit se na hrad, hezky do tepla peřiny a pozorovat strop. Tohle už není ani trochu moje starost. A Ernest na moje slova nic neříká. Tak ať. Pitomec! Ať si taky trhne, je to jenom jeho vina. A ani trochu mi na něm nesejde! přidává se další hlásek v mojí hlavě nakvašeně. Na druhou stranu nechci, aby se kvůli mému vyhození snad zapletl do problémů. Nemusíme tu skončit oba. Bezduše pletu nohama vedle něj. Hůlku zcela neužitečně zastrčenou. Moje úvahy se točí někde kolem toho, že bych mohl padnout do sněhu a prostě tu usnout a vesele zdechnout. Po něčem jako je vyloučení se přece nemůžu vrátit ani domů, jak bych se mohl podívat rodičům do očí. Vkládali do mě určité naděje. A ty jsou právě v tahu ... Vztekle semknu ruku v pěst. Pomalu ve mně ten vztek začíná opět ostře sílit. Nemyslím si, že zrovna něco takového by si vedení jen tak rozmyslelo. A já je určitě nepůjdu prosit, aby si mě tu nechali. Nejdřív obvinění z vraždy, pro nic za nic, pak vyloučení kvůli stejnému důvodu. Ať jdou taky do prdele! Všichni. A ne do mojí, pro Merlina. Zamračím se, v hlavě se mi honí nadávky, ale i spousta psychopatických myšlenek. Mám chuť tu školu podpálit, zabít ostatní studenty a profesorstvo počas večeře a pak se zdejchnout a pohroužit svůj život černé magii, zapsat do historie svoje jméno s příměsí temnoty a zkázy. Nebo to udělat ještě trochu jinak … Hlavou se mi začíná honit určitý temný a naprosto zcestný nápad, … a pak skoro vrazím do Ernesta. Nechápavě vzhlédnu a sleduju tu scénu před sebou. Tak Michael nám zabil něco humanoidního. Ta myšlenka je spíš cynická a cosi ve mně se tím velice dobře baví. Vlastně si uvědomuji, že se mi na tváři začíná objevovat úšklebek a v ruce svírám hůlku. Co kdybych zabil Michaela? … Tohle by mohlo působit jako souboj, kde se zabili současně. Kde je Světlana mě v danou chvíli vážně, ale vážně nezajímá. Hlavně, že nebude tady Mišu bránit. A to, že je ve stavu, kdy se nemůže bránit ..., to mě právě teď taky netrápí. Říkal jsem přece, že už mi je všechno jedno, no ne? Vlastně mi je i jedno, co se kolem něj děje. „Uhni,“ zabručím temně, strčím do Ernesta pro něj nejspíš až nezvykle silně, abych ho odstrčil, a předejdu ho. Napřáhnu hůlku a zamířím ní na Michaela. Pak už udělám své oblíbené rychlé řezy hůlkou a pronesu jedno jediné slůvko. „Sectumsempra.“ |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Lesom sa ozval jeho pobavený smiech. Bol rovnako afektovaný ako on sám, ale predsa v ňom bolo niečo divné. Ozvena ohrdnutého milenca? Alebo niečo omnoho zlovestnejšie? " Drzá , drzá Svetlana. Ste si tak podobné..." Nekonkretizoval síce s kým ale myslel to vážne. Z oka si utrel slzičky pobavenia, ktoré mi vyskočili na tvár pri smiechu a nakoniec ťa pustil. No ešte pred tým sa stalo niečo divné. Zrejme to bola len náhoda, musela byť, vzhľadom na vrstvy oblečenia, ktorý si mala na sebe a na zaklínadlo, ktoré stále znemožňovalo ostrý pohľad na teba. Kolotilov malíček s prsteňom ti zavadil o holú kožu na krku. Nebol to však len taký krátky letmý pohyb. Bol to dlhý a studený kontakt, ktorý bol na pokožke cítiť ako chladný lepkavý jazyk. To bolo celé, žiaden ďalšie narážky, žiadne ďalšie dotyky alebo dlhé predslovy a komplimenty. Profesor si ruku ladne položil pozdĺž tela, tak aby svoj prsteň vystavil na obdiv. Bol starodávny a tepaný. Vekom stratil svoje lesk( zlato sa zdalo byť neprirodzene matné) ale prebúdzalo v tebe zvláštny pocit. Ten pocit ti bol známy. Kolotilov si elegantne navliekol svoju koženú rukavicu a pohol sa v pred. Prsteň na malíčku nosil vždy, tak prečo teraz tá zmena, prečo mal potrebu ti ho práve dneska tak okázalo strkať pred nos? " Tak poďme Svetlanka, k hradu máme ešte ďaleko a ja vám chcem toho tak veľa ukázať..." Povedal zaliečavo a pohol sa v pred. Už ťa nepotreboval držať, išiel niekoľko krokov pred tebou. A ty si išla tiež. Tvoja myseľ sa mohla vzpierať mohla bojovať ale na telom stratila kontrolu (rozprávať môžeš). Bol to pocit ako v zlom sne, kedy sa človek snaží utekať ale nejde to. Lenže sen to nebol a ani ten dotyk prsteňom nebol náhodou, mohlo ti napadnúť. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Všichni mluví v náznacích, všichni něco ví. Začínají mě štvát a já lituju toho, že jsem po něm tu kletbu opravdu nevrhla. Až se oklepu po dotyku prstenu. Pak mě něco napadne. Nemluvil Magnusson o nějakém pokladu? Nemuselo přece jít jenom o mince. Mohly tam patřit i nějaké šperky. A Kolotilov je učitel kouzelných tvorů, třeba věděl o tom, že tu jsou, nějak se s nimi domluvil... Jinak si nedokážu vysvětlit ten zvláštní prsten a jeho moc. Já bych s ním tak snadno nešla, něco tu nehraje a já to vím. A přitom se moje tělo hýbe. Nezbývá než počkat, co bude chtít dělat. Zatím nemíním proti tlaku nijak bojovat, chci, aby si myslel, že jde všechno podle plánu. Vlastně ani nevím, jestli mám nějakou šanci se osvobodit. Úplněk má jasno. Mám. Nov má obavy. Nemám. Do čeho jsem se to namočila? A kde je Magnusson, když ho potřebuju? Docela by se mi hodil kavalír, odplata za to, že jsem ho zachránila před näckou. Nikdy bych mu to nahlas nevmetla do tváře, neudělala jsem to zištně. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Ale no tak Svetlanka, to nie ste ani trocha zvedavá s kým ste si tak podobná? Iné dievčatá by už celé pišťali, kto jej ich dvojníkom a vy nič? A to si hovoríte, že ste bádateľka? Chudák váš otec keď si vás bral na expedície a vôbec o nič ste sa nezaujímali." Podľa jeho pobaveného hlasu bolo poznať, že si ťa len hlúpo chlapčensky doberá. Chcel ťa vyprovokovať k nejakej reakcii. Jednoducho rozhovory s tebou si užíval. Bolo ich málo a 99% z nich len v rámci jeho hodiny, ale aj tak. Kolotilov sa na chvíľočku zastavil, akoby si na niečo spomenul. " Oh minule vám ten kvet tak veľmi pristal! Dokonca aj profesor Magnusson sa zmienil, že by som mal študentkám pričaruvávať kvetiny častejšie. Úplne ste ožili. A toto miesto potrebuje ožiť. Túto ročnú dobu je tu také smutné. A dnešný večer nebezpečné!" Poznámka o Magnussonovi bola čudná. Viac než čudná. Ten muž by sa o takom niečom nikdy nahlas nevyslovil a už vôbec nie Kolotilovi. A pritom si mala ešte stále v čerstvej pamäti ako ti napravil vlasy a ich prameň zachyť za kvet. Kolotilov teatrálne zopäl ruky, chopil sa svojho prútika a namieril ho na teba. Na perách mal ten galantný a naivne dobrosrdečné a zároveň koketný výraz. Pár krát mávol tvojim smerom čosi nezrozumiteľne zamumlal a na hlave si mohla ucítiť veniec kvetov, ktorý tam pričaroval. " Aspoň si vás označím, keď sa mi stále nechcete ukázať. " Zasmial sa, pozrel sa na teba priam zbožne a pokračoval v ceste. Kráčali ste už len chvíľku. Kolotilov zväčšil svoje kroky a nejako automaticky si do kroku pridala aj ty. Les sa náhle končil v strmom( no nie príliš vysokom) zráze smerom k zamrznutej rieke. Vyzeralo to akoby nejaký obor odrezal kus z krajiny, jednoducho ten skok z lesa k priepasti a rieke bol príliš nečakaný. Vedela si, že sa pozeráš na zamrznutú rieku. Ale kde ste boli? Okolie ti vôbec nepripadalo povedomé a hrad nebol nikde vidieť. " Viete čo je toto za miesto?" |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Na podobnost mu neodpovím. Kdyby mi to chtěl říct, řekne to. Tohle je laciné, je jako puberťák. Jako holka. Vždyť s nimi bydlím v ložnici, vím, jak to vypadá, když se vás snaží dostat do svých sítí. Něco nadhodí a čekají, zda se chytíte. Zarazím se. Opravdu pochybuju o tom, že by Magnusson něco takového řekl a navíc Kolotilovovi. V hlavě mi probleskne vzpomínka, jak se mě letmo dotkl. Byl to krásný okamžik. Stejně jako ta chvíle, když jsme v noci byli na pozemcích sami. Před hůlkou se mi rozšíří oči. Když na vás někdo, kdokoli, míří hůkou a vy víte, že se nemůžete bránit, je to vždycky o nervy. Květiny? Budu jak pitomá rusalka! Vedl mě k řece. Najednou jsem přesvědčená, že je to näck. Že iluze prasete a zabitého näcka byla jen proto, abysme ho nepodezřívali. Že je asi mnohem mocnější, než si myslím. Nebo... co by to sakra mohlo být? To, co říkal, bylo dost divné, abych pochybovala, že je to opravdový profesor. Neodpovím mu. Rád se poslouchám, tak ho nechám. Já si myslím, že tohle je místo, kde byl původně poklad. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " To vás nikdy nič poriadne nenaučili? Profesor Shaw sa môže hanbiť! Ako to, že neviete nič o tomto mieste? Ako to, že VY neviete nič o tomto mieste?" Ten jeho melodramatický smútok, zdesenie a sklamanie boli ako z nejakej lacnej muklovskej telenovely. A predsa si vedela, že tie emócie nehrá. Že to je skutočný Kolotilov a nikto iný, otravný profesor, ktorý je ale zapletený v niečom v čom by nemal a ty si v tom vďaka prsteňu zamotaná tiež. Kolotilov k tebe podišiel znova ťa objal okolo ramien a donútil ťa pristúpiť bližšie k okraju. To objatie bolo zrazu nepríjemne familiárne. Do vlasov sa ti vplietol vietor, a bol ctiť takmer ako ruka. Priniesol aj vôňu zimy, čudne vlhký pach lesa a vody a tú nepríjemnú bylinnú vôňu čo sa ťahala z profesora. Ruky z teba pomaly začal spúšťať dole, keď si bol istý, že už máš dostatočne dobrý výhľad a jemne ťa drgol do chrbta. V ten moment si sa ocitla vo svojom sne, ktorý odštartoval celú sériou tých čudných udalostí. To nebol Magnusson, kto do teba v tom sne sotil. Dokonca to nebola ani näcka. Bol to Kolotilov. Nič tomu nenaznačovalo, ale jednoducho si si bola viac než istá. " Toto je Svetlana miesto tej najčestnejšej pomsty. Toto je miesto, z ktorého skočila Gudrun do spenených vôd, a vlny sa rozhodli jej život zachrániť za oprávnenosť jej skutkov. Ale to je hlúposť aby vlny zachraňovali človeka, nemyslíte. My vieme svoje Svetlanka však. My vieme ako to bolo, alebo aspoň tušíme. Čo žije v tunajších vodách? V tej dobe to mohli byť aj Bäckahästy. Úbohé, úbohé Bäckahästy, ktoré tu už nežijú ale vtedy ich tu museli byť celé stáda. Viete si predstaviť tú krásu? " Na dlhú dobu sa zamyslel, akoby ľutoval, že sa nenarodil o toľko storočí skôr, aby to mohol vidieť, aby ich mohol študovať a spoznávať. " Ale neboli to oni. Boli to Näcky. Tie zachránili Gudrun." Dlho sa na teba pozrel, na tvoje nejasné kontúry no ten pohľad vravel jasne." To na Gudrun sa tak veľmi podobáš. Máš z nej viac, než si dokážeš predstaviť." Čo mal ale v pláne? V tom pohľade boli aj postranné úmysly. Chcel ťa snáď využiť ako pokusného králika? Zhodiť ťa zo zrázu len preto aby otestoval starú poveru? Aby videl ako sa Näcky zachovajú? |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro No, o téhle situaci asi všechno. Připadám si strašně hloupá, vše mi uniká, moje domněnky jsou pořád špatné a já nedokážu najít vysvětlení pro absurditu téhle situace. V duchu zaskřípu zuby, že na mě zase sahá. Pak pro mě přestane existovat vše kromě toho místa. Zhluboka se nadechnu chladného vzduchu a srdce i žaludek mi udělají kotrmelec... jako... Jako před skokem. Ten sen... ten sen! Je už trochu matný a pamatuju si jen příjemně dráždivé detaily, ale tohle ho oživilo. Co? Proč by näckové zachraňovali Gudrun? Mě nezachrání. Zabila jsem jednoho z nich a druhého zabít pomohla. Nikdo tu není. Nejsou tu vlny, je tu jen led. Zabiju se jako... jako ona. Kdybych na sobě neměla to jeho pitomé kouzlo, snad bych stihla vykřiknout Arresto momentum. "Proč tohle děláte?" zeptám se hlasem ochraptělým zimou. |
| |
| Zoufalá doba si žádá zoufalé činy Ještě jednou se rozhlídnu kolem sebe a hledám nějakého profesora. Sakra, kde jsou všichni zasraní profesoři, když je člověk náhodou potřebuje?! Nadávám a marně hledám v okolí živou duši. Nikde, nikdo. Přimhouřím oči a znovu se ohlídnu po Ovaničovi. Nedělalo by mi sebemenší problém tu z fleku na něj hodit tu vraždu toho čehosi na zemi a ještě to zahrát tak, že i on může za tu vraždu té holky, jen kdyby bylo komu. Nejsem zase taková sketa, abych tu po lesích naháněl profesory a pak je přivedl na místo činu. Jednak by to snížilo věrohodnost celé té historky a jednak... bych se nikdy k tomuhle druhu práskačství nesnížil. A Algimu by to taky nemuselo prospět. Ne... jediná čance je počkat. Znovu se rozhlédnu. Leč situace zůstává stejná. Scheiße! Tedy skoro. Uslyším za sebou Algiho hlas a hned na to hodím skoro tlamu do sněhu. Jen tak tak to ustojím něklika rychlými kroky. "Algi?! co to..." Zarazím se uprostřed slov. Sleduju, jak pozvedá hůlku a podle směru jakým zírá i vím proti komu. Zamračím se. "Algi... nedělej to." pronesu až neobvykle klidně a udělám krok směrem k němu. Přitom napříhnu ruku po jeho zápěstí. Nesejde mi na tom, jestli tu někdo sejme Ovaniče... hlavně když to nebude Algi. " Klidně ho pro tebe oddělám, ale prosím... nechci, aby sis s ním špinil ruce zrovna ty." popojdu ještě o krok. Ruku mám kousek od té jeho. Chybí ještě trochu, ale... než mu stihnu pevně sevřít zápěstí, prinese zaklínadlo. "Algi, ne!" Zamračím se. Naštvaně secvaknu čelisti k sobě. Co teď? Mylsi, mysli! Podívám se na jeho ruku s hůlkou, kterou mu držím. Hůlka... jasně! Je to sice jeho hůlka, ze které vyšlo zaklínadlo, ale... to ještě neznamená, že ho seslal on. Nasadím tvrdý výraz a zesílám stisk na Algiho ruce, aby s ní nemohl pohnout. " Algi, dej mi ji." požádám ho s náznakem rozkazu. Nečekám, že by se mi podvolil. A to ani když svou žádost zopakuju podruhé. "Algi, chci ti pomoct, tak mi sakra dej svojí hůlku!" Zase nic. Zaskřípu zubama. Nechci mu ublížit, ale pokud to bude nutné proto, abych mu pomohl, udělám to. "Nedáváš mi jinou možnost..." zavrčím a pozvednu proti němu svoji hůlku, zatímco mu pořád pevně držím zápěstí. "Expeliarmus! vyhrknu a čekám, až mu hůlka vyletí z ruky, abych si ji mohl následně přivolat k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Konečně prolomila to dusivý ticho, ale… nevim, líp se necejtím. Ne teda, že by mě to překvapovalo, rozhodně jsem se zlepšením nepočítal, chlap má vždycky převzít zodpovědnost za to, co udělal, nevytáčet se jak blbá ženská, nýst následky, ať už jsou jakýkoliv. A mě by musel vychovávat nějakej sráč a ne můj táta, abych se tímhle pravidlem neřídil za každou cenu. Proto si tohle, pocit viny, musím vyžrat se vším všudy. Ale pak se mě Gudrun dotkne, ne dotkne, opře se, asi, nejdřív trochu ucuknu, překvapí mě to ale pak... pořád je to divný, když ji nevidím, pak povolím. No a co, možná je to duch, ale jestli nechce hysterčit, mstít se, jestli chce jenom podporu, proč ne, tohle přece překousnout můžu. Jenže potom pokračuje. Jinak. Do jejího hlasu se vetře to, čeho jsem se bál celou dobu, že přijde – hysterie a chuť po pomstě - a mně začne docházet, že tohle dobře skončit nemůže, tohle musí skončit tak, jak to začalo. A že to začalo pěkně zkurveně. S tím, jak se zviditelňuje její silueta, vzrůstá i moje podezření, podezření, že to všechno myslí vážně, že to není jenom hysterickej záchvat. Zabít člověka. Ale koho doprdele?! Kdo by moh‘ proměnit jejího -. Jako by to nebylo očividný. Dietrich Munch. Prudce se na ni otočím, nebo aspoň na místo, kde by měla bejt, s rozhořčením v ksichtu a nadechnu se k odpovědi. Jenže nepromluvím, v hlavě mi to šrotuje. Může za to on?! To jako že z Näcka udělal prase, aby ho někdo zabil?! To je přece kardinální pitomost, moh’ ho normálně zabít, proč by to dělal takhle složitě?! „Nemůžu ho zabít, Gudrun,“ mluvím klidně, ale je to jen hra, ve skutečnosti mi je z tohohle všeho blbě, nevím proč, asi proto, že jsem… zmatenej, jo, jsem zmatenej. „Nemůžu zabít profesora. Navíc, proč by tohle dělal? Takhle složitě, když by ho moh zabít normálně.“ Protože v tom nechtěl mít prsty, protože to chtěl hodit na jiný, prostě využil příležitosti, namočil do svejch sraček cizího… mě. Hajzl! Už zas mi pod kůží bublá vztek, už zas mám klouby bílý, jak drtím prsty v pěsti. Jestli je to pravda, jestli mě ten zmrd do toho namočil vážně jen proto, aby zůstal v suchu, tak... Ale ne, nemůžu přece zabít profesora! |
