Fénixův řád
hrálo se Jednou týdně
od: 24. června 2017 14:19 do: 09. února 2018 21:05
Dobrodružství vedl(a) Saraell
| |
 | Fénixův řád červen 1979 Sibylla Trelawneyová čekala. Čekala už nějakou chvíli a její pohled každých pár sekund putoval ke dveřím té zašpiněné hospody bez úrovně. Dveře však stále zůstávaly zavřeny a ona začínala ztrácet naději. Byla si jista, že byli domluveni v tento čas na tomto místě, pravda je však taková, že se jí to všechno mohlo jenom zdát. Nebo to prostě jenom popletla, nebylo by to poprvé a rozhodně ani ne naposledy. Brumbál by jí přeci nenechal čekat, ne? Ředitel Brumbál byl ztělesněním zodpovědnosti, on své sliby plnil. Když jí řekl, že si jí vyslechne a zváží na pozici nové profesorky Jasnovidectví, myslel to vážně. Musel to myslet vážně. Nemohl si to rozmyslet. To nedávalo vůbec žádný smysl, přeci by se nepřipravil o takovou příležitost. Přeci by jí tu nenechal takhle čekat! Sedět na špinavé židličce, pít ze špinavé sklenice a doufat v budoucí život, který možná ani nenastane. Deset minut vystřídalo dvacet, třicet, čtyřicet. Nic. Dveře zůstávaly zavřeny. Brumbál nepřišel. Tvář jemu podobná na ní hleděla zpoza pultu, v očích jasná lítost. Nebo i to se jí zdálo? “Zaplatím.“ Se slzami v očích začne hledat pár drobných, ruka Aberfortha Brumbála jí však zastaví. “To je v pořádku.“ Snad jako kdyby věděl, na koho tu čekala a kdo nepřišel. Sibylla Trelawneyová nikdy nedostala místo v Bradavicích. Sibylla Trelawneyová na Brumbála čekala a on nepřišel. Její pracovní pohovor se nikdy neuskutečnil a slova, která následně ovlivnila celý kouzelnický svět, nebyla pronesena. Nebo snad byla, jen nebyla vyslyšena? Žádná věštba. Žádný Vyvolený. Žádná vražda Potterových. Lord Voldemort stále žije a spřádá své plány a není nikdo, kdo by ho zastavil. Nekonečná válka bez konce a bez naděje – alespoň tak se k tomu mnozí staví. Stále je tu ale Fénixův řád pod vedením Albuse Brumbála a Fénixův řád se nikdy nevzdá. Budou bojovat i kdyby to měl být jejich konec. Vy-víte-kdo musí být poražen. Za každou cenu. |
| |
| 10.7.1982 Poslední úplněk: 6.7.1982 Denní věštec: „Královna ve smrtelném ohrožení“ – Válka se promítá i do mudlovského světa a nikdo není ušetřen. K tomu svědčí i nepříjemná událost z 9.7., kdy mudla Michael Fagan dokázal prolomit bezpečnostní systém Buckinghamského paláce a bez povšimnutí pronikl až do královniny ložnice, kde byl následně dopaden. Do okamžité akce se pustily nejenom policejní složky paláce, ale toto narušení bezpečnosti vyšetřuje i Bystrozorský úřad našeho ministerstva z důvodného podezření, že by Fagan, leč je mudlou, mohl ke svým činům využívat kouzelnických prostředků. Zdroj blízký vyšetřování uvádí: „Um tohoto obyčejného člověka je těžce uvěřitelný, královna je z dobrých důvodů chráněna nejenom směšnou mudlovskou bezpečnostní technikou, ale i našimi, pokud mohu říci, mnohem více spolehlivými metodami. Proto Fagana a jeho rodinu vyšetřujeme a prozatím nemůžeme ani vyloučit, že nebyl pod vlivem kletby Imperius.“ Dle našeho zdroje je Fagan držen v ochranné vazbě a nám nezbývá nic jiného než doufat, že se jedná o ojedinělý incident, který se už nebude opakovat. „Tragédie pro Ameriku. 154 mrtvých.“ Ani vzdálené Spojené státy Americké se nevyhnou dopadu naší války a nevinní umírají dál a dál. Včerejší pád letadla (lítající dopravní prostředek, jež slouží jako chabá náhrada přenášedla) nepřežilo 154 pasažérů. Důvody pádu této obrovské monstrozity s lidmi na palubě není prozatím znám, proslýchá se však, že nad místem neštěstí bylo vidět Znamení zla. Dostali se snad Smrtijedi už i tak daleko? A nevolá tato akce o odplatě? Můžeme snad doufat, že se do války konečně i zapojí MACUSA nebo to bude opět ignorováno a přehlíženo? Američtí kouzelníci snad jakoby neviděli hrozbu, která se na ně řítí a nám nezbývá než doufat, že se probudí dříve než bude pozdě. „Letní dny pokračují, hrozí sucho“ Teploty posledních dnů vystoupaly až k 28ᵒC a v blízkých dnech tomu tak bude i nadále. Čekají nás slunné, suché dny, vyhýbejte se tedy přímému Slunci – či si kupte přípravky proti oslunění, které doporučuje každý lékouzelník. Slavíme Gratulujeme k uzavření manželství! Není to tak dávno, co jsme vás informovali o zásnubách v rodině naší Ministryně Kouzel Millicent Bagnoldové. 6.7. konečně proběhl osudový den pro Xanthiu Bagnoldovou, 26-tiletou lékouzelnici a jejího dlouholetého přítele a kolegu Ogdena Mumpse. Novomanželům přejeme spoustu radosti a klidné prožití manželského života. V příštích dnech očekávejte fotografie ze slavné veselky, která nám nemohla uniknout! Gratulujeme k narození holčičky! Gretchen Applebee se narodila Poppy a Haroldovi Applebeeovým 9.7.1982 v Nemocnici sv. Munga. Dívenka je krásná a zdravá a celá redakce Denního věštce přeje hodně štěstí do budoucího života. Truchlíme Upřímnou soustrast posíláme rodinám Petera Sowerberyho, Dylana Deweyho, Cicera Thomase, Mary Ossetové, Stewena a Lily Turpinových, Cely, George, Charlotte a Petera Patelových, Sin Daymeové, Kendry Lovegoodové, Balthazara Browna a dalším. Nechť jejich bližní odpočívají v pokoji. |
| |
| Schůze Fénixova řádu Fabian, Sirius, Peter, Remus, Lily, Duncan Dům Alice a Franka Longbottomových – Charlwood Večerní hodina se blíží a s ní i pravidelná týdenní schůzka Fénixova řádu. Dnešní týden to je v malém opatství poblíž Londýna, v Charlwoodu, kde nežije nikdo jiný než vaši kolegové Frank a Alice. Je to již podruhé v řadě, co se schůze koná právě tam, což ale není zas až tak něco neobvyklého. Je sice snaha o to, aby se každý týden schůze konala někde jinde – tedy u někoho jiného z vás, někdy ale není nazbyt a pokud manželé Longbottomovi nabídli svůj malý domeček dispozici Řádu, nikdo protestovat nebude. Není jednoduché najít vhodné útočiště a ještě složitější je pak udržet pozici nastávající schůze v tajnosti. Od toho funguje pohlednice, kterou každý z vás dostal při své první schůzce. Pohlednice, která mění svůj obsah vždy maximálně den před plánovanou schůzí a to vždy na obrázek pojící se s místem, kde se schůze bude konat. Každý z vás již ví, co který výjev znamená a není tedy problém se řídit instrukcemi, které jsou napsané na druhé straně – datum a čas, tedy 10.7., 18:00. Čas schůzek se většinou nemění a tak víte, pravidelné týdenní probíhají vždy v sobotu ve večerních hodinách, místo vám je sděleno přes pohlednici v dnešních poledních hodinách – to aby se zamezilo možnému úniku informací. Pokud by byla schůze mimořádná, je to řešeno buď opět pohlednicí, či přímo návštěvou Patrona nebo jiného člena Řádu. Tak tomu ale dnes není, poslední dva týdny byl až podezřelý klid, tu a tam nějaké běžné útoky, tu a tam drobné potyčky, ale nic, co by upoutalo větší pozornost. A to znamená jediné – něco se chystá. Šestá hodina se blíží, pohlednice ukazuje vám již známý obraz a schůze každou chvíli začíná.  Dům Alice a Franka vypadá jako každý jiný mudlovský domeček v okolí a není nic, čím by upoutával pozornost. Dvě patra, opečovávaná zahrádka za domem, zdejší mudlovské sousedství musí oba dva mladé bystrozory považovat za slušné, mladé rodiče. Jen kdyby každou chvílí nepořádali tak velké oslavy! Vždy se ve vesnici objeví spousta podivných lidí v ještě podivnějším oblečení a míří si to rovnou za Longbottomovými, kteří bydlí hned naproti kostelu. Ale tak dokud neporušují noční klid, tak se jim nedá nic vytknout. Domeček se od ostatních liší jediným – a to aurou očarování, která je skoro až hmatatelná. Obranná kouzla, kouzla na ukrytí, kouzla na odhalení skryté identity, několik drobných kleteb v případě hrozícího nebezpečí, systém alarmu, který upozorní každého uvnitř domu, že se děje něco nezvyklého. Klasické očarování je dnes ještě umocněno a připraveno na možný útok. Nikdy nevíte, kdy budou chtít Smrtijedi překazit vaše plány a schůzi. “Dobrý večer. Jen pojďte dovnitř, za chvíli to začne.“ Dveře vám otvírá Alice, zároveň s pozváním však přijde i drobné mávnutí hůlkou a pokud to Alice uzná za vhodné, tak i ujišťovací otázka, kterou prokazujete svou totožnost. Poté Alice poodstoupí a nechá vás projít do krátké chodby. “V obýváku je už vše připraveno, poslužte si jak uznáte za vhodné.“ A skutečně, malý obývák se sice začíná plnit a až přijdete všichni, bude problém se posadit, na stolech je ale dostatek jídla a pití, abyste se i mohli posilnit. Židle, křesla a i jeden gauč jsou volně rozmístěny po místnosti a to nikoliv z důvodů estetičnosti jako spíše aby mělo co nejvíce lidí kde sedět. Jediná židle zůstává prázdná a to ta v čele stolu, kde obvykle sedává ten, kdo schůzi vede, tedy většinou Profesor Brumbál nebo Alastor Moody. V rohu místnosti je i malá dětská postýlka, ve které spí již skoro dvouletý Neville. V tuto chvíli ale zeje prázdnotou, jelikož malého Nevilla má Frank v náručí a zatímco vás svým úsměvem vítá, kolébá chlapečka v náručí. “Pozor ať nešlápnete na nějaké rachtátko, Nev se teď rád vzteká a hází všechny věci na zem.“ Upozorní vás Frank. “Však má na to právo, musí se trochu radovat, ne?“ odvětí Marlene, která přišla mezi prvními. Hned se žene k malému chlapci, aby si ho mohla pochovat, usmívá se a díky tomu úsměvu jí zmizí i kruhy pod očima. “Není to ale krásný chlapeček? No usměj se, šup, usměj se na tetičku Mary. Šikovnej kluk! Třeba přivede tetička Lily i svého Harryho, aby ses dneska nenudil!“ Mluví s dítětem a celá pookřeje. “Třeba to ani nebude třeba, dneska by měl přijít Brumbál a v jeho přítomnosti Nev nikdy nezlobí. Někdy se musím Albuse zeptat, jak to dělá.“ Informuje Marlene Frank. “Nejenom Brumbál, Longbottome. Mají přijít i nějací nováčci, takže to dneska bude na dlouho. Mimochodem, máš ty papíry, o které jsem tě prosil?“ Edgar Bones přichází jako vždy v tvídovém saku, v polobotkách a s motýlkem. Trochu jako kdyby si spletl století, ale kdo by mu to vyčítal. “Jasně, je to támhle na stole, počkej, Marlene, pohlídáš Neva? Hned ti to dám, Edgare. Takže nováčci? Víš o koho má jít?“ Edgar zavrtí hlavou a spolu s Frankem se vydá pro požadované pergameny. “Nikoliv, což mě trochu trápí. Stejně jako nedostatek informací ohledně mladého Pottera, stále se ještě nevrátil ze své mise?“ James Potter byl asi před dvěma týdny vyslán na tajnou misi a i přestože posílá pravidelné zprávy o svém zdraví a postupu, jeho nepřítomnost je pro každého lehce stresující. Štěbetání nepřestává a ručička na hodinách nade dveřmi se pomalu blíží šesté. Schůze Řádu začíná. Nováčci Theodora, Emily, Therius Brumbál každého z vás kontaktoval během dnešního rána, aby vám udal místo, kde na něj máte kolem půl šesté večer čekat. Bylo to kdesi v Londýně, kam jste se i dostavili. Přesně v 17:40 se z ničeho nic objevil i Albus Brumbál. Půlměsíčkové brýle na nose a milý, laskavý úsměv ve tváři. “Přeji hezký večer, slečno Reesová. Cesta proběhla v pořádku? A vítejte, slečno McGregorová je krásné vás opět vidět, jste připraveny?“ První pohled věnuje oběma dámám, následně zabloudí směrem k i Theriusovi, kterému věnuje neméně široký úsměv. “Vítejte i vy, pane Drakenole, i vaše přítomnost bude obrovským přínosem. Nuže, pokud se nepletu a věřte mi, já se málokdy pletu, budeme již všichni, nezbývá tedy nic jiného než se vydat na místo naší dnešní schůze.“ Takže to nebude zde, v této tmavé, opuštěné uličce. “Předám vám přenášedlo, která vás chvíli pět minut před šestou přenese poblíž cílového místa, kde na vás bude již čekat můj drahý kolega Alastor. Ten vás následně dovede přímo na schůzi a věřím, že se o vás i náležitě postará a vše vám vysvětlí.“ Ještě ráno Brumbál tvrdil, že to bude on, kdo vás doprovodí – očividně mu něco přišlo do cesty. “Já sám budu mít dnes trochu zpoždění, musím vyřídit ještě jednu důležitou schůzku, pokud se ale zdržíte, jsem si jist, že se ještě potkáme.“ Náhle k vám natáhne ruku, ve které třímá tři obyčejné možná i mudlovské pohlednice. “Není to žádný suvenýr, nebojte se. Rád bych vám to vysvětlil, není však času nazbyt a já musím pokračovat dál. S veškerými otázkami se obraťte na Alastora či na kohokoliv jiného z Řádu, všichni vám budou nápomocni.“ Předá vám pohlednice. “Hlavně je neztraťte a nezapomeňte – pět minut před šestou.“ Už už chce zase zmizet, když si náhle něco uvědomí. “Asi už začínám trochu senilnět. Lízátko?“ To skoro vnutí Theodoře do rukou a se svým typickým úsměvem udělá puf a zmizí. Je 17:50 a za pět minut vám začne fungovat přenášedlo. Počkat – kde je to přenášedlo, které vám měl Brumbál dát? Brumbálova kacelář, Bradavice. Severus Bradavice o prázdninách. Bradavice bez studentů. Tiché, klidné, pro někoho možná až ponuré, melancholické či sentimentální. Někteří se vracejí rádi, jiní už tolik ne, pro tebe to ale začne být novým domovem. Tedy za předpokladu, že Brumbál vyslyší tvá slova a přijme tě jako nového učitele Lektvarů. Koho jiného by však měl přijmout, když jsi jediný kandidát? Bradavické brány se před tebou automaticky otevřou a tebe uvítá dlouhá, temná cesta nahoru k Bradavickému hradu. Místo setkání je určeno na Brumbálovu kancelář, kam se máš na šestou hodinu večerní dostavit. Když jsi naposledy s Brumbálem hovořil, stále se choval jako ten starý známý Brumbál, byl laskavý, usmíval se, působil jako starý, naivní blázen jakým je. V očích měl však i jistou nedůvěru, podezření a možná něco, co až připomínalo soucit. Snad jako kdyby umírající stařec vítal dlouho ztraceného syna, co sešel ze správné cesty a teď, nad otcovou smrtelnou postelí, začíná sbírat trochu rozumu. “Vítejte, Severusi. Omlouvám se za zpoždění, měl jsem nějaké zařizování. Pojďme, v mé pracovně nám bude lépe.“ Když se Brumbál konečně objeví ve tvém zorném úhlu, jsou dvě minuty pošesté. Stojíte před vchodem do jeho pracovny, který je odhalen jakmile Brumbál pronese “Bertíkovy fazolky“ “Mé oblíbené. Zrovna včerejšího dne jsem narazil na takovou, která chutnala jako čerstvý déšť! Kdo by to byl čekal.“ Vede tě schodištěm nahoru do své pracovny plné obrazů bývalých ředitelů, kteří vás bedlivě a zvědavě sledují. “Posaďte se, Severusi. Mohu vám nabídnout něco k snědku či pití?“ Pokud si o něco řekneš, je ti to poskytnuto, jinak se Brumbál posadí do svého křesla a zmlkne. Mlčí, zkoumavě si tě prohlíží a čeká na tvá slova. |
| |
 |
|
| |
 | Schůze Fénixova řádu Fabian, Sirius, Peter, Remus, Lily, Duncan Můj dům - Plechová lhota, Dům Alice a Franka Longbottomových – Charlwood Pracovat pro skřety není něco co by bylo pro někoho se slabou povahou. Dnešní odpoledne jsem strávil s tím, že jsem jim velice pracně vysvětloval, že v té hrobce, kterou jsem pro ně odklínal nebylo už ani zrnko zlata navíc. Jim přišlo to množství co jsem přinesl extra malé na to, kolik bylo kolem všech možných pastí a zaklínadel. Některá dost ošklivá a některá k smíchu. Třeba to co mělo zauzlovat zloději prsty bylo k smíchu, ale pro toho co to nečekal to bylo nepříjemné překvapení. Hlavně pro takové mudly, Ti by z toho asi nebyli moc rozumní. Řvali jsme na sebe s Rhagnokem asi hodinu, než nás to přestalo bavit. Považuju to už celkem za hru, protože tohle se opakuje skoro vždycky když přinesu zlato z nějaké hrobky. Upřímně netuším co čeká z hrobky v Anglii, už v době kdy jich většina je otevřená a dávno vyrabovaná. Ono taky co jinýho to je než rabování. Co mě potěšilo bylo aspoň místo dnešní schůzky. U Alice a Franka jsem to měl rád, takže se těším. Těším se na Alicinu domácí limonádu a malého Nevilla. S radostí jsme otevřel dveře svého domu a zjistil, že Gideon je tu taky. I když pravděpodobně někde na zahradě, ale to že tu je prostě poznám. Někdo by tomu říkal magie, já tomu říkám bratrské pouto. Nazdar Gide! Doufám, že ses už začal chystat. Nehodlám zase přijít jako poslední, protože ty si budeš upravovat to koště pod nosem! Slyším jenom nějaké vzteklé odpovědi, ale měl jsem pravdu, Horší jak ženská někdy. Kdyby shodil ten svůj zameták, tak by jsme všude byli vždycky čas. Vešel jsem do svého pokoje a převlékl se do něčeho co nesmrdělo mrtvolami a nebylo plné pavučin. Za to by mě Alice asi nepochválila, kdybych jí takhle přišel do domu. Do kapsy kabátu v tmavě modré barvě jsem schoval pohlednici vrátil se za bratrem, který tentokrát už stál připravený a čekal na mě. A mě budeš říkat, že se na mě čeká. Po těchto slovech bych mu rád něco odpověděl, ale to nemělo cenu. Jen jsme se usmál a zakroutil hlavou. Zapečetil jsem dveře a pak jsme se společně přemístili do Charlwoodu. Místo to bylo pěkné a nedivím se, že si ho vybrali k žití. Kdyby jsme aspoň žili v trošku veselejších časech bylo by to lepší. Byl jsem zvědavý co se dnes bude projednávat, protože poslední dva týdny byly divně tiché a to nikdy není dobré. S Gidem jsme se střetli s dvěma smrtijedy, ale dopadlo to vlastně remízou. Což mě teda naštvalo, ale nepoznal jsem kdo to byl. To mě štvalo extra. U dveří zaklepu na klepadlo a už koukám do tváře naší hostitelce. Ahoj Alice! Políbím jí na tvář a vejdu dovnitř s Gidem za patama. Vše bylo krásně připravené a my jsme tady byli první. Což znamenalo, že jako první můžeme jít k občerstvení a zbude na mě dost limonády. V tu chvíli, kdy mi tohle běží hlavou Gideon šlápne na dřevěné chrastítko a ozve se malé křupnutí. Reparo. Namířím hůlkou na chrastítko a jen kroutím hlavou. Ahoj Franku. Možná kdyby jsi to Gidovi řekl už u nás doma, aby se díval pod nohy, tak si toho všimne, ale takhle chudák malý Neville. Nevillovi zazvoním na nos a se sklenicí limonády si sednu do křesla. Kdo dřív přijde ten dřív bere. Potom už se vítám s každým kdo přijde. Když slyším, že se dneska ukáží i nějací nováčci tak se trošku napnu. Je mi jedno, že celá schůze bude dlouhá, ale nováčci jsou vždycky nebezpeční. Ano potřebujeme posily, ale nikdy nikdo neví co jsou zač. Musíme věřit Brumbálovi. To se zatím ukázalo jako rozumné a snad jedině možné. |
| |
 | Tmavá uličkaEmily, Therius, Brumbál Bylo to teprve pár týdnů, co jsem měla pronajatý tento byt v jedné špinavější části Londýna. Peněz nebylo nazbyt. Takže malá kuchyň s ještě mrňavějším jídelním koutem a cosi jako obývák a ložnice zároveň. Díky svému původu jsem však velmi dobře zapadla mezi zdejší obyvatele a nikdo se mé přítomnosti nedivil. Jen Orfeus mi vyčítavým pohledem neustále sděloval, že opravdu nechápe, proč jsme přišli o zahradu a proč jsem si nemohla dovolit pronajmout ani byt s balkonem, kde by se mohl vyhřívat. Jenže tady ten vzduch za moc nestál, takže si, Orfee, zas tak o moc nepřišel. |
| |
 | Schůze Fénixova řádu
Dům Siriuse Seděl jsem u rozebrané motorky a snažil se přijít na to, co jsem udělal špatně. Přísahám, že já tě do toho vzduchu dostanu i kdybych tu měl sedět celý měsíc. Vstal jsem a s nadějí v obličeji se vzal do ruky hůlku a začal odříkávat příslušná kouzla a přitom se začali části začali znovu skládat dohromady. Když jsem pak hůlku schoval, motorka vypadala jako nová. Tak se předveď. Řekl jsem si a nasedl na ní. nastartoval jsem a zadní kolo se začalo nadnášet. ,,Ne, ne, ne. Takhle to být nemělo. Musím zase od znova." Vypnul jsem motor a motorka s hlasitým nárazem dopadla zpátky na zem. Slezl jsem z ní a kopl do ní a přitom jsem hlasitě nadával. Po chvíli jsem se vrátil se skleničkou whiskey zpátky. Tak jo, tak poslední pokus, pak už musím jít na tu schůzi. Obsah skleničky jsem do sebe rychle hodil a naposledy vzal hůlku. části motoru opět vylétávaly ven a skládali se na zem přede mě. Chvíli jsem si je prohlížel a pak jsem je znovu začal dávat dohromady. Teď by to už mělo fungovat, musí. Na vyzkoušení už ale nezbyl čas. Proto jsem na sebe vzal koženou bundu a přemístil se... Dům Alice a Franka Longbottomových ...přímo před vstupní dveře a zaklepal na ně. ,,Ahoj Alice." Pozdravil jsem a vešel dovnitř. Jejich dům jsem už důvěrně znal i když s Alicí a Frankem jsem moc často nemluvil. To James s Lili k nim byli zváni docela často. Všechny v obýváku pozdravím mávnutím ruky a zamířím rovnou k jednomu z křesel, která jsou daleko pohodlnější než kdejaká židle a nebo gauč kde bych se později musel mačkat s dalšími. Zakřenil jsem se na malého Nevila, který se na mě právě díval. ,,Nový lidé budou v pohodě, přeci jen všichni jsme si tou nedůvěrou prošli." Trošku se zasměji, ale pak zmlknu když se zmíní o Jamesovi. Jo James je pryč už dlouho a podle toho co jsem slyšel je to dost nebezpečný. Sakra radši bych tam byl s ním nebo místo něj, než sedět tady a nic nedělat. |
| |
 | Schůze Fénixova řáduEdinburgh - univerzitní knihovna - sekce pro kouzelníky -> Dům Longbottomových – Charlwood
|
| |
 | Londýn, tmavá ulička Dnes je deň Dé, alebo by som ho možno mohla pomenovať deň eF, keď už hovoríme o Fénixovom ráde. K rádu som sa pridala už pred pár rokmi, vlastne hneď po škole, avšak vždy som bola skôr v pozadí. Mojou úlohou bolo informovať a to konkrétne Brumbála, prípadne profesorku McGonagallovú. O nikom inom v ráde som nevedela a predpokladám, že ani nikto iný nevedel o mne. Na čo aj?! Informácie, ktoré som získavala neboli zas až tak cenné, v podstate len dianie z domova aj zo sveta, vrátane tých necenzurovaných noviniek. Počty mŕtvych, oblasti napadnutí, moje analýzy k tomu. Moja práca reportérky k tomu vždy dopomáhala. Síce to nebolo to, čo som vždy chcela robiť, ale úprimne, nie je to tak zlé. Človek vidí svet, dozvedá sa noviny, občas vidí aj niečo dobré, aj keď poslednou dobou je toho dobrého pomenej. Ale čo, plat tiež nie je na zahodenie. Vďaka tejto práci si môžem dovoliť byt v Londýne a bežné výdaje a ešte si aj niečo našetrím. Nie je toho mnoho, ale na dovolenky si šetriť aj tak nemusím... Dnes ale nastal čas pridať sa k aktívnemu dianiu. Už sa nemôžem dívať na to, ako Temný pán pokračuje v pustošení. Už ma nebaví byť v pozadí, je čas vyjsť do boja v plnej paráde. Nie že by ma to nejak tešilo, nie som nijak boja chtivá. Ale čo je vela, to je dosť. Preto ma potešilo, keď som dostala správu od Brumbála, že sa mám dostaviť aj s adresou v Londýne a časom. 17:40, stálo na lístku. Našťastie môj byt v Londýne nebol až tak ďaleko od spomínanej ulice. Ale čo je vlastne ďaleko? Londýnskym metrom sa dostanete skoro všade, a keď už tu bývam, jasne že mám vybavenú preukážku. A tak o piatej presne som si v malej chodbe svojho bytu upravila make-up. Jemná linka čiernou ceruzkou okolo očí, ktorá im dodala mačací vzhľad s riasenkou a jemný rúž nanesený na pery bol dostatočným líčením. V muklovskom svete sa vyznám skoro ako doma, niet divu, vyskytujem sa v ňom od detstva, i keď len tak na polovicu. Do vrecka koženej bundy som strčila peňaženku, do druhého prútik. Nazula som si vysoké, kožené topánky a posledným pohľadom do zrkadla zhodnotila svoj vzhľad. Normálna Londýnčanka, pokývala som na svoj odraz v zrkadle a vzala klúče. Byt za sebou som zamkla a onedlho už som cestovala podzemnou dráhou. Tento muklovský vynález je fajn, keď neviete, kam sa premiestniť. Vystúpila som o niekoľko blokov od miesta stretnutia a keď som dorazila do potemnenej uličky, nikde nebolo ani živej duše. No čo, holt si počkám. Pohľadom som si premerala uličku. Našťastie moje muklovské oblečenie nijak nevzbudzovalo pozornosť a tak bol príchod jednoduchý. Mám ešte dobrých dvanásť minút, možno som sa nemala tak ponáhlať... Zhodnotím pri pohľade na veľké hodiny v butiku naproti cez ulicu. A tak prejdem zopár krokov, klopkajúc podpätkami o dlažbu a opriem sa o stenu. Onedlho začujem klopkanie topánok a všimnem si mladej ženy, ktorá pristupuje rovnakým smerom. Hodnotiacim pohľadom ju prejdem. Vyzerá možno okolo môjho veku, ale či som ju niekedy v Havraspáre, alebo škole zahliadla, neviem určiť. Možno áno, ale tváre zo školy mi v poslednej dobe začali splývať do jedného. Všimnem si aj tmavovlasého muža, ktorý tiež dorazil, ani neviem kedy presne. To už sa ale ozve čiernovláska a tak jej venujem pohľad a po jej dotaze sa usmejem a kývnem. Takže tiež ide za Brumbálom, pravdepodobne tiež do rádu. Jej ponúknutú ruku prijmem a pevne, ale pritom jemne, ju stisnem a potrasiem. "Emily, teší ma." Odpoviem na jej predstavenie. Dlho nečakáme a objaví sa samotný Brumbál. "Dobrý večer," pridám sa k pozdravu a venujem mu milý úsmev. Ticho som vyčkala, kým dohovorí, a ani som sa nestihla nahlas diviť, po zmienke mena Alastor. Všetok údiv za mňa prejavila Theodora. Nad jej reakciou mi nedá sa neusmiať. Prevezmem preto od Brumbála pohľadnicu mlčky a pokývam hlavou na znak vďačnosti. Rýchlo si ju prezriem, na obrázku je akýsi domček, ktorý mi nič nehovorí. Takú pohľadnicu som asi ešte nikdy nevidela. Ale to nevadí. Strčím pohľadnicu do vrecka k peňaženke a zapnem vrecko na oba gombíky. Brumbál ale s darmi a hádankami nešetril. Strčil do ruky Theodore lízatko a zmizol. Zdvihnem obočie, ale vtom mi to trkne. Už už sa načahujem, aby som ju zabrzdila v zjedení prenášadla. "Poč-..." Stihnem len povedať, keď ju to samu trkne. "Myslím, že je to presne to, čo si myslíš, že to je," odpoviem na jej dotaz s pobaveným podtónom a širokým úsmevom na perách. "Ale pekne blbo sa nám to bude držať všetkým. No čo, za pokus nič nedáme, rezervujem si vrchnú časť." Zazubím sa. Po pár minutách, kedy občas prehodím pár slov k Theodore a Theriusovi načiahnem ruku k lízatku. "Tak som zvedavá, kam sa dostaneme." Pozriem po zvyšku a položím prst na vrch lítaztka. Netrvá to dlho a okolie sa rozmaže a zvíri v zmeť farieb a zvukov, ako vždy pri prenášaní pomocou tejto veci. Krátko nato sa moje nohy dotknú zeme a mne sa trochu podlomia kolená pri dopade. Sme na správnom mieste?! Priložím si prsty na oči a druhou rukou inštinktívne siahnem do vrecka pre prútik. Nepočujem že by sa niečo dialo a tak len čo sa mi po pár sekundách prestane točiť hlava a zdvíhať žalúdok, stiahnem prsty z očí. Ako ja nemám rada prenášadlá. Premiestňovanie mi príde lepšie, aspoň viem, kam idem. |
| |
 |
|
| |
| Pracovní pohovor Brumbálova pracovna, 18:00 Brumbálova ruka se zlehka přiblíží k přineseným pergamenům, jeho prsty se však materiálu ani nedotknout, zastaví se v polovině cesty a opět se stáhnout zpátky. Brumbál si povzdechne a stále z tebe nespouští vševědoucí pohled blankytně modrých očí. "Jsem si vědom vašich kvalit, Severusi." pronese něco, co by měla být pochvala, ovšem v jeho podání je jasné, že bude následovat slůvko ale. "Již na škole jste v umění lektvarů vynikal a kdybyste chtěl, mohla by vás v tomto odvětví čekat zářná budoucnost." Opět krátká odmlka. "I já sám bych vám mohl napsat doporučení, které by bylo významem srovnatelné, ne-li dokonce i lepší než tato." Ukáže prstem na hromádku smotaných pergamenů. "Je ode mě zcela iracionální už jenom zvažovat odmítnutí, k tomu abych však odpověděl na vaši žádost příznivě, bych potřeboval několik odpovědí na otázky, které mi prostě nedají spát." Další ticho, slyšet je jen šustění vycházející z pohyblivých portrétů na stěnách. Všichni s očekáváním a napětím sledují, co má v úmyslu ředitel říci. "Tou první otázkou je - proč. Proč vůbec se chcete vrátit do této školy a každý den se zaobírat studenty? Možná se mýlím," Z jeho pohledu je však jasné, že si to nemyslí, "nikdy jste však neprojevoval tendenci k výuce ne-li rovnou pomáhání ostatním. Jste si vědom, do čeho jdete? Se studenty mnohdy bývají drobné trable." Otázka byla položena a Brumbál očekává odpověď. Upřímnou odpověď. Před začátkem schůze - Fénixův řád "Stále s Alicí doufáme, že nás Brumbál tím tajemstvím jednou obdaruje, rozhodně by nám to ušetřilo všechny ty noci beze spánku." Odpoví Frank Remusovi, zatímco malý Neville koluje z jedné náruče do druhé a dostat ho může kdokoliv, kdo si o to řekne. Je to velmi společenské dítě a porad se účastní docela pravidelně. Longbottomovi mají sice zařízené hlídání v podobě babičky, snaží se však se synem trávit co nejvíce času. Pokud někdo někdy namítá, že to není bezpečné, je to právě Alice, kdo takové rozhodnutí nejvíce brání a to slovy: "Kde je více bezpečno než na schůzi Řádu s těmi všemi zaklínadly kolem a skupinou dobře vycvičených kouzelníků?" "O tom by určitě mohla vyprávět i Lily, hlavně teď, když je s Harrym úplně sama. Marlene, neříkala Lil, že se dneska zdrží? Obvykle už tu dávno bývá." Alice se vrátila ode dveří do obýváků a hned se strachuje o svou kamarádku. To, že stále spousta dalších lidí chybí, jí nijak nevzrušuje, ti bystrozoři chodí pozdě docela pravidělně a Peter jakbysmet. Lily však přichází mezi prvními, aby pomohla s přípravou jídla a pokrmů. Do rozhovoru se přidá oslovená Marlene, opět s Nevem v náručí. "Nevím. Včera jsem u ní byla a nic nezmínila, takže..." Pokrčí rameny, svou pozornost však věnuje dítěti. "Asi toho má teď moc, jak je James pryč." "Díky, Duncane, Neville tu hračku určitě ocení." Trochu nejistou atmosféru opět přeruší Frank, který věnuje jednomu z nově příchozích drobný úsměv. "Už jste vlastně četli co bylo dneska ve Věštci? To s tou královnou?" Snaží se rozproudit konverzaci než dorazí i ostatní, především Alastor Moody, který by měl zahájit poradu a s ním i skupinka očekávaných nováčků. |
| |
 | Schůze fénixova řádu Můj dům - dúm Alice a Franka Longbottomových Sirius, Peter, Duncan, Fabian, Remus V rukou držím pohlednici. K Alici a Frankovi se těším, jen doufám že to stihnu včas. Od té doby co James odjel, jsem na všechno sama. Kouknu se na hodiny. Ukazují 17:45. Měla bych jít pro Harryho, jinak schůzi nestihneme. Vyjdu z kuchyně a namířím si to ke schodům. Vystoupám po nich a projdu dveřmi do Harryho pokoje. ,,Tak Harry, půjdeme na návštěvu k tetě Alici a strýčku Frankovi. Budeš se chovat slušně ano?" začala jsem říkat Harrymu. Ten se jen začal smát. Určitě bude rád, až se zase potká s Nevillem. Vyjdu z pokoje ven a zamířím do ložnice, kde se převleču, protože mám oblečení ušpiněné od mouky. Hned jak se převleču opět zamířím k Harrymu. Okem zavadím o hodiny, které ukazují 17:57. Rychle proto vezmu Harryho do náruče a vyběhnu z domu. Jakmile jsem venku přemístím se kousek od domu Alice a Franka. Dojdu ke dveřím a zaklepu. Po chvilce mi přijde otevřít Alice. Jde vidět, že se jí ulevilo. ,,Ahoj Alice. Omlouvám se že jsem přišla pozdě, ale opravdu toho mám moc." řeknu Alice, když vcházím dovnitř. Pozdravím se se všemi přítomnými a Harry si mezitím začal hrát s Nevillem. |
| |
|
|
| |
| Před pohovorem Dnešní den byl ten den D. Pracovní pohovor s nikým jiným než ředitelem Bradavické školy čar a kouzel Albusem Brumbálem. Již před několika dny ti přišla sova s pozváním, ať se dostavíš v 19:00 do jeho ředitelny, že tě bude očekávat a těší se na vaše setkání. I přestože to byl dopis jen s několika řádky, byla z něj cítit něco jako laskavost a příslib budoucnosti. Kdo ví, jak to Brumbál dělá. Čas se pomalu blíží sedmé hodině a U Prasečí hlavy je stejně prázdno jako kdykoliv jindy. Zatemnělá okna, která by si zasloužila trochu čistících kouzel, židle a stoly, které vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Jen několik obvyklých štamgastů sedících buď přímo u baru nebo v temných zákoutí lokálu. Aerforthův podnik má jednu velkou výhodu - těch temných zákoutí, kam se může kdokoliv schovat, je tu nespočetně. Tamhle v rohu sedí starý Pitts, chlápek s vousy, které dosáhnout až na jeho obvyklý stůl. Nikdo jiný tam nesedá a Pitts lokál skoro vůbec neopouští. Možná by to mohl být takový ten chlápek, co má vždy spoustu zajímavých historek, to by však nesměl mít příliš vypitý mozek, který mu dovolí sotva dvouslovné věty, které ne vždy dávají smysl. Kousek od něj je zase Demiens, bývalý bystrozor, kterému utekla žena i s dětmi a on se rozhodl utopit svůj žal ve sklenici té nejlepší Ohnivé Whisky. Dnes už whiskey nepije, už dávno na ní nemá peníze a jeho novým jedem je cokoliv levného, co má Abe zrovna na skladě. A támhle - támhle toho si tu zatím viděla tak jednou či dvakrát, docela mladý kluk, sedí si v rohu, opírá se o stěnu a nespouští oči ze sklenice a lahve, kterou má před sebou. Že by další ztracený život? Tady je místo, kde taková individua začínají - a mnohdy i končí. "Dík, žes přišla, Freckles." Aberforth tě vítá pohledem svých modrých očí, které ti mohou někoho připomínat - ale taky nemusí. Kolik staříků vypadá jako on? Příliš mnoho. K Prasečí hlavě by si dnes možná přišla tak jako tak, při poslední návštěvě tě však Abe požádal, zda by si se před pohovorem s ředitelem u něj nestavila. Jeho žádost nebyla samozřejmě tak slušně řečeno, spíše se to podobalo slovům: "Přiď, něco ti chci říct." A tak si přišla. Proč by taky ne? "Něco k pití? Jako vobvykle?" Něco na kuráž? Nebo radši něco střídmějšího? Abe dokáže obstarat cokoliv. |
| |
 | Před pohovorem Fairyhill(IR) -> Prasinky(GB) Sobota, 10.07.1982 „Dušane, jsi tu? Potřebuju Ti změřit ten svetr,“ nakoukne do kuchyně Galina, pletací jehly v jedné ruce, klubko vlny v druhé, v zubech držíc cosi lahvově zeleného, co by díky své velikosti mohlo být i přehozem na Hagridovo lůžko. „Zamíchejte tu omáčku, nebo se připálí!“ „Mamííí, Aislinn už zase brečí...“ „Neviděl jste někdo moji harmoniku?“ snažím se zorientovat uprostřed chaosu, který nevyhnutelně nastává kdykoli se nás –tak jako teď- doma náhodou sejde všech osm. Závišova střapatá hlava vykoukne zpoza květináče s rozmarýnou v okně: „Já vím, kde je...“ Než se ho stihnu poptat po podrobnostech, vítězně sevře nástroj mezi rty, neobratně zahudlá pár tónů a začne utíkat. „Hej...!“ Se smíchem se za ním rozběhnu, než ho však dohoním, stačí vylézt do koruny starého ořešáku. „Bráško neblázni, na tohle nemám čas. A celou mi ji oslintáš. No tak, buď rozumnej...“ Po chvilce dohadování nakonec sleze a foukačku mi podá: „Já jenom myslel... Kdybys ji tu nechala, tak se pro ni budeš muset vrátit,“ začne se sklopeným pohledem rozpačitě okopávat nejbližší drn. Vlna dojetí, která mě po jeho přiznání zalije, mne na okamžik zbaví řeči. Nakonec se jen rezignovaně pousměju: „Víš Ty co? Tak si ji zatím nech, jo? Prozradím Ti tajemství: jestli tu práci nedostanu, budu zpátky hned zítra ráno.“ Přehodím ruku přes jeho ramena a společně se vydáme zpět k maličkému domku. Maminka už čeká ve dveřích, aby nás zahnala dovnitř: „Bude půl páté... Máš nejvyšší čas, dítě,“ podá mi nevelkou plátěnou tašku, v níž při pohybu cosi slabě cinká. Hodím si ji na rameno a usadím se k nahrubo stesanému dřevěnému stolu, do ruky vezmu hůlku a poklepu s ní na starý oprýskaný plecháček: „Portus“. Nic. „Portus...!“ Nic. „Portus! Portus, sakra... Portus! Portus! Portus...“ Když se očekávaná modrá aura neobjeví ani po několikerém pokusu, vzdám to a hůlku se vzteklým zavrčením odhodím. Oiseann se jí okamžitě zmocní a začne s ní do hrnku bušit: „Poltuspoltuspoltus,sakla,poltus...“ Maminčin vědoucí úsměv zmizí za clonou plavých vlasů, jak se sehne aby z velkého krbu odstranila ochrannou mřížku a pohrabáčem prohrábla skomírající plameny. Vidím jí na tváři, že tušila, jak mé pokusy nejspíš dopadnou. Pobaveně se zašklebím, když otevře plechovou krabičku od čaje a do plamenů, které okamžitě zezelenají, vhodí špetku smaragdového prášku. „Zadrž, děvče...“ Už s jednou nohou v ohništi se otočím do místnosti. „Nezapomněla jsi něco?“ Poněkud zmatená, ujistím se, že mi taška visí přes rameno a tatínkův pobavený úšklebek se ještě rozšíří, načež mi hodí zapomenutou hůlku. Nevím, jestli za to může smích nebo poletující popílek, že trochu kuckám, ale je mi to jedno: když uprostřed krbu vyslovuji „Děravý kotel, Londýn,“ mám po dlouhé, předlouhé době znovu pocit, že alespoň proteď jsou věci právě tak, jak mají být. ***** Několik prvních vteřin mne baví pozorovat letmé záblesky místností, jež jsou vidět z ohnišť připojených k letaxové síti, poté se však okolí začne točit stále rychleji a já raději zavřu oči. Přestože už mám s cestováním s Letaxem na větší vzdálenosti jistou zkušenost, razance, s jakou mne zelené plameny vyklopí v Tomově hostinci mne přecijen překvapí. Zavrávorám, zakopnu o obrubu krbu a následně se stylem žabák rozplácnu na širokých dubových prknech podlahy, zatímco plameny, jež mezitím znovu získaly svou obvyklou barvu, mi chtivě olizují špičky okopaných tenisek. S klením se posbírám ze země, přičemž skutečnost, že to v tašce cinká o dost víc než předtím, na levém boku mám šaty celé promáčené a v okruhu dvou metrů ode mě se šíří kaluž tekutiny s nezaměnitelnou vůní pálenky je pro mne dostatečným důvodem užít epiteta, které by na jazyk mladé a zdánlivě vychované slečny vůbec patřit nemělo: „Oh, póg mo thóin...“ Nechci riskovat ještě následnou srážku; jelikož plameny v krbu znovu zezelenají, raději prostor vyklidím a propletu se lokálem až na malý dvorek obehnaný cihlovou zdí, odkud se přemístím do Prasinek. I přes to ve chvíli, kdy otevírám dveře do Prasečí hlavy, byť notně umazaná od popela a páchnoucí jak starej kořalečník, cítím skoro úlevu. ***** Projdu kolem Pittse, který je, hádám, stejně starý jako stůl, u kterého sedává přinejmenším po těch osm let, co sem chodím, a pravděpodobně ještě mnohem déle: „Měl křííííídla! Vohromný průsvitný křídla... A skořici... Počítal, víčko, dvě, tři víčka...“ „To víš, že jo. Měl víčka, spoustu víček...“ pohladím ho po rameni. Následně se rozhlédnu po potemnělém lokále. Nakonec v jednom z útěšně temných koutů, úkrytů pro osamělé duše kterých Abeův lokál skýtá sdostatek, zachytím prázdný Demiensův pohled; bradu opřenou o předloktí složená na desce stolu, vedle sebe z poloviny dopitou sklenku jakéhosi patoku, dívá se kamsi mimo čas a prostor s pohledem tak prázdným, až mě z něho zamrazí. Prohrabu se taškou, načež najdu poněkud provlhlý papírový sáček s několika sendviči, který položím vedle něho, abych se konečně propletla labyrintem stolů, židlí a podpěrných trámů až k nálevnímu pultu. "Dík, žes přišla, Freckles..." uvítá mě Aberfort pohledem svých modrých očí. Ne že bychom se měli až tak rádi, že mi děkuje za každou návštěvu svýho smradlavýho doupěte; když jsem mu nicméně posledně vyprávěla o svých plánech a Brumbálově pozvání, prohodil, ať se u něj ještě předtím krátce zastavím. Tak proč by ne? "Něco k pití? Jako vobvykle?" Plivne co Abe co chvíli na nechutně umatlanou skleničku, kterou se pokouší vyleštit mastným hadrem, nejspíš suplujícím utěrku. Jen se zvesela zašklebím a z brašny vylovím flašku tatínkovy pověstné ořechové pálenky: „Něco k pití? Jako vobvykle?“ zaparoduju nevinně v odpověď jeho nevraživý tón. Na Abieho tváři se chvíli střídají emoce, značící vnitřní boj, než sáhne pod pult pro vývrtku: „Tvýho tátu nesnášim...“ poinformuje mne, načež lahev otevře a do dvou sklenek odměří štědrou dávku ořechovice. Zavrtám zadek do nepohodlné židle, načež muži za pultem podám přes desku ještě rendlík převázaný přes pokličku motouzem: „Zeleninový pelmeně v rajčatový omáčce.“ „...zato Tvou mamku miluju. Kde sakra byla tak před vosumdesáti járama?!“ „Dost daleko, naštěstí,“ ušklíbnu se, „...jinak bych Ti teď možná říkala ´dědo´. Vyklop, co´s mi chtěl, staříku, nemám na Tebe celej den,“ pošlu muži přes pult vzdušný polibek poté, co do sebe sklenku obrátím. |
| |
| Nováčci Londýn - > Charlwood Theodora, Therius, Emily Přesně v čas, který vám Brumbál před svým rychlým odchodem sdělil, jste všichni tři drželi darované lízátko - či jste se ho alespoň z části dotýkali. I to stačilo k tomu, aby přenášedlo správně fungovalo. Na minutu přesně jste ucítili až příliš známé trhnutí následováno všemi těmi nepříjemnými věcmi, které jsou s cestováním přenášedlem spojeny. Když se všichni tři vzpamatujete z náhlé změny prostředí a začnete se rozhlížet kolem, stojíte v tiché, teď již potemnělé anglické vesničce. Venku není jediného človíčka, v některých baráčcích se začíná svítit a nikdo by nikdy neuhodl, co se tu má dít. Pohlednice, kterou jste získali od Brumbála, má na sobě stejný obrázek jako se objeví i vám před očima, když se ohlédnete. Malý kostelíček, několik náhrobních kamenů. Optimistické zátiší. "Tak už ste tady. No že to trvalo." Muž, který vás osloví, se vynoří ze stínů a doposud jste neměli šanci si ho všimnou, kdo ví jak dlouho vás už ale pozoroval. "Jsem Moody. Alastor Moody. Někteří mě nazývaj Pošukem, ale nedělejte to." Před vámi stojí skutečná bystrozorská legenda, muž o kterém si všichni potichu šuškají, muž s pověstí paranoika a blázna. Prý byl takový odjakživa, prý je to důvod, proč je tak dobrý a neporazitelný. Kdo ví. "Je čas jít. Máte tu pohlednici?" Zeptá se, ale ani nečeká na odpověď. "Ta vám vždycky řekne, kde bude další schůze. Kontrolujte jí a neztraťte. Kdokoliv jí ztratí, toho zabiju." A říká to tónem, který naznačuje, že nežertuje. "Přestaňte zvracet a poďte, nemáme času nazbyt." Každého z vás si však ještě jednou prohlédne, snad jako kdyby se snažil odhadnout, zda jste skutečně dobrými adepty na členy Fénixova Řádu. Pak si povzdechne, možná nespokojen s tím, co spatřil a jen mávne, ať ho následujete. No, co jiného vám zbývá. "Tohle je dům Longbottomových." Nejdete dlouho a stojíte před malým, útulným domečkem, který vypadá naprosto mudlovsky - až na všechna ta zaklínadla, která skoro až cítíte. "Tak šup, nemůžeme tu jen tak vystávat, kdo ví kdo nás sleduje.." Začne se rozhlížet kolem a rukou naznačuje, ať vystoupáte po malých schůdcích k pootevřeným dveřím. Schůze Fénixova řádu začíná. Začátek schůze - Fénixův řád Theodora, Therius, Emily, Remus, Lily , Duncan, Fabian, Sirius, Peter? "Á, zdravím, Pošuku! Už jsme se začínali bát!" Alice Lonbottomová je u dveří jako první a už s chodby slyšíte nově příchozí. Pošuk Moody, zamračený stejně jako kdykoliv jindy a skupinka těch nováčků, o kterých již bylo hovořeno. Dvě dívky, obě mlaďounké, někteří z vás si je mohou pamatovat i z Bradavic, a muž ve středních letech. "Jste tu všichni?" To už se objeví i muž, na kterého čekáte. Moody na nic nečeká a začne se rozhlížet kolem, všechny tři nováčky nechává, ať se uvedou sami či ať si najdou volná místa k sezení. Alice vypadá, že by Pošuka přerušila, aby udělal trochu pořádku, on jí to ale nedovolí, neb začne mluvit dál. "Kde jsou Thorn, Fletcherová a Richmond?" Jeho tři bystrozorští podřízení, kteří prozatím nedorazili. "Se zase někde ztratili, pitomci. No nic, čekáme ještě na někoho?" Ještě před pár měsíci tu bylo více lidí, více veselo. Ještě před pár měsíci byste čekali na Coru, která chodila vždycky pozdě, na Benjyho, který se zase někde zakecal, na Phoru, která měla vždycky tolik práce - A...počkat, kde je vlastně Peter Pettigrew? Neměl by tu být? "Všechna kouzla jsou na místě? Franku, Alice?" Oba jmenovaní přikývnou. "Nikdo tu ve vesnici neokouněl?" Teď zase zavrtí hlavou Marlene, která to dnes měla na starost. "Nikdo neztratil svou pohlednici?" Otázky, které Alastor pokládá kdykoliv, kdy má vést schůzi. Bývají i chvíle, kdy se všechny tři věci rozhodne osobně zkontrolovat a to se to potom protáhne... "Brumbál tu dneska nemůže být, má nějaký jednání, takže to povedu já. Nějaké zprávy z minulého týdne?" Jako první se přihlásí Edgar, Alastor ho ale odmávne. "Ty až na konec, ty mě nudíš." I to není novinkou, je ale pravda, že Edgar často řeší věci jako doplňování zásob lektvarů, ingrediencí a finanční náklady různých operací. Teď po Alastorovi vrhne lehce zamračený pohled, ruku nespouští. "No, co je?" Moody to vzdává a nechává Bonese mluvit. "Týdenní finanční zprávu si skutečně nechám na konec, rád bych ale přednesl problém, který bychom měli řešit. Kdy naposledy se ozval James Potter ze své mise?" Bones vrhne pohledem po Siriusovi a následně po Lily, odpověď očekává od nich. "Protože kromě toho, že nevíme, kam přesně byl poslán a proč, začínáme mít i obavy o jeho zdraví." Moody chvíli mlčí, pak pokrčí rameny. "Detaily o jeho misi ví jen Brumbál." A Pošuk s tím není spokojený. "Takže si to vyřešte s ním, jestli dneska pozdějc dorazí. Teď ale prosím zprávy z minulého týdne. Boyde, co hlídání Dearbornové?" Každý týden má někdo na starost hlídání Diany. Je jedno, jak to udělá, ručí však za její zdraví. Minule se nevyskytl žádný problém. "Máme nějaké zprávy, že by Voldemort něco chystal nebo si ti parchanti dali dovolenou?" Ticho. Nikdo nic nemá. To nevypadá dobře. "Zatraceně. Chce ještě někdo něco řešit nebo můžu začít s úkoly na příští tejden?" |
| |
| U Prasečí hlavy "Si na ně nějaká moc hodná." Okomentuje Abe tvé chování k Pittsovi a Demiensovi. "Eště mi začneš přitahovat další zákazníky." Nemyslí to však vážně, už si na to stihl zvyknout. Obvykle je lidé, náhodní kolemjdoucí, zarytě ignorují a podobnou ignoraci zavedl i Aberforth, který jim maximálně přinese další lahev. V tomhle lokále je toto chování poněkud nezvyklé, ale - ale za pohled, který ti Pitts věnoval, když si mu dala trochu lidského doteku, který mu tolik chybí a za tiché zamumlání díků od Demiense, který se okamžitě vrhl na sendvič, to možná i stojí. Jen ten nový kluk v rohu zůstává bez tvé laskavosti, nevypadá však, že by mu to vadilo. Nebo že by vůbec postřehl tvůj příchod. I Aberforth je vděčný za věci, které jsi přinesla - i když to možná nikdy nevyjádří nahlas. Však nepospíchej a nejdřív se napij. Von Al..Brumbál počká." S těmi slovy před tebe postaví již druhého panáka. "Furt chceš makat v Bradavicích? Von Brumbál není jenom kytičky a duha, von umí bejt i parchant." Abe není zvyklý moc mluvit a i teď to z něj leze jako z chlupaté deky. Jindy byste se dohadovali, hašteřili, teď je ale vidět, že má něco na srdci. Pokud vůbec srdce má. "Řiká ti něco Fénixův Řád?" |
| |
| Brumbál Ředitelna, Bradavice Brumbál pozorně naslouchá každému tvému slovu a není chvíle, kdy by z tebe spustil svůj vědoucí pohled. Je to jako kdyby jen čekal, zda vyslovíš to, co on už dávno tuší, zda sebereš dostatek odvahy, zda...zda splníš nějaká jeho osobní očekávání. V jednu chvíli se v jeho tváři objeví náznak drobného úsměvu, ten však mizí v okamžiku, kdy dořekneš poslední větu. Není pochyb, že nejenom že rozumí tvým slovům, chápe ale i ta nevyřčená, ta schovaná mezi řádky. "Přiznám se vám, Severusi, nejsem si příliš jist, zda je profesura to co skutečně potřebujete." Pečlivě váží každé své slovo. "Mnohem raději bych vás viděl kdesi ve světě při práci, která vás bude skutečně naplňovat." Zlehka se dotkne doporučení, které jsi přinesl. "Tyto dokumenty vám mohou zaručit dobré umístění a já - já mohu dodat jistou svobodu ve výběru a bezpečí volby zaměstnance." Ani jeho slova neznamenají přesně to, co říká. "Věřím, že i přes všechna nedorozumění jste dobrým člověkem, Severusi a já k vám nechovám nepřízeň. Naopak, nabízím vám pomoc zabezpečit si budoucnost." Přežít. Zatímco teď měl v očích jistou lítost a dobrotu, to všechno mizí při jeho další větě, kdy se jeho tvář opět změní do neproniknutelné masky. "Rozhodnutí je jen na vás a pokud si skutečně přejete vyučovat na mé škole, nebudu vám nijak bránit. Obávám se, že v tomto ohledu nemám na výběr." Pokrčí rameny, což je u něj gesto naprosto nehodící se. "Vaše vyučovací hodiny budou však po nějakou dobu pod dohledem, abych se ujistil, že jste skutečně vhodný adept na tuto...náročnou pozici." Stále mluví o škole? Nebo už o něčem jiném? "Dále od vás budou vyžadovány nejenom znalosti tvorby lektvarů a jejich využití v praxi, také bych ale rád, kdybyste využil svých zkušeností od předchozího zaměstnavatele a vypomohl na ošetřovně. Souhlasíte?" S čím vlastně? Tváří se vážně, ale toto skrývání jiného významu do nevinných slov způsobuje mu potěšení rozeznatelné jiskřičkami v jeho očích. "Nuže?" |
| |
| U Prasečí hlavy "Další zákazníky? Do tohodle špinavýho pajzlu? Tak toho se vážně bát nemusíš," zašklebím se. "A že jsem moc hodná... Pěkná blbost," zhodnotím poté barmanův komentář. "Tam venku to temní, Abie, a ať se propadnu, jestli to není tím že lidi na sebe naopak nejsou hodný dost," zdůrazním poslední slovo naléhavostí tónu. "Takže kde je nějaká hranice? Něco Ti povim: je přesně tam, kam sahají naše vlastní limity a přesvědčení. Nejsem hodná ´moc´; nic takovýho není. Jsem hodná prostě tolik, kolik můžu. Je válka, proč to neříct otevřeně? A každej máme svý vlastní způsoby, jak bojovat. I když je to třeba jen boj o to, aby bylo někomu líp; byť toliko o trochu nebo pouze na chvíli. Jasně že bych ráda dělala něco víc... Koneckonců, proto se vracím," pokrčím nakonec rameny a nerozhodně se zadívám na prázdnou sklenku, kterou začnu následně otáčet v dlaních. "Hmm... V mudlovskym světě byla před pár lety válka, pěkně hnusná prej. Neznám větší podrobnosti a vlastně na nich ani nezáleží, ale dostaly se mi jednou do ruky noviny s fotkou, na kerý děcka chodily ulicema a strkaly vojákům do hlavní pistolí -to jsou mudlovský palný zbraně- kytky. Representovalo to ideu, to jo; ale kulku by ty květy stejně nezastavily. Stejně jako se nepřestalo střílet jen kvůli duze na nebi. Víšco... já si o Brumbálovi nedělám iluse. Prostě proto, že ho vůbec neznám. Ale asi neni možný stát proti takovejm černokněžníkům jako Gridewald nebo Ty-Víš-Kdo a nebejt parchant... alespoň trochu. Na druhou stranu, mění to snad na věci něco? Tím chci říct... Brumbál je jedinej, koho se Ty-Víš-Kdo kdy bál; to přece každej ví. A byť se mi to řiká hrozně těžko, někdy je prostě potřeba uzpůsobit metodu účelu. Proto jestli je Brumbál jakymsi symbolem odboje proti Ty-Víš-Komu, nepřísluší mi soudit, jak to dělá, dokud to dělá dobře. Pro lidi je ikonou, jakousi planoucí pochodní naděje. A v časech jako jsou tyhle potřebujem naději víc, než cokoli jinýho. Ne?" zadívám se starci přímo do očí. "Takže, abych to shrnula... já nechci dělat pro Brumbála. Chci ale pracovat pro to, co představuje. Chci bojovat za naději," ušklíbnu se, jistá-si, že mé vyvození se z Abeovy strany neobejde bez cynického komentáře. "Umm, Fénixův řád? Nic mi to neříká. Oč jde?" převedu řeč s tichým doufáním, že barman protentokrát přejde mé přesvědčení (respektive naivitu) bez poznámek. I když to by taky bylo poprvý... |
| |
|
|
| |
| Dům Longbottomových – Schůze Fénixova řáduEmily, Therius, poté Sirius, Fabian, Remus, Lili, Duncan
|
| |
