Andor.cz - online Dračí doupě

Alternativní verze

Popelnice umístěna na správném místě, teď jen přitom lezení neudělat zbytečný hluk a moje dosavadní problémy zmizí mávnutím proutku. Nebo alespoň to mi paralyzační plynový granát v brašně u boku sliboval. Někde hluboko uvnitř mě hlodal zvláštní pocit. Když mě ta bestie vykopla z bytu pod pohrůžkou smrti, byl jsem rozhodnutý zbavit se jí jednou provždy, ale čím více času uplynulo, tím více se mi tahle myšlenka v hlavě rozležela. Skutečně si chci sáhnout na úplné dno? Zabiju každého, kdo se mi postaví do cesty? Nespokojeně nakrčím obočí. Rozhodnutí, které jsem udělal, když jsem opouštěl doktorku, mi přinese jenom další problémy, ale budu se potom moci podívat sám sebe do zrcadla. Hlavně jí musím důkladně svázat, jinak nebudu mít dost času na zmizení. připomenu si, když se ladně odrazím od víka a jako kočka se vymrštím vzhůru. Odhad byl skoro dokonalý a prsty se zaklesnou do chladné podlahy balkonu. Výborně. Teď už jen stačí, abych se vytáhl nahoru, proklouzl do… myšlenkový pochod mi přerušil pohyb z druhého konce uličky. Ztuhnu, ne snad strachem nebo něčím podobným, ale naučeným reflexem. Obecně platilo, že většina životních forem reagovala na pohyb a kde nebyl, tak jejich všímavost klesala k nule, jenže tenhle případ byl jiný. Postava sáhla očividně po zbrani. Nemělo smysl pokoušet jeho přesnost, a tak jsem se jednoduše pustil a spadl do krytu za popelnici. Nevystřelil. k mojí smůle nešlo nejspíš o žádného amatéra, který by začal střílet při první příležitosti. Ač to znělo možná přehnaně, s takovým protivníkem bych si uměl relativně snadno poradit, ale takhle to nevypadalo vůbec dobře. Po pár vteřinách váhání se rozhodnu pro ústup. Chaotickým tryskem vystřelím zpoza provizorního krytu směrem od útočníka. Cíl je jasný. První výstřel.
Stěna po mojí levici dostane zásah. Kousky zdiva spolu s prachem se vydají do otevřeného prostoru. Následuje další výstřel, ale jeho úspěšnost je stejně působivá jako u toho prvního. To už jsem na rohu, jeden koordinovaný skluz a jsem mimo dostřel. Ladným pohybem vpřed se přesunu do sprinterské polohy a pádím směrem k frekventovanější uličce.

Jakmile se ocitnu v bezpečí zvolním. Zhluboka nabírám dech a pokouším se splynout v okolním nočním životě. Co tam ten bastard dělal? Že by patřil k ní a já jim vlezl do pasti? Možná proto byl ten balkon otevřený. Hlavou se mi honí všechny možné scénáře. Od těch nejpravděpodobnějších až po ty úplně bizarní. Potřebuju se uklidnit a to hned! zhluboka se nadechnu. Snažím se oprostit od všech těch teorií a najít jednoduchou logickou cestu, co teď s tím. Prsty pomalu zakrouží po spáncích.
”Musím se tam vrátit.” pronesu sice nahlas, ale relativně tiše, jen tak pro sebe. Ten krystal potřebuju a to bez ohledu na to, jestli jsou to spojenci nebo nepřátelé. Jiná možnost neexistuje. Nemám jak jinak zjistit, co je ten hajzl zač. kroky pomalu vedou k uličce, ze které se vynořil on. Bylo moc riskantní do ní vlézt přímo, takže zkusím štěstí u budovy vedle. Pokud se dostanu dovnitř, mělo by být dobře vidět skrze její balkon na dění vevnitř bytu i na vchodové dveře.
Štěstí se mi tuhle část večera zdálo nakloněné, protože vezmu za madlo a dveře se s drobným skřípotem lehce otevřou(87). Byl to jeden z těch starších vlhkostí nasáklých věžáků, jenž připomínal spíš skládku než bezpečné útočiště. V tuhle chvíli obrovská výhoda pro mě. Vylezl jsem si zhruba o patro výš, než byl naproti byt Mad a čekal.
Nemusel jsem čekat dlouho. Silueta toho bastarda se vrátí směrem kudy jsem původně uprchl a vejde do budovy. Zlaté duhovky se zvětší, až pokrývají skoro sedmdesát procent bělma, zatímco zornice se ztenčí natolik, že skoro zmizí. Úžasná vlastnost. Tam kde prakticky všichni Salkarani ztráceli na síle a houževnatosti, získávali pro změnu na pohyblivosti a zraku. Otevřený prostor Madiina bytu byl tedy jen třešničkou na dortu. V tom se rozletí dveře a muž vstoupí dovnitř. O vteřinu později je v obýváku i bestie s lampou v ruce. Zmateně zamrkám a pokouším se nevytvářet si žádné unáhlené závěry. Dal bych milion kreditů za zvuk. zaláteřím si pro sebe, protože se ty dva na sebe nevrhnou, ale očividně se o něčem baví. “Takže to byla past?“ utrousím nahlas a snažím se tu skládačku nějak poskládat. Proč by ale vyrážel dveře?
Možná že je to jen hovado a měl vztek, že mě nedostal?
Ale proč je ona jen v noční košili a beze zbraně?
Možná právě pro případ, že by neuspěl a přišel bych já, takže jako krytí?
Aaaaa….
Tahle skládačka měla jednoduše moc šedivých dílků. Mezitím Mad odejde z místnosti. Po chvilce se vrátí převlečená a dokonce s tubusem, který odevzdá tomu šmejdovi. Pravá ruka se mi vzteky sevře v pěst. ”Spojenci!” zavrčím nahlas do páchnoucí chodby. ”Nebo dokonce sám pan Krilge osobně…” Tak či tak, teď měl tubus on, takže je můj nový cíl. Nedávalo tedy smysl dál přihlížet z povzdálí, teď bylo potřeba jednat.
Moje kroky vedou tou prokletou uličkou, akorát nyní kopírují trasu útočníka a do nejbližšího temného zákoutí u vchodových dveří. Přikrčený čekám(70), dokud nezahlédnu postavu s tubusem, kterou nakonec následuje i Mad. Nechtěl jsem být moc nápadný a tak vyčkávám.
Když už se mi ta chvíle zdá přiměřeně dlouhá vylezu a vydám se stejným směrem jako oni. Přes hlavu si pro svůj klid přehodím kapuci. Mad by mě mohla totiž poznat a to by ničemu rozhodně neprospělo. Konečně dorazím na hlavní ulici, kde se snažím najít nejdřív chlápka s tubusem (něco kolem dvaceti nezapsal jsem si to :D), bohužel bezúspěšně. A tak svoji pozornost zaměřím spíše na vysokou rohatku(40). Chvilku se zdá, že ani tady nebudu mít štěstí, ale nakonec se mi v koutku oka mihne povědomá postava. Bude to sázka do loterie, ale lepší indicii stejně nemám. Zrychlým svoje tempo, což nakonec přinese ovoce, protože za každým dalším rohem jsem si byl od pohledu jistější, že je to ona a že míří do doků, kde jsme původně přistáli.

V docích už nemám zrovna moc na výběr, protože se oba nalodili na neznámou loď. Buď nastoupím a pokusím se tubus získat nebo se s ním rozloučím. Nemusel jsem ani přemýšlet, abych měl jasno, jaká možnost je ta správná. . Skrze nákladový prostor se vkradu do lodi(75).

Neočekávaný náklad

Metamorfova loď je poměrně prostorná, starší konstrukce, takže je tady dost míst, kam se můžeš schovat a takřka libovolně se mezi nimi pohybovat, minimálně dokud on i Mad sedí u řídících panelů. Zvolit jedno, nejspíš i to nejméně prostorné, místo se ukáže jako velká výhoda – sotva se loď odlepí od země, ocitnete se pod palbou stíhaček, ale nahánění se nemá dlouhého trvání – skok do hyperprostoru je rychlý a nečekaný, až se ti zhoupne žaludek.

V prvních minutách letu vesmírem je situace nejasná. Ti dva se spolu baví veskrze přátelským tónem, ale také dojde k několika tvrdým útokům ze strany Mad. Na začátku má navrch, rychle ale začne ztrácet. Její divoká nevyzpytatelnost a nulová promyšlenost akcí je víc ke škodě, než k užitku, a zasáhnout se jeví jako holé šílenství.
Když potom v mezičase, kdy Ardorianka seká dobrotu, dojde řeč na Krilgeho, zjistíš, že je mrtvý, a od toho bodu je to jen kousek k náramku – ten hlavní už nemá fyzickou podobu, ale je vetkaný do tkáně metamorfovy ruky. Rohatou tak drží v šachu.
Ke své smůle máš o dost lepší výhled do provizorně zřízené společenské místnosti. Tam na Mata Mad použije podobný tríček, jako na tebe, když si k němu klekne a začne zkoumat jeho zápěstí. On, na rozdíl od tebe, nepodlehne. Tedy, ne zcela, ovšem prozradí o sobě dost na to, abys pochopil, že mu v cestě stát nechceš.
Mad pronese poněkud památné: “Ssskoro hádám, že mluvíš zss vlassstní zsskušenosssti. Pokud mi neumíš vrátit mého přítele, toho sssemišového, Zssenogura, jsssi bezsscenný.“
Odpovědí jí je, že mrtvé nikdo křísit neumí, a nedlouho potom dojde k další fyzické potyčce, kde je Mad udělena ošklivá životní lekce. Z té se jakž takž vzpamatuje až ke konci letu.

Kde byl celou dobu ukrytý krystal nevíš a nepodaří se ti to zjistit ani tehdy, když se tubus opět objeví na scéně. Hodně hrubý odhad tě ale vede k ubikacím.


Vítejte na Batari Niu

Zadané koordináty vás po téměř 24 hodinách dovedly na místo setkání – Batari Niu, hornatou planetu plnou horkých pramenů. Populace je zde minimální, zato není těžké předpokládat, že je to jedno z těch míst, které přitahuje nejrůznější kriminální živly.
Během letu ses dostal sotva k troše vody, natož k jídlu. Jelikož má ale každá mince dvě strany, nikdo si tě nevšiml.

V ostrém poledním slunci se objeví nesympatická postava místního prošedivělého usedlíka, vědce a ztroskotance v jednom. Křivě se usmívá, nadšený z toho jak jeho plán vychází. Za ním se rýsuje široký vstup do úpatí hory, kolem kterého se vznáší nepříjemný chemický odér.

Mad se pokusí o útěk, ten ovšem pohotově vyřeší dvě přesně mířené šipky s uspávadlem. Jeho nepřesně odměřená dávka je pravděpodobným důvodem toho, proč Ardorianka připomíná více zfetovaného ztroskotance, než spící pannu, ovšem i v takovém stavu se jí bez slitování chopí droidi.
K její radosti a smůle zároveň je nebezpečný náramek vyměněn za obyčejný elektrošokový obojek.

Občas to končívá i neslavně

Možnosti není moc, buď zabiju nejdřív Mata nebo jeho klienta, a ačkoliv mě vesmírný kovboj štve do morku kostí, po posledním střetu mi ještě pořád třeští hlava. Zaberu, prach se zvedne od vysokých bot, ale nezdolám ani půlku vzdálenosti když se mi do stehna zabodnou dvě šipky. Vztekle je ze svalu vytrhnu a odhodím.
Koutkem oka postřehnu, že Mat nedělá nic, a to je problém. Ten hajzl neudělá vůbec nic, i když jsem ho prosila o pomoc.
Ten druhý stojí a usmívá se.

“Až ssse dossstanu blí-ž,“ sotva udělám další krok. Noha mi trne a zároveň jako bych v ní ztrácela cit. Zrychlený oběh krve je teď něco, co rozhodně neocením.
“V-vytrhnu.“
Upadnu na prašnou zem a když nemůžu jít, pomůžu si aspoň rukama.
“Ti.“
Zvolna se nořím kam nechci. Posunu se, ale je to málo. Realita začíná připomínat trhanou sekvenci.
“Sssrdce zss.. těla!“ vyštěknu, zvednu se na všechny čtyři a vyrazím kupředu. Končetiny mě neposlouchají a všímavost je na bodu mrazu, takže přehlédnu blížící se mechanický kontstrukt, který mě srazí nohou k zemi a zapne mi obojek. V opožděné reakci ho sice prudce odstrčím, ale k ničemu to není. Spínač obojku sotva slyšitelně lupne, první impuls mě srazí zpátky k zemi, po druhém se zkroutím v bolestivé křeči, která mě na moment ochromí. Na pomezí vědomí nechci třetí impuls riskovat.
Mechanické ruce droidů odnášejících mě pryč vnímám zpola, jako příběh, který se mě netýká.

Věda nade vše

Batari Niu, Výzkumná zašívárna doktora Talna
poledne

Odlétající loď zvíří prach a ztratí se z dohledu.

Vchod do hory není hlídaný a kromě hučení odvětrávacího systému neslyšíš nic podezřelého. Čím blíž masivním otevřeným dveřím jsi, tím je chemický zápach silnější.
Sudy napravo jsou prázdné a nezajímavé.
Kovové bedny nalevo jsou také prázdné, ale jsou povědomé. Až později ti dojde, že v takových cestuje živý náklad a že jsi jich ve své domovině viděl nespočet.



Uvnitř hory vládne až nepříjemně tísnivé šero. Chodba je dlouhá a neútulná, ale svému účelu slouží dobře. Ani tady nenarazíš na stanoviště ochranky nebo monitorovací systémy, i když prázdné konstrukce pod stropem naznačují, že kdysi tady něco takového bylo. U krajů jsou místy nahromaděné krámy, ať už sudy, bedny, jejich části nebo úplně nesouvisející mechanické součástky.



Dojdeš až do velké místnosti. I ta je potemnělá, ale snad všechno tady nenuceně září, poblikává a bublá. Tomu, co se tady děje nerozumíš, ale až v morku kostí cítíš, že to není nic hezkého. Nedomrlá těla ve svislých válcích s hustou tekutinou nereagují. Některé připomínají humanoidy, některé nepřipomínají nic, co jsi kdy viděl. Něco ani nevypadá živě.



U jedné ze stěn je odstavena desítka zdejších neaktivních pomocníků. Předtím jsi nad jejich výškou nepřemýšlel, ale rozhodně máš co dohánět. Několik z nich se pohybuje kolem válců.



Díky množství dalšího neodklizeného odpadu by nemusel být větší problém dostat se dál.

Tady tě vítá prosvětlený průchozí sklad. Až na zbraně tady najdeš vše, co potřebuješ k neetickým hrátkám s těly ostatních tvorů. Jako bonus se tady dá najít i k něco k jídlu, od běžných věcí, po obří, ale jistě výživné brouky hemžící se v kypré zemině svých krabiček.



Odtud se dá jít na tři místa.
V menší místnosti se dnes (ale dost možná i včera) už někdo bavil.



V té větší najdeš k lehátku přikurtovanou Ardorianku. Vedle ní leží několik nepříjemně vypadajících hadiček, kterými má někdo v plánu pročistit její tělo.



Na vzdálenějším konci místnosti se pohybují dva droidi, plně zabraní do plnění svých úkolů. Kousek od nich postává doktor Taln. Neznáš ho, ale vypadá jako někdo, kdo je raději sám a rád se věnuje svým netradičním koníčkům.

Třetí přístupové dveře jsou zavřené a průzor umístěný ve výšce očí odhaluje na druhé straně jen tmu. Nejspíš se bude jednat o prostory k osobnímu užívání.

Komplex

Strávený čas na lodi odhalí hned několik dílků skládačky. Původní domněnka, že jsou ti dva spojenci se rozplyne hned v několika prvních hodinách. Rohatá měla sice zvláštní způsob vyjadřování náklonosti, ale bezhlavé útoky do nich rozhodně nepatřily. Teda alespoň doufám.
Hořká pachuť v ústech se mi dostaví, když mám jako pozorovatel možnost prohlédnout její druhý trik. Byl jsem rozhodně blbější než tenhle náfuka. Zhodnotím si sám pro sebe, když vidím, jak cizinec relativně snadno odolává. Nejspíš ho odradil ten rozeklaný jazyk nebo prořízlá ústa. Všechno ostatní nemělo chybu... Zachytím sám sebe, jak se s nakloněnou hlavou na stranu dívám skrz úzký průzor a hodnotím Bestiiny křivky. Ulome jsi blbej až to bolí. Ty by si jí na tenhle lep skočil znova. Je mi z tebe zle! Otočím se ve své skrýši zády k představení a pokouším se zachytit pouze užitečné informace. Při zmínce mého příjmení v kombinaci se slovem přítel se musím ušklíbnout. Nevím, čeho chtěla dosáhnout, ale v mých uších to znělo trpce ironicky.
Zbytek cesty proběhl už v relativním poklidu. Krystal zůstal ukrytý mimo můj dosah a vztah mezi těma dvěma se ustálil na koordinátách „Nedělej blbosti a nedostaneš přes držku.“ Takový solidní hospodský standard.

Nová planeta patřila do sekce těch, které ideálně za svůj život nenavštívíte a rozhodně toho ani nelitujete. Vzhledem k tomu, že ani Machomen ani zdejší usedlík nepočítají s mojí přítomností, je relativně hračka sledovat je z jejich stínu. Mým cílem byl krystal, který se teď odnášel do útrob čeho si, co dřív nejspíš bývala nějaká základna. Dnes už působí poněkud sešle.
Mad nejspíš tuší, že má jednu z posledních šancí na útěk, a tak to prostě znovu zkusí. I tento pokus byl odsouzen k záhubě. Tentokrát jí skolí série šipek dřív, než to udělá sám Machomen a než se vůbec naděje už jí dva droidi vláčí směrem hlouběji do komplexu. Ani nechci pomýšlet na to, co s ní mají v plánu. Moje pozornost se ale soustředí na oba muže. Jejich relativně krátký rozhovor mi nepřinese nic dobrého. Krystal poputuje dál s Machomenem, který jako bonus za rohatku dostal ještě nového, nejspíš méně vzpurného mazlíka. Těžko říct, co ten kontejner skutečně obsahoval a bylo mi to fuk. Abych ten krystal získal, musel bych nějak porazit jeho a na to prostě sám nemám. Skoro mi při té myšlence uteče z úst nespokojený povzdech. Mysli Ulome, mysli! Pokud ho chceš porazit potřebuješ spojence. Pohled mi sklouzne k chodbě, kudy odvedli z fetovanou bestii.
To je blbý nápad.
Máš nějaký lepší?
Ne, ale i tak je to blbý nápad.
Hmm… asi jo, ale nic lepšího nemám.
To bude průser….
Krátký rozhovor sama se sebou tak trochu vnese do situace nové světlo. Pokud mám mít šanci ještě získat krystal, tak potřebuju pomoc a jediný, kdo je dostatečně blízko je ona. Všichni ostatní jsou světelné roky daleko a mohlo by se stát, že mi krystal zmizí mimo dosah dřív, než bychom se dali dohromady. Něco takového nemůžu dopustit. Machomen s krystalem mezitím opustí komplex, takže jsem tu zůstal já, doktůrek, banda droidů a zdejší fauna. Tak pojďme na to. povzbudím sám sebe.

Plížení komplexem není nijak zvlášť komplikované. Nejsou tu žádné bezpečnostní systémy a ani na hlídky jsem nenarazil. Zdá se, že doktor Slizák nemívá nečekané návštěvy. Jediné, co mi tak trochu nahání hrůzu jsou ty přehnaně přerostlí droidi. Dokonce narazím na jednu řadu u zdi. Chvilku váhám, jestli se sami neaktivují, když zaznamenají pohyb, ale tahle teorie se mi nepodaří ani potvrdit ani vyvrátit(12). Budu doufat, že je musí něco nebo někdo aktivovat. Ti aktivní pak budou nejspíš reagovat na hlasovou frekvenci a pokud není úplně blbý, budou mít v instalovanou bezpečnostní pojistku tak, aby ho chránili.
To je vlastně dobrá i špatná zpráva zároveň. Pokud by se mi ho podařilo zabít, je dost pravděpodobné, že by se droidi deaktivovali. Teda doufám, furt to byla pouze teorie. Navíc měl v místnosti stále ty dva zapnuté, kteří rohatku přitáhli a „uložili“ na lůžko. Bylo by nemilé, kdybych taky dostal jednu z těch šipek při pokusu o jeho vraždu. Nejraději bych si na něj počíhal, až bude chodbou procházet například k ubikaci, jenže to už by tady bílá společnice mohla mít o pár končetin míň nebo vymytej mozek. čím déle nad celou akcí přemýšlím, tím netrpělivější začínám být, až se nechtěně otřu o jednu z beden na barelu, která se s patřičným zvukovým efektem odporoučí na zem(21).
Teď už nebylo nad čím moc přemýšlet, instinktivně sáhnu do brašny pro EMP granát a mrsknu s tím mezi oba droidy. Vteřinu se neděje nic a pak oba kovoví nohsledi zhasnou, jakoby někdo vypnul přívod energie(77). Hned na to jsem se neohrabaně vrhl na doktora a po cestě se skoro přerazil o rozsypaný obsah krabice(25). Cíl byl jasný, nedat mu šanci aktivovat další kovové zmetky.

Konec lékařské praxe?

Batari Niu, Výzkumná zašívárna doktora Talna
poledne

Postarší doktor na to nevypadá, ale hozeného EMP granátu si všimne už při jeho dopadu (94%). Vyrazí ze sebe neartikulovaný výkřik, na který droidi reagují příliš pomalu a příliš marně. Kromě nich granát vyřadí i blízké přístroje a třetinu osvětlení v místnosti, přičemž jedno ze světel zůstane nerozhodně poblikávat. Elektrické obvody by rozhodně měly procházet pravidelnou kontrolou (38%).

Překvapení ve vědátorově tváři je lehce čitelné. Těžko ale říct, jestli ho víc šokují vyřazení droidi, fakt, že se mu někdo dostal do zad nebo to, že se to podařilo někomu, kdo je neuvěřitelné nemehlo. Namísto útěku posbírá své sebevědomí a promáchne proti tobě zahnutým peánem a druhá ruka mu sjede k pasu, kde má pro všechny případy připravený elektrický paralyzér ve tvaru obušku (6%).
Jelikož jsi ale kromě nemehla evidentně taky dítě štěstěny, paralyzér mu spadne na zem.
“Macovu dohodu plním! Kámen je na cestě k němu!“ vykřikne vyděšeně.

Žádní noví droidi se vašim směrem neženou. Nebo jsou to tichošlápci a dávají si načas.

Nic

Ležím. Vím to, cítila jsem pod zády studený povrch toho, na co mě položili. Ruce i nohy. Nemůžu utéct. Být vydaná na pospas někomu tímhle způsobem mě děsí rozhodně víc, než náramek. Tělo neposlouchá. Mysl je necelistvá.
Světlé chvilky střídají dlouhá období plytkého bytí.
Uši slyší hluk i hlas, oči vnímají změnu světelných podmínek, ale nedaří se mi spojit kousky skládačky dohromady. (27%) Ještě chvíli. Odpočinu si. Vyřeším to.

Takový nevinný rozhovor

Nevšimnout si paralyzéru u boku byla školácká chyba, jenže štěstí očividně nepřeje jenom připraveným. Vítězoslavně se ušklíbnu a pohotovým kopem pošlu nepříjemný „nástroj“ mimo dosah nás obou(52). Slova, která vyjdou z doktorových úst mi za rezonují myslí. Jestli jsem byl v něčem skutečně dobrý, tak to bylo umění improvizace.
”Všiml jsem si!” syknu po něm nejostřeji jak dokážu. ”Jenže ta tvoje gorila nebrala ohledy a po cestě zabila jednoho z velice důležitých Macových informátorů.” místo toho, abych se po něm znovu vrhl, udělám sebejistý krok do strany a skoro až hladovým pohledem se ho snažím propalovat.
”Jaké si tedy myslíš, že mám asi rozkazy?” vynesu skoro až řečnicky otázku a připojím možná až teatrální gesto pravou ruku, aby se podělil o svoji myšlenku.

Domluva

Batari Niu, Výzkumná zašívárna doktora Talna
poledne

“Ale.. Mac řekl, že je jedno kdo přitom pojde. Chtěl kámen na nějaký čachry s vašima lidma, to jde mimo mě. Nějaká politika.. svoji část jsem splnil,“ trvá na svém doktor, ale podle toho, jak mu oči lítají do stran je zřejmé, že nad celou situací uvažuje. Umírat se většinou nechce nikomu.
“Podívejte,“ lačně uhne pohledem k Mad, “Řekněte mu, že si odeberu pár vzorků a může si vzít teda i tu teroristku,“ navrhne ti rozechvěle, nespokojeně.
"Ten můj člověk ji sem dovlekl živou. O žádným informátorovi nevím, ale jsem si jistý, že by se Macovi mohlo hodit chytit vraha Jada Thuxe."

Nic

Kolotoč uvnitř hlavy se roztočí nebývalou rychlostí a když se před ním pokusím utéct, hlava se mi převalí z jedné strany na druhou a roh přitom cvakne o kovové lehátko. Navalí se mi, ale kromě pazvuku deroucího se nekontrolovaně z mého hrdla nejsem dál schopná ničeho.
Víc hlasů.
Otevřené nebo zavřené oči, ještě chvíli se všechno točí, než zase propadnu kamsi hlouběji, kde vědomí nehraje prim. (33%)

Vyjednávání

”A ty si jako myslíš, že se to vztahovalo i na jeho cenné kontakty? A pokud se nepletu, kámen taky stále není tam, kde by měl být.“ nakloním hlavu na stranu ve stylu, jestli si ze mě nedělá prdel, když se mi pokouší podsunout takový blábol. Nespokojeně pomalu přecházím po místnosti a převaluju v hlavě každou informaci, kterou mi ochotně pustí.
”Teroristku?“ zopakuji nevěřícím tónem a dojdu pomalým krokem do úrovně hlavy Mad. Jedním prstem jí zachytím za roh a drobně hlavu pootočím, jako bych vyhodnocoval pravdivost jeho tvrzení a její reálnou hodnotu.
”Bude jí chtít neporušenou.“ konstatuji nakonec a na slovo "neporušenou" dám zvláštní důraz. Pustím roh a hlava se zase svalí ke straně. Teď byla z mého pohledu ta správná chvíle celou tuhle šarádu začít uzavírat. Každá další minuta navíc by mohla znamenat neúspěch.
”Řeknu ti, jak to teď bude.“ udělám krok směrem k doktorovi. ”Ty mi tady ten dáreček pro Maca pěkně zabalíš a to bez odebírání jakéhokoliv vzorku. Poté jí naložíš na nějakou pěknou malou transportní loď, kterou samozřejmě později dostaneš zpátky, aby si nebyl extra škodný.“ v téhle pasáži nedávám doktorovi žádný prostor na protesty. Rázným způsobem podávám informace tak, aby bylo jasné, že na těhlech podmínkách se nebude nic měnit.
”Já tě na oplátku nechám žít a pokud by to bylo potřeba překroutím drobně svou zprávu ve tvůj prospěch.“ připojím i odvrácenou stranu mince aneb to, co z toho bude mít on.
”Nějaké otázky?“ přednesu spíše řečnickou otázku, než že bych očekával nějaký reálný dotaz.
”Jo a kdyby tě napadla nedej bože nějaká blbost, což se určitě nestane že?“ na malou chvilku se odmlčím a věnuji doktorovi významný pohled, než na vážu na zvolené téma. ”Na orbitě sedí můj parťák a má dost jasné instrukce.“ Na tváři se mi objeví vítězný úsměv a oči se zlověstně zalesknou.

Příliš velký tlak

Batari Niu, Výzkumná zašívárna doktora Talna
poledne

“Pochopitelně!“ vyprskne doktor podrážděně, “Neřekl mi jedinou další podmínku kromě toho, že chce kámen. Hah! Vždyť si ho ani sám nevyzvedl, neházejte to na mě. Mac tady dnes měl být a kde je mu konec? Podrazák,“ frustrovaně vydechne.

Když dojde řeč na Ardorianku, ožije. V očích se mu zajiskří a předchozí negativní pocity, jako by zmizely.
“Teroristka nebo ardorianská špína, však je to jedno. Na každý pád prý zabila toho odbojáře a pak se nějak dostala ke krystalu. Cenná je jen genetickým mixem. Někdo si na ni dal záležet a Mac moc dobře ví, že tyhle typy mě zajímají, takže-,“ zmlkne, jakmile dojde na to, že objekt na stole musí zůstat neporušený.
Mlčí dost dlouho, měří si tě pohledem a zvažuje, jestli tvým slovům věří (17%).
“Neudělám nic, dokud si s Macem nepromluvím.“

Nic, odklepnuto potřetí

Probere mě tlak táhnoucí bezvládnou hlavu kamsi. Ručně roztočený kolotoč vnímám v plné kráse, zatímco si očima prohlížím vnitřní stranu horních víček. Protivné žvanění někde na pozadí nelichotivé scénky mé naprosté neschopnosti pokračuje.
Akorát, že do celé té mizérie zachytím něco jiného. Je to jako nepatrný impuls, jemná vibrace, která rozechvěje celé tělo a rozprostře jím příjemné, nicméně neodbytně nutkavé, teplo.
Podaří se mi zabodnout si do sítnice záři ze světla nad sebou, přesně na délku dvou mrknutí, než mě chemický koktejl vpravený do těla násilím zase dostane. (46%)

Poslední šance

”Opatrně.” zavrčím na profesora. ”Važ svoje další slova moudřeji.” Doplním a dám tak jasně najevo, že tady nebudu poslouchat nemístné poznámky směřované na svého údajného zaměstnavatele.