| |
| Co si jako myslíš?! Ernesta prakticky neposlouchám. Měl jsem dojem, že se mu moje temná stránka líbí. Ten taky neví, co chce. Víří mi rozladěně hlavou. A hlavně, nejsem prostě žádnej světec, abych si nemohl špinit ruce! Stejně mě ale Ernest vykolejí tak, že to moje kouzlo nejde úplně přímo. No nic, chci kletbu zopakovat, ale ten německej kretén mě chytne za ruku. Otočím se k němu čelem a propálím ho pohledem. "Naser si!" prsknu. V souvislosti s mými emocemi z hůlky vyletí několik jisker. "Jdi se vycpat, Erneste. Chci ho zabít. Je všechny. Tak tu nemel něco o pomoci! Ty by ses měl do háje snažit, ať nevylejou i tebe!" křičím na něj. "Mně už je to jedno. Rozumíš?! ... Pak se nadechnu a zavřu oči. Uklidním se. Náhle je můj výraz nečitelný a temný, opět otevřu víčka a svým zrakem se do něj prořezávám. Jistě, seš silnější ... A co jako? Takže s kouzlama to na mě chceš zkoušet?! A když on to odzbrojovací dořekne, dopovím i já to svoje. "Protego!" |
| |
| nedáváš mi na výběr " Taky s ním mám nevyřízený účty." odseknu na jeho poznámku a přimhouřím oči. " A chci, aby u toho trpěl." Dodám bezvýrazně. " No a co? Tak ať! V mým životě už na tom jestli tuhle školu dodělám nesejde! Ani mojí rodině na tom nesejde! Já už to mám stejně spočítaný, takže mě přestaň srát a dej si říct! Rozhodnul jsem se a nikdo, ani ty mi nezabrání to dokončit. Ani kdybych tu z tebe měl vymlátit duši. Jendou jsem řekl, že tě chráním a to taky udělám. A je mi jedno, že se to tobě nebude líbit. Trochu jsem se přepočítal, když jsem si myslel, že nestihne včas zaregovat. Takže místo jeho jsem byl odzbrojne sám. Hůlka mi vyletěla z ruky a obloukem odlétla pryč. Zamračím se. Nevadí. TAk to holt uděláme po staru. Pohledem sklouznu k jeho křečovitě sevřené hůlce. Asi bych mu ji byl schopnej vyrvat s prstů, ale... trvalo by to. "Soráč..." řeknu chladně a prudce mu trhnu se zápěstím dopředu. Volnou ruku sevřu v pěst a udeřím ho do protipohybu do tváře. Když lehce zavrávorá, podrazím mu zezadu nohy a při ztrátě rovnováhy ho povalím do sněhu, do kterého ho přišpendlím vahou svého těla. Ruku s jeho hůlkou stále pevně držím a pro jistotu co nejdál od sebe a tak, aby na mě nemířil její konec. Čistě pro případ, že by se mu chtělo na mě použít nějaká kouzla. "dej mi ji!" |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " A čo presne robím? " Opýta sa pobavene. "Ale veľmi mi lichotíte, že za mojimi slovami hľadáte nejaký hlbší význam. Oh, som tak strašne polichotený. " To vás nemôžem len poučiť o histórii tohto nádherného miesta? Škola to tak veľmi zanedbáva, tak prečo by som to nenapravil? Keď už nás osud dnes tak spojil dohromady. Byť trocha poverčivejší poviem, že je to nejaké úžasné znamenie! Nemyslíte? " Dozvedela si sa aspoň jedno. To, že si teraz tu nemá s Kolotilovom nič spoločné. V tom premiestnení musel mať prsty niekto iný. Jeho komplic? Mišo? Jednoducho si sa ocitla v nesprávny čas na nesprávnom mieste, akurát v moment, ktorý si vybral za svoj aj profesor. Ruku nechal voľne spadnúť pozdĺž tela a tebe sa uľavilo aj keď ten nepríjemný pocit ozveny snu ostával. Kolotilov sa na teba pozrel s úsmevom plným očakávania, radosti a sto percentnej istoty, že tentokrát sa nezmýlil. Nemohol sa. Už by bolo tých chýb príliš veľa, neúnosne veľa....pretože každá chyba sa rovnala jednému mŕtvemu ženskému telu. " Ale no tak. Snáď sa nebojíte! Nechcite ma uraziť. No tak len smelo, ja z vás predsa neuhryznem. Aj keď...veruže by som veľmi rád. " Povedal zo smiechom a zapozeral sa na zamrznutú vodu tam dole. " Vlastne Svetlana, nebudete tomu veriť, ale potrebujem vašu pomoc." Tentokrát povedal vážne. Akoby do teba vkladal všetky možné aj nemožné nádeje, ktoré sa mu jednoducho musia podariť. A prečo? Pretože teba mal úprimne rád. Bola si bistrá, bola si z jeho milovaného oboru, okrajovo poznal tvojho otca, čo si patrične vážil a bol by len veľmi nerád ak by niečo nevyšlo. Predsa len by to pre teba nedopadlo najlepšie. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Kolotilov je slizoň. Definitivně a oficiálně slizoň. A kretén. Nikdy bych netušila, že takto budu smýšlet, ale je to tak. Tím smutnější to je, že je z mého oboru. Ne, to se radši budu trmácet čínským venkovem a pátrat po strašidlech z jejich pohádek, než abych byla asistentka tohodle pitomce. Radši půjdu na kolenou prosit Magnussona, aby mě vzal on, budu místo spaní studovat, abych se vyrovnala jeho nárokům. Kolotilov, přestože je krajan... ne. Nikdy. Je mi z něj na blití. Ano, na blití, ne na zvracení. Nevím, co to blekotá, k čemu mě vybízí. Abych skočila? Ani omylem! Když řekne to o pomoci, pomalu k němu otočím tvář. Nemračím se, vlastně v ní nemám žádný konkrétní výraz krom toho, že vypadám vážně. Vážně a tvrdě, tak, jak mi velí úplněk. Nebo spíš... dospěleji než jindy. To mluví moje oči, které Magnussonovi jediným pohledem dokázaly odhalit to, co k němu cítím, veškerou oddanost a sebeobětování, jakkoli hořké je. Pro Kolotilova mám upřený pohled bez jakékoli sympatie. Úplněk lehce zvednu bradu. Nov znejistí, co to dělá. Co to děláme. "Potřebujete pomoc a svazujete mě kouzly?" povytáhnu levé obočí a snad to vypadá, jako bych konečně odhodila tu hru studentka-profesor a mluvila s ním jako rovná s rovným. No, jestli se to tak dá říct, když jím vevnitř naprosto pohrdám. To zatím najevo nedám, tak pitomá nejsem. |
| |
| Faust a Algi
Algi znova skúsil tú svoju obohratú pesničku a rozhodne to nebol ten najlepší možný spôsob ako sa z toho svojho vylúčenia dostať. Lenže to neodhadol. Kúzlo bolo ukážkové, aj keď stratil koncentráciu, lenže ochranná ilúzia, ktorá bola okolo Miša, bolo šokujúco pevná. Bariéra väčšina kúzla vstrebala no jeho časť sa predsa len odrazila, k vášmu šťastiu, to bolo akurát v sekunde kedy sa Faust k Algimu vrhol a tak ste sa vyhli bolestivej rane.
Faustove myšlienky na profesorov boli zrejme tak strašne intenzívne, že jedného z tých profesorov to naozaj privolalo, smola že v troška nevhodnejší čas, akurát v ten moment kedy ste sa do seba pustili pekne po starom-päsťami. K vašej smole to bol Munch, váš dozor, ktorý sa k vám zatiaľ nemal ale očividne cítil vo vzduchu jednu z vašich hlúpostí a prišiel vás skontrolovať. No výraz v jeho tvári hovoril, že vám prišiel niečo oznámiť, niečo zrejme dosť vážne. Od hnevu mu poskočili fúziky a načiahol k vám svoj prútik. " Faust..... Alšėniškis" To bolo to jediné čo ste mohli zreteľne počuť potom to už išlo samé. Mohli ste čakať, že na vás zošle jednu z tých nepríjemných trasfiguračných kliadieb, ktorými je taký známi. A skutočne sa tak stalo, no zasiahol len jedného z vás Algiho. Ten sa s nepríjemným pocitom začal premieňať na malú lasičku. Váha Faustovho tela mu pritlačila chvost a bolestivo zaskučal. To už však pri vás bol profesor. Faustovi udrel prútikom po hlave a Algiho chytil za kožu za krkom. " A dosť....Faust! To sa nedokážete ani jeden deň kontrolovať! Ani jeden? Aký je váš problém. Trest! Dnes večer sa dostavíte na trest!" Bol dosť rozladený, a ani si to neuvedomoval a agresívne gestikuloval rukou, v ktorej držal premeneného Algimantasa. Keď si to uvedomil, nebol sa ubrániť miernemu úškrnu a hodil lasičku do snehu, a následne ju premenil späť, takže Algi bol opäť vo svojej ľudskej podobe a poriadne sa mu točila hlava. Ak ste sa vôbec mali silu zamýšľať tak vás mohlo napadnúť, že jediný na škole, ktorý sa využíva v transfigurácii natoľko aby zvládol premeniť nejakého magického tvora na prasa bol zrejme len Munch."A vy Alšėniškis,, vám to vylúčenie nestačí? Kde je Ovanić a Meluzova?" Tvár mal tvrdú, fúzy mu skákali sem a tam v tiku a rozhliadal sa okolo a konečne uvidel Ovanića., no mŕtvolu a ani ducha od hnevu prehliadol" Kde je Meluzova? Zbláznili ste sa? Rok od roka ste blbší a blbší. Snáď je to len jeden z tých vašich trápnych vtipov. Pôjdete so mnou. " Dôvod prečo sem prišiel bolo, že sa stratila jedna študentka. Sohvi Vakkuri. Bolo to dievča, okolo ktorej sa točilo toľko veľa obdivovateliek. A teraz zmizla aj Svetlana. |
| |
| Proč si všechnu zlost musíte vylejvat na něm! Sedím na Algim a přetahuju se s ním o hůlku v jeho ruce. Kletby letící kolem si pramálo všimnu. Vlastně mě to vůbec nezajímá. " Algi, udělej, co ti říkám nebo si to vezmu násilím." zavrčím na něj a přimhouřím oči. Stejně jako kletbu, ignoruju i svoje okolí. Ovaniče, mrtvý cosi na zemi a bohužel i přicházejícího profesora. I když, ne že bych i při jeho vědomém příchodu na svém stávajícím chování něco změnil. Pomalu vzhlédnu od Algiho k profesorovi a přeměřuju si ho chladným pohledem. To je dost, že lezeš. probleskne mi hlavou. A hned na to je to následovaný druhou myšlenkou. A samozřejmě s křížkem po funuse. Než se naděju a než stačím cokoliv říct, Munch se zase předvede a promění Algiho. Konsternovaně sleduju, jak se jeho tělo přeměňuje na chlupaté cosi. A pak jeho táhlé zavytí mě upozorní na to, že bych se možná mohl z něj zvednout. Lehce se přitom na omluvu ušklíbnu, protože omluvit se slovně by mě nenapadlo ani v nejhorším snu. Zvednu se a o chvíli později si rukou ohmatávám místo, kam mě Munch praštil. otočím se k němu čelem a nevraživě si ho prohlížím. A pak ještě o poznání chladněji, když začne s Algim třást. Jsem nasranej. Jsem nasranej a bezmocnej, když se moje hůlka válí bůh ví kde. Přesto ale nehodlám tohle hnusné zacházení s Algim tolerovat. " Pane profesore.." snažím se o co nejpokornější tón, ale zuby mi přitom skoro skřípou vzteky. " Nedělejte to... ublížíte mu." loupnu pohledem po jeho zmítající se ruce s Algim. Ty jeho řečičky okolo prakticky ignoruju. I když cosi o trestu jsem zaregistroval. Fajn... tak aťs... " Kam? " přeptám se akorát informativně. Vzhledem k množství trestů, co jsem už absolvoval a jejich rozličných míst je to celkem důležité vědět. Jsem rád, když Algiho konečně pustí. I když odhazovat ho jako smetí ho taky nemusel. A ještě jak s ním mluví. " Možná by vás zajímalo, že od té chvíle, co Ovanič zabil nějakýho rybáka, se ta jeho kámoška někam zdekovala. A mimochodem... nad tělem svojí oběti stojí od tý doby pořád." pronesu jízlivě a prstem ukážu k Ovaničovi. "Jak nějakej vrah, kterej lituje svých činů" neodpustím si kousavou poznámku. Nad jeho strohým příkazem pokrčím rameny a místo k němu, dojdu k Algimu a natáhnu k němu ruku, abych mu pomohl na nohy. "Dobrý?" ušklíbnu se na něj. " Mohl bys pro mě něco udělat? Můžeš mi přivolat moji hůlku? Nechce se mi jí tu v tom sněhu hledat. " |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro "Ale spravodlivá pomsta je správna." Troška nabrúsene sa na tebe otočí Gudrun. Vkladala do teba rozhodne väčšie nádeje. A miesto toho si tu stál a vyhováral si sa. Zatiaľ čo vonku, mimo bariéry, sa Faust s Algim váľali v snehu. Dokonca sa ani netušil, ako veľmi ďakuješ duchovi za to, že si znova neskončil celý rozrezaný a máčajúci sa vo vlastnej krvi. " Môže za to ten jeho prsteň. Vezmi mu ho! Aspoň to pre mňa urob. " Tón akým hovorila o prsteni bol veľmi rozrušený a vážny. Zrejme mal nad ňou nejakú moc. Možno nemohla hovoriť priamo a ukázať prstom. Bola v jeho moci, odkázaná na nejasné narážky, ktoré si si musel sám poskladať dokopy. Teraz ti už bol úplne istý, že sa jedná o Muncha, pretože na jeho prste sa leskol len príšerný prsteň, ktorý nosil s hrdosťou páva a dával ho na obdiv svetu. Prsteň, ktorý by si jednoducho normálny a slušný chlap nikdy na ruku nenastokol. "Michael.....Má Svetlanu." S touto informáciou si teda dávala na čas. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Stačí jediný ujištění, jen ujištění, že mluvíme o stejný osobě. To o Světlaně je už zbytečný, i když zahraje na správnou notu a rozvíří vodu, rozhodnutí totiž padlo, jen nějakou chvilku trvá, než mi to dojde, jen nějakou chvílku trvá, než se definitivně rozhodnu, že se chci pomstít. Ale já vím, že se chci pomstít. „Celou dobu to tak plánoval, co? Celou dobu to chtěl nastrčit tak, aby to schytal někdo jinej, ale on sám zůstal z obliga, že jo?“ Hlas možná ještě zní, jako bych přemejšlel, ale už dávno ne. „Tohle udělá jenom čuromrd, kterej si nezaslouží žít, takže víš co? Jo, dostane, co si zaslouží.“ Tentokrát se do hlasu vloží ta správná rozhodnost, ta, kterou máme v rodu – i když se to všechno zvrtne, táta pochopí, že tady šlo o čest. A čest je svatá. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Ja a zväzovať vás kúzlami?" Zatvári sa nevinne, otvorí ústa, vypleští oči a ruku si v afekte priloží na srdce akoby si sa ho nesmierne dotkla. Potom sa začne smiať a pokračuje. " Mal som si vás vybrať hneď na začiatku. Koľko času by som tým ušetril. Oh, áno. Vy ste tá, ktorá to dokáže. " Pohľad mal zrazu zasnený, akoby si predstavoval nejakú žiarivú budúcnosť, ako nejaký hlúpy školáčik, čo živý svoju naivitu zmyslenými fantáziami. Až na to, že Kolotilov to myslel vážne. On tou svojou fantazmagóriou naozaj žil. A podľa jeho výrazu si si mohla odvodiť, že zrejme aj pomerne dlho. Rýchlo sa však spamätá, dokonca sa zatváril zahanbene a potom ti odpovedal na otázku. " Je mi to ľúto, ale musíte pochopiť, že som sa potreboval poistiť. Ale nebojte sa, tú vašu zraniteľnosť nijako nezneužijem." Opäť sa zasmial a potom sa zapozeral na ruku kde mal prsteň. Čo na tom, že už mal znova nasadenú rukavicu. Prítomnosť prsteňa si cítila zreteľne, možno ešte intenzívnejšie než on. " Oklamali ma! A miesto toho čo som chcel, mi dali túto bezvýznamnú tretku. Alebo som si to aspoň myslel. Ale potom, Svetlana.... Potom....som si uvedomil, že mám v rukách moc." Zazubil sa. " Ale čo tam po moci, keď ľudia, ktorí mi mali pomáhať zlyhali? " Tá otázka preťala vzduch na Kolotilova dosť agresívne a sneh pod jeho nohami zaškrípal. Niečo ti však hovorilo, že keď vraví ľudia, nemyslí tak úplne ľudí....ale skôr len ženy. "A potom....A potom to s nimi musel milujúci a dobrosrdečný Prokop ukončiť...pre dobro veci." Jeho hlas zaznel do stratena. " Teraz som však našiel skutočnú náhradu za Gudrun. Aspoň v to dúfam. Oh, Svetlanka ako veľmi v tom dúfam. Musím mať pravdu. Musím mať pravdu, pretože by mi zlomilo srdce ak by som vám musel spraviť to čo tým ostatným." Na pár dlhých sekúnd sa na teba zapozeral a nakoniec aby to celé objasnil dodal. " Vy ste tá, ktorá mi pomôže získať ten skutočný prsteň Nibelungov. " |