| Schůzka řádu Theodora, Therius, Emily, Remus, Lily, Duncan, Fabian, Peter Koukám na další příchozí a pokaždé jen mávnu na pozdrav, dokud si vedle mě nesedne Remus. ,,Čau Reme, ještě pořád ne. Je to těžší než sem si myslel, ale už tomu začínám přicházet na kloub...teda aspoň doufám." Pokrčím rameny a zasměji se. Pak ale svede řeč k Jamesovi a já se zamračím. ,,Naposledy psal před 8 dny a zdál se v pohodě. Fakt ale nechápu občasnou Brumbálovu logiku, proč vždy samé tajemství. Mohl to říct aspoň nám. Podívám se na druhou stranu od Remuse. Jo James je už moc dlouho pryč. A jediné co víme, tak je že je to velmi tajná mise, nic víc. Pak konečně přijde pošuk s trojicí nováčků. Všechny si je prohlédnu a pak mi hlavou prolétne myšlenka. Každý z nich může být skrytě smrtijed. Na začátku každé schůze je docházka, jako ve škole. Ale abych byl upřímný, nechtěl bych být v kůži někoho, kdo přijde pozdě na schůzi Moodyho, ten nikdy nebyl tak shovívaví, jako Brumbál. Když se pak slova chopí Bones, jen zavrtím hlavou. ,,James je v pořádku" Dál už to nerozvádím. Nechci schůzi zbytečně protahovat, stejně se už všichni těší domů, nebo aspoň z téhle schůzky vypadnout. Přesto ale poslouchám vše co Moody a ostatní řeknou, ale už mlčím. |
| |
| Charlwood - Schůze Fénixova Řádu Theodora, Therius, Remus, Lily, Duncan, Fabian, Sirius, Peter? Len čo sa trochu spamätám s nie úplne príjemnej cesty prenášadlom, zažmurkám. Moje oči si pomaly privyknú na šero... dediny. Dedina?! Kde to sakra sme?!? Rozhliadnem sa po okolí a prvé čo si overím je to, že so mnou stále sú obaja moji spoločníci. Trochu ma teší, že Thea vyzerá približne rovnako nadšene z prenesenia ako ja. A vlastne aj velmi podobne zeleno. S rukou stále vo vrecku, v ktorom sa nachádza môj prútik, sa rozhliadnem po okolí. Miesto zdobia rozkošné domčeky, v niektorých sa dokonca začína svietiť. Vonku ale nie je ani nohy. To sa v Londýne nestáva, až mi to príde mierne divné. Vedľa mňa sa ale ozve Thea a tak preruším svoje myšlienky a pozriem sa jej smerom. Nakloním sa trochu cez jej rameno a pozriem na obrázok na pohľadnici, ktorú drží v ruke. Na pohľadnici je rovnaký dom, na ktorý sa teraz už obe dívame. Šikovné, pomyslím si avšak nestihnem vôbec nič povedať predtým, než sa ozve hlas. Trhnem sebou a prudšie otočím hlavou k miestu, odkial sa z tieňa vynorí Alastor Moody. Trochu uvolním napäté ramená a pustím prútik vo vrecku. Ruku v ňom stále ležérne nechávam, kto vie, kedy sa to hodí. On čo ani Moody nemusí byť, uvidíme. Ešte som nemala tú príležitosť sa s ním stretnúť. Z práce ma nikdy na rozhovor s ním neposlali, ale to bude aj tým, aká je o ňom verejná mienka. Kývnem mu hlavou na pozdrav. Aj tak sa rovno pustil do preslovu. Moodyho počúvam len na jedno ucho, ale keď sa pohne, pozriem po zvyšku a vykročím za ním. Aj tak nemáme moc na výber. A Brumbál nás sem predsa poslal za nejakým účelom. Určite sme sa po ceste nestratili. Za niekoľko krokov sme stáli pred dverami domu, ktorý podľa Moodyho patrí Longbottomovým. Pomaly sa suniem za Theou do domčeku a na Alice, ktorú stretneme ako prvú vystrúham jeden z mojich milých úsmevov a kývnem jej hlavou na pozdrav. Na viac nebol čas, ako sme postupovali dnu. Len čo sa dostaneme do obývačky, alebo to tak aspoň vyzerá, sa pozriem po tvárach prítomných. Mnohých si pamätám ešte zo školy. Remusa s Lilly si nemôžem spliesť a len čo ich uvidím, na tvári mi zahrá úsmev. Ostatní mi tiež niečo hovoria, alebo aspoň mnohí z nich, nie že by nás tu bolo tak veľa. "Zdravím," prehodím a zdvihnem na pozdrav ruku, ktorá doteraz hniezdila vo vrecku bundy. Poposuniem sa k najbližšej volnej stene a opriem sa o ňu. Ak niekto bude chcieť aby som sa predstavila, určite si o to povie. Nepočítam s tým, že si ma niekto bude pamätať z Bradavic, aj keď havraspársky by možno mohli. Moody zatial začal so schôdzkou a pôsobil prísne. I keď musím uznať, že niekedy jeho príkry tón pôsobil skôr vtipne než prísne a tak mi párkrát vystrelili kútiky úst do pobaveného úsmevu. Opretá o stenu zostávam počúvať schôdzku. Dostaneme aj my dnes nejakú úlohu? Čo nás dnes vlastne čaká? Stihne sa Brumbál objaviť? Rýchlo zažmurkám, aby som si prečistila hlavu a pomaly si prezriem ľudí v miestnosti, kým Moody s ostatnými hovoria. Každého prebehnem pohľadom, na niektorých sa zastavím dlhšie, na niektorých sa usmejem, avšak nič nehovorím, len počúvam. |
| |
|
|
| |
| Schůze Fénixova řádu Dům Longbottomových, Charlwood Theodora, Therius, Emily, Lily, Duncan, Fabian, Sirius, Remus Téma Jamese Pottera přejde Moody mlčením a zamračením, ostatní však zdají se být Siriusovými slovy trochu uchlácholeni, jen Bones si něco zapíše do svých poznámek, dále už ale nesýčkuje - minimálně ne ohledně Jamese. "S Pettigrewem jsem mluvil včera a nezmínil se, že by neměl přijít." Zamručí o nepřítomnosti dalšího z členů řádu a teprve teď, či předtím při Remusově upozornění si někteří povšimnou, že Peter chybí. "Je to Pettigrew, třeba zapomněl." Odvětí Frank a je pravda, že by to nebylo poprvé ani naposledy, co Peter přišel pozdě či nepřišel vůbec. Ani Moody tomu nevěnuje větší pozornost, ne když Remus navrhne, že by bylo dobré, kdyby představil nováčky. Nejprve vrhne jedním ze svých nevrlých pohledů po Lupinovi, pak po těch třech nově příchozích. "McGregorová," ukáže na Theodoru, která se usadila na zemi. "Reesová a Drakenol. Spokojeni? Nebo se nám radši představte, řekněte vaši oblíbenou barvu, znamení zvěrokruhu a jestli nejste špehové." Mručí Moody ironicky, do vítání se nijak zvláště nehrne. "Někdo se každýho z nich bude muset ujmout, aby jim ukázal, jak to tady funguje a hlavně jak dorazit na další schůzi. Nějaký preference nebo si chcete hodit kostkou?" Tak to u vás funguje, aby nováčci byli řádně seznámeni s děním v řádu. Každý při svém příchodu dostane přiděleného svého "tutora", kterého následujících pár týdnů (dokud není uznáno, že to zvládne sám) pronásleduje a seznamuje se s věcmi řádu. Každý z vás někoho takového má či měl a vlastně ho může kdykoliv obtěžovat se svými problémy. "No šup, přihlaste se k nim, ať tu nestojíme věky." Pobídne vás Moody a rozdělení kdo se koho ujme nechává plně na vás samotných. "Jinak s Macusou vyjednávat chceme, Brumbál s tím začal, potřebuje ale někoho, nejlépe dva z vás, kdo by v tom pokračoval. Nečekejte moc boje, bude důležitý hlavně umět mlčet ve správnou chvíli. A ne, Blacku, do tohohle tebe a Pottera nepustíme." Zatímco Moody čeká až si vyberete svého nováčka, zadá první úkol dnešního večera. |
| |
| Rozhodnutí Ředitelna, Bradavice Severus Snape[/center] "Dobrá, Severusi." Brumbál si povzdychne, jakoby ho jeho další slova skutečně trápila. "Stále nejsem plně přesvědčen o správnosti tohoto činu, místo profesora lektvarů je ovšem vaše a já doufám, že obstojíte mým očekáváním." Nejenom tě pracovním. "Doufám, že rozumíte, co vše vaše práce bude obnášet a nebudu vám mít za zlé, když se kdykoliv rozhodnete s tím přestat a zvolit si jiný směr vašeho života." Sleduje tě jako kdyby mu na tobě skutečně záleželo. "Později se budeme muset znovu sejít, abychom si popovídali o přesné pracovní náplni a rozvrhu pro další rok, dnes to však může počkat. Věřím, že sám máte naplánovaný jiný program." Co více byste si dnes měli říci, když oba dva tušíte, že váš dnešní rozhovor nebude rozhovorem soukromým. "Rád bych si v nejbližší době poslechl o vašich plánech...k výuce, proto neváhejte a kontaktujte mě kdykoliv to uznáte za vhodné. Nerad bych viděl, že k důvěře, kterou jsem vám dnes projevil, přistupujete nerozvážně." Co všechno ti může Brumbál udělat, když nesplníš oč žádá? A kdo ví, zda toho nežádá až příliš. Cena za laskavost a záchranu života může být až příliš vysoká - je ovšem Brumbál schopen vyžadovat něco, co nebudeš moci svést? "Máte ještě nějaké dotazy, Severusi?" U Prasečí hlavy Zatímco mluvíš, Abe se věnuje utírání několika sklenic špinavým hadrem, který tu špínu spíše přidává než ničí. Chvílemi vypadá, že tě vůbec nevnímá a prostě nechává mluvit, aniž by slyšel jediné tvé slovo. Dívá se na sklenice, dívá se za tvá záda na ostatní zákazníky a jen občasné zavrtění hlavou a drobné povzdechnutí prozradí, že tě přeci jenom plně neignoruje. "Z tebe se jednou zbláznim, holka bláznivá." Odloží sklenici na barový pult, aby si sám nalil jakéhosi patoku. "Jakoby naděje něco zmohla proti všem těm velkejm kouzelníkům. Všichni jsou to samí a nikdo nekouká na ty vobyčejný." Hodí do sebe panáka a chce si nalít dalšího. "Ta pitomá naděje vás jednou taky všechny přivede do hrobu a nebude nikdo, komu na tom bude záležet." "Chceš ještě nebo mu budeš čelit střízlivá?" Nabídne, sám sobě ale už nenalije, místo toho začne odpovídat na tvou otázku. "Fénixův řád je skupina podobným pitomců, co věřej v tu tvou slavnou naději. Brumbál si jima nechává dělat všechnu tu špinavou práci. Dyž chceš symbol, máš ho mít a je to právě ten naivní řád. Jedno sotva dospělý dítě vedle druhýho, všichni s lesknoucíma vočima a s přesvědčením, že dělaj správnou věc." "Umyje" další dvě sklenice. "Bojujou proti Ty-víš-komu a připadaj si jako hrdinové. Ve skutečnosti to sou ale jenom chodící mrtvoly." Opět si nalije, opět se napije. "Bude se ti tam líbit, místo přímo pro tebe." Otočí se k tobě zády, aby špinavé sklenice uložil do zaprášeného regálu. "Možná ti přídu i na pohřeb." |
| |
| Schůze Fénixova řádu Dům Longbottomových, Charlwood Theodora, Therius, Emily, Lily, Duncan, Fabian, Sirius, Remus Neměl jsem rád, když schůze vedl Moody. Vždycky to bylo hrozně já nevím ani jak to říct. Takové suché a vlastně jsem čekal, že nás někdo zabije. Teda Moody tak aspoň vždycky mluvil. Jasně měl pravdu. Byli jsme ve válce ať tomu teda někdo tak neříkal s protivníkem, který byl opravdu silný a měl proti nám asi i náskok a početní převahu, ale pokud by jsme si ze života občas nedělali srandu, tak bych rovnou mohl říct bratrovi ať mě trefí kletbou do čela a jít do pryč. Nehodlal jsem se stresovat více než bylo nutné. Už takhle jsme všichni měli nervy napnuté až skoro k prasknutí. Nějak jsem si nevšimnul, že tady Pettigrew není, ale ten chlap stejně zapomínal častěji než jedna z mých tetiček. Potom začalo představování. Já jsem se vlastně musel smát. Ovšem úkol, dky jsme měli zaučovat nováčky byl velice důležitý a já jsem už dříve uvažoval, že bych si nějakého vzal. Navíc se dá očekávat, že mi Gideon pomůže a ve dvou se to lépe táhne. No já si kostkou házet nebudu. Někoho z Vás si klidně vezmu. Nebudu na to sám, věřím že mi Gideon pomůže. To je ten milý pán co támhle sedí. Já sám jsem Fabian. Jeho dvojče. Mám rád zlato a smysl pro humor. Jsem ve znamení štíra. Mluvím zcela vážně a pak se podívám na Moodyho. Na vyjednávání rozhodně nejdu. Vypadám jako někdo, kdo by něco vyjednal a hlavně umí mlčet? To fakt ne. Pak už jen čekám, jestli se někdo dobrovolně přihlásí pod můj patronát. |
| |
| soukromá zpráva od Vana Sallow pro U Prasečí hlavy s Aberforthem Skutečnost, že barman víceméně po celou dobu mého monologu vypadá, jako by mě vlastně vůbec neposlouchal, mne nechává v klidu. Za těch osm let už znám jeho způsoby, stejně tak jako on ty moje; popravdě, kdyby mi věnoval přílišnou pozornost, asi by mě to spíš znepokojilo - kdežto takhle všechno právě tak jako obvykle; právě tak, jak to být... má. "Takový štěstí se jen tak nedočkáš, mám v plánu Tě tu trápit ještě řádně hodnou chvíli," uchechtnu se po jeho poznámce že se ze mě jednou zblázní. "A co?!" trhnu vzdorně hlavou v reakci na jeho následující proslov: "I kdyby nesvedla. Ale v tom je právě ten rozdíl, nemyslíš? Možná jsou to větší a lepší kouzelníci, a netvrdim, že naděje samotná něco zmůže - jen říkám, že ti, co chtěj po druhejch šlapat, ji k tomu nepotřebujou - narozdíl vod těch pod tou botou," pokrčím rameny. Abieho pesimistický, skeptický a cynický názory znám už dávno; co se týče náhledu na svět, dostáváme se do neshod pravidelně - což nám ovšem nikdy nebránilo naše rozporuplné názory konfrontovat. Třeba jednou dojdeme k nějakýmu konsensu; kdo ví? Závistivě pozoruju, jak do sebe vyklopí další rundu a chystá se na repete. Nedopřeju mu ho; to, co pronese následně, mě totiž přiměje abych si sklenku přitáhla a na ex vypila. Příštích pár chvil jsem to pro změnu já, kdo nevypadá, že by poslouchal příliš pozorně, přesto však staříka vnímám, byť na pozadí vlastních zběsile pádících myšlenek. Na moment zaváhám, jestli vůbec reagovat, a pokud, pak zda skutečně tak, jak mi velí prvotní instinkt, bouřící se proti tomu, co řekl; naše vztahy nikdy nepřekročily jistý hranice intimnosti; soukromýho prostoru; proto nejsem si jistá, jestli bych se o to, nač myslím, s ním měla dělit. Tohle ale není jen další z našich filosofickejch diskusí o nesmrtelnosti chrousta. Rozhlédnu se po lokále, abych se ujistila že všichni ostatní hosté mají příliš co dělat sami se sebou, než aby nám věnovali pozornost, načež se nakloním přes pult a zadívám se Aberfotrhovi přímo do očí: "Máš pravdu. Jasně, že naděje přivádí do hrobu. Proč by se pak jinak říkalo, že umírá poslední, hm? A víš co, Abie? Už jsem to viděla. Jak naděje přivádí do hrobu. Naděje, že v týhle zemi bude líp do něj během cesty sem přivedla moji malou sestřičku. A je to nehorázná cena; nedoplatíš se totiž; už nikdy. Mělo by snad tim okamžikem všechno skončit? Podle tý Tvý -pěkně všivý, mimochodem- teorie jo. Jseš mi ale schopnej vysvětlit, proč?! Protože se něco nepovedlo, protože věci nešly, jak jsme si mysleli, protože občas se stane něco, zač musíme nýst důsledky, přestože jsme sami nic špatnýho neprovedli?! Jestli je tohle Tvoje odpověď, tak to teda pěkně nasrat, kamaráde... To totiž nemá co dělat s nadějí; tohle je jenom život. Prostě občas neni hezkej, prostě občas strašlivě bolí, tak to ale doprdele jednoduše je. Patří to k němu. Neni jenom, jak Ty řikáš, vo kytičkách a duze. Je to snad ale důvod se vzdát?! Vždycky je to jen na Tobě: když Tě něco srazí na kolena, je jen Tvoje volba, jestli zatneš zuby, sebereš se a vstaneš, nebo zůstaneš klečet. To je naděje, můj milej: ta neustálá, neúnavná snaha se zas postavit. Jo, možná na to doplatim a taky mě to přivede do hrobu; ale jestli jo, říkám Ti, že nebudu litovat ani jedinýho okamžiku - protože radši umřu vestoje, než abych svůj život strávila na kolenou," odplivnu si, znechucena takovou představou. Několik sekund ještě toužebně hledím na lahev taťkovy ořechovky, stojící opodál, načež rozhodným pohybem sklouznu z vysoké stoličky a zavrtím hlavou: "Dám si až potom, musím jít, je čas. Věci si tu nechám, jo? Na ten Řád se Brumbála optám, dík za tip." Aniž bych se po barmanovi víc ohlédla, projdu lokálem a teprve ve dveřích se na něj ještě jednou otočím: "Na pohřeb mi chodit nemusíš; ještě by to mohlo vypadat, že se staráš - ale jestli chceš, řekni, a ušiju Ti príma naducanej polštářek, aby Tě z příliš dlouhýho klečení nebolela kolena, jo?" vypláznu na něj rošťácky jazyk a zmizím venku dřív, než mu se mnou vážně dojde trpělivost a pošle po mě nějakou nepříjemnou kletbu. Už tak stačí, že po té nehodě u Kotle smrdím jak lihovar - nerada bych šla za Brumbálem ještě nadto i s kozími rohy, vyrůstajícími mi z čela... nebo tak něco. S radostnou vyhlídkou, že mi vycházka pomůže vyhnat z hlavy nepříjemné vzpomínky, které právě proběhlý rozhovor s Abem vyvolal, se ostrým krokem vydám do kopce směrem k hradním pozemkům. |
| |
|
|
| |
| Charlwood - Schůze Fénixova Řádu
|
| |
| Výměna stráží Vana Sallow Po celý tvůj dlouhý, emočně vypjatý monolog, z tebe Aberforth nespouští pohled blankytně modrých očí. Je to asi poprvé, za celý večer (a možná u za celou tu dobu, co se znáte), kdy ti věnuje svou plnou pozornost a dává to najevo. Ať řekneš cokoliv, ať ho obviníš z čehokoliv, jeho tvář se ale nijak nemění, naopak, snad jako kdyby zkameněla, ztvrdla. Neškodný Aberfort, majitel zavšivené hospůdky U Prasečí Hlavy, kouzelník, který nejde pro urážky a tvrdá slova nijak daleko, mlčí, hodnotí tě náhle vážným pohledem a kdokoliv, kdo ho nezná, by ho mohl nazvat nebezpečným. Bez jediného slova, jen s pohledem v zádech, nechává tě jít, pokud by ses ale ohlédla, spatřila by si, jak sbírá tvé věci a uklízí je kamsi za pult, aby byly v bezpečí. Zároveň si i nalije dalšího panáka... Cesta do Bradavic je z Prasinek už jen chvilkovou záležitostí a brzy stojíš před hlavní branou do hradu, kde tě už vyčkává vysoký muž v dlouhém tmavém hábitu. Na skobovitém nose má kulaté brýle, dlouhé bílé vlasy i vous prozrazují ti, s kým máš tu čest. "A, slečna Sallow, nepletu-li se. Nebo preferujete jiné jméno?" Optá se tě s laskavým úsměvem ve tváři. "Jsem Albus Brumbál, ředitel této školy. Chcete vést náš hovor v mé ředitelně, či se raději projdeme po zdejších pozemcích? Rád bych rozhýbal svá kolena, ovšem..." Ten hodnotící pohled, kterým tě počastuje, zdá se být poněkud povědomí. "ovšem pokud si nepotřebujete posadit vy sama." Naráží snad na odér, který je z tebe cítit? "Náročný den?" Severus Snape "Prozatím to bude vše, Severusi, ale určitě se ještě ozvu." Rozloučí se s tebou Brumbál. "Nemůžeme nic podcenit." Opět není jasné, zda myslí výuku či něco trochu jiného. Kdo ví, k čemu ses to vlastně upsal, on ani Brumbál nedává nic zadarmo. Když odcházíš, doprovází tě svým pohledem plným lítosti a zamyšlení a je otázka, zda-li tě vidí i jako něco jiného než figurku ve své hře. Večerní vánek je zpříjemněním večera stejně jako fakt, že Pán Zla nezdá se být zvědav ohledně výsledku tvého snažení. Prozatím. Jeho volání může přijít kdykoliv si jenom umane a je lepší být připraven. Přicházíš k Prasečí hlavě a kdyby sis všímal jiných zákazníků, povšiml by sis, jak při zavrzání dveří zvedli hlavu - a opět jí sklonili, dodržujíce stejná pravidla podobných lokálů jako ty. Ignorace. Slepota. Aberforth vezme na vědomí tvou objednávku, rukou odstrčí dvě panákové skleničky, které měl před sebou na stole a z podpultu vytáhne další, "čistou". Bez dalších slov ti naleje a sklenici přistrčí pod tvůj nos. "Mám i ořechovici." Není zvykem, aby mluvil, nabídnou svou novou specialitu však musí. |
| |
| Výměna stráží / přijímací pohovor Bradavické pozemky, s Brumbálem Zatímco kráčím vzhůru strání a domky v Prasinkách se za mými zády zmenšují, až se podobají spíš mudlovské stavebnici než skutečné vesničce, přemýšlím o právě proběhlém rozhovoru. Překročila jsem hranici, onu jemnou linii dělící předměty našeho rozhovoru od jejich formy, od okázalého nezájmu, který mezi mnou a Abiem panuje už od počátku, už celých... osm, -OSM, uvědomím si zaskočeně- let? Možná. Tak či onak, v tuto chvíli s tím už stejně nic nenadělám, a já... prostě jsem mu to musela říct. Přesto tohle bylo nejspíš poprvé, kdy na mě jeho barvínkově modré oči spočívaly s neutuchající pozorností... Zajímalo by mě proč. Skoro jako by nepřemýšlel až tolik o mě, jako spíš... se díval někam zpátky, kde... Koneckonců, co je mi po tom. Máme své způsoby, své meze, za něž se nepouštíme. Ať už to bylo cokoli, co ho zaujalo natolik, že mě skoro... poslouchal... mě po tom nic není, dokud se případně sám nerozhodne, že mu to stojí za zmínku. Ostatně... –maně se dotknu svého čela- ...ještě pořád nemám kozlí rohy, takže ať to bylo cokoli, neměla bych si tím nejspíš dělat hlavu. Přinejmenším ne teď a tady, pokrčím rameny, když se cesta začne svažovat podstatně méně než dosud a několikset metrů před sebou spatřím bránu bradavického hradu. U brány mne již čeká povědomá vysoká, hubená postava. "A, slečna Sallow, nepletu-li se. Nebo preferujete jiné jméno?" „Slečna Sallow... Nepamatuju si, kdy mi tak někdo naposledy řek´,“ uchechtnu se. „Na universitě, možná... Freckles. Říkejte mi prostě Freckles... teda, pokud je to v pořádku, řediteli,“ dodám, neboť ještě než se o chvíli později představí, nemám nejmenších pochyb, kdo mne u brány vítá. Maličko nejistě, přesto však pevně a odhodlaně stisknu muži ruku. „To je v pořádku,“ zareaguji na jeho následující slova „...hrad miluju; chápejte – sedm let to byl můj druhej domov, ale.. řekněme že preferuju poněkud... eh... otevřenější prostory. Velmi ráda se s Vámi projdu po pozemcích,“ věnuji Brumbálovi zářivý, potěšený úsměv. Pravda, možná ne tak ani jemu, jako spíš představě, že po dlouhé době konečně znovu uvidím své přátele - Beáthana a ostatní thestrály. „Náročný? To ani ne, rozhodně jistě ne tolik, co ten Váš... Oh,“ zarazím se na okamžik, když mi dojde, nač nejspíš naráží. „To není, jak to vypadá... cestou se mi povedlo se vyválet v rozbité lahvi ořechovice, to proto... Nikdy bych si nedovolila přijít na pohovor... no, však víte. Totiž, myslím tím... budu přeci v denním styku se studenty –tedy jestli mne přijmete, což se v tuhle chvíli asi nejeví příliš pravděpodobně-...“ plácám, už poněkud znervosněle „...chci říct, vím, že musím jít příkladem, jen... cestovala jsem až z Irska a bylo to poněkud...,“ dokončím, spokojena se svým vysvětlením, než mi o vteřinu později dojde, co jsem vlastně řekla: „Totiž... ne, NE! Oh, velká Brigitte... NENÍ pravda všechno, co jste slyšel o Irech, řediteli, opravdu ne...! Tedy, většina asi jo, ale... Sakra, sakra...“ zhluboka se nadechnu, na pár chvil pevně stisknu víčka a následně pohlédnu řediteli přímo do očí. Modrých, v barvě poměnek a letních chrp, očí, které, ač je to zvláštní, protože jsem s tímto mužem dosud nikdy nemluvila tváří v tvář, jsou mi jaksi podivně známé: „Okay... Chápu, jak to vypadá. Mám to rovnou otočit?“ optám se rezignovaně. |
| |
| Přijímací pohovor Vana Brumbál tě sleduje svým pozorným, vážným pohledem a z jeho tváře nelze vyčíst zhola nic. Jedna tvá věta následuje druhou, skoro ti až může připadat, že si pod sebou kopeš hrob. Na konci to však Brumbál již nevydrží, v očích se mu objeví pobavené jiskřičky a na tváři drobný úsměv. "To je v pořádku, slečno...Freckles." Takové familiární označení nejde mu přes rty, nedá se mu však odepřít snaha. Pomalým krokem se vydá na slíbenou procházku pozemcích jeho školy, na slova skoupý. Prozatím. "O Irech jsem toho mnohé slyšel, to máte pravdu, shledávám to ovšem spíše...oživujícím." Prohlédne si tě od hlavy k patě. "Takový čerstvý vánek, řekl bych. S drobnou příměsí, která doufám do začátku školního roku zmizí." Přeci jenom je to ředitel a musí tě upozornit, že alkoholový odér není nejvhodnějším začátkem. "O vašem umění jsem toho spoustu slyšel a již zde na škole jste byla...v jistých odvětvích velice schopná. Myslím, že jste přesně to, co v současné chvíli budeme potřebovat, musím se vás však zeptat..." Odmlčí se, zvážní. "Proč se ucházíte o tuto práci?" |
| |
| Schůze Fénixova řáduEmily, Therius, Sirius, Fabian, Remus, Lili, Duncan Snažila jsem se pečlivě sledovat dění schůzky, ale nebylo to jednoduché, když většina jmen mi byla neznámých. Jakýsi černovlasý mladík jen oznámil, že James, na kterého se ptal Edgar, je v pořádku. Takže takhle se o sebe starají? Nebo natolik jsou jejich mise tajné, že si ani mezi sebou nemohou říci více...? Navíc jim chyběl ještě jeden člen, jakýsi Peter, ale podle všeho se zdálo, že to byl ten druh člověka, co nikdy nebyl nikde včas. Pak se ozval jiný mladík. Byl zvláštní svou tváří, která už byla ozdobená nějakou tou jizvou, přestože jsme věkem mohli být vrstevníci. Ty jizvy nevypadají tak staře... Je možné, že to má z práce pro řád? Nebyla jsem takový strašpytel, ale přeci jen to ve mně budilo respekt a špetka strachu také nechyběla. |
| |
| Přijímací pohovor Brumbál si mou odpověď přebral... nu, notně po svém. "Slečna Freckles? To jako vážně?!" Jen se po něm nevěřícně podívám, na krátkou chvíli dokonce možná i zcela nespolečensky pootevřu ústa. Je zjevné, že ani jemu nejde oslovení přes rty zrovna snadno. Asi jsou i jiné, elegantnější způsoby jak z nastalého faux-pas vybruslit, než jaký nakonec zvolím: rozesměju se. "Nejde to zrovna dohromady, že? Taky jsem si to mohla odpustit; promiňte. Zůstaneme přecijen raději u ´slečny Sallow´, pokud Vám to tak vyhovuje," navrhnu nakonec. Brumbálova další slova mne přimějí k dlouhému, pátravému pohledu. Poprvé vlastně vidím ředitele takhle zblízka. Všimnu si křivého nosu; jistě ho měl zlomený. Zvláštní nápad - představit si, že se Brumbál někdy pral jako obyčejný uličník... Ale jiných způsobů, jak přijít k takovýmhle následkům není zrovna moc. Zajímalo by mě, co svou poznámkou o mym ´umění´ myslel. Určitě to neřekl jen tak. Je tajemnej jak hrad v Karpatech; místo aby vyložil karty, nadhazuje a zkouší... Nu což, takhle to umim hrát taky. Jen je to nepohodlný a zdržuje to. "Pokud jsem byla dobrá, pak proto, že mě učili ti nejlepší," opáčím, a nemyslím to jen jako planou lichotku. "Což je skutečnost, která mně vrací k Vaší otázce. Ten, jehož jméno se neříká stále sílí. A válka... válka je vždycky stejná, řediteli - je jedno, jestli ji vedou kouzelníci nebo mudlové. Má svý zákonitosti, svůj postup, vývoj. Proto si myslím, že je jen otázkou času, kdy se Vy-víte-kdo pokusí dostat pod kontrolu opravdu důležitý, strategický operační body. Věštce, Ministerstvo... Ovládnout vzdělávací systém by se zdálo bejt jen logický. Říká se, že jste jedinej, koho se kdy bál. Nevěřím, že by školu napadl přímo, dokud jste tu; přesto ale nepochybuju, že se o to pokusí. Nějak. To je důvod, proč se ucházím o tohle zaměstnání: mám Bradavicím hodně co vracet." |
| |
| Charlwood - Schůze Fénixova Řádu Moody neotála a pokračuje vo vedení schôdze. Snažím sa sledovať čo najviac z deja a priradiť staré známe i neznáme tváre k hlasom a úlohám. Je to zvláštna zmeska, Moodyho vedenie je strohé a vecné a ostatní ho buď počúvajú alebo si z toho uťahujú, teda z niektorých vecí. Sú to priatelia, kolegovia, alebo len skupina náhodných ľudí?! Po nadhodení o predstavení nováčikov sa chvílu zdržiavam komentára. Spozorujem Moodyho ironický podtón, na druhú stranu to so mnou až cuká aby som sa toho chytila. Zostávam teda chvílu sledovať situáciu, čo spravia ostatní. Každý sa toho ujme inak, avšak keď začne hovoriť Thea, trochu sa podmračím. Takto si ho ukradnúť pre seba?! Tse! Odfrknem si v duchu a zvraštím nespokojne obočie. A tá nervozita... No čo, to nič neznamená, možno je nezvyknutá hovoriť na verejnosti... A ešte tu je pár ludí, ktorí znejú prívetivo... Zaženiem vnútorný monológ potrasením hlavy a cielene nechám výraz tváre klesnúť do pôvodného. Proste si vyber niekoho iného, alebo to nechaj na nich. Zahriaknem sa v duchu a potichu vzdychnem. Znie to skôr ako hlboký nádych a výdych, než povzdych. Niekto by mohol povedať, že sa pripravujem na príhovor a som nervózna. "Ja som Emily, Reesová," doplním s úškrnom a po očku pozriem na Moodyho. "Moja oblúbená farba je modrá, narodila som sa v znamení blížencov a nie som špeh." Odverklíkujem s mierne pobaveným tónom doplneným úsmevom na perách. "Budem veľmi rada, ak si ma niekto z vás vezme..." Zazubím sa, pozriem po členoch rádu pričom zámerne vynechám Moodyho, nadýchnem sa a dokončím vetu, "...na starosť.". To by mi chýbalo, aby som skončila s dnešným vedúcim porady. Ten fakt neznie ako človek, čo by bol prívetivým spoločníkom. "Budem sa snažiť nebyť príťažou vo vašej práci." Dokončím prejav stále opretá o stenu. Tu sa mi páči, výhľad je dobrý a ak by sa niečo dialo, nebudem sa zdržiavať vstávaním. Som zvedavá, na koho vyjdem. Príjemná spoločnosť by ma potešila... |
| |
| Pohovor Bradavické pozemky "Jsem rád, že v tomto si budeme rozumět, slečno Sallow." Věnuje ti Brumbál pousmání, když poupravíš svůj názor na své oslovení. Zdá se, jako kdyby se mu ulevilo neb "slečna Freckles" mu skutečně nešlo přes rty. Procházíte se potemnělými pozemky Bradavické školy, zdi budovy máte za svými zády, kousek od vás je vidět silueta temné Hagridovy hájenky, v dálce je vidět Vrba Mlátička a okraj Zapovězeného lesa. Všude je ticho a klid, jen cvrkot ptáků a hmyzu, občasně doprovázený vzdálenými zvuky z lesa. Brumbál pozorně poslouchá tvou odpověď, tu a tam zvedne hlavu a podívá se vpřed, tu a tam svůj zrak věnuje jen a jen tobě. "Máte samozřejmě pravdu, slečno, Lord Voldemort si je zaručeně vědom jisté strategie jak dosáhnout svých cílů." Zvažuje svá slova. "Dokonce bych i řekl že v budoucnu můžeme očekávat nějaký útok na naši školu a tato hrozba se nesmí podcenit." Odmlčí se. "Je však nezvyklé hrozbám chodit vstříc a já bych byl velmi nerad, kdyby se vám zde mělo něco přihodit. Můžete si žít klidným, bezpečným životem - a místo toho chcete vkročit do války?" Je to varování, je to možná i nějaká ta snaha o přemlouvání, ať si dobře rozmyslíš své činy. Má starost, zvědavě však očekává tvou odpověď. |
| |
| Schůze Fénixova řádu Dům Alice a Franka Longbottomových Theodora, Therius, Emily, Lily, Duncan, Fabian, Sirius Byť to není poprvé, co Peter buď nepřišel včas, nebo vůbec, jeho nepřítomnost mě znepokojuje jen o něco méně, než nedostatek zpráv o Jamesovi. Vybrali jsme si cestu a musíme ji přijmout i se vším, co s sebou přináší… ovšem na to, že jsou moji přátelé v permanentním nebezpečí, si zvyknout zkrátka nedokáži. Mohu tedy jen doufat, že se Pete opravdu jen zapomněl, nebo má jiný normální důvod, proč nedorazit. Když mě zpraží Alastor pohledem, jen se mírně, dá se říci, až shovívavě pousměji. Znám ho dostatečně na to, aby mě jeho reakce překvapila. A je pravda, že můj návrh může být brán jako zdržování, obzvláště ze strany někoho, jako je on. (I když moc nezáleží na tom, jestli představováním strávíme čas na začátku, nebo na konci schůze.) “To všechno určitě stihneme později,” brouknu k němu smířlivě a přejedu pohledem naši novou krev. Pravda, někdo se jich musí ujmout, připomene nám Moody. Už je to nějaká chvíle, co jsem takhle někomu ze začátku pomáhal, ale proč do toho nejít znovu. Navíc vzhledem k tomu, že znovu nemám pravidelnou práci (což mě trápí a doufám, že nějakou brzy objevím), a ani žádný přidělený úkol v Řádu, mám na takové “zaučování” i dost času, určitě více, než někteří z ostatních. I když ne tolik zkušeností… A také doufám, že mi zbude místo i na pomoc Lily, tedy samozřejmě pokud mou plánovanou nabídku přijme. Ale je tu ještě druhý úkol, kterého bych se rád ujal. Nejprve se pobaveně podívám k Siriusovi a přezkoumám jeho výraz - já bych ho tam také neposlal, nezáleží na tom, jak je mi blízký. Ale ani sám sebe jen tak nabídnout nesmím, uvědomím si. Těžko můžeme riskovat pobouření, kdyby odhalili, kdo vlastně jsem. A nakonec… prospěšnější budu snad opravdu tady - nejsem žádný diplomat a politice pramálo rozumím. Takový Bones by se na to hodil, jako ulitý. Zrovna když se chystám poděkovat Moodymu za informaci a nabídnout se jako někteří kolegové, že pomohu některému z nováčků, osloví mě přímo jedna z nových dívek. McGregorová, vybavím si hned. Theodora. Asi je na mě vidět, že mě svou přímou otázkou překvapila. Nakonec, je tu spousta zkušenějších kouzelníků, (kteří na to i vypadají). Ale rozhodně je to příjemné překvapení, i když se musím zamyslet nad tím, co asi ovlivnilo její volbu. Napadne mě, zda bych neměl dívku varovat, že nemohu být úplně na sto procent k dispozici po celou dobu, ale na to bude čas později. Až k ní budu mít o něco více důvěry. Pro teď se na ni tedy mile usměji. “Určitě tebe,” uvedu její rozpaky na pravou míru, “já jsem Remus a moc mě těší,” věnuji jí ještě jeden širší, povzbudivý úsměv, protože se nedá přehlédnout, jak je nervózní. “A pokud pro mě není žádný jiný úkol, tak se tě se vším tady u nás rád seznámím.” Přejdu plynule pohledem z ní na Moodyho, kdo ví, zda nemá ještě něco na srdci. To, že Theodora pracuje na ministerstvu, by se nám mohlo hodit. “Na jaké pozici?” zeptám se ze zajímavosti krátce. Když promluví Emily, krátce se k ní usměji, trochu si ji pamatuji ještě z Bradavic, ale musím přiznat, že zase tak dobře ne. Téměř bych ji ani nepoznal, až teď se mi spojí se vzpomínkami dohromady. Upiji ještě ze šálku čaje, než jej dnem zapřu o své koleno a čekám, s čím ještě Alastor přijde a zda bude mít někdo další informace. |
| |
| Schůze – Fénixův řád Theodora, Fabian, Remus, Sirius, Emily, Duncan Moody kroutí očima, nechává vás však rozhodovat dle vašeho uvážení. Nikdy však nebyl znám svou trpělivostí a netrvá to dlouho, aby vás přerušil. “Tak to je vyřešený, Lupin si vezme McGregorovou, Prewett Reesovou, kdo chce Drakenola?“ Chvíle ticha, muž který vám byl představen jako Therius Drakenol mlčí a očividně nemá v úmyslu se zapojit. "Dobře, Drakenol je Boyda. Spokojení? Takže, kdo to chtěl to vyjednávání s Macusou?“ Přejede vás pohledem, některé rovnou přeskočí, jiné chvíli zvažuje a nakonec se zastaví u Lily. "Co vy, Potterová? Zvládnete to? McGregorová vám pomůže." A nebyla by to Lily, kdyby přiznala, že na to nemá čas. Bez jediného zaváhání přikývne a Theodoře věnuje přátelský úsměv. "Samozřejmě. Víme kdy a kde proběhne jednání?" Ptá se okamžitě, Moody ale zavrtí hlavou. "Ještě ne. Ti Američani mají prý furt plné ruce práce." Je jasné, co si o tom myslí. První úkol byl zadán, přichází další. “Jinak Boyde, zajímavý nápad co se týče Dearborna. Je někdo kdo to po něm chce převzít?“ Je obvyklé, že se střídáte po týdnu, ale je možné, že u toho bude chtít Boyd zůstat a pokračovat ve svém plánu. “Chcete něco jinýho, nebo je tohle ok?“ Dává mu na výběr, což je asi to nejbližší k pochvale, k čemu se Moody zvládne dostat. “Lupine, s vámi chce mluvit Brumbál, dostanete něco speciálního, ne že se ale vykašlete na McGregorovou, je vaší zodpovědností.“ “Prewettové, Reesová" Otočí se na dvojčata a následně na nováčka. "Vy budete na sledovačce. Podezřelý smrtijed dnešního týdne je pro některé z vás už známýSeverus Snape. Chci vědět, kam chodí, co tam říká, dělá, s kým se stýká a proč. Prostě všechno a nepozorovaně, rozumíme si? Počká na vaše přikývnutí, pak rovnou pokračuje dál. “Jinak to je pro tenhle týden všechno, zůstaňte obezřetní a připravení kdykoliv vyrazit do akce. Obejděte si svoje informátory a zjišťujte, co ti zatracení smrtijedi plánujou, tenhle klid se mi nelíbí. Něco přichází a já to chtěl vědět už včera!“ Na chvíli se odmlčí, přemýšlí, zda na něco nezapomněl, možná i něco zvažuje. "A Blacku, napište Potterovi a ozvěte se, až od něj něco dostanete. Taky se mi to nelíbí." Mračí se. I když to nedává najevo, z jeho slov je jasné, že mu na vás aspoň trochu záleží. "Takže, někdo nějaké dotazy?" |
| |
| Pohovor Bradavické pozemky Nejdeme nijak rychle a nebýt závažnosti tématu, byla by tahle procházka téměř... příjemná. Očima bloudím po okolí a pomalu získávám zpět svůj klid a obvyklou rovnováhu; počáteční nervosita zvolna mizí. Vnímám občasný Brumbálův pohled, sama se nebráním tomu na něj sem tam pohlédnout. Je na něm něco povědomého, nemůžu ale přijít na to, co; raději se tedy soustředím na rozhovor. „Vstříc? Nezlobte se, pane, ale v tomhle s Váma rozhodně nemůžu souhlasit. Copak lze jít vstříc něčemu, co už se stejně děje? Právě teď? Jsem prostě jen zvyklá vidět věci tak jak ´sou. A to se týká i války. Je prostě tady, bez ohledu na to zda chci či ne, nebo jestli se mi to líbí – a bude tady i bez ohledu na to zda jí, jak říkáte Vy, půjdu vstříc, nebo strčím jako pštros hlavu do písku v dojmu že co nevidim, to se mě netýká. Ostatně v týhle chvíli na světě neni jediný místo, kde by bylo možný žít v bezpečí; a mělo-li by se mi něco přihodit, pak je mnohem větší šance, že se to stane někde venku,“ mávnu rukou v neurčitém oblouku směrem k hranicím školních pozemků. „Totiž, nechápejte mě špatně,“ pokračuji pak, když si uvědomím, jak mohla má předchozí slova vyznít „...nemyslim tím, že o tu práci stojim proto, abych se mohla v Bradavicích schovat. Nedokážu ale, a ani nechci, sedět v týhle situaci s rukama v klíně. Podívejte, tohle není nějaký neuvědomělý, nepromyšlený rozhodnutí. Věřte, že jsem o tom zatraceně přemejšlela, a nejen já,“ vzpomenu si na ostré rodinné diskuse a hlavou mi proběhne i poslední rozhovor s Aberforthem "Jenže koukněte se na to takhle: co můžu dělat, byť se sebelepšíma úmyslama, sama? Nejsem tak naivní ani hloupá, aby mi nedošlo že cokoli bych zkusila, hrajíc si na osamělýho vlka, bylo by předem odsouzený k nezdaru. No... a zbytek už se nabízí tak nějak sám, ne? Prostě věřím, že víte, co dělat, a že se v tom kolotoči někde najde místo i pro mě,“ odmlčím se na chvíli. „Nepotřebuju se hnát po velkejch statečnejch činech nebo někomu dokazovat jakýsi pochybný hrdinství. Chci bejt jenom užitečná, chápete? Protože... Řekněte, řediteli – copak je z etickýho hlediska mezi těma, kdo zlo páchají, a těma, kteří svou nečinností dopouštějí, aby se to dělo, vůbec nějakej rozdíl?!“ dokončím myšlenku s naléhavostí v hlase. |
| |
| Pohovor Bradavické pozemky
Tvůj dlouhý monolog se setkává s Brumbálovým tichem, on vypadá, že zvažuje každé tvé slovo, přemýšlí, hledí na tebe pohledem, ze kterého nelze vyčíst zda je potěšený, překvapený či plný lítosti. Možná všechno dohromady. Nakonec, když už jste jen na dosah hranici s temnotou Zapovězeného lesa, si povzdechne. "Máte samozřejmě pravdu, Vano." Vždyť i on sám je jedním z těch, kteří bojují - a vždy i bojovali, proti zlu. "Nečinnost a strach jsou jen další z Voldemortových příznivců, těm co volí jednoduché řešení však nelze nic vyčítat, neb ani to jednoduché řešení a zahrabání hlavy do písku není bez ceny. Upřímně však doufám, že vám toto přesvědčení vydrží co nejdéle. Potřebujeme bytosti, jako jste vy, cítil jsem však potřebu vás varovat." Jak těžké pro něj musí být pouštět své bývalé studenty do války? A vidět je jednoho po druhém umírat? "Zde v Bradavicích vám mohu nabídnout místo po boku madame Pomfreyové, zároveň bych vás ale požádal i o něco jiného. Mnohdy se stane, že některý z našich dobrých, odvážných druhů v boji je zraněn a nezbývá času na včasný, rychlý transport. Nejenom Bradavice, ale i...já osobně, bych velmi uvítal schopného kouzelníka, který by zajistil prvotní pomoc takovým zraněným. Bohužel by to obnášelo jisté nebezpečí a proto je jen na vás, zda tuto mou prosbu přijmete či nikoliv." Je vážný, z očích mu zmizely všechny ty emoce a teď jedná zcela na "pracovní" úrovni. "Místo zde v Bradavicích dostanete ať se rozhodnete jakkoliv. Stejně tak vám rád dám čas na rozmyšlenou, pokud to bude třeba." |
| |
| soukromá zpráva od Vana Sallow pro Pohovor Bradavické pozemky "Neřekla ´sem, že je to bez ceny," opáčím; ne dotčeně, spíš pouze chci, aby v téhle věci bylo mezi námi naprosté jasno "...jen to prostě není moje osobní volba. Stejně tak jako rozumím tomu, že není pro každýho. To je přece v pořádku. Víte, jestli Vás praxe v lékouzelnictví něco naučí, pak chápat bez odsudků. Všichni máme svý důvody a motivy. Kdo ´sem já, abych -u kohokoli- rozhodovala, jestli ´sou dobrý nebo špatný?" pokrčím nakonec rameny. "Vaši nabídku samozřejmě s potěšením přijímám. Co se týče její druhý části..." na okamžik se odmlčím "...to ale nejspíš nebude tak jednoduchý. Totiž, nemyslím profesně," vysvětlím rychle, když zaznamenám jeho pátravý pohled "...první pomoci a krizový intervenci u prakticky všech druhů zranění, tělesnejch i... jinejch, jsem se věnovala ještě dávno před svým studiem u Munga; dokonce dávno před nástupem do Bradavic; už... od dětství, řekněme," shrnu, neboť se mi nechce okolnosti mého původu příliš šířit - alespoň ne před někým, koho defacto neznám, i když je to sám ´velký´ Brumbál- "...v tom problém není. Co už by ale potíž bejt mohla, zvlášť v situacích, kerý ´ste nastínil, je, že já... no... já doopravdy nejsem, abych Vás citovala, ´schopná kouzelnice´. Kupříkladu v přeměňování dost plavu; zkouškama jsem taktak prolezla... Což Vy ale, předpokládám, víte," pohlédnu pro změnu já na něj, o nic méně zkoumavě. "To by byla první věc. Ta druhá se týká mý hůlky. Není od Ollivandera nebo nějakýho z dalších výrobců. Ona... errmm... dalo by se říct, že funguje úplně jinak než ty, na kerý je místní kouzelnická společnost zvyklá. Sloužila jinejm účelům a podle toho se i chová... Přičemž je ale i nutný se tak chovat k ní. A není... jak bych to... principielně jaksi není zrovna určená k bojovejm kouzlům, ať už ofensivním nebo obrannejm." Leze to ze mě jak z chlupatý deky. Je vidět, že o tomhle tématu se mi nemluví snadno. "Takže jistě chápete, kam mířím. Nebojím se možnejch... vyhrocenejch situací..." dám odmlkou najevo, že jsem jasně a dobře pochopila podstatu toho, co ředitel nazval ´časem na rychlý transport´ a ´první pomocí takovým zraněným´ "...a nebojím se pracovat v případnejch polních podmínkách. Problém, a tuším že nemalej, ale je, že bych v takový situaci mohla bejt fyzicky neschopná jakkoli pomoct právě jinak, než jenom léčenim. A jestli ´sem Vás pochopila dobře, jakože myslim, že jo, hovoříme tu o situacích, který budou vyžadovat nejen to. Čimž se konečně dostávám k jádru věci. Odpusťte, že se k tomu dostávám tak zdlouhavě, ale pevně věřím, že je to záležitost ve který bychom měli mít oba jasno, než přejdeme k nějakejm případnejm detailům. Takže... fór je v tom, že nejspíš budu potřebovat novou hůlku. Za prvý, což je, hádám, menší problém, na ni jednoduše nemám... A za druhý, i kdybych měla... No, však víte mnohem líp než já, jak tyhle věci fungujou - a já celý Bradavice odchodila se svou hůlkou. Naučit se kouzlit s novou, tím způsobem, jak to se to tady dělá, a tím pádem úplně jiným, než jsem zvyklá ji používat já sama... To určitě nezvládnu bez pomoci. Nebo alespoň ne tak rychle a tak dobře aby to k něčemu bylo.... Teda, pro Vaše účely, myslim - pro účely toho, o čem tu teď mluvíme," ošiju se kapku neklidně. Tohle je hodně osobní téma a nechtělo se mi do něj, to je na mém výrazu i postoji zřetelně patrné. |
| |
 | Schůze Fénixova řádu Zhluboka se nadechnu, nasadím svůj neprůstřelný výraz sebejisté profesionálky a vstoupím do pokoje. Místnost je tmavá díky zataženým závěsům a doslova čpí nasládlým pachem hojících se ran a zoufalství. Na jediné posteli pod tenkými přikrývkami leží malé, bledé tělíčko Tonyho O´Neilla. Je tu sám a já si tiše oddychnu, protože to znamená, že si jeho matka šla konečně odpočinout. Dovolím si odložit svou léčitelskou masku, popojdu blíž a špitnu tiché: "Ahoj broučku..." na pozdrav. Chlapec je přikrytý až po špičatý nos. Je natolik bledý, že jeho rudohnědé vlasy jsou jedinou barvou v celé té bílé záplavě pokrývek. Opatrně poodhrnu peřinu a odhalím tak jeho bradu, krk a drobný hrudníček plný dlouhých, hlubokých šrámů. Místo levé tváře na mě zeje jen rudá rozšklebená díra. To dítě bylo prakticky rozsápáno na kusy. Útok vlkodlaka. Je k podivu, že to vůbec přežil. Na tomto oddělení už leží třetím týdnem a před čtyřmi dny prodělal svou první přeměnu. Připoután k této posteli. Je mu jen pět let. Vzedme se ve mě vlna nesnesitelného vzteku a bezmoci. V koutcích očí mě zaštípe. To je tak strašně moc nefér... Dovolím si dva roztřesené výdechy a pak dokončím prohlídku. Jeho rány, i přes svoji strašidelnou nevzhlednost, jsou čisté a hojí se. Příšerně pomalu, jako všechny rány utržené od vlkodlaka, ale hojí se. Chlapcovo dýchání je sotva postřehnutelné. Díky Doušku živé smrti, který jsme mu dali hned po proměně, vypadá klidný a (tak jak název lektvaru naznačuje) téměř mrtvý. Něžně mu odhrnu jemné vlásky z čela, zachumlám ho znovu do peřin a vyklouznu z pokoje. Na chodbě se unaveně opřu o limetkově natřenou stěnu. Poslední dobou si připadám, jako by mě na každém kroku provázel můj osobní mozkomor, co ze mě kousek po kousku vysává všechen život. Během tohoto roku to je už třetí dítě, které sem po napadení vlkodlakem přemístili. Zatím jsem o nich však jen slyšela nebo je jen zběžně zahlédla, protože většinou pracuji na Poškození způsobená zaklínadly. Před třemi týdny jsem ale vypomáhala na prvním patře, když přijali Tonyho. A tak tady na Kouzelných tvorech bývám poslední dobou, jak jen můžu. Včera jsem měla noční službu na mém oddělení a ráno jsem se přesunula o tři patra níže. Nemělo zrovna cenu na těch pár hodin jít domů spát, když na mě dnes padl úkol ohlídat místo setkání Fénixova řádu. Mávnu hůlkou a podle Tempusu je něco po půl dvanácté. Za chvíli se na speciálně očarované pohlednici ukáže místo naší dnešní schůzky. Přesunu se do pokoje pro léčitele na čtvrtém patře, očaruji starou oprýskanou konvici na stolku v rohu místnosti a převléknu se z citrónově zeleného pracovního hábitu do žlutých letních šatů. S hrnkem kávy se posadím do prosezeného křesla a čekám na změnu pohlednice. Hned jak spatřím malý útulný domek Longbottomových, kopnu do sebe poslední lok vlažné kávy a přemístím se do Charlwoodu. Celé odpoledne strávím bloumáním po Charlwoodu. Je to moc hezké místo. Chápu proč si ho Alice s Frankem vybrali pro založení rodiny. Mám z něho krásně poklidný pocit. Tedy měla bych, kdybych zrovna nebyla na hlídce díky partě xenofobních psychopatů, co se nás snaží všechny snaží zabít. Jep..! Na nose mi sedí srdcové sluneční brýle a rukou svírám dlouhý pásek kožené brašny, takže mám rukojeť hůlky zastrčené za lem podprsenky na dosah. Mudlové by ze mě asi nebyly nadšeni, kdybych si tu tak kráčela a mávala klacíkem na nic netušící kolemjdoucí. Kolem třetí hodiny zavolám z telefonní budky Joeovi, aby nezapomněl zajít ke mně domů nakrmit Jojo. Jako obvykle je otrávený a já mám chuť se přemístit a pořádně ho praštit sluchátkem do hlavy. Je pomalu čas se přesunout k Longbottomovým. Cestou se stavím v pekařství pro borůvkovou scone, to, když si uvědomím, že jsem od rána nic nejedla. Zbývající čas strávím opřena o kmen stromu dvě stě metrů od domu a pomalu uždibuji sladké pečivo. Na klíně mám odřený paperback Austenové a čas od času otočím stránku. Celou dobu sleduji za obřími skly okolí, a protože jsem za celý den nezpozorovala nic podezřelého, jsem nějak nervózní. Jak se blíží šestá hodina, začínají se objevovat první členové řádu. Překvapivě to tentokrát není Remus, ale bratři Prewettovi. Zvednu se tedy ze svého pozorovacího místečka, utrhnu drobnou kopretinu, co mi roste u kolene a následuji je do domu. Ani nestihnu zaklepat, když se rozletí dveře a Alice mě div nevtáhne dovnitř jak mě vítá objetím. "Ahoj Ali, Franku, jakpak se daří?" unaveně se na ní usměji a než mi stihne odpovědět už se vrhám na malého Nevilla. Dle mého názoru je to to nejsladší dítě na světě. Přesto, že s ním netrávím tolik času jako Harrym (protože jsem strašná žena, která si nabíjí baterky uzurpováním pozornosti dítěte svojí nejlepší kamarádky), pro Nevilla mám slabost. Už od té doby, co začal lézt je to takový malý nemotora a nikdy nepláče, když se po pár týdnech objevím a chci se pomazlit. "Koukej zlatíčko, něco jsem ti přinesla," posunu si Nevilla na bok, ve svých dvou letech už začíná být pro moje záda trochu moc těžký, a ukážu mu kopretinu. Výraz čirého úžasu v jeho očích, když si bere kytičku z mých rukou, opatrně a něžně aby ji nezmuchlal, mě prakticky zaplaví láskou, a já se cítím chvilku jako ta stará Marlene, když ho pořádně pevně obejmu. Vezmu chlapce do obývacího pokoje, pozdravím Prewettovi a usadím se Nevillem na zem před křeslo ve kterém pravidelně sedává Sirius. Pomalu začínají přicházet i další. Zamávám na Siriaa lehce pobaveně se ušklíbnu nad jeho volbou oblečení. Kožená bunda v těhle vedrech, jak jinak! Kývnu na pozdrav Boydovia Removi věnuji dlouhý ustaraný pohled, když vejde do pokoje. Připadá mi příšerně ztrhaný a pohublý. Celou dobu, co čekáme než se místa v pokoji zaplní, strávím s Nevillem na klíně, poslouchám ostatní rozhovory, ale sama se nezapojuji, pokud se mě někdo neosloví. Dnes rozhodně nemám svůj den. I já sdílím kolektivní nervozitu ohledně nováčků. A Jamese. Jestli se brzo nevrátí, Lily se asi zblázní. I když by to moje kamarádka nepřiznala. Navíc jako by se ve vzduchu pořád vznášela ta záležitost s Phorou a to, že se ještě neukázal Peter mi na klidu také nepřidává. Snad se mu nic nestalo! Když konečně přijde i Lily s Harrym povzbudivě se na ni usměji a pohladím jí po ruce v pozdrav. Pod vší tou Silnou Lily vypadá ustaraně. Mám v plánu jí po skončení schůze opět otravně vnucovat svou pomoc. Harry ke mně přiběhne s hlasitým: "Teto!", vlepí mi mlaskavou, ulepenou pusu od džemu a pak zase věnuje veškerou svou pozornost Nevillovi. Přes všechnu lásku, kterou ke mně chová, prostě nemůžu soupeřit se stejně starým kamarádem. Zatímco jsou oba chlapci zabaveni, já si ze stolu přivolám veliký hrnek kávy s mlékem a zázvorovou a čokoládovou sušenku. Tu čokoládovou podstrčím Removi na talířek a z té zázvorové uždibuji opřena zády o křeslo, s koleny pod bradou a hrnkem kávy levitujícím ve výši mé hlavy, to aby ho na sebe dovádějící děti nevylili (Ehm, Neville...), a čekám na Moodyho. "Já jsem Marlene," představím se nováčkůma zdvořile jim pokývnu. Mám takový pocit, že jsem blondýnku zahlédla ve škole. Přesto jsem obezřetná. Moodymu předám vcelku neuspokujující zprávu o dnešní aktivitě v Charlwoodu, tedy znepokojivě žádné. Vypadá to, že se schůze blíží ke konci, nenápadně si promnu oči a pořádně se napiju z kávy, abych si tu náhodou nezdřímla. Moody by odpálil můj zadek až na Skye, kdyby mě nachytal. Mezitím si členové rozebírají nováčky. Když se hezká tmavovláska sama přiřadí k Removi, poprvé se za dnešek potichu zasměji do rukávu a významně na našeho kamaráda v rozpacích mrknu. Jak roztomilé! Remus vypadá, že by si zasloužil trochu odreagování. Úsměv mi opadne, když Lily dostane za úkol vyjednávání s Američany. Už tak toho má tolik. Samozřejmě, že je pro tu práci nejlepší, ale stejně. Budu si to muset zařídit v práci, abych jí mohla alespoň pohlídat Harryho. "A co máte pro mě, Moody?" ozvu se, když mi dojde, že jsem poslední, kdo ještě nedostal žádný úkol. |
| |