Při zmínce o tom, co nebo kdo ho vlastně zajímá si pohrdavě odfrknu. Byl to přesně takový ten typ „člověka“, kterým jsem dokázal opovrhovat s lehkostí sobě vlastní. Hnusil se mi a to do morku kostí. Čím delší je jeho odmlka, tím míň se mi to přestává zamlouvat a ruce mi sjedou instinktivně k pasu, kde stále byly upevněné nenápadně vyhlížející rukojeti dvou plazmových dýk.
”Plýtváš mým časem a pokoušíš moji trpělivost doktůrku. Takže se asi vrátíme k původnímu plánu, co? Ty tu bídně shniješ mezi svými výtvory a já si ten dáreček zabalím sám.” úsměv, který mi na tváři vyroste působí maličko šíleně. Ruce udělají jednoduchý pohyb a prostorem se rozžehnou dvě kratší čepele plazmových dýk. Dám však té karikatuře poslední možnost, zachránit svojí bezcennou kůži.

Napětí v laborce

Batari Niu, Výzkumná zašívárna doktora Talna
poledne

Krok.. dva, tři. Nazpátek, dál od tebe. Dvakrát otočí hlavu, aby se přesvědčil, že jeho věrní kovoví ochránci jsou nenávratně v čudu. Za doktorem je přiměřeně vysoký pracovní stůl doléhající jednou z delších stran ke stěně. Poměrně nedbale, na takového fajnšmekra, je na něm položeno několik rozličných lékařských nástrojů. Některé jsi už viděl, jiné ne a kdo ví, jestli nejsou výsledkem doktorovy poctivé práce a zvrhlosti. O kousek dál je také několik lahviček. Popsány jsou drobným písmem, ale kdo ví, jestli bys jim rozuměl být blíž.
Po jedné z nich Taln sáhne (93%) a ihned jí po tobě mrští.
“Drž se ode mě dál! Nic jsem neprovedl!“ vykvíkne přitom, "Však si chyť lovce s kamenem! On za to může!"

Něco (92%)

Zavrčím. Hluboce, hrdelně, tak, jak to v normálním stavu zřejmě nikdy nezvládnu zopakovat.
Stůl. Široké náramky pevně utažené kolem končetin. Moje zatraceně bolavá hlava. Škubnu rukou, čehož hned vzápětí lituji kvůli přívalu tlumené bolesti, popruh utrhnout nedokážu. Zatím. Vjemy z místnosti mi ale pořád docházejí se zpožděním, takže nejsem schopná rozlišit kdo, proč a o čem mluví, nebo co přesně je kolem mě.
“Puss-ssť…,“ zasyčím zle.
“Mě…!“ dá mi to práci, faktický výkon.
Přerývavě se nadechnu. Nevím, co bylo za šipky, ale rozhodně poznávám zcela nové možnosti všemožného rozpoložení vnímání, a k tomu i trochu to, když je těžké přesvědčit tělo ke spolupráci.
“T-ty sssráči.“

Nikdy nic nejde tak, jak má

Profesorovo nově nabyté sebevědomí zase pěkně zmizí. Ne ne ne kamaráde, v téhle situaci budu mít navrch prostě já. Udělám další sebejistější krok směrem k němu, když ten kluzký had po mě mrští lahvičku. Ledabyle máchnu levou rukou, že jí hřbetem ruky odrazím stranou. Jenže tak jak se na mě usmálo štěstí s paralyzérem, tak se teď misky vah pěkně vyrovnaly. Noha se mi při došlapu sveze po nějakém kusu harampádí a místo toho, abych lahvičku odrazil, tak jí plasmová čepel rozsekne vejpůl(19). Bylo by daleko lepší, kdybych se tím kusem skla nechal zasáhnout, protože takhle se světle modrá kapalina okamžitě po zásahu plasmové čepele vznítila.
Všude kam dopadla, zanechala zkázu. Druhou rukou jsem si stihl jen tak tak zakrýt obličej(47) a i když mě zasáhla zhruba polovina obsahu lahvičky a většinu toho odneslo oblečení, nevyhnul jsem se docela nepěkné dávce, která okamžitě začala doslova tavit semišovou kůži ruky. Místností zazní můj uši drásající bolestivý křik a o vteřinu později vzduch zaplní smrad spáleniny. Zasažená ruka upustí dýku a já klesnu na jedno koleno. Mysl zatemní bolest a neskutečný hněv. Teď už nemyslím. Jednám čistě na základě instinktu zab nebo budeš zabit. Vystřelím jako šipka směrem k doktorovi. Nemířím, nebráním se, pouze zdravou rukou bez rozmyslu bodám a bodám a bodám(72).

Konečné řešení

Batari Niu, Výzkumná zašívárna doktora Talna
poledne

Vše se stane neuvěřitelně rychle a ukáže se, že doktorovy reakce jsou pomalé. Aniž by na začátku tušil čím po době hází, obrátilo se jeho jednání proti němu samotnému. Vyrazí ze sebe polekaný výkřik, ale na cokoliv dalšího je příliš pozdě (51%). To ale neznamená, že se nebrání – v záchvěvu paniky a šoku chytí tvou bodající ruku a zaryje do ní nehty, stisk je to pevný a bolestivý, a odeznívá s tím, jak z doktorova těla vyprchává život. Kromě hořlaviny tě tak potřísnila i mužova krev, nehledě na nepříjemné mělké rány na jedné ruce a popáleniny na druhé.
Než z tebe prudké odhodlání vyprchá, doktor je mrtev a jeho tělo ztěžkne a sesune se k zemi.

Dobrý den a nashledanou

Nebývale silná chvilka při vědomí si vybere svou daň a stejně nečekaně, jako se přižene, mě srazí. (3%)
Nic z toho, co se v místnosti odehraje, už nevnímám.

prozření

Těžko říct, co se vlastně přesně stalo. Poslední vzpomínka odkazuje na spalující agónii, kdy hořící kapalina škvaří mou semišovou kůži a zanechává hluboké rány až do masa. Teď stojím nad mrtvolou doktora, který mi tu bolest způsobil. Jeho tělo je zohyzděné nesčetnými ranami, zatímco jeho krev je rozstříkaná všude kolem. Pohled mi padne na ruce. Ta co stále svírá dýku, je poškrábaná a jsou na ní vidět drobné ranky. Ta druhá se třese a neskutečně pálí. Obě jsou pak odkrve, stejně jako většina mého oblečení. Zmateným pohledem prozkoumám místnost. Nic. Žádné další nebezpečí v okolí nebylo. Srdeční tep se mi vrací pomalu do normálu. Zhluboka bolestně vydechnu. Měl bych najít něco, co mi pomůže od bolesti nebo alespoň něco, čím si ty rány ošetřím. Usoudím hned jak se logika vrátí k moci.
Nemusel jsem hledat dlouho. Doktor tu měl docela slušnou sbírku léčiv všeho druhu. Očividně při svých kratochvílích došlo na situace, kdy potřeboval svoje subjekty držet na živu za každou cenu a já si mohl díky tomu dopřát trochu úlevy.

Jakmile jsem se postaral o svoje zranění, vrátil jsem se k Rohatce. Stále ležela oblbnutá na lehátku naprosto mimo. Zkontroloval jsem její pouta, ale emp granát je nenávratně poškodil. Pokud ji budu chtít pustit, budu to muset udělat po staru a na to bude rozhodně lepší, když bude vzhůru. Její obojek už byla ale jiná písnička. Zařízení nebylo v chodu když granát vybuchl, takže neutrpělo žádné viditelné poškození. Jenže kde je ovladač? Vrátím se tedy k doktorovi a provedu jednoduché ohledání. Pravá kapsa neskýtá pouze hledaný ovladač, ale také přístupovou kartu, nejspíš k ubikaci.
Teď už nezbývalo nic jiného než počkat, až Mad přijde k sobě. Plácnu sebou do nedalekého křesla a vyčkávám. Alespoň mezitím naberu trochu sil.

Místo činu

Batari Niu, Výzkumná zašívárna mrtvého doktora Talna
poledne

Poblikávající světlo nad hlavou se za krátko stane nedílnou součástí tvého pobytu na tomto podivném místě.
V laboratoři je klid. Žádný z droidů ve vedlejší místnosti se neprobral, to ale neznamená, že nejsou funkční. Nicméně tvůj úsudek ti říká, že doktor si se dvěma funkčními pomocníky musel pohodlně vystačit.
Tiché předení okolní techniky je monotónní a láká tě k tomu aspoň na chvíli zavřít oči a v klidu snít. Oproti tomu žaludek protestuje docela nahlas.

Konec drogového mejdanu

Těžko říct, jak dlouho jsem mimo. Čas se jednou táhne, podruhé je ho naopak málo a vše se zdá natolik matoucí, že nad tím kde jsem, proč a jak dlouho cíleně přestanu uvažovat.
Stavů, kdy jsem při vědomí (53%) proběhne několik a ve většině z nich se přesvědčuju, že už jsem odpočívala dost a musím začít něco dělat. V některých, hlavně těch slabších, kdy je okolní svět skryt za oponou, se soustřeďuji hlavně na své tělo a to, co mě bolí. Kdybych měla skončit jako místní mazel, neležela bych připoutaná ke stolu s operačním světlem nad hlavou, takže záměry muže, kterému mě Mat předal, musí být jiné.

Procitnu ve správný čas. Útroby mi svírá kromě hladu také strach, že tentokrát ucítím bolest na místě, kde muž řezal, ale ke své úlevě zjistím, že mě dál trápí jen už skromné pobolívání hlavy. Únava protkaná svaly do posledního vlákna mě donutí nějakou dobu jen ležet a mžourat do ostrého světla nad sebou, nebo těsně vedle něj. Vnímám okolní zvuky, podezřelé tiché a přátelské.
Jakmile posbírám síly, neplýtvám jimi na slova a výhrůžky, ale trhnu zároveň všemi končetinami, což ovšem vede jen ke zklamání nad neefektivním výsledkem.

Mezitím

Velice hrubým odhadem usoudím, že jsem byl mimo něco málo přes dvě hodiny, než se ozval doslova žadonící žaludek. Hlad přinesený už z lodi sice ohlušila dávka adrenalinu a porce utrpení, ale když teď byl relativní klid, jeho síla se rychle vrátila. Promnu si unavené oči. K mému překvapení zjistím, že je paže víceméně v pořádku. Stále pálila jako čert a nově teď jinak šedivou semišovou kůži tvořila struktura kráterů hladkých temně rudých skvrn spečeného masa, ale jinak se zdála funkční. S trochou dávky představivosti připomínala struktura ementál. Zvednu pohled od paže k rohatce. Ta stále ležela na svém místě a krom občasných drobných cuknutí nevykazovala žádné známky změny.
”Kolik toho do tebe narvali…” zabrblám nespokojeně. Chvilku váhám, jestli se jí nemám pokusit vzbudit, ale nakonec ten nápad zaženu. Těžko říct, jak ta droga fungovala a vyvolat nějaký vedlejší efekt bylo rozhodně nežádoucí. Místo toho se vydám do skladu. Tam se líně přehrabuji mezi bednami s jídlem. Do prázdné krabice pak hodím všechno, co se zdálo na první pohled dobré. Sem tam si i něco dám, abych utišil stále naříkající hlad ve svém žaludku. Krabici pak odnesu do doktorovi ubikace. Byla to totiž jediná místnost v celém komplexu, co nepůsobila tak hrozně depresivně. Při té příležitosti jí rovnou důkladněji prozkoumám, jestli nenajdu něco užitečného.

Když se vracím zpátky, uslyším z místnosti drobný hluk. S drobnou obavou přidám do kroku a ruce mi instinktivně sjedou na rukojeti plasmových dýk. Opatrně nakouknu dovnitř a velice rychle se opět uklidním. V místnosti byla stále jen jedna mrtvola, dva vyřazení droidi a zajatkyně, která, jak se ukázalo, konečně přicházela k sobě.
”Ts ts ts…” spustím ode dveří. ”Kdopak se nám to uráčil probudit.” připojím lehce povýšeně, přesto klidným přátelským tónem.

Myšlenky a smyšlenky

“Hmm?“ opatrně natočím hlavu směrem, ze kterého se ozval hlas. Známý hlas. To obvykle není něco, co jeden čeká po tom, co ho zajmou. Hlava velmi zvolna, opatrně, protože se obávám přívalu nenadálé bolesti, dorotuje do maximální dosažitelné pozice.
Poměrně rychle mi dojde, že nehledím na stín, že je to barva kůže.
“Co to..?!“ slyším se, jasně a zřetelně, stejně, jako jsem slyšela jeho.
Jsi mrtvý. Moment, moment, moment..
“Jsssem taky mrtvá..,“ vydechnu nerozhodně. Nezní to o moc líp, když převratnou myšlenku řeknu nahlas. Akorát, pokud teda jsem mrtvá, proč je tady se mnou semišák? Jaký to má smysl? A proč jsem připoutaná?
Prohlížím si jeho přiblblý výraz přimhouřenýma očima, zatímco mozek pracuje na plné obrátky. Snažím se zrekapitulovat si to, co si pamatuju od chvíle, kdy jsme přistáli na planetě. Pokud jsem připoutaná, nejspíš jsem pořád živá. Trhnu zlehka rukou, abych se přesvědčila, že se nemýlím. Nic příjemného. Takže blouzním.
Frustrovaně vydechnu a vrátím hlavu do přirozenější pozice. Proč to aspoň nemůžou být příjemnější halucinace? Dokážu si představit, i když mi není hej, že by ta jeho šlachovitá postava zastiňovala světlo nade mnou. Docela mě to rozveselí.

“Ullome.. t-ty nejsssi..,“ úsměv ze rtů mi smázne úplně jiná myšlenka, která bolí podobně jako zkazka o jeho smrti a musí okamžitě ven.
“Říkal, že tě zssabil. Lhal.. Ale.. to ty.. tysss ho ke mně dovedl..,“ tohle zní nahlas rozhodně hůř, než v hlavě. Ostatní myšlenky díky tomu nedostanou šanci, ani ty absurdnější, ani ty racionálnější.

To se na to podivejme

S pobaveným výrazem sleduji její prvotní zmatení. Na malou chvíli dokonce zapomenu na palčivou bolest v ruce a když se sama prohlásí za mrtvou, vyjde mi z úst nefalšované uchechtnutí.
”Máš docela zvláštní představy o posmrtném životě.” Podotknu směrem k rohatce a nechám jí v klidu si to pěkně přebrat. Čekal jsem ledasco, ale tenhle spád byl i za hranicí mojí fantazie.

”Pfff…” odfrknu si nelibě nahlas. ”To protože ti nějakej opičák nakecá, že jsem mrtvý, neznamená, že tomu tak je.” prohlásím dotčeně. Její důvěra v moje schopnosti byla očividně na velmi mizerné úrovni.
”Prosím?” dostanu ze sebe překvapeně. ”A mohla by si mi specifikovat, ve které pasáži našeho společného putování bych to asi tak stihl? V té jak si mě poslala do bezvědomí? Nebo v té, jak nás na tu tvojí planetu dostal tvůj pilot, jeho raketoplánem? Nebo snad během toho, co si nás dovlekla do tvého úkrytu?” S každým dalším použitím tvaru slova tvým je znát větší rozhořčení. Dojdu ode dveří ke svému křeslu a zapadnu do něj. Jestli jsem jí chtěl pustit, tak teď mě to docela přešlo.
”Tak to mi určitě dokážeš i vysvětlit, proč jsem teď tady, ne? Co z toho mám? Prosím, já poslouchám.”

Vysvětlení

“To, že jsssme ssspolu cessstovali nezssnamená, že jsssem tě hlídala na každém kroku,“ bráním se automaticky, bez rozmyslu, jestli je to třeba nebo jen zbytečně žvaním.
“Byl jsssi to ty, kdo odešel! Kvůli nedossstatečnosti plánku, co jsssem nakressslila“ vytáhnu jednoduše, “Dohodnout ssse sss kýmkoliv jsssi měl časss,“ mračím se a tentokrát dle svých možností sleduji, jak Ullom zdolá vzdálenost od dveří a posadí se. Ačkoliv na něj hledím, zaplaví mě vztek a chuť se hádat, stejně jako už několikrát předtím, takže jen těžko vnímám jeho jako celek s podstatnými detaily.

“To mi řekni ty! Tak mě pusssť. Proč mě nepussstíš?!“ vyčtu mu, ale zároveň jsem z toho všeho strašně zmatená. Konečně si dám trochu dohromady to, co vidím a co lze zahlédnout na Ullomově poraněné ruce a podivný pach, který se vlní podle toho, jak se Ullom hýbe a víří vzduch.
"Kdybysss nebyl ssspřáhnutý sss těmahle lidma," ráda bych rozpřáhla ruce, nicméně to nejde, tak se ozve jen několik zacvakání, jak pohnu rukama, "Už tady nejsssem. Nic jsssem ti neudělala."

Názorná ukázka

Pravou rukou se plácnu nevěřícně do čela. Než se mi hlavou začnou honit myšlenky o tom, jestli je tohle vůbec možný, ozve se na důkaz své moci palčivá bolest a já se zmůžu leda na bolestivé syknutí.
”Ty se mě ptáš proč? Přesně kvůli téhle tvé debilně iracionální reakci.” vyprsknu na její nátlak. Začínal jsem si připadat jak ve zlém snu. Ještě že jsem jí neuvolnil pouta už předtím, nejspíš bych teď měl už zlomený vaz…
”To by mě zajímalo, jaký by mělo účel hrát si na mrtvého a teď se tu ukázat? To už nevíš viď? A víš proč to nevíš? Protože je to naprostá píčovina!” Těžko by se to dalo nazvat argumentem natož dobrým. Jenže náš společný „rozhovor“ tehdy skončil v naprosto stejném bodě. Oba jsme měli horký hlavy, a ještě ke všemu jsme také oba naprosto zabedněný.
”S kým jako? Myslíš s nima?” vyskočím z křesla a dojdu za rohatku pro znetvořenou trofej doktora. Táhnu ho slabší rukou, takže to chvilku trvá a aby náhodou nevznikla další vlna pochyb, tak i přes tu hroznou bolest ho vyhodím do křesla, kde jsem původně seděl já. Ruce mám znovu celé zaprasené od krve, ale očividně to nepůjde jinak. Jen ať si s tím mým komplicem pěkně popovídá z očí do očí.
”Takže příteli, mohl by si tady tý zabedněný bytosti laskavě vysvětlit, jak se to tady mezi náma má?” promluvím přehnaně ironickým tónem k mrtvole doktora.

Hledání pravdy

Vztekle vypustím vzduch nosem, zuby zaťaté. Typický Ullom mi dává přednášku a tváří se přitom, že vyjedl i mou mističku chytré kaše – já nevím nic, on ví naopak všechno a pochopitelně má pravdu. Jak jinak. Nejspíš by mě štval i kdybych byla ještě pod vlivem. Mlčím jen proto, že naposledy jsem nemlčela a neskončilo to zrovna dobře, a mě se chce věřit, že se tomu dá vyvarovat. O kolik horší to totiž pro mě ještě může být?

Chvilku vztekle zírám na vzdálené místo stropu, zatímco polykám hořká slova a nadávky, zatímco Ullom se zvedne. Na tohle mám málo odhodlání.
“No sss kým asssi!“ zase by se mi hodilo rozhodit rukama, i tentokrát ale narazím na odpor pout, “Vždyť ani nev-,“ zmlknu.
Mrtvola je docela dobrý důvod k tomu všechno ještě promyslet a probrat sama se sebou. Vztek se vypaří a můj výraz viditelně změkne. Ještě pořád mám v paměti chvíli, kdy Ullom v galerii řval a potom mi pomohl, ale právě kvůli téhle jeho nerozhodnosti jsem sama v koncích a nevím, co si myslet.
Kmitám pohledem mezi šedivákem a mrtvolou, které se očividně stalo něco ošklivého.
“Takže..,“ začnu váhavě, ale raději bych si to nechala vysvětlit, než abych zase hádala.

Hrozně dlouhá historka v krátkém podání

Chvilku čekám, jestli dorazí další vykonstruovaná teorie o tom, jak se to tady strejdovi stalo a jak je to celý zmanipulovaný, ale když je místo toho ticho, ujmu se slova.
”Takže je to delší historka a původně jsem doufal, že jí budeme moci probrat v příjemnějším prostředí, ale vzhledem k okolnostem, si jí budeš muset vychutnat takhle.” Představa, že bude Mad připoutaná déle než bylo nezbytně nutné, mě dvakrát netěšila, ale furt lepší, než abych dopadl jako profesor. Během vyprávění se pokusím být co nejstručnější a rozhodně vynechám pasáž, kdy jsem se jí hodlal zbavit paralyzujícím granátem. Příběh obsahuje, napadení tím individuem, úprk a pozorování, pronásledování, vplížení na loď a skrývání, vniknutí do tohohle komplexu, odlet individua s novým mazlíkem a konečně divadlo s doktorem, zakončené na nože. Rozhodně nezabíhám do zbytečných detailů, stejně jako nezmíním, co se mi stalo s rukou. Celá historka končí větou.
”Pouta sou kaput, kvůli tomu emp granátu.” pokrčím trochu bezradně rameny. Teď bylo zase na ní, aby všechny informace vstřebala a rozhodla se, jak budeme postupovat dál.

Pohodička na lehátku

Poslouchám, ale nedá se říct, že bych si to kdo ví jak užívala, tak se snažím aspoň upustit od všech „takže jsi mohl“ a podobných myšlenek, natož, abych je vyslovila nahlas. Neříkám ale, že mě sem tam nesvrbí jazyk.
“Všechno jsssi viděl..?“ naštěstí jsem dost bledá na to, abych mohla zblednout ještě víc. Potyčky s metamorfem nebyly nic, na co bych byla hrdá a pomyšlení na fakt, že to Ullom viděl.. dám si ještě pár chvil na vstřebání nových informací.

“Takže mě jako zssachraňuješ,“ prolomím mlčení.
“Akorát sssi neumíš poradit sss pouty?“ vydechnu. Hlas mám klidný, nevyčítavý, jen jsem přese všechno ležení strašně unavená a zkrátka je toho moc. Šance, že se mi podaří se osvobodit je mizerná, i tak to ale zkusím (18%) a skončí to fiaskem, po kterém mě navíc rozbolí obě zápěstí.
“Do hajzsslu! Podělaný kryssstal! Podělaný tohle všecko!“ dám průchod emocím, “Prossstě je vypač. Co jinýho.“
Zatnu zuby.
Tahle potupná bezmoc..
“Prosssím.“

Tak to nejde zrovna podle plánu

”Všechno ne.” odvětím na spíše řečnickou otázku klidně. ”Jakmile jsem vyvrátil možnost, že nejste spojenci, nebylo potřeba dál sledovat…” nemůžu najít to správné slovo a tak to raději zakončím jinak. ”Prostě stačilo počkat do přistání.” pokrčím lehce rameny.

Počkám, než si rohatá vyleje svůj nově nabytý příděl emocí. Obočí se mi mezitím stáhne a na čele se objeví drobně zmatená vráska.
”Ale já vím, co s těmi pouty, jen furt nevím, jestli si tím nekopu vlastní hrob. Navíc, kdybych to zkusil, zatímco si byla v delíriu, hrozilo, že sebou znenadání cukneš a to by si pak taky mohla bejt bez ruky.” osvětlím celou tu patálii s pouty. To že se moje důvěra k ní houpe na vážkách vah si nechám tentokrát raději pro sebe. Bylo by naivní čekat, že sliby udělané v její situaci by měli nějakou hodnotu, a tak se k nim ani nesnažím uchylovat. Budu jí muset nejspíš věřit.
”Lež klidně.” oznámím stroze, zatímco se břit skalpelu zakousne do kovové západky tak nešikovně, že s ním nejde prakticky hnout(15). Opřu se do něj levou rukou, ale ani se nehne(10). Sáhnu tedy po dalším nástroji připomínajícím svým tvarem kladívko. První úder, druhý a třetí o poznání silnější, ale co jeden nechtěl, čepel praskne a zbytky nástroje se s kovovým řinčením odporoučí na zem(17). Z úst mi vyletí série nadávek. Pouta byla očividně stavěná na pořádně silné jedince.
”Přejdeme tedy k plánu B.” oznámím Mad a ruka mi sjede k plasmové dýce. V očích má jednoznačně nastěhovanou nejistotu, ale protože nemám lepší plán, tak se dám do práce. Na nejslabším místě přitlačím na kov, který začne nepříjemně prskat. Pomalu sleduji jak se integrita narušuje, ale než abych riskoval proříznutí vykousnu hrotem dýky kus pout(55). Rozhodně nebyla stále volná, ale v tuhle chvíli by se jí mohlo povést, za použití její síly, pravou ruku vymanit.
”Zkusíš to?” pobídnu Mad, protože se mi nechtělo pokoušet štěstí a řezat dýkou hlouběji.

Maličkost hatící vše ostatní

Šedivákova slova mě ani trochu neuklidní, jen se rozhodnu nechat si většinu toho, co cítím pro sebe. Nezměním, co se stalo a zřejmě bych to ani tak neudělala, protože rozhodnutí vznikají sice v momentálním rozpoložení, ale právě proto jsou autentická.

O chvilku později už ale překvapeně mrknu a obočí se přitom výmluvně posune nahoru.
“Myssslíš, že bych ti ublížila?“ nevyvracím mu to, ale přidala bych to k řádce ostatních, nepříjemných zjištění. Nehledě na to, že s tím cukáním má jinak pravdu. Svoje ruce mám ráda. Nohy taky.
“Nechápu proč. Krom těch důvodů, zssa které bych zssasss až tak nemohla,“ odvrátím pohled, “Vždyť jsssem-,“ místo, abych sklouzla k sentimentálnímu žvanění dostanu rozkaz klidně ležet. Vzbudí to mou zvědavost, čehož vzápětí zalituji, když se v Ullových prstech objeví skalpel. Po hlubokém nádechu následuje další z dlouhých vyfouknutí nosem, popravdě to ale proti stresu nijak nepomáhá.

Napjatě čekám a jen malou roli v tu dobu hraje, jestli bude následovat bolest nebo volnost. Ztuhlost začne natahovat prsty ke svalovým křečím, naštěstí plasmové krájítko pouta trochu naruší.
“Odssstup,“ odpovím na dotaz a trhnu rukou (39%). Nad neúspěchem nasupeně našpulím rty a přivřu oči, ani další pokus ale nevyjde (15%).
“Nezssvládnu to,“ přiznám neradostně. Poslední dny si vybírají svou daň a my tady jako pitomci, po tom všem, neumíme překonat lehátko s pouty. Další vzpurné gesto pouta přece jen „nalomí“ (64%).
“Co kdybysss tam ssstrčil prsssty a zssabral?“ Ullom není tintítko, mohlo by se to povést.

Jedna by byla

”V podstatě si mě v první minutě tvého opětovně nabytého vědomí ocejchovala slovem zrádce.” přidám jednoduché vysvětlení na čem se asi tak postavily moje obavy. Ruce se mi přitom rozjedou neurčitě do stran. Byla jednoduše impulzivní nebo alespoň tak jsem jí vnímal. Argument o tom, že za všechno úplně nemůže na celé věci nic neměnilo. Ani jsem jí to nedával nijak za vinu. Tohle bylo spíš o pragmatičnosti.

Nemusí mě dvakrát pobízet, abych udělal krok stranou. Poslední, o co bych stál, by bylo vystřelené oko kusem kovu rozlamujících se pout. Po prvním neúspěšném pokusu, udělám ještě jeden dodatečný krok, očekávajíc ještě silnější další pokus, ale ani ten se nesejde s úspěchem. Při třetím pouta zapraskají, ale jejich integrita zůstane zhruba někde na hranici.
”Chmm…” utrousím nic neříkající zvuk, ale na čele se mi objeví několik vrásek. Zkusím to prostě nejdřív jenom levou rukou. Uklidním sám sebe a vrazím do vzniklé praskliny prsty slabší levé ruky a táhnu. Jenže to ani zdaleka nestačí(16). Rychlá výměna pohledů s Mad a je mi jasné, že nemám na vybranou. Chytím narušená pouta i pravačkou a za bolestivého zakvílení škubnu. Pouta povolí(80) a já padnu na jedno koleno s pravou rukou přivinutou k tělu. Bylo moc brzy na takový nápor.
Mad však měla její dominantní ruku volnou a neměl by pro ní být problém se ze zbytku okovů dostat svépomocí.
”Teď už… to.. zvládneš.. sama, viď?” ujistím se, zatímco se pomalu zvedám s rukou stále přitaženou k hrudníku.

Svoboda!

S neurčitým výrazem sleduji Ullomovu snahu, při které mám možnost si blíž prohlédnou jeho nová zranění. Pohled mi přitom jednou nebo dvakrát sklouzne k mrtvému na křesle. Nic však neříkám.

Uvolněná ruka mě ale nepřiměje starat se o sebe a své osvobození hned. Namísto toho sleduju šediváka, jak bojuje s bolestí a nespokojeně se u toho mračím.
“M-hm,“ zabručím, uvolněnou ruku si protáhnu a chvíli zápasím s druhým náramkem na ruce, než se ho triumfálně zbavím (80%). Prudce, možná až moc podle toho, jak hrdelně zakvílím, se posadím a chytím rukama obojek. Poctivě ho ohmatám, než si přiznám, že je to rozhodně lepší, než původní náramek, kterým mě držel v šachu Krilge a později i Mat. Nebýt toho, mohla jsem být úplně jinde a v relativním klidu.

Zkusmo škubnu nohama (60%) a zdá se mi, že pouta povolila. Žádná sláva, ale lepší, než vůbec nic. Dám si chvíli oraz, během kterého už s viditelnou starostlivostí mrknu na Ulloma, potom už obě poslední překážky zdolám (98%) a protáhnu se.

Přehoupnu nohy přes okraj lehátka a sklouznu dolů s úmyslem dostat se blíž mému zachránci. Když už jsme si to vysvětlili a srovnali, je to to správné označení, že..? Tváří v tvář Salkaranovi ale opatrně uvažuji jestli je to dobrý nápad.
"Pussstíš mě k sssobě?" nerozhodně přenesu váhu z jedné nohy na druhou.

Že to ale trvalo

Situace se vyvine naprosto dle předpokladu. Jakmile měla Ardorianka jednu ruku volnou, už jí ani dopad všech předcházejících událostí nezabránil v tom, aby se relativně snadno osvobodila.
”Dobrá práce.“ poznamenám s docela zjevnou úlevou ve tváři. Fakt, že jsem do toho už nemusel zapojovat další úsilí, byl drobně osvobozující. Těžko říct, jestli bych s tou rukou dokázal v nejbližší době něco takového zopakovat. Je fajn, že to nemusím zjišťovat. Instinktivně udělám prostor. Stále hrozilo, že doznívající drogové delirium bude mít vliv na její motoriku a místo kýženého „Hej bejby I am back“ se dostaví „WaTaFak“. Připravený jí jakýmkoliv způsobem pomoc, si o pár vteřin později mohu v klidu opětovně vydechnout.
”K sobě?” nechápavě nakloním hlavu na stranu a na obličeji se mi zračí zmatení. Doufám, že nečeká, že jí někam ponesu. Na to fakt nemám kapacitu! Je první myšlenka, která se mi usadí v hlavě.

Konec brblání

Přikývnu o trochu víc energicky než je nutné, takže mě zabolí za krkem. Mimo to tenhle nepodstatný pohyb upozorní i na obojek, ale pořád je to záležitost, která může ještě chvíli počkat.
“K sssobě,“ když to zazní třikrát, bude to dost?
“To zssnamená blíž,“ pravou naznačím na prostor mezi námi a při té příležitosti učiním opatrný krok kupředu. Ruka, kterou jsem ještě před chvílí ukazovala, zůstane odtažená od těla směrem do boku. Druhá následuje jejího příkladu jen o nepatrný zlomek času později, čímž vznikne docela nevinné gesto, které rozhodně nenaznačuje, že mu chci utrhnout hlavu.

Cože?

”Já vím, co to znamená.” zabrblám stejně zmateným tónem, jako to předešlé slovní spojení, jen je to tentokrát víc nabručené. Vysvětlování jasných věcí bylo zaručeným startérem k mojí nespokojenosti. Chtěl jsem slyšet nějaký důvod a místo toho jsem dostal tohle… Tohle… vlastně ani nevím, jak bych to pojmenoval. Nestandardní chování? Nejspíš… Dokud byla připoutaná na lůžko, byla to Mad kterou znám a vím, co od ní očekávat. Tahle pokorná verze v tuhle chvíli působila víc děsivě.
”To, co nevím je, k čemu to bude dobré.” pokusím se eliminovat všechny možné konverzační kličky a zjistit tak, co má rohatka vlastně za lubem. Dřív, než to udělá. I přes svojí otázku zůstávám stát na místě. Pokud by mě chtěla eliminovat, už by to udělala a já bych s tím nemohl prakticky nic dělat. To byl jednoznačný fakt a realita v jednom.

Konec brblání

K čemu to bude dobré? Hlasitě vydechnu. Nemám ráda, když věci nejsou podle mě.
“Chtěla jsssem tě obejmout,“ odpovím bez rozmyslu a má to přesně takový efekt, kterému jsem se chtěla vyhnout – připadám si strašně hloupě. Jedna věc je něco dělat, druhá o tom mluvit.
“Abych to nemusssela říkat,“ a přiznat tak nahlas, že jsem selhala, že jsem nebyla dost dobrá, že jsem se z toho nezvládla dostat sama. Ošiju se a jen s vypětím v náhle vzniklé nekomfortní situaci udržím oční kontakt.
“Děkuju.. žesss mi pomohl,“ ruce klesnou. Zvolna mi dochází, jak velký závazek to znamená, a že Ullom je ten poslední, koho bych tady čekala. Aaarhh, tohle je debilní. Pohled mi úlevně sklouzne k doktorovi, nebo co byl zač, a s úmyslem ho prošacovat a potom se porozhlédnout po téhle hnusné dílně přestanu postávat. Myšlenky mi ale utíkají jinam a na to, co dělám, se dokážu jen stěží soustředit.

Všudypřítomné rozpaky

Brada mi údivem lehce poklesne, když na svět vyjdou její slova. Jestli jsem něco nečekal, tak rozhodně tohle nebo takhle. Pokud jsem si snad někdy v minulosti představoval projevy její „náklonosti“, tak spíš tou proaktivní formou. Něco ve stylu, vrhnu se na tebe, ale místo očekávaného škrcení přijde obětí, ale tohle mi doslova vyrazilo dech. Takže tam jen stojím se zmateným a teď už i poněkud provinilým výrazem.
”Promiň, já….” dostanu konečně ze sebe až ve chvíli, kdy její pozornost uskočí jinam. Místo toho, abych dokončil větu, udělám těch pár kroků směrem k ní a zezadu jí lehce obejmu (ruce kolem pasu, zraněná nad zdravou, hlava opřená někde na zátylku).
”…udělal bych to klidně zas.” prohlásím tiše a až teď, co se pokusím opřít hlavu o její zátylek, ucítím, že má na sobě ten prokletý obojek. Polije mě hanba. Uvolním obětí, které nakonec netrvalo déle než pár vteřin.
”Počkej.” dostanu rychle ze sebe a zraněnou rukou nahmatám v kapse ovládání. Druhou rukou odhrnu vlasy tak, abych viděl, co dělám a zbavím Mad i posledního svazujícího doplňku. Prokletou věc pak mrsknu na druhou stranu místnosti. Stále plný pocitu studu, že jsem to neudělal daleko dřív.

Jako.. vážně?

Zamrznu v pohybu, když se ocitnu v objetí a jsem ráda, že není nikdo, kdo by viděl můj poplašeně nerozhodný výraz.
Poměrně rychle ho ale smázne šedivákova další akce. Není pochyb o tom, že teď to myslí dobře. Teď. Rozporuplné pocity jsou ještě rozporuplnější, a i když rozlazenost z nového zjištění mírním předchozími informacemi, dokonce vlastně logickými argumenty, nestačí to.

Otočím se ke zlatoočkovi čelem a rozhodně se přitom netvářím nadšeně, jak by se zřejmě dalo očekávat.
“Tysss.. Ty sssisss fakt myssslel, že bych ti ublížila? Tak jsssi mi to nechal?!“ jasně vyčítavý tón se nedá splést s žádným jiným.
“Rissskoval jsssi život a pak mi nechal kolem krku tak potupnou věc?“ zavrčím znovu, na odhozený obojek není ani třeba ukazovat, oba víme, co myslím. Ruka mi vystřelí k jeho nepopálenému předloktí, ale sevření není nijak silné (26%), nakloním se blíž.
“To je hnusss.“

Ano, je to tak

A je zase zpět. bleskne mi hlavou stejně rychle, jako se celá situace obrátila vzhůru nohama. Musím se drobně pousmát. Rozhodně jsem jí její rozhořčení nezazlíval. Času na sundání jsem měl během toho, co byla v limbu, spoustu, jenže jsem musel taky uvážit všechna rizika. Zaslouží si vysvětlení? Ano. Jestli ho přijme je už na ní. Bez zbytečných rozpaků jí opětuji vyrovnaný pohled.
”Nevěděl jsem, co do tebe stihl napumpovat ani co to s tebou udělá.” začnu vysvětlovat a můj hlas je klidný, bez jakýchkoliv záchvěvů, či známek nejistoty.
”Stejně dobře to mohlo pokroutit tvoje vnímání, změnit pohled na realitu, cokoliv, co by si nemohla ovlivnit.” pokračuji ve vykládání svojí verze pohledu.
”Takže jsem se nebál jenom toho, že by si mi mohla ublížit, ale že by si mě během mrknutí oka mohla zabít. Dokud jsem si nebyl jistý, že uvnitř je pořád jen ta Mad co znám, nemohl jsem riskovat.” Byla to tvrdá pravda. Pokud čekala nějakou snůšku pěknejch lží, bude teď nejspíš zklamaná, ale s tím se nedá nic dělat. Vyškubnu svojí ruku z jejího lehkého sevření(50) a vydám se směrem ke dveřím.
”Jak už jsem řekl. Riskoval bych ho klidně znovu, ale ve svém postupu bych stejně nic nezměnil.” dodám zklamaným tónem, protože se mi přes mysl převalí její poslední slovo. Je to tak Ulome jsi jen odpornej hnusss. na tváři se mi objeví pohrdavý úšklebek, který ona vidět nemůže, což ničemu nevadí, protože stejně nepatřil jí, ale mně samotnému. Možná, že kdybych víc věřil v ostatní, tak by se to nestalo. Jenže kdybych věřil víc v ostatní, tak bych byl už několikrát po smrti.
”V ubikaci je připravený jídlo, kdyby si měla hlad.” dodám přes rameno, než opustím laboratoř.

Poklady z laboratoře

Musím vychladnout. Nechám Ulloma odejít a sama pokračuji v tom, co jsem chtěla dělat předtím, začnu prohledávat. Jelikož už nemám obojek, není třeba pokračovat v prohledávání mrtvoly a tak ji odsunu do rohu. Dřív nebo později všechny začnou páchnout, což proti výraznému odéru krve není nic moc.
Z jedné skříňky vylovím lékárničku (83%), načež pokračuji prohlídkou řádkou různých lahviček vyskládaných na stole (67%), kde najdu něco málo užitečného, ale některé nápisy jsou mi zcela cizí a raději je nechám, kde jsou. To nejužitečnější najdu až na samotném konci poměrně rychlého prohledávání laboratoře (98%), zánovní urychlovač hojení, který funguje jak na pohmožděniny, tak na otevřené rány. Velké zázraky to sice neumí, ale je to lepší, než čekat, až se rána zahojí sama. Naskládám si věci na tácek a konečně můžu zamířit k ubikaci, kam vstoupím s neskromně vítězoslavným úsměvem.

“Už jsssem tady,“ rozhlédnu se, “Jak dlouho můžeme zssůssstat? Pořádně ani nevím, kde jsssme,“ přiznat tuhle slabinu mi problém nedělá. Tác s kořistí odložím na zem vedle stolku, aby náhodou nedošlo k nějaké nehodě.
“Pojď sssem,“ vybídnu raněného, přičemž už zaujatě zkoumám přístroj. Jeho použití jsem viděla sotva dvakrát, ale to by bylo, abych na to nepřišla. Dokud nebudeme v pořádku, těžko se někam posuneme.

Ubikace

Ať už měly nebo neměly moje slova nějaký význam, tak to zůstalo skryto v místnosti za mnou. Ještě chvíli za sebou slyším šramot, jak Ardorianka nejspíš prohledává itinerář laboratoře, nž zmizím úplně z doslechu. Můj plán byl jasný. Když teď byla Mad volná a nezdálo se, že by na ní profesorův přípravek zanechal nějaké stopy, bylo potřeba najít způsob, jak se odtud dostat. První logickou možností bylo, že tu má někde hangár s menší lodí. Byla by to ideální situace, i kdyby se nedej bože jednalo o nějakou hroznou rachotinu. Jenže i když jsem prošel celý komplex dvakrát, nenašel jsem nic, co by tomu odpovídalo. Navíc se mi na mysl vrátí, jak se začal cukat, když jsem po něm chtěl, aby Mad naložil. Možná problém nebyl v tom, že nechce, ale že vlastně nemůže. spojím si ty dvě věci dohromady a docela mi to pasuje. Jenže co to pro nás znamená?
Chvilku si nad tím lámu hlavu a dospěju k několika možným závěrům: V relativním okolí je město nebo zásobovací stanice, někdo ho zásobuje na pravidelné bázi, ta loď tu někde skutečně je, ale dobře ukrytá. Poslední možnost se mi zdála nejméně pravděpodobná, ale vyloučit nešla. Možná by nám prozradil víc, profesorův počítač.
Myšlenka dobrá, ale jak se dalo čekat, profesor nebyl úplný hlupák a zabezpečil svůj výzkum několika fázovým zabezpečením, na které moje základní zkušenosti rozhodně nestačily(50). Nespokojený s výsledkem svého bádání se vrátím do ubikace.

Ubikace byla ve stejném stavu, ve kterém jsem ji původně zanechal. Bedýnka s jídlem byla taky nedotčená, takže Mad tu nebyla. Plácnu sebou na gauč. Chvilka odpočinku a pak s tím… Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí rohatka s tácem. Podle jejího výrazu soudím, že je s výsledkem svého rabování nadmíru spokojená.
”Správná otázka je, jak dlouho tu budeme muset zůstat.” opravím Mad a hned jí obeznámím se svým výsledkem hledání. ”Obávám se, že ho sem lítá někdo zásobovat, ale těžko říct v jakých intervalech.” Klidně to mohl být týden, dva nebo měsíc, možná víc. Navíc to nevím jistě. Tahle nevědomost mě žrala. ”A z jeho počítače jsem nedostal ani ťuk.” uzavřu kauzu, jak dlouho si tu pobudem svým neúspěšným pokusem.
Na vyzvání posunu zadek z jedné strany gauče na druhou a natáhnu ruku. Nemělo smysl se jakkoliv bránit nebo handrkovat. Navíc horší by to mohlo být jen v případě amputace a na to snad nedojde.

Nepodařená dovolená

Podepřu semišovou rukou z části vlastní a dobře si ránu prohlédnu, ačkoliv těžko usoudím něco jiného, než že je rána nehezká a místy hluboká. Použití urychlovače hojení napoprvé zklame (30%) a vykolejí mě to natolik, až si skousnu spodní ret. Je možné, že by to výbuch EMP taky poškodil? Kouknu na tác, kde zbývají už jen klasičtější možnosti léčby a to by znamenalo, že pokud bychom dokázali utéct, museli bychom vyhledat lékaře.
“Hm. Pokud nic nenajdeme pozssději, počkáme,“ nechci si s tím přidělávat starosti, rozhodně ne třeba bizarní možností, že bychom měli tělo zpracovat co nejdřív. Druhá dávka červeného paprsku dopadající na kůži je účinější, hlavně v místech, kde je mělké poškození (53%).
“Ssstrašnej krám..,“ zabručím si pro sebe nespokojeně, což vůbec ničemu nepomůže (46%). Ruka je lepší, ale rozhodně ne vyléčená, takže sáhnu po lékárničce a vylovím z ní aspoň hydrokoloidní gel. Tím tak nějak moje znalosti o tom co dělat končí.
“Zsskusssíme to pozssději,“ vykouzlím na chviliku ten nejmilejší úsměv, jaký svedu, a zvednu se ze země.

“Jessstli máš ale lepší nápad, possslouchám,“ nerada bych se opět dostala do situace, kdy moje plány nejsou dost dobré a zhádáme se kvůli tomu jako psi. V mezičase dojdu ke shromážděným potravinám a začnu se jimi probírat.

Ubikace

Cokoliv, co s rukou Mad provádí nepřinese zhoršení, což je ve své podstatě velice pozitivní zpráva. Oba máme v téhle oblasti očividně jen povrchové znalosti, a tak se každé, byť sebemenší zlepší zdá jako úspěch. I když věřím, že by se nám kdejaký sotva vystudovaný medik vysmál.
”Díky.” odpovím jednoduše a letmý úsměv jí oplatím. Ruku stáhnu zase k sobě a cvičně s ní zahýbu. Byla lepší, ale všudypřítomné pálení úplně nezmizelo. Víc něž bolest mě však trápil pohled na ni. Tam kde bývala celistvá krásná semišová srst, teď byly zarudlé fleky lysin. Pohled odlepím až ve chvíli, kdy dojde řeč na možné plánování kroků budoucích.
”Pokud nemáš v rukávu ještě vlohy pro hackování, tak mě nic lepšího nenapadá. Ten hajzl si zablokoval i komunikační zařízení. Nejspíš, kdyby mu některý z jeho experimentů chtěl utéct.” nevědomky vynesu další argument, který podporoval verzi, že tu žádná loď nebude. Co zůstane na planetě droidi uloví zpět, ale z oběžné dráhy už těžko.
”To oranžové není špatné.” podotknu , během toho, co Mad probírá krabici s jídlem. Tvářilo se to jako plody nějakého stromu. Navenek relativně tvrdé, ale uvnitř osvěžující.

Ubikace

“Pak ssse na to kouknu,“ odpovím bezstarostně a dál se přehrabuju v potravinách. Nerozhodně otáčím masovou konzervu, po třech otočkách ji ale vrátím zpátky s tím, že tohle je jedna z těch věcí, co sním raději později, než dřív.
Nad radou ohledně čehosi oranžového, co jsem nikdy neviděla, taky mírně ohrnu nos. Nakonec dám jednomu menšímu plodu šanci, přiberu si krekry a tubu čehosi, co by taky mohlo být z masa. Na to, jaký mám hlad, je to docela malá porce, ale nechci působit hamižně a ani nevím, kolik toho do sebe najednou zvládnu nasoukat. S jídlem se posadím na druhou stranu gauče.

“Taky musssíme zssajissstit penízsse. Jesssli je Krilge mrtvý, jsssem na mizssině,“ nadhodím, aby řeč nestála, a abychom náhodou nenabyli mylného dojmu, že jsme v menší bryndě.
“Doktor musssí mít dossst. Někde. Dal zssa tu zssakázssku balík,“ pasta je hnusná, tak si jí se sebezapřením natlačím do pusy a zajím krekry, oranžový plod si vychytrale nechávám na později.
“Ale je to tady docela hezsský,“ natáhnu si nohy před sebe, kouknu po Ullovi a nabídnu mu půlku sucharu.

Ubikace

Doporučení na oranžové plody dostane jen velice vlažnou skoro až nulovou odezvu. Tím líp, alespoň jich víc zůstane na mě. Navíc těžko říct, jak dlouho tu shnijeme, takže by bylo moudré si to jídlo začít nějak dobře plánovat. Mad se zdá, že už s touto zkušeností pracuje a spokojí se s malou dávkou „sucharů“. Občas prostě byla krok dva přede mnou, a to mě dřív lehce znepokojovalo. Teď když jsme na jedné straně lodi, bude to doufám výhoda. Zmínka o penězích to jen potvrdí. Zatímco jsem se tu trápil s tím, jak se odsud dostaneme, ona už přemýšlí nad tím, co potom.
”A taky bez domova.” doplním pro úplnost a jako včera mám před očima, jak se z jejího bytu po odchodu začalo kouřit.
”Dobrý postřeh, pokud teda všechny peníze nepadly na tu zakázku.” vznesu drobný háček, který by mohl změnit pravidla hry. ”Navíc když mu šlo o život, tak se penězma zrovna neoháněl. Raději rozdával biologické bohatství.” věnuji rohatce významný pohled, který snad stačil na to, aby se dovtípila, co byla cena za jeho život. Suchar s chutí odmítnu.
”Jen pokud nevylezeš za tyhle dveře.” prohlásím mrzutě. Celý komplex byla zatuchlá, špinavá díra, plná odporností proti přírodě. Tím, že jsem měl možnost si ho projít několikrát, tak vím o čem mluvím.
”Z toho co jsem viděl, tak pokud tu peníze někde budou ukryté, budou v téhle místnosti. Byla původně zamčená na tuhle kartu.” odhodím na stolek malou tyrkysovo-černou vstupní kartičku.

Ubikace

Nad ztrátou domova jen pokrčím rameny, nebylo to žádné opravdové doma a i když se mi tam líbilo, šlo o jednu z těch položek v životě, která se dá nahradit jinou. A hlavně, raději budu tady s někým, než dřepět v bytě sama.
Zbytek informací se nese v podobném duchu naprosté mizérie, dokonce s takovým účinkem, že přestanu přežvykovat a jen zírám na opačnou stranu gauče a připadám si rozbitá. Série nepříjemných zážitků se na mě podepsala a mě nezbývá, než věřit v to, že trocha klidného spánku pomůže.

“Jessstli už nemáš hlad, můžeš zssačít hledat,“ karta vypadá obyčejně, nechce se mi věřit, že by v sobě mohlo skrývat něco víc, ale prověřit to můžeme vždycky.
“Tohle jsssem na sssobě měla už včera,“ zatáhnu na černou látku na břichu, zšedlou díky usazenému prachu planety, “Můžeš ssse kouknout i po něčem, co mi bude?“ zkusím rozvířit vážnou atmosféru trochou provokace. Hlavně zas nevyleť, jakože si tě třeba nevážím, nebo tak.

Vyhoštěn do skladu

Chvilku váhám, jestli to vyhození z ubikace se mi jen zdá nebo jsme jí skutečně po několika větách začal nudit. Když pak přijde dodatek o oblečení, mám jasno. Pohledem zavadím o svoje zaschlou krví pocákané a místy děravé od leptající hořlavé kapaliny. Pak se podívám, co má Mad na sobě a neubráním se svévolnému poskočení pravého obočí vzhůru.
”Jasně.” odpovím stroze. Poslední o co jsem teď stál, byla rozepře na téma princezna chce nové šaty, tyhle nosí už od včera, takže se vyhoupnu z gauče na nohy. Mám sto chutí se zeptat, jestli nemá ještě něco na nákupním seznamu, ale v zájmu zachování neutrální atmosféry, hořkou poznámku zase spolknu. Na cestu si z bedny uzmu menší kus oranžového plodu.

Rozhodl jsem se začít hledání ve skladišti. Silně pochybuji, že tam najdu nějaké peníze, ale oblečení pro ni nebo pro mě by se tam najít mohlo. Přeci jen profesor neměl postavu ani jako jeden z nás, takže bude pravděpodobnější, že bude něco v bednách než v jeho šatníku. Snad byly jeho předchozí výtvory nebo pokusy v našich velikostech. Pomyslím si, ale když se nad tím pak víc zamyslím, přepadne mě lítost nad všemi, co prošli zdejším zařízením. Chmurné myšlenky se pokusím zahnat přehrabováním polic, krabic a všeho, co ve skladu najdu(70).

Prohledávání skladiště

Batari Niu, Výzkumná zašívárna mrtvého doktora Talna
odpoledne

Z ubikace tě na hrdinskou misi vyprovodí hlasité křupnutí krekru. Dostat se do skladiště je otázka chvilky, potom je už jen na tobě, jestli začneš prostor prohledávat zleva doprava, nebo naopak.
Krabic je tady vážně hodně a dle očekávání v některých z nich najdeš oblečení. Tam, kde máš míň štěstí, se jedná o hadry vhodné leda tak na vytírání – upocený odér, zaschlé stopy krve, díry, rozhodně nic, čím bys potěšil. V jiných bednách jsou shromážděné rozličné cetky, korále, protetické vylepšováky a podobně.
Jen dvě z beden obsahují zajímavější kousky, boty jsou pak bez ladu a skladu naházené v přepravce z regálů. Většina z toho je pánská konfekce.

Jako první tě do očí praští Konfederační uniforma. Je nacpaná sice až dole, ale zdá se kompletní.


Najdeš i kabát vesmírného vagabunda, teplý, efektní, zánovní. Bude ti větší.


Samozřejmostí jsou haleny, košile a kalhoty podobných oversize střihů, volné a vzdušné, tak akorát pro někoho, kdo se nechal polít hořlavinou a shodou nešťastného rozhodnutí přitom vzplál. Dostupné jsou seprané černé kousky, pár hnědých, jeden komplet v brčálově zelené vyšisované sluncem.



Pak najdeš něco, co by rohaté bylo rozhodně krátké a kdybys chtěl být kritický, tak i úzké.


Jedny jednoduché, vkusné šaty.


Totálně pokrčený, ale zánovní, cosi, co Mad zřejmě nedopne přes prsa.



A nakonec mikinovitý obnošený komplet.


Doktor má na polici vyskládané ještě úplně obyčejné kalhoty a trička, několik plášťů, které podtrhovaly jeho profesionalitu. Dle předpokladu ti nic z toho slušet nebude.

Ze sekáče zpět na ubikace

Přehrabování v překvapivě docela obsáhlém výběru oblečení mě neuspokojuje ani za mák. O to je to horší, když narazím na bednu stejné kvality, jako mám aktuálně na sobě. Alespoň vím, kam ho schovám pro dalšího hledače. Půjde na bedny k ostatním. Jenže na tyhle úvahy bylo ještě poněkud brzy, nejdřív si musím něco vybrat. Představa, že budu postupovat obráceně se mi vůbec nezamlouvala. K mojí smůle by určitě dorazil nějaký nezvaný host. Nespokojeně se otřesu a dám se do přebírání.
Konfederační uniforma se nedostane ani na světlo zářivek. Tahle věc zůstane pěkně dole, kam po právu patří.
Kabát vypadá rozumně. Několikrát si ho v ruce přehodím, než se rozhodnu ho dát na hromádku pro rohatku. Sice nebyl podobný tomu co nosila, ale je to kabát a s kapucí. Za tu chvilku co jí znám, vypadala vysazená na kapuce. Tak se jí to bude třeba líbit pokrčím nad tou myšlenkou rameny a pokračuji dalším kusem oblečení.
Oversize kousky se zatím zdáli tím nejlepším, co zdejší secondhand nabízel. Nebylo to oblečení dělané do akce, ale jinak pokrývalo všechny normální potřeby. Chvilku váhám jestli sáhnout po černém setu nebo jít do hnědých variací. Nakonec volím hnědou s ohledem na Mad, které na hromádku přistane výběr těch černých. Těžko říct, jestli narazím na něco lepšího, tak ať tam má alespoň něco. Sám se rovnou převleču a poničené oblečení ukryju přesně podle předešlého plánu.
Další pěknou chvíli tam není vůbec nic zajímavého nebo použitelného a až v jedné z posledních beden jsou nějaké vyloženě holčičí oblečky, šaty a jiné serepetičky. V tom se nehodlám ani hrabat. Madina hromádka putuje přesně do této krabice a půjde celá k princezně. To by mohlo stačit. Drapnu krabici a vrátím se zpět do ubikací.

Ty jsou aktuálně prázdné. Rozhlédnu se, jestli jí nezahlédnu někde na chodbě, ale ani tam nic. Nejspíš se tu šla porozhlédnout. shrnu si pro sebe a vlezu dovnitř. Krabici se věcma položím vedle gauče a protože mám prohrabávací náladu, podívám se ještě po ubikaci. V šatníku profesora je to dle předchozích předpokladů skutečná bída(8). Raději se tedy zaměřím na to, jestli se tu skutečně neukrývají nějaké peníze(64).

Peníze v šuplíku

Batari Niu, Výzkumná zašívárna mrtvého doktora Talna
odpoledne

K prvnímu menšímu finančnímu obnosu se dostaneš v jednom ze šuplíků, kde leží datová peněženka. Odhadneš, že se jedná o kořist a podle Konfederačního znaku na zadní straně si to jen potvrdíš. Částka odpovídá měsíčnímu platu Konfederačního vojáka.

Doktorův osobní čip ke správě účtu pak leží mezi datapady a různými dalšími osobními věcmi v šuplíku. Vypadá zastarale, ošuntěle, a měl bys při jeho používání být opatrný.

Hledání

Po tom, co se najím, ještě nějakou chvíli dřepím na gauči. Za nejlepší nápad považuju donutit se ke spánku, ale protože šedivák vzal má slova až moc vážně, rozhodnu se neriskovat jeho nasrání a zapluju zpátky do laboratoře. Chvíli si ji prohlížím, mračím se a ošklivím si zdejší prostředí víc a víc, než zkusím prolomit zabezpečení počítače (26%). Nepřiznává se mi to lehce, ale nejde to. Ullom měl pravdu.
Obojí mě namíchne.

Zkusím to ještě jednou, jinak, protože zdejší systém vypadá zastarale (71%) a ke svému překvapení zjistím, že staré fígle fungují. Pravda ale je, že jednotlivé podsekce jsou zabezpečeny zvlášť. Jako první mě namísto letounu zajímá zabezpečení komplexu, kde si vylámu zuby (14%).
“Do hajzsslu!“ prásknu pěstí do stolu. Co je to za blbost?!
Komunikace a komunikační logy (100%) se rozvinou jak květ na sluníčku. Spokojeně do toho chvíli zírám, hledám, uvažuji, než najdu poslední tři kanály (90%). Jeden bude patřit metamorfovi, ale ty další dva? V hlavě mi leží představa pravidelného zásobování, ale z dostupných dat si ničím takovým jistá nejsem. Vidím hlavně, že se nás nikdo nesnaží kontaktovat, což samo o sobě neznačí, že nikdo není poblíž. Asi. Taky se můžu mýlit.

Tehdy ke mně dolehne šramot z chodby. Okamžik naslouchám, než se rozhodnu prozkoumat, nakolik byl Ullom úspěšný ve svém hledání.

Nakouknu do ubikace, přičemž se ramenem opřu o rám dveří a sleduju, co se v cizí ložnici odehrává.
“Tak co?“

Ubikace

”Stará datová peněženka.” konstatuji suše na dotaz ode dveří. Byl to mizerný nález, který měl do zabezpečeného života v luxusu rozhodně daleko. Možná měla pravdu a peníze jsou ukrytý někde úplně jinde. Kdo ví. Pohledem zkontroluju postavu u dveří. Stále stejné šaty? Možná dělala něco jiného.
”No a pokud ses ptala na oblečení, tak všechny nejlepší kousky z návrhářského studia doktora pitvala najdeš támhle v krabici.” prstem ukážu na krabici vedle gauče. Bylo překvapivé, že neutrousila žádnou jedovatou poznámku na můj nový lehce sepraný hnědý oversize outfit, který sice úplně neladil s mojí barvou kůže, ale výborně podporoval zářivost zlatých očí.
”Obávám se, že pokud si nevybereš, budeš se muset dát na praní.” neodpustím si alespoň drobný šťouchanec. Přeci jen její oblečení nebylo zničené, ale jen špinavé. Představa Mad provádět domácí práce mi na tváři vykouzlí pobavený úsměv.
”Co ty? Slyšel jsem nějaké rány od vedle. Všechno ok?” zeptám se zvědavě, protože si neumím představit, co se tam vlastně dělo.

Ubikace

Varovně přimhouřím oči, když dojde na slova o praní a navrch pobavený úsměv. Otevřu pusu, abych mu to vrátila, ale pak ji sklapnu a počkám, až domluví.

“Musssíme ssse domluvit, co dál,“ začnu rozhodně, “Budeme odpočívat? Vypadneme hned, jak to bude možné? Kam vůbec poletíme?“ dál se opírám o rám dveří.
“Podařilo ssse mi dossstat do počítače, ale jen ke komunikaci. I tak sssi myssslím, že tuhle díru půjde zssabezsspečit ručně. Vrata po vratech. Nevím ale, jessstli to zssa to ssstojí,“ prohrábnu si narůžovělé vlasy, protože když se slyším, za riskování našich životů pár hodin odpočinku nestojí.

Namísto pokračování se tak ladně odrazím, abych se mohla podívat, jaké poklady bedna ukrývá.
“Hm,“ vytáhnu několik obnošených hadříků a do výrazu se mi opět vloudí nespokojenost, “Hm,“ vezmu do ruky dva další.
“Hm. Hm. Hmm-pfff..,“ nelíbí se mi nic, viděla jsem už ale horší.
“Ten plán. Podle toho ssse rozsshodnu, jessstli ssse sssvlíknu. Převlíknu.“

Ubikace

Chvilku to vypadá, že rohatá začne chrlit svojí nespokojenost na všechny strany, ale nakonec to diplomaticky přejde a podělí se místo toho o svoje úspěchy. Nejspíš čeká, že se vzteknu, že je v něčem opět lepší než já, ale to se plete. ujistím sám sebe. Byla to konečně dobrá zpráva, kterou mi nemohla zkazit ani moje neschopnost trumfnout rohatku. Co mi trochu uniká, je důvod, proč bychom to tady zabezpečovali. Byla to hnusná, zatuchlá díra, ve které rozhodně nemělo smysl zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Navíc lokaci zdejšího komplexu znalo určitě nespočet pofiderních individuí, které se tu dřív nebo později ukážou, což jsou jedním slovem prostě problémy. Rozhodně nic, co by za to úsilí stálo.
Počkám až se rohatka pustí do bedny s oblečením a až tehdy nadhodím svůj plán.
”Mým cílem je stále krystal.“ oznámím suše. Bylo mi jedno kdo ho aktuálně má, ale moje břemeno nespadne, dokud ho nepředám svému kontaktu. Na té věcičce stále závisely životy.
”Vidím to na dvě možnosti. Pokud ses dostala do komunikace, můžeme si zavolat odvoz. Teda pokud máme koho.“ lehce povytáhnu obočí s pohledem upřeným na přehrabující se Mad. Teoreticky pracuju s variantou, že ten její pilůtek, by si mohl udělat výlet.
”Nebo prošmejdíme logy a najdeme frekvenci s kterou se tu objevuje zásobovač. Pokud bude spolupracovat, tak nás hodí někam do civilizace a když ne, zrekvírujeme jeho loď.“ nadhodím i druhou variantu a počkám na názor rohaté. Její poslední věta mě malinko zmate. Rozhodně jsem neměl tušení, jakou roli hrál budoucí plán v tom, jestli se svlíkne nebo převlíkne, ale asi to bylo důležité.

Ubikace

“C-s-ože?!“ otočím se po Ullovi a nějaká bedna mi už je šumák, i když v ní zůstanu zabořená rukama. Nekřičím, ani nezním vyčítavě, jen nevycházím z údivu. Krystal mě přestal zajímat ve chvíli, kdy jeho získání pozbylo na důležitosti, a najednou se musím srovnat s tím, že jemu o něj jde dál. Ale bylo to pěkně hloupé, myslet si, že je tady kvůli..
“A co uděláme sss Matem?“ i když ten jedná rychle a efektivně, než se někam pohneme, může už krystal mít někdo úplně jiný.
V podřepu se otočím úplně, až spadnu na zadek a zůstanu sedět. Ruce složím v klíně. Nastíněná blízká budoucnost se mi ani trochu nelíbí, takže se podle toho taky tvářím, nevrlost vrytá do rysů tváře je nepřehlédnutelná.
“Ukrássst kryssstal zss galerie a přetahovat ssse o něj mezssi sssebou byla jedna věc, ale tohle už zssdaleka nejsssou tak bezsspečné vody,“ utíkat kvůli tomu, abychom umřeli o chvíli později, je zkrátka hloupost.
Na moment umlknu, zvažuji, jak se k celé věci postavit. Moc toho ale k rozhodování není, v posledním záchvěvu nesouhlasu zlehka zavrtím hlavou, než mimika tváře povolí.
“Můžeme.. můžeme zsskusssit obojí.“

Ubikace

Nemusel jsem mít ani uši, abych okamžitě z jejího výrazu pochopil, jak moc se jí můj cíl nezamlouvá. Bylo asi bláhové doufat, že v ní bude klíčit alespoň jiskřička pomsty. Přece jen to byl on, kdo jí zajmul a předal tady do pitvalova kabinetu. Skoro by se zdálo, že za bílýma nic neříkajícíma očima bylo víc zloby ke mně než k němu. Bizarní…
”My?” pousměju se. ”My nic. ” odvětím jednoduše, když konečně završí monolog o tom, jaká to byla procházka růžovým sadem, když jsme se pokoušeli zabít jeden druhého. Teda asi spíš jenom zmrzačit, ale i tak. Na mysl mi vyvstane jenom jedna světlá chvilka a ani ta by se nakonec ve světle nových zjištění nedala označit za šťastnou.
”Nezachránil jsem tě proto, abych si tě připoutal pocitem dluhu nebo aby ses kvůli mně vystavovala dalšímu nebezpečí. Zachránil jsem tě, aby sis konečně jednou mohla žít život po svém.” vystavím Mad přívalu svých myšlenek smíšených s pocity, bez možnosti okamžitě reagovat. Nikdy jsem neměl v plánu vystavovat kohokoliv nebezpečí, které okolo sebe krystal přirozeně vytváří. A to ani jí. Byť je naše minulost, jakkoliv pestrá a ona na sebesilnější.
”Budu rád, když mi pomůžeš se odsud dostat. Víc nežádám a budeme si kvit.” věnuju jí upřímný lehký úsměv.

Ubikace

“Ale-,“ namítnu zcela nesebejistě. Rozhořívající se panika způsobená nepřiznanými niternými záležitostmi, a také těmi, které tak ráda odsouvám jako nedůležité, se mi podaří rychle zarazit. Tak akorát včas na to, abych na něj oněměle nezírala dýl, než bylo nutné.
“Jak chceš,“ ustoupím i tentokrát namísto hádky, “V tom případě to rozss-sssekneme hned.“

Když se zvednu ze země, ještě zaváhám, ale nakonec přece jen zamířím zpátky do laboratoře. Na to, jestli jde Salkaran se mnou se neohlížím, předkloním se ke zdejšímu výdobytku výpočetní techniky a zkusím nejdřív kontaktovat Lišáka (29%). Pravděpodobně jsme ale příliš daleko na to, abych slavila úspěch, a mě se po těch jeho zrzavých vlasech a striktních pravidlech v letounu zasteskne.
Prohlédnu tedy zbytek záznamů, jestli tam nenajdu něco užitečného, čeho bych se mohla chytit (41%), ale taky nic. Komunikace kohokoliv v dosahu – nesrozumitelný šum (44%).

Terminál

Jestli jsem očekával nějaký zpětný tlak nebo dohady, tak právě teď. Ale rohatou jako by někdo vyměnil. Přijde jen jedno slabé „ale“ a pak rovnou pokus o zrychlení celého procesu. Asi se jí fakt hnusím… Myslí mi znovu z živé paměti za rezonuje to její „Hnusss“ a před sebou vidím, ten znechucený výraz. Nespokojeně sebou ošiju. Těžko říct, co jsem vlastně čekal. Očividně usoudila, že čím dřív se mě zbaví, tím líp pro ní. To bych jí mohl zazlívat jen těžko. Ramena mi poklesnou a ve výrazu, kde byla ještě před chvilkou sebejistá přetvářka, byl teď spíš odevzdaný výjev. Tak snad bude alespoň v bezpečí. zkusím se uchlácholit a následuju Mad ke konzoli.

Sleduju, jak její prsty tančí po virtuální klávesnici. Už na první pohled bylo jasné, že je v tom daleko lepší než já. Staré rozhraní působilo hrozně těžko pádně, ale z jejích pohybů to vypadalo, že ví přesně co dělá. Stojím dva kroky za ní a potichu sleduju dění na obrazovce.
”Co tohle?” Nahnu se jí přes rameno a ukážu prstem do data logu, kde se sice informace o vstupních jednotkách lodí liší, ale interval se zdá pravidelný(87).

Rozvinu svojí teorii nahlas.
”Tváří se to, jako by mu zásoby doručoval pokaždé někdo jiný. Proto je to na první pohled tak nepřehledné.” stále nahnutý přes rameno, začnu jezdit prstem po displayi a ujišťovat i sám sebe, že to dává smysl. ”Ale ten interval je vždy stejný. Tři týdny.” poslední slovo už skoro napůl spolknu, protože moje hlava začne rovnou počítat, jak to vychází od posledního záznamu. Ruku přitom pomalu stáhnu a přestanu tak narušovat Madin osobní prostor.

Laboratoř

Hledím na obrazovku a zvažuji, jaké další možnosti máme, co ještě zkusit, abychom pokročili a z počítače toho vydolovali co nejvíc. Když se Ullom nakloní aby přispěl svou trochou do mlýna, úplně mě opustí soustředění a chvilku mi nedochází, na co to vlastně hledíme. Spolehlivě mě nabudí „tři týdny“ a vzpomínka na bedničku s jídlem, a ani mi nedojde, že to nejsou tři týdny od teď.
“Moc dlouho. Těžko ho po takové pauzsse vyssstopujeme, když ani nevíme, komu má kryssstal předat,“ zamyslím se nahlas.
“O zssásssobách máš přehled ty. Vyssstačíme?“ narovnám se a otočím k šedivákovi čelem.
“Je to jen nejhorší možná varianta. Třeba ssse ti podaří zss toho křápu dossstat víc. Užitečnější informace,“ uhnu se o krok do strany, aby měl k počítači volný přístup. Zatím to nevypadá, že by se systém mohl jen tak zablokovat, a mě třeba v mezičase napadne nějaké účinější řešení. Potřebujeme se dostat k zabezpečení komplexu, bez toho ani nevíme, jestli se odsud dá dostat jinak, než hlavním vchodem. Nebo možná víme, ostatně, já si to tady ještě pořádně neprošla.

Výměna stráží

”Jestli dobře počítám, tak jsou to tři dny.” pohled mi sklouzne k zářivce, zatímco si po sobě znovu kontroluji správnost informace a až potom se vrátím pohledem k řůžovlásce. Nemohl jsem přeslechnout použití množného čísla, ale krom zvídavého pohledu to nijak nekomentuju.
”To by neměl být takový problém. S jídlem se nějak podělíme, asi to nebudou hody, ale měli bychom to zvládnout. Navíc furt je tu několik beden s broukama.” ušklíbnu se pobaveně a je jasné, že to byl jen žert, který měl trochu rozvolnit atmosféru. Tři dny jsou dobrý. Už to sice není ideál ale dá se s tím pracovat.
”Víc než ty?” zatvářím se pochybovačně. ”Nemyslím, ale můžu to zkusit.” letmý úsměv, abych se o vteřinku později protáhl těsně kolem vyšší ardorianky. Dech se mi na kratičkou chvilku zastaví, když se mi do nosu dostane její přirozená vůně, ale několik rychlých zamrkání mě vrátí zpátky na zem. Raději rychle upřu pozornost do nehostinného virtuálního prostředí.
Svoje hledání začnu tam, kde jsem měl naposledy úspěch. Znovu projedu letové vlogy, jestli tam někde nevyštrachám letový plán Machomenovi lodi, ale krom třídy a typu tam není žádná užitečná informace(41). Nespokojeně nakrčím nos.
”Kam bych si tak ukládal informace, kdybych jich měl hodně… hmmm…” zauvažuju polohlasně a pak mě to trkne. ”Deník!” Kdybych bych vyšinutej doktor a měl tuny informací, subjektů a činností, vedl bych si deník, abych měl přehled. Okamžitě začnu hledat něco, co by takovou věc připomínalo(49).
”Podívej je tu.” oznámím možná až zbytečně radostně. Nebyla žádná záruka, že tam budou užitečné informace, i tak mi to udělalo radost. Radost ale zmizí stejně rychle jako se objevila, protože se do souboru nedokážu dostat(32). ”Zaheslovaný…” vydechnu deprimovaně a hlavou se otočím k Mad, která stála poblíž. Z očí mi už svítí otázka, která vyjde o vteřinu později i z úst.
”Zkusíš to?” Nedávné zkušenosti ukázaly, že je v tomhle ohledu daleko lepší než já. Nemělo smysl si nalhávat opak. Dostat se dovnitř by mohlo znamenat všechno, ale taky nic.

Odhalená tajemství

Opřená zadkem o hranu stolu s rukama založenýma na hrudi se narovnám v zádech, jak ve mně hrkne, pohotově stočím hlavu na stranu a na oko zapátrám v zobrazovaných datech.
“Přehlídla jsssem ssse,“ nestydím se zalhat, jako by nebylo úplně jasné, že jsem vycházela jen z toho, co bylo řečeno. Nad vtípkem se ušklíbnu jedním do šířky vytaženým koutkem a kývnu hlavou. Fuj. Kdo ví, čím je krmil. K čemu by tady jinak byli brouci? V tomhle případě je lepší otěže fantazie nepopouštět.
Ve volné chvíli se rozhlížím.
Lehátko, zem potřísněná zaschlou krví a místy vybělená chemikáliemi, skříňky, podivná stvoření ve válcích, ke kterým nemám zájem se přibližovat, protože mi není jasné, jestli žijí nebo jsou jen uměle udržovány při základních životních funkcích. Odpálení droidi. Nevím, co je ze všech těch věcí hnusnější. Doktor musel mít široké portfolio toho, co kupcům dokázal nabídnout. Jestliže chtěl mě, a není se co divit, protože moje genetické modifikace jsou fajnové, a metamorfovi vecpal jiného mutanta.. jak to, že si netroufl na Mata? Vedle něj jsem si připadala málo exkluzivní, s ním si někdo vyhrál a ještě to byly v životě využitelné změny, takže za risk rozhodně stál. Asi je cennější živý, než porcovaný. Působilo by na něj to uspávadlo? Rozhodně se po šipkách ještě podívám.

Technika zatím vydá další kousek svých tajemství a mě přijde neuvěřitelné, že tomu Ullom říká deník. Nedaří se mi skrýt pobavený úsměv, protože jde stoprocentně o lékařské záznamy, soupisy proviantu nebo účetní údaje, to vše doplněné o osobní poznámky.
“Ukaž,“ otočím se patě, což je tak akorát, abych při jednoduché otočce skončila nohou kousek od jeho a přitom do něj zlehka drcla dole bokem a nahoře ramenem. Úsměv se rozšíří, neřeknu ale nic, máme tady práci.
Hlavně rychle. A klid.
Sesumíruju si poslední úspěchy, srovnám je s marnými pokusy. Hádat heslo naslepo je na dlouho, hledat vodítko bych zařadila do podobné kategorie, nic navíc nemáme. Docela by mě zajímalo, jaké heslo tam má a jestli odráží nějakou úchylku, nebo vzpomínku na dětství. Nakloním se o kousek blíž s prsty váhavě levitujícími nad pracovní plochou. Třeba to půjde obejít nějakým..? (84%)
Začínám si říkat, že neúspěchy jsou dané hlavně naší neschopností, ničím jiným.

Zápisky

Batari Niu, Výzkumná zašívárna mrtvého doktora Talna
odpoledne

Odhalené soubory se otevřou v nestandardní verzi, bez přiložené fotodokumentace. Text není nijak šifrován, tudíž se můžete v klidu nahlédnout do strohých úvah doktora Talna.


- - -

subjekt D-1-338-9: odebrání využitelných orgánů, umístěno zvlášť
>>ii

Praskl kafilerní box!!

- - -

subjekt Z-26-338-9: nejeví známky života
subjekt Z-27-338-9: nejeví známky života
k vyřazení: L-897-338-9, opakující se aberantní buněčné bujení
>>ii

Ostatní subjekty stabilní.

subjekt R4Z-222-1: přichystán k předávce
>>ii

- - -

Předávka proběhne dle dohody. Nezapomenout navýšit cenu.

- - -

J.M.C. má potíže. Změna na nestandardní předávku. Nutno navýšit rozpočet. Nové předání na Unryke.

- - -

subjekt Z-12-338-9: nejeví známky života
>>ii

Ostatní subjekty stabilní.

- - -

subjekt L-897-338-9
Na základě doporučených změn dochází k četným chromozomovým mutacím, nezdá se to stabilní, výsledky neodpovídají očekávání.
>>ii

Ostatní subjekty stabilní.

- - -

Náhradní díly nebyly dodány.

- - -

subjekt Z-27-338-9: nejeví známky života
>>ii

Ostatní subjekty stabilní.

- - -

Druhé selhání odvětrávací techniky. Elektroinstalace v laboratoři potřebuje nový zdroj.

- - -

Jules Macahian Caraghan!!

- - -

Dodávka techbeden kompletní. Dvě nefungují.
Dodávka zvířecích přepravek odložena na další týden (za 3 dny). Technické problémy pilota.
Ozvat se Guzae. Prošlé konzervy z minulého týdne. Vrácení peněz!!

- -
.
.
.

Ostatní záznamy se nesou v podobném duchu. Něco se z nich vyčíst dá, něco ne, záleží, jak moc a co přesně hledáte.

K dispozici je i druhá sada rozšířených zápisků o jednotlivých kójích, které jsou v komplexu rozmístěné, jejich "obyvatelích", ale také posmrtné zprávy jednotlivých subjektů, včetně zhodnocení kvality a délky života. Něco je psáno obecným jazykem, někde nastupuje chaotická terminologie.

Konečně zase jednou úspěch

Rohatčin úsměv vyvolá na mojí tváři zmatení. Bylo pro mě stále zvláštní vidět jí jinak než věčně naprdnutou, mračící se nebo zuřící, což byl takový všudypřítomný standard od prvního setkání. Je to fajn změna. uznám pro sebe a než se stihnu nadát, vyfasuju jako bonus letmý žďuchanec. Ztěžka polknu a svojí pozornost raději přenesu zpět k monitoru, na kterém začne růžovláska zase kouzlit.
Vůbec netuším, jak to udělala, ale během chvilky se na nás začne valit profesorův deník. Dle očekávání nejde o žádné romány, ale o kusé informace, které pro osobu zvenčí mohly působit chaoticky. Výhodou bylo, že my víme, co hledáme.
”Tady!” zarazím prst do obrazovky na místě, kde je na řádku napsáno pouze jméno Jules Macahian Carghan. Pohledem přeskočím z obrazovky na Mad, jejíž obličej je blíž než jsem čekal a tak s rozpaky ucuknu zase zpět.
”Tohohle týpka zmínil profesor. Myslel si, že dělám pro něj a že jsem přišel, protože ještě furt nedodal krystal.” lehce odstrčím její ruku od ovládání a vyscroluju zpět k nejnovějším zápisům, kde jsem zahlédl tu podezřelou zkratku.
”Nové předání na Unryke.” přečtu nahlas a oči mi doslova září. Tohle byla naprosto převratná informace. Ztráta tří dnů se teď najednou nejevila jako problém. Víme, kam máme letět a koho najít. Dokonce se v případě nejistoty můžeme vyhnout tomu machomenovi. Možná to bude nakonec jednodušší, než v tom přiblblým muzeu.
”Skvělá práce.” oznámím spokojeně.

Informace

Profesor? Přestanu číst a s povytaženým obočím přes hranu Ullomova nosu kouknu na křeslo zatlačené do rohu. Jako tamto? Můj despekt k takovým lidem se ještě prohloubí, ale aspoň už ukončil svou praxi, to je rozhodně pozitivum.
Přečtu si ještě jednou jméno v protivně zeleném textu, než mi svitne. Jen slabě, protože politika a všechny takové věci šly obvykle mimo mě. Ukrást, přinést, dostat zaplaceno. Jednoduchá a krásná cesta, sem tam trochu zábavy.
“Je to nějaký..,“ neurčitě protnu vzduch rukou a protože si nejsem jistá, zůstane tam viset, “Politik. Bývalý sssenátor? Někdo takový, kdo utrácí ssspoussstu penězss zssa nic a zssbytečnosssti.“
Tím bych moc ráda skončila, jenže přehršel informací v deníčku pana profesora je třeba důkladně probrat. Mě pořád bolí hlava, ale šedivákovi to pálí za nás oba, tak nechám ruku klesnout na stůl a jednotlivé řádky si čtu raději dvakrát.

“Nemáš zssač,“ náhoda. Štěstí. Něco takového. Dokud neletíme, není to kdo ví jak velký objev.
“Unryke je ssstrašná eko díra. Aktivisssta vedle druhého, assspoň to říkal Sssahum. Krilge. Bylsss tam někdy?“

Laborka

Dodatečné informace k Macovi mi pomůžou vytvořit alespoň matnou představu o tom, co to bude nejspíš za člověka. Osobně ho sice neznám, ale s popisem od růžovlásky hned vím, že s tímhle typem lidí už jsem měl tu čest. Většinou byli malicherní, nadutí a přehnaně sebevědomí, což by mohla být nakonec naše výhoda. Shrnu si pro sebe a znovu se zarazím, když tentokrát já použiji množné číslo. Neměl by si ji do toho tahat. Moc dobře to víš. napomenu se.
To už Mad přihodí i informace o místě předání. Chvilku přemýšlím. Přeci jen byl se dal můj život označit za kočovný, takže planet, které jsem navštívil, jsou desítky, ne-li stovky.
”Nejspíš ne.” zabrblám trochu nespokojeně. Byla by výhoda, kdybychom se tam měli od čeho odrazit, ale nepochybuju, že si poradíme i tak. ”Vyloučit to teda nemůžu, pár eko planet jsem navštívil, ale to jméno mi nic neříká.” doplním svoje prvotní tvrzení. Taky se mohlo klidně stát, že až se objevíme na orbitě, že mi to přijde povědomé. Udělám takové menší kolečko po místnosti. Jakmile se vrátím zpátky k Mad napadne mě ještě jedna věc k deníku.
”Myslíš, že jsou některé ty subjekty živé? Jako v případě toho, co nafasoval Mat na cestu?”
Pokud ano, co s nimi? Nevíme, jestli jsou přátelské nebo naopak nebezpečné. Jenže taky máme nějakou morální povinnost nebo ne?

Laboratoř

Ohlédnu se, když teplo semišového boku náhle zmizí. Namísto hledání dalších střípků, které by nám prozradily něco o tomhle zapadákově nebo zdejším letovém provozu, se prostě zase jen otočím a opřu o hranu stolu. Vzniklé nepohodlí zaženu, když si prohrábnu vlasy a prsty je sčešu na pravou stranu
“Nevím co sssi odvezssl,“ pokrčím rameny nezaujatě. Tohle je takový můj další nešvar, málo co mě doopravdy zajímá natolik, abych se tím zabývala, a je jedno, jestli jde o věci nebo lidé. Úzký okruh několika vyvolených nepočítám, zase taková netykavka nejsem.
Každopádně se po laboratoři nemusím rozhlížet nijak dlouho na to, aby ve mně přetrvávalo přesvědčení, že s tímhle nechci mít nic společného. Nechci jít blíž. Je to odporné, vyvolává to lítost a pochybuju, že proražením skla nebo odpojením energetických zdrojů dosáhneme něčeho dobrého.
“Ale jessstli to vytáhl zss válce, musssela ta odměna být.. jen ssse podívej. Můžou být živí, ale třeba mimo hadičky nepřežijí dýl, jak pár hodin. Jsssou to experimenty. Možná kdybychom zssjissstili rozssřazssení identifikačních čísel.. Proč? Chceš sssvého mazsslíka?“ mírně zvednu bradu.
Hlavně klid.

Laborka

”Ani já ne.” přiznám bez okolků. ”Bylo to celou dobu zavřený v bedně. Žádný válec nebo něco podobného.” rozpažím rukama nad svojí nevědomostí. Možná, kdybych byl tehdy víc zvědavý, tak bych si přes průzor všiml alespoň nějakého rysu, ale moje pozornost tehdy padala jen jedním směrem. Pohledem padnu na Mad, která akorát v rychlosti zkontrolovala okolní válce.
”Mám tebe a ty vydáš za dvacet mazlíků.” reaguju pohotově a nedopustím si pobavené popíchnutí. Bílé zuby se přitom na popelavé tváři doslova rozsvítí. Co víc, byla to vlastně pravda. Mad byla svojí náturou jedinečná, ale stejně tak bylo obtížné s ní vycházet za dobře. Možnost dlouhodobého zapojení třetí neznámé do naší vztahové rovnice se zdála prakticky nemožná.
”Spíš mě napadlo, že než odletíme, bylo by fér ty tvory pustit. Pokud nepřežijí bude to jejich boj, ale nebudeme to mít na rukou my.” vysvětlím růžovlásce svoje úmysly.
”Navíc, pokud tu něco žije, asi bychom to měli taky nakrmit.” rozvinu svojí teorii a pokrčím nad tím drobně rameny. Myšlenka, že tu necháme někoho nebo něco umřít hlady se mi taky nezamlouvala. Nejspíš bychom pak nebyli jiní, než ta zrůda v křesle.

Laboratoř

Ušklíbnu se a mírně si odfrknu, rozhodně to ale nezní namíchnutě.
“Lepšího bysss taky těžko hledal,“ dodám, nicméně pohled spatra mi ještě okamžik zůstane, abych dala najevo, že ať se řeklo cokoliv, představu o tom, kdo místo mazlíka zaujímá doopravdy, mám jinou.

Dál se mi to líbí mnohem míň. Pouštět z válců živoucí pokusy je nebezpečné, nezodpovědné a není to naše věc. Jenže Ullom je zachránce celým srdcem a i když je to otravná vlastnost, minimálně v tuhle chvíli, nenajdu pořádný argument proto mu akci zakázat. Raději bych se ale znovu vrhla na metamorfa, než abych chodila s kyblíkem a krmila zdejší pozůstatky. Možná, kdyby měl pravdu a zůstalo tady něco živého a uvažujícího, ale.. povzdechnu si.
“Fajn. Když ti pak bude líp. Nejdřív ale priority. Zssajissstíme naši bezsspečnossst. Podíváme ssse, co tady žije,“ zvednu do vzduchu ukazováček, “A až sssi odpočineme a budeme ssse cítit ssschopní na to bránit ssse, nebo jen přihlížet umírání, pak to pussstíme. Nějaké připomínky?“

Laborka

Označení za lepšího mazlíka bylo docela trefné. Mohly se v tom hravě schovat jak nedostatky, tak naopak i všechny silné stránky. ”Lepšího bych určitě nenašel.” podpořím její slova spolu se stále usazeným úsměvem ve tváři. Pohled z patra přejdu, jako by tam nebyl.

Chvilku se peru s tendencí skočit jí do řeči, ale nakonec jsem rád, že jsem to neudělal. Růžovláska nejspíš očekávala, že na nějaké připomínky přijdou, takže mi k nim dala dokonce prostor.
”Ano. A taky jeden nebo dva dotazy.” oznámím lehce provinile a s jistou dávkou pokory. ”Nehodlám krmit nebo pouštět nic, co nebude vykazovat známky inteligence, jako třeba tohle.“ ruka mi vystřelí k nedalekým válcům, ve kterých spíš, než život bujelo něco, co si doktor pěstoval pro strýčka příhodu. Možná jsem byl občas roztržitý, ale nebyl jsem blázen.
”Mno a teď k dotazům…” začnu opatrně a trochu nervózně přešlápnu. Nerad bych totiž prozatímní harmonii narušil nějakým hloupě znějícím dotazem. Opatrně volím slova.
”Je to vlastně skrýš. Co čekáš, že by se nám tu mohlo stát?” Komplex jsem prošel několikrát a ani jednou jsem nenarazil na žádné bezprostřední nebezpečí. Dokonce ani na zbraně. Pravda, nebyl to žádný důkladný průzkum, spíš procházka spojená s jednoduchým šmejděním, ale i tak.
”A jak si představuješ, že zajistíme naši bezpečnost?” hlava mi spadne drobně na stranu. Komplex byl sice zatuchlá díra, ale i tak jsem neměl pocit, že by nám tu mohlo následující tři dny cokoliv hrozit. Ostatní body se zdály fajn a logické. Kdo by taky něco namítal proti procházce a regeneraci.

Laboratoř

Zamračím se. Popravdě jsem nečekala, že se na něco bude ptát. Trpělivě poslouchám, ale ke konci už se dost přemáhám a je to vidět. Zírám přitom raději do země, přičemž uvažuju nad tím, jestli ho prostě neposlat, aby čekal. Kolik se toho dá zkazit na čekání?

“Jak to zssjissstíš? Jessstli jsssou inteligentní? Co když do nich pumpoval to, čím ssstřelil mě?“ vážně povytáhnu obočí. I válce, a všechno v nich, potřebují údržbu. Nějak se mi nezdá, že bychom nechali něco jít a něco pojít, jen tak, zdlouhavě, protože se nám to zrovna nezdá dost inteligentní. Víc se mi pozdává verze, ve které to odpojíme a rozbijeme všechno – co pojde, smůla, co přežije, to už není naše starost.
“Budeš luštit ty zssápisssky?“ energicky rozhodím rukama a vypluju do prostoru, abych trochu zchladla. Nejdu ale nikam daleko, představa, že jsem válcům blíž, než na vzdálenost k lehátku, je odporná.
“Ale je to tvůj požadavek,“ dodám po odmlce.

Další záležitosti jsou jednoduché, netřeba si s nimi lámat hlavu tolik, jako s předchozím tématem.
“Jessstli měl v týhle díře tvory, kteří přežijí mimo válec, můžou být venku a vracet ssse. Můžou tady být lokální překupníci. Nezssvané, nečekané návštěvy, nebo míssstní predátoři“ vyjmenuju, co mě napadne jako první, “Proč by měl jinak kafilerní box? Kde vůbec je?“ rozpřáhnu ruce. Já tady teda žádnou bednu na mrtvoly nevidím.
“Nebo můžou být venku další droidi. Takže zssavřeme dveře. Minimálně hlavní vrata a ložnici. Posssbíráme užitečnosssti, jako ty šipky, abychom ssse měli čím bránit. Je v tom nějaký problém?“ dám si ruce v bok a přenesu váhu na jednu nohu.

Laborka

Možnost na připomínky byla očividně jen řečnického rázu. Podle výrazu rohaté, který se čím dál víc obracel k nasranosti, se to dalo relativně snadno poznat. Jenže už bylo pozdě, a tak následuje sprška ironických a sarkastických příměrů. Jasně, protože když plave něco ve válci, pumpuješ do toho ještě extra spinkáčky. odpovídám si alespoň pro sebe na hloupě vyzdvihnuté otázky. Je to stejný jak s tím plánem. Necháme tu všechno chcípnout. Vyřešeno. Proč se obtěžovat. nespokojeně nakrčím nos, ale nahlas neříkám nic. Stejně by to nemělo smysl.

Následující proslov je snad ještě víc ponižující než ten první. Tak já se teda omlouvám, že jsem nehledal zdejší jámu na mrtvoly. Vědět, že je tak důležitá, vykašlal bych se na jídlo a oblečení. znovu si zaláteřím jen sám pro sebe, ale spodní čelist mi u toho stejně zacuká. Štval mě tenhle její přístup. Mluvila na mě, jako bych byl děcko. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si myslela, že jsem nad hlavní bránou rozsvítil ceduli s nápisem otevřeno.
”Ne” odpovím jednoduše, ale i přesto je z odpovědi cítit, jak se ve mně vaří krev.
”Obstarám dveře a ty se postaráš o užitečnosti?” navrhnu rovnou rozdělení prací. Vím, že jsem hlavní dveře zavřel hned potom, co jsem zabil doktora, ale to ona neví a mně teď procházka pomůže vyvětrat nahromaděné emoce. Budeme tu spolu zavřený minimálně tři dny, jestli jsem o něco nestál, tak se z hádat do krve hned první den.

Laboratoř

Nemám ponětí, co jsem řekla špatně, ale něco zjevně jo. Nejsem slepá a hluchá, akorát, že mi to připadá úplně stejné, jako s tím plánkem Krilgeho domu, který mu nebyl dost dobrý a to nás rozdělilo. Zbytečně. Ještě čekám, jestli na mě vysype, co je za problém ať se pohádáme rovnou a ne za chvíli, ale marně. Aspoň díku tomu zmizí nutkání, co vířilo kolem, nedělám si ovšem naději, že je to na dlouho. Ruce mi klesnou ke stehnům.
“Dohodnuto. Sssejdeme ssse v ložnici a doléčíme ty rány,“ váhavě se otočím k odchodu s pocitem, že bych měla ještě něco říct, jenže mi to nikdy nešlo a raději zmizím z dohledu.

Jako první prohledám vedlejší pracoviště, kde to začíná nepěkně páchnout. Ve skříňkách úspěch nečeká (45%), najdu sice nějaké komponenty k šipkám, ale nic z toho mi nepřipadá použitelné, pokud si sami nezahrajeme na kutily. Co se zdejších kusů naložených ve vodě týče, držím se dál, nepřipadá mi však, že by byli při vědomí, ani že by kdy ještě mohli být na dýl, než hodinu.
Skladiště už prohledával Ullom, třeba by se tam dalo něco najít, zavrhnu ho ale kvůli velikosti. Nejdřív projdu menší cíle, potom tohle.
V tom případě mi zbyde rozsáhlá místnost, kde mimo jiné u stěny stojí droidi. Vypadají neaktivně, tak snad jde jen o náhradní jednotky a nikoliv o (na)časované bomby, které procitnou, aby vystřídaly ty dva odrovnané výbuchem EMP. Zdejší hledání ale dopadne dost podobně (42%) jako to předchozí a kromě nějakých lékařských udělátek, zásoby tří náhradních obojků nenajdu nic, co bych chtěla. Zdejší při životě udržované kusy si už moc neprohlížím, zkrátka to uděláme později spolu.
Vrátím se tedy do skladu, už tak trochu zoufalá, že tady vážně nic není. Nevěřím, že neměl s nikým problémy. Prohledám (83%), co se mi zrovna zdá vhodné, bez většího rozmyslu až mi do oka padne dlouhá tyč. Je to zřejmě to jediné, co se tady dá považovat za zbraň – metr dvacet kovu, zdánlivě pevného, ne až tak těžkého. Ještě lepší úlovek je ale nepraktická taška, do které nemáme co dát. Vypadá ale stylově, takže ji vezmu s sebou.


O mojí pozornosti vůči okolí se toho moc kladného říct nedá, ale předpokládám, že někdy během nahlížení sem či tam kolem mě Ullom proklouzl a dávno si hřeje zadek na gauči. Vezmu mizerný úlovek a zamířím do doktorova pokojíku.

Ubikace

Protože situace dál neeskaluje a Mad souhlasí s rozdělením úkolů, není na co víc čekat. Růžovláska zmizí z dohledu a mně se uleví. Poslední, o co jsem teď stál, byla další nesmyslná hádka o prioritách. Tam kde ona myslela především na sebe, potažmo ještě i mě, tak já viděl to ostatní. Byly to dva naprosto rozdílné pohledy na svět a najít kompromis mezitím bude vždycky komplikované. Zhluboka si povzdechnu a zadek mi padne na hranu pracovní desky. Potřeboval jsem chvilku, aby nashromážděné vzplanutí emocí zase odeznělo. Může to vůbec fungovat? tryskne mi hlavou během čekání. Byla to palčivá myšlenka, kterou se pokusím okamžitě zahnat. Musí! I kdyby jen na dobu, než se odsud dostaneme. Zdravou rukou si letmo přejedu po té zraněné. Chvilku to vypadá, že mě přepadne lítost, ale nakonec se jen letmo pousměji. Stálo to za to.

S daleko čistší hlavou se vydám líným krokem ke vchodu do úkrytu. Po cestě minu rabující Mad, ale bez jakékoliv intervence pokračuji dál. Dveře do úkrytu byly ve stejném stavu, jako jsem je naposledy nechal. Zavřené a zabezpečené bytelnou závorou, která se roztahovala do obou stran a tím že byla manuální, byla přístupná jenom zevnitř. Další známka toho, že to dřív nejspíš býval vojenský objekt.
Spíš pro svůj klid, než že by to bylo potřeba, se ještě jednou ujistím, že je zapadlá pořádně. Ještě chvilku váhám, jestli nemám dotáhnout za dveře kus nějakého nábytku, ale nakonec to zavrhnu. Bylo to moc práce a navíc se to zdálo zbytečné. Po cestě se ještě dívám, jestli nenajdu další možnost, jak zvednout míru bezpečnosti, ale nic kloudného mi do oka nepadne. Vrátím se tedy dle plánu do ubikačky.

Byl jsem tu dle očekávání první. Přeci jen jsem sebral lehčí a hlavně hotový úkol, což nebylo úplně gentlemanský kousek, ale v danou chvíli mi to bylo jedno. Místo toho, abych sebou rovnou plácl na gauč, zkusím prohledat zbytek ubikace, jestli nenajdu nějakou zbraň tady. Kdy bych to byl já, schoval bych si jí někde tady. Prsty mi přejíždí ze strany po hraně postele až objevím nerovnost(91). Špičkou prstu do ní zatlačím a ejhle. Ozve se jednoduché cvaknutí, které následuje vysouvající se šuplík, ve kterém leží jeden ze starších typů energetické pistole. Byla menší, nic extra, ale furt to byla zbraň.Hrdý na svůj úlovek plácnu svoje pozadí na gauč a hned mám lepší náladu. Zbraň zatím položím na stolek přede mnou.

Ubikace

Návrat není tak slavný, jak jsem si myslela, že by mohl být.
“Našla jsssem jen tohle,“ zahlásím hned, co vejdu do místnosti a teprve potom vyhledám zlatookého pohledem. Tyč a taška, pokrčím rameny. Jednoduchou zbraň opřu o stěnu v rohu, tašku hodím na zem k tácu s lékárenskými proprietami.
“Šipky nikde nejsssou. Asssi je vyráběl jen když potřeboval,“ přiznám neochotně, protože k tomu patří i zbytek úvahy, “Mohlo by to tady být bezsspečnější, než jsssem sssi myssslela,“ seberu urychlovač hojení a i když jsem řekla, co jsem řekla, vrátím se ke dveřím a nechám je s tichým „vzszsz“ zavřít.

Naznačím, aby si Ullom poposedl, protože se mi před ním už nechce sedět na zemi a zvolna zapadnu vedle něj. Stejně jako prve, i teď mi připadá lepší jeho ruku podložit svou a pustit se do hojení. Jak se ukáže, první dávka moc účinná není (36%), tak druhou zkusím aplikovat z větší blízkosti. Těžko říct, jestli na tom záleží, ale výsledek je hezký (67%).
“Bolí to ještě?“ nerada bych, aby rána vyléčená jen vypadala a roztrhla se při první příležitosti, tak přes ni velmi zvolna přejedu bříškem palce.

Ubikace

Dveře se otevřou a do místnosti vstoupí Mad s její "sbírkou" věcí poslední záchrany. Musím se pobaveně ušklíbnout, když nevidím nic lepšího než obyčejnou tyč a větší pouzdro na nohu. Tu tyč bych ještě pochopil, ale jak se chce bránit tou brašnou. To byla fakt záhada. Hlava mi padne drobně na stranu, ale všechny nejapné komentáře si pro tuhle chvíli odpustím a raději se pochlubím svým nálezem.
”Zdá se, že jsem byl úspěšnější.“ hlava mi přitom kývne směrem ke zbrani na stolku. Tvář mi zdobil drobný spokojený úsměv. Nebyl to žádný převratný úspěch, ale furt to bylo lepší než bágl a tyč.

Bez jakýchkoliv námitek udělám rohaté dostatek místa. Kdyby mě napadlo, že potom všem bude mít stále pečovatelské sklony, rovnou bych se usadil na druhou stranu. Přesto bylo fajn vidět, že jí moje zranění nejsou úplně u zadku. Hojivou kůru je potřeba aplikovat dvakrát, než je vidět nějaká změna. Cvičně zatnu pěst a poté roztáhnu prsty tak jak nejvíc to půjde, abych zapojil všechny přidružené svaly. Stále to nebylo ok. Místa na povrchu zahojená pod tenkou vrstvou kůže stále pálila.
”Je to lepší.“ zalžu bez jediného zaváhání. Nemělo smysl jí tím zatěžovat, a navíc jsem ani nechtěl, aby se na mě dívala tím otravně lítostivým pohledem, kterým lidé častují ostatní, když čekají, že někoho něco bolí. Místo toho se pokusím odvést pozornost jinam.
”Vstupní dveře jsou zabezpečený manuální petlicí, která zajíždí do obou stran. Asi to bejval nějakej bunkr nebo vojenská základna.“ vypíchnu svoje postřehy, které už možná dobře identifikovala sama. ”Zvenku by nám tedy nemělo hrozit asi nic.“ uzavřu klidně svoje hlášení. Stále tu byla možnost, že si doktor vyšlechtil něco kurva nebezpečnýho, co se vrátí domů a zavřené bytelné dveře pro to nebudou žádný problém. Jenže jaká tady byla pravděpodobnost?
”Budeš chtít pro jistotu držet hlídky?“ navrhnu poslední bezpečnostní opatření, které se v našich podmínkách dá uplatnit a čekám, jak se na to Mad bude tvářit.

Ubikace

“Všimla jsssem sssi. Je tvoje, když sssisss ji našel,“ odpovím nedotčeně, protože i když mě tyč bude ještě nějakou dobu žrát, Ullom s tím nemá nic společného.

Dotekem nepoznám vůbec nic, krom toho, že místo je hladké namísto semišového odporu. Musela bych na ránu zatlačit, láká mě to, ale mám i nějaké hranice a zbytečné ubližování někomu, kdo mě zachránil, je rozhodně za nimi.
“Jen lepší? Ne dobrý? Myssslela jsssem, že to zssabere. Asssi to nepoužívám sssprávně,“ rozladěně se zavrtím. Popravdě jsem si představovala, že na jeden zátah zachráním všechno, ale reálné výsledky tomu neodpovídají. Další pokus, ale přístroj sotva vrčí (15%). Můj stisk na na kovovém těle zesílí a musím se mírně vyklonit, abych zmetkem určeným k léčení mohla bouchnout o zem. Jestli je ten krám rozbitý, neublíží mu to, tyhle věci v zásadě nevybuchují.

“Je odsssud jiná cesssta ven? Ničeho jsssem sssi nevšimla, ale možná ventilací?“ zvednu hlavu a rozhlédnu se, ale zůstanu bez odpovědi. Šance je padesát na padesát a kdo ví, jestli bych se do úzké šachty vešla.
“Zsskoumat to nebudu, když tak sssi poradíme. Takže bude ssstačit, když zssamkneš,“ rozhodnu bez dalšího rozmýšlení. Přístupová karta ležící na stolku k tomu přímo vybízí, ale netrvám na tom. Naopak, Ulloma ještě nepustím.
“Possslední pokusss,“ a ukáže se, že hrubá síla je někdy víc, než cokoliv jiného. Teplo ze zesíleného paprsku, který z přístroje vychází, ucítím až na své kůži (99%).

Ubikace

”Naše.” opravím Mad s milým úsměvem na tváři, až to působí poněkud trapně. ”Minimálně na následující tři dny.” doplním rychle, abych zakryl to první divně znějící slovo. Těžko říct, kdy a kdo bude potřebovat zbraň použít a případný ostych by mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

”Třeba je to jenom starý ne rozbitý.” pokusím se zmírnit růžovlásčino zklamání. Čekat něco od technologie, které ani jeden pořádně nerozumíme, bylo docela bláhové. Než stihnu podotknout cokoliv dalšího, už se pokouší o třetí pokus, který je stejně chabý, jako většina těch předešlých.
”Nemá…” začnu, když se Mad rozhodne poslat nástroj na onen svět tou nejsurovější formou. No taky řešení. Asi můžu bejt rád, že nejsem ten Medisken. Občas mám totiž pocit, že jednou skončím stejně. ušklíbnu se nad tou myšlenkou pobaveně, i když vyhlídky na takovou smrt nejsou zrovna povzbudivé.

”Pokud jo, tak o ní nevím.” přiznám nerad. Je pravda, že tyhle věci kdysi mívaly skryté místnosti nebo chodby, jenže mě ani nenapadlo se po něčem takovém podívat.
”Dneska už je asi nenajdeme, ale zítra se můžeme podívat, jestli tu není něco jako tajná chodba nebo něco takového.” navrhnu program na další den a klimatizaci nechám projít okolo. Představa plazení se nejspíš pěkně nechutnou klimoškou se mi vůbec nezamlouvala. Místo toho se pokusím natáhnout pro přístupovou kartu, ale marně. Mad se očividně rozhodla, že to s tím léčením jen tak nevzdá a rozhodne se znovu použít nástroj, kterému před malou chvilkou věnovala lekci smrti.
”Tohle nemůže fung…” pokusím se zaprotestovat, když se do ruky opře hřejivý paprsek. Ruka mě začne okamžitě pálit, ale ne bolestivě jako doposud, ale příjemným uklidňujícím teplem. Nevěřícně sleduji, jak se tvrdé strupy rychle odlamují a nahrazuje je, zatím ještě tvrdá, ale semišová vrstva. Jednotlivé štětinky byly světlejší a potrvá, než získají vlastnosti, jako má okolní „srst“, ale byl to obrovský skok. ”Jak?” vydechnu překvapeně a bez jakýchkoliv servítek sevřu zdravou rukou zápěstí té zraněné. Žádná bolest se tentokrát nedostaví. Zůstalo jen slaboučké brnění, ale nic víc. Zlaté oči se mi rozzáří úlevou. Byl jsem smířený s tím, že ruka už nikdy nebude stoprocentní. Bral jsem to jako takovou daň. Jenže teď bylo všechno jinak. Její protivná zarputilost dokázala to, nad čím já jsem dávno zlomil hůl. Nadšený výsledkem se jí vrhnu kolem krku. Ruce jí pevně obejmou a hlavu položím na rameno.
”Děkuju… děkuju…” vydechnu vděčně.

Ubikace

Takhle to má fungovat. V mnohem spokojenějším módu pokračuji v léčení, dokud není hotovo. Stoprocentní radost ale nemám a to čistě kvůli tomu, jak dlouho proces trval a kolikrát jsme ho museli opakovat. O to překvapenější jsem, když se na mě Ullom vděčně vrhne. Takhle to mělo vypadat. Píchne mě osten studu z toho, že jsem mu nebyla schopná pořádně poděkovat za záchranu.
Proto, i z jiných důvodů, v první okamžik zaváhám, než přístroj ladným pohybem zápěstí opatrně hodím na podušku za Ulloma a volnou rukou ho obejmu nazpátek.
“Maličkossst,“ pro něj to nejspíš maličkost není, podle té reakce, nebo z něj až teď postupně opadává stres z toho všeho, co se děje. Myslela bych na cokoliv, abych se rozptýlila, ale přistihnu se, jak si druhou rukou klestím cestu mezi jeho tělem a gaučem a přitahuju si Salkarana těsněji k sobě.
“Jak ssse to vůbec ssstalo?“

Ubikace

Chvilku mi trvá, než si plně uvědomím, že to není jen prázdné obětí z mojí strany, které klidně mohlo skončit také rozbitým nosem, ale opětovaný akt. Nejdřív jen letmo jednou rukou, ale po chvíli se přidá i druhá a já cítím, jak si mě přitáhne blíž. Zhluboka vydechnu a s unikajícím vzduchem jakoby odcházela i vlna veškerého poctivě nasbíraného stresu z nedávných událostí. Nebyla to jen ta ruka, ale všechno to plížení, skrývání, boj a nejistota. To všechno teď pod tlakem tak jednoduchého gesta mizelo pryč. Brada mi drobně zavibruje a ruce se kolem ní pevně semknou. Nepustím jí, ani teď ani za minutu, možná nikdy. Po tváři se mi zavlní její dlouhé vlasy, jak se pohnula, aby mohla promluvit.
”Byla to hloupost.” přiznám potichu. Jindy bych si nejspíš vymyslel nějakou zajímavější historku, ale teď jsem to byl já, žádná přetvářka, žádný klam.
”Chtěl jsem, aby tě pustil, ale cukal se. Než jsem se nadál zaútočil vším, co mu přišlo pod ruku.” nezabíhám do detailů. Nebylo to potřeba. Tón mého hlasu jasně vypovídal o strachu, který jsem v tu chvíli měl. Ne o sebe, ale o ní. Všechny ty válce okolo, plné znetvořených částí.
”Nechtěl jsem, aby si skončila jako ti ve válcích.” přiznám nakonec.

Ubikace

“M-hmm,“ zamručím chápavě k jeho odpovědi, na kterou se mi strašně chce namítnout, že nic takového by se nestalo. Uklidnilo by to nejen jeho, ale i mě. Jenže černý scénář se klidně naplnit mohl. Promrhala jsem hloupě síly na boj se silnějším soupeřem a díky tomu pak nedokázala utéct. Ohrozila jsem tím nás oba. Budu si muset přiznání svého selhání zopakovat a polknout hořkost z toho vzniklou ještě mockrát, než se s tím smířím, zaručeně to bude delší proces, než u té tyče.
Místo odpovědi dlouze vydechnu.
Vyvolávat strach o sebe v jiných osobách není nic příjemného a za tohle se rozhodně cítím zodpovědná, což je ještě o ždibec horší. Prsty pravé ruky se chlácholivě rozeběhnou v nepravidelných kruzích po jeho boku a části zad, přičemž se tváří a čelistí otřu o semišové čelo. I tohle je svým způsobem nové. Jindy bych už… Jindy by k ničemu takovému nedošlo a tak mi připadá nejlepší nechat plynout čas, nikam nespěchat a nepřemýšlet, nechat se pohltit hřejivou atmosférou. Zkusit to jinak.
Druhá ruka jen drží a tiskne, ale přes všechnu snahu to nemůže vydržet věčně. Nerozhodně jí povytáhnu výš, až se mi pod dlaní nahrne látka nově ukořistěného trika, načež tlak povolí a zvednu paži tak, abych mu mohla vnořit prsty do vlasů na zátylku.

Ubikace

Uklidňující pocit pramenící z cizího tepla, doplněný o krouživé pohyby prstů, byl neskutečně osvobozující. Skoro jako nějaká omamná droga odplaví všechny neduhy, zatímco zůstává jen pocit sounáležitosti. Kdo by si pomyslel, že něco tak malicherného, jako bylo zaléčení poraněné ruky, vyvolá takovou povznášející reakci. Uvězněn v téhle chvíli jen stěží rozeznávám nepatrné pohyby její hlavy. Kdyby se mě teď někdo zeptal, kdy se její tvář ocitla na mém čele, neměl bych sebemenší tušení. Se zavřenýma očima stále víc klidněji dýchám a původní roztřesení bylo už dávno pryč.
”Dě...“ pokusím se zformulovat slovo, ale marně. Nešlo to. Cítím, jak se mi na kůži dere drobný chlad, když látka svršku následuje její prsty. Pak se vrátí zpět namísto a následuje záchvěv celého mého těla, když se její prsty rozběhnou po zátylku do vlasů. Jen s velkou porcí úsilí se vyhnu tomu, abych blaženě nezavrněl.
Oči se mi otevřou dokořán. Byl to obranný reflex, který měl za úkol pročistit omámenou mysl v případě nebezpečí, proč ale zafungoval teď? Překvapeně zamrkám a moje obětí povolí. Tělem se lehce odtáhnu, takže se mezi námi udělá malý prostor. Nepouštím však růžovlásku úplně. Dlaně zůstanou položené na jejích ramenou, zatímco pohledem hledím hluboko do jejích bílých nekonečných očí.
”Já...“ začnu váhavě, zmatený svojí vlastní reakcí. ”...asi jsem se nechal trochu unést.“ přidám omluvně a i přes dávku vlastního studu nejsem schopen odvrátit od ní pohled byť jen na vteřinu.

Ubikace

Ve chvíli, kdy se odtáhne, je to pro mě jednoduchý pokyn k tomu nechat ruku vískající tmavé vlasy klesnout hranou předloktí na rameno. Pro jistotu ji vzápětí stáhnu úplně, aby měl kousek prostoru na únik a mě nelákalo si právě takový pokus o útěk pojistit poněkud hrubější metodou. Druhá ruka někdy mezi tím dokončí krouživý pohyb a také klesne, takže celou plochou dlaně i prsty kopíruje oblinu Salkaranova boku. To všechno ale vede jen k tomu, že ztratím chvilkově nabytou soustředěnost a vnitřní klid, a chaos bující v myšlenkách podpoří přirozené vzorce chování.
Hlavně klid. K tomu mám ale daleko.
“Asssi jsssi unavený,“ pronesu v odpovědi polohlasně, neurčitým tónem, ve kterém starost zaznívá jen okrajově. Pustím jeho bok, zapřu se o měkkou podušku a částečně pod sebe posunu nohu, abych získala dost stability na to pohodlně přehodit druhou přes něj a uvěznit ho pod sebou. Dokonce, ale spíš cíleně, to zvládnu provést tak, aby se mezera mezi námi ani na okamžik nezvětšila. Nově získaná převaha prohloubí můj dech unikající skrze pootevřené rty.
Jenže zatímco tělo by uvítalo trochu víc rozkošnického rozptýlení, v hlavě mi neustále slabě zaznívá, že jsem to chtěla zkusit jinak a vše, co dělám, tomu odporuje. Copak se ale dá odolat měkce teplému tělu pod rukama? Je to příliš lákavé i přes látku, když rukou zvolna stoupám po jeho hrudi a druhou vrátím v méně troufalém dotyku na bok.
Kdyby na mě aspoň nehleděl tímhle zvláštním způsobem.

Ubikace

Polohlasně pronesená odpověď mi nepomůže, jakkoliv rozklíčovat nastalou situaci a zbavit se dojmu, že jsem nepřešlápl tu pomyslnou hranici. V mysli hledám ta správná slova. Nerad bych teď narušil naší křehce nabytou rovnováhu nějakým neuváženým slovem nebo činem, ale než stihnu cokoliv kloudného vymyslet, přejde Mad jednoduchým, a přesto ladným pohybem do iniciativy.
Ztěžka polknu, když se pohodlně usadí v celém mém zorném poli. Mad byla dokonalým ztělesněním mojí představy ideální ženy. Žádná malá křehká květinka, ale silná sebevědomá žena, jejíž charakter doplňovaly dokonale fyzické rysy. Jen s obtížemi se pokusím znovu polknout, abych zjistil, že mám naprosto vyschlo v ústech. To už se její ruka opře o můj hrudník a jak začne pomalu stoupat, můj obranný mechanismus znovu zabije na poplach. Myslí jakoby se prohnal vítr a přinesl čistou myšlenku.
Pokud to teď dovolíš, propásneš možná jedinou šanci! Byl to obrovský červený vykřičník, který jsem nemohl ignorovat. Záleží mi na ní. MOC! přiznám si konečně tu podivně vypadající pravdu a rukou jí chytím za zápěstí toulající se ruky směrem vzhůru.
”Počkej.” hlesnu možná až zbytečně naléhavě. Propast, na které jsem se zrovna pohupoval, byla obrovská. Stačilo by málo a jakýkoliv vzdor z mojí strany by zmizel v nenávratnu a dost možná tak i naděje na jakýkoliv budoucí vztah s ní. Musel jsem to alespoň zkusit.
Druhou rukou jí přejedu po tváři a snažím se za tou hradbou chtíče v jejích očích najít něco, co by mi alespoň naznačilo, jestli to vidí stejně nebo jí postačí mazel na hraní.
”Chtěl tě poznat.” z úst mi vzejdou tři jednoduchá slova, která mohla hravě ukrývat všechno ale taky nic. Všechno záleželo na tom, jak se k tomu postaví.

Ubikace

Zamračím se, když mi zabrání se ho dál dotýkat, ale protože jsem to chtěla zkusit jinak, nespokojeně čekám, co se děje. Nejprve mne zmate něžné gesto, pod kterým se nedočkavě zavrtím, abych vzápětí překvapeně ucukla o kousek dozadu. Tohle je rozhodně nejnečekanější typ „ne“, jaký jsem kdy slyšela a jen zvolna mi dochází, o co tady jde.
“Hmmpf!“ vydechnu frustrovaně a zlehka vymaním ruku ze sevření. Takhle to nepůjde. Řeším nejdřív sebe, než jeho prostou, ale nebezpečnou žádost, která dokonale hatí moje představy o dalších minutách.
Přenesu váhu na stranu a neochotně se z něj odvalím na gauč, načež vstanu a popojdu do prostoru. Ruce mi vystoupají k pasu a jak tak pohledem zkoumám kousek doktorova kamrlíku, snažím se ze sebe dostat aspoň trochu sexuálního napětí.
“Promiň,“ jenže ani další hluboký výdech nepomůže, “Neumím sssi pomoct, když jsssi poblíž,“ dodám upřímně a to překvapivě pomůže hodně. Další nespokojené zavrtění, tentokrát proto, že o podobných věcech jindy nemluvím. Teď mám ale pocit, že můžu a dokonce je to vhodné, jestli nechci napáchat víc škody, než užitku. Ohlédnu se ke gauči a s drobným úsměvem omluvně pokrčím rameny.

A potom je tady zakleté „poznat“. Nemusím nad tím uvažovat dlouho, aby se vrátil velmi nepříjemný pocit, který přišel i po zjištění, že Ullom byl na metamorfově lodi a většinu věcí viděl. Zbytečná provinilost, protože všechno, co jsem v životě udělala mělo svůj důvod a hodnotit to zpětně, naladěná jinak, je hloupost. Zároveň to jsou temné vody, do nichž se sama od sebe nořit nebudu.
Částečně zbavená tíhy toužebných myšlenek přejdu k posteli a posadím se na její okraj. Nejspíš se bojím, ale nechci si to přiznat.

Ubikace

Se zvědavým pohledem čekám, jakou reakci přinese moje počínání. Možností se nabízelo nepřeberné množství. Od zapovězení do nějaké zdejší cely, přes solidní nakládačku, až po jednoduché ukořistění fyzické rozkoše. Bylo by o tolik snazší předpovídat její další krok, kdyby většinu jejích očí neukrývalo tajemné bílo. První přijde vymanění ze sevření, následovaném odvalením a odchodem. S obavou, že byla moje prosba jednoduše přes čáru, zvednu pravou ruku do prostoru za vzdalující se postavou.
Nechoď prosím. zvolám ve své hlavě, ale než dokážu myšlenku zformulovat, promluví Mad. „Promiň“ to slovo bodlo jako dýka a do mysli se mi vkradly okamžitě ty nejčernější myšlenky.
Promiň, o nic takového nemám zájem. Promiň, ale nejsi dost dobrý. Promiň, nikdo lepší tu aktuálně není, takže mi musíš stačit. Promiň… Neuplynulo sice víc než pár vteřin, než padnou další věty, ale pro mě to bylo jako dlouhé hodiny. Ruka mi klesne zpět k tělu.
Další slova přinesou obrovskou úlevu a zároveň pochopení. ”Já…” začnu větu, ale pak mi dojde, že to chci říct trochu jinak, a tak změním konec. ”mám to stejně.” na tváři se mi objeví rozpačitý úsměv, zatímco se levou rukou přitáhnu kolena k tělu a vytvořím si takový malý provizorní bunkr. Už dlouho jsem se nikomu neotevřel a u ní je to ještě o tolik složitější, když se vlastně známe jen hrozně okrajově. Přesto jsem měl naprostou jistotu v tom, že to chci. Brada mi klesne na kolena, ale ani na vteřinu z ní nespustím oči.

Jestli pro mé oči nebylo něco těžké, tak poznat, že nad něčím váhá. Bylo logické předpokládat, že to byla věta, která jí přiměla odejít do bezpečné vzdálenosti. Možná, že když začnu, tak jí to pomůže.
”Přemýšlela si někdy nad tím, proč jsem ochotný zemřít při honbě za tím přihlouplým krystalem?” svým způsobem jednoduchá otázka, která v sobě skrývala, ale spoustu možností. Pohledem přes kolena stále upřeným na růžovlásku zaregistruju drobné zavrtění hlavou v negativním smyslu. Zhluboka se nadechnu, abych našel dostatek pevné půdy pod nohama.
”Po dekádě strávené brouzdáním vesmírem, jsem zhruba před pěti lety objevil se svým bratrem místo, kde střípek naší rasy našel nové útočiště. Tehdy jsem nemohl věřit vlastním očím. Bylo to kouzelné.” oči se mi zavřou, když se za sním do vzpomínek. ”Chápej, vždycky jsme potkávali jednotlivce nebo maximálně skupinu, která nečítala víc než dva až tři salkarany, jenže tohle bylo útočiště. Byly nás tam desítky. Malý ráj.” na chvilku se odmlčím a na čele se mi objeví starostlivé vrásky.
”Do doby, než nás našli oni.” nezáleželo na tom, kdo to byl. Vždycky se našel někdo, kdo toužil po něčem zvláštním. ”Loví nás, jako zvěř. Proto je nás tak málo.” dostanu ze sebe krutou pravdu a hlas už není tak pevný jako předtím, je v něm cítit strach, stejně jako vztek a také bezmoc.
”Ten krystal znamená svobodu. Bezpečí.”

Ubikace

Nejraději bych skončila s rukama za zády a nohama ležérně nataženýma před sebe, ale nějak se mi nezdá, že by tohle vyprsení se bylo vhodné. Po krátké úvaze zkrátka jen oddálím chodila na šíři ramen a lokty si opřu o kolena, připravená si poslechnout, o čem přesně se chce Ullom bavit. Jestli o tom zvládnu taky mluvit, to už je věc jiná. Jenže stačí, abych se na chvíli přestala zabývat sebou a podívala se před sebe, abych ze Salkaranova posedu pochopila, že to bude vážné. Ale mě tyhle věci fakt nejdou..

Ze vzájemného poznávání ale nečekaně rychle sklouzneme zpátky ke krystalu. To mě zmate, ale nebudu lhát, taky uklidní, protože podrobný rozbor svých pocitů a citových vazeb bych nezvládla. Nelhala bych, kdybych mu tvrdila, že mi na něm z nějakého nepochopitelného důvodu záleží, ale stačilo by mu to? Je to vůbec normální? Není to zas tak dlouho, co jsem ho připoutala k topení v cizím bytě a s jablkem v ruce mu vyhrožovala, že mu ho nacpu do pusy jako praseti jestli bude ječet. Teď bych mu raději… a dost! Asi jsem pořád moc blízko.
Nad položenou otázkou jen zavrtím hlavou, opatrně, protože si vzpomenu, že už dřív mluvil o záchraně životů. Tehdy mě to ale nezajímalo.

Následná dávka nepříjemných informací doplněná o Ullomovo nepřehlédnutelné psychické nepohodlí je chvíle, kdy přichází další z vnitřních bojů, kdy se musím rozhodnout správně. Nepřináší mi ani špetku potěšení ho vidět takřka zlomeného, jenže mi to celé nějak nesedí. Vždyť mi dal jasně najevo, že mě předání krystalu Krilgemu nezachrání, ale sám v to věří u sebe a staví na tom budoucnost své rasy? Raději mlčím a přemýšlím, abych nevynesla mylný soud moc brzo, zbrkle, nebo nejlíp, abych ho nevynesla vůbec. Ruku vloženou v druhé zvednu k bradě a zlehka se kousnu předními zuby do špiček palců.
Ještě několik okamžiků ho jen sleduji, než mi nezbude nic jiného, než otevřít pusu.
“Kryssstal ještě nikomu nic dobrého nepřinesssl,“ začnu smířlivě, i když s pochopením pro jeho věc. Chce krystal? Tak fajn, jdeme, ale nějak nevěřím tomu idealistickému konci, který po získání kamene čeká on.
“Ale i když ho zssíssskáme, jak sssi můžeš být jissstý, že-,“ zarazím se a krátce uhnu pohledem, jak mi to v hlavě začne šrotovat. Hluboce se přitom zamračím. Krystal chce nějak moc lidí a většina z nich jsou jen nepodstatní prostředníci. Ullom, Krilge, tady doktor a vlastně i metamorf a já. A potom je tady nebohý mrtvý Thux a jeho dokumenty, které mě zajímaly míň, než měly.
“Máte ho někomu předat nebo ho chcete použít?“

Ubikace

Bylo by naivní očekávat zrovna od Mad nějaký srdcervoucí výlev emocí plný soucítění a starostí, i přesto jsem čekal větší pochopení pro věc. Původní výraz z obličeje zmizí a místo něj se mi tam usadí nespokojenost. Nejenom kvůli její reakci, ale k celkové situaci jako takové. Hlava mi spadne drobně na stranu, když čekám, jak nakousnutou větu zakončí.
”Je to zbraň.“ zakončím za ní, když místo konce věty přijde bonusová otázka. Ramena poskočí mírně vzhůru a zase zpět v gestu, jako by to mělo všechno vysvětlovat.
”Je dost silná na to, aby dokázala zničit planetu, takže je i dost silná, aby ochránila menší svět od nechtěných hostů.“
Tady nebylo co řešit. Krystal se pro mě a můj lid stal symbolem svobody a bezpečí. Neexistoval scénář, ve kterém bych svoje snažení vzdal. To už bych raději zemřel.
”Ale jistotu? Tu nemám nikdy a v ničem.“ znovu pokrčím rameny. I ona sama pro mě zatím byla tak nestabilní element, že jsem si stále nebyl jistý, jestli se odtud dostanu celý a zdravý. Však jí mohla klidně namíchnout další věta a než se vůbec stihnu rozkoukat, ležím zavřený ve skříni s několika zlomenýma žebrama nebo naopak několikrát zneužitý na zemi vedle postele. Ztěžka polknu, když se mi při pohledu na ardorianskou společnici vybaví druhá možnost. Rychle zaženu tyhlety myšlenky pryč a raději zaměřím pozornost jinam.
”Co teď budeš dělat ty, když si konečně volná?“

Ubikace

Zbraň? Vybaví se mi, kolikrát tubus s krystalem spadl a obecně, jak jsme s ním na střídačku zacházeli, a jsem zase jednou ráda, že je ta věc z dosahu. Nehledě na to, že jsem si ho nechala ležet v koupelně. Na druhou stranu - „skrýš“ to byla geniální, ne že ne.
Držet krystal jen proto, aby si na mě někdo netroufl, mi přijde jako pěkná hloupost, ale jsem zvyklá se k takovým věcem nevyjadřovat víc, než je opravdu nutné. Navíc, tuším, že tomu asi ani pořádně nerozumím – Ardoriani jsou hrdá rasa a na takové, jako já, mají jasně vyhraněný názor.

“Na rozssdíl od tebe na mě nikde nečekají,“ zeširoka, docela bezstarostně, se usměju. Celý můj život je pryč. Všechno a vlastně momentálně i všichni, kteří něco znamenali, už nejsou nebo jsou daleko a kdo ví v jakém stavu. To, že se usmívám, neznamená, že to nebolí, ale umím jít dál. K čemu by bylo se tady složit a fňukat?
“Takže, počkej, zssamyssslím ssse..,“ skloním hlavu, pohled mi klesne k nohám, které si zase natáhnu před sebe. Chvíli zkoumám špičky bot.
“Pokud ssse nechci nechat zssatknout ve Warxu, asssi ti při krádeži kryssstalu, který jsssem sssi původně ukradla pro sssebe, budu asssissstovat. Zssdarma, zsse ssstarý zssnámosssti,“ oznámím rozhodně.

Ubikace

Bylo by milé, kdyby Madina představa odpovídala alespoň trochu realitě. Krom bratra a jeho rodiny, se v nové utopii nenachází nikdo, kdo by vůbec tušil, že existuji. Moje motivace v téhle záležitosti stála pouze na ideologii lepšího místo pro budoucí generace.
”Jak velkorysá nabídka.“ zhodnotím její velice neuspokojivou odpověď. Vidina toho, že mi zrovna ona bude krýt záda byla skvělá, ale vystavování jí zbytečnému riziku se mi stále nezamlouvalo. Místo toho, abych se pouštěl do nějakých nejspíš zbytečných protestů, zkusím se dostat ještě o kousek dál.
”No dobře a potom?“

Ubikace

Nad další otázkou zprvu jen povytáhnu obočí a mlčím. Přemýšlení nad tímhle druhem „problému“ moc nedám, ony se ty odpovědi nabízí samy a vzhledem k tomu, co jsem už řekla, jsou jasné. Přesto Ulloma právě ten krátký okamžik zkoumám pohledem. Nechápu totiž, proč ho to zajímá zrovna teď, když ani jeden z nás neví, jak to celé dopadne.
“Nevím,“ zlehka pohodím hlavou.
“Zssáleží na tom, jak ssse to vyvine,“ zase se zapřu rukama o postel za zády a k tomu přehodím nohu přes nohu, abych jí vzápětí mírně rozhoupala. Z tváře se mi ztratí úsměv, když mě napadne, jestli mě náhodou nepodezřívá z toho, že bych mu krystal zase sebrala.
“Proč?“

Ubikace

Další naprosto prázdná odpověď vyladěná k dokonalosti řečí jejího těla. Dodatek o tom, že záleží na tom, jak se co vyvine, mi jen podrásá nervy. Něco jako když na hudební nástroj zahraje naprostý dřevo.
Dýchej, bude to dobrý. Třeba jen zkouší, jak moc je tvůj zájem opravdový. Nebo ti prostě stále nevěří. Dej tomu ještě jeden pokus. Zapojí se do akce moje podvědomí, které očividně hledá cestu k něčemu, co možná neexistuje.
”To si nikdy v minulosti nepřemýšlela nad tím, co budeš dělat až budeš volná? Bez ohledu na naší aktuální situaci a kam by to mohlo případně vést? Sny? Vize?” krátká odmlka, než přihodím ještě ”Plány?” Nechce se mi jednoduše věřit, že dělala předtím takové halo okolo krystalu, co jí měl dát svobodu a nemít žádný plán, co potom.

Ubikace

Otráveně si odfrknu a plácnu sebou na postel, abych se na něj nemusela dívat. Ruce přitom spojím na břiše a zahledím se na strop nad sebou.
“Ssstejně mi zssassse nebudeš věřit,“ obviním ho polohlasně, trochu ublíženě a otráveně zároveň, protože právě proto mi připadá, že celý rozhovor postrádá smysl.

“Sssahum Krilge byl moje plány,“ automaticky si promnu ruku, na které dřív vězel náramek, “Jenže mě zssajímaly uchopitelné věci, podniky, které vlassstnil a provizsse zss nich. Rychlé akce přinášející zssisssky. Ne jednání nebo dlouhodobé výhledy, to bavilo jeho. Neptala jsssem ssse, byla jsssem k ruce, kdykoliv potřeboval. Hmmmpf. Potom ssse to nevyvedlo sss Thuxem,“ bezradně zvednu ruce do vzduchu a nechám je dopadnout na postel.
“Ale říkala jsssem sssi, že to sss náramkem zssvládnu. Asssi mě nepřekvapilo, že dal přednossst sssobě přede mnou. Proto mi nevadilo ti pomoct,“ na chvíli se odmlčím. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se všechno odehrálo tak, jak jsem si myslela a do celé záležitosti nevstoupil metamorf.
“Před Krilgem i sss ním jsssem chtěla ale hlavně zssbohatnout. Žádné cnossstné nebo velké plány, jako máš ty. Brala jsssem, co ssse namanulo, abych měla pojissstku na chvíle, kdy ssse mi nebude chtít nebo nebudu moct.“
Žít a řešit jen to, co je nutné, zbytek času si užívat. Nic víc. Jednoduché. Pro někoho, kdo ale není sobec a snaží se zajistit přežití své rasy je to zatraceně málo, o tom si iluze nedělám.
Přivřu oči a ušklíbnu se.
"Takže až bude po všem, asssi někde něco ukradnu."

Ubikace

Zase? za rezonuje mi myslí jednoduchá výtka, která je ještě o to její protáhlé es intenzivnější. Zatnu zuby, abych rovnou něco neřekl. Jedna věc byla, že jsme se neshodli v názorech, ale naprosto jiná, když došlo na důvěryhodnost sdílených informací. Marně se snažím vybavit, kdy jsem jí něco, co řekla nevěřil. Čím déle se o to snažím, tím víc ukřivděný si přijdu.

Teroristka... vzpomenu si na doktorova slova, jakmile zazní nahlas jméno Thux. Mysl mi zaplní příval otázek, jenže přerušit jí teď, by taky mohlo na krásně znamenat, že už se nedozvím nic. Bude lepší počkat, však ona se příležitost ještě najde. uklidním sám sebe.
”Cnostné...“ zabručím skoro neslyšně. Budu mít na krku tolik krve, že mě po životě už bude čekat jenom zatracení v hlubinách Narkalasu. Nezbývalo mi nic jiného, než věřit, že té nevinné bude co nejmíň.
”A máš jí?“ zeptám se zvídavě. Následující věta napovídala spíše negativní odpovědi, ale zeptat jsem se prostě musel.
”Zní to dobře.“ prohlásím opatrně. Představa žití v luxusu zněla i mým uším dobře. Dosavadní život jsem strávil spíš jako vagabund. Z místa na místo, od ničeho k ničemu, většinou ve špíně. Dost často ve strachu. Plácnu sebou dozadu. Hlava se mi zalomí podle opěradla gauče.
”Musí být super mít místo, kam se můžeš vrátit a mít tam všechno na co si zrovna vzpomeneš.“ pronesu směrem ke stropu a snažím si takový život představit.

Ubikace

“Pokud je Krilge mrtvý, předpokládám, že většina jeho majetku už je v tahu včetně mých podílů i toho, co jsssem měla bokem. Měl Tharth pod palcem, ale na jeho mísssto ssse rychle posssadí jiní,“ shrnu, co si myslím, že se stalo včetně nevyslovené obavy, že se „domů“ jen tak vrátit nemůžu. Ani bych nechtěla, když tam už nic není a kredity se dají vydělat i jinde. Těžko říct, jestli se z toho do budoucna poučím. Spíš ne.
Navíc, není to jen Krilgeho smrt, je to i krádež krystalu, co mě dostala do povědomí spousty nepříjemných osob. A zrovna mě je docela těžké přehlídnout.

“Přesssně,“ zatvářím se vesele, oči stále zavřené, “Takže ssse k tomu někdy asssi vrátím. Teď nebudu pro jednou řešit jen sssebe,“ v širším slova smyslu, sama nevěřím, že bych ze dne na den přestala myslet hlavně na sebe.
“Co ještě chceš vědět?“ nejspíš to trochu zní jako že si chci rychle popovídat, abychom se dostali k jiným věcem, ale popravdě si myslím, že jestli si ještě chvíli budeme povídat, nedojde už nikdy k ničemu.

Ubikace

”Hmmm to dává smysl…” konstatuji možná zbytečně nahlas. V tomhle měla rozhodně pravdu. Všechny takovéhle pochybné podniky ve všech známých světech fungovaly naprosto stejně. Na vrcholku seděl nějaký don, který když natáhl bačkory, tak na jeho židli usedl někdo další dřív, než vůbec stihla vychladnout. Nikdy neumírající biznis. ”Škoda.”

Následující otázka mě drobně zaskočí. Neměl jsem připravený žádný set dotazů, které bych na ní chtěl chrlit. Vlastně jsem původně nic z tohohle neplánoval. Prostě to tak nějak vyplynulo. Sedačka mi je najednou nepohodlná, tak se pokusím najít lepší polohu lehkým vrtěním. Marně. Bylo jasné, že to nepohodlí vyvolala moje nepřipravenost.
”Je toho spousta.” prohlásím po chvilce, abych získal trochu času navíc. Položení nevhodné otázky by mohlo všechno zničit, a tak se opravdu snažím vybrat tu správnou.
”Jsi na mě naštvaná?” zeptám se opatrně. Důvodů ke kladné odpovědi by se určitě našel nespočet. Muzeum, byt, obojek…

Ubikace

Ze slova spousta mě zamrazí v zádech, protože být to na mě, nevím, co ještě bych měla říct. Před chvílí jsem totiž shrnula všechno důležité. Cokoliv se událo předtím hraje jen malou roli a detaily posledních let jsou zrádné, je lepší do toho nezabředávat.

“Hah?“ nechce se mi, ale protože je to Ullom, zvednu se na lokty a zamžourám jeho směrem. Tělo zaprotestuje mírnou bolestí a hlava líným postesknutím, že bránit se ležení na měkké matraci, i když na ní spával podivín, je hloupost.
“Proč bych měla být naštvaná?“ rychle přivyknu umělému světlu, ale i tak se napůl mračím.

Periferním viděním zaznamenám drobný pohyb, ale nějak se tím nenechávám rozhodit. Dál sleduju pravidelnou strukturu stropu a snažím se najít nějaký opěrný bod. Představa, že bych měl vyzdvihovat důvody toho, proč by na mě měla být naštvaná, se mi vůbec nezamlouvala, ale nejspíš nemám na výběr.
”Napadá mě toho hned několik.” začnu neochotně a dávám si u toho dost na čas.
”Třeba za ten zkrat v muzeu.” dostanu ze sebe první, z mého pohledu ten menší, přešlap.
”Nebo ten obojek.” přidám jeden z těch novějších. Vysvětlení jsem jí k tomu dal už předtím, to ale neznamenalo, že ho přijala nebo že s ním byla oukej. Tón hlasu byl vyrovnaný, ale drobná pachuť provinilosti v něm cítit byla.

Ubikace

Uchechtnu se, i když se není moc čemu smát. Za krádeží krystalu zůstala spousta škod a zničených životů, hlavně díky mě a mým rychlým a jednoduchým řešením. Omlouvat to efektivitou nemá smysl, stejně jako částečně svalovat vinu na něj.
“To bylo dossst pitomé,“ pokývu souhlasně hlavou, “Doteď jsssem to nepochopila. Jessstli to byl ale zsskrat a ne taktika.. Hned na to jsssi mi navíc pomohl,“ pomyslně nad tím mávnu rukou. Tohle fakt nemá smysl řešit.

Obojek, to je jiná. Jenže už v laboratoři jsem vzala v potaz Salkaranovo vysvětlení, které na rozdíl od toho výkřiku v muzeu dávalo smysl.
Další neochotný pohyb mě dostane do sedu.
“Jessstli ssse sss ním ráno neprobudím kolem krku, tak taky dobrý,“ ušklíbnu se, “Výměnou zssa to tě už nikam nepřipoutám,“ těch slov hned na to zalituju, ale nedá se svítit, je to skoro jako slib. Žádný poutání Ulloma a už vůbec ne bez jeho vědomí.
“Ani..,“ přejedu si jazykem po horních zubech, “..nic jiného. Nepříjemného. Zss donucení,“ skoro se omluvím.

Ramena poskočí vzhůru. Bylo to pitomé. Nejenom že to ani jednomu nepomohlo, ale přidělalo nám to dost dalších zbytečných problémů. Drobně se mi při tom jejím konstatování uleví. Furt lepší, když to bere jako pitomost, než jako podraz.

Ramena mi znovu poskočí vzhůru a na tváři se po delší době objeví zase letmý úsměv. Srovnám hlavu zpět ze záklonu, abych na svojí teď už sedící společnici viděl. Myslí se mi přeci jen prožene představa poslušné Mad s obojkem. Mít nad ní takovou moc vyvolávalo nemalou dávku pokušení. Ztěžka polknu, když se její, jinak mrštný jazyk, sune po horních zubech. Bylo to děsivě vzrušující.
”To by bylo fajn…” dostanu ze sebe a protože úplně nevím co s rukama, prohrábnu si rozcuchané vlasy. Nakonec opatrně vstanu a udělám několik kroků směrem k ní, zhruba na vzdálenost natažení paže.
”Jak se ti vlastně stalo tohle?” zeptám se polohlasně a levou ruku natáhnu ke zlomenému rohu. Nemám v plánu se ho dotknout, pouze zkopírovat jeho tvar na krátkou vzdálenost.

Ubikace

“Zsslomili mi ho,“ nepříjemnou vzpomínku halí spousta mlhy, ale přibližné okolnosti vím, “Porvali jsssme se na ulici, když jsssem byla mladší, a prohrála jsssem. Vzssali sssi ho jako trofej, nebo ho možná zssahodili zssa první zssatáčkou,“ vysvětlovat nakolik nepraktické je mít rohy snad nemusím, ale život bez téhle symetrie je ještě nepříjemnější. Ne, že by mi nějak výrazně mohlo pomoct, kdybych si nechala srovnat ten druhý – pořád budu vyčnívat z davu.
“Moc sssi to nepamatuju,“ dodám smířeně. Pohled mi přeskakuje od natažené ruky k jeho obličeji, ze kterého obvykle umím vyčíst o něco víc, než z řeči těla. Jenže se objeví stejný problém, jako vždycky - když je poblíž a neřešíme nic životně důležitého, jeho přítomnost mě začíná rozptylovat.

"A tohle," zvednu si prst nejdřív k očím a potom ho položím špičkou na koutek úst od kterého směřuji směrem ven, přesně po linii rozšířeného úsměvu, "Ssse mi nessstalo. Tak jsssem ssse narodila."

Obočí se mi pod jejím vysvětlením svraští do několika nespokojených vrásek. Použití množného čísla u útočníků můj hněv ještě umocní. Jedno byl férový boj. Něco ale úplně jiného, bylo zmrzačit někoho v přesile. Hlava mi spadne mírně na stranu, zatímco si rohovou korunu pořádně prohlížím. Nikdy dřív nebylo něco takového bezpečné a ani na to v tom shonu nebyl čas.
Mojí pozornost zpátky na sebe stáhne zdviženým prstem. Zvědavě sleduji prst, jako by mi měla ukázat něco naprosto převratného. Musím se pobaveně usmát, když podtrhne svůj občas děsivý a přesto svým způsobem kouzelný velký úsměv. Opatrně stáhnu ruku od koruny k její tváři a bříškem palce zkopíruju stejnou cestu, jako prvně ona.
”Sluší ti.” prohlásím tiše. ”Stejně jako ta koruna.” Pohled mi přeskočí od jejího uhrančivého pohledu zpět k rohům.
”Ještě něco o čem bych měl vědět?” zeptám se skoro se zatajeným dechem.

Ubikace

Ztuhnu, bez jistoty své další reakce. Občas se stalo, že ke mně byl někdo milý, ale těžko se rozlišovalo jaké za tím byly úmysly. Jiná by se nad lichotkou tetelila blahem, pro mě je to.. ne nepříjemné, jen zvláštní. Celá tahle situace mě dokonale mate, ztrácím se v ní a jediné, co se zdá rozumné je čekat. Nebo jednat? Záleží, čí zájmy upřednostním.

Nervozitu na oko zaženu zubatým, veselým úsměvem.
“Jessstli tady budeš ještě chvíli ssstát, přessstanu sssi chtít povídat,“ upozorním ho upřímně a snažím se přitom znít mile, a ne zoufale. Nechci aby šel pryč, ale vlastně už taky nechci, aby se to odbylo pár minutami bezprostřední blízkosti.

Slyším její varování, zřetelně, jasně a přesto nejsem schopný od ní udělat byť jen třeba několik kroků pryč. Chci jí poznat. Chci vědět, co si myslí. Chci znát její obavy. Chci znát její radosti. Chci vědět, kdo doopravdy je! Jenže i přes tu obrovskou snahu, nejsem schopný potlačit tu evidentní chemii, která mezi námi přeskakuje, jako neposedný plamen. Po chvilce zápolení dokážu stáhnout svoji ruku zpět, udělat jeden krok do strany a padnout zadkem na hranu postele vedle ní. Na pohled jednoduchý úkon. Vysílený okamžikem padnu vzad s pohledem upřeným před sebe na strop. Potřeboval jsem ji alespoň na tu kratičkou chviličku dostat z hlavy.
Těžko říct, jestli stání před ní a lehnutí vedle ní mělo na ni nějaký podobný efekt.
”Možná na něco takového nejsme stvoření?” dostanu konečně ze sebe nějaká slova, která přes všechnu snahu obsahují i zrnko strachu. Oba jsme se očividně snažili přistupovat k naší situaci jinak, ale ani pro jednoho to očividně nebylo lehké. Možná to bude dokonce nemožné?
Vidina toho, jak spolu nezávazně dovádíme pokaždé, když nás přepadne nálada nebyla rozhodně vůbec špatná, ale proti tomu, o co jsem skutečně stál, to byla jen hořká cena útěchy.

Ubikace

Vzlet následovaný pádem. Měkkým, nevinným, přesto provokativním. Nadechnu se a vydechnu, ale na příliv úlevy v jakékoliv podobě čekám marně. Co hůř, výhled na stůl a gauč rozhodně není tak zajímavý a lákavý, jako když před nimi stál zlatooký. Mít o trochu času víc, pochválím se, že jsem odolala, ale namísto toho si Ullom posteskne.
“Hmmmm,“ zamručím nespokojeně jako prvotní odpověď.
“Zssbytečně to dramatizssuješ. Jen ssse musssím naučit sss tebou trávit časss,“ utnu jakékoliv pochyby jednoduchým předpokladem. Jenže, zatímco já jsem ochotná to zkoušet a posouvat hranice nutkání, dokáže on čekat a být trpělivý? Nebylo by lepší z toho teď hned vytřískat co nejvíc? A co když ten problém pro jednou nejsem já?
Blbost.
Než totiž opustím hlubokomyslné úvahy, dávno už na posteli nesedím, ale klečím o kousek dál od okraje a hledím na Salkaranovu pohlednou tvářičku. Nejprve z vhodné vzdálenosti, to se ale rychle změní. Jednu ruku zapřu nalevo, druhou nad jeho pravým ramenem. Takhle z blízka je to definitivně nejlepší výhled. Vlasy mi přitom sklouznou z ramen a zad a neuspořádaně se rozprostřou na jeho hrudi.
I když vím, co chci udělat, do dalších pohybů se vkrade váhání a co hůř, očividná nezkušenost. To vydá za tisíc přiznání. Se srdcem divoce bušícím v hrudi se skloním a otřu svým nosem o jeho, a na krátký okamžik spojím naše rty.
Bez větších problémů se potom odtáhnu, rozrušená náhlým pocitem zranitelnosti.
“Takže..,“ promluvím polohlasně, když si lehnu na bok vedle, aniž bych se ho dotýkala jinak, než dlaní opřenou o jeho paži, “Bysss možná taky měl vědět, že jsssem nechtěla, abysss byl mrtvý.“

”Asi máš pravdu. Chce to prostě čas.” oznámím možná víc odevzdaně, než jsem původně zamýšlel. Těžko říct, proč jsem si myslel, že se to všechno srovná hned a ideálně samo. Jasně vztahy pro mě byly něco nového, ale stejně tak i pro ní. O důvod víc, proč jsem si teď připadal jako hrozný hlupák.
Cítím, jak se pod nedalekým pohybem pohne matrace, aby se o chvilku později objevil v mém zorném poli nejdřív stín a pak i závoj růžových vlasů, který následuje dobře známý obličej. Zatajím dech, když si uvědomím, že se vzdálenost mezi námi ještě víc zkrátila. Tlukot srdce rapidně zintenzivní a ruce nervózně sevřou lůžkovinu. Tělem mi projede vlna euforie, když se její a moje rty na krátký okamžik spojí. Bylo to božské. Tiše rozechvěle vydechnu. Navíc musím vynaložit větší úsilí, aby moje ruce zůstaly tam kde jsou a nedožadovaly se, dalšího přídavku.
Počkám, až se růžovlasá kráska uvelebí a pak se přetočím čelem k ní. Mezitím se také pokusím uklidnit svůj dech stejně jako tlukot srdce. Madinu dlaň, která se mi původně opírala o paži vezmu do své tak, že se vzájemně kopírují. Tedy s tím rozdílem, že moje byla o kousek menší. Chvilku si jí jen tak prohlížím a zvažuji, co jí na takové konstatování odpovědět. Už z lodi vím, že si moji smrt nepřála, ale slyšet to přímo od ní bylo daleko intenzivnější.
”To je dobře.” pronesu polohlasně a věnuju jí milý úsměv. ”Nedovolím nikomu, aby ti ještě někdy ublížil.” prsty spojených dlaní propletu a zpevním tak naše aktuální pouto, abych vyřčenému slibu dodal na váze.

Ubikace

Je neuvěřitelně divné říkat si navzájem milá slova bez toho, aniž by jeden z nás očekával úplně jiný výstup, než prohlubující se důvěru a otevřenost. Svých cílů jsem během života dosahovala různě, a i když nejúčinnější se mi vždy zdála hrubá síla, byly chvíle, kdy jsem využívala emoční manipulaci a lži. Nejednou se mi to vrátilo z úplně jiné strany, nečekaně a nikdy naštěstí plnou silou. Časem jsem vůči lecčemu otupěla, zaměřila se na sebe a vystavěla kolem sebe vysokou zeď.
Pohodlí a bezpečí za ní se nyní mění v past.
Netuším, jak správně reagovat, co říct, nebo co dělat. Nevím ani, jestli si můžu dovolit něco cítit, jestli to není jen klam vytvořený v mojí hlavě po dlouhém strádání. Váhám. I když je tady. I když mě drží za ruku. I když nemá důvod mi lhát.

Sleduji naše ruce a snažím se z toho vyvodit logický závěr, něco pojmenovatelného a stálého, namísto hřejivého chaosu protkaného obavami.
“Nenakládej sssi toho na ramena příliš,“ usměju se vděčně, odtrhnu pohled od rukou a zahledím se mu do tváře. Vzájemná blízkost se mi prozatím daří zvládat bez větších potíží, snad hlavně proto, že se cítím nesvá. Kdybych šlo o ukojením tělesna, byla bych sebejistější a neváhala. Ždibec nemizející touhy kompenzuji nevinnými doteky, během kterých krátkými pohyby hladím semišovou kůži na hřbetu ruky.

“Co tohle?“ potáhnu druhou ruku a obkreslím srdcovitý tvar na jeho čele, “To asssi nevzssniklo náhodou.“

”Tohle?” zopakuji zmateně. Její prst obkreslí tvar srdce na mém čele a já stejně chvilku váhám. Byla to moje součást od narození. Nevázala se na ní žádná srdcervoucí nebo snad heroická historka, takže trvalo, než mi vlastně došlo, o čem mluví.
”Rodinný erb.” odpovím ve formě vtipu, jenž doprovází také pobavený výraz. Byla to chvilka, kdy se moje pozornost mohla přesunout od jejího podmanivého půvabu k něčemu tak prostému, jako bylo vrozené znaménko.
”Znaménko. Co vím, dědí se v rodině z generace na generaci. Můj bratr ho má samozřejmě taky.” osvětlím, ačkoli to bylo nejspíš naprosto zřejmé už z předešlé věty. Pohled nespouštím z její líbezné tváře. Bylo to zvláštní. Co dříve působilo, jako nebezpečné nebo děsivé, teď podtrhávalo její specifickou krásu. Vykrojená ústa, špičatý jazyk, na první pohled prázdný pohled, vše se teď zdálo vřelé.
”Máš taky něco takového?” zeptám se zvědavě. Ve svém životě jsem potkal jen skutečně málo ardorianů a nikdy dřív jsem neměl možnost být u nich takhle blízko, takže se mi těžko odlišovalo, co bylo pro ni specifické a co bylo specifické pro jejich rasu.

”Asi jak u koho.” pokrčím ramena, jak mi to jen poloha vleže na boku dovolí. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, takže těžko říct, jestli bylo malé, velké, výrazné nebo nenápadné. Prostě bylo.

Rychlé a jednoznačné ne mě malinko rozhodí. Bylo poněkud bláhové myslet si, že když ho mám já, tak ona musí nějaké mít taky. Nebyl k tomu sebemenší logický důvod. Poznámka o unikátnosti její ho těla mě jenom pobídne znovu překontrolovat pravdivost takového tvrzení. Ale prozatím jenom očima. Pohled mi spadne nejdříve na bradu a jak klesá níž, objeví bariéru ve formě jejího dekoltu, který neumožňoval z aktuální polohy objevit cokoliv, co bylo pod ním. S výjimkou sem tam mihnou cích se špiček bot úplně na kraji postele. Očima se rychle vrátím zpět k její tváři a jako pojistku se raději kousnu do spodního rtu. Příval letmé bolesti, rychle zažene jakékoliv pokusy o narušení mojí duševní rovnováhy.

Rošťácký úsměv plný zubů je předzvěstí nějaké podivné otázky. Připravený prakticky na cokoliv se stejně nevyhnu překvapenému výrazu. Jak se mi žije v mojí kůži? Zopakuji si uvnitř mé hlavy, zatímco se snažím otázku nějak uchopit. Zvednu naše propojené ruce, abych si lépe prohlédl tu svou.
”Hádám, že asi jako tobě v té tvojí.” odpovím rozpačitě a rovnou zkusím trefit, co by mohlo být jinak. ”Jen asi s tím rozdílem, kde tobě bude stačit měkká žínka, já potřebuju kartáč.” opětuji veselý úsměv a myšlenky na její unikátně dokonalé tělo jsou ty tam.
”Jo a ještě dost pomáhá nebejt čuně.” doplním žertovně a nejsem si vůbec jistý, jestli jí taková odpověď stačila. ”Na druhou stranu to má i svoje výhody. Hřeje a je příjemná na dotek.” a místo prázdných slov se rovnou uchýlím k názorné ukázce tím, že naše propletené ruce strčím pod svoje oversize triko a přitisknu na hruď. Při kontaktu její ruky s mou kůži mi to teprve dojde a rozpačitě ztuhnu. Snad jsem nezašel moc daleko… Automaticky sevření svojí ruky povolím a nechám tak Mad volnost.
”No… není… úp… úplně… praktická.” dostanu ze sebe.

Čekáš návštěvu?

Madin tlumený smích byl něco nečekaného. Oči se mi přitom skoro rozzáří. Za společně strávený čas jsem ho slyšel nejspíš úplně poprvé a doufám, že to nebylo rozhodně naposledy. Sám se prokleju, když za jeho utnutí může právě moje bezmyšlenková prudkost. Se zatajeným dechem sleduji její přímý pohled a nedokážu se ani pohnout. Svým způsobem jsem si připadal jako kořist, co čeká, jestli se číhající šelma rozhodne jí sníst nebo jí nechá jít. Po zádech se mi přežene vlna vzrušení, když se na mé kůži objeví druhá dlaň, která pomalým pohybem kopíruje moje křivky, zatímco sevření té první dá jasně najevo, že nemá v plánu se stáhnout zpátky.
Zdánlivě jednoduchá otázka dá mému omámenému podvědomí docela zabrat. První, na co se zmůžu, je pouhé rozpačité: ”Já…” následuje výdech, když konečky jejích prstů se postupně přehupují přes jednotlivá žebra, jakoby snad hrála na nějaký hudební nástroj. ”…má..m..” pokračuji ve stejném duchu a když se krom rukou přiblíží i její noha, začnou se ztrácet i poslední naděje na jakýkoliv pokus o odpor. Nárt vlastní nohy položím na její kotník a stoupám pomalu nahoru po lýtku, až se dostanu za koleno, kde se naše nohy do sebe zaklesnou. ”…déšť.” To že mi vypadlo slovo jde úplně mimo mě. Byl jsem rád, že jsem pod přívalem emocí schopný dát dohromady alespoň tohle. Nicméně využiju zaklesnuté nohy, abych si růžovlásku přitáhl o pár centimetrů blíž, tedy alespoň od pasu dolů.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Chceme jeskyni zachovat, ale jsem lempl, takže se to nějak protáhlo...

To je všechno, co k tomu řekneš? Raději přizssnej, že jsssi zsse mně tak paf, že nevíš, co sss tím..! :Đ

Uvězněni na mnoho způsobů

Batari Niu, Výzkumná zašívárna mrtvého doktora Talna
odpoledne


Příjemně napínavou chvilku naruší systémové zapípání interkomu. Vzápětí se ozve podruhé, o nic naléhavější, ale v závěsu za pípáním promluví strojový hlas, ke kterému se snáz domýšlí ženský obličej, než mužský.

Predikce: Snížení energetické náročnosti.

Detekována prachová bouře.
Odhadovaná délka trvání: pět hodin.

Aktivuji nouzový režim sekundárního okruhu.

Světla se vypnou a vědátorova ložnice se na malý moment propadne do temnoty. Nahradí jí velmi slabé oranžové světlo vycházející ze souvislých vodorovných panelů několik centimetrů nad podlahou.
Poté interkom zapípá potřetí.


Predikce: Snížení energetické náročnosti.
Spuštění nouzového režimu primárního okruhu za: pět minut.

Nenapadl mě žádný výstižný nadpis

Totální ztráta jakéhokoliv osobního prostu způsobí, že se moje srdce na několik dlouhých vteřin naprosto zastaví. Pohledem zaklesnutým do jejích prázdných očích, jako bych hledal oporu. Bílá mlha však nic takového neposkytovala a já se místo toho propadám hlouběji a hlouběji.
Z transu mě vytrhne až sotva znatelný náraz čela o její korunu. Pohled mi instinktivně uhne tím směrem a srdce začne znovu pracovat. Rozpačitě se usměju, když si uvědomím, k čemu došlo. Byla to nevšední milá komplikace, která mi navíc pomohla opět trochu procitnout.
Hluboký nádech nosem a letmý výdech pusou, než se z úst pokusím dostat odpověď na její pobídnutí.
”Já... nevím.“ dostanu ze sebe takovou spíše neuspokojivou informaci. Poslední roky byly krušné a na nějaké radovánky nebyl jednoduše čas. Kratochvíle utopené v alkoholu nebo s jednorázovkama, by se jen stěží dali popsat jako něco, co bych měl rád. Šlo spíš o účelové krácení času mezi dalšími zakázkami. Navíc přijít s něčím takovým v téhle chvíli by se mohlo jednoduše rovnat sebevraždě.
Pohledem se vrátím do bělostné hlubiny jejích očí a po tváři se mi přežene také její dech. Do mysli se mi vloudí zjevné prozření. Bylo tu něco, co jsem si v poslední době velice oblíbil a mám to rád. Respektive někdo.
”Vlastně...“ začnu opatrně a jen s velikou dávkou sebekontroly dokážu udržet hlas vyrovnaný.
”...je tu někdo...“ prohlásím tiše. Větu však nedokončím, protože se místností rozlehne systémové hlášení. Napruženě pohotově vyskočím na nohy, bez ohledu na růžovlásku. Byl to vrozený obraný mechanismus připomínající více kočkovitou šelmu než humanoidní bytost. Tam kde ještě před vteřinou byla opojně zahalená mysl Madiným kouzlem, teď jako by někdo přepnul obrazovku. Vášeň, touha, rozpaky, všechno bylo pryč a zmatený pohled prohledávající místnost doprovázela chladná logika.
Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že se nejedná o přímé ohrožení, ale pouze o systémové hlášení nadcházející události. S omluvným výrazem se pohledem vrátím k Madie.
”Promiň. Reflex.“ pokrčím rozpačitě rameny zalitý pouze slabým oranžovým světlem. Roky v pochodu si očividně vybírají svou daň.

Bezpečnost především

Zbývá už jen tak malý kousek. Několik nepatrných pohybů a nějaký „někdo“ mi bude ještě víc jedno, než už je teď. Obvyklá potíž s nepřítomnými je, že na jejich existenci každý reaguje jinak a já „někoho“ neberu jako překážku, když nám nepostává za zády.
Má nepatrná snaha ovšem i tak přijde vniveč.
Víc, než samotné hlášení a jeho obsah mě poleká šedivákova reakce. Nečekala bych, že se mi někdo dokáže tak rychle vyvléknout a uniknout do bezpečné vzdálenosti, navíc, když.. nehodlám si to brát osobně. Od začátku tuším, že ze škádlení nic dalšího nebude, leda bych se o to přičinila silou a to jsem si právě kvůli Ullomovi zakázala. Uaah!

Podaří se mi zmírnit obvyklý frustrovaný výdech, nespokojeně se převalím na záda a z látky oblečení tak zrychleně vyprchá nasbírané teplo. Zvednu se do sedu, kdy se k mému překvapení prostor topící se v intimním přítmí zhoupne. Přehnané dávkování. Nedám na sobě nic znát a vstanu z postele, načež zamířím ke dveřím. Během krátké cesty si neodpustím přejet rukou po Salkaranově rameni. Částečně proto, abych ho uchlácholila, částečně pro vlastní spokojenost.
“Očividně tady není všechno tak ssstaré, jak ssse zssdálo,“ otevřu dveře ubikace a vyhlédnu ven. Na krátký moment se zaposlouchám, ale k mým uším nedoléhá víc, než vzdálené hučení nádrží a další techniky, která se v objektu nachází. Nouzový stav tedy rozhodně neznamená, že by jeho řídící jednotka probrala k životu zdánlivě odstavené droidy a dokonce nevadí ani to, že ti, kteří by měli být k dispozici jsou vyřazení.
“Myssslím, že můžeme být v klidu, když na bouři sssyssstém umí reagovat. Jen by teď nebylo rozssumné přede mnou utíkat ven,“ chci situaci odlehčit, ale protože pro všechny případy dveře ubikace podle původního plánu uzamknu, může to působit všelijak.
“Ale neboj, neukousssnu tě,“ usměju se, teď už čelem potemnělému pokoji i mému společníkovi. Absence silnějšího zdroje světla z něj dělá temnou, ale o nic méně lákavou, siluetu. Dělí nás sotva pár metrů a možná je to spíš tak, že právě oranžové šero podněcuje fantazii víc, než je nutné.

“Měli bychom sssi odpočinout. Můžeš mi zssatím doříct, o kom jsssi mluvil,“ vybídnu Ulla a přesunu se k výběru z místního sekáče. Nebudu spát v tom, v čem jsem strávila několik posledních, fuj, dní. Štěstí, že jsem doma stihla pořádnou sprchu.
Vyhrábnu první svršek, který půjde pohodlně obléknout, a přesunu se k posteli, na kterou si ho odložím. Bez delších úvah si zády k šedivákovi svléknu vršek a až ve chvíli, kdy se chci osvobodit z upnutých kalhot mi dojde, že jsem si při úprku z Thartu oblékla jen nejnutnější. To nemůžu..
V duchu zakleju. Rychle protáhnu ruce rukávy, zašněruju vázání a sundám si boty, načež si vyberu pravou stranu postele a usazená v tureckém sedu jsem připravená si ještě chvíli povídat.

Mladý a zmatený

Letmá omluva projde kolem svého cíle bez povšimnutí. Nejspíš naprosto očekávatelný výstup, který i tak v mojí hlavě vyvolá drobnou frustraci. Následuje tiché povzdechnutí, když se vyšší rohatá silueta vyhoupne bezeslova na nohy a vydá se směrem ke dveřím ubikace. Nemusím se ale trápit zbytečně dlouho. Duševní rovnováha se mi navrátí prakticky okamžitě, jakmile se její prsty protančí po mém rameni. Drobné gesto, jenž bylo účinnější než tisíc slov.
Pohledem sleduji ladně pohybující se siluetu Ardorianky, která se nastalou situaci rozhodla řešit daleko praktičtějším způsobem než moje maličkost. Nespokojeně nakrčím nos nad svojí slabostí. Měla na mě očividně daleko větší vliv, než jsem si pokoušel namluvit. Měl bych být daleko opatrnější. Napomenu sám sebe. Když mám teď daleko čistší hlavu, zdálo se moje poblouzení, velice nezodpovědné.
Nad vtipnou poznámkou se pobaveně ušklíbnu. ”Utíkací pasáž už snad máme za sebou.“ odpovím ve stejném duchu jako původně ona. Myslí se mi na ten popud prožene ten divoký hon úplně na začátku našeho společného putování.
U jejího druhého prohlášení už si tak jistý nejsem. Uměl jsem si představit hned několik desítek scénářů, při kterých by mohlo dojít ke kousání, a to nejen z její strany. ”Seš si jistá?“ položím řečnickou otázku, bez toho, abych více promýšlel všechny možné dopady.

”O kom jsem co?“ zeptám se poněkud zmateně. Nevybavoval jsem si, že bych v předešlé hodině mluvil o někom dalším. Spadnu zadkem na okraj postele a zatímco pohledem sleduji, jak se v šeru oranžových světel růžovláska přehrabuje v kusech oblečení, přehrávám si v hlavě předchozí konverzaci, která byla tak trochu v mlze. Trvá to zhruba stejně dlouho, než si statná postavička vybere ten správný kus oblečení, ale nakonec se mi rozsvítí. Mluvil jsem přeci o ní! To musí být ono, ale...
Rozpačitě se zarazím, když bych měl nahlas zopakovat svoje původní přiznání. To vše ještě umocní, když si bez dalších okolků sundá svršek. I v tomhle potemnělém oranžovém světle, se rýsovaly její povedené křivky a záda sem tam zdobily drobné jizvy. Těžko říct, jestli z nějakých předešlých pokusů na ní nebo jen válečné vyznamenání, ale ať už tomu bylo jakkoliv, dodávaly jí jiskru a dominantní auru. Zhluboka polknu, když se její prsty zaklesnou za lem kalhot. Všechny naděje ale rychle zmizí, když chvatně vklouzne do náhradního svršku. Sundám si tedy po jejím vzoru boty a nohy hodím před sebe na postel. Drobně nesvůj si přitáhnu kolena k tělu a pravou rukou je obejmu.
”Mluvil jsem...“ zaváhám. Celá tahle situace byla zvláštní, nová a svým způsobem děsivá. Byl jsem samotář. Kdyby na to došlo nebyl jsem na nikom a na ničem závislý. Jenže teď tu byla ona. Věčně protivná, se vším nespokojená a přesto nepostradatelná. Nechal jsem kvůli ní málem i zabít! Docvakne mi vzápětí a všechen ostych se teď zdá být dětinský.
”Mluvil jsem o tobě.“ řeknu tiše a bradu si přitom položím na kolena. Hlas byl sice tichý, ale tentokrát nekolísal.

Ticho a všechno ostatní

Ubikaci naplní trapná chvíle ticha. Dokonce se nemám ani k tomu, abych ho ve svém mlčení sledovala, a raději zbaběle hledím stranou a srdce mám až někde v krku. Ve změti myšlenek se mi těžko hledá nějaká aspoň trochu rozumná, kterou bych mohla vyslovit nahlas. Tohle k ničemu nevede. Na moment zavřu oči, protože je mi úplně jasný, že udělám nějakou hloupost.
Když oči otevřu, je pořád ticho a šero. Vážně chybí už jen to, abych začala porušovat vlastní předsevzetí.

Zvednu se na kolena a pohotově se přes postel došourám ke schoulenému semišovému uzlíčku. Dlaněmi proklouznu pod jeho pažemi a ty vlastní zkřížím na mužské hrudi v pevném objetí, trupem natisknutá na ohnutá záda. Brada na pomezí ramene a zad klesne se zpožděním, po tom, co zavrhnu nápad otevřít pusu. Když budu mlčet, nic nezkazím.
Jenže i tak mou myslí dál rezonuje, že je to málo. Nejspíš bych měla něco říct.
Namísto slov objetí uvolním. Ruce o něco klesnou a když už to může vypadat, že zlatookého pustím a prostor mezi námi znovu zaplní chladný vzduch, chytím ho pod pažemi a zatáhnu hlouběji do pelechu. Práci mi ztěžuje jen měkký povrch pod koleny, což není překážka, která by mě dokázala zastavit.
Nakonec, když už jsme dost daleko od okraje, se i se svou kořistí svalím, jakž takž nás srovnám na pravý bok a na nebožáka před sebou se namačkám, svírající ho v náruči. Bradu i špičku nosu mu přitom zabořím do vlasů.

“Já ssse vážně sssnažím,“ zamumlám po chvíli, "Ale nevím, co ssse ode mě čeká."

Je to složité...

Přiznání prosviští vzduchem, jako vržený nůž.
Jedna...
Dvě...
Tři...
Ale ani v následující vteřině nepřijde žádná zaznamenatelná reakce. Hrobové ticho, jako by spolklo celou slabě osvětlenou ubikaci do prázdnoty. Brada se mi neochotně otře o předloktí, když se ze sebe pokusím setřepat narůstající hladinu pochybností. Byla to chyba... Neměl jsem nic říkat... Osočím sám sebe. Vlastně ani nevím, co jsem čekal, že se stane? Že udělá? Že bude následovat? S každou další otázkou, na kterou jsem neměl odpověď nevzroste jenom moje zmatenost, ale taky vztek. Pokusil jsem se skočit rovnýma nohama do vody, aniž bych uměl plavat a doufal, že se to nějak samo vyřeší. Naivko! Nic takhle na světě nefunguje! Zpražím sám sebe další dávkou racionality a naprosto mi unikne její obratný přesun za má záda.
Zmůžu se jen na překvapené: ”Ugh...“ když mě sevře v pevném objetí a vzduch z plic uteče do prostoru přede mnou. Všechny myšlenky se rázem rozutečou na všechny strany. Dokud mě objímá nenajdu dostatek odvahy na sebemenší pohyb. Jakmile však stisk povolí, pokusím se ohlédnout, ale ani tentokrát nedostanu prostor. Silné paže zaberou a než se stihnu nadát, ležím na pravém boku. Ne, že bych jejímu počínání nějak vzdoroval, spíš naopak. Tam kde to jde, spolupracuji.
Jakmile se "uvelebíme", chytím se pravou rukou pevně za jedno její zápěstí, jako bych se bál, že by mohla každou chvíli zmizet. Prsty druhé ruky pak vykresluji do bělostné kůže jejího předloktí různé tvary. Nikdy nic určitého, spíše si užívám samotný dotyk.
Když se mi pak k uším donese její hlas, uvědomím si jednu podstatnou věc. Ona je stejně zmatená jako já! Těžko říct, proč jsem si do téhle chvíle myslel, že by tomu mělo být jinak. Možná, že její sebejistý projev a vystupování mi v hlavě utvořilo zkreslenou iluzi. Možná, že jenom můj sebestředný pohled nechtěl vidět občasné náznaky. Ať už v tom bylo cokoliv, tahle mlhová zástěna byla najednou pryč a já si zase jednou připadal o to víc hloupě. Obočí se mi stáhne do jednoduché linky, když se snažím přijít na nějakou adekvátní odpověď.
”To jsme na tom stejně.“ přiznám polohlasně. Naprosto neprobádané údolí leželo přímo před námi a zdálo se zase o trochu víc děsivé než před chvilkou. Dokonce víc děsivé, než to mešuge, co nám šlohlo krystal. Ušklíbnu se nad tou myšlenkou.
”Možná, že bychom neměli dělat nic a jednoduše počkat, až to samo vykrystalizuje.“ nadhodím první hloupou myšlenku, která se mi objevila na mysli. Přístup, který nás dostal sem a který se zjevně neosvědčil. Přesto jsem ho vyřkl s nadějí, že by to mohlo fungovat.
Volnou rukou přestanu vytvářet neurčité obrazce a místo toho rozpojím objetí, abych se mohl otočit zpátky čelem k ní. Při té příležitosti si neobratně štrejchnu čelem o její korunu. Nic vážného, ale bude chvilku trvat, než si na tuhle její ozdobu zvyknu. Promnu si zasažené místo a pak prsty okopíruju tvar jejího zlomeného rohu.
”Furt si myslíš, že jít po krystalu je hloupost?“ vypustím ze svých úst otázku, která na první pohled vypadala jako naprosto odbíhající od tématu, jenže opak byl pravdou. Honba za krystalem se stala mým motorem. Tlačila mě v před i ve dnech, kdy se vše ostatní zdálo zbytečné. Jenže to platilo v době, kdy ve hře nebyl žádný další faktor. Žádný dech beroucí rohatý faktor...

Příliš mnoho úvah

S Ullomem v náruči se cítím spokojená. Je měkký, teplý, sametový tak, jak to umí ze své přirozenosti jen on, a všechno to dohromady utváří pocit, že teď a tady je správně. Čím míň okolních rozptylujících vjemů, tím lepší podmínky pro uvědomění vznikají, a mě se podaří propadnout tak hluboko, jako už dlouho ne. Ale že bych tomu rozuměla? To vůbec. Nemám nejmenší tušení proč, ani kdy se to stalo.
Nechtěla jsem, aby odešel z bytu, jenže jsem nedokázala překonat svou hrdost, načež se po hodinách čekání objevil metamorf a z novinek, které s sebou přinesl se mi sevřel žaludek. A předtím? Těžko se mi rozlišuje jestli jsem si vzala jen po čem jsem toužila, nebo v tom už na lodi bylo něco víc. Krom toho, problém trvá, akorát ho odsouvám a snažím se tvářit, že neexistuje. Je to tak: nemám dobré vysvětlení ani pro své otravné libido, natož pak účinnou páku jak se nutkání zbavit.
Jediné, co mi hmatatelně zbylo je on a ačkoliv se tím otevírají cesty plné možností, mám strach, že všechno zkazím jediným špatným krokem. Za tím číhá už jen prázdnota samoty, podpořená nadějí, že nějak bylo a nějak bude.
Zamrazí mě v zádech a o to vědoměji se nadechnu vlasů, do kterých nořím obličej.
Chce se mi propadnout ještě hlouběji a pokračovat ve zkoumání vlastního nitra, jenže namísto rozjímání v relativně bezpečné poloze se mazel rozhodne mluvit a navíc i otočit, což se mu taky hned vymstí.
“Zssní to hezssky, nedělat nic, ale zssačal jsssi sss tím, tak bychom o tom asssi měli mluvit. Jen nevím, co chceš ssslyšet. Co bych měla říct, aby tě to nemrzsselo, protože..,“ a to je přesně to, co mu říct nemůžu. Co když čeká, že mu slíbím něco, co se mi pak nepodaří dodržet? Co když jsme jen pobláznění a chemie mezi námi za pár dní vyprchá? Je to pak míň opravdové? Má smysl do něčeho takového vkládat energii?
“Prossstě ssse mnou buď trpělivý,“ dodám a rychle se zamyslím nad položenou otázkou. I v šeru, kdy leckteré detaily jeho tváře a těla zanikají, je až příliš velkým lákadlem. Když se ale zamyslím, zbyde mi prostor už jen pro letmé doteky rukou kterými jej dál objímám.

Nerozhodně zamručím.
“Nevím. Chápu tvoje důvody a jessstli kryssstal pomůže, pak bychom ssse měli pokusssit ho zssíssskat zsspátky. Kdyby šlo jen o penízsse, byla by to hovadina. Vždyť jsssem na zssačátku ani nevěděla, co kradu,“ teď už se mi daří vnímat kámen v kontextu. Je cennější, než jsem si myslela, a současně s tím je i nebezpečný – sám o sobě, ale i kvůli těm, kteří ho chtějí.
“Pokud tady nechceš zssůssstat, je výlet na Unryke pořád dobrá možnost kam odsssud vypadnout.“
Vlastně je mi jedno, kam a proč půjdeme. Moje plány jsou variabilní a momentálně s nulovou důležitostí, a kdo ví, třeba tou pomocí zlatookému prospěju nejen Salkaranům, ale i sobě.

Plány a sebereflexe

Samozřejmě měla pravdu. Nic nedělání znělo na první dobrou hezky, možná až moc, ale byla to slepá ulička. Nejspíš by to vedlo jen k nespokojenosti jednoho z nás a následné hádce, a i když někde v koutku duše tuším, že hádkám se stejně nevyhneme, bylo by fajn, jich absolvovat co nejmíň.
”Já to taky nevím.” přiznám bez zbytečného vykrucování. Na jednu stranu mě těšilo, že chce brát ohled na moje city, na druhou se mi to vůbec nelíbilo. Nerad bych se dostal do fáze, kde mi raději milosrdně zalže, místo toho, aby mi řekla čistou pravdu. Očividně mě celá situace psychicky destabilizovala víc, než jsem si do teď připouštěl a už se to promítlo i do jejího vnímání. Sakra…
”To snad zvládnu.” přitakám s milým úsměvem na jednoduchou žádost a připojím možná naprosto zbytečnou prosbu alias poznámku. ”Jen buď svá a upřímná. To mi bohatě stačí.” úsměv se mi malinko rozšíří, až se v oranžovém šeru zaleskne řada bílých zubů.

Její, na první pohled jednoduchý, rozbor mi pomáhá zohlednit všechny faktory. Její slova, jako by dávala na věci nový náhled. Jaká byla šance, že krystal skutečně někomu pomůže? Co když naopak přivede akorát víc nežádoucí pozornosti? Mysl mi zaplavila pochybnost a bylo to snad úplně poprvé, kdy jsem nad svým „poslání“ začal pochybovat.
”Jenže to já nevím. Možná jsem si to za tu dobu jen moc idealizoval a teď doufám, že to náš lid spasí, ale třeba to bude přesně obráceně.” vznesu obavu nahlas, což jen podtrhne, jak reálná možnost to byla. Krystal byl svojí podstatou zbraň a jediné co mohl přinést, byla zkáza.
”Nechci.” oznámím jednoznačně. ”Je to nechutná smradlavá díra.” neodpustím si dodatečnou poznámku. Ještě teď mám před očima všechny ty nechutné báně a baňky, inkubátory s částmi těl, nejrůznější nástroje, červy a v neposlední řadě i to prokleté řeznické lůžko, na kterém tak bezvládně ležela. Ne, nehodlám tu strávit jedinou minutu navíc, než bude nezbytně nutné.
”Možná bychom se tam mohli podívat po nějaké zakázce. Společně jsme docela silná dvojka.” zabroukám spokojeně, kam by se naše kroky na Unryke mohly ubírat a volnou rukou odhrnu jeden neposedný pramen vlasů z růžovlásčiny tváře.

Rozjímání nad budoucností

Takže se to vážně děje. Přehodnotí teď všechno kvůli – čemu vlastně? Je to vůbec moje starost? Neochotně vyhledám pohled jeho očí, zatímco obočí nad těma mýma se stáhne o kus k sobě. Nelíbí se mi tenhle druh vlivu, protože nedokážu vyhodnotit, nakolik je z Ullomovy strany racionální.
“Ještě máš časss to promyssslet. Couvnout můžeme ssskoro vždycky,“ vypíchla bych to skoro, ale nechci kazit klidný tón naší rozpravy. Kromě krystalu jsem zodpovědná za ztrátu dokumentů a Thuxovu smrt, takže pátrání po mě bude vyhlášeno na víc místech, než jen na Asterionu (potažmo jen v městské oblasti Warxu), a to by ještě mohl být problém. Pravděpodobně tak velký, že do něj spadne i zlatoočko a já si to budu do smrti vyčítat. Což by nemuselo být zase tak dlouho. Arrrgh.

Stíny ve tváři se mi prohloubí, když se přese všechny nepříjemné úvahy usměju. Dva obzvlášť temné body se mi usadí kousek nad koutky úst.
“Pořád je to teď lepší uvnitř, než venku,“ ujistím nás oba. Ani nevím, jestli uběhlo tak málo času, nebo žádné další hlášení počítače neproběhlo. Zní logicky, že strojově ženský hlas ohlásil energetický propad podruhé jen na místech, kterých se to týká. Když se ale pozorně zaposlouchám, je ve ztichlé ložnici skrz ventilaci slyšet, jak se zvedá vítr a žene hromady prachu a písku na všechno, co jim stojí v cestě. Buď to, nebo jde o běžné zvuky, které jindy zanikají. Tak či onak, nehodlám se vzdát luxusu měkké postele a líbivé blízkosti druhé bytosti, abych to zjistila.
“Ale ssslibuju, že hned, jak to bude možné, pro násss najdu hezssčí mísssto,“ přechodné bydliště, kde se nikdo nebude muset bát dotknout vybavení a kde bude téct teplá voda kdykoliv si na to vzpomenu.
Od takového slibu je velmi blízko k tomu, co zmínil. Ještě předtím ale neodolám, stáhnu ruku z jeho boku a místo majetnického objetí se pustím bříšky prstů do zcela nevinného prozkoumávání jeho pokožky kousek pod krkem a v okolí klíční kosti.
“Co by ssse ti líbilo? Chceš jen krássst, nebo raději podvádět?“ půlkou rozšířených úst se zvesela ušklíbnu, “Můžeme sssamozssřejmě zsskusssit i něco v rámci většiny zssákonů. Přeprava zssboží,“ pokrčím rameny, ale nemá to valný efekt. Navíc, na přepravování bychom museli sehnat vlastní loď. Ani nevím, co se tak nabízí. Poslední roky jsem úkoly spíš dostávala, než abych si je sama hledala, a vyhovovalo mi to.

Plány

Couvnout?!? slovo zapůsobí na moje ješitné ego jako prásknutí bičem. Drobně se ošiju, ale ne víc, než by se dalo přisuzovat zaujímání pohodlnější polohy. Pozornost raději přesunu na usmívající se Mad, jenž právě tímhle výrazem dokáže vyrovnat misky vah mojí duševní rovnováhy zase zpět.
”Teď určitě.“ zabroukám spokojeně a neodpustím si drobný důraz na slovo teď. V její společnosti se aktuálně zdálo skoro každé místo lepší. Bonusová vyhlídka na slíbené hezčí místo moji náladu ještě umocní. I když těžko říct, co si právě tady růžovláska představuje pod pojmem hezčí místo... V jejím případě jsem si stále nebyl jistý, jestli se pod tou tvrdou skořápkou schovávala romantická princeznička prahnoucí po všech těch prkotinách kolem nebo praktická tvrdá bojovnice s pohledem jasně upřeným na cíl.
Pod dotekem prstů na kůži se drobně zachvěju, kdyby přešla do škrábání, nejspíš bych se neubránil tichému zavrnění, takhle jen spokojeně přivřu oči.
”Myslel na něco míň ilegálního, ale když to teď zmiňuješ.“ na chvilku se odmlčím, když se moje mysl přebírá dostupnými informacemi. Jsem si jistý, že by mě určitě napadlo něco, co by se dalo ukrást a rovnou by nám to poskytlo prostředky na něco většího. Jenže tu stále byly její neposedné prsty, poskakující po mé kůži, které úplně nedovolovaly použít plný potenciál mojí mysli. K čertu s tím.
S touto myšlenkou zatlačím volnou dlaní na Madiin levý bok tak, abych jí povalil na záda. Sám na nic nečekám a obratně se vyhoupnu nad ní. Než se stihne rozkoukat, obkročmo se usadím v oblasti podbřišku. Se zkoumavým pohledem upřeným na svoji společnici pokračuji v původní konverzaci.
”A dokážeš vůbec ukrást něco, aby si u toho nerozbila půlku vybavení a nerozbila pár hlav?“ popíchnu Mad škádlivým tónem.

Přiznání

Nenadálému tlaku ruky na bok se sice podvolím, ale rozhodně to není tak, že bych si v nové roli libovala. Nic na tom nemění ani fakt, že v ní figuruje Ull. Prsty pravé ruky neklidně zabubnuji o postel, zvažující jaké mám možnosti a jestli v podřízené pozici vydržím, levou dlouhým pohlazením vystoupám od kolene na stehno.
“Co ssse ti na tom nezssdá? Jsssem nápadná, musssím nějak odvéssst pozssornossst,“ opáčím hravě, ačkoliv jej sleduji velmi pozorně, připravená zasáhnout, kdyby se mi to přestalo líbit. No tak, co by mi asi mohl udělat. Napětí usazené pod kůží se mi tím podaří zmírnit jen o kousek.
“Ale dobře.. Budu ssse sssnažit nepošpinit tvou dobrou pověssst.“ pravačku si posunu pod hlavu jako provizorní polštářek. Pohodlněji se ale necítím, i když rozhodně není od věci se protáhnout.
“Co dalšího tě trápí? Zssmiňovala jsssem už, že neumím pilotovat?“ zvědavě povytáhnu obočí. Přiznání vlastní nedokonalosti je pro mě novinka, v kontextu našeho rozhovoru ale jen trošku potupná. Navíc je to podstatný detail, měl by to vědět.

A co ještě!

Při řečnické otázce se neubráním zkoumavému a na oko hodnotícímu pohledu na ženu pod sebou. Ani v oranžovém šeru se některé její části jednoduše nedokáží tvářit nenápadně, a tak chápavě přikývnu.
”Pravda. Nenápadnost nebude zrovna tvoje silná stránka.“ prohodím škádlivě a abych se vyvaroval nějakému nečekanému vyhození ze "sedla", položím obě svoje dlaně na její břicho. Látka na provizorním svršku se drobně zkrabatí, ale jinak se poloha zdá docela stabilní.
Zmínku o mojí pověsti přejdu jednoduchým ušklíbnutím. Nikdy jsem nic takového jako pověst neměl a pochybuji, že se to v budoucnu změní.
Trápí? zaznamenám skoro až překvapeně, ale jakmile původní otázku doplní o přiznání, zase se vrátím do svojí rozverné nálady.
”Dobré vědět, alespoň mi odtud neplánovaně neodletíš.“ okomentuji, načež připojím zazubení nad svým jednoduchým vtípkem. To, že já jsem docela obstojný pilot malých letounů a raketoplánů si však nechám pro sebe. Místo toho vyzdvihnu jednu z jejích předností a zároveň z mých nedostatků.
”Já zas jednou ranou nepošlu chlapa k zemi.“ připojím další pobavené zazubení.
”Navíc se v tvém portfoliu schopností určitě najde něco, na co si opravdu pyšná, pochlubíš se?“ vyzvu růžovlásku a prsty obou rukou lehce zabubnuji na tělo pod nimi.

Ještě třeba tohle

Namísto širšího úsměvu nebo smíchu se zatvářím samolibě, se zvláštní příměsí vážnosti. Má pravdu. Sice i s postupujícím časem mám pocit, že bych musela použít víc ran, ale na podstatě vyjádření to nic nemění. Post něžné kopretiny vonící střelným prachem, to je pro jiné. Jenže, stejně jako taková křehotinka, i mě se stalo, že jsem potřebovala zachránit princem schovaným v útrobách lodi. A co hůř, asi jsem vlastní neschopnost v tomhle ohledu ještě úplně neskousla. Záchranný dodatek zlehka lechtající mé ego nakonec zachrání situaci.
“Myssslela jsssem, že přijetí do týmu už mám zssa sssebou a on je to teprve pohovor?“ na ten popud přestanu ležet jak leklá ryba a skrčím nohy, takže Ullovi za zády vytvořím dočasnou oporu.
“Zssvládnu běhat na podpatcích,“ vytasím první hloupost, která mě napadne, ale ke které je třeba se dopracovat snahou a pílí. Z logických důvodů je něco takového sice využitelné, ovšem zbytečné.
“Ssstačí ti to? Nebo potřebuješ ssslyšet ještě něco?“ optám se tlumeným, medovým hlasem, zatímco si z pod hlavy vytáhnu ruku. Evidentně si na něj, a jeho způsoby, potřebuju jen chvíli zvyknout. Kousek po kousku. A přesně v tom duchu se dotknu konečky prstů těch jeho. Hřbet dlaně, zápěstí, předloktí..
“Umím něco málo ssse sssyssstémy, obssstarat sssi to sssprávné vybavení a vyssstačit sssi i sss málem.“

S málem?

”Přesně tak.“ oznámím bez sebemenšího zaváhání, a i když je můj tón na oko vážný, dají se v něm relativně snadno najít stopy skutečné podstaty a tou není nic jiného než hravosti.
”Nerad bych pořídil zajíce v pytli.“ přisadím si a drobně zakolísám, když se její tělo pohne. Nakonec ale nejde o formu vzdoru, jak mě prvně napadlo, ale pouze o pokrčení nohou. Spokojeně se tedy ještě víc uvelebím.
První z jejích předností bohužel nedokážu patřičně ocenit. Podpatky jsem nikdy nenosil, takže nemám ani tušení, jak moc obtížné je v něčem takovém dokonce běhat. Přesto předpokládám, že by se tím nechlubila, kdyby to nebylo něco výjimečnějšího. Rozhodnu se tuto schopnost ohodnotit alespoň drobným, rádoby uznalým kývnutím.
”Hmmm...“ dostanu ze sebe nahlas, zatímco opět na oko zvažuju, jestli by mi něco takového mohlo stačit. Jasně jsem věděl, že ne. Chci toho vědět víc! Chci vědět všechno!
Podezřívavě sleduji, jak se její ruka pohybuje po mém zápěstí a předloktí, když látka jejího svršku zase o kousek povolí a ruce položené na jejím břiše se posunou o malinko výš.
”Jak jako s málem?“ prohlásím jakoby uraženě, ale oči mi přitom skoro až vyzývavě září. To že byla dobrá se systémy už jsem měl možnost vidět a o tom, že si dokáže sehnat cokoliv kdekoliv, jsem snad nepochyboval nikdy. Měla takovou tu přirozenou auru někoho, kdo si za každé situace jednoduše poradí. Což byla jen další z řady věcí, která mi tak hrozně imponovala.
”Chceš tím snad něco naznačit?“

I s tím nejmenším

Nějak se nemůžu rozhodnout - kořist má navrch, ale pořád je snadný cíl, akorát, že u toho vypadá spokojeně. Boj o život neprobíhá. Reálně neprobíhá žádný boj, jen mě sem tam napadne, jestli misky vah skutečně nepostrčit na druhou stranu. Jenže nechci přijít o ten kousek výjimečnosti, který poslední minuty nabízí. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem byla takhle nerozhodná.

“Nazssnačit?“ zamyslím se nad svou spokojeností (90%) “Vůbec ne. Je to tak, jak říkám – vyssstačím sssi sss málem. Hodí ssse to, když ssse ssstane, že není dossstupné pořádné vybavení,“ kdybych to uměla, přihodím andělský úsměv, ten můj je zkrátka jen pobavený.
“Je to dobrá vlassstnossst. Nevím, co ssse ti na tom nezssdá, ale klidně.. mluv,“ stáhnu šmátravou ruku k sobě, ale předtím, než dopadne mezi jeho ruce a má ňadra, ho k vyjádření vybídnu i ve vzduchu naznačeným gestem.

Tahle hra je pro dva

Mad svoje původní prohlášení zopakuje a jako třešničku na dortu přihodí ještě malý bonus. Být to ve psané formě, nejspíš by to bylo napsané tučně a s nejméně třema vykřičníkama. Její pobavený úsměv můj pocit jenom umocní.
Ona si mě prostě dobírá, potvora jedna! usoudím a obočí se mi přitom mírně svraští, když se snažím z jejího výrazu vyčíst něco navíc. Tak já jsem ti málo jo a ještě nouzovka? No počkej!
”Máš pravdu, dokonale praktická záležitost.” dám se až do možná přehnaného souhlasného přikyvování. ”Do bojových podmínek jako jsou tyhle…” zvednu ruce do vzduchu a teatrálně rozpažím, abych pojmul naše široké okolí. ”…skoro až dokonalé.” spokojeně se zazubím.
”Alespoň víme, kdo bude zítra snídat ty lahodné červy.” rošťácký úsměv se ještě malinko rozšíří. ”Můj mlsný jazýček by to bohužel nezvládl, ale ty si s tím určitě hravě poradíš.” zády se spokojeně položím na provizorní sedačku z jejích nohou a ruce si založím spokojeně na prsa. Na tváři samolibý výraz.

Má ta hra nějaká pravidla?

Víčka se mi mstivě přivřou a jen díky bledým duhovkám i zorničkám je zřejmé, že Ulla stále sleduji. Fakt, že na mě sedí a přitom se mi vysmívá by se dal přejít, ale ta výhrůžka? Červi? Pro mě?!
“Co to sss tím má ssspolečného?“ zaberu si pro sebe i druhé stehno.
“Jak sssesss z mála dossstal k červům? A mlsssnému jazssyku?“ rychle mi to dojde. Spojitost je zcela zřejmá – žádná totiž není, vaří z vody a jde jen o to mít navrch. I když je nahoře.. nenasyta. To ses ale spletl.

“Zssenogure..,“ vydechnu s hraným tónem nelibého neštěstí, už jen zbývá, aby se přidalo tlumené ts-ts-ts. Škoda ale každé hlásky, které se mine účinkem, místo toho v jednu chvíli prudce roztáhnu stehna a nechám ho mezi nimi propadnout. Sama se přitom napřímím a aniž bych pustila jeho nohy, nakloním se mírně dopředu. Široký úsměv na sebe nenechá dlouho čekat. Jindy bych se namáhala dál a třeba ho i zasedla na oplátku, dnes se ale spokojím s málem. Slíbila jsem přece, že nebudu praktikovat žádný nátlak.

Asi ne, ale každá hra má vítěze a poražené

”Odrazil jsem se od stavu zdejších zásob a faktu, že si vystačíš s MÁLEM.” odpovím jednoduše. Navíc slovo „málem“ převalím po jazyku s lehce dotčeným podtónem. Jedna z rukou mi přitom mávne směrem někam za mě, kde zůstala bedýnka se zbývajícím normálním jídlem. Nebyl jsem uražený nebo dotčený, jen jsem si nechtěl nechat líbit ten drobný šrám na své ješitnosti. Ty a já jsme rovnocenní růžovlásko!

Zpozorním, když použije moje rodové jméno, ale abych mohl zareagovat na nastraženou past, bylo jednoduše pozdě. Ruce mi vyletí před sebe v marné snaze se ve vzduchu něčeho zachytit. Jenže kde nic není, není se čeho chytit. Logicky.
Nevyhnutelně spadnu zády na postel, což doprovodí jen tiché žuchnutí a drobné heknutí. Řezník si očividně potrpěl až na zbytečně moc měkkou postel. Ruce dopadnou vzápětí každé ze své strany hlavy a já zůstanu nehnutě ležet s pohledem upřeným před sebe. Stejně jako zbytek ubikace i strop aktuálně zahalovaly stíny promísené s občasným zablikáním oranžových nouzových zářivek. Nejspíš musí mít vždycky na vrch. Napadne mě jediné vysvětlení toho, co se právě stalo. Musím se nad tím faktem pousmát. Měl jsem převahu jen jednou, a to když byla připoutaná k tomu hnusnému lůžku a ani tehdy jsem si tu roli neužil. Možná to tak má prostě být. Dospěju nakonec a místo toho, abych se pokusil o další nejspíš zbytečný pokus o získání nějaké kontroly, nahmatám rukama její zápěstí a zkusím jí stáhnout na sebe. Síla není nijak velká (39).

První kolo

Zláká mě a já se poddám, utlumená v honbě za převahou předchozím ziskem bodů. Skoro je mi mazla líto, ale protože cítím jisté zadostiučinění, rychle na veškerou lítost zapomenu. Vyprostím si nohy a mírným tahem z druhé strany se nechám navést k pozvolnému klesání těla na tělo. Dávám si přitom dobrý pozor, aby to bylo fér, a tak vsunu jednu nohu mezi jeho a druhá je připravená k případnému zbabělému útěku. Stejné podmínky na obou stranách.
Jenže když mě k sobě táhne, je mnohem těžší vzdorovat sama sobě. Štěstí, že i ke mně se doneslo, že mluvení je většinou zabijákem sexuální tenze.
“Už jsssem prošla, nebo je tohle ještě sssoučássst rozsshodování?“ vydoluju ze sebe první aspoň trochu logickou větu, která mě napadne. Pravdou je, že mluvení nepomáhá. Touha usazená pod kůží se dál svévolně rozlévá tělem a mate jinak nevinné myšlenky, které upozorňují na drobné detaily, kterým bych dříve nepřikládala žádnou důležitost. Na zvláštní semišovou strukturu kůže jsem si už zvykla, očekávám ji, ale zřejmě se nikdy dostatečně nenabažím toho nechat jí ubíhat pod prsty. Ale měkká opora jeho těla? Chce se mi přilnout, užít si pocit vzájemnosti, naslouchat úderům srdce a cítit Salkaranovu vůni.. oprostit se od všech pudových nutkání a zkrátka jen existovat s vědomím, že v něm vzbuzuji aspoň trochu podobné pocity, a že i přes vzájemnou rozdílnost spolu dokážeme fungovat. Bez iluzí, že každý den bude zábavný a prožitý v dobré náladě, za to však s jistotou, že déšť z mraků bouřlivých dní nesmaže vzájemné pouto jen proto, že se to právě jeví jako nejlehčí řešení. Chce se mi být důvodem k drobným úsměvům, ale klidně i jen k hřejivému plamínku v nitru, který nemůže být nikým pozorován. Líbí se mi mimika popelavé tváře i to, jak s řadami ostrých zubů dokáže sem tam působit roztomile.. a přece bych jejich stisk dokázala vnímat euforicky, stejně jako vím, že je v přemlouvavém sevření jeho rukou ukrytá nefalšovaná síla. Taková, která rozproudí krev a zrychlí dech.
Do háje..
Vlasy se mi svezou kolem obličeje, ale nemám se k tomu, abych se jimi zabývala. Lačně zkoumám Ullomův výraz a v představách odhaluji úplně jiná místa, než tvář a čelist. Stačilo by tak málo, aby vynikl kontrast našich těl.. ale ovládnu se (92%).

Reakce na první kolo

Handrkování vezme očividně za své, když se Mad nechá poměrně snadno přitáhnout. Popravdě jsem očekával nějakou formu vzdoru. Přeci jen, dosavadní zkušenost mluvila jasně. Jakmile se na obzoru objevil byť jen náznak, že by mělo z její strany dojít na submisivního chování, vyrazila vždy do protiútoku s vervou pravého alfa samce. Tedy abych byl naprosto přesný, v jejím případě alfa samice. Jenže tentokrát se nechá dobrovolně táhnout blíž a blíž. Až když jsou naše ruce zhruba někde na úrovni mého trupu, protne vzduch provokativní otázka. Ušklíbnu se. Byl jsem si jistý, že neexistovala žádná ideální odpověď a ty co mi přišly okamžitě na mysl, by jen vyvolaly další zbytečný boj. Ne! Tentokrát to bude jinak. Spolknu pro jistotu všechny odpovědi a místo toho dotáhnu její dlaně až na úroveň svojí hlavy. Teprve až tady povolím svůj stisk.
Cítím, vzájemné teplo, která si i za tu kratičkou chvíli stihla naše těla vyměnit i přes vrstvy obnošeného oblečení. Pohled upírám na skoro bych řekl až hladový výraz Ardorianky a po dlouhé době si zase připadám jako kořist. Jenže tentokrát to není strach, co by zaléval moji mysl, ale něco naprosto nového. Byl to podivný mix mezi vzrušením a nejistotou, chtíčem a bázní nebo možná panikou a touhou nebo dokonce kombinací toho všeho dohromady. Ztěžka polknu. Ruce položím na její boky, jako by mi něco takového mohlo nahradit alespoň drobet mentální rovnováhy, ale marně. Srdce se roztluče ještě o něco víc, když naše tváře zahalí závoj z jejích vlasů a letmo pošimrá moji tvář.
Hryzni! Hryzni! buší můj vnitřní obranný mechanismus ze všech sil na zmatenou mysl a vkládá mi přitom do hlavy obrazy toho, jak se dvě ostré řady zubů zatínají do napnuté šíje s takovou intenzitou, dokud pružná bílá sladce chutnající kůže nepoddá a horké pramínky krve nezaplní ústa.
Drobně zatřepu hlavou, abych zahnal tyhle divoké sebezáchovné pudy a místo toho upřu svoji pozornost jinam(71). Mluv! Prostě něco řekni! Zhluboka se nadechnu v naději, že se mi podaří zformulovat něco rozumného.
”Můžou dva vůbec tvořit tým? Není to pak spíš parťáctví?“ dostanu ze sebe dvě otázky naprosto nekorespondující s aktuálním stavem nebo rozpoložením. I tak se to asi dalo považovat za úspěch, když vezmu v potaz, že to alespoň okrajově souviselo s předešlým tématem.

Druhé kolo

Tváří v tvář jednomu z největších pokušení, kterému v poslední době musím čelit, začnu prohrávat (50%). Odhodlání bere rychle za své ve chvíli, kdy z Ullomových úst vyklouznou dvě jednoduché, zvídavé věty, tak trochu omámené okamžikem. Zaměřím se na to místo – na dvě poddajně měkké linky rtů, zvolna se pohybující jen kousek ode mě.
“Nebo pár..,“ odpovím pohotově, tlumeným hlasem, váhající nad troufalostí takových slov. Pohled vystoupá nazpátek. Jen o několik centimetrů výš se totiž i v mělkém oranžovém světle lesknou zlatavé oči, ve kterých se mi daří číst asi tolik, jako ve vlastních pocitech. Hlava přitom klesá níž a níž, mezera mezi námi se ztrácí a vlasy volně spadají na zmačkanou látku pod námi. Namísto prudkého záchvěvu odvahy ale i tentokrát do popředí vyrazí ostré bodnutí sebekázně (91%), jež mne v pohybu k polibku nejdřív zbrzdí a nakonec úplně zastaví. Nebo je to pouhá zbabělost?
Nadechnu se.
Celá tahle taktika jak nebýt moc hrr začíná být otravná a vidím v ní jen málo benefitů. Semišové ruce položené na bocích jsou výmluvné, a přesto se díky jediné větě, kterou si on sám dost možná už ani nepamatuje, držím zpátky (76%).
Polknu.
Zapřu se, ruce opustí okolí Salkaranovy hlavy a já se narovnám, čímž mezi námi opět vznikne chladná mezera. Nezdá se být tak těžké se odvalit stranou, neprodlužovat vzájemné škádlení.. jen se mi nechce. Z toho důvodu je každý můj pohyb neochotně pomalý. Povyšuji ale jeho přání lépe se poznat nad vlastní, nízké, pudové potřeby (98%). Není to poslušnost, nýbrž gesto vzešlé z respektu.
Zvednu se do kleku, abych ho nezatěžovala svou vahou.

Jenže čím jsem dál, čím více se díky pomyslně zatnutým zubům ztrácí ona zvláštní atmosféra bezprostřední intimity, kterou jsem většinu života neměla možnost zažít a která převažovala misky vah na jeho stranu, tím víc procitám do vlastního sobeckého rozpoložení (30%). Tmavá ústa se mírně prohnou. Úsměv je to provokativní, s nádechem neškodné arogance. Buď rozumná. Nic víc se neočekává.
“Takže.. parťáku..“ bez znalosti právoplatného výsledku pohovoru se pasuji na místo, které mi podle mě samé bezpochyby náleží, “Prachová bouře. Pět hodin. Jaký máš plán?“ k tomu, že jsem chtěla odpočívat se nahlas nevracím. Řešení je totiž prosté: namísto nekonečného váhání ho trochu popostrčím, ale rozhodnutí nepadne na mou hlavu. Tedy.. možná.
Koutky rtů povadnou během vykreslení krátkých svislých drah špičkami prstů na jeho hrudi. Hned na to zvednu ruce k ukořištěnému svršku, jehož nezajímavé a narychlo zašněrované tkanice rozvážu stejně snadno, jako jsem je před chvílí zavázala. Tentokrát nezaváhám a tmavá látka sklouzne do půlky zad a odhalí tak nejen bledá ramena.
Neudržím se, abych očima nesklouzla po vlastních křivkách, i když výhled na ně mám omezený. Chabé světlo umně skrývá pozůstatky po dávno zahojených drobných rankách, co ale skrýt nedokáže jsou oproti kůži o odstín tmavější dvorce se středobody vzpřímenými vzrušením. Stáhnu si rukávy z paží a svršek odhodím stranou. Uvolněné ruce rychle najdou nový cíl, druhý pár rukou, a v rámci nestydatého plánu je posunou z boků blíž podbřišku, kousek od zapínání kalhot.
“Hmm? Když bude dossst dobrý, přessstanu tě pokoušet,“ ruku do ohně bych ale za to prohlášení nedala.