| |
| Erneste! Jsi hovado! „I to se dá zařídit!“ křiknu na Ernesta nepříčetně. Což si myslí, že nesvedu pár opravdu bolestivých kleteb nebo co?! Opravdu nechápu, o co se to zase snaží. Dál ho zabíjím vlastním pohledem. Spokojeně se ušklíbnu, když jeho hůlka odletí někam dopryč. Ale mohl jsem počítat s tím, že to Ernesta neodradí. Ten kretén mě praští! A já ležím na zemi, ve sněhu. Smýkám sebou jako had, snažím se mu vykroutit. Z mé hůlky vyletí pár jisker, snažím se ji natočit tak, aby opět mířila na Ernesta a já ho tak mohl zasáhnout. Něčím hnusným, když si o to tak říká! „Jdi do prdele!“ štěknu po něm. “Nedám ti ji!“ a pohled mu chladně vrátím. Vrývám se do něj tím svým. A pak se ozve hlas profesora. Ani mě moc nepřekvapí, že se o malou chvíli ne zrovna s příjemným pocitem měním v nějaké cosi. Ale že mě Ernest skoro rozmačká … Zaskučím. A o malou chvíli už nevnímám nic, jen jak je se mnou zmítáno. Když o další chvíli už zase ve své podobě ležím ve sněhu, motá se mi hlava a chvíli trvá, než jsem si jistý, že můj žaludek neudělá nějaký ten kotrmelec. Opatrně si alespoň kleknu a upřu na profesora chladný pohled. Mám chuť ho někam poslat, nicméně slova se ujme Faust a já se rozhodnu mlčet. Jen seberu svoji hůlku a pevně ji svírám. Nemám nejmenší chuť ho poslouchnout a někam chodit. Ušklíbnu se na Ernesta, na otázku neodpovím, jen si nechám pomoc na nohy. „Že seš to ty,“ zabručím na tu další, pronesu přivolávající kouzlo a nechám si Ernestovu hůlku vklouznout do ruky. Na moment uvažuju, že mu ji nevrátím, ale pak mu ji s nicneříkajícím výrazem podám. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Je to cvok. Doufám, že ho Magnusson roztrhá na cucky za to, co udělal. Měl ji přece rád, viděla jsem to na něm. Jak těžce nesl její ztrátu... Já? Co? Prsten Nibelungů?! Vzpomenu si na to nesouvislé vyprávění, které mi před pár dny dával Mišo. Gudrun po něm chtěla, aby pustil rybáka, jak ho on sám nazval, že mu to dluží za záchranu. Zachránil ji tedy on, když skočila z tohodle útesu? Gudrun... je tu někde duch Gudrun. Možná to byla ona, kdo mi shodil tu knihu se jménem Magnussonova jmenovce? Jakou hru s námi hraje? Nebo s Kolotilovem? Je na naší straně? Neodpovím mu. Vlastně nevím, co bych říkala. Může si to vyložit tak, že jsem v šoku. Částečně ano, protože si dobře uvědomuju sráz pod nohama i to, že jestli z něj spadnu, je se mnou konec, pokud ze mě nesejme to kouzlo, abych se mohla zachránit. |
| |
| Mišo, Faust, Algi Ďalších slov nebolo treba. Tvoje rozhodnutie a zápal, s ktorým si to preniesol úplne stačili. Bez rozlúčky, bez nejakých ďalších okolkov si ucítil len ako sa ticho bariéry, v ktorej si bol zmenilo na nenápadný zvuk okolia. Už si nebol chránený pred ničím, a zdalo sa, že sa ti malo ešte len pohoršiť, pretože k tebe doznel Faustov hlas. Poslaná žalobaba, ktorá na tvoju prítomnosť, lepšie povedané na prítomnosť mŕtvej Näcky, upozornila profesora. Ten prv než sa pozrie tvojím smerom pozrie na Algimantasa. " Ten váš pohľad si vyprosujem Alšėniškis a vy Faust?" Pozrie sa na Ernesta s opovrhnutím a pokrúti hlavou a potom si sám pre seba zamrmle. "Toto je to čo vychovávame? Udavači. Sprosté deti....všetkých do jedného. Všetkých do jedného by som ich premenil na mačatá a utopil vo vreci. " Potom sa len na vás pozrie a ešte dodá, akoby si spomenul, že dlží Faustovi nejakú odpoveď. " Kam? To nech vás zatiaľ netrápi." Prstom si prešiel po fúzoch a nakoniec sa otočil a začal kráčať smerom k Michaelovi, vám pokynul aby ste sa držali za ním. Prešlo len pár sekúnd a profesor sa skláňal nad mŕtvym telom vodnej bytosti s čudne zodvihnutým obočím. Akoby ho to ani neprekvapovalo. "Ovanić? Môžete to nejako vysvetliť? Viete aký je trest za ničenie školského majetku?" Toto zrejme Faust nečakal. Ale Munch musel sa svoju kariéru tu na Durmstrangu vidieť veci, a ak si si myslel, že zavaríš spolužiakovi za nejakú vraždu, zmýlil si sa. Munchom to vôbec neotriaslo. Veď bol lov.....a pri niečom takom sa stávajú nehody. " Keď prídete do školy informujete Krolla, nech odprace ten bordel. " Povie znechutene a prebodne vás tými svojimi malými očkami, ktoré vami opovrhovali a považovali vás totálne pod jeho úroveň. " A osobne sa postarám o to, aby ste dostali dnes na večeru vás skromný úlovok." A teraz nerozprával len o Mišovi ale o vás troch. Trocha sa pousmial a potom pokračoval. " Na toto ale nemáme čas. Pomôžete hľadať študentku, pretože nikto nechce aby sa opakovala tá nešťastná udalosť zo začiatku mesiaca......však Alšėniškis?" Z toho dodatku, ktoré obsahovalo Algiho meno šiel mráz. " A radil by som vám aby ste pri tom našli aj Meluzovu." Pokynie vám smerom k lesu a rozhodne vás nemal v pláne nechať samých. Tú chybu už druhý krát nespraví. |
| |
| čím dál tím lepší Z profesorových slov o udavačích apodobné havěti štráchy nedělám a myslím si o něm své. Ať si remcá, co chce, když dá Algimu pokoj a pude si raději všímat toho blbce tam vzadu. Na jeho kousavou poznámku ohledně místa mého trestu jen pokrčím neurčitě rameny. " Když to říkáte. Ale nerad bych zabloudil." dodám s jistým úšklebkem na tváři. Jeho pobídku,a by jsme ho následovali okatě přehlídnu. Víc si všímám Algiho. Munch je mi i se svými slovy ukradený. Sem k nám beztak nedolehnou. " Díky." usměju se na něj, když si od Algiho beru navrácenou hůlku. S nějakými vřelejšími projevy si pro tuto chvíli nechám voraz. Ne kvůli Munchovi nebo Ovaničovi, kvůli těm bych si starosti nedělal. Ale Algi vypadá, že by mě pro tuhle chvíli nejraději zabil. A já pro jednou nechci riskovat, že to udělá. " Možná bychom za nima měli jít" pohodím hlavou k tamtěm. "zajímalo by mě, jak to dopadne." ušklíbnu se a hodím po Ovaničovi zlej pohled. Žel bohu mi ušel fakt, že se nebude konat jeho osobní poprava. Škoda. Zaslechnu až tak nějak ten konec. Hlavně to, že budeme mít tu zdechlinu k jídlu. Tfuj tajbl... myslím, že budu raději o hladu. nad hledáním dalšího studenta jen protočím oči a ignoruju zbytek. Ale jen do chvíle, než se Munch naveze do Algiho. "on s tím enmá nic společnýho!" otočím se na profesora a zamračím se. "Jsou to jenom hnusný pomluvy. Jako všechno ostatní." |
| |
| Sotva poslouchám, když žvaní profesor, natož abych poslouchal Ernesta. Jen pozoruju Muncha, jak si tu vykračuje jak kdyby nevěděl, která bije, a ze všech sil se snažím nevypadat, že mám toho všeho tady pokrk, že mám chuť k rybákovi přidat pár dalších postaviček, tentokrát lidí. Majetek?! To jako vážně majetek?! Ty zasraný hovado! Jo, je to čím dál tím těžší, zachovat ten nezúčastněnej pohled, ten nezájem. Ale musím, nenechám se vyhodit takhle blbě, nebudu stejnej kokot jako Faust, co zavřít hubu neumí. Bordel...?! „Byla to nehoda, profesore.“ Daří se. Zatím. V hlase se neobjeví ani stopa... čehokoli. A dokonce i absolutně ignoruju i ty trapný a blbý výhružky, který z něj padaj – to chce bejt vtipnej nebo si jenom nevidí do huby?! Promluvím znovu, až když je jasný, že dál žvanit nehodlá... a když z něj konečně vypadne, co po nás vlastně chce. Hledat zas nějaký holky? Dobře, moc dobře... „Měli bychom se rozdělit, pane profesore, jestli chceme ty dvě najít. Jinak tu budem běhat do noci, les je velkej.“ Nadechnu se, že ještě něco dodám, ale nakonec to spolknu. Snad není tak blbej, aby mu nedošlo, že ty dva nemá držet u sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " A vy stále mlčíte a mlčíte. A mňa vaše ticho takmer bolí! Prečo nič nehovoríte Svetlanka? Ale chápem. Musíte sa s tým vyrovnať. Je to troška šok...Ale berte to ako skvelú príležitosť ukázať čo vo vás je. Pokračovať v otcových šľapajách." Usmial sa. Rozhodne to nemyslel, že by tvoj otec mal niekedy záujem o nejaký prsteň Nibelungov. Naznačoval tým to, že sa ti dostane skvelej príležitosti aby si mohla pracovať s magickými bytosťami . Jednoducho musela si to byť práve ty. A fakt, že mu to trvalo tak dlho dokým si to uvedomil ho frustroval. Jemne ťa chytí a pokynie ti aby si sa pohla. A nie smerom k útesu...ale smerom od neho. " Snáď ste si nemysleli, že by som vás zhodil?" Zasmial sa, ale niečo v jeho hlase napovedalo, že ak by bolo troška iné ročné obdobie a voda by nebola zamrznutá, zrejme by ťa aj zhodil. Miesto toho ťa viedol úzkou cestičkou, takmer neviditeľnou, ktorá sa príkro zvažovala a mohla viesť jedine k rieke. Škoda len, že s nemohla utiecť. Ale možno keby si sa snažila. Musel byť nejaký spôsob ako sa aspoň čiastočke dostať z tej kliadby ( alebo čo to vlastne bolo) Aj keď to nebude jednoduché. No ak by sa ti podarilo ovládnuť aspoň svoje nohy mohla by si utiecť. Na druhej strane profesor vedel čo robil. A ten svoj prsteň mal už odskúšaný. Niečo ti hovorilo, že aj keby sa ti podarilo utiecť, ten prsteň by mal stále nad tebou moc, moc ktorá ti nedovolí čokoľvek proti profesorovi podniknúť. Po pár minútach ste sa dostali až dole k rieke. Celkom šokujúce že ste si na tej strmej zasneženej pešinke nezlámali väz. " Pôjdete s kabátom alebo bez neho? Doporučoval by som vám kabát. Bude vás lepšie ťahať ku dnu...." Priateľsky sa na teba usmial a namieril prútik k ľadovej ploche. |
| |
| Trojka
"Ale? Alšėniškis nemá vlastné ústa? Na vašom mieste by som bol ticho pán Faust. A naozaj len klebety? Vôbec by ma neprekvapilo ak by ich šírila taká baba ako ste vy!" Profesor podráždene hodil smerom k Ernestovi, začínal mať toho naozaj plné zuby. Preklínal tento deň, ten prostý zvyk, preklínal keď kedy sa narodila taká banda teliat, ktorou ste boli. Keď sa do toho vložil Mišo, s tou brilantnou ideou aby ste sa rozdelili Munch nemal ďaleko od úplného nervového výbuchu. Predstavil si aké by to bolo krásne a jednoduché keby vás všetkých premenil na stopárskych psov. Vyriešilo by to hneď niekoľko vecí naraz, ale na druhej strane mu niečo hovorilo, že pes-nepes , boli ste úplne neschopná trojica, ktorá by si nenašla ani vlastný chvost na zadku. "Raz som už tú chybu spravil, že som vás pustil z očí. Druhý krát ma už nedostane Ovanić." Profesor rázne odmietol, aj keď samozrejme nápad mal niečo do seba. Avšak neboli ste jediný kto hľadali, preto mať vás všetkých pokope nebola zas až taká strata. " Hýbeme sa! Hýbeme sa!" Rukou s prsteňom vás naznačil aby ste sa pohli a išli pred neho. Chcel vás mať pekne na očiach a pekne si vás hnať ako húsky. Ak ste mali niečo v pláne niečo urobiť, museli ste to spraviť nenápadne. Čo ale rozhodne nebude ľahké, pretože Munch s tými jeho tekavými očami lasičky boli všade. Inak vám nezostávalo nič iné ako kráčať do lesa, smerom, ktorým vás profesor hnal a pohľadom prečesávať okolie. V tlmenej ozvene ste mohli počuť dokonca vzdialené hlasy volajúce meno stratenej dievčiny. |
| |
| Dodatok (trojka, teraz už len dvojka)
Prvých 15 minút, išlo všetko podľa plánu. Nemohli ste sa ani poriadne nadýchnuť, bez toho aby vás profesor neokríkol s tým, že nemáte robiť sprostosti a radšej čo najpozornejšie hľadať. Hlasy spolužiakov a učiteľského zboru, ktorý prečesávali les boli stále menej zreteľné. Zrejme ste ani neboli na dobrej stope a všetko to bola len strata času. Zrejme sa Sohvi vrátila späť do školy, lebo jej bola zima. Poslal niekto niekoho vôbec späť do hradu aby sa uistil? Možno ste to chceli aj profesorovi navrhnúť keď sa zrazu vysoko nad vašimi hlavami rozprsklo červené svetlo a následne na to dievčenské pišťanie. Muselo sa niečo stať. Munch len zakrútil očami. Dnešný deň bol jeden z najhorších čo si pamätal a začínal byť podráždenejší než obyčajne. Ležala pred ním dilema. Ísť po zvuku revúcej študentky, ktorá očividne potrebovala pomoc, možno to bola aj Sohvi. Mal vás tu nechať čakať alebo ťahať všetkých zo sebou aby ste ho spomaľovali? "Alšėniškis, so mnou! A vy dvaja sa ani nepohne! Ani len nepohnete!" Zdrapol Algiho za rameno a začal ho ťahať preč, smerom z ktorého na oblohu vyšľahli červené iskry. Určite spravil chybu. Mal zo sebou vziať Michaela. Ale to by znamenalo nechať tých dvoch, s povesťou chlapcov, ktorým takmer čisto pánska spoločnosť začala liezť na mozog. Pri tej myšlienke ho striaslo. Mal zo sebou vziať Fausta. Ale to vychádza aj tak na rovnako. Ovanić by sa pobil sa pobil aj s vlastným tieňom ak by mohol. Jednoducho nech by vás rozdelil akokoľvek nepomohol by si. Algi nemal čas ani protestovať, dokonca aj Faust nestihol zakričať nič na ochranu svojej drahej apatickej polovičky. Ostal v lese len s Michaelom a s doznievajúcim vŕzganím krokov profesora a jeho kamaráta. |
| |
| Les Zamračím se na profesora a z očí mi čiší vztek. Ne, čirá zlost. A tobě zase kdybys tu neotravoval a zmizel si po svých. pomyslím si o nenáviděném profeorovi v duchu. PO jeho urážlivých slovech nejen na mou ale i Algiho osobu mlčím. Hájit se by tady beztak znamenalo napůl souhlasit. A já s tím nesouhalsím úplně. "Anebo taková, co se hned potom ztratí." zahudruju přesto. I když pochybuju, že mě ten duchem nepřítomnej profesor vůbec slyšel. Dál ho propaluju nevraživým pohledem a hned po něm i Ovaniče. Toho jím zpražím ještě o chlup víc, když pronese návrh na rozdělení. Ty jedna zavšivená sketo! Jestli nás zase rozdělí, budeš první, na kom si vybiju vztek. Ale jak je vidět profesor jeho nadšený nápad nesdílí. Ne že by za to u mě dostal plusové body, ale aspoň se můžu Ovaničovi zase pořádně vysmát a ušklíbnourt. Nad Profesorovým popoháněním protočím očima. No jo porád... "to jednoho honí, jak nadmutou kozu, protože jiní jsou neschopní si uhlídat jednu slepici." zabručím podrážděně. "Teď už vlastně dvě..." dodám a loupnu pohledem po Michalovi. Víc než po čemkoliv jiném jsem koukal po něm. Pro jistotu. Jeden nikdy neví, co se mu může honit hlavou. Ještě by se mohl pokusit udělat něco Algimu. To by si ale zkusil jen jednou. Ostatně právě Algi byl druhou věcí, na kterého jsem házel očkem. Čistě preventivně, aby se mi nezatoulal ještě on. Nebo mu jeden z těch dvou, kdy oba mají důvod, mu něco neudělal. Není tedy moc s podivem, ež to červené světlo zahlídnu jako poslední. Vzhlédnu a zamračím se. Co to taky může bejt? Mrknu po Algim, pak po OVaničovi... a nakonec po Munchovi. To jsem teda zvědavej, co vymyslíš teď, páprdo. zaksichtím se. To, co následně udělá mi vezme vítr z plachet. Než stačím cokoliv říct, jakkoliv zareagovat, drapne Munch Algiho a doslova ho vleče s sebou. Zatnu ruce v pěst a mračím se na něj. Jestli mu zkřivíš jedinej vlásek na hlavě, tak uvidíš... říká můj pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Otočím se na Michaela, se kterým teď zůstanu sám. Sám uprostřed lesa a propaluju ho nevraživým pohledem. "Tak jsme tu zbyli jen my dva... Ovaniči." pronesu chladně a naštvaně. Nemůžu jen tak překousnout, že si Algiho odvedl ten prašivej skunk Munch... a dost možná proto, že tenhle před tím navrhnul dělení... mohli jsme jít přece všichni. Ale zase na druhou stranu... my dva spolu máme ještě nevyřízené účty... a tohle je možná ta nejvhodnější chvíle... "Budeš si ještě přát, aby si s sebou odvedl tebe a ne jeho... my dva... ukážu na něj prstem. ... si máme pokud vím, ještě co říct." POdívám se mu upřeně do očí. " A teď nás přitom nebude nikdo rušit... nikdo." ušklíbnu se. "Osobně dávám přednost ruční práci, ale... jestli seš taková citlivka... můžeme to udělat i tímhle." pozvednu hůlku. "stejně ale doufám, že taková měkkosta a slaboch zase nejseš." Dodám a aniž bych ho spoustil z očí, začnu si pomalu vyhrnovat rukávy. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Na jazyku mě pálí obvinění. Jak si to vůbec Kolotilov mohl dovolit. Jak mu mohl tak ublížit... Dole u řeky, když to opravdu vypadá, že mě chce hodit do vody, už to nevydržím. "Proč jste zabil Margaret? Jak jste mu to mohl udělat?" Stejně za chvíli asi umřu. Tak moc neřeším, že takhle zjistí, že jsem nějakým způsobem věděla, kdo Margaret je. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Vzpomenu si na stopovací kouzlo a v jednu chvíli už málem navrhnu, že s jeho pomocí můžem aspoň Světu najít, ale včas s to rozmyslím. Pořád tak nějak doufám, že se ještě něco stane. A ono vážně. Přece jenom se karty mění - má to na svědomí ona? No, to je jedno, ať se stalo cokoli, hodí se mi to do krámu. Dobře profesore, moc dobře. Ale nic není dokonalý, pro duhovou vílu a její vyřídilku to očividně bylo jako spouštěč. Zas mele, pořád mele... stará ženská u kafe s kamarádkama-drbnama mele míň. Ale jednu pravdu v tom vodopádu sraček přece jenom vysloví – máme spolu nevyřízený účty a teď je nejvyšší čas je splatit. Je načase, aby mu tu hubu někdo konečně zavřel. „Moc mluvíš. To mě chceš ukecat k smrti nebo zdržuješ do tý doby, než ti skončej krámy?“ Rozepnu kabát, v kterým mám hůlku, ale ještě ho nesundám, ne dokud se neujistím, že i ten teplomil hůlku vyhodí – není to pořádnej chlap, takže nemůžu čekat, že nebude podrazák. „Zahoď tu hůlku, ať ti můžu hezky po staru rozbít hubu.“ Počkám, než hůlku vyhodí, až potom kabát sundám. Cejtím, jak mi v žilách začíná kolovat ten bezvadnej adrenalin, kterej se vždycky začne vyplavovat, když se chystám někomu natrhnout prdel. Zatraceně příjemnej pocit, je to jako droga. Několika rychlejma krokama zkrátím vzdálenost mezi náma, nakročím doprava a naznačím pravej hák, ale ve skutečnosti mu levačkou zasadím spodní hák na bradu. Pravou místo toho vrátím do obranný pozice. Okamžitě po úderu ustoupím o půlmetr, připravenej na jeho kontrování. Jestli to dostane naplno, půjdu pravačkou do břicha, pak využiju toho, že se láme v pase, vezmu ho za hlavu a rozmlátím mu palici o koleno... |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Tak konečne sa vám rozviazal jazyk!" Zvolal nadšene ale zároveň mu nechápavo vystrelilo jedno obočie. Absolútne netušil o kom hovoríš. Bola to snáď sestra nejakého tvojho nápadníka? Kto vie. Možno to bola nejaká tvoja rodina? Rozhodne ste si boli veľmi podobné. Tým svojím bojovným duchom...tou svojou malou časťou Gudrun. "Takže sa z toho stáva pre vás osobná vec? O to viac sa budete snažiť, Svetlanka. Ste moja posledná nádej. Margaret som precenil. Zlyhala. Bojovná ale naivná. Oklamali ju näcky, a potom sa zľakla. Mohla mi pomôcť! A miesto toho sa začala vspierať, oh aké hlúpe, aké detinské vzpierať sa.....no a potom, potom som ju oklamal ja. Tá vaša ženská platonická láska je vašou najväčšou slabosťou. " Uškrnul sa. Bol celkom hrdý na to, že do celej záležitosti zaplietol študenta, ktorý to už mal aj tak naštrbené. Na nejakom Alšėniškisovi nezáležalo. Usmial sa ako úplný hlupák a mávnutím prútika rozrazil dieru do vody, pár metrov od vás. " Dnes je však úžasný deň. Dnes mám tú správnu osobu. Ste dokonalá, Svetlanka. Byť umelec, boli ste mojou múzou...A teraz. Teraz to nekomplikujte a vyjdite mi v ústrety. Len smelo nebojte sa! Rozhodne nechcem aby sa vám niečo stalo." Povedal to veľmi presvedčivo a rukou ti pokynul aby si pristúpila k vode. Ak to nepôjde po dobrom ešte vždy mal pripravený prútik....ale nebol to žiaden hulvát, a rozhodne by ho veľmi na srdci zabolelo ak by sa musel uchýliť k nejakej násilnosti. Čo z toho vyplýva pre teba? Je v tebe predsa Gundrun. Tá žena ne nejakým spôsobom spätá s vodou, stačí si spomenúť na takzvaného patróna fakulty: spenené vlny. Podľa povesti ju zachránili näcky. A ak si mala spoliehať práve na toto, tvoje šance na prežitie boli pomerne veľké, ešte ak sa k tomu priráta fakt, že podobným osudom si zrejme prešla aj Magnussonova neter a tá mala od utopenia ďaleko. No to či si na to chcela spoliehať bolo len na tebe. Možno by bolo lepšie využiť tú bojovnosť v sebe a skúsiť prelomiť kliatbu toho nešťastného prsteňa? |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Rozhodnu se pro bojovnost. Mám v sobě úplněk, a i když ještě není jeho čas, je tam. Vím, že tam je. Že on asi může za to, že jsem se dostala do koleje Gudrun. Nehodlám se spoléhat na to, že ty vlny nejsou ve znaku pro nic za nic. Zabila jsem näcku, můj kamarád zabil další, pochybuju, že mi pomůžou. Gudrun! Jestli tu jsi, sakra, pomoz mi! Vzepnu se té kletbě. Myslím na Magnussona, na to, že on o slabou (a mrtvou, přiznejme si to, Světo, jinak mrtvá budeš) nestojí. Myšlenka na něj mi vždycky dodávala sílu, dokázala jsem se překonat, i když mě látka třeba tolik nebavila nebo se mi nechtělo. Říkala jsem si, že to dělám proto, abych se před ním nezahanbila, abych mu dokázala, že jsem pracovitá a dobrá. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Ušklíbnu se na něj, když se zmíní o hůlce. Jemným pohybem zápěstí ji odhodím do snůhu o kousek dál. Zahodil byc ji i dál, ale kdo by ji pak hledal... " Aspoň že na tomle se shodnem. " Vážně bych byl zklamanej, kdyby si vybral jinej způsob boje, protože co může bejt větší potěšení, než tomu druhýmu vrazit pořádnou do držky. Znovu si upravím rukávy, aby mi zpoza loktů nesklouzly a očima sleduju, jak odhazuje kabát. Předpokládám, že je tak dychtivej mi dle jeho slov rozbít hubu, že hůlku má v něm. Na rozdíl od něj nejsem takovej sralbotka, abych se stokrát ujišťoval, jeslti je protivník neozbrojenej, než na něj zaútočím. A pak konečně začne boj. Na tej jeho trik s prohozením stran mu nenaletím. Nejsem začátečník. Nenechám se tím zmást a neuhnu doprava, jak čeká, ale doleva. Nicméně sníh je sníh a nešťastnou náhodou mi uklouzne noha, takže se jeho silné ráně nevyhnu včas a úplně. Musím přiznat, že i když mě to "jen lízlo" byla to šlupka jak něco. Od něj bych to příště nechtěl dostat naplno A i když jsem se tomu z větší části vyhnul, i tak to stačilo k tomu, aby mi roztrhnul ret. Nijak výrazně, ale přes to. Dlouho se tím, ale nezabývám a hodlám mu to vrátit. Vykročím levou, abych zkrátil naši vzdálenost zase na nulu a zaútočím pravačkou na jeho nos. Přitom si levou rukou kryju levou stranu a nespouštím ho z očí. |
| |
| A zas někam pryč Tvářím se chladně a nepřístupně. S děním kolem mě moje nálada klesá ještě o něco hlouběji než okolní teplota. Poznámka profesora se mnou ani nehne. Možná dřív, před tím, teď mi je to jedno. Přešel bych to nezaujatým pokrčením ramen, kdyby mě Ernest zase nemusel bránit. "Drž hubu," syknu k němu tiše a zavrtám pohled do sněhu. "Nezáleží na tom!" Nemám nejmenší chuť hledat tu holku. Ani Světu. Ať si je hledaj sami! Mně jsou obě ukradený. Celá tahle škola mi už je ukradená. Neochotně se hnu jenom proto, že se mi nechce mluvit. A tím tedy i vzdorovat. Na Ernestovu poznámku se ušklíbnu, ale stále neříkám nic. A pak červené jiskry, výkřik. Vzhlédnu a s kamenným výrazem pohlédnu tím směrem. Zamračím se. Apaticky se teda nechám táhnout profesorem. "Myslíte, že nechat ty dva spolu byl dobrej nápad?" zeptám se najednou. Můj hlas zní dost nezaujatě. "Aby z nich taky něco zbylo, až se vrátíme ...," nadnesu. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Na chvilku mám před očima jenom temno a v hlavě vybouchne granát. Nevnímám nic, mozek zamával bílou vlajkou a dal si na pár sekund voraz. Až za chvilku zjistím, že jsem musel odklopýtat pár kroků zpátky, nějak... stojím na nohou spíš ze zvyku, prohnutej v pase a ten železitej hnus, kterej polykám snad po decilitrech, je moje krev. Nos to schytal naplno. Taky začne řvát, když ho zkontroluju – a to tak, že se mi zas na chvilku rozmlží zrak. Mozek konečně zapne, váhavě - ta kurva! Dobře, mám štěstí, trochu vejš a mám rozmašírovanej mozek na kaši pro důchodce. Ale i tak... to třeštění, to bude otřes, stojím jenom náhodou... seru na to, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, tak prostě chcípne! Plán, kurva, plán! Mysli – plán! Plán... nemůžu se rubat s někým, kdo má všecky trumfy... nemůžu riskovat, že omdlím... Ani to nemusím hrát. Motám se jak nalitá kachna a mám problémy zaostřit. V jednu chvíli se otočím zády k Frickovi a kleknu na kolena. Blízko kabátu. Vezmu do dlaně kus sněhu a otřu si obličej... ještě jednou zkontroluju nos – a zjistím, že nebude jenom zlomenej takový štěstí, že to nešlo vejš! Ale aspoň k něčemu to je. Prudká bolest trochu probudí omámenej mozek. V příštím momentu už hrabu po hůlce a prudce, jak mi to hlava dovoluje, se otočím a zamířím na Fausta. „Império!“ Nepřemejšlím, jestli a jak dopadlo, prostě pokračuju. „ Zabij Dietricha Muncha! Vzal ti přítele a chce mu ublížit, musíš ho zabít!“ Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Čekám opodál, jestli je ještě vůbec vzpamatuje nebo sebou vážně šlehne. No tak vzchop se padavko, já si ještě všechen vztek nevybil a s tvým ksichtem si chci hrát ještě o něco dýl. Poněkud protáhnu ksicht, když se to nakonec sesune k zemi. Ale no tak... to mi snad neuděláš... Zklamaně svěsím ruce podél těla. Mlátit "mrtvolu" se mi teda vážně nechce. To je jako mlátit do pytle sraček. Vůbec žádná zábava... "Copa to už máš dost?" ušklíbnu se vítězně, i když tohle vítězství jsem si představoval trochu jinak. S poněkud více zábavy. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by mohl bejt Ovanič taková sketa, aby na mě v tuhle chvíli vytáhnul hůlku. Nikdy. Čekal bych snad cokoliv, ale takovou sviňárnu, kterou může udělat jen ten nejprohnilejší hajzl, bez špetky cti a hrdosti, fakt ne. A já si myslel, že je aspOň trochu rovnej... v těhle ohledech. Tímhle klesnul hodně hluboko. A jestli jsem ho předtím nesnášel, atk teď slovo opovrhovat by bylo ještě ten nejmírnější výraz. Nestačím nasadit ani překvapenej či znechucenej výraz, když mě zasáhne kletba. Samozřejmě se jeho vůli jak jinak než vzpírám, nehodlám mu podlehnout, ale snad je to tím překvapením a rychlým načasováním, že po chvilce přece jen podlehnu a on mě má ve své moci. Ale ne natolik, abych slepě šel a plnil jeho příkazy. VZdoruji i v tomto. Jde to těžko, když přihlídnu k faktu, že Muncha bych s chutí zabil i bez jeho nátlaku. Ne, vrah se ze mě kvůli němu nestane. To odmítám! |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro ((Dúfam, že som to jej meno nepoplietla. Nejako sa mi ho nechcelo hľadať ;D)) |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Ale pozrime sa na neho. Ta sa už konečne rozhodnite, či chcete hrať apatického alebo otravovať ma otázkami, Alšėniškis." Ozval sa profesor a tvojím smerom sa ani nepozrel, bol príliš rozrušený dievčenským vreskotom a iskrami, ktorá mu stále hrali pred očami aj keď už dávno zanikli. Obavy mal. Ale situácia si vyžadoval nejaký čin a každý jeden bol rovnako zlý ako ten predchádzajúci a nemalo zmysel teraz plakať nad rozliatym mliekom nesprávneho rozhodnutia. " V tom prípade bude o jedného drzého smrada menej.....o jedného menej. A svet bude hneď krajším miestom na zemi!" Dodal Munch dosť na to aby si ho počul...a v hlave si dodal, že by bol docela rád ak by svet prišiel o Fausta. Krik dievčiny utíchol, ale zato sa zdalo, že celý les ožil. Ozvena hlasov náhliacich sa lesom k študentke rezonovala úplne všade. Ale aj tak ste to bolo práve vy, kto prišiel na miesto ako prvý. A to čo profesor uvidel ho rozhodne neprekvapilo. Na zemi ležala Sohvi, študentka, ktorú ste hľadali. A vedľa nej sa skláňala hysterická spolužiačka, jedna z jej obdivovateliek, tvár zvráskavenú slzami a chladom. Profesor si plačúcej nevšímal, pretože jeho pohľad zaostroval len na jediné. List, ktorý si Sohvi v posmrtnom kŕči pritískala na prsia. List podpísaný menom Algimantas Alšėniškis. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Jestli jsem předtím tvrdila, že mě šok přešel - je tu a v nové síle. Tolik dívek! Vykulím oči a pootevřu pusu. Při pohledu na Margaret, která se mi objevila po boku, mě bodne u srdce. Cítím se trochu provinile, že... Vlastně nevím, proč, není to má vina. Asi za to může vzpomínka na Magnussona, jak... smutný byl. Jak ho to zasáhlo, ač se to snažil skrýt. "Měl tě strašně rád. A pořád má," hlesnu a v hlavě mi probleskne i sobecká myšlenka, jak moc bych si přála, aby to někdo řekl mně. Že mě on má rád. S Kolotilovem se vůbec nemíním bavit. Ten chlap... si nezaslouží nic víc než smrt. Možná víc než näcka, kterou jsem před týdnem upálila. Je to mnohem větší zrůda. A pohrdání ve tváři se ani nesnažím skrývat. Sáhnu do kapsy pro hůlku a v jednu chvíli chci po něm mrštit kletbou. Oči mi zahoří úplňkovou zlobou jako tehdy, když se näcka vrhla na Magnussona. Ale žádný Cruciatus rty ani hůlku neopustí, nejde to. Jako by se mi to zadrhlo v hrdle. Musím dát vědět ostatním. Musím dát vědět Magnussonovi. S bušícím srdcem možná až příliš prudce máchnu hůlkou a kouzlo raději vykřiknu nahlas, protože patří mezi ty náročnější. V mysli vyvolám vzpomínku na Magnussonovy rty tak blízko mého ucha v ten večer tam venku... na jeho hlas, na jeho vůni. "EXPECTO PATRONUM!" Pokud se mi kouzlo povede a z hůlky vyletí stříbřitý vlk, pošlu ho za Magnussonem. Musí to vědět. Kde se to stalo, s kým se to stalo. Že tu byla Margaret... Kdyby se to nevyvedlo, budu muset pěšky. "Nedovolte mu utéct. Já vím, že pomsta patří vám, ale... chtěla bych, aby to viděl i profesor Magnusson a jeho duše taky mohla dojít klidu," špitnu k dívkám a podívám se hlavně na Margaret. Mluvím tak tiše, aby mě Kolotilov nemohl slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Nech už mal Mišo skrvavenú tvár a nos rozbitý na kašu. Nech by aj ostal zjazvený do konca života, mohol si byť istý, že Gudrun to rozhodne neodradí. Práve naopak. Bola to len čerešnička, na ktorej si určite zgustne keď bude po všetkom. A koniec bol docela blízko. Ernest, ktorý bol príliš sústredený na boj "telo na telo" nemal čas rýchlo zareagovať na Michaelovu podpásovku. Zdalo sa, že ak išlo o mágiu mal predsa len Ovanić svoj "prútik o trošku dlhší" ako Faust a to ho zrejme na tom celom žralo zo všetkého najviac. Zoslaná kliatba bola jednoducho nečakaná, a požiadavka prenesená spolu s ňou o to viac prekvapivá. Prečo by chcel zabiť profesora? Boli chvíle kedy si asi každý jeden študent želal smrť nejakého vyučujúceho ale....