 | Schôdza fénixovho rádu Sirius, Remus, Fabian, Duncan, Emily, Theodora, Marlene Samozrejme že som nemohla povedať "nie", keď sa ma Divooký spýta na vyjednávanie s Macusou. Iba na sekundu pred tým, ako odpoviem - Samozrejme, môžem to prevziať, pozriem na Harryho, ktorý sa na vzdialenejšej strane izby hrá s malým Nevillom. Myslím, že už budem musieť priznať že budem potrebovať pomoc s jeho strážením. Marlene aj Remus mi ju už ponúkali viackrát, odkedy bol James na misii, ale nechcela som ich zaťažovať. Sami mali čo robiť, práca pre rád, Marlene trávila veľa času u Munga a Rema som nechcela zaťažovať. Videla som, ako po po premenách občas aj pri chôdzi skriví tvár od nepohodlia či bolesti a že si to na ňom vyžaduje daň. A s Harrym mal človek stále plné ruky práce. Je ako jeho tato, všetko musí vyskúšať, nič mu neujde. Zdedil aj tie jeho večne neposlušné vlasy. James. Stisne ma v hrudi, ale nedám na seba nič znať. Vedela som, že je na dôležitej misii. Bola som na neho hrdá, naozaj som bola, a vedela som že by nevedel sedieť so založenými rukami. Obaja sme to nedokázali, čo bol jeden z dôvodov, prečo som neváhala prijať úlohu vyjednávania s americkým ministerstvom mágie, ale bála som sa. Čím menej správ v dlhších časových úsekoch od neho chodilo, tým ťažšie sa mi spávalo. Chcela som ho vidieť v dverách u nás doma, s tým jeho úsmevom, objať ho a uistiť sa, že je v poriadku. A to bol druhý z dôvodov prečo som prijala. Kým som mala čo robiť, mala som nejaký účel, cieľ, to čakanie sa vlieklo o trošičku rýchlejšie. Aspoň na chvíľu som sa sčasti sústredila na iné veci, čo bol aj dôvod, prečo som stále neprestala miešať elixíry pre Munga a z domu ich posielať. Neušlo mi, ako sa jedna z nováčikov počas priraďovania ochotne sama prihlásila k Remusovi, ani ako sa dostala do rozpakov keď sa mu prihovorila. Kútiky úst sa mi povytiahnu dohora a mám na tvári výraz nie odlišný od Marlene. Hneď na to Theodora navrhne pomoc s Macusou a Moody jej to odobrí. Aspoň ju lepšie spoznám, s každým z rádu som rada udržiavala blízke vzťahy, a...zistím či som to naozaj videla červenanie keď pozrela na Rema. Dve hlavy sú lepšie ako jedna. Prívetivo sa na ňu usmejem, než otočím pozornosť znova na Alastora. Vieme kedy a kde prebehne jednanie? Dostanem zápornú odpoveď a iba na ňu prikývnem. Takže radšej byť pripravená kedykoľvek na odchod. Moody sa presunie na rozdávanie ďalších úloh. Remus dostane príkaz dostaviť sa za Dumbledorom. Dostane tiež nejakú špeciálnu misiu? Asi len niečo lokálne... Moody mu povedal nech nezanedbáva Theodoru, a tá tu zostáva aby bola pripravená na Macusu, takže by ho nemal posielať preč, nie? Oči mi padnú na nový šrám na Remusovej ruke a pripomenie mi to, aby som si ho hneď po skončení schôdze odchytila. V noci som dokončila výrobu masti, ktorá by mu mala zrýchliť hojenie, a mala som ju pripravenú v taške s Harryho vecami. Skontrolujem pohľadom chlapcov, či nerobia neplechu, ale zachytím iba ako Harry oboma ručičkami hladká Nevilla cez celú tvár. To ho naučil James. Vždy mu povie- Harry, vieš ako sa hladká koník?, a následne mu veľkou dlaňou prejde cez celú tvár od čela až po bradu v rýchlom slede tri krát za sebou. Harry ho väčšinou za odmenu oslintá. V pohľade sa mi mihne láska, ale Divookého hlas ma prinúti pozrieť sa naspäť k nemu keď zmieni jedno meno. Severus. Podozrivý smrťožrút. Samozrejme že som vedela že to príde, ale to spojenie s mojím kamarátom s detstva mi stále rezalo uši. Vedela som, že to s ním bude zlé keď sme sa pohádali na škole a on aj napriek mojim prosbám odmietol prestať sa zaujímať o čiernu mágiu a dávať sa do sorty s jeho "kamarátmi", ktorý dávali najavo ich náklonnosť k Voldemortovi. Aj tak som ale na škole ešte dúfala, že prestane. Posledné dva roky školy sme sa síce odcudzili a po nej detto, ale to neznamenalo že som nechcela, aby zišiel z tej zlej cesty na ktorú sa vydal. Sirius dostane za úlohu zistiť niečo o Jamesovi a ja sa modlím k hocikomu, kto by ma tam hore počúval, aby dostal odpoveď. Marlene sa dožaduje tiež nejakej úlohy a Moody vyzerá, že uzatvára schôdzu. Poobzerám sa okolo. Moody, vieme prečo tu dnes nie je Peter? Spýtam sa s náznakom obáv oňho v hlase. Nevedela som o tom, že by bol poslaný niekam na misiu, a aj keď zvykol zabudnúť na schôdze alebo chodiť neskoro, ba až ku koncu, vždy som sa zľakla že sa niečo stalo keď ktokoľvek neprišiel. Počkám, ako sa vyjadria aj ostatný a na Moodyho oficiálne rozpustenie chôdze. Ešte raz skontrolujem Harryho s Nevillom, aby som sa uistila že ešte ne momentík môžem odbehnúť a ako som si predsavzala, s taškou na lakti prichádzam za Remusom a zľahka sa chytím jeho ramena, aby som upútala jeho pozornosť. Rem, môžem na sekundu? Roztiahnem pery v úsmeve a odtiahnem ho trošku bokom. Niečo pre teba mám. Je to urýchľovač hojenia, stačí aplikovať večer pred spaním. Zmenšuje to bolesť aj svrbenie a znižuje riziko jaziev. Podávam mu sklenenú nádobku pri vysvetľovaní účinkov maste tichým, vľúdnym hlasom. |
| |
| Schůze Fénixova řádu Theodora, Remus, Sirius, Emily, Duncan, Lily, Marlene No představování pokračovalo hezky. Musel jsem nechat, že Duncan se představil tak, jak od něj všichni čekali. Takže jako psí čumák, který se právě vyválel ve studeném lejnu. No co to byl typický on. Já sám jsem radši volil otevřenější přístup, ale co zmůžu já proti Remusovi. Tak nějak jsem si už zvyknul, že on vždycky působí na všechny ženské jako magnet. Může vypadat sebehůře, ale stejně se na něj lepí a on se u toho ještě červená. Nepokrytě jsem se smál, ale myslím že stejně to byl ovšem jedno. Ono aspoň v Remusovi někdo zase rozproudí krev. Pak se představí Emily a už se do toho všeho vkládá Moody. Je to zcela jasné. Remus první a my vyžíráme "zbytky". Což je samozřejmě přehnané, ale jeden si postupem času zvykne a bere to v klidu. Dobře Moody! Beru si tu slečnu co není špeh! Vidíš bráško, aspoň jednou necvičíme špeha. Spokojeně zahalasím a pokývu na svou novou svěřenkyni. Myslím, že nám to bude fungovat. Rozhodně modrá barva se dá akceptovat jako přijatelná pro někoho s kým mám pracovat. Nevím jak to Moody dělá, ale dvojice Drakenol a Duncan bude maximálně skvělá. Oba nenamluví nic a tak si budou skvěle rozumět. Potom se dozvím jaký je můj úkol a nahlas zaúpím. Nesnáším sledovačky a nikdy, nikdy je nebudu mít rád. Byl jsem vždycky moc hlučnej, abych tomuhle přišel na chuť. Dobře Moody. Víme o Snapovi něco více? Třeba, aspoň kde bydlí nebo kolik má prstů na nohou? Já o něm slyšel, že má mastný vlasy a podobně, ale jinak to jde celkem mimo mě. Tu pochybnou čest jsem ještě neměl. Nebo tady Emily ví více? Pokrčím rameny a zvědavě těkám pohledem. |
| |
| Charlwood - Schůze Fénixova Řádu Schôdza pokračuje a k Theodorinmu prihláseniu sa pridá aj Moody, ktorý prerozdelí zvyšok. Napokon teda budem s bratmi Prewettovými. To je vlastne veľmi dobrý stav. Aspoň to tak zatial pôsobí. Therius dostáva chlapíka, ktorý nepôsobil na prvý pohľad najpríjemnejšie, ale to už mi je mierne ukradnuté. On ani ten Therius nepôsobí úplne spoločensky. Narozdiel od Theodory, s ktorou sa zatial dalo baviť dobre, tento chlapík zaryte mlčí, akoby mu každé slovo snáď pôsobilo bolesť. Vlastne som ho ešte nepočula nič povedať. Je podozrivý. Vrhnem na Drakenola rýchly pohľad, ale vzápätí sa pozriem späť a svoj zrak stočím na Prewettovcov, na ktorých vrhnem jeden zo svojich okúzlujúcich úsmevov novinárky. Po Fabianovom komentári sa však neubránim ani drobnému zasmiatiu. Nakoniec to predsa len môže byť zábava. Smiech ma rýchlo prejde, len čo ma Moody spraží pohľadom. Možno to bol jeho bežný pohľad, ale bol dostatočne desivý na to aby sa moje ústa zavreli. To už ale Moody nekompromisne pokračuje v pridelovaní práce. A tak sa započúvam do jeho rozprávania. Zdá sa, že Thea bude mať práce viac než dosť s tým zaúčaním a ešte Macusou. Vlastne jej to zas tak moc nezávidím. Netrvá to tak dlho, Alastor je predsa len rýchly s tým jeho rozdávaním práce, a začujem i svoje meno. Pozriem sa preto za hlasom a trošku nadvihnem obočie, keď sa dozviem, čo za prácu vlastne mám ja. Severus Snape, toho si pamätám ešte zo školy, aj keď bol o pár ročníkov vyššie. Vlastne rovnako ako Remus a Lilly... Občas som ho videla s profesorom lektvarov, Slughornom, a zdá sa mi, že aj na tých povestných Slughornových oslavách, na ktoré som prišla len občas, aby som si u profesora nespravila príliš zlé meno. Predsa len, nie som tak hlúpa, aby som si znepriatelila profesora počas štúdia. Na pridelenú úlohu však len prikývnem, koniec koncov, čo iné mi zostáva? Len neviem, ako mám sledovať Snapa... To bude desivé. Našťastie sa ozve Fabian s dotazom a tak len súhlasne prikývnem kým rozpráva. Hodí sa vedieť niečo nové, od školy je to 2 roky, mnohé sa zmenilo. Dotaz však padne i na mňa a tak pozriem na Fabiana a pokrútim hlavou. "Stretla som ho párkrát na škole. Bol to ďalší s obľúbencov profesora lektvarov. Zdá sa, že na tom aj niečo bolo, tak mu to možno zostalo, ale nijak bližšie ho nepoznám, ani som nepoznala." Odpoviem popravde s pokrčením ramien. "Určite by to ale chcelo vedieť, kde začať. Kde býva, prípadne kde pracuje by bola príjemná informácia." Obrátim pozornosť na Alastora Moodyho v očakávaní. Pochybujem, že by mi vo Veštci vedeli dať nejaké informácie o niekom neznámom. Aj keď... možno, ale bolo by lepšie sa moc nevypytovať, kým o tom nejde napísať článok, potom už je to zas iná vec... |
| |
| Schůze Fénixova ŘáduEmily, Remus, Lily, Duncan, Fabian, Sirius, Marlene Mohla jsem být Remusovi jen vděčná, že zareagoval tak pozitivně. S úsměvem jsem přikývla na jeho nabídku, nebo spíš potvrzení tykání. „Pracuju v Odboru kouzelnických nehod a katastrof,“ dodala jsem ještě. Bylo mi jasné, že v očích druhých to dost často bylo podřadné oddělení, ale mě moje práce bavila. A ještě víc mě bavilo sledovat, jak se někteří kouzelníci pohybují v mudlovském světě! |
| |
| Bradavické pozemky -> Prasečí hlava Aberforth, Severus Sobota, večer 10.07.1982 Proběhnuvší rozhovor s Brumbálem mě zanechá ponořenou hluboko do ne zcela radostných myšlenek, takže cestou od hradu dolů k vesnici kráčím na duši stejně neklidná, jako když jsem po ní před hodinou stoupala v opačném směru; jen důvody toho neklidu jsou jiné. Ředitelova slova si v hlavě přehrávám ještě i ve chvíli, kdy podmračeně vstupuji do dveří u Hlavy. Tentokrát se nerozhlížím napravo ani nalevo a zamířím rovnou k nálevnímu pultu, kde se skácím na vysokou židli. Rozmáchlým pohybem ze sebe stáhnu svetr, který sice stačil trochu oschnout, přesto se však z něho vzduchem rozline ostrá, nezaměnitelná vůně vysokoprocentního alkoholu. "Ořechovku. Velkou. Ne, dvojitou. Anebo víš co? Když tu flašku necháš na pultě, ušetříš si práci," zainstruuju hostinského, načež se s výmluvným úlevným výdechem skloním a čelo si opřu o ulepenou desku baru. Když předemnou přistane žádaný nápoj, poslepu se po něm natáhnu, zdvihnu hlavu a se zavřenýma očima do sebe panáka hodím; teprve pak se narovnám a se zívnutím, které taktak stihnu zamaskovat dlaní, se protáhnu. "Ty, Abie, že bys pro mě našel nahoře nějakej kutloch? Krom čirý lásky, nesobectví a proto že jsem tak roztomilá že se mejm prosbám jednoduše nedá odolat třeba proto, že si nejspíš umíš představit, jak moc, jak strašně moc se mi po tom, co jsem tam nahoře..." pohodím hlavou směrem k hradu "...právě absolvovala, nechce snášet Rosmertinu bujarou zvědavost... natožpak se znova přemisťovat až ke Kotli. Vystihnul´s to předtim nechutně přesně - rozhodně to nebyly kytičky a duha," ušklíbnu se a natáhnu se k lahvi čiré tekutiny, stojící opodál. "Taky by Ti docela slušelo, kdybys jednou nemluvil jak Pýthie... Ale hádám, že sis nechtěl nechat ujít můj výraz, až se vrátim... dědku škodolibej. Dáš si se mnou?" sáhnu po druhé sklence, kterou spatřím nedaleko, ale teprve až teď si všimnu, že už nejspíš někomu patří; v zamyšlení jsem nepostřehla, že je vedlejší židle obsazená... Respektive jsem to zaznamenala; jen jsem nevěnovala moc pozornosti tomu, kým. "S-Severusi...?" |
| |
|
|
| |
| U Hlavy Aberforth, Severus Sobota, večer 10.07.1982 Mladíkovu poněkud pátravému (nebo se mi to jen zdá?) pohledu čelím s pokojným pokrčením rameny: "Neznáme. Teda... chci říct, že takhle bych to asi neformulovala. Ale to´s hádám nemyslel," zašklebím se pobaveně. Nedivím se, že si mě nedokáže zařadit, ani se necítím uražená že mě nepoznal; upřímně, pochybuji, že já sama si nějak zvlášť dobře pamatuji tváře bývalých spolužáků - tedy krom lidí ze své koleje a pár... hmm... zvláštních případů, řekněme. Pamatuju si příhody, zážitky, názory, postoje... pocity a dojmy; ale ne tváře. Nikdy pro mne nebyly důležité; prostě proto, že většina spolužáků nebyla dost... zajímavá na to, aby mi stálo za to věnovat jim pozornost. Uvědomím si, že jsem se poněkud ztratila ve vlastních myšlenkách a Severus nejspíš čeká odpověď, která by mu objasnila víc, než má předchozí poznámka. "Šestej a sedmej ročník, přípravnej kurs na OVCE. Měli jsme spolu lektvary," připomenu a zvědavě ho přejedu pohledem. Moc se nezměnil; možná je o něco vyšší - a pořád stejně vyhublý... "Jí vůbec někdy?". Snad jen šaty má lepší, nežli nosíval. "Promiň... nechtěla jsem Tě rušit. Neoslovila bych Tě, ale vylítlo to ze mě samo, chápeš - to tím překvapením. Tohle je totiž to poslední místo, kde bych čekala že potkám bejvalýho spolužáka," pokusím se nakonec zaretušovat prohřešek proti místní etiketě. |
| |
|
|
| |
| U Hlavy Aberforth, Severus Sobota, večer 10.07.1982 "Skoro... takže proč ne," ušklíbnu se s rošťáckým zábleskem v očích. Vlastně mu musím přiznat i nějaký to malý bezvýznamný plus - na to, že jsme si ve škole nikdy neřekli ani "Ahoj", a profesoři nás oslovovali příjmeními, nikoli jmény, je jeho tip až překvapivě přesný. Nehádala bych, že si bude pamatovat něco tak... podružného. "Taky," poznamenám následně v odpověď na jeho dotaz o hodinách POKT, teď už doopravdy zaražená, že si pamatuje i tohle. Tedy... nejsem samozřejmě tak malicherná, abych se domnívala, že je to kvůli mému neodolatelnému vzhledu nebo okouzlující osobnosti... ale rozhodně to hodně vypovídá o jeho paměti jako takové, a o tom že je zvyklý s ní pracovat. Hodím po něm poslední zvědavý pohled; během rozhovoru jsem se na štokrleti otočila směrem k němu, teď se obrátím zpět k baru. Ze zadní kapsy džín posléze po troše akrobacie vylovím umolousaný kožený sáček, ze kterého vysypu na pult směs tabáku a bylinek a několik umolousaných papírků, z nichž se několik k zasmolenému pultu ihned pevně přilepí. Bez skrupulí si ulevím tím, že zakleju jak námořník -naštěstí v jazyce, kterej tu, hádám, nikdo nezná... ale ostatně, on už sám tón stejně nenechá nikoho na pochybách, o jak líbezný vyjádření že asi šlo-, zachráním jeden z papírků, které se nedostaly do kontaktu s deskou baru a bezespěchu si ubalím cigaretu. Jen ji strčím mezi rty, za barem se rozsvítí plamínek a hostinský mi přisune hořící zápalku. Připálím si a se slastným výrazem vdechnu bylinkový kouř. "Nevim, co Tě k tý nezvyklý galantnosti vede, Abie, ale ujišťuju Tě, že si o Tobě dál myslim jenom to nejhorší," poděkuju mu... svým způsobem. "Vede mě k ní strach o střechu nad hlavou. Ještě chvíli bys hledala sirky, zjistila, že´s je zapomněla a nejspíš by Tě nenapadlo nic lepšího si připálit tim klackem, o kerym z důvodů co mi nejspíš navěky zůstanou hádankou tvrdíš, že je to hůlka..." zavrčí. Raději tedy s tím, že na něj jen mlčky vypláznu jazyk, vyklidím rýsující-se bitevní pole dalšího z našich věčných jazykových soubojů a obrátím pozornost zpět k druhému z nedobrovolných herců v etudě na téma ´nečekaná setkání´. "Ale slyšela," navážu na jeho poslední glosu "...jen jsem původně myslela, že bych Tě nečekala tady... jakože právě tady - což jsi tedy Ty původně na mysli zjevně neměl. Pak tedy, pokud se pachatel opravdu vrací na místo činu, jsi byl..." zaváhám, přecijen, je to věru osobní otázka; nic mi po jeho plánech není. Ale koneckonců, sám s tím začal, tak co: "...hmm... Byl´s na hradě? Zvláštní náhoda. Já taky... přestože původně jsem Ti chtěla odpovědět že mě sem, tak jako vždycky, přitáhla Abieho kořala a bezkonkurenční vlídnost a ochota zákaznickýho servisu," uchechtnu se. |
| |
|
|
| |
| Obliviate kdesi James "Vítejte mezi námi, Jamesi. Věřím, že si budeme rozumět..." Muž mohutné postavy i mohutného hlasu. Brýle a hnědé oči, hůlka, o kterou se neustále opírá a bez které neudělá kroku. Důvěryhodný úsměv, silný stisk rukou, přátelské přivítání. Pobíhající děti okolo, malé i velké, smějící se, šťastné... Pomalu mizí. Siluety ztrácejí tvar, tváře nemají své rysy. Brzy budou pryč, všechno to bude pryč. Stačí natáhnout ruku a zachytit, stačí... Jsou pryč. Asi dvacetiletá dívka sedící u okna, měsíční světlo ozařuje její pohlednou tvář. Znáš jí. Pamatuješ si jí, určitě ano. Jaké je její jméno? Čím je tak důlěžitá? Ohlédne se na tebe, koutky rtů pozvednou se v úsměvu. "Pověz mi o svém synovi, Jamesi. O Harrym." Řekl jsi jí něco? Neměl bys. Na tajných misích pro Řád se o vlastním soukromí nemluví, je to příliš riskantní, ale...ale všichni byli tak příjemní, tak milí, tak v bezpečí. Řekl jsi jí něco? Nevíš, netušíš, nepamatuješ si. A mizí i její oči, její úsměv, její hlas. Vytrácí se, uniká, nedá se tomu zabránit. "Je mi to líto, Jamesi. Opravdu ano. Tohle je ale pro dobro nás všech." Gwyn. Její jméno. Nebo ne? Les. Závan větru. Tma. Nejsi tu sám. Po tvém boku kdosi kráčí, mohutná mužská postava, známá a vlastně cizí. "Tohle je pro bezpečí nás všech, musíme si dávat pozor, kam jdeme a komu to říkáme. Však víš jaký je tenhle svět." Hluboký hlas. Rozumná slova. Konec vaší cesty je již blízko a brzy je spatříš, muž a žena, její tajemný, jindy milý úsměv teď zkřivený smutkem a lítostí, jeho tmavé oči plné povinnosti, které by se rád vyhnul. Kdyby mohl. Něco říkají, tváře se jim mění, slova však nedávají smysl. Předtím dávali. Předtím, než muž pozvedl ruku, než ona se odvrátila. "Sbohem Jamesi." To tiché Obliviate vyšlo po tvé pravici a nebylo mu úniku. Všechny vzpomínky na poslední týdny začaly postupně mizet, jména a tváře, události a informace, všechno bylo pryč. Nenávratně a bez varování. "Neděláme chybu? Není to příliš kruté? Ne. Alternativa by byla smrt - a to by si snad chtěla? Nejsme vrazi. Alespoň prozatím. Přítomnost Probouzíš se v temnotě. Tvé tělo se chvěje zimou, studený větřík zahryzává se do tvé spoře oděné pokožky. Jen slabá košile a slabé, plátěné kalhoty. Bos. Kde nechal si hábit? Kde nechal si ponožky a ty pohodlné boty, co nedávno pořídila ti Lily? A co hůře, kde je tvá hůlka? Tma, hustý porost stromů, přes který nedohlédl by si dál než na pár metrů i za denního světla, vzduch plný nebezpečí a očekávání. Les. Jsi kdesi v lese, sám a bez možnosti obrany. Vlastně ne. Něco tu přeci jenom máš, nůž, obyčejný nůž, možná i kuchyňský, ležící po tvém boku. Nepamatuješ si několik týdnů svého života, ta poslední vzpomínka je na Lily. Loučili jste se, odcházel si na úkol přidělený Brumbálem a ujišťoval jí, že bude všechno v pořádku. Že to nebude nebezpečné. Že se vrátíš. Jak dlouho už to je? Netušíš. Paměť je prázdná a ty poslední záchvěvy prozření rychle mizí. Příčná ulice Severus[/center] sobota, večer Apatyka je v sobotní večer zavřena podobně jako spousta jiných obchodů, přesto není na ulici prázdno. Nedá se to samozřejmě porovnávat s provozem všedního dne či dnů před začátkem školního roku, Příčná ulice ale nikdy nespí, jedny obchůdky se zavírají a druhé zase otvírají, zákazníků bude vždy dost. I teď na ulici míjíš mladé i starší. Skupinka asi sedmnáctiletých děcek posedává venku před stánkem se zmrzlinou, který také pomalu zavírá, támhle v Za sedmero horami, což je jedna z hezkých, pohostinných hospůdek na hlavní ulici, zase sedí několik mužů středního věku, všichni s lahví v ruce. Hned vedle jejich stolu je ale mladá rodina se dvěma dětmi a v rohu venkovního posezení spolu laškuje zamilovaný pár. Krásný sobotní večer - který má být narušen. S hlasitým odbitím desáté hodiny večerní ozve se ulicí hlasité prásk. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Chvíle ticha a pak - křik. Vyděšený křik lidí, kteří si začínají uvědomovat, co se děje. Někteří stihnou zmizet, jiní jsou chyceni okamžikem a paprsky kouzel je zasáhnou dříve než vůbec stihnout vytáhnout hůlku. Čtyři smrtijedi stojí uprostřed ulice, jen pár desítek metrů od tebe, všichni se zakrytou tváří a s pozvednutými hůlkami. Nevšímají si tě - prozatím však žádná z kleteb nemířila tvým směrem a je otázka, zda to byla náhoda či záměr. Za celou dobu však tvé tetování mlčí. Tvůj Pán si nežádá tvou přítomnost a nepožadoval jí ani při tomto útoku. "Pohrajte si s nimi." Ten hlas poznáš. Jedním z útočících je i drahá Bella. Za chvíli to tu nebude hezké. U prasečí hlavy Vana "Vo co ses jako snažila? Mladýho Snapea rozmluvit, jo? Nejsi ty ale naivka." Alespoň že s touhle poznámkou Abie počká až tvůj předchozí společník opustí prostory podniku. Bez dalších otázek nalije ti plného panáka tvé ořechovice. "Teď už pít můžeš, tak pij, nikdy nevíš, kdy to je naposled." I on sám si dá. Kdo ví, kolikátého. Vedete rozhovor skládající se z tichého popíjení a rozjímání a není nic, co by tuhle atmosféru narušilo. V jednu chvíli se se skřípěním otevřou dveře a do lokálu vejde postava v tmavém plášti. Do tváře není jí vidět, což ale není pro osazenstvo U prasečí hlavy nic nezvyklého. Tady nejsme u madame Rosmerty, tady jsou zákazníci trochu jiného druhu a pokud si přejí anonymitu, Aberfort s tím nemá problém. Tato postava posadí se kousek ode dveří, Aberfort na chvíli odběhne si, aby jí obsloužil, pak se ale zase vrátí. "Tohohle jsem tu ještě neviděl. Však pozná, co je kvalita a už jen tak neodejde." A tím to pro něj končí. Tedy až do té chvíle než přijde desátá večerní. Prásk. Venku na ulici se někdo přemístil. Chvíle ticha. Vše v pořádku. Pak ženský vyděšený výkřik a zelený záblesk. Venku začíná mela a nikde není bezpečno. "Zůstaň tady, Freckles. Sem nikdo nepřijde." Je však vidět, že ani Aberfort si tím není jistý. Schůze Fénixova řádu
Večer pomalu plyne. Moody už neměl nic moc velkého, co by s vámi řešil a tak se začalo čekat na Brumbála, který přislíbil svou účast. Longbottomovi vás s radostí pohostili domácími sušenkami i Máslovým ležákem a konverzace tiše plynula. Víceméně. Někteří byli upovídaní více, jiní zase méně, tak už to prostě chodí. Před desátou, když už se někteří chtěli zvednout a odejít na kutě, ozvalo se klepání na dveře, Alice se zvedla ze svého místa a spolu s Nevillem v náručí přišla přivítat nově příchozího. Všichni jste očekávali Brumbála, byla to však Minerva McGonagallová, která jej dnes zastoupí. "Pěkný večer, vážení." Pozdravila vás ve dveřích, všechny - hlavně nováčky, přejela zkoumavým pohledem. "Musím dnes Albuse omluvit, jeho jednání se trochu protáhlo. Vše proběhlo v pořádku, Alastore?" A Alastor Pošuk Moody poslušně a jen s drobným mrzutým zahuhňáním přikývl. "To ráda slyším. Tím pádem to bude vše, Alice, drahá, nemáte něco teplého k pití..." Oficiální schůze byla ukončena, večer je už zase vaším večerem. Tedy... "Alice, otevřete! Máme problém." Ozve se ode dveří a netrvá to dlouho a do místnosti přiběhne udýchaný bystrozor Richmond, tmavovlasý muž kolem pětatřiceti, který s vámi spolupracuje. Očima hned vyhledá Moodyho a začne mu podávat zprávu. "Pane! Máme hlášený útok na Prasinky a Příčnou ulici a další dvě kouzelnická místa, žádáme si vaší pomoc. Hlavně s Prasinkami a Příčnou, o zbytek se postará Hedley." Hedley je bystrozor hned pod Moodym, který se se svými lidmi zvládne o situaci postarat. Snad. Pošuk je hned na nohou, začne rozdávat rozkazy. "Půlka z vás na Příčnou, půlka na Prasinky. Honem, honem, nemáme mnoho času." Sám už skoro vybíhá ven, aby doběhl do místa, kde se dá zase přemístit. Boj. Konečně začíná boj... |
| |
| Schůze a rozkazy Theodora, Therius, Remus, Lily, Duncan, Fabian, Sirius, Marlene, Emily Na mojí otázku odpověděla dříve Emily, ale bohužel to dopadlo tak jak jsem čekal. To nebylo nic proti ní, ale vzpomínky ze školy pro nás teď nejsou moc relevantní. No, aspoň víme, že pokud ho někde uvidíme, tak po něm nemáme nic pít. Ještě na nás nachystá nějaký projímadlo a my se z tý sledovačky přesuneme akorát tak na záchody. Pokrčím zvesela rameny a s díky kývnu na Emily. Otázka je, co nám k tomu všemu řekne Moody, ale ten se v současné chvíli tváří, že nám neřekne vůbec. Jsou věci, které mi nevadí, ale ignorace je jedna z prvních, kvůli kterým jsem ochotný startovat do stropu. Problém je, že na Moody si nevyskočím ani já. Mám pocit Emily, že nám Moody aktuálně nic moc jiného neřekne. Počkám ještě chvíli a zeptám se ho znovu. Teď už je nervózní a nevrlej, takže z něj nevypáčíme vůbec nic. Nevím jestli jsem to přeslechl, ale kde vlastně pracuješ? Zeptám se zájmem, protože je fajn vědět s čím můžete počítat, když už s někým máte jít do akce. Podívám se na hodinky. Už je skoro deset a myslím, že už by jsme to tady mohli rozpustit. Stejně už se nic dít nebude. Než stihnu otevřít pusu, tak se ozve klepání na dveře. Jestli to je Brumbál, tak si rozhodně dal načas. Místo Brumbála vešla profesorka přeměňování z Bradavic. Což znamená, že Brumbál nepřijde a stejně můžeme jít domů. Na stranu druhou bude ona možná trošku sdílnější než Moody. Vstal jsem z křesla, abych se přesunul za ní, ale nestihl jsem to. Ode dveří slyším rozčilený hlas a při slově problém mi ruka podvědomě sjede k vnitřní kapse v hábitu a mé hůlce. Zadýchaný bystrozor ze sebe sype informace a mě začíná pomalé mravenčení v těle. Konečně zase nějaká akce, ale tohle vypadá na nějaký velký útok. Tři místa to už je velké a bůh ví, jestli ne ještě někde. Moody štěká rozkazy a já se otočím na bratra a Emily. Gideone, Emily. Půjdeme na Příčnou. Počkám až se sebere Emily a vybíhám za Moodym. Hůlku už mám v ruce, připravený i na to, že na nás budou čekat venku. Smrtijedi jsou všeho schopní. Gideon jde až po Emily, aby nám kryl záda. |
| |
| Charlwood - Schůze Fénixova Řádu Sirius, Duncan, Therius, Remus, Theodora, Lily, Fabian, Marlene Na Fabianovu odpoveď sa pobavene usmejem. Viem, že to moc nápomocné nebolo. Ale ak by sa tomu venoval, možno ho nájdeme niekde okolo prísad s lektvarmi. No čo, vždy sa môžem skúsiť pošťúrať v archíve, či náhodou niečo o jeho mene nenájdem v starých Veštcoch. “Pochybujem.“ Rovno si odpoviem, ale čo, za pokus to stojí. Lepšie než nič, aj keď úplne nie som archívny typ. Možno by mi s tým bratia Prewettoví pomohli... Skĺznem pohľadom po oboch. Moody nás zdá sa krásne ignoruje. Pozriem k nemu, no nič nenaznačuje tomu, že by niečo chcel povedať, na túto tému. A tak s pokrčením ramien pozriem späť k Fabianovi. Na ignoráciu som si už viacmenej zvykla. “Už to tak vyzerá. Ale tak, prinajhoršom si pomôžeme sami, no nie?!“ Usmejem sa na neho a odlepím sa od steny. Podídem bližšie k obom bratom predtým, než sa pustím do odpovede. Nebudeme predsa na seba kričať cez celú miestnosť. “Pracujem v Dennom Veštci. Ako redaktorka. Môžeme sa skúsiť pozrieť do archívu, či tam o našom cieli niečo nenájdeme. Ale popravde si myslím, že nie. Nie je natolko slávny, aby som si jeho meno pamätala. Ale pokial nebudeme mať nič lepšie, čoho by sme sa chytili, možno to za pokus stojí.“ Navrhnem rovno aj svoj pôvodný nápad. Buď bude súhlasiť, alebo nie. S oboma možnosťami počítam. “Ale ani ja som nezachytila, kde pracujete vy dvaja. Ak sa smiem teda pýtať.“ Pozriem najprv na Fabiana a potom aj na jeho brata. Keď sa Fabian pozrie na hodinky, trošku nakloním hlavu a pozriem na ciferník jeho hodiniek, aby som tiež videla čas. Obvykle hodinky nenosím, kým zrovna nemám mať reportáž s niekým, kto moc času nemá a tak som ich inštinktívne nechala zase doma. Ručička ukazuje takmer desať. Hovorilo sa o tom, že Brumbál možno dorazí, ale vyzerá to skôr tak, že sa schôdza čoskoro rozpustí. Nevadí, aspoň sa prípadne dohodneme s Gideonom a Fabianom na ďalšom postupe. Predtým, než však stihne ktokolvek čokolvek ozve sa klopanie a tak nedočkavo pozriem smerom ku dverám, v ktorých sa zjaví... profesorka McGonagallová. Trošku ustúpim, keď Fabian vstáva a zvažujem, či sa pustiť za ním, alebo nie, a tak bezradne pozriem na Gideona. No niekedy v tom momente sa ozve ďalšie zúrivé klopanie a tak pozriem ku dverám a ruku inštinktívne trhnem smerom k vrecku, v ktorom uložený je môj prútik. Miesto očakávaného útoku sa však zjaví bystrozor a rozpúta sa vrava. V tej započujem svoje meno a tak obrátim pozornosť k človeku, ktorý to meno vyslovil. Neváham a prikývnem. “Tak teda na šikmú. No... neviem, či tam budem platná. Ale lepšie než tu sedieť.“ Bez váhania vykročím za Fabianom. Pred odchodom sa ešte obzriem po ostatných s mlčanlivou rozlúčkou a už svižne kráčam smerom k východu. |
| |
|
|
| |
Dvanácterák Tma, bezbřehá hlubina bezvědomí a zapomnění. Tváře znetvořené v šeredné šmouhy, kusmé karikatury zmizelé do ztracena. Vzácné vzpomínky uzmuty mávnutím hůlky, všechny chvíle, velké i vleklé, blednoucí v nic ... Tma, taková ta tajemná půlnoční modř, nikoliv vazká čerň. Listoví šeptá o tajných zákoutích, bez zjevu za jasu Slunce. Vanoucí vítr vábí k běhu, vybízí k snaze srovnat s ním síly. Takový pocit, James necítil už nějaký pátek, od dob, kdy se s Poberty proháněl po Zapovězeném lese. Tehdy s Tichošlápkem vyštrachali kdejakou skrýš, s Náměsíčníkem naběhali nesčetné míle, i Červíček se činil. Rodinný život honům v hvozdu příliš nepřál, přesto neztratil své kouzlo, jenž s přehledem trumfne každé známé zaklínadlo. Lili ... Lilli .. " Lili s Harrym! Jak jsem mohl zapomenout?! Samozřejmě, šlo o misi pro Řád, pověřenou Brumbálem, ale pak ... pak .. " Pamět odmítala posloužit, což znamenalo jediné - Paměťovou kletbu. " Ale proč? Jako útočná taktika je zhola nepraktická, přesto použita. Šlo snad o úmysl z vlastních řad? Nehodu, zradu? Je třeba zjistit pravdu, ohlásit se Řádu a především ujistit Lili, že je živ a zdráv. " Lehce se řekne, obtížněji udělá. S hůlkou v nedohlednu, mrznoucí v chladu noci, se možnosti povážlivě zúžili. Přesto bylo řešení přímo na dosah. Neříkali mu Dvanácterák, pro nic za nic. Nůž položen na zemi, možná stál za bližší pohled, nehodlal jej však brát sebou, koneckonců, neměl ani jak. Zvláštním způsobem byl vděčný za ztrátu bot, nebude muset nechat dárek od Lili za zády z vlastní vůle. Zhluboka se nadechl a zaposlouchal do ševelu lesa. Nevyšel ze cviku, jak by mohl? Zvěromág byl součástí jeho bytosti, stejně jako dýchání, či spánek. S myšlenkou na nejdražší, započal proměnu.
|
| |
| Schůze Fénixova řádu Poté co mi dojde, že pro mě Moody žádný úkol nemá, vystřídá mou ospalost lehké podráždění. Nesnáším, když musím jen tak sedět s rukama v klíně a začínám se obávat, že vlastně pro Řád nejsem vůbec k užitku. Toto rozpoložení mi naštěstí vydrží jen chvilku, dokud se z dřímání neprobere můj zdravý rozum a v duchu si nenafackuj za svoji sebestřednou dětinskost. Málokdy se najdou situace, kdy by mohl pomoci každý v Řádu. Po tomto vnitřním výstupu se opět ponořím do hlubin vyčerpání. Léta u Munga mě naučila umění polospánku s otevřenýma očima a já jen tiše sedím a podvědomě registruji konverzace, které v místnosti probíhají zatímco všichni čekáme na Brumbála. Někdy mezitím se mi do klína schoulí ospalý Harry. Podle všeho jeho kamarád odpadl někdy uprostřed jejich hry, a teď podřimuje u Alice na pohovce, a maminka je zrovna zaneprázdněna s Remem a novou dívkou . Asi nikdy mě nepřestane udivovat jak skvělé je to dítě. Lily s Jamesem odvádějí perfektní práci. Jednou bych chtěla být aspoň z poloviny tak dobrá máma jako je Lily. Pravděpodobnost, že budu mít vůbec šanci na vlastní děti, je však všeho všudy minimální. Půlka z osazenstva této místnosti se nedožije třiceti. Obtížně polknu přes sevřené hrdlo a obejmu pevněji chlapečka co vždycky voní jako by na sebe vylil celý zlatý sirup. Jak Harryho znám, tak je i to docela dobře možné. "Tak co, broučku, půjdeme za maminkou?" šeptnu Harrymu když se místo Brumbála objeví pouze McGonagallová. Vypadá to, že se už nic zajímavého dít nebude a tak jediné co dnes chci ještě udělat, je promluvit s Lily a pak jít spát. Možná zkusit uplácet Jojo pamlskami do té doby, dokud přestane být uražená, tak jako to dělá pokaždé, když mám dlouhé směny. Což poslední dobou znamená, že je vlastně permanentně nakrknutá. Postavím Harryho na zem a jsem zrovna ve fázi ostudně dlouhého vstávání ze země, když se ode dveří ozvou hlasité rychlé hlasy. Ani nevím jak, ale mrknutím oka stojím na nohou, v jedné ruce hůlku a druhou držím Harryho za sebou. Atmosféra v pokoji ve chvilce úplně proměněná. Klidný, trochu nudný večer nad domácími sušenkami je protržen voláním do boje. Fabian a Gideon se spolu s blondýnkou přemístí do Příčné pomalu dříve, než zmizí sám Moody. Popadnu Harryho do náruče a pospíším si za Lily. "Lily!" vyhrknu rychle. Veškerá únava je v tu ránu pryč a cévami mi proudí nervozita a vzrušení. "Zůstáváš tady s Harrym?" zeptám se, když jí podávám jejího syna. Nechci nic předpokládat, na jednu stranu si myslím, že by bylo nejlepší, kdyby tady zůstala, i kvůli Jamesovi. Na tu druhou, je to Lily. Já jí nebudu říkat co má dělat. "Můžu vzít Theodoru...?" pohlédnu nejistě na tmavovlásku, nejsem si jistá, jestli jsem zachytila její jméno správně. "Můžu ji vzít do Prasinek?" Rozhlédnu se po místnosti. Pohled mi padne na Boyda. "Duncane, půjdeš s námi?" Stojím prakticky na špičkách, připravená okamžitě vyrazit ze dveří. |
| |
| Charlwood - schôdza hlavne Theodora, Remus, Marlene, Sirius Remus odo mňa preberie fľaštičku bez väčších protestov, za čo som rada. Vedel, že som bola schopná mu ju jednoducho vopchať do vrecka habitu aj nasilu keby musím. Periférne zaregistrujem, ako sa k nám blíži Theodora a za ňou si všimnem, že Harry sa pritmolil k Marlene. Nežne sa usmejem. Najobľúbenejšia teta, však drobec? Nebola by som prekvapená keby si v tej jeho malej hlave myslel, že má dve maminy. Pomyslím sa pobavene a keď sa pohľadom uistím, že Marly nevadí na neho chvíľu ešte dávať pozor, otočím sa na Theodoru. Vedela som, že kým je Harry pri mojej najlepšej kamarátke, je v stopercentnom bezpečí a vedela som, že Marlene má rada deti. Čo sa týka mňa, hocijaké informácie o MACUSE pomôžu. Informácie o ich diplomatoch, pri ktorých je pravdepodobnosť že by boli vyslaní na jednanie s nami, či už sa niekedy stalo že by naše dve ministerstvá spolupracovali, či už mali v Amerike nejakú väčšiu hrozbu a ako sa s ňou vysporiadali... Samozrejme že skúsim tie informácie vyhľadať, ale ak by si náhodou niečo vedela v predstihu, bola by to veľká pomoc. Usmejem sa na ňu a počas toho, ako to vymenovávam a okamžite si v hlave tvorím zoznam, ako a kde sa k informáciám dá dostať a kam budem musieť ísť a ako to zriadiť s Harryho harmonogramom si uvedomím, že som naozaj rada že mi s tým pomôže. Keďže bola ale zverená Removi, nechám ich nech sa ešte spolu dohodnú ako budú fungovať. S malým ospravedlnením sa vyberiem k Emily a Prewettovcov. Trocha mi skrúti žalúdok neistým pocitom keď k nim zamierim, ale nenechám sa tým odradiť. O Severusovi som vedela viac ako pravdepodobne ktokoľvek v tejto miestnosti. Ale nie o tom kým sa stal ku koncu školy Lil. To už nie je tvoj kamarát z detstva. Pripomeniem si. Na sekundu mnou prebehne pocit viny, že sa idem zapojiť do jeho sledovania, ale rýchlo to zavrhnem. Vybral si stranu, tak isto ako ja. Tak či tak, niečo čo viem možno pomôže. Poviem im adresu jeho rodičovského domu, jeho zapálenie do čiernej mágie a elixírov, ako sa efektne učil nové zaklínadlá a dokonca ich sám vymýšľal, ako rýchlo zvládal neverbálne kúzlenie. V polovičke rozhovoru ma ale vyruší zaklopanie na dvere. Otočím sa, očakávajú Dumbledora, no namiesto neho zbadám Minervu. S úsmevom sa zastavím pri Harrym, spýtam sa Marlene či chce aby som ho vzala a keď si ho ešte nechá pri sebe, idem pomôcť Alice do kuchyne. Akurát z nej vychádzam, keď sa zrazu strhne mela. Hlasné klopanie, mužský hlas v ktorom spoznám Richmonda. Pri jeho slovách mi stuhnú mimické svaly. Útok? Smrťožrúti? A na štyroch miestach naraz? Je to nejaká časť plánu? Na chvíľu ma napadne - čo ak to má niečo s Jamesom? Ale to by bol iba jeden útok, na jednom mieste, a tak sa snažím vylúčiť možnosť, že by bol teraz terčom. V minulosti by som bola snáď medzi prvými, ktorí by sa ponáhľali dopredu. Voldemortovi stúpenci nehľadeli na to komu ubližujú. Muži, ženy, čarodejníci, muklovia, deti. Ale človeku sa priority niektorými udalosťami pomenia, a bez Jamesa, s ktorým som stále nevedela čo je som bola teraz jediná... Okamžite preto vpadnem späť do obývačky a bez zaváhania nájdem Harryho s Marlene a takmer sa s ňou zrazím ako sa obe vyberieme ten druhej oproti. Všimnem si, ako ochranne drží Harryho a venujem jej vďačný, aj keď ustarostený pohľad. Preberiem Harryho a pritúlim si ho k hrudi. Chytí sa ma ručičkami okolo krku a počujem, ako trochu vystrašene zo všetkého toho náhleho hluku naokolo pár krát zopakuje Mama...mama... Dám mu pusu na bok hlavy a potichu mu šepnem pár upokojujúcich slov. Pri Marlynej otázke si hryznem do pery. Keď sa v minulosti stalo pár krát, že sa celý rád zapájal do nejakej akcie, vždy som sa premiestnila k Alice a jedna z nás zostala s deťmi. Bolo pre nás obe ťažké ísť bojovať a nechať či Harryho, či Nevilla v dome, no ťažké bolo aj pozerať sa na priateľov, ako vyrážajú do akcie a báť sa, že sa im ničo stane a my tam nebudeme aby sme tomu zabránili. Minule to bola ale Alice, ktorá zostala s deťmi a tak viem, že je rada na mne. Prikývnem a prechytím si Harryho tak, že ho mám opreného o bok a jednu ruku mám tak voľnú. Postrážim ich oboch aj s Nevillom. Mar... Voľnou rukou ju chytím za ruku a krátko stisnem, v zelených očiach je vidno jasná starosť. Dávaj si pozor. Ešte chvíľku podržím stisk a prosím ju pohľadom, načo ju nechám ísť za ostatnými. Tým istým pohľadom sa pozriem aj na Remusa a Siriusa a ak ho obaja zaregistrujú, nakrátko si pritlačím ruku ustarostene na hruď a ústami artikulujem tie isté slová, ktoré som povedala svojej najlepšej kamarátke. Ja sa ponáhľam za Alice, ktorá je pri Nevillovi. Nev sa tiež zobudil na hlasy. Stačí jeden pohľad a pár slov, aby sme sa pochopili. Sadnem si na pohovku, ktorá je ideálne umiestnená- pri stene v rohu. Sadnem si tak, aby som videla na dvere do obývačky a mohla som sa v sekunde premiestniť pred chlapcov, keby sa v nich niekto zjaví. Dom bol bezpečný, ale v tejto dobe nikto nevedel. Každý veĺký útok mohol byť aj potencionálna zámienka, aby sa to tu vyprázdnilo, a aj keď to bol stresujúca myšlienka, za každú cenu som musela byť pripravenú ochraňovať mojich chlapcov. Neville či Harry, obaja boli rovnako dôležitý. Zatiaľ si položím prútik na dosah ruky a keď sa miestnosť vyprázdni, začnem Harrymu aj Nevillovi rozprávať jednu z mnohých rozprávok, ktoré som ako malá čítavala, aby som odviedla ich pozornosť, aj keď v hlave mi lieta milión iných myšlienok. Buďťe všetci v poriadku. Len...dávajte pozor. Prosím. |
| |
| Prasinky, Prasečí Hlava Aberforth, Demiens sobota, večer 10.07.1982 „Ale notak... nezlob,“ zašklebím se vesele. „Jako bys nevěděl, že snahu investuju buď do věcí, kerý maj´ nějakej potenciál úspěchu, nebo tam, kde sice taková možnost neni upe zjevná, ale zato o ni vážně stojím - tolik, že se vyplatí to alespoň zkusit... Doopravdy máš pocit, že tohle byl jeden z těch případů?“ pokrčím rameny aniž bych se od Abieho nechala vyrušit z bohorovného klidu; v duchu si ale udělám pomyslnou poznámku, že z něho musím jednou vytáhnout, odkud vlastně Severuse zná. Použil jeho příjmení, přestože v rozhovoru nepadlo... ostatně i oslovení, který zvolil, ´mladej Snape´... Hmm, zní to dost... familierně, že? Vlastně mě ona glosa sama nepřekvapila víc než Abeova ochota počkat s ní, dokud dotyčnej hoch neopustí lokál. Ale nejspíš jsem prostě jen trošinku malicherná – za ta léta jsem totiž nebyla svědkem příliš mnoha případů, kdy by se zasmušilý hostinský s podobnou snahou o cosi, nápadně se podobající slušnýmu vychování, obtěžoval... pokud ovšem samozřejmě nepočítám sebe. S potřesením hlavou a bez dalšího komentáře se uchechtnu vlastní zraněný ješitnosti a na jedno otočení do sebe hodím panáka. „Na to se rozhodně napiju,“ prohlásím pouze suše v reakci na zmínku o tom, že nikdo neví dne ani hodiny. "Má sakra pravdu..." Aniž bych ji odkládala na bar, lehce sklenkou potřesu v ruce v němém gestu znamenajícím ´dolít, prosím´. Jelikož hostinský se ale mezitím odběhne věnovat nově příchozímu hostu, bez rozpaků sáhnu po lahvi ořechovice a obsloužím se sama, načež shrábnu balíček s tabákem a přesunu se na židli, na níž předtím seděl Severus. Přecijen je má nejoblíbenější – jak se s postupujícím večerem začíná lokál plnit, jsem ráda, že na ní mohu sedět bokem, tak, že mám po levé ruce pult a po pravé tak vidím do prostoru hostince. Mít přehled nemůže škodit... a na místě, jako je právě Hlava, pak tuplem ne. ´Ty jemný rozdíly mezi paranoiou a připraveností...´, poznamenal by nejspíš tatínek. „No... všechno je jednou poprvý... včetně těch nejhorších možnejch zážitků,“ odvětím na Abieho zmínku ohledně před chvílí přišedšího hosta, na rtech pobavený úsměv v předtuše následného jazykového šermu. Po troše cvičné vzájemné slovní bitvy se však večer přetaví do poklidného rozjímání nad kouzlem stále plných sklenek. Změně atmosféry se nebráním; mám o čem přemýšlet. Přinejmenším do doby než-- Jemný šum tichého hovoru naplňujícího lokál přeruší typický zvuk suchého lupnutí, doprovázejícího přemístění, slyšitelný až sem. Spíš ze zvyku otočím hlavu ke dveřím hostince, zvědavá, zda ona osoba má namířeno sem –proč by se jinak přemisťovala tak blízko?-, po chvilce však poklidnou, takřka línou náladu nachylujícího-se večera naruší ženský výkřik a o okamžik později záblesk světla. I přes okna, která nejspíš nikdy nikdo nemyl, není pochyb o tom, že bylo zelené... „A blízko.“ Za zdmi hostince se strhne mela. "Zůstaň tady, Freckles. Sem nikdo nepřijde..." No, Abie tedy zrovna nevypadá, že by si byl vlastním tvrzením zvlášť jistý. „Viděla jsem ho vlastně někdy nejistého?!“ prolétne mi hlavou, a ta myšlenka mne naplní podivným neklidem. V odpověď jen kývnu, aniž bych byť na okamžik měla chuť se jeho radou řídit; nechci, aby v případné následné a nejspíš neveselé situaci musel myslet ještě na něco jiného než vlastní bezpečí - to už je ale na cestě z lokálu. Počkám, jen co za ním zapadnou dveře, a hladce sklouznu z barové stoličky. Příjemná, lehká opilost se během té chvilky stačila v adrenalinu rozpustit do oné známě ostražité bdělosti, která umí být přínosným společníkem, stejně tak jako nebezpečným nepřítelem... Alespoň pro ty, co ji neznají a neumějí s ní pracovat. Zavrtím hlavou, abych z ní vyhnala myšlenky, nesouvisející s aktuální situací, a v duchu projedu seznam možností, které mám. Volbu zůstat uvnitř, jak mne nabádal Abe, okamžitě zavrhnu – ať už pod vlivem rozhovoru s Brumbálem či vlastní povahy, která mi nedovolí jen tak v klidu sedět a čekat, co se stane. Jenže – co tedy? Jako už jsem naznačila řediteli během onoho zneklidňujícího dialogu, jsem si dost jistá, že bych tam venku sama nebyla komu co platná, alespoň zatím... ledaže... Rychle vběhnu za pult, popadnu nejbližší kýbl naplněný... čímsi..., bez rozpaků ho vyliju na podlahu a natočím jej plný studené vody. Proběhnu lokálem až ke stolu, u něhož, stále stejně nevzrušeně, tupě hledíc na zmuchlaný papír od sandwiche, který jsem mu přinesla, sedí Demiens. Bez zaváhání na něj kbelík vody vychrstnu, načež na bývalého bystrozora zamířím hůlkou: „Enervate!“ Odpočítám tři vteřiny a připravena k případné obraně, pokud by náhodou zafungovaly mužovy reflexy, mu zatřesu ramenem: „Demiensi? Demiensi! Potřebuju Tě... Tam venku... Tam venku jsou nejspíš...“ na okamžik se zarazím, uvažujíc myšlenku, že bych se mohla plést... Ale ´Na myšlení v boji není vhodný čas; zbytečně to zkracuje reakční dobu´ vytane mi na mysli další z otcových mouder a já znovu silně stisknu Demiensovo rameno „...Smrtijedi. Tady, v Prasinkách,“ upřesním, stále poněkud nevěřícně - pro případ,že by v prvních okamžicích po násilném probuzení z alkoholového opojení nevěděl, kdo nebo kde vlastně je. Samozřejmě mne napadne i to, že bych se mohla mýlit, ale onen zelený záblesk byl... K čertu, v učebnicích –a poslední dobou i v novinách- jsem popis právě tohoto konkrétního odstínu zelené četla příliš často na to, abych mohla doufat že se pletu... A koneckonců, i kdyby ano, better safe than sorry. „No tak... probuď se...“ zatřesu s ním, hůlku pevně sevřenou, a rychlým pohledem přejedu lokál, abych v mezičase, než ex-bystrozor (jak doufám) zareaguje, zkontrolovala, jak se k aktuální situaci staví zbytek osazenstva hostince, přičemž Pittse rovnou vynechám a známé tváře pravidelných návštěvníků jen letmo minu; zvýšenou pozornost ovšem věnuji mladíkovi u dveří, stejně jako hostu v kápi, který přišel jen chvíli před... předtím. |
| |
| Šťastná to náhoda Severus Relativní bezpečí a přehled o situaci, to přesně ti poskytuje úkryt v jedné z postranních, zapadlých uliček. Na Příčnou ulici nemáš sice výhled zcela přímý, odrazem přes výkladní skříně však dokážeš rozeznat siluety - a především vyslané kletby. Barva střídá barvu, prozatím to však nevypadá na takový poprask, který se zvrhne ve chvíli, kdy se objeví bystrozoři. Boj je zatím jednostranný a ti z návštěvníků Příčné, kteří se rozhodli bránit, již padli k zemi. "Ale, ale, no nejsi ty ale roztomilá holšiška..." Pištivý hlas Bellatrix rozléhá se celou ulicí. Jako odpověď se jí dostane vyděšený dětský pláč a následně nářek a prosby matky. "Neubližujte nám. Prosím, neubližujte jí, vždyť je to jenom dítě." Jako kdyby to pro Bellatrix něco znamenalo. Kdysi dávno, když chodívala ještě do Bradavic, nebyla tak šílená a krutá. Měla svou pověst, to ano, byla to ale dáma, skutečná lady rodiny Blacků. A teď - veškerý zbytek rozumu jí musel opustit. "No šamozřejmě že to je ještě dětátko a děťátkům se neublišuje ne?" Šišlá na své budoucí oběti - načež slyšíš, jak prohlásí "Crucio." Dle řevu můžeš soudit, že to byla matka, kdo se stal její obětí. Tentokrát. Stíny a záblesky ti prozrazují, že se na ulici nachází asi tak čtvero, patero smrtijedů, v tuhle chvíli shromážděných okolo svých možných obětí a čekajících. Prásk. Další přemístění, tentokrát blíže u tebe. Vlastně přímo do ulice kolmé na tu, ve které se právě nacházíš, stačilo by pohlédnout za roh a věděl by si, co se děje. "Petrificus totalus!" Ženský hlas, který rozeznáš. Jedná se o jednu z novějších členek smrtijedů, slečnu Cowlyovou. Začínala jako členka Řádu a pak přešla na stranu vaší, většinou je ale v ústraní, uzavřená a nekomunikativní, díky čemuž jí nikdo z vašich příliš nevěří. A už vůbec ne váš Pán. "Je mi to líto, rozumíš? Vážně je, ale...ale nemám na vybranou." Její stále ještě dívčí hlas je zabarven lítostí. "Rozhodli se tě potrestat a zabít před členy Řádu. Nemůžu s tím nic dělat." Odpovědí je jí jen ticho přerušované výkřiky z ulice, kde si Bellatrix hraje se svou obětí. "Je to válka. Šel si do toho dobrovolně." Přesvědčuje Cowlyová sebe nebo toho nebohého člověka, co je tam s ní? |
| |
| Konec? Peter Pettigrew [/center]Chytli tě cestou na schůzi. Šel si pozdě, což nebylo nic tak neobvyklého, pospíchal si - a oni tam už čekali. Přesně na tom místě, kde se všichni přemisťují, u hřbitova v Charlwoodu. Mělo to tam být bezpečné, nikdo neměl mít ponětí, že tam má někdo být - a hle, jen co ses přemístil, letěla k tobě kletba a dříve než ses stihl vzpamatovat, udeřila tě do zad. Vědomí si ztratil okamžitě. Probudil ses až v nějakém sklepení. Temnota. Zatuchlina. Vlhkost. Žádné osvětlení, žádná okna. Ruce jsi měl přivázané, jinak si však byl nezraněn. Prozatím. Kdo ví, kdy tě přijdou mučit, aby si jim prozradil informace Řádu. Kdo ví, kdy tě přijdou trýznit jen protože mohou. Čas utíkal a nakonec se ti někdo společnost dělat rozhodl. Dvě postavy oblečené v hábitu a kápi. Očekával si útok a bolest, místo toho však přišla další várka bezvědomí - a ta trvala až do chvíle, než jsi otevřel oči v jakési zapadlé uličce. Zavřené, tmavé obchody. Velmi úzký průchod. Ukazatel směrem na Obrtlou. Jsi stále spoutaný a to jak provazem, tak i kouzlem, pobolívá tě hlava a nemáš hůlku. Tvou společnicí je smrtijedka - sice stále oblečená do univerzálního oblečení, její hlas ale poznáš. Vždyť jste nějakou tu chvíli stáli na stejné straně. Míří na tebe hůlkou, přičemž se neustále nervózně rozhlíží kolem. "Je mi to líto, rozumíš? Vážně je, ale...ale nemám na vybranou." Lítost. Hledí na tebe, jako na budoucí mrtvolu. "Rozhodli se tě potrestat a zabít před členy Řádu. Nemůžu s tím nic dělat." Moc dobře ví, proč má takový výraz. "Je to válka. Šel si do toho dobrovolně." Nezbývá ti nic jiného než čekat. Nebo by snad šla Cowlyová přesvědčit, aby to nedělala? Eduaphora bývala přátelská a milá, dokonce i s tebou vždy prohodila pár slov a nikdy nezapomněla na optimismus a úsměv. Vždyť i teď se tváří, že by chtěla být všude jinde, jen ne tady. |
| |
| V kůži jelena Les James Potter Jako Dvanácterák se pohybuješ lesem a tmou víceméně v bezpečí a rozhodně rychleji než po lidských nohou. Tvůj instinkt ti dokonce napovídá, že to není poprvé, co zdejším terénem procházíš a když spatříš pěkné jezírko s mýtinou s vysokou trávou, je ti jasné, proč. Zapovězený les. Místo, kde jste s Poberty trávili spoustu času. Neměl by být problém dostat se z něj pryč, vždyť stačí jím tímhle směrem, dát tomu chvíli času a budeš v Bradavicích. A přesto - Většina zdejších "obyvatel" si jelena nijak nevšímá, anonymita však není nekonečná a pozornost nakonec upoutáš. Stádo kentaurů stojí poblíž tvé cesty a i když tě někteří přehlížejí, jeden či dva hledí tvým směrem a bedlivě tě pozorují. "Trochu zvláštní čas na návrat, nemyslíte?" Mohutný kentaur, ten který je z nich největší, promluví jako první a vykročí svými kopyty směrem k tobě. "Teď, když se váš svět blíží konci bychom vás tu nečekali. Či snad něco potřebujete?" Rozhodně rozpoznal, že nejsi obyčejným jelenem a je dosti možné, že si tě pamatuje z dob, kdy jsi byl na škole. Kentaury jste v lese potkávali docela pravidelně, i když jste se jim snažili vyhýbat - nebo snad oni vám? Pro dobro vás všech vás raději nechávali být, neb nechtěli se účastnit některých vašich žertíků. |
| |
| Domobrana k pláči Vana Prasinky, Prasečí hlava Zatímco se Aberforth udatně vydává na ulici, snažíš se probudit zdejší osazenstvo k činu. Není to jednoduchá práce. Pitts sice zvedne svůj zrak od již prázdné sklenice, jeho pohled ale není schopný vnímání a on hlavu zase sklání a ignoruje svět. To u Damiense je to něco jiného, možná by reagoval podobně, kývl studené vody, kouzlo a tvá slova dokáží vyburcovat jeho dávnou bystrozorskou duši. Ještě štěstí, že si dáváš pozor, být o něco blíže, skončil by jeho loket v tvé bradě. "Co...co se děje?" Dokáže ze sebe vydat ochraptělým hlasem, zatímco se rozhlíží po lokále a vzpamatovává se z náhlého probuzení. Na křik a záblesky kouzel zvenčí však reagovat dokáže, celý zbystří, napřímí se a začne hledat hůlku. Prohledává kapsy, prohledává stůl, kabát - a hle, támhle je, při tom vstávání spadla mu na zem. Ohne se o ní, přičemž ztratí rovnováhu a spadne na všechny čtyři. Nutno mu však uznat, že se zase hned zvedá a je připraven vyrazit do boje. Kdo ví, zda má vůbec šanci ten boj přežít. "Smrtijedi. Musíme je dostat." Mumlá si sám pro sebe, hůlku v rukou. Dokonce i vykročí správným směrem ke dveřím, ty se ale zase otevřou a - Aberforth. Jen Aberforth. "Bude lepší, když tu zvůstanem a celej ten chaos necháme na jinech. Pro Merlina, Deme, co to vyvádíš?" Všimne si svého zákazníka a dojde mu, oč tady jde. "Holka bláznivá, to ho chceš poslat na smrt?" Oboří se na tebe, vaše problémy se ale začínají zvětšovat. Postava v kápi, ten nově příchozí, na tvůj pokyn vytáhl hůlku, hned jakmile se ale Abe vrátil, letělo ke dveřím zamykací kouzlo a muž otočí se na vás, hůlku má namířenou vám do obličeje. "On tady Abie má docela pravdu, holčičko. Měli byste se držet pryč od boje. Akorát...nu, ten boj přišel za vámi. Takže žádný hlouposti, jo?" Dle hlasu mu může být kolem pětadvaceti, maximálně třiceti. Jeho tón naznačuje, že si situaci užívá - a přitom se i bojí. Nikdo příliš zkušený ani sebevědomý, je však odhodlán užívat si náhle vzniklé moci. "Jděte všichni do kouta. Kdo se hne, je mrtvej." Rozhodně žádná zkušenost. Abe se nadechne, aby něco zabručel, je to ale ten poslední z hostů, kdo odpoví jako první. Tichý mladík, který se předtím ani neobtěžoval vytáhnout hůlku. "Prosím o upřesnění pokynů. Pohyb do kouta stále obsahuje pohyb a velmi nerad bych o svůj život přišel v důsledku takového nedorozumění." Prohlásí s naprostým klidem - a dokonce se natáhne pro zbytek obsahu skleničky, co má na stole. Kouzla tu zatím nelétají a vytaženou hůlku má kromě vašeho "věznitele" jen Damiens, který nechápavě zírá okolo, připraven se vrhnout do prvního boje, který uvidí. Bohužel ta možnost, že je právě teď "rukojmím" není v jeho repertoáru možných situací a je jen otázkou času, než něco provede. "Tak na tohle bych se teda taky napil. Pro merlina, fakt musim mit takovej zatracenej pech." Aberforth prostě nezklame. "Asi radši nechcete trochu vořechovice, co? Že bychom to vyřešili v klidu." |
| |
| Boj Příčná ulice Fabian, Emily, Frank, Alice, Moody, Gideon, Nic vám nebrání přemístit se z Charlwoodu přímo na Příčnou ulici. Jindy veselé prostředí je pozměněno ponurou atmosférou strachu, zoufalství a bolesti. Smrtijedi si vybrali hlavní ulici, kde všechny zůstávající nechali shromáždit se u cukrárny. Dost pozdních návštěvníků Příčné se stihlo přemístit pryč, byli tu však tací, kteří neměli tu možnost. Skupina několik teenagerů, kteří se teď krčí u zemi a snaží se předstírat, že neexistují. Dva chlapci se starají o dívku, která schytala nějakou kleteb a teď zůstává nehybná ležet na chladné zemině. Hned vedle jsou dvě dvojice dospělých. Mladý muž drží svou asi přítelkyni v zástinu, hlavu má už dávno rozraženou a dle toho, jak preferuje jednu jednu končetinu, bude mít více zranění. Jeho slečna se pevně drží jeho ramene a tiše naříká. Druhá dvojice se snaží chránit rodinu s dětmi - máma, táta, dva prcci. Právě ti jsou středem pozornosti smrtijedů. Tedy především jedné smrtijedky, která stojí ve středu, hůlku namířenou střídavě na mámu a na malou holčičku vedle. Matka již dávno leží na zemi a chvěje se bolestí, zatímco dítě nerozumí oč tu jde. Otec rodiny je v péči právě druhého páru, kteří se snaží nenápadně řešit ošklivé krvácející zranění a druhé dítě, teprve malé miminko, je schováváno pod jedním ze stolů v naději, že si ho nikdo nevšimne. "Crucio!" Hlas Bellatrix Lestrangeové a křik. Tentokrát křik dítěte. Bellatrix stojí ve středu, další smrtijedi - pouhá čtveřice jí ve vzdálenosti asi dvou metrů obklopuje a kontroluje okolí. Po vašem přemistění, které chtě nechtě bylo hlasité, se smrtijedi napřímili a přichystali k boji, čekají však na vaši iniciativu, váš útok. Nebo snad na něco jiného? "Bejt váma, tak s tím útokem počkám. On by to taky mohl někdo nepěkně odskákat." Zařve jeden ze smrtijedů. Rudolphus Lestrange. Nebo Rabastan, hlasy mají bohužel podobné. "Radši sledujte, jak si má ženuška hraje, to je hezčí pokoukání." Frank s Alicí, kteří taktéž zamířili na Příčnou, mají ve tváři výraz absolutní zlosti. Dětský křik pro novopečené rodiče je tou nejhorší noční můrou, obzvláště když museli svého malého syna nechat v bezpečí domova. Alice už už vypadá, že se vrhne do boje, je to ale Moody, jehož ruka jí zastaví v cestě. "Může to být past." Jejich rozmístění, jejich vyčkávání, jejich výhružky - to vše se nikomu nechce líbit, je však čekání tou správnou odpovědí? Prasinky Marlene, Duncan, Theodora, McGonagallová, Edgar, Sirius Vaše přemístění na místo akce taktéž probíhá bez obtíží, boj na vás čeká až přímo v Prasinkách - a to velmi, velmi rychle. Skupina čtyř smrtijedů stojí u Medového ráje, kde se "pošťuchují" s místními. Kletby lítají tam a zpět a ti, kteří brání své domovy a oblíbená místa před nepřáteli, si vedou vcelku dobře. Další smrtijedi jsou různě rozmístěni po ulici, někteří čarují, jiní spíše sledují okolí, rozhlížejí se kolem. Dohromady jich může být asi deset. "Já vám dám, vy holomci! Tady nemáte co dělat!" Postarší muž s berličkou se vykulhá na ulici do té největší vřavy a začne kolem sebe mávat hůlkou a nadávat. Dokonce vykouzlí i pár kouzel, všechny ale bezpečně minou své cíle. Nejbližší smrtijed se zachechotá. "Jděte si lehnout, dědo, tohle už není pro vás." Načež ho do zad trefí kletba tmavovlasé ženy kolem pětadvaceti a on se zhroutí k zemi. "Ne? Ale moje vnučka rozhodně ano!" Zahlásí děda a po ženě vrhne pyšným pohledem. Ten však netrvá dlouho, smrtijedi si všimnou nového nebezpečí a chtějí pomstít svého druha v bezvědomí. Směrem na ženu i jejího dědu tak letí kletby z různého směru a ti dva nemají šanci se jim vyhnout. "Za to zaplatíte! Každý, kdo se nám postaví, zaplatí životem!" Hlas Averyho staršího vyleká mnohé odvážné, kteří se raději začnou stahovat do bezpečí. "Tenhle boj není o vás. Ne dneska. Tak zdrhněte, dokud můžete. Vždyť konečně dorazil ten slavný Řád." A oni zdrhají. Všichni ti, kteří se doteď snažili a bojovali se začnou přemisťovat pryč, někteří berou své raněné a padlé, jiní se ani neohlížejí.... "To je ale odvaha." Promluví Edgar s nataženou hůlkou, který pečlivě promýšlí situaci a nejlepší možnost útoku. To Sirius na nic nečeká, neb se rozhodl pomoci vnučce a dědovi v nesnázích a vrhá se přímo do boje k nim, snad aby pomohl dalším štítovým kouzlem. "Hodně štěstí. Všem." Minerva McGonagallová je klidná a stoická jako kdykoliv jindy, teď má však v očích podivný žár, podivnou starost. Za svůj cíl si hned vybírá právě Averyho staršího, po kterém vrhá jedno bezeslovné zaklínadlo za druhým. Čas boje začíná. Počet smrtijedů: 10 - (1 v bezvědomí, 3 v útoku na dědu s vnučkou, 1 vs. McGonagallová) Charlwood - Dům Alice a Franka Lily, Remus, Harry a Neville Ne vždy jsou těmi největšími hrdiny ti, kteří se vrhnou do boje, ale ti, kteří vyčkávají a chrání nevinné a bezbranné. Není to jednoduché. Ta myšlenka, že vaši přátelé, vaši nejbližší a milovaní jsou v boji, kde mohou přijít o vlastní život, vás trýzní a mučí, dá se však dělat něco jiného? Kdo by se postaral o dva nebohé chlapečky, kteří nemají jediného tucha, do jakého světa se to narodili? Pro Lily to není poprvé, co zůstává, s Alicí jsou však domluveny. Obě si jsou vědomy rizik a i když to čekání nesnáší, nemohou jinak. Ne když jde o jejich děti, o to nejdůležitější, co ve svém životě mají. "Zůstanu tu s tebou. Pro jistotu." Remus Lupin je muž, co nic nenechá náhodě. Co kdyby to byla past? Co kdyby vás jenom chtěli vylákat ven? Nehodlá to riskovat, ne když jde o životy jeho přátel, jeho rodiny. "Budu držet hlídku a ujistím se, že všechna bezpečnostní zaklínadla fungují. Nemusíte se obávat, Lily, chlapci budou v bezpečí." Jeho chlácholivý úsměv možná funguje na Nevilla s Harrym, na tebe - a i na něj, však nemá skoro žádného významu. Prvních několik minut je ticho. Nic se neděje. Remus odešel zkontrolovat perimetr okolo domu, nevypadá to však, že by vám něco hrozilo. Jak by se vlastně smrtijedi dozvěděli, kde zrovna dnes byla schůze? To by musel někdo zradit a ne, to se nestává. Rozhodně ne často. "Lil, vem kluky a..." Jeho další slova jsou Protego a Expelliarmus a i ta by sloužila jako dobré varování. Z okna vidíš záblesky kouzel, nedá se však říci, o kolik útočníků se jedná, Remus je však stále na nohou a bojuje oč mu síly stačí. Malý Harry se rozpláče a Neville - Neville si v klidu pohrává s hračkou, kterou mu dnes někdo přinesl. |
| |
 | Příčná Ulice - V zajetí Eduaphora, Snape Probudím se v temnotě. Hlava mi třeští, nedokáži se soustředit a je mi zle. Moc si toho nepamatuji. Přemístil jsem se na hřbitov, jak bylo dohodnuto, a potom... mám okno. "Dostali mě? Smrtijedi? Prosím, ať to není pravda, jen to ne, prosím..." Snažím Ale ani kdybych měl u sbe hůlku, nedokázal bych se soustředit na žádné kouzlo, tak hrozně mi třeští hlava... Budou mě vyslýchat. Kletba Cruciatus je to nejmenší, co mě čeká. "Co budou chtít vědět? Řeknu jim něco? Ne, nemůžu! Pokud jim nic neřeknu, zabijí mě. Ale zabijí mě tak jako tak. Ale vydržím to?" Toť otázka. Nikdy jsem nebyl silný. Statečný. Vlastně se považuji za zbabělce. Kdyby tu na mém místě byl James nebo Sirius, určitě by nic neprozradili, zemřeli by jako hrdinové. Možná by se odsud i dostali živí. Ale já? Jakou naději mám já? Ve srovnání s nimi jsem nic. K čemu v tom Řádu vůbec jsem? Nejsem jim k ničemu, nejspíš asi nikomu nebudu chybět. Kdoví, jestli se vůbec někdy dozví, co se se mnou stalo... Z mých myšlenek mě vyruší zvuk otevírajících se dveří. zbystřím a zděšeně hledím na postavy v kápi. Tak už přišel, moji mučitelé. "Ne..." hlesnu a začnu sebou šít a zkouším se vyvléct z pout, která mne svazují, ale zbytečně. "Ne, prosím, ne!" zařvu na smrtijeda. "Nemůžeš jim nic říct, vydrž! Musíš... ale ta bolest... bude to příšerné... Ach bože, ne..." Zděšeně sleduji, jak jeden z nich vytahuje hůlku a už se připravuji na bolest. Která nakonec nepřijde. Místo toho zase upadnu do sladkého bezvědomí. Probouzím se znovu, ale tentokrát nejsem obestřen temnotou. Ne, jsem venku. Chladný večerní vánek ovane mou tvář a já konečně otevřu oči. Tohle místo znám. Jsem na Příčné, průchod na Obrtlou. Stále spoutaný a se mnou jenom jeden smrtijed. Ale sotva promluví, tak si zděšeně uvědomím, že je to be skutečnosti smrtijedka. A ne jen tak ledajaká. Eduaphora Crowleyová... Znal jsem ji ještě, když byla v Řádu. Občas jsme spolu mluvili, tak trochu se spřátelili... já se bál, byl jsem nervózní, ona ale dokázala do všeho vnést světlo. Musím říct, že mě přitahovala, líbila se mi... Jednou jsem se s tím svěřil Jamesovi, který mi poradil, ať ji někam pozvu. Nechtěl jsem, nemyslel jsem si, že by o někoho jako já stála. Ale stále jsem o tom přemýšlel. Ale než jsem se odhodlal... Ten den, co se z ní vyklubala smrtijedka... nikdy bych nevěřil, že právě ona by byla taková. Bylo to celé jenom jedna velká hra? Předstírala, že je taková ale ve skutečnosti nebyla o nic lepší než Siriusova sestřenice Bellatrix? Do očí mi vytrysknou slzy, jen co na to vzpomínám a mé zděšení dosáhne plné výše sotva se dozvím, co se mnou má v plánu. "Tak veřejná poprava..." "Ne, Eduaphoro, prosím, nedělej to..." šeptám, občas se zadrhávám. Na tváři je mi znát naprosté zděšení. Slzy se mi linou po tváři a úplně sebou třesu. Nechci zemřít, nechci... nějak se z toho musím dostat, musím. Musím se uklidnit... Dívám se Eduaphoře přímo do očí. Vůbec jí to neusnadňuji. "Eduaphoro, tohle přec nechceš! Proč to děláš? Proč tohle všechno?" Ani nevím, jestli mi odpoví, ale chci to vědět. Musím. Co se stalo, že právě ona přešla na stranu Vy-víte-koho? "Co z toho všeho máš?" Z dálky se ozve křik, zvuky magického boje... Její kumpáni smrtijedi nejspíš začali s útokem na Příčnou. Klesnu v kolenou a zblednu. Pokud si troufá na takovéto útoky, je již nejspíš velice silný. Jak se mu můžeme sami postavit? Jak, když nás opouštějí naši přátelé, spolubojovníci převlékají kabáty? Řev z dálky sílí, někdo jistě velice trpí pod vlivem kletby Cruciatus. Dítě... "S... slyšíš ten řev?" zeptám se jí, hledím jí přímo do tváře. "To... tohle je to co chceš? Řekni!" zasyčím na ni, stále se jí dívám do očí, neuhábám pohledem. "ODPOVĚZ!" zařvu na ni. Ani nevím, kde v sobě vezmu takovou sílu, nejspíš jsem z toho více zmatený než ona sama. Netrvá to ale dlouho. Klesnu v kolenou a hledím kolem sebe, očekávám možnou odpověď... I tak si ale zkouším hledat alternativy, snažím se zapamatovat si své okolí do nejmenšího detailu, tak jak mi to jde. Mám nějaké triky v rukávu. Možná nejsem tak dobrý jako James se Siriusem, nebo vůbec kdokoliv jiný z Řádu, ale zase mě jistě podcení. Nechci zemřít, musím se odsud dostat živý. Mohl bych zkusit utéct už teď. Ale Eduaphora... Musím to zkusit. Možná je to bláznovství. Ale snad... doufám, že ji dokáži přesvědčit. Jak kvůli sobě, tak kvůli ní samotné. |
| |
|
|
| |
| Záchrana z neznáma Peter, Severus Proč? Otázka, kterou Peter položí dívce rozhodující o jeho životě a smrti. Dívce, která bývala kamarádkou a teď stojí na straně nepřátel, hůlku v rozklepaných rukou, v očích lítost, hrůzu a možná i slzy. "Nejde o mě, Pete." šeptá dívka, hlas jí přeskakuje. "Tady už nejde o nikoho z nás." Snaží se přesvědčit vlastní svědomí o správnosti svých činů? Nebo už dávno svědomí nemá? Zhluboka se nadechne, napřímí se, na Petera shlédne s náhlou tvrdostí, jasností. "Nemohu se nechat přesvědčit." Ano, je smutná, žene jí však nějaké přesvědčení, nějaký cíl. "A co z toho budu mít? Já asi smrt, takže mi nemusíš nic vyčítat. Ale svět...svět možná získá mnohem víc. Nadě..." V tu chvíli kolem proletí paprsek jednoho z kouzel, dívka se okamžitě otáčí, dříve než se ale stihne vzpamatovat, strefí jí kouzlo druhé a ona se řítí k zemi. Bezvládně dopadá na chladnou zem a při pádu spadne jí kápě z čela. Je bledší než bývala. Hubenější. Skoro jako bez života. Eduaphora Cowly rozhodně platí za své činy, zaslouží si však hněv Lorda Voldemorta? A jeho nemilosrdný trest? |
| |
| Příčná Ulice -> Dům Longbottomových Snape Zdá se, že s Eduaphorou není moc dobrá řeč. Vůbec jí nerozumím. Obětovat se pro druhé? To myslí, že teď dělá? Já jsem možná slaboch, ale nedělám si takovéhle iluze. Stejně by mě ale zajímalo, co přesně tím myslí. Ještě se třesu, ale vevnitř už začínám spřádat plán na útěk. Musím se odsud dostat. Musím! Zatímco začíná vyprávět o té své naději, zavřu oči a přikrčím se. Nejspíše si bude myslet že to dělám jen ze strachu (což je taky faktor), ale já to dělám proto abych se mohl lépe soustředit na přeměnu. "Prosím, ať to vyjde. Prosím..." Nevím, jestli vůbec ví, že jsem zvěromág. Nikdy jsem se tím nechlubil jako Sirius nebo James. Mohla to zaslechnout a i si třeba něco domyslet z mé přezdívky, ale... jsem, kdo sem. I kdyby o tom slyšela, nejspíš na to zapomněla. Mě je snadné podcenit. Než ale mohu začít s přeměnou, najednou kolem něco proletí. Otevřu oči a zděšeně se dívám na všechno strany. Někdo po nás právě vypálil nějaké kouzlo. Pochybuji, že mířil na mě, Smrtijedi vím, že jsem jejich zajatec a chtějí mě popravit veřejně. Takže buď to byla jenom náhoda, kdy někdo v blízké bitvě naším směrem poslal nějaké kouzlo, nebo mířil na Eduaphoru... A nakonec se potvrdí, že mám pravdu. Druhé kouzlo ji zasáhne přímo a ona bezvládně padá na zem. Ihned se otočím směrem, odkud kouzlo přišlo, ale tam z mého zachránce zahlédnu jenom nějakou kápi skrývající mu tvář a ruku, ve které třímá hůlku. A než si jej mohu pořádně prohlédnout, ihned zmizí. Kdo to byl, někdo z Řádu? Bystrozor? Náhodný kolemjdoucí? Nějaký smrtijed, co chtěl změnit strany? To poslední je asi tak pravděpodobné, jako že Eduaphora nakonec přestane sloužit Vy-víte-komu, přesto bych ale byl rád, kdyby to byla pravda... Já ale nemohu nad tím nyní déle přemýšlet. Musím se odsud dostat a to živý. Pokud mám ruce spoutané provazem, na chvíli se proměním na krysu, abych se z toho dostal (nejspíš mi to bude trvat déle, protože teď nejsem zrovna v perfektním stavu), poté se proměním zpět a vezmu si Eduaphořinu hůlku. Snad mě bude poslouchat, ačkoliv jsem to nebyl já, kdo ji porazil, ale onen tajemný spasitel. Chvíli přemýšlím, slyším křik a zvuky boje. V tomhle stavu, s cizí hůlkou a sám by bylo zbytečné. Eduaphoru tady nemůžu nechat, je to smrtijedka a může být stále nebezpečná. A třeba nám může poskytnout nějaké informace. Možná konečně budu užitečný? Navíc, pokud ji vy-víte-kdo bude chtít potrestat za to, že jsem jí utekl, tak snad i Azkaban bude lepší ve srovnání s jeho hněvem... Provazem jí svážu ruce za zády, poté jí přes oči přehodím tu její kápi tak aby nic neviděla, namířím na ni hůlkou a pokusím se o kouzlo. "Petrificus Totalus." Snad to vyjde, ačkoliv to není moje hůlka. Potom si ji přehodím přes rameno. "Musím se odsud dostat. Předat jim Eduaphoru a varovat je." Slyším křik a zvuky boje a i když se i tak mě v hloubi duše přesvědčuji, že dělám rozumnou věc, stále mě někde v hloubi duše bodá svědomí. Možná jsem jen zbabělec, co utíká před bojem... A možná už o tom ví. A pokud to tak je... "Tak se sem asi budu muset vrátit a bojovat..." Ta představa mě děsí, ale nemám na vybranou. S těžkým srdcem se přemístím poblíž domu Longbottomových i se znehybněnou Eduaphorou. |
| |
Rozpravy s kentaury Bylo osvobozující, být opět ve ,,vlastní,, kůži. Chlad i tma se stali společníky, neznéme zvuky lesa zazněli s novou vervou a vzdálenost pod údery kopyt zkrotla na přístupnou a dosažitelnou. S větrem o závod odházel James vlhkou hlínu za každým krokem, jeho hektický běh zběsilejší s narůstajícím nadšením - Znal tenhle les, jeho zvuk, pach i obyvatele. Když už jsme u obyvatel, jeho citlivý čenich zachytil prazvláštní pach, jakousi směsici zvířete a člověka, ani jedno ni druhé - Kentaur. Svého času James zpozoroval tlupy táhnoucí Zapovězeným lesem, však nevzbudili obzvláštní zájem. To již ovšem není pravda. Tvorové magie by byli cennými spojenci proti silám Vy-víte-koho, však jejich tajnůstkářství, uzavřenost a zkušeností tvrzená nedůvěra vůči světu čar a kouzel, byla mnohdy nepřekonatelnou překážkou. James však nehodlal promarnit příležitost. Z opatrnosti zůstane ve své jelení formě, přeci jen má Pán zla mnoho poskoků i mezi tvory lesa. " Tak či tak, bude kentaurům blíže, než kdyby byl člověkem. " Přistoupí s uctivou vzdáleností ke kentauří tlupě, přičemž se rozhodne komunikovat pomocí znaků a symbolů. První načrtne do tvárné zeminy symbol lebky se svíjejícím se hadem, který pak rozhodně přeškrtne. Poté na moment ustane v marné snáze najít prostý symbol pro Bradavice, až se rozhodne pro risk. I když gramotnost kentaurů byla pro Jamese věcí pochybnou, načrtne mohutné ,,B,, za nímž následuje šipka a otazník. Bude sdělení pochopitelné? Na přeškrtlou lebku spoléhal, však žádost o cestu k Bradavicím, by mohla být oříšek. Ne že by ji James nenašel, ovšem před jedníním s kentaury v lidské podobě, chtěl mít jistotu domácího pole - V tomto případě bradavických pozemků. |
| |
| Boj Emily, Frank, Alice, Moody, Gideon[/center] Držel jsem se za Moodym a věděl jsem, že Gideon mi kryje záda, ale zároveň bude krýt Emily. Ještě se k nám přidává Alice a Frank, takže sestava pro Příčnou ulici je celkem silná. V tuhle chvíli nepřemýšlím o tom, kdo zůstal tady a že to tady necháváme vlastně nechráněné. S prásknutím se přemístím na Příčnou ulici a rychle začnu kontrolovat prostor. Hůlku namířenou před sebe. Periferně vidím své ostatní spolubojovníky. Jenom si souhlasně zamručím pro sebe. Emily radši se drž za mnou a Gideonem. Brouknu, ale potom už se soustředím plně na to co se děje na ulici a na smrtijedy, kteří se k nám začali obracet. Poslouchal jsem to co ten parchant mluví a očima kontroloval situaci. Na jednu stranu se divím, že nemají více zajatců nebo z jejich pohledu spíše hraček na mučení. Večer to na Příčné žije i v téhle době. Podle všeho každý kdo mohl se stihl přemístit, ale Ti co tu zůstali nemohli a já udělám všechno proto, abych je odsud dostal. Dětský křik smíchaný s tím šíleným smíchem Belatrix se mi zařízne přímo do krve. Vidím, že Alice se vrhá do boje, ale Moody jí zastaví. Past nepast, já se nebudu dívat jak tady mučí děti. Vztekám se a nehodlám to tak nechat. Tím co teď udělám asi Ty lidi ohrozím, ale nemůžu nechat mučit dítě. Tahle svoloč by si měla uvědomit, že takovéhle věci je akorát tak přivedou pod zem. Hůlka je namířená na smrtijedy, takže se nemusím bát, že by si něčeho všimli. Špička mi míří mezi smrtijedy, nejlépe Belatrix pod nohy, ale spokojím se i s tím, že kletba dopadne někam mezi ně. Bombarda!(1) Použil jsem nonverbální verzi toho kouzla a zjistil, že se nic nestalo. Ten vztek, který jsme měl byl evidentně velmi špatný pro moje soustředění. Ještě že to kouzlo nemá viditelný paprsek. Bombarda!(6) To už bylo lepší a ve chvíli kdy kouzlo dopadne a udělá očekávaný rozruch, tak se vrhnu vpřed do boje. Předpokládám, že pokud Bombarda vybouchne mezi nimi, tak buď některého smete a nebo je to aspoň rozhodí natolik, aby se na chvíli přestali soustředit a my jsme měli šanci aspoň na jeden nebo dva dobré údery. |
| |
| Příčná ulice - boj Fabian, Gideon, Frank, Alice, Moody Spolu s Fabianom a Gideonom sa premiestnime na šikmú. Našťastie na premiestňovanie už som zvyknutá, takže mi nerobí ani najmenší problém sa hneď zorientovať, narozdiel od prenesenia prenášadlom. Len čo sa teda moje nohy dotknú pevnej zeme a všetko sa prestane otáčať vo víre rozmazaných šmúh, rozhliadnem sa okolo. Vidím, ako sa Fabian i Gideon premiestnili tiež, k nim sa pridajú i obaja Longbottomoví a Moody. Neváham, nezastavujem sa pohľadom na spojencoch príliš dlho, je mi totiž jasné, že tu nie sme sami. A tak pohľad presuniem po zvyšku ulice a zastavím ho pri cukrárni. Skupina smrtijedov a kôpka nešťastných kúzelníkov. Všimnem si ženu mieriacu na matku s dieťaťom. "Bellatrix Lestrange." Prebehne mi mysľou jej profil. Už sme o nej vydali článok a tak si viem jej tvár zaradiť. Celým telom mi prebehne vlna zhnusenia, keď sa šikmou uličkou rozprestrie krik dieťaťa. Zovriem prútik v ruke tak pevne, že sa div nerozlomí. Kútikom oka si všimnem, že i Alice s Frankom takmer vyskočia z kože pri tomto krutom zvuku. Avšak Alicinu snahu zastaví Moody. Smrtijeda, ktorý na nás začal hovoriť v podstate ignorujem. V očiach mi doslova planie zlosť a ak by bolo možné aby sa zhmotnila, pravdepodobne už by niečo rozbíjala. Nie som tak velký zástanca detí, ale čo je vela, to je moc. "Ako to vôbec mohlo Moodyho napadnúť?! To nechá aby umučili dieťa a bude sa prizerať? To je náplň toho slávneho rádu?" Namierim svoju zlosť nie len na smrtijedov ale i Moodyho. Iste, chápem, že je opatrný. Je to bystrozor a svojim spôsobom má pravdu. To ale nemení nič na fakte, že by sme mali predsa brániť bezbranných, nie je to práca práve bystrozorov? Nie, takto to nejde. "Je mi jedno, či je to pasca." Ozvem sa pomedzi zuby. Dostatočne nahlas na to, aby ma počul Moody, ale nie tak hlasne, aby ma bolo počuť až k smrtijedom naproti nám. "Nie som tu na to, aby som sa prizerala ako niekto mučí nevinné, bezbranné deti." Takmer to ani nestihnem dopovedať a kúsok odo mňa sa ozve kúzlo, ktoré je namierené na smrtijedov. To prišlo od Fabiana. Ten chlapík v mojich očiach výrazne stúpol, aj napriek tomu, že so mnou následok kúzla trhol. Nikdy som v útočných kúzlach nebola až tak dobrá, ale existujú aj útočnejšie kúzla v mojej doméne. Predtým, než sa smrtijedi rozpŕchnú aj tak nebude dobré začať ošetrovať a pomáhať raneným. Rozhliadnem sa po smrtijedoch a namierim na jedného z nich, "Incarcerous!" (6) Vyšlem k smrtijedovi laná, ktoré sa pokúsia ho zviazať. Neváham dlho a na rovnakého smrtijeda vyšlem vzápätí ďalšie kúzlo. "Stupefy," (1) zaznie potichu z mojich úst pokus o kúzlo, ktoré však nepatrí k mojim najlepším. To sa ako zázrakom minie účinkom. "Netrafím ani zviazaného..." Zaškrípem zubami. Našťastie netrafí nikoho okolo. Zamračím sa a zatnem zuby pred pokusom o ďalší útok alebo obranu. |
| |
| Příčná ulice - boj Emily, Fabian, Severus, Moody, Longbottomovi, Gideon "Nebuďte..." Co ale nemáte být se již nedozvíte, neboť Moodyho slova zaniknou ve výbuchu způsobeným Fabianovým kouzlem. Někteří smrtijedi začnou se ohlížet a hledat, odkud přesně kouzlo přišlo, brzy se však vzpamatují a jejich hůlky jsou namířeny vašim směrem. To už ale reaguje i Emily, jejíž kouzlo trefí smrtijeda nejblíže vám, který dříve než se vzpamatuje z výbuchu, který ho oslepil, je najednou i svázán lany. Zahanbit se nenechává ani Gideon, který nevydržel stejně jako jeho bratr a zaútočil skoro ve stejném okamžiku, jeho Petrificus totalus však svůj cíl - Bellatrix - minulo - a bohužel doletělo až ke skupince zdejších "obětí", kde trefilo jednoho ze skupinky vyděšené mládeže. Chlapec okamžitě ztuhne a kdyby jej jeho přátelé nezachytili, pěkně by si nabil. Gideon však vidí výsledek svého pokusu a hněv, který ho zaslepil předtím se jenom stupňuje, udělá tedy několik kroků vpřed, čímž ze sebe dělá ten nejlepší cíl. Jen Moodyho rychlost a duchapřítomnost zastaví prvních pár kleteb mířící Gideonovým směrem. Ti dva teď bojují bok po boku, smrtijedi se však rozdělí, aby se mohli věnovat každému z vás. Ten, který předtím mluvil, Rudolphus Lestrange, ani teď nezavře pusu. Hned jakmile Frankovým směrem vyšle jedno z neverbálních kouzel, které projde Longbottomovým štítem a zasáhne ho, otočí se Rudolphus kamsi k uličkám. "Je čas přivést naše překvapení! A ať pěkně řve! Kvičí jako prase na porážku!" Zařve z plných plic. Pak už ale sesílá další ze svých kouzel, tentokrát na Alici, která klečela u svého zasaženého manžela a kontrolovala jeho životní funkce. Jakmile si všimne, že je pod útokem, je zase zpět na nohou, smrtijedovo kouzlo odrazí a sama se dá do rychlého sledu kouzlení, které Lestrange na dostatečnou chvíli zabaví. Proti Emily s Fabianem stojí další a přestože je pouze jeden, nenechá se nijak zahanbit. Jeho kouzla však oba členové Řádu zvládají odrazit. Prozatím. "Vidíš jak pěkně ši to bojujou? Tak ty jim dej trochu hudby, ano zlatíško?" Všichni smrtijedi bojují co jim síly stačí - kromě Bellatrix, která se stále věnuje malému dítěti, snad jakoby ani nevnímala okolní dění. V povzdálí tomu všemu přihlíží Severus, který má dobrý přehled nad celou situací. Všimne si i toho, co dělá skupinka u zmrzlinářství. Většina z nich se stále snaží neexistovat, jeden z chlapců - ten poslední z mládeže, který zůstává na nohou, však vytahuje z kapsy kapesní nožík a dle pohledu, který věnuje bojišti a především Bellatrix, je vcelku jasné, co plánuje. Jen na to najít odvahu. Přehled situace: 5 smrtijedů: Bellatrix - věnuje se dítěti Rudolphus - bojuje s Alicí, Frank v bezvědomí smrtijed A - proti Gideonovi s Moodym smrtijed B - proti Emily s Fabianem smrtijed C - spoután díky kouzlu Emily |
| |
| Promluva s kentaury James Kentauři si Jamese v jelení podobě dlouze prohlíží, ti vzadu přešlapují z místa na místo, někteří si dokonce i hlasitě odfrknou, jiní zase mají ve svých tvářích náznaky úsměvu. Konečná slova nechávají však na svém vůdci, který předtím promluvil jako první a který stojí v čele. Bez problémů rozluští tvé písmeno i tvou otázku. "Tak Bradavice? A v dobrém?" Optá se, jeho pohled směřuje však ke hvězdám. "Samozřejmě, že v dobrém. Škola pro mladé kouzelníky lidského druhu po sobě zanechává pud silné loajality." Možná teskně zahledí se kamsi vpřed, kudy nakonec ukáže i svou lidskou rukou. "Je otázka, zda Bradavice vás teď budou potřebovat." Nechává zcela na tobě, zda je oslovíš ještě s něčím či se rozhodneš pro odchod. |
| |
| Příčná ulice - boj[/u] Emily, Fabian, Severus, Moody, Longbottomovi, Gideon Nevím co chtěl Moody říct, ale sázím že něco těžce inteligentního a racionálního, ale sám neudrží pět lidí a na tohle si sebou vzal dost špatné nohsledy. Moje kouzlo mělo přesně takový efekt jaký jsem očekával a smrtijedi byli na chvilku dezorientovaní. Což bylo skvělé, hlavně když náš nováček předvedla, že se v boji taky neztratí. Gideon byl evidentně moc nadšený, ale díky Moodymu nedošel zatím žádnému zranění a to jsem byl rád. Radši bojuji s bratrem po boku pokud to jde, ale teď jsem se soustředil na to nejdůležitější. Odzbrojit nebo jakkoliv zničit tohohle smrtijeda a dostat se k Belatrix, abych zastavil tohle její řádění. Ovšem to celé nebude tak snadné jak se zdá. Protivník, který se postavil mě a jak vidím Emily, která mi stojí po boku je dobrý. Nějak jsem si ani neuvědomil, že nepoužívám verbální zaklínadla, ale pouze nonverbální. Nehodlám ho varovat jaké kouzlo přijde. Protego! Švihnu hůlkou a zblokuju kletbu, kterou proti mně vyslal. Jsi dobrý zmetku, ale nemůžeš tak dlouho odolávat dvěma! Lastrange něco řve, ale nějak to nevnímám. Můj cíl je teď přímo přede mnou a další za mnou. Impedimenta! Mojí kletbu zblokuje, ale já to zkusím zase tak jako předtím, ale ve větším. On blokuje kletby, které letí na něj, ale pod nohy se určitě dívat nebude, když kletba poletí vedle. Bombarda maxima!(6) Věřím, že pokud ho to rozhodí, tak ho trefí kletba od Emily. Případně některá z mých dalších. (69%) |
| |
 | Příčná Ulice - Boj - Severus, Fabian, Emily Dívám se na tu spoušť a je velice těžké se dále ovládat. Vím, že Moody má důvod k tomu, abychom zatím nezasahovali. Je bystrozorem déle, než jsou někteří z nás naživu a je možné, že si všimnul něčeho, co nám uniklo. Ale jenom tam tak stát, koukat na to a poslouchat ten křik... pevně svírám hůlku a ze všech sil se snažím se ovládnout. "Útočí i na děti... to nejsou lidi, to jsou zrůdy!" Fabian s Emily ale mi to ale usnadní. Oba dva ignorují Moodyho rozkazy a situaci berou pevně do svých rukou. Spolu s Emily už vytahují hůlky. Povzdechnu si a vytáhnu i svou hůlku. Možná bych mu to měl zkusit rozmluvit, v hloubi duše s ním ale souhlasím. Alespoň můžu bojovat proti těmto netvorům v lidské podobě a ne se tu jen dívat, jak tu trýzní obyčejné lidi. Společně po smrtijedech vyšleme salvu kouzel. Bohužel, zdá se, že nám ten útok moc nevyšel. Většina kouzel mine svůj cíl a výhoda překvapení je v tahu. Já mířím přímo na Bellatrix, ke které cítím upřímnou a spalující nenávist od té doby, co jsem ji měl tu čest pozorovat ji při hraní si s jejími oběťmi. Bohužel, nejen že minu, místo toho moje kouzlo znehybní jednoho z civilistů. Tiše zakleji, takovou chybu si již nemohu dovolit, ještě štěstí, že se mu nic nestalo. Rozhodnu se tedy být opatrnější, držím se blízko Moodyho a společně bojujeme proti jednomu ze smrtijedů. Já ovšem stále dávám pozor na Bellatrix. Ještě jsem s ní neskončil. Rudolphus Lestrange omráčí Franka a poté začne řvát něco o nějakém překvapení. Ať už to je cokoliv, nebude to dobrá zpráva. Ovšem mou pozornost upoutá Bellatrix, která se stále věnuje svým krutým hrátkám a ještě to završí tou svou poznámkou o hudbě. Soptí vzteky, ovšem poté si všimnu toho chlapce s nožem. Pokud na ni zaútočí, nejspíše to dopadne špatně... pro něj. Je mi jasné, že musím jednat rychle. Nejdříve ovšem musím rychle a vypořádat se se smrtijedem, který mi blokuje cestu. Zatímco Moddy zaměstnává jeho pozornost, já již připravuji své kouzlo. "Glacius Tria!" provedu neverbálně tohle bojové kouzlo. Je to jedno z nejmocnějších kouzel, které ovládám. A naštěstí to funguje, ledový paprsek zasáhne smrtijeda přímo do hrudi a po chvíli je zmražen do bloku ledu (6). Na nic nečekám a ihned po Bellatrix vyšlu Expelliarmus. Mé kouzlo zasáhne a vyrazí jí hůlku z ruky, ovšem bohužel není dost silné na to, aby ji srazilo na zem (6). Ihned po ní vrhnu i omračovací kouzlo, ovšem tomu se dokáže hravě vyhnout (4). Zakleji a pomalu se blížím k Bellatrix, připraven kdykoliv seslat Protego. (Hod - 52%) |
| |
|
|
| |
| Příčná ulice - boj Fabian, Gideon, Frank, Alice, Moody, Severus Môj pokus vyšiel, i keď polovične, než bolo v pláne. Ale aspoň sme sa zbavili jedného protivníka, čo je výhoda. Len dúfam, že sa z tých lán rýchlo nedostane. Po očku ho skontrolujem, no nezdržím sa dlho pohľadom. Nemôžem si dovoliť nevenovať pozornosť smrtijedovi, ktorý ho vymenil. Mávnutím prútika odrazím jeho kliatbu, nech už to bolo čokolvek a mysel mi pracuje na plné obrátky. Vnímam, že kdesi v okolí niekoho zložili a len dúfam, že je len omráčený. Moja pozornosť sa plne venuje protivníkovi, vnímajúc periférne i môjho spolubojovníka. Znovu sa oženiem prútikom odraziac kliatbu od protivníka. Ani neviem, čo presne Lestrange hovorí, ani jeden z nich. Niekde v kútiku mysle mi stále znie ohlušujúci krik dieťaťa, ktoré Belatrix týra. V tom znovu dopadne kúzlo od Fabiana a ja bez väčšieho zaváhania či premýšlania mávnem prútikom. "Incarcerous," (2) pomyslím si a pokúsim sa trafiť smrtijeda, no tento raz sa mi to nepodarí. Nakrčím nos a zamručím nespokojne, keď sa nič extra nestane. Len čo smrtijed dopadne, alebo dostupí, vrhnem po ňom ďalšie z kúziel ktoré mám v rukáve. Mávnem prútikom ticho vrčiac formulu kúzla a z prútika mi vystrelí jediný šíp, mieriaci na smrtijedove nohy. (3) Tomu sa však môj protivník znovu zlahka vyhne. Zovriem prútik ešte pevnejšie. "Hajzel jeden" Pomyslím si naštvane a bez akéhokolvek čakania mávnem znovu prútikom, tento raz s odhodlaním trafiť. Šíp mieriaci z môjho prútika, tento raz k boku smrtijeda sa tesne obtrie okolo. (5) "Mala som mieriť na hlavu!" pomyslím si trpko, ale i tak by som to asi nespravila... (59%) |
| |
Svérázné stezky Kentauři mi to zřejmě nehodlají ulehčit, kryptické poznámky příliš nenapoví, stejně tak nezaujatý postoj k věci. ,, Snad budou k užitku aspoň na místních pozemcích, nenechájí smrtijedy procházet po vlastních pastvinách a zaútočit na Bradavice z týla ,,. Uctivě pokynu hlavou zdobenou rozměrným parožím a v duchu doufám, že ne všichni potenciální spojenci proti Pánu zla, budou zdráhavý. I sami kentauři, možná změní názor až k nim příjdou poslové Vy-víte-koho, se svými výhružkami a planými sliby. Čas však nepočká, a Lily s Harrym už vůbec ne. Svižně se ženu ke škole čar a kouzel, místu plném vzpomínek a mnoha dalších divů. Zejména mladých čarodějů, každý se svou hůlkou. A hůlka, i cizí, je přesně to, co je třeba. Až dorazím k Bradavicím, zvolním a rozhodnu se pro opatrný postup. Přeci jen nemám ponětí, jak dlouho jsem byl mimo dění, mohla se stát ledacos. Špehové nepřítele, jsou bez iluze i v samotných Bradavicích a já si nemohu dovolit upoutat pozornost. Naštěstí pro mě, ucházet pozornosti bylo specialitou mých školních let. Všechny ty tajné chodby a skrýše, které jsme s Poberty vyhrabaly, teď příjdou vhod. Cesta však bude vše, jen né snadná. Sedm tajných chodeb bylo Pobertům známo, a ty nejbližší vedly z Prasinek. ,, Plán je tedy následující - Zastávka v Prasinkách, kde snad půjde zjistit situaci, možná i kontaktovat Řád. Bradavice, však přesto lákaly k návštěvě. Možnost zastižení Brumbála, či opatření jiné podpory nebyla marná. A bylo tu ještě něco, cosi, co jsi Brumbál před časem vypůjčil, teď je však potřebnější, než kdy jindy. ,, Prvořade je však potřeba ujistit se, že je rodina a Řád v pořádku. S motivací, která mi rozhodně nechybí, zamířím k Vrbě mlátičce. |
| |
| Boj v Prasinkách "I vy, Lily, buďte opatrní..." oplatím její stisk, věnuji jí i Harrymu poslední rádoby povzbuzující pohled a vyběhnu z domu. Srdce mi buší jako splašené, a to jsem se ještě ani nepřemístila. Raději se snažím nemyslet na to, jaké hrůzy nás v ulicích Prasinek čekají. Nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Hned jak dorazí Theodora, popadnu ji za loket a vážně se na ni podívám. "Drž se u mě nebo Boyda. Zkus nepanikařit, musíš si zachovat čistou hlavu, ano? Kryjeme ti záda," vyrazím ze sebe rychle. Nechci ztrácet čas, ale na druhou stranu se mi nechce poslat nováčka do akce bez jediné, i když mizerné, rady. Je to její první den! proletí mi hlavou zbytečně. Musela vědět do čeho jde. Odhodlaně na ni kývnu a obě nás přemístím. Kouzlo nás vyplivne za rohem soví pošty k tvořícímu se hloučku Řádu a před námi se otevře pohled na klikaté ulice Prasinek zamořené smrtijedy. Rozhlížím se na kolem sebe a v duchu kalkuluji situaci. Několik smrtijedů roztroušených po ulici. Čtyři... teď už tři, se podílejí na představení u Medového ráje. Přesně tak mi to všechno připadá. Jako nějaká hra. Sirius se bez rozmyslu vrhá ke staříkovi. McGonagallová si zabírá Averyho. To nám zbývá kolik? Čtyři, pět? Svoji hůlku v ruce svírám tak pevně až mi zbělejí klouby. Všechny svaly v těle mi vibrují pod nesnesitelným nutkáním vyrazit na pomoc Siriusovi, hlava nehlava. Mám z toho všeho špatný pocit. Jako by nás lákali na jedno místo. Jako prasátka na porážku. Nedá se ni dělat, rozhodně nezůstanu nečinně stát, když byli zasaženi dva lidé a kamarád je středem souboje tři na jednoho. Snad jsou ještě naživu... Koutkem oka zkontroluji Theodoru a rychlým krokem zamířím k Medovému ráji. Namísto toho, abych skočila rovnýma nohama do klubka zmijí, jako Sirius, zaútočím na nejbližšího smrtijeda. "Mdloby na tebe!" (5) švihnu hůlkou. Smrtijed je ale rychlejší než moje kouzla a o vlásek se kletbě vyhne. Než se vzpamatuje automaticky se pokusím o nonverbální Protego Totalum (3), které má ochránit mě, případně i Theodoru. (55%) |
| |
| Charlwood -->útek Remus, Peter Takmer neustále sa s chlapcami ticho rozprávam. Hlavne keď Rem odíde obhliadnuť dom a aj naše bezvýznamné rozhovory na zaplnenie ticha vymiznú, potrebujem počuť aspoň svoj hlas. V istom zmysel ma to upokojuje, to že tu nie je úplné ticho a môj nervový systém sa neotriasa pri každom prasknutí dreveného nábytku. Na druhej strane ale naozaj nezvyšujem hlas, pretože...čo ak prepočujem niečo dôležité? Nikdy nikto nezaútočil na dom, ale Moody nám hovoril- vždy pripravený. Vždy očakávajte útok. Vždy si myslite, že sa chystajú zaútočiť. A podceňovanie keď musím ochrániť deti je to posledné, čo by som chcela robiť. Mimo toho, chcela som počuť keď sa premiestnia členovia rádu naspäť. Chcela som ich tu vidieť živých a zdravých. "Prásk" ako od premiestnenia nie je však prvý jasným zvuk čo počujem. Namiesto toho sa Remov hlas prenesie cez okno otvorené na vetračku a mne stuhne krv v žilách. Ako v spomalenom zábere vidím prvý záblesk svetla vonku a prvé vykríknuté kliatby. Prudko otočím hlavou k oknu a okamžite ma premknú obavy o kamaráta. Útok...Remus? ....dom...deti. Pozriem sa na dvoch malých chlapčekov, pred ktorých som sa bez toho aby som si to uvedomila postavila, zaujmúc tak miesto medzi nimi a oknom. Vedela som čo je moja priorita, aj keď môj veľmi blízky priateľ bojoval vonku o svoj život, a pravdepodobne proti presile. On bojoval ale aj o náš život. A ja som musela dostať dva príliš mladé životy do bezpečia. Mám len malú chvíľku kým sa presunú spred domu dozadu. Nasledujúce sekundy sa zomelú pre mňa neskutočne rýchlo. Prútikom klepnem po hlave Nevilla, seba aj Harryho, na všetkých troch použijúc splývacie zaklínadlo. Harryho, ktorý je omnoho viac rozrušený vezmem do jednej ruky, oprúc si ho o bok, a Nevilla do druhej, v ktorej zvieram prútik, namierený pred seba. Okamžite prebehnem cez dom k zadnému vchodu a keď sa mi zdá, že cez búšiace srdce nepočujem vonku hlasy či kroky, tak otvorím dvere kostrbatým mávnutím prútika v zápästí, dávajúc pozor aby mi chlapci nevypadli a náhliac sa vyjdem von, divoko sa obzerajúc. A v tom ho zbadám. Peter... Hlesnem potichu, neveriacky, a zrazu som nenormálne rada, že meškal na schôdzu. Zopakujem slovo o čosi hlasnejšie, len natoľko, aby si ma všimol aj napriek môjmu zaklínadlu. Peter tu je Lily. Až potom si všimnem osoby ležiacej vedľa neho, ale nie je čas na otázky, ktoré sa mi roja v hlave. Môže pomôcť Remusovi, bude to obrovská výhoda keď sa nečakane zjaví, a možno aj porazia smrťožrútov a potom sa môžme spojiť s ostatnými.... S obrovskou nádejou v očiach k nemu prídem, očami ho prosiac aby bol potichu až kým nie som natoľko blízko že bude počuť aj šepkanie cez výkriky, ktoré znejú z domu len kúsok od nás, len tam, za rohom. Vďaka Merlinovi že si tu! Napadli dom, Remus s nimi bojuje úplne sám. Musíš mu ísť pomôcť! Potom vyšlite patronusa, nájde ma, idem sa s deťmi schovať. Prosím, pomôž mu. Ozve sa zvlášť hlasné buchnutie, od nejakého zaklínadla, a Harry sa rozplače hlasnejšie. Nesmú ho začuť...Musím ísť. Musím ísť preč. Snažím sa očami povedať Petrovi všetko, čo mám na mysli- že im chcem pomôcť, nech sú opatrní, že dúfam že sa im nič nestane, že sa postarám o deti... slová ale už vytvárať nestíham. Namiesto toho sa stratím aj s deťmi v tme. Premiestnenie s dvoma temer ešte batoľatami chcem nechať ako poslednú možnosť, a pri veľmi rýchlej myšlienke- kam teraz do bezpečia? si to podvedome zamierim k policajnej stanici. V meste kde bývali Longbottomovci som nepoznala žiadnu inú čarodejnícku rodinu. Možno zo mňa prehovorila moja muklovská stránka, pre ktorú to bola inštitúcia ochrany. Možno som vydedukovala, že stúpenci Voldemorta, väčšinou čistokrvný čarodejníci, jednoducho nebudú vedieť ako sa prípadne vysporiadavať s niečím takým ako sú strelné zbrane. |
| |
| Konec poklidného večera Sybill Maru Nemocnice sv. Munga, sobota 10.7. večer Začínala tam být nuda. Vydržet na lůžku jeden, dva dny? Dobře, to se ještě dalo. Tři už byly na hranici, ale s trochou sebezapření taky ok - ale týdne? Celý týden? To je snad horší než ta nehoda, která tě tam dostala. No, nehoda. Ten smrtijed, který tě dostal, to určitě jako nehodu nemyslel. Před týdnem jsi měla službu na hlídání jednoho z podezřelých ze spolupráce s Ty-víš-kým. Abraham Murdock, 45tiletý zaměstnanec ministerstva na Odboru záhad, muž s rodinou a třemi dětmi, se začínal chovat podezřele. Někdy přišel pozdě do práce, často z ní dříve odcházel. Několikrát byl spatřen v přítomnosti Luciuse Malfoye, o kterém jste v Řádu také měli své zprávy, vyskytoval se dost často i na Obrtlé. Měla si za úkol z něj nespustit oči a potvrdit, zda jsou vaše domněnky pravdivé. Docela rutinní akce, Murdock po celou dobu nedělal nic podivného, jedna procházka po Příčné s návštěvou Krucánků a Kaňourů, procházka po Prasinkách, kde si v Medovém ráji dal pár Máslových ležáků a v té hnusné, zatuchlé hospodě opodál, U prasečí hlavy, zase pár panáků. Všechno bylo skvělé, kdo by tě podezříval, že ho sleduješ, že? Někdo určitě. Zrovna ve chvíli, kdy se chtěl přemístit pryč, pohlédl tvým směrem - načež tě zezadu trefila čísi kletba a přišlo bezvědomí. Probudila si se druhý den u Munga. Spousta zlomenin, velká ztráta krve, která tě málem stála život, nebýt jednoho uvědomělého kolemjdoucího. Kletba, o kterém toho nikdo moc netuší, snad kromě faktu, že patří mezi zakázanou, černou magii. Bolelo tě celé tělo, nemohla si se skoro hnout. Ty první dny byly pekelné. Postupně se to ale zlepšovalo, všechny ty lektvary fungovaly jak měly a dnes se již cítíš zdravá jako rybička. Lékouzelníci tě ale ne a ne pustit, že prý neví, jestli to nebude mít vedlejší následky a že můžeš být stále dosti slabá a bla, bla bla. A to byla dneska schůzka Řádu u Longbottomových! "Hezkého večera přeji, slečno Maru." Zavrzání dveří. Ve tmě nemocničního pokoje se náhle objeví něčí silueta. Vysoký muž, dlouhé vlasy i bradka. Hlas velmi dobře známý. Albus Brumbál. "Doufám, že se již cítíte mnohem lépe." Nečeká na tvou odpověď. "Potřebuji vaši pomoc. Od našeho možného spojence jsem dostal informaci o útoku na Příčnou ulici. Cítíte, že jste schopna vstát z lůžka a zapojit se do boje?" I přestože je tma, dokážeš poznat, že si tě pozorně prohlíží, možná i hodnotí. "Potřeboval bych vás u Longbottomových, kdyby náhodou naše nepřátele napadlo něco nepříliš pěkného." Zadá ti úkol, stále však vyčkává, jakoby si nebyl jist, zda jsi na to už připravena. |
| |
 | Konec válení Albus Brumbál Vážně už to byla nuda. První dny jsem si na nudu rozhodně stěžovat nemohla, kdy jsem se po celou dobu soustředila na to, abych nepohnula ani svalem. Místo toho jsem se rozhodla zaměstnat mozek a přemýšlela nad tím, čím mě mohl ten hajzl sejmout. Byl to nějaký slabší odvar toho, co zabilo Fenwicka? Na vlastní oči jsem jeho tělo neviděla, stalo se to předtím, než jsem se přidala k Řádu, takže jsem se musela spokojit s vyprávěním, do kterého se nikdo příliš nehrnul. Sice jsem nebyla rozesekaná na kousíčky, ale rozhodně to nebylo protože by se nesnažili. Jestli mě k Mungovi poslal nějaký neschopný kouzelník, který nedokázal ani správně seslat kletbu, byla to dvojnásobná potupa. Horší snad už bylo jen to, že mě nechtěli z té zatracené nemocnice pustit. Nepomohly prosby ani vyhrožování, prý jsem pořád ještě slabá. Byla jsem o to vzteklejší, když jsem si uvědomila, že zmeškám i dnešní schůzku Řádu. Zatracený Murdock! Jestli ho ještě někdy uvidím, osobně ho stáhnu z kůže. Když se objevil Brumbál, zrovna jsem si četla, abych alespoň trochu zahnala nudu. Zvedla jsem pohled od stránek a povytáhla obočí, na jeho otázku jsem pouze přikývla. Na jeho další otázku odložím knihu na stolek vedle nemocničního lůžka a posadím se na kraj postele, než se postavím. "Samozřejmě," odpovím. Nehodlala jsem se tady dál válet. Rychle se obléknu a strčím si hůlku do kapsy hábitu. "Něco dalšího, co bych měla vědět?" zeptám se Brumbála. Jsem připravená se kdykoliv přemístit k domu Longbottomových, nehodlám promeškat ani vteřinu. Je mi trochu líto, že mě neposílá na Příčnou ulici, ale chápu jeho obavy - přece jenom jsem před týdnem měla zlomené skoro všechny kosti v těle. |
| |
| Dům Longbottomových Lily, Remus Sotva se přemístím před dům, je již jasné, že jsem se dostal z bláta do louže. "A sakra, dům Alice a Franka napadli taky." Z druhé strany domu slyším zvuky boje. Na chvíli ztuhnu. Ano, měl bych jim jít na pomoc, ale takhle moc užitečný nebudu, navíc tady s Eduaphorou. To už si ale všimnu Lily, která vyběhne z domu zadním vchodem. A z jejích slov pochopím, že s těmi smrtijedy bojuje jenom Remus. "Počkat, jaktože jen Remus, kde jsou všichni." Buď jsou pryč nebo jsou snad... "Ne, nejsou. Určitě šli na příčnou ulici zabránit tomu útoku... a smrtijedi to předpokládali, tak mezitím zaútočili zde." Lily mezitím domluví a rozběhne se dál. "Počkej, nepotřebuješ pomoc-" To už je ale pozdě a ona běží dál, buď mě neslyšela nebo mě ignorovala. Je mi nepříjemné ji nechat takhle utéct samotnou. Co kdyby tu byli další... A tak trochu jí závidím. Ona může z této bitvy utéct a nikdo jí to nebude mít za zlé, protože chrání děti... Já bych ale měl již začít něco dělat, pokud nechci skončit jako hnojivo na zahrádce. Vezmu Eduaphoru a strčím ji do staré kůlny, co mají Longbottomovi na zahradě a neverbálním "Colloportus" zamknu dveře. Je to proto, aby ji náhodou neobjevil nějaký smrtijed. Poté obejdu dům z druhé strany a předtím, než narazím na nějakého smrtijeda se proměním na krysu. Takto zamaskovaný jdu obhlédnout situaci. Ale bude to vážně něco, jak se můžeme ubránit proti tolika smrtijedům? |
| |
| Dům Longbottomových Peter, Lily, Sybill Lily se na kratičký moment setkává s Peterem, oba členi Řádu si vymění pár rychlých slov a následně každý z nich putuje jiným směrem, Lily do vesnice najít pomoc mudlovského obyvatelstva, Peter do potemnělé stodoly, kde uloží stále bezvědomou dívku. Kouzlem za sebou zavře dřevěné dveře, načež se změní v krysu, aby zjistil, co se děje. Cesta před dům je krátká a brzy se mu naskytne pohled na bojujícího Remuse Lupina, který se prozatím statečně brání útoků tří osob, které ho obklopují a nepřestávají se svými útoky. Tmu prosvěcuje paprsek vedle paprsku a Lupin si vede dobře. V rámci možností. Všichni tři útočníci jsou zahaleni do černých kápí a ani dle hlasů nejde rozeznat, o koho se jedná. "Obkličte ho! Jdu do domu!" vykřikne jeden z útočníků, muž, dle hlasu i docela mladý. Hned poté si to sprintem zamíří k hlavním dveřím, které jsou jen kus od místa, kde na svět kouká Peter. Lupin schytává první kouzlo, které se mu nedaří vykrýt, zakolísá a na chvíli spadne na jedno koleno. Hůlku má ovšem stále zdviženou, v boji pokračuje a po chvíli se vrací opět na dvě nohy. Prozatím. Mezitím, daleko odsud, až v Londýně v nemocnici u Munga, povolává ještě nedávno zraněnou dívku Brumbál do boje. "Nic dalšího. Hodně štěstí, Sybill. Buďte opatrná." A ve chvíli kdy mizí ona, mizí i on. Sybill se může připojit k boji. Lily utíká. Oba chlapce má v náručí a rozhodně to není pohodlné, dvouleté děti už přeci jenom něco váží a občas je náročné unést jednoho, natož dva. Chlapci se ale chovají dobře, Neville zvědavě hledí na svět, chvílemi se dokonce i usmívá, Harry má své plačící chvíle, rychlý pohyb tmavou krajinou však nakonec upoutá i jeho pozornost. Pomáhá tomu i skutečnost, že se vzdalujete od toho všeho hluku dál a on se přestává tolik bát. Zdejší policejní stanice není nijak daleko, chvíli to však vypadá, že je zavřeno. Nikde se nesvítí, dům jakoby zel prázdnotou, pouliční osvětlení již zhaslo, všude je ticho a tma, ani zvuky boje již nejsou tolik slyšet. Že by nějaké zaklínadlo? Do ticha se rozezní jediné - Harrymu se nelíbí náhlé zastavení a začne plakat. Hlasitě. Tak hlasitě až se v budově před vámi rozsvítí jedno světlo, poté druhé, chvíli zazní zachrastění klíčů a následně jsou otevřeny dveře. Proti vám stojí postarší muž kolem šedesáti, mhouří oči, jakoby vás bez toho neviděl a snaží se pochopit situaci. "Děje se něco?" Hned na to si uvědomí, jak hloupě jeho otázka zní. Vždyť před policejní stanici stojí mladá žena s dvěmi dětmi v náručí, něco se dít musí. "Hlavně klid, ano? Je třeba zavolat posily?" Zeptá se a ustoupí stranou, abyste mohli projít dovnitř. "Pojďte dovnitř, bude to dobré, budete v bezpečí. Pojďte, pojďte, všechno mi řeknete." |
