HP - Nová generace: Prokletý turnaj
hrálo se Jednou týdně
od: 07. prosince 2013 17:01 do: 01. dubna 2014 01:01
Dobrodružství vedl(a) Ragana
| |
 | | Pátek 1. října 2021; Prokletý turnaj - vyhlášení šampiónů Bylo to poměrně chladné září, tatam byly slunečné srpnové dny. Obloha byla zatažená. Mohutná mračna se pomalu sunula oblohou. A těžká mlha chytala vše do své všeobjímající náruče. Foukal studený vítr. A v tomto ohledu nesliboval ani říjen obrat k lepšímu. Příběh začíná 1. října 2021. Říkáte si, pátek jako každý jiný. Ale tenhle byl něčím výjimečný. Už od rána bylo ve vzduchu cítit zvědavé napětí. Už aby byl večer! I na hodinách to bylo znát, studenti si šuškali a profesoři je museli napomínat mnohem více než v jiné dny. Všeobecný neklid se nesl celým hradem. Ale teď už se konečně všichni studenti usadili u honosně prostřených stolů. Za pár chvil už to přijde. Dnes večer budou vylosováni účastníci Turnaje Tří kouzelnických škol. Turnaje, který byl po mnoha a mnoha dlouhých a úmorných jednání znovu obnoven. Což ostatně prozrazoval i článek v Denním Věštci z 2. září „Turnaj tří kouzelnických škol 2021 – prokletá soutěž se opět vrací“, z něhož si uveďme několik citací. „Při včerejším proslovu k zahájení nového školního roku Minervy McGonagallové, ředitelky Bradavic, se studenti dočkali překvapivé informace. Po skoro 30 letech se opět vrací Turnaj tří kouzelnických škol. Hlavní zásluhu na tom má především Demelza Robins, ředitelka Odboru kouzelných her a sportů, s podporou Parvati Patilové, nedávno zvolené ředitelky Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce. (…) Všemu předcházely dlouhé debaty s zúčastněnými zeměmi. Jednání byla vesměs tajná a až do poslední chvíle se vše tutlalo. (…) Ve společnosti to vyvolalo řadu otázek. Všichni mají stále na paměti, co se stalo při posledním pokusu o znovuzavedení tohoto Turnaje. Není nic překvapivého, že skutečnost, že právě během posledního úkolu byl zabit jeden z účastníků – Cedric Diggory, ale především fakt, že se navrátil Ten-jehož-jméno-nevyslovujeme, budí v lidech obavy. Předchozí Turnaje byly také nechvalně pověstné smrtí studentů, přezdívalo se jim dokonce Hry smrti, a právě kvůli tomu byly před více jak sto lety ukončeny. Známá věštkyně Levandule Brownová dokonce vyjádřila přesvědčení, že tyto hry jsou prokleté a že jejich znovuobnovení je znamením příchodu nového zla. (…) Slečna Robins nad těmito úvahami pouze mávla rukou a označila je jen za hloupé povídačky. „Jsem přesvědčena, že když budou zachována veškerá bezpečností opatření, nemůže se nic stát,“ prohlásila. Vyjádření pana Harryho Pottera se nám bohužel k této věci nepodařilo získat. (…) Přesný průběh Turnaje zatím zveřejněn nebyl, nicméně už teď je zřejmé, že došlo k několika změnám oproti předchozím ročníkům. První důležitou změnou je v samotném složení účastníků. Jako tradičně se zúčastní francouzská Akademie čar a kouzel Krásnohůlky. Ovšem třetího tradičního účastníka Institut čar a kouzel v Kruvalu, který byl před sedmi lety definitivně zrušen Ministerstvy magie Švédska a Norska, nahradí severská Akademie magických umění Fjærstrang, která sama se k tradici Kruvalu hlásí. (…) Další změnou je skutečnost, že nebude jen jeden šampion, ale soutěžit z každé školy budou čtyřčlenné týmy, které už tradičně vylosuje Ohnivý pohár. (…) V neděli 12. září přijedou delegace z obou zmíněných škol, do té doby na obou proběhne pečlivý výběr. Od této doby budou moci studenti všech škol hodit lístek se jménem do Ohnivého poháru a přihlásit se tak do Turnaje. Účastníkům musí být alespoň 15 let. Vyhlášení šampiónů proběhne 1. října. Doufejme, že letošní ročník bude mnohem šťastnější, než ten předchozí! (…)“ --- | Pár faktů Ministr kouzel: Dean Thomas (zvolen 17.7.2018) Ředitelka Bradavic: Minerva McGonagallové Ředitel Fjærstrangu: Olaf Kirgår Ředitel Krásnohůlek: Jean-Sébastien d'Artignon > Albus Severus Potter studuje právě v pátém ročníku. Krátce ke Kruvalu:  --- > Jeskyně na motivy Harryho Pottera. > Základní prostor, kde se bude děj odehrávat, jsou Bradavice a přilehlé okolí > Situace se bude řešit a vyhodnocovat převážně pomocí RP, nicméně není vyloučeno, že v některých případech ke kostkám dojde > Vypravěč má poslední slovo, avšak hráči tvoří příběh společně s vypravěčem (= nenechávají všechno na něm, jsou aspoň trochu kreativní a jsou i dostatečně soudní, aby si vyhodnotili sami, jak která akce dopadne a vynalézaví, aby jednali i bez vyznačené cestičky, případně si sami napsali nějakou tu jejich NPC > Není diktována délka příspěvků, pište si, jak v dané situaci půjde. Ale méně než 5 řádků není příspěvek! (8D) > Frekvence hraní … co nejrychleji (= zkuste to alespoň jednou za týden, případně se aspoň omluvit!) Děkuji za pozornost a těšíme se na ty, kteří se odhodlají přidat. : ) |
| |
| Ten den, na který všichni čekali | ~ Studenti z Fjærstrangu a Krásnohůlek 1. září jste se stejně jako studenti Bradavic dozvěděli o Turnaji tří kouzelnických škol. Do 10. září jste pak měli možnost se přihlásit jakožto zájemci a 11. září byl zveřejněn seznam 14 studentů z 5. - 7. ročníku, kteří se nakonec budou ucházet o místo v Turnaji. 12. září k večeru jste posléze zavítali do Bradavic, kde vás vřele přivítali. Studenti z Krásnohůlek přiletěli jako první ve svém kočáře, studenti z Fjærstrang dorazili ve své lodi. Od tohoto večera jste se také mohli do Turnaje oficiálně přihlásit vhozením lístku. Jsou to bezmála tří týdny, co trávíte v bradavických zdech. Navštěvujete výuku podle svého ročníku a svých studovaných předmětů. Studenti 5. ročníku si potom mohli vybrat podle rozvrhu které koleje se chtějí řídit. Stejně tak jste si mohli vybrat, ke kterému ze čtyř bradavických stolů se usadíte. | (Pohár byl do síně přinesen na slavností uvítací večeři 12. září, kolem něho byla nakreslena věková hranice, která zajišťovala, že se nezúčastní nikdo mladší 15 let.) | 1. října 2021; Vyhlášení Usedli jste ke svým stolům, ty byly prostřeny honosněji, než kdy jindy. Na výběr bylo z mnoha nejrůznějších předkrmů, posléze jste mohli vybírat z různých tradičních britských jídel. Ale nechyběly ani nejrůznější francouzské palačinky, byla tu možnost si nabídnout i z lahodně vyhlížejících ústřic, chobotniček nebo krevet, případně nějakého toho francouzkého silně aromatického sýru. Severské speciality nabízely různé rybí lahůdky, nějaký ten sobí gulášek a na kraji stolu jste si mohli nabídnout i libě páchnoucí surströmming. Samozřejmě nechybí dezert. Tak nebo tak, rozhodně to vypadalo, že si skřítkové s dnešním menu dali záležet. U profesorského stolu dnes přibylo několik židlí. Uprostřed stolu jako již tradičně sedí bradavická ředitelka, po její levici ředitel Olaf Kirgår a vedle něj ředitel Krásnohůlek Jean-Sébastien d'Artignon . Vedle Minervy z druhé strany zaujala místo Parvati Patilová, ředitelka Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce, s Demelzou Robins. Na kraji stolu pak posedávala blonďatá dívka, Julia Skeeter, neteř známé novinářky Rity Holoubkové. Spolu s Dennisem Creeveym. Oba pracovali pro Denní věštec. Ale to už je večeře u konce. Všichni ředitelé a ředitelky povstanou. Je to Parvati, která dojde k řečnickému pultu a ujme se slova. Prakticky vám ale sdělí jen to, co už dávno víte. Tedy, co soutěži předcházelo a že doufá, že přispěje k mezinárodní spolupráci mezi mágy. A nyní už konečně přijde čas, na který beztak všichni čekají. Vyhlášení šampionů. Ředitelé zůstávají stát na svých místech. Je to Demelza, které se dostane té cti dojít k poháru a přečíst jeho vůli. „Až přečtu jména šampiona, dotyčný se zvedne a přejde sem, k učitelskému stolu,“ prohodí ke studentům. „Jako první budou zvoleni šampioni z Krásnohůlek,“ dodává. Ve vzduchu se chvíli vznáší napjaté ticho. Z poháru vyšlehne plamen. A to už Demelza drží první lístek. „Isabell d'Altagoire Grimaldi,“ zazní sálem první jméno krásnohůlské studentky. Ještě než dojde ke stolu – samozřejmě za potlesku, vyplivne pohár další jméno. „Genevieve Auclair!“ „Alexandra Tonks,“ čte Demelza dále. „A jako poslední člen krásnohůlského týmu se k dívkám připojí … Amalie Dienne!“ Následuje potlesk pro celý krásnohůlský tým, ale to už Pohár sděluje jména šampionů z Fjærstrangu. „Henracio Black!“ hlásí Demelza. „Tora Bjoentegaard-Svendsen,“ pokračuje dál. „Andrew Finnigan … a Robert Addams!“ Po dalším bouřlivém potlesku přichází na řadu šampioni z Bradavic. „Mikkel Larsen!“ zvolá Demelza. „John Arthur Prince!“ oznamuje napjatým studentům další jméno. Z poháru vyšlehne plamen a za chvíli už je jasný další účastník. „Scorpius Malfoy!“ Hned na to se dost bradavických pohledů zabodne směrem, kde tuší právě tohoto studenta. „A jako poslední … Eleazar Nott,“ ukončí Demelza výběr. Poté, co se všichni šampioni dostaví k učitelskému stolu, je všechny vyzve, aby ji následovali. Odvede je do menšího sálu vedle, kde se mají dozvědět další pokyny. (Julia Skeeter si samozřejmě celou dobu něco zuřivě píše. A Dennis jako správný fotograf Denního Věštve vše pečlivě dokumentuje svým foťákem.) - Vás poprosím, abyste do příspěvku jako spoiler přihodili něco kratšího o vaší osobě, co se ostatní studenti z cizích škol o vás za těch několik týdnů mohli dozvědět. |
| |
 | Zobrazit SPOILER Cesta do školy od Scorpiuse Malfoye
Seděl jsem sám v přeplněném kupé, ne však na dlouho.
Snad je má hra na zatažené závěsy už ohraná a snad se již mé plány příliš proflákly, protože si neumím představit jiný důvod, proč by někdo takový jako krásná ‘Lulu’ měl vůbec otevřít ty skleněné odsuvné dveře. Vtančila dovnitř jako víla, jen kdyby se v podobenství o tornádu prostě nevmísila, nevtáhla dovnitř i své kufry a nezačala se ptát na Aze… V první reakci překvapený výraz a naztevřená ústa s myšlenkou: Zdárek? Mladej? Ona mluví na mě?! Ale už záhy sklesle odvrácená tvář hledící skrze zatažené závěsy na okně. No jasně… Hledá Aze, koho jinýho. Sem to ale blb! Zakaboním se a otočím se na starší spolužačku s odporem, přesto že je ze Zmijozelu a já bych jí měl ‘líbat zadek‘, přes tohle se přenáším jen těžko.
„Co je mi do toho, kde je, hm? Ať si třeba přiletí do Bradavic na koštěti…! A vůbec. Nevíš, co ve vlaku znamenaj zatažený závěsy?!“ Mám sto chutí vstát a prostě jít jinam, ale už jsem si uložil zavazadla a jít se stěhovat za jízdy? A kam bych asi tak šel? Odvrátím se od ní s tím, že je to zbytečný, cokoliv říkat. Měl bys bejt rád, že budeš sedět se Zmijozelskýma, ne se škaredit. Říkám si, ale nějak se mi nedaří potlačit tu temnou náladu, která mne svazuje a spaluje zároveň.
Co by se dělat a říkat nemělo...
Zlost a zase jen zlost
Práskl jsem za sebou dveřmi kupé a ocitl se na chodbičce. Tiché: Promiň… Nemyslel jsem to… špatně.; ke mně dolehne na poslední chvíli. Jo já… Já taky ne… Povzdechnu si, sklopím hlavu a opřu se mimo dohled z kupé o zeď. Sem idiot. Vážně, ten největší vůl na celým světě! Musím se ovládat, u Merlina, musím se ovládat! Prásknu dlaněmi o zeď, až zabolí a následně si promnu čelo. Já to nechtěl tak říct, ale… Tak proč mi kruci dával toho kocoura pod nos?! Kdyby mě nechal být, copak se mnou nemůže mluvit normálně? A co je normálně, hm? Odlepím se odezdi, a následuje krok tam a zpět, tam… A pak otevřu okno, abych k sobě pustil trochu toho čerstvého vzduchu. Však v klidu, mohlo by bejt hůř. Jo, třeba by se moh neobytnějc zajímat o tu TVOU HOLKU. „Hm…“ ještě, že mě nikdo neslyší, sotva si uvědomuji, že tohle bylo nahlas. Vím že nemám co Azovi na tohle říct. Že nějakou mám, byl okamžitý výmysl, copak by nějaká holka mohla mít zájem o někoho jako já? Odpověď je jednouchá. Nemohla… Jsem tak nervózní a dalo by se to nazvat i zoufalstvím, že sáhnu do kapsy pro svůj řetízek a začnu si s ním točit mezi prsty. Povzdechnu si. A to ještě nejsem ani v Bradavicích… Dívám se na krajinu zákonem. Právě vjíždíme na železniční most. Celé údolí se rozprostírá pod námi do širé dáli a já se pomalu ale jistě vracím v myšlenkách k něčemu, co dělám rád. K létání na koštěti, k zírání na padající sníh… A v tom se mi vybaví slova našeho skřítka Kruela: „Můj pán, se zase snaží přivolat sněhové vločky. Můj pán volá sníh, aby mohl nerušeně koukat z oken a nemusel ven." Pojednou si uvědomím, jak dobře mě můj sluha vlastně zná. Nikdo jiný na celém světě neví, jak rád mám zimu a proč. Jak rád hůlkou kouzlím ledové obrazce na okenní skla… Napadne mě, že bych si to mohl vyzkoušet. Sáhnu pro hůlku, schovám řetízek. Nikdo mě neuvidí tak co… Prodavačka s vozíkem už z našeho vagonu odešla a všichni jsou momentálně zalezlí a pochutnávají si až na… Cosi rudého jsem zahlédl. Mihlo se to v mém periferním vidění sotva už jsem přibližoval hůlku k okenní tabulce. Otočil jsem se a uviděl holku s rudými vlasy, jak se prudce otočila a dala na téměř zběsilý úprk pryč. Poznal jsem v ní Weasleyovou (jaká jiná holka by tu mohla mít takový vlasy…) Dokonce Rose Weasleyovou. Tu bych znát měl, chodí se mnou do ročníku, jen je v jiné koleji. V Nebelvíru, jak jinak…
Zmizí mi z dohledu rychleji, než do něj vstoupila a mě jen ještě víc poklesne, už tak dost chmurná, nálada. Toliko k možným partnerkám, které bych mohl mít… A jen tak z nudy nakreslím z ledu na sklo, její krystalkový portrét... I když kdo by chtěl chodit s tak ukoktanou a nemožnou krvezrádkyní...? Vím, že jí teď dost křivdím, ale to je ta Malfoyovštější část mé rozpolcené povahy. Nechám sklo sklem. Napadne mě, že bych se mohl vrátit do kupé a omluvit se Azovi, ale nikdy jsem to moc neuměl, tak jen otevřu dvířka a řeknu: „Sorry, nějak… mi ujely nervy.“ Ještě asi vteřinu obětuju tomu, abych oba vevnitř přejel pohledem a pak zase zavřu. Nechci riskovat, že mi Avada skočí nečekaně na klín nebo tak něco. Vrátím se pro kufry později, nic se neděje. Vydám se jen tak chodbičkou směrem dopředu. Bez cíle, bez jasných myšlenek. Prostě jen tak sem, a tam zpátky přes celý vagon. Převlečený jsem, času mám dost a nikdo po mé přítomnosti netouží, takže si můžu v klidu znovu točit svým řetízkem a ztratit se v myšlenkách třeba u formulí k Přeměňování.
Sladké sny
A tak jsem bloumal v uličce vagonu myšlenkami někde docela jinde a absolutně ztratil zájem o Eleazara, Lucy, Rose a všechny ostatní... Prostě o všechny. Vlastně bych býval přísahal, že si v takovém rozpoložení mysli ani nevšimnu toho, že se blížíme do Bradavic. A možná, že by mi to opravdu uniklo, kdyby nebylo toho rozhlasu, který nás o blížícím se konci cesty informoval. A jé… Zastrčím řetízek do kapsy, a vydám se k východu. V hábitu už jsem. Kufry mi odnesou skřítci, takže vše, co potřebuji, mám u sebe. Proto necítím potřebu vracet se do kupé. Navíc tam se pravděpodobně převléká Lucy. Jako jediná z našeho kupé nebyli v hábitu. Vůbec bych se proto nedivil, kdybych narazil na Aze po cestě ke dveřím vlaku. Jakmile jsem na místě, čekám už jen na otevření. To sem celej já, nastupuju první a vystupuju první. Nemám rád tlačenice, v nich je příliš znát, jak mě všichni snadno přehlížejí. Když vystoupím první, obvykle si zaberu hned první kočár a mám tak i v hradu docela volný výběr co se týče míst k sezení. Jen nikdy nepochopím, proč mě školník pořád vyhazuje od Zmijozelskýho stolu… Ale letos to zkoušet nebudu. Ne, letošní roku bude jiný. Na všechno a na všechny se vykašlu. V tom vlak zastavil a já se vyhoupl na nádraží. Hned jsem vyrazil směrem ke kočárům a Hagridovo volání slyšel v podstatě až z dálky, ale i tak jsem se otočil a na profesora zamával. Když zrovna netahá na hodiny červy, tak je docela fajn. Pak už jsem si to šinul k prvnímu kočáru, kde jsem zabral místo a usadil se. Jasně, že jsem tam neseděl sám, přisedli si další žáci, co dorazili hned po mě. Pokud se teda zrovna pohrdavě nerozhodli počkat si na jinej kočár. Upřímně? Je mi to jedno. Chci se jen dostat co nejdřív do své postele. Přijedeme k hradu a já z kočáru téměř vyskočím. Rozhodně si nevšímám školníka před vstupem do budovy a rovnou rázně vyrazím do vstupní haly a pak do Velké síně, kde (tentokrát bez komplikací) zasednu na nejbližší konec Mrzimorského stolu. Chci být totiž co nejdál zraku všech učitelů. Síň se postupně plní a to jak učiteli, tak žáky. A pak začne zařazování. Ne, opravdu nemíním sledovat, jak Moudrý klobouk zničí život někomu dalšímu, takže se záměrně dívám na zcela opačnou stranu. Teprve když je vše hotovo a paní ředitelka začne mít svůj otřepaný nudný proslov, se na ni otočím. Skoro jako bych doufal, že konečně uzná svůj omyl a nechá mě přeřadit do Zmijozelu. A k tomu, bohužel nedojde. Zato se nudný projev stává velmi sledovanou a poslouchanou událostí, když s konečnou platností potvrdí všechny ty fámy o obnovení turnaje tří kouzelnických škol. A do pr…. Delegace z Krásnohůlek a Fjærstrangu přijedou údajně už 12. září, aby se pak 1.října vylosovali… COŽE? Čtyři?!!! Zástupci z každé školy, kteří budou soutěžit tým proti týmu… Bezva.. Fakt skvělý, ještě něco se posere? Vím co dělat určitě nebudu! Nebudu házet svý jméno do poháru. NIKDY! Znám tyhlety magický artefakty, náhodou si ten krám vymyslí že mě totálně zesměšní, nebo vybere a co já potom? Raději se rozhodnu další informace ignorovat. Takže jakmile se dozvím, že nesmím do zapovězenýho lesa a mám se dobře učit, konečně přijde na řadu množství nejrůznějších pochutin, ze kterých já osobně nemám chuť vůbec na nic. To jen neposedný žaludek si vybírá svou daň, takže mu já musím vyjít vstříc. Nandal jsem si trochu pudinku se šlehačkou a začal jíst sleduje pouze svou porci. A jedl jsem velmi pomalu. Nakonec i mučení ve Velké síni skončilo a mi se mohli odebrat do svých kolejí. Nakonec se ukázalo že mě za prefekta Mrzimoru náš kolejní ředitel nezvolil, Odznak na Changovi se mi vysmívá přímo do očí. Ale je fakt, že já toho pro kolej zase tak moc neudělal a že bych to měl v plánu letos změnit se taky nedá říct. Takže to raději nechám být. Když jídlo skončí a my jdeme do svých pokojů. Neunikne mi zděšení či nadšení prvňáků, kteří jsou zde dnes poprvé. Mě na tohle všechno připravovali rodiče, takže jsem věděl co čekat. Jenže pro své nehynoucí zklamání a hořkost po zařazování jsem si nedokázal užít pohyblivých schodů, množství obrazů ani ničeho jiného. Přistihnu sám sebe, že jim závidím tu naivitu s níž přicházejí. Ale, že zahlédnu Changa jak je vede mým směrem, je mé rozhodnutí pokračovat co nejrychleji ke kolejní místnosti, dílem okamžiku. Šel jsem rychle a postavil se do stínu. Heslo znají dnes jen prefekti a primusové, ti ho musejí říct nám ostatním takže si počkám až ten idiot vpustí prvňáky, vyslechnu si heslo a teprve potom, vstoupím za ním. Téměř okamžitě zamířím do chlapeckých ložnic a tam vyhledám svou postel. Odmítám se s kýmkoliv bavit, opravdu v tomhle směru nemám zájem nějak reagovat na urážky typu: „Jé, Malfoyi, nezapomněls dneska náhodou lézt do prdele zmijozelákům?“ „Nesplet sis náhodou stůl?“ „Já myslim, že si splet i vlak.“ Ne, dnes na ně reagovat nebudu. Idioti! Ani jeden z nich neví jaký to je: Sami ste si spletli vlak, hovada! Cítím, jak sem mi derou do očí slzy, ale spolknu ono nutkání a oči raději zavřu ve snaze vyčistit si hlavu a nemyslet vůbec na nic. Koneckonců zítra je nový den. Ráno při snídani dostaneme rozvrhy a ‘hurá‘ do učení. Na ničem jiným nezáleží, jen se ještě musím rozhodnout jestli po absolvování NKÚ nebude přeci jen lepší se do školy už nevrátit. Než tohle snášet další dva roky, bude asi nejlepší vypadnout ze země. A není to poprvé, co mě to napadlo. Možná bych si moh od Aze vzít adresu na tu francouzku, napsat jí a odjet pak za ní… Ale to jsou všechno jen nepromyšlené nápady bez valné budoucnosti. Už jen pro to, že bych rád absolvoval OVCE. Kdyby se mi to povedlo a byl v nich dobrý, měl bych mnohem lepší start než nezletilý kouzelník na útěku. A s obdobnými myšlenkami se konečně pohroužím do říše snů…
První měsíc…
Ráno jsem vstal, dříve než ostatní. Dělá mto tak vždy. Vylézám z posltele brzy, jdu se opláchnout, zapracuji na svém dokonalém vzhledu v dokonalé, reprezentativně upravené uniformě a vyjdu do společenské místnosti kudy jen proběhnu směrem do velké síně. Heslo si ze včera pamatuji a nedá mi žádný problém jej zopakovat, až si půjdu pro věci na učení. Jenže dnes po ránu bychom měli na snídani dostat nové rozvrhy tak jako každý rok a si chci obsadit u Mrzimorského stolu místo dřív, než přijdou ostatní…
A tak jsem posnídal, převzal rozvrh a vrátil se na kolej v protiproudu ostatních spolužáků. Začal nový školní rok, napěchovaný učivem. Na nic jiného mi prakticky během prvního měsíce nezbyl čas. Někteří by sice oponovali, vždyť chodím na každý famrpálový trénink své koleje. A to pouze jako divák, protože mně z týmu vyřadili pro nesportovní chování, kdy jsem několikrát sabotoval hru ve prospěch zmijozelu už ve třetím ročníku. Nejdříve jsem tam z trucu nechodil, ale stýskalo se mi po košťatech, kdykoliv jsem je uviděl a jak jsem záviděl hráčům, při každém zápasu ani vypovědět neumím. Ale je to vlastně jediná má mimo školní aktivita.
Nešímal jsem si dotěrných spolužáků. Neodpovídal na narážky a urážky. A co je ještě přednější, nezajímal se o blížící se turnaj. Šílenství toho jména plynulo kolem mě. Potkával jsem je na každém kroku, slyšel všechny, jak si o něm štěbetají a předstíralm že neexistuji, či že neexistují lidé kolem mě. A to i ti, na něž jsem se rád z dálky díval a záviděl jim. Slíbil jsem sám sobě, že letošní rok bude jiný. Že se budu jen učit. JEN UČIT!
Několikrát během té doby se ke mně připojil Az, přes velkou rozdílnost našich zájmů a mluvil se mnou. Ačkoliv jsme beztak prohodili jen několik vět. Jakmile snad hrozilo, že bychom se rozpovídali víc, vymluvil jsem se na úplně cokoliv, třeba i neexistující školní trest, který jsem si výjimečně ještě od začátku roku nevysloužil…
12.září pak přišel očekávaný velký den. Připlula loď z Fjaerstangu a přiletěl kočár z Krásnohůlek. A já? Seděl v e sklepní ložnici své koleje a nešel jsem se ani podívat. Pravda, společné večeře a přivítání jsem se účastnit musel. Všichni museli… Postavili před nás Ohnivý pohár a já na něj koukal s pohrdlivým opovržením. Další magický předmět se svou vůlí. Ani mě nenapadne, abych tam házel svoje jméno. Kdo ví, co by to ze mě zase udělalo…
Ale kdesi uvnitř. Tam někde hluboko mě ta myšlenka pronásledovala. Jaké by to bylo? Překročit tu věkovou hranici, vstoupit do kruhu a vhodit do poháru lístek se svým jménem. Jaké by asi bylo, být jedním ze čtyř šampionů Bradavic? Dívali by se na mě jinak, kdybych byl Mrzimorským šampionem? Ale byl to jen sen, za který jsem si pokaždé, když mě přepadl, do sytosti vynadal.
Jednou se mi Az pokoušel představit dívku, o které hovořil ve vlaku. Jakousi francouzsku Arlette Éclaire z vysoce postavené čarodějnické rodiny, která měla podle jeho slov mít zájem o moji osobu. Tedy o neexistující osobu, rebela z Malfoyovic rodu, kterým nejsem. Někdy mám dokonce pocit, že snad ani nemohu být synem svého otce… Tedy kdyby nebylo té zjevné podoby. Co se té dívky týče, představil jsem se jí a opět se z toho vymluvil. Celkově jsem se snažil nesledovat příliš studenty, kteří přijeli z ostatních škol ať už šlo o dívky nebo chlapce. Naopak. Vyhýbal jsme se jim co to šlo.Na hodinách to samozřejmě příliš nešlo, ale nehlásil jsem se, nepředváděl se a celkově předstíral, že jsem se nikdy nenarodil. A pak už jsem se raději vyhýbal Azovi úplně. Raději jsem se těšil, až začne padat sníh…
Jenže dřív než mohl začít padat sníh, přišel na řadu den vyhlášení.
Vůle ohnivého poháru
Přišel jsem na večeři a už od počátku bylo více než zřejmé, že se z vyhlášení nijak neuleju. Útrpně jsem se usadil na nejvzdálenější kraj Mrzimorského stolu, kam jsem si letos sedal stále, a jako tichá voda sledoval dění. Jedl jsem jen málo. Přesto že jsem si říkal: Nedívej se tam. Nedívej se tam! Se mi nedařilo neprohlížet si osazenstvo u učitelského stolu, které tam obvykle nebývalo. Ředitele obou přidružených škol. Ředitelku odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce i s madam Robinsonovou a reportérku s fotografem. Tajně jsem přemýšlel, koho asi pohár vybere. Nesledoval jsem, kdo všechno hází jména do poháru, tak jsem mohl být jen překvapen.
Napětí stoupá každou vteřinou od okamžiku, kdy se začalo jíst. Když je konečně po večeři, cítím se už tak nervózní, že si zase začínám točit se svým řetízkem. Kvůli čemuž mě vedle sedící spolužák zpraží nevraživým pohledem. No, jo, jasně… Vydechnu a ignoruji jeho němou poznámkou. Já to prostě potřebuji, je to jako droga, které nelze odolat. Madam robinsonová přistpí po projevu paní Patilové k poháru a ten začíná dávit jednotlivá jména. Vždy vzplane velký oheň. Velká síň sama o sobě potemněla. S každým dalším lístečkem a přečteným jménem, doufám, že uslyším jména těch Bradavických šampionů. Samozřejmě, že bych nikdy nepřiznal, že mě tohle téma zajímá, ale teď ve chvíli, kdy si mě nikdo nevšímá, jsem stejně dychtiv jako všichni.
Krásnohůlští zatleskali svým šampionkám a přišli na řadu studenti ze severu. Jedno jméno následuje další a záhy už tlejskají Fjaerstangští. První Bradavický šampion je… „Mikkel Larsen!“ zvolala Demelza Robinsonová Z Nebelvíru… doplním sám pro sebe. „John Arthur Prince!“ Z Havraspáru… „Scorpius Malfoy!“ Z Mrzimo… COŽE?!!! Vytřeštím oči, když mi dojde o kom je vlastě teď řeč. Ale to… to není možné já… Nechápavě se rozhlédnu kolem sebe. Všichni se na mě otočili. Ti, kteří vědí čí obličej a kde hledat. Tolik pohledů jsem na sobě cítil naposledy v den, kdy mi Moudrý klobouk odsoudil k vyhnanství. Já nevhodil svoje jméno do poháru, NEM٧ŽE MĚ VYBRAT! Kroutím odmítavě hlavou, až musí paní Robinsonová znovu zvolat mé jméno. Bledý jako vápno se zsinalou tváří jsem se roztřeseně zvedl a nechápavě se rozhlížel za neustávajícího odmítavého kroucení hlavou. To nemůže být pravda. Prostě nemůže… To nejde… Já přece… A co mám jako teď dělat? Je mi špatně. Útroby se mi zkroutily a žaludek hrozí vydávením právě nabytého obsahu. Přešel jsem dopředu a sklonil hlavu. To bude v pohodě, řeknu jím že je to omyl a všechno bude v pořádku. ˇřeknu jim, že jsem tam svoje jméno nevhodil, že je ten blbý krám rozbitý a oni mě toho zprostí… Jméno posledního bradavického šampiona jde mimo mě, dokud se vedle mě nepostaví Eleazar. Je po mě… Povzdechnu si. Neprávem vybraný a ještě odsouzený zůstat ve stínu dokonalého bratrance… Já chci umřít… |
| |
 | Zobrazit SPOILER Babiččina snídaně |
| |
 | Príchod na školu prebehol takmer do bodky rovnako ako každý rok. V Beauxbatonse nebolo toho moc veľa, podľa mňa, čo sa dalo meniť. Dokonale upravené dievčatá, uniformy bez jedinej chybičky, uhladený chlapci, takmer všetci s takmer až aristokratickou aurou a francúzskou eleganciou... a ja. Nuž, iba málo študentov ktorý nemali francúzske korene sa do tejto školy dostali, ale vzhľadom na genetickú výnimočnosť v našej rodine som sa tam nejako dostala. Živo si pamätám, ako mi ako jedenásťročnej rodičia hovorili, že tam zo mňa vychovajú dámu a zatlačia to chlapčisko vo mne do úzadia. Nepodarilo sa. Svojráznu povahu mali asi ženy v našej rodine už vrodenú. Presne preto napochodujem prvý deň do školy so striebornými vlasmi strihnutými nakrátko, naboku zapletenými, čiernymi očami, muklovským tričkom a v obtiahnutých sivých muklovských rifliach. Uniformu som rozstrihala a spravila som z jej jednotlivých častí dlhý plášť, ktorý som si prehodila cez plecia. Ešte v ten deň som mala nočné sedenie s Jeanom, ktorý mi šiesty rok za sebou oponoval, že nech si uniformu upravím akokolvek, stále sa nevyhnem trestu. Týždeň som pomáhala záhradníkovi ručne upravovať školské záhony.