Impérius sa zahryzol do Faustovej mysle. Bolo ťažké vzdorovať jeho volaniam. Bolo ťažké nepredstaviť si Algiho v područí profesora, nepočuť jeho krik, jeho volania o pomoc. Bolo čoraz ťažšie zachovať si vôľu, nepodľahnúť toho zvláštnemu pokoju sálajúceho z kliatby....nezaplniť celé svoje ja, tou jednou jedinou vecou. "Zabiť Muncha." Kúzlo však nebolo bezchybné, alebo možno Faust prekvapoval svojou silou vôle pretože ten len stál na mieste a stále bojoval, aj keď vo svaloch mu už začalo šklbať, ako veľmi chceli začať nasledovať stopy v snehu, v smere kde zmizli profesor a Algimantas. Trvalo to pridlho, a každá sekunda sa rátala. Faust to musí každú chvíľku vzdať....
Dobre. Takže takto. Som z toho celého stále trocha zmätená. Takže hrajme sa, že sa žiaden Ernestov 97 bodový hod nekonal. Keďže Mišo hodil na Impériusa docela málo, Faust má stále možnosť sa z toho dostať aj napriek tomu biednemu hodu. ;D Takže teraz si ešte raz každý hoďte prosím, percentkou. A kto hodí viac ten "vyhráva". Môže byť? |
| |
| soukromá zpráva od Algimantas Alšėniškis pro Na tato jeho slova jen pokrčím rameny. Nemám na to co říct. Jen jsem se nadhodil otázku, na kterou jsem nedostal odpověď. Když dojdeme na místo, hledím na mrtvou dívku prakticky lhostejně. S nezájmem. Stejně nezúčastněně koukám na tu brečící holku. A v tu cítím, jak se mi ústa křiví v jakýsi úsměv. Uchechtnu se. Mám takový dojem, že mi definitivně přeskočilo. Prostě mi to v hlavě udělalo cvak a je konec. Začnu se pochechtávat lehce psychopatickým smíchem. "Vidíte, další," nadnesu a můj hlas mi zní děsně cize a děsně pateticky. "Udělal jsem to já!" prohlásím. "Použil jsem obraceč času, staré rodinné dědictví ..., chtěl jsem mít alibi, zabít ji, zatímco budu vidět na lovu jinde. Ale jako důkaz vám určitě poslouží, že ten lístek jsem psal já. Podepsal jsem ho," pronesu a usměju se o něco více. V tu chvíli prostě nemohu tušit, že ten lístek je mým jménem opravdu podepsaný, že. Ale víte. Mně je to tak nějak jedno. A jen se tiše pochechtávám. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Snažím se odolávat Ovaničovým rozakzům v mé mysli. Snažím se zahnat ty představy, které se mi právě honí hlavou a jež pobízejí moje svaly, aby se pohly. Snažím se ho úplně dostat z mojí hlavy. Zahnat ho do háje, kam patří a osvobodit se, abych mu za tohle mohl dát poslední pomazání. Tímhle si to totiž kamarád pohnojil. Tedy, ne že by toho dotěď neměl na vrubu málo.Ale po tomhle jsem ho měl chuť na místě vykuchat za živa. A to si tak hrdě říká chlap. Tse! Bojuje jako podrazácká krysa a než by přiznal porážku radši se uchýlí k podlé lsti a použije na neozbrojeného (hůlkou) zakázanou kletbu. Snad je to tím vším rozčarováním a vztekem, těmi obrazy trpícího Algiho, a tou touhou někomu skutečně něco udělat ( i když ne Munchovi, ale Ovaničovi), že moje mysl nakonec podlehne. Nechci se vzdát, ale více vzdorovat nedokážu. Udělám první váhavý krok. Ještě se snažím to zastavit, ale spíš jen pro svůj vnitřní pocit, že jsem to nevzdal tak lacino. Další krok Ujdu další kousek, kde se zastavím a seberu svou hůlku. Zase se rozejdu. Tentokrát jsou moje kroky o něco méně trhané.Pohled stočím ke stopám ve sněhu. Ke dvojím stopám. Jedny z nich patří Algimu... Ernesté~ ozve se mi jeho hlas v hlavě. Zamračím se. Trochu přidám do kroku. Jdu těsně v zákrytu těch Munchových. Hlavu mi postupně zaplavují obrazy Muncha a jeho rozhovoru s Algim. Jak ho obviňuje z vražd, jak ho odsuzuje a nakonec jak na něm sám vykoná trest smrti. Hůlku v ruce sevřu v ruce pevněji. Ne... to nedovolím... zachráním tě... Algi... Vydrž... ještě chvíli a bude po všem... ZAbiju je.. Zabiju ty, kteří ti chtějí ublížit... Jeho... Muncha... Ten bude první... čím více se mi honí v mysli ony pochybné myšlenky, tím rychleji postupuju. Ani nepostřehnu, kdy hnán tím podbízivým příkazem - Zabij ho! - začnu běžet. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Povedlo se. Je konec a já sem vyhrál. Jenže se necejtím o moc líp, rozhodně ne jako vítěz, teď se totiž začíná zvlášť silně ozývat ta moje část, který by si přála, aby se to nepovedlo. Munch musí dostat, co si zaslouží, a Faust je debil, kterej sem nepatří, ale zbavit se ho takhle? Tohle je zasraná sviňárna, to vím moc dobře. Za tohle si zasloužím kurva velkej trest – možná umřít, hodně bolestivě umřít. Ale jak jinak se toho hajzla profesorskýho zbavit, když je v kouzlech o tolik silnější?! Ne, to jsou vejmluvy. Faktem je, že tohle bylo špatný, tohle bylo zasraně bezpáteřní - jsem jak nějakej posranej sulc v nálevu... je mi ze sebe blbě. Ale bylo to nutný... Že to bylo nutný? Nasrat, ať už to je jakkoli, plán musím dohrát do konce, jinak je tohle všechno na hovno. Světlana má na sobě stopovací kouzlo... Jo, to mi hraje do karet, s tímhle můžu najít lidi snadno. Vytáhnu hůlku a zašeptám patřičnou formulku, snad mi ten blbej klacek ukáže cestu a brzo ji najdu. Vyrazím po směru, kterej mi ukáže, doslova se vymotám než abych vopravdu šel, protože mám místo mozku rozjetej kolotoč, což je teď, když opadá adrenalin, cejtit o to víc. Snad to tu někde nezabalím a nezdechnu možná by to bylo lepší... Nekecat! Prostě vydržet a neomdlít. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro
Margaret ti venovala úsmev. Bola v ňom hrdosť, ktorú si dokázala pochopiť ale nanešťastie zrejme nikdy nezažiješ. Avšak spomienka na jeho pery v tak tesnej blízkosti tvojho ucha, jeho hlas to všetko stačilo k tomu aby vyvolalo príval emócií dostatočne silných aby sa okraj tvojho prútika striebristo zaleskol a dal život tvojmu strážcovi- vlkovi. Vedel čo od neho chceš, vedel kam ísť. Pretože bez toho muža by si mu len sťažka vdýchla život. Tvoj patronus odhalil radu trblietavých zubou a zavrčal na Kolotilova a potom sa obtrel o nehmotné telo Margaret a Gudrun. Bol preč....teraz už len dúfať, že odkáže tvoju správu a príde záchrana. Na tvoj povel sa mŕtve dievčatá začali pomaly presúvať a obkľučovať profesora. Jediný kto stále stál po tvojom boku bola dvojica Gudrun a Margaret. " Myslíte si, že ma zastavíte? Že sa zľaknem nejakých hlúpych duchov. Nič nezmôžu! Zomreli ste v mojej moci, ste v nej aj po smrti. Neublížite mi, neublížite!" Ozval sa Kolotilov, tvár vyštípaný mrazom, hlas sebavedomí ale v očiach mal viditeľnú hrôzu. Hrôzu, ktorú občas venoval tebe a dvom mladým ženám po tvojom boku. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Profesor sa neveriaco otočí tvojim smerom. Áno celý čas si bol podozrivý..ale nie. Rozhodne nečakal od tak dobrého aj keď problémového študenta taký maniakálny výstup. A už vôbec nečakal priznanie, nech už bolo prenesené vážne alebo v ironickom duchu. Munchove fúzy poskočili v čudnom tiku keď sa snažil celú situáciu zhodnotiť. Vedel, že si lístok vidieť nemohol, alebo apoň nie jeho podpísaný detail. Ale to o časovrate, pravda byť mohla.....Rýchlim skokom k tebe priskočil a znova ťa zdrapil pod krk. " Čo je v tom liste Alšėniškis? Čo je tam napísané...hovorte! No tak vravte!" Oprskalo ťa pár slín, ktoré mu vyleteli z úst. Triasol tebou, pozeral sa ti do očí a nevedel či sa zbláznil on, alebo ty. Už sa stretol s vrahmi, temnými mágmi ..mal svoje skúsenosti a tajomstvá, ale niečo mu tu nesedelo. Mal na to nos, svoj malý a prešibaný nos lasičky...Nehľadiac na to aké nevhodné to môže byť ti hrubo začal rozopínať kabát v snahe dostať sa ti pod košeľu a nájsť tam "časovrat". "Kde ho máte? No kde je?" A študentka len plakala....plač sa zmenil na krik a krik na splašený ale snehom pridusený dupot nôh. Utiekla. A dôvod prostý. Za Munchom v tesnej blízkosti stál Faust. Jeho pohľad zakalený a dosť nepríčetný.
((Svoju správu potom, prosím, pošli aj Ernestovi)) |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Podarilo sa. Bolo to o chlp a stálo ťa to mnoho síl a možno aj zdravého rozumu ale predsa. Svojou vlastnou cestou si sa odhodlal docieliť spravodlivosť...konal si správne, nemorálne ale správne. Alebo lepšie povedané najlepšie ako si vedel. S výčitkami a myšlienkami si nasledoval poblikávajúci prútik, ktorý ťa ako kompas navigoval lesom. Hlboko do lesa, strašne ďaleko. Stromy boli husté, všetko naokolo tiché, okrem tvojho príležitostného dychčania. Po pár sekundách si si uvedomil, že tie zvuky nešli od teba...otočil si hlavu približným smerom a uvidel bežiaceho vlka. Bieleho, polo-priesvitného so zvláštnou namodralou žiarou okolo. Patronus! A patril Svetlane. Zastaviť si ho nemohol, magický ochranca bežal za svojim poslaním a teba si nevšímal, no aspoň si vedel, že si na dobrej stope. O pár metrov ďalej si narazil na mix stôp otlačených v snehu. Pridal si do kroku, najviac ako ti to zranená hlava dovoľovala. Musel si však ísť ešte ďalej, dokým si prišiel k veľkému zrázu s výhľadom na zamrznutú rieku. A dole niekoľko sto metrov po ľade si ju uvidel. A nebola sama. Po jej boku stála armáda žien. Zvláštne bledých a neurčitých. Mladých aj starých...bolo ich možno dvadsať možno trocha viac. Spoznal si aj Gudrun, stojacu tesne pri tvojej spolužiačke. Všetky do jedného boli mŕtve a jedine Svetlana v tom mdlom hlúčiku dominovala, viedla ich. Časť duchov sa z ničoho nič pohla a začala postupovať v pred, utvárajúc kruh okolo postavy, ktorú si si všimol až teraz....bol to muž. Muž teatrálne rozhodil rukami, a zimné slnko sa zahryzlo do zlatého kotúča, ktorý mal na ruke. Prsteň. Ten muž bol profesor Kolotilov a ty si v ten moment uvedomil, akej chyby si sa dopustil kvôli vlastnej nerozvážnosti a divokosti. Gudrun nevravela o Munchovi ale o tom kto teraz hrozil Svetlane. Kolotilovi.
((Svoju odpoveď potom pošli aj Svete, prosím...ďakujem)) |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Nedalo sa tomu vzdorovať. Nutkanie klásť nohu pred nohu a vykonať úlohu, ktorú si mal vpálenú hlboko do mozgu. Bolelo to, mal si pocit, že ak si nepohneš nevydržíš to, zblázniš sa....Studený vzduch ťa pálil v krku a sledoval si stopy, ktoré profesor zanechal v snehu. Bol si blízko. Počul si ženský plač, dokonca aj zvláštny, šialený smiech Algiho. Prešli ti po chrbte zimomriavky, pretože toľkú temnotu si v jeho hlase nikdy necítil. Keď si pribehol na miesto, na zemi ležalo mŕtve dievča- Sohvi. A pri strome bola jej plačúca kamarátka. Pri pohľade na teba sa rozkričala a utiekla. No to hlavné si videl až potom. Munch, otočený ti chrbtom, ktorý v rukách triasol Algiho. Algresívne a hrubo. Chcel po ňom niečo, nejaké vysvetlenie...ale to si neregistroval. Videl si len ako profesorova ruka agresívne vošla pod Algiho kabát v snahe dostať sa mu ku krku, akoby niečo hľadala....a možno nehľadala nič, možno chcel byť Munch len s tvojím "kamarátom" sám. Ochutnať trocha z tej malej lasičky, do ktorej ho asi pol hodinu dozadu premenil. Zabi ho! Zabi ho! Znela ti v hlave mantra prenášaná hlasom Michaela Ovanića.
(Svoj post, prosím pošli aj Algimu, ďakujem. ) |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Běžím lesem. Oči upírám kousek před sebe, abych pořád viděl stopy a i prostor před sebou. Běžím jako posednutý. Ani se nevyhýbám podrostu. Větve stromů mě šlehají po tvářích, ale nenastavím jim ruku. Tváře mě od toho šlehání začínají pálit. Ale není nic, co by mě mohlo zastavit. Ani studený vzduch, který pálí v plicích. Ani bořící se nohy do hlubokého sněhu, které je při běhu tak namáhavé vytahovat. Zabij ho~ ozve se pokaždé, když by´t jen na chvíli zpomalím Ovaničův hlas... nebo ten Algiho zoufalý křik. Ernesté!.... Pomoc! Uslyšel jsem vzdálený pláč, který moje uši ihned měnily na Algiho... Vydrž... zachráním tě! Přidal jsem, i když moje nohy zaprotestovaly. O chvíli později jsem přiběhnul a smykem zastavil, div jsem se nevysekal ve sněhu. Prudce jsem oddechoval. Od úst mi stoupal obláček páry. V hrudi mě ostře píchalo, ale to vše bylo podružné. Ta scéna předemnou se s mým zastavením smrskla do jediného bodu. Muncha a Algiho. Nějaká mrtvola nebo vřískající dívka opodál mě nezajímala. Chladně jsem se podíval na Muncha. Algiho smích se mi zarýval do morku kostí a přesto to mému omámenému mozku spíš znělo jako chrčení člověka, kterého se někdo snaží uškrtit. Nebo snad přimět mu být po vůli? Erneste!... Pomoz mi! zní mi jeho šílený křik celou hlavou. V ozvěnách. Zabij ho! Zabij ho! našeptává mi Ovaničův hlas. Ale to už třímám v ruce hůlku a pomalu ji zvedám. Nepotřebuju toho zmetka, aby mi říkal, co mám dělat... Ty hajzle... jak se vůbec opovažuješ ho dotýkat těma svýma špinavýma prackama... sahat na něj... i moje vlastní myšlenky teď proplouvají na povrch, jak celé moje těle zaplavuje chuť a touha a potřeba Muncha odstranit z povrchu zemského. To nejen zásluhou Ovaničovy kletby, ale také mou vlastní vůlí živenou obrazem před sebou. Erneste! Poslední výkřik... poslední kapka... Hůlkou mířím Munchovi přímo doprostřed zad. Otevřu ústa, ale slova, která z nich vyjdou zní až přespříliš chladně a cize. Bez špetky slitování, zaváhání. Beze strachu. "Avada kedavra!" |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Proč kurva, Gurdrun, nemluvila jasně?! Jak sem měl vědět, že nemyslela Muncha, ale že mluví o tom afektovaným buzerantovi? Kolotilov. Ta špinavá, zmalovaná kurva Kolotilov. Nemám tucha, co se mi to děje před očima, nechápu, co se tam dole děje a je mi to šumák. Ten hajzl mě donutil zabít, všechno to narafičil tak, aby mě do toho namočil. A teď má Světlanu ta huba namalovaná! Ten přiteplenej cirkusáckej tajtrlík může za všechno – to mi mělo dojít hnedka! Vždyť je ošperkovanej od hlavy až k patě víc než luxusní děvka! Jo, Kolotilove, tohle je osobní, tohle je sakra osobní! Kašlu na to. Stejně už je pozdě na cokoli, stejně už je všechno v hajzlu... A i kdyby to mělo bejt to poslední, co udělám, tomuhle bišoňkovi narůžovělýmu, duhovýmu, se pomstím. Vyběhnu dolů, nemít před očima – i v očích, vzhledem k tomu, že jsem pořád pomatlanej krví a krev ne a ne úplně zaschnout – krev, tak snad i přemejšlím nad tím, jestli nejsem moc nápadnej, ale takhle? Nasrat, prostě jen musím doběhnout tak blízko, ať se trefím a pak - „Chcípni ty hajzle! Avada Kedavra!“ Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Algimantas Alšėniškis pro Dál se tiše chichotám. Dokud ke mně profesor nepřiskočí a nedrapne mě. Zírám na něj v jistém konsternovaném překvapení, přestože můj výraz zůstává dost prázdný. "Požádal jsem ji, aby si se mnou dala schůzku," odpovídám klidně, nezávisle na tom, jak moc se mnou třese. Netečný zůstávám i ve chvíli, kdy se dobývá pod můj hábit. "Nemám ho sebou," odpovídám a zahledím se mu přímo do očí. A pak studentka zaječí , zdrhne a já se zadívám za Muncha. Ernest?! "Ty idiote!" štěknu ve chvíli, kdy Munch zabit kletbou padá k zemi. "Tys ho zabil!" pronesu šeptem a prohlížím si mrtvolu na zemi. Fajn. Vytáhnu hůlku. "Incendio!" pronesu a zamířím na mrtvolu. Chci ji spálit. Nikdo přece nemusí poznat hned, kdo je ta druhá oběť tady. "Blbče!" pronesu ještě směrem k Esrnestovi, rozhlédnu se. Musíme najít tu holku. Viděla Ernesta. Musíme ji najít dřív, než na někoho natrefí a sdělí mu to. A pak ji zabít ... A pak co? Tvářit se jako by nic? Podívám si na stopy, které sem vedou. Ty Ernestovy, ty moje a Munchovy. Pak mávnu hůlkou a nechám sníh, aby se přeskupil a stopy smazal. "Jdeme," syknu na Ernesta. Míří sem přece další lidi, nemusí tu na nás natrefit. A vydám se po stopách té holky, které zajisté nechala ve sněhu. S tím, že je za náma mažu. Za to ale připraven použít stejné kouzlo jako Ernest před chvílí. Jen co tu mrchu uvidím ... |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Miša se prve vůbec nevšimnu. Teprve když zazní ta dvě slova, trhnu sebou a automaticky udělám Protego. Asi by mi to k ničemu nepomohlo, je to o zvyku a navíc jsem zmatená, protože to neznělo Kolotilovovým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Jakmile je po Munchovi, Ovanicuv hlasek zmizi. Trochu tupe ziram na mrtveho profesora. Algiho hlas ke me pomalu doleha. Fajn... ja ho vazne zabil... Nevim, jestli me to ted kdyz nade mnou kletba ztratila moc tesi nebo ne. Mam ponekud smisene pocity. "Chtel ti ublizit..." Pronesu lehce omluvne a kouknu na nej. A pak vytrestim oci, kdyz ho zapali. "Co... co to delas? zeptam se ho nechapave. Ne, ze bych nevedel nic o zakryvani stop, ale... stejn2 me prekvapi, co dela. "Ze by se me snazil chranit? Ale proc? "Nemohl jsem za to..."Pronesu k nemu, kdyz dojdu bliz. Podivam se na mrtveho spaleneho profesora, ktery docela nechutne smrdi. "Co s nim ted? A... " muj pohled padne kousek dal. "Co je tohle za holku? Ona je... taky mrtva?" pohodim k ni hlavou. "Co se tu stalo?" zeptam se zmatene a pomalu se zacinam chmurit. "Co ti vubec chtel? Vypadalo to, jako by te chtel uskrtit nebo jinak ublizit..." pokracuju ve vysvetleni sveho cinu. "Nemohl jsem jinak... ja ho musel poslechnout... a kdyz jsem to potom videl... chtel jsem te jen ochranit..." Divam se na nej, ale Algi mi nevenuje pozornost... Zahlazuje stopy. "Kam? Proc? Nemeli bychom to spis nahlasit? Tu holku si nesel... a jeho ve skutecnosti zabil nekdo uplne jinej..." Zamracim se, kdyz si na tu Ovanicskou sketu vzpomenu. "Jeden takovej podrazackej had, co nema smysl pro cest... Ani svou vlastni sebeuctu... Tse... srab jeden... rozbil jsem mu hubu... a to poradne... bude par dni jist brckem... Jeste mel strachy, abych nahodou u sebe nemel hulku... videl jsem, jak tu svou taky odlozil... a pak kdyz jsem ho knock-outoval k zemi, na me pouzil kletbu... zmetek jeden..." Soptim, kdyz se pristihnu, ze ho vlastne bez kecu nasleduju. "Co hledame? Kam to jdeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Algimantas Alšėniškis pro Na to řeknu nic, ostatně se věnuji spíše svému kouzlení, než odpovídání na Ernestovy kecy. I když nad něčím mírně protočím očima. I když nad něčím se trochu zarazím. 'Musel poslechnout?' Nelíbí se mi, kam směřuje proud mých myšlenek. "V zásadě mě obvinil z další vraždy - tý holky," shrnu to, zatímco kráčíme sněhem a já vytrvale mažu stopy. Nebudu říkat, že mi ruplo v hlavě a prakticky jsem se k ní doznal. "A protože beztak podezírají nás dva, myslím, že jít to nahlásit by byl ten nejpitomější nápad. Nebudou věřit, že jsme to neudělali," prohlásím a probodnu ho pohledem. "Proto jsme na tý louce ani jeden nebyl," syknu. "A jelikož nás tam ta holka viděla, musíme ji najít dřív, než to někomu poví," procedím. "A zabít ji!" vysvětluji Ernestovi svůj plán. "Žes jednal pod kletbou Imperius, totiž dokážeš dost špatně," dodávám - v duchu si říkám cosi o tom, že jsme toho hajzla prostě měli zabít, než přišel Munch - a kouknu na něj, otočím se čelem k němu a chytnu ho za ruku. Nadechnu se, vím, že se mi do tváří vetkala červeň, ale to ignoruji. V tuhle chvíli se může podělat tolik věcí, že nevím, kdy jindy bych mu to měl říct. "Ernie," pronesu a pohlédnu na něj. Probodnu ho stejně chladným pohledem jako vždy. "Nechci, aby tě zavřeli nebo tak," prohlásím tiše. "Víš, já ...," zadrhnu se. "Mám tě rád," dodám, mimoděk zrudnu a pak uhnu pohledem. Trochu se ošiju. "Kde je ta holka?" syknu potom, odhodlán pokračovat dál. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Kracim za Algim az nezvykle zamlkly. Nelibi se mi, co mi rika. ˝Jak to mylsis? Proc by te z ni mel podezirat? Vzdyt si to nemohl udelat. Byl jsi prece se mnou celou tu dobu...˝ Nejsem pitomy. Vim ez se daji dukazy docela dobre zfalsovat, ale stejne. Porad si tu zakladaji na nejake spravedlnosti, ne? ˝Algi, ale i tak... Ovanic vi, ze jsem po nem sel. Sice si myslim, ze bude drzet hubu o tom, co za kletbu na me pouzil... a ze je to dost prolhana krysa, aby jim nakukal, ze jsem mu nejprve rozbil ksicht, kdyz se me stacil zadrzet, a potom se za vami vydal, abych Munchovi ublizil. neni tu zadnym tajemstvim, co k tobe citim... I kdyz je mi lito, ze jsem te kvuli tomu zatahnul do takovych problemu, v jakych jsi...˝ Pronesu velice omluvnym a skoro az vaznym tonem. ˝Oba vime, proc ti prislo to vylouceni... ty podezreni z vrazdy... ˝ Natahnu k nemu ruku a zastavim ho. ˝Tys neudelal nic spatneho... To ja... Je mi lito, ze musis trpet za moje hrichy... Vim, jak ti moc zalezi na tejhle skole.˝ Lehce, ale presto trpce se pousmeji. ˝Nebude mi vadit, kdyz to vsecho svedes na me... Beztak... Muncha jsem zabil i pres popud kletby z vlastni vule... a to jestli se k tomu pridruzi jeste 2 vrazdy okolo... na tom uz nesejde. Jednou jsem vinen... a na tom nic nezmenis... Ty ale ne... nemusis si kazit zivot kvuli me... Za to to nestoji. Necekalo by te nic dobreho...˝ Dodam skoro az omluvnym hlasem. ˝Tu holku nemusime nutne zabijet. Staci ji zmenit pamet... Nechci, aby se z tebe stal opravdovy vrah...˝ Podivam se mu smutne do oci. ˝Je mi lito, kam az to doslo...˝ Omluvne se pousmeju. Kdyz mi poprve v zivote, a zrejme i naposled, vyzna svoje city, rozsirim ten usmev este o neco driv. ˝Ja vim, Algi, ja vim. Celou tu dobu...˝Neubranim se tomu, abych ho aspon neobejmul a po chvilce nepolibil na tvar. ˝A proto me musis udat...˝ |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ozval sa hlas. Mišov hlas, ktorý si svojimi dnešnými kliatbami úspešne zarezervoval celu v Azkabane s krásnym výhľadom do dvora. Nanešťastie ( alebo našťastie?) mal so zlomenou čeľusťou a otrasom mozgu problém jak s výslovnosťou, tak s z mierením prútika. Jeho smrteľná kliatba ani náznakom neletela Kolotilovým smerom. Vyzeralo to, že zelený lúč svetla zasiahne Svetlanu, no miesto toho narazila na zasnežený povrch ľadu. V tom istom okamžiku akoby vzplanul všetok vzduch a premenil sa na žieravé smaragdové ohnivé jazyky. Boli ako kyselina, ktorá sa začala zakusovať do ľadu okolo a taviť ho z úplne šialenou rýchlosťou. Ale stále to bola výhra oproti tomu, čo sa mohlo stať. V tom chaose naokolo bolo ťažké sa orientovať. A už vonkoncom ste nemali čas zapodievať sa Kolotilovom. Alebo si na to nemala čas aspoň ty, Svetlana, pretože bolo v tvojom najlepšom záujme sa z toho zeleného inferna čo najrýchlejšie dostať. Ľad praskal a roztápal sa. Do toho všetkého kvílili duše dievčat. Necítili bolesť, a ani chlad vody, ktorý pálil rovnako ako Mišov oheň, ich hlas vyjadroval čisté zúfalstvo z toho, že ich túžba po spravodlivosti sa znova oddialila, že možno nikdy nebude naplnená. Mišo sa mohol len na to celé prizerať. Mohol skúsiť svoje šťastie a ísť Svetlane na pomoc, ak si trúfal a ešte veril vo svoje schopnosti. ((nie hádzať si už nemusíš ;D)) Kolotilova si v tom chaose nikde nevidel. Jednoducho zmizol. Príčina toho všetkého sa jednoducho stratila. A otázka bola, či sa stratil nadobro a vzala si ho voda, alebo použil nejaké svoje "kabaretné" únikové číslo a uchýlil sa do bezpečia. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Když led zachvátí plameny, vyjeknu a podvědomě uskočím. Led mi praská pod nohama a v jedné chvíli zavrávorám a padnu na něj, taktak se mi povede aspoň po čtyřech dostat se z dosahu ledové vody. Hůlku svírám jako záchranný kruh, kdybych o ni přišla, nevím, co bych udělala. Zadýchaně doslova upadnu do sněhu na druhé straně, než je Mišo, a v šoku mi vůbec nedojde, že se marně snažím udusit plameny, které se zakously do rukávu mého kožichu, sněhem. "Čort, čort!" Hlas mi přeskočí bolestí. Servu ze sebe kabát a zahodím ho. Z levého předloktí se mi kouří, protože tam se probojoval magický žár. Přes slzy v očích naštěstí nevidím, jak moc vážné to je, smrad spáleniny mi připomene to, co se stalo před pár dny, a je mi najednou zle. Celá se klepu šokem i zimou, co se do mě opřela, když nemám kabát, a naprosto negudrunovsky popotahuju, protože to bolí. Zrovna teď nejsem ve stavu, kdy bych si v následujících vteřinách dokázala vzpomenout na nějaké léčivé kouzlo. Kdyby se to stalo někomu jinému, tak třeba jo. Jenže ta bolest mě na chvilku dokonale ochromila. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Nodoprdele, to je v hajzlu, to je průser! Nakonec přece jenom rozhejbu nohy a prkenně, protože mě nějak nechtěj poslouchat, se rozběhnu blíž k řece a následně velkým obloukem kolem hořícího kruhu ke Světlaně, a to jako dost velkým, fakt nechci, aby mě to spálilo nebo abych skrz rozmrzlej led zahučel rovnou do ledový vody. Alespoň jednu výhodu to všechno má – díky šoku z toho, že se to až tak moc posralo, a strachu o Světlanu mám teď v žilách tolik adrenalinu, že bych s tím moh krmit celý famfrpálový mužstvo, a že ani nevnímám bolest, která mi předtím bránila pořádně kopnout do vrtule. A jelikož mi konečně přestala z frňáku týct krev, tak na to, jak moc rozbitej jsem, úplně zapomínám. Běžím rychle, jak jen to dokážu. Jenže když dorazím, najednou nevím, co mám dělat - takže jenom vyjeveně čumím na fňukající Světlanu a hnusnou spáleninu, co má na ruce. Až po nekonečných kdovíkolika sekundách se konečně trochu zmátořím, vytáhnu hůlku, zamířím na nebe a vyčaruju červenou světlici. „Periculo.“ Znamení nebezpečí, volání o pomoc. Zkoušet léčitelský kouzla si netroufám, ne potom, co se teď stalo… po tomhle radši tu debilní hůlku navždycky zahodím, protože je to svině. Ale něco málo o první pomoci vím od táty, takže tu jenom stát a civět nehodlám. „Světo? Vnímáš?“ To se prej musí, protože když jsou v šoku, tak nevnímaj. „To bude dobrý…?“ Kurva, ta otázka na konci tam bejt neměla. Ale… nasrat, na to není čas. Rychle sundám bundu a pár vrstev oblečení včetně trika. To pomocí dělícího kouzla rozcupuju na malý hadry a vymáchám je ve sněhu. Každej jednotlivej kus ždímám tak dlouho, dokud není vlažnej, a přikládám ho na ránu. A pak Světlanu zabalím do svojí bundy, ať nepodchladne. Nejlepší by bylo vyčarovat aspoň nějaký lehátko, ale… přeměňování nikdy nebyl dvakrát můj obor a pak ta věc s hůlkou, no… zkrátka radši ne. Místo toho Světě radši pomůžu na nohy – jestli se na nich neudrží, tak ji vezmu do náruče, a odnesu někam poblíž, kde je aspoň pařez. Ale fakt poblíž, ona ta motorika teď fakt není úplně nejlepší. A chce se mi blejt… |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Teprve až se Mišo začne víc hýbat a odkládat oblečení, rychlým mrkáním a nakonec i pravou, zdravou rukou, respektive jejím hřbetem, protože pořád držím hůlku, si otřu oči aspoň tak, abych viděla víc než rozmazanou siluetu. Krátce vzhlédnu k jiskrám a podívám se směrem k hradu. No tak, kde jsi... Mlčky se nechám zabalit do kabátu, ale jakmile by se měl přiblížit k ráně, zasyčím, stáhnu se a kroutím hlavou. Bolí to strašně, jestli jsem někdy nadávala, že jsem se popálila o svíčku nebo o kotlík, beru to zpět. Tohle je stokrát horší. A nejsem si jistá, jestli bych zrovna Mišovi svěřila cokoli, co se týká léčení. Už jenom proto, že si konečně všimnu, jak dorasovaně vypadá. "Měls ho nechat... ony by se o něj postaraly. Je pryč... musíme ho dostat. Za všechno může on," štkám, protože pláč nejde zastavit tak snadno. Brečím teď i vzteky, že unikl. Pořád se dívám směrem k hradu, jako bych někoho vyhlížela. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro „Nebraň se, je to jenom mokrej hadr – vlažnej mokrej hadr, ne studenej, ani trochu ti uleví od bolesti. Učil mě to táta.“ A ten o tom něco věděl, vždyť ve válce popáleniny řešili furt – a kouzla se dycky použít nedala. Takže tohle bejt nenechám, hezky si ty hadry na ruku dá. „Poď, můžeš vstát? Tady nezůstávej, prochladneš.“ Zima je při popálení prej na hovno, táta říkal, že vždycky může přijít šok. „Kdyžtak tě vezmu...“ Kolotilov. Ta držka duhová s tím posraným, nechutným prstenem jak z poutě. Jo, tohle všechno je jeho vina – i to, co sem dneska udělal, je jeho vina. Všecko, úplně všecko narafičil. „Co se tu vlastně dělo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Uplakané hlasy mŕtvych dievčat pomaly doznievali v syčaní zeleného ohňa. Boli preč. Jediné dve duše, ktoré ostali pri vás boli Gudrun a duch Margaret Ingramovej. Gudrun v tichosti stála pri Mišovi, očami visela na každom jednom jeho pohybe, zrejme by sa ale správala úplne inak ak by vedela ako sa veci vyvinuli. Margaret stála kus od Svetlany, s pohľadom upretým tam kam sa upierali zraky študentky. Čakali. Nervózne a nedočkavo. Nanešťastie ste sa obe pozerali zlým smerom, pretože vaša záchrana nešla po svojich. Ale letela na metle. Bol to naozaj nevídaný pohľad, vidieť profesora Magnussona prichádzať než po svojich. Nezaváhal ani sekundu zoskočil z metly a rovno k vám. Venoval pohľad Mišovi, ktorý sa stále snažil o svoju prvú pomoc, položil mu ruku na rameno a bez emócie sucho povedal. " Myslím, že to by už stačilo. Urobili ste už toho dosť." Ťažko povedať čo všetko vedel rozhodne však nevyzeral priateľsky. Potom svoju pozornosť upriamil na Svetlanu, stiahol z nej Mišov kabát a hodil ho späť ku chlapcovi a nakoniec ohodnotil zranenie. " Ostane vám jazva. Zranenia z čiernej mágie sa hoja veľmi ťažko." Pozrel smerom k doslova rozleptanému ľadu a vedel, že ste vyviazli ešte pomerne dobre. Aj keď nebyť Ovanića, veci by tak katastrofálne nedopadli. " Ideme...." Nemalo zmysel tú strácať čas. Kolotilov bol preč a na otázky sa dalo odpovedať aj niekde inde. A že ich bolo teda veľa, hlavne tých pre Miša. Magnusson podišiel späť k metle a pomohol Svetlane sa na ňu usadiť a aby sa nestalo nejaké iné nešťastie pridŕžal ju za rukáv zdravej ruky tak aby nemohla spadnúť a držala sa optimálnej výške pri zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Mišo si také veci nemohol všimnúť. Jednoducho nemohol. Ten pohľad, ktorý ti venoval. To ako bolestivo zovrel čeľusť keď mu pohľad padol na Margaret. Nehovoril nič, nemohol. Bol tam tvoj spolužiak a podkopať svoju vlastnú autoritu rozhodne pred očami tak problémového žiaka nehodlal. Len sa ti pozrel do uplakaných očí a nevedel čo skôr. Či hľadať útechu sám pre seba keď uvidel dievča, svoju rodinu, alebo či podať útechu tebe, uplakanej a ubolenej študentke, ktorej slzy ho mierne vyviedli z rovnováhy. Rozhodol sa pre to druhé, nenápadne ti z líca zotrel slzu a v hlave si začula jeho hlas.... " Bude to v poriadku Svetlana." Bola v tom však bolesť a istota, že možno to bude dobré pre teba, ale pre neho už nikdy. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Bola to úplná hlúposť. Udať ťa rovnako ako si vedel, že nie je normálne aby sa Algi správal tak strašne radikálne. V jeho očiach sa zrkadlilo šialenstvo. Niečo zvláštne, niečo z čoho išiel strach, aj keď si vedel, že si ten posledný človek na svete ktorému by chcel ublížiť. Áno udať ťa. To bolo to najlepšie riešenie. Lenže nie pre neho. Bez rozmyslenia vytiahol prútik a zamieril ho na teba. "Confringo" Našťastie však nemieril na teba, ale nad teba....A náhly výbuch ohňa spálil konár nad tvojou hlavou. Spadol na teba a ty si stratil vedomie. Nejako takto sa musel cítiť Mišo, ale stále to nebolo také hrozné. Horšie však bolo, že si stratil vedomie, bohvie na akú dlhú dobu. Algi bol preč už druhý krát ti do nosa udrel pach spáleniny, tentokrát to však boli tvoje vlastné vlasy......Algi bol preč! To bolo asi jediné čo ťa trápilo. To a ešte aj tlmené kroky, ktoré sa blížili tvojim smerom. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro "Prosímtě nech mě," řeknu unaveně, slabě a potáhnu nosem. Když se objeví Magnusson, oddechnu si. Už jsem myslela, že tu zmrznu. Podívám se směrem, kde byl Kolotilov a duchové, úkosem kouknu na Miša, ale nic neřeknu. Posral to. Jenže co tím změním, kdybych mu teď začala spílat. Podle toho, jak vypadá, má problémů víc než dost a já jsem taky promrzlá, utahaná, rozbolavělá a hlavně nechci tuhle roztržku řešit před Magnussonem. Navzdory tomu, že bývám na profesory vždy slušná, ho nepozdravím. Přijde mi to... pro tuhle situaci jaksi neadekvátní. Podle patrona asi poznal, kdo ho volá a proč. A tak s jeho pomocí trochu balancuju, než se dostanu na koště. Nedá se říct, že by to byl můj oblíbený cestovní prostředek, a když se nemůžu spolehnout na levačku, mám trochu strach, abych se tu nevykotila. To by po tom všem bylo opravdu... trapné. Můj kabát leží ohořelý na zemi kus odsud. Je mi zima, ale ani neceknu. Magnussona popouzet nechci. A na čarování si pořád ještě netroufám, protože se mi klepou prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Když já nechci! Nechci bez něj být. Dotkne se mě na líci a já překvapeně zvednu oči. Mišo je můj kamarád, ale teď ho proklínám, že tu je. Tohle měla být naše chvíle. Měla to být chvíle triumfu, chvíle spravedlivé odplaty, chvíle, kdy Magnusson aspoň zčásti bude moct shodit ze svých beder kus šutrů, co na nich vláčí, protože by se sám postaral o to, aby Kolotilov už nikomu neublížil. Zase se nebráním tomu, aby ve mně mohl číst, kdyby chtěl. Naopak se sama otevírám, protože nahlas nic říct nemůžu. A tak se neubráním aspoň tomu, abych, když výhled na mě zakrývá svými zády a odtahuje ruku, kterou se mě dotkl, krátce, rychle, ale pevně ji stisknu studenými prsty - je to stejné jako v noci před několika dny. Malé a přitom gudrunovsky troufalé gesto, protože musím nějak vyjádřit, že když to vím já, není na to sám. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Stojím naproti němu a nevím, co si mám v tu chvíli myslet. Ten jeho pohled mě svým způsobem děsí a fascinuje zároveň. I ta jeho milá slova. A ačkoliv vím, že to nebude chtít udělat, budu to muset udělat sám. I když se mu to možná později nebude líbit. Než však stačím udělat jakoukoliv další věc, prudce se na mě otočí a pozvedne hůlku. V první chvíli si myslím, že je někdo za námi... no a v druhé chvíli už jen cítím tupou bolest na zátylku a cosi strašně horkého. Poslední co si pamatuju je pach pach spálených vlasů a Algiho rozmazávající se šmouha. Padnu jako podťatý do studeného sněhu a dlouhou dobu o sobě nevím. Probere mě až mrazivý chlad a ostrá bolest hlavy. Neohrabaně jí zvednu. Svět kolem se pohybuje ve slývajících se šmouhancích, co se jen velmi neochotně stávají obrazy. A ten smrad...Opatrně si sáhnu na ono bolavé místo. Sotva se ho dotknu, skoro vykřiknu bolestí. Od té hořící větve mi zřejmě chytli vlasy a spálily mi kůži na hlavě a připekly se do rány. Snažím se klidně dýchat a nepropadnout šoku. Snažím se poněkud racionálně myslet. Aspoň si vzpomenout, co se stalo... a kde je vůbec Algi? Zmateně se dívám do okolí, ale nikde není. Ani jeho stopy tu nejsou. Začíná se mi dělat zle a je mi zima. Jsem zvědav, jak se odtud dostanu a.... pokud vůbec. Třeba se ze mě stane další mrtvola v řadě. Ušklíbnu se pro sebe a zhroutím se zpátky do sněhu, kde poněkud zničeně ležím. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Možná... na to koště se stejně nevejdem všichni, takže když zkusím zmizet, zdrhnout do lesů- Hovado! Ani náhodou! Jo, i když budu muset jít pěšky, tak půjdu k hradu, dneska už bylo dost věcí, co mi jsou proti srsti a co se navíc posrali přímo kardinálně, dál už v tomhle pokračovat nechci a nemůžu. Za chyby se platí – a dneska jich bylo víc než dost – takže se k tomu musím postavit čelem. Platit. Doživotně platit, i když to už moc dlouho nejspíš nebude. A z toho mrazí v zádech. Jestli adrenalin pomáhá se soustředit a fungovat i navzdory bolesti a otřesu mozku, tak strach má přesně opačnej efekt. Zamotá se mi hlava tak, že málem žuchnu na zem, několikrát se mi zhoupne žaludek a na chvilku se rozmaže obzor, ale držím se. Pořád se držím na nohou. K Magnussonovi se ale nevydám, ani když zas naberu ztracenou jistotu, furt si myslím, že to koště všechny neunese. A navíc mi neřek, jestli vůbec mám. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Pomáhať zranenej študentke bola jedna vec. Ženy boli slabé, znášali tunajšie podmienky a stres inak. Ale pomáhať študentovi, síce zbitému ale dosť silnému na to aby spôsobili ten chaos, ktorý tu panoval bolo niečo úplne iné. Magnusson sa zhlboka nadýchol, zaškrípal zubami a otočil sa smerom ku chlapcovi. " Ovanić, čo je s vami? Zmužte sa trocha." Nie žeby so študentom necítil, ale vážnosť celej situácie si jednoducho nedovoľovala zbytočné zdržiavanie, ktorým viditeľné mdloby čo na chlapca liezli rozhodne boli. Našťastie tam bola ešte Gudrun pripravená Miša popohnať tými najčudnejšími spôsobmi. Pristúpila ku chlapcovi a mohlo sa zdať, že ho štipla rukou do zadku. Ozval sa aj jej tlmený chichot. Ten zvuk bol príjemne osviežujúci, aj keď jeho nevhodnosť trhala uši. " Budete to musieť zvládnuť sám. Alebo si to snáď chcete vymeniť s Meluzovou?" Teraz v tom už bol výsmech. Pozornosť však opäť venoval Svetlane, cez ktorej ramená prehodil svoj kabát. Ešte sa pozrel či si sa konečne pohol a ak hej pohol sa smerom dopredu. Pridŕžajúc Svetlanu na metle. Cesta to bolo pomerne dlhá. A už si teraz si s nevôľou vedel predstaviť, že zranený študent ich bude značne spomaľovať.
A nie nepoletíte všetci na metle. Ak som sa blbo vyjadrila tak sorry ;D Svetlana jediná sedí, Magnusson ju pridŕža aby náhodou neuleteľa. Vy dvaja teda musíte celú cestu kráčať :) Vlasne by vás možno mohol aj premiestniť keď tak nad tým premýšľam, ale to by bolo až moc pohodlné ;D |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Kroky sa stále približovali. Boli stále bližšie a bližšie. Opatrné a zmätené, ale zároveň zvedavé . Možno zvedavé nebolo to pravé slovo ale v ich intervaloch bolo jednoducho niečo zvláštne. Mal si zrejme mžitky pred očami, možno si si ani poriadne neuvedomoval svet okolo seba. No tvár dievčiny, ktorá sa zjavila spomedzi stromov ti bola známa. Bol to "svedok" to preživšie dievča, ktoré bolo svedkom toho ako si zabil profesora, ako ho Algi spálil, a ktorú ste mali zabiť. Bola bledá, oči červené od plaču , ruky utrasené ale v postoji mala istú odvahu. " Si v poriadku?" Samozrejme, že sa ťa bála, to čo dneska prežila ju zrejme poznačí na celý život. ale niečo ju k tebe ťahalo. Možno "tajomstvo" ktoré ste nedobrovoľne mali spolu zdieľať. Kto vie. Jedno bolo ale isté. Napriek vlastnému stresu, k tebe neznáma vysielala zvláštnu harmóniu a pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Ležím dál ve sněhu s minimálním zájmem o okolí. Prvotní šok sice už pomalu opadnul, ale bolest nikoliv. Byla stále stejně intenzivní a všudypřítomná od té chvíle, co jsem přišel k sobě. Pozitivní bylo snad jen to, že se nestupňovala. Ale i to mohlo být způsobeno postupujícím chladem. Vždyť jsem prakticky už ani necítil prsty na rukou a nohou a ani většinu obličeje, který jsem měl dlouho zabořený do sněhu. Jako z velké dálky zaslechnu nějaké kroky. Nejsem s to rozeznat jestli se přibližují pomalu a váhavě nebo rychle a energicky. popravdě se o to ani nesnažím. Je mi vcelku fuk, jestli mě tu někdo najde a případně kdo to bude... I kdyby to byl samotný Ovanič. Po tom všem dost silně pochybuju, že ta jediná osoba, kterou bych tak rád viděl, se už nevrátí. Zaslechnu, jak se kroky zastavili. Nadzvednu hlavu ze sněhu a zaostřím na okolí. Chvíli trvá, než ji spatřím mezi stromy a ještě déle, než se mi na ni podaří slušně zaostřit a ani pak si nejsem jist, jestli vidím dobře nebo mě jen šálí zrak. Nicméně bych dal ruku do ohně, že je to ta holka, kterou chtěl Algi zabít. Jsem rád, že to neudělal... ale kdo ví. Pořád to může být jen výplod mojí fantazie. Přesto mě ale vědomí toho, že tu nejsem sám, jistým způsobem povzbudí a skoro až vlije čerstvou krev do žil. Trochu se vzchopím a pokusím se aspoň zvednout ze sněhu. Vzepřu se na prokřehlých rukou. promrzlé svaly zaprotestují a silně se roztřesou, ale podaří se mi se aspoň posadit na paty. Svět kolem mě se i tak lehce zatočí. "uhm... ani moc ne..." Chytnu se za hlavu, která mi opět se změnou pozice začne třeštit. |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Nakoniec ste sa dostali do školy. Trvalo to nepríjemne dlho a profesor pri tom neprehovoril ani slovko. Len zatínal zuby, občas sa pozrel na Miša s výrazom v tvári, ako veľmi zdržuje. Celú tú mĺkvu a nekonečnú cestu vám za pätami kráčali aj vaši dvaja verný duchovia. Gudrun celú dobu Miša popoháňala v dvojzmyselnými narážkami a prípadnými frčkami do ucha, zatiaľ čo Margaret hľadela pred seba a nikoho svojou prítomnosťou neotravovala. Keď ste sa konečne dostali do hradu, už bol takmer vyzdobený. Jednoduchými ručne vyrábanými ozdobami, ktoré nepridávali síce na útulnosti ale zahanbiť sa rovnako nedalo. Pár menších žiakov na vás pozeralo s vytreštenými očami, niektoré utiekli , iné sa ostali fascinovane prizerať a nevedeli sa dočkať toho kedy konečne budú môcť ( hneď na budúci rok) sami do lesa. To nebezpečenstvo ich priťahovalo. Jeden bol dokonca natoľko odvážny, že sa priblížil k Mišovi, zaťahal ho za kabát a opýtal sa. " Ulovili ste ho? Tak ulovili?" Jediný pohľad Magnussona však chlapca obral o všetku guráž a zmizol v priľahlej chodbe. Budiť prílišnú pozornosť na vás dvoch nechcel, už aj tak si bol istý, že ste sa namočili do vecí, ktoré budú mať na vás dvoch veľký dopad a zbytočné oči zvedavých dedí ho len iritovali. Oboch vás zaviedol do ošetrovne. Engel odpočúval, natiahnutý na lôžku a tupo pozeral na nezaujímavý strop. Magnusson hlasnejšie prešľapol z nohy na nohu a prekvapivo si získal Engelovu pozornosť. " Tak ale toto nie Falkor! Zbieraš tu po škole najnovšie kaliky? To čo má znamenať? " Jeho papagáj v pozadí začal škriekať " to čo má znamenať, to čo má znamenať" a tón ktorým vrieskal spôsoboval nevoľnosť. " Hneď dvaja? A čo takto rovno celá škola. Len jedného. Ona aj tak simuluje. Snáď máš nejaké hókusy-pókusy v rukáve mňa na to nepotrebuješ. Ale on? Vykopte hrob...." |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Nechali ťa tam samého. Ani si nevedel ako. So super empatickým a nesmierne ochotným felčiarom, s ktorým si už mal tú česť. " Stará známa tvár. Aby som ti jednu strelil po hube, že sa nevieš správať a potom ťa ja, chudáčisko starý, musím dávať do kopy! " Dych mu páchol po škorici a po káve. Prstom ti pekne po muklovsky otvorili oko a skontroloval ti zrenicu. Trocha hrubo ti stlačí opuchnutý a zdeformovaný nos a hlavne tak urobil s veľkým úsmevom a nie raz. "Nechceš radšej ranu z milosti? Ten nos už aj tak nebude to čo pred tým." Pri dverách stále stála Gudrun, dávala na teba pozor a našpúlenými perami a obočím stiahnutým do nesúhlasnej priamky sledovala zaobchádzanie felčiara. Na jej v kus s tebou jednal príliš ako v bavlnke. V jej dobe to bolo o ničom úplne inom. Nijako však nezasahovala. Engel si odskočil k drevenej skrini a po pár sekundách priniesol na kameninovej tácke zo tri pijavice, ktoré ti priložil na miesta, ktoré boli najviac podliate a opuchnuté. Zatiaľ čo sa tie krásky kŕmili pripravil ti mdlý hustý lektvar, ktorý by mal údajne pomôcť na bolesť hlavy. Celú tú dobu ťa však sledoval aj niekto iný než Gudrun. Ten otravný vták, ktorý sekal dobrotu a nič nerobil. Hodnotil ťa znaleckým a nedôverčivým okom až nakoniec po pár dlhých minútach, začal mávať krídlami a nepríjemne usvedčujúco zahučal tvojim smerom. " ZABIL...ZABIL......ZABIL..." |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Ty si osamela s Magnussonom. Niečo ti hovorilo, že to mohlo dopadnúť len takto. V nechcenej trojici ( keďže vás stále prenasledoval duch Ingramovej) Profesor sa v tvojej prítomnosti trocha uvoľnil. A zmes jeho emócii aj keď stále tlmená bola takmer neznesiteľná. Hnev, žiaľ, starosť, obavy dokonca mierna nervozita. Keď ste sa konečne dostali do jeho kabinetu, prvé čo urobil bolo, že ťa posadil na tú jeho nepohodlnú a strohú stoličku. Zavrel okno a jednoduchým zaklínadlom založil oheň. " Nie som žiaden liečitel." Povedal stroho a vyzliekol ti vlastný kabát, ktorý cez teba predtým hodil. Človek sa s podobným zranením stretol len málokedy. Vlastne takmer nikdy. Pretože to čo sa dneska stalo, sa stávalo len zriedka...mohla si si gratulovať k šťastnému koncu. Mohla si si všimnúť, že sa mu triasli ruky. Bol hrozne nervózny. Snažil sa pozerať len na ranu, no pohľad jeho mŕtvej netere ho privádzal do šialenstva. Potreboval sa trocha upokojiť, pred tým než sa pustí do svojej úlohy. Ale bohužiaľ si nevedel utriediť myšlienky. Bolo toho na neho priveľa. A akosi sa nevedel dostatočne sústrediť, čo ho znervózňovalo ešte viac. Vôbec nemyslel na to, že by ťa to mohlo bolieť len ti chytil ruky, vytiahol prútik a tlmene odriekal "Vulnera Sanentur". Nebol si vôbec istý či to zaberie, ani to ako bude na to živá rana spôsobená čiernou mágiou reagovať. " Hovorte niečo.." Táto prosba vyznela až smiešno... |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Dievča sa na teba len pozeralo a po chvíľke tvojim smerom načiahlo ruku aby ti pomohlo na nohy. Jej postoj napovedal o tom, že ti chce niečo povedať, ale nevedela ako. Kúsala sa do úst, prešľapovala na mieste, ťahala nosom. " Viem o tom." Samozrejme, že to vedela. Bola hneď vedľa keď si zo sveta vyprevadil profesora transfigurácie. Ale ona myslela očividne niečo iné. " To nebol on.....Munch. On to nebol. To dievča Sohvi. Ona.....Mala sa stretnúť s Kolotilovom. Hovorila mi o tom. Vraj jej chcel niečo ukázal. Chodila k nemu do herbologického krúžku. Čo budeme robiť?" Na chvíľku sa odmlčala. " Tvoj kamarát je už ďaleko. Ležal si tu asi 20 minút. Ja nikomu to nepoviem! Môj otec sa venuje právu. Vie ako to chodí. " Snažila sa ti naznačiť, že ti nehrozí žiaden postih. Ak by si sa priznal. Že by si mohol mať za sebou ľudí, čo ťa v tom nenechajú. Zvláštne počuť niečo také od dievčaťa, ktoré malo zomrieť, ako svedok toho čo ste spravili. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro A bez dalších slov vyrazím... na dlouhou, úmornou, debilní cestu, kterou Gudrun vůbec neulehčuje. Taky bys mohla chvilku držet hubu, stejně si to všechno vyvolala ty! Vztek mě neopouští, nejvíc ten na sebe, takže když se dostanem do hradu, málem se po klukovi oženu. Ale držím se, dneska už bylo průserů dost. A pak felčar. Jako by nebylo už dost důvodů bejt nasranej, ještě musím poslouchat ty jeho kecy. Ale, chápu, musím se držet, musím bejt v klidu... Mišo, prostě ho ignoruj, kašli na něj, drž a nech ho pracovat. Syknu. To mi chytnul frňák jak šílená tetička, která chce pozdravit mimino. DEBILE! A pak ty... no sakra, pijavice?! Fakt na mě lepí tyhle malý upíří červy?? Ale, jasně. Držím, zůstávám v klidu... nebo se snažím bejt v klidu. Prostě je to jako každý léčení – malá forma mučení. Klid, klid, žádný vztek, ber to s klidem... Pták. Zamrazí mě - jak to ta opelichaná koule s křídlama ví?! A já kurva nikoho nezabil! Teda, to není pravda, nepřímo jo, ale... JAK TO, ŽE TO VÍ! „Zavři hubu ty opelichaný kuře!“ |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Faust pro Na nabízenou ruku se nejprve tupě podívám, než mi dojde, že mi chce pomoct na nohy. Přijmu ji a opatrně se zvednu. Chvíli se o ní opírám, než jsem schopný udržet se na vlastních nohách. "Co? o čem?" nechápavě se na ni po těch slovech podívám. Dělá mi celkem problém udržet pozornost a soustředit se. Hlava třeští jako střep, ale přesto ji nepřerušuju. M8m pocit, jako by to bylo hodně důležité. CHvíli na ni tupě zírám, než mi dojde, co mi to vlastně chtěla říct. Lehce se na ni zamračím. "Já vím, že on to nebyl!" obořím se na ni a skoro mi praskne hlava. Kroť se, žádný křik... "Co bychom měli dělat? Já... já nevím... musím najít Algiho..." vzpomenu si, když se o něm zmíní. "Kam šel? Kde je? Víš to? Potkala jsi ho?" ptám se jí zmateně. Protože, kdyby ho potkala, nejspíš by tu už nestála... Algi zněl jako by chtěl jít přes mrtvoly, narozdíl ode mě... nechtěl jsem, aby tu už kdokoliv umřel. A už vůbec jsem nechtěl, aby byl s nějakou vraždou spojován. Teprve po chvíli mi dojdou i její další slova. " Právník? Chodí co?... co se mit u snažíš naznačit?" zmateně se na ni dívám. To mi chce naznačit, že když se přiznám k vraždě, budu zproštěn viny? Ale.... proč? " Kdo... kdo vůbec jsi?" Napadne mě se konečně zeptat na něco smysluplného. "A jaks mě tu našla... a... jak vůbec víš, jak dlouho tu jsem?" tohle už se podobá spíše výslechu. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Ale upřímně? Mám strach. Strašný strach, protože... ten příšerný felčar mě děsí. Co když mi tu ruku amputuje? S jeho náturou bych se ani nedivila a poté, co tam dojdeme, málem zbaběle uteču. Ani nevím, že hůlku pořád svírám v ruce. Úplněk by toho otravného ptáka nejradši sestřelil. Uleví se mi. Vydechnu, a i když Magnusson není doktor, je mi to jedno. Všechno je lepší než ten řezník. To, že s námi jde Margaret, mi je taky trochu nepříjemné. Sem tam se na ni podívám. Její duše dojde klidu, až bude Kolotilov potrestán, tím jsem si jistá. Ale copak hodlá Magnussona trápit? Posadím se na stoličku a syknu, když ze mě sundá kabát. Hůlku odložím na stůl. Taky se podívám na svoji ránu. Zamotá se mi hlava, když to vidím. Proboha, to ne... vím, co bude muset udělat. Mám z toho srdce až v krku. Přesto se nemůžu ubránit myšlence, že pro to, aby si mě všímal, aby se o mě staral, bych vytrpěla cokoli. Je to sobecké, ale je to tak. "Pane... možná byste se chvilku měl věnovat jí. Než se pustíte do léčení. Já to ještě pár minut vydržím. Ale... když šla s námi, asi něco potřebuje. Aspoň ujištění, že ho dostanete," řeknu úplně tiše a pohlédnu mu do očí. A pak se nečekaně obrátím na Margaret. Bude to asi troufalé a bude to bolet, ale musím to udělat. "Margaret... Nemůžeš ho takhle pronásledovat. Ničemu tím nepomůžeš. Mysli i na něj. Prosím..." Musí vidět, co to s ním dělá. A moje prosba je vlastně i za něj. Je upřímná a naléhavá. Kdyby jen věděl, jak moc mi na něm záleží. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Nikdo nic nepíše, tak se ozývám já. Nerušit! |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Vrieskanie vtáka neutíchalo. Kričal to stále viac usvedčujúco, dokonca až škodoradostne. Vyžíval sa v tom. Rovnako ako sa jeho pániček vyžíva v iných veciach. " Snáď zobák, alebo si sa vážne v tej škole nič nenaučil?" Engelov úškrn v sebe niesol pôžitok. Požmolil si ruky a pristúpil k bidlu papagája, ktorého poškrabkal po hlave. " Čo sa to tu dozvedáme? Tak chlapec vraj zabil...." Debilne sa uchechtol a pozrel sa rovno na vtáka potom na teba. " Ja počúvam...tak kto to bol....chýbať mi ale nebude to už môžem povedať dopredu. " Profesora to očividne príliš neinteresovalo. Možno papagájovi ani neveril, a trocha ťa provokoval. Možno však veril a vzhľadom na to akým debilom bol...s toho budú problémy. Aj keď momentálne s toho bola skôr komédia, keďže felčiar stále škrabkal toho svojho operenca z bohvie akej Africkej diery a detinským hlasom mu stále dokola opakoval. " Ňo ale náš nedostane...ňo nedostane. Povedz. Mi sa nedáme. Nedáme...." |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro " Ja viem kto ju zabil! Bol to on.... Kolotilov. Ja som ju našla. Videla som ho, ale len z diaľky musel to byť on...A potom si prišiel ty bol tam Munch a tvoj kamarát. A potom som utiekla. Ale prečo Munch? Prečo on? " Dievča znelo tiež pomerne zmätene, nevedelo poriadne utriediť svoje myšlienky. Pravda bola taká, že bola veľmi empatická. Z istého dôvodu cítila z ľudí veci, ktoré sa miešali s jej vlastnými emóciami a niekedy z toho mala pekný chaos. Cítila z teba, že to čo si spravil nebola tvoja vlastná iniciatíva, že si len jednoducho nemohol nič iné robiť. Istá si tým byť ale nemohla. No pre istotu naznačila to s právnikom. Myslela si, že ti to rozviaže jazyk. " Neviem kam bežal. Nemohla som ťa tu nechať! A on bol desivý...Viem čo ste hovorili. Čo ste chceli. Vieš jak som neutiekla príliš ďaleko sledovala som vás. Musíme to nahlásiť." Dievča sa na teba pozeralo neisto. " Jeho už aj tak nenájdeš. Oni ho nájdu učitelia. Ak to nahlásime. Som Urielová sestra. Myslím.....myslím, že je to tvoj spolužiak. Som Anne. " |
| |
| soukromá zpráva od Durmstrang pro Mala si pravdu. Toto by aj tak nikam neviedlo. Jeho sústredenie bolo tak roztrieštené, že jediné čoho docielil bolo len to, že ťa rana začala ešte viac páliť, ak to bolo vôbec ešte možné. Na druhej strane ťa tu nechcel nechať sedieť v bohvie akých bolestiach, ale zrejme musel. Na malý okamžik sa na teba zapozeral a jemne kývol hlavou zatiaľ čo si rozprávala. Dodala si mi trocha vnútorného kľudu takže bol schopný sa postaviť a z priama pozrieť na svoju mŕtvu neter. To si však opäť prehovorila. "Prepáč....ja ho netrápim. Problém je ale ten, že si tu ty." Povedala úplne prirodzene príjemným hlasom. No ako si to však vysvetliť? Že ty si bola problém jeho skutočného trápenia, alebo jej problém, že sa jednoducho nechcela otvorene rozrozprávať pred niekým koho pred tým videla tak maximálne z videnia? S Magnussovho postava boli vidieť, že sa asi usmial. " Vieš, chcela som sa rozlúčiť. A nič proti....Ale lepšie by mi to išlo keby tu nikto nebol. " Margaret pôsobila tak uvoľnene, až bolo smiešne, že robila okolo také drahoty, ale niektoré veci zrejme mali v rodine. Ako profesor tak ako ona očividne neplýtvali emóciami, obzvlášť pred obecenstvom.
|
| |
| soukromá zpráva od Světlana Andrejevna Meluzova pro Překvapeně povytáhnu obočí, podívám se z Magnussona na ni a rychle rozmrkávám slzy, které mi vrhkly do očí, když použil nějaké kouzlo, které patrně neměl. "Stačilo říct, ne? Myslela jsem, že nemůžeš mluvit," řeknu trošku zaraženě a zmateně a pak, aniž bych profesorovi dávala jinou možnost, což tedy není moje běžné chování, zamumlám: "Počkám venku." Tím chci říct, že samozřejmě počítám s tím, že se o mě postará. Přece by mě tady takhle nenechali, i když je to dost drsná škola. Ale jsem ochotna ještě chvíli vydržet, místo aby se mi přitížilo, protože on bude nervózní. Akorát ze zvyku shrábnu ze stolu svoji hůlku a počkám někde na chodbě ve výklenku pár metrů ode dveří, kde mě snad nikdo hned tak neuvidí. Nemám v úmyslu poslouchat. A v tichém hradě snadno uslyším, že otevřel dveře. Bohužel až tady mi dojde, že jsem si nevzala kabát. No co už. O kouzlení se raději nepokouším, protože se mi stále klepou ruce námahou, bolestí a nyní i zimou a nevím, jak by rána reagovala na obyčejné zahřívací kouzlo. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Ovanić pro Jo! Zabil jsem a zabiju dalšího, když to nezmlkne! V hlavě mi to vře, ale držím se a mlčím, jenom vztekle propaluju křídlatou sirénu a přemejšlím, jestli si vážně tak pohorším, když ji vezmu za krk a zakroutím s ním. A pomalu se dostávám k výsledku – nemyslím si, že mi soudce řekne, že mám na krku dvě zakázaný kletby, což je v pořádku, jenže jelikož jsem kuchnul papouška, čeká mě doživotí. Zkrátka, proč sakra před tím, než mě odvedou ministerský, neudělat dobrej skutek? Celý škole se uleví, když tenhle užvaněnej zobák chcípne! Ale ne, zatím zůstávám sedět, zatím se nikam nechystám... „Doktore, může ten... papoušek na chvilku ztichnout? Nejde umlčet, nějak?“ Hodím po kuřeti pohledem, kterej jasně vypovídá o tom, jak si já představuju jeho umlčení. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Jako já bych za to furt bojovala, Dragu, ale asi se takto veřejně zeptám Baráň: Budeš pokračovat? |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR