Andor.cz - online Dračí doupě

píše se rok 2491. lidstvo se dostalo na vrchol technologie a evoluce, v roce 2200 byl vynalezen Shaw-Fujikawuv nadsvětelný pohon a tak se lidstvo nemuselo tísnit na zemi a mohlo se roztáhnout po celé galaxii, nyní lidstvo zabírá nad 800 planet všemi směry od země, tím se vytvořili 2 vrstvy kolonii, vnější a vnitřní. vnější kolonie začali tlačit na zemi na otázku nezavilosti a zem reagovala vysláním válečných lodí a uklidnění situace armádou. vy jste 8 lety děti, žijete normální život, téměř normální, jste rychlejší, chytřejší a i mnohem větší než normální děti okolo vás, nikdy nemáte problém s učením než ostatní děti ze školy.žijete na planetě s názvem Eridanus II a jednoho dne přišli dva muži a jedna žena s brýlemi, bylo to pár dní po vašich 8 narozeninách, přišli a ta žena se vás ptala na spoustu otázek a dělala s vámi spoustu podivných testu, nakonec ves odvedli do velkého auta s majáky, takovými v kterých jezdí policie ale tohle nebylo tak nápadný. rodiče vás na tuhle chvíli připravovali, neustále vám vtloukali do hlavy že jste něco výjimečného a jednou budete sloužit vlasti, budete hrdinové a lidé k vám budou vzhlížet ...
.. auto zastavilo na velkém letišti kousek za městem, na něm jste setkali s ostatníma dětmi, co jste znali ze školy, ale nebyli všichni, zamířili jste k velkému transportnímu raketoplánu, takovým kterým lítá armáda, je možné že ho někteří vidí poprvé v životě ale je vám jasné že je to armádní raketoplán podle velkého modrého nápisu UNST co má hrdě na boku, po nastoupení a připoutání, raketoplán vzlítne, není to nic úžasného, už jste raketoplánem několikrát letěli, ovšem tenhle zamíří mnohem rychleji z atmosféry a když se dostane do volného vesmíru stane se něco co nikdo z vás neznal, raketoplán vstoupil do hyperprostoru, všemi cukla velké přetížení které ale ihned vyrovnala umělá gravitace na palubě.. po úmorných 12 hodinách letu, kdy jste byli zavřeni v nákladovým prostoru raketoplánu který byl prázdný, až na bednu s jílem na cestu, jste měli příležitost se poznat .. popovídat nebo jak koliv jinak zabýt neuvěřitelnou nudu .. po 12 hodinách letu raketoplán vyskočil z hyperprostoru a všechny shodilo zpomalení na zem .. z kokpitu vylezl voják a řekl vám ať se připoutáte, budem přistávat. raketoplán přistál na planetě, silně připomínající jeden les, z kterého se tyčila majestátná hora a nádherně modrá řeka linoucí se kolem a líně klikatící se lesem který je zde všudypřítomný jako vzduch.

raketoplán přistál na velké vojenské základně, všude jezdí velké jeepy "warthog" a všude chodí nějaký voják a´t už jen tak nebo s nějakou bednou ...

Domov.. A potom dlouhá cesta, jejímž heslem je: Sloužit vlasti !!

Osum. Magický číslo. Když ho otočíte o devadesát stupňů, dostanete nekonečno. Zajímavý.. Uniklo mi tiché zívnutí. Občas se budím brzo, ale dneska ne. Dneska jsem si naopak přispal. A vůbec mi to navadí. Už osum dní mi je osum let.
Chvíli koukám z okna. Už se dávno rozednilo a po obloze se rychle střídají bělavé mraky. Fouká.. Konečně se vysoukám z postele a protáhnu se. Vypadám na deset, ne na osum. A svaly odpovídají asi čtrnáctiletému. Vlastně jsem taková malá.. No, "malá", hora svalů, s mozkem asi třináctiletého. A rychlost... Tu asi k nikomu nepřiřadím.
Jen v trenýrkách se ospale doplížím do koupelny. V prvé řadě si opláchnu obličej studenou vodou a zadívám se na sebe v zrcadle nad umyvadlem. Ještě mi chybějí vousy a můžu jít pracovat.. Ušklíbnu se. Následuje ranní sprcha, osušení a oblečení se do čistého oblečení. Mimo čistých trenýrek se na mě objevilo i tmavomodré triko a pohodlné khaki tříčtvrťáky s velkým kvantem kapes. Musím mít stejně velké oblečení jako táta, jinak bych se asi neoblékl. Dneska odložím ranní cvičení. Nahradím si ho odpoledne. Vezmu si z pokoje čelenkua stáhnu si jí delší blond vlasy.
Rovnou zamířím do kuchyně. Dobré ráno. Řeknu oběma rodičům ještě ospalým hlasem a sednu si na židli. Nasypu si do misky kakaových cereálií a zaliju je mlíkem. Začnu hladově jíst. Mezitím, co poslouchám tátu. Miku, víš... Dneska přijede jedna paní. Ona je doktorka, takže tě důkladně prohlídne, vzeme ti trochu krve, zeptá se tě na pár věcí a tak. S plnou pusou kývnu a z misky vypiju zbytek, teď už kakaového, mléka. Děkuju, mami. Předám mámě misku a ta ji nacpe do myčky. Zase si sednu. A kdy má přijet, tati ?? Zeptám se a kouknu na hodiny na stěně v kuchyni. Za chvíli by měla být ta... Ozval se zvonek. Už jsou tady. Táta šel otevřít. Trochu nervózně začnu na židli kopat nohama. Proč doktorka přijela sem a ne my za ní ?? Nakonec zvědavostí nevydržím a jdu se podívat. Um, dobrý den. Na tuhle práci vybrali docela milou ženu. Usmála se na mě. Ty musíš být Mike, že ?? Jó, armáda si umí vybrat dobře. Mám dokonce pocit, že ona je mou skutečnou mámou. Ano, to jsem já. Nejsem moc zvyklý potkávat cizí lidi. Táta ji pozval dál. Spolu s ní navíc přišli další vda pomocníci. Doktorka si nese jeden kufr, její kumpáni taky.
Táta nás odvedl do obýváku a doktorka mě začala vyšetřovat. Odběr krve, měření tlaku a tak. Pak se ptala na různý psychologický otázky a já odpovídal. Chápal jsem, proč to dělá. Tedy, došlo mi to. No, jsi úplně zdravý. Usmála se. Skutečně milá žena. Poslala mě pro batoh, tedy já mám tašku přes rameno, a abych si tam dal pár věcí. Sešit na psaní, pouzdro, kapesní nožík, gumička na vlasy...
Prej pojedeme na výlet. Lhát jí jde, ale já jí to nesežral.
Pak jsem asi naposledy zamával rodičům a spolu s doktorkou a jejími kumpány dojel dolů, kde jsem nastoupil do nenápadného auta s majáky. Kam to jedeme ?? Zeptal jsem se a odpověď mě trochu zaskočila. Na letiště, poletíme raketoplánem.

Šťastné ráno

Tu tu tu tu tu tu zatracenej budík pomyslím si a zamáčknu ho. Ještě chvilku se převaluju v posteli a pak otvírám pomalu oči. Ještě nerozkoukanej se podívám na budík a vidím několik číslic. Asi až po půl minutě zjistim že je po deváté hodině a je ten nejlepší den na světě. To jest den mých narozenin. Radostně se vyhoupnu z postele, zamířím si to rovnou do koupelny a dám si vlažnou sprchu. Po osušení, dokončím raní hygienu. Vrátím se do pokoje a skočím k zemi, kde si dám pár kliků. Když se postavím, jdu k šatní skříni a uvidím se v zrcadle. Vypadám fakt dobře pomyslím si. Možná je to divný, ale líbim se sám sobě. a zazubim se při této myšlence. Obleču si své oblíbený černý tričko, které se používá při sportech. Mám ho strašne moc rád, protože je tenký a prodišný. K tomu si vemu šortky na kterých je devítka po obou stranách. Poj'd dolu Yo! ozve se z přízemí. Už jdu mami zařvu a rychle se natáhnu po svých teniskách a ponožkách.
Když seběhnu dolů po schodech, zamířim si to rovnou do kuchyně. Na stole leží dort se svíčkama. Uslyším za sebou kroky, tak rychle uskočím a usměju se. Mami, tati děkuju vám moc obejmu oba dva a pak sfouknu svíčky. To nic neni usměje se máma a podá mi balíček. Je měkký, tak že to bude oblečení. Rozervu ho a z dárku na mě vykukuje tričko se šortkama. Přesně takové jaké mám rád. Vletim na záchod a hned si ho na sebe hodím, na tmavě modrých šortkách jsou svítivě zelené devítky po obou stranách. Na modrém tričku s tmavě modrými proužky, asi 1 cm tlustými, je zase svítivá devítka. Vyběhnu se záchoda a běžim se ukázat. Ve dveřích se zarazím, protože s rodiči tam stojí muž s kufříkem. Miláčku, tady ten pán s tebou pujde do obejváku a dá ti pár otázek a udělá pár testů. řekne mi matka při pohledu na mě. Dobrý den, jistě usměju se.
Spousta otázek, které mě moc nebavily. Pak mi ten chlapík změřil tlak, odebral krev a udělal ještě pár testů včetně očních. Jsi zdráv jako rybka
V kuchyni mi matka podala nový batoh Jdi si zabalit. tak jsem se sebral došel nahoru do pokoje a vzal si pár svejch nejoblíbenějších hadrů, řetízek sem si dal na krk, na řatízku je přívěšek, je to taková placka s mejma iniciálama, na oči jsem si hodil brýle, proti sluníčku.
Po návratu jsem všechny slyšel u vchodových dveří, tak jsem rovnou zamířil tam. Kam teď pojedeme? zeptal jsem se. Na dalekou cestu odvětila mi matka a objala mě. Jdeme, auto na nás čeká, zavelel muža vyrazil k autu. Šel jsem za ním a ještě jsem se ohlédl na rodiče, kterým jsem zamával. Když jsem si sednul do auta podíval jsem se na muže Kam skutečně jedeme? a otázal jsem se. Letiště odpověděl suše chlápek. S otevřenou pusou jsem příkývl a zavřel jsem oči.
Chrrrr chrrrr Vstávej, strčil do mě chlápek jsme tady. a skutečně jsme tam byli. Zastavili jsme před raketoplánem, kam si to chlápek namířil a mávnul na mě ať jdu za nám. To jsem zvědavej co se bude dít...

Doma, den mých osmých narozenin

Uh, co je dneska za den?
ptám se sama sebe a podívám se na kalendář a zhrozím se
panenko skákává, vždyť já mám dnes narozeniny!
Doslova vyskočím z postele a seběhnu po schodech do obýváku v přízemí a nic. Žádný dárek, žádný dort. Prostě nic! Zkontroluju kuchyň, ale výsledek stejný. Zklamaně se odploužím zpátky nahoru do koupelny, k ranní hygieně.
Narozeniny jsou stejně na prd. Jen prostě oslavíš další uplynulý rok, o další rok co jseš blíže smrti. Tak proč to slavit? Hmm, jsem teď kapku depresivní. A to kvůli nesplněnému očekávání. Takže by to příště chtělo méně očekávání….
pomyslím si při čištění zubů. Při tom mě napadá celkem hodně mouder. Vypláchnu pusu a učiním přítrž přívalu blbých nápadů, když si opláchnu hlavu v ledové vodě. Taková ledová voda uklidní člověku mysl. Osuškou si vytřu obličej do sucha a jdu do svého pokoje na sebe něco hodit. Něco hezčího než noční košili s růžovými medvídky. Když mám takovou temnou náladu chtělo by to nějaké temné barvy, jenže najít něco temného v šatníku sedmileté, už OSMI leté holky nebude jen tak. A taky že není, musela jsem se spokojit s tmavě šedými kalhotami a zeleným tričkem. No, alespoň že mašli do vlasů mám černou. Když se dost vynadívám na svoji ham ham postavičku, i když vyšší a svalnatější než by mi bylo vhodné, uplyne hodina a já se uráčím sejít dolů.
A dole na mě čeká dort s osmicí zapálených svíček. Vyvalím očí a potlačím chuť seběhnout k dortu. Klidně k němu přijdu, prohlídnu si jej a na výzvu rodičů sfouknu svíčky. Když se mi to na první pokus podaří, mile se na rodiče usměju a jdu pryč, nechávaje trošku zaražené rodiče u dortu. Sednu jsi do obýváku a čekám co bude. Jenže nebylo nic a já strávila celý den čekáním a nebyla se mnou kloudná řeč. A zkazila sem narozeni rodičům a jako přídavkem i sama sobě. A co mě žralo nejvíce, bylo že jsem si nerozbalila dárek.

Doma, nějaký den po mých osmých narozenin


Za pár dní k nám přišla návštěva. Což bylo dost o sobě zvláštní, protože k nám návštěvy skoro vůbec nechodí a zvláště ne neznámé osoby. A ještě zvláštní bylo, že na návštěvu přišla nějaká paní doktorka, kterou jsem v životě neviděla a dokonce i se zdravotními bratry?
To jsem teda ještě neviděla
a po zdvořilostních frázích mě rodiče nechávají s doktorkou samotnou. S doktorkou, která po mě zajisté bude chtít spoustu krve, kterou si odebere do mnoha malých flakonků a bude mě fyzicky mučit a psychicky týrat.
Tak, naštvala jsem o narozkách rodiče a teď to mám zpátky
Nemůžu vypudit z mysli a doktorka se mě ptá na spoustu věcí, děla se mnou spoustu testů a já odpovídala podle pravdy, nejlepšího svědomí a opravdu se snažila. Nakonec to dopadlo tak, že mě doktorka naložila do auta s blikajícími majáky a já si myslela, že jsem vážně nemocná, zvláště když mi doktora řekla, že pojedeme na letiště. Poslední myšlenku, kterou mám spjatou s domovem si stále pamatuju.
Měla jsem otevřít ten dárek

Domov a cesta kamsi...

Rychle jsem běžel chodbou. Na konci té chodby byly dveře. Samozřejmě byly zamčené. Trochu jsem poodstoupil a rozběhl jsem se proti dveřím. Ramenem jsem se do nich opřel a dveře vyletěly z pantů. Za nimi byla k jednomu z generátorů připevněna bomba. Rychle jsem k ní přiběhl a odstranil řídící panel, abych se dostal ke drátům. Odpočítávání začalo pípat posledních deset vteřin nevěděl jsem, který mám střihnout. Nakonec jsem se rozhodl pro ten prostřední zelený. Střih a to poslední co jsem viděl naposled bylo bílé světlo.

Ucítil jsem prudkou bolest a to odpočítávání stále pokračovalo. V tu chvíli mi to došlo.Byl to jenom sen a to pípání byl můj budík a ta ostrá bolest byla moje čelo, které se setkalo s trámem v našem domě. Měl jsem pokojík u střechy a tohle se mi stávalo často. Fláknul jsme rukou směrem k budíku a k mému nemilému překvapení jsem zjistil, že není tam kde má být a proto jsem si prásknul pořádně o hranu nočního stolku. Znechuceně jsem se přetočil a na druhý pokus jsem budík úspěšně vypnul. Zůstal jsem ležet a chvilku se ještě dotahoval. Stoupnul jsem z postele a protáhnu se. Ozve se klasické křupnutí v zádech a já se převleču ze svého pyžama. Na svůj věk jsem byl poměrně urostlí a vysoký. Včera mi bylo osm let. Vezmu si tílko, šortky a vyrazím směrem ke kuchyni. Už nahoře na schodech byla cítit vůně snídaně. Došel jsem tam a pozdravil jak mámu tak tátu, který si četl raní noviny. Tradiční obrázek víkendového rána v rodině Pawnů. Jenom něco tady nehrálo. Jak mamina tak táta byli nějací zamlklí. Nějak jsem to neřešil, protože bylo možný že se zase pohádali, což se poslední dobou stávalo stále častěji. Najednou zazvonil zvonek a já vystřelil ke dveřím. Otevřel jsem dveře dokořán a tam stála nějaká žena, která hned spustila.
Ahoj, ty jsi určitě Patrik že? Jsou doma vaši? Potřebuju s nimi a s Tebou mluvit.
Odběhl jsem do kuchyně a řekl našim o té paní. Táta i máma společně došli ke dveřím, kde se dali do hovoru s tou ženou. Jak jsem se dověděl bude mi dělat nějaké testy nebo co a bude se mnou chtít mluvit. Mluvila se mnou dlouho a ty testy byly taky nekonečné. Když mi odebírala krev, ošil jsem se protože to nepříjemně píchlo, ale potom už to bylo fajn. Nakonec jsme se od našich dověděl, že s tou ženou musím odjet. Což pro mne byla zpráva dosti nemilá. Ovšem v dětství jsem se naučil, že tátovi se neodmlouvá a proto jsem vyběhl po schodech a do mého menšího batůžku si vzal jen něco na převlečení s dlouhým rukávem a náhradní spodní prádlo. Nevěděl jsem co si vzít na nějakou cestu jako tahle. Na záda jsem si nahodil batůžek a seběhl dolů kde jsem se podíval do očí rodičů. Mamka měla mokré oči, ale táta měl obličej jako z kamene. Přitočil jsem se k mámě a pevně jí objal. Potom ještě tátu a věnoval jim poslední pohled. Spolu s tou ženou jsem nastoupil do auta a svůj pohled jsem směřoval k našemu domu a rodičům na prahu. Otočil jsme se a na můj dotaz kam, že to vlastně jedeme mi bylo sděleno, že na letiště a pak raketoplánem pryč. Bylo mi smutno, že jedu od našich, ale zase jsem se moc těšil až opět poletím.

Někdy si říkám, že smrt vlastně není zas tak špatné východisko…(narozeniny)
...minimálně podstatně lepší než moje pitomá touha prosadit si svou za každou cenu. Nemusela bych teď běžet domu v největším dešti, který jsem za poslední měsíc potkala. Proboha!
Na druhou stranu, když to vezmu kolem a kolem, je tohle pořád lepší než celá moje „oslava narozenin“.
Dnes byl významný (jak prohlásil otec, než odešel do práce) den, ke spokojenosti mi vadilo jen tohle pitomé počasí. Ano, normálně mám déšť ráda. Normálně, když můžu ležet na střeše a koukat na hvězdy, přemýšlet a být celkově duchem mimo.
Vlastně si to nemyslím – co je na narozeninách úžasného? Že jsem zase o rok starší? Jo, to je fajn, děkuju, strčte si to za klobouk.
Vlastně, dalo by se říct, jsem ráda, že jsem to udělala. Možná mi dají konečně pokoj a já budu moct zůstat doma, zavřená ve svém pokoji. Možná. Snad.
Neměla jsem tu Bereniccu Asshole (to jméno k ní sedí) zrovna v lásce. Krom toho, že bydlela poměrně daleko od mého domu, se chovala jako namyšlená…. hospodářské zvíře. Nebyla to má kamarádka, ale jediný člověk, kterého jsem lépe znala. Nebo spíš, ke kterému mě rodiče pustí. O tom, že bych raději trávila den s Jin Paem, nebo nedej bože dokonce seděla doma a četla si, nechtěli ani slyšet.
Tak jsem teď (vlastně předtím ) musela poslouchat její ustavičné kdákání o klucích, laku na nehty a co já vím o čem. Nesnáším to.
Abych vysvětlila, proč teď tak uraženě kráčím domů – Nice je sedmnáct, přesto je prostoduchá, podobně jako většina jejích přítelkyň, zblázněných do blonďáků s kovovým kroužkem o průměru milimetru, který ve většině případů vytvoří docela hnusnou vyrážku a nesnesitelné bolesti, a jednoduchá jako Pythagorova věta. Jemně řečeno, jsem genius a oproti ní... nedá se říct, že druhý Einstain, protože tento pán má ve svých teoriích docela viditelné trhliny, které odhalí i to nejhloupější dítě, takže.. jsem daleko geniálnější než ona a tímto jí nechci zesměšňovat. Čistý fakt.
A právě kvůli panu Einsteinovi moje trpělivost s touto, promiňte to označení, krávou, přetekla.
Slyšela jsem, že jsi docela chytrá, Nao?
Jo zavrčela jsem na oplátku A jmenuji se Naomi. Na-o-mi. Chceš to napsat? Možná je to takhle moc těžké
„Kamarádka“ na mě šokovaně vykulila oči, nepochybně zděšená, jak se to chovám?!: Tak ty si myslíš, že jsi chytřejší než já?! její slova mi z nepochopitelného důvodu připomněly mečení kozy.
Ty sis všimla? ujelo mi sarkasticky.
Myslíš si, že jsi nějaký Einstein, ty malá chlupatá opice? naježila se.
Ušklíbnutí ze mě vypadlo tak rychle, že jsem ani nestačila přemýšlet, co vlastně dělám. Z diplomatického hlediska to byla sebevražda, ale já skutečně toužila potom jí rozčílit až k nepříčetnosti: Drahá Nico, dovol abych tě upozornila, že jsem chytřejší, než nějaký tvůj Einstein. Mé teorie chyby nemají, jeho ano. A – ehm, není moc dobrý nápad urážet zjevně silnějšího člověka, víš jak to myslím? přes rty se mi přehnal spokojený úsměv.
a ven! zaječela a namířila kostnatou ruku ke dveřím. Neubránila jsem se poslednímu rýpnutí: Doslova nebo metaforicky?
VYPADNI!!!!!!!!
Taková jsem. Slizce geniální a geniálně slizká, chcete-li. Nechovám se takhle ovšem stále, to v žádném případě. Jen v přítomnosti lidí, kteří mi lezou na nervy nebo jsou tak hloupí, že se nechají vytočit. Jako Nica.
Nesnáším psychiatry. Neříkala jsem to už? (pár dní po narozeninách)
Vstala jsem rychle a bez většího divadla, jak je mým zvykem. Oblékla jsem se, vyčistila zuby a běžela chodbou do kuchyně za matkou. Otec byl na jakési služební cestě, ale mě to bylo doopravdy ukradené.
Vedle mé matky mne přivítala ještě jedna paní. Podle toho, co měla na sobě, jsem usoudila, že je to doktor. Jen jsem bručela a moc jí neposlouchala, když mi dělala testy, či co. Moje zvrhlá fantazie a drzý smysl pro humor se zase projevil: Vy mě teď vezmete na pokusy, že?
Doktorka se zasmála: Ne, to zrovna ne, ale výlet si uděláme.
Vesmírnou lodí?napadlo mě. Četla jsem dost knih o mezi prostorovém cestování, aby mi bylo jasné, co za vyšetření to dělá.
Jsi velice bystré děvče, ocenila mě paní.
Bystré? Ani bych neřekla. Jen uvažuju.
Předpokládám, že tohle nečekala. Ale mě je to šumák, ať si myslí co chce.

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského kalendáře

všichni děti co byli vybráni jako vhodní pro další pokračování ve výcviku se sešli u raketoplánu, vozili je tam postupně dvěma auty jak objížděli domovy, někdy byli s dalším zpátky za 10 minut, někdy až za pul hodiny, nakonec vás je 32 (jména v homepage), doktorka co vás všechny vyšetřila přišla k vám a na všechny se rychle koukla, pak si upravila malé brýle na nose, rychle si vás přepočítala a nakonec spustila

em . ahoj .. já sem doktorka Catherine Halsey a vy jste tu protože jste .. vyjímeční, našli jsme váš talent a dáme vám možnost se stát nejlepšími v galaxii ..

trochu se usměje a ukáže směrem k raketoplánu, který už má otevřený nákladové dveře

pojďte za mnou

rozejde se k raketoplánu a vleze dovnitř, je to opravdu prostorný, tak 20m na délku, 10 na šířku a 10 na výšku, po krajích jsou sedačky s bezpečnostními pásy

vítejte na palubě .. niní z vás uděláme ty nejlepší z nejlepších, vybrousíme z vás skvost lidstva

řekne mnohem nadšeněji a koukne do kusu skla co neustále tahá sebou, je to přenosný počítač, viděly jste podobný u policie nebo ve škole u učitelů..

takže .. poletíme opravdu dlouho, tamhle je bedna s jídlem a támhle jsou záchody .. a prosím připoutejte se prosím

než stihne kdokoliv z vás položit jakoukoliv otázku vytratí se ve dveřích za ní, ty se zabouchnou a je slyšet kovové klapnutí zámku, nákladní dveře se mezitím zavřeli a zaklaply, chvilku se nic nedělo až se ozvalo zahučení jak motory naskočili a jemné vibrace, kdo se nepřipoutal připadal si jak na vodě, ostatně to i ti připoutaní, bylo to ve všech letadlech stejný, umělá gravitace se stou opravdovou nepohodla .. najednou se ozval zvuk, jak motory nabýraj na síle až se ozvala silná rána a velké přetížení všemi trhlo.. pak bylo až na hukot motorů ticho .. některé dětská se odpoutali a chodí po nákladním prostoru a zkoumají ho, nejsou tu okna ani žádné konflikty, někteří si povídají mezi sebou, jiní se seznamují ..

Jak se řekne slepice na patnáctnáct písmen? Catherine Halsey

Přijela jsem jako jedna z posledních a tak mé čekání nebylo tak dlouhé, ačkoliv jsem si nějakou tu chvilku v chumelu dětí postála. Znudeně jsem si je prohlížela a sklamaně musím říct, že jsem našla jenom jednoho japonce. Jestli funguje rasová nesnášenlivost i tady, bude to pro mě těžké.
Sebou si nesu jen batůžek, do kterého jsem nasoukala náčrtník a tužku. Teď - při čekání - se mi hodí. Vytáhla jsem ho a začala kreslit karikaturu nejblíže stojícího děcka.
Ta doktorka, co ze mě před chvílí dělala jehelníček, se objeví a začne si upravovat ty svoje směšně maličké brejličky.
K mému překvapení se mi nechce jí začít smát - vypadá tak zranitelně, i když nepochybuji o tom, že by mě dokázala snadno knock-outovat.
Poslouchám jí jen na půl ucha, ale ta věta "jste .. vyjímeční, našli jsme váš talent a dáme vám možnost se stát nejlepšími v galaxii " mě pobaví.
Copak vy jste hledali nějaký talent? Šli jste najisto. Museli ste mě hrozně dlouho sledovat - nejméně. Nebo ne? Je to jako ze střelené sci-fi knížky.
Nenávistně loupnu očima po blízko stojícím klukovi.
Nečum na mě, ty idiote.
Vyzvou mě, abych šla - stejně jako ostatní - dovnitř. Držím se vzadu a v hlavě rychle plánuju, jak utéct. Myslím, že bych to dokázala, kdybych nebyla tak zvědavá, co se to děje.
Aspoň, že uvnitř to vypadá tak zajímavě. Z venku je to jako plechovka.
Ušklíbnu se. Doktorka Halsey mi minutu od minuty přijde jako větší psychopat a ty děti kolem musí být taktéž pořádně cáklý.
Že jsi sem vůbec lezla, Naomi.
Ten její počítač mě zaujme víc. Byla by legrace koukat, jak by se chudinka musela potíkat s rozebranou verzí, ale neudělám to. Namísto toho se posadím. Sice jí nevěřím, ale nejsem pitomá, takže se připoutám.
Abych si rozebrala situaci: Jsem zavřená v jakési plechovce s třicetidvěma střelenými dětmi a jednou pomatenou doktorkou. Moje šance na útěk jsou v tuhle chvíli mizivé, takže to tu budu muset přežít. To ovšem znamená obalit se sarkasmem a neplýtvat na cynismu. Rozhodně žádné slzy či něco podobného. Dýchej zhluboka, Naomi. Jsi genius. IQ 215. Tohle tě nedostane. Kdepak. Tohle ne.
Postupně se uklidňuji. Pokud mě někdo sleduje - přičemž upřímně doufám, že ne! - všímá si, jak mi obličej tvrdne a emoce na něm rázem nejsou znát. Zato v očích mi číší vzrušení. Snažím se to udržet a v době letu se jich také zbavuji. Ale teď ještě neletíme.
Cukne to, až mám pocit, že si šla střeva popovídat s plícemi. Nikdy jsem v takovém monstru neletěla a tak mi z toho není moc dobře. Ovšem, komu by taky bylo, že jo?
Co si takhle jít trošku popovídat s tím klukem naproti? Vypadá docela inteligentně.
Jakmile je šance, odpoutám se a nejistě se postavím. Nohy - k mému spíše ironicky směřovanému překvapení - mě poslouchají, takže mě docela klidně po pár krocích přenesou k blonďákovi. Vypadá docela mile, přesto jsem ostražitá.
Cákloušům a blonďákům se nevěří. Tenhle je podle všeho obojí.
Zaculím se co nejroztomileji dokážu a natáhnu jeho směrem ruku.
"Čauky," zazubím se, ačkoliv angličtina mi dělá trochu problémy. Ten přízvuk je znát. "Já jsem Naomi Shindō a ty?" spiklenecky mrknu.
Začíná mi ze sebe být špatně.

Vojna začíná, dětství končí !!! Utahaný, rozhovor s Naomi

Náš talent nenašli... Musíme být umělí.. Oprosti ostatním dětem v našem věku.. Vynikáme.. Někdy až příliš. Zavzpomínám na hodinu tělocviku ve škole, kdy jsem měl kilometr zaběhnutý za bezkonkurenčně nejlepší čas.
Ještě chvíli doktorka něco plká a pak nás zavedla do raketoplánu. Zapadnu na jedno místo. Naproti mě si sedla dívčina. Kdyby byla ze Země, tipoval bych ji na Japonku, možná Číňanku. Takhle.. No, párkrát jsem ji zahlédl ve škole. Připásám se k sedadlu a chvíli ještě poslouchám doktorku. tedy spíš "poslouchám". Snad tu nebude vydýchané. Rozhlédnu se. Na to, že to je raketoplán, tak je docela velkej. Ale to bude tím, že je armády.
Bedna s jídlem. Pro tolik dětí to, podle mě, stačit nebude. Znovu se podívám kolem. klasicky jsme vzlétli a za chvíli nejspíš opustili atmosféru. Nashle, rodná planeto. Mě teď čeká dlouhé odloučení. Dlouhé...
Pak to s námi cuklo. Kdo neuposlechl radu s připoutáním, tak se válí na podlaze a druhém konci raketopánu. Konkrétně na konci směrem k motorům. Magoři.. Konečně umělá gravitace vyrovnala zrychlení do hyperprostoru. Radši bych možná po dlouhé době zažil stav beztíže. Odpoutám se. Chvíli hledám pár známých tváří, ale žádné nevidím. Smutný, budu si muset přátele najít.. Ale aspoň si to zopaku.. Z přemýšlení mě vytrhnul pozdrav. Sice anglický, ale se silným přízvukem. Kouknu po zdroji toho hlasu.
Um, ahoj. Úsměv jí oplatím. Dokonce i nabídnutou ruku jí stisknu. Ne nijak tvrdě, ale taky to není leklá ryba. Ve zdravé ruce zdravý stisk. Těší mě, Naomi, já jsem Mike. Příjmením Angel. Tvář skutečně vypadá, jakoby patřila Archandělu Michaelovi. A i nejspíš barva vlasů se shoduje, ikdyž podle některých výjevů měl vlasy černé. Prohrábnu si po ramena dlouhé vlasy stažené čelenkou. Nevypadá moc nadšeně... Spíš se přetvařuje. Stejně jako já.

4. dubna 2491, armádní raketoplán

Raketoplán zvenu vypadal setsakra velký a před ním se nám dostalo klasického uvítacího pohovoru. Měla jej doktorka co mě vyšetřovala a zajímalo by mě, kam strčila ty dva lidi, kteří u nás byli s ní. A měla jej žalostně nepřipravený. I na blbé škole by se nám dostalo lepšího proslovu. A navíc tam má velkou chybu. My jsme lidé, my už jsme nejlepší. Ozvala bych se, ale jednak nám řekla, ať jdeme za ní do raketoplánu a taky sem to nechtěla hrotit. Hned první den má být člověk hodný.
Nákladový prostor do kterého nás doktorka zavedla byl taky setsakra velký. Ovšem nepochybuji o tom, že další úseky lodi jsou taky slušně velké. Jenže i přes doslova kolosální rozměry přepravního prostoru být nás o příslovečnou kapku více, museli by někteří z nás pěšky za raketoplánem. Naštěstí se tak nestalo a dostalo se nám dokončení uvítacího proslovu. Opět od doktorky a trošku si opravila "renomé". Jednak napravila tu chybu, řekla že z nás udělá nejlepší z nejlepších a být nejlepším z nejlepších, to bude určitě stát za to. A taky se už tak nezadrhávala. Ale to může být taky tím, že toho moc neřekla, jen ať se připoutáme, popřála nám cestu a nakonec před náma utekla.
Rozhučely se motory a já se rychle bežela připoutat, protože být nepřipoutaná na startujícm raketoplánu asi nebude příjemné. Ale i být připoutáná ve startujicím raketoplánu taky nebylo nějak zvlášť příjemné a já si přála, ať už jsme co nejdříve na místě určení. Když sebou pak raketoplán trhl a my zřejmě překonali nadsvětelnou rychlost došlo mi, že cesta jen tak neskončí.
Co nyní?
ptám se sama sebe, a zvažuji možnosti.
Dát si jídlo? Nemám hlad a stále ještě mám žaludek jako na vodě. Jít na záchod? Nemám potřebu. Jít si poklábosit? Známou tvář nevidím a na seznamování se bude času dost. A blbě cárat po přepravním prostoru? Průzkum je důležitý, ale určitě zde nic zajímavého nebude a dál do raketoplánu se nedostanu. Takže, bude výhodnější nedělat nic a zkusit usnout. Bůh ví, co na nás ta doktorka chystá.
Takže se snažím pohodlně uvelebit na sedadle a dopřát si něco spánku.

Raketoplán a nově získaní přátelé

Když sme dojeli na letiště, už zde bylo dost dětí. Co to má bejt? Tolik dětí? Teda pokud to jsou děti, ani o sobě bych to na pohled netvrdil pomyslím si. Doufám, že budou přátelští. Rád si s někým povídám. Když se dostanu do hloučku dětí, tak si se zájmem prohlížím ty co jsou okolo mě. Vidím tu pár lidí, kteří nevypadaj jako, že by se chtěli bavit, tak je radši nechám. Jeden kluk tam vypadá jako pohodář. Protáhnu se k němu. Ahoj, já jsem Yo. a usmívám se na kluka vedle mě. V tom nějaká ženská zahlásí ať jdem všichni do raketoplánu. Všichni se tam začnou sunout, tak se snažím i já, ale při tom se mi ztratí z dohledu kluk od kterýho sem ani neslišel jak se jmenuje. Pááááni a rozhlížim se při tom po lodi tady je to ale velký ještě sem nikdy v raketoplánu nebyl, ale těším se na to. řeknu si. Tak a teď si pujdu najít kamarády a usmívám se. Když uvidím jídlo, tak si dojdu něco vzít, protože mi trošku vyhládlo.
V tom uvidím toho kluka. Usměju se a jdu k němu. Ahoj znova. To sem já představoval sem se ti před raketoplánem. Ještě jednou kdy by sis to nepamatoval. Já jsem Yo a jak se jmenuješ ty? Na stěně se rozsvítí nápis PŘIPOUTAT. Sednu si vedle toho kluka. Po mej druhej straně sedí nějaká holka. Očividně japonka, nebo má kořeny v japonsku. Rozhrábnu svoje vlasy, které mi šahaj až k ramenům. Čau řeknu japonce s úsměvem. Já jsem Yo, jak se jmenuješ ty? zeptám se a v tom uslyším vrnět motory. Už to bude. Konečně poletím. Můj velkej sen a vduchu se usmívám. Odlepení od země bylo víc než jasné. Proletěli jsme atmosférou. Kam asi letíme? Poví nám to někdo nebo ne? zeptám se sám sebe...

Pár mile nemilých překvapení v jeden den

Když jsme dojeli na letiště, tak jsem zjistil, že asi nebudu jediný koho navštívila tahle ženská a koho si bere s sebou. Podle toho počtu dětí, které tu už byly jsem přijel suverénně mezi posledními. Tohle sice nebylo mojí vinou, ale většinou když jsme měli někam jít se třídou nebo s kamarádama, tak jsem na srazy chodil mezi posledníma neli vždy poslední. Ten raketoplán, kterým jsme asi měli letět vypadal oproti mě celkem dosti monstrózně. Raketoplánem jsem s našima letěl jenom jednou a proto jsem se celkem na další let těšil. Byl jsme zvyklý, že když někde bylo tolik dětí bylo kolem spousta ševelu a křiku, ale tady vypadaly všechny děti zakřikle a bylo tu nepřirozené ticho. Předstoupila před nás Ta doktorka a začala nějakou řeč, kterou jsem stejně neposlouchal nebo poslouchal ale jenom na půl ucha. Víc jsem sledoval svoje okolí. Prohlížel jsem děti, které tu byly semnou. Byly tu všechny typy národností,různá výška, šířka, barva pleti, prostě všechno co mohla Země nabídnout a podle toho co říkala ta doktorka, tak jsme byly v budoucnu asi to nejlepší co mohla Země vydat. Což se mi samozřejmě líbilo, že někdo říká, že budeme Ti nejlepší z nejlepších. Jen jsme se pousmál a sledoval okolí, nějak jsme se nevměšoval do ničeho jen jsem poslouchal a koukal. Někdo do mě drknul a já viděl nějakého kluka jak se mi představuje a vypadá celkem v pohodě, ale než stihnu říct jenom ,,P" z mého jména tak už musíme vyrazit do raketoplánu. Ztratil se mi z dohledu a já vyrazil bez něj. Podle toho co ta ženská, Ta doktorka říkala, tak se asi budeme vídat celkem dost často na to aby jsme se poznali a seznámili znovu. V raketoplánu byl další krátkej proslov a ta důležitá informace. Jídlo, kde bylo jídlo byl jsem já. Ne že bych jedl furt, ale když jídlo bylo tak jsme si prostě něco musel dát, mám hrozně žravou povahu.Kousek od bedny s jídlem jsem narazil opět na toho kluka.
Pamatuju si to neboj. Těší mne Yo. Já jsem Patrik, jak to tak vypadá, tak teď spolu budeme asi víc než by nám možná bylo milý. Jsem zvědavej jak z nás udělají ty nejlepší jak tady všude říká.
Při té příležitosti když mluvím na Ya, tak si zapnu pás dle pokynů.Lod sebou trhla a mě to pořádně pocuchalo, protože jsem na to zapomněl a ted jsem byl na sebe pořádně naštvaný. Odepnul jsem si pás a pohodlně jsem se rozvalil ve své sedačce. Tohle bude pořádně dlouhá cesta.

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského kalendáře
transportní raketoplán

většina dětí co tam je kouká vykuleně, až na vyjímky, některé vypadaj přátelsky, jiné normálně a jiné jako by vás chtěli svlíknout z kůže jen za to že žijete, většina dětí se vydala hledat nové kamarády takže všude možně jsou skupinky co si povádají, od 2 děcek klidně až po pět co se i dobře baví. někteří "nenažranci" se hned vrhli k bedně, sou to konkrétně 2 velké bedny s 4 madly na stranách vedle sebe, uvnitř sou úhledně srovnaný do komínku sendviče, dál tam je hromada divných tub (dost podobným těch na pastu) s nápisem "Jidlo" a různé barvy (červená, modrá, žlutá, fialová), z druhé strany je čárový kod a malými písmem nějaká sériové číslo, někteří z zvědavců ochutnali, nevypadali že by jim to nějak šmakovalo ale ani to nevyplivli takže se to asi dali jíst.
dalšímu zvědavci menší postavy se podařil převratný objev, našel na straně bedny téměř u země nějakou "pípu", uvnitř té bedny byli kelímky ale "pípa" byla přiliš blízko země takže se nedalo pod ní nijak dát kelímek .. kolem beden se najedou utvoří dav a zjišťují co se děje...

nejsou tam všichni spíš jen ti opravdu znuzení/zvědaví, zbytek si našel jinou zábavu v podobě vykecáváním s jiníma nebo i spánkem ..

Seznamování

Potěší mě, že si mě všiml. Dokonce i stiksl mou napřeženou ruku. Kdo v nešní době přijímá ruku? Ačkoliv - kdo v dnešní době jí podává?
Zamyšleně se podrbu na očním víčku, načež na něj upřu čokoládově zabarvená očka. Tak Angel? To ej japonsky Tenshi, že? Anděl? zazubím se A jsi anděl?
V tom se za mnou vynoří druhý kluk. Vypadá, že by se rád seznámil. Ahoj kývnu naoplátku Já sem Naomi.
Teď mě tak napadá - co se klukům líbí na asiatkách? Asi kungfu a domluvené svatby.
Znova se otočím na Mika. Bojovnost mě přejde. Hele, sorry obvykle tak blbě nekecám, ale moc s ostatníma nemluvím. Vypadal si docela mile, tak sem to zkusila. Kdybych ti vadila...

Těší mě Patriku. Já sem rád, aspoň se nebudu nudit tím že bych byl sám řeknu a zazubím se. Nejlepší? Tak to nemám tušení, ale můžu ti říct že semnou to budou mít dost těžký. Jsem celekm nešika, ale tak snad se to podá. usměju se. Otočím se na Naomi a usměju se na ní. Těší mě, já jsem Yo. Jdu se podívat co se děje tamhle v tom davu a vemu si tu tubu řeknu a patrikovi a jdu se prodrat k tubám v bedně. Když se mi po chvilce poštěstí dostat k bedně tak si vemu modrou tubu. To jsem zvědavej jak to bude chutnat. a pustím se s touto myšlenkou do tuby. Hmmm neni to teda nic moc, už jsem měl tu čest jíst lepší věci, ale asi se na tom dá přežít. S tubou v ruce si to zamířím k davu co se tam seběhl a jdu prozkoumat co se tam děje....

Lodní deník - hvězdné datum 4.duben 2491..

Um, promiň, rodiče mě učili jen angličtině, takže nevím, jak se anděl řekne japonsky. Omluvně se usměju. Pustím její ruku a trochu nejistě se poškrábu na zátylku. A jestli jsem anděl ?? Zopakuju otázku spíš, abych získal trošku času. Nó, rodiče říkají, že hodně zlobím. A ve škole mi spíš říkají Rychlík. Tedy říkali. Dodám tiše.
Na chvíli mi Naomi přestane věnovat pozornost. Kouknu po nějaké únikové trase. Ale kolem je spousta dalších "dětí", takže bych se davem proplétal dost těžko. Kouknu směrem k zásobám. No, s tím pitím to moc nevymysleli. Poušklíbnu se. Přecijen to jsou jen zelený moz...
Naomi se zase otočila zpátky ke mě a vytrhla mě z úvah. Éh, co ?? Jo, nemusíš se omlouvat. No a kdyby jsi mi vadila, tak bych tě určitě upozornil. Pousměju se a znovu kouknu směrem k zásobám. Myslím, že by jsme si měli jít pro nějaké tyčinky, než je rozebere zbytek.. Posádky.

Mám žízeň a tím i problém...

Sleduji jak se Yo seznamuje ještě s Naomi. Já se do jejich diskuse nějak nezapojoval jenom jsme poslouchal. Když řekl, že si jde pro tubu přišlo mi to jako celkem dobrý nápad, ale když jsem se podíval na ten dav kolem té bedny, tak mě celkem přešla chuť. Spíše jsem se zaměřil na bednu s pitím. Kolem ní se už tvoří dav a já přes jejich hlavy nevím co se tam děje. Proto jsem použil svých ostrých loktů abych se mohl protlačit davem. Jen co jsem zaryl loket do nejbližšího těla už se ozývaly protesty, ale když spatřili mojí řekněme trošku robusnější postavu, tak většinou protesty utichly. Když jsem se prošťouchal až k bedně spatřil jsem kde je problém. Pípa byla přiražená až na zem, takže se leda dalo pustit pití na zem a vylizovat ze země, což jsem teda osobně moc v plánu neměl. Prohlédl jsem si tu bednu a našel madla za která by se ta bedna dala zvednout. Pak jsem přeletěl pohledem dav a vystoupil o kus dopředu a otočil se k nim.
Co kdyby jsme zkusili tu bednu zvednout? Ke každýmu madlu aspoň jeden a další co bude čepovat pití.
Zkusím navrhnout té bandě co stojí všude okolo. Počkám jestli to poberou a pomohou mi a potom jdu k jednomu z madel. Pokud se na to vykašlou procpu se zpět bblě čučícím davem k bedně s jídlem.

Vítejte Doma, Sparťani

seznamování na lodi bylo dlouhé ale učině, na Patrikův navrch zvednou bednu byla z prvá nulová reakce ale když se žízeň dostavila u více dětí začali spolupracovat, další silní kluci přišli a zvedly bednu a přitom pod ní podstrčili tu druhou, aby to nemuseli držet, nakonec ta cesta nebyla tak strašná, našli jste si kamarády ale i nepřátele a rivaly, strhla se tam i jedna rvačka, nikdo přesně neví o čem byla ale pak spolu byli nejlepší kámoši .. z reproduktoru u stropu se ozvalo zašumění a pak hlas doktorky

" připoutejte se prosím .. budeme přistávat "

na tohle už reagovali všichni a poslušně se připoutaly, další bouly na čele si nepřál snad nikdo.. a taky to bylo na poslední chvíli, někteří se ještě ani nestihli připnout a loď sebou trhla, tentokrát na druhou stranu - zpomalila, bedny s jídlem a pitím se převrátili a posunuli, níkdo se neodvážel odvázat protože lodí se ozívali divné zvuky, jak motoro střídavě spínali a přidávali, vrzání kostry a nesutále změný gravitace jak loď manévrovala, pak se ozvalo na pár vteřin absolutní ticho .. to ovšem vystřídalo zaúpění motoru, vibrace a vzdálený hukot který se přibližoval .. to trvalo jen asi minutu pak zase jen bylo slyšet hukot motoru .. netrvalo dlouho a jednoduchý vrčiví zvuk .. který jste už někde slyšeli .. jistě .. podvozek .. už sme tu. konstrukce zavrzala jak se dotkla země a motory stichly, nákladové dveře se otevřeli a se zasyčením sem proniknul vzduchu, všem zalehli uši z dekomprese. dveře se otevřeli do okraje velkého vojenského tábora, všude všeljaké boduvi od jednoho až po 10 pater které na střeše mělé snad miliardu antén všemi směry, všude lidu jak mravencu, po silnici ohraničené nizkymi (10cm) betonovými obrubníky jezdili všechny možné dobrapvní prostředky, nejčastěji jeep Warthoog s nákladní pološinou ale i ozbrojené Warthoogy s kulomety .. jeden Warthoog který vykukuje z řady díky plamenum ve předu zahne k vám a zaparkuje vedle lodi, z něj vyleze chlapík v uniformě posetou tolika vyznamenáními že by je mohl rozdávat, cestou si zapne unoformu a s odporem nasadí čepici s zlatým orlem který sedí na planetě - logo UNST

projde kolem vás do lodi aby si promluvil s doktorkou, bohužel je všude moc hluk na to aby ste slyšeli co si říkají ale oba na vás všechny koukají, pak profesorka předá tomu chlapíkovi, ten se do nich rychle koukne, prolistuje je a pak společně s doktorkou před vás přestoupí

" Takže to jste vy ? Hmmm .. buďiš .. takže pro začátek, Já se jmenuji Franklin Mendez . budu vaše noční mura pokud nebudete dělat to co dělat máte a být těmi nejlepšími .. ovšem pokud se tak stane, udělám por vás první poslední co vám jen na očích uvidím .. a mužu toho dost, všechno tady co vidíte .. slyšíte i cítite .. mám pod palcem já .. takže, strašení bylo dost, teď vás odvede tady seržant do ubytovny

během proslovu za ním přijel další transportní warthoog a z něj vystoupil mladý muž v čapce a na ježka ostříhaných vlasech, toho vám taky Mendez ukáže jako seržanta, pak se Mendez i s doktorkou nasoukaj do jeho Warthogu a odjedou kamsi hluboko do základny, seržan se na vás všechny podívá a zakroutí hlavou

" Takže dětska .. všechny tašky a věci co nepotřebujete nutně sebou dejte do korby"

řekl dost rázně i na svuj vzhled neviňátka a otevřel korbu jeepu, počkal až všini odevzdal tašky a pak nasedl do Jeepu.

"poběžte zamou .. je to kousek"

to je snad fakt nepovedený vtip, pomyslela si většina a nevěřícně koukala na mladíka jak se laduje do auta, ovšem když se pomalu rozjel vpřed nějak intuitivně poslechly a vydali se za autem, mladík nejel rychle takže se dalo bez porblému za ním klusat .. vyjížděli jste zzákadny a míjeli velkou vstpuní bránu s věžma, několika velkými děli a mraky vojáku který byli snad za každým rohem .. teď začíná hluboký les, nebýt tu urovnaná cesta tak tu neprojede ani buldozer¨, cesta trvá asi 20 minut když se auto zastaví na kraji mýtiny, na které stojí 3 roboti, na zádech maj napsané velké E a číslo ( 1,2,3 ), chodí po planině a trhaj stromy i s kořený ze zěme jako by to byli páratka a nosej je na kraj mýtiny, najednou se všichni zastavěj a jdou vaším směrem, přitom ukazujou ať jdete dál do suď, seržans s Jeepem couvne a dav zvědavců ho obejde a stoupne si okolo co se bude dít, roboti si stoupnou na cestu a jeden si "sedne" na zem a kouká do oblak .. chvilku se nic neděje a se ozve vzdálený zvuk nějakého letadla .. ale pak se to stupňuje na zvuk startujícího raketoplánu až přiletí obří čtvercová loď , přistane na planině ale nevypne motory, ozve se zaskřípání kovu a pak loď zapustí do země několik dlouhých tyčí po obvodu budovy, ozve se serie všelijakého vržení a země vybruje. pak se loď najednou nadzvedne a přitom nechá na zemi víc jak svoje 3/4, v podstatě jen ovládací kabina, motory a to co to drží pohromadě se zvedne a odletí .. to co tu stojí na zemi chvilku jen tak stojí ale pak se to začne rozkládat, objeví se tam velké vstupní dveře, okna a ještě se to celé zvedne a stane se z toho patrová budova..

Vše v pořádku děkujeme

ohlásí seržant do vysílačky co má momentálně v ruce a de do budovy, zastaví se u dveří a koukne na vás

jdete taky nebo budete spát venku ?

pak vejde a nechá dvojté vstupní dveře otevřené, uvnitř je chodba s 4 dveřmi, 2 na každé straně, ty napravo vedou do jídelny kde zatím není žádný nábytek, ten visí složný po zdech, druhé dveře na druhé straně jsou zamčené a schody do patra vedou do koupelen a velkých ložnic, kde sou patrové palandy, ložnice jsou oddělené pro holky a kluky.
seržant vám ještě předá věci z korby jeepu a pak vás tady nechá se slovy, že během chvilku tu je generál ..

Doma? To asi těžko

Seznamovali jsme se, na můj vkus, dlouho. Já stejně nenašla nové známé, snad jen Patrika, Mikea a Yoa. Zato nejméně jednu rivalku.
Poté přistaneme. Nebo spíš, pokusíme se přistát. Všechny ty pazvuky mě nutí přemýšlet o tom, že by motor chtěl seřídit. Podívala bych se na to, kdybych měla čas a možnost.
Cinkne podvozek. Takže už jsme tady. Vylezu ven a dál všechny, kromě výše zmíněných, okázale ignoruji. I maníka, co přišel.
Když už začne mluvit, poslouchám, ale neberu to moc vážně. Nemám z něj strach.
Ten seržant, co přijel po něm, mě upotá daleko víc. Krasavec.
Co nutně potřebuju?
Vezmu si jen příruční kabelku, co v ní mám blok a tužku. Uvážu si jí kolem pasu a pak vnímám rozkaz.
Dělá si ze mě.. humor?
Zjevně nedělal, tak se dám do klusu. Během toho všeho mlčím jako zařezaná.
Nač plýtvat sílou.
Ti roboti mě rozesmějí. Je to naprosto na hlavu, stavět takhle dům. Ale nahlas nic neřeknu, jen odkývu to, co chtějí odkývat. Je mi to vlastně všechno ukradený.

Doma se mi aspoň líbilo...

Po tom co všichni ,,reagovali" na mojí výzvu, jsem počkal u té krabice, protože mi bylo jasné, že ostatní budou mít žízeň a nakonec přeci jenom přijdou a pomůžou. Moje vidina se vyplnila a zachvíli už můj nápad zdokonalili tím, že pod krabici podstrčili tu druhou a mi to nemuseli jak trubky držet. Vzal jsme si prázdný kelímek a načepoval si pití. Neměl jsme hlad a proto jsem se vydal ke svému místu. Což bylo poměrně obtížné když vezmu, že tu všude byla spousta děcek jenž se různě pohupovala a pohybovala, takže do mě furt někdo drcal a já do nich. Ke svému místu jsem si donesl pouze tak polovinu toho co jsem si načepoval, ale i s tím jsem byl spokojen. Sedl jsem si do sedačky a pozoroval. Viděl jsme rvačku, která byla vyprovokována nějakou blbinou, ale už i kvůli tomu jsem se pral. Když přišel pokyn se připoutat, neměl jsme problém, protože jsem už seděl na místě. Jen jsem zapnul pás a mohl dál nerušeně sledovat shon jenž při tomto shonu nastal. Hození jenž nastalo mi vyrazilo kelímek z ruky a já si polil celý zápěstí a pocintal podlahu. Nějak mě to nebolelo, nemusel jsme to uklízet. Zachvíli se rozezněla změť pazvuků jenž signalizovala to, že jdeme na přistání. Neměl jsem z toho takový požitek jako Ti co ještě neletěli, tedy nemůžu říct že bych si to neužíval, ale nebyl jsem tak vykulený jako oni. Moje oči se vykulily, až jsme se mohli rozhlédnout po místě kam nás dovezli. Celé toto místo bylo velké mraveniště. Warthogy jezdili sem a tam a mě jako klukovi málem vypadli oči z důlku, protože vojáky jsem měl rád už odmala. Zrakem jsem spočinul na warthogu jenž byl jiný. Nedalo se jinak říci jak jiný. Vystoupil z něj muž, který kdyby vrátil to železo co měl na sobě tak by byl v pěkným balíku. Představil se melodramaticky jako noční můra. Jestli nás tím chtěl ohromit tak zatím se mu to nedařilo nebo teda na mě ne. Hned po něm přijede nějaký další voják. Když jsem rychle zhodnotil jestli má cenu tahat sebou batoh, když nám ho vezmou. Stejně jsme nic jiného neměl tak jsem to hodil na korbu. Když nám s tím jeho teď už přiblblým výrazem řekl ať klušeme za ním koukal jsem na něj jak na blázna, ale přeci jenom jsem se dal do běhu. Když jsme probíhali bránou bylo to pro mě jak z jiného světa. Holt kluk a vojáci. Běželi jsme a terén se postupně změnil v les. Když jsme se blížili k našemu budoucímu palouku byl slyšet nějaký divný zvuk. Což byli roboti jenž zde trhali stromy a vytvářeli palouk. Když přiletí a poté i odletí loď jenž tu část nechala mám trochu otevřenou pusu údivem, protože tohle jsem si nikdy nepředstavoval že je možné. Blbé vybídnutí k tomu, aby jsme šli dovnitř, proto si vezmu svůj batoh z té hromady co je na korbě a rozejdu se dovnitř. Tam se postupně dostanu do ložnice pro kluky a zaberu si horní postel na jedné palandě uprostřed pokoje. Teď už jen čekám co že se to bude dít....

Prolog

Raketoplán
Jakmile vyrazíme a já překvapeně rozevřu oči dokořán překvapen tím, že jsme v hyperprostoru, po chvíli se ale uklidním a pořádně se rozhlédnu. Většina dětí se už rozešla a začala se seznamovat. Já k tomu příliš důvod nemám, vždyť známých mám tak akorát ne? Pohodlně jsem si tedy sedl a pozoroval, co se to tu všude děje. Někde se najednou začali prát dva kluci. Už jsem chtěl vstát a odtrhnout je od sebe, ale raději jsem zůstal na místě.
Není důvod se obtěžovat kvůli dvoum týpkům co se ani nezvládnou v klidu dohodnout,
pomyslím si. Proto raději vyrazím směrem k něčemu jako pípa a napiju se. Následně se porozhlédnu po něčem jako koš nebo tak a kelímek vyhodím. Pak si jdu znovu sednout, přičemž překvapeně zjistím, že tu je i pár lidí s japonskými předky. Prozatím ale nad tím pokrčím rameny a usednu na své místo v polo-lotusovém sedu (něco jako turecký sed), přičemž začínám meditovat.

Když se ozve hlas doktorky, překvapeně zamrkám.
Hmm, nejspíš jsem usnul,
řeknu si, připnu si pásy a koukám, co se bude dít dál.

Před raketoplánem
Inu, možná to přistání bylo trochu neohrabané, ale jinak to bylo celkem v pohodě,
zhodnotím cestu. Musím říct, že se mi tu docela i líbí, svěží vzduch, les, říčka... dál už se nedostanu, jelikož na nás promluví nějaký týpek. Poslouchám, ale moc pozornosti tomu nevěnuju. Pak přijde nějaký seržant a vyzve nás, ať dáme věci do korby. Narvu tam teda svou sportovní tašku značky ,,Galaxy sport", ale batoh si nechám. Počkám co se bude dít dál, když náhle chlápek s ježkem řekne, že za ním máme... běžet?
To snad nemyslí vážně?!
Evidentně však ano, jelikož se korba rozjede pryč.
No dobrá, menší běh snad neuškodí,
snažím se stále vidět situaci pozitivně, zatímco se rozbíhám.

Na mýtině, pak před ubytovnou
Hmm, ti musí mít zajímavé zbraňové systémy, možná budeme moct něco takového taky řídit,
říkám si nadšeně když vidím roboty. Po chvíli přiletí ohromná čtvercová loď, nechá tu budovy, odletí a já vcházím dovnitř.

V ubytovně
Jakmile vejdeme, zběžně všechno obhlédnu, ale opravdu jen zběžně. Směřuji totiž do ubytovny, kde si zaberu horní palandu někde poblíž okna. Zatím nevybaluji, jenom si dám věci na matraci, aby šlo vidět že je obsazená. Následně už jenom čekám co se bude dít.

Raketoplán

Když jsem letěl raketoplánem celou cestu jsem vykukoval z okénka a kochal se nádherným výhledem, ale když se ostatní začali prát raději jsem si přesedl někam do rohu a snažil se je ignorovat, ale žízeň mě nahnala k bedně s pitím kde se díkybohu nic nedělo.
To jsou ale blázni, pořád by dělali hlouposti místo aby si užívali let.
Z myšlenek mě vytrhl až hlas té paní co mě odvedla začnu zápolit s pásem a nakonec ho utáhnu až moc, tak se snažím na sebe neupozorňovat, ještě by si ze mě dělali legraci, ale když to se mnou cuklo polekaně jsem hekl a začal rudnout jak jen to bylo možné s omezeným přísunem vzduchu.
No, alespoň že na mě nespadli ty bedny s jídlem.... Au! Nemůžou s tím létat nějak opatrněji? Asi ne, ale to je jedno, stejně už stojíme. Moje uši! Co to je? Tohle se mi při odletu nestalo! Páni, to je zvláštní místo, ty domy vypadají jinak než ty co znám.

Základna

Když k nám přijde pán s tolika vyznamenáními trochu znervózním - už teď je toho na mě moc, ale když si stoupne před nás a začne si nás prohlížet jako nějaký dobytek, začínám si připadat trochu méněcenný.
Mendez? To jméno zní nějak divně, a ještě k tomu má být mojí noční můrou? To místo už je zabrané! Jak nás tam nechal stát, trochu es mi začalo stýskat po té doktorce.
Poslušně si nandám věci na zmiňovanou korbu - mám jen velký batoh.
Pomalu se rozeběhnu za seržantem a snažím se držet co nejvíce vepředu, těsně za Jeepem, ale po několika minutách se zařadím za ostatní a občas si dám malou pauzičku ale když konečně zastavíme civím na obrovskou loď která během chvíle postaví budova, když se nás seržant zeptá jestli budeme spát vevnitř nebo venku pomalu se vydám ke dveřím základny, vezmu si svůj batoh a koukám na přicházejícího generála.

Mao

dětska chodí po ubytovně sem a tam a jedno si všimlo, že v každé místnosti je kamera, která se neustále otáči a kouká na všechny, ovšem to nebyla jedniná věc co tu byla, krom toho v každé místnosti byl u dveří terminál co vyžadoval jméno a heslo, samohřejmě hned se u toho stála fronta a každe si chtěl kliknout .. po chvilce se teminál sám vypl a "schoval" do zdi ... pár kluká pod velením jedný holky sundalo ze zdí složený stoly a židle, tim vznikla jídelna. ovšem bez kuchyně, do te jsou zavřené dveře.

asi po hodině, kdy se i někteří odvážili vylist ven a budovu si obhlídnou i zvenku, se v dálce začal ozývat zvuk helikoptéry .. po chvilce nad lesem prolítl mutant helikopterý a letadla, na boku měl napsáno Falcon-049. udělal kolečko nad ubytovnou a nakonec přistál na ní, ti co byli venku běželi dovnitř a po schodech do patra, kde už sjíždl "výtah" s již známám generálem Mendezem, tentokrát bez všeho železa na hrudi, za to v zelené košili a zelených kalhotech, na prsou má bile vyšito drobně "Gen.Mendez" prošel dolu do jidelny a kouknul po místnosti, ještě některá dětska probýhala do jídelny, Mendez se jen pousmál.

"takže .. odvedu vás k Mao kde si uděláme seznamovák .. a pak si zajdem na hřiště"

dodál a usmál se na děti před ním, ale nebyl to moc milej usměv, jako by měl něco zaluben. Pak vyšel před ubytovnu a zakřičel z plna hrdla

SPARŤANI ! NÁSTUP ! .. POKLUSEM CHOD !

a rozběhl se po cestě kudy jste přiběhli z základny .. ale na první odbočce zahnul doleva a po 3km ste doběhli normálním poklusem k velké budově, připomínala starověkou antickou svatini, byla kolovitého puldorysu a velmy vyskoá, ovšem měla uské vysoké dveře, uvnitř bylo šero, když vás generál nahnal dovnitř, dveře dovnitř se neslyšeně zavřeli a uvnitř nastala uúplná tma, najednou se po stranach zdí rosvidilo slabé modré světlo a tím vzniklo zase šero

posaďte se prosím

ozval se odevšad ženský hlas, je i celkem příjemný. když se posadíte, což udělá i generál, nad hlava vám proletí světlušky, nebo spíš jen světelné tečky, poletují sem tam až se všechny sletí do jednoho místa kde se objeví žena v starověkých antyckch šatech, stojí uprostřed "chrámu" a vznáší se centimetr nad zemí

"Já jsem Mao"

odpoví a usměje se, všicni jste překvapení, ne z toho že to je umělá inteligence .. ale že to je umělá inteligence, AI už tu jsou dlouho, ale ty nejvyspělejší maj podobu nanejvíše smajlika..
tahle má podobu ženy a .. usmíva se a u tom jak mluví ani nemluvě

v mistnosti se ještě trochu rosvítilo a teď bylo vydět, že se jedná o hologram, neboď byla obšas malinko pruhledná, ovšem to jí nijak nevadilo a spokojeně se uklonila

"těší mě Sparťani, určitě máte mnoho otázek, napřiklad proč tu jste a co chceme, odpovědi jsou jednoduché, byli jste přihlášení do výběrového řízení a vyhráli jste, protože jste nejlepší, ale to není vše, nejlepších tu bylo hodně

vedle ní se objeví postava muže, Achilles

například Achilles, byl podle legendy nesmrtelný .. ovšem byl zrazen a jeho jediná slabina, jeho pata, byla prozrazena jeho nepřátelům

postava muže zmizí

spoustu hrdinu, až s vlastnosti bájných titánu, zemřeli jen pro to, že byli zrazeni .. stejně jako Sparťani

před ní se objeví kopie soutěsky kde bojovali sparťani a roztáhne se přes celou místnost, takže sedíte na louce, v soutěsce je hrstka sparťanu a na ně táhne obří vojsko

i přes jejich malí počet dokázali využít terénu .. a pokaždé vyhráli

všude kolem se odehrává bitva , nakonec sparťani vyhraji a rozplynou se stejně jako krajina

takhle vyprávěla ještě dlouho, a při tom vám vysvětlovala, jak důležité je mít ve vesmíru rovnováhu a mír, jinak by došlo k obrovskému krveprolití, jak tomu bylo v 3 světové válce a je tomu do teď na vnějších koloiich

nakonec se slušně zeptala

nějaké otázky třído ?

Konečně něco zajímavého, aneb páni! Tak tohle bych se chtěla naučit sestrojovat!

Celou tu dobu, co se ostatní rozhlíželi a já nevím co, kreslila jsem si, jak to tu vypadá. Pořád jsem měla chuť na útěk, i když posledních pár hodin to nejspíš bylo úplně marné.
Mendez se vrací.
Pro sebe jsem se zachechtala.
To je jak název nějakého horroru.
Po chvíli mi došlo, že to "jak" je naprosto zbytečné. Tenhle pán pro nás má být horrorem.
Proč pořád běhat? Kdyby mě alespoň nechali něco sestrojovat...
Když doběhneme, netvářím se moc nadšeně. Ale když uvidím Mao...
To je nádhera! Konstrukční zázrak! Tak propracovaný AI!
Rozplýbám se nad vymoženostmi dnešního světa a přitom poslouchá. Na tváři se mi konečně rozezvoní úsměv.

Hologram.

Ubytovna
Po nějaké době se začínala zmatek začínal do jisté míry uklidňovat, tak jsem měl čas si vše prohlédnout. Do oka mi okamžitě padnou kamery.
Co? To nám nedopřejí ani trochu soukromí? No to je teda fáákt skvělý...
pomyslím si rozmrzele, vycházeje přitom z místnosti, při odchodu ještě slyším, jak se o tom nějaký spolubydlící zmiňuje dalšímu. To už ale scházím dolů prohlédnout si ubytovnu.
Když jdu kolem jídelny, nějaká holka se tam zrovna snaží zorganizovat sestavení jídelny.
No co, stejně nemám co dělat,
říkám si a kráčím pomoct.

O hodinu později
Uff, tak a je to,
oddychnu si, zatímco s nějakým klukem dáváme na zem poslední stůl. V tu chvíli ale propukl shon. Zaslechnu pár zmínek o generálu Mendezovi, tak raději vyrazím tam, kam všichni ostatní. Po chvíli se zjeví sám velký generál a my už zase běžíme...

Antická svatyně
Páni,
vydechnu potichu, zatímco ser před námi zjevilo něco úžasného. Nejlepší AI, jaký jsem kdy viděl. ,,Mao" nám vykládá o Sparťanech a dalších věcech, jako je udržení míru atd. Já to všechno poslouchám, jelikož se mi to i docela líbí. Když se zeptá, jestli nemáme nějaké otázky, jen se mírně rozhlédnu po okolí, jestli někdo nezvedá ruku.

Cesta, ubykace, AI

Spaní do poledních hodin je má velice oblíbená činnost. V době kdy neni škola s tím vůbec nemám problém. Dneska sice škola být měla, ale z nějakého důvodu jsem měl zůstat doma. I tak jsem spal jenom do devíti hodin, protože mě zavolala máma.
"Proč musim vstávat tak brzo?"
Zeptám se trochu otráveně a usadim se za stůl v kuchyni. I když je tak brzo máma připravuje oběd což nechápu. Většinou jíme až tak kolem druhý hodiny. Řekla mi, že si semnou chce promluvit nějaká pani, že udělá pár testů jestli jsem zdravej a podobný věci. Už do mala do mě hustily různý věci, ale nebral jsem to vážně. Každý rodič chce mít nejlepší dítě. Bohužel to nebyly lži a můj odjezd se blížil. Ještě to odpoledne jsem opustil svůj milovaný dům a skončil jsem v nějakym raketoplánu na planetu XY.
Vždyť ani nevim kam letim
U raketoplánu se shromažďujou další děti. Nemám moc náladu se s kymkoliv z nich bavit. Proto stojim opodál a jenom pokud mě někdo osloví tak se na něj trochu nuceně usměju a dám se do řeči jenom na nejnutnější slova. Nesnášim lítání a mám z něho docela strach. Nikdy jsem neletěl armádním strojem. Je pravda, že by mohl být lepší jak civilní, ale člověk nikdy neví. V raketoplánu si sednu dál od přístupových vrat a okamžitě se připásám. Takhle sedím skoro celou cestu. Prozatím opravdu nemám zájem se s kýmkoliv bavit. Jediný co mě zaujme je rvačka, která je takový malý spestření toho nudnýho letu. Někdo už tam začíná organizovat stěhování beden, ale ani toho se neúčastnim. Musel bych se odpoutat a jak by to dopadlo...

Po několika hodinách stroj konečně dosedne a dveře se otevřou vejde dovnitř člověk s hodnostma a snad se nám i představí. Spíš než na něj koukám za něj. Na vojenský areál, který mě trochu děsí. Celý svůj život jsem si představoval co budu dělat a popravdě tohle tam zrovna dvakrát nebylo. Hraní na vojáky mě baví, ale jenom v rámci hry s přáteli, který už asi stejně nikdy neuvidim. Vezmu si svůj kufr a hodim ho tomu vojákovi na korbu. Potom co nám oznámí svůj plán, že za ním máme běžet vytřeštim oči a zamračim se. Nesnášim běhání, vždycky mě po něm píchá v boku. Bohužel si nedělal srandu a auto se opravdu rozjede. Nezbývá mi nic jiného než ho následovat. Po několika minutách se píchání opravdu dostaví a já klus střídám s rychlou chůzí tak, aby se mi poslední děti neztratili. Je mi jedno, že jsem poslední snad by mě tu nenechali. Stavbu naší ubykace pozoruju ze sedu, protože odpočívám. Jo řikali mi vždycky ať chodim a vydejchávám se, ale to já nedělám, radši pěkně na zem a sednout si...
Stavba je rychlejší než jsem myslel. Vejdu dovnitř i se svýma věcma co jsem si vzal od toho vojáka a zamířím rovnou na pokoj. To co vidím mě rozladilo ještě víc.
A co jsi čekal jako!
Vzhledem k tomu, že chodím často na záchod si zaberu dolní postel palandy, aby to nebylo tak složité. Rovnou si lehnu do postele a koukám na strop palandy. Čas na prozkoumání bude později, bohužel i na odpočinek. Na sztřechu dosedne nějaký stroj a po schodech sejde generál, který zařve ať jdeme ven. Jenom velice neochotně se zvednu a vyjdu ven před budovu.
Nééééé, zase běh
Jenom velice neochotně se zase rozeběhnu za ostatníma.
"budu si muset zvyknout!"
Doběhneme k antické svatyni, do které vstoupíme. Generál nás vyzve ať se posadíme. Udělám to velice rád. AI mě dost překvapila. Nemyslel jsem, že budou mít něco takovýho. S velikým zájmem pozoruju ženu a příběh co nám pouští.
Waw, tohle je fakt dobrý
Projekce se mi líbí, možná ještě trochu víc jak příhech. Je škoda, že už to skončilo. Žena se zeptá na dotazy, ale žádný nemám. Jenom zavrtím hlavou, že ne a dál jí pozoruju.

Jsem normálního vzrůstu na osmileté dítě. Jsem černoch nebo respektive míšenec. Během těch tolik let co se naše rodina rozrůstala tam bylo pár promíchání. Oči mám tmavě hnědé, skoro černé. Jaké mám vlasy jste zatím nemohli vidět, protože mám na hlavě šátek a přes něj ještě kšiltovku, který mnoho lidí řiká lopata. Bylo mi to teda vždycky jedno. Kšilt nosím dozadu nebo na stranu. Na sobě mám volnější oblečení, ale né tak extrémě, aby se v něm dalo chodit...

A zase se jdeme proběhnout...

Ležel jsem si tak na posteli a přemýšlel co se asi bude tak dít dál. To mi nevydrželo nějak extra dlouho, proto jsem slezl z postele kdy jsem málem tomu pod sebou skočil na hlavu když jí vykláněl z postele pode mnou. Nějaká holka to tu začala zařizovat a já se radši uklidil z cesty. Vylezl jsem před ubikaci a chtěl si to tu pořádně prohlídnout, ale když jsem začal tak jsem uslyšel zvuk vrtulníku, který jak vidno mířil přímo k nám. Sledoval jsem kde sedne a velice mě překvapilo zjištění, že bude sedat přímo na střechu naší ubikace. Což jsem samozřejmě musel vidět až do konce. Jenže toto malé zdržení zapříčinilo, že v jídelně? Málem sem nepostřehl tu přestavbu co tady proběhla. Už stál ten generál něco co kdyby se s tou jeho plechovou hrudí ohnul tak už se kvůli té váze nenarovná. Jediný rozdíl byl ten, že dneska na sobě to železo neměl a měl pouze triko, kalhoty a úsměv který se mi ani za nic nelíbil. Chtěl jsem se zeptat na to kdo je to ta Mao, ale na to jaksi nebyl čas. Mendez začal řvát a vytáhl nás všechny před ubytovnu a potom jsme museli zase běžet. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale taky jsem se s tím nějak neztotožňoval, protože už z minulého běhu jsem toho měl dost a proto jsem se držel radši ke konci naší běžící skupiny, kde jsem se nemusel tolik namáhat jako za Mendezem. Doběhli jsme k nějaké budově, která byla poměrně hezká, ale to mě nějak netáhlo. Vlezli jsme dovnitř a najednou se všude rozhostila tma, když se potichu zavřely dveře. Začala panovat taková ta panická atmosféra, když se všichni otáčeli a hledali kudy pryč, ale když se zase rozsvítilo aspoň trošku uklidnilo se to a před námi se zjevila krásná žena. Sednul jsem si a poslouchal co nám vyprávěla. Jelikož jsem bitvy měl rád, pozorně jsem sledoval tu bitvu Spraťanů, už jenom proto že se jmenují tak, jak nám tady všichni říkají. Pak když se nikdo nezeptal tak jsem musel já.
Madam proč zrovna já? Proč my?

Ubytovňa -> MAO

Ako sa tam prechádzam po ubytovne obzerám sa po okolí a všímam si tu čo tu je. Nahodím ten najsamdrsnejší výraz, akoby som práve kakal nejaký polmetrový ostnatý drát a sám pomaly kráčam po chodbách.
Prezerám si tváre ľudí. Rovesníkov, ktorých tu nepoznám. Nemám to rád. Nemám rád veci, ktore nepoznám, pretože viem že si na ne budem musieť zvyknúť.
Vždy to tak bolo.

Trochu s obavami a v citovej úzkosti pozriem na kamery, ktoré na mňa budú hľadieť pekne dlho. Napriek tomu sa snažím ale na tvári držať výraz nebojácnosti. Ono tie pocity po chvíli prejdú. Tak ako vždy.

Napokon nás vyženú von a bežíme ako idioti približne tri kilometre. Ach jaj. Nie že by som bežať nevedel. Ono sice tréning a beh s otcom doma naučí ale toto je iné. Držať rovnaké tempo po celý čas. Byť súčasťou čohosi väčšieho.
Ďalšia vec sa mi nepáčila.
Bol som zvyknutý rozmýšľať ako jednotlivec. Sám za seba. Ak som čosi robil zle dostal som trest. Tak tomu bolo. A teraz? Teraz robím čosi čo ostatný a vôbec neviem prečo.
Trochu zmetené myšlienky ma sprevádzajú pri pokluse, no po chvíli zmiznú a ja sa snažím sústrediť na pľúca aby som ich nevysal ritným otvorom.

Bol to záťah....

Napokon nás usadia niekde do nejakej podivnej miestnosti, kde sa toho kopu pomení. Len ticho sedím a počúvam čo hovoria. Som zmätený. Vcelku dosť z tohto všetkého. Nepýtam sa preto nič. Otázok by bolo síce kopu ale som tak zmätený že nedokážem žiadnu poriadnu otázku sformulovať...

Začátek

Všechno se to seběhlo rychle. Nečekaná návštěva, balení, loučení, odjezd. Mám štěstí, že mě na tuto chvíli rodiče dlouho připravovali. Poté už mě vezou na letiště. Je vidět, že nejsem jediný, koho takhle vytáhli. Následuje pár pokynů a nástup do raketoplánu. Na tuto chvíli jsem byl připravován, nesmím to pokazit… Toto se mi honí hlavou stále dokola. Cesta je sice dlouhá, ale krátím si čas povídáním s ostatními. Celý hořím nedočkavostí. Na tuto chvíli čekám celý svůj, zatím velmi krátký, život. Stanu se hrdinou! Místo přistání mi připadá velice zvláštní. Všude je to samý voják a robot. Po chvíli rozkoukávání se objeví generál. Následuje jeho krátký proslov a poté předstoupí další voják. Vybídne nás, abychom si dali své věci na korbu a BĚŽELI za ním. No to si snad ze mě dělá srandu ne? Chvíli běžím hodně neochotně a trhaně, jelikož jsem pořád zkřivený z letu v hyperprostoru. Nakonec se ale mé svaly uvolní a můj běh je hned příjemnější. Poté doběhneme na velkou vymýcenou plochu. Tam ještě kácí nějací tři roboti. Po chvíli přistane loď, a to co z ní zbývá nám jako ubytovna. Protlačím se do ložnice a hodím si věci na nějakou z paland. Pokud je volné místo nahoře, tak si zaberu druhé patro. Pokud ne, jdu tam kde místo je. Není to tu špatné, na to že jsme uprostřed lesa. Až na tu kameru…
Ani zde nemáme moc času, protože přichází opět generál. Zase někam běžet. Začíná to tu být otravné. Doufám že to bude lepší. Ten běh však stojí za to. Doběhneme totiž k nějaké starověké budově, ve které nás uvítá umělá inteligence. Začne nám tam vyprávět o různých starověkých hrdinech, bitvách a o dalších zajímavých věcech. Na konci jejího povídání ze sebe vypravím pouhé Páni… Tak za tohle to tedy stálo. Už se nemůžu dočkat, jak to tu bude pokračovat…


//Omluvte délku příspěvku prosím, ale zdržoval bych a to rozhodně není dobré, že generále? :D A hlavně se chci co nejřív zapojit a nebýt nic dlužen ;)

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského

nad patrykovím dotazem se pousměje

"smíte mi říkat Mao, jako všichni ostatní..

.. jste zde

před ni se zformuluje planeta a kolem ní vyskakují male složky s fotkami, tváře jsou vám známe až vám dojde že to jsou vaše složky, proskakují velmi rychle takže je nestíháte číst

protože jste výjimeční ... jste rychlí

objevi se fotky asi 10 dětí

chytří

fotky "rychlích" zmizí a objeví se další jiných dětí, všechny co se zatím zobrazili sedí tady přímo někde mezi vámi a nakonec na jedné jste i vy. takle vyprávěla ještě 10 minut, je to hřejmě opravdu vyřečný typ .. AI, až nakonec se Mendez zvedl a ukázal cosi na Mao, ta přikývla a zmizela, místo ní se objevila tabulka s vašemi jmény a 3 místními čísly (ID čisla v homepage)

"takže dětská, tohle jsou vaše nová jména, přece jen jako super-hrdinové nemůže mít své původní jméno"

řekne s širokým úsměvem, a na tabulce zůstanou jen vaše křestní jména a číslo...


21. října 2491 /dle normalizovaného vojenského (o 6 měsíců později)

už jste se dost oťukali, víte že válka má svoje nepsaná pravidla, ovšem nikde není psáno že se musí dodržovat, vite jak přežít v divočině jen s nožem, ovšem i to je moc a Mendez do vás hučí že nuž je luxus. nyní jste rozděleni na 3 týmy (homepage), modrý, čerený a fialoví. mezi týmy je velká rivalita, neboli kdo vyhraje má odměny a to už jako že nemusí na raní 10km rozcvičku, k večeři má kýbl zmrzliny, nebo si vybírá cestu. rozhodně se vyplatí vyhrát a dnes to nebude nijak jinak, jste na své ubytovně, každý má šátek, buď na bicepsu, hlavě noze nebo krku, ale označuje v jakém je týmu. dnes k vám přijde Mendez ne v klasických zelených taplákách a tričku, ale v letecké kombinéze s brýlemi

"Neproletíme se ? .. modrý a fialový tým nástup, za pul hodiny vás chci vydět v AirPortu

ohlásí a zmizí v Warthogu, AirPort je tu pěkný kus cesty, aspoň 13km. takže by jste měli pohnout. AirPort je obři "letiště", je tam vše, od malých dvou vrtulových vrtulníku přes Pelikány až po stíhače longsword, učili jste se je rozpoznávat i snad poslepu, dneska tu ale vypadá že je prázdno, hned u pomyslného "vchodu", spíše branou kudy všichni jezdí stoji Mendez a kouká na hodinky a jen se usměje, pak mávne aby jste šli za ním, dojdete ke dvou Pelikánům, Mendez vás nažene dovnitř a sám si do jednoho vleze (v jednom je modrý tým, v druhým fialoví, Mendez vlezl k modrému týmu) a do druhého pelikána vleze jeden voják s helmou, motory pelikána zavzdychají a probudí se k životu, pak jen s řevem se odlepí se od země .. pomalu se otočí a vyletí kupředu, druhej ho nasleduje .. po chvilce letu nad lesem najednou se objeví pod pelikánem voda, je to zdejší obří jezero, když v tom najednou Mendez zažve

" BUM ! dostali jste zásah...

přijde k pravé řade po směru letu a chytne 4 od zadních "dvěří" za rameno

"SEŠ MRTVEJ ! .. A VY OSTATNÍ TAKY !"

ukáže na ty 3 co sedí vedle něj směrem ke "dveřím"
(034: Samuel, 039: Isaac a 018: Kirk)
potom se podívá na vás ostatní

"druhej pelikán dostal taky zásah, vidíte své kolegy jak padaj ven .. copak uděláte ?
jo a ještě jsem zapomněl

zmáčkne 2x mikrofon na helmě a pevně se chytne
pelikán začne silně lomcovat sem a tam, jako by doopravdy dostal zásah

v druhém pelikánu je scenář stejný akorát na smrt si hraje voják, zase vybere 4 u "dveří"
(079: Arthur, 084: Fhajad a 092: Jerome)
a řekne jim že jsou mrtví a aby něco dělali

skok

Sedím tam a koukám na Mao. Jsem celkem v klidu a i když skončila bitva a je tu čas na dotazy, je to stále zajímavé. Odněkud se ozve hlas, který se zeptá proč my. Koukám se odkud to šlo, ale je tu tolik hlav, že nemám šanci někoho najít. Ještě chvíli je ticho než se zase ozve Mao a začne vysvětlovat. Koukám se na fotky, které se ukazují. I když mě nikdo nezná tak se cítím nesvůj potom co uvidím svojí fotku. Docela by mě taky zajímalo, kde jí vzali, ale jestli s nima rodiče spolupracovali tak je to jasné.
Hm, chytří, rychlí a co dál!
Potom nám generál oznámí, že máme zapomenout na jména, že naše jména jsou čísla. To se mi vůbec nelíbí. Nechci, aby mi řikali 11 nebo snad 011. Prostě mám jméno tak nevím co s tim maj za problém. Předtím jsem pochyboval o tom jestli tu jsem správně. Nyní pochybuju nad tím proč vlastně jsem... cestou zpět na ubykaci mě napadá leda to, že jsme lidské pokusy nebo spíš zakázky a že pro ně asi nemáme takovou cenu. Jsme jenom státo co se vysvičí a pujde na porážku. Koukám na ostatní děti, jak se usmívají když se vracíme domů a jak se vybavují. Nemám moc náladu se s kýmkoliv bavit. Musí mě to přejít...


Trvalo mi to několik dní než jsem se začal bavit s ostatníma dětma. Zjistil jsem, že to zas tak nebolelo a někteří tu jsou i v pohodě. Nadruhou stranu tu jsou i tací, kteří mě neuvěřitelně štvou a je jenom otázka času kdy se něco stane.
"Rozsekáme je jako vždycky!"
Usměju se když uslyšim, že s náma jdou růžovky na akci. Rivalita tu je, to je jasný. Je vždycky zábava z okna pozorovat jak někdo cvičí a vy se můžete válet. V domluvený čas dojdu do AirPortu. To, že poletíme jsem mohl čekat. Ještě stále jsem si na to nezvykl a ten strach tu je. Vejdu do letounu, který nám generál ukáže a na první sedačce co uvidim se připoutám, abych se cítil aspoň trochu bezpečně. Nahoře je to rozhodně horší než když jsme letěli z naší domovské planety. Pilot naschvál s letadlem hází a ještě někdo řekl, že je někdo mrtvej. Krátce se podívám na koho ukázal.
No jo, vždycky byly takový nějaký slabý...
Sice jsem si to o nich mohl myslet, ale je to přecejenom náš tým a je špatný, že jsou mrtvý. Každopádně házení mi opravdu nedělá vůbec dobře. Generál položí otázku, ale odpověď opravdu neznám. Radši jsem potichu a čekám až se ozve někdo jiný...

-Úprava v příběhu-

v letadle s MODRÝM týmem, kde je i Mendez, se udělala malá změna v "Mrtvích"
nyní jsou mrtví:

034: Samuel, 039: 029: Joshua a 018: Kirk

Tréning v pelikánoch

Po pol roku sa toho dosť zmenilo. Zvykol som si na tunajší systém a v podstate už aj na to, že síce robím niektoré veci bez toho aby som vedel načo, ale časom sa vždy ukáže že sa dajú využiť v vlastný prospech a preto moje myslenie samostatnosti neubúda. Priam pri výcviku v lese som bol odkázaný len na seba a nútia ma rozmýšľať samého.

Destsvo ti viem predstaviť aj inač a v duchu stále myslím na rodičov , ktorý mi stále chýbajú, no v duchu verím, že čím lepšie sa budem učiť tu tak tým väčšia šanca je, že ich znovu uvidím.

Naskáčeme do pelikánu ako Fialový tím. Ihneď sa usadím na svoje miesto, tak ako nás to učili. Chvíľu si v duchu užívam let. Až dokým neprídeme nad jazero. Vtedy vedúci začne simulovať náš zásah a potom padne otázka. Čo urobíš?

Na rozmýšľanie čas nie je. Nehýbem sa a snažím sa udržať na svojom mieste počas toho lomácania. Bez akýchkoľvek dlhších úvah mi ale z úst vyhŕkne veta, ktorá smeruje k vedúcemu:
“Vyskočím!“
Nie že by som sa na to nejako chystal, ale pýtal sa, tak mu odpovedám. Popri tom sa snažím nájsť ako tak rovnováhu v tomto hupsání v pelikánovi tak aby som sa udržal na jednom mieste.

Nečekané zjištění...

Sedím a koukám jak Mao, tak jí máme říkat, odpovídá na to proč tu jsme. Když začala promítat fotky občas jsem tam viděl někoho známého, ale když jsem viděl sebe v kategorii silní byl to pocit jiný. Přeci jenom mě tu nebude vystavovat jak nějaký zboží ve výloze. Když moje fotka zmizela oddychl jsem si, že už nejsem středem zájmu. Poslouchal jsem se zájmem Mao, ale když jsem viděl jak moje jméno se mění na číslo 030 trošku .mě zamrazilo, jak mi můžou takhle najednou změnit jméno? Všichni tu říkají jaký jsme super, ale já se aktuálně teda vůbec super necítil. Tohle se mi přestávalo líbit, ale někdo nahoře věděl, že zase začne, až začne výcvik...

Mendézův způsob srandy...

Z počátku bylo na ubytovně celkem ticho, ale jak se začali prolamovat ledy a vypadalo to, že to bude v pořádku tak nás rozdělily do týmů a narostla jemná rivalita spojená s výhodami, které plynuly z výhry. Na čele jsem měl modrý šátek a když vstoupil Mendez čekal jsem další jeho srandu taky že přišla a to jeho výlet. Na nic jsem nečekal a když udal čas vyrazil jsem se zbytkem na základnu. Přeci jenom přijít pozdě, to by nás Mendez asi zabil a jeho tresty za opoždění nebyly z věcí keré bych praktikoval rád. Na základně jsem čekal spoustu našich strojů, ale není tam skoro nic. Holt asi nějaký cvičení. Když probíhám kolem Mendeze jen se kysele ušklíbnu, protože ho vyloženě nesnáším. Zařadím se k Pelikanu jenž je určen nám a vlezu dovnitř. Když za náma vleze Mendez ,,nadšením" skáču až do stropu Pelikana. Ze začátku to vypadalo jako celkem hezký výlet, ale to by nebyl Mendez. Sleduju jenom sled toho co se stalo. Podíval jsem se pod nás kde byla voda. Aktuálně asi nezbývalo nic jiného než z Pelikanu ven než se zřítí úplně.
Musíme vyskočit, než se Pelikan zřítí pane!
Odpovím Mendezovi, jakoby to byla opravdu nouzová situace. Připravím se k odpoutání, abych mohl vyskočit a čekám co zbytek Modrých nebo Mendez.

Počáteční info na základně

Mao. Jak zábavné jméno. Vskutku. Maomalin, Maolada, Maomao...........no což !
Protáhnu si ruce, protože mi moje dosavadní poloha příliš nevyhovuje. Ovšem pohled jenž se my nyní naskytne je vskutku ubíjející.
Planetka.......fuj ke všemu se zdá živá ! Žádné krátery, mrtvé zóny........ach jooooo. To je nuda !
Pohrávám si s myšlenkou vymyslet nový druh atomové bomby, když tu se objeví i moje ikonka.
To se dívám opravdu tak stupidně ? No potěš....... zabručím si v mysli, a přitom fascinovaně sleduji pohybující se profil mojí složky.

A potom příjde zařazování a přejmenování.
Takže moje nové jméno už není.........jsem Isaac..... číslo 39.

Trénink -
¨
Zatu dobu co tu jsem jsem se naučil tři věci. Kulky létají opravdu všemi směry, a většinou se trefítek dyž to nejméně čekáte, zadruhé trhaviny a granáty jsou vysoce účinné zbraně, zatřetí můj velitel má velice hezký smysl pro humor ve formě ran do mé hlavy.
Přesněji můj kokos se zatu dobu přeměnil, a nyní mne moje bojové záchvaty přepadají méně. Nemohu s tím nic dělat, jsem sice jen malý kluk, ale přesto mám mozek blázna staršího o několik let. Přesněji o deset.

Prsty na levé ruce mi neustále kmitají, a když jsme tehdá mněli trénink s noži v přírodě nebylo divu, že jsem si s nožem neustále hrál a studoval jeho formu.
Za mou vyšinutost a lásku k trhavinám a explozím jsem byl přidělen do týmu modrých. Šátek jenž jsem obdržel si nyní vážu okolo úst, takže to zakrývá můj výraz, úšklebek či úsměv. Což mi dopomáhá aby mne někteří členi nezabily. Už mně hodněkrát ztloukli za moje hloupé poznámky, ale nemohli vynechat fakt, že to v boji umím. V boji nablízko teprve.

I když jsou závody a hry o lepší věci stupidní, nemohu se jich nenabažit, a.....je zábava kazit úspěch někomu jinému.

Když příjde velitel jsem již připraven a oblečen, a tak jej vesele následuji. Stejně jako své týmové spoluhráče. Hra......ano....celá válka je jen hra. A velice zábavná k tomu !
Následuji celou dobu svůj tým, i když jdeme do vozítka, nebo vysadáme na opravdu "velkém" letišti. Pelikáni a další vozítka mi vyrazí dech. Jak moc průrazné jsou asi jejich střely ? Ptám se sám sebe, a třesu se radostí z toho, že až jednoho dne půjdu do boje budu něčím takovýmto střílet.
Nasednu do pelikánu a pořádně si utáhnu šátek okolo úst. Trochu to tlačí, ale ještě jsem nedostál ránu do hlavy, takže to je skoro dar z nebes.
Let pokračuje pohodlně, zrovna si představuji jak by se členi mého týmu roztavily, kdyby pomaloučku padali do lávy, když tu se začne letoun otřásat. Jsem připraven k boji, ale svírám pevně pásy které mne drží.
Vedlejší letoun odsuzuji jako mrtví, takže moje první priorita je se odtud dostat, stejně jako odsud dostat své kolegy. Když Mendez začne řvát, jen se pod šátkem rozchechtám.
Vyskočíme pane ! A pokusíme se nerozbít si hlavy.... Zabručím potom, a v duchu se chichotám.

Trénink hodný sebevraha

Ubytovna
Jak dlouho už to bude, šest, možná pět měsíců? Je to tak ironické, že kdysi jsem neměl na nic takového ani pomyšlení, učení se přežít a další takové věci,
pomyslím si, ležíce na palandě. Venku je příjemný den, tak akorát stvořený pro nějakou tu akcičku, která nejspíš určitě nastane. Povzdechnu si.
Proč zrovna já? Jsem jen nějaká zakázka pro vládu, je to tak ubohé...
Náhle se dostaví Mendez. Řekne, že nás do půl hodiny chce vidět v Airportu.
No skvělý, evidentně nás chce zabavit něčím na způsob: Přežijte útok atomové bomby,
zhodnotím to s mírným úsměvem, který mi zůstává, zatímco seskakuji z postele. Ještě na sebe hodím boty, na stehno šátek a kolem pasu uvázat bundu-pro jistotu. Téměř okamžitě se rozbíhám k místě srazu, Mendez mne možná ještě uvidí, jak vybíhám.

Pelikány
Mendez zahájí menší akci, všem je jasné, že musíme vyskočit, několik lidí to dokonce řekne nahlas.
Inu, a jelikož chceme fialové zničit tak jako vždy, bychom si s tím měli pohnout, jestli teda souhlasíte,
prohlásím s úsměvem do neurčita, tak trochu k Mendezovi, ale hlavně k ostatním členům týmu. Nejspíše už si zvykli, že jsem soutěživý typ milující zbraně.
To bude dobrý, přece nás nebude nutit skočit z letadla...

Mao

Ptala se, jestli jsou nějaké dotazy. Já jen zarytě mlčela - vždyť na co bych se měla zeptat? "Proč jsme tady"? Ono je to jedno, ne? Ať už z nás dělají zbraň, nebo nás budou zkoumat nebo jsme tu prostě pro srandu králíků - je to úplně jedno. Nepřežijeme, a jestli ano, nebude to nic hezkého.
Nenávistně střelím pohledem na Mendeze.
Za všechno může on. A ta střelená doktorka. Nenávidím je.
Na krátkou chvilku se naše pohledy střetnou. On si nejspíš nevšiml, že se na něj dívám, ale to nevadí.
Nenávidím tě.
Přece jen se někdo na tu hloupou otázku zeptal. Ušklíbla jsem se. Přece nám neřeknou "No, protože potřebujeme vyrobit očkování a spousta lidí nadává, že při tom umírají zvířata, tak jsme si vzali vás."
Už ani nevím, jestli jsem jen ostražitá, nebo už i paranoidní. Každopádně, při Mainých slovech "rychlí" se má fotka neobjeví. Za to při "chytří" se objeví hned jako první. Koukám sama na sebe - tehdy ještě maličká s buclatými tvářičkami a dlouhými vlasy.
Nenávidím vás všechny!
Není pochyb, že je v tom zapleteno daleko víc lidí - minimální mí rodiče, možná učitelé - určitě vláda. Přemýšlím o nelegalitě toho, co se zde děje, ale po chvíli mi dojde, že tady je mi právní řád vážně k ničemu - těžko tu budu požadovat jakékoliv sebeobhajování před tím, co mě čeká. A i kdyby, na co mi to bude.
Mao odešla. To přejdu skleslým zabručením. Jediná věc, co mě zajímala, se sebere a odejde. Místo toho je tam tabulka - pitomá tabulka se jmény a čísly.
Šedesát devítka, jo? Proč zrovna…
Sebrali mi příjmení.
Sebrali mi rodinu.
Sebrali mi svobodu..
...nenávidím je!!!
Mlčky odejdu do pokoje. Tady už nemám co pohledávat. Má úloha je jasná. Přežít. To je jediná věc, kterou ještě dokážu. Možná. Ale rozhodně se nevzdám bez boje. I kdybych musela pobít všechny včetně Mendeze, já se nenechám zabít.

Cítím z toho jednu velkou párty!

Objevila jsem pár nepsaných pravidel - jako třeba, že se nesmíme požírat mezi sebou anebo, že čurat v jídelně do jídla je vážně hnus. Bavit se s ostatními už nebyl takový problém. Byli jsme na tom vlastně všichni stejně, a jak se zdálo, nejsem jediná, kdo Mendeze zarytě nenávidí.
Hrozně se mi stýská po kimonu. To jejich anglikánské oblečení je děsně nepohodlné. Ale co naplat, nejsem v situaci, kdy bych si mohla vybírat.
Šátek mám ovázaný kolem nohy, ale u sebe navázané mám i obinadla, jako to kdysi u nás nosili chlapíci, co dělali MMA, kick box nebo tak něco, aby si nezranili klouby, když daj někomu do huby. Nikdy nevím, kdy se s někým poperu a hele - ono je to dost nepříjemné. Vždycky jsem na to moc ráda koukala - a teď se to budu muset zjevně i naučit. Ale žádný učený z nebe nespadl...
Jsem ráda, že je tu se mnou Grace. I když jsem jí nejprve považovala za rivalku, vyklubala se z ní fajn holka. HOLKA. Nejsem jediná.

Vylezu ven, na čerstvý vzduch, s vlasy na krátko ostříhané, takže mi dosahují maximálně někam ke konci hlavy. A zbavila jsem se ofiny - stejně jen překážela. Bývala bych si je zastřihla ještě kratší, ale nepovedlo se mi ukradnout holicí strojek.

Airport. postěžuju si tiše. To nám dělá naschvál, ne?

Samozřejmě, že dělá. Dědek blbá.

V letadle sem docela v pohodě. Strach z výšek nemám a není tu Mendez. Prostě idylka. Do chvíle, kdy "dostaneme zásah". Voják, co je s námi, ječí. Hysterka.
Hele, proč by měli mrtví něco dělat? Je po nich – maximálně můžou leda tak ležet. Už je stejně po nich - jediné, co můžeme dělat - tedy my ostatní - je dostat je na zem. Má tenhle… tohle… autopilota?
S ledovým klidem se zvednu a rozhlížím. Okey a jsou tu padáky?
Myslím, že mám plán… zablýskne se mi v očích a myslím, že ostatním to taky došlo…
Ukážu Mendezovi, že náš tým je lepší.

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského kalendáře

MODRÝ TÝM

Mendez nad Patrickovým rozhodnutí přikývne a ustoupí od "dveří" a otevře dveře od kabiny, uprostřed se zastaví a koukne na vás

Tenhle ptáček se každou chvíli rozseká .. až se tak stane, prohráli jste..
jo a ty co jsem prohlásil za mrtvé ať se ani nehnou

zmizí za dveřmi kabiny, Samuel , Joshua a Kirk se smutně zatváří, ale neposlechnout se neodváží.
na to zareaguje Vinh a s nemračeným obličejem se odpoutá a chytne stěny letadla, dojde na kraj dveří a koukne po vás

NAKOPEM FIALOVÍM ZÁÁÁÁAADDKÝÝÝÝýýýýý

s tímhle vyskočí za letu z letadla, voda je asi 10-20m pod váma a pelikán má maximální rychlost letu 70km/h takže to není tak strašný, někteří už se zvedají a vypadají že ho budou následovat

FIALOVÍ TÝM

voják na vaše návrhy pokrčí ramenny

" já bych skákal .. máte tam vodu, já už skákal i na pevninu"

řekne jednoduše a stojí u dveří do kabiny a pozoruje co děláte, přitom kouká na hodinky.
když se ozve pronikaví hlásek, který přezvučí i řev motoru, ty na krajích u dveří se kouknou dolu a diví neutrhnou popruhy

" VONI UŽ SKÁČOU !!!"
řve Victor co sedí hned u kraje naproti "mrtvím" a už už se odpoutává a dere se ven z letadla

Pelikán

Naplněn vzrušením a radostí z nadcházející akce okamžitě odepnu své pásy. Třesu se udržovaným vzrušením a adrenalinem. Okamžitě popadnu své veškeré vybavení (pokud nějaké mám) a bez jakkýchkoliv myšlenek následuji skokana z letounu.
Helá hop ! Ať zničíme vše, co se nám odře do bot ! Zavískám a následuji vojáka jenž právě opustil palubu. Skáču nadšený svou pověstnou šíleností a ignorujíc nebezpečí a sminimálním pudem sebezáchovy skáču ven do vody.

Jahúúúú ! Zavolám a podám do vody. Jakmile se ponořím pod hladinu, ihned vyplavu a celým veselím se otřásám jako medvědj enž v čelisti drží cukajícího psa ! Směji se radostně a erychle plavu ke břehu. Když dorazíme ke břehu (pokuds e to povede), oklepu ze sebe vodu jako pes a dál se začnu smát, mimo to ukážu na ty trdla z fialového týmu sprosté gesto (pozvednutý prostředníček) a přeložím si šátek tak abych ho mněl na hlavě jako pirát.
Poskočím se veselím a podívám se po ostatních. Ihned nato mne však zasáhne můj pud pro nebezpečí a pečlivě si začnu prohlížet okolí. Ihned se přikčím a čekám.

Trojboj-plachtění, plavání, běh?

Tak ten šrumec začíná. Kolem mě se ozývají povědomé hlasy, které mají stejné názory jako já. Prostě musíme ven z letadla než to spadne úplně. Podle toho úšklebku co měl Mendez naše úvahy byly dobré. Ještě jsem vyposlechl jeho poslední slova a dral se ke dveřím ven z pelikana. Já se svou náturou jsem šel do všeho po hlavě a všechno jsem musel zkusit jako jeden z prvních. Rychle jsem si převázal šátek, abych ho nyní měl pevně kolem krku, protože kdybych ho měl na čele serve mi ho voda. Když jsem se dral do dveří, ještě jsem se otočil do Pelikana.

Tak hejbněte vy padavky. Kdo tu zůstane tak ho potom rozškubnu na dva malý!

Otočím se zpátky a vidím pod sebou utíkající vodu. Nějak extra jsem se nerozmýšlel, protože za mnou bude jistě spousta dalších zájemců, kdo budou chtít ven trošku si zaplavat.

MODŘÍ!!!!

Zařvu a vyskočím z Pelikana. Let se mi zdál poměrně dlouhý, ale vím, že to byl jen okamžik než jsem narazil na hladinu a následně podní zajel. Rychle jsem se snazil vynořit zpět nad vodu.Což se mi rychle podařilo. Zkontroloval jsem, jestli mám všechny končetiny jak mají být, přeci jenom v téhle rychlosti ze mě nemuselo zbýt více než mastný flek. Vše bylo na svém místě a dokonce i šátek. Rychle jsem vyrazil k nejbližšímu břehu. Viděl jsem tam jakousi postavu a už jsem chtěl se potopit, když jsme si uvědomil že je to Isaac a proto jsem pokračoval rychle dál až na břeh. Vyplížil jsem se z vody a rychle zalezl do nejbližšího křoví nebo prohlubně, abych nebyl terč pro případné střelce. Jak znám Mendezovi choutky, jistě tu na nás čeká nějaké překvapení. Obezřetně sleduji okolí a nerozptyluji se jako Isaac. Teď už jen musíme počkat na zbytek týmu, aby jsme mohli domluvit co a jak dále.

Pelikán

Přemýšlím tak nad tím co nás čeká, ale nepřipouštím si to. Je to jasný, že to tak dopadne, ale nechci to.
V žádnym případě to po mě nemůžou chtít, ne, ne, ne, ne!
Přijde mi jako kdyby se Mendez totálně zblíznil. Hází tu s tim jako by to byla nějaká hračka. Vo když se tam něco uvolní nebo utrhne a to letadlo fakt spadne. Chytnu pevně pásy a zavřu oči. Popravdě je to ještě horší než když jsem koukal po ostatních. Připadám si, že se každou chvíli pobleju, protože se mi něco děje v žaludku. Otevřu oči jakmile začne mluvit první Spartan.
Sakra, už skáčou, já to, ale nedokážu, co budu dělat!
Koukám se jestli má ještě někdo takový problém jako já, ale zdá se, že ne. Nakonec se podívám na mrtvý členy týmu.
"Nechcete si to semnou vyměnit, budu klidně mrtvej?"
Pokusim se o úsměv, ale další hup mi ještě přitíží. Ten pás jsem asi ještě víc utáhl a docela to bolelo. Nebudu skákat nemám to v plánu a nebudu to dělat. Nesnášim létání a bojim se toho, chci dolu, už do letadla nikdy nevlezu...

Pelikán – fialový tím

Sledujem reakciu cvičiaceho. Presne toho sa obávam. Naznačia správnu odpoveď a potom hybaj ho aby sme to vykonali.
Nasucho glgnem a pohľadom si premerám otvorené dvere pelikána a výšku, ktorá tu je.
Na výber veru moc nemám. Buď vyskočím sám alebo ma vyhodia.
Ono to vyjde na rovnako akurát ta mienka a to prevedenie je iné. Hlavou mi prejde veta, ktorá ma drží už dlho. Čím skôr do toho pôjdem tým skôr to budem mať za sebou.
Vyhnúť sa tomu nevyhnem. Tak ako som sa nevyhol vylezeniu z matkinej delohy... Tak isto sa nevyhnem ani tomu čo ma tu čaká.

Zhlboka sa preto nadýchnem a vyskočím. Bez slova bez nejakého otáľania. Plávať viem. Chvalabohu a skok prevádzam tak ako nás to učili. V duchu sa ale modlím za to aby ma nedostal nejaký kŕč a ja sa po vykúpaná dostanem znovu na súš.

Čľup...

Zaznie pri spadnutí a keď prekonám šok z vody a dostanem sa na hladinu tak by som tu aj ostal na dlhšie. Keď netuším čo si zas si na mna vymyslia hore.

K plávaniu ma nakoniec donúti chladná voda.

Hop! Dolů, do moře, do propasti věčných. Do smrti.

Jasně. Jak jinak.

Nepřemýšlím, jen se potácivě vydám ke dveřím. Najednou už to není ta pohodová cesta letadlem. Je to daleko děsivější.. horší.
Victor skočil první, za ním ostatní. Já jsem jako poslední - smutně se zadívám na "mrtvé". Možná je už neuvidím.

Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.

Vzpomněla jsem si na Hamleta. Nevím proč. POměrně stará kniha. Moje kdysi oblíbená.. a teď..
Vzduch okolo mě houstne. Nebo se mi to jen zdá? Nikdy jsem nic podobného nezažila. Překřížím ruce před oči, abych na to dole neviděla. Je mi špatně. Po zádech mi kape ledový pot.

Koněčně. Otevřu oči. Jsem ve vodě. Kolem mě je tma. Jak hluboko jsem mohla dopadnout? Plavu rychle nahoru. Vzduch dochází... všechno kolem se točí..

Nejotřesnější zážitek ze všech, říkám si, když vystrčím hlavu na vzduch. To už nikdy, nikdy nechci opakovat. Něco mi ale říká, že tohle bylo ještě mírné. VELMI mírné.

Ten pes Mendez...

Šest měsíců po příjezdu

Už je to šest měsíců, co jsme sem přiletěli. Za tu dobu jsem zesílil a taky se i pobavil. Hlavně díky Mendezovi. Je to dobrej strejda. Hlavně je s ním sranda... Tedy, pokud nejste cíl vy. To vám potom moc do smíchu není. Pořád ale ve mě zůstala povaha vše zlehčovat z důležitých věcí si dělat srandu. Za tu dobu ze mě také vymýtili něco jako strach. Vždy jsem měl rád adrenalin, ale teď ho přímo miluju! Vždy jsem rád lezl po stromech a dělal hovadiny, ale tady se to znásobilo. Málokdy ve svém osobním volnu odpočívám. Většinou, pokud to tedy jde, lezu po vysokých stromech, skáču z větve ne větev. Několikrát už jsem skončil s pohmožděnýma končetinama nebo žebrama, ale to mě nutí k tomu se zlepšovat. Ti, co se o nás starají, to nevidí moc rádi, jelikož jsem byl pěkně drahej s asi nechtějí, abych se zmrzačil. Nebo mají možná pouze matkovskou péči, protože mě většinou napomenou, když dělám něco „hodně“ nebezpečného. Od rodičů jsem se odtrhl už dávno. Měl jsem je velmi rád, ale tato planeta a výcvik mi dovolili zapomenout.

Jednoho dne jsem se rozhodl nic nedělat. Ležím jenom nahoře na palandě a házím si s něčím ke stropu a zpátky. Ke stropu a zpátky. Tu k nám ale vtrhne Mendez. Super! konečně nějaká akce! Pod dlouhý době běhání začíná zábava! „Jasně že proletíme!“ Poté už oba dva týmy míří směrem k AirPortu. Nalezu do Pelikána modrého týmu a čekám, co se bude dít. Sednu si pokud možno k oknu, abych viděl. Náhle můj zrak upoutá obrovská vodní plocha. Jsme dosti nízko, asi tak dvacet metrů nad tou plochou. Tu ale na nás Mendez vyhrkne něco o útoku, zásahu a mrtvých. Poté začne Pelikán sám od sebe lomcovat. Chvíli mi čeká, než se zorientuji, ale potom zakřičím: „Vyskočím, než mi to bouchne u zadku!“ To už si odepínám pásy, Chytnu se zdi a dojdu ke dveřím. Pár dětí už vyskočlo. Je to výška, ale co... Přece se tomu nevyhnu! Bude to sranda! Udělám krok od dveří. Rychle si vše zkontroluji a potom udělám jeden rychlý krok a vyskočím z Pelikána s pokřikem „Banzai!!!!!“ jakmile se nohama odlepím od země, udělám to, co jsem si chtěl vždy zkusit.propnu tělo a za letu udělám salto vzad přesně tak, jak to občas dělají, když skáčou padákem. „To je pecka!“ Křičím a padám hlavou přímo do vody. V poslední chvíli napřáhnu ruce a udělám prvotřídní šipku. Jakmile bude celé mé tělo pod vodou, začnu pracovat rukama a nohama, abych se co nejrychleji dostal nad hladinu. „Ahhh...“ vydechnu a nadechnu se, jakmile se dostanu na hladinu. „To byla pecka co?!“ zeptám se s nadšením dětí kolem mě. Tedy, pokud tam nějaké jsou. Ty jo, mohl jsem se zabít, ale stálo to za to! Poté už jen následuji ostatní děti na břeh, kde se pokusím usušit.

// Pokud to nevadí, rozhodl jsem se trochu změnit Paulův charakter. Tento je mnohem zábavnější a myslím že i pro RP zajímavější ;) Do životopisu to hned doplním...

MODRÝ TÝM

krom Samuela, Joshua a Kirka, kteří hráli mrtvoly a smutně koukali že by si taky skočili, tam zůstali sedět i Felepe. ti 3 u dveři se tak na sebe podívali a pak koukli na Felepeho, až Kirk, kterej bil nejblíž na tebe zakřičel, aby přeřval motory

"jedenáctko ! ty blbe skákej ! to seš sparťan !"

pustí se do tebe a je dost znát závist že oni nemůžou a ty můžeš .. ale nechceš, už jste v letadle "sami" když vyjde Mendez a jak zahlídne Felepeho překvapeně nadzvedne obočí a přejde k němu

" ty chceš umřít ? co když tě bude tým potřebovat ale ty budeš sedět ?"

odepne ti pásy a zvedne ze sedačky, přitom tě poplácá povzbudivě po zádech

"poprvé je to vždycky těžký"

kouká na hodinky, na kterých běží stopky a tobě nemůže uniknout časovej limit kterej pomalinku ubívá
13 .. 12 .. 11 ....... 10
i když nechceš v krvi se ti objevila dávka adrenalinu a tvé vnímaní se zrychlilo .. vše ostatní zpomalilo, čas plynul pomaleji, už si to párkrát zažil, vždy v stresové situaci...

FIALOVÍ TÝM

taky se našel jeden zádrhel, jmenoval se Arthur .. 79, vubec se mu nechtělo, takže šel jako poslední a "mrtví" ho hecovali ke skoku, v tom se tam objevil ten voják a předal mu vysilačku se slovy "tak šup, máš důležitou zprávu" a jako kouzelným proutkem ho zbavil strachu, skočil do vody a už plaval za ostatníma

PRO OBA TÝMY

na pláži se začali objevovat děti co vylejzali z vody a různě se poschovávali aby nebyli moc nápadní, hned se utvořili dva týmy, modrých a Fialovích, co se nemohly ani vidět. dětska vylejzala tak jak skočila, jelikož pelikan letěl a tak každý plaval o něco delší cestu než ten před ním, nakonec ke břehu doplaval polo-kraulem i Arthur a ještě ve vodě mával nad hlavou vysílačkou, doběhl ke svému týmu (Fialoví) a nadšením z skoku a toho že má něco co někdo ne div neskáče, Modrým tým trochu dorážel na to že Fialoví maj vysílačku, ovšem vše se změnilo když vysílačka zapraskala a ozval se Mendezuv hlas

"chci aby tohle slyšeli oba týmy .. v tomhle jedete společně"

tohle bylo pro oba týmy jako sůl do rány, přece jen soupeření mezi váma je dost vysoké, vyhnout se raním 20 kilometrům běhu a spát do 8 místo 6 je opravdu už výhra .. ovšem Mendez byl neuprosný, oba týmy nebo nic, takže se vytvořilo kolečko kolem Arthura co držel vysílačku

"takže .. možná vám došlo, že když jste dostali zásah .. někdo to musel vystřelit a určitě se bude chtít přesvědčit jestli se trefil"

další potěšující slova, hned prolítlo několik slov o tom že si dělá prdel a srandu

".. a taky by se možná hodilo, aby jste se nějak zachránili .. hodně štěstí"

moc toho neřekl, jako vždy .. vysílačka zapraskala a bylo ticho ..

Agressi sunt tenebrarum, quid in eo esset eploraturi*

Chlad kolem mého těla mě na okamžik otupil. Zavřela jsem oči a bezděky klesla pod hladinu. Jakmile jsem se znovu napila, vyletěla jsme nahoru jako střela z praku. Hned jsem přešla do kralu a mizela ke břehu.
Ledová vodaaaaa!!!!
Vylezu ven a schovám se za keř, kde si rozpustím vlasy a začnu je sušit. Třu je mezi dlaněmi, aby se trochu osušily. Ne, že by byli moc dlouhé, ale je to nepříjemné.
Po chvilce zaostřoju na něco hejbajícího se ve vodě. Vypadá to na nějakého kluka - a ono opravdu. Je to Arty. Nečím mává. Co to je?
Přiběhne k nám. Tak už vím - aha, vysílačka. Zvesela ho polácám po rameni.
Dobrá práce, kámo. Na co to je?
Modrý tým začne nadávat. Ukážu jim ně zrovna slušné gesto prostředníčkem.
Děte se vyscpat do muzea, troubové.
Po chvilce se ozve Mendezův hlas. Neubráním se protočení očí.
OMG - WTF?! Jak jako oba týmy? JAK JAKO "JDETE V TOM SPOLEČNĚ?!"
Srovnám si emoce v obličeji do masky přátelského úsměvu.
Přátele si drž u těba, nepřátele ještě blíž.
Mendez dodá ještě pár rad a mě přichází na mysl, jestli to opravdu dělá schválně, nebo mu to někdo nařídil? Nejspíš vláda. Hajzlové jedni.
Rozhlédnu se po okolí a bez myšlení pronesu: Asi budem muset spolupracovat...
...začínám mít kopřivku


*(lat.) Útočí na moře temnot, aby vyzkoumali, co v něm je.

Pelikán

Sedět proti těm třem je docela peklo. Připadám si jako před porotou a po chvílii se mi to i potvrdí. Čekal jsem, že dřív nebo později začnou.
"Tak si skoč místo mě, když to tak chceš!"
Jo, tiše jim závidim, že jsou mrtvý. Ona to asi nebude až taková výhra, ale co můžu dělat. Po nějaké době co jsem tam sám a ty tři vejde do prostoru, asi pro cestující, Mendez. Podívám se na něj, ale do očí se mu nepodívám. Vím co si myslí je to jasný.
"Já myslim, že to zvládnou jako vždycky."
Zamumlám si spíš pro sebe, protože ho nechci provokovat. Stejně mi přijde, že to slyšel, odpoutá mi pásy a zvedne mě. Komu by to nedělalo problém zvednou dítě. Přistihnu se jak se mi klepou kolena a celkově se klepu. Hned potom co mě poplácal jsem tam málem spadl. Tak trochu se mi zamotala hlava z toho výhledu na jezero a tu výšku. Přijde mi to prostě hrozně vysoko a nebezpečný. Pomalým couváním se vrátim na svoje místo a zapnu si pás...
"Nemám na to!"
Zklamaně se podívám do země. V hlavě jsem si odpočítával čas, který jsem viděl na ruce Mendeze...

Felipe

Mendez jen trochu zklamaně povzdech a sedl si naproti tobě

"Taky jsou věci kterých se bojím .. ale naučil jsem se strach ovládat a využit ho ve svůj prospěch"

řekne ti a ještě tě rozcuchá vlasy než zmizí v kabině, dveře pelikánu se s zavrzáním zavřou a zaklapnou, okamžitě zablikají červené světla a v prostoru por posádku nastane načervenalí šero, který ovšem vystřídá rychle normální osvícení, ucítíš jak se pelikán naklonil a změnil směr, zpátky letíte o dost dýl a když přistane dveře se otevřou a první co je že vidíš červený tým nastoupený v řadě v uniformách a chráničích, stojej jako jako kuly v zemi, bez pohnutí .. prostě nástup podle Mendeze, dveře kabiny se rozjedou do stran jak se otevřou a Mendez v klidu porjde mezi vámi a za ním piloti (pilot a co-pilot), zastaví se na okraji dveří a koukne na vás

"tak šup .. jste si mysleli že se budete flákat ?"

řekne s širokým úsměvem starého lišáka a vyrazil k nastoupenému červenému týmu, ten se ještě vic narovnal do pozoru, Mendez vytáhl z poza zad průhledný displej na kterém vyvolal nějaký text

"právě jsem dostal zprávu že Golf 2 a Golf 3 byli sestřeleny .. na palubě bylo 19 vašich druhů a 4 piloti"

schoval displej za záda a kouknul na dětska co byli "mrtví" a pomalu vylejzali z pelikánu

"přidáte se k záchrannému týmu, teď se běžte převléct .. Williame, odveď je do kasáren"

kouknul po 43 co přikývla a už klusala k vám, jste na neznámé základně, na téhle planetě je jich spousta a na hodně z nich jste byli jen jednou a na některých ani jednou. William vás odvedl do blízké budovy, kde byli šatny s skřínkami, pár jich bylo otevřených a v nich vyseli kombinézy*
William vám pomohl se do nich obliknul, protože to není nic jednoduchého a ruce navíc se hodí. pak už jen jste doklusali zpět k nástupu a Mendez mohl pokračovat

"byli sestřeleny nad Farkasovým jezerem .. podle prvních snímku to vypadá že obě letadla byla zničená, ovšem posádka mohla přežít .. a taky že nepřátele jsou poblíž a v nedostupném terénu pro vozidla a letouny nemůžeme použít kvůli proti-vzdušné obraně ..

.. chci slyšet návrhy

pronese a porozhlédne se po nastoupených sparťanech, hned se ozve šum jak mezi sebou padaj návrhy. musíme tam pěšky .. chtělo by to snipery .. nejlíp v noci .. náhlí útok

*Kombinéza je dosti podobná tomuto, akorát nemá helmu a tak masivní chrániče na ramenou a kolenech

Já jsem Sparťan!

Trénink
Tak jo Tako, teď ukaž, co v tobě je!
S tímto duševním výkřikem mezi posledními skáču ze stroje, načež se mě zmocní vzdušné proudy okolo mě. Křičím, kdesi jsem navíc četl, že voda může být za určitých případů při dopadu tvrdší než beton. Najednou ale jako by se všechno zastavilo a mnou projede podivná vlna sebedůvěry.
Dokážeš to, ostatní to také dokázali,
pomyslím si. Mé tělo se instinktivně zpevní a já se šipkou řítím přímo do vody.

Voda je ledová, avšak já si toho ani moc nevšímám, naštěstí jsem si totiž ještě před skokem navlékl bundu. Přinutím se otevřít oči a zjistím, že jsem dobré dva metry pod vodní hladinou, začínám cítit ten nesnesitelný tlak, který mě začíná omotávat ze všech stran. Přesto ale ustupuje do pozadí, jelikož vidím všechen ten život dole, někdy se musím podívat na mořské dno, je nádherné už odtud. V plicích začínám pociťovat pálení, to mi dochází vzduch. Mírně se tedy usměji a prudce vykopnu nohama, po chvíli jsem již na hladině a plavu k pevnině. Když má člověk v krvi tolik adrenalinu, nemusí nad ničím přemýšlet. Instinktivní chování jeho předků to dělá za něj. Cítím se v pořádku, nic mi není, dokonce mi ani nevadí ta voda, jediné na co se soustředím je pruh země. Cítím se silný, cítím se mocný, cítím se hrdinou! Znásobím tedy své tempo, díky čemuž předeženu ještě dobré dva sparťany přede mnou. To už ale vylézám z vody a okamžitě skáču do křoví. Teď, když mám chvilku klidu, všechna ta síla ze mne vyprchá, cítím se mírně unavený. Povzdechnu si, když vidím, že druhý tým má vysílačku. Vše však změní hlas Mendeze. Docela dost lidí začalo pronášet hlášky typu že si z nás dělá srandu a tak dále. Povzdechnu si, zatímco promluví nějaká holka od fialových. Nejspíše je i docela chytrá, když jí taky došlo, že budeme muset spolupracovat. Každopádně se jejich slov chytím jako úvodu pro sebe:
Devadesát šestka má pravdu, protentokrát si musíme pomáhat. Slyšeli jste Mendeze a podle jeho povahy hádám, že nám připravil pár překvápek. Takže navrhuji abychom brzy vyrazili zpět. Tedy směrem, odkud jsme přiletěli. Tudíž pokud nemáte nic proti, navrhuji abychom si pár minut odpočinuli, protože nás čeká dlouhý pochod. Mimochodem, doporučuji si najít nějaký klacek na obranu, slyšeli jste generála: Asi po nás půjdou.
S těmito slovy se jdu porozhlédnout po nějakých delších a co nejrovnějších klaccích. Na délce nezáleží, ale čím větší, tím lepší. Až nějaké najdu, shodím je na zem před ostatní a poohlédnu se po nějakém ostřejším kameni, kterým by se naše provizorní zbraně daly přeměnit na oštěpy tím, že bychom jejich konce zaostřily. Jestli tu budeme déle, asi si zkusím udělat i luk, ale to až pak. Sobě si vezmu ten nejrovnější potenciální oštěp, ty ostatní nechám pro ty, co nic nenašli. Až jsem spokojen se svou tvorbou, porozhlédnu se, komu to moc nejde a potřebuje pomoc.

Poslouchám Mendeze, jak mi dává rady do života, určitě se mi to jednou bude hodit. Usměju se na něj, jakmile mi rozcuchá vlasy a koukám za ním. Zase si zapnu pásy, pro případ, kdyby se něco stalo a koukám na místo, kde byl ještě před chvílí výlez.
Teď si bude celej tým myslet, že jsem posera!
Zatvářim se trochu smutně a podívám se na ty tři co jsou taky mrtvý. No asi jim semnou moc do řeči nebude, když jsem si mohl dovolit přijít o tak super skok. Zbytek cesty mlčím a skoro i pospávám, je dobré využít chvíli odpočinku.

Po přistání mě Mendez překvapí. Opravdu jsem myslel, že budeme mít nějaké volno nebo, že nás třeba opravdu zabijou i když to byla jenom taková dětská myšlenka. Vyjdu rychle ven za ostatníma a nezdržuju se vzadu jako většinou.
Ha, dostaneme uniformy
Vždycky jsem chtěl zkusit to co nosí vojáci. Je mi jasné, že v dětských velikostech to asi nevyrábí. O to víc mě to překvapí když je vytáhnou a začnou nás do nich oblíkat. Začínám být rád, že jsem mrtvý a že můžu mít uniformu. Snažim se 43 co nejvíc pomoci, abych to měl co nejrychleji na sobě. Kalhoty zasunu do bot a pořádně je zašněruju, dávám si na tom záležet. Je to takový zvláštní pocit, ale není to špatný. Vyběhnu za ostatníma do prostoru a zařadím se tam, kde je volné místo. Přikyvuju na návrhy ostatních.
"Ve tmě to bude nejlepší"
Souhlasně kývnu a jsem zvědavý, kdy vyrazíme...

Pevnina

Brrr projede mi hlavou po pár sekundách ve vodì. Ta voda je ale studená... Nasadím velmi ostré tempo a kraulem doplavu na nejbližší břeh. Jakmile tam doplavu, oklepu se jako pes, aby na mì zůstalo co nejméně vody. Potom zaènu obleèení postupnì ždímat. V mé èinnosti mì však vyruší polotopící se kluk s vysílačkou. Začnu se nehoráznì smát. Můj smích mě však přijde, když si všimnu kdo to je. Sakra, fialový maj vysílačku s pokynama. To není vůbec dobrý. S tím by nás mohli úplnì převálcovat... Naštěstí pro nás jsou to pokyny prooba tmy, takže nás musejí fialoví chtì nechtì pustit k vysílačce.
Tak tohle bude maso! Konečně nějaká akce, kde se ukáže, co sme se naučili. probleskne mi hlavou, když Mendez domluví. „Jo, nezbývá nám nic jiného než spolupracovat. Poďte Mendezovi ukázat, že jsme se od něj za tu dobu něco naučili!“ Sakra, to bude něco! Ale proč by nám nabízel odměnu za výhru, když jeto jasná akce o spolupráci. No jo! Já jsem blb... Právě proto! Tím se nás určitě snažil rozdělit a určitě se o to pokusí znovu.. „Hele, jestli vám to ještě nedošlo, tak ta výhra pro vítězný tým byl určitě pokus o naše rozdělení, což se u většiny z nás nejspíše skoro povedlo. U mě také, abych se přiznal. Ale pochopil jsem, že musíme táhnout za jeden provaz, takže na tu výhru nemyslete a pojďte mu dokázat, že to neděláme jen pro výhru ale pro to, abychom byli nejlepší...“ Poté se otočím na toho kluka, co mluvil přede mnou. „Kdybych jich bylo jen pár, byl bych šťastnej...“ Waauu ... tak tohle je výzva. Adrenalin, akce a týmová spolupráce v jednom. To se mi líbí...

Jednotko vyzbrojit a na cestu!

Pevnina
Zrovna jsem zahlédl ucházející kus dřeva, když ke mně promluvila sedmička, přesunul jsem se ke své potenciální budoucí zbrani, zvedaje ji ze země. Zkusmo s ní máchnu a zatočím nad hlavou, předchozí léta s nadměrným zájmem o zbraně se osvědčují.
Ostatní říkali, že je to divné, ale koukejte jak mi to pomáhá!
pomyslím si, přičemž s úsměvem zhodnotím hůl. No, mohlo by to být i o kapánek lepší, ale na první pokus nemůžu chtít nic víc. Přestože se to může zdát pro některé dlouho, od jeho řeči uběhlo sotva 20 sekund. Obdařím ho zářivě ironickým úsměvem.
Mendez nás bude určitě šetřit, asi tak, jako nás právě v podstatě vyhodil z letadla,
odpovím na jeho větu, poté se již otočím ke zbytku.
Myslím, že bychom si měli pohnout, už teď po nás nejspíše jdou. Jak jsem ostatně říkal už předtím, doporučuji si taky najít něco na obranu, cokoliv.
Nakonec si najdu dva kameny, vzpomínaje na jednu z pouček generála.
Potřebuješ li nůž a nemáš jej, rozštípni jeden kámen tím druhým, hrany jsou vždy ostré. Dělá se to asi takto:
Následně si v mysli promítám jednotlivé kroky, až přede mnou leží dvě poloviny kamene. První a tu méně kvalitní si strčím do kapsy, druhá již přejíždí po jedné ze stran ,,oštěpu", přičemž se zvedám na nohy. Za tu dobu už by si většina lidí měla něco najít.
Fajn, už bychom mohli vyrazit.
Kritickým okem přelétnu zbraně ostatních a někomu hodím druhou půlku kamene se slovy, ať to pak předá dál. Sám si vezmu tu lepší část a začnu ořezávat svou zbraň, dokud se k tomu nevyjádří ostatní.

Kámen jsem hodil tomu, kdo první napíše, že ho chytil.

Pevnina

Nakoniec vyleziem z vody aj ja. Zastavím na kraji pláže kde z úst vypľujem to čo som nazbieral po ceste a vyzvraciam to čo mi ostalo v žalúdku. Rana vody o brucho bola riadna, ďakujem bohu, že som sa nepozvracal vo vode, bo bych sa asi udusil.

Potom ako sa so svojim vnútrom zdvúverím okoliu sa postavím na rostrasené nohy, ktoré ešte stále nevedia prekúsnuť zimu z vody. Vtedy nam zahlásia vetu pri ktorej spozorniem.
“Všetci spolu? Ale hovno!“
Prejde mi hlavou a chvíľu postávam v skupinke ľudí pričom počúvam ich slová.

Tie dristy ostatných počúvam len okrajovo. Došlo mi čo sa bude diať a čo musíme robiť, neotáľam preto a zo zeme si do ruky vezmem kameň ktorý mi je tak akorát do ruky. Potom sa snažím poobzerať po nejakom schopnom klacku.
Pritom sa snažím držať ticho s ostatnými..

po 10 minutové debatě se rozhodlo, že zaútočíte v noci, s tímhle návrhem jste se otočili na Mendeze, ten přikývl a ještě dodal, že je to odsud pěkná dálka a jestli tam chcete být ještě dnes, měli by jste vyrazit .. pěšky, je to moc nepřístupný terén na jakékoliv vozidla a letadla nelze použít .. pak zašel k Warthogu opodál a vytáhl z korby zbraň , prohlédl ji zásobník a de zase k vám

"seznamte se s M7.. 900 ran za minutu udělá cedník z kohokoliv, ovšem přesností opilce

přecvakne mod na pistoli (zabezpečeno, poloautomat, automat)

ovšem když budete střílet po jediný ráně, přesnost je vyšší

bez váhání vystřelil od pasu po jednim z nastoupených sparťanu, na břiše se mu objevila červená a všichni v šoku poodstoupili a šokovaně koukali

klid sparťani, je to barvivo .. aby jsme viděly jak jste dopadly

odnese zbraň zpátky do korby a vezme hadr, který podá zasaženému, aby se otřel, přitom ještě dodá, že se nemusíte pokoušet podvádět, obleky poznaj když dostali zasah a aby to byla větší sranda, i vás ochromějí, popřípadě znehybni zasaženou oblast, stejně jako barvivo v patronách, na tuhle větu onen zasažený zareaguje dlouhým zabručením, ale mendez se jen zasměje
ještě klid, nejsou aktivovaný, do pul hodiny se pustěj
pak vám předal zbraně s 10 zasobníkama po 30 patronách a ukázal kam máte jit, tak se družina zachranářu klusem rozběhla do lesa, je 15:25, pokud udržíte tempo, kolem 21:00 tam budete .. do pulnoci ještě 6 hodin...

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského kalendáře
18:00 - 20:00 (přibližný čas)

vesmírné doky Delta, odpalovací stanice ODST

pohov seržante
ozve se z reproduktoru a na obrazovce se rozsvítí Mendezuv obličej, chlápek s jizvou přes pravé oko zasalutuje, za ním dalších 10 clapu se sebere ze země, všichni mají na sobě zbroj ODST
tak, váš čas se blíží .. připravte se k výsadku jo a Jeffersone .. buďte na ně hodní
naposled přikáže Mendez a obrazovka zhasne, Jefferson se jen široce usměje a nasadí helmu, otočí se k ostatním v místnosti s oknem s výhledem na planetu
slyšeli jste generala, máme jim nakopat ty jejich prdýlky

OBA TÝMY

nápad 19 se velmi rychle ujal a za chvilku tu měl snad každý nějaký klacek s špičkou, to už se ale začínalo stmívat a zůstat na pláži se nehodilo, takže se většina děcek sebrala a šla hlouběji do lesa, ty co nesouhlasili nakonec museli taky, jinak by tu zůstali samy, asi kilometr od mista "havarie" jste našli idealní misto, bylo to seskupení 3 stromu s kořeny po-povrchu, co vytvářeli všelijaké díry a tunely, kudy se dalo prolést. pár jedinců navrhlo abychom se vydali zpátky na základnu a to neprodleně, ale další odporovali že je tma. ovšem "hádky" přerušila serie zadunění, které se rozlehly po okolí .. nastalo absolutní ticho, nikdo ani nedutal .. až jeden promluvil
dou po nás
hned se strhla tichá hádka, někteří chtěli zaútočit, jiní počkat a ty další por změnu utíkat

Utíkejte blbečci!

Les-tma
Když o tom tak přemýšlím, možná to tu není až tak špatné, dokonce i přijmuli můj nápad, bez výhrad! Možná jsem trochu vůdčí typ, malinko,
asi takovéto myšlenky se mi během cesty honí hlavou. To už se ale blížíme k ideálnímu místu na přespání. Všichni se samozřejmě začnou hádat, já se od toho tak trochu snažím distancovat, abych proti sobě náhodou někoho nepoštval. V tom se ozve zadunění, sice s obtížemi, ale přeci jen nakonec určím směr odkud to přišlo. Někdo zatím pronesl nahlas to, co nás všechny napadlo. Okamžitě propukne nová hádka, tentokrát o dalším postupu.
BUĎTE ZTICHA! VŠICHNI!
pronesu dostatečně hlasitě nato, abych upoutal pozornost, ale ne tak, abych řval na lesy. Když se po mě obrátí pozornost většiny lidí, pronesu svůj první monolog, který mohl ovlivnit mou budoucnost:
Tak zaprvé: Ono je sice hezké, že by jsme mohli zaútočit a tím získat moment překvapení, ale co potom?! Jsme v nevýhodě, určitě budou mít VISR, takže nás všechny postřílí! Taková varianta by mi osobně nevyhovovala, to samé se stane, když zůstaneme tady. Pro ně NEBUDE PROBLÉM nás tady najít, už tak jste se dostatečně prozradili tou hádkou, co hodláte udělat pak? Vzdát se a doufat, že vás ušetří? To se mi moc nezdá. A pak je tady třetí možnost: Útéct, zachránit si životy. Máme totiž oproti nim jednu malou výhodu v pohybu: Nás neomezuje zbroj. Cestujeme nalehko, takže by se nám při velkém štěstí MOHLO podařit přežít. Věřte mi totiž, že Mendez je schopný jim poručit střílet ostrejma. Takže: Vy, co to chcete mít rychle za sebou, jděte si útočit, vy, co si chcete ještě chvilku užít stresu a pak umřít zůstaňte tady, ale VY, kdo chcete mít alespoň malou šanci na přežití pojďte se mnou, protože to je jediná možnost. Díky za pozornost, s budoucími mrtvolami se loučím a přeji hezký zbytek smrti.
Po těchto slovech si zapnu bundu, přehodím oštěp do pravé ruky, aby se mi pohodlněji držel a plnou rychlostí vyrazím přesně opačným směrem, než kudy jsem přišel. No, plnou rychlostí ne, spíše tak, abych sebou nehodil o zem po prvních dvou krocích.
Vy co chcete přežít, doporučuji se držet při zemi,
pronesu ještě předtím, než vskočím do stínu stromů, držíce se své vlastní rady.

Sama v "džungli" s bandou primitivů.

Vy, jenž nesvedu zachráni,
naslouchejte.

CZESŁAW MIŁOSZ.
"Zasvěcení"

Hele, já si nestěžuju. Taky jsem mohla dopadnout daleko hůř. Nevím sice jak, ale tohle.. no, je to ještě únosná situace.
Rozhlížela jsem se a hledala nějaký příhodný klacek, abych s ním mohla přetáhnout nepřítele - nebo spojence. To jejich věčné kdákání už mi začínalo lézt na nervy. Po chvilce mrzutého pochodování sem a tam jsem objevila přesně to, co jsem hledala. Dlouho větev, která byla vyplavena z jezera, nebo co ta masa vody - kam jsem spadla - byla, už před delší dobou. Suchá od slunce, přesto ale pevná, padnoucí přesně do ruky.
Zvedla jsem ji a párkrát s ní ve vzduchu zkusmo zakroužila. Dá se používat jako tyč - nebo prostě jako oštěp. Jak ji kdosi už velmi dávno serval ze stromu, nebo jí uštípl blesk, to nevím, byla nahoře zostřená. Myslím - doufám - že bych se s ní ubránila. Boj muže proti muži... totiž ženy proti muži, bych nechtěla riskovat. Ne beze zbraně, ačkoliv tomuhle se nedá úplně říkat zbraň.

Nevím ani proč, strhla se hádka. Kdákající primititové na sebe začali štěkat. Sledovala jsem, jak se jejich obličeje křiví do naštvaných grimas. Někteří na sebe hulákali - značně hystericky - až jim z úst létaly sliny. Dívala jsem se na ně a koutky mi cukaly.
Já se nechtěla smát. Opravdu nechtěla - je to hrubé. Ale neubránila jsem se úšklebku.
Copak jste banda trotlů? Už jednou tu zaznělo, že musíme spolupracovat. Sorry, ale hádka mi moc jako spolupráce nepřijde.
Ach ta logika. Trochu jim pokulhává. Můžou být silní, ale k čemu jim to je, když nemají v hlavě mozek? Kupa svalů se nepohne, nemá-li vycvičebé logické uvažování. Ha ha ha chechtala jsem se pro sebe. Ta atmosféra účinkovala i na mě - ale já se snažila tomu odolávat. Měla jsem náladu na jízlivosti a ironie.
Nevzdouval se ve mě vztek, přemýšlela jsem, co teď.
Zůstat na pláži se mi nechtělo.

Má slova neměla žádný účinek a mě to bylo jedno. Dávno jsem se naučila nesnažit se, aby mě poslouchali. Za A) to byla ztráta času, protože by to za B) neudělali i kdyby to bylo to poslední na světě, co se dá udělat. Nejsem feministka - ale chlap spíš poslechne chlapa než holku, byť by mu teoreticky mohla způsobit značnou bolest, chtěla-li by.
Dál na sebe řvali jako smečka vlků před obědem a mě nezbylo nic, než pokrčit rameny a nechat to být.
Kdybych nebyla výjmečná, ani tu dnes nejsem. Prodali mě rodiče už před narozením? Kolik jim to asi cinklo? A chtěli vůbec - nebyl to jen rozkaz od vlády?. Zajímalo by mě jestli o mě - o té zrůdě, co jsem, dalo by se říct - věděli dopředu. Jestli jsem opravdu taková byla kvůli něčemu, co to ovlivňilo před narozením, nebo až po. Jestli nejsem dělaná uměle.

Všechny moje jistoty byly pryč. Priority byly přeházené - už jsem netoužila po moderním počítači, abych si vytvořila malého spam-bota, co by vyhazoval správce sítě - chtěla jsem jen jedno. Přežít. Takhle to nikdy nebylo. Nikdy.
Nemám nikoho, jsem úplně sama. I kdyby tu bylo sto dětí, ba klidně i tisíc. I když se všichni usmíváme a děláme, že si pomůžeme, není to pravda. Každý to ví - a přemýšlí o tom druhém. Jak by ho vyřadil. Ublížil mu. Zničil. Zabil. Tohle zvířecí jednání mě iritovalo. Nechtěla jsem se tak chovat, ale chápala jsem zákon džungle. Silnější vyhraje.

Přesto jsem si našla kamarádku a snažím se jí pomáhat. Ona naoplátku pomáhá mě a tahle symbióza zatím nebyla porušena. I když vím přes sto způsobů jak jí odklidit z cesty, nikdy bych to neudělala. Jsem na to ještě měkká.
Ale co když se Mendezovi opravdu povede udělat ze mě stroj na zabíjení? Jsem dost chytrá, abych se nenechala zmanipulovat? Co když udělám, kvůli troše teplé vody a oblečení - kvůli pocitu bezpečí - to co chce. A co když bude zrovna chtít, aby to byla smrt mé nejlepší kamarádky. Dokázala bych to? Dokázala bych zabít?

Pocit vinny je hrozná věc. Nic jsem neudělala a přesto se cítila špatně.
Neposlouchala jsem, co ostatní říkali. I má kamarádka byla hrozně vyděšená a patřila k hloučku, co na sebe řval. Mrzutě jsem se na ní zamračila. Z toho šumu mi hučela hlava. Měla jsem tam snad hejno včel.

Prosím, můžete být zticha? byla to spíše řečnická otázka. Stejně mě nikdo neposlouchal. Nikdo nikoho neposlouchal, každý chtěl jen říct to svoje, tak na sebe řvali "drž hubu!" a nezajímali se, že to, co chce ten druhý říct, může být důležité.
Opřela jsem se o svou hůl.
Co s námi teď bude?
Dunivý zvuk nás zasáhne všechny. Ze vzteku se stává šok. panika. Stádo mlčí. Ani nedutá. Všichni jen zmateně točí hlavami. Mám dojem, že někteří by rádi jako pštrosi strčili hlavu do písku. Já ne.
Ticho, které nastalo, mě příjemně potěšilo. Ne proto, že bych byla ráda, že jsou tak blízko nepřátelé, ale že mám konečně prosto v hlavě přemýšlet o nastalé situaci.
Promasíruju si spánky a otočím se ve snaze zjistit, odkud to přišlo.
Mendez nás varoval. Syčák jeden!
A co ti debilové? Zase se začnou hádat!
Nevím jak vy, ale já tu nehodlám stát a čekat až mě, v lepším případě, zabijou.
Zavrtím hlavou a čekám nějakou reakci. Zdá se, že to berou.

Třetina chce zůstat a bojovat.
No jistěěěěě! Necháme se povraždit! Copak jsou vážně ÚPLNĚ blbí?!! Nemáme zbraně! Okey, možná nějaké klacky - ale klacek proti noži nebo pistoli? Není šance! Idioti!
Druhá třetina chce zůstat a vzdát se.
No ještě lepší. Čekat až nás postaví ke zdi a všechny popraví. Úplně zbytečně.
Poslední navrhovali útěk. To se mi zamlouvalo. Argumenty byly prosté. Ale nezačala jsem se přeřvávat s ostatními, co je dobré. Neměla jsem náladu se s nikým hádat.
Iniciativu přebral ten japonec. Docela hezký kluk. Chytrý. Taka.
V podstatě stáhl moje protiargumenty a řekl je nahlas. To, co jsem si myslela ale nemohl vědět, takže to muselo být z jeho hlavy. Napadlo mě, že je možná stejně chytrý jako já. To mě potěšilo a zároveň naježilo.
Ale líbil se mi. Byl fajn. Měl alespoň nějakou touhu přežít. Narozdíl od ostatních. Když odběhl do lesa, šla jsem za ním, Tedy, běžela.
Hej! Tako-san. Můžu s tebou mluvit? doběhnu ho Sorry, že otravuju. Fajn proslov. Máš nějaký plán? Chtěla bych ti pomoc... nervózně se zasměju.
Vím, že to bude znít jako bláznivina, ale myslím, že by bylo lepší, kdybychom - aspoň dnes - běželi i po tmě. A vzali to chvíli i v jiném směru. Bez bot, abychom nezanechávali stopy. Vím, že tě to asi už taky napadlo. Jen sem chtěla, abys to věděl... zas rozpačitě.

Time to go!

Běh
Měním své zvyky,
pomyslel si Taka, přeskakujíce jeden z kořenů stromů. Neohlížel se, kolik lidí za ním jde, nepotřeboval to vědět. Vše, co jej nyní zajímalo bylo okolí, klacek v ruce a adrenalin, pumpující se mu do žil. Věděl, že je to jediné správné řešení, přesto mu však připadalo něco špatně. Kde je třetí tým? Nevěděl to, ale byl si jistý, že Mendez jim uchystal ještě pár překvapení. Zamyslel se.
Možná bych měl opustit ostatní, vyrazit sám. Bylo by to nejjednodušší,
říkal si, ale pak mu něco došlo. Zvykl si na tu bandu věčně se dohadujících a uřvaných dětí, nechtělo se mu je opustit. Povzdechl si, když v tu chvíli na něj promluvila nějaká holka, evidentně také s předky z Japonska. Znovu se zamyslel, teď nad jejím návrhem. Po chvíli běhu promluvil:
Běžet po tmě je samozřejmost, musíme se dostat co nejdál než nás začnou honit. Změna směru je dobrý nápad, to musím uznat, také jsem o tom přemýšlel, takže to tak uděláme. Ale běžet boso není dobrý nápad, zvlášť když stopy uděláš oběma způsoby, bez bot se ale můžeš zranit. Navíc se více jak sedmdesát procent tělesného tepla uvolňuje nohama, za chvíli by to tu byla jedna banda nachlazených lidí, což rozhodně morálce nepomůže. A je tady další věc-těmhle by to trvalo celou věčnost, musíme zmizet a snad ani nepřijdou na to, že jsme jim pláchli.
Následně však Taku napadlo něco jiného. Zastavil se a podíval po svojí ,,skupince". Pak prohlásil:
Není dobré běžet takhle v chumlu, navrhuji se rozdělit do dvojic, které poběží ve větších rozestupech, tak nebudeme dělat snadný cíl a zároveň a zároveň se dva ztratí hůře než jeden. Nějaké námitky? Ale jistěže ne, takže prosím popadněte prvního člověka vedle vás a vzdalte se, vždy mne mějte na dohled. A jestli někdo hodlá dělat hluk, ukážu mu, co je ushiro geri, rozumíme?
Tušil, že nikdo z nich neví, co to je, ale tušil, že to nebudou chtít zjišťovat. Počkal tedy asi půl minuty, díky čemuž měl čas se připravit na běh. Hodně dlouhý běh. Jakmile uběhlo zhruba třicet sekund, řekl, ať se rozptýlí, že všechny povede. Pak již tento sparťan popadl prvního člověka bez skupinky, kterého uviděl a rozeběhl se jiným směrem než předtím, nyní se od místa přistání vzdalovali šikmo doprava.

What the hell is going on?!

Sakra budeme muset spolupracovat... a to pekelně dobře... Sakra ten Mendez je takovej blázen. že na nás určitě pošle speciální jednotky, nebo alespoň plně vycvičené jednotky. To je vůl! Nejdříve nás od všech izolujou, dávaj nám přednášky a teď na nás pošle jednotky s výzbrojí?! To si snad dělá srandu ne?! Sakra... musíme se odsud co nejrychleji dostat... Seženu si nějaký pořádný klacek, kterým bych popřípadě mohl nějakého to vojáka přetáhnout. Já jim dám střílet po mě... dostanou takovou, že se jim bude kebule točit ještě týden... Když o tom tak přemýšlím, není zas tak těžké vyřídit vojáka, když máte moment překvapení. Rána do zbraně, do hlavy, rychlý úder do nohou a dodělat ranou do břicha. A udělej Pápá.. pomyslím si a lehce se pousměji. Už nejsem nervózní, spíše tak příjemně napjatý, co se bude dít. Jsem sice blázen do adrenalinu, ale zase ne sebevrah. Tedy, nejdu do jisté smrti. Takže jsem v pohodě ochoten utíkat. Tedy... podle mě je to jediné možné řešení. A kdo se jim chce postavit je blázen... Jediná možnost by byla moment překvapení a naše přesila, ale je to moc riskantní.Navíc by se do toho stejně nevydali všichni a to by nás rozdělilo.

Začíná se stmívat. Není dobré se zde více zdržovat a tak Mezi prvními opouštím pláž a vydáváme se hlouběji do lesa. Asi po kilometru narazíme na vhodné místo pro přečkání noci. Myslím si, že je to asi nejlepší řešení. Než vojáci dorazí, bude hluboká... tak asi ne no... z mého omylu mě vyvede několik zadunění. Přistáli... Sakra takhle brzo? Musíme ihned pryč nejlépe zpět na základnu. „Souhlasím s Taka-sa...m? Sakra to je jedno ty japonský přípony sou hrozný nikdy si na ně nezvyknu. Kdyby jsem tě oslovil nějak blbě omlouvám se. Ale to je jedno, souhlasím s tebou. Nemůžeme do nih jít, na to jsme málo jednotní a vybavení. Oni budou mít navíc plný, ne-li speciální výcvik. Mendez je dost velkej blázen, aby je po nás poslal. Navrhuju se teď chvíli hlavně co nejtišeji vzdálit a potom přejít do pořádného tempa. Máme všichni celkem slušnou fyzičku, tkaže by to pro nás nměl bejt takovej problém uběhnout několik kiláků. Můžeme lehce měnit směr, ale zvláštní okliky bych nedělal. Ví, kam máme namířeno , takže bych to vzal co nejrychleji. Čas je teď důležitý hráč a bohužel je to náš protihráč. Musíme ho porazit...“ poté začne Taka s vysvětlováním plánu. Musím s ním souhlasit... je to dobrej kluk...

„Tak jo, jde se na to... pokud má někdo lepší nápad, má půl minuty na přednesení, jinak bych navrhoval utíkat. Pokud chce někdo zaútočit, prosím! Ale mi vám v tom rozhodně pomáhat nebudeme. Takže můžeme asi vyrazit co? Někdo lepší nápad?“ Pokud se nikdo neozve, tak dodám, aby se napárovali nejlépe kluk a holka, aby nešli dvě holky spolu. To by mohlo působit potíže. Potom tedy čapnu nejbližší holku a běžím někam směrem za Taka-kun.

Kasárne - Time to go Superhero

Poťažkám v ruke pušku. Momentálne je v zabezpečenom móde. Kombinéza ma trochu tlačí, ale pomaly si už začínam zvykať. A je to stále lepšie ako keby sme mali ísť tam vonku bez výzbroje.

Takže, pôjdeme zachranovať ostatných? Tak to bude sranda.

Potom, ako sme vymysleli niečo, čo ostatný nazývajú plánom, no ja vskutočnosti sme sa na ničom inom ako na tom, že zaútočime v noci nedohodli. Potom nás odviedli do kasární, kde sme si obliekli nejaké kombinézy a Mendez nám názorne predviedol, ako sa dá ta zbraň používať. Škoda, zatiaľ nemamé pravé náboje. Aspoň dúfam, že paralyzačné účinky budú platiť aj na nepriateľa.

Po pár ďalších radách od Mendeza sme sa rozbehli do lesa. Ževraj ak udržíme tempo, tak to stihneme do 21:00. To bol pre mňa ale problém. Už po 15 minutách som sa začal zadýchavať. Asi to nevydržím. No snažím sa i naďalej držať krok s ostatnými.

Ach, keby nám aspoň dali normálne zbrane... Ale s týmto netrafíš dom keď stojí rovno pred tebou. I keď... stále je to lepšie, ako bojovať holými rukami.

Výsadek - koupel - ohrožení - zapomněl jsem něco ?

Takže jak to říci ? Je tma, jako zbraň mám klacek s kameny, boty mám plné děr, protože jsem si je ani nevím jak poškodil a mimo to......má mskvělou náladu ! Takové brutální cviení jsem vždycky chtěl. Tma v noci, nebezpečí všude, hlad po zabíjení, jedno z mých koleček se už pomalu uvolňuje z matičky, a nechává mne přejít do bojového režimu, ve kterém by předemnou (kdybych mněl svou výstroj a zbraně, které bych chtěl) utekly i obři.

Teď jsem však jen trochu promočený. Ke cti mi slouží, že jsem si vrchní část trika sundal a teď jsem v té zimě jen v kalhotách, s mikinou obázanou kolem pasu. Mimo to mám jen triko a ten ostrý klacek......ostrý klacek........vzpomínám si že v pravěku s těmahle volovinama zabíjeli ale teď ? Nepřítel by se mi otevřeně vysmál, a zřejmě mi i dovolil abych ho udeřil.....

Tak či tak, jako vždy jen vesele pokrčím rameny a zařadím se mazi ostatní klučiny a holky. Mám v uších zvuk střel, lítajících kulek, výbuchy granátů. Při představě že by mi Mendez opět dovolil něco vyhodit do vzduchu mi přejede po zádech samou radostí husí kůže.
Otřepu se a prohrábnu si své od přírody zježené vlasy, díky kterým vypadám jako opravdový blázen ! A jsem nato právem hrdý ! Polovina týmu se mně díky tomu bojí......jak to o mně mluví ?

Pošuk, jenž prý jednomu seržantovi prokousl hrdlo ? Hihihihihi, krásná představa.....škoda jen že jsem to opravdu udělal. No co jsem mohl dělat ? Ten chlap mně chtěl zabít !
Proto jsem byl vlastně přidělen jsem.....

Z myšlenek mně probere Katův názor na útěk, a i přez záchvat bojechtivosti mu musím dát za pravdu. Kdyby ti co po nás jdou použili ostré kulky........no dost by to bolelo.
Kate Kateeee ! Máš pravdu ! Musíme......a sakra nemohu uvěřit že to říkám....úteci !
Pronesu pološeptem a přitom se udeřím pěstí do otevřené dlaně !
Mohly bychom je taky zaházet kamením, ale to by bylo směšné.....
Zazubím se až se s chichotáním rozesměji.

Když začne náš zběsilý úprk, připomínám svým stylem běhaní vlkodlaka. běhám po dvou, ale jsem zhrběný a občas dokonce přejdu do běhu po čtyřech.
Ptáte se mne proč ? Jednodušše, myslím s že jsem díky tomu menší terč, a samozřejmě vypadá to šíleně, ale krok držím s ostatními. Taku Kazukiho dobíhám v pohodičce, a jsem si jist že nebýt mého výrazu, a dalších prkotin co provádím možná by mne i bral jako přítele.
Otočím se hlavou na Naomi a usměji se.
To je ale šílený den co ? Zachechtám se a pobíhám dál.

Když pak navrhne Taka abychom se rozdělily znovu se rozchechtám.
Geniální nápad Tako ! Ale mám takovej dotázek......kdo si myslíš že půjde se mnou ?
Zeptám se trochu přihlouple.

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského kalendáře
20:00 - 22:00 (přibližný čas)

Hlavní velitelský stanoviště
základna Alfa
Kancelář Gen.Mendeze

Známí mladík sedí ve svém koženém křesle, na stole rámeček s fotografii malé dívky s ženou, obě se usmívají. Pohledem je obě pohladí a pak zase odvrátí pohled k obrazovce počítače v podobě tabule skla. na ní je "letecký" snímek oblasti okolo místa kde vás "vysadil". Poklepaním na obrázek se terén přiblíží a na něm se rozsvítí několik desítek teček co se pohybují jedním směrem, přímo proti skupině 5 jiných teček. S tichým povzdechnutím si promne spánky...

Kdesi v lese
73 Jednotka ODST

s rozestupy acc 6~10m od sebe de 5-člená jednotka v brnění ODST lesem, nevypadá moc spokojeně a spíš vypadají dost otráveně a znuzeně, koukají po sobě, kde co lítá...
jeden by řekl že tu jsou spíš za trest než na misi
"Naah .. proč zrovna my .."
zapraská ve veřejným kanálu vysílačky hlas jednoho z nich
"mě se neptej čumáčku, Mendez to nařídil"
odpoví mu žensky hlas ...

FIALOVÍ A MODRÝ TÝM

na taky nápad přistoupila drtivá většina a tich pár co nesouhlasilo se nakonec taky přidalo protože je jich dost málo a zůstat tu takhle samotný jim nepřišlo jako dobrý nápad.
cestujete ve skupinkách, jak se kdo s kým bavil a až na pár vyjímek se nějak všichni podrobují návrhům a za chvilku tu jsou dvojce, občas trojce, holek je málo a tak je to spíš kluk-kluk
cesta probíhá až moc hladce, v tom se zepředu ozve výkřik ale rychle uťatý, spíš jen heknutí. byla to jedna z dvojic sprinteru co byli dost napřed. všichni ztuhnou a schovají se, nikdo neví kde je ten druhej schovanej, jen pár odvážlivců se odváželo vykouknout. po chvilce jsou slyšet kroky a tlumené mluvení co je slyšet přes masky, je slyšet i jak se smějou, jako by si povídali vtipy.
najednou TAKU zaujme tvůj druh co vykouknul z ukrytu a rychle po tobě mávnul aby přilákal tvojí pozornost, byl dost schovaný na to aby ho neviděli ale dost odhalený aby jsi ho viděl, nebuď ještě plně nepřišli "mezi" váš houf poschovávaných Sparťanů.
Mávnul a když byl jistý že ho vidí, předal rychle zprávu v jednoduché znakové řeči co jste se učily: vidět - 5 - nepřítel - malý/málo - zbraň .. najednou se otočil aby viděl kamsi jinam kam ty nevidíš, zřejmě na dalšího ze schovaných děcek, zase se otočil na vás a udělal znuzenej obličej .. a pak pokrčil ramena a ukázal znamení pro "utok", stále s pokrčenými rameny ..

pro ostatní
můžete zahlídnout tenhle rozhovor

Jíst, meditovat, oddělat ODST

Útěk
Nečekal jsem že půjdou všichni, ale nakonec se tak stalo. A já jsem evidentně nejmenovaným vůdcem.
No tak Tako, vzchop se! Dokážeš to! Stačí se jen dostat v pořádku na základnu!
pomyslím si, obíhaje kmen a směřujíce dál. Můj plán evidentně vyšel, všichni jsou ve dvojicích a vše klape jak má, tedy aspoň do doby, než nám sestřelí pár lidí.
A sakra.
Všichni okamžitě skočíme za stromy a já spatřím Isaaca, jak mi signalizuje informace o nepříteli. Zklidním dech a přesunu dýchání do hatry, což je místo pod pupkem. Zalije mne vlna klidu jako vždy, když medituji. Otočím se na něj a v očích se mi zračí naprostá jistota, která určitě nakazí všechny kolem. Zasignalizuji: Počkat - nepřítel - mezi nás - pak - útok - já - upoutat - pozornost - vy zaútočit - předat dál. Modlím se aby pochopil, že máme počkat až k nám přijdou, já upoutám jejich pozornost a pak se na ně vrhneme zblízka, což nám dá výhodu počtu a zruší jejich skvělou palebnou sílu. Přesto však počítám s tím, že to pochopí, tuto řeč jsme cvičili mnohokrát a z jejího významu nás i zkoušeli.
Uklidním se, stále dýchám jako při meditaci a představím si, že se do mého těla vlévá zlatavá energie. Je to trik, který mne naučil trenér kung fu. Kdysi se věřilo, že tento stav přivodí do těla vesmírnou energii, dnes však již vím, že tím oklamu tělo tak, aby mi vpouštělo do žil více adrenalinu. Výsledek se dostaví téměř okamžitě, cítím se odpočatý a plný sil.
Zamyslím se, při pohledu na svou zbraň. Kdysi jsem četl jakousi příručku Bojutsu, neboli umění boje s holemi. Opravdu usilovně zapřemýšlím, abych si vybavil nejzákladnější pravidlo:
Umění Bojutsu spočívá hlavně v obratnosti jeho uživatele. Hůl je jednou z nejvšestranějších zbraní vůbec, jelikož je lehká, přenosná, dobře se dá maskovat a existuje s ní bezpočet technik. Většina z nich však spoléhá buď na to, že si potřebujete od nepřítele udržet odstup, nebo jej zasypat co největším počtem ran.
Ano, druhá verze, to bude ono,
zhodnotím to rychle, načež chytnu svůj oštěp přesně uprostřed. Počkám až jednotky dojdou k nám, poté se zhluboka nadechnu a pořádně dupnu na větvičku vedle mé nohy, což udělá hlasité KŘUP! Zařvu na celé kolo:
A SAKRA!!!!
hned poté se přesunu tak, aby neviděli ani kousíček mého těla, díky čemuž jsem chráněn před jejich palebnou silou. Určitě se okamžitě otočí ke mně, což je dokonalá příležitost pro ostatní. Jsem si jist, že minimálně Isaac se na ně rozběhne, snad jej budou následovat i ostatní. Oštěp mám připraven k boji, který nyní začíná.

Běh, adrenalin a takové ty hlouposti

Co není v hlavě, to na těle. Ale to by se dalo transformovat na "co je v hlavě, není na tělě". Patřím k pomalejším běžcům - ne úplně pomalým, ale rozhodně ne nějak extra rychlým.
Jak mě mohl přechcat? nadávám si, ale musím přiznat, že na mě udělal dojem. Nevzala jsem v potaz kritérium - jedno hloupé bezvýznamné, které mi nepřišlo na mysl. A to by mohlo být osudné.
Když už nic, měla bych si ho začít vážit.
Ale - vážit si někoho. Já. Zvlášť takhle chytrého?
To ke mě nesedí. Vskutku ne.
Všimnu si impulsu ostatním a skočím za stromy. zatímco ti kolem mě se schovávají, já vystrčím tykadla a kouknu se, co se děje. Stádečkem se nese vzkaz. Hbitě ho zopakuju a v duchu se za Taku modlím.
Jeho výpad byl rychlý ale nejsem si jistá, jestli ten řev a ta rána byla plánovaná. Tak či onak, svůj úkol splnil a já se - přikrčená jako šelma dívající se na kořist - vymrštím dopředu, stejně jako dalších pár lidí. V očích mi bije pseudokrvežíznivost a do žil se konečně vyplavuje adrenalin.
To brzo ohodnotím to ušklíbnutím.
Nejblíže ke mě byl voják, který byl nejspíš zaskočet tím, co se kolem něj děje. Abych mu trochu znesnadnila útok, vyrazím mu tyčí, která mi celou cestu složila jako hůl, pistoli a bodnu ho s ní do čelního skla. Tedy ne, že by se rozbilo. A ta blbá tyč tam taky zůstane trčet.
Naomi, to ses zase vytáhla...

Přeadení…

Běh mi docela jde, takže se držím někde v předu, pár metrů za Takem. Jde to hladce… Až moc hladce…Do pr… Už je to tady … já to říkal… pomyslím si, jakmile zaslechnu vzdech sestřeleného, nebo co to vlastně vydal za zvuk. „Sakra a sme v řiti… Kdyby ty idioti neběželi takhle vepředu… Byli fakt nenápadný… Chjó! Teď holt musíme rozbít pár kokosů navíc, heh…“ ušklíbnu se, když si blekotám sám pro sebe a ihned se skrčím za vyvrácený kmen. Naomi je kousek za mnou, Isaac a Taka přede mnou. Ty dva vidím dobře, u Naomi pouze tuším je jí přítomnost. Naše postavení není taky nic moc… pomyslím si a křečovitě sevřu hůl, co držím v ruce. Je dost neotesaná a zakřivená, ale mě to nečiní problém. Nikdy jsem nebyl na nějaký bojový umění. Prostě praštit pořádnou silou… to postačí. Pozorně sleduji rozhovor mezi Isaacem a Takem. Jakmile se bojový plán dostane až ke mně, pošlu ho bezchybně dál. Tahle řeč mi vždycky šla a dost mě i bavila. No, plán je to dobrý… Mělo by to vyjít, pokud tu nemají nějaké schované posily… pak by nás postříleli jako zajíce…

Jakmile Taka začne s upoutání pozornosti, rychle a pokud možno tiše vyrazím k nejbližšímu vojákovy, který se zde vyskytuje. Jakmile budu u něj, hned první rána je směřována na jeho zbraň. S trochou štěstí by mu mohla vypadnout. Když mít štěstí nebudu, alespoň nebude namířena na mě. Přehmátnu si tak, aby byly moje ruce ve správné poloze a další rána směřuje na hlavu. Náraz! Opět přehmátnutí: Rána do oblasti kolene, ale z druhé strany nohy. To by mělo způsobit pád či vyvedení z rovnováhy. Přehmátnutí. Rána do břicha. To by mělo vojáka buďto dodělat na zemi nebo alespoň uzemnit. Zkontroluji to ještě jednou ranou. Pokud bude voják v bezvědomí, rychle si přitisknu k zemi vedle něj. D o ruky si vezmu jeho zbraň a ještě ho celého prohledám. Pokud bych viděl, že upoutám pozornost nějakého nezaměstnaného vojáka, použiji to bezvládné tělo před sebou jako štít.

A pokud v bezvědomí nebude, protsě a jednoduše ho budu mlátit tak dlouho, až se mi to podaří.

Překvapenííííí ! Haúúú !

Vzrušení stoupá. Moje oči divoce kmitají a hledají nepřítele. Kdybych neprošel tvrdým výcivek s Medzem krčel bych se teď jak prohnutá panenka a mněl ruce usebe, tak se jale jen slabě otřásám, ovšem postoj je přímý přesně jak by mněl voják vypadat.

Když jeden z nás upoutá pozornost vzrušeně zavrčím a po čtyřech se jako rozběsněný vlk, a s klackem v ústech rozběhnu proti nepříteli. Rychlostí bych předběhl i sprintera, protože převažuju horní strnu své ho těla dopředu, mimo to mi ruce slouží jako přední běhy, takžedodávají mému zběsilému kmitání na rychlosti.
Ovšem já do útoku neběžím. Ihned za převisem udělám kotoul do nejbližší díry a od ní běžím doprava, abych se dál kryl. Pokud po mně začnou pálit doslova se přilepím na zem s klackem stále v ústech. Teprve až se dostanu asi o 8 metrů dál, tak se zastavím a mrštím klacek na nepřítele.
Potom rychle zalehnu, a stále nalepen na zemi, litujíc že nemám žádné trhaviny, se odplazím o dalších 5 metrů doprava.

Pokud jsem dost blízko nepříteli, neváhám a s mocným rozběhnutím do něj vrazím, povalím ho a začnu mu do helmice vrážet jeden zničující úder za druhým.

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského kalendáře
20:00 - 22:00 (přibližný čas)

Hlavní velitelský stanoviště
základna Alfa
Kancelář Gen.Mendeze

Nervozně sleduje obrazovku a na ní pohybující se živý pac-mani, hrouda zelených teček rozprostřená kolem 5 červených teček se nehejbe, ale už i tak staříkovi tlak a tep bortí cévy, natož pak když jedna tečka vyrazí a pro krátkém pár-metrovém běhu zfialoví přestane se hejbat, na to zareagují všechny ostatní a začne opravdová akce, 5 červených teček se semkne k sobě a zelené tečky se na ně hrnou jako lavina, začínají se mezi němi objevovat první fialové .. a to nejen mezi zelenýma, ale i červenýma... stařík stoj u počítače, kolečkové křeslo převrácené za ním a hlasitě povzbuzuje...

Kdesi v lese
73 Jednotka ODST
HALE TAMHLE JE JEDEN !
ukáže jeden na prohýbajícího Taku, hlaveň zbraně se prudce zvedne a ozve s slabé zavzlykání z tlumiče zbraně...

Oba týmy

Takovy se NEPOVEDLO se uklidnit, jelikož jste psychický klid ještě nebraly. Ovšem na jeho bleskurychlí úprk zareagoval voják v čele skupiny, rychlí vystřel tě zasáhl do ramene a boku, jen to štíplo jako trochu silnější plácnutí rukou na holou kůži, ovšem hned se tebou začala rozlívat velmi přejemná teplota, nohy tě přestali poslouchat a spadl si jako kus hadru k zemi, příjemné teplo kolem tebe jako bys byl v teplé lázni neustávalo, všechny svaly v těle se ti uvolnili a oči ti začali padat ...
.. to už ale začal frontální útok, Naomi vyrazila kupředu k 3 v houfu, všichni vypadali zaskočeně podle pohybů těla který hledali zbraň, která jim vysela u pasu na ramínku, chytl jí ale nestihl zvednou hlaveň, ozvalo se pár výstřelů ale ty šli do země, zásah klacku do zbraně způsobil jeho zlomení a vysmeknutí zabraně z jeho ruky, ovšem díky řemínku se pořád houpala u boku, další výpad na jeho helmu ovšem nedopadl dobře, nejenže se klacek zlomil, ale i jen sklouznul po helmě stranou, setrvačnost tě táhla dál ale tvojí cestu překazila velká mužská pěst v rukavici, dostala si pěknou ránu přímo do tváře, na chvilku se ti zatmělo a když si zase přišla k sobě už si jen viděla jak na tebe míří hlavní tlumiče samopalu, vše plynulo strašně pomalu, jako by se zastavil čas, ovšem nemohla si nic dělat...

Paulovo snažení o vyražení zbraně z ruky také nebylo zrovna úspěšné, uhnul sní ale to spíše náhodou než úmyslem, ale tvé štěstí bylo v něčem úplně jiném, i přes to že si minul a pokračoval si setrvačností dále s klackem a zasáhl prázdnou zem, tím že si se ohl si mu zablokoval možnost zvednou hlaveň. Díky dlouhé hlavni která byla prodloužena tlumičem, ten ti narazil do břicha celou svou délkou, ozvalo se zalykání zbraně a cítil si průvan z hlavně, ale projektily neškodně proletěli pod tebou. naskytla se ti úžasná možnost provést tvoje kroky, stojíš dost blízko takže na tebe nemůže hlavni, tu máš u boku a vede za tebe, zase nemáš tolik místa pro pohyb, ovšem zásah do hlavy se povedl, lehce sni zatřásl a pak následoval zásah do břicha, ten už tolik účinný přes brnění a výbavu nebyl, překvapil tě náhlí tlak na prsou, byla to jeho bota která do tebe udeřila a odhodila tě od sebe, hlaveň se opět zvedala a mířila na tebe, věděl si co přijde, ale nepřišlo, velká šutr ho zasáhl do hlavy a s "eh" reflexivně zmáčkl spoušť, viděl si záblesk a pak bolest v rameni, ale nebyla tak strašná jakou si čekal, byla spíš docela malá a hned přestal, nahrazená teplem které se linula ramenem a cítil si jak se ti v celé ruce uvolňují svaly. Pokud si se podíval na ránu, vyděl si rozprskli červené barvivo co vonělo po brusinkách. ruku už máš jako kus hadru..

pro Naomi plynuli poslední tisíciny sekundy, když v tom se přiřítil jeden z modrého týmu a celou vahou mu skočil zezadu do kolen, ty povolili a kolem tví hlavy se rozplesklo červené barvivo, jasný povel k tomu uhnout hlavou a překulit se. Při pohledu zpět si viděla jak na něm rejdí Isaac, buší mu do helmice, která zcela bez emocí poskakuje sem tam, ovšem ruce se zcela kontrolovaně prudce zvednou, všechno vnímáte pomalu, jako hodně pomalej film. Ruce Isaaca chytnou za ramena a překulí ho stranou, voják se překulí na druhou stranu a snaží se postavit, ale jeho snahu zhatí další děcka, která na něj skočí a mydlí ho helma nehelma

celí epický souboj Sparťanu proti NEpočetně silnému nepříteli dopadlo vítězstvím pro sparťany,
ovšem s velkýma ztrátami v podobě ochromených co sotva otevřou oči a 2 zlomenin, jedna noha a jedna ruka (v Homepage budou vypsaná zranění - ještě doplním). Ti co vyšli bez velké ujmi se vydali prozkoumat poražený, našli u nich malí přenosný laptop kde na něm bylo fixou napsáno "Otevři mě", chvilku byla debata zda to není past, ale usoudilo se že by se to mělo otevřít, takže se udělal kruh kolem počítače a otevřel se, na displeji se objevil nápis "připojuji ..."
a během chvilky se tam objevil vystresovaný obličej Mendeze kterej by jako právě viděl ducha
SPARŤANI ! .. sem na vás pyšný !
to byli první slova, která vás všechny zahřáli víc než umrtvující gel
.. strašně rád bych vám poblahopřál k nečekanému vítězství, ale bohužel nejste pořád v bezpečí .. ovšem co jste právě předvedli to .. TO BYLO FANTASTICKÉ !
Mendez byl celí bez sebe, jako by vyhrál v loterii, bylo to snad poprvé kdy jste ho viděli se takhle usmívat .. teda pokud jste ho viděli kdy se usmát
tak a teď zpátky k misi, určitě máte .. raněné a ochromené, ty který se nemůžou pohybovat vůbec berte jako mrtvé .. můžete je nechat na místě a u nich tenhle laptop, nebo je odnést ..
dále se vám podařilo ukořistit vybavení, všechno co mají na sobě je vaše, válka nebere ohledy, o si pamatujte Sparťani .. a tady je možná to nejdůležitější
displej se změnil na mapu (obrázek ještě přidám do diskuze)
a to je snad vše .. hodně štěstí Sparťani ... držte se, Mendez končí
obrazovka zašuměla a objevil se místo obrazu jen " Bez signálu"

FOR THE GLORY!

Můj pokus dopadl špatně, bohužel. No, možná bohu dík protože jsem mu tím zablokoval hlaveň a střely letěli těsně pode mnou. Fuj to bylo o fous… a teď chcípni! Naskytne se mi totiž možnost a proto provedu úder do hlavy. Docela s ní zatřepe ale to už pokračuji do břicha. To už je ale horší. Moc to na něj nezapůsobilo a kopanec mě odhodil dost daleko, aby mohl pozvednout pušku. Sakra přeci to takhle neskončí! Mendezi ne! Jestli mě teď zastřelí, budu tě nadosmrti strašit! Z toho se posereš! ÁÁÁÁÁÁ! Zařvu a zčnu se zvedat. Když už umřít, tak na nohou. Nikdy pod nikým nepokleknu, pokud mě ten dotyčný hcce zabít. Takovou radost mu neudělám!
Už už se připravuji na smrt, když tu se objeví „velká šutr“ a zasáhne vojáky přímo do hlavy. Ten reflexně zmáčkl spoušť a trefil moje levé rameno. Díky bohu! „Díky kámo…“ hlesnu s chytnu se za rameno. Je tam nějaká červená barva. Voní… po brusinkách. A sakra! Ne to ne! Tohle ne! V duchu nadávám protože tohle jsem už zažil. Když jsem šel jako malý na malou operaci. Moje svaly začnou povolovat a vypovídat poslušnost. Nakonec úplně ztratím kontrolu. Ruka je umrtvena.

Jeden z našich nalezne laptop a v něm Mendez. Je šťastný jako blecha a začne nám něco vykládat…
Mapu, kterou nám nakonec ukáže si snažím co nejpodrobněji zapamatovat.

Jasně, vybavení! Rychle se rozhlídnu většina se ještě věnuje zhaslé obrazovce laptopu. Rozeběhnu se k vojákovy, který je nejmenšího vzrůstu. Ihned prohledám ODST a zmáčknu tak, aby se rozepnulo (// Tak jak řekl PJ…//). Poté ho rozdělím na jednotlivé části. Vezmu si z něj helmu. Je mi velká a tak vezmu vojákovo triko, pokud nějaké má a obmotám si hlavu, abych zvětšil její velikost. Tím by se měla eliminovat „kloktavost“. Dále si nasadím rukavice, které mi jsou jistě větší. Narazím je co to jde tak, abych měl prst úplně na konci. Potom rukavice utáhnu co to jde. Nic jiného mi bohužel nebude, a tak začnu vojáka prohledávat. Samozřejmě si vezmu zbraň, náboje a všechny věci, které se budou hodit (prosím PJ o seznam…). Svoji ruku už začínám lehce cítit. Ještě že to byla levá, jelikož jsem pravák. Tudíž bych měl zvládat všechny činnosti, přinejhorším někoho požádám o asistenci nebo si pomohu pusou.

Teď, vybaven zbraní, náboji, helmou a rukavicemi a dalšími vojákovými věcmi se postavím. Cítím se jistěji, když mohu v pravé ruce svírat zbraň a do levé se mi pomalu dostává cit.
„Taka!Co se s ním stalo?! Doufám že ho… sakra…“ vydechnu naštvaně i smutně zároveň, když ho vidím válet se na zemi. „Sakra Taka to dostal. Musíme ho brát jako mrtvého, nedá se nic dělat. Teď už alespoň víme, že nám nehrozí smrtelné nebezpečí.Tedy nejspíš. Jejich střeli mají pouze paralyzující činky. Takže, podle Mendezovi mapy se musíme vydat k tomu Áčku. Myslím že směr je nám všem jasný. Nevím kde přesně jsme, ale nemůžeme být moc daleko od toho jezera. Teď se všichni sežeňte co nejvíce vybavení od těch vojáků a navrhuji rychle vyrazit dál. Čím dříve budeme na základně tím lépe. Mrtvé navrhuji nechat tak jak sou. Rozhodně bych se s nima netahal...“

ČERVENÝ TÝM

běh lesem byl jako ranní rozcvička, svižný ale ne moc namáhaví .. teda byl namáhaví protože jste na sobě zátěž v podobě kombinéz, po pul hodině, přesně jak řekl Mendez se aktivovali zbroje a odjistili zbraně, vše najednou v podobě jednoho cvaknutí. Nyní máte i palební sílu, to zvedlo morálku a v podobě kopance adrenalinu většina chytla druhý dech.
po neurčitě době se vím naskytl pohled na 4 ohnivé šmouhy co proťaly oblohu a zmizeli kdesi za horizontem, byli to výsadkové moduly ODST, nyní máte přesně určený cíl...

.. už se začínalo stmívat když jste dorazili na místo přistání, jeden pod vyvrátil strom a přistál v jeho kmeni, dveřmi dolů, ovšem strom byl na třísky a ne od přistání, byli zde stopy po ohni a všude zapíchané střepiny od granátu. V modulu nikdo nebyl a dveře byli jak štakš otevřené, podle stop byl ten uvnitř raněnej a šmouhy v písku a hlíně ukazovali směr, kudy se vydaly

Au...

Les-bitva
Zabralo to!
pomyslím si rozjařeně, uhýbaje za strom. Bohužel ale ne dost rychle, jelikož ucítím dvě rány.
A sakra,
zamumlám těsně předtím, než se svezu k zemi. Musel jsem se jen dívat, jak naši likvidují ostatní. Jeden z lidí našel notebook, ze kterého hlásí Mendez nějaké pitomosti o tom, že mám být brán jako mrtvý.
Po chvíli promluví Paul. Hrozně nerad to říkám, ale má pravdu. Smrti se nebojím, to by Mendez nedopustil, takže si odkašlu a s malinko zastřeným hlasem zachrčím:
Paul má pravdu, musíte nás tu nechat. Jen bychom vás zdržovali a co by tomu navíc řekl Mendez? Určitě by vás nepochválil, takže co nejdříve vyražte. Ale ještě mám co říct, konkrétně tři věci. První: Zbraně navrhuji dát Isaacovi a Naomi, skvěle se osvědčili. Druhá: Nezapomeňte na červené, Mendez je možná poslal naproti, ale nevěřte jim, může to být past. A nakonec: Odneste mě prosím někam do houští, nechci ať mě tu najdou. Jestli se mám vrátit, tak ať po svých... Páni, dostávám chuť na palačinky,
zamumlám nakonec, čekaje, co se mnou ostatní udělají. Má práce tady skončila, obětoval jsem se pro tým jako správný blb.

Tady se píší dějiny?

Útok mi nevyšel, jak jsem plánovala, ale to mi bylo od začátku jasné. Povedlo se mi vyrazit mu zbraň, což jsem ocenila, ale ta rána na přilbu, to se mi moc nepovedlo. Klacek, moje jediná zbraň, moje modla, se zlomil. A navíc mu ani nezpůsobil.. vlastně nic. Padám k zemi. Jsem připravená na pád, za mnou není žádný kámen. Vše by bylo tedy v pořádku, kdyby mě onen muž nepraštil do tváře. Hlava mi vystřelí do směru, kam mě praštil a rychle jako blesk a rozsekám o zem. Na okamžik se mi zatmí a když znovu otevřu oči, nerozumím tomu, co se děje.
Čím to na mě míří?
Roztřeseně vytasím drzý úsměv a čekám na svou "smrt". Nebyla šance na to, něco udělat, jen čelit výzvě a tvářit se co nejdrzeji. Vyprovokovat ho.
Když se rozčílí, netrefí se. Minimálně upře pozornost na mě a snad ho někdo dostane. Pak se sjdeme v pekle.
Cítím střelný prach. Je to naprosto absurdí zjištění a pravděpodobně je to jen výmysl mého zmateného mozku. Točí se mi hlava a mozek pochopitelně nahrazuje neexistující vzpomínky na těch pár vteřin, co jsem byla mimo, vůní střelního prachu. Nebo spíš smradem?
Upřu pohled na vojáka a křečovitě vypláznu jazyk. Už aby střílel, už aby byl konec.
Nevím kdo, nepoznávám ho, skáče mému útočníkovi na záda a sráží ho k zemi. Ráda bych něco udělala, ale to už proti mě letí cosi rudého. Tentokrát cítím ... brusinky!? Ryhle začnu zmítat hlavou, abych gel sňala. Jistě, že ho znám, četla jsem o něm nejmíň tisíckrát. na to rychle zvedám na nohy a rozhlížím. Ten, kdo mě zachránil, je Isaac. Připomínám si, abych mu později poděkovala. Teď bych ráda pomohla - ale už se dobojovalo.
Stavím se na nohy a hledám nějakou ženu. Je tam. Ihned si beru vše potřebné, aniž by mě někdo vybízel. Je mi jí líto, ale nedá se nic dělat. Narozdíl od Paula si rukavice neberu. Když dodělám "krádež", přivážu si šátkem přilbu k noze, protože mám teď jiné věci na práci, než si ji dávat na hlavu. To přijde až po později.
Sleduju, jak se jako hyeny podívají na laptop. Podle mne by bylo nerozumné ho neotevřít.
A měla jsem pravdu.
Mendezova pochvala mě trochu zahřeje u srdce. Aslespoň už vím, že si nás váží.
Hej, Paule, syknu poté, co vydá prohlášení Nebylo by lepší vyšplhat do korun stromu a nejdřív zkusit určit kde přibližně jsme? Jestli - jak říkáš - jsme blízko jezera, měli bychom ho vidět, ne?
Zavrtím hlavou a zatímco se ostatní rozeženou krást vybavení, zastavím Li(ho?).
Neblbni, takhle být nemůžeš. Je tu někde ten blivajz? jeknu za sebe a beru si vodu, co jsem ukradla vojákům, abych mu/jí ránu vyčistila. Tázání poté ukážou na s*ačku na zemi, co jsem nechala po utírání. Naberu trochu na list a potřu s ním jeho/její(?) ruku, abych se vyhnula ráně a ještě to nezhoršila. Krvácení utichá, což mi dělá náramnou radost, ale já ho nejspíš znovu vyvolám. Ale co jiného můžu dělat?
Když stoprocentně vím, že necítí, narovnám ji (normálně by zešílel bolestí - ale to asi přijde později.) a podepřu svým zlomeným klackem. To pak pevně obvážu obinadlem, co jsem měla na kloubech. Pak mu/jí servu šátek a udělám z něj závěsnej, abych mu ruku mohla pověsit.
Když dodělám tohle zamrkám a otočím se na kluka se zlomenou nohou. Myslím, že se jmenuje Victor, ale čert ví, jak se jmenuje? Beru druhý konec klacku a jdu se kouknout, co s tím zmůžu.
Uh, sakrapráce, tak s timhle nebude moct chodit ani s podporou.
Nejde udělat nic víc, než to zpevnit. Neotevřené to nemůžu srovnat, protože cítím, že je to na víc kusů. Musela bych mu ránu rozříznout, poskládat kosti a zašít, což si vážně, vážně netroufám. To ať si dělají profesionálové. Udělám, co můžu - i když kluk dost řve, protože to bolí - a zvednu unaveně hlavu, abych kývla na někoho silného.
Poneseš ho. oznamuju věcně, během řehož se přesouvám k poslednímu, komu mohu nějak pomoc. Třicetjednička.
Kleknu si k němu. Má vyraždený dech podle toho, jak divně se nadechuje. Pomáhám mu to rozdejchat a ptám se, co ho bolí. Říká, že má asi něco s žebry.
Sundej triko, žádám a pak si prohlížím pohmoždniny. Není to moc vážné, ale nepochybuji o tom, že to bolí jako čert. Namáčím tedy šátek - ten jeho - a vážu mu ho tak, aby se to chladilo a zároveň bylo trochu zpevněné pro případ, že by měl něco se žebry.
Hotovo, zahlásím směrem k Paulovi, ale ve skutečnosti si sednu vedle Taky.
Škoda, že tě tak vyšachovali kámo. říkám k jedinému japonci, co tu je, jedinému, kterému kromě Grace tak nějak věřím. Seš skvělej spraťan, vážně. mrknu a zvednu se, abych šla do hloučku ostatních. Přitom si nasazuji přilbu.

Neváhám a hlesnu na mariňáka klesnu !

Přeletím přez mariňáka jako švihlý perník z trouby, ale což ! Úspěch to byl dobrej a rychle se do mariňáka pustím, když uslyším že všechno na nich je naše ! Popadnu zbroj, kterou na sebe navleču jako by mi byla dělaná, a nebýt toho že mi trochu utahuje rozkrok je pohodlná.

Natáhnu si boty a vše ostatní si rovněž nasadím, krom helmice, kterou si vezmu do rukou, a popadnu zbraň, co vypadá trochu.....no když jste celý výcvik zvyklý na granátomet a házení granátů.....no tahle prskavka není nic moc.
I tak ,lepší než klacek. Vše pořádně utáhnu aby to bylo pohodlné......i když ten.....no to je jedno.

Hloupý hloupý Mendez. Kdyby mi místo zbroje dal radši pár granátů a něco co je plivá, to by byla výhra, ale tohle. No což, i blázen jako já bere co najde.

Šátek si ovážu kolem hlavy, jako pirát a helmici si zavěsím k opasku. Nesnáším tuhle parádu, i když vím že mě to může zachránit od kulky mezi očima.
Utáhnu si rukavice a vezmu si zbraň.
Potom si poslechnu co nám bylo přikázáno a s veselým výrazem čekám.
Je to hezké že nám ten starý hamoun řekne i něco pěkného.........i když ty granáty by byla lepšííí.

Jen poklepu Takovi na rameno.
Bolest i smrt jsou pěkné potvůrky příteli, ale neboj se, až uslyšíš nějakou pořádnou šupku, budeš vědět že sem na tvou počest udělal pořáádnou pomstu.....hihihiihihi.
Chechtám se a jdu zase zpátky do toho našemu "chumlu". Přitom mi myšlenky létají okolo Taky. Je dobrý.....velmi dobrý.....ale dle mého úsudku mu chybí........ne mnělo by mu chybět jedno kolečko. Mně chybí a přežil jsem.....zatím.

Dojdu mezi ostatní s helmici stále přidělanou u opasku a kývnu.
Nuže nužee ? Copak budem dělat ?

4. dubna 2491/dle normalizovaného vojenského kalendáře

//trochu to zkrátím//
"Mrtvé jste nechali na jedné "hromadě" a s u nich Noteebok, přesně jak řekl Mendez, pro ně pak za pár hodin přišli "obyčejní" mariňáci a odnesli je k pláži kde čeká pelicán, aby je odvezl na základnu, kde pak všichni sejdou.
po vyrabování ODTS od výzbroje jste bohužel přišli na to že helma se zablokovala z důvodu "nepovolený přistup" a byla nepoužitelná. Stmívalo se už jste byli chvilku na cestě. Na radu Naomi jeden plazivec ohebnej jak guma vylezl na strom s pomocí místního siláka co ho doslova hodil na větev, ohlásil správný směr, takže jste si byli jistý že jdete správně.
nakonec jste se potkali i s červeným týme, který vás málem rozstřílel a samozřejmě i vy jeho, nečekali jste že se tu objeví.
něco po 3 hodině raní jste dorazili k bráně základny, hlídka u brány na vás koukala jak na duchy a okamžitě někomu zavolala přes vysílačku. Do minutky přijelo černé auto (civilní) s zatavenými okny a bez jakékoliv poznávací značky nebo jiného znaku. ze dveří vylezl mendez a za ním 2 muži v černém a nakonec i Dr. Halseyová, ta stála i s muži stranou a usilovně jim něco vysvětlovala. Mendez si zatím kleknul k vám a ukázal ať jdete co nejbliž
Ať to dopadne jak chce, jste nejlepší
řekl polohlasně, věděl že to všichni uslyšíte a přitom nikdo jiný
nevěděli jste co tím myslí ale v dalších dnech jste se dozvěděli že ti dva byli z ONI,
ONI je zpravodajská služba UNST, taková organizace která má prsty i v prstech a všechno kontroluje a řídí, i když by s tím neměla mít vůbec nic společného. Nic víc se vám z rozhovoru vojáku nedostalo... každopádně nic se nedělo .. tedy, nic se nezměnilo

25. Ledna 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře

Je to už 13 let co jste tady, za tu dobu jste vyrostli, zesílili a naučili se toho tolik, co nikdo před vámi za celí život, před 10 lety vás zařadili do určitých skupin a to sniprů, sprinteru, pyrotechniků a jiných oddělení kde jste dostali to nejlepší možný výcvik od těch nejlepších, které jste za krátko i překonali .. několikrát. většinu týdne byli skupiny oddělené na svých stanovištích, jako snipři v horách, kde stříleli plechovky v údolí. Ostatní byli každý týden jinde a jednou do 2 měsíců byla nějaká akce a jedna z nich trvala půl roku, jejímž úkolem bylo schovat se a vydržet nechycen. Nejlepší na tom bylo, že když ke konci Mendez nechtěl prohrát sázku, pustil na vás stádo orbitálních skeneru .. prohrál.
ovšem nebyli to jen chvilky srandy, jako když se pyrotechnici učili míchat C1 až C14 a pak jí míchali s fosforem a dávali na záchodové prkýnka. Ale i smutné a to když při jednom tréningu v poli bolesti, které vypadá jako obří pole poseté 2m od sebe vzdálenýma kládami zapíchlíma v zemi a mezi němá náhodně nastrkané tréningové granáty a miny, zahynul jeden ze sparťanů
spadl obličejem na minu, i když byla jen tréningová, stejně ho to zabilo.
V tu chvíli kdy se to stalo všem sparťanům na planetě zmizel kus sama sebe, i když byli na druhé straně planety 120km nad povrchem země nebo 10km pod zemí, věděli že se něco moc ošklivého stalo. druhý den se i těm co byli "mimo" (ve vesmíru kolem planety) dostala ta hrozná zpráva.
den den se ještě konal pohřeb, všichni stáli v tmavě modrých uniformách v kulové mistnosti plné sloupku s ohněm na konci, přes rakev byla daná vlajka sparťanů, tu pak Mendez úhledně složil, a předal Paulovi, protože stál první v řadě, seřazeni vedle sebe podle ID, nedával to jen Paulovi, dával to všem sparťanům, protože jste všichni jako jeden (náhled pohřbu, prvních pár sekund). Krom vás tam nikdo nebyl, takže SPARTAN-042: Douglas, SPARTAN-043: William ,SPARTAN-044: Anton ,SPARTAN-047: Keiichi, SPARTAN-051: Kurt ,SPARTAN-058: Linda
stáli mimo s puškami a na povel Mendeze zahájili salvu. Bylo to hodně smutné, ale nikdo si nedovolil brečet, i když by moc moc chtěl. Pak jste svépomocí spustili pomalu rakev do země
na rakvi byla stříbrná cedulka s jménem "Li Woan SPARTAN 008".
tohle všechno se stalo před 3 lety, nyní stojíte na raketovém letišti od kuď startují všechny větší lodě. Dnes se z vás tanou plnohodnotní sparťani, aspoň takhle vám to řekl Mendez, který za ty léta ještě víc zestárl a kdyby měl vlasy, byli by jak sníh. Nasedli jste do jednoho 3 pelicánu upravených pro pobyt ve vesmíru, tady měl vzduchotěsné zadní dveře a pomocné trysky, ten vás s pěkným přetížením 6G vynesl do kosmu, na vesmírnou stanici DELTA
Na stanici byl stav bez tíže, až na otáčející se místnost kde byla poloviční gravitace. brali si vás postupně, podle čísel, takže Paul šel zase první.
pozvali si ho do místnosti, kde nebylo vidět roh, byla celá naprosto bílá, po stranách stali lidi v bílích sterilních oblecích, celého tě svlékli až do naha a pečlivě změřili zvážili a zaznamenali každý škrábanec a jizvu, nakonec ho tak jak je odvedli do místnosti s něčím co vypadalo jako hybernační kapsa, akorát otevřená. Položili ho do ní a přivázali, nikdo neřekl ani slovo, jen občas třeba jako "lehněte si" nebo "otevřete pusu". Když byl pevně přivázaný a připojen snad na bilion strojů, z kontrolní místnosti přímo naproti jemu je vyplo ztmavení oken a tam Dr. Halseyová .. pak už jen pocit spánku .. až si usnul pod přívalem sedativ

takhle to dopadlo s každým až "čekárna" byla prázdná a každý spal ve své komoře
genetické úpravy započali...


neznámé datum, neznámá lokalita

probuzení bylo asi jako po rvačce kde jste prohrály .. a hodně tvrdě, rozmazaný obraz se jen těžce zaostřoval, v zorném poli se objevila osoba a její hlas jakoby v dálce ale i blízko křičel přímo do ucha, jako by chtěl vyrvat mozek ven z hlavy, nebylo mu moc rozumět, ale bylo to něco jako
"nehejbejte se", což nebylo problém protože jste nemohly pohnout rukama ani nohama, celé tělo neposlouchalo, když oči konečně zaostřili, viděli jste něco co před tím ne, ty barvy, ty detajly, jako by jste celí život koukali na černobílou obrazovku a najednou koukáte na FULLHD plazmu.
zvuk se taky začal srovnávat a už mu bylo rozumět, kdo otočil hlavu, viděl že je v dlouhé místnosti s ostatníma druhama, někteře spí, jiný už se taky probouzí, ovšem nepoznali jste se na první pohled, protože jste navzájem viděli jen sami "terminatory" urostle mladé hochy a dívky, kterým by postavu záviděl i pořádnej sportovec. všude kolem pobýhali doktoři a všechny co se probouzeli informovali, po chvilce jste byli zcela při vědomí a začali zjištovat co se děje, na sobě máte jen "trenky" a holky ještě podprsenku, ovšem co je zajímavěhší je vaše tělo, jako by vám uřízli hlavu a dali jí na nejlepšího atletiky a ještě ho přidopovaly steroidama (popište jak vypadáte, v HP bude popis NPC)
odvázali vás a postupně vám pomohly se zvednout, taky jste byli o dost vyšší a většina lidí vám byla po prsa, takže vás drželi ve dvou, ne li ve 3, aby jste neupadli.

po pár dnech kdy vám pomohly se rozchodit a naučit se zacházet s "novým" (je pořád vaše, jizvy sou tam kde byli) jste se konečně všichni potkali na "zasedačce" ale ať jste hledali jak jste chtěli, nenašli jste pár vašich přátel.
teď čekáte až do zasedačky "přiletí" Mendez, jste stále na orbitě.

Když se daří, tak se daří!

Planeta Reach, výcvik
Mám li být upřímný, nikde jsem zatím nebyl šťastnější. Na ,,rodiče", ve skutečnosti psychology, jsem brzy zapomenul, ale není se čemu divit. Tady se vždy něco dělo. Od klasického tréningu, až po různé akce.

Úder, úder, obloukový kop, kop s otočkou, boční kop, podmet, škrcení předloktím,
odříkávám si v duchu, zatímco se ozývají rány mých částí těla do dřevěného panáka. Prozatím jen do něj, jelikož zápasy proti ostatním přijdou až jindy. Musím říct, že tohle mi jde dost dobře, evidentně mám pro boj z blízka vlohy, což jde poznat i z toho, že provádím údery o dost rychleji, než někteří sparťani.

Sakra to si odskáčeš!
pomyslím si rozzuřeně těsně předtím, než Kirkovi vrazím pravý hák přímo do obličeje. Ten se okamžitě zakloní, což mi umožní shodit jej ze sebe. Okamžitě se na něj vrhám, než však stihnu s čímkoliv pokračovat, vyučijící ohlásí konec.

Zdá se, že to Mendez projel,
prohlásím se zázubem, když se vracíme z půlroční akce. Teď ale nebyl čas na oslavy, jelikož jsme hned pádili na oběd, koneckonců uvařené jídlo je vždy lepší, než nějaké lesní cosi, no ne?

Takhle zhruba probíhal náš režim po celých třináct let. Za tu dobu jsem zesílil, zbystřil a mnoho dalších věcí. Dnes to vše končí, jelikož je den D. Den, kdy se z nás stanou plnohodnotní sparťani. Mám li být upřímný, čekal jsem něco opravdu velkolepého. Ne zevrubnou prohlídku, ale co, když to tak má být, tak ať to tak je. Po chvíli mne naloží do kapsy a připojí na biliony přístrojů, hadiček, káblů, prostě podobného elektronického ,,sajrajtu". Když je to všechno dokončeno, pomalu usínám.

Neznámo kde, neznámo kdy
Rozmazané obrysy, zvuk z dálky, skoro jako z nějakého filmu,
říkám si vduchu, ale ani náhodou mne nenapadá, co se to děje. Pak přijde ,,prozření". Jakoby jste celý život měli přes hlavu neviditelnou oponu, která nyní spadla. Spatřím všechny detaily, barvy jsou sytější, je to zkrátka neuvěřitelné. Zázraky pokračují i nadále, jelikož zjišťuji, že jsme všichni o dost vyšší.
Vlastně nejen to,
pomyslím si překvapeně, když zjistím, že mám tělo jako ten starověký herec Bruce Lee. Překvapeně si sjedu rukou k hornímu rtu, kde je malá jizva z mých ještě ,,před sparťanských" dob. Stále tam je. Udiveně koukám po ostatních, ale většinu samozřejmě zajímají hlavně děvčata pouze ve spodním prádle.
Jak jinak,
pomyslím si se zázubem.

O pár dní později, zasedací místnost
Zvykání na nové tělo je musím říct o něco horší, než by se mi líbilo. Chtěl bych se prostě rozběhnout, zkusit co dokážu. Realita je naneštěstí jiná - umíme sotva chodit. I tak mne však tohle ,,supermanské" tělo neomrzí, je skvělé. Otočím se a pravím k prvnímu člověku, kterého uvidím:
Už aby Mendez přišel, co?
Hned nato se zazubím jako malé dítě, kterým jsem kdysi býval.

Možný konec akce ? Ano, možná jo

Běžíme a pokračujeme v našem úkolu. Mrtvé necháváme pozadu, některým z nich poklepám na ramena a popřeji jim štěstí, což je u mně velice nevídaný jev. Je vidět že na mém věčně poťouchlém obličeji je vidět něco jako....náklonost.

Pocit, který jsem nikdy nedával najevo. Než to komukoliv dojde, obracím se a se zapeklitým úsměvem se opět vracím k těm živým.
Když vidím co dělají nějací dva kluci na stromě jen se usměji a ignoruji je. Probýrám si své znalosti a znovu si v duchu říkám abych se uklidnil a nepoddal se svému vrozenému šílenství. Je to moc těžké. Po boji mně to potkává vždycky. Ten pocit....ta chuť něco zabít.

Ignoruji to a silným návalem duševního "ne" tu chuť potlačím. Se šátkem na hlavě následuji ostatní, až dorazíme tam kam dorazit máme. Ty lidi co tam uvidím zahrnu svým obvyklým "magorským" úsměvem, ale když mezi nás vstoupí Mendez, usměji se upřímně a vážně, protože jsem hrdý nato být tady, a stát před tím, kdo mi dával do těla tak tvrdé kusy železa, že mne to proměnilo v dobrého vojáka.

Trénink - o 13 let později

Granáty, miny, rakety, dynamity, explozivní střely, plamenomety, boj s nožem a střelba, mimo to fyzické tréninky, duševní kontroly, na které mne věčně tahaly psychologové, a neustále zkoumaly můj psychický stav. Jejich verdikt však byl jistý jako vždy, a Mendez tomu jen přikývl.
Pamatuji si jejich slova i teď , Mendezi, navrhujeme jeho odstavení, je to jasné, že tento mladík je duševně vyšinutý blázen, s agresivními sklony.
A Mendez ? Ten neřekl nic. Vždy jen kývl a pak mi přikázal dál trénovat. Ať už s mými milovanými trhavinami, nebo s přebíjejími zbraněmi jako brokovnici, kulomet nebo údržba, vek teré jsem ale naprosto levý. Já umím pouze věci ničit.

Teď se zrovna věnuji boji s jiným sparťanem, se kterým do sebe bušíme pěstmi a dřevěnými noži. Už jsem dostal mírný zásah do stehna a ramene, ale on má tři čáry přez hruď , jednu přez celý obličej a půl tuctu na levém rameni.
S nožem si rozumím, ale ještě lepší jsem s jeho delší verzí, s mačetou z pořádného tvrzeného kovu, tak ostrou že prosekne i kmen stromu.

Když nás přeruší učitel, nebo jak mu já říkám mistr, odložím ubohou dřevenou imitaci a mírně se ukloním svému protivníkovi. Už od tréninkového campu se nemohu zbavit svého neustálého hrbení, ovšem Mendez ze mně tu velkou část doslova vymlátil. Pokaždé když jsem se nahrbil dostal jsem pendrekem po zádech. A musím přiznat bylo to účinné.

Na jídlo nejdu, chtěl jsem jím zrovna do své ubikace, dál studovat nový druh výbušniny na které pracuji, ale v tom mne odvedou. Přesněji odtáhnout, do nějaké místnosti s mnoha kapslemi, pro operační použití.
Nebráním se. Vím co to znamená.
Genetická submutační úprava. Přesnějc, nadopování.
Skoro nahý si lehnu do kapsle, a nechám se dopovat vším možným, co do mně ti šílení vidátoři cpou. Trubičky, hadice, různé omamné látky apod.
A po chvíli, naprosto nadopovaný uspávající drogou.....usínám.

Probuzení v neznámém místě.

Jak dlouho ? Jak dlouho tu už ležím, a přemýšlím nad tím zda nejsem mrtvý ?
Je to možýná už pár let.....možná jen pár dní. Nevím. Cítím jen jak se něco celou dobu měnilo. Jako bych se nafukoval.....a neustále nabýral na váze.
A pak otevřu oči. A málem vyletím z kůže. TO co vidím, detaily, zaostření a další věci. Je neuvěřitelné. Připadám si jako.......jako kdybych neměl v devíti letech úraz s množstvím střelného prachu, jenž mi zhoršil zrak !
Opravdu vidím ! Vidím dokonale ! Říkám se v jakých majestátních barvách teď bude do vzduchu vystřelovat oheň z granátů. Jak krásné jisrky udělá kulky zakousávájící se do železa !

A pak se kapsle otevře a já výjdu. A nepoznám ani vlastní ruku. Mám ruce jako jsem mněl předtím stehna ! I přesto že jsem pořád vyhublejší, mám pevné svalovité tělo, mnohem větší než jsem mněl předtím, a taky cítím mnoho změn. Jsem si jist že bych teď dokázal holýma rukama natřískat i medvědovi.
Hrdě sleduji své propracované tělo, jenže když z kapslí vyjdou dámy zahanbeně hledím do země, a sleduji své jizvy na těle. Popáleniny jsou pryč. Zbyly po nich jen růžové skvrny ! Dokonce i má jizva těsně pod okem, co jsem získal při boji s ostrými noži, tak zrůžověla.

Cítím se......jako opravdový válečník lidstva. Jsem Isaac. A jsem pyrotechnik !

Zasedací místnost

Po několika dnech neustálého.......chození a tréninku, si začínám na ty změny opravdu zvykat. Takovéhle tělo je sice mnohem jednodušší cíl na bojiště, ovšem dává vám mnohem větší možnosti smrti uniknout, nebo naopak postavit smrti do cesty kulku.

Moje schopnosti v boji s nožem se zlepšili a zvedly o několik příček. Jsem rychlejší, a dokonce jsem vnímal pohyby svého protivníka zpomaleně. Než mně jeho nůž vůbec dohnal, stihl jsem ho dvakrát říznout přez hrudník a ještě se ráně vyhnout a nato ho zpacifikovat. Bylo to neuvěřitelné. Ale to co mně dovedlo v úžas byly exploze ! Tak hlasité, tak krásné a tak mocné ! Granáty, které jsem házel hrály ve všech barvách kodexu !

Byl jsem okouzlen. A když mne zavolaly do zasedací místnosti, nemohl jsem se celou dobu zbavit nějakého nepříjemného pocitu v pozadí mysli.

A pak, zrovna když vyjdu ze dveří na mne promluví Taka.
Když jsem ho viděl před pár dny, sotva jsem ho poznal, nyní už poznávám to ucho, co jsem před třinácti lety pleskal přez ucho, a vyměňoval si s ním při tréninku rány.
Kývnu na něj a promluvím.
Jo, mohl by už dojít, začínám se nudit.....chtělo by to tady trochu "osvětlit".
Mrknu a potom se jen hlasitě rozesměju a posadím se na nejbližší židli.

Vskutku, každý jsme se změnily.....

Ukončení mise

Ačkoliv jsem věděla, že víc už pro zraněné udělat nemůžu, párkrát mi přes obličej přeletí skoro starostlivý výraz. Dělám si starosti ho kluka se zlomenou nohou, to především.
na můj impuls vyleze pár kluků na strom a tak se ukáže, že jsem měla (zas?) pravdu. Poslušně šlapu a čekám, až bude po všem.

O třináct let později, ještě že nejsem pověrčivá

Podejte mi to anestezikum, prosím! křiknu na sestru, která se mi motá za zadkem, podává mi ho, ve sterilní - oh, luxus - jehle a já ho zkušeně vstříkám do těla na stole, které se škube a šije, skoro jako živý pacient. Po podání anestezika se uklidňuje a já s pečlivostí, jakou mě učili roky, rozřezávám hruď a vyhazuji šrapnely a kusy žiletek. Mám jen třicet minut, to je doba, za kterou přestane anestezikum fungovat.
Učitel stojí za mnou a kontroluje mě. Po sešitý uslyším cvaknutí a před očima mi vytane čas: 0:29:16
Měla jsem štěstí, uspěla jsem. Učitel mě pochválí a pak pošle posilovat. Unaveně se otočím od panáka, umělého jako plexisklo a vydám se pryč.

Jo, zatímco moji přátelé se učí vytvářet trhaviny, nebo střílet, nebo co já vím, já se cvičím v zachraňování životů. Učitel už mě dokonce donutil chodit pomáhat mezi zkušené mediky - stávám se stejně obratná jako oni, ale strácím na síle, proto mě taky často vyhání do posilovny. Brr. Hodně času taky trávím u Mao.

U cvičení, kde Li zemřel, jsem nebyla. Ta zpráva mě ale doopravdy dodělala.. Po první misi, kdy jsem mu ronala ruku, která se konala cirku před třinácti lety, jsme se dost sblížili. Stal se z něj můj "mladší" bratr, kterého jsem měla touhu ochraňovat, stejně jako Grace, která nás oba milovala. Vzpomínám si na jeho smích, který mě i grace dostával do euforie a štěněčí pohled, který mě bolel u srdce, Grace rozplakával. Byli jsme nejlepšími přáteli, sourozenci, rodinou. Týmem.
Já - Grace - Li. A ten teď zemřel.
Byla to pro mě rána. Ačkoliv jsem na pohřbu neuronila slzu, probrečela jsem několik nocí Grace na rameni. Ona brečela na tom mém.
Díky tomu ve m,ě převážila touha zlepšovat se. Tedy spíš, zaměstnat nějak svůj mozek. Hodlala jsem se naučit vše, co bych můj mozek schopen pojmout. Několik dní to nešlo. pak jsem propadla učení se a zdokonalování.

O další tři roky později
Stojím na letišti. A raduji se.
Z Mendeze se stal téměř můj otec, stařešinu jsem si oblíbila. Zvláštní.
Vcházím dovnitř.

Delta

Ta bílá místnost mě děsí. Ukazuji jizvy na bříškách prstů a popraskanou kůži na bocích, stehnech a prsou. Snažím se spolupracovat, ale je mi to nepříjemné. Nevydám ani zvuk, když mě připojují na přístroje a zavírají.

My tu řešíme co nás drží ve vzduchu a ty se zeptáš, kolik je hodin, Šmadalfe!?

Probuzení bylo.. nepříjemné. Cítím se jako feťák při absťáku, nebo alkoholik po kocovině. Skoro nic nevidím - obraz se rozmazává a zvuky jsou tak rozpité, že stěží poznám, odkud jsou. Chtěla bych vstát, ale nemůžu. Necítím ruce, ani nohy.
Jak dlouho jsem byla mimo?
Mrkám, protože jinou část těla necítím. Konečně se mi pohled doostřuje. najednou vidím.. všechno. Ty barvy a detaily! Jako bych byla doposud slepá. Nevím proč myslím na to, že při operacích bude tohle více než hodící se.
Pak už i slyším. Nikoho nepoznávám, jsou všichni tak.. jiní. Svalnatí.
Pár doktorů mi pomáhá na nohy.
A je.. slyším jednoho a ihned mi dojde, že mluví o mě.
Konečně se prohlížím a nechápu. Jsem porostlá svaly, jako kulturistka. To je první věc, co mi nesedí. Prohlížím se. Kůži mám popraskanou na stejných místech. Nadzvednu to, co mám na sobě a podívám se na podbřišek. Ta jizva tam je.

Zasedání

Po několika dnech jsem si na nové já docela zvykla. Teď sedím v zasedačce a čekám.

Neznámo kdy...

Probuzení je opravdu strašné. Jsem v nějaké... v nějakém přístroji a necítím se dobře. Bolí mě hlava a.. chce se mi zvracet. Ať se mnou udělali cokoli, moje tělo to moc nepobralo.Ale naštěstí je to jen chvilkové.Už po pár minutách se cítím skvěle. Dokonce lépe než kdy jindy. Teprve teď si uvědomím, že si toho vlastně moc nepamatuji...
...
To, co mi utkvělo v hlavě byl pohřeb. Pohřeb jednoho ze Sparťanů. Byla to velice smutná událost, ale i to se hold stává. Jediné, co mi zbývá, je popřát mu klid a doufat, že mě to čeká až za dlouho. Na světě je ještě tolik hezkého, i když pochybuji, že to všechno uvidím. Ten náš výcvik není pro zábavu. Tento pohřeb se odehrál před... třemi? Ano před třemi lety. Za tu dobu se z nás stali plnohodnotní sparťané. Dokončili jsme základní výcvik a potom se každý zaměřil na voji specializaci. Nutno dodat, že ta má je dost multifunkční a rozmanitá. Ale asi nejvíce se hodí k záškodnickým pracím a bojům v předních liniích, ne-li přímo na území nepřítele.
Poté nás vzali na nějakou stanici a upraveným Pelicánem nás vynesli do vesmíru. Nebylo to nic příjemného, přeci jen 6G...
Tam nás přivítali a já šel první. Pokusný králík jako vždy, problesklo mi hlavou, když mě zavírali do kobky, ve které jsem se probudil.
...
Když vylezu a rozhlédnu se kolem sebe, musím se zasmát. Všichni okolo jsou tak malí... Ale nad čím asi nejvíce žasnu je můj zrak. Ty detaily, které teď vidím. Je to neuvěřitelné. to se týká také mého těla. Přímo cítím tu odolnost a výkonnost, kterou z něj vytřískám. Ani špičkoví atleti by se teď měli jít zahrabat.
Pár dní jsme se učili své tělo ovládat a já zjistil, jak je úžasné. Poskytne mi úplně jiné možnosti a zdokonalí všechny mé schopnosti... nesčetněkrát. Nyní však všichni sedíme v zasedačce a čekáme na Mendeze. Hold pan Mendez ještě nepřiletěl, ale co se dá dělat...

18. Května 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
12:36 | vesmírné doky 24, zasedací místnost 2

I přes to že podle Mendeze by se dali seřizovat atomové hodiny, tentokrát přišel o něco později. Místo klasického zasalutování za chůze, jen řekl normálním hlasem na celou místnost plnou svalů
"držte se, nahazujeme gravitaci" pak se pomalu začala v místnosti znovu navracet gravitace z stavu beztíže na 1G. Mendez nevypadal vůbec nijak nadšeně, stoupl si za pult v čele místnosti.
Drazí Sparťani .. synové a dcery. Jak jste si mohli všimnout, jste už na definitivním konci, už vás nemůžu ničeho naučit, už vás nemůžu vice zesílit. Říká se každý učeň jednou překoná mistra, ovšem osobně jsem nepočítal že v takovém rozsahu a tolikanásobně.

Bohužel karta má dvě strany a ta druhá je daň, jednu už zaplatil Li a ...
na chvilku se zastavil, neříká se mu to dobře
teď se k němu ještě připojili:
Anton, Kurt, Malcolm a Adria
je vidět že potlačuje veškerý smutek a snaží se zachovat vážnou tvář. Za ním se otevřel výhled na otevřený vesmír, obří prosklený okno do nekonečné hlubiny. Mendez se otočil čelem k oknu a zasalutoval, bylo vám jasné co teď nastane. konal se pohřeb, všichni se vyrovnali téměř okamžitě do úhledných řad a stáli v pozoru. Ozvala se série tichých zadunění a zespoda skla vyletěli 4 kapsle, urny.
pooZOR !
zavele Mendez a pak nastala minuta ticha, dokud kapsle nezmizeli v černotě vesmíru, okno se pomalu zavřelo a Mendez se zase otočil k vám.
Vím že to je pro vás, stejně jako pro mě krutá rána, ale zemřeli s hrdostí a jejich jména nebudou nikdy zapomenuta
pak si srovnal stoh papírů na stolku a hluboce vydechl, aby ze sebe oklepal splín

Vaše budoucí pozice byli vybrány podle vašich schopností a zkušeností v určitých oblastech...
nastalo rozdělování, sic se vám nelíbilo že vás někdo dělí. neodváželi jste se říc ani píp, na to si vás až moc vycvičili a zradit vlast bylo pro vás jako zabít svého druha, radši se objetujete než aby jste na to vůbec jen pomyslely ...

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
9:02 | můstek lodě Spirit of Fire

Taka, Isaac, Douglas, Paul a Naomi. To je tým NOBLE, který se nachází na mateřské lodi Spirit of Fire. Dostali jste na míru dělanou zbroj ODST se vším vybavením a možnými vylepšeními dle libosti (napište do příspěvku, extra zesilovač vysílačky, odlehčený/zesílený pancíř ...
! nemáte posilovače ! ) . Jste na lodi už pár týdnu a cvičíte na misi, zatím nejsou dostatečné informace ani plán a popravdě ani cíl mise, každopádně se bude jednat o jednu z významných postav povstání a vůdců rebelů. Dneska si váš kapitán zavolal na můstek , kde už na stole byla 3D mapa pásu asteroidu v prstenci planety.
Panové .. a dámo, máme náš cíl
na mapě se označil jeden z obrovských kusů kamene, podle scanu a dat běhajících okolo má v průměru něco kolem 50km
Váš cíl je John van Bronislavin, vůdce povstalců v téhle díře vesmíru
chci ho tu, pokud možno živého ale pokud to nepůjde jinak, tak zlikvidovat... ovšem to až jako krajní možnost
otočil se k pultu a došel pomalu k němu
taky jsme vykoumali jak vás tam nepozorovaně dostaneme
mapa zmizí a objeví se snímky z dálkových senzoru, je vidět jak nákladní transportér je přepaden a vyloupen, kapitán se na vás koukne a trochu se pousměje, záběr na snímku se ještě přiblíží a je vidět jak "lupiči" vytahávají z lodi velké ocelové bedny, ve kterých se převáží křehčí materiál nebo jídlo .. dostatečně veliké por jednoho člověka ...
jdete do toho ?

Nová mise

Vesmírná loď Spirit of Fire, můj pokoj
Chjó, ta nečinnost mě ubíjí!
pomyslím si zkroušeně, přičemž ležím na posteli a marně se pokouším usnout. Nakonec mi stejně dojde, že to nemá cenu, podobně jako snaha přinutit kapitána prozradit cíl mise. Vstanu tedy, rozhlížejíce se po své malém příbytku. Moc osobních věcí tu samozřejmě nemám, jen šatník, pár kreslících potřeb na pracovním stole, postel. Samozřejmě také návrh mého nového obleku ODST s pár designovými i více užitečnými vylepšeními.
No, přiznávám, že funkčností svého obleku jsem se nezabýval tolik, jako jeho estetickou stránkou, nad kterou jsem mimochodem strávil hodiny. Z užitečných vylepšení mám proto jenom odlehčený pancíř, který je však také zesílen, jak se jim to povede nemám ponětí. Pak už jenom zesílení vysílačky.
Naproti tomu estetická stránka věci je mnohem více propracovaná. Vždyť jen se znakem jsem si dlouho nevěděl rady. Nakonec jsem ale udělal znak dle vlastního jména. Taka, neboli jestřáb, je na mém znaku vyobrazen zeleně, dle mé nejoblíbenější barvy (mimochodem, říká se, že zelenou mají rádi géniové), letící nad zlatě vyobrazenou hvězdou symbolizující to, že my jsme budoucí hvězdy dějin. Alespoň doufám. Celý znak je též nabarven na zeleném pozadí, které mám přes celý ,,ramenní chránič".
Teď se ale již dostáváme k celkovému vzhledu obleku, který nutno říct vypadá docela zajímavě. Začnu helmou, která má po obou stranách něco na způsob vysílačky. Nevím jak to funguje, ale zesiluje to její signál. Prý stačí i jedna, ale takhle se mi to líbí víc, protože to dodává ,,aerodynamický" vzhled, díky jejich natočení zhruba čtyřicet pět stupňů směrem vzad. Celá helma má velmi tmavě šedé zbarvení, naopak hledí se zvenčí jeví jako černé.
Oblek jako takový je zbarven podobně, všechny chrániče i pancíř jsou tmavě šedé, vše ostatní černé. Samozřejmě až na celý levý ramenní chránič, kde mám již výše popsaný znak.

Tak pojď, odevzdám tě k provedení,
promluvím na nákres, načež jej vezmu a odnesu pryč z místnosti.

Vesmírná loď Spirit of Fire, o pár týdnů později, můstek
Musím říct, že jsem se na první misi po zlepšení těšil, ale tahle se mi prostě nelíbí. Je docela, ne to není to správné slovo, je HODNĚ riskantní, což dám kapitánovi i okamžitě najevo.
Umm, nechci vám do toho kapitáne mluvit, ale je to dost riskantní, takže mám pár otázek. Například, jak se z těch beden dostaneme a vydrží nám tam vůbec vzduch? A jak se máme dostat zpátky? A jak máme vůbec cíl najít, jak ho poznat? A nakonec, kdo bude velitelem mise?
Až teď si uvědomím, kolikrát jsem řekl ,,A", takže se malinko začervenám ale nic dramatického.

Hlášení - zhodnocení, úsměv

Laskavá slova Mendeze přejdu se souhlasným zabručením.
Nejen, že mne tak dlouholetý výcvik změnil fyzicky....ale i psychicky....tvrdě....už nejsem jen takový stydlivý šílenec. Teď jsem chladný, neústupný zabiják, jenž se do boje žene s trhavinou okolo pasu, a nebojí se smrti. O tom jse mí spolubojovníci už několikrát přesvědčili.
Vědí že moje zbroj byla zpravovaná už tolikrát, že byste to nespočítaly na prstech. Proto taky nenosím standartní helmu, ale jen ztvrzené, neprůstřelné sklo, se senzory pro lepší viditelnost, a větší prostor pro výzdobu.

Když se okolo utiší, pro poctu mrtvých pronesu jen krátkou větu.
Todle znamená, bejt sparťan, pane.
Pronesu tvrdě a nekompromisně. Levé oko mi zatiká, a trochu zaškubá, protože jsem se svého začátečního šílenství nezbavil doslova.
Mendez mi to řekl jasně. Slabost a nevýhoda, se musí změnit v chladnou ocel. U mně to zabralo.....a je nutné podotknout velmi efektivně.
A pak přijde ta smutná část s loučením i jejich těl.
Když se zakříčí rozkaz, stojím stejně pevně jako ostatní, a hledím na těla mých bratrů a sester. Těch, který neměli nato se stát sparťany.

Tvrdý duše, tvrdý těla. To znamená bejt sparťan. Nezabluďte v temnotě.
Pronesu v mysli upřímně, a přímo. Něco jako přílišné přátelské vztahy u mně moc neplatí. Sem ztvrzený voják, ne maškara. Tvrdej svět, tvrdá pěst. To je moje jediná čest.

Loď Spirit Fire

Když jsem byl s ostatníma zařazenej do Noble týmu, musel jsem se tomu zasmát.
Sem teď v elitě. Nejen v elitě, ale na místě kde sou ty nejlepší kvéry, a všechny drsný vybavení. Dokonce mně nechaly udělat mou vlastní zbroj, kterou jsem hrdě přijal. Konečně tu je něco, co mi skrývá můj zjizvenej ksicht.
Vono to je vtipný, ale když chytnete do tváře střepiny z granátu, nevypadáte jako profesionální herec.

Sedím ve svým pokoji a čistím a šlechtím zbroj. Celá má rudo-černý nátěr, který drží a neseškrábe ho ani písek. Mimo to mám na svý dlouhý přilbici krásnej znak smějícího se démona s dvěma rohy. Na ramením chrániči mám znak ozubenýho kola šedý barvy, na rudým pozadí.
Celá zbroj má odlehčenou/odolnější ocel, a pancíř je schopnej vydržet i přímý zásah granátu, což se ke mně dost hodí. Je to můj styl boje. A pokud tadle zbroj vydrží i granát nemám se čeho bát.

Mimo to, mám zesílenou vysílačku, a celá zbroj je ještě jednou vrstou pancíře zpevněná, a odlehčená. Mimo to mám na opasku mnoho malých kapes a pásů na granáty, munici do brokovnice, pistoli a na ramenním chrániči mám pochvu pro dlouhý bojový nůž, který mi vyrobili na zakázku.

Zbroj se dobře, nasazuje co právě zjistím hned potom co ji vyčistím.
Je pohodlná, a docela uplá, ale je dobrá, a je to "moje" zbroj, která mi bude chránit prdel i ksicht, před kulkama nepřátel. Se kterejma nebudu mejt slitování.



Můstek - hlášení

Na můstek dorazím jako věčně poslední hráč, a na omluvu jen zasalutuju a mlčím. Vím že si mně Mendez klidně podá. Proto jen stojím s obličejemn skrytým pod helmou, a s rukama za zády v pozoru a poslouchám hlášení.

Povstalci....pche.....imbecilové. Postřílíme je dojednoho....
Zabručím v mysli a dávám si pozor nato, abych můj postoj nevypadal uvolněný.
Potom poslouchám jeho plán jak se tam dostat. Zní docela zábavně.
V bednách.....heh....v klidu jim narvem nůž až do prdele.
Potom promluví Taka. Ten, kterýho akceptuju a přijmul bych jako jedinýho velitela celý týhle blbiny.

To sou detaily "Ucho". Moc se ptáš...jako vždycky.
Zabručím a dál pevně stojím.

Tréning

Po dokončení misie započal náš dlhý tréning. Ja som bol priradený do skupiny Sniperov. Dlhé mesiace sme trávili v horách, kde obvyklou úlohou bolo napríklad trafiť list na 300 metrov vzdialenom strome, ktorý mal trochu inú farbu ako ostatné listy.

Občas sa však vyskytli i rôzne testy, ako keď nás vedúci nasadili do akéhosi zničeného mesta s ruinami, ale i vysokými budovami a my sme sa mali poschovávať a akýmkoľvek spôsobom zajať konvoj prevážajúci imaginárnu zbraň hromadného ničenia alebo dačo podobné. Dostali sme i zbrane, i keď len s cvičnými nábojmy.

Zo začiatku to bolo dosť ťažké, obvykle sme trafili len zopár členov sprievodu konvoju, a zbytok nás rýchlo našiel, ale časom, ako sa zlepšovali naše schopnosti sme dokázali "postrielať" všetkých členov sprievodu skorej, ako si uvedomili čo po nich začalo strielať, a to hlavne vďaka skvelej spolupráci.

Okrem toho sme však chodili i na iné misie či všeobecné tréningy, kde sa všetci Sparťania učili rovnaké veci. Jeden z tréningov bol však obzvlášť smutný. Mali sme prechádzať cez akési pole bolesti. Vyzeralo to dosť jednoducho. Posielali nás po troch. V jednej skupinke sme boli Ja, Victor a Li. Zo začiatku nám to išlo celkom dobre, ale raz som stratil rovnováhu a jednou nohou stúpil na zem. Séria menších výbuchov vyvolali v mojej nohe pulzujúcu bolesť a už som si neželal to znovu zažiť.

Naštastie, došiel som až nakoniec spolu s Victorom bez ďalšej ujmy. Avšak Li také štastie nemal. Dosť zaostával, a keď sme Ja a Victor už skončili, skríkli sme na Liho zavolali aby trochu pridal. Zrýchlil, ale zrejme to nemal robiť, lebo sa pošmykol a spadol tvárou na zem. Okamžite sme sa mu rozbehli na pomoc ale zopár výbuchov granátov a cvičných mín nás okamžite zahnalo naspäť.

K Limu sa kvôli poľu nedalo moc dobre dostať a pomoc prišla veľmi neskoro.
Spolu so zopár ďalšími Sparťanmi som sa účastnil pohrebu. Tento pohreb som potom zažil ešte toľkokrát...

Niekde vo vesmíre

Čakanie bolo neznesiteľné. Volali nás podľa ID čísel. 1, 2, 3, 4 ... čo by som vtedy dal, aby som bol jednotka a nie 42. Ale čo tý chudáci, čo boli 80ky a vyššie čísla. Nakoniec však došiel rad i na mňa.

Po nejakých otázkach a testoch ma začnú pripájať na rôzne hadičky, prístroje a moje oči sa začnú pomaly proti mojej vlastnej vôli zatvárať...

Prebudil som sa. Ležal som polonahý v miestnosti zo všetkými ostatnými. Cítil som sa divne, nič som poriadne nevidel a nemohol som sa hýbať. Pomaly sa to však začalo zlepšovať a konečne sa mi zostril zrak. To bolo prekvapenie. Akokeby moje oči predtým používali Malovanie od Microsoftu a teraz prešli na AdobePhotoshop CS 69.

Druhá vec ktorú som si uvedomil, bolo že moje telo sa trochu zmenilo. Bol som fyzicky slabší než väčšina ostatných Sparťanov, no teraz som vyzeral jak kulturista a ešte poriadne nadopovaný. No svoje telo som stále moc dobre ovládať nedokázal.

Bál som sa, že prídem o všetky moje toľko trénované reflexy a dokonalé ovládanie môjho tela, ale po niekoľkých dňoch to prešlo.

Zasadačka

Mendez po dlhom čakaní konečne prišiel. Najskôr sme sa dozvedeli smutnú správu o úmrtí niekoľkých svojich druhov a potom prešlo k rozdelovaniu. Až tak moc mi to nevadilo, bol som pripravený vykonávať akékoľvek akcie.

Spirit Fire

Ja, Naomi, Paul, Taka, Isaac už niekoľko dní cvičíme na misiu v lodi Spirit Fire. Dostal som moju prvú zbroj, ktorá bola odľahčená a bola špeciálne upravená, aby dokázala splývať jak s prostredím v prírode, tak s prostredím v meste (niečo jak chameléon, neviem ako veľmi si môžem dovoliť).


Konečne po nás dňoch tréningu zavolal Mendez. Začal nám vysvetlovať detaili našej misie. Budeme mať zajmúť alebo zabiť povstaleckého vodcu. To bude zábava. Jediným problémom je, že sa mi nepáči vydať svoj život napospas pirátom, ktorý sa nahódou rozhodnú nechať práve moju debnu na palube zničenej lodi, pretože už budú plný. A vôbec, ani predstava byť vtesnaný v uzavretom priestore nie je moc príjemná, ale zrejme je to najlepší a jediný spôsob, ako sa ta dostať. Takže sa zhlboka nadýchnem a chystám sa povedať: "Dobre, idem do toho." , ale preruší ma Taka ktorý sa začne vypytovať kopu otázok, a tak radšej počkám na Mendezovu reakciu.

Otupění
„Naomi! Naomi! NAOMI!“ Gracein a Liův hlas se rozprostíral kolem. Mám strach.
“Naomi!“ dávám se do běhu, abych unikla. Nechci… nechci..
„NAOMI!
Prudce si sedám, lapíc po dechu, nejspíš úplně probuzená. Třeštím oči a hlasitě vydechuju, jako kdybych se topila. Studený pot mi ještě kape po čele a zádech.
Byl to jen sen
Prohrábnu vlasy a oddechnu si.
Jen sen
Vstanu z postele. Kolik je hodin? Marně se je snažím najít. Nakonec to vzdávám.
Znovu si sedám na postel a choulím se hlavou ke kolenům. Chvilku spočívám v této poloze a dýchám, abych se uklidnila a vytřídila si myšlenky.
Zvedla jsem se až pár minut po té. Můj pokoj byl silně neuklizený a přitom tu moc věcí nemám - hromady papíru na psacím stole, skříň s oblečením, bonbony a nedopitý hrnek s kafem.
Chtěla jsem si uklidit už minulý týden, ale....
Sáhnu do skříně a vylovím uniformu, kterou jsem dostala jako dárek. Nevím už ani od koho. Balím se do jutoviny, abych neběhala po Spiritu jen v prádle, a bosky se vydávám na můstek. Vlasy mi padají kolem zbledlého obličeje a jednou za čas zase vypadám zranitelně.
Zívla jsem a vstoupila. Bylo tam jen pár lidiček, které jsem obešla a zamířila k jednomu z počítačů.
Slečna Naomi? Neměla byste spát? slyším za sebou hlas.
A vy nám sdělit, co je vlastně náš cíl? Máte už jistě plán, že? ušklíbla jsem se a obrátila. Kapitán stojí za mnou s pobaveným šklebem a vrtí hlavou.
Trpělivost, Naomi, trpělivost.
Slizáku, zavrkala jsem pro sebe a pak nahlas dodala: Jdu do posilovny.
Kývl a nechal mě odejít. Mám z něj špatný pocit. Už tu trčíme dost dlouho a stále nám nic neřekli.
Když člověku nepřipomenete, že jste elitní zabiják, začne na to zapomínat.

Že krásná jsi a že jsi moje světlo, když jsi jak noc a černější než peklo. (William Shakespeare)
Cítím, jak mi pohyby vlasy vlají kolem hlavy, jak neúnavně útočím na boxovací pytel. Chudák sešitý vydává zvuky, jako kdyby ho někdo mučil, já ale nemám v plánu přestat. Potřebuju se unavit, abych mohla v klidu usnout a jestli to znamená celou noc něco dělat, nevadí mi to.
Urovnávám si plandavé triko, abych mohla přejít na běhací trenažér.
Snažím se uběhnout co nejvíc, po několika kilometrech mám ale dost. Štve mě, že ačkoliv jsem stejně "stará" jako ostatní, jsem tu záhadně nejslabší.
Dodělaně se skulím z trenažéru na záda a chvilku jen oddechuju, přičemž se dívám do stropu. Motá se mi trochu hlava, ale cítím se dobře. Nakonec se vyhoupnu na nohy a vydám se do svého pokoje.
Pojedl jsem mýtus a zasnil jsem se. (Yusef Komunyakaaa)
Stojím ve sprchovém koutě a zívám, zatímco na mě dopadají kapky hřejivé vody smísené s vůní kokosu, který se mi lenošivě válí ve vlasech v podobě šamponu. Roztírám si po rukách gel a sjíždím níž, až se mi na kůži tvoří maličké bublinky pěny. Nakonec se zakloním, abych si mohla opláchnout kudrny a jít si vyzkoušet oblek.
Nejprve se zamotám do osušky a věnuji se vlasům, třu je a suším. Pak sáhnu po sponě a přidělám si je nahoru, do uzlu.
Osuším se a obleču si fialové prádlo a s nadšeným zatleskáním otvírám krabici s nápisem "ODST oblek Naomi".
Sáhnu dovnitř a vytáhnu něco, co mi nebezpečně připomíná modro-černý skafandr. S tím rozdílem, že tady je několik vylepšení. Navleču ho na sebe a s překvapením zjišťuji, že mi padne přesně, jak mi slibovali. Mám pocit, jako by to byla má druhá kůže, tak lehká.
Poklepu si na žaludek. Vydá to kovový zvuk, jako bych byla celá opancéřovaná a přitom je tu jen tenká slupka něčeho černého. Co to...?
Odlehčený pancéř, připomínám si. Prověřuju si, kde všude je látka zpevněná a jak zjišťuji, tak téměř všude, snad krom boků a nohou.
Líbí se mi. Dobře se v ní hýbe. Zkouším udělat stojku. A jak jsem řekla, oblek je tak lehký, že mám pocit, jako bych na sobě nic neměla.
Zjišťuju, že se leskne. Ale jen slabě. Ve světle se ukazuje, že je modrá, pouze hodně tmavá.
Nemám ráda přilby, ale chápu, jak jsou důležité. Nasazuji si tu svou, tmavě modré barvy. Sedí mi přesně, i s vlasy nahoru.
Cítím slabé chvění na levém zápěstí, kde se najednou objevuje několik čísílek a malý displej. Udiveně to sleduji. Když je přejedu prsty, objeví se malá mapka lodi. Celé je to dotykové. A kurva povědomé.
Zamyšleně zkusímvyťukat na dotykovce rozkaz: Přepnout na infračervené vidění! A ono.. to funguje. Pak mi to dojde. No jasně - to je to, co jsem si navrhla. Akorát trochu předělané, ale jinak skoro to samé. Jistě, můj minipočítač na zápěstí... už chápu.
Doufám v žití, ale jsem připraven zemřít.
Tak tohle je sebevražda upozorňuje mě mozek.
Pravda, je. Věděla jsem, že můj život se radikálně změnil do té doby, co mě přiřadili k NOBLE týmu, ale nečekala jsem, že kdy budu chtít jít na jistou sebevraždu, nadopovaná endorfinem. Na druhou stranu - nikdy jsem nepřišla o svůj intelekt.
Poslouchám Taku a přikyvuji. Jako vždy, dokonale shrnul mé myšlenky do věty. Zarazí mě ale pár věcí.
Nebylo by to tak neproveditelné, stačilo by pár dírek. A když to ne, tak si sebou vzít alespoň dýchací přístroj. Zní to šíleně, ale ano, je to možné.
Mrknu na kapitána akvamarínovýma očima Jak nebezpečný tenhle... Ten.. John... Van Bronislavin...? ptám se spíš ze zvědavosti, než že bych na to dávala nějaký důraz. Přenesu váhu z levé nohy na pravou.
Podle mě bys měl být velitelem mise ty sám, Tako-san, říkám s úsměvem Už několikrát jsi nám ukázal, že bychom stěží hledali lepšího kandidáta na velení.
Když nepočítám sebe.
Je to splašenost - šílenost! Ale já jsem pro. Jdu do toho, ale s podmínkou. Jak Taka řekl - jak poznáme cíl? Jak se vrátíme sem? A tak. Pokud nás nezasvětíte do plánu, ode mě pomoc nečekejte.

Neznámo kdy...

Poté, co nás rozdělili do týmů nás převezli na různé lodě. Mě přiřadili k týmu NOBLE. Štěstí je, že tam jsou někteří, se kterými jsem byl v bližším kontaktu na jednom z úkolů, takže se trochu známe.
Dnes mám namířeno do tělocvičny. I když mě teď vylepšili, pořád musím trénovat. Opakování je ... ale to znáte. Obléknu si krátké elastické tričko, elastické kalhoty a nějaké „sportovní boty“, pokud tedy budou k nalezení. Poté už se vydám do tělocvičny. Mám celý den, takže není kam spěchat. Začnu rozběháním, které trvá hodini. Pořád žasnu nad tím,. kolik toho mé tělo vydrží. Potom si trochu zaposiluji. Žádné moderní vynálezy, ale staré dobré kliky a přítahy. Potom už se vrhnu do tréninku svého těla. Postavím si několik překážek a zjišťuji triviálnost jejich překonání. A před proměnou bych se pořádně zapotil. Takže teď to zkouším s překážkami, které bych těžko před tím zvládal. Všechno jde v klidu!

Můstek – nový úkol

Ráno se vzbudím, udělám raní hygienu. Potom už trávím několik okamžiků naprostou nudou, když v tom mě z ní vytrhne vzkaz, že se mám dostavit na Můstek. Doufám, že to bude něco zajímavého...
Ihned se vydám na můstek. Tentokrát se už obléknu do bojového. Když přijdu na můstek, začínají nám vysvětlovat průběh mise. Vypadá tonebezpečně a plán mádost skulin, ale rozhodně lepší, než se nudit zde na lodi...
„Myslím si, že já žádné připomínky nemám. Možná se ještě na něco zeptám, ale teď prosím zodpovězte dotazy mých kolegů...“ sdělím, když se na mě podívá tázavým pohledem.

Vzhled: Na sobě mám brnění, černé jako uhel. Odlehčený pancíř a celý jeho objem je zmenšený a i helma má tvar hlavy a ne fotbalového míče. K tomu, na co se specializuji, se takto zmenšený a odlehčený oblek hodí mnohem více. Na levém rameni mám svůj znak a na pravém rameni je číslo sedm (!!!), značící mé číslo mezi Sparťany. A a zádech mám napsáno: „My, co jsme přežili, reprezentujeme ty, co padli!“
Znak:

Sedmička:

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
9:03 | můstek lodě Spirit of Fire

kapitán se lehce usmál a ukázal rukama aby jste zpomalily, pak je zase vrátí zpět za záda a pomalu chodí kolem stolu. jako by mu to líp mluvilo když chodí.

jsem velmi potěšen že se do toho hrnete s takovou odhodlaností, slyšel jsem od vašeho velící samou chválu a ve spisech máte výsledky jako celá rota těch nejlepších co tu mám.
Tím chci říc
otočí se čelem k vám a opře se rukama do stůl
že se mi moc nechce pouštět zelenáče co právě vylezli z výcviku do ostré akce, ale bylo mi řečeno že mám, tak musím poslechnout. Sireno ?
Ano pane ?
na straně stolu se objevila malá postava lodní AI
Ukaž předběžný plán
Ano pane. . .
na stole se objevil již viděný obrázky z přepadení, akorát ve 3D
podle veškerých dat které jsem dostaly z návnady je toto jedna ze "zásobovacích" lodí základny kde se nachází John van Bronislavin
hned se objevila jeho fotka
tyto lodě se jednou za neurčitou dobu kratší než 2 týdny vrací do jejich základny, aby vyložily svůj náklad. Tohoto můžeme využít při infiltra-
ano Sireno, to už vysvětlím já
přerušil lodní AI kapitán a ta se s přikývnutím rozplynula, plán zůstal. Přitom se podíval na Taku.

Veliteli
mrknul na něj
takže přeprava, správně se tady Naomi, uděláme vám do nich dírky aby jste ve vesmírném vakuu mohly volně dýchat
ironie z jeho úsměvu jen kape
dostanete extra kyslíkové láhve a recyklátor vzduchu, jelikož hrozí že tam uvíznete i na pár dní.
další bod mise bude infiltrace. Až se dostanete na základnu, která podle všeho je v tom kusu šutru, tak se pokud možno co nejtišeji dostanete k Bronislavovi .. a
.. a tady je problém, nevíme jak vás odtamtud dostat, ten proklatej šutr je z těžkých kovů, signál jim neprostoupí. takže vaše jediná cesta ven je sebrat jim nějaké plavidlo a mi si pro vás už přiletíme
kouknul po vás zkoumavým pohledem čekajíc na vaše reakce, zda si to náhodou nerozmyslíte a on vyhraje bednu doutníku

jo a Isaacu
kouknul na tebe přisně
dej si pozor na pusu, nemusí se ti to vyplatit .. ty ucho

//hra nabírá na rychlosti, teď začíná akce//

Spirit Fire - hlášení

Celou dobu co se náš pověřený nadřízený vyjadrřuje, koutkem oka sleduju okolí.
Senzory, monitory a další složité přístroje hrají pod muzikálními prsty členů posádky, a vydávají ze sebe nezměrné množství informací. Zní mi to jako podivná koketérie hudby.

Dopadající prsty na klávesnici pozoruji zpomaleně, zvuky melodičtěji, než mně do reality přenese důležitá informace, kterou sděluje lodní AI.
Myšlenky, a podvědomí mi už samo od sebe, automaticky tvoří představu o průběhu mise.
Dovezou nás tam v bednách, naplněnejch vzduchem.....ve kterejch můžem bejt i několik dní. Pro lidi s klaustrofobií, to bude lahoda. Mimo to, tam můžem bejt několik dní. Co když někdo z nás vyleze dřív.....no holt se bude muset spojit s ostatníma. Má to bejt taky na velkým kusu šutru, to může znamenat těžký vnitřní obraný systémy, a hlavně vojáky co se tam vyznaj. Mimo to, i když máme zřejmě nějakou genetickou výhodu, a lepší palebnou převahu......jich je víc. Nás je pět.........todle bude sranda.
Zatímco si dávám myšlenky do chodu, začnu plukovník mluvit dál.

Poslouchám pozorně dál, a potom se jen přihlásím s otázkami na rtech.
Pane, co můžem očekávat vod vnitřní struktury toho šutru, a maj ti nepřátelé nějaký těžký kvéry, nebo zbraně ? Mimo to jak poznáte, že je loď kterou jim vukradnem plná sparťánů s Vašou barvou praporu ?

Ať už mi plukovník odpoví na otázky jakkoliv, dojde až k jeho poslední poznámce na mně.
Jediné co udělám je že se narovnám, dupnu a zasalutuju, hnd nato hlasitě pronesu.
Rozkaz pane !
Stojím chvíli v pozoru, pak spustím ruce a opět je založím za záda.
Je to divné, že mně takhle upomíná plukovník.....ale někdo to dělat musí.
Taka sám ví, a zná můj charakter. Ví že jsem občas pěkně nepříjemnej, a zcela odtaživej od všech sparťanů. Rozkazy ale plním.....i když jsou jakkoliv šílený.
Když se nás plukovník zeptá, zda jdeme do toho, neodpovím nijak. Stojím jen pevně a hledím před sebe V hlavě mi však vyvstane odpověď, kterou kdybych mohl pronesu nahlas.

Sme sparťani, to je naše práce....pane.

Spirit Fire

Takže, budeme niekoľko dní trčať nehybne v malej bedničke a dúfať, že sa zázrakom stade dostaneme? No to je pekný plán...

Ale najlepšie na tom je, že nás stade nemajú ako dostať. Vraj si budeme musieť zohnať nejaké plavidielko a zdrhnúť stade a oni si nás už nájdu. Ale predstavili si to vôbec? Zajmeme ich vodcu a budeme utekať k dokom. Každého debila by napadlo, že najskôr treba ich lode odstaviť, aby sme im nezdrhli.

A nakoniec... vie vôbec niekto z nás nejaké to lietadlo či vesmírnu loď riadiť?

Zozačiatku my ten plán pripadal celkom rozumný ale teraz... I keď to robím len veľmi nerád, cítim povinnosť ohradiť sa proti ich šialenému plánu. Veď ás posielajú na istú smrť!

"Prepáčte pane, ale je v našom týme vôbec niekto, kto dokáže nejaké to plavidlo riadiť? A keď je možné, že v najnevyhnutnejšom prípade môžme toho vodcu doniesť aj mŕtveho, nebolo by jednoduchšie ten šuter nejako odpáliť? "

co se stalo v kostce
v 8 letech si pro vás přijeli a odvezli vás na jinou planetu, tam z vás udělali nejlepší vojáky kteří kdy existovaly. jste geneticky upravený a jste "na zakázku", ovšem nevíte to. Rodiče byli nastrčený psychologové co vám vyštipovali lásku k vlasti a vše okolo vlastenectví, aby si pojistili že jim nebudete dezertovat.

odvezli vás na planetu Reach, největší vojenskou základnu v člověkem obsazeném vesmíru.
Zde se vás "ujal" gen.Mendez a vycvičil vás k naprosté dokonalosti, jste velký, silný, rychlí a vychcaný. Bohužel nic nejde uplně hladce takže vážné zranění bylo na denním pořádku a jeden výcvik nepřežil (Li - v homepage je seznam všech postav, u kterých je KIA, ty jsou mrtví u kterých není nic to jsou hráči). po pár letech kdy jste dokončili výcvik vás odvezli do vesmírných doku na orbitě, kde z vás udělali super lidi, nadopovali steroidy, nechali vás vyrůst atd.. (příspěvek: UNSCDF - 08. ledna 2011 )

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
8:56 | Doky lodě Spirit of Fire

Pro své schopnosti si byla přidělena do týmu November, byl to tým z pilotů a mimo vesmír dělal každej co uměl: takže jste tam měli jednoho co umí s výbušninami, 2 snipry a jednoho sprintera.
Ovšem ještě dneska přišla spěšná zpráva, že se máš ihned dostavit na Spirit of Fire. zrovna si byla se svým týmem na jednu průzkumnou akci k jedné kolonii, kde podle všeho měli být nepokoje. Ovšem tvým odvoláním celá akce padla a museli jste se vrátit. v docích u nejbličší planety jsi přesedla do transportéru a za 4hodiny si už viděla obrovský kolos na černém pozadí vesmíru. Spirit Of Fire (jen pro představu, má 2,5km na délku). Přistála si v docích s transportérem, nebylo potřeba aby někdo letěl s tebou. Hned jak se otevřeli dveře zasalutoval na tebe jeden ze členů z posádky.
Madam ! Kapitán vás očekává.
pobídl aby si ho následovala a vyrazil k můstku

//tohle byl uvoďák, teď už budeš se všemi ostatními, na tohle nemusíš reagovat, jen abys věděla co a jak//

Já, velitel

Můstek
Když kapitán domluví, prudce se odvrátím, aby Isaac neviděl můj mírný a špatně zakrývaný úsměv. Nebylo by dobré, kdyby ho viděl. Každopádně jmenováním velitele dostává naše mise úplně jiný rozměr. Jestli se totiž něco pokazí, bude to na mně. V tu chvíli si vzpomenu na naši první misi. Na to, jak jsme si společně naostřili klacky a já to dostal, ironicky, jako první. Tentokrát to neodnese nikdo kromě vzbouřenců, a jestli ano, tak budu trhat hlavy! Každopádně to už mluví Douglas.
Není nutné ho zabíjet, stačí omráčit aby nedělal problémy a naši už z něj potom vytáhnou důležité informace. Kdybychom ho zabili, rebelové by si jednoduše zvolili jiného vůdce,
prohlásím, následně se můj pohled stočí na kapitána.
Každopádně to nebude žádná zábava, to ale není skoro žádná mise. Kdy vyrážíme?

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
9:12 | můstek lodě Spirit of Fire

na Isaacovu otázku se hluboce nadechl a zamyslel se, pak plynule spustil
podle dálkových scanu je to obří kus šutru z těžkých kovu, ovšem podle laserového vážení je dutý, a to hodně. přiletěli bychom blíž ale zaznamenali jsem radiaci z jaderných hlavic. Nejspíše jednu mají ... zkuste se po ní podívat, nejspíš to bude jen vysílač, ale nesmíme nic riskovat
...
nepředpokládáme, žijí z vykrádání starých vojenských skladu, mají staré modely zbraní
aspoň jedno pozitivu za dnešek zaznělo od kapitána

Přesně
Podotkne kapitán na Takovu reakci na Douglase, pak se přímo vedle něj zase objeví Sirina
Pane, už je tady
pošli jí se-
uprostřed slova ho přeruší zasyčení dveří, jak se rozjeli do stran a na můstek vstoupila Adriana.
Kapitán se jen trochu zamračí na Sirenu a ta zmizí.
Noble One
osloví Taku a spojí ruce za zády
tady máte pilota na cestu zpět
Pokynul hlavou na Adrianu, aby přišla blíže ke stolu a mohl jí seznámit s plánem
Takže abych se nemusel opakovat, tak jen ..
v tom se zarazil, když před ním zase objevila Sirina
Pane ! rebelské plavidlo na našem levém boku, vzdálenost 30 tisíc kilometrů.
kapitán nechal všeho a hned se řítil dopředu na své křeslo, cestou vydával rozkazy
Aktivujte naši rušičku, vypněte osvětlení a připravte volavku !
Noble Týme ! hned se zabalte, za 10 minut vás chci vidět zavřený v bednách !
Strojovna ! snižte výkon reaktoru na 10% ! všechny vnější system vypnou, od teď naprosté radiové ticho.
na můstku to hned vypadalo jak na mraveništi, všichni něco někde mačkali a navzíjem si předávali rozkazy, příkazy a data. Do toho tam vše dirigoval kapitán.

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
9:15 | Zbrojnice lodě Spirit of Fire

Rychlostní rekord přesunu z můstku do zbrojnice zaznamenán. Přes kilometr labyrintem chodem lodi za 3 minuty, to zvládnou pouze Sparťani. Hned za dveřmi zbrojnice už stojí přichystaná vystroj. Kyslíkové bomby, Munice, granáty, Flashbang a nakonec z zbraně. na stole leží úhledně vyrovnaná řada zbraní z základní zbrojnice polních jednotek. jelikož jim nikdo neřekl co chcete, dali vám na výběr. na stole leží brokovnice M90, samopal MA37, SMG M7 a poloautomatická puška M392 (DRM). Ovšem v koutě byla položená i sniperka SRS99D-S2 AM a hned vedle Granátomet M319. základní věc kterou máte u sebe už jen podle předpisů je bojoví nůž a Pistol M6G.
//popis co jaká zbraň umí napíšu až si vyberete co chcete (hehehe)//
Po výběru hlavního jídla následoval dezert, v podobě běhu do vedleší sekce doků. kde už byla nastartovaná osobní loď a uvnitř hromada beden s otevřenými víky, byli to velké bedny a výko šlo otevřít i zevnitř pomocí elektro-zámku, z venči nebylo vůbec nic poznat.
Noble Týme, připravte se, loď je již vzdálena pouze 20 tis kilometrů
rozezněl se rozhlasem hangáru neutrální hlas Siriny, Ovšem to už jste se ládovali do beden. Víko zacvaklo a utěsnilo se, v bedně je absolutní tma těsno a všude je vybavení co máte sebou, v podstatě jste jak sardinky. každému se objevil na HUDu (displeji helmy) stav "zdraví" v podobě linky nahoře, munice, zbraně a zároveň pokus o navázání spojení s ostatníma na kanálu SatCom1. tenhle kanál se používá při rozhovorech mezi planetami, kódování nejde rozluštit. nyní můžete spolu volně mluvit...

Můstek

Mlčím a dívám se na svoje boty, rudá až na prde... prostě úplně rudá. Ale poslouchám a snažím se zapamatovat. Udělalo mi radost, když jsem se dozvěděla, že mají starší zbraně.
To je fajn. Vystřelí mi mozek z hlavy nějakou křusnou.
Odkdy se ze mě stal takový pesimista? Ani nevím! To je na tom celém nejhorší.
Sleduju Sirin, jak mluví na kapitána a zubím se.
Když vstoupí Adriana, úsměv trochu zmrzne.
Umřeš první, holka.
Už sama sebe moc jako ženu neberu, proto mě vždycky tak štve, když nasazují život jiné ženy.
Nechávám si myšlenky pro sebe, měním se na skálu. Pilot na zpátek? Tak dobrá.
Podívám se na Takovu a snažím se mu dát nějak najevo, že chci aby na ní dal pozor. Co, jestli zabijou mě. Já hodlám položit život za našeho šéfa (ne za toho morouse kapitána!), tak ať na ní dá pozor někdo jiný.
Sem v tomhle strašná. Vážně strašná.
Mrknu a poslouchám dál. Začínám být unavená. A pak se konečně objeví něco, co mě zaujme.
Hurá!
I když, ono se řekne hurá. Mávne na Adrianu a usměju se veselým úsměvem.
Neboj, mi tě nenecháme umřít.
Dám se do běhu. Do zbrojnice.

Hračkářství

Ten labyrint! Ani bych se nedivila, kdyby se tu objevil Minotaurus.
Poznámka: sestavit robota se jménem Minotaurus, co by tu uklízel.
Věci, co potřebuju si dávám do náruče, takže jí mám za chvíli plnou.
Uf
Prohlížím si zbraně a přemýšlím, nakonec sáhnu po svém miláčku samopalu. Přehodim si ho přes rameno. To už mě čeká přesun.
Poznámka dvě: jestli ti něco z toho spadne na nohu, už se nehneš
Zachichotám se a věci vezmu jen jednou rukou, abych si prohrábla vlasy. V tom se předemnou objeví.. já vlastně nevím kdo, udělala jsem mu kotrmelec mezi nohama.
Kolik asi stojí soudní vynahrazení za způsobení impotence?
Připadám si jako na horské dráze. To už se ale blížím k dalšímu chumlu lidí.
UHNĚTE!!! Z CESTY! VODÍKOVÝ SPARŤAN! Chci říct Sparťanovská bomba.. teda.. UHNĚTEEEE!!!!!!"
Rozutečou se, abych mohla proletět. To je snad poprvé, co slyší můj hlas. A taky naposled.
Vlezu dovnitř a cítím se divně. Zacvakne se za mnou víko.
A tak skončila sama, zavřená v obrovské chladné rakvi. Zemře? Přežije? Kdo ví? Ona sama ne!
Hej, sparťandinky, slyšíte mě? hned na to zkouším spojení.

Můstek - první mise

Nic neříkám na poručíkovy rozkazy, poznámky či tak, odpověděl mi nato co jsem potřeboval vědět.

Stojím v pozoru dokud nejsme oficiálně propuštěni až dorazím do zbrojnice, kde nás vybaví zbraněmi.
Popadnu brokovnici a granátomet, se kterými jsem stejně dobrý jako se svou mačetou.
Připnu si granátomet na magnetický připínák na zádech a brokovnici vezmu do rukou abych viděl její stav.

Je dokonale udržovaná, broky jsou naplněny standartními kulkami, a mimo to.....je prostě nádherná. Zbraň jak dělaná pro mně. Granátomet jsem si prohlédl předtím, a musím říci že nový model téhle zbraně je trochu neobvyklý, ovšem neméně účinný. Držák na páteři celé zbraně je skvělý doplněk, a musím uznat že je to lepší.
Mimo to má i přehlednější a lehče zpozorovatelnější ukazatel munice. Mimo to si zasunu do brašen jenž jsou připnuté u opasku čtyři tříštivé granáty, dva flash granáty a naberu pásy s municí jenž si přidělám ke zbroji. Rovněž si vezmu do kapsy i brusku na svou mačetu. Krev a prosekávání zbroje ji totiž nedělá moc dobře...

Když potom po jídle, doběhneme do doků čeká tam na nás již loď, která nás odveze do předpřipraveného pekla. Loď co je vzásadě lítací šutr......fakt skvělý....
Zapnu si všechny ukazatelové systémy své helmy, a připnu si ji pořádně na hlavu k krčnímu chrániči.
Upevním si i nárameníky, a upevním pochvu mačety na pravém rameni.

Potom se ozve Naomi v komunikátoru, a já jen zavrčím.
Potom si tu blbost zapnu i já, a promluvím.
Slyším tě ženská. Nemusíš tu tak ječet, bolí mně z tebe hlava. Hej "Veliteli" jakej máš signál pro výsadek a útok ? A jaký máme čísla ? Zeptám se a začnu do brokovnice a bočního zásobníku vsázet z pásů co mám okolo těla i zbroje munici. Granátomet je doplňovám stejným způsobem.

Hned potom se vsunu do bedny. Bedna je orpavdu velká, ale pro mou obrovitou postavu, je docela obtížné do ní vlézt. Nakonec do ní jen se zabručením zalezu, skrčím se, zbraně naskládám tak abych je mněl po ruce, a stím si pohodlně opřu a zavřu oči.
S tím se mi na helmici zapnou všechny senzory, a plně připojí ke komunikačnímu systému SitCom 1. Ruce mám založené, a očekávám odpověď, či slova ostatních, přitom se v stísněném prostoru pokusím vytáhnout mačetu a brousím ji.
Todle bude hodně nudná cesta.....

Sniperka v zbrojovni? Hell yeah!

Chvíľu počúvam rozkazy a pripomienky kapitána, a potom sa spolu s ostatnými rozbehnem do zbrojnice. Po dlhom behu, ktorý sme zdolali za snáď najlepší čas v histórii sa ocitáme v zbrojovni. Trochu sa poobzerám po miestnosti a hľadám zbraň ktorú by som si mohol vziať. Vtom mi do zraku spadne sniperka položená v kúte. Všetky ostatné zbrane akokeby prestanú existovať a ja do rúk berem moju vytúženú pušku. "Hezkýýýý!"

Dľa štandardov by mala mať dvojnásobné a desaťnásobné zväčšenie a efektívny dostrel minimálne 300 metrov, a mala by byť dosť silná aby prerazila každé brnenie pechoty a tak tichá, že by ju nikto nepočul ani keby výstrel zaznel hneď vedľa neho. Aspoň tak nám o nej rozprávali.

Nemám však čas obdivovať túto užásnu zbraň. V rýchlosti ešte zhrabnem zopár zásobníkov pre Sniperku aj pištol a keďže som trochu zaostal za ostatnými, snažím sa ich dobehnúť zatiaľ čo rýchlo napredujeme do dokov. Popritom sa snažím uhýbať všemožným ľuďom a vojakom hmýriacim sa po palube lodi. Nakoniec konečne dorazíme do dokov, kde už čaká naštartovaná loď s beďnami. Do jednej prázdnej skočím a automaticky uzatvárajúce veko mi skoro pricvikne prsty. Počas behu som sa poriadne zadýchal, viac než ostatný. To, že som fyzicky slabší ako ostatný úplne nezmení ani trénink, ani genetické modifikácie.

A tak sedím v divnej poskrúcanej polohe v studenej bedni. Dlhá hlaveň pušky ma dosť tlačí, ale nemôžem s tým nič robiť. Ako dlho tu budem sedieť? Niekoľko hodín, dní alebo dokonca týždňov?

Na obrazovke helmy sa mi začína zobrazovať moje "zdravie", náboje a podobné blbosti. Okrem toho akýsi hlas prensie, že môžme komunikovať s ostatnými Sparťanmi. hneď potom nasleduje podpichovanie Hitomi a ostrá odpoveď Isaaca. Čo som komu spravil, že musím byť v týme práve s nimi? No čo už, nič s tým nenarobím. Len zamrlmem niečo na pozdrav a zatiaľ čo osobná loď štartuje so pokúsim trochu zdriemnuť. Ktovie ako dlho bude táto cesta trvať.

Můstek-začátek mise
Otevřou se dveře já přijdu ke stolu a po cestě se rozhlížím po ostatních členech mého týmu.
A hele další holka!A ten pohled.Jo když chceš být šutr co když bude mít někdo rozbušku?Víš kde budeš?Myslím že já ti to to řeknu.
Ovšem další události mně od toho odvedou a tak se jen usměju a taky na ní mávnu.Pak už běžíme do zbrojnice.
Páni tady je to dlouhý no a my jsem to proběhli opravdu rychle.Jistě když jste Spartan,je to náš úkol být nejlepší.No a taky jsme nejlepší.
Doběhnu a rozhlédnu si co si vezmu sebou.Všimnu si Naomi jak pobíhá okolo,jo jestli ví co se stane když jí nějaká z těch věcí spadne a protože je náhoda blbec tak se i odjistí.Ale to už je z ní koule,zavrtím hlavou,seberu co je potřeba a přemýšlím co si vezmu za zbraň.Granátomet a brokovnice sic dělájí velkou paseku,ale jsou moc těžké.Nakonec se rozhodnu pro SMG M7 zkusím ji a pak si jí pozorně prohlednu.Vezmu si ještě náboje když zjistím že si Douglas zabral sniperku a tváří se jako by to byla ženská.
"Budeš z ní střílet nebo s ní spát?"uvědomím si že jsem to řekla nahlas a tak si upnu pásy s naboji chytím svou novou zbraň a rychle běžím do doků.Tam už na nás čeká osobní loď která nás má dovést k tomu velkému šutru.
Jo a já pak štípnu loď a odvezu je odsud.Dejte si sedadla do vodorovných poloh,připoutejte se a nekuřte.
Usměju se vběhnu do lodi,naskladám se do bedny a zatím co se uzavírá skládám věci kolem sebe.
Jo proto jsem si vybrala SMG nevím jak bych sem cpala tu poloautomatickou pušku když tu jsme naskládání jako sardinky.napadne mně když se ozve hlas Siriny.
A kdo vůbec vymýšlel jméno týmu?No to je jedno.Nervózně ťukám prstem o přilbu(protože jsem zvyklá pořád něco dělat a když to nedělám jsem nervózní)a sleduju různé kontrolky když tu se opět ozve hlas Naomi.
"Jo slyším tě nemusíš tak křičet nebo hodláš protivníka uřvat?"Měla bych se omluvit Douglasovi za tu poznámku o sniperce?Ale představa jak leží se svou sniperkou v posteli mně pobaví tak že vyprsknu smíchy.Navíc kvůli té dlouhé hlavni se teď asi necítí zrovna pohodlně.

Hračky!

Můstek
No super, víc narychlo to nešlo?
pomyslím si smutně, zatímco za běhu pohlédnu na naši zpáteční letenku.
Zdravím,
prohlásím na Adrianu, vyrážejíce z místnosti.
No musím říct, že většina lidí by byla asi naštvaná, ale mě i docela pobavilo vidět pohledy ostatních, stejně jako jejich snahu se horem pádem dostat pryč z cesty té dělové kouli co si říká Naomi.

Zbrojnice
Jakmile vběhneme do zbrojnice, Isaac popadne brokovnici s granátometem a Douglas (překvapivě) sniperku, což si vyžádá Adrianin docela vtipný komentář. Mírně skloním hlavu, aby nešly vidět pozvednuté koutky mých úst. Kouknu po děvčatech, co za zbraně si vybraly a mírně si povzdechnu.
Samozřejmě, koho by zajímalo jak misi splníme!
pomyslím si, hledajíce pár určitých věcí. A najdu je. Pistoli si připnu k levému stehnu, smg na pravé. Dále polo-automatickou pušku do rukou. Narozdíl od ostatních však vezmu něco navíc-omračující náboje. Když Johníka nemůžeme zabít, tak ho alespoň zneschopníme, jako to na první misi udělali nám, dokonalé. No ne?
Kromě těchto nábojů si však pochopitelně vezmu i normální munici, brzy připnutou na zádech, dva flashbangy a granát, ty připnu k pasu.

A to už běžíme k našim ,,cestovním bednám", které nás tam dostanou. Jakmile se posadím, položím pušku tak, aby mi příliš nepřekážela a rozsvítí se mi kontrolky na helmě, o pár sekund později se ostatní začnou dohadovat.
Chjó,
pomyslím si, vytahujíce tlumiče.
Ale no tak! Tohle nemáme zapotřebí, mimochodem nasaďte si laskavě tlumiče už teď, během akce na to už nebude čas. Jo a Isaacu? Ocenil bych, kdybys do okamžiku prozrazení používal pistoli, nenadělá to tolik randálu jako výstřel z brokovnice nebo výbuch granátu,
prohlásím, sám se řídíce svou radou si přidělám první z tlumičů k pistoli.

V bedně

Už tak dost otravnou situaci ještě více znepříjemní ustavičný kecy vostatních z Noble týmu.
Podařilo se mi vytáhnout jak mačetu tak i brusek, a nyní se brousím mačetu, aby byla ostrá jako ještě nikdy. Něco mi totiž říká že todle se pokazí, a ostrej nůž je vždy skvělá věc.

Helmice, a senzory v ní ukázané mi dávají aspoň nějaký světlo abych mohl brousit dlouhou čepel (cca 35cm dlouhá čepel, 15 cm dlouhý jílec). Granáty a zbraně jsou na místě, když mi ovšem Taka poví o tlumičích znechuceně zavrčím, ale rozkaz je rozkaz. Jedinej rpoblém je v tom že teď v uzavřený bedně kde sem nasoukanej žádnej nemám.
Zapnu popuzeně vysílačku a promluvím do ní.

Tako, přecházím na protokol CF-002, budu bojovat s nožem. Až budem na místě, nějak si poradím. Ale kvéry už jsou zajištěný a připravený. A vůbec, vzal si nějaký oslepující granáty ? Já mám jen dva. Jo a pokud můžu, navrhuju nejen vopatrnost, ale taky hodnocení okolí. Jeden na vobrovskej šutr a i když je prolezlej rebelama, musíme vočekávat že skenery nezabraly všecko vevnitř. Myslím si že ti tam budou mejt dost silný kvéry, aby nás sundaly na potkání. Isaac konec.

S tím zmlknu a dál brousím mačetu.

Na misi, yahooo!

Po nějakém tom dohadování na můstku, které přeruší velice špatná zpráva, se co nejrychleji snažíme přesunout na místo, kde začne naše misi. K bednám. Jelikož se běží v místech, kde je hodně lidí, brzy se dostanu před všechny ostatní. Prodělal jsem speciální trénink na atletické disciplíny a také Parkour a jeho odnože. Takže není problém, ještě ptoom co nás vylepšili, se proběhnou chvíli po zdi nebo proskočit mezi překážkami. Když se však dostanu ke zbraním, začnu vybírat. není to tu nic moc, a tak nakonec sáhnu po dvou SMG, které si hodím na záda, dvě pistole (základní + další), které si dám za opasek. Potom si ještě vezmu dva obyč granáty, dva flash a jednu dýmovnici. „Noble 3 připraven!“ zakřičím a vlezu do bedny.
Není moc prostorná, ale bude to muset stačit. Ještě před akcí ne všechno namontuji tlumiče a pokud to jde, tak u SMG zasunu pažby.
„Můžete dejchat?“ zeptám se do vysílačky. „Hlásím, že u mě je to dobrý. I když trochu těsno...“ dodám. Sakra, tohle bude sranda! Konečně akce a ne jen teoretické znalosti z dějepisu či cvičení v posilovně nebo v ruchu kosmické lodi. Konečně pevná půda pod nohama! Yahoooo! „Jo a jinak já mám dva oslepováky...“ dodám ještě nakonec. „007; Noble 3 konec!“

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
9:37 | nákladní prostory Transportéru Surius IV

Transportér vyrazil z doků lodě Spirit of Fire a zamířil kurzem k nejbližší kolonii. Po vašem rozhovoru (můžete dál vykecávat, ale pak vás přeruší) se na displeji dole v levo objevila modrá tečka, někdo se připojil a chce něco říc. přitom tečka nebyla podepsaná jak tomu býví když mluvíte mezi sebou (např.: • Noble 5). V reproduktorech zazněl mužský hlas a řekl:
Hladina kyslíku v nákladovém prostoru 2 normální, gravitace normální, vše vypadá skvěle...
V tom vedle puntíku naskočil podpis "Amn. Zak G.". Pro ty co si otevřeli jeho složku, která se sama nabízela vedle jeho jména, zjistili jste že aktuální umístění je transportér Surius IV, s dobou startu schodnou s vaším. Takže je to váš pilot.
hale už jsi nahlásil to těsnění ?
ozve se najednou zase Zak
Jooo .. ale vyhnali nás ještě než ho přinesly
objeví se nový člen komunikace, podepsán jako "Amn. Forshua A."
netušil jsem že kontroly nákladových prostor dělaj takové lodě
po chvilce dodá Forshua a s ironickým zachechtnutím mu odpoví Zak
heh .. hold vláda neví co by dělala. to je biliarda sem biliarda tam a co se ve skutečnosti stalo ? HOVNO ! pak následuje rozhovor o tom jak vláda utrácí strašný peníze do cvičení vojáků a výrobu lodí, přitom občany nechává o bídě... podle všeho je signál jednosměrný, vy je slyšíte oni vás ne

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
10:14 | nákladní prostory Transportéru Surius IV

... a tak ti říkám, Fred .. no ten z kongresu ten podepsal paket ...
hale co to je ?
.. netuším, vypadá to na loď ..
bože ať to nejsou rebelové, podle scanu je to transportér ... bez ID
nastává chvilka odmlčení a pak hlasité funění do mikrofonu
ZAVOLEJ POMOC !
Loď se znatelně nakloní jak prudce mění směr a je cítit i zrychlení
Blíží se ! 4 tisíce kilometru ! ... 3 tisíce ... 2 tisíce ! ...
pak lodí otřese silný náraz a i přes tlusté stěny beden je slyšet mohutný výbuch a řev unikajícího vzduchu do vakua, pak naprosté ticho.
ZABARIKÁDUJ MŮSTEK ! .. TADY TRANSPORTÉR SURIUS IV ! SPIRIT OF FIRE OZVĚTE SE ! BYLI JSEM PŘEPADENÍ ! POMOZTE ! v vysílačce bylo slyšet i druhého muže jak hlasitě nadává a snaží se přesouvat něco těžkého po zemi, ovšem vše je přerušeno explozí a zmámím řevem dekomprese. Obě tečky zhasnou a nehlásí žádný signál.
Chvilku na to se vypla gravitaci a nepohodlí v bedně se 100-násobilo, přes stěny beden uslyšíte jak někdo přejel něčím kovovým po stěně krabice a pak kovové cvaknutí. krabice se prudce pohla a pokračovala neznámo kam, až znovu někam dosedla a gravitace se zase zapla. Elektronický zámek na bedně začal hlásit dýchatelnou atmosféru mimo bednu. bylo slyšet tlumené těžké kroky okolo beden, na lidské až moc těžké, nejspíše 2-nohý stroj, taky bylo slyšet občasný křik lidí, jak na sebe něco pokřikují (nahoru, stůj !, můžeš ...).
po 20 minutách povyk skončil a bylo naprosté ticho, jen hučení motorů které musí být někde dosti poblíž narušovali ticho. ty taky upozornili na příchozí zrychlení když zahřměly a loď vyrazila vpřed. . .

To nám to pěkně začíná

Být narvaný v bedně má tři nevýhody.
První je naprostý nedostatek prostoru.
Druhý je že tam je nuda.
A třetí je, že když uvolníte plyny, máte pocit že se dusíte ve vlastní šťávě.....

Mačeta už je tak nabroušená, že by snad mohla i prorazit dvojtej pancíř tanku (což není pravda). Nyní si hezky leží v pochvě a já se dál hrbím ve své bedně.
Potom se mi na helmici zapnou první komunikační kanály, které jen ignoruji.
Až se objeví něco zajímavého dá mi velitel vědět. Nebo aspoň nato spoléhám.

Mezitím si představuji, jaká nová nebezpečí, protivníci a zbraně nás čekají.
Mozek mi zabloudí nad otázkami jako, "Co rebelové udělaly ?", "Proč se ještě nevzdaly", "Jaký krásný stroje, kvéry a jiné vybavení tam budou mít ?".

Todle vše se mi vrtá hlavou, ale nakonec to přeruší ruch, co uslyším ve vysílačce.
A potom příjde ta exploze.

V hlavě se mi ozvou dva hlasy. Jeden jenž pustě kleje, a druhý co řve jak smyslů zbavený.
Když se ozve exploze moje bedna se převrátí a já narazím helmou do boku bedny.
Zasra......piloti ! ROzbiju jim lebky, rozřežu je ! Parchanti jedni neschopný !

Řvu v mysli vzteky, ale jen opatrnost a přimáčklá hlava ke stěně bedny.
Když se ovšem stlačí vzduch v vakuum se poruší, tak se tlak v bedně zvedne natolik, že se málem udusím.
Cítím, a slyším jak na stěnu bedny něco.....nevím co. Těžko se to popisuje, ale dost mně to štve.

Potom se vyhodí, a zase nahodí gravitace, a já díky bohu přistanu zpátky tak, že mám hlavu nahoře.
Ať už tam jsou venku piráti, rebelové, ufoni nebo piloti, já je rozbiju na kusy !
Zavrčím v hlavě.

Potom se stane několik věcí naráz,m něco mně zvedne i s bednou, příčinou čeho se opět praštím do hlavy a zavrčím znova. Už mi opravdu dochází trpělivost.
Nejen že mně sem rvaly. Nejen že se tu nudím, ale voni mně mlátěj vodněkad vodkaď na ně nedosáhnu.

Když opět přistanu na zemi, vydechnu úlevou a začnu čekat dokud není ticho. Vydržím to přesně dvacet minut. Dvacet minut. ALe teď už musím prostě ven......
Zapnu vysílačku a promluvím na velitele. Hlas mám tichý, ovšem tak ostrý že bych jím mohl krájet lidi na kusy.
Šéfe, buďte v bednách, du ven, podívám se jest-li je čistej vzduch.

S tím se opřu a jednu stěnu abych mohl vytáhnout mačetu a pomalu a potichu otevřu víko od bedny....
Tak se ukažte vy sráči....

22. Června 2504/dle normalizovaného civilního kalendáře
9:31 | asteroid Yoshimura

Budík na stole vedle postele začne otravně pípat a donutí tě otevřít oči, u tebe leží tvuj BOYFRIEND (detaily si nech pro sebe =D). Je čas vstát a začít BOSSovat.

když si byl zrovna na kraji postele s úmyslem nadat papuče, na dveře zaklepal jeden z správců skladu a přes dveře ti oznámil že se blíží loď s kořistí. za chvilku bude vyložená a seznam budeš mít na stole. Dneska máš standardní den, 2 projevy v atriu, jeden za 2 hodiny a další večer. Časem se na to neustále přibaluje něco, protože být rebel není nejednoduší, denně kolem prolítají hlídky a tak město každou chvilku utichne a celé zhasne, aby se schovalo před scanery a v případě že je to vážný, vydáš rozkaz zapnout "fake atomovku"

jak vejdeš před dveře svého pokoje, hned se k tobě přiřítí jeden od radarů, že na dálkových scanech našli nějaké rušení.. ale muže to být jen anomálie

22. Června 2504/dle normalizovaného civilního kalendáře
9:31 | asteroid Yoshimura


Budík mi na stole zazvonil mnou předdefinovaným tónem, byla to stará písnička o pohodě a lásce. Okamžitě jsem zmíněnej budík vypnul, neboť jsem tu melodii nesnášel a jedinej důvod proč jsem jí stále měl nastavenou tak bylo kvůli Orpheovi. Orpheus byl ten nejlepší přítel kterého si každý člověk mohl přát, nejenom že byl velmi pozorný přítel, ale také velmi dobrý střelec, a to nejen ze své pušky, neboť šípem lásky zasáhl i mé srdce. Byly jsme spolu již 5 let, a po nocích jako byla tato jsem se prostě nechtěl zvedat z postele, místo toho jsem se přitulil ke svému příteli který jen zamumlal ze spaní a spal dál, po té mi ale došlo že bude spát ještě nejakou chvilku a že probudit ho polibkem asi nemá smysl. Po chvilce jsem se tedy rozhodl zvednout a obléct, moje uniforma standartní zelené barvy byla zdobená několika medailemi, jedna z nich byla falešná a druhou jsem koupil od opilého vojáka který neměl peníze na další pití, a třetí z nich byla samozřejmě medaile s duhovým ocáskem.

Po té co jsem si nasadil kanady mi zaklepal na dveře maniak který mi sdělil že přiletí loď s kořistí a seznam že prý budu mít v kanceláři na stole
"a tos mi to nemohl říct přes interkom?!" zaťukal jsem si na čelo, nemusel bych běžet ke dveřím bez kalhot, ale jak se zdá, poslíček nebyl nijak pohoršený, což buď znamenalo že jsme na "společné lodi" nebo jsem neměl kalhoty na sobě již častěji, což by nemsuelo být daleko od pravdy neboť jsem byl velký fajnšmerk co se alkoholu týče. Říkám si že by mohlo být nejlepší vyrazit do své kanceláře a zkouknout seznam abych se ujistil že je vše jak má být, nejdřív se však ozbrojit. Ke svému pasu připnu pouzdro s velmi nestandartní pistoli ještě nestandartnější ráže. 9.2 milimetrový Podbyryn ruské výroby. Ještě před tím než opustím místnost, neodolám pokušení a svému milenci vlepím hubana plného lásky. Po té vyrazím do své pracovny, kde si jako vždy hodím nohy na stůl a začnu pročítat seznam, nic moc zajimavého nám hoši nevezou a tudíž s prodejem nebude moc velký problém. "Dnešek bude pohoda" prohlásím si pro sebe když přiběhne chlapík že na dálkových sensorech je anomálie.
"To tady už jednou bylo, naposledy to byli pašeráci alkoholu!" pomyslím si a už myslím na ten náklad alkoholu který na mě bude čekat.
"Řekni mužům ať se připraví, nejspíš jsou to zase pašeráci alkoholu, a připomeň jim že desetina toho co ukořistíme jde k nim, tak ať se snaží" řeknu a pak se opět zamyslím. Bylo jisté že dnešek opravdu bude výborný, tedy až na proslovy, očividně za chvilku jeden a večer taky jeden.
"Naštěstí mám slíbenou "povinnou přestávku" od Orphea...
Nikdo se nemá tak dobře jako já!

Nečekané překvapení
Z dalších úvah mně vyruší hlas našeho velitele.Zatím co se ostatní baví vytahuji tlumiče a nasazuji si je na obě své zbraně.Během výcviku jsem se naučila mít vše potřebné hezky u sebe.
Jakmile odstartujete není čas se vracet pro zapomenutý kartáček.Usměju se a pak naučeným pohybem zapnu vysílačku.
"Tady Adriana hlásím že tlumiče jsou namontované a zbraně zajištěné a připravené.Jinak k dalším otázkám.Ano Paule jsme tu jako sardinky,ale vzduchu je tu dost.Ale radím zdržet se určitých tělesných pochodů nebo to budete muset dýchat.Isaacu já mám taky tři oslepující granáty.Jo a Tako já si nezačala.Adriana konec."
Když domluvím začnu bubnovat prsty o kolena v rytmu vlastní melodie.Transportér mezitím vyrazil z doků lodě a cesta začala.Zrovna k bubnování přidávám i trháni rameny když v tom uvidím že se se mnou chce někdo spojit.
Ne tohle je jiné je to pilot.Skvělé budou nám pouštět film abychom se nenudili.
Přestanu s bubnováním pokusím se o pohodlnější pozici a zaujatě naslouchám.Proto když se dozvím že jde o loď bez ID tuším že nastanou problémy a tak se zapřu rukama o krabici hned jak ten muž začne řvát do mikrofonu.To chce klid a duševní zdraví. Nasledně loď zrychlí a má bedna sebou začne házet což přeruší další mé poznámky.Pak uslyším silný náraz bedna poskočí a div mi nevrazí mou SMG do břicha.
Dobře omlouvám se snad jsem zase tolik toho neřekla.Když pak znovu uslyším hysterický hlas toho prvního muže docela mně to pobaví.Spirit of Fire nám nepomůže ze spousty důvodů.Pak se však ozvou dva zvuky které způsobí že mi úsměv zmrzne.Byl to výbuch a dekomprese,obě tečky zhasly a objevil se mi nápis Signál ztracen.Takže jsme v prdeli.Pak se vypnula i uměla gravitace a já zjistil že teprve teď jsme v prdeli.Když se gravitace opět zapne zjistím že mimo bednu je dýchatelná atmosféra a taky uslyším hlasy a nějaký dvounohý stroj.Po dvaceti minutách vše ztichne a já vnímám hučení motorů a typický rázový zvuk který značí zrychlení.Jako pilot jsem se naučila všímat si podobných věcí.Pak zaslechnu Isaaca.No,proč mně to nepřekvapuje.Povzdechnu si a zapnu vysílačku:
"Tako tady Adriana.Navrhuji abychom šli ven všichni tím zvýšíme naše šance v případně útoku."Nato začnu znovu kontrolovat své zbraně a vybavení a čekám co na to Tako řekne.

Mise začíná!

Krabice
Jako malé děti,
pomyslím si, když Adriana prohlásí klasickou větu ,,já nic". Každopádně si uvědomím, že Isaacovi dlužím odpověď, proto prohlásím:
Já osobně mám flashbangy jen dva.
O svém malém triumfu v podobě speciálních nábojů neřeknu nic, pouze vysunu zásobník ze svého SMG, nyní již s tlumičem. Následně vložím jiný, ovšem tentokrát se znehybňujícím gelem. Jakmile však toto dokončím, málem vystřelím z bedny po ozvání se neznámých hlasů.
Sakra chlape uklidni se!
seřvu sám sebe, načež se pokusím uvelebit své tělo lépe. Beznadějně.

Začátek mise
No konečně,
pomyslím si, když se konečně nahodí umělá gravitace. Osobně mne dosavadní únos beden nijak zvlášť nevyvedl z míry, vše je určitě perfektně naplánováno. Po nějaké době se ozve Isaac, chvíli nato Adriana.
Adriana má pravdu, jdeme všichni,
prohlásím, vylézaje s bedny. Naštěstí tady nikdo není, proto se přesunu k východu z místnosti a opatrně nakouknu za roh, připraven kohokoliv zastřelit. Pokud tam nikdo není, počkám až všichni vylezou z krabic a připojí se ke mně.

22. Června 2504/dle normalizovaného civilního kalendáře
10:11 | asteroid Yoshimura

Típek od scenerů přikývl na souhlas a jak rychle se objevil tak taky stejně rychle zmizel. Teď máš chvilku klidu, ovšem za 9 minut máš v atriu uprostřed města. Celé město uprostřed asteroidu bylo rozlezlé po stěnách a uprostřed bylo místo, ve kterém byl zavěšená obří plošina s záhonky a mezi nimi i atrium. Na plošinu se dá dostat 5 mosty a 2 výtahy ze všech možných směrů. Přitom pod plošinou byli generátory a veškeré pomůcky na přežití, jako čističky vody a vzduchu, generátor gravitace a další udělátka. Tvoje kancelář je ve stejné výšce jako plošina a hned vedle ní vede most na plošinu. Všude je vidět pohyb, jak někdo někam de buď sám nebo s nákladem v podobě beden. Obří mraveniště co vzdoruje vládě a žije si jak chce.

¨ Tears To Shed

Nejdřív ze všeho jsem ohmatala vnitřek svého kovového sarkofágu. Hledala jsem prsty nějaké spoje, nebo hrany, abych poznala, kam až můžu vytáhnout hlavu, aniž bych se prozradila duněním kebule o krabici. Moc místa tu není.
Teprve teď si uvědomuju, že jsem si nevzala moc pro boj efektivních věcí - hlavně věci jako jsou umrtvovadla i šití a svorky, kdyby bylo zranění tak vážné. Vše jsem brala automaticky, bez přemýšlení, protože mě vycvičili především jako medika.
S velkými obtížemi se vyšvihnu do kleku, abych si mohla přidělat lékárničku na bok. Byla zvlášť, ale technicky vzato patří k mému obleku. Je světle modrá a vůbec nevypadá tak, jak jsem zvyklá. Zkusmo na ní zaťukám nehty, abych se dozvěděla, že i ona je opancéřovaná.
Musím říct, že ti z ODST jsou dost precizní.
Pomalu cpu do jednotlivých zdířek vše, co budu potřebovat, tak, abych si nenabodla Stříbrného krasavce - můj první skalpel - do ruky, až ho budu potřebovat. Když o tom přemýšlím, ve chvíli krajní nouze bych ho mohla nabodnout do někoho jiného.
Kolik mám celkem skalpelů? Co - dva? A je tu aspoň něco na sterilizaci?
Zdebilněná z ošetřovny, kde mě vlastně naučili všechno, co umím, prohledávám lékárničku.
Ve tmě dost špatně vidím, co všechno jsem naházela dovnitř, protože jsem věci nenacpala do lékárničky rovnou. Jen je popadla do náruče.
Tyjo, mám docela štěstí, že jsem neublížila při běhu sem.
Přepnu přilbici na noční vidění, což mi nevyhovuje, takže nakonec zapnu senzory, co jsou rovněž na přilbici. Hned je vidět o hodně lépe a "práce" mi jde rychleji. Horší je zjištění, že jsem si nevzala žádný granát. Měla jsem dojem, že nějaký beru, ale nejspíš jsem hrábla po něčem jiném.
Mám tu nůž, lékárničku, munici, tlumič a samopal.
Po chvilce prohrabováním se mezi lahvičkami s anestetikem ještě najdu flashbang.
Jeden. Slovy JEDEN.
A když už jsme u toho, kam sem do háje ten tlumič dala? Vím přesně, že ho mám, jenom kam spadl...... no, teď to stejně není důležité.------
Narvu fashbang na cvoček u pasu a schovám nůž.
Seš takový debil, Naomi nadávám si. Nejen, že nevezmeš žádný pořádný zbraně, ještě zapomeneš na skalpely.
Totiž, tuhle výbavičku normálně ve zbrojnici nenajdete. Počítala jsem s tím, že až to začne, možná nebudu mít čas běžet do pokoje pro lékárničku a tak jsem si jí připravila už dopředu. Pochopitelně jsem zapomněla na některé důležité věci. I když zas tak důležité nejsou, jestli se dostanu k zapalovači. Oheň vypálí bakterie a skalpel bude zase sterilní. Kdybych tu měla vodku, šlo by to i bez ohně...
Není kouře bez ohýnku


Trochu jsem se zamyslela. Když si konečně uvědomím, že na mě Isaac a Adriana mluví, už jsem zase přepnula přilbu, takže vidím velké kulové. Oči se snaží přivyknout tmě.
Noble 2 -> Issacovi, Adrianě: Co…? Já přece neř- najednou si něco uvědomím a kouknu do nastavení.
Hele, hlasitost na maximum…
Praštím se do čela. Tedy vlastně do přilby.
Tak jo, sorry. Je to teď už ok?
Nemám chuť se hádat. Jsem dost apatický člověk. Krom toho, vskutku to byla moje chyba a není nic horší ho, než když: "Si uprostřed hádky uvědomíte, že nemáte pravdu." Měla jsem se na to podívat před cestou, ale co. Teď už je to jedno.
Mlčky poslouchám, než se ozve Taka. Váhavě a zároveň omluvně se usměju: Noble 2 -> Veliteli: Pardon, Tako, má chyba. Rozkaz!
Tlumič se nakonec válel ve stínu levého rohu, takže jsem si ho nejprve nevšimla a musela kolem sebe tápat rukama jako slepec. Jakmile jsem ho objevila, našroubovala jsem ho na samopal a ten vzala do ruky pro případ, že bych ho nějak extra rychle potřebovala.
V duchu dál rozvíjím Adrianinu poznámku o uřvání protivníka k smrti. Kdybych to uměla, nastavím na přilbě venkovní reproduktory tak, aby přeměňovaly proudění mého hlasu ve vzduchu na tlakovou vlnu. Jen jednu chybu to má - neumím. A nemyslím si, že bych to dokázala sestrojit teď, tady v naprosté tmě, i kdybych to uměla. Krom toho si nejsem ani jistá, jestli to vůbec jde. Asi by to nemělo účinek. Je to vůbec hloupost.

Opřu se zády o chladivý kov a dívám se před sebe. Ne, že bych toho moc viděla. Chtěla jsem poslouchat ostatní sparťany, ale místo toho slyším mužský hlas.
hele už jsi nahlásil to těsnění?
Překvapeně po tom prohlášení nadzvednu obočí. Ono nám tu netěsní těsnění? A proč to teď vůbec ře-
Tečka se změnila na jméno Zak. Nechám si otevřít složku, co se u toho jména objevila a snažím se zjistit, jak se dostal do našeho rozhovoru. Zjišťuji, že je to pilot a ušklíbnu se.
Do rozhovoru vstoupí druhý muž. Rovněž on je pilot.
Ani nedutám a jen poslouchám.

The mask of the Red Death*
V tuhle chvílí se klidné krafání dvou kámošů změní na hysterický jek. Zamyšleně poslouchám, do chvíle, co se moje krabice zprudka pohne a i se mnou se někam odkutálí. Loď totiž zrychlila. Na chvilku ztrácím pojem o tom, co je dole a co nahoře. Moje tělo sebou hází jako hadrová panenka.
Mám nohy nad sebou, stočené do krkolomné pozice a díky něčemu se moje nepodholí ještě zvětšilo. Na chvilku mám pocit, že moje plíce váží tisíc kilo. Pak se to trochu zlepší, ale ne díky neschopnosti těch dvou.
No do hajzlu… někdo nahodil gravitaci. Co se děje?
Nastává zmatek. Snažím se nevydat ani hlásku a srovnat si, co se asi stalo. Sázím na rebely. Jiné vysvětlení mě totiž nenapadá.
Slyším Isaaca. I Adrianu a Taku.
Když se ale pokusím dostat ven, zjistím, že to nejde. Vyhoupnu se na špičky a celou svou vahou zatlačím rukama proti podlaze, nohama proti stropu. Otočím se a zkusím to obráceně, ale stejně se nic neděje.
Noble 2 -> Veliteli: Tako, mám tu problém. Nemůžu se dostat z bedny. Nevím, jestli to je nějakou chybou v zámku, nebo co. Opakuji: SAMA se ven nedostanu! Žádám instrukce. Nebo třeba pomoc.
Myslím, že to je to jediné, co můžu nyní udělat. Čekat. A ačkoliv se ta moje ironická poznámka o rakvi začíná svým způsobem vyplňovat, jsem naprosto klidná. Protože mám v ruce samopal, který s velkou chutí provrtá kohokoliv, kdo by se mi pokusil ublížit.

*Allan Edgar Poe

Home Sweet Home

jeden pohled z okna mi stačí abych se ujistil že bojuju za správnou věc, i když to nedělám nejčestnějším způsobem. Věřím že jsme dosáhli jediného stupně volnosti kterého se vůbec dosáhnout dalo, neboť vláda nás utlačovala již hodně dlouho, a tudíž dostala to co si zasloužila, nespokojené občany kteří odcházeli k nám. Byl jsem hrdý na to že odcházeli zrovna k nám, neboť to znamenalo že jsme byly ti nejlepší.
"A přesně o tomhle bude můj proslov, doufám že jsem si ho zapamatoval správně."
pomyslím si když se koukám z okénka, kde se davy lidí už připravují na to že jim to všechno povím. Nebylo mnoho vůdců co chtěli svému lidu říct jak moc se díky nim přiblížili ke svému vysněnému cíli kvůli kterému tu vlasntě všichni byly. kouknu na hodinky a už vidím že je pomalu čas, pět minut na to abych přešel můstek, odkašlal si a všem řekl jak jsem rád že s nimy pracuju, a abych jim také oznámil že se nám opět povedlo vybojovat si kousek svobody. V tu chvilku mi ale zabzučí osobní komunikátor, jen jedna osoba v tomhle sektoru má druhý, a tou osobou je jen a jen můj Orpheus...
"Tak jak si se vyspal zlato?" odvětím ihned jakmile přiložím komunikátor k uchu, díky zvuku vím že je ještě velmi rozespalý, což se po jeho včerejším výkonu dá pochopit...
"Ty už pracuješ mazlíku?" Zeptá se mě, zatímco je v pozadí nějaké šustění, což znamená že ještě před tím než si nasadil tryčko, mi zavolal.
"vždyť víš že mám proslov... jestli chceš jít se mnou, máš celkem 2 minuty na to abys sem doběhl." Řeknu mu s pobaveným tónem, neboť vím že vzdálenost mezi kanclem a mou milovanou druhou polovičkou nelze normálně zdolat do dvou minut. Nikdy se to nikomu nepovedlo, samozřejmě Orpheus nebyl jen tak někdo.
"Hned tam budu." prohlásil a já zapnul stopky. Doufajíc že tentokrát překoná svůj rekord minuta čtyřicet sedm vteřin... Já už jsem si k pasu připínal radiovysilačku která mi dovolovala promítat svůj hlas do celé Yoshimury. Když ho dopnu, rozletěj se dveře do místnosti a já instinktivně stisknu stopky abych přestal měřit čas. už už je zvedám k obličeji abych se podíval kolik na nich je, když mi někdo zakryje oči.
"Nejdřív se podívám já" prohlásí svým sladkým hlasem a já zvednu stopky k jeho očím... Soudě dle jeho povzdechnutí, se mu to zřejmě nepodařilo, sundá mi jeho ruce z očí a já se podívám na to kolik tam má. Stála tam minuta čtyřicet sedm, stejný čas jako posledně
"Doufal jsem že se zlepším" prohlásí zklamaně, načež mu dám pusu s tím že
"Pro mě si stejně nejlepší" jenže v tom už hodinky hlásí že mám vylézt na podium, tolik práce a tak málo času na svého přítele, tak strašný je úděl velitele Yoshimury.
"Musíme jít" řeknu a on jen přikývne, ví že nebude muset nic říkat na proslovu a že je tam jako bodyguard a také jako můj partner, vždyť i samotný král sedával vedle královny, a tudíž i já se postavím vedle svého krále a pronesu proslov na který všichni čekají...

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
10:16 | skladiště Rebelské základny

//kdo nenapsal, má smůlu//

Noble 1 vylezl z krabice, hned za Isaakem co už šmejdí kolem čerstvou krev. Skladiště je velký zhruba 50 na 20 metrů a všude jsou vyrovnané bedny v řadách. Po bocích skladiště jsou dvoje dveře, z toho jedny jsou pro lidi a druhé pro docela velké stroje (4m). u stropu skoro každých 5m je mříž od ventilace (strop je 5m nad zemí - dá se tam vylést).
dále je v jednom rohu schovaná ještěrka. Tenhle stroj je docela tichý a velmi mrštný. Na nastartování nepotřebujete žádný klíčky.

všude okolo skladiště je slyšet hukot lidí, kolem vás musí být obří město

Na lodi

"Tlumiče?" Pozriem na sniperku, ktorá sa aj tak ledva zmestí do bedne. "Eéh to bude trochu problém." A granáty. Granáty? Žiadne nemám. Toto bude veľmi, veľmi zaujímavá misia.

Tak trochu driemem. Hlasitosť ostatných som si znížil na minimum aby som nemusel počúvať tie ich nekonečné hádky. Čas sa strašne vlečie, ale včera v noci som takmer nespal, takže trocha odychu príde vhod...
Strhnem sa, keď započujem výkrik "Privolaj pomoc." Hlasitosť vrátim do normálu a vtom už loďou otrasie prudký náraz a je počuť nejaké výbuchy. Takže sú tu...
Snažím sa ignorovať krik nášho pilota a jeho podriadeného a radšej sa sústredim na to, čo sa deje okolo mňa. To sa však moc nedá. Zrazu sa vypne gravitácia a ja sa začnem v debne všeliak točiť. Po dobe, ktorá sa zdala nekonečná konečne debna aj so mnou niekam dosadne.

Potom, čo hluk v okolí utichne sa ostatný, aspoňtý ktorí môžu snažia dostať von. Ale ja nie. Aj cez všetko nepohodlie si ešte chvíľu sedím v debne. Keďže ostatných nikto nezbadal, napokom sa odvážim výjsť aj ja. Zatlačim na veko a súčasne zmáčknem tlačidlo na otvorenie. Z debny vypadnem a prudko narazím na zem. Pád zo štvormetrovej výšky nie je nič vážne, ale zabolí to. Kývnem ostatným, čo sú už vonku na pozdrav, skontrolujem zbraň či sa pri páde nepoškodila, nasadím tlmiče jak na sniperku tak i na pištol a potom sa rozhliadnem okolo seba.

Skladisko je dosť veľká miestnosť, ktorá má naštastie iba dve vchody. "Hej, musíme pomôcť tým čo sa nevedia dostať vonku. Niekto zoberte tú Jašterku a zbytok chodte strážiť vchod pre vozidlá." Ja sám sa s pištolou v ruke oprem o stenu pri vchode pre ľudí.

Skladiště

Jakmile vylezeme z bedny, Douglas se ujme slova těsně přede mnou. Kývnu na něj a otočím se na všechny zbylé:
Douglas má pravdu, ale uděláme to trochu jinak. Adriano, kryj vchod pro vozidla. Isaacu, popadni ještěrku a zkus mě vysadit na vrch té hromady.
Prohlásím, ukazujíce palcem za sebe. V ruce mám své SMG, ale náhle můj pohled ještě upoutá Douglas, s nenamontovaným tlumičem. Ukážu mu na sniperku:
Možná by sis ten tlumič měl nasadit teď, když to v bedně nešlo.
Koutky mi zacukají v náznaku úsměvu, pak se otočím k bednám a prohlásím do vysílačky:
Zkuste zaklepat na víka, ať vás můžeme najít, jdu se po vás podívat.
Za řeči ještě skočím na vidlice od ještěrky. Teď už jen čekám, až mne Isaac vysadí.

Skladiště
Zmáčknu tlačítko,pak zatlačím na krabici a vylezu ven SMG připravenou ustřelit prvnimu rebelovi který se mi dostane do rány hlavu.No možná mu ustřelím nejdřív koule a pak hlavu.Usměju se a rozhlednu se okolo,ale jsem jen v prvním patře takže to jde.
Hááánnn...hááá.
Vykřiknu v duchu což má spíš dodát odvahu mně než zastrašit ostatní a dopadnu na zem.Pak se rozhlédnu po ostatních a přemýšlím co dál.Už předtím jsem zaslechla že Naomi nemuže ven.
Jo šutr nemůže ven,teď by se ti hodila rozbuška co?
Ihned se za podobnou myšlenku pokárám protože tohle se mohlo stát i mně.
Neboj se šutre já tě odtamtud dostanu.
Všimnu si beden,obou vchodů i ještěrky.Mohla bych sundat její bednu a pak by to už bylo snadný.Pak se ozve Douglas a já si všimnu jeho sniperky která ještě nemá tlumič jo samá sniperka se tam stěží vešla a tak by si ho měl nasadit teď ikdyž jí asi hned moc nevyužije.Už chci Douglasovi říct svůj nápad když mně Tako předejde.Rozkaz je rozkaz zapnu vysílačku a řeknu:
"Rozumím Tako a přesunuji se ke vchodu pro vozidla."
Nato zaujmu pozici u vchodu pro vozidla a všimnu si Douglas udělal to samé u vchodu pro lidi ovšem svou sniperku vyměnil za pistoli.Zamávám na něj a pak zaujmu postoj připravená vystřelit zuby prvnímu rebelovi který bude tak hloupý a strčí do dveří svou hlavu.

V krabici

Po Takově rozkazu se uvolním ještě o trochu víc. Bude to v pořádku. Nenechají mě tu. Ačkoli i samotná představa, že by mě tu nechali, je absurdní, nemohla jsem se zbavit pocitu, že by se to mohlo - čistě mohlo - stát. Katastrofické scénáře jsem uzavřela pod pokličku vyrovnaného klidu. Fajn.
Rozumím odpověděla jsem a z krkolomné pozice se zhoupla do kleku. Poté jsem stiskla prsty do pěsti a dvakrát hlasitě praštila do krabice. Mohla bych využít sebevštčí sílu a stejně bych si cestu ven neprorazila, tak proč tu krabici šetřit.
Vzpomněla jsem si na thriller, co jsem kdysi, jako dítě, viděla. The Cube. Musela jsem se usmát. Už abych byla venku.
Už abych se postarala o svou práci..

Zajezdíme si ?

Kudlu v rukou postupuju skrze bedny, až mi dojde že tu nikdo není.
Tedy krom mého týmu.
Konverzace na komnetu slušně ignoruji a mlčím, mimo to si z bedny vytáhnu své zbývající kvéry, a nasadím si je na magnetické úchytky na zádech.
Přesněji dám tam granátomet. Brokovnici si pomocí pásku přehodím prostě přez rameno a nůž založím do pochvy na rameni.

Potom uslyším Takův rozkaz.
Chce po někom kdo je určen jen k tomu aby věci ničil, aby nějakou řídil ?
Pokrčím rameny. Rozkaz je rozkaz, a Taka mi to zadal zřejmě jen protože mi věří.
Zmáčknu komnet a promluvím, Rozkaz šéfe, Isaac je na cestě. Ale mám problém šéfe, tak trochu sem na Spiritu zapomněl tlumiče, takže mám jen věci co dělat fakt velkej hluk, jinak mám jen granáty a nůž.
S tím vypnu komnet a doběhnu až k něčemu, co vzdáleně připomíná "Ještěrku", ale je v tak hrozném stavu.....

Nacpu svou mohutnou postavu do sedla a zařadím páku, abych mohl jet dopředu.
Dojedu až k Takovi, a kývnu na něj ať nasedne na zvedací rampu.
Pomocí ovládání ho zvednu tam kam chce.

V případě, že by někde vešel dovnitř seskočím dolů z "Ještěrky" a vytasím z pochvy nůž, jenž mu hodím do hrudi, pokud budu míti štěstí, pokusím se mířit na hlavu.

Jinak jen slezu z ještěrky, třímajíc svůj nůž v pohotovosti, a čekajíc na další rozkazy.
Po chvíli zapnu komnet.
Veliteli, mám jít s váma ?

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
10:20 | skladiště Rebelské základny

Dle rozkazu Noble 1 se všichni rozmístili na své místa a začalo škatulata hejbejte se. Bedny byli plné a těžké a členové týmu rozházení v různých řadách, takže se muselo sundat i více beden, ovšem nakonec se povedlo a poslední člen týmu (Naomi) byl volný. Ovšem v tom se z chodby pro vozidla ozývat hlasy. V ruchu okolí nejdřív nebylo poznat kolik, ale nakonec z toho vylezli 2 mužské hlasy. nepochybně mířejí do skladu. není čas schovat rozhrabané bedny a ještěrku s bednou (už otevřenou s naomi) přímo před dveřma kamkoliv ujet nebo schovat. Pokud se Adriana koukala pootevřeními dveřmi, mohla zahlídnou 2 stíny, každý s hranatým předmětem o velikosti malé bedničky v jedné ruce a bezpochybně s helmou na hlavě. podle struktury stínu který trochu deformovala stěna s kabely to vypadalo že mají na sobě i nějaký silnější oblek a dost výrazný napěchovaný opasek s pouzdry.pak musela zalézt nebuď byli už na rohu chodby a mohli by jí zahlédnout.
JEN PŘIPOMÍNÁM: tohle viděla jen Adriana, musí to ostatním říci..
pro ostatní, Naomi už má volnou cestu ven, víko je otevřené a bedna na ještěrce.

Opět pohromadě-možný problém
Se znepokojením sleduju jak Isaac leze do ještěrky.Zrovna Isaac který má ze slova jemnost vyrážku.Ale podle Takova rozkazu se začalo v hledání Naomi a nakonec se to i povedlo.Naomi už je volná a bedna je na ještěrce.Vtom zaslechnu z chodby pro vozidla nějaké hlasy.Ihned se do ní podívám a pokusím se odhadnout kolik jich je,jsou to dva mužské hlasy a taky vidím dva stíny.Každý muž drží v ruce nějaký hranatý předmět o velikosti malé bedničky,na hlavě má přilbu a podle struktury stínu(který však trochu deformuje stěna s kabely)to vypadá že oba mají na sobě nějaký silnější oblek a dost napěchovaný opasek s pouzdry.Zalezu aby mně nezahlédli a mé prsty zabubnují na mé kolena jako vždy když jsem nervózní.
No tak jsou jen dva a nás je šest.A navíc jsme Sparťani.Ach bože uvažuji jako Isaac.Ten by na ně jistě skočil a rozpáral je svou mačetou.
Chci si přikrýt obličej,ale narazím na helmu a tak zapojím vysílačku a řeknu šeptem:
"Tako tady Adriana.Míří sem dva muži a každý drží hranatý předmět o velikosti malé bedničky.Na hlavě májí přilbu a podle struktury stínu(který ovšem trochu deformuje stěna s kabely)to vypadá že mají na sobě nějaký silnější oblek a dost napěchovaný opasek s pouzdry.Co budeme dělat?"
Pak čekám co mi Tako řekne a přitom přemýšlím.
Jdou sem a my nemáme čas uklidit ten bordel co jsme tu udělali když jsme hledali Naomi a ještě uklidit ještěrku zpátky na místo.Budeme se jich muset zbavit a pěkně potichu,ale podle všeho toho jejich vybavení to nebude snadné.Ale jsme Sparťani.

Hned dva noví kamarádi za cenu jedné nakládačky!

Zatímco Isaac pilně osvobozoval Naomi, já si zahrál na Takamana a jedním dobře mířeným skokem jsem doskočil k mřížím od ventilace, které se již o pár minut později válí na zemi. Já sám jsem si do ní mezitím vlezl se svou polo-automatickou puškou. No nehovím si v pořádku moc dlouho, jelikož Adriana si zahrála na posla špatných zpráv.
A sakra!
pomyslím si v duchu, přičemž rychle prozkoumám prostor pod sebou.
Chjo, proč já?
povzdechnu si, načež seskočím zpět na zem. Příjemný pád to zrovna nebyl, no zažil jsem horší. Bleskově začnu rozdávat rozkazy:
Isaacu dostaň se do ventilace nad vchodem, mříže hoď mi. Douglasi schovej se za nějakou bednu a buď připraven nás krýt. Adriano a Naomi lehněte si někam kde vás bude dobře vidět a dělejte omráčené (a nezapomeňte si nechat zbraně u sebe), s trochou štěstí se k vám rozejdou a Isaac na ně bude moci skočit. Isaacu, zkus nechat alespoň jednoho naživu, chci se ho zeptat na pár věcí.
Sám se rozeběhnu k ventilaci, připraven zachytit mříže, aby nenadělaly rámus. Pušku si opřu o stěnu a zajistím.

Jakmile mi Isaac hodí mříže, položím je na zem a svou zbraň uchopím za hlaveň jako basebalovou pálku a připravím se urazit s ní hlavu prvnímu rebelovi, který by náhodou uhnul Isaacovi.

Mám se fajn, je mi skvělej, jsem zdravý duch, ve zfetovaném těle....

Konečně.
Jediné slovo.
Jediná myšlenka.
Víc mne nenapadne. Nejspíš ani nebylo co víc si myslet, těžko říct. Já nevím. Ve chvíli, co se víko odklopilo, jsem nedokázala přemýšlet o ničem. V mém, jinak vytíženém mozku, bylo vakuu a mě nezbývalo nic jiného než jednat vycvičeně. Bezmyšlenkovitě. Přesně.
První z krabice vylézá natažená ruka se samopalem. Nehodlám si nechat ustřelit palici. Hned poté rychle vytáhlu hlavu a za ní zbytek těla.
Spokojeně musím konstatovat, že nevidím nic, co by mě nějak ohrozilo při velézání, proto šikovně vyskočím ven. Opravdu vyskočím, jinak se ven nedokážu dostat. Snažila jsem se nenadělat dopadem moc velký hluk, přesto se ozve tiché a přitom tuctové "bum", když se mé nohy dotknou podlahy.
A celou tu dobu jsem o ničem nepřemýšlela.

Radši to nijak nekomentuji.
Místo toho si vyslechnu Takovo rozkaz.
Schovat se?
No, rozkaz je rozkaz. Musím ale podotknout, že mě to nijak netěší. Nechám svou "tečku" (doufám, že něco takového šéf má) bliknout, aby bylo jasné, že jsem pochopila, co se po mě chce, a rychle se schovám za několik krabic. Popravdě, aby to, že jsem mrtvá vypadalo věrohodně, musela jsem spadnout. Proto jsem vystřihla ukázkový pád, pevně zavřela oči a chvíli hrála křeče. Nakonec jsem v nepohodlné pozici zůstala, přitom se z lekcí meditace pokoušela utlumit pulz a dýchání, aby nebylo snadno poznat, že jsem vlastně naživu. Tohle jsem, mám dojem, už trénovala. Několikrát. A teď je moje premiéra.
To ticho v mé hlavě je jako vyschnutí v krku.
Nepříjemné a já nevím, co s tím dělat. Prostě se nedokážu soustředit na pochod myšlenek ve chvíli, kdy se chystá něco... něco.
Nejspíš je to tak správně.
No, uvidíme.

Akce Nakládačka začíná
Sleduju jak Naomi seskakuje a připomíná mi to jak jsem musela nouzově přistávat a někdy se i katapultovat.
Jo to bylo něco.Zvláště když trefí loď ve které letíte tak se obvykle trefí...
Zavrtím hlavou je nás o dost víc a navíc jsme Sparťani a když budeme mít i moment překvapení bude vítězství naše.Ale to už uslyším Takovy rozkazy.
Nemám problémy se schovat,ale větší problém bude v tom zůstat nehybně.Jestli pak Tako ví co to je byperaktivita?
Pečlivě si vyberu místo pak zajistím pušku a pak se pokusím o pád.Vzpomenu si jak jsem se jednou vytřelila z lod a při pádu na strom si zlomila tři žebra.
Ono se to skoro vždy při katapultaci neobešlo bez zlomenin teda ze začátku.Pak jsem se naučila...
Sleduju jak Naomi hraje křeče a usměju se se.Radší bych někde čekala,ale rozkaz je rozkaz.Upravím si to jak ležím a dám pozor aby moje pravá ruka byla ve stejné pozici od mé pušky i od mého nože.
Douglas a jeho sniperka přijdou ke slovu.Jo a taky Isaac Tako řekl živého neřekl...
Stisknu víčka ještě víc,a snžím se uklidnit ale jde to ztěžka.
Tento plán je ... na tobě nezáleží ty jsi jen ... Mysli na něco jiného.
Pokuším si radši vyprázdnit mysl a na nic nemyslet.Tak jak mně to učili.

Ale však sú len dvaja...

Držím stráž pri vchode pre osoby, no keďže sa nikto neblíži pomaly sa začínam nudiť. To vyproštovanie z debien im trvá nejako dlho. No vtom Adriana hlási nejakých nezvaných hosťov. Chvíľu na to Taka v rýchlosti vydá rozkazy. S krátkou odpoveďou "Rozumím..." spravím niekoľko veľkých "skokov" do zadnej časti skladu a mierne sa skryjem do tieňa ktorý by mal posledný rad debien vrhať.

Avšak, viac ako na to aby som sa dobre skryl sa snažím zamerať na to, aby som mal dobrý výhľad na sklad. Ľahnem si, zasuniem pištol do puzdra a zložím Sniperku pripevnenú na chrbte. Tak krásko... ukáž co umíš. Na muške mám Adrianu a Naomi ležiacich na zemi a pomocou hľadáčiku nastavený na takmer najnižšie priblíženie kontrolujem miesnosť okolo nich. V diaľke počuť kroky a rozhovor Isaaca a Taku.

Vtom si všimnem, že dievčatá sa trochu trasú, zrejme od strachu. I keď, vôbec sa im nedivím. Nadýchnem sa a prenesiem: "Baby, nebojte sa, skôr ako by vám tý Rebeli stihli ublížiť, ich hlavu by prevŕtal pekne veľký kúsok olova..."

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
10:21 | skladiště Rebelské základny

Rozkazy byli vydány jak na másle a všichni hned zaujmu-li svoje postavení, Isaac s malým rozeběhnutím přeběhl po stěně nahoru a chytl se rukou za spodek ventilační šachty, přitáhl se jako by byl pírko a zavěsil se do dobré polohy pro skok. Volavky leželi na perfektním místě kde si jich hned všimnou, vypadalo to jaky by utrpěli nehodu pádem. Jak ironické. V tom se na Noble 1 řítí mříž od Isaaca. lehké chytnutí a ustup od dveří s improvizovanou palkou.
ještě dobrých 5s se vůbec nic neděje, jen je slyšet bujarý a veselí rozhovor dvou mužů co se bavěj o dnešní snídani. Dveře se otevřou dokořán a všem se stáhne žaludek napětím. v Prvních dvou sekundách si jich vubec nevšimnou, ale v tom jeden si všimne ještěrky v pulce cesty a druhý zase ukáže na volavky. V tom na ně konečně zcela vidíte, Jsou to dva dělníci v žlutých helmách a v kombinéze, kolem pasu opasek s nářadím a v ruce poznámkový blog. Jeden už hledá u pasu vysílačku, druhej se pomalu vydá k volavkám s hasákem v ruce. V tom na toho s vysílačkou přistane Issac a jednou ranou otevřené dlaně do zad ho paralyzuje. Druhej se vylekaně otočí a když vidí obrovitého Isaaca, a hned vedle něj i Taku s zbraní v ruce. Strachy se málem po... zvedne ruce nad hlavu a hasák mu vypadne z ruky.
P.p.p..prosím neubližujete mi !
vykoktá ze sebe a nemůže odrhnout oči z Isaacovi helmy s démonem.

Skladisko

Akcia sa vydarila... 5 Sparťanov dokázalo zajať až 2 civilných robotníkov... Naozaj úžasné...
Postavím sa a opäť poskladám sniperku. Je dosť možné, že si ma doteraz naši "zajatci" nevšimli. A ja som si myslel, že konečne budem mať šancu sa aspoň trocha precvičiť. No čo už. Z puzdra vytiahnem pištol z tlmičom a začnem sa potichu presúvať k dverám pre osoby. Kývnem aj na Adrianu a potom naznačím smer k dverám pre náklad.
Nech si ich vypočúva Taka, ja na takéto veci nie som. Paul stále nie je vyprostený takže sa stadeto nemôžeme dostať.
Stojím opretý o stenu pri dverác, pričom len mierne raz za čas vykuknem von, či niekto nejde.

Pokec s dělníky

Musím říct, že jednou je ta Isaacova směšná podoba alespoň k něčemu dobrá. Když se totiž dělník podíval na tu jeho podivnou malůvku, ihned zkoprněl strachy. Toho okamžitě využiji ukázkovým úderem pažbou do podkoleních jamek, což našeho nového kamaráda shodí dolů. O pár sekund později už na něm klečím, odhazujíce jeho vysílačku. Pušku jsem odhodil, aby na ni dělník nedosáhl a vytáhl pistoli, která se mu ocitla u spánku.
Zdravím příteli, já se jmenuji Taka a jsem jen skromný pán, který, pokud se od tebe nedozví informace, které chce, odstřelí tě a vytáhne je z tvého kamaráda, rozuměno?
zeptám se jej veselým hlasem, což by jej nemělo nechat na pochybách, že si naprosto věřím. Pak ale můj výraz ztvrdne a přitlačím pistoli blíž, abych dal na svá slova důraz.
Teď... chci... vědět... kde... je... John van Bronislavin... a... vaše... jaderné... zbraně... ano?
odříkávám pomalu, jako bych mluvil s pětiletým dítětem, kterému hrozím výpraskem. Můj pohled nenechává nikoho na pochybách, že toho jsem schopen. Naomi mezitím pokynu rukou, aby hlídala druhý vchod.

Dělník:

S heknutím spadl na zem a trochu zasýpal jak sis na něj klekl. Ani nepomyslel na to se bránit, na to je až moc vyděšený a jak spustíš o tom že ho zabiješ, málem se rozbrečí
j .. j .ja sem jen mechanik !
opakuje neustále při tom když mluvíš, ale jak se zmíníš o Johnovi, ztichne a vypadá to že i na chvilku zavzpomíná.
Johnny ? .. ten .. ten je teď v atriu ...
zřejmě chtěl ještě něco dodat ale spolknul to a zaťal zuby.
klidně si mě zabte .. ale svobodu nezabijete !
najednou vypadá strašně odhodlaně i když se celí třese a má na krajíčku

V trochu nepohodlné poloze

Nejsem žádný srab.
Ale.. být ten dělník, či co to je, když mu Taka dělá tohle, asi bych se taky bála. Protože, kdo by se nebál, když se před ním zjeví sparťan. Tedy, oni pochopitelně nemají sebemenší tušení, co to sparťan je. Každopádně se museli strašně, strašně vyděsit. Navíc náš osobní démonem dodělává celý - pro ně - hrůzný výjev tou svou maskou. Prostě scéna jako z hororu. Abych se přiznala, cítím menší pocit zadostiučinění.
Pousměju se. To jim patří, grázlíkům.
Nakonec se trochu zvednu na kolena, abych viděla, ale případně neporušovala Takův rozkaz dělat mrtvou. Když mě pak pošlě hlídat vchod, zaraduju se, že mám zas nějakou práci, zvednu se a s pistolí připravenou se potichu přesouvám na své nové stanoviště. Přitom na něj mrknu, těsně předtím, než položím prst na spoušť.

Vítejte v ordinaci doktora Taky, bolest na tisíc způsobů

Musím říct, že ten dělník na mě udělal dojem. Bez jakéhokoliv výcviku odhodlaně hledět smrti do očí, to svědčí o síle charakteru. Tím víc, když jste na pokraji zhroucení a snažíte se to nedat najevo. Přesto však nemohu k něčemu takovému přihlédnout. Je to nepřítel, a jako takovým s ním musím zacházet. Proto se na něj ďábelsky usměji a přesunu pistoli od jeho hlavy k jeho rozkroku.
Víš příteli, nemusím tě nechat umřít rychle. Můžu ti ustřelit koule a pak jednotlivě prostřelit každou tvou končetinu tolikrát, že by jsi stejně křičel o milost. A poté, až by jsi pomalu nic necítil, prohnal bych ti kulku plícemi, aby ses zadusil,
prohlásím veselým hlasem, což musí nahánět děs a pocit, že jsem mentálně narušený, tudíž všeho schopný. To, že nejsem, už dělník nemusí vědět, že? A když o tom tak přemýšlím, co by ta kulka udělala, kdyby ty plíce vážně zasáhla?
Proboha vzpamatuj se,
okřiknu se a opět se na dělníka ďábelsky usměji.

Paralizující Isaacova pěst

Potom co sem hromově dopadl na jednoho z těch maškar, převlečených za dělníky, bleskově jsem ho odrovnal a přirazil k zemi. A pak jsem jen zvedl hlavu. Jsem si jist, že kdby tenhle posera viděl do mých očích, zřejmě by se počůral strachy. Jen zavrčím, a nechám Taku aby dělal svoje.

Já mezitím popadnu toho ubožáka co sem odrovnal a odtáhnu ho k bednám. Tam mu rozervu oblečení, nacpu mu do úst roubík a dalším zbytkem oděvu mu pořádně utáhnu ruce a nohy. Vše co by mohl použít k obraně, jako pistol, nářadí, vysílačku apod. zahazuji pryč. Vysílačky těch obou ještě provizorně rozšplápnu na kousíčky.

Jak Taka srazí toho chlápka k zemi, docela to vně mne škubne, je to srabáckej úder zezadu, ale je to třeba aby ten šmejd zpíval. Dojdu k tomu odrovnanému, dvakrát ho propleknu a pak mu svůj gigantický nůž přiložím ke krku.
To, že má v hubě roubík ignoruji, chci jen aby přišel k sobě.
Čas ti vodpočítává frajere, zeptám se tě, kde je Bronislavin ? A jen ti povím, že jest-li neodpovíš tak budeš mít o jeden velkej otvor navíc.

Hlas mám tvrdý, a jsem odhodlaný to udělat. Mrtvej zajatec je lepší než živej. Aspoň neuteče....

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
10:32 | skladiště Rebelské základny

Takova oběť nejdřív na Taku jen kouká a nehne ani brvou. Nejspíš poslouchá a teď bojuje kdesi uvnitř sám se sebou a nakonec se přemůže a prudce se nadechne aby z plných plic zakřičel. (muže reagovat jen Taka) //má na to 24h, pak to bude jako že nestihl zareagovat//

Isaac při výpadu na chudáka technika cítil prasknutí, nejspíš mu zlomil klíční kost nebo něco jiného poblíž ramene. Technik je v bezvědomí a tak neklade jakýkoliv odpor na přesun a svázání, když si ho táhnul po zemi, vypadali mu z kapes věci. od krabičky cigaret přes nějaké matičky a podložky až po koženou "peněženku" které chyběla jedna půlka, takže se nedala zavřít (přeložit).
takže ti nemohlo uniknout pohledu na fotku kde stojí onen technik kdesi v opravdu obří hale a pózuje s mladou černovláskou. Na pozadí je vidět uprostřed "haly" která má tvar šišaté koule plošina. Až tehdy si všimneš že na plošině jsou stromy a "hala" musí mít pár kilometrů...
Proklépavat musíš trochu dele ale nakonec se z zasténáním probere a snaží se chytnout pravé rameno, ale v pohybu mu zamezí tvoje improvizované lano. chvilku zmateně kouká co se děje a snaží se křičet, ale roubit je na svém místě a jak si všimne nože ztuhne. vyslechne se tvojí "nabídku" a rychle přikýve na souhlas a snaží se od nože co nejdál odklonit.

PRO VŠECHNY
ať jste kde jste, hučení lidského hlasu a stroju z vnějšku se postupně snižuje, jako by se vzdalovalo nebo utišovalo. Pak vám na hledí vyskočí příchozí vysílání. Je to jednosměrné radiové vysílání (normální radio) na otevřené frekvenci. V vysílačce se ozval ženský hlas a vyzíval všechny aby se sešli do atria města Yoshimura a vyslechli projev samotného osvoboditele.
radioví signál je otevřený a snadno vystopovatelný, než se kdokoliv stihl pohnout, už se "hlásil" Paul na znamení že má zdroj signálu, ukázal mírně do podlahy a na prstech 6 a dvě pěsti pro 2 nuly pro vzdálenost.

Dva mechanici a dva naštvaní Spartani
Já se nebojím jen tady takhle ležet to není nic pro mně.Říka Douglasovi něco slovo hyperaktivita?
To čekání je vážně něco snažím se uklidnit když v tom už zahlédnu postavy jak jdou k nám.Vidím jak jeden ukazuje na ještěrku a druhý na nás a donutím se ke klidu.Teď si všimnu že to jsou dva mechanici v žlutých helmách a v kombinéze,kolem pasu mají opasek s nářadím a v ruce drží poznámkový blog.Všimu si i toho který se k nám přibližuje s hasákem v ruce.
To snad nemyslí vážne?
Na prvním mechanikovi přistane Isaac a druhý když uvidí Taku a hlavně Isaaca a jeho helmu tak pustí hasák a málem si udělá z kalhot suchý záchod.
Jo my vám neublížíme pokud nám řeknete co chceme slyšet.
Ohlednu a vidím Douglase jak odkládá sniperku a vytahuje pistoli.Není mu líto že svou milovanou sniperku nemohl použít?Jsou chvíle kdy jsem ráda že jsem jen pilot,všechny ty věci a rozhodnutí které nemusím dělat.Ať si je vyslechne Taka.A Taka to udelá a pak pokyne Naomi aby šla hlídat druhý vchod.
Proč neposlal mně?Ví co je to hyperaktivita?To tu mám jen ležet?Ale rozkaz je rozkaz.Z téhle věty se pomalu začíná stávat evergreen.
Ovšem první dělník překvapivě odpoví otřepaným kliše no musí se uznat že má kuráž,ale jak ustojí tohle?Přesunu pohled k tomu vězni kterého srazil Isaac a když vidím jak šlape po jejich vysílačkách usměju se.
Něco v čem se může vyřádit jo tohohle mechanika je mi vážně líto.No tak je to nepřítel nezasloží si lítost.
Napomenu se ihned.Jen mně zajíma jestli bude ho Isaac bude fackovat nebo použije svou oblíbenou mačetu.Ale odpověď na sebe nenechá dlouho čekat.Mačeta,jo Isaaca je lepší nedráždit jen by mu měl nejdřiv odstranit ten roubík.Pak však uslyším vysílání je jednosměrné a nějaká ženská říká aby všichni obyvatelé města Yoshimura šli do atria a vyslechli si projev "velkého osvoboditele."
My o vlku a vlk se zatím ukáže.

Isaac v akci

Popadnu chlapa pod krkem tak tvrdě, až mu zkroutím oblečení. Nemažu se s ním a přitáhnu jej blíže k noži. Chci jej pořádně vystrašit, dát mu ochutnat stejný pocit jakým jsem si při výcviku s nožem zažil já.

Teprve až uvidím v jeho očích, že si opravdu nedovolí klást odpor, ho nakonec osvobodím od roubíku a přitáhnu jej blíže k noži. Nyní stačí jen škubnout a nevyjde z něj ani hláska, ani zvuk. Prostě nic !
Ách jo to byly časy.

Máš 5 vteřin na nadechnutí, pak chci slyšet odpověď, jinak....
Hrozbu nechám ve vzduchu, ale na citlivou sekundu mu nůž přiblížím ke krku, aby cítil jeho ostrost.

Začnu odpočítávat. Jsem opravdu připraven mu po 5 vteřině proříznout hrdlo. Sem soustředěn jen a jen na pohyb jeho hltanu, krčních svalů.....

Kříčící dělník, špatný dělník

Nenenenenene!!!
zařvu v duchu, snažíc se rukou rychle umlčet dělníkův výkřik. Pozdě. Pár hlásek stihlo uniknout těsně předtím, než můj levý hák elegantně přistál na zajatcově čelisti. Už jen tu ránu museli slyšet o dvě planety dál, musel jsem tomu bastardovi přinejmenším zlomit čelist. Ve výkonu trestu však nepřestávám, "háková" ruka se totiž vystřídá s pravačkou v držení čelisti pro utlumení zvuků, pravý loket zatím míří k dělníkově přirození. To škubnutí mi dalo jasně vědět, že to nejspíše nebylo nic příjemného. Nyní se opět pohybuje má pravačka, která co nejsilněji práskne do boku jeho hlavy, konkrétně na místo, kde bývá lidská lebka nejkřehčí. Po tomto úderu by měl dělník přinejmenším omdlet, ne-li hned umřít, pokud jsem mu lebku "neprokřápl". Ale co, možnost dostal, jeho problém. Mezitím kouknu na Isaaca, který si při výslechu vede podstatně lépe než já. A Adriana stále leží. Podle mě to již není nutné, proto prohlásím:
Adriano, vstaň a jdi se porozhlédnout do ventilací, přijď ohlásit, zda se skrz ně dostaneme na místo projevu našeho Johníka. Naomi a Douglasi pokračujte v hlídání, sebemenší vyrušení nahlásit.
Nakonec ztiším hlas tak, aby šla má slova vnímat jen díky vysílačce:
Isaacu skvělá práce, zkus z něho dostat umístění těch zbraní. Tak lidi, jedem! Já se porozhlédnu po okolí, jestli tady náš ospalec někoho nepřilákal,
zakončím, směřujíc ke vchodu pro lidi. Následně prohledám chodbu oběma směry až po nejbližší křižovatku, pokud se nic nestane zopakuji postup i u druhého vchodu. Celou cestu jednám velice tiše a držím se při zemi. Zároveň pátrám po známkách nepřátel či schodech, výtahu či něčem, umožňujícím dostat se dolů.

22. Června 2504/dle normalizovaného vojenského kalendáře
10:33 | skladiště Rebelské základny

Isaac a jeho nuž který se nebezpečně blíží k hrdlu dělníka zastaví až výkřik. ten se rozlehne po celém skladišti a s pořádnou ozvěnou se vrátí. Ten chlap má plíce jak hrom, je jasné že to někdo slyšel. Vysílačka kterou Isaac tak podstivě rozšlápl jen zachrčela ale pak selhala úplně. Za to druhá vysílačka kterou Taka odkopl stranou se ozvala zcela jasně.

Ewww, Hoši to už zase si přejíždíte nohy ? smích v pozadí takže si pofoukejte bolístka HNĚTE PRDELÍ, prej sem jetí další konvoj vysílačka zmlkne

Taka s rukavicemi od krve a helmou nahozenou stříkancem krve vstane od polomrtvého dělníka a začne rozdávat rozkazy, jako by se nechumelilo. Andria ještě než nedopověděl větu už visela za ventylačku a soukala se dovnitř. Je to úzká ventylačni šachta, asi 2 metry dlouhá, pak se napojuje do mnohem větší větve, kde se dá klečet. lze jít dvemi směry, jedním ovšem je už vidět stíny rotující vrtule a dál je tma jak v pytli.

Všichni se přesouvali na nová postavení nebo jen hlídali o něco víc. Když to se zase ozvala vysílačka:

EEwww posíláme to k vám do skladu, je to .. 1 .. 26.. 96 .. 58..Z
takže to koukejte správně seřadit !

Jede se se dál,další možný problém
Isaac,jeho mačeta a dělníkův krk brzo nejspíš dojdou k těsnějšímu a pro jednu stranu dost nepříjemnému kontaktu když se skladištěm rozlehne výkřík a pak se vrátí když se odrazí od stěn .
Ten chlap má,ale plíce mohl by zpívat v opeře.
Ovšem zde není nic k smíchu jistě to někdo slyšel a Isaac naneštěstí rozšlápl jen jednu vyslílačku.Právě ta z posledních sil zachrčí a pak umlkne úplně.Vydala se z posledních sil ovšem pak se ozve ta druhá.Někdo se pokouší o vtip a pak říká že sem jede druhý konvoj.Taka mezitím spacifikoval druhého dělníka tak že ho budou muset odsud odnest a pak začal vydávat rozkazy.Jo je dobře že budu zase něco dělat tohleto ležení není nic pro mně.
"Rozumím Tako."potvrdím přijetí rozkazu a nadšeně vyskočím.Dojdu k ventilačce otočím se a skočím.
A hoplá.Nebo spíš D-hoplák?
Usměju se při vzpomínce na sitcom co jsem viděla v dětství.To už visím a sunu se dovnitř.
Hu,tady je to těsné ještě že netrpím klaustrofobii.
Pak zaslechnu ve vysílačce vysílačce jak Tako mluví o zbraních.No já jsem pilot což však neznamená že by mně to nezajímalo.A ten druhý dělník má paradoxně větší štěstí.Aspoň je zatím nezraněn.Zatím.Po chvíli se dostanu do širší větve která mi dovolí si kleknout a pak si všimnu že odsud vedou dvě cesty.Ovšem jedním směrem jsou vidět stíny rotující vrtule větráku a pak tma jako v ... pytli.Takže druhá cesta.Vycouvám z ventilační chodby a vrátím se zpátky ovšem než stačím něco říct opět se ozve vysílačka.Zase si odkašlou a pak říkají že nám se něco posílají.To znamená že tu budeme míst další návštěvu?Otočím se a řeknu:
"Ventilací vedou dvě cesty,ale jedním směrem jsou vidět stíny vrtule a pak je tam tma jako v ... zkrátka je tam pořádná tma."
Sice mně napadl jiný výraz,ale nehodí se aby takto mluvila žena.Kde jsem to jen slyšela?A kdy?To je jedno.

Chodba byla velká, jelikož dveře pro lidi jsou v podstatě hned vedle vrat pro vozidla a vedou do stejné chodby. ta se táhle kousek rovně a pak prudce zatáčela doprava, od kuď také vyšli ti dva dělníci. Všude byl slyšet stejný hluk, ovšem to co bylo za rohem bylo něco .. velkolepého.
Byla tam otevřená plošina, minimálně tak 10x5 metrů. Strop byl dobrých 20 metrů nad tebou a byla to .. skála ? Plošina byla zavěšená na nosníku z právě téhle skály, když jsi se otočil zjistil jsi že chodba je vlastně takový tunel co vede do obří zavěšené krychle. Plošina má zábradlí na okrajích a při pohledu dolů teprve vidíš něco, pod tebou se prostírá město. jedná se vnitřek toho asteroidu, kompletně dutý a po stěnách tisíce cest, tunelů domu a různých budov, mezi tím natažené kilometry kabelů. Ale co opravdu padlo do oka, byl střed asteroidu, musíš se docela nepříjemně vyklonit přes zábradlí abys viděl aspoň kus oválové plošiny zavěšené uprostřed, celá pokrytá zelení, nebo aspoň ten kus co jsi viděl, zbytek a druhou půlku "města" nebylo od tud vidět. Tvoje obdivování vyruší až Adriana a její hlášení.

Zákony schválnosti vedou svět
Pryč

Jakmile odejdu z místnosti, nedám o sobě vědět až do doby Adrianina hlášení. Na to odpovím:
Dobrá práce Adriano, zapni si VISR a porozhlédni se, kam vede ta ventilace bez vrtule, Naomi zůstaň hlídat, Isaacu ty zkus z toho dělníka vypáčit ještě nějaké informace, pokud si bude hrát na tvrďáka... věřím že víš co máš dělat. A ty Douglasi pojď za mnou.
Následuje podrobné popsání cesty ke mě. A mezitím co se ke mě Douglas pomalu blíží, prozradím týmu svůj plán:
Ok lidi, našel jsem potenciální cestu přímo k Bronislavovi a zdá se, že celý tenhle asteroid je dutý. S Douglasem hodlám prozkoumat, zda bude tato cesta fungovat, pokud se vám neozveme do patnácti minut, máme problém. Taka prozatím končí.
Tohle bude ješětě zajímavé,
pomyslím si s mírným zázubem, když hážu pušku přes záda a vytahuji kompaktnější SMG.

Skladisko, hliadka, nuda a konečne nejaký pohyb

Stále strážim vstup pre osoby. Nič sa nedeje. Onedlho z nudy občas len tak klepotám prstany o stenu alebo podupávam nohu v rytmyckých intervaloch. Premýšľam, ci by sa mi predsa len viac nepáčilo vypočúvať zajatcov ako toto.
Z mojich úvah ma vytrhne výkrik jedného zo zajatcov. Nasleduje dutý úder a trochu chrupnutia. Tak mu treba, hajzlovi. Držím stanovisko a dávam si väčší pozor, či sa sem náhodou niekto nevyberie a popritom mlčky počúvam správu z vysielačky. Ďalší konvoj?

Medzitým ma zavolá Taka, aby som s ním šiel niečo preskúmať. Vie o niečom, o čom my ostatný nie? Každopádne, je to veľiteľ a rozkaz je rozkaz. Poslušne docupitám k Takovi, a zamyšlene sa pozriem na Naomi. Bude sa vedieť hýbať dosť rýchlo na to, aby ubránila obe vchody? Nemôžem si pomôcť, pri pomyslení na tom mi na tvári zahraje škodoradostný úsmev. Naštastie ho nikto cez tú helmu nevidí.

Prídem k Takovi a očakávam ďalšie rozkazy. Mám si vruke ponechať pištol, alebo mám použiť sniperku? Veľa ľudí si myslí, že sniperská puška je zbraň čisto na diaľk, ale vskutočnosti sa dá rovnako dobre použiť na blízko. Možno nie je rýchla, ale proti jednomu či dvom nepriateľom naraz to postačí a navyše má taký kaliber, že by to prestrelilo tank. Ale áno, je to zbraň primárne určená na diaľku, ale keď tu nič lepšie nemám..

popis pro Noble 5

Chodba byla velká, jelikož dveře pro lidi jsou v podstatě hned vedle vrat pro vozidla a vedou do stejné chodby. ta se táhle kousek rovně a pak prudce zatáčela doprava, od kuď také vyšli ti dva dělníci. Všude byl slyšet stejný hluk, ovšem to co bylo za rohem bylo něco .. velkolepého.
Byla tam otevřená plošina, minimálně tak 10x5 metrů. Strop byl dobrých 20 metrů nad tebou a byla to .. skála ? Plošina byla zavěšená na nosníku z právě téhle skály, když jsi se otočil zjistil jsi že chodba je vlastně takový tunel co vede do obří zavěšené krychle. Plošina má zábradlí na okrajích a při pohledu dolů teprve vidíš něco, pod tebou se prostírá město. jedná se vnitřek toho asteroidu, kompletně dutý a po stěnách tisíce cest, tunelů domu a různých budov, mezi tím natažené kilometry kabelů. Ale co opravdu padlo do oka, byl střed asteroidu, musíš se docela nepříjemně vyklonit přes zábradlí abys viděl aspoň kus oválové plošiny zavěšené uprostřed, celá pokrytá zelení, nebo aspoň ten kus co jsi viděl, zbytek a druhou půlku "města" nebylo od tud vidět.

Noble 1 - 5
Neznámá plošina v asteroidu

Než Douglas dorazí k Takovi, naskytne se Takovi pohled na hodně starý typ pelicana, málem by ho nepoznal kdyby tam nebyli jasné křivky, každá číst letadla je z něčeho jiného a barvami div nehraje. Vypadá že má problémy se vůbec udržet ve vzduchu. Místo trysek má 4 velké vrtule, dobré řešení v uzavřeném místě kde je vzduch vzácný. Každopádně mířil směrem na plošinu kde stojí Taka a zrovna přibíhá Douglas. Místa kde se schovat je víc než dost, začínaje bednami po trubkách co vedou bůh ví kam ale rozhodně nevypadají bezpečně. "Pelican" přistane na plošině a ta se citelně zahoupe. Motory utichnou a z nákladního prostoru pelikána vyjde trojce můžu, mířící do haly kde jsou ostatní sparťané. V kokpitu je vidět ještě jeden muž drobné postavy, co si zrovna hodil nohy na palubní desku a dává si dvacet..

Vzhůru na dělníky, a ještě dál!
Plošina
Douglas to, musím říct, stihl právě včas na to, aby spolu se mnou viděl jakousi historickou rekonstrukci Pelicana. Přiznávám, že vrtule v místě, kde vzduch skoro není, jsou velmi zajímavým nápadem, no momentálně nemám moc času to hodnotit. Důvod je prostý, musíme s Douglasem zmizet dřív, než si nás všimnou. Do oka mi padne hromada beden poblíž.
Rychle, za ty bedny!
zavelím a sám se za ně schovám, sledujíc, jak se s námi celá plošina zahoupe.
Ty vole, nejen že se to sotva udrží ve vzduchu, ono je to schopný i sebrat nás to dolů sebou!
pomyslím si zaskočeně, když sleduji, jak z trosky vychází trojice mužů a směřuje k místnosti se Sparťany. V duchu zakleju, na nic jiného však není čas.
Douglasi, pojď za mnou a sleduj toho chlápka v kokpitu, pokud se pohne, zastřel ho. Jinak ho nech žít, není prozatím důvod ho zabíjet a náraz kulky do kokpitu by mohl být slyšet,
prohlásím, načež se pomalu, přikrčený, plížím do chodby s odcházejícími dělníky. Pokud Douglas nevystřelí a zdárně se dostaneme až do chodby, pokusím se co nejrychleji doplížit ke skupince.
Vem si toho napravo, já se postarám o zbytek. Střel jakmile začnu s akcí,
oznámím v celku jednoduchý plán, když jsme ještě daleko od skupinky. Pokud se mi podaří doplížit se k trojici do vzdálenosti metru a půl, začnu se svým plánem. Je vcelku jednoduchý, prostě s vytasenou pistolí přiskočím k dělníkovi na kraji skupinky a chytím mu hlavu tak, jako bych mu chtěl zakroutit krkem, levá ruka s pistolí je přitom vespod. Ta právě mačká spoušť tak, aby kulka potkala prostředního dělníka. Jakmile uslyším zasyčení tlumiče, značící, že výstřel se uskutečnil, upustím pistoli a jednoduše zakroutím kamarádovi, kterého právě držím, krkem.

Plošina - ono to aj lieta?

Ako vybehnem s Takom na plošinu, zazriem niečo čo pripomína Pelicana. V skutočnosti je to skôr kus vznášajúceho sa šrotu, a divím sa, ako je možné, že to ešte drží pokope. A ono to má... vrtule?

Pelicana si však dostatočne obzrieť nestihnem, pretože sa musíme s Takom rýchlo schovať. Niekoľkými veľkými krokami sa dostanem za bedničky a prikrčím sa. Nemusím si ani nejako veľmi dávať pozor na to, aby som sa ukryl.

Pri pristáni Pelicana to plošinou poriadne zatriasie. No, nebol by to pekný pád. Snáď to tie lana vydržia. Ďalej mám dľa Takových rozkazov dávať pozor na týpka v kokpite. Mohlo by to byť počuť? No, ono rozbitie skla je počuť, obvykle celkom hlasno.
Keď sa dostaneme k nepriateľom (?) do chrbta, Taka mi zdelí inštrukcie a vyrazí. Ja s úplnou chladnosťou namierim pištol na chlapovu hlavu a zmáčknem spúšť. Okamžite potom namierim na toho prostredného, len pre istotu...

Sparťani ve skladišti

Adriana
Dle rozkazu sis zapnula VISR. Před očima se ti přes celé zorné pole roztáhla šachovnice z které ale hned zbyla jen mřížka co se začala rychle deformovat až nakonec si před sebou měla krásně vidět celou šachtu s zvýrazněními záhyby. Krásná podívaná co trvala zhruba sekundu.
Nadále si pak "musela" pokračovat šachtou bez vrtule, byla dlouhá ale VISR si sní hravě poradil. jen jedna věc tu vadila a to bílá stěna uprostřed. Oslnění VISRu, takže tam byl nějaký trochu silnější zdroj světla. jak si se dostala blíže zjistila jsi že je to ventilační mřížka na spodku šachty. při pohledu skrz ní "dolů" se ti zamotala hlava. Pod tebou je dobrý pul kilometr ničeho a pak střechy improvizovaných obydlí a cest. nepříjemné zjištění že jediné co tě dělí od pádu je slabí plech ventilace. můžeš pokračovat přes mříšku (bez toho abys na ní vlezla) díl šachtou nebo se vrátit...

(ostatní se mužou vyjádřit co dělají, sám nevím co s vámi, snad Taka vydá rozkazy)

Taka a Douglas
rychlí plán na eliminaci trojce byl vymyslen a chystá se jeho realizace. Taka spěchá zezadu k trojci a už zvedá hlaveň a šahá po krajním členovi skupinky, vše se seběhne rychle a jediné co ze sebe oba vydaj je poslední výdech. A jedno křupnutí. Na zemi leží 3 mrtvá těla a Douglas si je prohlíží přes optiku sniperky. když přímo vedle taky od kovové podpěry vyletí několik jisker a zvuk protne výstřel. Rychlí pohled zpět na pelicán kde pilot vykloněný z okénka s pistolí v ruce snaží trefit taku. NEustřelit mu hlavu je pro tebe skoro nemožné, jen zmáčkni kohoutek zbraně.

když je po všem, slyšíte rachot podobný tomu když se blížil tenhle první lítající vrak a přibližuje se. Blíží se další letadlo ale tohle je větší .. nebo víc.

Nechci sýr chci cestu z bludiště
Taka mi nařídí abych si zapnula VISR a dala se cestou bez vrtule.To že jsme Spartani neznamená že nevíme kde jsou naše hranice a tohle není nějaký praštěný film kde hrdonové proskakují vrtulí.
Jinak jsem předpokládala že tenhle asteroid je dutý je to jako velké bludiště.A my jsme krysy které se jim mají prokousat.
Zaženu poslední myšlenku a zapnu si VISR.Nejdřív vidím šachovnici,pak mřížku,ale pak už krásně vidím celou šachtu i se svými záhyby.
Jo zde je cesta,a my jsme lepší než ...
Znovu zavrtím hlavou a pokračuju šachtou bez vrtule je sice dlouhá,ale s VISRem nemám problém se v ní vyznat.Jen mi trochu vadí ta bílá stěna uprostřed zřejmě zde jde o trochu silnější zdroj světla,ale je to jen drobná komplikace.Navíc pokud budu pokračovat jistě najdu co VISR oslňuje.A brzo najdu co,je to ventilační šachta na spodku šachty.Podívám se dolů,ale byla bych radši kdybych to nedělala.
"A dóóóó p*dele ... to je výška."ujede mi když se dívám dolů.Je to minimálně půl kilometru prázdnotynež uvidím improvizované střechy obydlí.Kdybych spadla tak bych padala opravdu dlouho.Zaženu tyto myšlenky a radši přemýšlím co dál.Ale proč bych měla rozhodovat já?Zapnu vysílačku a řeknu:
"Tako tady Adriana.Vydala jsem se druhou chodbou bez vrtula a došla až k ventilační mřížce.Je to dolů pěkně daleko."
S masochistickým zájmem se znovu podívám dolů.
"Mám pokračovat nebo se vrátit?"