Keď som sa dozvedela, že sa bude konať prekliaty tunaj, bola som medzi prvými, ktorí sa išli prihlásiť. Bolo to niečo nezvyčajné, niečo nové, niečo dobrodružné a zábavné- takže takmer presný opak toho, čo som zažívala na svojej škole. Hlavou sa mi preháňali myšlienky, že vypadnúť s pozrieť na takú veľkú časť školského roka niekam mimo toho zámočku, kde sa toho až tak veľa nedialo a spoznať nových ľudí bude božské. Aj napriek tomu, že sme sa hlsáili viacerí, takmer vôbec som nepochybovala že ma vyberú. Takúto šancu som jednoducho nemohla prepásť, nepripúšťala som si možnosť, že by som zostala vo Francúzsku. Keď sa zverjenili výsledky, jednoducho som na oslavu, a tiež rozlúčku s pár kamarátmi, hlavne so spoluhráčmi s týmu, musela vsytrojiť menšiu opíjačku. Tak sa stalo, že do Rokfortu som pricestovala s boľavou hlavou a dúhovými vlasmi vyčesanými do strapatého drdolu. Večere som sa takmer ani nedotkla, sadla som si pri prvý stôl ktorý bol poruke, (všimla som si červeno zlaté farby) a väčšinu času som strávila s čelom opretými o prázdny chladný tanier a hneď ako sa dalo som zamierila smerom posteľ. Tie tri týždne ubehli ako voda. Pomerne rýchlo som si zvykla v novom prostredí, ktoré sa mi ohromne páčilo. Pár dní boli pofesori aj žiaci zmätení, keď im takmer každý deň chodilo na hodinu iné dievča a stále sa pýtali, odkade som. Po vysvetlení, že som metamorfmág, si na to postuopom času zvykli. Sedávala som aj naďalej pri Chrabromilčanoch, ktorí mi prišli asi najzábavnejší, dokonca som si bola s nimi pár krát zalietať, keďže som odmietala odísť zo zámku bez svojej metly. Hrad bol obrovský, a toľko vecí čo sa v ňom dalo objavovať. Náš hrad bol možno krajší na pohľad, ale toľko tajných chodieb, koľko som tu objavila za prvý rýždeň, som u nás neobjavila za 6 rokov. Keď som zistila, že kuchyňa je v Rokforte voľne prístupná, a klubovne sú plné akčných ľudí ktorí sa neboja trestov, dva dni pred výberom šampiónov som navrhla či by sme nespravili menšiu párty. Obetovala som dve fľašky ogdenskej whisky zo svojich zásob a o ostatné sa prekvapivo postarali študenti. Tento hrad mi prišiel omnoho familiárnejší ako náš zámok aj napriek tmu krátkemu času ktorý som tam strávila. Na slávnostný večer si nechám na hlave svoju obľúbenú fialovú farbu (viz avatar), dúhovky zafarbím na medovo zlaté a netrpezlivo čakám, až dôjde k výberu. Z nedočkavosti stále uždibávam z taniera, takže sporciujem plný tanier gulášu s akýmsi lahodným mäsom, potom si k sebe pritiahnem výborne vyzerajúci steak a nakoniec to dorážam nutelovo-nutelovými palacinkami. Potom sa to konečne začne. Prvú budú losovať našu školu? Super. Žiadne stresy navyše. Bože prosím, ak tam vyberieš mňa, daj mi tam aspoň nejakú zábavnú spoločnosť. Aspoň niekoho koho poznám po mene. Ak tam budem iba s tými poslušnými dokonalými dievčatami... ako budeme spolupacovať? S hrmotom sa otočím na stoličke tak, aby som videla priamo na čašu a sledujem jej plamene. V rýchlom slede za sebou padnú štyri mená. Medzi nimi moje. No to ma poser. Najskôr sa na mojej tvári objaví neskonalé nadšenie, no potom si uvedomím, koho mená boli tie ďalšie tri. Jedno z nich som počula snáď prvý krát, druhé som poznala len letmo a tretie len naozaj z nutnosti. Genevieve? Kto to je? Isabell, dievča od ktorej si odpisujem úlohy, ale inak... veď sme sa v živote nerozprávali. A Amalie, chodí so mnou do ročníka...tuším. Áno, vedie školský zbor, vždy ju vídať na tých prudko umeleckých akciách ktoré máme. Vyspevuje tam. S narastajúcou panikou sa postavím a prehrabnem vo vlasoch. No pre spodky zašlej bludičky. Ako budem s nimi spolupracovať? Ako? Spravím prvých pár krokov, ale potom sama pre seba myknem plecom a na tvári sa mi objaví potešený úškrn. Ale som tam. Dostala som sa tam. Jendoducho si to nejako zariadim. A basta. Prejdem pri učiteľský stôl, spoluvýherkyniam venujem trochu desivý úškľabok a sledujem ďalej vyhlasovanie šampiónov s rukami vo vreckách. Akoby chcel pohár vyvážiť, že my máme čisto dievčenský tým, ostatný sú už takmer všetko chlapci. Merlin ma fakt trestá že akurát ja som skončila so mačkami a nie kocúrmi. Neviem sa baviť s dievčatami. Nemáme spoločné záujmy. Neviem sa baviť o štúdiu a vlasoch a oblečení a domácich potrebách. To je des. Keď nás začnú odvádzať do vedĺajšej miestnosti, prezriem si bez ostychov od hlavy po päty znova všetkých, ktorý tiež vyhrali a odhadujem, či sú schopní v kúzlení alebo nie, aj keď to sa nedá odhadnúť takmer vôbec. Keď popri mne prejde chlapec s foťákom a zamieri objektív na mňa vyplazím naňho jazyk. Zobrazit SPOILER |
| |
 | Tento rok měl být stejný jako ty předchozí - klidný a bezstarostný. Těšila jsem se do školy, těšila jsem se, až nebudu muset řešit nic jiného než úkoly a zkoušky. Těšila jsem se na sbor i na náš kroužek piána - těšila jsem se na kamarádky a na všechny ty menší nadšená děcka, co se chtěla něčemu přiučit. Těšila jsem se na jejich láskyplné pohledy a na stereotyp. Ráno vstát, nasnídat se, chodit na hodiny, udělat si úkoly a naučit se vše potřebné. Zazpívat si, každé úterý připravit program na kroužek. Pobavit se s přáteli. Jít spát. Mám ráda stereotyp, mám ráda klid. Žádné problémy, žádné hádkym žádné zbytečné emoce. A místo toho - místo toho je tu ten turnaj. Nechtěla jsem se přihlásit, nestála jsem o to - o nějakou soutěž, o zbytečné riskování. Nejsem soutěžní typ, pokud chce někdo vyhrát, tak ať vyhraje, když mu to udělá radost. Mě na tom nezáleží. Soutěže jsou hloupé. Zbytečné. Jde v nich jenom o pocit jedinečnosti,důležitosti. To nepotřebuji. A nebo snad ano? Ať tak či tak, udělala jsem tu chybu, že jsem se zmínila svým rodičům. Oni příliš nechápali o co jde, neznali všechny rizika, nevěděli, co se při turnaji děje, že to může být nebezpečné. Věděli jediné - konečně jejich dcerka může ukázat, že je úžasná a skvělá a prostě dokonalá. Jenže taková já nejsem, mami a tati. "Musíš se přihlásit, má drahá. Vyhraješ to a my na tebe budeme pyšní. Koukej, Jo by se přihlásila hned..." Jen kdyby mohla. Jen kdyby uměla čarovat. Ve všem ostatním je lepší - je hezčí, je chytřejší, je nadanější. Já ale umím čarovat a tím jsem se lišila. Tím jsem vybočovala z kruté průměrnosti. Mě by to k životu stačilo, ale rodičům ne. Prý na mě budou pyšní... Stála jsem někdy o něco jiného? Nikoliv. Jejich uznání, jejich hrdost - to bych chtěla vidět. Chtěla bych, aby mě táta poplácal po rameni a řekl, že jsem šikovná. Aby mě máma objala a sdělila mi, že je ráda, že jsem její dcerou. Ne, není to tak, že by mě neměli rádi, to rozhodně ne, oni me milují. Jen se mi zatím nepovedlo nic, díky čemu by na mě mohli být hrdí. A turnaj je na to ta nejlepší příležitost. Kdybych se nepřihlásila, nevyužila té šance. zklamala bych je. A tak jsem to udělala - s nadějí, že mě stejně nevyberou a že to skončí dříve, než to vůbec začne. A aspoň se podívám do jiné školy... Bradavice byly - dechberoucí. Miluji svou školu, ale Bradavice mě dostaly na první pohled. Nebyly tak krásné, jako Krasnohůlky, nebyly tak majestátné, elegantní, ale - mají něco do sebe, mají nějaké to vnitřní kouzlo. Když jsem poprvé vešla skrz hlavní bránu a prošla se chodbami, pojala mě úzkost. Tady se odehrávaly dějiny. Tady lidé umírali pro lepší kouzelnický svět, tady lidé bojovali za mír, za dobro. Bojovali pro nás, pro budoucnost. Tady a nikde jinde. Téměř jsem to dokázala cítit - to napětí, bolest, strach a přitom naději. Naději, která ochromovala, naději, která nutila člověka jít dál, pokračovat v tom, co dělá, po pádu opět vstát, nevzdávat se. Naději, která ve mě něco probudila. Třeba to nebude tak špatné... Často jsem se sama toulala Bradavickými chodbami, často jsem si našla nějaký tichý kout, kde bych mohla být se svými myšlenkami a oblíbenou knihou - za ten téměř měsíc jsem si Bradavice naprosto zamilovala a zjistila jsem, že po vlastní škole se mia ni moc nestýská. To ovšem neplatilo o Bradavickcýh studentech. Nejsem člověk, co by se jen tak dal s někým do řeči a tak jsem za celé ty týdny nepromluvila s jediným studentem z cizí školy. Nejde ani tak o jazykovou barieru, anglicky umím, jako o to, že mám problém se seznamováním. Nějak - nemám potřebu, vystačím si se svým přáteli,se svým kolektivem. Samozřejmě, že jsm tu a tam s holkama koukaly po jiných klucích, ale já sama nikdy žádného neoslovila. Možná jsem srab. Ano, tím to asi bude. Radši to ale nazývám uzavřeností. A kamarádky mi vlastně stačí. Vždy stačily. Nikoho jiného nepotřebuji - občas si sice říkám, že tím o dost přicházím, ale - ale tím se nechci trápit. Vyhlášení Den D nastal a přišlo na vyhlášení šampionů. Již nějaký týden jsem odhadovala, kdo mi od nás mohl mezi šampiony patřit. Měla jsem několik svých favoritů a několik těch, kterým jsem ani příliš nefandila, ale věděla jsem, že tam nemůžou chybět. Ani na moment mě nanapadlo, že by mohlo být vybráno moje jméno - proč také? Byla jsem průměrná, ničím jsem pořádně nevynikala, neměla jsem žádné právo na to, stát se šampionem. Vždyť i to, že jsem se vůbec přihlásila, by se dalo považovat za životní úspěch. A přesto... První přišla na řadu Isabell. Když jsem uslyšela její jméno, ani mě to nepřekvapilo, Is byla neuvěřitelně inteligentní a šikovná. Zaslouží si to a pro tým bude velkou oporou. Pak se k ní připojila Genevieve a i tu jsem odměnila obrovským potleskem. Obě jsem dobře znala a měla je i ráda - proto mnou cloumaly složité pocity. Najednu stranu jsem byla ráda, že je vybraly - holky na to mají, jsou šikovné a schopné. Na druhou stranu - co když se jim něco stane? Soutěž je nebezpečná, přihodit se může cokoliv, vždyť se i umíralo... Bála jsem se o ně, o jejich zdraví a pohodu. Pak vyhlásili Tonksovou a upřímně, tohle byla věc, kterou jsem čekala. Pořádně jsem jí neznala, věděla jsem jen to, co o ní ví celá škola. A měla na to svůj názor. I když, ona nebude špatná. Jen má netradiční způsob chování... Hodila by se více do Bradavic než do Krásnohůlek a věřím tomu, že u nás ve škole to nikdy neměla moc jednoduché. A pak... To nemůže být pravda. Nejprve si myslím, že jsem jenom špatně slyšela, že si se mnou zahrává moje vlastní hlava. Jenže to jak na mě všichni zírali a čekali, až se zvednu... Cože? Proč? To nemůže být pravda? Jako ve snu jsem se zvedla od stolu a zamříila k ostatním dívkám ze svého týmu. Nedokázala jsem tomu uvěřit, to přeci - já? proč já? Já neumím nic, čím bych jim mohla pomoci. Budu jim k ničemu, neužitečná, budu přítěží, To musí být nějaký omyl. Přesto tam stojím a usmívám se, nedávám na sobě znát to, jak se bojím a co cítím. Jen tak mohu obstát. |
| |
 | Začátek roku Jakmile bylo oznámeno, že nechvalně známý Turnaj tří kouzelnických škol bude obnoven, věnoval jsem veškerou svou energii přípravám. Nepřipouštěl jsem si, že bych třeba do turnaje nebyl vybrán, zvláště, když bylo oznámeno, že budou soutěžit čtyřčlenné týmy. Turnaj byl jedinečná možnost ukázat všem za co stojí jméno Finnigan, možnost jež se už nemusela nikdy opakovat. Konečně šance, jak vrátit úder všem těm, kteří nikdy nedocenili, že můj otec taky bojoval, taky se zasloužil o svět, který dnes známe. Navždy umlčet ty hlasy, jež dokola opakují: "Ano... Seamus Finnigan, toho znám. To je ten, kterému pořád něco vybuchovalo, že?". Nechtěl jsem slávu ani nic podobného. Můj cíl bylo pouze uznání lidí pro mého otce a pro jméno Finnigan. Turnaj mi to mohl zajistit a nejen to, nabízel také možnost navštívit Bradavice. Místo, kde se to všechno stalo... *** Bradavice byly přesně takové, jaké jsem je znal z fotek a obrázků. Ovšem žádná fotka, ani ta kouzelnická, nedokáže zachytit tu atmosféru. Ten pocit, když člověk na vlastní oči vidí hrad, kde se psaly dějiny. Lepší místo pro událost jako turnaj snad ani neexistovalo. Za pomoci Bradavické knihovny a školních duchů jsem pečlivě shromažďoval veškeré informace o historii školy, historii turnaje a vlastně o všem, co by mohlo v budoucnu jakkoli pomoci. Teď, když už jsem byl tak blízko účasti v turnaji jsem musel být připraven na cokoli, musel jsem vědět o všem, neboť informace znamenají moc a kdo má moc, ten ovládá hru. Dalším dílkem skládačky úspěchu byla znalost sebe sama a hlavně znalost soupeře, poněvadž: "Pokud znáš nepřítele i sebe, tak se nemusíš obávat výsledku stovky bitev. Pokud znáš sebe, ale neznáš nepřítele, pak za každé vítezství utrpíš porážku. Pokud neznáš sebe ani nepřítele, pak podlehneš v každé bitvě. - Sun Tzu". Veškerý čas, který mi zbýval jsem necelé tři týdny, které dělily náš příjezd do Bradavic od vyhlášení účastníků, jsem věnoval kombinací vlastní přípravy a pozorování schopností všech ostatních. Vyučování, do něhož jsme byli přechodně zařazeni bylo k takovým účelům perfektní. Každá maličkost, kterou člověk bude o ostatních vědět tvoří mozaiku znalosti "nepřítele". Ne snad, že bych ostatní bral jako nepřátele, ale nedokázal jsem si připustit nic jiného, než výhru. Nic jiného, než uznání pro rodinu. *** Během celého slavnostního večera jsem byl jako na trní. Snad až teď jsem si začal uvědomovat, že celé to může skončit dřív, než to vůbec začalo. Že nemusím být v týmu, nemusím být vybrán. Všechno to může přijít nazmar. Snědl jsem jen několik málo soust a neustále upínal pohledy k profesorskému stolu a samotnému poháru. Když konečně večeře skončila a přešlo se k samotnému vyhlašování. Krásnohůlky první... Poslouchal jsem jména, která mi sice moc neříkala, ale podle osob, které se zvedaly a přemisťovaly směrem k profesorskému stolu jsem si k nim doplňoval veškeré informace, které jsem o nich zatím věděl a že jich příliš nebylo. Pak jsme přišli na řadu my. Jakmile byl jako první vybrán Henracio, nepřipouštěl jsem si, že bych také nebyl v týmu. Další jméno jsem prakticky neznal a v napětí očekával další. A pak to přišlo... "Andrew Finnigan..." zaznělo síní a mne ze srdce spadlo snad celé pohoří. Smějící se a vědom si prvního úspěchu jsem se naprosto uvolněný vydal směrem ke zbytku svého týmu. Robertovo jméno, které se vzápětí oznamovalo kompletnost naší skupiny, mne utvrdilo, že náš tým může stavět na pevných základech. "Když budou čelit smrti, tak není nic čeho by nedokázali dosáhnout." řekl jsem rozhodně, jakmile jsem se postavil do míst určených týmu Fjærstrangu a dal tak najevo, že i přes svoje nadšení z účasti v turnaji si jsem stále vědom rizik, která přináší. U Bradavického týmu mne překvapilo jeho velmi nízké věkové složení. Dle mých skromných informací to byli samí páťáci. Což je na první pohled stavělo do pozice outsidera, ale není radno svého "nepřítele" podceňovat. Zobrazit SPOILER |
| |
 | Škola volá Léto na zámku v Dorgdone bylo jako vždy nádherné. Plné plesů společenských setkání a večírků. Občas na nich zpívám za doprovodu Jeanny na klavír a Francesky na housle. Ale jen pokud na tom rodiče trvají. Což nebývá tak často, jak by se mohlo zdát. Už vědí, že mě účast na taových akcích sama o sobě nezmění z černé ovce rodiny na něco jiného. jistě, že by rádi poslušnou dceru, jakou jsou mé starší setsry užívající plnými doušky radosti života včetně mužské a mládenecké pozornosti. Která ovšem pro mne je v podsatě velmi cizí. Nechápu jak mohou plýtvat úsměvy a pomrkávat na ostatní čaroděje a přitom vědět, že beztak nechtějí nic jiného než chvilkové rpozptýlení jinak nudného večera, či týdne. Asi jsem staromódní, ale tohle bych nedokázala. Příší se mi takov myšlení. Ne, že bych si nemyslela na nějakého příjemného, inteligentního, vzdělaného čaroděje, který by nebyl tolik svázán pravidly myšlenky čisté krve, jako celá má rodina. Představuji si nějakého hezkého vysokého mládence s tmavými vlasy a uhrančivýma očima, který by se nesnažil o žádné gentlemanství, ale oboustraná přitažlivost by se dala téměř nahmatat. Ano, jsem trochu romantická duše. Na druhou stranu něčemu takovému vlastně vůbec nevěřím, takže se nenechávám strhávat svou fantazií a veru život takový, jaký je. Alespoň se snažím. Večer před odjezdem do školy, jsem si vše sbalila a připravila. Ráno, kdy měla Jeanna ještě spěch a vše se doma točilo kolem ní, já vychutnávala teplé kakao a toust s nutelou. Po jídle vzali skřítci naše zavazadla a já se s rodiči rozloučila. Ke školnímu autobusu jsem se sestrou dostala za pomoci letaxu a pak už jsme s ostatními spolužáky nastupovali a vydali se v ústrety naší ukázkové škole. Nádherná budova s uhlazenými chodbami a perfektní výzdobou. Začal nový školní rok. Můj už pátý. Žádná patrná změna. Snad jen, že bych raději, aby už byl šestý, protože to by znamenalo, že Jeanna už se mnou nepojede. Nemám ráda svou sestru a její tlachání o módě, barvě vlasů a o klucích. Vždy se mi jen protáčí oči. I proto jakmile to jde vyhledám svou jedinou kamarádku Amalii. Vždycky sestru irituje, když mě vidí s ní a má takový ten sesterský komplex že mě jako musí zachraňovat před mudlovskou špínou. Už si ale neuvědomuje, že ta špína jak říká, mi je mnohem bližší než kdy bude ona s Franceskou. Ještě že alespoň ta už je ze školy venku... Začal nový školní rok. Ředitel nám potvrdil, že všechny zprávy o obnovení turnaje tří kouzelnických škol jsou pravdivé. Že letos ti, kteří se přihlásí, odletí společně na pozemky Bradavické školy Čar a kouzel, kde Ohnivý pohár vybere (letos čtyři) šampiony z každé školy. Bylo to jako droga. Jen pomyšlení na turnaj, na trofej, na Ohnivý pohár... Vzrušení mi procházelo celý tělem. Jak úžasné by bylo něco dokázat v takové soutěži. Co na tom, že bych byla jednou ze čtyř šampionů? Nic... Kdybychom vyhráli, pohár by putoval do Krásnohůlek. A díky nám... Jistě, že existuje šance, a ne nereálná, že by mě nevybral. Ale ne! Tu já si nemím připouštět. Je to šance a ta se musí chytit za pařčesy a nepustit. Amalie už ze mě asi musela chytat psotník, jak jsem v našich společných chvílích o turnaji mluvila. Trvalo to, ale nakonec se uvolila, že se přihlásí společně se mnou a tak jsme se zapsaly společně. Spiklenecký pohled do očí a odhodlaný úsměv. Každá z trochu jiných důvodů, ale obě chceme něco dokázat. Jediné co mi kazí můj plán je, že se přihlásila i Jeanna. A co hůř. Celou cestu do Bradavic mě nutila sedět s ní a rozprávěla se svými kamarádkami ze sedmého ročníku přemýšleje o tamních chlapcích a učební náplni. Její představa nekulturních barbarů mně docela pobavila. Vzhledem k tomu, že poslední finalista turnaje byl právě z Bradavic... A pak jsme konečně dorazili. Spolu s Amálií (kldyž se mi podařilo uniknout sestře) jsem vešl do hradu a přemýšlela o bitvě, která se zde udála. O bitvě a těch, kteří v ní bojovali... Nevybírala jsem si stůl dlouho. Sedla jsem si tam, co Amálie a jinam, než fialovovlasá metamorfomágyně, protože od tak divokého stvoření je zkrátka lépe se držet dál. Ne, že bych proti ní něco měla. Každý dává najevo svůj vzdor trochu jinak. A každý jsme zkrátka jiný, ale mne nijak netáhly ani rodiné večírky, natož divoké mejdany Alexandry Tonksové... Zbytek září Nastoupila jsem s ostatními přihlášenými páťaky (a že nás moc nebylo) zdejší bradavickou výuku. Neměla jsem potuchy o kolejích a jejich významu. Ne v době, kdy jsme si měli vybírat s kým budeme rozvrhy sdílet. A tak jsem si vybrala Havraspárský a navštěvovala hodiny společně se zdejšími studenty z havraspáru. Rovnou jsem se přihlásila i do pěveckého sboru. Vyhpvpvala mi zdejší otevřená prostranství a překrásná, i když divoká příroda. Imponovaly mi tisíc let stré zdi plné vzpomínek a dýchající historií. Pokud bych jednou někde chtěla učit, bylo by to právě zde... Na seznamování jako takové jsem neměla příliš času ani myšlenek. Držela jsem se svého a svých. Samozřejmě jsem při hodinách se neubránila pohledům na některé studenty. Obzvlášť jeden se mi velice zamlouval. Takový chytrý. Trochu podivínský, zdál se být i oblíbený tmavovlasý... Ale víc než zájem, v tom pochopitelně nebylo. Přeci nepůjdu proti svým vlastním zásadám, že? A pak přišel slavnostní večer. Dorazila jsem ve perfektně uhlazené školní uniformě. s bílými vlasy pečlivě sčesanými dozadu za uši. Mé modré oči se mohly zdát chladné až odměřené, když jsem s napětím vyčkávala a z pochutin ochutnala jen málo. Tak jo. Šampioni Krásnohůlek jako první. hlavně se usmívat. Hlavu vzhuůru ať už tě vyberou nebo ne. Nikdo nesmí vidět, že jsi zklamaná, i kdybys byla. Nikdo! Ať mě vybere... Ať mě vybere, prosím... První jméno padlo, ale nebylo mé. Vyber mě... Vyber mě... Na podruhé už se to podařilo a mě spadl ze srdce kímen velikosti Bradavic. Usmála jsem se decentně a s hlavou pěkně zvednutou jsem rovná jako pravítka odkráčela dopředu, postavit se vedle Isabell. Dívala jsem se a uviděla Amáliin potlesk. Ukázala jsem jí palce v pěstích. Ještě Amalii, ještě Amalii, prosím...! Namísto toho vyvolali Tonksovou. No tak... to mi nesmíš udělat! Ještě Amalii, prosím...! Jméno kamarádky se rozlétlo Velkou síní a já věděla, že nyní jsme kompletní. Nebudu si dnes večer lámat hlavu s našimi šancemi. A to ani když vidím jaké mládence nám pohár vybírá za soupeře. Jen na jednom spočine můj pohled trochu déle. Jaká byla probůh šance že se přihlásí a že ho vybere Ohnivý pohár také? Asi bude lépe nepřemýšlet nad tím, kolik studentů z pátého ročníku pohár vybral. Musíme se odebrat do vedlejší místnosti a vyslechnout si vše, co nám nyní budou ochoti říct... Jen se tak nakloním k Amálii a šeptnu: "Gratuluji, vaši budou jistě nadšení." zkusím jí trochu povzbudit. Úplně cítím tu příležitost ukázat všem co vě mě je. |
| |
 | Fjærstrang - začátek roku Tak by jsme to tedy zase tady měli. Ta samá zřícenina na tom samém polozmrzém ostrově. Asi bych to měl pojmenovat už domov a taky jsem tomuhle domov říkal. Hodně dlouho. Letos je to ovšem úplně jinak. Jsem v 7. ročníku. Jsem plnoletý. Navíc mi škola krom poslední zkoušky nemůže vůbec nic nabídnout. Neměl bych být asi tak sebejistý, ale popravdě nejhorší známku, kterou jsem dostal byla trojka. Takže poslední ročník už beru celkem sebejistě. Nevěřím tomu, že by mi škola dokázala postavit větší výzvu než jsem já sám sobě. Přesto v průběhu podzimu zaplane pro mojí znuděnou existenci jistá naděje. Turnaj kouzelníků je pro mne výzva. Tedy výzva. Spíš oproštění od nudy severu s možností se podívat tam, kde to prý všechno začalo. Nemyslím tím ovšem osud pána Zla. Tohle je mnohem méně významný osud pro lidstvo, ale mnohem výraznější pro mne.
Během těch tří týdnů v Bradavicích jsem se náramě bavil. Staré barabizny jsem měl vždycky rád a není se čemu divit, že naše loď ještě pořádně nezakotvila a já jsem se rozhlížel, do které z věží se vloupám první. Prostě v tomhle svoje rodiče nezapřu. První týden je ve znamení seznamování se s prostředím. Je to celkem běžný postup, ale já jsem tenhle můj zvyk povýšil na úmění. Během týdne získám celkem snadno to, čemu se říká přehled. Druhý týden věnuju průzkumu okolí. Zaujme mne samozřejmě Zapovězený les. Poslední týden strávím poznáváním zdejších lidí. Samozřejmě se chovám přesně jak se čeká. Nevypadám na chytráka a tuhle pověst se snažím všemožně podpořit. Dokonce uvažuji o tom, že bych nechal prosáknout historii mého původu. Tohle eso si zatím na jindy. --- Dostali jsme se k slavnostnímu večeru. V zásadě jsem nečekal, že by můj výlet byl korunovaný úspěchem. Přesto... Jsem na posledním lístku, který je vytažen z poháru. Zachovám poměrně dost sebeovládání, aby jsem nejásal. Přeci jen to není důvod k jásotu, ale k zamyšlení. Vstanu a přidám se tedy k šampionům turnaje. Něco o mojí maličkosti: |
| |
 | Nový školní rok - Ohnivý pohár Každé prázdniny byli utrpením. Utrpením, ze kterého mě vysvobodil vždy jen odjezd do školy. A to jen na dobu, než jsem se sestrami opět zůstala sama. Nebývalo to často, samo sebou. Jen každou chvíli v koupelnách a kdekoliv jinde, kde se jim k tomu naskytla možnost. Ale to všechno se mělo změnit. Alespoň pro letošní rok. Vyhlášení turnaje bylo téměř něco jako vysvobození. Od sester, od jejich naparování. Od… jejich tyranie. I když jsem neměla zrovna velké šance na to se tam dostat, při počtu žáků, kteří se tam hlásili. Popravdě jsem oněměla, když moje jméno bylo mezi těmi čtrnácti, kteří měli do Bradavic jet. Ale popravdě měla jsem ohromnou radost, když jméno ani jedné z těch dvou nezaznělo v tom seznamu. A ještě větší radost jsem měla, když se přidal i bratr. Nemohlo to snad dopadnout líp. Celý rok budu pryč. Budu mít klid… *** Je sice pravda, že na rozloučenou jsem musela snést posledních pár hodin ve společnosti sester, ovšem ani jedna z nich nebyla schopna už zničit mojí radost. Těšila jsem se. Opravdu. Nedělala jsem si vlastně vůbec starosti s tím, že je to nebezpečné. Proč taky. Jaká byla šance, že moje jméno opravdu zazní i z poháru. Takové štěstí má spíše bratr. Vincent by tam vynikl. Myslím, že on by měl nevětší šanci to dotáhnout do konce. Večírku, který předcházel našemu odjezdu jsem se díky sestřičkám vyhnula. Aby taky ne. Většina děvčat byla prostě někde jinde a ony dvě toho mohli zneužít a pak si jít ještě užívat. Vůbec to nevypadalo, že to měli být vychované dívenky. Nastal den odjezdu a já jsem konečně spolu s drobnou skupinkou spolužáků vyrazila na poměrně dlouhou cestu do Bradavic. Měla bych asi přiznat, že jsem byla trochu nervosní, ano, ale převládalo u mě zjevné nadšení. Bylo to něco nového. Nový lidé a hlavně v klidu. Ne že by si člověk zvykal rychle na změny, nebo se na ně obvykle těšil, ale já ano. Přiletěli jsme první. Musím přiznat, že Bradavice měli své vlastní úchvatné kouzlo. Je škoda, že sem mohu chodit jen letošní rok, ne že by se mi v Krásnohůlkách nelíbilo, to ne. Ale tohle bylo vážně něco jiného. I uvítací večeře byla něco velkého. Nechápu, proč si potrpí na takové velkoleposti, ale zřejmě si na tom zakládají. Usadím se s úsměvem u jednoho ze čtyř velkých stolů, zřejmě u Mrzimoru. Moc se s nikým nebavím, nejvíc se asi těším na to, až tohle skončí a půjdeme spát, protože zítra až bude po vyučování, navštívím jejich knihovnu. *** A tak se i stalo. Tady jsem měla větší klid. Daleko větší a mohla jsem si to užít. A nakonec jsem i já přihodila svůj lístek do poháru. Uběhli tři týdny, všichni co se chtěli přihlásit se přihlásili a dnes mělo dojít k vyhlášení šampionů. Věková hranice určovala kdo se může přihlásit a kdo ne a opravdu bylo velice zábavné pozorovat ty mladší, jak se snažili dát své jméno do poháru taky. Myslím, že je dobře, že se to nikomu nepovedlo. Bylo by to ještě nebezpečnější. Nechat hrát takové věci i děti. Ne že my by jsme na tom byli o tolik líp. Nebyli. Pořád jsme byli děti taky, ale starší. Měli by jsme toho vědět o něco víc. Jakmile předstoupila Parvati Patiová, začala jsem jí věnovat plnou pozornost. Ne že bych do teď nekoukala sem tam k jejich stolu a nečekala, kdy konečně začne vyhlášení. Pohled mi padl na dámu za řečnickým pultem a následně i na pohár. Proslov je sám sobě jenom o opakování informací, které už dávno víme. Ovšem asi je to potřeba. Zřejmě pojistka proti tomu, aby je pak někdo neobvinil z neinformovanosti. I když se o tom mluví všude. Ovšem nastražila jsem uši, když se zmínila, že první šampiony vyvolají od nás, z Krásnohůlek. Kouknu se po bratrovi a usměju se na něj. Držím mu palce. A popravdě možná i trochu sobě. Kdybychom vyhráli tenhle pohár, možná by se o mě otec začal víc zajímat. Možná… „Isabell d'Altagoire Grimaldi,“ Pro mě nastalo najednou na chvíli ticho. Moje jméno zaznělo sálem a pak se najednou ozval ohlušující potlesk. Odtáhla jsem překvapený pohled od madam Parvati a zadívala jsem se na bratra. Ovšem nebyla jiná možnost, než se zvednout od stolu a vyrazit k nim. Byla jsem první jmenovaná ze všech. Zamrkala jsem, musela jsem zahnat prvotní překvapení. S úsměvem jsem se vydala kolem stolů až k učitelskému sboru, kde jsem čekala na vyhlášení dalších šampionů. Opravdu mě ale zamrzí, když nezazní bratrovo jméno. Je to škoda, ale co se dá dělat. Alespoň tady může zůstat, celý rok. Vážně jsem byla ráda, když se po mém boku postavila Amalie a Genevieve. Z mladé Tonksové jsem byla trochu rozpačitá. Nikdy mi nic neudělala, to je pravda, ale i tak to budilo trošku rozpačitý dojem. Pozorovala jsem všechny další, které pohár vylosoval a přemýšlela jsem nad tím jak se nám povede. Jak se dokážeme sehrát, obávám se, že jedna členka zase tolik spolupracovat chtít nebude. Pravda, já s ní moc problémy neměla… Mě vynechávala ze svých vtípků a všeho, protože jsem jí výměnou za to pomáhala s učivem a úkoly… Ale vážně bude chtít spolupracovat??? Do očí mě zasáhne blesk z foťáku a já nejistě mrknu, co to vůbec bylo. Fotograf… z denního věštce. Teď se o nás bude psát. Nejsem si jistá, jak na tohle bude má rodina reagovat. Ale co je mi po tom. Brzy budu plnoletá. A budu moct žít vlastní život. Přes to všechno mám hlavu úplně prázdnou. Prázdnou a vymetenou. Uvědomuju si sice že jsem vybraná a že to nebude zrovna moc bezpečné, ale… Asi ještě ne tolik jak bych měla. Naposled mi pohled padne na mého bratra, než mě odvedou stejně jako ostatní do vedlejšího sálu…. Zobrazit SPOILER |
| |
 | trocha rodinné historie Energicky vyskočím, když se z denního věštce dozvím o znovuobnovení poháru Tří kouzelníků. Samozřejmě, že se s tím hned musím pochlubit matce. Pln nadšení jí to vykládám u večeře. Usmívá se, ale nerozumí. Ale ani to mi nemůže ubrat na mém nadšení. Samozřejmě, že nerozumí. Je to mudla. Stejně jako otec, kterého bych jendou rád poznal, a o němž mi nechce nic říct. Nevadí. Všechno jí to srdečně převyprávím. Matka celou dobu mlčky jí, usmívá se a chvílema o něco víc. Když dokončím svůj dlouhý monolog, ještě stále pln entuziasmu jí řeknu, že bych se toho chtě účastnit. Samozřejmě mi to povolí, přitáhne si mě k sobě a řekne, že je na mě hrdá. Ostatně. vždycky byla. Ne že bych byl nějak nadaný ve škole, ale zkrátka měla jen mě a sem tam nějakého příleitostného přítele... nebo kolegu z práce. A ano... a svoji práci. Znal jsem je tam. Taky mě měli rádi... a já je. Byli jsme dohromady jedna velká rodina. Ale nikdo z nich neměl ani tušení, že je ze mě už 5. rokem kouzelník. Matka vždy na otázky, kam chodím na školu odpovídala, že na prestižní školu pro nadané děti. A taky že si mě vybrali. Tomuhle bodu obvykle nechtěli uvěřit. Zvláště ti, co mě znali. Průměrný prospěch, věčně namočenej do nějaké bitky, jelikož jestli jsem něco nesnášel,tak když si parta výrostků dovolovala na moje kamarády, takže věčně všelijak pomlácenej. A taky pěkná mluvka. Jo potřeba být středem pozornosti byla ohromná. A nebylo to kvůli pocitu méněcennosti, že nemám otce nebo že se moje matka živí tím, čím se živí. Prostě jsem rád uchvacoval krasotinky a to buď svými řečmi nebo svým uměním. V mudlovském světě svým skatem, v tomkouzelnickém...hádejte. Jistě. Mojí obdobou bylo létání na koštěti. A že jsem zvládal i vcelku náročné akrobatické kousky. No... hned jak to šlo, začal jsem hrát famfrpál. Post odrážeče pro mě byla jasná volba a musím říct, že si spoluhráči nikdy nestěžovali. Naopak, ti kdo trpěli byli napři protivníci. Nemálo z nich po svých neodešlo. začátek školy prázdniny utečou jako voda a než se naděju už si to autobusem frčím na vlakové nádraží. Se svým skromným kufrem, batohem a samozřejmě v divoké jízdě na skatu si to profrčím davem lidí a šup na nástupiště 9 a 3/4. Jakmile jsem na něm, zabrzím a nechám si skate vyskočit do ruky. Prodírám se davem a hledám si nějaký přijatelný vagon, kde je co nejvíc děvčat k ulovení. Matka se mnou samozřejmě nejela. V tuto dobu má obvykle natáčení a... no.. tohle by nebylo pro ni. Ale nevadí mi to. Ve vlaku se nasoukám do společnosti mladých děvčat, která celou dobu bavím svými historkami, kterých nemám nidky dost. Většina z nich je z naší koleje, některé dokonce sami vyzvídají nějaké novinky z mudlovského světa, kterých se jim v jejich rodině moc nedostává. A já jim vždy ochotně něco nového povím. A tak strávím celkem poklidnou jízdu vlakem. V bradavicích přestoupím do kočáru a až do hradu nemám o zábavu nouzi. U stolu sedím obklopen skupinou děvčat jako obvykle. A i když by minimálně polovina z nich za hřích stála... a troufnu si tvrdit, že některé z nich by i šli, přesto se mnou sedávají spíš protože jim přijdu zábavný a milý, než proto, že bych je okouzlil pěknou tvářičkou a udělaným tělem. nicméně tím nechci říct, že jsem šereda. Jen mám prostě i jiné přednosti. Proběhne zařazení prváků,večeře, proslovy... prostě typické první den, nobo spíš večer, ve škole. Trochu mě mrzí, že se nedá dostat do dívčích ložnic... ale co... kdo chce ten si příležitost spatřit dívku v rouše Evině stejně najde a když na to přijde, ne vždy i proti její vůli. moje typické dny Následující dny proběhnou jako obvykle. Ráno se mi nejednou podaří skoro zaspat, jelikož si rád přispím a nebýt toho, že mám svůj skate, asi bych přišel pozdě. Díky bohu za něj, když na koštěti po chodbách lítat nesmím. Volný čas věnuju převážně 2 věcem - balením holek a sportu v jakékoliv podobě - od svých akrobatických dovedností až po zcela seriózní trénink, což je tak jediná věc, kterou beru opravdu vážně. Učení moc nedávám. Nepotřebuju být premiant, stačí mi, že nepropadám. Jo najdou se předměty, které mě trochu víc nadchly jako OPČM nebo péče o kouzelné tvory, na které zjevně musím mít nadání, jinak bych asi nemohl tak dobré výsledky. A pak na straně druhé jsou tu i takové, kde jsem rád, že se držím nad vodou. Při historii pravidelně usnínám kdo by taky ne, že? , lektvary... no tady je to jasný a... přeměňování. Jo, je to smutné, ale i když jsem na svoje dánské kořeny hrdý a nijak se jimi netajím, jsou to právě ony které mi mnohdy dělají ty nejhorší naschvály. A jedním z nich je i nešikovnost právě v tomto předmětu. Jinak je to zlatá střední cesta, jak se říká. delegace z cizích zemí A je to tu. Konečně k nám přijedou studenti odjinud. A taky hlavně studentky... Pozorně si každou z nich prohlídnu. Ano o Krásnohůlkách jsem už slyšel a mohu dát za pravdu, že tam maj jednu kočku vedle druhý. A že Francouzsky nejsou zrovna, jak to říct... upejpavý jako britky... už se těším, až vyzkouším, jak to s tou jejich pohostinností a vřelostí je. Nicméně nejvíc pohledů asi stejně věnuji právě těm, co si přisednou k našemu stolu. Každou si prohlídnu s neskrývaným zájmem, který v následujících dnech dávám mnohokrát najevo. A s postupem dní, víc a víc jedné fakt cool holce s podobnými zálibami jako já. Taky dost prdlé, což mi přijde jen víc zajímavé. A taky ráda hraje famfrpál. Další plus. Je to super holka a rád bych se s ní seznámil o což se pokusím hnedle několikrát - vzhledem k tomu, že sedí pořád u našeho stolu. Nejvíc příležitostí je právě v jídelně a pak na hřišti. Během takových příležitostí ji obvykle vyzvu na nějaké prolítnutí či pokud se něco takového má konat, tak nějakou bláznivou akci naší koleje. Nicméně nemám problém se tu spřátelit ani s jejími spolužačkami, tedy pokud nebudou proti. Víc než nadšeně ctím jistou myšlenku těchto setkání - a to prohlubování vzájemných vztahů. Tedy alespoň co se týče zastupkyň něžného pohlaví. Ohledně jejich mužské části... jako nebráním se seznámení... ale moje zájmy jsou očividně jinde. Leda by se chtěl některý přeměřit ve fmrfpálu. Dost totiž pochybuju, že by se tu někdy ujal nějaký mudlovský sport. Den na který jsme všichni čekali. Jak už jsem řekl, jakmile byla možnost přihlásit se do turnaje, vhodil jsem svůj lísteček do poháru a pak už jen celé dny netrpělivě vymýšlel jednu vylomeninu za druhou. S kýmkoliv, kdo byl po ruce. V ten den D jsem byl anpnutý jak péro v gauči a neklidně poposedával na lavici. Bedlivě jsem dával pozor, koho vyberou. Nejprve Krásnohůlky. Docela mě potěšilo, když Tonksovou vybrali. Přišla mi z nich nejsympatičtější. A i kdyby to ona vůči mě cítila jinak oblíbil jsem si ji. Nadšeně tleskám i výběru ze severu. Sice ne kvůli sympatiím nebo tak, ale protože je to fér a hlavně jsem celý natěšený, že hned potom přijdeme na řadu my. A ano... konečně je to tu. POslední z nich stojí nastoupen před celou školou a pohár může vyhlašovat Bradavické šampiony. Netrpělivě poposedám. A už je to tu. Letí první lístek. Demelza ho bere do ruky. Zatajuji dech. A pak už jen nevěřícně rozšířím oči a otevřu hubu dokořán. Oni mě vylosovali! Svoje nadšení se ani nesnažím skrýt a stejně impulzivně jako kdykoliv jindy, s úsměvem od ucha k uchu, vyskočím a rychlým krokem si to za aplausu ženu k učitelům. Na zbytek našeho týmu se tvářím celkem vesele. A není to tím, že bych je nějak znal. Se Zmijozelama se nebavíme... Tedy... obvykle se oni nechtějí přítelit s námi, takže... nečekám, že by v tomto případě tomu bylo jinak... a no... co se týče těch dalších dvou... taky je moc neznám. Nicméně to vidím optimisticky jako vždy. Tuhle jízdu si hodlám užít ostatně jako vždy. Život je jen jeden a hlupák, kdo ho prosedí doma za pecí. Kdžy jsme všichni, odcházím, nebo spíš poskakuju, s ostatníma do místnosti vedle. Na fotografa udělám velký a široký úsměv. A doufám, že až to vyjde v denním věštci, že si to matka přečte a bude moct být na mě hrdá ještě víc. Zobrazit SPOILER |
| |
 | Fjærstrang - začátek roku Kdž se dozvím o kouzelnickém turnaji, raduji se nadšením. Jsem šťastný, protože na takovouto příležitost ukázat se čekám celýc sedm let. Zanedlouho mi bude osmnáct, alre co, nejdůležitější je právě teď turnaj. Přihlásím se na škole a čekám, jestli mne vyberou mezi čtrnáct šťastlivců, kteří pojedou do Bradavic. Pche, školy pro andílky. Pro hodné děti. Nečekám, že mne vyberou, abych tam jel, jelikož jsem pěkný průšvihář a stále jsem u ředitele, kterého jsem naštěstí oblíbenec. Tomu pár spálenin na tělech spolužáků nevadí a ještě mě pochválí za správně provedené kouzlo. Ale nezískáte si to učením. Já jsem si to získal zájmem o černou magii. I přesto, že jsem původem Brit a mluvím plyně anglicky, jsem právě na škole v Fjærstrangu. Rodiče nesouhlasili s vedením Bradavic, a tak jsem tady. Nevím, zda mne vybrali díky náklonosti ředitele, nebo prostě chtějí, aby naše škola vyhrýála, možná kousek od každého. Na škole jsem nechvalně známý jako výtržník, násilník a lamač dívčích srdcí. Déle než dvě noci to s žádnou ještě netrvalo. Jízda lodí do Bradavic je úžasná, celou cestu si povídám s Robbem, mým dlouholetým kámošem. Nejvíce se mi stějně líbí vykulené oči Bradavických studentů, když vidí naši loď. Nemůžu si odpustit se vyškrábat na palubu, opatrně proklouznout kolem učitele, který palubu hlídá, a pro krásu a obdv bradavických studentů vypustit pár černo-rudých světlic. Na studenta sedmého ročníku je to však stejně slabé kouzlo. Než si učitel něčeho všimne, tak mám vypálených pět světlic. Poté mě s potleskem ostatích studentů zahnal dolů, do podpalubí. Na sobě nenosím klasický huňatý kabát, jako všichni ostatní, ale mikinu a kalhoty černé barvy. Nejspíše bych šel po ředitelově pravé ruce, ale vzhledem k mému úboru tam stát radši nebudu. Stoupnu si dozadu a vzpřímeně jdu. Když si všimnu dívky, kterou oslovují Alex, nemohu na ní oči nechat. Navíc poté ještě uslyším její anglický přízvuk, což mi dá jasné znamení. Nepředpokládám od toho žádný vztah. Fuj! Spíše jen jednu či dvě noci. Spíše dvě. Sedne si k nějakému stolu a jelikož se tu vůbec nevyznám, sednu si vedle ní. Všem z bRadavic nádherně rozumím. Má angličtina je klasická, žiju totiž na islandu pouze sedm let. Spíše islandštzina je lámavá. Usednu si k Alex a řeknu: Ahoj, já jsem Henracio. Když však vidím, že jí nejspíše bolí hlava, nechám ji být a všímám si jiných holek. Poté hlásí jména všech. Nejsem z toho nijak vyrušen, jelikož očekávám, že se tam dostanu. JSem zkrátka sebevědomý. A na předstírání napětí jsem až moc líný. Poté vyhlásí mé jméno. Vstanu a jen tak polohlasem na Alex promluvím: První...Hm... Čekal jsem to. A zasměju se. Poté vyjdu ke svému řediteli a řeknu: Nezklamu vás. --- Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Robert Addams (F7) pro Robert je stále sirotkem. Jen s tím, že zná svoje rodiče. Netají se tím, že to byli jedni z nejlepších zlodějů své generace. Narozeniny slaví 26.5. a to většinou dnem o samotě, kdy dává čest svým rodičům. Robert má jeden nenápadný chlupatý problém. Ten je vidět na jeho zádech a hrudníku. 5 vpichů od drápů vlkodlaka. Nikdy ho sice nikdo neviděl se přeměnit, ale o úplněk má takové trochu nevlídné až vražedné stavy. Proč se nemění je záhadou. Robert je stále jedním z nejmladších registrovaných zvěromágů této generace a jeho zvířetem je ohromný rudohnědý vlk s černýma obroučkama kolem očí a světlýma packama. Tak trochu je na něj problém sesílat kletby. Jeví jistou drobnou rezistenci vůči nim, ale to je skoro zanedbatelný. Precizní v odrážení kouzel. Jinak spíše fyzický typ. Přesto poměrně bystrý a přirozeně inteligentní. Známky mezi 1-2 skoro ze všeho. Schopen se rozhodovat rychlostí instinktu. K vzhledu snad jen to, že původně byl zrzek. Klasický měděný, ale v průběhu puberty začal blonďatět. Přestou vousy, celkem snadno viditelné po období úplňku, jsou tmavě rezavé. Patří k těm typům, kteří si rádi hrajou na hloupého. Zvlášť, když se provalí, že je asi vlkodlak. Porušuje zákazy a nařízení. V zásadě se jedná o problémového jedince, který byl do Bradavic poslán, aby dělal nějaký čas problém zase jinde. |
| |
 | | Z deníku, který si nepíšu Cesta vlakem | První večer V síni si pak zaberu místo uprostřed stolu, abych na všechny dobře viděl. Avadu mám stále v klíně. Sleduji Zařazování, jsem zvědavý, v jaké trollské náladě ten kus hadru zase bude. Pak si i vyslechnu proslov. Turnaj tří škol?! Zatvářím se překvapeně. Bude sranda! To je jediná myšlenka, co mi zazní hlavou. Potom se nadšeně pustím do jídla, přitom se bavím se spolužáky. Ptám se jich, co nového, jak se těší na turnaj, jestli se přihlásí ... Načež se stihnu s několika lidmi vsadit, že mě pohár určitě vybere. Stejně se ale těším do postele. Jsem rád, když se konečně dozvím od Albuse heslo (taky s tím musí dělat takový štráchy, blb jeden!) a já zapluju do svého pokoje. Převlíknu se do pyžama, ještě chvíli sleduji plovoucí potvory za okny. A následně popřeji celému pokoji dobrou noc, zatáhnu si závěsy a za chvíli už jsem v říši spánku. A jaké pěkné sny se mi zdály. | Týden sem, týden tam První týden vlastně nebyl ničí zajímavý. Stihl jsem vyhrát nad Johnem pár sázek, pár jich prohrát. A hlavně jsem si z něho nedokázal neutahovat za jeho nový odznáček. Sem tam jsem se snažil odchytit i Scorpia a prohodit s ním pár slov. A abych nezapomněl, hned první den jsem napsal dopis kamarádkám z Francie, jestli se zúčastní a jestli se teda uvidíme. 12. září jsem pak čekal jako na trní, než se objeví krásnohůlský kočár. Všiml jsem si, že Žluťásek nikde na pozemcích není, ale s tím jsem si nedělal hlavu. Konečně tu byly ty dvě, jo, Francouzsky byly pěkný všechny, ale stejně jsem hledal jen ty konkrétní. Vyšly samozřejmě až jako poslední, ale Jeanne mi hned vesele zamávala. Popravdě řečeno příchozí ze severu mě ani nějak moc nezajímali. Později jsem si obě holky samozřejmě usadil u svého stolu a vesele si s nima brebentil francouzsky. Jeanne vypadala, že je docela ráda, protože jí angličtina vůbec nešla. Arlette v ní byla o něco lepší, co si budem povídat. Celý slavností večer byl docela působí. Hlavně ten donesený pohár. S holkama a Lulu jsme se domluvili, že tam jméno hodíme hned druhý den ráno. A to se taky stalo. Svoje jméno jsem napsal na papírek ještě ten večer. A protože nejsem sobec, napsal jsem na druhý papírek i jména Scorpia. Mohli by ho vylosovat, říkal jsem si. S myšlenkou, že kdyby třeba vyhrál, začal by si trochu víc věřit nebo tak něco. Popravdě jsem v tu chvíli, kdy jsem to jméno psal, ani trochu nevěřil, že mě Pohár vybere. Vždyť jsem byl jenom v páťáku. A i když jsem o sobě nepochyboval, jsem si jistý, že takový James Potter z 7. ročníku Nebelvíru by byl lepším kandidátem. Popravdě mě ani ve chvíli, kdy jsem tam oba dva ty papírky házel, ani nenapadlo, že si právě podepisuji ortel. Spíš jsem se vydal celý vysmátý ukázat holkám hrad. Během těch tří týdnů jsem Arlette samozřejmě představil Scorpiovi. A s Jeanne jsem se vsadil, že se jí nepovede sbalit Johna. Vím, že se k němu nalepila ve chvíli, kdy házel svoje jméno do poháru, ale jak to nakonec dopadlo, jsem se vlastně nestihl zeptat ... Mimo jiného jsem samozřejmě popřál Johnovi k jeho narozeninám. Na ty svoje jsem nijak neupozorňoval, čekal jsem, jestli si někdo vzpomene (kromě rodičů, kteří mi samozřejmě poslali blahopřání a nějaké ty galeony navíc k dobru). | Eh....?!!! A je tu vyhlášení. Sedím u svého stolu. Arlette z jedné strany, Jeanne z druhé. Albus sedí kousek ode mě. Křením se. Okukuji si nové osobnosti u stolu. Jsem děsně zvědavý, koho nakonec vybere. Ani pořádně nevnímám tu večeři z těch roztodivných jídel všude kolem. Krásnohůlky první. Zdvihnu hlavu a poslouchám. "Tak nic," okomentuje to Jeanne, když ji nevyberou, zatímco tleskáme krásnohůlským šampionkám. Za chvíli vyberou i seveřany. A teď už přichází na řadu Bradavice. Mikkel. Nebelvířan. Jen si pro sebe potřesu hlavou. John. Zaraženě na kamaráda zírám a pak mu začnu nadšeně tleskat. Výborně, těžko říct, jestli přinese Bradavicím vítězství, ale aspoň budou mít v týmu všechno vycíděný! Scorpius Malgoy. V tu chvíli mi padne huba. Žluťásek?!! Ono ho to vážně vybralo?! Pohlédnu směrem k bratranci a když vidím, jak se tváří, neudržím se. Přesto se stále snažím zabránit hlasitému výbuchu smíchu a místo toho se jen sesunu víc pod stůl, kde se chvíli dusím, cítím, jak mi z očí tečou slzy smíchu. Ono ho to vážně vybralo?! ... No, ty kráso ... Tak to je hustý! ... Jestli zjistí, že jsem to jeho jméno hodil já, tak mě zabije. ... Snažím se trochu uklidnit a tak úplně přeslechnu poslední jméno. "Eleazare," drcne do mě Arlette. Kouknu na ni. "Máš tam jít," říká mi. "Vybrali tě!" V první chvíli mi ta slova nedochází. Vlastně si myslím, že si dělá srandu, takže se uchechtnu. "No, jasně," zakřením se vesele a vysoukám se opět do normální pozice v sedě. "Vážně tě volali," zabručí Jeanne a tu si všimnu, že po mě kouká i valná část mého stolu. V tu chvíli cítím, jak mi mrzne úsměv na rtech a jen na ně zaraženě zírám. Oni si nedělají srandu?! Eh ....?!!!! Já?! Pomalu se zvedám a poněkud omámeně se vydávám k našemu týmu. Ale pořád tomu nemůžu uvěřit. Napůl čekám, že mě pošlou zpátky s tím, že si ty dvě fakt dělaly srandu. Potlesk pro mou osobu snad ani nevnímám. "Tak mě tu máte," prohodím k lidem z týmu. I když je to poněkud mdle. Pořád jsem poněkud zaskočený. "To nejlepší nakonec," zakřením se a konečně na tváři vyčaruji úsměv. Já jsem bradavický šampion! ... V prokletém turnaji. Že já kretén to tam házel! Ale když si mě fotograf vyfotí, zakřením se do objektivu. Doufám, že moji fotku máma schválně nevycenzuruje. Za chvíli už spolu s ostatními vedeni slečnou Robinson projdeme do menší místnosti, kde bychom se měli dozvědět další pokyny. Co jste si mohli zjistit |
| |
| Cesta do vedlejší místnosti Podíval jsem se po Azovi úkosem. Pronesl cosi o nejlepším nakonec a zakřenil se jak to má ve zvyku. Já jen protočil oči a odvrátil se. Vidíš Krueli? Sníh mě ted´už nezachrání... pronesu v myšlenkách směrem ke sévmu domácímu skřítkovi, který zůstal namíle daleko. Vydali jsme se postraními dveřmi z Velké síně. Uzavíral jsem náš zástup a přemáhal zvedající se žaludek. Když mi blesk fotoaparátu oslepil myslel jsme že toho chlapa co ho drží snad sejmu cruciatem, jen kdybych si vzal hůlku a celkově mi nebylo tak zle, že i kdybych jí měl, stěží bych jí dokázal zvednout. Řetízkem už točím tak silně, že mi div neulétne z ruky. Paže mám v křřečích od usilovného točení a střídání rukou. Ve tváři jsem stále nenabyl zdravou barvu a když konečně staneme v síni slávy se všemi těmi trofejemi a plaketami, které patřili slavným jménům z Bradavické historie, cítím se jako natlakovaný hrnec připravený jen vybuchnout. Nemám tu co dělat. Neměl bych tu být... Nehodil jsem svoje jméno do poháru, sakra! NEVHODIL!!! Rozhldnu se po všech těch tvářích kolem sebe, jesti jsem tu jako opravdu jediný, komu se ten magický artefakt zase pomstil za něco, za co ani nemůžu... Většina se usmívá. Dychtivě očekávají proslov Demelzy Robinsonové, Parvati Patilové a ředitelky McGonagalové. Já ale ne... Zamrkám a otočím se na ně. Tak všimne si toho někdo, nebo ne? NEPATŘÍM SEM!!! |
| |
 | Zobrazit SPOILER Cesta za dobrodružství začíná Když se na škole začalo mluvit o turnaji kouzelnických škol, z počátku jsem to moc nevnímala. Měla jsem dost a dost vlastní práce. Bylo to krátce po tom co jsem se vrátila s profesorem péče o magické tvory z Bornea. I když jsem teprve v pátém ročníku, profesor u mě pozoruje nadání pro jeho předmět. Proto mi už několikrát nabídl abych ho na výzkumné výpravě doprovodila, jako zapisovatel a pozorovatel. Pozorování živých akromantulí pro mě byla dostatečně velkým zážitkem, natož abych hned po příjezdu začala řešit něco dalšího. Uplynuly asi dva dny a škola sbírala přihlášky, ze kterých měli vybrat užší skupinku, která se podívá do Bradavic. To neznělo zase tak špatně, mohl by to být zajímavý výlet. Navíc se proslýchá, že kolem Bradavic je „Zapovězený les“ s kolonií Akromantulí, která není na mapě a že tam jsou i další tvorové vhodní k prozkoumání. Takže částečně nahlodání mých profesorů a spolužáků a má touha po poznávání nového zapříčinila, že jsem se přihlásila. Za zkoušku nic nedám. Nějakých zázrakem mě vybrali a já se musela sbalit a připravit na cestu. Nepředpokládám že by mě vybrali. Vždyť krom péče o magické tvory se jen vyznám slušně v bylinkářství a lektvarech a ve zbytku předmětů jsem průměrný student. Někdy lepší někdy horší, jak se zrovna naučím nebo jak to zrovna vyjde. Cestu lodí jsem si docela užila. Seděla jsem ve společenské místnosti úplně vzadu a tiše jsem si prohlížela fotky a deník z výprav s profesorem. Když na mě někdo promluvil, knihu jsem odložila a ochotně si povídala. Nejsem extra společenský tvor ale povídám si s ostatními ráda. Bradavice jsou jedním slovem zajímavé. Je to jiné než na naší škole a o hodně jiné než doma. Docela se těším až to tu budu moct prozkoumat důkladněji. Po příjezdu hodím své jméno do ohnivého poháru, kdyby náhodou. Mohla by to být velmi velmi zajímavá zkušenost pokud by mě náhodou vybrali. Ve volném čase se toulám po pozemcích a kolem skleníků. Nechci budit velkou pozornost. Seznámím se s několika „domorodci“ a prozkoumám okolí hradu a kraj lesa. Dál se zatím neodvažuji, ale myslím že tahle zábrana slušné vychované kouzelnické holčičky padne časem také. Večer při vyhlášení týmů šampiónů turnaje napjatě čekám. Nejprve vyhlásí šampióny Krásnohůrek. No bude to zajímavé. Pak už je na řadě naše škola a moje jméno zazní hned jako druhé. To mě překvapilo a potěšilo zároveň. Vstanu od stolu a vezmu za potlesku místo u ostatních šampionů své školy. Tohle budu muset napsat domů. Tohle zajisté potěší i babičku Bjoentegaard-Svendsenovou, která mě sice má ráda, v podstatě mě od smrti matky vychovává ale moji mudlovskou polovičku bere jako katastrofální omyl jejího syna, proto moje kořeny od matky jsou v rodině tabu. |
| |
| Síň slávy Naprosto jsem ignorovala všechny řeči kolem. Vlastně jsem začala uvažovat nad tím, do čeho jsem se to vlastně přihlásila. Co by mi na to asi řekli naši? Máma by měla strach… A táta? Taky by z toho nebyl zrovna nadšený. Ani jeden z nich nikdy neměl zrovna dvakrát rád adrenalin… Ale s tím asi museli počítat, když jim má Milostivá matka zaklepala na dveře a dala mě k nim. Ovšem na rozdíl od ní oni mě měli opravdu rádi. Od nich jsem dostala veškerou lásku. A pak to všechno skončilo, když se opět objevila ona. Potřesu hlavou. Viditelně. Zadívám se na zem a mračím se. Byla jsem hloupá, ale teď už se ucouvnout nedá. Všechno jim napíšu v dopise, ale nezmíním se o tom, že je to až zase tak nebezpečné. Nebudu je děsit. Opět jsem se rozhlédla. Ani nevím jak ale došli jsme do menší síně, zřejmě síně Slávy, protože tady byla hromada nejrůznějších trofejí a dalších podobných věcí. Byli jsme všichni, co byli vybráni. Rozhlížela jsem se kolem, popravdě si trochu prohlížela i protihráče až jsem nakonec zůstala pohledem na tom bradavicím blonďákovi. Nevypadal moc nadšeně. Vypadal vynervovaně. A ten jeho řetízek. Ale teď to byl protihráč. Jenže… vynervovaný člověk dělá … nepředvídatelné věci. Kdo ví co mu teď lítá hlavou. Ale na druhou stranu. Když se tváří takhle, tak se asi vážně muselo něco přihodit. „ Jsi v pohodě? Vypadáš jako bys viděl … ducha.“ Přirovnání ducha asi není zrovna moc dobré, protože tady jich opravdu pár je, ale nic jiného mě nenapadlo. Lehce se starostí si skousnu ret a nakloním hlavu na stranu. |
| |
| | Síň slávy; Informace o prvním úkolu Všichni se nacházíte v Síni Slávy. Slavní čarodějové vyobrazení na obrazech na stěnách po vás zvědavě pokukují. Demelza má na tváři veselý úsměv, Parvati se tváří o něco vážněji a prohlíží si zvolené šampiony, zvláště na Scorpiovi ulpí svým pohledem o něco déle. Do síně samozřejmě zavítali všichni ředitelé zúčastněných škol. A nechybí ani novinářka a její fotograf. Olaf Kirgår (který je mimochodem albín jako všichni z jeho čistokrevného rodu) vypadá obzvlášť spokojeně, na tváři má povýšený úšklebek, který dává znát, že si nemyslí, že by kterýkoli jiný tým měl proti tomu jeho šanci. (A toho přeci jen o pár sekund delšího pohledu, při kterém lehce svraští čelo a kterým si prohlédne Mikkela, aby následně jen jemně pohnul hlavou ze strany na stranu v zamítavém gestu, si snad nikdo nevšiml.) „Spoléhám na vás, Henracio,“ řekne svému studentovi, když ten přijde k němu. „Na vás všechny,“ dodává a obrátí pozornost ke svému týmu, nenamáhá se nijak tišit hlas. „Jen jim ukažte, která škola je ta nejlepší. Ty bradavičtí zelenáči proti vám nemají šanci, natož ty slečiny z Krásnohůlek,“ ušklíbne se a obzvlášť posměšným pohledem probodne ředitele Krásnohůlek, který se zatím přátelsky úsmívá na svůj krásnohůlský tým (a Olafa zcela ignoruje). „Samozřejmě je ale nesmíte podcenit,“ dodává Olaf už tišeji a hlavně dánsky. „Však vy jim ukážete, děvčata,“ prohlásí Jean-Sébastien d'Artignon optimisticky. Ředitelka McGonagallová si přeměřuje svůj tým s poněkud ustaranou vráskou na čele, neříká ale nic. Ostatně slova se už ujímá Parvati. „Nyní jste se stali šampiony svých svých škol,“ začne. „Doufám, že ze sebe vydáte to nejlepší. Jen připomínám, že rozhodnutí je zcela závazné. Pravidla jasně říkají, že studenti, kteří byli Pohárem vybráni, jsou povinni soutěžit,“ pronese a její jasně řečená slova míří především k Scorpiovi, který tím ztratí veškerou naději, že by ho někdo úkolu zprostil. „Jak jistě víte, úkoly budou celkem tři. První úkol se bude konat v sobotu 16. října před ostatními studenty a před porotou, máte tedy 14 dní na to, abyste se na něj pečlivě připravili. Úkol má za cíl vyzkoušet vaši odvahu, schopnost vypořádat se s nebezpečím. Dostanete dva předměty, které by vám měly posloužit jako indicie k tomu, kam se na úkol dostavit a navést vás k jeho úspěšnému splnění. Demelzo,“ požádá spoluorganizátorku, ta hned každému týmu předá dva váčky. Jako první získají své dva váčky fjærstrangští, poté krásnohůlští a nakonec bradavičtí. Jak zjistíte, pokud se podíváte, v prvním váčku se nachází 4 hrací kostky. V druhém není nic jiného než písek. „Nesmíte požádat o pomoc žádného profesora a ani ji nesmíte přijmout. Prvnímu úkolu budete čelit vyzbrojeni jen svými hůkami,“ pokračuje Parvati v podávání informací. „Pokud budete úspěšní, dostanete se na jeho konci k truhle, v které se budou nacházet tři magické předměty. Každý tým si vezme jeden, kdo dřív přijde, má právo výběru. Tento předmět vám pomůže při plnění druhého úkolu, o tom vám ovšem sdělíme více, až po skončení prvního. Přestože v minulém ročníku Turnaje byli šampioni sproštěni závěrečných postupových zkoušek, vám se nic takového nepoštěstí, jelikož tento návrh Mezinárodní radou pro kouzelnické vzdělávání neprošel. Určitě vás ale potěší, že poslední úkol bude dostatečně v předstihu, aby nekolidoval s termíny NKÚ ani zkouškami OVCE. Také vás poprosím, abyste si do zítřejšího dne zvolili v týmu kapitána. Dostavte se prosím zítra ve 13 hodin do učebny 324. To je ovšem pro dnešek z mé stany vše, přeji vám pěkný zbytek večera,“ usměje se na ně. „Jen to běžte oslavit,“ prohodí Demelza a vypadá to, že jste propuštěni. Ostatně, i vaši ředitelé vám popřejí dobrou noc. A rozhodně to vypadá, že pokud nezmizíte dost rychle, novinářka si vás odchytne a začne vás zpovídat. [/b] // (co dané předměty udělají, vám sdělím, až podle toho, co s nimi zkusíte~) |
| |
| Na Bradavické frontě ticho Jedna z Krásnohůlských dívek na mě promluvila. V pohodě? to myslíš vážně? Všichni tady umřeme a já mám být v pohodě? Úspěch je vyloušený a neúspěch absolutní potupa na celý zbytek života, jak mám být asi v pohodě? Prolétlo mi hlavou, ale na odpověď jsem se nezmohl. Ředitelé Krásnohůlek i Fjaerstrangu promluvili ke svým studentům. Ale McGonagalová mlčí. Dívá se ustaraně, ale neřekne jediného slova útěchy. Vy přece musíte vědět, že něco tak šílenýho, bych já nikdy neudělal... Neudělal... Dívám se už absolutně zoufale. A pak promluví Parvati Patilová. Všechny zraky všetně mého se obrátili k ní. Sotva ale pronesl první větu, řetízek mi vylétl z ruky a dopadl na zem až u zdi, o kterou se zastavil. Ihned se k němu rhnu. Potřebuji ho, potřebuji si točit, i když ani to mě teď neuklidňuje. Teď mě asi nedokáže uklidnit vůbec nic... Šmátrám při slovech ministryně odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci po kýženém předmětu a ne a ne se mi podařit ho zvednout ze země, dokud... "...Pravidla jasně říkají, že studenti, kteří byli Pohárem vybráni, jsou povinni soutěžit..." konečně mi ulpěl mezi prsty a já se na ni otočil. Co? To ne... Prosím, to ne, já to přece neudělal! Další pohled věnovaný McGonagalové a nesouhlasné kroucení hlavou. Její odezva? Žádná... Jen vráska na jejím čele se prohloubila. Snad si vzpomněla, že Harry Pottera se před lety na mém místě tvářil velice podobně. A snad i zadoufala, že přeci není možné, aby se historie opakovala. Zvlášť když v mém případě nemůže existovat nikdo, kdo by měl zájem na tom, abych soutěžil právě já. Většinu dalších slov jsem téměř nevnímal. Přemáhal jsem slzy, které mi hrozily vhrknout do očí, bych nevypadal jako úplný ubožák. A jak slova plynula, zvedl jsem se jako tělo bez duše a došel se postavit zpět na své místo mezi bradavickými šampiony. Řetízkem už netočím tak divoce. Vlastně ho jen protahuji líně mezi dvěma rsty jedné ruky smiřuje se s osudem odsouzence na smrt a doživotní hanbu k tomu. Hlavu sklopím k zemi. Mohl bych začít šílet a hystericky křičet, že jsem jméno do poháru nevhodil, ale všechny dosavadní mé pdobné výstupy celou situaci mého života jen zhoršily. Navíc bych tím podkopal své snažení celého minulého měsíce. A že jsem se skutečně maximálně snažil působit nekonfliktně... A pak to madam Patilová zabila úplně. Takže nejen turnaj... Ale ještě NKÚ... Bezva... Fakt skvělý... Nechcetě mě zabít rovnou na místě? Dokážu si představit, co si o mě asi myslí ostatní šampioni Bradavic. "No ten nám tady chyběl" "To to můžeme rovnou zabalit." "Vážně neni možnost vyměnit někrterého člena týmu?" Tichý povzdech nedkážu zcela zakrýt. Ale to už je vlastně konec. Paní Robinsovoná nás to pošle oslavit a ředitelé naše týmy opustí. Ještě jsem vzhlédl abych se podíval na záda naší ředitelky. Odezva ovšem opět žádná. Jediní, kdo kromě šampinů zůstal v síni slávy byla novinářka a její fotograf. A Při pohledu zrovna na tyhle dvase mi žaludek sevřel a natřikrát obrátil. Mám trochu problém zaměřit momentálně rozostřené vidění na Aze, ale když se mi to podaří, chytnu ho za paži. "Je mi zle," prohodím pomalu a celý bílý. S těmi slovy ho vzápětí pustím a spěšně ze síně slávy vyběhnu směrem k nejbližším umývárnám, kde zapluji do první kabinky a aniž bych se nějak zdržoval se zavíráním za sebou, vyzvrátím svou dnešní večeři... |
| |
| Síň slávy; Informace o prvním úkolu Když ke mně přijde náš ředitel a nahlas vysloví důvěru v mě, usměju se a hrdě skloním hlavu. Věřím, že vás nesklamu pane. Bude to pro nás zajímavá lekce. Poté, jen aby to nevypadalo špatně ještě vyjádří důvěru v ostatní členy týmu.Necítm se být jako mazánek. Spíše jako největší naděje na vyhrání poháru. Když pronese řeč o Bradavickýách, je se pousměju, ale nad jeho komentářem ke Krásnohůlkám: No, na boj nejsou.... Ale na něcio jiného ano.... A opět se usměju. Demelza sdělí inforrmace o prvním úkolu a nám nezbývá nic jiného než si čtrtnáct dní lámat hlavy. Převezmu balíček s kostkami a pískem. Ukážu ho zbytku týmu začnu přemýšlet, k čemu by nám to mohlo být. Kostky, písek, hůlka, odvaha. Že by něco na poušti. Hloupý nejsem, ale doufám, že na hlavolami tu máme někoho jiného. Samozřejmě, že nás od NKÚ neoprostí. Samozřejmě.... Budu mít hodně času se učit až budeme všude oslavovaní a budeme v novinách. Vítězný tým od vedením Henracia Blacka zvítězil v Prokletém turnaji! Pěkný titulek. Snad alespoň, až to vyhrajeme, nebudeme muset dělat NKÚ. Dostaneme za úkol si zvolit kapitána a mě v hlavě hned bleskne, že to je nejlepší příležitost, jak se prosadit. Navíc mi nevadí obtěžování novináři, populariru mám rád. A novináři mě zpovídají docela často. Proč by také ne, vnuka samotného Siriuse Blacka. Na jeho půobení v řádu příliš pyšný nejsem, ale alespoň vím, že mám geny na to, někým být. Já bych se o toto místo ucházel, pokud vám to nevadí. Usměju se na ně. Myslím, že bych tomuto týmu hodně pomohl. A s těmito slovy se podívá na ředitele. Měli bychom se rozejít, než nás odchytnou novináří, ale mně by to moc nevadilo. Schválně v sále ještě chvíli zůstávám a aby to nebylo příliš nápadné, stoupnu si k mému řediteli. Mluvím s ním dánsky, aby nás ostatní nemohli odposlouchávat: Pane, při vší úctě bych potřeboval vědětr, koho jste mi dal do týmu. O Robovi vím, známe se už dlouho, ale ostatní znám jen od vidění. |
| |
| Inštrukcie. Henracio na mňa prehovorí, keď sa k nám pridá, a ja si nemôžem odpustiť štipľavú poznámku. No, hovorí sa "to najlepšie nakoniec...", takže byť vybratý ako prvý... Nechám vetu nedopovedanú a mrknem naňho, aby vedel, že to nie je myslené v zlom, iba si z neho uťahujem. Vojdem do siene slávy spolu s ostatnými šampiónmi a cestou, keď zo mňa opadne prvotný nával vzrušenia z toho, že ma vybrali, sa uškrniem na Henracia a Mikkela. Oboch som ich spoznala trochu bližšie, ale popravde, znova to boli tie typy ako vždy- na jedno použitie. Obaja vyzerali byť na riadnych sukničkárov, keď som ich trochu viacej pozorovala. Postavím sa vedĺa Genevieve a pohľad presuniem na riaditeľa severanov. Potom znova na Mikkela a znova na riaditeľa. Hej ženy, som to len ja kto prvý krát v živote vidí dvoch albínov čarodejníkov pokope? Spýtam sa troch dievčat po mojom boku, akoby sme sa kamarátili roky, a nie že sme na seba počas celých 5 rokov ledva prehovorili. Keďže riaditeľ Olaf sa nenamáha stíšiť hlas pri tom, ako nás v podstate rečami zadupáva pod zem, ani ja sa s tým nezaťažujem. Tie slečny vám môžu aj pekne nakopať riť ak ich budete srať. Odseknem mu, akoby to bol môj mladší brat a nie konkurenčný riaditeľ a na dôvažok naňho ešte zagánim, pričom dúhovky sa mi od rozčúlenia zafarbia na sýtočervené. Slová veujem skôr jemu osobne ako jeho týmu. Tak on si myslí že nie sme hrozba. Podceňovať súpera, veľmi nebezpečná vec. Nato nám Jean prejaví dôveru a ja sa naňho usmejem a dvihnem odhodlane bradu. Aj napriek tomu, že som patrila k jeho najproblémovejším študentom, nemali sme až tak zlý vzťah. Svojim spôsobom som ho mala fakt rada, obdivovala som jeho flegmatickú pokojnú povahu, ktorá mne nutne chýbala. V podstate...keď prestanem rozmýšľať o tom ako budem s tými troma spolupracovať...nie sme slabý tým. Oni toho majú v hlave veľa, takže dopĺňajú to, čo ja nemám lebo sa mi nechcelo učiť teóriu. Takmer počas celého Parvatinho prejavu som ticho a iba prikyvujem. Pravidlá sm poznala, vac menej, teraz ich iba zhrnula dokopy. Voči ničomu nemám výhrady, až... Nezrušia nám skúšky?! A to som sa na to tak tešila. Klesnú mi plecia. To sa ako...fakt budem musieť učiť? Oči mi naberú znova pôvodnú farbu. Po vačku s nápovedami chňapnem ako prvá, pozriem sa dnu a posuniem ho Isabell. Kocky a piesok? To je nejaká hra? No dobre, na myslenie sú tu iný, mne ide skôr prax. Potom prejde rad na voľbu kapitána týmu. Okamžite ma napadne- a prečo nie ja? A hneď nato si aj odpoviem. Lebo som prchká a robím a hovorím skôr, ako myslím. Nie som moc týmový hráč, nie ešte týmový vedúci. Ale kto teda? Tie dievčatá mi prídu také introvertné. Aj keď... Amalie vedie školský zbor. Nadchne ma že som našla aspoň nejaké riešenie, tak ho hneď aj vyslovím. Otočím sa na Amaliu. Ja hlasujem za teba, ale v podstate, rozhodnite sa vy tri. Myslím že každá vie, prečo ja nepripadám do úvahy. Zajtra sa vidíme, ja to dneska idem... Demelza nás vtom pošle oslavovať a ja natešene zatlieskam. ...presne to. Nato sa vychytím a dobehnem Henracia a Mikkela. Oboch ich schmatnem za lakte a stiahnem pri seba. Tak čo chlapci.... dúfam že to odporučenie o oslavách beriete vážne. Vymyslíme niečo? Spýtam sa ich a striedavo na nich pozerám. |
| |
| Začátek cesty
Ředitel Kirgår tomu dal korunu hned z počátku, když svou důvěru vložil jen a jen do Henricia. Nás ostatní počastoval slovem, jen, aby se neřeklo. Jako by celý náš tým byl jen Henricio a ty ostatní. Ne hůř Henricio a ten substrát okolo něj. Náš hrdina. Přitom je to potížista nejvyšší možné úrovně. Ale je to ředitelův mazlíček, tak co se divím.
Přijde jen potvrzení známého. Ti co jsou vybráni, musí soutěžit, úkoly budou tři. Novinka je to, že první úkol je za dva týdny s nejistým místem. K odhalení nám mají pomoct písek a 4 kostky. Napadla mě poušť, ale to by bylo až moc jednoduché, navíc do toho nezapadají ty kostky. Kostky jsou symbolem náhody a riskování. Jsou také jedním z talismanů pro sázkaře. Také mohou být nějak očarované. Nebo nám k řešení pomůže náhoda. „Měli bychom se sejít co nejdříve a hromadně se nad tím zamyslet a ozkoušet nápady.“ Špitnu polohlasně, aby nás neslyšeli.
Tušila jsem, že to přijde a budou po nás chtít kapitána. To se mi vůbec nelíbí, v takovém turnaji to fakt není třeba. Je to jen hezčí způsob jak jednomu člověk připsat zásluhy celého týmu. Henricio a jeho velká soutěživost se samozřejmě přihlásili. Ještě si to nechá odkývat ředitelem. „Mě je to celkem jedno, kdo bude kapitán, pokud to dělat chceš, tak já s tím nemám problém. Podle mě je totiž důležitý hlavně tým, ne kapitánské postavení.“
Zkoušky neodpadnou. Nevadí. Učit jsem se chtěla tak jako tak.
Pěkný kapitán ani nemá ani zájem o to poznat svůj tým. Hned jak se zavelí k odchodu, nakýbluje se k řediteli a povídá si s ním. Ne nebudu to řešit. Lidi jako on…no nemusím je. Ale jak říká náš profesor péče o kouzelné tvory: Můžeš stokrát nesnášet pavouky, ale když je potřeba jednat v týmu s Akromantulí tak s ní jednat musíš, protože to je jen tvůj osobní cit a v týmové práci to musí jít stranou.
Když se náš „Kapitán“ oddělí, já se pokusím udržet tým ještě trochu pohromadě. „Ahoj nejsem si jistá, tím že mě znáte. Nebo jestli se znáte navzájem. Ale poznat bychom se asi měli. Takže já jsem Tora, je mi 15, jsem dobrá v práci s magickými tvory, ovládám bylinky a lektvary. Pokud na mě máte nějaké otázky, ptejte se, ráda odpovím.“ |
| |
| oslavy začínají Prohlížím si svoje týmové hráče. ne, že bych kohokoliv z nich znal. A musím říct, že ten roztřesenej ratlík nevypadá moc jako nějaká posila. A ti dva? Čert ví. Těknu pohledem i po těch ostatních týmech. Nejprve po Krásnohůlkách a potom i po seveřanech. I když pravda... z nich mě nejvíc zaujme jejich ředitel. Zaujatě na něj koukám. Vypadá jako já. napadne mě. tedy až na ten věk samozřejmě. ušklíbnu se. A on to určitě není... nemůže být... je to přece mudla, ne? přemýšlím nad tím víc, než je zdrávo a na čele se mi přitom dělá malá vráska - což je dost zvláštní. Obvykle nad ničím nedumám. Řeči kolem moc nevnímám. Tohle ve mě hlodá. Ale proč by nemohl? Nikdy se o něm přece nezmínila... neřekla o něm víc než jen, že to byl taky albín... nic víc... ten zbytek... jsem si vlastně jen domyslel. Vysnil... zírám na něj opravdu dost dlouho. V tváři znatelnou otázku, na kterou si prostě neumím odpovědět. A na mě jsem až netypicky dlouho zticha. Zpátky do reality mě vrátí až zaslechnutí - zvolte si svoje kapitány zbystřím a hned pustím bělovlasého ředitele z hlavy. " Budu kapitán!" Vyhrknu nadšeně a hned potom chňapnu po pytlíčkách. Otevřu je a no.. moc moudrej z toho nejsem, ale co... kostky se hodí vždycky... minimálně na několik her. Když vezmeme ještě jednu bude jich 5 a můžeme večer hrát kostkový poker. Anebo se 2 se dá hrát Macháček... a spousta dalších věcí... S když jsme u toho pokeru... Tonksová by mohla vzít pár svých kámošek a mohli bychom si zahrát strip verzi... No... ohledně oslavování si tu nikdo nemusí dělat starost. Mám to ostatně v plánu. Zavřu pytlíčky a strčím si je do kapsy. "Tak já mizím panstvo. Jdu se zařídit podle posledního bodu." ZAšklebím se a široce se usměju. "připojte se, jestli chcete, ale dost pochybuju, že to bude pro vás. Zdárec!" odtrhnu se od nich a mířím si to k Alex a Henraciovi. "To je jasňačka!" odpovím jí. "Mám super nápad na hry. Jestli máte aspoň jeden z vás kostky, můžeme je dát dohromady a zahrát si strip poker... tedy pokud přitáhneš ještě pár holek." zazubím se na ni. "Jinak si můžeme zahrát i obyčejnýho MAcháčka. Za předpokladu, že se sežene dost chlastu... jinak to není tak úplně ono." Dodám ještě na okraj. Bělovlasýho ředitele už jsem dávno zapomněl. |
| |
| On to asi není sen Aniž bych pořádně vnímala, co se děje, dojdeme do jiné místnosti, kde se máme dozvědět další podrobnosti. Snažím se o klid, o zachování vhodného výrazu. Nedat najevo, jak jsem překvapena, jak jsem zaskočena. Jak jsem vyděšena tím, co nás čeká. Nádech, výdech. Bude to v pořádku. Zvládneme to... Jsme na to čtyři. Gen s Isabell jsou šikovné, neuvěřitelně inteligentní dívky, mají znalosti a schopnosti k vyřešení jakékoliv záhady. A Alexandra, ať jsou její záliby jakékoliv, je výborná v těch praktických dovednostech, s ní se také nemáme čeho bát. Jen já sem jaksi nepatřím... Nádech, výdech. Bude to v pořádku. To si myslí i náš ředitel, jemuž věnuji drobný úsměv a přikývnutí. Alespoň on nám věří. To ti druzí - například ředitel té severní školy, se netají tím, že si myslí, že nejsme nic jiného, než skupina hloupých, hezkých tvářiček. To je neznáte, drahý pane. Kdyby ano, nepodceňoval byste nás... Na rozdíl od Alexandry, která nikdy nedokázala držet jazyk za zuby ovšem mlčím a jen tomu albínovi věnuji krátký, nicneříkající pohled. Nedávat najevo slabost. Nedávat najevo, co si myslím. Na to tu máme Tonksovou, ta to zvládne za nás. Brzy se dozvíme, co nás čeká a dostaneme první indicie. Počkám, až se všechny ostatní podívají a pak i já nahlédnu do váčku. Hrací kostky a písek? Lehce nakaboním čelo a snažím se nad tím zamyslet. Jenže - jenže teď to nějak nejde, jediné, co mě napadá jsou samé hlouposti. Přesto se snažím, začínám s jednoduchými asociacemi - kostky, čtyři kostky. Čtyři. A písek...co s tím má společného písek? Z přemýšlení mě vytrhne až hlas Alexandry s jejím návrhem kapitána - a mám co dělat, abych na ni nevykulila překvapeně oči. To jako vážně? Já? Kapitán našeho týmu? Několikrát zamrkám, abych si uvědomila, že to myslí vážně. Na druhou stranu, proč také ne, nějaké vůdčí dovednosti mám, vždyť vedu skupinu pubertálních dívek a snažím se je naučit na piano - a to je často dosti obtížné, řekla bych. Jenže, tady jde úplně o něco jiného... Strach je tu od toho, aby byl překonán... Mám strach být kapitánem, abych nikoho nezklamala. Nechci zklamat našeho ředitele, nechci zklamat samotné holky, které by si zasloužily vyhrát. Nechci zklamat celou naši školu a i mé rodiče, kteří toho tolik očekávají. A proto raději budu ve stínu? S lehce zkouslým rtem se rozhlédnu po ostatních dívkách. "Myslíte, že bych měla být kapitán?" zeptám se jich. Sama nevím, na jednu stranu se mi ta představa i zamlouvá, je to něco úplně jiného, je to výzva (od kdy přijímám výzvy?). Na druhou stranu - pokud by to chtěla být Gen nebo Is, nebudu se tomu bránit a ustoupím jim. To už ale Alexandra odchází do víru oslav a já mám dojem, že bychom jí měly následovat. Ale 14 dní není mnoho, čím dříve se nad tím zamyslíme, tím větší máme šance... "Půjdete oslavovat? A nebo..." kývnu směrem k váčku s tajemnými předměty. |
| |
| | John, bratranec a otravný nebelvířan Postávám u svých spolužáků, na tváři svůj obvyklý úšklebek. Pořád si nejsem úplně jistý, jestli se mám víc radovat nebo si nadávat do idiotů. Nicméně mi nemůže uniknout, jak zoufale se tváří můj bratranec a popravdě mi to dělá docela vrásku na čele. Hele, vážně, nečekal jsem, že bude skákat metr dvacet radostí, ale i tak jsem si nemyslel, že ho to takhle vykolejí. Vždyť je to pro něj dokonalá příležitost, jak ukázat, co v něm je … a tak. Jenže to vypadá, že se spíš složí úplně, než že by chytil tuhle možnost za pačesy. Dělá mi to starosti a vypadá to, že McGonagallové také. V jednu chvíli mě napadne i myšlenka, že se přiznám, že jsem tam jeho jméno hodil já, že to byl jen vtip a budu doufat, že tím Scorpia zprostí a že mě nevyrazí. Ale potom, co pronese Patilová, to vypadá, že by to stejně ničemu nepomohlo. Takže dospěju k závěru, že bude lepší držet jazyk za zuby. Samozřejmě zaslechnu i to, co pronese ten severský ředitel na náš účet a na účet Krásnohůlských. Věnuju mu úšklebek. „Ten se bude ještě divit, až tomu jeho týmu nakopeme zadky,“ pronesu polohlasem k Johnovi. „Nebo by jsme jim rovnou mohli potopit tu jejich lodičku,“ napadá mě ještě. Všimnu si, jak na něj zírá Larsen, no jo, jsou si trochu podobní. Ale tohle je něco, nad čím se nijak moc nepozastavuji. Možná proto, že Parvati pokračuje v podávání důležitých informací. „Co tam je?“ prohodím a nakukuji k Mikkelovi, když pytlíky obdrží. Kostky a písek. Lehce nakrčím čelo a zamračím se. Nejsem si úplně jistý, z které strany to uchopit, proto pokouknu na Johna a čekám, že z něj vypadne nějaká geniální teorie. A to už si máme vybrat kapitána a ten otravný nebelvířan nevymyslí nic lepšího, než že se za něj prohlásí. „No tak to teda ne!“ chystám se protestovat, ale to mě chytí za ruku Žluťásek a já věnuju celou svou pozornost jemu. Chvilku na něj hledím, otvírám pusu, že něco řeknu, ale to už bratranec letí pryč. „Omluvte mě,“ prohodím ke klukům z týmu a vyběhnu za ním (z naší čtyřky tedy mizím prakticky druhý). „Scorpie!“ křiknu a všímám si, jak mizí na toaletách, kam zamířím za ním. Vstoupím, hned si všímám otevřených dveří kabinky, v které Scorpius je. Hlavou mi prolítne pár lektvarů proti nevolnosti, nicméně ani jeden z nich po ruce nemám. Nemluvě o tom, že tohle nevypadá jako něco, co by spravil zrovna lektvar. Dojdu až k němu a zastavím se, vlastně nevím, co bych měl udělat nebo říct. Myslím, že jako utěšovatel nemám zrovna vysokou kvalifikaci. Pak si prostě přikleknu a položím mu ruku na rameno. Druhou rukou vytáhnu z kapsy kapesník, který mu podám, aby se mohl otřít. „To zvládneš, bratránku“ řeknu mu. „Máš talent. A taky na to nejseš sám.“ Snažím se vymyslet aspoň něco trochu povzbudivého. |
| |
| | Krátká vypravěčská vsuvka Jean-Sébastien d'Artignon si nehodlá nechat kazit náladu seveřanským ředitelem, nicméně po reakci Tonskové nedokáže schovat úsměv, který mu to na tváři vyvolalo. Za to Kirgår se v tuto chvíli tváří, že poznámku této krásnohůlské slečny neslyšel. Lehce přimhouří oči a přeměřuje si svým zrakem Parvati po čas jejího proslovu. Když se volí vůdce týmu, opět se poušklíbne, opětuje Henraciovi jeho pohled. Podporu mu ale nevyjádří, záleží na ostatních, zda ho jako vůdce týmu přijmou. Příchozího Henracia si přeměří pohledem. "Henracio," osloví ho, "Nepleťte se, vaše spoluhráče vybral nestranný soudce, Ohnivý pohár, a do jeho volby jsem nezasahoval ani já," na jeho tváři se objeví křivý úsměv. "Myslím ale, že se nemusíte obávat. Pan Finnigan i slečna Bjoentegaard-Svendsen jsou oba výborní studenti. Na vaši kolegyni se můžete spolehnout, pokud dojde na magické tvory je opravdu dobrá, a při provokování pana Finnigana je velká šance, že se opravdu spálíte," odtuší. "Nejjistější pro vás ovšem bude, když se s nimi seznámíte sám a utvoříte si vlastní názor ... Mě teď čeká posezení s ostatními porotci, přeji vám příjemný večer a moc to nepřežeňte," s tím se s tebou tvůj ředitel rozloučí a vydává se za ostatními, kteří už opustili místnost. |
| |
| Jde se slavit Ředitel mi povypráví o všech z týmu a já si musím dát suvislosti dohromady. Takže já.... Asi hlavně obrana proti černé magii a trochu i černá magie... Prostě souboje. Dále Rob, ten se snad ničeho nebojí. Bylinkářka a ohnivec.... To by snad mohlo jít. Ředitel odejde a já se vydám také pryč. Doběhne mne Alex a hned za ní Mikkel, který mi nevadí, ale s Alex bych byl asi raději o samotě. Alex navrhne to, že půjdeme slavit a já s ní samozřejmě souhlasím. Jasně, v batohu mám nějaký pití ze severu, ale nevím, zda jsi na to stavěná. Mikkel zase začne navrhovat strip poker, nebo nějakou další hru. Strip poker? To by asi chtělo ještě někoho ne? Co Alex, znáš jeětě nějakou další sličnou slečnu? |
| |
| Tak nám to pěkně začíná... Kirgårova slova dávají znát, že je více než pyšný na svého oblíbence Henracia a možná i trochu na ten zbytek. Nijak to neřeším, jsem zvyklý na nedostatek uznání k mé osobě. Co mi, ale vyhovuje je hlasité odsouzení ostatních škol jako nehodných se s námi vůbec měřit. Potřebuju, aby si ostatní mysleli, že jsme jenom banda namyšlených maníků odkudsi ze severu a jak tak pozoruji Henraciovu reakci na ředitelova slova, myslím, že ten to nebude muset ani předstírat. Mít někoho takového v týmu je požehnání. Strhne veškerou pozornost k sobě, všichni nás budou mít pouze za Henracia a ty další, nechá nás stínu své nabubřelosti... zatím. Slečna Patilová vlastně shrne již známé informace. Jedinou novinkou je volba kapitána a i ta byla víceméně předpokládaná. Nutnost skládat zkoušky sice zamrzí, ale prakticky jenom z principu. Co je však zajímavější jsou váčky s prvními indiciemi. Nijak se netlačím, abych zjistil, co v nich je. Pěkně počkám až všichni nahlédnou a pak si je převezmu. Mám v hlavě hned několik prvních myšlenek, co by mohli kostky a písek symbolizovat, ale je příliš brzo na unáhlené závěry. Na místo kapitána se okamžitě přihlásí Henracio. Přesně to jsem předpokládal. Jen ať si myslí, že má vůdčí roli, ať se chová jako kapitán. Podle pohledů, která na něho Tora vrhá je mi jasné, že ho příliš nemusí a pokud se budu trochu snažit a přesvědčím i Roba, tak budu já tím faktickým kapitánem, který tým bude řídit. Jenom kývnu, že mi představa Henracia jako "kapitána" nevadí a sleduji, jak se přesunuje opět za ředitelem. Tora se vrhne do jakéhosi představení vlastní osoby, což není vůbec naškodu. Zvlášť v případě, kdy jí nikdo z nás tří zbylých nezná. "Andrew..." nabídnu jí ruku - na slušné vychování netřeba zapomínat - a pokývu hlavou "Věřím, že na podrobné seznámení se bude ještě dost času... v dohledné době, nejlépe dnes nebo zítra bych od tebe potřeboval menší laskavost. Mohla by si prosím tě zaskočit do knihovny a vypůjčit si několik knížek o poušti... Věřím, že se budou hodit..." pousměji se. Když s ní budu jednat mile, vážit si jí a hlavně jí brát jako platnou součást týmu. Tak nebude problém jí dostat na svou stranu a zajistit, že bude dělat, co jí řeknu já a ne ostatní. Ještě několikrát se pousměji na zbylé dva členy týmu a poté se několika rozhodnými kroky, stále s úsměvem na rtech, přesunu směrem, kde se zdržuje větší část Krásnohůlského týmu. Dokud bude Henracio plnit úlohu nabubřelého, zhýralého floutka a navazovat kontakty s poslední členkou Krásnohůlského týmu a tím albínem z Bradavic, tak je třeba aby tady byl někdo, kdo se bude chovat mile a pozorně a bude působit slušně a příjemně. "Dámy..." lehce se ukloním "Možná jste moje jméno, již zaregistrovali při ceremonii, ale dávám přednost osobnímu seznámení... Andrew Finnigan, těší mne..." natáhnu směrem k trojici ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Tora Magnusson pro Nabízenou ruku přijmu a pevně ji stisknu. „Těším mě Andrew. Doufám, že se nám práce povede co možná nejlépe.“ usměju se mile. Vypadá docela příjemně. Alespoň se mi zdá. „Ano, tak hodná jistě být můžu, ale pokud tě zajímá můj názor, podle mě je poušť naprostá hloupost. Kde chceš hledat v Británii poušť, a stěhovat všechny účastníky, porotu, diváky a novináře do pouště? Takovou dálku? Navíc mi přijde moc jednoduché, aby to byla poušť. Turnaj kouzelnických škol má prověřit nejen naše schopnosti, ale i inteligenci, představivost a schopnost dedukce. A kolik inteligence ukáže, když uvidíš písek a řekneš, že poletíme na poušť, protože tam je písku hodně? Podle mě se v písku objeví mapa. Ale zatím nevím jak ji vyvolat. Napadlo mě ho buď zahřát, nebo nasypat do vody ale nějaké přírodní. “ pustím se do dedukování, ale pochybuji, že mě někdo poslouchá. Andy se zajímá o slečny s Kránohůlek. To jsem jediná kdo to bere vážně? A nechce to řešit na poslední chvíly? |
| |
| Síň slávy - moje malá vsuvka Takže tady máme síň slávy. Popravdě řečeno, dle tradic téhle soutěže, by se spíš hodila výzdoba jako do krematoria. Ale co už. Britové byli vždy konzervativci. Vyslechnu si proslovy. Vždycky rád poslouchám našeho ředitele. Jeho proslovy slýchávám dlouho a popravdě jsem asi jedinej, který si ho zapamatuje i včetně nádechů a jiných blbin. Inu, každý jsme nějaký. Následuje další rozhovor, který je pro mne mnohem poutavější. Popravdě stejně nevěřím, že by poslední úkol nebyl o tom, že by jsme neměli jít proti sobě jako jednotlivci, ale budiž, zatím zkusím týmovou práci. Jako správný zastánce svého rodu nasadím lehce přihlouplý výraz, když po nás chtějí vybrat velitele. Popravdě je mi to úplně putna, kdo to bude. Stejně ho nebudu poslouchat, když bude dělat blbosti. Proběhne pokus o navázání kontaktu od našich kolegů. Naštěstí Andy i Henry jsou celý natěšený dostat se do společnosti. Inu, každý jsme nějací. "Rob, zvěromág a asi nic zajímavějšího na mě není." Představím se v dánštině, dřív než kluci utečou. Celkem se mi nelíbí, jak Andy rozdává úkoly. Naštěstí mě vynechá. Možná je to lepší pro statiku této místnosti. Tory nápady nejsou špatné. Osobně bych tipoval trochu jiné věci, ale to bych řešil už mezi méně párů uší a rozhodně méně páru očí. |
| |
| soukromá zpráva od Robert Addams (F7) pro Moje nápady jsou trochu prozaičtější. "V zásadě kostky mohou určovat pořadí a písek čas, který si můžeme rozdělit." Sotva to dořeknu, uvědomím si, že je to z části blbost. Chybí nám tu určení místa. "Nebo můžeme projít celou školu a najít nějaký prostor, který má všechny tyhle místa." Nasadím lehce zamyšlenou masku. "Nebo je to jejich hřiště na famfrpál, to mají taky jako pískoviště." Tuhle myšlenku si prozatím nechám pro sebe. "Skoro bych navrhl nechat naše dva lovce smíchat se do davu a my by jsme se mohli v klidu vypařit." Lehce se usměju. Nemusím mít fotku na každém plátku. Na to jsou tady jiní. |
| |
| soukromá zpráva od Tora Magnusson pro S jeho nápadem na vypaření se souhlasím. „Mohli bychom se vypařit. V denním věštci společná fotka nás 4, co se dělala na začátku, stačí. Veřejné vystupování není zrovna můj koníček. Co se sejít venku v Za…na pozemcích? Nebo u jezera. Teď když škola oslavuje, tam nikdo nebude a bude tam klid.“ A pro technickou poznámku ano první návrh měl být zapovězený les, ale pro zatím nevím jak moc dobře vychází Robert s pravidly. |
| |
| Nad záchodovou mísou Uslyšel jsem za sebou bratrancovo volání, ale nemohl se zastavit. Nečekal jsem ale že přiběhne za mnou, copak nemá celý zbytek týmu co na práci? Nemám už co dávit. Asi i proto, že jsem toho večer zase tolik nesnědl. Myslím že odpověď na to, jaké by bylo být mezi vybranými, jsem právě získal. Hnus... Ohlédnu se po Azovi roztřeseně. Jo jasně... Jsem ten nejtalentovanější... Otřu rty do rukávu hábitu a přerývaně dýchám. Vypadá účastně. Ještě nikdy jsem s ním nc podobného nezažil. Ne až takhle vyhroceného. Neměl by teď být někde jinde? Copak si nemají volit vůdce? Nedostali nápovědy, které je třeba rozluštit? Ale ať je to jak chce, je Eleazar teď a tady se mnou. Snad bych měl být rád, ale já nějak nevím co si myslet. On nemá tytgéž problémy. Není mu špatně z pomyšlení, co ho čeká. To mě ano. Mě jo... "J-já... Já se nepřihlásil, chápeš to? Nevhodil jsem svoje méno do poháru, jak mě mohl vybrat?" sdělím mu pravdu o strašlivém tajemství odhalující prapůvod mého zoufalství. Nejdřív moudrý klobouk, tEď ohnivý pohár... "Proč já?" |
| |
| soukromá zpráva od Robert Addams (F7) pro "No přemístit by tady nemělo jít." Trošku se ušklíbnu. Vím, že jsem o tom něco četl, že je to tu ošetřený. Jako spousta jiných životně důležitých věcí. "No každopádně, když se naši dva pávi budou natřásat před foťáky, nemuselo být tak těžké prostě odejít." No popravdě místo, kde by mohl být klid, není tak lehké. Je tu moc společnosti. "No začal bych u jezera." Podívám se na hodinky. "Tak za půl hoďky. To by mohlo stačit na průchod touhle barabiznou." Usměju se a opět nasadím přihlouplou masku. "Navíc se můžem vždycky vymluvit, že jsme šli pro něco na loď." |
| |
| soukromá zpráva od Tora Magnusson pro Zasměju se. „A jako bych já uměla se přemístit, nebo to měla oficiálně povoleno.“ Poznamenám vesele. „Ti dva jsou teď evidentně ve svém živlu, v centru pozornosti dívek a foťáků. A to mě nějak neláká, ani jedno. A navíc stejně pochybuji, že by si někdo náhodou všiml, že tu nejsme.“ Utrousím lehkou poznámku ohledně zanedbatelnosti mé osoby na večírcích tohohle typu. Tenhle druh pozornosti mi nesvědčí, ale až dojde na lámání chleba, budou rádi, že mě mají v týmu. Není radno podceňovat holku, i když je jí jen 15. Někdy může překvapit. „Souhlasím, půl hodiny by mělo zcela postačit.“ Odkývnu mu a pak se rozdělíme. Musím si v pokoji ještě něco vyzvednout a převléknout se. Pak se ale už odeberu k jezeru, kde vyhledám Roberta. Není to ani půl hodiny. Můj hábit je odložen a jsem v temně zelených maskáčových kalhotách a vojenské bundě stejné barvy s Norskou vlajkou na rameni. Přes rameno mám temně zelenou brašnu. Na levém rameni mám hořčičně zbarvenou Kluběnku a kolem pravé ruky omotaného dvouhlavého sytě oranžového hádka s černými pruhy. „Jsem tu. “ zahlásím se vesele. |
| |
| soukromá zpráva od Robert Addams (F7) pro "Dobrá. Půl hodiny." Rozloučím se a vmísím se do davu. V zásadě se snažím splynout s davem a vytratit se. Když se o půl hodiny později dostavím na břeh jezera, tak je můj směr opravdu od lodi. Byl jsem se převléknout. Můj společenský hábit ani z daleka nepředstavuje to, co bych si byl ochoten představit pod pracovním oblečením. Hábit tedy vystřídaly šedé pláťáky, šedá mikina s kapucí a zelený svetr pod mikonou. Přes rameno je přehozený ošoupaný batoh, bez kterého nedám ani ránu. "Takže kde začneme?" Jednoduchá úvodní věta. "Mám to tu prolezlé snad všude, ale jediné místo, který by nějak souviselo s pískem, mi připadá jejich aréna na famfrpál." Začnu diskuzi o možných trasách. |
| |
| soukromá zpráva od Tora Magnusson pro Pohladím lehce hádka na mé ruce. „Nemyslím, že by ten písek označoval místo, na kterém je písek. Bylo by to až moc jednoduché. Může to být prostředník. Věc, která nám pomůže k mapě, nebo ve které se mapa ukáže. Nad kostkami jsem uvažovala. Jsou 4 pokud 2x, nebo 3x padnou stejně jsou očarované. A 4kostky jako 4 čísla k určení přesného času začátku zkoušky…ale zkusit to logicky jde jen s kostkami. A ty tuším má Andy. “ povzdechnu si.
„Co se týče toho písku. Jak už jsem říkala. Může být očarovaný, aby mapu vydal za určitých podmínek. Úplně logické a první co bych zkusila je voda. Ale nejspíš voda z jezera, nabrat ji do lavoru a písek nasypat tam zkusit co to udělá. Vodu z úmývárky bych nepoužívala, je chemicky/ kouzelně ošetřená a rušilo by to účinky. A když to nebude pravda, vysuší se a jako by se nic nestalo. Písek taky můžeš rozžhavit a stane se z něj sklo.“ Možnost zkusit to ovšem opět naráží na to, že tu není Andy a s ním ty dva pytlíčky.
„Ale na hřiště na famfrpál se podívat můžeme. Osobně nejsem moc příznivec tohohle sportu. Moje rodina má spíše zálibu v kouzelnickém pólu. Případně co se týče písku tak ještě je na dně jezera. Spolu s dalšími věcmi…jako jsou jezení lidé nebo Hastrmanci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eleazar Nott *Az* (Z5) pro Když vidím, jak si utírá pusu rukávem, bez toho, abych měnil výraz, mu mimoděk vnutím ten svůj kapesník (je čistý, sněhově bílý, jen v pravém dolním rohu je černou nití vyšit erb Nottů) do ruky, vcelku nenuceně a přitom se tvářím jako by nic. Ostatně tohle je spíš taková mimovolná reakce. Pozoruji ho, jeho roztřesený výraz. Poslouchám, co mi říká. A kdesi v koutku mysle mě dloubne výčitka. "Napadlo mě to," odpovím na to prostě. "Chci říct, vypadal's opravdu ohromeně ... a taky k tobě moc nesedne, aby ses přihlásil sám," trochu nejistě se na něj usměji. Snažím se vážit slova, což je pro mě dost nepřirozené. Nicméně se nechci Scorpia nějak dotknout, naštvat ho nebo prostě plácnout něco, co by vyznělo blbě. Jenže je těžký snažit se mluvit vážně, když většinu času mám pusu plnou hloupých řečí. "Já nevím, proč tě vybral," odtuším, což je náhodou pravda. "Ale stalo se to ... A ty teď všem můžeš ukázat, že jsi schopný čaroděj ..., tvoji rodiče na tebe budou určitě hrdí!" prohlásím. A pak natáhnu ruku a pocuchám mu vlasy v něčem, co bych nazval bratrské gesto. "Hlavu vzhůru, Scorpie," prohodím. "Nebude to tak strašný. Jizvu na čele nemáš, tak snad se vyhneme i návratu Pána zla," zakřením se a jsem si vědom toho, že mám v hlase i ve tváři svoji typickou bezstarostnost. Trochu se proto zarazím a doufám, že si to zas nepřebere nějak debilně. |
| |
| soukromá zpráva od Scorpius Malfoy (B5R-M) pro Mimoděk přijmu kapesník s Nottovským erbem. Ústa už mám čistá, tak se jen smutně zadívám na ten obrázek v rohu. Malfoyovský erb je zaké velmi známý a ctěný, ale já ho ze všech svých věcí odpáral a na ty nové jsem ho ani nedával vyšívat. Nějak mi připadalo, že ani nejsem hoden ho nosit. A tady bratránek má ten svůj na kapesníku. Tak to vidíš, no... V první chvíli na Aze vzhlédnu. On mi věří? To by byl totiž snad úplně první. Vzhlížím k němu, okatěji než celý svůj dosavadní život. A on se tváří, že svá slova snad myslí i vážně. Někde uvnitř mě, trochu povolily křeče a já se sesul vedle mísy a povzdechl si. Jasně že to nemůžeěš vědět. povzdechnu si hlasitě. Ale příležitost? Víš příležitost můžeš dát někomu, kdo o ní stojí a má na to se jí chopit a něco změnit. Copk s tím asi udělám já? Skoro bych byl radši moták, než tohle. A Hrdí rodiče? To možná na tebe, Azi. Na tebe jo. to budou vždycky. já abych od teď chodil mudlovskýma kanálama. Té jeho poslední poznámce se ale musím uchechtnout i já. Prej návrat Pána zla. Ale skoro bych se podíval, jestli fakt nemám na čele nějaký znamení, jako nenáviděný všemi kouzelnými předměty. Nakonec jen klidně už vyrovnajěším hlasem s pohledem do prázdna řeknu jen: "Asi bys měl být teď někde jinde, ne? Lepší bude když budeš kapitán týmu ty, než jeden z těch dvou..." |
| |
| Volba a indicie Řekli nám ať se posuneme do zdejší Síně slávy, kde na nás shlíželi vážení čarodějové minulé doby. Poháry, plakety, medaile vystavené ve vytrýnách jen podtrhovali vážnost a důležitost této chvíle. Postavím se po bok Amalii a ostatním členkám svého týmu. Hrdá a navýsost spokojená, jen co je pravda. Osobně si o sobě myslím, že na to opravdu mám. Pravda jsem tu jedna z těch mladších, zvlášť od nás z Krásnohůlek, ale když vidím roztřeseného blonďáka z Bradavic, myslím, že stavět náš tým až za Bradavické, bylo od ředitele Fjaerstrangu, opravdu velmi neuctivé. Avšak mám dost hrdosti, abych jeho poznámku přešla stylem - HLUBOKÁ IGNORACE. To Tonksová jako obvykle co na srdci to na jazyku. Jsem ráda, že náš ředitel se drží střídmého zdrženlivého přání štěstí. Už jen pro to, že od nepovažuji za dobrý tah od ředitele konkurenční školy zmínit jednoho studenta nad ty ostatní. Ačkoliv, to je koneckonců jejich věc. Ta naše je, držet se pohromadě využít svých silných stránek, omezit ty slabé a hlavně ZVÍTĚZIT. Poslouchala jsem ministryni pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci a hlatala každé její slovo. Děsně mě vytáčelo naprosto nevhodné chování toho bradavického blonďáka, ale když se nakonec toho všeho sebral a rozběhl ven s tím že je mu špatně, usoudila jsem, že asi není dobrý nápad soudit jej příliš přísně. Bylo toho na něj zjevně moc a tak si šel ulevit. To já se cítím, jako už nyní jako na stupínku vítězů. Váčky převzala Tonksová a posunula je k Isabell. Ta je předala Amalii a ta zase mě. Písek a kostky... No vida, ráda řeším hlavolamy, to nebude snad tak těžké, holky mi jistě pomohou. A tonksová snad taky plácne něco, co nám to pomůže rozlouksnout, i když samozřejmě zcela nečekaně a nechtěne... prolétne mi hlavou a váčky zavřu. Tonksová hned řekne, pro kterou z nás patří její hlas a už se žene za chlapci z konkurenčních škol, aby to oslavili. Jen zakroutím hlavou. Tolik k zodpovědnosti některých z nás. No alespoň se s nimi jde opíjet ještě před tím, než můžeme mít nějaká tajemství... povzdechnu si. Otočím se na Amalii. Vypadá... No tak nějak zvláštně. Prý zda si myslíme to samé co Tonksová. Inu to je zvláštní otázka. Ale opravdu si můžeme dovolit nebýt za jedno? Navíc Am je kamarádka a co na tom, že bych sama chtěla vést tým? Ukázat naplno svůj potenciál? To ona má na koho dělat dobrý dojem, pro koho se bít do roztrhání těla. Já? Já mám jen vlastní ctižádost i jako řadová členka týmu, pokud zvítězíme, budu nepřekonatelně slavná a dokonale uznávaná... Usměji se na Amalii. "Jistě. Tonksová nepřipadá v úvahu." zasměji se. Své jméno nezmíním a o Isabell toho mnoho nevím. Vlastně vůbec nic. "Můj hlas máš jistý." Podpořím jí, jak si doufám zaslouží. Vede pěvecký sbor, kterého já jsem pouhou členkou. Zkušenosti má a schopnosti taky. A já? já si dovolím zapojit převážně svůj mozek a talent. "Co se mě týče, hodlám se nad těmi věcmi pořádně zamyslet, ale někde, kde nás nebude poslouchat neřítel. Navrhuju přesunout se do našeho kočáru, co vy na to?" S těmi slovy si poskočím a odeberu se pryč jak od severských tak od Bradavických do našeho kočáru, kde se hodlám usadit v ložnicích a otevřít váčky tak, aby do nich mohl kdokoliv kdykoliv nahlédnout. Samozřejmě z nás čtyř, ačkoliv po Tonksové se slehla zem. |
| |
| soukromá zpráva od Andrew Finnigan (F7) pro Ještě než naší skupinku opustím jsem svědkem prvního pochybovačství. Rozumím mu, ale stejně nejsem rád, že nevěří mému úsudku. Rozhodnu se tedy vysvětlit svůj záměr polopaticky. Ne, že by se mi do toho extra chtělo, vždycky platilo "čím víc ostatní vědí, tím víckrát se to může celé posrat...". "Takže... zaprvé nikdy nevylučuj sebenepravděpodobnější možnosti, zadruhé jsme tým, kde je největší věkový průměr to znamená, že se od nás očekávají největší znalosti a pokud si takový tým začne shánět věci o něčem určitém, tak to minimálně zaseje do hlav ostatních brouka. Pochybnost, že by to přeci mohlo být něco s pouští ačkoli to je velice nepravděpodobné, budou s touto možností muset operovat a to je donutí soustředit se na více věcí, propočítávat spoustu variant a možná víc a nebo se nestane vůbec nic. Ovšem vzhledem k tomu, že nás to stojí pouze vypůjčení si několika knih, tak proč to nezkusit, že?" pousměji se, doufám, že teď už to pochopí. Právě takovéhle maličkosti, titěrné pochybnosti a nesoustředění se činí rozdíl mezi výhrou a prohrou. |
| |
| soukromá zpráva od Eleazar Nott *Az* (Z5) pro Můj úkřen se trochu rozšíří, když se bratránek uchechtne. Pohodlněji se opřu o stěnu kabinky a pokukuji po něm. Na jeho slova se musím uchechtnout sám. "Ne," opáčím. "Myslím, že jsem na tom správném místě, kde bych měl být," zakřením se. Zadumaně nakrčím čelo. "Nemluvě o tom, že kapitánem se už samozvaně zvolil Larsen. Protože jsem běžel za tebou, neměl jsem moc čas protestovat a nejsem si jistý, jestli Johny měl námitky," povzdechnu si. "Stejně bych kapitánem být asi nechtěl," dodávám a zamračím se. "K čemu to? ... Ale toho nebelvířana poslouchat nebudu," odtuším. "Spíš mi řekni, co si myslíš, že by mohli symbolizovat ty kostky a písek. Ve snáři jsem před pár dny vyčetl, že písek je symbolem života plného nesplnitelných přání, bolesti a strachu, ohrožení a nejistých poměrů. Což teda určitě není ono. Taky to může odkazovat k hodinám ..., takže nějakému omezenému času," zamračím se a pak si jen povzdechnu a nechám to vyznít do ztracena. Beztak tohle jsou úvahy úplně od boku, nemluvě o tom, že pytlíčky má stejně ten otravnej nebelvířan. "Nechceš se jít projít?" navrhnu mu nakonec. |
| |
| Indicie Blonďák neodpověděl, jen se tvářil ještě hůř než předtím. Nemám proč se vnucovat, je to jeho věc a proč bych se já měla nějak angažovat, když nemá ani za nehet slušnosti? Ne, I já mám své hranice. Popravdě jsem se na něj jen naposledy podívala koutkem oka a pak opět začala věnovat svou pozornost jen a jen těm dospělým. Ředitele seveřanů jsem přešla naprosto bez povšimnutí. Tohle jeho popichování a vychvalování jeho žáků nebylo nic proti tomu, co mi dělali sestry. Zadívala jsem se na svého ředitele, když k nám promluvil a s lehkým úsměvem jsem přikývla. To už se ale slova ujímá Parvati. Chápu, tyhle pravidla. Nic složitého přece, to by nepochopil snad jenom Trol. Snad to řekla jen pro to, aby se ujistila, že s tím všichni souhlasíme. Tedy, teď už je na souhlasy přece jenom trochu pozdě, že? Okamžitě však navazuje svým dalším proslovem. Čelo se mi trochu zkrabatí, když řekne, že máme jen čtrnáct dní na přípavu na první úkol. Je to hodně brzy. To není ani trochu dobré. Ovšem brzy se mi dostanou do rukou i váčky s úkolovými předměty. Zamračím se na písek. Kostky můžou být hra. Možná taky něco o štěstí. Doufám, že je nenapadlo hrát tady ještě ke všemu tu mudluvskou hru, člověče nezlob se. Nad tím ale jen zatřesu hlavou a podám váčky dál. Opět pohlédnu na naše vedení, nakonec, mě se zkoušky nijak netýkají. Až příští rok. Nemám proč nějak na tuhle zmínku reagovat. Ovšem to, že si máme zvolit vůdce, to mě trochu zarazí. Vážně jsem ráda, že tohle nechtějí ani jedna přiřadit mě. Jsem zodpovědný člověk, to ano, ale velitel týmu bude mít daleko větší zodpovědnost. Zadívám se na Amalii. „ Já si myslím, že budeš dobrá velitelka.“ Povím jí s lehkým úsměvem a zadívám se na Geneviev. „ No.. je rozhodnuto.“ Usměju se a zároveň se opět podívám na váčky, které Geneviev drží. Přemýšlím co všechno by to mohlo znamenat. Hrací kostky a písek. Snad jen čas a nějakou hru, ale… to neodpovídá zrovna dvakrát tomu, co by se teoreticky mohlo dít. Měli by to být nebezpečné hry. Jenže … co je nebezpečného na kostkách? Písek, ten umí být nebezpečný, to ano, ale ty kostky? Losování pořadí? Náhoda? V přemýšlení mě vyruší až nějaký chlapec. Pohlédnu na něj a na jeho nabízenou ruku. Někdo slušný se objevil. Zřejmě, dost slušný na to, aby se sám představil. „ Isabell Charlotte Sophia d'Altagoire Grimaldi. Jednoduše Isabell. Potěšení na mé straně.“ Pousměju se a stoupnu si trochu stranou, aby se případně mohli představit i mé dvě spoluhráčky. Jestli ano nebo ne, to je na nich… Pohled pak mi sjede opět na Geneviev, když začne mluvit. „ Nejsou to nepřátelé, tyhle hry mají ukázat kouzelnickou spolupráci a zpevňovat naše vztahy, nejde o to, že hrajeme proti sobě.“ Podívám se po všech týmech a potichu si povzdechnu. Ono tu moc lidí zodpovědných není, ale alespoň, že chtějí slavit společně. Bohužel já na takové věci nejsem. Spíše tomu radši i vyhýbám. Nemám ráda, když jsem středem pozornosti, už tohle, že mě vybral pohár je hodně. „ Kočár je dobré místo, to máš pravdu, ovšem … Měli by jsme jít první do knihovny, zítra už tam nebude vůbec nic o tom co se týká kouzelných kostek, a písku. Na to je nás tady hrozně moc.“ Zadívám se na ní. A hlavně. Měla by o tom přeci rozhodovat Amalie. Vážně mě zarazí, že ona se tu chová jako velitelka, když teď sama zvolila jí. Podívám se s povzdechem na Amalii a vydám se za Geneviev. „ O tomhle by hlavně měla rozhodovat ale Amalie.“ Povím, když tu uspěchanou konečně dojdu a podívám se na váčky, které drží. Přijde mi až moc suveréni. Úplně zbytečně suverénské děvče. |
| |
| soukromá zpráva od Scorpius Malfoy (B5R-M) pro Zašklebil se. Na fakt, že se Larsen prohlásil za vůdce mohu jen pokrčit rameny. Nejhorší na tom je, že je mi to vlastně fuk. Proč by se to vlastně mělo nějak týkat mě? Jako že ho budeme muset poslouchat? Někoho, kdo o nás neví vlastně vůbec nic? V tomhle směru asi dám za pravdu bratranci a nebudu ho na slovo poslouchat. Kostky? Písek? Jak se mi udělalo zle, ani jsem se na indicie nepodíval. Teda já nejsem zrovna mozek týmu, ale řekl bych, že v tomhle to fakt nebude, prolétne mi hlavou jakmile začne rozebírat snář. "Ale jo, proč ne," zvednu se a zamířím z kabinky ven. Koneckonců proč bychom se nemohli projít? "kostky a písek? Jaké kostky? A jestli písek říká, že máme málo času, jak máme podle kostek zjistit místo konání? Pokud písek souvisí s hodinami tak to se máme dostavit do vstupní síně tam jsou přesýpacví hodiny každé z kolejí." Uchechtnu se. Ale jak to jde dohromady s kostkami to fakt netuším... |
| |
| soukromá zpráva od Eleazar Nott *Az* (Z5) pro "Bezva," reaguji a vypravím se hned za ním. Vyjdeme na chodbu, odtud nás spíše podvědomě vedu z hradu ven a pak cestou k jezeru. "To zní docela vtipně," prohodím k bratranci bezstarostně, když zmíní Vstupní síň. "Tak, ty kostky jsou 4 a jsou to obyčejné šestistěnky. Ale docela dobře by mohly udávat třeba souřadnice," navrhnu. "Ale máš pravdu, že je asi logičtější spojovat s místem ten písek," přisvědčím. "Jenže kde vzít v Bradavicích písek?" opáčím. "Snad jen na dně jezera," ušklíbnu se. "Nebo na hřišti," a při myšlence, že by se jednalo o famfrpálové hřiště se žaludek sevře mě. Já na koště nevlezu! Nikdy! Raději se lehce uchechtnu a pohodím hlavou, jak se snažím tuhle nepříjemnou myšlenku vyhnat z mysli. |
| |
| soukromá zpráva od Scorpius Malfoy (B5R-M) pro Jen pokrčím rameny. jo taky mě to vlastně přišlo docela vtipně. Což o to hodiny tam jsou, čtvery jsou taky, ale že by to mělo opravdu souviset s naším úkolem? Čtyři kostky, čtyři šestistěnky. Souřadnice ne... to je blbost, nemůže určovat souřadnice náhodně, to by každý přišel někam jinam... Přemýšlím nad jeho slovy. Ano písek a místo. Dno jezera? no možná... Hříště? Lehce se zasním. Před pár dny jsme měli tréning a já se zase mohl jen dívat. Zahledím se kamsi do dálky. Ale asi ne... "Hřiště bych neřekl... Povolili hůlku, ne koště," což je ostatně pro tebe dobře, ne? pomyslím si směrem k němu, ale Az nevypadá, že by mu to dělalo nějaké starosti. "Taky záleží, jestli to hřiště pro dané účely nějak upraví nebo ne. Ale celkově, na hřišti je většina travnatýho porostu, takže..." Zase žádný písek. Kde ještě může být písek? Tak přemýšlej Scorpie jde tu i o tvůj život! "Nevím," jsem nucen po chvíli přiznat. to akorát procházíme vstupní síní směrem ven a mě padne pohled na velké hodiny... Byla to jen vteřinka ale i tak jsem za Azem zaostal o dva kroky a musel popoběhnout, abych ho dohonil. Vrhnu po něm omluvný pohled a doufám, že ho pochopí. "Osobně bych to zatím tipnul spíš na to dno jezera. Ale co s kostkama? Asi nemají symbolizovat dlažební kostky... Řikáš, že jso čtyři. Že by každá pro jednoho? Možná se dají otevřít a v každé z nich bude ještě nějaká další nápověda. Nebo celé rozložit a seskládá se z nich třeba celá mapa a když jí posypeš pískem získáš cílový místo..." Ale to už by bylo asi moc komplikovaný. "Nebo jsou na nich nějaké skryté symboly psané neviditelným inkoustem. Nebo jsem měl pravdu s těma hodinama. Třeba z každýho týmu jednoho vemou, zavřou ho do obrovských přesýpacích hodin a ti ostatní ho od tamtud budopu muset dostat tak že dovnitř budou sypat písek ze dna jezera." Uchechtnu se a pak se začnu vlastnímu vtipu i smát. Někdy opravdu stojí za to vidět Azův výraz. |
| |
| Směr - kam vlastně? Jsem až překvapena tím, že jak Gen tak Isabell souhlasily s tím, že bych měla být kapitánkou, nečekala jsem, že bychom se tak rychle dohodly, ale...ale nakonec se to povedlo. A upřímně, nejsem si jistá, zda jsem to tak chtěla. Je to zodpovědnost. Není až příliš velká? Čas na panikaření bude ovšem někdy jindy, protože ještě než se odebereme jinam, příjde k nám chlapec z Fjærstrangského týmu a slušně se představí. Hned po Isabell mu věnuji drobný, milý úsměv, natáhnu ruku a zlehka si potřesu tou jeho. "Potěšení i na mé straně, pane Finnigane," odpovím mu anglicky. "Mé jméno je Amalie Dienne" To už se ale začínají dohadovat o tom, co podnikneme dále a tak se na pana Finnigana omluvně pousměji a otočím se na Gen s Is, které, jak se mi zdá, řeší první spor. Is má samozřejmě pravdu, nejsou to naši nepřátelé, měli bychom je brát jako kolegy... Ale je jednoduché nechat se unést. Budu si na to muset dávat pozor. Hlavně být zdvořilá a nepoddávat se emocím. "Omluvte nás, máme ještě něco na práci. Užijte si oslavu." Lehká poklona směrem k Andrewovi, poté se ale už obracím k dívkám, které míří pryč. "Kam půjdeme?" zopakuji po nich francouzsky, jakobych ani pořádně nevnímala, o co tu jde. Rychle se ale vzpamatuji a zamyslím se. Je zvláštní, že o tom mám rozhodovat právě já. Gen by se na to možná hodila více... "Promiň, Gen, ale Isabell má pravdu, zítra by v knihovně už nic nemuselo být." Nerada se svou kamarádkou nesouhlasím, ale co jiného mám dělat? Takže směr knihovna... |
| |
| soukromá zpráva od Tora Magnusson pro Kdybych to měla v povaze, vybublám a na dvě doby ho seřvu, že by si to za rámeček nedal, ale moje slušné vychování mi to zakazuje. Proto jen zavřu oči, zhluboka se nadechnu , vydechnu a až pak začnu mluvit, ale naprosto klidně. „Takže za prvé, jsem sice mladší, ale rozhodně nejsem pitomá. Za druhé, přestaň mě laskavě poučovat a finálně za třetí neplánuju být v našem týmu přines a podej, a pokud sama nevěřím, že by to něco s pouští mělo být, nebudu k tomu hledat literaturu a ztrácet s tím čas, aby si všichni mysleli, že jsem blbá. A pokud si to myslíš, přines knížky a ukaž mi, že se mýlím. A pokud se tím nechceš zabývat, poprosila bych tě o ty váčky, protože já bych se tím zabývala ráda ještě dnes večer, děkuji. “ |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Chalani sa môjho nápadu chytia s nadšením, ktoré som od nich očakávala. Mikkel však vytasí Poker a akúsi hru, o ktorej som v živote nepočula. Noo...naše dievčatá sú vúčšinou dosť... uzavreté, a neviem či budú vôbec vedieť ako sa hrá poker, ale skúsiť niečo môžem. Cestou vezem svoju špecialitu, nechajte sa prekvapiť, vy sa postarajte ešte o jedlo, okej? Stretneme sa v chrabromilskej klubovni a môže sa to začať. Ak zoženiete ešte nejakých kamarátov, brániť sa nebudem. Vychrlím na nich informácie. Keď mi Henracio povie, že nie som stavaná na severské pitie, bojovne potrasiem hlavou a dlhými fialovými vlasmi. Uvidíme kto toho znesie viac, bábovka. Pichnem ho prstom do hrude. Pche, vraj nevie či som na to stavaná. Prepila som už kde koho. Ale..musím vymyslieť koho vezmem s sebou. Jeanette? Nie... tá nevydrží nič, o hodinu by grcala...možno ešte Siera...áno, Siera by sa na to dala, miluje kartové hry, a ten alkohol už prežije... Vychytím sa od nich aby som išla splniť svoju časť roboty. Asi o 15 minút prekročím potrét tučnej dámy a vojdem do klubovne aj s dvoma dievčatami. Jedna má krátke hnedé vlasy a oči rovnakej farby, je mi asi po plecia a je pomerne útla. Druhá má špinavoblonďavé vlasy zapletené do vrkoča prehodeného cez plece po prsia, je o čosi vyššia a zaoblenejšia. Akonáhle sa za nami zavrie portrét, vytiahne spod uniformy cigaretu, prútikom si ju pripáli a so slasťou vdýchne. Páni, predstvujem vám Sierru, našu metlobalovú stíhačku a majsterku v kartových hrách všetkého druhu a Melissu...no, veď ju spoznáte. Uškrniem sa. Melissa vydýchne dym a zaotrí na vás pohľadom, akoby nevidela celkm jasne. Dym nevonia tak celkom ako cigarety. Melissu, závisláčku na ľahkých drogách. To som nemohla povedať ani ja. Vyrastanie v muklovskom svete niekedy nemá práve dobrý vplyv. Aaaaa... Spoza chrbta vytiahnem litrovú fľašku akejsi tmavej tekutiny. ...čierny Francúzsky absinth. Vraj po ňom v noci máte niekoľkohodinové živé sny...ešte som ho neskúšala, je to premiéra. Nadvihnem obočie, akoby som sa pýtala- no čo, aká som dobrá? |
| |
| A teď to můžeme rozjet Podívám se po Henraciovi a zvednu obočí. slyšel jsem dobře? Podcenil holku v pití? To jsem udělal jen jednou... no... sice jsem jí tenkrát přepil, to by moje hrdost a ego nepřeneslo přes srdce, ale od té doby jsem se naučil druhýho v pití a zvláště holky nepodceňovat. právě naopak... nechat je se opít a pak... mno... je fajn, když jsou tak správně vláčný a povolný. ^^ "Jasně. Hele, jestli neznáte pravidla, není problém... naučím vás to. Stačí říct. Znám spoustu her s kostkama... kartama. Tedy mudlovských her." ušklíbnu se na ně. " ale jeslti přijdete s nějakejma jinejma... rád se přiučím" mrknu na ně. "A no... kdyby vás přestali bavit hry, vždycky se dá někam zdejchnout na košťatech." spiklenecky na ně mrknu. "Jasan! Jako by se stalo." Nahlásím na to jídlo. Přivolám si skate a na něm si to svištím rovnou do kuchyně uzmout nějaké laskominy skřítkům. Ti jakou jako obyvkle velmi pohostinní a v rámci našich oslav se sami nabídnou, že nám nějaké dobroty přinesou do společenské místnosti. Super! Rozloučím se s nimi a mastím si to zpátky k nám do věže. Samozřejmě cestou potkám pár kámošů, kteří přislíbí, že přijdou. No ostatně, je to v naší společenský místnosti, takže jakmile se to rozjede, tak se k tomu připojí všichni kolem. Zalítnu k sobě do ložnice, kde vytáhnu železné zásoby dánského piva, které mi při poslední návštěvě prarodičů daroval děda, prej abych nezapomněl. No... tohle je ta pravá příležitost se podělit. Snesu tu bednu dolů tak akorát včas na uvítanou. Holky si pozorně prohlížím a samozřejmě . Vypadají fajn, tak akorát na zapadnutí sem do skupiny. Tak nějak v rychlosti představím ty nejbližší Nebelvířany, co se tu už stihli seskupit. Některý ani neznám, ale to je fuk. Každej tu něco přitáhnul, protože u nás se s prázdnou nechodí. Obdivně písknu, když se vytasí s tím absintem. "páni, tak to si dám líbit. Hele, co mám já." vytasím se s pivem a pak ukážu na plný stůl. " A tohle je prej pozornost od našich skřítků." ušklíbnu se. |
| |
| Malé zpětné okénko pro vysvětlenou Finnigan se přišel představit hned po zvolení amalie za kapitánku týmu. Zatímco ona i Is se představili, Já nikoliv. Do teď jsme mohli uvažovat o nějakém seznamování se, ale nyní když jsme protihráči a protivníci a nepřátelé, to jaksi nepřichází v úvahu. Takže jsem ho sjela jen chladným pohlůedem ve snaze si ho přeměřit očima, otočila se na podpadku a vyrazila ze síně slávy s tím že vzhledem k Amáliiným slovům se náš tým právě hodlal zamýšlet nad předměty a v takovém případě tak nehodlám činit na očích někomu z jiného týmu na očích. Po cestě ven ze školy mě holky dohonily... Co? Nechápu Isabell a její názor na údajnou kouzelnickou spolupráci. to zní, jakobys chtěla aby se všechny týmy domluvly na strategii pohromadě. Otočím se na ní s výrazem: Jsi cvok? Myslim že mi někde něco uniklo... A pak začne o knihovně a Amalie se evidentně přidá, což nechápu už vůbec, ale holt jo, nedá se nic dělat. Povzdechnu si a zastavím se. "Za prvé, opravdu se nehodlám dělit o naše interní informace se členy ostatních týmů, ať už jde o kouzelnickou spolupráci, či nikoliv." Vysvětlím jen tak na okraj. "Za druhé, přišlo mi víc než logické se přesunout a doufám že i Am by dospěla ke stejnému závěru." Alespoň v tom mě prosím podpoř, ju? "A za třetí, jsou to indicie, ne artefakty, cokoliv v knihovně najdeme nám pravděpodobně k ničemu nebude. Ale fajn, někdo může přinést nějaké knížky, na to ale stací jedna, ne? Navíc Amalie předpokládám že se chtěla zamyslet nad těmi předměty a v Bradavické knihovně? teď večer? Někdo může odposlouchávat. A nebo nás chytí a bude průšvih, že jsme po večerce někde jinde. ale koneckonců jak chcete, já můžu taky držet jazyk za zby." S tím se otočím zpět do školy s hrdě vztyčenou hlavou a myslím si svoje. Jako bych tu nebyla. Až zjistíte že stejně tady žádný takový knížky nejsou, nebo jsou nám k ničemu, třeba mě vyslechnete! |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Alex řekne, že jsou jejich děvčata celkem uzavřené a že neví, jak se hrají některé hry. To nevadí. My je něčemu přiučíme! A usměju se. Poté se začne Alex kasat, že zvládne skoro vše. Já se tomu nebráním, nechtěl jsem se s ní vsázet, kdo toho vypije víc, ale co se dá dělat, tak se opijem oba. Turnaj je až za sedmnáct dní, takže mám čtrnáct dní na to, to vyspat. Dobře, ale až usneš a probudíš se ráno nad záchodovou mísou, tak se na mne nezlob, je to opravdu ostré. Rozdělíme se a já dojdu do svého pokoje. Otevřu svůj velký batoh chvíli v něm štrachám a poté, vuala, vytáhnu jakousi flašku se severskými nápisy. Alkohol v ní je průhledný. Flaška nemá ani pořádnou etiketu, je to napsané tužkou. Zobrazit SPOILER Tak, tohle by mělo stačit, aby to Alex opilo... Dojdu do Nebelvírské místnosti. Jsem tu samozřejmě jako první, všem to hrozně dlouho trvá. Jako další přijde MIkkel, kterému mávnu na pozdrav, ale nijak víc si ho nevšímám. Z naší trojice mě stejně nejvíc zajímá Alex a Mikkel.... Pffff... Vždyť je to páťák... Kolik mu je? Šestnáct? Nahoufují se tam davy lidí z Nebelvírů, na můj vkus je jich tu až moc, ale čím víc lidí, tím víc chlastu. A hodně chlastu mi vůbec nevadí, takže proti velké skupině lidí také nic nenamítám. Dále přijde Alex ještě se dvěma kamarádkami. Postoupím k nim a gentlemansky jí každé políbím ruku. Henracio Black. Možná už jste o mně slyšeli a pokud ne, ještě mnohé uslyšíte. Alex vytáhne černý absinth. Tak to si dám líbit. Koukám, že zvěsti, že dokáže sehnat skoro vše opravdu nelhaly. Ale já jsem taky nelhal, a tak tady taky něco pro vás mám. A ze stolu vezmu alkohol, který jsem přinesl. Nejspíše to vypadá na vodku. Čmajzl jsem to sousedům. Už jsem to u nich párkrát pil, ale pro někoho nezkušeného by to mohlo být nebezpečné. Že, Mikkele.... A podívám se na něj. Poté Mikkle vytáhne pivo a já se na něj podívám a řeknu: Nejsi trochu mladý na pití. Co? Páťáčku? |
| |
| Kapitán netrefuje potlouk a padá... Do Síně slávy vstoupím v naprosté tichosti a držím se v blízkosti Aze a tím pádem i Scorpiuse... Mikkel mi je více než jen trochu ukradený... neb ať si ten Nebelvířan dělá co chce, hlavně když bude ochotný spoluporacovat a nedělat ze sebe naprostého kreténa. Přítomnost dalších lidí, šampiónů a ředitelů opomínám až do chvíle, kdy zaslechnu slova Kirgåra. "Řekl bych, že trocha té zimy by byla vhodnější... přeci jen jim v našem pásu musí být dosti vedro." Pronesu tiše k Azovi a svou pozornost již nadále plně věnuji. Valnou část informací, které námlaskavě sdělila, jsem snal již z babiččina vypravování. Zvláště nejraději měla tu část o odcizení žaberníku a odhalení falešného profesora. Byl jsem nucen tu pohádku jako malý poslouchat skoro pořád... později jsem samozřejmě zjistil, že to pohádka nebyla a taky jsem si k tomu něco málo přečetl a to, že budou hry trvale zrušeny pravděpodobně opět bylo porušeno. 'Tentokrát jsme ale po čtyřech... sázíte na bezpečí skupiny, ale nedochází vám, že tak může zemřít i víc lidí zaráz, když jeden jediný udělá hloupou chybu.' Pohled mi automaticky padne na Mikkela Larsena a jeho nadšené přihlášení se o post kapitána komentuji tak maximálně protočením očí. O obsah váčků, které Larsen nadšeně vzal zatím nejevím zájem. "Klid Azi... nech ho ať se raduje, ona mu ta korunka rychle spadne." Pronesu tiše k protestujícímu kamarádovi a pohled mi padne na Scorpia, který vzápětí zmizí. "Dojdu za vámi." Prohodím k Azovi ještě než stačí zmizet a pak jen sleduji jak si Larsen hodil váčky do kapsy. "Accio váčky." Zamrmlu tiše s hůlkou v ruce, když je ke mě Larsen otočený zády. Váčky ke mě vystřelí velice rychle a Larsen si toho naštěstí ani nevšimne. 'Jak se zdá, štěstí je dnes na mé straně.' Pomyslím si a pousměju se. "Užij si to sám Larsene. Dám ti vědět až s tebou budeme chtít mluvit." Prohodím k němu a pomalým, rozvážným tempem se vydám směrem, kterým zmizeli mí dva spoluhráči a cestou míjím paní ředitelku. "Velice se omlouvám, ale jistě pochopíte, že je to pro dobro týmu. Samozřejmě se s Larsenem poradíme až k něčemu kloudnému dojdeme." Pronesu k ní, kdyby snad měla mít nějaké připomínky a přidám i z dvořilý úsměv. Poté projdu dveřmi a chodbou se vydám ke chlapeckým toaletám, kde tak nějak tuším ty dva. Na záchody jsem vešel právě v moment, kdy Scorpius začal vyvádět ohledně svého jména v poháru a v tichosti jsem k těm dvěma došel... držíc se v uctivé vzdálenosti, jelikož TO bych neustál. "Teď už na tom jestli jsi tam své jméno hodil nezáleží. Jsi ve hře a není cesty zpět, navíc se není čeho bát, jsme dohromady čtyři a nejsi na to sám." Pronesu svým chladným lehce ležérním stylem a dívám se na ty dva. Aze přitom probodnu silně tázavým pohledem, ze kterého je jasné, že mi začíná docházet, jak se Scorpiovo jméno do poháru dostalo. "Na otázku proč je jednoduchá odpověď. Pohár vybral ty, kteří jsou schopní a mají sílu něco dokázat Malfoyi." Lehce se na něj usměju. "Zamysli se, jak hluboko spadne tvým rodičům čelist až si přečtou v Denním Věštci, že tě vybrali? A jestli se bojíš o fotku... stál jsem v záběru, žádný strach." Udělám několik kroků směrem k oknu, které nakonec nechám otevřít pomocí kouzla. "Mimochodem, zabavil jsem Larsenovi ty dva váčky. Co v nich vůbec je?" |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Uškrniem sa na Mikkelove pivo. Fajn, pivo sa bude hodiť, brzdu treba. Pousmejem sa. Sierra až tak veľmi nepije... je tu skôr kvôli tým kartám a Melissa...no, ak zmieša drogy s alkoholom, tiež to nedopadne dobre. Ale sú to jediné dve dievčatá s ktorými sa ako tak bavím, ostatní sú všetkoo chalani. Bude to musieť stačiť. Keď sa Henracio predstaví, Sierra sa len zachichoce a Melissa si ho pomaly premeria pohľadom a natiahne ruku s cigaretou. Dáš si šluka na privítanie? Na tvári sa jej pomaly rozleje vláčny úsmev. Bylinky začínajú zaberať, čo? Uškrniem sa sama pre seba a zamierim si to najprv k stolu s jedlom, kde si vezmem do ruky obložený chlebík a sporciujem ho. Tí vaši škriatkovia sú perkfektní, to sa musí nechať. Tak páni, pripravte sa spodky, lebo ja lánujem dneska ten poker vyhrať. Sme v ňom fakt dobré, však Sier? Pritiahnem is k sebe drobú brunetku a strčím jej do ruky chlebík, prčom sama si zoberiem druhý. Začneme?. Spýtam sa, amierim si to ku krbu k pohodlným keslám a mávnutím prútika pritiahnem k sebe stôl, čím ho šlohnem d skupinke rokfortských študentov, ktorý na mňa začnú zazerať. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Alex promluví o pivu jako o brzdě. To se mi líbí. Holka, která se nebojí pít, ani flirotvat kde s kým a ještě byla drzá a našeho ředitele. Přesně můj typ. Vůbec mi nevadí, že je o něco mladší než já, ba naopak. Její kamárádka mi nabídne cigaretu. Ne díky, nekouřím. Radši se něčeho napiju. Tak můžu to otevřít? Zeptám se a ukážu na mou flašku. Vy jste dobré v pokru? To jste ještě nehráli se mnou. Radím vám dobře, nezačínejte se mnou hrát. Nechci skončit jediný oblečený. A zasměju se. Alex přitáhne stůl a já zatím čtyři židle . Naznačím dámám aby si sedli a já si sednu napravo vedle Alex. Teda ona sedí po mé levici. Můžeme začít. Tak co Mikkeli, máš alespoň ty karty? Je tu nějaké teplo, nemyslíte? Sundám si mikinu, pod kterou mám tričko s krátkým rukávem. Tričko mám celkem upnuté na těle, takže jde vidět má vyrýsovaná postva. Nemám velké svaly na rukou, ale ta přiměřeně. Celkem se mi hnusí, když má někdo obrovské svaly na rukou. Já už jsem začal. A zasměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro Henraciova podlejzavého chování si moc nevšímám. vtěrka Nicméně nad jeho výrobkem taky obdivně pokývám hlavou. "Jo tak něco podobnýho vozí děda z Finska... vypadá to podobně... a taky říká, že nejlepší je 6x destilovaná." zkoumám to. Nad jeho poznámkou se ušklíbnu. "No, pravda, že jestlis to pil jenom párkrát, tak bys to neměl přehánět. Ale neboj, kdyby se ti udělalo zle, postaráme se o tebe." ušklíbnu se na něj a plácnu ho po zádech v přátelském gestu. "Kdyžtak záchody jsou tu na patře, defakto za rohem, ale jestli chceš... ukážu ti je předem, abys na ně snáz trefil... až ti to nebude chodit rovně." Nad jeho poznámkou o věku se poušklíbnu o něco víc. " Copa? Pohoršuje tě to, pane slušňáčku?" uchechtnu se na něj. "Jsem nevěděl, že tak na severu lpíte na dodržování pravidel... a zákonů... To v naší domovině se řídíme, jen jedním - pravidla jsou od toho, aby se porušovala. A čím dřív, tím líp." vypláznu na něj jazyk. " Kdo ví, jestli už máš na to věk i ty." Opáčím, ne že by mě na tom nějak záleželo. To, že je sedmák ještě nemusí znamenat, že plnoletej. "Vyřídím jim poklonu." otočím se na jednu z dívek. "A taky kdybyste měli nějaké speciální přání, máme se ozvat. Bude jim ctí. Kromě toho oni vážně skvěle vaří." zasedneme tedy ke stolu. Vytáhnu karty. Nebudu se chlubit, že mi poker nějak výrazně jde, nicméně na druhou stranu... mě nevadí bejt svlečenej. Nemám se za co stydět a i když nejsem Arnold Schwartzeneger, jsem normálně stavěný celkem pěkný kluk. "Jsem zvědav, kdo se tu bude smát naposled." prohodím lehkomyslně. Na Henracia se podívám poněkud skepticky. Chodit do hradu s mikinou... zavrtím v duchu hlavou. Mě je tu v červeným tričku a černých džínsách fajn. "Ja, rozdávám." zahlásím a zamíchám karty, které potom rozdám. |
| |
| soukromá zpráva od Robert Addams (F7) pro Rozesměju se. "Tak já jsem tak trochu na jiné spektra sportů. Rozhodně ne ty kouzelnické." Tím celkem dobrovolně a ochotně oznámím, že nebudu asi úplně normální kouzelník, kterých jsou plné akademie. "No rozhodně můžeme porovnat barvu písků..." Pohnu bradou k vodě. "...ale teď bych se na dno nepouštěl." Oklepu se. "Začal bych pláží, možná i Zapovězeným lesem a pak bych skončil na hřišti." Navehnu trasu. "Viděl bych to na tak tříhodinovou procházku a pak to pro dnešek zabalit." To jak mluvím o trasách dává celkem znát, že termínu zapovězený se rozhodně nebojím. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Vyzliekame sa páni! Melissa na Henraciove "nefajčím" len mykne pleami a ponúkne aj Mikkelovi. Ak tiež odmietne, s radosťou si potiahne ďalší šluk. Oči jej začnú nebadane červenať, ale vyzerá nadmieru spokojne. Tá si bude o chvíľu lietať. Melissa, zlato, hačaj si. Posadím ju po svojej ľavici, zatiaĹ čo po pravej strane si sadne Henracio. Sieere teda zostane miesto vedĺa Melissy, takže Mikkel uzatvára kruh medzi ňou a Henraciom. Strelím pohľadom po Henraciovej flaške. Sme tu piati, kludne otváraj, to nebude trvať dlho a flaška padne. Zazubím sa. Henracio sa začne vyzliekať dopredu. Tak na severe musia mať riadne teplo keď mu mu je v mikine teplo. Mne moja čierna mikina s plynovou maskou na chrbte plne vyhovuje, tak si ju nehám na sebe, aj keď ma oheň z krbu začne príjemne zahrievať. Pri slovnej prestrelke medzi Mikkelom a Henraciom sa len zaškerím. Ste ako ženy... nehádajte sa a začnime už. A Mikkel...aby si sa najmenej nesmial ty. Po pár kolách sa ukáže moja posledná rýpavá poznámka ako dosť trefná. Zakaždým, keď príde na rad, si odpijem z Henraciovho zázračného moku, ktoré mu aj pochválim (Kámo...toot sa mi páči!) a pomly sa dostávam do stavu "je mi všetko smiešne." Melissa zoberie Mikkelove slová o škriatkoch vážne a na celé ústa po druhej marihuanovej cigarete vykríkne do spoločenskej miestnosti Chcem pomarančové mafiny! Z fľašky ubudne takmer až na dno a ja sa ešte stále neposúvam ďalej ako do miernej pripitosti, kedy sa často smejem. SKončím bez mikiny a obuvi, pičom skončím s nohami vyloženými rohu stolíka a spokojne si obzerám takmer nahých súperov. Odložená mikina odhalí biele tielko s jednou z obľúbených muklovských kapiel, pod ktorým sa črtá tmavá podprsenka a na bosých nohách sa zalesknú tmavočerveno nalakované nechty. Sierra si musela dať dolu svetrík, čo po pár panákoch pre ňu, ako už celkom pripitú nebol problém, obutie a rifle, čím sa ukázali jednoduché, pekne strihnuté tmavomodré nohavičky a Melissa, ktorá musela dať dole až 4 kúsky oblečenia bola nútneá si k tomu dať dolu aj tričko a sedí tam v bielo-ružovej podprsenke a kvetinovým vzorom a tmavoružových tangáčoch, očividne v stave alfa už úplne bez hanby, zapaľuje si tretiu cigaretu a škerí sa na všetkých okolo. Keď chalani skončia takmer bez všetkého, spokojne si opriem hlavu o ruku. Ja som vám hovorila že to viem hrať. Vyplazím na nich jazyk. Ale sekne vám to. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Zobrazit SPOILER Zabudla som :D |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Poker Alex řekne, že ta moje flaška moc dlouho nevdrží a měla pravdu. Po pár kolech, kdy jsem z ní pil hlavně já a Alex byla prázdná. OStatní pili hlavně pivo, a tak na tom jao my ještě nebyli. Když moje vodka dojde, podívám se na Alex a řeknu: A co to tvoje pití? To bychom si taky mohli dát. Vezmu absinth ze stolu a napiju se z něj. Poté ho podám Alex, která si nejspíše také lokne. Poker sice umím hrát, ale ne v takovémhle stavu. Když už jsem hodně opilý, asi třikrát prohraju a svléknu své oblečení. Nejdříve ponožky, poté tričko a nakonec i kalhoty. Zkončím jen v trenkách. Zobrazit SPOILER Hra pomalu končí, jelikož už jsem všichni skoro nazí. Nejlépe na tom skončila Alex, ta tam je v tričku, nejhůře asi Mikkel. Na Alexinu poznámku se jenom usměju a řeknu: Tobě taky. A vypadá, že toho chlastu asi fakt hodně vydržíš. Chvilku se jí dívám do očí. Líbí se mi, proč by ne. Je pěkná, chytrá a hlavně drzá. Prostě zlá holka. Takové mám nejraději. Nechceš se jít někam projít. Někam, kde je víc soukromí? |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro Cigaretu jako Henracio odmítnu. Zase všechny neřesti světa taky provozovat nepotřebuju. A tak se začalo hrát. Tak už jsem předesílal, že zase tak famózním hráčem nejsem. A na ty naše hraní, kdy jsme nejprve požili v nepřiměřené míře alkohol a pak začali hrát, nejlépe s amatérkama, to prostě stačilo. Abychom si přišli na své. No... hra plyne, alkoholu ubívá - jak té vodky, tak absint a co si budeme povídat, v mezi čase je potřeba doplňovat tekutiny i něčím jiným. Nabídnu pivo i ostatním. Nejsem škrt a je toho tu dost. Nedlouho po Melissině přání se na stolečku poblíž ní opravdu objeví jí požadované pomerančové mufiny, na což ji upozorním: "Hele, cos dostala." A co se týče hry... zpočátku jsem měl ještě jakž takž štěstí. Zbavil jsem se šátku a pásku od kalhot. Jak ale pokračoval čas a hladina alkoholu v mojí krvi se zvyšovala, snižovala se moje pozornost, soustředění a taky počet svršků na mě. Na řadu přišly i ponožky, když mi boty Henracio odmítnul uznat jako fant. Jak plynul čas, odhodil jsem i tričko a nakonec kalhoty. Došla vodka, došel absint a já jsem při poslední partičce zjistil, že mi už vlastně došly i fanty. Tedy... že ten poslední, co mám právě odevzdat jsou moje červené trenýrky s bílými pruhy, co jsem dostal od matky k narozeninám. Nechtělo se mi s nimi loučit nikoliv kvůli obnaženosti, ale kvůli citové hodnotě k nim. Ale musel jsem, když už jsem si to vymyslel. A tak si všichni mohli prohlédnout mé tělo v celé své nahé kráse. Moji světlou pokožku, na které nebyly nikde vidět bílé lemy od opálených plavek z léta. Zásadně jsem je nenosil. "Myslím, že jsem právě prohrál. Došly mi fanty." proshlásím se širokým úsměvem a pokrčím rameny. Sedím normálně, nač něco skrývat. Od Henracia nečekám, že by si mě prohlížel a jestli... tak ať závidí, jestli nevede standardní velikost. A holky? To je jiná... jen ať se podívají, co klidně za chvíli můžou mít. Na Alexin kompliment se ušklíbnu. " Díky... taky máte hezký prádýlko." zhodnotím a nijak se neostýchám si je necudně prohlížet. "i když se přiznám, že roucho Evino by na Vás vypadalo ještě lépe." |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Hra skončí tým, že Mikkel si musí vyzliecť aj posledný kus oblečenia- trenírky. Nevydržím to a hlasno sa rozosmejem na celú klubovňu. Sierra, už značne opitá sa nahne aby dokonca lepšie videla, stratí rovnováhu a prepadne cez bok kresla na Melissu, ktorá sa akurát cpe posledným mafinom. Obidve sa zvalia na dlážku a každá posilnená vlastným návykovým prostriedkom sa začnú rehotať. Spokojne sa na ne pozerám a lognem si ďalší glg z môjho absinthu, ktorý povážlivo ubúda. Začína sa mi motať hlava...To vidím na nejaký dobrý nápad ako pokračovanie dnešného večera. Otočím sa na Mikkela. Ale čo, mne si ešte nevidel ani to prádielko a už rozprávaš o, no...tom rúchu...nahote, chápeš. Začína sa mi trochu pliesť jazyk. Keď sa pozriem na buxu vypitých pív a dve veĺké flašky, čudujem sa že až tak neskoro. Zatiaľ čo Henracio mi dá iný návrh. V hlave sa mi pomaly roztočia kolečká. Mhh, mohla by som si užiť. Ale keď..to je moc jedoduché. Ja neviem. Takto ma to neba. Chcelo by ho to vyprovokovať, nech vidím či mu to stoí za to. Sierra aj Melissa sa pokúšajú nejako vstať, pričom sa Sierra zachytí o Mikkelove stehno a keď si uvedomí ako blízko mala k tomu, aby sa chytila inde, zvískne a celá červená sa znova zvalí na Melissu. Využijem tohto rozptýlenia a chmatnem po Henraciovom a Mikkelovom oblečení, sovju mikinu pošlem letiacim oblúkom na vrchol dievčenského schodiska, kam sa chalani nedostanú (čo som zistila veľmi rýchlo keď som tam chcela jedného tretí deň pobytu dostať) a nefungujú tam kúzla (áno, snažili sme sa to odčarovať), pričom priskočím k ohnisku ďalej od nich a zamávam šatami nebezpečne blízko pri plameňoch. Jedine že by ste chodili takto obnažení p zvyšok noci, holotrti. Čo hovoríte na polnočný kúpel? Zazubím sa na nich, no potom oddelím od kopy oblečenia trenky a hodím ich Mikkelovi. Som predsa len férová, okrem toho, keby ti to odmrzne bola by ho škoda. Zazubím sa a potom s nebezpečným zábleskom v očiach hodím veci rovno do žeravých uhlíkov. Pozerám sa pritom striedavo na oboch provokatívnym pohľadom a chechcem sa. Alkohol začína očividne pomaly ale isto účinkovať. Tak, čo spravia? Sierra aj Melissa sa konečne rozmotajú a sedia na dlážke s akou.takou rovnováhou, ale vidno že ich horiace oblečenie trocha zaskočilo a zmĺknu. |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro Alexin smích je nakažlivý. A co, že se evidentně smějou mě. Zřejmě jsem je pobavil. A já se rád směju taky. "pravdu díš... neviděl a netajím se, že bych se i rád podíval... a na vlastní prsty se mohl dotknout." srdečně se usměju přímo na ni. "Soudě podle prádla tvých kolegyň, i to tvoje musí být jistě velmi zajímavé. Aspoň tady" ukážu si na spánek " určite je." zazubím se a zvednu obočí. Hm... tenhle večer se rozjíždí přesně v rytmu jakej se mi líbí. A tahle kočka ta má styl! Házím po jí ještě jedním pohledem, když ucítím čísi ruku v těsnosti mých partií. Zasvítí mi očka. Že by se jedna ze slečen chopila své příležitosti? Nadšeně se ohlédnu. "čí hebká ručka si to žádá mou pozornost?" otočím se na dívky. Vzápětí poněkud zklamaně, když se tak prudce odtáhne. Ah, tak to byla jen nehoda... škoda... a já už se začínal těšit... Hm... ale ještě není všem dnům konec. Moji pozornost opět upoutá Alex. Ha, věděl jsem, že tohle nebude marnej nápad. A zdá se, že první nabídky už padaj. "Hm... chceš si zajistit mou pozornost a péči po zbytek večera?" nadhodím zvesela, i když mi při představě hořícího daru od matky zatrne. "Právě sis ji zajistila. I když by nebylo třeba uchylovat se k takovým podlým úskokům." zatvářím se na oko ublíženě. A pak láskyplně chytnu spodky, které zatím svírám v rukách a nějak nepospíchám s jejich oblékáním. Další poznámka mi na tváři vykouzlí hrdý úsměv. Ano to pravé ocenení pro mužské ego. "Hm... taky mám rád fair play..." ušklíbnu se na ni a zvednu se. Dojdu k ní i když mi to krz ty zatáčky všude trošku trvá. "Jistě tě neurazí, když na to noční koupání budeme mít všichni jednotný úbor, co ty na to? Stejně si myslím, že ti tu v tomhle..." dojdu k ní rukou s trenkama se opřu předloktím o krb za ní a čelem stojím k ní a teď jí prstem přejíždím po tílku a šortkách. "musí být vedro... Co kdyby sis to sundala... nebo" ještě víc se usměju. "Ti mohu podat pomocnou ruku. Stačí říct." Čekám, jak se vyjádří. Už teď se ale s tím oblečením může rozloučit, pude dolů tak jako tak. Tuhle příležitost si nenechám ujít. "A ohledně koupání... mám takové vylepšení... jak dobře umíš lítat na koštěti?" |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Alex ještěš nechce odejít, ale nevadí, noc ještě nekončí. Začínám motat slova a vlastně i myšlenky. Ale já toho chglastu vydržím hodně. Už jsem přeci jen něco vypil.Vodka došla.... Absinthu je zbytek, a tak ho sopiju... Absinth došel.... Alex dá návrh, že takhle budeme chodit celou noc. Nevad mi to, stejně jsem to v plánu. Neměl jsem se za co stydět a už vůbec ne v porovnání s Mikkele. Alex si stoupne ke krbu a naznačuje spálení mého oblečení. Jen to spal! Je to jedno. A aby to bylo stejně, můžu suindat Alex tričko. Mikkel mě však předběhne a dokonce se jí zeptá, zda to může udělat. Já volím jinou metodu. Pokusím se vstát. Je to celkem složitý, v tomto stavu. Ale je tu zábavu. Opřu se o stůl a stoupnu si. Vytáhnu hůlku. Co teď... Tak třeba základní kouzlo... Vinga.... Než se mi však podaří kouzlo seslat, špatně mávnu hůlkou. Jelikož jsem s hůlkou mířil na Alex, mohlo by se jí něco stát. Naopak, kouzlo, které jsem seslal akorát pomohlo naší věci s Alex. Z hůlky vytrysne silný proud vody, který Alex smáčí celé tílko. Hůlku zandám a dojdu k ní. Myslím, že teď už je rozhodnuto, zda si to tílko sundáš. Přeci se nechceš nachladit v mokrým tílku.... Víc vět už vcelku nedám, musím se s těma slovíčkama krotit, mohl bych řct něco, co bych nechtěl a někoho urazit. Dojdu blízko k Alex, odstrčím Mikkela kousek dál. Kámo. Běž kousek dál. Pomalu začnu Alex sundavat odspod tílko. Stejně teď už jinou možnost nemáš. A zasměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Isabell Ch. S. d`Altagoire Grimaldi pro Pozemky školy Geneviev má buď hodně špatnou náladu, nebo absolutně nechce spolupracovat. Dívám se na ní a nakonec potřesu jenom hlavou. Popravdě trochu rezignovaně. Zřejmě bude muset být vždycky podle téhle slečny, jinak se bude vztekat, vyvádět a kdo ví co ještě. Podívám se na Amalii, je to kamarádka, dost často, pokud tedy není s Geneviev se společně bavíme. Proč taky ne. Ovšem to už začíná i o logice. Nakloním hlavu malinko na stranu tak, že mi vlasy sjedou na rameno a zadívám se jí do očí. Ovšem že začnu mluvit ve Francouzštině. „ Drahá Geneviev, jestli budeš mluvit takhle, nikdy nebudeme spolupracovat. Jestli si chtěla tenhle tým vést, měla sis o to říct. Zatím si vlastně Amalii ani nedala šanci cokoliv k tomu dodat. Mimochodem, když se bavíme o tom, že jsme se chtěli někam přesunout, tak k tomu jsme došly snad všechny ne?“ Sleduju jí s naprostým klidem. Takhle to dopadá, když se člověk neumí zastavit. Když se neumí zeptat na názor ostatních. „ V knihovně můžeme najít pojítka k tomu čeho se to týká. Proto jsem navrhla, abychom tam šly. Beztak tam budeme muset nakonec jít. Jenže to už tam žádné knížky nebudou. Můžeme to zkusit až ráno, fajn, ale proboha…“ Všímám si jak se urazila. Tak nevím jestli je tak pitomá a nebo prostě navedená. Podívám se bezradně na Amalii a povzdechnu si. S oslem taky nikdo nehne, když se zasekne. Možná s ní bude muset jednat ona, když jsou kamarádky, třeba s ní mluvit umí. „ Jestli se takhle budeš urážet pořád, tak nás brzo pozabíjí.“ Prohlásím a lehce pokrčím rameny. Je sice pravda, že tohle se mi neříkalo zrovna jednoduše ale říct jsem jí to musela. Chová se jako oslice. „ Gen, musíme se tady přestat hádat. Dohodnout se co vůbec budeme dělat a pak to jít sakra udělat. Ne tu vyvádět jak střelené.“ Zadívám se na ní. Tohle je dneska asi naposledy co to zkouším po dobrém. A nebo to zkouším možná taky naposledy. Pak už s ní bude muset jednat jenom Amalie a dělat mezi námi sovu, protože semnou možná už ani nebude chtít mluvit. „ Když neumíme spolupracovat my tři… jak asi budeme spolupracovat s Alexandrou?.... Tak už se proboha na chviličku zastav a začni komunikovat normálně. To se urazíš pokaždé, když někdo z nás řekne proboha svůj názor? Tak to to rovnou můžeme zabalit a nechat se utlouct v prvním kole.“ Tentokrát už se vážně malinko mračím, přesto ještě pořád mluvím celkem klidně, ale naléhavěji a se zvláštní prosbou. Možná by se měla nad sebou trochu zamyslet, ale já jí vychovávat nebudu. „ Nauč se vyslechnout ostatní. Takhle si rozhodla aniž bys věděla co chceme i my. Nebo co by mohlo být jako další řešení. Tvůj kočár byl samozřejmě moc dobrý nápad, to neříkám, rozhodně by jsme to měli zkoušet až tam, ale taky by jsme měli navštívit tu knihovnu… Máme přece jenom čtrnáct dní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eleazar Nott *Az* (Z5) pro Jen pokrčím rameny a poslouchám jeho úvahy. Vlastně mě svou poznámkou docela uklidní. Výborně, takže žádné hřiště. Tahle myšlenka je docela příjemná. Nicméně to vůbec nepomáhá v otázce toho, co nás tedy čeká. Pohlédnu na něj, když mě musí trochu doběhnout. Ale nemám k tomu žádnou poznámku. Vlastně jsem rád, když za chvíli už projedeme branou a vcházíme na pozemky. Pousměji se, když mi vítr počechrá vlasy, na chvíli se zahledím na oblohu posetou hvězdami, přitom samozřejmě dál poslouchám, co mi bratranec vykládá. Scorpiova slova To zní moc komplikovaně ... myslím si v duchu ohledně rozkládání. "To už se ti zjeví spíš mapa v tom písku," zasměji se. "A to ve chvíli, kdy každej z nás hodí na své kostce šestku," navrhuji vesele. Potom poslouchám jeho další návrh a do tváře se mi začíná vtírat takový trochu zaražený pohled, který mu i věnuji. Dokonce se zastavím a pár vteřin na něj překvapeně zírám. Mimoděk se mi ta představa i promítne v mysli a já se začínám smát se svým bratrancem. "To je geniální!" vyhrknu. "Určitě to tak bude," zakřením se. "A doufám, že tam zavřou kapitána," prohlásím. "Jen si pak nejsem jistej, jestli bych byl ochotnej ho zachraňovat," zamyslím se a trochu nakrčím čelo. Přitom zaslechnu kroky, ohlédnu se a všímám si i postavu, která za námi kráčí a vzápětí mi i dojde, kdo to je. "Ahoj, Johne," zazubím se na svého kamaráda. |
| |
| soukromá zpráva od John Arthur Prince (H5) pro Z okna záchodů jsem viděl dvě postavy pohybující se na pozemcích a... tak nějak mi ihned došlo o koho se tedy může jednat. Neváhal jsem tedy a vydal se jejich směrem. Vzal jsem to samozřejmě jednou z méně frekventovaných chodeb, jelikož jsem skutečně nestál o velice nadšené spolužáky, kteří by mi přiopile přáli k tomu, že jsem se dostal do týmu. A cesta mi tedy nezabrala moc dlouhou a stopování těch dvou bylo velice primitivní záležitostí, jelikož jejich hlasy byly slyšet více, než by pravděpodobně měli a tak jsem zachytil něco málo ze Scorpiových úvah... nedokázal jsem potlačit pobavené pousmání. A Azovými slovy jsem samozřejmě vysoce pobaven. "Slyšel jsem něco o našem skvělém kapitánovi?" Optal jsem se se sarkastickým úšklebkem na tváři a Azovi jsem na pozdrav zdvořile pokývl. "Tedy jestli ho budou chtít někam zavřít mají jedinečnou příležitost, jelikož touto dobou bych si tipl, že bude opilý tak... řekněme, že z toho se jen tak nevyspí, zvláště je-li v té Krásnohůlské společnosti." Neodpustím si tu poznámku na jeho účet a pak jen zabořím ruku do hábity a vytáhnu dva váčky. "Dle vašich slov soudím, že se v nich nacházejí kostky a jakýsi písek. Pokud se zamyslíme nad kostkami, pak naznačují nějakou hru... v tomto případě tedy ne hazardní k čemuž je pravděpodobně chtěla jistá osoba zneužít." Kouknu se na ty dva a povytáhnu obočí. "Dospěli jste k něčemu jinéhu než jezeru a obrovským přesípacím hodinám?" Optám se a na mé tváři je jasně znát, že přesýpací hodiny považuji za naprosto absurdní nápad. 'I když je fakt, že Az má pravdu. Projeli bysme hned první kolo, kdyby tam zavřeli našeho hyperaktivního Nebelvířánka.' |
| |
| soukromá zpráva od Scorpius Malfoy (B5R-M) pro Po uchechtnutí přišel stupňující se smích, ke kterému se Az pčidal i se svými průpovídkami. Čím víc k tomu dodával, tím víc jsem se smál, jakoby se v této disciplíně snažil dohonit několik ztracených let, Slzy mi vrhkly do očá a já se ne a ne přestat smát, při představě Mikkela zavřeného v přesýpacích hodininách... Jenže to už se Az otáčí kamsi za má záda. Ještě řekni, že stojí za mnou, vyzvu ho v duchu k další možnosti jak vtipnou scénu trochu rozvinout, když bratranec odloví Johna. Johne? Ještě stále rozesmátý jako snad ještě nikdy v bradavicích se otočím, abych uzřel posledního z našeho týmu. A jéje... Smích mě začne pomalu přecházet. No skvělý a zase budu za blbečka. Ne, já se tý ptákovině nesměju, dokonce úplně přesně vím, že to byla blbost abys věděl a přesně proto jsem to plácnul, ne vůbec nemusíš otváírat tu díru pod nosem a něco z toho mi vmést do tváře... ubírají se mé myšlenky stále chmurnějším směrem, až už po záchvatu smíchu v mé tváři není ani stopy. Eleatzarův kamarád, naštěstí netrpí potřebou přisadit si k mému neštěstí. A vypadá to, že o Mikkelu Larsenopvi si taky nemyslí to nejlepší. Což se mi zdá zvláštní, že by mezi námi byl někdo jinde tak oblíbený, neoblíbenější než já... Ačkoliv já se přece snažím neexistovat ne? Být neviditelný... A s tím se stáhnu do pozadí, když se John sám začne zamýšlet nad obsahem váčků. Skutečně mu nechci vysvětlovat, že jsem si jen dělal legraci a že se mi líbilo být na chvíli s bratrancem sám a být středem alespoň jeho pozornosti. Bylo to doxela fajn... Zdálo se, že mi věří... Ale jasně, byla to jeniluze. Jen chvilka z celé délky života a teď je čas vrátit se do reality. Zaostanu za nimi tak krok a zamyšleně se rozlédnu po pozemcích. Veškerá nálada cokoliv říkat mně opustila. Tkže celý náš tým budou vlastně Eleazar + John Arthur. Larsena zdá se vyšachují, a já? No já jakobych nebyl ne? bude to tak lepší... žaludek se mi sevře, ale na zvracení to už nevypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Auclair (K-5) pro Tak fajn
Zastavím se, a vyslechnu celý Isabelliin proslov, protože i kdybych jí do toho náhodou chtěla něco namítnout, stejně by si jako nezastavitelný kolovrátek mlela svou. Tak já jsem ta špatná? Dobře, jak chcete. Já jsem se s váma o své názory i o ty vaše podělit chtěla. Proč to jen musíte tak komplikovat, když by to šlo udělat jednoduše? No tak jo, když to nejde takhle, tak si budeme hrát na hloupé slepice, za které nás mají severští a budeme tři hodiny tlachat aniž bychom se mohly vůbec hnout z místa.
„Drahá kolegyně,“ začnu a udusím v sobě všechny negativní emoce, kdy se mi chce poslat ji do různých míst, kam se dámy neposílají. „myslet si můžeš co je ti libo. Nevnutíš mi ovšem, že má reakce byla špatná. Já to myslela dobře. A ne, neměla jsem v úmyslu ani na okamžik ignorovat vaše názory, nebo Amaliiny rozkazy, pokud by nějaké vydala. Koneckonců, kam myslíš, že jsem se právě snažila jít? Do knihovny, jak jste rozhodly. Jen pouze nechci, abychom se nerozhodně bavily o tom, zda kočár nebo knihovna a smýšlení severských mágů o tom, že jsme pouhé nafintěné slepice, se stalo skutečností. Snažím se být rozhodná, neústupní a přemýšlet pokud možno logicky. Pokud je ti to proti srsti, stačí říct. Pokud máte zájem tady stát a tak hodinku ještě mluvit bezpředmětně, prosím, ale dejte mi pak prosím jasně a srozumitelně vědět, že už tedy je rozhodnuto, abych si z tebe náhodou neudělala nepřítele číslo jedna, protože na rozdíl od všech ostatních, my se musíme tolerovat a využívat silný ch stránek jednotlivých z nás, ne se mezi s sebou handrkovat.“ S tím podám Amálii váčky. Tak co, spokojenost? Všestranná? Hlavně, abychom se už hly z místa. Tohkle mluvení o ničem je teď fakt to poslední co potřebujeme. Ostatní někde buď slaví, nebo luští a my tady postáváme jako největší káčy! |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Mikkel vstane, len tak, trenky nechá nepovšimnuté v ruke a približuje sa ku mne. Uškrniem sa a začnem cúvať, až kým chrbtom nenarazím na rímsu kozuba a nezacítim páľavu z ohňa. Nemám však možnsť odstúpiť, keďže Mikkel mi zatarasí cestu. Na takého mladého si trochu sebdev...sev...se-ba-ve-do-mý. Dlhé slovo mi robí trochu problém. Pekne som obišla všetky jeho otázky. Šikovná Alex. Natiahne prst a začne mi ním prechádzať po oblečení. Zatvárim sa nerozhodne, akoby som nevedela či mu mám dať bombu do čela alebo ho nechať nech pokračuje. Medzitým mi začne robiť značný problém chrbát, na ktorý pečú plamene a začínam mať pocit, že sa mi od nich za chvíľu zapáli tričko. Oba moje problémy vyrieši Henracio, keď ma zrazu obleje vodou, čo mi spôsobí neskutočnú úľavu a následne na to vstane a odsotí Mikkela. Hm... moment. Očividne mu tu vadí. Asi nebude typ čo sa delí. Ale ja som tým zápalením oblečenia chcela aby sa naštvali na mňa a nie na seba. Bola by sranda odrážať ich útoky, takto sa na mňa ani len nenaštvali... ale zase...aj toto súperenie má svoje čaro. Ako ľahko sa dá provokáciou dosiahnuť zábava. To. čo sa práve deje, je presne to, čo chcem. Je to niečo, čo nie je nudné. niečo vtipné. Niečo, čo ma jednoducho baví. Pozriem sa dolu na svoje mokré biele tričko, ktoré nabralo priesvitný odtieň a odhalilo čiernu čipkovanú podprsenku. Miss mokré tričko. Zachichocem sa sama na sebe a keď mi Henracio bez okolkov chytí tričko, rozhodnem sa rozdúchať ohne ešte viac. Podporí ma v tom aj Melissa s hlasným Striptííííz!, ktorá si medzičasom stihla zapáliť ďlšiu cigaretu a už si očividne lieta kdesi ďalek od nás.Sierra stále zarazene mlčí. Tak tričko dole? Hmm... Zatiaľ čo mi vyhrnie tričko po pupok a odhalí tak lesklý dlhý visiaci piercing v pupku, chytím si gombík na nohaviciach a rozopnem ho. Na Mikkela sa naschvál v rámci svojej hry ani nepozriem. Ak to má byť fér, nemalo by ísť dole ešte niečo? Nadvihnem pravé obočie a s polohlasným Zzzzzz sa ku gombíku pridá aj zips. |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro Trošku mě začíná pálit holé předloktí, ale nějak mě ani nenapadne z toho krbu tu ruku sundat. Její otázku o sebevědomí nechám taktéž plavat. "Na běku přece nezáleží, když je něco příjemné.." odpovím na to s úsměvem a prsty přesouvám k lemu jejího trička. když se nebrání, tak je dovoleno vše. Věnuju se zrovna Alex, když se nás ten otrapa rozhodne přerušit. copak ještě nepřišel na to, že dala přednost mě? Táhni do háje a neoxiduj... Ale to už mě odstrčí. Zamračím se. "Tak na to zapomeň." Zavrčím podrážděně. "Táhni si na tu svou procházku. Můžeš zatím počkat u vody. Pokud sis nevšimnul, něco tu máme rozdělanýho." Drbnu do něj zpátky a jestli si nedá pokoj a bude chtít dál otravovat, tak mu jednu už natáhnu, dřív, než si stihne uvědomit, odkud mu přiletěla na nos. Vrátím se zase k Alex. "Kde jsme to skončili?" Navážu na předchozí část. "hm... už vím. Právě tady..." přejedu jí dlaněmi po boku, až na zadek, kde zajedu za lem jejích rozepnutých kalhot a hrnu je dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Sundám Alex její tílko, pod kterým má nádhernou černou podprsenku. Rozepne si knoflík a zip u kalhot, tím pádem se jí to líbí. Začnu jí hladit po stehnech a vezmu kalhoty, abych je sundal. Než to však udělám, chci ji začít líbat. Nakloním hlavu k ní a jen co jí začnu jazykem hladit ten její, Mikkel mě odrazí pryč a začne svlékat kalhoty Alex on. Jen, co se trochu ohne, tak ho odkopnu pryč, aby se svalil na zem. Poté si k němu kleknu a začnu ho mlátit pěstído obličeje. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Vďaka alkoholu vnímam následnu dvojitú výmenu partnerov ako akúsi rozmazanú šmuhu. Najskôr zacítim na stehnách jeden pár rúk, potom na zadku druhý pár rúk, a potom žiaden pár rúk. Zbadám ako sa Henracio vrhne na zemi na Mikkela. Chalaniiii. Zatiahnem. Začujem ešte zapišťanie, ako Sierru vydesí nadchádzajúca bitka, nálsedne chňapne za ruku Melissu a obe miznú cez portrétovú dieru, pričom melissa v podstate nechápe čo sa deje. Super, nechali ma tú samú. S chalanmi, ktorý nie že by sa podelili a užili si, ale idú si tu svoje ego vybavovať na zemi. Tak ako mi alkohol najskôr zrýchlil čas, teraz ho akoby spomalí a ja cez akýsi závoj hmly sledujem klbko na zemi a z tváre, ktorá bola pred chvíľou nadšená a plná očakávania pomaly steká úsmev a nahrádza ho zamračenie. A čo teraz? To mám len tak čakať keyd sa uvedomia? Pomaly prejdem z ich dosahu a zošuchnuté gate si dám naspäť, tričko nechám tričkom. Odstúpim pár krokov, aby som im nezavadzala a rozhodnem sa ešte chvíľu pozorovať, ako to dopadne. |
| |
| soukromá zpráva od John Arthur Prince (H5) pro Namísto aby můj pohled mířil hlavně k Azovi, mé zorné receptory se zaměří hlavně na Scorpia a téměř nepatrně nakloním hlavu na stranu. 'Tak tohle je Scorpius Malfoy. Tohle je vlastně poprvé co se s ním vidím takhle zpříma mimo školu. Az se nezmiňoval, že by byl nějak zamlklý nebo něco... spíš jen nedoceněný.' "Nezůstávej po zadu. Přeci jen jsi členem týmu." Počkám na něj a zaháknu se do jeho paže, aby nám snad neutekl. 'Vážně mi přijde zvláštní. Nikdy jsem si ho nijak extra nevšímal... pokud mohl tak pracoval sám nebo když měl společné hodiny s Azem tak s ním. Hm, tedy alespoň co jsem se o něm doslechl. Takže v týmu máme neschopného magora, Aze, spící panu a mě. To jsme se to tedy sešli... otázkou teď je, jak to zkombinovat dohromady tak, abychom fungovali.' "Napadá mě si zkusit s těma kostkama zaházet. Mohly by nám něco málo povědět čísla, která budou padat." Pronesu po chvilce a podvědomě zamířím k loděnici, kde vždy bylo dostatek soukromí... navíc by se odtamtud dalo trošku přimrazit našim severským přátelům, kdyby jim bylo trochu tepleji. "Ale spojení písku s jezerem by mohlo být pravdivé. Pak už je jenom otázka toho, jestli je to písek z našeho jezera nebo... Úkol má za cíl vyzkoušet vaši odvahu, schopnost vypořádat se s nebezpečím.!" Odrecituji část z Demeldina proslovu. 'Vyzkoušet odvahu a vypořádat se s nebezpečím. To by mohl být stejně tak dobře i nějaký tvor... a písek může být indície k tomu přijít na to, co je zač!' "Scorpie, jací tvorové se ti vybaví, když ti řeknu, že musí mít nějakou spojitost s pískem?" Pronesu celkem zamyšleně a stále mířím pomalou chůzí k loděnici. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Bitka Holky utekly, až na Alex, které se to nejspíše líbí. Možná ji to dokonce vzrušuje. Skopnu Mikkela na zem a kleknu si na něj. První ranou se moc netrefím, jen mu roztrhnu ret. Druhá je však mířena přesněji. Praštím ho do oka, čímž se mu udělà pěkný monokl. Z pusy mu teče krev a má modro pod okem. Co uděláš teď? |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro boj začíná Dění kolem sebe od toho pádu nesleduju. Vrhnu po tom hajzlovi nevraživý pohled. Než se stihnu zvednout což by nebýt alkoholu asi bylo mnohem snazší a rychlejší. už mě zasedne. Fajn chceš bitku, máš ji mít. První ráně se pokusím vyhnout uhnutím hlavy a odnese to jen natržený ret. Druhá je silnější a na oko. To je všechno? odfrknu si v duchu. V odpověď nastřádám pěknou řádku slin a krve a vyflusnu mu to na ksicht. Využiju toho, že si zjevně bude tohle otírat a taky toho, že nade mnou rozkročen klečí a co mi to moje pozice dovoluje pokrčím koleno a prudce s ním vykopnu proti jeho rozkroku v trenkách. "Tohle..." ušklíbnu se a bavím se tím, jak se láme v pase, protože tohle muselo bolet. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Do koulí ne... Mikkel mě kopne do koulí. To je asi jediné, na co se zmůže. Aů... Ty hajzle, teď dostaneš do džršky! I sloca už se mi začínají motat... První tři údery jsou do břicha, aby chvíli ležel. Poté vstanu, dám nohu, jako bych chtěl kopnout do míče a nechám ji letět na Mikkelův rozkrok. Tesně před ním zbrzdí, ale dám do toho švih. Muselo ho to bolet víc než mě. Poté si kleknu k jeho hlavě a dám mu dvě rány do nosu. |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro moje pěst už čeká. "Až naprší a uschne" odvětím a nečekám, až udeří první a rozmáchnu se proti jeho nosu. No, na zlomení to sice nebylo, ale i tak se mu spustila červená z obou nosních dírek. Rány na břicho jsou nepříjemné, ale dostal jsem jich už víc a byli horší. Nicméně po té třetí na žaludek trošku vyheknu. Dvakrát do stejnýho místa není zrovna dobrý. Postřehnu, že už se zvedá a jistěže nečekám, až udělá další věc. Když se napřehuje, trochu se stočím. Moje nejcenější nádobíčko spadne na stehno a on trefí jen koule. I tak to bolí jak sviň. No počkej to ti nedaruju. Ale i přes tu bolest, zvednu vrchní nohu a vykopnu prudce proti jeho koleni. Hned potom podklesne a spadne na něj. Vyloudí mi to na obličeji škodolibý úšklebek. A ten mi tam zůstane, i když mi rozbije nos. "To nic lepšího neumíš?" popotáhnu rozbitým nosem. Sáhnu mu po jeho ruce a sevřu ji za zápěstí. Prudce s ní švihnu proti němu a vzepřu se na svojí druhé ruce. Využiju ještě i nohou a toho momentu překvapení a povalím ho na zem, kde ho přiťápnu kolem. Nikterak ho nešetřím a naberu ho tam a pak přenesu váhu. Svojí druhou nohou mu přikleknu ruku k podlaze. "uvidíme, kdo se bude smát teď." pronesu samolibě a nejprve mu udělám plastiku obličeje. Ta podlitina na tváři pod okem se mu tam bude hezky vyjímat. Další na hubu, protože to je prostě základ a svojí poslední ránou mířím na jeho spánek. Jen ať se mu tam rozsvítí... nebo spíš zhasne. ale teď bych se spokojil možná i jen s hvězdičkama. |
| |
| soukromá zpráva od Scorpius Malfoy (B5R-M) pro Rozhlížel jsem se. Nad pozemky se začínalo pomalu chýolit k západu slunce a venku prakticky nikdo nely. Alespoň na dohled. Všude kolem nás panoval takový zvláštní klid... Chybí mi sníh, Krueli.... Ani nevíš jak moc mi chybí sníh... Sáhnu si znovu pro svůj řetízek do kapsy a začnu si s ním točit. Pomali. Nijak agresivně. Vlastně je to už tak silný zlozvyk, že ani nevnímám když to dělám. Azův kamarád na mě zavolal a počkal. Přkvapen z oslovení jsem se nezastavil včas, udělal krok k nim, a než jsem se stačil zeptat co je, už mě zen kluk chytil jako za rámě a změnil směr směrem k jezeru. Co je? Co sem zase proved? vrhnu na bratránka tázavý pohled. Ale to už se Jonh připadá k naší původní debatě o obsahu váčků. Jo... To by mohlo bejt zajímavý. Myslím že určitě. S čím, jiným by tady mohl mít spojitost? I výlet na dno jezera, může prověřit odvahu a schopnost vypořádat se s nebezpečím... Přemýšlím tiše a snažím se nemluvit, protože je mi jasné, že by to určitě zase nedopadlo tak jak bych rád, ale v tom se stalo něco s čím jsem nepočítal. Ten nový se otočil se svou otázkou přímo ke mě. A mě ta otázka tak překvapila že jsem hned vyhrkl: "S pískem přímo asi nic. Teddy jisté náznaky najít lze, třeba: Běhnice kladou svá vejce do země, pravda možná i do písku. Dlaždičouni žijí v zemi, ale v písku by s největší pravděpodobností neměli potravu. Z draků neni s pískem spojovaný žádný. Možná duhovec, pochází z afriky a tam je písku habaděj, navíc tenhle gigantický plž za sebou zanechává slizovou stopu tak jedovatou že všechno živé za sebou nechává mrtvé, a spálené. Dvoubřitník zase žije na písčitých a kamenitých pobřežích a živí se korýši. Korýši se živý taky Hrbouni. Hypoghryfové si zase dělají hnízda v zemi jako Běhnice a vyhrabávají z ní i hmyz. Hrabáci zase pod zemí žijí úplně. Karkulinky taky žijí v zemi, ale jen tam, kde byla prolita lidská krev. Ohňový krab žije na písčitých plážích a Sfinga zase pochází z egypta, taky takový písčitý tvor." Zavzpomínám a vytřizuji v paměti z toho co si pamatuji, co by mohlo odpovídat John Arthuovým požadavkům. Co to děláš?! napomenul jsem se. No co? Ptal se ne? A z nás tří mám stejně asi ke koouzelným tvorům nejblíž já... obhajuji se sám před sebou v myšlenkách. Mimoděk mi zrudly uši. "A-ale... A-ale p-popravdě, s-sázel bych spíš na to jezero. Tam se dá najít mnohem víc zajímavějších a hlavně i nebezpečnějších tvorů. Z těch co jsem jmenoval je nebezpečná, jako oprvadu nebezpečná, snad jen Sfinga a to to pouze, když je ohroženo to, co stráží..." Ptal se snad někdo na tvůj názor?! Kroť se trochu! Povzdechnu si a spolknu svá případná další slova. |
| |
| soukromá zpráva od Amalie Dienne (K6) pro Nádech, výdech. Hlavně klid. Poslouchám obě své spolužačky a kamarádky a jejich drobnou výměnu názorů. Úplně tuším, co se jim honí hlavou, vždyť se téměř vraždí pohledem - a ani jedna nikdy neuzná, že má ta druhá pravdu. Protože, která má pravdu? Ne, nebudu nad tím přemýšlet. Já musím být nestranná, objektivní, já musím být ta, která nebude soudit, nebude trpět předsudky, která si vždy poslechne všechny názory a nebude k nim chovat osobní pocity. Objektivnost, o to jde. Jen tak to můžu zvládnout. Ale měla jsem tušit, že budou problémy. Jak Genevieve tak Isabell jsou příliš silné osobnosti na to, aby mlčely a nechaly sebou vorat. A co teprve Alexandra... Nádech, výdech, to zvládneme. Vlastně, je dobře, že jsme v týmu zrovna my - tedy, ony. Nenapadl by mě nikdo lepší k účasti v této soutěži. To zvládneme. Musíme. A tak počkám, až slečny domluví, převezmu váček a na obě pohlédnu. "Tím bych tento rozhovor ukončila, co myslíte? Každá z vás na to máte jiný pohled, to plně chápu. Teď se ale zajímejme pouze o ty indicie. A o to, po jakých knihách se podíváme v knihovně. Doufejme, že tam ještě zastihneme knihovnici a ona nám poradí a posléze i dovolí si nějaké půjčit, abychom se s nimi mohly přesunout do kočáru, kde budeme mít klid na práci." řeknu, aniž bych nějak více komentovala jejich předchozí výměnu názorů. Zdá se mi to zbytečné a akorát by to jednu z nich mohlo urazit. A o to vážně nestojím. Ať si to kdyžtak vyřídí v soukromí. "Jen ještě jedna věc - obě jste se shodly na tom, že nechcete působit jako hloupé nanynky a slepice. Já se ale ptám - proč ne? Jsou tu lidé, kteří nás od začátku podceňují a já si musím položit otázku - je tomu tak špatně?" na obě tázavě pohlédnu a pokračuji. "Všechny víme, co je v těchto soutěžích největší chyba - podcenění svých soupeřů. A proč jim ukazovat, jakého se dopustili omylu při tak rychlém soudu, když jim to můžeme - a nejenom jim, celému světu, ukázat za čtrnáct dní při prvním soutěžním úkolu?" Ani nevím, co mě donutilo takhle mluvit - takhle vážně a řeknemě si upřímně, i trochu podle a nespravedlivě. Ale... Nakonec se na holky upřímně usměji. "Ale to je teď asi jedno. Teď přemýšlejme nad těmi indiciemi. Nějaké návrhy?" Samozřejmě, celý tento rozhovor probíhá ve francouzštině, takže i když někoho potkáme cestou do knihovny, pravděpodobně nám nebude rozumnět. Sama už ale přemýšlím nad kostkami a pískem. Náhoda a poušť. Hry. Nebylo by na škodu si jima hodit a zjistit, jestli stále nepadají stejná čísla - a nebo čísla, která mají nějakou souvislost. A pak zjistit, jestli nejsou nějak očarované a... Prostě si s nimi pohrát... |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Auclair (K-5) pro Přikývnu Amalii na souhlas. Dobře, to zní fér. Přijmu její rozhodnutí ačkoliv pomyšlení na to že bych měla byť jen předstírat že jsem k ničemu se mi bytostně příčí a Am mě zná dost na to, aby to o mě věděla. Ale neřeknu na to raději nic, už jsme se navyváděly excesů až dost. "Máš pravdu. Rozhodně bych s nimi zkusila hodit. Až budeme někde vklidu." "Takže pokud vás zajímá můj názor, pak tu máme písek a kostky. Má nám to říct, ka se dostavit na první úkol. Písek samozřejmě evokuje poušť, ale to je v tomto případě nesmysl. Dále to může být písek ze dna jezera, což už je pravděpodobnější. A nebo také může jít o písek z přesýpacích hodin. Co nám tedy říká písek? Místo? Nebo že si máme dávat pozor na čas?" začnu rozebírat své teorie. "Kostky. Konkrétně čtyři šestistěnné kostky. Kostky jsou symbolem hazardu, riskování, ale také náhody. Jsou zde čtyři kostky a jsou vždy čtyři šampioni. Má snad tedy každý z týmu být vybaven jednou kostkou? Ale jak souvisí kostky s pískem? Taky mohou být nějak očarované. Takže bych je rozhodně navrhovala prozkoumat blíž a možná víc než jen zkouškami hodů. Pokud to souvisí s jezerem, mohly bychom je třeba namočit do vody. Nebo posypat tzím pískem..." ale pak už radši mlčím, aby i Isabell mohla říct svůj názor. A nejlépe takový, kterým všechny mé úvahy označí za bezpředměné... Zhluboka se nadechnu, abych dokázala snést jakoukoliv kritiku, která z ní může vypadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Tora Magnusson pro Zase mi to moc mluví
Kývnu hlavou. „Rozumím, i některé mudlovské sporty jsou velmi zajímavé. Když ještě žila maminka tak jsme občas o prázdninách nějaké zkoušeli, samozřejmě bez kouzel, dle mudlovských pravidel. Jako třeba kolečkové lyže, fotbal, střelba. Ale co umřela, tak otec utápí žal ve své práci a bavit se už moc nechce. A babička nemá ráda mudlovské věci.“ Vysvětlím a poslouchám, co dál Robert říká. Jsem ráda, že alespoň někdo si chce trochu povídat, aniž by v tom byl skrytý zájem o jinou věc. Nutno uznat že mi Andy pořádně hnul žlučí.
S malou procházkou souhlasím. 3 hodinky je docela slušné. Jeho zmínka o návštěvě zapovězeného lesa se mnou nic neudělá. Stejně jsem měla v plánu podívat se dál. „Dobrý nápad, když už nic tak si můžu ověřit ty teorie o koloniích Akromantulí co tu mají být. Literatura se sice zmiňuje o jedné, ale proslýchá se, že byla založena mladým akromantulím samcem, kterého tu schoval kouzelník. Ale jelikož samci tohoto druhu se nedokážou rozmnožit sami o sobě, tak tu už minimálně jedna samice musela být. A kde je jedna, je jich obvykle více. A pokud tu existovali dvě kolonie, může jich tu být teď klidně několik. I když je to poměrně vzácný tvor, protože málo jedinců ze snůšky se dožije dospělosti a plné velikosti.…. Promiň nenudím tě? Občas mám tendence být mírně ukecaná a utéct od základního tématu… “ pousměju se nervózně a prohrábnu si vlasy…zase mi to moc mluví a Roberta to asi moc nezajímá.
„Raději už půjdeme.“ Pousměju se a seběhnu dolů na pláž Černého jezera. Naberu hrst písku. „Jemnozrnný.“ vytáhnu hůlku. „Lumos“ posvítím si na něj, protože už se šeří. „Světlý písek, ukazuje na vysoký obsah oxidu křemičitého. Dobrá tavná směs. Podobná tomu písku ve váčku. Ale jetsli je to ten samý nedokážu odhadnout, neměla jsem možnost prozkoumat ho blíž. “ |
| |
| soukromá zpráva od Isabell Ch. S. d`Altagoire Grimaldi pro Rozhovor Ne. Vážně ne. Tahle holka je cvok. O tom není pochyb. Je to egoistický cvok. „ Nikdo ti nic nevnucuje… Jen se ti snažím vysvětlit, že nemůžeš jenom hned rozhodovat, aniž by ses na něco nezeptala. Samozřejmě nemluvím o situaci, kdy nám všem půjde o život a tebe něco napadne. Nemůžeš to brát zase tak doslovně. Ale teď když máme klid, je dobré říct názor. Byl to dobrý nápad, to ti přece neberu.“ Pozoruju jí. Ona si to prostě vysvětlit nenechá. Dokonce i s Alex se spolupracuje líp…. Ano to říkám já, strašný šprt, který se nerad odvazuje. Ale ano, spolupracuju s Alex aspoň trochu. Pomáhám jí s učením a ona mě vynechává ze svých vtípků a popravdě mě trošku i od toho chrání. Ale s Gen? Koho ona poslechne proboha. Předá uraženě Amalii váčky. No aspoň rozhodla o něčem sama rychle a rozumně. Nebylo by dobré, kdyby se urazila ještě víc a pak nám někam odkráčela i s váčky do háje. To už konečně ale promluví Amalie. Trochu jí to trvalo, ale popravdě asi v dobrou chvíli. Mám velkou trpělivost, velkou, ale ne bezednou. Ještě se mi ale nestalo, že by mi ruply nervy, takže ani nevím jak bych mohla reagovat. Ovšem trochu mě překvapí, když prohlásí něco o tom, že nechceme být hloupé nány, ale měly by jsme si na ně hrát. Zadívám se na ní a trochu nejistě zamrkám. Ne že by to bylo úplně špatné, ale opravdu to tak chce? Balamutit je? „ To je dobrý nápad, snad to vyjde.“ Pokrčím rameny a zadívám se na ní. Prohlédnu si Gen, která zjevně souhlasí. No… aspoň něco. Gen, ale začne mluvit o kostkách. Nechám jí, třeba z ní vážně vypadne něco kloudného. A taky že teoreticky ano. Možná má pravdu. Pohled mi padne na ty váčky a pak na ní. „ Myslím, že Genevieve tu uvedla dobré nápady. Rozhodně to bude chtít vyzkoušet všechno. Jak ty kostky dát dohromady s pískem, tak pravděpodobně i s vodou a nebo s nimi začít házet. Jen mi nějak nesedí proč jsou zrovna čtyři. Jistě, ukazuje to na to, že by mohli být pro každou z nás, v tom případě přeci nebudeme hrát hry v jezeře ne?“ Podívám se na Amalii. „ Nejsem si jistá jestli půjde teď zrovna o jezero, je to sice možné, viděla bych to spíše na poušť a nebo na přesýpací hodiny.“ Přemýšlím co by to mohl být. Mám obavy, že uvažujeme úplně špatně, vážně se toho bojím, ale nic víc mě nenapadá. Snad se ukáže něco, co by nám napovědělo. Snad až s nimi někdo hodí. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Možno keby som triezva, jednoducho by som odišla a nechala ich mlátiť sa. Možno. No v stave v akom som vidím rany tri krát horšie ako naozaj sú. Tak ich najskôr chvíľu pozorujem. Okej...čím dlhšie sa mlátia tým väčšia otrava to je. Správajú sa ak malé deti, a to hovorím prosím pekne ja. Bitka takmer dvoch naháčov by mala byť zábavná, ale toto..je fakt hlúpe. Švihnem prútikom. A dosť! Immobilus. Depulso. Finite. Incarcerous. Vyšlem v prekvapivo rýchlo slede za sebou štyri neverbálne zaklínadlá a prekvapím sama seba, že aj fukčne. Viac menej.. Najskôr ich oboch znehybním, potom ich trochu prudko (parodn, alkohol robí svoje) oddelím od seba, takže zacítia na tele dosť veľk tlak od zaklínadla, ale našťastie do ničoho nenarazia, potom zruším znehybňujúce zaklínadlo, bohužial len na polovicu, takže dolnou polkou tela stále nemôžu pohnúť a nakoniec ich zviažem povrazmi, ale to, že sa mi začínajú trocha krížiť oči spôsobí, že uzly sú dosť slabé a nie sú zviazaný normálne, ale pravú ruku majú priviazanú k ľavej nohe. Myslela som si žžšš...že s vami sa zabavím. S oboma. Assi..som myslela zle. Zamračím sa na nich, naťahujúc slová. Pretočím očami aby som im ukázala čo si o tomto ich chovaní myslím a otočím sa na päte, načo bez obzrenia odídem z Chrabromilskej miestnostii mrmlúc si čosi o agresivite a posteli. Mokré tričko im tam pritom nechám. Možno by som mala...nájsť naše baby. Ale...v takomto stave im pomôžem. Vlastne nepomôžem. Potrebujem sa vyspať. Áno presne to potrebujem. Vyspať sa. Koč. Potrebujem koč. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Alex nás nejdříve zaklínadli zmrazí, poté nás půlku odmrazí, pak sváže, a pak jsme celí odmražení, jen svázaní. Mikkeli, Mikkeli... Máš štěstí, že to Alex zarazila, jnak bys pěkně dostal přes držku. Příště alespoň budeš vědět, že páťáci by s neměli na dedmáky otvírat hubu. A zasměju se. Při tomto krátkém a nenávistném rozhovoru si pomalu rozvazuju provaz. Alex odejde a jjá si ho asi za půl minuty rozvážu úplně. Vstanu, protáhnu se, a dojdu k Mikkelovi. Poplácám ho po tváři a řeknu: Doufám, že si to tady užiješ, já jdu za Alex. A zasměju se. Vyběhnu na chodbu, kde vidím asi o deset metrů dál Alex. Rychle ji doběhnu a opatrně ji přitisknu na zeď. Víš, že se to nedělá svazovat mě. To se nedělá! Ty jsi ale zlob.a...i.vá holka co? patně se mi mluví a ještě se mi do toho motá hlava. Už taději nebudu mluvit. Alex je přitisknutá ke zdi a já ji začnu jemně líbat na rty. Vím, že bych to neměl tady na chodbě Bradavic dělat, ale co, jsme opilí a už mi bylo somnáct, takže na alkohol mám právo. Celou dobu jí líbám, pomalu jí zase začnu sundavat kalhoty. |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro To zaražení se mi vůbec nelíbí. I kdyždobře pro něj by ho jinak zítra skládali jak puzzle. "Plná huba keců, ale kdo nakonec skončil dole, hm?" Odpovím pohrdavě a rozvážu se. SKončil jsem kousek od stolku s hůlkami. Celkem nevrle odstrčím jeho ruku. "Na tebe stačím kdykoliv" Zavrčím. Trvá mi trošku dýl, než se zvednu. Předně proto, že já jsem odletěl, kdežto on zůstal na tej zemi. "Chm... to se ještě uvidí." Pronesu podmračeně. Ze země seberu trenýrky a nandám si je. Na stole seberu hůlku. "Accio koště!" pronesu a koště mi hned přiletí do ruky. Čert vzal pravidla... tenhle večer ještě nekončí. Rozhodně ne beze mě. Vystřelím na něm a nedoletím ani nijak daleko, když ho uvidím. Zamračím se, ale ne... Alex nechce, abychom se prali. Chce něco mnohem lepšího a já jí to na rozdíl od něj hodlám dopřát. Zvednu hůlku a namířím na něj. Pronesu formuli a na něj se snese skoro kýbl ledové vody. "Vychladni trochu seveřane..." uchechtnu se z koštěte. "Slyšel jsi dámu, ne?" Sesednu z koštěte, které držím v rukou a dojdu k nim. "Slyšels, že projevila zájem o společnou noc. Zřejmě se bojí, že by jí jen jeden z nás nestačil." opřu se loktem o zeď hned vedle ní amrknu na ni. "A tahle noc je moc mladá na to, aby už skončila. A já přesně vím, kde začít. Vemte košťata a letíme k jezeru." Navrhnu. "Teda pokud se nebojíte porušit pár pravidel... nebo nebojíte výšek." vypláznu jazyk na Henracia. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Líbám se s Alex. Konečně mám klid od toho zatracenýho Mikela. A proč jsme se vlastně prali? Mohli jsme si s Alex užít oba. TAkhle jsem to ještě nezkoušel, a tak by to mohla být sranda. Alespoň pro ní. Celou dobu se s ní líbám, když je přitisknutá na zdi. Nunádm jí kalhoty a nakonec i pomalým pohybem nahoru tílko. Už opět vidím její sexy prádlo, sexy tělo a všechno ostatní. Začnu jí zase líbal a jemně ji hladit po zadku. V tom však přilétne Mikkel a shodí na mě kýbl vody. Jelikož jsem u Alex, tak bohužel dostříkne i na ni, a tak nás schladí oba. Mám mokré trenky, a tak je vidět i to, co by nemělo být vidět. Navíc pociťuji, že mi začínají být trenky malé. Myslím si, že jsem na tom o něco lépe než Mikkel, má však ještě čas dospět. Prádlo Alex pod vodou taky začíná prosvítat. Chtěl bych Mikkelovi vynadat, ale nemůžu. Jen se začnu smát a poplácám ho po zádech. Super kámo! Hele nezlob se na mě, že jsem tak vyllítl, můžeme si užit oba! Ale dobře jsi dostal co? A zase se začnu smát. Odejdu od něj a přijdu k Alex. Rychle ji vezmu do náruče, podívám se na ni a usměju se. Kam to bude malá paní? |
| |
| soukromá zpráva od Amalie Dienne (K6) pro Situace se začíná trochu uklidňovat, obě vypadají, že se navzájem pokusí respektovat a tolerovat. Je mi jasné, že tohle se nestalo naposledy, ale - musíme doufat, že se to nebude opakovat příliš často. Nad čím se ale kupodivu docela shodly je to, že se jim nelíbí, že by si měly hrát na hlupačky. Možná mi to obě odsouhlasily, ale jejich pohledy a výrazy ve tvářích jsou jasné. Ale kdo řekl, že bychom si na to měly hrát, jen - jen nemusíme všem dokazovat, že nejsme takové, jaké si ostatní myslí, že jsme... Ale na tom teď nezáleží, popovídat si o tom můžeme později, teď je na čase řešit ty indicie. Obě sdělí své nápady, ale jak to tak vypadá, bez pořádného prozkoumání kostek a písku nezjistíme nic. "Poušť. Myslíte si, že by byli schopni pro nás vytvořit poušť?" Čeho všeho jsou schopni, jaké úkoly můžeme očekávat? Když se turnaj odehrával naposledy, přivezli draky. A využili jezerní lid. A postavili speciální bludiště. Takže proč by ne poušt, že... "Čekat můžeme absolutně cokoliv..." podotknu jen tak, zcela mimo hlavní konverzaci vymýšlení, co s indiciema. Nejraději bych si s nimi už hodila, abychom mohly zjistit, jestli se něco nestane. Úplně mě svrbí prsty nad tím, to udělat, třeba se posadit na zem a jen tak si hodit... Trpělivost přináší růže. Jen klid. Za chvíli budeme v knihovně... Snad bude otevřená. A kdyby ne, vždycky můžeme do kočáru a hodit si tam. "Asi bych začala s tím házením, co myslíte? Třeba nám to poví více. A kdyby ne - tak to pak zkombinujeme s tím pískem a poté vodou. Myslíte, že můžeme čekat i jiné elementy? Tohle mi zatím evokuje jen zemi, ale jeden nikdy neví..." Nějak jsem se rozpovídala, ale když člověk řeší záhadu, zapomíná i kým vlastně je. "A znáte nějaké kouzlo na odhalování očarovaných předmětů?" Abychom zjistili, jestli jsou nějak očarované či nikoliv... Škoda, že tu nejsme všechny čtyři. Snad nebude Alexandra naštvaná, že jsme jí z toho vynechali. Na druhou stranu, odešla dobrovolně a určitě se baví... |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Auclair (K-5) pro Ano, jak jinak... Přesně jak jsem čekala... Isabell se nakonec nápad s jezerem nepozzdává přesto že je nejlogičtější. Jistě že přeci nemůžeme bbrát indicie doslova a nebudeme asi hrát HRY v jezeře, ale na druhé straně mi přijde nevhodné vylučovat jezero, když jsme si ještě těmi kostkmi ani nehodily. A Amaliina otázka ohledněpouště to pak zabije úplně. Jistě že by toho asi byli schopní, ale probůh, proč by to dělali? V Síni maj přesýpací hodiny jako blázen, před hradem jezero, že tudy připlula Fjaertragští, tak kde a proč by tu tvořili ještě poušť? Ale nakonec se naštěstí se od pouště dostáváme dál až ke kostkám. a potřebě je nejdřív prozkoumat. "Apparecium odhaluje neviditelný inkoust. A Specialis Revelio je univerzální odhalovací kouzlo." Napovím Amalii. Nepochybuji že by si sama vzpomněla, kdyby měla chvíli na přemýšlení a nemusela tvořit mos mezi mnou a Isabell "Jinak nepochybuji že by byli schopni pro nás tvořit poušť, ale přikláním se spíš k jezeru. Nemusí tvořit jezero, jen do něj zakomponovat úkol. Nebo ty hodiny. Písek vůbec nemusí být ukazatelem místa a nebo to bude úkol v přesýpacích hodinách? No dobrá, i to je méně pravděpodobné než to jezero. Co se her týče, celá tahle soutěž je údajně hra. Může to být jinotaj, něco ve smyslu, hra začíná v jezeře, písek vám měří čas a vaši další nápovědu ukrývá dno." No dobrá, už plácám nesmysly hodíme si zkusíme kouzla a přžedměty a uvidíme co přinese logická analýza a separace. "Ale souhlasím, nejdříve analyizujeme předměty, pak zhodnotíme výsledky." |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Zviaažem ťa... kedykll.kedykoľvek keď to, keď si to budem priať. Pichnem mu prst do hrude na zdôraznenie svojich skomolených slov. Potom ma však začne účinne presviedčať o tom, že ho nechcem nateraz zväzovať, keď... Dočerta! Dvihnem ruky, z ktorých kvapká voda a strasiem sa. Prečo stále...samá voda. Pokrútim hlavou. Končeky vlasov sa mi od pocitu náhlej zimy zafarbia do bledomodra a aj pokožka mi zbledne. Ešte aj jazero..voda v jazere je teplejšia. Omnoho teplejšia. Prečo nemôžu liať, obliať, oblievať ľudí teplou vodou? Zazriem na Mikkela veľavravným ohľadom "toto si mohol domyslieť" a sledjujem, akosa tí dvaja uzmierujú. Viete chlapci, vy ste strašne čudný. Poznamenám iba, keď ku me príde Henracio a vezme ma na ruky.Zachichocem sa na jeho oslovení a prejdem mu končekom jazyka po ušnom lalôčku. Ku koču. Mrknem na nich a chvíľu ich nechám v tom, že chcem ísť fakt spať. Tam...Mám tam meltu...metlu. Vysvetlím a chytím sa ho jednou rukou okolo krku, druhou ho mávaním popoháňam. Šup.
|
| |
| soukromá zpráva od Isabell Ch. S. d`Altagoire Grimaldi pro Rozhovor Přijdu si naprosto zbytečná. Opravdu. Myslím, že tyhle dvě mají víc nápadů než já, však je taky Genevieve vždycky řekne před mnou. Pravda, já nikdy nebývala nijak přehršle aktivní a začínám přemýšlet co mě to vůbec vlastně napadlo. Přihlásit se sem. Vždyť jsem mohla tušit že to dopadne tak, že budu zbytečná. Na krátko se podívám na Amalii, než opět sjedu pohledem k váčkům s našimi nápovědami. Začínám se cítit poněkud odstrčená. Nakonec se zadívám před sebe a pouze poslouchám o čem se baví. Mluví společně o poušti, tom bradavicím jezeře. A já jdu vedle nich a koukám před sebe, jako bych tam ani nebyla. „ Revelio je univerzální kouzlo, když ho dobře použiješ můžeš s ním odhalit i lidi, ne jen předměty, jejich kouzla. Takže myslím, že bude vhodnější použít první Revelio. Aparecium je vhodnější spíše na odhalování tajných dopisů, map a jim podobných. Pak je ale ještě jedno. Odhal svá tajemství. Teoreticky použitelné taky, ale nemyslím, že by bylo tolik účinné jako Revelio.“ Promluvím nakonec potichu. Já už se hádat nechci, tohle je jenom moje domněnka a jestli se Gen zase začne hádat, prostě odejdu ať si s tím dělá co chce. Stejně mě nepotřebují, tak proč bych jí měla poslouchat. Ona a to její jezero. Přijde mi, že nedokáže vůbec přijmout skutečnost, že by mohli být i jiné možnosti. Potichu si povzdechnu. „ Jezero rozhodně není špatný nápad. Ale i tak je možné, že nás nechají na rozpáleném písku, kdo ví s čím bojovat. Když tu posledně vytvořili obří bludiště, proč by nemohli vytvořit menší poušť, ne? Teď ale záleží na tom co zjistíme.“ Podívám se kolem a stále jdu vedle nich, ze strany Amelie dál od Gen. Nemám moc náladu se k ní přibližovat. Takhle za chvíli budeme vážně slepice. A budeme se nesnášet. To je hodně zlé. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Usměju se a pomyslím si. Mikkel už mi tady ani oc nevadí. Trojka může být taky zajímavá a proč bychom si neužili. U Alex to vypadalo, že oba, nebo nido. To radši oba. A třeba se mi povede ještě Mikkela nějak odstranit. Třeba už nikam nebude chtít nakonec, nebo se utopí v jezeře. Tak jdeš Alex. A mám lepší nápad než jezero. Co takhle do lesa? Je to tam prej pěkně zajímavý. Anebo co ke mně do pokoje. Tam by se ti taky líbilo Alex. |
| |
| soukromá zpráva od Amalie Dienne (K6) pro Ty dvě se nemají rády... Sice se snaží spolupracovat a vypadat, že jsou v pořádku, ale ty pohledy, co po sobě občas hodí a jejich výrazy ve tváři, když si myslí, že je nikdo nevidí... Tohle je problém. A to tu ještě nemáme Alexandru. I když, Alex se vyjádřila jasně tím, že se odešla bavit - bude dělat to, co my uznáme vymyslíme a nebude se nám do toho motat. Díky za to Jak já nesnáším rozepře a hádky! Stále je tu otázka jezero či poušť. Obě jsou možnosti, které se mohou přihodit, dokud nebudeme vědět více, nezjistíme to a mohli bychom se hádat do nekonečna. "Ani jezero a ani poušť bych nevylučovala. Stejně jako spoustu dalších věcí, písek není zrovna konkrétní indicie." Souhlasím s oběmi. Ale kdybych si měla vybrat jedno z toho, přiklonila bych se k poušti a to z jediného důvodu - úkol s jezerem byl v posledním ročníku Turnaje a nechce se mi zdát, že by se opakovali. Holky pak začnou sdělovat své názory na kostky a na odhalovací kouzla, všechny nápady se mi zdají dobré a vhodné. Sama jsem si vzpomněla na Revelio, ale i zbytek nezní marně. Čím více, tím lépe. Alespoň v tomto ohledu. "Tak jo, zkusíme všechny, co říkáte?" usměji se na obě, abych trochu zklidnila napětí visící ve vzduchu. To už se blížíme ke knihovně a já jenom doufám, že bude otevřena. Pokud ano, zamířím rovnou kams dozadních prostorů, abychom měly dostatek klidu na přemýšlení a provádění kouzel. Posadím se na židli a vytáhnu čtyry hrací kostky. S očekáváním pohlédnu na holky. "Která si chce hodit první?" zeptám se a doufám, že alespoň v tomhle se nějak dohodnou, protože to je neuvěřitelná maličkost a detail. |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Auclair (K-5) pro Nadále hodlám ignorovvat cokoliv co Isabell říká. I kdybych řekla a vymyslela cokoliv. Tak i kdyby to byla pravda, ji by to nezajímalo. Pro ní budu vždycky ta špatná já a proč vlastně? že jsem se rozhodla raději jednt než hloupě žvanit se sznamovat se s ještě hloupějšími kluky ze severu? Hodlám mlčet a to i na Amálii, které maximálně přikývnu že bychom mohly vyzkoušet všechna tři kouzla, ony si to stejně udělají jak chtějí sami. Dojdeme ke dveřím Bradavické knihovny. Každá z nás věděla dobře kde je hledat. Madam Pinceová se je zrovna chystala zavřít. A protože já na dnešním získání knih nemám ten prvotní zájem, nechám to spíš na nich a madam pouze pozdravím: "Dobrý večer, madam." Ještě že jsem se učila angličtinu... |
| |
| soukromá zpráva od Isabell Ch. S. d`Altagoire Grimaldi pro Knihovna A tak Genevieve prostě ignoruje všechno co řeknu. Ona je prostě… vztahovačná. No co už. Já jí nijak poučovat nebudu, ať si milost slečna dělá co chce. A když se neumí chovat, tak je to její boj. A hlavně, že jsem nakonec špatná ta já. Bezva. Brzy ale dojdeme do knihovny. Pozdravím slušně knihovnici a věnuju jí i úsměv, proč bych se měla tvářit jako kakabus, nebo hůř jako Gen. A samozřejmě pozdravím v angličtině. Nemám s ní problém, když jsem jako malá v Anglii vyrůstala. „ Hoď s nimi ty Amalie.“ Promluvím tentokrát ve francouzštině, aby nám rozumělo co nejméně lidí. Rozhlédnu se po místě, které Amalie vybrala a usadím se na židli a kouknu na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro "Mohli jsme si užít oba už dávno, kdybys nebyl vůl, kámo." odpovím mu a ušklíbnu se od ucha k uchu. "Dostal jsi zrovna tak, tak se nevytahuj. Zažil jsem už větší tvrďáky, než si ty."drcnu do jeho ramene přátelsky. Mrknu na Alex a udělám k ní pár kroků. Chtěl jsem jí nabídnout, že jí ke kočáru dovezu na svém koštěti, ale ten úlisnej had si ji zase usurpuje pro sebe. Lehce k sobě přimhouřím oči. Ale jen trošku. "Tak hybaj. Slyšel jsi dámu, hlemejždi." popíchnu ho. "Když už si hraješ na rytíře na bílém koni... " zamyslím se."... dobře na koštěti, tak by ses nemusel zase tak courat." otočím se na Alex. "Ale pokud se ti nechce čekat, naskoč ke mě. Budeme tam i tak dřív, než on." ušklíbnu se a trochu je pobídnu k akci. Oba. Ať už se bude dít cokoliv, bude to určitě lepší než tohle tlachání na chodbě. Chci, aby se zase začalo ěnco dít. |
| |
| soukromá zpráva od Amalie Dienne (K6) pro Mám co dělat, abych se ovládla a neprotočila oči v sloup, ty dvě si prostě nedají pokoj. Sice už mlčí, ale to, jak se tváří a jak po sobě vrhají pohledy, prostě aaaa. Ale aspoň se už nehádají. Zbytek se poddá. Teď už ale ty kostky! Nevím proč, ale mám dojem, že jakmile si s nima hodíme, něco nám to napoví a tak se nemůžu dočkat. Samozřejmě je tu možnost, že jsem si ten pocit jen vnutila a že se nic takového nestane, to by nebylo poprvé a ani naposledy, ale... Dost přemýšlení. Hod si. Chvíli zvažuji, zda hodit všemi najednou či jen jednou, nakonec ale hodím první a... "Jedna." Druhý hod. "Pět." To zatím tedy nic moc. "Dva." Žádná opakující se čísla? "Tři." Takže asi jsem se mýlila a kostky mají znamat úplně něco jiného. "Tak která si chce hodit teďka?" obrátím se na obě s drobným úsměvem, nedávám na sobě nijak znát zklamání. |
| |
| soukromá zpráva od Isabell Ch. S. d`Altagoire Grimaldi pro Kostky A Amalie hodila. Jednou druhou třetí i čtvrtou kostkou. Sledovala jsem postupně kostky jak padají čísla a lehce se zamračím. „ Můžu já Amalie?“ Zeptám se opatrně a natáhnu k ní ruku, jestli mi kostky dá. Jakmile tak učiní, opatrně s nimi zatřesu a hodím s nimi najednou. A opět padnou stejná čísla. Sleduji jak se dokutálí poslední kostka a zastaví se na trojce. Postupně hodím ještě jednou s každou kostkou zvlášť a vážně je udivující, že na kostkách padají pořád stejná čísla ať s nimi hodím jak chci. „ Co to může být? Je možné, že poukazují na čas? To je asi hloupost. Nebo třeba rok? Neodehrálo se tou dobou něco důležitého? A nebo je to nějaký kod, který budeme muset zadat k tomu abychom se třeba dostali dál?“ Zakroutím hlavou a podívám se na Gen. Kostky jí podám. „ Napadá tě něco Gen?“ Zeptám se jí a lehce nakloním hlavu na stranu. Pohled mi padne na váček s pískem. Trošku se zamračím. „ Je v tom určitě jenom písek. Mohlo by být možné že utvoří třeba obrazec, když se vysype. Ale nevím.“ Sleduji váčky a přemýšlím nad tím co by to mohlo být. |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Auclair (K-5) pro Knihovnice byla tak hodná, že i přes to, že chtěla knihovnu už zavřít, nás vpustila dál. Asi ale čekala, že si jdeme pro nějaké důležité knihy. (Což ostatně byl důvod proč nás Isabella dotáhla až sem!) Musela se zatvářit poněkud podrážděně, když jsme si stoupli kolem jednoho stolku a začaly házet kostkami. Když to ale nevadí holkám, mě taky ne...! Ne taková obvykle nebývám, ale asi toho na mě už bylo dneska až příliš. Asi jen díky tomu, že byla na vyhlášení šampionů také a že viděla že jsme byly vybrány, nás madam Pinceová, nechala být a odešla. Já mezi tím sledovala jak hází amalie a následně nechala i Isabell ať se předvede. dokonce ani po jejích hodech se o kostky přímo nehlásím protože s mini hodili už třikrát a pravědobnost, že by tolikrát padla tartáž čísla za sebou je tak nízká... No, že to zkrátka není zapotřebí. Lehce mě překvapí, když se Is otočí s otázkou na mě. Ačkoliv mě tím možná jen popichuje, ale já už toho mám dost. Zůstanu hezky nad věcí. Koneckonců - Moudřejší ustoupí... A zamyslím se spíš nad těmi kostkami "Taky by to mohlo označovat souřadnice..." navrhnu to první loické, co mě přitom napadne. Přci jen indicie nám mají prozradit, kde náš úkol bude probíhat a napovědět o čem v něm půjde, ne? Bylo by to přece logické... "Zkusila bych tím pískem lehce ty kostky posypat, co vy na to?" navrhnu, aby zase neřekly, že jsem moc hr... Ale ony si stejně nejspíš budu myslet svoje. Holt nikdo nemá pochopení pro ambice a rozhodnost... Ačkoliv amalii musím přiznat vělikou trpěšlivost. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Aj keď...pri tej tone dievčať... byb bolo čudné keby nie je. Uškrniem sa a keď priletí metla, natešene zatlieskam. Najradšej lietam na svojej, ale takto...dokonca mi nechá miesto vpredu. Šoférujem! Zvýsknem radostne a sadnem si na ňu obkročmo pred Henracia. Izba..mm, izba...už by som clekom brala rovno ho oprieť ale...ešte sa chcem baviť. Už nechce ísť spať, noc sa ešte len začala...nie? Otočím hlavu na Mikkela. Tka niekto sa tu chce pretekať... Sme dvakrát taký ťžý..ťažký ako ty. Dočkaj keď si poletím po svoju metlu...! Zabrblem a chytím rúčku Drž sa! Uooouoooooo Zavískam, ako vyrazím na zaťaženej metla dopredu po chodbách. Miestami šúchame bokmi steny, keď sa mi krúti celý svet, nakoniec nájdem otvorneé okno a len tak-tak že sa cez neho mestíe Vonku vystrelíme do tmy a pár minút len tak lieta, kým nájdem náš koč aj napriek Henraciovym protestom že tam nejdeme a zamierim prudkou šípkou dolu k nemu. Zabrzdím tak prudko, že nás takmer hodí dopredu, ale tvárim sa že sa nič nestalo. Alkohol a metla.. zlá kombinácia... Prídem pri dvere kočiara a bez slova zmiznem dnu, čo znamená iba jediné- jednoducho ma musíte počkať. |
| |
| soukromá zpráva od Henracio Black pro Myslím, že se Alex mé líbání líbí. Snažím se v tom co nejdéle pokračovat. Potom si sedne na mé koště. Přede mne. Líbí se mi to, mít Alex takhle před sebou. Užívám si to. Ona vlastně musí cítit "jak" si to užívám. Chytím ji kolem pasu, možná trochu výš a řeknu: Letíme? A zasměju se. Létáme po hradě, máme celkem štěstí, že s nás nikdo nevšiml, ale to neřeším. Při normálním stavu bych se celkem bál, ale takhle, to nic není. Jako předtím mě Alex začala lízat ušní lalůček, dělám to samé já jí. V jednu chvíli už to vypadá, že nabouráme, pak to však Alex spraví a vybere to. Stoupneme si ke kočáru, ve kterém Alex zmizí. Raději tam nebudu lízt, ten jeiich učitel by asi nebyl rád, kdyby mě takhle viděl, jak lezu do jejich kočáru. Ikdyž nevadilo by mi tam na jeho místě být. Stoupnu si vedle Mikkela a řeknu: Radši tam nelez, nemuselo by se to líbit jejich řediteli a tahle noc by mohla sončit. Anebo by tam mohli být desítky holek. co myslíš? |
| |
| soukromá zpráva od John Arthur Prince (H5) pro V průběhu pomalé chůze poslouchám Scorpiova slova. Něco málo už mne za tu krátkou dobu stihlo napadnout, ale celou dobu se přikláním ke dvěma různým teoriím. Jednou z nich je samozřejmě jezero a pak taky Sfinga, kterou Scorpius zmiňoval. 'Sfinga... zní to nejvíce logicky. Písek pro místo kde se nachází a kostky jako hra. Sfingy dávají přece hádanky a ti co je neuhodnou umírají nepěknou smrtí. A navíc, nemůžou po mě chtít abych vlezl do jezera, kde je určitě spousta slizkých, hnusných a špinavých věcí!' S naprostým klidem ve tváři jsem obrátil obličej k Azovi, ale dříve než jsem mohl promluvit, jsem byl přehlušen profesorem Moonem, který aktivně odvlekl Aze zpátky do hradu na školní trest. 'To bude za toho ožralého papouška.' Projede mi hlavou a zavzpomínám na hodinu přeměňování, kdy jsem do právě přeměněného papouška nalil vodu, změnil ji na rum a pak sklenici zpátky na papouška. S dokonalým kamenným výrazem jsem se podíval na Scorpia a moje oči jakoby říkaly já-to-nebyl. "Mno, jak se zdá, tak jsme na to zůstali sami dva." Vrátil jsem se rychle k předchozí konverzaci, abych nemusel vysvětloval, proč má Az školní trest a s ledovým klidem jsem s sebou ze schodů začal vláčet i nebohého Scorpia. "Samozřejmě, že i jezero přichází v potaz, ale přijde mi to až moc jednoduché na uhádnutí, jelikož když se konal poslední turnaj, tak druhý úkol se odehrával také v něm. Samozřejmě, že to není nemožné, jen mi to přijde... nevím, nedokáži najít vhodné přídavné jméno, které by ti snad osvětlilo mé myšlenky." Pousměju se jemně a pak můj výraz nabere opět kamenného vzezření. 'Jistě, proč by dávali podobné úkoly jako při posledním turnaji? To by bylo až moc jednpduché uhodnout a navíc... poslední turnaj byl tady v Bradavicích. Neměli jsme navštívit jednu ze škol my? Hm... zvláštní, zvláštní.' Sám pro sebe si zavrtím hlavou a pak mi znovu padne pohled na Scorpia. "Co si o tom celém myslíš?" Zeptám se náhle v půli cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Scorpius Malfoy (B5R-M) pro Nikdo nic neřekl. Asi je překvapila chodící učebnice v mojí hlavě. A nebo ani ne a přemýšleli nad mými slovy... To jakov fakt? Co si to tu nalhávám, hm?! Spíš nevěděli co říct, tak prostě radši mlčeli. A pak se odkudsi vynořil profesor Moon, který za námi vyrazil z hradu a šampion nešampion, popadl Aze a hurá na školní trest. Školní trest? To je přesně Eleazarův styl, nejhorší na tom je, že on z toho vytěží nakonec ještě pozitivum... V duchu si povzdechnu, když mi bratranec zmizí z očí. No bezva. Klidně si zmizí, a tohle je fér?! Znovu se mi sevře žaludek. Dávit uřž nemám co. S Azem jsem se trochu uklidnil, protože se zdál tak nějak nad věcí a všechno to bral úplně jinak, ale teď? Odešel a nechal mě tu s tím divným klukem... V ten moment se naše pohledy střetly a on se tvářil, jakoby se ho to vůbec netýkalo. (Tím nemyslím svůj žaludek a stísněný pocit úzkosti, ale celý náš problém) Najednou se pohnul v před a prý, že jsme na to zůstali sami... "Co...?" vyhrknu, ale víc nestačím, protože už zase něco vysvětluje a rozebírá. Ale mě je to vlastně úplně jedno, jasný? Stejně už jsme dávno mrtvý a cokoliv vymyslíme nebo uděláme bude úplně špatně, tak co kdybys toho laskavě nechal a pustil mě?! vzpírám se v myšlenkách, protože on pořád povídá a povídá... Až dopovídá. "Co si myslím?" zastavím se ap prudce se mu vyškubnu. Nebaví mě totiž být hadr se kterým on vláčí, já sem nejen nechtěl do turnaje, ale ani tu s ním nechtěl rozebírat žádné teorie. Je fajn, že Larsenovi ukradl ty váčky a úplně boží je sledovat jeho myšlenkový pochody za pochodu, ale já toho mám tak akorát dost! "Myslím, že už je dost pozdě na to, abysme na cokoliv přišli. Zvlášť zrovna my dva! Naš samozvaný kapitán někde lítá, Az má školní tres a já jsem k ničemu! Takže pokud na to přijdeš sám, nepotřebuješ mě tu a já..." půlvteřinové zaváhání, "stejně nemám žádný nápad, jasný? Co... co abyste si o tom poklábosili zítra s Azem a mě pak jen předhodili lvům, až o něco pude, jo? Ještě sem se nesmířil s tím, že už jsem vlastně chodící mrtvola a ty po mě chceš názor? Názor na co? Že je všechno úplně zbytečný? Jak my, U Merlina, máme vědět co se jim honilo v hlavách, když vymýšleli první úkol?" řetízek se mi v rukou míhá v neskutečně rychlém tempu vypovídajícím o míře mé nervozity. Obvykle s nikým nemluvím, anni nemám o čem, teď jsem snad prošel nejdelší diskuzí od začátku tohohle roku... "A-a... Vůbec. Proč prostě nesledujeme ostatní? Někdo z nich na to určitě přijde a až bude čas jít na rvní úkol stačí je jen sledovat, ne?" V ten moment už mi řetízek vyletí z dlaně a já si povzdechnu. "Kur...ník už taky!"otočím se k havraspářanovi zády a jdu ve tmě pátrat po svém řetízku. Jestli to nejadu tak zešílím... |
| |
| soukromá zpráva od John Arthur Prince (H5) pro V rpůběhu mojí řeči, až na počáteční šok po odchodu Aze, se nezdá, že by Scorpius chtěl něco říct, což mne vlastně částečně i mrzí, protože bych rád znal jeho názor. A o to víc mne mrzí, když se neozve ani v průběhu pauzy a rozhodne se mluvit až po mém vyzvání, nicméně... to mi doslova vyrazí dech. Překvapeně pozoruji Scorpia a řádně poslouchám každé jeho slovo. Celkem mne překvapuje jeho nízké sebevědomí a nedůvěra sama v sebe. 'Kdybys byl nikdo, vybral by tě snad Ohnivý pohár? Stal by ses snad šampionem? Vážně v sebe tak moc sám nevěříš, že zapomínáš na tyto fakta, které nám všem ještě ředitelka několikrát v hodinách opakovala, když prohlásila, že jedno pako z Nebelvíru by nemohlo být vybráno ani kdyby se pokusila Ohnivý pohár podplatit, což je samozřejmě nemožné?' Pozoruji jeho bezradnost a... vlastně ani nevím, jaký je to pocit, nikdy jsem nic takového nezažil. Tedy krom chvíle, kdy jsem byl donucen vyčistit po mudlovsku záchod, což byla jedna z velmi mála situací, kdy jsem panikařil tak, že se mi dokonce zamotala hlava. Nicméně jsem svého nového kamaráda nijak nevyrušoval. Nechtěl jsem nijak narušit tok myšlenek, které mu kroužily hlavou, zvláště, když jsem pochopil, že chvíle jako je tato je u něj nanejvíc vzácná. Už za tu kratinkou chvíli jsem vypozoroval, že je spíš zakřiknutý a samotářský... to, že je to kvůli rodině dávalo jen smysl. Byl to Malfoy, který zkončil v Mrzimoru. Všichni Malfoyové před ním byli ve Zmijoelu a bla, bla, bla, stará a nanejvýš nudná písnička. 'A proč bychom na to nemohli přijít zrovna my dva? Ty to v té hlavě máš. Pamatuješ si věci a dokážeš si je poměrně rychle vybavit... jen si nevěříš, ale jak někomu jako jsi ty zvednou sebevědomí? Jakákoliv akce tě děsí a jen bys zalezl do ulity... nebo to chce možná pár silnějších šoků v řadě. Právě si procházíš šokem, jelikož tě Ohnivý pohár vybral jako šampiona, dále jsi mimo z toho, že po tobě chci, abys s námi spolupracoval, takže dalším logickým krokem je ustanovit tě kapitánem a pak tě jen pozvednout... nebude dlouho trvat a tvá matka ti zajisté napíše, jak je na tebe hrdá a otec bude ukazovat na fotografie v novinách a říkat "Podívejte, tohle je můj syn!". Nebude na škodu, když to proberu ještě s Azem, ale předpokládám, že nebude nesouhlasit.' Jemně se pousměju a sleduju, jak se začne plazit po zemi a hledat řetízek. Pobaveně zakroutím hlavou a vytáhnu hůlku. "Accio řetízek." Pronesu polohlasně a v nastavené ruce mi přistane Scorpiho řetízek. Klidným pohledem se na něj dívám a je znát, že jeho výbuch mnou nijak nepohl. "Proč zrovna my dva? Možná právě proto, že ty v hlavě ty teoretické znalosti máš nebo je nějaký jiný důvod k tomu, proč jsi mi vyjmenoval většinu kouzelných tvorů, kteří mají spojitost s pískem? Samozřejmě když opomeneme vodní, tak všechny." Nadzvednu obočí a prohlížím si jeho řetízek ve své dlani. "Pokud se chceš bavit o chodících mrtvolách, pak bych se k tobě měl s největší pravděpodobností přidat. Na 100% zvládám převážně čistící a žertová kouzla a zaříkadla, nicméně to, co předvedu na hodinách a zkouškách nejsem skoro vůbec schopný použít v realitě, natož v nějakých stresových situacích." 'Když ta opice měla blechy!' Zatvářím se trochu posmutněle a kouknu směrem na jezero. "Navíc, když si odtajníme všechny indícije, dost možná nám to napoví v tom, jak se připravit na první úkol a jelikož ty a já jsme teoretici, je to velkou výhodou." Pokývu hlavou a podívám se Scorpiovi přímo do očí. "Navíc to, jak ses teď zachoval mne přesvědčuje o jedné jediné věci a to té, že se Moudrý klobouk dost zmýlil, když tě zařadil do Mrzimoru. Ten tvůj výbuch není to, co normálně předvádíš... to není maska studu za kterou se schováváš. Tohle bylo tvé pravé já a troufám si říci, ač tvou rodinu moc neznám, že i ryze Malfoyovské chování. Tak co kdyby ses přestal litovat a přijal to?" Pousmál jsem se a koukl do země. "Vím, že některé věci je jen velice těžké přijmout. Trpím celkem zajímavou nemocí, kterou mudlové nazývají jako OCD. Zjednodušeně mám hrůzu ze všeho co je špinavé... ten řetízek byl na zemi..." Rychle ten znečištěný předmět hodím Scorpiovi a vytáhnu z kapsy dezinfekční gel, který si následně začnu v panice vtírat do dlaní. 'Sakra, byl jsem tak zaneprázdněný uvažováním o něm, než abych si něco takového uvědomil... sakra, sakra, SAKRA!' Lehce roztřesenou dlaní si zastrčím pramen vlasů za ucho. "Myslíš, že by tenhle malý incident mohl zůstat mezi náma? Hlavně aby se to nedostalo k Azovým uším... ten zloduch si mě za tohle dost často dobírá a po tomhle by si ze mě utahoval přinejmenším další týden." Zhluboka se nadechnu, vydechnu a pak ještě jednou tak. 'Vážně jsem ho chtěl poučovat? Já, který se skoro složí kvůli řetízku, který zvedl ze země?' |
| |
| soukromá zpráva od Amalie Dienne (K6) pro Takže padají stále ty stejná čísla... Jedna, pět, dva, tři. 1523? Mohl by to být letopočet? Ale co by nám pak ukazoval? historickou událost ukazující k místu, k situaci, k věcem? Může to být naprosto cokoliv. Klidně i souřadnice, jak říká Gen. Hádanky nikdy nebyly moje silná stránka. A k tomu navíc ten písek... Zamyslím se nad návrhy obou dívek a u obou přikývnu. Samotnou mě nic nenapadá a vlastně vše, co holky říkají, může být pravda. A nemusí. Ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme. "Dobře, vysypeme písek - nejprve na stůl a pak na kostky, co myslíte?" Otočím se na obě a doufám, že jim to nebude vadit a shodnou se na kompromisu. Vlastně - zkusíme všechno, co obě říkají, snad jen nebude vadit, když nejprve uděláme tohle a poté tamto. "A taky, když už jsme v té knihovně bychom se měli podívat na nějaké knížky. Mohla bych se podívat do různých publikací o historii jestli se k roku 1523 nevztahuje něco významného, co by nám mohlo pomoci." Teď jsem upřednostnila návrh jedné před návrhem druhé. Chyba. "Za zkoušku to stojí. Také můžeme sehnat...mapu Bradavic a přilehlých pozemků a zjistit, jestli by nám to k něčemu nepomohlo." Takže teď už jsou zmíněny i souřadnice, které navrhla Gen. Snad jsem dobře zvolila slova. |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Auclair (K-5) pro Na návrh Amalie přikývnu. Je jedno co uděláme jako první, důležité je, abychom se posunuly z místa. "Taky to ale může být letopočet, 1235, 1253, 1325 a 1352... Můžeme se po něčem podívat, mohu počkat, až jak dopadne experiment s pískem?" dovolím si připomínku, až domluví. Myslím, že už jsme se natropily hloupostí až dost. |
| |
| soukromá zpráva od Scorpius Malfoy (B5R-M) pro Šátrám spěšně po zemi v místech, kam tipuji, že mohl dopadnout. Lezu po čtyřech v té vlhké trávě a prohmatávám ji trhanými pohyby. No tak... No tak... Dělej, kde si...?! A pak se za mnou ozve možná až příliš klidný hlas Johna Arthura. Accio řetízek? Prudce se ohlédnu. Můj řetízek vyletěl z trávy neskutečně rychle a přistál mu přímo v dlani. "Hej!" vstanu trochu špinavý a popoběhnu k němu. Zastavím se na dva kroky od něho. Převrací to mezi prsty a sleduje to jako obrovsky zajímavý hlavolam. To je moje abys věděl! Chcel se mi na něj zakřičet, ale... On si to přivolal kouzlem a nemusel. Mohl mě tu nechat lézt po čtyřech třeba celou noc a bavit se mou zoufalou snahou... Ale on to místo toho našel za mě a teď... "M-mohl b-bys mi t-to prosím vrátit?" vykoktám ze sebe nervózně přiškrceným hlasem. Ruce sepnuté v pěst. Namísto odpovědi se mi však dostalo něčeho jiného. A-ale to s tim vlůbec nesouvisí, jo? Tak jsem odpověděl na otázku, obvykle sem zticha, takže ano, měl sem mlčet, teďuž to vim, tak mi to už vrať! Jenže on mluví dál a ani se na mě nepodíval. Cože? J-jak t-to? Ty se umíš vystresovat? nakrčím obě obočí. Já se o něj teda nikdy nijak zvlášť nezajímal. Nevím o něm vůbec nic, ale on se pořád tváří tak klidně a vyrovnaně... Ne... Není žádné MY! Křičí něco uvnitř mě. Copak to vůbec nechápe? Já bez tý kraviny co drží v ruce umřu a jediný, co jsem letos chtěl je klid... Nic víc, jen klid... Uhnu pohledem směrem k zemi. Tak jsi první komu to došlo... Zabolí mě uvnitř. Hm... Zvednu k němu temný pohled. Ničemu nerozumíš... Ale to už mi hází řetízek s tím, že ležel na zemi. Mudlovská nemoc? To sem... to sem nevěděl... Zkousnu s zdráhavě ret a zachytím ho. Posluchám už tiše a v mé tváře není nic ke čtení. snad zamyšleným by se mohl nazvat můj pohled, ale ani to by nebylo přesné. "Dík..." vypravím ze sebe pomalu a neochotně. "Nic neřeknu," zastrčím si řetízek do kapsy. "To s tou nemocí mě mrzí, neveděl sem že... no prostě sem to nevěděl..." vydechnu a promnu si čelo. Jak tenhle člověk může mýchat lektvary? Zakroutím hlavou, abych znahnal nechtěné myšlenky. Cítím se nervózní a ještě navíc hloupě za tenhle svůj výbuch. "J-já... Normálně... totiž... to je jedno. Nech to bejt, jo?" polknu "Já už dneska fakt nemůžu, když dovolíš, rád bych se zkusil proplížit do svý postele, aniž bych musel poslouchat sto padesát tři tisíc dvě třicet čtyři urážek, nadávek a poznámek, alá zrádce, budižkničemu, otrapa a dement se vrátil...! Jo? Doporučuju nevysypávat písek, nevíš kde se to válelo..." koutky úst mi zacukají v něčem co by mělo napodobit povzbudivý úsměv, ale namísto toho je to spíš taková neidentifikovatelná grimasa. "Sorry..." Vydechnu ještě spěšně a otočím se k odchodu... |
| |
| soukromá zpráva od Isabell Ch. S. d`Altagoire Grimaldi pro Knihovna „ Ještě by to mohl být kod. Třeba od nějakého číselného zámku. Je to sice nepravděpodobné, ale i to je možné. Nemyslíte?“ Zeptám se. Pohled mám upřený na kostky a uvažuju nad tím co by to mohlo být . *Notak mysli. Mysli, na to přijdete…* Podívám se na Amelii, když navrhne řešení s pískem. Jemně přikývnu. Vždyť je jedno v jakém pořadí co uděláme. Hlavně ať něco konečně zafunguje a poradí nám to. „ Gen má pravdu. První by jsme měli udělat jedno. Pak další. Jen ještě mě napadlo, jestli to třeba není katalogové číslo knihy. To už je asi úplná pitomost, ale popravdě nějak už nevím s čím jiným by to mohlo souviset.“ Trochu se protáhnu. Je docela pozdě večer a chtělo by to pospíšit si s tím. Abychom měli čas taky na spaní. |
| |
| soukromá zpráva od Mikkel Larsen (N5) pro Čekám než se konečně usadí na jeho koště a můžeme konečně odstartovat. Se zavýsknutím vyletím. Samozřejmě hned před nimi. Dělal jsem ve vzduchu nejednu kravinu. Třeba jak let hlavou dolů a bez držení, kdy jsem nechal ruce volně viset pod sebou a kolem koštěte jsem měl jen zachycené nohy. Jen o chlup jsem takhle minul jednu z pohyblivých soch, která se za mnou ihned otočila a začala mi nadávat. S hlasitým smíchem jsem letěl dál. Byla to legrace. Přitáhnul jsem se zpátky ke koštěti a otočil se zpátky do vzpřímené polohy. V obličeji jsem byl ještě rudý z dlouhého visení dolů. přikrčil jsem se ke koštěti a ve slalomu proletěl mezi dalšími překážkami na trase. I kdyby to měly být jen lustry. Všechno kolem mě se změnilo ve změť barevných světel a míhalo se příliš rychle, než abych to stíhal vnímat. Celou dobu jsem se smál. Bylo až s podivem, ež to nikdo neslyšel. Anebo slyšel a nechal to být. přeci jen... měli jsme slavit, ne? Ve spirále jsem proletěl otevřeným oknem někde nahoře u stropu. Hned na to mě udežil do těla noční chlad. Naskočila mi husí kůže. Udělal jsem ve vzduchu otočku o 360°při níž jsem zkontroloval, zda za mnou skutečně letí a pak se po jejich boku vydal k Alexině kočáru. Přistál jsem první a naboso skočil na studenou zem. Opřu se o jejich kočár v ruce svoje koště. Pohledem vyprovázím Alex, pak se upnu na Henracia. "Bojíš se snad, že by ti jejich profesůrek přistřihnul křidýlka?" Nadzvednu vyzývavě obočí a jeden koutek mi vyskočí nahoru. "Nemyslíš, že to za ten risk stojí? Pomysli... celý harém krásných dívek..." |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Tonks (K6) pro Skôr než stihnete zistiť či to stojí a či nie za risk sa zvnútra kočiara ozve tlmený hluk, akoby rozprávalo naraz viac hlasov. Znejú trocha naštvane a po pár minútach vyjdu von dve dievčatá, očividne sa idú len prevetrať von na čerstvý vzduch, vidíte že jedna má strapaté vlasy akoby ju za ne niekto ťahal. Rýchlo čosi melie o francúzsky, pričom zachytíte len Alexine men, a potom si vás všimnú. Obed na chvíľu zostanú zarazene stáť a nato sa na vás s novým prívalom Francúzštiny obrátia a naštvane gestikulujú a odháňajú vás od kočiara, očividne vám chcú naznačiť, že tam nemáte čo robiť. Medzi ich slovami padne meno ich riaditeľa a to sa hneď aj jedna vyberie späť do koča, akoby ho išla zavolať... tak sa zdá, že vaše dnešné plány budú musieť byť odložené na čas neurčitý.
|
| |
| Milí přátelé, už nějakou chvilku si kladu otázku, co s tím tady dál. A tak jsem se rozhodla obrátit se přímo na Vás. Pravdou je, že toto se mi nepíše úplně nejlépe, protože jsem si od tohoto dobrodružství hodně slibovala. Už jen proto, že žádné HP dobrodružství, kterého jsem se doposud účastnila, dlouho nevydrželo. A jak to vypadá, tato kletba rozkladu uvalená na HP dobrodružství se projevuje i zde, protože jsem to nejspíše bohužel nedokázala pořádně ukočírovat. Za co se Vám moc omlouvám. Po Vánocích jsem nebyla s to se soustředit na jiné věci než školu a teď, když mám přeci jen trochu více času, se tu stejně cítím poněkud ve slepé uličce. A to i přesto, že mám stále různé nápady co dál. Nicméně už pár týdnů nejsem s to dopsat ani ten krátký příspěvek pro trojici Krásnohůlčanek v knihovně. Což mě opravdu mrzí. (Nálady jsou parchanti :D). Jsem toho názoru, že prvotní nadšení zde již vyprchalo a já si skutečně nejsem jista, jestli je šance, že se objeví nějaká druhá vlna. U některých jedinců beztak nemám pocit, že by zde chtěli nějak výrazně dále setrvávat. No, někdo mi už stejně řekl, že to tu balí. Proto si nejsem jista, jak moc velký smysl má to tu držet. Přijde mi ovšem nefér jen tak zčistajasna zrušit jeskyni, proto nejprve vznáším několik dotazů. 1. Má tu vůbec ještě někdo zájem hrát? ... (Někdo, kdo by mě, řekněme to takto, nakopnul, ať jdu laskavě dopsat ten příspěvek a přestanu remcat?) 2. Je tu někdo, kdo by byl takový sebevrah byl ochotný si toto dobrodružství převzít? A třeba to tu rozproudit znovu a lépe? 3. Nebo souhlasíte s tím, že to tu odpískáme? Nebudu lhát, že osobně se nejvíce přikláním k třetí variantě, byť, jak už jsem psala, mě to mrzí. Doufám, že se na mě nebudete proto moc zlobit : ). Řekněme, že na nějaké vyjádření počkám do konce března (nejlépe v diskuzi, případně mi pošlete zprávu). K 31. března to buď zruším nebo v případě, že mi víc jak polovina z vás napíšete, že chcete pokračovat a určitě bude aktivně psát, tak sem hodím na apríla příspěvek a pojedeme dál jako by nic. Domluveno? : ) S přáním pěkných jarních dnů, Ragana |
| |
| Milí spoluhráči. Vhledem k vašim reakcím na můj předchozí dotaz, převážně přiklánějícím se k bodu 3, jsem se tedy rozhodla toto dobrodružství ukončit. Ráda jsem Vás měla ve své jeskyni a budu věřit, že se v nějaké (v dobrém doufám) opět sejdeme. Děkuji Vám za čas a energii, které jste této jeskyni věnovali. A doufám, že jste se tu bavili jak jen to šlo. Ať se Vám daří, Ragana. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR