Andor.cz - online Dračí doupě

Soukromé

Tak tohle byla typická ukázka spratka. Je jedno, kolik mu je - měl by ho někdo srovnat. Škoda, že jsem proti němu malá a slabá, vyprášila bych mu kožich. Kdybych totiž použila kouzla, asi ho zabiju, natolik mi během pár minut dokázal otrávit večer, kterej nevypadal zas tak špatně.
Něco si pro sebe zavrčím a taky se přemístím.
Mlčky pomůžu obnovit ochranu, magie jiskří po bariéře, jak jsem v ráži. Kdyby mě teď někdo vyzval na souboj, tak i do blbýho Expeliarmu dám tolik vzteku, že mu zpřerážím prsty.

Druhej den jsem spala dlouho jako zabitá. To bude tím, že v noci jsem toho moc nenaspala - sice jsem si pomohla zahřívacím kouzlem a vším možným, ale rozhodně nejsem zvyklá spát v takových podmínkách. Ani to, že před vchodem do jeskyně "hlídá" vlkodlak, mě moc neutěšilo.
A co teprve ta bolest hlavy...
Nakonec jsem rezignovala, aspoň pro tuhle chvíli, na svoje ego. Držet kouzla v tomhle stavu nebylo příjemný a k čemu bych sakra měla tu uvrčenou chodící chlupatou deku? Stálo mě to hodně přemáhání. Kvůli ješitnosti a tomu, že jsem na něj byla naštvaná, jak pořád vybuchuje. Na druhou stranu jsem ženská - a chlapský rozmary už jsem zažila různý a zatím je všechny přežila. S vořechem je to sice jako pracovat s nestálým lektvarem, co hrozí výbuchem, ale moc dobře vím, že pošimrat ego nikdy neuškodí.
Opatrně jsem ho probrala, aby na mě ve spánku neskočil a nezlomil mi vaz. A přes veškerý vnitřní sebezapření, kdy mi ego krvácelo, jsem mu obrazně odhalila břicho a krk a neobratně ho požádala, jestli si můžu přilehnout.
I tu noc potom jsem se pokusila schoulit do tepla pod jeho hnusnej plášť. Živočišný teplo je živočišný teplo, to my z Kruvalu víme moc dobře, heh.

Pokud po mně nechtěl nic zásadního, sbírala jsem se z kocoviny a slibovala si, že odteď budu pít opravdu jen po-russki, tedy s pořádnou zásobou žrádla vedle sebe. Štěstí, že jsem nechlastala zas tolik, abych blila jako šakal.
Jestli došlo na rozhovor, pokoušela jsem se ho nenasrat. Ne snad že bych se bála jeho vzteku, spíš by to jeho řvaní moje hlava neunesla a pukla mi. Lektvar proti kocovině holt v kamčatské jeskyni nenajdete.

A pak to přišlo. I když mám jen lidskej čuch, něco viselo ve vzduchu, blecháč byl... jinej. Žaludek se mi sevřel. Jak mi bylo blbě, vypustila jsem tu informaci z hlavy. Úplněk. Už dneska!
Ve střízlivé a naštěstí už nebolavé hlavě se zase začaly svářit dva názory. Navenek nebylo nic znát, snad jen pro něj lehkej pach nervozity.
Odpoledne jsem si za ním sedla před jeskyni. Dívala jsem se, jak slunce putuje po obloze a vší silou bojovala s nejistotou. Štvalo mě, že on to může snadno poznat, jako já lehce poznala na děckách, že mi neříkaj celou pravdu. Nemám ráda, když někdo ve mně tak snadno čte. V něčem to bylo stejně hrozní jako Legilimens.

"Jsi ochoten udělat to, na čem jsme se domluvili?" zeptám se sice klidně, ale to napětí je kolem mě znát. Konečně se na něj podívám. "Jestli ano, potřebuju vědět, jestli tě mám svázat předtím, nebo až pak. A jestli už to do sebe mám lít na kuráž." Přes rty mi přelítne chabej úsměv. Do jedný nohy, do druhý nohy, aby se mi neklepala ruka, a konec.

Je vážně fajn bejt částečně vlk... třeba teďkonc.
Jsem absolutně vzhůru, když uslyším kroky, a našponovanej jak struna... ale pak ucejtím její pach a uvolním se. Pochybuju, že mě jde krouhnout, maximálně zase voxidovat nějakým kázáním. Ale ne, očividně se jí zastesklo po strejčkovi Fenrirovi, tak sklapla podpadky. Jo, takhle se mi líbíš ženská...
S vítězoslavným úsměvem zvednu cíp kabátu a posunkem naznačím, že má volnou cestu, a jen co si lehne, přisaju se jí ke krku, protože když už nic, rozhodně voní perfektně. A za chvíli jí moje ruka začne sondovat tělo - břicho, podbřišek, stehna... kundě se vyhnu hlavně kvůli sobě, nemusel bych se udržet a na šoustání si pro dnešek radši nechám zajít chuť.

Normálně nespím víc jak tři, čtyři hodiny, ale když mám čumák imrvére naloženej v tom jejím pachu, málem zaspím i svou smrt. Chrním spokojeně jak nějakej blbej kouzelnickej fotřík. Né že by se mi to nelíbilo, ale takhle to dlouho nepůjde. Bude si muset sehnat nějaký teplý hadry, jinak nás zabijou, zatímco si budu v limbu slintat.
Ale i když, aspoň na můj vkus, zaspím, tak to trvá ještě dlouho, než se probudí. Že by byla únava ten pravej důvod, proč včera vrčela jak megera? A pak že je prej stačí vošukat, aby ti žrali z ruky... hovno. Místo toho začnou mít pocit, že jim patříš.
A nebo jen bude mít krámy.

Čekám, až se probudí, abych moh' vyrazit na lov, dneska se nespokojím jen s debilním králíkem. O flák masa mi ani tak nejde, spíš si potřebuju pořádně provětrat hlavu, protože zejtra je TEN den, konečně, a už začínám bejt pěkně nervózní. Vona se snad o sebe tu chvilku postará...
Vrátím se až večer s kusem skopovýho pro Vronskou a něčím málým na zejtřek, mrazící kouzlo by to mělo udržet v sice zničeným, ale pořád poživatelným stavu. Já jsem už nažranej.

Na druhej den jsem spal víc vlčím spánkem než lidským, to znamená aspoň z lidskýho hlediska skoro vůbec. Ta nervozita - žádnej posranej třas studentíka před zkouškama, ale příjemná nervozita, nedočkavost a očekávání. Dneska zůstávám celej den u jeskyně, i když mám nutkání zdrhnout... včera jsem v jednu chvíli matně a slabě ucejtil lidskou stopu, to město bude vážně blízko. Možná bych se k němu stačil dostat před setměním a po přeměně bych měl všechny ty mudlovský zmrdy jako na dlani.
Dneska se držím celej den vosamotě, vyhejbám se jakejmkoli hovorům a mám problém se soustředit, a proto bych málem zapomněl, co máme v plánu. Připomene mi to až k poledni vona – nebo spíš její pach, taky nervózní, ale na rozdíl ode mě spíš připosraný. Nevím, jestli jí mám nějak povzbudit, utěšit nebo co, tady ty hovadiny mi nikdy nešly, neumím je... a tak radši mlčím. Až bude chtít mluvit, přijde sama.
A taky že jo.

Nechám ji domluvit a při zmínce o chlastu vyrobím na ksichtu úsměv, pod kterým si představuju něco jako chápavost.
„Radši to do sebe moc neklop, jinak budeš nadraná tak, že se po setmění maximálně přeměníš na večeři naloženou v lihu.“
Sakra, todle se asi nehodí říkat, když chceš někoho podpořit... Kurva! Vona je možná vlkodlačí panna, ale já jsem chůvičkovskej panic.
„Ale vážně, no, vona ani přeměna není úplně nejpříjemnější zážitek. Že se mi do toho ještě nějaký provazy budou snažit přiškrtit koule, z toho úplně nadšenej nebudu. Nejlepší by bylo svázat mě krátce po přeměně. Na druhou stranu, kouzelný provazy se přece přizpůsobujou, vobjemu, takže to dyžtak budu muset vydržet, že jo...“
Ale budu ti vděčnej, když nebudu muset...

Plyšovej medvídek to sice nebyl, ale my velký holky s nima už dávno nespíme. My, velký holky, teda ty odvážnější, si místo plyšovýho medvídka pořídíme na spaní vlkodlaka. Konečně jsem mohla upadnout do sladkýho bezvědomí, a kdyby ten jeho kabát tak nesmrděl, bylo by mi kupodivu i fajn. Má štěstí, že během chvíle bylo vše zapomenuto pod nánosem spánku.
Ale ráno... To byste se divili, jak jsem se ráno s bolavou hlavou probírala v šoku, kde to kurva jsem a hlavně s kým a do prdele proč tam jsem.

Během jeho venčení jsem se vydala k jezeru. Jednu blbou cestu tam a zpět přece zvládnu, navíc jsem nutně potřebovala něco jako studenou sprchu, aby mi přestala třeštit hlava. Docela jsem uvítala, že někam zmizel. A přece nás nenajdou tak rychle, že bych se nemohla ani umýt.
Voda byla kurevsky ledová, ale probrala mě, vzala jsem to šmahem, kvůli kouzlům se mi od hůlky málem prášilo. Ona čisticí kouzla jsou jedna věc, ale voda je voda. A taky nejsem amatér ani blázen, abych tu sama chodila bez pár ochranných štítů, co jsem narychlo nahodila, aspoň aby mě nepřekvapil třeba nějakej mudla a nepovažoval mě za nějakou pitomou paní jezera.
Zahřívací kouzla taky lítaly jedno za druhým, a když se vrátil, byla jsem docela v cajku, už jsem nevypadala, že chci někde umřít pod stromem nebo prospat i soumrak bohů. Dokonce jsem se udiveně a potěšeně usmála nad normálním masem. Půl dne mi bylo tak blbě, že jsem si až při pohledu na ten flák uvědomila, jak velkej mám hlad.
Moje díky bylo upřímný, tentokrát nemělo prvoplánově lechtat ego ani uklidnit rozepři. Tohle gesto mi stačilo k tomu, abych se ujistila, že naše spolupráce sice nebude procházka růžovým sadem, spíš plahočení se po kamenité poušti, ale aspoň nenecháme jeden druhýho ve štychu. Ze svý pozice by mě klidně mohl nechat hlady, to si uvědomuju a ne že by mi to bylo příjemný. Zvlášť když já teď těžko můžu být něčím užitečná. Člověku možná. Vlkodlakovi, co spí pod širákem, jí syrový maso... asi ne.

Druhou noc jsem se pak schoulila společně s kouzly (bez alkoholu v krvi to bylo mnohem radostnější čarování) u ohně, protože mi přišlo, že sotva jsem oka zamhouřila, můj zdroj tepla kamsi poodešel a celej den to nebylo lepší.
Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla. Mlčela. Žádnej chlap nemá rád ukecaný baby. A každej chlap potřebuje bejt sám, jestli ho něco žere. Proto bylo o to těžší ho vyrušit. Opravdu jsem neměla náladu na další konflikt. Moje horká ruská krev se uklidnila nejen díky vystřízlivění, ale taky díky tomu, že neměl další pitomý nápady.

"Aspoň to budeš mít s pravou ruskou příchutí."
Je to vtip, ale svírá se mi při něm žaludek. Smrtijed se nezapře, ten musí bejt morbidní. Mnohdy i na svůj vlastní účet.
Mlčím, čelisti sevřené v soustředění. V hlavě mi duní vzpomínka na jeho nasraný slova, že vlkodlak není pes. Jasně, že není, ale to přijde během minuty o čich? No, tohle mi vyjasnil dost svérázně, tak to nebudu řešit. Kdyby to bylo tak jednoduchý a on mě poznal, nebylo by co řešit.
"Podívám se na přeměnu jako zvěromág a pak si tě podám. Jestli mi budeš chtít urvat končetinu, tak kdyžtak levou ruku." Poklepu si na znamení pod rukávem. Svědí a občas pálí, jenže to byl za poslední dobu tak častý jev, že jsem si na to zvykla. Určitě zuří. Určitě to prosral a projel.
"A co ochranný kouzla kolem? Dělali jsme je oba, a jakmile ztratíš lidskou schránku, mohly by působit i na tebe. Mám je shodit, ať si pak odskotačíš? Představa, že tu budu zavřená jak v kleci, mě zrovna neuklidňuje. Spíš by mě zajímalo, z praxe, co na tebe platí. Aniž bych tě musela zabít. V Kruvalu nějak neřešili možnost, že bysme vlkodlaka zabít nechtěli."
Jestli bych ho například chtěla omráčit, vsadím se, že i takhle, jak sedí vedle mě, bych musela použít trochu těžší kalibr. Už jen kvůli jeho konstituci. Vlkodlak je navíc magická bytost, úplněk mu dává sílu. Na druhou stranu netuším, jak je na tom pověstná vlkodlačí regenerace, takže zpřelámat mu žebra tím, že to do něj nasolím od podlahy, fakt nechci. Nepočítaje to, že by ho to pekelně nasralo.
A když už jsme u toho ptaní...
"Žerou vlkodlaci lišky?" To znělo pěkně debilně. "Teda... já vím, že asi seš schopnej sežrat všechno, co se hejbe, akorát mě napadlo, že jestli budu po tom kousnutí živá a použitelná, radši než do tebe sázet kletby, proměnila bych se. Vím, že vlci občas lišky loví. Tak proto... jako sova s pokousaným křídlem na to seru."

To, že se snaží hrát na velkou a statečnou kouzelnici, která má všechno na háku, mě nepřekvapuje - kdyby mě to mělo překvapovat, vůbec bysme se tu o žádným řízeným přeměňování nebavili. Vyděšená nána by byla roztrhaná na sračku po první hodině společný existence, protože nic není tak votravný, jako hysterickej, panickej záchvat... Ale že si z toho dělá prdel, i když má v kalhotkách nasráno, to musím ocenit.
„Sežrat to tvoje voznačkování? Ty mě chceš vážně votrávit, co?“
Zazubím se, ale dál to nekomentuju, ještě toho má dost co řešit.

Otázka jak zpacifikovat vlkodlaka je na místě, ale něco tak blbýho jsem nikdy řešit nemusel, vždycky to bylo prostě 'kdo z koho', zmrd, kterej mě chtěl ne odrazit, ale zabít, a já, kterej mu šel po krku. A jelikož jsem pořád tady, je jasný, že není nikdo, kdo by moh' vyprávět, jak setkání přežil... ve zdraví a nezměněnej.
„Hm... většina těch, s kterejma jsem se setkal, tuhle možnost moc neřešila. Natož abych ji řešil já. Buď mě necháš v řetězech celou noc -,“
z čehož se mi jen při představě chce blejt,
„- nebo mě pustíš, ale pak pochybuju, že budeš mít možnost vyrobit nějaký bariéry - když vod tebe teda nedostanu pořádně do huby... tak, že mě donutíš zdrhnout. “
Jestli jsem něčím fakt nikdy netrpěl, tak masochismem, už jen při představě toho, jak mi její kouzla pročísnou pečlivě pěstovanej kožich nebo dostanu do huby nějakou blbou kouzelnou bariérou, mám chuť se sebrat a na celou tuhle záležitost se vysrat. Ale jsou holt věci, který si žádaj voběť z vobou stran.

Jídelníčková otázka mě dokonale dostane – nevím, jestli se začít smát nebo jí proplesknout, že mele hovadiny, připomínáš mi ty debilní otázky malejch fakanů, a tak na ni jen s absolutně nechápavým ksichtem civím. Pak ale spustí vysvětlení a mně se začne vyjasňovat.
A spolu s tím se mi začíná zvedat nálada – to by totiž mohlo bejt vono! Vona je přece zvěromág!
„Počkat, počkat – takže co to vlastně seš, sova, liška?“
Ale hovno, co to meleš? Tohle přece není důležitý...
„To je jedno, důležitý je, že sice sežeru všechno, ale to neznamená, že za každou cenu. Jako přeměněnej vlkodlak jdu hlavně po lidech, takže když se mi jako... cokoli, nebudeš moc motat pod nohama a radši zmizíš co nejdál od mejch zubů, vodběhnu do lesů! Jen je možný, že jestli chytnu lidskou stopu, poběžím rovnou k městu...“
To by byl hodně blbej způsob, jak se nechat bystroušema nebo hůř, nozdrákem chytit.

"Když odmítáš jíst moje jídlo, co jinýho mi zbejvá?" vrátím mu škleb. Je pravda, že otrávení je dobrej způsob, jak bych se ho mohla zbavit, ženská musí být svině, když není tak silná, ale nemám důvod - zatím - a taky nevím, jak bych ho do něj dostala.

Uchechtnu se a naoko nechápavě se zeptám: "Copak se nikdy nikdo nechtěl pomazlit s vlkodláčkem a zjistit, jak je heboučký? No dobře, asi budu první."
Jó, já vím, že mě ten humor přejde, ale prozatím je to docela uvolňující. Snad na to nebude háklivej jako skoro na všechno.
Pak lehce zavrtím hlavou. "Zaslouží si trpět lidi, ne zvířata. Pustím tě, chlupáči. O důvod víc, proč si nedávat dnes večer ruskou kuchyni. Navíc vidím, jak se na to skoro třepeš. Přece bych tě nepřipravila o tu jednu cele vlčí noc, to by pak s tebou totiž bylo na provaz."
Jen se modlím, aby si cokoli z toho zas nevzal až moc osobně a nepokazil to, že se snažím. Pochybuju, že k němu byl kdokoli z kouzelníků někdy takhle vstřícnej. Nejsem žádnej pošahanej ochránce zvířat ani vegetarián, ale taky nejsem sadistická svině... eh, dobrá, nebudu v tomhle případě, abych ho celou noc držela pod kouzly a dívala se, jak zuří a trpí. Vím, jak zvíře volá - a to jsem člověk. Co teprve on, s napůl vlčí duší? Už když jsem ho včera nenechala vyřádit se, málem vzteky vyletěl z kůže.

"Oboje. Polymorf."
Asi mě moc neposlouchal, když jsem málem omdlela ze vzrušení nad tím, že bych získala další formu.
Ten lehkej úsměv, co jsem měla, zmizí.
"Jestli půjdeš do města... Co když tě chytí? Nejsem si jistá, jak silná kouzelnická komunita tam je, ale určitě tam někdo bude. A pochybuju, že tady na Kamčatce to bude banda imbecilů z Londýna, co přírodu a divou zvěř viděli jen na obrázku."
Zadívám se směrem, kudy vede cesta k jezeru, a přemýšlím. Vzpomínám celkově na Kamčatku, co jsem tu při svým toulání viděla. K městu nesmí určitě, jinak jsme v řiti. On, protože ho možná sejmou, a když ne to, tak by to byla pro Raddla stopa, já bych byla v prdeli, protože bych byla sama a ještě zraněná a nakažená.
"V okolí je tu pár samot. Rybářský chajdy a tak. Možná nějakej loveckej srub. Můžeme se po něčem jít podívat. Třeba bys nám uvolnil bydlení. Stejně se ti v té jeskyni nelíbí."

„Tvoje jídlo by mě už tuplem votrávilo,“ vrátím jí to, rozhodlej, že v tomhle špičkování prostě nebude mít poslední slovo, už vůbec ne takhle blbý.
„Navíc, krupicovou kaši já nerad.“
Ale jedno se musí nechat, tyhle hry jsou zatraceně zábavný.

Představa idiota jdoucího si pohladit vlkodlaka mi stačí k slušný salvě smíchu. A pro dobro nás obou radši rychle zapomenu, že se to, co řekla, dá vykládat i jinejma způsobama. Ale zato hned při následující větě sebou trhnu a automaticky se nakrčím, tak jako vždycky, když se chystám vyletět.
Zvíře?! Fakt řekla zvíře?!
Už už se nadechuju, že ji pěkně od plic řeknu, co si o tomhle jejím ochranářství myslím, ale části mýho mozku, v který sídlí rozum a která poslouchala i to, co přišlo po „zvířeti“, dojde, že se jen snaží udržet uvolněnou atmosféru, i když – zase – blbě. A tadle část pro tentokrát, ačkoli mě to stojí značnou námahu, vyhraje. Jako celek je to její žvanění do značný míry... milý a vsadím se, že kdybych teď vyletěl, nasrala by se a všechno by si rozmyslela. Ne ne, musím držet hubu, aspoň dneska musím.
Nakonec, je to fakt hezký gesto, víceméně jsem čekal, že mě nechá svázanýho.

Polymorf, polymorf... jo, o tom sem něco někde čet'... může mít víc podob a bla bla bla.
„Polymorf? To by vysvětlovato to tvý zmatený blábolení první den, sem tehdá myslel, že ti hráblo stejně jako tý nozdrákově čubě...“
Takže liška, sova... možná ještě něco... docela slušnej repertoár.
„Poslyš, máš ve vejbavě ještě něco krom zrzavky a vopeřence?“

Jasně že má pravdu, do města se může jen plánovaně, hezky s přípravou a jenom za určitým
cílem, pobíhat tam jen tak, už vůbec, když je to absolutně neznámý místo, prostě nejde. Jenže žádnej vlkodlak takhle nepřemejšlí, že jo... má chuť lovit a o tu se nedá připravit.
Tohle je pěkně na hovno...
Zalezlej ve svý hlavě ji valně neposlouchám, ale pár slov mě donutí dávat pozor – vážně řekla srub? V tu chvíli jsem jedno velký ucho, jestli v týhle prdeli bydlej i jinak než ve městech, je to fakt vlkodlačí ráj...
Ta lidská stopa! Že by to nebyl někdo z města ani žádnej posranej turista? Že by to byl nějakej místní samotář? No to by bylo kurevsky dokonalý!
„Hele, kerým směrem je to město? Asi šest, sedm mil vodsud tímhle směrem,“ mávnu hnátou k severovýchodu, „sem cejtil lidskej pach. Jenom matně, ale dyby se pokračovalo dál... Říkal jsem si, že je to nějakej městskej, tak jsem za ním nešel.“

Dobře, aspoň vím, čím se mu pomstít, kdyby náhodou zůstal bezmocnej a odkázanej pro změnu na mě. Krupicovou kaší. Ta představa byla opravdu zábavná, úplně jsem ho viděla jako ty rozmazlený parchanty, co chůvičky zlobí, páč nechtěj žrát, co jim kdo dá. Štěstí, že já jsem byla o level výš než ony, obyčejný přicmrndávačky. Někdo v tom rozdíl nevidí, ale je kurevsky velkej - chůva a vychovatelka.

V jednu chvíli jsem si myslela, že mi zas bouchne do ksichtu jak saze. A to si piš, ty blechatá vobludo, že tentokrát už by ruply nervy i mně. Nejsem žádná pošahaná psychická masochistka, abych se nechala mlátit přes ksicht za to, že se snažím v týhle válečný zóně držet klid zbraní.
A hned vzápětí mi to vrátí. Nesnáším, když mě někdo srovnává s Bellatrix jenom proto, že mezi Smrtijedama, těma víc aktivníma, není tolik ženskejch. Automaticky si všichni myslí, že jsem stejná pošahaná pipina, co se do tohodle spolku přidala jenom proto, že ji rajcuje výzor i vášeň mrtvoly.
Odfrknu si, ale opět nechám tenhle výlev jenom v myšlenkách. Jsem ráda, že není jako Snape a neovládá nitrozpyt. Snape je možná rozumnější, ale s tím bysme se zabili do čtyřiadvaceti hodin, o to se vsadím.

"Ne. Není to zrovna lehký studium. Ale jestli to vyjde..." Nebudu ho zatěžovat detailama, stejně jsem z toho vyrozuměla, že poslouchá možná tak polovinu toho, co říkám, a i to je asi pro něj nadlidskej (nebo nadvlkodlačí?) výkon.

Když se mě zeptá, vstanu a kus popojdu, snažím se vybavit si správnej směr. Kdybych viděla na jezera, řekla bych to hned. Jo, obcházeli jsme tu skálu...
"Přibližně tudy," ukážu do skalní stěny. "Klidně to mohl být měšťák, ale celkově v Rusku je hodně samot, zvlášť na Sibiři. V evropský části je osídlení o mnoho hustší, ale tady, v prdeli světa, kde je kosa i v létě..." Rozhodím rukama a pokrčím rameny.
"Tak se zvedej, taky se potřebuju vyvenčit," houknu na něj už přes rameno, protože rázuju pryč od jeskyně. Byla bych radši, kdybysme našli nějakou vhodnou samotu před západem slunce, jinak jsem namydlená. "Jestli tam někdo bude, zpacifikujem ho a večer si s ním můžeš pohrát," věnuju mu ďábelskej úšklebek, kterej konečně potvrzuje, že ta lebka s hadem není jen módní tetování.
"A já se dneska vyspím v posteli." Dodám si pro sebe vítězoslavně.

Srovnávat cokoli, a to včetně africkejch řití, s tímhle koncem světa je jak srovnávat škvíru panny se starou roztahanou děvkou. Jenže v tomhle případě dávám radši přednost tý vytahaný kurvě.
„Jste fakt divnej národ, za barákem vám běhaj medvědi a vlci a vy se ještě stěhujete na samotu. Teda, né že by mi to nějak vadilo.“
Což je pravda, město se svejma v domech zalezlejma chcípáčkama není na pořádnou žranici úplně nejvhodnější, ale zato nějakej srubovej debil z místa, kam nikdy nevkročila jiná noha než ta jeho? To je, jako kdyby mi přišla svačina přímo pod nos. Škoda, že máme za zadkem nozdru, takže dost pochybuju, že tu budem moct zůstat dýl než pár měsíců, tady by se budovala vlkodlačí armáda jedna radost. Kam se hrabou anglický lesy, který jsou malý sami o sobě. Natožpak když se je ještě mudláci snažej celý vykácet.

Najednou je akční, jak kdyby ji kousnul sám Potěr, peláší, jak kdyby měla v prdeli vrtuli. Já se tak neženu, zdrží mě fakt příjemná představa, že se bude venčit i jinak, než procházkou po lese... no fakt, jsme tu tři dny a ještě jsem ji neviděl chcát jinde, než na tom hajzlu v baru. A to není vono.
Jenže mi rychle mizí.
Zasranej křeček z laboratoře...
„Hej! Počkej kurva!“
Rychle sundám kabát a zamířím do jeskyně. Jestli se sem už nemáme vrátit, nehodlám tu nechat svůj úlovek. Za pár minut si vykračuju s balíkem plným nakradenýho chlastu.
„Todlecto,“ trhnu hlavou ke kabátu na zádech, „tu nehodlám nějakejm těm vašim Teddy Bearům nechat...“

Nápad zní bezvadně, což vo to, ale těmhle barabiznám se neříká samoty proto, že se válí na každým kroku. Je dost možný, že utřem frňák... a pak jsme v hajzlu.
„Zní to pěkně, ale doufám, že léto u vás vážně znamená léto a stmívání si dá načas. Když už tu v létě máte klasickou anglánskou zimu...“
Včera, jak jsem se byl projít, mi ani nedošlo, kdy se udělala tma.
Počkám na odpověď, ale pak sklapnu... stejnak mýmu čumáku motá hlavu přicházející noc. Sotva se soustředím na cestu, natožpak na nějaký zbytečný žvásty. Co chvíli se kouknu na nebe, jako by mě ten blbej měsíc volal...
To zní jak z hlavy tý píči Lestrange, kurva...
Potřebuju nějak zaměstnat hlavu, tak plácnu první věc, která mě napadne – párkrát jsem se chtěl zeptat, ale je to taková hovadina, že jsem to vždycky vypustil z hlavy.
„Jakže se vlastně menuješ?“

"Rusové nejsou sráči jak většina Evropanů. Vlkodlak nevlkodlak, vsadím se, že i mudla by ti pořádně prohnal broky kožichem, tak si radši dávej bacha. Staříci na samotách nejsou tak bezradní, jak vypadaj."
Ale proti hůlce beztak zmůžou hovno.

Zase se na chvíli zastavím, když mě dohání s nadílkou přes rameno. Ušklíbnu se pro sebe. Ne že by mi vadilo, že tu bude chodit do pasu nahej, od krku dolů to není vůbec špatný. A na ten jeho podivnej ksicht si začínám zvykat, i když pořád vypadá, jako by si místo lidskýho chlupu dal do mnoholičnýho lektvaru zvířecí.
"Myslela jsem, že jdeme na průzkum a pak se pro to vrátíme," pokrčím rameny, ale už se zase dám do pohybu, ať to stihneme. S jeho čenichem určitě něco najdeme, stačí jít na opačnou stranu, než je město a držet se v lese. Což tu není zas takovej problém.
"Máme podle mě dost času. A taky štěstí, že jsme tu v době, kdy je na Kamčatce největší teplo," dodám k jeho komentáři o zimě. Není divu, že jsem se ráda choulila i k protivnýmu vlkodlakovi, když přes den tu bývá ani ne dvacet stupňů.

Už jsem chtěla navrhnout rychlejší způsob, jak něco najít, ale předešel mě. A to otázkou, která mě naprosto odrovná. Praštil se zas v jeskyni do hlavy?
O vteřinu později a odpovědělo by mu možná tak zahoukání.
"Vronska. Ksenja Vronska. Ještě předevčírem jsi to věděl. Ne? To je jedno, o tom si můžeme promluvit jindy. Jdu to prozkoumat ze vzduchu, to bude rychlejší."
Proměna zvěromága je o mnoho plynulejší a rychlejší. Stejně jako při přeměňování předmětů jde jen o mžik oka - samozřejmě když se nejedná o první pokusy. Forma sovy si mě najde rychle. V jednu chvíli před ním stojí ženská v černým kabátě, v druhou tiše zašustí perutě.
A pak mu zmizím z dohledu.

Trvá to nějakou chvíli, než se z průzkumu vrátím, nadšená, že jsem konečně k něčemu užitečná. Jak málo mi teď stačí ke štěstí. Vracím se směrem, odkud jsem letěla, všimla jsem si pár záchytnejch bodů, abych se neztratila. Párkrát se mi to kdysi stalo a bylo to pěkně k hovnu.
Pro soví oči není problém zahlédnout pohyb v trávě, natožpak někoho jako Fenrir. I když ve tmě je mi líp. Obrovskýma očima na něj shlédnu z jedné větve, hlavu otočenou skoro dozadu, a tiše zahoukám. Stejně jako tehdy v noci ho teď vedu, vždycky o kus popoletím a upozorním na sebe zvukem, dokud se nepřiblížíme k chatě, ze které jde cítit nevyčichlej lidskej pach.
Objevím se vedle vlkodlaka zase v lidské podobě, avšak ještě chvíli pár pohybů zůstane jakoby sovích.

"Tohle by mohlo být dobrý. Nemá tu... ele... no ty dráty na sloupech," zamumlám a kývnu hlavou k domku, kde opravdu nejsou žádné natažené sítě. Kdyby matka nebyla pošahaná mudlofilka, asi bych si toho nevšimla. Asi určitě. "To znamená, že je to úplně odstřihnutý od světa. Viděla jsem ho vycházet ven, dával žrát slepicím. Nikoho jinýho jsem si nevšimla."
Chata má kolem sebe dřevěný plůtek, aby mu na slepice nechodily lišky, a mně se proti jeskyni jeví jako palác. Určitě nebude mít víc jak dvě místnosti, asi ani vodu, ale nic, s čím by si čarodějka neporadila, zvlášť jestli má vzadu na dvoře studnu. A určitě tu někde okolo byl i nějakej potok, bez toho by si tu chatu asi nestavěl. Podle kouře soudím, že když nemá tu mudlovskou blbost, topí v kamnech.

"Asi bych tam měla jít já. Rusové jsou pohostinní, nechám se pozvat na čaj. Doufám, že je to fakt mudla. Byl by pech narazit tu na jedinou samotu, kde bydlí kouzelník," ušklíbnu se.
I když nám čas už šlape na paty, přece jen samota je samota a chvíli mi trvalo ji najít, vrátit se a zase ho sem zavést, počkám na jeho vyjádření, jestli třeba necejtí ještě někoho. Nerada bych se nechala překvapit brokama v zadku, jak jsem mu před chvílí naznačovala.

Ušklíbnu se. Na průzkum? To sotva, než něco najdem, bude tak akorát čas na proběhnutí se při měsíčku... a zejtra je moc pozdě.
„Neříkalas sama, že se budeš předtím potřebovat napít? Tak si pořád nestěžuj, vracet by ses pro to stejně dneska nestihla. A dneska se vopravdu BUDEŠ potřebovat napít.“
Na to vsadím péro.
Zprávu o dostatku času kvituju jen kývnutím hlavy, zatímco dál držkou pendluju mezi oblohou a okolím, v kterým se mi snad podaří znovu chytnout stopu.

„Znal jsem tvý přijmení, jménem nás nikdo nepředstavil...“
Otočím se na Vronskou, ale místo ženský už civím jen na opeřence. To bylo rychlý... Ale má pravdu, jako lítající míč s vykulenejma vočima má rozhodně větší šanci něco najít, než jako plahočící se člověk.
Nechám ji odlítnout a zatím hrábnu po jedný flašce ze svý mobilní zásobárny, tu chvilku volna přece musím využít. Až pak pomalým krokem vyrazím přibližně stejným směrem, kterým odlítla. Nebojím se, že si mě, až se bude vracet, nenajde, však ji zrak slouží dobře. A já jsem rozhodně větší než ta havěť, kterou její zvířecí kamarádky běžně žerou.
Za chvíli je zpátky, a jelikož je to vopravdu brzo, vážně musela něco najít.
My fakt nakonec budem mít štěstí.
Takže si dem zase hrát na stopovanou...
Přejdu do klusu, ale hnát se za ní jak při lovu nehodlám, s tím pytlem na zádech se stejně dvakrát pohodlně a rychle neběhá. Prostě poběžím přibližně stejným směrem, kterým odletí, a zkusím zachytávat její pach... nebo cokoli, co po sobě nechá. A když se mi dočista ztratí, určitě mě dokáže najít - jako špiclpták má přece praxi.

Lidskej pach se začne objevovat po pár mílích a nakonec už ani nepotřebuju její vedení. Jedinej člověk v týhle civilizací zapomenutý díře „září“ jako čichovej maják. Určitě to bude blbej somrák, kterej víc než tuhle chajdu a kulovnici nemá, ale v tuhle chvíli získává z fleku cenu vlkodlaka za jedinečnost v kategorii ideální svačina. Může bejt hrdej.
Zpomalím ve chvíli, kdy už bych se nemoh' ztratit, ani kdybych chtěl, ten člověk může bejt tak sto yardů vode mě. A po pár dalších ušlých yardech se vobjeví i Ruska.
Poslouchám ji, ale nijak to nekomentuju, z mudlovských věcí znám nejlíp jejich zbraně. A ty vosobně, nic totiž nepotěší víc, než když si musím hezky v rámci ranní rozcvičky vyndávat broky z kůže. Vlkodlaka nezabijou, maximálně naserou... ale druhej den to pěkně bolí. Ale ty dráty jsou očividně dost důležitý.
„Nemá tam náhodou čokla?“
Ptám se spíš pro zajímavost, než aby mě to vážně zajímalo... víc lidí sice necejtím, ale zvířata tam smrděj jak na farmě. I když, možná za to můžou slepice, ty vždycky páchnout jak prdel vyfukující se mrtvoly.

Ale její plán „jít na návštěvu“ mi málem vyrazí dech.
„Chceš mi říct, že se někdo sbalí a jde bydlet mezi medvědy, ale když k němu nakráčí nějakej neznámej člověk, hned vytahuje čaj a sušenky?!“
No dobře, to udělá stará anglánská bába, ne ruskej sráč.
„A nebo vodku, to tu přece pijete...“
Směju se. A z poslední síly vůle se krotím, abych nezačal řvát na plný kolo.
„Tohle je úplně, ale vážně nejdebilnější národní povaha!
Chvilku mi trvá, než to rozdejchám.
„Ale jen běž, měl by tam bejt sám. Jen nakopni koště, jinak vám ten čajovej dejchánek přeruší velkej zlej vlk.“

Já sám si sednu do trávy, vopřu se o strom a vrátím se ke svý milovaný whisky. Lrochu se nalomit před ne moc příjemnou přeměnou neuškodí.

Jo, to jsem si neuvědomila, že se společenských žvástů neúčastnil natolik, aby mohl znát i moje křestní. Přece jen vlkodlak není někdo, kdo by nesměl chybět na kterékoli Malfoyem pořádané akci. I když by byl jistě náramným zpestřením večera. Zvlášť za úplňku, kam se hrabe kabaret.

Trhnu rameny. "Jestli jo, tak možná vevnitř. A i kdyby jo, neříkej, že se s chlupáčem nepoměříte o největšího samce v okolí," uchechtnu se. Myslím, že obyčejnej vořech by Fenrira jen viděl a už si chcal pod nohy - dělá to i většina lidí, tak proč ne někdo, kdo plně rozumí jeho neverbální řeči.
Vlastně je zvláštní, že já tuhle tendenci nemám. Je pravda, že kdykoli vyjede, hrkne ve mně, ale sepne mi adrenalin a touha sáhnout po hůlce, abych se mohla pořádně bránit, kdyby mu hráblo a skočil po mně. A vsadím se, že ani vlkodlak není imunní proti kopanci do koulí, natož kdyby byly terčem nepříjemný kletby.

"Zkažení Angláni tomu nemůžou rozumět. Dokud to má dvě nohy a nemá to srst, není důvod hned vytahovat zbraň. Proto tam taky neposílám tebe," neodpustím si. "Myslím, že se dědkovi nestalo poprvý, že mu někdo zaklepal na dveře s tím, že se ztratil."
Zakroutím hlavou nad tím, jak ho to zas rozjařilo. V rámci škodolibosti mám chuť říct "zůstaň", ale vlkodlak tenhle vtípek těžko ocení.
Vyjdu ze stínu stromů na volný prostranství okolo chajdy, neohlídnu se, musím doufat, že zalezl tak, aby nebyl vidět, když už se moc neovládal, jak ho málem přepadl smích.
Není to tak daleko, aby neslyšel kulometnou ruštinu, živou řeč, která je co do intonace taky zpěvavá jako angličtina. I když je to jen blbej mudla, protože kdyby ne, asi by mě zastavily ochranný kouzla okolo chaloupky na muří noze, jsem ráda, že si konečně můžu pokecat rusky, že to protahuju o minutu dýl, než je nutný.
Kdyby ne, leží v mdlobách hned po mém zdravstvujtě.

Budu blecháčovi věřit, že tam nikdo jinej není. Sáhnu po hůlce v kapse, jen co mi dědula začne živě vysvětlovat, jak se dostanu zpět na cestu do Jelizevova. V půlce gesta se zarazí, jak do něj narazí omračovací kouzlo, a hned ho preventivně spoutám.
"Pojď," řeknu polohlasem, jestli si tam neolizuje kulky, musí mě slyšet. Já mezitím odlevituju tělo do kůlny vedle kurníku a zabezpečím ho kouzly - silencio, zamknout... Za chvíli tě budu potřebovat, děduška, tak doufám, že máš stejně bystrý nohy jako voči.
Jak jsem v čarování rozjetá, všechna okna v chajdě se otevřou dokořán, aby se vyvětral ten jeho puch. Rendlík máchnutím stáhnu z kamen, taky dobře, udělal mi večeři a o blecháčovu večeři se taky záhy postará. Osobně.

"Ochranný kouzla hodím pro dnešek jenom na barák, tak ne že mi z něj uděláš kůlničku na dříví," prohodím k Fenrirovi, zatímco prohlížím dvě nuzný místnosti a koriguju vnitřek chajdy hůlkou, abych si tu udělala pohodlí. Až mě pokouše, chci se vrátit aspoň do čistý postele, takže to tu chvíli vypadá jak v oživlým domě z pohádky Kráska a zvíře.
Heh, jak příhodný.
I jeho bagáže ho zbavím, našla jsem špajzl, kam se všechno začne skládat. A vypadá to, že se ještě nehodlám zastavit, protože začnu nahlížet do krabiček s bylinkama, jestli tu mudla nemá náhodou něco, co by mi pak pomohlo. Aspoň na zastavení krvácení, bohužel vlkodlačí rány se budou hojit pěkně na hovno. Pak se tu budu muset kouknout po jinejch bylinkách, abych si udělala aspoň základní hojivou mast a neupadla mi ruka kvůli tomu, že Fenrir sežere všechno, co vidí.
Nedopitou vodku z našeho řádění v Bangkoku si nechám na stole, dezinfekce se hodí vždycky.

"Říkal, že tu žije sám a že je rád za každou návštěvu," sednu si za stůl na rozvrzanou židli s ošuntělým čalouněním. Uchechtnu se nad tou ironií. "Takže se tu na nějakou dobu budem moct zašít."

Moc dlouho si s dědkem nepovídá, sotva do sebe stačím nalejt pár loků, už slyším místo tý jejich hatmatilky starou dobrou angličtinu. No budiž... Zas tak akutně se do chatrče neženu, ještě máme dost času a navíc, já ze střechy nad hlavou fakt radostí srát nebudu, to v klidu přenechám jí. Místo toho se ještě aspoň malou chvilku věnuju mý nový kamarádce, jen pár loků, do příjemný nálady. Po pár minutách konečně nahodím na záda kabát se zásobama a vyrazím, flašku, kterou jsem žužlal do teď, neschovávám, proč taky, za chvíli budu v pitným režimu pokračovat.
Když vejdu do chajdy, dědek už je... někde a mamina z bazabizny vyrábí palác jak z katalogu. Jediný, co jí chybí k titulu čarovná domácnost, jsou kytky za voknem a pičifukem prosmraděnej vzduch. Příšernej hnus.
„Sakra, ty máš vážně talent ze všeho trochu hezkýho vyrobit ráj teploušů, co?“
Sednu na židli... a doufám, že mi z ni přímo pod prdelí neudělá houpací křeslo, to přece k rádobymalebnejm venkovskejm domácnostem patří, ne?
Z toho jejího poskakování začínám mít závratě, tak se radši vrátím k obilným chcankám, ty jsou aspoň klidný... a já teď klid potřebuju. Však tý babě ještě hodnou chvíli trvá, než mě přestane rozčilovat věčným pobíháním a šmejděním a sedne na prdel.
„'Vděčnej za každou návštěvu'? To je zatraceně spokojený žrádlo, jen co je pravda... Mimochodem, doufám, že si ho nekrouhla?“
S náhlou vobavou k ní od lahve vzhlídnu. Jen doufám, že jí nepřeskočilo a nerozmázla ho po stěně, protože s tím dědkem tak nějak počítám jako s večerním bonusem... co na tom že určitě nebude nejčerstvější. Pořád to bude člověk.

Do půl hodiny už jsem vážně nevrlej, smysly jsou lepší než kdy dřív, dokonce už jasně cejtím, že ten stařík žije, ale zároveň mě začíná srát všechno - pohyb je moc prudkej, světla moc vostrý... a pach je až moc opojnej. Přistihnu se, že civím na Vronskou a představuju si, že se jí snažím vodkousat hlavu od těla. Už brzo to přijde. Beze slov se zvednu, sundám hadry, zkopnu je ke stolu a nahej vyrazím ven.

Nevím jak dlouho stojím venku a civím na oblohu, netrpělivej a napjatej, ale najednou je to tady. Konečně. Že se objeví měsíc, už vlastníma očima nezahlídnu, začátek je totiž okamžitej, bleskovej...
V mý hlavě, kde je vlk pořád většinu času zamčenej, bouchne nálož. A ta mu otevře cestu. Tlaková vlna sjede po páteři až ke kostrči, zorničky se mi rozostří, na těle mi vyraší studenej pot. Skrčím se a předkloním, jak přijde první atak, bolí to, kurevsky to bolí... ale já se směju. A směju se až do dalšího náporu, který mě dostane na kolena a smích přemění na táhlý, bolestivý zavytí smíšený z řevem. Padnu na všechny čtyři, když se kostra začne přetvářet, lícní kosti vystupovat a orgány zvětšovat. Drápy zesílej a zvětší se, nepřirozeně zkroucený ruce se přeměněj na tlapy... ale pak je najednou veškerý bolesti konec.
Znovu zavyju - tentokrát vítězně.

Ještě sekundu trvá, než se smysly vzpamatují, ale pak už je jasno. Nakrčím se, vycením zuby a výhružně zavrčím – kořist.
Člověk... starý, slabý. Zabít!

"To aby ses tu cejtil dobře. Co bych pro tebe neudělala," odtuším v rámci našeho špičkování na jeho neustálý mrmlání, že to tu nenechám smrdět jako po chodící mrtvole. Jestli mu pach staříka vyhovuje, může si ho jít vočmuchat do kůlny. "Tohle je teď moje doupě, tak mi do něj nekecej, nebo tě nepodrbu za ušima."
Sleduju ho, jak se nalejvá. Napadne mě, jestli když se nalomí, tak bude i vlkodlak lehce nalomenej? Asi ne, ale byla by to podívaná.

Na jeho dotaz jen zakroutím hlavou. "Neboj, i hračku jsem ti zařídila. Jsem přece chůvička." To sice není až tak pravda, ale on si to myslí.
Pak se začnu věnovat probírání bylinek, co tu dědula měl, a o mnoho později do sebe taky začnu klopit alkohol. Cejtím totiž jeho upřenej pohled a doufám, že je ještě natolik při smyslech, aby odsud vysmahnul a nerozmázl mě tu po stěně vevnitř. Vrčí vážně jak vořech na řetězu a já ho díky práci zatím docela dobře ignoruju. Našla jsem totiž něco, z čeho si udělám první pomoc na rány.
V nose ho určitě musí dráždit moje nervozita, jak nad tím přemýšlím, zatímco u kamen míchám v hrnci sádlo s bylinkama, jak říkám, první pomoc. A přitom... přitom se těším. Ne na samotnej akt pokousání, nejsem masochista. Těším se na to, jak to bude vypadat potom. Co budu cejtit, co budu slyšet, těším se... na vlčici. Ta určitě trumfne moji lišku, která je sice šelma, ale pořád trochu plachá, jinak bych nebyla rozumná chůvička.

Otočím se za zvukem prudce odsouvaný židle. Jo, tohle je další věc, co se mi líbí. Sice jsem ho nahýho už viděla, ale to bylo lehce v rauši, navíc jen na chvíli. Ani teď to není o moc delší, ale když on civí na mě - ale asi z hladu, což teda není moc příjemná představa - musím si to vykompenzovat.
Před očima se mi mihne chlípná představa, jak asi vypadala jeho smečka, co žila divoce. Zvlášť pánská část, která o úplňcích běhala po venku a neměla čas tloustnout ani vyčpět jako šlechtici.
Kouzlem zchladím tuk a vodky nechám na dně jen tolik, abych si tím mohla polejt hadr a vydezinfikovat. Popojdu ke dveřím a tentokrát přidám i kouzlo proti němu.
A pak mi málem padne huba na zem.

Ne proto, že se směje. Proto, co se s ním děje.
Kdybych byla normální, řvala bych hrůzou, zalezla bych někam hluboko do domu a modlila se, ať si najde jinou oběť. Přišlo by mi to nechutný, jak praskaj kosti a klouby. Běhal by mi mráz po zádech z jeho maniakálního smíchu, kterým ventiluje bolest.
Nic z toho. Puls se mi dvojnásobně zrychlí a naštěstí se nenechám svou vášní ovládnout natolik, abych šla blíž. Je to tak... dokonale nechutný, dokonale rozdílný od zvěromágský proměny. I ty první pokusy byly rozhodně rychlejší, ačkoli tipuju, že to bolelo podobně, než si tělo zapamatovalo novou formu, než se přestalo prát se zvířetem.
A hluboko ve mně pračlověk řve, že je to nebezpečný a že bych to měla nejlíp zabít.
Praštím pračlověka po hlavě a místo smrtící kletby zostra křiknu: "Pouta na tebe!"

Dala jsem do toho víc síly, než kdybych chtěla svázat člověka, ale nebyl to čirej vztek, takže by mu nemělo nic bejt. JSem vážně cvok. Starat se o zdraví vlkodlaka...
Shodím ze sebe kabát, i když venku už přituhuje, a popojdu k vrčícímu klubku. Pouta zasáhla i jeho tlamu, prozatím nepotřebuju, aby po mně cvakal zubama. I tak se přibližuju opatrně, nemůžu si pomoct, ale s lehkým úšklebkem a svítícíma očima.
Je to pořádná bestie.
Kdesi v mozku mi jen tak mimochodem secvakne jakási informace, že u vlků boj o dominanci probíhá i pohledem do očí, jenže já jsem kurva ještě člověk, tak je mi to jedno. Držím kouzlo pevně a kleknu vedle něj na jedno koleno. Stačilo by málo, kdyby pouta praskla, a sramoval by mě, ani bych nevěděla jak.
Nemůžu odolat udělat to, o čem jsme vtipkovali. Alkohol slušně odboural prvotní strach. Položím mu ruku na bok. Jestli si tohle bude pamatovat, buď pukne smíchy, nebo mě zabije.
"Neboj, brzo tě pustím," řeknu tiše, nechci ho dráždit normální hlasitostí. Postrádá to i ráznost, s jakou se s ním špičkuju.

To byla ta lehčí část...
Zvládnu to? Spoutat ho a přijít blíž je jedna věc. Ale pustit ho, byť jen trošku, a zůstat vedle něj... to je trochu něco jinýho.
Nechtěla jsem to extra protahovat, ale přirozenej, hluboko zakořeněnej, prvotní děs z bytostí jako on se nedá překonat hned. Dávajíc si pozor, aby pouta nepovolila, tam vedle něj chvíli sedím a modlím se, aby mě aspoň koutkem mysli poznal a měl chuť ze mě udělat vlka a ne žrádlo.
Mezitím se šero změní v noc, světla ke však díky úplňku dost.
Mimoděk ho pohladím po boku. Mám ráda srst, je to uklidňující, jen kdyby to byl pes a ne vlkodlak.
S adrenalinem divoce bušícím v žilách, až mám pocit, že mě z toho klepne, mu nabídnu paži se znamením, ne rukou k jeho hubě, nerada bych, aby mi urval zápěstí, ale kolmo k němu. Člověk se musí obětovat, když něco chce. A já chci další formu, vlčí formu.
Magickej náhubek povolí a já na chvíli přestanu i dejchat.

Ztuhnu, sotva se otočím, dřív než stačím vyrazit... ztuhnu a svalím se na zem. Chci se pohnout, ale tělo mě neposlouchá, nic nebolí, nemám žádný zranění... jen se nemůžu hejbat. Nejde to.
Kňučím, ale kňučení rychle přejde do vrčení, když ucejtím dalšího člověka. Silnější a mladší než ten starý... pach... známý? Známý...
Jsem nervózní, když je tak blízko a já se nemůžu pohnout, mám vztek... mám strach. Člověk-samice má ale taky strach, páchne jím... ale nepáchne agresivitou. Jsem napjatej, ale můj čich říká, že člověk nechce útočit. Jenže pak se mě dotkne. V hlavě se mi okamžitě sepne varovný spínač a nutkání ohnat se po ní nabude novýho vrcholu. Mám chuť jí urvat hlavu, rozsápat jí krk... jenže místo toho jen začnu vrčet ostřejc, s novou intenzitou.
Zase klid, jenže já nejsem klidnější. Chci se pohnout, chci běžet... chci zabít.
Zlostně, agresivně zavrčím, když se mě zase dotkne. Neútočí, ani nechce útočit, ale... dotýká se. NIKDO se NIKDY nedotýká!
Ruku mi vrazí přímo pod čumák. Je tak blízko, jen kousnout! Jenomže nemůžu, nepohnu se, ať se snažím ze všech sil. Nejde to.
A pak najednou... můžu. Můžu pohnout hlavou, jen se natáhnout a ruka je... moje.
Vycením zuby, v očích mi zajiskří a potom se zakousnu. Hluboko, podél kosti, kde je svalovina nejsilnější - není kořist, ne sežrat, kousnout! Lehce zakroutím hlavou, chci trhnout, ale něco v hlavě mě zastaví. Známý pach... člověk ...silný... schopný přežít... nežrat, kousnout!
Nechávám její krev stejkat na jazyk, ale pak, všechno ve mně řve proti, neurvu kus masa a stisk uvolním.

Dokud byl celej pod vlivem kouzla, moc jsem na jeho vrčení a skučení nedala. Fakt nevím, co se děje ve vlkodlačí hlavě krom toho, že by mě možná chtěl rozsápat, jednala jsem prostě podle toho, co jsem považovala za... správný? Zvířata útočí, když se bojej, nebo maj vztek. Když se bojej, je třeba je konejšit. Nemyslím, že by zrovna on byl tenhle případ, přesto jsem mimoděk hladila srst na místě, kde to žádný zvíře nemohlo považovat za vyloženě choulostivý. Na břiše ani na krku bych to nedělala.

Jenže pak...
Někdo by řekl, že to viděl zpomaleně. Já ne. Stihnu si všimnout jen lesku v očích, jeho vrčení se nepatrně změní a pak přijde bolest. I kdybych chtěla, nestihla bych ruku stáhnout, byla jsem příliš blízko, nakloněná a tím pádem v blbý poloze.
Vykřiknu překvapením i bolestí, pud sebezáchovy ječí, abych ho zabila, sesmahla mu kožich, urvala nějakou strašnou kletbou koule... cokoli. Svírám hůlku, až mi bělaj klouby, celý tělo napjatý. Vlastně jsme na tom v něčem stejně. Oba naprosto mimo obvyklej koncept, oba nejistí a přitom agresivní.
"Pusť. Fenrire..." zachraptím snad poprvé nahlas jeho jméno, když mě drží v čelistech a já oddechuju, abych nezačla naplno řvát a nevybudila ho tak k tomu, aby mi ruku urval celou. Poplakal si pak můžu v koutě jako správná ženská, no ne?

Úlevně vydechnu a trochu mimo sebe se uchechtnu, padnu zpátky na zadek z dosahu zkrvavené tlamy. Oddechuju jako závodní kůň hlavně kvůli psychickýmu vypětí. Rána teď určitě nebolí tolik, jak by bolela, kdybych nebyla nadopovaná hormonama, co vypustilo moje tělo.
"Počkej ještě, pak tě pustím."
Vstanu a zajdu za roh ke kůlně. Kouzlem rozrazím dveře, sešlu na dědka enervate, ale zatím ho částečně držím v poutech. Naprázdno otevírá papulu, protože silencio jsem nezrušila, oči má jak tenisáky, když uvidí tu bestii se zkrvavenou držkou i moji pokousanou ruku. Takticky si stoupnu co nejblíž magický ochraně, to znamená ke dveřím.
"Finite incantatem," řeknu tiše a udělám dva kroky vzad.
Lovec i kořist jsou v ringu. Zábava může začít.

Člověk zase vydává zvuky, matně je vnímám a mám pocit, že jim dokážu rozumět, ale ne, jsou to jen nesrozumitelný řevy. Mnohem důležitější je, že jeho pach mizí... člověk odchází.
Ale já zůstávám a nemůžu se pohnout, pořád... ve svalech nemám cit, nemaj mě bolet, ale bolej... Netrpělivost a touha běžet, kousat, trhat mi pulsujou v hlavě, hučí a řvou. Předtím mě rozptylovala lidská přítomnost, ale teď, když je pryč, si zas naplno uvědomuju svou bezmoc.
Mezi kňučením začnu zoufale výt.

Ale najednou se tlapa vážně pohne, celý tělo, nejen hlava, mě začne poslouchat... konečně! Vymrštím se na nohy rychlostí blesku, vztekle se nakrčím a zavětřím. Část instinktů mi říká, ať uteču, ale já zůstávám a hledám kohokoli. Nechci jen lovit, chci se pomstít - za omezení pohybu, za lidskej dotyk, za kterej bych jinak utrhnul člověku ruku i s kloubem, a hlavně, za pocit bezmoci, slabost, která patří jen podřízeným a podřadným. Ne mně, já jsem vůdce.
Ucítím ho... slabý a vyděšený... starý. Moje kořist. Pořád cítím zbytek pachu člověka-samice, ale už není nebezpečná, je daleko, jinde, zůstává jen její zbytek, který je ale snadno přebitej pachem starce, pachem úzkostnýho adrenalinu, pachem, v kterým není ani špetka případnýho nebezpečí. Takhle páchnou budoucí mrtvoly.
Blížím se k němu s vytasenými tesáky, vrčící, přikrčenej a naježenej, ale neútočím, chci aby se pohnul, rozběhnul se a já ho moh' ulovit... a pomstít se.

Konečně vyběhne. Zbystřím, teď, když ho vidím. Chvilku ho ale nechám běžet, ať získá falešnou naději. Až pak vyrazím, náhle a rychle – dohnat ho je otázka sekundy, vyskočím a drápy mu zaryju do zad. Spadnu na něj celou svou vahou, schválně tak, abych mu nezlomil páteř, praskne jen pár žeber. Normálně bych rovnou zaútočil na krční tepnu, ale ne teď, teď slezu, zakousnu se do jeho ruky a prudce trhnu za ten dotek. I přes jeho řev slyším praskání, co mi tak dělá dobře, a tak trhám dál, chci mu ji urvat celou, dokud je naživu. A pak přijde poslední trhnutí, šlachy a svaly se konečně urvou a mně zůstane v tlamě jenom lidskej pahýl. Pach člověka se změní, přestane bejt tak intenzivní, tak vyděšenej... ne, je naživu, jen omdlel. Čas to ukončit.
Pustím ruku a konečně se mu zakousnu do krku. Prorazím tepnu a začnu chlemtat jeho krev, pak se mu zakousnu do břicha a probojuju se cáry látky a kůže až k pohrudnici. Přelámu i zbylý žebra a pustím se do srdce, až pak se vrhnu na boky a svaly na zadku a stehnech.
Teď, když mám svoje lidský maso, nespěchám. A tak, i když se kromě pravidelný kontroly okolí nenechám rušit, skončím až po dlouhých hodinách.

Pak vyrazím do lesa.
Běžím a sem tam si značkuju teritorium, určuju svoje území. Nehledám lidi, hledám stopu smečky... vyju, abych je přivolal, abych jim ukázal, že v tomhle teritoriu je nový alfa. Já.

Hypnotizovaně sleduju z bezpečí svejch magickejch štítů, co se děje venku. Myšlenka, že podobně budu za měsíc vypadat já, se v hlavě jen mihne, protože ji celou zabírá ta šílená podívaná, kdy se dědek rozběhne do lesa s rychlostí, jakou bych nečekala, div nevyvrátí vrata branky.
Co to dělá? Čeká?
Pak zmizí i šedej stín. Naskočí mi husí kůže, když zaslechnu řev a vrčení, řev a mokrý, praskavý zvuky. V tichu ruský divočiny se ten zvuk, na kterej se soustředím, strašidelně nese, ačkoli už jsou kus od chaty. Kdybysme to neudělali takhle zlehka, buď bych do rána nepřežila já, nebo on. Otázkou je, jestli bych vůbec stačila křiknout kletbu, byl kurevsky rychlej.

Roztřeseně zabouchnu dveře. Najednou je mi děsná kosa, celá se klepu vypětím a bolest o sobě dává vědět, když největší stres opadl. V hlavě mám trochu vymeteno - nechápu, jak se to mohlo podařit tak... podle plánu. Naprosto mi nedochází, že v tu chvíli mi mohl urvat ruku. Asi je to šok, šok z toho, že jakmile pouta povolila, viděla jsem vlkodlaka v celý parádě a hlavně v akci.
Potřesu hlavou a načnu další vodku. Tohle bude dlouhá noc, napadne mě, když zaslechnu jeho vytí. Ačkoli jsem v bezpečí, stáhnou se mi vnitřnosti.
Obrátím pozornost ke zranění. Není to tak hrozný, dá se říct, že byl na vlkodlačí pannu hodnej. Se šťavnatejma nadávkama to vymeju vodkou, namažu mastí a obvážu. V tichu, který pak nastane, mám pak furt pocit, jako bych slyšela to mokrý trhání masa, ale určitě si se mnou hraje představivost.
Ještě dlouho do noci mi dělá společnost dáma Vodka a kus uzenýho a já zírám na prosakující obvaz s udiveným pochopením, co se stalo. Jako by mi to konečně došlo v celý parádě.
Jsem vlkodlak.
Navzdory tomu, jakej ortel to v naší společnosti je, se usměju. Už nebudu ten slabej člověk, o kterýho se musí blecháč pořád starat. Možná jsem prakticky ještě štěně, ale nejsem idiot a učím se rychle. Vlastně se na to kurevsky těším. Cejtím se stejně, jako když jsem tehdy objevila ty spisy a začala podle nich zkoušet další proměnu - naprosto v rauši. Nebo za to může ta vodka?

Uspí mě až déšť. Přišlo mi divný, že ani jednou nesprchlo, že bylo hezky, tak teď to Kamčatka asi dožene, protože když se proberu z podivnejch snů o velkejch vlcích, jejich čelistech a vytí, je zataženo a o střechu pořád bubnuje sice ne silnej, ale o to vytrvalejší liják.
To však není důvod, proč jsem procitla. Najednou jsem bdělá, mám dojem, že jsem něco zaslechla i přes šumění deště. Zamračím se na dveře, na kterých pořád visí kouzla. Když tu není blecháč, i přes ochranu štítů se cejtím mnohem víc ostražitá. Zapadlá jeskyně byla jedna věc, ale sejmout někoho a zabrat mu chatu, to už chce trochu opatrnosti.
Snažím se soustředit, třebaže je můj mozek přeplněnej vjemama, který se kocovině rozhodně nepodobaj. Mate mě to a dráždí, zvlášť ty pachy. Myslela jsem, že jsem včera dědka dost vyvětrala, ale pořád ho cejtím z té přikrývky. A taky měděnou pachuť zaschlý krve na předloktí společně s bylinkovou mastí, ze který mi div neukápne slina. Ani kytky nedokázaly překrýt živočišnej tuk.
Zhluboka se nadechnu, nevětraná místnost mi najednou nepřijde celkově nechutná jediným společným hutným smradem, je jako mozaika. Přes stařeckej pach se lehce ovine něco, co podvědomě znám, a přitom je to nový. A docela příjemný. Jenže co, když jídlo to není?
Když už jsme u toho jídla...

Cejtím, že jsem ve vlčím teritoriu, u dávno jsem zavětřil její hranice, teď ale musím smečku najít. Nakonec zachytím stopu, jsou blízko... a přibližujou se, slyšeli mě a určitě už i ucejtili.
Setkáme se, i když si zatím udržujem odstup, je to smečka o osmi členech. Vystoupí z ni mohutnej vlk se zdviženým ocasem, alfa... zatím mě odmítá respektovat. Zatím.
Naježím se, vycením zuby a uši se mi sklopí varovně dopředu, vrčíme na sebe, nechce se vzdát, ale cejtím z něj strach. Nechci se s ním pouštět do boje, nechci nahradit jeho postavení ve smečce, to jako příslušník jinýho druhu ani nemůžu, ale já jsem větší, já jsem silnější. On i jeho smečka se mi musí podřídit. Jenže se to musí nejdřív naučit.
Bez varování proti němu vyrazím, rychle a prudce jako proti kořisti. Vydrží dlouho stát, ale nakonec začne ustupovat, takže zpomalím, lekci mu ale pořád udělit musím. Lehce do něj hlavou vrazím, ne tak, abych mu ublížil, ale dostatečně silně na to, aby pochopil, kdo z nás dvou je silnější. Zakňučí a sletí na bok, sice je hned na nohou, ale já už podle pachu poznám, že jsem vyhrál. Znovu se naježím a zavrčím, ale už to není třeba, vlk se přikrčí a sklopí uši. A s ním i celá smečka.
Přímo před nima si území označkuju. Je konec. Tohle teritorium patří mně, a jsem to já, kdo je, jestli se tu rozhodnou zůstat, bude tolerovat.
Blíží se svítání...

Probudí mě bolest hlavy, která je ještě zesílená neskutečně uřvaným déštěm. Kapky mlátěj do stromů jako nějaký zasraný bomby, aspoň teda mý hlavě to zní jak vejbuchy. „Den poté“ je zvláštní, vobvykle se cejtím zpráskaně, ale zároveň mi je nějakým divným způsobem skvěle. Pořád mám v hlavě vlka, tu zvířeckost... a taky mnohem zesílenější smysly, což je ale vzhledem k tý posraný bolesti hlavy vyloženě na škodu. I když je hnusně, tak vím, že se blíží k poledni - ne, tu dobu od svítání jsem neprochrápal, maximálně vlčím spánkem, ale mozku pár hodin trvalo, než se zase dokázal zmátořit.
Zjistím, že se válím v díře pod nějakým převisem. Jak jsem se sem dostal si nepamatuju, před svítáním ztrácím paměť, ale jinak... celá noc se mi vrací jak fragmenty dokonalýho snu.
Svázanej kouzlem... je tam Vronska... cejtím její krev. Takže to vyšlo? Jo, asi jo, nepamatuju si, že bych vochutnal i víc...
...
Dědek... ten hon, ten pocit moci... sice byl starej, ale adrenalin z něj udělal pochoutku... nádhera!
...
Smečka... jo, jsem si jistej, že si mě budou pamatovat, i kdybych je potkal jako polovlk. Vědí, kdo je na tomhle písečku novej pán.
Vstanu a, kurva, nejen hlava, bolí mě celý tělo. Je to jako svinská kocovina, kdy je ale člověk ještě pořád napůl vopilej, takže mu je sice blbě, ale pořád je veselej. Pár hodin to bude trvat, ale nakonec to přejde, léta praxe. Na vopici je stejnak nejlepší procházka - a tahle, vzhledem k tomu, že krajina je jiná než kolem dědkovy chajdy, bude dlouhá.

Díky mým stopám, jako vlkodlak jsem si území značkoval poctivě, jdu na jistotu. I tak mi to trvá pár hodin, než se dostanu k panu mršinovi... teda, že to byl někdy předtím „pán“ už moc poznat nejde, ksicht má rozesranej a lebku proraženou, no a zbytek těla vypadá stejně. Ale pořád hezky voní, ne, volí dokonce líp, protože se začíná rozkládat... V hubě se mi vytvoří jezero slin.
Ale ne, shnilý maso hezky voní, ale chutná mizerně, to ať žerou hyeny. Navíc, musím zkontrolovat svou fenu.

„Héj! Sundej ty zkurvený kouzla!“
Stojím tam, kde tuším chatu... je přece kousek od dědka.
Počkám, až tu barabiznu vodkouzlí a pak zamířím přímo k ní, mý ženský. Chytnu ji za prdel, přitáhnu si ji a přivoním si. Jo, je to z ni cejtit, je jednou z nás - vlkodlak. Spokojeně se usměju, majetnicky... teď už jsi moje, holčičko.
Pustím ji a vejdu dovnitř, rozhodně mě ale nesere to, že jsem nahatej, spíš pro sebe pak konstatuju - „Potřebuju se napít.“
Až po pár locích něčeho, prvního, co mi padne pod ruku, se znovu podívám na Ksenju – jo, už si její jméno pamatuju -, hlavně na její vobmotanou ruku, a promluvím.
„Jak vůbec dopadlo to kousnutí? Koukám, ruku pořád máš...“

Asi se musel dostat daleko, když se tak dlouho nevrací. Že by se mu něco stalo, na to ani nepomyslím - po tom, co jsem včera viděla nebo spíš slyšela, pochybuju, že by mu někdo dělal problémy. A jak mi sám jednou odsekl: nejsem jeho matka.
Když si dělám jídlo, uvědomím si až po chvíli, že mimoděk olizuju prsty od tající krve. Je to ten kus skopovýho a voní tak, že kdybych nebyla zvyklá to nějak upravit, asi to sežeru rovnou tak, jak to je.
Nikdy jsem si v rare fláku masa nelibovala. Dneska dopoledne zjistím, že se to asi mění, protože když se hladová vrhnu na jídlo, vůbec mi nepřijde nechutný, že vevnitř je to prakticky krvavý.
Uši mám i přes déšť pořád našpiclovaný, jenže blecháč nikde. Podívám se na ránu za denního světla, z nudy si vyměním obvaz...
Celkově se čas dost táhne, nechci s kouzlama hejbat dál po pozemku, dokud se nevrátí. Teď je zabezpečenej bezprostředně jen barák, potom to posunu ještě o kus dál za plot. Proměňovat se zatím moc nechci, nevím, co by to udělalo s ránou a nechci si ji rozesrat víc, než je nutný.

Kdyby se ohlásil jinak, než takhle mile, asi bych pochybovala o důvěryhodnosti. S takovou vím, že je to on. A co hůř, zjistím, že jsem se těšila. Asi mi ta nuda vlezla na mozek, protože mudla tu moc rozptýlení neměl - slovy žádný.
I když déšť většinu smyl, pořád je poněkud zasranej, ale neprotestuju. Rukama na jeho předloktích naopak zamezím, aby se hned odtáhl. Tohle to bylo! Doslova se otřu studeným nosem o jeho kůži a na čich mi zaútočí déšť, bahno, zbytky krve a pod tím vším jeho pach. Jsem zvyklá maximálně na nějakou kolínskou nebo naopak na chlapy, co mi nevoněj, takže tohle pro mě získává novej rozměr.
Jak náhle jsem ho chytila, tak ho zase pustím, v hlavě mě drážděj myšlenky, který jako by nebyly úplně moje. Respektive jsou, ale většinou choděj ven jen při smrtijedským řádění a flašce vodky. Hluboko pod nánosem civilizace se převaluje včerejší noci počatý zvíře. Jo, až včerejší noci, protože tohle je jiný než moje liška a sova. Vím to. Cejtím to. Asi to bude tím, že na něj nejsem zvyklá, že je to nový.
Zatím dřímá.

Zatímco on jde dovnitř, já jdu ven a konečně posunu hranici štítů. Nemohla bych vevnitř v klidu klábosit, když vím, že jsem si nezabezpečila úkryt. Trochu zmoklá se vrátím, vypadá to, že mám dobrou náladu. Kdo tohle po incidentu s vlkodlakem může říct?
No přece já.
"Dobře, vzal jsi mi mou nevinnost něžně," věnuju mu jeden ze svých šelmovských úsměvů. "A staříka jsi pěkně prohnal, utíkal, jak kdyby záhadně omládl."
Pořád mám tendenci trochu čenichat, je to tak... nový. Chřípí se mi lehce chvěje a je vidět, že mě spousta věcí rozptyluje. Dokud mi do nosu zase nenarazí s novou intenzitou jeho pach. Prudce stočím oči k němu.
"Teď, když už je dokonáno, mě klidně můžeš začít strašit. Něco, co bych měla vědět? A co to vytí? Jsou tu i jiní, nebo to byli jenom vlci?"
Jediný, co mi vrtá hlavou a není to až takovej odvaz, je fakt, že on byl - je - Alfa. A co pak já? Nechci bejt jeho vocas, na to nemám povahu, ačkoli někdo, kdo mě viděl jen v přítomnosti Raddla, by s tím nesouhlasil. A moje nová spící součást přitom ví, že bude někde muset mít svoje místo, tak to prostě chodí. Ví, že je silnější a zkušenější, tak ani nemá cenu se pokoušet vystrkovat růžky. Hmm, možná malinko. V rámci denní dávky adrenalinu.
"Nebudeš mi teď doufám dávat sežrat, že jsi Alfa," přimhouřím oči. Jako člověk bych nad tím nepřemýšlela a případně ho poslala do prdele jako jindy. Ale spousta věcí se změní... spousta. A je lepší si to vyjasnit hned.

To mě vážně vočuchává?!
Rozhodně to není první vlkodlak, kterýho jsem přeměnil, ale ještě ani jeden si nedovolil přičuchat ke mně. Jasně, nikdy se nenechali přeměnit dobrovolně a většinou to nebyly ženský... A když už to byly ženský, žádná se mnou předtím nešoustala bez donucení. Ale stejně, vona mě vážně vočuchává?!
První myšlenka je jasná - zastavit ji a rázně ji odkázat tam, kam patří. A jestli se jí to nebude líbit, namlátit jí to do hlavy. Tohle se kurva nedělá!
Otázka ale je, kam vlastně patří?
Něco mě zastaví, když jí značná část mýho já chce dát do huby. Pořád je tu totiž ta druhá, která ji chce nechat sát - tý druhý se to totiž líbí. Dochází mi, že z toho mám vlastně radost. Jenom jedna může beztrestně nasávat vůdce... A ta vidina, že ona by měla bejt ta jediná, je kurevsky rajcovní.
Jenomže když tohle připustím, bude mít do značný míry právo kecat mi do věcí, což se mi ani za mák nelíbí, kurva!
Tohle ještě bude potřeba vyřešit.

Jo, fakt mám vobrovskou radost, že to vyšlo – musel bych ji uškrtit, kdyby mi tu hystericky pobíhala, že jsem ji měl kousnout a místo toho má urvanou ruku. Ale stejně je to divný... Vono to fakt vyšlo!
Připadám si jak na startu nový éry a ne, nemyslím novou životní etapu zasranýho utečence před zcvoklým nozdrákem, myslím zlatej věk vlkodlaků! A skoro zapomínám, že s budováním nový armády mám aspoň na pár let útrum.
Poznámkou o dědkovi mi do žil nalije trochu samolibosti. No jasně, že jsem ho prohnal – v celý prochcaný Anglii není lepší vlkodlak, než jsem já! Snad nečekala, že budu mít s nějakým nemocema prolezlým Rusákem problémy?!
„Taky že jo, po tom sprintu měl v sobě tolik adrenalinu, že chutnal jak školák.“
No dobře, to zas kecám.
Pozoruju ji, jak větří... je to vtipný, připadá mi jak štěně. No vlastně, vona je štěně, a to, že už vodrostlý, na tom nic nemění. Malý a zmatený vlkodlačí štěně.
„Tady ve vokolí jsou jen vlci – a ty nám nebudou dělat problémy ani v tomhle,“ tím myslím lidským, „těle. Pochopili, kde je jejich místo. Ale jinak s tím strašením...,“
zazubím se tak, jak si představuju, že se zubí strejček, když ho děcka prosí o pohádku,
„...co chceš vědět? Já nevím, co se přerostlejm štěňatům říká.“

Čekal jsem, kdy s tím začne, vlastně bych s tím začal sám, nebejt toho „zážitku“ před chvílí. Měl jsem v tom jasno – chtělas do pravý vlkodlačí smečky, tak stáhni vocas, zavři hubu a buď k ruce, když tě budu chtít. Jenže teď... nevím. Nevím, kde ji chci mít.
„Nebudu ti to dávat sežrat... když to prostě přijmeš a nebudeš držkovat. Alfa tu je jen jeden – a lízt mu do zelí nebudeš, chápeš? Na druhou stranu-,“
zvednu se, odložím lahev a přiblížím se k ní tak blízko, že mi její kozy šimraj žebra.
„už tak si ke mně dovolíš víc, než kdokoli předtím a pořád seš naživu. A když jsem tehdá řek', že máš povahu vlkodlaka, nemyslel jsem to tak, že mi lezeš do prdele...“
Přistihnu se, že nevím, co vlastně chci říct - a to je zjištění, který mě vážně, ale VÁŽNĚ sere, nerozhodnost patří slabejm! Radši to zakončím rychle, i když trochu vytrženě z kontextu, ale předtím ji chytnu hlavu do obou pracek, kdyby se náhodou chtěla cukat a sleduju ji jako vejce, který se má každou chvíli vyklubat, ale o kterým pořád nevím, co z něj vyleze.
„Prostě si jenom pamatuj jedno – jestli budeš chcát na mým písečku, přistřihnu ti pindu, jasný?“
Když je takhle blízko, s pachem, kterej je úplně novej, jedna myšlenka koncentraci přece jenom naruší -
Jak asi šuká jako vlkodlak?

"Však mě asi v průběhu něco napadne. Jen... tě chci na otázky připravit předem. Nevypadáš jako pedagogickej typ."
Napůl je to v žertu, ale jinak to myslím smrtelně vážně, protože určitě budu potřebovat odpovědi, pochybuju, že by moje vlkodlačí já trpělo nějakou šílenou genialitou a vše vědělo hned.
Ale ani to mi nemůže zkazit náladu. Hluboko v zornicích plane nový světlo, a kdybych se viděla v zrcadle, asi bych z toho podezřívala vlka. Navíc Fenrir - teď už mu těžko můžu omlacovat o hlavu blecháče, když jsem jako on - konečně nepůsobí tak napjatě. Asi proto, že se vyvenčil, zalovil si...
Jo, těším se na lov. To, jak nechutná a bolestivá bude proměna, budu řešit, až mi nad hlavou bude svítit úplněk a já budu řvát. Je to vlastně jako s porodem. Je to přirozený, ženský chtěj mít děti, ale to neznamená, že je to příjemný. Jako ten konec, ne.... hmm, výroba. Sice jsem se důsledně vyhýbala tomu, abych krom šlechtických spratků nemusela vychovávat i ty svoje, ale pokud je ženská stavěná k porodu, proměna nemůže bejt o mnoho horší.
Zvyknu si. Už jen proto, aby se mi nesmál, že jsem máslo. Nebo co hůř - abych nebyla nepovedenej zmetek, co se hodí možná tak na vocasa smečky.

Neucouvnu. Musím zaklánět hlavu, abych se mu dívala do tváře. Tentokrát to postrádá ten šílenej vzlet adrenalinu, kdy jsem vždycky čekala, že mu mrdne v bedně a rozsápe mi krk. Spíš jsem zvědavá, co řekne, co udělá. Zpacifikuje mě, tentokrát už po právu?
Cosi v hlavě se probere a varuje mě, že bych se mu neměla dívat do očí, ne, když se řeší zrovna tahle věc, která je choulostivá i pro chlapa, co není vlkodlak. Dominance. Jenže starý zvyky umíraj pomalu, přece nebudu civět do země jako Bellatrix a celá se choulit, když necejtím bezprostřední nebezpečí.
Jeho varování si však vezmu k srdci. Honit si ego by mi nepomohlo, dostala bych po hubě a ještě ho nasrala, přišla o spojence.
Pokývám hlavou a snažím se chytit nit toho, co mi chce říct. Popravdě mi to moc nejde. Na jednu stranu mě varuje, na druhou stranu mi prakticky lichotí. Trochu se napnu, když mě chytí, ale vida, že to není ze zlosti, se zase uvolním.

"Ani by mě nenapadlo se s tebou rvát o velení, to bych si rovnou mohla jít kopat hrob vedle dědka. Ale jestli po mně budeš bezdůvodně štěkat, víš, že si to líbit nenechám."
Nezní to jako výhružka, nechci ho popudit. Ale válet se před ním na zemi jako poslušná čubka nebudu, vlkodlak nevlkodlak. Ta představa se mi bytostně příčí. A i když jsem pořád víc člověk než vlk, můj postoj a asi i pach mluví jasně. Jsem hrdá a nenechám si to vzít, sotva jsem se zbavila idiota nad sebou, kterej kdysi býval opravdu impozantním vůdcem, a přitom se s ním nechci rvát, nevyzývám ho k obhájení titulu ani to nemá bejt provokace.
Vlastně si s překvapením uvědomím, že teď, když jsme stejnej živočišnej druh, jsem mnohem klidnější, protože moje pračlověčí podvědomí neřve, že mám za zády predátora.

Neuhne pohledem, drží se... ale cejtim, že nemá v plánu srát mě nějakým vzdorem. Vím, že to pochopila, a tak se usmívám ještě dřív, než to potvrdí i slovama. Jo, to je dobrý, pustila k vodě tu typicky vopičí vzpurnost a chuť kecat do věcí, na kterejch si maximálně vyláme zuby z držky, to je moc dobrý. Řek' bych, že ví, kde je její místo, tím to všechno mnohem zjednodušuje. Chytrá fena...
Vlastně je to jednoduchý – chceš bejt alfa samice, dělej všechno pro to, aby sis to zasloužila. A že si budeš vobčas votvírat hubu? To mi taky žíly netrhá, zkrátka počítej s tím, že jestli překročíš mez, dostaneš po tlamě.
„Tak pak spolu budem vycházet.“
Řeknu to jen jako ujistění, protože si jsem jistej, že už to vycejtila předem - že z ni mám radost.

Teď když máme jasno, můžu se v klidu věnovat druhýmu v pořadí – mrdání. Jak se o mě votírá, cejtím, že mi začíná tvrdnout... Mám chuť ji teď hned na místě vojet, ale něco mi říká, že mám jedinečnou šanci vyzkoušet, jak moc chápe to, co mi tu vykládá. Jasně, tohohle musím využít.
Pustím ji a pozpátku dojdu ke stolu, nenuceně a s klidem... protože teď mám votěže já. Vopřu se o stůl a chvíli ji sleduju. Už jí určitě došlo, co chci, tohle protahování je jen malej testík, jestli vážně chápe.
„Svlíkni se. A poď sem...“
Mluvím klidně, ale domitantně. Voči mi zas zářej, ale tentokrát jinak než před pár dněma u šikmounů, teď svítěj nejen vzrušením, ale i kurevsky krásným majetnickým pocitem.

Lehce se pousměju. Nikdy bych neřekla, že tohle uslyším zrovna od něj, od někoho, koho jsem považovala za hledače problémů a konfliktu. Je to fakt zvláštní pocit, člověku asi musí v žilách proudit vlkodlačí jed, aby to mohl pochopit. Aby se mohl dívat Šedohřbetovi do očí a cejtit se klidnej - jedině pak je asi možný dojít k tomuhle stavu věcí. K opravdovýmu příměří.

Hned poznám, na co ten chlívák myslí. Jednak mě důkaz jeho myšlenek začíná tlačit do břicha, druhak mi nos polechtá zase trochu jinej pach a já konečně naplno pochopím, proč mě tolikrát očuchával a málem mu upadla čelist na stůl, když to na mě v Bangkoku přišlo.
Lidskej čich vnímá feromony jen na podvědomý pračlověčí úrovni. Pamatuju si, že cosi o tom bylo napsanýho v souvislosti s lektvarem lásky, nebo líp řečeno naprostý posedlosti a touhy. Pro můj mozek, kterej na tuhle dimenzi vnímání není zvyklej, je to...
S lesknoucíma se očima ho sleduju dravčím pohledem. Asi není náhoda, že moje zvěromágský podoby jsou všechny lovci, navíc teď se k nim přidal další predátor. Po rtech se mi mihne úsměv, kterej se nepodbízí. Je to výzva a je přijata.
Už přesně vím, co udělám, a proto mi ani nepřijde na mysl, že by mě někdo mohl považovat za poslušnou fenu. Nemůžu v tomhle boji vyhrát a ani bojovat nechci. To ovšem neznamená, že s ním nechci trochu zamávat a třeba ho i zaskočit.

Svlíkání je účelný, kdyby chtěl nějakou striptérku, holt by musel zpátky za Asiatkama. Jsem ráda, že tentokrát to moje věci přežijou, ono opakovaný reparo taky není pro látku dobrý.
Za celou dobu nepřeruším oční kontakt s výjimkou toho, když sundávám boty.
Beze spěchu k němu dojdu, můj pach zatím není tak divokej jako v baru.
A než mě stačí chytit a dokázat mi, kdo je tu Alfa, svezu se na kolena. Tohle nikdy nedělám proto, že mi to někdo přikáže, ale protože chci. A tímhle to dávám jasně najevo.
Zajímalo by mě, jestli tohle nějaká udělala dobrovolně. Bez prachů. Beze strachu. Protože jestli jo, uškrtila bych ji vlastníma střevama, teď určitě jo. Protože teď si Alfu zabírám já - a to říká vlčice, člověk je tou divokou myšlenkou naprosto konsternován a mimoděk mi připomíná, že před pár dny...
Na to sral pes. A vlkodlak taky.

Zlehka se ho dotknu rty, ale vůně alfa samce je pro vlčici tolik lákavá, že udělá to, co chtěla už mezi dveřma. S tichým zavrněním ho olíznu po celý délce a i přes to, že se válel kdo ví kde, je mi jasný, že něco víc živočišnějšího a rajcovního jsem doposud necejtila. Mám chuť si pohrát, teď v bezpečí si vykompenzovat bangkokskou rychlovku, proto nespěchám.
Žalud vklouzne mezi vlhký rty a jazyk ho polaská. Nenechám si ujít výraz v jeho ksichtě, protože s věkem přichází zkušenost - a podle toho, jak se chlapi tvářili, jsem v tomhle byla dobrá už o hodně mladší.

Jeden nepotřebuje čuch, aby poznal, že tady ta její poslušnost končí, stačí se jí podívat do oči... holčička hodně rychle zapomněla, kdo tady má hlavní slovo. Tak i tak by skončila na kolenou, vo tom žádná, ale měla tam skončit až já řeknu. Tohle jsme si nedomluvili, mám chuť ji jednu prásknout, jenže... už když ho vezme do tlamy, vím, že lekce se odkládá na neurčito. Vzteklej výraz se rychle mění na spokojenej, pak vzrušenej... Do tý doby jenom napůl ztvrdlej čůrák rychle začíná tuhnout, protože jestli něco tahle baba není, tak nejistá. Vona fakt ví, co dělá.
Ale na co kurva čeká?!
Jasně, ty její jazykový hrátky jsou příjemný, můj klacek by moh' – a docela chce – vyprávět, ale taky začíná bejt pěkně netrpělivej, což mi dává jasně najevo. Tlak tam dole se hodně rychle šíří dál do celýho těla, až začíná bejt nesnesitelnej. Dostane se i do hlavy, která se díky tomu rozbolí s novou a mnohem větší intenzitou.
To z toho děláš román na pokračování, kurva?!
„Tak už kuř do hajzlu, saj ho...!,“ vrčím netrpělivě a spíš než riskovat další průtahy, chytnu ji za temeno a trochu ji popoženu. Kdybych měl dál čekat, praskne mi hlava... a pak péro.

Podle jeho chvilkově nasraný grimasy jsem ho asi vyhodila z konceptu a to se mi líbí. Nenechám se tím odradit, protože ať už mu hlavou běží cokoli, za chvíli na to nebude mít v mozku dost krve a vím, že se mu to bude líbit. O to se postarám. Ne kvůli němu - kvůli tomu, že s vylepšeným vlkodlačím čichem to určitě bude zábava. A jestli je ten lákavej pach teprve začátek, chci zjistit, jakej bude ke konci.
Po jeho zavrčení mi rošťácky bleskne v očích. Ušklíbla bych se, ale dost dobře to nejde. Mám ho tam, kde ho chci mít. A nemyslím tím v držce.

Jednou rukou si pomáhám, druhou se opírám o jeho stehno. Konečně poslechnu, ale schválně občas na okamžik zvolním, obtáhnu žalud jazykem, kterej však používám celou dobu. Je to jedna z mála chvílí, kdy si tohle fakt užívám, a dokud mi ho nevrazí do krku, tak i dál budu. Je rajcovní, jak voní. Nejradši bych ho olízala skoro všude a v tu chvíli by mi bylo jedno, kolik bahna a krve na sobě má.
Teď je totiž u kormidla ta zvířecí část, lidská bezvládne leží pod pomyslným vlčím tělem.
Cejtím jeho napětí, a tak ho čistě ze sadistických pohnutek nechám vyklouznout, abych nabrala dech a ještě oddálila nevyhnutelný, ale hned navážu tam, kde jsem přestala. Už se na něj nedívám, mhouřím oči a nechám mozek svazovat tím intenzivním pachem, nad kterým zvíře vevnitř vrní - a kdyby tomu něco nechybělo, určitě by spokojeně řvalo.
Vzhlídnu k němu, teprve až to na něj přijde. Neshodím svoje umění tím, že bych se snažila uhnout nebo to vyplivnout. Mnoho lektvarů je hnusnějších, a když dokážu najednou žrát krvavý maso...

Ta mrcha si nedá pokoj. Pořád dělá naschvály, co chvíli mi dává najevo, že skákat podle mých příkazů nebude... ale fakt je, že čím dýl mi ho kouří, tím víc mi to je jedno. Umí to líp než kdejaká kurva z povolání, a že jsem jich pár měl. A navíc, i když u toho kurva nedělá žádný hovadiny, rozhodně tak perfektně nevoní, a že tahle baba voní neskutečně rajcovně. Což vo to, nechat si to dělat vod nějaký, který koluje v žilách vlk, je vždycky skvělý, ale tadle, tadle si to navíc užívá...
A to je kurevsky dokonalý!
Jenže pak, když už cejtím, že je výstřik otázkou několika debilních sekund, ho pustí. Nechá ho vyklouznout, jak kdyby se rozhodla skončit. Jenže JÁ se ještě nerozhod' skončit, do hajzlu!
„Ty...!“
Na slova seru, není na ně čas, místo toho začnu vztekle hrabat po její kebuli a chytat ji za vlasy, abych si ji moh' přitáhnout i proti její vůli.
Tohle prostě dokončíš!
Jenže to už i vona pochopí, kde je její místo, a zas mi ho vezme do huby. Tentokrát přirazím zvlášť silně, narvu jí ho až do krku, aby pochopila, že tohle se nedělá - to prostě ne!
Bleskne mi hlavou, že by nebylo špatný ji pocákat ksicht mrdkou, aby bylo jasný, kdo tenhle malej, nikdy nevyhlášenej souboj vyhrál, ale už ve chvíli, kdy mě to napadne, vím, že se na to vyseru. Tohle chci, doslova, dotáhnout do konce. Pomalu cejtím, že to na mě leze, spoje v mozku se skřípnou a na chvíli nevnímám nic jinýho než přetlakovanej vocas. A pak to přijde. Řvu, když ji stříkám do huby a je mi jedno, jestli se tím udusí, všechno poslušně spolyká nebo se z toho poblije.
Tohle je o mně a mým klacku!

Konečně se mozek nastartuje, vobnoví se vidění a já zjistím, že to všechno spolykala, moc hodná holka... Jo, je mi dobře, přesně tohle jsem po přeměně potřeboval - trochu pustit páru. Ale kdyby to pořád nekazila těma píčovinama v průběhu, bylo by to ještě lepší. Budu ji to muset dát trochu sežrat – tentokrát ne doslova.
Směju se spokojeně, možná trochu fotrovsky a určitě majetnicky – jako nějakej pošuk sbírající hovadiny, kterej zrovna sehnal něco cennýho do sbírky.
„A máš po večeři, co? Přijď, až zas budeš chtít nakrmit.“
Jestli čeká, že to teď na voplátku udělám jí, má smůlu... Ale může to považovat za přijimací rituál.

Vstanu a smyju pachuť vodkou, kterou se ještě před chvílí posilňoval. Hned je to lepší. Srdce mi proti mý vůli buší víc, než by mělo, ale je mi jasný, že jakmile dosáhl svýho, mám smůlu. Tuhle myšlenku jsem měla v hlavě už od začátku, znám chlapy. A kterýhokoli jinýho bych srazila na kolena a donutila ho to udělat.
Jeho debilní odpověď nekomentuju. Nechápu, na co jsem se na tohle musela svlíkat. Tak zas na sebe oblečení natáhnu. Deštivá Kamčatka není prostředí, kde bych chtěla chodit nahá. Automaticky zkontroluju přítomnost hůlky v kapse. Ti, co ji nechaj někde povalovat, jsou většinou velmi brzy mrtvoly.

Už během pár prvních pohybů po našem podivným souboji jsem vybičovala svoje sebeovládání. Zkrotit vlka je mnohem těžší než zkrotit sovu nebo lišku, to jo, ale nakonec i ona, mladá a nová, ještě štěně, poslechne a nenechá se unést frustrací, jak se mnou (ne)vyjebal.
Jsem klidná. V tomhle ho nenechám vyhrát, nejsem jeho děvka. Nebudu, to mu ten vocas radši ukousnu. A tuhle epizodku si budu pamatovat. O důvod víc, proč získat kontrolu nad vlkem, protože tahle část by jako před chvílí podlehla přízemním pudům a srala na hrdost.

Najednou zasyčím a ruka mi trhne směrem k obvazu. Tohle není bolest z rány. Přesto rychle odmotám obvaz a podívám se na vlkodlačími zuby znetvořený znamení. Od Raddlova návratu bylo znatelný, ale teď skoro žhne. Aspoň mně to tak přijde. Kurevsky zuří. Pochybuju, že svolává, pochybuju, že má koho.
Pak mě něco napadne a hrůza z toho zjištění, kdyby bylo pravdivý, mi projede od páteře až do žaludku. Upřeně civím na Fenrirovo předloktí. Prázdný... vlkodlakovi by to nedal, věděla jsem, že ho nemá. Jenže já jo.
"Kurva. Kurva!" štěknu poslední slovo vztekle a nakopnu nebohou židli, až třískne do stěny. Tyhle výkyvy se mi nelíbí, nechci bejt stejnej magor jako on. Má to tak každej vlkodlak, nebo si to jen namlouvám a je to stresem?
Toliko k sebeovládání. Do prdele práce!
Sleduju, jak se lebka vlní. Možná jsem si tu ruku měla fakt nechat ukousnout.

Proč se nevzteká?!
Bylo by zábavný pozorovat ji nasranou. Ale tuhle zábavu mi dopřát očividně nechce, svině. To je další situace, kdy jsem rád za dobrej čuch, na voko sice vypadá jak kdyby se zrovna vrátila z nákupu, ale cejtím, jak ji to vevnitř hezky žere. No jo, tyhle hry jsou prdel - přinejmenším je vtipný sledovat, jak se s nima štěkna vypořádává. A navíc jsou užitečný, jestli to dokáže spolknout, budu vědět, že zná svoje místo...

Ale pak se něco změní, rychlejc než blesk, vzduch zhoustne tak rychle, že připomíná tlakovou vlnu... a vona si začne zkoumat levačku. Proč kurva?
Jasně, má tam vobvaz, důkaz, že jsem ji kousnul, ale, i když bych dal koule za vopak, jsem si víc jak jistej, že nekontroluje kousanec. Je mi jasný, čeho se to týká, moc dobře vím, že na levý ruce má kromě kousnutí ještě jedno zkrášlovadlo, ksichtovo znamení. Sleduju, jak nakopne židli, ale atmosféra se kupodivu nezmění, je pořád napjatá jak vzduch před bouřkou.
Ale co to do hajzlu znamená?
Někde z hloubky mozku se na povrch dere možnost, že nás našel, že Vronska z tý svý ruky umí ňák vyčíst varování a nozdra se za pár sekund objeví i se zástupem přeživších u nás na zahrádce.
Ale to je přece, kurvafix, nesmysl! ...Nebo ne?
Něco mě donutí začít hledat hadry, prvně potřebuju svou hůlku a pak, nechce se mi vítat nozdráka máváním čůráka. Oblíknu si kalhoty, z kabátu vyštrachám hůlku a zastrčím si ji zezadu za pásek, aspoň pro pocit, že se budu moct bránit, až se tu objeví trestná výprava. Ne až, jestli! Pak k Vronský dojdu a sice úsečně, ale klidně promluvím.
„Ukaž mi to...“
Chytnu ji za předloktí, pevně, ale ne tak, aby mě pak zjebala, že jí drtím a lámu ruku, a nastavím si vnitřní stranu tak, abych ten přiblblej znak dobře viděl. No, čumět na to chce značný sebezapření, jen co je pravda. Civím na to tetování se směsicí vopovržení a hnusu, ta držka blející hada... jak se to celý svíjí... Když to vidím, jsem fakt rád, že něco tak hnusnýho na sobě nemám. I když mi to Smrtijedi svýho času dávali sežrat, mít něco takovýho, musel bych zvracet při každým podívání.
„To, jak se to svíjí, to není normální, co? Co to znamená?“

Jen okrajově vnímám, jak ho můj výbuch donutí začít se oblíkat. Jo, je tu možnost, že nás najde. Co pro něj jsou ochranný kouzla, co dělal jeden člověk? Nic. Rozmetal by je jak domeček z karet. Ale proč by se sem obtěžoval osobně? Kvůli nám.
Je lepší počítat s nejhorším, ale takhle si fandit nebudu. To mě trochu uklidní. Trochu.
První impuls je vytrhnout se mu. Pak mi dojde, že na mě mluvil a že mě nechce ubezdušit jako nepohodlnou přítěž. Nechám ho vynadívat se, nahlas vydechnu a poslouchám šumění deště, abych v něm poznala případný přemístění.

"On to ví," řeknu bezbarvě, kdyby necítil moje rozrušení zvířecíma smyslama, nepoznal by to. Hrůza toho zjištění mě zmrazila až do morku kostí a já si v duchu nadávám, jak jsem pitomá, že jsem nezvážila všechny možnosti. Jasně, průměrnýho kouzelníka by to nenapadlo, ale copak jsem, do prdele, průměrná?
Zlehka se mu vymaním a odolám pokušení se zbavit nepříjemnýho pocitu v tetování třením. Navíc mě z toho o to víc rozbolely kousance, skoro jak kdyby mi tam někdo furt lil chlast.
"Ví, žes mě proměnil. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo na vlčí kousnutí reagovat. Navíc levačka byla jasná volba, ráda bych ještě někdy kouzlila, kdyby se něco posralo a ty mi ji urval."
Nějaká pitomá malichernost s jeho pošahanou hrou na dominanci je rychle odsunutá do pozadí - ale tuhle epizodku nezapomenu, to ne, parchante. Touha po odplatě dokáže v člověku hnít pěkně dlouho a pak není hezký, až se vyvalí. Pokud mi nedá nějakej důvod to smazat, což s jeho povahou těžko...
"Ale myslím, že nás ještě nevystopoval. Kdyby to bylo tak jednoduchý, Karkarov by neutíkal rok, ale byl by dole hned. Na ministerstvu určitě přišel o hodně lidí. Cejtím, že zuří. Takhle kolem sebe kope umírající zvíře - určitě nejsme jediní, co se na to vysrali."

Mávnutím hůlky dám dohromady roztřískanou židli a ztěžka se na ni posadím. Taková pitomá chyba. "Nevím, co všechno znamení dovede, o tom se jaksi při přijímání nezmiňuje," ušklíbnu se hořce. "Ale tuším, že když jsem na sebe upoutala pozornost, časem mě lokalizuje. Musím přijít na způsob, jak to odstínit. Nebo se toho zbavit."
Srdce mi udělá kotrmelec a zrychlený dunění musí slyšet i on, když mi pohled padne na nůž na stole. Je mi jasný, že by mi s radostí vyhověl, kdyby se jednalo o druhou možnost. A protože tu nemám přístup k žádný literatuře a ani mít nebudu, budem to muset udělat drasticky. Doufám, že omdlím dost rychle.
"Jestli nemáš jinej nápad... musí to pryč," vzhlídnu k němu.

Trochu se mi uleví, když z ni konečně vypadne důvod toho všeho, ale to neznamená, že ji dál neposlouchám se stejnou vážností. Pořád z toho mám dost mizernej pocit... ani nevím, co mě rozčiluje víc, jestli její nelíčenej strach, kterej je zatraceně vlezlej a neodbytnej, nebo fakt, že jestli jsou spolu přes tu lebku zvracící hada propojení tak, že nozdrák dokáže zjistit její přeměnu, dokáže určitě zjistit i důležitější věci. Třeba náš úkryt. Nakonec...
Ale s tím, že budem muset zdrhat, jsme přece počítali, ne? Bylo jasný, že když budem dlouho na jednom místě, nakonec nás najdou. Jenomže my tu nejsme dlouho.
Na druhou stranu, to, že o tom hadí ksicht ví - že je Ksenja vlkodlak... to je přece jedno, ne? Jasně, fakt nemám radost z toho, že jsme přes to debilní tetování tak snadno vystopovatelný, ale jen to, že to ví, přece ještě neznamená, že už tluče na dveře, ne? Vlastně se nic neděje, jen má vztek - no a?
„Nechat se kousnout do levačky nebyla chyba, bylo to rozumný, znamení neznamení, udělalas dobře.“
A to nejsou žádný sračky, který ji maj uklidnit, ale holej fakt. Tu ruku jsem ji moh' klidně urvat celou, i s ramenním kloubem.
„A jestli o tý přeměně ví... no a co? Nic to neznamená, nemá ani tucha, kde by nás měl hledat. A pochybuju, i kdyby se mu vážně vrátil mozek, že bude mít čas na nějaký hony na zrádce. Ve svý situaci moh' udělat jen jediný - stáhnout vocas, sebrat ty, co mu zbyli, jestli mu teda vůbec někdo zbyl, a schovat se někde hodně daleko vod bystrozorů.“
Jako jsme to udělali my.

S tím, že se toho musí zbavit, s tím ale souhlasím, v tom má recht. Ale jak? Vyříznout? Uklohňat celou ruku?
„Takže ti to mám vyříznout?“
Takhle jednoduchý to bejt nemůže...
„To se mi nezdá. Pochybuju, že ti to tvý tetování napíchal do kůže vobarvenou jehlou, je to pořád černá magie... Bude to mít chráněný. Jestli ti to budu vyřezávat, tak to buď zabije tebe, zabije to nás voba a nebo je to přivolá, tím si sem jistej.“
A ani jedna možnost se mi nelíbí.
„Pak zbejvá jen uříznout celou ruku. A i tak výsledek nebude jistej... Nevíš náhodou, jak ulovil Karkarova?“
Třeba hned potom, co náš kruvalskej kámoš dostal podobnej nápad?

Kdyby mi nebylo tak mizerně, vytřeštím oči nad tím, že umí říct i něco, co se vzdáleně podobá podpoře. Takhle jen nepřítomně kývnu. Je to tak, sice je představa, že bych neměla ruku, děsná, ale aspoň bych pořád měla svoji dominantní ruku. Skončit jako Pošuk bych fakt nechtěla.

"Na jednu stranu máš pravdu. Na druhou stranu nikdy nepodceňuj šílence. Neříkám, že se nám tu hned objeví a pozve se na čaj oslazenej naší krví, ale vzhledem k tomu, že nás váže nějaká magie, se nediv, že mě to trochu... rozhodilo. Zvlášť když jsem tenhle fakt chtěla mít jako trumf. On ví o mejch podobách - teď už o všech. To pro špicla není zrovna dobrá zpráva."
Jsem si jistá, že by mě poznal. Nejistota mě nahlodává kvůli tomu, že nevím, co všechno znamení dovede. Člověk nad tím moc nepřemýšlel, dokud bylo všechno v pohodě. Ano, doklázal nás tím svolat, vedlejší efekt byl, že když byl nasranej, znamení pálilo, když měl radost, tak divně brnělo...
"Neříkám, že ho nějak extrémně znám, ale je to cvok. Nikdy nevíš, co mu mrdne v bedně a co udělá. Jestli jen tak, z čirý pomstychtivosti, nenajde někoho, na kom by si zchladil žáhu. Myslím, že lehká paranoia nám může dopomoct k delší životnosti," zakončím to a místo odpovědi mlčím. Nedokážu se donutit kývnout.

"Celou ruku ne!" Byla by ironie si nechat useknout ruku, když přežila kousanec od vlkodlaka. "Jasně, je to černá magie, ale všimla jsem si jedný věci, když jsem studovala. Mistři už nedokážou vidět jednoduše. A většinu by ani nenapadlo, že by se člověk mohl obětovat. Vem si, jakej Raddle je. Znáš tu historku o tom klukovi. Že se pro něj máti obětovala. Nemyslím, že by zahrnul tuhle... jak to říct... podmínku do tvoření toho znamení. Vem si, čeho se bojí. Bojí se smrti. S ní většinou přichází bolest.
Nejjednoduší a hlavně nemagický řešení proti vysoký magii často funguje. Ale je pravda, že tentokrát bych to nezkoušela."
Natáhnu se pro vodku, se kterou řádně pohnul. Mám dojem, že kdyby mi začal to znamení vyřezávat, nemohlo by to bejt o moc horší, ale je mi jasný, že jakmile by začal, velmi rychle bych změnila názor.
"Musím se toho zbavit. Průser je, že tohle je jeho vynález. Kdybych měla nějaký knihy, třeba bych aspoň přišla na způsob, jak to odstínit. Kdyby se mi to povedlo, určitě by se nám líp spalo. Ale obávám se, že do knihoven psi nesmí," ušklíbnu se.

"Karkarov?"
Byl to srab, to bezpochyby. Ale taky to byl můj známej, a protože jsem byla příliš daleko a malá ryba, neprásknul mě. To pro mě byla fakt čest. Kdyby měl Karkarov přátele, troufám si říct, že my bychom jima byli. Pořád mám ohledně jeho smrti smíšený pocity. Kdybych s ním nechodila do Kruvalu, na místě bych ho odsoudila jako svini. Takhle to není tak jednoduchý.
"To myslím neudělal sám Raddle. Byli to ostatní, nasraný, že je prásknul. Raddle jim jen dal volnou ruku a uspořádal na něj štvanici. Nebyla jsem tam, byl to... no, skoro přítel. Nechtěla jsme ho lovit jako zvěř a naštěstí jsem měla práci jinde."
Mluvím tiše, vzpomínám na Dolohovovo vyprávění, kterej si to vyloženě užíval. A Macnair mu přizvukoval. V tu chvíli jsem mohla jen zakroutit hlavou a věnovat Igorovi krátkou vzpomínku s otázkou, proč jsi to ty vole udělal. Nechápala jsem ho.
Teď už jo.

"Igor byl dobrej. Hodně dobrej mág. Proto ho honili skoro rok," začnu s ostnem smutku nebo minimálně nostalgií, ale rychle se vzpamatuju. "Zezačátku na tom myslím byl jak my. Snažil se všechno promyslet, nedělat chyby. Stáhl se na sever Anglie. Musel někde udělat chybu nebo zazmatkovat a pak se to s ním vezlo. Šlapali mu na paty a on chyboval dál, doslova ho uštvali. Dolohov mi to vyprávěl docela barvitě," řeknu zhnuseně. Nesmála jsem se tehdy a teď už vůbec ne. "Vůbec to nebylo epický. Dostihli ho naprosto vyčerpanýho kus od nějaký skotský díry, někde v jeskyni. Stres, počasí a špatnej fyzickej stav se nad něm podepsaly. Podle nich prej zcvoknul, byl mimo sebe, ale dost při smyslech, aby jim připálil kožichy. No ale našli ho kvůli tomu, že neměl kdo obnovovat ochranný kouzla. Igor se vybičoval jedině k poslednímu boji před smrtí, ale jinak v nich byly povážlivý trhliny, protože na to neměl sílu."
Kdyby nebyl sám, dal by to.

Vím, že moc mluvím a on nemá ve zvyku mě dlouho poslouchat. Přesto musím ještě něco říct. Donutil mě vzpomínat na Igora, na jeho neslavnej konec. Musíme si to vyjasnit. Vypadá to, že poprvé to pochopil po svým a takhle to nepude.
Pomalu vstanu a dojdu k němu. Už jsem největší šok dostala pod kontrolu, ale když vám na ruce skoro hoří Raddlovy emoce a hrozí vám, že si ji budete muset nechat useknout, na klidu to fakt nepřidá.
"Nechci skončit jako Igor. Proto jsem zdrhla s tebou. Ale jestli se na sebe máme spolehnout, vyser se na to, Fenrire. Vyser se na tu svou pitomou hru, co tu na mě dneska zkoušíš. Odmítám ji hrát. Odešla jsem od Raddla taky proto, že už se sebou nechci nechat zametat. Pokud se mnou nebudeš jednat jak s nějakou svou čubkou a rohožkou, nebudu se tvýmu vedení bránit."
Je to prostá nabídka - zdá se, že poslední - příměří.
"Jestli to z nějakýho důvodu nedokážeš nebo nechceš, půjdu si po svejch a budu doufat, že jako vlkodlak to zvládnu líp než Igor."
Nezkouším na něj nějaký blbý babský řečičky, myslím to smrtelně vážně. Stačí slovo a vypadnu, on se nebude muset bát, že ho kvůli mýmu znamení najdou. Kdybych studovala v Bradavicích, určitě bych byla v tom debilním Nebelvíru. Bude úspěch, když se mi nevysměje do ksichtu nebo mě do něj rovnou nepraští pěstí.

Tahle ženská by se mohla živit šířením paniky, to jí jde dokonale. Přistihnu se, že zatímco poslouchám její varovný řeči, civím napjatě na vokno a napůl čekám, že na něj každou chvíli holohlávek zaťuká. Ale ne, tohle nejde, lehká paranoia je dobrá, ale to neznamená, že musím bejt neustále připosranej strachy.
Jasně, musíme bejt ostražitý, připravený na cokoli... ale ne se samým strachem klepat někde v nějakým zasraným koutě a čekat na popravu. A jestli nás překvapí a my nestihnem' zdrhnout? Možná nemůžem vyhrát, ale můžem mu pěkně zatopit pod čumákem. To je něco, na co dám krk - když už budem muset chcípnout, rozhodně si nenecháme vodrbat kůži zadarmo.
„Lehká paranoia možná, ale nesmí přerůst. Nechci se připosraně klepat a čekat, až nás krouhne. Jo, to, že to ví, je na hovno, ale jak říkám, ještě to neznamená, že nás našel.“
Dobře, chápu ji, že si díky tý kravině na ruce připadá, jak kdyby ho měla imrvére za zadkem, chápu, že kvůli tomu má nervy v hajzlu, ale stejně... stejně to podle mě vůbec nic nemění. Zkrátka ví, že je vlkodlak. Konec. Tečka.

O moc chytřejší nejsem ani po vyprávění o geniálních kouzelnících a jednoduchých řešeních, protože ve výsledku mi stejnak nedá jasnou odpověď. „Nejjednodušší nemagický řešení“, jak to sama nazvala, je přece vyříznutí. Dobře, tak bych ji měl řezat – jenže to by nezkoušela.
Tak co s tou čmáranicí chce dělat?
„Historku o miminu, který poslalo nozdráka smrdět do lesů? Jo, něco jsem o malým Potterovi už slyšel.“
A kdo ne...
„Jenže to byla magie, podcenil světlou magii, což u toho parchanta není tak překvapivý. Ale nechce se mi moc věřit, že by stejně podcenil i takovou hovadinu, jako je vyříznutí hezky postaru, nožem. Něco jinýho je chcípnout pro druhýho, jako to udělala klukova máti, a něco jinýho je trocha bolesti kvůli vlastnímu zisku.“
Ale to je jedno, důležitý je, že tu máme spoustu možností, spoustu nesmyslnejch píčovin. V překladu, máme tu tuplovaný hovno, namísto toho nejdůležitějšího – rozhodnutí. Jasnýho a konkrétního rozhodnutí.
„Je to tvoje ruka, tak řekni, co chceš – můžu tě tu klidně na místě omráčit a tu hnátu ti uříznout, ať s tím souhlasíš nebo ne... ale neudělám to, jestli ti to udělá radost. Je to tvoje ruka, rozhodni sama – chceš to nechat nebo to vyříznout?“
Tohle prohlášení sice moc nenavazuje na to, co mi tu vykládala, ale to je mi srdečně u prdele, chci se konečně dostat k věci.

Poslouchat vyprávění o Karkarovovi je jak poslouchat nostalgický žvanění starejch bab při pletení. Jak dojemný... určitě jsem potřeboval vědět, jak perfektní byl, než ho uštvali jak králíka. Fakt dojemnej příběh. Ale aspoň z ni vypadlo to zásadní - znamení v tom roli nehrálo. Nebo hrálo?
„Takže se nechal uštvat a nakonec se jim nabídnul? A to vaše voznačkování v tom nijak nefigurovalo?“
Jednu poznámku navíc si ale neodpustím, už proto že Karkarov, jak ho znám já, byl stejnej zmrd jako vostatní. S tím rozdílem, že von byl navíc připosranej zmrd.
„A jestli byl tak dobrej mág, proč zůstával v Anglii? Tam by o něj zakopli i při blbý procházce. Proč nezdrhnul jinam?“

Spustí a první myšlenka, co mě napadne, je jednoduchá a přímá, vymlátit ji to z hlavy, aby bylo jasný, že pravidla určuju já. Že mi je ukradený, jak moc si z hadího ksichtu chčije do kalhotek, protože když budu chtít, bude stejně, ne-li víc, chcát ze mě.
Jenže moc dobře vím, že má pravdu. Nejspíš je vážně čas přestat si hrát, nozdrák nám totiž není blíž jen proto, že má Vronska nějaký jeho znamení na levačce, je nám blíž proto, že je to geniální zkurvysyn - možná šílenej, ale pořád geniální. A nám jde po prdeli.
„Tak fajn.“
Víc ze mě nedostane a jestli něco čeká, má smůlu. Jediný "navíc" ucejtí v ksichtě.

"Kdybys to měl, pochybuju, že bys vyhrál cenu Stoik roku. Pálí to celou dobu. Tohle bylo něco jinýho," ohradím se trochu, ale nehodlám o tom dál vést debatu. Prostě jsem to musela říct. Aspoň částečně ospravedlnit svoje leknutí... eh, dobře, leknutí je asi velkej eufemismus. V jednu chvíli to bylo jako pocitovej Legilimens a, pánové a dámy, nic moc. Já bych dobrovolně Raddlovi do hlavy nelezla, i kdybych to uměla. Protože by to bylo na blití. Teď už to vím.

Trhnu rameny a zkouším dosáhnout na onu cenu Stoik roku. Jako by byla na Měsíci.
"Zkusím něco vymyslet. Stejně tu v týhle prdeli není moc co dělat." Leda šoustat s vlkodlakem, mihne se mi v hlavě jakoby naprosto cizí myšlenka, až mě to na chvíli vyhodí z konceptu. Rychle nakopnu myšlenky správným směrem, takže moje zaražení nejde ani poznat. Vypadá to spíš jako přemýšlení. "Tak si fetišistický hrátky s amputací necháme na jindy."

Zakroutím hlavou. Nefigurovalo. Aspoň o tom nevím.
"Nevím... Pod svícnem je největší tma? Sorry, ale nemluvila jsem s ním, jeho poslední okamžiky mi barvitě líčilo komando sadistů a ne jeho osobní životopisci říznutý s psychologama."

Tak to by bylo. Vyblila jsem to na něj a dostala tu nejlepší odpověď. Budu doufat, že to bylo "tak fajn - bude klid" a ne "tak fajn - vypadni". Nemusí se bát, že by přišla vlna nějakýho sebeuspokojení. Spíš se uklidním zase o něco víc. Kdo ví, jak dlouho to s jeho výbušnou náturou bude trvat.
Na obvaz na krvácejících ranách seru. I vzduch míhající se kolem rozpálený kůže znamení je nepříjemnej, natož látka. Z ran, co se odmítaj hned tak zatáhnout, mi kapky krve kreslí po předloktí novej surrealistickej obraz doplněnej lebkou, hadem a zbytky nazelenalý hojivý masti. Jsem hotový umělecký dílo, kdyby mi ruku usekl, určitě by ji draze prodal imbecilním milovníkům dekadentního umění.
Místo abych sáhla po vodce si v samovaru mávnutím hůlky uvařím čaj. Jistá pachuť toho, jako by mě někdo šmíroval ve sprše, tu pořád je, ale napětí v místnosti se odplavilo jako povodeň a nechalo za sebou jenom kal, kterej možná nikdy neuklidíme. Kal, kterej znamená štvanci s naprostou definitivní platností.

Stojím zády a rukama se opírám o linku, což je dostatečnej důkaz toho, že jsem se rozhodla věřit, že si na mě zas nezchladí žáhu. Bitevní pole je tam venku, ne tady. Nesmí bejt. Nakonec se mi napjatý svaly na zádech a ramenou uvolní. Cejtím se (měla jsem ale právo!) lehce blbě za ten nekontrolovanej výbuch. Tak často jsem ve smrtijedským kroužku nechávala emoce pod maskou, až mě jejich surový vytrysknutí v přítomnosti jiný osoby a navíc v naprosto střízlivým stavu samotnou překvapilo. Jedinej takhle intenzivní zážitek byl tam u ohně, když se moje mysl chytila idei, že budu mít čtvrtou formu. Zvířecímu potěšení na hajzlech se moje úvahy kdo ví proč vyhnou velkým obloukem. To jsem nebyla střízlivá, že jo.

"Chceš taky?" zeptám se automaticky, když si nalejvám čaj, a uvědomím si, že možná naprosto zbytečně. Viděla jsem ho konzumovat jenom syrový maso a chlast. Kdo ví, jestli něco tak triviálního, jako je hrnek čaje, velkýho Fenrira uspokojí. Ale ono ani tak nejde o to, aby to zkonzumoval. O to mi půjde, až ho budu chtít otrávit. Spíš mi jde o naprosto pitomej pocit podělit se, začít spolu nějak fungovat a komunikovat bez toho, aby to skončilo jeho vztekem, co se přes mě valí jako tsunami.
Navzdory tvrďáckýmu rozhodnutí, co jsem mu před chvílí sdělila (a vyplnila ho, kdyby to tak dopadlo), si uvědomuju, že nechci bejt sama. A že jsem vlastně v koutku duše kurevsky ráda, že řekl to svoje "tak fajn".
Ať se rozhodne jakkoli, poté zvolím taktiku mlčení. Ne nasranýho, jak to uměj jen ženský, ale takovýho, co nepřekáží, nevisí nad hlavou jako Damoklův meč. Častokrát se to ukázalo jako dobrej test - dokud spolu dva lidi, co se znaj, dokážou vedle sebe mlčet, aniž by to bylo nepříjemný, dokážou spolu nějak vyjít.
Svírám v rukou kouřící hrnek a teď mi s naprostou zvířecí jednoduchostí stačí, že je tady. A za tuhle myšlenku bych se nejraději nakopala do prdele okovanou botou.

Sleduju ji, jak se snaží uklidnit, s netečným klidem. Jo, jsem klidnej, proč bych se taky já měl srát s něčím, co stejně neovlivním. Ale chápu, že u ni, vocejchovaný, půjde stejnej klid dost blbě... co je mi ale záhadou - proč místo toho přiblblýho tanečku na uklidnění radši něco dalšího nerozfláká?
Takže teď bude našponovaná jak struna a dřív nebo pozdějc vyletí? A nebo hůř, bude dělat dusno? No to sou zatraceně hezký vyhlídky, kurva!

Vzato kolem a kolem, řeklo se toho spoustu a ve výsledku hovno. Ale alespoň ty nejzásadnější otázky máme vyřešený – debil Karkarov se nechal chytit svou vlastní blbostí a tetování zůstane tam, kde je. Jak myslíš, holka, jak myslíš...

Začne něco vyrábět, zase, ale alespoň tady nepoletuje jak namrdaná myš. Vlastně je ten její pokus o klid docela vobdivuhodnej. Škoda, je mi jasný, že tohle zákonitě povede k hysterickýmu záchvatu, možná ne v nejbližších minutách, ale nakonec to přijde, na to dám krk.
A pak z ní vypadne něco, co mě dokonale vykolejí, co mě donutí ztuhnout a jen na ni civět jak vyvoraná myš – vážně mi nabídla čaj?
NIKDO mi NIKDY nenabídnul čaj. Vlastně, představa toho, že mi někdo nabízí čaj, je tak blbá, že by se rovnou mohla zařadit vedle představy nozdráka navlečenýho v růžovejch šatičkách a hrajícího si s panenkama. Co přijde příště, nabídka večera s pletením a babskejma drbama?
Tak fajn kočko, vážně nemám ani tucha, co mi tím chceš říct nebo naznačit. A jelikož pochybuju, že v tom máš nějakej hodně silnej jed, nechápu, proč to děláš...
Pochopitelně mám chuť poslat ji s tím do prdele, čaj, čaj, jak vůbec ten driják chutná?, ale něco ve mně má chuť v týhle blbosti pokračovat – v pití čaje, do pletení se fakt pouštět nehodlám.
Vejravej, dokonce až podezřívavej pohled se zvolna začne měnit na pobavenej, než konečně promluvím.
„Tak to sem naval.“
Vytáhnu hůlku a vyčaruju hrnek, aby si Vronska nemyslela, že ten blbej klacík mám jenom pro parádu. A taky dost pochybuju, že dědek samotář tu měl celej kredenc nádobí.

Usrknu a spolknu to dřív, než to obranej mechanismus těla vyflusne jako rozpoznanej jed, automaticky mě napadnou dvě slova – krurvenej hnus. Kdyby mi teď i když jenom z prdele řekla, že je to votrávený, vůbec by mě nenapadlo o tom pochybovat, chutná to jak chcanky nějakýho kripla se zánětem močáku.
„Fuj, to je břečka...“
Vrčím sice nevrle, ale nasranej nejsem, proč taky... tenhle chuťovej masochismus mi nikdo nenutil. Ale aspoň už vím, co do krku lejt nebudu. Šáhnu po vodce a pořádně si s ní vymeju hubu, ten líh by mi snad moh' držku vydezinfikovat dostatečně.
Což mi připomíná, bude potřeba dojít pro vodu... vobyčejnou vodu, bez ká. Časem.
Mimo tý poznámky ale zůstávám zticha, proč taky furt něco mlít. Ticho je dobrý, mám ho rád, ten klid, kterej neruší žádnej zmrd poposedáváním nebo planým žvaněním... a nebo nervozitou, kdy potřebuje něco říct a neví co. Dobrý vědět, že Ksenja umí mlčet.
Nevím, jak dlouho tam jen tak sedíme, ale nakonec ticho prolomím já.
„Asi budeš brzy potřebovat do města, co? Doplnit zásoby...“
Řeknu první, co mě napadne, nijak to nepromýšlím, ale mám pocit, že je to docela rozumný. Přece jenom pochybuju, že by tu starouš měl kompletní vejbavu domácnosti. A kouzlma holt všechno nevyřešíš...

Když je po mý otázce podezřele dlouho ticho, ohlídnu se přes rameno, abych zjistila, co se děje, protože rozladění nijak necítím. Jo, ten jeho výraz stojí za to. No co? Neví, co to je čaj, nebo...?
Jeho nevděčnej komentář mě donutí se pobaveně ušklíbnout, ale protože piju to stejný jako on, snad mě nebude podezřívat, že se ho chci takhle zbavit. Proč bych se jinak snažila udržet příměří, že.
Při jeho chování mě napadne další otázka. Chodil vůbec do školy? Když se na čaj tváří jako na nejhorší jed. Kde se naučil čarovat? Sice hůlku moc nepoužívá, ale neverbální kouzla a přemisťování nejsou pro debily, vyčarovat předmět ze vzduchu, kdy se musí prakticky přeměnit molekuly vzduchu na něco většího a pevnýho, taky není jednoduchý.
Možná se ho na to ještě dneska zeptám, přijde mi, že toho o mně ví víc.

V tom tichu a zažehnaným konfliktu, aspoň prozatím, se zase můžu soustředit na to, co se změnilo. Svět už není smrsklej na moje nervy na pochodu a bolest, na potencionálního chlupatýho nepřítele přede mnou. Koukám z okna, jak se už tak šedivý světlo stává ještě slabším, občas nakloním hlavu, jako bych něco zaslechla. Ale jsem klidná - jak jen se v týhle situaci dá bejt.
Zrovna když zase vědomě začnu analyzovat pachy baráku, protože tohle mě asi hned tak nepřestane fascinovat, vždyť čich je pro člověka to nejmenší ze smyslů, promluví na mě.
Zamyslím se, těkám očima po místnosti a zvažuju, co by mohlo být potřeba. Pak moje oči zakotví na něm.
"Leda oblečení. Je srpen, než se nadějeme, je tu zima. Nechci tě podceňovat, ale možná i ty by sis měl sehnat něco teplejšího. Tady jdou teploty do mínusu zcela běžně." Pokrčím rameny, sjedu jeho polonahý torzo očima. Co já vím, jak je na tom při mrazech, ale jestli zimu určuje podle toho, co bylo v Anglii, tady ho to zaskočí.
"Ale mnohem víc bych potřebovala pár knih. Máš pravdu s tím, že odstranění by spíš přivolalo pozornost - nebo možná ne, ale riskovat se mi to nechce. Proto bude lepší pokusit se to odstínit. Jenže jen tak z placu, z hlavy, nic nevymyslím. Mohla by mi posloužit knihovna mýho bývalýho mistra z Petrohradu. Co vím, tak neměl žádný kontakty na Smrtijedy a nevěděl to ani o mně."
Nepřesvědčuju ho, ať sám rozhodne, nakolik dobrej nebo blbej nápad to je. Já se jen snažím najít řešení toho označkování a přiznám se, že bych tam šlohla i pár publikací ohledně zvěromágství, hlavně ten přepis, co se vzletně nazývá nějak Lokiho zápisky, což je podle mě blbost, ale určitě to pochází ze zdroje, co měl s polymorfováním zkušenosti. Jinak bych to nikdy nedotáhla tak daleko. Aspoň k něčemu se hodil ten předmět o runách.

Pak se podívám na hrnek a zase na něj. Podle toho, jak se tvářil, to asi pít nebude. Podepřu si hlavu dlaní.
"Jak je to vlastně dlouho, co jsi vlkodlak?"
Jak dlouho mi bude trvat, než zvíře natolik převládne, že mu budu podobná? Anebo se to vůbec nestane, protože jeho pokousali jako mladého a jeho osobnost se formovala společně s jeho vlkem? A může se někdo vlkodlakem narodit? Tyhle otázky náš vzdělávací systém nějak neřešil, protože to možná nikdo, kdo vlkodlak není, neví. A kdo by se zajímal jinak než biologicky o druh, co kouzelníkům přijde podřadný.
"Myslela jsem, že čaj je pro Angličany něco jako pro Rusy vodka, že ho děcka v Bradavicích vypijou na litry... já jen že se nad ním tak šklebíš..."
Upřeně na něj hledím a nijak se nesnažím zakrýt, že jsem prostě a jednoduše doopravdy zvědavá a není to žádná levárna, ze které by se měla vyklubat urážka. A když na chvíli budeme mluvit o něčem jiným, nebudu muset myslet na kousance a znamení a na to, jak nečekaně lákavě ta krev voní a společně s těžkým pachem jeho předchozího vzrušení vytváří oblak, na kterej můj včera ještě lidskej mozek není zvyklej.

Zima, zima... no jo, v tom má Ksenja pravdu, bude velká, to se dá vodhadnout už teď - na to, že je teprv začátek srpna, tu je docela kosa, dokážu si představit, že s podzimem přijde svinská kláda. Nějaký hadry navíc se určitě budou hodit.
„Tak fajn, vyrazíme na nákupy...“
Ale ty knihy... vážně je teď tak nutně potřebuje? Jasně, sere jí to tetování, má z něj strach – a nejspíš má i důvod. Ale přemejšlí vůbec čistou hlavou? Jestli nás chytnou jenom kvůli nějakýmu posranýmu panickýmu záchvatu, tak budu vážně nasranej... aspoň po tu krátkou chvíli, než mi zbytek nozdrákovy armády přismahnou ptáka. Něco jinýho je jít inkognito do neznámýho města kdovíkolik mil vod Anglie a něco jinýho je nakráčet do domu někomu, koho zná a tím pádem koho může znát i On. Koneckonců, hrabat se cizejm lidem v kebuli mu šlo vždycky dobře.
„Jak dlouho už si toho svýho mistra neviděla? Je mrtvej?“
Jestli už chcípnul, knihovna mohla přejít pod nějakýho jinýho vola, jestli mrtvej není, může se tam vobjevit. A nejen von.
„Chci vědět, co ti dává jistotu, že s nima není nebo že není napíchlej. A pak, můžeš si bejt jistá, že ti nějaká zmínka o něm neunikla, když ti nozdrák prosondovával hlavu? Sice tu sračku na ruce nemám, ale nemám pocit, že by její vodstranění bylo tak akutní, abysme zbytečně ukazovali ksichty před někým, kdo je může znát. A nebo spíš tvůj ksicht, kdybys tam měla vážně jít. Já se tam radši moc promenádovat nebudu.“
Nepotřebuju, aby mi tu začala ječet jak siréna, to by se mý hlavě fakt nelíbilo – už teď je ta posraná makovice nepříjemná jak stará panna na striptýzu - tak mluvím pomalu a klidně. Jasně že jí můžu rovnou říct, ať na to zapomene, že za žádným přítelíčkem z mládí nepůjde, ale i když si myslím, že sílu toho znamení zveličuje, je mi jasný, že se nemůže ani podceňovat. Návštěva tý knihovny rozhodně stojí za zvážení.

„Dlouho.“
Na první otázku vodseknu okamžitě, bez přemejšlení, tradiční odpověď pro všechny zvědavý parchanty, který bylo nevýhodný rovnou zabít.
Ale stejně mi to nedá – proč se ptá? To se jen snaží, aby nestála řeč, nebo co? Na otázky vohledně minulosti jsem docela háklivej, ale protože už to není nějaká zasraná rádoby-nadřazená čarodějka, je stejnýho druhu, nepošlu ji rovnou do prdele. Jen zůstanu vostražitej a napjatej.
„V Bradavicích jsem sice chvilku tvrdnul, ale dlouho jsem se tam neohřál. Řekněme, že jsem měl místo běžný školičky... soukromý učitele.“
Ušklíbnu se, 'soukromý učitel', pod tím si většina lidí představí snobský sráče s kodexem na všechno, snad i na sraní, co se snažej natlouct malým aristokratíkům do palic nějaký vědomosti. No, skoro...

"Nikdy bych nečekala, že tuhle větu pronese chlap jako ty," prohlásím pobaveně. Představa Fenrira na nákupech hadrů, jak si to představí většina ženskejch, je fakt komická. "Ale dokud nebude klendra, klidně si choď nahej, mně to nevadí."
Kdo říkal, že jedinej prasák tu musí bejt psychopat se zálibou v dětským mase. A čím míň budu v rozporu s rodícím se vlkem v mý hlavě, tím líp ho dokážu pak nějak ovládat. Mám dojem, že za nějakej čas prostě zvlčím. Doslova. A nebude to jen tím, že jedinej můj společník je zrovna on. I když...

"Neměl by bejt. Neviděla jsem ho tak... sedm let? Možná devět. Ale myslím, že kdyby umřel, dostane se to ke mně. A napíchlej s nima není," řeknu přesvědčeně. Nebyl důvod, možná ani příležitost, měl vlastní výzkum a Raddle se o něm nikdy nezmínil. Ne že by to něco znamenalo, ale... Ne, prostě ne. Myslím, že by jim k ničemu ani nebyl, protože jeho zájmy šly jiným směrem.
Zamyšleně se kousnu do rtu. Po Legilimensu je většina lidí dost mimo a já si opravdu nevzpomínám, na co všechno narazil.
"No... to nevím. Pod Legilimensem jsem byla jenom tehdy, kdy si žádal hlášení o špiclování. Nemělo to s mistrem nic společnýho, ale co já vím, k čemu všemu se mohl dostat. Kdybych se mu bránila, už ti nejsem, že jo," sklopím oči do hrnku. "Sice jsme se dohodli, že to akutní není, ale tak myslíš si, že na to, jak to odstínit, přijdu po přečtení pár knih? Bude to chtít čas. Pochybuju, že je někde zaznamenanej přesnej a jasnej postup. Nechám si tenhle plán v záloze, zatím máme na prvním místě zásoby," ukončím to. Budu to muset nějak promyslet, vzpomenout si, jestli se ty knihy nedaly sehnat i jinde. Anebo... cokoli jinýho.

Povytáhnu obočí a nenechám se jeho nasraným odseknutím odradit. Jenom jsem nadhodila, co mě zajímalo, a už se zas ježí. Asi fakt není moc zvyklej s někým normálně komunikovat, aniž by mu chtěl svoji dominanci omlátit o držku nebo od něj čekal nějakej útok. Doufám, že ho to za nějakej čas aspoň se mnou přejde, je to fakt únavný. Přemýšlet, jak si vyloží nějakou naprosto nedůležitou větu.
"Nebuď tak skoupej na slovo, víš, jak jsou lišky zvědavý. A za dlouhejch zimních večerů tu stejně nebude moc co dělat krom vyprávění příběhů. Víš, ono to není lehký. Jsme každej z jinýho prostředí a já prostě nevím, jak se k tobě chovat," řeknu narovinu to, co mě žere. "Nechci tě nasrat, ale někdy se vytočíš naprosto sám, i když to tak nemyslím. Zajímá mě tolik věcí, ale nejsem si jistá, jestli kvůli tomu zas nevyletíš. A je snad logický, že chci trochu poznat někoho, s kým jsem dezertovala a... přidala se do jeho smečky. Dobrovolně."
Kurva, jsme oba dospělí, tak bysme si to mohli vyříkat bez toho jeho dětinskýho nasírání se, ne? Možná vydržím i mlčet, ale pořád jsem ženská a ještě ke všemu zvědavá, tak nemůže počítat s tím, že si nebudu chtít povídat. A zrovna magor jeho formátu je dost zajímavý téma rozhovoru.

Vodpověděla sis sama, zbavit se toho není tak důležitý, a proto těch pár popsanejch papírů zas tak nutně nepotřebuješ. Zkrátka ne, žádný knížky teď shánět nebudem. Šlus.
„Jak sama říkáš, pár knížek tě toho stejně nezbaví, takže proč to teď hrotit.“
Vstanu a dojdu ke zbytku svýho voblečení, tentokrát si kromě kabátu voblíknu i košili, sice jí ještě chybí původní vůně, ale i tak už je nositelná. Tohle je ukázkovej případ tý... myslím, že sugesce se tomu nadává, Vronska tak dlouho popisuje márniční zimu, co tu v Rusku maj, až mi vnutí pocit, že je mi vážně kosa. Protože pochybuju, že se tak rychle vochladilo.

Vědět, že z ni vypadne další litánie na téma: „chci to vědět, mám právo to vědět a ty na mě furt řveš, i když já se tak snažím“, tak bych se snad šel radši zase projít. Tohle mě vážně nebaví...
Copak teď sem nasranej?“
Dělám všechno proto, abych v hlase potlačil veškerý rozladění a netrpělivost. Je mi totiž víc než jasný, že kdyby něco z toho v mým hlase uslyšela v nadměrným... nebo spíš jakýmkoli větším množství, tak by tu spršku sraček spustila nanovo.
Dělá, jako bych byl pořád nasranej. A jsem snad? Rozhodně ne, naseru se, jen když k tomu mám kurva dobrej důvod... ale jestli budu muset dát poslouchat vejšplach jejího srdíčka, tak toho důvodu dostanu tři kupy.
Jedna má část chce vodejít – vzhledem k tomu, v jak blbý situaci jsem se touhle naší divnou rádoby smečkou ocit', jsem se rozhod', že taktika 'zmizet' bude rozhodně účinnější než rozdávat ťafky. Ale ta druhá má část se smířila s tím, že v rámci dobrejch vztahů bude lepší ustoupit. Znovu sednu na prdel, tentokrát s rozmrzelým povzdechem. Tak do toho...
„Tak fajn, dem si povídat. Co chceš vědět konkrétně? Krom toho, že jsem ve školičce dlouho nezůstal?“

Mlčky kývnu, o tomhle nemá smysl se přít, protože je to příliš nebezpečný. I tak mi to vrtá hlavou, knihy mám ráda, a kdybych se teď do nějaký knihovny dostala, vyrabuju ji do základů. I na Malfoy Manor jsem byla většinu času právě v jejich knihovně a snažila se přijít na něco o vyvolenejch spratcích a o odražení kleteb.

"Co? Ne."
A je to tady. Zase jsem to myslela naprosto jinak a čekám, kdy ho to přestane bavit a zase bouchne. Ne že by na to vypadal, ale těch pár dní mi stačilo k tomu, abych poznala, že není zvyklej jednat s někým sobě rovným. A to nutně vede k tomu, že je protivnej jak osina v prdeli, jakmile se mu něco nelíbí.
K mýmu překvapení na to - zatím - nedojde. Což o to, co si pamatuju, bylinky to maj bejt trochu na uklidnění, ale on to nepil. Ale rozmrzelej povzdech mě donutí nastražit imaginární vlčí uši.
Na chvíli chci od toho dát ruce pryč, prostě se na to vysrat a říct, ať to pustí z hlavy, když na to nemá náladu. Ale copak budu mít někdy příležitost ho vyzpovídat? A když se k tomu sám odhodlal... Tak na to seru a uvidíme, jak se to vyvrbí.

Samozřejmě že odpověď "všechno" asi vylučuje požadavek na "konkrétní". Zdravej rozum mi říká, neptej se na to, vole, buď ti to omlátí o hlavu, nebo se tak jako tak naštve. Jak se říká, zvědavost kočku zabila.
"Hm, třeba to, jak ses stal über-Alfou? Něco o tvé smečce? Proč ses vrátil zpátky k Raddlovi, když nejsi ocejchovanej?"
Příliš mnoho otázek, takže radši zmlknu a zakryju to tím, že se napiju chladnoucího čaje a dám mu tak čas vstřebat můj nával zvědavosti, přitom si slibuju, že se pokusím se dál na nic nezeptat, abych nevyčerpala jeho dávku muší trpělivosti. Já už toho o sobě řekla, když se nad tím zamyslím, docela dost. I o ostatních Smrtijedech toho vím víc, chtě nechtě jsem něco zaslechla, bavila se s nima nebo cokoli jinýho. O něj by mě nikdy nenapadlo se zajímat, doteď jsem překvapená, že jsem nabídku na zdrhnutí dala zrovna jemu - a přežila až doteď v podstatě bez újmy.
Seš fakt divnej pavouk, Šedohřbete.

Věděl jsem, že tý svý slabý chvilky budu dřív nebo pozdějc litovat, ale teď, když vidím ten její zvědavej pohled, mám pocit, že to bude dřív než pozdějc... je jako děcko. Nebo přesnějc - jako ženská.
A pak spustí.
Tři votázky a třikrát trefa do černýho. A ta třetí – vo co ji doprdele jde? Chce mě snad urážet nebo co?
Kurva! mám tohle sakra za potřebí?
Důvod, proč se nerad vracím do minulosti je jednoduchej, vzpomínání nic neulehčí a nic nezmění, jen nasere. Nasere a donutí mě cejtit se blbě, a to neznamená nic jinýho než voslabení. Ne, nerad se vracím, nerad nad tím vůbec uvažuju... nejradši bych celou svou minulost zahodil do jámy a zakopal tak hluboko, že by ji nevyhrabala ani smečka zvědavejch čoklů. Jenže to holt u vzpomínek nejde – a zkoušet na sebe obliviate fakt nebudu, lobotomie mě vážně neláká... No a teď mě tahle ženská nutí tahat mrtvoly ze skříně.
Kurva!

A je to tady.
Je jedno, jestli se na to ptala nebo ne, mozek si sám propojí, co chce – a to je všechno, co já nechci. Asociace zasraná! Jsou tu, jako nějaká kurevsky velká záplavová vlna... vzpomínky na rodinu, kterou jsem dávno pohřbil, a to nejen vobrazně, vzpomínky na ulici a žraní ze zkurvenejch mudlovskejch popelnic, na první smečku a hlavně... na Isgara.
Všechno todle mělo zůstat na dně toho bordelu jménem paměť, ale místo toho mě jedna blbá kráva donutila zas to vyhrabat. Ale na tohle prostě vzpomínat nehodlám... budu to muset hezky rychle vytěsnit z palice.

Trvá mi to možná dlouho, než promluvím, ale může bejt ráda, že v týhle debilní konverzaci hodlám pokračovat. A hlavně, vůbec nechápu, proč v ní JÁ pořád pokračuju. Proč jí to nejen nevomlátím o hlavu, ale hlavně, proč ani nejsem nasranej. Ne, nejsem nasranej, jsem zatraceně moc unavenej.
„Už pár let smečku, aspoň tu typickou, tradiční nemám, jsem něco jako pojící článek mezi vostatníma. Nebo spíš, byl jsem...“
A to je další část sraček, v kterejch se nechci brodit – už proto, že je nemůžu úplně ignorovat, protože se mě, nás, přímo dotýkaj. Půjdou nám po krku, ať jim nozdra dá rozkaz nebo ne...
Ale vyprávět jí o mý původní smečce fakt teď nebudu, to patčí do kolonky vážně hodně vosobní, radši hezky rychle zpátky na relativně neutrální půdu.
„Sama víš, jak jsou vlkodlaci ve společnosti voblíbený, samý zkurvený registrace, pozorovatelé z Ministerstva, věčný přihlašování a hlášení, když práce, tak jenom podřadná a pak - lidi. Vyserou se na ně kamarádi, známí i rodina. A zbytek je nenávidí. Není divu, že i když se vlkodlak nejdřív snaží přežít ve městě, nakonec si najde nějakou smečku v lese. A jelikož se každej vlkodlak chce pomstít a každej má tisíc důvodů, proč lidi nenávidět... obvykle jsou hodně nepřátelský. Většina chtěla to samý, jenomže ve smečce o pár členech můžeš maximálně vymlátit pár domečků, ale velkou šanci na pořádnej úspěch nemáš, a pak sem přišel já a spojil je. Víc v tom není.“
Detaily vědět nepotřebuje.
Jenže pak se do toho namontoval sráč a šlo to do hajzlu...
„A k tý poslední v otázce, prostě mě chtěl zpátky. Ty sama bys měla vědět, že to zrovna není typ, kerýmu se dá říct jen tak ne.“

Krom vytrvalýho ťukání deště je ticho. Hodlám dodržet svoje předsevzetí a na nic se dál neptat, protože vím, že dál už by mi to neprošlo tak hladce, nebo bych se stejně dozvěděla hovno. Zvláštní, vždycky jsem si myslela, že měl normální smečku, pokud ne, možná proto je takovej asociál.

"Jo, umí bejt... přesvědčivej," zavrtím se, abych potlačila nutkání si rozškrábat svědící ruku.
Mlčky dopiju čaj. Ani jsem si nevšimla, že se tak rychle setmělo. V první chvíli mi to nepřišlo, protože to jednak nebylo důležitý, druhak... mám pocit, že vidím o něco líp. Jinak. Oči se nesoustředí na detaily, ale na orientaci, na obrysy.
Odnesu i jeho hrnek, když se o tom vyjádřil tak nelichotivě, a pořád aniž bych rozsvítila petrolejku, co tu dědek měl, přejdu k posteli. Měla bych bejt na chlupáče nasraná, jak mě vypekl hned po příchodu, ale momentálně to je pohřbený. Kvůli Raddlovi, kvůli těžce vybojovanýmu příměří.
Tak si chvíli hraju s postelí. Klasický engorgio použít nelze, protože by se zvětšila celá, nabobtnala by. Jenže i tohle patří do proměn, částečnejch, tak ji nakonec upravím. Kvůli nedostatečnýmu místu to není letiště, ale abysme se vyspali to stačit bude. A jestli bude chtít spát na podlaze nebo dokonce venku, aspoň se budu moct v noci roztahovat.
Včera jsem vytuhla oblečená a dneska váhám. Nechci si na sebe brát ty hnusný dědkovy věci, na druhou stranu nechci ani spát nahá. Je pravda, že málokdo jen tak zabije nahou ženskou, jenže když žijete ve společnosti Smrtijedů, víte, že oni by to udělali bez mrknutí oka.
A dokud mám hůlku, je to vcelku jedno, ne?

Znovu ovážu ruku a svlíknu se. To, že mě může vočumovat, je ten poslední problém a popravdě je mi to jedno. Na stud by bylo trochu pozdě. Dám si hůlku pod polštář a zavrtám se pod deku.
"Upravila jsem ji, tak se snad nějak popasujem," řeknu ještě, kdyby ho náhodou zase ovládala chlapská ješitnost nebo... co já vím? Ale myslím, že ani Fenrir neodmítne trochu pohodlí. Aspoň mi nad ránem nebude zima.



Divný sny jsem měla zas, což se mi doteď moc nestávalo. Určitě to bude stresem, nikdy jsem nebyla žádný médium, takže tomu nedávám žádnej význam. Ze spaní neřvu, tak bledě na tom nejsem, a ráno zbyl jen mlhavej pocit něčeho ne zrovna příjemnýho.
A není to tím, že jsem se ve spaní přitiskla ke zdroji tepla, přehodila přes něj ruku a nohu.
I když jsem vzhůru, chvíli tak ještě zůstanu a využiju možnosti ho zas nenápadně vočmuchat.
Jako člověk bych si ten zážitek nechala ujít. Ten jeho kabát byl pro lidskej nos nechutnej.
Zafuním mu do ramene a odvalím se, protáhnu se.
"Přežiješ lidský jídlo, nebo si po cestě něco ulovíš? Neboj, neudělám krupičnou kaši," zazubím se. Mám hlad a dědek tu ještě nějaký zásoby měl, takže když už budu dělat něco pro sebe...

Ticho? Vážně se na nic neptá?!
Neuvěřitelný, ženský, který se rozjedou, se přece nezastavěj, dokud tu svou šílenou chuť vědět všechno neukojej. Jsou jak smažky, který zrovna zahlídly dealera. Ale tadle ne, tadle mlčí... Ne že by mi to nevyhovovalo, to ani náhodou, ale rozhodně mě to překvapí.
No, ptát se, jak je možný, že si nehraje na fízla, se fakt nebudu.

Sleduju ji, jak si hraje s postelí, a v první chvíli nechápu, proč to dělá. Že ke mně přilezla v jeskyni, když se chtěla zahřát, mě nepřekvapovalo, teď tu má ale dost dědkovejch dek, takže živočišný teplo nepotřebuje. Ale i tak se mnou, zdá se, počítá. Jsem překvapenej, zase, během krátký chvilky už podruhý... divný, vážně divný. Ale což o to, já si stěžovat nehodlám, po proměně jsem dycky jak přejetej vlakem a zpověď mi rozhodně energii do žil nenalila, takže měkkou postelí nepohrdnu. Koneckonců, voproti zemi je to příjemná změna.
Jsem sice utahanej jak kurva těsně před důchodem, ale ještě na tom nejsem tak bídně, abych si nevšim', že se tu producíruje nahatá - už vůbec dyž je na co koukat. Ale pro tentokrát zůstane u koukání...
Dlouho tam nesedím, mohutný zívání, který mě přepadne, mi připomene, že chci jít spát taky. Tak jo, po dlouhý době vyzkouším normální postel...

V noci chrápu sice ne jako zabitej, to už neumím, ale rozhodně se nebudím tak často jako jindy. A jen tehdy, když mě Vronska flákne hnátou do ksichtu, se vzbudím úplně, v ostatních případech jen v polospánku, aniž bych si to vlastně uvědomoval, kontroluju okolí.
Ráno se dokonce vzbudí dřív než já, což by mě, bejt to někdo jinej, vyvedlo z míry, možná dokonce nasralo. Ale teď mi to je jedno, hlava už netřeští, cejtím, že mám energie na rozdávání... a ty píčoviny, co včera způsobila ruka mý smrtijedky, mi připadaj vzdálený jak nějakej blbej sen.
Jo, je to tak, je mi vážně fajn.

Otázka vohledně jídla mě překvapí a chvilku trvá, než mi dojde, že mě zatím viděla žrát jenom syrový... sice preferuju krvavější - a taky lidštější, ale to neznamená, že jakýkoli jiný žrádlo vybleju.
„Uklohni něco.“
Rozkážu a užívám si ten luxus, že se můžu válet v posteli, zatímco vona se stará o všechny ty nutný blbosti, který si jinak musím zařídit sám. Je to perfektní... a zatraceně návykový, jó, na tohle bych si vážně zvyknul rychle. Pravda, ve vlastním zájmu bych si radši zvykat neměl, ale teď? Teď si to užiju...
„Dneska jdem do města.“
Řeknu první, co mě napadne, konstatuju, ale přesto je slyšet náznak otázky.

Taky se ještě chvíli válím, přece jen nebudu skákat jako poslušná čuba. Je to zvláštní takhle ležet v posteli s někým, kdo není můj chlap, a přitom bejt nahá.
Naposledy se protáhnu a shodím ze sebe deku. Že jsem zrzavá všude, to už ví, tak to neřeším a přelezu přes něj. Rychle se snažím dostat k oblečení, protože se nedá říct, že by bylo nejtepleji, zvlášť když jsem právě vylezla z vyhřátýho pelechu. Venku v sudu s dešťovkou se dám pár kouzly dopořádku, vlasy spletu do copu a slíbím si, že v nejbližších dnech si udělám horkou koupel - jsem přece čarodějka a dědek vzadu v druhé místnosti má vanu na takovejch těch nožkách. Bude stačit trocha kouzlení a nebudu se muset koupat v jezeře, kam chodí děsně moc mudlů, ani v sudu s dešťovkou.
Po cestě dovnitř ještě nakrmím slepice a dva králíky, co jsem našla vzadu u studně. I na vás přijde řada, ušáci. Ne že by mě těšilo dělat nějakou husopasku, ale když už tu máme zázemí i s tímhle, byla by škoda je nechat vychcípat.

V těchto podmínkách si hůlky vážím o to víc. Nemusím se s ničím tahat, stačí trocha praxe v levitování nebo v přivolávacích kouzlech. Být čarodějka z vesnice má výhody.
Chvíli štrachám ve spíži, kde jsou hlavně brambory a cibule a česnek a pak tam vévodí úlovek z asijskýho baru. Vím ale, že na Sibiři, když tu nikdy není pořádně teplo, by tu dědek ze samoty měl mít ještě něco lepšího. Anebo, jak to mudlové mívaj, instantního. Fuj, řeknu vám, jednou mě to donutili jíst a byl to hnus.
Mám doslova hlad jako vlk, takže kašlu na klasickou snídani. Voda v hrnci na kamnech už vaří, tak do ní nasypu něco, co vypadá jako velké, hodně velké, těstoviny.

"Jo. Bude lepší to sehnat co nejdřív." A já se chci konečně převlíct a vyprat si tyhle hadry. "Nějaký zásoby brambor a cibule tu ještě jsou, maso si obstaráme sami, tak o jídlo bych se tolik nebála. Hlavní budou ty hadry."
Přitom mimoděk kouknu z okna, kde sice už dávno přestalo pršet, ale pořád je tam nevlídno, zataženo a větší zima, než by se dalo od srpnovejch dní čekat.
Zatímco se jídlo vaří, nakouknu pod obvaz, kterej se už hodí leda na to, abych ho hodila do kamen - což taky udělám. Prohlídnu si ruku se zčernalým tetováním a pousměju se. A prej že se vlkodlačí rány blbě hojí! Možná u lidí. Kdo ví, třeba včera bylo ještě moc brzy, možná to zpomalovalo znamení, ale teď je důležitý, že krom růžových jizev tam nic není.

"Nasekáš pak dřevo? Vzadu pod přístřeškem je zásoba, dědek tušil, že zima se blíží," nadhodím pak a lehce dloubnu botou do košíku, kde je posledních pár polínek. Snad si nemyslí, že to tu budu dělat všechno sama. Když už jsme u dělby práce, já se klidně budu starat o babský věci jako jsou práce v kuchyni a o zvířata, ovšem od něj očekávám, že se zhostí chlapskejch. Starý severský dělení, kdy ženská měla na starosti vnitřek a chlap venek, mi přijde férový, otázkou je, jak se na to über-Alfa bude tvářit.
Další věci zatím řešit nebudu, to přijde na řadu až později. Jsem ráda za uvolněnější atmosféru a je to na mě vidět... i cejtit. Jako by se incident se znamením včera nestal. Shodli jsme se, že to zatím necháme u ledu, stejně nemám potřebnou literaturu, tak se ráda soustředím na přízemnější věci jako jsou práce v baráku a náš nutnej výlet do města.

Potom, když je jídlo hotové a kupodivu voní nejen po těstě, ale i po mase (a mně z toho málem tečou sliny), se můžem konkrétněji pobavit o našem bojovým plánu. Vlastně čekám, kdy se na něco ohledně města zeptá. Čekám na to, že bude vést. Tak jsme se včera dohodli, a dokud si na mě zase nebude honit ego, je to jeho.
Před nás oba postavím na stůl domácí pelmeně. Jsem docela zvědavá, jak se na ně bude tvářit.

Co tam vyvádí nevidím – a možná je to dobře, když už žrát ty sračky, co tu ten starej chlap měl, tak radši nevidět a nevědět. Aspoň nebudu muset jít blejt hned. Z postele mě vytáhne až smrad... vlastně vůně toho, co tam vyrábí. Maso. Sice vopálený, a proto zbavený toho nejlepšího z chuti, ale pořád maso. A mně dojde, jakej mám hlad.

A pak přijde ten rozkaz – jasně, otázka, ale pro moje uši je to tak flusanec přímo do ksichtu. Na tohle sem vod dob nozdráka dost háklivej...
Mít blbou náladu, tak vystartuju hned, ale dobrá nálada mi dá pár sekund navíc, abych stihnul zapojit rozum. A tak mý hlavě dojde včas, že mám bejt v klidu, že tak to teď asi bude fungovat... že mi bude moct kecat do života. Zvykej si, Fenrire, zlatý časy jsou v tahu. Kurva! Copak se dá na tohle zvyknout?!
V odpověď uslyší jen rozmrzelý, ale souhlasný zavrčení. Tak nasekám dříví. Fajn. Ake teď potřebuju na čerstvej vzduch.
Voblečenej už sem, tak zamířím rovnou ven, a až když stojím ve dveřích, dojde mi, jak moc mě ten uzavřenej prostor, ci za sebou nechávám, sere. Zkrátka není nad volnej prostor. Pořádně se protáhnu a vyrazím k nejbližšímu stromu. Důvod je prostej, potřebuju se vychcat. A taky trochu zkrotit rozčilení. Láká mě to, vyrazit trochu dál, ale protože mám hlad, až bych brečel, vyseru se na to a otočím se zpátky. Proč se zabejvat lovem, když můžu přijít k hotovýmu.

Vrátím se zrovna, když podává na stůl. Jo, jídlo, i když uvažený a proto hnusný, dokáže zvednout náladu dycky. Žeru, aniž bych řek' slovo, potřebuju zaplnit žaludek aspoň částečně, než začnu něco řešit.
„Takže dneska do města... vo ruskejch městech vím hovno, takže, čím sou od anglickejch odlišný? A jestli tam budou nějací čáryfuci... v Anglii svítím jak žárovka, a to nejen pro mudly, nechci, aby nás našli kvůli takový hovadině. A taky, dost pochybuju, že na Ministerstvu pochcípali všichni, takže je dost možný, že tam budou naše ksichty někde viset.“

Bylo by naivní si myslet, že se mu něčím zavděčím, navíc hodit pelměně do vody a uvařit je umí každej debil, tak neřeším, jak se na to tváří.
Když konečně promluví, zvednu oči od poloprázdnýho talíře a v hlavě přebírám informace jenom na to nejdůležitější, na dřeň, víc by neposlouchal. A popravdě... co mu mám na tohle odpovědět? Čím se liší? To jako čeká, že tohle bude jinej svět, že tam budou ostnatý ploty a lidská milice?
Dobře, kdysi možná. Někde.

"Jelizovo je docela mladý město, takže není nijak obrovský ani spletitý. Je relativně na rovince, vedle něj se tyčí velká hora. Ulice a stavby jsou skoro všechny jak podle pravítka, protože to tak mudlové plánovali, nemělo to přirozenej... to je fuk."
Ať si to přebere sám, jak se to od Anglie liší.
"Co já vím, kouzelnická komunita tu není nijak silná. Žádná Příčná a podobně. Kouzelníci tam žijou, to vím, ale většinou se maskujou za mudly a mají mudlovskou živnost."
Pokrčím rameny. Taky nemůžu vědět všechno, ale je pravda, že s jeho ksichtem by nás našli, i kdyby tam žádný kouzelníci nebyli. Zamyšleně na nej koukám. Ne, tohle nezakryju. Kouzla by mu mohla ublížit.
"Nevím, jak to udělat, aby tě nepoznali. Jsi známější než já, je pravda, že vzhledem k spolupráci s Ministerstvama by tam tvůj ksicht viset mohl. Můj možná ne. Ale taky tam nemusí viset nic, protože tohle je prdel světa i pro Rusko. V ruskejch poměrech je to taková větší vesnice."

„Co já vím...“
„Takže víš jen o něco menší hovno než já...,“ tohle konstatování si odpustit nemůžu.
Dál se věnuju jídlu, nakonec to není tak hnusný, jak bych od mudlovských sraček očekával – jasně, není to ani nijak zvlášť dobrý, ale musím si vystačit s málem.
Až když se vážně pořádně nažeru, pokračuju.
„Co vím, taks říkala, že mezi těma zjevama, co vám tu choděj, se moje držka jako taková ztratí.“
Pomineme to, že je možná známá i v tomhle zapadákově.
„Takže spíš se ptám, jestli si tu mudlové –nebo kdokoli– vážně spíš hledí sam sebe a nesere se do vostatních jako Britové.“
Jasně, na tohle už jednou vodpověděla, ale kdoví, jak moc si předtím dělala prdel.
„ Ale jestli se tam uvidím na 'hledá se' čumkartě, stejně to bude jedno...“
Tuhle debatu nakonec uzavřu prostým ale pravdivým konstatováním, „no, nakonec, ty blbý hadry potřebujem, takže nám stejně nezbejvá než to risknout a jít tam naslepo. Nakonec,“
zazubím se, „jestli budem muset zabít pár šmejdů, žádná škoda, aspoň se procvičíme. A jestli to bude kouzelník-,“ tak budem v hajzlu „budem muset bejt rychlejší.“
Vstanu a zamířím do špajzu pro lahev něčeho na spravení chuti. Irčanka. Sice určená na dovoz, takže hnusná, a nebo dokonce pajcovaná, ale pro trochu nostalgickýho vzpomínání na zkurvenou malou a přelidněnou Anglii ideální. Dám si pořádnej hlt a vychutnám si, jak nádherně hřeje... ne, vážně není tak dobrá jako domácí, ale není ani špatná. A to dokážu vocenit.
Z náhlýho vnuknutí si vodtrhnu od huby a nabídnu Vronský, „na“, doufám, že se ta nevděčná ženská nebude vofrňovat, že to není dost ruský...
„Je ještě něco, co bych měl vědět? Vyrazil bych za tmy, to snad v ulicích moc lidí nebude, ne?Vloupat se do mudlovskýho baráku není o nic těžší než jim zblbnout mozek.“
Ale musíme přičíst cestu...
„Jakže si říkala, že je to daleko?

V podstatě ano. Ale nahlas to neřeknu. Nikdy jsem netvrdila, že jsem chodící encyklopedie mudlovskejch měst Ruska. Jenom jsem tu jednou byla - a přiznejme si, kterej pořádnej student Kruvalu by se zaobíral mudlama, kdyby je nechtěl usmažit?
"Měla by. Kdybys byl menší a vyhublej, vsadím se, že by tě mezi sebe domorodci v hospodě vzali jako souseda," uchechtnu se. Spousta Rusů chodí zarostlejch. Je pravda, že těžko jako on, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud žijete v Rusku (nebo v nějakejch pošahanejch státech v Asii), tak vás máloco na lidech překvapí.

Nějak se rozpovídal, což beru jako dobrý znamení. Láhev si vezmu, ale zatím se nenapiju. I když pít umím, nejsem žádnej alkoholik... i když posledních pár dní by ho ze mě mohlo snadno udělat. Pak mi dojde, že vlkodlaci jsou na tom s pitím přece líp, i když chlastaj prakticky po ránu, tak si dám loka.
"Nebude, ale musíš myslet na to, že někdo, kdo se potlouká pozdě večer v takhle malým městě, se neztratí tak snadno jako v Bangkoku. Navíc fakt neznám konkrétní cestu k tomu, co potřebujem. Jenom do města. A to je... dědek myslím říkal, že tak dvě tři hodiny pěcha. Pro člověka. My to můžem zvládnout rychleji. Když to bude v noci, můžu udělat průzkumníka."
Protože sova za dne by byla kurevsky nápadná.

„Hm“, pokrčím ledabyle rameny, „ale v nějaký prdeli se taky v noci nebude potloukat tolik lidí, ne? Když nebudem kór nápadní, tak si nás sotva všimnou. Kolik to má vlastně obyvatel?“
Mluví o tom jak o nějakým vesnickým zapadákově, což by v Británii znamenalo do deseti tisíc, město možná do třiceti... jenže tohle není Británie, že jo. V něčem větším než třicet táců se v noci ztratí kdokoli, i když to je v řiť světa. Zkrátka, maloměsto je ve všech vohledech výhodný, noční život se v něm většinou nepěstuje a zároveň nikdo nesonduje, když venku někdo prochází, jak to bejvá v prdelákovech o deseti vobyvatelých, z toho šesti přestárlých...
„Vyrazíme se setměním, ať tam jsme za tmy. A tvůj talent na špiclování nebude na škodu, můžeš něco najít a já pak půjdu na jistotu. Reklamy se u vás už vobjevili, ne?“
Ani by mě nepřekvapovalo, kdyby ne... jestli Anglie zůstala u viktorek, tady to je jak ve středověku.

Nasekat to podělaný dříví vyrazím hnedka, ať to mám za sebou. A snažím se ze všech sil nesoustředit na hlodavej hlásek v mý hlavě, kterej se mi gebí, že to dělám na její rozkaz. Nasrat! Ne, dělám to, protože jinak by byla na zabití. A taky proto, že sekání dříví je dobrej relax. Nakonec u toho strávím skoro celý poledne a zpracuju všechno, co si dědek poctivě natahal na zimu, dělá mi dobře, když můžu bejt venku, aspoň trochu volně dejchat.

Ani potom se v tý barabizně dlouho nezdržuju, raděj vyrazím na malej vejlet opačným směrem, než má bejt město – a podle všeho i volná příroda. Nic velkýho nepodnikám, jen procházka, abych se trochu provětral. Vrátím se až odpoledne s dvouma ušákama, třetího jsem si dal k vobědu. Jasně, dědek tu má nějaký zvířata, ale je zbytečný je zabíjet, když venku běhá žrádlo na každým metru.
Díky těm procházkám už mám docela slušnej přehled, jak to tu v okolí vypadá, a, i když se to těžko přiznává, fakt se mi tu líbí... bude těžký vodsud vodejít. A že dřív nebo pozdějc budem muset, to mi je jasný. Nozdrák přežil, a určitě přežilo i dost jeho poskoků, možná to bude chvilku trvat, než se zmátoří, ale tohle nasrání do ksichtu nám nevodpustí.
Místo, kde stařík stahoval králíka, najdu snadno, prvně, má tam tyč tak akorát na uvázání, a potom, v hlíně pod ní je cejtit i vidět zaschlá krev. Ani špagát nehledám dlouho, má ho v kůlničce na polici. Zajíci už jsou podřízlý a vyšťavený, takže můžu rovnou začít stahovat.

"Sorry, tak daleko moje znalosti nesahaj," řeknu prostě bez dalšího komentáře. Čím míň mudlů, tím líp. Pokud mají vlastní město, pořád jich je dost. Ale teď se nám hodí, že jich je tu hodně, pokud nebudeme dělat vyloženě kokotiny, snad nebudem vyčuhovat. Máti byla mudlofilka, takže pár věcí i bez vlastního přičinění vím.
Pokývu hlavou na obě části sdělení. Budu dělat to, co umím nejlíp - průzkumníka.

Zatímco já poklízím vevnitř, slyším venku Fenrira štípat dříví, což beru jako svůj osobní úspěch. Udělal to bez keců a... no, hlavně že to udělal. Přesto jsem ještě pořád obezřetná ohledně jeho podivnejch výbušnejch nálad, protože nevěřím na snadný vítězství. Zvlášť když se jedná o to, aby se mnou spolupracoval.
Já si zatím kouzly upravím starou vanu, která byla používaná asi jen na máchání a odmáčení. Nechám houbu ji drhnout a na dvorku se mihnu nanosit vodu. Samozřejmě kouzlama, přece se s tím nebudu tahat. Jedna část je voda do vany, kterou s chutí využiju, až dojdeme z našeho rejdu, stačí to pak jenom ohřát, druhá je na normální použití.

Potom Fenrir nějak zmizí, ale neřeším to. Zatím se vždycky vrátil, navíc máme domluvený dostaveníčko s mudlama a to si nenechá ujít. Já mezitím začnu zkoušet, jak jsou na tom moje zvěromágský formy. Zranění se mi už zahojilo, tak se nemusím bát, že to tím zhorším. A bylo by pěkně trapný v polovině cesty zjistit, že mi to nejde tak, jak bych potřebovala.
Což zjistím v zápětí. Vlk, nebo spíš vlče, ve mně se vzpouzí a odmítá pustit ke kormidlu jiný zvíře. Už tak, že teď velí člověk, se mu nelíbí. Šok, že bych tímhle mohla přijít o svoje těžce nabytí schopnosti, mě na chvíli ochromí a pak mám chuť vzteky udělat z domu kůlničku na dříví.
Vyjdu radši ven. Možná je to tím, že jsem zavřená. Zvíře potřebuje volnost, něco známýho. Třeba vidinu lesa, vidinu oblohy, po který se co nevidět proletím.

Svůj vnitřní souboj vyhraju až později. Neubráním se zaskučení, protože to bolí přesně tak jako poprvé. Proměna je krkolomná, jak ve mně zápasí hned jakoby tři osobnosti. Vlk, liška a sova. A i když mě zanechá zadýchanou, stejně to poněkud masochisticky zkouším ještě. Aspoň tu sovu...
Když se Fenrir vrátí, jsem ještě pořád venku. Je ze mě cejtit pot a vypětí, vzdálenej nádech bolesti. Kontroluju se ve vodní hladině, jestli se proměna neposrala. To by mi tak scházelo - vypadat jak on, akorát v soví podobě...

Je spousta věcí, který jeden nečeká, i když je zvyklej čekat ledacos. Třeba to, že ženská, která se tvářila jako rozumná, vypadá chvilku předtím, než máme vypadnout na né úplně krátkej pochod, jako znásilněná kurva. A stejně tak i smrdí. Doprdele! Co tu vyráběla?! To se rozhodla, že si dá v rámci dobrý kondice kolečko kolem celýho všivýho Ruska, nebo co?!
Klid Fenrire, hlavně nesmíš zvýšit hlas, však víš, jak je na to čuba háklivá, takže buď v klidu... hlavně nevylítnout.
„Vypadáš jak přejetá mršina,“ konstatuju úsečně a tak neutrálním hlasem, jak jsem v tuhle chvíli schopnej, a radši zmizím za chalupu věnovat se stahování. Kdo ví, jak moc velká megera z ní teď je.

Vztek si radši vybiju na tom zajícovi, nechci, aby se u ní zas probudila učitelka a dělala mi tu scény. A právě při kuchání mi dojde, že krom všech těch pachů z ni bylo cejtit i něco navíc, něco animálního – sova. Zkoušela se přeměnit, to je jasný, otázkou ale zůstává, jestli se jí to povedlo... A co bude když ne.
Na zbytek ušáka se vyseru, tahle votázka mě hlodá víc.
„Budeš vůbec schopná dneska někam jít?“
Tím mířím na tu její zdrchanost, a taky chci navíst řeč na to důležitý...
„Jó a taky, jde to?“ Doufám, že jí dojde, že myslím přeměnu. Ale radši to upřesním, „můžeš se ještě přeměnit?“
Doprdele, vážně se v mým hlasu vobjevila i starost?
Překvapí mě i znechutí, že se neptám jen proto, že je její špiclování užitečný, ale taky proto, že mi jde o ní. O ní?! Proč? Protože je to teď vlkodlak? Ale vždyť je to sotva štěně, navíc většinu času příjemný jak vosina v prdeli, a je to sotva pár dnů, co jsem musel vobětovat hodně cennějších a lepších než vona. Tak kurva proč?!
Prostě chceš mít v tomhle soužití a rádoby-smečce klid, nic víc v tom není, tak si tím přestaň zasírat hlavu... Kdyby ztratila schopnost se přeměňovat, určitě by to hodila na krk tobě...
To je holej fakt. Rozhodně je pro mě výhodnější, když si bude moct hrát na sůvy a rezatý myši, pak bude klid...
Je pravda, že moc vlkodlaků-zvěromágů jsem nepoznal... vlastně, ani jednoho, a že bych si na takovej přírodní úkaz vzpomínal. Takže vím úplný hovno o tom, co kousnutí vlkodlaka udělá s přeměnou.
Fakt doufám, že to ještě umí...

Trochu sebou trhnu, tolik jsem se soustředila na jiný věci, že jsem pod ochranou kouzel nedávala pozor. V odrazu na vodní hladině to zatím vypadá v cajku, tak si oddechnu a pootočím hlavu k němu.
"Fenrir Lichotník?" pokusím se o škleb, kterej by podkreslil to popíchnutí, ale vyjde z toho unavenej poloúsměv.
Zhluboka se nadechnu a přestanu se opírat o sud, narovnám se. To už ale míří pryč, tak jakmile je z dohledu, zas vyhledám oporu a začnu si omývat ksicht. Studená voda a ještě studenější vzduch mě dokonale proberou.
No tak, tohle znáš. Každá nová forma je bolestivá, než se ji naučíš. Teď si je musíš všechny procvičit a půjde to, chlácholím se. Kdybych zjistila, že se proměnit nedokážu, už by ten dům planul v plamenech a hodila bych do něj i Fenrira.

"Jo. Jen mi to dalo zabrat víc, než bych čekala. Štěnisku se zvířecí kamarádi nelíbí. Budu ho muset na to zvyknout," odpovím klidně a teď, když už se nesoustředím na sebe, začnu trochu čenichat. Krev. Maso.
Podvědomě si olíznu rty a zamířím k místu, kde Fenrir znásilňoval ušáka. Začnu slinit, jak kdybych se dívala na luxusní stejk, i když pro oči to moc vábně nevypadá. Teprve teď mi dojde, že mám zase hlad.
"Můžu?" Radši se zeptám, než aby mě zjebal o vlkodlačích zvycích, že Alfa žere první. A jestli mi přitaká, nedokážu dýl odolat hladu a podrážděnýmu vlkovi. Vím, že mu budu muset dělat ústupky, abych se nezcvokla. A jestli chce tohle... tak ať.
Pro mě naprosto netypicky se na mršinu vrhnu. Na syrovou, krvavou a nechutnou... a tak nechutně dobrou. I kdybych byla těhotná, tak by se mi chutě nemohly změnit víc, než když jsem se stala vlkodlakem.

Dobrý, planej poplach. Stav 'mám krámy' se nekoná, takže můžu bejt v pohodě. Jestli to teda není klid před bouřkou, že jo...
Uleví se mi, když slyším, že se jí to nakonec podařilo, to je dobrý jak pro společný soužití, tak i pro ten nezanedbatelnej fakt, že máme v rukách aspoň nějakej trumf. Výhoda zůstává, i když už rozhodně není v rukávu. Uvolním se – a zjistím, že se spokojeně gebím.
A ještě víc mě potěší to, že má hlad - je dobrý znamení, už proto, že má co k žrádlu. Kdo má co žrát, není protivnej, to je známá věc, ne? Aspoň u mě to tak funguje...
„Posluž si,“ rozpřáhnu hnáty jak nějakej debilní mesiáš, a když uvidím, jak slintá před syrovým masem, nedá mi to a musím ještě dodat, „Takže už si poznala, co je dobrý, a nebudeš kurvit kvalitní maso? To rád vidím...“
Ale ještě jedna nevyřešená votázka tu zbejvá.
„Zmátoříš se do večera nebo to musíme vodpískat?“

Mám plnou hubu, a proto (nejen proto) mu neodpovím. Nechám vlka se vyřádit, aby pak byl klidnější. Úlovek si odnesu ke stěně baráku, kde je přilepená lavička, nad níž ještě dosahuje přesah střechy.
Olíznu si krvavý rty a neochotně vzhlídnu od zajíce, abych mu mohla odpovědět.
"Myslím, že jo. Jenom to nebude zezačátku taková hladká proměna jako vždycky, tak až budeme odcházet, buď se přemístíme sem, nebo mi budeš muset dát chvíli čas."
Vzpomenu si na jeho proměnu. Naštěstí to nebylo až TAK děsný.
Jestli nebude chtít zaječí kosti sežrat on, nechám je pak aspoň na nějakou parodii polívky. Každej kus žrádla se hodí. A to, že jsem právě na posezení sežrala syrovou mršinu, neznamená, že se vzdám lidskýho jídla.

K večeru je to fakt lepší, zvlášť s plným břichem. Očaruju si kapsu u kabátu, aby vevnitř byla velká prostorná a hlavně odlehčená. Na Fenrirův kabát nesáhnu - zase by ho popadl amok, jenom mu to navrhnu. Ať si to pak udělá sám, když se kasal, že je dobrej kouzelník.
"Nechci se pak po cestě pořád měnit, tak... Bývali jsme s ostatníma domluvení, že jedno zahoukání a je ano, dvě ne. Takže se ptej pokud možno na otázky ano/ne," řeknu mu ještě. Zbytek komunikace musí proběhnout jinak.
Potom jsem už připravená na cestu, tak odejdu ven, abych se mohla proměnit. Určitě mě stačí dohnat, než se objevím, jak říkám, taková hladká proměna to hned tak nebude.
Nejradši bych si mu sedla na rameno, aby mě chvíli nesl, než budu muset na výzvědy, ale rozmyslím si to. Nechci skončit jako večeře. Zas takoví kámoši nejsme.

Cesta nám zabere o mnoho míň než lidem. On může jít za svým nosem, já se pokouším najít schůdnější cestu, když je to potřeba. Vzhledem k tomu, že jsem ve vzduchu, uvidím světla města dřív. Vyloupnou se zpoza kopce.
odkaz
Čekám na něj na kraji hájku už zase jako člověk. Letěla jsem už napřed, abych nás mohla pak bez problémů vést.

Ženský nakecaj spoustu blbostí... a rády si hrajou na silnější, než ve skutečnosti sou, ale tahle má v sobě vlka. Je víc než jen blbej člověk, o hodně víc, tak nemám důvod jí nevěřit, když říká, že bude večer schopná. Proto jen přikývnu na souhlas. Ačkoli, i mezi vlkodlakama jsou slabý články... ale tahle mě zatím přesvědčuje vo tom, že mezi ně patřit nebude, jo, nebude.

Večer fakt vypadá líp – jsem rád, že jsem se nesplet' ve vodhadu, vylízala se ze stavu přestárlý štětky po dlouhý šichtě docela rychle. Štěně má potenciál, jen co je pravda, z ní nakonec určitě bude 'někdo' a nejen vlkodlačí pichna.
Poslouchám, co žvaní, ale nechápu, voč jí jde. Proč bych se jí měl na něco ptát? Jestli mi někde v lese zdrhne, ucejtím její pach... a jestli tam budou někde šmejdi – i když nevím, co by dělali v lese plným medvědů a vlků krátce před a nebo po setmění, chcípnou dřív, než mě zaznamenaj. A kouzelníci? Nasrat, s těma si přece poradím, ne? Ucejtím je stejně dobře jako mudly. A nebo jestli hodlá lítat jako špiclpták i ve městě? Možná... tady na konci světa je to asi běžný, u nás by ji zastřelili. A nebo by jí trefil double decker.
„A na co bych se měl asi ptát? Myslíš, že tě nedokážu vystopovat nebo co? Nebo nějakýho človíčka ve vokolí – i kdyby tu náhodou byl?“
Posměšně se uchechtnu a začnu si hrát s kapsama – tenhle nápad měla dobrej.

Jdu/běžím, jak jinak, po čuchu, ten lidsko-soví pach je i v tomhle lese nepřehlídnutelnej. Sice čím blíž městu sme, tím hůř se vodchytává – města smrděj mudlama jak nevysávaná žumpa hovnama – ale pořád se chytám, s občasnýma výpadkama. Ale i když se zrovna nechytám, ptát se jí, kde je, nebudu, tuhle radost jí neudělám. Nakonec, zvěromág se tu vážně nemůže ztratit, rozhodně ne vlkodlakovi.

Je to malý město, alespoň z hlediska světovýho, Anglie má trochu jiný měřítka, a podle toho to v ulicích taky vypadá, ticho, klid, sem tam kolem projde nějakej mudla, ale jelikož už se těší na domácí večeři u telky, nikoho – dokonce ani mě – si nevšímá. A nebo má aspoň tolik rozumu, aby si hleděl svýho a o vokolí se nestaral. Chytrý šmejdi. Sem tam se z dálky vozívaj vožralové, ale žádnou přivopilou skupinku přehnaně družnejch parchantů nepotkáme, takže je to v cajku.
Krám chvíli hledáme, nebo spíš – hledá, já za ní jdu jak nějakej čokl na debilním vobojku... a pomalu ztrácím trpělivost. Jasně, vím, že říkala, že to bude chvilku trvat, ale neřekla JAK DLOUHOU chvilku.
„To v tomhle zkurveným městě není ani jeden krám, nebo co?“
Vrčím potichu, nechci vyrušit šmejdy od jejich zábav, ale o to nasranějc. Nesnáším bloudění...

Nakonec něco přece jenom najde, hádám – i podle hluku a větší koncentrace procházejících, že centrum nebude daleko. Proč sakra musí bejt všechny obchody blízko centra?!
„Konečně... nikdo nejde, jdu to votevřít.“
Jasněže mám chuť to jednoduše vykopnout, ale hrajeme si na zloděje, že? Nakonec z kapsy vytáhnu hůlku.
Silencio
Nevím jak tady ve středověku, ale v Anglii se poslední dobou rozmohla móda alarmů... pěkně nepříjemnej parchant.
Alohomora

Pokrčím rameny. "Říkám to pro každej případ," odpovím bezelstně.

Ve městě jdu asi jen o půl kroku napřed, aby nebylo divný, že se za mnou žene ta chlupatá hora v kabátě. Ještě by si mysleli, že je to úchylák. JE to úchylák, což vo to, ale momentálně ne nebezpečnej pro mě. A maloměští šmejdští bystrozoři, co toužej po troše vzrušení ve věčný nudě, nejsou zrovna to, co bych chtěla přivolat.
Takže, v rámci možností, vypadáme jako dvojice, co jde na tah. I tak mám ruce v kapsách a v pravačce držím hůlku. Moc nevnímám, co vrčí, protože se snažím vybavit si cestu. Když to vidíte svrchu, není to tak složitý jako pak v bludišti ulic. Kdybych mu řekla, že nevím kudy, asi by mě na místě zakousl.

"Dobře."
Já se nenápadně otočím do ulice, prohlížím si svítící body v budovách naproti nám. Kdyby nějakej šmejd nemohl spát a šmíroval. Naštěstí kouzelnickej způsob je docela rychlej, tudíž hned vpadnem dovnitř.
Všechno jde zatím podle plánu, proto vyrazím najít babskou sekci a tam začnu ládovat důležitý věci do kapes. Zarazím se, když se dostanu vzadu k botám. Jsou tam dveře do skladu, ale něco se mi na nich nelíbí.
Třeba to, že obchod dál pokračuje a opravdový dveře do skladu jsou někde jinde?
"Fenrire!" syknu tiše. "Tohle nebude jenom mudlovskej obchod..."
Kývnu bradou k iluzi, co je určitě opatřená odháněčem mudlů. V regálech asi nebudou klasický hábity, tipuju to na kouzelnickej sortiment jako rukavice z dračí kůže nebo další spešl věci.

„Cože?!“ šeptám, držím se, ale mám sto chutí začít řvát. No to snad není možný, v celým tohle posraným městě musíme vlízt zrovna do kouzelnickýho krámu!
„Do prdele, určitě tam měl ňákou magickou vochranu!“
A teď ví, že se mu do baráku vloupali dva kreténi, co uměj kouzlit, takže už musí bejt na cestě sem, v tom lepším případě sám, v tom horším se sem jede podívat nějakej bystrouš nebo jak si tu nechávaj říkat.
„Musíme ho dostat co nejdřív, než stačí hodit echo, jinak jsme v hajzlu.“
Tohle bude chtít hůlku... škoda. V kapse nahmatám její rukojeť a zamířím ke zdi... sice tam překážej ty zkurvený regály s křuskama, který se vod sebe lišej jenom tím, že s některejma je snazší si rozbít hubu, ale na druhou stranu jsou tak přecpaný krabicema, že poskytujou docela dobrý krytí. A když si postoupím o pár kroků dál od vchodu, nemá šanci mě zahlídnout. Vytáhnu hůlku – i když je větší a mohutnější než většina hůlek těch přicmrndlejch lidskejch kouzelníků, i tak mi připadá moc malá... ale do pracky padne dobře.
O Vronskou se nebojím, zatím se ukázala bejt slušnou čarodějkou, navíc, kdyby s tím klackem neuměla mávat, urvanej čumák by ji u sebe rozhodně nenechal. Tohle pro ni musí bejt rutina.

Za chvíli uslyšíme kroky, snaží se našlapovat potichu, ale to mu je k hovnu, se sluchem vlkodlaka ho slyším, jako kdyby tu dupal v těžkejch fachbotách – a ucejtíme ho, aspoň teda já. Je to dědek, táhne z něho pot, začínající staroba a tabák, hlavně tabák, je tím nasáklej, jak kdyby měl vobejvák v nevětraným pajzlu. No a samozřejmě chlast... musel nasávat, než jsme ho donutili zvednout prdel. Není tak blbej, nenechal za sebou rozsvíceno, ani nevolá 'kdo je', což jsou největší píčoviny... řek' bych, že mu je jasný, že jde o kejhák.
Připravím si hůlku, jedno zelený světýlko a ten starej zmetek půjde k čertu.
Konečně ho uvidím, chystám se švihnout klackem a trochu mu urychlit odchod, ale instinkt mě zastaví... postava sice vypadá reálně, dokonce vydává zvuky, ale nejde z něj žádnej pach.
Iluze!
Teď nemám jak upozornit Ksenju, už je pozdě – a musel bych řvát, čímž bych si to posral definitivně. Takže mi nezbejvá než doufat, že to prokoukne... musí kurva!

Další slova jsou teď zbytečný. Všechno řekl on.
Jelikož jsem menší, nemusím se ani moc krčit za regálem. Hůlku mám v ruce. Něco mi říká, že když ví, že tu má vetřelce, nepůjde se jen tak přemístit. Vlastně v málokterý budově to jde, pokud není vaše nebo do ní nemáte povolenej přístup tímhle způsobem. Ale občas se našli i tací (a nemyslím šmejdy), kteří byli tak naivní a mysleli si, že všichni mají slušný vychování.

Ten největší pach z něj taky cítím. Chlast a tabák. Ovšem můj nos není ještě trénovanej, zbytek hned tak nepoznám, protože je tu ještě dost jinejch pachů. Z oblečení. Z lidí, co tu prošli. Z Fenrira a jeho vzteku, kterej je mi dokonale známej, takže krom chlastu a tabáku vyplňuje celou mou čichovou kapacitu.
Jak se blíží, rozhodnu se ho teda rozptýlit. Problém je, že s Fenrirem nejsem zvyklá bojovat v tandemu, nevím, co udělá. Neznám ho tak dobře, což by pro nás mohlo bejt fatální. Je to takový pako, že se na něj vrhne a roztrhá ho? Anebo ho vodstřelí kletbou?
Lehce švihnu hůlkou do prodejny. Maličko se tam pohne pár věcí. Pro někoho, kdo čeká zloděje, by to mohlo bejt vodítko. Protože jakmile napne svou sílu tam, dostanu tu důležitou vteřinu, kdy nebude mířit ani na mě, ani na Fenrira.

Chytrá holka!
Musím se usmát, vyřešila to dokanale... ta iluze čáryfuka vážně zamíří za zvukem - a to tak rázně, že bych se divil, kdyby si nás všimla - a že se ten zmrd přes kouzlo kouká, tím sem si jistej. Pach zeslábne, stařík se asi rozhod' stáhnout do bezpečí a nechává za sebe pracovat iluzi.
Jen co se dostaneme z jejího periferního vidění, zkusím Ksenje naznačit, že to není reálnej chlápek – ukážu na něj, pak na nos a zakroutím hlavou. Není blbá, tak snad pochopí, co tím myslím...

Že je něco špatně, mi dojde okamžitě, ten smrad je zřetelnější, ale hlavně... je jinde. Úplně jinde!
Rusák je na hosty očividně připravenej, musí tu mít tajnou chodbu... a teď ho mám v zádech. Zmrd jeden!
Dědek je chytrej a není to útlocitnej sráč, což bych mu v jiný situaci kvitoval... Nečeká, nedává nám šanci se vzdát a rovnou čaruje. Myslí si, parchant, že má všechny trumfy v rukávu, a taky by je měl... normálně, jenže nepočítá s mým čuchem.
„Pozor!“ Zařvu, abych Vronskou upozornil, ale pak beru roha.
Vyhnu se bez problému, už jsem dávno v tahu, když červená střela rozmlátí regál tam, kde jsem před sekundou stál. V pohybu švihnu hůlkou, snažím se mířit tam, kde dědka cejtím, ale je mi jasný, že ho nemám šanci zasáhnout. Jen si snad koupím čas, abych se stih' schovat za stěnu – za tu, kde jsou imaginární dveře.

Těžko říct, jestli starce vylekala pohotová reakce Fenrira, nebo ztratil pozornost, když jeho směrem zamířil protiútok, ale jeho další kouzlo, které mělo mířit na tebe, skončí vysoko ve stropě, navíc až za tebou, takže ani zásah padající omítkou nehrozí. Navíc víš úplně přesně, kde panáček stojí. V protější stěně je iluzí s regály zamaskován tajný vchod. Stařík ale nečeká na ránu z milosti a překvapivě hbitě vyrazí vstříc pultu s pokladnou, od nějž ho dělí tři metry. Metá kouzla, která nemají šanci někoho zasáhnout, ale zároveň ho docela uspokojivě kryjí.

No, já sama bych to nepoznala, nejsem trénovaná. Přesto zůstávám schovaná a čekám, až dojde k mé návnadě. Kde je ale ten pravej hajzl?
Že Fenrir zařve, to jsem nečekala, tak sebou trhnu, ještě víc se přikrčím a automaticky čaruju štít. Naštěstí se ani v nejmenším netrefil, a tak se zvednutým štítem rychle proběhnu k Fenrirovi, ať jsme aspon na stejným místě a můžeme společně hledat únikovou cestu.
Protože u pokladny má možná něco, co zburcuje místní bystrozory.

"Mám chuť to tu podpálit," zavrčím tiše. A pak mi bleskne v očích. No co, už o nás ví. Navíc je to podle všeho kuřák, šmejdi to vždycky svedou na to, že hulil, kde neměl. Neviděl nás, je tu tma... a do tohodle pitomýho města fakt nemám chuť se hned tak vracet.
"Tak proč si to nedopřát. Seru na to. Najdi východ. Anebo ho udělej," syknu rázně, nedívám se na něj a pravděpodobně si ani neuvědomuju, že poroučím zrovna jemu. Ta nová vlčí část s enebezpečně podobná svýmu otci - jemu. Dělat to, co chci. Užívat si, nekrčit se.

Nadechnu se a nechám do kouzla Incendio prostoupit veškerej můj vztek, že nás tu načapal, frustraci ze všeho, co se děje, a i zvrácenou radost z toho, že si konečně dělám co chci, aniž bych se neustále strachovala.
Nahlas ale nic neřeknu, na ztělesnění ohně zrovna já slova fakt nepotřebuju.
Fenrir by tomu mohl zabrát jedině fyzicky - zatřást se mnou, proplesknout mě, nebo mi vyrvat hůlku.

Začínám chápat, proč ženský tak milujou nákupy. Sice už sem určitě mířej místní mírotvorci, sice dědek není blbej, a tak přece jenom o kejhák jde, a vodejdeme se stejným hovnem, jako jsme sem přišli, ale kurva! Prach ze zdí, všude kusy kůže z bot, bordel... jo! Tohle mi dělá dobře!
Jsem rozjetej jak mašina, takže vobčas pošlu k dědkovi nějaký to kouzlo, jen tak z radosti. A ze zasraný, z příjemnýho vzteku vyrobený energetický bomby. Ale malýmu kousku rozumu, co v mý hlavě ještě zůstal, dochází, že takhle tu dlouho zůstat nemůžeme, že brzy tu bude vážně přelidněno.
A v tu chvíli mi Vronska nahraje přímo do karet.

Zapálit? Takhle se mi líbíš, ženská!
Toho poroučnickýho podtónu v jejím hlasu si ani nevšimnu – a i kdyby jo, nebudu se jím zabejvat, protože, kurva drát, konečně se chová jako, no, jako vlkodlak!
„Podpal mu pod prdelí, holka!“
Mám chuť pozorovat ji, když je ve svým živlu. Teď, když si nesere do kalhot, je sakra rajcovní, ale práce ještě neskončila, že jo... východ.

Zamířím hůlkou na zeď, kde by měl bejt východ, a nonverbálně vyšlu kouzlo- Bombardo Maxima! A v tu chvíli štěně spustí to svý peklo. Nádhera! Jenže tu začíná bejt fakt horko... a trochu moc kouře pro můj čumec. Vzala to vážně z gruntu, žádnej mezistupeň, rovnou inferno. Až se divím, že s tím vekslákem a jeho doupětem nezapálila i nás, ale pořád, co není může bejt, že jo... musíme do hajzlu, jinak z nás bude cikánská pečeně. Ten kouř řeže jak zasraná pila!
„Vypadnem vodsud.“
Vyčaruju štítový kouzlo, pak ji chytnu za pracku a začnu jí táhnout k díře. Z toho kouře se mi chce blejt, mám kašel jak tuberák, řeže mě na plicích a motá se mi kebule... v posledních metrech už štíťák neudržím.... štěstí, že dědek je buď mrtvej, nebo má sám svých starostí dost. Zkurvenej kouř! Jo, todle jsem nedomyslel... někdy je citlivější šmuch vážně na hovno...
Jsme venku za chvilku, ale stejnak... tohle bude votrava kouřem.
A do toho se ozve charakteristický praskání, typický pro přemisťování – třikrát. Podle zvuku pořád ještě daleko, což ale znamená, že máme tak deset sekund, než nás sežehne kouzlo nějakýho zmrda.
„Musíme...,“ kurva! takhle nesípá ani astmatik, do hajzlu! ….vypadnout.“
Ale někam do prdele, kde nevyčmuchaj naší chatku...

Možná jsem kouskem duše pyroman, protože tohle mi udělá fakt dobře. Když čaruju oheň, můžu do toho dát všechno, co jindy musím skrývat, můžu odhodit zasranou sebekontrolu, s jakou se jako zvěromág potýkám při každý proměně, a nechat to tryskat ven.
Přede mnou je spousta hořlavejch věcí a z hůlky šlehaj plameny jako z dračí tlamy, točej se pod stropem a všechno žerou. Odrážej se mi v očích a ten hroznej přetlak je částečně konečně pryč.
Zavýsknu, ale to už mě Fenrir tahá ven. Když mě kouř poprvé přiduší, jednoduše vyčaruju u obličeje bublinu, která se používá na potápění. U něj mě to nenapadne, protože na něj nevidím a hlavně... je taky kouzelník, ne?

Práskání mě donutí moc nepřemejšlet nad tím, kam se dostat. Vím jenom, že nemůžeme odhalit svůj novej barák - první a bezprostřední přemístění by možná mohli sledovat, ale několik za sebou... to pochybuju. Hlavně nás nesměj uvidět, ale v tom nám naštěstí pomáhaj plameny a kouř. Jenom dvě postavy.
Vtáhnu Fenrira do asistovanýho přemístění.

Tohle bylo první místo, co mě napadlo. Nevím, jestli dobrý, nebo blbý, hlavně že jsme odtam pryč.
Objevili jsme se v hájku pod monumentální sochou Salavata Julajeva, která se tyčí nad Ufou.
Já jsem docela zvyklá na časový přechody (pokud přemisťuju já), protože Rusko je veliký... obrovský. Anglie je vedle toho plivanec v moři, čas je tam všude stejnej, ale Rusko vede snad přes jedenáct časových pásem.
Proto mě neudiví, že tady v Ufě je o hodně míň hodin. Vlastně je tam proti Kamčatce ještě včera večer. Nevím, jakej časovej posun to je doopravdy, ale vzhledem k roční době bych tipla, že když se teď smráká, bude tak kolem osmé nebo něco po osmé.

Pustím Fenrira a už bez bubliny se nadechnu čerstvýho vzduchu.
"Tomu říkám cestování v čase," uchechtnu se. Doufám, že nás ti blbci nebudou sledovat, každopádně tu nemůžeme okounět moc dlouho. Do tohodle parku u monumentu chodívá dost šmejdů a já prostě šla za tím, co mi první přišlo na mysl. Určitě naše cesta pro dnešek nekončí.

Kurva! Bublinový kouzlo, taková hovadina!
Taková hovadina, školácký kouzlo, co umí každej druhej usmrkanej parchant, ale já ho nepoužil... já ne, ale zato Vronska jo. Jak to, že blbá ženská, která má ještě navíc hysterčák, zareaguje líp než já?! Vona je v klidu s bublinou u držky, já chrochtám jak holandský prase.
Do hajzlu!
Aspoň že na to neupozorňuje, že nemá blbý poznámky... Má zatraceně velký štěstí, říct jediný slovo a fakt ji na místě vykuchám. Zkrátka, hlavně ať drží hubu. A možná na to rychle zapomenem.

První věc – je tu ještě světlo. No kurvadrát, a teď to bylo kolik časovejch pásem?
Nevím, pro ní to možná může bejt prdel, ale mě už to vážně začíná srát, ani by mě nepřekvapilo, dybych si z tohohle „cestování“ přitáhnul pásmovou nemoc. Vlastně, pořád se divím, že ji ještě nemám. Na poznámku vodpovím jenom rozmrzelým zavrčením.
Teprve teď se rozhlídnu, abych zjistil, kde to vlastně jsme... ale stejně nejsem o moc chytřejší, soch chlápků v sukni, s klackem a sedících na ňáký herce, je na světě hodně. Ale protože nás přemisťovala Ruska, hádám, že jsme pořád v Rusku. Nakonec, je to dost velkej flek na mapě, to znamená spoustu místa, kam si zajít na návštěvu.
„Kde to jsme?“
Pořád chrchlám, mám místo krku nádrž hlenů, ale aspoň že už se můžu nadechnout a nesípám. Jen mám v hubě zkurvenej sušák... potřebuju se napít.
„Plán pořád platí, nebo to vodpískáme?“
Upřímně, úplně se na to vysrat se mi moc nechce. Vzato kolem a kolem, nic zas tak hroznýho se nestalo, hlava se mi určitě přestane za chvilku motat, stačí trocha čerstvýho vzduchu. Navíc, nevypadalo to, že by si nás bystrouši všimli, a i kdyby jo... možná musíme vypadnout vodsud, ale to neznamená, že je s celou touhle srandou šlus.
„Můžem sice zmizet zpátky do chatky, ale když už se s tím jednou serem... buď pokračovat jinde, nebo tu počkat, zjistit, jestli nám jsou za prdelí a dyžtak se jich zbavit. Navíc, tady bude za chvilku tma...“
Rozhlídnu se, jestli se kolem nepoflakuje nějakej šmejd, a pak si vyhlídnu větší kámen a proměním ho v širokej rybářskej klobouk, hnusnej, ale účel splňuje.
„Možná jako houmlesák, ale podle toho, cos říkala, se to u vás v Rusku ztratí, ne?“
Zazubím se.

Rozhlížím se okolo, takže za sebou jenom slyším sípání. Ušklíbnu se pro sebe. Všimla jsem si, že i když Fenrir čarovat dovede, moc toho nevyužívá. A přitom by si mohl tak zjednodušit život. Třeba tak, že by se málem neudusil v plamenech.

"V Ufě."
Nepředpokládám, že by to někomu, kdo chodil možná jenom do asijskejch bordelů nebo běhal v Africe, něco řeklo. Mně k přemístění sem stačila jednoduchá vzpomínka na útěk - právě tady jsem byla, když jsem definitivně odešla z domu, když jsem se po jedněch prázdninách už z Kruvalu nevrátila na rodnou hroudu.

Z jedné strany tohodle kopce je výhled na kus města. Kopec je zalesněný a k soše na jeho vrcholu se po jeho úbočí vine štěrková cesta sem tam s nějakými schody. Na plácku, kde stojí socha, jsou u hradby stromů lavičky a lampy.
Rozepnu si kabát, protože tady za prvé není noc a taky tu není taková zima jako na Kamčatce.
"Mno, náš úlovek stojí za hovno," začnu šmátrat do kouzlem upravenejch kapes. Stihla jsem vzít jeden nebo dva svetry, a to ještě nevím, jestli to bude moje velikost. "Takže asi jo, pokračujem."
Zvednu oči a kouknu po něm a spolknu jízlivou poznámku, že vypadá jako čurák. S jeho zvířecím ksichtem si moc vybírat nemůžeme. Na druhou stranu někdo jako on snadno odvede pozornost od mý osoby, a to i když moje vlasy taky nejsou zrovna nenápadný.

Nepřítomně si začnu škrábat Znamení pod rukávem kabátu. Až po chvíli mi to dojde a na to, že jsem před chvílí vtipkovala, se teď tvářím až moc rozladeně. Nos mi mimoděk cuká, jak se snažím zavětřit, co je špatně.
Můj nos není tak dobrej jako ten jeho a jeho byl momentálně kvůli chrchlání a kouři mimo provoz. Stalo se něco, co jsem zrovna tady fakt nečekala. Ta pravděpodobnost byla kurevsky minimální!
Sice s hůlkou v ruce, ale útok přišel odnikud. Aspoň mně to tak přišlo. Smetl mě jak hadrovou panenku a moje tělo to dosmýkalo po zemi k nejbližšímu stromu, kde jsem se pravděpodobně v bezvědomí zastavila o kmen. Hůlka ležela pár metrů ode mě.
Už jsem neviděla, jak další kletba, tentokrát jako švihnutí šavlí, prosekla Fenrirův kabát na pravém prameni. Kdyby se pohnul o chvíli později, možná by mu podřízla krk.

Adrenalin pomohl nakopnout smysly do bojovýho módu - i přes stálý škrábání v krku a slzení a pachuť kouře na patře do receptorů pronikl nepříjemně známej pach.
Dolohov.
Ne že by někdy vypadal k světu, ale určitě už zažil lepší dny. Po každým zajetí vypadal hůř a hůř, hubeněji, navíc léta v Azkabanu udělala taky svý. Jestli to předtím bylo sadistický pako, teď podle lesku v očích a pachu to byl sadistickej magor. Zrádce měl nejraději - v mučení klidně konkuroval Bellatrix.
Proto mě asi nezabil... ne hned.

Uhnu jen instinktivně, sotva si uvědomuju proč, stejně jako skoro nevnímám, že vytahuju hůlku.
Je to blbost, kravina. Něco absolutně nepravděpodobnýho... ale přesto se to děje. Našli nás. Ale na filozofování, jak a proč je to kurva možný, teď vážně není čas, a tak mi místo úvah hlavou probleskne jen jedna myšlenka – musíme zmizet, někam, kamkoli... hlavně rychle.
Najdu Vronskou, válí se na zemi jak přismahlá mrtvola a já fakt doufám, že jenom 'jak', a ihned se k ní vrhnu, teď totiž není čas na rubačku, teď, když nám hoří za prdelí, je čas zdrhat. Neudělám ale ani dva kroky, když mi kolem kebule prolítne proud fialovýho ohně, spálí mi snad každej chlup a vous na tváři, dokonce i ucho přismahne. A v pravým voku nevidím nic jinýho než hvězdičky. Není pochyb, tohle mě mělo vodkráglovat. Vokamžitě změním směr. Rychle přeskočím ten debilní plot, co byl postavenej jenom proto, aby překážel, dopadnu na všechny čtyři a začnu se škrábat do kopce, nahoru k soše. Chci se za ni dostat, tam budu přece jenom nějak, aspoň trochu, chráněnej, a navíc budu mít lepší výhled. Strategická výhoda, jak by tomu řek' nějakej intelektuálskej zmrd.
Kabát sundám hnedka, co se dostanu k soše, nemůžu riskovat, že mi bude překážet a voxidovat mě, když budu potřebovat prostor k pohybu. Zrak v chvilkově oslepeným oku se mi vrací, a spolu s ním i poznání, že mám z prdele kliku, tohle kouzlo, co ze mě málem udělalo slepouna, jsem totiž viděl používat jenom u jednoho člověka... a ti, který tím zasáhnul, pak nikdy nevypadali moc živě. Ale možná jen díky zhoršení zraku se mi můj kouřem oprcanej čuch zase trochu zmobilizuje. Už necejtím jenom toho ruskýho sráče, už cejtím i jeho doprovod.
Vlastně se divím, že jsem jako prvního ucejtil Dolohova - určitě jenom proto, že je z těch dvou dominantnější, což dává najevo každým svým feromonem a taky víc smrdí. Jo, pach toho druhýho poznám okamžitě. Není to totiž nikdo jinej, než ten věčnej vocas a budižkničemu Gerulf - alfa malý smečky městskejch mopslíků, s povahou nejpodřadnějšího omegy. Sráč, co nikdy neměl koule vyzvat mě na souboj, i když z něj touha sejmout mě táhla jak z vořecha chuť si zaprcat, když se poblíž motá hárající fena. Jak se zdá, můj útěk mu dal příležitost vytáhnout se v žebříčku popularity nahoru. Gratuluju, zmrde. A rovnou mi řekni, proč takovej neschopnej mamrd nechcípnul na ministerstvu!

Sem tam na ně pošlu kouzlo, jen tak, bez šance je trefit, jen abych si koupil čas na vymyšlení plánu jak vodsud Vronskou dostat, a zároveň abych je vyprovokoval k útoku – a zmapoval tak jejich pozice, nechci se nechat vobejít. Jenže voni se mě vobejít nesnažej, jdou na to přímočařejc, čubky! První ránu socha ještě ustojí, ale hned ta další je pro koně a teplouše v sukni „smrtelná“, začnou padat přímo na mě, a i když vykouzlím ochrannej štít a nedovolím jim, aby mě zavalili, stejně mě z krytu vystrnadí.
Bez zbytečnýho vokounění pošlu na Dolohova smrtící kletbu, ale jelikož mi smysly úplně nefungujou a mířením se nezabejvám, zelenej paprsek se jenom neškodně zaryje do země před ním, maximálně ho vohodí hlína – fakt hrozivý, kurva! Zato on má lepší mušku. Kouzlo postřehnu jen díky sice mizernýmu, ale na lidský poměry pořád skvělýmu zraku, je totiž úplně tichý. Na zem se rozplácnout už nestihnu, že na mě míří spousta vostrejch šipek, nebo střepů... možná kusů vostrýho ledu, ale tyhle detaily mi jsou v tuhle chvíli u prdele, si všimnu, až když jsou skoro u mě. Instinktivně se zabalím do „míň potřebný“ ruky, tý, v který nedržím hůlku, a za chvíli se mi ty kdovíjaký svině zaryjou hluboko nejen do ruky, ale i ramena a boku, a nejspíš potrhaj pár šlach. V tu chvíli mi je vážně jejich struktura a konzistence ukradená, v tu chvíli jen skučím bolestí. Ale potvrdí se mi jedno, i když se mě ten ruskej magor ještě před chvílí pokoušel zabít, teďka už si chce hrát. A jen díky tomuhle jeho úchylnýmu, absolutně zcvoklýmu smyslu pro sadistický hry tu teď neležím naznak se slinou u huby a uvolněnýma svěračema. Ale ruka je v hajzlu, to vnímám i přes adrenalin, kterej mi nedovoluje cejtit bolest. Kurva!
Okamžitě padám k zemi a jen tak tak se vyhnu kouzlu vlkodačího vocasa, ale ještě ze země stačím kontrovat. A tentokrát se trefím, odpálím toho vobšousta někam k lesu, a hned nato pošlu jeho směrem confringo. Uvidím padat strom, uslyším výkřik... mopslík Gerulf se neměl srát do záležitostí velkýho vlka! I když krvácím snad na celý levý straně a jsem ve všem možným, jen ne v cajku, stejně se musím usmát. Tohle je přesně to, co si ten parchant zasloužil!

Vyšlu za sebou v sérii další výbušný kletby, mířím na stromy. Ne, fakt nečekám, že by Dolohov byl takovej debil a nechal se tím zasáhnout, s trochou štěstí se mi ale povede ho zaměstnat na tak dlouho, abych moh' doběhnout ke Ksenje a konečně ji odsud dostat. Ani mě nenapadne se odsud přemístit bez ní, tohle už neudělám, patří ke mně, je součástí smečky. I kdyby byla vážně kaput, stejně ji tu nemůžu nechat. Už nikdy...
Kličkuju jak kdybych běžel nějakej podělanej slalom, ale vůbec nechápu, jak je to možný, žádný kouzla ten sráč nevyšle. Mám z toho blbej pocit, moc blbej... pár spadanejch stromečků by ho přece nemohlo zastavit, na to má čáryfukování moc v malíku. Něco chystá... zjišťovat co ale nehodlám. Podle čuchu poznám už dopředu, že je Ksenja naživu – a, což mě samotnýho fakt překvapí, uleví se mi. Asi jsme vážně smečka... Teď ale na tyhle sentimentální píčoviny není čas, ne, když si Rusák vzal do hlavy, že vyhonit si ho nad polomrtvejma zrádcema zkurvený slovo... je nejlepší stimul.
Doběhnu k ní, ještě v pohybu sletím na kolena, chytnu ji za ruku a začnu se přemisťovat. Jenže nic. Nejde to. Už chápu, proč ten zkurvysyn tak dlouho neútočil.
Protipřemisťovací kouzlo... ale tak rychle?!
„Nejde to co, čokle??“ Ten hlas a jeho sarkastickej smích je to poslední, co slyším s rozumem pod plnou kontrolou. Vztek a taky trochu zoufalství zaplaví můj mozek dokonale, v tuhle chvíli jsem zvíře zahnaný do zkurveně tísnivýho kouta, vnímám ostřejc, všímám si detailů... a všechno jede podle novýho scénáře:
Zabij, nebo budeš zabit.
Dolohov se cejtí bejt pevnej v kramflecích, vopustí ten svůj relativní kryt a vydá se k nám, slyším jeho kroky, jak křupou na písku, slyším je, jako by šel vedle mě. Střelí po nás kletbou, ale já už jsem připravenej, vokamžitě čaruju protego maxima, jeho kouzlo zaznamenám jen jako slabej fičák kolem uší, ale to už útočím já. Dolohov letí dobrý dva metry nazad a hlavou se švihne o zem, ale to už jsem já na nohou a běžím k němu. Chci ho rozsápat, ne zabít, úplně rozjebat na malý kousky. Jsem sotva pár metrů od něj, už skoro švihám hůlkou, když se tomu sráčovi podaří nějak zmátořit a vyšle na mě kouzlo, vykrytí mě stojí rychlost a hůlku, srážka kouzel mi ji vyškubne z rukou. Toho využije k tomu, aby se zvednul a dorazil mě, ale to už je pozdě, naberu ho jak pořádně silnej vlak šmejdskej šrot na kolech.
A jen co se zmátořím, prásknu mu jednu pěknou zkrášlovací ránu do ksichtu. Z nosu se mu vyjele červená jak z prasklýho kohoutku, jenže ten čůrák je vytrvalej, né a né jít do limbu... dokonce se ještě pokouší vecpat mezi sebe a mě nohu, aby mě moh' odkopnout, a zároveň mi narvat prsty do rány na levačce. Ale je to blbej pokus, zpod nohavice bleskově vytáhnu nůž a bodnu ho do stehna. Jasně že mu můžu rovnou podříznout krk, ale teď, když ho mám na háku, ho nechci rozkuchat rychle. Chci, aby si to užil. Pořád se snaží bránit rukama, tak ho za jednu hnátu chytnu a pořádně se do ní zakousnu, ať si těch posledních pár vteřin na světě užije jako nakaženej – tak tomu přece ti sráči říkaj.

Než mě sežehne rudý světlo a já se propadnu do tmy, stačím si všimnout klacku, kterej mi míří mezi žebra. Že tihle šmejdi mívaj náhradní hůlku, mi problesknout hlavou nestačí...

Probudíš se s příšernou bolestí hlavy, tak příšernou, že není jisté, jestli tě právě ona neprobudila. V místnosti je tma, ve skutečnosti je tu šero, ale oči si ještě nezvykly, čemuž se nelze divit, když se hlava tak aktivně snaží vypnout. Jsi připoutaná za ruce i nohy, ale můžeš se v mezích hýbat, takže to rozhodně nejsou pouta kouzelná ale obyčejné okovy. Ty jsou zabudované ve zdi, o kterou se teď opíráš. Zeď studí, a jelikož studí nějak moc, musíš být určitě nahá. S tím souvisí i další poznatek, je tu neskutečná zima.
Jak si zrak zvyká na prostředí, zjišťuješ, že tmavý stín v koutě nejen nemizí, ale stává se výraznějším. A má podobu sice shrbené, ale vysoké, značně vyhublé postavy. Nemusíš vidět dokonale, víš, kdo to je – Dolohov. Určitě už postřehnul, že jsi vzhůru, ale přesto si dává načas... jako by civěl na plný trezor u Gringottů, kdyby mu ten den oznámili, že je to všechno jeho. Tedy, za předpokladu, že tomuhle magorovi ještě záleží na majetku. Kdoví, možná je to, co se s tebou chystá dělat v nejbližších minutách, jeho jediná radost v životě.
Švihne hůlkou a v místnosti se rozsvítí několik loučí upevněných na stěnách.
„Rád tě zase vidím, Ksenjo.“
Pokusí se o úsměv, ale vytvoří jen jeho hnusnou karikaturu ještě horší než obvykle, protože má půlku obličeje napuchlou – možná se obtěžoval nějakými léčitelskými kouzly, ale jen do té míry, aby mu monokly, opuchliny a modřiny nepřekážely v práci... nebo zábavě, jak se to vezme. Přibližuje se, na první pohled se dá poznat, že kulhá. Nejzajímavější je ale jeho levá ruka, díky ohrnutému (nebo zničenému) rukávu košile je na ní zřetelně vidět krvavý otisk zubů. Možná Fenrir nebyl proměněný, ale část vlkodlačích genů do Dolohova stejně dostal, Smrtijed už nemá tak čistou krev, jak by chtěl mít.
„Divíš se, že tu není Pán Zla? Že tě nepřišel pozdravit?“ Potichu se zasměje, zhnuseně, ale očividně dobře naladěn.
„Nechal mi tě na hraní, sám si tebou, ty zkurvená zrádkyně, nechce špinit ruce. Když jsi od něj zdrhla, měl vztek, to jo, ale nebyli jste jediní – většinu těch ostatních, šmejdů všivejch, už ožíraj červy. Ale když ses nechala pokousat od toho zablešence, Pán Zla málem spálil celou naši skrýš a s ní všechny uvnitř, takovej měl vztek. A víš co? Já se mu nedivím, ty totiž nejseš jenom zrádce náš – a Jeho – ty seš ještě navíc krvezrádce!“
Crescendo věty vyvrcholí posledním slovem, které Dolohov zařve z plných plic. A protože stojí blízko, poflusá ti tvář.
„To je, kdyby ti to nedocházelo, ještě větší sračka než posranej mudlovskej šmejd! CRUCIO!“
Nechá se unést, jinak by se k tak přímočaré metodě vůbec neuchyloval, ale to ti může být jedno, Crucio rozhodně nepatří mezi kletby, které se nepromíjejí, náhodou. Naštěstí se poměrně rychle vzpamatuje a přestane, alespoň pro teď. Znovu dojde až k tobě, vezme tě za ruku, na které máš znamení a kousanec, a rozhodně ne šetrně si ji natočí. Notnou chvíli si ji prohlíží, než konečně promluví, už zase klidně a tiše.
„Takže sem tě kousnul? Přímo do znamení?“
Tón hlasu nasvědčuje, že tomu může jen sotva uvěřit.
„Tos Mu chtěla naflusat do ksichtu, nebo co?!“
Vzhledem k důrazu na slovo „mu“ je víc než jasné, koho myslí.
„Řekni mi, Vronska, mrdal tě taky? Nechala ses oprcat od čokla?“
I kdybys náhodou chtěla odpovídat, nedá ti k tomu prostor.
„Jasně že jo, nemusím bejt jedním z vás, abych ho z tebe cejtil, ty psí kurvo. Seš čokl, stejnej podřadnej šmejd jako ten kříženec!“ Podívá se ti do obličeje a v očích mu nebezpečně zableskne. „A každej čokl musí mí známku.“
Odstoupí, ale jen aby došel k nejbližšímu stojanu a vytáhl jednu z tyčí. Je otočen zády, nevíš, co tam dělá, ale když se po nějaké době vrátí zpět, drží v ruce rozžhavený cejch.
„Vidíš to?“ Hlas se mu trochu třese nedočkavostí, když ti strká tyč těstě před obličej, jen tak tak, že tě nespálí. I když je cejch až moc blízko, dokážeš přečíst nápis v azbuce: Собака шлюха, psí děvka. U Dolohova se něco jako soucit čekat nedá, proto – alespoň z racionálního hlediska – nepřekvapí, že to myslí vážně. Neprodlužuje to, skoro bez varování ti přitiskne rozžhavený kus železa k pravému prsu a s očima děcka sleduje tvou reakci...

První, co se mi podaří vybavit si mimo strašnýho bolehlavu, je pachuť kouře, oheň... a obrovská jezdecká socha. Je pravda, že vzpomínky se mi asi motají dohromady, protože kdyby hořelo v Ufě, asi by mě bolelo mnohem víc věcí než jen hlava. A záda.
Zmatenej mozek do toho společně se zimou přidá ještě vzpomínku na Kruval, na švihání rákoskou přes prsty, když člověk nebyl precizní, pak se mi na chvíli zamotá hlava a kvůli tmě nejsem s to říct, jestli jsem zase na chvíli omdlela, nebo se mi bolestí doslova zatmělo před očima.

Zjišťuju ale, že ostatní smysly jsou na tom líp. Toho smradu si nejde nevšimnout. I přes to, že jsem dezorientovaná, mi hned v hlavě naskočí jeho jméno a mám co dělat, abych nezavrčela. Protože to je jediná reakce, který jsem teď schopná. Všechny roztříštěný kousky zvířete vevnitř, který na sebe berou různý podoby, jsou momentálně zajedno - jsou v zajetí a chtěj pryč.
Hlavu mám svěšenou a koukám na něj zpod řas a škodolibě mě těší, jak mu Fenrir vyprášil kožich.
Kde vlastně je? Utekl? Nebo ho sejmuli?
Víc nemám čas se těma otázkama zabejvat, protože je mi jasný, že když jsem nahá někde ve sklepení s Dolohovem, budu mít na práci jiný věci. Třeba přežít. Nezcvoknout. Nenechat se zlomit.
Průser je, že on je taky z Kruvalu. Je to našinec, tudíž mě zná o fous líp než ostatní. Asi i díky tomu nás dostal. Moc dobře ví, co je někdo z Kruvalu schopen snýst, protože mu v Kruvalu dávali do těla.
To mě na tom děsí asi nejvíc. Ti Angličtí mamrdi by si mysleli, že když mě trochu profackujou nebo něco podobnýho, že se sesypu. Jenže Dolohov není loveckej pes Voldemorta jenom z prdele. Kdo ví, co všechno vytáhl z Macnaira, když spolu chlastali na ústředí.

Navzdory tomu, v jakejch sračkách jsem, se málem rozesměju. Určitě by to byl hysterickej smích. Těší mě, že jsem mu hnula žlučí. Na výčitky, jaká blbost to byla, že jsme měli bejt paranoidnější a že měl Fenrir dát na moje obavy, není čas. To by mě jenom zlomilo. Musím se soustředit na věci, co mě vzpruží.
Lehkej úsměv skrytej vlasama mi ztuhne na rtech, když mi do těla vystřelí nepříjemně známá bolest, na kterou se však nedá připravit. Nechci mu udělat tu radost, že zařvu... Stejně tak bych si mohla přát změnit to, co se stalo.

Jo, další věc, kterou je Dolohov známej krom toho, že je to sadistický pako, je jeho narcistický poslouchání sebe samýho, když někoho mučí. Možná je to další způsob týrání. Muset se dívat na jeho ksicht, cejtit, jak smrdí, a jaký hovna mu padaj z držky.
No co, tak mi dá obojek. Z toho se nepo...

Kurva.
Kurva, kurva a ještě jednou kurva!

Roztřesu se stresem, možná i strachy, dokážu se soustředit jenom na ten pohrabáč, na ty slova a na to, jak pálí. Zatnu ruce v pěst, a když se mi z hrdla vydere další vysokej výkřik, moje zvířecí část vevnitř zároveň křičí, že ze všeho nejvíc chce do něj zabořit zuby a drápy, vyrvat všechen ten humus, co je vevnitř, a koukat, jak umírá.
Tentokrát se mi zatmí před očima doopravdy. Tělo brání mozku zcvoknout se z bolesti, a tak omdlím.

Probudí tě prudký zásah vodou, když na tebe Dolohov vychrstne celé vědro, a asi aby měl jistotu, že budeš skutečně při vědomí, pošle ti do břicha několik elektrických výbojů, sice slabých, ale na mokrém těle...?
„To seš, kurva, z Kruvalu? Vydržíš hovno...“ prohlásí s hraným zklamáním, ve skutečnosti nadšený jak pedofil se školačkou v prázdném bytě. Vědro odloží a vezme skleněnou lahev, obyčejnou lahev s vodou – až na to, že v té lahvi není voda.
Že studená vodní lázeň nebyla jen prvoplánovým budíčkem, ti dojde ve chvíli, kdy tě tím se soustředěním hodným chemika poleje, jen malý čůrek, ale kůže začne okamžitě štípat, jako by ti po zasaženém místě běhalo celé mraveniště a bodalo tě, a vzápětí začne pálit. Nejdřív povrchově, na kůži, ale pak se začne dostávat i pod ni. Dolohov se ale odmítá spokojit jen s tělem, s výrazem dítěte mučícího hmyz se přiblíží k tvému obličeji.
„Moc sebou neškubej, Vronska, jinak to schytáš rovnou do voka – a to bys přece nechtěla, že ne?“ Něco v jeho hlase prozrazuje, že jemu by to rozhodně nevadilo, ale přesto ti, z důvodů, které ví jen on sám, chemikálii nechrstne rovnou do očí. Dokonce se spokojí „jen“ s politím části temene, a proto se jen nepatrná část tekutiny dostane do obličeje a na krk. A nebyl by to on, aby neměl po ruce debilní komentář.
„Vždycky sem chtěl ty tvoje ohnivý vlasy zapálit, ale, víš, já sem člověk skromnej. Vystačím si s málem...“
Bolest se opakuje, jenže teď cítíš i štiplavý zápach, charakteristický pro rozklad bílkovin při styku s hydroxidem sodným. Ten šílenec tě pálí louhem.
„Víš, že šmejdi používaj louh na odpad? Když potřebujou vyčistit trubky? Jednoho odpadu tě zbavím, Kseničko, ale nepotřebuješ pročistit i trubky? Od psích chlupů třeba?“
Dolohov se baví, o tom není pochyb, sleduje nadšeně, jak kůže postupně saponifikuje, když ji prožírá hydroxid, jakoby snad koukal na zábavný film. Dokonce se baví tak, že si přistaví židli. Na svou výhružku nejspíš zapomněl, snad. Na druhou stranu se ani netváří, že by chtěl v nejbližší době svůj „chemický pokus“ ukončit a chemikálii neutralizovat. Nakonec ale, uběhne sotva deset minut, ale čas je relativní – zvlášť pro tebe, ho to přestane bavit a poleje rány octovou vodou, nebo alespoň něčím, co smrdí podobně.
…
Tímhle intermezzem ale rozhodně neskončí. I v následujících nekonečných minutách si Dolohov užívá vrchovatě sice méně kreativních technik, počínaje mlácením opaskem, hlavně přes čerstvé rány, a trháním nehtů konče, ale pro svou „údernost“ dostačujících. Kdykoli omdlíš, Dolohov tě probudí. Jakkoli. Dává si pozor, aby to nepřehnal, nechce tě zabít... rozhodně ne dřív, než tě donutí o smrt škemrat. Ale že už se to čekání na jeho vkus protahuje až moc dlouho, dokáže vzápětí.
O tvůrci tohoto kouzla se vždy spekulovalo – jestli ho má na svědomí Dolohov nebo Bellatrix, nebo si ho snad vypůjčili od nějakého magora ještě z dob Inkvizice... Rozhodně ho ale nikdo jiný, než tihle dva, a možná občas psychopat Macnair, nepoužívá. Kouzlo, které dokonale simuluje mučení krysou, pro mnohé oběti konečná stanice. Sice nedokáže mučeného zabít, ale pocuchat mozek zvládne spolehlivě, zvlášť když intenzita kouzla závisí na sesilateli a jeho sebekontrole. Něco, s čím zvlášť Lestrange vždy měla a, jestli žije, stále má problémy – Longbottomovi by mohli vyprávět... kdyby mohli vyprávět.
Ucítíš špičku jeho hůlky v oblasti žaludku a uslyšíš líbezným (v Dolohovově stylu líbezným) hláskem řečené: „Khuldahir echol“
Pravdou je, že se krotí, mnohem krutější pravdou však je, že ty by sis možná spíš přála, aby povolil otěže. Nakonec upadáš do mdlob, možná podruhé dnes, možná poněkolikáté... ale tentokrát jsi na dně svých sil.

***

„Žije?“
Slyšíš mužský hlas, který se ale nepodobá žádnému, jenž znáš, dokonce je i relativně příjemný. Hovoří rusky, ale přízvuk dokazuje, že žije hodně daleko od Moskvy, a nebo není čistokrevný Rus.
„Cítím tep...“
Tenhle hlas je mnohem mladší, ale stejně neznámý jako ten předtím.
„Dobře, uvolni ji pouta, dostaneme ji nahoru.“
„Ale...“
„Gergieve! Zmlkni a dělej, co máš!“
„Rozkaz,“ podle tónu hlasu, dotyčný, Gergiev, není zrovna dvakrát nadšený, ale přesto okovy, které tě jediné držely na „nohou“, zmizí. Před pádem tě ale zachrání pevný úchop něčích paží. Vezme tě do náruče, jako bys nic nevážila.
„Deku!“
Téměr okamžitě tě někdo přikreje, deka je sice hrubá a kousavá, ale pohodlí je v tuhle chvíli to poslední, co někoho zajímá, zvlášť, když je tu zima a přikrývka alespoň trochu hřeje. Zakrátko už s tebou kráčí pryč z cely-mučírny, pryč ze sklepení, což poznáš, i kdybys stále neotevřela oči a nepokusila se zaostřit, zatuchlý podzemní vzduch totiž vystřídá jiný vzduch, rozhodně však ne čerstvější, vzduch prosycený magií, nedávným bojem a především smrtí ve všech podobách. Muž tě položí na pohovku, která si sice taky zažila svoje, ale nějakou záhadou z ní netrčí pružiny a je, v rámci možností, docela pohodlná. Možná ji předtím kouzlem upravili.
„Gergieve, zavolej doktora!“
Jeden pár botou odejde, ale brzy se vrátí i s doprovodem, dle všeho doktorem, který na nic nečeká a odhrne deku. Jestli máš oči otevřené a vnímáš, vidíš, že dotyčný vytahuje něco, co se nejvíc podobá lupě ve tvaru velkého zrcátka na motorku, a důkladně tím projíždí celé tvé tělo, doslova od hlavy až k patě. Dlouho to ale netrvá, za chvíli na tebe beze slov namíří hůlku a zašeptá zaklínadlo.
Veškerá bolest, kterou jsi doteď cítila, najednou zmizí, i když... ne, nezmizí, stále tu je, ale už je nepodstatná, jako by ses osvobodila od svého těla. Všechno, co se ho týká, se najednou zdá být nepodstatné, zbytečné. Jsi volná, mnohem volnější než v soví podobě, teď máš pocit, že jsi součástí všeho a všechno je součástí tebe.

Nevíš, jak dlouho ten stav trvá... mohla by to být sotva minuta, ale klidně i mnoho hodin, ale teď se zase vracíš zpátky. Zpět do bolestivého a zuboženého těla, už znovu přikrytého. Ale něco se přeci změnilo. Cítíš se líp, doktor zřejmě odvedl dobrou práci. Jestli jsi už dostatečně při vědomí, dokonce dokážeš zachytit i část rozhovoru.
„Zažila si svoje... museli na ni mít řádnou zlost. Víš, že -“
Druhý hlas, v kterém už (možná) poznáváš staršího muže, nejspíš velitele, doktora přeruší.
„Vím, Akime, snad mám oči!
Doktora snad popudí příkrý tón jeho společníka, protože pokračuje jízlivěji.
„A víš taky, když máš ty oči, že důvod, proč je to znetvořené, není mučení? Pokousal ji vlk, nebo spíš... vlkodlak.“ Těžko říct jestli pro efekt, nebo se rozmýšlí, ale před posledním slovem udělá důraznou pomlku. A v odpověď dostane jen zaražené ticho, tohle očividně velící nevěděl. Dlouho se ale nerozmýšlí.
„Na tom nezáleží, ani na jednom z toho,“ dodá zvýšeným hlasem, kdyby ho snad doktor chtěl přerušovat, „to, že ji připravili před smrtí malý peklo, je snad jasný důkaz, že s nima není. A navíc může být užitečná.“
Poslední větu řekne tišeji, ale tónem natolik kategorickým, aby doktor ihned pochopil, že tahle debata končí.
„Už přichází k sobě,“ konstatuje velitel a dřepne si.
„Vnímáte mě?“
Bez předchozího varování ti mohutná medvědí tlapa, jeho ruka, podloží hlavu a pomůže ti se lehce zvednout, pak ti přiloží ke rtům hrdlo od čutory.
„Pijte, to vám pomůže.“
Možná to myslí jako nabídku, ale jelikož je to muž zvyklý rozkazovat, stejně to vyzní jako příkaz.
Pomalu začne čutoru naklánět, přičemž ti nechává hodně prostoru, kdybys chtěla – a byla schopná – si nádobu přidržet. Už první doušek funguje jak ledová a zároveň horká sprcha... a pár lehkých elektrošoků k tomu. Je to Životabudič, ale na rozdíl od té limonádky na rýmičku, co dostávají cápci v Bradavicích, tohle má v sobě navíc několik těžko rozeznatelných přísad, plus čistý líh. Rčení, „tenhle dryák probudí i mrtvého“, nikdy nebylo blíž pravdě.
„Už je vám líp?“ Prohlásí a po krátké pauze dodá. „Rozumíte doufám rusky?“
Dřepí u tebe mohutný starší muž, se strništem šedivějících vousů a šedými, nakrátko ostříhanými vlasy. Oblečen je do uniformy, ale přesto ti něco říká, že to není klasický voják. Na druhou stranu, kdy měli kouzelníci klasické, oficiální armády...
Vedle něj stojí další muž. Ten působí na rozdíl od svého dominantního souseda mírně(ji), tváří se starostlivě, což u něj nebude pohled výjimečný vzhledem k vráskám, jež svědčí o časté ustaranosti. Oblečen je stejně jako ten první, ale tomuhle lze „vojenství“ věřit ještě míň.
Kdyby ses podívala dál po pokoji, až ke dveřím, viděla bys tam stát blonďatého mladíka, který si tě podezřívavě a pohrdlivě měří. Nijak se nesnaží skrýt, že by tě nejradši viděl pod drnem.

Jakmile začne fungovat i čich, poznáš, že předchozího majitele tohohle gauče poznáváš, není to nikdo jiný než Dolohovův kamarádíček, tupý hromotluk Thorfinn Rowle. Takže tu byl taky.

Šokovaně zalapám po dechu. Kusy bolesti rozložený po těle mě hned donutí vzpomenout si, kde jsem a co se děje. To není zrovna optimistický. Dolohovovi jsem se nikdy nechtěla dostat do pracek jako zajatec. Proč jsem asi tak vyšilovala, když mě znamení pálilo, hm?
Na víc myšlenek se nezmůžu. První nápor nový bolesti přeřve zvíře, který, jak zjišťuju, je mnohem, mnohem agresivnější než moji dva zvěromágští společníci. Bezmoc a strach je maskovanej za rudou zástěnou vzteku, že kdybych nebyla tak vyčerpaná zraněníma, možná bych ty řetězy vyrvala. Nebo se tak na pár vteřin cejtím.

Potom už to není a ani nemůže bejt lepší. Už nepřemýšlím nad... nepřemýšlím vůbec. Slyším sebe samu skučet a potom i křičet, pak zas skučet, Dolohovův hlas kdesi v dálce. Slova pro mě nemaj význam. Chci jenom pryč, vlk zuří, pobízí ostatní, aby udělali cokoli, abysme se odsud dostali. Na chvíli mě popadne panika, že začnu nekontrolovatelně morfovat. Je pravda, že zvěromágství potřebuje hodně cviku, zkušeností a tak, ale pokud už to člověk jednou zvládl, četla jsem i o případech, kdy při velkým psychickým vypětí, šoku a podobně začal nekontrolovatelně měnit podobu. Nic pěknýho, protože se mohlo stát, že mu zvířecí rysy zůstanou, nebo se pak už nepromění zpátky v člověka, instinktivní zvířecí mysl ho vtáhne, obalí a nedovolí člověku získat kontrolu nad tělem a magií v něm.
A když já mám hned dvě podoby, jak by to dopadlo? Jako nějaká chiméra?

Celá se třesu zimou, stresem, vypětím. Navzdory prostředí mi na kůži vystoupí pot a ještě víc to štípe. Mám pocit, jako by se ze mě chtělo něco vyklubat. Mozek mě zrazuje a vysílá podivný signály bolesti zubů jako při první proměně, bolest nosu, jako by mi ho někdo přerazil, pálení očí, když se mění jejich stavba, svědění, když roste srst nebo peří.
To vše je s kontrolou a cvikem minimalizováno doslova na milisekundy, takže to mozek často nestačí ani postřehnout a projeví se to pak třeba jen na malým odlivu síly. Ovšem první kroky k proměnám těla začínaj vždycky takhle. Proto to ne každej zvládne.
Nevím, jestli se fakt měním na nějakýho mutanta, nebo to je jenom klam.


I kdyby mi ti chlapi chtěli něco udělat, neměla bych sílu. Jsem jak hadrová panenka a kašlu na to, že mě tu (aspoň doufám) zachraňujou jako princeznu z Teplohůlek, i když jsem vychovaná Kruvalem. Nechám se. Zasloužím si, aby se o mně někdo postaral, kurva. A i když to nedělám často a ráda, asi budu muset zahrát opravdu svou ženskou notu, dělat ze sebe hrdinku teď nemá smysl. Musím z nich vyždímat veškerej soucit, co v sobě maj.
Mlhavě si všímám, kam jdeme, vidím nad sebou plovoucí tváře, víčka mi občas zase padnou jako těsně před mikrospánkem. Možná jsem fakt usnula, protože mě už nic nebolí.
Dokonale mě probere až to, že vědí, že jsem vlkodlak. Když jsem se nechala pokousat, fakt jsem nepočítala s návratem do civilizace, kde bych se chlubila svou novou ozdobou. Jako by vlk vevnitř, unavený tím zuřením a mučením, slyšel, že se mluví o něm, tiše zaskučí skrz moje rty. Vyjde z toho bolestný povzdech.
A do mozku se zakousne vlčí myšlenka, že chce svýho Alfu, aby ho ochránil. Za to, že se mu podřídil, tu má bejt a bránit slabší.
Nikde ho tu necejtím. Jsem sama?
Vnitřnosti se mi zakroutí studeným strachem. Jiným než při pohledu na železo, louh a podobně. Asi to má co dělat s kusem vlčí duše, kterej není dělanej na samotu, zvlášť když měl smečku. I když by lidskej mozek mohl řvát, jakej je Fenrir kokot, vlkovi je to jedno. Je to děsně divný - nejsem zrovna submisivní člověk, ale přitom jasně cejtím, že vlk vevnitř si to v krizi nějak přebral v hlavě a tentokrát by už bez keců nastavil krk. Nebo je to tím, jak jsme zbití?

Napiju se. Když se mě zeptá, tak zachraptím něco, co mělo být asi "da".
"Je... je mrtvej?"
Vlastně ani nevím, na koho se ptám. Na Dolohova, nebo na Fenrira? Asi na oba. Snad díky dryjáku jsou moje oči konečně jasnější, už na nich není povlak mlhy po bezvědomí.

„Říkal jsem ti, že bude příčetná...,“ řekne ten, který je dle všeho doktor, když promluvíš, ale slyšitelná úleva prozrazuje, že si tím tak úplně jistý nebyl. Starší muž ti znovu nabídne lok Životabudiče, tentokrát skutečně nabídne, takže když nebudeš chtít, nebude vnucovat. Potom se postaví.
„Mrtvých je tu hodně,“ konstatuje s nepatrnou hořkostí v hlase, zatímco hůlkou míří na starý a ztrouchnivělý noční stolek, který sem byl někdy v minulosti ukliděn, spíš než aby tu plnil nějakou funkci, a přemění ho v obyčejnou, ale od pohledu stabilní židli. Tu si přisune k pohovce a obkročmo, tak, aby se mohl rukama opřít o opěradlo, se posadí.
„Ale řek' bych, že máte na mysli vašeho... společníka. I když tu bylo hodně vlkodlaků, jen dva viseli v řetězech, takže, hádám, vy a slavný Fenrir Šedohřbet patříte k sobě,“ znechucení se ani nesnaží skrývat. Možná je schopen tolerovat vlkodlaky tvého typu, ale Fenrir už jeho toleranční míru rozhodně překračuje.
„Ano, ten žije... zatím.“
Poslední slovo spíš vyplivne než vysloví.
„Hodně mých chlapů by ho nejradši nechalo chcípnout, což koneckonců chtěli udělat i s váma. Jenže v jeho případě s nima souhlasím i já.“
Nenechá tě reagovat, místo toho promluví na doktora.
„Akime, udělej s ní něco, ať si můžem trochu popovídat.“
„Potřebuje spát, Grigorii, její autoregen-“, počínající proslov velitel přeruší rázně,
„drž hubu! Tohle je rozkaz, ne debata!“
Akim se zhluboka nadechne, jako by snad chtěl protestovat, ale nakonec to vzdá. Možná si může dovolit se svým společníkem, očividně nadřízeným, hovořit jako s rovným, ale tahle familiernost má svoje hranice - velitel je tu pořád jen jeden. Beze slov k tobě přistoupí, přiloží hůlku ke spánku a začne mrumlat zaklínadlo. Vzápětí se mozek začně rozjasňovat, líp - a rozhodně méně násilně než po tom tekutém eklhaftu, co ti dal napít velitel, uklidňuje se ti tep, po těle se rozlévá teplo, které ale neuspává, naopak energii dodává. Dokonce i bolesti, které s ustupujícím účinkem omamného kouzla zase zesílily, lehce poleví. Pro mozek to je ale jako silné kafe nebo energy drink po několika dnech beze spánku, na chvíli pomůže, ale dojezd bude o to horší, to už můžeš odhadnout i teď.
Doktor ustoupí a otočí se na velícího, „tak do toho.“
Grigori kývne, že rozumí, ale pak už se věnuje jen tobě.
„Že Smrtijedka zradí Pána Zla mě nepřekvapí, rozhodně ne to po tom fiasku na anglánským ministerstvu, nakonec, nebyla jste jediná, ale že se dá dohromady zrovna se Šedohřbetem a ještě se nechá pokousat,“ pobaveně se uchechtne, „do znamení? Nechce se mi věřit, že tohle někdo udělá dobrovolně – ale možná to byla nehoda, mám pravdu? Tak i tak, taková osoba mě zajímá takže, s kým máme tu čest...?“
Rádoby konverzační tón se změní okamžitě, pokračování „vyštěká“ ostře.
„Tvoje jméno a cos pro Něj dělala! A radím ti si nevymejšlet, kdyby bylo třeba, máme tu Veritasérum.“
Těžko říct, jestli mu došlo, že ti začal tykat.
„A navíc, já si rozhodně nemyslím, že nepřítel mýho nepřítele je můj přítel. V tuhle chvíli zjišťuju, jestli na tebe doktor neplýtval talentem.“

Životabudič si znovu nevezmu, nejsem si jistá, jestli bych se nepozvracela. Skrz všudypřítomnou nepříjemnou bolest nevnímám další pochody mýho těla, ale lehkou nevolnost ano. Už jenom proto, že naposledy jsem jedla toho zajíce, a nevím, jak dlouho tu jsem. A pak mi do žaludku nalijou něco, co by propálilo díru v betonu.
Nevím, zda mi to pomůže, když vědí, že jsem vlkodlak, a na ruce mám pořád znamení, ale i tak se rozhodnu zahrát slabou ženskou. Vlastně to zas tolik hrát nebudu, opravdu se teď necejtím na nic světobornýho, hůlku taky nemám...
Trochu se schoulím a deku si přitáhnu víc k sobě, velké oči lehce vyděšeně doširoka otevřené, jako bych se teprve teď definitivně probrala ze snu. Spíš z noční můry. Těkám jimi z jeho chlapa na druhýho, ale na doktora se vždycky fixuju o vteřinu dýl, protože vidím, že on je nejslabší článek.

Stojí mě hodně úsilí držet svoji roli, abych neprozradila, jak si vlk ve mně oddechl. Když ke mně dojde doktor, ještě víc se napnu a snažím se přitisknout se do pohovky, jako bych v ní chtěla zmizet. Vytřeštěně zírám na hůlku a polovinu toho ani nemusím zas tak hrát, protože mi opravdu není příjemný, když ke mně jde někdo s hůlkou a já jsem rozlámaná, nahá, bez hůlky v místnosti s nepřáteli.
Navíc se bojím, jak to bude vypadat, až kouzlo pomine. Moje tělo na tom není nejlíp už teď a všechny ty náhražky tomu jenom škodí. Doktor má pravdu, potřebuju odpočinek, potom nasadit lehkou medikaci a něčeho lehkýho se najíst a napít.
Ale toho se hned tak nedočkám. Velitel má povídavou.
Připlesknu se ještě víc do pohovky. Jednak jsem se doopravdy lekla, když najednou zařval, druhak vím, jak mu udělá dobře, když si bude myslet, že jsem slabá a funguje to na mě. Deku k sobě tisknu, jako by to byl magickej štít před celým světem.

O jméně nemá cenu lhát. Nechci, aby to do mě nalili. Jediný moje štěstí v těch všech sračkách je, že nejsem taková celebrita jako Dolohov nebo Fenrir. Já tu nebyla od toho, aby každej znal můj ksicht, abych infiltrovala ministerstvo. Kdyby si mě ten kretén neoznačkoval, bylo by to v pohodě. Argh, měla jsem Fenrira donutit, aby mi to tam v chalupě fakt vyřezal. Prostě mě praštil a udělal to, protože vím, že on je typ chlapa, co by mu to nedělalo problém. I kdyby to někoho přivolalo, myslím, že by to nebyla tak zkurvená situace jako tam. Kde jsme si mysleli, kdovíjak nejsme v pohodě, že nás nikdo nenajde...

"Ksenija Olegovna Vronska," zachraptím, nedívám se na velitele, ale na opěradlo židle. Občas loupnu očima, kde mi stojí trocha slz, která se však ještě nevylila, na doktora, ale ze všeho nejvíc si přeju, aby se jim Fenrir vytrhl, vrazil sem a udělal cokoli, abysme se odsud dostali pryč svobodní. Jenže on to má asi horší, když ho poznali.
Projede mnou vlna iracionálního zoufalství a pak mi dojde, že ta je vlčí. Ten kus duše, kde dlí "kletba", na něm opravdu lpí. Možná je to proto, že jsem to přijala dobrovolně.
"Byla... byla jsem chůva... Měla jsem čistokrevným dětem od mládí nenápadně podsouvat jeho myšlenky... vychovávat je k jeho obrazu, aby až vyrostou, byli novou generací Smrtijedů..."

V klidu si vyslechne tvou odpověď, bez náznaku jakékoli emoce, dalo by se říct až bez zájmu. Nakonec se ušklíbne.
„Chůva se znamením, kterým označoval jen svý nejbližší a nejvěrnější?“
Netváří se přesvědčeně, ale ani nedůvěřivě, popravdě, netváří se nijak, jen se lehce usmívá a sleduje tě – jako by tě hodnotil, ale možná jen jako návštěvník zoo zvíře, na které zapomene, až vyjde z pavilonu. Nakonec přeci jen promluví, "Škoda", s tím se začne líně zvedat ze židle, „Akime, ztrácel jsi čas a energii. Slečno – nebo paní – Vronska, na výchovu dětí si stačíme sami, a jako chůva máte jen sotva nějaký užitečný informace. Jestli nám nemáte co nabídnout, nač ztrácet čas...“
V tu chvíli ti na obličej míří hůlka, a na chlapovi není vidět – ani z něj cítit, že by to nemyslel vážně. Jestli ho nepřesvědčíš, že mu k něčemu jsi, je konec.

Posral se?! Proč vždycky musím narazit na nějakýho kreténa? Už se nedivím, že Fenrir žil jak zvíře někde v lese - tam je srážka s blbcem minimální. Ovšem s mým štěstím... stejně jako teď, jednou se rozhodnu zahrát na křehotinku a ono to zrovna nefunguje, to fakt nasere.

Než mi tohle všechno bleskne hlavou, jenom vytřeštím oči. Nenápadně začmuchám a nezdá se, že by chlap blafoval, aby ze mě něco vytáhl. Můj vlk je pořád šokovanej a rozcitlivělej a zároveň zase začíná bejt nasranej a mně je najednou jasný, proč Fenrir vždycky vypění jak sodovka. To ale neznamená, že to schvaluju.
Zaraženě civím na hůlku. Když jim to řeknu, zabijou mě stejně? A co jim mám do prdele říct? Že posledních pár měsíců jsem strávila hledáním nějakejch kokotin o vyvolenejch dětech a jejich likvidaci? Zahrabaná v tý pitomý Anglii. A že mu začalo ještě víc hrabat...

"Spolupráci," zachraptím, abych získala čas. Ještě nevím k čemu.
Tohle je nejhorší - prodávat se a přitom nevědět, jaká je poptávka. Hypnotizuju hůlku před sebou, nechci vidět jeho hnusnej a lhostejnej ksicht. Kurva, jestli mám chcípnout, tak proboha aspoň oblečená...
"Chci toho pošuka vidět mrtvýho. Proč myslíte, že jsem zdrhla? Zašlo to moc daleko. Takhle to nemělo být..." Mělo, nemělo, na to sere Bílej Tesák, zkouším trochu lítosti, ale nemyslím, že by to nějak výrazně pomohlo. "Posledních pár měsíců jsem trávila v Anglii, odvolal skoro všechny, u kterých nebylo nápadné, když se seberou a odejdou kdo ví kam. Přesněji řečeno na jeho sídlo."
Civím kamsi do prostoru, srdce mi bije o žebra a moje podvědomí čeká, kdy uvidím ten zelenej záblesk. Teda doufám, že po tom všem bordelu to udělaj čistě. Dokonce i vlčí myšlenky na Alfu ustoupily do hlubin mozku, protože hlavní je moje vlastní přežití. A s ním to nevypadá zrovna valně.

Tvůj pokus o záchranu života sleduje jak rodič, kterému děcko vypráví, kamže přes noc zmizela čokoláda, kterou rozhodně nesnědlo. Ne, zdá se, že na něj dojem neudělal.
„Grigori, počkej!“
„Co je doktore?“
„Promluvme si, než ji zabiješ.“
Nezdá se, že by byl jediný důvod, proč by ho měl kouzelník poslechnout, ale, překvapivě, velitel k němu zamíří. Společně poodejdou na druhý konec místnosti, co nejdál od tebe.
„Co je?“
Mluví potichu, ale nejspíš zapomněli, že ty se svými vlčími smysly slyšíš líp než běžný člověk.
„Podívej se, jestli ji chceš zabít, já ti v tom nemůžu bránit, ale myslím si, že je to blbost. Ti sviňáci ji zřídili, navíc mu utekla, takže se ho určitě nebude snažit vyhledat, aby mu mohla prozradit něco, co by nás mohlo poškodit.“
„Jenže nám něco tají...“
„Tak to z ní dostaneš časem. Mrtvá ti nic nepoví. Oba víme, že když,“ kývne tvým směrem, „nic nemá, nemá důvod zradit... a hlavně, komu? Do určitý míry je věrohodnější než nekteří, co máš v jedn-“
„Opovaž se některýho z mých chlapů obvinit, že je zrádce!“
Přeruší doktora tak ostře, až to sekundu vypadá, že na něj rovnou použije smrtící kletbu. Že by to byla „střelba“ do vlastních, to tu asi nehraje roli – k popravě bez soudu by nejspíš stačilo podezření ze zrady.
„Ale to já přece vůbec neříkám!“
V hlase doktora je znát strach, asi si uvědomuje, že překročil jistou, velmi nestálou a slabou, hranici.
„Jen ti chci říct, že tahle ženská tu nikoho nezná, navíc má dost osobních důvodů, proč ho nenávidět. A pak, třeba si ani neuvědomuje, že ví něco důležitýho, třeba to pro ni vždycky bylo nepodstatný! Jenom to chce čas!“
Chvíle ticha, po které následuje velitelova pobavená poznámka - „dost keců si navymejšlíš, abys zakryl, že seš srab a bojíš se zabíjet, humanisto zasranej.“
I když to bylo, z jistého úhlu pohledu, urážlivé, doktor si očividně oddechne, alespoň hrozba jeho smrti je pro tentokrát zažehnána. Proto pokračuje.
„A navíc, víš, že Britové na ně vypsali odměny, když nebude k užitku, můžeme ji jim prodat, za někoho se Znamením nám zaplatí hodně...“
Tenhle argument, zdá se, Grigoriho přesvědčí, protože se začne usmívat. Ano, přinejmenším máš takovou hodnotu, kolik za tebe budou angličtí bystrozorové ochotni zaplatit.
V tu chvíli se ozve mladík, který stále postává ve dveřích.
„Pane, já si myslím, že to nen-“
„Nikoho tu nezajímá, co si zrovna ty myslíš, Gergieve, buď rád, že ti tu tvou drzou hubu neomlátím o stěnu! A teď mazej, najdi našemu hostovi nějaký hadry.“
Gergiev odejde, i když si neodpustí nesouhlasné mrumlání pod vousy, velitel se zatím zase obrátí na tebe.
„Tak jste to slyšela – a neříkejte že ne, pár vlkodlaků znám a špiclování jim vždycky šlo na výbornou – doktor má pro vás slabost.“
Zase si sedne na židli.
„A teď, když máme tohle malé nedorozumění za sebou, asi bych se měl představit - Grigori Taymurazovich Topeshashvili, velitel týhle skvadry. A náš medik-humanista je -“
„Akim Varokas,“ dodá doktor sám, „těší mě, že poznávám někoho, kdo to nechtěl nechat 'zajít tak daleko'.“ Volně tě odcituje, přičemž se výmluvně podívá na Topeshashviliho, což by si nejspíš nedovolil nebýt toho, že se starší muž dívá na tebe a jemu nevěnuje pozornost. Ale to už Grigori pokračuje.
„Máme trochu času, než něco najde, tak mi zatím řekněte – i vy přece vlkodlaky nesnášíte, jak je možný, že jste se potulovala zrovna s Šedohřbetem? To je odporná zrůda i mezi svýma, natožpak mezi kouzelníky. A už vůbec mi neleze do hlavy, proč by se někdo nechal kousnout dobrovolně... a nebo si ho aspoň nedržel od těla.“

Ještě víc se zabořím do sedačky. Být menší, tak prolezu na druhou stranu, ale to bych musela bejt velká jako myš. Docela by se mi to hodilo, ovšem jako Červíček bych nechtěla skončit. Kdybych uvízla ve svojí zvířecí podobě, je fajn bejt dravec. Nikdy mě nenapadlo, že bych se pokoušela měnit se v býložravce. Dobře, krysa není býložravec, ale je spíš kořist.

Ale pak mě zachrání ten doktor. Kdo ví, třeba se mu nelíbí pracovat zbytečně, nebo na něj zabraly (asi doslova) moje psí oči, nebo... to je fuk. Hlavně že se ozval. Že se snaží velitele přesvědčit. V něčem má pravdu. Nevím, co by chtěli slyšet. Pokud potřebujou informace, ať se ptají, a pokud se nějak domluvíme, klidně jim je řeknu. Po tom, co mi udělali, je všechny s chutí pošlu do horoucích pekel. Navíc jsem vlkodlak - nikdy by už se mnou nezacházeli jako s čistokrevnou.
Napjatě poslouchám a jsem vděčná za ten sluch. To, že by mě prodali, se mi ani za mák nelíbí. Je pravda, že v Anglii jsou humánější než u nás doma. Ale skončit tam? Ani omylem!

Podle jména je velitel Gruzínec. Doktor možná Litevec nebo někde odtam.
Pousměju se na Akima a jsem mu fakt vděčná nejen za to, že mě dal trochu do kupy. Podívám se na velitele. Nemyslím, že bych mu měla říct všechno, ale polopravda bude stačit.
"Poslal nás na jasnou sebevraždu. Stáli jsme kus od Buckinghamskýho paláce, chtěl ho dobýt. Ale byli tam bystrozoři, někdo ho zradil dřív než my. Byli mezi náma opravdu fanatici, kteří se nebáli střílet do vlastních řad, kdyby se někdo chtěl vzdát nebo s tím nesouhlasil. Nebylo cesty zpět.
U Fenrira jsem věděla, že má dost pudu sebezáchovy a není k němu tak loajální, jak si myslí. Riskovala jsem - ale buď by mě zabili oni, nebo on. To nebyl výběr, Grigoriji Tajmurazoviči, ale nedostatek možností. Buď by mě předvedli před Něj a udělali se mnou to, co tady dole... nebo jsem mohla vsadit na vlkodlaka, kterej taky potřeboval krýt záda."
Už dávno se nedívám na něj, ale zase někam stranou. Doufám, že na mě i bez čichu poznaj, že to není lež. Je to tak. Nevím, jak mě to tehdy napadlo, oba jsme čučeli, ale nakonec jsme se spojili.

"Nepokusil se mě zabít ani sežrat. Oba jsme štvanci. Když je to jedná osoba, co vám může pohlídat klidnej spánek, co vám pomůže sehnat jídlo, co vás bude v boji krejt... Já neříkám, že je to hodnej pes jako většina vlkodlaků, co žije ve společnosti. Ale aspoň byl dle mých měřítek čestnej - na rozdíl od lidí jsem se na něj mohla spolehnout, že mě neprodá, protože je mu to všechno u prdele. Protože je skromnej. Protože jsme smečka," zašeptám poslední větu.
"Nezabíjejte ho. Prosím. On ho nesnáší stejně jako my všichni tady, možná víc, protože si z něj udělal psa. Z nás všech. Něco nám slíbil, ale nic z toho nedodržel. Udělal z toho akorát jatka pro vlastní potěšení. Vždyť zabíjel i ve vlastních řadách. Jen tak. Kam by ta čistokrevnost až sahala? Jako záminka mu stačil jeden rodič mudla. Pak prarodič..."
Obejmu si na sedačce kolena. Většina z toho ani nepotřebovala hereckej výkon. Moje zoufalá prosba za Fenrirův život přišla od vlka, jenom to vyslovil mými ústy.

Nechá tě doříct celý příběh, dokonce už se ani netváří, jak kdyby hovořil se zlobivým dítkem. A vzhledem k tomu, že má dle všeho dost informací o dění v Anglii, nemá důvod ti nevěřit. Přinejmenším žádné pochyby nedává najevo. Jakmile ale spustíš o Fenrirovi, rysy jeho tváře ztvrdnou a potemní vztekem.
„Víte, Šedohřbetem tu strašíme děcka, ne snad, že bysme neměli vlastní zrůdy a děsivý zvířata, ale tenhle anglikánskej vlkodlak stejnou, možná dokonce větší měrou děsí i rodiče.“
Překvapivě mluví klidně, což moc nekoresponduje s výrazem tváře. A pachem, samozřejmě.
„Ale mám pocit, že vy, Ksenijo Olegovno, o svým jakže? Členu smečky?“ Ušklíbne se. „Zkrátka mám pocit, že o něm moc nevíte.“
Odmlčí se a když pokračuje, v jeho hlase se objeví stopa únavy.
„Ale asi byste měla. Poslyšte, jako chůva snad máte ráda děti, co?“
Má smysl pro drama, protože tě nechá odpovědět, než konečně spustí vysvětlení.
„Už v první válce, když kouzelnickýmu světu došlo, že světovej řád může černokněžník, co si začal říkat Pán Zla, snadno rozložit, začalo pár kouzelnickejch organizací všude po světě spolupracovat, tehdá se na tom nejvíc podílelo anglický bystrozorstvo. Důležitý je, že tahle spolupráce nezanikla, když zmizel, zůstali jsme na sebe napojení. To vám říkám proto, aby vám bylo jasný, že moje informace nejsou vycucaný z prstu. Ale zpět k vašemu příteli, slyšela jste, co se děje v Ugandě? O tom magoru Konym, co se prohlásil za ňákýho...“
Očividně má problémy v paměti vylovit správné slovo.
„'mesišáje', nebo jak to je... zkrátka se prohlásil za nástupce mudlovskýho Boha, už jste slyšela? Co krade mudlovský děti, aby mu dělali otroky a štíty, a kouzelnický děti převychovává, dělá z nich v tý svý zvrácený armádě důstojníky? Třináctiletý děcko nemá problém zabít svýho vrstevníka, když neslouží „božím“ zájmům, nakonec, určitě by zabilo i svý rodiče. No, a podle severougandských ekitangayima, to jsou jako naši artlaeg, něco vzdáleně podobnýho anglickým bystrozorům, se váš přítel kamrádíčkuje s tímhle magorem – asi si rozuměj, jeden se svou zvrácenou představou o tom, že je Bůh, druhej se stejně zvrácenou vidinou vlkodlačí nadvlády nad světem. Chcete důkazy? Když náhodou nějaká jeptiška,“ už je tak v ráži, že se ani nepozastaví nad tím, že možná nevíš, co to 'jeptiška' je, „ty jejich rejdy přežila, vyprávěla o pekelným ďáblovi, co vypadá jak vlk v těle člověka, mudly to nezajímalo, podle nich zešílela strachem, ale kouzelníci věděli, kdo to je. Při nájezdech na vesnice, v kterých se rodí nejvíc šamanů – čarodějů, zas přeživší vyprávěli o „ďáblovi z džungle“, šedým monstru, který za úplňku vtrhává sám nebo se smečkou do jejich chatrčí a napadá lidi. Dospělý zabíjí rovnou, děti kouše. Pokousaný často stejně zemřely a ty, které přežily, si odvedla „Boží“ armáda. Vždycky se totiž kolem potulovala.“
Zase zmlkne, jako by o tom nechtěl vyprávět, tenhle chlap by sice bez mrknutí oka dokázal zabít neozbrojenou nahou ženu, ale děti jsou u něj posvátné.
„A takhle bych moh' pokračovat. Válka v Jugoslávii, obrovský nárůst vlkodlačích smeček, hodně dětí roztrhaných, několik se ztratilo – a pár svědků přísahalo, že vidělo velkýho šedivýho vlka, za kterým běžela smečka přerostlejch vlků. Afghánistán, Alžírsko... byl všude, kde si ho pozvali. A zvali si ho rádi, protože on a jeho smečka... nebo smečky, já nevím, jak to maj, budili v nepřátelích strach. Možná byl na víc místech, ne každej s náma spolupracuje. Ale na hodně místech se k němu a jeho myšlence mocný vlkodlačí společnosti vlkodlaci hlásej, aniž by se tam vůbec objevil – je slavnej, víte? I my tu máme tyhle idealistický šílence, co jsou pro 'vyšší dobro', jak tomu říkaj, schopní udělat všechno. Proto jsme se báli, že si ho k nám ti magoři, co ho berou bezmála za boha, pozvou, když jsme válčili s Ingušema, ale nestalo se tak – aspoň nejsou důkazy, že by se objevil. Objevil se až teď – zmlácenej a v poutech. A já si rozhodně nechci vzít na triko, že ještě někdy bude vypadat jinak. Leda mrtvej někde ve škarpě. Už rozumíte, proč ho musím zabít?“

Neopovažuju se mu skočit do řeči. Ani nevím, co bych řekla. Vím jen jedno - není dobrý pokoušet trpělivost někoho, kdo mě chtěl před pěti minutama zabít.
Na jeho rétorickou otázku jenom zavrtím hlavou. Měla jsem jinou práci než sledovat nějakou pitomou Ugandu. Hořelo mi pod prdelí, sorry.

Když domluví, zahrajou mi svaly na čelistech. Jo, jasně jsem Fenrirovi dala najevo svoji nechut, že by v mý přítomnosti ubližoval děckám. To se nedělá. Kdybych to brala čistě racionálně, má pravdu, mladej duch se tomu líp podvolí, vychová si ho dle svýho. Ale nějaký morální zásady ještě jako jedna ze Smrtijedů mám.
Jedna moje část říká, že je to psychouš, je v podstatě cizí, a že pokud budu mít spojence v nich, nepotřebuju už jeho. Po tom, co mi teď řekli, by ho nechal zabít asi každej.
Jenomže já nejsem každej. Vlk se nasraně vztyčí a všechno, co se mi mihlo hlavou, smete stranou. Pro něj existuje jenom jedna možnost - bejt s naší mikrosmečkou. Bojí se, že bude sám, až to přijde. Jako když jde děcko poprvé do školy.

"Proč chcete zabít takovej trumf? Sám jste řekl, že kdyby písknul, má u sebe dost bojovníků. Že ho mají za boha. Jsem jenom chůva, ale není to dost jasná převaha? Taková smečka vám může vyčmuchat kohokoli. Může, ale nechce. Ovšem kdyby si to přál on, budou klidně panáčkovat s míčkem na čenichu."
Nevím, jestli rozehrávám správnou partii, byla jsem vždy pozorovatel, ne jednatel. Musím to ale zkusit.
"Dejte mi možnost a já ho přesvědčím. Vy nemůžete nic ztratit, jenom získat, pokud kývne. Pokud ne, zabít ho můžete vždycky."
Doufám, že mi to dovolí... a že Fenrir pro jednou odhodí svoji tvrdohlavost a dominanci.

Jak jednou napsal jeden moudrý pán, svět je bezpečný a snadno analyzovatelný, když všichni, kdo mají v rukou moc, jsou sobečtí a touží po ještě větší moci a slávě. Tahle situace nemohla být zářnějším důkazem pravdivosti tohoto tvrzení. Na Grigorim bylo jasně znát, jak se vidina Topeshashviliho - idiota, který nechal jít jednu z největších zrůd kouzelnického světa, mění na Topeshashviliho - hrdinu, který vyřešil velký problém s teroristickými smečkami zdivočelých vlkodlaků, a to je vidina, která se mu očividně zamlouvá. To samé se však nedá říct o doktorovi, který při poslouchání vašeho rozhovoru a následném pozorování svého přítele-velitele ztuhne a snad i zbledne. Nemůže uvěřit svým očím, a snad i lituje, že tě bránil.
„Začínáte mě přesvědčovat Ksenijo Olegovno, že jsem vážně neudělal chybu, když jsem vás nezabil. Máte na něj ale takový vliv? No, konečně, to můžem brzo zjistit!“
Lehce rozepne bundu a zpod trika vytáhne přívěsek, stříbrného irbise, kterého chvíli tiskne mezi prsty. Přívěsek nejspíš slouží podobně jako Znamení, protože za chvíli přiběhne další člen jednotky, chlapec, podle vzhledu mladší než Grigeriev, možná něco málo nad dvacet let, a vysekne ukázkové zasalutování.
„Žije ještě Šedohřbet?“
Zeptá se velitel a v tu chvíli se iluze čistokrevného vojáka tělem i duší rozplyne. Kluk rozbije kamenný výraz a ukáže vám ne moc opečovávaný chrup.
„Jo veliteli, žije, a povim vám, je to k nevíře. S klukama sme se vsadili, kdy chcípne, Kosta už to projel -“
Grigori protočí oči v sloup.
„Jak zněla otázka, Khetagkati?“
Kluk znejistí, „jestli žije, pane.“
„Správně, takže si to pochopil. Tak proč neodpovíš na otázku? Bez těch keců okolo?“
„Noo...,“ jen vědomí, že nesmí, mu zabrání se začít ošívat a nervózně drbat.
„Radši vypadni. Doktore, víš, co máš dělat...“
Vzhledem k předchozímu štěkání je překvapivé, že celou dobu udrží klidný, i když pevný a dominantní hlas. Když pak kluk s doktorem odejdou, koukne na tebe zvláštně, skoro jako by se za podřízeného omlouval. Neřekne k tomu však ani slovo, místo toho pokračuje v jiném duchu.
„Pochybuju, že se tu budete chtít procházet nahá, takže musíme počkat, až sem Mihail přinese nějaké šaty, navíc, vás dával doktor dohromady kolem půl hodiny, takže předpokládám, že u Šedohřbeta to bude podobně. Máme stejně dost času. A jelikož nejsem žádnej hrubián, i když to tak nevypadá, na znamení dobrý vůle vám dávám možnost ptát se na cokoli, co vás zajímá...“
Nakolik bude to cokoli cokoli, je jen otázkou.

Nikdy jsem nebyla vyloženě hajzlík, kterýho by těšilo manipulovat s lidma, a proto místo zadostiučinění ucítím jenom úlevu, že se to povedlo a můžu nastolit křehkou rovnováhu. Někdy mám pocit, že úloha ženskejch tkví v tomhle - přesvědčit chlapa, aby se nechoval jako kretén. Kdo ví, možná v tom jednou získám fakt praxi.
Život mezi Smrtijedy mě naučil jednu důležitou věc - pokud si nejsem jistá, že mám pod kontrolou emoce, nemám na dotyčnýho čumět. Protože kdybych to teď udělala, ten malej hajzlík by viděl, že bych mu s chutí trhla vazem. Sice nevím jak, ale já bych na to přišla.
Je dobře, že hned vypadne.

Chvíli nad tou nabídkou přemýšlím. Ne o tom, jestli ji využiju, to je jasný, ale spíš na co se zeptám.
"No... asi bych chtěla vědět, jak bude vypadat naše spolupráce. S ním, nebo bez něj. Jestli vůbec dostanu zpátky hůlku... ani nevím, kde skončila..."

„Jak bude vypadat?“ Uchechtne se. „Dobrá otázka, upřímně, sám nevím, teď je hlavně vaším úkolem přesvědčit vlkodlaka, aby sklopil uši a podřídil se. A pak ho uhlídat, aby nedělal žádný kraviny. Možná může bejt užitečný, ale když nebude spolupracovat, bude rozhodně užitečnější mrtvý. A bez něj?“
Zamyslí se, ale není tak těžký uhodnout, nad čím přemýšlí – vždycky se dáš prodat.
„Zkusíme vám pomoct si vzpomenout, jestli neznáte další sídla, kde se Smrtijedi můžou schovávat, nebo aspoň indicie – určitě jste občas nějaký rozhovor zaslechla, ne? A co se týká hůlky, žádnou jsme tu nenašli,“
a rozhodně se s hledáním moc neobtěžovali.
„Nejspíš ji bude u sebe mít Dolohov, tak se s ní rozlučte. Kvůli vám jsme museli akci trochu urychlit, takže ne všechno vyšlo podle plánu.“
Zas je na jeho tváři znát únava.
„Dolohov upláchnul, nejde ani vystopovat.“
Chvilku na tebe kouká vyčítavě, jako by ti úprk důležitého Smrtijeda dával za vinu, jako bys jim zmařila dlouho připravovanou akci, rychle se ale vzpamatuje.
„No, co se dá dělat. Ale zpátky k hůlce, myslím, že je jasný, že i kdyby tu ta vaše byla, nemůžem vám ji dát, dokud se naše důvěra,“ chvilku hledá správný výraz, „neprohloubí.“

Za několik minut přijde Grigeriev, „žádný hadry jsem tu nenašel, natožpak její, pane. Jen to, co maj na sobě ty svině. A to je k nim většinou přiškvařený, takže k dalšímu nošení nevhodný.“
Škodolibě se na tebe usměje, výrazem, který jasně říká, že podle něj bys měla přesně takové věci nosit, nebo spíš, už jen tvoje mrtvola.
„Tak jsem vzal ňáký svý náhradní, snad nebudou slečince moc velký.“
Hodí ti do klína kalhoty ACU styl woodland , bez pásku, a khaki vojenský svetr, který už byl rozhodně používaný, páchne jeho potem, pižmem a dalšími pachy všeho, v čem se vyválel.
K pohovce hodí pár pevných bot, které ale rozhodně nejsou armádní kanady, i proto, že mají malý podpatek.
„Vzal sem je nějaký ženský, ještě nebyla moc ztuhlá. Dyžtak se můžou zmenšit, zvětšit...“
Teď tě, doslova, sonduje, je zvědavý, jak se budeš tvářit na boty, které před tebou nosila mrtvola. Topeshashvili to nekomentuje, místo toho tě pobídne, ať se oblékneš. Odstoupí od tebe a začne se dívat jinam, aby ti poskytl soukromí. Dál ale jeho ochota nesahá a ačkoli jemu samotnému hormony nebouří, to samé se nedá říct o Grigerievovi. Ten blonďák by tě možná nejraději viděl někde ve škarpě, ale to mu nebrání tě pozorně s oplzlým úsměvem pozorovat.

Když to staršímu muži dovolíš, upraví oblečení tak, aby ti pasovalo a pak ti pomůže vstát. Jestli to bude třeba, podpoří tě i v chůzi. Společně pak zamíříte zpět do sklepení. A směrem k Fenrirově kobce.

Probouzím se. Padám do limbu. A i když jsem vzhůru, z reality vnímám hovno. Už nepřemejšlím, ale každej kus mýho těla, a nejen těla, si přeje, ať už je konec. Chci chcípnout, chci, ale tělo se brání. Nikdy jsem nevěřil, že si to budu myslet, ale – zasraná regenerace.
Jen matně, už to ani není důležitý, mi dojde, že se změnili lidi, co mě rubou, ani mi nedojde, že tyhle neznám. Navíc, to fakt není důležitý.
Že kašlám krev, že nemám zuby, že se už nemůžu ani nadechnout a sípám z posledních sil. To všechno už je jedno.

Voči votevřu postupně, nejdřív se mi nechce věřit, že je vůbec votvírám. Jsem mrtvej? Hovno, mrtvola by necejtila takovou zkurvenou bolest. A jako nějakej posranej duch z Bradavic bych rozhodně nevisel ve vokovech.
Až mě překvapuje, kolik věcí mi najednou dochází - nejen ta posraná bolest, ale i vokolí si našlo cestu do mozku. Třeba to, že přede mnou stojí ňákej chlap a mrumlá si pod čumák. I když jsem zbitej jak prašivej čokl, stejně z něj cejtím strach, jo, páchne z něj jak z malýho děcka. Strach a vztek. Ale chytání pachů mě unavuje, vím, že dlouho se při sobě neudržím.
Kde je Ksenja?

„Už se jednou probral, ale pak zas upadnul do mdlob, ale to nejhorší má vyléčeno – probodlá plíce, vnitřní krvácení, sice regeneruje rychlejc, kvůli částečné preměně, ale tohle by nezachránila, přišel jsem na poslední chvíli. Chlapi se vyřádili...“, to žvaní ten, co smrděl strachem, ale někdo s ním je... „dál, spravil jsem zlomenou čelist, podélnou zlomeninu spánkové kosti, nosní přepážku...“
„Moc kecáš doktore, k věci, bude s ním řeč?“
To byl ten druhej... ale počkat, je s nima i třetí, známá, cejtím ji... něco uvnitř mě nadšeně zařve. Je to kurva vona! Žije!
„Ks...“, plíce jsou pořád vyfouklý, mám problém to udejchat, a pak, bolí to jak kurva a mám v hubě povodeň krve,
„..Ksenjo?“ Zachraplám a zkusím tu sračku vyplivnout, místo toho se jen poslintám.

Mlčky pokývu hlavou, čekala jsem, že budu hlavně informátor. To, že by mě jako ženskou snad mohli podceňovat, mi začne vadit ve chvíli, kdy budu chtít jít někomu připálit prdel a oni mě budou chtít držet "doma". Teď vítám, že mě mají za blbou chůvu, co bude dělat krotitelku dravý zvěře. Mám přece zkušenosti s děckama, se zvířatama to není o moc rozdílný.

Chřípí se mi rozšíří vzteky, když mi oznámí, že Dolohov utekl. S chutí bych aspoň znectila jeho hnusnou mrtvolu. Podle toho, jak se zatvářím, mu možná dojde, že tímto je naše dohoda stvrzená - chci svoji pomstu a vyčmuchám toho úchyla za každou cenu.
"Nevím, jestli to víte, ale Fenrir ho při boji kousnul. Takhle, jak je, tak netuším, jak to bude s jeho proměnou... Ovšem kdyby mu někdo byl na stopě, ať si vaši lidi dávají ještě většího majzla."
Doufám, že to bude brát jako krok vstřícnosti k spolupráci.

Grigerjeva ignoruju, protože nemluví na mě a je to jen další spratek na dlouhým seznamu těch, co jsem je potkala. Naštěstí nejsem zas taková fajnovka, ačkoli jako každá ženská si na sebe vezmu něco, v čem si připadám dobře a pěkná, ale pořád lepší chodit jako hastroš, jako oni, než bejt nahá. Mohlo to bejt horší - kdyby přede mě hodili nějaký hadry pro kurvu, to by mě nasrali.
S dekou okolo těla vstanu, otočím se k nim zády a v zátylku mě šimrá nepříjemnej pohled toho floutka. Oblíknu se rychle, kalhoty si musím přidržovat, aby mi nespadly. To, že boty měla nějaká mrtvá, mě netrápí. Sama nejsem neviňátko, ne že bych okrádala mrtvoly o hadry, ale pár mrtvol jsem už vytvořila. Boty jsou to nejmenší. Kdyby to byly hadry, možná bych se aspoň v duchu oklepala.
Nechám si oblečení upravit, i když mě brní celý tělo husinou, jak kolem mě někdo, komu plně nevěřím, máchá hůlkou a já cejtím jeho magii... a nemám svoji hůlku, takže jsem bezmocná jak děcko. Bez hůlky můžu možná tak zapálit svíčky. Až mi nebude tak mizerně.

Vstát ještě nějak šlo. Při oblíkání mě hnal nepříjemnej pocit, že jsem tu odhalená před prakticky vojákama, což nikdy není dobrý. Už teď ale cítím, jak se mi trochu klepou nohy, a tak se chtě nechtě zavěsím, protože po schodech bych si rozbila hubu. Říkám si, že oproti tomuhle stavu by pád ze schodů nebyl zas takovej rozdíl.

Když ho pak uvidím viset u stěny, prudce se nadechnu a lituju toho, že jsem to udělala. Do nosu se mi dostaly všechny ty hnusný pachy. Jednak těch, co tu byli předtím, možná je tu dokonce ten, jehož svetr nosím. Najednou je mi z toho zle. A pak cejtím taky všechny fyzický pochody. Krev, pot... bolest.
Dokud jsem v těch poutech visela já, neměla jsem čas vnímat, jak se můj pach během mučení mění. A předtím, ještě jako člověk, jsem to nevnímala krom těch nejsilnějších (krev a vylučování) vůbec. Teď svůj nos proklínám, protože ten hutnej mrak je fakt odpornej.
Chvíli mám dokonce pocit, že budu zvracet. Naprosto nedůstojně na Smrtijedku, co není zabíjecí panna a nepoužívá tak trapnej způsob mučení jako Cruciatus, kdežto je vynalézavější.
Na nejistých nohou přejdu blíž. Dělá mu problémy mluvit, musím slyšet, co bude sípat.
"Nechte nás tu. Však my vám neutečem, klidně zamkněte," řeknu tiše, ale pevně, jak jen dokážu. Ohlídnu se přes rameno na Topešašviliho. Z jeho výrazu však cítím, že si na nás chce posvítit. Takže se odvrátím a budu doufat, že nám nebude moc rozumět. I když... o to by až tak nešlo, spíš je tohle soukromej rozhovor už jenom proto, co jsme. Nejsme lidi. A pár věcí by se velícímu nemuselo líbit.

"Jsem tady. Pomůžu ti," říkám tiše, ale ne zas tak, aby se v tomhle stavu musel namáhat. Teď se mi hodí, že umím mluvit na děcka. Nemyslím teď infantilní blbosti, jenom tón hlasu a tak. "Pomůžu ti, jenom musíš spolupracovat. Musíme přežít, když jsme tolik vytrpěli. Jinak by to bylo k ničemu."
Neopovažuju se na něj sáhnout, protože vypadá, že ho bolí každej sval i kost v těle. Ale stojím tak blízko, jak by si nikdo normální zrovna u tvora jeho formátu nelajznul. Myslím, že se oba potřebujem přesvědčit, že naše miniaturní smečka je zas spolu a zvládnem to, vyléčíme se, a až nadejde čas, zakopem se tentokrát pořádně a hluboko, že nás nenajdou ani horníci.
"Oni si sem přišli pro Dolohova a jeho kliku. A povedlo se mi, aby nám dali šanci, nechali nás žít, ale jenom tehdy, když budeme spolupracovat. Slib mi, že tentokrát hodíme za hlavu tu blbost s Alfou a budeš se řídit mnou... Tím líp, když si budou myslet, že tě mám pod palcem, aspoň se nás nebudou snažit rozdělit."
Snad na něj těch informací nebylo moc najednou. Jenom se modlím, aby nebyl pitomej a zvíře uvnitř udělalo všechno pro svoje přežití.

Velitel jen zakloutí hlavou že ne, neodejde, pak beze slov vytáhne hůlku a začne kouzlit, poznáš, že je to magické odstranění jazykových bariér. Při kouzlení nahlíží do malého zápisníku, který předtím vytáhl z pouzdra u pasu. Nejspíš kouzlo používá často, jinak by sebou jeho přepis netahal, ale ne tak často, aby si ho pamatoval zpaměti, což ale není překvapivé - kouzlo nepatří ani mezi nejkratší ani nejjednodušší. A jeho vykouzlení trvá dlouho, takže máš dost času si v soukromí popovídat.


Je to vona...
Lehce, jen tak, jak mi ještě před chvílí rozdrcená čelist dovolí, se usměju, ale ne na dlouho, nejen protože to bolí, příšerně bolí, ale hlavně – nemám půlku zubů kurva! Co může bejt pro vlka větší potupa?! Jo, dorostou do dne, maximálně do dvou... ale stejně. Teďkonc je ale teďkonc a teďkonc je nemám.
„Vypadáš ...hrozně.“
Zase vyrobím něco, co by mělo bejt zazubení – kdybych teda měl zuby. Ale pak se, jak mi to tělo dovolí, zamračím a ztuhnu, a nejen kvůli tý posraný bolesti, která mi rve kosti z těla.
„Porazil mě.“
Vodpovím možná nesouvisle vzhledem k tomu, co říká, a v hlase, aspoň tolik, co se dá z toho chrčení a žvatlání poznat, je nejen uražený ego, ale i vomluva. Jo, neměl mě porazit, kurva! Měl jsem ji chránit...
Poslouchám ji a cejtím se líp, ne snad, že by regenerace fungovala tak rychle nebo že by z ní padalo něco pozitivního, ale je dobrý, že je tady, že je živá. Jsme zase spolu.
Dokonce ani ne za vodou, jen spolu, ale i tak málo mi stačí k tomu, abych měl radost jak malý štěně. Zvláštní pocit, tendle už jsem nezažil kurevsky dlouho... kolik? Skoro pětadvacet let? To je zasraně dlouhá doba.
Takže jsme vážně smečka...?
Jediný, co mi trhá žíly – a to skoro doslova, je ten zmetek vzadu. Možná cejtím málo, ale i z tý sračky, co vnímám, můžu říct, že mi ten pičus nevoní. Smrdí po těch, co se ze mě snažili vymlátit duši, a po dalších věcech, z kterých se mi skorem pálí čumák. Mít jen trochu víc síly, bejt mimo tyhle posraný pouta... ten zkurvysyn by poznal, co to znamená, potkat Fenrira Šedohřbeta!
„Spolupráce?“ Vyštěknu silnějc, než jsem měl v plánu, což vyvolá kašel – aspoň už nebleju krev. Využiju čas k nabrání dechu, a taky vodtrhnutí vočí z něj, toho chlápka, protože na něj civím jak predátor na kořist – až na to, že teďkonc by ta posraná kořist dokázala predátora umlátit botou.
„Jaká? … A kdo... kdo to je?“
Zas po něm hodím pohledem, aby pochopila.

"A tos ještě neviděl všecko," řeknu s úšklebkem, kterej je dost trpkej, protože se obávám, že to, co mi tam ten kokot vypálil, hned tak nezmizí. Rozhodně ne bez hůlky a nějaký péče. Sere mě to nejvíc, jako by nestačilo, že mám Znamení, že mám kousanec... do prdele, copak jsem nějaká nástěnka?

"Mě taky. S tím už nic nenaděláš. Ale můžem se pomstít, a to tak, že bude litovat, že ho matka porodila. Přece jen, něco jsme se naučili a on utekl - je tam venku pro nás."
Cejtím, jak se vlk vevnitř zatetelil nad představou lovu Dolohova jako smečka. Kdybych se uměla proměnit i mimo úplněk, asi bych vyla radostí, uštvala bych toho zkurvysyna jako srnu. Oni ho možná vystopovat nemůžou, ale jak jednou vlčí čenich zas zachytí jeho stopu, je po něm.

"Ruskej bystrozor. Z toho, co jsem pochopila. Přesvědčila jsem ho, že nás cíl je společnej - zbavit se hadího ksichtu a všech těch, co se nám postaví do cesty. Myslí si, že jsem jenom blbá chůva, tak se nepodřekni."
Musím se opřít o stěnu vedle, protože na mě jde slabost. Koutkem oka sleduju bystrozora, jestli ještě pořád zkouší to zaklínadlo. Nemám to ráda - beru to, že mluvím nejen jedním jazykem, jako výhodu. V Anglii málokdo rozuměl rusky, pokud bylo třeba předat nějakou tajnou informaci, člověk se nemusel někdy příliš skrývat. Stačilo nasadit kvalty, vychrlit to a náhodnej posluchač mohl jenom říct, že mluvila nějakou hatmatilkou.
"Říkal mi, cos dělal. Všude po světě. To o dětech..." Smečka nesmečka, tady pořád hraje prim člověk, ženská, takže to zavrčím. "O tom, kde všude jsou smečky, co by tě následovaly, kdyby tě nechal jít. Tak jsem mu řekla, proč by tě zabíjel, pokud budeme na jeho straně? Možná se to neliší od toho, co s tebou udělal hadí ksicht, ale nemáme na výběr. Pokud nebudeme užiteční, tebe zabijou a mě prodaj do Anglie jak nějakou děvku do harému, kurva."
Už jenom z tý představy mi vře krev.
"Budeme se tvářit jako jejich hodní psi. Zatím. Pak se uvidí. Takže mi slib, že dřív, než tě chytne rapl, promyslíš moji dobře míněnou radu. Kdykoli od teď. Slib mi, že se mnou budeš hrát tuhle hru." Opřu se čelem o zeď blízko něj. "Nechci bejt sama. Tak to neposer," zašeptám sotva slyšitelně, protože mám knedlík v krku. Kdyby tu nebyl ten vocas, tak bych se už asi svezla na zem a možná by se výlevu chytila vlčice, byl by víc emotivní a zoufalej, jakkoli by to Fenrirovi mohlo přijít ponižující.
Pořád se v něm až tak nevyznám, ale vím, že někdo jako on nechce lítost. Na druhou stranu když mu dám najevo, že ho potřebuju jako zoufalý, nově narozený štěně, myslím, že mu to dodá sílu zapřít se, zatnout zuby a bojovat s těma sračkama, do kterých jsme padli.

Po tý její řeči se mi naleje trocha krve do žil.
Dolohov. Jo, možná je tam venku... ale my ho dostanem. Bude posranej strachy, bude prosit, bude blejt vlastní střeva... až s ním skončíme, nepozná ho ani největší kamarádíček. Zaplatí za to, co nám udělal, zaplatí za to, že moje Ksenja má půlku vlasů v hajzlu a část ksichtu poleptanou. Ten zasranej zkurvysyn bude ještě škemrat, ať ho zabijem!

Bystrozor! Takže tímhle páchne – zvratky, kterýma každej z těchhle sráčů načichne, pach, kterej se jim zaryje pod kůži a už se ho nikdy nezbaví, a pak lov, loví našince... proto je ten smrad tak silnej, proto to cejtim, i když mám zabloklý senzory. Smrdí jako přirozenej nepřítel! Na poznámku o chůvě jen zakejvám hlavou, slyším ji, ukládám si ji do kebule, ale hlavní pozornost má ten zmrd. Nemůžu ho pustit z dohledu, ne proto, že bych se teď moh' bránit... ale musím bejt připravenej, kdyby se o něco pokusil. Jo, neubránil bych se, to mi je jasný, zasraně moc jasný, ale furt lepší než chcípnout nepřipravenej.
Až ta poznámka o děckách mě donutí přerušit sledování. KURVA! Zavrčím, ale spíš než nasranost zazní zoufalost, tohle se nikdy dozvědět neměla, nikdy. Bylo mi jasný, že její mateřský pudy a podobný píčoviny jí nikdy nedovolí pochopit, proč jsem to dělal, nikdy nepochopí, že jeden silnej mladej vlkodlak je cennější než tisíc slabejch lidskejch jedinců, kusů podřadný rasy, která je dominantní jen proto, že se přemnožila. Že jeden vlkodlak stojí za tisíc životů slabejch a bezcennejch malejch děcek, který by vyrostly v slabý a bezcenný kouzelníčky, a možná ani nevyrostly, v některejch místech, kde jsem je získával, by stejnak chcíply.
Ale je dobrá, může jí to srát, jak chce, a taky sere, to bych poznal, i kdyby nevrčela, ale dál to nerozvádí. Dělá jako že nic, tak budu taky.
Ale voddych mě nečeká, vybalí na mě zbytek a mně se naježej všechny zbylý chlupy na těle. Že se to neliší vod toho, co udělal hadí ksicht?! Liší! Kurevsky liší! Tohle je horší! U ksichta jsem z toho měl aspoň nějakej profit, i když zatraceně mizivej, teď mám prostě jenom stáhnout vocas a podřídit se nějakýmu zkurvenci! Tak kvůli tomuhle jsme zdrhali?! Aby si nás vochočil nějakej vobšoust z kdovíjaký prdele? Abysme museli panáčkovat podle toho, jak nějakej zasranej podřadnej vopičák píská?! To ani náhodou! Nasrat, ať mě radši zabije!
Mám ksicht staženej vztekem a je mi u prdele, že to bolí, jak kdyby se mi celej trhal, v tuhle chvíli bych si nevšim', ani kdyby mě zas pálili. Ale ještě než votevřu hubu, dostane se k mým uším něco, co mě donutí zvolnit. Zoufalství. Jasně zřetelný zoufalství prokopávající se vztekle přes ten nános mojí nasranosti, a pak strach. Nasaju, abych se ujistil, ale žádná novinka mě nečeká. Jen strach a ouzkost. Čumim na ni překvapeně, ale spíš, než že jsem vážně překvapenej, se dostávám pomalu na zem. Rozumný uvažování zase získává navrch.
Jenže, kurva doprdele! Já už do hajzlu nemůžu někomu votročit! Nemůžu bejt jak ten zasranej čokl za brankou!
Ale taky ji v tom nemůžu nechat. Prostě ne. Už nehraju sólo, v těchhle sračkách jsme dva...
Sklopim hlavu.
„Asi... asi nemáme na ...vybranou, co?“
Jak já nenávidím rezignaci! Tak posranej pocit prohry!
„Jenom kvůli tobě... dobře, slibuju... Ještě něco mám vědět?“
Poslední větu zavrčím potichu, s nechutí... skoro se až bojim, co dalšího z ni může vypadnout. Ale votázka mě napadne sama, visí tu už vod tý zmínky o malejch fraccích.
„A co o mně... co ví von?“
Jo, není to chytrý, brnkat na její pečovatelskej komplex, ale tohle potřebuju vědět... ať vím, co za podpásovky vod toho sráče můžu čekat. A jestli bude mít v plánu ze mě něco dalšího vytáhnout.

Než konečně odpoví, jsem jak na jehlách. Jasně, můžu si říkat, že přece není debil, že bude souhlasit, ale absolutní jistotu nemám. A bojím se tý odpovědi. Co když bude jiná? Co když na to nepřistoupí? Zůstanu pak sama s bystrozorskýma panákama, co ze mě budou tahat rozumy, co se mi snad i budou snažit koukat do hlavy... Jak já to nesnáším!
Roztřeseně a lehce úlevně vydechnu, ani jsem si nevšimla, že jsem zadržovala dech. A nebylo to kvůli smradu.

"O detailech jsem ještě nejednala, byla jsem ráda, že mě nesesmahnul hned na místě. Zastal se mě ten doktor, co tě dal do kupy... a mě taky. Ale podmínky určitě budou drsný, zvlášť pro tebe - já jsem jenom Smrtijedka chůvička, malá ryba a navíc bez hůlky, ovšem ty... Vůbec netuším, co budem dělat o úplňku. Jestli nás někam zavřou, nebo nám daj něco do jídla..."
Nelíbí se mi to. První proměna měla bejt někde na Sibiři, kde nejsou skoro žádní lidi a vlk se bude moct proběhnout. Mám strach, že jestli první proměna proběhne za takovejch nestandardních podmínek, aby mě vyděšený zvíře nepohltilo a nenechalo to následky celkově v mysli. Stačily mi ty pocity teď u mučení, kdybych se opravdu proměnila, asi to už nezvládnu zpátky.
"Budeš jim... mně muset prokázat dobrou vůli a... ty děcka leží v žaludku nejen jim, moc dobře to víš." Asi jsem nepoužila vhodnej obrat vzhledem k tomu, že se na ně vrhal jako zvíře a pár jich možná sežral. "Žádný děcka. Ostatní lidi by mi byli u prdele, ale jim asi nebudou. Předpokládám, že povolení zabíjet budeme mít jenom u Smrtijedů."
Povzdechnu si. Je to pro mě náročnej rozhovor už jenom proto, že nejsem ještě úplně v pořádku. Stresová stránka je horší než ta fyzická.
"Ví o Ugandě, Jugoslávii, o Afghánistánu... mám pokračovat?" vzhlídnu k němu unaveně a doufám, že řekne, že ne, protože víc těch zemí si nepamatuju. I tak je to dost. Radši jsem nad tím, co mi bystrozor řekl, moc nepřemýšlela, snažila jsem si to nespojovat s Fenrirem a vidět to anonymně. Člověk někdy musí bejt k pravdě slepej, aby nezcvoknul. Nebo, v mým případě, nenechal utratit jedinýho opravdovýho spojence.

„Vlkodlačí lektvar“, vyflusnu to jak předtím krev, už jen ta představa mě uráží, hnusnej dryják, zasranej eklhaft pro šmejdský vořechy, co se styděj za to, čím jsou, a taky největší urážka pro pořádný, silný vlkodlaky. Hnus, kopanec přímo do koulí – vlkodlak, co je v době svý největší síly krotkej jak malej ratlík z hnusnýho gauče dětma zdementnělý maminy? Tak todle bude teď můj život? Vážně jenom čokl na vodítku?
Ta narážka mě donutí zpozornit - děláš si snad ze mě prdel?! Nebo mi to hodláš votřískávat o hlavu?! Hodím po ní výhružným pohledem, bejt při síle a volnej, dostala by jednu po hubě, aby si pamatovala, že na tyhle sračky vypouštěný z huby nejsem zvědavej... ale nevypadá to, že je drzá záměrně. Doufám že není, v jejím vlastním zájmu. Ne, je furt stejně vážná, žádnej kyselej ksicht, nejspíš jen neví, co z ni padá... má štěstí.

Ten seznam mi saje krev jak ňáká násoska, i když, spíš než krev energii...
„Ne.“
Nemusí pokračovat, možná nevěděj všechno, ale ví dost na to, aby to byl průser. Co budou chtít? Vytáhnout ze mě další místa? Ne všechna štěňata skončila v Anglii, takže zjistit, kde jsou další kolonie, aby je mohli rozjebat? Ale já, kurva, nemůžu zradit další našince! Už teď mi je blbě, když si to představím, prostě jim nemůžu dohazovat svý vlkodlaky... nemůžu! I ti anglický, ať mě zrubali jakkoli, ať mě chtěj zabít, maj na to, do hajzlu, právo!

„Tak jo, vy dva, konec soukromí...“
Zas jsem napnutej jak struna, když uslyším cizáckej hlas. Kouzlo dokončil... do hajzlu, kurva!
„Nemůžu říct, že tě rád poznávám, Šedohřbete.“
Nápodobně, zmrde.
„Vysvětlila jste mu, jak se věci mají?“ možná mluví na Ksenju, ale civí na mě, zasranej sebejistej pohled - pusť mě a já ti ho sedřu z ciferníku!
„Jo a ještě něco, asi jsem to předtím zapomněl zmínit... naši dohodu stvrdíme nezrušitelným slibem.“
COŽE?! Ten zkurvysyn rozhodně nezapomněl, je to na něm vidět, je to na něm cejtit, má ze sebe zasranou radost!
Už zas vrčím, agresivně, nejradši bych mu prokousnul tepnu a nechal ho vykrvácet, hajzla! Vyrval mu vnitřnosti a udusil ho na vlastních střevech!
Jeho hůlka mi míří do ksichtu, von stojí metr vode mě v bojovým postoji, ale já vocas nestáhnu.
„Nevrč na mě, čokle, nebo ti ty hlasivky uškvařím!“
Tohle mu věřím, cejtím, že to myslí vážně, ale já jsem kurva Fenrir Šedohřbet! Žádnej vopičí čumák mě nebude dávat na zasraný vodítko! Tohle prostě ne!

Protože nevím, co ten lektvar doopravdy obnáší, nemůžu říct, jestli se toho bojím, jsem znechucená, nebo je mi to jedno. Jistě, teorii znám. Ale každej v mým věku už dávno poznal, že teorie a praxe je něco jinýho. Teorie je úhledně zabalenej balíček, čistej a voňavej... praxe je rozjebaná, krvavá a smradlavá.
Znovu si povzdechnu a otočím se bokem jak k Fenrirovi, tak k němu, v podstatě stojím skoro mezi nima, což by za jinejch okolností byla sebevražda.

Na dotaz přikývnu. Nevím, jestli jsem to řekla všechno, ale není blbej, obrázek naší nezáviděníhodný situace si jistě udělal.
Jakmile se však zmíní o tom slibu, šlehnu po něm očima v šoku i vzteku zároveň. Zatnu zuby, ať cejtím, jak mi o sebe dřou stoličky.
Vycejtím změnu situace na bojovou, a i když mě to možná bude stát život, postavím se plně mezi ně, ruce lehce rozpřažený v typickým gestu složte zbraně. Nakonec si začínám říkat, jestli se nemáme nechat oba popravit, protože nezrušitelnej slib je stejně rozsudek smrti. Není cesty zpět, nebudeme nikdy volní. Jedině až chcípnem.

"Nevěříte mi. Proč? To si vážně myslíte, že po tomhle," ukážu si na ksicht (doufám, že nikdy už nepotkám zrcadlo, jinak se asi složím, na tohle nemám žaludek), "bych šla zpátky za nima? Nechat se zabít? Někdy si pak můžeme pokecat, proč jsem se dala ke Smrtijedům, ale rozhodně to nebylo proto, že bych byla nečestná a bezpáteřní svině jako ostatní.
Určitě mám informace, co se vám budou hodit. Stačí se jen dobře zeptat, co vás zajímá. Ale za to mi nestačí život vašeho čokla. A chcete spojence? Mocnýho spojence? Vážně s ním hodláte jednat jako s vořechem? S někým, kdo má sílu na to, aby vám pomohl vybojovat tuhle pitomou válku?"
Jestli nás teď na místě oba zabije, myslím, že mi to Fenrir nebude mít v pekle, nebo kde, za zlý. Jasně dal najevo, že tohle ne. A já se mu nedivím. Nesouhlasím s tím, jak se chová, když má nůž na krku, ale...

Tvůj vpád přišel na poslední chvíli, o malou chvilku později a Fenrirova tvář by se musela seškrabovat ze zdi.
Nezdá se, že by na něj tvá řeč udělala dojem, proto je překvapivé, že sklopí hůlku. Samolibý úsměv, který by se klidně dal nazvat krutým, mu však z tváře nezmizí.
„Jestli s ním hodlám jednat jako s vořechem?“
Škleb se prohloubí.
„Jo, hodlám, ať se vám to líbí nebo ne. A doporučuju, ať se s tím smíříte, jinak naše spolupráce končí.“
V tónu hlasu je znát, že tímhle tohle téma ukončuje a odmítá ho dál řešit.
„Ale protože jsem dobrák od kosti, malý ústupek udělám, ten slib složím jenom s ním, vás z toho vynechám,“ je jasné, že to není jen z dobroty duše, Topešašvili se jen nechce tak rychle vzdát Fenrira, otázkou je, jak moc mu na vidině sebe-spasitele záleží.
„Ale dál už neustoupím, tak tomu vořechovi,“ to označení se mu zřetelně zamouvá, „domluvte, jinak tu jenom ztrácím čas!“
Větu vygraduje, poslední slova už zase štěká jako rozkaz.

Jsem tak hrozně unavená... a přitom čím dál víc vytočená. Mám co dělat, abych vzdorovitě a bojovně nezvedla bradu. To bych udělala možná ve chvíli, kdybych aspoň měla hůlku. Takhle se můžu utěšit jenom problesknutím představy svejch prstů v jeho očích, a to jsem nikdy nebyla na barbarský kontaktní boj.
Mohla bych si oddechnout, že mě bere jako vcelku neškodnou, když ode mě nepotřebuje Slib. Ale co Fenrir? On mi svůj slib, byť s malým S, dal a já vím, jak moc ho to stojí přemáhání. Nemůžu ho hodit přes palubu.

Tentokrát se jeho štěkání mine účinkem. Akorát ve mně probouzí něco, co by se mělo projevit až o úplňku. Útočí na mě, na moji smečku, a do toho se míchá i člověčí pocit.
Je to zasranej Gruzínec a bude si na mě, čistokrevnou Rusku, otevírat hubu? Možná byla máti mudlofilka, ale o tomhle jsme měli doma, a nejen tam, jasno. Prvotní šok, že by mě fakt zabil, už pomalu pominul, přece jen jsem byla mimo a nevěděla, která bije, co je s Fenrirem... Možná za to může jeho přítomnost, že se i přes to, že je v poutech, cítím bojovnější.
A přitom bych tak spala!
Na jazyku mě pálí jedovatá poznámka, která by mě na místě připravila o hlavu. No, ono je jich víc.

Takovej emoční koktejl je na mě moc. Mlátí to se mnou ode zdi ke zdi, že i puberta byla milejší. Vlk je stejně zmatenej jako člověk, jednou se bojí, pak chce bojovat, je zoufalej a bezmocnej a hrozně vzteklej a... a všechno dohromady. Je to jenom horší, že se s ním snažím bojovat, aby mi neruply nervy. Nedivím se, že vlkodlaci, co žijou mezi lidma, jsou neurotici. Nemůžou se s vlkem sžít a pak jim z toho hrabe.

Seš chůva, obyčejná chůva, bere tě jako obyčejnou ženskou a ty toho využiješ, opakuju si jako mantru, protože jinak bych nemohla ustoupit. Musím ho donutit si myslet, že má nade mnou naprosto navrch. Víc, než to je doopravdy. Tady musí jít moje ego čarodějky stranou. A Fenrirovo taky.
První krok, jak se dostat do role, je... prostě začít hrát. Po jeho vyštěknutí chvíli mlčím, pořád mezi nima stojím. Sklopím hlavu, vlk řve a lomcuje mnou, protože tohle gesto si smradlavej jižan nezaslouží ani v nejmenším.

Můj pach nekoresponduje s neverbální komunikací, tak doufám, že to Fenrira trkne. Během téhle vypjaté chvíle se ze zoufalýho štěněte změnil na podrážděnou vlčici, majetnickou a bránící, ovšem můj postoj je skoro až beránčí. Ve vlčích očích.
Tak ráda bych Fenrirovi něco řekla, ale není to pro cizí uši. Navíc ho takhle ponižovat před ním, že mu budu domlouvat jak čoklovi, co štěká na sousedovic kočku...
Kurva, jak by se mi teď hodilo umět nitrozpyt.
Otočím se k němu s mrazením v zádech, že na mě bystrozor míří.
"Fenrire, prosím... Získala jsem pro tebe šanci, tak ji nepromarni..."
Hlavní důvod, proč jsem se odvrátila, byl ten, aby mi neviděl do tváře, zato Fenrir jo. Nemyslím ty kecy, co říkám, vážně. Hraju.
Ať to pozná, ať to pozná... Nechci, aby na mě byl nasranej, to by nás jenom rozdělilo. Ale hodná a slabá chůvička musí dělat svoji práci.

Co děláš?!
Skočí mu před hůlku jak nějakej šílenej mučedník, to se chce nechat zabít, nebo co?! Začnu sebou trhat. Snažím se vyrvat z těch posranejch vokovů a hodit ji na stranu, i když to plíce hodně tvrdě znásilňuje. A nejen je, celý tělo je v jednom vohni. Jenže to je jedno, na to seru, když vona se tu teď vobětuje! Mě ať zabije, ale vona kurva musí přežít!
Tý námahy je na mě moc, rozkašlu se jak při tuberáckým záchvatu, proto veškerý žvanění vnímám jen vokrajově, jde to dost těžko, vnímat je, když se snažím prokašlat se k dechu a neudusit se. Ale varovnej maják v palici aspoň pro teď zhasnul – žije. Vopičí ksicht ji nechce zabít. A to je důležitý.

Základní věci ale zachytím – vona je z toho sice venku, ale já ten posranej slib skládat musím, jinak tu končím. Slib - už ta zkurvená myšlenka pálí jak cejch.
Jasněže cejtím, že to jenom hraje, jen kupuje čas – a prodává nás jak děvky. Nebo, ne nás, jenom mě, vona tu hnusárnu skládat nemusí, jde jenom o mě, to mě vykastrujou, to já se stanu posraným votrokem smradlavý vopice a já k ní budu navždycky přivázanej jak posranej vořech na hraní, to jenom já!
Proti mý vůli si mozek a všechno, čemu se chce blejt z „teď a tady“, dá padla, je toho na něj moc. Ať si rozum říká co chce, začnu se soustředit na představy lesů, plání... míst kde může vlkodlak volně dejchat, kde může běhat v klidu bez rušivejch sraček a pustit všechno za hlavu, kde se cejtí jako v tom zatraceným lidským ráji – tak tomu mudláci říkaj, ne? Vybaví se mi místo, kde jsme byli s Ksenjou, tam v Rusku, takhle zpětně lituju, že jsem se tam nedostal dřív, že mě tam nikdy nikdo nepozval - vobrovský území, bez žádnýho smradu z lidí, jen čistá příroda, všechno jak má bejt, klid... Proč mě kurva nikdy předtím nepozvali do Ruska?!
Proti všemu, co si vlk žádá, se donutím vrátit do reality, zpátky do „teď a tady“, zasraný a zjebaný přítomnosti, která je všechno jen ne veselá. Co teď? Jít jenom o můj kejhák, není se o čem bavit, bejt to člen cizí smečky, tak mi tohle ponížení taky za to nestojí, ale teď, kurva – tohle je moje smečka.
Pořád to zní nově.
Už vim, co udělám, i když si to furt nechci přiznat. Možná lepší, jinak bych si to rozmyslel.
Přikývnu, tak, ať to vidí jen vona. Rozhodně neudělám tomu zmrdovi tu radost, aby to slyšel z mý huby.
Hodím po ní výrazem, kterej musí pochopit - Dělám to jenom kvůli tobě. A to jen kdyby ještě furt potřebovala čumět - přemáhání, posraná!!! rezignace a možná i tvochu toho sebevobětování ze mě smrdí na sto honů. Takhle jsem nikdy neměl skončit.

Smradlavej bystrouš si počká na ujištění a pak bez varování kouzlem vodstraní vokovy. Hnedka letím k zemi – nejen proto, že to nečekám, vlkodlaci mi rozdrtili čéšky, to vím jistě, takže i když mě doktor narychlo spravil, furt nejsou ve stavu, kdy by dokázaly v pohodě udržet celou váhu mýho těla - zvlášť, když na ně spadne.
„Zvedej se.“
Drž hubu ty zkurvená vopice!
Nakonec se zvednu, nějak. Nejsem žádnej chcípák, do hajzlu, na nohou se ještě udržím! Bystrozor si zatím přived' svýho poskoka – toho, co mě léčil. Začnou spolu žvanit, šeptem, ale nepotřebuju poslouchat, abych věděl, co si říkaj. To, co z toho ruskýho hajzla vypadne, mě rozhodně nepřekvapí - „Doktor bude svědkem.“
Už jen podat tomu čubčímu kriplovi ruku je na hranici všeho, co snesu. A to je teprv začátek...
Zas vrčím, vzteky, bezmocí... ale tohle musím dohrát do konce.
„Slibuješ, Fenrire Šedohřbete, že nikdy nezradíš organizaci atrlaeg?“
„Slibuju.“ Jde mi to těžko přes hubu, v tom vrčení to zaniká.
„Slibuješ, že nevyzradíš nic z tajemství artlaeg nikomu, kdo s ní není spjat?
„Slibuju.“
„Slibuješ, že budeš vždy konat v jejím zájmu, i kdyby to bylo proti tvému přesvědčení?
Tohle je průser, zasranej průser... tohle nechci slíbit!
„Slibuju.“
„A slibuješ, že se nikdy nepokusíš zabít žádného jejího člena, jak přímo, tak jednáním, které by k jeho smrti mohlo vést?“
Všechny bych vás nejradši na místě zabil! Všechny do jednoho!
„Slibuju.“
Svázání mizí.
„Tak to bysme měli.“ Zas má na tom svým brunátným žabím ksichtě spokojenej výraz! Nesnáším ten výraz!
„Doktore, postarej se, ať je schopnej chůze... ať už odsud konečně můžem vypadnout.“
Je tak zasraně sebejistej! Dokonce odejde a nechá tu toho doktora samotnýho – už můžeš, pejsek má, do zkurvený řitě, po kastraci, že jo?!
Padne to na mě najednou, únava, příšerná únava a pocit vobrovskýho ponížení, hrdost právě nejenže dostala nakopáno, ale navíc ji rozřezali a rozdupali. Musím si sednout... hned.

Můj mozek v tuhle chvíli asi ani není schopnej pochopit, jak velkou tíhu jsem na sebe vzala a jak strašně jsem Fenrirovi zkurvila život jenom tím, že chci, aby se mnou zůstal. Živej. On nebude moct nic udělat, proto to všechno bude na mě. Bojím se toho, jak dlouho to bude trvat.
Vím však, že Topešašvili musí zemřít. Tímhle se dostal na mým seznamu výš než Dolohov. Ne časově, ale důležitostí. Fenrir bude muset... ne, on už to chápe, i když se mu to nelíbí... Prostě to nějakej čas zabere, že ho budeme moct odstranit. Protože pochybuju, že by ten slib odvolal z čistoty srdce. I kdybych měla hůlku, Imperius by nepomohl. Muselo by to být vědomé odmítnutí, propuštění, odpuštění...
Tohle se nedá přechcat na rovině magie. Jedině na rovině mocenskejch her. Pro něj je Fenrir příliš dobrej trumf, než aby ho nechal jít. Takže jediná alternativa je smrt.

Je mi z toho slibu zle i za Fenrira. Kdyby mi chtěli ublížit, nemůže mě bránit. Kdyby jemu chtěli ublížit, nemůže se bránit.
Menší zlo. Menší zlo pro vyšší cíle - tak to vidí ten zkurvysyn, tak musím i já.
Zůstanu tam s nima. Stojím na stejným místě jako po tom, co Fenrira pustil. Nechtěla jsem ho ponížit ještě víc, takže se ode mě pomoci nedočkal. Nebylo to však proto, že bych nechtěla.
Děkuju všem bohům za Smrtijedskej výcvik, kde jsem při našich shromážděních chtě nechtě musela stáhnout ocas. Kdyby mi to vlk neztěžoval, bylo by to v pohodě. I přes jeho protesty mám pořád svěšená ramena, levou ruku podél těla a pravou se za ni držím.
"Doktore... Akime?" Nevím, jestli to bylo jeho příjmení, nebo křestní. "Co s náma teď bude?" zeptám se trochu s obavama, který ve výsledku možná ani nejsou hraný. "Budem si moct odpočinout... doopravdy odpočinout... že nás nikam nezavřou..."
Kurvadrát, když se poslouchám, připadám si jak ta největší slepice pod sluncem, zvlášť když to slyší někdo, s kým jsem ještě před pár dny soupeřila o to, aby mě vzal jako sobě rovnou.
Ale doktor je ten nejlepší, na koho můžu zezačátku zapůsobit. Nelíbí se mu, že Fenrir žije, to je mi jasný, ale zastal se mě. Zachránil mi život a každej dobrej skutek, jak víme, musí bejt... no, po zásluze potrestán.

Doktor ti věnuje letmý pohled, ale pak se dál věnuje Fenrirovi. Důvodem, proč se tolik koncentruje na vlkodlaka, ale není ani tak kouzlení jako strach. I když už mu Fenrir nemůže nic udělat, iracionálních obav se, zdá se, tak rychle nezbaví. Ale přesto ti odpoví.
„Teď, když si ho pojistil, nemá důvod vás držet ve vězení, ale s volným pohybem nepočítejte. Minimálně postel a vlastní pokoj ale dostanete, to zajistím.“
V hlase se ozve nečekaná bojovnost vzhledem k tomu, že se většinou prezentoval jako mírný člověk.
„Konečně, ještě pořád jsem lékař a mám povinnost ke svým pacientům...“
Poslední poznámku si řekne spíš pro sebe, jakoby sám sebe přesvědčoval.
„Ale co s váma bude? To ví jen on, tohle je jeho hra, já se mu do ni plíst nebudu.“
Zase se ozve jeho nesouhlas, snad dokonce uraženost – nechat Fenrira naživu uráží všechno, čemu věří. Chvilku trvá, než je s prací hotov, ale pak vstane a otočí se na tebe, je znát, že je unavený, kruhy pod očima jsou hlubší a stíny ve tváři tmavější.
„A vy, jak se cítíte? Nepotřebujete ještě mou pomoc? Přemisťování je náročný i pro zdravého člověka, natožpak pro někoho, kdo vypadá...,“ zarazí se, nejspíš si uvědomí, že nezvolil ta nejlepší slova, „kdo zažil to co vy.“
Do místnosti vletí Topešašvili, nejspíš to na jeho vkus trvá příliš dlouho, jestli si ale necháš pomoct, doktor se nenechá vyrušit a věnuje ti plnou pozornost i navzdory netrpělivým pohledům velitele.
Nakonec vás vezmou ven, procházíte kolem pokoje, nejspíše obývacího, který je však celý zdevastovaný, těch několik málo kusů nábytku, co tu bylo, v bitvě sloužilo jako barikáda. Čtyři muži, mezi nimi poznáváš i Grigerijeva, sem zvenčí nosí těla, mnohá již nejdou identifikovat a zbylé jsou ve větší či menší míře zohavena. A co je horší – začínají zapáchat. Podle toho, jak se Fenrir tváří a co dokáže tvůj nos rozeznat, to jsou z velké míry těla vlkodlaků.
Vyjdete ven, kde už je hluboká tma, a krátce nato tři kouzelníci namíří hůlky na dům a zapálí ho, podle síly a intenzity kouzla se rozhodně nejedná o obyčejné Incendio. Dům vzplane, ve tmě září jako obří vatra, ale nezdá se, že by se kdokoli z kouzelníků znepokojoval. Tady to je asi běžné.
„Vypadnem odsud. Ketagkati, Agajev, vy vezmete těla našich kluků.“
Grigorij přijde k tobě s hraně galantním úsměvem a nabídne ti rámě.
„A vám poskytnu doprovod osobně.“

Klasicné přemístění... by to bylo, ale vzhledem k vašemu stále ne příliš dobrému stavu je to peklo. Nakonec se ale objevíte někde v horách, před zbořeninou farmy. Topešašvili vytáhne hůlku a začne s ní máchat a hlepat na cihly, s čímž se souběžně začne objevovat vchod do podzemí – jejich základny.
Už na první pohled je jasné, že od kancelářského prostředí v sídle anglických bystrozorů se tato základna liší diametrálně, celá vypadá jak mudlovský protiatomový kryt, proto ani nepřekvapí, že pokoj, který vám dají, má jen základní výbavu – postele, skříň, stůl a umyvadlo. Mnohem překvapivější je však to, že vás mají v plánu dát na stejný pokoj, buď jsou si tak jisti, že vás drží v šachu, nebo k tomu mají jiný důvod, žádného vysvětlení se však nedočkáte.
„Musím vás opustit, hlášení nepočká. Grigerieve, ukaž jim sprchu, záchody a zajisti, ať dostanou něco k jídlu. Jo, a hlídej je.“
S tím Topešašvili zmizí, bez dalších slov, bez dalšího vysvětlování. S vámi zůstane jen doktor, Grigeriev a jeden klučina, kterého nepoznáváš, ale který by vzhledem k zjevu zpráskaného psa byl nejradši kdekoli jinde, jen ne tady. Grigeriev počká, až velitel zmizí a pak se k tobě nakloní.
„Slyšíš to, mám tě hlídat furt... takže kdy se chystáš do sprch?“
Začne se tlumeně chechtat, Fenrir, i když nerozumí, moc dobře ví, oč se jedná – vrčí a vypadá, že by blonďáka nejradši roztrhal. Doktor se zatváří znechuceně a vzápětí kontruje.
„Chovej se jak člověk, Grigerieve, jinak tě vykastruju.“
Něco v jeho tónu hlasu donutí mladíka přestat se smát, ale oplzlých myšlenek při pohledu na tebe se nezbaví, natož aby se je snažil skrýt. Doktor vypadá zahanben, jako by se za mladíka styděl.
„Omlouvám se za něj... je, okolnosti je nutí žít v askezi, což má na některé hodně špatnej vliv.“

Když už mám hrát křehotinku, klidně si nechám od doktora znovu pomoct nehledě na to, že vypadá unaveně. Bejt v jiný situaci, mávla bych nad tím rukou a pak i hůlkou. Teď nesmím odmítat jakoukoli pomoc a všichni okolo jsou jenom prostředky.
Smůla, doktore, mohls bejt fajn chlap, ale děláš pro tyhle kokoty. Ale pokud na to dojde... možná tě ušetřím. Otázkou je, jestli to nebude ještě větší trest.

Při průchodu domem se mi zas udělá zle. Ale proč? Není to prvně, co cejtím mrtvolu. Asi to bude kvůli stresu. Doktor mi pomohl, ale stejně potřebuju chvíli někam zapadnout a srovna se se vším, co se stalo.
Pak mi to dojde. Jsou... našich.
Nebráním se tomu pojmenování, tím, že jsem Fenrira zachránila, jsem dala jasně najevo, kde leží moje loajalita. To, že mě kousl, ještě nic neznamenalo. Byl to jenom nějaký virus, co ze mě udělal nečlověka fyzicky. Mohla jsem s tím jako většina domestikovaných vlkodlaků bojovat.
Jenomže já nechci. Možná toho budu později litovat.

V očích se mi odrazí plameny a stejný světýlka se rozsvítí u několika dalších postav ve tmě. Snažím se spočítat, kolik jich tu je. A taky trénovat nos. Nemyslím, že někdy budu stejně dobrá jako Fenrir, protože on je napůl proměněnej, ale na druhou stranu ženský maj citlivější nos celkově od přírody, tak nebudu úplně ztracenej případ.
Ve tmě naštěstí není vidět, jak zatnu zuby, když ke mně Topešašlivi přitančí. Nebráním se. Budu muset vydržet horší věci, to mi je jasný. Hlavně neposrat svoji novou image, kterou podporuje vlastně i Fenrir. Vedle něj i Smrtijed vypadá jako jehňátko.

Do prdele, takhle zle mi dlouho nebylo. Mám pocit jako by všechno, co doktor napravil, šlo do hajzlu a mě někdo prohnal mlejnkem na maso. Od kňourání malý holky mě zarazí jenom fakt, že momentálně nemám pro čí oči předvádět divadlo nedivadlo, a tak není důvod šlapat po střepech svý důjstonosti sama před sebou.
Jakmile vejdem dovnitř, lapne mě pocit klaustrofobie. Dojem chůvičky fakt nemohl bejt lepší, kurva.
Děsí mě, že budu takhle pod zemí. Že mě hned tak nepustěj ven. I kdybych nebyla vlkodlak, tak bych z toho šílela, protože jsem zvyklá na volnej prostor stepi nebo tajgy, na provětrání všech svejch forem. Částečně jsem byla zvíře předtím, než mě Fenrir kousl. A vlk není s to pochopit, v čem se to liší od tý kobky tam. Bláhově si chudák myslel, že to, co dělám, že se podřizuju neAlfovi, znamená svobodu.

Grigerjev si hraje s ohněm. Fenrir jim nic udělat nemůže, ale já mám chuť mu prokousnout tepnu.
Zabodnu oči do země a s vypětím sil podvědomě neodhalím zuby a nezavrčím. Tenhle malej sráč mně a vlkovi nesahá ani po kotníky, zasloužil by výchovnou. Pořádně drapnout za kůži a vycukat.
Ani mi nedojde, jak moc ve vlčích termínech začínám přemýšlet.
"Díky, doktore. Za všechno," dodám po chvíli a snažím se ignorovat Grigerjevův pálící pohled. "Měl byste si odpočinout, nějak to zvládnu. Nejedná jinak než většina mých... bývalých kolegů. Jsem zvyklá - to ovšem neznamená, že to schvaluju," šlehnu pohledem po tom uchu a tak strašně si přeju, abych měla v ruce hůlku a mohla mu šikovným kouzlem nechat vrůst zpět zuby. To mi vždycky zvedlo náladu.
Pokud to půjde, prohlídku nový kobky odložím, potřebuju se zavřít a bejt z dohledu toho mladýho nadržence. Což o to, to, že má sperma na mozku, by se dalo využít, ale nemám na to žaludek. Respektive musela bych mít kurevsky silnou motivaci, abych si s ním začala hrát na kočku a na myš.
Furt lepší než Dolohov. Kdo ví, třeba je tady Vocas panic?
Ta myšlenka mě docela pobaví, a tak je možná pro Fenrira nepochopitelný, proč se ušklíbám, když za náma zapadnou dveře.

Strašně chci něco říct. Něco, co by nějak ospravedlnilo, co jsem udělala. Ale nenapadaj mě vhodný slova. Sorry, že jsem z tebe udělala čoklíka bystrozorů? To by hned bylo o jednoho vlkodlaka míň.
Taky nechci myslet na to, co mi Dolohov udělal. Vocas musí bejt hodně zoufalej, když vyjíždí po ženské, která pelichá jak stará kočka. Aspoň mně to tak přijde a nehodlám zjištovat, jestli to je horší, nebo lepší.
Když zavadím pohledem o něj, tvářím se trochu provinile, aniž bych chtěla. Racionální část, ta, co mě zrazovala od útěku s nejhorším vlkodlakem týhle dekády, mě posílá do prdele, že se nemám proč cejtit provinile, je to vrah děcek a... rezignuje pod tlakem vlka.
Než to mozku dojde, tělo překoná těch pár kroků. Jakkoli slabošsky to zní, potřebuju se o někoho opřít. Doslova. Kdyby tu nebyl on, možná bych se zhroutila u doktora.
Zoufale ho sevřu jak velkýho plyšovýho méďu a do hlavy se mi vkrade myšlenka, že kdyby slyšel, k čemu ho přirovnávám, vyletí z kůže vzteky.

Vypadalo to, že to nemůže bejt horší. Může. A tím teď nemyslím zdraví, i když mám pocit, že to zkurvený přemisťování mý tělo sešrotovalo a potom narychlo slepilo klihem, každou část jinam. Ale o zdraví nejde – jde o tohle místo, o ten posranej pocit malý klece, z který se nedá zdrhnout. Zoo... nebo spíš cirkus. Takhle se žít nedá, tohle nás vážně zabije, zdechnem ne v boji, jak by se kurva patřilo, ale pomalu jak nemocný čoklové, který páníčci včas neutratili.
A navíc maj v rodině malý drzý smrady.
Musíme se vodsud dostat – hovno, vona nás vodsud musí dostat, já už jsem v hajzlu, přiškrcenej, vykastrovanej... a tak celkově v píči. Mrtvej vlk, mrtvej, ale furt chodící a nucenej poslouchat na slovo. Jak nějakej zasranej nemrtvej vobšoust.

Ten její smích mě nasere, jasněže z ni cejtím, že je z toho všeho dost v kelu, že se s tím jen vyrovnává po svým, ale teď tu kurva není nic, co by bylo k smíchu! Ten výgeb je, do hajzlu, nepatřičnej, ne?! Má štěstí, že jí rychle zmizí z ksichtu, že ho rychle smázne... protože část mě má pocit, že se mi vysmívá – a já kurva nikoho skoro nikoho, Fenrire, teď už jenom skoro nikoho – do řitě! nenechám se mi posmívat!
Vobětí, v tuhle chvíli zatraceně nečekaný, mě překvapí, tak moc, že zapomenu, že mám vzteka. Je to divný... tohle ani ti malí zmetci nedělali, vod těchhle citovejch sračiček měli svý vlastní vlkodlaky ve svých vlastních smečkách, kam sem je zařadil – a to jenom v těch klidnějších místech, kde si sem tam nějakou tu slabost mohli dovolit. Fakt nevim, co dělat... ale skrz překvapení se začne pomalu ale jistě drát na svět čerstvě zkopanej a utouklej pocit, ten, kterej byl udupanej při tom posraným slibu – ještě tu mám roli, ještě nejsem úplně vodepsanej. Podpora. Jsem doprdele furt Alfa! Jo, pořád mě potřebuje, i když už je jiná... Cejtím to z ní, už od kobky u Dolohova... změnila se. Už není štěně – rychlejc, než měla, možná až moc rychle, ale už je dospělá - vlčice.
„Už nejsi štěně.“
Konstatuju, ale nevodkopnu ji, jestli potřebuje pevnou podporu, je jedno, že už není malá štěkna. Aspoň vod něčeho tu jsem. Podpora.
„Udělalas dobře.“
Asi jo, pořád máme ňákou naději, ne? Asi.
„Ale teď musíš bejt silná.“
Doufám, že teď nechcípnu.
„Musíš nás vodsud dostat.“
I když se snažím držet citový zabarvení na uzdě, v hlase je znát naléhavost. A ještě aby ne – my, nejvyšší posranej článek vývojovýho řetězce, jsme zavření v nějakejch ztísněnejch kobkách jak psiska v zjebaným útulku, a lidovopi nám přikazujou, jak máme skákat!

Prohránbu jí vlasy – aspoň to, co z nich zbylo, a přičuchnu si... už nesmrdí jak předtím, a nejen protože se její pach změnil... teď páchne jak posraná chemička. Ten šmejdskej zmrd Dolohov!
Jenže i přes smrad člověčiny ze svetru – poznávám ho, tak páchne ten mladej nedomrd – zaznamenám, že chemickej hnus pokračuje dál. Beze slov jí sundám svetr... a konečně to uvidím – hnusný, žlutý mokvající rány, který už se v některých místech zbarvujou do černa, rudá, slezlá kůže... a pak vypálenej ruskej nápis.
Už se třesu vztekem, mám chuť riskovat chcípnutí, vypadnout vodsud, najít si toho zmrda a dlouho, pomalu z něj vodlupovat kůži, dát mu sežrat vlastní sračky, jak bude srát strachy! Ale furt nevybouchnu, furt se držím... ale už vím hovno, jak se mi to daří. Lehce, jen slabě po tom nápise přejedu palcem a hodím po ní tázavým pohledem.
Chci vědět, co to znamená.
Potřebuju to vědět.

Překvapeně otevřu oči, když konečně něco řekne, ale neodtáhnu se. Necejtím, že by mu to zas tak vadilo. Radši ani nepřemýšlím nad šílenou ironií týhle situace a tím patosem. Stačí mi jenom takhle bejt, bez jeho uštěpačnejch poznámek nebo štěkání.
Tiše zasyčím, když mě stiskne, přesto se ani teď nemám k tomu, abych ho pustila.
Vlk se trochu, maličko, uklidnil, když mu Alfa dal najevo, že to všechno jakž takž schvaluje a že tu pro něj je. A taky díky tomu, že tímhle snad částečně přebiju pach toho malýho Vocasa. Přece jen Fenrirova značka je vzhledem k jeho postavení i rase agresivnější než nějakýho nadrženýho chudáka.
Zareju mu do zad prsty a celá se napnu, když sáhne na vlasy. Není to příjemný, vůbec ne, ať po fyzický, nebo psychický stránce. Než stačím zaprotestovat, najednou mě do pasu svlíkne a já jsem zmatená, protože sex snad v týhle situaci nemůže chtít. Nejde to z něj cejtit.

Že nejsem stydlivka, to poznal, ovšem teď se chovám jinak. Předtím jsem si byla vědoma toho, že nevypadám nejhůř, teď jsem jak čoklem požvejkaná karamela, jak mechem volezlá ježibaba a to mi na sebeúctě v týhle zkurvený situaci moc nedodává.
Obejmu se rukama a zamračeně k němu vzhlídnu. Pevně semknu čelisti, když zmíní ten nápis. Trhnu sebou a odstoupím, přitom mu vyrvu svetr z ruky. Rychle ho na sebe natáhnu.
Nebojím se. Nemám důvod a nejsem hysterka, abych nepoznala Dolohova od něj. Sice jsou to oba úchyláci, ale jeden ten úchylák je momentálně můj spojenec, moje opora a komplic. Ale je mi to fakt nepříjemný nehledě na to, že to furt hnusně pálí a svědí.
"Собачья шлюха," vyplivnu ty dvě slova s nechutí a vztekem, kterej se mi zračí i v očích a celý napjatý tváři. "Psí děvka. A já přísahám, že z toho čuráka psí kurvu udělám." Do těch slov pronikl vzteklej ruskej přízvuk i zavrčení.

Nahlas vydechnu a na vteřinu zavřu oči, abych dostala pod kontrolu vlka. Určitě nejsem rapl jako Fenrir, ale tady vlčátko vevnitř mu dělá dobrýho nástupce na to, jaká jsem byla předtím. Mám chuť to tu spálit jako tam u toho dědka, všechny je tu zavřít a nechat chcípnout. Ne, vyhladovět! Aby se požrali navzájem. Vidělo by se, kdo jsou zvířata.
My všichni.
"Ale nejdřív nás odsud musím dostat. S tím jsem počítala. Jenom ještě kurva nevím jak. Proto chtě nechtě musíme hrát jejich hru. Já ji musím hrát dokonale. Subku čubku," prsknu podrážděně.
Zase dorázuju blízko k němu. Šeptám, protože nevím, jak to tu je se zaklínadlama. Ale pochybuju, že celu měli připravenou, když na poslední chvíli nevěděli, že Fenrir tu bude se mnou.
"Ty se snaž nedělat problémy. Nedej jim záminku. Ať jejich pozornost ochabne. Já se budu snažit zapůsobit na doktora a toho gruzínskýho vymrda, co ti to udělal. Jeho filozofie, že účel světí prostředky, nám zachránila prdele, tak uvidíme. Musím je všechny líp poznat. Jenom se modlím, aby... abych některýho nemusela... víc." Dám důraz na poslední slovo opět s jasnou nechutí. "Ale stejně!" bleskne mi bojovně a odhodlaně v očích. "I kdyby jo, nejsem ze skla. Jenom tě varuju předem, že po nich budu smrdět i při všech počestnejch sedáncích."
A taky mu to říkám proto, abych ho varovala, že k tomu může dojít... a že z toho nejsem nadšená. Že nezrazuju naši mikrosmečku, ba naopak se pro ni obětuju.
"A naučím tě rusky. Musíš vědět, co si povídaj, zato oni nemusej vědět, že jim rozumíš. Což je dobře."

Celou dobu, jakmle jsem začala odříkávat plán naší situace, mluvím rázně, rozhodně a pevně, tónem, jakýmu nepřísluší přerušování. Tentokrát rozkazuju já, protože je to na mejch bedrech. Vypadá to, jako by mi ta krátká, tichá opora doplnila část psychickejch sil. Když se budu mít pokaždý na chvíli kam schovat, na pět minut shodit masku, zahodit tu tíhu, co na mě leží, bude to jednodušší. Nemyslím tím nějaký nářky a slzy jako puberťačka, prostě jen mít pocit, že v tom nejsem sama a že nemusím hrát žádný hry.

Čekám na vodpověď, s klidem – teda aspoň na voko s klidem, uvnitř se zas vařej sračky. Seru na to, že mi ten svetr vytrhne, že je podrážděná... to já jsem taky, ale teď chci – potřebuju slyšet, co to znamená. Ale když z ní konečně význam těch klikyháků vypadne, s hrou na zpovědníčka končím, zas mám před vočima rudo a v hlavě před vejbuchem.
Zmrd! Ten zasranej zkurvysyn!
Zbytek poslouchám tak napůl, v uších mi mlátí sbor nasranejch trpajzlíků, přes který hovno slyším, a pak – cokoli dalšího, co zachytím, mě ještě víc nasere. Doprdele! Některý věci se ke mně fakt vůbec dostat neměly.
Nemusela víc... ?! Tohle už nikdy neříkej, do hajzlu!
Ta její odhodlanost mi leda tak rve žíly, kurva! Vona je fakt klidně vojede...? Bude s nima šoustat jak nějaká posraná děvka z ulice?! Bude jejich rozhoďnožka, co roztáhne nohy dycky, když nějakej vopičí chcípák bude chtít smočit?! Tak to kurva ne!
Celou dobu ji nechávám mluvit, holt to teď je její hřiště, ale v tomhle zkrátka držet hubu nebudu.
„K tomu 'víc' nikdy nedojde, rozumíš?! Nikdy!“
Tahle sračka musí mít svoje meze, radši nás voba zabiju sám, než abych nechal svoji samici prodávat se za tohle mizerný živoření. Bez diskuzí, prostě nebude nabízet kundu těmhle kozojebům!
A ještě se učit ten debilní, drnčivej a mlaskavej jazyk? Zní to, jak když šlápnu do hovna! Ale... fajn do hajzlu, fajn... Jako bych měl na výběr.
Potřebuju ventilovat, potřebuju do hajzlu vypustit páru, jinak mi z toho všeho, co se stalo, hovno stalo! Co se kurva furt děje! Z celý týhle posraný situace... fakt mi z toho jebne. Vší silou bouchnu do skříně, dveře se promáčknou, zámek se rozjebe, takže skříň už asi nepůjde zavřít, pokud ji nespravěj. Nasrat. Todle bylo potřeba.
Až pak se k ní zas votočím a promluvím. Docela klidně, řek' bych, až mě to překvapí.
„Dobře, naučím se tu vaší... řeč, budu se ti klidit z cesty,“ ať nepřekážím, že jo, „budu hrát tuhle posranou hru... ale jestli se ti nějakej z těch sráčů zkusí dostat do kalhot, je mi jedno, že chcípnu – von půjde se mnou!“

Nevím, jak si to jeho vyštěknutí vyložit. Na jednu stranu jsem ráda, že by mě nenechal se prodat, ale zas dokud chlap myslí ptákem, nemyslí hlavou. Tohle jsem řekla jenom jako poslední možnost, protože nemám sklony ke kurvení se, i když ten hajzl Dolohov si to myslel.
Zatnu zuby, až to bolí. Doufám, že nebude demolovat naše jediný útočiště. Zalítnu očima ke dveřím, jestli ten rachot někoho přivolal. Ať si myslí o tom, co tu děláme, cokoli, prozatím nemaj koule, aby sem vlezli. Přesto na druhý straně dveří cejtím napětí. Vocas tam někde je.
"Dobře," řeknu jenom.


Další dva dny na mě čím dál víc padala klaustrofobie. Gruzínec se vyjádřil jasně i na moje psí oči, že nás nenechá vyvenčit na čerstvým vzduchu. Prohlásil cosi o tom, že se dočkám. Doktor se snažil dát do kupy moje popáleniny, ale bylo to víc než tristní. Fenrir se díky své poloproměně a celkově lepší kondičce regeneroval rychleji, zato já si připadala jak hadr, se kterým někdo vytřel mudlovský hajzly po orgiích. A to nemluvím o tom, jak kurevsky bylo nepříjemný se v tomhle stavu jen umejt.
Žrádlo nebylo nic moc, ale byla jsem vždycky tak hladová, že mi to bylo jedno. To mi ale nezabránilo se nad tím v soukromí aspoň ksichtit. Vlk potřeboval co nejvíc sil, aby dal tělo do pořádku.
Vocas mě neskutečně sral. Táhnul se za mnou jak smrad, kdykoli vycejtil, že bych mohla na konci svý cesty shodit oblečení. Jen tak mimochodem jsem si postěžovala doktorovi. Chtěla jsem dodat, že kdyby ho vykastroval, možná by to pomohlo, ale ovládla jsem se.

Během těch dvou dní a dalších třech, co jsme byli zavření, jsem pozvolna začala Fenrirovi říkat nějaké věty a slova rusky. Vynechala jsem typický fráze, co se učej v prvních lekcích, a říkala mu to, co by v tomhle mohlo bejt podstatný. Po popsání věcí v místnosti by se okruh by se dal nazvat bystrozoři a vlkodlaci, boj a různý biologický potřeby a pocity. Mluvila jsem vždycky pomalu a zřetelně, dokonce i on musel poznat rozdíl mezi tím, jak mluvím s nima normálně. Kdykoli jsem však vycítila, že ho to začíná srát a vzmáhá se v něm zase ten rudej vztek, radši jsem toho nechala. Stejně by se nesoustředil.


Pátej den. Pátej den to konečně přišlo.
Včera mě Gruzínec pozval na "přátelskej" rozhovor, kterej v jeho podání vypadal spíš jako mírnější výslech. Aspoň já se tak cítila. Znovu se mě ptal na to, co se stalo, zvlášť se zajímal o Dolohova. A kdo ne, když ten zmrd pořád běhá na svobodě? S chutí jsem mu na něj všechno naprášila.
Ale když došlo na otázku ohledně toho, kde by se mohl skrývat, jenom jsem krčila rameny a jako mantru opakovala: Не знаю. Pravdou je, že jsem měla dva nebo tři tipy, ALE: 1) pochybuju, že by tam byl, když utíkal a neověřil si, že jsem mrtvá. 2) chtěla jsem si to nechat pro sebe, protože jeho lov měl bejt moje odplata. Ne aby ho dostali oni a plácali se po ramenou.

Gruzínce ten pátej den konečně něco vyburcovalo, aby nás využil. Čekala jsem to mnohem dřív. Možná za to mohlo moje malý divadlo, když jsem na doktora hrála křehuli. Možná mu řekl, že na přemístění ještě nejsem dost v pohodě, aby jeho práce medika nakonec nepřišla vniveč.
Přišli si pro nás. Navzdory tomu, že nás "chránily" čtyři stěny, neomylně jsem se naučila poznat, kdo se blíží a v jakým rozpoložení je. Rozhodně jsem nespala tak spokojeně jako předtím, kdykoli někdo procházel kolem naší cely, probrala jsem se. Samozřejmě lehký spaní jsem měla i kvůli popáleninám, nikdy jsem neutrpěla tak rozsáhlé zranění, takže to byl pro mě nepříjemnej nezvyk.

Vyvedli nás ven a já se málem zalkla štěstím z čerstvýho vzduchu. Dělalo mi problém udržet na uzdě zdivočelý oči, za kterýma byl vlk a hleděl na okolní volnej prostor.
Pak nás přemístili.





"Kazachstán," zamumlám k Fenrirovi, ovšem to mohl možná z krátkýho rozhovoru postřehnout sám, pokud ví, že je to nějaká země. "O tamní smečce se prý neoficiálně ví, ale nikdo se je nepokoušel kontaktovat. Jejich území leží vysoko v horách, kde se lidé ztrácejí i bez toho, aby za to mohli vlkodlaci. U prostejch Kazachstánců o nich kolujou různý povídačky. Faktem je, že s nima nikdo dlouho nepřišel do kontaktu. Držej si svoji horskou enklávu a o lidi se prej podle všeho nezajímaj.
Topešašvili o nich víc neví. A..."

Kousek od místa, kde jsme se objevili, se z podrostu vynořil postarší muž, který sice vypadal, že má hodně za sebou, ale na jeho pohybech to poznat nešlo. Ještě víc matoucí byl jeho pach. Dokonce ani Fenrirův nos nezalarmoval, protože se Asiatovi nějakým způsobem povedlo zastřít svoje člověčenství. Byl cítit jako divočina kolem, spíš jako zvíře než jako člověk.
A na první pohled to byl lovec. Přes rameno měl nějakou mudlovskou pušku.
Vzhledem k tomu, že se v jeho pachu nedalo číst, nedokázali jsme odhadnout, jak se k nám staví. Jeho obličej byl klidný a oči zkoumavé. Možná ani nevěděl, že před sebou má Fenrira. Anebo i kdyby věděl... znal by ho?
"Я Шона. Я вас буду вести. Вам бы не ходить с нами до конца, они вы вас могли услышать. А мы не хотим их обозлить, да?"
Když mluvil, díval se hlavně na velitele.

Jestli jsem měl první den pocit, že jsem jejich novej pejsek, další dny další dny mě o tom dokonale přesvědčily. Jak jinak. Většina si držela odstup, naštěstí, dělalo se jim z mý přítomnosti stejně blbě jako mě z jejich, možná víc... já z těch zmrdů strach nemám, já na ně mám jen vobrovskej vztek. Jenže některý se votrkali rychle, ten malej vobšoust, co by nejradši vojel i slepici, kdyby měl možnost, ten nevynechal jedinou příležitost si kopnout... a těžil z toho, že mu nemůžu zakroutit krkem. Třeba vohledně Kseni, čím víc se dávala dohromady, tím víc slintal a tím víc narážek měl... a nejen narážek, chuť si zamrdat z něj přímo sršela, takže pochybuju, že zůstane jenom u chuti, jednou, až nebude mít za prdelí řezníka nebo toho zmrda, co jim tu velí, ji zkusí položit na hřbet, to se vsadím. A já tomu nebudu moct zabránit – leda u toho chcípnout.

Každou sekundou, co jsem byl zavřenej v týhle hrobce, jsem byl nervóznější, nasranější, a někde uvnitř i zoufalejší. Věděl jsem už na začátku, že to bude zkurveně špatný... jenže to bylo horší. Mnohem. Každej zasranej kus mýho já řval, že už to nevydrží, ať odsud vypadnu. A čím líp jsem se díky regeneraci cejtil, tím horší ten pocit zdrhnout, vypadnout do volný krajiny, moct se zase zhluboka nadechnout byl. Chcípnout, vysrat se na to a nechat se zabít tím posraným kouzlem najednou nebyla poslední alternativa, najednou to bylo to největší lákadlo. Jenže jsem nemoh', nemoh' jsem ji v tom nechat, a furt nemůžu.

Život se smrsknul na tuhle kryptu, kde jsou stěny až moc úzký a strop až moc nízkej. Mě pendlujícího se zkurvencema furt za prdelí mezi ještě menší dírou, v který nás zabydleli a kam aspoň ti věční hlídací čoklové nelezli, a výslechovkou. S občasnou snahou Kseni mi narvat do hlavy tu jejich hatmatilku.
Starej si mě nechával volat pořád, někdy i několikrát denně a donekonečna se vyptával – co vím o těch jejich, osetijskejch vlkodlacích, co vím o dalších našincích z celýho světa, kde jsou jejich kolonie, kam jsem posílal jaký děcka... A já mluvil. Nemusel mi ani rozbijet hubu, všechno jsem mu říkal dobrovolně, protože – slib. Rozemílal mě na sračky ve velkým mlejnku na maso a já se neměl jak bránit. Fenrir Šedohřbet, noční můra kdejakejch kreténů z tý jejich podřadný rasy, musel stáhnout vocas před nadutou vopicí. Hnusnou, starou a slabou vopicí.
Nevím, k čemu to chtěl vědět - přece nechce sjednotit všechny vlkodlaky, i tomu tupýmu vojebovi musí bejt jasný, že dát dohromady všechny vlkodlaky je moc nebezpečný, moc snadno se mu to může vymknout z rukou, až moc snadno ho, lovce, tahle kořist sežere. Jestli je chce vyvraždit? Možná, radši nad tím moc nepřemejšlím... už tak se cejtím jak nejšpinavější sráč. Zrádce.
Aspoň vím, že si mě tu nedrží jen proto, aby ze mě vytáhnul všecky skrýše, a pak je vybil, aspoň vím, že s některejma chtěj jednat - „Přesvědčíš je, ať spolupracujou, ať vystoupí ze separace a přidaj se k nám v boji proti Zlu.“
Zlo – jinak řečeno, proti každýmu, kdo se tomuhle sráčovi postaví. Cejtím to z něj, chytil slinu, je načichlej chutí po moci... podobně svýho času páchnul nozdrák. Než z něj začala mnohem víc táhnout magořina... a pak už jenom mršina. Zatraceně nebezpečná mršina. A mně zas a znova nezbejvá než poslouchat, nutit našince, ať votročej podřadnejm, ať pro ně umíraj, a jsem přesvědčenej, že to bude znamenat bojovat proti svýmu vlastnímu druhu. Budu je nutit k něčemu, z čeho se mně samotnýmu zvedá kýbl.
Takhle to dopadnout nemělo.

Je to těžký udržet se a nezdrhnout, když jsme zase venku z hrobky. A je to ještě těžší, když i z Ksenji cejtím, že má co dělat, aby zůstala. Jo, bylo to krásný, bejt chvilku volnej... jenže to bylo, teď je teď, a teď rozhodně volnej nejsem. Teď nás vede banda bachařů - krom velitele a jeho věčnýho doprovodu, felčara, ještě další tři kreténi, všechny už znám matně po pachu žádnýho jménem. Aspoň že měla hlavní vopice tolik rozumu a vzala sebou ty starší z tlupy, nějakej mladej připosránek, kterej by začal metat kouzla při první vypjatý situaci, to by byl teprv průser.
Poslouchám Kseňu, ale jen napůl ucha, v duchu už se podvědomě připravuju na nejhorší... já je nechci přesvědčovat, chci je nechat na pokoji. O nějakejch vlkodlacích z Kazachstánu jsem slyšel vod těch, co měli na starosti hledání smeček, který by se mohly přidat k naší myšlence... jenže jen to, že tihle se separujou, a tak je mám rovnou vyškrtnout. Nechtěj se srát s okolním světem? Budiž, respektoval jsem to... ale teď?
Lepší by bylo, kdyby nás rovnou sejmuli.
Automaticky se pokrčím připravenej k útoku, když se ten mongol objeví – nejsem zvyklej, aby mě nějakej parchant takhle překvapil, tohle se mi kurevsky moc nelíbí! Ale udržím se a nevrhnu se na něj... i když mám co dělat. Takhle blbě to neposeru, ne?

***
Velitel se tváří, částečně jako kdyby dostal ťafku, částečně jako by přišel na obrovskou konspirační teorii, kterou Ksenja s Fenrirem zosnovali. Zkrátka, ani za mák se mu to nelíbí.
„Ani náhodou!“
Zase kategorismus, který nepřipouští výjimky. Tedy, s jednou výjimkou.
„Počkej,“ doktor ho chytne za rameno, „tohle je jejich území, můžou tě zabít kdykoli, sotva si všimneš, že se něco děje...“
Na veliteli je, doslova, vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, samozřejmě ví, že doktor má pravdu, ale odmítá ty dva pustit samotné. Nakonec se obrátí na cizince.
„Uděláme kompromis, půjde tenhle,“ ukáže na Fenrira, „tahle, já a doktor. V tomhle množství už přece nemůžem představovat ani potenciální nebezpečí, ne?“
Čas na odpověď průvodci nedá,
„poslyšte, Šono, příteli, vy je znáte líp než kdokoli – nemůžeme jim dát nějak dopředu najevo, že přicházíme v míru? Čímkoli?“

Šona při Gruzíncově vyštěknutí lehce nakloní hlavu na stranu a probodne ho tmavýma očima.
Pro nás oba je ten Kazachstánec hrozně matoucí. Každej den ve svý nový existenci jsem se učila pracovat s pachama, ale tenhle? Ať čenichám, jak čenichám, v ničem mi nepřipomíná člověka, na druhou stranu ani vlkodlaka. Krátce se podívám na Fenrira, nemůžu si pomoct, ale tohle lidský gesto (když lidi se orientujou hlavně zrakem) asi hned tak neopustím. A to i když postojem a výrazem se líp lže.
Zkrátka a dobře, vůbec nejde odhadnout, jak se Šona staví k veliteli a jeho rozkazům.

"Колдуни всегда опасны. Товарищ."
Bystré ucho jistě zaslechlo v Šonově oslovení "příteli" něco neupřímného. Nebo spíš jistou nevoli, ale jinak to na sobě nedal znát. Dokonce se zdálo, že ze mě a z Fenrira vůbec nemá strach, protože neměl potřebu nás kontrolovat pohledem. Sázím na to, že mu Gruzínec zatím neřekl, co jsme zač. Ale... ne, musel, když svoje předchozí slova věnoval lidský části skupiny.
Víc než jindy si teď připadám jako zmatený štěně, a proto se moje frekvence těkání k Fenrirovi zvýší. On je Alfa a já chci vědět, co o tom míní. Je pravda, že před několika dnama jsem si dupla, ale zdá se, že ani blbá přísaha vlka tak úplně nepřesvědčila, že bych se měla na Alfu vysrat.
Vlk mu důvěřuje. Možná proto Fenrirovi neruply nervy a nepokusil se o... no, v podstatě o sebevraždu.

"Если вы сдадите свои волшебные палочки, это они будут считать приветливым жестом."
Tak to jsem zvědavá. Odevzdat hůlku je pro kouzelníka opravdu plácnout sebou na záda a ukázat břicho. Na druhou stranu je to při kontaktu dvou "přátelských kmenů" běžný, aspoň u lidí, že ti, co přicházej o něco žádat, odložej zbraně.

Rozhovor neposlouchám, stejnak jim nerozumím ani slovo, mnohem víc mě zajímá ten člověk. Zajímá... a hlavně mě znervózňuje, i jeho pot splývá s vokolím. Potkal jsem za svůj né úplně krátkej život hodně lidí, a nejen lidí, ale i když žili celej život v přírodě, vždycky měli nějakej pach, kterej je vod ní vodlišoval. Tenhle ne. Tenhle je její součást. Je to hrozba, vobrovská... jestliže je totiž její součást, řídí se i jejíma zákonama, silnější žere slabší, a v tuhle chvíli jsme my ti slabší, vetřelci, ti, co tu jsou navíc a co jsou v potravním řetězci dost nízko. Na druhou stranu, i my, já a Kseňa, jsme furt součástí přírody, hrajem podle jejích pravidel, na rozdíl vod těch parchantů, co nás sem vedou. Možná to nejsou měšťáci, ale rozhodně jim ještě nedošlo, že se taky dostali na řetězec – a rozhodně ne na jeho vrchol. Ten stařec je nepředvídatelnej, hrozba... ale mnohem větší pro ty sráče než pro nás.
Cejtím, že je Ksenja nervózní, zmatená... položím ruku na její rameno, tam žádný popáleniny nemá, ne silně, jen pevně, aby věděla, že se má uklidnit. Nemusí mít strach, možná máme před sebou divnej úkaz, ale furt jsme spolu, smečka zůstává celá. A ani tenhle divnej chlap ji nerozdělí. Navíc, minimálně jeden plusovej bod má – povedlo se mu nasrat toho starýho buzeranta do ruda.

A taky že jo. Topešašvili je v obličeji rudý jak ředkev, ale nevypadá překvapeně, spíš jakoby to tušil, ale tajně doufal, že tahle podmínka nepadne. Padlo, a tak jen drtí zuby a tváří se, jako by měl jít do gaybaru v oblečku baletky. Je vidět, že svádí vnitřní boj, ale náhle se lehce, jen sotva postřehnutelně ušklíbne a přikývne.
„No dobře, hůlky odevzdáme. Jsme tu přece jako přátelé a nechceme nikoho ohrozit.“
S tím vytáhne svou hůlku a podá ji Kazachstánci a pak ho následuje doktor. Na něm je znát upřímná obava, velitel je však podivně klidný.

Tohle mi stačí. Bezeslovný ujištění. Může cejtit, jak se pod dotekem trochu uvolním.
Kdyby se mimo tuhle krizovou situaci nechoval jako kokot, bylo by to všecko v pořádku. Ne že bych mu to přála, ale doufám, že jestli se z toho dostanem oba živí, tak že to tak zůstane. Vlastně ani nepřemejšlím nad tím, co bych dělala, kdybych se z toho nějak dostala sama. A o tom, že bych zůstala sama a ještě v zajetí, už vůbec ne.

Kousnu se do vnitřní strany tváře, aby mi ani nezacukaly koutky, když se dívám na Gruzínce. Místo toho se bolestí trochu zamračím, takže to může znamenat cokoli. To, že Šona v podstatě nijak nesmrdí (nebo lépe řečeno nesmrdí jako tvor, jakým se jeví), vlka sice znervózňuje, ale dokud Fenrir "říká", že mám bejt v klidu, tak mu budu věřit. Třeba ví, co je zač? Nebo to aspoň tuší. Já ze Šony ale hrozbu necejtím, hah, dobře, to nebyl dobrej obrat, když dokonale zmátl naše čenichy. Jednoduše nevypadá jako někdo, kdo by chtěl uškodit nám. Snad to není naivní důvěra děcka, na to už jsem trohu stará.

Šona se při předávání hůlek lehce ukloní, jako by to byl nějakej rituál... A kdo ví, možná to pro zdejší lidi, co lpí na svejch tradicích, tak je. Potom je schová do záhybů svého oblečení, nahodí si pušku na rameni a začne scházet ze svazu porostlého stromy dolů do údolí.
"Хоть ваши люди уйдут. Если нет, я етого узнаю и это не приветливое жесто," prohodí ještě jen tak mimochodem přes rameno, na první poslech konverzačně, ale ve slovech se snadno může skrývat varování. Nebo snad kárání nad nevyřčenou myšlenkou.

Pochod je docela dlouhý a jinak Šona nemluví, jedině aby nás upozornil na nějakou překážku.
"Там около горы нам переночевать. Ночью я туда не пойду. Они бы с нами не встретили. Подождём до рана. Может быть, они придут нас посмотреть."
To říká, když se slunce blíží k vrcholkům hor. Tady bude tma díky horám dříve, takže už je třeba se chystat. Kazach vybere dobré místo pod převisem u úpatí jedné hory, a i když se stará o tábořiště, jako každý dobrý lovec neodkládá zbraň.
"Тоже нам здесь не следует охотиться. Это уже их территория."

Já jsem ráda, že si můžu kecnout ma zadek. Fenrir mohl podle pachu poznat, že celodenní pochod po těch zraněních a několika dnech téměř bez pohybu mi dal zabrat, ale nechci nic říkat. Moje role slabý ženský nemůže bejt v týhle chvíli dokonalejší. Kurvadrát.

"Принесите дрова."
Jelikož Gruzínec nás těžko spustí z dohledu, buď to bude muset udělat on, nebo jít s Fenrirem, protože já se ani nehnu. Jedině kdyby mi to Fenrir přikázal. Navíc jak na hory začne padal noc, bude tu zima. Je sice září, ale i tak. A já nemám hůlku, abych se zahřála, nemůžu se proměnit, abych se neprozradila. Škodolibě mě těší jenom to, že hůlku nemaj ani oni. Ještě že tu není Vocas, ten by mě chtěl hned zahřívat a to bych asi neunesla a hodila ho do ohně.
Až někdo z nich donese dřevo, Šona zručně zapálí oheň. Žádná kouzla, dobrá technika.
Napadne mě, jestli s tímhle Gruzínec počítal. Že tu budem dýl. Protože lovit nesmíme, takže musíme jíst z vlastních zásob. Zdá se, že Šona s sebou určitě něco má, teď záleží na jeho ochotě podělit se, pokud my nic nemáme.
Protože já mám docela hlad. Pokud si Fenrir taky kecnul na prdel, sedím blízko něj, kolena obejmutý rukama, a po očku si všechny kromě něj prohlížím. Jsem přece špiclpták, jak mě Fenrir nazval. A tady jsou mimo svoje území, tak chci vědět, jak se budou chovat. Jak budou cejtit.

Topešašvili s delší cestou počítal, a tak předtím, než zbytek skupiny pošle zpět, sebere dvěma členům k jejich značné nelibosti batohy a podá je Fenrirovi a tobě. Sice to znamená, že se budete muset táhnout s dalšími kily navíc, ale... alespoň něco. Můžeš jen děkovat, že se Dolohov před útokem bystrozorů už nestačil dostat k tvým zádům a těch několik málo modřin už je zahojeno.
Pochod je náročný, nekonečný a jelikož nejen Šona, ale ani Osetijci a Fenrir nemluví, je značně úmorný.
Ke konci už je i na Fenrirovi znát, že toho má dost, přeci jenom, není to tak dlouho, co měl obě haksny zlámané. Dokonce i doktor a Grigorij, kteří jsou zvyklí chodit delší vzdálenosti a jsou v plném zdraví, vypadají utahaně. Nikoho ani nenapadne se s Kazachem hádat, když se rozhodne utábořit se, právě naopak... A rozhodně se netváří jak někdo, kdo by chtěl cokoli nebo kohokoli lovit.

Šona přikáže, a velitel se na něj podívá, jako by ho chtěl na místě kuchnout. Nakonec ale s naštvaným povzdechem rezignuje a otočí se na doktora.
„Ty hlídej ji, já dokopu vořecha, aby mi s tím dřívím pomoh'“
Chvilku na Fenrira štěká příkazy v ruštině a vlkodlak na něj částečně nechápavě, částečně nasraně civí, za jiných okolností by to bylo i vtipný, Fenrir je skoro o hlavu a půl vyšší a jelikož mu nervy nějakým zázrakem drží, vyskakující si Osetijec vypadá jak malý, rozcapený harant. Ale nakonec Šedohřbetovi – ať už s tvou pomocí nebo bez – dojde, co po něm vlastně Jižan chce, a s tichým zavrčením „naser si, vocese, nauč se nejdřív mluvit“, následuje Topešašviliho k lesu.
Máš čas se podívat, co to vlastně celou dobu táhneš na zádech. Náhradní vojenské kalhoty, svetr, který vypadá úplně přesně jako ten Vocasův, jen jinak páchne, další náhradní oblečení, spacák, skládací karimatka a hlavně – lahev s vodou a tři vojenské potravinové balíčky.*
„Jak se cítíte?“
Doktor naváže hovor a zdá se, že má skutečně starost, „vypadáte, že vás pochod zmohl.“
Máš pocit, že to není jen pokus být zdvořilý. Cítíš, že tenhle chlap, který prošel mnoha ozbrojenými konflikty a je proto značně otrlý, je nervózní jak ratlík a nejradši by byl někde jinde. I když nemá tak dobře vyvinutý čich, Kazach ho přesto znervózňuje, instinktivně.

Osetijec s Fenrirem se vrátí... z Fenrira přímo sálá vztek – dá se předpokládat, že Osetijec na jejich malé výpravě za dřevem nevynechal jedinou příležitost mu dát najevo, kdo je pán. Někdy není třeba přímo rozumět, aby se význam slov pochopil. Vlkodlak si k tobě sedne s tichým konstatováním - "zkurvysyn".
Asi hlavně aby se uklidnil, začne prohledávat batoh, chvilku všechno znechuceně prohlíží, a pak ti "svůj" náhradní svetr hodí přes záda. Asi nečeká, že by mu mohla být zima, a nebo jen nechce, aby byla zima tobě.
Topešašvilimu zatím nedošlo, že tady není ten „pán tvorstva“, za kterého se pokládá běžně, víc než jeho běžné pachy – rozčilení a netrpělivost, sekundárně pak unavenost, z něj necítíš.
„Příteli, kdyby se neobjevili, jak dlouhý plánujete zítřejší pochod? Víte vůbec, kde se nacházejí, nebo tu budeme štrádovat křížem krážem a doufat, že si nás všimnou?“
Mezitím ze svého balíku vybalí sučené maso a suchary a začne chroupat.


*něco jako česká KDP

Ještě s tím batohem na zádech jsem dokonale odrovnaná a nasraná. Ale ani jsem necekla, neodvažovala jsem se říct doktorovi, aby to za mě vzal. Snad kdyby tu nebyl Gruzínec, tak možná. Nemůžu zas tolik tahat za jejich trpělivost, když je nemám dokonale oťukaný a nemám na ně žádnou páku, o který bych věděla.

Když Gruzínec na Fenrira řve, zamračeně se po nich otočím a držím pevně semknutý zuby, protože si jsem jistá, že kdybych otevřela hubu, vyjde z ní jenom vrčení. Volali si nás na výslechy samostatně, takže jsem zatím nebyla u toho, když Fenrira vyloženě ponižoval jako... no, jako čokla. Aby mu aportoval dřevo.
Touha žít je mocná, pud sebezáchovy silnej, přesto si říkám, jestli jsme se neměli nechat tam v té díře odprásknout. Před Fenrirem však nesmím pochybovat, musím vypadat, že vím, co dělám, že vím, kam nás tímhle vedu, a že jenom čekám na příležitost.

Při zkoumání batohu, co mě celej den úmorně sral, kouknu na doktora. Strhanej výraz v mý tváři není hra nebo přehánění, opravdu jsem unavená. Bohužel nejen fyzicky, z toho se dá vyspat, stačí se najíst a pak je to v pohodě. Psychická únava posledních dní bude jenom horší. Taky se bojím toho, že přibližně za dva týdny je úplněk... a to nestihnem zdrhnout ani náhodou.
Napadla mě jedna věc, ovšem už teď vím, že to Gruzínec zamítne. Muselo by se mu to kurevsky delikátně předložit a nesměla bych to být já ani Fenrir. A taky by to neznamenalo plnou svobodu, jenom svobodu na ten jeden večer, museli bysme se vrátit a hrát svoji hru, aby nepojali podezření. Aby si mysleli, že nás držej na vodítku.
"Pravdu? Mizerně. Procházky po čerstvém vzduchu v přírodě by se mi líbily, ale ne pochody smrti. Topošašlivi tedy není zrovna gentleman," neodpustím si poznamenat, když je mimo doslech, a poukážu na batoh.
Nijak se nepokusím doktora utěšit, že podle mě Šona není nebezpečný, dokud dodržujeme to, co nám řekl, a nepokoušíme se ho urazit nebo na něj zaútočit. K jeho smůle je to bohužel pořád nepřítel. Pořád patří k NIM. Lépe řečeno ke Gruzíncovi. A já opravdu nepotřebuju odkrývat všechny trumfy.
Ten jeden... mám. Jenom nevím, zda se mi povede doktora přesvědčit, aby ho přednesl Gruzíncovi. Budu nad tím muset popřemýšlet.

Fenrirovu gestu se nebráním, jakkoli jsem předtím bývala samostatná a podobný chlapský manýry odpálkovala s tím, že si poradím sama. Nemám hůlku a cejtím se zdrchaná jak omega - a hraji svoji hru pro oči lidí. Abych pravdu řekla, nejradši bych se o něj opřela a usnula. I ve spánku bych se cejtila bezpečně, když mě a Gruzínce nedělí dveře a stěny a okolo může obcházet cizí smečka.
Takhle akorát sedím blízko a jím něco z toho balíčku, aniž bych si doopravdy uvědomovala, co to je. Důležitý je, že to zaplní břicho, na chuť jsem tady v zajetí rezignovala už dávno.
Do prdele, jak já bych si dala syrovej steak...

"Всё будет," odpověděl klidně Šona s pohledem upřeným do plamenů a žvýkal svoje jídlo, asi taky sušené maso, ale mnohem líp vonělo. Jako fakt maso, ne jako podrážka. Asi to bylo tím, že tyhle národy to prostě uměly upravit, protože z ničeho jinýho nežily. A proč by jedli hnusy, že?
Chvíli to vypadalo, že nic víc neřekne, ale pak začal mluvit. Zamyšleně, pomalu, jako by se soustředil na každé slovo... anebo naopak se soustředit na něco jiného a mluvení zároveň s tím nebylo jednoduché.
"Они обратят на нас внимание, не бойся, молодец. Однако нас ещё ждёт кусок пути. Там ниже горы есть маленькая дорога, которую обозначают звериные амулеты. Волчие черепы с перьями.
А я думу, что сегодня ночью они придут нас посмотреть. Уже знают, что мы здесь."
Jako by Šona řekl něco kouzelného, k vlčím uším dolehlo vzdálené volání.
Úkosem kouknu na Fenrira, on se přece jenom v komunikaci vyzná líp, já neměla možnost potrénovat si praxi, ačkoli podvědomě tuším, o co se jedná. Už jsem pochopila, že vlčí virus se přenáší i se zakódovanejma instinktama, kdežto zvěromág je i přes to zvíře vevnitř pořád víc člověk a někteří, co ani nemaj chuť zvíře vevnitř vypustit, se nikdy nejsou schopni zapojit do společenství svýho druhu (zvířecího), jsou okamžitě rozpoznáni a šikanováni. Protože nenechaj zvíře mluvit, nerozuměj tomu a chovaj se jako lidi.

"Чувствуют нас. Понравимся ли мы им..." Šona pokrčil rameny, "этого я не знаю."

Zvláštní bylo, že to volání opravdu znělo i teď, mimo úplněk, jako by byli proměnění. Na rozdíl od vlků v něm bylo totiž něco jiného. Zlomek vědomí, což potvrzovala i složitost informace, jakou si předávali. Vlci byli sice dost dobře organizovaní, ale pořád jenom zvířata, proto taky tak snadno podléhali vůli většiny vlkodlaků. Nedokázali svému vytí dát nuance, kterých byl schopen (vyslat je nebo dekódovat) pouze lidský mozek.
Domlouvali se, zda se s námi budou vůbec zaobírat, nebo budou dělat mrtvé brouky a nechají nás projít pryč ze svého teritoria. Druhý hlas odpověděl, že nás má jít někdo hlídat.
Zkušené ucho Fenrira tohle všechno poznalo. Lidská část skupiny to, zdá se, nezachytila, znělo to opravdu slabě, neslo se to skrz hory a lesy. Ovšem Šona to podle všeho slyšel (ale rozuměl?). Ve staříkovi bylo mnohem víc, než se na první pohled zdálo, ale to jsme zjistili už při prvním setkání.
V jeden okamžik se na Fenrira podíval skrz oheň a jeho oči vůbec nevypadaly černé jako za dne. Mohlo to být cokoli. Hra plamenů, hra mysli. Já si toho všimnout nemohla, protože jsem koukala stranou do tmy a snažila se poslouchat. A stejně - ten pohled, který v sobě nesl ještě něco pod povrchem, patřil jenom Alfovi naší mizerné smečky.

Doktor sklopí hlavu, jako by se snad styděl, že ti sám s batohem nepomohl.
„A nejen Grigorij, obávám se. Omlouvám se, vůbec mi nedošlo, jak těžký pro vás ten batoh musí být, obvykle u sebe dámskou společnost nemáme. Ale zítra vám odlehčím náklad, určitě alespoň to nejtěžší vám vezmu.“
Usměje se s omluvným pohledem gentlemana, ale dále už se zabývá jen sám sebou a obsahem svého batohu.

Je v nich něco uklidňujícího, v plamenech... stačí do nich chvilku zírat a skoro zapomenu, co se kolem děje. Hovno kouzlení, tohle je nejlepší magie, pravá magie. Znovu mi dochází, jak mi to chybělo... dole v krobce jsem radši moc nepřemejšlel nad tím, kde to vlastně jsem, už tak se mi tam dělalo blbě, ještě uvažovat nad coby-kdyby a zcvoknu. Zas mám, stejně jako na začátku dne když nás vytáhli na čerstvej vzduch, chuť sebrat se a zmizet, prostě zmizet a zapomenout na všechny sračky. Další kouzlo a vlastně i prokletí vohně, rychle zapomínám, že mám na krku vobojek.
Hnus na to jen pomyslet, a ještě větší hnus vědomí, že ho nemůžu nijak sundat.
I teď na žvanící Rusáky kašlu, nerozumím jim ani hovno a ze sledování zmrda, jak netrpělivě poklepává prstama o uzávěr láhve, když se průvodce nemá ke slovu, se mi chce blejt. Nemám jedinej důvod si chvilku klidu, v který nevoxiduje von, kurvit dobrovolným sledováním jeho ignorantskejch gest.
Ale na vytí vážně kašlat nemůžu.
Zapomenu žvejkat gumu, z který jsem se doteď snažil vytáhnout aspoň ňákou chuť, a zpozorním. Jo... jsou to voni, určitě. Projede mnou ne úplně nepříjemný mrazení, směska obav, že jsme tu na ráně a maj nás v hrsti, a zároveň radost. Nemůžu si pomoct, i když vím, s jakejma sráčema tu jsem, i když vím, že jsme vetřelci a můžou nás kuchnout, kdykoli se jim zamane... je to můj druh, moje krev. Možná vzdálená, ale pořád moje krev.
Že není úplněk a oni přesto vyjou neřeším, ne teď, teď to stejně nemůžu nijak vyřešit. Navíc, tihle vlkodlaci tu žijou věčnost osamotě, se svýma vlastníma pravidlama, se svýma vlastníma znalostma, mohli vobjevit cokoli, mohli se vyvíjet jakkoli...
Jdeme zbytečně, nemaj jedinej důvod plíst se do lidskejch kokotin, zas mi probleskne hlavou myšlenka, která mi běhá hlavou celej den... jenže teď už jsem o ní přesvědčenej. Absolutně. Nemaj jedinej důvod srát se s ním – s náma, radši nás zabijou, než aby riskovali, že narušíme jejich klid. A já se jim nedivím.
Z nějakýho vnitřního popudu vyhledám pohledem starce, jako by mi měl dát vodpověď, jako by mi to moh' potvrdit. A vodpověď dostanu. Jo, dostanu, a v tuhle chvíli mi je jedno, že nevím, kdo to naproti mně sedí, že nevím, jak si to vod někoho, kdo nemá žádnej pach, vyložit. V tuhle chvíli v těch očích vidím souhlas.
A my si sem nejspíš jdem pro smrt.
Ještě chvíli koukám průvodci do očí, bez výrazu, bez jakýhokoli náznaku dorozumívání, jen ho pozoruju, ale pak se obrátím na Ksenju, chytnu ji jemně za paži a promluvím.
„Vědí o nás. Brzo se s nima setkáme,“ zmrdi mi sice nerozumí, ale stejně mluvím hodně potichu, jen tak, aby to slyšela ona, „ale myslím si, že nám nebudou chtít ublížit.“
Zatím, jenom zatím. Ale o mým přesvědčení nic vědět nemusí. Jednu poznámku ale dodat musím.
„Teda, jestli ten debil neudělá nějakou kokotinu.“
Sice se nepodívám směrem k žrajícímu bystrozorovi, ale musí jí bejt jasný, koho myslím.
„Musí pochopit, že tady už dávno nevelí von, že tohle není jeho teritorium. A že tohle není klasická vojclovská akce. Jinak jsme mrtví všichni.“
Doktor už začal chápat. I když vím, že nemá šanci cokoli slyšet, poznám, že se třese. Dokonce i zmrd je napjatej, sice na něm není znát, že by cokoli zaznamenal, ale přece jenom... Ne, nemaj tušení, co se kolem nich děje, ale pořád to jsou vopičí vojáci, těm šestej smysl většinou funguje docela dobře.
„Hej, vy dva! Co si tam šuškáte?!“
Zmrd.
Ale i von si už nedovolí začít řvát jako vobvykle, štěká jen polohlasně...

Dělá mi dobře, jak jsem doktora uvedla do rozpaků. Přesto se lehce pousměju, když se mi omluví. Musím pomaličku polehoučku. Možná na "starý" kolena konečně plně přijdu na to, co to znamená termín ženský zbraně... aniž by to zahrnovalo kundu.

I když to nevypadá, že by se Šona díval přímo na nás, šestej smysl říká, že máme jeho pozornost. Není však dravčí a nebezpečná; stejně jako on sám, prostě jenom - je. Plameny mu tančí v očích a ty najednou vypadají, jako by samy plály, protože jejich normální čerň dobře slouží jako zrcadlo.
Celou dobu opětoval Fenrirovi pohled v podstatě bez mrknutí, avšak taky bez jakéhokoli neverbálního zápasu, jaký by se dal čekat, když na sebe někdo takhle upřeně hledí... když někdo zírá do očí Alfy. Ten jeho pach-nepach o něm v tomhle kontextu vypovídal mnohem víc. Navzdory tomu, co se dělo okolo, byl Šona klidný, dělal, že nic neslyšel, a dokonce ignoroval i otravnost Topešašviliho. Jako by to po něm stékalo jako kapky po skále. Seděl tam, nepodoben žádnému člověku nebo čaroději z nynější uspěchané doby, a i kdyby se strhla bouře, vpadli sem oni vlkodlaci, nerozhodilo by ho to.
Nejen mě napadlo, jak je vlastně doopravdy starý? V ten okamžik nad plameny mi přišel jako někdo, kdo tu byl odjakživa. Kdo tu bude i po tom, co se naše kosti promění v prach.
Ale asi je to jenom tou atmosférou.

Definitivně padla noc a ochladilo se, víc než by se dalo v polovině září čekat. Pokud jsme příliš zhluboka vydechli, dokonce nám šla pára od huby. Bylo jasno a do úplňku zbývaly necelé dva týdny.
Až tady, v nesvobodě, jsem si naplno a bolestně uvědomila, jak moc bych chtěla konečně bejt svou vlastní paní, pochopila jsem Fenrirovo puzení utýct a nic neříkat, žít nekomplikovanej život třebas bez ničeho, ale bez lidskejch nebo čarodějnejch zákonů. Ačkoli mám ráda vědění a ono bylo důvod, proč jsem přijala Znamení, klidně bych se vzdala všechn knih, zvykla bych si na nepohodlí, jenom kdybych mohla shodit lidskou formu a utéct v jakýkoli zvířecí podobě.
Vlčice měla chuť zlomeně zavýt, protože ta svoboda byla na dosah ruky a přitom za tlustým neprůstřelným sklem.

Proto když kouknu na Fenrira, když se mě dotkne, je můj pohled trochu raněnej, protože mě vytrhl z těch myšlenek. Přikývnu a pod záhyby velkýho svetru krátce a pevně stisknu jeho ruku. Zas je to gesto vlčice, která se ujišťuje, že opora a spojenec je tady. S tím, že jsme spolu šukali, to nemá nic společnýho, protože ve svý podstatě je tohle mnohem intimnější. Už jenom proto, že to vyžaduje důvěru.
Trhnu sebou, když na nás vyštěkne.

"Říkal mi, že tady je to mnohem krásnější než v Anglii, že už chápe, proč se ta smečka stáhla sem," zalžu bez mrknutí oka a v podstatě tak vyjevím svoje vlastní myšlenky. Proto jsem ani nezaváhala. "Jsme rádi, že jsme konečně na čerstvém vzduchu. To je vše."
Doufám, že na tohle nebude mít co odpovědět. Vevnitř mě duše tak tupě bolí a já nemám chuť se zahazovat s gruzínským panákem, co nevidí a nechápe vůbec nic. Jo, v takovejch podmínkách (jindy ale za pomoci alkoholu) se probouzí moje ruská duše, která se tolik liší od duší jinejch národů. Už nejeden mi řekl, že my Rusové jsme divní. Ti diplomatičtější říkali, že zvláštní. Na jednu stranu žijem v bídě, pořád pod jhem oligarchů, jsme ochlastové a mnohdy i nevzdělanci, na druhou stranu jsme filozofové a dokážem lidi donutit se nad věcma zamyslet naprosto z jinýho pohledu.


Noc postupuje a je klidná. Neozvalo se nic a já pod náporem únavy usnula opřená o Fenrira, protože mi byla zima.
Šona ležel u ohně na boku opřený o loket a zíral střídavě do tmy a do plamenů. A nad táborem se vznášelo lehké napětí, které lidi dobře znají ještě z pravěku, kdy je od šelem a tvorů noci dělilo právě jenom světlo ohně.
Fenrir spíš tušil než doopravdy cítil nebo slyšel, že jsou blízko, blíž, než by kdo čekal. Čekají. Pozorují.
A nic. V noci se nestalo nic. Nepřišel útok a ten zvláštní pocit se rozplynul ráno v mlze, která zahalila hory. Odešli jako duchové.

Ráno je studené a mlhavé, kolem slunce jsou potrhané mraky a můžem jen doufat, že nakonec mlhu zažene. Je mi hrozná zima, jsem rozlámaná a klepu se jak ratlík. Proto uvítám, když Šona po zlikvidování tábořiště zavelí k pochodu a já se můžu zahřát. Doufám, že doktor dodrží svoje slovo a pomůže mi s nákladem.
Ke zmíněným vlčím lebkám s péry dorazíme před polednem, kdy už po mlze není ani památky a slunce spíš jenom svítí, než že by hřálo.
Cesta jehličnatým lesem nahoru na svah není skoro vidět. Kdyby nám ji Šona neukázal, ani bych si jí nevšimla. Zato pach cizí smečky byl cítit už dobře hodinu, silný a majetnický. Smrad lidí (krom těch dvou) nikde.
Šona nám nakázal tiše čekat. Prý až uznají za vhodné, ukážou se nám. Vědí, že jsme tady.

Po další hodině se zpoza stromů najednou vyloupla žena ve středních letech s dlouhými copy, na sobě měla podobný oděv jako Šona, akorát byl čistě z kůže a kožešin a barvami dokonale zapadal do okolního prostředí. U pasu měla nůž.
Lidské části výpravy věnovala jenom jeden pohled, se Šonou si taky jeden vyměnila a pak upřela pozornost na nás. Oba si nás pozorně prohlédla a Fenrir podle silného a dominantního pachu poznal, že se na nás přišla podívat samotná Beta. Šlo to poznat i podle různých šperků a odznaků dobrého lovce (zvířecí trofeje), které se sice mohly lišit kmen od kmene, ale pointa zůstávala stejná. Dost archaických smeček si na tuhle tradici potrpělo, pokud se nemusely maskovat mezi lidmi.
Její tmavé oči zůstaly viset na Fenrirovi. "Proč jsi sem přišel, lovče lidí?"
Zprvu to vypadalo, že snad ovládá nitrozpyt, protože slova nebyla ze žádného jazyka, jaký by kdokoli z nás znal. Pak mozku konečně došlo, že opravdu řekla něco nahlas... a řekla to tou řečí jako včera v noci. Fenrir poznal její hlas, který dal příkaz nás sledovat.
Ta řeč totiž nebyla lidská. Byla naše. Hlava se tomu těžko přizpůsobovala, ale cosi vevnitř, ti vlci, co máme v duši, se snažili pochopit.
Lidem to asi muselo znít jako vrčení, ovšem Šona nevypadal překvapen.

Ať Ksenja řekla cokoli, rozhodně tomu parchantovi zavřela hubu. Nevypadá sice, že by byl z vodpovědi dvakrát nadšenej, ale nejspíš nemá co říct. A to je jedině dobře, jen ať mlčí. Aspoň pro jednou ať drží hubu.
Jak noc postupuje, udělá se vážně zima. Srst mě ještě chrání, ale lituju, že na sobě nemám svůj starej těžkej kabát. V tý bundě, co na mě vopičáci navlíkli v Dolohovově doupěti, bych se ani nedivil, kdybych měl vomrzliny. Pochopím, že ti dva sráči si rozdělili hlídky, protože doktor to hnedka zabalí, zatímco zjeb na mě i přes zřetelnou únavu civí, jak kdybych měl lepru a kdyby usnul, vokamžitě bych ho nakazil. Pak padne do limbu i Ksenja a netrvá dlouho a mě samotnýho únava z dnešního dne, a nejen toho dnešního, spíš celková vyflusanost z posledních několika dní, začne dostávat. Hodím vlčici batoh pod hlavu, lehnu si vedle a přitisknu se k ní, ať se zahřejváme navzájem. A zvysoka seru na to, že Topešašvili vypadá, jako kdyby se měl každou chvíli poblejt.
Ani v běžnejch podmínkách nespím dlouho, probouzím se několikrát za noc, ale tentokrát... tentokrát jsem co půlhodinu vzhůru a i když spím, pocit neustálýho nebezpečí mi nedovolí to úplně zalomit, probudí mě vážně cokoli. A navíc se do mě nad ránem pustí zima, skutečná zima, při který mi samovolně cvakaj zuby. Je to docela novinka, poprvý, co mi je vážně „kurevská klendra“. To ale taky znamená, že jakákoli šance na aspoň krátký spaní je definitivně v hajzlu.

Na ráno čekám jak na spasení, poslední hodinu už ani neležím, chodím na místě a snažím se trochu zahřát. A jsem kurevsky vděčnej, když se konečně zase chystáme pohnout. Před odchodem se k nám přichomejtne doktor, ale jelikož z něj netáhne ta typicky „topešašviliská“ chuť kopnout si do nás na dobrej den, ignoruju ho. Však taky jenom prohodí pár slov s Ksenjou a hodí do svýho báglu několik jejích věcí. Dobře si ho vochočila, to se musí nechat...

Jdu... někam, vlastně ani nevím kam, tak prostě jdu, naslouchám a sem tam větřím. Snažím se zachytit nějakou stopu, která by mě upozornila, že jsou až moc blízko. Jsem si jistej, že nás pozorujou, že nás maj pořád v merku, což absolutně chápu, já jen chci vědět včas, kdyby se rozhodli zaútočit - chci bejt připravenej. Jenže si vůbec nejsem jistej, že bych je ucejtil dřív, než by to oni sami chtěli. Zato pach jejich teritoria je čím dál tím zřetelnější, což pro nás není zrovna pozitivní – dobře, pro zmrda a jeho představu armády vlkodlačích štítů asi jo, ale jelikož teď jim musí bejt úplně jasný, že už nejsme jenom procházející, stáváme se možnou hrozbou.
Za celou cestu nepromluvím ani slovo, a i když čekáme na rozcestí, nehodlám mlčení prolomit. Vlastně, v tuhle chvíli by mě každej, kdo by promluvil, neskutečně nasral... ale i tak se divím, že ti dva vopičáci držej hubu, asi se pomalu učí...
Cejtím v kostech, že to nepotrvá dlouho a setkáme se s nima, i když si vážně přeju, aby k tomu nedošlo. Každou minutou jsem přesvědčenější, že je to příšerná chyba... jenže radši umřu rukama členů svýho druhu než vlivem nějakýho debilního kouzla.

Ucejtím ji jen krátce předtím, než se vobjeví, a hnedka se vymrštím na nohy. Nechci se při prvním setkání válet na prdeli jak nějaká blbá omega. Alespoň tenhle poslední aspekt mýho původního, nesvázanýho já si nenechám sebrat.
Beta... ochránkyně - má to znamenat, že nás vážně berou jako ohrožení? A nebo tuhle naši výpravičku považujou za tak důležitou? To tak...
Hlas se mi rozezní v hlavě, přímo v hlavě, což je zvláštní, ale – alespoň pro mě – ne úplně neznámý. I když nepočítám včerejší večer, už jsem tuhle řeč slyšel, dokážu ji rozpoznat... jenže patří do světa, v kterým jsem se nepohyboval a nikdy pohybovat nechtěl. Je to jazyk samotářskejch kmenů, těch, co se nechávaj napokoji. Takže jo, rozumím jim, ale mluvit? Ani náhodou, neřek' bych správně ani svoje debilní jméno...
Podívám se na Ksenju, jestli taky rozumněla – a pak beze slov naznačím, aby překládala.
„Doveď mě k Alfě. Jsem zde, abych váš kmen žádal o pomoc.“
Mluvím pevně a vysílám signály toho, co snad pořád ještě jsem - dominantní Alfa, ten kterej stál v čele celýho vlkodlačího společenstva. A co nejvíc potlačuju vopravdovou skutečnost - že žádám o pomoc v posraných žabomyších válkách jedný vopičí palice, palice, pro kterou teď votročím...

Beta klidně stojí, ale když se Fenrir pokusí na ni dělat alfovský ramena, přimhouří šikmé oči, a třebaže se v podstatě nepohne, snad jen o kousíček, něco v jejím výrazu se změní. Je možná "jenom" Beta, ale pořád je to její území, a to je víc než cizí Alfa.

Vůbec nevím, jak mám překládat. Bude rozumět rusky? Anglicky sotva. Zamračila se, když na ni Fenrir spustil ingliš, jako by ji snad urazil. A pak se jí škvíry místo očí rozšířily, protože ze mě nic nevypadlo. Teda... ne rusky.
Jako by můj mozek přepnul. Možná to bylo tím, kolik forem jsem měla, jako kolik zvířat jsem musela umět komunikovat. Anebo to byla nějaká prapůvodní přirozenost? Přiznejme si, Fenrir není zrovna myslitel, třeba se jeho mozek nemůže chytit. Anebo se mu nechce.
Buď jak buď, přeložila jsem to. Po jejich.
Jsem z toho, co ze mě vypadlo, tak v šoku, že mi málem unikne další kus rozhovoru. V zádech cejtím pohled těch dvou, protože to opravdu znělo jako zavrčení.

Beta se rychle vzpamatuje. Musela ze mě cejtit to překvapení. Určitě i pozná, jak "mladá" jsem.
"Přicházíš žádat a přitom rozkazuješ? Slyšeli jsme o tobě, lovče lidí. V tvých patách jde bolest a smrt. Zelený had ti svítí nad hlavou a jeho světlo vás... vás oba zalévá jako jed."
Mám co dělat, abych neuhnula očima. Je to pravda. On znamení nemá, ale já jo. Kurva.
"Nečistá nepřekročí práh našeho území, dokud nerozhodneme jinak. A už vůbec ne lidi. Můžeme jednat na mýtině Hlasů, kdy já budu Hlasem smečky. Avšak trvám na tom, aby Nečistá neprošla."
Civí na mě a stačí to k tomu, aby dala najevo, jak mnou naprosto opovrhuje. Zatínám zuby, tep i tlak mi letěj nahoru. Je na hovno bejt odpadlík. Nepatříte k nikomu, nikdo vám nevěří.

"A když se toho znamení zbavím?" promluvím zase po jejich. Vedle ní to není tak hladký, ale účel to plní. Aniž bych odtrhla oči od Bety, otážu se lovce: "Šono, půjčíš mi nůž?"
Je to jasný. Chci udělat to, co jsem po Fenrirovi žádala tam v chalupě. Chci to vyříznout. Sere mě to, kurevsky mě to už sere. Nepatřím k němu, už ne! A nebudu nosit jeho značku! Nechci snášet to ponížení. Jako by nestačilo, v čem teď jsme.

Že je tahle situace pro mě absolutně neznámá vím moc dobře sám, ale když promluví Ksenja dojde mi, jak moc se pohybuju v neznámých vodách. První věc, rozuměl jsem jí... už to mi střelí kudlu do zad a chvilku mi dochází, že i ona, čerstvej přírůstrek, umí mluvit jejich řečí... to znamená – umím tak mluvit taky?
Dávno jsem se smířil a spokojil s tím, že to neumím a že to nikdy potřebovat nebudu. Faktem je, že jsem nikdy ani nezkoušel, jestli to umím, navíc, nikde, de jsem byl, tak našinci nemluvili, tak nebyl důvod svoje znalosti zkoumat, ale teďka? Vážně to mám celou dobu v sobě, aniž bych o tom věděl?!
Možná bych z toho měl i radost, kdyby... kdybych nevěděl moc dobře, že tohle je hodně daleko za hranicí, za kterou jsem se chtěl dostat. Že v těchhle vodách se hodně snadno utopím.
Možná jenom díky tomu, že jsem furt zmatenej z toho, co mám a nemám umět, nezačnu přemejšet, jak je možný, že o mně tolik ví... a jak je možný, že z Ksenji cejtí nozdráka. V tuhle chvíli mi to přijde... nepodstatný. Počkám, až dořekne první větu a promluvím, tentokrát po jejich... našem. Do hajzlu! Už ani nevím, na čem jsem...
„Ne... nerozkazuju...“, zarazím se, je to divný slyšet se mluvit jazykem izolovanejch kmenů, je to divný zjišťovat, že ho do nějaký míry ovládám, „jenom žádám.“
Na důkaz pravdivosti slov lehce sklopím hlavu. Dál nic nerozvádím a nechám ji mluvit... ale stačí jen pár slov a srst na zádech se mi naježí, jak kdyby se mi chtěla v příští vteřině zakousnout do krku. Na chvilku mi veškerou nejistotu a zmatenost vyžene pocit důvěrně známej – vztek. Ale pořád mi pud sebezáchovy funguje natolik dobře, abych držel hubu, i když mám čelist ztuhlou, jak kdyby byla napuchlá. Ale když Ksenja zas začne s tím, jak si to vyřízne, nevydržím – nejen proto, že teďkonc by to vyřízla bez umrtvení a při plným vědomí a ne v limbu, jak jsme plánovali, ale hlavně – mám pocit, že jsme nikdy nevyřešili otázku toho, jestli to nozdrákovi nedá echo. Kdyby se tu objevila ta chátra, buď vyvražděj celou smečku a nás s nima, nebo smečka vyvraždí je a nás s nima, tak i tak to budem my, kdo chcípne.
„Had... je minulost, jak moje tak její. Možná má znamení, ale uvnitř je čistá. A za očištění zaplatila velkou cenu.“
Ukážu na její jizvy, a že jich má na ksichtě dost.

"Nečistá nepřekročí naševýsostné území. Už tak jsme ustoupili, když jsme ji nechali projít až sem," zopakuje Beta neústupně, pomalu, jako by to vysvětlovala někomu, kdo špatně rozuměl.
Gruzínec a doktor asi mají z rozhovoru hovno, jenom jsem zaslechla odpověď na můj dotaz (a nebylo to od Šony): "Ani náhodou."

Zafuním a přes hnusnej, smradlavej a kousavej svetr vztekle stisknu Znamení. Dolohov se mě snažil ponížit, mučil mě, ale tohle je v lecčem horší. Vždyť zezačátku se i Fenrir choval přezíravě kvůli tomu, že jsem se nechala ocejchovat.
Jak se zdá, je to nějaký moje prokletí. Nejdřív si mě označkuje On, potom Fenrir, potom Dolohov. Ještě že to neudělali Gruzínci. To bych se fakt cejtila jako děvka největší, přestože to s tamtím nemá zatím nic společnýho.
Pořád něčí vocas. I během Jeho zmizení to tak bylo. Vždycky slouha, guvernantka.

"Ser na to. Dokud budu mít ten pitomej obrázek, všichni se mnou budou jednat jako s póvlem. Řeknu doktorovi, ať mi to pak nějak... odstraní," zamumlám k Fenrirovi anglicky a poraženě odstoupím. Nebudu to lámat přes koleno.

"Budou jednat jedině s Fenrirem a se Šonou," promluvím k lidem. Šonu sice neříkala, ale snad Šona vyslyší moji narážku, že se má pokusit jít s nima, protože jedině tak, v doprovodu někoho dalšího, budu moct pro Fenrira získat chvíli... no, dá se říct, že svobody.
Rovnou jim přeložím i další slova Bety.
"My musíme počkat tady. Nevím, jak dlouho."
Teď Gruzínec určitě vyskočí jak čertík z krabičky.

Přes tohle nebo spíš přes tuhle vlak nejede. Dokážu snad ještě rozeznat, kdy se furt dá diskutovat a kdy už je to čistej rozkaz, kterej se obejít nedá. A tohle je jasnej rozkaz. Nelíbí se mi to o nic míň než Ksenje – už proto, že tím uráží člena mý smečky a tím zároveň mě, ale co teď můžu dělat...? Leda hovno. Když tyhle podmínky nepřijmu, nejspíš mě zabije to posraný kouzlo, protože zjeb je chce za každou cenu za prdelí, nebo spíš chce mě, ať je za jeho prdel zkusím dostat, jakkoli. Ale protože mi je dopředu jasný, že nemám šanci, co pak? Pokusí se je k tomu donutit po svým? Vrátí se s posilama a zkusí je vyvraždit?
Kurva, do jak mizerný pozice jsem se dostal?!
Ne, nemám na výběr, i když s tím zároveň padá i další věc, jediný dobrý, co z tohohle mohlo přijít – pořád jsem tajně doufal, že v tomhle jejich životě plným šamanů a úplně jiných znalostí třeba budou vědět, jak to posraný kouzlo prolomit, aniž bych musel chcípnout jak největší sráč, byla tu malá naděje, že se přece jenom nějak zbavím vobojku, mizerná a slabá naděje, ale pořád naděje. Sám bych s tím stejně přijít nemoh', to by byla jasná zrada toho jejich debilního bystroušskýho spolku a porušení slibu, ale Ksenja by to mohla nadhodit, mohla by jednat... ale teď? Teď jsem v hajzlu. A vlastně ani nevím, jestli i blbý přiznání, že mě maj v hrsti, nebude považováno za zradu. Jestli to poznaj – a jako že to poznaj – a zeptaj se mě, můžu jim vůbec říct pravdu?
Zas ten intenzivní pocit, že se vodsud rozhodně vcelku nedostanu.
Alespoň že Ksenja nedělá scény, přijít nějakej hysterčák, asi nás rovnou zabijou na místě. A vlastně mi to "rozhodnutí" do značný míry i usnadní, protože ten pocit nasranosti, že urážej mou smečku, se ani zklamáním nezmírnil. Kdyby se začla bránit, stál bych za ní – i kdybych měl Betu rozsápat. A nebo by ona rozjebala mě.

Topešašvili civí jak spadlý z višně, jakoby poprvé začal uvažovat nad tím, že jít sem nebyl dobrý nápad. Ale dlouho bez dechu nezůstane, tak jako obvykle, když se mu něco nelíbí, i teď začne brunátnět vzteky.
„Na tohle seru! Nevím, co se svýma zablešenýma kamarádíčkama chystáte, ale já to prokouknul! Vyvrč jí, že Fenrira nepustím samotnýho ani na krok... vzdal jsem se hůlky, půlky svýho týmu, co víc ještě chtěj? Do toho jejich 'jednání' se jim srát nebudu, stejně tím vaším pseudojazykem nerozumím, ale chci bejt u toho, rozumíš?!“

Beta poznala podřízení, a tak se trochu uvolnila. Jenom na chviličku, protože to začal Gruzínec prskat jak voda na plotně a urazil tím všechny okolo. Jako malý děcko, co chce za každou cenu hračku někoho jinýho. Co se chce svízt na kolotoči, ale není na to dost velký.

"Oni s náma vůbec jednat nemusejí, pokud se nebudeme chovat podle jejich tradic a pravidel," řeknu co nejvíc klidně, nasadím naučenou masku a tón, jakým jsem promlouvala k malejm spratkům, co se chovali přesně takhle. Vztek na ně neplatil, to očekávali. Jedině vytrvalost a klid skály. Topešašvili mi tu sugesci jenom usnadňuje, dobře si pamatuju, jak jeden z nich vyšiloval, zbrunátněl a šlahl sebou. Dětská hysterie, nebo co to bylo. Na chvíli z toho prostě omdlel.
Kéž by se to stalo jemu a ne jen na chvíli! Kéž by to s ním šlahlo! Byl by pokoj.
"My jsme tu ti, co něco žádají. Beta smečky tlumočila Alfovo rozhodnutí. Jedinej... čistej je tu Fenrir a se Šonou se znají. My jsme nečistí cizinci. Buď budeme jednat po jejich a zůstaneme tady a budeme rádi, že nás v noci nezabili, nebo tohle jednání rovnou můžete vyškrtnout, protože je urazíte.
Vlastně je už urážíte svým chováním. Ale dělejte, jak uznáte za vhodné, mě tam nepustí, já tu zůstávám," zakončím to s pokrčením rameny a kecnu si do kořenů stromu, kde jsem seděla předtím a kde mám odhozený batoh.

Moje podivně klidný chování pramení z toho, jak hluboce se mě dotklo, co Beta řekla. Je ve mně hořkej osten, jsem cejtit smutkem a zhnusením, ale snažím se to nedat najevo. Stáhnutá do ulity se pokouším nechat to kolem mě proplout, a jakmile bude čas, řeknu doktorovi o tom vyříznutí. Co je další jizva a bolístka proti tomu, když mě nebudou mít za jeho služebníka?
Nedívám se na nikoho z nich, maximálně na Gruzínce, pokud začne zase řvát. Ustoupila jsem jednání jako podřízenej člen, tak, jak to chtěla, tak to snad vyjde.

Beta klouže očima z Fenrira na Gruzínce, kterýho si měří dosti nepřátelsky. Kdo ví, jestli rozumí rusky?

Topešašvili sleduje Ksenju nabroušeně, ale přesto nerozhodně, něco, co od ni vyslechne, ho zřejmě donutí zchladit vztek. Ale... je z něj cítit ještě jiný pach, pach, který je v tuhle chvíli, kdy nemá prakticky žádnou moc a žádnou ochranu, více než nepatřičný – pach sebevědomí, jako by věděl víc než ostatní, nebo měl pár trumfů v rukávu. A to je něco, co by v tuhle chvíli, kdy je pro většinu aktérů čitelný jak leporelo, mohlo být nebezpečné.
Ale přesto, ať je to jakkoli překvapivé vzhledem k tomu, že se cítí až moc sebejistý, povolí a uklidní se. Už dopředu je poznat, že se rozkazu Bety podvolí.
„No dobře, tak budeme slušní, jestli si vořech něco zkusí, tak zhebne, pojištěnýho ho mám. Budeme hrát podle jejich pravidel... ať už jsou vážně jejich nebo ne.“
Usměje se úsměvem někoho, kdo tomu druhému nevěří ani půl slova a chce mu to dát patřičně najevo, ale pak přejde do stínu stromu a sedne si.
„A když už jsme u toho, vy přeci taky patříte k zableš... nim, ne? Jaktože vás nepustí?“
Úsměv se změní, je přezíravější. Jako by tušil, v čem je kámen úrazu, ale chtěl si na Ksenje kompenzovat svou malou prohru.

Beta gesto pochopila, a tak naznačila, ať ji Fenrir se Šonou následují. Vedla je po stromy porostlém svahu a šla svižně, jako by jí strmý sráz nečinil problémy.
Jestli tu někde byla cesta, rozhodně by ji člověk nerozeznal. Dle tradic si akorát označili začátek svého výsostného území (tedy toho, kam nikdo, opravdu nikdo nesmí bez jejich dovolení, jinak mají právo ho na místě zabít; ta část teritoria, kterou jste procházeli, patřila k loveckému revíru, jelikož uživit smečku není nic jednoduchého a členové potřebují pohyb - to znamenalo, že se tu nesmělo lovit, ale projít někdo mohl).

Říkala cosi o mýtině Hlasů. Tam došli, když slunce začalo svoji dráhu klesání a prodloužilo stíny.
Mýtina voněla odkvétajícím lučním kvítím, do kterého celý den pražilo slunce. Připomínalo to léto, ačkoli zde v horách bylo jasně poznat, zvlášť podle zimy a proměnlivého počasí, že podzim nastoupí velice rychle.
Také se zde nacházel kostmi ověnčený totem s vlčí lebkou, dřevěný sloup byl však vyřezaný do lidských proporcí. Pod ním byly tři menší kámeny a naproti němu do půlkruhu další.
Beta si sedla na ten prostřední pod totemem, který byl měl náležet Alfovi. Domyslel sis, že ty druhé dva jsou pro šamana kmene a právě Betu.
Vy jste se měli se Šonou posadit na ty naproti. Šona ti během cesty tiše sděloval pár důležitých věcí - světe div se, bylo to ve vlčím jazyce. Jinak bys mu asi nerozuměl, protože jeho ruština zněla i pro neznalce trochu jinak.

"Mýtina Hlasů je místo, kde se konají soudy a slyšení, které mají být tajné a smečka k nim nemá přístup. Účastní se jich jenom Alfa, Beta a Šaman a ti, kterých se to bezprostředně týká." Šona na svůj věk mrštně přeskočil menší padlý strom, co vám stál v cestě. "Skloň svou hrdou hlavu a buď upřímný. Bude se ptát. Bude se hodně ptát, protože se jedná o bezpečí smečky. Sám to musíš znát. Možná tam budeme sedět dlouho, možná přijde Šaman, možná i Alfa, to nevím. Ale je dobře, že tvoje Nečistá ustoupila, to je možná krok k tomu, aby uvěřili, že i když má pořád v sobě hadí jed, tak touží po protijedu a chce s tím bojovat."


"Proč je hrdý lovec lidí loutka člověka?" zeptala se pak Beta bez úvodu a zase tě probodávala šikmýma očima, které teď připomínaly spíše kočku než vlčici. "A proč chodí ve stínu zeleného hada?"
Pořád se tu vznášela otázka, jak tohle všechno o vás vědí. Byls kouzelník, ale k podobným informacím jsi o ostatních většinou neměl přístup, pokud někdo nešpehoval. Ovšem právě tyhle prastaré kmeny, zdá se, dokázaly získat tyhle informace jinak. Věštění z kostí a další blbosti vypadaly jako fraška, často se ukázalo, že šamani dělají divadlo pro smečku, aby udrželi jejich víru a poslušnost, protože tohle je snazší cesta, než každému ukazovat svoji fyzickou sílu. Čáry drží v bázni a nejistotě.
Jenže tu byla ještě další sorta šamanů. Těch opravdových, kteří nepotřebovali houby k tomu, aby "mluvili s duchy".
Možná, že jeden z nich dlel právě tady. A podle toho, co jsi slyšel v povídačkách a legendách, byli takovíhle opravdoví šamani mocní a moudří. A hlavně - dokázali léčit nejen tělo, ale i ducha. Dokázali lámat prokletí.
Co jiného než prokletí by bylo kouzlo od Topešašviliho?

Gruzíncova sebejistota se mi nelíbí. Co chystá? Snažím se vzpomenout na celou přísahu, kterou donutil Fenrira složit. Jestli v ní nebyla nějaká skulina, která by nás zruinovala ještě víc. Popravdě jsem v tu chvíli byla tak vyčerpaná a Fenrir taky, že i kdyby tam něco bylo, tak mi to uniklo. Pořád to znělo jako odsouzení se k doživotnímu otroctví a jedině fakt, že se pokusím to nějak zlomit, mě donutil Fenrira přesvědčit, aby tu smlouvu s ďáblem, jak se říká, uzavřel.

Podívám se na Gruzínce tak nějak unaveně. Žilama mi proudí počínající chandra a není mi nejlíp, že jsem tu s nima sama a Fenrir je daleko a já nevím, co se s ním bude dít. Radši bych tu seděla s tichým Šonou, který... hah, naštěstí má jejich hůlky.
Kdyby to byla spřátelená smečka, snadno by se dalo zařídit, aby nás přišli napadnout a sejmuli Gruzínce. Bez hůlky by toho chlapečkové moc nezmohli. Umřel by a slib by se zrušil.

"Jste bystrý, určitě vám došlo proč," odpovím tiše a sklopím oči k rukám, kde žmoulám nějakou větvičku, abych se něčím zabavila. Otrhávám z ní listy a občas kousek ulomím. Pomáhá mi to nerozhlížet se okolo, protože cejtím jejich přítomnost. Beta zmizela, a přece zůstal pocit, že tu někdo je, že nás pozoruje. Nejsou pitomí, nenechali by nás tu jen tak, protože co kdyby se lidi rozhodli zákaz porušit a přejít hranice.
Nechci Gruzíncovi nijak dát najevo, co si myslím. Není to jednoduchý neotočit se, když vás v zádech pálí čísi pohled.
Na druhou stranu... kdyby se Gruzínec nechal vyprovokovat a hranice překročil... porušil by dohodu a oni by určitě jednali. Jenže není debil. Je to sice kretén, ale ne blbec. Pokud se o něco pokusím, pozná to.

Výstup zmrda sleduju, ale ignoruju, už ani nemám vztek, jsem jak divák v nějaký debilní trapný komedii. Co taky můžu dělat, buď tohle přežiju, nebo tu shniju, ani jedno dvakrát neovlivním, prostě jen sežeru, co jiní, v tuhle chvíli hlavně ten pojeb, uklohní. Zkrátka jenom čekám, jestli se vrátíme zpátky na jeho rozkaz, nebo budu moct vodejít s Betou na její rozkaz. Všechno na něčí rozkaz, i když v to druhý vlastně i doufám. Radši bejt mezi svejma, i když ne zrovna přátelsky naladěnejma, než další minutu s tím kreténem. Smiřuju se ale s tím, že se ho nezbavím, že bude dělat scény a nepřekousne, že mě nakrátko nebude moct buzerovat. Smiřuju se s tím, že tuhle srandu, pod kterou si představoval kdovíco, vzdá. Ale i kretén má světlý chvilky, světe div se, uklidní se.
Můžem vyrazit.

Jdem dlouho, ale za to jsem vlastně rád, na tom pochodu je něco uklidňujícího – nikde nikdo, žádná stopa po civilizaci... necejtit všude vokolo silnej pach cizí smečky a nevědět, že za chvilku to bude určitě pěkně na hovno, tak si to užívám na plný koule. Jen ten tajemnej, Šona, zas překvapí... ne tím, že toho tolik ví, to není u někoho, kdo je se smečkou v kontaktu a maj k němu důvěru, zas tak překvapivý, ale tím, jak mluví. Vlčí jazyk.
Další věc do škatulky „nebezpečnej“. Kdo to je? Vsadím se, že je starší, než na kolik vypadá, a to vypadá hodně staře, nemá pach vlkodlaka vlastně nemá žádnej pach, ale mluví naším jazykem, smečka ho bere, ale není její součástí... asi. Tak sakra kdo to je?! Vlkodlak z dávných dob? Nějakej zvláštní druh měňavce? Nebo prostě jen čaroděj, co se sžil s přírodou tak, že už není cejtit lidským pachem, co přišel na to, jak se udržet naživu i bez debilních kamenů kdovíjakejch sraček?
Uvědomím si, že na něj zírám moc dlouho a moc podezíravě, proto jen přikývnu, že rozumím, a začnu zas radši sledovat cestu. Potlačím chuť se ho zeptat – je to jeho věc, do který mi nic není, dokud pro mě nebude nebezpečnej. A zatím není, zatím je, do tý míry, do jaký to v tuhle chvíli jde, na mý straně.

Počkám, až si sedne Beta, než si sám sednu na kámen, kterej jí je naproti. Slouží to tu jako soudní síň, takže není překvapivý, že se cejtím jak vobviněnej... z něčeho, čehokoli. A je mi jasný, že nejsem tak daleko vod pravdy, už proto, že tohle bude normální výslech. Ale dobrý, s tím počítám.
S čím ale nepočítám je hned první votázka.
Vlastně mě nepřekvapuje, že ji položila, doufal jsem přece, že tu budou mít skutečnýho šamana, někoho, kdo magii chápe úplně jinak než vymaštěný kouzelníci, takže jsem do jistý míry počítal s tím, že budou vědět víc. Navíc, že mě má zjeb v hrsti by dokázal vycejtit i mladší a nezkušenější vlkodlak, než je Beta. Mnohem víc mě překvapí, jak se mě votázka dotkne. Celou dobu jsem věděl, že přijde, ale teď, když je položená, mi dochází, že na ni vlastně vůbec vodpovídat nechci, že mluvit o tom je... kurevsky těžký. Už jen tím, že ji položila, mě nakopla do koulí a když budu vodpovídat, jako bych se do nich sám rubal jak nějakej sráčskej masochista. Jenže musím, prostě musím.
„Had je minulost,“ záměrně začnu s druhou votázkou, chci nahrabat trochu času, než budu muset nahlas, a navíc před cizejma, mluvit o tom, co mi rve žíly i v myšlenkách.
„hloupost mě s ním spojila. A co had obmotá, to jen tak nepustí. Až jeho slabost nám, mně a... Nečisté,“ tohle mi jde přes hubu ještě hůř než zbytek, „umožnila ho opustit. Nečistá má jeho znamení, ale uvnitř se ho dávno zbavila, uvnitř je čistá.“
Jasně že je, kdyby nebyla, neválí se teďkonc u stezky, ale válí se v Chroptící chýši jako mrtvola.
Na chviku se odmlčím, ale ne na dlouho. Nechci ji nasrat dlouhým mlčením, ještě by měla pocit, že ji ignoruju. Nakonec spustím, pomalu, navzdory všemu ve mně, co by na všecko vod Dolohova dál nejradši zapomnělo.
„Člověk má nade mnou moc kvůli nezrušitelnému slibu. Lidé zeleného hada nás našli a za zradu svého pána mučili. Člověk, s kterým jsem svázán, je zabil a zabil by i mě, kdybych slib nesložil.“
Do hlasu se vetře vztek, ale jinej než běžně... unavenej a zahořklej. Už nekoukám na Betu, civím někam na zem, do blba.
„Radši bych zemřel. Chtěl jsem umřít, než před ním sklonit hlavu, ale...“, teprve teď se na ni podívám, nijakým pohledem, i když ze mě táhne směs všech těch sraček, co poslední dobou prožívám.
„smečka.“

Beta nedávala najevo, co si o tvých slovech myslí, tvářila se neutrálně, jenom její oči byly pronikavé. Šona vedle tebe tiše seděl s rukama v klíně, tašku s hůlkami Gruzínců položenou vedle sebe.

Po tom, co domluvíš, je pro tebe docela dlouho nepříjemné ticho. Beta kouká na tebe, jako by čekala, že ještě něco dodáš, a pak beze slova obrátí oči k nebi a cosi na něm sleduje - nebo to tak minimálně vypadá. Nakloní hlavu k rameni a kouká někam do mýtiny, na les...
Říká ti to šestý smysl - ta mýtina není obyčejná. Pak pochopíš, proč se jí říká mýtiny Hlasů. Slyšíš vzdálený šepot, který by se dal označit za halucinace. Ale podle chování to slyší i Beta a pravděpodobně mu rozumí.
Šona pořád sedí mlčky s hlavou pokorně sklopenou a tentokrát se nezdá, že by něco slyšel. Anebo to dobře skrývá.
Nakonec se Betiny oči zase stočí k tobě. "Říkáš pravdu," oznámí pro tebe možná zbytečně, ale není v tom překvapení. Jenom dává najevo, že ti věří.
"Jsem Ajtola, po vašem asi úplněk," pousměje se poprvé za celou dobu. "Nejsi bez viny, ale slouží ti ke cti, že ses obětoval pro smečku. To dokážu ocenit." Jak by ne, ne ochránkyně, je Beta. "Ale nelíbí se nám, že jsi cítit bolestí a smrtí, lovče lidí. Bolestí a smrtí našeho druhu, ne lidského. Možná je to ozvěna minulosti, ale co když je to varování? Co nám tvoje přítomnost přinese? Loutkář se neumí chovat, kdyby Šona nedostal jasné rozkazy, určitě by na nás mával klackem."

Zašustění kdesi za Betinými zády.
Ajtola se nepohnula, takže to znamená, že je to někdo, na koho čekala. Jako by její... přijetí, oznámení, že mluvíš pravdu, dalo někomu signál.
Možná ke tvému překvapení se objevila další žena. Ba co víc, podle pachu Alfa. Nikoli družka-Alfa (odkaz). Měla tvrdou tvář, nebyla hezká podle klasických měřítek, přesto na ní něco bylo. Možná už jenom to, kým byla. Vlasy měla na rozdíl od Ajtoly divoké, rozupuštěné а její kabátec byl vyšívaný a lemovaný kožešinou, měl krátké široké rukávy, zpod kterých pokračovaly rukávy košile. V pase byl převázaný šerpou a potom se zase rozšiřoval, aby zdůraznil postavu. Místo kalhot měla sukni.

Teprve až Alfa překročila pomyslný kruh, Ajtola se zvedla a uvolnila jí místo.
"Ajsulu, má Alfa a sestra." Tvým uším znělo zvláštně, v jakém pořadí to řekla. Nejdřív Alfa, potom sestra. "A zároveň Tanečnice mezi světy."
"Šamanka," zamumlal skoro neslyšně Šona.
U těch nemnohých primitivních smeček, cos je potkal, nebylo běžné, aby Alfa byl zároveň šamanem. Vždy se jednalo hlavně o fyzickou sílu, a třebaže z Ajsulu vyzařovalo fluidum Alfy, připadala ti příliš křehce stavěná na to, aby obstála v boji s například mužským vyzyvatelem.

"Duchové předků mi naznačili, že bych s tebou měla jednat, lovče lidí. Navíc hlídky potvrdily, že tvoji společníci se o nic nepokusili, takže jim na tomhle jednání asi záleží. Nuže, Ajtola tě již podrobila výslechu, můžeš svobodně mluvit o svém poslání," pronesla Ajsulu hladce jako někdo, kdo je zvyklý působit na ostatní slovy.

Jo, mlčení je tíživý, o tom žádná... ale poslechnul jsem Šonu a nekecal kraviny, takže jestli mě zabijou, budiž, kvůli kecům to nebude. A že jsem se nerozkecával moc? Na velký řeči nejsem a všechno podstatný v tom řečeno bylo. Teď je to na ní, co udělá, já s tím moc nezmůžu. Ale i tak, tohle čekání se mi nelíbí... zas ten pocit, že jsem jak zasranej mukl, kterej čeká na rozsudek. A vlastně, to taky jsem, jenom ne úplně tím typickým stylem, že jo. A nejhorší je, že nebejt Ksenji a naší ubohý smečky, byl by mi i rozsudek smrti ukradenej – co se se mnou doprdele za těch pár dní stalo?!
Přejede mě mráz po zádech, když to hlasy? uslyším poprvý, donutěj mě se rozhlídnout kolem, i když mi instinkt dopředu říká, že nic neuvidím... tyhle hlasy nepatřej do tohohle světa. A to je kurva děsivý. Ale stejně jako předtím - já s tím nic neudělám a rozhodně to nerozluštím. A já vobvykle nehasím to, co mě nepálí. I když – možná právě kvůli tomuhle brzo pálit bude. Ale, jak se říká: ať se stane, co se do hajzlu stát má.
Proč jsem tak posraně smířenej?!

Je to čest, že mi řekne svoje jméno, to chápu, ale líp než předtím se necejtím. Taky to jde těžko, když hned další pokračování je zase podpásovka.
Cejtit smrtí našeho druhu..., co na to kurva říct? Kolik jich padlo pro pochybný plány hadoksichta, kolik jich chcíplo pro vyšší princip, oběti, abych získal nutný spojence... A pak, rozhodně ne poslední v řadě, Isgar.
A že to znamená budoucnost? Jasně, proč by nemohlo, jestli to bude pokračovat tahle, pro pološílený pochybný plány toho sráče ruskýho, kterýmu definitivně jeblo v kebuli, jich pochcípá ještě hodně. A to vím jenom to málo, co se páneček svýmu poslušnýmu psisku uráčil sdělit, určitě to bude podobnej megaloman jako nozdrák... jen mnohem větší a ubožejší zmrd.
Začínám vážně měknout, když si fakt přeju, aby mě poslali do hajzlu a dali vod celýho tohohle hnusu ruce pryč?

Šona upozorňoval, že možná přijde i Alfa, sice jsem čekal delší výslech, ale samotnej fakt, že se tu vobjeví, zas tak překvapivý není. Mnohem víc mě dostane jiná věc – ženská? Fakt ženská?! Už jsem viděl ledacos, ale ženskou jako Alfu rozhodně ne. A Kazach tomu dá ještě větší grády, šamanka. Tohle je vážně jak z jinýho světa... ale zas takovej debil ještě nejsem – jestli se smečka podřídí slabý ženský a ještě navíc šamance, musí bejt Alfa vážně silná, musí fakt dobře ovládat přírodní, divokou magii, ne tu zasranou přiškrcenou kouzelnickou.
Sice nevstanu, ale sklopím hlavu a lehce se ukloním na důkaz úcty. Kouknu na ni, až když dokončí řeč, ale k odpovědi se nemám. Né hnedka. Už tak mi je blbě z toho, že dělám posranýho poslíčka něčích blbostí, který mám ještě navíc vydávat za něco svýho, navíc, ten plán je... no, zkrátka, úplná sračka.
„Had přinesl do světa hodně zla a není místa, kterého by se nedotkl, ale teď je oslabený. Člověk chce sjednotit síly, které se postaví zlu a nastolí řád. Proto jsem zde a žádám vás, abyste se přidali k... nám,“ to slovo vybleju jak krupicovou kaši bez kapky chlastu an zmírnění, „a pomohli konečně nastolit vládu světla.“
Do hajzlu, to je píčovina. Ještě že mi po vlkodlacku ta vznešenost přiškrcenejch idealistickejch modrokrváků tak jde, už vůbec, když ten mamrd chce ve skutečnosti jen maso do mlejnku... a rozhodně nepůjde proti žádnejm „silám zla“. Vole, podle toho, co prozradil... dám hnátu do vohně za to, že chce svrhnout svoje vlastní velení, možná celou vládu – jestli ta prdel něco takovýho vůbec má. Jak říkám, tohle už jsem jednou zažil.

"Není světla beze tmy a naopak," poznamenala Ajtulu. "Nevím, co máš na mysli 'vládou světla', ale takhle mluví jenom lidi nebo ti, co mezi nimi žijí. Anebo ti, co tomu nerozumí."
Možná byla řečnice, ale ne že by si teď dávala pozor, aby neublížila tvojí dušičce. Na to tu nebyl prostor, když se jednalo o bezpečí smečky.
"Musí být noc a den, musí být život a smrt. Jinak by to nešlo. Něco musí umřít, aby se nové mohlo narodit."
Už to vypadalo, že hodina filozofie to uzavře a pošlou tě do prdele. Přece jenom byli dlouho izolovaní, o lidské šarvátky se nezajímali a vyjebali dokonce i s Ministerstvem, které potřebovalo kontrolovat vlkodlaky. Není známo jak, ale prostě se uzavřeli s tím, že na všechno okolo kašlou, že chtějí žít svůj život.
Kéž by to bylo tak jednoduché. Kdo ví, jaká kouzla roky spřádali šamani kmene, aby odsud udrželi vlezlé ministerské kouzelníky.

"Ale had je nekonečná temnota, po které nemá přijít ráno. Je to jed, co zaplavuje zemi. Pamatuju si vyprávění mých předků. Umřelo kvůli němu mnoho našich mužů, co byli tak pošetilí, pošetilí jako ty, a kdysi dávno podlehli mamonu. Dostalo se jim odplaty za jejich chamtivost, ale bohužel to oslabilo smečku. Od té doby jsou naše pravidla pro styk s okolním světem ještě přísnější. Už se nesmí opakovat to, co kdysi. Kdyby moje pramáti nebyla mocná šamanka, našel by nás a vyhladil, tím jsem si jistá."
Zatím jsi nedokázal odhadnout, kam to celé směřuje. Na jednu stranu s tebou souhlasila, na druhou to vypadalo, že se chce distancovat.
Potom se na tebe pronikavě podívala, až v tobě hrklo, že se jedná o nitrozpyt. Možná nějakou jeho formu ovládala, šaman na rozdíl od klasického kouzelníka musel mít silnou duši, protože bojoval převážně jí.
"Řekni, Lovče lidí, ty věříš záměrům Loutkáře?" Něco ti říkalo, že předem znala odpověď. Ale chtěla to od tebe slyšet. Do jejích černých očí jako by proniklo zlatavé světlo, zdály se podobné jako včera večer ty Šonovy, když hleděl do ohně.

Vládou světla? Já sakra nevím, co mám na mysli vládou světla! A ty kecy o harmonii nebo co to má bejt... já nejsem žádnej posranej filozof, jediný, co mě zajímá, je, jestli něco nejde po krku mě nebo někomu pod mou vochranou. Nebo jestli nás to něco nebude někdy v budoucnu vohrožovat. Plácat se v abstraktních sračičkách neumím a učit se to nehodlám, spíš žeru filozofy než filozofii.
Proč prostě neřekne, ať jdu do hajzlu? Nebo ať mě rovnou zabije, protože jestli chtěj bejt separovaný, měli by se zbavit svědků... proč tenhle cirkus? To mi to chce předtím pořádně vomlátit o hlavu, nebo co?
Ale... to je jedno, nasrat, klidně ať vomlátí, už je mi to vážně všecko jedno, hlavně ať od toho dá ruce pryč a drží se dál.
Pokusil jsem se je do těch sraček dostat tak, jak mi zmrd přikázal, a to, že to nevyjde, není moje vina, tohle mi zmrd o hlavu vomlátit nemůže, nebo spíš, jeho kouzlo mi tu hlavu nemůže rozjebat.
Jenže přednáška pokračuje jinak, skoro jako by... souhlasila?
Hrkne to ve mně, civím na ni jak vyvoraná myš, nebuď blbá kurva! Ale když pokračuje, trochu se uklidním. Přísnější pravidla, toho se držte, jinak vás okolní svět sežere... a nebo zotročí.

Neuhnu pohledem, i když... jo, přiznávám, mám co dělat – až nepříjemně moc připomíná nozdráka a jeho hrabání se v hlavě, sice to na mě nezkoušel tak často jako na jinejch, ale vobčas si radost udělal. A teď to tu máme znovu... Ale, no doprdele, hrabání se v hlavě je jen úvod.
Co jí mám an to asi vodpovědět? Pravdu? To tak...
„Slibuješ, že budeš vždy konat v jejím zájmu, i kdyby to bylo proti tvému přesvědčení...“
Tuhle část si pamatuju moc dobře, tuhle část mám vyrytou na mozku jak tetování, jenže jak mám poznat, kdy to už přesahuje hranici? Kdy už to je „konání mimo její posranej zájem“? Tohle je tak... vyčerpávající, už jsem tak kurevsky utahanej...
Seru na to.
„Ne...“, čekám, jestli mě teď černá magie sežere, rozmašíruje nebo co to má vlastně udělat, ale nic se nestane, zatím.
Kecy, že je to podle mě úplná blbost a že vopice ve výsledku není o moc lepší než hadí ksicht, jen je blbější a kreténštější, si budu muset vodpustit, to už dost jasně porušuje to jeho pravidlo, ale, no... zůstávat jenom u „ne“ by taky nebylo nejlepší, že jo. Když mě nezabije koulo, zabijou mě oni za neúctu.
„Ale mně nepřísluší hodnotit,“ jen poslouchat... hnus. Do hajzlu! „Jednám... v zájmech člověka.“
Jak hluboko budu ještě muset sletět?!

Na rozdíl od střetu s Voldemortem a jeho nitrozpytem nebyly cítit žádné prsty, co sahají do hlavy. Takže buď nic neudělala, anebo její magie fungovala jinak. Pozorně si tě prohlížela jako pod lupou, každý záchvěv tváře při různých myšlenkách, co během té krátké chvíle letěly hlavou.
Pak si pro sebe pokývala hlavou a zamyšleně se podívala kamsi na louku, kterou zanedlouho zahalí stín stmívání. Zase se ozvaly ty hlasy. Jako záhrobní šepot z legend, odkud možná pochází tvoje jméno.

"Nikdo z nás si nezaslouží tvůj osud," začala Ajtulu a kupodivu se na tebe pořád nedívala. "Nejsi bez viny, zasloužíš si trest, lovče lidí. Ale myslím, že už jsi pochopil. Některé tresty nejsou k tomu, aby trpěli, ale aby pochopili," vysvětlila a hodina filozofie se šamankou k tvé smůle ne a ne skončit.
"Máš Loutkářův obojek, nemůžeš mu lhát. Ale já ano." Její oči bleskly společně s úsměvem vlčice, co našla plnou noru zajíců. "Proto ti toho mnoho neřeknu. Jdi a vzkaž Loutkáři, že abychom stvrdili naši smlouvu, musíte o úplňku přijít na místo, kde jste dnes nocovali. Řekni mu, že jsou to naše tradice a zvyky, víc vědět nemusí a stejně by to nepochopil. Když se stejně bude domáhat důvodu, jako že asi bude," krátce koukla na sestru, která byla přítomna Gruzíncovu běsnění, "řekni mu, že provázání našich smeček můžeme udělat pouze tak jako kdysi. A to lze pořádně jenom o úplňku."
Šestý smysl ti říkal, že se mi možná moc nebude líbit, co myslí tím "provázáním smeček". Rozhodně ne v konečném výsledku.
"A Nečisté vzkaž, ať se zbaví cejchu hada, jinak ji nebudeme moci přijmout. Je to příliš nebezpečné."

Vypadalo to, že pokud jsi neměl další otázky, Ajtulu to považovala za vyřízené. Zůstala však sedět s rukama v klíně a neuzavřela se pokračování rozhovoru. Vypadala mladá, mladší než její sestra, a přesto působila moudře, jako vlčice, co vysvětlí vlčeti, jak funguje svět.
Možná při správné otázce mohla i tobě něco osvětlit.

Nevím, co mám chápat, tohle mi hlava nebere, ale jestli má pocit, že jsem něco pochopil, tak ji to brát nebudu, vona je tu přes filozofování já ne. A hlavně, nebudu se cukat, když z toho vlastně vycházím dobře, ne? Aspoň to tak zní.
Ale hned další věta mě zaujme víc – takže se přidat nechce? Ale proč by pak měla lhát? Proč by chtěla hrát tuhle komedii? Chce tím snad naznačit, že... že může kouzlo prolomit?! I když mi rozum říká, ať se vyseru na naději, protože to pak vždycky dopadá blbě, stejně mě ta představa nakazí. Protože, no kurva, všechny cesty, co přicházely v úvahu, stály jedním slovem za hovno, a to ještě mírně řečeno, ale teď, teď se tu konečně vobjevilo něco, co by mohlo znamenat trochu světlejší alternativu, no ne?
Ale hned další informace zkrotí nadšení – co sakra myslí tím provázáním smeček? Jasněže mě napadá, co by to mohlo znamenat, ale dost pochybuju, že i kdyby to vážně bylo to, co myslím, tak to u toho skončí. Ne, rozhodně ne... a něco mi říká, že ani já z toho rozhodně žádnou radost mít nebudu. Ale, no, sotva to bude horší než tohle přežívání.
Jasně že mám sto chutí se ptát, co přesně tím myslí, co to bude znamenat pro mě a pro Ksenju, ale... nevím, někdy je lepší nevědět. A navíc, nechci ji zbytečně nasrat, ne teď, když stejně nemám na výběr. Jenže, do řiti...
„Neznám vaši kulturu, nevím, co u vás znamená provázání smeček,“ vypadne to ze mě dřív, než mi to mozek rozmluví, ale pocit, že dělám chybu, že vlastně víc vědět nechci, nezmizí, „co to bude znamenat pro nás?“ Snad je jasný, že tím „nás“ nemyslím vopice.
Znamení komentovat nebudu... sice to pro nás znamená ohrožení, protože to fakt není jen hnusný tetování, určitě v sobě bude mít nějaký obranný kouzlo, ale upozorňovat na to nebudu, to koneckonců není její věc, s tím se budem muset porvat my... Tohle bude ještě prdel.

Ajtulu pozvedla obočí a polohlasem zamumlala: "Zvláštní, myslela jsem, že aspoň tyhle tradice zůstaly zachovány. Ale asi ne, lidská společnost a kovové bestie všechno zničí. Otráví vodu i zvířata a budou nám do srsti metat kouzla i broky."
Ucítil jsi malý záchvěv spravedlivého vzteku a její zvláštně klenuté obočí se stáhlo ke kořeni nosu.

"Provázání smeček je pokrevní spojení Alf. Dělalo se to v nouzi, když jedna smečka byla příliš oslabená a třeba žádala o azyl, když smečka potřebovala zesílit, ale jejich Alfa stále žil a nechtěli se utkat, protože by to nebylo pro blaho smeček. Anebo tehdy, když se družili Alfa muž a Alfa žena, tak aby jejich smečky po právu tvořily jednu a oni byli Alfa párem."
Dala ti celkem asi dvě vteřiny to vstřebat, potom pokračovala.
"Nic v tom z mé strany nehledej, lovče lidí. A jestli se tvůj vlk pokusí mě pokořit, nepřej si mě. Platba za moje kouzla je pro muže snadná," ušklíbla se přezíravě a tobě v hlavě hlodal zase ten šestý smysl, možná podpořený magickou aurou palouku, že šamanka má své vlastní záměry, protože přece říkala, že to je pokrevní spojení - většinou jsou Alfy muži, takže by to byl nějaký rituál s krví.

V podstatě je to to, co myslím, jen s jiným názvem, jenže to furt neodpovídá na hlavní votázku - co to bude znamenat pro nás. Nic není zadarmo. Už vůbec ne tohle.
„Ne u všech, ale u mnohých se i toto zachovalo... ale vždy se lišila cena. My jsme slabší, ti, co se budou muset podřídit, platit... jaká bude cena za pomoc? Co od nás budeš požadovat?“
Co si kurva nalhávat, můj vlk kňučí v koutě a sotva se staví na nohy, otázkou není co můj vlk, ale co její vlčice...

"Vlče." Nejdřív sis myslel, že tě tak neuctivě oslovila, ale pak ti došel význam toho jediného slova. "Nová krev. Naší smečce se jí málokdy dostane. Aby se úplně nezkalila, občas naše ženy musí tajně mezi lidi. Pořád lepší příměs člověka než slabá vlčata. A jak vidíš, cizinci sem často nechodí."

Mluvila o tom opravdu jako o obchodu. Za celou dobu sis nevšiml, že by se na tebe byť jednou zadívala se zájmem ženy, nedejbože zalíbením. Správná Afla na svém místě však vždycky musela jednat v zájmu smečky. Což dělala. A na rozdíl od Ksenji, která někdy před týdnem vyslovila tu věc, kterou jsi jí prudce zatrhl, ona neměla v úmyslu se prodávat. Jakkoli divně to vypadalo, děvku jsi měl obrazně dělat ty.

Vlče?!
V prvým momentu se mi obličej stáhne vzteky a jen tak tak, že nezačnu vrčet, jenže... včas si to rozmyslím. Na vztek jsem moc unavenej, zvlášť, když už mi dávno došlo, dávno před tím, než jsem se ptal, že není na výběr... a tohle byla jedna z alternativ, i když jsem pořád doufal, že nepřijde. Možná jsem se s tím nechtěl smířit, ale to neznamená, že jsem s tím nepočítal. Je to totiž logický... žijou vodděleně od světa, nikoho, kdo se dostane tak daleko, nepustěj ven jen tak. Vlastně tu nikdy nebyla jiná možnost, nikdy.
Jak jsem říkal předtím a jak musím zopakovat i teďka, jenže tentokrát na jisto, z týhle dohody rozhodně žádnou radost nemám. Je mi jedno, co má bejt o úplňku, na to kašlu, ale je jiná věc, z který mám sucho v hubě a staženej žaludek - po dobrejch desíti letech sólo zase ve skutečný smečce, navíc úplně jiný, než byly ty anglický, a hlavně, po skoro třiceti letech zase štěně.
Asi si budu vopakovat ještě hodně dlouho, že jsem neměl na výběr - že nemám na výběr, budu si to muset připomínat, protože to bude... hnus. Ale všecko je lepší než to, co je teď. Určitě všecko.
Zbytek vysvětlení poslouchám na půl ucha, to důležitý už řečený stejnak bylo, ale když ztichne, ke slovu se nemám. Ještě nějakou dobu mi trvá, než přikývnu, že chápu, rozumím. Souhlasím.
Hádám, že jsme skončili, ale zatím se nezvedám, vona tu je Alfa vona tu teď bude Alfa, takže asi mám čekat na její souhlas.
Kurva!

Zpozorním, když se na mě začne šklebit jako čokl nad kostí. Hah, že bych tolik urazila jeho chlapskou ješitnost? Pochybuju, že by ten vztek byl kvůli Nečisté, on nevypadá na hodného vlka-druha.
Ke cti mu slouží, že nic neřekne a sklopí hlavu. V jednu chvíli jsem se bála, že bude odporovat, ale vodítko Loutkáře je asi hodně krátké. Musí to být mocná magie, která spoutala Lovce lidí. O to víc mě zajímá, jak ji zlomit.

"Dobrá tedy. Vyřiď Loutkáři vše, co jsem ti nakázala. Pokud jsi nejsi jistý tím, na co vše by se mohl ptát a něco z našeho rozhovoru mu říkat nechceš, můžu ti dočasně některé vzpomínky zablokovat. Zůstanou ti v hlavě, ale dokud stěnu někdo nezruší, nebude k nim mít nikdo přístup. Co si nepamatuješ, nemůžeš říct. Leda by se ti někdo díval do snů, protože tam vzpomínky proudí libovolně."
Vstanu, a podle toho, co odpoví, ho buď propustím, nebo k němu přistoupím.

Zablokovat vzpomínky... asi by se to hodilo, sráč nikdy nitrozpyt nezkoušel, moc dobře ví, že mu nemůžu lhát, ale nutkání může mít dycky. Jen nevím, jak silná ta její magie bude, třeba by to ani hrabání v mozku neprolomilo, ale jakou můžu mít jistotu... žádnou. Další votázkou je, bude se mě ptát na to, co znamená „provázání smeček“? Protože jestli ho to bude zajímat, všecko mu vyžvaním, a pak to teprv bude v hajzlu... na druhou stranu, když si to nebudu pamatovat, Ksenja do toho půjde nepřipravená... do řitě, tak jak?
„Nesmím vědět, že mu lžeš. A pak, když zjistí, co znamená 'provázání', dojde mu, že ho podvádíš... jenže Nečistá by měla mít právo vědět, co se má stát, musí být připravena...,“
až teď, když se z toho snažím nějak vybrousit, mi pomalu dojde, že tam vedle mě pořád sedí Šona – bez pachu a v absolutní tichosti se snadno ztratil. Ale teď by měl bejt vobjevenej, může bejt užitečnej.
„Možná Šona by mohl, tak abych to neslyšel, ji seznámit s tím, co se chystá...? Ale lidem se nebude líbit, když s ní bude dlouho mluvit.“

Nemyslím si, že dokud nosí znamení hada, že by měla nějaká práva, ale nahlas to neřeknu. Nemám zapotřebí tu čeřit vody víc, než je nutné, stačí mi, že zůstala za hranicí výsostného území.
Podívám se na Šonu, který jako by splynul s kamenem, na němž sedí. S hlavou sklopenou a přeloktími opřenými o kolena. Napřímí se teprve teď, když se na něj upře naše pozornost. Posune si čapku z čela více do týla.

"Můžu jí to říct. Ale jak říkáš, lidem by to mohlo přijít zvláštní. Nebudu před nimi mluvit vlčí řečí, nechci aby to věděli. Když budu mluvit rusky, zjistí to stejně. Vymysli, jak to udělat, a vzkážu to," odpoví lovec klidně.

Já mezitím vstanu a za šustění sukně dojdu k Lovci lidí. "Musím se tě dotknout. Nebraň se," varuju ho, aby neudělal žádnou hloupost, ale nedávám mu čas odpovědět nebo protestovat, vztáhnu ruce a obemknu dlaně kolem spánků.
Snažím se nedívat se okolo, nechci vidět, co má v sobě někdo, kdo páchne smrtí našeho druhu. Proběhnu kolem těch vzpomínek, co do toho nepatří, kolem všech těch pocitů, protože tohle mi nenáleží. Mohla bych si ho přečíst jako knihu, na jednu stranu mě to láká, protože vím, že bojovníkova duše je proti té mé slabá, na druhou stranu... Ne.
Zachytím se vzpomínky na provázání a stavím mezi to a zbytek stěnu z mlhy.


Probere se až po chvíli, válí se na zádech na trávě a kolem už padá zima a šero. I přes to jsem bosá, což předtím vidět nebylo, ale teď má tu správnou perspektivu, protože nad ním stojím.
Pravděpodobně mu bude třeštit hlava, už to tak holt bývá. Jelikož jsem mu v podstatě "vymazala" pár vzpomínek, na zmatený pohled hned odpovím připravenou lží.
"Mýtina Hlasů někdy působí zvláštně, protože je tu silná magie. Měl by ses vrátit za Loutkářem, je pozdě a já chci, abyste odešli od hraničních totemů ještě teď."
To znamená, že budou muset pochodovat dlouho do noci, ale je mi to jedno. Nechci, aby mi tábořili přímo pod vesnicí. Ani aby se přemisťovali, protože pak by to znamenalo, že se sem už budou umět a moct přemístit kdykoli.

Bych možná i něco vymyslel, ale to by už nade mnou nesměla stát. Fakt nechce ztrácet čas...
Vážně nemám rád, když se mi někdo hrabe v hlavě, ať už hadojeb nebo šamanka. V jistejch vohledech je i Hadí ksicht lepší, protože ten se nesere s morálkou, nehodnotí. Je snadný bejt v klidu, když se v palici hrabe magor, proti kterýmu je i masovej vrah s desítkama zářezů zlobivá školačka, a já před ním samozřejmě nemám co skrejvat, ale když se tam hodlá hrabat ona...?
Asi bych se bránil, instinktivně, ale to by na mě nesměla ty svoje pracky položit vokamžitě. Než se stačím vzpamatovat, mám ji v kebuli... a já padám do limbu.

Co to kurva...?
Nevím, co mě probudilo, ale klidně bych se vsadil, že to byla ta pojebaná bolest – jak kdyby mi v hlavě mrdali permoníci, z čeho mě sakra tak bolí? Co se vlastně stalo? V jednu chvíli jsme mluvili, to si ještě pamatuju, ale pak? A co doprdele dělám na zemi?
Mýtina hlasů působí zvláštně...?
To si dělá prdel, ne? Zvláštní je, když tě kvůli magii brní tělo, možná když se ti začne motat hlava, ne když vomdlíš jak nějaká přiblblá panička, když se řízne do prstu! Tohle není zvláštní, tohle je absolutně ujetý! Jak dlouho jsem byl vlastně mimo? Takový šero určitě předtím nebylo... divný, fakt divný...
Co si vůbec pamatuju – o úplňku bejt tam, kde jsme přespali, aby se stvrdila smlouva, proč se toho chtěj účastnit? To jsou vážně tak blbí?!, Ksenja se musí zbavit znamení... to je vážně všechno? Fakt...? Ale ať se snažím v tý uřvaný, třeštící hlavě najít jakoukoli další vzpomínku, nic nenajdu. Takže je to fakt všechno.
No, vokounět tu dál nehodlám, jestli chce, ať vypadnem, tak stejně musíme vyrazit co nejdřív – už tak to bude cesta dost na hovno. Zvednu se, to posraný třeštění v kebuli se snad ještě zhoršilo. Pocit zpráskanýho psa nemůže bejt větší, fakt mám radost ty vole...
Ještě naposledy se na ni podívám a skloním mírně hlavu, ale pak vyrazím zpátky.

Jdu jak na popravu – což vůbec nemusí bejt bráno vobrazně. Mám tak skvělou náladu, že toho pojeba možná samou radostí zkusím umlátit nejbližším kamenem, jen co poprvý votevře hubu – a že ji votevře, tím jsem si jistej. Celou cestu jdu spíš ze setrvačnosti a dávám si tak maximálně pozor, ať se nenatáhnu o nějakej kořen nebo nesjedu po kameni, až návrat k vopicím a Ksenje mě donutí se vrátit skutečně do reality. Ty dva šmejdy záměrně do poslední chvíle ignoruju, chci mít pocit, že se sem vracím aspoň kvůli něčemu pozitivnímu, kvůli někomu, kdo jako jedinej do vlka nekope, když je na zemi a nemůže se zvednout. Chci dojít ke Ksenje, cejtit, vnímat, že jsme zas spolu, ale zmrd se ignorovat nenechá. Nemusím mu rozumět, je mi jasný, co štěká, co chce slyšet.
Podívám se na Ksenju tázavě, snad pochopí, že má překládat, a pak začnu.
„Souhlasí s dohodou, ale maj jednu podmínku, chtěj smlouvu stvrdit – o úplňku, na místě, kde jsme přespávali. Jde o jejich starou tradici, když ji neabsolvujem, dohoda neplatí.“
Udělám těch posledních pár kroků k vlčici, lehce se o ni otřu a nakloním se k ní.
„A ty se budeš muset zbavit Znamení za každou cenu... s ním seš pro ně moc nebezpečná.“ Jenže to už Topešašvili zas vypění jak mejdlo v hubě. Zas začne ječet – což mi vzhledem k bolehlavu, kterej ještě neodešel, málem urve palici.
„Aha, stvrdit smlouvu...? O úplňku... a určitě tam máte bejt sami. Nebo tam snad musíme jít s váma?! Co? Aby nás ti nenažraný čoklové sežrali? Nasrat! Moc dobře vím, o co vám jde! Já věděl, že něco chystáš!“
Nemusím vědět, co řve, je to pořád stejnej kokot, tak to budou stejný kokotiny, ale i tak si to nechám přeložit. Důvod je jednoduchej, nenabrat čas k troše uklidnění, fakt seru na nějakej slib, seru na všecko... byl by mrtvej dřív než já, na to vsadím koule!
Mezi vrčením pár hlubokejch nádechů a výdechů.
„Překládej.“
Civět mu do vočí vztekle a nenávistně mi ještě ten zkurvenej slib nezakazuje, tak si alespoň to poslední, co mám, užívám naplno.
„Je to původní smečka, ty vyjebanej kokote, se svejma zákonitostma a tradicema. To si stojíš na vedení, že ti to nedochází? Můžeš bejt rád, že s tebou vůbec chtěj mít co dočinění a že tohle je jejich jediná posraná podmínka! Voni s tebou čas ztrácet nemusej! Moc dobře víš, že ti lhát nemůžu, takže o co ti kurva jde?!“
Čas na nádech, ale ještě jsem neskončil.
„Ale jestli máš vážně pocit, že ti neříkám všecko, klidně si mě v tý svý posraný kobce provrtej nitrozpytem, ať si to přehraješ pěkně naživo, už na to seru. Všecko lepší, než poslouchat ty tvoje vejšplechty. A teď do hajzlu zvedni tu svou prdel, ať vodsud můžem vypadnout!“
Sám vyrazím směrem, kterým jsme sem přišli... i když mi je jasný, že vocas mě na pokoji dlouho nenechá.
A taky že jo, jen co si vyslechne překlad, už slyším, jak mi dupe za prdelí a něco mele.
I kdybych mu rozuměl, neposlouchám.

V podstatě celou dobu sedím na tom stejným místě, vedle mě leží hromádka klacíků a kamení, protože se příšerně nudím a oni dva nejsou společnost, se kterou bych si chtěla povídat. Mezitím se jak malý štěně cvičím v naslouchání a čenichání a začínám zjišťovat, že mě vyloženě sere, jak Topešašek dejchá. Jak smrdí. Kazí mi to požitek z krásnýho stmívání.
Kdybych měla vlčí uši, určitě mi trhnou směrem, odkud se pak vynoří nasranej Fenrir. Šonu zaregistruju až na poslední chvíli, je jako duch s tím jeho nepachem a taky jde ve stínu vlkodlaka.
Slovní přestřelka nastat musela, nemám čas nad slovama přemejšlet, musím překládat, takže mi to všechno dochází zpomaleně. Radši se nijak neozývám, vsadím se, že kdyby měli hůlky, tak Fenrira už sesmaží, protože Topešašek (jo, tohle jsem mu vymyslela za ty dlouhý hodiny tady) dostává nefalšovanej hysterčák.
Až budeme zpátky, musím se Fenrira zeptat na detaily. Na jednu stranu mám radost, že bych snad první proměnu mohla prožít venku, ale zas se bojím, aby mi cizí smečka něco neudělala. Jsem pořád štěně, podle nich Nečistá a kdo ví co ještě... a jestli do mě narvou ten posranej lektvar, tak se rovnou můžu svalit na záda a nechat se sežrat.

Musím hodně přidat do kroku, abych Fenrira dohnala. Šona nás předejde, jako by se nechumelilo, a zase se postaví do čela, jelikož už dávno padla tma a on jediný cestu zná. Nikdo z nás nemá hůlky a Šona to nijak neřeší, takže je to cesta fakt k hovnu. A to i přes naše zlepšený smysly.
Šona se podle všeho dobře baví - tichý hrdelní zvuk nás vždycky varuje těsně před nějakým kořenem, jenže to ti dva nemůžou slyšet ani tomu rozumět, takže zezadu se ozývá tu heknutí, tu nadávka... a k citlivým vlčím uším nejednou dolehne Šonův potlačený smích zanikající v šustění trávy a skřípání kamínků.

Trvá dlouho, než se dostaneme pod horu, kde jsme tábořili prvně. Jsem zase unavená a sotva pletu nohama a konec pochodu není v dohledu. Nemělo by cenu se znovu utábořit, jelikož brzy bude svítat, a tak nás Šona žene dál. Kdyby nám utekl, ztratíme se, tak doufám, že si to uvědoměj i lidi.
Držím se zuby nehty, teď se moje tvrdohlavost hodí. Kdybych ji neměla, vyseru se na to už někdy v polovině cesty.
Se svítáním se dostaneme na místo, odkud se můžeme podle Šony přemístit. Lovec sáhne do své tašky a podá těm dvoum hůlky. Doufala jsem, že by na to... zapomněl, ale asi by mu to neprošlo. Nejednou mě napadlo, proč to má někdo jako on zapotřebí? Proč se s nima vocasuje? Proč jim dělá poskoka?

Cesta je dlouhá, umorná a nebejt Šony a jeho volovinám, asi bych něco rozmlátil. Možná aspoň sobě hubu, když nic víc rozjebat nemůžu, ale... ale Šona teďkonc jedná za mě, dává to zmrdům sežrat se vším všudy. Zatraceně dobrej parchant!
Ale proti sobě bych ho mít nechtěl.
Ale aspoň k něčemu ta nekonečná a příšerná cesta, o to horší, že vím, v jaký prdeli zas skončí, je. Je tak zkurveně unavná, že vod půlky mi je všecko jedno, jsem moc hotovej na jakýkoli posraný emoce. Žádnej vztek, žádnej... cokoli jinýho, dokonce mi začíná bejt ukradenej i ten nitrozpyt. Bude to nepříjemný, bude to na hovno, ale já kurva nemám co skrejvat, takže prostě zkousnu zuby a přežiju to. Snad v tom ten sráč není tak mizernej, aby mi z mozku udělal kaši.
Aspoň, že když se dobelháme na místo, kde už se můžem přemisťovat, Rusáci nezdržujou dalším žvaněním a po nijak přátelským rozloučení s průvodcem se chytaj přemístit. Já na Šonu zírám dlouho, nevím proč, jako bych čekal, že ještě něco přijde, nějaký vysvětlení, ale jestli mělo přijít, já u toho už nebyl, Topešašvili se na mě přisál jak vampejr a za chvilku už se se mnou točil celej svět.

Za chvilku už jsme zas v hrobce, ale čas na voddech nedostanu, chce mi prošpikovat hlavu hezky zčerstva, asi dokud jsem rozjetej jak žába na dálnici a bude mě snažší přečíst. Ještě naposledy se nedůvěřivě kouknu na doktora a na Ksenju, pořád mám v živý paměti, jak se jim chtěla prodat – doufám, že když tu teď s řezníkem bude sama, že s tím plánem na jejich vojížděním nezačne. Ale pak mě zjeb zase žene jinam, tentokrát do výslechovky.
Nebráním se, když ho ucejtím v hlavě, nejen proto, že jsem utahanej na chcípnutí, hlavně nám chci zajistit volnej úplněk, aspoň něco venku, na svobodě... o to mi jde především, hlavně proto chci, aby na dohodu přistoupil. A že zas budou chcípat vlkodlaci... na přemejšlení o tomhle jsem moc v hajzlu, navíc, rozhodla se tak jejich Alfa, v tomhle já prsty nemám, já byl jenom poslíček. Za chyby se prostě platí.
Nitrozpyt je hnus, nepříjemnej hnus... a navíc je to sračka, protože jen co si přehraje rozhovor s Alfou, nějak se mu to zalíbí a začne se pouštět i jinam. Ale, kurva, tohle vydržet musím.

***
Fenrira odvede Topešašvili a Ksenja zůstane s doktorem sama. Akim jí sundá batoh, hodí ho na své druhé rameno a doprovodí ji na pokoj. Tam se se slovy „musíte být unavená, tak vás nebudu dále rušit. Odpočiňte si,“ rozloučí a opustí ji. Netrvá však ani pět minut a na dveře někdo zaťuká – dá se předpokládat, že je to doktor, protože Fenrir nikdy neťuká, minimálně ne tak, jak by slušné chování vyžadovalo. Ať už Ksenja otevře sama nebo ne, dveře, které se nedají zamknout zevnitř, se stejně otevřou. A v nich nestojí doktor, ale vocas Grigerjev.
„Můžu dál?“
Na odpověď rozhodně nečeká, „koukám, že tu nemáš psisko, ty psí kurvo - to máš vyrytý na koze, ne? Psí děvka.“
Chytne Ksenju pod krkem a praští s ní o skříň. Přitiskne se k ní tak, že může cítit, jak mu stojí.
„Tak ti udělám radost, čubo, povýším tě na lidskou děvku... i když vypadáš jak opelichanej vořech z ulice.“
S tím se jí začne dobývat do kalhot.

Koukám na Fenrirova záda a nechci, aby odešel. Je to moje smečka, kurva práce, tak proč nás pořád rozdělujou? Co bylo, bylo, nejsem člověk a po tomhle výletu si to uvědomuju mnohem víc než předtím. A že už předtím, když se moje vlčice postavila do role záchranáře, mi to bylo dost jasný.
Nestihnu doktorovi ani nic říct, má recht. Odšourám se do pokoje, kde sebou chci prásknout na postel a pokusit se usnout bez iritujícího a zároveň důvěrně známýho chrápání, co se nejednou v noci ozývá.
Chci svýho plyšovýho medvěda, do hajzlu. Po těch hodinách, co jsem byla jenom v příromnosti Topešaška, se cejtím špinavá a potřebuju zase nabrat ten správnej pach. Momentálně ve mně bije o mříže vlčice, protože byla takovej kousíček od svobody, až to skoro fyzicky bolí. Kdybych mohla, začnu výt. A to bez prdele.

Argh, ten hlas...
Zúžím oči a hned je mi podle pachu jasný, o co tomu mamrdovi jde. Celá se obrazně naježím, ale jsem pomalá, moc pomalá, takže ve výsledku jenom heknu, překvapeně i bolestně, protože jsem najednou na skříni. Smysly rozjitřený z venku jsou zahlcený tím hnusným pachem a všechno ve mně řve PROKOUSNI MU KURVA TEPNU!
Jak zoufalej ten čuráček musí bejt, že sáhne na vlkodlaka, ještě ke všemu poleptanýho kyselinou. Od toho, aby mrdal do prdele nějakýho svýho kolegu ho dělí jenom tenká hranice. Anebo by obskočil nějakou kozu, kterejch je tu v horách dost.

Na rozdíl od Fenrira ale pořád vládnu relativně zdravým rozumem a nejsem až takovej rapl. Vře to ve mně, ale pořád jsem ženská. A pořád jsem z Kruvalu. A pořád... mu chci udělat něco ohavnýho, něco, na co bude s hrůzou vzpomínat a chcát si ze spaní do kalhot.
Jenom... to bude poněkud nechutný.
Nejsem ze skla. Vydržím to. Jako by byl vedle mě mozkomor, uklidňuju se vidinou, co nadejde, což mi pomůže dojít takovýho duševního klidu, abych mohla vykonat svůj plán. Na rvačku teď nemám sílu.
Jenom se modlím, aby byl Fenrir co nejdýl pryč... jinak to dopadne špatně pro všechny. O Vocasa mi nejde, to je jasný.

Symbolicky se vzepřu, nemusím ani hrát, že jsem zesláblá. Oddechuju jako po boji, kterej ani nenastal, ještě jednou sebou škubnu a pak toho nechám. Musím se pekelně soustředit, protože vlčice vyje svoji mantru o prokousnutý tepně. A pak mi bleskne hlavou další rozptylující myšlenka, že tohle by měl dělat Fenrir. Jenže s vlčím nosem je hrozně těžký si představit někoho jinýho jako tehdy, když jsem byla člověk.
Když už se mi skoro dostane do kalhot...
"Počkej... počkej." První slovo nebylo skoro slyšet, to druhý dodám a s veškerým sebezapřením se mu podívám do očí.
Jsem ženská. Já zvládnu s chlapem všechno, co chci. Víceméně jsem si ochočila i Fenrira, no ne?
Ruce, který ho doteď svíraly za paže, jak jsem byla v šoku, trochu povolí stisk a napětí v těle taky opadne.
"Počkej," zopakuju a dělám, že si prohlížím jeho tvář, ačkoli bych mu ji nejradši omlátila o tu stěnu. Moje oči zastaví na rtech. V podstatě stačí dělat to, co jindy, a nemyslet na to, že je to Vocas. Už mi není šestnáct, zkušenosti mám. Kdežto on ne.
"Fenrir tam asi nějakou chvíli pobude... a od té chvíle... se mě nikdo ani nedotkl..." šeptám, skoro předu se rty těsně u jeho hnusný, zarostlý tváře a jedna ruka se přes kalhoty lehce dotkne jeho sráčkýho péra. "Nechci rychlovku. Však máme čas..."

Dokud se škubáš, je ve svém živlu, ale jakmile povolíš, znejistí. Po tvých slovech už je definitivně mimo, vypadá jak vesničan odněkud ze samoty poprvé ve velkém městě, dokonce tě i pustí a o kousek odstoupí.
Nakonec se svým typickým perverzáckým způsobem usměje a nevěřícně prohlásí:
„No do hajzlu, ty seš vážně prvotřídní kurva.“
Přistoupí k tobě znovu, jednu rukou tě chytne za zátylek, na straně, na které ještě zůstaly vlasy, druhou ti začne masírovat prsa a dost agresivně ti vrazí jazyk do pusy. Ruka na prsu brzy začne směřovat dolů, vleze pod tričko a začne si razit cestu zpět, tentokrát pod oblečením.

Jako by po tom všem mýmu mozku došlo, že jsem vlastně zvěromág. Né že bych se chtěla teď proměnit, nebudu tahat trumfy z rukávu, ale i když proti nitrozpytu jsem v podstatě nahraná, neplatí to o sebeovládání fyzickým. Na to, abych ovládla jednu formu, to bylo potřeba. Na to, abych ovládla zároveň i druhou, to bylo životně důležitý a nezbytný.
Zdá se mi to jako milion let, kdy jsem dokázala pouhou myšlenkou zpomalit svůj tep, uvést se do klidu a další triky. Za těch pár týdnů se toho událo tolik, že je to vzdálený stejně jako stará Ksenja - vzdálený, ale ne nemožný.

Vocas zatím dělá to, co "chci". Respektive co očekávám.
Momentálně se soustředím na měsíce a roky tréninku zvěromága, takže jeho hnusný doteky vnímám jako nepohodlí a ne jako něco, u čeho mám chuť řvát, vrčet a trhat. Horší než mučení od Dolohova to nebude.
Všechno dělám mechanicky, jenže to někdo s nulovejma zkušenostma, takovej malej buran z hor, nepozná. Zajímalo by mě, kde přišel na to s tím jazykem. Cicmal se s nějakým dalším chudákem tady, nebo šel pro radu za doktorem?
Zlehka vzdychnu - to je to nejmenší, co v týhle komedii (nebo spíš tragédii) musím sehrát. Dost chlapů mě chtělo hlasitou.
Ještě chvíli se nechám dlachnit a dávám pozor, jestli se už neudělal do kalhot. I to by byla alternativa, i když v mým plánu by mi to moc nepomohlo. Pak se však odtrhnu, jednak abych nabrala dech, jednak abych mohla mluvit.
"Chci si tě prohlídnout. Konečně se podívat na lepší zboží než na toho chlupatýho vořecha," řeknu poslední dvě slova pohrdavě. Nikdo doopravdy neví, jak to mezi náma s Fenrirem je, takže... si klidně může myslet, že jsem doopravdy jenom jeho čuba, aniž bych chtěla.
Můj tón taky naznačuje, že si rozhodně nechci prohlížet jeho ksicht. Vsadím se, že o tomhle měl mokrý sny.
Jestli mě pustí, tak mu nijak kvapně rozepnu opasek a kalhoty a dávám pozor, abych se ho nedotkla. Když stahuju dolů zip, jsem už na kolenou. A polykám hořký sliny znechucení.
Vidina vítězství to ale pořád trumfuje. Veškerou tu nechutnost.
"Vydržíš? Pro mě?" zapředu, ruce opřený o jeho stehna a zatím nic nedělám, jenom k němu vzhlížím a doufám, že jsem zasáhla jeho ego, aby se chlapec snažil neztrapnit se před jedinou ženskou široko daleko... která se tváří, že mu dá.

Je v sedmém nebi, když tě slyší vzdychat. Sice se mu moc nelíbí, když ho vystrčíš z huby, ale následující větou to vyžehlíš dokonale. Nafoukne se jako páv a začne se spokojeně, s narcistickým sebezalíbením usmívat.
„Jasněže jsem lepčí než ten čokl!“
Řekne to tónem člověka, který byl právě srovnáván s mikrobem jen proto, aby se podtrhla jeho dokonalost - to znamená uraženě, ale zároveň pyšně. Se svýma kalhotama ti i pomáhá, ale je tak roztržitý samou nadržeností, že spíš překáží, než je k užitku.
Jeho péro je už v pozoru a tvrdé jako kolík. No, upřímně, na to, že vydrží dlouho, to nevypadá.
Otázka ho ale urazí tolik, že i když je jak patnáctiletý panic v minutě „M“, pták trochu povadne. Skoro zapomněl, že je nadržený jak králík. Vztekle ti vrazí facku, ne silnou, jen aby ukázal, že je ten pravý „macho“.
„Za koho mě sakra máš?“

Aspoň že moje obracení očí k nebi nejde z týhle polohy uskutečnit. On je tak zoufalej kretén, až to bolí. Bejt v trochu jiný situaci, budu se smát až do zimy. Sperma se mu srazilo na rádoby mozku a nadělalo tam nezvratný škody.
Facka je proti terapii kyselinou nic. Ale i tak syknu - spíš ze zvyku a překvapením.

Každopádně svýho jsem dosáhla. Získala jsem ke svýmu plánu asi tak dvě vteřiny navíc... a to snad bude stačit. Vyšší cíle si žádají oběti, inu, jsem velká holka, budu muset vydržet.
Je to jenom Vocas... a jeho vocas.
Trochu provinile se na něj podívám, aby si mohl namastit ego a nevycejtil zradu. I když ten by ji necejtil, ani kdyby mu tlela rovnou pod frňákem.
Hned nato se zase pousměju s příslibem a musím uznat, že kdyby mi nebylo tak zle, bavím se tím, jak málo mu stačí ke štěstí.
Chytím ho rukama za zadek.
Fajn, Ksenjo... vzpomeň si na ten mnoholičnej lektvar, byl určitě horší. Ech... no, ne o moc.
Stále bojujíc s hnusem ho vezmu do pusy a vím, že to budu čistit ještě tejden. Dám mu celou vteřinu na to, aby blaženě slintal, pevně ho držím, aby se nestáhl.
A pak... pak konečně udělám to, co napadlo tu příčetnou a zlověstnou část mozku. To, co mi velí instinkt.
Skousnu. Nejsilněji, jak dovedu, až mi praštěj čelisti a bolí to, aby mě dusí krev, ale držím se jak pitbull a dokonce i tiše zavrčím. Ale bude to před jeho řev slyšet?

Těžko říct, co v jeho hlase zní pronikavěji – jestli bolest, hysterie nebo překvapení a vztek.
Minimálně v první vteřině nemůže uvěřit, co se mu děje, pak už možná chápe, ale jeho mozek je tak v šoku, že mu to nedochází. A nebo ho jen bolest dokonale ochromila. V další sekundě se vzpamatuje alespoň natolik, aby se zkoušel bránit. Zkusí tě odtrhnout, což není dobrý nápad, když zároveň trhá svůj vlastní vocas, pak tě jen mlátí do hlavy, jenže vzhledem k tvé poloze a tomu, že ve svém dosahu má jenom tvrdou lebku, ti nemůže skutečně ublížit, a i kdyby mohl, kvůli adrenalinu a tvým vlčím instiktům, které konečně dostaly, co chtěly, se dá pochybovat, jestli bys to cítila.
Nohy se mu klepou, drží ho jenom ze zvyku, vypadá to, že to s ním každou chvíli sekne.

„Co se tu kur -,“ do místnosti vběhnou dva vojáci, ale když uvidí jemně krvavou a silně nechutnou scénu – Grigerjeva zeleného a ječícího bolestí a tebe, zkrvavenou, snažící se mu urvat jeho chloubu, zapomenou na chvíli, co mají dělat, a jen vyděšeně, nevěřícně zírají, oči vykulené, huba otevřená. A jeden jako druhý mají obličej bolestně stáhlý, ve tváři trpící výraz - v otázkách jistých partií chlapi rozhodně cítí vzájemný soucit a lítost. Nakonec se přece jenom jeden z nich vzpamatuje.
„Ty bestie, vypadni vod něj! Jinak tě usmažím!“
Hlas se mu trochu klepe.
Jen co ho pustíš, Vocas se zkácí k zemi, omdlí – zelenobílý není jenom kvůli tomu, žes mu málem uhryzla péro, prokousla si mu taky tepnu a teď ztrácí krve víc, než je zdrávo. Jeden z těch dvou okamžitě Vocasův klacek zaškrtí, zatímco druhý tě hlídá – a snaží se pochopit, co se tu sakra děje.
Za chvilku přiběhne doktor, asi mu dali nějakým způsobem echo.
„U Digéna, co se tu stalo?“
Vypadá v šoku, ale jedná okamžitě, na tebe ani nepohlídne, místo toho klekne k Grigerjevovi a začne kouzlit léčivá kouzla. Nakonec ho levitujícím kouzlem zvedne, chystá se ho přepravit na ošetřovnu. Ve dveřích se střetne s Topešašvilim, stojí tam bez Fenrira, jen on sám... oproti tomu, jak se choval na výpravě, vypadá překvapivě klidný. Vstoupí a sedne si na tvou postel.
„Nechte nás tu sami.“
Voják, který na tebe stále míří, se na něj nejistě podívá, ale neprotiví se mu. Sklopí hůlku a odejde. Topešašvili na tebe chvilku kouká nijakým pohledem, jako by se ho nic okolo netýkalo, než promluví. Zase, bez zbytečných emocí.
„Tak co se tu stalo?“

Jakkoli hnusně to chutná, vlčice cejtí na jazyku krev, teplou... horkou krev. Lidskou krev. To jí momentálně stačí ke štěstí. Vyhrála. Vyhrála na tu maličkou chvíli a já si, asi ne zrovna chytře, dovolila ten luxus jednat a nemyslet na následky. Tohle už bylo moc. Tohle byly moje hranice.
Držím a nepustím. V šíleným návalu krvelačnosti tisknu čelisti k sobě, a kdybych byla víc při smyslech, možná se pokusím o částečnou proměnu. Ta je ve výsledku mnohem těžší, jelikož člověk musí přesně vědět, co dělá a kterou část mění... a musí dávat bacha, aby mu to nezůstalo.
No, prostě bych si nechala proměnit zuby, abych mu to urvala definitivně. Jenže na finesky není čas.

Jakmile sem vpadnou, instinktivně se stáhnu, polovinu obličeje mám od krve a hruď taky. V mozku bliká varovný světýlko, abych nezačala vrčet a nepodívala se na ně zdivočelýma očima, ve kterejch plane plamen, že kdyby mě teď viděl Fenrir, uchčije si pýchou do kalhot.
Proto oči radši sklopím, nechám si padnout vlasy do tváře a celá se schoulím na zemi u skříně. Ani se nehnu a snažím se ovládnout zběsilý šumění krve ve spáncích z toho, jak místnost páchne strachem, bolestí... krví a mým triumfem.

Topešašek vstoupí a já zatím netuším, co má za lubem. Zůstanu na svým místě, zkrvavená hromádka neštěstí - aspoň to tak na první pohled vypadá, jelikož jsem se zase chytila svý herecký role a potlačila svit ve vočích.
Obezřetně se na Gruzínce podívám, přikrčená, jako bych čekala, že po mně vrhne nějaký kouzlo.
"Chtěl..." Stočím oči před sebe a prázdně civím na něco v prostoru, prsty zaťatý, jak si objímám kolena. Jsem dokonce tak dobrá, že nechám oči zalít se slzama - stačí si vzpomenout na bolestnou vzdálenost svobody, co byla na dosah, a jde to samo. "Přišel a... chtěl mě znásilnit," zašeptám rozechvěle a celá se stáhnu ještě víc do sebe.
Víc neříkám. Míň je někdy víc a vím, že Topešašek něco kuje. Je až nechutně klidnej. Posmrknu, ale je to jenom manévr, jak zakrýt začenichání dost silný, abych zkusila nasát jeho pach, jestli je fakt tak klidnej, nebo to jenom hraje.
"Můžu... můžu se umýt?" pípnu ještě a očima ukážu k umyvadlu. Faktem je, že ta krev mi vůbec nevadí, vlčice to bere jako něco samozřejmýho, ale před ním musím vypadat, že se mi z toho všeho zvedá žaludek. Zahraju na něj nejistotu, že nevím, zda se můžu pohnout, aniž by mi něco udělal.

Ačkoliv předvádíš divadlo hodné největších mistrů divadelních prken, nezdá se, že by to na Osetijce zapůsobilo, jedinou jeho reakcí na dramatickou scénu je letmý, sotva zřetelný úsměv.
„Poslužte si...“, odpoví na žádost o umytí a dál se tváří, jak kdyby seděl na lavičce v parčíku a sledoval zobající holuby. A co hůř, stejně jako v Kazachstánu, kdy v těch několika málo situacích zůstával sebevědomým a klidným, i když jindy se vztekal jak fracek, ani teď klid jen nehraje. Vycítíš z něj maximálně slabý vztek, dobře skrývané znechucení a starost o svého muže, ale tyto emoce razantně přebíjí pocit nadvlády, pocit podobný hráči pokru několik sekund předtím, než ukáže královskou postupku.
„Takže vás chtěl znásilnit... A hádám, že jste byla tak ochromená strachy, že vás ani nenapadlo začít řvát, co? A nebo by to asi bylo nebezpečný, zvlášť když se na chodbách vůbec nepohybujou hlídky, který by tu byly do několika vteřin...?“
Jestli se ti u něj něco nepovedlo vyvolat, tak je to lítost.
„Koukám, že jsem se přepočítal. Myslel jsem, že největší nebezpečí bude Šedohřbet, ale asi jsem se zmýlil, vy dokazujete, že jste pro nás mnohem větší ohrožení.“
Zvolil takový tón hlasu, že to skoro zní jako poklona, že to ale žádná poklona není vyjde najevo hned v další větě.
„Co mi teď brání nezbavit se ohrožení a neposlat vás k Anglánům? A taky si skoro říkám, jestli by bylo moudré vás pustit do lesa za těma vlkama? Asi byste měla zůstat tady, zavřená v nějaký bezpečný místnosti, ať mým mužům zas nic... neukousnete.“
Pořád hovoří konverzačním tónem vhodným k debatám o počasí, ale něco v jeho pachu se změní, vycítíš z něj ostražitost. Ví, že zabrousil na tenký led. Navíc, to, že si právě málem ukousla fógla jeho podřízenému, mu moc jistoty, že se ho nepokusíš napadnout, nedává.
„A nebo... je tu ještě jedna možnost,“ hovoří pomalu, jako by si rozmýšlel každé slovo, „chci vědět, co se tam o úplňku bude dít, ale mezi smečku těch krvelačných zvířat svý lidi nepošlu. Ale my bychom se možná mohli domluvit, co myslíte? Co vím, vlkodlaci si z přeměny moc nepamatují, ale s kapkou Vlkodlačího lektvaru...?“
Zas se mu na tváři mihne ten sebevědomý, povýšený úsměv.

Vrhnu se k umydlu i kvůli tomu, jak moc chci, aby mi neviděl do tváře. Kurva, za tohle bych měla dostat nějakou hereckou cenu, takhle jsem snad nehrála ani před Ním.
Pustím vodu a začnu se umývat z nejhoršího aspoň v obličeji. Do bílýho umyvadla pořád teče červená a růžová a všechny tyhle odstíny, jako by to nemělo konce. Krev mám samozřejmě i na šatech, ale to teď nebudu řešit.
Pevně se prsty zachytím umyvadla, a kdybych byla silnější, určitě ten porcelán praskne.
"Víte, když vám někdo tlačí ptáka na madle, těžko se křičí!" prsknu po něm lehce hystericky, stačilo jenom popustit uzdu emocím a šlo to samo. Ten zážitek byl sakra nechutnej. Nejsem od přírody hysterka, na druhou stranu jsem ženská, a pokud si to situace žádá, hystericky ječet umím. Na některý mudlovský eunuchy to docela pomohlo. "A jak jsem mohla vědět, že se k němu ještě nepřidají?! Mají větší sílu, mají hůlky, stačilo by jim jima máchnout a trochu mi upravit paměť."

No ty vole, já bych po něm skočila a prokousla mu tepnu! Jenže jsem moc daleko, on by byl rychlejší a je určitě připravenej. Nejsem blbá, abych ho podceňovala, je to kurva nepříjemnej nepřítel. A taky nejsem jak Fenrir, abych ztratila hlavu.
Pořád se opírám o umyvadlo. Svěsím hlavu mezi ramena, jen ať si myslí, že vyhrál. Líto mu mě není, takže na tuhle notu hrát nemůžu. Není to doktor a u toho mám po tom, co jsem udělal, utrum. Ale je mi z jedný části tak dobře, že jsem to vocasovi dala vyžrat! Kéž bych mu to hnusný, smradlavý péro ukousla celý.
Tak mě napadá... jsem vlkodlak. Sice jsem ho kousla v lidský podobě, ale jsem vlkodlak! Třeba ten mamrd taky bude nakaženej a oni ho vodstřelí, hah!

Ještě chvíli zůstanu ve svý póze. Kdyby mě poslal do Anglie, je to šlus, ende, koněc. S takovou by se ze mě stal definitivně zločinec Fenrirova ražení, protože bych už nemusela skrývat vlčici a udělala bych vše, abych se dostala ven.
Vlkodlačí lektvar nezní o nic líp. Vlčice ještě neví, co to znamená, a přece se jí to nelíbí. Nechci první proměnu zažít na drogách.
"Co když to poznají? Určitě to ze mě bude cítit..."
Zatím neříkám ano ani ne, jen z něj chci dostat, co má ten zkurvysyn za lubem.

Kdyby ses na něj podívala ve chvíli, kdy si se snažila obhájit, uviděla bys zase ten jeho fotrovskej úšklebek, který si snad vyhradil speciálně pro tebe. Možná ti věří, možná ne... ale nejspíš o tom ani nepřemýšlí, protože, jak už ti určitě došlo, ty jako člověk mu jsi ukradená (a ty jako vlkodlak ho znechucuješ). Zkrátka, pro scény z telenovel tu není patřičně vhodné prostředí.

„Jestli to poznají, zařídíte si, aby vás vzali sebou.“
Topešašvili dává jasně najevo, že mu jsou jakékoli detaily, jak to provést, i fakt, že je to dokonale naivní představa, úplně ukradené. Přesto dodá motivační vložku, „a kdyby vás vážně nepřijali, přečkáte tam do rána, pak si vás spolu s tím čoklem vyzvednem.“
Usmívá se, asi se baví představou, jak tě tam vlkodlaci celou noc nahání a loví. A neodpustí si ani malou poznámku přehnaně jemným hláskem.
„Vy nám přece neutečete, že?“
Nějakou chvíli trvá, než jeho ksicht zase zvážní.
„Potřebuju vědět přesně, co se tam bude dít, přesně. Vy budete můj... zdroj zevnitř.“
Chvíli ticha, kterou ti dává k promyšlení 'návrhu', brzy přeruší, má potřebu ujasnit to nejzásadnější.
„A aby bylo jasno, v tuhle chvíli rozhodně nediskutujeme o tom lektvaru – buď budete pod jeho vlivem tam venku, nebo budete pod jeho vlivem zavřená tady ve vězeňský kobce. Víc možností vám nedávám.“
Podle tónu je jasné, že o tomhle diskutovat nehodlá.

Chtě nechtě jsem musela kejvnout. Což ten mamrd moc dobře věděl a koupal se na výsluní svýho úspěchu. Asi za to mohla krev, jejíž chuť je pro vlčici něco staronovýho, asi jako když máte pocit deja'vu a věříte na reinkarnaci. Dobře tu věc znáte, a přitom víte, že jste se s ní v tomhle těle ještě nesetkali. Mohla za to, že hrát jejich debilní hru bylo čím dál těžší a mozek chtěl jednoduše zkratovat do Fenrirova nekomplikovanýho bytí - zabít, zničit, osvobodit se.
Myslím, že kdyby nebylo týhle situace, nebudu taková. Budu lidštější. Ale copak můžu, když mě tu drží jak zvíře a jsem jenom krok od toho, aby tak se mnou jednali?

Znamení mi samosebou museli vyřezat, jinak by mě tam nepustili. I přes všechny oblbováky to bolelo jako čert, protože nešlo jenom o kus kůže a masa, ale o magii. A ta se tak snadno vyříznout nedá. Vsadím se, že to taky cejtil. Doufám, že ho to bolelo stejně jak mě a že někde hebne ve sračkách společně s Dolohovem.

Vím, že když to Doktor dával pryč, něco se dělo. Nemusím mít hůlku, ale můj šestej smysl, babská intuice, mě varovala, že mi to neprojde jenom tak.
A taky že jo. I když se mi dostalo ošetření a měla jsem k dispozici kousek vlkodlačí regenerace, rána na ruce se tvářila, že se nevzdá a radši ať mi ruka uhnije a upadne. Svěřila jsem se Fenrirovi, že mám strach, že je to nějaká kletba. Tenhle rozhovor jsme vedli už na Kamčatce - možná je magor, ale není debil, teda kdysi nebyl, takže si to určitě pojistil.
Taky jsem mu řekla, k čemu mě chce Topešašek zneužít.
"Vyžeňte mě odtama."
Těžce se mi to říkalo a víc jsem to neodůvodňovala. Měla jsem strach, co s rukou, co bude se mnou v noc mý první přeměny, jestli ji vůbec přežiju. A nadruhou stranu... i kdybych nepřežila, tak co? Třeba odsud není úniku.
Ještě komplikovanější bylo před Fenrirem skrýt, do jaký beznaděje propadám. Přitom jsem mu slíbila, že něco vymyslím, že nás odsud dostanu, když jsem nás přivedla do těhle sraček. Ale i kdybysme o úplňku utekli, určitě na nás maj stopovací zaklínadla... a my nemáme hůlky.

Na cestu jsme vyráželi den před úplňkem, abysme tam stihli dojít zas z toho bodu, kde nás opět čekal Šona. Měli nás nechat na hranici jejich území, tam, kde jsme prve nocovali.

Topešašvili jen přikývnul, když si souhlasila, pak vytáhnul hůlku a začal odstraňovat stopy od krve. Dokonce i tvoje oblečení vyčistil, takže za chvíli nebylo poznat, že se tu něco stalo. Odešel beze slova a nechal tě o samotě, přesto ještě nějakou chvíli trvalo, než Fenrira pustil. Ten se sice vrátil vyšťavený, ale krev by určitě ucítil, kdyby tu nějaká zůstala. Takže Osetijec byl důkladný.

Dny se táhly jak smrad. Nikdo o tom, co se stalo, nemluvil, ale atmosféra se změnila, byla plná napětí, zhnusení a strachu – bystrozoři tě začali brát stejně jako Šedohřbeta, jako smrtijedskou zrůdu. Nějakou dobu trvalo, než si tě dal doktor konečně zavolat a sdělil ti, že je na čase Znamení vyříznout. Určitě ho k tomu donutil Topešašvili, protože se v těch předchozích dnech v podstatě vypařil. Až to vypadalo, že dělá všechno proto, aby tě ani náhodou nepotkal. I při řezání byl zamlklý, omezil se jen na několik strohých rozkazů a varování, do očí se ti takřka nedíval a kdyby si s ním chtěla navázat řeč, prostě by tě ignoroval. Jen splnit rozkaz, nic víc s tebou mít nechce.
Při řezání si měla na chvíli pocit, jako bys v ráně viděla Jeho ksicht, jako by na atebe skrz svou ruku koukal. Těžko říct, jestli ho to bolelo, ale jedno bylo jasné – moc dobře věděl, co děláš.
A to není nic, co by přidávalo na klidu.

***

Prohledával mi palici skrz naskrz. Bylo mi to jedno. Držel mě v tý posraný výslechovce nekonečně dlouho. Bylo mi to jedno. Protože, kurva, už mám pocit, že to dávno nejsem já, že pravej Fenrir někde chcíp a zůstal jen jeho posranej fragment. Všechno bylo špatně.
Co mi ale jedno nebylo, bylo Ksenino znamení. Je pryč, vyřízli ho, ale stejnak tam něco z něj zůstalo, protože se rána nejen nehojila, skoro to vypadalo, že se zhoršuje. A já nevěděl, co s tim mám dělat. A já doprdele nemám rád, když nevím, co dál.
Sice sem ji utěšoval, že se to nakonec zahojí, ale sám sem tomu nevěřil, a vona taky není blbá, aby tomu věřila. A do toho ta bezvadná kurevská tečka – vlkodlačí lektvar a přiblblej plán na špiclování. Měj sem vztek na toho kozojeba, ale hlavně sám na sebe, zoufalej vztek, že sem tehdá – bylo to nedávno, ale já mám pocit, že už to sou léta – toho zmrda Dolohova nezabil, že sem selhal. Nenechat se chytit, nic z tohohle by se nedělo, chlastali bysme nakradenej líh a žili bysme ze dne na den. Teď taky žijem ze dne na den, ale jako bysme už byli pod drnem.
„Uvidíme co bude. “
Víc sem ji na to nemoh' říct, protože... možná už byla teď mrtvá, vlkodlačí lektvar je nechutnej humus a i míň tradiční vlkodlaci než oni ho považujou za nejhorší potupu naší krve, vlkodlaky pod jeho vlivem berou za hnusný hybridy – možná ji nejenom vyženou, možná budou její přítomnost ve vokolí jejich teritoria považovat za osobní urážku a její ulovení za votázku cti.
„Neboj, bude to dobrý.“
Měl sem pocit, že to musím říct, i když sem věděl, že ne, nebude to dobrý.
Vím, že je moje povinnost ten náš páreček vyhořelejch trosek udržovat naživu, dokonce sem se o to i snažil, ale cejtil sem, že to bylo k hovnu, chyběla mi síla hrát si na spokojenost, předstírat, že je všecko v pohodě. Protože nebylo. Všecko bylo v hajzlu, a my tam až moc rychle padali taky.

Konečně sme vyrazili, samozřejmě v doprovodu těch šmejdů, kozojeba a řezníka, sráč byl spokojenej, z doktůrka smrděla úzkost. Zvláštní... jiná úzkost než předtím. Až moc podobná těm rusáckejm přicmrndávačům. Už dávno mi bylo jasný, že se muselo něco stát, že důvod, proč mě tam ve výslechovce držel tak dlouho, nebyla jenom radost z toho, že mě může vycukat. Věděl jsem, že to má co dělat s Ksenjou, ale když mi to neřekla sama, neptal sem se. Vlastně sem to ani vědět nechtěl.
Na hranici teritoria doktor vytáhnul malou lahvičku, co v ní bylo, bylo víc než jasný. Počkal, až ten hnus vypije, ale dál se nezdržovali a vyrazili zpátky. Ani neměli strach, že nás už neuviděj, kurvy... maj nás pojištěný.

Zhnuseně se šklebím nad pachutí lektvaru, a jakmile zmizej, popojdu ke stromu, strčím si prst do krku a začnu dávit. Je to nechutný, ale je to jediná možnost. Něco z magie už asi začalo pronikat do systému, ale první pravidlo při otravách a nebo nechtěným požití jinýho lektvaru, než jste chtěli - rychle s tím pryč! Než bude ještě hůř.
Ale stejně to ze mě ucejtěj. Je to hnusnej smrad.

Je jasno. Stmívá se a Šona tam stojí, jako by se nemetlo. Vlastně bych na něj úplně zapomněla, když nemá pach. Ne svůj.
Když se ho zeptám, jestli by neměl raději odejít, jen se zlehka pousměje. "Не бойся о меня." A podá mi čutoru s vodou, kterou ráda po tom vrhnutí přijmu, abych si aspoň vypláchla hubu.

Mám pocit, že v dálce jsem je už zaslechla. Svolávali se.
Mlčky vzhlídnu k měsíci, kterej se mi najednou zdá obrovskej, jako by na mě měl spadnout. Odrazí se mi v očích a ten vjem mi doslova podrazí nohy. Tep mi vyletí nahoru a já cejtím brnění v celým těle, jak se něco chystá, aby mě to mohlo rozervat zevnitř a vybublat ven.
Ztěžka dejchám na všech čtyřech a nevím, jestli je to zbytkama lektvaru, zkurveným znamením nebo to tak má bejt. Ale je mi zle. Chvíle mám dojem, že přestávám vidět, zvuky mi tepou do lebky jak kladiva a pachy jsou cejtit, jako bych to všechno strčila do huby a ochutnala.
Ani nevím, že zaskučím. Ne, zakňučím. Pak zařvu. Na proměny jsem zvyklá, zezačátku bolej všechny, ale téhle se děsím, tuhle neumím kontrolovat, nemůžu jí na povel říct dost, stačí, pokračujem jindy. Šíří se tělem jako požár, všechno trhá a láme a mně poprvý konečně a definitivně dojde, jak silná je tahle magie. Je prapůvodní a syrová, taková, která by dokázala ve správný formě srovnat se zemí města.
Jakmile dojde na metamorfózu části se znamením, zařvu tak, až mi přeskočí hlas a nakonec se zlomí do psího vyjeknutí. Ležím tam jak klubíčko neštěstí, moje srst je dlouhá a asi narezle hnědá, uši mám připlesknutý k hlavě a proti Fenrirovi jsem k uzoufání menší a drobná, že kdyby někdo z nich chtěl, přecvakne mě v čelistech jak párátko.
Ani se neodvažuju vstát, nohy by mě neposlechly. Zvlášť ta zraněná. I v přeměně je jasný, že tam někde byl magickej prokletej hnus. Hnisá to a rána i přes změnu formy není zavřená a smrdí. Fuj, jak ta smrdí!

Zůstanu v klubíčku. Je mi tak mizerně, že mě neláká jít lovit, nedokáže mě nadchnout žádnej pach. Svoji proměnu jsem si představovala divokou, živočišnou a prapůvodní, ne zoufalou, bolavou. Že pak poběžím lesem a užiju si volnost. Teď se chci jenom někam odplazit a zachránit si kůži, než si pro mě dojdou. Vlčice má strach, že takovou ubohou trosku, co smrdí kletbou a vlkodlačím lektvarem, už Fenrir nebude chtít, že mě vyžene z naší mikrosmečky a radši bude sám.
Podívala bych se směrem, kde je, ale dokud sám nepřijde do mýho zornýho pole a nevyřkne nade mnou ortel, tvářím se, že jsem tráva.

Šonu nevnímám, jednak nepáchne a pak, v tuhle chvíli jsou důležitější věci... třeba to, že se blíží soumrak. Zas mi mrazí v zádech, zas sem nervózní a nevydržím chvilku na místě. Na jednu stranu je to nepříjemný, ale na tu druhou... cejtím se asi nejlíp za posledních pár tejdnů. Ale i tak je to jiný, je to divný, tuhle noc bude všecko jinak, protože ani potom, po přeměně, nebudem svobodný. Pořád vocasové jinejch.

Je dobře, že to vyklopila ven, ale bojim se, jestli to bude stačit. Vlkodlačí lektvar účinkuje vokamžitě, bude v ní, i když ne v plný síle, takže nezbejvá než doufat, že toho v ní nezůstane tolik, aby byla po přeměně víc člověk než vlk, snad to bude stačit, aby ji nevyhodili. A nebo aby ji rovnou nezabili. Musí to stačit.
Těsně před tím, než se úplně setmí a vyjde měsíc, dojdu ke Ksenje a položím ji ruce na ramena, aby se v posledních chvílích před transformací uklidnila, nebo se aspoň o to pokusila, protože to bude zlý. Poprvý je to dycky nejhorší, ale poprvý s vlkodlačím lektvarem v těle, i když jenom zbytkovým, to musí bejt vopravdová sračka.

A pak se objeví. Měsíc. Je to tady.
Ustoupím dost daleko, aby se při přeměně někomu z nás něco nestalo. Přeměna je hnusná a každej reaguje v různejch fázích jinak. Těm, kdo sou až moc blízko, se může stát cokoli... zvlášť když sami procházej přeměnou. A pak ucejtím první mravenčení, první záškuby, proměna začíná.

Trvalo to chvilku, ale pro moje tělo to bylo jako věčnost, bolest, příšerná bolest na hranici toho, co se dá snýst, ale teď?
Nový život.
Přestanu kňučet a jen výrazný pach cizího teritoria mi zabrání vítězoslavně zavýt. Hned jsem na nohou, a hned ve střehu, protože, i když je všude kolem cítit cizí smečka, jeden pach je zřetejnější než oni, jiný, známý, ale něčím změněný, zhnusený. Po pachu najdu původce okamžitě - moje smečka, patří ke mně. Blížím se k ní opatrně s ocasem ve vodorovný poloze, protože páchne špatně, táhne z ni něco, co páchne jedovatě, před čím je lepší mít se na pozoru, a potom, smrdí z ní umělotina, sice jen slabě, skoro neznatelně, ale přece... Jenže přes to všechno je ze všech pachů nejvýraznější strach, strach a.... prosba?
Ještě chvilku stojím bez hnutí, ale pak ocas vzpřímím, sehnu se a olíznu jí čumák, pak olíznu hnisající ránu, i když z ni páchne to něco, jako symbol toho, že ji neopustím. Že ke mně pořád patří.
Je slabá, slabá a nemocná, slabí a nemocní nepřežívaj, ale... pořád je moje. Patří ke mně a jestli ji budou chtít zabít, musej předtím zabít mě, jestli ji budou chtít vyhnat, musí se dostat přes mě. Budu ji chránit.

Když na mě padne stín, připlesknu se ještě víc k zemi, i když to fyzicky není možný, a loupnu po něm zlatejma očima. Překvapivě lidská myšlenka rozřízne pocity vlčice; takhle vypadá ještě větší, a když nemám v ruce hůlku jako před měsícem (to už je to vážně měsíc?), je to stresující.
Ne, není to hůlkou. Je to tím, co mě čeká. Cizí smečka a já jsem oslabená na všech frontách.

Oháňka mi slabě zamlátí do mokrý trávy a já se přestanu pokoušet zahrabat se bez pohybů do země. Na rozklepanejch nohou jako tele se zvednu, ale protože to není prvně, co běhám po čtyřech, brzy se na poskládání končetin při chůzi rozpomenu, akorát lehce pajdám na zraněnou tlapu. Když stojím, mám ji povolenou a snažím se ji moc nezatěžovat. Proměna a magickej lektvar tu ránu jenom rozjitřily.
Chvíli se věnuju zvyknutí si v novým těle, je to divný, není to úplně jako proměna zvěromága a přitom to není úplně jako vlkodlačí podoba - kdyby jo, nedobývaly by se ke mně podobný myšlenky, kdy ty dvě věci srovnávám. Kdybych nevypila lektvar, mohla bych se radovat, že je to dlouholetou praxí ovládání vnitřního zvířete a že třeba budu schopna (jednou) proměnu vyvolat i mimo úplněk, když dokážu vlka ovládat i při něm.

Zlehka dloubnu Fenrira čenichem do boku a zase zamávám ocasem. Když stojím, sahám mu kohoukem sotva po plece, zato jsem huňatější a nezávislý pozorovatel by jistě poznamenal, že i tahle podoba něčím připomíná moji formu lišky tím úzkým, protáhlým čenichem.

Moje úleva, že mě nevyhnal, se rozplyne ve chvíli, kdy uslyším mnohohlasný vytí. Nervozně přešlápnu a doslova se přitisknu k Fenrirovu boku, lehce přikrčená, jako bych nevěděla, jestli utíkat, nebo sebou zase plesknout do trávy a dělat, že neexistuju. Ale pořád je ve mně dost starý, hluboko pohřbený hrdosti, s jakou jsem se šla nechat kousnout do vlkodlaka, že nestáhnu ocas mezi nohy.

Šona celou dobu postával opodál, na rameni sice pušku, ale nesáhl po ní. Díky svýmu nepachu nepůsobil jako hrozba, spíš jako kulisa toho všeho. Jako strom, kterýho si nikdo nevšímá, protože nesmrdí jako nepřítel ani jako kořist.
A pak, když přiklusal předvoj cizí smečky, se uklonil dle starých zvyků hluboko do pasu s dlaní na srdci, cosi řekl a odešel do tmy, kde ho stíny pohltily, jako by mezi ně patřil.

Po každoměsíčních přípravách se část smečky se mnou v čele vydá na místo, kde nás mají čekat ti noví. Nejmladší štěňata a jejich chůvy společně s pár bojovníky zůstávají ve vesnici, zbytek poslušně kluše za mnou.
Nechám Šonu odejít, zbytku smečky stojí maximálně za pohled, jenom pár mladých vlků nevycválaně rozhozenýma ušima štěňat stříhá jeho směrem, kloní hlavu na stranu a nejradši by se za divným dvounožcem rozběhlo. Je to asi pět dětí, které jsou už dost velké na to, aby se účastnily lovu a věcí smečky, ale ještě potřebují dohled.

Ve mdlém světle to nejde poznat, ale většina ze smečky má černou nebo tmavěhnědou srst, takže působíme jako masa stínů. Celkově jsme na první pohled jiní; ne tak robustní, ovšem ne úplně malí. Máme dlouhé nohy a štíhlá vlčí těla, délky srsti se liší.
Moje zvířecí podoba nese kolem kohoutku a krku úctyhodný huňatý límec, který mne činí mohutnější, než jsem. Vypadá to, jako bych měla úzké oči i teď, planou zvířecím jantarem a pro člověka jsou nečekaně vychytralé a uvědomělé. Jako bych se neřídila hlavně čichem.

S ušima zvednutýma a ocasem taky popojdu pár kroků před zaraženě čenichající smečku (má sestra je tam taky, o fous menší a robustnější). Beru na vědomí, že Lovec lidí přišel, moc dobře víme, že lidi tu byli nedávno, ale nelíbí se mi, to, co tu být nemělo.
V hrudi zavibruje zahřmění, límec se mi ježí a dásně se pomalu odhalují.
Nečistá. Přece jen je tady.
"Démon ji má pořád ve spárech," promluvím naší řečí, ale nevím, zda Cizinec bude schopen porozumět i ve své přirozené podobě. Kdo se vlkem nenarodí, těžce při přeměně ovládá svoje zvíře. A já pozorně sleduju, jak na tom je. "Ty půjdeš s námi, ona ne."

Lovci a bojovníci smečky se mezitím rozprostřeli do půlkruhu. Štěňata zůstala někde vzadu, jejich ušaté hlavy zvědavě vykukující skrze ostatní.

Přijmu ji. Nevyhodím, ale ještě musí dokázat, že je dost silná na to, aby přežila. Že není omega, která nedokáže přežít, kterou pro dobro celku budu muset obětovat. Nemocní nepřežívají.
Ale ona vstává. Možná smrdí, možná je teď slabá, ale cítím, že zesílí, bude silnější a stane se právoplatným členem smečky. Vím to.
Šonu nevnímám, protože nemá pach, splývá s přírodou, ale cizí – domácí – smečku nevnímat nejde. Nejen slyším, ale i cítím, že se blíží. Naježím se, ocas vodorovně, zuby vyceněné... ani se nepohnu, jen v ostražitém postoji čekám.

Smečka se objeví, ale na postoji nic nezměním, dokud nevystoupí Alfa, až tehdy, i když neochotně, sklopím hlavu, přestanu cenit zuby a mírně sklopím ocas. Nelíbí se mi to, ale vím, co se patří. Tohle je jejich území a my jsme ti slabší.
Jenže pak promluví a vše se změní. Nevnímám a nezkoumám, jak je možné, že ji slyším, že rozumím, i když mluví lidsky – možná hrdelním jazykem, ale pořád lidsky - místo toho se ochranitelsky postavím před mou vlčicí, Označenou, a začnu vrčet.
A nejen vrčet.
„N...ne.“
Je to divné, nepřirozené, ale... s velkými obtížemi to jde. Mluvit. Myslet ne jako zvíře, ne jako Lovec, ale jako člověk. Ale to neznamená, že se mi to líbí, moje já je přesvědčené, že je to nepřirozené, že je to špatné. Rozhodně se mu to nelíbí, je to hnusné.
„P... patří ke... mně. Zůstane se mnou.“

Moje vrčení zesílí a oči se mi zúží do žlutě planoucích škvír, s jakýma se v knihách vypodobňují démoni ze tmy. Vůbec se mi nelíbí, že ten, co mě přišel žádat o pomoc, mi odporuje. Že si to vůbec dovolil! Moje smečka žila v poklidu a nikdo proti mně nikdy nevystoupil. Neopovážili se. Nikdo, kdo má dost rozumu, by se nestavěl proti dceři Luny.
Čas se táhne a ve vzduchu roste napětí. Lze cítit lehkou nervozitu smečky, od některých bojovníků spíš očekávání, zda se strhne boj. Štěňata jsou zvědavá a zmatená, ale neodváží se ani kníknout nebo nějak dát najevo, jak moc se bojí toho, co se děje, protože jinak by těžko mohla jednou být právoplatnými vlky mé smečky.

Vím, co je potřeba udělat. Naše dohoda je jasná a já nedovolím Loutkáři, aby zneužíval moji smečku, ani Hadovi, aby přišel a dokončil, co nestihl tehdy. Ukončím tedy ten nefyzický souboj tím, že s odfrknutím odvrátím hlavu do strany a zadívám se někam do tmy. Toto gesto jasně značí, že odmítám další šarvátku, ale rozhodně se nepodřižuju, jenom mu dávám šanci se vzpamatovat a učinit totéž. Můj dominantní postoj však nezmizí a všude okolo to čpí mým pachem Alfy.
"Pochybuju, zda ti za tohle poděkuje."
V lidské podobě by asi jakýsi odstín emoce poznal, teď těžko, když ze sebe sotva vyráží souvislé zvuky.
Vydám povel a smečka se zase obrátí, tentokrát však mezi sebou žene dva cizáky, jako když pastevci nahánějí stádo. To proto, aby byli na očích a nesnažili se utéct někam, kde je nechci mít. A aby byli dál od štěňat, která poskakují na chvostu skupiny.

Cesta na čtyřech nohách trvá o mnoho kratší dobu než na dvou. Přesto se měsíc už trochu posunul na své pouti na nebi. Zase běžíme stezičkou, kterou Fenrir už poznává podle pachu. Tudy už šel, daleko za amulety z lebek, daleko za naším výsostným územím.
Mýtina Hlasů.
Smečka se postupně odpojila a pod vedením Ajtolu vyrazila lovit a nakrmit se. Než se tam vydáme i my, máme obchod, který je potřeba završit. Zůstali s námi dva silní bojovníci.

Posadím se u totemu, který je cítit čerstvou zvířecí krví. Mýtina opojně voní a sálá z ní síla. Není to pach lidské magie, ozonově čpavý, tohle je syrový odér mokré hlíny, kůry a vody. A krve samozřejmě. Tohle je závan magie, která nás kdysi stvořila a se kterou můžeme být propojeni v symbióze.
"Slíbila jsem, že se pokusím tě zbavit Loutkáře. Nikdo si nezaslouží tvůj osud, Lovče lidí." V té poslední větě je cítit deja'vu. "Nyní ale provážeme smečky, když jsi žádal o spojenectví. Vyberu si svoji odměnu."
Je ohromně těžké si vzpomenout, o čem přesně se lidská schrána bavila s Ajsulu, jaké byly podmínky. Ale někde to tam v hlavě je. Někde to tam hlodá, zahalené mlhou. Ale i mlha jednou opadne. A čím víc vzduchu s tou syrovou vůní proudí do plic, tím víc se rozjasňuje.
Štěně. Vlče.
A přes čenich ho pohladí další pach. Pach nadcházejícího páření, který je však matoucí. V takových chvílích se vlčice víceméně podvolí. Můj pach ale pořád mluví hlavně jazykem Alfy.

Tohle bezkonkurenčně patřilo k nejhorším chvílím v mým životě. V jeden okamžik jsem si byla jistá, že po mně prostě skočí a zadáví mě jako králíka. Fenrir by je nedokázal zadržet všechny.
Než se vzpamatuju, najednou mě kdosi kousne do ocasu, až poskočím a vykviknu a stáhnu ho mezi nohy. Ocitnu se mezi cizí smečkou a všemožně se snažím držet krok a hlavně neztratit Fenrira. Držím se tak blízko, že do něj občas narazím, když klopýtnu, protože se mi se zraněnou nohou běží špatně.
Ani nevím, jak dlouho ten pochod smrti trvá. Jsem vyčerpaná a rozbolavělá a mám strach, co se bude dít. S vyplazeným jazykem odpadnu na hranici nějakýho palouku a je mi už upřímně jedno, že nade mnou stojí nějací dva vlci.
Funím a těžce držím za zuby kňučení, ať už kvůli bolesti, co mi z tlapy vystřeluje až k lopatce, tak kvůli tomu, že tamta mi láká Fenrira pryč a já s tím nemůžu nic dělat. Padnu na bok, tak, abych si tlapu máčela v trávě od rosy. Nemám sílu se bít za to, že já jsem jeho smečka, ne ona. A ten divnej pach tohodle místa mi stoupá do hlavy. Uši mi občas cuknou, jako bych něco slyšela, ale přitom nikde nic nešramotí. Cítím na kůži divnou magii a jediný, co chci, je nažrat se a pak se někde schoulit a vyspat se z toho všeho. Co nejdál od nich.
Nebo utéct?
Chtěla bych, ale dohnali by mě hned. A navíc bych byla sama. A pak by si pro mě přišli lidi a zas mě zavřeli.

Je to ve vzduchu.
Napětí, nervozita těch ve smečce podřízených, strach mojí samice i dominance Alfy, která nemůže ustoupit, aby neklesla její moc... pach nadcházejícího boje. Musí dojít k boji, protože i když tohle teritorium má jenom jednu Alfu, což vím a respektuju, v tomhle neustoupím. I když nás zabijí, i když nemáme šanci je porazit, neustoupím. Alespoň zemřu v boji, to je správný způsob smrti, jako bojovník, jako vlk chránící svou smečku.
Jenže ona ustoupí. Ne, neustoupí, spíš svolí. Překvapí mě to, ale dlouho neváhám a bojový postoj změním na podřízený, takový, který se ode mě jako od vetřelce očekává. Čekat delší dobu, mohla by to brát jako urážku, což nechci. Tohle je její teritorium.
Té větě nerozumím, nevím, co má znamenat, ale vím, že to teď nezjistím, takže jí nevěnuju větší pozornost – jestli budou chtít mojí samici vážně a záměrně ublížit, budu jí bránit, jestli ji čeká těžká zkouška, kterou nezvládne, bude to znamenat, že není dost silná, aby mohla být v mý smečce, aby vůbec mohla přežít jako vlk. A pak bude její smrt i její bolest v pořádku.

Nakonec se vydáme na cestu, konečně, dlouhou cestu, při který se snažím mou zesláblou samici podporovat, když ztrácí sílu, dávám pozor, aby ostatní vlci popohánění nepřehnali, aby jí skutečně neublížili. Oni chrání svou smečku, já chráním svou.
Trvá to dlouho, ale nakonec jsme na místě, že se blížíme cítím už nějakou dobu, to místo si pamatuju jasně, i když ostatní vzpomínky před proměnou jsou matný, znám ten pach, silný, magický... úplně jiný, než který jsem donedávna znal. Místo, který přímo září svou důležitostí. Místo, na který se nedá zapomenout.

Nejdřív slova Alfy nedávají smysl, nechápu, o čem mluví, jsem zmatený... ale pak se začnou vzpomínky vracet. Ale mám nepříjemný pocit, že by bylo lepší, kdyby se nikdy nevrátily. Páření. Štěně. Moje štěně. Zprvu se naježím a mimoděk začnu vztekle, nesouhlasně vrčet, až po chvíli se pomalu, nejistě začnu uvolňovat, smiřovat. Rezignovat. Protože vím, že to podstoupit musím, vzpomínám si, co z toho budu mít – svobodu. Zase svobodu. Ta stojí za tuhle oběť, kvůli tomu se vyplatí platit, i když je cena vysoká.
Moje štěně, a já ne jako samec, ale jako čubka.
Nakonec sklopím uši a váhavě se k Alfě vydám, kvůli zisku, kvůli povinnosti. Je to povinnost vůči naší smečce. Musíme se zbavit člověka, jestli máme přežít...

Pečlivě splétaná kouzla na Mýtině Hlasů zanedlouho začala působit. Celý den před úplňkem jsem pletla jejich nit, která se kolem nás obestřela jako pavučina. Na hlídače ani jeho fenu to nemělo vliv, protože stáli těsně na hranici a hlavně ta magie nebyla určena jim.
Nepodvolila jsem se. Ani na okamžik.

Když je po všem, zvednu čenich k nebi a zavyju. Není to však žádný rozkaz, není to triumf ani vyjádření nějaké emoce. Pro člověka by to znělo jako zvrácená verze vlčího zpěvu, ne jen metaforického, a přesně tak to i je. Za chvíli se do toho chóru přidají hlasy smečky, přichází jakoby odevšad a nevědomky mi tak pomáhají uplést poslední uzlík kouzla.
Lovec lidí podle mě nikdy nic podobného neslyšel, protože pochybuju, že by se setkal s krví Prvorozených. Jinak by věděl lépe, jak to chodí. Vždyť on i ta čubka jsou jenom odlesky zašlé slávy, infekce a ne prvotní dar. Kdyby však byl natolik opovrženíhodný jako jiní, nikdy bych na tohle nepřistoupila. Ale jednooký je mezi slepými král.


To, co se dělo poté, co Ajsulin zpěv ustal, se dá těžko popsat lidskými slovy, natož vlčím vnímáním. Po mýtině se přehnal magický vítr a zčechral vám srst. Pak tě ta syrová magie doslova strhla k zemi. Ajsulu seděla pod krví pokrytým totemem, oči jako škvíry, a pozorovala tě.
Někde vzadu jsi slyšel vykníknout Ksenju. Dvakrát. Jednou tě volala, podruhé vykřikla, když ji někdo z hlídačů strhl zpět.
Už podruhé jsi byl tady na mýtině bez sebe. Ale tentokrát... tentokrát to vypadalo, že se už neprobereš. Nevíš, kde vlk vzal tohle přesvědčení.
Další kňučení pak vyšlo z tvé tlamy. Měsíc pohasl. Hvězdy padly. Sápal se po tobě chlad.
Nezbývalo, než se smířit. Protože bojovat nebylo proti komu. A instinkt ti říkal, že ti za krkem sedí smrt.
Pak se ti zastavilo srdce.

Asi vteřinu po probuzení, kdy tě ostré světlo bodlo do očí, sis myslel, že jsi doopravdy mrtvý, ať už byla víra v posmrtný život jakákoli. Nahrával tomu i fakt, že tělo po proměně (bylo zase lidské) nebolelo. Nebylo ti špatně ani dobře, vlastně ti zprvu bylo nijak.
Až do té chvíle, kdy tě šamanka očarovala, sis pamatoval vše. Tak jasně jako nikdy. Ten okamžik, kdy po tobě sáhly nějaké ledové pařáty a stáhly tě do temnoty, kde nebylo nic.
Až do teď.
Místo, kdes byl, jsi nepoznával. Ležels na hustém koberci vlhkého javorového a bukového listí, nad tebou se skláněly už úplně holé větve a nebe bylo šedé, časově nijaké, protože jako by tu chybělo slunce.
Plně tě probral pocit, že tu nejsi sám. Instinkt než že bys něco viděl nebo slyšel. A nepříjemné bodnutí, že to, co se tu někde plížilo (jak bys to nemohl vidět, když skrz les za světla byla dobrá viditelnost?), bylo v pozici lovce. A tys měl být kořist.

Zpívá, možná ne na znamení mýho pokoření, ale mým uším to tak zní. A možná hůř. Jenže když se přidají hlasy smečky, začne mi docházet, že se tu děje něco víc, něco většího. Magický pnutí se zvyšuje, magie rezonuje... ale to je jenom začátek.
Zakňučím překvapením, když mě vítr srazí, a podruhý zakňučím nejen překvapením, nejen nečekanou bolestí, ale hlavně – strachem. Nechápu, co se tu děje, nevím, co mě čeká, ale vím, že v tomhle boji nevím jako bojovat, a proto ho nemůžu vyhrát. Začínám chápat, proti všemu, co dává smysl, že tady to bude končit, že takhle vypadá konec. Konec, proti kterýmu se nedá bojovat, který se neptá, jestli chci, jestli jsem připravenej, konec, který je, ať se budu bránit nebo ne. Je tady a mně
nezbývá než se vzdát.
Takhle to nemělo skončit...

Jenže, co když neskončilo? V tomhle vědomí jsem se neměl probudit... neměl jsem se vůbec probudit, ale probudil jsem se. Ve dne. I když, je to vůbec den? V lidským těle. Kolik času vůbec uplynulo? Nebo už stojí, už neexistuje? A kde to jsem? Svět duchů to nebude, limbo? Jiný? Ne, blbost, kravina, není nic nadpřirozenýho, není nic, co by se nedalo vysvětlit, je jenom magie a její chápání. A teď mám zatraceně velkej pocit, že moje chápání je na zkurveně mizerný úrovni.
Kde to sakra jsem, kde jsou všichni a co tu doprdele dělá ten koberec?!
A kde je Ksenja?
Ne, nikdo tu není... i když - chlupy na celým těle se mi zježí – vážně nikdo? Někdo tu je, vím to, i když nevidím. Ale kdo nebo co?!
Zavětřím, ale nikoho necejtím, rozhlížet se můžu, jak chci, ale nikoho nevidím, nikoho neslyším... ale je tu. Je tu a loví... loví mě. Takže ještě není konec, i když může bejt blízko, když to něco nechám.
Utíkat? Já neutíkám když nevím, proti komu stojím, teď taky nebudu utíkat... i když možná dělám obrovskou chybu. Ale tady zůstávat taky nebudu, je tu moc míst, odkud může zaútočit, je tu moc otevřená krajina. A ten někdo nejde vystopovat, takže tu jsem jako na odstřel. Rozhlídnu se, musím najít lepší místo, nějaký, který je aspoň částečně krytý... a pak počkám a konečně zjistím, koho mám za zády. Ještě uvidíme, kdo je tu lovec.

Kroky v listí ti přišly neskutečně hlasité. Šustilo v absolutním tichu, nikde se neozýval žádný pták, nic. Krajina byla ve své podstatě mrtvá nebo spala.
Byls na rovince, sem tam se zvedal miniaturní kopeček, který rozhodně neskýtal možnost schovky.
Kus od sebe sis na jednom stromě všiml čehosi... ano, byla to lebka. A přísahal bys, že ještě před chvílí tam nebyla. Něco ti připomínala. Ale co?

Ta chvíle nepozornosti, pozastavení se nad nerealitou, stačily.
Po tvé levici vybuchlo listí, zavířilo a odhalilo tak tvého Lovce.
Byl větší než ty, mohutnější a... primitivnější. Vypadal, jako by tě snadno rozsápal holýma rukama. Na obličeji měl zvířecí masku. Jeho oči svítily stejně jako Ajsuliny, žluté škvíry. V ruce svíral oštěp, se kterým by klidně rozsekl mladý stromek vejpůl.
Vrhl se na tebe. Ohnal se hrotem oštěpu vodorovně, jako by tě chtěl přeseknout v pase.

Tahle lebka tu nebyla... Takže určitě. Tohle všechno není reálný, tohle všechno je jenom iluze – nemůžu bejt přece jenom po smrti? Ne, určitě je to jenom halucinuce, ten rituál mi způsobil halušky! Ale... ještě je tu jedna otázka. To, co mě tady čeká, může mi to vopravdu něco udělat?

Ne, je jedno, co je pravda, je jedno, co je skutečný, protože tahle vobluda, větší než já vobluda je zatraceně reálná, ale má žlutý oči – iluze Alfy? To je jedno, nevim, jestli mě tím voštěpem může rozkuchat nebo ne, ale riskovat to nebudu.
Všechny výhody má von.
Budu bojovat. Až do konce. A jestli mám umřít? Jednou už jsem umřel, tentokrát umřu pořádně.

Vycvičený reflexy z mnoha let bojů mě varujou, žlutoočák se chystá útočit. A tak jen co se napřáhne, skáču do parakotoulu útočit na slabiny a ještě v pokleku, v plným nápřahu, pravačkou vrazím do jeho nádobíčka. Žlutoočko je jak skála, uvidíme, jestli má aspoň tady slabinu.

List oštěpu protínal vzduch na místech, kdes ještě před chvílí stál. Pěst udeřila skrz bederní roušku Lovce a tobě skrz klouby prstů, skrz zápěstí, předloktí, paži až k rameni a ještě dál do hrudi pronikla magie. Nejednalo se o magický šok, co by tě ochromil, ale věděls, že se něco stalo.

Vše bylo reálné. Rána donutila Lovce zavrávorat dozadu, avšak nevykřikl. Kdo ví, co pod tou rouškou měl.
Jeho dva kroky vzad zašustily v listí, co pořád nepřirozeně vířilo okolo jeho kotníků. A zvedalo se výš, výš, dokud jeho postavu v mžiku oka nepohltilo neprostupnou clonou.
Vše se to událo rychle. Když jsi ho zase viděl, stál před tebou tvůj Lovec.

Topešašvili. S dravčími škvírami místo očí a obludným oštěpem v ruce.
Posvátné, napjaté ticho přeťal nějaký zvuk. Hlas. Z velké dálky.
"Fenrire!" neslo se mrtvým bezčasým lesem. Lidský sluch by to nezachytil.
"Fenrireeee!"
Ksenja.

Ne skutečný ochromení, spíš překvapení. Ten magickej proud jsem nečekal, nedal se čekat, a tak jsem sletěl na zem jak posraná, shnilá hruška. To znamená, že jsem svou dočasnou výhodu nevyužil, co nevyužil, hůř, dal jsem mu příležitost mě rozmáznout jak polomrtvýho brouka.
Jenže on mě zatím nerozmáznul.
Zkoumat dál, proč ještě dejchám, nehodlám, nedám mu příležitost chybu napravit, a tak se co nejrychlejc dostanu z dosahu jeho voštěpu. Bleskově se vyškrábu na nohy, připravenej na další útok, protože teď, když vím, co to dělá, tak mě ta magická kdovíco určitě nepřekvapí, připravenej kontrovat, cokoli přijde... Ale ne připravenej na tohle.

Kozojeb?!? Co se tu kurva děje?!
Další ochromující překvapení, v kterým mě moh rozsekat na maděru, ale taky další překvapení, kterýho nevyužil. Proč? Možná... možná mě nemá zabít, možná je to jenom souboj. Poraženej musí stáhnout vocas a podřídit se, zato vítěz dominuje. Proti Rusákovi ale přece nemůžu bojovat, ne? Napadnu ho a chcípnu sám!
Leda... má šelmí voči, není to přece von, tady nezrušitelnej slib nefunguje nebo... nebo funguje, jinak. Možná o tomhle to všechno je, musím ho porazit, musím ho zabít a pak bude kletba zlomená, pak se toho zmrda zbavím napořád!
Ta představa je dokonalá, jenže je tu malej problém – v tomhle boji nejsou pravidla, nic tu není normální, všechno se může hnedka změnit. Jak vyhrát, když tu nefunguje nic logicky?!

První volání skoro nepostřehnu, moc se soustředím na to, co můj soupeř dělá, čekám, kdy se zas změněj pravidla, ale druhý mi neujde. Ksenja.Částečně se otočím po směru volání, ale nepřítele ze zřetele nepustím, to si nemůžu dovolit, nemůžu ztratit pozornost, protože tu jde dost dobře o víc než jenom o život, jde tu o svobodu, a proto musím vyhrát. Jenže mi hlavou pořád zní její hlas, ten naléhavej hlas, kterej mě nutí vypadnout, vysrat se na zvířecího Topešašviliho a jít za ní. Jít jí pomoct.
Ale i teď je tu jedno velký 'ale', co když je to zase jen test.
Je tvou slabinou, Fenrire, slabej článek smečky, kterej ji oslabuje - když za ní půjdeš, nikdy se toho zkurvysyna nezbavíš!
Jo.
Musím tu zůstat a bojovat! Nemůžu vypadnout, nemůžu utýct teď, když musím bojovat! Jenže... smečka především. Přijal jsem ji, nevykopnul jsem ji, když neměla dost sil, takže i teď za ni mám zodpovědnost. A i když je to dost možná jenom iluze, má svůj význam, jede podle místních pravidel, a podle těch musím hrát i já, těm se musím podřídit, jinak mě sežvejkaj.

Dál sleduju iluzi zjeba, ale už dávno mířím za hlasem do lesa. A pořád nemám pocit, že jsem se rozhod dobře.

Lovec se na tebe, když trochu odvrátíš hlavu, vrhne. Jak se odrazí, rozvíří znovu listí a přes všechnu absurdnost téhle nepodstatné myšlenky, která se do souboje prostě nehodí, tě napadne, jak divně to vypadá. Listí je tu podle všeho hustý nános, že by se do něj dalo zahrabat, ale nebrodíte se. Taky když padá k zemi nebo se rozlétne, jako by naněj platila jiná pravidla než ve světě smrtelníků.
Prvnímu švihnutí se instinktivně vyhneš. Z roků zkušeností se souboji víš, že tohle bude oříšek. Je rychlý. Je dobrý, což je informace nepříjemná, když nese ksicht Topešašviliho.

Volání se znovu neozve. Víš, odkud to přišlo, rozběhneš se...
Listí zase křupe a šustí, víří, jako by do něj narazil silný poryv větru. Rovnou tobě do cesty. Periferním viděním si všimneš, že Lovec najednou není za tebou, najednou se zjevil po tvé levici a náraz ratiště kopí ucítíš až na poslední chvíli.
Podrazí ti nohy tak silně, až uděláš nedokonalý kotoul a po hlavě padneš na záda na zem.
Hrot oštěpu tě zalechtá na ohryzku a shlédnou na tebe dravčí oči v lidské tváři, kam nepatří.

„Slibuješ, Fenrire Šedohřbete, že nikdy nezradíš organizaci atrlaeg?“
„Slibuju.“
„Slibuješ, že nevyzradíš nic z tajemství artlaeg nikomu, kdo s ní není spjat?
„Slibuju.“
„Slibuješ, že budeš vždy konat v jejím zájmu, i kdyby to bylo proti tvému přesvědčení?
„Slibuju.“
„A slibuješ, že se nikdy nepokusíš zabít žádného jejího člena, jak přímo, tak jednáním, které by k jeho smrti mohlo vést?“
„Slibuju.“

Kletba - tedy kouzlo, ale pro tebe i smečku je to kletba - je mocná. Jak by ne, když na místě může člověka zabít, pokud udělá něco proti tomu, co slíbil. Cítíš, jak ti ta slova doslova tepou v hlavě i hrudi.
Pořád dokola. Nejjasněji, nejhlasitěji zní tvůj vlastní chraplavý hlas, jak říká: "Slibuju."

"Slibuju."

"Slibuju."

"Slibuju."

"SLI-BU-JU."

[/center]


Ze všech stran, šepot i křik. Lovec nad tebou najednou nestojí, možná jenom není ve tvém zorném poli, nebo poté, co tě porazil, zmizel.
Na jak dlouho?
Kletba tě po doteku jeho oštěpu úplně ochromila, ale začínáš zase mít kontrolu nad tělem.
A je ti jasné, že není dobojováno.

Je to rychlý, až moc rychlý. Votázka několika sekund od prvního útoku, než letím vzduchem a než si vyrazím dech prudkým nárazem o zem.
Doprdele! Kurva!
Jo, byla to moje chyba. A jo, je mou slabinou, za což musím zaplatit. Vím, že jestli tu celou dobu šlo o tenhle souboj, tak je konec, tohle je prohra, ale zjišťuju, že nemám strach, ne, mám jen vztek - vztek na sebe. Tohle jsem neměl prohrát, bylo to všechno nebo nic – a teď zbylo nic. Takže, jo, ten druhej hlodavej pocit je určitě zklamání, zklamání a stud.

Jenže ten démon s maskou kozojeba to nedokončí, ne, místo toho to začne opakovat, nezrušitelnej slib, jak kdyby se v tom vyžíval, jak kdyby se mi vysmíval... a ne sám, s ním celej tenhle les, celý tohle místo... jako sám Topešašvili.
Ta myšlenka je, doslova, k nasrání, a taky že jo, vztek převýší zbylý emoce, co se v kebuli motaj, a definitivně vyhraje. Už mi je jedno, jestli mě rozkuchá, je mi jedno, že stačí trochu přimáčknout a přišpendlí mě k zemi. Seru na to. Jestli mám aspoň malou šanci tomu ksichtu ještě naposledy ublížit, klidně pro to vypustím duši, protože zbytek je mi už jedno. Zbytek mám u prdele!
Ale pak mi to dojde – nemůžu se pohnout. Tohle zjištění je horší než všechno to kolem, co se děje, je to horší než sráč s voštěpem, než hlasy... veškerej adrenalin pulzuje ve svalech, ale nemůže ven, každá moje část se chce pohnout, ale nedokážu ani hejbnout prstem. Chci řvát, ale, doprdele, už ani čelist a hlasivky mě neposlouchaj. Jsem vochromenej, totálně, absolutně vochromenej.
Tohle je horší než chcípnout, tohle je jak hnití zaživa. Živá mršina.

Jenže von najednou zmizí. Je pryč... a moje tělo nad sebou zase dostává kontrolu. První pocit – úleva, vobrovská úleva a radost. Druhej pocit – ostražitost, protože ještě není čas se radovat, tenhle boj je na kola, první vyhrál von, druhý bude následovat. Možná mě nezabil teď, ale příště váhat nebude, když mu dám šanci mě dostat. Už žádná slabost.

I když nevěřím, že tam, odkud se vozejval Ksenin hlas, ji vážně najdu, stejně se tím směrem vydám, ale nespěchám, naopak, našlapuju pomalu, lehce a mám všechny smysly v alertu. Nechci zůstávat na louce, jestli se máme znova střetnout, ať je to v lese. A i když les mluví klasickej les mluví a nikdy se nesmí podceňovat, mám podvědomej pocit, že tam na tom budu líp, že tam mám nějakou šanci.

Zvuk listí pod nohama ti v mrtvém lese pořád, ať se snažíš, jak chceš, připadá nepříjemně hlasitý. Jinak je ticho. Žádný lovec, žádné volání.
Krajina se nemění. Mrtvé stromy bez listí.

Ztrácíš pojem o čase, a protože jsi mimo boje s Lovcem necítil nic fyzického, chlad, hlad, vůni, dotek větru, je zde opět pocit nereálna a nesoudržnosti s vlastním tělem.
Mineš další zvířecí lebku.
Koutkem oka zachytíš pohyb nepohyb. Jako než se zjevil Lovec. Něco se blíží.
Listí zase exploduje magickým větrem. Tentokrát se však nejedná o Lovce, cítíš, jako by tě za kotníky chytily ruce ze země a stahovaly tě dolů. Nemáš se čeho chytit, pod rukama samé listí a ono tě pohlcuje jako písek.
Vlčí lebka se na tebe zubí a dívá se. Připomíná ti Isgara, když jste se poprvé setkali.

Ruce. Spousty párů rukou.
Bál ses, že se pod zeminou udusíš. Nestalo se tak. Najednou jsi pod kořeny, menší i velké prorůstají dolů a skrze ně sem probleskuje i nějaké to světlo.
Pořád se tě dotýká spousta rukou. Malých rukou. Dětských rukou.
Jsou proti tobě tak drobní. Malé siluety bez konkrétní tváře. Vztahují k tobě ruce a dotýkají se tě.
"Táta přišel! Táta je tadyyy!"
"Máme hlad, tatínku.
Báli jsme se, tatínku. Nechals nás tam.
Bála jsem se.
Bál jsem se.
Báli jsme se.
Že už s náma zůstaneš? Že jo? Žejožejožejo?"

Světlo dopadne jednomu z nich na obličej. Dětské rysy jsou zkroucené do dravčí grimasy, že i tobě to přijde nepříjemné. Nemá to tak být, nepatří to tam.
Zvlášť když se prstíky zaboří do masa a strhnou tě na zem jako kořist. Chystají se tě roztrhat jako smečka. A ty víš, kdo jsou. Jsou to tvoje děti. Tvoje malé zrůdičky.

Každý les mluví, každý má svou řeč. Kromě tohohle, tenhle je mrtvej. A to je divný. Celá tahle realita je divná, mizerná, musím se vodsud dostat... a to jde jenom přes Lovce, přes toho sráče, kvůli kterýmu tu jsem, kterýho musím zabít, i když nevím ani za ksicht nosdráka jak.
A pak je to tu zase. Zase se blíží něco, zase se blíží boj.
Možná.
A možná ne.
Nemám rád, když nemám věci pod kontrolou, nesnáším, když se cejtím bezmocnej – a to se tu děje pořád. Třeba jako teď. Je jedno, co dělám, je jedno, jak se snažím... tadle hlína se mě chystá utopit.
Ne, nechystá se, utopí mě.
Část mě, ta rozumná, nevěří, že tohle bude konečná, protože takhle pitomě to prostě nemůže skončit, ale instinkty jsou přesvědčený o vopaku, tohle není o víře, tohle je prostě fakt. A proto se můžu bránit, jak chci, ale stejně cejtím, že se mi do těla a hlavy zahryzává panika, nebo, zahryzávala by se, kdyby tu nebyla ta lebka, kdyby na mě necivěla, kdyby nevypadala jako On, proč doprdele von?! a já na ni nemusel civět jak na zjevení.
Tohle je přece o mně a Rusákovi, nemá tu bejt von – Isgar - nemá tu bejt nic jinýho, kurva!

Ale pak zmizí, ne, nezmizí, já zmizím. Pod zem, do hlíny, která mě udusí jak kotě v pytli, můžu zadržovat dech, jak jen to jde, ale to nevydržím věčně, nakonec vdechnu hlínu a zahltím plíce těma sračkama... je to otázka pár sekund, chvilky... nebo ne?
Nadechnu se, nakonec, když už mi plíce málem praskaj, a nějakou dobu mi trvá, než mi dojde, že vážně dejchám, že můžu dejchat, ale dlouho si to neužívám, ne, když mi konečně dojde, co mě to pořád vomakává.
Nebo kdo?

Existujou věci, který nedávám, je to na piču si to přiznat, ale je to tak – děcka. Jo, možná můj život byl s těmahle harantama propojenej desítky let, možná jsem je půlku života získával na svou stranu a žral ty, co byly moc slabý, ale nikdy, NIKDY jsem nebyl jejich přímej Alfa, natožpak jejich fotr, děti měly mít strach, měly poslouchat na slovo, měly se držet z dosahu, jinak by je čekala fenrirovská výchova... a vo tý by sotva mohly vyprávět. Nikdy sem je nebral jako živý bytosti, byly to nástroje, nástroje pro můj plán, byly součástí něčeho většího, ale jenom jako celek, ne jednotlivě, kurva, vždyť já sem snad nikdy neznal ani jednoho jménem! Jo, nesnáším ty malý smrady, jsou nepředvídatelný, neumí se kontrolovat... nejlepší jsou, když mají strach, když se drží zpátky, když... když na mě nemakaj a nemluvěj!
I bez dravčích očí je to hnus. Zvrácenost. Zkurvená šílenost. Proč zrovna voni - děti?
Ale dost sakra! Nenechám ty hnusárny vyhrávat, je konec – KONEC!
„Tak dost!“
Pořád čekám, že řev zadusí hlína, ale nestane se tak, je tu vzduchová bublina, pořád můžu mluvit, řvát.
„Tak dost vy haranti! Jsem váš táta a tak se budete chovat slušně! Pracky pryč, nebo je zlámu!“
Jo, ať jsem v jakým příšerným světě, nenechám se dostat bandou smraďochů, to prostě ne! Aťsi sou dravčí jak chtěj, ať to má jakejkoli význam, tohle prostě ne!
A aby bylo jasno, že to myslím vážně, jednu z těch hnát, co se mě snažej ulovit, roztrhat... vezmu a zkusím zlomit. Musí se to povíst - nezabijou mě malý zmutovaný haranti!

Ruka praskne jako větvička. Ozve se kvílení, křik, pláč. Od všech najednou. Je to nepříjemné, dere se to hluboko do mozku a lechtá to vlčí instinkty. Jenom si sám nejsi jist, jestli to má blíž k zabít nebo - a to je asi nejděsivější - k mnohem hlouběji zavrtanému ochraňuj.

Jedno mrknutí a jsi zase na povrchu. Ležíš v listí, nikde není ani památky po lebce, po stromu, pod který tě stáhly děti. A vlastně ani po nich. Ze vteřiny na vteřinu je ticho.
Nedaleko před sebou vidíš temný vchod jeskyně a je ti jasné, že to je ta cesta. Pokud se tam dostaneš a vyhraješ, budeš volný?
Jako by okolí reagovalo na tvoje myšlenky, listí před jeskyní znovu zavíří a zjeví se Lovec. Opře se o kopí a vyzývavě zvedne bradu.
"Není to přece složitý. Porazit člověka. Vždyť jsi zabil mě," ozve se těsně za tebou Isgarův hlas.
Šklebí se na tebe lebka, co tam předtím nebyla. Tentokrát hýbe čelistmi a mluví, mohla by být Isgara, když se proměnil.
"Fenrire..." vzlykne Ksenja z jeskyně a vše se zdá zase tak surreálné, protože ten zvuk nezkreslí chodba a kámen, zní to, jako by byla kousek od tebe.

Všechno vyjde, jak má... ale není to lepší, vůbec ne.
Naopak. Horší... to kvílení mi trhá uši!
A ještě něco...
Nikdy mě nezajímaly ani zaživa, proč teď? Proč by to teď mělo být jinak?! Proč je všechno teď jinak?!
Vlk... Pravej vlk, pravá smečka.
„Vlčí smečka je víc než rodina, je to pouto hluboko zakořeněné v nás, naše přirozenost. Každý má svou funkci a dělá jen to nejlepší, aby celek fungoval. Být Alfa neznamená jen vést, znamená to hlavně ochraňovat, starat se, aby byla zachována jednota, protože síla smečky je v jednotě. S mocí, kterou Alfa má, se pojí stejně velká, ne-li větší rozpovědnost...“
V hlavě slyším Isgara, jednu z těch jeho přednášek, ale až teď mi začíná docházet, že sem ji nikdy nechápal. Teď jo... asi. Je to něco hluboko zakořeněnýho, něco, co máme v sobě všichni, jenže to všechno pohřbil můj plán. Vyšší dobro. V tom sakra nebyl čas na tyhle detaily, nebyl čas se zastavovat nad tím, co má a nemá bejt.
Stálo to za to?
Mělo to, kurva, vůbec nějakej smysl?!
Pochyby, zasraný pochyby, který se vždycky vobjevovali, ale já je vždycky zamlátil někam hluboko. Až doteď. Teď utlouct nejdou. Ne tady, ne teď.

Ani mi nedojde, že sem najednou venku, až po chvíli, potom, co ucejtím pod rukama listy, si to uvědomím. Ale někde v hlavě furt slyším ten skřek, i když už mi je jasný, že je to jenom vzpomínka. Něco hnusnýho, co se mi usadilo vzadu v kebuli a bude mě pronásledovat – jo, to už vím i teď.
Vstanu. Civím na jeskyni východ?, ale už nečekám, že všechno půjde hladce. Ještě není konec, tohle místo – tohle moje osobní peklo - mi to chce dát vyžrat, a ještě musím bojovat. Vždycky musím bojovat.
A jako potvrzení se objeví. On... ne, oni. Je tu taky. Ten, kterej se mě ujal, když mě vlastní fotr vykopnul. A ten, kterýho jsem zabil. Neleknu se, vím, že tu musí bejt... však je tohle místo vobraz mýho posranýho svědomí.
Jen pomalu se votočím na lebku-Isgara, ale mlčím. Nebudu se ospravedlňovat, nebudu se zabejvat minulostí, protože žádný kdyby neexistuje, co bylo se nedá vrátit, jenom to, co bude, se dá ovlivnit.
Mnohem rychlejc zareaguju na jinej hlas, hlas Ksenji... mám sto chutí se tam rovnou rozběhnout, ale něco mě zastaví. Takhle to totiž bejt nemá, takhle ne. Chvíli sleduju tu tmavou díru před sebou, ale pak se napřímím do svý plný velikosti, narovnám se jako za starejch časů – když byl můj svět ještě můj, ne Voldemorta, můj -, votočím se čelem k Lovci a hlasem plným autority rozkážu.
„Pusť ji. Nepatří ti, tak ji pusť.“
Musím bojovat, ale s čistou hlavou. Bez všech slabostí – a i když má Ksenja svůj význam, v tuhle chvíli je slabost. V tuhle chvíli jí musím nechat bejt, i kdyby to znamenalo ji obětovat.
Ale jestli to její oběť znamenat nebude... má tenhle souboj ještě jinej smysl.
Nebojuju kvůli sobě, kvůli svý svobodě, už ne. Musím tohle vyhrát, aby Ksenja nebyla sama, nemůže zůstat sama. A já ji potřebuju, až začnu jestli ještě můžu začít znova.
Už znovu ne stejný chyby...

Hrobové ticho.
Isgar mlčí. Děcka už nekřičí. Ksenju nejde slyšet. Lovec stojí a čeká.
Neexistuje dokonalé ticho, ne pro vlčí uši. Proto je to... děsivé.

Kletba v podobě Lovce nakonec zaútočí jako první. Po pravici ti zavíří listí, jediná známka toho, že za chvíli exploduje s postavou tvé nemesis.
Následuje živelný boj, kdy jsi chtě nechtě zatlačen do defenzivy, jinak by tě hrot kopí dostal. Máš co dělat, aby ses mu vyhýbal, připomíná to hloupý tanec, protože Lovec je rychlý a krouží kolem tebe. Možná už tu byla chvíle, kdy tě mohl zabít, ale neudělal to.
Což je jeho chyba.
Stačí v jedné chvíli drapnout ratiště, protože jinak to nepůjde. Přetahujete se a ty víš, že jenom ta zbraň tě dělí od vítězství. Z ní totiž konečně něco cítíš. Sílu.
Podkopneš Lovci nohy a on konečně pustí kopí. Stačí hrot namířit k zemi a bodnout.

Cítíš. Už zase cítíš.
Vůni vlhké hlíny a trávy. Taková vůně je těsně před rozbřeskem, zkropená rosou. Čerstvý, studený vzduch, kde není ani stopa po smogu. A ji. Ksenju.
Slyšíš. Už zase slyšíš.
Zvuky lesa, cupitání, ptáky, šumění a vrzání větví. A ji. Ksenju.

Ležíš na zádech na zemi, nahý, proměněný zpět v člověka. Ksenja je taky ještě nahá a zoufale se tiskne. Zvedne rozcuchanou hlavu ze tvé hrudi. Pořád smrdí mimo svého pachu i po kletbě a hnisu. A taky obavami.

Boj trval dlouho, byl těžkej, kurevsky těžkej a nejedenkrát to vypadalo, že já nebudu ten, kdo z něj vyjde jako vítěz. Ale stalo se, stalo se a já ho zabil. Jo, zabil.

Nic mě nemůže přesvědčit, že už je vážně konec, víc, než to, že zas cejtím, že nejsem... schránka. Už si nepamatuju, jaký je to bejt člověk, ale jestli jsou stejně čuchově slepý, tak sem vážně zachránce lidstva – aspoň těch, co sem přeměnil. Vole, bylo to horší než bejt slepej a hluchej zároveň. A teď? Znamená to, že jsem volnej? Když je ten šelmí kokot v mých haluškách mrtvej, je i moje pouto zlomený?
Asi... jo, určitě. Musí bejt.
I Ksenja je tady, jsme spolu, takže bude konečně klid, musí. Už těch sraček bylo moc, takže se to konečně musí zlomit, do hajzlu. Přitisknu ji k sobě a konečně promluvím –
„Už to bude dobrý...“

Ještě nějakou dobu tam ležím, než ji jemně odstrčím a vstanu. Pomůžu jí na nohy.
Kde to jsme, do hajzlu? Zavětřím, jestli neucejtím aspoň vzdálenou přítomnost vlkodlaků, ale nic. Jsme někde v prdeli a kolem nikdo.
A co hůř – mám hlad, jak kdybych léta nežral, ale po tom všem mám sil jak malý děcko. Navíc, nemáme ani hadry, natožpak hůlku – sice je lov s hůlkou pro sráče, ale když je krize, nic jinýho nezbejvá. A teď krize je.
Ale – nasrat! Nejsem žádnej slaboch, abych to vzdal jen kvůli takový píčovině.
„Počkej tu, odpočívej. Zkusím zjistit, kde to jsme, a ulovit něco k snědku.“
A jestli nebude protestovat, pustím se do lesů – hledat nějaký králíky nebo podobný svině, který se dobře loví, a byliny na chuť – a možná čaj, silnej bylinkovej čaj by nás moh hodit do cepu.

Mezitím

Výstražné vytí strážců teritoria muselo celou smečku upozornit, že je něco v nepořádku. Podobně, jako když se na místo setkání s Šonou-průvodcem přemístili ti dva vykořeněný vlkodlaci se svými lidskými pány, i teď je něco špatně. Jenže tentokrát víc. Tentokrát je ve vzduchu cítit skutečné nebezpečí
„Je jeden. Na hranicích, kam jsme ještě pustili člověka. Ten člověk, který tu byl s cizáky“, volají hlídky ve vlkodlačím jazyce. „Zraněný. Sotva se drží na nohou.“
Nastane chvíle, ve které se rozprostře nepříjemné ticho, než k Ajsulu dojde celá zpráva.
„Volá Šonu, chce nás varovat...“
Není nutné, aby to dopověděli, je jasné, co chce říct.
„Přichází. Hadí jazyk přichází.“

Roztřeseně a úlevně vydechnu. Už jsem myslela, že se neprobudí. To by pro mě taky znamenalo smrt, protože pořád jsem v něčem víc člověk. Neumím žít jeho stylem života, neumím lovit bez hůlky a od té doby, co mi odstranili Znamení, je mi fakt mizerně.
Nejsem si tím jistá. Dobrý? Co za poslední měsíce bylo dobrý? Vláčíme se z jedněch sraček do druhejch a je to vždycky jenom horší. Vlkodlaci nás pohodili někde v lese, ta čubka Fenrira málem zabila. Třeba doufali, že tu chcípnem. Vím, pamatuju si, s jakým pohrdáním na mě hleděli. Slabá po první proměně a ještě ke všemu prokletá.
Nechat mě v lese nad chladnoucím tělem bylo mnohem krutější, než kdyby mi prokousli krk.

Radši nic neříkám, asi by mě zradil hlas. Krátce posmrknu.
Přikývnu. Já bych mu na lovu nebyla co platná.
Abych se zahřála, tak jakmile odejde, nesedím na rosou zvlhlý zemi. Rozbřesk se dere skrze stromy, tráva mě zebe do nohou a já uvítám nějakej pohyb. Nevím, jestli pak hned bude chtít jít dál, ale já se aspoň nějak zabavím. Sbírám dřevo na oheň. Musím se cejtit aspoň trochu užitečná. Dokázat, že nejsem slaboch - i když zrovna teď si připadám jako kurva velká přítěž.
Fakt mě vyděsí, když během práce zjistím, že mi mrtví ruka. Ta levá, se Znamením. Obvaz samozřejmě dávno nemám, tak se můžu na ten humus dívat v celý jeho kráse. Žíly maj ohavnou modročernou barvu na celým předloktí.
Kurvadrát... neupadne mi, že ne? Neuhnije?!
Jsem z toho tak rozrušená, že pokus o zapálení ohně magií naprosto selže, dokonce mi to popálí prsty, když vztekle a frustrovaně švihnu rukama k hromádce dřeva. Možná kdyby nebylo tak mokré, chytlo by... takhle jenom zadýmilo a já opět na vlastní kůži poznala, jak na hovno je fakt, že i když člověk má magii v těle, bez hůlky, která ji soustředí, se to dělá blbě. Jenom děcka, který nad tím nepřemýšlej a pomalu ani neví, co to hůlka je, to dovedou naprosto přirozeně.
Proč se vlastně na školách neučí takhle? Abysme nebyli odkázaní na pitomý klacky?
To by byl určitě námět k zajímavý filozofický debatě, ale když máte hlad, žízeň a je vám kosa a bojíte se, že vám uhnije ruka, jde filozofování stranou.

Nechci mít s lidmi nic společného. Lovec lidí byl jen jejich loutka, Loutkářova loutka. Nepřišel za mnou, aby se utvořila aliance smeček, přišel za mnou z Loutkářovy vůle, svázaný kouzly jako obyčejný pes - přišel nás využít.
Proto jsem udělala to, co jsem udělala. Pomstila se Loutkáři, ale Lovci lidí nenabídla azyl. Nevím, zda přežil. Myslím, že ano, byl dost silný, aby se s kouzlem popral. A jestli ne... Co na tom sejde? On i Prokletá pojdou v lesích daleko od nás, jejich těla sežere zvěř a duše si vezmou lesní duchové. Prokletá možná půjde na jiné místo, mnohem horší, nebo se z ní stane temná skvrna ve hvozdech, kde ji jednou budou šamani muset vymítat.
Neměla sklánět hřbet před Hadem.

Smečka se chystá na velké stěhování. Lidi už vědí, kde jsme, ač jsem se já i moji předkové snažili, aby nás nevyčmuchali. Přesně nevím, jak se jim to povedlo. Vím jen to, že jakmile Loutkář zjistí, že Lovec lidí už není v jeho moci, dá si dvě a dvě dohromady.
Nemůžu dovolit, aby moje smečka padla. Jako by nestačilo, že spousta mužů tehdy odešla do boje proti Hadovi.
Co se tče hmotných statků, nemáme jich mnoho. Hlavně nádobí a kožešiny. Naše příbytky snadno vzplanou a nezbude tu nic. Oheň a kouř pohltí i naše pachy.

Je ještě šero, když to zaslechnu. Smečka zdaleka není připravena na odchod. To málo, co máme, je pro nás klíčové pro přežití. Musíme vzít vše, protože už bychom to nikdy nemuseli sehnat. Domy se znovu postaví, ale zbytek?
Zakleju. Já to říkala! Prokletá na nás přivolala neštěstí.
Měla bych tu být a dohlédnout, aby se urychleně sbalili a odešli. Je dobře, že jsme Prokletou a Lovce lidí hodili daleko odsud, nemuselo by ho to sem přilákat tak brzy. To ale není důvod k otálení.
"Postarej se, aby už všichni šli pryč. Spalte to tu," řeknu sestře.
Nechci sem Loutkáře vodit. Nemusí vědět, co se u nás děje.
Proměňovat se mimo určitou fázi Luny je těžké. Dokonce i pro mě, pro šamanku. Náš lid tohle umění pomalu ztrácí, s každou generací, jak slábne náš vliv a vliv lidí a kouzelníků naopak sílí. Ti, co jsou pokousaní, to možná nedovedou vůbec, nevím. Pamatuju si na legendy, kdy se vlkodlaci mohli měnit dle své vůle. Proto se snažíme udržovat čistou krev. Tedy, kdysi tomu tak bylo. Nyní, když se křížíme s lidmi...
Rozběhnu se tam. Šona musel slyšet, co se děje, přesto vydám zavytí a volám ho.

Ajtola přikývne a bez otálení začne řídit balení, rychle a svižně. Ale bude to stačit? Dokáže smečka zmizet rychleji, než ji vystopuje Had?

Na rozcestí, kde jsi předtím nechala čekat Loutkaře, je to dlouhá cesta i pro někoho, kdo se v místních končinách vyzná a umí se v nich rychle pohybovat. Cesta je to tíživá, o to tíživější, když se po době, která se zdá být až moc krátká, ozve nové volání tvých hlídek:
„Jsou tu další, celá skupina. Velká skupina a přícházejí další.“
Tím však hlášení nekončí, neuběhne ani minuta a přijde pokračování.
„Černé hábity. Musí to být přisluhovači Hada. Je mezi nimi i Loutkař.... jeden z přisluhovačů zabil toho člověka, který nás přišel varovat.“
Je jasné, proč tu jsou, jak vás nalezli. Loutkař jim musel prozradit místo, kam je Šona dovedl, musel jim vyprávět o Fenrirovi a Ksenje, a proto teď stojí na hranicích vašeho teritoria. Jdou si pro ně.
Další zpráva následuje po chvíli, ale už dopředu víš, jaké bude její sdělení, vůni panenské přírody totiž protne štiplavý pach kouře. „Zapalují les. Les hoří!“
Poznáš, že tahle zpráva není jen stroze informativní jako ty předchozí, v hlase válečníka se ozve stopa vzteku a snad i bolesti. Vnímá les jako živou bytost, jako něco, co lidé s tetováním Hada právě znásilňují. I další hlášení je emotivně podbarveno, tentokrát se v hlase ozve strach.
„Je s nimi i Hadí jazyk, opravdu, sám Zlý had!“

Když dorazíš na místo jedné z hlídek, která je stále relativně bezpečně v kopcích, ale dost blízko, aby celou scénu mohla pozorovat, Šona už na tebe čeká. Se zbraní, připraven. A jakmile tě zahlédne, oči mu posmutní a skloní hlavu na znamení omluvy. Vyčítá si to, co se děje, má pocit, že je to jeho vina, protože Nečistou a Lovce lidí do teritoria dovedl.
Na rozcestí se pohybuje mnoho lidí, snad třicet, snad víc. V rojnici pálí les, organizovaně, jen jedna žena nezůstává klidná a soustředěná jako ostatní, poskakuje mezi nimi a pálí vše, co se jí dostane pod hůlku. Její křepčivý hlas byste slyšeli i bez vlčího sluchu. Je nepříjemný, řízný... a šílený. Přisluhovači pálí les černou magií, silným ohněm, který v jednom tahu spálí i desítky stromů, ale zatím zůstávají na jeho okraji, netroufají si do něj vkročit, drží se svého vůdce. Ten stojí ve středu, i přes velké množství lidí mezi nimi vyčnívá jak maják – vysoká postava, holá hlava, přímý stoj někoho, kdo je zvyklý, že ho všichni poslouchají. A v jeho závěsu Loutkař, už ne sebevědomý, jak ho mohla poznat Beta. Je skrčený a zlomený, ale přesto není v řetězech, je svobodný.
„Mocná Alfo smečky. Ajsulu,“ syčivý hlas se ozve tak hlasitě, že musel proniknout hluboko do lesa. Pán Zla, Hadí jazyk... ale jak zná tvoje jméno?
„Nejsem tu proto, abych s vámi bojoval. Nejsem tu proto, abych vaši smečku zničil. Ale nejdu ani vyjednávat. Vím, že máš u sebe dva zrádce, kteří si zaslouží potrestat, vydej mi je a odejdeme. Dej mi je a necháme vás být navždy.“

Žaludek mám sevřený, jazyk vyplazený a svaly se až bolestivě napínají, jak všemi silami běžím co nejrychleji. Každá ze zpráv je jako klacek pod nohy, a když zaslechnu, že je tu sám Had, málem doopravdy klopýtnu.
Nejsem si jistá, jestli dokážu jeho kouzlům vzdorovat. Jsem nepřipravená a unavená.

I já slyším, jak duchové lesa naříkají, snažím se to ignorovat. Kletby je zabíjejí, a pokud to bude pokračovat, vznikne tu hrozné místo. Ne kvůli spáleništi. Kvůli tomu, co zde zůstane. Co není vidět.
Zavrčím, když promluví. Naježím se, i když mě nemůže vidět. Moje proměna do lidské podoby je hrozivá a nepěkná, na nahém těle chrastí pouze amulety.
Nevěřím Hadovi. Koneckonců je to Had. Aby se dostal tam, kde jsme je nechali, musel by projít skrze naše území. To nedovolím.
Vím, co musím udělat. Získat smečce čas, aby unikla. Aspoň někdo. Ajtola se o ně postará. Vím, že se můj duch pak vtělí do nějakého mého předmětu, co jsem u ní nechala, a bude ji ochraňovat. Už nebudu mít vlastní vůli... ale budu s ní.
Položím si ruku na břicho. Jsem ráda, že se to stalo teprve včera. Kdyby už dítě rostlo, asi bych se nedokázala donutit k boji. Je to proti instinktu.

Kletby jsou příliš silné. I když začnu splétat kouzla, nedokážu ten oheň zastavit. Nepochází totiž ze světa, kterým mi bylo dáno vládnout mojí mocí. Obyčejný oheň bych alespoň zpomalila. Tenhle ne.
"Běž, Šono. Tohle se tě netýká. Uteč odsud... možná tě jednou bude potřebovat Ajtola."
A pak zakloním hlavu k rannímu nebi a zavyju.
"Bratři a sestry! Smečka uniká. Musíme jim koupit čas. To je náš úděl. Jsme ochránci. A pokud tu dnes zahyneme, postarám se o to, aby se z nás stali mstící se duchové a nedali jim klid, dokud nezemřou!"

Jelikož kouzla nepomohla, ne proti nim, soustředím se aspoň na to, abych zaštítila pár členů smečky. Všechny nezvládnu, ale několik z nich opředu pavučinou, díky které se budou moci nepozorovaně dostat k nepřátelům a skočit jim ze zálohy po hrdle. Čím víc jich tady zabijeme, tím méně jich půjde po mé smečce.
Tohle už není o Lovci nebo Nečisté. Tohle je o nás. Už to tu jednou bylo, kdysi...
"Zrádci u mě nejsou. Nestojím na žádné straně, Hade."
Neukážu se mu. Díky kouzlu se můj hlas rozlétne po okolí, že není jasné, kde stojím. Ovšem za chvíli to bude stejně jedno. Jakmile moji bojovníci zaútočí, přidám se k nim.
Bohužel duchové jsou tak vyděšení a rozzuření z toho, co se děje, že není v mých silách je takhle rychle přimět ke spolupráci. Jinak bych nepřátele nechala spolknout zemí a kořeny, ožrat je a rozložit hmyzem v půdě.

Šona sleduje Alfu, v očích má prosbu, ať může zůstat, ale ví, že Ajsulu má pravdu. Sám moc dobře vnímá, že tohle je místo, kde smečka tak, jak ji zná, končí. A ačkoliv chce být u toho a bojovat po jejím boku, chápe, že jestli má přežít alespoň její zbytek, i kdyby to měl být pouhý odkaz, musí odejít. Musí ji tu nechat.
Jenom přikývne, hluboce se ukloní a něco zašeptá. V podstatě nevydá hlásek, šepot slyšíš jen ty, ale je jasné, co ti přeje: „Duchové nechť jsou vám nakloneni. Na vaší poslední cestě.“

Druhové vyrazí v hávu tvých kouzel. Přiblížíte se, z lidí sálá napětí tak, že je snadno cítit, ale všechny lidské pachy přemůže jiný – prázdnota. Prázdnota, která oslepuje smysly a jejímž středobodem je sám Pán Zla. Je ti jasné, že už není člověk, že veškerou svou lidskost pohřbil, ale nenahradil ji ničím zvířecím. Už je to jen zrůda, Had. Lidský Had.

Ti, na které tvé kouzlo nedosáhlo, zaútočí, běží a padají, jak je zasahují smrtelná kouzla přisluhovačů Hada. Ten sám nic nedělá, vyčkává. A ve chvíli, kdy se první válečníci skryti kouzlem chystají zaútočit, otočí se přímo na vás. I přes magii silnou jako sama příroda vás odhalil dřív, než jste se odkryli. Prohlédl přírodní magii, protože je ztělesněním všeho, co ji pohřbívá, je ztělesněním všeho, co likviduje harmonii. Už není člověk ani zvíře, je jenom zrůda. Ale než cokoli udělá, tví bojovníci zaútočí, rychle, brutálně, v první vlně nejméně tři hadí sluhy zabijí, v další chvíli padají další, rozsápaní, podřezaní a mezi nimi i vlkodlaci - ti, které Fenrir proměnil, prodal do rukou Hada a pak je opustil. Sama zabiješ jednoho, dva, konečně se někteří kouzelníci vzpamatují a začnou metat kletby, ale pořád jsou překvapeni nečekaným útokem, proto se jen brání, stahují se ke svému pánovi, žádný nestíhá útočit. Jenže jejich pán stále čeká, nepodpoří je, sleduje vřavu a hledá... hledá tebe.
Dřív než se stačíš vzpamatovat, bránit se nebo útočit, objeví se za tebou, ta prázdnota je tak silná, že omámí veškeré tvé vlkodlačí smysly, přestaneš dokonce slyšet i duchy, hlasy lesa. Staneš se absolutně hluchou. Vztáhne na tebe prst a bezhlasně zašeptá zaklínadlo, pohybuje jen rty, a ty se dřív, než si uvědomíš, co se děje, propadneš do temnoty.

***

Ne do temnoty, temnota má v sobě alespoň něco, tohle nemůže být smrt, protože smrt nekončí ničím. Tohle není smrt, nakazil tě sebou samým, prázdnotou.
Probudíš se, vnímáš bolest těla, vnímáš, že jsi svázaná, ale jinak nevnímáš nic. Slyšíš smích a hlasy, ale neslyšíš šepot světa za oponou, vidíš lidi a několik členů smečky, ale nevidíš skutečnost, necítíš ji. Prázdnota Hada se ti obmotala kolem smyslů, pohltila je a zůstala jen – co? Schránka?
Snad aby ti připomněl tuto symboliku, plazí se kolem tebe obří had. A vypadá, jako by se ti vysmíval.
Před sebou vidíš dílo zkázy. Smečka nedokázala uniknout, nedostala se daleko. Sice nejste na místě, kde jste měli tábor, ale pořád lesy poznáváš, pořád jste na vašem teritoriu. Těch několik přeživších teď drží hadí přisluhovači, mezi nimi i tvou sestru.
„Ta pýcha, ta hrdost,“ ozve se syčavý, slizký hlas a i když nevidíš původce, víš, kdo to je. Had, zrůda, Zlo.
„Dal jsem ti nabídku, za kterou by mi jiní klečeli u nohou a děkovali, ale tys ji ve svojí hlouposti odmítla. Teď se koukej, Ajsulu, sleduj, co jsi způsobila,“
záblesk, oslňující záblesk zeleného světla a přeživší z tvé smečky se zkácí bezvládně na zem. Jen jedna osoba zůstává, Ajtola, Ajtolu nechal naživu.
Konečně se před tebou objeví, vysoký, vyzáblý, slizký, je sotva dva metry před tebou, ale ty necítíš nic. Jsi sama prázdnotou.
„Kdyby ses mi podřídila, mohl jsem ti dát všechno, klid bez obtěžujících lidí, místo, kde bys mohla vést svou smečku podle vašich starých tradicn – to přece chceš, ne?Mohl jsem ti zajistit klidné místo-“,
přiblíží se ještě blíž, stačilo by jenom chmátnout a měla bys ho ve spárech, ale kouzelné provazy tě drží pevně a magické síly tě opustily. Kouká na tebe svrchu a šklebí se, krutě a samolibě se šklebí, „- kde bys mohla vychovávat své dítě.“
Úšklebek se změní, zvážní, zůstane jen krutost.
„Ale tys to všechno pohřbila.“
Prudce se otočí, dojde k tvé sestře a aniž by se otočil, křikne jediné jméno: „Bello!“ A ta už ví, co se po ní chce. Rozšklebená, šílená žena k tobě přitančí, směje se, těší se.
Zamíří na tebe hůlkou a vzrušeně zašeptá formuli, kterou jsi nikdy neslyšela, ale která tě okamžitě dostane do křečí. Jenže tohle není cruciatus, tělem se rozlije nepředstavitelná bolest, až začneš kašlat krev. A víc, ještě víc, dusíš se jí, dávíš se, ale nemůžeš kašel zastavit. A nakonec s krví vykašleš kus něčeho, co bylo ještě před chvílí kus tvého orgánu. Pak další, větší kus, ještě větší...
V bolestech, vykašlávající svoje vnitřnosti. Zemřeš.

***

Pán Zla se obrátí na Ajtolu, která stále v šoku zírá na tělo své Alfy, šamanky a sestry.
„Vlk bez smečky. Vlk samotář umírá. Ale ty neumřeš, Beto, ty ne, jdi, najdi ty dva zrádce a vzkaž jim, že tohle je jejich vina, jen kvůli nim a jejich neposlušnosti tvoje smečka zemřela. Jen kvůli nim je Alfa, tvoje sestra, a vše, pro cos žila, mrtvé.“
Otočí se a poodstoupí. „Pusťte ji,“ zavelí poslední rozkaz, než se definitivně přemístí.

Zase zajíci. Jak jinak. Připadám si blbě, že nenosím žádný pořádný maso, zvlášť když jsem v jednu chvíli ucejtil i vysokou, chvilku ji sledoval... ale ne, neměl jsem sílu jí dostat, blbě jsem stopoval, klepal jsem kosu, když jsem byl na číhaný... zkrátka mi zdrhla a nakonec tu zase zůstali jen ti posraný ušáci. A to ještě se štěstím, už to vypadalo na myši, brouky a ještěrky. Našel jsem říčku, kde jsem chlastal jak pominutej, jak kdybych nepil několik dní... Chtěl jsem tam aspoň chytnout nějakou rybu, nebylo by to poprvý, co bych to dělal, do rukou je chytat zvládám a kameny na postavení přehrady najdu dycky, ale zas se vyskyt problém, ryba je kluzká jak píča starý nymfomanky a já nemám nic, z čeho bych udělal háčky. Takže je to zase ve sračkách. Potřebujem nějaký nástroje.
A po celou dobu týhle parodie na lov jsem čmuchal, hledal aspoň zašlý stopy lidí, ale nic. Nikde nic. Kde nás ta kráva namyšlená nechala?!

Sice jsem říkal, že už bude všechno dobrý, ale faktem je, že se brodíme v pořádným svinstvu. Možná už svobodný, ale zas dokonale bez prostředků. Je zima a my nemáme nic na sebe, takhle za chvilku umrznem. Budem potřebovat něco na vohoz a na přikrytí, jenže to by znamenalo ulovit víc než jen pár debilních zajíců, chtělo by to něco většího – aspoň tu svinskou srnku. Takže potřebujem zbraně, nástroje – nůž se dá vyrobit z kostí, nějakejch tvrdejch kostí, z toho půjde i oštěp, když na to přijde. Jak se kurva opracovávaj kameny? Z malejch kostiček a měkkejch kořínků vyrobím háčky na lov ryb, to nebude problém, z rybích kostí půjdou jehly... a co místo nitě? Vole, nejsem kurva žádná švadlenka!
A jestli budem chtít něco lepšího uvařit, bylinky, čaj... potřebujem kotlík... co nahradí kotlík? Doprdele! Netušil jsem, že to někdy řeknu, ale ta posraná hůlka fakt chybí!
A nevim, spolíhat se, že tohle všecko ovládá Ksenja... no, radši na to sázet nebudu.

„Kousek vodsud je potok s čerstvou pitnou vodou, přesunem se tam.“
Počkám, až se vybatolí a vyrazím směrem, odkud jsem přišel.
„Měli bysme najít nějaký krytý místo, už teď je klendra, v noci to bude teprv sračka, když nemáme co na sebe, potřebujem nějakou jeskyni podobnou tý první na Kamčatce nebo aspoň nějakej převis. Bude to na podchlazení, možná umrznutí, když nemáme nic na sebe. Z nejhoršího se můžeš zahrabat do hlíny a mechu, to tě s trochou štěstí udrží naživu, ale jelikož budu muset hlídat voheň, aby nechcíp, a dávat pozor, aby si na nás nepřišla pochutnat zvěř, budu stejně muset zůstat venku. A nechci, aby mi umrzly koule, mám je rád.“
Jo, já zůstanu venku a já budu udržovat voheň, ne my – je tak zdrchaná, že by nejenže usnula a nechala táborák vytuhnout, ale hlavně by na mrazu nevydržela, zmrzla by a ráno by se dala volizovat jako zmrzlina.

Je mi zima, tak když se Fenrir vrátí, popocházím a třu si paže rukama. Jsem ráda za svoje dlouhý vlasy, byť po nočních zážitcích vypadám jako medúza. Aspoň trochu mi zahřívají ramena a záda.
U nohou mám naskládané dřevo, takže jsem nezahálela. Nevěděla jsem, kde budeme zůstávat, a hlavně jsem chtěla dát najevo, že nejsem úplně na odpis, že tu nebudu sedět na zadku jako panička a čekat, až mi všechno přinese pod nos. Intenzivně teď cítím svoji slabost a to mi nedovoluje zůstat pasivní. Kdyby jo... tak prostě umřu. Tohle už není jako v civilizaci, když jsem byla ještě člověk. Že vás někdy přepadla deprese a nechtělo se vám z postele, protože život byl jednoduše na hovno, nebo kdy jste si říkali "Ale co, stejně jednu hebnu." - teď, když je smrt tak blízko, je to jiný.

Vezmu do náruče otep dřeva. Byl pryč docela dlouho, aspoň mně to tak přišlo, a tak jsem si hrála a z tráv okolo pletla. Rozhodně to stačí k tomu, abych si to zpevnila a nevypadlo mi to po cestě. Když už jednou to dřevo nasbíraný máme, proč toho nevyužít?
Už se fakt těším, až se zahřeju.
Chlad a mrtvění levačky mi nepomáhají a nohy nejsou zvyklé chodit bosky, takže dokud jdeme po trávě, je to dobré, ale občas syknu, když stoupnu na nějakou šišku, kamínek, větvičku... To, že jsem nahá, je už vážně to poslední, co by mě v téhle zasrané situaci mohlo srát. Myslím teď samotnou nahotu, ne to, že mi je kvůli tomu zima. Jo, připadám si jako idiot, že tu tančím po lese jako křovák, ale všechna smůla okolo to staví asi až na poslední příčku.

U vody odložím otýpku, aby se to nerozsypalo, a vrhnu se k vodě. Je ledová, tak je vidět, jak se prve zarazím, ale žízeň je veliká život mi utíká. V břiše mě tíží a studí a v první vteřiny mám pocit, jako by mi tam někdo bodl dýku. Žaludek značně protestuje proti téhle ledárně, když už - jak dlouho, den? Víc? - nejedl. Ani v noci jsem se nedostala k lovení s ostatními. A začínám to pociťovat. Jednak nejsem zvyklá hladovět, druhak ta kletba a oslabení přeměnami...
Během trmácení se za nějakým úkrytem už sotva pletu nohama. Pořád držím svůj náklad a jdu jako loutka za Fenrirem, nic neříkám a soustředím se akorát na to, abych ještě dala nohu před nohu, a to tak dlouho, dokud se nezastaví i on.

Sledujeme potok proti proudu, protože tam je větší šance narazit na skály. Naštěstí jsme v horách, tak snad něco najdeme. V jednom místě se napojí na říčku - a opravdu, ta vytéká z útrob skal. Před námi se vynoří otevřená tlama velké jeskyně, kde mizí i zdroj vody.



Řeka po chvíli zmizí pod skálou do podzemí a my můžeme pokračovat dál. Tu a tam seshora svítí proud světla, protože je tu ve stropě díra - okolo ní dokonce rostou i nějaké vytrvale se bránící borovice, co se tu zachytily.
Z velkého a docela prosvětleného prostoru vede jedna cesta hlouběji, kde už je tma a není to tam tak objemné.



Znaveně pak odložím otep na místě, kde nám matné světlo zvenčí ještě dovoluje vidět alespoň obrysy. Podle lehkého průvanu se dá tušit, že jeskyně někam dál vede nebo že ve stropě jsou nějaké průduchy.
Jsem frustrovaná a toužím konečně po uklidňujících plamenech, po teple a jídle. To všechno ze mě vytryskne v podobě magie, když opět zkusím zapálit oheň. Švihnu ke dřevu pěstí a rozevřu dlaň - i já vypadám překvapeně, když vyšlehnou plameny a osvítí místo, které nám na nějakou dobu bude útočištěm.
I když jsme na krytém místě, kouř stoupá vzhůru a potvrzuje tak teorii, že na jednom místě je nějaká skulina, odkud jde ten průvan.
Vztáhnu ruce k ohni. Jsem na sebe pyšná jako v prváku, když se mi podařilo nějaký první složitější kouzlo. Paráda! Pokud to zvládnu jednou, zvládnu to i podruhé. To je základ. Aspoň ten oheň. Vychází z nejprimitivnější emoce, ze vzteku nebo z ohrožení.

Ale nic není tak jednoduché.
Jen co si oči přivyknou na změnu světla a na tančící stíny na stěnách, uvidíme to.
V téhle jeskyni jsou malby. Staré malby na kameni. Lovci a kořist.
A tam, těsně na hranici světla, si Fenrir v jednu chvíli všimne kostí. Nejsou to jen kosti zvířat, je tam i lidská lebka, ale co je hlavní... Jsou v jednom místě - nebo spíš byly - naskládané tak, jak by to obyčejné zvíře nedokázalo, i kdyby bylo čistotné a odnášelo si zbytky na jedno místo.
Ostatky jsou vybělené a ožrané, žádný z nich není čerstvý a pach jakéhokoli cizince ne a ne zachytit. I když kdo ví? Žili tu vlkodlaci, co si taky ohraničovali území lebkami, co všechno v téhle bohy zapomenuté zemi může žít za tvory? Třeba to nemusí být vyloženě příbytek, pouze poutní místo... může se sem někdo chodit klanět zapomenutým bohům...
Cokoli. Tady opravdu cokoli.

Dobrý, že nasbírala nějaký dřevo a nemusíme se s tím srát, i tak nevíme, jak dlouho v týhle prdeli budem hledat nějakej úkryt. Už teď je kosa, v noci to bude vážně na zmrznutí. Já sice vydržím víc, jsem taky zčásti zarostlej srstí, ale už je kurva skoro zima a tohle není blbá Anglie.
Vyrazím, mám haksny tvrdý jak kámen a i když nemám sil na rozdávání, pořád mě žene kupředu nutnost najít nějakej kutloch, takže vyrazím šupem – a rychle mi dojde, že takhle to nepůjde, protože čuba se táhne jak smrad. Jo, chápu to, je mi jasný, že musí bejt hodně v hajzlu a já musím pomalejc. Moh bych jí táhnout? V náručí? No... asi jo, jenže já fakt nejsem v nejlepší formě, sice je to ženská a není dvakrát těžká, ale dost možná budem na cestě dlouho a já si nemůžu dovolit přijít o všecku energii. Holt nedá se nic dělat, musí jít po svejch. Smůla, Kseňo, budeš to muset zvládnout.
Od potoka aspoň uvolním levačku, zas tolik toho nemám, aby se to nedalo vzít jednou hnátou, a vezmu otep do podpaží, je jasný, kdo z nás dvou je na tom hůř, takže ji aspoň takhle ulehčím pochod. Nemůžem si dovolit, aby tu někde zkolabovala a zdržovala. To je prostě fakt, nebudu si nalhávat, že nejsme v prdeli, protože jsme a i když jí mám rád, tohle je votázka přežití. Stejně jako v tý vidině od šamanky, přesně tohle mě ten divnej svět naučil – zbytečně moc nelpět na ničem, lpět na tom jenom do tý doby, než se to stane neudržitelnou přítěží. Než se to stane omegou – a je jedno, co to je, cíl, myšlenka nebo jedinej člen mojí smečky. Buď se dá Ksenja do pucu nebo šlus, zatím není extra slabej článek, ale když bude až moc voslabovat smečku, nezbude mi než se ji zbavit. Vlk by sice neměl bejt sám, ale já byl sám dlouho, kurva, skoro celej svůj život, dokážu se k tomu vrátit, Alfa sama říkala, že jsem vykořeněnej, v tom by mohlo bejt moje plus. Jenže teď je zbytečný tohle řešit, to je všecko hodně nejistá budoucnost a s trochou štěstí k ní ani nedojde, takže si s tím teď nebudu zasírat hlavu.

Konečně.
Konečně jeskyně, už to vypadalo, že v celým tomhle divným kraji nic podobnýho nemaj.
No kurva..., čumím na to, jak snadno zažehne voheň, překvapeně, jak kdyby zavolala babičku a ta nám vodněkud přitáhla postele s obříma duchnama a začala číst pohádky. A vlastně si i voddechnu. Jó, todle je důkaz, že sem se fakt unáhlil, když sem jí odepisoval, ta ženská má v sobě ještě dost energie! Kouzlení bez hůlek totiž vážně není prdel. Dobře, jedině dobře.
Sednu. Už už se chystám zakousnout zajíce pod krkem a sápat, stáhnout ho z kůže zubama, když nemám nůž, ale něco mě donutí přestat věnovat pozornost úlovku. Něco, co je tu kurva navíc.

Je to vážně tak moc, chtít aspoň jeden posranej den v klidu?! To je tohle fakt jediná zasraná jeskyně v okolí, že do ní musí lozit nějaký ujetý kultisti, extrachytrý polozvířata nebo... já nevím jaká sračka?! Ani si to neuvědomím, ale vrčím, nasraně vrčím.
Zvednu se, chvilku přemejšlím, že si odpálím ve vokni klacek, ať na to pořádně vidím, ale pak se na to vyseru. Voči mám dobrý – a navíc, hlavně chci používat čuch. Jdu rovnou ke kostem a jednu vezmu, nasávám, možná to nebylo cejtit z dálky, ale takhle zblízka... zkouším zjistit, jestli je na ni nějaký stopový množství masa, hniloba, podle který by se dalo zjistit, jak starý to je, potom pach staroby – jestli má kost porád kostní dřeň, bude to cejtit taky. Jestli ne, něco nebo někdo to vysál, což je taky dobrý vědět. A pak spóry, i podle toho se dá vodtypovat, jestli se to tu na kyslíku válí dlouho nebo je sem někdo přitáh nedávno. Tohle musím udělat s každou, dost pravděpodobně to tu někdo schraňuje už nějakej pátek a nenaházel to sem v jeden den.
A dál tu máme ty hieroglyfy, jenže u nich si můžu jít políbit leda prdel, protože těmhle vobrázkům nerozumím ani za mák.
Já ne, ale mám tu přece vzdělanou vychovatelku...
„Ksenjo, pocem, poznáváš todle?“

Oheň praská a ani moc nečadí, protože vznikl magickou cestou a krásně to celý podpálil. Sedím u něj tak blízko, že to vypadá, jak kdybych se chtěla nechat opíkat místo zajíců. Prokřehlé tělo vstřebává každý kousek tepla.
Zanedlouho ale budeme potřebovat další dřevo. Zas tolik jsem ho neunesla. Naštěstí jsme v lese.

Lebky jsou dokonale čisté, jako by je někdo hodil do mraveniště a nechal je ožrat. Pachy se z nich dají rozeznat jen těžko, protože je přebíjí vůně kouře, masa a náš pach. Rozhodně na ně ale někdo nějakou dobu nesahal. Jsou cítit převážně tady touhle jeskyní. Co je ale zvláštní, mají v sobě díru o velikosti mince, jako by jim to někdo schválně prorazil. Nevypadá to na náhodné zranění... náhoda je to u dvou, ne u všech.

Zvednu se a podívám se na malby. Já si hořící klacek vezmu, protože on je koneckonců proměněný pořád... napůl, nebo jak to říct. Já si na to ještě nezvykla. Ne úplně.
"Připomíná mi to pravěký jeskynní malby. Ale nevím, nakolik jsou pravý. I když... v tomhle konci světa..."
Dotknu se prsty skály a popocházím po směru obrázků, které mají dávat nějaké vysvětlení. Po třech mi dojde, že to nebude jen čmáranice, ale vzkaz. Zobrazení čehosi.
"Dost možná to bude jenom moje interpretace, ale vypadá to... Tady je smečka. Podívej, nejsou to lidi. Hele na tu hlavu. Mohla by to být i maska, ale mají ocas. Vlkodlaci tu přece žijou." Nevím, nakolik Fenrira zajímá můj výklad, přesto ukazuju na to, o čem mluvím. "Smečka loví. A tady..."
Zamračím se. Tenhle se mi nelíbí.
Jeden člen je najednou zakreslen jinak. Jako by se změnil na nějaké monstrum. Pak, když ho přemůžou, mu jde z hlavy černý kouř. Na konci toho všeho je nakreslených asi... počítám to - 11 vlčích hlav.
Jako těch lebek.

Jo, vlkodlaci tu žijou. Všim sem si. A na vlastní kůži zažil, i když mi ta smečka pomohla, stejně to nejsou zážitky, o kterých bych chtěl povídat veselý historky u flašky alkoholu. Nečekal jsem, že to kdy řeknu, ale dal bych si od všech vlkodlaků – všech mimo nás dva – aspoň na chvíli pokoj. Zvlášť od těch, který stěny vymalovávaj vobrázkama s tím, jak nějakýho vyhula, doslova vyhula, kuchaj. Anebo od vyhula samotnýho, podle počtu těch lebek to vypadá, že jim dost zamotal hlavu. Zamotal a urval. Tak jenom doufám, že jejich lebky tak dokonale nevyčistil on, ale zbytek smečky.
Rozhodně to tu ale nesplňuje moje požadavky na bezpečnej kutloch, to sice v poslední době máloco, ale stejně, s tím, že to tu vypadá vopuštěně, se jen tak nesmířím. Musím zjistit, kam to vede, co je dál.
„Půjdu se podívat dál do jeskyně, jestli je fakt tak vopuštěná, jako se tváří. Zatím sežer toho králíka, nebo si ho připrav… jakkoli. Za chvilku jsem zpátky.“
Tentokrát kus dřeva vodpálím, ať slouží jako pseudolouč, voči mám možná dobrý, ale dál v jeskyni bude tma jak v prdeli. Tady se alespoň vodráží světlo z ohně, tam neuvidím ani hovno.

Jeskyně je dlouhá… ne, hovno dlouhá, dlouhá je slabý slovo, tahle jeskyně je nekonečná. Jdu snad čtvrt hodiny a furt nemá konec, na druhou stranu, ani nenajdu stopy po jakýchkoli nedávných obyvatelích, což mi v tuhle chvíli ke spokojenosti stačí. Nakonec usoudím, že jít dál nemá cenu a otočím to. Cesta zpátky je rychlejší, ale i tak mi zabere možná čtvrt hodiny – kdoví, podle kamenů, krápníků a odrazů stínů se čas dost blbě vodměřuje.
„Asi už je to vybydlený. Budem v bezpečí, aspoň zatím.“
Chvilku postávám, furt nevím, jestli jít sbírat dříví nebo se konečně nažrat, ale hlad nakonec zvítězí. Však to zfouknu rychle, plameny nestihnou sežrat veškerý dřevo. ¨

Je to hnus, kuchat ušáka bez nože, jen při natrhávání kůže sežeru chlupů, že by se s nima moh vycpat polštář. A to se ještě snažím ji moc nepotrhat, možná se to bude hodit na něco podobnýho dece nebo hadrům… možná.
A když nad tím tak přemejšlím, napadá mě jedno - nějaký ty kosti by se daly využít jako nástroje, ne? Majitelům chybět nebudou, a jestli je to nějaká svatyně nebo čestný místo… to pardon, ale nasrat, na úctu k mrtvým seru, dokud nemám zajištěný vlastní přežití.
Nechám zajíce zajícem, vstanu a zamířím ke kostem – nějaká nelebka, silná nebo ostrá kost by tam bejt mohla.

Přikývnu a sleduju Fenrirova vzdalující se záda, dokud mi nezmizí z dohledu. Během doby, co je pryč, kutím něco s tím jídlem. Nejdřív ale potřebuju něco ostrého, takže zkusím, nakolik mi magie bez hůlky dovolí pracovat. Oheň, to je primitivní, řídí se hlavně emocema a dost mladých kouzelníků něco podpálí.
Ale proměny?
Na druhou stranu... je to moje parketa.
Trvá mi to skoro celou dobu, co je Fenrir pryč. Místo pohybů hůlky používám gesta, jako by moje prsty byly ta hůlka, ale... na několikátý pokus to vyjde. Neříkám, že to bude kdovíjak kvalitní čepel.
Takže pak nějak ne zrovna zručně odřežu kožešinu a vyvrhnu ho. Vnitřnosti mě moc nezajímají. I přes to, že jsem hladová a chutě se mi změnily. Chci něco teplého, něco, co mi pomůže se srovnat s tím, že tu jsem jak neandrtálec. Proto si ho peču, i když to znamená, že to bude trvat dýl.

Podám Fenrirovi nůž. Ještě jsem ho nebyla umýt, takže je od krve a já ostatně taky.
"Myslím, že to čarování bez hůlky nějak půjde. Třeba to bude lepší, až se najím. Tohle je maximum, co dneska zvládnu."
A přitom bych chtěla aspoň deku!
Posunu se okolo ohně vedle něj, protože je mi zima. Ušákem se pak začnu ládovat, i když ještě není úplně dopečený. Je mi to jedno.
"Jak... jak to teď bude?" zeptám se nakonec tiše, protože... on je ten, kdo byl zvyklej přežívat v divočině. Ne já.

Nůž? Kde vzala nůž? To... jo, aha, kouzlení bez hůlky. To se dělá jak? Učili je to snad ve škole nebo co? Kurva! Proč to neumím?
Jak se to sakra dělá?!
Chvilku mi to trvá, než od ní nůž vezmu, furt na něj civím jak na zjevení. A chvilku mi běhá hlavou, že radši zůstanu u zubů... jenže ty chlupy jsou fakt humus. Nakonec kudlu převezmu s jednoduchým zabručením jako odpověď, "nůž je dobrej, to stačí", trochu mě sere, že i ve svým mizerným stavu umí čárymárovat bez hůlky, ale nechci s tím voxidovat. Už tak toho máme voba dost, proč dělat blbej vítr kvůli debilitám.
Dokonce držím hubu, když rozkuchá zajíce jak pytel sraček, jenom se zamračím - ale veškerý kecy o tom, že si možná posírá voblečení, si nechám pro sebe. Jak říkám, žádnej blbej vítr.
Překvapí mě, že ušatýho furt kurví na vohni, přece jenom je už vlkodlak - a i když první proměna nebyla taková, jak sme si jí představovali, chutě už by měla mít jiný, ne? Ale je to její věc, že jo, když z toho bude mít radost...

Zakousnu se, mám hlad jak... no fakt jak vlk, a kurva, po dnešku mám právo. Ale pak přijde otázka. Jak bude co? Jo, život, spíš přežívání než život. Spolknu teda to největší sousto, ať můžu mluvit, a se zbytkama v hubě začnu s jednoduchou odpovědí.
"Hadry, pitnou vodu, žrádlo, bezpečnej úkryt, zbraně a nástroje."
Chvilku to vypadá, že tím moje vodpověď končí, ale jenom potřebuju dopolknout sousto. Zajíc je tuhej jak guma.
"Musíme mít něco na sebe, jinak zmrznem, z kožešin se dá teplý vohoz vyrobit. A jestli umíš to...", zamáchám ve vzduchu jako že čárymáguju, "bez hůlky, tak nebudem muset ani vyrábět jehly z kostí a vymejšlet, z jakýho kořínku vyrobíme něco, čím to slátujem. A pak deku aspoň. Tahle jeskyně vypadá vopuštěně, tak tu chci zůstat chvilku, než se dáme trochu do kupy, jsme tu ve větším bezpečí než venku. Čistou vodu snad vytáhnem z těch krápníků, ale k tomu by se hodila nějaká mísa. A tak celkově potřebujem něco, s čím budem moct makat - kotlík třeba. Nůž už máme. V noci budu hlídat, nemusím tak chrápat, jak sem přeměněnej, stačí mi tak dvě tři hoďky. S tou kudlou zkusím zejtra ulovit něco většího. A jestli je dál v jeskyni solný jezero, mohli bysme v tý soli maso konzervovat. Kůži necháme na hadry nebo deku. A hlavně furt udržovat voheň."

Zatímco jím, tu a tam přikývnu. Dívám se do ohně a přemýšlím. Pro mě, víceméně městskou čarodějku, je i po tom všem nepochopitelný, jak snadno jsme přišli o všechno. Že se budem muset starat o ty nejzákladnější věci. Vždyť i tam v Rusku jsme měli hadry! Hůlky!
Život byl krásnej. Kdyby se neposralo všechno, co mohlo.
Do toho všeho moje ruka...

"Zkusím zase zítra něco vykouzlit. Vodu můžeme brát tam od řeky. Myslím, že takhle daleko v divočině, kor když pramení někde zpod země, pitná bude. Ale stahovat zvířata fakt neumím. Ani lovit. Co se týče jídla, tak poznám nějaký ty bylinky."
Hlavně doufám, že si odpočineme. Už teď, když jím, se mi klížej oči. Takže pokud Fenrir nebude mít nic dalšího, a vlastně i pokud bude mít, jak skončím zápas se zajícem, opatrně se o něj opřu. V hlavě se mi mihne asociace, že na zvířata, co jí, se nesahá.
A pokud nebudeme dál mluvit, odpadnu během chvíle.

Mlčím, žeru. Já když žeru, nemluvím, pokavaď to není extra nutný - dybych moc mlel, hrozí, že se něco posere a jídlo nestihnu zpocívat. A pak, když je hlad, tak už se tuplem nekecá.
Trochu sebou cuknu, když se o mě opře, ale jo, v pohodě, nevadí. Aťsi poslouží. Dotrhám zajíce a lehnu vedle ní... sice musím bejt vzhůru, přikládat a hlídat, a jsem utahanej jak herka ma poli, ale chvilku ležet a vzájemně se vohřejt, to můžem, takhle dokážu bejt chvilku naživu. Přisaju se k ní a vezmu ji za kozu, teď na svobodě - ať je to jakkoli v prdeli - se cejtím přece jen líp, tak proč to nezkusit. A Kseňa už taky nesmrdí jak chemička nebo brácha rusákovskýho Šaška, vlasy má sice z půlky v hajzlu a nevypadá to, že by jí měly dorůst, ale vlasy já nepotřebuju, že jo... Vobírám jí, sem tam zajedu do citlivejch míst - jenže co vona, já nic. Kurva! Ještě prostě není dobrá doba, a pak, určitě za to může to, že vytuhla jak mrtvola. Nejsem kurva nekrofil, abych se snažil vojet mrtvolu. Ne, dneska prostě ještě pořád není vhodná doba.

Noc strávím civěním do vohně, přikládáním, sem tam zkontrolováním venka - hlavně proto, aby to rychlejc utíkalo, než abych si fakt myslel, že nám jsou za zadkem. V mezičase se taky snažím kouzlit bez hůlky - takhle, když chrápe, mám jedinečnou možnost, protože fakt nechci, aby viděla, že mi to nejde - ale zase nic. Maximálně vypadám jak debil, když tu máchám hnátou jak bába s parkinsonem.
Se svítáním jdu sesbírat nějaký dříví na zátop, u toho se samozřejmě pořádně napiju z potoka - misku nemám, vykouzlit se nepovedla.
Až když se probudí, du si dát dachánek, tři hoďky, ať se hodím trochu do cajku. A pak vezmu nůž a vyrazím konečně na pořádnej lov.
"Hlídej vohniště, nesmí vyhasnout a zkus nasbírat nějaký bylinky."
Já vím, že jí to musí bejt jasný, ale... no, vopakování je matka moudrosti, ne?

Sice se vrátím až na večer, ale konečně trochu úspěšně. Táhnu srnku. Zas to začínám bejt já, třeba se konečně vrátí apetýt i v jiných věcech. Radši mrtvej než zasranej impotent. A Ksenja si, koukám, zatím zařídila hadry.
"Sis vykouzlila? Dobrý." Zavrčím. Sice ji chválím, ale sere mě to - proč vona kurva kouzlí první ligu a já nic?!
Dám se do stahování - snažím se tak, aby se kůže co nejmíň zničila krví, ale...no, párkrát říznu moc hluboko a krev ji zesere. I když nestahuju zvíře poprvý, o kůži mi nikdy předtím nešlo, hadry sem měl dycky, deku sem málokdy potřeboval. Ale co, nevadí, nemůžem si vybírat. Aspoň v to pořád doufám.
Jestli si vykouzlí duchnu i s postelí, tak se fakt půjdu voběsit.
A aby řeč nestála, zatímco kuchám srnku, prohodím směrem ke Ksenje:
"Co vůbec ruka?"

Byla jsem tak jetá, že mě neprobraly ani nějaké Fenrirovy pokusy, což by se za jiných okolností stalo. A bylo by čistě na náladě, jak bych na to zareagovala. Takhle, i kdyby něco dělal, by mě možná zprznil beztrestně, protože jsem spala jak poleno, schoulená do klubka u jeho boku. Bylo toho moc a já se pořádně nevyspala dva dny.

Ráno je to lepší. I ta trocha jídla mi dodala společně se spánkem energii, jen kdybych nebyla tak prokřehlá. Opravdu nejsem zvyklá spát kdesi v jeskyni nahá. Minulou noc jsem aspoň strávila ve vlčím kožichu, tak to nebylo tak markantní. A ledová voda, když si odskočím ven, mi taky nepomůže. Husinu mám úplně všude, ale i tak ze sebe drhnu zbytky zaschlé krve. Já vím, že to bude znít divně, ale... chci si připadat jako člověk. Nebo když ne člověk, tak aspoň nějaká bytost, ne zvíře na štvanici.
Ruka však pořád vypadá bídně a nezdravě, černé žíly až nad loket mě začínají děsit. Nerozlezlo se to? Nevím. Neměla jsem čas to sledovat. Kdykoli s ní pohnu, cítím to tak... cize. Jako přes rukavici.

V okolí jsem nenašla moc vhodných bylin, nebo jsem si jima nebyla jistá. Radši nic než se otrávit. A taky jsem nechtěla jít moc daleko, aby oheň nevyhasl. Takže vedle mě leží jenom malý svazeček pár bylinek, z nichž se vaří čaj, a to i u mudlů. Lepší jsou sušené, no.
Zbytek času využiju k tomu, abych zkoušela kouzlit. Najednou se i ty nejdebilnější věci ze školy zdají být užitečné - nikdo však nikdy neříkal, že by šly aplikovat i na kouzlení bez hůlky. Jo, je to neobratnější a živelnější. Kdybych měla hůlku, tak bych nám dokázala jeskyni vybavit luxusně. Proměny, to je moje! Takhle mám radost jako malá holka, když se mi povede z natrhané trávy vykouzlit rubaška. Vždycky je lepší držet se přibližných surovin, z jakých by se to dělalo. Králičí kůži, byť potrhanou, jsem radši zatím nechala.
Košile je do půli stehen, hnědá.

Poprvé po dlouhé době se na Fenrira zazubím. Vypadám spokojeně. V rámci možností. Obyčejná, blbá košile - ale jak mě to potěšilo! A jakmile přijdu na postup, bude to chtít trochu cviku a dokážu to znovu. Určitě. Jenom se nesmím moc přepínat. Ono se to nezdá, ale když experimentujete, děsně plýtváte energií. Magie ze mě teče jak voda z prasklýho džbánu. Vedlejší účinky jsou vidět kolem. Tu a tam narostly trsy nějakého plevelu nebo trávy. Okolo místa, kde jsem seděla. A oheň ještě někdy probleskne modrou barvou.

Jakmile ale začne o ruce, jako bych celá pohasla. Sevřu levou ruku v pěst. A rozhodnu se nelhát. Nejsme v situaci, kdy by se to vyplatilo. Oba musíme vědět o tom druhým všechno, abysme se na sebe mohli spolehnout.
"Blbý," řeknu s očima upřenýma do modrého ohně. "Bojím se, že v ní ztratím cit."
Že... o ni přijdu.

Původně votázka, aby řeč nestála, mě donutí přestat se stahováním. Protože to zní zkrátka zlověstně - když ztratí cit, neznamená to, že je celá ruka v hajzlu? Tu jí jako uhnije? nekróza? To by byl teprv průser, ty vole, bezruký můžou přežít v civilizaci, ale v divočině? Zvíře se zlomenou nohou taky chcípá, když ne na infekci, tak ho něco sežere. To je kurva průser...
"Počkej, takže se ti to nehojí? Ani trochu? A co s tim chceš dělat?"
Hej... jo, dochází mi, že je to blbá otázka, ale vypadne ze mě rychlejc, než si ji dvakrát promyslím.
"To ti jako upadne?"

"Nevím..."
Jindy bych to na něj asi nasraně křikla, ale svírá mě hrůza, taková ta ledová a zlověstná, protože tohle není sranda. Ona by to nebyla sranda ani v civilizaci a s hůlkou, natož v divočině a bez ní. Děsí mě to.
Sklopím hlavu. Probleskne myšlenka, že mě udivuje, že se o mně někdo jako Fenrir, ten, koho označovali jako bestii - a já vím, že on pořád je - stará, i když vidí, jak blbě na tom jsem. Rozhodně po tom všem nevypadám ve formě. To nejhorší z mučení od Dolohova se už zahojilo, to jo, ale kyselina a k tomu to vyříznutý znamení...
No, to je konec jedné krasavice.

"Musí v tom být nějaká kletba. Když jsi mě tam kousnul, jo, bolelo to jako pes, ale zahojilo se to. Rychle. Ovšem od té doby, co do toho doktor říznul, je to v hajzlu. A já nemám sebemenší tušení, jak tomu zabránit." Hlas mám trochu ochraptělý, protože z toho mám stažený hrdlo.
Vyhrnu si rukáv, jen aby viděl. Doktor mi to nějak zahojil, takže tam, kde bývalo znamení, je velká jizva. Vypadá nezdravě a moje žíly jsou děsivě tmavé - od ruky až po loket.

„Kurva“
No jo, vypadá to jak hnáta pozvracený mrtvoly. Fakt humus a smrdí to ještě hůř…, tohle se vopravdu netváří jako něco, co by se mělo jen tak zahojit. Sleduju to a snažím se v palici vyšrotovat nějaký řešení, ale ne, fakt mě nic nenapadá. I když…
„Hele, ty seš tady ta učená – to fakt není nějakej artefakt, kterej léčí poškození černou magií? Nějaká děsně chytrá knihovna, v který by se dala nalízt odpověď nebo – co ten chlap, u kterýho si byla? Ten v Petrohradě nebo kde? To byl docela hlava, ne? Nemoh by ti nějak pomoct? Já vím, je to riskantní, ale jestli se tohle šíří a možná se to chystá tě zabít-“, jo, to asi není nejlepší říct ženský, která má místo ruky černě proužkovanýho hada, ale na nějaký ohleduplnosti teď prostě není místo a čas, už několikrát ukázala, že není úplně typická ženská, tak jí to holt bude muset ještě chvíli vydržet – tohle je moc vážný na nějaký slovíčkaření, „-možná to budem muset risknout.“
A jasně, ještě jedna věc.
„Teda, až se odsud vyhrabem a seženem nějaký hůlky.“
Což bude další problém, když už jsme u toho, jako jo, dokázala si vykouzlit hacafrak, dokázala podpálit vohýnek, bezva, ale docela pochybuju, že zvládne přemístění. No a já… o tomhle už nehodlám ani uvažovat, nebudu se zbytečně nasírat.

Mojí odpovědí bylo další neurčité pokrčení rameny. Asi jsem nad tím začala přemýšlet, protože jsem nijak netoužila dál pokračovat v rozhovoru.
K večeru sprchlo. Nebyl to ten příjemný letní déšť, jasně z něj bylo poznat, že se horami plíží podzim. Byla jsem ráda, že se mi povedlo vykouzlit si aspoň rubašku. Bylo to však natolik vyčerpávající, společně s tím nožem a ohněm, že jsem akorát zvládala udržovat teplo domácího krbu (to je fakt ironie).

Fenrirovi se jeden den, když vyrazil na lov, konečně povedlo zachytit pach lidí. Lidi se vracejí do svých domovů... to znamenalo, že nás dovedou někam do civilizace. Byli to obyčejní mudlové, smrděli potem, krví a střelným prachem. Ulovili totiž vysokou, na kterou se chystal on.
Byli dva, pravděpodobně otec a syn. Zrovna házeli úlovky do auta. Naštěstí neměli psy.