| |
| Sv. Mungo -> Dům Longbottomových Na nic dalšího nečekám a přemístím se. Naštěstí mám tolik rozumu, abych ještě v nemocničním pokoji vytáhla hůlku, takže když se objevím uprostřed boje, můžu hned začít bojovat. "Expulso!" (8) švihnu hůlkou a smrtijed nejblíže ke mně je odhozen několik metrů dozadu. Bohužel ho rána neomráčila, ale i tak ho to na minutu dvě vyřadí z boje, než vstane a najde dech. Remus si s tím druhým dokáže na pár sekund poradit, proto si dovolím se otočit na smrtijeda, který se tak chrabře rozeběhl k domu. Kdo je uvnitř? Nemám tušení, ale riskovat to nehodlám. "Mdloby na tebe!" (8) nerozpakuju se mu poslat kouzlo do zad, protože se bojím toho, že uvnitř jsou děti. A tihle magoři by se nerozpakovali ublížit ani miminu. Smrtijed je nejspíš tak zabraný do svého plánu dostat se do domu, že ho kouzlo zasáhne a on upadne do bezvědomí. Teď, když je jeden smrtijed v bezvědomí, a druhý stále lapá po dechu na zemi, zbývá už jenom jeden. Po týdnu nic nedělání jsem plná adrenalinu, rozhodně nehodlám přestat v nejlepším. Mávnu hůlkou. "Petrificus totalus!" (8) vyšlu kouzlo. Smrtijed se pokusí použít protego, ale je až příliš pomalý. Bezvládně spadne na zem. Nechci dát válejícímu se smrtijedovi dát příležitost se vzpamatovat a zaútočit, proto použiju kouzlo Incarcerous (9). Objeví se tlusté provazy, které smrtijeda svázají. Ten se rozhodně v blízké době nikam nedostane. Trochu překvapeně se uchechtnu a teatrálně fouknu na špičku hůlky, jako kdyby to byla zbraň. "Pořád to v sobě mám," pochválím se nahlas a podívám se na Remuse. "Jsi v pořádku?" zvážním. "Kde jsou ostatní?" (68%) |
| |
| Příčná ulice
Boj pokračuje. Alice bojující s Rudolphusem Lestrangem nepovoluje ve svém nátlaku. Možná je to vztek za zraněného manžela, bojuje však jakoby jí šlo o život, což ale vlastně i jde. Oba po sobě střílejí kouzla, kterým se buď vyhýbají či nechávají štít, aby je odrazil. Souboj je to vyrovnaný, možná má Alice trochu navrch, kdo ví. Mladá Longbottomová má však štěstí, Rudolphus není plně oddán souboji a kontroluje situaci za svými zády. Snad jakoby na někoho čekal a ten někdo nepřicházel. "Hey, to bylo znamení! Kde je ten idiot! Ty holko pitomá, přiveď ho!" Stihne zařvat na někoho ve tmě přilehlých ulic, ze kterých se ozývá pouze ticho. "Jestli si to posrala, sám tě vykuchá..." A Alicina kletba ho zasáhne přímo do hrudníku, udělá dva tři kroky zpět a padá v bezvědomí k zemi. Alice neváhá, rychle obhlédne situaci a nakonec se vrací k Frankovi, aby se o něj postarala. Smrtijed stojící proti Emily s Fabianem má štěstí a to štěstí rozhoduje víceméně více než jeho vlastní zdatnost. Těm kouzlům, které se netrefí do jeho štítu, se dokáže vyhnout a to takovými pohyby až to není hezké. Jeho poskakování sem a tam by působilo komicky, nebýt proudu zaklínadel z jeho hůlky namířeným vašim směrem. "Hahaha, ani trefit se nedokážete, hahaha." Šklebí se vám a skutečně, první z Emiliných šípů ho mine a druhý jen lehce škrábne do stehna. To samotné by mu asi nevadilo nebýt Fabianova dalšího kouzla mířeného na zmíněné nohy. "Doprdele, vy idioti zatracený..." Výbuch u jeho končetin není nic příjemného, světlé kalhoty náhle viditelné díky odhalenému plášti, se začínají barvit do červena a smrtijed padá k zemi, stále je však při vědomí, stále schopen bojovat. "Bombarda maxima!" začne řvát, inspirován Fabianem, už nehledí na to, že by měl kouzlit neverbálně. Má jiných starostí dost. "Expeliarmus! Crucio!" Ani Gideon se nenechává zahanbit a společně s Moodym se mu podaří zbavit se jejich protivníka. Gideonovo kouzlo promění smrtijeda v kostku ledu, muž je uvězněn v ledovém pekle a vypadá to, že se z toho jen tak nevzpamatuje. To už ale Gideon míří na Bellatrix a jeho kouzla by se normálně setkala s úspěchem, dnes však není normálně. Podivný kouř začne zahalovat ten kus ulice, ve kterém se nacházíte, viditelnost klesá - a přesto může Gideon vidět výsledek svých dobře mířených kouzel. První Expelliarmus by jí trefit mělo, několik centimetrů před ní však náhle uhne a narazí do okolní zdi. Hůlka zůstává v její ruce a ona se začíná děsivě šklebit. I omračovací kouzlo se setkává s podobným osudem. "To je nám ale překvapeníčko, že?" Směje se Gideonovi přímo do očí, skoro nepatrným pohybem zamává hůlkou a ke Gideonovi letí neznámé kouzlo. "Užij si to milášku, já tu mám jinou zába..." Otočí se zpět k děvčeti, které týrala a které najednou není na svém místě. "Vy...vy..." začne zuřit. Opravdu dost zuřit, hůlku zamíří na matku toho děvčátka, které se věnovala předtím a která teď bezvládně leží a pláče na zemi. "Tohle ne! Tohle mi nikdo dělat nebude! Crucio! Crucio! Vraťte mi jí nebo je všechny zabiju! Všechny." A chlapec, který se předtím tolik vrhal do boje a na pomoc, teď udělá několik kroků zpět, naprosto zděšený vývojem situace a tím, co vše se může stát. Severusovi se podařilo dostat dívenku z Bellina dosahu a dětský pláč na chvíli ustál. Hned jakmile se světlovlasé děvčátko, sotva šestileté, objeví v jeho blízkosti a povolí kouzlo, dívenka spadne k zemi, z nosu jí teče krev, jinak se však zdá být nezraněna. Alespoň fyzicky. Její malé tělíčko se celé otřásá, dívenka tiše vzlyká, nezmůže se na jediné slovo, na jediný pohyb navíc. Prozatím je v tichosti, ale - ale křik její matky z hlavní ulice jí donutí zvednout hlavu. V očích má strach, neuvěřitelnou hrůzu a bolest, natáhne ruku a začne volat to jediné, na čem jí teď záleží. "Mami! Maminko! Mami." stav: Bellatrix - stále má své rukojmí Rudolphus - v bezvědomí smrtijed A - proti Gideonovi s Moodym - kostka ledu smrtijed B - proti Emily s Fabianem - zraněn ale pokračuje v boji smrtijed C - spoután |
| |
| U Longbottomových Sybill, Remus Prosmýknu se dovnitř až k hlavním dveřím, u kterých se odehrává boj. Remus tam bojuje sám s několika smrtijedy a mé srdce ztěžkne když si všimnu, že jedna kletba jej poslala do kolen. Mám chuť zalézt do nejbližší škvíry a vylézt až za pár let. Raději tedy vlezu dovnitř. Musím se rozhodnout co dělat. Neco musím udělat, ale co? To už ale jeden smrtijed křičí, že jde dovnitř. "To zvládneš, postaráš se o něj, bude tady sám..." Počkám tedy, až vejde dovnitř a zatímco je otočen zády, proměním se zpět a vyšlu po něm "Petrificus Totalus!" Hod - 7 Úspěch! Paralyzovaný smrtijed dopadne na zem jako pytel brambor a já si mohu oddechnout. Je otázka, jak dlouho to kouzlo vydrží, ale pro tentokrát si mohu gratulovat. "Možná přeci jen jsem k něčemu..." To ale moc dlouho nevydrží, když slyším Remusův křik. Zasáhla ho další kletba? Nebo ho něco jen těsně minulo? Kdoví, ale jestli mu nepomůžu... "No tak, najdi svou odvahu, musíš mu pomoct, musíš..." Vzpomenu si na jedno kouzlo. Ovládám jej docela dobře. Snad to půjde, prosím... Vyhlédnu ze dveří, namířím hůlku na hlouček smrtijedů, co metají kletby po Remusovi a zakouzlím neverbální Confringo. Hod - 8 Proud ohnivého, oranžového světla vytryskne z hůlky a dopadne přímo do hloučku smrtijedů. Následná ohnivá exploze mě téměř oslepí. Schovám se vedle dveří a ztěžka oddechuji, třesu se strachy a bojím se podívat se ven na tu spoušť. "Prosím, ať to fungovalo, ať to neschytal i Remus, prosím, prosím, prosím..." 59 procent. |
| |
| Schůze Fénixova Řádu --> PrasinkyEmily, Remus, Lily, Duncan, Fabian, Sirius, Marlene, poté Marlene, Duncan, McGonagallová, Edgar a Sirius Zdálo se, že nic dalšího důležitého projednáno nebude, dokud se na schůzi neobjeví samotný Brumbál. Nezbývalo než čekat. Do hovorů jsem se zapojovala s úsměvem, ale trochu opatrněji, než byl můj první výstup. Ovšem výbornými domácími sušenkami jsem rozhodně nepohrdla. Hned jsem se zajímala o recept a ráda rozvíjela téma pečení po mudlovském způsobu jako výborný způsob relaxace, pokud byl někdo ochotný poslouchat. (90 %) |
| |
| Příčná Ulice - Boj - Severus, Emily, Fabian Bohužel, Bellatrix je nějak chráněná. Tak proto je tak klidná a věnuje se svým hrám... jen se mi vysměje a pošle po mě proud světla. Zkusím se tomu vyhnout a ještě pro jistotu použiji Protego. (4) Za předpokladu, že jsem ještě stále něčeho schopen se ihned vrhnu do protiútoku. Holčička někam v tom kouři zmizela a Bellatrix si teď zlost chce vybít na její matce. Je chráněná, takže na to musím chytře. "Obscuro!" zamávám hůlkou. Toto kouzlo nemá žádný paprsek, pokud se mi ho podaří provést, Bellatrix by měla oči zakrýt černá páska přes oči a oslepit ji (7). Zdá se, že jsem úspěšný a proto neváhám, přiblížím se k Bellatrix ještě více a vykouzlím něco znovu, tentokrát Ventus Tria. Z hůlky mi vytryskne dost silný, spirálovitý proud vzduchu, který by Bellatrix měl dost daleko odfouknout. (7) "Dostaňte ji odtamtud!" křiknu po lidech, kteří jsou poblíž té nebohé ženy, poté se raději začnu chránit pomocí Protega v očekávání nějakého podrazu ze strany smrtijedů (2). (Hod - 10 procent.) |
| |
| Prasinky Theodora, Marlene, Duncan, McGonagallová, Edgar a Sirius Atmosféra v Prasinkách není příjemná, rychle se rozkřiklo, že smrtijedi již nejsou jedinými návštěvníky této kouzelnické vesnice a lidí nehodlají nic riskovat. Rychle za sebou zavírají dveře i okenice, zatahují záclony a doufají, že je všechno to příkoří mine. ¨ Deset - teď již devět smrtijedů proti šesti členům Řádu a dvěma civilistům? Není to vyrovnané, přesto se však držíte na nohou a bojujete, co vám síly stačí. Minerva McGonagallová se svým útokem dlouho nečekala a nepustila se do nikoho jiného než je Avery starší, velmi zkušený kouzelník především v oblasti černé magie. Nebylo by divu, kdyby to byl nejlepší čaroděj ve zdejší ulici, jejím kouzlům se vyhýbá s ladností a elegancí a sám sesílá kletby vám mnohdy neslýchané. Ani profesorka přeměňování se však nenechává zahanbit a vše mu s dostatečnou mírou vrací. Jejich souboj by byl hezkých pokoukáním, nebýt nepříjemné situace, ve které se nacházíte. "Ty! Zůstaň tam a věnuj se svému, tahle je má!" Zadá rozkazy jednomu z těch, kteří se k Averymu chtěli přidat. Očividně tento souboj bere jako otázku své cti - a je připraven zvítězit. Bude to trvat dlouho. Smrtijed, který byl Averym okřiknut svou pozornost navrací ke skupině se Siriusem a civilisty, starým dědou a vnučkou. Tři proti třem, o vyrovnanosti však nelze mluvit, děda i přestože jsou jeho zásahy sofistikované a skoro perfektní, kouzlí příliš pomalu. Nepomáhá mu ani hůlka, kterou třímá v rukou. Jediný důvod, proč ještě neleží zasažený kletbou, je přítomnost jeho vnučky, která zvládá chránit jak sebe, tak i jeho. "Confundo!" Jedna z kleteb míří na odvážnou dívku, ona již nestíhá vytvořit štít, instinktivně uhýbá stranou - a Sirius, jehož vlastní smrtijed právě padá k zemi, je zasažen. Začne se zmateně rozhlížet kolem, hůlku u pasu, nechápe, nevnímá - a i když se ho dívčina snaží varovat, nestíhá kouzlit včas a mladého Blacka zasahuje další kletba. Zmatení mizí, on se však chytá za krk, snad jakoby nemohl dýchat a skutečně, sápe po dechu, bojuje o každou vteřinu. "Pomoc! Potřebujeme pomoc!" Dědova vnučka začíná panikařit, kouzla od zbylých dvou smrtijedů však spolu s dědou odvrací. Prozatím. Skupinka u Medového ráje se začíná rozrůstat. Proti čtyřem smrtijedům se postaví Theodora, Marlene a následně i Edgar s Duncanem. Marlenino kouzlo sice nenašlo svůj cíl, dokáže se však vyhnout kouzlu letícím jejím směrem. S následujícím jí pomůže Duncan, kterému se narozdíl od Marlene podaří udělat štít o něco silnější. Mladý muž mlčky stojí po jejím boku, snad na ochranu, zatímco se věnuje boji. Jste dva proti dvěma. I Theodora se dala hned do boje a její kouzlení bylo o něco účinnější. Že by začátečnické štěstí? Její první kouzlo zastavilo muže na místě a dříve než se vzpamatoval, vylétla mu hůlka z ruky, načež už padal k zemi. Špatný den v práci. "Skvělá práce, slečno McGregorová." Edgar Bones se sám věnuje poslednímu ze čtveřice, který ještě neměl soubojového partnera a vede si dobře. Celou dobu byl jeho souboj vyrovnaný, to až kvůli výkřiku o pomoc od skupiny u Siriuse, sebou trhne, na chvíli ztratí soustředění - a kouzlo jej strefí do ramene, jak se otočil. Překvapeně zamrká, stojí, vypadá to, že se nic neděje, pak se mu však podlomí kolena a jeho tvář nachází zem. "Tak a teď si moje, holčičku." Není čas na zbyt, Theodora se musí bránit. Poslední ze zbývajících smrtijedů na nikoho neútočí, drží se opodál, vyčkává. Vlastně by bylo jednoduché ho zcela přehlédnout. James Průchod u Vrby mlátičky je přesně tam, kde býval i za časů vašeho vzdělávání v Bradavicích a Jamesovi netrvá dlouho, než se dostane ke svému cíli. U Chroptící chýše je ticho a klid, žádného člověka či boje. Prasinky se musí chystat ke spaní, nikdo již necourá po ulicích a - Hluk. Záblesky světel. Snad jakoby...kouzla. Kletby. Něco se tam děje, tam dole na hlavní ulici. Jak však pomoci, bez hůlky a bez bot, jen v podobě jelena? Situace: Počet smrtijedů: 10, zbývá 7 Med ráj - zbývají 3, Edgar zasažen děda+vnučka+ Sirius - zbývají dva, Sirius se dusí Minerva - 1 - Avery, vyrovnáno jeden kontroluje situaci |
| |
Z posledního dechu Chodby v kořenech nevrlé vrby, jsou stále stejně temné a nehostiné, jak jsi je vybavuji. V podobě jelena dvakrát tak klaustrofobické, však naštěstí dost prostorné pro rozložitého dvanácteráka. Když začenichám závan čerstvého vzduchu, spadne mi kámen ze srdce. Otevřený prostor, i ve večerním přítmí, je vítanou změnou oproti podzemí. Prasinky, však nespí. Vzduchem se nesou kletby, záblesky kouzel zbarvují okolí a pach strachu je cítit s trnoucí intenzitou. Rozběhnu se za zdrojem lomozu, který mě vede k Medovému ráji. Na ulicích nikdo, kdo by se pozastavil nad cílevědomým jelenem, což je snad ještě více znepokojující. Hlavou mi prochází stohy scénářů, ve všech však figurují smrtijedi. Pak se mi před očima rozprostře pohled na situaci, a že je na co se dívat. Přibližne tucet smrtijedů, nekteří ve vřavě boje, jiní již mimo něj. Stará McGonagalová proti nikomu jinému, než slizkému Averymu, který metá černá umění s pýchou, kterou si považoval už svého času ve Zmijozelu. Snažím se zvážit své možnosti, když v tu spatřím cosi, co mi vlije led do žil. Sirius se svíjí na zemi, ruce na krku, v očích pohled bolestné bezmoci, která zrcadlí mou vlastní. Bez hůlky a pomoci, nezmůžu víc než pomalu pozorovat, jak příteli vyprchá dech. Na místo zoufalého mrazení, mnou zacloumá horoucí hněv. Dobrák Bones to právě dostal do ramene a skupinka čarodějů, nejspíše přírustků do Řádu, se brání srdnatě, ale z posledního. Není čas na strategii, nejzkušenějším z přítomných je bez pochyb McGonagalová, kterou se kupodivu daří držet Averymu v šachu. Uvidíme, jak si poradí s dvěma protivníky. Vrhnu se s plnou silou svého zuřivého zvířecího těla na Averyho. S úmyslem využít svého nečekaného zjevu a nelidské rychlosti, zamýšlím nabrat jej na paroží a běžet dál, bez vlivu výsledku. Přinejlepším jej rozpářu od břicha po páteř, přinejmenším vytrhnu ze soustředění, což jak známo, je v duelu mezi čaroději kritické. S hlavou skloněnou a běsem na rozdávání se vrhnu do bitvy ... ( Hod - 84% ) |
| |
| soukromá zpráva od Vana Sallow pro Kdo chce kam... Samozřejmě, že jsem Brumbálovi lhala. Teda... nelhala, dobře - jen jsem... přeháněla. ´Krizová intervence u zranění tělesnejch i jinejch´... He, jak vznešeně to zní, žejo, když těmahle vzletnejma slovama podáte skutečnost, že jste párkrát napravili zlomenou ruku nebo narovnali pochroumaný žebroví, když se do vaší chaloupky doštrachala nějaká z ženskejch z vesnice, jejíž starej to přehnal -jak je v našem kraji ostatně zvykem- s pitim a vylil si to -jak je rovněž oblíbenou kratochvíli- doma, v lepšim případě na manželce, v tom horšim i na děckách... No a potom cestou do Británie - koneckonců, nebyli ´sme jediní, komu došlo, že s demokracií je u nás ámen; a snaha dostat se na čistší vzduch se nikdá nevobejde bez zranění, větších či menších. Ty, kteří podcenili nástrahy takový štreky jsme potkávali až na francouzský břehy. Faktem ale je, že krom několika střetnutí s pohraničníma hlídkama, kerejma ´sme díky maminčinýmu umění a tátovejm zkušenostem prošli -narozdíl vod spousty ostatních- celkem v klidu, žádnej reálnej bojovej střet za sebou až dosud nemám. A ty hlídky na hranicích... Božemoj, hádám, že těm klukům bylo jen o pár let míň, než tomu maníkovi co na nás teď míří hůlkou. "Stejně nezkušení, stejně vystrašení, stejně... stejně schopní poslat dávku z kalacha kamkoli, kde se jen trochu pohlo listí - prostě pro jistotu." Vzpomínka mě, paradoxně, poněkud uklidní. Náhle totiž VIM, co dělat - narozdíl od jenom pár vteřin minulejch okamžiků, kdy mi hlavou lítaly panický myšlenky, jedna přes druhou, a všem jim dominoval strach - ne o sebe samu, ale strach, že nevím, co podniknout, strach z toho, že v podobný situaci jsem, navzdory všem svejm silnejm řečem, ještě nikdy doopravdy nebyla. Nebo aspoň ne sama. Vždycky bylo na koho se spolehnout, obrátit, komu věřit... Ale tohle opravdový a až příliš skutečný ´poprvý´ mě zasáhlo poněkud nepřipravenou na to, CO je skutečnej boj... A to se eště asi nedá ani upe říct, že by TOHLE boj byl, žeáno. To tam venku za okny si lítaj zelený světýlka, ale tady-- Samozřejmě, že jsem Brumbálovi lhala... respektive, že jsem přeháněla, když jsem s ním mluvila. Jenže řeči se vedou a voda teče, a teď mám alespoň šanci ukázat, nakolik –pokud vůbec- to mý pábení bylo či nebylo vzdálený realitě. Odněkud z toho děsuplnýho prázdna v mý hlavě se znovu ozve tatínkův hlas. Ne už jen naučený fráze, pozbývající významu, dokud na ně nedojde; konečně začínají dávat smysl, dají se aplikovat. "Pokud to jde, zmást a rozptýlit pozornost. A potom... se uvidí. Tohle nejsou šachy; ne vždycky se dá vymejšlet deset tahů dopředu. Vždy udělat to, co udělat JDE, a pak teprv se posunout dál..." Hm. Okej. Ale - ale CO teda JDE udělat?! Všechen tenhle zmatek mi proběhne hlavou během zlomku vteřiny. Rozhlídnu se po ´bojišti´ a bleskurychle prozkoumám možnosti. V tuhle chvíli se jako největší nebezpečí -paradoxně- jeví Dem, voda i kouzlo sice vzkřísily jeho tělo, ale mysl... Well, příště si prostě mnohem líp rozmyslim, co vlastně dělám. Budit byvšího bystrozora ze stavu, do kerýho se dle dosavadních zkušeností dokáže propít, totiž zjevně nebyl nejlepší nápad. Takže... Útočník a Demiens. Nechce se mi spolýhat na nějaký ´kdyby´, ale jestli Abie a ten mladej v rohu pomůžou, mohlo by to vyjít... "Hej, okej, je mi to jasný..." houknu –abych ho o trochu víc zmátla- na útočníka, který teď, jestli se moc nepletu, neví, jestli věnovat pozornost spíš Abiemu nebo tomu chlapci u dveří. "Však... v pohodě, jo? V klidu..." zdvihnu poněkud ledabyle pravou ruku do výše ramen na znamení že se vzdávám "...neni přece nutný, aby tu došlo k nějakejm zraněním... aspoň ne k jinejm než těm, kerý má na kontě Abieho pálenka, hmm?" donutím se, nevím vlastně ani jak, usmát; nervozitu ani strach nemusím do ono gesta zvlášť vpašovávat, kolena se mi zatraceně klepou – účelu to snad nicméně poslouží. Vystrašená malá holka, tak chci vypadat. Ukolíbat útočníka, vzbudit dojem, že se mu věc daří - tak aby si začal připadat jistější - a tim pádem míň opatrnej. "Ostatně, támhle mladej má recht: Možná by sis měl udělat jasno v hierarchii příkazů. Máme teda jít do kouta, nebo se nehejbat? Chápej - prostě nevim, co dělat, eště se mi tak nějak nestalo, že by mě někdo přepadnul v oblíbený putyce, takže bych ocenila alespoň jasný instrukce. Tak či onak..." střelím takřka nepostřehnutelně rychlým pohybem očí směrem k Abiemu a Demiense zlehoulinka nakopnu do kotníku, abych dala na vědomí že takhle nežvaním jen z pouhý nervozity, a hlas namoduluju do uklidňujícího tónu; snad se pro zvýšení dojmu i sem tam zachvěje "...myslim, že vhodnym gestem bude, když teď s Demem odložíme hůlky. Teda... přinejmenšim já to tak udělám, abych dala najevo že nemám v plánu chystat nějaký potíže... okej? Tak jo. Velmi pomalu teď skloním hůlku..." vteřina prodlevy, aby si stihl z pomalého, leč na slovní výplně naschvál značně náročného monologu neznámý vybrat to podstatné, načež zmíněný akt provedu „...anebo Ti ji radši rovnou dám. CHYTEJ!“ vykřiknu po dlouhém, vláčném, skoro uspávajícím proslovu nečekaně nahlas a hůlku prudce hodím směrem k neznámému, míře přitom lehce nad jeho hlavu. Ať je to totiž kdo chce, nevypadá na zkušenýho harcovníka, a každej, prostě každej, kdo na to není trénovanej, věnuje pozornost rychlejm, nečekanejm pohybům ve svym okolí; je to pudová reakce, kterou nejde ovlivnit, zbytkovej atavismus z dob jeskynních lidí, z dob, kdy všimnout si pohybu mohl bejt rozdíl mezi smrtí a tim zůstat naživu. Aniž bych čekala na ověření týhle starý teorie, prostě předpokládám že chlapík zvedl hlavu, aby se podíval, co to po něm letí – takže kápě mu musela na chvíli zastřít výhled. Bez zaváhání se sehnu v pase (nerada bych to schytala, kdyby se Abie nebo někdo jiný rozhodl pro nějaký kouzlo) a vyrazím zakuklenci naproti. S plnou silou vrazím do jeho stolu a pokusím se ho jím přirazit ke stěně, přičemž doufám, že někdo ze zbývajícího osazenstva hostince měl o trochu lepší nápad než já. //Radši jsem si taky hodila, pokud bys to potřebovala zohlednit - 84%. Soukromě to dávám kvůli těm zmínkám o minulosti. |
| |
| Příčná ulice - boj Fabian, Gideon, Frank, Alice, Moody, Severus Smrtijed sa bráni zubami nechtami a jediné jeho šťastie je, že mierim ako žena. A to ma fakt vytáča. Možno práve preto netrafím poriadne ani jedno z kúziel. Na jeho odpoveď sa však snažím viac. "Protego!" (9) Zavelím prútiku a smrtijedovo kúzlo sa od neho odrazí s prekvapivou silou. To mi dodá trochu odvahy, a miesto ustúpenia znovu vyhrknem "Protego maxima!" (10) A obe ďalšie kúzla do bariéry narazia. Zvraštím obočie a pevnejšie uchopím svoj prútik v prstoch. Náraz kúziel na bariéru síce ustojím, ale moc síl mi už nezostáva. Nie som zvyknutá bojovať a kúzla tohto rozsahu sú pomerne vyčerpávajúce, až sa divím, že ešte stojím na nohách. Očkom tiknem po Fabianovi. Zdá sa, že je v poriadku a ešte mu nejaké sily zostávajú. Na myseľ sa mi vyderú dve kúzla, no použijem to prvé, ktoré ma napadne. "Petrificus totalus!" (9) Švihnem prútikom s ľahkosťou, ktorú som nacvičila v škole. Áno, nie je to kúzlo, ktorým by sa jeden v boji chválil, ale keď účinkuje... Zdá sa, že účinok vyšiel tak, ako som plánovala, no nie som si istá, ako dlho v tomto štýle zvládnem pokračovať. Ulicou sa ozve hlas Bellatrix a to vôbec nie upokojujúci zvuk, až ma zmrazí do morku kosti. Obrátim pohľad plný otázok na Fabiana a následne smerom k Bellatrix, pripravená zasiahnuť. "Musíme tých ludí dostať do bezpečia. Čo najskôr!" Prebehne mi myslou jediná myšlienka. Adrenalín v tele stúpa čoraz viac a k nemu sa trochu pridá i strach o Gideona, ktorý sa zjavne snaží dostať k Bellatrix a odstrániť ju. Až teraz si všimnem, že sa ulicou valí dym. To by sa iste dalo využiť. Prebehnem pohľadom letmo po ulici odhadujúc situáciu. (94%) |
| |
| Prasinky – BojMarlene, Duncan, McGonagallová, Edgar, Sirius a James Sotva jsem stíhala vnímat, co se děje kolem mě. Jen jsem zaznamenala, že McGonagallová stále bojovala. Jak jinak! Ji Avery nedostane! Tím jsem si byla jistá, protože pochybovat nad tím právě teď... Ne! Takové myšlenky si nemůžu dovolit. Prudce jsem vydechla a snažila se ovládnout třes v rukou. (67 %) |
| |
| Boj v Prasinkách Celá ta vřava u Medového ráje mi splývá dohromady v pouhé oslnivé záblesky kleteb, hlasité výkřiky zaklínadel a tiché zvuky dopadajících těl na zem. Rychle sebou trhnu a udělám malou piruetu na špičkách, abych se vyhnula protiútoku smrtijeda. Dýchám mělce, trhaně, jak se prakticky snažím utancovat smrtijeda k vyčerpání. Cítím, že mé štítové kouzlo není dost silné ani aby ochránilo kočku natož mě nebo Theodoru. Když tedy smrtijed vypálí kletbu, o které instinktivně vím, že se jí nemohu vyhnout, udělám tu nejhloupější věc, kterou kdo vůbec může během boje udělat: zavřu oči. Očekávaný příval bolesti se ale neobjeví a já jen zavrávorám pod silou kouzla odrážejícího se od štítu. Překvapeně pohlédnu za sebe, kde stojí Boyd v celé své tiché síle. Vrhnu po něm vděčné pousmání a už zase pálím na prvního smrtijeda: "Pouta na tebe!" (5) vykřiknu a vzápětí vystřelím po tom druhém: "Reducto!" (5). Ve celém tom vyhroceném tempu je moje muška přinejlepším chabá. Je mi jasné, že jediný důvod, proč ještě stojím na nohách je Duncan. Snažím se dát trošku dohromady a v hlavě mi zní má vlastní rada: Musíš si zachovat čistou hlavu... , když v tom se ozve výkřik. Pohledem okamžitě fixuji celou scénu odehrávající se jen pár metrů před námi. Dívka kříčící o pomoc. Starý kamarád lapající po dechu. Odněkud se ozve přidušený výkřik. Ani si neuvědomím, že patří mě a mám za sebou několik kroků jeho směrem, než prakticky zakopnu o Edgara. U Merlina! Vrhnu po něm rychlé: "Rennervate" (5), ale nemám čas se přesvědčit o tom, zda to zabralo. Kolem mne prolétnou Theodořiny tmavé vlasy jak zmizí za rohem Medového ráje. Z mého periferního vidění zaznamenám nějaký rozruch. Nesnažím se blíže zjistit o co jde, jen vyšlu velice nedokonalé "Incendio duo" (5) směrem ke dvou smrtijedům a doufám, že i když je to kouzlo nezasáhne, snad mi získá aspoň trošku času a rozeběhnu se k Siriovi. (97%) |
| |
|
|
| |
| Příčná ulice Emily, Fabian, Severus, Moody, Longbottomovi, Gideon Je skvělé, když se to co chcete daří. Naše kouzla sice prvně minula a smrtijedovi to dodalo odvahy. Parchant se velice holedbal a já věděl, že to musí vyjít. Moje kouzlo udeřilo a posekalo mu nohy. Na mém obličeji se objevil velice nehezký úšklebek, protože jsem věděl, že jsme se dostali na správnou cestu. Protego! (4) První moje štítové kouzlo, které jsem vyhrknul nahlas, protože jsem se zamyslel a udělal chybu. Moje kouzlo nebylo účinné, ale zachránila mě Emily. Protego! (9) Další už nonverbální zaklínadlo si poradilo jak mělo a spolu s Emily kouzla daného smrtijeda odrazily a byl čas na pořádné kouzlení a vrácení útoku. Musím říct, že spolupráce s mojí spolubojovnicí byla dobrá a naše kouzla vyletěla společně. Conjunctivitus! (7) Zatímco Emily dotyčného spoutala, tak moje kouzlo mu určitě zhoršilo vidění, což v kombinaci s tím, že byl úplně spoutaný rozhodně nebude příjemné a kdyby to bylo na mě, ještě ho rozpráším po ulici, ale já nejsem chladnokrevný vrah. Rychle hodnotím situaci a zjištuji, že situace není zrovna dobrá. Nevím jak se tady objevil ten kouř, ale rozhodně by nám mohl pomoci. Já nevím, že kolem Bellatrix je nějaký ochranný štít, ale musím jít na pomoc bratrovi. Emily jdi na pomoc těm uvězněným tam a dostaň je odsud. Já jdu na pomoc Gideonovi. Kývnu na ní a sám se vrhnu na pomoc Gideonovi. Nenechám svého bratra stát proti té potvoře samotného. Všichni ví, že je to silná čarodějka a děsná mrcha. Rozhodl jsem se použít jedno takové zvláštní kouzlo, ale rozhodně by mohlo rozptýlit natolik, aby se Gideon trefil a zneškodnil jí. Nebudu mu nic říkat, protože naše souhra je dost velká na to, aby věděl, co tak asi může čekat. S dvojčaty Prewettovými si nic nezačínej ty mrcho! Steleus! (7)(52%) |
| |
| Příčná ulice Emily, Fabian, Severus, Moody, Longbottomovi, Gideon Z pěti smrtijedů již jen Bellatrix zůstává na nohou a bojově schopná, nijak se však nenechává vykolejit vývojem situace. Její vlastní manžel leží jen pár metrů od vás v bezvědomí, další smrtijed je stále uvězněn v kostce ledu, ten, co to schytal jako první, se stále nevymanil ze svého spoutání a toho posledního společnými silami přemohla Emily s Fabianem. Skutečným problémem je však právě ta Bellatrix, zuřící a nepříčetná - kdosi jí připravil o její oběť, o tu sladkou, roztomilou holčičku a mladá smrtijedka si to rozhodně bere osobně. Gideonovo Obscuro se podaří, jakmile se však má přiblížit k Belliným očím, nic se nestane. Ani Ventus Tria nefunguje, jak by mělo, kouzlo je vyčarováno, dokonce i efekt nastane - asi metr před tělem smrtijedky však vítr ztratí svou razanci a jakoby nic zmizí, žena zůstává nezraněna a stále činná. Jedinou Bellatrixinou reakcí je smích - a pokračování v jejím mučení. Fabian s Emily však nehodlají jen tak nečinně přihlížet a je to Fabianovo kouzlo, které dorazí k Belle - jen aby se odrazilo od čehokoliv, co kolem sebe má - a netrefilo nikoho jiného než Gideona. Stačí jediná chvilka nepozornosti, jediné zalechtání v nosu a Gideon si musí kýchnout. Jednou, dvakrát - potřetí to už nestihne, Bellatrix využila situace a než stihne Gideon zareagovat, něco ho táhne blíže k šílené ženě, táhne a zároveň škrtí, snad jakoby kolem jeho hrdla byly provazy, utahující se provazy, nenechávající jedinou špetku vzduchu. "Tohle je možná ještě lepší cíl." Směje se Bellatrix, která si vše užívá. Na matku však očividně zapomněla, nechává jí bezvládnou ležet na zemi a neměl by být problém odtáhnout jí z dosahu smrtijedky mezi skupinu ostatních rukojmích. Ti jsou v různém stavu zranění a mnozí budou rozhodně potřebovat pomoc dostat se odsud pryč. "Můžu...můžu někoho vzít a odnést kousek stranou." Když se Emily dostane do dostatečné blízkosti rukojmích, jeden z mladíků jí nabídne výpomoc. "A já...já mohu zkusit obejít raněné. Vaše raněné. Jsem...jsem léčitelka." Ozve se jedna z žen s ošklivou ránou na čele a ukáže dozadu na Alici s Frankem. Její partner se zamračením přikývne. "Oba můžeme. Stačí říct, co máme dělat." A co dělá Moody? V rychlosti obchází všechny spoutané a zajaté smrtijedy a ujišťuje se, že nikdo z nich již nebude dělat problém. Tu a tam však pohlédne k Lestrangeové, mračí se - a nic nedělá. Severus mezitím bojuje s malým děvčátkem, hledá jeden lektvar za druhým a je to Bezesný spánek, který nakonec začne lít dívence do chřtánu. Maličká nechápe, co se děje a jindy by se asi bránila, nebýt jejího celkového fyzického stavu. Z nosu sice již nekrvácí, stále byla ale nějakou chvíli mučena a kdo ví, jaké to bude mít následky. Proti dospělému člověku nemá jedinou šanci, lektvar spolkne a v několika sekundách padá Severusovi do náruče její bezvládné, spící tělíčko. Na hlavní ulici stále probíhá boj, Bellatrix si našla jinou oběť a dívčina matka je snad již z obliga. Prozatím. "Hey, co to tam děláte? Expeliarmus!" Ozve se něčí křik za Severovými zády a hned na to letí barevný paprsek odněkud z horních pater jednoho ze zdejších domků. Někdo byl ve špatný čas na špatném místě. Stav: Bellatrix - škrtí Gida Rudolphus - v bezvědomí smrtijed A - kostka ledu smrtijed B - spoután a oslepen smrtijed C - spoután |
| |
| Prasinky Marlene, Duncan, McGonagallová, Edgar, Sirius a James Uprostřed náměstí objevuje se mohutný, elegantní jelen a dříve než stihne kdokoliv zareagovat, parohy nabere smrtijeda bojujícího s Minervou McGonagallovou. Avery starší nemá jedinou šanci se včas ubránit, zvířecí síla vyhrává nad tou jeho, v jednu chvíli stojí na nohou, v tu další již visí skoro půl metru ve vzduchu, nabodnut, jednou, dvakrát. Jeho rány nekrvácí, prozatím, pokud jej však jelen dostane dolů, hrozí Averymu velmi nepříjemný osud. "Zvládla bych to sama." Jedinou reakcí Minervy je pozvednutá hůlka, zamumlané Wingardium Leviosa a smrtijed je odstraněn ze své pozice, položen na zem - a ponechán svému neštěstí. Minervu McGonagallovou její bývalý protivník nezajímá, nechává ho krvácet, snad jen smrtijedovu hůlku odkopne od jeho těla směrem k jelenovi. "Budete to potřebovat." S těmito slovy a s chrchlajícím Averym za zády, se obrací k situaci u Medového ráje a vrhá se na výpomoc. Tam to není nejpříhodnější. Tři smrtijedi proti třem z vašich, Edgar ležící na zemi, nehybný a zatím neprobuditelný, jak zjistí Marlene po použití svého kouzla. Jak Marlene, tak i Theodora jsou zaujati stavem dusícího se druha a zatímco se Theodora rozhodne pomoci dobře mířeným kouzlem, Marlene se vydává na pomoc přímo. Nechává však Duncana s Theodorou napospas třem smrtijedům a přestože se Theodora brání, je nakonec nucena zaujmout pozici za rohem Medového ráje. "Kdepak jsi, zlatíčko? Já tě najdu, jsi taková pěkňoučká." Smrtijed, proti kterému bojovala, se jí rozhodl následovat, slyší jeho kroky, jeho oddechování. Konečně se objevuje v jejím zorném poli, on je však připraven a paprsek z jeho hůlky vyjde v několika málo sekundách. "Imperio!" Duncanovi zůstávají protivníci dva a mladý muž se drží poměrně dobře, kouzla odvrací a posílá další, brzy se k němu navíc přidává McGonagallová. "Kde je McGregorová?" Optá se, Duncanovou reakcí je však pokrčení ramen a dříve než dostane Minerva šanci Theodoru hledat, musí se sama bránit a bojovat. Marlene dobíhá ke skupince u Siriuse a úspěšně se vyhýbá všem kouzlům, které na ní dva smrtijedi, ke kterým se blíží, sesílají. Sirius se již přestal dusit, Theodořino kouzlo zafungovalo a on teď leží na zemi, snaží se popadnou dech a opět začít existovat. Těch několik vteřin, co se pral o vlastní život ho vyčerpalo, podobně vyčerpáni jsou i však dva civilisté, kteří vám pomáhají, vnučka s dědou. Už nějakou chvíli jsou jejich kouzla pomalejší a slabší a je to právě vnučka, která se nakonec k zemi hroutí jako první, zasažena kouzlem jednoho ze smrtijedů. Její dědeček hned padá na kolena k jejímu tělu, snaží se jí pomoci a po Marlene vrhá zoufalým - a především smutným pohledem. Už nemá síly pomoci. Marlene je na dva smrtijedy sama - dokud se nevzpamatuje Sirius. "Odvážná. Bude tě škoda." Za jednou z masek se skrývá žena, která hned pozvedá hůlku a na Marlene vysílá paprsek - její kolega v boji na sebe nenechá dlouho čekat, ten však útočí na ležícího Blacka. Počet smrtijedů: 10, zbývá 6 Med ráj - zbývají 3, Edgar zasažen, Duncan proti dvěma s Minervou, Thea za rohem Medového ráje děda+vnučka - Sirius se už nedusí, Marlene vs. 2 jeden kontroluje situaci |
| |
| Prasinky - U Prasečí hlavy Vana Tvůj proslov nezmate jenom útočníka, ale i Demiense, který byl připraven hned zaútočit. Teď však nechápavě hledí z jednoho na druhého, jeho opilecký mozek se snaží o probuzení, skoro by až byly vidět všechny ty spoje, které probíhají v jeho hlavě - kdyby nebylo důležitějších věcí ke sledování. Jak Ab, tak i ten kluk se snažili s útočníkem mluvit, ten však vnímal jen tebe. Možná mu dělalo problém vůbec zjistit, co říkáš, jeho pozornost ti však patřila a Aberforth nebyl pitomý, aby mu nedošlo, že nemluvíš jen z nervozity. "Co to kec..." Útočník skoro až zařve, to už tvá hůlka ovšem letí jeho směrem a přesně jak si očekávala zvedne hlavu, aby zjistil, co se děje. V tu chvíli se stane několik věcí najednou - ty se rozebíháš, narážíš do stolu, který tlačíš před sebou, stůl však nabírá už jen bezvládné tělo. Dva paprsky, které tě těsně minuly (a díky bohu, že ses sehnula), do útočníka narazily o něco dříve a připravily ho o vědomí. A o trochu krve, dle fleku, který po sobě zanechává, zatímco se vrchní část jeho těla hroutí na stůl. "A teď tu kořalku, teda." Pronese do ticha rušeného jen bojem zvenčí Aberforth, hůlku však neschovává, jen druhou rukou se natáhne pro něco přes pult a vytáhne novou (a stále stejně) špinavou lahev. "Co to...strefil jsem ho? Já ho trefil?" Diví se Demiens, od kterého pocházel druhý paprsek a který stojí s hůlkou stále napřaženou. To mladík, který byl předtím tolik v klidu a teď strká cosi do záhybu svého hábitu, se rozhodl prozkoumat teď již bezvědomého smrtijeda. "Může mu někdo pomoci? Než vykrvácí?" Otočí se a jeho pohled spočine rovnou na tobě. |
| |
| Policajná stanica okrajovo Peter Poklusom utekám po tmavých uličkách, vďačná za to že chlapci sa nehmýria. Už takto cítim čoraz silnejúcu bolesť v svaloch rúk, keď protestujú proti neustálemu napnutiu z váhy dvoch chlapcov, zatnem ale iba zuby a ponáhľam sa ďalej, prútik stále držiac kŕčovito v prstoch jednej ruky. Až keď stíchnu zvuky boja od domu tak spomalím do rýchleho kroku. Bude Remus s Petrom v poriadku? Ak nebudú čakať že sa tam objaví niekto ďalší mohli by ich dostať v momente prekvapenia... Koľko tam vlastne bolo smrťožrútov? Keď som odišla... Hryznem si do pery, ale Harryho zafňukanie ma vráti do reality a uvoľním svaly tváre, aby na nej nebolo vidno obavy. Nikdy by som nevystavila chlapcov takému nebezpečiu, že by som ich nechala nechránených v dome s hrozbou smrťožrútov na prahu. Stačí mi raz pozrieť sa do Nevillovej pokojnej tváre a Harryho rýchlo sa mihajúcich očí, ktorými sleduje okolie, aby som vedela že konám správne. Keď sa priblížim k stanici, začína sa mi už skracovať dych a do rúk mi vystreľujú kŕče. Popravím si Harryho, aby jeho váha bola skôr na mojom predlaktí a voľným zápästím a prstami vsuniem prútik do rukáva z vnútornej strany paže. Potom znova Harryho poriadne zachytím. Pozriem sa do tmavých okien. Nikto tu nie je? Na stanici by vždy mal niekto byť. Ak aj je...čo im poviem? Určite im nemôžem povedať že na dom mojej kamarátky niekto zaútočil, išli by tam, a to je príliš veľké riziko... Moje myšlienky ale preruší Harryho hlas, ktorý sa spustí do náreku. Zlatko, to bude dobré, maminka sa postará... Skloním k nemu hlavu, no to blikne predo mnou svetlo, a hneď za ním druhé. Zdvihnem pohľad a začujem kľúče v zámke. S veľkými očami nato hľadím na muža vo dverách a ani nemusím nič povedať, som pozvaná dnu. Viem ale, že mlčanie nebude dlho fungovať. Ďa...ďakujem... Lily, niečo si musíš vymyslieť. Niečo nie príliš konkrétne, niečo čo by nepodnietilo podozrenie... Turbujem mozog pri tom, ako prikyvujem na slová policajta a vstupujem dnu, kde hľadám nejaké miesto na sadnutie, aby som Harryho aj Nevilla položila na svoje kolená a uľavila tak rukám, zároveň tým získavam čas na rýchle vymýšľanie príbehu. Ja...išli sme od kamarátky, zdržali sme sa dlhšie ako sme mali...a pár ulíc odtiaľto...na Nashvillskej.... nejaký muž začal...išiel za nami, a keď som zrýchlila zrýchlil aj on, a potom sa rozbehol...spanikárila som.... Začnem vysvetľovať medzi nepravidelnými nádychmi, ktoré po behu a rýchlej chôdzi s dvomi deťmi nemusím vyčerpanie ani predstierať. Pre istotu som povedala ulicu na opačnú stranu od Alicinho a Frankovho domu, a po celú dobu objímam oboch chlapcov, pritisnutých na mňa. (42%) |
| |
| U Longbottomových - Charlwood Peter, Sybill, Remus Momentu překvapení využívají oba nově příchozí, Peter i Sybill. Sybillin první útok je veden na jednoho ze smrtijedů, který je odhozen několik metrů dozadu a prozatím nevstává. Hned poté míří dívka na toho běžícího do domu, její kouzlo se setkává s kouzlem Petera a běžící muž nemá jedinou šanci, dvojitá porce zaklínadel ho srazí k zemi, je spoután a mimo reálný svět. Zbývá poslední, který si velmi rychle uvědomil změnu situace, dříve než však stihne zmizet, letí na něj několik další paprsků, od Sybill i od Lupina klečícího na zemi. I poslední smrtijed je spoután a omráčen a situace zdá se být vyřešena, už se jen postarat o toho odhozeného a bude hotovo - Může za to chaos, může za to rychlost a i ten moment překvapení, který byl původně vaši výhodou. Teď jste však všichni reagovali na ráz a kletba, která dopadá kousek od Sybill s Lupinem musela být vykouzlena jen pár milisekund od té poslední Sybilliny. Confringo, velmi nebezpečné zaklínadlo, pokud se setká se špatným cílem. Teď letí na dva členy Řádu a jen díky štěstí oba stihnou uhnout včas, jen aby kletba trefila houpačku sotva metr od vás. Ta se hned roztříští na menší i větší kusy letící všemi směry. "K zemi." Lupin reaguje jako první, bez ohledu na bolest se skoro až vymrští na nohy a následně strhne Sybill dolů na trávník, jeho tělo pokryje její a žádný z kusů kovové houpačky Sybill nestrefí. To se však nedá říci o Lupinovi, jehož kabát je poset několika dírami, jak kusy kovu pronikly dovnitř až k jeho kůži. "Syb? Musíte...musíte najít Lily." Lupin se skoro až skutálí ze Sybill, jak ale dopadne na poraněná záda, bolestně zaskučí. Policejní stanice Lily Strážník tě dovede krátkou chodbou do prvních dveří napravo, do malé místnosti s několika stoly a židlemi. "Posaďte se." Ukáže na jednu ze starých židlí a chvíli se rozhlíží po místnosti, snad jakoby hledal něco, na co by si mohla položit chlapce. Už se chce znovu optat, co se stalo, ty ale spustíš první, načež on vytáhne zápisník, nějaký moment štrachá po kapsách a nakonec zápisník zase odloží. Po celou dobu však přikyvuje a mračí se na správných místech. "Takže po Nashvillské? A nějaký muž? To se na to podívejme..." Vrtí hlavou nevěřícně. S tímhle tady asi moc problémy nemívají. "Je dobře, že jste hned přišla, paní..." Odmlčí se, pátrá ve své paměti po tvém jméně. "Jste tu na návštěvě? Ještě jsem vás tu neviděl. No, ale budete mi asi muset popsat jak ten muž vypadal, dneska se tu může potulovat kdovíkdo." Pohledem zabloudí ke svému odloženému zápisníku, hned ho ale zase ignoruje. "Vaši chlapci jsou v pořádku? Počkat, není tohle náhodou malý Neville?" A Neville se na policistu zeširoka usměje a začne na něj ručičkama cosi mávat. "Kde je Alice, slečno?" On pan strážník je svědomitý a najednou si uvědomuje, že mu na strážnici přišla cizí žena s dítětem jeho známé v náručí. |
| |
| Příčná Ulice - Emily, Fabian, Severus Bohužel, ať už je za tím cokoliv, Bellatrix je očividně velice dobře chráněná. To už se ale do boje připojí Fabian, jeho kouzlo se odrazí od Bellatrix a zasáhne mě. Začnu kýchat, toho využije Bellatrix a zachvíli se cítím, jako kdyby mi okolo krku přehodila smyčku provazu a táhla mě k sobě. Dusím se a nemohu se nadechnout. Teď mě snad může zachránit jenom jediné. Finite Incantatem (6), začnu neverbálně s protikouzlem. Naštěstí se mi to povede, kouzlo skončí a já můžu zase volně dýchat. Chvíli tam stojím a snažím se popadnout dech, ovšem Bellatrix jistě nečeká a jistě po mě zase něco vrhne. Vykouzlím Protego (4), které mne sice úplně neochrání, ale snad odvrátí nejhorší důsledky kouzla. Poté se musím uchýlit k něčemu kreativnějšímu. Musíme zjistit, jestli ten štít kolem Bellatrix odvrací jenom kouzla nebo i fyzické objekty. Proto vyzkouším dvě kouzla. Všimnu si jedné ze židlí u zmrzlinářství, která je za Bellatrix. "Accio židle!" provedu a doufám, že jak ta židle bude letět ke mě, tak na cestě srazí i Bellatrix (4). Poté zkusím Wingardium Leviosa, další židli kouzlem nechám levitovat nad Bellatrix, kde jej ukončím. Snad ji aspoň přinutím uhnout nebo něco (5). (Hod - 41 procent) |
| |
| U Longbottomových -> Na stopě Lily Sybil, Remus Slyším explozi, jak se mé kouzlo trefilo, ale já nevím do čeho. Jenom se modlím, ať to nezasáhne Remuse. Po pár okamžicích se odhodlám vykouknout zpoza okna na tu spoušť... "Ne... pokazil jsem to. Neměl jsem vůbec nic dělat. Všechno jsem pokazil... kdybych se do toho nepletl, všechno by bylo lepší. A teď kvůli mě je Remus..." Sleduji zraněného Remuse, jak se tam válí na zemi se... Sybil? Ano, tak se myslím jmenovala. Myslel jsem, že byla doteď u svatého Munga. Jak to tak ale vypadá, skoro jsem ji tam teď poslal znovu. Vyběhnu ven, odhodlán napravit to, co jsem způsobil. Nebezpečí už snad pominulo a pokud ten na zemi ležící smrtijed je ještě nějakou hrozbou, Sybil se něj jistě postará lépe než neschopný trouba jako já. "Vydrž, Remusi. Vyléčím tě, nevypadá to vážně..." Ještě štěstí, že nosí tak tlusté kabáty, takže se ty úlomky snad moc hluboko nezabodly. Sundám mu kabát, těžce oddechuji a začnu s kouzlem. Vulnera Sanentur. 9 Navzdory mému duševnímu stavu mi to jde celkem od ruky. Kovové kusy houpačky začínají vypadávat z ran, rány se zacelují... pomalu přejíždím hůlkou po ranách na Remusově těle a nepřestávám, dokud nevyléčím všechna zranění, nebo alespoň ty nejvážnější. Poté, co skončím s léčením si oddechnu. "Příště by to mohlo dopadnout hůř, teď jsem měl štěstí." Poté se zvednu a třesoucím se hlasem oznámím oběma "Vzadu ve stodole jsem zamknul jednu smrtijedku. Je v bezvědomí a spoutaná. Je to... Eduaphora. Dlouhý příběh." Eduaphora Cowly, každý v řádu ji jistě zná. Bývalá členka řádu, která nás zradila a přidala se k smrtijedům... snažím se teď na ni nemyslet. Nemůžu. Zhroutil bych se. "Remusi, byl tady ještě někdo kromě Lily s dětmi?" zeptám se jej, očekávám však negativní odpověď. Kdyby tu byl ještě někdo, tak by buď bojoval spolu s Remusem nebo utíkal s Lily. "Lily vyběhla zadem z domu. Můžu ji zkusit najít." "Aspoň tak bych mohl být k něčemu." Pokud nikdo nebude nějak zásadně protestovat, tak se zvednu a běžím zpět na místo, kde jsem Lily viděl naposledy. Pokračuji směrem, kterým běžela, potom se proměním na krysu a zkusím vyčenichat Lily podle pachu a sledovat ji tak. 5 99% |
| |
Oheň a hněv Černokněžná krev na tváři, smrtijedův výraz zkroucen utrpným překvapením, bojová vřava řvoucí hlasy hůlek i kouzelníků, to vše se slévá v drásající jek, zraňující mé zvířecí smysly. Pohlcen hněvem mám v úmyslu zadupat i to poslední, co by z Averyho zbylo. Z transu mě však vyvede Wingardium, které neseslal nikdo jiný, než McGonagallová. Její pohotový zásah mi připomene, že jsem uprostřed bojiště. Popadnu do zubů přihozenou hůlku a rozběhnu se za příhodný roh, přímo za Medovým rájem. Započnu proměnu za běhu, v plánu užít zákrut z hlavní ulice, jako krycí pozici. Když už mám ruce co k čemu, popadnu proutek z úst a ztěžka se opřu o cihloví boční uličky. " Na srandu téhle sorty už nemám. " Pomyslím si vyčerpaně. Ale noc ještě neskončila. Ve zmatku kouzel a kleteb, by si jeden ani jelena nevšiml, což bylo součástí mého štěstí. Pomalu jsem si ovšem uvědomoval, že v uličce nejsem sám. O notný kus ode mě, stál smrtijed s kýmsi dalším, snad jedním z našich, ve tmě těžko říct. Jsem tedy v další ošemetné situaci. Zaujmu bojovou pozici, připraven na obranu i útok, i když nevím, co zmůže cizí hůlka. Mnozí by za první kletbu volily Mdloby na tebe či Expelliarmus, instinkt z let minulých, však velí cosi méně ortodoxního. "Levicorpus!" (9) Sešlu nonverbální zaklínadlo, svého času velmi populární pro šprým všeho druhu. Teď však není čas na žerty. Když vidím, jak úspěšné strhlo smrtijeda za kotníky, několik stop do vzduchu a zavěsilo ho tam, chvíli váham, než najdu inspiraci, kde bych ji nečekal. Dle úmorných lekci Dějin čar a kouzel, které jsem na škole nesnášel, mudlové středověku pronásledovali a upalovali ty, které považovali za spřáhlé s černou magií. Jak ironický konec pro černokněžníka. "Incendio!" (3) Pokusím se podpálit zpřevráceného poskoka Pána zla. Tentokrát už žádné triky, ani úskoky. Smrtijedi měli svou šanci, než začali útočit na nevinné. Teď přišla řada na ně. (Hod - 1%) |
| |
| Příčná ulice Emily, Fabian, Severus, Moody, Longbottomovi, Gideon U Merlinova chlupatého zadku! Vztekám se nahlas, když vidím jak se moje kouzlo odráží a zasahuje Gideona. Prozřetelnost asi vedla mojí ruku při výběru kouzla, protože být to nějaké jiné a ničivější, tak jsem si zabil bratra. Rozhodně jsme situaci nepomohl, ale to že má Bellatrix kolem sebe nějaký magický štít mě ne zrovna příjemně překvapí. Navíc ona využije toho, že jsem takhle zkoprnělí a začne dusit Gideona. Naštěstí on je celkem duchapřítomný a pomáhá si sám, ale já přemýšlím jak se dostat na tu potvoru, když nemůžu působit magicky. Fabiane já vím, že by ses na ní nejraději rozběhl a sundal jí pěstí, ale zabila by Tě, takže koukej vymyslet něco normálního. Rychle si nadávám v duchu a pak uvidím stůl. Já nejsme žádný troškař. Navíc větší plocha by se mohla aspoň trefit, když bych o něco minul. Snad letící předmět bude stačit, aby tu bariéru prolomil. Wingardium Leviosa!!(6) Zamířím hůlkou na stůl a potom trhnu směrem k Bellatrix. Když budu mít štěstí, tak jí trefím já nebo Gideon. Už by jsi mohla pochopit, že tu o Tebe nikdo nestojí. Prsknu k ní a doufám, že když se po mě otočí, tak odignoruje předměty, které na ní míří. (83%) |
| |
| Příčná ulice - boj Fabian, Gideon, Frank, Alice, Moody, Severus niekde v okolí Na Fabianov pokyn len prikývnem a už sa svižným krokom presúvam k skupine ludí krčiacich sa neďaleko od posledného miesta bitky. Trošku sa v kroku prikrčím, keď sa dostávam bližšie, nepotrebujem, aby si ma všimli, ale zdá sa, že stojí už len Bellatrix a tá má teraz inú zábavu než sú okolití kúzelníci. Len čo prídem bližšie, ponúknu sa niekoľkí s pomocou. Nikdy som nebola dobrá vo velení. Venujem však pohľad každému z tých, ktorí sa ozvali a usmejem sa na nich vľúdne. "Iste, pomoc by sa hodila, ale môžem poslať týchto kúzelníkov do nebezpečenstva?" "Pomoc sa bude hodiť, ďakujem." Odvetím potichu vlúdne. "Ale najskôr vymyslíme, čo prvé..." Svižne sa rozhliadnem po okolí. Bellatrix bojuje s Gideonom a Fabianom, alebo skôr sa baví a to ma vytáča. Zamračím sa a pohľadom skĺznem na ženu, ktorá bezvládne leží neďaleko. Matka dievčatka, ktoré Bellatrix mučila. Ale dievčatko nikde nevidím. Pozriem na skupinku a zamyslene nakrčím obočie. "Nemohlo zmiznúť," pomyslím si, ale na to teraz nie je čas. Určite ho nájdeme... Prejdem pohľadom na členov rádu. Moody obchádza smrtijedov, Alice je u Franka, ktorí leží na zemi v bezvedomí. Nakrčím nos a vrátim sa pohľadom späť k prítomným. "Skúsime najprv dať dokopy všetkých, čo ste tu. Spoločne to zvládneme." Prehodím a povzbudivo sa usmejem na ludí okolo. Potom venujem pozornosť bezvedomej. "Mobilicorpus," (8) šepnem kúzlo a trhnem prútikom. Našťastie sa kúzlo podarí a ani nevydáva paprsok, pri troche šťastia, si ho nikto nevšimne. Telo bezvládnej ženy sa zdvihne nad zem a ja dávam pozor, aby sa nedostalo do väčšej výšky než niekoľko centimetrov nad zemou a presunulo sa čo najbližšie ku mne, kde ho nechám dopadnúť na zem jemne. Pohľadom tiknem k Bellatrix, ktorá zdá sa má ale dosť práce s Prewettovými, čo je šťastie. Tá žena je šialená.. Pozriem po skupine a prenesiem takmer šeptom. "Dokážete ju dať dokopy tak aby sa dokázala, aspoň s pomocou presunúť inam a bolo možné ju premiestniť? Je niekto z vás, kto sa premiestňovať nedokáže?" Zadívam sa najprv na ženu, ktorá ponúkala liečiteľskú pomoc a potom sa letmo pozriem po skupine. "Bude to chcieť pomôcť aj Frankovi... Majú doma malé dieťa, ale nemôžem tam predsa poslať ranenú ženu..." Na chvíločku sa stratím v myšlienkach avšak rýchlo ich zaženiem a pozriem smerom k bojujúcim a potom na dvojicu liečiteľov, ktorých si premeriam, rovnako ako mladíka, ktorý ponúkol pomoc. "Áno, to by mohlo fungovať..." (75%) |
| |
|
|
| |
| Dům Longobottomových Všechno se seběhlo strašně rychle a já najednou ležím na zemi, přikrytá Remusem. Že mi alespoň nejdřív nekoupil večeři? Když se ze mě skutálí, zamumlá něco o Lily. Znamená to, že v domě byla jen Lily? A co děti? Na pomoc ihned přiběhne Peter, kterého jsem dosud neviděla a dojde mi, že on je původcem onoho kouzla, co rozsekalo houpačku na kusy, a zamračím se. On to naštěstí nevidí, protože se věnuje Remusovým ranám. Můj vztek o něco povadne, když se kouzlo podaří a rány se pomalu hojí. Zpozorním, když padne zmínka o Eduaphoře. Vypadá to, že tu máme pěknou snůšku smrtijedů. Co chtěli, že jich do domu poslali tolik? Než stačím cokoliv říct, Peter se rozeběhne směrem, kterým prý zmizela Lily. Chci mu jít na pomoc, ale váhám. "Budeš v pořádku?" zeptám se Remusem a pokud se na to cítí, pomůžu mu na nohy. "Díky," dodám. "Zvládneš to tady?" zeptám se ho nakonec, možná trochu skepticky. Ale jestli je odpověď kladná, vydám se směrem, kterým jsem viděla utíkat Petera. (52%) |
| |
 | Dům Longbottomových Peter, Sybill, Lily Měli jsme tušit, že Voldemort a smrtijedi něco plánovali. Takové ticho a klid, jako bylo v posledních dnech nás mělo varovat - a vlastně i varovalo, všichni jsme byli jak na trní, jen jsme čekali, kdy to přijde, připravovali se a plánovali, rozebírali všechny možné varianty a hle, jedna z nich se stala pravdivou. Skoro. Samozřejmě že v době naší porady jsme nejvíce zranitelní. Vyskytujeme se na jednom místě a ostatní stanoviště necháváme nehlídané. Jejich útok dává smysl, Prasinky, Příčná, další dvě místa podobně frekventovaná a oblíbená. Ukázka síly a moci, prohlášení: Bojte se. A funguje to. V mžiku sekundy se každý přesunuje do boje, jen Lily zůstává v pozadí, Lily a dva malí chlapci, velmi snadný terč pro jakoukoliv past. Nemohu je tu nechat samotné, ne když je James pryč. Někdo musí dohlédnout, že budou v bezpečí a že se bude mít jeden z mých nejlepších přátel kam vracet. Však co bychom dělali, kdyby se přihodila nějaká tragédie? Nemůžeme přijít o dalšího z nás, jsme přátelé, jsme blízcí, každá ztráta by bolela až příliš. Jsme ve válce. Jednou to přijde. Smrt si přijde pro každého z nás a nám nezbývá nic jiného než doufat, že to bude později než dříve. Že to nebude dnes večer. Pesimistické myšlenky však nechávám stranou, neboť je třeba věnovat se bezpečnosti domu. Venku je krásný čerstvý vzduch, ticho, příjemně - tedy až do doby, než se ozve zvuk, který si nemohu splést. Přemístění. Je to tady. Je to tady. Ani nevím, co přesně jsem zakřičel na Lily, abych jí varoval, mou prioritou se stal boj. Boj ne o můj vlastní život, ale o ten její. Lily a Harry s Nevillem jsou v domě, nesmím jim nechat ublížit. Je mou povinností, mou zodpovědností to tu vyhrát a zbavit se jakéhokoliv nebezpečí. Ať to stojí, co to stojí. Svou veškerou soustředěnost věnuji boji, jeden, dva, tři smrtijedi jsou však mnoho a já začnu zjišťovat, že na takovou posilu mi nestačí síly. Kéž by tu byl Sirius či James. Nebo dokonce i Peter, i ten by dokázal přiložit ruku k dílu. Jenže tu jsem sám... A první kletba, kterou nedokáži zastavit dopadá na mé tělo a já ztěží dokáži potlačit výkřik bolesti. Je to koleno, co to odneslo a já se nedokáži udržet na nohou, ne když cítím tisíce jehel, jak mě bodají a pálí. Klesám k zemi, přesto - Lily. Neville. Harry. Jako mantru si to opakuji stále a stále dokola a myšlenka na ně mě donutí překonat nepřízeň. Vždyť každý měsíc zažívám mnohem větší bolest. Každý měsíc měsíc měním konstituci svého těla proti čemuž je zničené koleno naprostým nic. Dostávám se tedy opět nahoru, opět bojuji a každé mé kouzlo, každá má snaha dává Lily drahocenné sekundy. Nevydržím to dlouho... A v tu chvíli přichází spása, další rána, několik záblesků kouzel a ty vlasy poznávám, přestože jsem jí skoro týden neviděl. Sybill. Chtěl jsem jí navštívit u Munga, povinnosti a jistá nelibost tamních prostorů mě od toho však odradili. Měl jsem. Na to je už pozdě. Mladá žena se hned pouští do boje a situaci zvládá mnohem lépe než já, který opět poklesám k zemi. Chci jí pogratulovat k úspěchu, povšimnu si však dalšího záblesku, dalšího kouzla a jednám zcela instinktivně. V mžiku sesbírám všechny své poslední síly, abych vyskočil směrem k Sybill a strhl jí k zemi. Přitisknut k jejímu tělu schytávám všechny kusy roztříštěné houpačky, sotva si zvládám krýt hlavu. Je v pořádku? Co se vlastně stalo? Ah. Rozumím. Peter. Skoro sebou odmítavě trhnu, když pochopím, co má v úmyslu, i přes bolest však dokáži rozpoznat emoce vepsané v jeho tváři. Cítí se provinile, chce to napravit - a kdo jsem, abych mu to odepřel? Zatnu zuby, ruce stisknu v pěst a doufám. Věřím. Co jiného mi taky zbývá? Jak to však vypadá, Peter v sobě skrývá netušený potenciál, neb se mu podaří zhojit vše nutné k hojení - nebo alespoň tak to sám cítím, některé části zad již nepálí tak jako předtím a jediným problémem zůstává se být koleno. "Ne, jen...jen Lily. Předním vchodem neproklouzly. A děkuji." Odpovím Peterovi a snažím se posadit a najít nový dech. Peter neváhá a mizí, zůstávám tu tedy jen se Sybill - a třemi smrtijedy. "Budu v pořádku, Sybill. Jdi najít Lily a přiveď je domů, prosím. " Otočím se na tmavovlasou ženu, sám se už snažím dostat na nohy - alespoň na jednu s drobnou výpomocí přivolaného klacku z nedalekého lesa (6). "Dohlédnu tady na ně. To by neměl být problém." Když vidím, v jakém jsou stavu - snad jen ten třetí by potřeboval další ránu. Pro jistotu. Mávnutí hůlky a jedno Petrificus letí směrem ke smrtijedovi, který se dle mého názoru až příliš pohyboval. "Jdi, Sybill, tady to zvládnu." Kdekoliv jinde bych byl k ničemu. Počkám, jestli odejde a poté začnu kulhat k našim třem novým "přátelům", abych se ujistil, že nemají jedinou šanci utéci. Však je čeká hezká, pěkná cela. (19%...) |
| |
 | Zpátky do akce - Prasinky Marlene (Theodora, James Duncan, McGonagallová, Edgar) Konečně! Ocelové sevření neviditelné ruky kolem mého krku pomalu polevuje a já se poprvé sípavě, bolestivě nadechuju do plic. Rozostřený pohled se konečně vrací do normálu, odhalujíc mi děsivou situaci, která se odehrává přímo přede mnou, zatímco já se tady zbytečně válím po zemi, platný jak mrtvému zimník. Tak to tedy ne! Jak dlouho jsem byl mimo a nedokázal odrážet útoky Smrtijedů na mladou ženu, starého muže, kteří oba prokázali neuvěřitelnou statečnost tváří v tvář takovému nebezpečí, a v poslední řadě na sebe? Dokonce se pomalu začínám rozpomínat, co se všechno se do okamžiku, kdy mě naplno zasáhlo kouzlo zmatení, stalo. Nejdříve jsou to jen krátké útržky, ale pak pomalu se mi paměť vrací do normálu. Schůze řádu, zpráva o několikanásobném útoku Smrtijedů na důležitých místech kouzelnického světa, náš odvetný úder pod rouškou noci. Voldemort a jeho poskoci nikdy nespí. Oči plné slz mi zaregistrují Marlene, která bojuje hned proti dvěma nepřátelům jako lvice a je tedy jedním z hlavních faktorů, proč jsem ještě stále naživu. Takhle to přeci nejde. Není čas ani místo být tady rozpláclý na zemi jako žába, slíbil jsem, že budu proti Smrtijedům bojovat do posledního dechu a ten mi tedy ještě rozhodně nesebrali, i když snaha byla. S povzdechnutím věnuji krátký pohled ke klečícímu starému muži i dívce, která se sama nedokázala ubránit, a v bolavé hrudi se mi zvedá lehký stín zlosti. Na nic delšího není čas, jakákoliv následná známka slabosti by mohla stát další život. Jak rád bych na ně okamžitě vysílal jedno útočné kouzlo za druhým, nehledíc nalevo ani napravo, ale bohužel moje tělo bohužel ještě vyhrává tenhle souboj nad myslí. V zesláblých prstech se pokusím sevřít hůlku, stále ležíc na zemi, krákavě si odkašlu a mé rty zformulují: "Protego Maxima! (7)" ve snaze ochránit nás všechny před útokem Smrtijedů a trochu nabuzen případným úspěchem kouzla okamžitě pokračuju směrem k tomu zmetkovi, který si prve vybral mě: "Petrificus totalus! (2)" z úst mi však vyklouzne jen první část zaklínadla, než mi hlasivky vypoví službu a z hůlky mi jen neškodně vylétne pár výsměšných jisker. (18%) |
| |
| Policajná stanica Počas toho, ako policajt opakuje čo som mu povedala, súhlasne prikyvujem. Moju pozornosť mu venujem iba na polovicu, na polovicu periférne vnímam otvory do miestnosti, ako sú dvere a okná. Raz sa mi zazdá, že sa dvere trocha pohnú, preto dokonca nezapočujem prvých pár slov policajta. Nemohla som sa uvoľniť, nie kým som nevedela, čo sa stalo, či je Remus s Petrom v poriadku, či nás neprenasledovali smrťožrúti až sem... aspoň môj vystrašený výraz dodával môjmu príbehu s prenasledovaním od neznámeho muža na realistickosti. Hrala som o čas, potrebovala som aby mi veril iba na chvíľku, desať, pätnásť minúť. Je mi ľúto že ho takto klamem, ale nemôžem mu povedať pravdu. Zachytím ale policajtovu prosbu, aby som popísala muža. Vyberiem si teda neutrálnu odpoveď. Je tma, príliš som ho nevidela, ale bol asi hlavu vyšší ako ja, tmavé oblečenie, štíhla postava. Úprimne opíšem v podstate bežného smrťožrúta, a s polovičnou pravdou sa rozhodnem pokračovať. Tento muž nám chce pomôcť, nemohla som mu rozprávať úplné nezmysly. A pozná Nevilla, čo je skvelé, určite dá teraz pozor...asi pozná aj Alice s Frankom. Skloním hlavu a pohladím Harryho po ruke, načo si prezriem aj Nevilla a oboch ich v ochannom geste pritúlim viac k svojmu trupu. Myslím že sú iba vystrašený. Alice s Frankom museli nečakane odísť, a keďže Harry sa s Nevillom občas hrávajú, tak som sa ponúkla že ho postrážim. (81%) |
| |
| Boj v Prasinkách V záchvatu absolutního šílenství se vrhám přímo do roje smrtijedů. Veškeré logické úvahy přehlušil výkřik zasažené dívky, sípání kamarádaa bušení mého vlastního srdce. Nemůžu nechat dvě bezmocné osoby jen pod ochranou vetchého staříka. Nevím, jestli budu vůbec schopná dívce pomoci, ale ať je to jak chce, člen kouzelnického odboje nebo ne, v jádru budu asi vždycky hlavně léčitelka. ASirius, neexistuje vesmír, ve ktrém bych ho nechala napospas zmijím. Moody mě zabije jestli tohle přežiju... prolétne mi hlavou zatímco se jen tak tak vyhnu dekapitaci kletbou jednoho z maskovaných surovců. Nevšímám si pachu spálených vlasů, který provází můj úhybný manévr a běžím dál směrem k trojici padlých hrdinů. Za běhu sešlu na smrtijeda stojícího nejblíže zraněné skupince nonverbální Impedimenta (4) se zoufalou nadějí, že mi to koupí alespoň trochu času. Posledních pár stop prakticky přeskočím a vrhnu se na kolena k zhroucenému tělu přítele. "Siriusi!" vyhrknu naléhavě a udělám mu malou bleskovou prohlídku. Pevně sevřu v rukou tu jeho hloupou, koženou bundu a hlasitě si oddychnu, když ucítím jak se jeho hrudník rytmicky, i když stále trochu namáhavě, zvedá. Roztřeseně si zajedu rukou do sežehlých vlasů a otočím se na dvojici po našem boku. Starý muž klečí nad bezvládným tělem dívky, možná jeho vnučky? Naše pohledy se střetnou, a z toho jeho sálá tolik smutku a beznaději, až se mi sevře hrdlo. Sundám ruku s Siriova hrudníku, pod kterou mi povzbudivě tepe jeho srdce a natahuji se ke stařečkovi, abych mu pomohla, když zaslechnu něčí kroky a ženský hlas. V mrknutí oka stojím na nohách, doutnající kudrny, odřená krvavá kolena a hůlku v ruce. "Protego Totalum!" (4) vykřiknu jen o milisekundu později co se konec hůlky maskované ženy zableskne. (30%) |
| |
| U Hlavy -> Prasinky se skupinkou Merlene, Sirius, děda a vnučka S rozběhem narazím do stolu a pak... pak se stane hrozně moc věcí najednou. Protočím panenky a potlačím chuť bláznivě se rozesmát - můj první souboj v životě a zrovna po boku s Abeem, namrť zpitym Demiensem a timhle nenápadnym pošukem po boku. Teda ne že by nemohlo bejt hůř. Skoro mimoděk napadne, že byť tato situace oplývá bizarností spíš než čím jiným, měnit bych stejně nechtěla. Protože Dem, Abie i to mladý štěně zjevně stojej každej za víc, než tucet ostatních. A vono prostě tak nějak potěší, když si uvědomíte, že vám kryjou prdel lidi, co, narozdíl vod vás vědí, co dělaj´... I když... Věděj´? "Trefil? Já ho trefil?" ozve se za mnou. "Píosa de cac!", uklouzne mi, když mi dojde, CO vlastně Demiens blekotá. Kdybych se byla nesehnula... "No tak! Seber se. Teď není čas na ´co kdyby´..." Otočím se, a navzdory Abeově poznámce přejedu pohledem lokál. Ne, je to v pořádku, uvědomím si, jiné nebezpečí nehrozí. No... stejně neškodilo se přesvědčit. Narovnám se a přejdu zpátky k Demiensovi, kterého chytím za ramena a lehce s ním zatřesu: "Deme? Deme, ČÍM jsi ho trefil? Potřebuju vědět, jaký kouzlo jsi použil..." "A jaký nečekaný důsledky může mít vzhledem k stavu, v jakým´s ho sesílal." Už ve chvíli, kdy otázku vypouštím z úst, je mi ale jasný že odpovědi se nedočkám (5). Navzdory povzbuzujícímu kouzlu i kýblu vody není Dem zrovna ve stavu, kdy by vůbec věděl kde je nahoře a kde dole. No, budu na to muset přijít sama. Pustím mužova ramena, otočím se zpět ke stolu, na němž leží zhroucený útočník a netrpělivě lusknu prsty: "Accio hůlka!" Kdesi o kus dál se cosi pohne a o chvíli později klacík rozvíří svým pohybem prach na podlaze, aby se zastavil u mých nohou (6). Hůlku zdvihnu a z nedostatku jiných možností si ji prozatím zastrčím do drdolu, přičemž si v duchu udělám poznámku že když už svůj nástroj používám coby bumerang, mohla bych se alespoň tohle pitomé kouzlo naučit o něco líp. "Jo, někdo určitě může..." pokrčím pouze rameny a vteřinku či dvě opětuji chlapcův pohled. Přemejšlim, zda skutečnost, že se s onou otázkou o pomoc pro přemoženého čaroděje obrátil bez zaváhání právě na mě je pouze náhoda, obyčejnej šovinismus ve stylu ´chlapi bojujou, holky se staraj o zbytek´, nebo v tom vězí ještě něco jinýho. Vzhledem k tomu jak nevzrušeně vystupoval celou dobu se mi první dvě možnosti nezdaj moc pravděpodobný - ostatně ne že by na podobný přemítání právě teď byl čas nebo místo. Raději tedy se zavrčením padnu na kolena a vplazím se pod stůl. Protože nevím, jaká kouzla byla použita, nechci nechat zraněného čaroděje jen tak padnout na zem, což by se stalo kdybych zmíněný nábytek jednoduše odtáhla. Nerada bych riskovala pneumotorax nebo jiný svinstvo - kupříkladu možnost, že by kouzlem povolená žebra při pádu propíchla plíci. V tenhle okamžik je mi totiž jedno, že tělo, který začínám opatrně prohmatávat od kotníků výš, patří někomu kdo na mě ještě před pár minutami mířil hůlkou. V tuhle chvíli je to prostě jen zraněný člověk, kterému je třeba pomoci; a starat se o zbytek, to patří až době, kdy se tak stane. Nicméně, narozdíl od chvil právě minulých, tohle jsem už dělala mockrát - a tak, jak vstávám a odsunuju stůl, tvoříc tím neznámému čaroději oporu svým tělem, s rutinou danou roky praxe prsty a dlaněmi zlehka přebíhám po jeho těle od kotníků výš. Teprve až když se dostanu k mužovým ramenům, chytím ho pod nimi a pomalu, jemně složím na zem, kde jej následně naaranžuju do stabilizovaný polohy. Prsty ještě v rychlosti preventivně zajedu do jeho úst, abych urovnala jazyk a ujistila se, že mu během dalšího ošetření nezapadne. Všechny pohyby jsou rychlé, účelné, zjevně už tolikrát opakované, že se dokonale zautomatizovaly. S výsledkem nicméně moc spokojená nejsem: pokud kouzla způsobila jiná zranění než magická, takhle zběžnou prohlídkou jsem na ně nepřišla (5). S lehkým povzdechem tedy vytáhnu z vlasů hůlku, kterou uchopím do prstů ve zvláštním úhlu, podobně, jako dirigent taktovku; koneckonců, i inkantace, kterou pronáším, zní mnohem zpěvněji než většina obvyklých jedno či dvouslovných formulí. Dokončím vyšetření (7) a nepříliš spokojena s výsledkem diagnostiky sešlu na muže stázové kouzlo (8), kterým zajistím aby se jeho zranění nezhoršovalo, než bude větší prostor pro to, se o něho postarat. "Tady mu nejsem k ničemu, potřebuju ho na ošetřovně..." zamumlám, spíš sama k sobě, a naposledy mávnu hůlkou: "Expecto Patromnu!" (3). Z její špičky vzlétne skoro nepostižitelný obláček stříbrné mlhy, to je tak všechno. Pokrčím rameny; tohle kouzlo mi nikdy doopravdy nešlo. "Pošlete někdo vzkaz na hrad! Ať se Poppy připraví, tenhle..." kývnu bradou k tělu od něhož právě vstávám "...nejspíš nebude jedinej. Taky by se hodil někdo, kdo se odsud se zraněnejma zvládne přemístit k hradní bráně. Jo, a ať jsou u ní připravená nosítka..." zavolám ještě, už za běhu, na cestě z hostince. Tam už opravdu nejsem co platná, ale tam venku - tady venku... Prokličkuji mezi stíny až k hlavnímu prostranství, přikrčím se za nějakými starými krabicemi u jedné z bočních zdí Medového ráje, načež se pokusím zorientovat v situaci. Nedívám se po bojujících; hledím na těla, roztroušená po zemi. Nemám možnost zjistit, jak vážně na tom kdo je, takhle zdálky, hledám tedy alespoň stopy pohybu. Hýbou se jen živí... V ten okamžik zahlédnu jednu z temných postav, jak se s výkřikem řítí ke skupince dalších, tam, kde na zemi leží poblíž sebe těla rovnou tři - ale to už se také rozbíhám. Vidím ještě, jak se skloní nad jednou ležící postavou, sáhne jí k hrudi a otočí se k druhé, výběr je tedy snadný. Zabrzdím u skupinky jednoduše tím, že sebou vedle nich prásknu na zem; naštěstí se mi podaří proběhnout plochou, křižovanou kouzly, bez vážnějších následků a dostat se tam, kam jsem měla namířeno (9). "Bradavice," napadne mne ještě hlesnout mezi nádechy, abych dala najevo, na které ´straně´... nebo jak to říct, stojím. V takovéhle situaci bych mohla schytat nějaké útočné kouzlo i od někoho z lidí, bojujících-tu proti Smrtijedům, čistě jen proto, že jsem se tak náhle objevila poblíž. Hlas se mi třese stejně jako prsty, svírající hůlku - i když jsem bojiště přehlédla pouze letmo, nedalo se díky typickým maskám nepoznat, CO jsou zahalené postavy zač. Zamrazí mě; přestože mne tahle možnost napadla už předtím, ještě u Abieho, teprve teď mi dochází, že je to celé tak nějak... reálné. Zpoza jedné z masek se ozve vysměvačný ženský hlas, na který dívka vedle mne zareaguje tím že vyskočí na nohy. To už ale reaguji i já, víc instinktivně, než promyšleně. V hlavě mám prázdno, několik setin vteřiny si prostě nedokážu vybavit nějaké použitelné soubojové kouzlo. Z nedostatku jiných nápadů nakonec zamířím na maskovanou ženu: "Rictusempra!", (8) zaječím. Nečekám na výsledek, ostatně, ta slečna s doutnajícími kudrnami vypadá, že si umí poradit; krom toho, jsem tu z jinejch důvodů; doplazím se tedy k nejbližšímu z těl. Před sebou na zemi vidím mladé děvče, teprve teď vezmu pořádně na vědomí i staříka, jež u ní klečí. Prozatím s dívkou nehýbu, v tomhle případě raději ihned začnu s diagnostickým kouzlem (8) - ještě předtím se ale lehce se dotknu mužovy ruky: "Nebojte, dědo, jsem léčitelka...". Pak už se soustředím jen na svou práci; křik i ohňostroje barevných světel, doprovázející kouzla, ustoupí do pozadí, a já se celkem snadno propadnu do světa, v němž existuje jen jedno jediné: pacient. Když na "Enervate!" (2) zraněná nezareaguje, zkusím to jinak. "Reparifors!"(6), zdá se, zabralo, alespoň částečně, zato "Episkey!"(1) nevyvolá žádnou odezvu. "Reparifors!"(3) zopakuji proto, tentokrát ale bez jakéhokoli výsledku. Nejistě se kousnu do rtu - buď kouzlo na odstranění nemagických zranění, nebo alespoň formule pro ukončení těch kouzelných by měly zabrat, ale... To děvče nejspíš muselo schytat několik kouzel najednou, nebo víc, ale postupně, a ta teď vzájemně kontraindikují. Jenže co s tím? "Když nefunguje jedno ani druhé, tak možná... ve spojení? Ve vzájemném posílení, synergickém účinku? Teoreticky - možná..." Na okamžik zaváhám, pak si ale rozhodným pohybem přikleknu k dívce blíž. Zavřu oči, několikrát se zhluboka nadechnu a několika soustředěnými pohyby přejedu nad dívčiným tělem špičkou hůlky: "Vulnera recanto!"(10). Teprve teď si uvědomím, že jsem po dokončení inkantace napětím zadržela dech. Otevřu oči a-- --a vidím, že je otevírá i zraněná. Chrčivě se nadechuje a zmateně rozhlíží... Zabralo to! Ať jsem udělala cokoli, fungovalo to! S nevýslovnou úlevou si dovolím vteřinu na uklidnění, načež se obrátím ke staříkovi: "Položte ji opatrně na bok, podložte hlavu a dávejte pozor, aby nezapadl jazyk," zainstruuji ho, načež sebou znovu prásknu do prachu a začnu se plazit k dalším, kteří by mě mohli potřebovat, konkrétně k chlapíkovi, ležícímu opodál. (49%) |
| |
| Prasinky – Za rohem Medového rájeJames, (Marlene, Duncan, McGonagallová, Edgar, Sirius) Tohle prostě nevyšlo... Do háje, co jsem si myslela, když jsem vstupovala do Řádu? Nikdy jsem v soubojích nevynikala... Snažila jsem se ovládnout nervozitu, která mě začínala více a více ovládat. A ještě horší to bylo, když jsem musela znovu čelit Smrtijedovi, který mě pronásledoval. „Protego!“ snažila jsem se kletbu odrazit, byla jsem ale příliš pomalá. (4) Cítila jsem, jak má vlastní vůle byla potlačena, i když mi stále zůstal můj úsudek a cítění. Co mi to ale bylo platné, když v mé hlavě znělo jediné? „Zbav se ho, znič ho!“ |
| |
| Příčná ulice Emily, Fabian, Severus, Moody, Longbottomovi, Gideon Bratři Prewettovi mají svůj cíl jasný, Bellatrix Lestrangeová musí být zničena. Gideonovi se podaří uprchnout z neviditelných provazů svírajících jeho krk, rudé pruhy a sevřené hrdlo však naznačují, že minimálně nějakou chvíli bude ochraptělý. Spolu s bratrem se rozhodli zasypat Bellatrix nábytkem ze zdejší cukrárny a hle, letící dřevo skutečně ke smrtijedce pronikne. První židli však Bellatrix nechá jediným mávnutím hůlky odlétnout pryč dříve než jí může ohrozit, ta druhá, levitující nad její hlavou, schytává osud horší, v mžiku se rozpadne na prach. Bella však není potěšena a nestíhá se věnovat všemu zároveň. Ve chvíli kdy na Gideona sesílá Petrificus totalus následované formulou Incendia, Fabianův stůl je jen metr od ní a ona má jen pár sekund na reakci. Sice se jí podaří stůl zpomalit, i tak do ní však naráží, ona neudrží rovnováhu a padá k zemi - jen aby mávla hůlkou a s hlasitým prásk se přemístila pryč. Emily se zatím snaží organizovat skupinu civilistů, z nichž někteří na ní hledí se spásou v očích. Z trojice mládeže kolem 16-ti let, je jen jeden z chlapců něčeho schopen, docela šikovně a s výpomocí ostatních však dává dohromady své zbylé dva přátele, mladou dívku, která se již probrala z bezvědomí, je však v šoku a chlapce s teď již zafáčovanou ranou na noze. "Tady...tady , to je vaše dítě, ne?" Ti dva léčitelé, co předtím nabídli pomoc, se snaží uklidnit zmateného otce od rodiny, který se nechápavě rozhlíží kolem. Pohled na jeho bezvládnou ženu a chybějící děti mu nedělají dobře, jakmile mu ale pár předá do rukou předtím schované a kouzlem umlčené miminko, trochu se uklidňuje. "Kde je...kde je Lottie? Najděte Lottie." "Z nás...jedenácti je nás jen pět, co se odsud můžeme dostat, teď už to ale nebude problém, když je po boji, ne?" Optá se mladá žena, kterou její partner stále svírá v náručí a snaží se jí chránit i přes ránu na hlavě, o kterou se stará jeden z páru léčitelů. Právě ti jsou tu asi nejvíce užiteční, postupně sesílají různá kouzla a léčí, zcela nehledě na vlastní zranění. "Jsem v pořádku, Danieli. Jen se půjdu podívat na tamty raněné." Odvětí mladá léčitelka svému druhu a skutečně se odhodlaně vydává směrem k Frankovi s Alicí. "Už nám nic nehrozí. Bude to v pořádku." I kouř již mizí z ulice, je mnohem lépe vidět, díky čemuž si můžete povšimnout stříbrné laně stojící u jedné z ulic, ze které se i ozývá hlasitý křik. "Tady je ještě jeden!" Severus Kouzlo se ti podaří odrazit, vyčaruješ i Patrona, kterého necháš hlídat malé děvčátko. Chystáš se k rychlému odchodu a k přemístění, dříve než se tomu však stane, opět se objeví záblesk kouzla a dříve než se stihneš bránit, kouzlo naráží do tvých zad. Ten po kterém si sesílal Mdloby na tebe nebyl zasažen a teď vrací úder. "Nikam nejdeš, parchante!" Má pravdu, tvé nohy tě nedokážou poslechnout, nedokážeš se hnout z místa a postupná ale rychlá paralýza nastupuje po všech tvých končetinách. "Tý holčičky se ani nedotkneš." Volá na tebe dotyčný hlas z otevřeného okna, o chvíli později je již vidět i jeho potemnělá tvář. Muž kolem pětačtyřiceti let, zarostlý a zamračený. "Tady je ještě jeden!" zavolá hlasitě. Tvůj patron to celé sleduje, étericky pošlapuje na místě, vyčkává. "Odvolej to svoje zvíře." Přikáže ti muž "zachránce". Nedokážeš pohnout končetinami, které přestáváš cítit a netrvá to dlouho a tvá hůlka vypadne z necitlivých prsů k zemi. Jsou to však jen končetiny, co dělá problém, mluvit a hýbat hlavou stále můžeš. |
| |
| Charlwood - dům Longbottomových
Peter dokáže vyléčit většinu Lupinových zranění, jsou to hlavně rány na zádech, které se úspěšně zacelí a přestanou dělat problémy. Když se Peter vydává hledat Lily, jediné zranění, které Remuse trápí, je nějakým způsobem poškozené koleno, které bolí jak čert a je opuchlé. Chůze s ním by mohla být velmi nepříjemná i při použití pomocné berličky ve formě klacku. I tak ale nemá problém postarat se o tři smrtijedy, kteří zůstávají nehybně ležet na zemi. Peter se vydává za pachovou stopou a pokud jde nakonec Sybill s ním, musí si pospíšit, aby ho dohonila a neztratila z dohledu. Stopa vede hlavní ulicí a po nějaké chvíli končí u budovy se značkou policejní stanice. Dveře jsou lehce pootevřeny, v přední místnosti se svítí. Lupin nezůstává sám příliš dlouho, jen co jeho kolegové zmizí z dohledu, ozvou se tiché kroky. Therius Drakenol, muž, který se k vám dnes přidal, se navrací sem. "Jste v pořádku? Jdu přímo z Příčné, tam to začíná být pod kontrolou." Hlasitě oddechuje a drží se za bok. "Nepotřebujete tady mou pomoc?" Rozhlíží se po okolí a analyzuje situaci. "Co se vlastně stalo?" Lily Policista si tě chvíli možná trochu podezřívavě měří, nakonec však přikývne. "Tak to je dobře, že jste šla sem. Tady se vám už nic nestane." Zopakuje to jako svou mantru a zvedne se ze své židle. "Můžu vám nabídnout něco k pití? Čaj? Sušenky? Něco na uklidnění? Bych řek pravdu, tohle bych tady nikdy nečekal." Zavrtí hlavou. "Takový klidný městečko! Snad to nebude nic vážnýho, to by tady lidi docela vyděsilo. Nějakej takovej úchyl...no, vlastně bych to měl jít asi zkontrolovat, co?" Uvědomí si náhle, co je v popisu jeho práce. Očividně tu nikdy neměl příliš akce. "Zvládnete to tu sami? Že bych prošel ulicemi a tak." |
| |
| Příčná Ulice - Fabian, Emily, Severus Zkusím Protego, abych odrazil kouzlo Bellatrix, ale nějak se na něj nemohu soustředit (1). Pokusím se přemístit pryč, než mě to kouzlo zasáhne (3), ale než tak mohu učinit, je už pozdě a Petrificus Totalus mě zasáhne. A tak tam jenom ležím a doufám, že mě někdo odekleje, zatímco kolem mě se rozpoutá požár díky jejímu Incendiu. (Hod - 97 procent) |
| |
| Prasinky Marlene, Duncan, McGonagallová, Edgar, Sirius, James, Vana ,Theodora U Medového ráje se situace nijak nemění, Duncan s Minervou McGonagallovou svádějí urputný boj se dvěma smrtijedy a zdá se to být vyrovnané. Duncan se drží statečně a pokud se najdou chvíle, kdy mu nějaké z kouzel nevyjde, má po svém boku Minervu, která je skoro neomylná, přesná a efektivní. To situace za rohem je už o něčem jiném. James v podobě jelena se stal svědkem střetu mezi Theodorou a dalším bojovníkem. Sice se mu podaří smrtijeda na chvíli indisponovat a poslat viset do vzduchu, Theodora je však zasažena Imperiem a kouzla, která začne na Jamese sesílat, jsou vedena s nečekanou precizností a James, i přestože je zkušeným bojovníkem, musí svést boj nejenom s kletbami, ale i s cizí hůlkou, která mu příliš nesedí. Mdloby se mu podaří vykrýt, Petrificus totalus ho však již zasáhne a on je v mžiku neschopný jakéhokoliv pohybu. Jakmile povolí Jamesovo soustředění, povoluje i kletba, která drží smrtijeda ve vzduchu a muž padá k zemi, jen aby se taktéž připojil k boji, jeho tlak na Theodořinu mysl se akorát navyšuje a pro dívku by bylo velmi těžké se tomu vzepřít a přestat poslouchat. "Holčičko drahá, ty jsi ale šikovná. Myslím, že si budeme rozumět." Promluví smrtijed, který se začne upravovat a zpátky si nasadí spadlou masku. Je to neznámý muž kolem třiceti, nijak pohledný ani zajímavý. "Nebraň se mi." Dá Thee další pokyn, načež se k ní přiblíží, natáhne ruku a dotkne se její tváře. "Taková tvářička. Na boj tě je škoda, užijeme si jinak." O chvíli později se otáčí na Jamese, kterému věnuje mrknutí. "Vzal bych tě s sebou, ale nejsi můj typ." A jen rána z ulice připomínající, že jen kus od vás probíhá boj, ho donutí své jednání urychlit. "My si uděláme výlet." Chytne Theu za ruku a společně s ní se kamsi přemístí. Veselý není ani stav u poslední bojující skupinky. Sirius se ubrání útoku, jeho další kouzlo už je však příliš slabé, aby napáchalo nějaké škody. I Marlene se snaží, hned jakmile ale vykouzlí Protego, moc dobře tuší, že její štít bude příliš slabý. Očekávaný úder však nepřijde, cosi způsobí, že smrtijedčino míření je vychýleno a paprsek kouzla Marlene mine. O to se postarala nově příchozí dívka, která se hned vrhá do pomoci zraněným. Po nějaké chvíli se jí podaří dívku probudit, dříve než ale stihne cokoliv jiného, musí se zase bránit, neboť oba dva smrtijedi sesílají jedno kouzlo za druhým a je jim jedno, koho z přítomných zasáhnou. Nejhůře to schytává Sirius, kterého strefí Conjuctivitus a zrak mladého Blacka se nápadně zhorší natolik, že vidí pouhé siluety postav a barevné záblesky. Situace Med ráj - zbývají 3, Edgar zasažen, Duncan proti dvěma s Minervou, Thea za rohem Medového ráje s Jamesem děda+vnučka - Marlene, Sirius, Vana vs. 2, jeden kontroluje situaci |
| |
| U Policejní Stanice Sybill, Lily Jsem na stopě Lily, naštěstí mi netrvá dlouho, než zachytím její pach. Sleduji ji až k policejní stanici, kde v krysí podobě proklouznu skrz pootevřené dveře až do rozsvícené místnosti s Lily. Snažím se přitom, aby si mě ten policista nevšiml. Pokud odejde tak až nastane vhodná doba, proměním se zpět do lidské podoby. "Lily, jsi v pořádku?" zeptám se jí. "O smrtijedy je už postaráno, snad se už můžeme vrátit zpět." 86% |
| |
| Příčná ulice – boj Fabian, Gideon, Frank, Alice, Moody, Severus Súboj s Bellatrix sa nakoniec ukončí prekvapivo rýchlo, čo ale neznamená dobre pre nás. Hoci situáciu vnímam len na pol, vidím, že obaja Prewettovci na tom nie sú najlepšie, aj keď Gideon to schytal najviac. Našťastie, alebo možno nie, sa Bellatrix premiestnila... "Ak sa vráti, bude to väčší problém, než sme mali doteraz... takto pocuchaní nebudeme schopní bojovať príliš dlho..." Zamyslene si zahryznem do pery a len v pozadí vnímam rozhovor skupiny. Rýchlo však zavrtím hlavou aby som sa dostala späť do reality, ešte stále nie je čas poľavovať v ostražitosti. "Lottie," zachytím meno od rozrušeného otca malého dieťaťa. "Mohlo by to byť to dievčatko, ktoré nám tu chýba..." Prebehne mi myslou, ale to už dostávam informácie na moju otázku a tak len prikývnem. "Stále musíme byť opatrní. Síce sa zdá byť po boji, ale smrtijedi sú nevyspytateľní a nebezpeční. Radšej budeme pripravení. Zatial to vyzerá dobre." Usmejem sa povzbudivo na skupinu. "Ďakujem vám." Venujem liečiteľom vďačný úsmev a rovnako i chlapcovi, ktorý sa rozhodol priložiť ruku k pomoci. Netrvá dlho a donesie sa k nám volajúci zvuk, za ktorým sa otočím a pozriem sa k miestu, odkial vychádza. Všimnem si patrona lane. "Patrona?! Je možné..." Zažmurkám tým smerom. Potom stočím pohľad na skupinu a odhodlane zovriem prútik v ruke. Pohľadom švihnem i ku Gideonovi a Fabianovi odhadujúc, kde sa moja pomoc hodí najviac. Ale napokon mi to predsa len nedá a pozriem späť do uličky, odkial sa ozvalo volanie. "Idem sa tam pozrieť. Vrátim sa čo najskôr." Ohlásim skupinke, je lepšie ak vedia kam idem, ak by sa niečo stalo... V liečiacich kúzlach nie som najhoršia, ale teraz bude najlepšie ak spacifikujeme všetky možné nebezpečenstvá a čo najskôr sa odtialto dostaneme. Odhodlane sa narovnám a miernym poklusom, s prútikom pripraveným sa vydám smerom k striebornej lani, odkial vychádza volanie. |
| |
|
|
| |
Dárek z orientu " Kdo ksakru od Ollivandera odkoupil tuhle?! " Bleskne mi hlavou, než mnou probleskne křeč Petrifica. Avery musel být vskutku podivný pavouk, jak se nakonec prokázalo, když si jej vybrala tak vyhraněná hůlka. To však nebylo to, co mě položilo do kolen. Zásah třetí strany, jsem vskutku nečekal, zvláště z rukou zmanipulovaných civilistů, či snad dokonce člena Řádu. Na vině bylo bezpochyb Imperio, jak vidno ze smrtijedova slizkého ladění. " Taková tvářička. Na boj tě je škoda ... " Smrtijedova slova ve mne rozdmýchala hněv, který měl vyhasnout. Tohle nestrpím, smrtijedi se dopoušteli spousty zvěrstev, ale zneužití nepřátel či civilistů, patřilo k nejkrutějším. " Nemůžu si dovolit tady ležet ... " Snažím se urputně pohnout, ale jak známo, proti Petrificu, zoufalství moc nezmůže. Na místo síly, tedy volím soustředění. " Finite Incantatem! " (8) S úlevou vydechnu, když pouta opadnou. Na nohou, vyčerpán a rozčílen, začnu spřádat strategii. Hůlka nebyla spojencem, přesto musela být dobrá k něčemu. Promnu ji v rukou, když se začne líhnout plán, snad i žert, tentokrát ovšem smrtící. Transfigurace byli můj oblíbený obor, snad proto, že obyčejné měnilo v úžasné, z ničeho tvořilo neuvěřitelné. A zrovna jedna z vyhlášených kleteb indického původu, by mohla být tím, co zatne smrtijedům tipec. " Serpensortia! " (10) Sešlu zaklínadlo v záblesku světla. Když se mžitky rozplynou, plazí se mi u nohou ukázkový zástupce tropického škrtiče, predátora z vzdálených koutů světa, kam snad ani noha britského smrtijeda nevstoupila. Nažloutlé šupiny se lesknou v záblescích světla, jedovaté oči čekají. I přes pěkný exemplář, stále chybí útočná síla. To se však dá napravit. " Engorgio! " (3) Zdá se však, že hůlka opět vypovídá službu. Už tak vše šlo až příliš dobře. Dobrá, o to budeme vychytralejší. Nepatrně nakouknu za roh ulice, v úmyslu uchovat domnělé vyřazení z boje. Bitva je v plném proudu, jen jeden ze smrtijedů, zdá se pozoruje situaci. " Tohle je tvá chvíle ... " Zastavím se nad absurdní otázkou hadova jména, jenž jak známo, mají tendenci otravovat ve vypjatých situacích. Minulost však poskytne vítanou nápovědu. " ... Severusi. Proplížíš se támhle k zakuklenému milovníkovy hadů a ukážeš mu, zač je skutečné tetování loket. " V hlavě mám dost přesnou představu ve smyčkách sevřeného smrtijeda, tudiž by měl mít můj šupinatý společník jasno. Stíny noční ulice by mu měli poskytnout potřebný úkryt, přiškrcený smrtijed se snad nezmůže na odpor. Tohle může skončit jen dvěma způsobi. Velmi dobře či velmi špatně. James, je však mužem kréda - Risk je zisk. (Hod -15%) |
| |
| Příčná ulice Emily, Fabian, Severus, Moody, Longbottomovi, Gideon Viděl jsem, že židle, které Gideon posílá na Bellatrix se trošku míjejí účinkem. Ta mrcha byla opravdu, ale opravdu dobrá. Já jsme to věděl, ale souboje s ní jsou něco co si opravdu nechcete užívat moc často. Ovšem já jsem to bral jako osobní povinnost s ní bojovat, aby to nemusel dělat nikdo jiný. Nevím co ten Gideon dělá, ale opravdu se mu nedaří a kdyby nebyla Bellatrix tak divně milosrdná, tak už mohl být dávno mrtvý. Musím mu za to potom trošku promluvit do hlavy. Ano! Dej si dřevo! Spokojeně zavřeštím, když do ní stůl narazí a já vidím jak se přemisťuje pryč. To ještě neznamená, že ustoupila a proto se rozhlížím, jestli se nepřemístila někam za mě. Naštěstí asi zmizela a já se rychle snažím zhodnotit situaci. Emily vypadá, že má situaci pevně v rukou a to se mi líbí. Takhle by mohla v Řádu vydržet. Buď opatrná a do ničeho se nepleť. Kdyby něco křič. Já osvobodím toho balvana. Houknu za ní a potom zaměřím hůlku na bratra. Wingardium leviosa!(9) Bratříček se zvedne do vzduchu a já si ho posunu kousek ke mě a položím na zem. Hlavně daleko od ohně. Finite incantatem! (1) Švihnu non verbálně hůlkou k bratrovi, ale nic se nestane. Finite incantatem! (1) Znovu a nic. Tak tohle už mě teda fakt nebaví! Finite incantatem! Finite incantatem!(3)(2) Bezradně koukám na svojí hůlku a na svoje ruce. Nevím co se děje, ale mohl by ho někdo odklít prosím? Pronesu vztekle a sesunu se na zem vedle spoutaného bratra. Nevím co se děje, asi jsme moc rozrušený nebo unavený. (81%) |
| |
| Charlwood Podívám se na vyřazené smrtijedy. Jsou někteří z nich moji bývalí spolužáci? Příslušnost ke Zmijozelu se v téhle válce nenosila, ne že bych snad měla na vybranou. Rychle se ale ze zamyšlení násilím vytrhnu a podívám se zpátky na Remuse. Přesvědčuje mě, že má situaci pod kontrolou. "Dobře," řeknu a trochu váhavě ho poplácám po rameni. Vidím, jak kulhá, ale chce, abych našla Lily. Naposledy se tedy ohlédnu, než si pospíším, abych Petera ještě chytila. Proměnil se a krysa se přeci jenom sleduje o trochu hůře. Nakonec nás dovede k budově policejní stanice s otevřenými dveřmi, uvnitř se svítí. Schovávám se stejně jako Peter a jestli policista nakonec odejde, taktéž vejdu dovnitř. Lily pozdravím kývnutím hlavy, ale zůstávám u dveří a sleduju ulici. Někdo musí dávat pozor. (27%) |
| |
| Charlwood S děkovným kývnutím se rozloučím se Sybill, která se přeci jenom vydává hledat Lily s chlapci. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že tito tři smrtijedi byli jediní, kdo nás přišli přepadnout a Lily se tím pádem nic nestalo. Snad. Mohl jsem však dělat něco jiného? Peter a Sibyll jí přivedou. O tom nepochybuji, nesmím. Mou povinností je postarat se, aby tito smrtijedi nepláchli, ne když už nám dalo tolik práce je dopadnout. Sebrat jim hůlky je otázka několika vteřin, obzvláště s výpomocí kouzel. Pak už je jen přemístit na jedno místo, zkontrolovat jejich svázání. Na výslech bude čas později, netroufám si na něj sám, ne ve stavu, ve kterém se nacházím. Proč chtěli dovnitř? Co hledali? Kdo vyzradil naší pozici? Mám spoustu otázek, jsem si ale vědom, že musím vyčkat příchodu ostatních. Jindy bych asi nečekal, koleno mě však trápí a já vím, že nejsem v plné síle. Nebylo by těžké mě přemoci, bohužel. Co to vlastně Peter říkal? Něco o Edě? I tu bych měl jít zkontrolovat, ujistit se - a možná se i optat. Na co? Proč nás zradila? Proč přeběhla? Co jí nabídli? Čím jí vyhrožovali? Překvapeně sebou trhnu, když se tu náhle zjeví jeden z dnešních nováčků, pan Drakenol. Nevzpomínám si, ke které skupince se přidával, což je ale pochopitelné, ze začátku tu byl zmatek. Očividně přichází z boje, pravděpodobně byl zaslán, aby zkontroloval situace zde. Rozumné, kdybych neměli štěstí, bylo by třeba každých rukou navíc. Což je i teď. "Byla to past, tyhle tři jsme ale dostali." Spíše Sibyll s Peterem, buďme upřímní. "Co vy? Nějaké zranění? Kolik jich bylo na Příčné? Jsou tam všichni v pořádku?" Začnu s otázkami a ukážu na mužův bok. "Mohu se podívat? Určitě to bude chtít ošetření." Načež se pokusím o jeden, dva kroky jeho směrem, klacek, který mi slouží jako podpora, svírám pevně v rukou a doufám, že nebudu muset poklesnou zpátky k zemi. Pokud je však Drakenol zraněn, bude pomoc potřebovat více než já. (7%...tuším, co se stane) |
| |
| Boj v Prasinkách To nepůjde... pomyslím si, když sesílám štít. Kouzlo je moc pomalé, moc slabé. Jen tak mě napadne, že tohle je ono. Tohle je ta chvíle. Na chvilku se zdá, jako by všechen ten mumraj z boje utichl a kouzla se zpomalila. Jako bych skoro měla čas na retrospektivu svého krátkého života. Probrat všechna svá životní rozhodnutí a smířit se svým osudem tváří tvář kletbě. Ve skutečnosti mi život před očima neproběhne. Jen sebou cuknu, když mě pravděpodobně letální paprsek mine. To ta dívka! Nemám čas poděkovat děvčeti za záchranu, hned švihám hůlkou ke smrtijedce: "Expeliarmus" (4). Odzbrojovací kouzlo se odrazí od jejího štítu. U trollí nohy! Dneska se mi vůbec nedaří. Cítím jak ze mě všechen ten boj vysál i ty poslední kapičky síly, které jsem nabrala díky sušenkám a mikrospánku během schůze. Moje tělo teď běží výhradně na adrenalin a čiré odhodlání. Periferně zahlédnu jak smrtijedčin partner útočí na skupinku na zemi za mnou. Pokusím se kolem nich neverbálně vyčarovat štít (2), ale kouzlím jen po pocitu, za zády, nespouštím oči z maskované ženy. Seberu všechny síly a sešlu velice zeslabenou verzi Deprima (9). Není to zrovna tradiční kouzlo, které by se používalo při běžných kouzelnických duelech, takže většinou projde klasickými ochrannými bariérami. Trik je v tom lokalizovat ho oboustranně na boční stranu krku, asi tři prsty šikmo pod ostrým ohybem čelisti. Pokud se provede správně, výsledkem je částečné zablokování přívodu krve do mozku, aktivace tlakových receptorů a ztráta vědomí. Je to jeden z mých oblíbených útoků. Plně se soustředím na důkladné provedení kouzla a hned jak smrtijedčino tělo dopadne na zem otočím se k jejímu společníkovi a zkusím na něj seslat: "Mdloby na tebe!" (6). (61%) |
| |
| Policajná stanica Peter, Sybill Na jeho ponuku iba pokrútim hlavou zo strany na stranu. Nie, ďakujem, nemyslím...že by som do seba niečo dostala. Čo bola tiež v podstate pravda. Žalúdok mi tak zvierali obavy o všetkých, že by sa doň asi naozaj nič nevošlo. Kolembám chlapcov na nohách, aby vydržali ešte chvíľočku, pričom pozorujem policajta. Ani netuší do čoho sa chce vrhnúť. Dobre že som povedala opačný smer. Nestane sa mu nič keď sa vyberie úplne inde, však? Mala...mala by som ho nechať tu? Ale čo ak mu to príde znova podozrivé...alebo čo ak prídu smrťožrúti sem? Nie...bude lepšie keď pôjde. Rozhodnem sa a dúfam, že správne. Budeme...snáď budeme v poriadku. Buďte opatrný prosím. Myslím to úplne úprimne. Sledujem, ako policajt mizne a počujem buchnutie dverí. V tom momente sa niečo pri mne pohne a ja okamžite vysúvam trhnutím ruky prútik najlepšie ako viem tak, aby mi chlapci nespadli a už aj mám pripravené neverbálne zaklínadlo. Našťastie si všimnem, ako sa čosi malé veľmi rýchlo zväčšuje. Peter! Vydýchnem. To, že som práve videla, ako sa pretransformoval z malého hlodavca je dôkaz, že je to naozaj on, preto prútik skloním. Odpadne mi prvý kameň zo srdca keď si ho obzerám. Vyzerá byť nezranený. Ďalší pohyb. Zvrtnem hlavu a prekvapene zamrkám. Odkedy je Sybill v akcii? Toto ale nebol čas na pýtanie otázok. Namiesto nich sa teda sústredím na Petra. Som, stihli sme úplne ujsť...vďaka vám. Ste niekde zranení? Vrátil sa ešte niekto z rádu? A Remus?...Zostal tam sám? Spýtam sa hneď. Dostanem ale odpoveď, že dom by mal byť zaistený. Smrťožrúti čo nás napadli môžu byť odstavení, to ale nemení nič na to, že obrany domu boli zničené. Je bezpečné tam teraz byť? Remus tam ale zostal. A čím viac nás bude pokope, tým to bude bezpečnejšie, okrem toho, môžme provizórne nejaké ochranné kúzla opraviť kým sa vrátia ostatný a potom vymyslieť čo ďalej. Stále som ale musela vymyslieť, čo s policajtom. Môj plán bol použiť na neho obliviate, ale keďže sa posily objavili rýchlejšie ako som čakala, nestihne sa vrátiť v blízkej dobe... Možno by sa to dalo vyriešiť aj úplne jednoducho. Očami nájdem papier a pero, či ceruzku. Peter, podrž prosím Nevilla. Zlatko, teta Lily len nechá jeden odkaz a potom pôjdeme domov, dobre? Predám Nevilla Petrovi, načo si Harryho zaistím pred sebou lepšie rukou a načiahnem sa po písacích pomôckach. Napíšem krátky odkaz do notesu, ktorý položím do stredu stola a vstanem, prechytiac si Harryho. Svaly na rukách znova zaprotestujú, ale odmietam ho púšťať od seba. Najradšej by som niesla aj Nevilla, ale takto môžem mať ruku s prútikom pripravenú, a lepšie nás ochránim všetkých. Postavím sa tesne pri Petra s Nevillom, aby osm mala aj jeho hneď pri sebe a prikývnem. Poďme naspäť, Remus by nemal zostávať dlho sám, nevieme či tí smrťožrúti nebudú mať posily. Musíme byť veľmi opatrní. Sybill, je to vonku v poriadku? V hlase mi zneje upozornenie a pevné odhodlanie. Musíme zostať pokope. Zabezpečiť dom, nech sa majú kde ostatní vrátiť, a potom zmiznúť na iné, bezpečnejšie miesto. Po kladnej odpovedi sa vydám z policajnej stanice preč. (63%) |
| |
| Prasinky Marlene, Vana (Theodora, James, McGonagallová, Duncan, Edgar) Ale no tak. Takhle to přeci nepůjde. Copak jsem opravdu klesl tak hluboko, že mě musí bránit už ne jen jedna dívka, ale hned dvě? No dobře..tři, počítám-li tu neznámou první, doprovázenou starým mužem, který se rozhodně také nenechal zahanbit. Nemá to být náhodou naopak? Od toho mám být snad já. Alespoň zdařilé ochranné kouzlo nám rozhodně koupilo alespoň trochu víc času. Sice nic světoborného, ale lepší než to, co jsem tady dělal, zatímco jsem lapal po dechu. Koutkem oka zachytím mladou ženu, která nejprve úspěšně probere neznámou místní – žije, což je důležité - poté se pomalu dostává ke mně; stále bojující Marlene, která vypadá víc a víc unaveně, když mě zasáhne další kletba. Jakoby nestačilo, že je už tak tma, protože je hluboká noc, ale můj zrak začne náhle zastírat závoj a já v první chvíli zamrkám, nic se však neděje, naopak – všechno se ještě zhoršuje. Postavy před sebou vidím jen jako pouhé komíhající se obrysy přítomných, moje mysl se snaží každou siluetu přiřadit ke správným osobám, tak jak si je pamatuju z posledních okamžiků. Snad mě má paměť i kus toho štěstí nezklamou a nepřidá se ještě někdo další, který by mi můj přízračný obraz narušil a zmařil všechny plány. A ne že by tomu ty barevné záblesky nějak napomáhaly. Co ještě přijde horšího? Posledních pár minut jsem pořádně neudělal vůbec nic. "Protego (3)!" pronesu okamžitě, protože obranných kouzel není nikdy dost, ale mé hlasivky stále ještě odmítají plně spolupracovat po předchozím lapání po dechu. Dva neúspěchy za sebou, ale to ještě neznamená, že se okamžitě vzdám bez dalšího boje. Proto vzápětí obracím svou vlastní hůlku sám na sebe. "Finite! (8)" zaburácí můj hlas ve snaze přerušit probíhající oslepující kletbu na mou osobu, moje pozornost se opět přenáší na malou skupinku bojující přede mnou, oči hledajíc jednoho ze Smrtijedů či jeho předchozí pozici a a pouze ve své mysli pronáším: "Petrificus Totalus!"(8) (4%) |
| |
| Charlwood Remus "Na Příčné bylo asi pět smrtijedů, ale nic co bychom nezvládli." Začne podávat zprávu Drakenol, který se stále drží za bok, na nabídku ošetření však jen zavrtí odmítavě hlavou. "Nic vážného to není, jen škrábnutí. Co vy?" Větší pozornost však věnuje spoutaným smrtijedům. "To jsou oni? Napadli to tu?" Zeptá se zamračeně, na chvíli se odmlčí, přemýšlí. "Jsou dostatečně spoutaní?" Zajímá se jako každý jiný bojovník, dokonce si i popojde blíže, aby je zkontroloval. "Hey, nechcete si sednout? To koleno nevypadá dobře." Nabídne poté, co se ujistí, že jsou smrtijedi skutečně dostatečně zabezpečení a opět přejde k Lupinovi, kterého vyzve, aby se posadil a ulevil tak bolavému kolenu. Všechno působí v pořádku, Drakenol je rozhodně schopným člověkem - o čemž se přesvědčí i Lupin ve chvíli, kdy se shýbá k zemi. Dříve než stihne jakkoliv zareagovat, je úderem lokte sražen k zemi a následně spoután jednoduchým zaklínadlem. "Kdyby to nebyli pitomci, nemuselo se to stát." Pronese s těžce potlačovaným vztekem, načež Lupinovi uštědří další ránu, tentokrát do spánku, která pošle mladého vlkodlaka do bezvědomí. Sybill, Peter, Lily Policista se skutečně zvedne, aby šel prozkoumat tmavé ulice a nechá tím prostor pro Sybill s Peterem, aby vyzvedli Lily s chlapci. Harry je dalšími známými lidmi potěšen, zatímco Nevillovi se pomalu zavírají očka. Rozhodně je čas vrátit se zpátky a ujistit se, že je vše v pořádku. Cestou zpět se nic zvláštního neděje, ulice jsou tiché a prázdné, už ani v okolních domcích se nesvítí, většina obyvatel tohoto malého městečka dávno zalehla do postelí. Ticho a klid je i u Longbottomových. Kusy houpačky leží na trávníku, dveře do domu jsou otevřeny dokořán a támhle je nějaká postava. Remus Lupin leží v bezvědomí jen kus od domu, bledou tvář má zbarvenou krví z roztržené hlavy, avšak dýchá, takže to mohlo být horší. Smrtijedi, kteří jste předtím chytili, již nejsou k nalezení. |
| |
| Příčná ulice Fabian, Gideon, Emily, Severus, Moody a Frank s Alicí Fabian se pokusí osvobodit spoutaného Gideona, boj byl však vyčerpávající a to, co normálně nebývá problémem je teď překážka skoro nepřekonatelná. Alespoň se mu však daří dostat bratra z dosahu plamenů. "Nejste ale idioti?" Ozve se hlas nabručeného Pošuka Moodyho, kterému stačí jednou mávnout hůlkou a Gideon je volný. "Hey, Longbottomová, jak je na tom Frank?" Otočí se na další vaše spolubojovníky, u kterých právě teď klečí jedna ze zdejších "rukojmí" a snaží se Frankovi pomoci. Její partner, další z dobrovolníků, zatím obchází smrtijedy, aby se i u nich ujistil, že nezemřou před řádným výslechem. Je po boji, je čas posbírat raněné a zajatce a navrátit se domů. "Kde je Lottie? Kde je moje dcera?" Volá muž, jehož žena byla ještě před chvílí krutě mučena a dcera se pohřešuje. Emily neztrácí čas a vbíhá za stříbrnou laní, která se jí rozplyne před očima. V úzké uličce nachází se postava zakrytá kápí, před chvílí ještě nehybná, teď však mizející pryč. Možná kdyby si Emily pospíšila, dokázala by tu postavu zachytit a přemístit se s ní, nebylo by to však příliš nebezpečné? Navíc v ulici se nachází i někdo jiný, nehybné dětské tělíčko mučeného a teď spícího dítěte. |
| |
| Příčná ulice – po boj Fabian, Gideon, Frank, Alice, Moody, Severus Vbehnem za striebornou laňou, tá sa mi však rozplynie pred očami. Trochu spomalím a rozhliadnem sa. Stihnem si všimnúť postavu v kapucni. Nevidím jej do tváre, ale všimam si, že sa chystá premiestniť. Všimnem si i detskú postavu ležiacu na zemi. "Ak by som sa rozbehla... stihla by som to..." Prebehne mi myslou, no túto možnosť rýchlo zamietnem a hoci sa svižne dostávam k miestu, kde je dievčatko pričom stále sledujem miznúcu postavu, nepokúšam sa pridať, ani ju nijak zastaviť. Netrvá to dlho a postava mi mizne pred očami. Iste, možno by som vedela kto to je, ale tiež by som mohla skončiť niekde v rukách samotného temného pána, alebo snáď u Lestrange a ani jedna z týchto možností sa mi nepáči. A potom je tu to dievčatko, nemôžem ho tu len tak nechať, iste, niekto ho nájde, ale i tak... A ak to nebol smrtijed, potom to je jedno. Nie som bystrozor aby som takto riskovala, nie teraz. Na sebevraždu ešte nemám vek a vlastne... "...prečo by smrtijed ale privolával pozornosť patronom a to dievčatko by tu nechal, ak by ho uniesol? Nie, to nedáva zmysel." Rýchlo pohľadom prebehnem zvyšok uličky a kvoknem si k dievčatku, priložiac dva prsty na stranu jej krku. Našťastie dýcha pokojne a srdce jej tiež bije pravidelne. Vyzerá to, akoby snáď len spala... Ruku jej jemne položím i na čelo odhadujúc teplotu. Následne stále s prútikom v jednej ruke vezmem dievčatko do oboch rúk, ako princeznu a zdvihnem ju zo zeme. Nie je moc ťažká, ale ani ja nie som príliš silná, napriek tomu sa mi však podarí dievčatko zdvihnúť a pritúliť k sebe tak, aby som bola schopná ju ten kúsok odniesť. S hlbokým nádychom, dúfajúc, že je naozaj po boji vykročím späť očami tikajúc zo strany na stranu, len pre istotu. Takto naložená s dievčatkom v rukách sa pomaly presuniem späť až k skupinke zajatcov. Podídem až k chlapíkovi, ktorý na celú ulicu volá na Lottie a položím ju jemne na zem. "Vyzerá byť v poriadku, len spí." Poviem smerom k azda otcovi dievčatka. "Dúfam," pomyslím si, ale nahlas to radšej nepoviem, miesto toho sa na neho povzbudivo usmejem. |
| |
| Prasinky (Marlene, Sirius (Theodora, James, McGonagallová, Duncan, Edgar) "Protego!" zaslechnu před sebou; ten hlas, byť seškrcený a chrčivý, nejspíš následkem dusícího kouzla, je mi povědomý, jen si jej nedovedu zařadit... a ne že bych zrovna teď neměla na práci o něco podstatnější věci. "Focáil sé go léir...!", pošlu v duchu celý svět do horoucích pekel, když obhlídnu situaci... není právě růžová. Dopřeju si vteřinku či dvě na zhodnocení priorit. Chlapík, ke kterému jsem měla namířeno, se ze svých potíží, snad alespoň částečně, dostal ukončovacím zaklínadlem, přesunu tedy prozatím pozornost na druhou bojující. Pohybem, jež roky a roky praxe přešel takřka do druhé přirozenosti, rychle švihnu hůlkou směrem k aktuálně zřejmě hlavní obránkyni naší malé skupinky, která se sice drží více než obdivuhodně, nicméně jí očividně docházejí síly, a sešlu na ni povzbuzující kouzlo (10). Pravda je, že jsem do tohohle zmatku vletěla s úmyslem léčit a ne bojovat, nicméně vzhledem k současný situaci zřejmě nemám moc jinejch možností. Nadšená z toho zrovna nejsem - a dobře vím proč: jak "Impendimenta!" (1), tak ani "Stupefy!" (2) směřované na Smrtijedku před námi nejenže nemají jakýkoli efekt: dokonce právě naopak. První kouzlo se mi takřka nepodaří seslat, druhé skončí u toho že se mi hůlka v prstech zlobně rozechvěje a na protest vystřelí toliko zoufalý rej mýdlových bublinek. Nemám jí to za zlé. Přijde mi to jako před sto lety a ne jen několika hodinami, kdy jsem přesně o tomhle mluvila s Brumbálem, o tom, že v boji se nejspíš moc neuplatním, že mou přirozeností je zranění kurýrovat, ne působit-- "Tak počkat!" Zarazím se a krátkou úvahou ztratím několik dalších drahocenných okamžiků. "Copak jsem právě tohle neřešila zrovna před chvilkou? Když si nejde vybrat mezi jedním a druhým způsobem, proč je prostě nevyzkoušet... společně?!" Bez zaváhání se zdvihnu do kleku, zacílím na Smrtijedku a už ve chvíli, kdy dokončuji pohyb hůlkou, jaksi instinktivně vím, že se mi "Furnunculus!" povede (9). Nevím, jak moc to pomůže, ale skutečnost, že na ženině těle by právě teď měly naskakovat desítky bolestivých puchýřů, její bojovou efektivitu, jak doufám, přinejmenším značně sníží. A i kdyby ne, trsy ("Herbifors!" (9) ) chudobek rašící jí po těle, převážně však z hlavy, by ji na chvilinku zaměstnat mohly. Obrátím pozornost k dalšímu maskovanému, dle postavy je to muž. Do boje se příliš nezapojuje, zdá se mi, že spíš pozoruje okolí, hlídá. Nu, jednou už to s bylinkářským kouzlem vyšlo, proč by ne podruhé? "Melofors!" (9) křiknu jeho směrem a pak už jen s uspokojením sleduji, jak jeho hlava mění barvu do oranžova, obalujíc se haloweensky vypadající dýní. Teď už ho jen dorazit. Napřáhnu ruku - a strnu. Nějak mi došly nápady. Sakra... V hlavě mám prázdno, nejsem při nejlepší vůli takhle narychlo vymyslet jediné kouzlo, které jsme se ve škole učili, abych... "A co nějaké, které jsme se neučili?" projede mi hlavou spásná idea. Snad za to může ono nečekané setkání se Severusem, jež ve mě asociací, po níž raději nechci pátrat, vyvolalo vzpomínku na jeho zašedlé trenky a vyhublé nohy, klátící-se ve vzduchu... "Levicorpus!" (2), pomyslím si; chlapík ale ani nezaškobrtne. Proč by taky měl - vlastně jsem to kouzlo použila jen ze zoufalství; byť byla za mých časů tahle kletba více než populární, hrubé žerty tohoto typu mi nikdy neseděly. Nejspíš jsem ji kdesi uvnitř doopravdy ani použít nechtěla, proto kouzlo selhalo. "Nespekuluj a bojuj...!" napomenu vzápětí sama sebe. "Nesnaž se o něco, co Ti vždycky bylo cizí, a dělej prostě to, co umíš..." Tak jo. "Ferula!" (7) "Hmm. A pak že léčit a útočit nejde v jeden a ten samej čas..." ušklíbnu se, když muže začnou obmotávat obinadla a bránit mu v pohybu. Zkusím "Expelliarmus!" (4), ovšem s nevalným úspěchem. Kolem je slyšet jen chrčení námahou ztěžklého dechu, svištění kleteb, sem tam rozřízne tmu barevný záblesk doprovázející kouzlo... "Jak je možný, že se tu bojuje a nikdo o tom neví, nikdo nepřijde na pomoc...?!" zatnu bezmocně ruce v pěst a pak... jako většina více či méně podařených invencí v probíhajícím souboji, i pro tuhle načerpám inspiraci z nenápadné, vlastně nesouvisející myšlenky: "Perrikulus!", mávnu prudce hůlkou směrem k obloze... a nestane se nic, ani nejmenší červené světýlko, natož pak kýžená světlice. Začínám bejt unavená, nesoustředěná... a bojím se, hrozně se bojím. Raději rychle zakouzlím povzbuzovací kouzlo (6) i na sebe, než stihnu docela propadnout panice, která mi velí utéct co nejdál, a po zemi se začnu plazit zpátky k tělu, ležícímu opodál, abych se přesvědčila, zda nemůžu být onomu neznámému něčím prospěšná. Hod - 8% |
| |
| Prasinky – Za Medovým rájemJames, (Marlene, Sirius, Vana, Duncan, McGonagallová, Edgar) Svou šanci jsem promarnila. Jestliže jsem předtím měla možnost se vzepřít Imperiu, nyní, když byl můj protivník opět v plné síle, jsem se cítila ještě více ve svém vlastním těle osamocená. Nic mě neposlouchalo. Byl to příšerný pocit. Jako bych celou realitu sledovala sice svýma očima, ale nic s ní neměla společného. Až na to, že jsem to já, kdo tu metá kletby na mladého Pottera. 21% |
| |
| Prasinky Boj není jenom o zkušenostech, ale i o štěstí, obzvláště když jsou vaši soupeři minimálně stejně zkušení a dobří jako vy. O tom se přesvědčuje i James, který se hned po zmizení Theodory pouští do boje se smrtijedem, který prozatím nevykonal nic chaotického, jen se nenápadně rozhlíží po ulici a pozoruje děj. Jamesův had pojmenovaný Severus se sice příliš nezvětší na objemu, i tak se ale ke smrtijedovi blíží pod rouškou tmy. Jen škoda, že si Jamese všímá skupinka u Medového ráje. Duncan s profesorkou McGonagallovou stále bojují se dvěma zbývajícími smrtijedy, jedna z kleteb, které Duncan odrazí však Jamese trefí v nestřeženém okamžiku, kdy vykukuje zpoza ulice. Hned je nucen začít zběsile tančit na místě, kvůli čemuž ztratí James nadvládu nad svým hadem a ten se vydává po svých minimálně do doby, než kouzlo "nevyprchá". Marlene s Vanou spojí své síly. Nejprve je Marlene povzbuzena jednoduchým léčitelským kouzlem, které jí připraví o část její únavy, poté se štěstí otáčí na její stranu, když zasahuje bojující smrtijedku a posílá jí do bezvědomí. Těsně před pádem je žena zasažena i Vaninou kletbou a na těle jí vyskáče několik ošklivých, bolavých boláků. Marlene se hned otáčí do boje ke zbývajícímu smrtijedovi, její Mdloby jsou sice odraženy, rozhodně tím však muže vyrušila z útoku, který měl mířit na Siriuse, který bojuje sám se sebou a s kouzly na něj seslanými. Úspěšně se zbaví svého oslepení, jeho Petrificus však nezafunguje a možná je dobře, že se k němu blíží Vana, aby ho zbavila bolesti při mluvení a celkově pomohla znavenému, zbídačenému tělu. U skupinky však zbývá jeden jediný bojující smrtijed, který má co dělat s Marlene. I Vanina další kouzla letí správným směrem a to ke smrtijedovi, který je pouhým pozorovatelem a na kterého se blíží Jamesův had. Jedno z nich ho sice trefí a muže začne ovíjet pěkná řádka obinadel, světelný paprsek však upozornil na blížící se nebezpečí, muž se několika mávnutím hůlky zbaví nepříjemného svazování a hada odhodí jinam - a to směrem k Vaně se Siriusem. Kdo ví, zda je jedovatý. Osud je k vám však milosrdný, jak jinak si vysvětlit, že zatím nikdo nezemřel? Theodora Naprosto bez možnosti ovlivnit svůj vlastní osud se s tebou smrtijed přemístí. Jedno prásk, pak ošklivé trhnutí - a objevujete se ve tmě a tichu kdesi úplně jinde. "Tady se ti bude líbit, maličká." Smrtijed tě stále drží za ruku a táhne tě kamsi do tmy. Všude kolem jsou louky a les, jen v dálce svítí pár baráčků. "Tady bydlím a můžeš tu klidně bydlet se mnou." Nijak mu nevadí, že nejdeš zcela dobrovolně. "Jak se vlastně jmenuješ, princezno?" Optá se tě nakonec poté, co tě donutí jít po té cestičce podél temného lesa. "Já jsem Dimitri. Dimitri Vasko. Asi si o mě ale nikdy neslyšela, nechodil jsem do těch vaších Bradavic." Cesta, kterou tě vede není nijak dlouhá, šlahouny ostružiní a kopřivy šlehají tě však do nohou a není to nic příjemného, hlavně protože to muže vůbec nezajímá. Konečně se před vámi ale objevuje silueta budovy, staré, pororozpadlé. "To je můj dům. Nic moc. Ale ty to tam změníš, potřebuje to jen ženskou ruku a pěkný úsměv. Usměješ se, že ano? Pro mě." Jakoby si snad měla na výběr. Jeho vliv však postupně slábne a třeba - třeba budeš mít šanci se odsud dostat dříve než bude pozdě. "Usmívej se. To je rozkaz. Ne že se zamračíš. A budeš ke mě hodná a milá, ano? Řekni mi, že se ti líbím." Rukou, kterou tě nedrží a netáhne, si sundá kápi. Je to muž kolem třiceti a není ošklivý. Spíše...průměrný. Hnědovlasý, lehce plešatící, průměrné rysy, možná trochu větší nos. Obyčejný chlapík. Skoro. (na dostání se z vlivu stačí nad 85%) |
| |
| Neznámo kdeDimitri Vasko Nebyla to jen planá výhrůžka. Ostatně vždyť to byl Smrtijed. A ty nikdy planě nevyhrožují... Velmi reálně jsem cítila to nepříjemně trhnutí vnitřnostmi, a pak už se mi ztratily Prasinky před očima. 79% |
| |
|
|
| |
| Cesta do bezvědomí Charlwood, před domem Mou pomoc Therius odmítne, stejně jako já bych odmítl tu jeho. Nejde však o to, že bychom si chtěli hrát na hrdiny a nedávat najevo vlastní zranění a bolest, tak hloupí nejsme, ne když je válka. Oba však tušíme, kde leží priority. Nejprve se postarat o zajaté, ujistit se, že se jim nepovede jakýmkoliv způsobem uprchnout a až poté si můžeme lízat vlastní rány. Krutá pravidla, hlavně když sotva stojíte na nohou a každý pohyb způsobuje vám větší a větší bolest, časy jsou však zlé a nedá se nijak. Jsem mu ale vděčný, že se ujal kontroly smrtijedů a já se tak nemusím vláčet těch několik kroků vpřed. "Ještě bychom měli zkontrolovat Prasinky." Až se vrátí Peter, Sybill a Lily. Teď když tu máme i Drakenola, bychom se mohli jakýmkoliv útokům bránit v podstatě o dost lépe a můžeme si dovolit nechat jednoho či dva, aby šli zkontrolovat situaci na jiném bitevním poli. Drakenol však opět upozorní na mé zranění a teď, když tvrdí, že naši smrtijedi již nejsou problémem, se tomu nebráním. Bylo by to zbytečné. Nechám jej tedy přiblížit se blíže a všechnu nedůvěru a podivný pocit v žaludku rozhoduji se ignorovat. Nesmím být paranoidní. Ten muž mi chce jenom pomoci, nic víc. Přidal se k nám, rozhodl se riskovat život pro dobrou věc, pro naši věc, to nejmenší, co si ode mě zaslouží, je krapet důvěry. Důvěry položené špatnému člověku. Prolétne mi hlavou, když první rána zasáhne mé tělo a já padám k zemi, náhle neschopen jakéhokoliv pohybu. Měl jsem být více podezřívavý. Měl jsem dát na instinkt, poslechnout svůj šestý smysl. Jenže neměl jsem důkaz. Omlouvám se.Dříve než mě stihnout napadnout všechny důsledky této situace, přichází další rána a po té následuje už jenom tma. ... (30%) |
| |
| Příčná ulice Fabian, Gideon, Emily, Severus, Moody a Frank s Alicí Hlas Moodyho se mi zařízl do hlavy a já se na něj otočil. Idioti? Proč Vy jste stál a koukal? Víte aspoň čím byla ta mrcha obklopená, že se na ní nedostaly žádná naše kouzla? Prsknu vztekle po Moodym. Já vím, že je přesně takovýhle, ale v tu chvíli to na mě dopadlo. Vím, že je to vynikající kouzelník a mohl tu svojí pusu aspoň otevřít a pomoci nám. Dívat se na mučení nevinných prostě nejde vydržet. Nevím jak to Moody dělá, že takové věci vydrží a ještě u toho vydrží nějak rozumně přemýšlet. Vstávej ty balvane. Mám pocit, že tahle bitva dopadla celkem dobře ne? Jestli řekneš Molly byť náznakem, že jsem Tě nedokázal zbavit tohohle kouzla, tak Tě na místě uřknu a zakleju do trpaslíka! Z uličky se vracela Emily a já jsem byl rád, že je v pořádku zpět. Byl tam někdo? |
| |
| Boj v Prasinkách Cítím jak se mi o záda roztříští světelný paprsek něčího kouzla. Avšak místo toho abych se sesunula v mdlobách k zemi jako pytel dýní, je mi jako bych byla téměř znovuzrozená. Je to takový pocit, jako když se konečně vypotíte z kočičí horečky a po dnech nepřetržitého mňoukání sníte velkou misku kaštanové polévky. Znám jen jediný způsob jak podobný pocit vyvolat. Povzbuzovací kouzlo! To se nedá zaměnit. Merlin ví, že jsem se na něm a litrech kávy přežila prakticky celý léčitelský výcvik. Nemarním čas hledáním autora kouzla a snažím se využít nově nabyté energie co nejužitečněji, než mě dříve či později opustí. Spíše dříve než později, pomyslím si suše zatímco stojím s odhodlaným výrazem ve tváři proti poslednímu smrtijedovi u naší skupinky. Mému útoku se sice zvládl vyhnout, ale přeci jen jsem dokázala narušit jeho rovnováhu. Alespoň doufám. Hůlka v ruce se mi už tolik nechvěje, když k němu vyšlu v oslnivém fialkovém záblesku Ebublio (8). Obří neproniknutelná bublina, která obklopí smrtijeda nám snad koupí trochu času, abychom se nadechli a zhodnotili škody. Opět se sesunu na zem k Siriusovi. Vypadá dost zbídačeně, ale alespoň je při vědomí. "Budeš v pořádku," hlesnu a povzbudivě mu stisknu ruku, pak se otočím na naši spasitelku. Poté co jsem viděla v jakém stavu Sirius je, je mi jasné, kdo to na mě seslal ono povzbuzovací kouzlo. Překvapeně zamrkám, když si uvědomím na koho tu vlastně koukám. "Vano?" vyhrknu a trochu se zarazím. Je to tak zvláštní, vidět někoho ze školy po takové době. Ještě k tomu v Prasinkách. Všimnu si dívky, ležící opodál v podivně zkroucené poloze a trochu se pousměji. Překonám nutkání vyptávat se Vany ohledně její profese. Nesmím ztrácet čas. "Moc ti děkuji. Zachránila jsi mi zadek," vděčně na dívku kývnu a otočím směrem ke zvukům stále probíhajícího boje. Duncen a McGonagallová neohroženě stojí proti dvěma smrtijedům. Oba dva jsou dost silní, na druhou stranu už bojují dlouho a každá malá chybička může být smrtící. Popadnu ze země hůlku a zkusím se vyčarovat štít kolem naší skupiny zraněných (1). Nejdříve jednou, pak podruhé (1) ale nic se nestane a já znovu, teď už naléhavěji, vyslovím: "Protego Totalum" . (5) Vzduch kolem nás se zachvěje, ale štít je silný asi jako papír. Vztekle zakleji a podívám se dolů, abych zjistila, že hůlka, kterou držím v ruce není moje. Ve spěchu jsem musela popadnout hůlku někoho jiného. Rychle ji vyměním za mou vlastní, a vykouzlím o chlup lepší bariéru. (6) Pokusím se o chabé Fianto Duri (3) a je mi jasné, že ani to nedokáže udržet štít na moc dlouho. Zatracená Morgana sama! Otočím se zpět na Vanu a Siriuse. "Zvládnete to tady? Vypadá to, že vedle ještě potřebují jednu hůlku." Jak se zdá, Vana je schopná se postarat o raněné a čim dřív se eliminuje počet našich nepřátel, tím lépe. Jestliže je jejich odpověď kladná, vyšlu raději k uvězněnému smrtijedovi Mdloby na tebe! (5) a přemístím se blíže do bitevní vřavy. 33% |
| |
|
|
| |
| Prasinky Marlene, Vana (James, McGonagallová, Duncan, Edgar) Téměř každé nepovedené kouzlo mě dostává do stavu větší frustrace a naštvanosti. Je úplně jedno jedno, že jsem vyždímaný z téměř poslední kapky energie, a to bude nejspíše teď důvod, proč se ještě ani nezvedám ze země a má kouzla se skoro stoprocentně míjí účinkem, ale to mě nikterak neuklidňuje. Nocí potemnělý svět kolem mě zase začíná dostávat ty správné tvary, barvy i světelné zabarvení a já ve své ruce ucítím čísi prsty, Marlenin hlas, ujišťujíc mě, že mi bude určitě lépe. Pff, tomu se říká pozitivní uvažování, ale byl bych raději, kdybych k tomu mohl přispět i já sám. Ale tyhle povzbuzující slova nejsou jediné, co se mi dostává. Celkově se mi i trochu lépe dýchá, hlava je čistší a já ji natáčím směrem k mladé ženě, která je za to všechno zodpovědná. Marlene se s ní dává do krátkého rozhovoru, vyřčené jméno mě kvůli panující situaci prozatím uvízne někde vzadu v hlavě, než bych se tím zabýval, pak už se však pakuje pomoct ostatním v boji kousek od nás. A co dělám já? Mou odpovědí na její otázku je jen mrzuté přikývnutí, slovní odpověď by obsahoval příliš mnoho nepublikovatelných výrazů a já zůstávám jen v přítomnosti Vany. "Jak se cítím? To by bylo na hodně dlouhé vyprávění, ale to nebude to co, by chtěla slyšet." "Rozhodně lepší, díky," přisvědčím pro jistotu stručně, ale i tak můj hlas stále nedokáže skrýt lehkou frustraci. "Zrovna teď ne k tvým službám," odtuším na její odhalení mé identity, ale konečně k ní pořádně zdvihám pohled šedých očí, abych si uvědomil, že mi její tvář nakonec není tak neznámá, jak se prve zdálo, i když jsem školní léta trávil raději ve nerozlučné společnosti svých přátel. Na delší znovu-představování po letech není příliš čas, Vana se pouští do zaříkávání hadů a Smrtijed bude mít zjevně na pár chvil o zábavu postaráno, jenže to neznamená, že si nemůžu přidat. "Expelliarmus! (4)" zkusím mu vyrazit hůlku z rukou, ale zjevně ani to, že právě prožívá soukromou chvilku s hadem, mi nijak nepomáhá. "Pouta na tebe! (3)" měním strategii, abych jej ještě víc znehybnil, ale stále vypadám jako kouzelník z prváku než jako absolvent Bradavic. "Accio hůlka! (7)" zaburácím mnohem vytočenějším hlasem než prve. Udělám několik kroků směrem ke starému muži a jeho vnučce, abych poklekl, jedním okem stále pozorujíc Smrtijeda, abych se zeptal, jak na tom jsou a jestli jsou schopní se dostat do bezpečí. (43%) |
| |
| Policajná stanica --> dom Longbottomových Peter, Remus, Sybill Aj keď cesta zo stanice je omnoho pokojnejšia ako cesta na ňu, keďže aspoň nejdem sama, stále som napnutá ako struna, pripravená kdykoľvek brániť sa. Ulice sú tmavé, tiché, a po celý čas sa na nich nikto neobjaví. Iba sa Sybill spýtam, či už je úplne v poriadku a kedy ju pustili od Munga, a ako sa cíti. Rozprávam ale tlmeným, tichým hlasom, aby so nezobudila podriemkávajúceho Nevilla, a sledujem ako ju, tak okolie. Potom sa spýtam Petra, kedy a kde sa vôbec zjavil, keďže nebol na schôdzi, a ak by náhodou nechcel o tom hovoriť hneď alebo by povedal že to je na dlhšie rozprávanie, iba chápavo prikývnem že to necháme na neskôr. Občas prehovorím aj k Harrymu, ktorý sa pomaličky spamätáva z tejto strašnej noci. Už aby sme boli doma, v bezpečí, v poriadku. Dneska ho nechám spať so mnou v posteli namiesto jeho postieľky, keby sa náhodou bál a... aj mne bude príjemné, že tam nie som sama. Tak...mi chýba. Zacítim stisnutie v hrudi, ako zakaždým, každý deň, keď myslím na Jamesa. Pritisnem si Harryho teplé telíčko bližšie k sebe, keď sa blížime k domu. Remus! Vydýchnem neveriacky, keď mi padne pohľad na jedinú ležiacu osobu a ja spoznám tvár priateľa. Povedali že to tu bolo už vyčistené. Prišli ďalší? Preboha, vidím krv..snáď nie je...rosím nech nie je... Okamžite prejdem k nemu, cestou duchaprítomne obracajúc hlavičku vyčerpaného syna s klipkajúcimi očami tak, aby nevidel zakrvácaného Rema, takže ju má položenú na mojom ramene. Verím Petrovi a Sybill že mi kryjú chrbát a zaistia okolie, a preto si bez váhania či čakania hneď čupnem a ako prvé nahmatám prstami pulz. Žije. Oznámim im s jasnou úľavou v hlase, no neoslavujem hneď. Zaistím Harryho jednou rukou, zatiaľ čo druhou istejšie chytím prútik a okamžite začínam s ošetrením- najskôr jedno z jednoduchších a ľahších diagnostických zaklínadiel, ktoré som sa naučila u Munga. Následne pretrasformujem kus hojdačky na čistý kus bielej látky (9), položím si ju na koleno a zvlažím ju s Aguamenti. S vlhkou handričkou sa dám do umývania rany na Removej hlave, aby som ju potom mohla uzavrieť. (7%) |
| |
| Zpět u Longbottomových Lily, Remus, Sybill A tak se vydáváme zpátku k domu za Remusem. V náručí držím Nevilla, Lily se mě mezitím zeptá, kde jsem byl. Je mi jasné, že jednou to přijít muselo. "Ehm, no, smrtijedi mě přepadli na hřbitově sotva sem se přemístil do Charlwoodu, vzali mě jako rukojmí... je to na delší povídání." omluvně pokrčím rameny. "No, vzali mě někam na Příčnou Ulici, právě teď tam útočí na lidi. Prý mě tam chtěli předevšemi popravit pro výstrahu, ale než to mohli udělat, někdo omráčil smrtijedku, která mě hlídala. Nevím, kdo to byl. Měl hlavu zahalenou kapucí a zmizel než sem si ho mohl dobře prohlédnout. No, po tomhle zážitku jsem se přemístil i s bezvědomou smrtijedkou přímo sem, abych vás varoval a řekl vám o tom útoku na Příčné... a zbytek znáš." Tohle je asi tak všechno, co je důležité. "Kdyžtak ta smrtijedka je Eduaphora." Více slov není třeba, Lily jistě dobře ví, co je ta zrádkyně zač. Když se ale vrátíme k domu, uvidíme tam Remuse v bezvědomí a smrtijedy pryč. Zděšeně na to hledím, neschopen slova, to už ale Lily běží Remusovi na pomoc. Nahmatá mu pulz a oznámí nám, že žije. Jsem rád, to ano, ale i tak mi z pusy vyleze nevěřícné. "Není mrtvý... to je divný." Jasně, tohle asi není to nejlepší, co bych v takové situaci měl říci, proto to rychle doplním. "Teda, ne že bych to chtěl, ale kdyby to byli ti smrtijedi, co se probrali z bezvědomí, tak by ho rovnou zabili nebo unesli, nenechali by ho tu jen tak ležet, ne?" Aspoň mě to připadá nelogické. Smrtijedi neměli žádné slitování, ostatně tihle tu byli podle všeho jen proto, aby zabili každého, kdo se v domě vyskytoval. Včetně Harryho a Nevilla. Tady musí jít o něco víc... Já si teď ale kleknu k Remusovi a vyzkouším jej probudit z bezvědomí pomocí Rennervate. Na první pokus mi to nevyjde, s Nevillem v náručí je to nakonec náročné. 2 Na ten druhý to ale půjde o hodně lépe. 9 Vtom si ale něco uvědomím. "Eduaphora!" zakleji a rychle Nevilla předám Sybill. "Podrž ho chvíli, musím zkontrolovat Eduaphoru!" Snad taky nezmizela... nebo hůř, snad za tohle není zodpovědná ona. Rychle tedy běžím do stodoly, kam jsem zamkl kouzlem bezvědomou a spoutanou smrtijedku a nakouknu dovnitř, jestli tam stále ještě je. 10% |
| |
| Policejní stanice -> Dům Longbottomových Měli jsme štěstí a ve stanici na nás nikdo nezaútočil. Vydáme se tedy zpátky k domu, aby Remus nezůstával dlouho sám, přeci jen nebyl úplně stoprocentní, když jsme odcházeli. Lily se mě po cestě vyptává, jak se cítím a já odpovídám, že jsem zdravá jako rybička. Peter je rozhodně výmluvnější a zatímco Lily vypráví své útrapy, neschovávám ani na okamžik hůlku a rozhlížím se po ulici. Každý stín může skrývat smrtijeda. Jakmile se ale dostaneme k domu, Remus leží v bezvědomí na zemi a omráčení smrtijedi jsou pryč. Lily a Peter se k Remusovi okamžitě rozeběhnou, ale já zůstánu o pár kroků pozadu. Co když je to past? Ale zdá se, že je všechno "v pořádku". K Remusovi se moc nehrnu, Peter a Lily se o něj už starají a nechci se tam moc plést. Peter náhle vykřikne Eduaphořino jméno a vrazí mi Nevilla do náruče. Ztuhnu, nevím, jak se zachovat. Mateřský instinkt u mě úplně nefungoval a pořádně nevím, jak malé dítě držet. Taky je mi nepříjemné, že nemůžu s dítětem v náručí pořádně čarovat. |
| |
| Příčná ulice Emily, Gideon, Fabian Nevypadá to, že by vám ještě něco hrozilo, v ulici je teď klid, kromě rozsvícených světel jsou tu a tam vidět záblesky léčivých či povzbuzovacích kouzel. Všichni zúčastnění se snaží shromáždit na jednom místě, podpírají a uklidňují své raněné, bojová pohotovost utichla. Ti, co umí léčit, především tedy ten velmi nápomocný pár obchází jednotlivé raněné a to i smrtijedy, aby udělali alespoň to minimum, co mohou. Emily donese nalezenou holčičku před jejího otce, který děvčátko hned převezme do své náruče a skoro až s pláčem si jí přitiskne k hrudi. "Žije? Že žije? Prosím." Brzy však cítí její pravidelné nádechy a výdechy, její tlukot srdce. "Musíme...musíme k Mungovi." On je asi jediný z rodiny, kdo se dokáže přemístit, chvíli váhá, těká pohledem ze své ženy ke svým dětem a nakonec je to právě dcera, se kterou chce zmizet. "Budu hned zpátky, pohlídejte je prosím." "Nebudu útočit, když nevím na co." Odpoví Moody na jednu z otázek bratrů Prewettových rozmrzele, sám není nijak potěšen, co se tu odehrálo a čemu byl svědkem. "O tom si povíme někde jinde, tady je moc lidí." dodá ještě. "Postarejte se o všechny raněný, já vezmu ty parchanty na ministerstvo." Smrtijedi musí být předvedeni spravedlnosti. "Longbottomová, jak je na tom Longbottom?" zařve ještě na Alici, která se vybavuje s dvojicí léčitelů, Frank stále leží v bezvědomí na zemi. "Bude lepší, když se na něj podívají u Munga, ale není to nic, co by pár lektvarů nespravilo." Namísto Alice odpoví ta žena, léčitelka. Je sice po boji, stále je však plno práce. Moody se postará o smrtijedy, na ulici je však spousta těch, kteří nejsou schopni se přemístit a - "Dobrého večera. Jsou všichni v pořádku?" Albus Brumbál se tu objevuje zcela znenadání, bez jediného zvuku a jediného upozornění. "Zde je přenášedlo pro všechny raněné, u svatého Munga už na vás čekají. Bude to v pořádku." Věnuje se nejprve všem těm, kteří se do akce dostali spíše náhodou, poté pohlédne i vašim směrem. "Dobrá práce, velmi, velmi dobrá práce." Je jen na vás, zda ještě pomůžete, či se pomalu přesunete jinam. Severus - doma Severus Tvé snahy o vymazání historie hůlky jsou úspěšné. Částečně. Našel si jedno, dvě kouzla, která se o to dokáží postarat a vymazat několik posledních použití, mnohem účinnější se však zdá být tvá strategie "zahlcení" hůlky spoustou jiných pokynů. Kdo by koukal až tak daleko? Kdo by tě vůbec podezíral? I když u Voldemorta kdo ví, co mu přeletí přes nos a co si usmyslí, třeba teď, když na něj myslíš, začíná tě pálit Znamení. Někdo si žádá audienci. V současné době Voldemort se svými nejbližšími pobývá v sídle Lestrangeových, kam vás teď svolává. Je to však bezpečné? Co když někdo něco viděl? Co když něco odhalí? Co když ví? |
| |
| Prasinky Marlene, Sirius, Vana, James Na nohou je smrtijedů jenom hrstka, i tak ale dokáží nadělat dostatečnou paseku. Marlene jednoho obklopuje bublinou, aby získala potřebný čas, následné Mdloby však nemají dostatečný účinek a smrtijeda minou. I tak to ale pomůže, neboť Vana se Siriusem pak mají dostatek příležitosti k vykonání svých kouzel a činností. Velmi naštvaný had letí k dalšímu smrtijedovi, do jehož těla narazí, hned poté je přivítán i sérií kouzel Blacka. Má co dělat, hada se nejprve lekne, pak jej ale odrazí pryč a chudák omráčený plaz snaží se vzpamatovat z toho všeho nezvyklého pohybu vzduchem. Smrtijed, na kterého byl útok veden, nijak neváhá, mávne hůlkou - a mizí pryč. Uznal, že tady už nemá co dělat. Jakmile se přemístí jeden, netrvá to dlouho, než ho následuje druhý, a to ten u skupinky s Vanou a Siriusem. V sekundě vaší nepozornosti popadá svou raněnou kolegyni za ruku a přemisťuje se dříve než máte jakoukoliv šanci cokoliv udělat. Jen u McGonagallové s Duncanem se ještě bojuje, Marlene má dokonce šanci vyhnout se kletbě, která spíše omylem zamíří jejím směrem, po sérií přemisťování však i tento poslední smrtijed uzná, že by to byla sebevražda. Navíc mu dochází síly a na co čekat? McGonagallová sice odhadne jeho úmysly a snaží se jej zastavit, snad poprvé však dnes mine a za chvíli čelíte akorát prázdnotě. A hadu, který se radši rozhodl schovat kamsi do tmy. Nějaké zajatce máte, není to však stav, kterým byste se mohli chlubit. Nikdo z vás však nezemřel a kromě Bonese, jehož stav začne zjišťovat McGonagallová, není nikdo ani vážně raněn. "Díky. Už...už bylo lépe, ale..." Dívka s dědou se snaží o posazení se, pohledná tvář se jí však zkřivý bolestí a ona své snahy nakonec vzdá. "Dohlédnete, zda je děda v pořádku?" Ten sice vypadá vyčerpaně, jinak ale bez zranění. Oba však budou potřebovat minimálně doprovod. Theodora Dmitriho dle úsměvu, který se mu objeví ve tváři, tvá slova potěší. "A ty jsi krásná, víš to? Takovým...jak je to slovo, aristokratickým..aristokriti...aristo...prostě krásná. Bude nám to spolu slušet, budeme mít spoustu nádherných dětí. Jednou, jasně, teď na to nebudeme pospíchat." Teď tě vede k vchodovým dveřím, starým dřevěným s postříbřenou klikou. Dříve to tu mohlo být hezké, už ale tak před sto lety to ale sešlo. "Prosím, madame, tohle je váš nový domov." Dveře se otevřou, vítá tě temnota, černočerná tma. Dmitri však zamává hůlkou a hle, v chodbě se rozsvítí několik kahanů odhalujících úzký průchod. Několik dveří, několik obrazů, to je však vše, co se dá vidět. "Zapomněl jsem uklidit. Toho se ale taky ujmeš, že jo? Mě to jde hrozně pomalu." Mele si Dmitri svou, na moment se zahledí do tvé tváře, váhá, pak pozvedne ruku a snad váhavě se přiblíží do tvé blízkosti, aby tě zlehka pohladil po tváři. "Vážně. Jsi krásná. Bude nám tu skvěle. Co myslíš..." Zhluboka se nadechne, snad jakoby se styděl. "Můžu tě políbit?" Když se soustředí tvým směrem, jeho vliv nepovoluje, bohužel - a že se teď soustředí hodně. |
| |
| Charlwood Peter, Lily, Sybill, Remus Společnými silami se Lily a Peterovi podaří uvést Remuse do stavu, kdy mladý muž může začít přicházet k vědomí. Rána na jeho hlavě již nekrvácí a několik dobře mířených, léčících kouzel jí zacelí úplně. Je však jasné, že Remus bude chvíli trpět drobnou zmateností, možná i závratí či krátkodobou ztrátou paměti. Žije a jak říká Peter, dá se to považovat skoro až za zázrak. Malý Neville v náručí Sybill zcela ožije, tu tam je jeho ospalý stav, hned poznává, že není u své mámy či ženy, na kterou je zvyklý - a začne to dávat najevo. Nejprve se začne vrtět, ručičky i nožičky se míhají ze strany na stranu, pomalu začíná natahovat a nebude to trvat dlouho, než propukne v pláč. I Petera čeká nemilé překvapení. Dveře kůlny jsou otevřeny a prostor, kam předtím svázal Eduaphoru, zeje prázdnotou. |
| |
|
|
| |
| Dům Dimitriho VaskaDimitri Vasko Kdybych mohla, vysmála bych se mu, obrátila bych oči v sloup a kdo ví, co ještě. Ale já nemohla nic. Na jednu stranu bylo šokující, že Smrtijed byl schopen tak roztomilé poklony a pomýšlení na děti. Ale proč ne, vždyť je to také jen člověk. Kdo ví, proč se Smrtijedem stal. K čemu byl přinucen a proč jeho duše pomalu začala hnít ve stínu Pána zla. A mít děti... Mít své genetické pokračovatele, 64 % |
| |
| Charlwood Remus, Peter, Sybill Ešte cestou, keď mi Peter rozprával o tom, čo sa mu stalo a prečo neprišiel na schôdzu, na neho pozriem s alarmom v očiach a aj keď mi len teraz ovedal, že je v poriadku, znova ho preskenujem pohľadom. Takže vedeli, že máme schôdzu dnes, aj to o koľkej, kde, a ako sem chodíme. Takže nás vylákali von a potom zamierili sem, ale...prečo? Čo chceli tu? Vedeli že tu budú aj deti a niekto tu s nimi zostane? Chceli snáď...rukojemníkov? Chystám sa Petra spýtať, či neprepočul niečo pokým bol v zajatí, a po mene Eduaphora povyzvedať aj o nej - bola predsa od našich! K tomu som v duchu rozhodnutá sa s ním ešte porozprávať ak bude chcieť, predsa len to musel byť traumatický čas keď ho takto prepadli, ale v tom momente sa dostaneme k Removi a otázky musia počkať. Odľahne mi keď začne Remus prejavovať známky prebúdzajúceho sa vedomia. Rem? Rem, ako ti je? Vieš kto som, a kde si? Spýtam sa najskôr jemným hlasom, aby som zistila či nie je zmätený a či náhodou nemá otras mozgu alebo niečo podobné. Položím si prútik na spojené kolená a ak bude chcieť, pomôžem mu pomaly sa posadiť, dávajú pozor aby sa mi Harry nevyšmykol spod ruky. Ako sa cítiš? Spýtam sa starostlivo. Vtom ale Peter vystrelí s Eduaphoriným menom na perách preč a mne sa stvorí najmenšia vráska medzi obočím. Pochybujem že by ju tu nechali, jedine že by o nej nevedeli... Otočím hlavu na Sybill keď počujem zamrnčať Nevilla a rozlúštim výraz na jej tvári. Rem, dokážeš sedieť? Netočí sa ti hlava? Keby odpovie kladne, nechám pustím ho, keby nie, pokyniem Sybill aby mu pomohla. Tak či tak však natiahnem prázdnu ruku k Nevillovi s jasným gestom aby mi ho predala a opäť, tak ako predtým, si oboch chlapcov pritisnem k sebe, utišujúc ich pár chlácholivými slovami a pusou na vrh hlavy. Po odpade najväčšieho adrenalínu, aj keď viem že nebezpečenstvo môže byť stále naokolo, ma zaleje úľava z myšlienky - sú v poriadku. Boli tu, v mojom náručí, bez škrabanca, živí a zdraví. Ale mohlo to dopadnúť úplne inak. Ako sa dozvedeli že sme tu? Zradila nás len Eduaphora alebo ešte niekto iný? Máme v ráde nejakého zradcu? Infiltroval sa sem niekto? A keď tu nechali Remusa....nechceli teda rukojemníkov? Čo tu hľadali? Jemne kolembám chlapcov na kolenách, aj keď moje svaly po dnešnej noci výrazne protestujú a špičkami prstov sa sem tam obtriem o prútik aby som sa uistila, že ho mám na dosah. Pozriem sa na Remusa a Sybill. Kto ťa tu dostal? Bol medzi nimi...aj niekto z našich? Bojím sa, že nás niekto zvnútra prezradil. Dnes to bolo neskutočne zorganizované. Hovorím potichu a snažím sa hovoriť bez paniky v hlase. Jednak aby som nevyplašila chlapcov, jednak aby som udržala rozvahu a mohla jasne myslieť. (40%) |
| |
| Charlwood Remus, Sybill, Lily Šokovaně zírám na prázdnou stodolu. Prohledám každý kout, snažím se najít alespoň nějakou stopu, něco užitečného, třeba tu po sobě něco nechala... já nevím ani co, ale něco prostě musím udělat. Myslel jsem si, jak jsem ji zajistil a i tak se jí podaří utéct? A kam vůbec? Jestli se vrátí k Vy-víte-komu, tak ji nejspíš zabije za to její selhání. Takže je to zlé jak pro ni tak pro nás. Ať už něco najdu nebo ne, rychle vyběhnu ze stodoly k ostatním. "To není možné, Eduaphora je pryč! A to byla svázaná, omráčená, bez hůlky a ještě znehybněná Petrificem." zaskučím zoufale. "Navíc jsem ji zamknul vzadu ve stodole, takže na ni jen tak náhodou narazit nemohli. A jediní, kdo o ní věděli jste byli vy tři a já!" Mám chuť si začít that vlasy. Co ještě sem mohl udělat? Jak to všechno za ten krátký čas mohli stihnout? Nebyli jsme pryč tak dlouho, ne? 27% |
| |
| Prasinky Marlene, Vana (James) Posledních několik kouzel v rychlém sledu, menší rozptýlení hadem, ale najednou, jako když lusknete prsty, jsou najednou všichni pryč. "Kam jste se poděli, skety?" pomyslím si rozezleně, stejně podrážděně zavrčím, když zjistím, že je náš střet se smrtijedy u konce. Ale ne tak, jak bych si představoval. Kdyby měli v sobě kouska důstojnosti, zůstali by tady až do svého hořkého konce, ale samozřejmě se musela ukázat jejich přirozená zbabělost, která je až nepřekvapivě typická pro poskoky Voldemorta, který samozřejmě někde sedí na zadku a myslí si, jak je v bezpečí a jak to za něj budou zvládat jeho minioni. Z úst mi vyklouzne několik nepublikovatelných slov, než se mi podaří hněv v sobě trochu zdusit, a zvednu pohled směrem k Vaně a promluvím na ni už klidnějším hlasem. "Postaráš se o jejich zranění? Řekl bych, že s léčícími kouzly na tom budeš lépe než já." Alespoň, co jsem stihl v zápalu boje odpozorovat. Rozhlédl jsem se kolem sebe, co mi jen noční Prasinky dovolily a nadechl jsem se letního vzduchu, stále hledajíc potenciální hrozby. Na druhé frontě souboj pomalu utichal, kdo by sem zrovna přišel, asi by jej stěží napadlo, co se tady právě odehrálo. "Samozřejmě, že na něj dohlédneme. A na vás taky, slečno….," nechám větu schválně nedokončenou a povzbudivě jí stisknu ruku. "Kde bydlíte? Pomůžeme vám dostat se domů, do bezpečí," dodávám po krátké chvilce, aby mohla dívka odpovědět. Myslím, že si oba za tenhle večer prožili dost a zaslouží si alespoň doprovod do vlastního domu. Mě už těch pár minut navíc nezabije. Pak se vrátím zpět k ostatním a dohodneme se na dalším postupu. (95%) |
| |
| Probuzení Charlwood Tma. Mlha. Bolest. Prvních několik chvil po otevření očí nerozumím světu. Nechápu, co se stalo ani to, co se děje. Nevím, kde jsem, co tu dělám, kdo vlastně...To vím. Vím, kdo jsem. Remus Lupin. Vlkodlak. Člen Fénixova řádu. Byl snad dnešní noci úplněk? Probouzím se do nového rána? Bolest by tomu rozhodně odpovídala, něco mi však říká, že pravda leží někde jinde. Je to jiná bolest. Tělo nenaříká jako jindy, nevzpouzí se při každém pohybu. Je to jen hlava a částečně záda, co se ozývá, bolest je to však velmi nepříjemná. Ale ne tak zlá. Ne tak špatná jako poúplňková. Kdy bychom tedy měli - kdykoliv jindy než úplněk. To je důležité, to je nejdůležitější, ale - Obraz před očima začne se zaostřovat a zamlžený flek začíná získávat barvu. Rudou barvu. Pak už jenom obrysy a její hlas - Lily. "Lil?" zašeptám chraplavě a především i nechápavě. Co se stalo? Nerozumím tomu. Chci se posadit, rychlý pohyb hlavou však způsobí, že mám co dělat, abych udržel obsah svého žaludku na místě. "Co?" Lily něco říká, její slova však řádně nedávají smysl, ať se tedy stalo cokoliv, schytat jsem to musel dostatečně. "Neville? H..." Přes tvář mi přelétne drobné zamračení, vzpomenout si na druhé z dětí mi dělá problém. Zdá se mi, že to mám na jazyku, avšak ne a ne to vypustit z úst. Pro Merlina. "Co se stalo?" To už se začínám i lehce rozhlížet. Tady to znám, to je přeci dům Alice s Frankem. Schůze Řádu. Ano, byla schůze Řádu, ale co dál? Nováčci. Něco na nováčcích, ale co s nimi? Co přesně s nimi? To není důležité. Co se dělo dál? Útok. Ano, smrtijedi zaútočili a všichni se vydali do boje, já zůstal s Lily, vzpomínky na další momenty jsou ale - no, nejsou. To už přichází i Peter a pokud jsem nerozuměl slovům Lily, ty jeho nedávají smysl už vůbec žádný. Eduaphora? Co ta by tu dělala? Soustředění mi dělá problémy, něco mi však říká, že je důležité, abych dával pozor a snažil se vzpomenout. Někdo mě omráčil a Lily si myslí, že to byl někdo z Řádu, ale - zatraceně. Prázdno. V mé hlavě je zatracené prázdno. "Omlouvám se, Lily, já...já nevím. Nemůžu...nemůžu si vzpomenout." Jsem k ničemu, absolutně k ničemu. Tady jde možná o život a já netuším. "Nováčci. Jsou všichni nováčci v pořádku?" Neustále na ně musím myslet, avšak netuším proč. |
| |
| Severus - sídlo Lestrangeových Pán Zla zuřil a bylo to znát již při příchodu do honosného sídla. Kradmé, vyděšené pohledy ostatních smrtijedů jasně naznačovaly, že není na co se těšit a šeptaná slova tomu jen napovídala. I ti, kteří se přímo neúčastnili dnešní akce, si již vyměňovali informace a začínali tušit, že následující chvíle nebudou ničím příjemným. "Svolává si nás všechny." Slyšíš útržky konverzací pojednávajících o stejném tématu. "Prý to nedopadlo dobře. Spousta uvězněných. Nějací mrtví." I přestože se bojí, pomalu míří do hlavního sálu, které si Voldemort určil jako své místo pro audience. Už takhle z dálky je slyšet něčí jekot, bolestný křik drásající uši. "Takhle můžeme dopadnout taky..." Ne-li hůře. "Kde jste? Jdete pozdě!" Macnair stojí u velkých vchodových dveří do síně, je bledý, ruce se mu třepou, na rozdíl od mnohých jiných se to však snaží nedávat najevo. "Bude to zlé. Přišli jsme o Averyho staršího. A Lestrangeovi jsou chyceni bystrozory." Poslední smrtijedi se trousí do síně a snaží se vypadat, že vůbec neexistují. Kupodivu se jim to i daří, Pán zla je zaneprázdněn trestáním. Přímo před ním klečí několik postav, z dálky rozeznáš rozcuchané vlasy Bellatrix, následně i Averyho mladšího. Posledním klečícím je dívka, kterou znáš pod jménem Eduaphora Cowlyová. "Vy břídilové! Pitomci! Hlupáci! Idioti!" Voldemort nemusí zvyšovat hlas, aby byl nebezpečný a dal dostatečně najevo své rozhořčení. "Nic se vám nepovedlo! Všechno jste zkazili! Crucio!" Kletba neletí na nikoho z nešťastné trojice, ale nýbrž kamsi do davu čekajících smrtijedů. "Za tohle zaplatíte! Všichni." Další Cruciatus následuje ten předchozí, tentokrát však strefuje právě Bellatrix. "Kde je Vasko? Malfoy? A Snape?" Luciuse si můžeš povšimnou pár metrů vlevo, očividně není potěšen, že byl svým pánem vyvolán. Přesto se vydává vpřed, pomalu, ale jistě. "Jsem tu, pane." Theodora - sídlo Dmitriho "Věděl jsem, že se ti budu líbit." Tvé přikývnutí muže potěší, ani na chvíli si neuvědomuje, že je na této situaci něco špatně. Teď využívá příležitosti a tvého "svolení", natáhne k tobě ruku, něžně tě pohladí po tváři, následně i po vlasech. "Jsou tak krásně hebké." Jeho tvář se začíná přibližovat a s ní i jeho rty a horký dech. Jedno se mu uznat musí, hygienické zásady dodržuje - minimálně u zubní hygieny. Nejprve je to pusa, ta se ale rychle změní v polibek, Dmitri si nárokuje vstup do tvých úst a ty nemůžeš odmítnou, ne když to přímo chce. Užívej si to. Ať se ti to líbí. Jde však něco takového druhého donutit cítit? "Nebylo to tak hrozné, ne? Málem se mi podlomila kolena." Chytne tě za ruku, propleté své prsty s tvými. "Pojď, provedu tě tady..." Rozsvítí se několik dalších svícnů, pohled na opuštěný dům se nijak nezlepšuje. Prach, pavučiny, zatuchlina. "Dlouho tu nejsem, teprve nedávno jsem to tady zdědil a moc si s tím nevím rady. S tebou to ale bude hned lepší, zútulníme to tu a třeba si i pořídíme nějaké ty děti, které to tu rozveselí." Dmitri je tou představou nadšen. "Teď mi však o sobě něco pověz. Musíme se pořádně poznat než přejdeme k dalšímu kroku." |
| |
| Příčná ulice No já mám pocit, že tady bylo poměrně dost jasně vidět na co se útočí. Těm lidem se říká smrtijedi Moody, to jistě víte. Krucinál hergot. Vyvztekám se, ale to je tak všechno co s tím já můžu dělat. Moody má svou hlavu a hromadu zkušeností, ať se mi to líbí nebo ne. On ví co dělá a já jsem moc horkokrevný vím to, ale dívat se na to nemůžu. Věřím, že si potom celou situaci projdeme a třeba se dozvím, co to měla ta potvora kolem sebe. Byl jsme rád, že se Frankovi nic nestalo. Upřímně jsme z toho celého vyvázli nějak moc lacino, pokud se můžu vůbec odvážit na to myslet. Moody bere pryč všechny zajaté smrtijedy a já mám aspoň nějaký pocit zadostiučinění. Cizí, ale známý hlas mě vytrhne z mého klidného rozjímání. Rychle se otočím s hůlkou připravenou v ruce, ale vstanu jen tváří profesoru Brumbálovi. Skloním hůlku, abych nevypadal jako šašek. Dobrý večer pane profesore. Díky za to přenášedlo, to se bude moc hodit. Pokývu na profesora a pomůžu všem zraněným k přenášedlu. Úklid tady na ulici, asi můžu nechat na patřičném odboru ministerstva. Ne, že bych nechtěl pomoct, ale když nemůžu ani odklít bratra, tak se radši nebudu snažit ani opravovat stoly a židle. Emily? Brácha? Půjdeme zpět? Alice půjdeš s námi nebo s Frankem k Mungovi? |
| |
|
|
-400x500.jpg){kind=link}
| |
| Sídlo Dmitriho VaskaDmitri Vasko Nebyla jsem bystrozor. Možná tohle všechno byl jen krutý omyl. Možná jsem se jen hrozně spletla. Možná jsem měla zůstat po boku Barnabase na Příčné, stát někde za pultem jako poslušná manželka. A držet hubu a krok, jak někdy říkal pan Lewis, jeho otec. 22 % |
| |
| Příčná ulice Gideon, Fabian, Moody, Alice a Frank Longbottomovci, Brumbál "Určite bude v poriadku." Prenesiem k otcovi dievčatka povzbudivo. "Aspoň dúfam," doplním v mysli, ale na tvári sa to pokúsim nedať znať. "Bude najlepšie, ak sa pomaly všetci presunieme k Mungovi. Určite sa tam nájdete." Ubezpečím otca dievčatka ešte predtým, než sa stihne aj s malou premiestniť preč. V pozadí počujem Moodyho a bratov Prewettových, ale nevenujem im väčšiu pozornosť. Naopak sa sústredím viac na kúzelníkov a čarodejnice, ktorí sú teraz ošetrovaní. Je to šťastie, že sa tu našli aj liečitelia. V tom so mnou trhne, keď sa neďaleko ozve hlas riaditeľa. "Ako...?!" Preletí mi myslou keď stočím prudko pohlad k nemu s prútikom pripraveným, vlastne len z reflexu. Avšak rýchle ho sklopím všimnúc si, že neprišiel nepriateľ, ale naopak. Na pozdrav len kývnem hlavou a v tvári sa mi zračí značná úľava. Ak tu je Brumbál, už to všetko bude v poriadku, ale takto desivý príchod si mohol odpustiť... Na pochvalu od Brumbála nemá len tak niečo, je to dobrý pocit, aj keď istá časť v mojom vnútri si hovorí, že som to mohla zvládnuť lepšie. Predtým, než stihnem čokolvek povedať, ozve sa Fabian a volá mňa i svojho brata späť. Rozhliadnem sa na spúšť čo tu zostala, ale napokon prikývnem a presuniem sa krokom k Fabianovi. "Určite, vy dvaja ste v poriadku?" Ešte sa dotážem preskúmavajúc najprv jedného a potom druhého rýchlym pohľadom od vrchu až dolu. |
| |
| Konec boje Podaří se mi přemístit přímo do bitevní vřavy. Vlastně se přemístím tak blízko ostatních, že se ani nestihnu rozkoukat, a už zase ležím na kamenné dlažbě. Hned je mi jasné, proč se přemisťování nedoporučuje během duelů. Rychle se vyškrábu na všechny čtyři a ohlédnu se, o čí tělo jsem to zakopla. Edgar! Vzpomínám si, jak jsem ho viděla bezvládně se sesunout k zemi. Zdá se že mé nesoustředěné budící kouzlo nezafungovalo. To není tak nečekané. Nevím co dělat dřív. Jestli mám začít ošetřovat Edgara co nejdříve, teď a tady, když kolem létají ničivá kouzla, nebo se mám přidat do útoku s McGonagallové a Duncanovi, aby se Smrtijedi zneškodnili co nejdříve. Nemám čas na zvažování situace. Rozhodnu se přemístit se s Edgarem k Vaně a pak zpět pomoci ostatním, ale než stihnu můj spěšný plán uskutečnit, uslyším slabé charakteristické hvízdnutí hůlky. Reflexivně se vrhnu stranou a k zemi, abych se vyhnula kletbě a zároveň vlastním tělem bránila omráčeného přítele. Roztřeseně se nadechnu a než se stačím napřímit, ozve se série hlasitých prásknutí a během mrknutí oka jsou protivníci pryč. Nevěřícně se kolem sebe rozhlédnu, abych se ujistila, že opravdu zmizeli všichni Smrtijedi, do jednoho, a skrz zatnuté zuby se mi tak jadrná poznámka, že by má matka zbledla hrůzou. Když se přesvědčím, že jsme už opravdu mimo nebezpečí, obrátím se zpět k Edgarovi, nad kterým se stále ochranitelsky krčím. Zkusím ještě jednou Rennervate (2) ale ani při plném soustředění, ho nedokáže probudit. Usoudím, že ho tedy muselo zasáhnout něco poněkud závažnějšího než pouhé omračovací kouzlo. Použiji mojí klasickou kombinaci diagnostického kouzla a fyzikálního vyšetření, která mě naučil otec a nakonec se rozhodnu jen pro klasická analgetická a stabilizační kouzla, jelikož se jeho životní funkce zdají v pořádku. (10) Na další vyšetření bude vhodnější prostředí u Munga. Konečně se odtrhnu od Edgara a pohlédnu na Duncana s McGonagallovou. "Všichni v pořádku?" skenuji očima jejich postavy a hledám známky po zraněních. "Edgar bude potřebovat přemístit k Mungovi, na víc si teď netroufnu, můžu ho tam vzít sama a pak..." Zarazím se, když mi konečně dojde, že mi schází jedna osoba. "Kde je Theodora?" otočím se na Duncana v mojí otázce lze slyšet stoupající napětí. Marně pátrám v paměti po přítomnosti tmavovlasé dívky, abych vždy skončila u té samé vzpomínky na její postavu míhající se za roh Medového ráje. Rychle vyšlu na Edgara hlídáčkové kouzlo, abych popřípadě hned věděla, kdyby se změnil jeho zdravotní stav a se stoupajícími obavami vyrazím k místu dívčina zmizení. V duchu se modlím, aby byla jen někde vyděšená a schovaná. Silou vůle se snažím vytěsnit z hlavy představu jak se její tělo hroutí k zemi v záplavě zeleného světla. Merline, prosím, ať je v pořádku! |
| |
| Charlwood Neville neomylně vycítil, že nejsem jeho máma (no úplný génius!) a začal natahovat. Ztuhnu ještě o něco víc, ale než se stačím zamyslet nad tím, že bych se mohla přeměnit do podoby Alice, Lily je natolik hodná, že dítě převezme. "Díky," zamumlám, ale už sleduji Remuse, který na tom není zrovna nejlépe. Připřepnu si k Remusovi, jednou rukou podpírám jeho záda, aby sebou nešvihnul dozadu. Zdá se zmatený, když Lily začne mluvit o možné práci zvenku. Sama nemůžu posoudit level organizovanosti, když jsem se teprve před hodinou dostala z nemocnice. Kdyby mě odtamtud propustili dřív, taky jsem mohla být víc k úžitku. V tom se vrátí panikařící Peter. "Možná je dokážou najít podle znamení...jako nějaký druh hledáčku," navrhnu. Upřímně, Eduaphora mi byla ukradená, ale proč ji schovával? Znamenala pro něj něco? Hned si vzpomenu na slova Lily o tom, že nás moh zradit někdo zevnitř, a nevědomky se na Petera trochu zamračím, než odvrátím pohled. "Nevíme, ale určitě to brzy zjistíme," promluvím na zmateného Remuse. "Jak se cítíš?" |
| |
| Příčná ulice Všichni ti, co to potřebují, se sami či s vaší pomocí shromáždí u přenášedla. Je mezi nimi i Alice s Frankem, kterého nadnáší svou hůlkou. Všem lidem pomáhá dvojice léčitelů, těsně před posledním pokynem k přemístění se však oddálí a spolu s raněnými se nepřemístí. "Bude lepší, když se navrátíte zpět do štábu Řádu, obávám se, že dnešního večera ještě není konec." Sdělí vám Brumbál své obavy, jeho pohled však putuje ke dvojici obětavých ošetřovatelů. "I vám jsme všichni velmi vděční za pomoc. Pan Morris, nepletu-li se, vás madam však nepoznávám." Zapřede s dvojicí hovor Brumbál, pak však natáhne ruku s hůlkou. "Mohu?" A po krátkém přikývnutí mladého muže se dotkne jeho čela, načež zranění, které muž utrpěl, je vyléčeno. Brumbál se přestává věnovat vám, jeho pozornost patří mladému páru, se kterým se dá do tiché konverzace. Možná je opravdu čas se vrátit zpět, zde už není nic, s čím byste mohli pomoci.
S Luciusem dorazíte k Pánu Zla skoro současně a synchronizovaný je i váš pád na kolena. Dlouhou chvíli ozývá se pouhé ticho, všichni očekávají toho třetího, který byl předvolán - a který nepřichází. "Kde je?" Prořízne Voldemortův hlas vzduch a ti odvážnější začnou se rozhlížet kolem, zda jmenovaného nespatří. Nic. "Kde je?" Nic. "Crucio." Kletba míří na chuděru Eduaphoru, která se s bolestivým křikem sveze k zemi. Není to poprvé, co se stala obětí špatné nálady svého Pána. "Byl v Prasinkách, můj pane." Odváží se promluvit Bellatrix, kterou ani Cruciatus nezlomí. "Avada Kedavra." Jen tak pro legraci si Voldemort vystřelí zelený záblesk do davu svých přívrženců a jeho oběť, žena ve středním věku, padne mrtvá k zemi. Shodou okolností je to jedna z těch, která se vrátila z boje v Prasinkách. "Luciusi, Severusi. Zjistěte, kam zmizel. A postarejte se o ní. Chci vědět vše, co se stalo." Vyvázli jste z toho víceméně dobře. Prozatím. "Rozdělíme se. Snapee, co chceš? Jí nebo Vaska?" Začne se s tebou domlouvat Lucius jen co jste propuštěni z audience s pánem. Není zvykem, že by Lucius dával na výběr, většinou si jde přesně za tím, co chce, teď je však zcela jasně nervózní a nejistý a jakékoliv rozhodnutí nechává na tobě. Theodora - sídlo Dmitriho Další pohlazení na sebe nenechá dlouho čekat. "Neboj se, zlatíčko, tady ti nikdo lhát nebude. Chci aby náš vztah byl založený na upřímnosti a lásce." Mladý muž si očividně neuvědomuje, co vlastně dělá. "Protože já se do tebe zamiloval na první pohled." Opět tě chytne za ruku, postupně ti začne ukazovat různé místnosti. "Tady je přijímací místnost. Kuchyň. Knihovna..." Vše je tmavé, zatuchlé, zapadlé prachem. "Nějaké to víno ti seženu, taky mám rád víno. A kočky..." Zarazí se, nakrčí čelo a zavrtí hlavou. "Kočky vlastně ne. Ale když budeš hodná, nějaké kotě ti seženu." Teď už tě vede po schodech do prvního patra, dřevěné schodiště praská a vydává nepříliš stabilní zvuky. "Tohle byl můj otec." Ukáže na podobiznu zarostlého, zamračeného muže, který na svět hledí s velkou nelibostí. "Já ho moc neznal, bydlel jsem s matkou na Ukrajině." Tahá tě dál, po chodbě vlevo. "A tady už bude můj pokoj. A tvůj taky, jen co se vezmeme. Že si mě vezmeš, drahá?" A tvá noční můra stává se realitou, Dmitri klesá na koleno, bere tě za ruku a skoro se slzami v očích vysloví otázku. "Vím, že je to rychlé, ale nechci o tebe přijít. Nikdy. Vezmeš si mě?" Možná mu maminka říkala, že užívat si může až po svatbě. Možná je to cvok. Na tom však nezáleží, protože si hodně moc přeje, aby si řekla ano. (Nad 80% dokážeš odolat) |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Příčná ulice Vždycky mě fascinovalo, jak si Brumbál dokáže každého zapamatovat. Člověk si pak přijde poměrně pitomý. Já si pamatuju obličeje, ale jména jsou pro mě mudlovská vesnice v severním Bulharsku. No rozhodně to co pronesl mi do hlavy vnuklo nehezkého brouka. Jak večera ještě není konec? Tady jsme skončili, ale co když... Až teď jsem si uvědomil, že můj zápal patří pouze tady na toto místo, ale ještě se bojovalo v Prasinkách a snad nenapadli dům Alice a Franka. Srdce se mi rychleji rozbušilo a byl jsem rád, že Ti dva už jsou u mě. No myslím, že já jsme v pořádku a tady balvan, i když má zase svojí nemluvící tak je taky v pořádku. Brumbál říkal, že dnešní večer ještě neskončil. Více neřekl, ale to po něm ani chtít nemá cenu. Vrátíme se na původní místo a uvidíme co se děje. Snad jsme nevyhráli jen tady. Povím zachmuřeně a neřeknu místo, kam se přemístíme. Nikdy nikdo neví kdo poslouchá. Kývnu na oba a potom se přemístím. (30%) |
| |
| Příčná ulice - > Charlwood Fabian, Gideon, Emily Je čas se přemístit a spojit síly s těmi, kteří zůstali v Charlwoodu. Na Příčné už mnoho lidí nezbývá, jen Brumbál vede tichý rozhovor s dvojicí léčitelů a tu a tam někdo vykoukne z okna, aby se ujistil, že už je dávno po všem. Podobný klid je i v Charlwoodu, na první pohled není znát, že by se tam něco přihodilo. To až když se přiblížíte k domu Longbottomových můžete vidět spoušť na zahradě. Houpačka rozmlácená na kusy, skupinka vašich kolegů stojících či klečících u Lupina, který se teprve sbírá ze země. Remus, Lily s chlapci, Peter i Sybill se však zdají být víceméně v pořádku. Dům Dmitriho - Severus Vaskuv dům vypadá přesně tak, jak si ho pamatuješ. Je to barabizna skoro před rozpadnutím, neudržovaná a zarostlá. Za tu dobu, co jsi tu byl naposledy, se to ještě zhoršilo, mladý Ukrajinec je tím posledním, kdo by se věnoval domácnosti. Moc toho o něm nevíš, snad jen, že je původem z Kyjeva, kde žil se svou matkou. Mnohem zajímavější však byl jeho otec, věrný služebník Voldemorta, muž který pro zábavu nikdy nechodil moc daleko a potomků musel mít nespočet. Tomu nejstaršímu odkázal svou vilku - dům, na který teď hledíš a je otázka, zda to bylo z dobré vůle, trest či absolutní výsměch. Nikomu to už nestihl říct, je to už nějaká ta chvíle, co se ten chlápek uchlastal k smrti. Teď je tu ticho, tma a klid. Snad jakoby uvnitř nikdo nebyl, v okenicích je tma, snad jen támhle nahoře se na chvíli mihlo světlo. |
| |
| Dom Longbottomových Remus, Sybill,Fabian, Gideon, Emily Keď prvé, čo Remus vyriekne je moje meno, uľaví sa mi. Spoznával ma, čo bolo dobré. Vyzerá trochu zmätene, ale to je pochopiteľné. Dúfam, že ho netrafili ničím príliš nebezpečným. Ako to že ho tu len tak nechali? Nie že by som sa sťažovala- bol živý, a v rámci okolností v poriadku, ale nesedelo mi to. Smrťožrúti buď brali rukojemníkov, alebo zabíjali...nateraz to ale hodím za hlavu. Som taká rada, že sa nič také nestlao, že sa rozhodnem nad tým uvažovať neskôr. Sibyll podoprie Rema a na jeho otázku iba nevedomky pokrútim hlavou. To sa už vráti Peter a mne pár sekúnd trvá, kým v jeho panikárení pochopím, čo hovorí. Sibyll mu síce aj hypoteticky odpovie, ja len vzdychnem. Cítim, ako mi začína zo všetkého, čo sa dnes stalo, pulzovať v spánkoch ale uvedomujem si, že panika mi teraz nepomôže, tak ako mi nepomôže hnev alebo nervozita. Je preč, s tým už nič neurobíme, tak ako nezistíme čo sa tu stalo alebo kto ju vzal. Prehovorím. Remus sa mi nato ospravedlní za to, že si nič nepamätá. Pokrútim hlavou. To je v poriadku, možno sa ti časom niečo vynorí...nemali sme ťa tu nechávať samotného. Zahryznem si do pery, ale rýchlo ju aj pustím zo zubov. Možno som nemala utekať tak ďaleko, keby pomôžem...ale s chlapcami...nie, nemohla by som tu zostať. Nemáme Eduaphoru, ani informácie o tom čo sa tu stalo, ale žijeme. Sme v poriadku. To je t naj... Moje myšlienkové pochody preruší zvuk premiestnenia, a ja okamžite otočím hlavu tým smerom, ale telo natáčam tak, že úplne zakryjem chlapcov. Keď zbadám dvojičky a Emily, trocha sa uvoľním, následne sa mi ale rozšíria zreničky a jemne nevedomky stisnem Nevilla. Kde je Alice a Frank? Spýtam sa polohlasne a stuhnem. |
| |
| Sídlo Dmitriho VaskaDmitri Vasko, okrajově Severus Snape No jistě, tohle celé, to je jedna velká UPŘÍMNOST! Kéž bych mu mohla dát facku. A to jsem nijak zvlášť násilnické sklony neměla. Ovšem... Zmohla jsem se jen na poslušný úsměv. Zvláštní. Tu jeho lásku bych mu možná i věřila, ale... Jak je to vůbec možné? A proč potom Imperio? To si tak nevěří? Nejspíš nebyl nejlepší čas hloubat nad takovými věcmi, ale dobře jsem cítila, že sevření kletby je pevné a já s ním absolutně nemohu hnout. Jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko...! 9 % |
| |
| Prasinky Marlene, Vana (James, McGonagall, Duncan, Edgar) Klid po boji. Tedy snad ne před další bouří. Smrtijedi jsou jak se zdá pryč a pevně doufám, že se pro dnešní noc už znovu neobjeví, že se někam stáhnou a budou si lízat utržené rány a skuhrat nad výsledkem. No, my se sice taky nemáme čím chlubit, ale alespoň jsme je zahnali, když už nic jiného. Znamená to však, že naše práce zdaleka neskončila. Ne, naopak – začíná. Nad sebou zaslechnu Vaninu sarkastickou poznámku, kterou mě počastuje, vracejíc se od druhé naší skupinky, zvednu hlavu a zamračím se na ni. Cože? Co jí to přeletělo přes nos? Byl jsem pouze slušný na neznámou dívku, nebudu ji přeci oslovovat "hej ty tam" nebo nějak podobně. Co taky jiného? Možná jsem trochu přestřelil s doprovodem rovnou domů namísto do nemocnice, ale rozhodně bych jí poslechl, když by zavelela jinak. Zvedám se na nohy, ruku s hůlkou již stáhnutou, přenechávám oba dva – stařečka i dívku – ve Vanině diagnostické péči, ale do dalších rozhovorů se raději nepouštím. Myslím, že by to hodně rychle přerostlo v hádku a na tu teď není čas ani místo. Vana rychlým krokem míří k naší druhé skupince a já jsem jako hlídací pes ponechán u obou zraněných. Očima od nich přebíhám k našim, rozeznávajíc Marlenin hlas, hledající Theodoru i Vanu, která osvětluje situaci a nabízí řešení pro zasažené kolem nás, plus jednoho navíc v hostinci. No, jsem asi poslední osoba, která by se k tomuhle měla vyjadřovat, navíc konečné slovo by měla mít Minerva, proto jen pokrčím rameny a dodávám: "Za mě ať je prohlédne madame Pomfrey a rozhodne, co dál." Přeci jen to vždycky byla osoba na správném místě. (44%) |
| |
|
|
| |
| Prasinky Marlene, Vana, Sirius, James "Ano, svatý Mungus..." Dříve než stihne profesorka McGonagallová odsouhlasit pokyn k přemístění všech raněných ke svatému Mungu, přidá se do hovoru rozvášněná Vana. Profesorka jí věnuje přísný pohled, stejný, kterým si před lety prohlížela i Vanu jedenáctiletou, nechá jí však volně mluvit a její jedinou reakcí je pozdvižené obočí, když padne zmínka o hospodě Aberfortha. "Dobrá, slečno Sallow. Možná tomu tak bude skutečně nejlepší. Pane Blacku, vezmete si na starost slečnu s jejím dědečkem?" Ti dva sedí opodál, dívka je již při vědomí, jen otřesená a v šoku, zatímco děda jí drží kolem ramen. Když zjistí, že je o nich řeč, dívka zvedne hlavu a Siriovi věnuje drobný, slabý úsměv. "Chodit snad zvládnu sama, to spíš děda bude potřebovat pomocnou ruku." Pronese odvážně a skutečně se pokusí dostat se na nohy, jen aby zase sklouzla zpět k zemi, zesláblá a vyčerpaná. Odhodlání se jí ale upřít nedá. "Marlene, Duncane, vy se postarejte o Edgara, ten bude jednou z našich priorit." Minerva se snaží obhlédnout celou situaci, načež se zrakem zastaví u Jamese, který stojí opodál. "Pane Pottere, ráda vás zase vidím. Obejděte prosím zdejší ulice, zda tu není někdo další raněný ještě z předchozích bojů. Mimochodem, slečna McGregorová je kde?" Všimla si toho až teď? Ať tak či tak, jakoby na chvíli ztratila všechnu tu svou přísnost a soustředění. Objevila se jí ve tváři snad panika? Možná - ale rozhodně jen na chvíli. Jeden, dva dechy a už je zase profesorkou McGonagallovou. "Kdo jí viděl naposledy? Kam šla? Musíme to tu pořádně prohledat, Pottere, Boyde, vrhněte se na to. Neodejdeme, dokud nenajdeme nějakou stopu." Zadá další rozkazy, sama už tahá hůlku, aby si mohla svítit na cestu. "A vy...šup do hradu za madame Pomfreyovou." |
| |
| Dům Dmitriho Theodora, Severus a Dmitri Dmitri se při slůvku ano celý rozzáří. Hned je zpátky na nohou, úsměv od ucha k uchu, jeho tvář získává docela i pohledného vzhledu, tedy nebýt šíleného pohledu jeho očí a neustálého tlaku jeho mysli a jeho přání. "Děkuji, děkuji, udělám tě tou nej..." V celém svém štěstí nechá Theodoru dojít k oknu a jakmile uslyší její další slova, vyděšeně s sebou trhne. Jeho pohled putuje k ruce zakryté tmavým hábitem, zcela jasně si uvědomuje své provinění a v rychlosti začíná spřádat své plány. "Musíme...musíme zmizet, nebo nás Pán potrestá." zašeptá, je však již pozdě. Slabé světlo svícnů odhalí postavu stojící jen kousek od vás. Muž, oděný stejně jako Dmitri. Smrtijed. "Ty? Já..." Zmůže se Dmitri na několik chabých slov. "Mám rukojmí. No není úžasná? Můžeme z ní dostat vše, co si jenom Pán bude přát." Očima těká k hůlce v Severusových rukou. "Drahá, řekni mu, že nám můžeš být užitečná. Že se k nám přidáš. Řekni mu to, prosím. On pochopí." Dmitriho soustředění je však narušeno, strach ze zameškaného setkání s Voldemortem si bere svou daň. (stačí 80%) |
| |
| Dom Longbottomových Věnuji poslední pohled Brumbálovi a dvojici, s kterou promlouvá. Sleduji ten chaos, který jsme po sobě zanechali, potom pokývu na ty dva a otočím se na místě. Jak jsem se otočil na Příčné ulici, tak jsem se dotočil v Charlwoodu. Hůlku mám napřaženou, ale v první chvíli jsem dezorientovaný a zmatený. Nesnáším tenhle první pocit, protože se může stát, že jste mrtvý než se vzpamatujete. Naštěstí teď už mi nic nehrozilo, ale myslel jsem na poslední slova od Brumbála a po kontrole mých partáků jsem se vydal k domu Alice a Franka. Přiblížili jsme se a já viděl ten nepořádek a zmatek, který tady byl a podvědomě jsem se dal do běhu. Až teď mi došlo, jak moc jsme všichni vystřelili odsud a nechali to tady nechráněné. Evidentně na nás nachystali past. Pronesu jen tak do větru hlasem, který by asi mohl mrazit vodu ve vzduchu. Naštěstí to vypadalo, že jsou všichni v pořádku. Teda kromě Remuse, který se sbíral ze země. Když k nim doběhneme, tak se ozve Lily. Jasně vždyť tu není Alice a Frank. Neboj se. Franka zranila nějaká kletba, tak ho Alice doprovodí ke svatému Mungovi. Koukám, že jsme jim naletěli na pěknou past. Na Příčné jsme vyhráli. Jestli se to tak dá říct. Smutně konstatuji, protože mi v hlavě stále zní křik té malé holčičky. |
| |
| Dům Dmitriho VaskaDmitri, Severus Možná být jiná situace... Možná kdyby se Dmitri víc usmíval... Třeba jako teď. Možná kdyby mě rovnou nežádal o ruku. A možná... Jo, třeba možná kdyby nebyl Smrtijed. Kruci! Theo, jak to vůbec přemýšlíš! Otřásla jsem se, ehm, tedy jen v duchu, nad svými myšlenkami, zatím co Dmitri se blaženě usmíval. Studený vzduch, který mě ovíval, mi rozhodně nepomáhal. Nic mi nepomáhalo. Okovy kletby byly příliš těžké. 51 % |
| |
| Charlwood - Dom Longbottomových Remus, Sybill, Fabian, Gideon, Lily, Peter S kývnutím prijmem Fabianov komentár, že sú obaja v poriadku a usmejem sa. Rovnako prikývnem i na miesto kam sa vrátiť. V mysli sa pokúsim vybaviť si čo najviac detailov miesta, kam sme sa premiestnili prvý raz. Musím uznať, že to bol nezabudnutelný zážitok, najprv sa človek takmer pozvracia a potom na neho ešte čaká niekto ako Moody. S vytiahnutým prútikom sa ešte rozhliadnem po spúšti na Šikmej uličke a pohľadom zablúdim k miestu, kde som našla ležať dievčatko. Myšlienky mi ubehnú k neznámemu páchatelovi. "Kto to mohol byť? Snáď smrtijed?" Stále mi ale nedá doterná myšlienka, že dievčatku nechcel ublížiť. Len čo Fabian zmizne z dohľadu, neváham. Inštinktívne privriem oči keď sa pootočím na šikmej a v mysli si do detailov snažím vybaviť miesto, dúfajúc, že sa nepremiestnim do stromu. Našťastie už je pekne neskoro a tak snáď v dedinke ako Charlwood už všetci budú doma v posteliach. Našťastie premiestnenie sa vydarí s drobnou odchylkou, ktorá ale minie strom. I keď trochu ďalej, než sa premiestnil Fabian. Na premiestnenie som už pomerne zvyknutá a tak to so mnou otrasie menej než prenášadlo. S prútikom pripraveným len potrasiem hlavou a v rýchlosti sa zorientujem a pohľadom vyhľadám svojho inštruktora. Len čo ho nájdem pobehnem smerom k nemu. Medzi tým čo pribehnem, Fabian už hovorí s Lilly a tak ho nechám dohovoriť, podľa kontextu hovoria o chýbajúcich Longbottomovcoch. "Vy ste všetci v poriadku, v rámci možností?" Dopýtam sa pri pohľade na Remusa, ktorý zjavne rozdýchava nejaké zranenia. "Všetci sme sa bezhlavo vrhli ponáhlať a nikoho nenapadlo, že by šlo o pascu... Ale ako vlastne prišli na toto miesto? Nemalo to byť supertajné?" Nespokojne konštatujem v mysli. "Ale čo chceli dosiahnuť? Naozaj šlo len o to rozdeliť nás a napadnúť dom? Miesto stretnutia? Čo by tým dosiahli? Pri troche pár mŕtvych?" Pohľadom skĺznem na chlapcov, ktorých má Lilly sebou. "Alebo sa znovu zamerali na deti?! To je azda len myšlienkový pochod tej bláznivej Lestrange... pochybujem..." Zaženiem myšlienky trochu stranou a venujem malým chlapcom prívetivý úsmev, predtým, než sa znovu venujem dospelým na mieste činu. |
| |
|
|
| |
| Prasinky Marlene, Vana, James, McGonagall, Duncan, Edgar Slova se konečně ujme samotná Minerva a nakonec změní plán přemístit raněné do Londýna ke sv. Mungovi, po Vanině plamenné řeči. Přenesu k ní svou pozornost, když svá další slova míří směrem ke mně. Jak jsem už řekl předtím, nemám sebemenší problém s tím dělat oběma místním, neznámým, doprovod, kam bude třeba. "Spolehněte se, samozřejmě, že je doprovodím." Takže na ošetřovnu Bradavické školy. Tentokrát se můj pohled, stejně jako kroky, vrací k dívce s jejím dědou. Inu, Sirius Black k vašim službám. Dívka sice s malým úsměvem řeší situaci způsobem "nechci-nikoho-zatěžovat-určitě-to-zvládnu", ale když se s přikývnutím obracím k jejímu dědovi, abych jej opatrně podepřel, jak bude u starého muže potřeba, podlomí se jí nohy a už zase sedí na zemi. Sakra, teď bych potřeboval pár rukou navíc. Trochu neochotně požádám o asistenci Vanu, která mě ještě před chvíli sprdla jako malého kluka, zda by ve svém zdravotnickém repertoáru nenašla něco, co by se mohlo hodit. McGonagallová stručně a jasně dává i ostatním přítomným instrukce, co má kdo udělat. Chudák Edgar Bones nedopadl dobře a snad ho na ošetřovně dají brzo dohromady, kromě povinností, kterými je vázán řádem, má život, ke kterému by se měl zase vrátit. Když však zmíní také Jamesovo jméno, obrátím se směrem, ke kterému hovoří ona, jestli svého přítele zahlédnu. Rád bych ho pozdravil, prohodil pár slov a málem to i udělám, ale včas si uvědomím, že na pokec není nejlepší místo a čas, sám mám plné ruce práce. Nejdřív proč jsme tady, potom ten zbytek, proto se pro teď spokojím jen s pokývnutím hlavy jeho směrem. Pokrčím rameny a současně zavrtím hlavou, když se Minerva začne vyptávat na Thedoru. Už od prvního okamžiku souboje, hlavně kvůli vlastní nemožné indispozici, jsem ztratil přehled, co se dělo s druhou skupinkou, tudíž jsem ani nepostřehl, kam se Theodora ztratila. Snad nebude příliš daleko. Ale já nemám nařízeno ji jít hledat, můj úkol je již pár minut daný a stále ještě není hotov. Je tedy na čase vyrazit do Bradavic a je jen dobře, že jsou dosažitelné pěšky, i když tahle cesta bude trochu delší než obvykle. Pokud se nepodařilo dostat dívku na vlastní nohy, pokusím se na ni seslat Mobilicorpus (2), ale bez většího zjevného úspěchu, druhý pokus je snad trochu úspěšnější (8). Nebude to sice pro ní ten nejpohodlnější způsob cestování, ale za chvilka nepohodlí ještě nikoho nezabila. Druhou ruku využiju na podepření jejího dědy. (33 %) |
| |
| Prasinky Marlene, Sirius, James, McGonagall, Duncan, Edgar sobota, večer 10.07.1982 Jsou věci, který se nemění - a jednou z nich je, naprosto zjevně, i v kámen měnící pohled profesorky McGonagallové. Hodnotící, přísný a bez výrazu, málokdy z něj, co se pamatuju, šlo něco vyčíst. Jenže jsou i věci, co se mění - a narozdíl od dob minulejch teď před šedovlasou Skotkou nestojí vystrašený jedenáctiletý pískle. Beze strachu a bez nejmenších pochyb, ochotná stát si za tím, co jsem řekla, ženě několik sekund pohled oplácím. Stejně tak jedinou reakcí na její pozdvižené obočí, když se zmíním o své návštěvě u Hlavy, je jen nepostřehnutelný pokrčení ramen. Chvíli s napětím čekám, zda nebude nutná další diskuse, když však s mým lékařským zhodnocením souhlasí, jen stroze kývnu a v ten okamžik už se k ní otáčím zády, abych zhodnotila situaci. Na prohlídku budou muset všichni, teď jsou ale nejakutnějšími případy skutečně Bones a dva neznámí místní. Jelikož o Edgara pečuje Marlene, rozhodnu se nechat ho na později s tím, že snad ví, co dělá... přecijen, snad tu není nikdo takový blázen, aby se pouštěl do ošetřování, pokud nezná alespoň základy. Je potěšitelný, že se zmíněná slečna mezitím poněkud sebrala, dokonce komunikuje - ale to může bejt stejně tak jenom klid před bouří; tím spíš, že ji ze stavu, v němž byla předtím, probralo víceméně experimentální zakletí. Na druhou stranu, uprostřed bitvy je jistě těžko dbát na lékouzelnickou etiku; co se cení, jsou výsledky. S tím vědomím nechám pochyby o provedeném zákroku na později a raději se věnuji první pomoci. Bez dalšího váhání se tedy rozběhnu ke staříkovi se slečnou, odkud už na mne mává Sirius. Bohužel nejen mává. Jak zděšeně spatřím, vytahuje hůlku. Nevím, co má v úmyslu, ať je to však cokoli, ještě v běhu sáhnu do vlasů (2) - a minu, samozřejmě. Prudce zabrzdím, už pevněji uchopím hůlku, vytrhnu ji z účesu a zamířím směrem ke skupince: "Finite incantatem!" Bez míření a v rozčilení mé kouzlo ovšem, jak se dalo předpokládat (2) mine. Na nic nečekám, doběhnu až k trojici a mladíkovu ruku strhnu dolů: "Dost!" vyletí ze mě automaticky, teprve po dalším nádechu se vzmůžu na nějaké vysvětlení: "Blacku, ŽÁDNOU MAGII," pokusím se shrnout co nejstručněji rozhovor, který jsem před několika okamžiky vedla s profesorkou - nevím ale, kolik z něho spolužák zachytil. "Musíme je na hrad dostat pokud možno bez kouzel. Mohla by kontraindikovat případnou pozdější léčbu... víš? Po takovýmhle souboji může mít jakýkoli další kouzlo vliv, kerej se nebude dát předpokládat. Pokud je tim pádem -tak, jako tady a teď- možnost dostat zraněný k ošetření pokud možno nemagicky, je to ta nejlepší cesta. Tak jo... všechno jasný? Takže teď... Teď... jak to ale udělat?" zadívám se na Siriuse s otázkou v očích, pravda ale je, že jej moc nevnímám; přemýšlím. "Na hrad je to kus cesty do kopce... trvalo by to dlouho, vyčerpalo by nás to, a zraněnejm by hrozila přinejmenším hypotermie, problémy s ledvinama a... ne, to nepůjde. Poslala jsem vzkaz, aby někdo čekal u brány, ale musíme se tam nějak dostat - rychle, bezpečně a bez kouzel," zamumlám, jak rekapituluju situaci. "Póg mo thoin, teď by se ze všeho nejvíc hodilo, kdybychom měli křídla..." No ovšem! Křídla! "Poslyš, Blacku, už jsi někdy viděl někoho umřít? Jestli ne, tak se připrav na extrémně stimulující zážitek," zašklebím se, vyskočím na nohy a na hrdlo si namířím hůlku s tichým zamumláním: "Sonorus!". Otočím se směrem k hradu, a s hlasem magicky zesíleným zapískám několik úvodních tónů z ´Oh, Danny boy´, než kouzlo ukončím. Několik následných okamžiků napjatého čekání se zdá jako věčnost - pak ale zaslechnu šustění blanitých křídel (10). Jakmile thestrál, a za ním několik dalších, přistanou se zadusáním kopyt nedaleko, rozhlédnu se po hrstce lidí, roztroušených po náměstíčku: "Tak na co čekáme? Až nám k tomu zahrajou?" zavolám. Stačí několik kroků, abych mohla nejbližšího z kostnatých koní pohladit po hřívě: "Béathane? Máme tu zraněný. Leťte rychle, ale opatrně... a rovnou k hradní bráně, okej?" zašeptám. Následně se otočím a znovu rozběhnu mezi domky. "Profesorko?" zavolám ještě, než zmizím za rohem "Jdu pro toho chlápka k Hlavě... nemusíte čekat, přiletíme za váma," křiknu, než se ztratím mezi domky. Ještě několik zatáček, a rozrážím dveře u Hlavy: "Může mi s ním," hodím hlavou ke zraněnému útočníkovi "...někdo pomoct? Než vykrvácí?" oplatím repliku neznámému mladíkovi společně s krátkým pohledem do jeho očí, to už ale kráčím místností k Smrtijedovi, jehož bezvládné tělo si začnu nakládat na ramena. "Abe? Ještě jeden vzkaz nahoru na kopec, prosím - ať nečekají u brány pozemků, ale u hradu; nakonec přiletíme; zavolala jsem Béathana a ostatní," oznámím, vděčna víc než kdy jindy za společnou historii s hostinským, díky které mu nemusím nic vysvětlovat, díky které stačí to málo, co jsem mu řekla, aby situaci pochopil. "Taky tam budu potřebovat svou krosnu, co nejrychlejc; mám v ní bylinky a další krámy, na kerý naneštěstí dost možná dojde... a když mi pošleš i Demiense, taky ničemu neuškodíš," zavolám na Aberfortha přes rameno, už opět na cestě ke dveřím. 69% |
| |
| Dmitri Severus a Theodora "Není to tak, jak to vypadá. Patří k Řádu." Snaží se Dmitri bránit svou pověst, jakékoliv další argumenty a důvody, se kterými chtěl vyrukovat, však nakonec spolkne a v tichosti zvažuje, co dál. Chvíli. "Pán...pán bude potěšen." Pohled, který vrhne po Theodoře je nejistý a plný lítosti, snad jakoby se s ní loučil. Náhle však v jeho očích něco zajiskří, on se celý napřímý, skutečně je připraven vzdorovat. "Já nemůžu, Snap..." Svá slova doříct nestihne, neboť ho strefí Severusovy kletby a on se jako brambora svalí dolů k zemi. Vliv, který měl na Theodoru, jako šlehnutím proutku mizí, dívka teď může jednat i myslet zcela volně, jasně. Jen drobná bolest hlavy zůstává. A samozřejmě smrtijed, který může být smrtelným nebezpečím. |
| |
| Prasinky "Díky." Usměje se dívka na Siriuse, jakmile je jeho kouzlem pozvednuta do vzduchu. Její vděk a chvilka klidu trvá však jenom chvíli, neboť skupinu míjí jeden záblesk kouzla, poté druhý, načež mladá dáma padá zase k zemi kvůli zrušenému kouzlu. Celá překvapená vrhne pohledem ke křičící Vaně a zcela instinktivně se natáhne k dědovi, kterého již podpírá Sirius. Snad jakoby ho chtěla ochránit. "Co...co se děje?" reaguje s vytřeštěnýma očima, zatímco má Vana co říci ke způsobu řešení problémů. Celkově Vanino podivné chování dívku docela děsí. "Víte co? My možná zkusíme toho Munga." Pronese, jakmile začne Vana prozpěvovat. "Ehm...o co přesně se ta holka snaží?" Přidá se k vám i Duncan, který prozatím v tichosti pozoroval situaci. Odpověď na jeho otázku přijde znenadání a to když směrem od hradu skutečně přiletí thestrál. Jeden, posléze druhý - to je však vše. Jen dva odpověděli na volání, i dva jsou však více než nic. "Oh. To je...to je thestrál?" Zalapá prozatím neznámá dívka po dechu, překvapena vzhledem zvířete. Její dědeček se zatváří smutně, pohledem vrhne po mrtvém smrtijedovi ležícím kus od vás. "Nikdy ho neměla vidět." Zašeptá potichu. "Na to si mám vážně sednout?" Není si slečna jistá. "A jak chcete vzít toho v bezvědomí?" Profesorka McGonagallová by k tomu určitě měla co říci, v tuto chvíli je však indisponována hledáním ztracené Theodory. Několikrát mávne hůlkou, ze které vytryskne pár paprsků, ty se rozeběhnou mezi jednotlivé domy do temných uliček - a všechny postupně zmizí. Vytratí se v prázdnu. Pokračuje-li Vana ve svém plánu, může jí překvapit stav v Hlavě. Damiens už opět sedí u svého stolu a v tichosti popíjí další nápoj, snad jakoby se nic nedělo. Abe stojí opřený o svůj barový pult, v tichosti se vybavuje s tím neznámým mladíkem. Jakmile Vana vtrhne do dveří, oba muži jí věnuji krátký pohled, který však zase rychle odvrátí. "Je mi to líto, Freckles. Ale nešlo nic dělat." Promluví Abe do ticha hospody, ve které to vypadá, jakoby se vůbec nic nestalo. Žádný poraněný smrtijed, žádné znaky po boji. Vše bylo dáno do původního (ne)pořádku. "Bohužel nebylo koho zachraňovat. Krátce poté, co jste odešla, zemřel." Dodá mladý muž s naprostým klidem. |
| |
| Dům Dmitriho VaskaDmitri, Severus Bezva... To nejlepší se ten Smrtijed dozví hned... Ty vůbec chodíš hned k věci, Dmitri... Mohla jsem se ale rozčilovat jen v duchu, nic jiného mi nezbylo. Navenek jsem byla poslušná ženuška. Pardon, zatím jen snoubenka. Noční můra. Bylo mi z toho na zvracení. 82 % |
| |
| Prasinky Marlene, Vana, James, McGonagall, Duncan, Edgar Tak to bychom měli, oba mám tak nějak ošéfované, abychom se mohli dostat do Bradavic na ošetření. Dokonce i děvče vypadá, že jí mnou zvolený transport nikterak nevadí, hlavně, že se tam dostane a cestou se někde nezhroutí na slabých, vratkých nohách. To by se k nám nemohla rozehnat Vana, snažíc se zrušit moje kouzlo, aby nakonec své vlastní kouzlení vzdala a srazila mou ruku stranou. Klídek, holka, prr. Možná dělám něco špatně, ale není třeba kvůli tomu hned vyšilovat. Stále podpírajíc starce, přebíhám očima z vyděšené místní dívky na Vanu, čekám, co mi bude chtít říct, až najde slova. "Dobrá, vůbec žádná magie, rozumím. Nešlo to říct v klidu? Měl jsem dojem, že šlo jen o přemístění, ale asi nastal nějaký informační šum. Odteď už žádnou magii, " odpovím jí stručně, bez dalšího velkého rozvádění. Další scénu jí dopřávat nebudu, ale pokud bude chtít, důvod si bohužel vždycky najde. No, ona ve svém monologu pokračuje, že by snad mezi řečí přišla na jiný způsob, jak nás rychleji dostat odsud pryč? No, pokud bude mít nějakou hlavu a patu, pak jsem ochoten na něj přistoupit, takže jsem jedno ucho. Vyměním si tázavý pohled s Duncanem v reakci na Vanu, která za pomoci zesilujícího kouzla melodicky zahvízdá, krátkou chvíli se nic neděje, pak najednou před námi přistanou dva děsivě vypadající okřídlení koně, kteří vzbuzují patřičnou reakci. Vana nám příliš instrukcí k těmto tvorům nenechá, pouze k jednomu přistoupí a vzápětí nám mizí z očí. McGonagallová má svých vlastních starostí nad hlavu, hlavní prioritou jsou teď zranění. "Není třeba se bát. Bude to jen chvilka, když se budete pořádně držet. A s Edgarem si poradíme," pronesu směrem k dívce, která má stále pochybnosti o nabízeném transportu. Co já o to tom můžu vědět, ale nejsem tady od toho, abych šířil ještě větší paniku. Pokud se jedná o prostředek k létání, vždycky dávám přednost své motorce. Teď ještě jak to provést? Nejlépe bez magie, jak jsem Vaně před chvílí slíbil. Unesou na svém hřbetě dva a nebo tři? I přes jejich přízračně děsivý vzhled vypadají docela silně, navíc to není lán cesty, aby si mohli stěžovat, ale líbit se jim to taky nebude muset. Obrátím se na Marlene a Duncana. "Navrhoval bych napoprvé určitě přenést dívku s tím starým mužem a Edgara. Ten bohužel bude muset cestovat přehozený jako pytel, ale ta chvilka nepohodlí se nějak bude muset přežít. Nejraději bych viděl na každém zvířeti tři z nás všech – jistit na jednom Edgara, na druhém ty dva, ale pokud si takový počet na hřbetě nenechají líbit, pak jen po dvou a doufat, že poletí nějak blízko u sebe, kdyby někdo spadl. Pak se snad vrátí sem a nebo je může Vana zkusit přivolat znovu na další cestu." Vyčkávám, co na můj možná trochu lehkomyslný a hazardní plán poví ostatní, abych se podle toho zařídil. V Bradavicích na nás zjevně čekají a zranění se tam musí dostat také co nejrychleji. (79%) |
| |
|
|
| |
| Dům Dmitriho VaskaDmitri a Severus Můj zmatený výraz mluvil za vše. Na co si hraje? A on tajemství uchová? O umění Pána zla proniknout do každé mysli jsem slyšela dost. A nevěřila jsem, že by se tomu nějaký Smrtijed ubránil. On by snad chtěl...? Není svému Pánu zcela oddaný? Zmatený výraz vystřídalo opovržení. 49 % |
| |
| Charlwood Alespoň něco dopadlo dobře. Či spíše o něco lépe. Skupinka z Příčné ulice se zdá býti bez zranění, jen Frank s Alicí si udělali výlet k Mungovi. Nezbývá než doufat, že to nebude nic vážného a do doby Alicina návratu se postarat o Nevilla. "Jsem v pořádku." Odpovím na starostlivé dotazy mých kolegů a přátel. Jejich starostlivost by mě neměla tolik překvapovat, ne po tom všem, co jsme si spolu už zažili, tu a tam ale cítím obrovský vděk za život, který mám. Sice riskujeme své životy, nikde na světě bych si ale nemohl vybrat lepší přátele. Teď na tohle rozjímání není čas. Vrátili se z bitvy - a hlavně, smrtijedi ví, kde se teď nacházíme. Mohli by kdykoliv znovu zaútočit. Konec válení se na zemi, měli bychom se přesunout alespoň dovnitř. Pomalu se začnu stavět na nohy, musím však využít opory nejbližšího člověka, abych zvládl náhlou závrať. "Díky." Jeden povzbudivý pohled - či alespoň jeho snahu, věnuji i Lily. Budu si s ní poté muset promluvit, zdálo se mi, že lituje svých činů, přestože udělala to nejlepší, co mohla. Chlapci vždy budou naši prioritou, jejich záchrana je to, co můžeme dnes nazývat úspěchem. "Přesuneme se dovnitř, co říkáte? Bylo by ale dobré, kdybychom měli hlídky. Také je třeba postarat se o obranná a krycí kouzla, je možné že jej smrtijedi předtím porušili." Pustil bych se do toho sám, nejsem si však jist, zda zvládnu vůbec dojít do domu, natož abych ještě kouzlil. |
| |
| Charlwood Remus, Fabian, Emily, Lily, Peter Dlouho nezůstaneme o samotě, protože se objeví Fabian s Emily. Přikývnu jim na pozdrav a Fabianovi věnuju rychlý úsměv, než Remusovi konečně pomůžu na nohy. "Žádný problém," odpovím Remusovi, když v tom zaslechnu, jak Fabian mluví o boji na Příčné ulici. "Jestli se tomu tak dá říkat?" zopakuji po Fabianovi a v mysli se mi okamžitě objeví obraz mrtvého Gideona. Ani si to neuvědomím, ale moje rysy se začnou měnit a až podle výrazu ostatních si uvědomím, že měním podobu. Zatraceně. Stále se to občas stávalo, když jsem byla ve stresu. Nehodlám se rychle měnit zpátky, takže předstírám, že to po celou dobu byl můj plán. Nechci vypadat jako přitroublá husička. Taky můžu svoji hloupost zamluvit. "Zůstanu venku a sešlu ochranná kouzla. Vy ostatní můžete jít dovnitř," řeknu a pohledem vyhledám Lily. Stále Remuse podpírám a nechce se mi ho teď pouštět, aby se znovu nesesunul k zemi. Lily jsem věřila, že nenechá gravitaci, aby ho přemohla. |
| |
| Charlwood Remus, Fabian, Emily, Sibyll, Peter Okamžite vidno na mojej tvári značnú úľavu keď mi Fabian odpovie. Z jeho výrazu, ktorý nie je zalarmovaný usúdim, že zaklínadlo nebolo život ohrozujúce a že sme nikoho nestratili. Cítim, ako sa mi odštiepil kúsok s kameňa obáv, ktorý mi leží v žalúdku. Viete niečo o ostatných? Spýtam sa, mysliac na druhú skupinku. Zdvihnem pohľad k Emily, no tá sa očividne pýta viac menej Remusa, keďže ten vyzerá byť najviac zranený. Na jej otázku teda iba prikývnem hlavou. Vnútri Remusa ešte raz skontrolujem, pre istotu. Musíme počkať na ostatných a zistiť, čo sa stalo v Rokville. A...musíme ničo urobiť s domom. Ochranné kúzla sa dajú obnoviť, ale vedia o tomto mieste. Vedia kde Alice a Frank bývajú. Nemôžu..nemôžu tu zostať aj s Nevillom. Skĺznem pohľadom na dieťa v jednej mojej ruke, periférne kontrolujúc aj môjho Harryho. Dnes...dnes to zvládli úžasne. Tak málo plakali, a pritom im hrozili také strašné veci. Prehltnem horké sliny a bez premýšľania pobozkám vrch strapatej čiernej hlavy, načo sa opäť vrátim duchom k osobám okolo mňa. Akurát včas, aby som zachytila slová Sibyll. Pozriem na ňu a všimnem si, ako zmenila podobu. Jemne zvraštím obočie so spýtavým pohľadom, no potom si uvedomím, že na mňa pozerá a aj to, že sa o ňu stále opiera Remus. Rozhodnem sa nekomentovať jej premenu v tejto situácií. S dvoma deťmi v oboch rukách sa otočím na Fabiana. Fab, prosím ťa pomôžeš Removi? Chcem ho vnútri prezrieť a kým si nebudem úplne istá, že nemá otras mozgu, odmietam ho nechať chodiť bez opory. Pousmejem sa na dlhoročného kamaráta a vystriem sa s deťmi v náručí. Vďačne prikývnem smerom k Sibyll za to, že sa ponúkla obnoviť zaklínadlá. Chceš zostať aj na prvú hliadku?Prídeme ťa po pol hodine vystriedať. Po odpovedi sa vyberiem do domu. Chlapcov položím na gauč hneď pri seba, uvoľniac si ruky ktoré už riadne protestujú a Removi pokyniem, nech si sadne vedľa mňa. Pre kontrolu ho ešte raz a poriadne prejdem diagnostickým zaklínadlom, zatiaľ čo sa prehovorím do miestnosti. Máte...máte nejaké nápady, čo mal ten útok a prepadnutie dnes znamenať? Po čom išli? Spýtam sa klamlivo pokojným hlasom. Snažím sa zostať silná, navonok nerozhodená, ale cítim že s odchodom adrenalínu to na mňa začína doliehať a pohľad mám zaryto sústredený na Remusovu hlavu. Tak veľa...toho mohlo dnes skončiť zle. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Vana Sallow pro U Hlavy Aberfothova tmavá, zatuchlá špeluňka nenese nejmenší známku po předešlým incidentu, jak zjistím, jen co udýchaně rozrazím dveře: stůl je zpátky na svym místě, stejně jako Demiens a Pitts, o kterym pochybuju, že vzal proběhlej souboj jakkoli na vědomí. Jediný, co není jako vždycky, je Abe, kerej snad poprvý za ta léta, co se známe, uhne uvítací replice očima, aby nemusel čelit mýmu nevěřícnýmu pohledu. Několik vteřin jen ztuhle stojím, než mi význam jeho slov vůbec dojde. "Co-cože? Jak!?" Jasně, ztrácela jsem pacienty už i předtím, ale nikdy... takhle. A skutečnost, že dotyčný byl Smrtijed, na tom vůbec nic nemění. Nerozumím tomu; vzpomínky letí zpět, zkoumám každý kouzlo, každej pohyb hůlky... Když jsem odcházela, byl stabilisovaný; nechápu, co jsem mohla udělat špatně. Prudkým potřesením hlavou ukončím rozjímání; teď je potřeba věnovat se živým. Několika kroky se přemístím za bar, kde si na záda hodím svou krosnu, než zaměřím pozornost zpátky na hostinského: "Budu potřebovat tělo... kvůli pitvě," oznámím podivně dutým hlasem; sama sobě zním cize. Jsem vystrašená, vyčerpaná a ze všeho nejvíc už chci mít tohle všechno za sebou "...a taky Dema. Obojí ale počká... Nejdřív potřebuju nahoru na hrad, co nejrychlejc... A přemístit se teď nejspíš nezvládnu," připustím neochotně "...upřímně, mám celkem problémy stát vůbec na nohou. Koště... neměl bys koště, Abe? Nebo, ještě líp... Kde máš Letax?" |
| |
| Charlwood Remus, Fabian, Emily, Sibyll, Peter, Lily, Gideon Všichni tady vypadali otřeseně a já si nemůžu přestat vyčítat, že jsme to tady nechali takhle otevřené a nechráněné. Potom se ozve Sibyll a já musím přikývnout. Jo pokud se tomu tak dá říkat. Nevím co tam na nás chystali, ale nepovedlo se jim to. Rozhodně už nechci vidět Belatrix jak mučí malé dítě. Dále o tom nechci mluvit. Ten křik mi rezonuje v uších a mě se dělá pěkně blbě. Zvládnu bez problému zabít smrtijeda a třeba ho u toho rozbít na kousky. Křik mučeného dítěte, mě ale bude ještě chvíli budit ze spaní. V ruce jsem pořád držel hůlku a těkal očima kolem sebe. Určitě Lily. Neměli by jsme asi zůstávat sami nikde. Brácha pomoz s těmi ochrannými kouzli. Dneska už nemůžeme ničemu věřit. Převzal jsem si Remuse a pomohl mu do domu. Už jenom to, že se někomu povedlo ho porazit na zem znamená, že tady byla buď přesila nebo opravdu schopní kouzelníci. Naštěstí byl schopný jít více méně sám a tak ta moje opora byla hlavně jistící. Vevnitř už si to Lily koriguje podle sebe a tak jí neodporuju. Složím Rema vedle ní a sám si dojdu aspoň pro něco k pití. Se sklenicí vody se vrátím do obyváku a usadím se v jednom z křesel. Ovšem předtím si ho nasměruju ke dveřím, abych na ně viděl. Já nevím Lily. Myslím, že šli obecně po nás. Ví, že reagujeme na všechno, kde jsou a prostě útočí. Na té Příčné měli něco za lubem, ale co je otázka. Třeba bude něco vědět Brumbál, ale ten se z Příčné přemístil pryč. O druhé skupině nevím nic, ale bylo jich dost na to, aby byli v pořádku. Snad to nebylo tak zlé jako na Příčné. Kus ulice jsme zdemolovali, ale pochytali jsme nějaké smrtijedy. Tak snad je to vítězství. Napiju se vody a očima těkám ke dveřím. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR