Assailské ťaženie sprevádzali problémy už od začiatku. Nepoddajný a divoký kontinent kde krutú prírodu striedajú panstvá ľudských vládcov, výstižne nazývaných tyrani, vzdoruje už viac než šesť rokov a dve vyslané armády sú zaseknuté či príliš zdecimované aby postupovali, celá invázia tak stojí. Ak by navyše došlo k protiútokom väčšieho rozsahu hrozí naprostný kolaps majúci za následok koniec invázie a stratu množstvom krvi vydobytého územia, nehovoriac o problémoch pri evakuácii obkľúčených jednotiek.

Urýchlene preto bola sformovaná 15. Armáda, nová a čerstvá sila vyslaná k podpore stávajúcich vojsk, sila ktorá má zvrátiť boj a doviesť ťaženie do úspešného konca. Dôsledkom problémov v Korele a Genabackise je však značný nedostatok skúsených bojovníkov, nové uskupenie je preto až povážlivo plné nováčikov.
Na tri légie - celkovo niečo málo pod osem tisíc mužov a žien, z drvivej väčšiny rekrutov teda padá úloha zachrániť tisícky obkľúčených a hladovejúcich veteránov na kontinente ktorý je považovaný za najdivokejší a najneprístupnejší, navyše pod vedením dôstojníkov s takmer nulovými skúsenosťami.

Zúfalá cesta prostredím ktoré poľahky spĺňa predstavu pekla začína.

Kapitola prvá: Príchod

Mráz

“Loď sa valí búrkou strašnou, cez vlny a cez pereje.
No na nej to skvele žije, každý námorník sa smeje.
Starý Mael zlosťou kričí, ruka jeho lieta,
no veselá loď, drzo vlny zmieta!“

Takže to začalo. Chlpatý a ryšavý obor, už od pohľadu jasný Falari s fľašou v ruke vylezie na palubu a začne spievať, čoskoro sa pridávajú i iný, najmä námorníci. Hluk na palube teda prehluší i burácanie mora, škrípanie vesiel a nadávky námorníkov ktorí tie veslá obsluhujú, hlavne keď na palubu vybehne a zapojí sa druhý Falari, tento nižší s bradou ktorá už minimálne raz zhorela. To, i fakt, že je jeho výstroj je niečo medzi vylúpenou zbrojnicou a smetišťom napovedá, že ide o Sapéra. Obaja sa čoskoro delia o fľašu a z plných pľúc spievajú, čoraz ožratejší.
No, cesta flotily bola dlhá, neúmerne dlhá. Vyplávajúc z Unty na Qon Tali cez polovicu oceánu, len s krátkou prestávkou na severe Korelri aby sa doplnili zásoby vody. Vojaci, najmä veteráni už začínali frflať, hneď ako začalo byť jedlo nechutné. Prišiel rozkaz raz do týždňa rozdať alkohol a ďalší rozkaz pre seržantov aby dohliadli, že sa posádka nezborí príliš a najmä, že už nebude mať zásoby keď dôjde k vylodeniu. Čo má byť dneska.

Už i ty v diaľke vidíš to, čo vám oznámil plavčík v koši – zem. Kopce hodne zakryté hustou hmlou, či skôr len obrysy. Po dlhej plavbe dnes konečne vystúpite na pevnú zem, možno dokonca ešte predtým než sa zotmie, keďže akurát je pekné ráno, na nebi len páru obláčikov, voda je kľudná...a tvoj kaprál a sapér ožratý.
Moc to však nevadí. Sám vieš, že to je rituál, že to robia vždy a doteraz z toho problém nebol. Zakaždým keď má dôjsť k vylodeniu sú dvaja falari minimálne podnapitý, pretože ako obaja svorne tvrdia: “Triezvy sa bojím vody.“ a vyloďovať sa teda môžu len posilnený, keďže „Pri výsadku je veľa vody.“ Falarijskú logiku proste neprebiješ.

“Muži na nej, hrdinovia, nikoho strach neničí,
každí s vreskom uhá uhá (to už vrieska celá posádka a pesnička je tak nachvíľku prerušená) veselo si pokričí.
Majú oni totiž liek, čo pokorí aj Bohov um,
hnedučký a sladkastý, nápoj zvaný proste Rum!

No, aspoň už vieš čo to tí dvaja pijú. Falarský rum, stredne silný takže budú schopný salutovať ak by ste na pláži natrafili na dôstojníkov. Protiprúdy ale začínajú byť silnejšie, vieš to keďže veslári viac nadávajú a loď – vaša i ostatné – trošku stratí rýchlosť. Ostáva teda ešte dosť času. Ako na potvoru sa však začína na nebi zaťahovať, v diaľke dokonca počuješ slabé hrmenie. Vlastne, keď tak nad tím rozmýšľaš, počasie sa kurví až neúmerne rýchlo...
Sto úderov srdca, možno menej a mraky zakrývajú slnko, duje vietor a vlny sú čoraz väčšie. Kaprál si ťa nájde pohľadom, na jeho šerednej tvári sa objaví široký úsmev a akurát sa chystá čosi ti zakričať z miesta kde stojí – pomerne nebezpečne blízko zábradlia prepravného dromónu, keď sa...niečo stane.

Z mora sa zdvihne vlna, dosť veľká. Rozhodne však nieje normálna – to vieš okamžite ako si uvedomíš, že sa dvíha proti vetru. A jej tvar...buď sa ti to zdá, alebo fakt vypadá ako ruka zakončená zovretou päsťou. Podoba je tak dokonalá, že ľahko vidíš jednotlivé prsty, nechty...nie, to náhoda nieje.
Päsť udrie rovno na miesto kde stál Falari, loď sa povážlivo zakolíše, väčšina vojakov i námorníkov padá a nastáva poriadny zmätok a panika. Našťastie na tejto lodi moc rekrutov nieje, takže je to ešte zvládnuteľné. Kaprál je však preč, ohlasuje to i ryk sapéra stojaceho pri diere v zábradlí a zúfalo hľadiaceho do mora, kým ho dvojica ťažkých pešiakov neodtiahne. Cieľom útoku navyše nieje len vaša loď, ak sa obzrieš tak podobne je na tom väčšina flotily – vlny sa vynorujú skutočne z hociktorého miesta, nedbajúc na zákonitosti, prudký vietor začína trhať plachty, navyše hustý dážď premočuje a unavuje posádku i vojakov. A potom udrú blesky.

Do lode po vašej ľavici, matne si spomínaš, že viezla mariňácku setninu, vrazí blesk. Len tak, rovno doprostred paluby, dokonca minie stožiar. Loď okamžite vybuchne, zvuk je ohlušujúci a záblesk svetla na moment osvieti celé okolie akoby na nebi neboli čierne mraky ktoré blokujú akékoľvek svetlo zo slnka.
Námorníci – u bohov vďaka, že skúsený, robia čo môžu a udržujú lode aby sa neprevrhli, všímaš si však, že horiaca loď a prudký vietor ktorý sa stáča a udiera akoby mal vlastné vedomie rozdelili flotilu, takže tvoja a ešte jedna loď sa vzďaľuje od zbytku a rýchlo – dosť rýchlo – mierite južnejšie. V diaľke, niekde uprostred flotily ešte vidíš ako udrie ďalší blesk, tentokrát však narazí na neviditeľnú bariéru nad loďou, takže len osvetlí okolie a hrom ohluší ľudí v blízkosti. Ešte že má komandér k dispozícii jediného schopnejšieho mága celého ťaženia.

Stín, Pěna

“To za mojich čias vo vojsku deti neslúžili.“ frkne tretí zo zvedov ktorý pri vás stojí, rozhodne starší než vy dvaja. Dokopy.
Presný vek by ste mu hádali ťažko, môže to byť čokoľvek od 30 do 60, vypadá však hrozne. Strhaná tvár, staré oblečenie, špina a špecifický pach. Ešteže ste obaja v armáde príliš krátko aby ste vedeli, že má vo zvyku vyváľať sa v zvieracích hromádkach vždy keď je možnosť. Prej aby získal ich pach. No, rozhodne nejaký pach získal, takže sa okolo neho skoro nikdo nezdržuje, ak nemusí. Vy ale musíte, blíži sa totiž vylodenie a on vám má dať nejaké informácie. Koniec koncov, vy traja ste jediní stály zvedi ktorých 5. setnina má a on je služobne najstarší a formálne teda váš nadriadený.
Ani vy dvaja sa príliš nepoznáte. Plavba síce bola dlhá, no Stín i starý zved boli na túto loď preložený len 2-3 dni dozadu, vraj bude lepšie držať zvedov pokope. Kapitán lode, prekvapivo mladý na svoj post navyše okamžite ako na palube uvidel Pěnu zaklial, opäť na prekvapivo mladý, na tak šťavnatú kliatbu a vypratal jej svoju kajutu pričom trval na tom, že tam bude počas cesty bývať. Sám potom spal pri posádke, takže Pěna mala ako jediná aspoň aké také pohodlie pri ceste.
“Deti sa hrali, robili neplechu a nie kurva zabíjali v armáde. Ó áno, i zved musí vedieť vziať život, a nielen králikovi či nejakej sojke, to ja som raz...čo to kurva je?“
S pohľadom upretým na zbytok flotily preruší svoje rozprávania – bohudík, keďže je dosť známe, že jeho historky sú nehorázne zdĺhavé a väčšinou i dosť nudné s nulovou pointou. Nie vážne, kto by chcel dve zvonenia počúvať ako ho raz potulný vlk nevyňuchal lebo sa vyváľal...našťastie neviete kde presne.

“Pohotovosť, Assailskí mágovia!“ Kapitán už vybieha na palubu a šteká rozkazy, zrovna vo chvíli keď udrie blesk a vás zaleje jasné svetlo takže máte krásny výhľad na stav celej flotily. Niekoľko lodí je už prevrátených, do iných búši vietor a dážď, čo sa o chvíľku oprie i do vás. Kapitán však okamžite stáča loď a vedie ju preč od flotily do ktorej čoraz viac búšia prírodné sily vyvolané – ako ste už počuli – mágiou. Rovnako ako vy koná i loď neďaleko vás, prvá čo schytala útok vlnou, do tej je však búšené omnoho viac.

Strelec, Sekáč, Lišák, Darken

Kapitán vybehne na palubu a reve čosi o Assailských mágoch, to už preberie všetkých a tí čo doteraz brali dážď a vietor ako normálnu súčasť mora precitnú. Kopa vykulených rekrutov zrazu behá po palube a viac zavadzá ako pomáhá, no aspoň ešte žiadneho nezmietlo do mora. Oddiely sú čoskoro príliš premiešané, seržanti behajú a revú, jeden mladý mariňák sa v hrôze trasie pod sťažňom kým nedostane päsťou od staršieho vojaka a nepreberie sa. Chaos na vode sa stupňuje, každú chvíľku dostane loď „úder“ vlnou alebo ju vietor začne otáčať.
Ešte horšie je však na tom druhá loď, tam čoskoro vidíte, že praská sťažeň a páru ľudí na palube ho rýchlo uvoľňuje aby nestiahol celú loď. Ostatné plavidlá sa vám vzďaľujú, vidíte ich len keď udrie ďalší blesk – tentokrát už vždy vykrytý jediným mágom na palube vlajkovej lode flotily.
"Strelec, Lišák, rýchlo, presuňte sa na...“ čo vám chcel váš seržant povedať sa žiaľ nedozviete, všetci traja ste na moment pod vodou a akonáhle sa voda prevalí naspäť do mora seržanta nikde, jediná pamiatka je diera v zábradlí. Páru aspoň trochu schopnejších, teda starších, vojakov sa snaží urýchlene zjednať poriadok, medzi nimi i Sekáč a Darken, no situácia sa javí beznádejnou.

Búrka, vlnobitie, zúrivý vietor, všetko vás a sesterskú loď sprevádza poriadne dlho. Veslári padajú vysilením a sú urýchlene nahradený vojakmi, ba dokonca vidíte, že si za veslo sadol i ten starý zved čo doteraz všetko sledoval zhora. Boj s morom zvádzate poriadne dlho, i keď sa to ťažko pozná. Nakoniec však príde pokoj, tak dlho očakávaný. Námorníci čo doteraz vládali padajú na palubu a len dychčia, i kapitán celú dobu obsluhujúci kormidlo si sadne a neveriacky sa obzerá dookola. Prežili ste, s minimálnymi stratami – jeden seržant, snáď 2-3 iný vojaci ktorých to zmietlo cez palubu a jeden námorník má rozdrtenú ruku, nič čo by nejaký liečiteľ nezvládol. Ešte väčší zázrak je, že sa plaví i druhá loď. Bez sťažňa – i keď i ten váš je už zbytočný, keď plachty roztrhalo už dávno – s väčšinou vesiel polámaných, už len s páru vojakmi držiacimi sa na palube.

Mraky konečne ustupujú, hladina sa ukľudňuje, v diaľke za sebou však ešte vidíte, že búrka stále zúri. Nech tie kúzla vypustil ktokoľvek, musel byť poriadne mocný...alebo šialený. Keď je konečne vidieť na väčšiu vzdialenosť uvedomíte si dve veci – poprvé, už sa začína stmievať. Takže ste búrku trpeli celý deň, čo je nanajvýš obdivuhodné i znepokojivé, keďže ste pravdepodobne poriadne ďaleko od zbytku loďstva. Váš kapitán i kapitán na druhej lodi však lode neotočili, zjavne nemajú záujem vohnať sa naspäť do toho pekla, možno tiež kvôl druhému dôvodu – ste len kúsok od pobrežia. Chvíľkovú radosť z toho rýchlo vystriedajú obavy, aspoň u tých čo vedia, že to znamená ďalšie problémy. Pobrežné prúdy, skaliská,... no, unavený námorníci opäť dvíhajú veslá a boj pokračuje.

Krik, zhon, nadávky a preklínanie bohov ktorých väčšina z vás ani nepozná preruší hlasný praskot a ďalšie výkriky. No, druhá loď to teda nezvládla a zrejme nabehla na skaliská, našťastie dosť blízko aby to posádka zvládla k pláži len kúsok od miesta stroskotania. Vaša loď má väčšie šťastie a skúsenejšie vedenie, podarí sa jej totiž obísť nebezpečné úseky a nabehnúť na pláž. Premočený a unavený vojaci vyskakujú von a hrnú sa čo najďalej od vody, čoskoro sa k nim pripájajú i „stroskotanci“ na čele s Mrázom ktorý vie, na to odkiaľ pochádza prekvapivo, zjavne dobre plávať. Zanedlho sú na pláži všetci – posádka i obsluha dvoch, či skôr jednej a pol lode, celkovo vás nie sú ani dve stovky. Trosky jednej lode plávajú okolo, páru námorníkov ich vylovuje – predovšetkým zásoby, druhú loď, taktiež námorníci, urýchlene vykladajú. Do popredia sa prederie postarší no poriadne vysoký i mohutný mariňák, s hodnosťou kapitána ako sa dá vyčítať z náramkov na ramene. Pôsobí trochu ako premočený medveď, no stále vyžaruje potrebnú autoritu. Akonáhle sa teda situáciu aspoň ako tak ukľudní vystúpi na neďaleký kameň – nieže by potreboval byť ešte vyšší – a začne „reč“.
“Preslovy mi moc nejdú.“ tých páru veteránov čo ho pozná vie, že takto začína každý preslov. Zvyky a rituály sú u mariňákov bežné a rozšírené. No aspoň hlas má poriadny, buráca i cez hluk vĺn,
“Padlo veľa dobrých vojakov, prežila kopa bezcenných rekrutov. Skončili sme v Kápěho riti niekde...v riti. Proste ďaleko od zbytku. A keďže je väčšina z vás zelená ako moje ho...ako tráva tak pravdepodobne všetci skapeme. Určite nejak kruto, všetkých vás budú mučiť a sračky, tak si zvykajte a modlite sa, nech skapete rýchlo takže nebudete musieť žrať priateľov keď dôjdu zásoby. Ak si ale myslíte, že sa mýlim a vy ste drsnejší než vypadáte, dokážte mi to, a prežite. Vyjebeme so všetkým čo sa pripletie do cesty, pôjdeme na sever a spojíme sa so zbytkom légie. Alebo skapeme, jak som vravel. Voľba je na vás.“
No, motivačný preslov hodný legendy to nieje, ale na začiatku vás predsa varoval. Po tom, čo dohovorí ešte mykne rukou smerom ktorým sa máte vydať – za plážou sa črtá les, či skôr poriadna džungľa. Takže tadiaľ musíte prejsť.
“ Tak, dajte sa dokopy a začnite so stavbou tábora, dreva je našťastie dostatok, za dve zvonenia prevedú poručíci inšpekciu. Seržanti usaďte si oddiel a za mnou.“

Pláž nieje moc prívetivá, piesok je sivý a drsný, no možno stovku metrov za ňou je prijateľná planinka po ktorej už začína hranica stromov. Hneď sa rozkladajú stany, väčšina zásob je našťastie zachránená, takže len vojaci z druhej lode – prevažne starší - toho nemajú moc so sebou. Keď teda seržanti odídu, nejaký rekruti prídu o svoj stan v ich prospech.
“Sekáč, Darken, rozložte stan a bacha nech vám ho neukradnú. O zbytok tábora sa nestarajte, to majú na starosti sapéri.“ pristúpi k vám váš seržant, typický Dalhoňan teda chlapík skôr mohutný ako vysoký, s čiernou pleťou. Ten sa tiež obráti na druhý oddiel.
“Ty, eh...Lišák? Jo, ty. Vášho seržanta to zmietlo, takže kým dostanete nového tak sa pripojte k mojim, váš stan ale berte. Jo, a rozložte ich dosť blízko lesa. Jo a ešte, niekto z vás“ pohľadom preletí vás štyroch “nech skočí po zvedov. Dve malé šteňatá a starý vlk, spoznáte ich ľahko, však s vami boli na lodi. Taktiež ich priveďte k našim stanom. A neľakajte sa ak tam dorazia ďalší vojaci. Jo a ešte...no, odvahu mládež, tak zlé to nieje.“ kývne vám a vyrazí za kapitánom kde už sa šikujú i ostatný seržanti oddielov. Vy zatiaľ máte čas vybaviť si čo máte na práci, celkovo sú tu okrem vás z oddielu Lišáka a Strelca dvaja ťažký pešiaci, z druhéhu oddielu navyše jeden liečiteľ, opäť dvaja ťažký pešiaci a jedna mariňáčka. Ako prvý sa pohne jeden z ťažkých, kaprál Darkena a Sekáča, taktiež dalhoňan.
“Jo,“ to zdá sa prebral od seržanta “vy dvaja, rozložiť stan, podľa rozkazu. A vy“ obráti sa na Lišiaka a Strelca “Jeden rozkladať stan, vy dvaja“ ťažký pešiaci z vášho oddielu “mu pomôžte. Druhý neh beží po tých zvedov, nech to je z krku, nech máme pokoj. Zbytok oddych.“

Stav ztroskotání

Vzhledem k tomu, že jsme se dostali z toho vodního pekla, které prý rozpoutali mágové z Assailu, museli při nás stát snad všichni známí i neznámí bohové. Někteří vojáci bohy proklínali a jiní jim žehnali. Já nebyl ani v jedné skupině, pořád jsem se snažil vzpamatovat z toho, co jsem právě prožil. S magií jsem měl mizerné zkušenosti, vlastně jediná moje znalost magie byla z představení pořádaných v Malazu.

Jakmile se na pláži shromáždil ten zbytek, který měl to štěstí, že unikl z běsnění vodního živlu dostatečně rychle, následoval proslov. Byl jsem připravený na cokoliv - od bědování po útěchu - ale tenhle projev mě šokoval. Najednou jsem si vůbec nebyl jistý, co si mám myslet a jestli nás to mělo povzbudit či prostě nám kapitán nechce lhát.
Shromáždění se počalo drobit na menší skupinky a vzhledem ke smrti seržanta mého oddílu jsem byl společně s ostatními provizorně přidělen k jinému. Jakmile začal nový seržant rozdávat úkoly, kývl jsem, že rozumím a vydal se hledat zvědy.

Proplétal jsem mezi pomalu rostoucími počátky tábora a bedlivě sledoval okolí. Najít určenou skupinku byl celkem oříšek, jelikož všude byl zmatek a rekruti se houfovali se staršími vojáky. Když už jsem se chtěl otočit a zkusit štěstí na opačném konci pláže zahlédl jsem trojici, která mohla odpovídat popisu mnou hledaných zvědů.
"Posílá mne seržant... ehm... no, mám vás dovést k našim stanům." vypadne ze mne, když se k nim dostanu a snažím se tvářit, jako by můj úkol byl ten nejdůležitější ze všech.

Překrásný den a hladké přistání

Zatracená bouřka a zatracení mágové. Ti se zase kurva nudí, nebo co. Všem bych nakopal prdele na výraz díků za tuhle zpropadenou vichřici. Zkurvený vlny!
Takové a podobné myšlenky se míhaly mou myslí, když jsem se stejně jako ostatní veteráni držel zábradlí a smějíc se smrti do ksichtu cenil zuby. Přeci jen to nebyla první bouřka vyvolaná mágy, kterou jsem zažil. Cesta ze Sedmiměstí do Letheru byla podobně zajímavá.
Veteráni byly na takovýhle věci prostě zvyklý. My, mariňáci, jsme byly smířeni s tím, že naše životy nyní závisí na těch podělanejch falarskejch opicích, co lezou po ráhnech a točí s kormidlem ve stavu, který by i opilec zhodnotil jako zoufalý. Zasranej falarskej rum!
Pro jistotu neuškodilo využít přezek a přivázat si levou ruku k zábradlí. Alespoň vás nesmetla vlna. A kdyby náhodou byla tak silná, že by vám ji utrhla, bylo by vám to už jedno.

Bouře byla přeci jen silnější, než bylo zdrávo. Což dosti poznamenalo naši flotilu. Já hned věděl, že tahle štace, tahle zasraná výprava, byl blbej nápad. Že já radši nezdrhl už v Letheru. Nenašel si nějakou kozatou letheranku a neudělal jí deset dětí. Kurva.
Nakonec se naší bárce a ještě jedné další podařilo dostat z bouře a nyní jsme pluli vstříc pevnině dosti pošramocení a naše posádky již zdaleka nebyly v plném počtu. Můj oddíl přišel o dost lidí, ale každej živej je dobrej. Tohle se holt stává. Díky mistru Kápě, že naši kapitáni mají v mozku víc rumu než ostatní a tak se nevrací zpátky do té zasrané bouře.
Znovu vycením zuby v šíleném úsměvu vstříc pevnině a všem hajzlům, kteří tam na nás čekaj. A jak to už tak bývá, též si to zaslouží pořádné flusnutí do ksichtu mistra Kápě, jehož náruč nás již všechny, kurva, čeká.

Přistání nepatří zrovna mezi špičkové a brzy se ocitnu celý ve vodě a to i s ostatní členy posádky. Naše lodě, jak se zdá, již více Malazským účelům neposlouží. Škoda jí, byla to pěkná děvka.
V čele těch, kterým se podařilo dostat na pevninu, promočený jako slepice a pořádně nakvašený, neboť mi zvlhl můj oblíbený šátek, se vydám k těm, jenž se podařilo zakotvit. Alespoň někdo umí ovládat svou loď. Proklatí námořníci, proklatej Falar.
Kapitán si nás ihned svolá k sobě a začne se svým proslovem. Na můj vkus dosti vlídný proslov, ale ujde. Tohle zelený maso potřebuje vědět, co ho čeká. Bez obalu a sraček. Neboť v nich jsme nyní až po uši a možná i hloub. Tak proč přidávat další
Následovat má diskuze mezi seržanty. Nejspíš něco o tom, jak zajistit, aby ty hovna, v kterých plaveme, nebyly moc hustý a neudusili nás. Či o tom, jak nenechat hebnout moc těch zelenejch děcek, co s námi připluli.
Pořádně a od srdce si odflusnu a pohledem zkontroluji posledního člena z oddílu, který mi zbyl.Sapér a Falari. No kurva toho teď vážně vidět nepotřebuji. By mě z něj asi jeblo. Zasraní Falari.
Vydám se tedy za ostatními seržanty a snažím se okolo sebe ignorovat zbytek vojáků. Pro jistotu. Můj křivý úsměv by jim teď na morálce asi zrovna dvakrát nepřidal.

Stavba tábora

Ku koncu plavby sa náš presun sal dosť búrlivým. Počas útokov som sa snažil držať v blízkosti stožiara alebo lán, predsa len nemal som moc chuť ísť si zaplávať. Naštastie naša ľoď to prežila ešte celkom dobre. Pri porovnaní z tou druhou, a keď sme konečne skončili na brehu, s miernym potmehúckym úsmevom som vykráčal z vody. Predsa len mať zem pod nohami je fajná vec.

Preslov kapitána nebol ničim zvláštny predsa len vyjadril dve možnosti ktoré nam zostávajú. Buď sa dostať k ostatným, alebo skapať. A keďže mne sa skapať nechcelo, vedel som že sa dostanem k zvyšku armády. Hneď po preslove kapitána prišiel na rad seržant ktorý zadal rozkazy ohladne stanov.
...hm takže blizko lesa... ...zaujimavé... ...to by bolo treba očekovať...
Prejde by myslou že by som sa mal ísť pozrieť po okolí a poviem
"Sekáč zvládneš to aj sám? Spolu s tým novým určiťe.
Rad by som očekoval ten les keď k nemu mame už tie stany postaviť. Nerád by som aby nas potom v noci rušili nejake zvery alebo Assailský vojaci. Idem očeknút ten les.
Ak sa do jedného zvonenia nevrátim tak ma pravdepodobne dostalo nejaké zviera alebo nepriatelské odiely čo obkľučuju tábor. Potom je ale treba si začať robiť starosti." Nato sa pousmejem a pomaly sa vydám k tomu lesu. Cestou som sa vyhol pripadne kapralovi lebo sa mi nechcelo mu vysvetlovať že minimalne prieskum a kontrola lesa pri našich stanoch by trebala. A ak by ma zastavil tak by som si to s nim vydiskutoval, že na tu maličkosť zabudli.

Voda, země a všechno kolem toho

Voda. Všechno, co jsem zprvu dokázala při bouři vnímat, byla všudypřítomná voda. Nenáviděla jsem ji. Když se okolo nás setmělo a moře si začalo pohrávat s jediným, co posádku naší lodě oddělovalo od hladiny, každá buňka mého těla chtěla panikařit. Utíkat k některému z těch ostříleně vypadajících vojáků, žádat o ochranu. A přesto – neudělala jsem to. Celý svůj život jsem se učila být závislou jen sama na sobě. Byl rozdíl mezi tím něco chtít, a mezi tím podlehnout tužbám. Takže ačkoli mi voda i momentálně nastalý chaos připadal jako nejhorší muka na světě, nepodlehla jsem ani vodě, ani svému jedinému strachu. Nemohla jsem. Starý zvěd na mě a na dalšího rekruta, Stína, začal něco křičet. Přes hukot bouře ho nebylo slyšet, ale rychle jsem pochopila, že se nám snažil dát instrukce – držet se blízko, neplést se pod nohy, k něčemu se pevně přichytit. Jakmile jsem vše vykonala, nezbylo nic jiného, než sledovat dění na palubě. Sledovat a učit se. Můj život náhle nebyl v mých rukou a já se snažila soustředit na všechno, jen ne na vodu.

A nakonec to peklo skončilo – a já si oddechla. Už od začátku cesty po moři jsem věděla, že se něco pokazí. Kde je voda, tam je vždy něco špatně. A tak se stalo. Doufala jsem, že osud si vyčerpal dnešní příděl hloupých žertů. A poté mě napadlo, kdo byl asi tím dnešním osudem. Kdo nás napadl?

Po vylodění jsem se držela starších zvědů. Oba byli starší jak já. Během cesty jsem s nimi moc nemluvila; mluvit spíše starší zvěd. Ten, který smrděl. Který pořád smrděl, ačkoli byl mírně vymáchán v moři, tudíž promočený na kost. Jako já. Voda. Br. Naštěstí byla pryč a můj nadřízený naši trojici přemístil dále od moře, až na samý okraj pláže, na okraj zástupu dalších vyloděných mužů. Prohlédla jsem si je všechny – dívala jsem se jim do očí, když jsem je míjela. Mladí, staří. Někteří pořád s naivitou mě vlastní, někteří už zlomení. Ale všichni naživu – prozatím. Přeživší ze dvou lodí. Nepřežilo nás mnoho, proběhlo mi hlavou. Ne tolik, kolik mělo.

A pak následoval proslov. Drsný, holý, pravdivý. Neumělý. Starší zvěd po mě loupal očima, když byl pronášen a já poslouchala bez jediného cuknutí. Bez jediného zaváhání a obavy, nic neprošlo mou myslí. Brala jsem to tak, jak to bylo – pěkně krok za krokem. Něco nás čeká, něco. A já tu nejsem proto, abych se strachovala. Tahle situace se přece jen bude lépe snášet za střízlivých myšlenek.

Jen co proslov skončil, očekávala jsem obdobný proslov od nejstaršího zvěda, pouze pro mě a pro Stína, na téma „vy děcka jste si měli vybrat jinak, nemáte tu co dělat, slyšeli jste, co se může stát“, jen v jiném provedení. Proslov nepřišel. Místo toho jsme všichni tři mlčeli a čekali na rozkazy. Okolo nás pobíhali mladí rekruti, mořští vlci i zkušení veterání a připravovali provizorní ležení. Jediná zábavná věc – sledovat to hemžení. Jako mravenci. Snad mi nedocházela vážnost situace, možná jsem na to přeci jen byla moc mladá. Ale ta absurdita, že právě naše dvě lodě přežijí, že právě dvě stovky včetně mě budou pobíhat po této pláži a stavět právě tyto stany byla prostě a jednoduše směšná. V takové chvíli jsem nedokázala myslet na všechny ty mrtvé ani na zbytek flotily. Nešlo to.

A konečně, konečně po té dlouhé chvíli ticha a mého tichého přemítání, přišly rozkazy. Přesunout se zase o kus dál.

Jemné přistání

Vyběhnu na palubu. Posádka panikaří, vítr ještě zesílil. Flákání očividně skončilo. Zasraní mágové, život by byl bez nich tak krásnej.... Rychle vyběhnu vyhledat svůj oddíl a seržanta. Najdu jen pár lidí z oddílu. Nějak se neohlížím na to, kdo rozkazy vydává. Prostě plním to, co slyším.
Náhle se loď trochu nahne. Otočím se. Zkoprním. „U Kápěho koulí!“ Víc toho nestihnu. Zavalí mě voda a já jen doufám, že se udržím provazu, který už beztak dost klouže. Naštěstí to zvládnu. Ještě pár takovejch a končim...
Překvapí mě náhlé ticho. Seržant, který v našem okolí rozdával rozkazy zmizel v díře v zábradlí. TEĎ je čas panikařit. Musí se to organizovat, jinak všichni zpanikaří ještě víc a začnou skákat skoro sami. Sice tomu vůbec nerozumim, ale...
„Hej! Ty tam!“ Nic. Mladý rekrut, na kterého řvu buď ohluchl nebo je panickém šoku. Rychle k němu dojdu a čapnu ho za límec. Vypadá, že se probral. Hodím ho k provazu, který mi bylo přikázáno držet. „Drž ho. Jestli ho pustíš, tak si před Kápěho branou budeš přát, aby jsi byl už za ní, jako nikdy předtím.“
Vypadám, že jsem tady nejstarší. O podobné, zoufalé, pokyny se pokouší ještě jeden voják. Na jméno si pořádně nevzpomínám, ale taky patří ke starším. „Ty, tamhle to drž! Ostatní, hlavně se držte a dívejte se po raněnejch, snažte se je nějak připevnit k lodi!“
Mezi podobnými rozkazy ztratím pojem o čase, dokonce i to, jestli je někdo plní. Možná že se jedná o moji obranu před panikou. Nevím.
Každopádně po čase to konečně trochu ustane a mi se přiblížíme ke břehu. Popadnu své věci z jedné ze společných kajut. Mám tam batoh se zásobami, na kterém je ještě upevněná kuše a klasický kulatý štít. Batoh váží skoro stejně jaká já.
Seskočím do vody a málem se převážím dozadu. To by bylo celkem na nic, přežít tu hrůzu a pak se utopit při vylodění. Na pláži vyhledám svůj oddíl a zařadím se. Přijde řeč kapitána. Vím, že má pravdu, ale stejně se mi to příčí. Považujou nás za nic. jsem pro ně jen přítěž, vyplnění první linie v boji. Tohle bude těžký, aby nás trochu uznal. Ale má pravdu. Doufám, že tim nepodkopal těm, co ještě před pár lety drželi mamčinu sukni u krku...
„Dobře, rozdělám ty stany,“ odpovím seržanotvi. Dál už se v tom moc nevyznám, prostě jen počkám, kdo mi s tím pomůže. Na Darkena jen kývnu a dodám: „Chytrá výmluva pro ulejvání.“ Doplním to ještě o úsměv. Snažím se navodit trochu příjemnější atmosféru.
„Takže, dem na ten stan ne?“ prohodím do davu, protože vůbec netuším, kdo mi s tím jde pomoct.

Stretnutie seržantov, v lesíku
Mráz

Kapitán vás – teba a 10 ďalších seržantov vedie ďalej od tábora, priamo do lesa. Po pár krokoch v ňom sa však zastaví, letmo porozhliadne či ste sami a chvíľočku čaká. Objavia sa ďalší ľudia, dve ženy a dvaja muži, všetci s výložkami poručíkov. Celkovo rôznorodá spoločnosť z ktorej poznáš len starších seržantov a i to zväčša len z videnia, väčšinu tvoria muži.
“Preslovy mi moc nejdú - “kapitánov začiatok je prerušený keď poručíčka nahlas odfrkne, prevráti očami a zamrmle niečo v zmysle, že to už všetci viete.
“No dobre, chcel som len povedať, že pôjdem priamo k veci. Teda...hm. No. Kurva, to je pech, neviem ani ako začať. Sme v dobrých sračkách, navyše nie kvôli Assailanom, ale...no, kvôli našim. Toto stroskotanie či jak to kurva nazvať bolo v pláne od začiatku, nejak to vykoumala vrchá päsť ťaženia a ešte vyššie to schválili, tak sme to my odniesli. Lenže, ako to u takýchto chujovín býva, niekto to masívna dojebal, apsoň mne to tak príde. Teda, mali sme sa tu vylodiť tri setniny, zvládla to jedna a pol, obe neúplné. Tak sme odteraz všetci piata setnina, ale to odbočujem.“ Kapitán sa na chvíľku odmlčí a prejde po vás pohľadom, v tvári je dosť zachmúrený.
“Proste...no proste mali naši mágovia vyvolať miernu búrku čo by bola fajn zámienka prečo sa tri lode oddelia a akože zablúdia, ale ak som správne pochopil zasiahli tie assailské svine a vystupňovali to. Takže s nami vyjebali a to poriadne, takýto svinčík ako sa rozpútal by sami nezvládli, no...jak to ten čurák vravel? Aha, niečo že ak sú kúzla vypustené tak stačí málo aby boli posilnené a...nejak urvané z reťazu či čo, ja som z toho debil a ten mág čo mi to na pláži vysvetľoval taky nemal všetkých 5 pohromade, tuším sa volá Zub.“ Opäť krátke prerušenie, zjavne uvedomil že zase odbočuje.
“Proste, poviem vám, že pekné svinstvo. Ja som bol inštrano..inštre..inštruovaný dopredu a nemal o tom nikomu ani len vravieť a hrať svoju rolu či jak to ten buzerant vravel, ale nemôžem vás odrbávať. Chcem preto aby ste vedeli, že sme tu skončili lebo to nejaký papaláš nad kopou máp naplánoval. Vojakom bolo nakecané, že majú len prejsť lesom a všetko bude fajn, sú to totiž kopy sračiek tí rekruti a to nepodceňujem, no vy musíte vedieť o čo ide. V tej džungli sídlia nejaký zmrdi, divoký a uvrešťaný, proste horší než dalhoňania z juhu...er, promiň Bere.“ hodí pohľad na jedného zo seržantov, dalhoňana, ten ale reaguje pohodovým úškrnom “No jo, lebo ty si princ z Unty čo.“
“Jo jo, jasne že som. No, týchto divochov máme nejak popohnať proti Drakovi, to je Assailský tyran s panstvom hneď za džungľou, je tam na rieke jeho mesto ktoré potrebujeme kvôli prístavu. Zbytok našej légie postupuje zo severu, my sa naň máme s kopou revúcich divochov vrhnúť z juhu. Jasné?“ občas súhlasné zabručanie, väčšina ale asi spracuváva fakt, že vás velenie proste nechalo stroskotať v rámci plánu ktorý sa ale zvrtol a preto to kopa dobrých vojakov odniesla životom.
“Všetci delegáti ktorých sme tam poslali sa nevrátili, pôjde asi o pekných zúrivcov, ako inak všetko čo je tu domorodé teda v lese bacha, nežerte čo nepoznáte, mäso poriadne prepečte a keby dačo hneď za liečiteľom. Ale zase odbočujem. No, takže, ešte posledná drobnosť a prejdeme ku konkrétnej taktike...teda, niežeby sme už teraz neboli v sračkách, ale máme vo vojsku Spára. Nie, nepýtajte sa jak to viem, proste nám tu čmuchá ríšsky Spár. Pravdepodobne sa bude držať niekde vzadu, teda pri velení a mne, ale dajte si radšej bacha a všímajte si vojakov ktorých máte. A ak si budete sto pro istý...viete, jak to so spármi chodí.“ vystrúha krvilačný výraz ktorý na jeho obrovskom ksichte pôsobí akoby bol šialený divoch. Potom začne organizovať vaše oddiely, nejak pozorne to ani sledovať nemôžeš lebo poručíci sa vybavujú skôr s jednotlivými seržantmi, k tebe však pristúpi kapitán sám.
“Mráz, vezmeš 8. oddiel, aj s tím tvojím sapérom, Prach či tak nejak? No, proste vezmeš tú mladú kopu a idete prvý, spoločne s tebou Denal“ obráti sa na onoho dalhoňana.
“Zhromaždite sa, myslím že Denal už rozložil tábor. Na rozdiel od zbytku pôjdete už zajtra na svitaní, tak sa dobre prespite. Idete ako prieskum, máte troch stálych zvedov, prakticky im robíte zálohu a spravíte za nich čo bude treba aby mohli prejsť a informovať ostatok ktorý potiahne za vami, takže tiež čistite čo to pôjde. Nádskok dostanete dostatočný, no v závese vám pôjde Mojin oddiel, to keby ste padli do sračiek z ktorých sa nevyhrabete sami a bude treba trochu svalov.“ Moja sa ukáže byť šťúpla malažanka, usmieta a už od pohľadu veselá a energická, navyše hodne pohľadná. Vieš však, že jej oddiel sú ťažký pešiaci, veteráni ako ona sama. Celý ten oddiel sa už pomaly stáva legendou keďže väčšie silové a inteligenčné rozdiely medzi seržantom a jeho vojakmi asi nenájdeš nikde inde.
“Jo, kryjeme vám zadky, tých by bola škoda.“ žmurkne na vás oboch.
“Ak by sa strhla mela tak proste dobehne a preseká sa cez to, vy sa na hrdinov nehrajte. Vaši vojaci sú zelenáči, ale žiaľ nemám skúsenejších mariňákov na prieskum tejto časti, tak si nenechajte posekať celé mužstvo v prvej potýčke. Vaše uskupenie zodpovedá poručíkovi Katorovi, ten vás ešte inštreu...ten vám povie zbytok. Rozchod.“
S tým vás opustí a pohne sa ku ďalšej skupinke, poskladanej približne ako tá vaša, pravdepodobne teda podobné prieskumné uskupenie ktoré ale pôjde iným úsekom. Kator je už starší, našťastie teda zrejme dostatočne skúsený, ťažko určiť odkiaľ presne.
“Vyrážate za úsvitu, ja idem s Mojou tak keby niečo nájdete ma tam. Mráz, obmedz používanie výbušnín, nechceme prilákať celé okolie a odstrašiť tých spojencov čo hľadáme, ale ak to bude nutné mysli ešte na to, že ak sa ozvú výbuchy čo najrýchlejšie dobehneme. Vlk, najstarší zo zvedov zabezpečuje spojenie medzi oddielmi a bude predsunutá hliadka, tak ho nezastreľte ak sa k vám v noci dostane, Pěnu a Stína si nejak podeľte vy dvaja. V tom lese fakt bacha, celý je akýsi...ja neviem, chorý či čo, neváhajte teda zdrhať, odvaha sa všade nenosí. To je teda asi všetko, oboznámte svoje oddiely s úkolom, no nemusíte im spomínať všetko čo viete...kapitán o tom pomlčal, ale je možné, že máme vo vojsku zradcov teda Assailanov a ich spojencov, bol to jeden z dôvodov prečo sa robila táto šaráda. Jo a Bere, Diemor“ oboch vás osloví priezviskom, asi aby dodal slovám vážnosť.
“Nestraťte tie deti. A postarajte sa o Pěnu, hľadá vo vojsku rodičov ktorý sú, ktorý boli u Lullových mariňákov pobrežnej stráže, počas Smršti tiahli s Coltainom. Rozumiete.“
Kývne vám a odoberie sa naspäť, o chvíľku sa opäť s mrknutím odpojí i Moja, dvaja teda pokračujete a dalhoňan ťa vedie k miestu kde dal postaviť tábor. Pripojí sa k vám Prach, falarský sapér so zmučeným výrazom na tvári, takže ani poriadne nepozdraví a jednoducho sa zaradí za vás. Ako dorazíte do tábora sú tam už všetci vaši vojaci i oná trojica zvedov.
“Jo, Mrázi, si služobne starší, ja to beriem, tak sa predveď. A mal by si si vybrať kaprála, len nie u bohov sapéra.“ vrhne ustrašený pohľad na mátohu čo sa vlečie za vami.
No, takže je to na tebe – predstaviť sa svojmu novému oddielu, teda Lišiakovi, Strelcovi ktorý staval stan za pomoci dvojice ďalších členov oddielu, už od pohľadu tupých ťažkých pešiakov s výrečnými menami Buk a Dub, takže podľa toho tiež stan vyzerá.
Štyria zelenáči, zachmúrený a smútkom strápený sapér a ty. Krásna predstava oddielu.

Do prd*ele a zase ven

Prvně tahle plavba vypadala celkem v klidu a já doufal, že i tak zůstane, ale někdo to zjevně nechtěl. To co se rozpoutalo byl děs a hrůza. Drželi jsme se s Lišákem zhruba spolu, protože jsme se znali jakž takž z výcviku. V téhle době byla každá známá tvář příjemná. Nevadilo mi být sám, ale ty ksichty zkušených mariňáků a ostatních vojáků mě pěkně štvali. Jen jsem doufal, že jim budu moci ukázat, že i když jsem nováček tak stojím za více než ty jejich pohrdavé pohledy. Konečně náš seržant, který byl poměrně dobrý, ale než nám stihl cokoliv říct už se zn ěj díky velké vlně stalo krmení pro ryby a tak jsme se chytil toho nejbližšího rozkazu co přiletěl asi od starších vojáků. Chytil jsem se zábradlí, přimáčkl na sebe svojí kuši a držel se co to šlo. Držel jsem se křečovitě a proklínal bohy za tohle vodní peklo, i když jsme byl na vodu a lodě zvyklý tohle bylo peklo, ale jak přišlo tak ustalo. Ještě chvíli jsem křečovitě svíral zábradlí než jsem se postavil a sledoval zánik druhé lodi.

Když jsme ,,zakotvili" na pláži tak jsem rychle vyskočil z lodi a byl rád, že už nemusím být na palubě. Na zemi se mi asi můžou stát horší věci než, že mě spláchne voda, ale v tuhle chvíli to bylo bezpečnější. Byl jsem rád, že taky už nemusím zpět do vody, jako námořníci, kteří tahali ven zásoby a věci co se můžou ještě hodit. Přišla a připlavala naše druhá část. Bylo nás tu celkem dost, takže to nebyla až zase taková ztráta. Nějaký kapitán se prodral na kamen na spustil tak silně demotivující proslov, až to bolelo. Jelikož už jsem toho měl dost z toho moře, tak to na mě moc nepůsobilo. Jediné co, tak asi to že by jsme měli jíst své druhy, což mi přišlo strašné a zapřisáhl jsem se v duchu, že to nikdy neudělám.

Chvilku tak nějak bezradně stojím, protože bez seržanta a bez rozkazů jsem nevěděl co dělat. Naštěstí tohle bylo rychle vyřešeno seržantem z cizího oddílu, který nás až se divím znal přezdívkami a přijal nás mezi své chlapi. Lišák se rychle vypařil pro Ty tři a tak já jsem se s těžkými na určené pozici pustil do rozdělávaní stanů dle rozkazu.

Seržantská párty

Společně s ostatními seržanty nás kapitán odvede do lesa, kde na nás spustí ty svoje motivační proslovy a snaží se nám nějak pěkně vysvětlit, jak je možné, že nás půlka chybí a proč že to vlastně plaveme ve sračkách. Je zřejmé, že náš kápo není zrovna výmluvný typ, ale tak to mám rád. Žádný okecávání a jít rovnou k věci. Pořádně nám to naložit. Lepší znát krutou realitu, než pěkný sladký kecy, jenž jsou totálně na piču.
Malazská armáda. Jak jinak. Tam nikdy není nic normálního. Ve všech armádách se velitelé snaží zabít nepřítele. V té naší se snaží zabít nás. A přesto tahle zasraná říše dobývá zemi za zemí. Zdá se, že sebevražedná taktika se jim vyplácí. Bohové, to je ale pičovina.
Pak nás informuje o skutečném cíli mise a nutno říci, že je to zatraceně šílená mise.
Kterého magora napadlo, že zrovna my, banda šílenců, sebevrahů a pošuků, budeme lepší vyjednavači jak říšští diplomaté? I když, co to plácám. Proč mě to vlastně překvapuje. To je jen pokračování taktiky malazské armády. „Když to nejde logicky, půjde to nelogicky.“ Takže jim to asi budeme vysvětlovat šipkami a čepelemi mečů. Jo, taková jednání jsou moje oblíbená. Těm jediným rozumím.
Na přítomnost spára si jen reflexivně odflusnu. Taky jak jinak. Ty zmetky nemá nikdo rád. Mrtvej spár, dobrej spár.
Pak už započne rozdělování úkolů a oddílů, při čemž zjistím, že jdeme ZASE první.
Taky jak jinak. Ti největší cvoci do první linie. Nás není škoda. Bohové, co jsem komu udělal. Zatraceně. Že já nezůstal v tom Letheru a neudělal si těch deset...nebo rovnou dvacet dětí! Kurva!
Navíc mi prdel mude krýt Mojin oddíl. No to zase bude. Nepřítel před tebou, Moja za tebou. Jo, to je dobrá motivace pro postup vpřed.
Na její komentář o našich zadcích ji pošlu vzduchem hubičku a poklepu se na rozkrok. Řekl bych, že každému dojde, co tím myslím. I když do postele s touhle šílenou ženskou od těžkejch bych šel asi jen jednou. Druhej den bych se už asi nezvedl.
Náš poručík nám to pak ještě dovysvětlí a jak se zdá, my s Prachem budeme mít po zábavě. Žádné výbuchy a žádné vraždění, když to nebude nutný. Ti mi to snad dělaj naschvál.
To že si máme dát pozor a radši zdrhat mě říkat nemusí. Nejsem sakra žádnej podělanej hrdina. Mrtvej hrdina si slávy moc neužije.
Následně nás propustí a já společně s Berem vyrazíme zpátky k táboru, tam kde naši greenhorni rozdělávají stany a nejspíš zakopávají o vlastní nohy, v lepším případě „jen“ o meče.
”Klid, Denale, na tohle si já moc nepotrpím. Oba máme svoje zažitý, takže když bude třeba, klidně mě nakopni ať to oba dva přežijeme a ať přežije co nejvíc těch zelenejch. Dvě hlavy, i když obě dvě už nejspíš dutý, ví víc, jak jedna, hehe.“ uklidním Denala s typickým veteránským humorem.
Ohledně kaprála to bude asi problém.
”Jedinej můj sapér je Prach a to je šílenec a falari v jednom. Špatná kombinace v každém případě. Takže ten kaprál určitě nebude. Blbý je, že to bude muset být jeden z těch zelenáčů. No uvidíme, co je to za maníky.“

Mořská anabáze

Stojím u zábradlí lodi a poslouchám smrdícího zvěda jen napůl ucha. Sám nejsem žádná voňka, ale jeho odéru teda zdaleka nedosahuju - a doufám, že nikdy nedosáhnu, leda za dosti specifických okolností... Ale je fakt, že to není ani zdaleka tak hrozné, jako když jsme na loď spolu přišli, jen těžko soudit, jestli ho profoukl trochu mořský vítr nebo si můj frňák zvyknul, nicméně jeho důvody chápu.
Trochu mi připomíná tátu, až na ten smrad.

Překvapilo mě, že naše třetí společnice dostala kajutu pro sebe, když je všeobecně známo, že u maríny slouží i ženské, ale nekomentoval jsem to. Její výhoda, pro nás nebude ani tak ani tak.

Zdá se, že staroch má spoustu výhrad ke mě a k té malé vedle - těžko říct proč. Jednou někdo začít musí, a zdá se, že čím dřív začne, tím líp - pokud to přežije.
Je to už dlouho, co jsem pochopil, že seržanti a veteráni řvou na zelenáče hlavně proto, aby zahladili ten pocit, že jsou za ně zodpovědní a nemuseli potom odhánět jejich duše, až jich většina zařve při prvním střetu. Není co si z toho dělat. Stoicky stát, koukat, zařvat "Ano, pane !" a držet hubu a krok. Ze mě duch nebude, to vím vcelku najisto. Ať už tady zdechnu nebo ne.

Jakýsi pokroucený smysl alibismu... přemítám, ale náhlé zvědovo zaklení mě vytrhne z úvah a čekání na vylodění. S úžasem rostoucím stejně jako vlny kolem sleduju moře, po kterém se loď začala zmítat jako špunt, poskakující po peřejích v potoce.

Neradostný, přesto odhodlaný a snad i trochu spokojený úšklebek na tváři, držím se několika lan, jedno omotané kolem předloktí a kolenem zaklesnutý mezi zábradlí a provazový žebřík vedle.
Když udeří první vlna, promočí mě skrz a já jen děkuji bohům za voskované plátno, ve kterém mám pečlivě zabalenou výstroj. Rád bych věděl, kolika z lidí tady zbyde aspoň použitelná sekera - zdechnem tak nebo tak, buďto utopením, nebo nás rozsekají jen co se objevíme na plážích, protože nás většina nebude mít čím bojovat...

S rozzářenýma očima a smíchem napůl zaznívajícím šílenstvím hledím kolem sebe na rozpoutané řádění vln. Imponují mi ty síly, které rozpoutaly tohle běsnění, a i když nejsem schopen je pojmout nebo ovlivnit, odmítám se jim vzdát.

Když námořníci začnou pobíhat kolem a řvát o pomoc, odmotám se ze svého místa a snažím se pomoct, kde to jen jde, pohybujíce se po zmítající se palubě napůl jako opice, zachytávající se kdejakého lana či bedny.

Zdá se to nekonečně dlouho - skučící vítr, střídaný údery vln, houpající se paluba... Když to všechno utichne, skoro mi to připadne nereálné. Dopotácím se k zbytkům žbrlení a zahledím se ke druhé lodi, která se z toho krutého čardáše dostala s náma, ač za cenu ztraceného stěžně.

Tak dnes ještě ne. úsměšek mi přestálá bouře smazala z tváře, únava se mi začíná plížit tělem, ale i přes to stále ještě zbývá se vylodit.
Sledoval jsem druhou loď, kterak najela na skaliska - a modlil se, aby se nám něco podobného nestalo taky.

Čert ví, zda jsme měli štěstí, nebo to byla kapitánova zásluha, ale stojíme na pláži, já, náš, teď o něco míň, ale stále ještě smrdící zvěd, a Pěna. Rozkazy nepřišly, aspoň zatím, ale nás stejně nejpozději za pár hodin pošlou do lesa. Zakleknu do drsného písku a zkontroluju obsah voskovaného vaku - něco málo k úhoně přišlo, ale luk, šípy a poboční tesák skončily bez pohromy. Zbytek to rozchodí.
Aspoň nějaká dobrá zpráva. pečlivě balím věci zpět a sem tam se pokouším přimhouřenýma očima proniknout přítmím v té hradbě stromů, než dorazí Lišák s rozkazem hlásit se u jednoho ze vztyčujících se stanů.

Tázavě se ohlédnu po zvědovi - za celou cestu jsem se vlastně nedozvěděl, zda náležíme k celé setnině, nebo přímo k nějakému oddílu...

Osmý oddíl aneb Zelenáči a zase zelenáči

Ze schůze seržantů se vydám společně se seržantem Denalem rovnou k našim novým oddílům, které již staví stany a připravují tábor na noc. Troška spánku nám dozajista pomůže všem, i když kdo ví, jak skvělý spánek budeme mít v blízkosti tohohle zpropadeného lesa. Ale co. Nejspíš to bude poslední kloudný spánek, tak si ho člověk musí užít jak se patří.
”Prachu, kde se zase flákáš ty falarskej šílenče!“ zavolám do davu, ve kterém jsem naposledy viděl ztratit se mého sapéra. Nejen, že ten chlap přežije snad všechno, ale ještě ho teď popadla nějaká zavšivená depka. To mě vážně scházelo. Jednou mě jebne a stoprocentně to bude kvůli němu.
Nakonec se Prach vysouká z davu a tím svým sapérským „pochodem“ zamíří za mnou k našemu novému táboru, na což jen zavrtím hlavou a mávnu rukou, neboť řešit ho dál nehodlám.

V našem táboře si prohlédnu tváře všech rekrutů, jež se tu sešli a ujistím se, že jich je tu dost na to, aby tu mohli být všichni. Prozatím je neznám jmény a ono je to i lepší. Stačí že, se budu muset starat o pár hlav se jmény, což je i tak dost. Neznámý mrtvý člověka tak nenasere jako mrtvola se jménem.
”No to mě poser na holý záda,“ začnu typicky a znovu si projedu jejich mladý tváře. Nikdo z nich se ještě nejspíš nezačal ani holit a pár z nich je dost mladých na to, aby se mohli schovat za máminu sukni. Zasraná armáda, zasrané tažení. Kurva! Načež si pořádně odflusnu.
”Lišák, Střelec, Buk a Dub. Nyní jste osmý oddíl, děcka,“ bez servítek a medu, tak jak to mám rád, mě říkají Mráz a jsem váš seržant. Tak mě poslouchejte, držte se mě, nedělejte blbosti a hlavně si nehrajte na hrdiny. A možná to přežijete.
No co. Nemá cenu jim nic nalhávat. Ono by to díky kapitánovu motivačnímu proslovu ani nemělo cenu.
”Dostavte tedy stany a vrhněte se na spánek. Brzo ráno vstáváme a vyrážíme jako předsunutá hlídka. Což znamená, že jsme ve sračkách a další spánek nejspíš bude až ten poslední, takže si ho vychutnejte.“
S tím to utnu. Nemá cenu se nijak vykecávat. Ještě mám další věci na práci a náladu nemám též zrovna růžovou. Ono vlastně..od doby, co jsem v armádě, to s mou náladou jde permanentně z kopce.
Vyhledám tedy tři oddílové zvědy v čele s Vlkem, který od pohledu vypadá jako někdo, kdo už něco zažil, což v mých očích znamená, že si zaslouží víc než jen titul „děcko“.
”Ty budeš asi Vlk, co? No, zítra vám prý máme dělat zálohu, až vy tři vyrazíte na průzkum. Ohledně těch dvou děcek, co se ti lepí na paty. Kapitán říkal, že si je s Denalem máme podělit. Akorát že o nich vím totálně kulový, takže to nechám na tobě. Jednoho mrskni ke mně a druhého k němu, ať to máme z krku. Pokud něco budeš mít na srdci, se ozvi. Přeci jen na tobě a těch dvou bude zítra záviset prdel moje i prdele mých rekrutů.”
A jestli se něco posere. Tak si to pěkně odskáčeme. Mistr Kápě už nám připravuje apartmá, svině jedna.

Stretnutie velenia

Vidíš, že Sekáčovi sa s hundraním vydá pomôcť jeden z pešiakov, takže máš prakticky voľno. Kaprál si ťa nevšíma a i keby, tvoje odôvodnenie nieje najhoršie a asi by ti ho i vzal. Máš teda voľnú cestu a po niekoľkých desiatkach krokov sa stratíš v lese. Už predtým si si všimol, že kapitán sa taktiež vybral do lesa, nasledovaný skupinou seržantov. Takýto početný oddiel je ľahké sledovať a keď sa zastavia na čistinke kúsok v lese nie je problém sa prikradnúť a ukryť, takže dobre počuješ čo sa deje i keď výhľad je obmedzený. Čoskoro dorazia i poručíci a všetka pozornosť je venovaná kapitánovi ktorý sa tým pádom rozhovorí, moc si teda nevšímajú okolie. Celkom lajdácke, no zjavne nepredpokladajú, že by niečo hrozilo.

Počuješ pomerne dobre, ono kapitánov hlas je dosť zvučný, len keď sa ozve niekto iný je to horšie, ale trénované uši nemajú problém.
“Preslovy mi moc nejdú - “kapitánov začiatok je prerušený keď nejaká žena nahlas odfrkne a zamrmle niečo v zmysle, že to už všetci viete.
“No dobre, chcel som len povedať, že pôjdem priamo k veci. Teda...hm. No. Kurva, to je pech, neviem ani ako začať. Sme v dobrých sračkách, navyše nie kvôli Assailanom, ale...no, kvôli našim. Toto stroskotanie či jak to kurva nazvať bolo v pláne od začiatku, nejak to vykoumala vrchá päsť ťaženia a ešte vyššie to schválili, tak sme to my odniesli. Lenže, ako to u takýchto chujovín býva, niekto to masívna dojebal, apsoň mne to tak príde. Teda, mali sme sa tu vylodiť tri setniny, zvládla to jedna a pol, obe neúplné. Tak sme odteraz všetci piata setnina, ale to odbočujem.“ Kapitán sa na chvíľku odmlčí, nevidíš čo robí.
“Proste...no proste mali naši mágovia vyvolať miernu búrku čo by bola fajn zámienka prečo sa tri lode oddelia a akože zablúdia, ale ak som správne pochopil zasiahli tie assailské svine a vystupňovali to. Takže s nami vyjebali a to poriadne, takýto svinčík ako sa rozpútal by sami nezvládli, no...jak to ten čurák vravel? Aha, niečo že ak sú kúzla vypustené tak stačí málo aby boli posilnené a...nejak urvané z reťazu či čo, ja som z toho debil a ten mág čo mi to na pláži vysvetľoval taky nemal všetkých 5 pohromade, tuším sa volá Zub.“ Opäť krátke prerušenie, zjavne uvedomil že zase odbočuje. Ty osobne Zuba poznáš, je to váš oddielový mág, poriadny podivín.
“Proste, poviem vám, že pekné svinstvo. Ja som bol inštrano..inštre..inštruovaný dopredu a nemal o tom nikomu ani len vravieť a hrať svoju rolu či jak to ten buzerant vravel, ale nemôžem vás odrbávať. Chcem preto aby ste vedeli, že sme tu skončili lebo to nejaký papaláš nad kopou máp naplánoval. Vojakom bolo nakecané, že majú len prejsť lesom a všetko bude fajn, sú to totiž kopy sračiek tí rekruti a to nepodceňujem, no vy musíte vedieť o čo ide. V tej džungli sídlia nejaký zmrdi, divoký a uvrešťaný, proste horší než dalhoňania z juhu...er, promiň Bere.“
“No jo, lebo ty si princ z Unty čo.“ ozve sa niekto iný, poznáš hlas tvojho seržanta.
“Jo jo, jasne že som. No, týchto divochov máme nejak popohnať proti Drakovi, to je Assailský tyran s panstvom hneď za džungľou, je tam na rieke jeho mesto ktoré potrebujeme kvôli prístavu. Zbytok našej légie postupuje zo severu, my sa naň máme s kopou revúcich divochov vrhnúť z juhu. Jasné?“ občas súhlasné zabručanie, väčšina ale asi spracuváva fakt, že vás ako armádu velenie proste nechalo stroskotať v rámci plánu ktorý sa ale zvrtol a preto to kopa dobrých vojakov odniesla životom.
“Všetci delegáti ktorých sme tam poslali sa nevrátili, pôjde asi o pekných zúrivcov, ako inak všetko čo je tu domorodé teda v lese bacha, nežerte čo nepoznáte, mäso poriadne prepečte a keby dačo hneď za liečiteľom. Ale zase odbočujem. No, takže, ešte posledná drobnosť a prejdeme ku konkrétnej taktike...teda, niežeby sme už teraz neboli v sračkách, ale máme vo vojsku Spára. Nie, nepýtajte sa jak to viem, proste nám tu čmuchá ríšsky Spár. Pravdepodobne sa bude držať niekde vzadu, teda pri velení a mne, ale dajte si radšej bacha a všímajte si vojakov ktorých máte. A ak si budete sto pro istý...viete, jak to so spármi chodí.“ počuť krátky smiech, spárov vojaci proste nemilujú, niet sa beztak čomu diviť. Hneď na to začne organizovať oddiely, poručíci sa pohnú a nastáva mierny zmätok, aspoň pre teba. Je problém sledovať kto čo hovorí, zachytávaš len útržky – ten oddiel tam, ten tam...
“Mráz, vezmeš 8. oddiel.... zachytíš no poriadne ani nevieš o koho ide, nejaký starý veterán z druhej lode ktorá to schytala.
“Rozchod.“ nasleduje hneď na to a ty vidíš ako sa seržanti roztrácajú – možno je na čase sa vrátiť a pripojiť k ostatným, nech si tvoj seržant nevšimne, že chýbaš. Chvíľkovo ho tiež zahliadneš – spolu s oným Mrázom a nejakou dievčinou od mariňákov smerujú k táboru kde ste sa rozložili a cestou kecajú, nemôžeš sa však priblížiť keďže sú v pohybe a čoskoro mimo les.

Tábor

Po nejakej dobe, čo obídem zvyšok tábora a na chviľku skočim k moru sa vraciam smerom k nášim stanom.
...zbožnujem šumenie vody... ...je to tak upokojujuce...
prejde my hlavou ako sa vraciam tentoraz od mora. Pozriem sa ako sa darilo Sekáčovi a tomu pešiakovi čo mu pomáhal. Vídím, že v mojej neprítomnosťi sa im darilo celkom dobre.
Pousmejem sa pri pohlade na takmer postavené stany ku ktorým som nemusel priložiť takmer ani ruku. Avšak teraz tak trochu aby sa nepovedalo pomôžem došponovať jednotlivé motúzi a potom poviem Sekáčovi a tomu vojakovi čo mu za mňa pomohol.
"Vskutku super práca mne by sa ten stan tak dobre nepodarilo."
... ktovie koho pridelia na prvú smenu na stráženie...
Napadne ma a mierne sa poskrabem na hlave.
...na jednej strane sa mi nechce... ...i keď asi lepšie teraz keď ešte niesom unavený ako potom neskôr nadránom... ...neznášam skoro vstávať... ...nikdy som to nemal rád...
A tak sa vidám za našim dalhoňským seržantom a spytam sa.
"Tak čo pane vieťe čo bude zajtra? Nevie sa ako daleko sme od zvyšku lgie prípadne koľko dní by nám to mohlo trvať?"

Tábor

Keď seržanti Mráz a Denal dorazia nenájdu tábor zrovna vzorovo upravený. Sekáčom stavaný stan síce stojí a ako tak vypadá, horšie je to však u Strelca ktorému ostali na pomoc dvaja ťažký pešiaci s príznačnými menami Buk a Dub. Obaja sú až ukážkovo tupý a pri pomáhaní skôr zavadzajú a škodia, chudák Strelec sa teda nielenže trápi viac-menej sám, ale musí ešte i opravovať či doslova naprávať čo tí dvaja porobili. Až nakoniec - keď sú seržanti nadohľad mu rýchlo zo susedného oddielu pomôže Breza, mladá kánešanka. Mrázov príhovor nie je najsrdečnejší, sám sa navyše čoskoro obracia na Vlka, ktorý však zjavne nehodlá prijať zodpovednosť a hovorí nepotrebne nahlas.
“Cha, to teda vieš. Ja ich tiež nepoznám. Teda, ten vyšší je Stín, ten nižší Pěna. Pěna je holka. Obaja sú zvedi. Tak, teraz ich poznáš ako ja. Ti jedného pridelím, hej, a skape, hej, a bude to moja vina, hej? Ja som to už mládenček raz zažil, na začiatku Genabackisského ťaženia, to som...“
„Dóbre, dóbre.“ preruší ho Zub, oddielový čarodej či skôr len liečiteľ, s pokožkou ktorá nesie slabý modrastý odtieň prezrádzajúci napanské gény. Pomerne divne sa vyjadruje, prízvuk však nedokáže nikto z vás zaradiť, samohlásky preťahuje kdekdo. Keď navyše otvorí papuľu pochopíte jeho prezývku – uprostred horného radu sa mu leskne zub z brúseného čierneho kameňa, nádherná práca.
“Ja za holku. Je krájšia. I kéď...ani mládenec nijé zlý. Té jeho ruky, nóhy,...“
“Bohovia.“ strasie sa Denal, zjavne strachom pred vlastným mágom. Alebo skôr zhnusením, zhrozením, ťažko presne určiť. Následne pokračuje.
“Jo, nech si teda vyberú samotný zvedi. Ráno jeden tu k Mrázovi, jeden ku mne. Jo,..“ hodí pohľad na Mráza, no keď od neho smerom k oddielom nič ďalšie nejde začne on. Aspoň niekto sa vám snaží dodať odvahy miernejším príhovorom.
“Vyrážame z rána, všetci sme predsunutá hliadka, zvedi napred, my im kryjeme zadky. Jo? Jo. Lorik, Pěna, pekne opatrne, ak na dačo natrafíte šmykom k najbližšiemu oddielu alebo sa schovať a čakať kým dorazíme, žiadne hrdinstvá. Nechávajte nám značky, naši vlastný prieskumníci ich zachytia,...snáď.“ neurčito kukne na Lišiaka a hlavne Darkena.
“Ak sa teda nebudú ulievať, že. Ale jo, všetkým – les je prej dosť nahovno, nežerte čo nepoznáte a i čo poznáte radšej bacha, nepite stojacu vodu alebo vodu z podozrivých potokov, nerobte zbytočný hluk...to hlavne pre Pracha, ale i celkovo. Našou úlohou je samozrejme prejsť les, no taktiež si máme všímať prítomnosť domorodých, pôjde o nejakých divochov. Ak teda zvedi na také čosi natrafíte dajte vedieť, s čím tiež súvisí, že netreba zabíjať všetko čo sa pohne. V lese sú možno spojenci a tak, no proste opatrnosť nadovšetko. Naším dvom oddielom a ťažkej zálohe velí poručík Katar, a jo, to je asi všetko. Bežte spať, ráno vyrážame“
No, moc hrejivé to síce nebolo, ale po tom čo ste počuli kapitána a Mráza sa možno i niekto poteší. Stany sú pre 4 maximálne piatich, teda nedostatočne veľké, ešte horšie je, že nemôžete založiť oheň a všetci ste stále dosť premočený – spať v tom bude pre stydlivejších nanič, no vojenské deky sú aspoň ako tak v pohode a zbytok čo sa nevojde do stanov má spacáky povedľa. Prvú hliadku sa sľúbil ešte Vlk, ten pak vyráža ešte za noci, druhú dostal Darken – zrejme seržantov trest, že sa ulieval pri stavaní táboru, tretiu a najhoršiu – pretože hneď potom sa vyráža - si vylosoval Prach, no berie to dosť kľudne.

Ráno vás preto prebudia slabé slnečné lúče a nadávky a šťuchance falarijského sapéra, ten sa nebojí kopnúť si ani do vlastného seržanta, hlavne ak nevstane okamžite. Po prežitom dni unavený, premrznutý a poväčšine zachmúrený sa teda zoradíte a môžete vyraziť.

Volba

Na výcviku nás učili poslouchat. Být zticha, vyřídit rozkazy, nepřidělávat zbytečné potíže, učit se. Každý den byl nalinkován, příkazy pevně dané. A najednou jsme měli se Stínem volnou ruku – možnost vybrat si. Pravda, od ukončení výcviku a nasazení do vojsk, alespoň na mě, začali být kladeny nároky a požadavky o samostatnost, což mi nedělalo sebemenší starosti. Přesto mě mírně zarazilo, když nás nerozdělil ani Vlk. Ten smradlavý. Při nadcházející debatě jsem tedy pozorně pozorovala moje budoucí šéfy. A mou potencionální budoucí družinu.

Ten s tmavou pletí – vypadal ostře. A ostříleně. Podle jeho přístupu se o ostatní moc nestaral – ale svým vlastním způsobem ano. Ze způsobu jeho řeči bylo poznat, že když vydá rozkaz, očekává jeho splnění. A pokud se tak nestane, chraňte si život sami. Alespoň to jsem viděla – odvodila jsem si, že viděl už spoustu smrtí. Což ho buď zlomilo a zatvrdilo, nebo zocelilo a zatvrdilo. Ať tak či tak, nedokázala jsem to posoudit.

Naproti tomu druhý seržant, Denal, jak si brzo doplním jméno, ten k nám ihned po oplzlém proslovu svého kouzelníka prohodí pár pozitivnějších slov. Žádné vyhrožování smrtí, prostě jen přesný plán akce. Nic víc, nic míň. Rozhodně ale jeho přístup působí hřejivěji než přístup těch, které jsem měla doteď možnost poznat.

Hned po nastínění akce mám jasno. Ožila ve mně má bojovnice, která žádá výzvy. Uznání. A já cítím, že to bude daleko těžší dosáhnout u toho neznámého seržanta. Tmavého. Prozatím ale mlčím a čekám, až budu sama se Stínem. Přání nepřání, nechci být nefér. Nedlouho po rozchodu mu tedy pokládám otázku.

„Stíne. Mohu si vybrat tmavého?“ Předpokládám, že jsou to pomale první slova, co ode mě slyšel. Nemám moc potřebu mluvit, když není o čem. Raději pozoruji. Bohužel – nebo naštěstí? -, teď téma k rozhovoru máme.

Člověk se v armádě vážně nenudí... nevěřícně vrtím hlavou. To se mi ještě nestalo, aby mi byla dána volba, kam půjdu, co jsem narukoval.
Nevím, jestli se mi to jenom nezdá - to opravdu museli hledat a najít dva seržanty, co nejsou schopni vybrat si pomocné jednotky z nabízených možností.

Nicméně, stoickým mlčením přejdu celé handrkování o zodpovědnost za rozdělení výzvědné skupiny - je vcelku jedno kdo s kým půjde, náhoda je blbec a jestli narazíme na nepřátele, můžou skapat všichni, ať budou s kým chtějí.

Když nakonec volba stejně zůstane na nás, a Pěna vyrukuje se svým dotazem, pokrčím rameny.

"Běž, s kým chceš. Mě na tom nesejde. Jen mi ráno dej vědět." nechávaje volbu čistě na Pěně, v závětří jednoho ze stanů se zabalím do deky a pokusím se urvat ze spánku, co jenom ve stávajících podmínkách půjde.

Před usnutím ještě přemítám o tom, proč ti tuponi nahoře nenechali rozdělat oheň, když stany je proti písku pláže vidět tak nebo tak, ale rozkaz je rozkaz, a proto nezbývá než přežít chlad noci jak to jen jde.

Probuzen povykem do sychravého rána, na okamžik se zahřívám poskakováním kolem, než sbalím svých pět švestek.

"Který směr máme udržovat, seržante ?" otázka krátká, ale nikoliv nepodstatná. Velení by asi nerado vidělo, kdyby se už tak snížené stavy rozdělily do ještě menších skupinek, které by nebyly schopny jedna druhé přispěchat na pomoc v případě potřeby.

Cesta - všetci

Ráno vôbec nie je príjemné. Ako prvé zaznamenáte chlad – slnko akurát vychádza a nezdá sa, že by nejak hrialo. Väčšina je navyše ešte uzimená z včerajšej kúpačky v mori a noci strávenej len s vojenskými spacákmi či stanmi, ktoré nikdy dokonalosťou nevynikali. Vstanú však všetci – niektorí dobrovoľne, niektorým pomôže Prach. Ten zdá sa chytil nový dych a skľúčenosť ho prešla. Po krátkych raňajkách – samozrejme studených, takže sucháre a staré sušené mäso, všetko tvrdé a nepríliš chutné ste ako tak pobalený a pripravený vyraziť. Les vypadá nepríjemne už na pohľad, no čo narobíte.
“Jo, tak ja idem vpravo, jo? Drž sa neďaleko, keby dačo pošli zveda.“ kývne na Mráza Denal a začne burcovať svoj oddiel.
“Stín, ideš prvý, náskok maximálne tisíc krokov, i to je moc. Ideme stále na sever, snaž sa príliš neodbočovať a nechávaj značky. Jo, ak na čosi natrafíš – obydlia, nepriateľa a podobne tak sa stiahni a čakaj na nás či iď oproti. Heslom celej tejto akcie je žiadne hrdinstvá, pamätajte“ posledné slová už bručí, ktovie či to myslí vážne alebo to je humor.
Naposledy ešte kývne Mrázovi, počká kým sa Lorik vydá do lesa a po niekoľkých desiatkach úderov sa pohne vpred, rozkazy už smeruje len svojim.
“Jo Darken dopredu, dávaj kurva pozor, ak sú v lese pasce tak nech do nich nejebneme, jo? Zub za ním a informuj ak čosi vyňucháš, ja so Sekáčom na krídlach ťažkých a prdel má Breza.“
„To teda má.“
„Teda erh, jo jasne že ju má, drž hubu Gavel, pletieš ma. Vpred!“
Oddiel sa v danom usporiadaní čoskoro stratí v lese a o ďalších pár momentov už Mráz a jeho oddiel s Pěnou nepočujú ani šušťanie. Cesta pokračuje.

Les - Stín

Do lesa vchádzaš na príkaz prvý, oddiel však vyrazí chvíľu po tebe takže ak nepostupuješ príliš rýchlo určite ich v diaľke uvidíš. Ako prvý máš teda možnosť všimnúť si, kam ste to vlastne vliezli. Nuž, videl si už kopu lesov, listnatých či ihličnatých, ale tento...tento je iný. V prvom rade stromy. Možno je to hustou clonou takže slnko sa takmer neprederie, no pripadajú ti sivé, niekde dokonca vidíš stromy s tmavošedou až skoro čiernou farbou. Podobne sú na tom listy – dosť veľké, akejsi nezdravej zelenej farby, navyše veľmi pohlcujúce svetlo. Predieraš sa teda v tieni, niekde sú dokonca plochy kde nepreniká žiadne svetlo – tím sa ale inštinktívne vyhýbaš. Ďalšia veľmi podozrivá vec je ticho. Nie lesné ticho, ale absolútne ticho. Okrem vlastných zvukov nepočuješ nič – dokonca ani omnoho hlučnejší oddiel za tebou, ktorý by si inak určite počul aj z väčšej vzdialenosti. Les zjavne pohlcuje zvuky, navyše tu nevidíš žiadne zvieratá – dokonca ani hmyz. Žiadne cestičky lesnej zveri, ani stopy po nej. Pripadá ti, že v celom lese si len ty sám.
Navyše, čo je ešte horšie, les veľmi negatívne vplýva i na psychiku. Chte nechtene ťa napadajú len samé hlúposti, neskôr kútikom oka vidíš tiene akoby vrhané postavami, vždy však zmiznú ak sa otočíš. Smer sa dá udržovať len podľa slnka, no to vidieť čoraz horšie, ako sa ponáraš hlbšie a hlbšie do lesa. Inak sa vlastne nedeje takmer nič. Žiadne významnejšie prekážky – i keď je les celkom hustý, stromy sa dajú obchádzať a nieje tu moc kríkov, tie sú skôr len na určitých miestach, nakopené pri sebe.
Po chvíľke si všimneš zmenu – pred sebou vidíš viac menej líniu stromov, blízko seba, no stále sa dá pomedzi ne prejsť. Nezvyčajné je však ich umiestnenie – vypadajú vysadené v jednej línii, až príliš rovno. A ako pozeráš, s obmedzeným výhľadom samozrejme, línia sa tiahne na jednu i druhú stranu poriadne ďaleko. A samozrejme, tieto stromy sú čierne. Slnko je práve dosť vysoko, moc svetla ale kvôli listom neprechádza, no si si naprosto istý. Čierne kmene, čierne vetvy a čierne listy. Ako sa k línii približuješ vidiny sú čoraz horšie a čoskoro máš dokonca halucinácie – a to dosť silné a reálne. Navyše, neustále máš nutkanie vrátiť sa späť, otočiť sa, či dokonca tasiť nôž a podrezať si zápästia. Nutkanie ktoré silnie každým krokom k línii a naopak, slabne ak sa od nej vzdiališ.

Les

Namáhavě se prodírám tímhle divným lesem. A vůbec se mi to nelíbí, přesto se ale zapřu a pokračuju dál tou černou masou, tichou jako hrob.

Kdo ví, třeba to hrob je. Můj. otočím se rychle, jak se mi zdálo, že se něco pohlo, jen těsně mimo mé zorné pole - ale nic tam není.

Znechuceně udělám další značku, aby mě mohla rota následovat, když spatřím tu podivnou řadu stromů - a téměř okamžitě ucítím účinky, které se mi teda ale vůbec nezamlouvají.

Čas se vrátit k ostatním. Jestli je to past, nesmí tam vejít, ale rozhodně je to něco, co se mi nezdá. ustupuju opatrně po značkách, které jsem sám dělal, než narazím na zbytek.

Večer -> ráno -> cesta

Nakonec se vše rozhodne tak, že si zvědi sami vybírají, ke kterému oddílu je přiřadí. Což je sice dosti netradiční, ale lepší řešení z nás teď nikoho nenapadlo. A jak vidno, nikdo nechce mít na rukou vinu za jejich případnou smrt.
Jedna věc z krku. Teď další a neméně záludná.
Okem přejedu svoje rekruty a nakonec si jednoduše hodím „mincí“ o to, jestli to bude Lišák, nebo Střelec. Naštěstí, či naneštěstí, to vyšlo na Střelce. Přistoupím tedy k němu s více než jen zkoumavým pohledem a projedu si ho od hlavy k patě.
”No, lepší tu asi nebude. Takže,..ehm...Střelče...od teď si kaprál vosmýho oddílu. Takže asi tak,“ řeknu prostě a dál to nerozpitvávám. Buď to přijme a zvykne si na ten úděl zodpovědnosti a nebo ne. S tím holt nic nenadělám. Musím doufat, že mince nezklamala a že jsem si vybral dobře.

S tím se svalím u ohně a nechám rekruty, ať si rozeberou stany. Oni to budou potřebovat víc než já. Ne, že by tažení za Apokalypsou byla kdoví jak úžasná a pokojná výprava, ale to nemění nic na tom, že bych nechtěl být na místě těch zelenáčů, co mají projít tímhle pralesem bez jakýchkoliv bojových zkušeností. Kurva a já mám být jejich patron, nebo co. Proklatí budiž ti, co mě jmenovali seržantem.
Sledujíc oblohu a hvězdy nakonec podlehnu volání spánku a usnu.

Ráno se probudím ještě před „budíčkem“, ale ze spacáku se mi nějak dvakrát vylézt nechce. Stále mám hlavu plnou pochybností o své nově nabyté zodpovědnosti. Jednoduše řečeno, nerad zodpovídám za životy jiných existencí, než té mojí.
Nakonec mě však nakopne Prach, za což si vyslouží pěknou řádku kleteb. Na druhou stranu, nakopnutí mě probralo z rozjímání o pitomostech, takže na tom bylo i něco pozitivního.

Jen, co se vysoukám z pelechu, začnu společně s Prachem probouzet rekruty a svolávat je do středu tábora, kde k nim prohodím pár úvodních slov hned poté, co nás opustí Denalův oddíl.
”Takže, je to prostý. Většinu jste slyšeli od seržanta Denala. U nás půjde v čele Pěna jako zvěd. Takže holka, nikam nespěchat, vše kontrolovat radši dvakrát, hlavně opatrnost a nehrát si na hrdiny. I když se ti něco bude zdát jen trochu vymykající se normálu, radši o tom podej zprávu. Víme o těchto lesích velký kulový, takže ať nejsme nepěkně překvapeni. Jasný?
Kývnu na Pěnu a ujistím se, že pochopila, co jsem tím myslel. “Hrdinové totiž umírají první. Teda hned po zelenáčích, co si na hrdiny hrají, takže bacha na to,”dodám ještě a tentokráte pro celý oddíl.
A běda vám, jestli se některej z vás nechá zabít.
”K postupu zbytku oddílu za Pěnou. Na čele Lišák a Střelec, přičemž jeden bude mít za úkol v případě nutnosti krýt pozici, či Pěnu a druhý informuje zbytek oddílu. Střelec je navíc váš novej kaprál, takže kdyby něco, má velení na čele do doby, než se tam dostanu já. Vlevo pak Buk a vpravo Dub. A Prach půjde poslední. A ne že nás ty falarská opice podpálíš. S municí šetři a nestřílej po všem co se hne.
To platí i pro vás ostatní. Nejdříve průzkum, pak předat informace a jen pokud by hrozilo, že vás někdo sejme, pak sejměte jeho. Jsme tu prej na diplomatickej misi. Takže se dle toho chovejte.
Já půjdu na středu, takže kdyby něco, budu to mít všude blízko, takže se nebojte mi říct, když bude potřeba,“ vysvětlím a nyní můžu jen doufat, že se zelenáči zachovají jako schopní vojáci a svým křtem projdou všichni živí.
Pokud ne, no...radši to neřešit.
S tím zavelím vpřed nalevo od Denalovi skupiny.
U koulí mistra Kápě, nesnáším takováhle rána.

Les – Pěna

Do lesa vyrážaš ako prvá, teda aspoň z vašej skupiny, s určitým náskokom a teda nemáš problém čoskoro nechať ostatných za sebou. Les nieje príliš hustý, dá sa celkom kľudne prechádzať, ak sú niekde kriaky tak skôr v menších, akoby uzavretých lokalitách. Inak všade len...stromy. Keďže v lese si toho už prežila dosť, veľmi skoro poznáš, že „niečo“ nieje v poriadku. Či skôr, takmer nič.
V prvom rade stromy – áno, si na inom kontinente no tieto stromy sú proste...čudné. Sivá kôra, niekde dokonca vidíš stromy ktoré sú celé čierne, väčšinou však mimo tvojej cesty takže sa k blízkosti nejakého z nich nedostaneš. Ďalšou zvláštnosťou sú sivasto-zelené listy ktoré prepúšťajú len veľmi málo svetla. Slnko akurát prechádza oblohou no neustále si v šere, niekde dokonca vidíš vyslovene tmavé plochy – tím sa ale už podvedome vyhýbaš. A samozrejme, je tu ticho. Spočiatku si cestou počula skupinku za tebou, najmä toho sapéra ako si píska nejakú veselú melódiu, no zanedlho si v absolútnom tichu. Žiadne vtáky, ba ani hmyz. Vlastne okrem zvukov ktoré vydávaš sama nepočuješ nič, nešuštia listy, nepraská kôra. A i všetko čo spôsobíš ty je akoby tlmené. Síce ako zved si vycvičená chodiť potichu, no teraz sa pohybuješ úplne nehlučne – pôda, stromy, niečo proste pohlcuje všetky zvuky. I preto si „stratila“ kontakt so skupinou tak rýchlo. Samozrejme by však stačilo počkať a oni ťa doženú, akúkoľvek zmenu smeru predsa označuješ.
Prechádzka takýmto prostredím nieje zrovna ideálna, no čoskoro začne byť ešte horšia. Slnko je už pekne vysoko, no svetla prechádza len poriedku, čo spôsobuje najmä kopu tieňov všade dookola. A tie tiene sa hýbu. Nikdy nie okato, priamo tebe pred očami. Vždy len tesne mimo zorné pole – krátky, rýchly pohyb, nikdy si si neni istá, či sa ti to zdalo alebo nie. Nenatrafila si však na žiadne stopy, zvery či niečoho iného, takže ak ťa čosi sleduje, nezanecháva to na zemi nič. Niežeby bola pôda na také čosi vhodná – stopovať v tomto lese je peklo aj pre najskúsenejších zvedov.
Pokračujúc cestou ešte ďalej si si však už úplne istá, že les vplýva na psychiku. K pohybom sa pridajú zvuky, opäť vždy metúce, synchronizované s tvojimi krokmi. Došliapneš a niečo pukne, za tebou, vedľa teba, občas pred tebou. Pri prieskume ale nenájdeš zlomenú vetvičku, nič, navyše nevieš, či to spôsobuješ ty. Ak len stojíš...je úplné ticho. A myšlienky...chte-nechtene myslíš na samé hlúposti, negatívne veci, nepríjemnosti. na rodičov, či žijú, či sú mŕtvi. Na dedka ktorí sa utopil. V mysli sa ti vynárajú obrazy ako mizne pod hladinou a naťahuje ruky aby si ho zachránila, i keď si vtedy na pláži nestála. A čím hlbšie do lesa sa ponáraš, tím je to horšie.
Až zrazu...nič. Po chvíľke strávenej predieraním sa obzvlášť hustým porastom akoby vpadneš na čistinku. Mohla by to byť obyčajná lesná čistinka, akých je všade mnoho, no táto je neobyčajná. Tím, že je obyčajná.
Všetko čo má sedieť konečne sedí. Počuješ vietor, ako šuští v korunách stromov, slnko dopadá na trávnatú plochu a tiene sa nehýbu. Dokonca, na zemi akýsi drobný operenec niečo zobe zo zeme, no akonáhle ťa uvidí s hlasitým trepotom odletí preč. Celé miesto, na rozdiel od mŕtvolne tichého lesa pôsobí pokojne, kľudne. Dokonca i myseľ sa ti prečistí a všetky negatívne myšlienky zmiznú. Predstava, že by si tu mohla len tak ležať a nič nerobiť je...nesmierne lákavá.
Idylickú chvíľku však preruší smiech. Trošku chrapľavý, no nie vyslovene nepríjemný, veľmi hlasitý a už na počutie nesmierne veselý. Horšie však je, že v prvý moment nevieš odkiaľ prichádza. A takto silné halucinácie si nemala ani v lese. No stačí chvíľka prieskumu a nájdeš konečne niečo „zaujímavé“. Jaskyňu, či skôr dieru, pretože ústi takmer kolmo do zeme, čo je i dôvod prečo si si ju na prvý pohľad nevšimla. Vypadá však celkom schodná a ak sa pozrieš dole, vidíš mihotajúce sa svetlo, akoby tam dole horel ohník.

Les – Darken, Sekáč

Do lesa vstúpite nedlho po Stínovi, udržiavajúc formáciu. Postup je pomerne tichý, nikto moc nekecá, len ťažkí pešiaci sú celkovo hlučný, s váhou tej zbroje na sebe. Tábor za vami vám čoskoro mizne z dohľadu, rovnako ako Mrázov oddiel. Posledná zmienka po ňom zmizne keď prestanete počuť pískanie niekoho z toho oddielu, už ste zjavne ďalej od seba. Veľmi skoro si však uvedomíte, najmä Darken, že čosi proste nehrá.
Ticho. To ticho je až príliš tiché. Okrem zvukov ktoré vydávate sami nepočuť absolútne nič. A nič iné – okrem stromov - nieje ani vidieť. Ani Darken ako skúsený pozorovateľ nezachytí akýkoľvek hmyz, stopy zvery či dokonca stopy ktoré musel zanechať váš zved. Ten je buď až nesmierne dobrý a dokáže sa pohybovať bez toho, aby po ňom v tráve ostala čo i len malá zmienka, alebo je dačo zvláštne. Dokonca i vy sami sa hýbete až moc potíšku. Zbroj príliš neštrngoce, došľapujete zľahka – a to všetne poriadne ťažkého Býka. vzrastajúca panika u vášho seržanta je však po chvíľke uvoľnená – Darkne nájde značku po Stínovi, drobná zmena smeru, nič významné. No máte istotu, že tadiaľto šiel.
“Pane“ ozve sa Breza, Mariňáčka na chvoste formácie keď sa na moment zastavíte pri Lorikovej značke. “stopy. Teda, už viem prečo nevidíme stopy po zvedovi. Totiž, ani my žiadne nezanechávame.“
Šok? Asi poriadny. Samozrejme, keď došliapnete, je to poznať. Ale po chvíľke sa to zjavne stráca. Ako, to je už pekelná záhada. Denal na chvíľku zastaví postup a všetci stojíte a čumíte na obzvlášť hlbokú ryhu čo zanechala Býkova čižma. Čas sa vlečie, no nič sa nestane. Oddiel teda opäť pokračuje, Denal však čoskoro pošle Brezu skontrolovať stopu. Nikoho asi neprekvapí, že ju tam nenašla.
Ďalšia zaujímavosť sú samotné stromy. Samozrejme, iný kontinent, avšak sivé stromy ešte nevidel nikto z vás. Teda až doteraz. Sivá kôra, listy akejsi nezdravej zeleno-sivej až tmavej farby, veľmi zle prepúšťajú svetlo takže napriek tomu, že slnko je dosť vysoko ste stále v tieni. A ten tieň...je nepríjemný.
Ako prvý si to všimne Darken, keďže ide trošku sám pred oddielom a i jeho zmysly sú cvičené na prieskum. Kútikom oka – na hranici zorného poľa občas vidieť pohyb. Krátky, rýchly. Po otočení, prieskume, hľadaní však nenájdete nič. Atmosféra je dosť hustná a nepríjemná, všetci mlčia a postupujú dosť nesmelo. A potom les zaútočí ešte horšie.
Halucinácie. Postavy z tieňov za stromami ktoré miznú, zvuky praskania, u niekoho dokonca horšie.
Ticho prereže výkrik Brezy a tupý úder – mariňáčka je v tvári bledá, v rukách kuša z ktorej práve vypálila šípku do neďalekého stromu.
“U kápěho gulí, kurva, kurva, niečo som videla!“
„Jo, ja taky.“ prisvedčí Denal, tasí meč a pomaly postupuje k tomu miestu. Chvíľka napätia, no samozrejme nič tam nieje.
“Jo, dačo nám lezie na mozog. Neviem ako vám, ale mne napadajú len samé chujoviny a najradšej by som vás tu pozabíjal. A to bez srandy. Takže jo, všetci bližšie k sebe a opatrne, hlavne žiadne urýchlenosti jasan? Snažte sa myslieť na niečo fajn. Príjemné ako. Chápete.“ kývne vám a opäť vyrážate – tentokrát viac nahustený. Čo je lepšie – doteraz boli účinky halucinácii najhoršie práve u Brezy a Darkena, keď sa dáte bližšie zmierni sa to. Ale Denal mal pravdu, aj vám chodia po rozume len negatívne veci. Či doslova hrozné.
Chte nechtene rozmýšľate len nad blbosťami. Spočiatku drobnosti, neskôr je to čoraz horšie. Všetci okolo vás vám pripadajú nepriateľskí, podozrivý, začínate ich nenávidieť, rovnako ako seba navzájom. Vziať meč a vyzabíjať túto zasranú chamraď okolo sa javí ako dokonalý nápad, cítiť ako kov reže hnusné, zohavené ksichty okolo, počuť ich kvičanie a napiť sa ich krvi, v mene vášho boha Séla.
“Čo kurva!? Stop!“ zakričí Denal. Nevyzerá najlepšie, ale to ani jeden z vás. Ruky sa mu trasú a dokonca i jeho tmavá pleť vyzerá byť bledá.
“Kto, čo je Séla? A prečo mi to kurva behá o rozume? Zub!“ zavolá si vášho mága ktorý o chvíľku priklopýta. Ak vy vyzeráte hrozne, on je na tom ešte horšie. Tvár mu kriví vyslovene bolesť, či skôr enormné vypätie, akoby zvádzal duševný boj s obzvlášť tuhým súperom.
“S-tro-my.“ vykokce mág, s hodnou dávkou úsilia. Čo tím myslel nevedno, pretože sa po chvíľke zrúti na zem, či by sa aspoň zrútil, keby ho Denal hneď nezachytil a neprehodil cez plece.
“Bežte!“ vykríkne nakoniec a sám sa rozbehne dopredu, cez les, preč, nasledovaný i zvyškom.
Chaotický útek našťastie netrvá dlho a zvláštne sily ktoré na vás pred chvíľou pôsobili zmiznú. Teda nie úplne - stále vám po rozume behajú chujoviny, či ako by to nazval váš seržant, no už aspoň nemáte chúťky všetkých pozabíjať. Čo je určite pokrok. Chvíľka oddychu, všetci sa cítite nesmierne unavený – neúmerne vzhľadom na „krátku rozcvičku“ akou by takýto beh lesom bol normálne. Hlasite oddychovanie navyše čoskoro doplní Zub keď sa s hrmotom prebudí a začne dáviť. Dosť dlho a nahlas, i vzhľadom na to, že prostredie väčšinu zvukov – opäť prirodzene – pohlcuje.
“Stromy.“ zopakuje znova a ukáže smerom ktorým ste prišli. Les sa tam zdá byť rovnaký ako kdekoľvek, až na jednu drobnosť. Čierny strom, v diaľke. Úplne čierny – od kôry po vetvy a dokonca listy. Zjavne ste šli úplne popri ňom.
“Čože?! Strom?! Mal som chuť vás rozsekať kvôli zasranému stromu?“ ozve sa kaprál, dalhoňan Gavel, ťažký pešiak.
“Hoši“ preruší ho Breza “Aha, náš zved.“
A skutočne – kúsok od vás sa z lesa vynorí Lorik, avšak mimo hlavnú trať, akoby skôr vyšiel zboku než spredu kde by mal ako zved byť. Čo je však skôr vaša chyba, keďže pri zbesilom úteku ste odbočili.

Stretnutie – Darken, Sekáč, Stín

Pohľady celého oddielu sa otočia na Lorika ktorý sa akurát vracal po vlastných značkách naspäť. Ako to, že sa váš oddiel ocitol na úrovni jeho trate, no o hodný kus nabok už zrejme viete, stretnutie je však vítaná udalosť. Negatívne pôsobenie lesa pretrváva, už to však nieje tak zlé – hlavne pre Stína ktorý doteraz putoval sám.
“Jo, vitaj. Dobre žes to zvládol, je to pekne nahovno tento les.“ privíta ho ako vždy prvý seržant a vykročí k nemu. Hneď potom vás ešte seržant ženie kúsok dopredu, pričom spovedá Stína, až kým nedorazíte na miesto z ktorého sa Lorik vrátil. A vy viete, prečo sa vrátil.
Línia stromov pred vami je príliš dokonalá – sú v rovnomerných rozostupoch možno s medzerami na 20 krokov, všetky veľmi podobné ak nie rovnaké a tiahnu sa oboma smermi na východ i západ. A všetky sú čierne. Čierna kôra, vetvy, listy.
“Nejaké návrhy?“ pomerne rezignovane sa ozve seržant a unavene usadne na zem. Už takto z diaľky cítite silu tých stromov, ktorá sa navyše prejavuje akýmsi tlakom pôsobiacim proti vám.

Les – Mráz, Střelec, Lišák

Do lesa vykročíte vo formácii podľa Mrázových rozkazov, Pěna idúca popred sa čoskoro stráca z dohľadu, no občas narazíte na jej značku. V lese je pomerné šero, čomu tiež napomáha farba stromov – na kraji lesa boli normálne listnaté stromy neurčitého pôvodu, no po kúsku trate sú stromy vôkol sivé. Sivá kôra, vetvy, listy sú pomerne veľké, akosi zeleno-sivo-nezdravé a hodne blokujú svetlo takže ste v neustálom šere a i Lišiak so Strelcom majú čo robiť aby dobre videli – nieto Prach ktorý si po celý čas píska akúsi veselú pesničku ktorú preruší len keď zanadáva, že sa potkol. Inak je postup vcelku v kľude – trať nieje nejak namáhavá, vlastne kríky sú len sem tam a skôr dosť ďaleko bokom, stromy sa v pohode obchádzajú. Čoskoro si tiež Prach prestane pískať a vtedy – či o moment neskôr si uvedomíte, že je okolie veľmi tiché.
Samozrejme, ste v lese takže priveľký hluk neočakáva nik, no vy nepočujete – okrem seba samých – úplne nič. Žiadny vietor, vtáky, hmyz – nič také ani nevidíte, ba ani stopy po tom. A bude ešte horšie. Narazíte na ďalšiu značku ktorú zanechala Pěna, no tu si konečne Lišiak uvedomí, že čosi je divne. Teda značka je v poriadku, Pěna tadiaľto určite šla, ale ako je potom možné, že nezanechala iné stopy. Tak dobrý zved, aby po nej v tráve a pomerne mäkkej hline neostala ani zmienka nieje. A keď sa trošku lepšie porozhliadnete...áno, zmizli i vaše stopy za vami. Celkovo ste taktiež veľmi tichý – zbroj šuští len tlmene, kroky i takých neohrabancov ako je Buk a Dub sú tichučké. Prostredie jednoducho pohlcuje zvuky a zjavne zametá vaše stopy.
“Pamätáš...“ ozve sa Prach a pristúpi k Mrázovi. “pamätáš na...Aren? Všecky tie mŕtvoly nabité na stromoch? Mal som tam brata, vieš.“ zamrmle, zjavne v príliš úprimnej chvíľke.
Ale i vám čoskoro – ako postupujete hlbšie a hlbšie – napadajú samé blbosti. Les pôsobí veľmi negatívne na psychiku, chte nechtene premýšľate len nad nepríjemnosťami. Z detstva, z dospelosti, čokoľvek od hádky s niekým ku komu ste mali či máte dobrý vzťah až po vojnové výjavy u Mráza a Pracha. U nich sa to prejavuje najhoršie, myšlienky čoskoro vystriedajú vyslovene veľmi detailné obrazy z bitiek či z ťaženia. Mŕtvy priatelia i nepriatelia, zakrvavené obete útokov, Arenská silnica...Menej dotknutý vyzerajú byť len Buk a Dub. Nuž, byť blbý sa niekedy vypláca. No bude horšie.
Prvý to zaznamenajú Střelec a Lišiak. Kútikom oka, na hranici zorného poľa vidieť pohyb v tieňoch, pri prieskume však nič nenájdete, takže nik netuší či sa vám to zdá, alebo nie. A halucinácie sa zhoršujú čoraz viac, ako postupujete ďalej. Na žmurknutie oka sa pre Mráza – a zjavne i Pracha - na stromoch okolo zjavia vojaci Arenskej posádky, pribitý na vetvy no stále živý a sledujúci vás. Vidiny však nie sú našťastie moc pravidelné – niektoré úseky sú vcelku kľudné, inokedy je to hrozné. Uvedomíte si však, že už značnú dobu nemáte žiadnu značku po Pěne a taktiež ešte čosi.
“Tu sme už boli.“ zavrčí Prach. “Ten strom som ošťal. Ešte je mokrý, aha.“
Krútite sa dookola.
Stopy za vami samozrejme nie sú – ale to už viete. Les je všade rovnaký, tichý a nepríjemný. teda až na jedno miesto, neďaleko od vás, smerom na východ, kde je obzvlášť nepríjemný, už na pohľad. Miesto kde cez hustú clonu nepresvitá žiadne svetlo zo slnka a zjavne ani z okolia. Kúsok takmer úplnej tmy, podobné ste videli už cestou, no už podvedome ste sa im vyhýbali – a zjavne i Pěna keďže väčšina jej značiek bola práve v zmysle, že mení smer aby sa tomu vyhla.

Mrázova slova mířená ke mně nejsou nijak překvapivá. Vlastně jen zopakoval to, co jsme už všichni slyšeli – držet se při sobě, nemachrovat. Nesnažit se dokázat něco víc. A tak první ráno na této zvláštní pevnině začalo předvídatelně. Po ranní hygieně, překontrolování výzbroje, skromné snídani, sbalení stanů a Mrázově rozkazech jsem se vydala do lesa vlevo od místa, kam se dříve vnořil Stín.

Od začátku mi bylo jasné, že budeme procházet lesem. Nepřipadalo mi to tak zlé, zvlášť ne pro mě, jelikož jsem v lese vyrůstala. Lesy byly mým domovem. Dokázala jsem se v nich pohybovat rychle a tiše, zanechávat po sobě minimum stop. Tento les byl však jiný – tišší. Občas zaslechnu šelest a křik zvířat, jak doufám. Ale chybí mi ptačí švitoření – jediný tvor na míle daleko, který si píská, je sapér z mé skupiny. Zastavím se a prohlédnu si zdejší stromy. I ty jsou jiné – šedé, místy černé, na omak nepříjemné. Rychle udělám značku a pokračuji v postupu. Třebaže se mi tu nezdá spousta věcí, nic z nich – prozatím – neohrožuje skupinu za mnou, a tak není důvod se vracet. A pomyslím si, že by to mohlo být horší. Mohla by tu být voda.

Jen co však utichnou i poslední zvuky za mými zády, špatný pocit z tohoto místa se jen prohloubí. Ovzduší nenarušuje žádný zvuk, dokonce ani svoje kroky neslyším, což mě vyvádí z míry. Moc hluku nenadělám, ani když schválně šlápnu na suché listí. Na druhou stranu, snažím se to brát jako výhodu. Co uši neslyší, to oči nemusí zareagovat. Pravidelně zanechávám značky, jako jedinou známku mé přítomnosti. Snažím se udržovat tempo, protože vyhlídka na to, že bych se zastavila v přítomnosti některého z podivných stínů, mi přijde nemyslitelná. Nejsem vystrašená, pouze zneklidněná. To, co vidím v tomto lese, je něco, co neznám. Musím tedy být opatrná.

Po nějaké době se mi v samém okraji zorného pole objeví šmouha. Rychle se podívám za levé rameno, ale nic nevidím. Pouze stíny. Popojdu na místo, kde jsem viděla pohyb, ale nic neobjevím. To mě znepokojí ještě více, protože jsem si naprosto jistá – nezdálo se mi to. Přemýšlím, zda bych se neměla vrátit a podat hlášení Mrázovi, ale potom mě napadá, co bych mu řekla. Najednou ztratím jistotu, že jsem opravdu něco viděla, a pokračuji v cestě.

Dech se mi znovu zrychlí, když sem tam v naprostém tichu praskne větvička, zašustí listí, které dříve nešustilo, nebo se ozve tupá rána, jako by na zem spadl kámen. Po prvním takovém zvuku se zachovám stejně, jako při zachycení pohybu stínů. Neslyšně prozkoumám nejbližší okolí, ale když znovu na nic nenarazím, pokračuju v cestě a sbírám další informace. Neklidně se ošívám, když se zvuky ozývají stále častěji a pohyblivé stíny se objevují frekventovaněji. Navíc mě v tom tísnivém tichu a šeru přepadají bláznivé, deprimující myšlenky. Myslím na všechny, které mám ráda, které už nemám, na jejich osudy… A vím, že nemyslím racionálně. Je to ten les, který na mě působí. Zhluboka se nadechnu a pokračuji – překousnu svoje nepohodlí a obavy a snažím se přijít na původce zvuků.

A najednou, když les zhoustne, se přede mnou otevře pohled na mýtinu. Vystoupím z klenby stromů a všechno jako by ze mě opadlo. Podívám se na hradbu stromů za mými zády a najednou v ní vidím svého nepřítele. Ten les není normální. Jsem si tím jistá. Vrátím se o pár kroků zpět do útrob lesa, přestože se musím přemáhat, a opravdu, najdu jistotu – negativní myšlenky mě přepadnou znovu. Tento poznatek si uložím do paměti a vystoupím zpátky na mýtinu. Uvítám příjemný větřík, sluneční paprsky a hlavně – život. Tady všechno vypadá tak, jak má. Jak jsem zvyklá.

Když však uslyším nový zvuk, smích, zpozorním. Ani nejnevinnější tvor nemusí být nevinným. Znovu poodstoupím k lesu, abych nebyla hned na ráně, a vůbec i jinak začnu být opět pozornější. Očima dokončím průzkum louky, ale nedokážu bezpečně určit, odkud zvuk vychází. Popadne mě mírná zlost na zdejší prostředí a moji neschopnost zjistit cokoli bližšího. Opatrně vstanu a začnu se přibližovat k původci zvuku, který neustává. A pak to uvidím – otvor v zemi, dostatečně velký pro člověka, ale chráněný kamenem a směřováním do země, takže lehko přehlédnutelný. Od stěn chodby se odráží halasný veselý smích. Veselý. Nezní nijak nebezpečně, což mě jen utvrzuje v myšlence, že musím být ještě pozornější. Všechny moje smysly se vystupňují na maximum, když mi v krvi začne proudit adrenalin. Stojím a poslouchám, zda z jeskyně nezaslechnu něco dalšího, a přemýšlím o následujícím postupu. Vejít do jeskyně? Hloupost. Rozkazy jsou rozkazy. Jsem si naprosto jistá, že tohle je něco, o čem by měl Mráz vědět. Pokud to nebyl šeptající les, pak hulákající osoba určitě. Vrátit se? Považovala bych to za nejlepší řešení. Vyhověla bych rozkazům a koneckonců, sem se mohu vždycky vrátit. Ale pravdou je, že kromě toho, co jsem viděla a slyšela, nemůžu poskytnout žádné konkrétní informace.

Spolknu svoji hrdost, ještě chvíli naslouchám, a poté se rozhodnu vrátit zpět po mých stopách ke skupině a podat hlášení. Poradit se o dalším postupu. Lepší být živá a poskytnout alespoň nějaké, i když ne moc uspokojující informace, než mrtvá a nebýt vůbec k ničemu.

Les - Pěna

Chvíľku po tom čo opustíš čistinku sa vráti vplyv lesa - myšlienky, tienisté pohyby, náhodné zvuky vôkol. Vracať sa naspäť je pomerne obtiažne - tvoje stopy zmizli, či aspoň ich väčšina a ostávajú teda len značky zanechané Mrázovi a jeho oddielu. Po nich zatiaľ žiadne stopy, čo začína byť - čím viac sa vraciaš - znepokojivejšie. Aj podľa hrubých výpočtov by si na nich totiž mala už naraziť, teda ak niekde nezastali.
Ďalšia nepríjemnosť sa prejaví vo forme pocitu – pocitu, že to tu už poznáš. V lese, a najmä tomto, je to určiť ťažké a nepresné, no jednoducho cítiš, že na miestach cez ktoré prechádzaš si už bola. Ľahko sa teda vyhneš niekoľkým prekážkam na ceste a ocitneš sa – naspäť na čistinke.
Chyba je takmer vylúčená – postupovala si podľa značiek a máš dostatočne vyvinutý zmysel pre orientáciu aby si takto detinsky nezablúdila a nekrútila sa dookola. Navyše, si na čistinke avšak vpadneš na ňu zo severnej strany – akoby si skutočne opísala kruh s týmto miestom ako štartovným.
Opäť máš teda chvíľku pokoj od znepokojivých myšlienok, mýtnika dokonca vyvoláva skôr pozitívne, radostné spomienky. Čo je trošku v rozpore s faktom, že ťa zjavne odmieta pustiť preč. Z jaskyne žiadne hlasné zvuky nejdú, ak sa priblížiš bližšie počuješ však praskanie ohníku a občas šuchot či dokonca mrmlanie.

Les, mýtinka

Chtěla jsem začít zmatkovat – navalily se na mě špatné myšlenky, třebaže jsem se na ně snažila připravit, obloha se znovu setměla, les působil ještě méně hostinně než předtím, stíny se okolo mě stahovaly, všechny vegetace byla znovu jako… mrtvá. A ke všemu tomu jsem nemohla narazit na oddíl. Ačkoli jsem neudržovala odstup nijak velký, nikde jsem je neviděla. Nebylo po nich ani stopy. Nic. Jediné, co jsem nacházela, byly mé značky. Dokonce ani své vlastní stopy jsem nedokázala rozpoznat, pouze ty značky. No i kdyby, uvažovala jsem, tudy prošli a les jejich stopy částečně skryl, přece by je nemohl odstranit úplně, jako ty mé – zvlášť, když já se ty svoje snažila skrývat.

Ale nezačala jsem. Nezačala jsem zmatkovat a na vše se snažila stále hledět z té lepší známky. Věděla jsem, že mi nepomůže, když začnu nervóznět. V této situaci byl potřeba klid, rozvaha, pozornost a bystrost. Mírné znepokojení jsem však pocítila ve chvíli, kdy jsem se vrátila na mýtinu. Z druhé strany. Moje podezření se potvrdilo – les si se mnou zahrává. Nevím jak, ale dělá to. Protože po značkách jsem šla správně, nedokázala bych se ztratit, a kdyby je někdo přemístil, taktéž bych to poznala. Bylo mi záhadou, jak mohla cesta na pláž vést k paloučku… A tím jsem se zatvrdila ještě více. Hraje tu svou roli magie. Nejdříve magická bouře, která nás má zabít, teď podivný les, který si s námi hraje. Buď to bylo navzájem propojené, a vše mířené proti nám, nebo to bylo kontinentem. Přece jenom, neznáme ho.

Když jsem vyšla na mýtinku, pocity se mi znovu vyhladily a já si mohla oddechnout. Myšlenky, působící tak deprimujíce v lese, proti kterým jsem tak usilovně bojovala, jelikož jsem věděla, že nejsou mé vlastní, nebo alespoň ne v pravém slova smyslu, se najednou vyjasnily. Zmizely.

Protože vracet se zpět do lesa by nebylo k ničemu, zbývala mi jediná možnost. Vydat se na průzkum jeskyně. Z té už momentálně nebyl slyšet smích, pouze sotva slyšitelné brumlání. A od stěn se odrážel oheň. Znovu jsem si prošla varianty postupu, ale jediné, co mě napadlo, bylo zjistit, kdo, nebo co, se nachází v jeskyni. Jenže vlézt do ní nechráněná – to je nejhorší možná varianta. A tak jsem vytáhla do pohotovosti luk se šípy, připravila si nůž u pasu… a přemýšlela. Jak nevlézt dovnitř, ale zjistit, co se v jeskyni nachází.

Popadla jsem nejbližší kámen, schovala se do trávy na dohled od jeskyně, ale přesto skrytá, a vhodila jsem kámen do jeskyně. Doufala jsem, že nenadálý zvuk a pohyb vyláká osobu skrytou v bezpečí jeskyně, aniž bych ztratila svoji výhodnou pozici a rozhled.

Čistinka – Pěna

Po „prechádzke“ či skôr blúdení sa ocitáš naspäť na čistinke, patrične prekvapená. Jaskyňa sa teda javí ako jediná možnosť, či aspoň jediná ktorá ťa napadá. Akýkoľvek pokus ísť ktorýmkoľvek smerom by totiž znamenal opäť neúspech v podobe návratu na toto miesto.
Patrične sa teda pripravíš – predovšetkým luk, keďže krátky nôž nie je moc účinný ak by mal súper lepšiu zbraň či aspoň minimálnu zbroj. Teda, ak nejaký súper je.
Počuješ ako sa vrhnutý kameň odráža v jaskyni keď zostupuje až k ohňu, zvuk je však uťatý keď kameň zjavne narazí na prekážku. Inak sa nestane nič. Možno mrmlanie z jaskyne je chvíľku silnejšie, jasnejšie, jednotlivé slová ale nerozoznávaš. Až po chvíľke sa opäť ozve smiech, tentokrát ale tichší no rovnako srdečný a hrdelný.

Nik ani nič nevyliezlo, čistinka sa nezmenila, len slnko postúpilo na svojej dráhe. Za pár zvonení môže byť tma.

Palouček

Kámen putoval svojí přirozenou dráhou, ozval se cinkot, když se odrážel od stěn - a najednou zvuk utichl. Těžko říct, zda doletěl až do středu jeskyně, k ohni, nebo se zastavil uprostřed chodby. Každopádně se zastavil a já pochybovala, že s dalším hodem by se situace změnila.
Reakce ze středu jeskyně mě však ujistila o tom, že kámen dovnitř dopadl. Nejdříve se zesílilo mumlání, a poté plynule přešlo v chechot. Zdá se mi méně hlasitý, ale o své vřelosti by nemusel nikoho ujišťovat. Zní celkem neškodně, no živě si pamatuji babiččina slova, že co vypadá nejnevinněji, nemusí být vůbec nevinné.

Možnosti jsem však vyčerpala. K oddílu se nedokážu vrátit, a pokud to já nezvládnu k nim, oni mě najdou jen stěží. Bytost z jeskyně zřejmě nemá v plánu vyjít a vyhlídka, že bych strávila noc v těchto lesích venku na mýtince, kde se v blízkosti vyskytuje potencionálně nebezpečná osoba… A tak nakonec doopravdy zbývá jedna jediná možnost. Vejít.

Složím luk a skryju všechny zbraně. Pouze se ujistím, že bych dokázala okamžitě vytáhnout nůž – kdyby nastala nouze. Potom pomalu vejdu do jeskyně – spoléhám se na to, že se v ní nachází člověk. A spoléhám na to, že když uvidí nevinné dítě, nebude mít touhu mu ublížit. A pokud ano, vyvedu ho z rovnováhy natolik, abych měla dostatek času vytáhnout zbraně.

Jaskyňa – Pěna

Vchod do jaskyne je pomerne veľký, určite by sa prepchal i dospelý človek a to i poriadne mohutný. Zostup je strmý, chodba jaskyne klesá šikmo nadol, našťastie je však sucho a povrch je drsný takže sa nešmýka a výška umožňuje ísť vzpriamene. Je však chladno – na stenách dokonca niekde vidíš cencúle alebo námrazu, napriek tomu, že mrznúca teplota zas nie je. Máš jedinú možnosť postupu – zísť chodbou, takže dorazíš k miestu odkiaľ čoraz lepšie vidieť plamene ohňa. Chodba sa čoskoro vyrovná a pokračuje rovno a zatáčkou doprava. Určite si už dosť hlboko, navyše nie je jasné, ako to, že oheň bolo vidieť už zhora, keď je takto ďaleko a navyše za zatáčkou. Či k nemu prídeš priamo alebo sa prikradneš, scénka pred tebou je...no, normálna určite nieje.

Ohník je malý, avšak horí jasne, obložený kameňmi ktoré sú aj napriek sadziam a popolu krvavočervené. Nad ohňom, či skôr šikmo cezeň je napichnutá palica a na nej ryba, celá čierna a spálená, navyše zjavne nevykuchaná. Proste akoby niekto vzal rybu, nabodol ju a dal nad oheň, minimálne na pár hodín. A pri ohni...dvojica démonov.
O démonoch vieš len to, čo je v rozprávkach, títo tieto rozprávkové idey spĺňajú dokonale takže to musia byť démoni. Alebo príšery či niečo také. Rozhodne nejde o ľudí.
Nie sú extra vysoký, ale obaja sedia takže sa to určuje ťažko. Takto posediačky majú hlavy asi na úrovni tvojej, ak by si im stála oproti. Nohy krátke no silné, ruky dlhšie. A mohutný, viac než dva krát oproti najsilnejším mužom čo si v oddiele videla. I Buk a Dub sú oproti nim zanedbateľný. Ďalšie črty sú podobné ľudským – široké, škaredé tváre, veľmi krátke krky, celkovo je hlava položená nízko. Že to určite nie sú ľudia prezrádza zelenkavá farba koží a samozrejme rohy, vyrastajúce spoza maličkých uší. Obaja na sebe majú zbroj, už na pohľad hrdzavú a starú, no určite ťažkú minimálne ako ty sama, taká je hrubá. Nohy sú však nechránené, včetne špinavých chodidiel ktoré si ohrievajú pri ohni, neďaleko si však môžeš všimnúť dvojicu čižiem. Posledný zaujímavý rys sú vlasy – samozrejme mastné a zlepené, no inak celkom ľudské, dlhé asi po ich plecia. Jeden ich má tmavé – vo svetle ohňa ťažko určiť presne, druhý, už na pohľad starší – viac vrások, viac zhrbený biele. Odhliadnuc od toho, že by ti dokázali zlámať kosti jednou rukou nepôsobia extrémne nebezpečne, ako si tak zhrbený sedia nad ohňom a oči upierajú na tú rybu.
“Darca prišiel.“ zamrmle jeden, ten hnedovlasý a mladší, pohľadom však neuhne.
“Vskutku.“ prisvedčí druhý a hneď pokračuje “I keď čo je pravda, dobrý dar to nebol. Teda aspoň myslím. Imassovia vedeli zvyčajne šutre opracovať lepšie.“
“Šuter? Aký šuter?“
“Veď hovorím, zle opracovaný, inak by si ho nezožral, nie?“
“Vskutku.“

Zvláštny rozhovor? Zvláštnejšie však je, že rozumieš. Hlasy majú hrdelné, drsné, no nie práve nepríjemné. Ale nehovoria malazsky, na to môžeš vziať jed. Napriek tomu rozumieš – akoby ten ich jazyk bol nejak príbuzný tomu tvojmu. Ani jeden ti nevenuje pozornosť, kľudne môžeš prísť bližšie a nič sa nezmení. Pohľady upreté na rybu, hovoria pomaly, zamyslene.
“Nie je Imass. Tí mali väčšie kosti. I keď...je to žena.“
„Nieje Imasska. Tie mali širšie...ehm...pozadie. Rozložité kosti teda.“
„Vskutku. Nie je Fokrul. Nie je Jaghut. Z Kallorovej ríše?“
„Neviem. Možno? Neznáma-„ jeden z démonov bez varovania otočí pohľad tvojím smerom – či si skrytá za rohom alebo nie. “Panuje tvojej ríši..eh, domovu, hradu, proste..eh. Vládne ti Kallor?“
“Nevládne.“ reaguje ten druhý okamžite, nemáš šancu odpovedať ani sa poriadne zamyslieť nad odpoveďou. Kallor či kto malazskej ríši nevládne určite, ani nevládol.
“Ako vieš? Čítaš jej myšlienky? To je nezdvorilé.“
“Nečítam. Ale netrepe sa strachom. Už si videl niekoho kto sa pri jeho mene neklepal strachom?“
„Vskutku. Napadlo ťa spýtať sa?“
„Veď som sa spýtal.“
„Nie priamo.“
„Vskutku.“
Obaja zmĺknu, počuť len praskanie ohníku, pohľady vrátia na rybu, či skôr spáleninu čo bola rybou. Potom pokračujú, akoby nič.

“Šla po ceste.“
„A nevie chodiť.“
„A nevie chodiť. Lebo nejde o to ísť.“
„Lebo nejde o to ísť. Ale myslieť.“
„Ale myslieť, čo je ťažké.“
„Zavrieť oči. Otvoriť oko.“
„A rozbije si gebulu, nie? Idiot...“
„Erh. Vieš ako to myslím.“
„Uhm.“
Tentokrát sa k tebe otočia obaja, môžeš si všimnúť jasnomodré oči u toho staršieho a čierne u mladšieho.
“Zavolaj ju k ohňu. Je to zdvorilé.“ ozve sa starší.
“Ty ju zavolaj.“
“Ty ju zavolaj.“
“Ty ju zavolaj.“
Obaja sa zrejme zasekli – takto môže rozhovor pokračovať najbližšie chvíle no i dni či týždne.

Posezení při ohníčku

Už pár desítek kroků od vstupu do jeskyně a strmého sestupu dovnitř mi došlo, že i zde hraje svoji roli magie. Dokazovala to přítomnost dvou neobyčejných věcí – námrazy na stěnách chodby a faktu, že oheň byl viděn již od vstupu jeskyně, ačkoli musí být tak hluboko v podsvětí. Couvnout ale už nešlo. Když jsem došla k zatáčce, došlo mi, že zřejmě o ni se zastavil mnou hozený kámen. Všechna moje námaha tedy byla marná. A opravdu – o kousek dále jsem na něj narazila. Vzala jsem ho do ruky, zastrčila do kapsy a pokračovala v cestě.

Momentem, kdy jsem vystoupila zpoza chodby, otevřel se mi přehledný pohled na scénu přede mnou. Ještě před tím, než jsem cokoli uviděla, jsem ucítila spáleninu – z ryby, jak doplnily oči. A dvojici osob sklánějící se nad plameny. Mírně jsem sebou škubla překvapením smíšeným s instinktivní panikou, když mi došlo, koho mám před sebou. Démony. Opravdové démony z pohádek od dědečka. První myšlenkou po tomto uvědomění je utéct, hned poté však opět převládá můj pud sebezáchovy a já se snažím situaci zhodnotit lépe. Jsou to démoni – a musím přiznat, pomyslím si, že nevypadají moc nebezpečně, spíše vtipně; avšak ublížit by mi dokázali -, takže mě už nepochybně zaregistrovali, ačkoli to v první chvíli nedali najevo. Ihned poté se však rozběhl jejich rozhovor – a ten mě nenechal na pochybách. Už o mně vědí. Nemá tedy cenu se schovávat a já tak dál jen stojím u ústí chodby a pozoruji situaci.

Ze začátku jejich dialogu jsem zmatená, mimoto i podivnou shodou náhod, že jsem schopna jim rozumět, avšak když se zaposlouchám pozorněji, ihned se mi vyjasní téma jejich hovoru. Rozhovor o mně beze mě s naprostým nezájmem, zda ho uslyším, či ne. Tedy… ze situace vyplynulo, že já jsem „dar“, ačkoli jsem netušila jaký – a že hádají mou totožnost. Při přímém dotazu jsem o svých dohadech přestala pochybovat. Protože jsem však nevěděla, kdo je Kallor, neodpověděla jsem pohotově. A tak jsem raději mlčela a naslouchala dál, snažila jsem se uhodnout, kam jejich rozhovor směřuje. A zda mi hrozí bezprostřední nebezpečí. Po krátké odmlce pokračovali – avšak tentokrát jsem si nebyla tak úplně jistá, že mluví o mě. Já přece chodit umím. Při další replice však znovu pochopím smysl – pravděpodobně nemyslí chození po dvou nohách, stejně tak jako koukání se fyzickýma očima. Dál raději nedomýšlím a utnu své úvahy, nechám si to pro později, pokud nějaké později bude. Uhranou mě totiž jejich pohledy, tentokrát obou. Třpytivá modř a noční čerň.

Vytrhnou mě svým handrkováním, o tom, kdo mě osloví. Je naprosto jasné, že je slyším, a to, že tuto informaci okatě přehlížejí, pro mě znamená jediné. Samozřejmě, neberou mě jako tvora schopného vlastního uvažování. V této chvíli však nedokážu určit, zda je to pro mě výhoda, protože by mě mohli podcenit, nebo nevýhoda, protože pokud mají pravdu a já jsem oproti nim opravdu tak titěrná, moje myšlenka o jejich vtipném výzoru byla špatnou první myšlenkou.

Ukažme jim tedy, že i já jsem myslící tvor, pomyslím si. Uvidíme, do jakého postavení mě to dostane. Mohlo by to být horší – mohla by tu být voda. Oheň je oproti tomu dobrý. V duchu se zasměju a začnu riskovat.

„Krásná ryba. Nejspíše velmi chutná.,“ upřu pohled na spálenou poživatinu a začnu svůj výstup ve stylu jejich předchozího, nahodile nesmyslného rozhovoru. Ráda bych věděla, proč mluvili zrovna o mně a v jaké souvislosti, ale přece jen, musím podat hlášení Mrázovi – živá. „Dovolíte-li, mohu ji sejmout z ohně?“

Navenek se to může zdát nezdvořilé zase ode mě, oslovit je aniž by oni oslovili mě, čekám však, že moje troufalost démony alespoň na okamžik překvapí a donutí je začít se o mě zajímat více. Alespoň natolik, aby v příštích pár sekundách neměli chuť mě zabít. Ještě než kterýkoliv z nich odpoví, přikročím blíže k ohni i k démonům – a spálené rybě.

Les

U Kápěho chlupatý řitě, zakleju a dál pokračuju na křídle našeho útvaru. Musím krejt bok, soustřeď se na to. Svá záda nechám na ochraně toho, kdo jde jako zadní voj naší skupiny a sám se pokouším co nejvíce soustředit ne svůj úkol. Krýt skupinu na pravém křídle.
Problém nastal v tom, že čím více jsem se soutředil na svojí práci a ostatní věci se snažil ignorovat, tím se to zhoršilo. Nebezpečí nejen vidím, někdy mám dokonce pocit, že mi něco říká: „Je tam, dívej!“

Zasraná magie. Nic jinýho to bejt nemůže. Ale jestli mi padne ten hajzl co tohle dělá do rukou, bude si přát, aby si z něj radši udělala děvku jednotka těžkooděnců!
Čím déle jsem v tomto lese, tím více se má nenávist vůči magii prohlubuje a zakořeňuje ve mě. Do teď mi nijak zvlášť nevadila, ale tenhle les z ní udělal noční můru. Je to způsob, jak někoho zabít nebo vystrašit, aniž by dotyčný riskoval vlastní život. Pro odpad...

Štít, který výjimečně táhnu a ještě výjimečněji držím v ruce, se mi začne klepat. Je to snad poprvé, co jsem tak otevřeně poznal strach. Vždy jsem potyčky a souboje na ulicí brával lehkovážně nebo jako výzvy. Tohle je jiné. Proti tomu se jednoduše nedá bojovat, jsme bezbranní. Musím se upnout na nějakou myšlenku. Hlavní je teď vydržet...
Do doby, než potkáme našeho zvěda, se tedy chovám podezřele tiše. Celou dobu jsem se upínal na jedinou vzpomínku, a to první noc s Eanor. Vlastně jedinou, poté co mě zradila. Ne, to si teď nesmím připouštět, na to není čas.

„No,“ zkusím nějaký jednoduchý návrh, „já bych vsadil na divokou kartu Oponn. Přímo kupředu a co nejrychleji. Nezdržovat se obezřetností. Čím déle nám to potrvá, tím víc nás to bude sžírat a budeme snadnějším cílem.“

Jaskyňa - Pěna


Obaja démoni okamžite zmĺknu a ako sa blížiš k ohňu upierajú na teba pohľady. Ticho je chvíľku až nepríjemne hmatateľné potom sa mladší tíško zasmeje.
“Vidíš, prišla.“
„Vskutku, prišla. Kvôli mne. Charizma.“
„Si dôveryhodný. Aj ja by som chcel byť dôveryhodný.“
„Ty si zlákal tú rybu. Ja to dievča. Vyjde to nastejno.“
„Vskutku.“
Obaja sa opäť odmlčia, akoby ich niečo uťalo či si zrazu uvedomili, že počúvaš. Starší na teba hodí rýchly pohľad, potom sa otočí naspäť.
“Počula?“
„Pochopila?“
„Prišla?“
„Neodišla“?
„Bere nám rybu.“
Otočia sa k ohňu akurát keď sa snažíš dať „pochúťku“ preč z ohňa. Akonáhle sa však ryby dotkneš, vlastne stačí ťuknúť do paličky na ktorej je napichnutá, rozpadne sa na popol ona i väčšia časť palice. Zvyšok onej palice vypadá byť tvrdý, ba vlastne skamenelý. Tím, že si sa toho dotkla si zjavne prerušila kúzlo ktoré to držalo pohromade. Veľmi, veľmi dlhú dobu.
“Budem musieť chytiť novú. Alebo ty. Budeš musieť chytiť novú.“
„Kde nájdeme rybu?“
„Vo vode? Alebo na súši.“
„Alebo na súši. Ak hľadáš...nájdeš. Sedíme na ceste.“
„Sedíme na ceste. Nevydali sme sa po nej.“
„Nevydali. Kvôli nemu.“
„Kvôli nemu. Strážca.“
„Cesta ale otvorená je. Ona prešla“
„Ona mala jeho. Brr...“
„Jeho?“
„Sťahovača.“
„Brr...“
Opäť chvíľka mlčania, obaja sa hranou hrôzou strasú. Ty si zatiaľ môžeš lepšie premyslieť čo ďalej. Sťahovač ti niečo hovorí – nejaký malažan o niečom takom určite hovoril. Či to je nejaký boh, kráľ alebo čo, to si už nepamätáš. Keď už to vypadá, že ticho sa predĺži otočí sa ten starší k tebe, akoby ho už prestali baviť tieto vykrúcačky.
“Rozumieš nám, ne-Imass? Rozumieš. Chodíš, no nevieš chodiť. Vidíš, no nevidíš. Vaša cesta je uzavretá, naša otvorená. Považuj to za dar. Nájdi svojich priateľov, priveď ich sem a uvidíte cestu, vydáte sa ňou. Nájdi ich, s očami otvorenými. Keď nemôžeš rieku preplávať, nechaj sa ňou unášať, tak ich objavíš. Ak to ale nezvládneš...utopíš sa“.
„Utopíš sa. Navždy stratená. Opustená.“
„Vskutku. Ak by ti to hrozilo...neváhaj volať o pomoc. Nie nás. My sme starý. Tých, čo ti môžu pomôcť. Tých, čo to dokážu. A teraz, ak už nič nemáš, choď. Do lesa. A nechaj sa unášať. Choď, so šťastím a požehnaním. Nestrať sa, dieťa.“
„A dieťa. Zničte to. Vyžente to. Nech si môže vydýchnuť. Zbavte ho šialenstva.“
„A nepi alkohol.“
Posledná poznámka démona – viacmenej zavrčanie je prekvapivá. Už len to, že vôbec vedia, čo to slovo znamená a v ich jazyku sa vyskytuje. Tí dvaja tu mohli sedieť v čase keď ľudia ešte neboli. Po posledných slovách sa ti už viac nevenujú – teda ak ich neoslovíš. Oči upreté na ohník – teraz už vďaka tebe bez ryby – a inak len občasné zašomranie, v jazyku ktorému nerozumieš. Čo je dôkaz, že ich ovládajú aspoň dva a ten „tvoj“ nepoužívajú bežne.

Les

Opřu se ramenem o černou kůru jednoho z kmenů kolem a spíš ze zvyku než z nutnosti vyhlížím směrem k řadě stromů, která mě přinutila vrátit se k postupujícímu oddílu.
"Kurva drát, že tohle se stane zrovna nám... Nejdřív jen tak tak, že se nepodíváme na mořský dno, a teď tohle..."

"Já bych to neriskoval." odpovím přes rameno. "Měl jsem tam blíž pocit, jako by se mě něco snažilo dohnat k sebevraždě - a co jestli se to blízko těch stromů otočí ? Pobijem se navzájem, oni ani nebudou muset tasit." odplivnu si znechuceně.

"Chtělo by to nějakýho mága, co se v tomhle humusu vyzná." dodám, ale pomyšlení na magii mě teda radostí vůbec nenaplňuje. Nebýt jí, bylo by to o dost jednodušší, člověk by se akorát měřil s lidma, ne s něčím, co vůbec nedokáže zastavit, ovlivnit, pojmout, zneškodnit....

Zatracenej les

Společně s oddílem vstoupím do lesa a snažím se udržovat si přehled o pohybech svých zelenáčů, což je však v hustotě lesa docela problém. To šero je dosti depresivní a jako by ukrývalo něco dosti nepříjemného. A navíc ten zatracenej Falari. Jak já nesnáším Falarie a sapéry. On si vážně musí v tuhle chvíli pískat. No to mě poser na holý záda.
Postupujeme dál a čas od času nás přední hlídka upozorní na značku od Pěny. Díky bohu, že jsme ji ještě neztratili. V tomhle lese by se ztratil i Mistr Kápě.
Podivné jsou navíc naše kroky. Jako by hluk z našeho dupání mizel, jako by se zde úplně ztrácel.
V tu chvíli ke mě přistoupí Prach a zavzpomíná na Aren. Zatracenej chlap. Tohle jsem teď vážně nepotřeboval připomínat.
"Jo, vzpomínám, ty mořská opice. Koukej se zařadit a ticho."
Ale má recht. To musím uznat. Mě se to taky vybavilo. Arenská silnice, moře na Raraku, Y'Ghatan a pak ta pitomá plavba do Letheru. O Letherské akci ani nemluvě. To bylo šílenství.
Blbé vzpomínky!
Problém se vystupňuje chvíli potom. Halucinace nejsou nic příjemného na poušti a že na Raraku je pár lidí potkalo. Tyhle jsou ale o dost děsivější. Mrtvé živé tváře umírajících mužů a žen z Arenské posádky. Snad jen díky mé chladnokrevnosti to dokážu ustát, ale pokud to vidí i zelenáči, asi na tom nebudou tak dobře. I já se z toho musím vzpamatovávat.
Tohle musí bejt magie. Zkurvená, zatracená magie. Kurva, kurva, kurva.
A aby toho nebylo málo, prach zjistí, že se nejspíš točíme v kruhu.
"Zastavit!" zavelím "Všichni ke mě, hned. Ať se neztratíme. Pokud jdeme v kruhu, tak na nás Pěna brzo narazí. Blbý je, že netušíme, kde jsou ostatní, jelikož díky tomuhle zamotání už dozajista nejsou tam, kde by být měli.
Takže pokud nebudeme mít nějaké šílené štěstí, tak se zdá, že jsme v tom sami. A jelikož tyhle halucinace a ostatní nekalosti určitě nejsou přirozený, budeme mít možná brzy společnost. Zkontrolujte výbavu a utvořte kruh. Počkáme na Pěnu, ať tu holku neztratíme a pak se uvidí. Třeba se nám podaří narazit na někoho jiného. Kdo u koulí Mistra Kápě ví, kde kdo nyní je. Kurva."

V lese – Mráz, Strelec

“Rozkaz.“ zamrmle ako prvý Prach, ostatný sa už tiež chystajú vykonať rozkaz. Pochodová formácia sa zhromaždí a čoskoro vytvorí kruh, tí čo majú kuše ich zvierajú v dlaniach, nabité a odistené. Ešte horší je Prach, ten dokonca rozbalil svoju obrovskú sapérsku kušu a nabil do nej práskavku. Ak mu rupnú nervy a vystrelí...nuž, aspoň bude veselo.
Podľa očakávania je spočiatku kľud. Keďže sa už ani nehýbete, nepočuť absolútne nič okrem dýchania a tlkotov srdca. Ani vetvička sa nepohne, ticho a kľud je naprosto neprirodzený, pôsobí to akoby čas vôkol úplne stál. Dokonca i vy ste tichý – sapér nehvízda, ťažkoodenci držia huby a neškrípu zbrojou. Vlastne sa po chvíľke nikto neodvažuje ani prehovoriť, narušiť to ticho a atmosféra sa zhusťuje. A čo je horšie, ani to nedokáže. Doslova cítite cudzí tlak, pôsobiaci zo všetkých strán a naberajúci na sile, veľmi pomaly no s neúprosnou stálosťou. Sila vám čoskoro znemožňuje prehovoriť, udusí už len myšlienku na to. Halucinácie nezmizli a naopak, stupňujú sa. Spoza takmer každého stromu vás pozorujú najskôr tiene potom jasne viditeľné oči. Neľudské, nepriateľské. Rovnako rýchlo ako sa zjavujú však i miznú. A potom to začne.

Šeptanie v hlavách, u každého iné, jedinečné. No vždy plné nenávisti a zlosti. Niečo vás tu nechce, niečo vás chce vidieť mŕtvych. A to niečo sa krok za krokom sťahuje okolo vašej formácie. Nevidíte to a okrem šeptania to ani jasne nepočujete. Ale viete, cítite. Naliehavosť neznámeho sa stupňuje a čoskoro je pri vás, tak blízko, že počujete nepravidelný trhaný dych, skôr chrčanie. Pohyb západným smerom upúta pozornosť každého vás. Z tej strany sa už rozhodne blíži niečo hmotné, niečo čo pravdepodobne nie je halucinácia či iný prelud, niečo čo vás môže ohroziť fyzicky.
Psychicky na tom moc dobre nie ste, hlavne mladší členovia. Buk a Dub sa trasú, oči vypleštené, sapér má v tvári pološialený úškrn, ani Mráz nie je najkľudnejší. No ako prvý sa zrúti Lišiak. Mladík pustí kušu, jeho zakvílenie pretne ticho a sám sa s rukami na ušiach zvalí do trávy, počuteľne vzlykajúc. A to ho zrejme i zachránilo, ak nie všetkých z vás. Hneď ako padne sa sa vaše pohľady totiž otáčajú naňho a prichádza útok. Z lesa – z opačnej strany než na ktorú ste doteraz pozerali niečo vyskočí. Niečo len ťažko popísateľné, akoby spola nehmotné no dostatočne fyzické aby to pravdepodobne zrazilo Lišiaka keby len moment predtým neľahol, ako zistíte keď to niečo narazí do zdvíhajúcich sa štítov Buka a Duba na druhej strane vášho kruhu. Netvor, démon, čokoľvek, je pravdepodobne sám prekvapený keď namiesto do malého chlapca vrazí do dvojice hromotĺkov. Otrasený padá na zem, rovno doprostred vášho kruhu. Vidíte, že by mohlo ísť o človeka – i keď sa pohybuje viac po štyroch než dvoch, je hojne zarastený a inak zrejme nahý.

V lese – Darken, Sekáč, Stín

“Máme mága.“ zamrmle Breza a otočí sa na Zuba, ten však stále nevypadá najlepšie a skôr sa len s námahou drží na nohách.
“Jo, to máme. Vojak, hlásenie.“ reaguje i seržant a taktiež sa otočí na oddielového mága, pravdepodobne už pozorovaného celým oddielom. Takto, pri rozhovore na vás aspoň ten les nepôsobí až tak silno ako keď ste ticho a len kráčate.
“Nó. Stromy.“ začne Zub, keďž však vidí ako zlostne naňho najmä Breza zazerá rozhodne sa to radšej rozviesť.
“Mockra. Tijé stromy sú Mockra. Stelesnená. Eee. Zhmótnená. Sú tú, sú indé, to oné..prelínanjé. Pósobí na rozum, ovlyvňujé.“
„Ako sa cez to dostať, idiot, nie prednášku“
„Ahá. Anó. Neviém.“
Chvíľka ticha počas ktorej sa mág skutočne zatvári previnilo.
“Jo, vypadá to, že Sekáč má recht, strihneme to durchom cez to, medzery medzi stromami sú dostatočné. A i keď mi je to proti srsti, rozdelíme sa“ Denal hodí pohľad na Stína “aby sme sa vzájomne nepozabíjali keďže to zjavne pôsobí práve takto. Všetci behom, postupne. Ja posledný, beriem Zuba ak by zase omdlel. Kto prvý? Nejaký dobrovoľník alebo pobeží Gavel?“
Kaprál sa zhrozene obzrie, zjavne nadmieru vykoľajený. Breza sa inštinktívne pozrie inak, ak by nebola situácia taká napätá snáď by si začala i pískať aby nebola vybraná ako prvá.

Les

Skoro jsem se nahlas rozesmál, když Zub tak nečekaně přiznal, že netuší, jak se přes smrtící alej dostat.
No skvěle. v duchu prskám nad situací, ve které jsem - ale rozkaz je rozkaz.
Každý jednou zdechnem. Tak prd sejde na tom, jestli teď, nebo za pár dní. ohlédnu se na prvního běžce, ať už je to dobrovolník nebo nedobrovolník Gavel, a sdělím oddílu nápad, co se mi tak nějak vyklubal za poslední minutu našeho rozjímání v kouzelném lese.

"Jestli to k něčemu bude, nevím, ale zkuste běžet co nejrychleji a nevšímat si ničeho kolem. A myslet jen na ten běh." prohodím tiše, než vyrazí.
"Tady to ještě jde, ale o kus dál už je ten pocit pěkně odpornej." nevědomky se otřesu. Těžko říct, s kolika z nás si povykládám na druhé straně, a jestli si vůbec s někým popovídám. To se uvidí.

Les

„Ztělesnění, zhmotnění nebo nějaká močka, to je jedno...“ zamumlám si pro sebe, ale nejspíše to všichni slyší. „Zasraní mágové. Větši sraby sem nežral, bojej se postavit se mi osobně a tak používaj tyhle debilní triky.“ Náhle mi dodje, že to nejspíše slyšel i náš oddílový mág, a tak se na něj otočím. „Nic osobního.“
Kurva, takže zatím se bere v potaz můj návrh. Jo, asi je to logické, ale... Žít s myšlenkou, že jsem zavinil něčí smrt by mě netěšilo. Asi tak. Jsme v pěkný kaši, co si budeme nalhávat. Nečekal jsem to takový hned ze začátku...
Náhle se seržant zeptá na dobrovolníka, který půjde první.
„Já půjdu. Byl to můj nápad, tak ať když tak zařvu jen já. Jestli budu hlasitě řvát tak vymyslete něco jinýho.“ Na to si zastrčím meč do pochvy, takže mi v ruce zůstane jen štít. Oba meče jsou nyní v pochvách. Co kdyby mě náhodou někdo dohnal?
„Díky,“ pronesu k zvědovi a vyrazím. Běž, běž! povzbuzuji se nejdříve v duchu, poté i slabě nahlas. Ničeho jiného si nevšímám, jen se snažím co nejrychleji běžet. Na nic jiného nemyslím. Jen běh a vyhýbání se kořenům a kmenům.
Musím kdyžtak stihnout zařvat...

V lese

Situace se nevyvíjí zrovna nejlépe. Spíše naopak. Tlak ze všech stran a atmosféra je tak napjatá a hustá, že by se dala krájet. Zatracená práce. Vážně bych měl začít přemýšlet vo důchodu. Tohle už je kurevsky o hubu. Kurva a ještě jednou kurva.
Halucinace na mě sice nijak velký dojem nedělají, ale i ta trocha stačí, aby znejistila mou pragmatickou a klidnou mysl. Jestli se z toho lesa nevymotáme co nejrychleji, tak tu nejspíš brzo všichni zhebneme. Kurva. Tohle je vážně špatnej den. Já vůl nejspíš vstal špatnou nohou. Zatraceně.
Svůj meč a štít mám po ruce a připravené udeřit na cokoliv, co by mě chtělo ohrozit. Léta výcviku a zkušeností z bojů na mě přeci jen nějaké "pozitivní" následky zanechali.

Šeptání v hlavách tomu moc nepřidá a skutečně z toho nejsem nijak nadšený. V takovou chvíli se člověk musí ptát, proč nás sem zatraceně poslali. Očividně tu nejsme ani trochu vítaný a na tohle snad ani neexistuje výcvik.
Z myšlenek mě však vytrhne něco, či někdo...hbitě to vletělo do naší skupinky a jen štíty mých zelených hromotluků to zastavili. Jen co to dopadlo doprostřed našeho chumlu, veteránské reflexy zareagovali s rychlostí blesku. Zab, či buď zabit.

"Zastavte to!" zařval jsem, co to jen šlo přes ten všechen tlak a sám sem se, co nejrychleji jsem mohl, vrhl vpřed. Kryt štítem a s mečem připraveným k bodnutí. Tedy typický obranný útok. Neriskoval jsem rozmach, jelikož netuším, co všechno ten chlapík dokáže a odkrýt se nechci.
Ani trochu nepochybuji, že dát tomu maníkovi víc času by znamenalo mou smrt. Prý nikoho nezabíjet. Kokotštější rozkazy jsem už dlouho nedostal. Já nebudu zabíjet a brzy budu žrát hlínu. To určitě. Já jsem sem hebnout nepřiplul.

V lese ,,hrůzy"

Stál jsme na svém místě v kruhu a nervózně těkal ze strany na stranu. Nebyl jsem si pořádně jistý jestli to co vidím jsou halucinace nebo ty oči co vidím jsou pravé, ale rozkaz jsem nedostal a proto jsem vyčkával. Po seržantovi jsem tady byl nejvyšší šarže, ale sám bych teď opravdu velet nechtěl. Klepalo se mi celé tělo, ne moc, ale chvěl jsem se strachem. Z toho mě vytrhnul až Lišák, který pronesl něco mezi zakvílením a výkřikem, jistý jsme si nebyl co to bylo. Otočil jsem se na něj a viděl jak se svíjí na zemi. K tomuhle stavu jsem neměl daleko, ale zatím jsem se držel. Myslel jsem, že halucinace jsou to nejhorší co se může stát, ale bylo to ještě horší, to co narazilo do štítů Duba a Buka bylo horší. Nebylo jasné co to je, ale já na to zůstal zaraženě zírat. Až hlas seržanta mě probudil a já začal dělat k čemu mě vycvičili. Zvedl jsem kuši a zamířil. Dával jsem pozor, abych nezasáhl seržu nebo někoho z našich. Mířil jsem na hrud nebo záda, šlo o to jak byl zrovna natočený, až si jsem jistější zásahem zmáčknu spoušť.

Jeskyně

Otázky démonů působí zvláštně. Zda slyším? Sluch mi funguje. Zda rozumím? Smysl mi těsně uniká. A přesto se snažím doplnit slepá místa, spojit nesouvislé myšlenky a vyslechnout co nejvíce informací. Zapamatovat si každé slovo.

Poslouchala jsem, a zároveň jsem maskovala svoji neznalost tím, že jsem sejmula rybu z ohně. A ta se rozpadla. Pokud jeden z démonů rybu vážně přilákal, muselo to být před dlouho, dlouhou dobou. Jak dlouho tu mohli sedět?

Jejich další rozhovor byl také podivný. Hledat rybu na souši? Bylo jasné, že nemyslí rybu. Tedy, ne rybu jako rybu. Určitě to měla být metafora. I to, co není k nalezení, se dá nalézt, když chceme, aby to bylo nalezeno. Když se snažíme.

Zmínka o cestě, o strážci a stahovači působila jako úplně nový kus rozhovoru. Podle mého názoru nepatřil k poučce o rybě – měl mi předat už úplně jiné poselství. Nevěděla jsem, jakou cestu myslí, proč má být strážena, ani kdo ji stráží. Ale stahovač, právě to slovo… už jsem ho zaslechla. Dříve. Někde. A já – byla jsem myšlena tou onou? Stahovač by tak nabyl úplně nového významu. Měla jsem ho u sebe, nebo jsem to celé chápala špatně? Byla jsem zmatená, ale zmatení jsem na sobě nedala najevo. Nepovolila jsem si to. Nemohla jsem. Teď bylo nejdůležitější udržet koncentraci.

Vidím, ale nevidím? Podržela jsem si tuto myšlenku chvíli v hlavě. Zřejmě se musím začít dívat jinak. Nejen očima. Nejen zrakem.

Jejich rozhovor se pomalu navrátil ke slovům o cestě – zřejmě platila za něco skutečně důležitého. Následovaly instrukce. Byla jsem si jistá, že jsou ohledně mé cesty, hledání skupiny. Byly to instrukce, jak přejít les, ale nebloudit v kruzích. Nedívat se očima?

A potom jsem strnula. Slova o vodě, o korytu, kterým protéká ta mokrá věc. O řece. To nepůjde, pomyslela jsem si ihned. Instinktivně. To nepůjde. To nezvládnu. Vždycky jsem byla silná, dokázala jsem vše, ale postavit se vodě… zakázala jsem si na to myslet. Není to tady. Třeba na žádnou řeku vůbec nenarazím.

Staří. Staří bohové? Zbavit se – čeho? Koho? Nepij alkohol?

Myšlenky mi už jen volně běží hlavou a doopravdy je nevnímám, pouze ukládám informace. Na jejich doporučení, že mám odejít, se raději co nejrychleji sbalím a odejdu. Už se mi nezdají děsivý. Je to ale jejich rozhovor, který mi nahání husí kůži. O tomhle musí vědět velitel – musím se k němu za každou cenu dostat. Z jeskyně vyběhnu rychlým klusem a mýtinu opouštím stejným tempem. Při přechodu z mýtiny do lesa si připomenu, že mám šťastné požehnání. Požehnání od starých bohů. Kdo by mohl takovou věc zrušit? Vyženu pryč myšlenky, vyženu pryč myšlenky na dekódování svého okolí zrakem. Začnu se dívat jinak. Srdcem.

Musím přece podat hlášení.

Čistinka

Posledné čo počuješ pri vybehnutí z jaskyne je smiech ktorý ťa vlastne na jaskyňu upozornil. Nad čím sa tí dvaja dole zase smejú netušíš, snáď to ani nieje dôležité. Sú iné veci nad ktorými musíš premýšľať.
Zmráka sa. Jasný no veľmi nepríjemný fakt, ktorý si uvedomíš takmer okamžite. Ktovie koľko zabrala debata v jaskyni, prekvapivo sa však necítiš unavená - a keď sa zamyslíš tak nie si ani hladná či smädná. Čie je to vplyv mágie alebo len vypätá situácia nevedno, beztak zásoby včetne vody máš so sebou takže to problém nepredstavuje. Horšie je to už s tým slnkom ktoré sa evidentne rozhodlo ukončiť svoju púť po oblohe. Les ktorý je strašný i za denného svetla si v noci, v čase ktorý podľa všetkých príbehov patrí zlu a démonom, nechceš ani predstaviť. A to ho máš zažiť.

Z čistinky do lesa, veľmi skoro sa teda ozve onen nepríjemný efekt, dokonca sa ti zdá, že ešte znásobený. Možno kvôli prichádzajúcej tme alebo len preto, že si bola dlho mimo tento vplyv. Tak či onak sa vracajú spomienky, vidiny, halucinácie a preludy. A les...samozrejme ho nepoznávaš. Nikde nie sú tvoje značky, netušíš kadiaľ ísť. Až kým nezačneš vidieť veci inak.
Vyhnať myšlienky a nesledovať cestu zrakom. Čo väčšine živých bytostí príde ako čin proti vlastnej podstate je nutné, ak chceš prekonať zábrany. Ktoré teraz už vidíš.

Skutočne to pripomína rieku - našťastie pre teba bez vody. Riadiť sa srdcom, nechať sa unášať silami ktoré pôsobia - a ktoré si uvedomíš akonáhle sa nesnažíš hľadať cestu, sledovať stromy, všímať si prostredie očami. Teraz vidíš jasne - aj napriek narastajúcej tme. Akoby to všetko - toto všetko boli dva lesy, dva svety, položené na sebe. Doteraz si sa paradoxne hýbala v tom druhom - teda pripadá ti druhý, cudzí. Vo svete tieňu, tmy, akejsi nepríjemnej sily ktorá ťa ako si teraz uvedomíš vždy hnala naspäť na čistinku. Nie preto aby ublížila, či aspoň tebe to tak pripadá. Skôr aby ťa vyhnala z vlastnej sféry. Sila vlastne ani nieje zlá. Nepríjemná, pôsobí doslova hnusne, no takto odhalená ti pripadá skôr ako odťažitá než priamo zlá. Nechce ti cielene ublížiť pre nič za nič. Avšak, bráni sa, kľudne i za cenu toho, že ublíži.
Čoskoro nájdeš i pôsobisko tejto sily - sú to určité stromy ktoré si videla vždy dostatočne ďaleko od určenej cesty. Stromy ktoré sú aj v tvojom novom "videní" celé čierne, od koreňov po lístočky na vetvičkách. Z nich táto neznáma sila vyžaruje a rozprestiera sa do okolia, pokrýva väčšinu tebou viditeľného lesa. Okrem čistinky, samozrejme.

Konečne tiež vieš, kadiaľ ísť. Vybaviť si nie zrovna milého Mráza či kohokoľvek z oddielu, alebo len myslieť na tvoju úlohu - podať hlásenie - a podvedome tušíš ktorým smerom sa vydať. Teda, niežeby to bolo také jednoduché. Rieka i keď kľudná má predsa len svoje zákonitosti a ty sa im musíš podriadiť, čo znamená obchádzať rozbúrenejšie miesta či dokonca vodné víry - v skutočnosti oné čierne stromy. Práve v ich okolí je vyžarovaná sila najsilnejšia a dokonca priťahuje, či skôr vťahuje, okolie. Na teba však už negatívny vplyv lesa nepôsobí, nie keď vnímaš obe roviny.
Okrem temného, tieňového sveta totiž vidíš i ten prvý, pôvodný. A to je obyčajný les, bez tých čiernych stromov. Les nieje najkrajší - väčšina stromov je šedá zjavne prirodzene, no je v rámci možností "normálny". Vidíš dokonca stopy zvierat - veľmi staré, no stále viditeľné. Na jednom mieste mohol byť brloh nejakého hlodavca, inde je kôra stromov poškriabaná - snáď medveď či jeleň. A inde...tvoja značka.

Riadiť sa značkami je však prakticky nemožné, nevedú totiž v súlade s riekou. Môžeš sa teda dovtípiť prečo bol vplyv lesa niekde silnejší, niekde slabší, podľa toho cez aké prúdy si nevedomky prechádzala. Občasne na ne však narážaš - čo minimálne poteší. Až kým nie si v cieli. Tvoj oddiel uvidíš už z diaľky - či už myšlienky priamo na nich alebo na úkol vedú bezchybne. Nie sú však sami.

Ako prvý si všimneš čierny strom len pár metrov od nich, pôsobenie lesa u nich teda musí byť ohromné. Znepokojivejšie sú však iné veci. Chrbtom k tebe - pravdepodobne našťastie - stojí postava obrátená k nim. Okamžite je ti jasné, že to nieje malažan. Vysoká postava je veľmi štíhla, s dlhými rukami i nohami, hlava s dlhými čiernymi vlasmi sklonená akoby sa neznámy ukláňal. Odev je jednoduchý, vypracované kožená vesta i nohavice, žiadne topánky. vyžarujú z neho však doslova vlny surovej sily ktorá udiera do malažanov zhrčených okolo seba a zjavne na nich nemá najlepší vplyv.
Pôvodne mohli byť sformovaný do kruhu, teraz sa však zdá, že každý vedie boj minimálne s desiatkou protivníkov, i keď sú takmer sami. Takmer pretože vedľa ležiaceho Lišiaka - mladého chlapca ktorý po teba prišiel ešte na pláži - leží čosi čo mohlo byť človek, kým to niekto nerozsekal na kusy krátkymi malazskými mečmi. Ležiaci síce vôbec nepripomína postavu pred tebou, no určite sa jedná, teda jednalo, o materiálnu bytosť, narozdiel od protivníkov ktorým čelia tvoji druhovia. I za tú chvíľku sledovania vidíš ako k zemi padá Prach, chytajúci sa za neporanené brucho, hneď nasledovaný Strelcom ktorý pôsobí akoby práve prišiel o ruku. Na nohách sa teda drží už len Mráz a dvojica ťažkoodencov, všetci traja však ustupujú. Niet pochýb, že to čo na nich útočí má na svedomí oná postava pred tebou a že ich to čoskoro premôže. Ak nezasiahneš, čo najrýchlejšie a najrozhodnejšie.

V lese

Hneď po tom ako je jasný dobrovoľník sa atmosféra trošku uvoľní. Najviac potešený - i keď sa to snaží zakryť - vypadá byť Gavel, viditeľne si tiež vydýchla Breza. Situáciu ako tak znáša len Darken, ak sa neráta Býk, u ktorého je ale predpoklad, že nechápe o čo vôbec ide.
"Jo, veľa šťastia." popraje ešte seržant a Sekáč sa rozbieha do lesa, spočiatku zrýchľujúc no čoskoro vidíš ako mierne spomalil keď zjavne narazil na bariéru. Postupuje však stále, tesne pri stromoch je to však už boj krok za krokom až nakoniec mizne medzi stromami.
"Prešiel?" ozve sa Breza, no s odpoveďou všetci váhajú. Minimálne sa neozval krik.
"Jo, prešiel. Darken, Stín, bežíte, Býk, Breza za nimi. Udržať rozostup, nevšímať si toho druhého, ani keď padne." kruté rozkazy, no zjavne nezbytné.

Chvíľku čakáš kým vyrazí Darken pred tebou, máš možnosť všimnúť si že beží kúsok vpravo, zjavne aby uľahčil cestu tebe a nemusel si sa príliš vyhýbať a predlžovať si cestu. Všimneš si tiež, že beží hodne rýchlo, veľmi obratne a zjavne bez námahy. Akonáhle však narazí na bariéru, to už sa rozbiehaš i ty, padá zjavne vyvedený z rovnováhy na zem. Prekvapivo však okamžite vstáva a pokračuje - takže len neškodná epizóda. Viac už nemáš čas pozorovať ho, i ty pribiehaš k bariére, ďaleko unavenejší než by si normálne mal byť. Tlak pôsobiaci proti tebe je obrovský, halucinácie a neznáma sila pôsobí zo všetkých strán. Len s vypätím všetkých síl si schopný pokračovať - upínajúc sa na jediný cieľ ktorým je postup vpred. Podobne ako predtým Sekáč teda krôčik za krôčikom postupuješ do medzery v pravidelnej línii čiernych stromov, až vchádzaš priamo do nej, medzi dva stromy z ktorých cítiš nenávisť voči tebe osobne. Posledný krok a dopadáš...niekde úplne inde.

Čierne stromy sú preč, les v ktorom si doteraz bol taktiež. Tvoja noha dopadá na tvrdú, kamenistú zem, neďaleko počuješ príboj. Takže si na pláži. Je však iná, než pláž na ktorej ste pristáli, vlastne všetko vypadá inak. Kým v lese sa už chýlilo k večeru tu to vypadá, že slnko akurát vychádza, vzduch je cítiť inak i pôda je iná. Si teda úplne inde - ktovie kde.
Zo zamyslenia ťa vytrhne šíp ktorý sa zabodne len stopu od tvojej nohy a vyrovný výkrik po ňom.
"Stoj! Kto si?!" výkrik v malazčine, miere nárečie dobre poznáš.
"Lorik? Č..čože?" šok je dokonalý.
Pomaly, váhavo k tebe prichádza podsaditý, no už na pohľad vychudnutý muž, veľmi podobný tebe. Netreba veľa aby si ho spoznal, samozrejme.
"Lorik, kde...kde sa tu berieš? To..to nieje dôležité, poď, rýchlo za mnou, nesmieš zostávať na pláži! Matka sa už na teba teší, rýchlo!" na jeho strhanej tvári je naliehavý no radostný výraz nefalšovaného šťastia z tvojho objavenia. Natiahne k tebe ruku, volajúc ťa avšak...nepribližuje sa. Stojí niekoľko krokov od teba, vystretá ruka sa mu chveje. Doteraz si nespravil ani krok, nevieš vlastne ani čo je za tebou, kým sa neobzrieš. A to znamená ďalší menší šok.
Čierny strom, ako jasná pripomienka toho, že toto nieje normálne.

V lese

Hneď po tom ako je jasný dobrovoľník sa atmosféra trošku uvoľní. Najviac potešený - i keď sa to snaží zakryť - vypadá byť Gavel, viditeľne si tiež vydýchla Breza. Situáciu ako tak znáša len Darken, ak sa neráta Býk, u ktorého je ale predpoklad, že nechápe o čo vôbec ide.
"Jo, veľa šťastia." popraje ešte seržant a Sekáč sa rozbieha do lesa, spočiatku zrýchľujúc no čoskoro vidíš ako mierne spomalil keď zjavne narazil na bariéru. Postupuje však stále, tesne pri stromoch je to však už boj krok za krokom až nakoniec mizne medzi stromami.
"Prešiel?" ozve sa Breza, no s odpoveďou všetci váhajú. Minimálne sa neozval krik.
"Jo, prešiel. Darken, Stín, bežíte, Býk, Breza za nimi. Udržať rozostup, nevšímať si toho druhého, ani keď padne." kruté rozkazy, no zjavne nezbytné.

Vyrážaš ako prvý z tých čo ostali, smerujúc kúsok bokom. Na rozdiel od väčšiny máš myšlienky pod lepšou kontrolou, les na teba nemá až tak devastujúci vplyv. Rýchlo bežíš k stromom, pomerne bez problémov keď narazíš na onú bariéru. Šok je tak obrovský že vyvedený z rytmu padáš k zemi, odrazom však vstávaš a pokračuješ. Sila pôsobiaca oproti je tak veľká, že dokonca i ty musíš spomaliť, nadmieru unavený z takej krátkej "rozcvičky." Naboku ešte vidíš ako ďaleko za tebou beží Stín, pomalší a zjavne horšie znášajúci účinky než ty. V pokluse po vypätí síl vbiehaš do medzery v pravidelnej línii čiernych stromov, až priamo do nej, medzi dva stromy z ktorých cítiš nenávisť voči tebe osobne. Posledný krok a dopadáš...niekde úplne inde.

Čierne stromy sú preč, les v ktorom si doteraz bol taktiež chýba. Tvoja noha dopadá na kamennú podlahu, priestor je zrazu ďaleko menší, keďže si v miestnosti so stropom. Oproti tebe horí kozub, drevo veselo praská a vydáva dostatok tepla, naboku sú akési dvere ktoré sa zrazu otvoria a do miestnosti vchádza postava v zelenom plášti.
"Kurva, kto, čo...? chlapík pustí kryštálovú času plnú červenej tekutiny - zjavne víno - na zem kde sa rozprskne na hrubý tkaný koberec, čo si vyslúži zaúpenie. Chlapík nieje moc vysoký, jeho zelený plášť tiež pôsobí trošku smiešne rovnako ako ruky ovešané prsteňmi. Pripadá ti však nadmieru povedomý, až kým si nespomenieš - čo potvrdí i on.
"Kurva, ja ťa poznám! Ako...ako si sa sem dostal? U Kápěho gulí, nemáš byť niekde...? Kurva." opäť smutne pozrie na koberec, chvíľku zjavne zmätený spracováva informácie. Aspoň máš čas premýšľať. Kabrňák, vodca Spárov, to je on. Videl si ho len pár krát keď navštívil trénerov, no s jeho vzhľadom je nezabudnuteľný.
"Derken? Darken? Tak nejak? Ako si sa...no, to je jedno. Poď, toto sa musí prešetriť." ako dáme ti naznačí, že máš ísť dverami ktorými prišiel, na tvári stále prekvapený výraz. Len náhodou, podvedome sa obzrieš a za tebou...strom. Samozrejme čierny, ako inak. Uprostred izby, zjavne prerastajúci do stropu, Kabrňák však vôbec nepôsobí akoby ho vnímal, stále netrpezlivo čaká kým prejdeš.

V lese

Hneď po tom ako je jasný dobrovoľník sa atmosféra trošku uvoľní. Najviac potešený - i keď sa to snaží zakryť - vypadá byť Gavel, viditeľne si tiež vydýchla Breza. Situáciu ako tak znáša len Darken, ak sa neráta Býk, u ktorého je ale predpoklad, že nechápe o čo vôbec ide.
"Jo, veľa šťastia." popraje ti ešte seržant a môžeš vyraziť. Ostatný takmer so zatajeným dychom čakajú, všetky pohľady upreté na teba ako sa rozbiehaš. No ty musíš myslieť na iné.

Spočiatku to celkom ide, až kým doslova nenarazíš na bariéru. Tlak pôsobiaci oproti je ohromný a najmä extrémne vyčerpáva. Behať v bahne sa javí jednoduchšie, na konci už len silou vôle robíš krok za krokom, obklopený halucináciami, preludmi či zvukmi ktoré poznávaš i nepoznávaš. Posledné maličké kroky ťa zavedú až do medzery v línii, obrovský tlak zjavne taktiež z posledných síl pôsobí oproti, ešte krok a...les je preč.

Čierne stromy sú preč, les v ktorom si doteraz bol taktiež chýba. Tvoja noha dopadá na jemný koberec, priestor je zrazu omnoho menší pretože si v miestnosti. Okamžite spoznávaš sedmimestský štýl, i pretrvávajúce teplo púšte pôsobí inak než vlhkosť lesa. Miestnosť je pekne zariadená, rodina ktorá ju vlastní nebude najchudobnejšia i keď sám si žil ešte lepšie. Nachádzaš sa pravdepodobne v jedálni či podobne slúžiacej miestnosti, aspoň teda podľa stolu a stoličiek okolo. Oproti sa nachádzajú jedny dvere, na boku sú ďalšie a oproti nim z okna vidieť na záhradu ktorá sa akurát prebúdza do rána. Nemáš však moc času na prieskum, dvere oproti sa otvárajú a vchádza...Eanor.
Samozrejme si ju už dlho nevidel, no na jej tvár nezabudneš snáď nikdy. Vypadá ospalo, akoby práve vstávala, čo môže byť i pravda keďže za ňou vidíš ešte neporiadenú posteľ. Veľmi tenká - prakticky zbytočná no módna - nočná košieľka nezakrýva vôbec nič, vlasy má trošku dlhšie než keď si ju naposledy videl. Ešte si v šoku z z prekvapenia keď zdvihne pohľad a uvidí ťa.
Ak si bol ty prekvapený ona vypadá, že práve prežila srdcový záchvat. Jej tvár je na moment divadlo všemožných druhov prekvapenia, šoku, chvíľku i desu no taktiež radosti. Mlčanie preruší ona, samozrejme sa jej hlas trasie.
"Ther, a..ako, čo..? Ja, o..odpusť, vtedy som sa zľakla a nemala som...odpustíš mi?"
Nestíhaš odpovedať keď sa ozve buchnutie, z tých dverí na boku, oproti oknu.
"Pst, to je otec, nesmie ťa tu vidieť! Rýchlo, poď za mnou, otec ma nebude rušiť, často spávam dlhšie. A ľahšie ťa presvedčím, aby si zabudol." posledné slová už hovorí iste, s náznakom šibalstva a rebelanstva. Rýchlo cúvne naspäť do izby, zbytočná nočná košieľka padá k zemi a ona sediac na posteli vystiera ruka volajúc ťa.
Opäť sa ozve buchot, akoby niekto pomaly schádzal po schodoch dole, čo znižuje čas ktorý máš. Len náhodou, podvedome ťa preto napadne obzrieť sa. za tebou sú otvorené dvere do záhrady a v nej...čierny strom. Niečo nehrá.

Mimovolně si uvědomím, že od opuštění tábořiště jsem nic nepozřela ani nevypila. Zamračím se nad tou skutečností, jelikož dokazuje, že si tu někdo zahrává opravdu se silnou magií – takovou, která ovlivňuje mé tělo. Jak by jinak bylo možné, že nemám ani žízeň? Vezmu tedy alespoň čutoru s vodou ukrytou v mém plášti a rychle se napiju, než se vrhnu do onoho hrůzného lesa. Smích démonů mě doprovází na mé šílené cestě.
Jakmile otevřu své srdce a přestanu vnímat negativní myšlenky, které se na mě najednou znovu valí, na chvíli dokonce zavřu oči pro udržení koncentrace, všechno se vyjasní. Vidím les – stejný les, který jsem viděla, a jiný, ještě jeden, ten živý, plný života. Živější les ve mně zanechává zvláštní, dutý pocit. Nedokážu ho vysvětlit. Možná je to tím, že to není můj les? Že to není můj pravý domov? A přesto jako by se za něj vydával. Pořád je to však lepší, jak ten zlý, depresivní les, o úroveň nad ním. Přivlastňující si jeho podobu, přetvářející pravou podobu věcí. Na pár místech zlého lesa je vidět tmavší místa. Ty jako by do okolí vypouštěly všechnu tu tíseň a bolest. Sem tam uvidím některé své značky, což mi dodává odvahu, ale jinak víceméně netuším, kudy se ubírám. Věřím své intuici, a hlavně svému srdci, co mi ukazuje cestu - ta jako by přede mnou zářila. Světlejší místo ve tmě. Světlo v temnotách. Kapka naděje uprostřed reality.
Ve stavu, v jakém se momentálně nacházím – tedy v takovém, kdy nevnímám nic než svůj vlastní vnitřní hlas a všechny vnější vlivy mě neruší -, nevnímám čas. Když tedy konečně dorazím na dohled od své skupiny, přijde mi, jako by uplynula sekunda a zároveň celá věčnost. Jako bych za tu dobu stačila prožít jiný život. Na procházky do lesa bych měla chodit častěji.
Stejná intuice, která mi ukazovala cestu lesem, mi najednou vloží i nutkání být více na pozoru. Nedívat se očima, ale začít být opět nadmíru opatrná a pozorná. A opravdu – kousek přede mnou stojí neznámá postava, co rozhodně nepatří k naší skupině, a co se zdá být ještě horší, útočí na ně, a to psychicky, možná pomocí vlivu lesa. Vojáci z mé jednotky mají rozhodně silné halucinace a jen pár z nich jim zatím nepodlehlo úplně. Situace nevypadá ani trochu růžově.
Instinktivně se rozhodnu pro dýky na stehnech. Není pochyb, že svou jednotku budu bránit, a ten cizí muž představuje rozhodně hrozbu – chci ho však pouze zneškodnit, ne zabít. Momentálně představuje jediný zdroj informací, který máme; pokud přežijeme. Co nejtišeji přiběhnu blíže k němu, vyberu si lepší pozici a zamířím. Jednu dýku vystřelím na jeho nohu, aby se mu do ní zabodla a jemu byl znemožněn útok, pokud by k němu dostal příležitost; druhou dýku směřuji na jeho zátylek, ovšem zbraň vyvážím tak, aby se mu do hlavy nezabodla, pouze ho silně udeřila a tím pádem ho omráčila. Jen co vypustím dýky, sehnu se pro další, kterou mám v botě a běžím k muži, zneškodnit ho, pokud ho moje dýky neomráčily nebo netrefily vůbec.

Les

Mariňácka kuša zadrnčí, zvuk ktorý pretne náhle ticho zmobilizuje i ostatných. Zdá sa však, že nie je potreba. Či šťastnou náhodou alebo z prozreteľnosti, oné „čosi“ na zemi práve zdvíha hlavu v ktorej o jeden moment sa so zasvišťaním zjaví šípka z kuše. Efekt je brutálny.
Minimálna vzdialenosť a zdá sa i slabšia odolnosť cudzincovej lebky spôsobí doslova rozštiepenie lebky, a posléze celej hlavy, pri ktorom dostane štít najbližšie stojaceho a pripraveného Mráza hojnú dávku krvi a iných tekutín. Ostatným to však zdá sa nestačí. Dub s Bukom, verný svojej náture neváhajú ani moment a ich ťažké meče sa zakusnú do tela, zanechávajúc spúšť. Snáď jediné šťastie, že Prach sa ovládol a nehodil tam niečo z munície, radšej mierne zahnutou šabľou na jediný úder oddelil už tak doničenú hlavu od tela. Až keď je masaker dokonaný a v kruhu ostáva čosi čo len vzdialene mohlo pripomínať človeka, prestanú všetci sekať, rúbať či len – v prípade Duba – kopať a dupať. Krátke bojové šialenstvo vyvolané patrne stresom aspoň vyventilovalo napätie.
“Uf, to bola režba. Kurva, som celý od krvi.“ odfúkne si Prach, pričom sa obzerá kde nechal kušu. Nemá však príležitosť uchopiť ju. Z lesa okolo – snáď zo všetkých strán sa vyhrnú démoni.

Rôzne tvary, rôzne typy. Malí impovia čo sa s nožíkmi v rukách vrhajú za stehennou tepnou, veľké obludy rozháňajúce sa obojručnými zbraňami. A kopa monštier ešte hnusnejších a pekelnejších. Jatka ktoré sa rozpútajú nemajú s bojom nič spoločné. Prečíslený snáď päť i viac na jedného je formácia okamžite rozbitá, pokope sa držia len Dub s Bukom, štítmi odrážajúci najväčší nápor. Ako prvý padá Prach s črevami v rukách keďže obzvlášť hnusný netvor pripomínajúci plaza s čepeľami namiesto rúk mu presekol brucho. Takmer okamžite nasleduje Strelec, podobný parchant mu jediným čistým rezom amputuje ruku a dokončiac zrejme nacvičený úder druhá čepeľ oddelí obe nohy tesne pod kolenami. Celá „armáda“ démonov sa preto vrhá na zostávajúcu trojicu – odhodlane sa brániacich ťažkoodencov a zúrivo bojujúceho Mráza. Zranenia sa množia, únava znásobuje, prichádza...koniec.

V jedinom krátkom okamžiku je všetko preč. Démoni, zranenia. Otrasený Prach sa chytá za zdravé – i keď špinavé – brucho, Strelec zviera nepoškodenú ruku, zbroje sú nepoškodené, meče však krvavé ostávajú – to čo ste rozsekali na začiatku teda skutočné bolo. Všetko ostatné...ilúzia. Prečo ale skončila?
Odpoveď nie je čas hľadať, už vyrovnanejší Mráz totiž uvidí inú scénku – pravdepodobne reálnu. Vysoká postava, v koženej veste a nohaviciach sa otáča smerom od vás a jediným úderom dlane zráža omnoho menšiu postavičku bežiacu k nemu k zemi. Nezvyčajné, no ešte nezvyčajnejšie pretože v postavičke spoznávate malažana. Teda malažanku, zveda Pěnu ktorá šla napred.
Obaja sú pre vás príliš ďaleko, kuše sú už dávno vystrelené, Strelec sa pokúša v rýchlosti nabiť. Neznáma postava si z nohy niečo – lepšie oči spoznajú dýku – vyťahuje a otáča sa s tím k Pěne, taktiež vyzbrojenej no prakticky bezmocnej voči zjavne ďaleko silnejšiemu a odolnejšiemu súperovi. Napriahnutie, Strelec mieri a...peklo.

Ohlušujúci rachot, zem sa trasie. Neznáma postava zmizla, ostali len kúsky roztrhaného mäsa a krvi. Pěna letí niekoľko metrov dozadu kým – ktovie či našťastie – nedopadá do kríkov ktoré síce stlmia pád a jej kosti ostávajú celé, no sú i plné tŕňov takže nespôsobia zrovna radosť. Opäť našťastie pre ňu na krátko upadá do bezvedomia, takže keď sa preberá je už z kríku preč, otupene ležiac na zemi. Sluch sa vracia len pomaly, téma diskusie je však jasná.
“Idiot! Chcel si ju zabiť?“
„Ale noták, mal som to, eh, vyrátané. Ten magor pohltil väčšinu výbuchu, dostala len tlakovú pecku. Možno príde o uši, ale aspoň ju neprebodol nie?“
Keď sa to tak vezme, vskutku mala šťastie. Dokonca i ten sluch sa vracia a teda uši budú v poriadku. Celé telo samozrejme bolí, či už z dopadu alebo z kríku, tvár, krk, hruď a dokonca nohy, všetko pokryté telnými tekutinami ktoré neznáma postava obsahovala, ale...žije. Keď sa plne vráti zrak i sluch uvidí celý oddiel – včetne Lišiaka ktorý väčšinu akcie „prespal“ v kruhu okolo nej, zjavne kúsok od mýtinky kde oddiel zvádzal svoj iluzórny boj. A šťastie jej drží – niekto duchaplný ju položil až kúsok vedľa, nie k zmasakrovanému telu prvotného súpera.

Průběh mezi stromy

Ještě v životě jsem si nepřipadal, jako bych běžel medem - a až na to, že med chutná a voní sladce, tohle je přesně ten případ.
Každý další krok je obtížnější, prodírám se kupředu skoro ohnutý v pase, jak se nějak snažím provést každý další krok...
A k tomu pocit, že nemá vůbec smysl dál pokračovat, nejlepší by bylo sednout si, usnout, necítit už nic. Válka by byla pryč, všechno trápení taky, všechno by se ztratilo v temnotě, tak lákavé a klidné...
Urvu se od těch myšlenek a s řevem se vrhnu kupředu - stromy už jsou blízko, mezera se otevírá přede mnou... Tři kroky... Dva... Jeden - a pak najednou je veškerý tlak pryč.

Doslova jsem upadl hubou na tvář - do oblázků na pláži, místo do temného listí lesa.
"Co to sakra..." se zmateně pozvednutou hlavou se rozhlížím kolem, a pak se pomalu začnu zvedat.
Ale stačím udělat jen jeden krok, když mě zastaví výkřik, a o trochu výmluvnější šíp trčící jen pár palců od mé nohy.
Zvednu pohled, oči rozšířené překvapením.
"Táto ?" nedokážu se vůbec pohnout. Už je to tak dávno, co jsem ho viděl. Vrhkly mi do očí slzy, jak je hubený - v mé paměti byl vždy mohutný a statný... "Co to s tebou provedli..." zašeptám si spíš pro sebe, když přichází blíž.

Ale pak promluví znova a vztáhne ruku - a mě oblije ledový pot a náhlá jistota, podpořená ještě černým stromem za mnou, a slzy z mých očí zmizí tak rychle, až se tomu sám podivím.
Skloním hlavu, očima pátrajíce mezi kameny na pláži po nějakém vhodném, tak akorát do dlaně, trochu vpravo od mě.

"Až na to, že máma je mrtvá." pronesu naoko smutně, ale konečně si myslím, že jsem jeden takový oblázek objevil.
"Ale věřím, že ty si myslíš, že se na mě těší... Protože nejsi můj táta." poslední kus už vykřiknu a vrhnu se stranou do kotoulu, protože na luk čas nemám. Ten někdo má svůj luk v ruce, právě teď, a já ho nesmím nechat hmátnout po šípu.
Sevřu v dlani vyhlédnutý kámen a v příštím okamžiku ho mrštím proti nepříteli - stojí jen několik kroků daleko, snad se mi, za využití jeho reakce na letící kámen, podaří tasit tesák a zaútočit.

Konec lesa

Krok. Další. Pomalu přecházím v běh, dal by se nazvat i zběsilým. Přidávám po, dokud nezačnou píchat svaly. Nikoli únavou, ale napětím. Více už bych ve zbroji nevydržel. Snažím se ho udržet co nejdéle. Cítím, jak se ve mě vře krev. Adrenalin proudí celým tělem. I když mám strach a bojím se, co mě tam vepředu čeká, také cítím jisté vzrušení a nedočkavost. Zvláštní pocit.
Stejně tomu čáryfukovi zakroutim krkem, jestli se mi dostane do ruky. Ať je to, kdo je to.
Náhle narazím na odpor. Není to nic fyzického, jako by proti mě stála nějaká bariéra, která dělá mé tělo stále těžší a těžší.
U Kápěho řitě, co to zase zkoušej!
„Nesnášim vás hajzlové,“ zakleji si potichu. Kdyby to tam vepředu náhodou slyšeli, mohli by z toho vyvodit veliké nebezpečí a já bych tady zůstal sám. Náhle ucítím, jak tlak začíná polevovat. Ne moc, ale trochu. Jako by mu docházeli síly, nebo čas. Snažím se ze všech sil. Ale stále je odpor obrovský. Poslední síla, ještě jeden krok.
Prázdnota. Nic, les zmizel. Tlak taktéž. Na chvíli mě zachvátí panika. Naprostý pocit bezmoci, strašné. Pak ale začnu procitat. Místo je mi povědomé, i když ne známé.

Je to místnost v Sedmiměstském stylu. Není to žádný žebrácký byt, ale ani sídlo jako to naše. Prostě ta lepší část obyvatelstva. Cítím jakoby vůni domova. V tuto chvíli mé hlavě vůbec nedochází, jak strašně je to zvláštní. Cítím radost.
Zavrzání dveří. Otočím se daným směrem. Strnu. Je to ona. Nefalšovaná, stále stejná. V tuto vypjatou chvíli něco jako led, zprvu chladící, a zároveň seno, které podpálí nový a mnohem vášnivější.. Eanor.
Nejen košilka, ale i slova jsou zde zbytečná. Cítím k ní stále stejné pocity, i když mě tak ranila. Navíc se mi z toho vyzpovídala, čímž také trochu vyléčila mé zraněné srdce. Couvne zpět do místnosti a já jí následuji. Oněmělý, plná pouze sinou touhou.

Chci chytit její ruku a opět ochutit chuť jejích rtů a vůni vlasů. Ozve se další rána. zprvu jí ignoruji. Postupně mě ale začne nahlodávat instinkt vojáka. Zvláštní. Mění se i vnitřní pocity. Otočím se, abych se podíval. Dveře do zahrady jsou otevřené.
Tentokrát tam ale jsou opět černé stromy, žádná zahrada. V tu chvíli přijde prozření. Co se to tu... u Kápěho koulí! Musím pryč! Někdo si tu se mnou hraje jako ti šmejdi Oponn...
Ihned se otočím, seberu upuštěné věci a bez jediného pohledu či slova se rozeběhnu ke dveřím. Trhá mi to srdce, chci jí ještě něco říct. Ale nemohu.
Není skutečná, opakuju si dokola. Navíc by to bylo ještě horší...
Tentokráte neváhám. Tasím meč a těsně přede dveřmi se zastavím. Pomalu vkročím. Všechny smysly napnuté. Prvním cílem je zkontrolovat místo, kde jsem a také hledat nebezpečí.

MH: Vím, trochu suché, ale nějak jsem si přesněji nedokázal představit adekvátní reakci... Pardon.

Les

První pocit po ustoupení temnoty je šokující – skončila jsem v bezvědomí! Dovolila jsem, abych skončila na zemi, bezbranná. Hned jak prvotní šok ustoupí a vládu převezme má racionálnější stránka, začnu cítit každou jedinou buňku mého těla. Přísahám, každou. Všechno mě bolí, hádám, že mám nějaké škrábance, hlava třeští a v uších cítím zvláštní pnutí. Zdá se mi, že jsem trochu ohluchlá, ale jen co si ten fakt uvědomím, prudce otevřu i oči, a se zrakem jako by se upravil i zbytek těla – včetně sluchu. Snažím se vstát ze země, ale po prvním pokusu to vzdávám a raději si jen sedám. Provádím rychlou revizi zranění – nezdá se, že bych byla vážně zraněná, či měla zlomeninu. Sluch už je v pořádku. Kromě odřenin a pár modřin se cítím být poměrně v pořádku.

Proniká ke mně rozhovor a já jsem tedy hned vtažena do reality – současné situace. Byli jsme napadeni. Zapadá to nějak do…?

Myšlenky předbíhá touha po akci; touha, která mě zatáhla sem. Splnit rozkaz, podat hlášení. Jakmile mě tedy zareagují stojící, podle vlastního uvážení už usoudím, že si zvládnu stoupnout.
„Pane,“ obrátím se na Mráze hlasem slabším, než bych chtěla mít – zřejmě ještě dozvuk exploze -, „mám důležité informace. Ale nejdříve vás musím upozornit na tamten strom,“ ukážu pár metrů od místa, kde proběhl boj, na strom, který při mém návratu ke skupince naprosto černý, „má na okolí… negativní vliv. Neměli bychom se k němu příliš přibližovat. Lépe se bude mluvit dál od něj.“ Snažím se rozpomenout na všechno, co jsem viděla, abych ušetřila svoji skupinu co nejvíce negativnímu působení lesa. A čekám na reakce.

Les - Boj

No, pravda je, že se situace zrovna nevyvinula tak, jak jsem očekával. Chlapík, co nás obtěžoval, přesněji řečeno, pokoušel se nás rozsekat na kousíčky a s nimi poté pohnojit tenhle zasranej les, se sám stal hnojivem.
Bohužel, zdá se, že to byl jen začátek menší pařby, kterou jsme rozpoutali.
Ze všech stran se na nás vyvalí hory tvorů, démonů a kdo ví čeho ještě. Moji muži padají jeden za druhým s rozpitvanými břichy, či amputovanými končetinami a i do mé mysli se dostane zděšení. Tohle je i na mou chladnokrevnou a pragmatickou mysl trochu moc. Kurvá. Do píče. Aktuálně rozhodně nemám sílu vymyslet nějakou inteligentní strategii. Tohle je prostě boj do poslední kapky krve..do té naší kapky.

Když v tu chvíli...Konec. Všechno zmizí...jako kdyby to byl jen blbej sen. I když naše čepele stále pokrývá vrstva krve.
No to mě poser na holý záda. To jsem z toho blázen.
Zakroutím hlavou a během toho se snažím zkontrolovat situaci. Nevypadá to zase tak úplně špatně...tedy, pokud to srovnáme se situací, která tu byla před malou chvílí.

"Všichni se uklidněte! Na tohle není čas," uklidním klidným hlasem mužstvo, i když o Pěnu jsem měl tak trochu také strach. Každopádně se zdá, že je ok. V tom případě není co řešit. Vyslechnu si proto její hlášení a na její zprávy pokývnu hlavou.
"Dobrá, vzdalme se od toho šmejda," zavelím a společně s ostatními se přesuneme o notný kus dál.
"Kruhová formace. Pěna ke mě a zprávy sem," následují další rozkazy. Kolem nás dvou by měla vzniknout dostatečná stěna železa, aby zabránila úniku informací, či dalšímu vetřelci překvapit naše malé posezení.

Les - hlášení

Jakmile stojím před Mrázem, ihned po udělení rozkazu se pustím do hlášení. Můj postoj vyjadřuje respekt, avšak nechci nechat ostatní myslet si, že jsem slabá, a tak přece jen stojím narovnaná, ačkoli to po nedávném otřesu není lehké.

„Pane, když jsem vás opustila, při průzkumu se zdálo, jako by sám les byl nepřátelský a měl na mé myšlenky negativní dopad; neustále se mi zdálo, jako by se okolo mě pohybovaly stíny, ačkoli žádnou bytost jsem nezahlédla. Dorazila jsem na mýtinu – a když jsem na ni vstoupila, vliv lesa zmizel. Na té mýtině byl vstup do jeskyně a z něho vycházel smích. V té chvíli jsem se chtěla vrátit a podat o tom hlášení, ale když jsem se vrátila do lesa, jako bych chodila v kruzích a skončila jsem zpátky na mýtině. Jako by to bylo kouzlo,“ nadechnu se a volně pokračuju, přičemž hledám správná slova. „Jediným řešením bylo vstoupit do jeskyně. Smích se postupně změnil v hovor – byli v ní dva démoni u ohniště, nad kterým se opékala už dost spálená ryba. Byla bych bezmocná, ale nepokusili se mi ublížit… zdálo se spíš, jako by mi chtěli pomoct. Předat informace. A zvláštní bylo, že jsem jim rozuměla – přestože nemluvím jejich řečí.“

Konečně se dostávám k jádru celé věci, k tomu podstatnému. „Myslím, že při mém vstupu mě označili jako ´dárce´. Řekli: „Dárce přišel.“ Mluvili také o Kallorovi…“ Zastavím se a snažím se vybavit, v jaké souvislosti jeho jméno použili. „Ptali se, zda mi vládne. Ale neptali se mě, pořád ještě mluvili pouze mezi sebou; a přesto mluvili na mě. Jejich výrazy, slova, která používaly – všechno bylo zmatené. Jako hádanka. Myslím, že potom mi popsali způsob, jak se vyhnout vlivu lesa, jak se vrátit k vám.“ Mírně se zamračím, protože si tím nejsem úplně jistá. Ale zároveň nevím, o čem jiném mohli mluvit.

„Další, co by mohlo být důležité… „Sedíme na cestě.“ To řekli,“ vysvětlím rychle, abych nebyla špatně pochopena. „Nevím ale na jaké – prý na ní sedí, ale nejdou po ní kvůli Strážci. Ten ji střeží. Já jsem tou cestou údajně ale prošla – protože jsem měla…“ chvíli si snažím vybavit to slovo, „stahovače. Nevím, co to je, ale oni to zřejmě považovali za něco vtipného – naoko předstírali hrůzu. Snad mezi jediné, co mi řekli přímo, bylo, ať vás tam přivedu. Uvidíme cestu a tou půjdeme, protože ta za námi už je uzavřená.“

Před svým posledním sdělením se na chvíli odmlčím. Déle, než předtím. Nevím totiž, co si o tom myslet. „A ještě říkali…. Abychom to zničili. Vyhnali. Aby si mohl odpočinout. Jenže… neupřesnili kdo, nebo co. A že nemám pít alkohol.“ Poslední poznámka možná může působit vtipně, ale to je zčásti i důvod, proč ji uvádím – oproti všemu, co řekli, právě věta o alkoholu působí jako něco úplně jiného. Nepodstatného. A právě proto by to mohlo podstatným být.

Konečně umlknu a přemýšlím, jestli jsem na nic důležitého nezapomněla. Nakonec však sama pro sebe pokývnu hlavou jako potvrzení mých myšlenek. „Potom jsem opustila jeskyni a podle informací démonů se vrátila k vám. Otevřela jsem oči – jiné oči. Tak to řekli. Viděla jsem les… jinak. Stromy ve stínech byly opravdu stromy ve stínech – jenže působily na okolí jako bouřkový mrak. Přenášely negativní vibrace. Mezi nimi však byla světlá místa a těmi se dalo relativně v pořádku přejít až sem. A jeden z těch stínových stromů, na ten jsem upozorňovala.“

Podívám se na zmíněný strom, ale ihned zase vrátím zrak k Mrázovi. „A to je vše, pane.“
Uvědomím si, že jsem ještě nedostala zpátky své dýky. Očekávám však, že Mráz bude mít nějaké otázky – neklidně se tedy ošiju, protože se bez svých zbraní cítím nesvá, ale stojím dál a při nejbližší příležitosti mám v úmyslu je najít.

V lese

Zatiaľ čo Pěna referuje, zoradený vojaci usilovne natŕčajú uši. Veď, kto by sa divil - po udalostiach ktoré práve prežili príde akékoľvek vysvetlenie vhod - i keby bolo sebašialenejšie a zahŕňalo spálenú rybu a dvojicu démonov. Neozývajú sa teda žiadne posmešné odfrknutia či uštipačné poznámky tak bežné pri vyprávaní malazských vojakov, ba naopak. Všetci počúvajú usilovne, pozorne a bez slova. Dlhý moment je teda počuť len dievčino rozprávanie, až kým sa nedostane k časti o strážcovi, ceste a...
"Jebem ti všetkých bohov, dievča, čo že si mala?!"zvrieskne Prach a otočí svoj nepríliš sympatický ksicht na Pěnu, rýchlo sa však spamätá a ďalej počúva - hlásenie teda prebieha akoby sa nič nestalo. Ale stalo.
Sťahovač, slovíčko ktoré Pěna spomenula akoby len náhodou funguje na dvoch prítomných ako magické zakliatie. Prach je už napohľad posratý až za ušami a...i Mrázovi srdce vynechá úder. Na zbytok skupinu to samozrejme efekt nemá - blažená nevedomosť. Snáď len Pěna pochopí, že jej kamaráti od ohňa tú hrôzu možno nepredstierali naoko.

Po hlásení je na moment ticho – väčšina sa snaží pochopiť poslednú časť hlásenia a zjavne to predstavuje problém – už kupríkladu Buk a Dub nevypadajú, že by pochopili byť len časť toho ako sa sem Pěna vlastne dostala. Mlčanie, ako inak, preruší sapér, adresujúc však svoje slová výlučne Mrázovi, nezdvorilo neberúc na ohľad ostatných.
“Kallor, e...to je nejaký pošuk v Genabackise, pil som raz s krajanom čo tam slúžil pod Dujekom. A v Genabackise bola Kazzova garda, čo znamená...Sťahovač. Tu? S ňou?“ obráti pološialený pohľad na zveda a zjavne ju zvažuje. Nik netuší čo sa mu môže preháňať hlavou.
Na druhej strane, hrôzu určite nehrá. Jeho bledá tvár je v dokonalom kontraste so zrzavou bradou a kšticou, za iných okolností by to bolo pomerne vtipné. Ten vie možno i viac než sám Mráz, alebo je len bojazlivejší. Či poverčivejší, to by sa celkom hodilo.
Tak či onak vystáva otázka čo ďalej, kým si teda Pěna hľadá nože má zbytok možnosť vyjadriť sa – i keď zatiaľ všetci to prešli mlčaním.

V lese

Situace se nám lehce zkomplikovala. A tím lehce myslím zatraceně mrtě moc. Což o to, někdo by řekl, že to už nemůže být horší...ale ne, Malazští vojáci dokáží najít i to co není. Takže jsme překonali limity prekérní situace a sračky, ve kterých jsme byli po krk, jsou nám nyní nad hlavu.
"Ok," pokývnu hlavou nad vyčerpávajícím hlášením, "skvělá práce Pěno."
Pochvala nikdy neuškodí..a tahle holčina si ji zatraceně zasloužila.
Zběžným pohledem si prohlédnu všechny mé muže a ženu. V jejih tvářích je toho na celou knihu. Vyčerpání, možná strach, očekávání a ona možná i trocha ignorace nad nevyhnutelností osudu. NA druhou stranu, ti dva tupouni jsou na tom nejspíš nejlépe. Být blbej je v tuhle chvíli zatraceně fajn.
"Takže pozor, lidi, plán je následující. Vlezeme do té zatracené jeskyně a zjistíme, jestli nás dostane z téhle zatracené džungle. A modlete se ke všem prašivým bohům, ať nás zavede do nějakého fajnového pajzlu, poněvadž nevím jak vy, ale já bych si dal něco ostrýho," nikdy neuškodí trochu zavtipkovat. Zvlášť když je nálada na bodu mrazu...či pod ním.
Upravím si výstroj a zkontroluji všechna upnutí.
"Veď nás holka," kývnu směrem k Pěně a ke zbytku zavelím, "utvořit formaci. Kryjte zvěda a sobě navzájem boky. A hlavně buďte zatraceně ve střehu."

Cesta

"Veď nás holka." Mrázov rozkaz znie jednoducho, reálne prevedenie je však problematické. Oddiel je značne vynervovaný, nezabral ani veliteľov vtip. Jasne vidieť, že toto miesto je to posledné kde chcú vojaci byť. Ale na výber moc nie je.
Pěna vykročí, ako tak sformovaný vojaci okolo nej, zmysly vypnuté na maximum takže spotené prsty zvierajú rúčky mečov či natiahnuté a odistené kuše – ako vždy je najdesivejší Prach ktorý v prípade rupnutia nervov či blbého výstrelu môže premeniť celé okolie...no, aspoň je jasné, odkiaľ má prezývku. Nepríliš dobre vyzerá i člen najmladší, teda okrem zveda, Lišiak, ktorý sa pri bitke zrútil ako prvý – čo ho možno stále škrie a trápi. Na povzbudivé reči však nie je moc času keďže sa ukáže problém prvý – a teda nasledovať Pěnu.
Tá sa s kľudom, ladnosťou a trošku hlúpučkým či skôr neprítomným výrazom v tvári, prediera i vskutku náročným terénom. Akoby ani plne nebola medzi ostatnými, akoby si šla vlastnou cestou, mimo tento les, akoby...
“Ako by bola sfetovaná, u Kápěho riti!“ skomentuje to Prach s vrčaním ktoré značí, že zase šliapol do tŕnia, koreňov či niečoho podobného. A i ostatný majú starosti podobného razenia. Pôvodný plán, nepríliš láskavý no efektívny – a teda využiť Duba a Buka ako raziace stroje - totiž stroskotáva na fakte, že ani tí dvaja si neporadia keď Pěna prosto a jednoducho prejde stromom. Postup vpred sa preto nebezpečne predlžuje, teda nebezpečne vzhľadom na fakt, že je čoraz väčšia tma. Ešte horší je fakt, že mladá stopárka má občas problém vnímať skupinu za sebou, a najmä ich zúfalé techniky ktorými sa ju snažia napodobniť. Snáď dva krát sa sama musí vrátiť a vyviesť skupinku ktorá bezradne krúži okolo jedného miesta, keď za ňou zaostali.
Ako spása teda príde okamih, keď celá skupina takmer doslova vypadne na čistinku.

Podobne ako Pěna predtým, všetci si uvedomujú blahodárny účinok tohto miesta – na nebi už svieti mesiac, i keď nepríliš silne, čiastočne zakrytý mrakmi. Zmizol však tiesnivý pocit lesu, ako i myšlienkový tlak nútiaci skupinu prežívať posledné – nepríliš príjemné – myšlienky zas a znova. Na čistinke počuť hmyz, vidieť stopy zvery, je to proste tak normálne ako len môže byť. Či sa tak aspoň tvári.
Spomínaná jaskyňa je veľmi nenápadná – otvor v zemi, našťastie dostatočne veľký aby sa ním prepchali všetci. Po krátkej prestávke zahrňujúcej „večeru“ z vždy chutných vojenských zásob sa teda všetci vyberajú do jaskyne – tá už tak normálna nie je.

Zostup je dosť strmý, chodba klesá šikmo nadol. Výška umožňuje ísť všetkým vzpriamene, povrch nie je šmykný, jediný „problém“ je zima – na stenách dokonca vidieť namrznuté cencúle. Po prežitých udalostiach je však chlad tá najmenšia starosť. Po pár desiatkach krokoch sa chodba vyrovnáva a zatáča, čím sa oddiel dostáva do hlavnej miestnosti jaskyne. Nepríliš rozľahlá, no dostatočná aby ste tam všetci stáli, sedeli, čokoľvek. A úplne prázdna. A osvetlená.
Svetlo, div sa svet, produkujú akési huby na stenách i zemi. Nie je to bohviečo no spolu s privyknutím si na tmu vidíte dostatočne dobre. O chvíľku sa navyše ozve kresadlo a Prachova fakľa osvetlí miestnosť lepšie, odhaľujúc pár nových skutočností. Za prvé – je väčšia než sa zdalo. To v čom sedíte je skôr len predsieň, s prechodom do zadnej časti ktorá je väčšia. A z ktorej potom vedie ďalší tunel. Za druhé – nie je úplne prázdna. V onej zadnej časti je, na rozdiel od predchádzajúcej úplne čistej predsiene, zem pokrytá „odpadom“. Kosti, pravdepodobne zvieracie aspoň podľa lebiek, neprirodzené a nezapadajúce kamene, kopa dreva. A koberec.
Starý, špinavý a rozodratý koberec kúsok od prechodu do tunela. Všetko však vypadá aspoň na niekoľko storočí, ak nie viac – dokonca je to drevo už skamenené. Všetko až na...
“Aha.“ jednoducho sa ozve Strelec, v ruke zvierajúc fakľu ktorú ste tu rozhodne nedoniesli vy. Zhasnutá, vyhorená fakľa, alebo niečo podobné. Drevo nevypadá nejak extra staro – nie je ani spráchnivené. Rozhodne tu neleží rovnako dlho ako zbytok „výbavy.“

Niekde

"Ther! Ther, nie!" ako sa vzďaľuješ slabne i jej krik, napriek prakticky minimálnej vzdialenosti. Len o pár krokov neskôr si totiž pri dverách, bez otočenia. Posledné čo počuješ je nahnevaný krik niekoho, kto môže byť jej otcom a Eanorin plač a zúfalé volanie tvojho mena. Posledný krok skrz dvere, s taseným mečom, pripravený a...padáš.
Či skôr tvoja myseľ padá, či ti to aspoň tak pripadá. Padá priamo k šialenstvu, alebo na podobné miesto. Obrazy, výjavy, zvuky, dokonca chute a pachy, všetko sa mieša, náhodne vyskakuje, lieta v tvojej hlave. Na moment. Potom sa obrazy vyjasnia, zmätok prestane - pred tebou je cesta, neostáva než ísť po nej. Nasledujúce halucinácie sú už jasnejšie. Všemožné spomienky z detstva, armády. A stačí chvíľka aby si si uvedomil, že majú jediný cieľ - aby si sa otočil a vrátil, aby si nešiel po ceste ďalej. Ako inak, útočí neznáma sila najmä cez Eanor. Jej zúfalý a utrápený krik za tebou strieda prosebné volanie o pomoc, každú chvíľu sa túžiš vrátiť späť. Ale odolávaš. A na konci cesty, keď už cítiš že je koniec pokračuješ aj napriek posledným snahám s vidinou jej tváre pred sebou...
"Ther, vráť sa, Ther, Ther..."

"Ther! Sekáč, kurva tvoja mať, vstávaj!" jej hlas sa zmenil, je drsnejší, v podstate ale nie nejak nepríjemný. Po váhavom otvorení očí tiež konštatuješ, že i tvár nad tebou už nieje tá prekrásna vidina spred chvíle, pokožka je totiž o dosť svetlejšia, vlasy tmavé, mastné a zjavne i dosť špinavé od blata, ihličia a iného lesného bordelu. Trvá len okamžik kým spoznáš, že ide o Brezu, vojačku z oddielu. O dlhší okamžik trvá jej, kým si všimne, že si vstal. Akurát sa totiž napriahuje aby ti zasadila - zjavne ďalší - úder do tváre, keď si uvedomí tvoj pohyb očí a pokúsi sa zastaviť úder. Nie úplne úspešne. Výsledkom je akási rozpačitá facka pri ktorej ti prstom skoro vypichne oko a pri ktorej skoro stratí rovnováhu. Uvedomíš si, že sa ti odrazu ľahšie dýcha - samozrejme, zliezla ti totiž z hrude takže môžeš voľnejšie príjmať kyslík. Ktokoľvek kto jej dával základy ošetrovania nebol príliš úspešný, lepšie si fakt, že ťa bolí viacero miest na tvári vysvetliť nevieš.
"Uf, konečne, bála som sa, že si úplne mimo, ako Darken hen. Skúšala som ho i reznúť, nič nepomohlo. To ti teda trvalo prebrať sa, uf."
Ak sa porozhliadneš je jasných hneď pár vecí - si v lese, stmieva sa, Breza je tak reálna ako môže byť a...na myšlienky ti nepôsobí žiadna negatívna sila. Stačí sa porozhliadnuť ešte lepšie a uvidíš známu stenu čiernych stromov, tentokrát však za tebou. Zjavne ste prešli.
"Si z posledných čo sa zobudili. Keď som sa prebrala, všetci ste tu ležali jak polená, len Býk sa snažil prebrať Gavela, čo sa mu i podarilo. Neviem čo si videl, mňa otravoval manžel. Bývalý manžel...bodla som ho do oka a zo smiechom utekala, hneď ma to vypľulo. Porozhliadli sme sa v okolí a našli vás tu väčšinu, poď."
Vykročí smerom vpravo od miesta kde stojíte, cestou neprestáva rečniť.
"Nechcelo sa mi ťa vliecť k ostatným. Navyše Gavel mal sprosté reči, keď som pichla Darkena a on sa neprebral, nechcela som riskovať, že bude mať podobne blbé pripomienky ak by som musela nejak drastickejšie budiť i teba. Mal si teda, hm, šťastie. Aha, tu sú." na malej čistinke vidíš provizórny tábor, dokonca horí i ohník pri ktorom už sedí Býk, neďaleko leží Lorik a Darken. Po zbytku ani stopy.
"Gavel šiel opačným smerom než som našla teba, stále nám chýba Zub a seržant. Aha, preberá sa!" náhly radostný výkrik upriami pozornosť na Lorika, ten totiž začne kašľať a prskať, Býk mu totiž na hlavu leje obsah svojej čutory.

Niekde

Vrhnutý kameň akoby narazil do skla, naprosto roztriešti podobu tvojho otca a spôsobí absolútny chaos. Padáš, či skôr tvoja myseľ padá, alebo ti to aspoň tak pripadá. Padá priamo k šialenstvu. Obrazy, výjavy, zvuky, dokonca chute a pachy, všetko sa mieša, náhodne vyskakuje, lieta v tvojej hlave. Na moment. Potom sa obrazy vyjasnia, zmätok prestane - pred tebou je cesta, neostáva než ísť po nej. Nasledujúce halucinácie sú už jasnejšie. Všemožné spomienky z detstva, armády. A stačí chvíľka aby si si uvedomil, že majú jediný cieľ - aby si sa otočil a vrátil, aby si nešiel po ceste ďalej. Ako inak, útočí neznáma sila najmä cez tvojho otca, matku, priateľov a podobne. Zúfalý a utrápený krik za tebou strieda prosebné volanie o pomoc, každú chvíľu sa túžiš vrátiť späť. Počuješ i vidíš svojho otca ako ho neznámy útočníci tlčú a ako ťa volá o pomoc. Vidíš svoj rodný dom v plameňoch a počuješ z neho volanie o pomoc. No pokračuješ ďalej. Cesta je dlhá, neraz len premáhaním odvraciaš tvár od výjavov ktoré vidíš a nakoniec...padáš do vody. Náhly šok ti vezme silu plávať, dusíš sa až kým nieje voda preč a ty sa prskajúc a kašľajúc môžeš nadýchnuť a otvoriť oči.
Vypadá, že si v správnej realite. Stmieva sa, rozhodne ležíš na nepríliš príjemnej zemi, kúsok od teba cítiš teplo ohňa a počuješ jeho praskanie. A pomerne radostný výkrik.
"Aha, preberá sa!"
Stačí chvíľka na uvedomenie a veci zapadajú - si na akejsi čistinke, kúsok od seba, či skôr nad sebou, vidíš Býka ktorý práve zatvára čutoru. Jej obsah taktiež cítiš na sebe - zjavne ti to vylial na hlavu. Ešte že šlo len o vodu, Setiovia sú známy tím, že si častokrát skladujú vlastnú moč...

V lese, na čistinke

"Uf, bolo na čase." ozve sa Breza smerom na Lorika.
"Ležal si tu hádam dve zvonenia, teda nie tu, kúsok odtiaľto, Býk ťa sem dotiahol. Sekáča som našla neďaleko, tiež bol ešte mimo." rýchlo vysvetľujúc Stínovi.
"Gavel šiel hľadať seržu a mága, ešte sa nevrátil. Tak sme si tu s Býkom zatiaľ aspoň oheň založili, inu, po tých zážitkoch z lesa je mi u riti či nás niekto nájde. Radšej sa budem rvať s nepriateľmi, len nech sú kurva fix z mäsa a kostí a nie nejaké sračky čo mi robia bordel v hlave."
Aj napriek sťažnostiam je však vítané, že les tu na vás nepôsobí. Navyše, pôsobí normálnejšie - kopa stromov je síce stále šedá, ale tu i tam vidieť zeleň, navyše nieje také neprirodzené ticho a s trochou snahy je možné nájsť i stopy zvery či aspoň hmyz. Veľmi príjemne dokonca zapôsobí húkanie sovy niekde na sever od vás, les konečne pôsobí ako normálny les.
Stín môže po krátkom prieskume nájsť líniu čiernych stromov, za ktorú ste sa zjavne dostali a keďže máte celkom čas a je ešte aké také svetlo objaví dokonca ďalšiu zaujímavosť - jaskyňu len kúsok od vás. Nanešťastie príliš malú, hneď po vstupe je totiž stena, takže sa tam poriadne nezmestíte ani dvaja, no jej "prieskum" aspoň pomôže zabiť nejaký čas. Zrovna vo chvíli, keď už sa hodláte vydať kaprála hľadať sa navráti.
Nevyzerá najlepšie - ale to nikto z vás. No vďaka nemu si poriadne uvedomíte, že ste všetci špinavý, zafúľaný a v jeho prípade i poškriabaný. Cez plece má prehodené telo, keď ho položí na zem poznáte Zuba.
"Jo, našiel som ho kúsok od nás, už pri vedomí keď som došiel. Cvoklo mu. Utekal, vrešťal, trvalo kým som ho chytil. Bránil sa, pohrýzol ma, tak som mu jednu vrazil. Ale horšie..." naprázdno preglgne a zachmúrená tmár ešte viac posmutnie.
"Denal to neprežil" z vrecka vyberie malý amulet a ukáže ho ostatným, páru z vás si ho mohlo všimnúť na krku vášho seržanta.
"Pri ňom" kývne na bezvedomého Zuba "boli Denalove šaty, zbrane...všetko. A hŕba popola. Čo ak ho ten mág uškvaril? A čo je s Darkenom?"
Novo príchodzí - teda Sekáč a Stín si konečne môžu lepšie prezrieť posledného člena oddielu. Darken stále neprítomne leží, zjavne však dýcha. A drobná zmena - jeho oči sú otvorené, nevedomky hľadia do prázdna. Nereaguje na nič - dokonca vidieť už nekrvácajúcu ranku na prste do ktorého mu Breza bodla.
"Čo teraz?" ozve sa do ticha Breza. Denal mlčí, stále smutne čumí na amulet v ruke. Býk medzitým čosi opeká nad ohňom - ktovieakým zázrakom zjavne ulovil nejakého hraboša.

S dávením se napůl překulím na bok.
Je mi strašně zle - ani se nedokážu rozpomenout, jestli kdy se tomu nějaký můj minulý stav blížil.
Ani na nadávky mi energie nezbyla, jen se snažím rozdýchat slabost, co mi pulzuje snad každým nervem.
Po notné chvilce se začnu zberchávat a rozhlížet.
V duchu počítám - Čtyři, jeden pryč pro mága... To nás moc nezbylo. nakonec si odplivnu a trochu se zachumlám do pláště - mokré věci studí, a tak vztáhnu ruce k ohníčku s "krysou na špejli".

"Nejhorší asi je, že ani teď netuším, jestli se mi to jen nezdá." zabručení spíš pro sebe, ale oheň hřeje a ty černý stromy tu už taky nejsou. Docela mi to ulehčilo.
"Nějaké zprávy o zbytku výpravy ?" nadhodím po chvíli. Byli jsme předsunutá hlídka, a soudě dle toho, jak se tu slízáme jak švábi na pivo, rozhodně zbytky výpravy neviděly, co ta černá alej svede, než do toho vlítli jako my...

Jaskyňa

Dôkladnejšia prehliadka fakle neukáže nič nové. Je to proste fakľa ktorá tu určite neleží tisícročie, na rozdiel od zbytku vecí v jaskyni. Ale vzhľadom na to, čo všetko ste už videli...nič nieje isté. Ďalšie skúmanie je navyše odložené, keďže sa ozve Prach.
"Hej, seržo, všetci, sem." s nosom kúsok od fakle ktorá je pre zmenu kúsok od steny ho nájdete obďaleč, ako nakláňa oný horiaci patyk proti stene. A vidíte, čo si všimol i on - že fakľa stenou prechádza. Pevnou hmotou, teda na pohľad pevnou. Obyčajná fakľa.
"Tajný prechod?" ozve sa Lišiak. Otázka hodná skôr Duba či Buka na ktorú vždy namrzený sapér i začne patrične odpovedať.
"No nie, skôr riť tvojej matk..." na konci sa však zarazí, odfrkne a ďalej čučí ako fakľa postupne mizne a zjavuje sa ako prechádza stenou. Vypadá byť nezmenená, no keď je za stenou necítiť ani jej teplo. Ktovie ako to sapér objavil.
"Seržo?" otázka je jasná, riešení sa moc neponúka. Vonku, do noci lesa sa nechce nikomu a sedenie v jaskyni toho moc nevyrieši. Takže ostáva len napredovať. Ako prvý ide práve Lišiak - čoby oddielový prieskumník, keďže Pěna je vzhľadom na svoju schopnosť priviesť ich sem príliš vzácna. Keď teda zrazavé chlapčisko zmizne za stenou a čoskoro sa objaví naspäť, nezmenené, cesta je voľná pre všetkých.
Prechod je takmer nepostrehnuteľný, v chodbe do ktorej sa dostanete je vďaka "hubám" dostatok svetla, nieje však taká chladná ako pôvodná cesta. A tiahne sa dosť ďaleko, navyše nie rovnomerne. Často teda stúpate, klesáte, meníte smer. Našťastie, cesta sa nerozvetvuje a lineárne pokračuje asi zvonenie, kým nenatrafíte na čosi zaujímavejšie - izbičku. S obyvateľom, i keď bývalým.
I keď, viac než izbičku to pripomína trošku "obýateľný" a rozšírený priestor jaskyne. Vidieť krb, i keď vyhasnutý, stôl, drevený, dokonca akúsi spráchnivenú poličku s rovnako starými knižkami na nej. A samozrejme stolička, na ktorej ktosi, či skôr čosi sedí. Alebo leží.
Na prvý pohľad by mohlo ísť o človeka, hodne vysokého a vychudnutého, no bližší prieskum to vyvráti. Pokožka je bledomodrá, vlasy čierne a dlhé, oči zavreté. Výškou by daná osoba presiahla i Duba, nie je však mohutná – končatiny sú štíhle no dlhé. A majú viac kĺbov než človek, čo vylučuje túto možnosť. Takže legendárny Forkrul Assail, pôvodný obyvatelia celého tohto kontinentu. Na vaše šťastie – aspoň z toho čo ste o týchto tvoroch počuli – je však mŕtvy. Množstvo rán, menších i väčších na rukách, nohách, hrudi a dokonca hlave svedčia o tuhom boji, krv na zemi – modrej farby, teda podľa toho čo na zemi rozoznávate – to potvrdzuje. Je však zvláštne, že sedí – omnoho pravdepodobnejšie bol zabitý kúsok od daného miesta. Dumanie však príliš nevyrieši, pokračujete ďalej.
Vzduch ostáva rovnaký, no všimnete si, že máte tendenciu stúpať čoraz častejšie. I cesta je čoraz priamejšia, končí dokonca niečím, čo by sa pri dobrej vôli dalo nazvať schodiskom. Či skôr stupienky, príliš namáhavé aby to bolo schodisko. Či skôr namáhavé pre ľudí, ktovie. Slepá ulička na konci príliš neprekvapí – už automaticky predpokladáte, že ide o ilúziu. Tentokrát formácie Buka s Dubom, keďže prechod je dostatočne široký, s Lišiakom a Strelcom za nimi vystúpi na povrch. A nápad umiestniť dopredu ťažkoodencov sa ukáže ako dobrý – do štítu jedného z nich sa s hlasným úderom – hlasným najmä po tichom cestovaní v podzemí – zabodne šípka. Ľahko rozoznateľná ako šípka z mariňáckej kuše, čo si však neuvedomia obaja nováčikovia a vypustia svoje strely. Krik, nárek, nadávky a zvítanie sa.

Zvítanie

"Nič." krátka odpoveď Brezy na Lorikovu otázku opäť umlčí celú skupinku, počuť je len praskot ohňa a hlasné dýchanie bezvedomého mága, po chvíli sa však sama ozve.
"Mali by sme ich varovať, ale...moment." ani netreba vysvetľovať, prečo zmĺkla. Všetci počujú zvuky vychádzajúce z onej jaskyne neďaleko. Zvuky sú tlmené, no sú - niekto, niečo sa tam pohybuje. Napriek faktu, že je jaskyňa tak malá.
"Ticho, všetci! Stín dozadu, priprav luk, Breza kušu a zblízka. Sekáč, Býk po stranách vchodu!" stačí chvíľka a všetci sú zoradený, pripravený. Býk je nezvyklo ticho a vypadá dokonca sústredene, s krátkou sekerou v jednej a malazským mečom druhej ruke, štít nechávajúc ležať pri ohni. Oproti nemu Ther, taktiež pripravený jednať a za malým balvanom pred jaskyňou čupí Breza s natiahnutou kušou zamierenou na jaskyňu.
"Jo, nedajte tým skurvencom čas na tie svinstvá čo serú myslenie." inštruuje ešte Gavel, sám s mečom a štítom neďaleko Brezy. Chvíľka napätia, v jaskyni je vidieť pohyb, zreteľne počuť kroky. Nasleduje chaos.
Tresnutie šípky vytrhne mýtinku z ticha, hneď na to dva krát zadrnčí tetiva kuše. Jedna šípka preletí Lorikovi nad hlavou, neškodne skončiac v nejakom strome za ním, no dostatočne desiac zveda aby sám vystrelil, druhá si však cieľ nájde. Zrovna vo chvíli keď dôjde k zvítaniu.
"Áaaa, kurva, kurva, kurvaaaa."
"Buk? Dub? Vy ste z Mrázov...Mráz! Kápě to vem, ste to vy!"
"Kurvaaa, ten zasran ma trafil!"
"Čo...kde...ako? Tá jaskyňa bola zavalená hneď pri vstupe, jak ste sa...?"
"Aaaaa, u Bohov, to bolíííí"
"Ticho holka, nieje to tak hrozné, ukáž...hm, no...neumrieš, to je jasné..."
Situácia je utešená. Na mýtinku kde stále veselo praská oheň na ktorom sa už začína pripekať akýsi hraboš, teda situácia veľmi dobre známa Pěne, z jaskyne vypochoduje celý Mrázov oddiel - v popredí Buk s Dubom, držiac štíty pred sebou pričom v jednom z nich sa skvie zabodnutá šípka, v druhom pre zmenu Stínov šíp, za nimi nesmelo, prekvapene a možno trošku neveriacky Strelec a ešte nesmelší Lišiak, nasledovaný dvojicou veteránov v podaní Mráza a Sapéra - zdá sa, že ten jediný nevystrelil, čo je vzhľadom na jeho muníciu šťastie. Formáciu uzatvára Pěna, stále hrozne špinavá od zaschnutej krvi, naviac ešte doškriabaná pravdepodobne od nejakých tŕňov. Nejak dobre však nevypadá nikto na mýtinke - a rozhodne nie Breza.
Tá, akonáhle si uvedomila svoj omyl po vystrelení vystrčila hlavu a zjavne sa hodlala patrične ospravedlniť a vyjasniť situáciu, keď schytala šípku od Lišiaka. S polkou hlavy a tváre krvavou tak nadávajúc čaká na Gavela ktorý zisťuje rozsah zranení.
"Jo, ustrelil ti ucho, teda jeho väčšinu. Vypadá to hrozne, ale nieje to tak strašné, poď k ohňu, vyčistím a zašijem to..."
Nanešťastie - nanešťastie pre Lišiaka - je však medicínsky zákrok zjavne to posledné na čo teraz mariňáčka myslí. S pomerne zúrivým vrčaním sa totiž vrhne na Lišiaka - ten v svojej mladosti spravil bláhovú chybu a prichádzal k nej so slovami ktoré mali ospravedlniť jeho čin v očiach bohov no najmä rozzúrenej ženskej. Márne. Obaja sa po chvíli váľajú na zemi, nešťastný chlapec sa snaží kryť prichádzajúce údery stále opakujúc ako ho to mrzí.
"Jo, nie, veď nech sa pohrajú..." neurčito kývne Gavel zjavne bez záujmu riešiť situáciu. K súperiacim sa teda vydáva Prach, aby ich odtrhol a ukľudnil, Denelov kaprál zatiaľ vedie Mráza a zbytok oddielu k ohňu. Je až nepatričné koľko hluku a povyku celá skupina v lese robí - najmä po prechádzajúcom dni plnom ticha.
"Seržant" osloví Mráza "u bohov, dobre že ste prišli. Denal...Denal padol. Našiel som len jeho spálené veci, kúsok od neho." ukáže vám omráčeného Zuba, oddielového mága. Navyše, kúsok od neho ešte leží Darken, prieskumník. Ten však nespí - oči otvorené, z úst tečie slina, inak nereaguje.
"Tomu strihlo a behal po lese..." odkazuje ešte na mága "a Darkena sme našli takto...Breza ho i nožom budila, nepomohlo, mimo je stále...doriti, čo ďalej? Ledva sme prešli cez tú bariéru, netuším ako informovať zbytok armády, čo ďalej. A Denal..." odmlčí sa, vracajúc sa do pochmúrnej nálady.
Okolo ohňa už sedíte všetci, dokonca i dobitý Lišiak a zranená Breza, tej práve sapér zašíva ranu. Vážne to nieje pekný pohľad, škoda vzhľadom na inak celkom peknú tvár mladej mariňáčky.
"Čo ďalej? Ako ste prešli vy? Stretli ste už niekoho? Priateľa či nepriateľa?" čo ďalej, otázka ktorá už padla. Oči celej skupinky sa upierajú na Mráza, ako inak.

Kapitola druhá: Drak

Veľká planina, neďaleko pevnosti

Dlhá cesta si už vyberá svoju daň. Cítiš to na sebe, vidíš to na svojom doprovode. Únava, smäd, prach a boľavé zadky. Tie sú najhoršie. Týždeň v sedle koní, len s krátkymi prestávkami. A pritom to malo byť úplne inak...
15. Armáda, expedičný zbor vyslaný do Assailu asi pred mesiacom či dvoma, 19. Légia komandéra Beriu, doteraz zástupkyňa kapitána Trega veliaceho 1. setnine. To bola skvelá služba, pre každého kto sa extrémne nehrnie do akcie. Celá légia sa vylodila na severe kontinentu, len preto, aby zistila, že nepriateľ tieto pozície už dávno opustil. Nasledoval pochod na juh, nadviazanie kontaktu s 18. a časťou 17. Légie, kde ste sa okrem iného dozvedeli, že jej zbytok stroskotal niekde ďaleko na juhu, za džungľou ktorá sa tam rozprestiera a podľa plánu sa má dostať k záchytnému bodu – pevnosti Jyhys. Kde momentálne sama mieriš.
“Pevnosť nadohľad.“ ozve sa jeden z vojakov, jeho meno netušíš. Celkovo nie sú títo Jakatakánci ktorých ti pridelili príliš zdieľny a ukecaný. Celý doprovod je pätica mĺkvych veteránov, štyria muži a jednooká žena. A samozrejme šiesty člen, ty.
K tomuto „úkolu“ si sa navyše dostala viacmenej ako slepý k husliam – jednoducho nebol nik iný po ruke. Jeden z Assailských tyranov, s poetickým menom Drak, stále ovláda významné mesto na rieke neďaleko spomínanej džungle, mesto ktoré je potreba získať. Pevnosť doteraz slúžila práve ako bašta proti jeho panstvu, čoskoro sa však má zmeniť na bod z ktorého bude vedený útok. Je potreba preskúmať situáciu a okolie, pripraviť zásoby, zmapovať cesty a strategické body. A ako napotvoru, bývalí veliteľ pevnosti, kapitán s menom ktoré nedokázal tvoj nadriadený vysloviť, umrie. Či schválne, náhodne alebo mu k tomu niekto pomohol je prezatiaľ vedľajšie – vyšetrovaním ťa nik nepoveril, dôležité je vykonať zverený úkol. I keď možnosť že tamojšia posádka zavraždila svojho veliteľa je...minimálne znepokojivá. V tomto prípade sa umlčaná pätica ktorá ťa doprevádza možno ešte zíde.
“Bohovia, konečne.“ začuješ za sebou jedného z nich. Prekvapivé, je to pravdepodobne prvá sťažnosť ktorú niektorí z nich vyjadril nahlas. Ale vyčítať mu to nevyčítajú ani druhovia. Všetci sú radi, že týždenné putovanie v nepríjemnom prachu, s vodou nevalnej chuti a sušeným mäsom ktoré začínaš nenávidieť došlo svojho konca.
“Poručík Cardone, sme na mieste. Mám isť dopredu informovať o vašom príchode a pripraviť prehliadku a ceremóniu?“ ozve sa najstarší z nich, či aspoň ten čo vypadá najstaršie. Muž, minimálne po štyridsiatke, už na prvý pohľad veterán mnohých bitiek. Podľa hodnosti seržant jakatáskej gardy.

O tomhle se v příjmači rozhodně nikdo nezmínil

Je to neskutečné. Mám co dělat, aby skrze mou tvář nepronikla vlna ohromného veselí, které mě při zmínce o cíli téhle... pouti zaplaví. Velitel musí jít příkladem a tak si dovolím jen souhlasně pokývnout hlavou, přestože bych nejraději plakala štěstím. Tohle... tohle totiž nějak není úplně to, co bych měla dělat a jak by to mělo fungovat. Z toho smradu se mi už po třech dnech dělalo špatně, natož po týdnu bez koupele a co se týče stravy, tak přestože jsem mlčky žvýkala, co bylo... upřímně mám dojem, že mé boty by byly kvalitnější krmě než ten... hnus!

To vše patrně změní ona pevnost před námi stejně tak to, že... tenhle cíl je vlastně můj start. Start, jak věřím, hodně vysoko! A to, když se tak dívám kolem, z docela velké hloubky. Můj doprovod sice působí více než zdatně a snáší příkoří... poměrně slušně, přesto místo bázně a jasně vymezených vztahů nadřízenosti a podřízenosti cítím spíš jen napětí. Ten samý pocit mi pak sevře útroby z toho, co asi mohlo potkat - vyjma těžké neschopnosti - mého předchůdce. Upřímně myšlenka na vzpouru je to poslední, co bych si přála, ačkoliv... to se přeci v naší armádě nemůže stát, ne? Možná jindy, možná dříve... ale určitě ne dnes! Říše je silná, musí být... jinak by nemohla expandovat. To dá rozum. Doufám.

“Poručík Cardone, sme na mieste. Mám isť dopredu informovať o vašom príchode a pripraviť prehliadku a ceremóniu?“

Přehlídka vojáků, naleštěné meče, štíty, přílbice to vše s rytmickým dupotem bot a pochodovými písněmi, co víc si přát? Přesně tohle symbolizuje občanům i všem v rámci ozbrojených sil hodnotu disciplíny, svornosti a kázně. Pilíře, na nichž stojí vítězství a tři knihy Edmonta Rievse, uznávaného taktika z nichž vycházela i má příprava na důstojnické zkoušky. Úspěšná příprava!

"Děkuji za vaši iniciativu, vojáku." Nejsem moc mírná? Upřímně netuším, zda brát to... že udělal něco víc než vyčkal na rozkaz jako známku dobrého či špatného chování. Nesnáším nejasnosti a tuhle nejistotu! Sakra, vše by mělo mít nějaký řád! "Na přehlídku bude dost času až dorazím, teď chci vidět, v jakém stavu to tu můj předchůdce zanechal." Něco, co by případné varování mohlo zhatit. "Vyrážíme, společně a okamžitě!" I kdyby to mělo být jen proto, abych tu blbou hajtru už nemusela vidět!

Kapitola druhá: Drak

Pevnosť Jyhys

Celý deň je akosi nanič. Začalo to hneď ráno, keď došla šunka, takže raňajky pozostávali len z chleba. Už to malo byť znamením, že je čosi zlé. Že príde čosi ešte horšie, i keď si si v daný moment nič horšie predstaviť nevedel. Služba v Jyhyse, ak sa to vôbec službou nazvať dá, bola totiž doteraz naprosto dokonalá pre odpočinok a pokoj.

Niežeby to tak bolo od začiatku. Toto ťaženie sa vlečie už poriadnu dobu a ty si mal to „šťastie“ byť jeho súčasťou takmer od začiatku. Člen už dávno rozprášenej 14tej expedičnej armády „Assail“ ktorá začala ťaženie pred viac než štyrmi rokmi a ktorá bola natoľko úspešná, že rozľahlé obsadené územie nedokázala účinne udržať. Fatálna chyba velenia má teda za následok, že kým hlavné jadro armády padlo niekde ďaleko na severovýchod od súčasnej pozície, pri meste ktorého názov nepoznáš vedľa rieky ktorú nepoznáš ba dokonca proti súperovi o ktorom nič nevieš, zbytky ostali uväznené a odstrihnuté v mestách či pevnostiach, čoskoro obľahnutých súperom. Na teba sa ale Oponn usmiali – tvoja brigáda bola pred osudným stretom poslaná sem, do Jyhysu, ktorý po krátkom snažení obsadila. A kým zbytok mužov a žien s ktorými si bol od začiatku tejto „expedície“ pokračoval na juh, proti tyranovi s poetickým menom Drak, páru vás ostalo istiť týl. Čo sa ukázalo ako požehnanie, keď prišli správy o zničení brigády.

“Seržant Rmot! Seržant!“ a je to tu. Problém, určite. Nič iného to byť nemôže. Prichádza totiž Ucho, kaprál pod seržantom Halenom, chlapčisko ktorému nemôže byť viac než 16, význačné odstávajúcimi ušami po ktorých má prezývku. Ako jeden z mála však prezývku odmieta a stále sa snaží predstavovať menom, nejakým dlhým a zložitým, takže ho všetci ignorujú a naďalej volajú Ucho. Veď to ostatne sedí.

Takéto mláďatá tu neboli od začiatku. Pôvodný 16., 19. a časť 17. a 20. oddielu ktorí rovnako ako ty ostali v pevnosti boli veteráni. Skúsení, ostrieľaní chlapíci a tvrdé ženské. Veleniu však čoskoro doplo, v akom prúsere sa nachádza a začalo rýchlu reorganizáciu jednotiek ktoré neboli obkľúčené. Práve pre prípad, že by sa obkľúčenými stali. Kým teda odchádzali skúsený vojaci a vojačky, aby sa ako seržanti či kapráli ujali nových posíl bez skúseností, prichádzalo naoplátku práve ono mladé a neskúsené mäso do tohto mlynčeka vojnovej mašinérie. V posledných mesiacoch sa to ešte zhoršilo, keď sa niekde hore rozhodlo, že Jyhys bude slúžiť ako predmostie pre útok voči panstvu tyrana Draka. Príval rekrutov prerástol medzí, v pevnosti ktorú ste predtým hájili ani nie štyridsiati sa nachádza cez 200 vojakov, drvivá väčšina mladších osemnástich zím. Áno, páru veteránov ostalo – seržanti Halen, Nermal, Kélia, ty a služobne najstarší Boros, prezatiaľ veliteľ pevnosti. A samozrejme niekoľko ďalších, chytro sa držiacich v úzadí a zúrivo odmietajúcich povýšenie. Päť skúsenejších seržantov na vyše 200 rekrutov. Šialenstvo a základ novej brigády „Drakobijec“ ktorá tu má vyrásť.

“Seržant! Seržant Halen vás okamžite volá, nastal závažný problém a vrchný seržant Boros je...indisponovaný.“
Skvelé. Takže sa niečo posralo a Boros je ako vždy namol, pravdepodobne v niektorej krčme či dokonca v kasárňach. Ako druhý najstarší budeš teda tieto sračky riešiť ty, pretože Halen je dobrý bojovník no hrozný veliteľ, Nermal má dokonalý talent vyhnúť sa zodpovednosti a Kélia...je Kélia. Ak nemusí ani nedýcha, ako sa hovorí.

Od smrti pôvodného veliteľa pevnosti, kapitána s tak zložitým menom že ho nik nedokázal vysloviť a ujalo sa teda jednoducho Kapitán je väčšina povinností na tebe. Už dva týždne teda riešiš priestupky rekrutov, znudených touto službou. Disciplína v pevnosti je veľmi slabá, ale to vlastne bolo už za Kapitána. Či hlavne za kapitána. Niežeby bol neschopný, on bol proste príliš dobrý, príliš benevolentný, priveľmi zatváral oči. „Mládež je mládež a potrebuje vybiť svoju energiu“ hovorieval vždy keď nepotrestal vinníkov roztržky, krádeže či iných problémov. Zdivočelí a nedisciplinovaní rekruti, bez kúska skúseností z bojov a preto väčšinou namyslení a dychtiví akcie si tak vybíjali svoju energiu po svojom, väčšinou na úkor „civilného“ obyvateľstva.

“Hláste sa mu v západnej časti Mesta, neďaleko brány, v hostinci Džbánok, pane.“ aké krásne formálne. Hláste sa mu, pane. Mladík sa evidentne vyžíva v tom, že má hodnosť a kus zodpovednosti, vlastne vyzerá, že nič mu nerobí väčšiu radosť, než že môže plniť zadaný úkol s dôležitosťou akoby šlo o záchranu minimálne pevnosti alebo skôr celého ťaženia a nie predanie jednoduchej správy „poď sem“. V onom hostinci si predtým nebol, čo je zarážajúce – za tú dobu čo sa tu nachádzaš nebol problém zmapovať všetky lokáli v oblasti. Džbánok bol ale vždy zavretý – podľa toho čo si počul skrachovaný ešte pred vaším príchodom. Niet divu, polka Mesta aspoň pôsobí skrachovane, ak nieje. Neostáva však moc času na úvahy a ani možnosť ako z toho vycúvať – treba ísť na miesto určenia, keďže Ucho pri tebe vyzerá že každou premrhanou sekundou umiera časť z neho či aspoň nejaká setnina niekde v poli.

Mesto. Celé Mesto je jeden veľký prúser. Koho to bol nápad, obsadiť pevnosť ktorá pôvodne slúžila ako kupecká stanica a útočisko drevorubcov a farmárov z okolia? Ktovie, no mysliteľ to určite nebol. Kým samotná pevnosť je kamennou a sem tam cihlovou zďou obohnaný vršok mierneho kopčeka na ktorom sa hrdo týči akási citadela, kasárne a páru iných budov, okolo samotnej vyvýšeniny sa rozkladá pôvodne trhové mesto, už po malazsky obohnané palisádou. Objavila sa iniciatíva na vytvorenie priekopu, no radšej sa zvýšila palisáda. Veď, dreva je hodne.
Celé mesto má všehovšudy až 800, ak nie viac obyvateľov, ak sa k tomu priráta drevorubecká osada asi deň cesty na východ a okolité polia a chyže pri nich, stúpa to až cez tisícku ľudí. Ľudí pôvodne patriacich tyranovi ktorého Ríša porazila, takže pre vás cudzincov. Podrobený národ. Ešteže ovládajú kupecký jazyk.
Vzťahy s obyvateľmi neboli najhoršie – koniec koncov tyrani nie sú zrovna obľúbený a milý panovníci, takže vás po vyhnaní ich pána a osídlení pevnosti nejaký čas vskutku vnímali ako osloboditeľov. Keď však zistili, že vy nie a nie odísť a čo horšie, prichádza kopa mladých neurvalcov, zhoršilo sa to. Posledný mesiac a najmä posledné dva týždne, teda obdobie po smrti Kapitána, nebol deň kedy by nedošlo k nejakému problému – bitka v krčme, krádež sliepky, znásilnenie...viníci však neboli trestaný. Samozrejme, ich previnenie sa zapísalo a archivovalo, no čaká sa na príchod nového veliteľa, aby posúdil a vyriešil tieto prehrešky. A ak ten bude meškať ešte dlhšie, hrozí anarchia.

“Střípek, kurvafix, dobre že si tu. Kurva, problém, problém chlape, veď hen, kukaj.“ vskutku priateľské privítanie od Halena. Ako vždy keď je pred problémom, ktorý nevie ako riešiť vyzerá rotržito a nesústredene, presný opak toho čo preukazuje v režbe.
“Inu, tuto kúsek ešte, Džbánok, dajaký pajzl, skrachovaný prej. No, kurva kiežby bol. Teda bol...teda, páru zelenáčov si tam spravilo menší podnik, v spolupráci s jedným domácim, aspoň inu tvrdia že v tom bol jeden domáci. No, poď.“
Džbánok vypadá byť na klasický hostinec akých je v meste snáď tucet. Dvojposchodová budova, prízemie slúžilo ako výčap, hore izby s posteľami pre hostí, snáď nejaká komora v podzemí. Okná zavreté a ak dobre vidíš i zatlčené, dvere vyzerajú vyrazené a stojí pri nich dvojica vojakov, starších takže snáď veteránov.
Po vstupe ťa uvíta rozľahlý priestor, väčšina stolov ktoré tu snáď bývali chýba, zvyšné sú natlačené v rohu či pri stenách. Na pulte je páru pohárov a fľaší, od klasickej domácej kořalky ktorá je známa hroznou chuťou až po fľaše nesúce známku malazskej ríše ktoré nepochybne obsahovali Falarský rum. Peknou zhodou okolností najbližšie teba stojí práve akýsi falari, nízky so širokými plecami a charakteristicky ryšavou bradou. A kušou v rukách. Natiahnutou kušou.
Podobne vybavených vojakov vidíš v celej miestnosti, väčšina upiera pozornosť na jasné centrum diania – asi tucet omnoho mladších vojakov ktorý nečinne sedia na zemi, pohľady upreté k zemi. Tí nemajú ani predpísané meče, jeden má dokonca len gate a je tak od pása nahor nahý – ich výzbroj sa váľa za pultom, strážená ďalším vojakom. Trvá len moment kým si uvedomíš, že ozbrojení sú veteráni či aspoň starší alebo „dôveryhodnejší“ vojaci – zástupcovia, kapráli a podobne.
“Zhromaždil som čo najviac sa ich dalo, skrývajú sa dobre.“ začne ťa informovať Halen, odkazujúc patrne na toto krásne zhromaždenie a ochotu väčšiny prítomných ukázať sa predtým.
“Dostali sme info, eh, vieš jak dajak pred mesiacom, dvoma kričalo páru drevákov tunák v meste, že im, no, dcérky zmizli keď boli na trhu? Kapitán inu, že určo nechcú dom ísť, že si tu lepších našli či čosi také, sa to dajak neréšilo. No, to info, no, dajaký rekrut prej že divné zvuky tu z domu či kieho, no tak sme dačo očekli, jedného chytli a trošku spievať prinútili, šicko čo vedel vyzradil. Kurva, až mi mráz po chrbte behal keď som to čúval. Tak som našel Tesáka.“ ukáže ti na falariho ktorého si si všimol už pri vstupe a ktorého si matne pamätáš ešte z ťaženia predtým, sám pritom prechádza cez miestnosť až ku schodisku a začne vystupovať.
“a jeho bandu, zliezli sme sa, ale bastardi, nejak to vyčmuchali a zabarikádovali sa, kým sme prerazili bolo neskoro. Aha.“ vyjdete na poschodenie, osvetlené vďaka niekoľkým sviečkam a lampášu ktorý drží nejaká veteránka. A ty vidíš, pre koho bolo neskoro.
Na zemi je vedľa seba naskladaných šesť tiel, všetko ženy, skôr dievčiny. Nahé a mŕtve. Päť z nich má prerezané hrdlo, posledná, najvyššia a podľa výzoru i najstaršia zjavne dostala ranu mečom do hrude.
“Tfuj.“ odpľuje si seržant pri tebe “špiny, kurváreň si tu zriadili. Nasilu ich tu držali, von len jak psy, vyvenčiť a nazad. Zásoby zo skladov...kurva, zabili ich aby nespievali, ale kurva, šiel v tom Kapitán, ten mladý to vykecal keď mu Tesák gule stisol. Kurvafix, čo ďalej? Hen, ledva trinásť jej mohlo byť, dcérku mám rovnako starú ja doma, čo ak daaký podobný...“ nedopovie, len pokrúti hlavou. I ty si si nemohol nevšimnúť najmladšej, drobného telíčka s krvavým úsmevom cez hrdlo. Vojna bola vždy tvrdá, ale takto brutálne akcie voči podrobenému obyvateľstvu ste ešte nezažili. Viac než mesiac, možno dokonca dva väznené a opakovane zneužívané pre pobavenie veliteľa pevnosti a niekoľkých mladíkov...A ktovie kto všetko v tom ešte ide.
“Doriti, čo je to za hluk zas? Som to tu uzavrel, nech sa to neroznesie a...“ po schodoch vystúpi Tesák, nevyzerá zrovna veselo.
“Henal, dole ti kvičí nejaké mláďa, bež si poňho.“ krátke zanadávanie, no vydá sa dole, ostávaš tak na moment hore s Tesákom. Ten mlčí, len mlčky striedavo pozerá na telá, nedávajúc nič najavo. Len hánky zvierajúce kušu má v triaške od hnevu.
“Kurva, kurva, kurva!“ počuť tradične Henala ktorý práve vybehol k vám.
“Nový veliteľ! Veliteľ!“ kričí skoro v panike. A má prečo.
“Čo teraz?“ omnoho chladnokrvnejšie zareaguje Tesák a obráti sa na teba. Ak uvideli prichádzať očakávanú návštevu, máte ešte dosť času kým sa dostanú k mestu, jazdcov je tu vidieť z diaľky. A stále je šanca, že najskôr príde niekto túto návštevu ohlásiť, no na to sa nedá spoľahnúť.
“Kélia hľadá Nermala, budú pri bráne a zdržia ho.“ upokojí sa už Henal “musíme tam i my, ale čo s týmto?“
No, deň je vskutku v prdeli. A to ešte nebol ani obed.

„Tak tuhle válku jsme definitivně prohráli.“
Prohlásil Střípek hned po ránu, když zjistil, že bude jen suchý chleba.
„Čtyři roky budu trčet na tomhle vopuštěnym místě, tady mezi těma podsviňčatama a nikdo nemá dost kuráže, aby jedno zaříz a nakrájel z něj prdel.“
Najednou se ozve volání.
A já myslel, že to horší už být nemůže.
„Co je? Běžíš mi říct, že nám kápě posílá pár prasat? Asi ne. No jo no, vždyť už du, tak koho ty horký hlavy zapíchly dneska?“
Cože zajít ke Džbánku? Že voni tam našli nějakou pitelnou místní pálenku?
Když se Střípek konečně volným krokem došourá ke Džbánku, dojde mu, že tohle o chlastu asi nebude. Tenhle hostinec byl zavřený snad už od začátku té dlouhé doby, co tady sloužil.
Podle Halenova výrazu a podle vzhledu hospody hned Střípkovo nadšení spadlo bod bod mrazu, takže místo pozdravu jen zahučel něco o „koulích nacpaných mezi půlky“ a dál neříkal nic.

Uvnitř Džbánku jen Střípek kývnul hlavou na všechny přítomné a čím víc z budovy viděl, tím víc se mračil, když došli nahoru na poschodí, tak si při pohledu na masakr odplivl a sprostě zaklel.
No jo no, hoši se musej nějak zabavit
„Hele, jel v tom kapitán, kdyby byl ještě naživu, tak bysme to stejně museli nechat bejt. Možná že umřel i kvůli tomu. Co ti ostatní, víte kdo to byl?“
Mezitím se ozve zezdola zavolání.
„No, sláva Maelovi, jsme zachráněný. Hele, nechte je tu bejt, vraťte zpátky ty spodní vyražený dveře a nech tady dva naše, ať dole hlídaj, ale skrytý a žádný blbiny, kdyby se vrátil někdo uklízet, budem je asi chtít donutit dozpívat zbytek týhle storky, najít ty, který je pozabíjeli.“
Jenže co s novým velitelem.
„Hele, dneska toho mám už tak plný zuby a to eště neni ani desátý zvonění. Bejt první na ráně novýmu veliteli fakt neni moje kafe. Tesáku!“
Otočí se Střípek na druhého Falariho.
„Tesáku, chlape, potřebuju vod tebe službičku. Najdi někde Borose, nebo tu ten novej udělá rajóny. Vo tomhle svinčíku mu neřikejte. Bude někde nasávat, nebo vychrápávat vopici. Jo a něčim ho polejte, třeba koňskejma chcankama, ať z něj táhne něco jinýho než ten chlast, von už si pak vymyslí nějakou historku, de mu to dobře.“
„Halene, ty oběhni vostatní seržanty, jestli se k nim ta zpráva vo veliteli dostane, budou určo vochotnější se ukázat. Tenhle bordel necháme na tom novym, je to oficírská záležitost, já řikám ruce vod toho když můžem.“
Nakonec nasadí Střípek pohled zpráskanýho psa.
„No a já jdu zkontrolovat, jestli nemáme na krku nějaký další průsery, za který bysme mohli viset, než sem ten oficír dorazí.“

Kapitola druhá: Drak

Tábor

Cesta nebola najhoršia. Teda v rámci toho čo môže armáda poskytnúť, samozrejme. Pokladať to za luxus by bolo nemiestne, no koniec koncov si uprostred vojenského ťaženia, takže i samotné očakávanie luxusu by bola hlúposť. V rámci možností si ale lepšie obísť nemohla - na rozdiel od väčšiny totiž cestuješ loďou.

15. Armáda, expedičný zbor vyslaný do Assailu asi pred mesiacom či dvoma, 18. Légia komandérky Lesy, 3. setnina, 26. oddiel. Či aspoň pred tou reorganizáciou.
Celá vaša légia, s časťou 17.tej ktorej zbytok stroskotal po ceste niekde na juhu, sa ukážkovo a príkladne vylodila na severe kontinentu, len preto aby zistila, že nepriateľ tieto pozície už dávno opustil. Čoskoro pritiahla ešte 17ta, tá sa vylodila dokonca ešte severnejšie a bez jediného kontaktu s nepriateľom odmašírovala celú cestu až k vám. Malazská 15. expedičná armáda sa tak zhromaždila a...samozrejme pochodovala.

"Prístav nadohľad!" výkrik pretne ticho a rozpúta klasický organizovaný chaos, kedy kopa neskúsených námorníkov začne pobehovať po lodi a pripravovať ju na pristátie, zatiaľ čo im ešte väčšia kopa ešte neskúsenejších rekrutov zavadzá. Po troch dňoch na lodi, kedy sa prakticky nič nedialo je to prvé vzrušenie ktoré sa dá pozorovať. A samozrejme i koniec siahodlhej cesty.

Z Feralie, jediného Assailského mesta ktoré je pevne v držaní Malažanov a nie je obľahnuté súperom si ty a zbytok posádky – asi dva oddiely s nepravidelnými stavmi pod vedením seržanta ktorému ešte nemohlo byť ani 20 – vyrazili najskôr popri pobreží potom riečnym tokom na tomto malom, rozkolísanom transporte asi dva týždne po tom, čo tam vaša armáda dorazila. 15ta expedičná má prelomiť obliehanie niekoľkých iných miest vo vnútrozemí, súčasne však i posilniť pozície stávajúce. A ak sú klepy pravdivé, tak i útočiť a dobýjať. Nieže by ťa takéto ďalekosiahle plány vedenia mali nejak extrémne zaujímať. Podstatné je, že nejdeš so zbytkom armády ktorá má z Feralie vyraziť na východ, namiesto toho smerujete k pevnosti zvanej Jyhys, južným smerom. Prečo konkrétne, to netušíš. Teda, okrem tých klepov, ktoré čosi naznačujú...

“Kurva, bolo načase.“ uľaví si jeden z námorníkov keď sa len tak tak vyhne zrážke s nejakým holobriadkom ktorý si beží po štít. Nedá sa mu diviť, stiesnenú atmosféru na lodi už vnímajú všetci. Okrem toho, poverčivosť námorníkov by sa dala prirovnať k tvojej – ak ťa ešte neprekonáva. Každá drobnosť – od tvaru oblakov, zvuku vetra či veľkosti kameňov na brehu – bola znamenie. A drvivá väčšina znamenie zlé. Nezvyklo teda prejsť jediné zvonenie bez toho aby k tebe niektorí z námorníkov nešiel po vysvetlenie toho či onoho „znamenia.“ A pokiaľ si uznala ich obavy, nasledovala chvíľková všeobecná panika. Jednoducho krásna plavba. Stále je to však lepšie než cesta po súši – pár dní pred tebou vyrazila z Feralie skupinka smerujúca rovnakým smerom, podľa všetkého ich čakal týždeň cesty. Takže asi dorazíte tak nastejno.

Loď začne spomaľovať, predtým vznešene nazvaný „prístav“ sa ukáže byť jednoduché riečne mólo s čakajúcou procesiou – niekoľkými vojakmi.
“Vojaci, pripravte sa na vylodenie! Zoraďte sa pri okraji a vystupujte podľa...“ začne váš mladý seržant, no neúctivo ho preruší kapitán lode ktorý sa vyrúti z kajuty a surovo ho odstrčí. Hneď sa ukáže prečo – seržant sa postavil presne na miesto kde teraz posádka umiestňuje vyloďovací mostík.
“Vypadnite z mojej lode, zberba!“ zahrmí pritom, šialený výraz v tvári. Väčšina samozrejme poslúchne čo najrýchlejšie, vyloďovanie necelej dvadsiatky ľudí tak pôsobí ako ďaleko väčší chaos než vyloďovanie celej légie.
“Vitajte v tábore Kare...kar...Karreter.“ uvítanie je našťastie rýchle, po vzájomnom predstavení nasleduje krátka, ani nie zvonenie dlhá cesta k onomu táboru – klasickej drevorubeckej usadlosti na okraji lesa. Osadu teda tvorí kopa chyží a dreveníc, odhadom tu môže byť tak stovka obyvateľov. Vás zavedú k drevenici najväčšej kde už čaká skupinka vojakov pod vedením niekoho kto konečne vyzerá na veterána – či je minimálne starší než zbytok rekrutov.
“Dosť že ste tu.“ začne príjemným uvítaním, tváriac sa akoby hrozne trpel, že vás musí uvítať.
“Z pevnosti prichádzajú samé dobré správy. Dva týždne dozadu tam chcípol Kapitán, disciplína odvtedy šla do prdele. Za zvonenie vyráža karavána, hen, tam odkiaľ čo tam nakladajú tie balíky. Do obeda ste v pevnosti, ak sa čosi neposerie, zatiaľ rozchod.“ otočí sa na odchod, hneď sa však zastaví a opäť sa obráti na vás.
“Pravda, prej mal s vašou várkou prísť i oddielový mág. Máte teda liečiteľa? Ty? Vieš liečiť?“

Tábor

Plavba probíhala nanejvýš klidně. Pravděpodobně jsem se na tom jistou měrou podílela i já sama, neboť jsem se snažila předejít všem problémům, které nás mohly potkat. Námořníci byli rozumní muži, léta strávená na moře je naučila a já si připadala vskutku veledůležitě, když mě zahrnovali do svých porad. Tedy ne zrovna do těch oficiálních, ale co mohl náš seržant o podobných věcech vůbec vědět? Sotva vylezl zpod máminy sukně, podezřívala jsem ho, že je ještě mladší jak já. Ať tak či onak, každá podobná schůze vzbudila obvykle velké pozdvižení, což se zrovna nesetkávalo s obecným nadšením.
"Štěstí Oponn nás provázej, už aby ta plavba byla u konce," povzdechla jsem si nejednou, "vidíte to hejno racků?" Ukážu příslušným směrem. "Devět jich je. U všech svatých, ten vepředu má ale zatraceně podezřelý zbarvení..." A tak to bylo každou chvíli. Jako ostříži jsme pozorovali jakékoliv nesrovnalosti a porovnávali své vědomosti. Myslím, že jsem se od nich leccos naučila.

Zvolání o blížícím se konci plavby bylo pro všechny balzámem pro uši. Na palubě bylo v posledních chvílích skutečně dusno, všichni byli nasraní a nervní jak obchodníci při výběru daní. Než začal ten neuvěřitelný mumraj a zmatky s vyloděním, povyměňovala jsem si s některými členy posádky i nějaké ty ochranné amulety. Dědictví, které mi zbylo z mých cest po Sedmiměstí. Potřebovala jsem ukořistit něco místního. Je přeci jasný, že všecko bude lépe fungovat na domácí půdě. Schovala jsem si jednoduchý náhrdelník z úlomků kostí dhenrabi pod vlněnou koši a rozhodla se jej střežit jako největší poklad. Bylo dobré být zpět na pevnině, ačkoliv ostatním oddílům jsem pěší pochod až z Feralie vůbec nezáviděla.

Seřazovaní jednotek na pevnině probíhalo jako obvykle hekticky a všichni ti chudáci nadřízení měli co dělat, aby znovunastolili pořádek. Zubili jsme se od ucha k uchu a pozorovali seržu, jak okolo sebe máchá rukama. Zoufalství v jeho mladistvé tváři mi přišlo neskutečně roztomilé. Sranda nás přešla, když jsme se museli dát na pochod. Královno snů, jak já tohle nesnášela! Nikomu nebylo zrovna do řeči a pohled na díru, do které jsme nakonec vlezli ničemu zrovna nepomohl.
Dostalo se nám skutečně královského přivítání. Nehledě na zprávu o smrti kapitána, to nevěstilo nic dobrého. A jestli se nám bude už od začátku lepit smůla na paty. Začala jsem z toho být poněkud mrzutá. Už už jsem se chystala po té krátké úvodní řeči pěkně odkvačit pryč, ale velitelova slova mě zastavila. "Proč já? Neřikejte mi, že tu zas někdo trpí průjmem nebo zaraženýma prdama." Vykulím oči a otočím se zpět k muži.
"Jo, totiž ano pane!" Snažím se působit trochu seriózně, "To jsem já, k vašim službám" zasalutuju a čekám, co z něj vypadne. Ostatní rekruti toho okamžiku samozřejmě využili k tomu, aby se zdejchli a nikdo po nich nic nechtěl.

Pevnosť Jyhys

Naprostý chaos a panika, inak sa situácia v pevnosti opísať nedá. Kopy vojakov pobehujú z jednej strany mesta na druhú, mladí seržanti vrieskajú rozkazy – často protichodné, tí starší majú svoje úkony. A delegácia poručíčky Cardone akurát dorazila k bráne.
Privítanie novej veliteľky pevnosti – keďže účel jej návštevy je ktovieako známy väčšine - tak vôbec nepripomína vznešenú ceremóniu. Omnoho bližšie má k naprostému chaosu. Drobnú veliteľku v spoločnosti piatich veteránov – štyroch mužov a jednookej ženy – najskôr nikto neprivíta. Teda, samozrejme otvoria brány, čím sa cez palisádovú ohradu dostane do mesta – pôvodne kupeckého a pomerne rozľahlého, dá sa to odhadnúť na kľudne tisícku obyvateľov, no tu sa jej procesia zastaví. Kúsok ďalej sa na kopčeku skvie oná pevnosť, obohnaná hradbou, no tamojšia brána je zatiaľ zavretá. A stále nikto neprichádza – ba naopak, vypadá to, akoby sa všetci z prostredia brány snažili utiecť. Skupinka rekrutov dokonca v panike, hneď po tom čo veliteľku a jej doprovod zbadá, vykríkne a utečie. Až nakoniec dobehne zadýchaná dvojica – muž a žena, obaja vypadajú na veteránov, obaja vypadajú trošku opitý.
“Eee! Vitajte v pevnosti Jyhys!“ ozve sa muž, celkom sympatický tridsiatnik s veselým hlasom. Žena, vysoká čiernovláska ktorá by mohla byť sympatická, nebyť škaredej jazvy na líci a otrávenému výrazu mlčí, len strihá očami z Cardone na jej sprievod a naspäť.
“Som seržant Nermal, toto je seržantka Kélia, 14. Armáda, 2. setnina, 19. oddiel. Kedysi. Posádka Jyhysu. Teraz. Však chápete. Mali ste príjemnú cestu? Asi si chcete oddýchnuť? Čoskoro by mal byť obed. Čakáme ešte na karavánu. V pevnosti, v kasárňach vás ubytujeme. Sú tam i provizórne kúpele. Och, nechcem tím povedať že...och. Aha, prichádza Střípek, ďalší seržant.“
Nermal začne zbesilo mávať na Střípka prichádzajúceho od mesta, ten teda nemá moc na výber a musí sa priblížiť.
“Pane, toto je seržant Střípek. Střípek, toto je nový veliteľ pevnosti. Zo služobne starších chýba už len Halen, aha i ten prichádza a sním služobne najstarší Boros, dočasný veliteľ pevnosti, po smrti Kapitána Krg..Kgrh..neviem to vysloviť. No a ďalej...“ zmĺkne pretože prichádzajúca procesia je proste nadmiernu...vtipná?
Halen sa ukáže byť napohľad roztržitý veterán, s trošku blbším výrazom v tvári, hodne vysoký. Kúsok od neho prichádza naopak nízky no v pleciach široký falari, s ryšavou kšticou i bradou a pohľadom namosúreného medveďa. A medzi nimi, opierajúc sa o dvojicu, zjavne onen Boros, podľa odznaku seržant a rozhodne služobne najstarší – vlasy i bradu už má pretkanú šedinami, stále ale vypadá v celkom dobrej forme. Teda vypadal by, keby nebol namol. Totálne namol. A nebol celý mokrý.
“Chcel som ho tam nechať, Halen na tom ale trval.“ zašomre Falari Stŕípkovi – bohužiaľ dostatočne nahlas aby to počulo všetci.
“Nechať?! Kde nechať?!“ ozve sa doteraz mlčiaci Boros, zjavne prebratý. Či tá vodná kúpeľ zaúčinkovala až teraz...nevedno. Hneď sa ale otočí k novým v svojej pevnosti.
“Čo je to za decko? Trpaslík? Či kieho kurvafix. Mária! Ja nechcem deti! Ja neznášam deti! Kde je moja žena? Mária?! Kurva...kuuuurva.“ posledné slovo je už iným tónom. Omnoho prítomnejším. Zjavne si všimne odznak hodnosti u Cardone a jej sprievod.
“To je...eh...doprdele. Ehm. Odpusťte prosím to privítanie, som eee...chorý. Áno, choroba, desná kurvár...proste hrozná choroba, zle sa eee...sústredím. Vitajte v pevnosti Jyhys, pane! Seržant Boros sa vám hlási, tu prítomný seržanti Střípek, Kélia, Nermal, Halen a...eee, kaprál...eee“
“Tesák“ preruší ho Falari. “Kaprál Tesák.“
“Jasné, jasné...vitajte v pevnosti! Navrhujem aby vás ubytovali a za zvonenie dve, na obed môže byť prehliadka?“

O tomhle se nejen nezmínili u příjmače, ale ani za všechny roky akademie!

Myslet si, že na celé mé službě byla nejhorší ta cesta bylo naivní, tak strašně naivní. Smutné na tom je pak to, že ona naivita mě neopouští ani když vstupujeme do města. Nikdy, nikdy jsem si ještě tolik nepřála, abych se probudila, abych otevřela oči a celá zpocená mohla vidět svůj zaražený výraz v zrcadle a pak se začít smát, protože tenhle neskutečný chaos nemůže být přeci ani na světě, ani mimo něj.

Bohužel tenhle cirkus je realitou, hořkou a odpornou. Vlastně je svým způsobem i zázrak, že je město stále v našich rukou. Pokud by zaútočil nějaký nepřítel, mám pocit, že vyjma několika "odvážných" vrhačů šavlí by nenarazili na významnější odpor. Nezachraňují to ani rekruti v podobě zmatených včel, kteří utíkají už před vlastním důstojníkem, natož pak před nepřítelem. Zachovat... klid... Dokonce i v myšlenkách je těžké se na "klid" soustředit. Když je tu kolem tolik klaunů podílejících se na obecném veselí.

A v momentě, kdy už to nemůže být horší mě musí mé okolí laskavě přesvědčit o tom, že to jde. Co jde, ale že jsou v mém životě v položce špatných zpráv netušené rezervy. Dříve, než se stihnu podivit nad tím, že seržant "Střípek" zjevně není žádné kloudné jméno, které by předpisově měl voják mít, tak přichází notorik s tezí o tom, že jsem dítě. To mě štve nejen po stránce profesionální, ale i osobní. Totiž, někde v koutku mysli se dere ven i jisté přesvědčení, že kdyby mě mohl vidět v šatech, tak si mě s děckem rozhodně nepoplete! Alespoň doufám...

“To je...eh...doprdele. Ehm. Odpusťte prosím to privítanie, som..."

S něčím s ním musím přeci jen souhlasit - do prdele to rozhodně spěje a pak to, že trpí nemocí. Říká se tomu alkoholismus existují určité účinné procedury, jak to vykořenit. Mám co dělat, abych držela kamennou tvář. Z pomyšlení na to, že nejdříve budu bojovat s vlastními vojáky mi není dvakrát dobře, stejně jako z toho odporné smradu chlastu!

"Ne, seržante..." Poslední, o co opravdu stojím, je nádherný pohled na skupinu klopýtajících, padajících a naprosto dezorientovaných ňoumů před celým městem. Sice jim je asi už jasné, jak špatné to je, ale i tak to nemusí vidět se vší pompou a po pravdě mám dojem, že... bych ten pohled neustála a asi se vážně rozbrečela nad tímhle... dopuštěním.

"...to, co jsem doposud viděla, je dostatečná výstava diletantství, zanedbání povinností a totálního rozkladu armádního útvaru." Jsem zkrátka nadšená a asi je to z toho těžko ovládaného vzteku v mém v hlase poznat. "Nevím, co se tu předtím dělo, ale tenhle večírek tolerovat dál nehodlám." V těchto chvílích lituji, že nejsem větší, protože dívat se na někoho zpatra... to je s mou výškou docela problém.

"Do hodiny a půl chci, aby muži ve městě měli jasné rozkazy, pohybovali se na svých stanovištích a trasách hlídky. Ti, co mají volno budou v pohotovosti poblíž pevnosti a ti co nemají, budou připravení v kasárnách. Do té doby také POŽADUJI, abyste se dostali do takového stavu, že s vámi bude kloudná řeč. Pak v hlavním sále pevnosti dopřejeme čas pro oficiálnější záležitosti." Krátké rozhlédnutí na ujištění se, že je to snad dost jasné. "Jak to uděláte je vaše věc, ale zaručuji vám, že pokud se tak nestane, začnu tu..." Pohled se vrátí k seržantu Borosovi. "...nemoc léčit. Pár dny izolace o chlebu a vodě spolu s procedurami obsaženými ve vojenském řádu."

"Až na seržanta..." Zrak mi mimoděk padne na muže jménem střípek. Narozdíl od těch ostatních zjevně neměl dost času na to, aby na mě zanechal příšerný dojem. Budiž mu to ke cti a zvolení jakožto mého průvodce. "...Střípka a můj doprovod- ROZCHOD. OKAMŽITĚ." Dotazy zkrátka nehodlám akceptovat, stejně jako nějaké výmluvy.

"Seržante..." Obrátím se na velitele svého doprovodu. Znovu niterně nějak... nejsem si jistá, jestli dělám správnou věc... nic méně jsou věci, které v plném rozsahu poznat nemusím. "Buďte tak laskav, vemte si dva vojáky z doprovodu a prověřte mou ubikaci. Bude-li to nutné, zajistěte, že se jí podaří dostatečně zcivilizovat. Dále získejte veškeré záznamy, které tu mají." Jestli tu vůbec nějaké kdy vedly!

Teď přichází řada na toho... střepa? Střípka! Doufám, že je střízlivý... Zatímco v duchu rozjímám nad tím, jestli je to správná volba, nebo by mohla být s trochou štěstí a notnou dávkou modlení, je na čase osvětlit to, proč zrovna on si nemůže jít po svých. "Chci od vás dvě věci, seržante. Prohlídku města s tím, že mě seznámíte s každičkým jeho detailem a osvětlení toho, proč nepoužíváte své jméno, pod kterým jste naverbován." To první byl rozkaz to druhé dle tónu spíše zvědavost.

Vzhled:

Kapitola druhá: Drak

Tábor

Tento deň je nahovno, to je jasné. Teda, už včerajšok bol nanič. Trest nejakého božstva alebo len hrozné nešťastie? Ktovie. No odniesol si si to ty. Tak nejak opäť.

Celá smola začala keď si sa rozhodol narukovať. To, čo malo byť krátkou prestávkou a možnosťou ako sa vyhnúť úradom – nekompromisným malazským úradom – sa zmenilo v nočnú moru. Po narukovaní si na svoju smolu zistil, že utiecť nebude tak jednoduché. Podobných bláznov ktorí sa pridali buď v krátkom pobláznení či alkoholickom rauši tam bolo viac. A všetci boli strážený. Ani si sa teda nenadal a už si sedel na lodi. Malazská 15ta expedičná armáda, 17ta légia komandéra Derana, 20. setnina, 6. oddiel. Vyše dvojmesačná plavba ukončená vylodením na území ktoré nik nebránil. To bolo ešte šťastie, najmä vzhľadom na fakt, že časť vašej légie stroskotala niekde po ceste.
Beztak to ale nebola úplná pohodička. Vaša légia sa spojila s 18tou a zamierila do jediného malažanmi pevne ovládaného a neobliehaného mesta na kontinente – Feralie. V meste si však nepobudol ani deň a už si pochodoval ďalej. Tentokrát na juh, k pevnosti zvanej Jyhys. Táto cieľová destinácia – kupecké mesto obohnané palisádou a malá pevnosť s hradbou na kopčeku sa zdala ako finálna destinácia. No nebolo tomu tak. Bolo treba páru vojakov na kontrolu neďaleko vzdialeného drevorubeckého táboru. Samozrejme vybrali i teba. Tvoja vojenská kariéra tak prezatiaľ pozostávala najmä z pochodovania. A teraz nešťastia.

“Hej, mladý.“ osloví ťa kaprál Bál keď vôjde do chatrče kde ležíš na provizórnom lôžku v tejto provizórnej „ošetrovni“.
“Dorazila procesia, prej tam majú ranhojiča, schopnejšieho než tá babizňa tunák, sa ti na to enem kukne. Tak sa teš.“ kývne ti ešte a vychádza preč. Celkom príjemný človek, určite príjemnejší než seržant, veterán, ktorý vás tu má na starosť. Ten okrem iného zakázal i chlastanie počas „voľna“. Prej nestrpí „faktory ovplyvňujúce stratu disciplíny“, celkovo mal kopu chytrých slovíčiek vzhľadom na to, že inak pôsobí pomerne blbeckým dojmom.

Zo všetkých si mal práve ty smolu. Nebol to dokonca ani tvoj „geniálny“ nápad, „osláviť“ nejaký sviatok jedného z vás. Ale keď bola taká nuda...
Drevorubecký tábor je skutočne na posranie nudný. Celé dni hliadkujete okolo lesa v ktorom sa nič nedeje a chatrčí pri ktorých sa nič nedeje. Sem tam „hĺbkový prieskum“ na územie nejakého assailského pána. Ani tam sa nikdy nič nedialo. A takto to trvalo vyše mesiaca. Nedá sa preto diviť, keď jeden z vás – nejaký divoch zo sedmimesia – navrhol trošku sa zabaviť. Po skončení služby, keď máte voľno by ste predsa mali mať právo na oddych. Bohužiaľ to nevyšlo ideálne.
Jednoducho nešťastie, inak sa to opísať nedá. Počas pitia vládla radostná a uvoľnená nálada, spoločne ste ohovárali a nadávali na všetko od armády, seržanta až po počasie a bohov, dvaja rekruti sa pre zábavu pobili, jeden zaspal a iný ho omočil...tradičná zábava. Problém nastal cestou naspäť.
Nebol si ani len príliš načatý. Bola však tma a niekto – doteraz netušíš ktorý z nich to bol – do teba vrazil. Obaja v momente na zemi, on pristál na tebe. A ty nohou rovno na obzvlášť ostrom kameni. Čo by ešte stále nebol problém. Keby na tom kameni nebolo nejaké svinstvo po ktorom sa ti rana zapálila. Prešilo deň a stehno napuchlo a bolelo tak kurevsky, že si nemohol chodiť. Teraz to navyše začalo hnisať a neostáva teda než počkať na liečiteľa ktorý ovláda Denul.

“Hen, tu je. Ožral sa, drbol stehnom na kameň, kúsok a čuráka by si urazil. Teda, ne kúsok ale prial bych mu to. No, a proste smolu mal. Kameň dajaký prej ritul...riti...rituálny, svinstvom namazaný, že mu to celé napuchlo. Poslal som do pevnosti po liečiteľa ale by prišiel až keď sa karavána bude vracať. A keď už si tu...“
No, výtečné. Milovaný seržant v doprovode liečiteľa. Teda liečiteľky. Celkom peknej, treba uznať. A ty ako inak než bez nohavíc, zakryté len to najnutnejšie, slziaci od bolesti. Proste zlý deň.

Tábor

"Vďaka bohom." poteší sa hneď chlapík.
"Hybaj za mnou, je to len kúsok." svižne vykročí do táboru smerom z ktorého ste prišli, pritom celý čas komentuje - či sa skôr sťažuje.
"Strašné s touto mládežou. Do armády! Do armády, pff, zasranci. V pevnosti je disciplína nulová, na to sa holka priprav, hej, priprav sa. Prej si tam robia čo chcú, veliteľa nemajú, nižšie šarže nechcú prevziať zodpovednosť. Ale tunák nie, ho hó, to teda nie. Raz tu jeden rekrut vystrájal, nechal som ho týždeň makať u latrín. No, sme skoro na mieste."
Pred vami chatka ktorá sa nelíši od iných, len pred ňou, zjavne na stráži, jeden vojak, podľa odznaku kaprál. Na rozdiel od seržanta už napohľad vyzerá príjemne a milo, naskytá sa teda pekný kontrast. Kaprál vás kývnutím uvíta, na teba samotnú veselo žmurkne a vyberie sa preč, zjavne nechce byť prítomný tomu čo sa bude diať.
"Tak, ide sa."
V chatrči je našťastie dosť svetla, presvitajúceho cez okno. Zjavne bola celá prebudovaná na "provizórnu ošetrovňu" či tomu aspoň napovedá zásoba obväzov, nejaké fľašky kořalky na dezinfekciu a pacient - mladý vojak na jednej z postelí.
"Hen, tu je. Ožral sa, drbol stehnom na kameň, kúsok a čuráka by si urazil. Teda, ne kúsok ale prial bych mu to. No, a proste smolu mal. Kameň dajaký prej ritul...riti...rituálny, svinstvom namazaný, že mu to celé napuchlo. Poslal som do pevnosti po liečiteľa ale by prišiel až keď sa karavána bude vracať. A keď už si tu..."
Noha je skutočne neveľmi pekne napuchnutá, začína navyše hnisať, no nejak veľmi vážne to nevypadá. Vlastne, horšie vyzerá samotný vojak ktorý sa zjavne zo všetkých síl snaží vyzerať odvážne a hrdinsky, nepríliš vznešená poloha bez gatí len s najnutnejším zakrytím a bolesť kvôli ktorej zatína zuby a slzia mu oči to však znemožňuje.
Liečenie bude veľmi jednoduché, našťastie nebol onen kameň nijak ovlyvnený mágiou, asi ho len pomazali bylinkami, denul bez problémov vytiahne z nohy oný zápal a zahojí ranu, hociktorý i slabo nadaný liečiteľ by to zvládol. Ono, už poriadne vymytie rany a nejaký jednoduchší obklad by to v štádiu keď sa zranil spravili.

Tábor

Snažím se přizpůsobit mužovu svižnému tempu a na jeho láteření nad morálkou posádky jen na oko uznale kývám hlavou. Občas utrousím i nějaké to souhlasné "ano" či "jistě". Cukání v koutcích se ale moc ubránit nedovedu. Podobnou atmosféru si dovedu velmi živě vybavit a zastávám názor, že dokud si je voják schopnej zachovat aspoň nějaký ten smysl pro humor, je vlastně dobře. Posádka oddech potřebuje, táhneme se z jedný díry do druhý a každej víme, že dřív nebo později prostě zaklepeme bačkorama. Tak už to prostě je. Já se teď budu snažit, aby za bránu Mistra Kápě neodešel jeden dřív, než by bylo nutný.

Kaprálovi u vchodu oplatím stejnou mincí, je třeba udržovat si dobré vztahy a když už nic jinýho, úsměv pěknýho chlapce vždycky potěší. To za dveřma už taková sranda nebude, typický puch vznášející se nad ošetřovnou mi hned zaplnil chřípí. Došla jsem po boku seržanta až k lůžku, kde ležel ten chudák a poslouchala jeho příběh. Ovšem jeden z detailů...
"Počkejte, počkejte " vykulím na seržanta oči, "řekl jste rituální kámen?" V očích mi zasvítilo. "Je tady někde?" Ani pořádně nečekám na odpověď a rozhlížím se po místnosti a chudáka pacienta nechávám úpět v bolestech. Pravda, některým místům se mé oči vyhýbají, když vidím, co z oblečení na něm zůstalo. "Potřebuji ho vidět!" Prohlásím nakonec dost netrpělivě a lehce nakrčím čelo.

Pak se ovšem lehce vzpamatuji a dojde mi, že bych se nejspíš měla věnovat zraněnému. Přikleknu k němu a pozorně se zadívám na zranění. "Víte, to není jen tak, poranit se o podobný předmět,..." začnu a lehkým prohmatem zkoumám škody, jaké napáchala absence jakékoliv předchozí péče. "Oponn s vámi, " vydechnu, když jsem s prohlídkou hotova, "žádné stopy po zbytkové magii, nebo snad prokletí." Ačkoliv při vyslovení druhého slova lehce zaváhám. Nakonec už se to mohlo posunout dál, napadnout přímo jeho duši! Musím zjistit, jaké povahy ten předmět byl, a to co nejdříve.

V prvé řadě ale léčba. "Už jen chvilku a bude po problémech, " vzhlédnu nahoru a pousměji se na toho trpícího chudáka, "bolest ještě nejspíš chvíli cítit budete, pokud trváte na magickém léčení. Mysl si hnedka neuvědomí, že už je tělo v pořádku." Upozorním jej pro případ na jeden z těch méně příjemných důsledků použití magie. V tomhle případě by snad ani nebyla nutná, ale když na tom trvají...
Znovu položím muži ruku na stehno, lehce se uculím a pak se natáhnu. Po léčivé moci denul. pěkně pomalu nechávám proudy magie procházet skrze mé prsty a tkáň na noze se začíná obnovovat. Cítím, jak z jeho těla sálá teplo, když se i samotná rána začíná postupně zavírat. za chvíli po ní není ani památky, jen kůže je v těch místech ještě lehce narůžovělá. "Tak to by bylo," znovu si stoupnu. Nebylo to nikterak vážné, takže mě to ani moc nevyčerpalo.

"Ještě někdo další?" Otáži se seržanta a pak se znovu vrátím k původnímu tématu. "A opravdu bych potřebovala ten kámen. Možná, že to zranění vůbec nebyla náhoda. Navíc i jeho krev mohla spustit nějaký rituál. Musíme si být jistí, že bude skutečně v pořádku. Tohle jsou síly, se kterými by si smrtelník neměl jen tak zahrávat," začnu se svým obvyklým poučovacím tónem, když dojde na podobné věci, "a vy," mrknu na pacienta, "nevzpomínáte si na něco divného z poslední doby? Cokoliv, sny, podivné nahodilosti..." Začnu s vyzvídáním a čekám, co z něj vypadne. Nakonec tohle setkání přeci nemůže být náhoda. Muselo být předurčeno a kdož ví, třeba je to právě on, kdo mě dovede k odpovědi na všechny ty otázky. A Ať už je tu pro mne přichystáno cokoliv, já se před tím nezastavím!

Pozorně (možná až příliš v tomhle stavu) si tě prohlíží nepříliš vysoká tmavovláska. Vlasy barvy havraních křídel má zastřižené přesně do úrovně ramen. Právě teď na sobě má typickou uniformu, jakou fasoval každý z rekrutů, vlněná halena, kožená zbroj ze zesílenými chrániči ramen a všech dalších důležitých kloubů. Ač byla představena jako kádrová léčitelka, nosí u sebe jednoruční meč, se kterým umí podle všeho i zacházet. Ruce rozhodně neměla až tak jemné, jak by se u ženy očekávalo. Co ji ale možná odlišuje od většiny ostatních vojclů, je přítomnost všelijakých cetek. Tu vyčuhující kožený náramek pobitý cvočky, támhle levá bota převázaná tkanicí, několik náhrdelníků schovaných pod halenou a při bližším zkoumání není možné přehlédnout i podivné vrypy na jednotlivých částech zbroje. Rozhodně to ale nevypadá, že by šlo o talismany příslušející k nějakému jednomu konkrétnímu kultu, ostatně to se tu snaží více či méně úspěšně v armádě vymýtit, naopak je to nesourodá směs podivností. Sytě modré oči a pevně semknuté rty však stále čekají ve své horlivosti na odpověď!

Tábor:

Ta bolest byla příšerná. Deset dní nudy ve službě bych vyměnil za tu jednu zatracenou noc, kdybych to věděl. Asi sem si neměl stěžovat, pak to takhle dopadá. Jednou vykolejím z každodenní rutiny a osud se mi odmění tímto. Sice sem měl v jistém smyslu štěstí, že rána šla kousek vedle, ale i tak se chlastu už v životě nedotknu.

Když sem se dověděl, že dorazí lékař, tak sem měl chuť skákat radostí, kdyby to bylo jen trochu možné. Bolest byla tak hrozná, že jediný důvod, proč sem nikoho nepožádal, aby mi tu nohu raději usekl, byl, že by to skoro každý tady asi opravdu udělal. Doteď jsem ale neměl dost nálady ani energie na to, abych si tenhle závažný problém náležitě rozmyslel. Teď už ale nebylo třeba nic rozmýšlet, a tak jsem jenom netrpělivě čekal, až tohle všechno bude konečně za mnou.

Místo lékaře, na kterého jsem čekal, ale přišla nějaká kráska. Zas tak lehce se z toho problému asi nedostanu. V průběhu dní, co jsem na lůžku, si tělo na neustálou bolest už docela zvyklo, takže jsem už ani nějak moc nesténal, ale teď, jako na potvoru, se všechno zase probudilo. Jak se blížila, tak jsem se snažil co nejvíce zahrabat do přikrývky. Bolest nebolest, očumovat od nějaké ženské se přece nenechám. Spolu s ní se navíc dostavil i náš milovaný seržant, který šel bezpečně poznat i poslepu, podle jeho vlídné a vytříbené mluvy. Ten byl teď ale mimořádně až na druhém místě.

Naštěstí si léčitelka prvně prohlížela místnost, než mě. Zajímal jí ten kámen, který za tohle všechno může. Mít ho po ruce, tak bych ho při první příležitosti zlostí rozemlel na prášek, jak mě nasral. Je ale pochopitelné, že tu není. To, že sem na něj slétl, bylo v tu dobu považováno maximálně tak za super zábavu, a onen výmysl s rituální pomůckou pak začali všichni vykládat, až když mi noha otekla.

Pak už ale začala plnit své povinnosti a pustila se do prohlídky. Naštěstí měla dost soudnosti na to, aby se koukala jenom na postiženou oblast. I tak to ale příjemné nebylo. Rána je ale prý v pořádku. V tom případě je všechna vina na tom svinstvu, co se mi do ní dostalo. Taky dobrý. Po lese se válí tisíce kamenů, ale jenom já musím spadnout na ten zasviněný.

No a pak přijde na řadu samotná léčba. Bolesti se podle ní hned tak nezbavím, navíc se při tom nepřirozeném zacelování dostavila nová, mnohem palčivější. Místy se to fakt nedalo vydržet, a tak jsem si drtil klouby v křečovitém svírání rukou a neubránil sem se ani bolestnému sténání.

Jakmile se rána zacelila, tak sem usoudil, že měla naprostou pravdu. Vůbec nic se nezměnilo, krom bolesti sem z nohy necítil skoro nic a pohnout se s ní se, bez patřičné odezvy, nedalo. Postavit se na ni sem se tedy ani nepokoušel. Navíc jsem se ještě ani nevzpamatoval, a má zachránkyně mi hned položila docela vtíravou otázku.

Nějakou dobu sem si dal na rozmyšlení, navíc mě docela pobavilo, jak netrpělivě na mou odpověď čeká. Nebýt té bolesti, asi bych se i zasmál.
"No..." odpovím jí sténavě, "Akorát, že si z té noci kromě pádu na kámen už nic nepamatuju."
To, že za to mohl alkohol, už raději zamlčím. Přeci jenom, je tu seržant, a i když to už ví, přiznat se před ním by jistě nebylo moc příjemné. Navíc se jistě dovtípí sama.
"A jinak už jenom ta bolest. Co bych si měl vůbec pamatovat?"

Ty dny v bolestech mému tělu vůbec neprospěly. I normálně jsem sice hubený, ale tvrdá postel a strava, která ani nestojí za řeč, mě teda srovnala dokonale. Své tmavé vlasy si sice ani normálně nečešu, ale až jednou vstanu, tak bych se učesat měl, nebo mě velitel použije jako tajnou zbraň a bude mnou zastrašovat nepřítele. Oblečený jsem taky do zbytků, které tu slouží jako "nemocniční oděv", jinak bych si na to ani nohy nesložil. Jediné, co se vůbec nezměnilo, jsou mé hnědé oči, které na tebe upírám.

Tábor

Vojákova odpověď mě ani v nejmenším nepotěšila. Zřejmě vůbec neposlouchal, o čem jsem tu celou dobu mluvila. Jinak by věděl, jak vážná věc to je. Bolest z jeho očí ještě ani zdaleka nezmizela, jistě, mysl a tělo se musí dát znovu dohromady, ale všemu se dá jistým způsobem pomoct. Zkusmo mu položím ruku na čelo, abych zjistila, zda ještě nemá zvýšenou teplotu. "Tohle by snad mělo být už v pořádku, " pomyslím si a musím se v duchu pochválit za dobře odvedenou práci, ačkoliv zrovna tenhle případ nijak zvlášť těžký nebyl. Ale zranit se o kousek výš. To by se už dávalo dohromady pěkně těžko. Tomu lehounkému úšklebku, co se mi na chvilku usadil na rtech se opravdu neubráním.
"Radši se mnou spolupracujte, " pronesu, když odtáhnu ruku z jeho čela, "noha vás bude bolet, ale když budete dostatečně usilovně myslet na to, že už je zahojená, mohlo by to pomoct."

"A co se toho večera tejče, zajímá mě všecko. I to, co se dělo předtim, než jste spadl. Teda krom toho, jak jste se zřídili, o tom mi vyprávět nemusíte." Nenechám se přeci jen tak odbýt. Nakonec mě ještě mohou přidělit do stejnýho oddílu a budu ho mít po celou dobu na krku. Naše setkání rozhodně nebyla náhoda, ale otázkou je, kdo tu tahá za nitky, Pán či Paní? Oponn jsou nevyzpytatelní.
"Snažim se vám tu zachránit krk. Doba je zlá a bohové nemají se smrtelníky slitování! Jeden chybnej krok vedle a už se z jejich jha nevymotáte." V očích se mi objevila upřímná starost, jako bych skutečně věděla, o čem mluvím. Nakonec s sebou všechny ty amulety netahám jen tak.
"Takže chci ten šutr a seznam všech podivností, co se v posledních dnech děly." Tvářím se nesmlouvavě, abych tohle ještě podpořila, opřu si ruce v bok. Téhle pohledné tvářičky by navíc byla i celkem škoda, i když je teďka teda parádně zanedbanej, zkušený oko se vyzná. A že mě podobných cápků už prošlo pod rukama, nakonec jsem léčitelka.

Příjezd Brissy

Snažím se aspoň trošku urovnat ten chaos, ale vůbec jsem netušil, že můj plán je bez šance na úspěch již od začátku. Právě se snažím dostat se na hradby a dohlídnout na otevření brány, když tu náhle...
„U Fenerovy prdele, tohle je v kanále...“
Zahučím, když zahlédnu kapitánovo procesí a mávajícího Nermala. Vydám se tedy ostřejším krokem k procesí.
Tohle si Nermal ještě odskáče, jako by nestačilo, že už tak mám všechny průsery na zádech já.
Přemýšlím nad tím, zatímco salutuji nové kapitánce. Snažím se ji co nejvíce odhadnout, protože na ní bude záviset můj další život, respektive to, jestli si nadále život ponechám.
Nehodlá tolerovat večírky, hmm to jsem zvědavej jak dlouho budou vojáci tolerovat ji. Každý velitel přeci musí nějak zajistit, že ho vojáci budou respektovat, jinak má na krku vzpouru zvlášť takhle daleko od centra moci a císařovny. Ale co, to není moje starost. Počkat, neřekla právě, že mám zůstat s ní? No doprdele, doprdele, co může kurva chtít?
Navenek se můj zmatek projeví tím, že tázavě pozvednu jedno obočí. Když se pak Brisse zeptá, mám problémy skrýt svůj údiv.
„Madam,“ doprovodím svoji odpověď zasalutováním (sice ne předpisovým, ale salutování to je), „seržant Janon Rmot, 14. Armáda, 2. setnina, 15. voddíl, toho času posádka v Jyhysu. Střípek je přezdívka. Takovou má každej druhej voják. Většinu z nich rozdal Braven Zub, chlap, kterej zpátky v Malazu cvičí rekruty a většinu vojáků zná prej osobně, jiný vojáci dostanou za svojí službu. Já dostal svou potom, co mi ten skřet Braven první ranou pěstí zlomil tři žebra. Co já vim, tak přezdívky nenarušujou vojenskej řád madam. To, že můžete chlapovi, kterej vám kryje prdel řikat přezdívkou, jako by to byl váš kámoš z dětství dělá z vojáků rodinu.“
Odmlčím se, abych viděl jak to na Brisse zapůsobí, třeba mě jen zkouší, třeba jsem se spletl. Pokud nějak vydýchá to, že jí poučuje seržant, jdu se zbavit druhého úkolu co mi zadala, abych trochu zmírnil její šok, začnu mírným úvodem.
Vypadá jako děcko, které se ztratilo v pokoji svýho bratra mezi cínovejma vojáčkama a není si jistá jak si s nima má vlastně hrát.
„No... Situace v pevnosti a ve městě nejni zrovna nejlepší, toho ste si už asi všimla, madam. Trčíme tady už zatraceně dlouho, většina vojáků sou mladý rekruti, který by potřebovali něco zažít, aby jim to trochu zchladilo hlavu. Navíc víme, že expediční armáda je v trapu a že je spíš votázka času, než si pro nás příde nějakej místní zlořád. Tyhle děcka by vydržely tak první nájezd na hradby, než by si všimly, že vojna neni kojná a pak by dezertovali.“
Na chvíli se odmlčím a loupnu očkem po Brisse, abych zjistitl její reakci, pak pokračuju se svým naříkáním.
„Aby toho nebylo málo, tak místní nás tu neviděj rádi, každou chvíli po nás hoděj nějakej kyselej xicht a nebo jejich pálenku, kterou je schopnej pít akorát Borros, nedávno nám zkapal velitel, nejspíš na nějakej místní sajrajt, kterej buď někde chytil, nebo ho ty místní krysy votrávily. No a ke všemu nám došla šunka, takže morálka těch posledních pár veteránů klesla taky pod bod mrazu. Armády vodjakživa neuměly mašírovat na prázdnej žaludek. Jo a pak ja tu ta nepříjemnost z místního rána...“
Tentokráte se zarazím, jak si uvědomím, že to je asi brzy, vyrukovat s tím na velitelku a hlavně jsem chtěl tuhle záležitost hodit na někoho jinýho.
„No... Ale to určitě chvíli počká. Možná byste chtěla nejdřív prohlídnout místní trh, seznámit se s místníma, nebo se podívat na hradby?“
Snažím se svůj přeřek zamluvit.

Tábor:

Léčitelka se ale jen tak odbýt nenechala. Člověk by si myslel, že když někdo řekne, že si nic nepamatuje, tak ho už nechá na pokoji, a ne že do něj bude ještě rýpat a strašit ho, aby si vzpomenul. Alespoň mi poradila proceduru, jak se zbavit bolesti. Trochu mě ale zklamala. Mohl jsem na to myslet sebevíc, ale bolest neustávala. Možná, až tu bude méně lidí a více klidu, což tu ale asi jen tak nebude.

Raději jsem toho tedy nechal a myslel na ten večer, jak si přála. Seržant mezitím odešel splnit její požadavky, takže jsem se mohl trochu rozpovídat. Jen sem zvědavý, jak ten kámen najdou. Všichni zúčastnění byli té noci totálně namol, takže pochybuju, že si vůbec někdo pamatuje cestu, kterou jsme tehdy šli, ne-li místo, kde jsem spadl, nebo dokonce přímo ten zatracený šutr.

"Ale já opravdu nevím, co bych vám moh říct," odpovím jí. "Několik dní předtím se neudálo absolutně nic zajímavého, krom toho, že se nic nedělo. Pak měl jeden z chlapů svátek, tak jsme se rozhodli ho trochu oslavit. Zbytek znáte."
Doufám, že po mě nebude chtít povědět jeho jméno, protože mi jaksi vypadlo z paměti. Trochu smutné. Jeden z mála přátel, které tu mám, a ani si nepamatuju, jak se jmenuje. Toho chlastu už se nedotknu ani omylem...týden určitě.

To strašení si ale vážně mohla odpustit. Já se tu namáhám, abych si vůbec na něco vzpomenul, ale nevím, jestli si toho aspoň trochu váží. Nemusel sem jí taky říct vůbec nic a vymluvit se, že mi není dobře. Sice by, díky své profesi, asi poznala, že mi, v rámci možností, dobře je, ale snad by to pochopila. I když...při její horlivosti asi ne. Vyklopil sem jí snad všechno podstatné, na co si pamatuju, ale jí to určitě stačit nebude. Ale v jistém úhlu pohledu jí tak trochu rozumím. Kdybych já něco vyšetřoval, tak by mi tahle výpověď taky moc nestačila.

"Vážně se vám snažím pomoct," zkusím tedy trochu zmírnit její hněv. "Možná si ještě na něco vzpomenu později, ale teď už fakt nic." Takhle jsem se sice ještě v životě neožral, takže s tím nemám vůbec žádné zkušenosti, ale věřím tomu, že časem se mi aspoň něco vybaví. Doufám ale, že se mnou, při té její horlivosti, nebude odteď všude chodit, dokud jí nepovím, co chce slyšet. Ostatní by mi jí buďto záviděli, nebo se mi vysmívali. Obojí tu ale není nějak moc zdravé...

Tábor

Následující minuty byly vyplněny trapným tichem. Vojákovi zrovna moc do řeči nebylo, zvlášť, když byl stále přítomen náš seržant. Nebylo divu, na jeho místě bych se taky snažila být co nejmenší, chlastat v táboře se leckde bere jako docela vážný prohřešek, ještěže je malazská armáda vůči podobným výstřelkům poněkud benevolentnější. Samozřejmě i to záleží na veliteli, někteří dovedou být zvlášť nepříjemní a zdejší seržant asi není moc v oblibě. No, mně toho zatím moc neproved. I tak jsem byla ráda, když po nějaké chvíli odkvačil a my v místnosti osaměli.

Ne, že by můj pacient byl o moc sdílnější. Buď mi něco tají, nebo je to fakt naprosto beznadějnej případ, kterej si všimne leda toho, že mu někdo urazí nohu. A i to možná s velkým zpožděním. Zvlášť, jestli bývá v tom lihu naloženej častěji. Beru chraň, tohle mi tu tedy vážně scházelo.
"Maříte tu mou práci a ještě mě okrádáte o čas!" Zamračím se. "Serža je v tahu, tak mi už snad můžete všecko vyklopit." začnu na něj znovu naléhat a párkrát přejdu po místnosti. "Buďte si jist, že dokud se tohle nevyřeší, tak se od vás nehnu!" to by mohla být pro dotyčného snad dostatečná motivace pro to, aby si vzpomněl o něco dříve. "Pokud mě samozřejmě neodvelej jinam, což je docela pravděpodobný." Kdybych se tu ale mohla zdržet s tímhle případem, vůbec by mi to nevadilo. Nic pěkného nás tady beztak nečeká a nač to zbytečně urychlovat.

Pak si trochu povzdechnu, tahle strategie očividně nezabírá. Posadím se kousek vedle muže a už o něco klidněji k němu znovu promluvím. "Nechci vás nějak děsit, ale fakt je to důležitý, " tvářím se skoro až omluvně, "zatím mi snad můžete aspoň prozradit své jméno, co vy na to?" Pokusím se o úsměv a odlehčenější téma, i když muži stále vykám. "A klidně k tomu přidat, co tu vlastně děláte," dodám vzápětí. Když už nic jinýho, tak se třeba dozvím, co se tu u všech svatých děje. "Já dorazila dneska, tak toho zrovna moc nevim. Jen nějakej ten cíl týhle invaze. Prej z pevnosti přicházej jen samý blbý zprávy, smrt kapitána, rozklad morálky," při těchto slovech na muže vedle sebe trochu spiklenecky mrknu, "a celá řada dalších problémů." Seržant v tomhle ohledu pochopitelně moc sdílný nebyl.

"Já jsem Švihla," představím se, "abych s tim teda začla. Patnáctá armáda, osmnáctá legie a tak vůbec. Oddílovej léčitel." natáhnu k němu ruku a doufám, že ji stiskne. Možná mu tahle menší ukázka přátelství trochu rozváže jazyk. Však já už z něj ty odpovědi dostanu, ať už k tomu budu muset použít cokoliv. V duchu pak přemítám, s čim vším jsem se už v podobné souvislosti setkala. Skutečně bude záležet na tom, komu byl ten rituál zasvěcen, bohužel netuším, kdo všechno se na tomhle zpropadeným kontinentě pohybuje. Říši se sice podařilo nespočet klanů vymýtit, ale spousta rituálů a připomínek dávnějších času přetrvávala. Nehledě na to, že historie této země se táhne ještě mnohem dál, víc, než si dovedeme vůbec představit. A znovu se ozvalo to prapodivné pnutí, jež mě po celou cestu provází. Stále jsme svědky něčeho nového, pomalu dáváme dohromady střípky událostí dávno minulých, abychom se z nich mohli nějak poučit.

Et tu, Střípku?

Co se týče přezdívky, přichází poněkud... obsáhlejší vysvětlení znějící silně defenzivě. Je to snad... výsledek mého postavení, že každý očekává ihned výtku? Nebo má jen zdravý rozum a chápe, že tady rozhodně JE CO VYTÝKAT? Obě tyto možnosti jsou svým způsobem vodou na mlýn alespoň trochu pozitivního dojmu z tohoto prostředí. Ačkoliv to ležérní zasalutování... působilo to velmi přemáhaným dojmem.

"Děkuji seržante, za váš výklad i připomínku ohledně vojenského řádu, ačkoliv toho jsem si velmi dobře narozdíl od jiných zvyklostí... vědoma." Možná to zní trochu ostře, ale opravdu nestojím o to, aby mě o pravidlech chování poučoval někdo z téhle žumpy! Nic méně splnil to, co jsem chtěla a působí střízlivě, takže dodám i něco... smířlivého. "Chcete, abych užívala při konverzaci vaší přezdívku nebo spíše jméno, seržante?" Přeci jen nějaké ty... podivné drobnosti se tolerovat dají.

Poměrně nemilou záležitostí je znovu rekapitulace zdejšího stavu. Vše od nízkých zkušeností vojska - k čemuž asi patřím - po zdejší morálku se dalo očekávat. Zásobování a způsob, jakým mluví o válce... ovšem to všecko dává dojem, že je to mnohem, mnohem horší. Přitom už jsem sebe samu asi dvakrát přesvědčivá, že to horší být prostě nemůže! Zvláště, jestli se do toho zamotalo i obyvatelstvo.

"Nejprve hradby..." Koneckonců obrana dobytého území je prioritní a stojí i padá, doslova, s hradbami. "...cestou mi více poreferujte o tom..." Jen to říct slušně? "Incidentu z rána." Pochopí to, vůbec? "A mimochodem, smrt ex-velitele, vedl někdo vyšetřování?"

Svítání a shledání

Shledání oddílů je na jednu stranu dosti dobré, neboť vidět, že ten zatracenej les přežil ještě někdo, je skutečně motivující. Na druhou stranu, pro mě, jako pro velitele, je to problém navíc. Denal je mrtvej a je zřejmé, že jako nejvyšší důstojník musím převzít vedení i nad touto partou. Vedení, které tak strašně miluji. Sakra…jako kdybych neměl zodpovědnost už za dost životů. Teď se k tomu přidá pár dalších. Sakra. Sakra. Ten život je vážně na hovno…a fér není ani trochu. Rozhodně ne vůči seržantům. Přesněji vůči jednomu praštěnému seržantovi, který se nechal upsat k tomuhle šílenému tažení do téhle proklaté země. Zlatej Lether.

Navíc se při setkání zraní jedna z vojand. Jinak by to snad ani nešlo. Štěstí se mi přece lepí na boty. Tak proč by to teď mělo být jinak. Nad stávající situací zavrtím nevěřícně hlavou, ale na rozpaky a stížnosti není čas.

Otázky a informace se na mě začnou sypat a je třeba, abych zase začal jednat jako nejvyšší přeživší poddůstojník. Začít velet…sakra.
„Denala je mi líto. Byl to správnej chlap. Takových jako on je málo. Sakra,“ odpovím Gavelovi, „ale Mistr Kápě k sobě bere jen ty nejlepší. Zmetky a kretény nám tu nechává. A ti nás pak posílají do takových prdelí, jako je tenhle zkurvenej prales.“

Jeho další otázky jdou přímo k jádru věci, ale odpověď na ně není lehká.
„Přešli. Těžce, ale přešli. Ten zatracenej les je dozajista plnej magie. A potkali jsme taky něco, co by mohlo být zdejším uvítacím výborem. Pěkně nás to pocuchalo, ale naštěstí jsme přežili. Těžko soudit, jestli to byl zástupce zdejší fauny, či místní obyvatel, nebo jen nějaký ochránce lesa. Může to být cokoliv z toho a nebo taky něco úplně jiného. Což mě sere nejvíc. Nedostatek informací je problém sám o sobě. Tuší vůbec někdo, kam jsme se to vlastně dostali? A kam dál? Poněvadž mě to tady připadá skoro všechno stejný. A každá cesta by mohla být stejně dobrá, či stejně špatná, jako každá jiná. A nerad bych se zase někde motal v kruzích, jako v tom podělaným lese.“

Tábor:

Neřekl bych, že léčitelku má obsáhlá výpověď nějak potěšila. Spíš naopak. Téhle ženské se asi jen tak nezavděčím, a určitě by mě seřvala, i kdybych ji přinesl kytici růži jako omluvu. Každopádně ale vyplnila mé obavy, a to beze zbytku. Nevím, jestli si na její doprovod zvyknu, možná ani nebudu muset. Nehody se stávají pořád a já jsem toho živým důkazem.

Následně jsem zjistil, že se asi jedná o rozdvojenou osobnost. Ukázala mi totiž svou druhou tvář. O dost příjemnější, abych pravdu řek. To, že se mi tu začala omlouvat a mile se seznamovat, sem ale vážně nečekal. Na chvilku se zamyslím. Stejně mi k tomu, díky svému dlouhému monologu dala času víc než dost.

Nevím, proč si pořád myslí, že jí lžu. Lež mi sice není neznámá, po pravdě řečeno je to moje vzdálená sestřenice, ale v tomhle bych jí vážně nelhal. Ne, když mi jde o život, a ona je jediná, která mě může zachránit. Co ale čeká? Že jsem viděl nějaký temný rituál, že se mi v nocích zdají příšerné noční můry a prorocké sny a že jí to nechci říct, protože o tom v budoucnu chci napsat knihu? Vážně by se měla trochu uklidnit.

Pak se zaposlouchám do zbytku jejích slov, které se mi ještě podaří zachytit. Po pravdě řečeno, já toho vím ještě méně než ona. Celé dny jenom čučím na hlídce, nebo padám na šutry, a z pevnosti sem neslyšel zhola nic. A to jsem prosím velmi zvědavý člověk. Asi se jí na to budu muset ještě někdy zeptat. Jestli své výhrůžky myslela vážně, budu mít příležitostí nepočítaně.

No a pak se mi představila. Její přezdívka je docela trefná, stačí si vzpomenout na její dokonalou změnu nálady a přímo chronickou nedůvěru. Buď tohle, nebo z duše nenávidí na zemi volně položené zahradnické hrábě. Alespoň ale o své nositelce mnoho vypovídá. To je také důvod, proč tyhle přezdívky nemám rád, ačkoli jich rád využívám. Člověk se totiž většinou ani nemusí namáhat s odhadem osobnosti, on mu ji nabídne na stříbrném podnose.

Je ale na čase, abych taky promluvil.
"Já jsem Leo," odpovím jí a stisknu nabízenou ruku, "Zvěd a momentální lazar."
Doufám ale, že se teď zase nezmění na tu protivnou a vřískající vyšetřovatelku, jakou byla předtím. Tahle podoba mi byla mnohem příjemnější a hlavně, člověku méně nebezpečná.

Tábor

Jednoduchá finta se změnou přístupu fungovala jako obvykle na výbornou. S mužskýma to tak bylo vždycky, stačilo nahodit úsměv a bavit se pohledem na to, jak postupně pookřávají. V lecčem jsem to v armádě měla vážně snadný, i když člověk musel samozřejmě vědět, kdy je možné si něco podobného vůbec dovolit. Morousů jsem tu potkala také značné množství, nebo těch, co ženské vyloženě nesnášeli.

Ač mi ale poměrně přátelsky stiskl ruku, odpověď na svou otázku jsem nedostala. A ještě k tomu mi tu prozradil, že je špehem. Vždycky jsem si myslela, že mají pracovat v utajení a vydávat se třeba za obyčejný vojcly. Nebo se mu prostě jen moc líběj moje oči.
"Hmm, takže zvěd říkáš," nadnesu, "tím spíš bys měl vědět o všem, co se tu šustne. ne?" zkusím nahodit jeden z těch vzácných zářivých úsměvů. "Nebo je to snad tajný?" Blýskne mi v očích. Ženy přeci zbožňují tajemství, tak proč jednu z nich nepotěšit, no ne?

"Nějakou dobu tu asi ještě budem. Minimálně než se sežene ten šutr," pokračuji podobně odlehčeným tónem, "určitě máš v záloze celou řadu historek, o který by ses rád podělil." Zazubím se. "A jako správnej chlap bys měl ve společnosti dámu bavit." Uvidíme, jak se chlapcovi budou líbit podobný manýry. "Však já to z tebe nějak dostanu, mladej. Na mě si jen tak někdo nepřijde. Když o tom tak přemejšlim, asi jsem sama měla bejt špeh. Pár vhodně zvolenejch gest a slov... " Pomyslím si. Je třeba si nějak zkrátit tu volnou chvíli a utéct před tím nepříjemným pocitem, který ne a ne odeznít.

Brissa Cardone
Cože, ona se mne ptá? Velitel, veterána? No možná to s tebou nebude tak špatný holka...
„Jo to je na vás madam, já sem jenom voják. Tak pudem ne?“
Pomalu vykročím směrem na hradby.
No a je to tady, tak teďka s pravdou ven, aspoň to budem mít z krku.
„No vo vyšetřování toho moc nevim. Jestli se provádělo, tak ho měl na starost Boros. Snad se to uzavřelo na přirozený smrti, víte jak, voják by toho neměl zbytečně moc vědět.“
„No a s tim ránem. Je to průser, jo pardon. No prostě si někdo, nejspíš naši mlaďoši zřídili kurvívrnu v jednom vopuštěnym baráku. Zatáhli tam nějaký místní holky, dost mladý a asi se těm holkám moc nechtělo. Musil to bejt soukromej podnik, nic pro široký vokolí, jinak by se to rozkřiklo už dávno. Buď se nějak domákli, že se to provalilo, nebo se jim holky pokusily utýct ale voddělali je, zařízli jak dobytek. Mrtvoly sem viděl vosobně, zbytek mám vod Nermala. Řek bych vám toho víc ale madam, upřímně se bojim že byste mě pak musela pověsit za velezradu. Madam“
Pohled mi ztvrdne a zabodávám ho pevně někam pod nohy.
Jestli sem jí špatně vodhad, tak teďka udělá blbost, jí to bude líto, mně to bude stát krk. Holka nebuď blbá

Střepy znamenají štěstí, ovšem jak pro koho!

Je to na mě? Těko soudit, jestli tím chtěl říct, že mu je to opravdu fuk, nebo mi naznačit, že ať si vyberu jakoukoliv alternativu, tak on na to bude mít vlastní specifický pohled. Svým způsobem mám dojem, že je to jistá forma ukrytého nepřátelství, což by vůči autoritám prezentované vyššími hodnostmi rozhodně nemělo být! Tam je místo pro respekt a pokoru, nic víc! Co se týče respektu, tak pak záhy ztrácím i v těch posledních špetkách, co jsem mohla pro každého velitele v tomto proklatém městě mít.

Janon mluví a já se místy koušu do rtu, protože zatínat klouby tak, až mám ruce nezdravě bledé prostě nestačí. I kdyby to u všech bohů, co jich máme, nebylo zvěrstvo toho nejhrubšího zrna, tak je to stále do nebe volající idiocie. Máme tyhle lidi zachránit, osvobodit a rozšířit vliv říše, ale bez jejich podpory, sakra jak to asi chtějí udělat, když se budou proti nim bouřit? Tohle je... zlý, velmi, velmi moc zlý sen. CHCI ABY BYL!

"Seržante Střípku..." Mám co dělat, abych hlas, který se i tak dost chvěje, udržela na uzdě. "...působíte jako poměrně moudrý muž, rozhodně zatím víc, než kdokoliv jiný v tomhle městě..." Ruku na srdce, s tímhle materiálem to není ani tak těžké. "...určitě chápete, že za to, jak jste tuto... problematiku... PRŮSERU nakousl, vás už mohu dát za velezradu pověsit. Koneckonců tady bych mohla nechat pověsit celou armádu..." A teď rozhodně nepřeháním.

"Řekněte mi všechno, úplně, každičký detail, jméno a laskavě úvahy o dalším osudu zúčastněným ponechte na mě, či vojenskému soudu." Tohle... rozhodně nemůže projít jen tak. "Jestli vám to pomůže, vzhledem k zdejší familiérnosti neberte to jako rozkaz, ale přátelskou radu někoho, kdo vám nepřeje nic zlého."

Upřímně tohle rozhodně je rozkaz a jasný jak facka, ať ho slova halí jakkoliv. "Ono by se taktéž mohlo stát, že až se nějaká jména dovím, mimo vámi zmíněného... Nermala, tak vás pochválím před nastoupeným vojskem a zvýším vám žold za vzornou práci při potírání rozkladných živlů." Schválně, jestli mu tohle při veškeré jeho... touze držet s ostatními pomůže přemýšlet trochu jinak. Nezbývá také než doufat, že určité vzorce chování fungují stejně dobře u dvora jako s lůzou. A kdyby to byl jen vychytralý práskač... tak co sakra můžu kromě pár peněz ztratit?

Sliby, chyby, vztek a průsery

Chápete že vás můžu dát pověsit...
No to teda nechápu ani v nejmenším, asi jsem holku podcenil, tady budou lítat hlavy, jestli chce věšet už za to, jak s ní kdo mluví.
Naprázdno polknu a začnu se v horku potit vzadu na krku.
„J j jistě madam, chápu.“
CO? Nermal? Já idiot, jak mě ten Nermal sere, už zaměňuju jména.
Co jména? Pochvala? No to by tak scházelo, vona si snad myslí, že sem se tý prasárny účastnil...
Snažím se co nejvíc nedívat na Brisse.
„Jména nemám, madam. Má je možná Halen. Vim že sem prve řek Nermal, ale, Beru chraň, splet sem se, voba sou seržanti a tady si je plete každej...“
„Bodejť by ne, když sou jeden za vosmnáct a druhej za dvacet bez dvou.“ Dodám se zamumláním.
„Ne, ne, Halen by měl mít ména někerejch zúčastněnejch, asi rozjel tajný vyšetřování, prej chytli jednoho z těch grázlů a ten jim zazpíval, kdo se toho eště účastnil, jenomže já nevěřim, že prozradil všechny. Nevim jak dlouho to Halen ví, ale moc dlouho to nebude, páč zátah na tu jejich hnusárnu udělali někdy dneska brzo ráno, mě s tou informací přišli vzbudit, prej abych se na to šel taky podívat, jako služebně starší.

Šel sem tam hned ráno, chlapi se mezitim dostali dovnitř a našli tam ty umučený a podříznutý baby, jedna z nich byla eště skoro děcko...“
Na chvíli se odmlčím, hrůzy války dovedou být drsné, ale některé z nich jsou horší...
„Halen mi vysvětlil vo co šlo, že nedávno nějak vodchytli jednoho z těch zúčastněnejch grázliků a ten jim šecko vyklopil, kde to maji, co tam dělaji a kdo se toho účastnil. Vlastně bysme se to asi těžko dozvěděli, kdyby si předtim místní nestěžovali na to, že jim ty holky zmizely.“
„Nejdřiv sem mu chtěl říct ať to celý zapálí, ale nakonec sem tam jenom nechal hlídat pár spolehlivejch chlapů, kdyby se tam chtěl někdo vrátit uklízet mrtvoly, páč by to moh bejt ten z nich, kterej je voddělal.“
„Chtěli sme s Halenem se vo tom jít poradit za Borosem, jako služebně nejstaršim, ale mezitim ste dorazila vy, tak to povidám vám, madam. Byli bysme asi uspořádali polní soud, madam. Jedinej problém je, že ten chlápek co nám to všecko vyzradil, se zmínil i vo tom... no... Že se do toho zaplet i neboštík Velitel, madam.“
Přestože se na novou Velitelku nedívám zpříma, nejspíš si může všimnout, že na chvilinku mojí tvář místo strachu překryla maska hněvu jen těžce drženého na uzdě. Mám chuť vzít všechny polní velitele do jednoho pytle a utopit je někde v řece.

Shledání

Zmatek. Rány a boj – a sprosté nadávání. Vzduchem letí pár střel. A další nadávání… Když jako poslední vyjdu na mýtinku, situace je už poněkud uklidněná. Sevře se mi hrdlo při pohledu na ošklivě zraněné ucho, ale svoji reakci rychle zaplaším. Nemůžu dát najevo svoji nezralost. Tiše pozoruji, jak se strhává rvačka – až to mě doopravdy překvapuje. Překvapuje mě tak agresivní reakce.

Konečně se uklidní i ta a všichni přeživší se scházíme u ohně – dochází k výměně informací mezi Mrázem a Genalem. Zaujatě sleduji jejich konverzaci a reakce obou dvou. Patrný je nedostatek informací, naprostá dezinformovanou obou stran, stejně jako mírná radost, že jsme se sešli – kdo by v takových podmínkách odmítl možnost přidat se k větší skupině?

Ovšem, mohlo nás být více, pomyslím si při zmínce na Denala a pohledu na Darkena. Tohle všechno s námi dělá les? Jsem ohromena. Zažila jsem smrt, vskutku. Ale být uprostřed toho chaosu, svědíc, zda se dožiju dalšího svítání… pomalu si začínám uvědomovat neúprosnost reality. Neúprosnost tohoto místa, nenávist, která je vůči nám projevována. Pro jeden okamžik, jeden malý okamžik si pomyslím, co tu doopravdy dělám. Uprostřed… toho všeho. Nepřijde mi to skutečné, ačkoli cítím zem, na které sedím, ačkoli slyším slova v mých uších, oči mi též slouží dobře, cítím odřeniny a modřiny, když se jich neopatrně dotknu.
Nebezpečné myšlenky mi rozptýlí důležitá otázka – protože proč nad tím přemýšlet? Jsem tu. A budu se prát.

Kam ale dál? Co dál? Je mi jasné, že zde nemůžeme zůstat, založit si chaloupku a všichni harmonicky žít až nadosmrti. Faktem ale je, že buď můžeme jít zpět, na pobřeží, kde nás nic nečeká, nebo jít dál, a zjistit, co nás čeká tam.

Jedno je ale jisté – mám hlad, žízeň, všechno mě bolí, jsem unavená, vadí mi rozpraskané, rozkousané rty a vůbec bych se chtěla jen svalit na zem a spát do skonání věků… To ale neudělám. Navenek moje oči kmitají mezi každým příslušníkem naší skupinky, pozoruju a učím se. Snažím se zůstat bdělá.

Někdo by už mohl konečně něco plácnout, proběhne mi hlavou. Vím, že to nebudu já – zaprvé se necítím být oprávněna mluvit do plánů, jako jsou tyto, a zadruhé nikdo nebude poslouchat malou holku, která nedokázala, že si zaslouží, aby ji poslouchali. Totiž, ještě ne. Čekat, pozorovat. Čekat a pozorovat…

Páni, já bych ale vážně jedla. Ta myšlenka se zdá být docela absurdní v porovnání s nastalou situací - ale je tak dotěrná, že se jí nemůžu ubránit... A jak na potvoru, do nastalého ticha mi zakručí v břiše.

Kdy už to skončí? Kdy? KDY SAKRA?

Nechápu to. Proč vždycky, když už nabudu dojmu, že jsem na dně toho všeho svrabu tady vyplují na povrch další a další detaily? S takovou se ani není čemu divit, že zdejší nálada je tam, kde je. Dokonce i já musím uznat, že nejvhodnější ze vznešených slov by byla fakt asi ta prdel. Ex-velitel, který byl možná zavražděn místními, možná vlastními, aby se zdejší dění ututlalo... je mi zle. To jen proto, aby mi mohlo být ještě hůř, když mi sděluje střípek detaily.

Na druhou stranu je krajně podezřelá záměna jmen, náhlý obrat v jeho jednání. Mohl by to být spiklenec? Mohl by lhát? Na tyhle věci nemohu odpovědět, každopádně něco... třeba to jak se odmlčel u dívek, mi říká, že mu mohu věřit alespoň v jednom - ať už je do toho zapletený jakkoliv, mrtvé je vidět rozhodně nechtěl. Jenže... jak mi to pomůže? Na čem mám stavět? Knihy mlčí a mě nic nenapadá kromě faktu, pověsit půlku armády půjde jen s nejvyššími obtížemi, přestože by si to paradoxně zasloužila. Všechno... je prostě špatně.

"Neboštík velitel má tedy jediné štěstí, že nemůže být exemplárně potrestán..." Můj hlas je chladný, skoro šeptám, protože se tak nějak bojím, že bych jinak začala křičet. Je mi zle, ani nemusím mít zrcadlo, abych věděla, že jsem pobledlá z toho všeho. Bolest zatínaných rukou tomu taky nepomáhá.

"Střípku..." Dává to práci se držet, natož ještě zdvihnout tvář a hledět mu do očí pokud možno klidně. "...jste skutečně rozumný muž, za jakého jsem vás měla." Ostatně i kdyby lhal, minimálně zrno pravdy v tom muselo být. "Určitě nevěřím tomu, že mi říkáte všechno, ale rozhodně chovám důvěru v to, co mi říkáte." Slova jsou... podivně... kontrolovaná, pronášená stejným bezbarvým tónem hlaseu, jak se mysl snaží nedat pocitům příležitost vyřvat si svůj názor.

"Tušíte... kolik důstojníků v tom bylo namočeno?" Tentokrát tam pronikne jistá naléhavost. "Ti by měli nést největší tíhu spravedlnosti." Nikdy bych nevěřila, že to řeknu. Ale tohle... nelze jinak. Vojáci, ti obyčejní, potřebuji vedení a jestliže jsou z nich taková prasata... musel to někdo dovolit. Koneckonců velitel jde příkladem a ti zdejší museli být příkladné svině. "Což bude jedna z prvních věcí, o kterou se zde hodlám postarat." Jedna z mnoha věcí! Vím, že musím být silná, že toho musím tolik udělat... to vědomí, ta povinnost mě v jistém směru nutí se dál pídit po všem to svinstvu tady. Škoda, že to břemeno nedělá o nic lehčí.

Promnu si ruce v teple ohníčku a znovu obhlédnu ty zbídačené zbytky roty.
Naše situace rozhodně není záviděníhodná, nicméně s tím stále ještě můžeme něco dělat. Takže to, že tady sedíme jako chumel zmoklých slepic, je vcelku k ničemu.
Stihnu se vytrhnout z chmur tak akorát abych vyslechl Mrázův rozhovor s Gavelem.

Zmetek a kretén. Hezká sebereflexe, i když pochybuju, že si to ty osle vůbec uvědomuješ. znovu, už podruhé v téhle celé zkurvené výpravě, vůbec nevěřím vlastním uším.
Kdybys nám tak konečně začal velet.

Když konečně přestane žvanit o tom, jak, vůl jeden nemožnej, vůbec nic neví, vstanu od přívětivého mihotání plamenů. Vůbec nic mě nesere víc, než člověk, který nevykonává práci, kterou vykonávat má - v Mrázově případě celková neschopnost vyhodnotit situaci a co nejrychleji nás znova dostat do bojové pohotovosti.

Žádám o povolení k průzkumu. vyseknu předpisový pozor, na tváři kamennou masku, ale v očích záblesk znechucení.

Tábor:

Švihlu můj přístup nejspíše potěšil. Chovala se teď úplně jinak, než na začátku. Přece ale není možné, aby se tak změnila. Možná se někdy předtím hrozně naštvala, a teď se teprve postupně uklidňovala, ale to mi nepřijde moc pravděpodobné. Jediné, čeho by v mojí přítomnosti mohla docílit, bylo jen se víc naštvat.

Ale moc se nevyzná v armádních hodnostech. Nebo mi prostě nerozuměla. Já nejsem špeh jako špeh, kterého myslí ona, ale jako oddílový průzkumník. V první chvíli sem jí chtěl z toho omylu vyvézt, ale pak sem si řekl, že troška falešné popularity mi neuškodí.
"Ano, strašně tajné," odpovím jí s mírnou nadsázkou. Může jí to připadat jako malý žert, ale nemusí. Přeci jenom jí zas tak nelžu. Kdybych jí totiž teď řekl, že ji vodím za nos, zkazil bych všechnu srandu.

Ale pak mě teda dostala. Vyprávět jí historky, a to než najdou ten šutr? Copak budu žít tak dlouho?! Můj vděk za záchranu mého života skrz mou nohu postupně upadal. Teď se ale začal přímo topit. Hned jsem dostal náladu říct jí, že jsem unavený a potřebuju si odpočinout, ale to by, jakožto lékařka, asi prokoukla, a ani jako náznak na to, že u této postele není vítaná, by jí to asi nestačilo. Přeci jenom mi vyhrožovala, že se ode mě ani nehne, ale před tímhle mě nikdo nevaroval.

Rozhodl jsem se tedy z toho nějak vykecat.
"Ale ovšem že znám," začnu, "jednu lepší než druhou. Přeci jenom při mé profesi se člověku přihodí ledacos. Mnohokrát jsem se třeba setkal s mágy a čarodějkami, jako jste třeba vy. Nikdy jsem s nima ale neměl příležitost mluvit tak dlouho, a to jsem na ně měl plno otázek. Vždy mě třeba zajímalo, jak celá ta vaše magie funguje. A teď, když spolu budeme tak dlouho, sem konečně dostal možnost ukojit mou zvědavost. Prozradíte mi to prosím?"

Sem zvědavý, jak dlouho ji takhle zdržím. Sice bych to nikdy neřek, a doufám že v budoucnu už ani neřeknu, ale nemůžu se dočkat, až se seržant vrátí. Nejlépe s tím zpropadeným balvanem.

Tábor

S Leonardem to bude opravdu těžký, nejenže z něj všechno leze jako z chlupatý deky, ale ani moc smyslu pro humor nepobral. Že by byl zrovna zábavným společníkem se opravdu říct nedá. Jaká škoda. "Nu, co se dá dělat. ještě chvilku tu vydržim. Ten kámen prostě musím vidět," pomyslím si a v duchu si snad i povzdechnu, "ale jestli jsou za tímhle setkání skutečně Oponn, pak tlačí zlé dvojče." Nemůžu mít všecko. Dokud se mi ještě snažil tvrdit, že má přístup, samozřejmě jen tak na oko, tajným věcem, spiklenecky jsem na něj mrkla.

Místo toho, aby se toho nějak chytil, na mě vychrlil snad tu nejnemožnější výmluvu, jakou jsem kdy měla možnost slyšet. Aby toho nebylo málo, začal mluvit ještě nepřirozeně šroubovaně. "Ukojit mou zvědavost? Pro koule Mistra Kápě, to si snad dělá prdel..." měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Nějaké to cuknutí v koutku se mi ale bohužel skrýt nepodaří. "Takže princátko chce přednášku o magii, je z toho všeho votrávený a nemá koule to říct. No dobře..."

"Hmm, " natáhnu vzduch a nakrčím čelu, "to nebude tak jednoduchý." Začnu se tvářit vážně. Když už divadlo, tak se vším všudy. ne, že by mě to nějak zvlášť bavilo, ale co tu mám teď u všech svatých dělat? Leda bych mu tu hnátu snad zranila znovu...
Pomalu, ve vší důstojnosti se zvednu z okraje jeho postele a popojdu pár kroků od něj. Ruce zkřížím na prsou a nechám mu výhled jen na má záda. Působí to správně dramaticky. Ačkoliv hlavním důvodem je to, že neuvidí, když se mu budu zase smát.
"Cestovals vůbec někdy chodbou?" zeptám se a na kratičký okamžik kouknu jeho směrem, v tuto chvíli ještě ve vší vážnosti.
"Někteří mocní mágové je dovedou zcela otevřít, vytvořit portál umožňující vstup do jiných říší," nebo aspoň tak sem to někde slyšela, ono se toho napovídá, "ale v případě, že chceš jen část té moci, představíš si v mysli něco jako dveře, lehce je pootevřeš a pro tu sílu se natáhneš. Alespoň tak to vidim já, ono se to různí," debaty zrovna na tohle téma bejvaj s kolegy ty nejzajímavější. Ale ještě nikdy jsem neměla možnost hovořit s někým, kdo by mi opravdu dokázal nějak smysluplně vysvětlit, jak to vlastně funguje. Prostě jsem se s tim narodila a šmitec. Až mě to na jednu stranu děsí, že bych měla být propojená s nějakou cizí říší. "Pak už jen skrze svý myšlenky tu sílu formuješ, dáváš ji tvar a necháš projít ven." Dokončím předchozí myšlenku po té kratičké pauze.

"Každá z chodeb je nějak aspektovaná a uživatele pochopitelně ovlivňuje," pokračuji ve výkladu, "nebo je to možná naopak. Těžko říct. Vo tom se vedou spory. Co je ale jistý je fakt, že tohle nahlížení do chodeb není zrovna bezpečný. Dveře se taky můžou rozletět a pak seš v háji. Neznám žádnýho, co by to unesl," zato si dokážu moc dobře vybavit ty, co měli tu smůlu a třeba i přežili. Skutečně záleželo na aspektu chodby, někteří se prostě jen zbláznili, jiným to vypálilo duši z těla...

Jak jsem si prve ještě chtěla tropit žerty, vzpomínka na tyhle okamžiky mi to tak trochu pokazila. Být celý život léčitelem není prostě žádnej med. Jsem už sice dostatečně otupělá, aby mi většina věcí nezpůsobovala takový trauma, jenže s magií a jejími účinky je to jiná. prostě to není zcela přirozený. "O původu tý síly se taky spekuluje. Sem slyšela, že jde o dědictví draků, " tahle odmlka byla možná o kousíček delší. Dědictví draků, poklad Bohů, toho bylo. Opět se nevědělo nic, ale s tim jsme se taky naučili žít. Prostě jsme to čerpali, abychom mohli ničit a znovu dávat dohromady. Nakonec si na seržu počkám radši v tichosti, po tomhle to snad i toho chlapce přejde.

Jména jména jména
Celý postoj naší nové velitelky mě donutí se na chvíli téměř zastavit. Otočím k ní tvář a podívám se jí do očí.
Kolik ti tak je, holka? Koliks toho mohla zažít? Jak se dokážeš vyrovnat s hrůzama, kterejm se v Malazu řiká osvoboditetlská válka a civilizování divochů. Jak se vyrovnáš s tim, že armáda vůbec nevypadá tak jak ti jí popsali? Ohneš se, nebo zlomíš? Máš vůbec šanci to vydržet? A co bys asi tak dělala v mejch botách?
„Jo, to má zkurvený štěstí, madam.“
Je mi vlastně jedno, co si vo mně myslíš, hlavně když mě to nebude stát hlavu.
„Ména fakt nemám. Jak řikám, Halen asi ved vyšetřování a vyslýchal toho kdo to napráskal. Jestli chcete, můžu se ho zeptat, ale důstojníci v tom nejspíš nebudou. Většina ze zdejších seržantů a kaprálů sou dobrý chlapy. Vypadá to, že v tom jel jenom velitel a banda mlaďochů, co mu pomáhali. Jak sem řikal, možná se eště někdo chytí do tý pasti, ale spíš bych řek, že už se to mezi vojákama začíná šířit, takže jestli v tom byl eště někdo navíc, tak bude možná vědět, že sme jednoho z nich vyhmátli. Ale to je jenom můj vodhad.“
Na další proslovy o vině a trestu reaguju jenom tím, že znovu stočím pohled pod nohy.
Jenom nešlápni vedle, holka, jinak by ses taky nemusela vzbudit...

Tak raději změňme téma

"Děkuji vám, Střípku"

Zdá se, že tohle téma je vyčerpané - konečně! Svým způsobem přichází i jistá forma úlevy, protože dle jeho slov mužstvo s celým tím nápadem nesouhlasí. Nebo... to přinejmenším neschvalují. Alespoň lze tedy připočítat jeden plus mezi spoustu vrubů téhle... chásky. Chvilku se tedy patrně oddáváme tichu prohlídky hradeb. Ono to pomáhá pročistit hlavu, najít rovnováhu a začít myslet na jiné věci.

"V jakém stavu je vlastně opevnění?" Ono na první pohled zde nepůsobí špatně, ovšem pohled bývá zřídka kdy vším, co je potřeba. "A zmínil jste nějaké trable se zásobováním..." Byla to šunka? Nebo nějaká jiná potravina? K čertu s tím! Štve mě to jednak proto, že proti jiným věcem je to banalita a taky proto, že jakožto velitel musím dbát i na malicherné detaily. Nic na tom nemění fakt, že mě bolí všechno, jsem fyzicky a teď už i psychicky vyčerpaná.

Ne, nestěžuji a ani nikdy nebudu... jen... jsou to polehčující okolnosti! Tedy doufám v to, ačkoliv to mému smyslu pro povinnost a svědomí nepomáhá. "...co je jejich příčinou?"

Tábor

“Pani magička! Pani magička!“ do chatky doslova vletí mladý rekrut, na prvý pohľad zelený aj za ušami. Ale také úctivé pomenovanie...
“Ehm.“ skazí si svoj dramatický príchod trápnou pauzou keď vyprchá prvotný entuziazmus, zjavne spôsobený vôbec tím, že ťa správne našiel. Celkovo niektorí tí mladí tu pôsobia horlivo až hrúza.
“Ehm.“ zopakuje, čo si však už sám uvedomí a aby situáciu ešte zhoršil zasekne sa a začne červenieť. Buď od hanby, alebo snahy spomenúť si, prečo vás tak náhlivo vlastne vyrušil.
“Nó...seržant volá. Konvoj za chvíľu vyrazí. A Londard, Londard Fietenti má ísť tiež. Vraj. Hlásiť sa veľmi rýchlo, u konvoja. Ehm.“ predá svoju nanajvýš dôležitú správu a čaká príkladné splnenie. Ktoré sa ale ukáže trošku zložitejšie na splnenie. Seržant pravdepodobne neberie v úvahu Leonardovu stále boľavú nohu – buď o tom nemá predstavu, čo je vzhľadom na fakt, že už na pohľad patrí k veteránom vylúčiteľné a ku slovu sa dostáva druhá možnosť a teda chuť mladého vojaka potrápiť.
Nie je teda moc na výber. Mladý vojačik získal trošku odvahy a začne vás popoháňať, Leonard tak nemá inú možnosť než sa – s pomocou či bez nej – vysúkať z postele, pobrať si výstroj a zamieriť i s pani magičkou von.
Tam už čaká spomínaný konvoj – niekoľko povozov ťahaných prevažne volmi alebo niečím čo sa na volov ponáša a páru múl naložených vrecami. Na vozoch či okolo sú už rozmiestnení vojaci ktorí prišli so Sainou, pri nich páru zo seržantovej posádky. A samozrejme seržant, kruto sa pochechtávajúc pri pohľade na kulhajúceho Leonarda. Čo potvrdzuje druhú domienku.
“Konvoj vyráža. Inu, kameň sme nenašli, ale tá parta čo sa tak zriadila ho hľadá. A bude hľadať, tri či štyri zvonenia denne. A ak ho nájde, ukáže sa, že to nie je ten správny a budú hľadať opäť. Prenášať kamene z jedného miesta na druhé. Che che che...áh, ale k téme. Fiorenti, ideš s nimi. Mohol by som povedať, že z nejakého dôvodu korše..korešpondujúceho s vojenským rádom, ale pravda je, že ťa tu nechcem. Si zlý príklad pre morálku, lepšie sa ti povodí v tej žumpe ktorú zvú pevnosťou. Nasadať, vypadnite.“ posledné milé slová na rozlúčku a môžete vyraziť. Našťastie, konvoj vedie onen usmievavý kaprál ktorý akonáhle sa stratí seržant z dohľadu zariadi pre Leonarda pomerne pohodlné miesto na voze. Relatívne pohodlné, samozrejme. Samozrejme tiež vedľa usadí Sainu, že sa prej už dostatočne poznáte. Naďalej teda môžete konverzovať, Leonard teda moc šťastia nemá. Ale noha sa už lepší. A cesta je dlhá.

“V poriadku, v poriadku. Kurva tvoja mať, teda, pardon, drahý chlapče, nemier mi tým na gebuľu, inak ti vyrvem vtáka a napchám ho...á, kaprál menom? Hm, neprezradí, nevadí...“ spredu konvoja počujete nejaký rozruch, konečne nejaké vyrušenie po dlhej ceste pomerne nudnou rovinatou a trávnatou planinou.
“Skloňte zbrane, tento je náš. Naložte ho ku liečiteľke, možno mu pomôže. Alebo uľahčí odchod, ktovie.“
“Veľmi vtipné, veľmi vtipné...“
Rozhovor sa približuje k vám, neznámy chlapík konverzuje s oným kaprálom. A po chvíli sa vám ukáže – teda, opierajúc sa o kaprála k vám doťapká, vo viditeľne zlom stave.
Celkovo ide o zaujímavú existenciu, aspoň pokiaľ viete z takéhoto krátkeho stretnutia vyvodiť. Malazská kožená zbroj, zatmavená a veľmi zručne vyrobená. Majstrovská práca neurčená radovým vojakom. Čierny plášť, tmavé nohavice, vysoké topánky, dokonca veľmi jemné kožené rukavice. Vlasy veľmi svetlej farby, vypadá byť mladý – medzi dvadsiatkou a tridsiatkou, s tak nejak „dokonalou“ tvárou mierne pôsobiacou až zženštilo a veselými očami je na štandardy malazskej armády veľmi pohľadný. Vlastne by sa dalo povedať priam krásny. Nebyť toho ako je zmasakrovaný. Čo sa ale bude dať upraviť...
Najväčšia rana ide cez celé telo, od pleca skrz ten krásny kyrys až skoro k pásu, vidieť ju však len kvôli poničenému okolo, nevypadá teda moc hlboko. Horšie je predlaktie ktoré vyzerá akoby sa doň niečo zahryzlo, viditeľné je i kulhanie na pravú nohu. A krv, od tej je celý. I keď nevyzerá ako jeho.
Samozrejme, takýto detailný pohľad nemáte len tak – ako bolo povedané, usadia ho totiž k vám na voz.
“Krásny deň všakže! Nie, nezdržujte sa prosím milý kaprál ktorý stále neprezradil svoje meno, hmm, nedôvera medzi vlastnými je tak...škaredá! Vyrazme, šup šup, čo najrýchlejšie prosím! Áh, krásny deň, krásny. Svieži vzduch, plný prachu samozrejme, ale vždy lepšie než iné cesty.“ ignorujúc Leonarda spiklenecky žmurkne na Sainu zatiaľ čo si sťahuje zakrvavené rukavice ktoré následne demonštratívne zahodí na cestu. Ako ich vojak kráčajúci za vami dvíha nevidíte – cudzinec vás prekvapí keď celkom náhlo uchopí Saine ruku a na moment si ju priloží k perám kým príjemným, veselým hlasom nepokračuje.
“Vy musíte byť liečiteľka ktorú náš drahý priateľ...netušíte vlastne jeho meno? Irituje ma to...ach, pardon, ktorú náš drahý priateľ kaprál spomínal. A i keď by mi bolo potešením uložiť sa do vašej, určite skvelej starostlivosti, nerád by som plýtval vaším časom, preto musím..ach nie, nesnažte sa ma prosím presvedčiť, musím túto jedinečnú šancu na lepšie spoznanie sa odmietnuť. Škrabnutie je...povrchové, nič s čím by bolo treba sa zaoberať a ktoré slúži ako pripomienka mojej vlastnej domýšľavosti a udeľuje mi tak cennú pokoru v lekcii, chi chi.“ všetko je vysypané rýchlo, dôrazne, bez akejkoľvek šance ho prerušiť. Pôsobí, akoby to mal všetko priam nacvičené.
Ak sa obzeráte dookola – alebo vašu pozornosť pritiahne zhlukujúce sa mračno múch a zápach – je pri ceste vidieť mršinu. Kôň, sivák, rozsekaný, rozdrápaný. Vlastne že je to kôň vidieť len podľa zbytkov hlavy a kopyta s viditeľnou podkovou ktorá sa váľa kúsok od hlavy.
“Ach môj verný priateľ, žiaľ ma trápi pri pohľade na to dielo skazy!“ afektovane zahlási cudzinec, netvári sa však žeby sa ho to príliš dotklo. Ale aspoň je jasné, komu patrí väčšina krvi na ňom.
“Nebezpečné cesty, veru, veru. Nuže? Keď je taký krásny deň, prezraďte aké je vaše meno, odkiaľ pochádzate, že daný kraj plodí takéto perly celej Ríše ale najmä, prezraďte kam smerujete, smerujeme? Totiž, nemám najmenšie tušenie, kam tento konvoj mieri.“

Pevnosť

“Poručík Cardone, seržant Rmot.“ rozhovor je prerušený, celkom náhle. Príchod vojačky si totiž nevšimol ani Střípek, zdá sa, že sa vie pohybovať takmer nečujne. A zjavne tiež pozná Střípkovo meno.
Takto pred vami je možné konečne si ju lepšie prehliadnuť – čierne vlasy, vysoká a už odpohľadu silná, nepríliš krásna, s tvrdými rysmi a nevľúdnym výrazom. A samozrejme to chýbajúce oko a jazva miesto neho, to tiež zrovna nepomáha. Výzbroj je ľahká – kožená zbroj, krátky meč, dýka, pomerne všedné a nezaujímavé až na odznak značiaci jej príslušnosť k Jakatakáncom.
“Vaša izba je pripravená. Našli sme záznamy z pevnosti, hlavne tie o priestupkoch stoja za pozornosť. Stodvadsaťsedem záznamov za posledný mesiac, väčšina drobné veci hlavne krádeže a šikana voči domácim, jedno znásilnenie, nepotvrdené, žiadna vražda. Vinníci zapísaný, až na pár výnimiek ide o snáď dvadsiatku recidivistov. Väčšina nepotrestaná, od smrti Kapitána sa čaká na veliaceho dôstojníka. Samotný Kapitán bol...mierny. Služba navyše, jednodňové väzenia...“
Vojačka odovzdá Brisse oné záznamy, vlastne len kopu papierov na sebe, bez nejakého viditeľného poriadku. Väčšina novších zápisov taktiež pôsobí chaoticky – niečo podľa značky zapisoval Boros, ktorý v tom zdá sa nie je najlepší, niečo iní seržanti. Naproti tomu je Kapitánovo písmo úhľadné a systematické, zjavne si na tom dával záležať.
“Kapitán mal asistenta, vojak Vlaštovka. Našli sme tiež jeho denník...ale neviem ho prečítať. Buď ide o šifru ale neznáme písmo.“ podá ti taktiež malý, v koži viazaný zápisník. Opäť vidieť úhľadný štýl Kapitána, tentokrát však nieje možné prečítať ani zbla. Pripomína to nejaké primitívne obrázkové písmo, väčšina znakov ale pripomína krúžok či štvorček.
“Zanedlho by mal doraziť konvoj, už ho videli prichádzať od táboru. Seržant Boros čaká v Pevnosti so zbytkom velenia, chýba dvojica mladších seržantov, prebieha pátranie.“ dokončí svoju správu vojačka a konečne sa hlbšie nadýchne.
Konvoj môžete čoskoro vidieť i vy – akurát ste na úseku hradieb kde je možné sledovať lenivo sa približujúce vozy ťahané nejakými väčšími zvieratami pripomínajúcimi volov a páru menších objektov okolo, zatiaľ nerozoznateľných na tú diaľku. Plocha pred pevnosťou je však hodne rovinatá, ešte potrvá kým sa k vám dostanú takže je čas vybaviť čokoľvek potrebné.

Kapitola druhá: Drak

Pevnosť

V jedinom okamihu sa dvere vašej ubikácie v kasárňach takmer rozletia, akoby ich niekto odpálil práskavkou či minimálne vykopol. Nepriateľský útok?! Náhly prepad?! Nie, samozrejme nie. To len Palcát opäť vystrája. Vskutku, mohutný chlapík od ťažkej pechoty s ktorým ťa „dali dokopy“ prakticky hneď po tréningu je typickou ukážkou svojho typu – všetko čo postráda na rovine inteligenčnej šlo do svalov. Aj napriek nízkemu veku – odhaduješ mu maximálne 18násť, on sám netuší – silou predčí väčšinu osadenstva Pevnosti. I keď to zas tak moc neznamená...väčšina osadenstva Pevnosti ste totiž vy, rekruti.

Celá táto výprava zatiaľ pripomína rodinnú návštevu či strážnu službu. Inak povedané, nudu. Malazská 15ta expedičná armáda, 17ta légia komandéra Derana, 18. setnina, 2. oddiel. Vyše dvojmesačná plavba ukončená vylodením na území ktoré nik nebránil. To bolo ešte šťastie, najmä vzhľadom na fakt, že časť vašej légie stroskotala niekde po ceste.
Beztak to ale nebola úplná pohodička. Vaša légia sa spojila s 18tou a zamierila do jediného malažanmi pevne ovládaného a neobliehaného mesta na kontinente – Feralie. V meste si však nepobudol ani deň a už si pochodoval ďalej. Tentokrát na juh, k pevnosti zvanej Jyhys. Táto cieľová destinácia – kupecké mesto obohnané palisádou a malá pevnosť s hradbou na kopčeku sa ti tak stala domovom za posledný cca mesiac. I keď...zrovna najlepšie to tu nieje. Hlavne kvôli mestu.

Mesto. Celé Mesto je jeden veľký prúser. Koho to bol nápad, obsadiť pevnosť ktorá pôvodne slúžila ako kupecká stanica a útočisko drevorubcov a farmárov z okolia? Ktovie, no mysliteľ to určite nebol. Kým samotná pevnosť je kamennou a sem tam cihlovou zďou obohnaný vršok mierneho kopčeka na ktorom sa hrdo týči akási citadela, kasárne a páru iných budov, okolo samotnej vyvýšeniny sa rozkladá pôvodne trhové mesto, už po malazsky obohnané palisádou. Objavila sa iniciatíva na vytvorenie priekopu, no radšej sa zvýšila palisáda. Veď, dreva je hodne.
Celé mesto má všehovšudy až 800, ak nie viac obyvateľov, ak sa k tomu priráta drevorubecká osada asi deň cesty na východ a okolité polia a chyže pri nich, stúpa to až cez tisícku ľudí. Ľudí pôvodne patriacich tyranovi ktorého Ríša porazila, takže pre vás cudzincov. Podrobený národ. Ešteže ovládajú kupecký jazyk.
Posledný mesiac a najmä posledné dva týždne, teda obdobie po smrti Kapitána, nebol deň kedy by nedošlo k nejakému problému – bitka v krčme, krádež sliepky, znásilnenie...viníci však neboli trestaný. Ikeď, omnoho lepšie to nebolo ani počas jeho „správy.“ Niežeby bol neschopný, on bol proste príliš dobrý, príliš benevolentný, priveľmi zatváral oči. „Mládež je mládež a potrebuje vybiť svoju energiu“ hovorieval vždy keď nepotrestal vinníkov roztržky, krádeže či iných problémov. Zdivočelí a nedisciplinovaní rekruti, bez kúska skúseností z bojov a preto väčšinou namyslení a dychtiví akcie si tak vybíjali svoju energiu po svojom, väčšinou na úkor „civilného“ obyvateľstva.
Samozrejme, všetky previnenia sa zapísali a archivovali, no čaká sa na príchod nového veliteľa, aby posúdil a vyriešil tieto prehrešky. A ak ten bude meškať ešte dlhšie, hrozí anarchia.

“Veliteľ! Veliteľka! Idú!“ zahrmí na vás Palcát svoju veľadôležitú správu pre ktorú robí taký hurhaj. No, vlastne to celkom dôležité je. Určite sa totiž dá očakávať zmena – veľká zmena. Niežeby to Palcát takto pobral – on je skôr nadšený, že môže byť pre niečo nadšený – ono, nuda si vyberá svoju daň na všetkých.
Poučený z minulosti si sa dokázal vyhýbať problémom excelentne. Ale, to väčšina ťažkej pechoty ktorá bola pridelená pod seržanta Halena. Tento veterán si jednoducho poriadok udržať dokázal. Okrem teba a Palcáta na ubikácii býva ešte kaprál Kuna, taktiež ťažký pešiak a posledný z rady Ťažkých, Náraz.
No a samozrejme Vlaštovka, asi pätnásťročná dievčina krehkej postavy s krásnym melodickým hlasom.
Tá sa sama medzi štyrmi chlapíkmi z ktorých by ste ju každý dokázali dvihnúť jednou rukou akoby omylom. Holt, bola pridelená ako osobný asistent Kapitána a vaša ubikácia je najbližšie. V izbe pre štyroch sa tak tlačí ešte jedno dovlečené lôžko, no beztak väčšinu nocí spala inde. Ktovie kde, sama je nezdieľna až hanba a popravde, ani tvoji spoločníci zrovna ukecaný nie sú.

Ako prvá však reaguje na Palcáta – veľmi rýchlo a obratne priam vyskočí a vybehne – takýto prejav zvedavosti a entuziazmu si u nej nevidel už pekne dlho. Navyše, správa prichádza v nevhodnú dobu – čoskoro mal byť obed.
“Noa? Kľud. Nič si nezrobil nie? Nemáš sa prečo báť.“ lenivo reaguje kaprál.
“Nóoo. Sliepka...“
“Ser na sliepku, nik ťa nebude súdiť za krádež jednej sliepky. Hej, ten deň bol mizerný obed, je to logické, že sme potrebovali žrádlo navyše. Sme veľkí, potrebujeme veľa jedla, chápeš? Je to logika.“
“Ahá...to je...múdre.“
Briliatná diskusia je prerušená – do izby vstúpi Halen, váš seržant, v nie najlepšej nálade.
“Prúser mladí. Došla..a jo, Palcát to už vybavil za mňa, súdiac podľa jeho vystaršeného ksichtu. Neboj za krádež sliepky...“
“Viem.“ preruší ho Palcát a „chytro“ sa usmeje “je to logika! Hehehe!“
“Eh? No...nevadí...nástup nebol ohlásený, ale pripravte sa – výstroj, veci, nech ste ukážkoví. To znamená že dobre vyzeráte, už som to chcel povedať, neboj chlape...bohovia...no, ešte čosi som chcel. Kde je Vlaštovka? Nová veliteľka ju možno bude chcieť vidieť. Stuha poobzeraj sa po nej a dôjdi sňou do hlavnej sály.“

Jyhys…taková díra
Ležím na kavalci a tak nějak koukám do zdi a rekapituluji, jak se mi ten útěk vlastně vydařil.. Na rozdíl od mladých nevybouřených rekrutů si docela i cením klidu a nudy, která panuje. Raději bránit obsazené území v týlu než někde chcípat v zákopu nebo průlomu. Kol a kolem, co tu chybí?Jídlo je, a i někdy docela dobré, chlast se sežene vždycky a sem tam se něco „půjčí“ od místních. A co se týče ženskejch, v přijímači říkali „Voják se stará, voják má.“ Navíc místní holky lze jistě oslnit exotikou Sedmiměstí, nemluvě o tom, že „zaplatit“ není zas takový problém. Vojenský erár je bezedný, když víte kdy a kam jít.."A kdo kdy naposled počítal deky?"
"Násilí…"pomyslím si a nakrčím čelo. "U prašiviny kance Léta, proč berou do armády takový klacky, který u nás by fotr stáhl z kůže a nechal na sluníčku přes den. A že už jsem tady pár takovejm úsměv vysklil. Jenže pak mi to vysvětlil Kapitán, jeho slova nezapomenu. „To víš, Stuho. Když se pere vesničan s vojákem je něco jiného, než když se vojíni bijí mezi sebou, za to je podle zákonů ostrá basa a při opakovaném ještě tvrdší tresty. Teď se podívám jinam, ale už to příště nedělej, prosím…“. Hm, co mu to říct. Cucáci pak jen blbě koukali, ono prát se s kýmkoliv od Dvojek je tak trošku sebevražda. Palcát onehdá omylem prohodil něco stodolou, Náraz má taky docela páru a Kuna je docela rychlej.
Při myšlence na kapitána se převalím na kavalci a dál tak nějak žvýkám stéblo.
"Kapitán.Ať shnije a Mistr Kápě ať si z jeho kostí udělá třeba triangl." Od tý doby, co natáhl bačkory se to řítí ještě do větší díry a ta zatracená složka o „kázeňských prohřešcích“ narůstá každým dnem. Bejt na mě, tak bych se tím nezabýval a plošně ukázal rekrutům, co je to decimace. Starý pěkný vojenský zvyk, protože vinni jsou všichni. Jak ti, co to provedli, tak ti, co to dopustili. Spravedlivý trest, padni kam padni. Ještěže jsem v rozumném oddíle,kde je klid. Což je asi důvod, proč je tu Vlaštovka.
Hmm. Ta holka mi nějakou dobu leží v hlavě, ale jiným způsobem. Když tu byl kapitán, tak byla chráněná, jasně. Ale teď ? Ta holka si dává majzla, ale takovým divným způsobem. Na noci mizí, ale kam? "Kdo ví, to pískle v pevnůstce nenajdeš"…pomyslím si a vezmu si zabíječ času – malý ostrý nožík a dřevo, které má podobu nějaké malé sošky, asi žena zahalená kápí tak, že jí není vidět obličej. Je to docela neumělé, sám ani nevím, co to má představovat a tak pomalu vyřezávám.
Najednou se rozletí dveře, není těžké uhodnout kdo to je. Novinu ale nikdo nečekal. Odložím nožík, sednu si na kavalec a jen se ušklíbnu „To si mě očmuchej a zahrabej do mraveniště na lepší časy. Už bylo na čase…“ tak nějak poznamenám. „Slepice ať shoří, to je to nejmenší. Snad to bude někdo rozumnej. A navíc, s tou slepicí tě někdo chytl a práskl?“ zeptám se Palcáta. Je docela pěkné,že ho tak nějak vnitřně ta krádež štve. Jen se bojím,že na dobrosrdečnost se dojíždí. Protože mě, jak se zdá, toho prošlo o trošiličku víc…a nějak mě to netrápí.
Do debaty se vloží náš seržant, Halen. Na tváři má kyselej výraz a já docela chápu proč. „Kapitánka. Co jsi to zase utkala za nitě osudu? Tady je potřeba pevná ruka, která dá cucáky do latě. Jenže je nás tu málo, pevnost je vojensky nezajímavá a je to týl. A jakej typ velícího důstojníka – kór ještě ženský – sem asi přiřaděj.“ pomyslím si, když poslouchám seržantovi rozkazy.
„Jasný,seržante. Dobře vypadáme skoro pořád, ne?“ uculím se od zavazování přezek těžkých vojenských a přehladím si delší vlasy barvy havraních křídel, svázané charakteristickou modrou stuhou. „Vlaštovka? Nevím, ale najdu..“ odpovím a tak nějak – spíše kamarádsky – zasalutuju. Pak otevřu bednu vedle kavalce a přes jednoduchou bílou košili hodím kabátec uniformy, který v mém případě je světle namodralý, asi nehoda při praní prádla. Zbytek bedny tvoří převážně zbroj, dobře opískovaná a naolejovná. Ale tu „jen“ na nástup tahat nehodlám. Helmice, ramena, šupinový, šosy, všechno zůstane v bedně. Krom opasku s kratším, ale těžkým a širokým mečem.
„Jeden nikdy neví“ pomyslím si a odejdu z ubytovny..“Kde se ta malá mrcha schovává?Zeptáme se u brány, někdo určitě drží hlídky. Nebo že by byla v skladu?Spíš kancelář, určitě dělá to samé, když tu byl kapitán..Takže pořadí je jasné. Hlídka, kuchyň, kancl. A to pěkně rychle!“

Tábor

Atmosféra v místnosti značně ochladla. Ne, tohle se nedalo považovat za takové to typické trapné ticho, kdy náhle ani jedna ze stran nemá co říct. Bylo to mnohem horší, začala jsem být mrzutá. A když na mě dopadl splín, znamenalo to vždycky potíže. Kolikrát jsem si musela zakazovat, abych nemyslela na všechny ty špatný věci. Ale stejně jako každého velkého hrdinu stíhaly dávné křivdy, tajemství temné minulosti a palčivé otázky sahající za hranice běžně myslitelného, musela jsem i já bojovat proti těmto nástrahám. Jako by snad ty běžné nestačily. A zrovna ve chvíli, kdy jsem svírala své ruce v pěst, rty měla pevně semknuté a mé oči hleděly až za hranici, se znovu rozlétly dveře. Ta rána otřásla celým mým světem, až se mi zhroutil jako domeček z karet. "Karet? Ne, na to teď asi nebude,..."

"Ano!" prudce jsem se otočila k příchozímu, když na mě začal skoro hulákat a čekala jsem, co z něj vyleze. Chlapci chvilku trvalo, než popadl dech a konečně ze sebe vysoukal onu nepříjemnou zprávu. "Už? A co...?" otázka zůstala nezodpovězena, jak nás začal ten mladík z lazaretu vyhánět. "Fietenti? U všech svatých, to je pitomý jméno!" Chvilku jsem se dívala na lopotícího se Leonarda, jak bojuje se stále neutuchající bolestí, až se mi jej nakonec zželelo a nabídla jsem mu oporu. Možná i kvůli tom jeho jménu. Tedy alespoň pro to, aby mohl vstát. Dál, ať si jde pěkně po svejch, aby zase věděl, kde je jeho místo a že z něj nejsem dvakrát nadšená.

Stejně libé pocity k němu choval i náš "milý" seržant. Škodolibost v jeho očích mi vehnala alespoň na chvilku úsměv na tvář. Jak to tu jinak za moc nestálo, musel být člověk vděčný za každý menší zpestření dne. Krom toho je to skutečně muž činu, nezapomněl ani na mou žádost ohledně toho prokletého kamene a ještě k tomu vyhradil opravdu hromadu času! jen srandu z Leonardova příjmení mi tak trochu zkazil, už jsem doufala, že si ho budu moct aspoň trochu dobírat. Jenže on to ten hoch ve spěchu prostě jen pomotal.
"Děkuji pane, je to fakticky věc té nejvyšší důležitosti!" Snažím se působit opět seriózně a jako bych vůbec nevnímala to, jak krásně mu touhle "fraškou" nahrávám. Jenže já mám v tomhle jasno. "To je vždycky tak. Si myslej, že přehánim a vono je to pak všecky dožene,..." sama sebe v duchu přesvědčím o správnosti svého konání, to je přeci taky to nejdůležitější. Pak už jen zasalutuju a na seržovo "Vypadněte!" se jen vesele zazubím. A ještě k tomu jsme dostali našeho hezkýho kaprála, no může být lépe?

Nějaké to uculení, předstírání ženy v nesnázích, aby mi podal tu jeho roztomilou ručku...a nakonec usadil znovu vedle Leonarda. Ani jsem se neodvážila podívat se, jak přetéká nadšením. Šutr nemám a "ukájet" ho jakýmkoliv myslitelným způsobem zrovna nehodlám.
"Tak sme zase zkejsli na jedný lodi." Prohodím a sleduji, jak se náš vůz pomalu vzdaluje od táboru. "Asi to bude pěkně dlouhý." Povzdechnu si a začnu se všelijak vrtět, abych si našla pokud možno nejpohodlnější polohu. Hlavu si opřu o stěnu vozu a s dalším povzdechem zavřu i oči. Ne, že by zrovna tohle bylo nejlepší řešení. Cesty nejsou zrovna rovný a s každým drmolem nebo šutrem se praštím do zátylku. Což komentuji zabručením.

Další lazar

A pak to škubne o něco víc. Aby ne, když jsme se zastavili. "Pro koule Mistra Kápě, co je to tentokrát?" protáhnu a zatvářím se opravdu nešťastně. Vlez nám do cesty další bohy prokletý šutr? No, musel by to bejt asi vážně velkej balvan. Zakrátko ke mně dolehne i ta směsice hlasů, což značně podnítí mou zvěst. Rozhodně dost na to, abych se narovnala a začala špicovat uši. A samozřejmě se ten rozruch blíží mým směrem. Cha! Nejen směrem, jdou přímo za mnou! To se dalo tušit, jsem tu jedním velkým magnetem. Na potíže.
"A tohle je...?" Pozoruji kaprála, jak ke mně nakládá toho rozcupovanýho nebožáka. "Beru chraň, toho ale nepěkně zřídili." Až při bližším zkoumání si všimnu, že rozhodně všechna krev, co má na sobě, patří jemu. To už asi ani nevstal. I tak je většina zranění dostatečně závažných, hlavně ta ruka. "A nohu má taky v háji,..." S tímhle to už nebude taková sranda jako s Leonardem.

Dost mě překvapí, že v sobě ten muž nalezne ještě sílu k tomu, aby promluvil. A nejsou to jen ta obvyklá chrčivá hesla, která obvykle v podobných situacích slýchávám. Ne, on mele ještě rychleji než leckterá trhovnice! "P..po...počkejte," vykoktám ve snaze se nějak vmísit mezi ten příval slov, "ne tak rychle!" Ale je to marný. Nejenže mě nejspíš asi ani nevnímal, ale mele dál. Vyměním si několik nechápavých pohledů s kaprálem. A vůbec, podobné matení nepřítele bývala spíš moje oblíbená praktika. Celé to představení ještě dokonale završí tím melodramatickým polibkem mé ruky. "Aeeh..." vyloudím ze sebe podivný pazvuk, do kterého se dokonale vtiskl můj vhled do celé této situace.

"Tak sna..." pořád nic. Buď už jen doslova mele z posledního, nebo jsme na palubu dostali jen dalšího exota dokonale doplňujícího naší dvojici. Podívína, co mi tu snad ještě skládá komplimenty. Krásná, skoro až romantická chvilka dokonale odrovnaná puchem z koňské mrtvoly, jež zkřížila cestu našemu vozu. A že byl chudák teda pěkně zmasakrovanej. Když k tomu připočtu zranění, co má ten muž, mimochodem podle všeho velmi dobře vybaven, vypadá to, jako by je snad napadla nějaká obrovská šelma.
Pak jsem ovšem ucítila příležitost, jeho monolog se blížil k očekávanému finiši, nebo alespoň k menšímu prostoji dávajícímu prostor pro reakci.
"Hmmff..." povzdechnu si, nevěda, kde vlastně teďka začít. "No nejdřiv to chce trochu klidu." Což tak nějak platí asi pro nás pro oba, protože jsem z celé této situace poněkud rozpačitá.
"Co vás takhle zřídilo?" Ať to máme pěkně od začátku, nakonec otázky bych tu přeci jen asi měla klást já. "Dva lazaři za dnešek, jeden zřízenější než druhej a vo tom, co sou zač snad ani nemluvě." Takoví mohou natrefit opravdu jen na mě, což se prostě musí dít pro nějaký větší smysl.
Automaticky začínám prohmatem kontrolovat rozsah jeho zranění. Tady bude potřeba hodně léčivý síly. "Tohlecto dáme nějak dohromady, se nebojte..." lehce se zazubím a pokračuji ve své práci. Nakonec je tenhle ještě hezčí než Leonard. Být léčitelem mívá občas svý výhody, pokud nemáte pod rukama jen starý dědky nebo obstarožní matróny. No a v armádě se jen tak někdo vysokýho věku nedožije. Nebo pak získaj takový to veteránský charisma. Každopádně si tohle docela užívám. "Sakra, se mě vlastně ptal na jméno..." V duchu se okřiknu, jak jsem se nechala chvilkově unést. No, nakonec to může být považováno na profesní deformaci, oni tomu léčení, kór pomocí magie, beztak většinou moc nerozumí

"Jsem Švihla, " zazubím se a spiklenecky na něj mrknu, když vyslovím svou přezdívku, zprvu jsem ji sice neměla moc v lásce, neboť ani zdaleka nevystihovala mého génia, ale co naplat, "a nejdřív se o vás postarám. Tak tu v klidu ležte, žádný řeči a neklaďte odpor."
"No to muselo znít dokonale!" Snažím se odhadnout, kolik léčivých sil budu muset v jeho případě použít. Navíc ještě potřebuji zjistit, co se mu stalo s nohou. Spousta prostoru pro zkoumání. Občas pohledem zalétnu i k Leonardovi, myslím, že pozorovat jeho reakce a jak se na celou tuhle situaci bude tvářit, může být také opravdu zábavné.

Vzhůru ke dnu?

Odpověď už asi nedostanu, především ne teď. To hlavně proto, že se k nám přidává ještě někdo další. Konvoj, připravení důstojníci... je toho zjevně víc a všechno to je mnohem těžší po tom, co na má útlá bedra padla tíha ohledně... zdejšího stavu...všeho.

"Děkuji" Tímto akceptuji předložené informace. "Seržante Střípku, dohlédněte prosím na konvoj, jste z porady omluven." Inu kdo ví, jestli by se mu jinak někdo věnoval. Tedy jiným způsobem než zrekvírováním pro osobní prospěch. Zde by mě už asi nepřekvapilo nic. DOUFÁM! "A vy, mne prosím doprovoďte, vojáku" Znovu je to spíše rozkaz, než skutečná prosba, kterou si snad vojanda vyloží správně.

Vzhůru ke dnu?

Odpověď už asi nedostanu, především ne teď. To hlavně proto, že se k nám přidává ještě někdo další. Konvoj, připravení důstojníci... je toho zjevně víc a všechno to je mnohem těžší po tom, co na má útlá bedra padla tíha ohledně... zdejšího stavu...všeho.

"Děkuji" Tímto akceptuji předložené informace. "Seržante Střípku, dohlédněte prosím na konvoj, jste z porady omluven." Inu kdo ví, jestli by se mu jinak někdo věnoval. Tedy jiným způsobem než zrekvírováním pro osobní prospěch. Zde by mě už asi nepřekvapilo nic. DOUFÁM! "A vy, mne prosím doprovoďte, vojáku" Znovu je to spíše rozkaz, než skutečná prosba, kterou si snad vojanda vyloží správně.

Tábor:

Náš vskutku zajímavý rozhovor přerušil až vpád vojáka. Ze začátku jsem mu byl vděčný....teda, než začal mluvit k věci. Za zkomolení mého jména by zasloužil zabít, a seržant by zasloužil i něco navíc, jako bonus. Na výběr ale nemám. Sice se tam stejně nedostanu, ale pokud nezemřu během výkonu služby, tak mě ten prevít vykuchá sám.

Posadím se tedy, a beze slov, která jsem dusil v sobě, se začnu oblékat do svých šatů, které byly naštěstí poblíž. Nebyly dokonce ani moc špinavé a praly se ještě tento měsíc. Ideální, hlavně v přítomnosti dámy jejího formátu. Alespoň mi pomohla vstát. To bylo ale asi všechno, a bylo mi to houby platné. Jakmile jsem totiž našlápl na zraněnou nohu, zase jsem se sesunul zpátky na postel. A pak zase. A do třetice. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si vypůjčil jednu z židlí, co tu stála, a opřen o ni jsem se dobelhal až k seržovi.

Ten mě na jednu stranu sral jako obvykle, na stranu druhou mě ale potěšil. Už se nebudu muset flákat tu, už ho nebudu vídat. Teď se budu flákat v teple v pevnosti a poslouchat kecy někoho jiného. A každý je lepší, než tenhle parchant. A dokonce jsem dostal prvotřídní místo na sezení, i když s ne poněkud příjemným sousedem, přesněji řečeno mladou známou sousedkou. Její komentář přejdu beze slov, a uvelebím se na svém místě, abych se vylízal z oné příšerné bolesti v noze.

Po chvíli cesty se ale všechno mé trápení konečně zúročilo. Náš nový návštěvník sice mlel a mlel, ale naštěstí ne na mě. A moji společnici to konečně rozhodilo. Bylo vážně zábavné to sledovat, tím víc, že mě si nikdo jakoby ani nevšiml. A tak by to mělo zůstat. Pomalu jsem se tedy opřel o stěnu vozu, přivřel oči, a předstíral spánek. Ve skutečnosti jsem ale vnímal všechnu tu nádhernou komedii, a doufal, že to jen tak rychle neskončí.

Pevnosť

Na prvú stopu - našťastie - natrafíš už u hliadky. Našťastie preto, že inak by si pátral márne. A našiel maximálne čo sa v kuchyni dá nájsť i normálne - večne priopitý kuchár a jeho cholerický asistent. Ich večné hádky však poslúchať nemusíš - hliadku akurát tvorí nejaký starší vojak, pomerná zmena oproti bežným šťenatám ktoré sa v tejto pozícii vyskytujú najčastejšie. Zjavne je tu kvôli poručíčke.
"Ale jó, videl. Vlaštovka, robila u Kapitána, že? Bežala hen, k veži. Jó, mala celkom napilno, zjavne chce čumieť až príde veliteľka. I keď na tú je tu zvedavý hádam každý..." ukecaný a priateľský veterán, to je vždy čosi výnimočné. Hlavne keď je ako tento - bez hodnosti, takže radový vojak ktorý vie ako sa vyhnúť povýšeniu.
Tak či onak máš šťastie - veža je kúsok od vás, tvorí súčasť opevnenia priamo Pevnosti a je z nej dobrý výhľad na celé Mesto. Nieje preto prekvapivé, že na najbližšej veži u brány - z nej bude vidieť prichádzajúcu poručíčku najlepšie - sa už tlačí kopa rekrutov a nejaký naštvatý seržant sa ich snaží umravniť. Veterán ťa však nasmeroval k veži na kraji kopčeka ktorá je v horšom stave a tvorí skôr výhľadňu - kopec pod ňou je príliš strmý aby sa tento úsek hradieb dal účinne dobíjať a skoro hneď pod ním začína vonkajšia palisáda s novšími - byť drevenými - vežičkami.
Spočiatku vyzerá prázdna - až hore, v pozorovateľni nájdeš Vlaštovku, samu. Obvyklá hliadka ktorá tu má sídliť sa zjavne odpratala inde, najpravdepodobnejšie na susednú vežu. Tvoj príchod ju trochu prekvapí, no reaguje akoby nič.
"Nieje tu tak dobrý výhľad na bránu, ale postačí. A nová veliteľka už ide, aha." pri bráne je skutočne rozruch, procesiu tvorí dvojica postáv. I z diaľky je na prvý pohľad jasné, že nová veliteľka je...krpatá. Ťažko to odhadneš, no jej doprovod ju prevyšuje minimálne o hlavu. Ešte viac to umocňuje fakt, že vypadá i veľmi útla. Určite zmena po Kapitánovi ktorý bol pôvodne u ťažkej pechoty a i keď tiež nebol extrémne vysoký mal aspoň mohutnejšiu postavu.
"Žena, zaujímavé. Obe sú ženy. Hmm...dobré." komentuje to Vlaštovka, netušíš či háda alebo má fakt tak dobrý zrak. Ani netušíš či svoje úvahy a myšlienky smeruje tebe alebo len tak, do éteru. Až na posledný dotaz.
"Eh, prečo si prišiel? Pozrieť sa na veliteľku?" otočí sa už k tebe so spýtavým pohľadom. Sám ani nevieš či si už mal možnosť si ju takto prezrieť - väčšinu času trávila mimo ubikáciu a celkovo sa vyhýbala každému v okolí. Môže mať tak pätnásť, možno trochu viac, skôr však dokonca menej. Nízka, útla, ešte nepríliš vyvinutá v ženských partiách. Blonďaté vlasy, trošku mastné, chladne pôsobiace oči nejakej svetlomodrej farby. A nádherný hlas, prekrásne melodický s jemným nádychom detskosti, celkovo radosť pre ucho.

Procházka po okolí...
V kuchyni se dozvím nic jiného, krom toho, že "ten věčmě ožralej vůl připálí snad i vodu". "Takže vše při starém..."pomyslím si a alespoň se pokusím otočit nějaké ovoce u východu.
Hlídka mě trošku zarazí, většinou se sem dává za trest. Jenže věk a odtržené výložky říkají trošku něco jiného. "No, náhodou tu rozhodně není, ví co dělá, tak proč do toho rejpat. Nedráždi písečnou zmiji klacíčkem.."
Slušně se zeptám a dostanu odpověď. Souhlasně kývnu hlavou,tak nějak se uculím a pokrčím rameny "No, na velitelku teď budeme všichnit čumět jak medojed do nory...Jsem na to zvědavej,ale ne tím správným způsobem.A sešteluj si hodnost, kdyby náhodou byla pedant.A dík.."pak na něj mávnu a vydám se k věžičce, kde nám evidentně hřaduje ptactvo.

Vylezu na pozorovatelnu a najdu, co jsem hledal.
"Překvapená?To víš,celé je to teď vzhůru nohama..." konstatuji a tak nějak mlčky jí nabídnu kuchyňské "přebytky". "Halen vzkazuje, že tě mám najít, sebrat a pak se máme dostavit do hlavního sálu. Ta nová by s tebou ráda mluvila,prej asi..A jo,vím že k nám statutárně nepatříš, ale víš co.Někdo na tebe majzla dávat musí..." vysvětlím jí situaci, když tu mě upozorní na "procesí".
"No to ať mě Fener očuchá a zahrabe...." ušklíbnu se, když uvidím tu krásu "Ženská,a ještě k tomu prcek. Tak to bude ještě veselo. Jsem zvědavej, jak zrovna sem bude vracet morálku.Někdo to asi pěkně schytá..." dodám nakysle a zakousnu se do jablka "Tohle jsem přesně nepotřeboval. Snad nebude ještě větší bordel...A nechat se komandovat od někoho, na koho koukáš dolů, to je vždycky špatně.." pomyslím si a chvilku schroupu jablko.
"Jak myslíš, že bude reagovat, až se podívá na ten pěknej sloupek papírů, co je u kapitána na stole, hm?" zeptám se holčiny "..jinak,až se dokocháš, tak vymizíme směr hlavní sál, budeme se moct pokochat z větší blízkosti.."

Jyhys

Vlaštovka rovnako mlčky odmietne ponúkané jablko, celkovo si drží určitý odstup a bedlivo ťa sleduje.
“Dávať majzla.“ zopakuje posmešne sa uškrnúc, vypadá takmer pobavene.
“Och, podceňuješ novú veliteľku, vysoký muž? A súčasne sa obávaš čo nájde na Kapitánovom stole? Ten čistý rozhodne nie je, ver mi. Každý má svoje hriechy, milý Stuha a každý za ne zaplatí...skôr či neskôr.“ pokračuje posmešným tónom pričom z teba nespúšťa zrak.
“Takže...aké sú tvoje hriechy, Faudí z Ehrlitánu?“ zakončí svoje filozofovanie, nezvyčajné na tak mladých rekrutov. I keď niečo v jej hlase a vystupovaní naznačuje, že je na svoj vek vyspelejšia. Že dieťa v nej už nežije. Tvoju odpoveď zdá sa neočakáva, po chvíľke sa totiž opäť obráti k bráne, venuje prostrediu posledný pohľad a chystá sa odísť.
“Dokochala som sa, môžeme ísť, kdekoľvek už cesty vedú. Tak veď, vojak Stuha.“

Pevnosť Jyhys

"Rozkaz." reaguje pohotovo vojačka a svižne - hlavne vďaka dlhším nohám - vykročí. Z mesta sa presúvate už priamo k pevnosti a jej opevneniu, bráne je otvorená a na počudovanie i strážená - jeden vojak pri nej dokonca vyzerá na veterána. Ktovie kto sa to tu snažil zorganizovať aby aspoň niečo vyzeralo "v poriadku" ale celkovo uspel - nevidíš žiadne chaos a paniku ako pri vonkajšej bráne. I keď samozrejme, všetko dokonalé nieje - veža pri bráne je už napohľad narvaná čumilmi ktorý z nej sledujú tvoj príchod.
Celkovo je toto opevnenie v poriadku, či sa aspoň zdá. Kým Mesto je obohnané len vyvýšenou drevenou palisádou po ktorej si sa prechádzala so Střípkom, samotný kopček a teda Pevnosť má hradby kamenné, s vežou pri bráne, ďalšou smerom k onomu územiu Draka a možno ďalšími na opačnej strane, výhľad však blokuje "citadela" či skôr primitívna kamenná citadela. Kde sa podľa všetkého nachádza hlavná sála pevnosti, pretože tam mierite. Inak sa vnútri tohto opevnenia tiesni nádvorie, momentálne prázdne a niekoľko budov natlačených na hradby - väčšinou vzhľadovo ubytovne vojska, i keď je jasné, že sa tu všetci vojaci nepopchajú - ďalšie kasárne musia byť v Meste. Opäť, nieje ťažké zahliadnuť tváre v oknách týchto kasární, páru odvážnejších zvedavcov dokonca "akože nič" postáva okolo. Vojačka ťa však vede priamo k onej citadele, takže našťastie nemusíš pohľady znášať dlho.

Po vstupe skrz drevené vráta ťa prekvapí dobre osvetlená miestnosť - veľké okná prepúšťajú množstvo svetla, pri skutočnom obliehaní s rebríkmi by tak síce boli ideálnym útočiskom, no teraz sú nanajvýš vhodné. Sála je priestorná, i keď momentálne s množstvom stolov, vzadu dokonca vidíš trón vytvarovaný do podoby býka - ako operadlá sa dvíhajú rohy, ňufák bol zrejme opierkou na nohy. Našťastie na ňom nik nesedí - to už by bolo aj na súčasné pomery asi príliš - no ktovie či ho niekto nevyužíval.

Známky že tu prebiehalo horúčkovité upratovanie neukryli dobre - niektoré stoly sú ešte mokré, v kúte vidíš nejakú hromadu ktovie čoho. Miestnosť po väčšinu času slúži ako jedáleň, očividne, čo však príliš nevadí, pôsobí to tu rozľahlejšie než samotné nádvorie vonku. Čo je však prekvapivé, skoro nik tu nie je. Až na ženu ktorá k vám okamžite vykročí.
"Poručík, na moment prosím..."

"Poručík, na moment prosím..." poznáš ju, bola pri tvojom príchode. Vysoká, čiernovlasá, jazva na tvári, otrávený výraz ktorý je tentokrát ešte "umučenejší".
"Seržanti sú vedľa, vo veliteľskej miestnosti. Či tak nejak to nazval Kapitán. Ehm, pôvodný účel tej miestnosti nepoznáme, ale slúži výborne. Chýbajú ešte dvaja mladší seržanti a Nermal ktorý ich hľadá, samozrejme tiež Střípek ktorý mal prísť s vami. Kým sa nájdu, rada by som vám niečo...povedala. V súkromí, hore, vo vašich nových komnatách." vysype zo seba, prekvapivo rýchlo na to, ako unudene znie a vykročí – neostáva než ju nasledovať. Tvoj doprovod ostane dole, zjavne nepokladá za nutné „chrániť ťa“ keď už tvoje komnaty preverili.
Schodisko začína v miestnosti vpravo od trónu, samotné schody sú trošku klzké, ošúchané vekom, naštastie si však skoro hneď hore – pevnosť nie je vo vyšších patrách tak veľká, okrem tvojej novej izby sa tu nachádza prechod ešte vyššie, tvorený nestabilne pôsobiacim rebríkom a miestnosť s drevenou kaďou – neslýchaný luxus. Aj tu sú tie obrovské okná, okrem nich navyše držiaky na sviece a dokonca vchod na balkón – i keď výhľad je nudný, orientovaný na rovinaté územie s nejakým lesom v diaľke. Väčšinu priestoru teda zaberá Kapitánova bývalá a tvoja nová izba – tá je fakt obrovská.

Dominuje určite posteľ – tak veľkú posteľ si ešte nevidela. Bez problémov by sa na ňu vliezlo 6-7 ľudí a ešte by ostal priestor. Navyše, ide o majstrovské dielo. Umne vyrezávané drevo, zafarbené čierno a červene, množstvo obrazov, najčastejšie s motívom býka. A samozrejme býčie rohy, dvíhajúce sa zo strechy postele. Po zatiahnuté čiernych závesov sa tento kus nábytku dá premeniť na útočište, či to aspoň tak pôsobí.
Zvláštnosťou je teda ďalšia, menšia posteľ kúsok od tejto obludy, malazská poľná, takže len slamou vypchaté matrace. Tá tu pôsobí takmer urážlivo – aj ostatné kusy nábytku sú totiž rovnako megalomanské ako posteľ – skrine, pracovný stôl, knižnica či dokonca zrkadlo. Na zemi hrubý tkaný koberec – samozrejme s vyobrazeným býkom – na stenách obrazy tohto zvieraťa či niekoľko malieb iných zvierat – páru z nich v tvojej domovine neznámych.
“Kapitán bol zavraždený tu, viedla som vyšetrovanie.“ drsne preruší obdivovanie izby Kélia pri tebe.
“Ja...ututlala som, čo sa stalo, inak by hrozila panika a možno anarchia. Ako som povedala, bol zavraždený...brutálne. Telo bolo priviazané k posteli, vrah bol...šikovný s nožom. Chcete podrobnosti, alebo vás ušetrím? No, kto to bol netuším. Stráže v sále dole nevideli prichádzať nikomu, ak sa dá veriť ich slovám, všetko rekruti. Kapitán tu nemal osobnú ochranku. Telo našla Vlaštovka, ráno, okamžite upozornila mňa. Prikázala som jej mlčať kým neprídete a nevyšetríte to.“

Odchóóód

Ha, tak že by to byl ten? Že by přímo vlašťovka v tom jel s nim a zazpíval?
„Ano, madam.“ Odpovím po vojensky na Brissin rozkaz, na potvrzení ještě drobně kývnu hlavou. Salutovat se mi evidentně nechce a mám se k odchodu směr hlavní brána.
Tak to bychom měli. Ta ženská mi nahání hrůzu. Sakra seržant a evidentně umí tiše podřezávat krky. Taky má ráda všechno předpisový, jako naše nová velitelka. Jenže tadlenc holka to nemá ze šlechtický rodiny, aby tak ještě byla spár.
Při takovémhle přemýšlení mi běhá mráz po zádech a vrásky v obličeji poznamená napětí. Při odchodu silně bojuji s nutkáním se otočit a naopak se chovám spíš ležérně. Chci si vyzkoušet jakou to v těchto dvou dámách vyvolá reakci.
Sem nikdá neslyšel vo takhle upjatejch Jakatakáncích, maj to bejt zábavný lidi, jako já...

Na ceste

Nový pacient zdá sa nemieni zmĺknuť tak ľahko. Akonáhle teda padne otázka čo spôsobila jeho stav celkom necharizmaticky si odfrkne a tvárou mu preletí drobný tieň podráždenia.
“Pch. Kam ideme, to je dôležité, nie čo sa mi stalo. Kľudne ležať? Och, kľud, pravda, kľud potrebujem, ale kam, kam sa uberá táto procesia, kam?!“ pokúsi sa zdvihnúť no zrejme až teraz plne zaúčinkujú jeho zranenia, unavene a porazene sa teda oprie o bok vozu, samozrejme neprestáva rečniť.
“Kľudne ležať, samozrejme, zatiaľ čo možno smerujeme do záhuby! Alebo nesprávnym smerom, to vyjde nastejno, hmm...ách, krásne meno, Švihla, krásne! I keď...jemne znepokojivé. Vyjadrujú pacienti niekedy...hmm...obavy, keď sa dozvedia, že ich lieči Švihla? To je otázka, otázka hodná položenia, samozrejme...“ chlapík už vypadá, že jemne blúzni – svoje slová miestami ani nesmeruje vám dvom ale skôr samému sebe či okoliu.
Zranenie nebude smrteľné – teda ak nevykrváca. Do ruky sa niečo zakuslo, niečo s množstvom malých a ostrých zubov ktoré spôsobili rozsiahle no našťastie nepríliš hlboké zranenie. Horšie pôsobí bledomodrá a veľmi riedka tekutina ktorá je v okolí rán. Nech ho kuslo čokoľvek, bolo to jedovaté, i keď nejak extrémne silný jed to nebude. Úplne iné zranenie je na nohe – jediná rana zasadená zboku do stehna, takmer zadku. Podobné rany spôsobí bodnutie oštepom. I keď toto musel byť poriadny oštep. Chlapík je už – asi našťastie – tak utupelý že sa nielenže nebráni procedúre, ale nevládze už ani príliš kecať. Samozrejme, nie úplne...
“Och. Vidím že nás spoločník tu zadriemal, to ale neznamená, že majú tvoje ruky voľné pôsobisko v oblasti kde práve pôsobia.“ začne komentovať obhliadku jeho zranení na nohe.
“Ak teda podobné privilégiá nezískajú moje ruky u teba, medička zo Sedmimestia. Alebo Qon Tali? Korelri? Odpusť, zvyčajne prízvuk spoznávam rýchlejšie. Rýchlejšie, rýchlejšie, byť rýchlejší nič z tohto sa nestane. Alebo iná cesta všakže, moja milá? Nevadí že nerozumieš, nemusíš rozumieť. Ak by som náhodou skonal musíš spraviť neičo veľmi dôle...ách, hlúposť, nemôžem skonať, moja úloha je príliš dôležitá, príliš namáhavá, príliš delikátna. Delikátna...chi chi, to je dobré!“ rozkecá sa no opäť zmĺkne. Na moment to vyzerá, že dokonca nadobro. Ale zdanie klame.
“Droga! Droga, rozumieš? Modrý nektár zo Sedmimestia. Ó bohovi nad i pod nami, ono to bolo zdrogované, keď ma to hrýzlo, chi chi chi, čo by za to kto dal!“ o Modrom nektárina cestách po Sedmimestí Švihla počula – a skutočne, teraz keď do seba kolieska zapadli tekutinu v okolí jeho rán spoznáva. Celkom rozšírená u niektorých kmeňov, spôsobuje uvoľnenie svalov, pozdvihnutie nálady, využíva sa ako relaxačná. Nikdy sa ale neaplikuje do rán, namočené lístky sa pokladali na jazyk. Chlapík pri vás je teda zdrogovaný do morku kostí, čo sa prejavuje čoraz viac.
Na jednej strane sa nehýbe – to je výhoda. Ak mu prestane pracovať i srdce, bude to asi horšie. Ale s tým sa nespraví nič.
Vyliečenie rán nebude tak namáhavé – áno, je to horšie ako u Leonarda, ale hruď a ruka sú zranené len ľahko a noha...no, bude to vyžadovať trošku snahy, avšak stále nič čo by sa nezvládlo. A droga musí vyprchať sama.
Pacient sa teda kľudne, bľabotajúc si sám pre seba, občas dokonca pospevujúc necháva ošetriť. Nereaguje dokonca ani keď pri ošetrovaní hrudi Saina objaví množstvo úchytiek a puzdier na zbrane – drvivá väčšina je prázdna, ostala mu len vrhacia hviezda a krátky nôž. Prázdne je tiež jeho puzdro na páse, dlhá dýka sa však nájde v čižme. Teraz je tiež možné všimnúť si ďalších detailov – chlapík, nech je ktokoľvek, je fyzicky – okrem zranení – vo výbornom stave. Trénovaný, bezpochýb. Menšie a hlavne staršie jazvy na hrudi, podľa rúk pravdepodobne celkom silný. A odznak. Odznak ktorý pozná každý malazský vojak.

Na ceste

Nový pacient zdá sa nemieni zmĺknuť tak ľahko. Akonáhle teda padne otázka čo spôsobila jeho stav celkom necharizmaticky si odfrkne a tvárou mu preletí drobný tieň podráždenia.
“Pch. Kam ideme, to je dôležité, nie čo sa mi stalo. Kľudne ležať? Och, kľud, pravda, kľud potrebujem, ale kam, kam sa uberá táto procesia, kam?!“ pokúsi sa zdvihnúť no zrejme až teraz plne zaúčinkujú jeho zranenia, unavene a porazene sa teda oprie o bok vozu, samozrejme neprestáva rečniť.
“Kľudne ležať, samozrejme, zatiaľ čo možno smerujeme do záhuby! Alebo nesprávnym smerom, to vyjde nastejno, hmm...ách, krásne meno, Švihla, krásne! I keď...jemne znepokojivé. Vyjadrujú pacienti niekedy...hmm...obavy, keď sa dozvedia, že ich lieči Švihla? To je otázka, otázka hodná položenia, samozrejme...“ chlapík už vypadá, že jemne blúzni – svoje slová miestami ani nesmeruje vám dvom ale skôr samému sebe či okoliu.
Zranenie nebude smrteľné – teda ak nevykrváca. Do ruky sa niečo zakuslo, niečo s množstvom malých a ostrých zubov ktoré spôsobili rozsiahle no našťastie nepríliš hlboké zranenie. Horšie pôsobí bledomodrá a veľmi riedka tekutina ktorá je v okolí rán. Nech ho kuslo čokoľvek, bolo to jedovaté, i keď nejak extrémne silný jed to nebude. Úplne iné zranenie je na nohe – jediná rana zasadená zboku do stehna, takmer zadku. Podobné rany spôsobí bodnutie oštepom. I keď toto musel byť poriadny oštep. Chlapík je už – asi našťastie – tak utupelý že sa nielenže nebráni procedúre, ale nevládze už ani príliš kecať. Samozrejme, nie úplne...
“Och. Vidím že nás spoločník tu zadriemal, to ale neznamená, že majú tvoje ruky voľné pôsobisko v oblasti kde práve pôsobia.“ začne komentovať obhliadku jeho zranení na nohe.
“Ak teda podobné privilégiá nezískajú moje ruky u teba, medička zo Sedmimestia. Alebo Qon Tali? Korelri? Odpusť, zvyčajne prízvuk spoznávam rýchlejšie. Rýchlejšie, rýchlejšie, byť rýchlejší nič z tohto sa nestane. Alebo iná cesta všakže, moja milá? Nevadí že nerozumieš, nemusíš rozumieť. Ak by som náhodou skonal musíš spraviť neičo veľmi dôle...ách, hlúposť, nemôžem skonať, moja úloha je príliš dôležitá, príliš namáhavá, príliš delikátna. Delikátna...chi chi, to je dobré!“ rozkecá sa no opäť zmĺkne. Na moment to vyzerá, že dokonca nadobro. Ale zdanie klame.
“Droga! Droga, rozumieš? Modrý nektár zo Sedmimestia. Ó bohovi nad i pod nami, ono to bolo zdrogované, keď ma to hrýzlo, chi chi chi, čo by za to kto dal!“ o Modrom nektárina cestách po Sedmimestí Švihla počula – a skutočne, teraz keď do seba kolieska zapadli tekutinu v okolí jeho rán spoznáva. Celkom rozšírená u niektorých kmeňov, spôsobuje uvoľnenie svalov, pozdvihnutie nálady, využíva sa ako relaxačná. Nikdy sa ale neaplikuje do rán, namočené lístky sa pokladali na jazyk. Chlapík pri vás je teda zdrogovaný do morku kostí, čo sa prejavuje čoraz viac.
Na jednej strane sa nehýbe – to je výhoda. Ak mu prestane pracovať i srdce, bude to asi horšie. Ale s tým sa nespraví nič.
Vyliečenie rán nebude tak namáhavé – áno, je to horšie ako u Leonarda, ale hruď a ruka sú zranené len ľahko a noha...no, bude to vyžadovať trošku snahy, avšak stále nič čo by sa nezvládlo. A droga musí vyprchať sama.
Pacient sa teda kľudne, bľabotajúc si sám pre seba, občas dokonca pospevujúc necháva ošetriť. Nereaguje dokonca ani keď pri ošetrovaní hrudi Saina objaví množstvo úchytiek a puzdier na zbrane – drvivá väčšina je prázdna, ostala mu len vrhacia hviezda a krátky nôž. Prázdne je tiež jeho puzdro na páse, dlhá dýka sa však nájde v čižme. Teraz je tiež možné všimnúť si ďalších detailov – chlapík, nech je ktokoľvek, je fyzicky – okrem zranení – vo výbornom stave. Trénovaný, bezpochýb. Menšie a hlavne staršie jazvy na hrudi, podľa rúk pravdepodobne celkom silný. A odznak. Odznak ktorý pozná každý malazský vojak.

Na cestě

Prostě tou hubou mlet nepřestal. Až jsem se divila, že mu nevylítla z pantů. "Toggovy cecky, tohle bude mnohem horší, než sem si myslela, " povzdechnu si a dlaní si promnu oko, jak to obvykle dělávám, když očekávám nějaké nepříjemnosti.
"Přímo do pevnosti jedem, za vostatníma," vydechnu a jednou rukou přidržuji mladého muže na místě, aby se mi tolik nevrtěl. Ještěže mu aspoň ta zranění ubrala síly, jinak bych s ním měla daleko víc potíží. Blesknu pohledem po Leonardovi, ale ten zmetek se rozhodl hrát to svý divadýlko až do konce. "Zatracenej prevít, to mám za to, že sem mu pomohla! Doufám, že si příště přisedneš koule!"
"Ale prdlajz záhuba, mladej!" zavrtím hlavou, na podobné předzvěsti katastrof tu mám být přeci já! A zatím mě mé vybroušené instinkty před ničím nevarovaly. Naopak vše běží podle plánu, důležité osoby jsou po mém boku a další propriety snad na cestě. Ne, všecko je krásně pod kontrolou. Už jsem chtěla ještě něco k tomu všemu dodat, když mi tak trochu sebral dech z úst tím, jak zmínil mé jméno. "Tó...je...ehm," nadechnu se a zamračím, "ti, kerý nevyléčim si samozřejmě už stěžovat nemůžou, to dává smysl, ne?" Pokouším se celou situaci nějak obrátit ve vtip. Ačkoliv bůhví, jak tohle přijde zraněnýmu veselý.

Možná ho tato odpověď vyvedla aspoň trochu z míry a na chvíli přestal žbleptat. Konečně jsem mohla začít pracovat. I když mi toho času nedal zrovna dost, stačila jsem si všimnout podivné tekutiny v okolí těch nepěkných ran. "Pro koule Mistra Kápě, toho chudáka někdo votrávil!" Což bude zřejmě i důvod toho, proč s sebou tak hází a neustále něco vyžvaňuje. Jak jsem se dostávala i přes jeho mírně nesouhlasné poznámky skrze jeho oblečení, nemohla jsem si nevšimnout odznaku, který pod ním schovával. "Beru chraň, je to zatracenej Spár! Co sakra dělaj tady?" Dalo se to čekat, už podle té jeho výbavy. Začerněnou zbroj nenosí jen tak někdo, navíc podle toho jeho těla.... Jaká škoda, že vědomí toho, s kým mám právě tu čest mi tak trochu vzala chuť na něj šmatat víc, než jen bude nutné.

"Jo, otrávili tě, " potvrdím mu jeho slova, "musíme počkat, než to odezní. Nějakou dobu to ale asi potrvá," a já se budu modlit, aby tohle jeho organismus vydržel. Budu muset být s tím léčením skutečně opatrná a provádět jej pěkně pomalu. Jakýkoliv rychlejší zásah by mu jen víc rozpumpoval krev a jed by se pak jeho tělem šířil dál a v mnohem vyšší míře. "Teď klid prosím, ale vopravdu. Pak mi všecko řekneš." Nejradši bych si modrej nektar vzala sama, zrovna teď by se mi trocha toho uvolnění zatraceně hodila.
Přiložím k muži ruce a znovu si v mysli vybavím dvířka, jak se tak postupně pootevírají a začíná skrze ně prosvítat skoro až oslepující zář, natáhnu se po té síle a začínám ji k sobě poutat. Pěkně pomaloučku, abych mu nechala nejprve lehce zavřít všechny rány, aby nekrvácely. Doufám, že se nebude moc hejbat, aby si je znovu neotevřel. Když bude tohle prvotní ošetření hotové, zaměřím se na jeho nohu. "zase zraněný stehno, jen z druhý strany...asi jsem předurčená léčit chlapům prdýlky." uchechtnu se v duchu a rukou si otřu pot z čela, začíná to být pěkně namáhavé.

Kousek po kousku zotavuji zraněné místo a každou chvilku sleduji, jak se pacientovi mění teplota a dech. "Dobřes to poznal, vyrůstala sem v Sedmiměstí, prolezla sem tam kdejakej kout, " hovořím k němu, abych ho neztratila a měl aspoň něco, na co se může soustředit. "Ale bylo tam strašný vedro, samej písek, štíři a podobná havěť, " pokračuji a sleduju, jak už se rána zaceluje. "Nakonec je možná i líp tady," pronesu a musím si na chvilku vydechnout. Noha by už tedy byla, "Tak, teď ti dám dohromady ještě ten zbytek," zamumlám, sama už notně vyčerpaná. Jak začnete pociťovat návaly tepla a začínaj se vám dělat mžitky před očima, je to vždycky průser. Chvilkama jsem ho snad viděla i lehce rozmazaně, přesto jsem se plně soustředila na to, abych směřovala svou Denul přesně tam, kde byla potřeba. Když už bylo hotovo, prostě sem se svalila vedle a rukou štouchla do Leonarda. "Vstávej, pitomče," otočila sem se k němu, "budeš nás hlídat." S tou poslední větou jsem pro změnu zavřela oči já. Sice ještě nespím, ale hluboce oddechuji. Na čele se mi začal opět perlit pot, jak mě použití chodby vysílilo.
"To bylo dneska naposled, co dneska, pro celej zatracenej tejden. U Sedmi svatých, podezřelej šutr a teďka ještě Spár, co to sakra znamená?"

Vůz:

Zas taková zábava, jakou jsem si představoval, to nebyla. Cizinec pořád pletl páté přes deváté, a potvrdilo se akorát to, že je totálně sjetý. Švihla toho už taky moc neřekla, a jediné, co jsem se dověděl, bylo její místo narození. Vážně užitečná informace, aspoň budu vědět, kam poslat případná blahopřání. A už žádné další vtipné hlášky na její účet, škoda.

Ale svým chováním jsem ji asi naštval. Za to, jaká byla ona na mě, si sice nic jiného nezasloužila, ale může být ještě ráda, že mám dobrou náladu a pocit vděčnosti za tu nohu. Každopádně jsem si vůbec nezasloužil šťouchanec, nadávku a už vůbec ne rozkaz. Jestli mi doteď přišla otravná, tak tímhle si to u mě podělala úplně.

Abych svou hru dokončil, tak zahraju probuzení a protáhnu se, hezky pomalu.
"Cože? A..ale jo, jistě," odpovím jí rozespalým tónem. Pak se trochu narovnám, abych lépe viděl své blízké okolí. Švihla i s cizincem zatím zalehli, více či méně dobrovolně. Chvíli jsem pak sám se sebou zápasil, ale nakonec jsem přišel k závěru, že můj čas pomsty právě nadešel. A že staré tradice se dodržovat prostě musí.

Chvíli jsem ještě posečkal, abych se ujistil, že oba už usnuli. Pak přišlo na řadu obhlédnutí situace a zhodnocení mého cíle. Cizinec sice něco cenného měl, ale byl ve stavu, který je velmi nevypočitatelný. A kdyby to případně nějak později zjistil, a dovtípil se, tak bych se zdravou kůží asi nevyvázl. Není tedy třeba riskovat. Šihla sice nic moc cenného neměla, kromě věcí, kterých by si jistě všimla, kdyby jí chyběly, ale zato měla plno zbytečností, jejichž nepřítomnosti si asi jen tak nevšimne. A pak je tu ta pomsta.

Pomalu se ke spící Šihle přesunu. Vůz je sice nekrytý, a všude je plno vojáků, přímo do něj však nevidí nikdo, a pokud budu nenápadný, tak si ničeho nevšimnou. Pak si ji začnu prohlížet zblízka. Je docela pěkná. Škoda, že je taková, jaká je. Snad bude vlídnější, až se příště uvidíme. Doufám ale, že se ale už nikdy neuvidíme. Nemuselo by to dopadnout dobře.

Z pochvy na mém opasku vytáhnu armádní nůž, který mi ještě zbyl, jako jediná z mých zbraní. Pak přiložím čepel těsně k jejímu krku. Chvíli si s tou myšlenkou hraju, ale pak z ní slevím. Sranda musí být, ale krev je docela nápadná. A na smrt je moc hezká a já, přiznám se, moc zbabělý. Místo toho projedu sbírku jejích amuletů. Moc cenné ale nejsou. Přesto si ale tři vyberu. V té její kupě je to malé číslo, a pokud budu mít štěstí, tak si toho ani nevšimne.

Nožem opatrně přeříznu šňůrky všech tří amuletů. Ty pak, i se zbytky provázků, abych nenechal stopy, hodím do své boty. Ze zkušenosti vím, že boty jsou místo, které většina strážných neprohledává, a pokud se v nich skladují malé předměty, jako třeba tyto, tak ani nezavazí v pohybu. A i kdyby, tak jsem přece zraněný, mám tedy záminku. Pak se ujistím, že jsou oba pořád mimo provoz. Nakonec pak schovám nůž zpět do pochvy, sednu si na své místo a budu, dle Švihlina rozkazu, hlídat, aby se náhodou něco nestalo. Co by se taky mohlo stát, když hlídám já...

Místo, kde slunce nesvítí a kvítí nevoní

Můj pokoj působí stejně příjemně jako vyhlídky na další problémy, které mě čekají. V první moment mě napadlo, snad vlivem vzteku, že si svou smrt můj předchůdce zasloužil, ovšem další slova... něco mi tu nesedí.

"Co se týče detailů, nemusíte být skoupá." Po vyslechnutí si první sady se odhodlám k přídavku. Snad i tam by mohla být stopa k něčemu... dalšímu, protože se mi nechce věřit, že by tohle všechno zpunktovala skupina nových branců. Ano, možná síly nepřítele působící v utajení, nebo vyprovokovaný odpor ve městě, dejme tomu i nespokojená část vojska, ale kdo kdy slyšel, aby veteráni, tolik na toto slovo hrdí, byli vedle z čerstvého masa do mlýnku?

"A smím vědět, co ukazuje na nové rekruty? Osobně mi přijde představa, nováčků motající hlavu protřelým vojákům... nepravděpodobná."

Rozumy na věži..
Mladá holka nechce jabko. "No co. Její smůla, zbyde víc na mě."pomyslím si a jablíčko schovám. Tak nějak ještě vykouknu z okna na procesí a s uculením odpovím Vlaštovce
"Podívej se, jsi u armády. Malejch ženskejch v vedení je málo, zbroje se na ně nedělaj. Ale co, třeba to bude lepší až otevře hubu. Sme měli v Erhlitánu sousedku, taky menší postavy, jeden by neřek, že unese košík jablek. Mno, a když se Jaudí vrátil jednou domu trošku pozdě a trošku ožralej, tak skoro celý město slyšela to, jak ho seřvala a jak ho zmlátila hadrem. Jó, pak hned měla zdravej respekt. Tak uvidíme, co tahle.."
Vlaštovka začne trošku filosofovat a já se jí ani nedivím. Kapitánův stůl je totiž opravdu kniha hříchů součastné posádky, která čeká na trest. Na to téma by se dalo uvažovat docela pěkně, jistě by se vymyslela i nějaká alegorie. Místo výčtu ale Vlaštovka dostane jen úsměv a mrknutí
"O mé hříchy je docela dobře postaráno, to mi věř. A co tvoje?No nic, to byla řečnická. Pojď,ať nepřijdeme pozdě..."odpovím a slezu s věžičky "Já mám všechno,chceš si ještě něco vyzvednout, než půjdem do hlavní místnosti? Jestli jo, tak rychle, už tak sme v skluzu..." zeptám se trošku navrčeně, ale zachovám se podle odpovědi.

Jyhys

Ženy sa poberú k Pevnosti, ty máš cestu opačným smerom, k jednej z mestských brán kde čoskoro dorazí karavána ktorú ste videli prichádzať. Cesta je pokojná – dokonca sa začínajú prejavovať poručíčkine rozkazy a vidíš ako sú vojaci – rekruti i starší – na svojich miestach. Len sem tam ešte behá nejaký rozhorčený kaprál a buzeruje svoju skupinku, seržanta nevidíš žiadneho – zjavne sú na onej schôdzke s Cardone.
K bráne dôjdeš akurát včas – karavána práve prešla a už sa schádzajú určení vojaci aby začali vykladať vozy a prenášať náklad do Pevnosti. A náklad vyzerá lákavo, či skôr jeho časť - konkrétne balíky s jedlom kde dominuje práve šunka. Zbytok nákladu už vyzerá horšie – zjavne totiž dorazili „posily.“
“Zdravím, seržant.“ vykročí k tebe mladý vojak, podľa hodnosti kaprál. Už ho trošku poznáš, vždy sprevádza náklad od drevorubeckého táboru neďaleko. Bál či podobne sa volá, vždy dobre naladený a príjemný, na rozdiel od väčšiny posádky v tábore. Tentokrát sa ale tvári zachmúrenejšie.
“Dorazila loď s posilami, dva oddiely rekrutov, medzi nimi i liečiteľka. Seržant od nás tu tiež prevelil Fiorentiho, mal v tábore...nejaký problém no. Ožral sa, zranil sa, práve tá liečiteľka ho zachránila, ale vieš aký je serža, nemá rád priestupky proti disciplíne...“ o disciplíne v Tábore sú priam legendy, vraj tam panuje železný poriadok a tamojší seržant je fanatik do udržiavania poriadku. Docela paradox vzhľadom na bodrel aký vládol tu v pevnosti.
Príchodzí vojaci sa začínajú pod dohľadom veľmi mladého seržanta radiť, ako posledná sa pripája neobvyklá trojica – mladá čiernovlasá vojačka, patrne práve oná liečiteľka, vojak, taktiež mladý, krívajúci na jednu nohu ktorého ti kaprál označí práve za Fiorentiho a najzaujímavejší člen celej karavány, do čierneho odený a veľmi pohľadný chlapík s blonďatou kšticou, pekným ksichtíkom a ešte krajšou výstrojou – začiernený kožený kyrys, kvalitné boty, čierne gate...ani nepotrebuješ kaprálove vysvetlenie aby si podobné indivídium správne identifikoval.
“Cestou do Pevnosti sme naňho narazili, pri ňom zmasakrovaný kôň. Ríšsky spár, veliteľ spárskej ruky...bol poriadne dokaličený, ako vidím medička sa postarala i oňho...takže, uži si, ja musím stihnúť ešte cestu k poliam.“ kaprál ti kývne a vráti sa k vozom, na moment sa ešte zastaví u onej trojice a niečo im povie, načož spár reaguje tichou poznámkou a smiechom. Nemáš ani možnosť si ho lepšie prezrieť, hneď vyrazí okolo teba a smerom k Pevnosti, čochvíľa miznúc medzi uličkami.
To však taký problém nie je, momentálne musíš riešiť súčasnejšiu starosť – ubytovať tieto posily. Kasárne v pevnosti sú narvaté a ešte horšie to bude teraz, keď sa musí nasťahovať i poručíčkin doprovod. Ten asi bude chcieť byť blízko nej – z Pevnosti tak vyhodia Halena a jeho oddiel. Suma sumárum tak potrebuješ miesto pre skoro dvadsať ľudí. Čo znamená zrekvírovať nejakú civilnú budovu. Odkedy sa totiž naplnila kapacita kasární v Pevnosti sú noví ubytuvávaní v Meste. Vždy sa vyhliadne najvhodnejšia budova, najčastejšie to boli práve zavreté krčmy či skladiská, dodá sa vhodný inventár a provizórne kasárne sú na svete. A zhodou náhod sa predsa jedna krčma uvoľnila, i keď bude potreba vyniesť telá a zahladiť stopy. Otázka je tiež čo s magičkou – mágov moc nemáte, vlastne vieš o dvoch veteránoch a dvoch novších z čoho je jeden nejaký kňaz. Nie sú však centrálne v nejakom kádri ale rozprostretý v oddieloch. Takže buď niekam prideliť alebo...je to na tebe.
“Seržant. 7. Oddiel hlási príchod.“ zbytočne ťa informuje onen mladučký seržant a ukážkovo zasalutuje. Takéto typy poznáš – vlastná iniciatíva nulová no budú sa tváriť, že požrali múdrosť sveta.

Pevnosť

Netrvá dlho a pevnosť je nadohľad – nevysoký kopček obohnaný kamennou zďou z ktorej vytŕča pár veží a hlavná citadela čnejúca sa ešte kúsok vyššie. A samozrejme vidieť mesto umiestnené pod pevnosťou – z toho mála čo viete ide o kupecké centrum oblasti. Alebo to skôr kupecké centrum bolo, kým ho neobsadili malažania. Tak či onak je to pomerne rozľahlé osídlenie rozpriestierajúce sa okolo pevnosti, celé ohradené drevenou hradbou v malazskom štýle. Vďaka rovinatému prostrediu však vzdialenosti klamú a k pevnosti sa ešte chvíľku vlečiete, takže Leonard má čas na úspešné uskutočnenie vyjadrenia svojej vďačnosti.
Tesne pred pevnosťou sa preberie váš hosť, droga zjavne prestala účinkovať. Avšak výkonnosť jeho organizmu je určite obdivuhodná. Už už sa chystá spustiť nejakú prednášku či plejádu slov, no pri pohľade na spiacu Švihlu sa zarazí a mlčí až do príchodu pred mestskú bránu cez ktorú následne prechádza celá kolóna do mesta. Ktoré vás svojou rozlohou celkom prekvapí – v kľude to vypadá na mesto pre pätnásť stovák obyvateľov, nerátajúc malažanov. Odhadom samozrejme, navyše väčšina domov vypadá minimálne poloprázdnych, dokonca vidieť niekoľko viditeľne zavretých podnikov a i centrálne tržište ktoré muselo bývať žijúcim miestom hostí len páru stánkov.
Kolóna zastaví len kúsok za bránou, nestihnete sa ani poriadne porozhliadať a dobehne seržant ktorý Švihlu sprevádzal už na lodi. Veľmi mladý, veľmi neskúsený zhromažďuje svoje jednotky k čomu sa zjavne rátate i vy. Kaprál vedúci kolónu medzitým vykročí k mužovi, patrne niekomu kto vás má privítať – svetlovlasý veterán, starší než ktokoľvek od vás či v tábore. O čom sa bavia nepočujete, ruch ako okolo vás začnú skladajú a odnášať náklad kolóny prehluší čokoľvek.
“Nebezpečný chlapík.“ poznamená nahlas večne ukecaný spár, ako ste už obaja zistili.
“Títo veteráni sú vždy nepríjemní a...“ chce pokračovať no ste nútený zosadnúť, vojaci okolo medzitým dokončili vykladanie vozov – ani mravce nepracujú usilovnejšie než vojaci ktorým dorazila žranica – a kolóna sa chystá odísť. Kaprál vykročí k vašej trojici – jednoznačne vyčnievate keďže zbytok je už pekne nastúpený pod dohľadom toho mladého seržanta.
“Veľa šťastia Fiorenti.“ osloví najskôr Leonarda, potom sa otočí na Švihlu.
“Skvelé, že si ho vyliečila. Sme nesmierne radi.“ o pravdivosti jeho slov však príliš nevypovedá tón, čo hneď s krátkym zasmiatím skomentuje spár.
“I ja som, samozrejme, nesmierne rád. Pozor na tón kaprál, ešte by som mohol zapochybovať či nevtipkujete.“
Krátke kývnutie na rozlúčku, kaprál i celá kolóna medzitým odchádzajú.
“Veľa šťastia, ako už poznamenal náš spoločný priateľ, kaprál so záhadným menom. Rád by som naďalej zotrval vo vašej príjemnej spoločnosti, žiaľ povinnosti volajú a ja sa s nesmiernou ľútosťou lúčim. Rád som ťa spoznal, Švihla, a...ďakujem.“ i on vám kývne a vykročí smerom k onomu veteránovi, bez slova však prejde okolo a stratí sa z dohľadu v uličkách. Saina si môže gratulovať – na to aký bol dokaličený sa pohyboval dostatočne, i keď samozrejme krívaniu sa nevyhol.
Niet však času na úvahy – váš mladučký seržant vás poženie dopredu, zaradený s ďalšími asi desiatimi rekrutmi teda stojíte v ukážkovom pozore a vypočujete si očividne jasné hlásenie.
“Seržant. Siedmy oddiel hlási príchod.“
Čo bude ďalej je už patrne na onom veteránovi – v hodnosti seržanta ako ste sa dozvedeli a ako konečne vidíte z jemne ošúchanej uniformy.

Citadela, veliteľské komnaty

Seržantka sa trošku zarazí, zjavne ste sa nepochopili.
“Och, nie, nenaznačujem, že to boli rekruti...teda, stráže dole boli z rád rekrutov to áno, ale...Kapitán bol na nováčikov veľmi mierny, vlastne i preto tu bo...no, vlastne i preto tu bol taký bordel. Pochybujem, že by mal nejaký z nich dôvod ho zabiť. Navyše...takým spôsobom.“ chvíľku zjavne zvažuje či ťa predsa len do detailov zasvätiť, ale keďže si o to požiadala rozhovorí sa.
“Ruky mal rozodraté od lana, klasický povraz, taký sa v meste zoženie kdekoľvek, nebol z armádnych zásob. Takže žil keď mu vrah odrezal...hmm. Odrezané mužstvo, odrezaný jazyk, vylúpnuté obe oči. A zaživa pitvaný. Nakoniec podrezané hrdlo.“ dokončí výčet mŕtvolným hlasom.
“Mohli to byť miestny. Tunajší ľud nebol známy brutalitou, ale ktovie. Žiadne stopy. Ako väčšinu dní, Vlaštovka odchádzala zhruba uprostred noci, posledný ho videl jeden z rekrutov tu na hliadke, meno si už nespomeniem. Poslala ho za Kapitánom práve ona, prevzal nejaké rozkazy a vrátil sa – ostatné na hliadke potvrdili, že u Kapitána bol maximálne päťdesiat úderov srdca, nestihol by to spraviť a popravde – napohľad vyzeral, že sa pri pohľade na krv pozvracia. Rozkaz som čítala, nič významné, nejaký previnilec mal za bitku v krčme zdvojnásobenú hliadku.“ dokončí práve včas – ozve sa krátke zaklopanie a bez vyzvania – predsa len, armáda, vstúpi tvoja Jednooká.
“Poručík. V hale čaká vojak Vlaštovka. Tvrdí, že ju chcete vidieť.“
“Och, poslala som po ňu ja. Napadlo ma, že ju budete chcieť vypočuť sama. Prípadne tiež samozrejme potrebujete asistenta, napadá ma ako ideálna možnosť, ale samozrejme sa môžete rozhodnúť pre niekoho iného.“ ozve sa hneď Kélia.

Citadela

Tvoj príbeh z domova i poznámka o zbrojách sa stretne s úprimným zasmiatím sa, nie je prekvapivé, že i jej smiech je čosi nádherné. Úsmev jej následne trochu zamrzne keď spomenieš jej hriechy – ktovie prečo to vypadá, akoby si zaťal do živého, no to už obaja idete z veže. Dievčina si nepotrebuje vyzdvihnúť nič, rýchlym tempom ste tak za moment v Citadele. Vchod stráži dvojica vojakov, obaja sú rekruti a oboch zbežne poznáš z videnia. Stačí krátke vysvetlenie a pustia vás dnu.
Dnu čaká dobre osvetlená miestnosť - veľké okná prepúšťajú množstvo svetla, pri skutočnom obliehaní s rebríkmi by tak síce boli ideálnym útočiskom, no teraz sú nanajvýš vhodné. Sála je priestorná, i keď s množstvom stolov, vzadu vidíš trón vytvarovaný do podoby býka - ako operadlá sa dvíhajú rohy, ňufák bol zrejme opierkou na nohy. Sál väčšinou slúži ako jedáleň, vieš navyše, že vzadu prechod do menšej miestnosti ktorá slúži ako poradňa veliteľov, na opačnej strane je tiež schodisko na vyššie poschodie kde boli komnaty veliteľa, prebraté po pôvodnom tyranovi. V miestnosti čaká žena, veteránka z Jakatakánskej gardy. Takže tá čo sprevádzala vašu novú veliteľku. Takto z bližšia vidíš, že moc pekná nie je – tvrdá tvár navyše s jazvou miesto jedného oka. I výraz je nepríjemný, akoby moc strojený.
“Vojak Stuha, vojak Vlaštovka? Seržant Halen ma upozornil, že prídete. Poručíčka Cardone ťa prijme za chvíľu, pôjdem ju informovať.“ oznámi Vlaštovke, no ešte sa obráti i na teba.
“Stuha, moja jednotka preberá vaše kasárne, čo najrýchlejšie sa vysťahujte. Seržant Halen o veci vie, choď pripraviť zbytok jednotky. Do dvoch zvonení musíte byť preč.“

První vlaštovka?

V tom kvantu věcí je snadné ztratit přehled. Nic méně se to daří napravit, stejně jako absurdní myšlenku čerstvo-rekrutího terorismu. Dokonce ani smrt kapitána se mě náhle nějak nedotýká. Sice by to nemělo být tak, ale z osobního hlediska jsem beztak dospěla k závěru, že si to za vše jedině zasloužil. Bohužel z toho profesního, důležitějšího, musím vraha najít, dopadnout a místo gratulace exemplárně potrestat.

Stěží potlačuji vzdychnutí. Začíná mě bolet hlava, vyčerpání a šoky si berou svou daň. Svým způsobem mě taktéž znepokojuje rychlé přidělení adjutanta. Je pravdou, že bych patrně vybrala jí už pro ty předchozí zkušenosti, ale vybrala bych si já. Ne někdo... jiný za mě. Dost možná... ne, to je špatná úvaha. Asi trocha hluboko uvnitř usídleného strachu vyplavila myšlenku toho, že mluvím s nastrčenou figurkou a bývalého velitele...si armáda odstranila sama. Rychle, čistě a efektivně. "Děkuji, přiveďte ji..." Odpovím krátce neutrálním hlasem a doufám, že tahle první vlaštovka bude poslem dobrých zpráv!

Citadela, veliteľská miestnosť

"Rozkaz." zasalutuje žena a odchádza splniť rozkaz. Na moment tak máš čas poprezerať si miestnosť, no nič ďalšie zaujímavé neobjavíš. Na stole sú nejaké listiny, prevažne však ide o rutinné zoznamy, zápisky a všetko čo sa tvojmu doprovodu nezdalo dostatočne dôležité aby to zabavili. Kélia pri tebe mlčky čaká.
Netrvá dlho a po zaklopaní opäť bez vyzvania vstúpi Vlaštovka, tvoja ochrankyňa zjavne ostala pred dverami.
"Vojak Vlaštovka hlási príchod." formálne zasalutuje mladá dievčina, v jej podaní to vyznie takmer komicky. Napohľad sympatická, i keď zjavne dosť mladá - odhadom pätnásť zím, určite nie viac, možno dokonca menej. Útla nízka postava, konečne niekto kto vypadá nižší než si sama. Dlhé vlasy veľmi svetlej farby, momentálne trošku mastné a neupravené, pekná tvár. Chladné oči, svetlomodré a prenikavé, veštiace značnú inteligenciu. A samozrejme krásny hlas, pravdepodobne dôvod jej prezývky. Prekrásne melodický, s jemným nádychom nevinnej detskosti avšak s prímesami dospelej ženy. Radosť pre ucho.

V lese

“Hen.“ ozve sa Prach a podá Pěne kúsok chleba zatiaľ čo si premeriava Lorika.
“Život ťa omrzel, šteňa? Nebyť tu mladej celý oddiel nás vyriadi nejaký pošuk. A ty chceš na prieskum, che che.“ zasmeje sa, sucho a chladne.
“Prieskum neprichádza v úvahu“ súhlasí Gavel. “kurevská tma. Navrhujem prenocovať. Nie je to tu najhoršie miesto a ak by bolo zle tak sa nejak spakujeme do tej jaskyne z ktorej ste vyliezli. Stromy nás kryjú, bude dobre.“ sám si už začne vybaľovať deku a chystať si miestečko, no pokračuje a odpovedá na Mrázov dotaz.
“Prešli sme nejakou líniou. Kopa tých čiernych stromov, v lajne. Netuším ako prejde zbytok setniny, ale teraz v noci vyriešime hovno. Ráno preskúmame situáciu. A snáď sa dovtedy preberie mág a Darken, čosi by mohli vedieť. Či? Je to len návrh, nikdy som nejak...neviedol.“ zakončí to trošku smutne, zjavne je stále mimo zo smrti svojho seržanta. Oddiely sa už pripravujú k spánku, páru nejaké deky má, ostatým postačia plášte. Gavel ešte v rýchlosti vysvetlí Mrázovi situáciu – ako sa mali chuť povraždiť pri jednom z čiernych stromov a ako potom našli celú líniu a po jednotlivcoch ju prekonali, napriek nejakej mentálnej sile ktorá ich tlačila a chcela zničiť. Prvú hliadku vylosuje Breza, kvôli uchu ju však láskavo preberie Gavel s poznámkou že „beztak hovno naspí.“
Uložený, zabalený či jemne sa klepúci zimou tak prečkávate asi polku noci kým sa nestrhne búrka. Veľmi náhla, veľmi prudká. Ťažké kvapky za moment premáčajú všetkých, musíte sa teda presunúť lepšie okolo stromov – čo zase začne byť nebezpečné keď začnú trieskať blesky, najbližší asi len hodinu chôdze severne od vás. Nepriazeň počasia však prehrmí rýchlo – dve, tri zvonenia a z hromobitia neostala ani pamiatka. Noc však samozrejme vďaka premočenému oblečeniu príjemná nie je.

“Kurva to bola noc.“ prebudí sa Prach čo znamená, že sa vplyvom jeho hromoženia budia i ostaný.
“Omrdať všetkých bohov, démonov i duchov, kurva vari sme už netrpeli dosť? U Kápěho gulí, ten obrovský seti ešte chrápe, všetko má u riti...“ nadáva ešte chvíľu, no čoskoro i on vplyvom prostredia ochabne. Okolie je totiž...krásne.
V noci to tak vidieť nebolo, no teraz, keď vychádza slnko, nezastreté mrakmi ani stromami ako to bolo v lese za vami a odráža sa od kvapiek na tráve či listoch, krásne zelených po tej sivej pakáži ktorú ste zažili je to nádhera. Dokonca, takmer neuveriteľne, počuť zo stromov nejaké vtáky. Ten radostný zvuk preruší až Býk keď hviezdo vyplieni a vajcia si schová. Krátky prieskum odhalí, že jaskyňa je uzavretá, okrem nej sa za vami skutočne zdvíha ona línia čiernych stromov ktorú spomínal siedmy oddiel.
“Čo teraz? Nejaké návrhy?“ popri raňajkách tak máte síce vďaka nepríjemnej noci unavený no aspoň dobre naladený možnosť premyslieť čo ďalej. Väčšina si beztak medzitým suší oblečenie na slnku, i keď to ešte príliš dobre nehreje.

STOP dalším překvapením

Děcko? Zdá se, že do armády už berou snad každého! Patnáct zim... sakra co to má být? Ne, nemyslím si, že bych cítila nějaké mateřsky-orchanitelské city, ale přijde mi to jako špatný vtip. Nemluvě o tom, že se svým způsobem cítím mladá i já a to jich mám na triku dvacet! Další věc, co mě tak trochu nepříjemně zaráží je fakt, proč si vybral zrovna jí. To co mě v souvislostí s ní napadá, není ani trochu hezké.

"Pohov..." Překvapení se značným úsilím mizí z mé tváře. Ono... všechno zde vyžaduje ZNAČNÉ úsilí. "...vojáku." Musela jsem to říct snad i proto, abych si připomněla, že tu vážně je služebně a ne na výletu. Pak mě u srdce bodne nepříjemný osten... uvědomění si, že dost možná na mě ostatní koukají stejně. To rychle zaženu kamsi do ústrání. Mám totiž hodnost a absolvenci akademie, to něco znamená! Doufám.

"Posaďte se..." Vybídnu jí k troše neformality. "...mám vás oslovat přezdívkou?" A v podobném duchu pokračuji. Ano, je třeba nastavit určité mantinely a taky získat víc... informací o tom, jak to s těmi přezdívkami vlastně je, jestli je žádoucí jejich používání. Tyhle drobnosti jsou důležité, spojují velitele s vojáky a Rosbenově příručce jim je věnována celá kapitola!

"Byla jste mi doporučena jakožto asistent..." Jakmile dostanu odpověď, přejdu rovnou k věci číslo jedna. "...prý jste již tuto funkci zastávala." Takhle to alespoň bylo řečeno. "Chtěla bych to tu lépe poznat, řekněte mi, prosím, něco o mém předchůdci..." Mám co dělat, abych udržela neutrální tón. "...a o tom, čím vás pověřoval." Koneckonců detaily jeho smrti mohou přijít na řadu záhy.

Příjezd do pevnosti:

Pravidelné drkotání vozu mě nakonec ukolébalo k spánku. Jistý podíl na tom měla samozřejmě i celková únava, v tak krátké době se dvakrát natahovat po léčivé moci Denul by vyčerpalo kdekoho. Naštěstí se mi podařilo vzbudit Leonarda, kdyby byly nějaké komplikace, určitě mi dá vědět. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy vůz zastavil až kousek za branou. Protáhla jsem se a chystala se otočit na druhý bok, když jsem zjistila, kde se nacházím.
"Aaaffhh, " zívnu si, "to už jsme tady?" Typicky řečnická otázka. Rukama si promnu oči a zamžourám po okolí. Město, dokonce trh! Aha, poloprázdný. A nad tím vším se tyčí mohutná citadela a několik obranných věží.

Konečně se posadím a do obličeje se mi konečně znovu dostane barva a poněkud inteligentnější výraz. Všude okolo panuje typický rozruch, jak se začínají postupně vykládat jednotlivé vozy. Využiji těch pár okamžiků, než se dostanou k nám, abych zhodnotila situaci. Spár, který už se také stačil probrat, to neopomněl komentovat. Podívám se směrem, kterým naznačuje a prohlédnu si toho nepříjemně vyhlížejícího muže. "Proč nám zas nemohli přidělt ňákýho mladšího?" Povzdechnu si v duchu, s těma bylo aspoň vždycky snazší pořízení. Než jsem ale stihla cokoliv dodat, byla jsem nucena opustit svůj dosavadní "trůn". Vyskočila jsem s oběma pacienty a opět se musela pochválit za skvěle odvedenou práci, zvlášť v případě druhého muže. Ačkoliv v něčem jsem se přeci mýlila, ta ukecanost rozhodně nebyla způsobena drogou.

"Jistě, kdykoliv k službám, pane" zazubím se na seržanta, jeho ironii v hlase opět ignoruji. já si tu pochvalu prostě zasloužím. Jen odchod Spára mě opravdu zamrzí, na rozdíl od Leonarda vypadal na opravdickýho sympaťáka, teď tu budu mít na krku jen tyhle nerudné bestie.
No, štěstí Oponn tě provázej, zvolám ještě za ním, než nám zcela zmizne z doslechu. "Bude ho potřebovat, jako my všichni." pak se jdu zařadit do pozoru vedle ostatních a čekám na další pokyny. Stále se ale nedovedu zbavit dojmu, že je tu něco špatně.

Nejdřív jsem se začala jen lehce nervózně rozhlížet okolo. "Někde tady...něco..." Vrásky na čele se mi prohloubily a cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Typická reakce na sílící pocit ohrožení. A za ta dlouhá léta jsem se opravdu naučila důvěřovat svým instinktům. Reflexivně jsem začala pravou rukou mnout náramek z blyštivých korálků na druhé ruce. "Kde to je?" pořád jsem nebyla schopná určit zdroj. Několikrát jsem nervózně přešlápla na místě. A pak jsem si mimoděk zkontrolovala tu hromadu kožených a jiných provázků kolem krku.

A zbledla. "Duchové po námi, " uniklo mi a v očích se mi začala objevovat panika. "To ne..." hekticky jsem se v tom chumlu začala hrabat a čím déle jsem v tom pokračovala, tím vyděšeněji jsem vypadala. "Tři....pro koule mistra Kápě....tři chybí." Naprostá hrůza! Ale kde jen mohly být?
"Vůz! Ten zatracenej vůz!" Vykřikla jsem a začala divoce mávat rukama. "Musim za nim!" Ukázala jsem prstem směrem, kterým se ubíral a těkala pohledem mezi seržantem a cestou.
"Zastavte to někdo! Jestli je nedostanu, tak...tak," nadechnu se a další slova se mi skoro zadrhnou v krku, "jsme ztraceni!" Všechny mé ochranné amulety mají neuvěřitelnou moc, sbírala jsem je celý svůj život a pečlivě zvolila takovou kombinaci, která by mi zajistila co nejsnazší průchod až k mému předurčenému osudu.

Vykročím směrem k seržantovi a chytím ho za ramena. "Já...jen je najdu," zatřesu s ním, "a pak se fakt vrátim! Je to důležitý!" Vyhrknu a už už se chystám vykročit za záchranou svého drahého vybavení, aniž bych vyčkala na seržantovu odpověď. Srdce mi tluče jako o život, v očích výraz naprostého odhodlání.

Citadela, veliteľská miestnosť

Dievčina sa posadí, je vidieť, že je mierne nesvoja, dokonca nervózna.
“Prezývkou? Ach...som Vlaštovka. Nemám iné meno. Ja...vzdala som sa ho.“ odpovie po krátkom zamyslení, či skôr zaspomínaní. Pri spomenutí jej doporučenie hodí krátky pohľad na seržantku, neutrálny avšak pohľad jej trošku stvrde.
“Zastávala. Kapitán bol z Genabackis. Nevysoký, silný, pôvodne ťažký pešiak...“ hovorí neisto, akoby si nebola istá, čo konkrétne od nej vlastne chceš za informácie.
“Dobrý na nováčikov...väčšinu. Uzavretý, viac preto neviem.“ zakončí to, potom pokračuje už o svojej práci.
“Väčšinou som robila poslíčka. Rozkazy jednotlivým seržantom, správy od nich, od provianťáka... Pár krát správy do a z Mesta, staršinovi, vždy šlo o problémy rekrutov.“ zaujímavé ako i ona označuje nováčikov za rekrutov. Ona, nie viac než pätnásťročná.
“Spojka medzi ním a vojskom, v skratke. A pár vecí navyše...nosila som mu jedlo, čistila veci.“

Nemám slov. Jestli tu přes noc zařvem jen proto, že je seržant trotl a nesvede ani pochopit smysl perimetru, udělám mu z posmrtného žívota ještě horší peklo, než které sám dostane.
Ale rozkaz je rozkaz. Nepolemizuju. Aspoň že hlídky nechal postavit.

Usadím se zpět na své místo, zachumlaný do pláště, tesák a pukléř po ruce, a za chvíli usnu.
Vyšla na mě poslední šichta, a tak mám možnost si prohlédnout les v prvních ranních paprscích slunce - a téměř bez dechu zírám na tu krásu, tolik kontrastující s včerejším hnusem, kterým jsme se museli prodírat.

Bez dalších excesů přežvykuju skrovnou snídani a čekám, co jak nám naši skvělí páni seržanti zkurví den dneska.
Začal docela hezky, takže to nemůže příliš dlouho vydržet. Armáda je v tomhle vcelku spolehlivá...

V ubikaci a stále ještě v prdeli

Svým způsobem si mohu oddychnout, když začne ta... spíše mi přijde na místě ji označovat ještě jako dívku, než cokoliv jiného. Zkrátka když začne mluvit o normálních věcech a v její tváři není patrná bolest nebo přemáhání. Asi, asi je to tím, že jsem sama ženou, že rázem bylo snadné všemu přisoudit punc ohavné perverznosti po tom... jak řekl Střípek trefně - průseru.

Na druhou stranu věc kolem žití bez jména... je mi trochu neznámá. Jakožto šlechtic jich mám několik stejně tak i titulů a používám jen ta dvě nejdůležitější a život bez ani jednoho... to si neumím moc představit. "Děkuji vám." Tím je tato událost patrně uzavřená. "Ohledně mého předchůdce, vy jste byla ta, kdo ho našel, že? " V několika kusech. "Popište mi, co se v ten den dělo."

Cesta do trůnního sálu proběhne v klidu. V době,kdy plnil svoji funkci, se muselo jednat o maginificentní a úžasnou stavbu, která zcela jistě oslňovala prostý lid a uváděla ho v jistý nadpřirozený strach z osoby, sedící na trůnu. Není to poprvé, co tu jsem a proto mě to již nějak tak neohromí.
Z veteránky mi trošku proběhne mráz po zádech. Nemám zrovna odhad na lidi, ale z této ženštiny nemám dobrý pocit. Nevím, jestli je to tou jizvou, posturou či tónem řeči, ale nějak se mi nechce trávit v její přítomnosti více času, než je nutno.
A tak si jen zapamatuji jména, co padla a poté trošku škrobeně zasalutuji..
"Ano, madam. Rozumím a provedu, madam." odpovím pevně, ale nikoliv vyloženě řvoucně nahlas. Pak už jenom - tak, aby si toho slečna Jednoočko nevšimla - spiklenecky mrknu na Vlaštovku a vymizím směr ubikace.
"Dvě hodiny na vyklizení věcí a pak pryč? Vypadá to,že dny válení tak nějak skončili. Mno, aspoň tady nebudu, až se začne vyhodnocovat stoh papírů. Ale takhle rychlý přesun určitě nikdo nečekal. Že by se stalo něco velkého?" popřemýšlím cestou na ubikace, kde očekávám tak trošku chaos.

Příjezd posil
Pomalu se belhám k městské bráně a vyhlížím karavanu.
Mhmm šunka, konečně něco normálního k jídlu.
Tak nějak pokoutně se přitočím a zrekvíruju velký kus šunky pro sebe. Bohužel jí nemám kam dát, tak seberu nejbližší armádní deku, plachtu, košili, cokoliv, do čeho by se to dalo zabalit a hodím si jí přes rameno. Teprve potom si všimnu dotírajícího kaprála.
„Jo no... Jestli ale bude ten Fio-cosi dělat přestupky proti disciplíně i tady, tak ho asi čeká něco horšího než převelení. Ta nová velitelka je děsná ču... Chtěl jsem říct je fakticky vostrá.“
S tím se kaprálovi přestanu věnovat, protože se přede mnou začne řadit celej zpropadenej oddíl.
Sedmý oddíl hlásí příchod... No toho bych si bez tebe nevšimnul...
Otočím se k nastoupeným vojákům.
(Jsem prostě starší seržant, nijak zajímavý, prošedivělé krátké světlé vlasy a docela upravený plnovous. Tak nějak podle rysů a barvy nejspíš Falari. Na sobě halenu a krátké kalhoty, na nohou vojenské boty, přes rameno podezřele tvarovaný světlý vak.)
„Tak poslouchejte, sem seržant Střípek, vodteďka vaše zasraná matka, tak si to zapamatujte. Budu vás muset někam šoup... Co to u Maela?!“
Zaseknu se, protože ke mně přiběhne Švihla a začne mnou cloumat, takže musím pustit vak, abych se mohl bránit. Ten spadne na zem a z látky se vykutálí šunka.
Hodím po Švihle jeden ze svých nejhorších pohledů.
„Vodteď mi dlužíš snídani holka.“ Zavrčím na ní a odstrčím jí konečně od sebe.
„Hej ty, seržo!“ Houknu na mladého seržanta, který mi přivedl rekruty.
„Ta holka má asi průser, takže se naučíš první pravidlo Jyhysu. Když má voják průser, tak de za seržantem aby mu pomoch, jasný? Když je pak seržant ve skrumáži, voják mu zachraňuje prdel. Takže se seber a běž s ní vyřešit ten problém a pak se sem hned vraťte.“
Tím považuji věc za vyřízenou.
„No a co s váma.“
Prohlásím směrem k nastoupeným vojákům.
„No, někam vás musíme šoupnout, takže ty,“ ukážu prstem na jednoho z vojáků. Nějakého z těch mladších co má ještě zbytek nadšení. „ Pocem. Vodteďka seš dočasně proviantní kaprál sedmýho voddílu. Projdeš si tady celej voddíl, zajistíš aby měli všichni to co maj mít, takže hlavně deky na spaní, zbraně a tak. Když něco nebude, zrekvíruješ to tady z těch vozů co přijeli s váma a za zvonění mi tady se seržantem necháte nastoupit voddíl znova. Jestli bude někdo chybět, tak si nejdřív najdu tebe a rozkopnu ti prdel až k lopatkám, pak si vosobně najdu jeho a provedu mu něco eště horšího...“
„Já vám du mezitim najít nějaký kasárna.“
S tím se plánuji otočit a vyrazit předělat Džbánek na kasárna.

Příjezd do pevnosti:

Vak, který měl Střípek přehozený přes rameno s žuchnutím dopadl na zem, šunka se začala kutálet po zemi a jak na sebe cestou nabalovala hromady bordelu, ztuhla jsem uprostřed pohybu. Chyba! Raději jsem se měla přinutit k okamžitému úprku, než abych čelila rozhněvanému seržantovi. Naštěstí to nakonec nebylo tak žhavý. Trochu neobratně jsem se natáhla pro kus uzeniny a sklepala z povrchu ty největší kousky zeminy a dalšího smetí.
"Ehm, pane,..." potutelně jsem se zašklebila, "vaše šunka." S tím mu jí vrazím zpátky do rukou. Ještě si pak utřu ruce do kalhot, jak jsem si je zamastila. Pak, tiše jako myška, vykročím k seržantovi, jež nás sem všecky přivedl. Jestli to Střípka naštvalo, ať si s ním už nějak poradí Leonard.

Jakmile se mi ale podařilo vybruslit z téhle nepříjemné situace, vrátily se mi veškeré obavy spojené se zmizením mých vzácných ochranných amuletů. Jeden z nich pocházel dokonce až ze vzdálené Lederské říše! Nebo alespoň předtím pro mě byla takřka nedosažitelná. Zasvěcen měl být nějakému Bloudovi, ať už se dotyčný zasloužil o cokoliv, určitě budem i jeho ochranu potřebovat. Další z nich byly z cest po Sedmiměstí. Ač jsem těch cetek měla habaděj, všechny jsem je dokázala rozeznat už podle jejich tkaničky. Každý z nich mi propůjčoval nějaký druh obrany a strávila jsem dlouhé večery nad tím, abych z toho vytvořila co možná nejužitečnější kombinaci. A teď byla má síť zpřetrhána! Všecko bylo zničený, byla jsem tu obnažená před všemi škodlivými vlivy tohoto nebezpečného světa.

"Musíme rychle k tomu vozu, " vyhrkla jsem na druhýho seržu a už se vydávala směrem, jakým poodjeli, "musí to být všecko tam." Nebo v to alespoň doufám. Ostatně nikde jinde jsem nebyla a ani nevyváděla nějaké nepřístojnosti, při kterých by mi mohly vypadnout. Ovšem i tak se mi ještě nikdy nestalo, že bych jakoukoliv ze svých cetek ztratila při spánku. Je to nanejvýš podezřelé, možná rovnou nějaké spiknutí! Někdo se mě nejspíš snaží uchvátit do svých spárů. Snad rovnou bůh, nebo jen nějaký mocnější ascendent. Chvátám k místu činu a myšlenky mi v hlavě víří jak o závod.
"Dějou se tu fakt divný věci, nejdřív ten Leonardův šutr a pak tohle!" Udržuji cestou konverzaci s určitě velmi nadšeným členem posádky. "To určitě bude mít nějakou spojitost. takový věci se prostě nedějou náhodně. Ale já na to přijdu. Až si k tomu budu zas moct v klidu sednout, " asi jsem od toho Spára chytla nějakou kecavou, nebo mi prostě jen nedošlo, že se nahlas svěřuju se svýma myšlenkama. "Víte, " mrknu na seržu, "vždycky mi pomáha, když si to všecko nakreslim. Vztahy mezi tim vším tady. Jména všech důležitejch osob a tak," přeruší mě až nález hledaného vozu.
"Ha, tady je!" Radostně zavýsknu a běžím mu vstříc, seržanta v klidu nechávám za sebou.

Rozeženu kohokoliv, kdo by mi mohl stát v cestě a naskočím znovu do vozu. Ostatně se mnou by se určitě nikdo nechtěl dostat do křížku, když jsem zrovna v takový ráži. Důkladně prohledávám místo, kde naše trojice ležela a čím déle pátrám, tím víc ten nečekaný nával radostné euforie ustupuje zoufalství.
"Kde sakra....pro koule mistra Kápě," kontroluji každičkou škvírečku vozu, přerovnávám v něm zbytky nákladu, dokonce jsem začala lézt i po čtyřech. Ale všecko marný. "Duchové pod námi, tohle ne..." na čele mi vyrašily kapičky potu a zbledla jsem. Těžko říct, zda je to jen z té fyzické námahy, nebo mě znovu ovládl strach.
Nakonec mi klesla ramena a já si prostě jen dřepla doprostřed vozu a schovala obličej do dlaní. To nesrozumitelné mumlání by nedokázalo žádný lidský ucho zachytit. Po chvilce se ale tak nějak seberu a podobně sklesle seskočím z vozu.

"Jsou pryč, " špitnu tiše, když míjím seržanta. "Měla bych se vrátit za ostatníma." Zkonstatuju a vydám se tím směrem. "Kde sakra můžou být, přeci sem si všecky kontrolovala na lodi, nikde jsme se nezdržovali, věci sem si nesundávala...leda" tu kacířskou myšlenku, že by mě snad někdo ve spánku okradl jsem hnedle zavrhla. Určitě by mě vzbudilo, kdyby se mi někdo hrabal ve věcech. I když pokud to byl ten Spár. Chytnu se za hlavu. "Zatraceně," zakvílím. Ano, jiná možnost tu už asi opravdu není. Nakonec byl vzhůru mnohem dřív než já a na Leonarda, no na něj vážně není spoleh. Kde ho ale mám tady u všech svatých teď hledat?
Ať už serža skončil kdekoliv, teď ho budu opět potřebovat.
"Kam se poděl ten Spár? Musím,..." dávám na to slovo patřičný důraz, "opravdu ho musím najít!" Jistě, celé by to vlastně dávalo smysl, tušil, že se něco škaredého blíží, buď sám moc dobře věděl, čemu bude vystaven, nebo mě třeba chtěl pošťouchnout jen nějakým směrem. Já se té pravdy ale vždycky doberu. Krom toho, jaký magický potenciál v sobě ty předměty ukrývají, jsou i nositeli příběhů, které sbírám celičký svůj život. Vzpomínky na všechna ta prazvláštní setkání, hromadu více i těch méně šťastných událostí. Bez toho by byly zapomenuty, uvízly v propadlišti dějin. A s tím by zmizela i veškerá poučení. Musím to zachovat, je to další z mých povinností! Jsem jako jedno ucho a seržantovi skoro visím na rtech, můj osud je teď v jeho rukách.

Pevnosť

“Dosť že ideš.“ privíta ťa zavrčaním Tesák, otrávený ako vždy. Cesta k Džbánku bola pokľudná, zanedlho je čas obeda a tak je väčšina miestnych v domoch a ulice sú prázdnejšie, navyše posádka vykonáva poručíčkin rozkaz a asi sa miestni v Pevnosti. Tesák a dvaja veteráni pri Džbánku sú tak po uvítaní pri Bráne prví malažania ktorých stretneš.
“Obšmietal sa tu jeden miestny, dajaký starý páprda, vyhodil som ho, inak pokoj. Čo s telami?“ prejde rovno k veci, bez nejakého zdržovania.
Dnuká sa to medzitým nezmenilo – samozrejme, prítomných vojakov je menej, previnilcov stráži jediný hrozivo vyzerajúci chlapík s kušou a tesákom za opaskom. Čo stačí, keďže im niekto remeňmi zviazal ruky i nohy a dokonca použil nejaké pruhy látky na ústa.
“Drobátko prúser. Dvaja seržanti, jeden kaprál, zbytok omladila z ich oddielov. Kam s nimi? Vie o nich nová? Mohli sa pokúsiť zdrhnúť a my ich museli pozabíjať, ale na to asi neskočí, čo? Vezme to v poriadku?“ vyoytuje sa bez akéhokoľvek náznaku citu, čo viditeľne rozhodí skupinku o ktorej je reč, vďaka zviazaným rukám sa však na moc nezmôžu. Len sa trošku viac krútia a vydávajú zvuky cez zapchaté ústa.

Citadela, veliteľská miestnosť

“Ano. Ja.“ odpovie a na moment sa zamyslí, aby si presne spomenula na udalosti.
“No...normálne, ako každé ráno som Kapitánovi prinášala raňajky. Dole boli stráže, nič podozrivé na jeho smrť nepoukazovalo. Keď som vošla dnu videla som ho priviazaného na posteli, mŕtveho. Celá posteľ od krvi...“ na moment je prerušená, aj cez hrubé dvere počuť z chodby nejaký hluk, či skôr rozhodný ženský hlas jednookej veteránky. Rozhodný a hlasný.
“Ja...spanikárila som a utiekla za seržantom Kéliou. Poznám ju...už dlhšie, nevedela som čo iné robiť. Zbytok zariadila o-„ Kélia samotná prikyvuje a už sa sama chystá prehovoriť, dvere sa však otvoria a prerušia tak obe ženy.
“V poriadku...“ počuješ ešte Jednookú a prichádza návšteva.
Muž, skôr mladík s veľmi svetlými vlasmi – dokonca svetlejšími než Vlaštovka, vypadajú takmer bielo. Veľmi pohľadná tvár pôsobiaca až zženštilo, dokonalé rysy. Celkovo určite fešák, na posúdenie netreba ani Kéliino tiché „hmm“ ktoré sa ozve keď si ho porezerá.
Že ide o niekoho zaujímavého napovedá i výstroj – začiernená malazská kožená zbroj, majstrovská práca neurčená radovým vojakom. Čierny plášť, tmavé nohavice, vysoké topánky. Žiaden meč či iná viditeľná zbraň, známky boja však nesie – cez ten krásny kožený kyrys sa nesie dlhá, patrne sečná rana, okraje sú zakrvavené ale zranenie nevidno. Teda viditeľné, veľmi jemne kríva na jednu nohu, nohavice na nej sú roztrhané a od krvi, zranenie však opäť nevidieť – skrz dieru v gatiach vidieť len svetlé stehno. Podobné znaky sú i na ruke, v oblasti lakťa – tam je látka košele roztrhaná na cucky, inak nezranený. Buď je to nová móda, alebo bol po boji liečený magičkou. Ale človek nikdy nevie, módy výstrelky z Unty sú svojské.

Mladík si v rýchlosti prezrie celú miestnosť – najdlhšie sa zastaví na Vlaštovke, vstúpi do miestnosti ale nechá dvere otvorené.
“Seržant Kélia, ak sa nemýlim? S dovolením by som sa rád porozprával s poručíkom, určite vás zháňajú inde.“prehlási veselo a má ešte drzosť na seržantku žmurknúť. V hlase je však autorita – autorita nevhodná niekomu jeho veku, na čo zareaguje i Kélia ktorá sa bez jediného pohľadu či slova pre tvoju osobu vyberie z miestnosti. Návštevník už len zavrie dvere, otočí sa k tebe a vystrúha krásnu úklonu.
“Krásny deň prajem! Ospravedlňujem sa za ten vpád, nebol čas poslať správu o mojom príchode, čo je patrné najmä z neochoty vašej strážkyne ma pustiť. Ale och, prosím nie, nevyčítajte si to, tí Jakatakánci sú všetci takto mrzutí, s tým ani ja, ani vy nič nenarobíme, pravda?“ opäť to jeho spiklenecké žmurknutie, tento krát však pre teba. Oči má napriek predstieranej veselosti chladné, akejsi modrej farby. A rozpráva rýchlo a hlavne bez zaváhania – pôsobí takmer akoby to mal nacvičené.
“Nebudem vás zdržiavať dlho, cez Jyhys len prechádzam. Chvíľku však pobudnúť musím – nešťastie na ceste, och, hrozná smola!“zakončí teatrálne rozhodiac rukami a vykročí k tebe. Bez okolkov, bez problémov ti chytí ruku a priloží si ju k perám, hneď nato však vystrúha čelom vzad a vykročí k posteli na ktorú si sadne, aby bol čelom k tebe.
“Hrozné spôsoby ja viem,“ začne okamžite, akoby tvoje prekvapenie pramenilo z toho, že si sadol. “ale noha ešte neslúži ako by mala. Čo je i dôvod môjho zdržania všakže, ale o tom sme sa už bavili hmm..aké hrozné miesto.“veselý hlas sa mu na konci zlomí a prejde v znechutený a skoro až znepokojený. Už určite znepokojený výraz nahodí keď sa z postele postaví a prezerá si ju. Pohľad obráti na teba, potom na Vlaštovku.
“Zaujímavé...och, ale vedľajšie, všakže. Nuž, kým som tu, rád by som požiadal, ó nie, radšej poprosil, o pohostenie mojej skromnej maličkosti. Iste viete, kto som.“ do tretice to mrknutie, drzé a skoro protivné. Nemáš ani čas reagovať, predbehne ťa Vlaštovka odpovedajúca na jeho otázku.
“Skurvený spár!“ temer vykríkne a – celkom neprofesionálne – si odpľuje na ten krásny koberec čo máte pod nohami. A aby si bola ešte prekvapenejšia spraví dva kroky dozadu, za teba, rýchlo sa zohne a keď sa vystrie drží dýku s dlhou no tenkou čepeľou.

Pevnosť

Střípkovo velenie a následný rozruch okolo vyčíňania Švihlej, jej obáv a šunky pozoruje mladý seržant s neskrývaným šokom. S realitou armády a spôsobmi veteránov je asi konfrontovaný po prvý raz, rovnako ako s magičkou v záchvate.
“Rozkaz!“ zahlási však poslušne a ukážkovo, no to už Střípek odchádza a nevenuje vám pozornosť. Stále zmätený a rozhodený sa teda pokúsi ovládnuť situáciu, no to už Švihla uháňa smerom ku karaváne a on poslušne musí za ňou.
“Eeer?“ zmohne sa na jej kecanie, očividne stále mimo. Ak vám budú podobný profíci veliť v akcii, bude to ešte zábavnejšie než je. A nebezpečnejšie samozrejme.
“Nakreslíš? Čo, čo sa deje? Mo...moment!“ to je už ale voz na dosah a jeho snaha dozvedieť sa niečo či niečo pochopiť vyšla navnivoč. Pri vozoch sa samozrejme strhne rozruch, celá karavána dokonca zastavuje a spredu už beží váš známy kaprál. Len aby sa prekvapene zastavil keď uvidí skleslú Švihlu ako trúchli uprostred vozu.
“Deje sa niečo?“ preukáže rovnakú mieru neznalosti situácie ako mladý seržant pri ňom, ten mu hneď dôležito odpovie.
“Musí si niečo nakresliť. Dôležité osoby. Vzťahy. A tak. Divné veci, spojitosti...“ dokonca sa rozkecá a významne hodí rukou, akoby šlo o delikátnu situáciu ktorej pánom je on.
“Jasne.“ prikývne okamžite kaprál ktorému dôjde, s akým rozumom má tú česť.
“Ja ale musím vyraziť, nemôžem sa zdrž-„ chystá sa vykecať, ale preruší ho prechádzajúca Švihla. S úsmevom tak kývne seržantovi, vykríkne pokyn a rozbehne sa naspäť do čela kolóny ktorá sa medzitým začína hýbať. Šaina s Mladým sa tak vracajú na nádvorie, rozhovoru dominuje seržant ktorý sa zjavne osmelil a snaží sa na magičku zapôsobiť nejakou historkou. Prestane až po jej zakvílení, to už sú ale na nádvorí.
Střípka samozrejme ešte nikde, dorazil však kaprál menovaný ako provianťák siedmeho oddielu. Zatiaľ čo prebiehala misia s cieľom získať amulety totiž energický chlapík bežal do pevnosti a vrátil sa s kopou vojenských diek – a ďalší problém je na svete.
Nejaké chýbajú. Vojaci si ich rozdelili rýchlo, ešte teraz sa dvaja dohadujú kto ju vzal prvý. A ďalší dvaja majú prázdne ruky. Leonard mal šťastie, kaprál mu jednu hodil sám, asi z ohľaduplnosti kvôli zraneniu. Veď už to, že tu stojí v nástupe nie je ideál.
“Hlásenie!“zahrmí, či skôr sa pokúsi zahrmieť seržant keď vidí trenice o deky medzi mužstvom.
“Eee. Zo skladu mi dali všetko, pane, chýbajú tri deky, pane. Jednu som vám odložil...“
“Aha. Počkáme na seržanta, medzitým prehliadka zbraní. Alebo nie, len čakajte.“ preukáže schopnosť riešiť situáciu a dôležito vykročí po svoju deku, hneď sa však zastaví keď mu dopne, že ani Švihla nedostane prikrývku.
“Ty, z tábora, problémový!“ jednoznačne ukáže na Leonarda.
“Daj jej svoju deku!“

Pevnosť

Vlaštovka ani Jednooká ti už nevenujú pozornosť, obe ochádzajú schodiskom hore, do oblasti kde vieš že sa nachádzajú Kapitánove komnaty. Teda, bývalé Kapitánove, teraz si ich asi prisvojí nová veliteľka. Práve keď vyjdeš na nádvorie prejde okolo teba do citadely niekto iný – napriek trošku krívajúcej nohe celkom rýchlo. Nebol však čas pozornejšie si ho prezrieť, okrem čierneho plášťa kontrastujúceho s blonďatou hlavou nejakého mladíka si nemal čas bližšie cudzinca preskúmať.
Na ubikácii ich tvoja správa samozrejme nepoteší. Ale to sa asi dalo čakať, opustiť priestory blízke jedálni nie je zrovna ideál.
“Tu ste.“ objaví sa i Halen, ostatní zatiaľ spratávajú svoje veci.
“Stuha informoval, dobre. Smola hoši. Berte si hlavne deky, došla nová várka rekrutov a ani pre nich už v sklade neboli ďalšie, nejaké im dokonca chýbajú. To sa zas nová poteší, páč zoznamy tvrdia, že by malo byť pár kúskov ešte v zálohe...no, nás to neserie, nech si Jakatakánci zháňajú pokrývky sami. Berte i Vlaštovkinu, jedna do zálohy sa zíde a poručíčka sa o svoju novú slečnu na všetko postará.“
Kuna ide vypratávaním príkladom – do deky si balí i kusy slamy z postele. Keď už vypratať tak vypratať, prestane až keď sa Palcát začne pokúšať o rozmontovanie postele ako celku.
“Dobre, všetci dole, do Mesta, na nádvorie k bráne. Čaká tam už stádo mladých a Střípek, snáď zariadi miesto. Ja idem na poradu, potom sa za vami stavím.“

Pevnost:

Příjezd už tak radostný, jako samotná cesta, nebyl. Opět, a teď už naplno, se projevil hlavní nedostatek vojenské disciplíny, a to disciplína samotná. Hned za tím pak byly chvíle, kdy disciplína v disciplíně chybí. A úplně nejhorší jsou okamžiky, kdy se tyto dva momenty střídají nebo dokonce míchají tak rychle, že jednomu jde z toho hlava kolem.

Pro vysvětlenou, hned, jakmile jsem vystoupil z vozu, málem jsem, díky své noze, zase lízal bláto ze země. To ale není to nejhorší, ani z daleka. Hned pak totiž nastoupila disciplína. Představil se nám nový seržant, a já jsem hned poznal, že sem skočil z bláta do louže, s tím ohledem, že ona louže je dole, na dně té strašné jámy, nad kterou jsem stál. Sympatický mi byl asi jako hromada rituálních šutrů, a z jeho vyprávění sem poznal, že vyjadřování bude někde na jejich úrovni. Jediné, co mu můžu přiznat, je snaha mít věci hezky zorganizované.

A pak přišla ne-disciplína. napřed Švihle ruplo v bedně a začala stíhat náš kočár. Nečekal sem, že si své malé ztráty všimne tak brzo, takže jsem se pochopitelně ještě více znepokojil. Jestli si dokáže všimnout, že jsou pryč, mohla by je taky vystopovat. Můžu jenom doufat, že stopa těch tretek se přebije pachem mé boty, ve kterých leží. Ostatně, vyloučené to není.

Ale to ještě fakt nic nebylo. Náš seržant si umí věci fakt zorganizovat, ale když odejde, tak se mu to všechno zbortí, jak domeček z karet. Jen co dorazil provianťák s přikrývkama, začala válka. Já jsem jí byl naštěstí ušetřen a asi jsem se měl řídit své oblíbené taktiky rychle se zdejchnout. Bohužel, to by nesměla přijít ona, již dříve zmíněná, mnou nenáviděná, disciplína.

Na rozkaz seržanta jsem reagoval rozporuplně. Asi jako dítě, kterému dáte sladkost, a v nejlepším mu ji vytrhnete a sníte sám. Pokusil sem se nadávat nic najevo, takže si mých nervů, které právě vypověděly poslušnost a skákaly si po mém obličeji, všiml jen málokdo. Asi dvě sekundy jsem jen stál a přemítal, co to vlastně mám udělat. Jestli jí teď uteču, tak mi vemou lautr všechno, což nemůžu dopustit. Svoje boty mám fakt rád. Ta řežba, která by pak následovala, by pak už jen byla třešnička na dortu. Co mám teda dělat? S tázavým pohledem se otočím na svého mesiáše, který mě doposud chránil, jestli mi snad pomůže on. I kdyby mi ale pomohl, je tu ta disciplína a kaprál je asi míň, než seržant. Teďka nevím a čekat na odpověď se mi nechce. Nakonec jsem tedy porazil své přesvědčení, s nervy uzavřel momentální klid zbraní, protože ty se ozvou později, a hlavně, pomyslel na botu.

A s mírným úsměvem jsem vykročil k Švihle. Kráčel jsem dost pomalu na to, abych vypadal důstojně, ale dost rychle na to, aby mě vyšší hierarchie velení nenakopla kupředu. Nakonec jsem se zastavil asi dva kroky od mé zachránkyně, ohnul mé bolavé koleno a vysekl jí krásnou, i když poněkud krkolomnou, úklonu. A se slovy: "Prosím, má paní. Užijte si ji," jsem jí přikrývku podal.

Raději jsem ani nečekal na její reakci, otočil jsem se, a pokračoval na své místo. Přitom jsem zhodnotil situaci okolo. Ta právě připomínala onen chaos v disciplíně. Stál tu seržant, jehož nasrat by se rovnalo asi týdenní bouřce s občasným krupobitím, okolo něj bylo pár lidí, kteří se na to dívali obdobně, a dál už byla doznívající vřava boje o pohodlí. Kromě mě tu válku prohráli ještě dva. Asi bude rozumné do budoucna se s nima zpřátelit. Ze zkušeností vím, že když je ve společnosti pár lidí znevýhodněných, tak to jen tak nenechají. A já se, pokud okolnosti naberou správný směr, rád svezu s nima.

V lese

Postupné sa budíte. Niektorí mrzutí a unavení, niektorí aspoň trošku veselší. Vplyvom krásneho okolia, iný dôvod k veselosti moc nie je. Raňajky studené a suché, neďaleko od vás ale objavíte malý potok s pitnou ikeď studenou vodou, niektorý tak majú možnosť zo seba zmyť aspoň najhrubšiu špinu. A niektorí to majú príkazom.
“Jo, krásne ráno.“ ozve sa včerajška a dneška ešte nepočutý hlas. A zbytok zamrzne.
Zub, napanský mág s krvavým strupom na hlave kde ho pravdepodobne udrel kaprál sa zvesela ponaťahuje a trošku neisto postaví. Na tvári mu zahrá prekvapenie keď vidí najskôr čo má obuté, potom aké má ruky.
“Kurva?“ zamyslí sa, nestihne však reagovať ďalej. Veľmi rýchlo, hlavne ak sa vezme v potaz jeho telesná konštrukcia, takmer priletí Gavel a zhodí mága na zem. Krátka no hlasná pranica, víťazí samozrejme Gavel sediaci na mágovi, s päsťou napriahnutou k úderu a druhou rukou dusiacou mága.
“Čo si spravil s Denalom ty modý zmrd?! ČO?!“
“Moment, čo si to..chrr..kurva, Gavel čo si to...“ reč nieje moc zrozumiteľná, to ale u duseného človeka nebýva nikdy. Dub s Bukom a dokonca po chvíli nutnou pomocou Býka kaprála odtrhnú dostatočne skoro aby mága nezadusil, ten sa rozhorčene – emócia uňho predtým určite nevidená – postaví.
“Jo, Gavel čo si to...dopr...čo sa stalo?“ autoritatívny hlas je prerušený keď si opäť všimne akým prstom to ukazuje na kaprála.
“U bohov. Som modrý!“ zvolá zúfalo načož všetci ostatný zmĺknu. Ticho preruší už ukľudnený Gavel.
“Denal...?“ tíško, skoro šepotom, mág však hneď otočí hlavu jeho smerom.
“To nebol sen...“ zamrmle si skôr pre seba a lepšie si prezerá čo má na sebe a aké má ruky.
“Nieeee! Zub nieeeee!“ opäť výkrik plný zúfalosti ktorý by zlomil srdce nejednej citlivej duši. Napan padá na kolená a dvíha ruky k nebesiam, teatrálnosť scénky je ukážková.
“Prečo ON? Prečo?!“ odpovedi sa však nedočká a chvíľku len tíško pozerá do zeme. Zbytok oddielu tak má možnosť priblížiť sa a mlčky premýšľať. Toto určite nie je normálna situácia. A korunu tomu nasadí Zub keď znenazdajky zdvihne hlavu.
“Zaspál.“ prehlási jednoducho, akoby bol zbytok jasný a logický.
“Nezvládól bariérú. Vzál som hó k sebe, jehó teló vzal íny. Tohó som spálíl.“ poskytne vysvetlenie, už trošku jasnejšie. No, aspoň viete, že váš oddielový mág dokáže spáliť súpera. A asi má v sebe dve duše. Jedna lepšia správa než druhá a to je len ráno.
Darkenov stav sa však nezmenil vôbec. Neprítomný pohľad, slina tečúca z úst, pravidelný nádych a výdych.

Džbánek

No jo... Ty těla....
„Takže popořadě.“
Utnu Tesáka, mávajíc před ním už zase zabaleným kusem šunky.
„Tumáš.“
Vytáhnu z opasku svůj nůž a kus šunky mu odříznu a podám, pak jí zas zabalím.
„Na ty, co to provedli se můžem vykašlat, nová o nich ví, vyřeší si to sama a jak jsem na ní tak koukal....“ Významě pohlédnu směrem ke svázané skupince. „Je to sice nějaká šlechtická holka, co nejspíš nikdy neviděla vojáka zblízka, ale vostrá jako ten tvůj žabikuch, Tesáku. Čeká je vojenskej soud a pak poprava. Akorát že možná přijde s něčim malinko mírnějším, když jí napráskaj ještě ňáký svoje kumpány.“ Další významný pohled, zatímco žvýkám svůj vlastní kousek uzeného.
„Co je ale teďka důležitější je, že tady potřebuju ubytovat vojáky a to hned celej zasranej voddíl, takž to tady musíme nějak zkulturnit. Co se těchhle posránků týče, dokud si je nepřevezme, tak je musíme hlídat, v tomhle ale ten voddíl přijde vhod, takže je akorát přesuňte někam do zadní místnosti a ať je někdo hlídá, dokud se nevrátim s těma rekrutama. Pak jim je dám na starost. S trochou štěstí to nebude víc než zvonění. No a mrtvoly...“
Zamyslím se s pohledem nahoru do patra.
„No nejradfši bych je spálil i s celou touhle hospodou, ale bohové vědi co s nima bude chtít ta ženská udělat. Takže je asi vytaháme ven. Je to tu dost zastrčený, tak to nebude vadit a ty nováčky je nechám pohřbít. Aspoň dostanou vodstrašující příklad a nějakou podobnou lumpárnu si dvakrát rozmyslej.
Hele, Tesáku, co chtěl ten děda? Nebyl to náhodou fotr nějaký z nich?“
Přeptám se ještě. Pokud dostanu negativní odpověď, pustím se společně s těmi pár chlapy co tu zbyli do tahání mrtvol. Chci je vytáhnout před dům, ale někam uklidit, aby nebyly moc na očích, pokud by to nešlo, vytáhneme je alespoň dolů po schodech a přihodíme k těm, co jim to nejspíš udělali, aby měli v tom zajetí pěkný výhled.
Když je vše připraveno, vydám se zase k bráně.
„Jo a Tesáku,“ houknu ještě mezi dveřmi, „dej vědět nový velitelce, že máme ty vězně a co s nima a mrtvolama. Jestli to nechceš udělat sám, pošli za ní nějakýho mlaďocha, ale ne abys mu to celý vysvětloval. Prostě ať jí vyřídí, že se Střípek ptá co s vězněma a oběťma.“

Pevnost:

Mohla jsem se snažit sebevíc, ale seržant mi prostě nerozuměl. Ba co víc, vůbec nechápal, do jaké šlamastiky jsme se to dostali. Rozmrzele jsem jej následovala a v hlavě jsem si už vytvářela obraz plátna; v jednom rohu jména, nebo alespoň nějaké označení těch, se kterými jsem se potkala a v druhém rejstřík předmětů a prapodivných událostí, jichž jsme byli svědkem. A pak to všechno hezky propojit, aby byly jasné všecky vazby. Takové vyjasnění vztahů dokáže leckdy vnést světlo do jakkoliv zapeklité situace. A pokud ani tohle nepomůže, stále tu mám svůj balíček draků. Už je to pěkně dlouho, co jsem jej vykládala naposled. Jak nad tím tak uvažuji, nejspíš brzy nastane opravdu vhodný čas. Tuším tu sbíhání vlivů a jestliže se máme v následujících týdnech ještě vypravit dál, do útrob tohoto neprobádaného kontinentu, bude dobré vědět, kdo bude tím nejdůležitějším prvkem. To ale až později, nejdříve musím získat zpět své ochrany. Povzdechnu si. Vlastně vzdychám skoro celou cestu zpět k nástupišti. Místo toho, abych se dozvěděla, kam se poděl Spár - ví serža vůbec, kdo to je? - tak jsem nucena poslouchat jeho rádobyhrdinský historky. Jedna z mála nevýhod, pokud jste ženou. Někteří se opravdu snaží zapůsobit na vás za každou cenu.

Aby toho nebylo málo, hned po návratu jsem se dozvěděla, že na mě nezbyla deka. "No bezva, ještě tu zmrznu. U všech svatých, tohle mi teda fakt scházelo." K tomu pak ještě nějaká pitomá prohlídka zbraní, ty jsem vždycky nesnášela. Pokaždý u mě našli něco, co se jim nelíbilo, jen aby mohli pozorovat, jak nejlépe malým kartáčkem drhnu svou výzbroj. Další nesouhlasné zamručení. Vypadá to, že mám dneska vážně den pod psa. Skoro mám i chuť jít nějakého nakopnout, jen čistě pro ten dobrý pocit, že na tom snad někdo bude hůř.
Ovšem i v těch nejtemnějších časech se občas ukáže malinkaté světélko naděje. Seržant má možná přeci jen na rozdíl od ostatních trochu toho soucitu a stačil ještě jeden pohled mých psích očí plných bezmezného žalu a už donutil nebohého Leonarda odevzdat mi svůj nově nabytý majetek. Jen těžko se bráním cukání v koutku, jakou mám radost, že volba padla právě na něj. "Tak, to máš za to, žes na mě byl protivnej. Cha! takový věci se k tobě vždycky vrátej, cha!" Cítím se jako vítěz. Pěkně zůstanu stát na místě a počkám, než se ke mně dobelhá. Beztak simuluje, teď už by jej nic bolet nemělo. I ten Spár..."Zatracenej pitomec, až ho najdu, tak..."

Rty se mi semkly, jak jsem si vzpomněla na toho zatracence, co mi tu teď někde běhá s mými amulety. "Ale co to? Pro koule mistra Kápě!" Zachytila jsem slabou magickou emanaci z mého těsného okolí. Byla cítit Sedmiměstím, tím jsem si byla jistá. A stále se přibližovala...
Oči se mi rozšířily a pravou ruku jsem musela sevřít v pěst, jak jsem v sobě potlačovala tu vzrůstající chuť skoncovat tu s něčím životem, když mi došlo, odkud to působení vychází. "Ještě chvilku, tak....Saino vydrž...no poď jsem ke mně...táák, pěkně pomalu." Naberu vzduch do plic a pozoruji, jak Leonard předvádí to své teatrální gesto a předává mi deku. Mlčky mu ji doslova vytrhnu z rukou. Nechápu, kde vzal náhle tolik odvahy podívat se mi do očí. Jakmile se ke mně otočil zády, zahřměl v prostoru můj hlas.

"Leonarde!" Nemusela jsem ani moc křičet, přesto by hrozba ukrytá v tomto jednom slově dokázala na místě přimrazit snad i eleinta. Dvěma rychlými kroky se k němu přiblížím, chytnu zezadu za límec a prudce škubnu. Abych si byla jistá, že půjde k zemi, ještě mu podkopnu jeho bolavou hnátu. Co si budeme povídat, v diskuzi není nikdy pádnějšího argumentu, než je násilí. A jen ať se teď všichni podívaj, že se mnou si tu opravdu nikdo nebude zahrávat! Nakloním se nad něj a z očí mi šlehají blesky. "Kde jsou?" Syknu. "Zmaluju ti prdel tak, že tě i mistr Kápě vyhodí ze svý brány!" Začínám vyhrožovat. A ač jsem tu ještě před chvilkou únavou zívala, mám v sobě tolik energie, že bych něčeho podobného byla jistojistě schopna. Na světě koneckonců není nic nebezpečnějšího než pořádně nasraná ženská. A štvát jediného oddílového léčitele asi taky nebude dobrý nápad.

Tak toho chlápka by bylo nejlepší rozpárat!

Její slova nakonec přinášejí jen velmi málo novinek. Svým způsobem... co jsem mohla čekat? Nějaký rozdíl v jejich verzích? Pokud mluví pravdu, což snad činí, tak se lišit nemohou a pokud lžou... měli na to dost času. Unaveně si promnu oči. Mám chuť se začít modlit, aby tenhle den už konečně skončil a to mě ještě čeká setkání s důstojníky. Nevím proč, ale tentokrát se můj pocit "horší už to nebude" nedostavuje, místo toho přichází jen intuice, předzvěst, dalších problémů na obzoru.

Pravdou je, že jsem měla na mysli úplně něco jiného než muže, který si rázem nakráčí přede mě, jako by mu to tu patřilo. Kamenný výraz mé tváře je vlídný, hřejivý asi jako okolních stěn. S každým dalším slovem, s každým dalším odporným gestem se mi ten člověk tesá do paměti jako idiot. Nemluvě o tom, že každý jeho čin je výslovné pohrdání mou autoritou, čímž si vyslouží ode mě rovněž skryté pohrdání. Vztahy by zkrátka měly být v rovnováze.

"Zkurvený spár"

Tohle mě zaráží. Na moment, kratičký, tak lze vidět značné překvapení. Osobně její reakci nechápu, jsme všichni součástí jedné říše, jednoho království a kdyby se sakra choval slušně, nepůsobil tak výsměšně... tak by mi jeho příslušnost byla ukradená... ale tasit nůž? Nakonec můžu být ráda, že jsem šlechtic, který si v různých společenských příležitostech musel neustále měnit masky a tvářit se jinak, než se cítí. Teď, v situaci, kdy bych už asi nejraději utekla se to hodí.

"Schovejte ten nůž, vojáku." Hlas zní pevně a svým způsobem bez zájmu. "A to HNED." Zde už je pro změnu důraz. Poslední, co je třeba, jsou tyhle cavyky okolo. Doufám, že má dost rozumu, aby poslechla. Působila dost mile i inteligentně, nic méně pokud by se zdráhala, musela bych navzdory jistým sympatiím udělat co je nutné. Což, tuším, podle vojenského řádu znamená bič a vězení za zpochybnění autority velícího důstojníka.

"Je přinejmenším nezdvořilé vítat návštěvu, byť nečekanou, obnaženou čepelí." Dělám správně? znovu netuším. "Stejně netaktní je nazývání příchozích jmény, vyvěrajícím z našich pocitů!" Zním asi jako učitel, který něco vysvětluje hloupému dítku. "A to navzdory tomu, že se sám nepředstavil a vy máte na základě svého odhadu jeho chování vlastní trefnou představu, jak jej nazvat. Rázem se můj obličej mění do nepříjemného úsměvu. Doufám, že vlaštovka pochopí fakt, že daná výtka je jen pro oko a v podstatě souhlasím. Takhle totiž se mnou jednat nebude, proto i vlastně doufám, že to pochopí tenhle... muž.

"Rozhodně se nemohu k služebníkovi říše otočit zády." Hlas dokonce získává barvu soucitu a lehce hrané empatie. "Zvláště, je-li zraněný." Ne, nemám ho ráda. Jestli jsem na něco opravdu citlivá, tak je to sakra moje těžce zkoušená autorita! Zároveň bych si ovšem nejraději nafackovala, protože jednám iracionálně, vytvářím si potíže a to vše jen proto, že už od příjezdu ve mě vše vře, přetéká, tlakuje... jsem zkrátka jako inženýrská bomba a on je jiskrou, co dost dráždí můj už tak přistřižený knot!

"Odveďte pana... Spára do prostor naší polní nemocnice. Najděte mu tam nějakou příjemnou pryčnu, ať má péči odborníka vždy na dosah." Doufám, že tohle je přesně to, s čím nepočítal. Přeci jen žádal o komnatu, pohodlí a komfort na své cestě - zkrátka ptořebuje vše, co mu vinou jeho sebejistého přístupu rozhodně nehodlám dát. Pro jistotu ještě dodám.

"A učiňte tak hned. Tím rázem vstávám, jako by byl rozhovor za námi. "Omlouvám se, za svižnost naší milé konverzace, ale povinnosti si mě žádají jinde. Věřím, že máte pochopení a už se těšíte na vlastní odpočinek... takže nashledanou." Jestli něco chce říct, mě více než nezajímá - což asi pozná z mého postoje. Já sama se hodlám vydat k důstojníkům, ať mám ten den už za sebou!

Bič a pryč
Dorazím na ubikace a stále si tak nějak pochmurně pískám..
"Sem tu, seržo..." dodám a tak nějak přetlumočím zprávu a pak začnu balit. Ono toho totiž není zas tak málo, co sebou musím táhnout. A tak sbalím komplet plnou velkou polní..
"Zase přesun. Ach jo, kdo se s tím má tahat..." pomyslím si a připnu boční pouzdro s jídelníma potřebama na bok batohu a pomocí několika řemínků tam připnu deku...
"Vida, deky. A nějaké chybí? Někdo projel sklad asi hodně rychle. Ale oproti těm průserům, co se stali je pár dek, které padli za dobrou věc, maličkost..."
Zabaleno mám docela rychle,nehrotím to jako ostatní. A pak se začnu soukat do zbroje, což na balení asi zabere nejvíc času. Uculím se na Palcáta, který se snaží rozebrat postel..
"A nezapomeň na trámy v krovech, až přijde zima budou se hodit....".
Jenže po tom pohledu, co válečník věnuje nahoru mi dojde, že ironie nebyla jeho silná stránka "To byl vtip, kámo. A tu postel tady nechej, má na sobě inventární číslo,z toho by mohl bejt ještě průser.." dodám a upažím, abych zjistil,jestli zbroj sedne..
"Halene, hele, nová kapitánka si přitáhla zajímavej ansábl. Byla ti tam jedna, co měla jen jedno oko a přes to druhý dost děsivou jizvu. Docela z ní běhal mráz po zádech...nevíš, kdo to je?" zeptám se konverzačním tónem při posledních úpravách zbroje a opásávání se..
Pak jsem nějak hotovej, stačí nahodit batožinu,nasadit helmu a z čela postele vzít štít.
"Já sem připravenej...."

Pevnost:

Dneska je ale vážně den na hovno. Napřed ta noha, pak převelení sem, nepřejícný seržant, a teď ještě tohle. Jen co jsem se k té bestii otočil zády, zaútočila na mě, a doslova se mnou švihla o zem. Soudě podle preciznosti a zjevné zkušenosti, s kterou tento zákrok provedla, odtud určitě pochází její příjmení. Noha sice zabolela jako čert, ale jen co jsem mohl volně uvažovat a začal jsem přemýšlet jako o život, o který vážně šlo, tak bolest ustoupila. Asi to vážně bylo jen v psychice.

Samozřejmě mě hned napadlo, proč tak jedná. Mé obavy se tedy vyplnily. Alespoň z části. Ví, že ty amulety mám, a všimla si toho prakticky hned. Neví ale kde je mám. V takovýhle situacích sem už byl, a nikdy nikoho nenapadlo prozkoumat boty. Navíc mně nezablokovala ruky, takže se můžu krýt. Ve výhodě ale je, to nesporně. A riskovat nemůžu.

"Co sakra blbneš?!" rozkřičím se na ní ublíženě, jako bych o ničem nevěděl a aby to všichni slyšeli. "Deku jsem ti přece dal, už nic víc nemám!"
Jestli jsem ji doteď neměl moc rád, tak teď si to vážně zavařila. Ale při tom, jak za ní všichni skáčou, si to nakonec stejně odskáču já. Teď to jen uhrát na co nejnižší trest.

Pevnost:

Nejenže leží naprosto bezmocný pode mnou, ale ještě má tu troufalost lhát mi přímo do očí. Buď je Leonard opravdu drsňák, nebo neuvěřitelnej pitomec. Sázela bych spíš na tu druhou možnost. "Však já tě naučim slušnejm mravům, parchante zlodějská!" Zvlášť, když mi tak hezky napověděl. "Deku?!" Poprvé zvýším hlas: "Tu teď dostaneš!" S těmito slovy jej skutečně zmíněným předmětem přetáhnu. A pak ještě jednou, pro jistotu! Nebýt toho, jak jsem dokonale vytočená, možná mě to nakonec začne i bavit.
"Vrať mi moje amulety!" Nevzdávám se a zároveň mu tak dávám poslední možnost postavit se tomu problému jako chlap, i když zbitej, a uznat svou porážku. Snad v sobě nalezne dostatek rozumu a nebude nám oběma přidělávat další problémy.

"A honem!" Štěknu na něj a má ruka držící onen mučící nástroj se na chvilku zastaví, abych tomu nebožákovi dala možnost vrátit mi můj majetek, který tak sprostě nakradl. "Jinak přísahám," zvednu výhružně ukazováček druhé ruky, "že si je najdu sama, i kdybys tu měl po táboře běhat s holym zadkem." Soudě dle mého výrazu, jsem toho skutečně schopná. Je to sice už druhá výhrůžka týkající se jeho pozadí, ale nemohu za to, že jsem měla tak dokonalou příležitost si jej důkladně prohlédnout. Teď se nad tím však tyčím v celé své hrozivosti připravená okamžitě dostát svým slovům. "No?" Poslední výzva. Teď jen doufat, že jsem se po tom všem ve svém úsudku nezmýlila. Ale stále jejich přítomnost, i když velmi slabě, cítím. Jaká škoda, že nedokážu zjistit jejich přesnou polohu, ušetřila bych si tím minimálně spoustu energie. "Hajzl jeden, pitomec nevděčná, to mám za to, že sem ho vyléčila. Ať mu Poliel políbí hnáty a nechá uhnít ptáka!" Kleju v myšlenkách a pro jednou snad i doufám, že mě bohové vyslyší.

Pevnosť

"Od tej ďalej, mladý. Jakatakánci, celá tá jej banda. Už si o nich počul? Elitné oddiely, to jo, ale zábavní asi ako mŕtvola." odpovie ti Halen, zjavne sa s onou skupinkou už stihol zoznámiť bližšie.
"A okrem toho" stíši hlas "prej do pevnosti prišiel spár. Beru chraň, to tu ešte bude srandy..." pokrúti ešte hlavou a odchádza, medzitým je pobalený už i zbytok oddielu a odchádzate sme nádvorie.
Cestou sa nič zaujímavé neprihodí - ostatne je to len kúsok, pri bráne je stráž, na vežiach sa to už upokojilo, chystá sa čas obeda takže väčšina domácich je preč z ulíc. Čoskoro tak neďaleko mestskej brány vidíš nastúpenú hromádku vojakov. A vtedy to začne byť zaujímavé.
"Leonarde!" slabo počuješ ako akási vojačka s dekou v ruke osloví vojaka ktorý sa od nej práve vzdiaľuje. Lepšie už vidieť i zbytok procesie - dva nastúpené oddiely, každý cirka desať vojakov, prevažne muži, či skôr podľa veku chlapci. Seržant stojí kúsok bokom, i z diaľšia vidíš že je mladý až hrúza. Ten však zaujímavý nieje, omnoho viac pozornosti láka práve čiernovláska a jej obeť, mladý vojak ktorý sa trošku krívajúc od nej vzdaľuje. Alebo by sa chcel vzdialiť.
Dvoma skokmi je pri ňom, šklbne ho za límec a podkopne mu nohu, takže sa chudák skáca k zemi. Niečo mu hovorí, nanešťastie príliš ticho aby si rozumel, jeho odpoveď však vďaka tomu ako ublížene kričí však počuje snáď celé okolie.
"Co sakra blbneš?! Deku jsem ti přece dal, už nic víc nemám!"
Už ste prakticky na dosah, kaprál však zastaví oddiel, zjavne nemá chuť pliesť sa do toho - rovnako ako prítomný seržant ktorý na výjav len mlčky hľadí. A ten sa začne stupňovať.
"Deku?!" zvýši hlas "Tu teď dostaneš!" zmieneným predmetom mu zasadí prvú ranu, hneď nasledovanú druhou. Skoro máš pocit, akoby sa jej to páčilo.
"Vrať mi moje amulety! A honem! Jinak přísahám, že si je najdu sama, i kdybys tu měl po táboře běhat s holym zadkem."
"Ostrá." skomentuje to kaprál s úsmevom a chystá sa pokračovať, uprostred nádychu sa ale zastaví a ešte viac usmeje.
"No to bude prdel. Aha, Střípek ide."
Neklame, smerom z mesta prichádza spomínaný veterán, jeden zo starších seržantov čo tu máte. Keďže sa často stretával s Halenom poznáš ho minimálne z videnia i ty. Agresívna ženština naďalej drží deku, druhou rukou hrozí ukazováčikom a chudák vojak pod ňou nevypadá schopný nejak sa hájiť.

Pevnosť

"Rozkaz." zahuhle Tesák, rozhodne potešený, že bude informovať veliteľku. Potvrdí ti ale, že to nebol ich otec a tak sa môžeš s kľudom vrátiť k oddielu ktorý sa už medzitým určite vystrojil. Ulice stále skoro prázdne, obed možno práve vrcholí, väčšina ostatných veliteľov bude s poručíčkou na schôdzke. Ktovie či si predsa len nedopadol lepšie.
"Co sakra blbneš?! Deku jsem ti přece dal, už nic víc nemám!" počuješ nejaký ublížený krik nasledovaný ženským hlasom v ktorom nieje problém rozoznať Šainu.
"Deku?! Tu teď dostaneš!"
Ešte moment a zvuky ruchu a rozhovoru, nanešťastie nie moc zrozumiteľné. Čoskoro ale vyjdeš spoza rohu a naskytá sa ti krásna scenéria.
Šaina stojí nad Leonardom váľajúcim sa po zemi, v ruke zviera deku ktorou pravdepodobne pred chvíľou zasadila vojakovi úder či viac, ukazováčikom druhej ruky pre zmenu autoritatívne hrozí.
"Jinak přísahám, že si je najdu sama, i kdybys tu měl po táboře běhat s holym zadkem." o čom konkrétne je reč netušíš, všimneš si však, že nie si jediný divák - smerom od pevnosti prišiel oddiel ťažkých pešiakov, z videnia ich poznáš natoľko aby si vedel, že to je Halenov oddiel. Ich seržant - Kuna či tak nejak sa práve chystal niečo poznamenať, všimol si ťa však a široko sa usmial. No, má sa i prečo - chvíľku tu necháš túto mládež, už sa dvaja bijú. A ich seržant samozrejme neschopne stojí opodiaľ, neveriacky na to čumí. Našťastie, teda našťastie preňho je na tvoj príchod upozornený vojakom ktorého si menoval provianťákom - aspoň ten zdá sa vykonal svoju robotu a skoro každý má výstroj ktorú má mať, zbežne si všimneš že chýbajú dve či tri deky.
"Seržant. Eeer. Hlásim, že chýbajú tri vojenské deky!" spamätá sa onen seržant, zjavne rád, že môže ignorovať situáciu za ním a venovať sa tebe.

Pevnosť

Vaše divadielko neušlo pozornosti. Ale to sa dalo čakať. Že nikto nezasahuje, to je už trošku prekvapivejšie. Len sa pozerajú, mlčky. Skoro to vypadá, akoby v nich Šaina vzbudila hrôzu. Alebo proste nevedia čo majú robiť, čo je pravdepodobnejšie.
Najhoršie je na tom chudák mladý seržant ktorý na scénku neveriacky hľadí a naprázdno pregĺga - takéto narušenie disciplíny asi v svojom krátkom živote nezažil.
"Ostrá." ozve sa prvý komentár na situáciu. Ale od nikoho z vás - práve dorazila návšteva. Plne vystrojený oddiel ťažkoodencov, štyria statný chlapíci, jeden vypadá na nejakého barbara - seti alebo niečo podobné, takže tradične blbý výraz a o hlavu vyšší než ktokoľvek z vás. Komentátor je stredne vysoký chlapík, s odznakom kaprála s úsmevom na perách, práve sa tiež chystá pokračovať keď uprostred nádychu zastane a veselo poznamená zrejme čosi iné než mal pôvodne na srdci.
"No to bude prdel. Aha, Střípek ide."
Takže ďalší problém. Střípek vyjde spoza rohu uličky rovnako nečakane ak osa priblížila táto skupina - alebo ste boli príliš zaujatý sami sebou. Tak či onak stojí neďaleko a pozerá na vás. A nezachráni to ani mladý seržant.
"Seržant. Eeer. Hlásim, že chýbajú tri vojenské deky!"

Tábor ráno

Stejně jako ostatní jsem šel spát poté, co jsme ukončili naši rozmluvu s Gavelem a ostatními. Je vidět, že ne všichni jsou spokojení s vývojem situace. Ale to se dá čekat. Stejně jako hádky a rozmíšky. Na území nepřítele, pod tlakem okolností…nečekal jsem ani nic jiného. Nakonec se však všechno uklidnilo. Naštěstí. Snad to bude ráno lepší. Jak se říká, ráno moudřejší večera. I když tomu sám zrovna moc nevěřím.

Noc na holé zemi v nepřátelském lese a s partou šílených vojáků není zrovna nepříjemnější ležení, ale na druhou stranu, jsou i horší věci. Už jen to, že jsme se probudili nesežraní, či nezajatí bandou vražedných divochů, je dobrý začátek.

Situace se však brzy změní. Proč nemůže něco vydržet být dobré. Zatraceně. Nesnáším velení. Vážně, ne. Jako by mi občas nedělalo problém udržet svůj život v bezpečí. Teď jsem ještě zodpovědný za bandu cvoků.

A aby toho nebylo málo, Zub se probral a hned se dal do bitky s Gavelem, přičemž následně se ukázalo, že Zub není jen Zub, ale taky Denal. A to ještě štěstí, že ti tři hromotluci zastavili Gavela dřív, než ho…je…roztrhal na cucky. Na tohle jsem asi vážně už moc starej. Zasraná magie.

„Kurva, to se mi snad jen zdá ne?“, pronesu zpoza bandy diváků, kteří nyní obklopují Gavela a Zuba, „Gavele, uklidni se a vy ostatní se taky dejte do klidu. Ihned postavte hlídky kolem dokola. Než se to tu vyřeší, nechci skončit jako něčí snídaně. Zvlášť, když jste se tady teď rozjeli a probudili nejspíš celý prales.“
Nakonec se otočím k Zubovi/Denalovi: „Kurva…Ty…teda…vy…sakra…s kým vlastně mluvím… Zube, vypadni a pusť tam Denala…s tebou ty modrá opice mluvit nechci.“

Doufám, že Zub poslechne. Je toho na mě teď docela dost. Sakra, teď toho musí být dost na každého, kdo se zrovna neorientuje v magii a koho magické kousky celkem deptají.
„Denale…zatraceně…co se to vlastně stalo. A co děláš uvnitř těla toho modrýho telete? A vůbec, kurva…ne že bych si stěžoval…ale jak to, že žiješ !?“

Roztržka
Kráčím si to opuštěným městem, když mě vyruší křik v mém směru chůze.
„U Maelových šedin, co je zas tohle?!“
Zakleju poměrně nahlas a jdu se podívat blíž. Na místě se ale můj naštvaný výraz roztáhne do potutelného úsměvu, když vidím, jak naše nová léčitelka šikanuje Leonarda.

Pak předstoupí provianťák.
„Co? Chyběj deky? No tak to bude pár vojáků spát dohromady pod jednou. jestli se jim to nebude líbit, můžou si stěžovat svýmu seržantovi. Apropo, seržante!“
Otočím se na mladíka, který evidentně netuší, která bije.
„Rvou se vám tady lidi. Sám proti tomu zas tak nic moc nemám, ale jestli se léčitelce něco stane, bude to průser jak mraky, takže to radši vyřešíme, ne?“
„Ženská, dost, nechte toho mrzáka na pokoji!“
Křiknu na Sainu.
„Jméno, hodnost, zařazení, oba!“
Začnu dělat pořádek. Těžkou zatím ignoruju, jestli chtěl Kuna něco řešit, bude muset počkat.

Roztržka:

Další mohutný nápřah a srolovaná deka vystřelila opět směrem k Leonardovu ksichtu. Zastavila se však v půlce pohybu, když jsem náhle uvolnila svaly a nechala ruce stále pevně svírající onen mučící nástroj klesnout volně podél mých boků. To přesně ve chvíli, kdy se z mého, již značně rozrostlého obecenstva ozvalo to jedno zlověstné slovo. "A sakra, už je tady," hnedle jsem odskočila od zvalchovaného muže a hledala směr, od kterého seržant Střípek přišel. "Nepokaž to holka, teďka bude všecko záviset na tvym hereckym umění," v duchu jsem se povzbuzovala a na tváři se mi objevila maska ublíženého štěňátka. Jako bych to byla ve skutečnosti já, kdo tu dostal výprask.

"P-...pane!" Dostanu se zebe značně udýchaně a vzorově zasalutuji. "Mrzák, cože? Ne, ne všecko špatně, já sem tu ten v právu!" Znovu se nadechnu k další odpovědi: "Všecko to má svý vysvětlení, pane. On...on," třesoucím se prstem ukáži na válející se postavu vedle sebe, hlasem značně rozrušeným, abych přidala této chvíli na náležité dramatičnosti, "je jen sprostým zlodějem!" Zvolím správný důraz na poslední slovo a ve tváři se mi objeví směsice lítosti a zoufalství. Ramena mi podklesnou a pohled se mi stočí k nohám. "Vošetřila sem ho a takhle se mi odvděčil," skoro až vzlyknu, "mé ochranné amulety, sebral je. To všecko on!" Doufám, že si seržant na tuto záležitost vzpomene a bude jí přikládat stejnou důležitost jako ostatní. "A ještě k tomu mě okradl ze spánku!" Neopomenu dodat další detail hovořící v Leonardův neprospěch. Přeci jen okrást nevinnou ženu, léčitelku, jež mu nejspíš ještě před několika hodinama zachránila život a ve spánku, no to chce mít sakra náturu. "Cha! Tohle si vyžereš! U všech svatých, to byla zas divadýlko!" Na pochvaly je sice ještě brzo, ale tohlecto přeci musí vyjít. Nakonec právo je na mé straně.

V zápalu toho boje bych málem zapomněla i na Střípkův pokus o znovuzavedení pořádku. Ještěže mám tak skvělou paměť a cit pro detail, jak se na budoucího zachránce této expedice taky sluší a patří.
"Aehm, Švihla, patnáctá armáda, expediční sbor vod vosmnáctý legie," na chvilku se zarazím, jak se rozpomínám na další údaje. "třetí setnina a dvacátejšestej oddíl, pane. Oddílovej mág," dokončím své představení, ačkoliv si nejsem jistá, zda je to ještě teď až na ten začátek a konec vůbec pravda, po všem tom bordelu jakej nastal po našem vylodění. Teď už jen čekat, s čím přijde ten zmetek vedle. Při štěstí Oponn z toho mohu celkem pěkně vyváznout.

Pevnosť

S nepríliš ochotným výrazom vojačka schová nôž, ustúpi však ešte krok dozadu aby ťa mala medzi spárom a sebou. Vedomie, že ťa i v prípade nejasnéhé ohrozenia zjavne hodlá využiť ako živý štít či bariéru moc pozitívny nieje. Alebo len ráta, že na teba by nezaútočil. Ktovie. Na druhej strane je celkom pohotová a akčná. To sa občas hodí.
Spár je však celý čas absolútne kľudný - sám dokonca ani nevyberie zbraň - ak nejakú má. S veselým úsmevom si vypočuje výtku Vlaštovke, dokonca sa nakoniec slabo zasmeje.
"Neskonalá vďačnosť, poručík. Cestu si ale nájdem sám, nie ako nezdvorilosť, ale...nuž, obávam sa, že sme si s vašou pobočníčkou nepadli do oka. Zranenie je povrchové, už o mňa bolo postarané cestou, jednou z vašich nových rekrutiek, ale ostanem na ošetrovni, miesta na spanie tu ako sa zdá moc nieje. Ak by ste čokoľvek potrebovali, nájdete ma teda tam...alebo v okolí. Neváhajte prosiť, och nie!, žiadať o pomoc. Viem byť užitočný a konieckoncov, slúžime jednému účelu. Sláva cisárstvu" koniec je už jasne ironický, ale to sa dalo čakať. Všimneš si tiež, že sa stále nepredstavil, no stým je už neskoro niečo robiť. S krátkou úklonou sa teda rozlúči a odchádza, vyprevádzaní pohľadom Vlaštovky. Tá sa za moment po rozlúčení vydá za ním, čo sa určite dá vyložiť ako plnenie rozkazu eskortovať a nie snahu zlikvidovať ho cestou.
Záležitosť je uzavretá, takže sa môžeš vydať dole, k dôstojníkom. Pred miestnosťou sa k tebe pripojí tvoja Jednooká, hala dole sa začína pomaly plniť - zdá sa, že prichádza čas obedu a vojaci a vojačky so službou tak pripravujú miestnosť k stolovaniu, pod dohľadom Kélie. Tá akonáhle ťa zbadá kývne na pozdrav a chystá sa pripojiť aby ste spoločne vstúpili do onej "poradnej" miestnosti, prichádza však ďalšie prerušenie, takže nakoniec tam smeruje sama a ty ostávaš v prítomnosti nízkeho ryšavého chlapíka s bradou - pamätáš si ho ešte z rána, stretnutie pri bráne - spoločne so Střípkom "doniesli" opitého vrchného seržanta.
"Poručík, prosím, slovíčko." zarastený ryšavec nevyzerá na hrozivého bojovníka ale...niečo na ňom je. Tak nejak zvláštne ale pôsobí väčšina veteránov. Jednooká sa diskrétne vzdiali a posléze odchádza - beztak nemá na porade čo robiť.
"Kaprál Tesák." predstaví sa Falari "posiela ma Střípek. Erh, seržant Střípek." chlapík, akokoľvek drsný pri tebe nevyzerá zrovna svoj. Čo môže byť celkom uspokojivé, že dokážeš z miery vyviesť ostrieľaného veterána.
"Ide o tú...záležitosť. Prej vám o tom už hovoril. Čo s telami? A vojakmi? Dvaja seržanti, jeden kaprál, všetko omladina. Zviazali sme ich jak špekáčiky, stráži ich môj oddiel. A Střípek tam ide ubytovať nových. Máme ich popraviť? Alebo previesť tu, do šatlavy? Telá zakopeme, ak teda nemáte niečo proti." deň ešte nekončí.

Už zase?

Slova "Sláva císařství" mi nikdy nezněla tak cize a vzdáleně. Poprvé v životě jsem měla skoro dojem, že jako by hovořil o něčem úplně jiném. Ostatně celé jeho jednání dávalo solidně najevo, že on je někde jinde a to "někde" si představuje výše, než sem já! To mě vytáčí, stejně jako způsob, jakým přišel i odešel. Nakonec to ale musím pustit z hlavy stejně jako možnost, že se do něj vlaštovka pustí. To by byl nemilý incident jednak proto, že by padl nepřímo na mou hlavu a taky proto, že bych si musela možná najít novou pobočnici. Nevím proč... ale něco... mi na něm prostě nesedí a až když odešel si uvědomuji, že mě lehce mrazí v zádech.

Na to ovšem není čas a tady, jak se ukazuje, není čas nikdy na nic! Pospíším si za milým důstojnictvem na tomto nemilém místě plném problémů! Zdá se, že mé zoufalství se pro teď přetavilo ve hněv, což mi sice nepomůže s tím vším tady něco udělat, ale alespoň to vlévá nový elán do žil.

"Poručík, prosím, slovíčko." Který je velmi rychle vystaven těžké zkoušce. Přichází na řadu další únavné a těžké rozhodování v další nevhodnou chvíli. Skoro, jako by tu na to měli všichni nějaké zvláštní školení. Nejhorší na tom je, že jsem tak unavená, zdeptaná, že už se tvářím přísně jen z povinnosti, jež mi je udělena mou hodností.

"Zatím je držte pod zámkem, chci soud a veřejnou popravu." Chvilka uvažování. "Předpokládám, že tento exemplární trest by měl být jak zadostiučiněním pro poškozené civilisty tak varováním vojákům, že císařská spravedlnost sahá všude, kde vlaje naše zástava." Vyčkám, na jeho reakci a v případě, že by měl nějaké připomínky jsem ochotná je i vyslechnout, než se odeberu dovnitř.

"Divadlo....a zřejmě komedie."

Na místo tak nějak dodusám s svým oddílem. Těžká pěchota prostě neumí chodit potichu. Ono to jaksi nejde. Zastavím se a tak nějak s zbytkem pozoruji dění na plácku. Pod helmou nějak nejsem vidět, od ostatních se liším tím,že jsem docela vytáhlý, až na jednu vyloženou "gorilu". Z ústrojní kázně vybočuji modrým pruhem látky, jakousi šerpou, kterou mám okolo pasu pod "nosný" páskem.
"Holka má evidentně páru a švih, jistě má hodně cviku s mlácením mokrým hadrem..." pomyslím si, když sleduju nebožákův osud a v podstatě veřejnou potupu. Nastoupí na to Střípek a začně dělat pořádek a já se pod helmou jen ušklíbnu.."Rvou?To jsem asi jinde, tady jen jedna lítá fůrie mlátí dekou nějakého chudáka. A ten srdceryvnej příběh?Beru chraň, nikdo není přece tak tupej, aby okradl léčitelku. Ale co, kdo ví v tom je. Nebyla by to první milenecká hádka..."
Švihlu si zapatuju, není to tak těžký. Vždy je dobrý vědět za čím a s kým jít. Nechám věcem volný průběh a jen prohodím tak napůl úst k Halenovi.
"Běda muži, jehož žena bije, kaprále...".
Mám pevný, trošku starší hlas. Žádné nervózní mladické koktání či přeskakování hlasu, protože někdo dospívá. A také podivný přízvuk, Sedmiměstí a asi i kousek dál na jih.

Poloha ležmo:

Švihliny švihy mou vlastní dekou se snažím odrážet volnýma rukama. Ne vždy to jde, ale naštěstí je, i na armádní poměry, poměrně lehká, takže snést to takový problém není. Horší je, že na tohle divadlo jen tak někdo nezapomene a má hlavní role bude jistě náležitě odměněna posměchem po tři generace.

A aby toho ještě nebylo dost, přišlo se podívat i obecenstvo z řad důstojníků. Vážně skvělé. Při mém štěstí se tento výstup zapíše do kronik celého tažení a budou se o něm učit děti po tisíce let. A já už budu navždy jenom ten, kterého srazila na zem tahle fúrie a následně byl popraven, nepochybně proto, aby byl ušetřen druhého kola.

Zatím to všechno dokonale zapadalo. Švihla hned předvedla vlastní sólový výstup, který si jistě pro sychr připravovala už od mala. Mé šance na přežití v klidu se právě snížily někam pod bod mrazu. Na tohle jsem tedy připravený nebyl. Mé zkušenosti s vraždícími masochistickými léčitelkami se sklony k herectví prostě zas tak bohaté nebyly.

"Pane, to jsem rád, že jste tady," začnu s mou improvizací, "sundejte ji někdo prosím ze mě!" Následně se zkusím jakš takš postavit. Nezapomenu při tom na bolest v mé noze, na kterou si jistě alespoň někteří vzpomínají. Pak začnu s představováním:
"Patnáctá armáda, sedmnáctá legie, dvacátá setnina, šestý oddíl, průzkumník, pane." Docela zázrak, že jsem si na to, v téhle situaci a za těhle podmínek, vůbec vzpomněl. Na čísla jsem asi talent od přírody.

Dál už mě ale na mou obhajobu nic nenapadlo. Nechci si okatě vymýšlet, ani všechno přiznat, a tak prostě jen čekám, jaký trest si pro mě vůbec vymyslí. To, že odsouzen budu já, je stejně jasné. Je to žena, poněkud dominantnější, řekl bych, a navíc, na rozdíl ode mne, by oddíl docela oslabilo. Je holt v dost dobré pozici na týrání, to se musí přiznat. Snad z toho ale ještě něco málo vytřískám. Přeci jenom, to, že jsem celému oddílu asi pro smích, je dostatečně velký trest i pro větší zločiny.

V lese

Nepríliš ochotne sa páru čumilov – ako prvá Breza nasledovaná Býkom, Strelcom a Ličiakom rozhodne plniť Mrázov rozkaz a čo najdôkladnejšie sa teda snažia sledovať okolie tak, aby im neušlo nič ani z drámy ktorá sa odohráva okolo Zuba-Denala.
“Eeee...“ je ale jediné čoho je ústredná postava schopná. Silno žmurká, trošku mu šklbe hlavou, ale nikto poriadne nevie či to je dôsledok toho prevtelenia alebo mágovo normálne chovanie.
“Denal nemóže.“ ozve sa napan, pravdepodobne teda Zub.
“Nezvladól bariérú. Jehó dušá vyrváta, chýtil som jú ja, ale teló už niektó zabrál. Hmm dáky pobúd, šalény.“ začne vysvetľovať svojím trošku nezvyčajným prízvukom. Zaujímavé je, že keby nemal tak nepríjemný hlas bolo by to skoro spevavé, miestami to dokonca vyzerá na systém.
“Teló som zníčil, nepóžitelné. Denal pár dní mimó, šók taký tén...eee..psýchecký.“ dokončí svoju historku a keďže pokladá vec za vyriešenú odíde močiť. Na smolu všetkých zúčastnených nie moc ďaleko od vás, takže minimálne zvukovú vložku doplnenú slastným blahorečením všetkých známych i neznámych bohov a duchov máte z prvej ruky.
“Uf.“ zhodnotí stav už kľudnejší Gavel.
“Uf. súhlasí so záujmom Prach.
“Uf!“
„Uf! ozve sa Buk a Dub, bohvie prečo.
“Dosť!“ zarazí to hneď Prach, pretože sa už začne otáčať i Býk. “Kápěho gule, to je situácia. Môžeme čakať, či sa zjavia naši alebo pokračovať. Zásob ale nie je moc, ak nás zbytok predbehol alebo sú moc vzadu čakanie s príliš nevyplatí.“
„Pravda.“ súhlasí i Gavel “pokračujme, jo, to bude najlepšie. Či? Mráz, je to na tebe. Zvedov dopredu, radšej oboch, postupne vpred. Môžeme sledovať potok, vedie na sever takže...“

Pohroma na spadnutí

Zatímco při příchodu jsem se v podstatě výborně bavil, při dělání pořádku už jsem podmračený a po Saininých slovech se mi najednou úsměv z tváře vytratil dokonale.
Otočím se na Leonarda.
„Jo tak šestej oddíl jo? Nejseš náhodou ty ten potížista, ? Přeloženej pro nekázeň? Chlastat, to bysme uměli, žejo, dělat kravinky taky a eště se při tom zmrzačit a ulejt ze služby.“
Tím ale můj proslov k Leonardovi skončí a následuje Saina.
„Holka, už jednou jsem ti pokryl prdel a co z toho? Tohohle vojáka si nařkla ze zločinu. Inu co se dá dělat.“
Zakroutím hlavou jako bych byl otec dvou zlobivých dětí.
„Takže seržante...“
Obrátím se na služebně mladšího důstojníka.
„Doporučuju to vyřešit asi takhle: Vemte dva chlapy, ať se Švihlou prohledaj tady pana Fiorentiho, jeho věci a vyslechnou ho. Bejt na vašem místě, tak bych na to radši vosobně dohlíd, protože Švihla ho jinak zmrzačí eště víc, než už je.“
Významě pohlédnu na Leonarda a znovu zakroutím hlavou.
Jak se může nechat takhle seřezat vod léčitelky?
„No, jestli má pravdu Švihla, tak ty amulety najdete, tak bych mu vysázel aspoň osm ran. No a jestli je neukrad...“
Otočím se na Švihlu, rysy mi ztvrdnou ve tváři.
„Tak stejný trest tady pro Švihlu, aby se naučila, že takhle nemůže vosočovat každýho.“
Nespouštím ze Sainy pohled a je na mě jasně vidět co si o tom myslím.
„Holka, seš si jistá, že ti je sebral von? Že ti je vůbec někdo sebral?“

Zásah seržanta:

Do sporu se opět vložil serža. Než spustil svoji, náramně jsem si užívala pozornosti svého obecenstva a dokonce jsem měla i pocit, že jsem od jednoho z příchozích zaslechla typicky Sedmiměstský přízvuk; i v mém případě byl lehce rozeznatelný. Vše se vyvíjelo přesně podle mých představ, dokud Střípek nepomluvil a na jeho tváři se neobjevila ta neoblomná maska. Znovu jsem se v něm snažila najít potřebnou oporu, ale ta náhlá změna v jeho výrazu mě utvrdila v názoru, že jsem tady možná šlápla tak trochu vedle. Nevypadal nastalou situací vůbec potěšen. "Ajaj, teďka sakra vopatrně, jinak se budem voba svíjet na dně samotný Propasti." I tak jsem se nemohla zbavit přesvědčení, že jsem v právu a je snad i mou povinností Leonarda za jeho neuvážené činy potrestat. "Ta krysa je někde schovává, musí. Přeci sem je cejtila! Moje magický smysly se nikdy nemejlí!" Musela jsem si znovu nějak dodat odvahy, poté, co nám tu tak ochladla atmosféra jsem už sama několikrát nervózně přešlápla na místě. Několikrát jsem pohledem zalétla i k Leonardovi, který měl zřejmě s podobnými patáliemi mnohem víc zkušeností, než by asi sám chtěl.

"Jsem si jistá, že je má určitě on, pane!" Prohlásím nakonec a tónem se snažím dodat svým slovům alespoň nějakou váhu. "Jsou magický, víte. Cejtila jsem je hned, jak se ke mně přiblížil. Nemůže bejt pochyb!" Kousíček od něj poodstoupím a čekám, jestli se objeví dvojice, co ho má protřepat. "Jen ať je sakra najdou..." Modlím se ke všem svatým, ačkoliv si přede všemi stále snažím zachovat svou tvář s tím lehce připitomnělým výrazem. "A vosm ran dekou je dostatečnej trest, pokud se najdou. S tim souhlasim." Ještě jednou zdvihnu zauzlovaný balíček. Bylo to osm ran dekou, ne? Čím jiným taky? A znovu ten kratičký pohled ke Střípkovi s očekáváním potvrzení mých slov. Leonard se sice opravdu provinil, ale neměla bych to srdce nechat to bít. Jó, aby musel tejden pucovat latríny nebo seržovy boty, to by bylo v pořádku, ale mrzačit si členy týhle armády jen tak nenechám.

"Tak co, přiznáš se?" Houknu na Leonarda a opět se zatvářím výhružně a sevřu deku pevněji. "A hlavně žádný hlouposti, jinak to ještě bude vošklivý."

Pevnosť

“Rozkaz. Tak postrážime.“ kývne Tesák a po nie príliš ukážkovom zasalutovaní sa vydá na odchod. Práve včas, seržanti v miestnosti už čakajú asi dosť dlho a to je práve čas obeda – v sále sa začína rozdeľovať jedlo – nejaká polievka, vyzerá na guľáš, šunka, chlieb...teba ale čaká stretnutie.
“Vitajte, poručík.“ malej kruhovej miestnosti dominuje rovnako okrúhly stôl – koľká symbolika – a drevené stoličky okolo neho, inak vypadá byť prázdna. Veľké okno zabezpečuje dostatok svetla, celkovo nejde o moc veľký priestor, okolo stolu sa zmestí tak desiatka ľudí, zbytok stojí kde sa zmestí.
“Seržantov Borosa, Halena a Nermala poznáte, zo starších chýba len Střípek. Zbytok sú mladší seržanti – predstavovanie by zabralo moc času.“ vysvetľuje Kélia, medzitým sa môžeš usadiť – tvoja stolička je rozhodne lepšie tvarovaná, zdobená a pohodlnejšia. Či je to pre teba, alebo práca bývalého Kapitána nevedno.
V miestnosti sú teda tváre ktoré už poznáš – už triezvo vyzerajúci Boros, so zdá sa, mokrou hlavou, veselý Nermal, mĺkvejší Halen ktorý na chytráka nevyzerá a tvoja známa Kélia. Nechýba ani jeden z tvojho doprovodu, muž vekovo na úrovni Střípka, vieš, že sa volá Jeser Daran. Zbytok je asi pätnásť či viac rôzne starých, väčšinou ale zúfalo mladých seržantov oboch pohlaví z novších oddielov.
“Takže.“ ozve sa Boros “situácia je celkom...stabilná, ehm. Občasné problémy s disciplínou, áno, ale...žiadna nepriateľská aktivita. Za planinou sa rozprestiera panstvo Draka, assailského Tyrana. Moc sa o ňom nevie – zajali sme len malý prieskumný oddiel jeho vojakov, asi pred troma mesiacmi. Neprezradili nič, už sú po smrti.“ vysvetľuje kľudne, rozhodne triezvym hlasom. To sa musí počítať ako tvoj úspech.
“Zato on zničil celú brigádu, asi tri stovky veteránov, nevrátil sa z nich nikto. Velenie teraz vypracovalo plán-„ rozprávanie preruší klopanie, bez vyzvania a s úsmevom vstúpi Spár.
“Ospravedlňujem sa za meškanie, menšie zdržanie. Kde sme skončili?“ pohľady v miestnosti plné nenávisti si nevšíma, Boros trošku rozhodený pokračuje.
“Plán, áno. Zhromažďovať zásoby, vojsko. Pripraviť ťaženie, čakať na ďalšie rozkazy-“
“A tie práve prišli“ preruší ho Spár drzo. “cisárske rozkazy nesiem ja. Jednoduché...čakať. Nastala komplikácia a 17. Légia ktorá vám mala s útokom pomôcť sa...zdržala. Takže čakať, zhromažďovať zásoby, pripravovať sa...to zvládnete.“ klasicky protivne žmurkne, čím dáva najavo, že posledné slová už smeroval tebe osobne a po chvíľke trápneho ticha pokračuje.
“Čím moja povinnosť končí. Tri dni počkám v pevnosti a vyrazím, naproti Sedemnástej. To je odo mňa všetko, dovidenia.“ posmešné zakončenie a odchod. Pravdepodobne nie si jediná v miestnosti, ktorá by mu najradšej zakrútila krkom. A páru iných vypadá, že sú nielen schopný ale i ochotný to spraviť, ak to už neplánujú.
“Ehm. No, takže...čakať?“ ozve sa Nermal, načož sa spamätá Boros a pokračuje.
“Ták. Nó. Zásoby moc zhromažďované nie sú, Kapitán nikdy taký rozkaz nevydal...ale nie je to problém, stačí nariadiť aby nám z táborov a fariem posielali väčšie množstvá a vyhradiť nejaké miesto na skladovanie...“
“Je nedostatok prikrývok.“ ozve sa pre zmenu Halen “v sklade naposledy brali pre tých nových čo prišli so spárom, dva oddiely, medzi nimi magička.“
“Hm? Mal som dojem, že tých je práve prebytok keď majú malazské vojenské deky i miestne kurv...eeh, kňažné lásky.“ reaguje takmer so smiechom Nermal, na jeho „chybe“ sa páru mladších neskrývane zachechtá.
“Takže niekto naše deky rozdáva v meste...za služby alebo bohvie čo. Super, fakt paráda...“
Začína byť trošku hurhaj ako sa pozvoľna ozývajú a prekrikujú ďalší. Beztak chvíľka času na spracuvanie informácií sa hodí a mlčanie má aspoň výhodu, že sa situácia urovná sama – Boros to sľúbi vziať na starosť, zrejem aby vykompenzoval ten prehrešok u vítania.
“Takže...nejaké otázky madam? Niečo čo chcete vedieť?“ osloví ťa nakoniec Nermal, miesto hodnosti využívajúc madam.

Proces:

Jak to ale zahřeje u srdce, když si na vás někdo vzpomene. Sice jen na jediný den z celé mé zasrané služby tu, navíc zrovna ten, kdy se snažím si trochu zpříjemnit si jinak velmi nudné a otravné hlídky trochou srandy a ošklivě se přitom poraním, a navíc z pohledu nadřízeného, který vidí ulejváka a ne oběť, ale i tak je to krása.
"Ano pane, to budu já," odpovím mu, i když asi na mou odpověď ani nečeká. Zapírat přeci nemá smysl a ať vidí, že jsem upřímný.

Směr, kterým se proslov seržanta ubíral, se mi ale vůbec nelíbil. Nějaké prohledávání sem čekal, ale rovnou ve třech lidech, plus výslech jako bonus? Asi tu jsou na zloděje vážně tvrdí. Tomu nasvědčuje i trest, který mi uloží.

Osm ran? To bych si možná zasloužil, kdybych ukradl měsíční výběr daní středně velké vesnice, a ne nějaké pošahané amulety. Zpozoruju ale slitování, které se objeví ve Švihlině souhlasu. Že by mě nechala sešvihat jen dekou? No, nevadí. I tak budu v oddílu prakticky mrtvý. Kdybych se Švihle před okamžikem bránil, nejspíš by jí pomohli, navíc jsem se nad ní slitoval. Všichni to ale budou brát jako slabost, že mě prostě ženská zrubala. Nějaké rány mně teda už moc ublížit nemůžou.

Ale jen tak se vzdávat nebudu, ta bolest je přeci jenom nepříjemná.
"Ale já ti je vážně nevzal, kolikrát ti to mám ještě říkat?! A ohledně toho vycítění, nemůže to být něco jiného? Neříkala si před tím, než jsme vyrazili sem, že ten kámen, který mě tak ošklivě zranil, byl magický, možná i prokletý? Že mohu být nakažen nějakou magickou chorobou? Necítíš náhodou tohle?"
Nad recitováním její dedukce mého zranění si dám vážně záležet, ať je zřetelně slyší všichni okolo. Když už mě mají prohledávat, tak ať se u toho alespoň necítí dobře. Nechci, aby se mě tři lidi dotýkali dlouho.

Pevnosť

"Čo..? Teda..Rozkaz!" vykríkne seržant a plný odhodlania sa otočí k nastúpeným vojakom.
"Vy dvaja, prehľadajte ho!"
Náhodne vybratý sú muž a žena, obaja mladý, obaja už napohľad nepríliš nadšený tou myšlienkou.
"Prekliatie...sakra..." zahuhle žena, či skôr dievčina zastaviac kúsok od Leonarda. Našťastie - či skôr nanešťastie pre Lea - je aspoň vojak trochu odvážnejší. Dvoma rýchlymi krokmi je u obvineného, rýchlo a naprosto ľajdácky mu skontroluje opasok a s výsledok sa otočí na seržanta.
Slová mu však uviaznu keď uvidí nesúhlasný pohľad - jednak vlastného seržanta a pravdepodobne i Střípka. Avšak, podľa toho ako vehementne si utiera ruky do gatí je jasné, že nemá zrovna chuť ohmatávať potencionálneho zlodeja - darmo, prekliatie sa u mladých rekrutov ukáže ako príliš veľká hrozba. Čas sa tak vlečie - dievčina sa ani len nepriblíži, mladík ustupuje. Záchrana nakoniec prichádza z vonka.
"Vyzliecť a preskúmať!" zahrmí viac žartom než seriózne jeden z ťažkých pešiakov ktorý prišli so Stuhom a celú situáciu pozorujú - podľa výložiek ich Kaprál, Střípek ho pozná pod menom Kuna.
"Vyzliecť a preskúmať!" chytí sa toho však mladý seržant. "Okamžite! Inak budete...pochodovať! Bez jedla! A tak!" panika ktorá sa na ňom zračí ukazuje, že mu už nieje všetko jedno. Takto nekompetentne sa pred Střípkom ukázať nechcel. A zachrániť sa to snaží jak to len ide.
Voľky nevoľky sa tak vojaci zhlúknu okolo Leonarda - každí sa snaží vypadať, že niečo robí a pritom nerobiť nič. Ten má teda nakoniec šťastie v nešťastí - skôr náhodou než cielene mu povalenému na zem zobujú čižmu z ktorej vypadnú ulúpené amulety. Čo je nešťastie. Na druhej strane neskončil s holou riťou, čo sa rozhodne za šťastie pokladať dá.
"Tu sú! Tu súúú!" vykríkne práve tá dievčina, ktorá to ako prvá dostala na starosť a celá nadšená s amuletmi v rukách pribehne ku Švihle.
"Sú to oni? Sú to oni?"
Celá scenéria na chvíľu zamrzne a pohľady sa upierajú k Švihle. Jej súhlas jasne odsúdi Leonarda k trestu, čo si uvedomuje každí na nádvorí. Nesúhlas by ale viedol k ďalšiemu prehľadávaniu, humiliácii Leonarda ale posléze pravdepodobne k trestu pre samotnú Švihlu.

Amulety:

Leonard to do poslední chvíle nevzdával, opět jsem mu ukázala své soucitné já a místo toho, aby se zachoval jako správnej chlap, se chtěl z celý situace jenom vykroutit. Vysloužil si tím jen další z mých zamračených pohledů, takových, jakými matky často týrají své neposlušné syny. "Takže ne po dobrym, no dobře." Nakrčím nos a odfrknu si.
"To sotva," ohradím se, "rozlišit magické působení mých VLASTNÍCH amuletů a nakažlivé energie prokletí je snadný jak facka." Tedy ne, že by to byla až tak docela pravda, ale co tu kdo ví o kouzlení? Doufejme, že ne příliš. Podle všech těch zdráhavých a zmatených pohledů tu ale přeci možná budu jediná, kdo o tom má nějaké ponětí. Ale zas na druhou stranu...
"Cítila jsem jejich vyzařování, ač obvykle bývá docela slabé. Buď se mi zlepšil čuch, nebo..." zarazím se a chvilku jen civím do prázdna, "reagují na tu kletbu! Pokud u něj skutečně jsou." Už už jsem to chtěla na všecky vychrlit, ale pak jsem si to přeci jen rozmyslela a pusu zase zavřela. Skončilo to pouhým zalapáním po dechu, jež se dal přikládat scéně, kterou jsem mohla pozorovat před sebou.

Nebohého Leonarda opět svalili na zem a po chvilce nejistého přešlapování okolo se konečně někdo měl k činu a sundal mu botu. A hle! Mé amulety byly na světě. Vykulila jsem oči a rty se mi semkly. "Zloděj jeden zlodějská! Opravdu je měl!"
"Jaks jen mohl?" Vyhrkla jsem nevěřícně na válejícího se Leonarda. Udělala jsem několik kroků vpřed, abych vyšla vstříc ženě, která je objevila. "Jasněže jsou!" Zvolala jsem je a hned se pro ně natáhla. Tak pojďte pěkně ke mně, pokládky moje. Jistě, mohla jsem se znovu nad Leonardem slitovat a za cenu holé prdele vzít trest na sebe a možná doufat v nějakou úlevu, ale měla bych snad odpouštět sprostému zloději? To tedy rozhodně ne! Už dvakrát jsem se přesvědčila, že nezná vděk, tak ať si to vyžere hezky sám.

S vážnou tváří se otočím se Střípkovi a zcela formálně k němu promluvím: "Pane," začnu, "nalezené amulety skutečně patří mně." Z trojice vyberu jeden a za koženou šňůrku jej vytáhnu před Střípkův obličej. "Třeba tenhle. Dar od jednoho muže z Ehrlitanu, kterému jsem zmírnila horečku. Původem trellský." Alespoň tak mi to bylo řečeno. Vypadá docela obyčejně; kolečko z pevné kůže, do kterého je ručně vyryt neznámý symbol, jistojistě oplývající nějakou prazvláštní silou. "A tady," beru druhý, jež je zvláštním pletencem kůžiček a provázků různých barev, "radost zrození. Vzácný dar pro ženy zajišťující plodnost a zdravé donošení dítěte." Jakmile dořeknu větu, vrhnu káravý pohled na Leonarda. Sám určitě netušil, k čemu měl jaký sloužit, ale připravit mě zrovna o tohle? "A tak bych mohla pokračovat," nadechnu se, "pamatuji si všechny! A běda těm, kdo se znovu pokusí mi je sebrat!" na důkaz toho, jak vážně myslím svá slova, pozvednu káravě ukazováček pravé ruky. Když s tím skončím, obřadně si je všechny tři znovu zavážu a schovám pod spodní halenu.

"Tak pane," znovu promlouvám ke Střípkovi, "myslím, že je čas na Leonardův trest." Zkusmo pokývám hlavou, abych jej donutila toto gesto zopakovat. Lidé to tak často dělávají, možná mu to díky absurdnosti celé této situace vůbec nedojde. "Můžu mu těch osum ran napráskat sama?" Dobrovolně se nabídnu s dekou připravenou. Aspoň tohle hodlám dodržet, beztak mu tenhle přestupek už nezapomenou. A chci mít tohle všecko rychle za sebou, abych mohla pokračovat v šetření. Jsem tu jediná, kdo celé té záhadě může přijít na kloub. Kdo by taky stál o to, mít ve skupině prokletého vojáka?

"Jako bych to nečekal..." vyvolá ve mě záhadné odhalení mágovy nové totožnosti spíš povzdech než údiv.
Zajímalo by mě, nakolik ta stěna černých stromů, kterými jsme prošli, změnila mě, nebo kohokoliv dalšího.
Má vůbec smysl podezřívat je všechny ?

Pranici sleduju bez zájmu a pak konečně ! Konečně zazní rozkaz a my jsme se někam pohli. Sbalil jsem svých pět švestek, do luku napnul tětivu, protože nevím, co nás v lese čeká, kývl na Pěnu, a vyrazil do lesa podél zurčícího potůčku.

Je skvělé být zase na cestě, a les vypadá o mnoho přívětivěji než včerejší pláž a cesta k hranici, takže se mi postupně vrací dobrá nálada - což ovšem neznamená, že přestávám být ostražitý. Jen jsem se dostal do "svého" prostředí, kde se cítím jako doma. Pokud na mě zase někde nevybafne nějaká magie...

Amulety a výprask

Sleduji prohledávání Leonarda a královsky se u toho bavím. Když se celá situace začne protahovat, uříznu si dokonce kus šunky a začnu ho žvýkat. Život mě naučil, takže relativně libové maso žvýkám zatraceně dlouho. Což znamená, že polknu asi tak ve chvíli, kdy z Leonarda vypadnou amulety.
„No vida.“
Zabrblám si pod fousy.
Jenže pak začne Švihla brebentit a ukazovat mi amulety, což mě jenom dožere, protože mě to ani za mák nezajímá a jenom se tím ztrácí čas.
„Tak dost ženská!“
Utnu jí rázně právě, když se nabídne vypráskat Leonarda.
Otočím se k mladšímu seržantovi. „Tak, to bychom měli. Jak sem prve řek, trest je jenom doporučení. Je na vás, seržante, co s tim zlodějem provedete. Každopádně bych trestání ale odložil. Už sme tu ztratili dost času a já vás mám dostat do kasáren, takže tak.“
„A ty, léčitelko...“
Znovu se vrátím k čekající švihle.
„Řek bych, že ti pobyt tady v tom oddíle nesvědčí, takže odteď seš převedená přímo pod moje velení, jasný? Zodpovídáš se mně a vyšším oficírům, což je zatim v pevnosti asi jedině poručík Cardone.“
Aneb kdo by nechtěl pro všechny případy ranhojiče za prdelí.
„Zatim pudeš se mnou a se svym starym oddílem, potom ti ukážu kde se uložíš ty.“

„Seržante, dejte si ty svoje ptáčata do pucuu, dem vás někam uskladnit.“
Ještě než se vydám s oddílem na cestu ke Džbánku, zbývá vyřídit ta záležitost se seržantem od těžké.

„Hej, Kuno, pěkná práce s těma holátkama. Chtěl si něco? Co tady vlastně takhle mašírujete? Máte rajóny, nebo co?“

Vložte cokoliv sprostého

Na pozdravy odpovím maximálně kývnutím hlavou. Koneckonců jako bych měla předtuchu toho, že jí budou za chvíli opět nevěřícně kroutit. Už mě to opravdu nebaví, tedy ne, že by snad někdy začalo, ale co je moc, toho je příliš! A tohle tady je rozhodně přespříliš! Počínaje zdejší diletantskou čeládkou a konče dosti nepříjemným spárem.

"Ano, mám několik otázek." Ačkoliv pochybuji, že dostanu uspokojivé odpovědi. "ZA prvé, proč můj předchůdce nezareagoval na tento rozkaz?" Což by mě silně zajímalo. "Za druhé, jak může být připraveno tažení pro větší množství vojáků snadno, nota bene ždímáním populace, jež nemá moc důvod zůstat vůči nám přátelská..." Jestli se něčeho začínám bát, tak přímého povstání. Tohle město by patrně nejlépe hájili místní kur... kněžky lásky i oháknout by se mohli do našich dek! "...a za třetí, jestli mě zkoušíte chlácholit, že se tu nic není až takovým problémem, proč to děláte tak zatraceně špatně!"

Třísknu do stolu, což asi nemá takový efekt, jako by mohlo mít, kdybych byla statný chlap. Mě to ale pomáhá už tím, že se snažím nedat najevo bolest. Trochu to pročistí zkrátka myšlenky. Raději si ponechám otázku "si myslíte, že jsem úplně blbá" pro sebe. Beztak mi už na ní dali odpověď.

Zpět na cestě

Na Zubovo vysvětlení jen zírám. Vážně netuším o čem to vlastně ten idiot mluví a nehodlám si ani hrát na někoho, kdo to chápe. Prostě to, jak je zvykem v Malazské armádě, přejdu. No co, stali se i divnější věci. Jen se bojím, že tohle je jen začátek a že od těch dvou ještě uvidíme dost zajímavých věcí. Dva v jednom. To bude teda něco.

Na Zubův odchod, kdy se rozhodne vykonat potřebu před celým oddílem, jen mávnu rukou a začnu se raději věnovat Gavelovi a ostatním vojákům. Jeho plán je rozumný. Musíme jít dál a doufat, že se někam dostaneme. Doufejme, že někam, kde točí pořádný pivo a pořádný postele. Zatracenej prales. Za chvíli mě začne růst mech v uších jako v Mottském lese. Kurva.

“Tak jo lidi, jdeme na to. Jak řekl Gavel, zvědi se pustí do práce a my ostatní se sskupíme do pochodové formace. Buk s Dubem na křídla. Vy jste tak tupý, že cokoliv na vás vletí, si o vás akorát narazí držku a my to pak zabijeme. Prach jde vzadu. A ne že do nás začneš pálit svítivky, jen co se objeví nějakej šmejd. Gavele, dohlídni mi na něj. A ty, Zube, ty půjdeš přede mnou. Ať na tebe vidím. Ty zatracená opice.“

Nálada na piču a to hned po ránu. Zatraceně. To zase bude den.

V lese

Konečne opäť na ceste. Po raňajkách v tábore a oddychu pomerne osviežený, po zmene prostredia určite na duchu ľahší. Les okolo je proste obyčajný les s akými ste mali tú česť doma obaja. I keď zrovna doma sa momentálne javí ako slovíčko veľmi cudzie a vzdialené.
Samozrejme, drobné rozdiely tu sú. Stromy ktoré nepoznáte, rastliny ktoré nepoznáte. Niekoľko kvetov skutočne divných tvarov i veľkostí, nič však nieje nejak extrémne vybočujúce z prostredia a samozrejme sa zmeny očakávať musia - koniec koncov ste na cudzom kontinente ktorý, z toho mála čo viete, nemal s Qon Tali a vašou domovinou moc stykov.
Oproti "temnému lesu" sa zmenilo i niečo iné a obaja to vnímate - Pěna aj napriek prípadným snahám nevidí "druhú stranu" Lorik zase nevníma, že by mu niečo tlačilo na mozog. Žiaden vplyv, žiadne cudzie myšlienky, žiadne nepríjemné spomienky, preludy, vidiny a halucinácie. Obyčajný les...takmer.
Ucítite to takmer súčasne. Cudzia prítomnosť, cudzia myseľ. Avšak...poškodená. Asi dve až tri zvonenia pochodu kedy sa takmer nič nedialo a nič príliš významné ste neobjavili. Rutina - postupovať, sem tam zanechať značku pre oddiel za vami, sem tam sa vrátiť keď je vybraná cesta neschodná. Potok je stále na dosah, miestami síce mizne pod zemou či proste v príliš zložitom teréne, no stále poskytuje dostatočný orientačný prvok. Cesta väčšinou mlčky, pozornosť upretá na sledovanie terénu a prípadného nebezpečenstva. Nič nezvyčajné, až doteraz.
Cudzia prítomnosť vás nezachytí. Nechápete čo to je, ako to funguje, no toto môžte obaja tvrdiť s istotou. Niečo, entita schopná pôsobiť vám v hlavách, je neďaleko, hľadá či skôr zúfalo strieľa na slepo a i v prípade že trafí - ako u vás - nevníma to a pokračuje. Nezanechá vo vás ani žiadne preludy či nespôsobuje halucinácie, i keď - hlavne Pěna cíti, že má rovnaký základ. Skôr len zanecháva dojem ako to "niečo" trpí. A netrvá dlho zistiť, prečo.
Strom sa vynorí znenazdajky - samozrejme čierny. V šedom lese predtým to nebolo tak výrazné, tu, keď cez listy stále presvitá slnko, pôsobí omnoho nepatričnejšie. Cudzo, dokonca cudzejšie než vy, expedičná armáda zo vzdialeného kontinentu. I jeho okolie je poznačené - známa šedá tráva, dokonca i kôra okolitých stromov stráca farbu. Strom však na vás nepôsobí. Niečo ho zranilo a odhalilo tak, čo je vnútri.
Pravdepodobne to bol ten blesk. Netreba dokonalé pozorovacie schopnosti, aby sa našli stopy po plameni, rozčesnutý kmeň už len potvrdzuje túto myšlienku. V kmeni však čosi je, oslobodené zlomením kmeňa. Telo, telíčko, zdeformované a spútané so stromom.
Kus mäsa už takmer ľudskú bytosť nepripomína. Zakrpatelá hlava a údy ktoré rástli každý po svojom, ako to veľmi obmedzený priestor dovolil. Minim čŕt, bezpohlavná bytosť prerastená koreňmi stromu, či skôr výhonkami v samotnom kmeni ktoré vchádzajú a vychádzajú z toho nešťastného stvorenia čím ho dokonale uväznili. Toto sú čierne stromy a ich obsah.
A čo je horšie - a čo si uvedomujete jednak z duševnej sily v okolí a jednak z kŕčovitých pohybov, žije to. Ešte stále, aj keď je väčšina stromu porazená. Pravdepodobne v šialenstve a a agónii, ale žije.
Váš oddiel je pomerne ďaleko - vplyv stromu vás hnal dopredu rýchlejšie, nevyzerá však, že by v okolí bolo niečo nebezpečné, či inak významné.

V lese

"Moment." zastaví Mráza - kto iný než - Prach.
"Chm, seržo...čo Darken?"
Dobrá otázka, ako inak. Darken tam stále leží - slintá, no inak nejaví známky nejakej príčetnosti.
"Pokiaľ niekto-niečo ukradlo Gavelovo telo...čo ak...nebolo by lepšie?" otázka Brezy ostane nevyslovená, zachytí však Mrázov pohľad a jednoznačným gestom tasí spoza opaska dýku. Čo samozrejme zanechá veteránov a ťažkých pešiakov, i keď tích z iného dôvodu, chladných, no nepríliš dobre zapôsobí na mladších - Lišiaka či Strelca. Samozrejme, podrezať svojho spolubojovníka asi nie je len tak a obaja budú rozmýšľať či im nehrozí niečo podobné, hlavne keď si nikto - ani mág - nieje istý, čo sa vlastne s Darkenom stalo.
Čas ale uteká - zvedi sú už na ceste, obzvlášť Lorik vypadal, že už nemôže vydržať kedy vyrazí a dá sa preto predpokladať, že ich tempo bude svižné.
"No...a čo s telom To ho tu necháme ležať?" pridá sa Prach, očividne rátajúci s Breziným nápadom ako ideálnym.
"Tak mi pomôžeš s hrobom. Pôda je mäkká a máš sapérsku lopatku...korisť si rozdelíme."
Bohovia, tá dievčina je chladnokrvnejšia než najtvrdší mariňáci.

Pevnosť

“Kiežby.“ zaksichtí sa Kuna, stále viditeľne pobavený situáciou.
“Do pevnosti sa nasťahovala dajaká procesia, došli s tou ženskou čo nám prej velí. Jakatánci. No a pani komandérka ich chce mať pod riťou, tak nás vysťahovali. Halen nás poslal semak, prej nám nájdeš dajaký pľac.“ vysvetľuje zatiaľ čo sa celá procesia – mladý seržant a jeho banda, Leonard ktorého zatiaľ nik nebije, ťažký pešiaci i magička s amuletmi uberá cez mesto. Stále je pomerne prázdno – ale ktovie ako dlho zvyknú miestny obedovať. A ktovie kedy sa nejaké jedlo dostane i k vám – teda okrem Střípka a jeho šunky. Cestou je teda možnosť obdivovať mesto ktoré viditeľne prejavuje známky čiastočného vyľudnenia. Kedysi to muselo byť živé, teraz však opustené práchnivejúce stánky a domy zívajúce prázdnotou vyvolávajú skôr pocit mŕtva. Sem tam sa mihne nejaký malazský vojak, veľmi ojedinele tiež z okna čumí miestni – už ani pre deti nie sú malažania nejaké prekvapenie. Nerušene tak dôjdete až k cieľu cesty – Džbánku.

Pomerne veľká budova, prízemie s poschodím, určite nejaký moment opustená no stále v dobrom stave. Okná na poschodí sú zatlčené, dvere zavreté. A pred dverami stráž.
“Střípku.“ ozve sa jeden z vojakov čakajúcich pred dverami – teda otvorom v ktorom dvere, teraz vyrazené, boli - nízky no v pleciach široký falari s hustou zrzavou bradou a škaredým ksichtom. Druhý je o kúsok vyšší, tmavší s jazvou na čele. A kušou v rukách. Natiahnutou.
“Tá nová je drsná.“ Tesák neurčito kývne k pevnosti, akoby označenie potrebovalo priradenie osoby.
“Prej - pochovať telá a strážiť zmetkov! Alebo naopak, hehe. Prej bude verejná poprava, kurvafix.“ hlas si samozrejme nijak nestráži, takže posolstvo počujú všetci. Či už naschvál alebo nie.
“Tak nech sa do toho dajú. V pevnosti samikzdá skončili, behal tam dajaký čuramrd, jako...spár či kieho a pak porada skončila, tož máš voľno...no pome dnu. Jo a decka-„ tesne pred vstupomdo budovy sa uškrnie – čím dá vyniknúť výnimočne škaredému ksichtu – a slová jasne adresuje mladému seržantovi a oddielu.
“Buďte zmrdi a skončíte rovnako, to garantujem.“

Aby boli jeho prorocké slová pochopené treba ho nasledovať. Uvíta vás rozľahlý priestor, väčšina stolov ktoré tu snáď bývali chýba, zvyšné sú natlačené v rohu či pri stenách. Jasný hostinec - na pulte je páru pohárov a fľaší, od klasickej domácej kořalky ktorá je známa hroznou chuťou až po fľaše nesúce známku malazskej ríše ktoré nepochybne obsahovali Falarský rum. Peknou zhodou okolností najbližšie teba stojí práve akýsi falari, nízky so širokými plecami a charakteristicky ryšavou bradou.
Miestnosti však rozhodne dominuje scénka uprostred - asi tucet mladých vojakov ktorý nečinne sedia na zemi, pohľady upreté k zemi. Neozbrojený, so zviazanými rukami, jeden má len gate a je tak od pása nahor nahý. Kopa výzbroje, pravdepodobne ich, sa váľa za pultom, strážená iným vojakom – vojačkou - s kušou ktorá hneď kývne na pozdrav.
“Seržant. Kam s nima? Počula som Tesáka, popraviť? A telá sme dali dole, jak vidíte.“
Áno, vidíte. Kúsok od zviazaných je na zemi šesť tiel. Síce zakryté dekami, čo vysvetľuje záhadu chýbajúceho vybavenia pre nový oddiel včetne Leonarda, no tvar nenecháva žiadne pochybnosti. Šesť tiel. A jedno z nich desivo malé, muselo ísť o dieťa.
“Hneď za hostincom je záhrada, asi bývala pre nóbl hostí. Lopaty sa nájdu a netreba sa ťahať mestom. Miestny spaľujú, ale toto boli dreváci...čo to?“ pri prechádzaní miestnosťou navrhuje Tesák, no preruší sa. Na schodisku vedúcemu nahor, teda na poschodie totiž stojí dievčina.
Nie moc dobre viditeľná - v miestnosti je prítmie, zdá sa však, že je nahá. Určite nízka, dlhé čierne vlasy.

Ticho je absolútne – s otvorenou hubou čumí vojačka, pohľady dvíhajú i zviazaný. Dievčina však nevyzerá, že by vám venovala väčšiu pozornosť. Až znezdajky slabo vykríkne a rýchlo, veľmi rýchlo zmizne na poschodí. To že jej kroky nebolo počuť je samozrejmé.
“Čo u bohov...?“ zdá sa, že ani Tesák nemá na to nasledovať ju. Oddiel mladého seržanta začne byť zase hlučný – samozrejme nechápu čo sa stalo. A do toho sa ozve plač keď to jeden zo zviazaných nevydrží, chlapec ešte mladší než Leonard.
Prvá reaguje vojačka. S natiahnutou kušou vyjde spoza pultu a nebojácne vykročí na poschodie, čoskoro nasledovaná Tesákom ktorý tasí meč. To sa už ku schodisku pomaly vydávajú i ostatný, nič ďalšieho sa však nestane. Obaja – vojačka i Tesák sa vrátia dole, netreba ani vysvetľovať že nič nenašli.
“Divné.“ skonštatuje veteránka.
“To jo.“ súhlasí Tesák, opäť sa dostávajúci do chladnokrvnosti jemu vlastnej.
“Sa ešte vyrieši...teraz do práce. Uvoľniť okná, dole i hore, nanosiť postele, tie by vám mali doniesť pred barák čochvíľa. Poutierať, poumývať, nech sú to kurva kasárne. A Střípek vám povie čo s telami, že?“ už sa mu dokonca vráti ten škaredý úškrn keď môže niečo nechať na iných a s ktorým sa vydá preč. Možno trošku rýchlejšie než by musel. Veteránka ostáva dole, strážiť.

Mladý seržant začne konať a organizovať. Samozrejme prehnane a zbytočne akčne, no pod jeho komandovaním sa mladí vojaci púšťajú do prerábania hostinca na kasárne. Čoskoro tak začnú dovnútra nosiť i postele, väčšinou v dezolátnom stave, s chýbajúcou výplňou či poškodené, najlepšie je tak na tom Stuhov oddiel ktorí si väčšinu vecí doniesol. Poschodie je jednoduchšie – tma je ešte hutnejšia no čoskoro ju vyváži svetlo z uvoľnených okien, okrem páru postelí a krvavých šmúh na zemi – ktoré vzhľadom na „zranenie“ dostane za úkol umyť Leonard – tam však nič zaujímavé nie je.

Hostinec

Čo ostatným zjavne ostáva skryté ty vidíš. Na vlastnú smolu.
V miestnosti sa necítiš príjemne, to je jasné akonáhle vstúpiš dnu. Ťaživá atmosféra, akoby na teba a len teba - keďže podobné príznaky nejaví nik okolo - tlačila, snažila sa ťa zraziť k zemi. A cudzia prítomnosť, niečo v miestnosti ti pôsobí na myslenie.
Najskôr myšlienky vlastné. Nepríjemné, ťaživé, znepokojujúce. Pomaly, dôkladne ti v hlave prehráva všetko zlé čo si mala možnosť vidieť. Všetko zlo ktoré si videla na cestách i mimo nich, všetko nešťastie, všetko čo v tebe vyvoláva negatívne veci.
A nakoniec spomienka, veľmi jasná a čerstvá. Spomienka ako ťa vojak, mladý so zaujímavými očami - jedným modrým, druhým zeleným udrie do tváre, ako nahá padáš k zemi, rovno do cesty jeho bote, ako si zneužitá a po celú dobu hladná a vyprahlá a nakoniec, po páde do oslobodzujúceho bezvedomia, ako ťa prebudí lomoz a krik a než sa stihneš zorientovať cítiš na krku ostrie a dusíš sa vlastnou krvou.
"Kurva! Kurva! Tesákovi veteráni, doriti..."
Iná spomienka. Úder na dvere, šok, krik prekvapenie. Bežíš na schody, zastaneš ale aby si videla čo sa deje. Do miestnosti vchádzajú malažania, padne niekoľko úderov keď zrážajú k zemi iných. Sloboda. Vyslobodenie. Ten pocit je silný, radosťou plní celé tvoje telo. Zachytíš pohľad jedného z malažanov, s taseným mečom sa rúti na schody. Vykríkneš, utekáš, ale je neskoro. Tesne pred únikom na hor máš na pleci ľahkú no silnú ruka, otáča ťa a moment na to sa meč zaráža do hrude.
To ale nebudú tvoje spomienky.

Precitneš. Nepríjemný, ba ešte nepríjemnejší pocit ostáva, niečo ti tu tlačí na mozog. V miestnosti je ticho, všetky pohľady sú upreté na schody kde stojí nahá žena. Len ty vidíš podrobnosti - ako sa jej tvár plní radosťou vzápätí vystriedanou strachom. Detailne vidíš jej svetlomodré oči a rozbitú peru, rovnako ako prúžok zaschnutej krvi pod nosom. Slabo vykríkne, otočí sa a uteká. Ale vieš, že to nestihne.

Ruch v miestnosti. Vojaci začínajú s upratovaním, páru ich ide i nahor. Tiaživá atmosféra trošku povolí, stále je však v ovzduší čosi hnusné, rovnako ako v tom pôsobení na tvoje zmýšľanie. Niečo cudzie, nepriateľské. V zamyslení si skoro nevšimneš ako po tebe pohľadom hodil jeden zo zviazaných, i keď je blízko teba. Len zaujímavá farba jeho očí upúta. Jedno modré, druhé zelené.

A serža zavelel k odchodu...

S tim divadýlkem jsem to už asi trochu přehnala. Jakmile mě okřikne, začnu se tvářit jako zbitej pes. "Tak tohle nevyšlo, doufej mladej, že tu tvou hezkou prdelku ušetřej." Víc už jsem pro něj beztak udělat nemohla. Vzhledem k závažnosti jeho zločinu, z toho Leonard vyvázl dost dobře. Když se situace konečně nějak uklidnila, doufala jsem, že prostě jen v klídku skočíme do kasáren a já si budu moct zkusit, jak pěkně má deka hřeje. Jenže to bych nesměla Střípka nasrat tim špatnym způsobem. Místo toho, aby se domníval, že nestojím za pozornost a je lepší si mě raději držet dál od těla, se mě rozhodl převelet. "U všech bohů, zodpovídat se jen jemu a poručíkovi, to sem to teda vyhrála,..." Začala jsem z toho být mrzutá. Za normálních okolností by se tohle možná dalo považovat i za jisté "povýšení", ale tomu se každej rozumnej člověk vyhýbal jak čert kříži. "O tu šunku se se mnou asi nepodělíš, co?" Tak tak jsem zabránila tomu, abych onu drzou poznámku vyslovila nahlas.
"Jistě, pane," zabrblám a cestou přemýšlím, kam mě to hodlá přesně uložit. "Prej, že mi ten oddíl nesvědčí. Pf, celý tohle místo mi nesvědčí."

Ve městě chcíp pes, nikde žádné zástupy lidí tvořících uvítací uličku, házejících květiny a barevné fáborky. Cestou občas mrknu na mladýho seržanta nebo Leonarda, abych se s nimi podělila o nelibé pocity, které mám z tohodle místa. "Tady končí veškerá legrace." Ač je to u mě možná nezvyklé, po celou dobu jsem zarytě mlčela. Naštěstí nebyl náš cíl daleko. Budova hostince byla v poměrně slušnym stavu, minimálně střecha byla celá, tak aspoň nezmoknem. Uvítací výbor pro tentokrát tvořili dva opravdu škaredí ksichti, natažená kuše v rukou druhého z nich mě lehce znervózňovala. Ovšem mnohem horší byla zpráva, kterou podali Střípkovi. "Cože? Veřejná poprava? Pro koule mistra Kápě, co se tady sakra stalo?" Tohle už opravdu není jen tak. Mohla bejt ostrá jak chtěla, ale popravy? To nám tady ta služba opravdu pěkně začíná. Navíc s varováním, že můžem skončit stejně. Dovnitř jsem vstupovala opravdu s nadšením.

A zarazila se pár kroků od dveří. Zorničky se mi rozšířily, ale nebylo to jen nedostatkem světla. Levou rukou jsem se chytla za hlavu a zamručela, jako bych se z ní snažila vyhnat nějaké nepříjemné obrazy. "Kdo to...?" Zamrkala jsem a zapátrala očima po místnosti. Pohled mi pochopitelně nejprve padl na tucet svázaných vojáků a samovolně se přesunul k hromádce mrtvol. Ale ani tam se nezastavil. "Nech...!" Zalapala jsem po dechu a z obličeje se mi vytratila barva.

Toho večera se pouští přehnala bouře. Až nezvykle silná, skoro to vypadalo, jako by šlo o zlovůli bohů, nebo dokonce démonů. Naše karavana se držela pozadu, byli jsme přespříliš naložení a tažná zvířata měla málo sil. Možná to nás zachránilo. Protože tam vpředu...
Vítr neustával, přidržovala jsem si telabu a klopýtala pískem, který klouzal pod nohama. Vůz rodiny, jež putovala s námi to schytal plnou silou. Sotva přešlo to nejhorší a písek dosedl na jeho trosky, věděla jsem, že je zle. Nikde ani známka pohybu. U všech svatých, byli tam tři děti! První jsem našla hned, co jsem se přiblížila k troskám, zaklíněné pod koly vozu s ústy naplněnými pískem. Sotva tříletou holčičku křečovitě svírala její matka, která zřejmě nárazem přišla skoro o půlku obličeje. Musela ji svou vahou zadusit. Z hrudi mladíka sedícího na kozlíku trčel kus dřeva. Otce to zavalilo a zpod trosek čouhala jen zkrvavená noha. Vše náhle ustalo a zavládlo tíživé ticho.
Scéna se po chvilce změnila.

Život felčara nebyl nikdy procházkou růžovým sadem. Zvlášť, když jste se ochomejtli v časech epidemií v jedné z chudších čtvrtí. I bez toho, aniž by se je brala nemoc, to byla přehlídka všech možných podob lidského utrpení. Vychrtlé děti s prázdnými pohledy, které sotva spatřily lítost, proměnily se v sápající se bestie. Kdysi krásná žena, jejíž tvář hyzdily mokvající boláky, nebylo třeba ani zkoumat zbytek těla. Záplavy končetin postižených gangrénou, ba co hůř, rány, ze kterých vylézali masití červi. A to dítě stále žilo! Ach, kdo si jen dovede představit tu bolest, jež se mu odrážela v očích. Obrazy neustávaly. Vlastní ruce pokryté krví a záplava zoufalství, když žena, které jsem pomohla na svět přivést dítě, naposledy vydechla. Tlačily se na mě, všechny ty pohledy plné očekávání a následného zklamání, či dokonce čiré nenávisti, když nebyly jejich prosby vyslyšeny...

A pak si mě vzali. Pohled do těch očí si odnesu až k branám Mistra Kápe...
Tělo mě odmítalo poslouchat. Jak by také mohlo? Dopadla jsem přímo pod další ránu tvrdou podrážkou boty, ale bolest ke mně přicházela jen v slabých ozvěnách. V porovnání s tím, co mi provedl, byla opravdu ničím. Roztříštil mě na kusy. Tak, jak to dovede s ženou jenom muž. S úlevou jsem přijala náruč temnoty a zapomnění. Jen, abych byla znovu probuzena do další noční můry. Železitá chuť na patře a ostrá bolest na krku mi však prozradila, že už je konečně po všem...

Ruka mi sjela ke krku a instinktivně jej začala tisknout, ale pohled jsem měla stále nepřítomný. Ještě to ani zdaleka nekončilo...

Konečně, jsme zachráněni! S úlevou vycházím vstříc našim osvoboditelům, ale...Něco v těch jeho pohybech. S taseným mečem se řítí do schodů přímo proti mně. Tohle nemohu stihnout! Prosím! Někdo! Čísi ruka mnou smýkne a pak, pak už necítím nic... Ale počkat, tohle přeci není moje! Ne, to jsem nebyla já. "Ale kdo?"

Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Procitám. Nechápavě spouštím ruku dolů a hledím k ústí schodiště. Tohle je tedy to, co mě vytrhlo z té děsivé vize. Natáhnu k ní bezmocně ruku. "Ne, tam ne..." Skoro vykřiknu. Ale už vím, že je příliš pozdě. Žádný div, že se dvojice vrací s prázdnou. Tlak ale neustává. Mám pocit, jako by se do mě zabodávaly desítky očí, někdo mě chce odsud vyhnat pryč. Ale proč? "Co se tu to sakra děje?" Ještě před chvilkou jsem si dobírala toho chudáka Leonarda a najednou tohle. Udělala jsem několik kroků zpět a opřela se o stěnu hostince. Zoufale jsem potřebovala nějakou oporu. Po chvilce ke mně konečně dolehl i ruch z okolí, přidal se k té šílené změti, kterou jsem měla v hlavě a téměř mi nedovolila se znovu nadechnout. Nikdo si mě nevšímal, rozkazy byly vydány a každý měl plné ruce práce. "S čím vlastně?" Skoro jsem zapomněla, proč tu vůbec jsme.

A pak jsem na sobě znovu ucítila čísi pozornost. Instinktivně jsem se tím směrem zahleděla, abych se znovu střetla s tím párem roztodivných očí. "T-ty...vrahu!" Ta slova ze mě vylétla naprosto bez rozmyslu, dostatečně hlasitá na to, aby vytrhla těch několik poblíž pobíhajících vojáků z práce. Byla prostoupena zoufalstvím a bolestí, jakou by ode mne asi nikdo nečekal. Sotva jsem si to uvědomila, zakryla jsem si rukou ústa a ještě více se přimáčkla ke stěně. Jen těžko jsem ale mohla skrýt třas, jaký mě při pohledu na toho muže zachvátil...

Copak nám to Džhes upletla?

Stojím za Kunou a docela se bavím při představení. A nejsem sám. Ostatně, mohli by si to nacvičit jako nějaké veselé číslo pro pobavení publika a nazvat to Opilec a Hysterická Fůrie. Střípek se chová relativně rozumně. "Je jasné, že po provinění musí následovat trest. Ale pobíhat a jen tak obviňovat někoho z krádeže? To taky nejde. U nás se za to trošku sekali ruce..." pomyslím si a při Střípkově frázi "Pokryl jsem ti prdel." mi jen trošku cukne koutek. Tím,že Leonard vytáhne magii a prokletí, si u mě trošku pohorší a já si jen plivnu dvakrát přes rameno.."Kamaráde, nevytahuj věci, o kterejch víš kulový..." pomyslím si. Ale co bylo řečeno nelze vzít zpět a jak se zdá, tak nováčky už jenom zmínění možného prokletí tak nějak odradí.."Beru chraň, jak se budou chovat, až padne tme a třeba...zahouká sova?Ještěže jsem u těžký..."
Kuna to rozsekne a já se jen uculím "Dobrá práce, kaprále.." řeknu a dál sleduju představení..Evidentně se nikam neženeme a tak sáhnu do kapsy a vyndám něco sušeného - rozinky, švestky nebo brusinky, kdo ví co to je, na krabici popis chyběl - a dám nějaké i Palcátovi..Začnu žvýkat a docela dobře se bavím. Ještěže to pod helmou není tak moc vidět. Nad nálezem amuletů jen zakroutím nevěřícně hlavou a prohodím k kaprálovi. "Hele, Kuna, to se tady opravu tak blbne z chlastu? Nepřidává se do místní pálenky něco, co kalí mysl a zastírá rozum?Ani poblázněnec by nikdy neokradl léčitelku, hlavně ve válce. Navíc na co ty amulety potřeboval?Fakt divný, Kuno."
Střípek si Švihlu stáhne "pod sebe" (Dvojsmysl!) a jeho pozornost se věnuje nám.

Potom se tak nějak přesuneme do města. Při pohledu na Džbánek nasadím pod helmou docela kyselej ksicht "Pěkně útulnu a hezky..." pomyslím si. "A uvítací výbor odpovídá...Jestli tohle je ubikace, tak Beru chraň..."
Pozorně poslouchám, co se děje a žvýkám stále švestku.."Poprava? Dalo se čekat..." Palcát sebou trošku cukne a až ošklivý Falari vleze dovnitř, tak do něj jen rejpnu ramenem a šeptnu "Klídek, my jsme v suchu.Za slépky se nevěší..."

Vejdu dovnitř a rychle se rozhlédnu. Tucet svázanejch, hlídanejch veteránama, "těla jsme dali dolů"..."A do psí prdele. Tohle není drobná čórka nebo opilectví.." pomyslím si a vypustím tichou nadávku, dovolávající se špinavých koulí Mistra Kápě. Těla jako taková mi nevadí, ubikace z márnice a místa vraždy už jo..Co se týče viníků, tak si trest rozhodně zaslouží...ale...
"Hele, Kuno, musíme pak sehnat kněze..a je jedno jakýho. Jak se mluvilo o prokletí, tak tady si o něj vyloženě říkáme..Tohle místo je...." můj rychlý šepot k kaprálovi je přerušen všeobecným tichem a takovým tím "všichni se podívají na schody.". Ve mě trošku škubne. Pro strach mám sice uděláno, přeci jenom už jsem si trošku prošel svým, ale tohle je prostě špatně. Moc, moc špatně. "Beru chraň!" vyřknu rychlou "modlitbičku"..Veteráni se proberou rychleji a vyběhnou nahoru.
Já pojmu jistě podezření a začnou se mi trošku ježit chlupy na zátylku. Sice jsem o něco tvrdší než nováčci, ale i tak pojmu jisté podezření a v některých věcech chce člověk mít prostě jasno. A tak jen udělám pár těžkopádných kroků k mrtvolám a kleknu si u té malé, mumlaje erhlitánskou hatmatilkou asi nějaké modlitby a opatrně se podívám pod deku..tak,aby nebylo vidět, co pod ní v skutečnosti je. Ať už tam najdu cokoliv, nervózně polknu a zblednu a pak se vrátím zpět.
Veteráni nic nenašli. "Překvapivě..." pomyslím si a jsem rád za svoje ochranné přívěsky, takovou starou, obyčejnou špulku.Památku na jednu, ehm, slečnu.. Jeden nikdy neví, jak to Džhes zrovna plete....
"Starší seržante, vojín Stuha,pane. Nešlo by ty těla pohřbít někde jinde?Klidně tady s Palcátem..." řeknu a ukážu na značně rozložitého vojáka v zbroji vedle mě "..vykopeme hroby. Ale zakopávat je takhle blízko není dobrej nápad...Léčitelka vám to jistě potvrdí.." dokončím a kývnu na bledou Švihlu, která vypadá, jako by viděla ducha."No, my všichni jsme ho viděli, ale ne všem to ještě došlo...Budu si muset nějak vzít do parády Palcáta, nebo vyběhne strachy dveřma. A nebude jedinej."

Poté asi dostaneme rozkaz něco dělat. Něco dělat v případě těžké pěchoty nejdřív znamená složit bagáž, zbroj a podobný věci na místo k tomu určené Střípkem nebo Kunou a dám se do práce. Když sundám helmu, tak se objeví další přečin proti ústrojní kázni a to delší černé vlasy, svázané do culíku modrou stuhou. Asi mám opravdu rád modrou.

Pevnosť

Ticho.
Tresnutie do stola nakoniec fungovalo lepšie, než sa dalo očakávať. Samozrejme, málokto to skutočne počul, skoro všetci však videli. A ako to už býva, postupné utíchnutie, najskôr so zvedavosti, potom pretože sú ticho ostatný a nakoniec pretože sa ticho vyžaduje splní účel. Všetci v miestnosti upierajú pohľad na teba. Ticho sa predlžuje. Až potom Nermal pochopí, že si sa i niečo pýtala.
"Eeeh. Nevedeli sme o tomto rozkaze. Asi. Neviem. Eeeh."
"Kapitán nič nenariadil. Pokiaľ viem...neveril v reálnu šancu invázie a nepokladal za dôležité zhromažďovať zásoby. Už teraz domáci reptajú keď vyberáme dávky a to sú minimálne, len na chod pevnosti. Tá je závislá na okolí, až moc závislá." omnoho triezvejšie situáciu zhodnotí Kélia.
"Nó. Snadné to nebude, to je jasné...ale i prípadné povstanie by zlyhalo. Ak pošleme k farmám nejaké jednotky navyše nehrozia problémy..." pokračuje pre zmenu Boros, čo sa stretne s negatívnym prijatím hlavne u Kélie. Celkov sa zdá, že medzi tými dvoma je napätie.
"Jasne, pošlime viac vojakov, to rieši všetko. A kde vojakov naberieme, čo Boros? Tých páru veteránov čo tu je a robí všetko preto aby sa vyhli byť náznaku zodpovednosti? Alebo rekrutov? Beru chraň."
Boros, reaguje, Kélia ho preruší. Ozve sa pár ďalších, opäť nastáva zmätok. Nečakane prerušený Nermalovým odkašľaním si. Pohľady sa otočia k nemu.
"Pardon. Prechladol som."

Porada

Ticho mělo krátkou životnost, protože očividný rozkol mezi shromážděnými vrátil během okamžiku hádky a nesvár. Nermalovo odkašlání celou situaci naštěstí uklidní, protože jsem už zvedala ruku k další ráně.
„Dobrá.“ Únava z cesty a stresu, kterým mě zasypalo toto město už se začíná projevovat. Popravdě po tom čím jsem si za poslední týden prošla vypadám i mezi těmito vojáky spíš jako vandrák o to víc se musím snažit zachovat si aspoň trochu důstojnosti. Tady je každá rada drahá. Unaveně si promnu oči a vážným pohledem si přeměřím všechny kolem stolu.
„Budu k vám naprosto upřímná. Odhlédnu-li od možnosti, že zaútočí protivník a místní posádku vyhladí, což soudě podle stavu věcí nebude nijak těžký úkol….“ Pronesu klidným ale o to vážnějším tónem. „....tak až dorazí hlavní voj a uvidí co se tu děje budou všichni v této místnosti přinejmenším vsazeni do želez za neplnění poviností. V horším oprátka. Nikoho nebude zajímat nakolik to je vina zesnulého kapitána, protože důstojníci kteří nechají věci zajít až takto daleko své povinnosti očividně neplní a na rozdíl ode mě budou mít dostatek lidí aby si to mohli dovolit.“ Nyní už je můj hlas smrtelně vážný.
„Nemluvě o tom, že i já jakožto kapitán budu hnána k odpovědnosti a s největší pravděpodobností dopadnu stejně jako vy.“ Stojí mě veškeré úsilí zachovat kamennou tvář. Únava sice trochu pomáhá, ale o to těžší je soustředit se na to co říkám.
„TO však neznamená, že je to osud nezvratný.“ Zarazím všechny dřív než stihnou cokoliv namítnout. „Navzdory všemu stále věřím, že vojáci císařství jsou muži a ženy schopni úžasných věcí a až sem dorazí posily toto bude jen neblahá vzpomínka. Budu od vás potřebovat důvěru, spolupráci a důsledné plnění rozkazů a jsem si jistá že mne nezklamete.“ Zatímco odříkávám tuto řeč v duchu se divím odkud to vlastně beru. Ani v nejmenším jsem nebyla připravena na to co jsem tu dnes zažila a veškeré mé znalosti z výcviku, ani pečlivě nastudované knihy nepomáhají, proto mi nezbylo než se spoléhat na vlastní úsudek, ve který nemám nijak velkou důvěru ani já.
„Mám za sebou dlouhou cestu, proto si půjdu teď odpočinout.“ Dost možná to bude můj poslední odpočinek na dlouhou dobu. „Každý z vás mi do zítřejšího rána dodá soupis počtu vojáků pod jeho velením, jejich zařazení a přidáte jména těch, kteří výrazně vynikají ať už výkony nebo přestupky. Místo přehlídky na uvítání budou všichni vojáci, kteří nebudou mít službu, zítra nastoupeni v plné zbroji na cvičišti, kde k nim budu mít krátký proslov. To je vše můžete jít za svými povinostmi.“
Pomalu se zvednu z čím dál tím pohodlnějšího křesla a vydám se ke dveřím, kde se na okamžik zastavím. „Seržante Borosi dávám Vám poslední šanci dokázat, že jste mužem hodným své funkce, jediná chyba jako dnes a do konce života budete čistit latríny. Seržanti Nermal a Kelia pojďou se mnou, potřebuju od každého z vás ještě odpovědi.“ S tím pokračuji dál ke svým novým komnatám a nechám dvojici ať mě nějak dožene.

Cesta lesem je pro mě jako balzám. Mám rád tichý šum všech zvuků přírody - hlasy ptáků, ševelní větru v korunách stromů, sem tam tichý cvrkot hmyzu nebo vzdálenější zvuky větší zvěře.
Tvoří to kulisu, která reaguje na každičké vyrušení podle svého a pozornému posluchači tak zvuk odhalí mnohé dříve, než pohled.

Rozštípnutý strom mne zajímá - stejně jako stvoření uvnitř. Cítím jeho pokusy nás zasáhnout znovu, snad stejnou iluzí, nebo ještě něčím horším, ale očividně, takto odhalené a poraněné, nedokáže správně zacílit.

"Je to dryáda ? Nebo snad mandragora ?" přemítám při pohledu na zmrzačenou bytost, ale pak se mi jí zželí.
Těžko soudit, jestli při útocích jedná z instinktu, nebo přesvědčení, ale teď trpí, a náhoda není nehoda.
Radši než riskovat další zásah její magií, skoro samovolně jsem natáhl luk, založil šíp a poslal jeho ostrý hrot přímo do nitra rozťatého stromu, kde má stvoření zapletené do úponů pravděpodobně hlavu.

Teprve potom přistoupím blíže, s tětivou znovu staženou, aby lučiště nezesláblo, a pokud stvoření už nežije, vytrhnu ze dřeva šíp.
Bohové vědí, jestli jej náhodou ještě někdy znova nebudu potřebovat...

Stezku označím kus stranou. Nemá smysl tahat kolem stromu celou jednotku, i když mágové by možná prskali. Ale ti ať mi políbí...

Citadela, porada

Občas to vypadá, že ťa chcú prerušiť. Boros v jeden moment už už otvára ústa...ale rozmyslí si to. Ticho tak drží a zdá sa, že poriadok možno vydrží i dlhšie. Koniec koncov, starší seržanti sú naučený príkazy nielen počúvať a rešpektovať ale i plniť. A tí potom strhnú mladších, zvyknutých na anarchiu ktorá tu vládla pred tvojím príchodom.
Dokonca i šomranie nad rozkazom spísať zoznamy je minimálne. Samozrejme, niekde z rohu sa ozve zaúpenie, niekto zašepká nejakú krátku výzvu k bohom, Nermal si povzdychne a Boros nahodí smutný výraz. Ale to je očakávané a rovnaká reakcia by nastala i keby im podobný rozkaz vydala Vrchná päsť, cisár či boh smrti Kápě osobne.

Po rozpustení nastáva opäť šum a ruch ako sa najmä mladší tisnú k dverám aby boli preč čo najrýchlejšie, komická situácia ešte vystupňovaná keď k dverám vykročíš a na pol ceste zastaneš ty sama. Vydesené pohľady ktoré nevedia či čakať aby ti dali prednosť alebo sa pokúsiť rýchlo zmiznúť sú k nezaplateniu, rovnako ako výraz Borosov, zdesený posledným prehlásením. Takto to vyzerá, keď je človek dlho v istej pozícii nevyžadujúcej žiadnu väčšiu námahu.
Po odchode ťa možno zarazí ešte väčší ruch - hlavná sála je plná a práve uprostred obeda, čo ale garantuje že prejdete okolo takmer bez povšimnutia. Obaja - Nermal i Kélia ťa poslušne nasledujú, mlčky a zdá sa i so zvedavosťou.
Pred vlastnými komnatami navyše už čaká jeden z vojakov ktorí ťa doprevádzali už na ceste, Jakatánec a nová pobočníčka Vlaštovka ktorá sa sním dohaduje - vzhľadom na tanier s jedlom ktorý drží a útržkov rozhovorov si ľahko domyslíš, že sa ti snažila do komnát priniesť obed.

Les

"Počk-" Pěna ťa už nestihne zastaviť. Vystrelený šíp prestrelí to, čo kedysi mohlo byť hlavou s nechutným plesnutím, nasledovaným buchnutím ako sa šíp zabodne do dreva. Ohlušujúci výkrik, mix absolútnej agónie trvajúci zlomok sekundy. Výkrik v tvojej hlave, alebo skutočný? Nevieš, nie si schopný to rozlíšiť. Okamžite však mizne vplyv onoho...stvorenia na tvoje myslenie, nastáva ticho.
"Nech si môže vydýchnuť. Zbavte ho šialenstva.“ zašepká Pěna, pohľad upretý na strom kde ustal akýkoľvek pohyb.
Dievčina nevyzerá v poriadku. Bledá v tvári, jemne roztrasená. Zdá sa, že sa musí premáhať aby sa nepozvracala. A nezdá sa, že by to bolo z pohľadu na stvorenie v strome.
"Pokoj." zopakuje, opäť ticho. Na tvári sa jej zalesknú slzy, rýchlo sa však odvráti a utrie si ich. Aby si ich nevidel?
Vykročíte, označiac cestu bokom. Aj napriek zastávke sa nezdá, že by vás oddiel doháňal, naopak sa môžu začať objavovať pochyby, či sa nestratili. Na tie ale nieje moc času - tak ako bola cesta predtým kľudná sa zdá, že tentokrát narážate až na moc...zaujímavostí.

Postava na ceste pred vami. A vlastne, cesta pred vami. Prakticky z divočiny znenazdajky vstúpite na niečo, čo sa dá pokladať za lesný chodník. Vidieť zbytok stromu ktorý niekto zoťal aby neblokoval, na časti kde je mierny svah nadol je dokonca cesta vystužená kusami dreva. Nevyzerá moc udržiavaná, ani používaná, no rozhodne ju nevyšľapali zvieratá ale ľudia. A minimálne niekto ju stále používa.
Muž sedí, či skôr lenivo sa vyvaľuje na zemi, chrbtom opretý o strom kúsoček vedľa cesty. Viditeľný je už z diaľky - skrz stromy naňho dokonale presvitá svetlo, takže to vyzerá ako by sa v lúčoch vyhrieval. Dobre sa tak dá prezrieť - určite je to muž, zdá sa pomerne mladý. Blonďaté, veľmi svetlé vlasy sú v lúčoch slnka skoro neviditeľné, kontrastujú navyše s čiernym koženým kyrysom na hrudi a rovnako čiernymi nohavicami. Nezdá sa byť ozbrojený a nezdá sa, že by si vás všimol.

Citadela, komnaty

Vlaštovka u dveří je jednou z mála věcí, které mne zde příjemě překvapily. Měla jsem v úmyslu ji poslat pro jídlo, po té co bych vyřídila záležitosti se seržanty ... alespoň se o tom snažím neůspěšně přesvědčit. Spíš bych usla v okamžiku kdy by opustili místnost. To že bych se měla najíst mi připoměli obědvající vojácí spíš než že bych cítila jakoukoliv chuť k jídlu.
Nesmlouvavý strážný, který ji nechce pustit dál, už sice žádným překvapením není, přesto je jeho spolehlivost příjemné pohlazení na mé potrápené nervy. Tak můžu začít rovnou tady. Zasalutuji Jakatánci na pozdrav a vydám první z brzy dlouhé série příkazů dnešního dne.
"Voják Vlaštovka má povolený volný přístup do mých komnat. V době mé nepřítomnosti pouze pod dohledem stráže." Tím považuji jejich současnou a budoucí situaci za vyřešenou a pokynu na strážného, ať nás vpustí dovnitř.

V soukromí mých komnat si dovolím lehce se uvolnit a ztěžka dosednu na židli u pracovního stolu. Na dlouhou chvíli zavřu oči ve snaze utřídit si změť myšlenek do aspoň trochu souvislé řeči.
"Dobrá." Konečně promluvím. Dokonce pevnějším hlasem než bych hádala, že jsem v tuto chvíli schopna.
"Pro začátek budete zmírňovat mé rozkazy. Vojáci by měli být ochotnější příjmat i nepříjemné změny ochotněji, když budou vědět, že jejich důstojníci je uchránili před horší variantou ... Zítra při nástupu postačí základní bojové vybavení. Pokud možno kompletní zbroj a zbraň v použitelném stavu. Každý voják ve službě má svůj úkol a bude se mu věnovat. Mimo službu se nepotuluje po oklí jako vagabund a když mě potká tak zasalutuje a půjde si po svém. Koho uvidím panikařit jako dnes, tomu se postarám o důvod k panice. Až se situace zlepší zpřísním kritéria."
Pak obrátím pozornost k neklidnému seržantovi. "Seržante Nermale. Budete sloužit jako záloha pro seržanta Halena, který se v případě ... násilníků stal smozvaným vyšetřovatelem, jestli jsem situaci správně pochopila. Ať už je to jakkoliv dávám mu povolení pokračovat ve vyšetřování, bude-li to ještě potřeba. Pachatele chci živé dokud nerozhodnu o jejich osudu při soudu. Také bych chtěla abyste se podívali do záležitosti mizícího vojenského materiálu. Po dobu vyšetřování dostáváte pravomoc zrušit rozkaz jiného seržanta. To by mělo být vše..." Na chvíli se zamyslím. "Ještě mě napadá jedna drobnost ... tímto dávám všem přítomným volnost vyjadřovat svůj názor k mým rozhodnutím. Zda na vaše připomínky budu brát ohled je však stále v mé kompetenci." Propustím seržanta a přesunu svůj pohled ke Kelii.
"O vás jsem chtěla slyšet jesště pár drobností ohledně toho jak jste našla kapitána." Můj hlas je bezvýrazný a únava se postarala o mou chuť k jídlu už dávno, přesto si naberu lžíci polévky z talíře a vsunu ji do úst. "Zajímalo mě jestli bylo poznat, že by kapitán s vrahem bojoval a jestli vás nenapadá jak by mohl kapitána umlčet, při tak strašlivém mučení by kdokoliv křičel, ale stráže nic nezaslechly." Mechanicky nabírám další a další lžíce mezi větami dokud není talíř prázdný. "A nakonec nakolik vám připadala práce vraha profesionální. Většina zranění kapitána by sama o sobě člověka zabila, ale podle vašeho popisu to vypadalo, že on byl naživu při většině z nich." Zatímco hovoří odložím prázdný talíř a poslouchám pozorně vysvětlení, těžce bojujíce s únavou podpořenou teplým jídlem v žaludku.
Když skončí zvednu se ze židle. "Vlaštovko, požádejte stařešinu města, zda by si na mě zítra k polednímu udělal čas. Chci s ním něco málo projednat.... To je pro dnešek vše. Můžete odejít." Dopotácím se k velké posteli, protože si nejsem jistá zda bych se na provizorní lůžko trefila a dopadnu na matraci spící dřív než dopadnu.

Překvapen se ohlédnu k Pěně - nějak jsem nečekal, že bude moje činění komentovat. Nevypadá moc dobře, ale kdo z nás ano, po takové noci a zážitcích.
"Stalo se." pokrčím rameny, zatímco vykročím dál.

Když objevíme toho blonďatého maníka, který si tu sedí, jako by se nechumelilo, zavrtím hlavou.

"Asi běž varovat ostatní. Já tu počkám - kdyby něco, zakřičím jako straka." šeptem ji pošlu zpátky ke skupině a sám se, znovu s tětivou napnutou, přikrčím ve stínu několika hustěji rostoucích hlohů, odkud mám docela dobrý výhled na podivína na cestě.

"Co tady asi dělá ? A v takovém klidu ?" přemítám, zatím co vyčkávám na rozkazy. Tohle je víc než podivné, a já začínám dostávat vůči podivnému dost ošklivou averzi...

Jyhys

Zvláštny národ, tí Malažania. V kupeckom meste Jyhys si už nejakú dobu - pôvodne patrilo assailskému tyranovi s poetickým menom Drak, potom ho zabrala malazská expedičná armáda. História zhrnutá na minimum, no inak tu toho skutočne nie je moc zaujímavého – mesto s citadelou sa nachádza na okraji panstva onoho Draka, neďaleko sú nejaké farmy, drevorubecké tábory, riečka splavná na pltiach ktorá ústi do mora a ktorou často prichádzajú ďalší malažania. A opäť, zaujímavý národ.
Videl si už mnoho ľudí všemožných národností – všemožný kupci a obchodníci z diaľky i susedných panstiev, ako i miestni obyvatelia alebo podobní ako ty – domorodé kmene viac či menej vzdialené. Videl si ľudí s pokožkou temer priesvitnou i čiernočierne postavy. Videl si elitných bojovníkov samotného Draka, i keď ten sám sa v meste nikdy neobjavil – do ťažkých a krásnych brnení odetých bojovníkov akí by zastrašili i nejedného muža tvojho kmeňa, s veľkými sekerami, či mečmi, všetko skúsený a hrozivý súperi. Rovnako ako si videl kupecké družiny, žoldnierov, domorodých bojovníkov, všemožných Assailčanov ktorí bránili mesto keď pritiahli malažania. Bolo ich málo. Boli vyčerpaný po dlhej ceste. Napriek tomu zvíťazili. Či skôr naprosto zdrtili obranu a prehrmeli mestom, zanechávajúc po sebe malú posádku. A defakto ti zachránili život.

Väčšina tvojho kmeňa už prebývala v meste. Bežná praktika, žoldáci najatí na ochranu, divokejších spôsobov no schopní bojovať zúrivo a odhodlane. Zmena náčelníka bola interná vec do ktorej sa mesto nestaralo, prišla však v najmenej vhodnú chvíľu, priamo uprostred obliehania. Bojoval si, bol prečíslený a porazený. Smrť na dohľad...avšak prišli. Disciplinovaná armáda, už na prvý pohľad. Zrazené štíty, vyrovnaný krok, krátke meče. Žiadny veľkí bojovníci to napohľad neboli. Väčšinou naopak...nízky, nevýrazný. Všemožných národností, oboch pohlaví. Dodnes nezabudneš ako žena, či skôr dievčina maximálne pätnásť zím stará bez väčšej námahy odrazila útok jedného z najväčších bojovníkov tvojho kmeňa, vrazila mu meč do hrude a netečne ho odstrčila. Zachytil si jej pohľad, keď temer bez spomalenia pochodovali ďalej, skrz tvoje krvavé telo. Pohľad malého dievčaťa v ktorom bolo viac zážitkov, spomienok, viac smrti než v očiach staršinov.
Okupanti k tebe neboli zlý. Vlastne, dá sa povedať, že ťa ignorovali. Po boji boli všetci zranení ošetrení, bez rozdielov. Časť okamžite z pevnosti utiekla, ty si kvôli vážnosti zranení musel ostať. A potom už nebolo s kým, nebolo kam. Väčšina malažanov odišla z pevnosti, smerom k Drakovmu panstvu, kde podľa chýrov našli svoju skazu. Menšia časť ostala – nejaký kapitán a skupinka veteránov, všehovšudy tridsiatka bojovníkov. Tridsať okupantov udržiavalo poriadok v obsadenom meste a pevnosti s temer tisíckou obyvateľov. Zvláštny národ, tí Malažania.

Čoskoro si však i u nich našiel rozdiely. Prichádzali totiž ďalší, posily vysielané k udržiavaniu mesta. Čoraz viac, čoraz častejšie – počet sa teraz už môže pohybovať okolo dvoch stoviek. Nie sú to však tí malažania čo predtým. Títo sú mladší, neskúsenejší, nedisciplinovaný. Osobne si bol svedkom viacerých potýčok ktoré rozpútali v krčme – pre pohár miestnej kořalky, odpornej no omamnej, pre dievčinu. Všetky previnenia im však Kapitán, muž ktorí riadil pevnosť a ktorého meno nedokázal nik z miestnych a i samotných malažanov vysloviť, kryl. Umrelo pár ľudí, podrezaných malazskími rekrutmi, došlo ku krádežiam, znásilneniam. Z armády ktorá pevnosť obsadila – armády veteránov sa stala armáda detí, kde snáď polovicu tvorí mládež, šteňatá ktoré nedovŕšili dvadsať zím. Toto je vojsko ktoré vraj už ovláda polovicu celého kontinentu? Zvláštny národ, tí Malažania.

A teraz Kapitán umrel, na jeho miesto nastúpil niekto iný kto dorazil dnešného rána. Upozornila na to nebývalá aktivita okupantov – polospiaca, akoby opitá pevnosť zrazu žije aktívnejšie než za dôb rušného kupeckého mesta. Nemal si však možnosť nástupcu vidieť – brána bola strážená, domáci odháňaný. Prešlo ráno, prišiel obed. Máš kľud – v domčeku ktorý ti ostal po kmeňových bojovníkoch si si práve vychutnával zbytky ktoré ostali po včerajšom obede, snáď premýšľal čo na trhu nakúpiš na ďalší týždeň. Financie sa rýchlo míňajú, práca nieje. Teda, temer nieje. Ako na zavolanie sa totiž pritmolí. Tiché, nesmelé klopanie.
“Pán Ragnar.“ poznáš to decko, malého blonďatého chlapca, syna miestneho staršinu ktorí defakto spravuje mesto, samozrejme pod dozorom okupantov. Už si preňho pár vecí robil – či už v čase núdze podradnejšie vláčenie zásob do skladu, stráženie onoho skladu alebo utíšenie nejakej rvačky v krčme.
“Ctihodný velekňaz vás volá.“ vlastného otca nazývať velekňaz...no, zvyklosti sú tu iné. Máš možnosť ho nasledovať alebo sa na to vykašľať, ostatne na stole máš jedlo a večer má byť nejaká „porada“ či skôr stretnutie miestnych v neďalekom hostinci.

U Džbánku

Zcela nepotěšen dojdu ke Džbánku v závěsu už se dvěma oddíly. U vchodu si vyslechnu Tesákovo hlášení.

„No, dobře, sice sem to chtěl původně ukončit potichu, ale kdo sem já, abych je soudil žejo? Od toho máme vyšší šarže.“

Uvnitř za mě Tesák vydá rozkazy, takže si můžu jen tak postávat a koukat, jak nám ta armáda pěkně funguje, když v tom se celý ten pěkný den prostě posere. Objeví se duch, Švihla dostane záchvat epilepsie a já v tom zmatku upustím další plátek šunky, což si vyslouží sprosté zanadávání, takže si ducha vůbec nevšimnu, zatímco s očima přilepenýma na podlahu zachraňuji cenný kousek vojenské radosti (ano pořád tím myslím tu šunku).
Když konečně namířím svou pozornost zpět do místnosti, všimnu si, že vojáci okolo mě nic nedělají, takže je začnu pohánět.
„Notak, co tady stojíte, jako byste viděli ducha?! Zpátky do práce, je tady toho dost, ne? A chci tady nějaký dobrovolníky na hlídání tady těch... ehm... zajatců. Jsou tu lidi, co si zasloužej vystřídat.“

Do toho se u mě objeví Stuha a Palcát a Stuha začne brebentit o mrtvolách
„No vojíne, původně sem je chtěl tady vzadu za domem spálit, místní to koneckonců tak dělaj. Hmm by mě docela zajímalo, co s váma udělá Kápě, když vás spálej. No ale nemusíme tady upozorňovat místní.
Tak fajn. Dostanete za úkol postarat se vo mrtvoly, mně je to v podstatě putna, takže je zakopejte kde chcete. Ale ať z toho neni průser. A až vy dva chytráci vymyslíte kde, tak za mnou přijďte a nejdřív mi to radši nahlaste. A ne aby vám to trvalo do zejtra. S Kunou to vyřídim a když budete chtít na tu práci víc lidí, tak si přijdete říct mě, jasný?“

„Hej Kuno! Půjčim si tady ty dva skvělý mládence.“
Teprve když očima hledám Kunu, padne mi pohled na zbledlou Švihlu opírající se o stěnu hospody.
„Hej holka, co je ti?“ Přijdu k ní blíž.
„Neřikej mi, že se ti udělá špatně z pár mrtvol? Hej! Co je?!“
Jestli mi neodpoví, tak s ní zatřesu.

U Džbánku straší!

Předpoklad, že můj výstup ujde pozornosti, byl zcela mylný. Ač jsem se tiskla ke stěně a snažila se působit co nejtitěrněji, bylo to houby platný. Ruka mi z úst samovolně sjela k hrudi a stiskla jeden z ochranných amuletů. Několikrát jsem se přerývavě nadechla. "No tak! Vzchop se!" Bylo už na čase se z toho nějak vzpamatovat. Přeci tu nebudu za největšího strašpytla! Snažila jsem se pohledem uhnout od skupinky zadržených, ale musela jsem se setsakramentsky ovládat, abych se znovu nepodívala do těch různobarevných očí. Ta vize rozhodně nebyla náhodná; ba co víc, určitě musela být i pravdivá! Obrazy moc konkrétní na to, aby byly jen výplodem mé bujné fantazie. Jenže kdo mi tohle uvěří? Na tohle se muselo s rozmyslem, ne se nechat strhnout událostma a začít tu pokřikovat, jak se mi povedlo před několika okamžiky. Možná se teď ve mně probudily nějaké věštecké schopnosti. Samosebou jsem k tomu měla jen ty nejlepší možné předpoklady a má cesta mě už od prvopočátku k něčemu podobnému předurčila...

Ze Střípkových rázných slov jsem překvapením skoro nadskočila. No, stačilo to k tomu, abych s sebou cukla a praštila se hlavou o stěnu. "Jau," vylítlo ze mě automaticky a ruku jsem stáhla k zátylku. "J-já...teda on...ehm, já sem..." začala jsem překotně blekotat, snažíc se v momentě najít ta správná slova, která po šoku z nárazu, a vlastně celé téhle prekérní situace, prostě nepřicházela. Vyfoukla jsem vzduch z plic, odloupla se od stěny, abych svému postoji dodala aspoň trochu vážnosti a sklopila pohled. Strach začal pomaloučku opadat, jediným důkazem mé předešlé slabosti byly nepatrné krůpěje potu, které se mi objevily na čele.
"Ehm, pane," zkusila jsem to znovu, s pohledem upřeným k jeho zapraseným botám, "omlouvám se." Vyhlédla jsem zpod řas a nasadila své typické psí oči. Koutky se mi nepatrně zvedly do rozpačitého úsměvu. Pro jistotu jsem ještě zkontrolovala, jestli nemám tentokrát větší publikum, než bych ráda, ale vypadalo to, že většina se zaobírá spíše praktičtějšími problémy. "Mám vůbec o něčem takovém mluvit? Mistr Kápě mě vem, tohle mi fakt nemůže uvěřit..." Váhala jsem. Nebo se možná jen snažila získat čas na to, abych si vymyslela nějakou vhodnou omluvu za tak pitomé chování.

"No, ten duch," špitla jsem, "toho tu asi viděli všichni. Ale bylo tu ještě něco, celý tohle místo je..." Na chvilku se zarazím a nervózně se ohlédnu po místnosti. Z části už to sice opadlo, ale přeci, něco tu ve vzduchu pořád je. "Divný. Zlý. Stalo se tu moc špatnejch věcí." Leze to ze mě jak z chlupatý deky. "Já...asi jsem je viděla. To, co se tu vodehrálo." To už bylo řečené skoro šeptem. "Musí v tom bejt asi nějaká magie, nebo něco podobnýho. Mohla...ehm, měla bych se na to asi podívat. Není tady ještě někdo? Kdo se v tom vyzná? A nejlíp někdo místní." Což asi nebude jen tak. Ale vyhlídka na to, že se budu muset nimrat zrovna v tomhle, mě moc netěší. Byly to sakra ošklivý věci, co se mi prohnaly hlavou. A pořád tu ještě seděl ten zajatec a já měla neustále pocit, jako by se na mě šklebil.

"Ty mrtvoly zakopejte co možná nejdál. Ne jen kvůli tomu, že je tohle místo divný a nerada bych ještě víc poštvala místní duchy, nebo co to tu řádí, ale i kvůli nemocem. A kdo bych chtěl spát hned vedle krchova." Vypadá to, že už mi to začíná aspoň trochu myslet. "No, to je asi vše, pane," vydechnu a tak nějak hrozně nenápadně se snažím vytratit, "půjdu to teď vobhlídnout, jestli něco nezjistim." Pomalu vyklouznu, abych se konečně mohla dostat z dosahu toho nepříjemného pohledu. Vlastně dvou, seržant taky nevypadal zrovna moc spokojeně. A ať chci, nebo ne, je mou povinností tohle řešit. Pokud mi sem teda nepošlou dalšího mága nebo kněze. Stát se tu mohlo cokoliv, klidně tu mohl předtím stát oltář nějakýho zapomenutýho boha a nějakej trouba ty síly znovu přivolal. Horší bylo, že s něčím takovym jsem němela žádný zkušenosti; doposud se mi všechny temné síly obloukem vyhýbaly. Byla jsem proti nim chráněná. Určitě za to může ten pitomec Leonard! Přešla jsem do druhého rohu místnosti. "Tak teď kde začít...a jak?"

Citadela, komnaty

Vyriešenie situácie je otázka okamžiku, všetci traja sú tak skoro nastúpený pred tebou a sledujú ťa pri jedle a rozkazoch. Nermal vyzerá pomerne veselo, ale to takmer vždy. Kélia chladne, opäť však nejde o nič výnimočne. Jedine Vlaštovka vyzerá zaujato...skoro prekvapene. Alebo, pri troche fantázie dokonca potešene.
“Rozkaz.“ reaguje ako prvý Nermal a s “žiadne pripomienky, madam.“ zasalutuje a odchádza. Úlohu zdá sa vzal s kľudom a u pripomienky o rušení rozkazov sa dokonca úprimne usmial. Niekto má zjavne právomoci rád.
“Hmm.“ začne Kélia a otočí pohľad na Vlaštovku – ktorá koniec koncov našla Kapitána ako prvá. Ozve sa však oslovená poručíčka.
“Určite nebojoval. Žiadne zranenia na rukách, okrem odrenín od lán. Útočník ho musel zviazať v spánku a potom sa...vyriadiť. Práca bola...obdivuhodná...eh, ak to smiem tak povedať. Veľmi profesionálna. Totiž...máloktorí malazskí vojak vie ako obeť mučiť. Dokonca i väčšina spárov by to nezvládla. Ale nemyslím, že šlo o domorodé praktiky. Útočil malažan...alebo, pravdepodobnejšie, niekto kto chcel aby to vyzeralo ako práca malažanov. Profesionál. A malazskou zbraňou. Takouto.“ z puzdra vyberie dýku, krátka rúčka, dlhšia tenká čepeľ. Rovnaká akú si videla u Vlaštovky, Nermala, dokonca Borosa a niekoľkých vojakov cestou.
“Hmm...nie je to bojový nôž väčšinovej armády, ale...ako by som to...“
“Módny výstrelok.“ preruší ju Vlaštovka.
“Asi tak. Podobná spárskym dýkam, dostávajú ich nižší dôstojníci. Väčšina ich ale rýchlo vymení s radovými vojakmi, ich klasické sú pre prípad boja lepšie. No, ale k vrahovi. Stratu nehlásil nikto, v sklade nejaké boli, nikto však nevie koľko a teda či nejaká zmizla. Takže slepá ulička. A ku kriku...mágia.“ zakončí to veľavýznamne, pokračuje však akonáhle si uvedomí, že to asi potrebuje vysvetlenie.
“Inak si to vysvetliť neviem. Magické utíšenie, snáď dokonca i nejaká podpora aby vydržal viac a neomdlel, to sa však už len dohadujem. Veľmi pravdepodobne je teda vrahom niekto magicky schopný. V pevnosti sú traja mágovia - dvaja liečitelia a jeden oddielový. Och a dnes prišla nová magička. Z domácich...tam je to blbé. Kory, teda, ten oddielový mág sa sťažoval, že každý druhý sedliak tu...hmm pečie s duchmi.“ zdôrazní koniec vety.
“Mágov som sa pýtala, nezistili nič. Liečitelia na to nie sú a Kory má úplne iné zameranie. Takže...slepá ulička.“ dohovorí a nadýchne sa, na podobné preslovy asi nie je zvyknutá. Vlaštovka len kývne na rozkaz, vezme tvoju prázdnu misku a po prepustení tak obe odchádzajú, nechávajúc ti pokoj a čas na spánok.

Sedíš na mäkkých a huňatých kožiach, v miestnosti je príjemné teplo. Nie, nie miestnosť, skôr chatrč so stenami z výhonkov nejakých rastlín. Je vlhko, no to ti nevadí, celá tvoja pozornosť je jednotnažne upretá na muža pred tebou. Starec, plešatý a bez brady, s veľkými hnedými očami a páru zubmi. Rozpráva, v drsnom jazyku tak nepodobnému čomukoľvek čo poznáš. Napriek tomu rozumieš čo hovorí, zaujato počúvaš príbeh o hrdinovi ktorý zabil morskú beštiu a získal slávu a lásku svojho ľudu. Príbeh končí a všetci – až teraz si všimneš deti i starších ktorí tak ako ty sedeli a počúvali - sa rozhovoria. Sama vykríkneš, hlasom detským no drsným vďaka jazyku.
“Aj ja budem hrdina!“
“Ale isteže!“ so smiechom prisvedčí starec a venuje ti úsmev, napĺňajúci ťa hrdosťou a nádejou.
“Isteže, T´Gvehr.“

Ranu mieriacu oblúkom na hlavu uvidíš v poslednej chvíli, reaguješ však rýchlo. Úkrok, zdvihnúť štít a zachytiť tak úder, okamžite prechádzajúc do protiútoku. Drevený meč narazí na súperov bok, vyvedie ho z rovnováhy, zhodí na zem. Smiech, potlesk, chvála.
“Ďalší!“ malazština, muž v zbroji s výložkami vrchného seržanta na nádvorí plnom rekrutov.

“T´Gvehr! Ukáž!“ plačlivý hlas malého dievčatka s opálenou kožou, avšak len o kúsok menšieho ako ty.
“No dobre...ale nikomu to nepovieš! Aha.“ otvoríš dlaň, detskú s rovnako opálenou pokožkou na ktorej sa bielo zaskvie malá kosť s vyrytými znakmi. Nepoznáš tie znaky, nevieš čo to je, napriek tomu cítiš radosť z úspešného nálezu takého pokladu a vychutnávaš si obdiv kamarátky.

Krv. Smrť.
“Vpreeed!“ tvoj vlastný hlas ti znie cudzo, tak moc je zachrípnutý.
“Uaaaa!“ reagujú však vojaci vôkol a ako jeden postúpia o krok. Krátke meče sekajú a bodajú, veľké štíty vytvárajú hradbu cez ktorú sa ľahkoodený súper nedokáže presekať.

Bežíš. Kráčas. Sedíš na mäkkých kožušinách v teplej chatrčí preplnenej ľudmi, váľaš sa v tráve alebo naháňaš malé dievčatko ktoré ti z ruky vytrhlo kosť.
Bojuješ, zabíjaš, v čoraz väčšom chaose. Tvár zabitého súpera sa mení na tvár starca ktorí rozpráva, iný príbeh, avšak v tej istej chatrči.
Vzrušenie, keď tvoja ruka brázdi po tele dievčiny, tak krásnej. Keď nájde jej prsia, malé no sladké. Bolesť keď ti zamračený liečiteľ pomaly vyťahuje šíp z ramena a čosi pritom hundre.
Krv. Plač. Radosť. Smiech. Tréning, rieka, bojisko.

Prebudíš sa, spotená a dezorientovaná. V miestnosti je ticho, až pri dlhšom načúvaní rozoznáš spev vtákov v prebúdzajúcom sa ráne. Ešte je moc skoro, väčšina pravdepodobne ešte spí, no už začína svitať. Znenazdajky sa otvoria dvere, do miestnosti bezstarostne vstúpi Vlaštovka hmkajúca si nejakú melódiu, s miskou v jednej a čašou v druhej ruke. Oba predmety položí na stôl a otočí sa k odchodu, všimne si ťa však.
“Eh...dobré ráno. Poručík.“ pozdraví pričom je vidieť, že je trošku zaskočená tím, že ešte nespíš.
“Staršina príde na poludnie. Dobrú chuť.“ zasalutuje ešte a vydá sa na odchod, ak ju teda s niečím nezastavíš.
Jedlo nieje nejak extra výnimočné – chlieb, šunka, syr. Očakávaš však lepšie raňajky by asi bolo bláhové.

Džbánok

Pod pilnou prácou mladých rekrutov sa dokonca i miesto v tak dezolátnom stave ako je tento hostinec mení v kasárne. Provizórne. Malazské... Zjavenie ducha ani Švihlin záchvat už čoskoro nemá v pamäti makajúcich miesto, dokonca ani telá v strede miestnosti a zviazaný vojaci nerobia problém. Svetlo z uvoľnených okien dodáva miestu energiu, tí schopnejší taktiež využívajú nábytok v miestnosti aby si trošku spríjemnili budúce pelechy, sem tam sa tak strháva hádka o ten či onen lepší stôl či nepoškodené stoličky. Suma sumárom ide o dobrý pľac – miesta je kopa a tak v rohu vzniká „spoločenská miestnosť“ zatiaľ čo Kuna obsadzuje poschodie „pre tých významnejších“ – seba a svoj oddiel. Páru vojakov sa dokonca odváži i do pivnice – podľa nenápadných ksichtov ktoré ukážu akonáhle vylezú dole našli niečo cenné o čom by velenie vedieť nemalo. Niečo, čo sa ukáže byť falarským rumom a miestnou pálenkou keď sa to rozhodne skontrolovať veteránka, okamžite zabavujúc celý náklad. Pivnica tak ostáva na bordel – nepoužité stoličky, stoly a ďalšie veci.
“Magička má recht, ani ja to nechcem pod riťou.“ súhlasí hneď oslovený Kuna a skoro v behu chytí jedného z mladších rekrutov ktorí sa s úsmevom ponáhľal pridať nájdenú stoličku k výbave svojho oddielu.
“Hej ty, mladý...eee, bež na námestie zrekvírovať...proste zobrať no, nejaký voz. Čo najjednoduchší jasne a ideálne prázdny.“ a kým posmutnelý mlaďoch uteká splniť rozkaz pokračuje k Stuhovi.
“S Palcátom naložte telá na voz a na pohrebisko – je to kúsok za mestom. Snažte sa nech vás miestny nevidia, nechceme pozornosť.“
„Prídem tam za vama. ponúkne sa veteránka “zmrdov tu postrážite, že? Donesieme drevo, spálime ich. Si to kurvafix zaslúžia, že sme neboli rýchlejší...“

Ďalšiu chvíľu sa nič významnejšie nedeje, len Leonard dokončí čistenie a môže sa pustiť do zariaďovania svojho miesta – keďže ho Kunovi ťažkoodenci vyhnali z hora, nemal čas a nepatrí do oddielu mladého seržanta, dostáva pomerne blbé miesto kúsok od dverí. Až keď sa Švihla zdvihne na odchod skoro ju vo dverách zrazí nový príchozí.
“Ech, dobré. Vyzerá to tu dobre Střípku.“ skomentuje to hneď vo dverách pričom blokuje Švihle dvere, ač skôr neúmyselne. Seržant Nermal, pre rekrutov neznámy, celkom sympaticky pôsobiaci tridsiatnik s krátkym čiernym účesom a veselým ksichtom. Stuha a Střípek samozrejem vedia, že tá jeho veselosť je miestami už legendou, keďže v pohode vytáča aj najchladnejších veteránov.
“Vonku je dajaký voz. A ja si berem mládencov, ide sa vypočúvať, hehe.“ konečne uvoľní dvere, len preto aby dnu vbehol mladý rekrut a hlásil splnenie rozkazu. Palcát sa hneď vrhne na nakladanie, Švihla skoro môže odísť – pomerne drsne ju však zastaví oná veteránka.
“Počkaj. Rovno, rovno, pri studni doprava a cez takú malú špinavú uličku. Najhoršia chatrč, býva tam miestny bylinkár, bol tu otravovať dačo s tými telami.“

“Šup šup!“ poháňa zajatcov Nermal, tí sa nepríliš ochotne vydaávajú ako procesia skrz dvere – kde kvôli nepríliš všímavému Palcátovi a rekrutom okolo začína vznikať tlačenica a chaos. Žiaden zo zviazaných sa nepokúša o útek, naopak poslušne a odovzdane cupitajú von. Čochvíľa tak už v Džbánku nie sú ani mŕtvoly ani zajatci, s vozom taktiež odišli Stuha i Palcát, doprevádzaný Veteránkou. Rekruti sa začínajú vyvaľovať na posteliach, konečne si navyše môžu zložiť výstroj čo s obľubou hneď vykonávajú. Mladý seržant, doteraz veliaci poriadku začne nejakú prednášku o vojenskej povinnosti, čoskoro sa však zamotá a nechá to, čo si vyslúži Kunov rehot. Ten samotný ešte moment odpovedá na prípadné dotazy Střípka, potom začne nekryte baliť jednu z rekrutiek. Střípek venujúci sa svojej šunke sa tak čoskoro nachádza v celkom kľudných kasárňach, bez väčších stôp predchádzajúceho chaosu.

Pevnosť

Chvíľku ešte trvá kým sa úplne ukľudníš. A ešte dlhšie trvá, než sa ukľudní ruch vychádzajúci z Džbánku, kde pred vstupom akurát nakladajú oné telá. Na uliciach je pomerné ticho, len sem tam sa objaví nejaký malažan, ešte menej vidíš miestnych. Jasné, čas obedu, kto by sa flákal po vonku.Podľa inštrukcií od Džbánku rovno, na ďalšej menšej križovatke opäť rovno. Táto časť mesta je viditeľne horšia, honosnejšie domy z centra vystriedali chatrče, častokrát len drevené. Zato je rozhodne živšia – obyvatelia sa jedlu venujú pri ohniskách pred svojimi obydliami, v značných počtoch a kriku. Deti sa strkajú pred kotlíkmi, sem tam na teba pozerajú a kričia. Jazyku nerozumieš, nemá nič spoločné ani len s kupeckým jazykom, nieto malazštinou. Len ten jeden výraz je rovnaký snáď všade. Mezla.
Studňu nájdeš rýchlo – bez pochýb sa dá pokladať za centrum tejto časti. Teraz je priestor okolo pomerne vyľudnený, len sem tam nejaké decko dobehne nabrať vodu, v inom čase to však musí byť preplnené námestie. Mesto teda nie je tak mŕtve ako sa mohlo pri vstupe zdať.

Priamo oproti studni je krčma, či aspoň sa tak dá podľa špinavej vývesky usudzovať. Samozrejme prázdna – zdá sa, že v čase obeda sa tu čas takmer zastavuje. Samotný krčmár – či opäť, pravdepodobne krčmár stojí vonku, opiera sa o rám a nahlas vyjedá obsah drevenej misky. Len on ti venuje zvýšenejší záujem – dokonca už má tendenciu vydať sa dovnútra budovy a pripraviť sa na prípadnú návštevu.
Naľavo od studne je cesta vedúca k oblasti ktorá by sa snáď dala prirovnať ku ghetu – nízkou, ani nie meter vysokou palisádou ktorá pravdepodobne len ohraničuje, nie reálne zabraňuje prieniku obohnaná skupinka chatrčí. Prekvapivo sú však v lepšom stave než chatrče čo si videla pred námestím so studňou – pripomínajú obydlia nejakého domorodého kmeňa zvyknutého na život v prírode, nie urbanizáciu.
A napravo...ulička. Domy v lepšom stave, stále však ide o chudinu, väčšina navyše vyzerá opustená. Vidíš nejaké sklady, jeden dom ktorý mohol byť honosný no má strhnutú strechu a celkovovyzerá opálený. Netreba ísť ďaleko a nájdeš cieľ svojej cesty – špinavú bočnú uličku, úzku tak, že neprejde ani dvojica.

A za ňou...ďalšia časť mesta. Malá, obohnaná múrmi okolitých domov z jednej a mestskou palisádou z druhej strany, pripomína uzavretú štvrť. Jediný vstup máš za sebou, odhadom tu môže žiť tak 10 rodín, v strede - priestore medzi domami sa však nachádza rozhodne podivnosť - oltár. Malý, kamenný, bez zdobení. Mágia z neho však sála, prekvapivo silná a aktívna. Nevidíš žiadnych domácich, pozornosť však hneď upúta trojica takmer presne oproti tebe. Dvaja muži a žena, postávajú kúsok od vstupu do jedného z domov. Čo by nebolo nič výnimočné. Keby tí dvaja neboli malažania.
Ak si ťa všimli nedávajú o tom vedieť, nepočuješ ani o čom sa s domácou bavia. Vidíš však i svoj cieľ – chatrč, rozhodne najhoršia v tejto časti, avšak pomerne rozľahlá – tiahne sa pozdĺž mestskej palisády a bez problémov by pojala i štyridsiatku ľudí, ak sa predtým nerozpadne. Vidíš dvere, nikoho pred nimi. A cesta k nej určite upúta pozornosť malažanov.

Ráno

Teplé kožešiny chránící před lezavým chladem a vlhkem jsou neuvěřitelně příjemné na kůži a jediné co mi brání v tom se v nich různě chrout a choulit je vyprávění stařešiny. Příběh plný dobrodružství a nebezpečných bojů se slavným vítězstvím jakoby ožíval před mýma očima.
Jak příběh skončí touha všechny ty divy a prožít podobná dobrodružství mě dokonale pohltí a můj hlas se rozezní místností. Po ujištění od stařešiny se málem nadnáším jak v oblacích... Hrdina T'Gvehr. Nedočkavost začít první dobrodružství byla málem nezvladatelná....
Tvrdý trénink přinesl své ovoce a mě se podařilo předvést dovednosti v nejlepším světle, s pevně kontrolovanou sebedůvěrou odcházím na své místo na nádvoří....
To je jedna z nejúžasnějších věcí co se mi podařilo najít a bylo obrovské štěstí na ni narazit. Celou dobu cítím, jak se mi na tváři drží spokojený úsměv a obrovský zájem dívky mě v hloubi duše těší. Hlavně proto nakonec jejímu naléhání podlehnu a otevřu ruku aby si mohla prohlédnout můj poklad...
Tady nemůžeme selhat. Nadhodím si štít tížící mou paži a pevněji sevřu jílec meče. Spolubojovníci odpoví na mou výzvu, strach dávno nahrazen odhodláním nedát nepříteli jedinou píď. Tady neselžeme....
Postupně se všechny mé vzpomínky začínají slévat v jediný chumel, však u každé na kterou se zaměřím se přede mnou rozevře jako známá kniha. Co se dě...

...je? Bleskově se posadím na posteli a rozhlédnu se po tiché místnosti. Co to bylo za sen? Otřu si unaveně zpocené čelo a promnu si raněné rameno. Tak neuvěřitelně živé. Co jsem to dělal?
Do místnosti vejde Vlaštovka se snídaní a zarazí se při pohledu na mou sedící postavu.
"Děkuju. Budu potřevoba..." Zarazím se když můj jazyk klopýtá přes nezvyklé slabiky hrubého jazyka.
Lehce si odkašlám a začnu znovu. "Děkuji. Budu ještě potřebovat vědro s vodou a pošlete prosím někoho pro toho muže od spáru, ať se tu za půl hodiny zastaví. Potřebuji s ním ještě několik věcí probrat." Zavřu oči, abych mohla odtrhnout pohled od jejího hrudníku. "A ať je ta voda studená."

Po odchodu dívky ze sebe svléknu umolousané a smradlavé svrchní oblečení a na hromádku stranou si připravím jedinou uniformu, kterou se mi podařilo dopravit čistou. Pak se jen v umolousané košili posadím ke stolu a zatímco užďibuji snídani, dělám si poznámky pro nadcházející den.
Přesto se mi do mysli vkrade opět ten podivný sen. T'Gvehr. Vedle mimoděk nakreslím obrázek kosti i se znaky i když je to spíš neuměltelská čmáranice.

"Nenápadný" úprk ze Džbánku

Situace v krčmě se začala postupně uklidňovat, čehož jsem velmi chytře využila k taktickému ústupu ke dveřím. Člověk jako já si přeci vždycky umí nějak poradit! S několika málo úsměvy věnovanými novým rekrutům i zbytku osádky jsem se proplížila až ke svému cíli. Už jsem se skoro chystala zatáhnout za kliku dveří, když se přede mnou dokořán otevřely a cestu mi zastoupil nějaký nově příchozí, podle všeho seržant. Úsměv od ucha k uchu a ještě k tomu se rozhodl začít řečnit hned ve dveřích. Už už jsem se nadechovala, že se pokusím jej opatrně upozornit na to, že mi tu sakra překáží, když zřejmě zaregistroval mou velmi snadno čitelnou řeč těla a udělal těch pár kroků bokem. Jen, aby mohl do místnosti vběhnout další! "U všech svatých, to tu snad dneska předvádí ochotnické divadlo?" Měla jsem už sto chutí vyřknut tuto myšlenku nahlas, ale naštěstí jsem se včas zarazila. Jednak bych byla nejspíš sama označena za jeho hlavní hvězdu, druhak by mě mohl ještě zmerčit Střípek a něco po mně chtít. Ne, musela jsem i nadále zůstat nenápadná a tvářit se jakože nic. Krůček po krůčku se blížit východu...

V půli pohybu mě zastaví čísi pevná ruka. S nakrčeným čelem a nanejvýš zoufalým pohledem se ohlédnu a střetnu s přísným pohledem veteránky. "A jéje..." Naštěstí se jednalo jen o strohý výčet instrukcí, kam bych se měla vydat. Jistě, vlastně jsem jim tu slíbila pomoc s celou tou patálií. Jistě, nimrat se v těchto záležitostech mi jen prospěje. "Jistě, děkuji....pane!" Snažím si alespoň z části zachovat tvář, ale jakmile je zřejmé, že veteránka s mluvením skončila, vyklouznu ven. No, ke Spáru mě za tohle rozhodně nevezmou. Před budovou si hlasitě oddechnu. Ačkoliv nastalá aktivita z části dokázala odehnat nepříjemné působení místnosti, stále jsem cítila to protivné mrazení v zádech. Odešla jsem ve spěchu, jen abych se znovu nestřetla s jedním z těch zajatců, jež začali posléze z budovy vyvádět. Držela jsem se slov veteránky a zamířila si to rovně, přímo do hlubin této usedlosti.

Oproti hluku ve Džbánku byly ulice městečka ztichlé. Skoro jsem nepotkala živáčka, až na pár zbloudilých duší, které si mě pátravě prohlížely. Snažila jsem se po celou dobu tvářit spíš neutrálně, ne nějak přísně, abych místní nepopudila a ani zvlášť přátelsky; vlastně ze stejného důvodu. Občas se ke mně dostalo i pár slov, ale jejich významu jsem vůbec nerozuměla. Jen, když jsem zaslechla obvyklé označení "Mezla", bylo mi jasné, že jsem centrem pozornosti. Zvláštní, že toto pejorativní pojmenování se používá snad ve všech koutech světa. Ačkoliv pokud přihlédneme k těm nejtypičtějším lidským vlastnostem, není to vlastně žádný div. A být na jejich místě, asi se cítím dost podobně. Samotné mi to tu nebylo dvakrát příjemné, ale rozkazy byly rozkazy. Mimo to jsem sama tak nějak podvědomě věřila tomu, že děláme dobrou věc. Měla jsem nejednu příležitost porovnat místa nedotčená civilizací a těmi, jež si Malazská říše podrobila. Samozřejmě za nějakou cenu. Zda šlo vždy o rovnocennou výměnu je otázka, kterou si musí položit a zodpovědět každý z nás.

Cestou jsem pozorovala místní rodiny, jak tráví své společné chvíle u jídla. Byla tu kopa pokřikujících a hrajících si dětí, což bylo dobré znamení. A nikdo z dospěláků je přede mnou ani neukrýval za zády. Jak jsem se dostávala blíže centru, začaly uličky více ožívat. Svým způsobem se mi ulevilo. Ačkoliv jsem se tu cítila naprosto cizí a nepatřičná, neměla jsem v oblibě mrtvá města. Studnu nešlo přehlédnout; vyhnula jsem se těm několika dětem, které si sem přišly pro vodu a věnovala jim alespoň lehčí úsměv. Rozhlédla jsem se a záhy spatřila uličku vinoucí se kolem nízké palisády. Cestou jsem dokonce míjela i jednu z místních krčem, když jsem si všimla, že se hostinský už nejspíš chystá přivítat mě v jejích útrobách, jen jsem krátce zavrtěla hlavou, abych mu dala na srozuměnou, že s mou návštěvou teď rozhodně počítat nemůže.
Nechala jsem se zavést až k místnímu ghettu, nebo možná osadě nějakých domorodců, jež měli zřejmě potřebu se nějakým způsobem od zbytku obyvatelstva oddělit. Působilo to na mě hodně zvláště; trochu jsem zalitovala i toho, že jsem se o místních poměrech nestačila nic dozvědět v předstihu. Zase do všeho vlítnu jak do rozjetého vozu. Ještěže jsem na tento způsob seznamování se byla vcelku zvyklá.

Vydala jsem se do další z uliček, dokud jsem nenarazila na vcelku nenápadnou a hlavně strašně úzkou odbočku; tady jsem se začala opět cítit dost nepříjemně. Neměla jsem v lásce stísněné prostory; zvlášť v neznámých městech. Naštěstí byla krátká a průchod jsem přežila bez úhony. Naskytl se mi pohled na další, na první pohled uzavřenou čtvrť. Celé to tu nejspíš bylo nějakým zvláštním způsobem rozkouskované, asi podle toho, jaká část obyvatelstva se v té které části nacházela. No, mé dojmy byly z toho všeho dost rozporuplné, ačkoliv jsem se s něčím podobným rozhodně nesetkala poprvé. Pohled se mi automaticky stočil k oltáři umístěnému přímo ve středu malé čtvrti. Nedokázala jsem jej přiřadit k žádnému ze známých kultů. Rozhodla jsem se, že jej prozkoumám blíž. Zvlášť, když mi opravdu nemohly uniknout ty poměrně silné záchvěvy magie, jež z něj vycházely. Musela jsem být opatrná, abych se o ně nějakým nelibým způsobem neotřela. Na tohle bude skutečně třeba rada nějakého z místních. Jak jsem se přibližovala, nemohla jsem si nevšimnout trojice postávající přede dveřmi jednoho z domků. Ba co víc, dva z nich na sobě měli uniformu malazské armády. Už jsem skoro zamířila k nim, v domnění, že se nachází u mého cíle cesty, když mi vzápětí došlo, že mám vlastně namířeno kousek vedle. Zřejmě šlo o nějakou další výpravu. Zatím mi nevěnovali žádnou pozornost, ale přesto jsem na ně zamávala a věnovala jim jeden z radostnějších úsměvů. Nejspíš tu už nějaký čas pobývali a tím pádem by mi mohli být nápomocni.

Nejdřív jsem ale musela vyřídit svou návštěvu u místního "bylinkáře". Tedy na to, že mělo jít o někoho podobného, byla jeho chatrč zatraceně veliká. Skoro jako nějaký lazaret, ovšem v naprosto zoufalém stavu. Snad na tom jeho obyvatelé nebudou obdobně. Vydala jsem se ke dveřím a důrazně na ně zaklepala. Když už se prostorem začaly nést duté rány, zhrozila jsem se, zda mu vůbec budu rozumět. Ale snad by veteránka nebyla tak pitomá a neposlala mě za někým, kdo nemluví malazsky, nebo alespoň kupeckým jazykem. "No tak, vylez..."
"Haló, je tu někdo?!" Ozvu se nedočkavě, když se mi nedostane okamžitého přijetí. "Hledám místního bylinkáře. Přišla jsem s vámi dořešit tu záležitost se Džbánkem." Melu dál a doufám, že mě nejenže zaslechne, ale donutí jej to otevřít i dveře.

Veliteľské komnaty

Pevnosť ešte skutočne spí. Skutočné minimum zvukov, ešte menej pohybu. Sem tam tieň vonku prelietajúceho vtáka, sem tam nejaký hukot zdola. Čas sa vlečie, vyrušený len príchodom jedného z Jakatáncov s vedrom vody – niekto iný ho podľa slov čo si zachytila spred dverí priniesol, no zjavne nemal oprávnenie vstúpiť. Momentíček na to, pravdepodobne teda uprostred rituálu umývania sa počuješ klopanie a hneď na to vstupuje pozvaný spár. Polhodina teda rozhodne neubehla.
Už vyzerá lepšie. Na nohu nekríva tak okate, je v čistej čiernej košeli a nohaviciach, len s jedným viditeľným nožom na páse. Určite umytý, určite oddýchnutý. A určite veselý.

“Dobré ráno, poručík.“ pohľad ktorým si ťa premeria je možno až moc skúmavý, hlavne vzhľadom na fakt, že si len v košeli.
“Chceli ste ma?“

Vědro s vodou přivítám, jako malý zázrak snesený z nebes a chvíli si jen vychutnávám její čistotu, než ji naberu do dlaní a pustím se do očisty obličeje.
Chvíli na to se ozve zaklepání ihned následované známým neomaleným vpadnutím muže v černém. Okamžik na to zjevení zírám a na jazyk se mi dere další urážka zvířete jehož jménem bych toho muže nazvala. Místo toho se smířím se zachmuřeným pohledem.
"Je hezké, že máte dostatek vychování pro zvládnutí zaklepání. To však bývá následované vyčkáním, zda vás dotyčný na druhé straně opravdu chce přijmout a oznámí to." Je mi naprosto jasné čeho chce dosáhnout a nezbývá mi než se jeho hry zúčastnit.
Pomalu se narovnám, ještě vlhkýmy prsty si sčísnu vlasy z očí a upravím si košili do trochu důstojného vzhledu. Což díky její délce není nijak těžké, ale vzhledem k jejímu stavu ani lehké.
"Ráda bych s vámi probrala několik záležitostí, na které kvůli včerejším okolnostem nebyl dostatek času." Taktně zkusím nazvat ten včerejší chaos. "Posaďte se prosím." Úmyslně pokynu rukou napřed k velké posteli a až pak k mé prázdné židli.
"První záležitost by mohla být plně ve vašem oboru. Zajímalo by mě jakým způsobem by jste postupoval při vraždě ... řekněme velícího dústojníka. Někoho na podobné pozici jakou mám já, kdo by sídlil v podobném pokoji jako je tento. A aby jsme věci udělali zajímavější, tak dotyčného byste musel ještě podrobit brutálnímu mučení, ale stráže venku by o ničem nesměly mít ani tušení."
Po předložení úkolu si jen založím ruce na prsou a se zájmem sleduji jeho výraz, zatímco bude odpovídat.

Les

Čakanie sa predlžuje. A nedeje sa...nič. Len ruka čoraz viac bolí, z natiahnutej tetivy, dokonca nakoniec tak, že voľky nevoľky musíš povoliť. Beztak sa nezdá, že by neznámy plánoval niečo robiť. Slní sa...inak sa to vysvetliť nedá. A zrejme na niečo čaká. Alebo niekoho. Pri pozorovaní vidíš, že úplne nehybný nieje - sem tam si prehodí nohy, sem tam pohne hlavou, občas sa dokonca na moment vystrie a asi dvakrát si pošúcha nohu. Inak ale...sedí.

Konečne počuješ ruch - a nieje príliš nenápadný. Objaví sa Pěna, tichá ako vždy, s neutrálnym výrazom, po chvíľke nasledovaná ostatnými - a teda dôvodom prečo je tu taký hluk. Ako prvý Mráz, hneď na to Kélia a postupne ďalší, skrčený a snažiaci sa o to byť ticho - čo zrovna ťažkej pechote príliš dobre nejde.
"Čo je to?" ozve sa ako prvý šepotom Mráz. Asi ani nemá zmysel odpovedať, čo si i sám skoro uvedomí keď sa otočí na Gavela.
"Nápady?"
"Obísť...! Prepadnúť!"
"Prepadnúť!" zopakuje nadšene Býk, nie zrovna najtichšie, čo navyše vyvolá množstvo syknutí a upozornení ktoré tak v konečnom dôsledku vedú k ešte väčšiemu hluku. Ty sám však ucítiš slabé štuchnutie - Pěna ťa drgla rukou a ukazuje dopredu, smerom k neznámemu takže už nemusíš sledovať partu za sebou.
Samozrejme vás počul - i mŕtvy by vás počul a zjavne mu už došla trpezlivosť vyčkávať. S veľmi hlasitým a hraným povzdychnutím - ktoré už upúta pozornosť hašteriacej sa skupinky - sa postaví a vykročí k vám.
Takto ticho ešte neboli.

Iniciatívu preberie opäť Mráz - krátke znamenie rukou Gavelovi, ten okamžite na zem skladá štít a prikrčí sa. Ticho pokračuje, neznámy pomerne ladne kráča k vám. Ešte kúsok, dokonca už otvára ústa aby niečo povedal...
Ryk, chaos. Obaja - Gavel i Mráz bleskovo vyštartujú proti cudzincovi a obaja sa naňho zborovo vrhnú - takže jediné čo je ten v nemom úžase schopný spraviť je zdvihnúť ruky na obranu. Alebo na dôkaz neozbrojenosti a dobrých úmyslov. Ktoré však nemá možnosť dokázať, keď sa k dvojici čoskoro pridá i zbytok oddielu - niektorý až moc nadšene. Stačí chvíľočka - vlastne by si nikdy nepovedal, že táto parta dokáže spolupracovať - a cudzinec je zviazaný sapérskym lanom, v hube má niečo pripomínajúce handru a na hrudi mu sedí Kélia s nožom.
"Hovor! Kto si? Čo si? Prečo si? Hovoooor! Inak u Kápěho prisahám...."
Nôž sa nebezpečne blízko zamihá u cudzincových očí plných strachu. Ale neodpovie. A v návale adrenalínu a akčnosti si skupinka okolo neho asi neuvedomuje prečo.

Pevnosť

Nanosiť telá na voz nieje najhoršia časť práce. Po jednom idú predsa len ľahko, nemusíš byť mysliteľ aby si všetky identifikoval ako mladé dievčatá. Mladé...a jedno desivo mladé. Príchodzí Nermal si medzitým odvedie skupinku vinníkov, samozrejme po vyriešení toho zmätku vo dverách. Střípek mlčí, venuje sa šunke...ostáva teda len možnosť splniť rozkaz, či skôr vlastný návrh a telá odniesť.
To je tá horšia časť, tiahnuť ručne plne naložený voz a ešte dávať pozor aby náklad nevypadol a nerozpľacol sa na ulici. Už len z tej úcty, ak nie pre možnosť, že by to asi pobúrilo miestne obyvateľstvo.

Inak je však cesta pomerne kľudná - prakticky nikde nikoho, obed teda stále trvá - čo ti okrem iného pripomenie i tvoj vlastný žalúdok. Povinnosti sú však povinnosti, za teplého slniečka vyľudneným mestom tak spoločne s Palcátom - ktorý beztak vykonáva väčšinu toho ťahania - idete mestom až k bráne a následne za ňu. Netrvá dlho a objaví sa i cieľ cesty - miestny hřbitov, či skôr miesto kde zvyknú obyvatelia spaľovať svojich mŕtvych. Kopa dreva je už nanosená, pri provizórnej hranici navyše stojí i veteránka a ďalší chlapík, viditeľne mladší vláči ďalšie otepy suchého dreva.
Podobne ako nakladanie ide i vykladanie - po jednom, na naskladané drevo, do radu vedľa seba. Dievčiny sú nahé, deky však poskytujú aspoň akú takú formu - a dokonca ani Palcát nenavrhne vojenskú výstroj zobrať. Ono taktiež...tá krv im moc hodnoty nepridáva.
Chvíľka práce, hodená fakľa a hranica horí. Okrem krátkych poznámok bolo doteraz ticho - ktoré však preruší veteránka.

"Na cestu, na cestu,
dôkazy života mrhania,
na cestu, na cestu,
dôkazy nášho zlyhania."

Opäť je chvíľu ticho, praskanie ohňa a smrad pálého mäsa navyše dotvára pocit niečo väčšieho.
"Vďaka vojaci. Keby niečo...pýtajte sa na Tyru."
Zasalutovanie, rozlúčka odchod. Hranica dohorieva, stará sa o ňu onen mladší vojak, zjavne nepríliš zdieľnej povahy. A ty sa môžeš vrátiť, na obed a zbytok dňa.

Veliteľské komnaty

Nezdá sa, že by tvoja poučka Spára nejak rozhodila. Omluvne síce zdvihne dlane a kývne hlavou, i to samotné gesto však pôsobí takmer výsmešne. Usadí sa na označené miesto, bez zmeny výrazu si vypočuje zadanie otázky. A úprimne sa zachechtá.
“Ach. Bavíme sa čisto teoreticky, všakže? K ničomu podobnému nedošlo...“ hodí na teba kradmý pohľad no samozrejme neočakáva reakciu a teda kľudne pokračuje ďalej.
“Nuž, samozrejme by som liezol. Pevnosť je z vonku pekne členitá, schopnejší lezec by nemal problém. A ten balkón a ozrutné okná priam provokujú, navyše by si stráže dole nevšimli nič. Počkať do noci...vyliezť, podrezať a bez stopy zmiznúť, takto by som postupoval.“ dokončí prvú časť s úsmevom.
“Ale brutálne mučenie? Aké?“ dychtivosť v jeho očiach možno nieje ani hraná, rýchlo sa však spamätá a pokračuje.
“Jedna možnosť...mágia. Alebo...hmm, drogy, ale veľmi silné. Teda bylinky, elixíry, niečo také. Väčšina takýchto však pôsobí na celý organizmus, mučenie by teda necítil, čo by asi nemalo zmysel všakže. Takže niečo čo ochromí hlasivky, udrží ho naživote počas mučenia ale plne pri vedomí aby trpel, usudzujem? Hmm...také niečo...žiaľ nepoznám.“

Prudce otočím hlavu, když se hluk ozve zpoza mě – ale Pěna už tam stojí, zatímco ostatní jsou jako trhovci o jarmarku. Samý halas a tartas, těžkooděnci cinkají jako bordel na kolečkách...

“Víc randálu už dělat nemůžete, co ?“ otočil jsem se, co na to náš neznámý pocestný, ale buďto je hluchý jako pařez, nebo... šťouchnutí Pěny skoro ani nebylo třeba – mladík vstal a míří k nám.

“Co to u všech ďasů dělá ?“ než se stačím vzpamatovat a vystoupit z křoví, abych neznámého pozdravil, protože jako nepřítel mi moc nepřipadá, prožene se kolem mě celý zbytek oddílu.

Nevěřím vlastním očím. Chudák kluk je v mžiku svázaný jako došek, kušnu mu zavřeli kusem hadru a teď po něm chtějí odpovědi.

“Když bude mít hadr v hubě, tak ti toho pravda moc nepoví.“ přistoupím ke Kelii a levou rukou zachytím její zápěstí, ať ho nepodřízne dřív, než mu pravou vyndám roubík.

“Radil bych ti být sdílný. Nemáme za sebou hezké věci a vidíš, že pro ocel nejdeme daleko.“ kývnu našemu zajatci, poté, co je zbaven svého umlčovacího opatření.
“Jo, a pro případ, že bys chtěl kouzlit, támhleto je mág a Kelia je s tou kudlou sakra rychlá.“ teď už zápěstí bojovnice nedržím, takže ho zase může ohrožovat jak uzná za vhodné.

Sám poodstoupím kousek stranou – pokud hocha podřízne, netřeba aby mi zacákal boty krví.

Velitelské komnaty

"Zatím nemám zprávy, že by se na mne podobný útok chystal." Odpovím na jeho řečnickou otázku, jako bych o ničem nevěděla. "Ale praktickou ukázku raději ponecháme na jiný čas." Dodám při pohledu na potěšení v mužových očích. Jak jsem očekávala, jeho neomalené chování je dokonale vypočítaná past. U dvora by dokázal velké věci.
"Magie ..." Pronesu zamyšleně. Ta nejobtížnější varianta je v našem případě nejpravděpodobnější. "Dobrá a teď ke zbylým záležitostem." Přejedu pohledem zbývající poznámky. "Ale to tu už asi nebudete. Zhruba za dva dny by tu mohl být turnaj a potřebovala jsem nějakého zručného s mečem pro zvávěrečné kolo šermířských zápasů, vítěz by si svou odměnu měl opravdu zasloužit."
"Nevadí." Pokračuji bez zastavení. "Vzhledem ke stavu posádky a nelibosti obyvatel jsem se rozhodla provést několik opatření, která by mohla s obojím trochu pomoci a zajímal mě váš názor." Přejdu zpátky ke stolu a zvednu několik poznámek. "Vím že členové Spáru dezertéry nijak nešetří, ale říkala jsem si, že v našem případě by bylo výhodnější je chytit a předat městu jako nevolníky." Několik měsíců tvrdé práce na poli by jim mohlo ukázat, že služba koruně je výsadou. Zvednu oči od papírů a pohlédnu Spárovi do očí v očekávání jeho odpovědi.

Les – spoutaný mladík

Po nějakém čase si člověk dokáže zvyknout takřka na všechno. Na podivné magické bariéry a síly, vyvěrající ze srdcí samotných černých stromů, neboť jak se ukázalo, v těch stromech skutečně někdo žil, na dokonalou prolnavost dvou lesních světů a také i na cestu, která vede skrze něj. I když jsem se vyskytovala v úplně cizí zemi a stále ještě nebyla sto pobrat zdejší atmosféru, těžko jsem mohla pochopit, že někdo tímto začarovaným lesem mohl vyšlapat cestu a v klidu se po ní procházet. Nevěděla jsem, jací jsou zdejší obyvatelé, ale pokud to byli bytosti stejné, jako muž, jenž se snažil vyvolanou halucinací pozabíjet celou naši skupinu, pak se asi není ani čemu divit. Ale kdo jsou tihle tvorové? A co skrývají, že se tak urputně snaží bránit svou zemi, aniž by věděli, jestli jsme jejich nepřátelé nebo naopak? A kdo byl tento muž, sedící opřený o kmen stromu? Byl jedním z nich?

Hlavou mi proplouvaly myšlenky sem a tam, jakoby byly unášeny silným proudem a větev, o kterou by se mohly zachytit, byla v nedohlednu. Možná to byl další trik jak nás vylákat a získat si naši pozornost a zasáhnout ve chvíli, kdy nebudeme připraveni. Možná to ale trik nebyl a třeba nám konečně někdo poskytne užitečné informace, které celá skupina tak žalostně postrádá včetně mě samotné.

Lorik, zvaný Stín, se nabídl, že sečká a po očku bude hlídat nového cizince, zatímco já půjdu pro ostatní. A tak jsem neváhala a opatrně si našla cestu zpět ke zbytku skupiny. Netrvalo to dlouho a opět jsem se ocitla za jeho zády společně s rachotící bandou vojáků. Už tehdy mi hlavou blesklo, že s nimi se nemusíme skrývat za stromy, ale jít rovnou po cestě, neboť bychom na cestě možná byli o něco méně hlasití. A aby toho nebylo málo, ten hloupý hromotluk Býk tomu dodal ještě řádný šmrnc. Pokud nás cizinec nějakou náhodou neslyšel před tím, o čemž jsem ale pochybovala, pak jestli nás neuslyšel ani teď, pak by musel být hluchý. Iniciativně jsem lehce šťouchla staršího zvěda a ukázala přímo na vstávající bytost. Ta už si to šinula přímo k nám. Skupina vojáků zpozorněla, připravila se, a jakmile se neznámý dostal téměř na dosah, vyrazila kupředu a spoutala ho. Pro mě samotnou zatím nepředstavoval žádnou hrozbu, ale opatrnosti není nikdy dost. Zvláště v tomto zpropadeném lese.

Do akce zakročil i Lorik, já sama se však nijak nepřidávala. Zbytečně bych zavazela a co víc, akorát bych mohla schytat nějakou tu ránu od vykopnutých nohou v zoufalé obraně. Přesto jsem však přišla blíž a s dětskou zvědavostí natáhla krk, nastražila uši a čekala, co mladík odpoví na otázky, jež byly vyřčeny skrze Keliiny ústa. Nepochybně ovšem patřily celé skupině.

Pevnosť Jyhys

Výrazy dvojice vojakov akonáhle ťa uvidia sú k nezaplateniu. Šok, prekvapenia dokonca i zmes strachu a paniky. Obaja vypadajú pomerne mlado, nejde však o rekrutov – výstroj je staršia a rozhodne zažila minimálne dlhé cesty, ak nie priamo boj. Teraz však vyzerajú bezradne. Šuškajú si, jeden druhého šťuchne, následne sa obrátia na dievčinu a striedavo na teba hádžu kradmé pohľady. Tá...reaguje nanajvýš kľudne. Venuje ti pohľad, dokonca zakýva naspäť. A po chvíľke tichého rozhovoru sa odoberie do chatky. To ťa však už zaujíma oltár.
Jednoduchý kamenný oltár, vypadá ako z jedného kusu skaly, pomerne nahrubo osekanej. K majstrovskej jemnej práci má ďaleko, svojou jednoduchosťou dokonca pôsobí tak obyčajne, že by si ho bežný vojak kľudne pomýlil s nejakým sedátkom. To by tam však nemohla byť tá mágia. Mágia silná, svojím spôsobom vábivá a najmä poriadne aktívna. Žiaden trik slabého mastičkára akých sa v podobných mestách potulujú desiatky, žiadna stará kliatba pretrvávajúca z posledných síl. Vlny vychádzajúce z oltáru sú...živé. Skutočne živé. Vedomé...sú to bytosti.

Uvedomenie tejto skutočnosti príde len chvíľku predtým než si tvoju prítomnosť uvedomí i oltár, či tvory v ňom. Uväznené? Prebývajúce? Myseľ ti skoro okamžite zaplní šepot, tiché a striedavo ľahostajné i neodbytné hlasy. Nerozumieš konkrétnym slovám, dokonca nevyčítaš ani približne o čo by im mohlo ísť. Príliš veľa príliš slabých jednotlivcoch, akoby na teba kričalo mravenisko, akoby ti každý mravenček chcel vykričať svoj príbeh, niekedy snáď bolestný, inokedy naopak vtipný a plný radosti. Necítiš skoro nič, dokonca ani väčší tlak, vlastne sa s trochou snahy hlasy dajú ignorovať. Aspoň spočiatku.
Hlasy silnejú...prichádzajú nové. Už si lepšie všímaš intenzitu kriku ktorý sa ti v hlave rozlieha. Niektoré, najmä tie prvé sú slabučké, nerozoznateľné dokonca ako skupina, zato iné...jednotlivci, burácajúci a prehlušujúci všetko okolo. Tlak na tvoju myseľ už začína byť nepríjemne silný, začína potláčať tvoje vlastné vedomie, ignorovať hlas oltáru je čoraz ťažšie až nakoniec nemožné. Stále nerozumieš jazyku v ktorom s tebou komunikujú, najmä pri intenzite s akou sa miešajú, čoraz lepšie však rozoznávaš emócie. Strach, uvoľnenie, zmierenie, bolesť, prekvapenie. A cítiš blízkosť smrti, najvýraznejší prvok medzi všetkými. Smrť je v každom z hlasov, od najslabších po najsilnejšie. Smrť je všadeprítomná, začína sa formovať...do niečoho, niekde v tvojej hlave, niekde hlboko. Niečo sa prebúdza, začína si uvedomovať svoje okolie, uvedomovať si teba. Chystá sa ťa osloviť, cítiš to, vieš to, že ti niečo povie, oznámi, vyjaví. Cítiš to, dychtíš po tom...

Všetko zmizne, skoro to dokonca vypadá akoby hlasy z tvojej hlavy v panike utekali, drásali sa jeden cez druhý, len aby boli čo najďalej.
“Eeeeeh...“ ozve sa spoza teba.
“Myslíš že vníma? Hovorili, že ten oltár...čo ak nemá packu?“
„Ticho! Vidíš, otáča sa..hej, my sme...eeeeh.“
Stačí sa otočiť a pozrieť aby zmĺkli. Dvaja vojaci, pomerne mladý, inak pomerne nevýrazný. Jeden, vyšší a trošku starší by sa dal pokladať za pomerne sympatického, druhý je proste príliš mladé ucho. Obaja však pôsobia tak utiahnuto, že nemajú nádej na vzbudenie väčšieho záujmu okolia. A vlastne...keď si ich pozeráš zbližšia, sú si trošku podobný.

“My sme vlastne, uhm.“ začne mladší, skoro okamžite sa však zasekne, po kratučkej pauze však pokračuje druhý.
“Pracovne. Sme tu pracovne...nie teda...“
„Nie úplne pracovne, skôr...“
„Polopracovne. Štvrťpracovne.“
„Správne. Nehovor prosím nič.“
„Nikde.“
„Nikomu.“
Spôsob akým si dopĺňajú vety pôsobí skoro očarujúco. Nie je to náhodné, nevinné ani rozpačité. Cítiš z toho niečo viac, zámer a účel.
“Ona...“
„Ona by to nepochopila.“
„Kélia také veci nechápe.“
„Pritom...och, u bohov nie..!“
„Och...my dvaja? Nie, nieee, tak sme to...“
„Nemysleli. V žiadnom prípade! Je to...“
„Darček. Pre Nermala.“
„Pre Halena.“
Posledné mená sú vyslovené na sekundu súčasne, čo vyvolá krátku odmlku počas ktorej sa na seba veľmi nápadne-nenápadne pozrú.
“Uhm. My už teda pôjdeme“
„Nos packu, pri oltári.“
„Tak tak...ehm, sláva cisárstvu...ehm.“

Ako jeden sa otočia a vykročia preč, stále si čosi ticho hundrajúc, miestami sa dokonca štuchajúc. O čo presne ide nevieš, tých páru slov ktoré zachytíš nepomôže ani len približne. Až teraz si však uvedomíš pár vecí, po ich odchode tak jasných.
Oltár je tichý. Stále z neho cítiš tie hlasy, tú energiu, je však akoby natlačená hlboko v kameni, stiahnutá a nevšímajúca si okolie. Čo aspoň znamená, že na teba nepôsobí. Lepšie si tiež uvedomuješ vplyv dvojice vojakov ktorý ti prakticky zabránil čokoľvek povedať. Krátke sekané vety, zdanlivá váhavosť, všetko to pôsobilo priam ako droga ktorá rozbila akýkoľvek pokus sformovať otázku či len prostú vetu. A skôr než sa vplyv vytratil...boli preč.

Oltár mlčí, v okolí je ticho. Dievčina z chatrče do ktorej vošla nevychádza, nezjaví sa ani nik nový. Ostáva teda zamerať sa na pôvodný cieľ cesty, hlavnú chatrč. Kde sa zdá, že klopanie nevyvolá žiadny efekt, rovnako ako krik. Až po značnej dobe sa konečne ozve hluk, buchot a následné hrkotanie železa, akoby dvere boli pripevnené reťazou. Dvere v stave tak zlom, že sama by si nemala problém ich vykopnúť, ak by na to prišlo. Konečne sa pootvoria, tak máličko že prakticky nevidíš dovnútra.
“Heslo?“ tichý hlas. Mužský, starecký, viac toho nevyčítaš. Ale v malazštine, i keď s prízvukom znateľným už z toho jedného slova.

Les

“Hej, má recht, uvoľnite mu držku.“ ozve sa Mráz ktorý si už tiež uvedomuje nelogickosť situácie. A teda zatiaľ čo sa Breza mrzko mračí na Lorika za chytenie jej ruky, uvoľnia neznámemu ústa, i keď inak ostáva jeho pozícia nezmenená.
“Tak hovor, mladý. A bacha...Zub, ak budeš mať dojem, že robí nejaké magické čachre spáľ ho na prach!“
Zub sa zachechtá, Prach sa otočí ako počuje svoje meno, rýchlo mu však dôjdu súvislosti. Máte teraz lepšiu možnosť prezrieť si mladíka ktorý si naoplátku pomerne dôkladne prezerá všetkých vás. Dlhšie blonďaté vlasy, veľmi pekná, skoro zženštilá tvár, mladý no bez onoho strachu a neskúsenosti ktorá kričí z očí ostatným rekrutom. Vybavenie je prvotriedne – čierny kyrys z tvrzenej kože, kvalitné boty, rovnako čierne nohavice i oblečenie pod kyrysom...
“Ďakujem.“ ozve sa, hlasom v ktorom sa miesi snaha o posmešnosť a zle skrývané rozhorčenie či dokonca zlosť.

“Ďakujem,“ zopakuje “že ste ma rovno nepodrezali.“ hnev sa pomaly stráca, už len blýskanie očami dáva tušiť, že to neberie s úplným kľudom.
“Niežeby ste sa tým nedopúšťali velezrady, vážený. Útok na vyslanca vrchnej pästi Assailského ťaženia...disciplína zjavne utrpela veľké rany, odkedy ste sa vylodili. Vinu samozrejme nesú seržanti, nebudeme to však teraz riešiť, na to bude čas až vyhráme túto vojnu, vážený. Tak šup šup, rozviazať, zaobídem sa i bez ospravedlnenia.“
Chvíľu je ticho. Mráz nedôverčivo zazerá, Breza sa tvári striedavo smutne a striedavo zamyslene, Prach si ticho povzdychne, či dokonca temer zaúpie.
“Čo u Kápěho prdele robí Spár tak ďaleko za líniami?“ odhodlá sa nakoniec ozvať Mráz.
“A čo s ním máme robiť?“
“Podrezať!“ zašepká Breza s neskrývanou dychtivosťou, čo aspoň na moment vyvolá v Spárovej tvári strach, hlavne keď sa naňho vojačka laškovne usmeje.
“Rozviazať hlavne, u bohov.“ triezvejšie zareaguje Gavel.
Voľky nevoľky tak skormútená Breza zlezie dole a o momentík hodne dlhší než trvalo viazanie sa skupine vojakov konečne podarí uvoľniť lano a umožniť mladíkovi vstať a prehnane ležérne sa ponaťahovať. Takto, na nohách už vyzerá uvoľnenejšie a hlavne sebaistejšie.

“Skvelé, takže sa posúvame ďalej. Prvá vec...oddiel akéhosi Denala Bere sa nachádza...?“
“Zde.“
“Ach...to je...nemilé. Boli cestou...hm, straty?“ chvíľka ticha potom s povzdychnutím situáciu osvetlí Gavel, za nepríliš pozitívnych pohľadov väčšiny ostatných.
“Jo, seržant Denal Bere a vojak Darken Ginbread padli.“
“To je...skutočne nemilé. Hmm, čo už...dva dni cesty vpred sa nachádza dedina...či skôr nejaká osada domorodého kmeňa, vyhol som sa im oblúkom. K Drakovi je to ešte dlhá doba, musíte...moment.“ zastaví sa prakticky uprostred vysvetľovania a pomaly, teatrálne – ktovie či to je hrané alebo nie – otočí hlavu k Pěne.
“Ty. Čo...čo si videla? Čo si zažila? Hovor, ihneď.“
Po predstieranej pohode a veselosti je prvý krát počuť skutočné znepokojenie ako i naliehanie a defakto príkaz. A je vidieť, že muž pred vami je zvyknutý príkazy vydávať.

Pevnost Jyhys

Zlé dvojče Oponn mě doprovázelo na každém kroku. Tlačilo, co mu síly stačily. Sotva jsem je jen lehce otřela o magii vycházející z toho podivného oltáře, natáhla se a začala mě pohlcovat. Mysl mi opět zaplnily cizí hlasy; zprvu vzdáleně a zastřeně, ale jak se dalo očekávat, brzy nabraly jasných kontur. Jako by snad má hlava byla nějakým přístavním hostincem pro zbloudilé duše! Ne, tohle se mi už opravdu přestávalo líbit. Nejdříve ta událost z Džbánku, kvůli které se tu teď trmácím po těch nejdivnějších koutech pevnosti a teď tohle. Marně jsem se snažila hlasy zahnat, vrátit je tam, kam patří - pod kus chladného kamene, ať už se jednalo o cokoliv. Chvilku to vypadalo, že se mi je snad povedlo i usměrnit, ale opravdu to bylo jenom zdání. Vyváděly, co se jim zachtělo.
Tlak zesílil a začínal být nepříjemným. Netušila jsem, ve kterém momentu se to zvrtlo, ale záhy mi bylo jasné, do jak nebezpečné situace jsem se dostala, a co všechno je tu v sázce. Mohly mě vytlačit z mé vlastní hlavy! Udělat si z mé nebohé schránky útočiště pro své zlovolné plány! Ne, tak to tedy ne. Táhněte pryč. Do Propasti s váma! Okřikla jsem je v duchu a ruka mi samovolně vystřelila k hlavě. Jako bych je snad mohla vyhnat usilovným třením svých spánků.

Mělo to spíš opačný efekt. Jako bych tím snad uvolnila cestičku něčemu ještě mnohem hrozivějšímu. Zpočátku jsem nebyla schopná přesně identifikovat, o co se jednalo, ale jeden z aspektů se dral na povrch mnohem dravěji. Čirá emanace smrti, jež jsem měla možnost potkat snad ve všech možných podobách. A teď se zhmotňovala přímo uvnitř mě, na hranici mého vědomí. Začala se ode mne oddělovat a osamostatňovat. Ne, tohle bylo opravdu něco jiného, než nějaká halda překřičujících se tvorů. Chtělo mi to něco sdělit. "Co? Kdo jsi? Řekni mi...", snažila jsem se s tou bytostí navázat alespoň něco jako mentální spojení. Promluvit k ní v myšlenkách; tak by se to přeci mělo i dělat, když člověk narazí na něco podobného, no ne? S napětím jsem očekávala, co mi chce sdělit. Určitě muselo jít o nějaké předurčení. Vybrala si mě snad nějaká mocná bytost či dokonce ascendent pro své plány? Ale proč zrovna u všech svatých smrt?

Otázka, na kterou jsem nejspíš ještě neměla znát odpověď. Jak rychle všechno začalo, tak i skončilo. V tom nejhorším možném okamžiku, kdy to už vypadalo, že se konečně dozvím víc! Jenže hlasy utichly. Nebo spíše v panice uprchly, znovu se stáhly zpět; do oltáře z chladného kamene. Narušitel stál za mnou. Začínala jsem si uvědomovat slova vycházející z úst - té dvojice! Té, která ještě před okamžikem hovořila s tou neznámou ženou a vrhala na mne kradmé pohledy. Ano, jako bych je snad vyrušila u páchání nějaké nepravosti. Oba vypadali podivně. Nebylo na nich nic, čím by je člověk oddělil od šedé masy procházejících lidí. Byli až příliš nevýrazní. A hovořili dál.
Jestli se tedy to, co tu předváděli, dalo tak nazvat. Zírala jsem na ně s otevřenou pusou, neschopna k tomu cokoliv dodat, nebo dokonce položit otázku. Nerozuměla jsem tomu, ale jako by mi něco zabraňovalo v jakékoliv reakci. Která v tu chvíli byla rozhodně na místě. Kam se jen poděla má obvyklá výmluvnost, vrozená schopnost bryskně a elegantně reagovat na jakékoliv patálie?! Poslední, co mi utkvělo v hlavě, byla zmínka o nějaké "pacce". A ach ano, jména tří dalších lidí z posádky. Jaký to ale všechno mělo význam?

Když už jsem byla schopná dát dohromady rozumnou myšlenku, byla dvojice samozřejmě pryč. Hlasy zůstávaly potichu. Ti dva je museli vyplašit, ovšem jakým způsobem, to zůstávalo záhadou. A z toho, jak se mi postupně celá situace začala znovu přehrávat, jsem navíc nabyla dojmu, že se mě snad snažili i očarovat! Abych snad nikomu nepověděla, že byli tady? Ne, tohle přeci nemohu nechat jen tak. A pořád je tu ta žena, se kterou se bavili. Ta určitě bude vědět víc, ano, konečně jsem dospěla k nějakému rozhodnutí. Nemohu tu přeci jen tak nechat pobíhat podobná individua. A další velkou neznámou byl samotný oltář. Už ta obrovská koncentrace magie byla obrovská. Jak tu vůbec mohlo stát téměř bez povšimnutí něco tak magicky potentního a nebezpečného? Podle toho, jakým způsobem se tu magie projevovala, se mohlo klidně jednat o prosakování nějaké chodby. A ještě k tomu nejspíš aspektované smrtí, pokud to nebyla jen nějaká náhoda. "Pro koule Mistra Kápě!" Uteče mi samovolně v duchu a pak mi rázem dojde, že to asi nebylo zrovna nejvhodnější zvolání. Rukou si okamžitě zakryju ústa a druhou panicky zamávám před oltářem, snažíc se zahnat cokoliv, co by se opovážilo lézt ven.

Úprk se nakonec ukázal jako nejlepší volba. Čím dál budu od toho proklatého kusu kamene, tím lépe. Hlasitě jsem si oddechla, když jsem byla už mimo vliv magie. Mimoděk jsem zkontrolovala své ochranné amulety. Nezdálo se, že by byl kterýkoliv z nich poničen. Ale i tak mi připadalo, jako by tu jejich kouzla nefungovala. "Leonard..." Na ten incident opravdu nešlo zapomenout. Až tu s tím budu hotova, musím je všechny znovu zkontrolovat. Než se tu stane nějaké opravdické neštěstí. A že je to tady už od začátku jedna podivnost za druhou. Nějaké odpovědi mi snad dá ten bylinkář...
Už jsem měla pomalu chuť rozkopnout těch pár chatrně sbitých prken, jež si někdo dovolil označit za dveře, když se zpoza nich ozval čísi hlas. "Heslo? U všech svatých jaký heslo? Co to má zas sakra znamenat?" Vyhrkla jsem nakvašeně v odpověď, až jsem se sama zarazila nad tím, kde se to ve mně vzalo. Už jsem toho měla ale opravdu dost. "Heleďte se," začala jsem už o poznání mírněji, "Jsem taky felčar...hmm, léčitelka, jestli mi rozumíte. Potřebuju vaši pomoc, tak mi votevřete dveře, než to udělám sama."A opravdu začínám mít nutkání tu malou škvíru trochu zvětšit. "Dějou se tu divný věci a věřte mi, že ani vy nechcete, aby vám tu tady poletovali duchové a jiná pakáž." To už byl jistě dostatečný argument k tomu, aby mi vyhověl. A i kdyby ne, rozhodla jsem se pokračovat. Uši měl snad stále na svym místě.
"Prej jste se už angažoval ve Džbánku, když se jednalo o tom, jak naložit s těmi těly." Poněkud ztiším hlas a ujistím se, že nikdo neposlouchá, tohle opravdu nepotřebujeme vynášet někam dál. "Už je vodvezli. Ale něco tam zůstalo. Vobjevil se tam duch tý mrtvý holky. Viděla sem, co se tam stalo. A když už sme u toho, co ten oltář před vaší barabiznou? Magie je v jeho dosahu až nezvykle aktivní, víte vo tom?" Chrlím jednu otázku za druhou, ale snad to ten dědek dokáže nějak zpracovat. "Do Propasti, tohle zas bude na dlouho..."

Pevnosť, veliteľské komnaty

“To som rád.“ zareaguje okamžite s predstieraným potešení, akoby skutočne mal obavy o tvoj život. O to úprimnejší je potom úsmev pri nasledujúcom žartíku.
“Ďakujem..“ začne opatrne, nemáš však problém prehliadnuť, že v skutočnosti je tvojím návrhom pobavený.
“V Pevnosti sa určite nájde množstvo znamenitých šermiarov, odporúčam odchytiť nejakého veterána. Ja žiaľ na zábavu nemám čas.“ neutrálne si tiež vypočuje tvoj návrh a...je ticho. Stále len ten jeho prenikavý pohľad priamo do očí. Chvíľka sa vlečie...až pomaly začne.
“Ste mi sympatická, poručík Cardone. A preto...odolám. A poradím, pre vaše dobro. Žiaden veliteľ ktorý žiadal o radu spára...a ešte horšie, ktorý sa radou spára riadil - ak ide o záležitosti vo veci správy, velenia a podobne...neostal veliteľom dlho. Vlastne, máloktorí takíto veliteľ ostal vôbec nažive. Ale budiž, ostane to medzi nami. Malazská ríša oficiálne otroctvo zakazuje, odovzdať vlastných vojakov mestu...by nepotešilo veteránov ani rekrutov. Smrť, bičovanie, väznica...čokoľvek je lepšie.“

Les - velvyslanec

Zatímco Breza uvolňovala ústa spoutanému muži, přikročila jsem ještě o krok blíže a zvedla se na špičky. Chtěla jsem mladíka vidět, jeho výraz v obličeji, až bude vysvětlovat, co je zač. Nemohla mi však uniknout krásná černá zbroj, kvalitní oblečení i boty, signalizující jakousi důležitost, kterou si tento mladý muž vzal sebou. S mírně pootevřenými ústy jsem jej pohledem projížděla znovu a znovu od hlavy až k patě. A jakmile záhy muž potvrdil mou domněnku, poodstoupila jsem a dala tak prostor vojákům, aby jej vysvobodili z uvěznění. Takže velvyslanec naší armády, jestli jsem chápala správně. Upřímně, moc jsem se nezabývala tím, kdo s kým válčil a proč. Nezajímalo mě to. Jediné, o co jsem se starala, byla má práce. A tak jsem brzy ztratila zájem i poslouchat tohoto muže. Neřekl ani nic důležitého, pouze si stěžoval na hrubé zacházení a vyptával se na Denala. Krátce jsem střelila pohledem po našem čarodějovi, ale hned se podívala zase jinam, abych nic neprozradila. Poté jsem se otočila a už chtěla skupinku opustit, abych se porozhlédla po okolí, když v tom jsem ucítila ostrý pohled do zad a znepokojivou otázku. Pomalu jsem se podívala přes rameno, a jakmile zjistila, že se mladý muž skutečně dívá na mne, rozpačitě jsem pohlédla na Mraze. Jak může vědět, co jsem viděla a co ne? Nejprve jsem se zamračila, pak se pyšně narovnala a spustila:

,,Máte něco konkrétního na mysli, pane?“ zažila jsem toho spoustu, viděla jsem toho spoustu. Co ale bylo důležité a co ne, musel zřejmě vědět on sám. Nehodlala jsem však vše vyklopit ještě donedávna cizímu muži.

Kapitola druhá: Drak

Pevnosť Jyhys

Prichádza zmena.
Cítiš to vo vode. Cítiš to v zemi. Cítiš to vo vzduchu.
Inak povedané, už i vy – sapéri, ste spozorovali chaos a zmetok ktorý sa dnešného dňa rozpútal. Pritom daný deň začal ako každý iný – nudne, nezáživne, obyčajne. Tak ako ten deň pred ním. A pred ním. A pred ním...
Nuda sa stala symbolom celého tohto ťaženia. Malazská 15ta expedičná armáda, 17ta légia komandéra Derana, sapérske oddiely. Vyše dvojmesačná plavba ukončená vylodením na území ktoré nik nebránil. To bolo ešte šťastie, najmä vzhľadom na fakt, že časť vašej légie stroskotala niekde po ceste. Niežeby to bola úplná pohodička. Vaša légia sa spojila s 18tou a zamierila do jediného malažanmi pevne ovládaného a neobliehaného mesta na kontinente – Feralie. V meste si však nepobudol ani deň a už si pochodoval ďalej. Tentokrát na juh, k pevnosti zvanej Jyhys. Táto cieľová destinácia – kupecké mesto obohnané palisádou a malá pevnosť s hradbou na kopčeku sa ti tak stala domovom za posledný cca mesiac. I keď...zrovna najlepšie to tu nie je. Hlavne kvôli mestu.

Mesto. Celé Mesto je jeden veľký prúser. Koho to bol nápad, obsadiť pevnosť ktorá pôvodne slúžila ako kupecká stanica a útočisko drevorubcov a farmárov z okolia? Kým samotná pevnosť je kamennou a sem tam cihlovou zďou obohnaný vršok mierneho kopčeka na ktorom sa hrdo týči akási citadela, kasárne a páru iných budov, okolo samotnej vyvýšeniny sa rozkladá pôvodne trhové mesto, už po malazsky obohnané palisádou. Objavila sa iniciatíva na vytvorenie priekopu, no radšej sa zvýšila palisáda. Veď, dreva je hodne.
Celé mesto má všehovšudy až 800, ak nie viac obyvateľov, ak sa k tomu priráta drevorubecká osada asi deň cesty na východ a okolité polia a chyže pri nich, stúpa to až cez tisícku ľudí. Ľudí pôvodne patriacich tyranovi ktorého Ríša porazila, takže pre vás cudzincov. Podrobený národ. Ešteže ovládajú kupecký jazyk a sú ochotný handlovať s čímkoľvek čo je malazské, výmenou za potraviny a ďalšie veci. Medzi sapérmi sa teší obľube najmä miestna kořalka – odporná tak, že to nepijú ani tí najhorší z vás, okrem toho podľa povier spôsobujúca demenciu, šialenstvo a iné poruchy, no tak vynikajúco horľavá, že sa takmer stala súčasťou pravidelnej výzbroje. Takzvaný „Krysákov koktejl,“ to značí fľaša tejto dobroty a handra v ňom, rýchlo zapáliteľná i kresadlom, sa ukázal byť doslova ničivou zbraňou, najmä ak sa používa...neúmyselne. Najhoršie to vtedy samozrejme odniesol samotný Krysák a ten hostinec, no niet sa čomu diviť. Armáda ktorá sa nudí je sama sebe najhorším nepriateľom. Ak sú v nej sapéri je to ešte horšie. A sapéri, ktorých nikto nestráži...

Ešteže je problémov kopec. Posledný mesiac a najmä posledné dva týždne, teda obdobie po smrti Kapitána, nebol deň kedy by nedošlo k nejakému problému – bitka v krčme, krádež sliepky, znásilnenie...viníci však neboli trestaný. I keď, omnoho lepšie to nebolo ani počas jeho „správy.“ Niežeby bol neschopný, on bol proste príliš dobrý, príliš benevolentný, priveľmi zatváral oči. „Mládež je mládež a potrebuje vybiť svoju energiu“ hovorieval vždy keď nepotrestal vinníkov roztržky, krádeže či iných problémov. Zdivočelí a nedisciplinovaní rekruti, bez kúska skúseností z bojov a preto väčšinou namyslení a dychtiví akcie si tak vybíjali svoju energiu po svojom, väčšinou na úkor „civilného“ obyvateľstva. Samozrejme, všetky previnenia sa zapísali a archivovali, no čaká sa na príchod nového veliteľa, aby posúdil a vyriešil tieto prehrešky. A ak ten bude meškať ešte dlhšie, hrozí anarchia.

Samotnú ženijnú obec to zasiahlo menej. Žiadny z tvojich...parťákov, nie je zapísaný, aspoň pokiaľ vieš. Napriek šialenstvu ktoré tu vládne. A napriek rovnako vládnucej nevláde.
Začalo to ešte počas ťaženia, smrťou seržanta-sapéra ktorý bol viac menej akýmsi veliteľom vášho nepravidelného oddielu. Veleniu totiž už dávno rezignovalo na prideľovanie sapérov k pravidelným oddielom, jednoducho vás bol nedostatok a preto sa radšej rozhodlo o združení a vytvorení jedného, sapérskeho oddielu.
Sapérsky oddiel. Koncentrovať takýchto tvorov nikdy nie je dobrý nápad, obzvlášť ak chýba niekto, kto by na nich dohliadol. Goli, bývalý seržant by to možno zvládol, duševne bol stále v norme a skúsenosti nechýbali...bohužiaľ ani tie nepomohli. Uštknutie hadom, prehlásenie „serem na liečiteľov, ja to rozchodím“ a ráno ste ho našli modrého s napuchnutým jazykom. I keď tá modrá farba by sa dala vysvetliť napanským pôvodom...
A tak ste teda ostali sami, svojím spôsobom zmätený a stratený vo veľkom vojsku a veľkom svete okolo. Žiadny iný seržant nebol natoľko šialený aby sa zhostil role vášho veliteľa, to vám bolo jasné. A rozchádzať...sa vám tiež nechcelo. Klamať o smrti veliteľa bolo najlepšie riešenie. Mŕtvola bola zakopaná, výložky seržanta odobraté a postupne predávané od jedného z vás k ďalšiemu, najskôr v denných potom týždenných turnusoch. Kto je momentálny veliteľ seržantov tušenie nemáš, odkedy ste dorazili k pevnosti sa tomu všetci vyhýbajú čo najviac.

Dôvodov je niekoľko – no prevláda neochota prevziať kolektívnu vinu. Sapéri, verný svojmu rozumu totiž okamžite vyčmuchali čo by bol ich údel v Pevnosti – a teda kopanie latrín, oprava budov, zasypávanie latrín, oprava budov...a dookola. Zmiznúť, začleniť sa medzi normálne vojsko bol najskôr únik, následne to prerástlo v zmysel života a existencie. Chorobné vyhýbanie sa akejkoľvek zodpovednosti viedlo prakticky k zmiznutiu celej vašej jednotky. Rozšírenie mýtov, legiend a povier už len maximalizovalo mystickú povesť sapérov. Nedezertovali, nemôžu byť trestaný. Sú tu..sú v pevnosti. Pri hlavnej bráne videli Palicu, na obede sa zastavil Trojjazyk. A samozrejme, každý počul o Krysákovi.
Jeho existencia sa stala legendárnou už i medzi vami. Od osudného spálenia uplynul skoro mesiac, telo sa však nikdy nenašlo. A netrvalo dlho aby sa objavili chýry o údajne mŕtvom sapérovi ktorý po nociach kradol kvalitný Falarský rum z oficiálnych zásob alebo sypal soľ do polievok. Chýry o ňom už skutočne prerástli v legendy mimo vášho kruhu – ako prvý sa ich samozrejme chytil kuchár s triaškou ktorý vždy presolil poliavku, eskalácia bola samozrejmosťou.

Ostali ste teda šiesti, pätica mužov a sapérka Žihľava. Trojjazyk ešte spí, Palica si čistí nechty, Žihľava sa snaží akousi určite kradnutou dýkou upraviť si vlasy, s katastrofálnym výsledok samozrejme a Krtek so Xerom hrajú karty, čo ty sleduješ. Karty...nie obyčajné karty, ako sa stalo u vašej jednotky zvykom používa sa veštecká sada balíčku drakov. Drevené vyrezávané karty so skutočnou mocou, navyše nestálou tu, na cudzom kontinente s cudzími silami v ovzduší. To však nikoho z vás netrápi. Sám si tie karty hrať skúšal, zdá sa však, že Xero si pravidlá vymýšľa za pochodu a len málokto je schopný sledovať tok jeho myšlienok. Určite nie nikto normálny.
“Assasín dómu tieňov, za desať, prihadzujem päť.“
„Mág dómu smrti, nasledovaný Heroldom. Prekrývajú sa, to znamená...“
„K Assasínovi sa pridáva Vojak, dóm života. Žeby nádej?“
„A rozdeľujem ich Žezlom, nezadaná.“
„Šikovný ťah, che, idú ti karty, idú! Hmm...Kráľ cheche, samotný Kápě, čo znamená...“
„Herold, Mág a Kráľ, trojica berie, doriti s tebou. Dokladám päť, zvyšujem na desať a vkladám...kurva, Oponn! Kurva, kurva, kurvaaa!“
„Chaaa chaaa! Vyhrávam, vyhrávam!“
„Počkaj ešte...hmm, dávam ďalších päť, posledný pokus...“
Napätie je priam hmatateľné. Krtek pomalým pohybom potiahne z balíčku na stole, prižmúrenými očami sa pozrie na kartu a vzápätí vyčarí široký úsmev, čo samozrejme vyvolá paniku v tvári Xera ktorý sa pridusene ozve.
“Nechceš snáď povedať, že...“
„Jablko! Plichta!“
„Aaaah!“

Hra skončila, obaja hrajúci si začínajú triediť peniaze ktoré hádzali do hry, Xero pomerne smutne, Krtek naopak s elánom. Zamysleniam sa však nevyhnú ani teraz.
“Ty Xero...nemyslíš, že sa nám balíček snaží sem tam niečo naznačiť?“
„Ako...čo?“
„Jablko ktoré uzatvára? Vieme predsa, že to je...“
„Pevnosť, jasne. Assasín, Mág-Herold doprevádzaný samotným Kráľom a Vojak z dómu života. A dvojčatá náhody Oponn nakonci. Chceš povedať...“
Chvíľka ticha, následne sa obaja začnú búrlivo rehliť.
“To by bol od Oponn skutočný majsterštyk, dať to dokopy.“
„Čo ak..“ prekvapivo sa ozve Trojjazyk, doteraz spiaci.
“Za nitky neťahá Oponn. Necítite v tom vy dvaja inú kartu, dokonca vyloženú? Mne dajak, u bohov, po chrbte mráz behá, smrť tu kurva cítim vo vzduchu, dačo sa pohlo a bojím sa, že sa to moc moc skurvilo.“
„Má recht.“ prikývne i Žihľava.
“Keď do hry vstúpil Kráľ dómu smrti čosi som cítila. Nie je to bežné, aby karta takto pôsobila. A hen, okamžite Herolda a Mága spútala. Ja vám vravím...dačo sa deje.“

Chvíľu je ticho, všetci si myšlienky nechávajú pre seba. I ty si z tej hry cítil niečo viac, viac než hazard a zábavku o ktorú ide väčšinou. Dnes je všetko nejak divné. A to je už obed. Aktuálnejší problém.
“Čo si o tom myslíš, Owen? A vlastne si na rade, pokiaľ sa nemýlim. Krysia chodbička tri, Loko nám to dlží za tú opravu. A nevylej.“

No čo, povinnosť je povinnosť a hladný si i ty. Krysie chodbičky, vraj objavené samotným Krysákom sú tajomstvom vašej skupiny – čo by sa mohlo pokladať za velezradu. Tunely, veľké i malé pod Pevnosťou, s mnohými vstupmi či už do cudzích pivníc, samotnej Pevnosti alebo dokonca do uzavretých miestností pod zemou. Celú sieť ste ešte ani zďaleka nepreskúmali, v prípade potreby však poskytuje dokonalý úkryt o ktorom, zdá sa, nevie ani väčšina miestnych.
Váš úkryt je vybratý obdivuhodne – pôvodne pravdepodobne hostinec, skupinovou snahou pretvorený na tak chatrne pôsobiacu zrúcaninu, že sa jej väčšina iných malažanov vyhýba oblúkom. Chýry a mýty o more, duchoch a monštrách následne stačili k tomu, aby sa nepribližoval nikto. Čo je jedna výhoda, druhá sa však ukázala ešte skoro neoceniteľnejšie – hostinec má rozľahlú pivnicu z ktorej, samozrejme opäť po skupinovom kopaní – vedie päť tunelov, na rôzne miesta v Pevnosti, priamo či na ďalšie križovatky. Tunel číslo tri je našťastie ten najmenej zložitý – pomerne priestorný a vedúci priamo, bez odbočiek, len s páru menšími výklenkami cestou a jednou slepou odbočkou, ukončenou pevnou stenou. Cieľ je navyše veľmi výhodný – tunel ústi v pivnici iného hostincu, stále používaného. Stačí teda následne vyjsť schodami hore aby ťa privítal pomerne útulný podnik, v súčasnej dobe však prázdny. Krčmár sa zjaví sa momentík, zjavne stál vonku.

“Desivo, keď loziť z dola.“ zamrmle akousi skomolenou malazštinou.
“Čo chcieť? Gulaš? Máso?“
Sám vieš, že vám dlží – pomáhal si mu opravovať strechu, podobne ako iným miestnym. Odkedy totiž sapéri prešli do inkognita bolo nutné nájsť si zásobovanie. Krádeže by vzbudili moc pozornosti, pomoc miestnym sa vypláca viac. A za odmenu...vidíš kotlík hustej, do červena sfarbenej tekutiny, ešte nad ohňom čo znamená, že bude čerstvý. Sušené konské či dokonca psie alebo celkovo, pôvodu neznámeho, mäso si videl v pivnici, ľahšie sa ponesie no asi nebude zrovna šmakovné.
“Inak, novy prišiel. Novy, oné...poriadok. Eee...cisar. Ne, kraľ. Ne...pan. Pan Jyhys, novy.“

V Lese

Pěnina odpoveď vášho nového známeho rozhodne nepoteší. Zamračenie, zmiznutie veselej masky ktorú sa i teraz snažil silou mocou držať, tón hlasu ktorý...áno, ktorý sa reálne dá pokladať za hrozivý. Niečo na ňom je, aj napriek mladému veku, zženštilosti a faktu, že ešte pred chvíľou bol so zapchatou hubou zviazaný na zemi.
“Nehraj si so mnou, malá...“ skôr zavrčí než povie a s vystretou rukou vykročí k mladej stopárke, len aby narazil do Mráza, ktorý sa mu postavil do cesty.
“Prr, mladý. Holke hodne dlžíme, pracky preč.“
„Čo si to...“
Napätie narastá, čoraz viac sa hnevom trasúci návštevník a naopak ľadovo pôsobiaci Mráz oproti sebe vypadajú, akoby sa na seba mali vrhnúť. S úmyslom zabíjať, čomu nepridávajú ani ostatný, veľmi nápadne si chystajúci zbrane.
“Vieš komu brániš v službe?“
„Viem. A?“
Chvíľu to vypadá, že to mladík nezvládne. Že vybuchne, že ho Mrázov kľud vyprovokuje. Zmena však príde takmer šokujúco. Skľudnenie, uvoľnenie, posmešný úsmev.
“Rozkazy máte. Dva dni cesty, divosi. Opatrný prístup. Ja idem naspäť po vašich stopách, nájsť vášho padlého.“
Ešte chvíľku sa snaží zapôsobiť na Mráza, bezúčelne. S pomerne sileným odfrknutím sa teda otočí a skutočne odchádza. Samozrejme však s niečím na konci.
“Assail je u miestnych známy ako zem nesmrteľných. Boh smrti tu nemá žiadnu moc a duše neodchádzajú...prežívajú a cítia, i po smrti. Pre zamyslenie. A teba...“ otočí sa ešte k Pěne “si nájdem.“
Netrvá dlho a stratí sa z dohľadu v hlbinách lesa. Jeho zamyslenie však viditeľne oddielom pohlo – teda aspoň u tých, čo pochopili sú viditeľné pomiešané emócie.
“Nič to, nemohli sme to tušiť. Stín, Pěna, vpred, toto zdržanie nebolo príjemné. Všímať si stopy tých...divochov či kieho. A ak natrafíte na toho bastarda, kľudne sa bráňte.“
Posledné slová sú už adresované skôr Lorikovi.

Drak

Šum hovoru u karet ke mě doléhá trochu z dálky.
Šikovný ťah, che...
Copak, frajere, je to snadtvoje holka?
Herold, Mág a Kráľ
křís
Přece bys nám nekazil zábavu
Chaaa chaaa!
křís
Grome, chyť ho, ať nedělá problémy. Necháme ho se koukat
Počkaj ešte..
křís
Hele, serem na to, podřízni tu čubku. Tenhle kretén to určitě nepoví
křís

Zatímco se mi v hlavě stále dokola honí děsivé vzpomínky, ruka automaticky škrtá křesadlem. Poslední škrtnutí zkončí v půlce, když se na mě obrátí s otázkou na názor. Nemám k tomu ci říct. Tyhle karty jsou divná věc a divný jsou i jejich předpovědi. Místo odpovědi jen pokrřím rameny a vyrazím pro denní porci šlichty. Jen ještě seberu ze země dlouhý nůž a zastrčím si ho za pásek pod halenu, křesadlo zastrčím do kapsy a k opasku přichytnu lahvičku krysákova samožehu. Je dobré to mít u sebe.

Pomalu vyrazím směr jídlo.


Žrádelna
Nemám rád když po mě někdo vyjíždí. Přesto na blbou poznámku hostinského ani neceknu, ale použiju metodu o něco efektivnější - upřu na něj pohled. Umím se dívat. Lidi říkají, že oči jsou okna do duše. Asi je to pravda - když se na lidi dlouho koukám, děsí je to. Lidi mají vždycky strach z prázdnoty. Mlčky koukám na hostinského, dokud nervózně nezakašla a neodvrátí pohled. Směsi v kotli věnuju jen malou pozornost - šlichta jako vždy, zaplácne a když budem mít štěstí, nebude mít žádnou chuť.
Podám hostinskýmu menší kotlík, náš erár ešuš na kejdu. Zatímco do něj překydává obsah velkého kotle, zarazí mě jeho slova o příjedu někoho většího. Co to jen říkali při těch kartách... Mág, král a císař? Mág, král a assasin?
Kdo to přijel? Mluv pomalu, kdo?
Obrátím se na hostinského lámanou, ale přesto jeho řečí. Vždycky jsem byl inteligentní, naučit se pár místních slov se hodí. Lidi to uklidní. Když jsou lidi klidní, nemusíte je zabíjet. A líp pak hoří.

Pevnosť Jyhys

Minimálne si ho zaujala, ak už nič iné. Teda, netresol ti dverami pred ksichtom, naopak sa zdá, že poslúcha. I keď chvíľku po skončení svojho preslovu sa pocit, že ťa odignoruje a neotvorí vynorí, po tom čo je ticho až nezvykle dlhú dobu.
“Mezla...“ ozve sa však skôr zavrčanie než klasická reč, dvere sa na moment počas ktorého počuješ ďalšie odstraňovanie reťazí zatvoria a následne otvoria dokorán, takže môžeš vstúpiť.
“Ty ďalej.“ pokračuje muž vo svojom vrčaní, navyše s tým prízvukom a nedostatočnými znalosťami malazštiny. Je nízky, nižší než ty, s dlhou hnedou bradou popretkávanou šedinami, plešatý. Vek môžeš hádať veľmi vysoký, domienku potvrdzuje i dojem z celkového vystupovania. Oblečený navyše v jednoduchých handrách pripomína žobráka.
O to zaujímavejší je však jeho príbytok. Obrovská chatrč sa skutočne tiahne pozdĺž vonkajšej palisády, priestorovo bez problémov pojme i pol stovky mužov, bez toho aby sa tlačili. A vnútrajšok vyzerá ďaleko lepšie než z vonku – steny sú zdobené kožušinami, sem tam dokonca vysia štíty či trofeje v podobe kostí, parožia, lebiek rôznych zvierat. I samotná výbava je znamenitá – vyrezávané stoličky, skrine, niekoľko stolov, poličky a knižnice, so svitkami i pevnými knihami. Obzvlášť budiacu pozornosť je však jedna z menších skriniek, po bližšom prieskume – v ktorom ti domáci nijak nebráni – odhalíš, že jej obsah sú úhľadne zoradené kamene rôznych tvarov i farieb. Čo by nebolo nič zvláštne, keby z nich nesálala podobná mágia akú si zažila pri oltári, len samozrejme slabšia.
“Kde odviezli?“ ozve sa domáci keď vidí, že si už príliš zvedavo prezeráš jeho obydlie. Posteľ či celkovo príbytok nevidíš, chatrč je ale predelená stenou s ďalšími dverami, takže pravdepodobne bude ešte niečo tam. Za zmienku tiež stojí malé ohnisko, vyhasnuté no s pripravenými uhlíkmi i polienkami neďaleko. Zaujímavé najmä pre fakt, že chatrč nemá komín ani nič podobné.
Och a samozrejme...dvere. Na dverách nie sú žiadne reťaze.
“Duchov polapiť, uväzniť. Musím, ja. Kde odviezli?“

Pevnosť, v krčme

Krčmár je obzvlášť tuhý súper, chvíľa ticho kedy si navzájom civíte do očí sa tak predĺži skoro neúmerne. Nakoniec však cúvne, ostatne ako väčšina.
"Tyran pevnosti, žena." odpovie ti však prekvapene miestnou rečou. Zjavne nečakal, že ju ovládaš, čo ostatne nieje prekvapenie, keďže väčšina malažanov s tím súperí i po mesiacoch. Množstvo nárečí, množstvo prízvukov, dokonca niekoľko samostatných jazykov...
“Dnes ráno, s ďalšími mezla, vetekámer. A viac prišlo pred obedom, ďalších dvadsať mezla, Anfäkámer, hehe.“
Mezla ste vy, malažania, slovíčko používané skôr ako nadávka no časom prebraté všetkými obyvateľmi už stratilo svoju útočnosť. Tyran je jasný, pán, veliteľ u vás pravdepodobne dôstojník, pre miestnych vládca Jyhysu a teda i celého mesta. Slovíčko kámer taktiež poznáš, vojak, bojovník, opäť častokrát používaný na malažanov, predpony pred slovom však ostávajú tajomstvom.
"Jedna mezla nedávno tam." naznačí ti rukou smer, čo je trošku zbytočné keďže ste v krčme.
"Anfäkámer, mladý. Žena."

Hospoda

Výhoda znalosti místního jazyka je, že lidi uklidňuje. Nevýhoda je, že si pak lidi občas myslí, že umíte víc než umíte a na větu Já chtít pusa tvojí koza vám dají stavební oznámení. Trpělivě si vyslechnu hostinského projev a snažím se si některá ta chrchlavá slovíčka zapamatovat, i když nevím jak znějí. Poté si trochu otrávěně oddechnu a zeptám se, tentokrát svojí řečí
Pěkné. Já umět málo tvoje řeč. Ty teď říct znova v moje řeč.
Poté, co mi o něco lámavěji převypráví to samé, jen beze slova přikývnu.
Ty nikomu neřikat že my mezla tady lízt ze země. My kamarádi. My ti pomoct. Ty říct jiná mezla my občas tu, my...
místo dokončení věty odzátkuju lahvičku u pasu a šplíchnu pár kapek ohnivé vody do ohně. Oheň zaohní (opakování matka moudrosti) a tiše pufne, plameny na pár sekund vyšlehnou nahoru.
Ale to my neradi. dodám a ani se nepokouším předstírat, že to myslím vážně.
Zatím ahoj a pppššššt! rádoby spiklenecky mrknu na barmana a s gulášem zamířím zpět do podzemí. Je o čem přemýšlet. Takže sem poslali nového velitele. Velitelku, opravím se. Musí to být psychopat, nebo naivní kráva, nikdo jiný by tohle místo dobrovolně nevzal. Z toho plynou dvě věci. Buďto se armáda pohne a pak bude práce, bude bourání zdí a upalování lidí a to je fajn. Nebo holka v zoufalý snaze získat disciplínu začne dělat skopičiny. Pak je lepší se zakopat ještě hloubějc. Bude to chtít vyrazit na průzkum.

Během chvíle dorazím ke zbytku naší norové tlupy s kotlem chladnoucí šlichty a novinkami k přemýšlení.

Les - velvyslanec

Ani jsem se nepohnula. Jiná malá holka by na mém místě zpanikařila, schovala se za jednoho z vojáků, aby nedostala výprask, neboť velvyslancova ruka jeden takový napovídala. Ovšem já stála klidně, s hlavou vztyčenou a bedlivě sledovala, jak se ke mně přibližuje. Byla jsem přeci v armádě a nejsem už nejmenší, abych se krčila před mužem, který je mladší než většina z naší skupiny. Navíc jsem vlastně neudělala nic, za co bych si výprask zasloužila. Položila jsem normální otázku a očekávala normální odpověď. Ještě krok a … viděla jsem akorát Mrázova záda. Vykoukla jsem tedy zpoza nich a mírně se zamračila. A máš to, náfuko. Pomyslela jsem si a přemáhala se, abych na něj nevyplázla jazyk. Bylo by to ovšem dětinské a zbytečně provokativní. A já, ve svých dvanácti let, nebyla až takové dítě.

Velvyslanec se rozhodl jít pro naše padlé. Bude se tedy vracet začarovaným lesem, kolem těch energických stromů, možná narazí i na jeskyni. Měla bych jej varovat? Nejraději bych mu neřekla nic, třeba by ho jeho nafoukanost přešla a třeba by to nemusel ani přežít. Zamyšleně jsem jej přejela od hlavy k patě. Od něj přišly akorát instrukce a potom, … ano, potom si mě najde. Potrestá mě? Nechá mě přes noc přivázanou v lese? Nebo mě konečně vypráská? Třeba bych jej mohla varovat špatně. Povědět mu o čarovných stromech jako o jediných správných. Ale svou záhubu mi mohl přežít a to bych pak nepřežila já. Kousla jsem se do rtu a střelila pohledem do lesa. Když mu ale poradím správně, mohl by se trochu odfouknout. A nebo taky ne. To už však mou situaci nijak nezmění.

,,Vyhýbejte se černým stromům. Nebo mě ani nikoho jiného už nenajdete.“ pískla jsem na něj, když odcházel. Kdyby to přežil a chtěl mě zpráskat, alespoň ze sebe udělá ještě většího hajzlíka, neboť všichni už ví, že jsem se mu snažila dobře poradit. A pokud na mě budou nazlobení, že jsem mu vůbec něco říkala, tak ať si. Stejně by to přežil. Seděl uprostřed lesa a čekal na nás, sám. Musel se tu alespoň trochu orientovat.

Nečekala jsem na Lorika, po rozkazech jsem se tedy vydala dál s očima na stopkách, hledajíce něco neobvyklého, ať už stopy divokých nebo kohokoliv jiného. Či čehokoliv jiného.