Harry Potter NEJDE SE PODLE KNIHY!!!
hrálo se Jindy
od: 25. července 2009 13:17 do: 28. února 2010 17:21
Dobrodružství vedl(a) Lord Dragon
| |
 | Je to v době kdy byl potřík v 6. ročníku.(Všichni ste v 6.ročníku) |
| |
| Vlak Ve vlaku sedí všichni studenti z Bradavic a někteří i noví. Škola Zde jste vy profesoři. |
| |
| Sora Ty jedeš kočárem jako vždy...nic se nezměnilo az těch 6 let. |
| |
 | Nástupiště-->Vlak Konečně se dostaneme na nástupiště. Je tu spousta dětí a lidí...nikoho neznám. Všichni jsou pro mě noví...i ten vlak. V Americe pro nás jezdili autobusy. Zajímavé. pomyslím si.Zavazadla mi anložej někdo...ani envim kdo. Pka nastoupim do vlaku a heldám volné kupé. do jednoho prázdného si zalezu a sednu si k okýnku. POvzdechnu si. To sem teda zvědavá... napadne mě. |
| |
 | Vlak Jdu s Weslyovými na vlak cestou dělají George a Fred vtípky jako obvykle. Já s Ronem a Ginny se jim smějeme protože to jinak ani nejde. Poté se všichni přemístíme k mašině a nastoupíme do vlaku. Cestou hledám nějaké kupé najdu místo jen u Samanthy jdu k ní a řeknu. " Ahoj máš tady volno??" Poté čekám na reakci, ale jsem spokojený z prázdnin pomyslíc si. " Doufám že profesor Křiklan se dostaví jak Brumbálovi slíbil, vypadá docela na pohodu!!" |
| |
| Kupé Sem sama v kupé a přemýšlím. Sem duchem nepřítomná, když sebou náhle škubnu a podívám sena chlapce. Jeho slova mě probrala ze snění, bylo to jako dostat pěstí do oka. "Jo..jasně klidně." řeknu lehce rozpačitě. Pak se zase odvrátím a koukám z okna. |
| |
| Kupé Sednu si do kupé poděkuju a poté sem také duchem nepřítomný.. " Zajímalo by mě proč mi brumbál něřekl nic o té jeho ruce!! No sice fakt že jsme měli jiné věci na řešení, ale přesto to říct mohl. Achjo škoda že už tu skoro nikoho nemám a z rodiny nikoho. No ještě tu je Brumbál takže, alespoň někdo mi rozumí." Koukám se z okna čekajíc kdy uvidím svůj vysněný domov. " Dnešní prázdniny byli lepší!! Brumbál mě vzal abych mu pomohl dostat do bradavic profesora Křiklana!! |
| |
 | Vlak - V kupé s Blaisem Zabinim, Pansy, Crabem a Goylem Na nádraží jsem došel v doprovodu své matky. Můj hábit se stkví novotou, tak jako je nové i znamení zla na mém levém předloktí. Zato chladný, arogantní výraz na mé tváři je stále stejný jako býval. Crabe a Goyle stojí opodál a už strkají svoje kufry do vlaku. Matka se se mnou rozloučí a v tom zaslechnu hlas Pansy Parkinsonové, jak na mě volá. Vykročím tedy k ní. Tento rok bude jiný než ty předchozí. Musí být jiný, protože já jsem jiný. Já jsem vykonavatelem JEHO moci a rozkazů. Já mám znamení... "Ahoj, jdem?" vybídnu Pansy, když k ní přistoupím a nabídnu jí ruku, aby se za ni chytila a doprovodila mě do kupé. vidím jak se na mě někteří spolužáci dívají. Obzvlášť ti z Nebelvíru. Po tom co mého otce chytili na ministerstvu kouzel, za což Pottera k smrti nenávidím, na nás všichni koukají skrz prsty. Ale to brzy skončí... Já vám ukážu! Ještě budete litovat. Vy všichni a všichni mudlovští šmejdi! Všichni budete litovat. Když to dokážu dostane se mi poct od Pána zla, jako nikomu jinému... To už jsme s Pansy v kupé s ostatními kam se pohodlně usadím na své oblíbené místo a počkám až si Pansy přisedne. Jsem sice Prefekt a měl bych se věnovat takzvaným povinnostem, ale já teď už přece nemusím ne? Po tomhle roce pro mě Bradavice skončí. Brumbál bude mrtvý a já budu dostávat další úkoly od Pána zla a až bude Potter mrtvý nikdo si nedovolí se na mějen křivě podívat... Ne že by snad kdesi ve mě nehlodal osten strachu, ale pro teď není důležitý... Vlak se dal do pochybu a mi sedíme. Abych se lépe uvelebil se natáhnu na sedačku, tak abych ležel hlavou na Pansyiiných nohou. Líbí se mi když mi rejdí prsty ve vlasech, líbí se mi že nejctižádostivější a nejhezčí holka ze Zmijozelu chodí právě se mnou a jsem rád, když to mohu dát před ostatními najevo. A jí také samozřejmě. Jenže pak přiběhne nějaký prvák s tím, že by měl jít Bleise do kupé jakéhosi profesora Křiklana. Už jsme o něm slyšel od otce, ale myslel jsem že odešel už před lety na odpočinek. Jak se zdá jsem se zmílil... Nechávám ho jít, proč taky ne. Jen si pohrdlivě odfrknu a když se za ním zavřou dveře kupé prohodím jen tak do vzduchu: "Ten Křiklan teda ví, koho si pozvat. To sem zvědavej co za spolek si k sobě natahá. Divím se, že nepozval mě, určitě ještě někoho pošle..." dořeknu už tiše a usměji se na Pansy. Jsem opravdu spokojený. Za nedlouho jistě pomstím otce a třeba ho pak i Pán zla osvobodí z Azkabanu když uspěji. |
| |
| Kupé KOukám se z okna a přemýšlím o tom co kdysi bylo a o tom co bude teď. Moje partička je pryč...moje kamarádky...všechno je pryč.... pomyslím si.POslouchám rozhovor těch co si přisedly. POslouchám to srtylem jedním uchem tam a druhým ven. Ta tvář...toho chlapce viděla jsem ji..no jasně ve věštci....JIstě...vždyť to je Harry Potter. Ten co přežil útok Voldemorta. popřemýšlíma a pak se na něj otočím. Srdce mi tluče jako o závod...snažím se sebrat odvahu abych se hoo zeptala... "Oprav mě...pokud se mýlím, lae, že ty si Harry Potter ten co přežil útoky Voldemorta a vždy ho porazil..." zeptám se trošku rozpačitě a nesměle. |
| |
| Kupé " Ano jsem!! Ale ve čtvrtém ročníků jsem si jen zachránil kůži a musel být svědkem toho jak díky mé krvi znovu povstává, ano bohužel a řeknuti že bych to i vyměnil třeba tady s Ronem má nejlepší rodinu jakou jsem kdy poznal tedy až po Siriusu Blackovi kterého mi zabila na ministerstvu je sestřenice Belatrix Lestrangeová". Řeknu a při té vzpomínce trochu posmutním, ale pak už to je zas docela dobré. |
| |
 | Vlak - To se sem všichni vejdem když se Draco tak rozvaluje?? xD Na nádraží se v první řadě sejdu s holkama jejihž kecy poslouchám spíše jedním uchem dovnitř druhým ven.Krátce vypovím že prázky byly fajn ale očima stále hledám něco jiného.Spíše někoho. Po tváři se mi rozlije široký úsměvm když ho spatřím.Holkám se omluvím s tím že se uvidíme na hostině a svérázným krokem se projdu přes kus nástupiště a ještě než k němu dojdu zavolám na něj. Ten nejznámější a nejlepší kluk ze zmijozelu ke mě vykročí a jakmile sme u sebe úsměvem ho přitívám a vezmu ho za ruku. Jsem patřičně hrdá na to že chodím právě s ním.S Dracem Malfoyem. Sice se momentálně proslavil spíše jako syn smrtijeda a tak na něj ostatní pokukují jako na vraha ovšem mě to nevadí.Ať si říká kdo chce co chce ale chodit s nim je jako sen. S hrdostí ve tváři ho doprvázím do vlaku a následuji ho při výběru kupé kam se slezeme v hojném počtu. Oba jsme sice prefekty ale proč se zahazovat s temito povinnostmi když to někdo stejně udělá za nás a nebo to chytří zmijozelší schoděj na někoho z jiné koleje. Jakmile se dá vlak do pohybu Draco se natáhne a položí mi hlavu do klína.Pousměji se a začnu si pohrávat s jeho zářivě blonďatými vlasy.Mám ráda když se mi takto oddá. S hraním na chvilku ustanu když kdosi vejde do našeho kupé a odvede si Blise. Jeho nepřítomnost mě nijak nemrzí – Aspoň tu bude víc dejchatelno když je o jednoho míň. Draco pak promluví ale já to nekomentuji.Jen si mu zase začnu rejdit ve vlasech a jeho úsměv opětuji. |
| |
| Vlak - Nečekaný další přísedící (teď už fakt nevím jak se vejdem) Když uspěji... Ale co když se mi to nepodaří? co když se mýlím a nebo se mýlil Montaggue, o té skříni? Co když to ve skutečnosti tak nefunguje? co když ji nespravím? Jak to vlastně mám udělat?, zamyslel jsem se a ani si neuvědomil, jakou cestu vlak za tu chvíli vykonal, vlastně skoro žádnou asi, protože se vzápětí otevřely dveře. Nejspíš aby mě vytrhly z dotěrných strach nahánějících myšlenek, po kterých teď doopravdy netoužím. Vybral si přeci mě. Věří mi! Tázavě se ohlédnu po ono hostu našeho skromného kupé a uvidím tam stát Cassy. S tou černou kočkou na rameni vypadá, jako nějaká čarodějnice z pohádky, ale nemám teď zrovna náladu jí kvůli tomu něco říkat. Ať si nosí na rameni třeba holuba mě je to jedno. škodolibě se ušklíbnu. "Jo jasně, Bleiseho místo je volný." kývnu hlavou na jediné volné místo v kupé. Tedy jediné volné za předpokladu že zůstanu dále ležet, což mám skutečně v plánu. Znovu se uvelebím a zadívám kamsi do stropu. Vůbec mi nevadí, že bude zuřit až se vrátí. Koneckonců přece nemusel nikam chodit, ne? |
| |
| Vlak - v kupé s Pansy, Cassy, Crabem a Goylem Očima sleduji strop kupé, který mi ovšem nic nového k vidění nenabízí. snad právě pro to se vracím k úvahám ohledně svého úkolu. Ohledně tohohle škoního roku. Snapea, který se mě onehdy snažil vyptávat jestli už mám nějaký plán... Jako by ho to vůbec muselo zajímat! To já dostal ten úkol, ne on! Napřed se vetře na otcovo místo a teď tohle. Jestli si myslí že mu to nějak usnadním tak to se mýlí. Ještě že mě teta Belatrix učila nitrobranu... znovu se trochu uvolním. Tedy chtěl jsem, jenže to by mi do periferního vidění nesměly neustále skákat změny na Cassyině obličeji. Nejprve si toho snažím nevšímat, ale ono to moc nejde, když na sobě cvítím její pohled. Je pichlavý jako y snad měla místo očí jehly. Cítím jak ve mě roste vztek. No jo. Nána pitomá. Musí se pořád předvádět, co? Co si o sobě myslí? Že když je metamorfomág, že je jako něco víc? Pche... Taková ubohost. Je spíš jako ta kráva Tonksová. Nemůžu uvěřit že zrovna já mám takovou sestřenku. No fuj. A ještě má tak ohavný jméno. Nymfadora... Jo Cassy je Fakt jak Tonsková... zasměju se v duchu a navenek se jen lehce neadresně ušklíbnu do ztracena. Vlak si vesele kodrcá dál, ale já na sobě pořád cítím ten její upřený pohled, který mi brání být vkliu a přemýšlet. Ne, že bych snad doopravdy chtěl přemýšlet, ale z nějakého důvodu mi není příjemné jak mě pozoruje. Přesto však nedávám nic najevo. Jsem trochu napjatý, ale to může poznat jen Pansy, která mi hladí ve vlasech. Jsem docela zvědavý koho si k sobě všechno Křiklan pozval takže se dá říct, že ntrpělivě očekávám bleiseho návrat. A to jsme si myslel, že něčeho takového jako že bych právě jeho měl očekávat, se nikdy nedožiju. Hlavně doufám že přijde brzy a vyrazí Pansy z jejího sedadla. Jo asi se pak budu muset posadit, abych jí milostivě uvolnil místo, což si možná ještě rozmyslím, ale alespoň by se něco dělo. Tohle nic nedělání a čekání na zázrak mě ubíjí. Zvláštní jak se mé myšlenky vracejí do chvíle, kdy mi teta Bella oznámila, že mě chce vidět Pán zla, že by pro mě měl úkol... Máma z toho nebylůa dvakrát nadšená, ale což... Prostě jen nechápe jaká je to úýžasná příležitost... A nebo taky sebevražda... Já to zvládnu. A když ne...? Trochu zblednu, ale snažím se to nedat najevo. Připadám si nervózní ale sám sobě říkám, že je to jen tím jak ta cesta dlouho trvá. A to jsme teprve vyjeli... |
| |
| POusměji se. "I u nás v Americe se o tobě mluví...." šeptnu. Pak přiběhne nějaký prvňák. "Harry POtter jestli tu je tak má jít k profesoru Křiklanovi." řekne a odběhne. Já se zase otočím a koukám z okna. |
| |
| Kupé Kouknu na Samanthu a odpovím. " No jo no !! To mi nevadí o mě mluví skoro každý, ale já mluvím jen malokdy!! Víš ne každý mi připadá jako vhodná osoba na vyměnování názoru!!" Poté kouknu na prvnáka a řeknu. " Děkuji, jsi ochotný, hnedka tam jdu už tam za ním nemusíš!!" Poté kouknu na Samantu a ostatní. " Pokecáme potom ještě se uvidíme ( na sam) zatím přátelé!!" A odejdu k profesoru křiklanovi tam uvidím pár lidí a řeknu. " Dobrý den pane profesore!!" Dojdu k němu a sednu si vedle něj a poté řeknu i ostatním. " Zdravím , zajímavá to společnost!!" Poslední slova neadrresuji nikomu čekajíc na Křiklanovu reakci. |
| |
 | Vlak - Věřte, nevěřte, jela jsem... Bylo to otravné, připomínalo mi to moje dětství a to rozhodně nestálo za pozornost. Nádraží King Cross... a já doufala, že tady už nikdy v životě nebudu... Otráveně jsem si odplivla na zelený trávník před budovou. Netáhla jsem sebou kufr, to, co později kufr bude, jsem měla zastrčené v pravé kapse černé mikiny. Takhle oblečená jsem si připadala přímo směšně, až moc jsem si zvykla na svůj úžasně střižený hábit a tak to, že jsem opět v riflích ač nejnovější značky módního návrháře a že má mikina stála pár set, mě opravdu shazovalo. Vidět mě takhle moje máma, tak mě asi zabije, konstatovala jsem v duchu a srčila ruce do zadních kapes kalhot. Mírně jsem se zaklonila a předklonila. Byly vcelku elastické, ušly. Nedalo se to nazvat chůzí, zdálo se, jako bych téměř plula kousíček nad povrchem země, jak jsem svými dlouhými, pružnými kroky zamířila ke vchodu na nádraží. Byla to velká budova, to byla vždycky, ale měla jsem pocit, jako by za tu dobu přistavili ještě jeden terminál, ale to možná bylo jen tím, jak dlouho jsem tady nebyla. Spořádaně jsem dorazila až k nástupištím devět a deset. Jdouc volným krokem okolo jsem pak rychle strhla směr stranou a v té chvíli vkročila na nástupiště devět a tři čtvrtě. Bylo to zvláštní, po tolika letech, ale nic pro mě. Jiní by byli potěšeni, ale já cítila zklamání. Bez Toma Raddlea, Narcisy Blackové, Belatrix, v té době Blackové, Luciuse Malfoye, a vůbec původního osazenstva Bradavic, to nebylo ono. Nehodlala jsem tady ale dlouho postávat, takže jsem si nastoupila a ustoupila kousek stranou, aby mohli nastupovat i další. Pořád jsem se neměla k tomu, najít si kupé a posadit se. Tak bych se připravila o pocit, že všechno vidím. Opřela jsem se tedy o dveře do kabiny řidiče a ostřížím zrakem pročesávala uličku. Ne že bych čekala, že se o to profesoři a prefektové s primusy nedokážou postarat, to ne... Ale vlastně ano. Rozhodla jsem se podívat na děti mých známých, procházela jsem okolo kupé a nahlížela dovnitř. |
| |
| Vlak - v kupé s Pansy, Cassy, Crabem a Goylem Snažím se uvolnit. Po chodbičce prošlo několik mladších studentů a o něčem se baví. Mě to ale nezajímá. Jsem sice prefekt, ale opravdu teď nemám na něco takového náladu. Koneckonců jsem tu letos naposled ne? A mám důležitější věcí na práci, než nějaké odkazování mladších žáků do patřičných mezí. Pche, co bych z toho asi tak měl? Snažím se nevšímat si na Cassy a ponořím se opět do svého hloubání nad tím co mě teď čeká. Crabe s Goylem se o něčem dohadují, ale je to něco nedůležitého, takže ani jim nevěnuji pozornost a Pansy se věnuje jen a jen mě, což mi vyhovuje, ale protože nemluví, oddám se znovu svým myšlenkám. Zabít Brumbála... Jak to asi mám udělat? Dobře. Pán zla by mi takový úkol nedal, kdyby nevěřil, že to můžu dokázat. Ta skříň je dobrý plán. Jen musím najít místo kam jí uklidili po tom Montagguovo průšvihu. Najít a spravit. Obyčejné Reparo na to asi stačit nebude... Jak je možný že Borgin neví jak se to spravuje? Doufám že se tomu bude opravdu věnovat, jeho rady budu potřebovat. A to ještě nevím jak je od něj dostanu. Taky budu potřebovat nějakou spojku mezi školou a světem venku. Nejspíš někoho z prasinek. Jenže nikdo mi dobrovolně pomáhat nebude. Ledaže... A to už mě z mého zamyšlení vytrhne další osoba. Tentokrát mě neznámá. Jakási žena procházela chodbičkou. Byla to již dospělá žena, která by ve vlaku vůbec neměla co dělat, tedy pokud to není nějaká nová učitelka, nebo bystrozorka, která kontroluje vlak. Ovšem to její mudlovské oblečení... Těžko říct, jak vlastně vypadá. Cítím jak mi ale pod jejím přísným, zkoumavým pohledem ztuhla krev v žilách, a trochu jsem s sebou polekaně škubl. Opět jsem se ale ovládl a věnoval jí jen jeden tázavý až povýšený pohled, aniž bych zvedl hlavu z Pansyina klína. Klid! Uklidni se... Je to jen někdo kdo kontroluje vlak. icna tebe nemá. Prostě jen sedíš v kupé a povídáš si se spolužáky. Nikdo nemůže nic namítat... Pohnu neznatelně levou rukou, abych se přesvědčil, že mi rukáv stále překrývá ono znamení a když se ujistím že je vše v pořádku, pokusím se znovu více uvolnit. Dávat si pozor, jistě, ale ne být paranoidní! nikdo nesmí nic poznat. Nikdo nesmí na nic přijít... |
| |
| Vlak - U satana, koho to tu vidím? ... Studenty Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru jen rychle přejedu pohledem. Postupovala jsem rozvážně, pomalu. Vzpomínala na dobu, kdy jsem tu byla před tolika lety. ... "Ale Ciss, tos´ nemyslela vážně!" "Věř mi, mám to promyšlené, Lucius už souhlasil..." "Cissy, tohle je nemožné, tomuhle já nevěřím!" "Ale no tak, Sash, i já jsem ho už viděla..." Nepřidala se k nám. Jedna z posledních z naší trojky. Nepřidala se k Pánu Zla. To proto jsem se i já stala bystrozorkou a jednoho osudného dne ji musela zabít... Nejspíš to bylo tím místem. Trávila jsem tady začátek každého roku svého dětství. Tady, ve vlaku. Nutilo mě to vzpomínat na věci, na které jsem nechtěla myslet. Lucius, Tom, Rodulphus ani Bella nejspíš nikdy takhle na měkko nebyli. Byl to velice nepříjemný úkol, vrátit se sem, hlídat hrad, možná učit. Bylo to proti mě samotné. A tak jsem procházela kupé dál až jsem si všimla jednoho velice povýšeného pohledu. Ale, ale, koho to tu vidím? U satana, není to mladý pan Malfoy? Pche, jaká ostuda, že se nechal Lucius chytit a ještě Cissa pošle syna do Bradavic? Co si o tom mám myslet? Přesto se chová tak andřazeně, tak povýšeně... Vrhla jsem po něm jeden ze skrytých, temných pohledů. Začínal mě zajímat. Syn mých dávných přátel... Zastavila jsem se před dveřmi kupé a začala vytahovat hůlku. Nemělo je to polekat, spíše upozornit. Kývla jsem hůlkou lehce ke dveřím, aby se otevřely. "Mladý pan Malfoy, slečna Parkinsonová, slečna Shadowová, a samozřejmě ... " nechtělo se mi vyslovovat ponižující "poskoci" a tak jsem radši zmlkla. "Nejsou zde, čirou náhodou samozřejmě, zmiozelští prefekti, kteří by právě měli kontrolovat vlak?" zeptám se ledabile kývajíc hůlkou jako dirigentskou hůlkou ze strany na stranu, jako bych se rozmýšlela, které zaklínadlo použít. |
| |
| Vlak - v kupé s Pansy, Cassy, Crabem a Goylem Zastavila se. Naše oči se setkaly a v těch jejích se nebezpečně zalesklo. Přesto jsem jí očima vzdoroval. Poznal bych kdyby se pokoušela o nitrozpyt a nebojím se toho. Teta říkala že mám pro Nitrobranu vlohy a opravdu si myslím, že už ji zvládám dobře a trénuji kdy se dá. Začala vytahovat hůlku a já se bezděky ujistil že mám tu svoji na správném místě a posadil se. Co to ksakru dělá? Tahat tady hůlku... Dveře kupé se rozlétly dokořán a i ti, kteří si té ženské doposud nevšimli se otočilijejím směrem. Vypadá přísně s těmi jejími tmavými vlasy a temným pohledem a pak ještě tón jejího hlasu. cítím jak se ve mě začíná vařit krev protože mě uráží už svým mudlovským oblečením, natož pak takvoým tónem... Přesto se zdám navenek klidný. Sebeovládání je jednou z nejdůležitějších věcí, avšak ani mě se občas tak docela nedaří... Kývá tou svojí hůlkou a pozoruje nás. Zmíňka o prefektech mi na okamžik zaměstanala mysl. Zmijozelští prefekti? Jak to ví? Ale no tak. Pokud je to učitelka samozřejmě zná jména prefektů a krom toho máš odznak na hábitu. Uvědomím si onu podstatnou skutečnost a horoucně pátrám po vhodném tonu, kterým promluvit a slovech, která bych vyřkl... "Samozřejmě, avšak naše část vlaku je už skontrolovaná, že jo Pansy? A o ostatní se straj jiný, ne? A když už jsme u té kontroly vlaku, co tu děláte vy?"odfrknu si, ale ne moc okázale. Nevím přece co si můžu dovolit. Hůlku mám skrytou v pravém rukávu, stačí ji vytáhnout, kdyby byla třeba. Pozorně sleduji její oči a změny v obličeji, abych byl v případě potřeby schopen reagovat včas. Hlavně klid. Hlavně klid. Nesmím ud ělat chybu. Nesmím udělat chybu... Kdybych teď stál asi by se i roztřásla kolena, ale díky tomu že sedím, je tento můj neduh zažehnán. Cítím sucho v ústech, ale navenek se tvářím stejně nadřazeně jako vždy. Přece se neschodím před ostatními spolužáky, ne? |
| |
| Vlak - A helemese, on si mě nepamatuje, no tím líp... Úúúžasné, tohle bude tedy rok, mladý Draco je až příliš podobný svému otci, probůh kde je mu konec, a začíná si počínat trochu přidrzle. Možná by mu malá lekce neškodila... Ten nápad se mi začínal líbit, ale také jsem musela myslet na svůj úkol, to byla moje priorita, ne krotit Malfoye mladšího, i když Bella by jistě souhlasila s tím, že ho to alespoň něco přiučí. Ale to mě z mých myšlenek vytrhl jeho hlas... Šlehnu po něm ještě jedním z varovných pohledů, ale pak už se zcela vyrovnaným, tichým, ale zákeřným hlasem pokusím odpovědět: "Ano, no samozřejmě," souhlasím s jemným úsměvem na rtech. Chceš si hrát? Ty ještě nevíš, co všechno ta hra obnáší... Při jeho otázce se můj úsměv znatelně rozšíří, až odhalí malé, bělostné zoubky. Vrhnu spalující pohled na jeho levou ruku a následně na slečnu Shadowovou a pak si jen založím ruce na hrudi. Vážně se mi nechtělo odpovídat. Zdálo se, že jeho ta hra nebaví tak, jako mě, ale já jsem se bavila dokonale. Pravda, čas zábavy skončil a nastoupila práce, ale to přece neznamená, že mi zmaří všechno mé pobavení. "Chcete celé jméno?" Povzdechnu si. "Dobrá, dobrý, fajn, Demetra Suzy Blackshadow, bystrozorka, vy si mne možná nepamatujete, ale váš otec a vaše matka i s tetou a strýcem jistě nezapomněli. Každopádně, není vám v dlouhých rukávech trochu vedro?" ptám se s pozdviženým obočím. Tak to vzdej, ať se můžu jít převléknout do něčeho méně pobuřujícího, napomínala jsem ho v duchu. Mudlové, no pfuj. |
| |
| Vlak - v kupé s Pansy, Cassy, Crabem a Goylem Skrývám svou nervozitu. Stále se jí dívám do očí. A v tom se na její tváři objeví nebezpečný úšklebek a promluví sebejistým zákeřným hlasem. Nelze si nevšimnout, pohledu, který věnovala mé levé ruce a Cassy, ale s vypětím všech sil si držím ruku na místě, abych na sebe příliš neupozorňoval. Když založí ruce na hrudi, mám dojem, že jestli už brzy nevypdane, asi udělám něco nepředloženého. Ať už by to bylo cokoliv... No tak klid... Klid! napomínám se v duchu. Ta chvíle ticha mi připadala snad nekonečná. Připadal jsem si jako by mě drželi pod Moodyho kouzelným okem a já nemohl uniknout... Tomu jejímu pohledu se vyrovnalo jen velmi málo jiných. Snapeův třeba, Pána zla, Brumbálův občas, tety Belly, Moodyho... A pak se konečně představí. Původní úleva z toho že vůbec slyším nějaký hlas se změnila ve zděšení, když oznámila že je bystrozorka. náhle mi to docvaklo. Už jsem o ní slyšel. Nevím kdy přesně to bylo, ale muselo to být celkem nedávno. Někdy o Vánocích minulého roku... Bystrozorka... No bezva... Takže hrad bude pod dohledem bystrozorů. no jasně co jinýho by tam ministerstvo mohlo poslat, když už nemají k dispozici Mozkmory? ušklíbnu se. Arogantní úšklebek vždycky perfektně zamaskuje strach. V rukávech? No to snad nemyslí vážně.. Ať už vypadne, Kráva jedna... Tuhle mi byl čert dlužne!" odvrátím od ní pohled, pohodlně se opřu o opěradlo svojí sedačky a založím ruce za hlavu. Všechny nápady na použití hůlky už jsem zavrhl. Byl bych hlupák myslet, že přemůžu bystrozorku... Ale doufat že přemůžeš Brumbála... To je něco jiného! "Je mi akorát, děkuji za optání." poznamenám lehce jízlivě a znovu se usměji, ale už se jí nedívám tak vyzívavě do očí. Spíše předstírám nezájem. Proč by mě taky měla víc zajímat? Nemá tu snad ještě dost dalších žáků na otravování? Třeba takovýho Pottera! |
| |
 | U mě doma (Doufám že nevadí mé vlastní pojetí této postavy :D) Již nějakou dobu se straním okolí.Ne že by v tom bylo něco extra ale prostě mám rád svůj klid který jsem naše v této lesní chatči ze které jsem si udělal své menší království. Je tu klid,krásná příroda a co víc - žádné povinnosti.Tedy až na krmení psů a rybiček. Psy cvičím a na falešné jméno posílám některým mudlům co slušně platí - Ještě aby ne když s nimi je taková práce. To že sem si našel svůj klídeček ještě neznamená že jsem se vzdal svého minulého života - ani náhodou. Po povstání Pána zla jsem se opět vrátil do služby jako aktivní a věrný přívrženec společně s několika dalšími.Ne všechny mám v lásce a díky mé dokonalé provokaci vůči každému "kolegovi" je to vzájemné. Zrovna sedím si na verandě své chatky, pohupuji se v křesle a užívám se toho že jsem sám. Škodolibě při tom pomýšlím na všechny chlapy co šli jako blázni do svazku manželského.... Rodolphus...ten to ale schytal když si vzal Bellu...zajímalo by mě zda byl pod kletbou Imperius a nebo do toho šel dobrovolně... Lucius - Cissa je milá nebýt toho že její sestra je právě Bellatrix.... Cvoci Grabe a Goyle maj dokonce i děti...steně neschopný.Luciusův Draco má aspoň úroveň......No a hlavně mozek Z myšlenek mě vytrhne jakýsi trhavý zvuk.Otočím se a vidím jak nový pes vlastně skoro by se dalo říci že ještě štěně – co se tedy věku a IQ týče – mi trhá kožené černé boty před hodinou vyleštěné. Hej! Necháš toho! Zařvu na něj ale on jen s botou v tlamě zvedne hlavu věnuje mi jeden výsměšný pohled z očí do očí a začne utíkat. Moje smůla je že ten zmetek je dobrman.Já ho mám vycvičit jako trhače a on si chce furt hrát a je ještě větší provokatér než já – a to je co říct. Navíc běhá rychle.Další minus.Bez rozmyslu se za ním rozeběhnu ale nejsem stavěný na to běhat za šíleným psem. Sakryš od čeho sem čaroděj!! Uvědomím si když div nevyplivuju plíce u jednoho stomu. Opřu se o nej jednou rukou a druhou šáhnu po hůlce.V první chvilce jsem se lekl že jí nemám – to by mě asi dorazilo – ale naštěstí jí mám a ihned použiji nejednodušší kouzlo. Accio moje bota v tlamě dobrmana i s dobrmanem!! Chvíly přemýšlím zda to nebylo nahůlku moc složité ale evidentně ano když uplyne skoro hodina a ono furt nic. Sám si vážím sám si peru že se na to nevy**ru Prohodím do větru a během další hodiny zkouším všechny možné varianty přivolávání kterýma bych dostal tu botu zpátky i se psem nebo jen botu či jen psa. Když se mi ani po třech hodinách nic nepřivolá krom několika mých jiných bot nebo jiných psů v okolí vzdám to a zasednu zpět k domu do křesla. Však on se vrátí a to teprv uvidí zmetek! |
| |
| Kupé se všemi co tam jsou Svůj pohled mám buď směrem k oknu nebo do Dracova obličeje.S okolím nijak nekomunikuji jen koutkem oka postřehnu co vytváří nové příchozí dívka. Na pár okamžiků k ní lehce pozvednu hlavu abych viděla co přesně to tam dělá ale pak jí zase sklopím a věnuji se Dracovi. O tomhle sem slyšela.Je to zajímavé ale podle Dracova výrazu asi ne dost.I když musím říct že změna vlasů a nebo nehtů musí být velice praktická Zamyslím se nad tím vduchu.Crabbeho a Goyla krátce popíchnu očima když mi jejich debata přijde příliš hlasitá a nedůležitá ale jak vidím i když si mě všimli jakoby provokativně ještě přihodili o oktávu výše.Nemít já Dracovu hlavu v klíně asi bych vstala a zfackovala je na jednu hromadu jelikož tohle dělají schválně a využívají příležitost kdy jim nemohu nic udělat. Z mého rozhořčení z těch dvou mě vythne Dracovo škubnutí na které reaguji pouze tázavým pohledem protože tuším že to nikdo jiný nepostřehl a nechci dělat zbytečný rozruch. Reakce veškerá žádná a proto se to snažím ignorovat ale zvědavost mi nedá a pohlédnu směrem co Draco abych viděla čeho se asi tak lekl. Žena v celkem pěkných ovšem mudlovských hadrech tam chvilku stojí a následně vejde. Na její první slova kdy si nás všechny vyjmenuje reaguji pouhým úšklebkem při zaznění toho mého jména ale hned na to zmíní že neplníme prefektské povinnosti.Draco se ujal slova a když se mě jako zeptá jen sebejistě přikývnu i když vím že lžeme. No jo..nic sme nekontrolovali a teď jestly odejde a při překontrolování to zjistí asi na tom nebudeme nejlíp... Mé myšlenky naštěstí nejsou ustrašené.Ani nikdy nebyli...tedy pokud vynechám jednu věc. V hlavě mi i chvíly vrtá jak nás může vlastně znát - že by nová profesorka? Tuto teorii mi však vyvrátí ona sama s oznámením že je bystrozorka. Jejímu rozhovoru s Dracem přestanu věnovat pozornost když se můj kluk zvedne a sedne si normálně.Svůj pohled usměrním na krajinu venku – sice nuda ale pořád lepší než poslouchat tu jejich “výměnu názorů“. Zpět se vrátím až když se Draco zavrtí na sedadle.Sice nevím zač jí následně děkuje ale beru to jako že snad už konečně odejde. Tiše si povzdechnu a dál hledím ven čekajíc co se dál stane. |
| |
| Vlak - Však já si na tě posvítím... : Ten úšklebek i pohled si strč za klobouk, na to nejsem zvědavá. Pravda, přesně jako otec, ale to ještě nepoznal Demetru, Blackshadowovi zůstanou hrozbou pro všechny jejich nepřátele, dodnes se nás každý bál a bude i nadále. Klidnila jsem se jednoduše. Jen jsem přimhouřila oči a vrhla po Dracovi pohledem, který nebyl hněvivý, ale měl představovat hrozbu. Pak jsem jen párkrát hůlkou kývla na každého z nich, jako bych je rozpočítávala a šlehla varovnými pohledz i po lsečně Shadowové, Parkinsonové a i těm dvěma poskokům, co slintali Malfozovic klukovi u nohou. Lehce jsem se usmála, ovšem ne šťastně, byl to úsměv bez emocionálních výlevů, úsměv, který byl spíše matný a zapomenutý. Dívala jsem se u něj do prázdna a vzpomínala... na dobu před pár lety... ... "Pomsta. Oko za oko, zub za zub." "Ale Tome je to řpíliš nebezpečné!" "Tak si tady zůstaň Sashi, když se bojíš. Kdo jde se mnou?" "Já." "A já." "A já." "A taky já." "Ty ne Luciusi, ty musíš hlídat Pottera, neboj se, o nic nepřijdeš." ... Tom Raddle. "Půjdu se podívat, jak jste pěkně kontrolovali tuhle část vlaku," prohodila jsem ledabile, ještě jednou šlehla pohledem po levé ruce mladého Malfoye a pak se otočila na patě a šla. Za sebou jsem ještě mávla hůlkou. Možná jsem do toho dala příliš emocí, ale dveře se přibouchly silou a to s hlasitou ránou. Po tom, co jsem překontrolovala vlak a samozřejmě zjistila, že prefekti zmiozelu neopustili své kupé, jsem si jen usmyslela, že jim to vrátím v hradě a šla se na toalety převléct. Tohle oblečení jsem si na cestu zpátky schovala do očarované peněženky. No vážně, takhle se do ní vešlo i koště. Oblékla jsem si svůj obvyklý tmavomodrý hábit i s pláštěm stejné barvy, který měl téměř stejný neurčitý odstín jako moje vlasy, jenž přesto, že byly černé, se někdy zdály podrými. Pak už jsem jen s hůlkou v ruce opět hlídala uličku a čekala, kdy už konečně dorazíme. |
| |
| Vlak - v kupé s Pansy, Cassy, Crabem a Goylem Pansy byla po celou dobu potichu vlastně všichni v kupé, jako by to mělo být jen mezi mnou a tou Blackshadowovou.Jakýsi náš společný psychický souboj. Jenže mě o nic z toho nešlo. Byl jsem zvědavý a mé zvědavosti bylo učineno za dost. A ona na druhou stranu byla zvědavá až moc. Když na nás každého namíří hůlkou napadne mě, že to nezabralo, že je konec a odhalí mě ještě dřív, než vůbec do té školy dojedu, ale pak nakonec vyjde z kupé a zavře dveře jediným pohybem hůlky zak hlasitě, že se divím, že nerozbila sklo v nich, protože hlasitě zadrnčelo. Slyšel jsem jak říkala, že se půjde pozeptat jak jsme kontrolovali vlak a samozřejmě je více než jasné že se musí dozvědět, že to všechno byla lež na druhé straně si nemyslím že to bude řešit nějak ve vlaku. není to profsorka, ale bystrozorka, nemá pravomoc s námi něco takového řešit. Tady ještě nejsme ani ve škole aby nám mohla strhnout body, ne? Uleví se mi když odeje. Setřu si kapičky potu, které mi vyrašily na čele, když se znovu podívala po mé levé ruce. Nemohla to vidět. Nemůže nic vědět. Otec je v azkabanu, jasně že se dívá na levou ruku, hcce mě jen viděsit, nic zvláštního. Chce mě jen vyděsit, nemám se čeho bát. klidním se v duchu. Navenk se však tvářím stejěn ležérně jako doposud, jen ruce, které jsem si dal pod hlavu, kterou se nyní opírám o opěradlo sedačky, svěsím dolů. "To byla ale Nána, co?" zeptám se jen, abych ulevil své vnitřní nervozitě, napětí a strachu, který tak vehementně popírám sám sobě i ostatním. "Jestli ministerstvo kouzel sází na tyhle hlupáky, tak to mohly rovnou školu otevřít a nechat nechráněnou. Vyšlo by to nastejno." zasměju se vlastnímu vtipu a Crabe s Goylem se zasmějou taky. Jasně že jo, smějou se všemu čemu já. "Prej, že se půjde podívat. no jasně a co s tím udělá? To už i ten Pošuk Moody měl větší úroveň." znovu se uchechtnu a složím Pansy hlavu do klína jako před tímto malým vyrušením. |
| |
 | Bradavická škola. Přípravy na zařazovací obřad. Stojím ve vstupní síni a v rukou třímám pergamen, na němž jsem se dostala již k posledním položkám toho co je ještě třeba udělat. Den příjezdu studentů do Bradavic je vždy náročný, dnes o to více, že je to tu všude kolem samý bystrozor a ministerstvo vydalo mnoho dalších bezpečnostních opatření s nimiž ředitel Brumbál samozřejmě souhlasil a sám se na nich podílel. Co že jsamozřejmě velice chválihodné a dobré, avšak moji práci to zrovna neulehčuje. Mám ráda když je všechno dokonalé, každý školní rok se o to snažím, ale letos mi to prozatím připadá jako jedno velké fiasko. Domácí skřítkové se všude pletou a co chvíli se něco rozbije. Filch za mnou chodí kvůli Protivovi, který využívá každé příležitosti, aby naší práci ztížil, nebo nějak zmařil. Do toho ty zmatky s očekávaným příjezdem Horácia Křiklana. Ještěže alespoň o výměnu učeben se Severus postaral sám..., pomyslím si a již asi potřetí přečtu tři zbývající položky. Povzdechnu si. Ujistím se, že Moudrý klobouk třímám pevně ve své ruce a uvědomím si, že jej musím zanést do Velké síně, kam tedy následně vykročím. Málem bych na to zapomněla... Co to se mnou dneska je? zamyslím se stoupajíc po schodech, kudy pokračuji do Velké síně, která je v současnou chvíli otevřená dokořán a kolega Kratiknot kouzlí poslední úpravy, rozmisťuje svíčky, připravuje výzdobu... "Minervo, já protestuji aby tady učil ten, ten..." vynoří se odkudsi Sybila Trelawneyová a začne mít zase ty své námitky ohledne Firenzeho učení jasnovidectví, o kterém Brumbál rozhodl. Podívám se na ní už značně otráveně, protože s tím za mnou jde již asi po třetí. "Kolikrát vám mám opakovat, Sybilo, že tak rozhodlo ředitel Brumbál. Pokud si chcete stěžovat, nahlasta svou záležitost přímo jemu. Já v této věci, nemám žíádné slovo a věřte mi," zpřísním svůj hlas a ještě pochlavěji se na ni zadívám, abych umlčela jeji již opět napůl otevřená ústa, "že kdybych mohla, stála bych pevně při jeho rozhodnutí." Sleduji jak se její rty na prázdno pochybují. Její zasněné velké oči se lesknou slzami a mě jí přijde líto. Uvědomím si že jsem možná byla příliš tvrdá. Mám to ve zvyku. Vždycky jsem tvrdá, ale teď jsem to asi trochu přehnala. Sybila si žije ve vlastním světě a jen stěží chápe co je reálné. Objemu ji kolem ramen a pokračuji ve své cestě k učitelskému stolu. "Odpočiňte si Sybilo. Do příjezdu studentů zbývá ještě pár hodin, tak je využijte pro své vlastní dobro, ano?" přikývne a já jsem spokojená žemůj laskavý tón a lehký starostlivý úsměv splnil svou úlohu. Sleduji jak odchází a už asi po sté se ptám, proč jí vlastně Brumbál před lety přijal, ale pak to hodím za hlavu protože se Moudrý klobouk v mé ruce zazmítá a znovu se tak připomene o svá práva. Oh, pardón... Položím jej na připravenou stoličku a zachytím pohled kolegy Kratiknota, který zdá se celou scénu sledoval. Souhlasně kývnu, aby věděl že je vše v pořádku a znovu kouknu na seznam, kde pomocí hůlky zaškrtnu další položku a kouknu se co mi zbývá. Zkontrolovat kočáry. Zní nápis na dalším řádku. Hagrid. Uvědomím si a opět opustím Velkou síň směrem na školní pozemky, kudy jdu přímo k bráně. Opět mě dohoní Filch a já už si jen zoufale pomyslím: Co zase chce? "Paní profesorko... Paní profesorko..." zaslechnu jeho dýchavičné volání. Vypadá jako by dlouho běžel. "Ano, pane Filchi?" zeptám se jen. Jsem už dnes opravdu unavená osoba, pořád řešit takové maličkosti. "Co provedl Protiva tentokrát?" zeptám se bezvýrazně. Jenže Filch jen mávne rukou. "Nejde o Protivu, paní profesorko. Jde o..." zarazil se. "O co jde, Argusi?" zeptám se ho a pokračuji dál v chůzi. Nechci přeci aby mě pořád něčím zdržoval, mám ještě spoustu práce... Brumbál říkal, že mám skontrolovat všechyn studenty, tímhle..." ukázal mi divotvorně vypadající předmět, který měl odhalit jakékoliv stopy černé magie, kterou by u sebe snad někdo ze studentů mohl mít. Já osobně taková opatření považuji za zbytečná. Copak by studenti dělali s takovými věcmi? Ale Ministerstvo s Brumbálem na nich trvají a tak si jen znovu povzdechnu, unaveně promnu oči a přikývnu Filchovi na souhlas. Ten se ďábelsky usměje a poětšeně odchází zpět do hradu. Zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu. Znamení, které však nikdo nemůže spatřit, protože zde nikdo kromě mě není... A tak pokračuji dál k bráně na školní pozemky, kde již hagrid připravuje kočáry a zapřahuje do nich testrály. "Je všechno v pořádku, Hagride?" zeptám se opět vzpřímeně a soustředěně, jako vždy. Nejrpve vypadá trochu zmatený protože mě v nadcházejícím šeru neviděl, ale nakonec mě zahlédne a usměje se. Tento půlobr je vskutku srdečný člověk. "Zdravím vás, Minervo, ano ano, všechno je v pořádku. Brumbál může bejt spokojenej, to vám povídám. Všechno je jak má bejt." promne si své velké ruce a já si pořádně prohlédnu každý kočár, každý postroj. Vše musí být dokonalé... A jak se zdá, také je... Kývnu Hagridovi, že může kočáry vyslat. "Dobrá, zdá se, že je vše v pořádku. Kde je Tonksová, má na kočáry dohlížet?" zeptám se ho ještě protože Nymfadoru nikde nevidím. "Šla napřed. Vypadala na tom dost špatně, čeká v Prasinkách." odvětí mi horlivě. Jako vždy. "Dobrá, otevřete bránu a pusťte je. My půjdeme zkontrolovat loďky k jezeru, souhlasíte?" "No jasně, hned to bude." chvíli šátrá a rozhlíží se po svém deštníku až nakonec otevře bránu a popožene testrály, aby odvezli kočáry do Prasinek a odtamtud studenty zase zpátky do školy. Teprve ale až se brána opět uzavře jsem plně spokojena, zaškrtnu předposlední položku na svém seznamu a pokračuji s Hagridem k loďkám. Moc nemluví, ale na můj vkus až moc. Připadá mi že pořád něco povídá. O kentaurech, obrech, dětech... Ať už je po zařazování..., pomylsím si jen. Navenek však nedávám nic znát a opravdu se mi uleví až když zjistím, že loďky jsou v pořádku a všechny do jediné na hladině jezera. Vyčkám až si Hagrid do jedné z nich vleze a odluje. Teprve tehdy zaškrutnu poeldní položku na pergamenu, list stočím a suchovám do záhybů svého hábitu. Všude je najednou takový klid a mě se vůbec nechce vracetse do rušného hradu, kde po mě bude zase každý něco chtít. Ne. alespoň na chvíli si odpočinu zde u jezera, než bude čas abych šla uvítat nové studenty a dala pozor na zařazování do kolejí... |
| |
 | Vlak Sedím v jednom z profesorských kupé na místě u okna. Zakrývá mne můj rudý plášť a na obličeji mám klobouk. Na první pohled vypadám jako bych spal, ale opak je pravdou. Naslouchám okolním zvukům a hlasům. Pokud by se stala nějaká nepříjemná událost, tak jsem připraven tasit hůlku a zasáhnout. Tak znova do Bradavic. Už je to dlouho. Rád se zase podívám na školní pozemky a pozdravím své staré profesory.... zajímalo by mě jestlipak tam budou i synové a dcery mých spolužáků. O jednom vím. Jeden z současných studentů je syn Jamese a Lilly Pottrových - Harry. už se těším, až ho poznám. řeknu si v duchu a znovu se ponořím do svých předchozích myšlenek. Chvíli na to jsem uslyšel nezaměnitelný zvuk. Posunu si klobouk na vrch hlavy, tam kde patří a pohlédnu z okna. Vidím uhlově černou sovu. Otevřu okno a sova vlétne dovnitř. Posadí se mi na rameno a podá mi španělské noviny. "Hola Alejandro, gracias." řeknu svému sovímu příteli. Poté Alejandro vyletí oknem ven, kde ho strhl vítr. Polekaně jsem se na za ním podíval, ale pak jsem zahlédl, že chytil správný vítr což mne uklidnilo. Mávnutím hůlky zavřu okno a začtu se do svých novin. |
| |
| Kupé - maličké sezení: Jak jsem tam tak stála, rozhodla jsem se dostát svému zvyku, coby učitelka Lektvarů a jak se to dělávalo za dob profesora Křiklana, sezvala jsem pár žáků do kupé jeho jménem, takže by bylo slušné se tam taky brzy dostavit. Ušklíbla jsem se nad tou monotónností, upínala jsem se pořád na stará léta, ale ta už byla dávno za námi. Nehodlala jsem to ale promeškat a tak jsem si rychle zahradila cestu a prošla až ke kupé. Když jsem vešla, nasadila jsem přívětivý úsměv, který mě stál hodně sil a hlas jsem zase přeorientovala na milý a příjemný. "Milí žáci, pozvala jsem si sem vás, ty jenž by si sem sezval můj bývalý profesor Křiklan, kterého mnozí z vás znají, že pane Zabini. Byl to zvyk a já bych ho ráda znovu zavedla. Profesor Křiklan si dělal jakousi výstavku, kterou bych tento rok velice ráda rozšířila o nové fotografie a jména, byla to výstavka těch nejnadanějších, nejchytřejších a zkrátka nejlepších z různých kolejí a ročníků. Promiňte mi, že jsem se ještě nepředstavila. Mé jméno je Demetra Suzy Blackshadow a jsem bystrozorka a zároveň vaše nová profesorka Lektvarů. Ach ano, vy už se to můžete dozvědět předem. Tento rok přebere výuku Obrany proti černé magii profesor Snape. Ale teď se nechme unášet příjemnějším hovorem, ráda bych vás všechny lépe poznala." Zasmála jsem se tichým, melodickým smíchem. "Co váš strýc, pane Zabini, jakpak se mu daří? Á pan Potter, samozřejmě, o vás jsem se toho už mnoho doslechla, no povězte mi co je na tom pravdy, že jste prý "vyvolený" atd.?" Opřela jsem se pohodlně do sedačky a vytáhla z peněženky láhvinku italského, červeného vína. "Dá si někdo se mnou?" ptám se při tom, když ji otevírám a nalévám si do skleničky. |
| |
| Kupé Kouknu na ní a když uslyším Snape tak na ní koukám jako na blázna a řeknu rozhořčeně. " Cože Snape?? To si děláte srandu no to je skvělé to spíše bude jenom teorie jako minulej rok no to je bezva!!" Říkám si spíše pro sebe poté se mě optám a také všech a odpovím. " Já bych si trošku dal ikdyž žízen se tím asi moc nezažene, pitomá mudlovská rodina!!" Vysvětlím jenom matně a poté dodám. " Co Vyvolený?? No možná trochu ano je jen jisté podle jisté věžtby že jen já mohu zabít Voldemorta ikdyž to si domyslí asi každý pitomec který si ověří že mi ve čtvrtém ročníku co zabiili Cedrika Diggoryho mi Voldemort pomoci Červíčka Petera Petigrewa sebral kus moji krve takže to je asi jasné jinak vyvolený pokud budu věčně poslouchat Durslyovi jak jenom nadávají nad těmi mými nesmysly z tohodle spolku tak asi ani nebude ani vyvolení ani nic dalšího!!"/b> Řeknu jsem nervozní trochu učitelka je neutrální, ale společnost nic moc. |
| |
| Tak popojedeme, kecání bylo dost :-D Harry řekne Demetře vše co se událo na minesterstvu a prostě vše co po něm chtěla vědět. Pak se vrátí do kupé a nakonec už konečně, vlak zastaví a vy jste v Bradavicích. Je to dlouhá doba.... A pro všechny: Prosím, dělejte, jako, že nic z toho co se v 5tém díle stalo jako Smrt Siriuse atd....se vůbec nesttalo:-DA dělejte, že Harry vůbec o Siriusovi nemluvil. Sirius Si ve svém domě a sídle fénixova řádu....Ale máš štěstí...Ministerstvo o tobě už prohlásilo v novinách, že si Nevinný. Ten boj s Bellou byl těžký, ale Harry ti pomoohl a ty si se raději vytratil dřív než přišlo ministerstvo.... |
| |
 | Prasinky: Pravda, bylo mi hrozně, ale víc mě deprimovalo, že to na mě každý poznal. I Hagrid a to už je co říct. Poslal mě napřed do Prasinek, nehodlala jsem se s ním hádat, poslušně jsem šla. Připadala jsem si teď jako šestileté děcko, co jen dělá, co mu maminka a tatínek nakáže. Poslední dobou jsem byla bez života. Nu, ono se není čemu divit. Můžete být strachy bez sebe o své blízké i milované a ještě k tomu to pracovní vytížení... Na Remuse zase přišlo jeho období. V nejlepším se to vždycky zkazí. I z toho jsem možná byla špatná. Pořád se bál, že mi ublíží. Tak kde jsou ty kočáry? Nechtěla jsem vzpomínat. Nechtěla jsem myslet. Možná proto, abych to nemusela dělat a odpoutala své myšlenky, jsem silou vůle měnila své vlasy do různých barev. Pomáhalo to. Bylo to přirozené, uklidňující. Byla to moje součást. To konečně dorazil vlak. Nechala jsem vlasy, vlasmi a přistoupila k přední části vlaku. "Takže vystupovat, panstvo, kočáry tu budou coby dup!" ozvala jsem se zvýšeným hlasem, aby mě všichni slyšeli. Dorazili jako na zavolanou. "Prváci počkají na Hagrida, ostatní, až budeme všichni, vyrazí za mnou v čtyřstupu ke kočárům." oznámím a počkám až se tak stane. Poté žáky odvedu ke kočárům, jednotlivě je nechám nastoupit a ardši nechám vytáhnutou hůlku. Byl čas temna, věci se daly do pohybu. Oči jsme museli mít na stopkách, všichni. My bystrozoři dvakrát tak. |
| |
| CEsta Dojdu do kupé a tam si zase povídám se Sam a ostatními. Poté dorazíme do Bradavic kouknu na Hagrida zavolám na něj a řeknu. " Ahoj Hagride v hradě mějse zatím!!" Poté jdeme ke kočáru , ale cestou uvidím Nymfadoru není ji moc dobře. " To bude asi tím jak byli poslední události kolem Siriuse!!" Pomyslím si a poté když jdeme kolem ní tak jí řeknu. " Nazdárek Tonksová jak se vede?? Mějse zatím!!" Ani nečekám na odpověd vím jak jí sednu si do kočáru s Ronem a Hermionou. Poté dojedeme do hradu kde se dostaneme na slavnost čekajíc na hostinu. |
| |
| Vystoupím vlaku a jdu současně z Harrym. Zahlédnu Hagrida a koukám na něj s úžasem v očích. Páni.... pomyslím si a otočím s ena tu zženu co na nás promluvila. Na mě je vidět, že sem taky jako Harry ze šestého ročníku i když sem nová. Nevím jestli jako nováček tady mám jet taky kočárem nebo mám jet s tím hm..Hagridem. "Dobrý večer...Víte já sice chodím do šestého ročníku, ale přešla sem sem do Bradavic, přišla jsem ze školy v Americe a sem tu prvně...tak sem se chtěla zeptat jestli mohu kočárem nebo mám jít s prvákama..." zeptám se oné ženy. |
| |
| Prasinky: Nejprve sem si dívky postávající u mě vůbec nevšimla, ale když na mě promluvila, otočila jsem k ní svou unavenou, pobledlou tvář a poslechla si ji. "Jestli nechceš jet na loďkách přes jezero, nemusíš, klidně pojď se mnou a pojedeš kočárem," odvětím znuděným, ochraptělým hlasem. "Ahoj, Harry, vede se docela špatně, ale povídat ti o tom nebudu, máš svých starostí dost," odpovím kolem mě doslova prolétajícímu Harrymu. Až budou všichni v kočárech, dám povel k odjezdu testrálům. |
| |
| Usměji se. "Tak děkuji." řeknu a sednus i do volného kočáru. Vidím ty tvory...vídím je...táhnou kočár...sou to úžasní tvorové...slyšela sem o nich hodně...ale tohle je uchvacující...mnohem lepší než nějaké vyprávění... "Testrálové...úchvatní tvorové...." zamumlám si "pod vousy". |
| |
 | Černý sypaný čaj s jednou lžičkou cukru o páté v mém domě... promiň "miláčku"... v našem domě Sedím v obýváku a míchám si malou stříbrnou lžičkou cukr v čaji. Lehce si usrknu a zakousnu se do čajového pečiva. Takhle to miluju pomyslím si. Pohodlně se rozvalím v křesle a hůlkou si přivolám dnešní vydání Denního Věštce. "Zase hovadiny" řeknu po pár otočených stránek a noviny odhodím. Z náprsní kapsy vytáhnu dřevěnou dýmku a z vnitřní kapsy vytáhnu váček s tabákem. Plně si napěchuji kotel dýmky a pak si jej lehkým zábleskem z hůlky zapálím. Zplna plic se nadechnu a vychutnám si chuť tabáku. Poté pomalu vydechnu. Napiju se zlehka čaje a opět se zakousnu do pečiva. "Hm... dnes se jim povedlo" usměju se pod vousy. Potichu si bafám dýmku, popíjím čaj, pojídám pečivo a koukám do plápolajícího krbu. O svou "milovanou" ženu se nestarám - stejně jsme manželé z donucení. Chtěli to tak naši rodiče. A odporujte jim, když to jsou mistry v mučení. Vzpomínám na dobu, nyní již zapomenutou. Na dobu kdy jsme s Bellou mučili Longbottomovi. Jak krásně ječeli. Úplná píseň pro mé uši. Teď tu vlastně sedím a čekám až se ozve staré znamení. To si nás Pán Zla bude volat k sobě. Sakra jak já bych mučil... třeba nějaký ty mudly... nebo motáky... nebo mudlovský šmejdy...nebo míšence... začnu přemýšlet. Co by se stalo, kdybych se sebral a šel někoho umučit? zeptal jsem se sám sebe. Třeba toho mlékaře... ne toho ne... tak pošťáka, co jezdí každý den kolem... jo to by šlo... teď ho jen odchytit... pozvu ho jednou na čaj... na poslední čaj usměji se nad poslední myšlenkou. |
| |
 | Boj s noční můrou (Pár dní před ojdezdem,jen shrnutí prosím) Už skoro tři měsíce. Tři měsíce bez něj. Bez jakékoli zprávy o něm. Ne, nemá to žádné plus. Ani takové, že se nemusím obávat, kdy jej zatknou bystrozoři. Teď se musím bát o Draca. O svého jediného syna. Můj jediný syn! Ječdiný syn smrtijedem?! Každou noc se budím strachy, bezmocně se převaluji. Noční můra jede dál i v bdělém stavu a já nevím, jak s tím bojovat. Je to jen jeden sen, pořád to samé dokola. Vidím Draca, jak se snaží splnit úkol, jež mu zadál Pán Zla, úkol, který se mu nepodaří splnit. Zelené světlo jako blesk prozáří místnost a místo mého muže leží teď na zemi jen tělo, tělo s vyděšenou grimasou. Další proud zeleného světla a vedle mého muže padá i můj syn. Ne! Budím se v prázdné posteli a stírám z obličeje pot smíšený se slzami. Takhle už to dál nejde.. ................ Bylo jednoduché to vymyslet. Jednodušší, než jsem si myslela. Kdo jiný ještě věděl o tom úkolu a kdo jiný mi mohl jako jediný pomoci? Severus Těžší však bylo přimět sestru, aby šla se mnou. Aby mi pomohla přesvědčit jej. Pořád vykřikovala, že Draco by měl být pyšný, hrdý na úkol, jenž mu zadal sám Pán Zla. Ano, on možná pyšný a hrdý je. Ale já ne. Jak bych mohla být hrdá na úkol, při které můj syn, můj jediný syn, jediné dítě, může přijít o život? Nakonec se to však podařilo. Použila jsem všechno, co bylo možné. Prosby, pláč, příkazy a dokonce i výhrůžky. Zdálo se, že mou sestru jen pobavilo, že jsem ji vyhrožovala, hůlku příliš blízko jejího srdce. Pná Zla Severusovi věří, tak proč ty, jeho nejvěrnější ne? Nakonec jsme však zastavili před jedním obyčejným domem v Tkalcovské ulici. Byli jsme tam. Severusi, mohu s tebou mluvit? .......... Severusi, prosím. Můj syn..můj jediný syn! Jsi přece jeho oblíbený učitel, Luciusův starý přítel! Prosím! Zhroutila jsem se na zem. V neuvěřitelných mukách jsem mu ležela u nohou a plakala. Bella opět prohodila něco o tom, že bych měla být pyšná. V čirém zoufalství jsem zaúpěla a prohrábla si plavé vlasy. A pak mi byl seslán dar z nebes. Severus povolil. Vážně? V uplakaných zoufalých očích se rozhořel plamínek naděje. Zavážeš se mi neporušitelným slibem? I to mi ptvrdil. Poklkl ke mě na studenou zem a naše pravé ruce se spojili. Bella vypadala, jako by to nechápala. Jako by nechápala, že se Severus skutečně uvolí k takovému závazku. A když se pak stala naším pečetním svědkem a její hůlka se dotka spojených dlaní začala jsem. ...... Přísaháš, Severusi Snape, že dohlédneš na mého syna Draca, až se pokusí splnit přání Pána zla? Přísahal. Z hůlky vystřelil oslinivý plamen a jako had se omotával kolem našich rukou. A přísaháš, že uděláš vše, co je v tvých silách, abys jej uchránil před újmou? Přísahal. Z hůlky vystřelil další ohnivý had a propletl se s prvním, až vytvořil jemný žhnoucí řetěz. A bude-li to nezbytné... budou-li okolnosti nasvědčovat tomu, že Draco neuspěje.. V tu chvíli se Sapeova ruka zachvěla, ale z mého sevření ji nevytrhl. naplníš sám onen úkol, jímž Pán zla Draca pověřil? I toto po chvíli ticha odpřísáhl. Z hůlky vylétl třetí, poslední plamen a pevně se obtočil kolem našich rukou jako rudě žhnoucí drát. |
| |
| Kupé s Dracem,Crabbem,Goylem a Cassy Jakmile bystrozorka odejde úlevně a zároveň otráveně vydechnu.Vlastně celý můj výraz je aktuálně otrávený.Je to hlavně proto že Dracovu pozornost strhla k sobě a když se spolu bavili celé kupé výrazně ztichlo. I její dramatický odchod mě pěkně namíchl. No jasně a ještě si bouchni! Hodnou chvilku po jejím odchodu je ještě ticho.Napětí ve vzduchu odlechčí až Draco se svými poznámkami na které se jen pousměji – nemám ve zvyku smát se všemu jako ti dva nohsledi. Půjdu se podívat ajk pěkně ste zkontolovali tuhle část vlaku... Napodobím její hlas Čůza je to.....Bystrozorové evidentně nemají nic lepšího na práci a tak jdou prudit do školy Poznamenám s úšklebkem zase já a dám si vlasy za ucho. Draco se pak opět navrátí do své ležérní polohy jako by se nic nestalo a já si opět začnu hrát. No...co se Moodyho týče máme asi jiné mínění....proměnil tě přece v lasičku Namítnuk Dracově narážce a ušklíbnu se na ty naproti mně.Dobře si pamatuji na tu scénu ze čtvrtého ročníku.Já tehdy jen postávala kousek dál a bavila se s holkama. Při té vzpomínce se pousměji. |
| |
| Vlak - v kupé s Pansy, Cassy, Crabem a Goylem - Nádraží v Prasinkách Když i Pansy přiloží svou trošku do mlýna a na účet, paní bystrozorky, usměji se ještě více. Ulevilo se mi, že je to za námi. Už žádné pokukování po mé ruce, žádné narážky, ani peskování... A pak se Pansy zmíní o tom jak mě Moody proměnil ve fretku. Zamračím se a znovu se posadím. "Fretku," upozorním ji na ten malý detail, "A to to ještě nebyl ani pravej Moody, pche..." odfrknu si. "Ale jinak s tebou musím souhlasit. Bystrozorové asi opravdu nemají nic lepšího na práci. Ušklíbnu se. Nechci vzpomínat na ten trapas s fretkou. Zrovna před Potterem. A to jsem měl tehdy připravenou takovou hezkou kletbu. Která to jen byla? Hodím to za hlavu. Beztak bych si už po těch letech nevzpomněl. Dveře našeho kupé se znovu otevřou a tentokrát vejde Bleise Zabini. Nemám ho moc v lásce, ale ono to bude vzájemné, obávám se. "Tak povídej Zabini, co Křiklan chtěl?!" zeptal jsem se hned jak vešel. Ten jen sběžně skouknul stav kupé a zjistil že mu Cassy sedí na místě, ale tím že už sedím a nemám natažené nohy, je jedno místo volné a on toho hned využívá aby si sedl. Ani se nezeptá!, pomyslím si dost uraženě, ale navenek nedávám nic znát. Je vlastně úžasné že mohu na chvíli zapomenout na svůj úkol. Po scéně s bystrozorkou beru jakékoliv rozptýlení. "Nebyl to Kiřklan," odpovídá Zabini. "Byla to nějaká Demetra Shadowová, nebo co. Prej je tu za Křiklana, bude učit lektvary a pozvala si každýho, kdo má nějaký důležitý příbuzný a Pottera samozřejmě." ušklíbl se. "Pokuds čekal na pozvánku, Draco, moc bych na to nesázel. Je to bystrozorka, řek bych že o ty jejichž rodiče jsou Smrtijedi, zájem nemá." zasmál se a já cítím jak mi v žilách vře krev. Cože? Místo Křiklana? Sakra! to to nemohla říct rovnou?! Jo jasně, Bleise, myslíš žes mě teď ponížil co? Ale já ti ukážu. Ty nic nevíš. ničemu nerozumíš. Já už nejsem jen obyčejnej student abys věděl a může mi bejt fuk o co má ta ženská zájem! "No a? Co je mi po tom vo co má ta bystrozorka zájem? Ostatně mě to už může bejt jedno ne? Chci říct, že už jen letos, ne? Příští rok už možná vůbec v Bradavicích studovat nebudu. Tak proč by mě mělo zajímat, kdo všechno tu učí a co si o mě myslí?" pronesu tak nějak do ztracena. Někdo se zeptal jak to myslím a já vycítil příležitost je ohromit. Všechny... "Znáte to. Jeden nikdy neví, třeba mě čeká něco lepšího, něco důležitějšího." poznamenal jsme tajemně a s ušklebkem na tváři si užíval ohromené pohledy svých spolužáků. "Matka by chtěla abych školu dokončil, já osobně to ale v dnešní době nepovažuju za důležité. totiž, jen se nad tím zamyslete... až se Pán zla ujme moci, bude se snad ptát, kolik má kdo NKÚ nebo jestli složil OVCE? Jasně že ne. Bude se zajímat o to, jak mu kdo posloužil a jakou mu prokázal oddanost." pronesl jsem abych tak ještě vystupňoval jejich zvědavost a překvapení, když v tom vlak zastavil a já pohledem z okna zjistil, že už jsme v Prasinkách. Pomalu se naše kupé začíná vyprazdňovat, ale já se ven zrovna nehrnu. Čekám až Bleise, Cassy, Crabe a Goyle budou venku a pak už tu zbývá jen Pansy. Vezmu svoje zavazadlo a kouknu na ní pobaveně. "Jdem?" zeptám se jen. Je mi jasné že až vstřebá co jsem jim právě řekl že se bude vyptávat, ale tak alespoň trochu zábavy před povinnostmi. Za ten Bleiseho ksicht to stálo ne? Krom toho jsem nic neřekl. Jen jsem řekl, možná... Jo jasně. A teď budu mít zase ztracenou úctu a respekt. A až bude po všem... Jako až zabiješ Brumbála? Kdyby mi Pán zla nevěřil tak by mi ten úkol nesvěřil, ne? On si vybral mě! snažím se zahnat všechny pochybnosti a přinutit žaludek aby se mi nestavil na odpor zatímco spolu s Pansy vystoupíme z vlaku. Přes schromáždění studentů dobře vidím Hagrida od něhož se okázale odvrátím. Jenže sotva se odvrátím od něj zahlídnu Tonksovou a jsem v tu ránu opět vyvedený z míry. Ne, že bych z ní měl strach. Zní opravdu ne. Je to jen obyčejná míšenka, nic víc, jen se mi nelíbí že je tady. "Ta tu ještě chyběla." kývnu Pansy aby pochopila koho myslím směrem k Tonksové. "Samej výkvět oddělení bystrozorů, co?" zašeptám jí a zasměju se. Ačkoliv při vzpomínce na paní Snhadowovou mi zamrazí v zádech. Vyberu jeden z kočárů a pomůžu Pansy aby se usadila a sám se pak usadím k ní. |
| |
 | Návaznost na Cissu Když Draco dostal svůj první úkol byla jsem na něj hrdá.I když je to jen můj synovec byla jsem na něj hrdější než jeho matka. Když jsem ho já učila nitrobranu ona brečela a naříkala.Já jí prostě nechápu. Poté co Draco odjel plně vyzbojen do školy já zůstala nějakou dobu u Cissy aby se netrápila kvůli zatčenému Luciovi. Sestru mám ráda i když to začno skrývám před okolím a je mi drahá.Jejího muže sice nemám v lásce a ani si neumím představit její situaci - co já bych za to dala mít manžela v Azkabanu - ovšem její oči často zbrozené slzami mi o tom utrpení jasně vypráví. Rodolphusovi jsem ani neřekla že zůstanu u Cissy ale myslím že mu to došlo když mě v našem sídle již nějakou dobu nespatřil …................... Utrpěla jsem velký šok když na mě Cissa vyrukovala s tím že chce jít za Severusem. Co blázníš?! Proč? Nechápala jsem co po tom chemickým panákovi chce.Když to vysvětlila a prosila mě abych šla sní šílela jsem ještě víc.Ani její srderyvné výlevy mě moc neobměkčovali.Spíše pobavily a několikrát rozesmály.Její slova o věrnosti mě však rozhodili a já už neměla slov. S nechutí jsem povolila a Cissu v určený den za neustálých protestů doprovodila. …................ Jakmile pak u Snapea spustila další ze svých výlevů protočila jsem oči a stála u dveří v naději že jí Snape pošle do háje a budeme moct jít zase pryč z jeho chemického domečku. Co mě překvapilo bylo když Snape povolil a poklekl vedle ní.Ovšem dech mi vyrazil až jeho souhlas k Neporušitelnému slibu. On je blázen! A ona taky!!! šokující zjištění že jsou oba blázni mě hryzalo v hlavě ještě ve chvíly kdy mě Severus vyzval abych dělala pečetního svědka. Omámeně jsem přiklekla k nim a snažila se z toho oklepat s teorií že to je jen zlý sen.Boužel nebyl a já spečetila celou přísahu při které s Snape zavazoval že ochrání Draca a dohlédne na něj při plnění jeho úkolu.V případě nezdaru z Dracovi strany to má Snape vykonat za něj. Draco to zvládne a ty si ani neškrtneš slizáku Prohodím vduchu a po uzavření slibu čekám s čím má sestra přijde teď. |
| |
 | Bradavice Jsem rád že se mi podařilo Doru dostrkat pryč z mého dosahu když se zase měsíc chýlil k úplnosti.Opět jsem vduchu proklínal Šedohřbeta jenž na mě toto prokletí přivolal ale vím že se s tim dá vcelku žít - pokud ovšem nemáte v patách stíhačku jako já která vám chce se vším pomáhat a usnadnit utrpení. Chvála bohu byla povolána do Bradavic a já si v klidu vydechl že jí nijak neohrozím. Po úplňku jsem se sesbíral celkem rychle a sám nevím proč napadlo mě že bych mohl být k Doře vstřícný a překvapit jí. Přemístil jsem se do Bradavic na pozemky a první na koho jsem narazil byl Hagrid. Po krátké přátelské konvezraci mě na mou žádost nasměroval k místu kde je Tonks. Přijdu ve chvíly kdy se vybavuje s nějakou dívkou a následně se tam mihne i Harry. Ahoj Doro Oslovím ji když se "připlížím" těsně za ní ve snaze docílit aspoň malého leknutí. Harry má evidentně naspěch.Ani se mu nedivím sám bych měl na jeho místě hlad jako vlk.Přivítám se s ním pouze lehkým pousmáním a poté pozoruji proudy ostatních žáků. |
| |
| Prasinky Začínalo mě to přelétat přes hlavu, vlastně jsem byla myšlenkami úplně jinde. Zvládl to? Je v pořádku? Co když se mu něco stalo? Co když se dostal do problémů? Nebylo to vážně nic příjemného, zůstat sám v době, kdy máte největší strach o své blízké. Určitě se muselo něco stát. Vždycky se děje něco ve chvíli, kdy nemůžu nic dělat... Vážně mě překvapilo, když se za mnou ozval jeho hlas. Já vím, neměla byhc se leknout, ale překvapením jsem vypískla, zadusíc to rukou. Otočila jsem se, abych na něj viděla. "Remusi? Remusi! Co tady děláš? Jsi v pořádku? Je všechno v pořádku?" zděsím se. Co když se něco stalo? Ale pokud se něco dělo, byla jsem ráda, že byl tady. Takhle jsem se cítila silnější. Na tváři se mi rozzářil úsměv a padla jsem mu okolo krku. Je v pořádku... Všechno je v pořádku... "Docela jsi mě polekal, tohle mi nedělej, ale jsem ráda, že jsi tady," přiznám se s letmým úsměvem a kývnu ke kočáru, který ještě zůstal volný. "Pojedeš se mnou? Albus tě určitě rád zase uvidí...," přesvědčuju ho. |
| |
| Pansy Kupé -> Kočár Opětuji Dracův úsměv.Jsem ráda že alespoň někdo ocení i má slova.Jak jsem tušila poznámka o jeho proměněn se Dracovi vůbec nelíbila.Po jeho opravě že to nebyla vlastně lasika ale fretka jen hdodim oči v sloup. Šmarja ty si detailista...zvíře jako zvíře ne?! Odpovím trochu nabroušeně ale stále se skrytým humorem. No a to že to nebyl pravej Moody je zase jinej případ.aspoň to usvědčuje fakt že je nechopnej jako všichni ostatní když něchá jiné aby se za něj vydávali Poznamenám ale další přival hlasitých myšlenek zarazí příchod dalšího spolusedícího jenž nám oznámí že ta čůza co nám tu okupovala kupé není jen bystrozoka ale zástup za Křiklana. Zděšeně otráveně vyfouhnu večkerý vzduch v plicích.... Pane bože...to není možný! Dalším kecům moc nevěnuji pozornost ale když Draco naznačí že pro něj Bradavice možná letos končí nechápavě se zadívám na jeho tvář stejně jako ostatní. Jak to myslíš Draco? Zeptám se a překvapeně poslechnu vysvětlení. Tak tohle mi nestačí...chci vědět víc! Pomyslím si ale vlak náhle zastaví. No...tyhle otázky bude lepší stejně pokládat jen ve dvou Vezmu svůj kufr a společně s Dracem počkám až se kupé vylidní a z celého vlaku vyjdeme mezi posledníma. Všimnu si jak ho náhle něco vyvedlo z míry ale než se stačím zeptat prohodí k oné osobě nějakou poznámku a ukáže směrem k ní. Nepotěšeně se ušklíbnu. Asi vážně nemají co na práci.... Lhostejně pokrčím rameny a na jeho poznámku o výkvětu bystrozorů se musím zasmát. Náhle ale uvidím bývalého profesora jak se připojí k té bystrozorce a ona ho obejme. Znechuceně nakrčím nos. No nazdar...ten tu taky chyběl Utrousím a radši rychle následuji Draca do jednoho z kočárů kde se usadíme. Trochu unaveně položím hlavu na jeho rameno. To bude zase rok... |
| |
| Bradavice - U kočárů Potěšeně se zasměji na její reakci. Klid Dorys, Jsem naprosto v pořádku a nikomu v okolí se nic nestalo Ujistím ji s náznakem úsměvu. Její obětí mě zarazí ale přesto jí dám ruce kolem pasu. Všimnu si mezi žáky několika známých tváří.Třeba taková krátkovlasá kopie Luciuse Malfoye s svou výraznou přítelkyní jejíž výraz bych raději nekomentoval. Polekat a překvapit tě byl záměr Oznámím jí a na její návrh pokčím rameny. Obávám se že nebudu vítaný...hlavně u několika žáků Vrhnu pohled k nastupujícímu páru Draco,Pansy. ...ale pokud na tom trváš... Větu nedokončím jelikož její zbytek je jasný.Většinou se Nym podřazuji - pokud se to ovše netýká měsíce.V tomto případě bývám nekompromisní a neústupný což vede k hádkám na toto téma ale jinak áme idylku řekl bych. |
| |
| Kočár Nemohu si nevšimnout, když se u Tonskové kus před námi objeví i Lupin. No to snad ne... Ten tu ještě chyběl, fakt... Jenže nějak té myšlence chybí vážnost, chybí jí ten hněv a odpor, který bych k němu měl mít. P5eci je to jen vlkodlak ne? Jenže já viděl mnohem děsivějšího vlkodlaka a co hůř, dozvěděl jsem se že i on pracuje pro Pána zla. Vlastně jsem Fenrira Šedohřbeta viděl jen jednou zatím ale stačilo mi to. Jak se po mě díval. Úplně jsme myslel, že mě chce zakousnout na místě. A pak se ještě olíznul... No fuj... otřesu se. Byl to jen slabý záškub, ale úplně mi to stačilo. Doufám jen že si toho Pansy nevšimla, když si sedám naproti ní. Postřehnu že něco říkala a na okamžik marně vzpomínám co to bylo až pak si to uvědomím. "Jo to máš pravdu..." jenže můj hlas nezní ai zdaleka tak jako ještě před chvílí ve vlaku, nebo když jsme vystoupili. Je slabší a spíše zamyšlený. Tonksová se vrhla tomu vlkodlakovi kolem krku a já se raději odvrátil Taková ostuda. Když si pomyslím, že je vlastně moje sestřenice. No fuj! A paktuje se s vlkodlakem. Tohle vidět Teta Belatrix, tak pukne vzteky. Asi bych jí o tom měl napsat. zamyslím se nad tím jak by se asi tetička tvářila a co by pak mohla Tonksové provést. Docela by se mi líbilo, kdyby si užila trochu bolesti. Nemůže snad i ona za to, že je teď otec v Azkabanu? A Lupin jakbysmet. A ten... Ten... Black, samozřejmě. nebezpečně se ušklíbnu a v očích se mi zaleskne. Není to změna k lepšímu, ale je to rozhodně lepší než bezradné zamyšlení před tím. Ale už brzy se všechno změní... uvědomím si že by se mi hodilo se vytratit a trochu se projít po Prasinkcáh, ale pak si uvědomím že ještě budu mít dost času, vždyť určitě se budou konat výlety do Prasinek abych je mohl využít po svém. To bude opravdu perný rok, jen co je pravda... |
| |
| Vlak Tak moc jsem se začetl do svých novin, že jsem si ani nevšiml konečné zastávky. Vzhlédl jsem až tehdy, když už téměř všichni odešli. Sakra, už zase jsem se moc zabral do novin. To je vážně má slabina. řeknu si v duchu. Vezmu si své jediné kožené zavazadlo a vyjdu z vlaku. Nevšímám si nikoho okolo a vydám se k volnému kočáru, na který si sednu a rozhlédnu se po okolí. Nádhera. Zase to staré prostředí. To už je let co jsem tu nebyl. proletí mi hlavou. Jakmile se kočár rozjede, tak si poupravím klobouk, který mi málem sjel z hlavy. |
| |
| Prasinky: Já to věděla, už je to v pořádku, zase jenom blázním, to já dělám vždycky, měla bych si dát pohov. Protočím oči v sloup nad vlastní domýšlivostí. "Áha, takže ty jsi to plánoval," podotknu hrajíc uraženou, " a ani jsi my neoznámil, že se tady objevíš?" Pak už to nevydržím a začnu se smát. "Ne, vážně, jak dlouho jsi věděl, že se tady ukážeš? Docela se ti povedlo mě polekat. Ale dám ti radu, příště použij místo "Doro" "Tonksová" a vyletím strachy. Doro mi totiž říká jenom rodina, pod "Tonksovou" mě znají i mí nepřátelé," podotknu a zamrkám šibalsky. "Ale prosím tě, těm to může být jedno a neříkej mi, že ti vážně tak sejde na těch náfucích ze Zmiozelu? No?" ptám se radostným tónem z vlastního vítězství. "Děkuju," zašeptám mu u ucha a raději ho nastrkám do kočáru jako prvního, aby nestihl případně utéct. "Proběhlo všechno hladce?" ptám se sklíčeným tónem. Zase jsme nemohli být spolu, vždycky mě odhání, ale já chci pomoct. |
| |
| S Nymfadorou xD No...poprvadě mě to napadlo až když jsem se uklidnil Přiznám se ale vzápětí se na její "radu" musím zasmát. Jo jasně...a já ti mám říkat Nymfadoro ne? Ušklíbnu se a již předem očekávám přebarvení jejích vlasů. No možná tě to udiví ale jo....záleží I když jsem sice svolil k cestě s ní ovládám nutkání se z toho ještě vykroutit.Hlavně po tom co většina školy ví o mém problému mě návrat na školu jinak netěší ale snad se najde alespoň někdo kdo mě tam uvítá.Upřímě spoléhám na vstřícnost Harryho,Rona i Hermiony a pár další nebelvírských kteří na mých hodinách před třemi lety aspoň dávali pozor. Ze zamyšlení nad žáky v Bradavicích mě vytrhne až Dorysina další otázka. Jen nepřítomně přikývnu.Nechci se k tomu moc vracet. A co ty? Brubá tě sem pozval jen jako dozor a nebo ti hodlá podstrčit i nějaký předmět? Zeptám se trochu škádlivě.Zároveň doufám že já nebudu muset učit ale jeden nikdy neví. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfadora Tonksová pro (Doufám, že PJ nevadí, že jsem přešla do šepotu, ale tohle je podle mě soukromý rozhovor, co ostatní nemá co zajímat.) Teď mě dostal, byla jsem kupodivu tak dobře naladěná z jeho příjezdu, že jsem nad tím jen s úsměvem mávla rukou (modrou rukou, ale to je detail xD) a krom toho, že moje oči začaly přelétat do všemožných odstínů hnědé, jsem se jinak zachovala vcelku klidná. "Ty, ty mi můžeš říkat jak chceš," podotknu a na chvíli zavřu oči. "Obdivuju, žes je dokázal tak dlouho učit, mě to za jeden den naprosto stačí," poznamenám obdivně a s tichým smíchem zase otevřu oči. "Jestli ti třeštila hlava tak jako mě, pak se divím, že ještě žiješ," postěžuju si stále veselým tónem. Teď by mi málo věcí zkazilo náladu. Ale jeden z problémů, kterých jsem se bála, se ukázal být teď tady. Vycítila jsem, že mimo mou auru spokojenosti, prosvítá něco jiného. Vzala jsem ho za ruku. "To zvládneme.... spolu...," ujistím ho, sledujíc při tom jeho výraz. "Já? Souhlasila jsem s dozorem jen na příjezd a odjezd. Jestli mi chce podstrčit i něco k tomu, to ví jen bůh, ale tenhle rok mám v plánu víc těch nebezpečných akcí - hodlám se letos dost přemoct a honit se za Smrtijedy s plným nasazením," svěřím mu vlastní plány. Teď už jsem nebyla tak veselá, snažila jsem se spíš vnímat, co cítí on. "Co tě trápí, Remusi, někdy mi připadá, že toho moc zamlčuješ," ptám se. "Já... nevím co někdy říkat... co dělat... někdy.... připadá mi, že všechno svaluješ na sebe... ale zapomínáš, že už na takové věci nejsi jen sám... jsou tu tví přátelé... jsem tu já..." vysvětluju překontně slabým, bezduchým hláskem. |
| |
| Čekání na studenty Dlouhou dobu jsem jen stála a sledovala hladinu jezera, nebo nebe, na kterém se pomalu začínaly objevovat první hvězdy. Je čas... Uvědomím si nemilosrdnou skutečnost a s povzdechem vykročím k hradu. Za těch několik kroků, které stačín udělat se mi na tvář vrátí můj obvyklý přísný výraz a dopohybů ráznost a síle, ale to je vše, neboť to co uvidím mě zarazí. Filch spěchající s čidlem tajemství kamsi na školní pozemky. Kouknu na něj tázavě a on jako by to to postřehl na mě zavolal: "Kočár je tu... Kočár slečny Sarielové..." zavolá na mě dýchavičně a já si uvědomím že má pravdu. Tato jediná studentka rok co rok nejezdí s ostatními už šest let a já pokaždé zapomenu, že přijíždí kočárem cirka o půl hodiny dříve než zbylé kočáry z Prasinek. Kývnu mu na souhlas, že ji má prohledat a zapřemýšlím, jestli bych neměla jít s ním, ale nakonec uznám, že to nebude zapotřebí. Argus to zvládne a já bych se pak složitě vracela zpátky k bráně. Ne, bude lepší tu počkat až přijednou všichni. A to máme dnes zařazovat i tu novou šesťačku... poklepu hlavou a vydám se cestou k hradu, dke se u vstupní brány zastavím a čekám až všichni dorazí. Nejprve přijde slečna Sarielová jako obvykle. Nalíbí se mi všechny ty její výsady. Kdyby chodila do Nebelvíru byla bych ostře proti takovým opatřnením, ale Severusovi to zjevně nevadí. Že ovšem souhlasil i Brumbál... "Dobrý večer, slečno Sarielová, prosím pokud je vše v pořádku," kouku na Filche aby mi to potvrdil a ten přikýve, "smíte pokračovat do Velké síně. O Vaše zavazadla bude postaráno jako obvykle." řeknu jí jen když přijde a nechám ji vstoupit do hradu a čekám až přijedou ostatní kočáry se studenty v čele s Tonksovou, která byla pověřena aby na studenty a kočáry dohlédla při cestě z Prasinek. |
| |
| KOčár ve kterém sedím pomalu dorazí k hradu. První pohled na ten obrovský hrad e uchvacující. Stojím tam a žasnu.....žasnu nad tím jak je to obrovské..... To je...to je....úžasné...nic úžasnějšího sem snad ještě neviděla..... pomyslím si. Jdu tam kam jdou ostatní žáci. Akorát mě pak vezmě nějaký ošklivý muž(Filch) mimo. A vede mě někudy nějakou chodbou až se dostaneme do nějaké asi předmístnosti. Soudím to podle toho, že zde je jen nějaká dívka jiná a asi profesorka. (Prváci zatím nedorazili.) Navíc skoro vůbec ta místnost není vybavena. "Paní profesorko, zde je ta nová žákaně, pude do šestého ročníku, jenomže není zařazená." řekne profesorce ten muž a odejde. "Dobrý večer paní profesorko." pozdravím, aby si o mě nemyslela, že sem neomalená a že ani nepozdravím. |
| |
| soukromá zpráva od Remus John Lupin *Náměsíčník* pro Třeba tě to překvapí ale také se obdivuji.Ovšem vynechávat hodiny není jen tak a navíc nepletu-li se tak kdysi můj předmět má nyní Severus. řeknu opět trochu výmluvně. Co se mé hlavy týče...Myslím že to nebyla jen hlava co mě bolelo ovšem hlava bolí i teď. Pousměji se.Jsem rád že ona má veselou náladu.Aspoň se na povrch nedostává tolik mého pesimismu.Když mě vezme Tonks za ruku opět se slabě pousměji. Já vím Ujistím ji a dál věrně poslouchám. Budu tu asi dozorcovat s tebou a vzhledem k tomu že nepřipustím aby se s tebou něco stalo budu tě doprovázet všude jak to jen bude třeba. Nebylo to přání ani rozkaz.Spíše jen pouhé oznámení.Její náhlá vnímvost mé nálady mi však smyla pokus o bezstaroustnou tvář. Dorys....Nymfo....Já jsem v pořádku nemusíš se bát.Jistě...mám plnou hlavu věcí a tak se občas zamyslím ale to ještě neznamená že se mnou něco je nebo že mě něco trápí. Ale když už jsi u toho...dlouho sem byl na všechno sám a jak dobře víš špatně se mi jde stranou z vyšlapaných kolejí. Vysvětluji podobně tiše jako ona.Ovšem abych jí neurazil nebo něco takového plynule dodám dalších pár slov. V tom se pokusím polepšit...už jen kvůli tobě. Opět se letmo usměji a pohladím ji po tváři.Při tom už v mysli hledám něco čím bych změnil téma.Nemluví se mi o tomhle všem zrovna nejlíp. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfadora Tonksová pro Slabě jsem se pousmála. "Pořád jako v mládí? Ale notak, já vím, Severus... eh, nemám ho zrovna v lásce, ale není trochu dětinské ho pomlouvat za jeho zády? No, je to vcelku jedno. Pořád mu moc nevěřím - pravda, Brumbál mu věří, ale on věří hodně lidem a to až moc." Pokrčím s povzdechem rameny. "To je holt náš starý dobrý Albus," podotknu. "Ale Remusi, víš že to nemusíš, bude to spousta práce, skroo žádný spánek, neustálé napětí... To ty špatně snášíš, já už jsem si zvykla. Takhle by ti bylo akorát nepříjemně," namítnu tiše. Proč musím vždycky to, co tolik chci, odmítat pro dobro jiných? pomyslím si sama k sobě. "Děkuju," špitnu nakonec, téměř neslyšitelně. Spíš jsem nevěřila, že je to realita, asi se za chvíli probudím... Ale viděla jsem, jak ho tohle trápí a tak jsem rychle našla něco jiného k debatě. Nakonec jsem jen mlčky vykroužila ústy pár němmých slov: Miluju tě. Možná to ani nepostřehl. "Už si neumím ani představit výraz profesorky McGonagallové až tě bude vítat... no a taky obličej Snapea, ten bude ale vážně naštvaný, nebo přinejmenším nezúčastněný. To za to snad i stojí, aby jsi snesl pár pohledů od těch naprosto nechápavých zmiozelských zbohatlíků." Pak se pousměju. "Chci si posvítit hlavně na bývalé Blackovi. Bellatrix je naprosto oddána Pánu Zla, tak proč by neměl být i někdo další. Kupříkladu její manžel, že? Nebo její sestra Narcissa, když je její manžel Smrtijed, tak proč ne ona?" Dám mu na přemýšlení trochu své teorie. "Mimochodem, byl jsi u našich doma? Je něco nového? V poslední době jsem je neviděla, budu se tam muset stavit a ... rozloučit se ... kdyby se něco stalo." Trochu posmutním, ale je to téměř nepostřehnutelné. To jen že barva mých vlasů trochu vybledla. |
| |
 | Pozemky Opět individuální doprava. Jako vždycky. Nechápu, proč němůžu jet s ostatními vlakem, poté v kočáře. Ne, místo toho každoročně přilétám i odlétám v kočáře taženém okřídlenými koni. Ale už mi to nevadí. Postupem času jsem si navykla klidu, kterému se při jízdě těším. Neposlouchám otcovy rady, matčiny starosti a tlachání těch dvou hlupaček. Jediný, kdo se mnou jezdí je kočí, ten ale nemluví, neobtěžuje. Jen se stará o svou práci a o má zavazadla. Navíc jsem letos dorazila zbytečně brzy. Kočáry dorazí zhruba až za půl hodiny. I když, mě to ani nevadí. Vážně oželím další půl hodinu bez Tary a Clarissy a jejich věčného žvatlání. Ony by se hodily ke Goylovi a Crabbemu, tamti jsou tupí a tišší, ony jsou tupé a hlučné, upovídané a uštěbetané drbny. Někdy mám dojem, že snad ví i to, co se teprve má stát. Vážně mi to nevadí. Kočí vyloží má zavazadla a Filch je ochotně přiběhne zkontrolovat. Jen netrpělivě podupávám nohou, nemám nic zakázaného, nevím tedy, čím se zdržuje. Dívka jež se prochází po pozemcích vypadá zvláštně křehce. Bledost křehkého těla v černých šatech a hábitu ještě víc bije do očí. Na krvavých rtech nespočívá úsměv, v chladně modrých očích není jiskra a ani sebemenší ďolíček nepoukazuje na náznak úsměvu. Vypadá křehce, zranitelně. Jako by její kůže byla sotva milimetrová, tak bledá a skoro průsvitná je. Je drobná, štíhlá a krásná. Po zádech až k hýždím spadají lesklé světle plavé vlasy. Dobrý den, paní profesorko. Pozdravím McGonagallovou. Ano, všechno je v nejlepším pořádku, že pane Filchi? Zářivě se na něj usměju, někdy to dělám spíš proto, že vím co můj úsměv s lidmi dělá. Dokonce i s ním. Pokud to nebude vadit, raději bych se předtím prošla. Do zařazovací slavnosti stejně zbývá mnoho času. Rozhodně nepřijdu pozdě, nemusíte mít strach. |
| |
| soukromá zpráva od Remus John Lupin *Náměsíčník* pro Severus byl, je a stále bude jen arogantní nafoukanec Upřesním její jednoduchá a váhavá slova k jeho osobě. A nepomlouvám ho za zády...jen konstatuji jeden velký holý fakt a v tom je rozdíl.I když nechápu proč mu Brubál tak bezmezně důvěřuje jsem na jednu stranu rád že je takový...kdyby totiž nebyl tak bych si v Bradavicích ani neškrt To je další holý fakt který v mém podání zní velice odborně.Její námitky nejprve přejdu protočením očí ale pak se vyjádřím i slovně. Vím že nemusím ale smrtijedi jsou nebezpeční.Hlavně.... ....Šedohřbet.... Eh...Tedy hlavně...nechci aby se ti něco stalo.Holt se nevyspim, budu mít někdy náladu pod psa a budu možná nepříjemně mrzutý ale přesto budu stále hluboko uvnitř rád že vím že ti nic není a že jsi v pořádku. Protože kdyby si narazila na Fenrira a on se dozvěděl a nebo už to možná ví že jsi se mnou udělal by všechno proto jen aby mě viděl znovu trpět. Jamile obrátí list v debatě spokojeně vydechnu Jo...Na profesorku McGonagalovou se docela těšim..bude překvapená a doufám že mile.Ovšem Severusův výraz bude jako vždy "hrooozně nadšený". Pousměji se.Ovšem pak se zase vrátí ke svému lovu na smrtijedy. šmarja Dorys! Jen proto že je někdo z rodiny smrtijed ještě neznamená že další budou taky.Jen se koukni na sebe.Tvoje matka patřila do rodiny Blacků.Je snad smrtijedka? Není....Jsi ty jakožto její dcera a neteř zmíněných Malfoyových taky smrijedka? Nejsi... Nejdřív se musíš ujistit než začneš obviňovat. Vím že nikoho zatím jistojistě neobvinila ale rukou případné námitky toho typu umlčím. Vím že si nikoho zatím neobvinila ale i teoretizování může ve špatný čas na špatném místě uškodit... Můj tón je takový částečně varovný jako vždy když jsem třeba mluvil s Harrym o věcích Voldemorta a podobně. Otázka na Dořiny rodiče mě překvapí a s pozvednutým obočím se eptám já. Jak dlouho jsi u nich nebyla? V tom ale přijde její zmíňka o loučení a náhlé posmutnění Nymfadoro! Prohlásím částečně naštvaně nad jejími úvahami. Neblázni! Tobě se nic nestane..já s tebou budu a ochráním tě takže žádné loučení...a za tvými rodiči se zastavíme spolu hned jak to půjde ano? Poslední slova už nejsou tak nabroušená...spíše ochranitelská a povzbudivá. Sotva mě ta šílená ženská užene už by chtěla umírat....to není možný |
| |
| Ve vstupní síni Odkázala jsem slečnu Sariel do jejího pokoje a vešla do vstupní síně, kde jsem se rozhodla vyčkat příjezdu kočárů. Konečně uvidím jak se kočáry blíží. Filch vedle mě jen stojí a vypdá jako velice natěšený pes, který cítí svou příležitost. Nikdy se mi nelíbilo tohle jeho chování, ale pořád ještě je to školník a sovu práci zastává tak dobře jak umí a v tomto směru jej respektuji jako každého jiného zaměstnance v Bradavicích. Jen to čidlo tajemství v jeho rukou mi skoro až nahání hrůzu. Když si představím čím vším musejí letos studenti projít jen aby je vůbec vpustili do školy. A to pořád ministerstvo hlásá jak je pro ně vzdělání to nejdůležitější..., pomyslím si hořce a sleduji studenty jak vystupují. Všechno to jsou známé tváře... Bratři Creeveyovi, slečna láskorádová, Nevill Longbottom, Weasley, Grangerová... Ale to už Filch přistoupí k nějaké dívce, kterou vidím poprvé a přivede ji až ke mě, skoro jakoby předhazoval dobyte řezníkovi na porážku. Zatvářím se hluboce sdotčeně nad Argusovým jednáním s tou dívkou. "Ale no tak, pane Filchi, není snad zapotřebí se slečnou zacházet jako s kusem hadru." napomenu ho přísně a pohlédnu kritickým okem na to děvče, které mě jaksi nesměle pozdraví. Vypadá dobř. Myslím že by mohla být dobrá, ale teď není příliš času. Lépe ji poznám až při vyučivání... rozhoduji se vzápětí. "Dobrý večer, slečno Rystonová. Okolnosti vašeho přestupu jsou mi známi, avšak musím vás teď požádat abyste počkala zde u mne na studenty, kteří budou nastupovat lestos prvním rokem." vybídnu jí a pokynu aby ustoupila a já si tak mohla lépe prohlédnout všechny kteří dorazli. "Studenti." začnu abych si sjednala ticho zvučným hlasem. "Jak jistě víte, Ten jehož jméno nesmíme vyslovit se vrátil." řeknu a sama musím polknout jak jsme nervózní už jen při tom pomyšlení. "Každý z vás se již setkal s některými z nových nařízení ministerstva kouzel. Vše, co se v tomto ohledu týká Bradavic a výuky, vám poví ředitel při svém projevu po zařazování do kolejí. Pro tĚd vás ale musím požádat, abyste se podrobili bezpečnostní prohlídce, proti průniku černé magie na hrad. Školník pan Filch, vás všechny prozkoumá jednoho po druhém svým čidlem tajemství a teprve poté budete vpuštěni dovnitř. Prosím vás abyste se tEď seřadili a nechali se zkontrolovat, děkuji!" dopovím a vyčkám až tak studenti učiní. Na Samanthu se zadívám zvlášť. "Vy počkejte, slečno Rystonová, vás prohlédne pan školník až s prváky..."řeknu jí a pak už jen sleduji jak žáci procházejí touto procedurou a posléze pokračují dále do hradu a Velké síně. Samozřejmě si nemohu nevšimnout dvou nových tváří našeho profesorského sboru a tak kývnu slečně Blackshadowové i panu Coronillovi na pozdrav. “I vás tu vítám kolegové, myslím že profesor Brumbál by se s vámi rád setkal ještě před hostinou, mám s vámi někoho poslat, aby vám ukázal cestu?“ Zeptám se jich mnohem tišeji než jsem mluvila ke studentům a nabídnu jim přátelsky ruku k pozdravu. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfadora Tonksová pro Nemohla jsem si pomoct, letmo jsem se poušklíbla nad jeho poznámce o profesoru Snapeovi. "Ano, někdy je to dobré, ale měl by se naučit rozpoznat, kdy už je toho moc," podotknu s povzdechem a unaveně přivřu oči. "Do Bradavic by jsi se hodil. Se Siriusem a Jamesem by jste byli úžasní profesoři. Taková vtipná trojka, co ji budou mít všichni, tedy všichni krom zmiozelských, rádi," poznamenám s potutelným úsměvem. Tiše, bez přerušování si vyslechnu jeho myšlenku a chvíli ji zpracovávám. Teď se bojí on o mě... ale já o něj, to je vyloučené. Někdy jeho pohled nechápu... ale jsem ráda, že ho mám. Je to úžasnej chlap, ať si kdo chce říka co chce. Znovu si ho prohlédnu. Kdybych dostala do ruky toho... Šedohřbeta... asi bych se neudržela. Tolik mu ublížil... a proč? Ublížil spoustě lidí, pořád je volný. Musím ho dostat a skončit to... jendou provždy... Ať to stojí, co to stojí... Ale musím strádat jenom já, ostatní z toho musí vynechat. Zamrkala jsem, abych se přeorientovala na nové téma. "Já vím," uklidňuju ho okamžitě. "ale máme podezření. Musíme to prověřit, stačí se jim podívat na zoubek, nic víc. Chvilka sledování ničemu neuškodí..." Pousměju se nad představou Bellatrix v Azkabanu, znouv v Azkabanu. Tolik ublížila mojí mámě, Nevillovým rodičům, Siriusovi... Taky toho má hodně na svědomí. Proč je to tak nespravedlivé? Když by někdo měl tykat, je volný a pyká za ně. Musela jsem se smutně pousmát, jak se rozhořčil. "Asi pět měsíců, mám pořád něco na práci, ani se nevyspím už i jídlo mi nějak nejede," ušklíbnu se nad tím. "Ale můžeme se za nimi podívat spolu, to máš pravdu," snažím se zamaskovat, že od loučení mě to neodvedlo. Kdybych se už nevrátila... Je to dost pravděpodobné. Jestli je to na mě vidět, to nevím, jen doufám, že to nepozná. Unaveně jsem se pousmála. "Zajímavě si vyměňujeme role," poznamenám tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Remus John Lupin *Náměsíčník* pro V tom s tebou souhlasím.Ovšem zase uznej že já s Jamesem a Siriusem v Bradavicích už jsme svou slávu nadělali a jako profesorské trio bychom stejně už ani nemohli uspět....navíc bývali jsme čtyři. a aktuální stav? Jeden zrádce, Druhej mrtvý, Třetí se musí urývat a čtvrtý starý, chudý a nebezpečný mrzout Ušklíbnu se nad svým přirovnáním ale o ostatních se mi také špatně mluví a z tónu mého hlasu je to znát. I když jsem trochu mimo z této debaty neuniknemi Dorysino zamyšlení a její následná slova se mi nelíbí. Podezřívavě se na ní zahledím. Doro! řeknu rázně a varovně. Opovaž se do něčeho pustit bezemě nebo bez nějakého jiného dozoru! Vím že nejsi malé děcko ale i když to teď bude znít jako vidírání ublížíš mi když se ti něco stane. Já její myšlení asi nikdy nepochopím a nebo mám jakožto vlkodlak jiný myšlení než jiní Zateoretizuju si pro sebe a na téma o rodičích se vyjádřím jen kývnutím ale tuším že to nebude jen tak. Jak to myslíš? Otáži se nechápavě na "výměnu rolí".V tom zpozoruji že se blížíme k cílovému místu. Za chvilku budem na konečný MH: kdyžtak už to zveřejni a nějak to shrň tak aby to 1. nevypadalo blbě v nenávaznosti a za 2. abychom nejeli celej den když otatní už jsou na místě xD |
| |
| Kupé s Remusem: Rozhovor s Remusem začal nabírat obrátek. Ani jsme pořádně nevnímali, jak ta cesta utíká. Pousmála jsem se. "Petigrewa sem netahej, ten parchant si to sežere, na to se těším, ale v jednom musím nesouhlasit. Hádej u koho asi," ptám se a dotknu se prstem špičky jeho nosu. Podívala jsem se na něj, když mě zase oslovil. Nechci ti ublížit, ale jinak by to bylo o dost těžší. A Bellatrix i Fenrir musí být potrestáni. Spravedlnost a rovnováha by zase jednou měli zavládnout v tomhle nepopsatelném chaosu. "Pokusím se," slíbím váhavě, nejradši bych se právě z tohohle vykroutila. "Pokaždé jeden domlouvá tomu druhému a brání toho druhého, pořád se to střídá," vysvětlím s pokrčením ramen. To už jsme vážně tady? Vyhlédnu ven a vážně, byli jsme v Bradavicích. Vystoupila jsem. "Tak, panstvo, rychle ven z kočárů a šupem pohromadě do hradu. Kdo se bude zdržovat, nemusí to s ním dobře dopadnout, honem dovnitř. No, pospěšte si," popoháním je a počkám na Remuse. Tohle začíná být zajímavé..., pomyslím si. "Nechápu, jak by se někdo mohl dostat do Bradavic. Byla jsem u toho a sama jsem taky několik zabezpečení provedla, když jsme vytvářeli obranu školy," promluvím šeptem k Remusovi, zatímco ho vedu do hradu. Hrad: Až narazím na Arguse zastavím náš útvar. "Panstvo, pan Filch vás teď laskavě prohledá, jestli u sebe nemáte něco, co sem nepatří. Prosím, neznepokujte se, je to jen ochrana, aby Bradavice zůstaly bezpečné stejně jako vždy i v této nebezpečné době," prohlásím hlasitě a sama se nechám s Remusem prohledat jako první. "Dohlédněte, aby se nikdo nezdržoval a doveďte je potom prosím do hradu, Argusi," poprosím ho. Pak si to s Remusem namířím k hradu. Když potkám profesorku McGonagallovou jen se usměju. "Všechno jde podle plánu?" zeptám se. "Přijela se na nás podívat návštěva." |
| |
| Je vidět, že sem nervózní. Nechám se proštřit. Pak jdu kousek za profesorkou. Jej...to je nádhera... pomyslím si koukajíc se klem. Ale pořád sem nervózní- Svírá se mi žaludek i hrdlo. Kldi Sam...klid uklidňuji se v mysli ale nefunguje to. |
| |
| Nakonec sou žáci ve Velké síni a začíná rozdělování do kolejí |
| |
| Okolí Bradavic Jedu kočárem sám. Ani mi to nepřijde, protože jsem se zase pohroužil do svých myšlenek. Myslím si, že Voldemort, ani jeho přisluhovači si na Bradavice nic nezkusí. Je tu dost bystrozorů, aby mu zhatili každý jeho plán. řeknu si a promýšlím další věci. Bradavice Kočár dorazí až k bráně na Bradavické pozemky, kde už stojí několik bystrozorů, kteří prohledávají studenty. Vystoupím tedy z kočáru a v ruce držím své zavazadlo. Projdu bránou a zamířím si to ke skupince bystrozorů a ukážu jim svou legitimaci, kde stojí, že jsem bystrozor. "Já jsem poslední. Můžete zavřít bránu" řeknu se španělským přízvukem a vyrazím přímo k hradu. Uvnitř hradu se pořád držím poblíž nějakých bystrozorů. Hlavně, abych zjistil, kde budu ubytován. |
| |
| Bradavice Kočár se dá do pohybu a já sedím mlčky. Už tak nějak nemám co říct a Pansy také vypadá že je duchem někde jinde. Nevadí mi to. Chvíle kdy jsme spolu sami mi připadají svazující. Ano jistě, rád s ní chodím před ostatními ze školy, ale v soukkromí je to něco jiného. Ne že by se mi nelíbila, ale prostě nechci bejt jako nějakel Zabini, nebo McLaggen, kteří se hned s každou musí líbat. Mám přece svojí úroveň ne? Projždíme kolem domů v Prasinkách a já se rozlížím všzde možně, jen abych se nemusel dívat na ostatní studenty v dalších kočárech, nebo snad na dvojici Lupin a Tonksová. Nemohu si nevšimnou podivného chlapíka v klobouku, ale s myšlenkou že je to nejspíš další bystrozor, se zase podívám jinam. Míjíme známá místa a nevím proč cítím takový podivný knedlík v krku. Letos jsem tu možná naposledy jako student a kdo ví jestli to vydržím celý rok. Vždyť prostě mám jen splnit úkol ne? A až ho splním, budu muset ze školy odejít... Jestli ho splníš... Splním. Já na to mám. Teta Belatrix říká že na to mám, že bych měl být pywšný a já jsem. Jsem hrdý na to že jsem dostal takovou důvěru. Je to příležitost. Příležitost ukázat všem, matce, otci, spolužkům i učitelům, že nejsem úplně k ničemu jak si všichni myslí! Tak proč se mi ale tolik potí dlaně? Otřu zpocené ruce do hábitu a kočáry už vyjíždějí z Prasinek. Snažím se skrývat svou nervozitu a věnuji tomu věškeré své úsilí. Srdce mi tluče znatejně rychle a od něj jakoby ve vlnách se odvíjejíí pocit úzkosti, kteru nevím proč cítím stále silněji, čím jsme škole blíž. Projedeme Branou na školní pozemky, kterou nám ten budižkničemu Hagrid otevřel spolu s několika bystrozory a vjedeme dovnitř až k bráně, kde kočáry zastaví a ve vstupní síni už čeká profesorka McGonagalová spolu s Filchem. Co ten tu chce? Nestačí že je tu ta "profesorka"? vrhnu na Filche pohrdlivý pohled. coby moták pro mě není víc než nějaký mudlovský šmejd. Jenže to už nás toksová poppohání. Napodobím co nevjvěrněji její výraz v obličeji a začnu se pitvořit, abych tak ulevil svému vzteku, ktrerý nevím proč ve mě dokzal potlačit úzkost, ale jako by byl její silou povzbuzený mě téměř ovládl. Klid... Klid... Flich k profesorce přivedl nějakou holku co jsem tu ještě nikdy neviděl. Na to že nemůže být o moc mladší než já sám, možná vůbec, vypadá spíš jako ustrašené nervézní děcko, než co jiného a já se ušklíbnu, nakloním s k Pansy a tiše jí pošeptám. "Ta tedy vypadá co?" zasměju se. "Tváří se nějakej vyděšenej domácí skřítek. O co že to bude určitě další z těch mudlovských šmejdů." dokončím svou myšlenku a nehezky se ušklíbnu, přičemž po té dívce (Samanthě) vrhnu arogantní, povýšený pohled. Tonksová se zmíní o nějakém prohledávání a ve mě hrkne, když o tomtéž proese svou řeč i McGonagalová a Filch se zatváří tím svým příliš potěščeným výrazem zvráceného kata, skoro se mi zvedne žaudek. Jsem docela rád že jsem si ve vlaku nic nekoupil... "Co si o nás myslí, hm? Že je někdo z nás převlečenej Pán zla, nebo co? A ještě k tomu nás má prohledávat ten moták!" šeptnu znovu k Pansy, ale zařadím se do zástupu. Ještě že s sebou nic netáhnu. Svlíkat mě tu nebudou, takže by neměl bejt problém a kde je ta... Ohlédnu se po té "nové profesorce" BlackSahdowové, která nás ve vlaku tak "pečlivě" kontrolovala. Můj pohled je víc zkoumavý než co jiného. Odtažitý, ale ne povýšený jako v tom vlaku. Sapíše jako bych se chtěl přesvědčit že proti mě nehodlá podniknout žádné kroky. Mcgonagalová se s ní právě přivítala a to už k nim přispěchala i Tonksová a tak se radši odvrátím a čekám až na mě přijde řada při kontrole žádků, což se stane poměrně brzy. Rozhodně jsem nechtěl jít poslední a tak jsem využil pěstí Crabeho a Goyla, a zařadil se za ně i s Pansy. Pokud měl někdo nějaké námitky, ignoroval jsem je. Ostatně jako vždy. Jediná změna je, že se necítím jako vždy. Filch je opravdu důkladný. Mohu si to prohlédnout na těch několika co jsou předemnou a tak se mohu připravit na to co mě čeká. Cítím že mám strach. Bodejť by ne, když mám na ruce vypálené znamení zla a musím si neustále dávat pozor, abych nebyl odhalen. Připadá mi to jako nějaká noční můra, které jsem vystaven a to jsem teprve na začtku. Nadehcnu se a přistoupím k Filchovi. Jen tak mimoděk se rozhlédnu jestli někde neuvidím Snapea. Ne, nemám ho rád. Viním ho z toho že nepomohl mému otci, když to potřeboval a že se vetřel na jeho místo u Pána zla, ale teď bych přeci jen alespoNˇnějakou, malou oporu potřeboval. On o tom určitě ví. Zajísté ví o mém úkolu i když se to ze mě snažil vytáhnout, i když nechci aby se mě na něco vyptával, vím že by určitě nedopustil aby mě chytili... Filch začal se svou prohlídkou a já si ze všech sil dával pozor. Nakonc vše proběhlo hladce a já stál na druhé straně a čekal na Pansy až i ona projde touto ponižjucí procedurou a přesto že se tvářil naštvaně a uražené, se mi nesmírně ulevilo... |
| |
| V hradu cestou toho moc nenamluvím ron s hermionou jsou dost zamlklý. Nevěnuju tomu moc pozornost a jdu do hradu koukajíc na ostatní. Kouknu na Remuse s Tonksovou ty se dostaly o konverzace trochu je sleduju. Poté jdu do hradu poslouchám proserku a kouknu na Filche. * To si děláte srandu!! Nás budou podezítat z toho že jsme snad smrtijedi tak to mu jen tak nezapomenu grr!!" Pomyslím si poté jdu k němu nechám se prověřit a jdu na hostinu kdesi sednu vedle Rona a Hermiony a čekám. |
| |
| Stále s Nymfou Pousměji se když odmítá můj názor na mě samotného.Jasně ona mě nikdy nebrala ta jak se beru já a s přirovnáním „Starý,chudý a nebezpečný“ odmítá souhlasit. Na její váhavý slib se jí varovně podívám do očí.Tuším že to nehodlá nechat jen tak a ani její tvrdohlavost a svéráznost mě neodradí. No jo....a pak že protiklady se přitahují Toto zní spíše jako myšlenka řečená nahlas než jako nějaká odpověď každopádně už jsme tu.Dora se chopí svého úkolu dost rychle a než já stihnu vystoupit ona už vyžene polovinu studentů. Klidně k ní dojdu a poslouchám jak všechny nahání a vysvětluje jim to co kousek dál mě dobře slyšitelný a zároveň známý hlas profesorky McGonagallové. Doru následuji jako věrný pes s rukou ochranářsky danou kolem jejích ramen.Jakmile dojdeme k profesorce usměji se jak to jen jde. Dobrý večer profesorko Pozdravím ji a následně mlčky jdu tam kam Tonks. |
| |
| Cesta: Docela se mi ulevilo, když mě z konverzace vytrhlo zastavení vlaku. Přemohla jsem se a věnovala jsem jim poslední úsměv, načež jsem zamumlala něco o příjemných chvílích a vypochodovala ven z kupé. Počkala jsem si až budou všichni venku, naposledy prošla vlak, jestli někdo něco nezapomněl (třeba sebe xD), než odjede do Londýna. Ovšem nikde nic a tak jsem poklidně vystoupila za ostatními. Venku už čekala moje ne moc oblíbená kolegyně. Jak že se to jmenovala? Tonksová. Ano, tak to bylo. Nymfadora Tonksová, dcera Andromedy Blackové-Tonksové. Jedna část toho zkaženějšího odvětví rodokmenu Blacků. Nepozdravila jsem ji, vlastně jsem ji ignorovala a to až do chvíle, kdy se tu objevil ten vlkodlak... Lupin, ano, Remus Lupin. Jestli se tihle dva dají dohromady, to budou katastrofální dopady, hlavně na jejich děti. Odfrkla jsem si, ale nic nenamítala. "Tonksová," oslovila jsem ji místo pozdravu a jen lehce kývla hlavou, nahrazujíc tak podání rukou. "Remusi," zopakuji, co u Nymfadory a pak už se jen zařadím nakonec celého "průvodu" ke kočárům. Když je vedla bystrozorka, zakončovat jsem to musela... no kdo jiný něž já. Do kočáru jsem se nacpala sama, nehodlala jsem tam nikoho dalšího vpustit, ani kdyby se měl pomátnout. Hůlkou jsem jen vykreslovala ve vzduchu různé formule, ale neprovedla jsem je, tudíž se vlastně nic nedělo. Možná nácvik, možná příprava, ale žádné účinky. Když jsme konečně zastavili na Bradavických pozemcích, opět jsem se zařadila za celou naši skupinu a šla poslední. Filch? McGonagallová? No ti tu tedy scházeli... Určitě se zase bude něco dít, probůh, to nemůžou říct předem? Otráveně jsem si povzdechla a odevzdaně čekala, až na mě přijde při prohledávání řada. No to mě teda podrž, takhle mě zdržovat. Mám málo času a moc práce, to musí otravovat zrovna teď? Tolerance a respekt je asi moc nezajímá. Já vím, Smrtijedi se nesmí dostat do hradu, ale není už trochu pozdě? Černou magii si v kufru nikdo nepoveze. A i kdybych si s sebou nějakou já brala, těžko by mi ji zabavili... Protočím panenky vsloup a až mě prohledají, při čemž můžou najít tak maximálně podivný prsten bez kamene, pomalu se rozejdu k profesorce McGonagallové, jelikož mě zdraví a tak chci zachovat slušnost. "Zdravím, Minervo," opětuji jí pozdrav. Na nabídku doprovodu jen mírně, mechanicky zakroutím hlavou a dřív, než si s ní podám ruku, ohlédnu se směrem k panu Malfoyovi. V tu chvíli se už zase potutelně usmívám a v mysli už střádám plány. Pokud se na mě podívá, jen přimhouřím oči a úsměv se změní v mírně zlomyslný, na to se ovšem otočím a namířím si to k Brumbálovu kabinetu. |
| |
| S Remusem: Uhnu před ním pohledem. Psychicky jsem byla odolná, ale jak na koho. Neměla bych s tímhle riskovat. Zvládneš to, dokážeš to, přemlouvala jsem sama sebe. Jeho hlasité myšlence jsem se opět (jako už tolikrát) musela pousmát. "Je to jako by stále byl jeden dítě a druhý chůva a druhý den to bylo zase obráceně," zašeptám zamyšleně. "Dobře, Minervo, to by jsme měli. Potřebuješ mě tu ještě? Ráda bych vyrazila, mám letos spoustu práce," načnu to. Jo, a taky spoustu starostí..., pomyslím si při kradmém pohledu na Remuse. Ale alespoň budu vědět, že je v pořádku a zničit každého, kdo mu bude chtít ublížit, pokud to půjde, utěšuju se. "Asi se taky půjdu rozloučit s Albusem, ráda ho zase uvidím, než odjedu," podotknu. Zase a možná naposledy, poznamenám si k sobě a ušklíbnu se nad tou ironií. Sotva se člověku začne dařit v životě, už má na krku smůlu a jde mu "o kejhák". |
| |
| Velká síń, kolejní stůl Zmijozelu Docela dlouhou dobu se procházím po pozemcích. Je to jakýsi druh kontroly, dívám se, co je nové, co zmizelo a tak dále. Jak se zdá, nezměnilo se skoro nic. Jen školou každou chvíli projde bystrozor. Jen na pozemcích jsem potkala pět. Až mi to začalo být velice otravné. Vysvětlovat každému kdo jsem, proč jsem tady a ne s ostatními a tak dále. Když se již přiblížila doba příjezdu, vrátila jsem se k bráně a pohlédla na osamoceně jedoucí kočáry. Přimhouřila jsem oči, abych rozpoznala každého, kdo vystupoval z kočáru. Draco, Pansy, Crabe, Tara, Clarissa, Potter... Při tom zjisštění jen přimhouřím oči ještě víc. Já stále nevím, co si o něm mám myslet. Mě je on a to celé kolem něj tak nějak jedno. Sledovala jsem to celé ze schodů, prohlídky, stěžování a vyvádění. Zvlášť Dracovi se prohlídka očividně vůbec nelíbila. Taky komu by se líbila. Všimnu si sytě růžových vlasů jedné ženy a poznám v ní bystrozorku Tonksovou. S ní jde i profesor Lupin, ten je celkem milý. Když už mě i tato podívaná celkem nudí a Tara s Clarisou jsou již příliš blízko, čímž ohrožují můj klid, spěchám do velké síně. Zde se usadím ke kolejnímu stolu a jen vyčkávám. Obloha na stropě je dnes temně šedá, jako by se schylovalo k bouřce. Zvláštní. Ani Bradavicím se zjevně nelíbí zavedené novoty a kontroly. Z kabely u pasu vytáhnu kousek pergamenu a začnu si na něj čmárat nějaké nesouvislé obrazy. Vypadá to krásně, ale moc se na to nesoustředím. |
| |
| Prohlídka žáků a zařazovací ceremoniál. Sleduji prohlídku žáků. Musím přeci dohlédnout na to aby všehcno proběhlo hladce. Chtěla jsem něco namítnout, když jsem uviděla jak se dva zmijozelští, myslím že to byly Crabe a Goyle, silou vecpali před několik řadících se studentů a spolu s nimi si do vzniklé mezery stoupl i Draco Malfoy se slečnou Parkinsonovou. Jenže jsem přeci musela pozdravit své dva nové letošní kolegy. Coronill mi na pozdrav jen kývl a šel dovnitř. To Blakshadowová se u mě alespoň zastavila, stiskla mi ruku a já jí věnovala jeden zdrženlivý úsměv. Je mi jasné, že se jí ani trochu nelíbí co se tu letos děje. A co hůř, plně s ní souhlasím. Ohlédla se po studentech a sledovala jak se právě od pana Filche odlepil pan Malfoy a čekal až bude prohlédnuta i jeho přítelkyně, dá-li se tomu tak říct. "Něco se děje, Demetro?" zeptám se jí spíše jen mezi řečí, ačkoliv jsme žádnou nevedly, ale ona nevypadá že by se se mnou hodlala podělit o své myšlenky. Vykročila spolu s Coronillem dále do hradu za profesorem Brumbálem, který se s nimi chtěl ještě setkat než začne zahajovací slavnost. Slavnost... pomyslím si unaveně. Přála bych si aby to už bylo všechno za mnou. A to mne zítra čeká několik vyučovacích hodin... Tonksová si to zamíří hned ke mě a já se na ní co nejmileji dokážu po tomto únavném dni, usměju. "Ráda vás vidím Tonksová. " vím jak nerada má, když se jí říká křestním jménem. "Ano, všechno je v pořádku. Ale Hagrid se zmínil, že vám prý není moc dobře... Návštěva?" zeptám se jen, ale to už uvidím Remuse Lupina jak za ní přispěchal. "Buďte zdráv Remusi, je všechno v pořádku? Víte, že byste měl po cyklu vždycky odpočívat, ne?" promluvím možná přísněji než jsem měla původně v úmyslu a už si ani nevšimnu že se slečna Rystonová nechala prohledat už nyní. Naštěstí měla dost soudnosti a zůstala poblíž mě. "Ne, Tonksová, už by to mělo být všechno, děkuji za pomoc a opatrjujte se. Oba." dodám ještě a potměšile na ni mrknu. Pak už ale sleduji posledí studenty jak po prohlídce procházejí dovnitř do hradu a od jezera se blíží Hagrid se skupinou prváků To už jsou všichni konečně uvnitř. Hagrid vypadá že je vše v pořádku. Nikdo není mokrý a kromě překvapení u nových studentů nevidím nic co by bylo na první pohled zvláštní, nebo naznačovalo nějakou nehodu po cestě. "Oh, Hagride... Co že vám to dneska tak trvalo?" zeptám se ho hned. "Měli sme trochu problém se vejít do člunů, ale vešil sem to. No, už je to všechno dobrý... Sou všichni, spočítal sem je..." dodá ještě ve spěchu a vypadá nervózně. Nedivím se mu. V dnešní době jsme tak nějak vnitřně nervózní asi všichni... "V pořádku Hagride... Převezmu si je, ano?" "Jo jasně..." kývne mi a začne se pomalu vzdalovat. Couvá a tak není divu že po pár krocích div neupadne. Naštěstí se mu podařilo udržet rovnováhu a jednalo se jen o malé klopýtnutí. Je to dobrý člověk, ale nekdy má nápady..., pomylsím si a pak, když se otočí a odejde směrem ke své hájence, si uvědomím že předemnou stojí skupina vyděšených prvňáčků. "Tady pan školník vás každého, jednoho po druhém prohlédne, ano? Poté vás odvedu k Velké síni, kde přistoupíme k zařazování do kolejí a zahajovací hostině." vysvětlím jim pevným hlasem a počkám až se jich filch také ujme. Po slečně Rystonové mrksnu jen jedním přísným pohledem, protoež s mi nelíbí že se nechala skontroolvat již v předešlé skupině. Vlastně to sobě i mě teď usnadnila, na druhé straně mě měla poslechnout ne? "Příště mě laskavě poslechněte, slečno Rystonová. V Bradavicích nejsme na podobné výstřelky vzyklí." upozorním ji a čekám až bude Filch konečně hotový... Když je dílo hotovo pokynu panu školníkovi aby zavřel hradní bránu a studentlm jen stručně řeknu: "Následujte mne." a vykročím po schodišti výše k Velké síni, kde se společně s žáky prvních ročníků zastavím přededveřmi. "Počkejte zde. Vy také slečno Rystonová." řeknu jim a vejdu dovnitř. Zavřu za sebou dveře aby studenti zůstávali co nejdéle v napětí a očekávání a projdu uličkou mezi stoly plnými studentů zkontrolovat zda je vše připraveno, jestli je přítomen ředitel, všichni učitelé a zeptat se, zda můžeme začít... |
| |
| Kočár -> Bradavice V kočáře celou cestu oba svorně mlčíme.Technicky je náš vztah složen jen na tom veřejném vychloubáním se jeden druhým ale upřímě i když tento vztah třeba za moc nestojí pořád je lepší vytahovat se před ostatníma že „chodím“ s Dracem Malfoyem než být s nějakým bezúrovním nuzákem. Navíc Draca mám i ráda ale proč to dávat najevo první.Pokud on cítít aspoň trochu to co já musí to dát najevo první on – nebo by alespoň měl. Hlavu opírám o ruku a porozuji všechno okolo znudeným výrazem.Několikrát zavadím i o zamyšleného nebo něčím nervózního Draca ale prozatím se neptám. Hned jak dorazíme na místo rozhlédnu se kolem co protože vidím nějaký rozruch. Draco si toho také všiml a spustil své obvyklé narážky na vše okolo. Jo...Vypadá hrozně Přitakám na jeho komentář k té evidentně nové holce stejného věku.Jako Draco po ní střelím ne moc vlídný pohled a následuji ho dál s hlavou hrdě vztyčenou. Pche...To není možný Procedím naštvaně zrkz zuby když vidím tu kontrolu.Jeho poznámku o převelečeném pánovi zla přejdu kývnutím ale v očích mám z toho všeho tady blesky. Opovrhovaně si odfrknu když pohledem zavadím o Tonksovou s Lupinem a nechám se vést Dracem frontou dopředu.Pro sebe se pousměji nad další výhodou kterou mi chození s ním přináší. Dracova kontrola mi připadala jako věčnost a neodpustila jsem si pár znuděných vzdechů.Poté jsem přišla na řadu já.Naštěstí to bylo o něco rychlejší – nebo mě to alespoň tak přišlo – a mohla jít k Dracovi. Nic lepšího si vymyslet nemůžou? Kdyby někdo chtěl do Bradavi proniknout najde si nějaký geniální plán který by ani tohle neobjevilo! Prohodím trochu vyvedená z míry a ještě šlehnu pohledem ke školníkovi který zrovna prohledával dalšího sutdenta. Radši půjdem ne? Nebo vymyslej ještě něco dalšího s čím nás zdržet. Prohodím a když svolí automaticky ho chytnu za ruku a jdem k hradu. |
| |
| Po prohlídce, Velká síň. Koutkem oka jsem zachytil pohled nové profesorky, která je zde jako záskok za Křiklana.Usmála se tak vypočítavě a škodolibě že jsem jí mohl opětovat jen tvrdých hcladným pohledem. Ačkoliv neím jka jsme ho ze sebe dokázal vůbec vyloudit, vzledem k současné nervozitě. Opět se mi ulevilo až když odšešla... Nelíbí se mi. Vůbec se mi nelíbí. Co o sobě sakra myslí? Určitě má něco v plánu...Ale co? Co může dělat? A o co jí vlastně jde? Bude si chtít vyléčit uražený ego, že sem byl ve vlaku drzej? A proč bych nebyl, když měla na sobě ty mudlovský hadry... Nána jedna. Co může udělat? Strhne mi pár bodů, maximálně dostanu školní trest... Ale co když něco tuší? Jak by mohla? Koukala se mi na ruku... Nemůže ncic vědět. Jen hádá. nic neví! A když se podívá? Nepodívá. Zabráním jí v tom. Rozhodně by bylo lepší nezůstávat s ní osamotě... Možná bych měl napsat matce, jestli o ní něco neví. Ta ženská se mi ani za mák nelíbí! Ale to už se ke mě připojí i Pansy, která na mě musí nejdřív promluvit abych se probudil ze zamyšlení. "Jo, to je fakt..." prohodím jen tak do větru, ale hlas mě trochu zradil a zněl měkčeji než obvykle. Nejistěji... Na její pobídnutí jen přikývnu a vydáme se do Velké síně, kde si jako obvykle sednu vedle Goyla, po jehož druhém boku sedí i Crabe. Pansy uvolním místo po své levici a těm několika zmijozelským, kteří už ve Velké síni už byli téměř neznatelně kývnu na pozdrav. Za tu cestu se mi konečně podařilo získat opět povýšený výraz a obzvlášť na Bleiseho s těma jeho řečně se dost arogantně ušklíbnu. Všechny stoly se postupně zaplňují, ale já se pořád necítím ve své kůži. k úkolu a "mému malému tajemství" přibylo ještě vyhýbání se nové profesorce lektvarů. Jakoby nestačilo že se budu muset vyhýbat Snapeovi. Raději o učitelský stůl nezavadím ani pohledem... Nesnažím se s nikým mluvit. To poslední na co mám teď náladu jsou bezduché řeči ať už s kýmkoliv... |
| |
![white_male[1]8800.jpg](white_male[1]8800.jpg) | Ve vlaku jsem byl v kupé s několika dalšími studenty.Tento rok nastupuji do 6. ročníky a jsem v nebelvíru.V kupé sedím u okna a koukám na přírodu,ve které vlak jede. Poté co zastavíme v Prasinkách tak vystoupím z vlaku a jdu s ostatními studenty ke kočárům,který nás odvážejí do bradavic.Poté co přijede kočár tak do něj s kamarády nastoupím a jedeme k bradavické škole.Když tam dojedeme tak vylezu z kočáru a jdu podle pokynů za McGonagalovou. Pak počkám až se dostanu k prohlídce.Potom jak se tam dostanu,tak mě pan školník Filch prohlédá a nenajde nic. Poté jdu do síně a posadím se k nebelvírskému stolu,ke svým kamarádům z koleje. |
| |
| S Dorou Ty abys neměla poslední slovo... Prohlásím ještě k předchozí debatě. Poslouchám co si s Minervou říkají a když mě zaneprázdněná profesorka zpozoruje pousměji se a na její kárání trochu unaveně pokrčím rameny. Vyspím se později...přece tu nenechám Dorys pobíhat samotnou když je taková šikulka Vzpomenu si jak jí často věci padají z rukou a nebo jak často o něco zakopává.Divím se že je zatím celá. Profesorka McGonagalová má evidentně naspěch a po rozloučení odchází jako vždy přitítat prváky. Jo kde jsou ty časy když jsem sem nastupoval já... Zavzpomínám a rozhlédnu se kolem. Táákže kam teď Dorys? Optám se zvesele ale nevyspalost se na mě začíná podepisovat i když se to snažím krýt jak se jen dá.Teď si to ale rozhodně nepřiznám jako vždy. |
| |
| S Remym: Na jeho poznámku mu věnuji jeden rozpačitý úsměv a pokrčím rameny, trochu omluvně. "To já vás taky, Minervo, vypadáte stále dobře," opětuji jí s úsměvem. "To byla jen menší nevolnost, trochu jsem se naběhala, to bude tím," zamluvím svou "nevolnost" a sleduji jak se vítá s Remusem. Až když jsem uslyšela výrok zvedla jsem ruku, potřásla si s Minervou na rozloučení a ještě zamumlala: "Hodně štěstí, myslím, že tento rok bude obvzlášť potřeba." Pak jsem se otočila k Remymu, odpovídajíc mu na jeho otázku: "Nejdřív do hajan, Minerva má pravdu, potřebuješ si odpočinout. Půjdeme k mým rodičům, přespíme tam a pak se uvidí. Budu se muset stavit na ministerstvu a pak se pustit do sledovačky," odpovím mu s šibalským úsměvem. Pak, pokud bude souhlasit, opustím Bradavické pozemky a následně počkám an Lupina, aby jsme se spolu přemístili do domu mých rodičů. |
| |
| S Dorys Pozoruji ještě jak se ty dvě loučí a pak vyslechnu svůj ortel. Sakra...a já se tak těšil že uvidim Srabuse...no nic Snape bude muset počkat Povzdechnu si trochu podřízeně a zároveň vduhu uznávám že postel vážně potřebuju. Dobře...tak jdem Svolím a následuji jí pryč z Bradavických pozemků.Pak jí chytnu za ruku a společně se přemístíme před dům Andromedy a Teda Tonsových. Zajímlo by mě jaké tu bude uvítání... Poznamenám s pousmáním a jdu s Dorys k domu. |
| |
| Zařazování (Po domluvě s profesorem Brumbálem jsme se rozhodli přikročit přímo k zařazování...) Prošla jsem přes celou velkou síň abych zjistila, že Demetra Blackshadowová a pan Coronill již sedí na svých místech a Albus Brumbál mi pokynul že je vše v pořádku a připraveno. Výborně. Kývnu na souhlas a svým rázným krokem vzpřímeně projdu přes celou síň až k bráně, kterou otevřu jen na malou škvírku a prolezu ven, kde již netrpělivě čekají všichni naši nejnovější studenti. Pousměji se, abych jim dodala odvahy. "Vše je připraveno. Prosím následujte mne." vyzvu je a otevřu dveře dokořán, které za námi za všemi posléze zavře náš školník pan Filch. Projdeme jako zástup až ke stoličce kde se otočím a jen sleduji jak v síni hlasité hovory ustaly a nyní si studenti, ti kteří si přeci jen musejí povídat, pouze šeptají. Zdvyhnu pergamen se jmény a Moudrý klobouk tak aby ho všichni viděli. "Studenti." začnu tak jako každým rokem zvučným a pronikavým hlasem, který se rozhléhá klenbou v celé síni. "až řeknu vaše jméno, přijdete blíž, usadíte se na stoličku a já vám nasadím na hlavu Moudrý klobouk, který vás zařadí do kolejí. Koleje jsou čtyři. Jmenují se: Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Kolej bude po dobu vašeho pobytu zde něco jako vaše rodina. Za každý úspěch obdržte body, za každý neúspěch či porušení školního řádu o body přijdete. Na konci školního roku získá školní pohár ta kolej, která bude mít bodů nejvíce." Odmlčím se rozvinu pergamen a začnu jednoho po druhém volat jednotlivá jména a sledovat kam malé žáčky zařadí Moudrý klobouk. Slečnu Rystonovou nechám až nakonec. "V letošním roce k nám přijíždí na studium i strudentka z daleké ameriky. Nastoupí do u nás do šestého ročníku." oznámím a vyzvu ji aby se taktéž usadila a položím jí na hlavu moudrý klobouk... |
| |
 | Chatrč "Červíčku!" zavolám po chvíli ke mě příde a já mu řeknu "Kde jsi byl tak dlouho?" "Promiňte pane" odpoví mi."Podej mi ruku"řeknu potom , když mi jí podá tak se dotknu znamení zla , které měl vypálené na levém předloktí.To okamžitě z černá a jý si pomyslím Doufám , že přijdou co nejdříve..Potom se otočím na Červíčka a řeknu mu "Ty teď sežeň toho vlkodlaka.Ten znamení zla ještě nemám." (P.S.Bylo to v době prázdnin tak i ti co jsou v Bradavicích) |
| |
| K Pánovi zla Seděl jsem ve svém pokoji v našem rodinné sídle a přemýšlel. Vydání denního věštce, popisující události na ministerstvu, samozřejmě tím svým zkresleným pohledem, jsem četl snad už stokrát, ale pořád nechápu jak se to mohlo stát. Vždyť kolik tam bylo Smrtijedů? A nedokázali porazit šest studentů a toho, toho... Pottera. Vždyť tam šel nakonec i Pán zla. Proč jediný kdo se odtamtud vrátili byla teta Belatrix a Pán zla? Stále to nemůžu pochopit. Jsem sklíčený a nechápu to. Dny mi utíkají pomalu. S rozhalenou košilí sedím na posteli a zírám na své znamení zla. Pořád nemůžu uvěřit, že je to pravda. Že jsem to udělal. Že jsem se vydal ve stopách svého otce a nechal si ho vypálit. Myslel jsem, že se matka snad zblázní z mého rozhodnutí, ale proč bych koneckonců nemohl? Za rok už budu dospělý, proč bych právě já nemohl jít ve stopách otce a nějakým způsobem odčinit to, kde on neuspěl? Copak mi matka nevěří, že to dokážu? Copak mi nikdo nevěří? Ale v tom mě z mého zamyšlení vytrhne palčivá bolest a já s rozšířenýma očima sleduji znamení jak tmavne a pálí. Není to vyloženě nesnesitelná bolest ale i tak je dost silná, aby mi nedala pokoje. Zjišťuji že se mi zrychlil tep i dech. On volá... On nás volá, volá i mě... Celý se třesu. Dlaně mám najednou zpocené až hanba a cítím strach. Jistě. Vybral jsme si to, to ale neznamená že se Pána zla nebojím. Ne, že bych to snad někdy někomu přiznal. Roztřeseně se postavím, bleskově shrnu rukám, zapnu košili, navléknu dlouhý černý plášť, vezmu hůlku a teprve pak vezmu za kliku u dveří. Ještě jednou se rozhlédnu po pokoji. Co teď? no... Jít tam musím ne? Třeba... No to je jedno. Hlavně klid. Pro něco si nás dal zavolat... musím to říct matce. Bude šílet strachy, pokud nebude vědět, kam jsem šel... Otevřu dveře a vyjdu na chodbu, kudy si to zamířím dolů do salónku, kde matka obvykle tráví čas, pokud zrovna nemá nějakou práci. Co je otec v Azkabanu je tam prakticky pořád, pokud není zrovna se mnou. Někdy už je s tím vážně otravná! Už nejsem malý dítě! Sběhnu dolů rázně a rychle. Trochu to pomáhá zbavit se nervozity, ale jen málo a jen krátce protože sotva se zastavím zjišťuji že to vlastně nepomohlo vůbec. "Matko!" oslovím ji. Snažím se aby můj hlas zněl chladně. Je to zvláštní. I přes všechen ten strach si uvědomuji že se těším.Že jsem vlastně rád že mě volá, že mohu být součástí toho všeho, protože každé takové zavolání mě přibližuje pomstě za to co se otci přihodilo, za všechno co mi ten Potter kdy způsobil... "Volá mě." řeknu jen. Lituji, že se neumím ještě přemisťovat sám. Teď by se to hodilo. Matka by alespoň nemusela chodit všude se mnou. "Potřebuji abys mi pomohla s přemístěním." Je to jen oznámení. Snažím se aby znělo chladně ale nedokážu zcela ovládnout vzrušený hlas. doufám že alespoň tu bázeň se mi z něj podařilo zahnat... |
| |
 | Kraj vesnice – les Vzorně číhám nedaleko od vesnice u lesní cesty.Děti si sem často chodí hrát na různý opičáky a pro mě se tento prostůrek tak stává prostřeným stolem. Vyčkávám zhruba tak půl hodinky než dorazí trojice chlapců s nějakými klacky a začnou spolu jakoby bojovat tím že klackama třískaj o sebe ve snaze se s nimi probodnout. Pro sebe se usměji. U tohohle se může stát nějaká ta nehodička... Vytáhnu hůlku a způsobím tak že jeden z chlapců nestihne uskočit a proto že kalcky jsou zašpičatělé ten druhý ho bodne.Nijak moc ale přesto – je to zranění. Ten co to „způsobil“ se zděsí a druhý vyjevěne kouká.Vyjdu z křoví a zmateně se na to podívám. Kluci co tu blbnete! Zavrčím na ně ae spíše po lidsku. Běžte domů já ho odnesu Poručím jim a oni poslušně prchnou.Poraněného kluka i přes jeho protesty hloubš do lesa. I přesto že není úplněk se mu lačně zakousnu do krku.Svou touhu po krvi a jeho masu nedokážu zkrotit – boužel pro něj – a rozervu ho.Boužel se ani pořádně nemůžu najíst protože kolem mě proběhne pes div mě neporazí a má v tlamě botu.Zlomek vteřiny mi stačí abych zjistil že tenhle boty znám. Dolohov! čapnu psa a vezmu ho do rukou.Jednu mu však chytnu tlamu tak aby nepustil botu a nechtěl mě kousat. Pak sleduji jeho stopu tam kde chytím stopu Antonina a po té se vydám dál až dojdu k jeho lesní boudě. Hele....není náhodou tvůj? Houknu na něj vrčivě.Ze svého zjevu si nic nedělám ale je závaba pozorovat ostatní jak se jim zvedaj žaludky. |
| |
| Moje „sídlo“ - U Pána Poklidně sedím v křesle a vyhlížim kdy se ten potrefenej čokl vrátí.Ani po dalších dvou hodinách se nic nestalo a abych u toho neusnul vrátil jsem se do domu a udělal jsem si kafe. Aspoň něco pozitivního ti mudlové vymysleli Pomyslím si ale upiji kávu, vezmu si noviny s tím že hůlku mám za páskem u kalhot jako obvykle v pohotovosti. Vyjdu zase ven sednu si do křesla, kafe položí na ratanový stolek a rozložím noviny. Samý hovadiny....neúspěch na ministerstvu – ach....chudák Lucius Pomyslím si škodolibě když v tom zaslechnu známý hlas. Jedním rychlým pohybem složím noviny a co nevidím. Šedohřbet celej od krve s mým živým psem a mojí botou!! Jo...ten patří ke mně...díky...a...hele....máš kolem tlamy nějak....humus... Pach krve a toho všeho co z něj táhne je nesnesitelný. Zavři ho támhle a..... Ukážu na klec ale větu nedopovím jelikož do toho všeho ještě začne pálit znamení. Úspěšně poltačím nevolnost a poté co Fenrir zavře psa a hodí mi botu – kterou já následně hodím stranou s tím že jí později zase zprovozuschopnímopět promluvím. Dík za toho čokla zmetek jeden mi utek....později to s nim vyřídím.Teď když mě omluvíš volá mě Pán.A i když ty nemáš znamení asi bys měl jít taky. V hlase jasně zaznívá odpor k tomuto stvoření ale pořád lepší když ho máme na své straně než kdyby byl proti. Po souhlasném přikývnutí z jeho strany se společně přemístíme k místu odkud nás Pán zla svolává. Tam oba čekáme než se přiřítí zbytek.Já se svým obvyklým vysmátým úsměvem pozoruji Bellatrix která jak hádám se přihnala jako první. |
| |
| K Pánu Zla Každý den, každičký jeden den z těch mnoha v uplynulých třech měsících mizí v rutinní šedi. Co celý den dělám? Uklízím sídlo, ač nemusím, čtu, nebo sedím a přemýšlím nad Luciasem a Dracem. Nejde to jinak, nejde o tom nepřemýšlet. Od té doby, co Lucia chytili.. od té doby nemám nikoho, jen Draca. Ten se však cítí až příliš stár na to, aby utěšoval svou smutnou matku. Každou minutu z těch stovek hodin, kdy je Lucius pryč mou mysl zmítá bolest a touha se rozplakat. Ovšem nemohu. Musím dělat čest rodině a navíc pocházím z rodu Blackových. Nesmím popustit uzdu emocím. Mám strach. Bojím se. Co když Lucia odsoudí k polibku? Co když Draco zemře při nějakém z dalších úkolů? Nebo co když jej také chytí? Jak na něj mám být hrdá, že riskuje život při jeho touze stát se vrahem? Jsem hrda že byl vybrán samotným Pánem zla, ovšem zastiňuje to můj strach. Strach o jediné dítě! Jediného syna! Ano? Odkládám tlustou knihu v kožené vazbě na stolek vedle masivního čalouněného křesla, ve kterém sedím. Ty dvě slova, které v ledově chladném tónu vyjdou z úst mého syna mě div nesrazí na kolena. Ale já nevím kam tě mám přenést. Já přece necítím, kde se pán nachází. Jako bych čekala, že ho to odradí od touhy tam být. Neodradí. S bolestným povzdechem si dojdu pro temně zelený plášť a obléknu se do něj. Draca chytím za ruku a přenesu nás do domu mé sestry. Bello? Hloupý nápad. Jako bych nevěděla, že když pán zavolá, Bella tam bude první, ať bude kdekoli a ať zrovna dělala cokoli. Naštěstí tam ještě byl Rudolphus, který nás vzal za Pánem sebou. |
| |
| Přemístění - Dům Lestrangeů (někdy o prázdninách) Matka se po mé ohlédla. Až teď jsem si plně uvědomil, že ona nejenže nemá znamení zla, tudíž jí nepálí, ale také tím pádem neví, kam by se měla přemístit. Prokleji vlastní hloupost, a roztržitost, že jsem se nad tím nezamyslel dříve. Když jsem byl u Pána poprvé přenesla nás tam teba Belatrix, teď tu ovšem není a mě v tom spěchu nedošlo, že matka neví kam se přemístit. Dívá se na mě prosebně, jako by doufala, že si to rozmyslím. Jakobych snad mohl, i kdybych chtěl. A já nechci! pomyslím si a můj výraz přitvrdí novým odhodláním, které je podpořené mou vlastní vzpurností. Dobře, matka neví kam jít. Snad by mělo stačit přemístit se tam co minule. To by měla vědět. Možná bychom sehali někoho, kdo nás tam vezme... Ale to už matka vstane ze svého křesla a jde si pro plášť. Bezva, asi jí napadlo to samý!, pomysím si naštvaně značeně nervózní. Nechci přijít pozdě. Nedochvylnost určitě nebude nic, čeho by si Pán zla cenil... Naštěstí to matce netrvá dlouho a už mě bere za ruku. Připadám si zase minimálně o tři roky mladší, že mě musí držet za ruku. Vlastně mě to docela schazuje, že se neumím přemístit k Pánovi sám, jenže s tím zatím nic nenadělám. Matka je příliš uzavřená než aby mě teď učila přemisťování. Možná by mě to mohla naučit teta Bella. Když už mě učí nitrobranu... Připadám si hrozně. Jo, musím s tím něco dělat. tohle je vážně ponižující! Ale nedá se nic dělat. Matka se přemístí i se mnou. Je to hrozný pocit, když nás to vcucne, ale to je něco s čím nemohu nic dělat. Nepřemisťuji se poprvé. Když se objevíme v domě Lestrangeových je mi jasné po kom se matka rozhlíží ještě dřív, než zavolá její jméno, ale teta už je zdá se pryč. Tenhle dům jsem obdivoval už když jsem do něj vstoupil poprvé o minulých prázdninách. Není tak hezký jako ten náš, ale v něm spousta zajímavých věcí, asi jako kdybyste vzali všechno zboží od Borgina Burkese umocnili ho na druhou a vložili sem. Prostě paráda... Okamžitě se vymaním z jejího sevření. Za prvé mě drží docela dost křečovitě a za druhé už jsem přece skoro dospělý. Nepotřebuji aby mě držela za ruku dýl než je nutné. Pak se ale objevil strýc Rodolphus a matka mu přednesla svou žádost. Chtěl jsem mu to říct sám, ale předběhla mě. Tak jsme se alespoŇ zatvářil nepřístupně a trochcu uraženě. Musíme se pospíšit... |
| |
| Doma Sotva se znamení ozve, Bella je už pryč. "Sakra... jak ona to dělá" řeknu si a chystám se přemýstit, když v tom se objeví švagrová i se synovcem. "Bella je už u Pána a já mám zpoždění" obořím se na ně. Je mi jasné co chtějí. Chytnu Cissu za ruku a přemýstím se k Pánu. "Už by ses to měl naučit, Draco" řeknu přísně. Pak si jich přestanu všímat a jdu rovnou k Pánovi. "Omlouvám se za spoždění, můj Pane. Zdržel mne příchod Cissy a Draca. Musel jsem jim pomoci s přemístění sem" vyřknu svou omluvu a hluboce se před ním pokloním. Počkám nějakou chvíli až mne Pán odmávne, nebo mi cokoliv řekne a o pár kroků odstoupím. "Zdravím Dolohove" kývnu na "přítele". Pak mi sklouzne pohled na Fenrira. Vím, že to je vlkodlak. S nechutí od něj odvrátím tvář a pohledem se snažím najít svou drahou polovičku. |
| |
| U Pána zla (Někdy o prázdninách) Strýce neznám tolik jako tetu, ale popravdě ani nevím jestli bych o to stál. Jedná se mnou skoro jako s nějakou onucí a to je něco co nesu velmi těžce. Obzvlášť když je naštavný, jako teď evidentně je. Oznámí nám že má zpoždění. Nejsi sám! pomyslím si nahněvaně, protože sám jsem nervózní víc a víc každou vteřinou, kterou jsem tady a ne tam kde bych měl být. Nakonec nás chytí a přemístí se i s námi k chatrči, kde teď Pá přebývá. "Už by ses to měl naučit, Draco" zopakuji s v mysli hořce jeho slova, která chutnají jako bych právě vypil něco obzvlášť hořkého. Kdyby alespoň neměl pravdu mohl bych mu na to něco říct, jenže on pravdu má. Měl bych se to naučit. Váhám jen chviličku, kdy se na něj dívám jako vrah, který si právě vyhlídl svou oběť. Povzdechnu si téměř neznatelně a vykročím co nejrychleji za ním. Po matce se ohlédnu jen krátce. Nechci si to přiznat, ale přecijen jsem rád že je tady. Když se ujistím, že je tu a v pořádku, konečně vezmu za kliku a vejdu. Uvnitř to vypadá že už jsou snad všichni. Strýc, kterému věnuji chladný nicneříkající pohled. Teta na kterou se pyšně usměju. Antonín Dolohov, kterému kývnu hlavou na pozdrav. Červíček, kterého okázale přehlédnu. Snape, o nějž zavadím zhruba stejným pohledem jako o strýce. Ano vždycky jsem Snape obdivoval a jako učitl byl mým nejoblíběnějším, jenže teď po tom co se stalo otci, ho nemůžu vystát. Také spousta další které znám a někteří, které neznám. Jako například ten člověk co je celý od krve a páchne jako tchoř. Cítím nutkání se zeptat kdo to je, jenže to už skrze skrumáž těl zhalédnu přímo JEHO. Okamžitě uhnu pohledem a ustrnu. Polije mne studený pot a já i když jsem hrdý, že zde mohu být po boku všech těchle velkých kouzelníků, mám strach. Cítím úzkost, ale nedávám ji najevo. Raději se soustředím, na to, že jsem zde a na to co všechno se asi teď chystá... |
| |
| Někdy o prázdninách - Slet k Pánovi Po tom fiasku na ministerstvu jsem byla pěkně frustrovaná.Dokonce tak moc že jsem ze samý zlosti nad tím vším začla i uklízet.No uklízet spíše tak že nepotřebný a nebo ne moc pěkný věci jsem rozbíjela a pak zase zpravovala a ty co se mi obzvlášť nelíbili rovnou vyhazovala a nebo je občas i házela po manžělovi kdykoli přišel s nějakým dotazem. Naštěstí má zloba netrvala dlouho protože jsem měla tu čest přivést Draca mezi nás a krátce na to ho i vyučovat nitrobraně.Mám já to ale šikovného synovce. Když dostával svůj první úkol byla jsem to já kdo ho přivedl a jsem na to hrdá. Stejně jako pro Cissu bylo utrpění žít bez manžela bylo moje utrpení když mě znamení takovou dobu nepálilo.Až do dnešního dne ve chvíly kdy jsem zrovna bezcílně chodila po domě a přemýšlela co dělat to přišlo. Pro sebe sem se umála a hned do dvou vteřin po prvním pro ostatní sotva cítitelném signálu jsem se k Pánovi přemístila skoro až se šíleně radostným smíchem. Manželovi samozřejmě ani slovo.Však on to cítí sám a navíc - já jsem nepřeslechnutelná. Dorazím vůči ostatním s předstihem a s okamžitou maskou jíž zakrývám radost z přivolání se pokloním a zaujmu místo vedle Pána po jeho pravici čekajíc příchod ostatních. Jakmile se začnou slétávat pečlivě pozoruji koho všeho tu vidím. Na Dolohova se jen “hrozně mile“ usměji.K Fenrirovi vrhnu zhnusený pohled a jakmile vidím svého muže protočím oči. Neskrývám ale potěšení s překvapením když vidím koho s sebou přivedl. Mou sestru se synovcem pohledem přivítám ale Dracovi věnuji stejně pyšný úsměv jako on mě. Následně dychtivě očekávám co čím nás Pán zla pověří a upnutým pohledem do jeho tváře se snažím vyčíst cokoli co by se z jeho výrazu vyčíst dalo. |
| |
 | U pána - Někdy o prázdninách V klidu a teple svého domova si sedím u krbu a čtu si. Semtam zvednu oči od knihy, abych se podíval na hodiny. Čas ubíhá velice pomalu a já přemýšlím jak ho zabít. V tom mne začne pálit předloktí. Pán zla nás svolává... Měl bych si pospíšit, nemá rád opozdilce... , řeknu si v duchu a odložím knihu. Zvednu se z křesla a dojdu si pro svůj černý plášť. Poté se přenesu do sídla Pána zla. Jsou tu už téměř všichni, proto se mírně, omluvně ukloním a posadím se ke stolu. Chvíli na to dorazí i Draco s Narcissou. Věnuju jim krátký apatický výraz, který jako by říkal "ať už je to za mnou". Poté se podívám na Fenrira. On se vůbec nezměnil... Je pořád stejný.... No... Nikdy jsem ho neměl rád. A popravdě nechápu jak ho může mít Pán zla v oblibě. Není nic jiného než zvíře, pomyslím si a čekám na Pánovy reakce. |
| |
| Chatrč "No konečně.Nevím jak dlouho ty vaše příchody ještě budu snášet.Máte štěstí , že teď vás potřebuji všechny."řeknu smrtijedům a pokračuji "Mám pro vás několik úkolů.Za prvý Bela , Fenrir a Antoin dnes v noci unesou Olivandera.Jestli se mu něco stane tak všechny tři osobně zabiju.Za druhé Po všech co jste tu chci , aby jste našli jistou Soru Indel Sariel.A za třetí jak jistě víte v Azkabanu je několik dalších smrtijedů.Zítra v noci je osvobodíte.Vzhledem k tomu , že většina Mozkomorů je na naší straně tak by to neměl být problém.Teď můžete jít zůstane tu jen Severus."Počkám až ostatní odejdou a pak mu řeknu"Po tobě chci , aby si dohlídl na Draca při jeho úkolu.Nikdo se nesmí dozvědět co dělá a to zařídíš ty.Teď můžeš jít." |
| |
 | Doma Procházím se po domě svých rodičů. Tedy po svém domě. Nevím co dělat a tak z nudy chodím pořád sem tam. Dnes Harry dorazil do Bradavic. Zítra bych mu mohl napsat. Doufám, že ho můj dopis potěší pomyslím si a dál se potloukám po domě. Na jedné z chodeb jsem potkal Kráturu, který nesl prázdný kbelík a mokrý hadr. Rázoval si to přímo k portrétu mé matky, kterému chtěl přeleštit rám. Cestou si furt něco mumlal. Dokonce bych přísahal, že urážel mne a mé přátele. "Krátuto! To by stačilo! Nech těch keců!" křiknu na něj a zatvářím se naštvaně. "Och jistě pane. Promiňte. Smyslem Kráturova života je sloužit vznešenému rodu Blacků" odpoví Krátura se sklopenou hlavou a kyselým výrazem na "tváři". "Tak na to nezapomeň!" odseknu pořád ještě naštvaně. Ten skřítek mi začíná pít krev čím dál, tím víc!! Měl bych mu zadat nějakou pořádnou práci, aby tu furt nechodil a nepomlouval všechny co uvidí pomyslím si a vyjdu do kuchyně, kde si dám pohár vína. Poté přemýšlím o tom co Harrymu v dopise pošlu. |
| |
| U pána Vyslechnu si rozkazy, které Pán zla rozdal. Poté dodá, že chce, abych tam zůstal jen já, že se mnou potřebuje mluvit. Stáhl se mi žaludek a v krku mi vyschlo. Jsem sice už dlouho smrtijedem a pána zla znám opravdu dobře, ale zůstat s ním sám je o hubu. Jakmile všichni odešli, tak jsem pohlédl na svého pána, který ihned začal mluvit. Soustředěně si vyslechnu co po mne Pán zla chce. Jakmile skončí, tak jen přikývnu a řeknu: "Ano pane, spolechněte se.... " Mluvím pomalu a slova mírně protahuju, ostatně jako obvykle. Poté vyjdu ven z místnosti a dojdu Před dům. Jdu rychle a nikoho si nevšímám. Odtamtud se přenesu do svého domu, kde si zase sednu do křesla u krbu. Tam začnu přemýšlet co budu dělat dál. |
| |
| U pána zla (Někdy o prázdninách) Stál jsem tam a naslouchal tomu syčivému téměř hadímu hlasu při kterém se mi zježily vlasy na zátylku a naskočila mi husí kůže. Jsem celý vzrušením bez sebe, když řekne že nás potřebuje všechny. Srdce mi buší o překot a já jsem rád za dlouhý hábit, který mi teď kryje zpocené ruce. Unesou Olivandra? Ale proč? Co to má za smysl? Proč? Vždyť on přece hůlku má... Všichni tady. Ne... V tom bude něco jinýho, ale co? Soru indiel Sariel? To mi něco říká... Jenže než bych měl čas se nad tím víc zamyslet se Pán zla zmíní o sovobození vězňů z Azkabanu a mě srdce poskočí radostí. Konečně... Otec bude volný. Bude volný a dozví se, že jse se stal jedním z nich, dozví se jaký mám úkol a bude na mě hrdý. Určitě. Těším se až bude zase volný, i když dokud se Pán zla neujme moci, bude vlastně vyhnancem, jenže to se přeci už brzy může změnit. Tedy pokud bych uspěl a všechny plány našeho Pána by vyšly tak jak mají... Sora Indiel Sariel... znovu si vybavím to jméno, jenže to už nás Pán zla posílá pryč. Rozhlédnu se abych vyhlůedal tetu Bellu. Zaprvé abychom se domluvili na další hodině nitrobrany a za druhé, abych jí požádal aby mě naučila to přenášení se k Pánovi, protože když se mnou musí pokaždé matka je to příliš zdlouhavé a složité. A hlavně nemám rád, když jí musím mít pořád za patami. Připadám si pak jako malé děcko a ne jako Smrtijed pověřený něčím takovým, jako pověřený jsem. Jenže oči mi místo na tetu Belatrix padnou na toho podivného od krve potřísněného smradlavého člověka, který kývl na souhlas v první skupině Pánových úkolů takže jediný kdo to může být je Šedohřbet, který vypadá skoro jako nějaké divoké zvíře, který podle toho co jsem slyšel, skoro i je. I se tak dívá. Když se naše oči setkají uvědomím si že z něj jde asi takový strach jako z Pána zla a že jeho pohledu nedokážu čelit, takže honem uhnu. Ne, moc okázale, protože nechci aby věděl jak je mi špatně z toho jak vypadá a jak se bojím toho, že bych s ním měl mít co dočinění. Jenže slouží Pánovi tak jako teď já takže se tomu asi moc nevyhnu. Rozhodně bych si ale nepřál stát na opačné straně než on. Konečně najdu tetu Belatrix, která se právě prosmýkla dveřmi a tak vyrazím za ní s matkou v závěsu, protože ta se odemě na příliš dlouho a příliš daleko nevzdálí. To jsem zvědavej jak to asi bude dělat až budu v Bradavicích. Ještě než se teta Bella s ostatními vydají se přemístit na Příčnou ulici dojdu k ní. "Teto!" oslovím ji a usměju se. Jsem rád že jsem ji zastihl a tady venku, když je Pán zla uvnitř jen se Severusem, je mi už líp. "Nezdržím tě dlouho, jen se chci zeptat, kdy zase přijdeš na další lekci a potřeboval bych abys mě naučila to přenášení." Mluvím tiše a pevně. Velmi věcně, ostatně jako vždy. Nemám rád nějaké obcházení kolem horké kaše pokud to není nutné a tady by se to ani nehodilo. Má úkol a ona přece nikdy Pána zla nechce zklamat. To je jasné. To nechce asi nikdo, protože to by tpotom znamenalo... Lehce se zachvěju. Potlačím onu nevolnost a přikloíním se blíž. "Nechci chodit na setkání pořád poslední..." vysvětlím jí své pohnutky. "Krom toho takhle se mnou musí pořád chodit matka." dodám ještě tišeji a trochu otráveně. vím že ona bude vědět jak myslím. Rozumí mi. |
| |
| Vhzůru na nový úkol Po přemístění s Dolohovem jen s nebezpečným úsměvem pozoruji ostatní.Na nikom však nezanechám ani stopu drobného zájmu.Až do chvíle kdy dorazí Rodolphus s dvěma zbývajícími členy Malfoyovic rodiny. Narcissa.....krásná jako vždy S pohledem plým zaujetí pozoruji jejího syna. Takový mladý....a..... Mlsné myšlenky však naštěstí pro Draca nedokončím jelikož zaslechnu své jméno v souvislosti s úkolem. Únos Olivandera jo?Vskutku ani mě nezajímá proč ale mohl ke mně přihodit lepší společníky. Odměřeně pohlédnu na Bellatrix s Antoninem.Oba mou přítomností evidentně nadšení. Ještě střelím pohled po Dracovi a naše oči se zrovna v tu chvíly na okamžik střetnou. To už se kolem nás ale prožene Bella a jelikož si všimla jak pohlížím na Draca pohrozila mi.Já to přešel jen úšklebkem a poté následuji ty dva vstříc nějakéu tomu úkolu. |
| |
| Sídlo – úkol (Někdy o prázninách) Bellin pohled ke mně mi bohatě stačl k tomu aby se na ní opětně usmál.Vůči ní ze mě vyzařuje jen čirá provokace. Hned jak dorazí Rodolphus a spustí svou „omluvu“ za pozdní příchod obrátím provokatérskou pozornost k němu. I já tě “rád“ vidím Rody....kdepak si nechal brášku? Zeptám se ho polohlasem aniž bych se na něj ohlédl.Pohledem totiž pozoruji našeho – jak jsem slyšel – nového bratra ve zbrani. I on si mě všimne a kývne mi na pozdrav což učiním i já. Na to jak je mladý...sice jde ve šlépějích otce ale snad bude o dost lepší než on. Svůj pohled poté upřu na Bellu která fanaticky vyčkává koho bude moci zabít nebo umučit pro Pánovu spokojenost. Jaké to zklamání když Pán svěří jí mě a ještě tomu zvířeti - jehož smrad se stává čím dál tím víc nesnesitelnějším – úkol přivést k Pánovi známého prodavače hůlek Olivandera a to v neporušeném stavu. Upřímě pochybuji že se mu nezkřivý ani vlásek když dal dohromady pro tento úkol zrovna nás tři.Ty zbylé vlasy co Oli má se mu zješí hned jak nás spatří a rázem se sami zkřiví hned jak spatří Ferira. To bude zase den.... Pomyslím si a jakmile kolem nás Bella projde hned se za ní připojím ještě před Fenrirem a následuji ji jako automatického vůdce mise.Což taky teoreticky je protože ani já a snad ani Šedohřbet si radši netroufáme proti ní protestovat.I kydž upřímě Bellin šílený styl jenž je jasně vidět už na vzhledu mi často vrtá v hlavě. |
| |
| Pane bože co jsem komu udělala že zrovna já musim mít takový společníky Vyčkávám Pánovi rozkazy v očekávání že budeme moci někoho zabít nebo pro něco mučit ovšem můj úsměv maličko opadne když máme pouze unést a nic mu neprovést. V tomhle kolektivu to půjde asi těžko Pomyslím si a jak dořekne práci všem ostatním seberu se a proderu si cestu zástupy smrtijedů kolem mých momentální spolupracovníků ven z místnosti. Slyším Dolohovovy kroky a cosi jako uchcetnutí a Fenrir si cosi pro sebe zavrčí takže bezpečně vím že jdou za mnou. Ještě než se však stihneme přemístit zaslechnu známý hlas jak na mě volá. Bleskově se otočím a své dva společníky spražím pohledem. Běžte napřed! Syknu a když tak učiní počkám copak můj milovaný synovec potřebuje.Sestry stojící opodál si momentálně nijak nevšímám.Bohatě mi stačilo to co kvůli Dracovi dělala u Snapea. Slizoun jeden...pche Na Draca se usmívám.Když vysloví své přání v očích se mi nebezpečně blýskne. Neboj Draco...i to tě naučím ale v první řadě je nejdůležitější nitrobrana.Ohledně další lekce stavím se hned jak to jen půjde...netuším co Pán po Olivanderovi chce ale rozhodně budu u toho pokud Pán nerozkáže jinak. O Pánovi mluvím jako tradičně nadřazeně...jako by byl bůh.Pán je všechno.On je naše cesta a je skvělé že se po ní rozhodl jít i Draco. Usměji se ještě víc když si všimnu jeho zájmu. Neboj...naučím tě to ale pokud to do konce práznin nestihnem tak až se bude vracet po Vánočních svátcích do školy budeš to umět Své ujištění prezentuji spíše skoro jako neporušitelný slib.I když to ale tak velká přísaha není rozhodně jí nehodlám porušovat. Myslím že Pán po tobě prozatím nic potřebovat nebude...máš svůj velký úkol takže přemistování tolik nespěchá. Dodám a pak ještě vyčkávám zda nebude potřebovat ještě něco. |
| |
| Loučení s Belatrix (někdy o prázdninách) Teta se zastavila právě v čas. Ještě jsem trochu nesvůj z Šedohřbetova pohledu, ale její potěšený úsměv dokáže zahnat všechny chmury. Nadmu se pýchou a opětuji jí stejný úsměv, když jí vysvětlím proč za ní jdu. Říká, že mě to naučí a to jsem opravdu rád. Teta zná spoustu užitečných kouzel, která bych se rád naučil, ale pravda je, že nitrobrana je teď nejdůležitější a já nejsem takový hlupák abych si to neuvědomoval. Neskrývám zájem ani touhu už konečně něco dělat. Nedělat nic je totiž to nejhorší. Jakoby nestačilo, že se mi pořád nepodařilo zeptat se Montaggua na tu skříň kde se minulý rok ztratil. Dohodl jsem se s ím že se potkáme na Příčné ulici, ale do toho ještě pár dní zbývá a já zatím nemám ptořebné informace. Sice už mám nějaký plán, ale těžko říct jestli vyjde. I když samozřejmě doufám že ano... Vyjde to... Musí... Teta mě ujistí, že nejpozději po Vánocích to budu umět a můj úsměv se ještě víc rozšíří. "Dobře. Máš pravdu. Vím že je nitrobrana teď nejdůležitější. Mám už nějaký plán a tak..." sáhnu do kapsy a vytáhnu jeden z očerovaných galeonů, vyrobil jsem si tři, a podám jí ho. Co na tom že jsem ten nápad odkoukal od tý Potterovic bandy a tý mudlovský šmejdky Grangerový? Na to už se nikdo ptát nebude, ne? Krom toho, je jejich chyba že nepochopili že to můžu využít i já... "Vem si to. Je to očarovaná mince. Umožní mi dorozumívat se se světem venku přímo z Bradavic. Stačí na ni namířit hůlkou a pomyslet na vzkaz, který si má ten druhý přečíst a ten se pak objeví i na mé minci. Takhle se s vámi budu schopen spojit, kdyby něco. Je to bezpečnější než sovy. Ale nikomu o tom neříkej. Hlavně Snapeovi ne!" řeknu velmi, velmi tiše, ale hrdě, protože jsem si jistý, že ji tím ohromím. Tedy alespoň v to doufám. Zase kousek ustoupím. "Ano můj úkol. Neboj se, věnuji tomu veškeré své úsilí," ušklíbnu se. Ten úšklebek má však hořkou příchuť a žaludek se mi otočí snad naruby. Přesto však zůstávám navenek naprosto nezměněný. I to je výhoda sebeovládání, které učení nitrobrany vyžaduje. |
| |
| U pána Když dorazíme a já poslouchám Rudolphovu výmluvu, jen zasyčím a probodnu jej očima. My že jej zdrželi? Přišel by pozdě i bez nás! Nenávistně se ušklíbnu. Jen tam postávám. Zabalená do těžkého pláště s přáním stát se neviditelnou. Neviditelnou všem a všemu. Nechci tady být, nechci vědět, co se děje, akorát to prohlubuje mé obavy. Ale dokázala bych žít v nevědomosti? Samozřejmě ne. Pohledem obezřetně sleduji každého jednoho Smrtijeda, všechny mé bývalé přátele. Teď je všechno jen takové na "oko". Vidím to. Vím, že všem jde prioritně jen o to, co nejvíce se Pánovi zavděčit. Poslouchám Pánova slova. Zvláště úkol zadán na zítra mě neuvěřitelně rozveselí. Pohled znatelně ožije a tvář se opět zkrásní úsměvem. Lucisu bude opět doma. Je to jako meditace. Najednou má vše své místo, vše má pevný řád. Těším se na něj. Dál, již s lehčím srdcem, sleduji dění kolem. Všimnu si Šedohřbetova pohledu, ale dělám, že jsem jej neviděla. Nemohu však nevidět, jak se dívá na Draca. Tvář mi okamžitě vyhladí ledový vztek a s výhrůžkou v očích jej pozoruji. Když nás pak Pán pošle pryč, jdu. Draca nechám být, je přeci velký, i když obav o jeho osobu mě to nezbavuje. Dojdu Fenrira a zastavím ho. "Ještě jednou se tak podíváš na mého syna, nebo se jej nedej bože dotkneš a ani sám Pán zla tě neuchrání před tím, co s tebou udělám. Zasyčím na něj, v očích led a skoro až hmatatelnou přísahu, že svůj slib opravdu splním, pokud toho nenechá. Po jeho reakci se odtáhnu a spěšně pokračuji za Dracem a Bellou. Sestře jen kývnu na rozloučení a kývnu na Draca, aby se mě chytil. Přeneseme zse zpět. Chtěla jsem jej nechat s Bellou. Vím, že ona by s radostí umučila každého, kdo se na Draca jen křivě podívá. Ovšem ta má nyní jako hlavní prioritu úkol, jenž jí byl zadán. |
| |
| POslouchám profesorku a zmocňujese mě nervozita, svírá se mi žaludek a hrdlo mám naprosto vyschlé.... Ouvejs...kam pudu já? Co když mě nikam nezařadí? Co...co když....mě pak pošlou rodiče do Krásnohůlek...ne...ne to se enstane určitě ne. pomylsím si. Nevnímám kam jdou ostatní....nakonec se profesorka ozve a já slyším moje jméno. POlknu a kráčím ke stoličce. Rovně se na na ni posadím a je vidět jak sem nervózní. Probíhá mnou třas. Mám pocit jako yb to byůla moje poprava. |
| |
| Zařazení Klobouk chvíli přemýšlí, celkem dlouhou chvíli...ale pak vykřikne "NEBELVÍR!" je an čase až se Samantha posadí an ředitelův proslov. |
| |
| Sem enrvní...připadá mi to jako několik dní..než to vykřikne to slovo. Jediné co sem vnímala bylo předtím to kam šli děti z určitých kolejí. Já jsem z Nebelvíru tak jsem šla k tomu stolu. POsadila jsem se ke stolu. Sedím vedle Harryho, ROna a Hermiony. OC bude teď? Co se bude dál dít. napadne mě. |
| |
| Velká síň zařazovací ceremoniál Sleduji jak nová studentka šestého ročníku, Samantha Rystonová, podle jména na pergamenu, který teď pečlivě sroluji aniž bych na něm musela ulpět pohledem, přijde ke stoličce a posadí se. Vypadá nejistě. Uvědomím si a zatímco k jí dávám Moudrý klobouk na hlavu, přemýšlím, kolik toho o naší škole v Americe slyšela... Klobouk se chvíli vrtí. Jeho plátěná ústa se mračí a vypadá jako by velmi úpěnlivě přemýšlel, zatímco já, stejně tak i zbytek učitelského sboru, studentů i sama dívka na stoličce, jen čekáme na jeho knečný verdikt. Mimoděk si vzpomenu, na den kdy Moudrý klobouk stejěn dlouho přemýšlel na hlavě jiného studenta. Harryho Pottera... Načřež mi pohled padne přímo na Harryho. "NEBELVÍR" zazní z úst Moudrého klobouku a já jej zcela instinktivně uchopím aby se mohla Samantha postavit a uhánět k tleskajícím a jásajícím studentům Nebelvíru. Každý její pohyb když se zvedne a spěchá si přisednotu k triu, Potter, Weasley a Grangerová, dává znát jak je šťastná, nadšená a plná přemáry nových pocitů. No jistě. Je z Ameriky a to je země bez tradic. Nemůžeme očekávat že ba tmaní čerodějná škola měla obdobně zařízené zařazování studentů. Vlastně si myslím že bude velký problém právě tuto studentku naučit kázni a disciplíně... povzdechnu si neznatelně, když se se stočeným pergamenem a Moudrým kloboukem odeberu k učitelskému stolu. Stoličku odklidí pan Filch zatímco já se uasazuji na své místo odkud mám celou Velkou síň i všechny studenty jako na dlani. Můj první pohled však patří řediteli Brumbálovi, kterému kývnu na souhlas, že je čas na jeho projev. Jakoby snad můj souhlas potřeboval. Každý rok je to stejné a já tEď cítím obrovskou úlevu že se ani letos nic závažného nestalo. Všichni studenti jsou v pořádku, pan Filch neobjevil žádné zakázané předměty, tedy žádné příliš nebezpečné, a nikde žádní smrtijedi. Prostě dokonalý večer... Jsem spokojená. Spokojená s tím že má organizace opět byla bezchybná. ačkoliv už si na to připadám nějak stará. |
| |
| Voldík Přijdou jiní tví dva smrtijedi. "Pane...při našem úkolu sme museli zabít dvba kouzelníky. Postavili se nám do cesty. Nevím kdo byli...viděli jsme je zde poprvé. Zaútočili a nezbyla jiná možnost než je zbaít." řekne jeden z nich. |
| |
| Velká síň - Zařazování Seděl jsem a díval se na vlastní ruce položené na stoel, kdy jsem vynakládal veškeré své soustředění abych si nezačal nervózně hrát s rukávem. Opět jsem upadl do zamyšlení a vzpomínek. Vzpomínek na letní prázdniny a setkání s Pánem zla. Mé druhé setkání. Na to první mě vedla Teta Belle a matka musela jít pochopitelně se mnou. Pořád se ptala co odemě Pán chce, proč si vybral právě mě a tak. Já sám se těšil a byl zvědavý. Chtěl jsem vidět čaroděje, před kterým se třese i Brumbál, chtěl jsem vidět mužek, který dokázal všechny ty úžasné věci o kterých jsem dřív jen slýchal a cítil nezměrné štěstí že si ze všech dětí Smrtijedů, vybral právě mě. Jistě. bál jsem se, když mě k němu přivedli. Jeho syčivý hlas, spalující pohled, ironie s níž ke mě hovořil a nakonec i samotné znění úkolu. Viděl matku jak zbledla, jak jí zatrnulo, ěkolik dalších smrtijedů s těmi jejich posměšnými pohledy. Viděl jsme že mi nikdo nevěří že bych to mohl dokázat. Jen teta. Ta se tyčila po Pánově boku jako hrdá socha a shlížela na mě svým povzbudivým zkoumavým pohledem a přímo mě až vybízela že nemám odmítat, ale mám přijmout, že mi věří. Cítil jsme se hrozně už jen při té představě, na druhé straně jsem Brubála nenáviděl za to že otce zavřeli do Azkabanu. Proč bych ho tedy neměl chtít zabít? Nechtěl jsme aby se na mě všichni dívali tak jak se dívali. S tím opovržením v jejich očích. Ne. Chtěl jsem jim, Matce, Otci, Pánovi zla, Brumbálovi a Potterovi dokázat že na to mám. Že nejsem jen neschopný kluk za jakého mě považují. A tak jsme přijal. Od té doby jsem tonul v pochybnostech, ale věnoval jsme přípravě všechen svůj čas. Při druhém setkání už to bylo zase o něco jiné. Celé se mi to přehrávalo v hlavě. Každý pohled, každé slovo... Až nakonec přišla do Velké síně i profesorka McGonagalová a zašla přímo k profesorskému stolu. Nechtěl jsem vzhlédnout, ale byl to reflex. Než jsme si to stihl uvědomit už jsem ji pozoroval jak prochází mezi stoly až přímo k řediteli. Ten jí pokynul a ona se vydala zpátky. Zřejěm že už je vše připraveno. Uviděl jsem tam i další profesory. Toho divného muže, kterého jsem viděl jen chvíli když nastupoval do jednoho z kočárů a samozřejmě Blackshadowovou. Na okamžik mi připadalo, že se po mě podívala a tak jsem rychle sklouzl pohledem ke Snapeovi, kteýr mě však také pozoroval. Zadíval jsem odměřeně a nastavil obrany kolem své mysli, aby se nemohl o nic pokoušet, načež jsem se opět vrátil ke své původní činnosti sledování rukou. Tedy chtěl jsem, jenže jsem mezi všemi zmijozelskými zahlédl Soru, jak si kreslí cosi na pergamen. Od prvního ročníku, kdy mi značně iritovalo, že měla soukromou ložnici a nepřijížděla s ostatními studenty, jsem se o ní nijak zvlášť nezajímal. Ona se nezajímala o mě a já o ní. Teď to ale je jiné... Za druhé Po všech co jste tu chci , aby jste našli jistou Soru Indel Sariel. Úplně jakobych slyšel hlas pána zla ve svém nitru se otřesu a uhnu poheldem než si Sora něčeho všimne. Konečně vím, odkud to jméno znám. Od toho setkání jsme nad tím moc nepřemýšlel. Měl jsem dost jiných starostí než právě tento úkol, ale ted´se mi vybavila s neztenčenou silou okamžiku, kdy byla vyřčena. Ačkoliv se ze všech sil snažím kontrolovat lehce poblednu. Jenže to už do Velké síně nakráčela profesorka McGonagalová i se prvňáčky a také s tou neznámou hokou, co se na schdoech třásla skoro jako osika a vypadala jako by snad měla jít před Pána zla a ne do školy. Vzhlédl jsem a sleduji je. Chci je sledovat. chci myslet na cokoliv jiného než jsem myslel do teď. Jenž to moc nejde. Sora... On myslel tuhle Soru. No jasně. Ale proč? Proč by jí Pán zla chtěl najít. A-a jak to že jí nenašli do teď? Jak to že přijela do školy? A co teď? Měl bych to hlásit? Ne... Je ze zmijozelu, Snape to určitě nahlásí za mě. Koneckonců nebude to tak přeci jen lepší? Ale třeba když to ohlásím já, mohl bych... Mohl bych zase trochu stoupnout ne? ale co po ní může chtít? Neměl bych to napřed zjistit? No co. Tady v Bradaviccíh jí stejně nechytnou, takže když to nahlásím nic se nestane. Alespoň ne hned a pak budu moct třeba něco zjišťovat. Ale... Takhle jí hlásit... Ona přece neni jako Potter, nebo tak. Profesorka volá jména, ale já je pouštím jedním uchem dovnitř, druhým ven. tleskám jen z povinnosti, ale záměrně se dívám daným směrem. to pro to abych neupadl v podezření z čehokoliv. To že se mé myšlenky toulají jinde držím pevně za obranou, kterou mě teta naučila. Nakonec je předvolána pod Moudrý klobouk i ta nová studentka a tak lehce zbystřím. Co kdyby ji zařadili do Zmijozelu? Jenže klobouk se rozmýšlí dlouho až nakonec vykřikne jméno koleje při němž mými žilami prostoupí hněv a vztek že se na ni celou dobu dívám vražedným pohledem zatímco se blíží k Potterovi a ostatním. Nakloním se blíž k Pansy. "Jako bych to neřikal," ušklíbnu se. Alespoň jednu dobrou věc tahle má zlost má. Vrátial se mi zdravá barva. Tedy alespoň na chvíli. Pořád se nemohu zbavit podivného pocitu a myšlenek na Soru. Asi právě proto se na ni nepodívám. Mám toho po dnešku a dnešním večeru tak akorát dost na to, abych se ještě pokoušel něco zjišťvat tady a teď. To by totiž bylo děsně nenápadný a já nesmím vzbudit podezření... uvědomím si. Jakoby nestačilo že i tak mám dost problémů... |
| |
| Chatrč Když, už všichni odejdou, tak po chvíli přijdou nějací dva smrtijedi a oznámí mi, že zabili nějaký dva kouzelníky."kdo to byl" zeptám se jich a oni mi odpoví "Nejspíše to byli dva bystrozoři.Pane." chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl "Těch nebude žádná škoda.Teď běžte." Hned jak jsem to dořekl tak se otočili a odešli. |
| |
 | Bradavice - slavnostní hostina Sedím ve svém křesle ve velké síni, kde zrovna probíhá zařazování prvňáčků, tentokrát ale i starších.Zařazování trvalo necelou hodinu, jako poslední byla na řadě ona šesťačka.Moudrý klobouk jí zařadil do Nebelvíru, což jsem byl samozřejmě rád, protože to byla taky moje kolej.Když tedy zařazování skončili profesorka Mcgonagalová mi pokynula, že můžu začít říkat svůj každoroční projev na začátku školního roku.Vstal jsem tedy a po celé místnosti bylo náhle ticho, když v tom jsem si uvědomil, že většina studentů se dívá na mojí seškvařenou ruku.Tak jsem s ní jen lehce zatřepal, rukáv mi jí zahalil a já začal říkat svůj projev "Vítám tu nové, ale i ty staré studenty.Jak všichni jistě víte Lord Voldemort a všichni jeho stoupenci jsou opět mezi námi v plné síle.Proto omluvte ty bezpečnostní opatření, kterými jste museli projít.Taky tu po celý školní rok s námi bude několik bystrozorů, tak je také prosím omluvte.Dále mě pan Filch požádal, abych vás upozornil, že do Zapovězeného lesa je vstup zakázán.Také bych mezi námi chtěl přivítat nové profesory Bastiana Coimbra de la Corronilla, který přijel až z dalekého Španělska a bude vyučovat kouzelné formule a Demetru Suzy Blackshadow, která bude učit lektvary.Místa učitele Obrany proti černé magii se ujme profesor Snape.Teď jděte spát, prefekti vás odvedou do vašich společenských místností."Když jsem to dořekl, tak jsem si sedl a čekal než všichni odejdou, potom jsem si šel také lehnout. |
| |
| Slavnostní hostina Můj klid nevydržel dlouho, Tara a Claris dorazlily příliš brzy a okamžitě spustily nekonečný příval novinek, co dělaly v létě, jak se mají rodiče, co mají navého, kolik kluků je o prázdninách chtělo a tak dále. Pak taky melou o tom, jak kdo vypadá, jak se kdo ze Zmijozelu změnil, jaké má vlasy a tak. Jejich nejdiskutovanější téma je vztah Draca s Pansy. Moc je nevnímám. Občas zamručím, souhlas či nesouhlas, jak se sluší, když se odmlčí. Jinak mě jejich žvatlání vážně moc nezajímá, dál si něco kreslím. Teprve když začne zařazování, vzhlédnu, abych se podívala, co za posilu letos dostaneme. Jak tak na to koukám, není to nic moc. Když se Tařiny a Clarisiny řeči opět stočí k Dracovi, jen na ně zasyčím, ať toho nechají, nebo se aspoň slyším, aby je nikdo neslyšel. Podívám se na Draca, abych zkontrolovala, zda nic neslyšel a zrovna se setkám s jeho pohledem. Neuhnu, to by znamenalo, že jsem něco provedla a to jsem přece neudělala. Lehce se pousměju a pak se klidně otočím směrem zpět k Brumbálovi. Poslouchám jeho každoroční projev. Každý rok je to jedno a to samé, letos je výjimka jen to, že Pán Zla oficiálně povstal a je tu tedy mnoho bystrozorů. Ovšem toho jsem si již sama všimla. Když domluví, nandám si večeři. Nechápavě se na Taru a Claris otočím, ve tváři mám umlčující výraz. Tak, konečně. Nechápu, jak mohou pořád mluvit. Vždyť spolu jely i vlakem a stejně pořád mluví. Sdělují si dojmy a ani u jídla nejsou ticho. Když konečně dojím a i ty dvě jsou hotové, zvednu se a odcházím. Rychlejší ozvěna klapotu podpatklů mi dá znát, že Tara s Clarisou beze mě nejspíš netrefí do ložnic, tak mě jako obvykle následují. Ale.. nevadí mi to.Mám je svým způsobem ráda, ale ještě raději mám klid. Jsem tedy vážně šťastná, že mám svoj vlastní ložnici. Ložnici, kde mám svůj klid, kde si můžu číst, dělat úkoly a nemusím poslouchat žvásty. Žvásty typu, že Sarah Robinsonová má účes, který se nehodí k jejímu typu obličeje. Díky bohu.. Cestou jen kývnu pár lidem u stolu, na Draca se opět na chvíli podívám. Pak, s náznakem úsměvu pokračuji v cestě. Konečně počastuji i své věrné přítelkyně nějakými názory a vyprávěním, kde jsem byla o prázdninách. Povídám jim o kouzelnické komunitě z Francie, kde jsem strávilka skoro celý měsíc. Když dojdeme do společenské místnosti, zajdu do své ložnice vlastně jen proto, abych se převlékla do něčeho jiného a vzala si knihu a šla si sednout do křesla u krbu. Je zády ke vstupu do místnosti, a je docela velké. Nohy mám složené pod sebou, takže vlastně ani není vidět, že tam jsem. |
| |
 | Příchod do Bradavic Moji rodiče byli možná stejně paranoidní jako jiní, po potvrzení znovuzrození toho britského bastarda, ale v jejich případě měli dostatek prostředků na to, aby svou paranoiu přinejmenším částečně ukojili. Do bradavic jsem cestoval systémem přibližně deseti přenášedel, a tak bylo jasné, že jedno prostě nestihnu. Už jsem si začal říkat, že tenhle rok asi strávím doma (protože rodiče neměli rádi, když někam přišli o víc než hodinu později), nicméně mne otec vyvedl z fantazií, když ukázal na omlácený polaroid ležící u mé pravé nohy. No jistě, zálohování. Přesto jsem dorazil pozdě. Jistě, kus jsme museli dojít. Prasinky se mi nelíbili. Dokonalá ukázka mrhání kouzly. U brány jsme chvíli čekali, než nám nějaký vyzáblý shrbený stařec neotevřel. Ten neurvalec se ani nepředstavil a hnal mne kupředu, k hradu. Ne že by mi to vadilo, rodiče byli jediným negativem v té představě o roce stráveném doma. Jediné, k čemu se hodí, je sponzorace. Velká síň hradu Bradavického Vešel jsem co nejtišeji to šlo, ale když se, byť na malý okamžik, otevřou tak vysoká vrata, jaká byla tady, někdo si toho všimne. Smůla, Bleysi Krijgene. Byl jsi odhalen. S mým obvyklým zachmuřeným výrazem jsem se přesunul k havraspárskému stolu a začal jíst, bez toho, abych si všímal okolí. Všechno podstatné ze síně jsem viděl na první pohled. Zbytečný začarovaný strop, čtyři stoly s takovým množstvím jídla, které možná nebylo ani na hostinách Neronových a několik postav vzadu. Učitelé. Pak, po krátké chvilce, jsme dostali pokyn k tomu, abychom se dostali do Společenských místností. Jediné, v co jsem v tu dobu doufal, bylo, aby měli oddělené ložnice. Jako by je někde měli. V místnosti jsem si rychle vybalil, především proto, abych se dostal k Lotyšský mág. Byl to zapadlý provinční pátek, a pořád je, ale mě se líbí. Nechám si ho i dovážet. Usadil jsem se v křesle a začal číst historickou sekci, kde byl první díl seriálu o Grindelwaldovi. Jen aby mě nikdo nerušil. |
| |
| Velká síň Vcelku spokojeně sedím vedle Draca.Zařazování vnímám jen letmo a tleskám automaticky s ostatními jen tak jako aby se neřeklo s pohledem upřeným kamsi do pryč. Jen koutkem ona pozoruji Draca vedle mě. Co s ním je....je to až neuvěřitelný ale začínám o něj mít strach.Vždyť je tak bledý a vystresovaný...Už od zatčení jeho otce je ale takový...jiný.Až moc zamyšlený zdá se.Asi na něj pořád myslí.... Tiše si povzdechnu a na okamžik vzhlédnu k zařazování.Možná proto že šla skoro jak na porážku. Jen se škodolibě ušklíbnu a pak čekám než se klobouk vyžvejkne s tím kam půjde. Samozřejmě že Nebelevír....pche kam jinam s takovejma troskama Pomyslím si po zařazení tý holky.Ještě než dozní potlesk převážně od červenozlatého stolu Draco konečně promluví. Otočím se k němu a zpozoruji že se mu trochu vrátila stará známá nálada a na jeho poznámku souhlasně kývnu. Vždyť si viděl jak se venku třásla....bylo jasný že jí kloubouk bude litovat a přiřadí ji k těm ubožákům Odvětím s úsměvem.Ale na Dracovi je stále něco divného i přesto že už není tak pohroužen do vlastních myšlenek které jsou pro mě i okolí záhadou. Po ředitelově úvodním proslovu se najím jen tak abych do rána přežila a pak nás pošlou spát. Hned jsem připravena Draca následovat a když se můj přítel vydá k odchodu jdu s ním. Jeden sedmák jehož jméno si ani nepamatuji mě však při odchodu chytí za ruku a zastaví mě. Tázavě a s výrazem typu „Co si to dovoluješ?!“ se na něj podívám. On se povýšeně pousměje a ukáže k čerstve zařazeným z naší koleje. Nemáš je takhle náhodou odvést na pokoj?! Zeptá se a prstem mi ťukne na prefektský odznak. Starej se o svoje!!Já se o ně postarám...nebo když si tak chytrý a pozorný tak to jistě můžeš udělat za mě! Bože co to je za magora?! Celá rozčarovaná nechám Draca Dracem doufajíc že by se mě před nim třeba zastal a jdu k prvákům. Prváci Zmijozelu za mnou!!!Ložnice jsou ve sklepení...držte se pohormadě a neodmlouvejte! Houknu na něa čekám až se sezbírají k odchodu. |
| |
| Velká síň Sedím na svém místě u profesorského stolu a s kamennou tváří pozoruji přicházející studenty. Jakmile se všichni usadí, tak můj pohled spočine na panu Malfoyovi, který vypadá velice zamlkle a zaraženě. Chvíli ho pozoruji a poté se můj "spalující" pohled přesune na Pottera. V tom začne zařazování do kolejí a já přesunu svou pozornost na nové studenty. Tleskám jen decentně a automaticky s ostatními. Hlavně, aby se neřeklo. Jak se rozřazování blíží ke konci, tak si všimnu jedné dívky, která stojí tam, kde normálně čekají prváci než je profesorka McGonagalová vyzve a položí jim Moudrý klobouk na hlavu. Jakmile dojde řada na onu dívku, tak se můj otrávený pohled vytratí a nahradí ho pohled zvídavý. Chvíli čekáme a pak Moudrý klobouk zvolá: "NEBELVÍR!!" V tu chvíli se znovu na mém obličeji objevil onen otrávený pohled, ale nyní proložen ještě opovržením. Chvíli na to se pan ředitel zvedne a pronese svůj každoroční projev, během kterého oznámil změny vyučujících. Jakmile se zmínil o tom, že se ujmu obrany proti černé magii, tak pohlédnu na Pottera a na tváři se mi objeví krutý úsměv. Poté dá pan ředitel pokyn k zahájení hostiny. Po hostině se všichni začínají rozcházet a tvoří se skupiny prváků pod vedením prefektů. Pomalu se zvednu a hledám pohledem pana Malfoye, který už zjevně opustil velkou síň. Vyjdu tedy pomalým krokem do sklepení, kde se nachází společenská místnost mé koleje a ujistím se, že nikdo neprovádí nic podezřelého. Snad se dnes nebude dít nic nekalého.... Nemám chuť řešit nějaké přestupky...., řeknu si v duch cestou do sklepení. |
| |
| Odchod z Velké síně Pansy mi přitakala já se arogantně ušklíbl. Přislo to samo, jsem na to zvyklý, vždycky jsme to dělal, ale teď tomu chybí ta správná upřímnost. Jakobych to snad nedokázal myslet úplně vážně. Jako na povel vtsal Brumbálm a přešel ke svému obvyklému místu aby pronesl novoroční zahajovací projev. Hrdlo se mi nepřirozeně stáhlo a já se zadíval do svého talíře. Jídla jsme se zatím ani nedotkl. Do teď jsem nějak neměl na jídlo ani pomyšlení a teď když bych i rád něco strčil do úst jen abych měl důvod proč nesledovat a neposlouchat našeho ředitele, můj žaludek dává jasně najevo že pokud mu něco předložím, nestihnu doběhnout ani na nejbližší umývárnu, než bude zle. Polknu a zase o něco bledší se přeci jen na Brumbála ohlédnu. Nasadím si chladnou pobýšeneckou masku do obličeje a pátrám sám v sobě po svém starém odhodlání, nenávisti a sebejistotě. Dokážu to. Dokážu to... nic netuší. Nemůže to tušit. dokážu to. Počkám si a zabiju ho..., kéž bych to tak i cítil... Když domluví a vyzve nás abychom odešli do svých ložnic, vidím jak všichni vstávají. Pansy se ještě na poslední chvíli snaží něco do sebe dostat, Crabe a Goyle vstali a ohlédli se po mě, zřejmě čekajíc na to až taky vstanu, ale já jim jen pokynul ať jdou napřed a taky šli. Vydechl jsem a vstal také. Přeci jen bych tu asi neměl sedět jako pecka. Uklidni se! kážu sám sobě, ale příliš přesvědčivé to není. Na bleiseho se sebevědomě ušklíbnu a opětuji mu jeho povýšený pohled, načež následueje jeho pohrdlivé odfrknutí. Pokud mě mohlo něco vrátit do reality tak tohle. Vykročil jsem svou typickou paví chůzí a jen matně vnímal, že mě Pansy následuje. Sořin pohled opětuji jakoby nic. Přesto si však připomenu že z ní musím něco vytáhnout a znovu zapřemýšlím jestli mám dát vědět o tom že je zde nebo ne. Ovše stejně jako před tím to odložím na později. Prozatím... Jeden sedmák chytil Pansy za ruku a zastavil jí. Okamžitě jsem se taky zastavil a tázavě se ohlédl. sleduji jak jí ukazuje na prváky a poukazuje při tom na to že je prefektka. což jsem já také, ale na mě si evidentně nedovolí. Což je samozřejmě jen dobře. Pansy trochu zrudne vzteky, vymaní se mu a jde k prvákům. samozřejmě si nemohla odpustit uštěpačnou poznámku. Takovou jsem ji ještě neviděl, většinou si zachovává chladnou hlavu, ale teď je evidentně nějaká naštvaná. Ne, to není to správné slovo. Rozhozená? Možná..., pomyslím si zcela automaticky vykročím k tomu sedmákovi. Ne, že by mi na tom celém nějak moc záleželo, nebo že bych snad chtěl odvádět prváky, jako že bych taky měl, ale prostě jednou je Pansy moje holka a všichni musí vědět, že si nesmí nic dovolit. Jasně že mám teď důležitější starosti než takovéhle malicherné spory, nebo tak, ale nechci přijít o svoje postavení ve zmijozelu jen pro to, že bych ignoroval jakékoliv takovéhle jednání. Přijdu až k němu rovnoměrným krokem a vrhnu po něm vražedný pohled pevný a plný nebezpečné zloby, načež se se ušklíbnu a tiše k němu syknu: "Máš problém, Fortensi?!" teď trochu lituji že Crabbe s Goylem už odešli. Přesto však nepředpokládám že by si na mě něco dovolil. Jenže jsem se zřejmě mýlil. Zřejmě si usmyslel, že jen pro to že je primus si může dělat co chce a tak do mě lehce strčil a úšklebek mi opětoval. Chtěl něco říct, ale já byl rychlejší a vytáhl jsem hůlku, kterou nosím teď připravenou v rukávu aby už se mi nemohlo stát že někdo vytáhne tu svou rychleji než já. Několik studentů se ve svtupní síni, kde se tohle celé odehrálo, zastavilo aby se podívalo co se děje. "Dávej si pozor na jazyk a to co děláš, Fortensi, znám taková kouzla, že by ti zešedivěli vlasy hrůzou a jen pro to že je můj otec v Azkabanu si na mě nebudeš vyskakovat, protože jestli se tohle bude ještě opakovat mohli by mít tvoji rodiče třeba nečekanou návštěvu, co ty na to...?" syknu velmi tiše,dej mi záminku! vyzvu jej v duchu. Jsem nervózní i když si svou nervozitu držím hluboko v sobě. Pozvednu obočí a pak se chladně odvrátím a zařadím se k Pansy a prvňákům potěšený sám sebou a toho co jsem za sebou nechal si už nevšímám. Jsem rád, že se už nemusím potkat s Blackshadowovou a Snapem. Na Pansy se ale ani nepodívám. Chci už být ve své ložnici a mít klid. Jen to a nic víc... Scházíme do sklepení a jdeme chodbou až ke zdi, která si vyžádá heslo. Ještě že se ho Pansy dozvěděla ve vlaku, já byl... řekněme že myšlenkami někde jinde... Projdeme do společenské místnosti, kde všechny přelétnu jen jediným arogantním povýšeným pohledem. To aby si ti, kteří si snad usmysleli že už nejsem ten Malfoy jako dřív a že by mohli usilovat o mou pozici ve zmijozelu, uvědomili, že to nehodlám trpět. Na Pansy se ještě otočím, kývnu jí na rozloučenou, pronesu jen: "Jdu si lehnout." a zamířím do ložnice. Vím, že bych s ní měl chvíli bejt ve společenské místnosti mezi ostatními, ale po dnešku mám pocit, že potřebuju být chvíli sám. Prostě pryč od všech těch pohledů a přetvářky. Když se za mnou zavřeou dřeve ložnice zasednu na svou postel a padnu naznak. Celý se třesu. Rukama si zajedu do plavých vlasů a začínám zrychleně dýchat. Sakra, sakra, sakra! nadávám si v duchu. Co tEď? Co mám jako teď dělat? snažím se kotrolovat vlastní dech. Jen klid, jen klid... dobře, dám vědět tetě Belle a pak půjdu spát. Zejtra se pokusím najít tu pitomou skříň... vydehcnu, sáhnu do kapsy, vytáhnu hůlku, namířím na galeon, který jsem vyndal z kapsy, nadechnu se a soustředím se na vzkaz, který chci aby se objevil na minci tety Belatrix. K druhému úkolu: Sora Indiel Sariel přijela do Bradavic. počkám až nápis zmizí z mé mince a vtisknu jí svou myslí vzkaz další. Žádost o informace: Co víš o bystrozorce jménem Demetra Suzy Blackshadow? stejný postup jako předt tím... PS: Mohlo by tě zajímat, že Tonsková a Lupin spolu něco mají... Tak.. až teď jsem spokojen a veškeré napětí dnešního večera ze mě opadlo. Škodolibá radost z toho, jak asi bdue teta vyvádět až se dozví o Tonksové a Lupinovi mě zbaví toho nejhoršího a já se pomalu ale jistě vracím do své obvyklé sebejistoty, i když přílši sebejistý nejsem, už se alespoň tolik netřesu... Nezbývá mi než sedět a čekat až teta odpoví. |
| |
| Velká síň -> Společenka Když se zástupem práku v patách mířim k Dracovi všimnu si jak s tím „Támhle-máš-povinnost“ mluví a rozhodně to není nic příjemného. Nejradši bych se na něj arogantně usmála a pohledem „Kdo je víc?“ se mu vysmála.Ale raději zachovám chladnou tvář.Draco boužel pro mě už není v tak nadřezené pozici jako loni ale pořád je Pan Někdo. Draco se ke mně a závěsem prváků připojí ale nevěnuje mi jediný pohled ani slovo...nic.Zachovávám kamennou tvář celou cestu do sklepení. Spiritus trius Prohodím heslo ke stěně a ta se otevře.Od někoho z prváků zaslechnu ohromený výdech ale nemám náladu zkoumat kdo to byl. Vejdeme dovnitř a Draco se hned na to odpojí s tím že si jde lehnout. Jen kývnu na souhlas a pak se otočím k prvákům a navedu je tam kde má kdo ložnice.Jakmile se rozprchnou tiše si povzdechnu. Taky tu mohl aspoň chvíly zůstat...Zítra mi snad řekne co s nim je...a když ne sám budu se ptát kam až mi to má vlastní hrdost dovolí! Usmyslím si a v tom zpozoruji jak se ve společence krátce mihnul profesor Snape.Ani nevím jestly mi věnuje nějaký pohled ale lehkým kývnutím ho ujistím že je vše v pořádku a poté se odeberu k sobě. V pokoji už čekají mé dvě „kamarádky“. Kdes byla tak dlouho Pansy? Promluví první Klarisa a Lilah jen zvědavě zvedne hlavu od nějakých fotek.teprve když si to pořádně prohhlédnu zjišťuji že obě holky sedí na zemi a Klar ukazuje Lil fotky z prázdnin. Nuceně se pousměji. Ale...chtěla jsem jít s Dracem hned za vámi ovšem mě zastavil primus a poslal mě pro prváky.Ti než se sesbírali tak to trochu trvalo nic víc. Vystvětlím krátce a pravdivě. Vůbec nevím co si to ke mně mohl dovolit...já vím jaký mám povinnosti..pche..jako by on neměl nic lepšího na práci! Dodám ještě aby se neřeklo že to nechávám jen tak bez toho aniž bych si trochu „nezanadávala“. Heleď... Klarissa mi podá jednu fotku.Je na ní jezero s horským pozadím a Klar se svým bratrem a sestrou.Fotka byla vážně pěkná...hlavně ta krajina ale upřímě nějak nemám náladu sedět na fotkama a bavit se o prázdninách.Vlastně tématu prázdniny a rodina se většinou vyhýbám ale když už vyprávím jen okrajově nebo smyšleně. ....Tam bylo vážně nádherně.... Klar se dál pokouší zapojit mě do debaty ale marně.Podám jí fotku nazpátek. To je hezký Klar...zbytek si prohlídnu jindy...jsem teď dost unavená tak když mě omluvíte... Snažím se vykroutit ale v tom se do toho vloží Lilah. Nepohádali ste se s Dracem o prázkách? Přišlo mi že jste na sebe skoro až jak na cizí a to že se něco děje oba nešikovně zakrýváte... Srdce se mi rozbuší a jsem ráda že to je pro ní neslyšitelné.Lilah byla vždy podezřívavá a snažila se mermomocí každého prokouknout ovšem nebyla takková drbna jako Klarissa.Před tou bych to neřekla ani kdyby to byla pravda. Ne! My jsme s Dracem v pohodě a teď mě prosímvás nechte!! Promuvím rázně a nekopmromisně uzavřu debatu na toto téma. Holky jsem od dalšího vyptávání pro dnešek uzemnila ale zítra to asi bude horší.Ony však nejsou to co mě stresuje. Přejdu ke své posteli, lehnu si na ní a zavřu oči. Vnímám jen lehce tichý šepot mých společnic které se buď vrátili k původní debatě a nechtějí mě rušit a nebo začli teoretizovat o mě a Dracovi a nechtějí abych je slyšela. Aktuálně mě nezajímají.Mé myšlenky nyní patří Dracovi. Promítám si celý den.Každou minutu s ním.Co jsme si říkali ve vlaku..i když tam jsme moc nemluvili protože tam byli jiní...hlavně Blackshadowová.Pak v kočáře.Taky nemluvil.Až na pár poznámek na začátku a konci cesty k Lupinovi s Tonksovou.Dále kontrola u hradu...Na večeři taky skoro nepromluvil a vypadal jako nemocný.Pozastavím se i nad čerstvým incidentem kdy jeho výhružky prefektovi byli opravdu dobré ale....chyběla tou ta dávná jiskra. Nedává to smysl...Co přehlížím?? Ptám se sama sebe ale odpověď kterou zoufale hledám má jen on sám.ten jenž nyní plně ovládl tok mých myšlenek. |
| |
| S Remym: Remusově poznámce se musím tiše zachichotat. "Ty jsi nenapravitelný...," vytknu mu tiše, s veselým podtónem. "Kluci, vy ho snad vážně nikdy nenecháte na pokoji," zakroutím nad tím hlavou se smíchem. ...před domem... "Doufám, že se budou krotit," podotknu upřímně. Zrovna jakobych to zakřikla mi naproti vylítne Dromeda. Vrhnu po Lupinovi pohled říkající: No jakobych to neříkala., ale to už jsem v pevném obětí a obě tváře slíbané. Když přijde i Ted, jen ho obejmu a letmo se usměju. "Tolik jsme se o tebe báli, tak dlouho jsi tu nebyla... už jsme myslelůi, že...," utnula a znovu mě radostně obejmula, do čehož se opět zapletl Ted. "Samozřejmě jsme věděli, že se o sebe umíš postarat...," zamlouval to rychle, ale odbyla jsme ho kývnutím ruky a tak se otočil k Remymu. "Tebe jsme tu taky dlouho neviděli," pronesl méně vřelým tónem a váhavě nastavil ruku na přivítání, čímž si vysloužil můj povzbudivý úsměv. To jen matka v tu chvíli rázovala pryč a mlela cosi o "nebezpečí". Jen jsem and tím zakroutila hlavou. Pořád Remymu neodpustila, že je vlkodlak a to za to ani nemůže. Chápala jsem ji, šlo jí o rodinu, bála se, ale na druhou stranu jsem jí to nemohla zazlívat, i když můj postoj byl pravým jejím opakem. Abych zabránila katastrofě, rychle jsem přerušila ticho odkašláním, vzala Remyho za ruku a vedla ho k domu. "Z Dromedy si nic nedělejte, Remusi, však ona se srovná...," pomáhal mi otec. Vděčně jsem na něj pohlédla. "Dáte si čaj? Nebo snad něco alkoholičtějšího?" S otázkou v očích jsme pohlédla na Remyho a meziotím sama Tedovi odpověděla: "Čaj - bez cukru." Usmála jsem se na něj a mezitím si v předsíni svlékla plášť a trochu se protáhla. Bylo příjemné být zase ... doma. Nakonec jsme si udělali malé psoezeníčko v obývacím pokoji, Dromeda se však vydala do kuchyně vařit. "Tak co máte v plánu? Zůstanete tady, doufám, alespoň pár dní, viď, Doro... A co budete dělat vy, Remusi?" ptal se Ted. Sama jsem raději dala přednost v prvotní odpovědi Lupinovi a já sama si nejprve zamíchala lžičkou teplý čaj, vzala hrníček do rukou a usrkla. |
| |
| Bradavice Poté co ředitel domluví. Dopiju svůj máslový ležák a vstanu od stolu a jdu ke dveřím. Jsem prefekt nebelvíru takže musím odvést studenty prvního ročníku do společenské místnosti. Studenti prvního ročníku Nebelvíru.Následujte mě!Řeknu tak nahlas aby mě slyšeli. Poté se vyjdu ze síně nasledován prváky.Zamířím do schodů a pak směřuji po schodech do nebelvírské společenské místnosti. Zastavím se před obrazem buclaté dámy a řeknu heslo. A pak vejdu následován prváky.Tam řeknu Dívčí ložnice jsou nahoře vlevo. Chlapecké ložnice nahoře vpravo.Následně si chvíli povídám s kámarády.Poté jdu do Chlapeckých ložnic a někde se tam převléknu do pyžama a lehnu si do své postele a přemýšlím.Asi po deseti minutách usnu. |
| |
| Projev Brumbál se jako obvykle zvedl ze svého místa a přešel k řečnickému pultu. V celé síni bylo náhle ticho větší než při zařazování studentů a tak jako většina studentů se i já podívám na jeho černou ruku. Už jsem ji viděla ale vždycky znovu a znovu můj pohled přitáhne zpět. albus mi samozřejmě několikrát ujišťoval že je v pořádku, ež se o něj Severus postaral, ale i tak je to dost ošklivé zranění a stále se nelepší. Mám obavy že už mu zůstane na pořád a ani mi neřekl, kde k tomu přišel. Samozřejmě vím, že si chrání svá tajemství, to však nemírní mé obavy o něho i o budoucnost naěší školy. Stáhl si rukáv a já se opět rozhlédla po velké síni a poslouchala každoroční projev jak se na profesorku a zástupkyni ředitele sluší a patří. Nejprve promluvil o Vy-víte-kom a zopakoval některá z pravidel školního řádu, načež představil nové členy profesorského sboru a oznámil, že se profesor Snape ujme letos vyučování Obrany proti Černé magii. Od zmijozelského stolu se ozval nadšený potlesk, ale mému oku neujde, že mladý pan Malfoy nějak opoměl zatleskat. Že se havraspárští, mrzimorští a nebelvírští k potlesku povětšinou nepřipojili, mě ale nepřekvapí. Sama ovšem zatleskám, neboť ať si o Severusovi myslím cokoliv, je to můj kolega a jako takového ho respektuji. Když se nakonec vyzval studenty aby se odebrali na své koleje, vstanu abych se podívala, zda se prefekti ujmou svých povinností a s radostí a hrdostí sleduji, jak pan Potter i Black odvádějí prváčky Nebelvíru, stejně tak slečna Láskorádová s panem Cornerem v havráspáru, nebo i pan Macmillan a slečna Bonesová z mrzimoru. Jen u zmijozelu jako by se v první chvíli nikdo své povinnosti nechopil, až pak zahlédnu vracející se slečnu Parkinsonovou, která se prváčků ujme. Pana Malfoye již nikde nevidím, ale ve vstupní síni se zdá se něco děje a tak vykročím rázným krokem tím směrem. Projít mezi studenty je obtížné, ale nakonec se dostanu až do vstupní síně, kde je už zřejmě po incidentu. Vidím ještě pana Malfoye se slečnou Parkinsonovou. Nyní již oba, jak odvádějí studenty. Pan Fortens, primus zmijozelu se po mě jen ohlédne a spěchá někam do sklepení. Jen několik dalších studentů vypadá poměrně dost zaraženě. "No tak. rozejděte se, tady není nic k vidění!" řeknu jim rázně se vší autoritou svého hlasu a pak už jen přísně zahlížím na všechny, kteří by snad nechtěli uposlechnout až se nakonec všichni studenti odeberou pryč a vstupní síň se vyčistí. Úlevně si povzdechnu. Hlava mě z toho všeho úplně třeští a cítím obrovské nutkání jít spát. dneska koneckonců dozor na chodbách nemám a myslím, že mám opravdu právo na pořádný odpočinek. Co se tu asi stalo? přemýšlím po cestě do svého kabinetu. Ještě potkám pár studentů n chodbách a upozorním je, že pokud nechtějí dostat hned první den školní trest, měli by se urychleně vydat na svou kolej, což nakonec opravdu udělají a já si pak spokojeně oddechnu až u sebe v kabinetě. Tohle byl velmi náročný den. A tento rok bude ještě náročnější..., vyhlédnu z okna se zasmušilou tváří. Připadám si, jako bych zestárla snad o dalších dvacet let. dnešní večer už ale všechno vzdávám. Převléknu se a odjdu si do zadní místnosti, kde už na mě čeká teplá postel, kde se zavrtám do peřin a ještě chvíli jen hledím do stropu než se mi podaří usnout neklidným spánkem. Budu muset požádat Severuse o kapku uspávacího lektvaru..., pomyslím si ještě před usnutím, ale pak už mě pohltí prázdnota bezdených snů... |
| |
| Ještě o prázdninách akce Olivander Draco mi ještě před svým odchodem já jakousi minci údajně nějak začarovanou na vzkazy.S úsměvem ji od něj převezmu. Neboj nikomu nic neřeknu.Ty si opravdu talentovaný Chvilku si minci prohlížím a pak jí pečlivě uschovám. Poté se otočím ke svým dvěma společníkům stojící opodál a zpozoruji že Cissa něco říká Fenrirovi.Ten na ní cosi zavrčí (vzhledem k dějovému posunu nebude jeho přesná reakce rozepsána) a hned na to sestra naštvaně odchází i s Dracem. Jdu k těm dvěma s úsměvem plně potešena novou misí a zjištěním že Draco chvála bohu není po otci tolik jak se předpokládalo. Dolohov má na tváři svůj tradiční úsměv z kterého se vyčíst jedině čekání na podnět další provokace a evidentně oba čekají až dám pokyn k odchodu. Uznám že komentovat Šedohřbetův vzhled nemá smysl a tak si jen oba prohlédnu. "Zádný hlouposti jasný? Pán zla,"to řeknu samozřejmě plna pokory obdivu a úcty, "ho chce živého, takže si nasaď náhubek, pokud s tim máš problém, Fenrire!!" sjedu vlkodlaka nehezkým přísným pohledem a na jednotlivá slova dávám silný důraz aby ho ani náhodou nenapadlo mi odporovat. Téhle misi velím já a chci aby všechno vyšlo. Pro potěšení Pána zla udělám všdehno co půjde. Vlkodlak opět zavrčí.A Dolohov se nad mou poznámkou o náhubku jen uchcechtne. Vůbec nechápu, že se s nimi zahazuju. Kdyby to nebyl přímý rozkaz ušetřila bych se toho ponížení muset se starat o takovýho špinavce jakým je ten prašivý pes, kterej mi nesahá ani po kotníky. "Budeš hlídat venku! Dolohove, máš ho na starost půjdeš dovnitř se mnou, ale zůstaneš poblíž dveřím, kdyby se utrh ze řetězu..." pokračuji v udílení pokynů.Antonín jen kývne a poznamená něco o tom že „tenhle pejsek bude větší oříšek“ a pobaveně si prohlíží Fenrira ale jemu už nestačilo pouhé zavrečení. "Nejsem žádej tvůj prašivej čokl ty..." vykročil ke mě, ale já ho zastavila jediným pohybem hůlky a pomyšlením na znehybňovací kouzlo. "Copak se ti nelíbí, co, pejsku...?" zeptám se a začnu se smát. Je to opravdu trochu legrační dalo by se říct, ale pak ho prustím tak náhle že ještě vykoná původně zamýšlený pohyb a já uhnu tak akorát v čas aby zavrávoral. Jeho nenávistný pohled přejdu s pobaveným úšklebkem. jo, ráda si hraju, škoda jen že ho nesmím zabít... Dolohov to celé sledoval a neřekl jediné slovo.Jen se nad tím pousmál ale nyní s pohledem na hodinky teď trochu povytáhl jedno obočí a tváří se jakobychom ho od něčeho strašně důležitého zdržovali. Samozřejmě má pravdu úkol čeká, ačkoliv on měl na mysli spíše svou kávu kterou si dle Fenrirovi neobráněné a necitlivé mysli před odchodem sem udělal..... “Tak jo, deme!" rozkážu tedy a kouknu na ně a společně se přemístíme na Příčnou ulici. sotva pocit stísněnosti, který už je pouhou rutinou odezní obsáhneme celý perimetr noční ulice, kde naěštěstí nikdo není. Mávnu hůlkou a sklo vytríny se rozletí do všech stran. Dolohov jakoby přesně věděl co udělám jen zabránil tomu aby na nás střepy nechali nějaké následky a já se ženu dovnitř jako velká vody následována svými pomocníky. "Olivandere..." zavolám hravě a ještě si výsknu. "Huů, Olivandere... to nevíš že návštěvám se máš věnovat, když už k tobě někdo přijde...?" zeptám se a zatvářím jako se dítě kterému někdo ublížil ptá proč... Zrovna v té chvíli se totiž na schodech z bytu nad obchodem objevil ten plešatý chlápek, který prodává hůlky a mě stačilo jednoduché kouzlo pro to abych ho odzbrojila a Dolohov ho hned spoutal, stále se ale držel poblíž Šedohřbeta, který čekal venku. Přijdu až k Olivanderovi a zazubím se na něj. "Třeba se jako host budeš chovat líp než jako hostitel, co říkáš...?" můj hlas je teď skoro smutný, ale vzápětí se začnu šíleně smát, mám radost, i když mě mrzí že na něj nemohu použít cruciatus dokud je tak nádherně spoustaný... Popadnu ho vznášecím kouzlem a vceneseme ho ve, kde se v pár oknech objevila světla. Dolohov s úsměvem namíří hůlku k nebi a vykouzlí znamení zla. Teprve pak se s hlasitým Prásk! přemístíme pryč, zpět k chatrči Pána zla. Olivander je vyděšený téměř k smrti, ale mě je to jedno, vlastně ne, těší mě to. A pak už jen vejdeme dovnitř i s vyžádanou trofejí. "Úkol splněn, můj pane..." vyhrknmu dychtivě cpajíc Olivandera už bez levitačního kouzla, před sebe aby na něho náš Pán lépe viděl. Pánův potěšený úsměv ve mně probouzí další touhu si u něj jakkoli šplhnout ale on nás jediným gestem pošle pryč. Vrhnu Olivandera Pánovi k nohám a ještě než zmiznu z místnosti ukloním se jak se patří. Na odchodu nevěnuji svým dvěma společníkům už jediný pohled.Dost mě naštvalo že si Pán nechává zábavu pro sebe ale co...Já si ještě najdu příležitost. Přemístím se do svého domu kde jako nikdy předtím nevyhledávám svého muže ale spíše čekám na zázrak. Návrat do současného časového pásma Zrovna sedím v křesle ve svém domě a se zkoumavým pohledem protáčím minc od Draca mezi prsty když v tom se na ní rozjasní text. Výborně....Sora je v Bradavicích.To Pána jistě poteší... Pomyslím si při přečtení prních slov.Poté co text zmizí objeví se další. Bystrozorka Blackshadow? Nad tím jménem se musím hodně zamyslet jelikož v první chvilce mi nic neříká ovšem při poslední větě na minci se veškeré myšlenky na nějakou bystrozorku vytratí a mě ovládne vztek. COŽE?! Křiknu nevěrícně aniž bych si uvědomila že v domě s největší pravděpodobností nebudu sama. To...to ….to snad není možný?!?! Zprávu o tom že se Lupin vtírá do „rodiny“ musim chvilku rozdýchávat abych mohla v klidu odpovdět na Dracův vzkaz. Ne! Ten prašivej vlkodlak! No to snad ne! Klídek Bello dýchej! Na jednu stranu se uklidňuji a na tu druhou se ani uklidnit nechci.Nakonec však pomyslím na Draca který jistě čeká na odpověď a dle návodu k použití mince který mi Draco říkal když mi jí dával odešlu první zprávu. Druhý úkol: Hned to půjdu oznámit.Pán bude potěšen. Poté chvilku počkám a přemýšlím co bylo to druhé. Ach ano...Blackshadow Informace: Momentálně si jí nevybavuji ale něco mi to říká.Dám vědět hned jak si vzpomenu. Dále vážím slova jak reagovat na třetí informaci a být u toho slušná. S tím Lupinem a Tonsovou si si jistý?! Pokud je to pravda osobně toho prašivce rozčtvrtim!! Ne že by mi tak záleželo na „mrtvé“ body naší rodiny.Andromeda byla z rodiny vyškrtnuta hned jak vyplaval na povrch její vztah s mudlou a nikdo z nás už jí jakou mou sestru nebere ovšem....jiní ano.A já nehci aby se na nás všude ukazovalo jako na ty co mají v rodině vlkodlaka. Tyto myšlenky raději odložím na později.Přece jen mám teď lepší věc na práci. Okamžitě vstanu.Opět uschovám minci a přemístím se k obydlí svého Pána. Hned jak je to možné předstoupím před něj a usměvavě se ukloním. Můj Pane...Zjistla jsem že Sora Indiel Sariel na kterou jste se ptal a kterou scháníte je v Bradavicích.Jaké jsou dalšší rozkazy??? Můj tichý a tajemně potěšený hlas zní jako vždy oddaně a plný obdivu a pokory.Mé oči se dychtivě vpíjí do jeho čekajíc na jeho odpoveď. |
| |
| Doma u čaje o páté Sedím si v křesle (už zase), čtu noviny a popíjím si svůj oblíbený černý sypaný čaj s jednou lžičkou cukru. Hmm, je výborný pomyslím si, když si dám doušek čaje. Složím noviny a vytáhnu svou dýmku. Ihned jí napěchuji tím nejlepším tabékem, pro který jsem se přemístil až do Egypta. Najednou uslyším hodně hlasité COŽE. Bože, co se zase děje? pomyslím si a pomalu se zvednu ze svého křesla. Doloudám se až k Belle a opatrně nakouknu do pokoje. Ještě, že jsme dali ty vázy pryč pomyslím si a vejdu. "Děje se něco, miláčku?" zeptám se. Ani se na mě nepodívá, zvedne se z křesla a někam se přemístí. "No jasně, že já se vůbec snažím" utrousím si pro sebe a vrátím se zpátky do svého křesla a ke svému čaji. "Frio kde jsi?" křiknu a vedle mne se s tichým LUP objeví náš domácí skřítek. "Odnes ty noviny a přines mi čajové cukroví" řeknu skřítkovi a ten hned odběhne. Po chvilce se ozve zase LUP a vedle mne stojí Frio se stříbrným tácem, plným čajovým pečivem. "Díky. Jdi mezitím připravit večeři, ať zase na moje Fúrie neječí" řeknu otráveně a vrátím se zpátky ke svému čaji a dýmce. |
| |
| V chlapeckých ložnicích a společenské místnosti To čekání je přímo úmorné. Ne, že by bylo tak dlouhé, ale mě připadá nekonečné. Tu minci přímo hypnotizuji pohledem a srdce mám snad až někde v krku. Co se to se mnou ksarku děje? Udal jsem ji a ani nad tím npřemýšlel! Ale no tak! napomenu se v duchu. Proč by mi na ní mělo záležet? Musím jen zjistit co po ní Pán zla chce... dokud je tu brumbál a ti bystrozorové je v pohodě a když bude dávat bacha v Prasinkách je v pohodě. Ostatně... A vůbec! Já mám svůj úkol a nemůžu se pořád ohlížet a obzvlášť na nějakou holku co si stejně o sobě moc myslí, ne?! trochu se oklepu a právě když se podívám na minci zastkví se na ní vzkaz od tety Belatrix: Druhý úkol: Hned to půjdu oznámit.Pán bude potěšen. Mimoděk se otřesu při zmínce o Pánovi zla. Jen se mi tím připomene můj vlastní úkol a žaludek se mi znovu postaví na odpor. Rychle se rozhlédnu po místnosti abych se přesvědčil že se na skutečnosti že jsme zde sám nic nezměnilo... Pak se znovu zadívám na minci abych přečetl další vzkaz, doufajíc že se dozvím něco blíž o bystrozorce, která vypadá že o mě něco tuší... Informace: Momentálně si jí nevybavuji ale něco mi to říká.Dám vědět hned jak si vzpomenu. "Ksarku," syknu abych si postěžoval a pevně sevřu minci v dlani, jakoby mi snad fyzická bolest mohla ulevit od mých starostí. S tím Lupinem a Tonsovou si si jistý?! Pokud je to pravda osobně toho prašivce rozčtvrtim!! Usměji se. Představa rozčtvrcenýho Lupina neni vůbec k zahození, jenže ta představa ne a ne nabýt jasných tvarů, snažím se upnout na vztek, který teď musí teta cítit, ale je mi to k ničemu. Dokonce se přistihnu jak přemýšlím jestli jí to mám potvrdit nebo ne, ale nakonec si vzpomenu na Pottera a jeho chování, obzvlášť na konci minulého školního roku a na svou pomstu, která mi dodávala sílu celé léto. S nehezkým úšklebkem vtisknu minci svou odpověď... Ano, vím to jistě. Viděl jsem jak se k sobě měli v Prasinkách a kočáře, když dávali pozor na studenty přijíždějící do školy. A i kdybych se mýlil co na tom záleží? pomyslím si a usměji se jen pro sebe. Sice jsme se o bystrozorce nic nedozvěděl, ale umíním si, že napíšu matce. Sama Blackshadowová se zmiňovala že moji rodiče si jí určitě pamatují a protože nemůžu psát otci do Azkabanu, napíšu matce. Jenže teď už se na to tak nějak necítím... Nechci myslet na to co bude zítra, pozítří, za týden... Na splnění kolu mám rok, ne? To je dost času... Dost času... Vzpomenu si na svůj výstup s Fortensim a Pansy, kterou jsem nechal ve vstupní síni, na Zabiniho jeho povýšeneckej ksicht a v ten moment jakoby mi někdo vlil novou krev do žil se postaví, zběžně se podívám na svůj odraz v zrcadle, uhladím si vlasy a se svou obvyklou maskou v obličeji i arogantním pohledem vykročím paví chůzí zpět ke společenské místnosti. Nikdo nesmí nic poznat. Napřed se s Fortensim chytnu pro to jak s Pansy jednal a teď bych tu byl celej večer zavřenej? to přece nejde. nikdo nesmí nic poznat a krom toho, jsem víc než oni všichni. To já dostal úkol, ne oni! to já mám... ani radši nedomyslím a změním tok myšlenek. Prostě musí všichni vědět, že si nesmí nic dovolovat a že tu mám pořád hlavní slovo! nadechnu se a vyjdu do společenské místnosti, kde najdu spoustu svých spolužáků a spolužaček. Někteří, ztichli a ohlédly se ale já je přelétnu pohledem jako bych jim dával najevo že mi nesahají ani po kotníky. Jenže Pansy nikde nevidím... Co sis myslel? Že po tom cos jí řekl tu na tebe bude čekat poslušně jak nějakej pes?! vysmívá se mi jakýsi můj vlastní vnitřní hlas. Ještě že jsem se učil nitrobranu tak pilně. Navenek nedám nic znát, ušklíbnu se, dojdu ke svému oblíbenému křeslu, vedle kterého u stolu sedí Crabbe a Goyle a zrovna pojídají čokoládové žabky. Jenže v tom křesle už někdo sedí. A kdo jiný by to mohl být než Sora. Tatáž Sora, kterou jsem právě uděl Pánovi zla. Bodne mě osten výčitek, ale ihned ho zapudím zlostnou myšlenkou... Nejen, že je Pánovi zla trnem v oku, ale ještě se opovažuje zasednout mi místo! Zrovna dneska... vím, že teď musím něco udělat, protože tohle křeslo je prostě moje a nikdo, ani ona se všemi těmi privilegii, která má, mi v něm nebude sedět... Crabbe s Goylem si všimli, že se něco děje a vzhlédli mým směrem. Krev mi vře v žilách nebetyčnou zlostí na celý svět. Nejraději bych na ní vykřičel všechnu tu svou zlobu, seřval jak malou holku a nebo ji proměnil v něco obzvlášť ošklivého. Třeba takové žihadlové kouzlo, nebo třeba Žer slimáky by se mi moc líbilo. Vzpomínka na Weasleyho v druhém ročníku mě pobaví a utiší tak touhu ztropit tu scénu tak se jen ležérně usměju na svý dva kumpány a sednu si do křesla které je sice trochu dál, ale ty dva kroky mě nezabijou a ani si nikdo nemusí všimnout, že jsem měl původně namířeno jinam. "Tak co, Sariel, šrotíš se na OVCE, nebo co,“ zasměju se, stejně tak Crabbe i Goyle a pár dalších co to slyšeli. Jo mám právě náladu ji trochu popíchnout. Koneckonců proč by ne. Můžu si to dovolit, ne? “Nesnažíš se náhodou napodobit tu mudlovskou šmejdku Grangerovou.“ povytáhnu obočí a znovu se zasměju. “Hej, Bulstrodeová, nevidělas Pansy?“ zeptám se jen tak jakoby mezi řečí. Mám právě chuť ji obejmout a dát všem najevo že se nic nezměnilo a že je to moje holka aby Zabinimu, kterej se tak opovržlivě šklebí z protějšího rohu, pěkně zamrzl ten jeho úsměv. Každej přeci ví, že o Pansy usluje. Jenže má smůlu! spokoje se ušklíbnu. “Šla si lehnout…“ odpoví mi Milicent, kterou by cent vystihlo mnohem lépe, a odebere se do ložnic, kam Pansy odešla. Jsem teď opravdu spokojený. Nemusím teď myslet na nic jinýho než školu, na starosti, které jsou vlastně nedůležité, ale pro mě osobně je dobře, když můžu dělat to co dřív, protože mě to uklidňuje. Alespoň teď a tady to zatím pomáhá… |
| |
| Dům Lestrangeových Bydlím teď s nimi. Teď, když je můj manžel ve vězení a Draco ve škole, nevydržela bych sama doma. Má sestra je však tak hodná, na mě, že mě pozvala k nim. Zrovna sedím v křesle a čtu knihu, když slyším její výkřik. Polekaně vyskočím z křesla a rozhlédnu se kolem. Hůlku mám automaticky v ruce a vyběhnu z pokoje. Najdu tam ale už jen Rudolphuse, který se znuděným výrazem volá domácího skřítka. V místnosti zůstal jen jako ozvěna Bellin tipický smích. Já nevím proč, ale směje se vždycky když se přenáší. Ať už je naštvaná, nebo rozladěná, když může za Pánem, vždycky se směje. A když ona se směje, pro mě to obvykle neznamená nic dobrého. Jako když se vrátili z toho ministerstva. Našla jsem ji, jak tační a směje se. Vypadala ještě šíleněji, než obvykle. Když sem se jí zeptala, co se děje, zarazila se a podívala se na mě. Nasadila smutný výraz a sdělila mi, že Luciase chytili a zavřeli do Azkabanu. Když pak navíc začala hraně plakat a s neskrývaným veselím v očích mi popřála upřímnou soustrast, byla jsem to pro změnu já, kdo opět viděl rudě. Nikdo se v Belle nevyzná. Byla taková vždycky. Nejspíš to nikdy nezměníme. Nevím, jestli by byla lepší nebo horší, kdyby ji Pán Zla jmenoval svým věrným "psem" jako je teď Červíček. |
| |
| Dívčí ložnice a společenka Ještě pěknou chvilku ležím a přemýšlím jestly už náhodou nespím když v tom do ložnice vejde někdo další. Nezkoumám kdo to je.Ovšem jen do chvíle kdy se kroky přiblíží až do nečekané blízkosti ke mně a majitelka oněch kroků promluví. Pansy? Spíš? Jedovatě vydechnu. Už ne! Odpovím aniž bych otevřela oči. Promiň já tě nechtěla budit..... Já stejně nemohla usnout ale proč mě rušíš?! Jsem unavená a... Ani ona mě nenechá doříct větu Všimla jsem si že byl Draco u večeře trochu mimo ale už je na tom výrazně líp protože se chová jako jindy.....a ptal se po tobě Původně jsem jí nechtěla poslouchat už jen proto že zase začla o Dracovi ale hned po zmíňce že se po mě ptal otevřu oči. Nepovídej... Prohodím s předstíraným nezájmem. A je tam hodně lidí? Zeptám se jen tak okrajově abych věděla na co se mám připravit. No....narváno tam není ale sami rozhodně nebudete Ujistí mě a jen se pousměji. Takže to nebude zpověď ale ukazování toho že je to mezi náma v poho....doufám Pomyslím si a vstanu z postele.U dveří se ještě trochu váhavě zastavím a letmo kouknu do zrdcadla. Lepší už to nebude... Povzdechnu si vduchu a jdu do společenky s hrdým a sebejistým výrazem ve tváři. Už na cestě si všimnu že Draco nesedí ve svém oblíbeném křesle trochu se zamračím.Nakonec vidím že si z toho Draco nic nedelá tak proč bych měla já? Vrátím se ke svému výrazu a jakmile si mě Draco všimne usměji se. Tak se předvěď...jsem tu. Vybídnu ho vduchu. |
| |
| Společenská místnost Spokojeně posedávám v křesle a pročítám si knihu zasvěcenou temné magii. Je obalená v zelené kožené vazbě, na které jsou zřetelné šupiny s kovovým leskem. Jen málokdo nepozná, že kniha je vázána Dračí kůží. Velmi drahým a zakázaným materiálem. Ovšem u Borgina a Burkense se nikdy nezajímaly o to, co je povolené a co ne. Je až neuvěřitelné, co všechno se dá dozvědět z pár stránek. Daleko víc, než za celý jeden rok zde v Bradavicích. Zamyslím se nad tím, na chvíli zaklapnu knihu a konečky prstů přejíždím přes hladké , přesto tvrdé dračí šupiny, jež vrhají metalízu tisíců tónů zelené. Zamračím se, když mě z dalšího čtení vyruší mlaskající Crabbe a Goyle. Pohoršeně je sjedu pohledem a oni přestanou. No, je to jasné, když tu nemají Draca, nemají svůj mozek a neví, jak reagovat. Být tu on, tak mlaskají ještě víc. Tak kdo komu dělá gorilku? Chladně modrýma očima se opět ponořím do tajů hlubin Černé magie. Velice se mi líbí neverbální kouzla, která dokáží napáchat docela paseku. Jednop si ihned vyzkouším. Myslím, že ty dvě tlusté opice si ani nevšimnou. Překvapeně sleduji, že již první pokus vyšel od okna dolů se táhne mráz a silná vrstva ledu. Pro jistotu to opět odčaruji. Vždycky jsem byla spokojená, když jsem si všimla, že mi kouzlo vyšlo nejhůře na třetí pokus. Většinou však hned na první. Dmula jsem se pýchou, mí rodiče samozřejmě také. Nejednou jsem si však všimla Brumbálova ustaraného výrazu, když o mých výsledcích a úspěších slyšel. Neměl by být spíše pyšný, že studentka jeho školy to dotáhla tak daleko? Neměl by být rád? Tyto myšlenky přeruší zvuk šoupajícíh se kamenů. To jak se otevíral otvor do společnské místnosti. Podle zvuku pyšných kroků i chvíli ticha jsem si skoro jistá, kdo to přišel. Neotočím se, nevidím důvod. Už tolikrát mě vyhazoval ze "svého" křesla, ale co. Má jej snad podepsané? Navíc, křesel je tu dost a všechna jsou stejná. Já mám jen ráda teplo. Když na mě pak Draco promluví, neotočím se na něj. Jen se usměju, jeho jasné provokace si moc nevšímám. Jistě, že ne. Draco. Já totiž nemusím, ale někteří z nás by si možná z Grangerové mohli vzít příklad. Zvednu se a když jdu kolem, usměju se na něj, schválně použiju takový ten schovívavý úsměv. Ten který se používá, když někoho litujete. Pak se usměju jen tak pro sebe a odejdu do svého pokoje. |
| |
| Společenská místnost Můj pohled padl na Soru a její knihu. Okamžitě si všimnu že je vázaná v dračí kůži a projede mnou vlna závisti. Pojednou vůbec nechápu jak s někým takovým můžu vůbec chodit do školy. Uráží a ponižuje mě vším co dělá skroo jako Potter a to se mi potvrdí i když vstane. Její poznámka mým směrem byla až příliš trefná. Nejsem zvyklý na sarkasmus takového kalibru, který by někdo užíval proti mě. jistě tady ve zmijozelu to zas tak neobvyklé není, ale Sora je v této věci zdá se opravdovou mistryní. Klid... hlavně klid. Ona si dovolila tvrdit, že bych si měl z Grangerový vzít příklad? A ten její soucitný poheld jako má znamenat co, hm?! Tvářím se zcela chladně když vstává. "Samozřejmě máš pravdu, některým by to skutečně neškodilo, že Bleis?" otočím její poznámku na někoho jiného a toho jak Sora odchází už si dál nevšímám. Teď už ale rozhodně necítím žádné výčitky, že jsem o ní podal zprávu... Zasmál jsem se a Bleis po mě švihnul nasupeným pohledem, když v tom se dveře dívčích ložnic otevřely a já spozoroval Pansy. Z nějakého mě neznámého důvodu se mi ulevilo. Bezva. Křeslo je volný a Pansy je tady. Je načase dát všem jasně najevo že se nic nemění. Usměji se na ní pyšným úsměvem. ano, jsem opravdu pyšný že přijala právě mé pozvání na vánoční ples před dvěma lety,. Odmítla všechny ale mě ne. Nestraní se mě ai teď, když je můj otec v Azkabanu a to je něco co nevím proč, pro mě má obrovskou hodnotu, kteoru však zastiňuji tím, že jsem to přece pořád já a ona nemá jediný důvod proč by se snad měla chovat jinak. I když po tý večeři.. vzpomenu si na její trochu podivné chování a myšlenkami se dostanu až tam kde bych být neměl. Přemýšlím co s ní asi je... Vstanu a vykročím k ní. Pojedno use mi zdá společenská místnost nejmíň dvakrát tak veliká... Jakmile k ní dojdu, pozvednu jedno obočí a usměju se na ní. "Sem rád, žes přišla, posadíš se? Zrovna jsme tu probírali, že by Zabinimu neškodilo, kdyby se něco přiučil od Grangerový, co říkáš?“ zeptám se jí nabídnu jí rámě, jak se sluší a patří abych i odvedl k našemu, nyní již volnému, křeslu kam se posadím opřu se a pokynu jí, aby se posadila na mě. Soru hodím za hlavu. Alespoň pro tuto chvíli. Vůbec se není třeba zneklidňovat. Je tvrdá a hraje vysokou hru. Ale to já přece taky, ne? Možná ještě vyšší…, připomenu si své znamení. Zatím žádná zpráva o tom že bych dostal školní trest od Blackshadowový což je dobrá známka a teta se možná postará o toho vlkodlaka Lupina. Vlastně je dneska docela dobrej den, ne? Ani sem se nemusel střetnout se Snapeem… Počkám až se Pansy posadí, dám jí ruku kolem pasu a druhou rukou jí začnu namotávat na prst kadeře jejích černých vlasů. Užívám si závistivé pohledy holek i kluků. Celkově mě její přítomnost tak nějak uklidňuje. Nepřipadám si tak sám jako jindy, i když to nechápu. Fortens se naklonil k Zabinimu a něco mu pošeptal, ten se na mě podíval jako by právě sežral Longbottomovi ropuchu a já se jen ušklíbl. Pak už jsme jen viděl jak odešel do svých ložnic. Crabbe s Goylem se už tváří jako vždy a konečně se přestali ládovat těmi žabkami… |
| |
| Společenská místnost Draco jako by slyšel mé myšlenky hned vstal a šel ke mně. Původně jsem čekala že ho zde naleznu jen v trochu lepší náladě než předtím ale on se za tu chvíly proměnil do podoby kterou znám. Zpozoruji také „velice dramatický“ odchod Sory ale vůbec mě nezajímá.Proč by měla? Na Dracova slova se pobaveně usměji a letmo kouknu po zmiňované osobě. Trocha vědomostí přece nikdy nikomu neuškodí.....pokud to ovšem dovoluje mozková kapacita Následně přijmu rámě a nechám se vést k našemu místu.Fakt že v něm před chvílí seděla Ta-pro-níž-nemám-název mě nijak nerozrušuje ale tiše se divím že si můj milý nevydobil své místo za každou cenu. I když po tom jak celý den vypadal se ani nedivím že na podobný scény neměl náladu Chvíly si připadám zase jako na vánočním plese kdy si mě Draco hrdě vedl po svém boku a já jen nadřazeně vzhlížela k ostatním jako by se ze mě právě stala bohyně. Vzpomínky na čtvrtý ročník smetu z mysli když dojdeme k našemu cíli.Hned jak si Draco sedne a vybídne mě pohodlně se usadím do jeho klína a věnuji mu jeden se svých spokojených úsměvů. Konečně se mu vrátila zdravá barva...a už je to zase můj.Není tolik pohroužen do svých myšlenek a jsem to já kdo mu může být na blízku.Kdyby tak ještě ostatní vypadli byl by třeba výřečnejší.... Napadne mě ale to už jasně cítím jak si hraje s mými vlasy. Neodpustím si několik pohledů na závistivce kterým jasně ukazuji že „Ten je můj“.Pak se na ostatní ale vykašlu a zahledím se na Draca. Na co asi myslí? Zeptám se sama sebe a pohladím ho po tváři.Koutkem oka jasně zpozoruji Bleiseho s tím zmetkem Fortensem jak se tváří a pak se dají radši na odchod. V naší nejbližší blízkosti není kromě Goyla a Crabbea nikdo kdo by poslouchal co si říkáme a tak se jen tak bez skrytého zájmu zeptám. Nad čím pořád přemýšlíš?? |
| |
| Doma, po večeři Sedím sám u stolu v kuchyni a popíjím každovečerní dávku koňaku, který si dávám vždy po večeři. Odložím sklenku na stůl a zvednu se. Frio ihned začne uklízet. Protáhnu se a dojdu do předsíně, kde si vezmu dlouhý tmaví kabát, svůj cilindr a vycházkovou hůl. Svou hůlku si přendám z kapsy u kalhot do kapsy u kabátu. "Jdu ven" zařvu za sebe, aby se Narcissa nedivila, kam jsem zmizel. Vyjdu z baráku a zamířím si to do městečka. Procházím se nočními ulicemi (doufám tedy, že je večer) a pozoruji mudly, které se procházejí stejně jako já. Někteří na mne divně civí - nejspíš kvůli cilindru. Kolem sebe cítím chlad, který není zas tak obvyklí. Jo mozkomorové jsou všude pomyslím si a pořádně se zabalím do kabátu. Pomalu padá mlha a já bezcílně bloumám po městečku. Po nějaké chvilce si to zamířím do nějakého baru, kde si dám kávu a pak odejdu. Po městě se procházím ještě nějaké dvě nebo tři hodiny. |
| |
| U Teda a Andromedy s Dorys Na Dořinu poznámku o krocení ani nestihnu nic říct a pousměji se nad jejím pohledem mluvívm za vše. Pěknou chvilku čekám než se starostliví rodiče přivítají se ztracenou dcerou a vduchu počítám jak dlouho jsme tu asi nebyli. Mé počítání přeruší až Ted. No...nějak...nebyl čas Odpovím trochu nervózně vzhledem k urychlenému odchodu Dořiny matky v doprovodu jejích pro mě dobře slyšitelných poznámek na mou adresu.Radši svůj pohled věnuji Tedovi a přivítám se s ním podáním ruky. Krátkou chvíli ticha přerušila až Dorys a dali sme se na cestu do domu. V to doufám...nerad bych aby na mne zanevřela napořád Odpovím Tedovi po cestě. Na otázku zda si něco dám zavrtím hlavou. Ne, díky, zatím nic. A pak následuji Doru.Pořád se tu cítím nesvůj jako bych tu poprvé. Když se usadím vedle Dory (jak předpokládám na pohovce či gauči :D)Slyším jen příval Tedových otázek. Krátce s podívám na Doru a je mi jasné že teď se bude věnovat čaji a mluvit mám já. Tak já nevím jak dlouho se zdržíme.V řádu se pořád něco děje a musím být po ruce Mluvím trochu důležitě jelikož nechci aby si krom toho že jsem vlkodlak ještě mysleli že nic nedělám.Hned poté se tázavě podívám na Dorys aby zodpověděla první otázku protože mi neřekla jak dlouho má v plánu se tu zdržet. |
| |
| Do školy se dostanu jako jeden z posledních žáků což mě moc nenadchne. Poté co se dostanu do hradu to také není žádná sláva když uvidím Snape s tím jeho arogantním usměvem na tváři vždy když mě potká. Projdu kolem Filche který kontroluje jestli jsme něco zlého nepřinesli a pomyslím si. .* No to je skvělé zrovna ten pitomec musí konrtolovat věci škoda že to není někdo jinej!!* Říkám si v hlavě naštvaně nechám se prohlédnout a vejdu do sálu jako poslední, ale ještě se stihnu najíst. Na nic nedbám jsem totiž dost hladový. Naláduju do sebe zbytky jídla a trochu se napiji poté to ale zmizí. * jsem rád že jsem se stihl, alespoň trošičku ještě najíst!!" Poté co brumbál začne proslov a uslyším jméno Snape tak mám dost špatnou náladu. Poté co to skončí jsem na odchodu kouknu na přátelé a řeknu. " Uvidíme se později!!" Poté se poflakuju všude možné přemýšlím a dostanu se pryč. Nakonec se objevím u cesty do sklepení mám štěstí že mě nikdo nepřekvapil. Nakonec se vzpamatuji a odejdu do své koleje kde si jdu pro knihu. Uvidím Hedviku a vidím že tam není žádná pošta a hedvika letí pryč. Vemu si knihu s rodinými fotkami sednu si ve společence do křesla. Tam se zabývám fotkami rodiny a poté hodně Siriusem. Dost na něj myslím i do večera a usnu myslíc na Siriuse. " Achjo!! Nevím co si mám myslet jestli je Sirius mrtvý nebo ne!! Pamatuju si že jsem ho viděl jako bílého a Remus mě držel. Říkal že je mrtvý furt jsem čekal že se objeví vmžiku jinde, ale neudělal to. A ted denní věstec rozhlásí že žije co si mám asi myslet??" Poté usnu. |
| |
| S Remym - Doma Když se otcův tázavý pohled přetočí na mě, zakuckám se a vzhlédnu. "Tati, pochop, máme práci. Je září, nejsou prázdniny, musíme si dávat pozor, navíc je to pro vás s mamkou nebezpečné, abych tu zůstávala moc dlouho. Nejspíš se tu zdržíme tak den, dva, možná jen noc, uvidíme, jak se to vyvrbí, hlavně se postarej o mamku, ta je vždycky strašně přecitlivělá a moc se bojí-" i když oprávněně "-tak na ní dohlídni, aby si ještě něco neuhonila." "Ale Dorys, vždyť víš jak málo tady seš, zůstaň tady aspoň o chvilku déle..." Právě tohle jsem věděla, proto bylo tak těžké odpovídat. "Vždyť víš, že nemůžu, tati, mám práci. Nebojte se, jsem už velká, umím se o sebe dobře postarat." Na to si povzdychl. Bylo právě an čase, že moje Andromeda přerušila tesklivé ticho tím, že přinesla Tedovi jeho oblíbený, černý čaj. "Vážně si nic nedáte, Remusi?" ptala se a bylo na ní značně vidět, že se přemáhá. To proto jí dal Ted ruku na rameno a prohlásil: "Mám dojem, že by jsme je měli nechat o samotě, aby si odpočinuli, jistě mají za sebou náročné dny a před sebou jakbysmet." Vděčně jsem se na něj usmála, dala matce pusu na obě tváře a pak už jen počkala až odejdou, než jsem s sebou zdrceně práskla zpátky na pohovku. "Jsi v pořádku?" zeptám se po chvilce mlčení. |
| |
| S Dorys – u jejích rodičů Jakmile se Dorys zakucká u čaje trochu starostlivě po ní kouknu ale jakmile se rozpovídá zjistím že je v pořádku.Vím že jsem jí nenechal lehkou úlohu a to vykecat se z delšího pobytu zde. Když náhodou Ted okem zavadí o mne jen přikyvuji na Dořino odůvodňování. Opět krátce nastalo ticho které prolomila Dořina matka s otázkou ke mně. Ne vážně nic...děkuji Odpovím a přátelsky se pousměji.Cítím se ale i dost unaveně a podle toho taky vypadám. Asi jsem se trochu přecenil Napadne mě vzhledem k tomu že jsem spal asi tři hodiny a to ještě kdo ví jestly. Vděčně se podívám na teda když se snaží odvést svou ženu pryč a nechat mě s Dorou. „Loučení“ nevěnuji přílišnou pozornost a promnu si unavené oči. Ani jsem nespozoroval Dořiny rodiče odcházet a už je tu zas ta stará známá otázka. Moc se o mě bojíš Dorys...jsem v pořádku Odpovím jakoby nic i když vím že jí tím zase neodbydu. |
| |
| S Remym - u rodičů: Pousměju se. "Je snad v téhle době možné, nebát se o své blízké?" zeptám se lehkým, zamyšleným tónem. "Každopádně vypadáš dost zničeně, na pohovce spát určitě nebudeš a vím, co teď přesně uděláš. Dáš si šlofíčka a do zítřejšího poledne tě neuvidím vylezlého z postele, kam ti donesu i snídani, pak si dáš horkou koupel a až budeš plně odpočinutý, můžeme zajít i s rodičemi na Famfrpálový zápas, nebo třeba na skleničku k Tomovi, co ty na to?" Prstem mu kreslím po ruce, jako by tam měl plánek toho, jak si představuji jeho zítřejší program. "A pokud chceš namítat něco na styl že jsi v pořádku, tak to zadrž, je na tobě značně vidět, jak jsi ztrhaný. Nejsi na tenhle rytmus života zvyklý, potřebuješ spánek a odpočinek, tvoje tělo ho potřebuje ať si to přiznáš nebo ne. My bystrozoři za sebou máme tvrdý výcvik, překousneme ledacos. Proto tě prosím, zdrž se námitek, ať mi pak při honbě na černokněžníky neklinbáš hlavou v polospánku." |
| |
| S Pansy… Je mi dobře. Natáčím si její kadeře na prst a cítím se mnohem uvolněnější než doposud. Ano v tom vlaku mi bylo taky dobře, tedy až do chvíle než se Bleis vrátil a než se tam stavila ta bystrozorka a nová učitelka… Že já si dávál ty lektvary na OVCE…, pomyslím si, ale dál se tím už nezabývám. Nechci se k tomu vracet. Ne teď… “Máš pravdu, já sám se věnoval celé prázdniny tomu abych se zdokonalil v jistých odvětvích magie a některých kozulech…“ pronesu tajemně, na její předešlá slova o vědomostech. Neunikne mi Crebbeův a Goylův překvapený pohled. Znovu se mi vybaví jak jsem to říkal ve vlaku: "No a? Co je mi po tom vo co má ta bystrozorka zájem? Ostatně mě to už může bejt jedno ne? Chci říct, že už jen letos, ne? Příští rok už možná vůbec v Bradavicích studovat nebudu. Tak proč by mě mělo zajímat, kdo všechno tu učí a co si o mě myslí?"; "Znáte to. Jeden nikdy neví, třeba mě čeká něco lepšího, něco důležitějšího." ; "Matka by chtěla abych školu dokončil, já osobně to ale v dnešní době nepovažuju za důležité. totiž, jen se nad tím zamyslete... až se Pán zla ujme moci, bude se snad ptát, kolik má kdo NKÚ nebo jestli složil OVCE? Jasně že ne. Bude se zajímat o to, jak mu kdo posloužil a jakou mu prokázal oddanost." Usměji se na Pansy, abych uklidnil zamyšlený pohled jejích očí, které se právě setkaly s mými. Pohladila mě po tváři a cosi ve mě spokojeně zavrní. Nevím proč a ani to nechci vědět. V té chvíli jakoby na ničem jiném nezáleželo, ale já všechyn tyto své pocity pečlivě ukrývám před zraky ostatních. A pak se zeptá. Její hlas zní tiše. Nikdo není tak blízsko aby nás slyšel a já vím že čeká odpověď. Zároveň ale vím že jí to nemůžu říct. Copak jsem toho ve vlaku nenaznačil dost? Nad čím bych asi přemýšlel, co?, téměř neznatelně si povzdechnu. ”Pamatuješ co sem říkal ve vlaku?“ zeptám se jí jen stejně tiše jako ona. “Nebo co sem psal o prázdninách, říkal na Příčný ulici? Nebo před chvilkou?“ dodám ještě očekávajíc záblesk poznání s jasnou otázkou, která prostě musí následovat… Jestli pro NĚJ mám něco udělat… |
| |
 | První den - společenka První den probíhá v celku klidně a já mohu u jídla jak zařazujou prváky. Hmmm to jídlo je dobré. Pomyslím si sedijic s Hermionou a Harrym.Čas plyne a nakonec nás mají zavést prefekti na pokoje počkám až se všichni seřadí a ke konci jdu s naší kolejí. Ach né zejtra tak brzo vstávat. POmyslím si a zaparkuji nejprve na chvíli ve společence a počkám až se vylidni a až pak jdudo svého pokoje za spolubydlícími a převleču se ke spánku jelikož jusem v celku dosti utahán. Kruci Snape na OPČM. Dodám si a pak pomalu se snažím usnout. |
| |
| Odcházím s ostatními nebelvíráky. Řídím se podle ich. Sem hrozně utahaná. Dojdeme do společenské místnosti. KOuknu kam jdou dívky a jdu za nima. Najdu si postel, u které jsou moje zavazadla a dojdu k ní převlíknu se do pyžama a zalehnu. Během několika minut usnu. Vrtím sebou ve spánku. nezdají se mi zrovna příjemné sny... |
| |
| Společenka – s Dracem Dál v klidu sedím nechávám Draca hrát si s mými vlasy a užívám si jeho dotyk toho čekajíc na nějakou uspokojivou odpověď. Když pak promluví s tichostí hlasu na přibližně stejné úrovni jako jsem se já ptala mlčky ho vyslechu.Zamyšleně vyfiltrovávám z jeho slov ty náznaky snažím si poslepovat všechny dílky toho velkého puzzle o kterém tu mluví ale já pořád nevidím jaký motiv skládám i přesto že nějaké rysy jsou znatelné. Něco si pamatuji... Odpovím na jeho předchozí otázku. ...ale nevím kam přesně míříš Draco Dodám trochu posmutněle a tiše si povzdechnu. Nějaké teorie by byli ale....nahlas radši nic říkat nebudu....třeba by se mi ještě vysmál. To jsem nechtěla samozřejmě a tak se radši chytnu toho co říkavají mudlové „Mlčeti zlato.....“. Vím že před ním teď asi vypadám ne tak chytře jako předevšemi a vždy jsem se uklidňovala tím že přece nebudu jako ta šmejdka Grangerová který vždycky všechno dojde jako první. |
| |
 | Velká síň -> společenka -> ložnice Ve velké síni s Harrym a Ronem pozoruji zařazování.Všimnu si také nové šesťačky která byla přiřazena k nám. Hned jak se usadí přátelsky se na ní usměji na přivítanou a pak se chvíly věnuji jídlu. Po Brumbálově proslovu nasadím šokovaný výraz a podívám se na kluky. To snad nemyslí vážně....Snape na obranu proti černé magii? Nejsem proti Snapeovi tolik vysazená jako kluci ale i tak si horko těžko dokážu představit jak moc příšerná ta hodina bude když mě tento profesor ani nemusí ke slovu ať se hlásím sebevíc. A to jsem si o prázdninách říkala že to letos bude snad v pohodě.... Pomyslím si a hned na to jdu odvést prváky naší koleje. S Harrym jsem se rozloučila již předtím ale ani nevím jestly to vnímal...je nějaký moc zamyšlený což se mi nelíbí. Chvíli sem byla s Ronem ve společence ale pak jsem se s většinou vydala spát. Doufám že si aspoň zlepším lektvary když máme někoho jiného... |
| |
| Společenská místnost zmijozelu, večer, s Pansy :) Pansy odpoví dost váhavě a zdá se že neví přesně kam mířím. Dokonce to tak i řekla. Mám chuť si povzdechnout. Vím že není tak hloupá jak ze sebe občas dělá, třeba jsem stále nenaznačil dost. A měl bych? no rozhodně by jí to mohlo přimět aby se mnou zůstala, ne? Když bdue vědět jak jsme teď důležitý.... ačkoliv s tou myšlenkou si uvědomím, že je můj úkol možná tak důležitý a obtížný že ho možná ani nemohu splnit. Ale to ona nemusí vědět, ne?, usměji se. "Třeba mám zkrátka něco důležitějšího na práci než právě školu, ne? Něco nad čím musím hodně přemejšlet. Něco co nesmím a ani nechci pokazit..." začnu a dávám si záležet aby můj hlas zněl co nejvíc tajemně. Očima se přímo vpíjím do těch jejích a přibližuji se čím dál blíž k ní až nakonec zašeptám jí do ucha... "Pro NĚJ..." Pak se ale opět opřu a spokojeně se ušklíbnu na všechny kolem. tohle prostě muselo zapůsobit, i když zatím jen na ni. Ostatěn se to zde začalo vcelku rychle vylidňovat a já si uvědomím svou vlastní únavu. "Měli bysme jít spát, co řikáš? Zejtra je taky den a po dnešku bych se rád trochu prospal, než do nás zejtra zase začnou hustit učitelé..." mrknu na ni a připravím se až ze mě vstane abych se mohl taky postavit. |
| |
| S Dracem - ve společence Evidentně chvíly přemýšlí jak by odpověděl nezdá se však že by nechtěl naznačit víc i když nad něčím váhá. Myslíš si snad že se ti bude svěřovat?Seš vážně naivní... Ale mohl by...jsem jeho holka..mohla bych mu třeba i pomoct... A jak? Když ani přesně nevíš s čím?! Vnitřní konverzaci nedám znát a jen hledím Dracovi do zamyšlených a tajuplných očí. Jakmile promluví rycle začnu nové poznatky zpracovávat. Něco důležitejšího? Jasně...je spousta důležitých věcí než škola ale...jak řekl ve vlaku co když už sem příští rok nenastoupí? Nechce nic zkazit..ani nemůže...co má v plánu? Vyhodit školu do vzduchu i se všemi v ní? To by mi snad řekl kdyby mu na mě aspoň trochu záleželo... Pak mě ale náhle polije horko a přeběhne mi mráz po zádech. .......Pro NĚJ!...... Slyším jak ta dvě slova zní mou myslí jako ozvěna. Chvilku jsem zmatená a je to poznat i na do teď nehybných očí které lehce začnou těkat na všech stran.Nakonec se však uklidním a lehce pohodím hlavou a párkrát zamrkám.Pohledem se opět vrátím k Dracovi jako by se nic nestalo a nechám do svého výrazu vloudit obdiný ale i maličko starostlivý úsměv. Poté nad tím ještě krátce přemýšlím. Takže něco pro Něj...bezva...aspoň něco....ovšem co to něco pro Něj je to už asi neřekne..... Z myšlenek mě až vytrhne svými dalšími slovy. Usměji se a jsem ráda že aspoň něco málo vím. Jo máš pravdu.... Prohodím souhlasně.Rukou si zajedu do vlasů se kterými si až do teď hrál a lehce jimi projedu.Poté vstanu aby mohl on také. Zítra si ještě promluvíme..... Vduchu doplním ještě ve výrazu znatelné "Pokud budeš chctít" |
| |
| S Dorys Vysechnu Dorysino plánování mého programu na dnešek a zítřek. Když sem se pokusil nadechnout k několika marným pokusům o námitky byl jsem opětně umlčen a na její poslední větu se pousměji. No...jak tě tak vidím nemá smysl odporovat co? Rukou na kterou mi do teď kreslila jí obejmu kolem ramen a líbnu jí do vlasů. Uznávám že máš pravdu a slibuji že pro dnešek budu poslušnej vlček....hlavně proto že jsem vážně unavený a ani na to odporování už nemám sílu ani náladu. Poznamenám trochu škádlivě. S tvými plány se nedá dělat nic jiného než souhlasit akorát když si mi zakázala spát na pohovce budeš mě muset nasměrovat do té postele ze který holt nevylezu pokud to nebude nutné. |
| |
| Večer s Pansy a konečně očekávaný odpočinek Vstanu a rozhlédnu se. Už tu moc lidí není. Jen Crabbe a Goyle a několik studentů se baví o kousek dál nedaleko průchodu do společenské místnosti, ale ti mě nezajímají. Na Pansyina slova jen pobaveně přikývnu, ale ve skutečnosti tak pobavený nejsem. "Dobrou noc," popřeju jí a vyrazím k ložnicím. "Zítra si ještě promluvíme..." - Promluvíme? To sotva... si myslí že nemám nic důležitějšího na práci než s ní mluvit? A o čem si chce promluvit. O tom, že mám úkol? Snad nečeká, že jí to řeknu, ne? To je něco co neřeknu ani Crabbemu a Goylovi. Jo asi budu potřebovat jejich pomoc, ale to až se podívám kde vlastně skončila ta rozbitá skříň a vymyslím, jak na to... Vezmu za kliku u dveří, ve tvaru hada, naposledy se ohlédnu po společenské místnosti a pak otevřu a vejdu do místnosti. Zabini a Nott už tam jsou a tak vejdu hezky jakoby mi celá ložnice patřila. Znovu se mi vybaví Sora, protože ona jediná má skutečně ložnici sama pro sebe a mě to neuvěřitelně štve. Obzvlášť v těchto chvílích. Ale co, za chvíli už mi to může bejt jedno, ne? Až jí dostane do rukou Pán zla, bude její ložnice volná a nebude tu žádná Sora s tajemnými knížkami, drzými a vyzývavými pohledy. Ne, už nikdy! jenže tak nějak ve mně hlodá, že já to tak přece nechtěl. Že jsem nikdy nechtěl udávat spolužáky ať už je sebevíc nesnáším. Nebo alespoň ne ty ze zmijozelu… Ať tak či tak, ne hodlám se tím teď ale zabývat ještě víc než už se stalo. “Si jako myslíš, že ti to tu patří, Malfoyi, nebo co?“ osopil se na mě Zabini. Věnoval jsem mu pohled typu: No jasně a ty mlč, nesaháš mi ani po kotníky! asi jako bych byl kouzelník a on můj domácí skřítek. “Něco proti, Zabini?“ zeptám se jen se svým povýšeneckým úšklebkem, který se tomu jeho hravě vyrovná. “Měl by ses naučit ovládat ať nepřipomínáš Longbottomovo ropuchu pokaždý, když mě vidíš.“ zasměju se a Crabbe s Goylem se přidají. Plácnu s sebou o postel a zadívám se na nebesa mé postele. “Jen se směj, sem zvědavej jak se budeš smát na hodině lektvarů,“ ušklíbl se, ale já se po něm už ani neohlédl. Za to mi přece nestojí, krom toho, právě narazil hřebíček na hlavičku, jak se říká. Opravdu ten poslední s kým bych chtěl trávit hodiny Lektvarů je Blackshadowová, ale doufám že nebudeme mít hodinu hned zítra a hlavně že mi do té doby teta, nebo matka až jí zítra napíšu, dá vědět co od ní můžu očekávat. Posadím se, shodím ze sebe hábit a zalehnu do postele. Hůlku i očarovaný galeon si schovám pod polštář. Ještě naposledy se na minci podívám zda se na ní nic nezměnilo, ale pak už ji schovám a půjdu spát. Tohle bude hrozně dlouhej rok..., pomyslím si a zavřu oči, abych se co nejdříve pohroužil do hlubin snů. |
| |
| Chatrč "Takže je v Bradavicích."řeknu si sám pro sebe."Zjisti od Draca, kdy budou mít vycházku do Prasinek.Jestli to tedy Brumbál ze strachu ještě nezakázal a také připomeň Dracovi jeho úkol.Teď už můžeš jít" to už jsem řekl tak, že to Belatrix slyšela."Červíčku.Přines mi cestovní plášť".Téměř vzápětí co jsem to zavolal se otevřeli dveře do místnosti a vešel Červíček s černým pláštěm v ruce."Jdu si najít nějaké lepší místo na bydlení.Tahle chatrč se mi už omrzela.Dojdi zatím pro Ollivandera za chvíli se vrátím." Chatrč -> jihozápadní Anglie -> chatrč -> vila Přemístil jsem se někam do jihozápadní Anglie.Po chvilí hledání jsem uviděl takovou malou vilu.Došel jsem k domovním dveřím, vytáhl hůlku, namířil na zámek a dveře se otevřely.Vešel jsem dovnitř a porozhlédl se po ní.Měla dvě patra a když jsem si jí celou prošel, tak v ní nikdo nebyl.Přemístil jsem se tedy zpátky do chatrče, kde už byl Červíček i s Ollivaderem.Chytl jsem je a přemístil jsem se zpět do nového sídla. "Odnes ho do sklepa a ten sklep zabezpeč.Potom si najdi nějaký malý pokoj" řeknu Červíčkovi a jdu si lehnout. |
| |
| Bradavice Je ráno a já vzpomínám na spadané listí, které přišlo s tebou k nám.... |
| |
| Ráno s eprobudím, ještě před svítáním. Převlíknu se a zbalím si všechny učebnice do brašny. Pak jdu dolů do společenky a čekám na ostatní až se probudí. Uf, eště, že to byl jen sen. Nechtěla bych aby mí rodiče umřeli....co bych pak dělala? přemýšlím a koukám do již vyhaslého krbu. Ne to je nesmysl...kdo by je zabíjel...jedině.... myšlenky plují mou hlavou jako zběsilé. Je to jako prudký proud vody. Ale co když vážně umřeli...co když se jim něco stalo....co když sou v nebezpečí....co když sou zranění a já o tom nevím....co když se u nic h objevil on...a zabil je?.......Nenene...je to ensmysl..byl to jen sen...jen se mi to zdálo... snažím se uklidnit své zběsilé myšlenky. Kouknu se k okénku a vidím slab ou záři jak svítá... |
| |
| Ráno- snídaně Ráno se vzbudím se zívnutím posadím a pakrychle převleču.Nakonec zbalím učebnice. Harry vstávej musíme na snídani. Vzbudím Harryho. Pak přid. DOdám a vyjdu z pokoje a projdu společenkou. Hermionu zatím budit nebudu nějaká holka jí vzbudí. Napadne mne a pak už vyjdu ze společenky a jdu chodbami rychle na snídani. Když konečně dojdu do velké síně sednu si na svéo bvyklé místo.V síni je málo lidí zatím ale i ak si dám dobrou snídani. |
| |
 | Ráno Probudím se už při prvních raních paprscích. Můj první den ve škole nebyl nijak úchvatný, až na holé zkoumání nováčků se nedělo vůbec nic. Stále sem leze stejná špína až je to na zvracení. Někdo by s tím měl něco udělat a jak tuším jednou udělá. Navlíknu na sebe hábit a zamířim si to do umývárny, kde provedu každodenní očistu. Přemýšlím, že je praví čas představit se mu. Je nutné najít první kontakty, abych se po ukončení školy mohl vydat cestou, která mi byla předurčena, cestou očištění světa. Dojdu pak ladným krokem mě vlastním do Velké síně. Jen letmým pohledem přejedu nenažraná prasata ze zbylých tří kolejí co do sebe házejí jídla, jak kdyby ho nikdy neviděli. Jak nechutné, když musím jíst vedle někoho takového. Usednu na své místo u zmijozelského stolu a dám se pomalu do snídaně. Oh můj bože, dneska zase bude den. |
| |
 | Vila Minulý den MIlý deníčku včera jsme se s pánem zla přemístila do docela luxusní vily. No luxus, mohl bych tak nazvat vše do čeho jsme se nastěhovali po té hrozné chatrči. Ten strej dědek co ho táhnem sebou je zavřenej ve sklepě, a že ten je. Celou dobu prosil o slitování, ale sám dobře ví, že se ho nedočká. I kdyby se ve mě hnulo svědomí tak mám z pána zla až příliš velký strach a postupem času to možná neni jen to. Potom co jsem za něj položil vlastní ruku se ke mě nechová vůbec nějak zle. Dokonce jsem si minulý týden uvědomil, že dělat mu snídani už pro mě není vysílení všech nervů, ale radost. Dnes - ráno Vstával jsem dnes časně ráno, jelikož pokoj co jsem si vybral byl otočen směrem k východu a unaven sjem zapoměl zatáhnout záclony. Při raním probuzení jsem se zvedl a došoural do kuchyně, kde jsem začal vařit. Pár mávnutí hůlk a věci se dali do pohybu. S tímhle přemisťováním jsem získal zručnost i v ovládání špinavé mudlovské techniky, ale stále mi připadjí kouzla lepší. Aspoň už vím, že ty plastové konvice na kamna nepatří a v té podivné bílé krabici, kde se ohřívá jídlo psa neusušíte a pokud ano tak s ním můžete rovnou an talíř, jen ho seškrábat. Po chvíli mé usilovné práce...mávání rukou tam a zpět. Jsou přede mnou dva talíře s vajíčky, slaninou párkem a spoustou jiných dobrot. Než se pán zal vzbudí sním svoji porcia jeho mu odnesu do pokoje. Cestou mě navádí jeho hlasité chrápání . Jemně zaklepu vejdu odložím snídani na noční stolek a odšourám se do obývacího pokoje. Pak mě napadne spácný náapd možná nakrmit i našeho zajatce. Vezmu starší chléb a studený čaj a jdu napojit toho starce. |
| |
| Společenská místnost Spím dost dlouho nevím ani v kolik sem včera v křesle usnul. Co mě Ron vzbudí se proberu něco mi řekne a utiká na snídani. " No jo no jo!! Už vstávám doufám že dnes nebudem mít toho patolízalskýho Snape." Říkám si dost nahlas , ale poté spatřím Samanthu a tak se jí optám. " Ahoj!! Děje se něco já jen že by nebylo dobré být tu moc dlouho. Řeknu Samanthe a čekám na její reakci a koukám na ní. |
| |
| Ráno Noc jsem prožila v klidu. Jak by také ne. Ono je výhoda mít vlastní pokoj a měkkoučkou postel. Každé ráno vstávám brzy. Hodně brzy. Mám ráda svůj klid, prázdné umývárný a když se mohu v klidu najíst. Obvykle ještě před první hodinou chodím na pozemky, nasbírat síly a užít si ranního vzduchu a ticha. Ani tentokrát tomu není jinak. Obléknu si černé saténové šaty kopírující postavu a podtrhující bledost jemné pleti. Vlasy nechám rozpuštěné, jen je rozčešu, až jsou úplně rovné a hladké. Do černé kabely dám učebnice na dnešní den a samozřejmě i svou knihu. Ono když zrovna neposlouchám drby od svých věrných společnic, nebo se nehandkuji s Drakem, nejraději si čtu. Opustím svj pokoj a jako obvykle jej zapečetím kouzlem, projdu prázdnou společenskou místností a mířím nahoru k východu. Chvíli se jen procházím po pozemcích. Sleduji, jak se ranní rosa mění v páru a pomalu stoupá k nebi. Vidím, jak se vzadu z lesa kouří. Nejspíš v noci pršelo. Na lesklých černých botách zůstávají kapky rosy, která se pomalu vypařuje a vsakuje do mých vlasů. Raději se tedy vydám zpět do hradu, kde ve Velké síni čeká má snídaně. Tedy nejen má, ale všech, samozřejmě. Posadím se jako obvykle kousek dál od zbytku Zmijozelských, nejsem na ně příliš zvědavá. Stejně vím, že až se mé dvě kamarádky vzbudí, budu mít o zábavu postaráno. |
| |
| Ráno Vstanu,vyčistím si zuby,převléknu se do nebelvírského hábitu,hůlku strčím do kapsy a vyjdu z chlapecké ložnice. Sejdu dolů po schodech a všimnu si HarryhoČau Harry.. pozdravím ho a pak si všimnu Samanthy, kouknu na ní a řeknu Ahoj..Jsem Charlie Black Představím se Samanthě a pak se rozhlédnu. Potom kouknu na Harryho a následně ke schodům od ložnic. Nikdo tam zatím nejde. |
| |
| Koukám do vyhaslého krbu a občas se kouknu z okénka. Vidím, že už je světlo. zaslechnu jak vstávají ostatní. Kolem mě projde zrzavý chlapec.A pak přijde Harry. "Ne v pohodě..sem vzhůru docela dlouho..jen sem přemýšlela, ale díky za optání. Počkám tu an tu dívku s těmi vlnitými vlasy a pak půjdu." odpovím a pousměji se. Pak přijde další chlapec. Usměji se když mě pozdraví. To sem ani nečekala napadne mě. "Ahoj já jsem Samantha Rystonová.." představím se. |
| |
 | Ráno raníčko Když se ráno probudím na posteli s nebesy, tak si jako každé ráno pomyslím, jaká krása by mohla být, mít jí doma. Ale kolik by asi tak stála, hrůza pomyslet. Rychle se převléknu z noční košile do nebelvírského hábitu, už je mi trochu malý, budu ho muset trochu poupravit až se dostanu na Příčnou ulici. Rychle se protáhnu a obhlédnu svůj vzhled v malém zrcátku. Poté co usoudím, že jsem dost upravená, se vypravím dolů, kde najdu spícího Harryho a Rona, který se ho snaží vzbudit. Na nic nečekaje rychle zamířím k východu a poté, co se Buclatá dáma neochotně otevře, běžím do Hlavní Síně na snídani, abych tam byla dříve než Ron. |
| |
| Sídlo Blacků Brzy ráno se probudím a opláchnu se. V koupelně se hodím do pucu. Poté sejdu do kuchyně, kde potkám Kráturu. "Kráturo! Neměl bys trochu uklidit? Od čeho tu vlastně jsi?", zakřičím na něj a odejdu zpět do svého pokoje kde hledám nějaký papír a brk. Po dlouhém hledání jsem usoudil, že brků mám hodně, ale papír žádný. Co udělám? Buď najdu nějaký papír nebo.... hmm... Zajímavá úvaha. Půjdu Harryho navštívit. Stejně mě už ministerstvo očistilo řeknu si v duchu a přesunu se ke svému šatníku, kde se začnu prohrabovat svým oblečením. Po dlouhé době jsem se převlékl do téměř nového obleku, který jsem si koupil ještě když Harry nebyl na světě. Hmm, jestě mi padne pomyslím si a začnu se smát. Vezmu si klobouk a dám si ho na hlavu. "Jo, tak jsem si to představoval" řeknu při pohledu do zrcadla. Poté vytáhnu hůlku a přemístím se do prasinek, odkud se vydám rychlejším krokem do Bradavic. Bradavice Dojdu na školní pozemky, kde se pořádně porozhlédnu. Poté vyjdu pomalým krokem k hradu. Vejdu do velké síně, ve které se rozhostí ticho. Nevšímám si toho, že na mě spočívají veškeré oči a jdu k nebelvírskému stolu. Sednu si vedle Rona a usměju se na něj. "Ahoj Rone. Jak se máš? A kde máš Harryho a Hermionu?" zeprám se ho sledujíc okolí. |
| |
| "Tak já půjdu na snídani, zatím ahoj." řeknu a vstanu. Vezmu svojí brašnu a odcházím. Seběhnu ze schodů a dojdu do velké síně. Je tam u našehp stolu nějaká dívčina se zrzavými vlasy a ten chlapec se stejnými vlasy.(Ron a Ginny). K Ronovi přišel nějaký muž s černými vlasy. Byl v novinách. Sednu si ke stolu. Trošku vyděšeně muže pozoruji. Znám ho z novin. Povídal se o něm všude. |
| |
| Snídaně Nakonec dojdu na snídani sednu si vedle Rona a Hermiony. Poté co uvidím Siriuse skoprním a řeknu. " Siriusi ty žiješ!! No to je skvělé jak jsi se zachránil u té mohyly minulý rok?? Jsem rád že jsi přežil nechceš si sednout k nám?? Řekl bych že trochu jídla by ti udělalo dobře potom jak dlouho jsi trpěl. V azkabanu ti jídlo nedávali tak by ses mohl trochu najíst. Co krátura, měl bys mu trochu projevit vděčnost pak by byl slušnější." Říkám nadšeně a čekám na siriusovu reakci. |
| |
| Ráno Poté co odejde Samantha tak také jdu dolů na snídani.Poté co dojdu do velké síně tak vidím svého Strýce Siriuse.Zamířím k němu Ahoj Strejdo Sednu si naproti Siriusovi a pak Jak se vede?zeptám se ho a už si beru topinku a zakousávám se do ní. Poté se rozhlédnu a všimnu si Ginny Ahoj Ginny Pozdravím jí a znovu se zakousnu do topinky. |
| |
| Sirius je zpět Když vidím vcházet Siriuse, tak se ani nehnu, pozdravím ho teprve, až když usedne k nám ke stolu, chvilku na to přijde ta dívčina jmenuje se nějak jako Samantha. Tu pozdravím taky a po ní i Harryho, a dál se věnuji jídlu, napjatě však očekávaje to, co nám Sirius řekne |
| |
| Velká síň Ron ještě nestačil otevřít pusu, když vstoupil do velké síně Harry a oslovil mne. Postavím se do uličky a řeknu: "Harry, rád tě vidím! Promiň, že jsem se neozval dříve, ale nemohl jsem. Dostával jsem se ze svých četných zranění, které jsem utržil během bitvy s Bellatrix" Poté Harryho obejmu a zahledím se na něj. "Jak se ti vede?" řeknu a posadím se očekávajíc, že si Harry přisedne. V tom přijde i můj synovec Charlie. Můj obličej se ještě více rozzáří. "Charlie! Zdravím tě! Vede se mi už dobře, ale co ty?" zvolám a na svého synovce. Poté se podívám na Ginny a řeknu: "Ahoj Ginny, co nového?" |
| |
| Velká síň Mě se vede skvěle.. řeknu a znovu se zakousnu do topinky.Kouknu na Samanthu. Jak jsi se sem vůbec dostal? zeptám se siriuse a dokoušu topinku a následně si vezmu další a zakousnu se do ní. Naliju si nějaký džus do skleničky a pak se ihned napiju a znovu kousnu do topinky. |
| |
| snídaně Když za sebou uslyším známý hlas ale rochu mne vyleká jeližko jsem jej dlouho neslyšel a tak sebou cuknu. Sirius?Sirius Black?Siriusi jak co? Koukám zmateně a pakse s ním vítá Harry a Charlie vítá strýce. Už jsou povětšinou tady ajk vidíš. Dodám a čekám ještě jsem trochu zmaten. |
| |
| Bradavice Když mě objímá tak Siriuse obejmu dost silně a řeknu radostně. Sednu si vedle Siriuse a řeknu mu. " Ano chápu!! Dostal se sem díky tomu že při posledním boji proti Voldemortovi jsem očistil jeho jméno. Jsem rád že jsi naživu když je Snape učitelem OPČM že jo lidi No jinak vedlo se mi blbě, ale ty jsi mi polepšil náladu. Tak co vracíš se zase na Grimaldovo náměstí. A budeš si užívat samoty s kráturou?? Měl by jsi opravdu projevit trochu vděčnosti bylo by to pro vás oba lepší.. |
| |
| Velká síň "Jsem rád, že se ti vede skvěle" odpovím Charliemu. Poté se otočím k Harrymu a řeknu: "O Kráturovi se teď nebudeme bavit. Je to ničema. Ale k věci. Jelikož pán zla povstal, tak mě tu uvidíš častěji. Chci na vás dávat pozor. Na všechny!" "A mimochodem, co je to OPČM?" zeptám se Harryho nechápavěčekajíc na reakci. |
| |
| Bradavice " Asi to čemu jste s Jamesem řikali obrana proti černé magii. Nebo také to jak jste Srabusovi dávali trenky dolů znám ještě něco. Mám pokračovat nebo to stači?? Vím že to není správné mluvit takhle o tobě Lupinovi a Jamesovi. Ale to správné nebylo a ten váš Srabus ted učí to čemu jste se v mládí tlemili. Fakt?? No to už si mě spíše nastěhuj do domu není to zbytečné?? Stejně mě neochráníš jako minule copak mě neznáš Siriusi?? Voldemort si mě najde až to bude chtít a vymyslí to zas nějak jinak. Třeba jak bys mě ochránil před tím abych šel do tajemný komnaty?? Nijak a určitě to zas nějak vymyslí jako minulý rok a nikdo mi nepomůže. Nikdo budu se s ním muset poprat sám jak pravý věštba. Ani jeden nemůže žít je li druhý živ proto až to bude chtít hezky si to s ním podám. |
| |
| snídaně Hele Harry nějak nás s Hermionou z těch svých historek vyencháváš pokaždé jsme byli s tebou dokud to bylo možný. Vložím se do hovoru mírným hlasem. Jen tak nsá vynechat pche. Pomyslím si a jím dál. |
| |
| Velká síň Harryho slova mne zasáhly jako rána nožem. Padne na mne smutek a sklopím hlavu. Tohle opravdu nemusel. Minulý rok na odboru záhad jsem mu pomohl před Luciusem. Nechci uznání, ale mohl by projevit trochu vděku pomyslím si. "No, vidím, že máš kousavou náladu. Nechám vás tu tedy o samotě" řeknu a zvednu se od stolu. Podívám se na všechny, kteří sedí okolo a postupně na ně kývnu: "Rone, Charlie, Ginny, Harry" Poté co se takto rozloučím se vydám přes velkou síň ven, směrem k Brumbálově pracovně. Jsem zklamaný a jde to na mě vidět. |
| |
| Cesta jdu také do společenské místnosti procházím kolem Siriuse a řeknu. Promin!! Já vím že to je těžké, ale je to pravda až si mě najde tak mi ani ti nebudeš moct pomoct. Jinak si asi myslíš že ti nejsem vděčný , ale já jsem jinak bych nechtěl ani aby jsi žil, mějse. Omluvím se mu ještě poté si jdu pro učebnice a zdržím se ve společence |
| |
| Velká síň Po dobu své snídaně vyhlížím pana Malfoye, ten ale zatím nedává najevo svoji přítomnost a tak se zaměří na prohlížení známých tváří, jak se potom roce změnily. A známá nebelvírská skupina retardovaných celebrit, která má jediný úkol a to mařit plány pána zla. Zajímalo by mě co tam s nimy dělá ten špinavý zapáchající houmles hrající si na člena známé rodiny Blacků. Prohlížím si nebelvírský stůl. Pak přejedu i na zbylé dva stoly s ještě horším osazenstvem. Zjišťuji, že ani rok navíc jim nepřidal inteligentnější vzezření a stále to jsou jen tupci, kteří se podřídí a budou ovládáni vyšší mocí. Na našem stole objevuji stále staré známé obličeje lidí, kteří mají stejné cíle jako já a to přidat se k němu. Udivujeme kolik lidí z mého ročníku ani neznám, ale pak si uvědomím, že to je zcela zbytečné, jelikož je nutné zapamatovat si jen ty, kteří budou spolupracovat. Do očí mě, ale uhodí záblesk blond vlasů. Dívka přicházející k našemu stolu vypadá úchvatně což musím pokývat i já jinak náročný kritik. Hmm Sariel. Moc dobrá rodina a moc povedená dcera. Její otec je velké zvíře, ale zatím jsem nikdy neměl nutkání se s ní scházet. Otec přece říkal, že rodiny Sariel a Malfoy jsou v područí pána zla. A nepotřebuji se přece já stát jedním z nich ? Možná by bylo dobré začít se sháněním kontaktů. Pomalu se zvednu a přejdu k Soře. Sednu si k ní nehledě na lidi okolo. Ahoj Soro, kdepak jsi si zapoměla své dvě sovy ?? Nečekám na odpověď, jelikož takhle byla otázka položena schválně. Copak říkáš na události posledních měsíců ? nemám zájem ptát se na blbosti, jako co dělala o prázdninách. Pokud nehrála s Pánem zla šachy nemám zájem se to dozvědět. |
| |
| Koukám na Blacka. V očích mám strach. Jen poslouchám co říkají. Polknu. Četla jsem to všechno v novinách o něm. Obvšem už ne tu dobrou část. Co tu dělá.... pomyslím si. Vzpomínám si, že se psalo, že tady v Anglii, zemře tak dvacetipěti letý kouzelník. Prý ho zabil on. Proto se ho tak bojím. |
| |
| Velká síň Většinu doby, věnované snídani si čtu. Kniha v zelené dračí kůži se stala mpu součástí. Mám ji s sebou všude. Aby také ne. Je neuvěřitelně obsáhlá. Má bezmála tisíc stran. Díky bohu je kouzlem odlehčená a skladná, jinak by mi brzy upadla ruka. Ty dvě stále ještě nedorazily. Ony si rády pospí a já jim to nemám za zlé. Spíš naopak. Nepřítomně houpu nohou. Jsem začtená a nikoho si nevšímám. Proč bych také měla? Vždyť pokud někdo něco chce, ozve se sám. I já ti přeju dobré ráno, Edwarde. Nezaujatě vzhlédnu od knihy a pohlédnu na mladíka, jež mě oslovil. Poté opět stočím zrak ke knize přede mnou a pokračuji ve čtení. evím, o čem mluvíš. Pokud o událostech, jež se staly minulý školní rok na ministerstvu, nezajímám se o ně. Není v mém zájmu starat se o takové věci. Pokrčím nezaujatě rameny, zaklapnu knihu a uložím ji do brašny. Přehodím nohy přes lavici, načež se zvednu od stolu. Jdeš také na hodinu, nebo hodláš zjišťovat zajímavosti? Draco ti o tom jistě rád něco poví. Doporučím mu, načež odcházím. Ne že by mi nějak vadil, ovšem nikdy se se mnou nebavil a já nevím, proč tak najednou. Ovšem nejsem hloupá, rozhodně ne. Něco chce, ale ode mě to jen tak nedostane. Nic není zadarmo, zvlášť v našem světě. Pomalu opouštím Velkou síň. Nevěnuji pohled žádnému z kolejních stolů, jen na návštěvníka u Nebelvírského stolu se krátce, sotva postřehnutelně, zastavím očima. Black.. |
| |
| Velká síň Sleduji, jak mě Sora drze odbila. Někoho mi připomíná. Pousměji se a sleduji její pohyby, jak se zvedá a odchází. Čekání na Draca by se mohlo protáhnout. Radši vyrazim s ní třeba se podvolí pokud ne bude to zajímavější cíl. Pomalu se zvednu a zamířím za ní začnu jí jemně dohánět až co odejdu z Velké síně. Nejsi moc vstřícná. Mohla by si být aspoň trošku milá. Vyrovnám s ní krok a kráčím vedle ní. Nepovídej mi, že první velká akce pána zla v tobě nic nevyvolala. Minimálně ty a Draco byste z toho měli být nadšení vzhledem k tomu z jaké jste rodiny. Já bohužel to štěstí nemám, ale rád bych udělal krok, abych mu byl blíže a vím, že buď ty nebo Draco mi to umožníte. Jdu vedle ní a můj hovor je stočen přímo k ní. Mluvím potichu a nevýrazně,aby mě nikdo nepodezříval. A vůbec jen tak mimochodem, jak víš kam se jde, když jsme nedostali rozvrhy. Podotknu jen tak nakonec přesto, že nad ním přemýšlím od samého začátku jejího odchodu. |
| |
 | Společenka Zaraženě se procházím po společence, kde už moc lidí není jen opozdilci jdoucí na snídani. Sakra já úplně zapoměl na rozvrhy. Vyjdu ze společenské místnosti a poklusem se přiženu zpátky do Velké síně. Tam si najdu místo vedle Rona a posadím se vedle něho. Sakra úplně mi uteklo, že sem nedostal rozvrh. Pousměji se a usrknu trochu dýňové šťávy. Doufám, že jsem něco nepropásl. |
| |
| Cesta V klidu procházím ke schodišti, když za sebou opět slyším Edwardův hlas. Lehce si povzdechnu, ale tak, aby si nevšiml. "Nevím, proč bych měla, já, narozdíl od tebe, nic nechci." Otočím se na něj a usměju se, nakloním hlavu na stranu, a tvářím se tak, že je jasné, že vím, že kdyby něco nechtě, nezajímá se. "Ne." Odpovím mu stručně. Jsem sice ve Zmijozelu, ale Pána Zla neuznávám. Vidím strach v očích rodičů, když o něm mluví. Obdiv a zároveň nějakou bolest. Bolest, kterou se celý život neúspěšně snažím pochopit. "Velmi ráda bych viděla štěstí v něčem, kde není." Odpovím mu opět neurčitě. Velice se plete. Moji rodiče nepatří k Smrtijedům. Otec se sice netají tím, že Pánův přístup schvaluje, ale z nějakého důvodu se k němu nepřidá. Matka o něm nemluví vůbec. "A jak si to představuješ? Mám se k němu přemístit a tebe vzít s sebou? Nebo mu poslat doporučenou sovu? " Pobaveně se zasměju a pohodím hlavou nad jeho naivitou. "Já nevím, jak se k němu lidé přïdávají. A upřímně je mi to jedno, ovšem přeji ti hodně štěstí při své cestě za snem." Usměju se na něj, i když ten úsměv je lehce falešný. "Ach, no vidíš. Zapomněla bych. Musíš se vrátit a dojít si pro rzvrh, abys věděl, kam jít. Já už svůj mám." Zaculím se na něj roztomile, jelikož jsem poznala, že mě chtěl nachytat. Mám jen štěstí, že jsem cestou potkala profesora a ten byl tak laskav a rozvrh mi dal. Z hladkého pergamenu uloženého v brašně vím, že první hodinu máme Přeměňování s MacGonagallovou a Nebelvírskými. Při myšlence na Nebelvírské si vzpomenu na Potterovo společnost a lehce se usměju. |
| |
| Cesta Sleduji její znuděné pózy a pohledy. Ten rozhovor jí je stejně nepříjemný jako mě. Sleduji její arogantní úsměv a přemýšlím nad tím jestli takhle blbě vypadám i já. Jít to tak jednoduše, pošlu mu sovu já Sáro nebo, jak se vlastně jmenuješ. Jen jsem očekával od rádoby slečny jako ty něco víc. Ač nejspíše je pravda co se šíří. A doopravdy mě vůbec netěší tvá hraná starost tu si nech pro nějaké tvé loutky. Lehce se otočím a namířím si to směrem do Velké síně. Ano bohužel já se musím vráti k té špíně, ale jak se říká, kdo se neušpiní odměnu nedostane. Avšak u tebe to neplatí. Věnuji ji svůj úsměv na oplátku. Bude mnohem jednoduší dostat to z Draca ten je jisto jistě nakloněn na správnou stranu tahle rádoby panička u které jsem dostal košem mě zase přestala zajímat. Naposled se na ní otočím. Na tváři mi naskočí ten nejhranější úsměv co můžu vyprodukovat a mrknu na ní. Odkráčím si to zpátky do Velké síně. A to jsem si myslel, že ona bude z těch co spolupracují. |
| |
| Cesta Víš, pro příště by se hodilo, že když po mě něco chceš, máš si alespoň pamatovat mé jméno. Odpovím mu ledově klidně, otočím se na podpatku a odcházím cestou ještě slyším, co říká a v hrudi to rozdmíchá neposedný plamen. Plamen, který se šíří ze srdce celou hrudí i do rukou, a nohou. Brní v konečcích prstů a pohled zbarvuje do ruda. Jen stisknu čelist a po několikerém nadechnutí v pokusu uklidnit se pokračuji do třídy pryč od tohohle namyšleného burana. Myslí si, bůh ví jak není skvělý, chová se jako páv a přitom se ani chovat neumí. V krvi mu nekoluje kapička cti ani zdravého rozumu. Jeho další poznámka by mě normálně ani nezajímala, ovšem v této posedlosti jeho neomaleným chováním se zastavím na místě, jako kdyby se přede mnou objevila neviditelná zeď, něco, co mě prostě donutilo zastavit. Mám dojem, že doslova cítím, jak vybuchující žár prosákl mým nitrem ven a žene se k němu. Ovládej se! Vzpomeň si, jak to dopadlo minule! Ovládni se, notak! Celá se rozklepu a zaryju nehty do spánků. Prudce oddechuji, všude vidím jen červené oslepující světlo. Oheň který není, ale který pokud něco neudělám brzy bude. Ovládej se...!! |
| |
| Bradavice Vyjdu z velké síně, přemýšlejíc nad celkovou situací. V tom mě ale z mého přemýšlení vytrhnou hlasy. Jsou zatím mírně rozrušené, ale pomalu se blíží k hranici hádky. Neměl bych si jít po svém? řeknu si v duchu a usměju se. To bych nebyl já řeknu si pro sebe a vyjdu k hlasům. V tom kolem mne projde nějaký zmijozelský student, kterému věnuju jen krátký opovržlivý pohled. Jdu tedy dál a vidím nějakou dívku, taky ze zmijozelu. Vypadá zvláštně, chová se jako by jí něco bylo. Dojdu k ní. "Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct slečno?" řeknu a rozhlédnu se jestli tady je někdo další. |
| |
| Večer a ráno - Velká síň A na minci se skutečně něco změnilo. Prozatím jediný, kdo má minci je teta, takže nemám pochybnost od koho je zpráva na ní. Zpráva po jejímž přečtení mi ztuhne krev v žilách a já se přistihnu že jsem velmi rád za tmu, která je v místnosti. Ne, úplná, zatím, ale dost velká, aby nikdo neviděl jak jsem zbledl a ustrnul. Cože? Výlet do Prasinek? To jako kvůli Soře? Přece jí nechtějí unést, ne? A to jako co? Řeknu jim kdy deme do Prasinek a napříště po mě budou chtít abych ji pozval a šel s ní třeba k chroptící chýši, ne? To přece nejde... Úkol... Jak jinak. Můj úklol... Jako bych ho snad potřeboval připomínat., prolétne mou myslí ironická poznámka ale pak už tu minci skutečně schovám a přetočím se na záda, abych se hloubavým pohledem zabořil do zelenkavých nebe nad hlavou. Ale co teď? Takhle brzo určitě Prasinky nebudou, teď ještě nebude na nástěnce ani první oznámení o tom kdy se budou konat. Co mám odepsat? Že nevím? A mohl bych to zdržovat? Zabránit tomu? Ne... To by nešlo. Severus by jim to nějak pověděl. Co po ní, ale Pán zla může chtít? Proč je tak důležitá? Její rodina je vlivná, bohatá, na stejné straně... Tak proč? Znovu se přetočím na bok, protože ty myšlenky už mi začínají doopravdy lézt na mozek a já bych se rád pokusil usnout. I tak už je dlouho. Spánek však ještě nějakou dobu nepřichází. Rozhodnu se uchýlit k meditačním cvičením, která jsem používal při tréninku nitrobrany a díky nim si vyčistím hlavu. Zaujmu jednu ze záíkladních poloh v leže, zavřu oči a pomalu se začnu uvolňovat a vytěsním z mysli všechny nežádoucí myšlenky, až se nakonec ponořím do hlubin spánku. Ráno se probudí o něco déle než jsem zvyklý. Hightone už odešel a právě opustili ložnici i Zabini a Nott. Posadím se na posteli, lehce otupělý, ale ne nevyspalý. V tomhle je meditace opravdu dobrá. Jeden se při ní alespoň vyspí. Potlačím zívnutí a rozhlédnu se po svých dvou nohsledech jak se o nich ostatní často vyjadřují a ostatně, já to ani nikdy nepopíral. Je to oboustraná spolupráce. Oni jsou na výslunní, protože jsou se mnou, a já se nemusím tolik bát fyzických toků, protože jsou se mnou. Jo, ale včera se mnou nebyli. vzpomenu si na incident s Fortensim a okamžitě jsem opět při smyslech. Mimoděk pohledem zabloudím ke své levé ruce, ale naštěstí zjistím, že je mé znamení skryté pod rukávem pyžama, takže se opět uklidním. Fajn. Vstanu, provedu ranní hygienu, převleču se do hábitu a vyrazím na snídani. řeknu si a abych dal myšlenkám za pravdu tak začnu i činit. Sbalím svůj hábit, přehodím si ho přes ruku i s hůlkou a galeonem a zavřu se ve vedlejší místnosti, kde je záchod a umyvadlo, abych mohl začít. První co však udělám je, že vezmu do ruky svůj očarovaný galeon a odpovím tetě. O Prasinkách ještě nic nevíme. Zamyslím se, zda bych měl ještě vůbec něco psát. Pánovi můžeš říct, že na svůj úkol pohlížím s nejvyšší prioritou a naléhavostí. Dodám ještě nakonec, ale pak už minci i hůlku odložím a svléknu se z pyžama, abych se rychle opláchl, oblékl se do hábitu, vyčistil zuby, použil jeden z oblíbených parfémů, na tkerý jsem zvyklý, učesal se, schoval hůlku do rukávu a galeon na jeho předem určené místo a vyrazil zpět do ložnice, kde už oba moji kamarádi nejsou. Uvědomím si že jsem je ani nepozdravil, ale pak si řeknu že o nic nejde a schvalně zavzpomínám jestli jsem je kdy po ráno zdravil... Otevřu dveře a vejdu do společenské místnosti, kde ještě několik studentů, ktyří se chystají jít na sníděani potkám a mezi nimi i Crabbeho, Goyla a Pansy se všemi těmi jejími kamarádkami ze spolku. Jestli se tomu ovšem kamarádky dá říkat. Ovšem pravda je, že když se chce člověk dozvědět drby o někom ze školy, nebo je naopak roznést jsou tyhle slepice i užitečné... Pohlédnu na Pansy stejně povýšeně jako vždy a zamířím přímo k ní. Jsem sice trochu vyveden z míry tím vzkazem na minci ale z nejhoršího jsem se vyspal a teď jde o to nevzbudit podezření. "Jdeš se mnou na snídani?" optám se jí prostě a vypnu se přitom do celé své výše s hlavou hrdě vztyčenou jako vždy a ostatní holky okázale přehlížím. Vyčkám až se do mě zavěsí, jak to ona ráda dělá a pak už projdeme otvorem ve zdi, abychom vyšli ze sklepení chodbou do vstupní síně, odkud zamíříme na té Velké na snídani. Vrata jsou otevřená a stoly obsazené. Zrovna zahlédnu Edwarda jak vchází dovnitř. Přemýšlím co asi dělal celou tu dobu, když z ložnice odešel jako první a teprve teď přichází na snídani, ale pak to hodím za hlavu a dojdu se posadit na svoje oblíbenné místo tak abych měl přehled po celé Velké síni. Crabbe a Goyle si sednou po mé pravé ruce a Pansy po levé tak jako včera při večeři. Rozhlédnu se, ale je to právě včas abych si všiml, že se Potter usazuje vedle Weasleho, poblíž nich že je jako obvykle Grangerová a taky tam uvidím i tu Weasleyovic holku. Prostě všechny který nesnáším. Jen počkejte. Budete litovat. Všichni! pomyslím si a vezmu si něco k jídlu abych utišil svůj hlad. Jím ale pomalu a uplatňuji při tom veškeré své vychování. I to mi pomáhá se uklidňovat. Vší silou vůle se snažím abych nepohlédl k učitelskému stolu. Nechci teď vidět ani Snapea, Blackshadowovou a už vůbec ne třeba Brumbála. Raději ani vůbec nechci vědět zda sedí na svém místě. "Co myslíš, že budeme mít za první hodinu?" Zeptám se jen tak mimochodem, Pansy. |
| |
| Chodba Ten oheň pálící všude uvnitř mě bolí. Mám dojem, jako by mi vypaloval Znamení Pána Zla na každičký kousek mé kůže. Skrz víčka vidím jasné plameny, které jako by byly vyryté na vnitřní straně. Nedokážu to ovládnout. Mám strach, že to dopadne jako minule, ze všech sil se snažím proti tomu něco udělat, ovšem úmysl a činy jsou odlišné věci a skutečně oheň zkrotit je ta nějtěžší věc na světě. Slyším něčí hlas. Neznámý hlas. A to soustředění, přemítání o koho jde pomalu hasí ten oheň. Pomalu, ale jistě ne. Upnu se na tu myšlenku. Upnu se na to zjistit, o koho jde. Čí to hlas vlastně slyším, kdo stojí vedle mě v přímém ohrožení. Otevřu oči a pozoruji, kterak ta rudá ohnivá barva pomalu mizí a nahrazuje ji šedá podlaha, dřevěné obložení a dveře. Chodba pomalu nabírá barvy a tvarů. Oheň jako by se z končků prstů stahoval zpět do srdce, kde se s konečnou platností usídlí. Ach.. Vydechnu jako tonoucí člověk, kterému se dostalo vzduchu a klidu. Otočím se na ten hlas, zkoumavě hledím do hnědých očí Siriuse Blacka. Jsem v pořádku děkuju.. Zmateně se ještě jednou podívám do jeho tváře, než pevněji chytnu brašnu a spěšně mizím pryč. |
| |
| Chodba Dívka vypadá, že je nesvá z mé přítomnosti. Po chvíli mi odpoví a odběhne. Usměju se nad touhle událostí a zakroutím hlavou. Já zapoměl!! Vždyť donedávna jsem byl znám jako šílený masový vrah, který slouží pánovi zla řeknu si pro sebe a začnu se tiše smát. Poté vyjdu směrem k Brumbálově pracovně. Cestou žasnu nad velkolepostí Bradavic. A případné Bradavické profesory zdravím. Tedy až na Srabuse. Toho bych nepozdravil, spíše bych měl pár jízlivých poznámek. Dojdu k Brumbálově pracovně a zaklepu na dveře, čekajíc na vyzvání. Snad ho nebudu moc vyrušovat. Vím, že má vždycky hodně práce. A v této době ještě víc pomyslím si a nasadím úsměv. |
| |
| Ráno Vzbudil jsem se ještě za tmy.Šel jsem do umývárny, kde jsem se opláchl a vyčistil si zuby.Poté jsem šel do Velké síně na snídani.Když jsem tam došel, tak jsem si sedl na své místo a začal jíst topinku.Po chvíli jsem dojedl, zapil to dýňovou šťávou a šel do své pracovny.Cestou jsem potkal několik studentů a také jsem viděl Protivu jak dělá bordel v jedné třídě, když mě ale zahlédl tak raději zmizel. Má pracovna Když jsem došel do své pracovny, tak jsem si sedl a začal otevírat dopisy které mi přišli.Většinou to byli příručky o bezpečnosti, které rozesílá ministerstvo.Jako poslední jsem si vzal do ruky Denního věštce a začal si ho číst, když v tom někdo zaklepal "Dále" řekl jsem.Hned na to se dveře otevřeli a do místnosti vešel Sirius."Á Sirius.Posaďte se." řekl jsem a ukázal na židli, která byla před mým stolem. |
| |
| Brumbálova pracovna Poté co se ozvalo "Dále" jsem pomalu otevřel dveře a vstoupil jsem. Při vstupu si sundám klobouk. "Zdravím vás Brumbále. Dlouho jsme se neviděli" řeknu a zavřu za sebou dveře. Poté mi Brumbál nabídne židli, kterou s vděkem přijmu a sednu si na ní. "Nezdržím vás na moc dlouho. Přišel jsem s žádostí, abych se mohl nějak zapojit v řádu, nebo - a to bych považoval za lepší možnost - abych mohl být Harrymu nablízku a v případu nouze mu pomohl" řeknu a zatvářím se prosebně. No táák, Brumbále! Dovolte mi být Harrymu na blízku řeknu si v duchu a prohrábnu si vlasy. |
| |
| Ráno - Velká síň - rozvrhy Ráno mě probudí podivný známý zvuk, který mne vytrhne ze spárů snění a přinutí mne rozlepit své oči. Už zase ráno? pomyslím si s nechutí, když se snažím z prázdnoty vlastních myšlenek vylovit vzpomínky na minulý den. Promnu si unavené, stále ještě ospalé, oči a posadím se na posteli. Zamžourám do zachmuřeného rána, které vniká dovnitř otevřeným okenm mého pokoje a povzdechnu si. Kuku... Kuku... Kuku... Znovu si uvědomím ten zvuk, který mi oznámil další nový den, a hůlkou, kterou mývám připravenou na nočním stolku, ukážu na kukačkové hodiny, které okamžitě umlčím. Ticho..., pomyslím si slastně a v sedě zavřu oči, abych si urovnala své myšlenky. Netrvá to moc dlouho a vybaví se mi celý včerejší den. Všechny ty zmatky s příjezdem studentů, bystrozorové všude kolem a profesoři, kteří si buď na něco stěžují, nebo mají jiné problémy, které musím řešit. Unaveně si promnu spánky a postavím e. Vím už co mě dneska čeká a tak protáhnu krk opláchnu si obličej, vyčistím zuby a vyčešu si vlasy do drdolu. Nemám ráda, když mi vlasy spadají kolem tváře, lezou do očí, nebo jinak překážejí. Je to velmi nepraktické a tak používám tento drdol, už já nevím jak dlouho jako každodenní účes. Ve škole určitě... Ze všech svých hábitů si vyberu ten nejstrožejší, ačkoliv polovina z nich vypadá vlastně stejně. Ono při výuce se občas stane že se hábit poškodí a tak není od věci mít jich v záloze víc. Teprve když jsem hotová a ustrojená, sbalím rozvrhy pro žáky mé koleje a vyrazím na snídani. Několik prvních studentů a učitelů už tam samozřejmě je a mezi nimi i profesor Brumbál, kterému kývnu na pozdrav a usadím se na své místo. Tentokrát nebude žádný projev ani nic takového, je jen na ředitelích jednotlivých kolejí, aby rozdali rozvrhy a na profesorech, primusích a prefektech, aby dohlédli na to, aby se žáci odebrali tam kam mají. Jím jen málo a pomalu. Nemám po ránu příliš hlad a víc se věnuji sledováním okolí a chování studentů. Nemohu si nevšimnout, Harryho Pottera, slečny Grangerové a pana Weasleho, ke kterým se nedlouho po příchodu připojí i Sirius, kterému taktéž jen kývnu na pozdrav. Samozřejmě si povšimnu jaký rozruch jeho příchod udělal, ale chápu že chtěl vidět svého kmotřence a synovce, pana Blacka, který se k této skupince také připojil. Jen slečna Rystonová se tváří jako by jí ulétlo hejno rarachů. Ministerstvo ho sice očistilo, ale Brousek se moc dá se až tak moc nesnažil o to aby to všichni věděli a někteří tomu beztak asi moc nevěří... povzdechnu si a dál se dívám. V jeden okamžik spatřím odcházet slečnu Sariel a pana Hightona od zmijozelského stolu. U slečny Sariel se o nic nejdená, protože všechny ty vvyjímky, ke kterým v jejím případě byl ochoten Albus přistoupit, jí jaksi zajistili aby měla rozverh již předem, na druhé straně u pana Hightona mě překvapí, že by odešel aniž by vyčkal až mu kolegha Snape dá jeho rozvrh. Ředile se posléze zvedne a odchází, tedy mu popřeji dobré ráno a pěkný den. Velmi se při tom snažím abych nesklouzla pohledem k té jeho zčernalé ruce. I Sirius opustí Velkou síň. Že by přišel za albusem?, pomyslím si, ale vlastně jsou to zbytečné dohady. Žáci jedí a baví se mezi s sebou. Několika z nich sovy přinášejí denního věštce. Ani nevím jak dlouho to trvá. Pomalu se připravím na rozdávání, když se do Velké síně vrátí Hightone a hned za ním přijde pan Malfoy s několika dalšími zmijozelskými studenty v závěsu. Uvědomím si že je mi ho vlastně trochu líto. Přeci jen mít otce v Azkabanu není něco čím by se někdo chlubil nebo co by na něm zanechalo dobré stopy. Každopádně se nezdá být nijak vyveden z míry a když si uvědomím, že když Brumbálův otec byl také zavřený v Azkabanu v době jeho studií... Potřesu lehce hlavou a upiji ze své číše abych nechala opozdilce se také trochu najíst, ale pak už kouknu na hodinky a vím ež je opravdu čas rozdat rozvrhy a zahájit dnešní den učivem. Vstanu ze svého místa, kývnu ostatním ředitelům kolejí, aby věděli, že by se také měli ujmout svých povinností a vykročím k nebelvírskému stolu. Kde rozdávám rozvrhy. Začínám systematicky. Tedy od prvního ročníku. Tam je to jednoduché, stejěn tak u všech dalších. Tedy páťákům připomenu že je letos čekají zkoušky NKÚ, a že od nich tedy očekávám že to nebudou brát na lehkou váhu. Pak přijdou na řadu šesťáci a jejich rozvrhy. U každého se na chvíli zastavím abych se přesvědčila že dosáhli požadovaného hodnocení u NKÚ minulý rok... "Slečna Grangerová jako vždy perfektní." usměji se na hnědovlásku. "Pan Weasley a slečna Weasleyová, jak koukám také všechno v pořádku, počkejte... Pane Weasley, pane Pottere, vy jste se nepřihlásili na lektvary?" zjistím překvapeně. Podívám se na oba dva chlapec až skočím phledem u Harryho. "Cožpak jste se nechtěli oba stát bystrozory?" zeptám se jich, protože tohle mě doopravdy překvapilo. |
| |
| velká sín V klidu jím když dochází profesorka McGonagalová tak dojím a přináší mě a HArrymu rozvrh.Když mluví o lektvarech trochu se zarazím a promluvím první. Ale paní profesorko dobře víte že na lekvarech jsem moc dobře nedopadl a že jsem na ně hrozný poleno. Odpovím a tak trochu kouknu na Harryho co řekne on. O jej kruci lektvary... Napadá mne a čekám rozsudek. |
| |
| Velká síň Po zjištění, že jsem o nic nepřišel ještě dopiju džus a vezmu si hrušku s mísy s ovocem. Po chvíli se konečně začnou rozdávat rozvrhy a čekám až ke mě paní profesorka dojde. Když dojde polknu sousto a s "Děkjuji " rozvrh přijímám. No paní profesorko bohužel naše průměry nestačí na splnění žádosti pana profesora Snape. Dodám lehce podrážděním tónem a ihned se můj zrak otočí ke Snapeovi. Pak ohlodaný ohryzek hrušky položím an talíř před sebou. Ano zrovna moje kariéra Bystrozora ztroskotala na někom ,kdo se v tom nejspíše přímo vyžívá. Vsadím se, že měl díky mě celé šťastné prázdniny když si vzpoměl, že mi zničil ještě neexistující akriéru. |
| |
| Ráno Probudím se časně ráno ve své posteli. Pomalu vstanu a protáhnu se. Podívám se po svém pokoji, který je věčně tmavý a odeberu se opláchnout a obléci se. Jakmile si obleču jeden ze svých obvyklých černých hábitů a uschovám si v rukávu hůlku, tak si vezmu štos rozvrhů, které jsem si večer připravil na stůl a vyrážím do velké síně. Velká síň Vejdu do velké síně a namířím si to přímo k profesorskému stolu, kde si dám něco malého k snědku. Snídani zapiju pohárem vína. Poté se konečně porozhlédnu po síni. Můj pohled spočinul na povyku u nebelvírského stolu. Zahledím se tedy do hloučku studentů a spatřím jeho. BLACK ??!!! Co ten tady sakra dělá??? Jak já ho nenávidím!!! , probleskne mi hlavou a já se nasadím znechucený výraz. Poté zachytím profesorku McGonagalovou, která vstává a kyne mi, abych také rozdal rozvrhy. Chopím se tedy onoho štosu a vyrazím ke zmijozelskému stolu. U zmijozelského stolu začnu rozdávat žákům rozvrhy. Jde to rychle. Když se dostanu až k panu Malfoyovi, tak ho oslovím. "Pane Malfoyi... Po vyučování bych s vámi potřeboval mluvit v mém kabinetě....", řeknu svým obvyklým pomalým tónem a pokračuji v rozdávání rozvrhů. Jakmile je tato práce hotová, tak odejdu z velké síně a jdu do svého kabinetu, kde budu přemýšlet o tom, jak přesvědčit Draca, že mu mohu pomoci. |
| |
| Velká síň - Rozdávání rozvrhů Tázavě oba studenty pozoruji. Obzvlášť když pan Weasley div nevyprskne jak se zarazí a zrudnou mu uši, když se chopí slova. Na poznámku pana Pottera se ale jen vlídně pousměji. "To platilo, pane Pottere, dokud lektvary učil profesor Snape. Slečna blackshadowová, přjímá do svého kurzu na OVCE i studenty hodnocené jako Nadočekávání, po vzoru profesora Křiklana, kterého zde zastupuje." vysvětlím jim trpělivě pozorujíc obzvlášť bedlivě obličej pana Weasleyho. To kdyby se třeba hodlal zase napít a třeba místo prskání se nám tentokrát neutopil. "Napište si lektvary." řeknu ještě, klepnu hlkou na jejich rozvrhy a tam se vyplní příslušná pole. "Pokud jde o učebnice, myslím že se ve skladu ještě nějaké najdou, než si je dokoupíte a z Krucánků a Kaňourů vám je pošlou." připravuji se již na odchod k dalším studentům. "Hodně štěstí, Pottere." popřeji mu ještě a pak podávám rozvrch panu Blackovi (Charlie). " U vás je také všechno v pořádku, pane Blacku." podotknu bezvýrazně a pak si uvědomím že mi ještě jeden rozvrch pro šesťáky zbyl. Zapřemýšlím kdo mi ještě chybí a pak si všimnu Nevilla Longbotoma jak sedí kousek dál u stolu, kam se musím vrátit. "A co Vy, pane Longbotome?" přelétnu pohledem jeho rozvrch a zkontroluji zda všude uspěl u NKÚ. Teprve když se přesvědčím že je vše v pořádku, podám mu rozvrch. "Vaše babička na Vás může být hrdá, pane Longbottome." podotknu ještě a podívám se na něj se vší hrdostí, které jsem schopná abych se pak vydala k sedmákům, kteří už čekají velice netrpělivě. Samozřejmě jim nezapomenu připomenout, že se letos učí na OVCE, tedy že letos budou skládat zkoušku a tak je velice důležité aby se učili pořádně. Vždycky mě mrzí kolik studentů bere zkoušku OVCE na lehkou váhu. Ani letos tomu není jinak... Když jsem hotová podívám se na své kolegy, jak jsou na tom se svým rozdáváním a pak už se odeberu z Velké síně do svého kabinetu abych se připravila na První hodinu přeměňování s šestým ročníkem... ROZVRCH PRO ŠESTÝ ROČNÍK:  |
| |
| Velká síň Jen koukám najprve na profesorku co nám vyložila a pak na Harryho. Zatraceně lektvary?To bude zase něco. Podotknu a povzdechnu si. No co se dá dělat. Smířím se s tím že bduu msuet na lektvary s Harrym k tý profesorce.Prej knížky vyzvednout ve skladu to budou nějaký rozpadlý šmejdy ale co. POtom se podívám na orzvrh. První dvě hodiny přeměnování to jde. Připustím si a čekám co ještě nového se dozvíme. |
| |
| Pracovna "Takže vy se chcete zapojit v řádu Siriusi a nebo být Harrymu nablízku."řeknu, chvíli přemýšlím a pak pokračuji"No tak tedy dobrá.Mohl bych vám nabídnout, aby jste pomáhal Hagridovi při hodinách Péče o kouzelné tvory.Myslím, že bude rád.Nebo by jste mohl hlídat cestu z Bradavic do Prasinek.A poslední věc co vám mohu v současné chvíli nabídnout je to, že by jste dělal zvěda v Prasinkách.Zjišťoval by jste informace, které by se mohli řádu hodit.Možná by jsem vám tu mohl zařídit i nějaké bydlení, ale nejlepší by asi bylo, kdyby jste zůstal bydlet ve svém domě." Na chvilku se odmlčím a pak dokončím"Ještě se potřebuji zeptat, jestli řád může používat váš dům jako hlavní štáb." |
| |
| Brumbálova pracovna "Ano Brumbále. Rád bych pomohl" řeknu Brumbálovi, který mi začíná vyjmenovávat možnosti jak bych mohl být nápomocný. Pozorně Brumbála poslouchám a jak skončí tak mu bleskově odpovím: "Hlídat cestu do Prasinek se mi líbí. Předpokládám, že bych jí hlídal jen v době, kdy bude studentům dovoleno Prasinky navštívit, že?" Podívám ke stropu a pak zpět na Brumbála. "Ohledně mého domu. Dokud bude potřeba je můj dům vaším domem" odpovím Brumbálovi a usměju se na něj. Poté se zamyslím a řeknu: "Ještě ohledně mé práce. Budu potřebovat vědět kdy budou plánované výlety do Prasinek." |
| |
| Velká Síň - Rozvrhy Paní profesorko, co si mám zapsat Věštění z čísel nebo Starodávné runy? Jsem z toho trochu nemoudrá pronesu rychle, než zmizí za koncem stolu. Prohlížím si nepříliš s radostí rozvrh. Začínáme Přeměňováním, což bude snad celkem zábava. Ale pak OPČM se Snapem, a ještě ke všemu dvouhodinovka. |
| |
| Velká síň - rozvrhy Pansy mi odpověděla a já přikývl na její doměnku. Je vlastně jedno jaká byla. Beztak jsme se ptal, jen aby se neřeklo a abych zakryl vlastní nervozitu. Ještě chvíli se zdánlivě nic neděje a já nechávám vše kolem se rozplynout do bezvýznamné šmouhy Prostě jen tak. Sažím se nic z toho nevnímat, až uvidím profesorku McGonagalovou jak prochází kolem Nebelvírského stolu a rozdává rozvrhy. To už? prolétně mi hlavou, když se ohlédnu a spatřím profesora Snapea jak rázným krokem kráčí kole stolu a před každého položí jeho rozvrh. Jak prochází kolem ostatních studentů pomyslné hodiny v mém nitru odbíjejí nebzpečně rychle ubíhající čas a já cítím jak i na čele vytanulo několik kapek studeného potu. Cítím nutkání si je setřít, ale neudělám to, protože bych tak dal najevo svou nervozitu a to nechci, takže si nadále zachovávám odměřený chladný pohled a povýšeý výraz ve tváři. dokonce se v jednu chvíli snažím dělat že si ho nevšímám, že nevím o každém tom kroku, který je ke mě čím dál tím blíž a doufám, že prostě předemě položí můj rozvrh a půjde dál tak jako u všech ostatních... Jenže to mi můj do letoška nejoblíbenější profesor, nedopřeje. Zastavil se. Cítím jak mi po zádech přejde mráz, těsně kolem páteře a zježí se mi vlasy na zátylku. Dokonce jsem nuce silněji polknout. Hrdlo se mi stáhlo a mou hruď sevřely rozžhavené okovy úzkosti, když mě oslovil. "Pane Malfoyi... Po vyučování bych s vámi potřeboval mluvit v mém kabinetě...." zní mou myslí v ozvěně jeho téhlého chladného hlasu. V kabinetě? To sotva! Co po mě může chtít? Napřed se vecpe na místo mého otce a teď mi jako bude dělat chůvu?! mysle jsem že budu muset odpovědět, ale profesor se znovu rozešel aby dorozdal rozvrhy i ostatním a pak opustil Velkou síň. Teprve tehdy se mi ulevilo, rychle jsem vstal a v doprovodu Crabbeho a Goyla, nejspíše i Pansy jsem vykročil zpět do společenské místnosti, abych si sbalil věci a mohl vyrazit na vyučování. Vlastně je příliš nevnímám a cestu taky ne. Jdu spíše zamyšleně čtouce si rozvrh. Dvouhodinovka Přeměňování. To mě potěš... Mcgonagalová do nás bude hustit ty nesmysly a pak nám ještě zadá půl tuctu domácích úkolů..., povzdechnu si. V sobotu Prasinky... Prasinky? Trochu zblednu a abych to zamaskoval prohodím k ostatním co jdou se mnou. "Vypadá to že v sobotu nás čeká výlet do Prasinek, co říkáte?" zeptám se jich s hraným škodolibým úšklebkem. Jistě chtěl jsme jít do Prasinek co nejdříve, protože vím že tam budu někoho potřebovat, jenže jsem nemyslel, že to bude tak brzy. Obzvlášť vzhledem k Soře.... A co mám teď jako dělat? Do soboty mi Sora určitě neřekne co po ní Pán zla chce... ani nevím jak bych se jí na to měl zeptat. mám říct tetě kdy to bude? A co bude potom? potřesu hlavou ve snaze zahnat ty myšlenky. Beztak teď nemohu vzkaz odeslat. Do soboty času dost..., pomyslím si a to už vcházíme do společenské místnosti, kde si to zamířím přímo do ložnice, naházel věci do brašny, přehodil si ji před rameno a jdu svým vyrovnaným krokem zase ven pokračujíc cestou na hodinu. To ne, že bude strašnej rok, to je strašný už teď... |
| |
| Velká síň Děkuju paní profesorko az informaceihned to s Ronem vyřešíme. A přitom do Rona dloubnu ramenem. No tak ta profesorka nemůže být tak hrozná, aby nám to znechutila tolik jako Snape. Nebo spíš ani si nejde představit profesora, který je horší než Snape. Nad tímto zapeklitým problémem se musím sám usmát. A ohledně těch učebnic to nemůže být tak hrozný ne ? Pokud tu ty učebnice nejsou od doby co se tu učil můj otec. Po tak předlouhé chvíli přemýšlení začnu doplňovat přičarovanou kolonku. Hmm první hodina přeměňování nuda, druhá hodina nuda, třetí hodina Snape, čvrtá hodina Snape.Pondělí nebude můj oblíbený den. |
| |
| Velká síň Sleduji ledovým pohledem davy studentů čekající na rozvrh, jak ovce na řezníka. Bohužel musím sohlasit už, abych to měl za sebou. V tu chvíli se zvedne Macgonagalová a začne s rozdáváním az ní následuje Snape a zbylí profesoři. Já jen pohledem zavítám k Malfoyovi, který se tu už obejvil ihned se kolem něho vytvořila živá zeď lidí ptající se jak se má a zda se dobře vyspinkal. V tom je rozdíl mezi námi přesto, že já pohrdám všemi kromě jiných rodin o kterých je známo, že spolupracují s tím jenž ho bezmezně obdivuji. On se baví, když je středem pozornosti a to i dkyž se kolem něho motá někdo jako Crab a Goyl. Doopravdy tohle mě na něm dosti mrzí ač co jsem slyšel od otce pan Lucius Malfoy byl v jeho věku podobného ražení. Přesto, je on tenhle Bloňdáček hvězda zmijozelu a tvář našeho ročníku můj klíč k získání pozornosti aspoň nějakého smrtijeda a to jeho otce. Budu si s ním muset promluvit a nejlépe ukázat co ve mě ovšem ať nečeká, že se za ním budu plazit jako jeho osazenstvo. V prvním ročníku jsme se taky za o pěkně nenáviděli. Inu ani jednomu se nelíbilo, že ten druhý se povyšuje na jeho úroveň. Avšak po čase jsem si aspoň já začal uvědomovat jeho jistou vážnost ve věcech co se tu poslední dobou děli a vodítkem k tomu nebylo jen neustále handrkování s Potterem. Můj pohled zamíří k Nebelvírskému stolu, kde se Potter baví se svými přáteli. ( A dloube je jazyky. ) Tenhle vyvolený je zajímavý človíček. Náhoďáček co si dovolil postavit se pánu zla. Jeho namyšlené chování a vyslovování jména Pána zla z něho dělá pro mě něco více nechutného než hrachová Azkabanská kaše, kterou mi dal jednou otec ochutnat, abych poznal čím se budu živit nebuduli poslouchat jeho slov. Můj otec byl vždycky divný. Bohatý kouzelník, který byl větší sobec a škrt než všichni dohromady.Vždyť moji matku si vzal jen z toho důvodu, že její rodina měla větší dům než ona lépe zařízený. Sám se bojí o ztrátu svého postavení a proto nepodporuje ani jednu ze stran ať už Pána zla, nebo ministerstvo. Doufá, že válku ,která možná začne přežije bez úhony to je to co na něm nenávidím. Z mého myšlení mě vytrhne Snape, který mi předá rozvrh. Děkuji pane profesore. Zahledím se na rozvrh a můj úsměv je očividný. Konečně předali OPČM někomu schopnějšímu. Njehorší roky byli když Brumbál cpal svoje poskoky do této funkce. Pan profesor Snape je zatím nejkvalifikovanjěší koho tam dosadil. Nepočítám-li snad toho tlustého napůl šíleného bystrozora, či snad toho zamindrákovaného věčně rozespalého vlkodlaka. Zvednu se a zamířím do ložnice, kde poberu věci na dvou hodinovku přeměňování a zároveň si vezmu věci na OPČM, abych se sem vrátil až na oběd. S Dracem si popovídám až večer nebo kolem oběda teď neni pravý čas. Musim počkat až se jeho živá zeď začne rozpadat. Mé kroky zamíří na hodiny přeměńování, kde se usadím někde vzadu schován před zraky té staré matróny. |
| |
| Toulky po městečku Je krásný, mlhavý večer prosycený chladem z mozkomorů a já se jen tak procházím. Dlouhý kabát tiše šustí v rytmu mých kroků a těžký, nasládlý a šedavý kouř se vznáší nad mou hlavu. Čas od čau mou tvář osvítí načervenalá záře z dýmky. To když potáhnu. Cilindr na hlavě pevně sedí a jasně rudé vlasy mi splývají na ramena. Uličkou jde slyšet tichý klapot mé vycházkové hole. Levou ruku mám v kapse u kabátu. V té kapse, ve které mám hůlku. Hůlku z březového dřeva s žíní z jednorožce. Je deset palců dlouhá (25 cm -). Na krempu cilindru mi dopadne pár kapek. Začíná pršet. Jdu dál ztichlou ulicí, kouř se nade mnou vznáší a mé myšlenky se ukryly někam hodně hluboko do záhybů mého mozku. Domu se mi nechce. Není tam, co dělat. Pohlédnu na nebe. Je tmavé, zatažené. Mozkomorové se nad městečkem vznášejí jako ptáci. Krásný pohled. Utěšuje mě, když vím, že jsou na naší straně. Je to vlastně krásný pohled, vidět je, jak se nad vámi vznáší jako meteorologické balóny a snášejí na městečko vlny beznaděje, smutku a pocitu jako by se vám už nechtělo žít. Já jsem vůči nim imunní. Za posledních třináct let, jsem si jich užil až až. V Azkabanu. Tam jsem se dostal ze svých šílených dnů. Nechápu jak, ale než jsem se tam dostal, byl jsem stejný šílenec jako Bella, ale když jsem vylezl stal se ze mne někdo jiný. Mělo to na mne asi opačný účinek. Ale to je už za mnou. Jdu dál ulicí až nakonec vyjdu na konci městečka. Je tam les a za tím lesem náš dům. Sídlo rodu Lestrange. Sídlo mé rodiny. Dům ve kterém jsem já a Rabastan vyrůstali. Vkročím do lesa. Pokračuji dál až se nakonec dostanu až domů. V domě se svítí. Nejdu dovnitř. Procházím se po našem panství. Po panství vznešeného rodu Lestrangeových. |
| |
| Velká síň Poté co dostanu rozvrh tak si ho prohlídnu a pak se rozhlédnu po síňi a vidím Samanthu, vím že je tady nová. Poté harry řekne něco o tom že si nemůže představit horšího profesora než je snape tak řeknu Harry..Nejde si to představit, protože Snape je nejhorší. A nikdo nemůže být horší než on. Jen to dořeknu tak řeknu Zatím.. Vstanu od stolu a jdu směrem k Samanthě a když k ní dojdu tak řeknu Ahoj Samantho..Můžu si přisednout? Zeptám se a řeknu Pokud nebudeš vědět kde je nějaká učebna tak se mě zeptej. |
| |
| "Jo klidně si přisedni." povím Charliemu. "V pohodě. Pudu s pár lidma a najdu to. Ale díky za nabídku." usměji se. Kouknu se na rozvrh. Ale ne...zítra je dvouhodinovka lektvarů...vůbec mi nejdou... na sucho polknu a koukám se dál. Pak s dalšími pár studenty jdu do učebny. Sednu si dozadu, dál ode dveří. Já mám učebnice už všechny. Nakoupili sme všechno předem. Mamka, mi vždy řekne ať si kouím vše hned jak mám seznam. Bylo to tak i v Americe. Vezmu si knihu, kteoru mám rozečtenou. Je o dracích. Ráda si o těchto úžasných tvorech čtu. Občas i draky maluji. Nakonec si vezmu kousek pergamenu a začnu psát dopis. Ahoj mami , ahoj tati, zatím se mi zde líbí. Mám i rozvrh, je docela v pioho až an lektvary. Docela se bojím, že tam něco zvorám. Vůbec mi nejdou. Ale těším se na Péči o kouzelné tvory. Určitěse tam bude mluvit aspoň někdy o dracích. Posílám pusu Vaše Sam. |
| |
| Cesta na hodinu Pospíchám, raději se příliš nezdržuji v přítomnosti Siriuse Blacka. Já samozřejmě vím, že není vrah, ovšem kvůli něčemu v jeho pohledu mě mrazí v zádech. Pod zavřenými víčky na mě hledí sytě hnědé oči. Krásné hnědé oči.. Překvapeně otevřu oči a rozhlédnu se. Nikdo mou myšlenku slyšet nemohl, díky bohu. Ale já vím, co mě napadlo a děsí mě to. Proboha! Vždyť se paktuje s Nebelvírskými! Byl hledaný jako údajný Smrtijed a přitom to tak není.. áá!!! Opět si přitáhnu tašku k pasu a přidám do kroku. Myslím na všechno možné. Pro jistotu si opakuji všechna kouzla na hodinu přeměňování, co jsmeš se kdy učili a která si pamatuji. Opakuji si je pořád dokola a když už mě to dokonale omrzí, začnu si postupně vyjmenovávat runy, když skončím tak i pozpátku. Pro jistotu, obávám se že kdybych si dovolila jen na chviličku, na nic nemyslet. Má zmatená unavená mysl by se opět zaměřila na něj. Ale proč? Je ..no starý ne, ale nejméně o dvacet let starší! Je to jistě jen a poue tím, že mi pomohl od toho ohně. Ano, tím to bude. Když jsem to pochopila, dokonale se mi ulevilo a mohla jsem přestat myslet na všechno možné. Už to je dobré. Před učebnou se posadím na odpočívadlo a dívám se ven z okna. Přemýšlím, že jsem již dlouho nelétala. Hrozně ráda bych si šla zaházat na bránu. Nevím z jakého důvodu, ale doma létat nesmím. Jen v případě, že matka letí se mnou! Takže jistě pochopíte, že radši nelétám. |
| |
| Zpět ve velké síni :) Ještě než se mi podaří odejít zastaví mě slečna Weasleyová a já si ji přeměřím zkoumavým pohledem. "Myslím, slečno Weasleyová, že se profesorka Vectorová zmínila, že vám Starodávné runy jdou, myslím tedy, že byste to měla zkusit tam, co říkáte?" odvětím jí shovívavě. Samozřejmě že vím že jí věštění z čísel šlo také velmi dobře, ovšem předpovídání budoucnosti ať už jako jasnovidectví, nebo matematický problém příliš neuznávám a nikdy jsme se tím netajila. Samozřejmě že kdyby se rozhodla pro studium věštění z čísel nijak bych to nekomentovala, je to přeci její věc a její budoucnost, ne? Každopádně posléze se již skutečně odeberu pryč a zamířím ke svému kabinetu. Jen úkosem se podívám na své osnovy pro šestý ročník. Už bych si to mohla pamatovat, je to přeci každý rok stejné, ne? ale když v hlavě nosíte učivo pro několik dalších ročníků, není to zrovna snadné oddělit. |
| |
| Má pracovna "Ano to předpokládáte správně, hlídat budete jen, když budou výlety do Prasinek.První výlet bude v sobotu odpoledne takže za mnou přijďte v sobotu kolem poledne.Také vám chci poděkovat za to, že nám budete stále poskytovat váš dům.Teď jestli už nic nepotřebujete, tak se s vámi budu muset rozloučit." Počkal jsem než Sirius odešel a pak jsem napsal dopis ředitelům kolejí, aby dali na nástěnky ve společenských místností oznámení, že v sobotu od dvou odpoledne budou moct studenti jít do Prasinek. |
| |
| Brumbálova pracovna "Děkuji za vše Brumbále" řeknu a pomalu se už zvedám když v tom mi Brumbál poděkuje za to, že poskytuju své sídlo Fénixovu řádu. Na to se jen usměju a řeknu: "Kéž bych mohl udělat více. Ale každopádně nemáte zač." Poté dojdu ke dveřím, které otevřu a naposledy pohlédnu na Brumbála. "Tak tedy v sobotu nashledanou" řeknu a zuby se mi zablýsknou v dalším zářivém úsměvu úsměvu. Vyjdu ze dveří, které za sebou zase zavřu a jdu k velké síni. Cestou se raduju, že se mohu nějak přičinit o Harryho ochranu. Nebo spíše o ochranu všech studentů z Bradavic. Jakmile dojdu k otevřenému vstupu do velké síně, tak se opřu o obrubeň a zadívám se dovnitř. Jak mi chybí ty staré krásné časy, kdy jsme tu s Jamesem a Remusem dělali Srabusovi ze života peklo pomyslím si a dál mlčky pozoruju velkou síň. |
| |
| Shrn všeho co se dělo kolem mě Ráno jsem vstala trochu později než obvykle.Večer jsem toho moc nenaspala – četla jsem si tak dlouho jak jen to šlo – a teď podle toho i tak vypadám. Sbalím si potřebné věci a jdu na snídani.Mlčky přisednu a letmo se pozdravím s obsazenstvem.Dále jejich bujarou debatu nekomentuji a věnuji se jen svému talíři. Příchozího Siria však zaregistruji a tak mu jen kývnu na pozdrav a nechám ho ať se baví s Harrym a ostatními. Teď když je očištěný je mu jistě dobře...No rozhodně líp než když jsme ho před třemi lety viděli poprvé..brr.. Napadne mě a trochu se pousměji.Jsem ráda že všichni uznali že je nevinný i když mi vrtá hlavou co tak najednou? Není za tím něco většího?? Ministerstvu se přece nedá zrovna dvarát důvěřovat nebo snad ano? Napadá mě milion otázek ale přemýšlím nad tím sama. Z toho mě vytrhne teprve až rozdávání rozvrhů a chvála naší kolejní ředitelky. Děkuji profesork Promluvím už o něco živěji a začnu zkoumat rozvrh. Přeměňování...dvě hodiny...fajn...to by mě zajímalo co dneska vyvede Ron Pomyslím si a s drobným úsměvem po něm kouknu zkrz závoj vlasů Co dál? Vrátím se k rozvrhu Ale ne...obrana proti černé magii Hned se mi vybaví proč jsem asi tak moc zamyšlená...nejde mi do hlavy jak to že letos „konečně“ dostal svoje vytoužené místo bývalý profesor lektvarů. Jako by nemohla Opčm učit ta bystrozorka Kouknu po profesorském sboru a pak zas do rozvrhu A po obědě Bylinky...to si asi žije hodně Neville...možná ho nechám taky něco říct Pobaveně se usměji a kouknu jak zaončujeme den. Končíme hezky Kouzelnýma tvorama...to jde S tímto vstanu a s Harrym a Ronem se automaticky vydám k učebně. Všimnu si že Harry studuje svůj rozvrh a netváří se zrovna nadšeně. Harry když se budeš takhle tvářit tak si o tebe žádná holka ani koště neopře |
| |
| Hodina Přeměňování V hlavě si vytěsním míst,o zrekapituluji si co všechno budu studentům říkat a jak je učit a pak už se sbalím, a vyrazím na svou hodinu k učebně, mě tolik důvěrné známé. Na určené místo dojdu právě tak na vteřinu přesně, abych hůlkou otevřela dveře v okamžiku, kdy má hodina začít, a vpustila studenty dovnitř. Počkám až jsou všichni, zavřu dveře a projdu uličkou mezi lavicemi před tabuli, kde se zastavím a prudce otočím, abych přelétla osazenstvo a ujistila se že jsou zde všichni… Jediným uznalým pohledem si je všechny přeměřím a pak začnu s výkladem. Nerada se něčím zdržuji, i tak máme pouze dvě hodiny, které tomuto tématu můžeme pro dnešek věnovat. “Vítám vás na svém kurzu na OVCE.“ Promluvím pevným zvučným hlasem, abych přilákala pozornost a utišila veškeré tiché hovory studentů. “Jak jistě víte jsou tyto zkoušky ještě důležitější a obtížnější než zkoušky Náležité Kouzelnické Úrovně, které jste skládali loni. Velmi mě překvapilo a samozřejmě potěšilo, kolik z vás z mého předmětu u NKÚ prospělo.“ dramaticky se odmlčím abych zkontrolovala, že mi všichni žáci věnují náležitou pozornost. “Ráda bych vás ale upozornila, že letoší rok, bude ještě náročnější než ten minulý a nečekejte pro to žádné úlevy ze stran profesorů, neboť naším úkolem je vás připravit na to co vás čeká.“ odložím své věci na katedru a otočím se ke studentům. “Letošní rok se v Přeměňování zaměříme na změnu podoby člověka. Někteří z vás se s touto velmi pokročilou formou přeměňování již setkali, mám pravdu, pane Pottere?“ kouknu pohledem na Harryho, ale není to otázka, která by si žádala odpověď a tak pokračuji. “Přeměňování lidí můžeme rozdělit do tří skupin. Ví někdo z vás, které to jsou?“ zeptám se posléze a vyčkám zda se někdo přihlásí. |
| |
| Hodina přeměňování Ani nevím, jak dlouho tu sedím. Ze začátku tu moc lidí není. Jen ten namyšlenec Hightone, kterého bych nyní nejraději neviděla. Kvůli tomu pitomcovi jsem málem podpálila školu! Buran nevychovanej! Mračím se z okna, ale brzy mě to přejde. Proč bych si měla dělat vrásky, kvůli hlupákovi, který se chce přidat k Pánu Zla. Tak ať si to užije, ať si užije pár minut slávy po boku Pána Zla a pak krásná léta v Azkabanu. Co je mi po něm? Za chvíli již přijde profesorka, mezítím přisli i ty dvě. Následuji je do třídy, kde se posadím do nějaké ze zadních lavic. Každou ze společnic z jedné strany. Poslouchám profesorčin výklad. Já se rozhodně neflákám. Dávám pozor a přináší to své ovoce, kromě úkolu se nemusím na nic připravovat. Profesorka vyřkne svou otázku a já, s klidem mě vlastním, zvednu ruku dřív, než Grangerové vůbec otázka dojde. S klidným výrazem čekám, až mě profesorka vyzve, abych mluvila. "Přeměňování lidí dělíme na tři formy. Přeměňování člověka na dalšího člověka, tedy úpravu podoby. Dále přeměna na jiného živého tvora, na zvíře. A v neposlední řadě přeměna člověka v neživou věc." Odpovím jí s letmým úsměvem, dále čekám, zda byl můj úsudek správný. I když s tím tak trochu počítám. |
| |
| Hodina Přeměňování Na reakci a odezvu na svou otázku jsem nemusela čekat dlouho. Tak trochu jsem doufala, že to bude slečna Grangerová, kdo zvedne ruku, jako první, ale slečna Sariel byla přeci jen o chvilku rychlejší a abych byla spravedlivá jsme ji vyvolala. Jako vždy perfektní…, pomyslím si s úsměvem. Přes všechnu svou nelibost vůči ní a jejím výhodám oproti ostatním studentům, musím chtě,nechtě uznat, že jako studentka je opravdu velmi dobrá. „Výborně slečno Sariel, uděluji zmijozelu 10 bodů.“přelétnu třídu krátkým pohledem a pokračuji ve výkladu. „Změna vzhledu, tedy barvy vlasů, tvaru obličeje, hlasu, celé postavy, je velmi užitečná a náročná, ačkoliv existují jedinci, kteří mají v této věci tak trochu výhodu oproti ostatním.“Pohledem se zaměřím na slečnu Shadowovou ze zmijozelu, která samozřejmě velmi dobře ví o čem mluvím, jelikož je obdařena jednou z ojedinělých kouzelnických schopností, jako jedinec známý coby metamorfomág. “Prozradí mi někdo z vás, kteří to jsou?“ položím svou další otázku. |
| |
| Hodina přeměnování Jdu s Hermionou a Harrym na hodinu. Já s emu ani nedivím taky mi není dvakrát veselo když vidím ten rozvrh. Odvětím Hermioně. To už ale jsme na hodině a zasedáme a začíná vyučování.Profesorka nás seznámí se vším co je třeba a začne vykládat a ptát se.Zrovna v těchto ohledech nemám moc nadání a tak zatím mlčím spíše dufám že nás vyzdvihne za nebelvír Hermiona jelikož je vlemi chytrá. Sakr azmiozel bude je to né. Zanaříkám si pro sebe aniž bych změnil výraz v obličeji a čekám jestli nebudu vědět otázku kteoru položí profesorka příště. |
| |
| Přeměňování Ihned jak dojdem ke třídě zpozoruji jak jde přesně načas naše vyučující aby nám otevřela. Pohlédnu na Rona a odpovím mu Tak není to zas tolik zlé...přece jsou na dnešním dni i dobré hodiny nemyslíš? Hned na to vpluji do třídy a zasednu někam do druhé řady a vyndám potřebné učebnice na stůl. Jakmile profesorka začne hodinu plně vnímám a občas si písnu i nějaké poznámky. Náhle však položí otázku a já se přihlásím až o několik setin vtřřiny později než ta Sarielová ze zmijozelu o které vením co si mám myslet. Samozřejmě její odpověď byla správná. Budu muset začít trénovat reflexy jinak budu všem pro smích jen proto že se ona umí přihlásit rychleji! Pomyslím si a krátce na to položí profesrka McGonagalová druhou otázku. Ihne se přihlásím a tentokrát rychleji než ona.Na vyzvání profesorky spustím: Metamorfomágové, kteří jsou schopní libovlně měnit svou podobu. Jedná se o jedince s ojedinělou, vrouzenou schopností. dotyčný kouzelník nepotřebuje ke změne svého vzhledu žádná zaklínadla ani hůlku... |
| |
| Hodina Přeměňování Sotva jsem dořekla další otázku, již se přihlásila slečna Grangerová, která vypadala že čekala jen na tento okamžik, aby mohla odpovědět. Jsem ráda že se přihlásila jako první a vyvolám tentokrát ji. Samozřejmě správně. Jako vždy… Jsem ráda že ne všichni berou studium na lehkou váhu. Kritickým okem přejedu ty, kteří nevypadají příliš soustředěně, to aby si uvědomili, že by možná měli začít vnímat. “Výborně, slečno Grangerová. Deset bodů pro nebelvír.“ řeknu stejným hlasem i tónem, jako předtím u slečny Sariel. Přeci musím být spravedlivá, ne? Pak ale pokračuji. “Kdo z vás mi poví, který z těchto tří směrů je nejnáročnější a proč tomu tak je? Případně jaká má omezení, vyjímky, a další rozdělení?“ zeptám se v očekávání zdvižených rukou. Tedy minimálně jedné ruky. Po očku sleduji všechny ale první reakci čekám od slečny Grangerové, ačkoliv bych byla ráda, kdyby se třeba přihlásil i někdo jiný než ona a slečna Sariel. Každý má přeci právo se projevit. |
| |
| Hodina Přeměňování Deset bodů...dobrý začátek Uspokojivě se pousměji po pochvale od profesorky ale mě to nestačí. Hned po další otázce vystřelí má ruka nahoru a teprve pak formuluji vduchu odpověď. Po výzvě ihned začnu mluvit jako otevřená kniha. Za nejnáročnější formu z oblasti Přeměňování člověka, je považována Proměna ve zvíře. Je tomu tak pro to, že zvěromágové musejí projevit velkou zručnost a sebekázeň aby se dokázali zdárně proměnit se vším všudy. Přičemž každý, kdo tuto proměnu dotáhne do konce se bude schopen už navždy změnit jen do podoby jediného zvířete. Na druhé straně je mu výhodou, že k tomu není zapotřebí hůlky a zaklínadel. Proměnu ve zvíře tedy rozdělujeme do dvou oblastí. Přeměna sama sebe a přeměna někoho jiného. Pokud Přeměňujeme někoho jiného, používáme k tomu hůlku a příslušná zaklínadla, která se liší dle toho, v co přesně chceme svou oběť změnit Letmo kouknu po Ronovi s Harrym čekajíc v nějakou gestem provedenou chválu a poté se zas zahledím před sebe neustále vnímajíc profesorku. |
| |
| Hodina Přeměňování “Slečno Grangerová,“ vyvolám nejlepší studentku ze své koleje, která se opět přihlásila jako první, a vyslechnu si její odpověď. “Správně,“ podotknu jen, “připište si dalších deset bodů.” Řeknu a pokračuji ve výkladu látky. “Proměna ve zvíře, zahrnuje všechny nižší živočichy od zvířat až po zástupce hmyzích druhů,“kouknu na Pottera, Weasleyho a Grangerovou, kteří se lépe znají se Siriusem. “Mluvila jsem o tom, že se s tím někteří z vás již setkali. Kupříkladu s Přeměnou ve zvíře jste se setkali již ve třetím ročníku, kdy jsem vám ukázala svou přeměnu z kočky zpět na vaši profesorku. Dalším takovým příkladem může být pro vás, jistě všem známý, Sirius Black, který je taktéž zvěromág a dnešního rána poctil naši školu svou návštěvou.“ když se má poznámka o Siriovi od některých zmijozelských setká s pohrdlivým odfrknutím, nebo posměšky, okamžitě se k nim otočím a dodám: “A samozřejmě si někteří z vás jistě vzpomenou, jak si přeměnu ve zvíře vyzkoušel před dvěma lety na vlastní kůži i pan Malfoy, když ho profesor Moody tak zdatně přeměnil ve fretku.“ Ne, necítím škodolibé uspokojení, ale nemám ráda, pohrdání tak nahlas projevované v mých hodinách ať už ke komukoliv. “Proměna ve věci z vás může učinit třeba křeslo, stejně tak ale skříň, nebo čajový šálek.“ Dořeknu a nechám svá slova doznít. “S přeměnou ve věci jste se doposud setkali jen u nižších živočichů, jako třeba když jsme zkoušeli měnit zvířata v poháry na vodu, ovšem u lidí jsme se o to doposud nepokoušeli.“ vysvětlím jim abych utišila případné šeptání či posměšky a nadávky. Trochu i zvýším hlas aby zněl nebezpečně, protože nemám ráda když mi někdo nevěnuje pozornost. Jaké nevýhody má proměna zvíře a ve věci, oproti pouhé změně podoby?“ položím pak další otázku. |
| |
| Hodina přeměnování KOnečně příjede otázka kterou dokáži zodpovědět bleskurychle zvednu ruku. Proměna ve věci má velkou nevýho jelikož proměněný se nemůže vlastně pohybovat dokud s enezmění zpět.U proměny jenom podoby tomu tak není. Doufám že jsem zodpověděl správně. A proměna ve zvíře by měla mít nevýhodu ovládání pudu které dané zvíře má.Takže nebezpečnějíší zvířecí proměna kterou provede nekušený kouzelník by mohla mít účinky nechtěného ublížení třeba i někomu známému. Podotknu a na Hermioniny správné otázky s epovzbudivě usměju. |
| |
| Hodina přeměnování Po další správě zodpovězené otázce si začnu pečlivě psát poznámky ohledně dalšího tématu.I když to většinou už tak nějak všechno znám nebo vím přesto si tohle neodpustím. Při položení další otázky se zase přihlásím ale jak koukám nejsem z naší koleje jediná.Tentokrát je nahoře i Ronova ruka. Chválivě se na něj usměji a svou ruku dám trochu zdráhavě dolů abych profesorce naznačila že by měla vyvolat radši jeho. Poslouchám jeho odpověď a hned na to dám opět ruku nahoru abych ho mohla poupravit a nebo spíše přeříkat další odstavec knihy. Pokud se proměníme ve zvíře je důležité umět napodobit co nejpřirozenější chování daného zvířete, jinak bychom mohli být snadno prozrazeni. V případě změny na věci je důležité umět vytěsnit ze své mysli všechny myšlenky a nehýbat se, zůstávat zcela uvolnění, jinak nemusí naše proměna vydržet dostatečně dlouho případně se mohou objevit vady na věci kterou jsme se stali. Prohlásím sebejistě na výzvu.Při tom si vzpomenu jak dopadl Ron když přeměňoval krysu na pohár.Netroufám si to ale uvést jako příklad jelikož se bavíme o přeměně člověka na zvíře/věc a ne o zvířeti na věc.Mimot profesorka McGonagalová už přeměňování zvířat v poháry na vodu zmiňovala tak nemám důvod se opakovat. |
| |
| Přeměňování Pouze ušima zachytávám dění z hodiny. Všechno si ale zapisuji. Přemýšlím nad tím proč mě nechali studovat v šestém ročníku, po chvilce se z úvah proberu, jen proto, že zazněl panovačný hlas njěaké nány ze zmijozelu. Ještě že umím emoce dobře skrývat. Pak začne naštěstí mluvit Hermiona, která si sedla vedle mě. Potom co domluví se k ní obrátím, s otázkou na rtech A nemůže se třeba stát, že by někdo zapomněl kým vlastně je? Víš jak to myslím, a mimochodem co máš napsáno Starodávné runy nebo Věštění z čísel? Zašeptám rychle, než McGonagallová zase začne mluvit. |
| |
| Hodina Přeměňování Společně s Pansy, Crabbem a Goylem v závěšsu následováni Pansyiným dívčím spolkem procházím po chodbách školy svým vyrovnaným povýšeneckým krokem, jako jsme to dělával vždycky v minulých školních rocích, jen tentokrát se za maskou mé tváře skrývá něco víc. Zrovna míjíme skupinku mladších mrzimorských žáků a já prostě jen přeojdu okolo. Dřív bych jistě utrousil alespoŇ nějakou uštěpačnou poznámku jejich směrem, nebo o nich řekl něco co by pochvalu nepřipomínalo ani kdyby v ten okamžik ohluchli, minulý rok bych se dokonci s chutí uchýlil k tomu abych jim zabavil zdroj jejich zábavy, kousací házedlo, na což mám s pozice prefekta nárok, ovšem teď jen jdu dál, myšlenkami někde úplně jinade. Prasinky. Už v sobotu. A Snape mě chce vidět u sebe v kabinetě dnes po vyučování... Měl bych tam jít? Co po mě může chtít? Sotva sem přijel, jasně že ještě nemám žádný výsledky, ne? Prej pomoct, to určitě. Nikam nepůjdu. co mi udělá, když tam nepřijdu? Nic... Jenže u srdce mi tak trochu když necháme mrzimorské za sebou, protože si uvědomím, že dřív bych je jen tak nenechal a hlavně si začínám pomalu uvědomovat, že ani tady ve škole, není učení a má pozice mezi studenty již to nejhlavnější a že vlastně závidím těm, pro něž se nic nezměnilo. I když samozřejmě nahlas nic neřeknu a jen dojdu před učebnu, kde už je několik dalších studentů a další přicházejí. Hightona si přiměřím. Už nějakou dobu mi jde z cesty, takže se snášíme a tolerujeme ať už si já o něm, nebo on o mě myslíme cokoliv. Cassy, jen přejdu. Od toho vlaku se mnou nemluvila a já její přítomnost nevyhledával. Nebylo proč bych měl. Sora... Na té se pohledem zastavím o malinko déle, ale ne zas tolik, aby jí to mohlo přijít divné. Jí ani někomu někomu jinému. Ovzlášť Pansy ne. Samozřejmě že ani můj vztah s ní není teď nejdůležitější, jenže je možné že budu potřebovat její podporu, protože moje pozice je značně oslabená. Konečně jsme zde tak nějak všichni a přesně v okamžiku, kdy má hodina začít, přišla rázným krokem profesorka McGonagalová a dveře učřebny se otevřely. "No konečně," ušklíbnu se na Crabbea s Goylem a Pansy, kterým tato poznámka patřila. "Příště nás můe nechat čekat, třeba ještě dýl, ne? Jakoby nebylo dost na tom, že se musíme učit ten její stupidné předmět." zasměji se tiše a neupřímně. "Už abysme měli Obranu proti černý magii, co?" zeptám se zatímco mi Crabbe a Goyle, tak trochu za pomoci loktů, proklestí cestu do učebny, kde se s Pansy usadíme zhruba někam do třetí lavice a Crabbea s Goylem nechám sedět před sebou. Je to praktické. Jsou velcí a hřmotní a profesorka na mě nebude mít takový výhled. Jenže to už se dveře učebny znovu zavřou a ona začíná vykládat o zkouškách OVCE. Vím že bych jí měl poslouchat. Alespoň kdesi v mém nitru po tomvolá slabý hlásek znějící stejně jako moje matka, který mě nabádá, že bych se měl dobře učit. Jo jasně, a Brumbál se zabije, sám, co?! Pak nám prozradí že se letos budeme učit měnit lidi a já si samozřejmě představím jak třeba bych mohl nějakýho mudlu, nebo mudlovskou šmejdku, třeba Grangerovou, změnit třeba do mouchy a pak zaplácnout, ale v tom mi bleskne hlavou vzpomínka na fretku a já se mimoděk otřesu a ten záchvěv skryji tak že se na židli zavrtím abych se jako pohodlněji usadil. Profesorčinu otázku jsem sna ani nevnímal, zato Sořinu odpověď, ano. Vím, že je Sora chytrá. Řekl bych že by klidně mohla s Grangerovou soupeřit, ale většinou se o to nesnaží a pozici šprtky jí přenechává. O to víc mě překvapí když se přihlásí, než její správná odpověď. Kterou jsem však taky vnímal jen na půl. uděluji zmijozelu 10 bodů. A já se na nebelvírské šklodolibě usměju, ale uvnitř mám těžký kámen, s kterým nedokážu hnout. Všechno to co dělám a co jsem dřív považoval za samozřejmé a legrační, mi teď uniká. Jde to kolem mě, ale já už nejsem součástí, i když se ze všech sil snažím předstíat že tomu tak pořád je. Další výklad a otázka, následovaná odpovědí Grangerový. A pak další... Následující výklad vnímám ale rozhodně to nedávám moc najevo. Snažím se tvářit laksně, jako většinou na hodinách... Jenže když se profesorka zmíní o Siriovi Blackovi krev se mi v žilách začne vařit. Vzpomínka na něj je jako jed. Vůbec nechápu jak to že přežil, když bojoval s tetou. Bejval bych byl stokrát radši kdyby prostě chcípnul a bylo by, jenže to se mi nepoštěstilo. Nakonec jsem usoudil, že ho stejně nejspíš zachránil Brumbálův příchod... Pohdrlivě jsem si odfrkl a tiše zašetal k Pansy. a ještě jedna, ale tentokrát vyvolala profesorka Weasleyho což i mě vytrhne z mé otupělosti. Marně se pokouším vzpomenout kdy se ten krvezrádce naposled přihlásil... "Jo to němu sedí, Prašivej pes..."uchechtnu se, ale profesorka to zřejm ě zpozorovla. Ono to bude tím, že nejsem sám, kdo projevil nelibost právě k této osobě a tak zmínila mou změnu ve fretku a já ji probodl nenávistným pohledem, protože se to samozřejmě setkalo s přesně tu odezvou, jasko já nechtěl. Naštěstí profesorka pokračovala ve výkladu tak jsem k Pansy stihl zašeptat jen: "Jo, Moody, jak se snaží zamaskovat, že nás učil jeden rok přestrojený smrtijed, co?" uchechtnu se. Ale to už na další otázklu odpovídá Weasley. Weasley?! Marně se snažím vzpomenout si, kdy se ten krvezrádce přihlásil naposledy a přijde mi směšné že ho ta Grangerová nechala odpovědět místo sebe, i když pak samozřejmě jako správná šprtka musela jegho odpověď doplnit. "No jo, mudlovští šmejdi musejí nedostatek vrozeného talentu, dohánět učením se knížek nazpaměť,"špitnu k osazenstvu okolo mě a znovu se uchechtnu. To že nebelvír získal další body je mi ale jedno a to mě samotného tak trochu děsí, protože dřív y mi to jedno určitě nebylo... |
| |
| Hodina Přeměňování Docela mě překvapí když tentokrát jak první vystřelí do vzduch ruka pana Weasleyho a když ještě k tomu uvidím jak Hermiona dává svému kamarádovi prostor aby se také pokusil odpověď dmu se pýchou na své studenty a Rona vyvolám. Jeho odpověď není sice zcela správná což Hermiona postřehla a znovu se přihlásila, já ale cítím potřebu snahu pana Weasleyho ohodnotit. ”To není zcela přesné, pane Weasley, ale v podstatě máte pravdu. Pět bodů pro nebelvír.”řeknu a počkám až se usadí, abych vyvolala Hermionu. ”Vy zajisté znáte přesnou odpověď, slečno Grangerová, že?”zeptám se jí a počkám až dopoví na což mohu opět jen přikývnout. Neunikne mi však tichá poznámka Draca Malfoye ze zmijozelu. ”Máte něco k tématu, pane Malfoyi?” zeptám se ho prostě, ačkoliv je mi jasné, že nemá. |
| |
| Hodina Přeměňování Komentář profesorky k oběma odpovědím šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ostatní kolem mi dají za pravdu Crabbe i Goyle se zachichotali, i když v jejich podání je smích spíše hýkání paviánů v mudlovské zoo, ale já už jsem na to zvyklý. Jenže pak zaslechnu svoje jméno z úst profesorky McGonagalové a ohldnu se po ní. Za hradbou svých chladných očí kalkuluji a horečně přemýšlím co že mi to vlastně položila za otázku, ”Máte něco k tématu, pane Malfoyi?” – K tématu? Cože? Sakra… Mylsi přece, přece si nenecháš strhnout body, nevysloužíš domácí úkol, nebo školní trest hned první den…! “Chtěl sem jen říct,“ mysli přece! No jasně. Mnoholičnej lektvar ne? Mluvili jsme o Moddym… “že měnit podobu lze i jinými prostředky než kouzly, paní profesorko.“ vypovím a horkost se mi vkradla do tváří. Uf…, oddychnu si. Nakonec musím samolibě uznat, že má výmluva, nebyla až tak špatná… Jasně, že není. Nejsem takovej hlupák jak si všichni myslí! |
| |
| Hodina Přeměňování Vskutku mě překvapí, když se mi dostane odpovědi, která se tématu opravdu svým způsobem týká a myslím, že je to vcelku trefná poznámka, kterou bych od pana Malfoye rozhodně nečekala. Vím sice, že to rozhodně není to co předtím zmiňoval, ale jistě to stojí za zmínku v této hodině. Popravdě jsem tak překvapená, že úplně přeslechnu nepozornost, slečny Weasleyové, která se na cosi ptá Hermiony. “To máte samozřejmě pravdu, pane Malfoyi.“ musím neochotně přiznat. “Ale ocenila bych pro příště, kdybyste své postřehy sděloval celé třídě po té co vás vyvolám, ano?“ zeptám se, ale na odpověď nečekám, protože to beru spíše, jako že to beztak musí akceptovat, nechce-li mít v mých hodinách problémy. “Pan Malfoy, zmínil i jiné prostředky, kterými lze změnit svoji podobu, mohl by někdo uvést nějaký příklad?“ zeptám se třídy, ale sotva to dořeknu, cosi zaklepe na okno učebny. Je to podivně známý klapavý zvuk a mě stačí jediný pohled, abych se přesvědčila, že je má domněnka správná a na parapapetu skutečně sedí sova. Znovu se rozhlédnu po třídě a pokud se někdo přihlásil tak jej vyvolám a nechám odpovědět zatímco sama jdu otevřít okno, abych sovu vpustila dovnitř. Spolu se sovou a dopisem, který nese vnikne do učebny trochu chladného ranního vzduchu, protože venku je vcelku zamračené počasí. Sova však neletí daleko. Jednou dokola obkrouží celou učebnu a pak přistane na mé katedře, přičemž ke mně natahuje nohu s dopisem, který si samozřejmě dojdu převzít a nechám sovu odletět doposud otevřeným oknem, které pak zavřu jediným máchnutím hůlky. Dopis je nadepsaným krásným úhledným písmem mé dobré známé bystrozorky, Verity Paresové. Posadím se za katedru a dopis otevřu. Samozřejmě že jsem odpověď příslušného studenta dobře vnímala, ale teď je pro mě důležité přečíst si, co se stalo. Přeci jen, Verita píše většinou jen ze dvou důvodů. Když je něco, někde potřeba, nebo když se chce sejít. Začtu se do krátkého vzkazu. Dobrý den, madam McGonagallová, Povzdechnu si. Copak nemohla přijet už včera vlakem? Slečna Rystonová, to také stihla! Do deseti minut… Co si probůh, myslí? To bude mít pan ředitel radost… Nemám ráda takovéto neplánované změny. Vždycky to na mě nepříznivě působí, už jen když si vezmu, že budu muset na nějakou dobu odejít z učebny se mi vůbec nechce… |
| |
 | Cesta do Bradavic: "Miláčku, dávej na sebe pozor!" Každý to známe, přestarostlivělé matky středního věku. Ta moje už to ovšem vážně přeháněla. Co na tom, že mě musela mít ráda, já láskou ke své matce zrovna neoplývala. Ovšem byla to moje rodina a kdyby se jí někdo pokusil ublížit... našla bych si ho. Své matce jsem na její větu odpověděla jen chladným, káravým pohledem a jako z donucení, protože už před námi stála ta prachpodivná bystrozorka, ke které se vrátím, jí zamávala na rozloučenou. "Proboha, matko, napíšu ti dopis, když budeš chtít," prohlásím tiše, kousavě a i když ji to neodradilo v srdceryvném objímání já jsem se z jejího obětí v cuku letu vyprostila a frustrovaně si povzdychla. Takhle to bylo vždycky. Každý rok. A tentokrát o to silnější, že jsem jela studovat do zahraničí. Přeci jenom, alespoň budu od těch hnusáků ze diamantové, safírové a růženínové koleje co nejdál. Pche, co to vůbec bylo za názvy? A ta bystrozka s divným jménem... Verita Paresová... Dívala se na mě, jakobych byla ještě malé dítě, co nemůže zůstat chvíli bez dozoru. To na mě bylo opravdu moc. "Já už nejsem žádné dítě! Jsem sakra už dost velká na to, abych se o sebe uměla postarat!" chtělo se mi na ní řvát. Místo toho jsem se jen otočila k domu zády a přešla k ní, kritickým pohledem sjedouc její plandavý, tmavě modrý hábit. Já sama jsem na sobě měla zelinkavý hábit, který jsem minulý rok nosila ve smaragdové koleji. Znuděně jsem na bystrozorku pohlédla a přistopila k ní s chladným, neměnným výrazem. Čekala jsem přemisťování, ale ne takovéhle. Nastavila ruku a já jsem se jí jen s odporem chytila, abychom se mohli přemístit. Trochu mě bolela hlava, ale jinak mi bylo vcelku dobře. Nepřemisťovala jsem se přece poprvé. Ovšem nebyli jsme v Anglii, nýbrž v Irsku, na pobřeží, což mě velice překvapilo. Položila na zem můj kufr, který celou tu dobu táhla a koště mi podala. Pomocí lehkého kouzla Accio si z nedalekého domu nechala přinést vlastní. "Proč jsme se nepřemístili až tam?" ptám se trochu zmateně ovšem stále ostře. Nebyla jsem na to zvyklá a pořádně jsem to nechápala. Vždyť by to bylo jednodušší. "Pan ředitel si to tak přál, víte slečno, v naší zemi jsou dětem, které ještě nejsou zletilé nasazeny takzvané hlídáčky, které sledují jejich kouzelnou aktivitu mimo školu a za to by mohli být i vyloučeni. Asistované přemisťování je také hlídané a pan Brumbál si nepřeje, aby ministerstvo o našem příjezdu vědělo, protože mu zrovna dvakrát nevěří, pro což samozřejmě není důvod, až an to, že minsiterstvo zastíralo, že se vrátil Vy-víte-kdo..." Její odpověď mě dvakrát nepotěšila. Že mimo školu nemůžu kouzlit? Hrůza! "Aha," zareaguji, když na mne pohlédne ostřížím zrakem svých bledě modrých očí s šedým odstínem. "Jasně, takže... do Bradavic doletíme." Když přikývne, nasednu na koště a berouc si svůj kufr k sobě se dorazím od země. Jelikož jsem za svou školu hrála Famfrpál, vůbec mě závaží nepřekvapilo a z role střelce se mi s čímkoliv létalo dobře. Byla jsem sice cvičená spíše na Camrál, ale co, věc jako věc. A pak jsme letěli. Vítr mi vlál rudými vlasy a chladil rozpálené tváře. Přesto, že mi bylo teplo, jsem zůstávala alabastrově bledá. Jedna z věcí, které na mě na škole nenáviděli. Věděli, že jsem jiná. A pak se i dozvěděli proč. Zčista jasna skončila vodní hladina a už jsme byli ve výšinách nad zemí, mraky pod námi, nebe nahoře, připadala jsem si jako ve snu. Milovala jsem létání. A za necelou hodinu jsme byli na místě. Zdálo se mi, že Veritu let částečně vyčerpal, ovšem já pružně jako kočka seskočila z koštěte a do levé ruky chytila kufr. Stáli jsme tam, před mojí budoucí školou. Její brána byla vysoká a majestátní, což o ní muselo nějakým způsobem vypovídat. Kdyby taková byla celá škola... |
| |
| přeměnování Jsem rád že jsem alespon něco věděl a pak pokládá profesorka další otázku.¨Vím že s tím jsem se již několikrát setkal v praxi a tak se přihlásím a počkám až mne vyvolá. No takže přeměna lze způsobit například hůlkou.Potom dalším způsobem jsou lektvary jako například Mnoholičný lektvar který dočasně změní podobou v ijiného člověka.No a nakonec ještě když je proměna vrozená a dotyčný se mění sám beze všeho nebo nemá navýběr. Pookusím se odpovědět co nejlépe. |
| |
| Hodina Přeměňování Vzhlédnu ke studentům, kteří zajisté očekávají mé vyjádření ke správné odpovědi pana Weasleyho, jíž se mi dostalo. Poslala bych tam Hagrida, ale tohle je příliš důležité… Jeho odpověď nebyla sice úplně přesná, ale myslím že to pro ilustraci stačí. “Správně,“ podotknu, “ne sice úplně přesně, pane Weasley, ale v podstatě správně.“ udělím dalších pět bodů pro nebelvír. V rychlosti přemýšlím, jakou práci bych jim mohla zadat na dobu své nepřítomnosti. Nemám příliš času. Deset minut je krátká doba a v Bradavicích se není možné přemisťovat… “Nyní vás musím na nějaký čas opustit. Očekávám, že po dobu mé nepřítomnosti zde bude klid.“ na poslední slovo dám jasný důraz. “Než se vrátím, napíšete vše co víte o použití mnoholičného lektvaru a jaké jsou rozdíly mezi použitím lektvaru a kouzel pro změnu podoby.“ Nakonec mohu být spokojená s prací, kterou jsem jim zadala. Vyčkám až se dají všichni do práce a pak už odcházím z učebny a rázným krokem pospíchám hradem až do vstupní síně, kde otevřu bránu a vyjdu do chladného rána směrem k bráně na školní pozemky. Také ji mohla Verita přivést už včera! postěžuji si a přitáhnu si hábit blíže ke krku. Chladné počasí mi nedělá příliš dobře. To by mě zajímalo co bude zač. Musím ji pak odvést ještě k profesoru Brumbálovi, aby ji Moudrý klobouk zařadil do příslušné koleje. Doufám že si již obstarala vše potřebné a školní hábit… přemýšlím kráčejíc ztichlými pozemky. O kousek dál spatřím Hagridovu hájenku, u které má zrovna skupinku studentů ze třetího ročníku, kterým předvádí nějaké zvíře, jen nevidím jaké to je a vlastně mě to ani příliš nezajímá. Jen kývnu Rubeusovi na pozdrav a pokračuji až k bráně, kde vyčkává dvojice bystrozorů a před ní právě přiletěly dvě ženy na košťatech. Veritu poznám okamžitě a tak mi nedá problém určit že dívka po jejím boku je již zmiňovaná Elizabeth Greenová… “Ráda Vás, opět vidím, Verito, ovšem mohla jste dát vědět dříve, nemyslíte?“ řeknu jí trochu kousavě a otevřu bránu. Chvíli to trvá, zrušení ochranných kouzel a pak samotné otevření… Počkám až obě dámy projdou dovnitř. “Vítám vás v Bradavicích, slečno Greenová,“ pozdravím ji odměřeně. Tak jako bych pozdravila každého jiného studenta, který by přijel o den později do školy. “Už si ji převezmu, Verito, můžete jít.“ inu, tolik k přivítání staré známé. Nechám bystrozorku odejít. Beztak má nyní velmi mnoho povinností s hledáním smrtijedů takže myslím že jí jen ulehčí, pokud si starost o novou studentku vezmu na sebe. Terpve když bránu zavřu si ji znovu přeměřím pohledem. “Prosím, pojďte se mnou,“ vyzvu ji a vykročím k hradu. “Jsem profesorka McGonagalová, slečno Greenová, a jelikož jste přijela o den déle, budu vás muset odvést přímo k řediteli abyste mohla být zařazena do koleje. O vaše zavazadla bude postaráno, necháte je u brány. A ještě jedna věc. Před vstupem do školy musíte, jako všichni ostatní studenti, projít prohlídkou. Je to bezpečnostní opatření nařízené ministerstvem a schválené ředitelem Brumbálem, slečno, prosím vás pro to o shovívavost, je to bohužel nezbytné.“ vysvětluji jí po cestě. “Neměla jste po cestě žádné potíže?“ zeptám se jí ještě. Přeci jen bych nerada aby si myslela, že mi na ní nezáleží, jen prostě jsem vyvedená z míry, tedy vlastně z vyučování a to je ještě horší… |
| |
| přeměnování V duchu se zaraduji když dotstaenem alespon dalších 5 bodů. Dneska se mi nějak daří.¨ Pomyslím a usměju se.Když profesorka zadá práci vezmu papír a začnu psát.Kdžy je porfesorka pryč kouknu na Harryho ale hlavně na Hermionu. Seš fakt dobrá. Zašeptám jen k ní jelikož není odemne moc daleko.Pak se jen pousměju a píšu rychle dál. |
| |
| Bradavice - aneb kdo pozdě chodí, sám sobě škodí: Téměř bez zájmu si prohlížím dva bystrozory, ťapkající sem a tam. Alespoň jsem musela téhle škole připsat jeden plusový bod, o studenty tu měli zjevně starost, ovšem pro mě to byl spíše bod k mínusu. Každopádně jsem je nezaujatě pozorovala. Pak se k nám začala blížit ne moc vysoká postava ženy středního věku s naprosto bizardním kloboukem. Muselo se jí nechat, že nepůsobila zas až tak upjatě, jak jsem čekala. Povzdechla jsem si, když se obrátila na bystrozorku po mé levici a já jsem jen položila kufr na zem, jelikož to vypadalo na dlouho, proto mě taky tolik překvapilo, když se hnedle otočila na mne. Na její "vřelé uvítání" jsem jen decentně kývla hlavou, aby věděla, že jsem ji slyšela, ovšem jinak jsem jen zavřela oči a užívala si chladný vzduch proudící okolo mě. Vlasy mi povlávaly v tom lehkém vánku a ruce automaticky namotávaly jeden z pramenů na prst. S tou prapodivnou Veritou jsem se ani nerozloučila. Bystrozorka, nebystrozorka, nebylo co řešit, nechtěla jsem a navíc mi ticho vyhovovalo. Nebyla jsem zrovna dvakrát výmluvný člověk. Když profesorka vykročí, srovnám svůj plavný krok s ní a jen pokyvuji hlavou zatímco mluví. Nebyla mi zima a užívala jsem si povětří. Zvláštní věc, ten vítr... Byla bych si klidně užívala větřík dál, kdyby mě profesorčina slova nezačala značně znepokojovat. Zamrkala jsem a s tázavým pohledem se na ni otočila: "To se mi budou hrabat v mých osobních věcech?" ptám se ledově klidně s lehkým pobouřením v hlase. Ovšem nebyla jsem hloupá, neprotestovala jsem a nakonec jen frustrovaně pokrčila rameny a zamručela: "Fajn." Bylo to jediné ostré slůvko, které ze mě vyšlo. "Četla jsem o Bradavicích pouze jednu knihu, ale musím se vážně zeptat, ten klobouk dokáže doopravdy vidět až dovnitř vás a podle toho vás zařadit?" ptám se, téměř bez zájmu. "Albus Brumbál je velkým kouzelníkem a jistě mnohým i vzorem, ovšem to, že zabil Grindewalda na mne udělalo nemalý dojem, proto mi bude potěšením se s ním setkat již dnes," odpovím jako poznámku k její delší řeči. Hodlala jsem se nějak zabavit a prázdná konverzace byla nejjednoduší a taky nejvíc, na co jsem se v její přítomnosti zmohla. Ohledně její otázky na potíže jsem jen pokrčila ramena a ledabile kývla rukou. Nikdy jsem nevěřila, že by se mi mohlo něco doopravdy vážného stát. Z většiny situací jsem se dostala s klidem a chladnou logikou, takže nebylo třeba. Ani moje matka Tabitha se neopovažovala na něco takového zeptat, protože věděla, že by mě tím velmi rozčílila. Zase mě tu někdo považoval za slabou mladou holčičku, co je o ní třeba se starat. To jsem nenáviděla. Choulostivé pohledy, soucit a posměch. Lži. Přidala jsem do kroku. |
| |
| Přeměňování Dorazím do třídy s Ronem. Posadím se vedle něho a na lavici položím učebnice. Njn přeměňování nevim proč, ale tahle hodina mě skoro vždycky uspí naposled co jsem se tu bavil bylo, když Ron v druháku měnil Červíčka na pohár. Škoda, že jsem toho hajzla tehdá neschodil a křivonožka u mě už žádný maso k dobru nedostane měl několik let ho sežrat a nezvládl to. Vytrhne mě z přemýšlení profesorka Macgonagalová ohledně OVCE. Njn to je taky taková vada na kráse Bradavic. Zatracené zkoušky! Informace oheldně tohohle jen tak lehklomyslně přejedu. Můj sluch však zaujme téma dnešního roku . Přeměňování ?? Zvěromágové ?? Zajíamlo yb mě jestli to nadání mám i já. Přec jen můj otec byl zvěromág a pokud to zvládl i Červíček o kterém Sirius tvrdil, že to byl poloviční moták nejspíše bych to dokázal sám. Zajímalo by mě v co bych se asi tak mohl proměnit. Jelen ? Jako můj otec ?? Já bych radši něco létajícího třeba orla. Z myšlenek mě vytrhne Ron. Tenhle na začátku ňouma začne odpovídat na otázky. Jeho neobvyklá aktivita mě docela vyděsí. Je to Ron ?? Neni to někdo jinej ?? Pil dnes ráno dýňový juice nebo mnoholičný lektvar ?? Začínám si připadat, ajk nejblbější člen naší skupiny. Přitom se kouknu na Hermionu, jak si to bere. Než, ale stačím položit vlastní otázku vyvolá paní profesorka Malfoye. Můj pohled zamíří k němu. Co zamýšlíš Malfoyi ?? Myslíš, že nevím na co narážíš. ano bohužel, je pravda, že předminulý rok byla celá škola oklamánem jedniným smrtijedem, který popíjel mnoholičný lektvar, ale naštěstí byl ABrty Skrk maldší zatčen. A nejspíše zase běhá na svobodě pokud mi Mozkomoři nedali polibek a doufám, že ano zaslouží si ho. Přitom se mi začne vybavovat ten děsivý den, kdy on zase nabil svých sil. Jediné světlo, které bylo v tak temném dni bylo znovu shledání s mými rodiči. Při pomyšlení na pána jeskyně mě jemně začne pálit jizva. Začnu si třít čelo a pálení přejde. Zase si něco vsugerovávám. Profesorka po chvíli odejde a já se otočím na Rona. Rone měl jsi stejnou snídani co já ?? Začínáš zastiňovat i Hermionua, víš co dělá, když si začne připadat vynechávána ?? Potom se začnu smát a čekám až se vrátí paní profesorka. |
| |
| Hodina Přeměňování. Zasedlí v zadu čekám na konec hodiny. Sory a nikoho podobného si envšímám ignoruji jejich přítomnost a jediný, kdo může pociťovat můj pholed je Malfoy, kterému přímo propaluji pohledem do zad díru. Čekání do oběda je dokonce i trochu napínavé. Mám ošklivý pocit, že to nevydržím. Chuť dozvědět se odpověď na moji otázku mě spaluje víc než bych očekával. Samozřejmě mi ani neutekl jeho pohled směrem k Soře. Zbytečné Malfoyi neni ta, za kterou se vydává. myslím, že Sora je přesně jako můj toec. Bohaté namyšlené budižkničemum neschopné využít nic ze svého potenciálu. Dokonce radši dává své vědomosti oaktě na obdiv jako spousta těch zde na židlích sedících mudlů a motáků jako třeba Weasley. Na potvrzení mých slov začne Weasley odpovídat na jednu otázku. Přeměňování ?? Nechápu proč nás to učí. Vzhledem k tomu, že to nejspíše uplatní jen bystrozorové a Smrtijedi. Normálního kouzelníka by přece nenpadlo vydávat se po čase za nikoho jiného. Musím počkat až se přejde k normální výuce tyhle rádoby začínající prupovídky mě zatím nezajímaj. Potom vytáhnu učebnici a začnu v ní jen tak listovat, aby to nevypadalo, že na dnešní dvouhodinovku jsem se úplně vys***. |
| |
| Bradavické pozemky Pokrčí rameny v odpověď a já se pak vrátím k jejím předchozím otázkám zatímco pomalu stoupáme k hradu. Jsem ráda že si o Brdavicích ještě před příjezdem něco přečetla. Neco to vypovídá o jejím charakteru a já mám nevím proč pocit, že by mohla být velmi dobrou studentkou. "Musím vás ovšem opravit, slečno. Albus Brumbál Gellerta Grindewalda nezabil, pouze porazil a nyní je, pokud je mi známo, vězněn kdesi v zahraničí, nejsem si teď přesně jistá v které zemi, ale pokud vás to zajímá, mohu to pro Vás zjistit." vysvětlím jí, že Brumbál není žádý vrah ačkoliv takový černokněžník jakým Grindenwald byl, by si to možná svým způsobem zasloužili, ale myslím že jeho porážka byla sama o sobě dost významným krokem i bez smrti. "Co se Moudrého klobouku, máte pravdu. Vidí až do duše toho, koho zařazuje a podle toho rozhoduje o koleji, kam patříte. Nemusíte mít žádné obavy slečno, všechny koleje se u nás těší stejné vážnosti" I když někteří o tom mají jiní jiné mínění... A to už procházíme branou do vstupní síně, kde na nás již čeká školník pan Filch se svým čidlem tajemství. "Tak prosím slečno, své věci si zde odložte, náš školník, pan Filch, vá nyní prohledá, čidlem tajemství a pak budeme pokračovat dále do hradu." řeknu jí a nad Filchovým potěšeným úšklebkem, kdy nedává ani náznakem najevo, že by mu to třeba bylo hloupé, jen otočím oči v sloup. Pokynu mu, že může začít a sama se ujmu zavření brány. |
| |
| hodina přeměnování Z psaní mě vytrhne až Harry který podotkne mou nezvyklost v aktivitě. em co?Jo promiŃ Harry.No Myslím že Hermionu zastínit nemohu je příliš chytrá.A těch pár věcí co jsem dneska věděl byla jen náhoda co jsem si zapamatoval povětšinou z praxe....No odbře malinko jsem se o prázdninách doma učil mamka má strach abych udělal zkoušky OVCE. Odpovím mu potichu na vysvětlenou a pousměju se. No jo to je celá mamka. Dodám si pro sebe a vnímám Harryho nebo případně Hermionu a dál spisuji co vím o tom co nám profesorka zadávala až tak těžké to není jelikož to známe hlavně my tři z praxe. Ach jo nechce se mi na hodiny se Snapem. Dodám si pro sebe ale nic neříkám jen mne napadá když příjde profesorka zpět. |
| |
| Sedím na hodině a dávám pozor. Případně si to zapisuji. Nězapojuji se v hlášení, protože to jaksi nestíhám. Pak profesorka odejde. Zase si vezmu knihu a začnu si číst dokud profesorka nepřijde. Hm...musíms e víc zapojit, takhle mě učitelé nebudou mít rádi. pomyslím si. Dál pokračuji ve čtení knihy. |
| |
| Hodina Samozřejmě, že jsem odpověděla správně. A to mi stačí. Stačí mi, že vím, že to vím. Nepotřebuji se hlásit a dokazovat to někomu. Body jsem již přispěla, tak co chtít víc? Poslouchám další otázky a odpovědi. Sice mě překvapí, že odpovídá Weasley, ovšem stejně jeho odpověď byla snůžka všeho možného v jedné větě. Profesorka někam odejde a my zůstali v učebně sami. Nudím se, vyndám si proto pergamen a očarovaný brk a učebnici. V učebnici si jen čtu v látce dopředu a brk sám, v návaznostui na mé čtení, dělá výpisky. Když už jsem s tím hotova, učebnici zaklapnu a jen poklepávám prsty o lavici. Uvolím se tedy a začnu si tiše povídat s Tarou a Clarisou. Většinu konverzace obstarají samy, takže já se nemusím o nic snažit. Vyprávějí mi, co slyšeli v ložnici, co řeší ostatní dívky a chlapci z koleje, zkrátka tak nějak vše, co zaslechly. |
| |
| Konec procházky Procházky po našem sídle, po sídle mích rodičů, mi poskytuje uklidnění. Vzpomínky se mi do hlavy hrnou jako náhlý příval nikotinu. Lehce zatřepu hlavou a pomyslím na bratra. Tam kde je, mu je dobře uklidním se. Je to už dlouho, co bratr zemřel. V Azkabanu, viděl jsem jeho tělo, když ho odnášeli. A pak i jeho hrob, když jsem utíkal. Oklepu se a pohlédnu do míst, kde by měl být měsíc. Nebyl tam. Byla tam jen veliká záclona z mlhy. Br... začíná být zima pomyslím si a zabalím se pořádně do svého dlouhého kabátu. Pomalu se otočím a vydám se zpátky k domu. Tráva mi pod nohami jemně ševelí a slabí větřík si pohrává s listím. Ta píseň je líbezná. Otevřu dveře do sídla. Potichu vejdu, kabát a cilindr odložím na věšák. Nejdříve se projdu po domu, ale nikoho, kromě Cissy nenajdu. Bella se ještě nevrátila. Cissu nijak nevyrušuji. Stále potichu dojdu ke svému křeslu, do kterého se pohodlně usadím. Po nějaké chvilce vytáhnu svou dýmku a tabák. Plně napěchuji kotel dýmky a malou jiskřičkou jej zapálím. Zhluboka potáhnu a pak pomalu, labužnicky vydechnu. Po chvilce se vedle mne s tichým LUP objeví náš domácí skřítek. "Dáte si něco, pane?" zašveholí jeho hlas. "Čaj" vydechnu těžký, nasládlý a šedavý kouř. Skřítek odcupitá a po půl hodince se vrátí i s podnosem. Na něm stojí kouřící čajová konvice a můj oblíbený šálek. Cukřenka se stříbrnými kleštičkami leží vedle porcelánové konvičky. Skřítek mi opatrně nalije čaj a ještě opatrněji do něj vhodí kostku cukru. Mávnu rukou, aby odešel a on uposlechne. Opatrně zvednu šálek i s podšálkem a stříbrnou lžičkou si čaj zamíchám. Jen dvakrát a velmi pomalu. Nechám okapat lžičku a tu pak položím na podšálek. Usrknu si trošku z kouřícího šálku. Hm, je výborný, jako od mámy pomyslím si a vzpomenu si na odpolední čajové dýchánky s celou naší rodinou. Čas pomalu odbíhá a já pořád sedím v křesle, popíjím svůj čaj, pokuřuji svou dýmku a čekám na svou ženu. Na ženu, kterou jsem kdysi tak vášnivě miloval. Pamatuji si, když jsem jí poprvé uviděl. Bylo to v bradavickém spěšném vlaku, v prvním ročníku. Byla tak krásná, tak nesmělá. Pak v pátém ročníku. Kdy jsme provokovali mrzimorské prváky. Tolikrát jsem její průsery vzal na sebe. Pak svatba, tak okázalá. Přesně jak se sluší a patří na dva starodávné čarodějnické rody. Rod Lestrangeů a Blacků. Taková sláva to byla, když jsme se brali. Tolik lásky v tom bylo. Nakonec vzpomínka na důvod, proč jsme se dostali do Azkabanu. Mučení Longbottonových. To nás Pán pochválil. A my na to byli tak pyšní, že jsme si nedávali pozor. Nakonec nás chytli a šoupli do Azkabanu. Tehdy byla Bella už zamilovaná do Pána Zla. A já pomalu ustupoval do pozadí. |
| |
| Nová studentka Brána hlasitě zaklapla a já dohlédnu na to aby všechny její závory dopadly přesně tam kam mají a pak už mi nezbývá než čekat až prohlídka slečny Greenové skončí. Necháp,u že s tím Albus souhlasil. To si opravdu myslí, že by někdo ze studentů mohl pašovat do hradu nějaké předměty poznamenané černou magií? Že to chce ministerstvo. Odkdy se škola podřizuje ministerstvu? Všechny své myšlenky však ponechávám zavřené bezpečně ve své paměti a sleduji jak se s tím naše nová studentka vypořádá. Kupodivu se zdá že i přes nelibost, které se ani nedivím to přijala jako něco nezbytného, což opravdu je, a když konečně Argus řekne to své otrávené: "Nic." můžeme pokračovat v cestě k ředitelně. "Jelikož předpokládám, že se chcete zapojit do učení co nejdříve, měli bychom vyřešit váš rozvrh, slečno Greenová. Myslím že v tomto směru nemusíme ani čekat na zařazení, ukázala byste mi prosím vaše výsledky u zkoušek NKÚ?" vyžádám si od ní výsledky, abych se přesvědčila, že je vše v pořádku a předala jí její rozvrh se vším všudy. Pomalu stoupámě hradem kolem pohyblivých obrazů až na pohyblivé schodiště, kde musíme chviličku počkat, než se schody zformují tak jak potřebujeme, ale pak už můžeme pokračovat v cestě. "Na pohyblivé schodiště si zvyknete, i když vám možná z počátku dělat problémy." podotknu jí a pak si to namířím chodbou až k chrliči, který hlídá vstup k Brumbálově pracovně. "Kyselé bonbóny." řeknu heslo. Opravdu nechápu, proč zrovna takováto hesla, ale naštěstí jsem vždy v čas upozorněna na to, jaké heslo je právě aktuální. Ostatně všichni členové profesorského sboru... Chrlič div neuskočil z cesty a mi vystoupali po točitém schodišti až k pracovně kde jsem rázně zaklepala. Ne, ale nijak agresivně. Asi tak, jako to dělám vždy. Na vyzvání čekám jen chvíli a pak vezmu za kliku a se studentkou v závěsu vcházím dovnitř. "Pane řediteli," oslovím Albuse a zavřu za sebou. "Slečna Greenová právě dorazila. Bylo by záhodno, ji zařadit do koleje a začlenit do vyučování, ostatně na mě již čeká třída plná žáků, protože jsem musela odejít z hodiny, abych slečnu přivedla." Očekávám že se to skutečně vyřeší v rychlosti, protože si umím představit jak to může dopadnout, pokud ve třídě zůstanou šesťáci sami. Obzvlášť v případech jako je pan Potter a pan Malfoy... |
| |
2142.jpg) | Před domem mého otce Zrovna, když přicházím já začíná pršet. Jakoby slzy mého otce vítali syna co se vrátil domů. Od mého podařeného útěku z Azkabanu jsem měl dlouhou cestu než jsem se dostal sem. Bohužel bez hůlky se čarodějovi moc nedaří. Naštěstí při mé cestě jsem objevil majitele teď už bývalého mé nové hůlky. Překvapivě skoro stejné jako jsem měl já před tím. na sobě mám Cestovní šedý hábit s kapucí hozenou do obličeje. Proč ti blázni museli utíkat ve stejnou chvíli co se mě podařilo vyměnit za toho blbečka Stevensona. Ano Stevenson ten druhořadý vrah chlubící se tím, že ho brzo pustí. Naštěstí se mi to podařilo dřív než zdechnul. Bůh dej za tu jeho příšernou podobu, kterou měl se mnou. Naštěstí, že jsem si ověřil, že není z našeho rodu. Dojdu ke dveřím domu ,který skrývá historii našeho rodu. Dddoufám, že je doma švagorvá nebo Rodolphus je mi tu zima. Chytnu velké ocelové klepadlo a zabušim an dveře. Pak si stáhnu kapuci a z kapsy vyndám svoji tabatěrku a z ní jednu cigaretu. Vložím do úst a přiložím hůlku. Neverbálně si zapálím. Tohle naštěstí mudlové nemaj. Pak na to zase vezmu klepadlo a podruhé zabuším. |
| |
| Křeslo Pomalu už dopíjím čaj, venku pomalu začíná pršet a tabák mi v dýmce pomalu dochází. Kam jsem dal ten tabák pomyslím si, když v tom uslyším charakteristický zvuk klepadla. Chvíli čekám, jestli se mi to jen nezdálo, když v tom se klepadlo ozve znovu. "Kdo to může být? Bella by přeci nešla dveřmi" zakroutím hlavou a líně se zvednu z křesla. Pomalým krokem dojdu ke dveřím, kolem mé švagrové. Dýmku držím zuby v puse a ruku pomalu pokládám na kliku. Lehkým trhnutím otevřu dveře a dýmka mi vypadne samým překvapením z pusy. "Rabe? Jsi to ty? Můj bože, Rabastane, bratře, myslel jsem... myslel jsem, že jsi mrtvej" křiknu překvapením, když uvidím ve dveřích stát mého mladšího bratra. Nevěřícně si ho prohlížím. Pak konečně uvěřím a bratrsky ho obejmu. "Chyběl jsi mi brácho" šeptnu. |
| |
| Před domem (Šťsstné shledání vrahů) Jak otevře bratr usměji se na něj a cigaretu přendám do ruky. No, jak vidíš nejsem, ale můžu ti říct, že bez hůlky jsem si tak připadal. Obejmutí bratrovi obětuji i když asi né tak dlouho jako chtěl on. No tak brácha psuť jsme chlapi. Pronesu s úsměvem. Pustíš mě dál do našeho domu ?? Nebo mě tu necháš dál mrznout ?? Dopovim a zase potáhnu ten levný tabák co jsem cestou sehnal. Tfuj ani kouřit se to nedá. Je to slabý, jak voda, ale hnusný, jak lógr od kafe. Odhodím cigaretu a vejdu dovnitř do domu. |
| |
| Vražedná dvojka zase spolu Pustím Rabastana a od hlavy až k patě si ho prohlédnu. Je to on. Ustoupím ze dveří, aby mohl vstoupit. "Co to prosím tě kouříš? Sakra Rabe... to jsis nemohl ukrást něco lepšího než tuten smrad?" zasměju se a zamávám si před nosem. "Nabídl bych ti lepší tabák, ale mám jen do dýmky" řeknu a následovně ze země zvednu svou, již vyhaslou dýmku. "Jo je tu Narcissa. Lucius je v Azkabanu, tak jí Bella pozvala k nám" řeknu mu rovnou aby se pak nelekl, až se s ní setká. "Pojď prosím tě. Najdeme ti nějaký suchý a čistý hadry, smrdíš jak mokrej čokl" natáhnu zhnuseně do sebe vzduch. "A až se umyješ a převlečeš, tak si dáme něco k jídlu a řekneš mi, jak ses dostal z Azkabanu" poplácám bratra po zádech. |
| |
| Náš dům Jak vejdu dovnitř pořádně se nadechnu. Zase doma a ta vůně je nádherná. Bratře děláš si srandu, že jak přijdu domů už mi zase rozazuješ. Usměju se a přitom si k sobě čichnu. Taky by si nevoněl líp prolíst ta místa co já. A to něco k jídlu bude muset zabrat celý stůl jinak se nenajím. Pak zamířím ke svému pokoji Kolem Narcissy, kterou pozdravím úsměvem a pokývnutím hlavy. Dojdu do svého pokoje, kde si vezmu jen ručník se svým monogramem a spodní prádlo ihned zamířím do koupelny, kde mávnutím hůlky si napustím vanu. O tomhle jsem snil pokaždé, když v Azkabanu pršelo. Naložím se do vany a pořádně se vydrbu. Když vylezu z vany zamířím si to k zrcadlu vytáhnu břitvu a začnu se holit. Za těch pár let jsem trochu zarostl. Nechám si svoji bradku a licousy. Oholený a umytý dorazím do pokoje. Otevřu svůj velký šatník a vyberu si na sebe oblečení přesně to, které má teď na sobě můj bratr. Bude koukat. V tu chvíli se u mě objeví náš domácí skřítek a ptá se mě co potřebuji a ,že jídlo je na stole. Já mu jen poddám své staré hadry. Nic jen tohle spal. Pak mávnu hůlkou a skříň se začne pomalu odsouvat za ní se obejví trezor s čísly. Zadám datum narození svého bratra a dvířka se otevřou. Uvnitř je moje skrytá zásoba cigaret. Doplním si tabatěrku, jelikož ty nekvalitní jsem nechal v hadrech na spálení. Pak tabatěrku zasunu do kalhot a sejdu pomalu dolů. Hůlku mám zastrčenou v rukávu. |
| |
| Doma Nad bratrovo poznámkou se jen zasměji a odejdu do kuchyně, nakázat našemu skřítkovi, aby mu připravil něco pořádného k jídlu. Sám zasednu za stůl a poručím si opět jen čaj. Jestli ho budu pít jak vodu, tak mi za chvíli dojde pomyslím si. Sotva mi skřítek položí kouřící konev s čajem na stůl, Rabastan se objeví ve dveřích jako nový. A samozřejmě ve stejných šatech jako já. "Ach bože... co to matka vymyslela, že budeme chodit ve stejných šatech" postesknu si a pak se z plna hrdla zasměji. "Tak sedej, bratříčku a nech si chutnat. Dáš si taky černej sypanej? Frio ho dělá pořád stejně, jako kdysi, když žili ještě naši rodiče, pokoj jejich duším" nabídnu mu čaj. Frio samozřejmě přidal ještě jeden šálek. Pak počkám, až se bratr nají. Mezitím si ho prohlížím. Je to už dlouho, co jsem ho viděl naposledy pomyslím si a usměji se nad myšlenkou, že jsme zase spolu. "Tak vyprávěj, jak jsi se dostal ven a kde jsi celou tu dobu byl" vybídnu ho, jakmile dojí. |
| |
| Doma Usednu ke stolu beze slov. Jistě čaj si dám. Frio nalij. Poručím skřítkovi a položím si ubrousek na kolena. Děkuji bratře a bohužel ti toho moc nepovím bylo to i na mě moc rychlé, ale počkej si. Potom co se pořádně najím a dopiji čaj. Si začnu vybavovat co se stalo. Inu, když nás dostali tak mě přesunuli co nejdál od tebe. Byl jsem na druhé straně věznice a ještě mě šoupli mezi druhořadé zločince. Potom co uprchl Black myslím, že to byl zrovna čtvrtek se u nás stal zmatek, jelikož někteří vězni se také pokusili utéct. Já jsem se rozhodl je nenásledovat ba naopak. vyměnil jsem se s mužem co mi byl hodně podobný jen měl tmavší vlasy a byl vychrtlejší. Říkal si Stevenson a tvrdil, že ho pustí za tři roky. Rozhodl jsem se, že si tři roky počkám a pak tě odtamtud dostanu. Stevenson naštěstí umřel hned na to a tak jsem zemřel v Azkabanu i já. Po celou dobu jsem se tam vydával za toho špinavce až pak nakonec za tři roky mě pustili. Pak jsem se vydal rovnou jsem a cestou jsem sbíral co se našlo. Vytáhnu si cigaretu a zapálím. A copak jsi celou tu dobu dělal ty bratře ? A kde mám vůbec švagrovou ? Potáhnu a vyfouknu kolečka. |
| |
| Doma Poslouchám Raba a popíjím si čaj. "Tak to jsi to měl veselejší než já. Asi rok nebo dva roky po tvém propuštění jsme s Bellou utekli. Nebyli jsme sami, to se rozumí. A navíc to nebyla ani tak útěk, jakožto propuštění - zařídil to sám Pán Zla. Samozřejmě, vděční jako psy, kteří dostali kostičku, jsme se hned ukázali Pánovi a poděkovali jsme mu. Mno a až na nějaké výjimky tvrdnu tady doma a samou nudou nevím co dělat" vypovím mu svůj nezáživný příběh. "Kde je má milovaná Zmije? Ta se zase prdelí u Pána, znáš jí" řeknu lehce naštvaným tónem. "Ani nevím, kdy se vrátí. Nějak to mezi náma vázne od doby, co jsme se přidali k Pánovi. Podle mě, se do něj zamilovala. Bože... kdyby tak věděla..." řeknu prudce a vrhnu vražedný pohled na našeho skřítka, který poslouchá. Ten, jakmile si všimne mého pohledu, ihned někam zmizí. |
| |
| Doma Když se dozvím co se stalo málem spolknu cigaretu. Cože ?? Tosi snad děláš srandu, ež ti Pán zla přebral ženu ?? Takže je pravda co se říká že po Británii se prohání ŠÍLENÁ Blacková ?? málem se mi do tváře vdere úsměv, ale z úcty k bratrovi se kousnu do rtů. No myslím, že jsem teda na tom líp. A když jsme se tak krásně sešli co se zase ukázat ?? Mohli bychom někam zajít. Pamatuješ, jak jsme na ten večer před tvou svatbou vyplenily ten dům neřestí ?? Teď tam je škola. Rozesměji se při pomyšlení, že tam, kde se teď učí děti jsem já proháněl ku... kulturně vyspělá děvčata. A co vlastně má v plánu pán zla ?? Stále jde po tom dítěti s jizvou ?? přišoupnu si k sobě popelník z mramoru a oklepu cigaretu. Pak si vytáhnu hůlku a vyfouknu kouř, který máchnutím hůlky změním do tvaru lebky z jejíž chřtánu vychází hadi. Krásné znamení zla. |
| |
| Doma "Prosím tě. Ten nemá nikoho rád. Nagini je možná jedinej, koho má rád. Bella miluje jeho, ale ne on jí. A ano je to pravda" kývnu a zasměju se, když uvidím, jak Rab zadržuje smích. "Jo jo, pamatuju. Mohli by jsme někam zajít a udělat bordel jako za mlada" zasměju se. "Mno pořád po něm jde, ale teď chce nějakou Soru Indiel Sarielovou nebo jak se jmenuje. A já netuším proč. Pak ještě unesl Olliwandera a taky nevím proč. Samo sebou, zase shromažďuje svou starou armádu" zamyslím se. "Jo slyšel jsi o tom, že je Black mrtvej? Má drahá ženuška ho zabila... bohužel blbě... podle Věštce zase žije" řeknu pohrdavým tónem. |
| |
| Doma To ej nejspíše pravda, ale přec jen je to docela smutné. Zvednu se a za sebou zasunu židli. Pojďme ke krbu potřebuji se pořádně kouknout do ohně, abych konečně prohřál i svoji hrůzou zamrzlou mysl. Když dojdu k ohni odhodím už dokouřenou cigaretu do ohně. Ohledně Siriuse jsem četl jen, že bylo odvoláno obvinění, které na něj Červíček tak pěkně hodil. Budu muset co nejdříve dostat se k pánu zla a oznámit mu, že jsem zase po dlouhé době z5. Šel by si se mnou bratře ?? Optám se přesto, že vím, že se mnou půjde. A s tím bordelem bych to na chvíli odsunul přec jen by mě více zajímalo proč pán zal náhle přešel z chlapce na dívku. |
| |
| Doma "Jo je" řeknu, špatně zakrývajíc smutek. Zvednu se ze židle a následuji bratra ke krbu. Sednu si do svého křesla a zadívám se do ohně. "Jasně, že půjdu... nenechám si ujít jeho výraz až tě spatří. A je možný, že tam najdeme Bellu" usměju se. Na jeho další odpověď se jen zasměju. "Tak jdeme?" zeptám se a zase se zvednu. |
| |
| Doma Udivuje mě bratrova pohotová odpověď. No brácha jsem rád, že mi takhle jdeš vstříc, ale já bych se nejdřív vyspal. Pak ještě dokouřím, přitom si s bratrem zavzpomínám na starý časy, když jsme se tady proháněli jako malý a šermovali s hůlkami. Později jsem se zvedla odešel do pokoje. Dobrou noc brácha. DOBROU NOC NARCISS. Poslední větu spíše zavolám po domě. Pak si ulehnu do postele a chvíli přemýšlím nad tím, jak se mi teďka daří. Usnu krátkým a vydatným spánkem. Brzo ráno se probudím a zajdu dolů. Vzbudím přitom skřítka a nechám ho přichystat snídani. Potom, když už se dám pomalu do jídla uslyším vrzat schody. Bratr už vstal. Když dorazí bratr dolů pozdravím ho, posnídáme a vyrazíme k pánu zla. |
| |
| Doma "Tobě vždycky, Rabe" usměju se. Nějakou chvíli vzpomínáme a pak se bratr vydá na kutě. Ještě nějakou chvíli sedím v křesle, pokuřuji dýmku a popíjím čaj. "Kam jsem asi dal své doutníky?" zeptám se sám sebe. Po chvilce se objeví náš skřítek s mou krabicí plnou doutníků. Usměju se, vyčistím dýmku, položím jí na krbovou římsu a vezmu si krabici doutníků. "Konec dýmky... vrátil se brácha a s ním i mé doutníky" řeknu šťastně. Nakonec si dám ještě jeden doutník a pak se odeberu do postele. Ráno mne probudí vůně čerstvě připravené snídaně a černého sypaného čaje. Vstanu z postele, umeju se, převlíknu a sejdu do jídelny. Nasnídám se spolu s Rabem, zapálím si doutník a spolu vyrazíme k Pánu Zla. Návrat bratrů Lestrengeových je tu a ve velkém. |
| |
| Hodina Přeměňování Věnuji Pansy spokojený pohled, když profesorka mou poznámku uzná a její upozornění že bych se měl příště přihlásit přejdu jen tím že napodobím grimasu v její tváři a tiše zopakuji její slova, abych pobavil Crabbeho, Goyla a Pansy, případně i ty, kteří sedí za námi a dodám: “… nána jedna!“ ale to jen velmi, velmi tiše, aby to náhodou nezaregistrovala. Naštěstí právě znovu odpovídá Weasley, takže má slova dolehla jen ke zvoleným uším, stejně jako ta další. “Weasley se nám zamiloval,“ uchechtnu se, protože to jak se snaží odpovídat na otázky jako Grangerová mi prostě přijde k smíchu. Ačkoliv ne zcela upřímně. Kdesi uvnitř cítím, že všechno to jak se teď chovám je jen maska, kterou si držím jen pro to aby nevzniklo žádné podezření. Že pod tou maskou roste mrak nejistoty a strachu, který ovšem pečlivě držím právě tak hluboko jak je to jen aktuálně možné. Byl jsem trochu překvapený, když na okno zaklepala sova a pozoroval počíná profesorky, když si přečetla dopis. Ještě udělila několik bodů, zadala práci a odešla. “Než se vrátím, napíšete vše co víte o použití mnoholičného lektvaru a jaké jsou rozdíly mezi použitím lektvaru a kouzel pro změnu podoby.“ – Co je tohle za práci? Tahle hodina je fakt ztráta času… Moh sem už hledat tu pitomou skříň a udělal bych líp než tohle… znuděně si povzdechnu a rozhlédnu se po třídě. Neunikne mi Hightonův pohled, který upírá mým směrem z poslední lavice, kde sedí. Co je? Proč se na mě asi tak dívá? Něco tuší? Ne… to určitě ne. A i kdyby co na tom? Stejně toho nikdy moc nenamluví, ne? Když mi něco bude chtít přijde sám, krom toho on je ten poslední kdo by něco o mě chtěl někomu prásknout i kdyby něco tušil. To už ze mě bude dřív tahat jak se k němu taky přidat… Prolétne mi hlavou vzpomínka na mé zasvěcení a úplně ucítím mravenčení v levé ruce, jak živá je vzpomínka na bolest, kterou působilo vypalování mého znamení. Ucítím stejný chlad jaký ve mně vzbuzoval Červíčkův dotek, když mě pevně držel aby Pán zla mohl vykonat svou práci a zblednu při té vzpomínce a obrátím se zpátky dopředu. Kouknu na prázdný pergamen a dokonce i zapřemýšlím, že bych vážně začal vypracovávat úkol od McGonagalové. Někteří už začali. Weasleyho a Grangerový horlivost je až k smíchu. A co hůř k závisti, že pro ně je škola to hlavní. To jediné co je musí trápit. Že oni se nemusejí bát, že když neuspějí, někdo je zabije a s nimi i celou jejich rodinu… Na mém pergamenu neulpělo zatím jediné slovo, ani kaňka inkoustu. Nemám vůbec chuť na nějaké vypracování, ani další posměšky a že bych jich dokázal vymyslet spoustu… |
| |
| Můj dům Jsem u sebe v pokoji, kde přemýšlím nad různými věcmi, když v tom uslyším venku před barákem nějaké hlasy.Kouknu se ven z okna a tam vidím bratry Lestrangeových to ho už pustili z Azkabanu pomyslím si když scházím ze schodů.Ještě než otevřu tak zavolám na Červíčka "Připrav něco k pití pro tři lidi.".Když otevřu tak před dveřmi stojí dva muži.Sjedu je chladným pohledem a pak se zeptám "Co chcete?" nečekal jsem na odpoveď, protože jsem předpokládal jaká bude a pokračoval jsem “Pojďte dovnitř Červíček už chystá pití.Nezapomeňte zavřít." když jsem domluvil, tak jsem šel do obývacího pokoje, kde jsem si sedl na jedno křeslo před které jsem přičaroval další dvě. |
| |
| Vila Pána zla XD Když dorazím s bratrem ke dveřím když nám otevře pán zla. Zarazím se, jelikož ho vidím po dlouhé době pak se ukloním. Vypadá skoro tak ,jak si ho pamatuji. Vejdu do domu a nechám bratra, aby zavřel. Když si Voldemort sedne přejdu k němu a pokleknu. Pane přišel jsem za vámi abych vám oznámil mou současnou bojeschopnost a chuť zase se přidat do vašich služeb a podílet se na plánech na rozklad tohohle prohnilého světa přesto, že mi to dřívější návštěva Azkabanu nedovolovala. Pak počkám až mi dovolí pokleknout přitom neustále sleduji vzor koberce. |
| |
| U nás doma Sedím v obývacím pokoji u okna rukou klepu do skleněné desky stolu. ťuk ... ťuk ... V tom uslyším kroky po schodech. Pán se vzbudil konečně můžu vybalit dostihy a sázky. Bohužel mě, ale hned pošle do kuchyně. Začnu šátrat a hledat nápoj hodný mého pána. Objevím starou schovanou brandy. Položím jí na tác a k ní tři skleničky, které donesu do obývacího pokoje na stůl. Pak si sednu zase k oknu a sleduji rozhovor. |
| |
| Můj dům "A kvůli tomuhle jste sem šli dnes oba dva ?" Pohlédnu na ně a pak vidím Červíčka, kterému zvýšeným hlasem řeknu "Copak nevíš, že cizí rozhovory se neposlouchají ! " Poté se znovu otočím k Rudolphusovi a Rebastanovi a pokračuji "Chtěl si také něco Rudolphusi nebo si šel jen doprovodit svého bratra?A ty Rebastane.Potřebuji unést jednu dívku, která je teď bohužel v Bradavicích, ale až Draco konečně dá vědět, kdy budou mít výlet do Prasinek, tak vás všechny svolám a rozhodnu se kdo to udělá.Jistý je, že vás bude víc, po tom fiasku na ministerstvu už nechci riskovat.Teď zatím nic nepotřebuji."dokončím a napiju se brandy. |
| |
| Červíčkova vila Omlouvám se pane, ale cestu jsem neznal a tak jsem potřeboval Rodolphuse jako doprovod. Stále skloněn poslouchám, jak Pán zla kritzuje Červíčka. Stále stejně neschopný ? Jsem moc rád pane, že se mnou zase počítáte avšak zároveň musím vám oznámit, že já na minsiterstvu nebyl a možná, že by to dopadlo jinak. Pak ze svého úklonu přejdu normálně do postoje a chytnu skleničku s brandy. Teď, ale otevřeně pane proč váš zajem vzbudila dívka ?? Myslel jsem, že vašim cílem je neustále Potter a teď slyším, že plánujete unést dívku o které jste se nikomu nezmínil, nebo aspoń nikdo neobeznámil mě o jejím původu. Přitom se posadím do křesla naproti pánu zla. Copak ta dívka umí. Čím je tak zvlášní, že pro její únos chcete svolat tolik smrtijedů ?? |
| |
| U našeho Pána Čekáme před dveřmi, než nám někdo otevře. Celkem mne překvapí, když je to sám Pán Zla. Jakmile otevře, uctivě se ukloním a nechám bratra, ať vstoupí první. Zavřu dveře a následuji je do obývacího pokoje. Bratr poklekne a já za ním zůstanu hrdě stát. Když se mne Pán zeptá proč jsem přišel i já odpovím pouze: "Jako doprovod, můj Pane. A samozřejmě zjistit, co se plánuje." Mezitím přijde Červíček a přinese nám pití. Vezmu sklenku a posadím se do zbývajícího volného křesla. Tiše poslouchám bratrovo a Pánovo rozhovor a lehce se usmívám. "Já tam také nebyl, můj Pane" řeknu trošku smutně, když se zmíní o ministerstvu. |
| |
| Poprvé v Bradavicích Popuzeně jsem si odfrkla, zkřížila nohy a naznak nudění si založila ruce na prsou. Zatímco ten doporný muž, co jako kouzelník moc nevypadal, s tou jeho kočkou, raboval můj kufr a prohledával ho. Nijak jsem neskrývala, jak nepříjemné mi to je, ani to, jak je mi nesympatický. Při jeho práci jsem ho provázela ledově chladným, téměř opovržlivým pohledem. Konečně skončil a i profesorka McGonagallová se vrátila a tak jsem jen vymazala ze svých očích opovržlivost a čekala, až Argus přizná, že nic nenašel. Jakmile se tak stalo, nechala jsem kufr tam, jak si profesorka přála a opět vyrovnám vlastní energický krok s tím jejím. Přitom poslouchám, co mi říká. Požádá mě o výsledky zkoušek NKÚ, náležité kouzelnciké úrovně, a já si jen povzdechnu, protočím panenky, ovšem bez připomínek šáhnu do kapsy a vytáhnu papír se samými vzornými, tedy krom jednoho předmětu, známkami. Tím předmětem bylo Jasnovidectví, tamní učitelka si na mě nejspíš zasedla, ale KAŽDÁ moje práce byla hodnocena maximálně jako nad očekávání a tak se tomu tedy stalo i tady, spolu s Péčí o kouzelné tvory, mi tedy jedině tyto dva předměty kazily celkový dojem. Nebyla jsem šprtka, ale když jsem něco věděla, nedělalo mi problém to říct. Navíc jsem to chtěla dopracovat někam, naučit se to, o čem se ostatním nikdy nesnilo... Být jako otec... být lepší než on. Pak jsem se ovšem vrátila k tomu, co jsme probírali předtím: "Byla bych vám vděčná, kdyby jste mi to místo později sdělila. U nás Grindewald napáchal velké škody, bylo by pro mě ctí to vědět," odpovím jí medovým tónem. Musela jsem balamutit. Když dostanu rozvrh, jen přikývnu, zamumlám slovo díku a schovám si ho složený do kapsy. Pak s ní pokračuji dál. V hradu sjem se začala pečlivě rozhlížet. Můj zrak vyhledával možné schovky a úkryty, kdyby někdo procházel chodbou při mých nčoních toulkách. "Budu to tu muset prozkoumat, jistě jsou tu tajné chodby," pomyslím si a nadále pozoruji okolí. Mluvícím obrazům, které nás po cestě pozdravili jsem oplatila stejnou mincí a pak tam bylo to podivné shcodiště. Jen jsem na profesorčinu poznámku přikývla a vzhldéla na všechna ta ramena, co se každouc hvíli přemisťovala někam jinam. S údivem jsem zamrkala, když se chrlič téže pohnul. "Kyselé bonbóny? To má být nějaké heslo?" Zakroutím enchápavě hlavou, ale proskočím an schodiště za profesorkou. Když vstoupíme dovnitř, držím se v pozadí a snažím se moc se na ředitele nedívat a převážně se schovávat za profesorkou, aby mě nepoznal Ovšem neznamená to, že nějak ulevím své hrdosti. Stále mám vysoko zdviženou hlavu a bradu mírně předstrčernou, jako každé vzpurné dítě. Pokud se naše oči setkají, chlad v těch mých se zatvrdí... Už jsem jen čekala, až mi na hlavu posadí ten starý a jistě zaprášený klobouk a konečně mě zařádí do koleje, abychom mohli rovnou dokončit nějakou tu hodinu, o které profesorka mluví... |
| |
| Přeměňování – čekání na profesorku Krátce po další odpovědi a obodování se ke mně Ginny nakloní s otázkou.Vlastně hned se dvěma. No...jsou případy kdy se zvěromág rozhodne být zvířetem natrvalo a když se třeba po několika letech promění na člověka a nebo ho někdo úmyslně promění může být na jeho lidskosti ono zvíře značně podepsané a to jak na vzhledu tak na chování. Samozřejmě že popisuj praxi stejně jako se o to neobratně snaží Ron.Třetí ročník a sestkání s Červíčkem bylo na odpověď pro Ginny přímo skvělým příkladem. A já mám Starodávné runy. Dodám hned na to. škoda že už nemohu stíhat všechny hodiny...i když u věštění jsm za to možná trochu ráda Překvapeně sleduji Rona který se hlásí a odpovídá i když ne úplně přesně přesto alespoň něco. Neunikne mi ani několik poznámek od zmijozelských ale zdatně ignoruji vše co říkají. Po příletu sovy a profesorčině odchodu zaznamenám i Ronovu poznámku ke mně. Ty taky...neříkej že si se učil...tomu sám nevěříš... Sice se usmívám ale neodpustím si trochu podezřívavý pohled kterým následně přejedu i Harryho. Cos mu namíchal za lektvar?! Nečekám na odpověď a začnu vypisovat zadanou práci s tím že se otočím až se mi pokusí odpovědět. |
| |
| přeměnování Jak jsem řekl Harrymu on mi nic nedaltrochu jsem se učil no.Mamka se strachuje abych u skoušek u OVCE nepropadl,. POdotknu k Hermioně. Ten malfoy mě už štve...hmmm zajímalo by mě jaký bude letos famfrál bude třeba nahradit vyšlé studenty. Uvažuji najendou nad něčím jiným ale i tak dopisuji úkol. Možná bych s emohl taky někde uplatnit. Dodám si. |
| |
| Před hodinou OPČM Vejdu do učebny, ve které budu mít za chvíli hodinu. Dojdu k otočné tabuli, vytáhnu hůlku a mávnu s ní směrem ke křídě, která se zvedne a začne sama psát. Jakmile to dopíšu tak s hůlkou ještě jednou mávnu a ona otočná tabule se znovu otočí a tak schová nově napsaný text. Poté přejdu do středu místnosti, kde se nachází starý diaprojektor, do kterého připravím potřebné diapozitivy. Hned jak to připravím, tak vyjdu ze dveří, které za sebou nechám otevřené, aby žáci mohli vejít a nemuseli čekat až na můj příchod, a vyrazím do svého kabinetu, kde počkám na svou hodinu. Pottere!! Vás si vychutnám!!, pomyslím si jakmile se usadím za stůl ve svém kabinetu. |
| |
| Můj dům, můj hrad Chvíli tak poslouchám rozhovor a narážka pána zla ke mně dojde trošku později takže se až asi po 20 vteřinách nechápavě na ně otočím. Jako já?? Prohlásím a přitom na sebe ukážu stříbrnou hnátou. Pohledy bratrů Lestrangových mě, ale utvrdí v rozkazu pána zla a tak se zvednu a jako zmrskaný pes se odbelhám. Nejdříve zamířím do ložnice Voldemorta, kde si vezmu sebou nedotknutý tác se snídaní. Achjo takhle bude stále bledý pokud nepůjde na sluníčko nebude správně jíst. Pak se pořádně ohnu pod postel a vytáhnu své dostihy a sázky do toho ještě monopoly černého Petra a kanastu. Naštěstí náš vězeň je hladový Zalezu dis o sklepa, kde je spoutaný Olivander. Máchnutím hůlky ho odvážu. Zahrajeme si takovou hru Olivandere pokud mě porazíš daruju ti část téhle výborné snídaně. Pokud však prohraješ tak ten kus před tebou sním souhlasíš ?? Olivander nervózně pokývá hlavou a já začnu rozdávat karty. V Černým Petru mě nikdo zatím neporazil ani Bellatrix. Bohužel však prohraju a v Olivanderovi zmizí jeden z párků. Olivander mě pak nadále porazí ve všech ostatních hrách. Do toho si s ním začnu povídat a probírat naše životy před touto hrou. Já se Olivanderovi svěřím se svou láskou k pánu zla. A Olivander mi potvrdí moji hrozivou teorii, že to je nenaplnitelný vztah jelikož je jen jednosměrný. Pak s prázdným tácem zase spoutám Olivandera a zamířím do kuchyně, kde začnu potichu pofňukávat, ale dávám si pozor, aby mě nikdo neviděl. |
| |
| Brumbálova pracovna – nová studentka – učebna Přeměňování Vyčkám až se profesor Brumbál přivítá se slečnou Greenovou, pozdraví ji a vysvětlí jak u nás obvykle probíhá zařazování do koleje a jaké koleje to jsou. Moudrý klobouk již čeká na jedné z polic a já mám nakonec tu čest položit jí ho na hlavu, tak jako se tomu obvykle děje ve velké síni. Moudrý klobouk ožije ale přemýžlí jen velmi krátce, než vyřkne své: “Zmijozel!“ zZijozel? Inu, jeden nemůže mít, všechno že? Slečna Rystonová byla zařazena do nebelvíru, koneckonců uvidíme jak si slečna Greenová povede… Bez známek emocí jí sejmu klobouk z hlavy a podám jej opět panu řediteli, který slečně ještě připomene některé body našeho školního řádu a já ji posléze odvedu na hodinu. “Samozřejmě vám sdělím co budu moci, slečno Greenová,“ vrátím se po cestě opět k tématu Grindenwaldova uvěznění. “Nyní ovšem pospěšte. Myslím, že jste dnes o nic nepřišla, ačkoliv jsem měla v plánu probírat se studenty základy přeměňování lidí, stačili jsme si povědět jen něco málo z teorie, což pro vás nebude problém dohonit. Na hodinu Obrany proti černé magii vás již doprovodí vaši spolužáci. Nášivky koleje, na Váš školní hábit přišijí naši domácí skřítci.“ dořeknu ještě a už beru za kliku učebny abych vstoupila a kupodivu zjistila, že se má nepřítomnost obešla bez incidentů. Projdu uličkou mezi lavicemi i se slečnou Greenovou až k tabuli a otočím se na osazenstvo třídy. Po cestě občas nahlédnu do pergamenů studentů zda se alespoň pokoušeli o vypracování zadaného úkolu. Když ovšem zahlédnu pergamen pana Malfoye, který zeje prázdnotou, nebezpečně se mi zablýskne v očích. “Studenti!“ začnu abych na sebe upozornila, ačkoliv si myslím, že to není přímo nutné. “Toto je naše nová studentka, která ze zcela mimořádných důvodů nestihla včerejší spěšný vlak do Bradavic, tedy přiletěla před chvílí v doprovodu bystrozorky, která dávala pozor na její bezpečnost. Jmenuje se Elizabeth Greenová a byla zařazena do zmijozelu. Očekávám od vás,“ pohlédnu zvlášť na nebelvírské, “Že se ke slečně Greenové budete chovat dobře a pomůžete jí se vším s čím bude potřebovat.“ dořeknu a vyzvu novou studentku aby se posadila. “Než ukončím hodinu, prosím odevzdejte mi své práce, na zadané téma, které jste tak poctivě všichni vypracovali. Pane Malfoyi,“ oslovím ještě plavovlasého mládence, který se o vypracování mého zadání ani nepokusil. “Strhávám zmijozelu 10 bodů za, že jste zadanou práci nevypracoval a dostanete navíc mimořádný domácí úkol. Vypracujete mi osmnácti palcovou esej na téma Zvěromágové.“ pohledem přejedu celou třídu a se zvoněním, které se právě ozve řeknu jen: “Odchod!“ a ponechám studenty aby se rozešli. BODOVÝ STAV: Zmojozel 0; Nebelvír 30 |
| |
| Přeměňování, konec hodiny - cesta na OpČM Z mých myšlenek mě vytrhne až příchod profesorky. Vlastně nemám ani ponětí jak dlouho uběhlo od chvíle kdy odešla a v podstatě by mi to mohlo být jedno a ono tomu tak i je. chci jen aby už bylo po vyučování, abych se mohl zabývat důležitějšími věcmi. Vzhlédl jsem jen úkosem, abych se podíval že skutečně přišla do třídy McGonagalová a ne třeba někdo jinej ačkoliv nevím kdo by sem lezl. Proto mě trochu překvapí když kromě profesorky uvidím i nějakou neznámou holku zhruba našeho věku. V první chvíli si ji změřím kritickým pohledem, ale když vidím jak hrdě se nese a že je vlastně docela dost hezká, kývnu jí na pozdrav a na tvář znovu nasadím svou masku plnou pýchy, která vymizela v průběhu mého vlastního zamyšlení. “Sem zvědavej, kdo to zase je,“ špitnu směrem k Pansy rádoby přezíravým hlasem. Ale to už se na nás profesorka otočila a já si ležérně založil ruce za hlavu, abych dal najevo že jsem nad věcí. Dá se říct, se skutečně jsem. Alespoň nad vším co se běžných školních aktivit týče. Dívka je nám představena jako nová studentka zmijozelu což ve mně vzbudí přeci jen trochu zájmu a znovu si ji prohlédnu. Ne, však nijak okázale, přeci jen chodím s Pansy a i když se jí co do pohlednosti tato dívka vyrovná, Pansy je tu dýl a má už své určité postavení. Krom toho že jsem na její přítomnost zvyklý. Ví kdy má mlčet, kdy mluvit a o čem. Rozumíme si a já nemám důvod pokukovat po jiných holkách. A možná, že je v tom i něco víc, ale to určitě ne… Profesorka nás vyzvala k odevzdání našich prací a na závěr mne osloví. Ležérně se postavím, protože je mi jasné proč mě vyvolala a popravdě je mi to volný. Co mi uděláš, co? Strhneš pár bodů? Zadáš úkol? Dostanu školní trest? Pche! oproti hrozbě trestu od Pána zla, když neuspěji, je tohle ničím. Jako na potvrzení mých myšlenek strhne kvůli mně zmijozelu deset bodů a dostanu domácí úkol. Osmnáct palců? Zvěromágové? Trhni si ty stará rašple! Ani náhodou! “Jistě, “paní profesorko“.“ odvětím s jistou dávkou ironie a otočím se k Pansy Crabbemu a Goylovi. “Jdeme?“ zeptám se jen nadřazeným a povýšeným hlasem a nabídnu Pansy rámě aby všichni viděli jak se do mě zavěsí, nechám jednoho z kamarádů aby mi nesl tašku a pavím krokem se vydám ven z učebny, sotva zaznělo profesorčino: “Odchod!“ Nikoho kromě těch co jdou se mnou si nijak zvlášť nevšímám a mířím na další hodinu Obrany proti černé magii, kterou máme s profesorem Snapeem. No bezva… Další skvělá hodina. Nemohlo by už bejt po vyučování? pomyslím si téměř toužebně. Mám pocit, že mě tahle přetvářka, i když je to chvílemi docela zábavné jako dřív, asi brzy zabije, protože je to zároveň i velice únavné… |
| |
| hodina Kdžy se konečně vrátí profesorka seznámí nás s novou žačkou jen vše sleduji.¨ Později nás vyzve k odevzdání úkolů.Tak tedy společně s ostatními odevzdám svou práci kterou jsem ztihl.Další proslov k malfoyvi který dostane školní trest a stržení bodů mne sice v duchu trochu potěší ale nic neříkám. Pak je koenčně konec hodiny a jdeme na OPČM tu hroznou hodinu. Jdu s Harrym a Hermionou. Teď to asi bude horší než přeměnování. Podotknu a pohlédnu na své kamarády.Klidnou hcůzí ale tak aby jsme stihli hodinu s nimi jdu. |
| |
| Konec přeměňování začátek hodiny s Mastivlasem Pracuji na své práci o přeměně člověka na zvíře. Přitom v zamyšlení kreslím velkého černého psa a vedle něho jelena. Achjo kéž by tu byl otec. Dopadlo by všechno možná jinak kéž by nikdy neumřeli. Ruce se mi sevřou kolem brka a jednou ranou ostrý kovový konec zabodnu do stolu. Po dlani mi začne stékat malý čůrek krve. Zabiju tu zrádcovskou krysu. Pak si všimnu krve a vytáhnu z kapsy čistý bílý kapesník a ruku si ovážu. Tak Rone konec tak honem z bláta do louže. Zvednu se a naházím věci do tašky. Jen doufám, že se Snape dneska moc dobře nevyspal, aby ten den nevypadal zas až tak špatně, jak začal. Zamířím si to na hodinu OPČM normálně sedím ve předu, ale tenhle rok si speciálně najdu místo vzadu v koutě. Tady snad budu v bezpečí před řáděním té zmije. Obávám se, že jak jsem v chroptící chýší odhodil tak jsem zabil v jeho hlavě poslední buňku milosrdenství co v něm zbyla ač byla určená jen studentkám v jeho kabinetě. |
| |
| Jen se kouknu na tu nvou žačku a jdu s ostatními na Opčm. Řídím se podle nich. Kouknu s eže jeden kluk si sedl na msíto vzadu cv koutě. POdle vv zhledu typuji Harry. Sednu si o lavici dopředu. Sedím před nim. Vytáhnu si učebnice. Vezmu si svoji knihu o dracích a začnu si ji číst. Zbožňuji draky, |
| |
| OPČM Do třídy vtrhnu jako hurikán. Rozrazím dveře, které se za mnou zabouchnou. Cestou ke katedře mávám hůlkou směrem k knům, kterým se zavřou okenice, čímž se vytvoří přítmí. Jakmile dojdu ke katedře tak se otočím k žákům a svým trpkým hlasem potichu řeknu: "Otevřte si knihu na straně třista-čtyřicet-osm!" Chvíli počkám až si nalistují potřebnou stránku, kde se nachází učivo týkající se vlkodlaků. "Vaše protesty jsou bezpředmětné. Jsem si vědom, že toto téma jsem s vámi probíral ve třetím ročníku, ale pan ředitel mne požádal, abych to s vámi probral ještě jednou.", řeknu rychle, abych předešel zbytečným poznámkám. Poté mávnu hůlkou směrem k diaprojektoru, který jsem připravil před hodinou, a na plátno se začnou promítat různá vyobrazení vlkodlaků. "Takže..... Kdo mi poví jaký je rozdíl mezi vlkodlakem a zvěromágem???", zeptám se a pomaličku jdu před lavice žáků. Zastavím se a prudce se otočím. Ignoruju všechny zdvižené ruce. Potter!! Řekne nám to Potter!!, probleskne mi hlavou a na tváři se mi objeví krutý úsměv. "Co třeba pan Potter... Ten má s podobnými věcmi zkušenosti... Tak spusťte!!", řeknu trpce a nenávistně se na Harryho zahledím. |
| |
| OPČM KOnečně začíná hodina obrany proti čenré magii. Snape provede obvyklý nástup do třídy jako každý rok.Letos sedím zhruba uprostřed třídy abych měl přehled o všem avšak sedím mezi nebelvírem. Harry to bude vědět. Pomyslí msi když so vzpomenu na naši neblahou příhodu. Pak se přihlásím pro případ že by to Harry nějak nevěděl což si myslím že snad není možné. Tak mluv Harry. Dodám si a čekám. |
| |
| OPČM Jakým zázrakem mě Snape nalezl. Pane profesore zvěromág je kouzelník c se do své zvířecí formy mění dle libosti a jak mu to okolnosti dovolí. Vlkdolak však tuto schopnost nemá a mění se vžd za úplňku přičemž ve svém zvířecím běsnění útočí na vše kolem něj i na své vlastní přátele. A doufám, že vám tohle stačí. Mastivlase. Sednu si a čekám co z něho zase vypadne. A koho si vyvoláme teď nevím moc lidí mě nenapadá, ale pan Potter. Jdi do hajan ty lektvary opojená kreaturo stačí jen, aby jsi udělal malinkatou chybičku a budeš učit krysy v Azkabanu. |
| |
| OPČM Poté co Potter odpoví se jen ušklíbnu a skoro neznatelně zabručím: "Hmm..." Poté přísně pohlédnu na Nebelvírské a přesunu se k diaprojektoru a začnu s výkladem: "Výraz werewulf je složeninou anglosaského slova WERE, což znamená člověk a slova WULF neboli vlk - Vlčí člověk, řeknu a na chvíli se odmlčím. Po chvíli odmlky zase začnu s výkladem: "Je několik možností jak se stát vlkodlakem... Kdo nám poví jaké?, zeptám se a rozhlédnu se po třídě. |
| |
| B leskurychle zvednu ruku. Tuhle otázku zrovnay vím. O tomhle sem hodně četla. Čeká jestli mě vyvolá enbo ne. Musí ale jistě poznatř, že tu sem nová. No tak ty protivo....vyvolej mě. Už od prvního pohledu se mi nelíbíš, ale tak snad mě můžeš vyvolat... pomyslím si pro sebe. Čekám jestli se an mě dostane nebo ne. Každopádně s rukou nahoře setrvávám. |
| |
| Kabinet -> zařazování -> učebna -> OPČM Nebylo to zrovna valné "vítání", pokud se tomu tak vůbec dalo říci. V tu chvíli mi přišla vhod role nesmělé, takže jsem se schovávala krok za profesorkou McGonagallovou, hlavu skloněnou k zemi, oči zabodnuté do ní a doufala, že mne nepoznají. V tu chvíli mi jedinečný odstín mých rusých vlasů, na který jsem byla jindy pyšná, připadal až příliž výrazný, zářivý a nepatřičný. Stejně tak jako nádherná pronikavá zeleň mých očí, které se tolik podobaly jiným... Nechtěla jsem na sebe poutat Albusovu pozornost. Chovala jsem se jako pokorné, téměř zastrašené dítě. Fungovalo to. Držel se zpátky - jen se představil, a já mlčela, protože mé jméno již zaznělo z úst profesorky McGonagallové, osvětlil mi to, co už jsem věděla z knih a pak mi na hlavě přistál klobouk. "Kam? Havraspár?... Zmiozel?... N-n-nebelvír?... nebo... to snad ne... Mrzi-mrzi-mrzí mor?" napadlo mě, ale vzápětí se ozval kašlavý zvuk hlasu z klobouku, který si mi hověl ve vlasech. Přišlo mi na mysl, že tam bduu teď mít určitě prach. Zmiozel. To slovo znělo jasně. Pocítila jsem jak se ztuhlé svaly počínají uvolňovat... nebylo to zas tak hrozné... a nebo to bylo horší, než jsem myslela. Určitě tam bude něco známého - podobnost se smaragdovou kolejí, klid, důstojnost a jistý druh vyvýšenosti, ale také... mohl by mě někdo poznat? Pořádně jsem nevnímala vřelý, hluboký hlas ředitele, když mi šetrně podotýkal pár bodů školního řádu. Pořádně jsem ho nevnímala, ale něco na něm mě nutilo zůstat se zdvořilým, okázale hraným zájmem stát a poslouchat. Měla jsem strach. Nevěděla jsem, čeho by byli schopní, kdyby věděli... věděli. Propuštění přišlo jako dar z nebes a já bez zaváhání vyrazila za profesorkou... Ta na chodbě naváže na naše předchozí téma. Zůstávám s jistým odstupem u zdvořilostních frází. Nechtěla jsem si ji znepřátelit už první den tady. "Byla bych vám vděčná," souhlasím tiše, svým medovým hláskem pro veřejnost. Jen se tiše podivím nad jejími následujícími slovy... "Teprve? Máte na mysli metaformágy, zvěromágy, mnoholičné lektvary a kouzla na změnu tvaru, barvy a podobně?" Nemohla jsem se nezeptat udiveným hlasem vyvedeným z míry. Krásnohůlky byly asi napřed. Neměla jsem ráda pozornost. Poslušnost, taktnost a toleranci - to ano, ale ne, když na mě směřovala v jednu chvíli tolik pohledů. Na chvíli jsem se zasekla, stál evypjatou hruď a hlavu hrdě zdviženou, než jsem s jistou neochotou následovala profesorku lehkými krůčky, téměř tanečními, před tabuli. Přezíravým pohledem jsem přejela třídu. Snažila jsem se nevypadat nepřátelsky a alespoň na začátku se chovat normálně. Tiše jsem stála a čekala, až profesorka skončí. Tohle divadýlko mi nebylo po chuti. Když mne vyzvala, abych se posadila, okamžitě jsem plavnou chůzí zasedla do poslední prázdné lavice kdesi v půli třídy. Strategické místo? Ani náhodou, tady jsem byla příliš na očích... Zavřela jsem je. Unavená divadlem pro ně všechny. Pořádně jsem nevnímala kárání jednoho ze zmiozelských, poslouchala jsem něco jiného. To co slyší málokdo... Až profesorčino rozpuštění hodiny mě donutí se postavit vzít odloženou tašku opět na rameno a nechat se vést davem. Zkušeně jsem se proplétala mezi svými vrstevníky, kteří se mi ani za mák nepodobali. Slyšela jsem poznámku jednoho Nebelvírského s vybledle rezatými vlasy, oproti mé zářivé rusé barvě, a následnou reakci toho, na kom bylo jasně poznat, kdo to je. Harry Potter. Ten co přežil. Nevěnovala jsem jim přílišnou pozornost - přemýšlela jsem nad tím, proč je následujcíí hodina tak neoblíbená. Samozřejmě, byla to dřina. Obrana proti černé magii není procházka růžovou zahradou. Ale panenko skákavá, kdy se to člověku může hodit, že? Obvzlášť ten Potter by to měl docenit, když ví, o čem mluvím. Konečně jsme byli ve třídě. V tu chvíli jsem na moment vypnula, vklouzla do volné lavice třetí lavice a dávala pozor, aby si ke mě nikdo nepřisednul, připravená bránit místo i vlastním tělem, bude-li to nutné. Tiše jsem čekala na profesora, pohledem zkoumala učebnu a snažila se nevnímat zatuchlejší vzduch. Nakonec to přece nebylo zas tak strašné, ne? Vyrušilo mě rozrazení dveří. Podle někoho to bylo obvyklé, takže jsem tomu nepřikládala důležitost. Profesor, který se jako divoký vítr hnal učebnou, mi byl velice znám. V knize mu byla věnována celá kapitola, díky jeho dlouhé kariéře v oboru Lektvarů a také z novin se dalo vyčíst dávné obvinění ze Smrtijedství, kdy se za něj Albus postavil a zaručil se za něj. Bez řečí jsem otevřela učebnici na určené stránce, lhostejně přejíždíc pohledem nadpis Vlkodlaci. To téma mi bylo známé. Jednoho jsme měli kdysi v rodině, no ne? Ještě že už nežije, nepatřil k nám, nehodil se do čistého rodu Greenových. Neobtěžovala jsem se zdvihat ruku - věděla jsem své a nehodlala jsem zbytečně vynakládat úsilí a snahu. Pro nic za nic, že? Poslechla jsem si odpověď vyvolaného a jen se nad ní ušklíbla. Značně stručná a oproštěná od dalších faktů. Povzdechla jsem si. Zjevně není tak úžasný, jak o něm matka básnila. Musela jsem se pohoršeně podívat na toho člověka. Vůbec se mi nelíbilo, co jsem slyšela. Ovrátila jsem ovšem tvář a věnovala pozornost dále učiteli. Ruka mi částečně vylétla vzhůru, chtěla jsem napravit škody, které napáchal ten, jehož otec podle Denníku věštce seděl v Azkabanském vězení, nejlepším v Anglii, hlídán mozkomory. Zadýchala jsem se při vzpomínce na ně... Čekala jsem, jestli mě vyvolá, trochu pobouřená reakcí Nebelvírských. Musela jsem uznat, že skončit tam, bylo by lepší skočit z věže... což mě opět navedlo na Krásnohůlky... |
| |
| OPČM Jelikož tohle jsme již brali a zažili tak opět zvednu ruku a čekám zdali mne profesor vyvolá. Beztak si mne ani nevšimne. Napadne mne při čekání a přejedu pohledem třídu a dál čekám. Dělej už mě to neba. Dodám si netrpělivě v duchu. |
| |
| OPČM Po mé vyřčené otázce se k mému údivu pár rukou zvedlo. Téměř všichni co se hlásí jsou z nebelvíru. Chladně si přeměřím třídu, hlavně studenty z mé koleje. Ani jeden se nehlásí. Co to má znamenat?! To si říkáte Zmijozelovi následovníci?! To si s vámi vyřídím!, pomyslím si a svůj chladný pohled zabodnu do té nové žačky - slečny Rystonové. Chvíli si jí prohlížím a pak s trpkostí v hlase ji vyzvu k odpovědi: "Tak do toho... " |
| |
| Tak jo Sam do toho... pomylsím si. "Vlkodlakem může být ten co byl vlkodlakem pokousnám, nebo ten kdo se vlodlakovi narodí." odpovím. Na tváři mám úsměv. Vím, že to je dobře. Nesnáší nebelvíraky... pomyslím si. |
| |
| OPČM Po správné odpovědi, které se mi dostalo jen hořce řeknu: "Ano, v podstatě správně..." Poté se naštvaně přesunu ke katedře. "Teď si přečtěte co píšou o vlkodlacích v v učebnicích.... , řeknu otráveně a posadím se a čekám než to žáci přečtou. Vždy když slyším slovo VLKODLAK, tak si vzpomenu na Lupina... Je to zmetek!! Doufám, že se co nejdřív přidá k starému Jamesovi..., pomyslím si a při té myšlence se mírně usměju. Ke konci hodiny se postavím a řeknu: "Na začátku příští hodiny chci mít na stole dva svitky pergamenu na téma vlkodlaci, se zvláštním zaměřením na jejich rozeznávání!!", s těmito slovy jsem ukončil hodinu a rychlým krokem jsem se odebral do svého kabinetu ve sklepení. |
| |
| Pf...v podstatě... pomyslím si. Pak si začnu číst v učebnici. Pak nám řekne náš úkol jen se na něj ne zrovna příjemně podívám. A umejt tu ejho odpornou umaštěnou hlavu nechce? napadne mě s úšklebkem. (Předpokládám, že tahle dvouhodinovka už skončila.) Pak jdu na oběd. Už mám docela hlad. jen du s houfem abych věděla kudy tam jíst. Sedu si an svoje místo jako včera a ačnu jíst. POčkám po obědě na zbytek a jdu na další hodinu kam jdou oni. Takže na Bylinkářství. |
| |
| Hodina OPČM Hned za tou mou rukou vylétla k nebi další - poslouchala jsem dobře a znovu se ušklíbla. Neměli v sobě kapku zdvořilosti. To mě upoutala pozornost jinde - znvou jsem svůj zrak upřela na profesora, tentokrát s přimhouřenýma očima, syknutím a nesouhlasným zrakem jsem ho přejížděla od hlavy až k patě. Opět jsem musela vyslechnout odpověď kohosi jiného, ruka mi spadla do klína, čekala jsem, co z té holky vypadne. Bylo to stejné jako u Harryho. Nic moc. Skoro vůbec přesné. Tentokrát jsem musela souhlasit s profesorem a zamračit se nad Sam. V podstatě správně. Následně nám naložil úkol. Sklonila jsem zelené, zářivé oči do učebnice. Byl to vcelku dlouhý text, hodně zaměřený na vlkodlačí možnosti. Přečtené jsme to měla téměř ihned, mnohem více mě zaujalo něco jiného, co jsem zaslechla. Moje oči se zvědavě zdvihly a prohlédly si opakovaně profesora. Velice zajímavé... Trvalo to hodně dlouho. Postavil se. Slova, kterými zakončil hodinu, jsem si zapsala do hlavy. Pak zmizel z učebny. Počkala jsem, až se zvednou ostatní, abych je následovala. |
| |
| Moje vila "To vás dva nemusí zajímat proč jí chci unést.A tolik smrtijedů tam chci proto, protože nepochybuju o tom, že tam budou hlídkovat členové Fénixova řádu.Teď už jděte jestli nic jinýho nepotřebujete.Až mi dá Draco nebo Snape zprávu o tom kdy bude vycházka do Prasinek, tak vás svolám a řeknu vám bližší informace." |
| |
| Bylinkářství PO obě se všichni dostavíte na bylinářství. Hodina proběhne . Zmijozel dostal 5 bodů, nebelvír taky a mrzimor s havraspárem taky. Pak je POkt, tam nikdo body nezíska ani o ně nepřijde až je konec vyučování. |
| |
| Hodiny Když proběhne v klidu zbytek hodin po hodinách s eradostně usměju s oddechem a jdu mei Hermionou a Harrym. Tak vy dva kam máte teď namířeno? Optám s ejich za chůze. Snad bude co podniknout at se tak nenudíme do večera. Napadne mne. |
| |
| Škola – Opčm -> Bylinky -> Potk -> Volná chvilka O hodině Obrany proti černé magii se jako vždy hlásím ostošet ale prostě Snape mě nevyvolá a nevyvolá.Už jsem si na to zvykla ale to že vyvolal Harryho mě dost překvapilo. Vlkodlačí téma už sme měli ve třeťáku...hlavně to mi pomohlo v odhalení Remusova tajemství. Krátce si povzdechnu.Obrana proti černé magii byla jedním z nejlepších předmětů... Ani mě nepřekvapí že nám zadá úkol který není zrovna krátký ale už jsme ho přece jednou psali ne? Vím kde hledat takže mě to ani nijak nerozhází v náladě a na odchodu ze třídy se připojím ke klukům a následuji je do skleníků. Naštěstí tato hodina byla poklidná akorát si tento předmět snad nikdo kromě Nevilla plně neúžívá.Já jsem ráda že ho tu alespoň něco baví a hlavně že mu to jde. Po bylinkách jdeme na Péči o kouzelné tvory ve kterém snad všichni vynikáme a tak nevidím žádné problémy s učením kromě dalšího úkolu. Když odcházíme z tého hodiny všichni tři promluví dost nečekaně Ron a ptá se co máme v plánu. Tak...já měla na programu zhotovení úkolů co sme dnes dostali abych toho nemusela zítra dělat o dost více a nebo dnes ponocovat.Ovšem docela mě zajímá co máte v plánu vy dva... S lehkým úsměvem a podezřívavostí v očích se na oba zadívám a čekám kdo se přizná dřív. |
| |
| Vyučování Již od rána víceméně mlčky doprovázím Draca na každou hodinu.Jako vždy se vedle něj nesu s patřičnou hrdostí a ač se jeho chování zdá jako vždy já vím že je něco jiného. To co mi včera řekl mi pořádně nedalo spát.Ve snech jsem viděla různé absurdní závěry toho co by mohl Draco dělat pro Něj.... Uklidňovala jsem se tím že třeba má jen něco ukrást Brumbálovi a neví jak se do pracovny dostat nebo že jde jen o nějaké informace ale lhala jsem jen sama sobě a dobře jem to věděla. Každou chvilkou jsem musela hlídat abych nespadla do přílišného zamyšlení což mne samotnou zneklidňovalo ale velice dobře jsem se před ostatními vše maskovala.Jediný snad kdo by letmé změny výrazů a zamyšlené pohledy mohl vidět byl Draco ale ten měl svých myšlenek dost jak jsem si párkrát stihla všimnout když jsem se na něj podívala. U přeměňování jsem ještě docela dávala pozor a i práci co profesorka zadala jsem vypracovala.Samozřejmě že ne natolik dobře jako šprtka Grangerová ale řekla bych že informací tam bylo dost.Když Draco prohodil vtipnou poznámku na adresu Weasleyho smích jsem si nemohla odpustit a stejně tak na podobné poznámky k jiným.....dokonce i k profesorce.To že mu v závěru hodiny zadala úkol mě ani nepřekvapilo. Příchod nové zmijozelské žákyně jsem přesla jedním otráveným pohledem na danou osobu ale Draco se na ní díval trochu déle ale zase ne tak abych měla dojem že je má pozice ohrožena.Podle mě na ní není nic extra co by nutně musel mít a svým pohledem to dával jasně najevo. Obranu proti černé magii jsem vnímat musela i kdybych nechtěla ačkoliv veškeré informace od profesora šli jedním uchem dovnitř a druhým ven.Jediné co jsem postřehla byl zadaný úkol o vlkodlacích. Samozřejmě že si vzpomenu na Lupina kterého jsme potkali při příjezdu a nakrčím nos. Proč zrovna máme psát o těch zablešencích? Je to doporuhodné Okamžitě jak se zvedneme k odchodu strčím svou brašku Klarise podobně jak Draco a zavěsím se do svého přítele. Bylinky a Péče o kouzelné tvory šli jasně mimo mě.Kdyby se mě někdo zeptal co jsme probírali nevěděla bych která bije ale co...závěrečné otázky stejně zodpověděla převážně Grangerová a kdosi se postaral i o získání pěti bodů pro nás.Kdo to byl jsem ale rozhodně něvěděla i kdyby mě zabili. Zavěšena do Draca ho následuji pryč z pozemků a vduchu přemýšlím co bude teď. Půjdeme do společenky? Nebo jinam? Nebo Draco půjde „dělat svou práci“? Měla bych se snažit mu pomoci? Dát mu nějak víc najevo že jsem s ním a chci abychom před sebou neměli tajnosti...nebo alespoň minimum tajností? Nebo to mám raději nechat být a dál hrát komedii pro ostatní a připadat si sice jako královna ale riskovat že se mi „král“ bude oddalovat a nebo snad projevit více aktivní zájem na jeho věci a riskovat tak že mě třeba odežene úplně? |
| |
| s harrym a hermionou Nad odpovědí a pohledem Hermiony se musím rozesmát. No já nic neplánoval neboj Hermiono letos je v bradavicích prozatím klid takže nic nekujem. Odpovím se smíchem. No uvažoval jsem že bych se třeba stravil s Harrym za Hagridem nebo tak no ale uvidí se no. Pokrčím neutrálně rameny a jdu dál mezi nimi. |
| |
| Kdesi po hradě: Po OPČM jsem pohledem vyprovodila profesora Snapea z místnosti. Možná si toho všiml, že na něm ulpívá pár zelených, pronikavých očí, ale mě to bylo vcelku jedno, stejně za ním budu jednou muset jít a dohodnout se ohledně toho, co a jak na koleji. Je přece její ředitel, no ne? Držela jsem se stále s davem, pozorně spíše "pronásledovala" holky ze Zmiozelu, ale i tak jsem šla vždy kus stranou, protože jsem nechtěla vzbudit zase pozornost. Ani se vnucovat. Pche. To mi nebylo za potřebí, ne? Bylinkářství. Ani jsem se nesnažila nějak hlásit. Přesto naše kolej získala pět bodů do školního poháru. To na mých rtech vyvolalo mírný potutelný úsměv, ale jinak jsem se tím nezabývala. Zase jsem se zamíchala mezi ostatní a spolu s nimi pokračovala na hodiny PoKT. Péče o kouzelné tvory? V Krásnohůlkách jsme měli jednorožce a velšské zelené jako procvičování. Rozhodně náročnější než nějací skvorejši... Nejvíce mě z možností zaujali v učebnici popsaní hypogryfové, které jsem nikdy naživo neviděla. Ušklíbnu se nad poznámkou kohosi ze zadních řad nebelvírských. Někdy bylo tak těžké nepodlehnout pokušení... Pak však moje oči šlehly ke slečně Parkinsonové. Přimhouřené, prozíravé... "Vysoce zajímavé... Král a královna Zmiozelští?" Jeden koutek se mi trochu povytáhl nahoru. Ale bylo po vyučování a já měla volno... Tak proč si nevyřídit všechny ty záležitosti hned, že? Vydám sek hradu a ke kabinetu profesora Snapea, kde zaťukám a počkám, jestli se objeví... |
| |
| POkaždé s někým jdu. Teď sem se připojila k Hermioně a spol. Přemýšlím o tom co bude dál. Zaselchnu jejich rozhovor, ale nic neříkám, jdu kus za nima. Najendou však proletí nad jejich hlavami sova z ministerstva a hodí mi dopis přímo do ruky. Překvapeně se na to podívám. Rozbalím dopis a strnu. V očích se mi zalesknou slzy. Lehce se začnu třást. To ne....to ne....proč já? pomyslím si. Pak se rohzběhnu pryč i s dopisem v ruce. Brečím. Proběhnu kolem Hermiony, Harryho a Rona. Nevím kam, běžím, ale nakonec doběhnu na dámské záchodky. Tam se schoulím do kouta a brečím. Třesu se. |
| |
| S Ronem a Harrym,Někde na pozemcích -> Dámské záchodky,Se Samanthou Pobaveně se pousměji nad tím jak se nevině vymlouvá. Jo...za Hagridem bych se také ráda zastavila. Projevím zájem a podíám se opět na oba dva spolužáky. V tom ale nad námi proletí sova a já se ohlédnu kam letí.Nové dívce z naší koleje hodí dopis a opět odlétá. Myslela jsem že pošta chodí žákům pouze o snídani. Pomyslm si a otočím se zpátky abych mohla pokračovat v cestě.Krátce na to však dívka probíhá kolem nás div mě neschodí a pokud mě uši neklamou zaslechla jsem vzlyky. Co se jí stalo? Dlouho neváhám.Nemohu to nechat bez povšimnutí.Zmateně kouknu na kluky a pak rychle odhodlaně prohlásím.: Uvidíme se později. A poté běžím za dívkou.Chci jí nějak pomoci nebo alespoň zjistit co se stalo. Jak překvapivé! Každá holka co brečí zaleze k Uršule na dámské záchodky. Vlezu dovnitř.Po vyčerpávajícím běhu unaveně oddechuji ale přesto mi to tolik žíly netrhá jako pohled na schoulenou plačící dívku. Dojdu do kouta a přikleknu k ní. Co se stalo? Zeptám se tiše a starostlivě. |
| |
| S Hermionou Celá se klepu a pláču. V jedné ruce svírám dopis z ministerstva. Jinak obě ruce mám kolem svých kolen. Přijde ke mě jedna holčina z mé koleje. Zrovna v tuhle chvíli se mi nevybaví jméno. "Mo...moje rodina....smrtijedi...oni...je...zabily....zabili mi rodiče." vysoukám ze sebe pomalu a plačtivě. Uslzenýma očima se dívám na Hermionu. |
| |
| Se Samanthou na dívčích záchodkách Čekám co z mé spolužačky vyleze.Skrze vzlyky jí jde jen těžde rozumět ovšem poslední slova byla zřetelná a jasná. Zabili jí rodiče.Smrtijedi? Proč? Ššššt to bude dobré.... Pokusím se jí uklidnit a lehce dívku obejmu aby věděla že jsem s ní a chci jí nějak pomoci.Sama ovšem nevím jak. Kdyby tak Ron s Harrym přišli.... Pomyslím si. ....Třeba by mi pomohli jí uklidnit Proč by je chtěl někdo zabít? Vyklouzne mi myšlenka z úst. Tedy...určitě neudělali nic co by se Voldemotovi nelíbilo natolik aby je nechal zabít..třeba jde o nedorozumění... Plácám asi nesmysly ale doufám že dívku nějak uklidním. |
| |
| Na záchodkách s Hermionou zatim bez Uršuly Nechám se od Hermiony obejmout. "Nebude...nebude...už nikdy to nebude dobré...." šeptnu mezi vzlyky a dál pláču. "Ne...nevím....mi...mi sme se....sem...čerstvě přistěho...vali...teda do Lo...Londýna." vysoukám ze sebe opět. "Jemu....se nel...líbí spousta ko...kouzelníků...mo..možná...si...mysleli...že to byli bystro...zoři." můj hlas je stále roztřesený a opravdu je mi dos zle rozumět. Proč já? pomyslím si. |
| |
| s Harrym-> Za Hermionou Za chůze po chodbě nás minenějaká brečící holka která vrazí do Hermiony a utíká směrem na dívčí záchodky.Hermiona jde ihned za ní. Trochu tázavým pohledem kouknu na Harryho. Asi by jsme se měli jít podívat co se stalo. Vybídnu Harryho a středně rychlou chůzí jdu za těma dvěma doufajic že jde Harry se mnou. Snad tam zas nebude moc vyvádět Uršula. Napadne mne a když dojdu ke dveřím ujistím se že je vzduch čistý a pak po zaklepání vejdu opatrně dovnitř. Hermiono co se stalo? Optám se do místnosti abych věděl kde holky jsou a stojím u dveří a čekám jestli vejde i harry. |
| |
| Bradavice Jsem ve své pracovně a zrovna odepisuji na jistý dotaz ministru kouzel Rufusu Brouskovi. Když v tom mi jeden z portrétů řekne, že před chrličem střežícím vstup do mé pracovny stojí nějaká dívka a snaží se ke mně dostat. Na nic nečekám a seběhnu po schodech dolů, počkám až chrlič uhne abych mohl projít a pak když uvidím tu dívku, tak jdu k ní a zeptám "Mohu vědět co se stalo ?" odpoví mi, že na dívčích záchodkách brečí nějaká dívka a podle toho co říkala to vypadá na to, že jí někdo zabil rodiče a že je na záchodkách Ufňukané Uršuly. Okamžitě vím o jaké záchodky jde a tak jen řeknu "Děkuji.Teď můžete jít na hodinu" Poté se rozeběhnu na záchodky Ufňukané Uršuly. Po dvou minutách běhu vtrhnu dovnitř a když spatřím pana Weaslyho, tak jdu tam kde stojí. Když dojdu blíže, tak uvidím i slečny Grangerovou a Rystonovou. "Co se stalo ?" zeptám se jich. |
| |
 | S Harrym a Hermionou: Konečně volno, pomyslím si s úlevným povzdechem, když sklízím učebnice a po boku svých přátel se vydávám pryč. Na rtech mi hraje mírný úsměv, když poslouchám, jak se ti dva k sobě mají, ale sám zůstávám zticha. Ba ne, nejsem nečinný. Očima rejdím okolo a udržuji stálé, lenivé tempo dlouhých kroků. Přesto nemůžu odtrhnout oči od té nové studentky ve Zmiozelu. Samozřejmě, ani ta v Nebelvíru nebyla špatná, zdála se docela přátelská, snadno mezi nás zapadne, ale tohel bylo zase z jiného šálku, abych pravdu řekl, musel jsem uznat, že ledajaký kluk se za ní otočí. Byla pěkná, přímo čarovně. Měla svoje osobní kouzlo. Jako Ginny. Rozpačitě jsem šlehnul pohledem po Ronově sestře a pak po svém kamarádovi. Bylo trochu hloupé, že jsem na to myslel zrovna v jeho přítomnosti. Sledoval jsem, jak ta nová mizí, a až pak jsem zase začal poslouchat své přátele. "Dobrý nápad, možná bychom se za ním měli stavit... ale to by nám Hermiona musela trochu vypomoct s těmi úkoly..." naznačím mlhavě a vrhnu po ní uličnický úsměv. Rozhodně jsem se nehodlal zabývat něčím takovým, když mi kamarádka může pomoct, aby to bylo alespoň smysluplné. To už ale Hermiona utíká za novou nebelvírskou dívkou a Ron okamžitě projeví zájem jít za ní. Úsměv se mi rozšíří, jen kývnu a rozběhnu se i s Ronem za děvčaty. Před záchodky dorazí i Albus Brumbál. Musel jsem se ušklíbnout jak se všichni tolik ptají. Sám jsem ovšem svoje oči obrátil k Hermioně a vyzýval ji pohledem, aby začala vysvětlovat. "Dobrý den, pane řediteli," pozdravím jen tak mimoděk mně sympatického muže, zatímco čekám na odpověď. |
| |
| Můj kabinet Poté co jsem opustil hodinu, ve které jsem učil toho zmetka Pottera, jsem se odebral do svého kabinetu. A jelikož jsem už neměl žádnou hodinu, tak jsem si vzal jednu ze svých knih a začetl se. Po nějaké době mne vyrušilo zaklepání. Kdo to zase otravuje?! Jestli to bude někdo z nebelvíru, tak si ho podám!!, řeknu si a vytáhnu hůlku. Aniž bych vzhlédl od knihy, jsem mávnul směrem ke dveřím, které se rozletěly. Chvíli počkám až se dotyčná osoba, která mě vyrušila, nacpe dovnitř a znovu mávnu svou hůlkou. Jakmile se dveře zabouchly, tak jsem vzhlédl. Spatřil jsem nějaké děvče, které nepoznávám. S kyselým výrazem v obličeji si jí přeměřím a pak stejně kysele řeknu: "Doufám, že jste přišla a vyrušila mne z dobrého důvodu... Slečno???" Založím si ruce na prsou a zamračeně čekám na její reakci. |
| |
| Kabinet prof. Snapea Musela jsem se ušklíbnout, když jsem zaslechla zvuky zpoza dveří, ale nasadila jsem čistě neutrální výraz dřív, než se dveře stihly rozletět. "To je mu podobné... Myslím, že na to si dokážu zvyknout." Klidně vkročím dovnitř, očima rychle prohlédnu místnost a vyslechnu si kyselou zpověď profesora Snapea. "Naprosto neinformovaný... tady se asi zprávy mezi profesory nešíří moc rychle... jedině dobře..." Na jeho popudlivou reakci odpovím přesným opakem, pokusím se o milý, vřelý úsměv (ač uvnitř mne to trochu vře, jelikož nové profesory je nutné vždycky trochu oťukat nějakým tím nezávazným soubojem...). "Krásný kabinet," začnu pokud možno v přátelském duchu. "Jmenuju se Elizabeth Greenová, jsem nová zmiozelská studentka, takže jsem doufala, že by jste mně mohl trochu... zaučit, do pravidel své koleje, pane profesore." Nechám si na rtech pohrávat úsměv, ale levou rukou sjedu do kapsy a pro jistotu sevřu mezi prsty hůlku. Měla jsem z něj divný pocit. Nedávala jsem však nci znát a mírně jsem obrnila vlastní mysl. "Dnes jsem již byla přítomna na hodině, ale ráda bych se domluvila ohledně srovnání učiva a podobných záležitostí," prohlásím nevinným tónem a úsměv se mi trochu rozšíří z jeho podráždění. Jen tam tak postávám, očima někdy těknu okolo sebe. Bylo zvláštní stát v jeho kabinetě. Mrknu na název knihy, kterou nejspíš četl, a raději si ho zapamatuji, abych se zeptala v knihovně, jak an tom tento kousek je a zda je možné si ho přečíst. Přeci jen, čte ho i profesor Lektvarů, možná by to mohlo být zajímavé... |
| |
| Můj kabinet Poté co ta dívka, která mne tak hrubě vyrušila, pochválí můj kabinet, jen otráveně syknu, ale nic neřeknu. Hned na to se mi představí a řekne co je zač. "Nová studentka?? Proč mi nikdo nic neřekl?!!", zvolám naštvaně a zabouchnu knihu, kterou jsem četl, než dívka přišla. Knihu uchopím a praštím s ní do šuplíku. "Dobrá tedy...", řeknu trpce a zamračeně se na ní zahledím. "Pravidla mé koleje jsou prostá a jednoduchá: 1) Dodržujte školní řád... 2) Chovejte se tak, jak se očekává od následovníků velkého Salazara Zmijozela.... Jestli vám smím poradit, tak se nepaktujte s Nebelvírskou kolejí.... Jsou to naši odvěcí rivalové a mezi mými studenty jsou velice, velice neoblíbení....." řeknu otráveně a netrpělivě pohlédnu na hodiny, visící na zdi. Nachvíli se začnu hrabat ve svých spisech a po chvíli jsem vytáhl rozvrh, který jsem předal slečně Greenové. "Pokud je to vše, tak vás musím požádat, abyste mne omluvila.... Mám spoustu práce... , řeknu unaveně a zamračím se ještě víc. "Mimochodem, víte kudy se vchází do společenské místnosti??", zeptám se už trochu více přátelsky a netrpělivě čekám na její reakce. |
| |
| Kabinet prof. Snapea -> dámské záchodky: Přemáhám se, abych se jeho arogantní náladě nezačala smát. Zjevně tu nebyl jediný. "Panstvo" Zmiozelské - prefekti - jako by mu z oka vypadli - stejně povýšení. Na jeho zvolání jen pokrčím rameny. "Možná to nikdo nestihl či opomněl, těžko říct," poznamenám polohlasem, zatímco si jednou rukou pročísnu vlasy. Přestávala jsem se ovládat - chtěla jsem se bavit, ostatně připadal mi téměř směšný a já se nemohla zasmát... "Jakoby mě to nenapadlo..." V duchu protočím oči vsloup, ale před ním raději jen přestoupím z nohy na nohu. "Nebelvírští?" Rozpomenu se na skupinku těch lidí v hábitech s nachovo-zlatou kravatou... "Chápu." Ušklíbla jsem se, jen přikývla na poznámku o nich. Stejně tam, jak se zdá, nebyl nikdo, kdo by za to stál. Převezmu rozvrh. "Samozřejmě," kývnu na poznámku nedostatku času a už už mířím ke dveřím, když zaslechnu pokračování. Zmateně se otočím. "Vchod? ...ne, to bohužel nevím..." přiznám pomalu a nespokojeně našpulím rty nad vlastní neinformovaností... |
| |
| Dámské záchodky S nemalými obtížemi vyslechnu co dívka říká.S uklidňováním jsem plně v koncích. V tom se ale otevřou dveře.Pozvednu hlavu od dívky a uvidím Rona a krátce na to i Harryho. Ron se zeptá co se stalo ale než stačím otevřít pusu vejde i ředitel a ptá se na to samé. Rozechvěle se nadechnu stále držíc plakající spolužačku a promluvím s vážným výrazem. Přišel jí dopis o smrti jejích rodičů... Hlas mě zradil a částečně se zlomil. Ať už je to za námi...chci aby se to vysvětlilo...kéž by se někdo při posílání zprávy spletl Spíše k řediteli krátce na to dodám. Smrtijedi...nejspíš Pohlédnu na Harryho a Rona hledajíc útěchu nebo něco co by mi pomohlo.Jako by snad oni mohli dokázat že to není pravda. Ztěžka vydechnu a konejšivě přejedu dívce po zádech. Pohled vrátím k řediteli čekajíc co nám řekne nebo co udělá. |
| |
| Na DÁMSKÝCH záchodkách - Ale já nebyl jediný kluk tam! Byl jsem trochu nesvůj. Přeci jen byli jsme na dámách a ... Připadalo mi to natolik zvláštní, že jsme se několikrát ošil. Bylo to něco úplně jiného než Umyvárna Ufňukané Uršuly... "Tam už by se alespoň nemělo chodit..." To už ale Hermiona začala vysvětlovat. Z toho, jak se jí zlomil hlas, jsem pochopil její rozpoložení. Pár dlouhými kroky jsem překonal vzdálenost mezi námi a přátelsky ji objal kolem ramen. "S tímhle nikdy neskončí.... Oni toho nikdy nenechají..." Její další poznámka jen potvrdila mou teorii. Ten scénář se opakoval. Kolik lidí ještě muselo zemřít? "...kvůli mě." pomyslel jsem si hořce. Zavřu oči pod náporem vlastních vzpomínek a trochu zkoprním na místě. Bylo to jako vlna, která se vám přeleje přes hlavu takovou rychlostí, že nemůžete nic dělat, a a takovou silou, že by jste to ani nedokázali. "Možná bude chtít být chvilku sama," prohlásím nakonec nesměle. Mezi tím mrknu na Rona a Hermionu a trhnutím hlavy naznačím, abychom šli stranou a promluvili si. |
| |
| s ostatními na toaletách Příjde i ředitel což trochu ztrnu. DObrý den pane profesore. Podotknu a apk začne Hermiona objasnovat.Než stihnu reagovat už se do toho vloží i Harry a na konci řeči udělá posunek který je mi hned jasný ale rozhodnu se počkat na Hermionu. Také myslím že by slečna měla být ted sama nebo z panem ředitelem. Podpořím Harryho a kouknu na Hermionu ale nevím co jíři abych jí pomohl. Ti Smrtijedi už začínaj být až nad hlavu. POmyslím si a čekám až k nám Hermiona dojde taky. |
| |
| Toalety Na Wasleyovo pozdrav nereaguju. "Smrtijedi ? Jak to, že se to dozvídám až teď ?" honí se mi v hlavě myšlenky, ale je mi jasné, že musím také něco říct "Vy tři máte jistě být na hodině, tak na ní jděte. A vy slečno Rystonová pojďte prosím se mnou do kabinetu." |
| |
| Toalety Sem schoulená v koutě jak hromádka neštěstí. Hlasy téměř nevnímám. Je mi hrozně. Chce se mi zvracet...je mi zle, cítím se sklesle. Žaludek se mi svírá. Nedokážu nic říct. Začíná mi tu být chladno. Sem bledá, chvěju se jak ratlík. Podívám se na pana ředitele. Jen smutně kývnu a sesbírám se ze země. Podlamují se mi kolena. Dojdu k panu ředitely a pak s ním odcházím do kabinetu. Nensáším je...nesnáším. pomyslím si. Sem bledá a zároveň zelená. Je vidět, žemi není dobře. Pořád pláču. |
| |
| Dámské toalety Po mém objasnění ke mě přistoupí Harry a jediným gestem přátelsky naznačil že je se mnou.Jsem ráda že mohu mít takového přítele a jeho podpora pro mě hodně znamená. Oba mí přátelé se shodnou na tom že bychom měli Samanthu – a no jo! Tak se jmenuje. - nechat samotnou.S tím jsem si však chtěla dovolit nesouhlasit jelikož v takovém stavu bych nenechala nikoho samotného.Vždyť vypadá že je zralá na to se třeba utopit v záchodě nebo se rozeběhnout hlavou proti zdi. Ředitel se však do situace vložil dříve než jsem chtěla něco namítnout a poslal nás na kolej s tím že naší spolužačku převezme. Částečně úlevně si oddychnu a ještě pomohu dívce na nohy.Vypadá sice že se každou vteřinou složí ale já věřím že to zvládne. Harryho náznaku abychom šli stranou jsem si “mezi řádky” všimla ale předtím jsem to nedala najevo.Teď když je dívka s ředitelem na odchodu přistoupím ke klukům. To je hrůza..... oni nikdy nedají pokoj! Povzdechnu si naštvaně a pohlédnu střídavě na oba kamarády. Co si o tom myslíte? Zeptám se když už jsem si pevně jistá že ředitel s dívkou zmizeli. Teprve potom si přesně uvědomím kde jsme a že tu teoreticky nemáme co dělat...tedy já ano ale ti dva ne.Trochu znejistím al tuším že klukům to secvaklo už předemnou a teď budou chtít o nejdřív odejít a tak jsem připravena je následovat. Sama se trochu zamyslím nad tím co bych dělala já na jejím místě.Případné poznámky Rona nebo Harryho však plně vnímám. |
| |
| s harym a Hermionou Když je po všem vyjdu jako první z toalet z nás tří a až pak hodlám reagovat na Hermionu. Já si o tom myslím že ani jeden rok na Bradavicích neproběhne klidně a že se máme zase nač těšit. Povzdychnu si a pohlédnu na oba dva. Asi by jsme si měli dávat pozor víte dobře jak to bylo minulá léta teď by to mohlo být ještě horší. Podotknu a jdu dál s nimi. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfadora Tonksová pro Uchechtnu se. "Ne, to tedy nemá," souhlasím se smíchem. Tiše se k němu přitulím, načež vyskočím a vytáhnu ho za objímající ruku s sebou. "Tak dobře, ale potichu, jak znám rodiče, už leží v posteli a spí." Za ruku ho vedu chodbou ke schodům a pak nahoru až do podkroví, kde mám svoje vlastní malé "království". Je to něco jako malý byteček, zařízen odděleně od dolního patra. Lazen je do bílo-stříbrna. Jedna obrovská postel, na šířku dost velká pro čtyři lidi a velké dvouokno - střešní - kterým se dá vyhlédnout na hvězdy. "Radši se nesměj. Jako malá jsem často padala z postele a navíc mám ráda dost místa, když už někde spím v klidu, což je jen výjimečně." Snažím se předejít případným provokativním poznámkám. "No, každopádně je dost velká pro oba. Koueplna jsou ty dveře vpravo, malá kuchyňka vlevo a naproti komora, ale tam to spíše vypadá jako na bojišti - ještě za školních let jsem tam cvičila kouzla..." Věnuji mu jeden zářivý úsměv. "Asi nemáš v čem spát, že? Chvíli vydrž..." Zmizím ze dveří a vrátím se s pyžamem (jedním z mnoha) svého otce, které po něm hodím. "Můžeš se osprchovat. Kartáčky jsou ve skříňce pod umyvadlem. To víš, bystrozor má být připraven na vše. Mohla bych tady pohostit několik dalších bystrozorů." Prozatím zmizím v koupelně, kde se osprchuji, vyčistím zuby a převléknu do volných teplákových kalhot a trička po kolena... |
| |
| Bradavice Jdu tedy do svého kabinetu a slečna Rystonová mě následuje. Chrlič se mi uhne, když dojdu před něj a už vycházím po schodech Otevřu dveře, mávnutím hůlky vykouzlim židli, která dopadne před můj stůl a sám si sednu do svého křesla. "Posaďte se" řeknu a ukážu na před chvílí vyčarované křeslo. "Vím, že to pro vás musí být strašná rána...Máte nějaké příbuzné, ke kterým by jsme vás poslali než se dáte psychicky do pořádku ?" |
| |
| U Albuse Usadím se na židly. Ani sem nijak nevnímala cestu. Pohlédnu na ředitele. "Nemám...nikde nidko...žádní příbuzní..." odpovím roztřeseným hlasem. Nikdo mi nezůstal, jen moje sovička...nikdo jiný...ani kamrády nemám... pomyslím si. |
| |
| Dámské toalety, chodba: Věnuji Brumbálovi rychlý úsměv, ovšem jakmile se vrátím do skutečnosti, zase se miv obličeji objeví obyčejný, prázdný výraz. "Jistě, pane profesore, už jdeme." Vytratím se s Ronem a Hermionou na chodbu a zavedu je za zatáčku, aby jsme si mohli v klidu promluvit. Až poté odpovím na Hermioninu otázku: "Nejspíš odstraňují ty, co by jim později mohli dělat problémy a nebo odmítli pomoct. Ale i tak je to otřesné - přesto, jsou to Smrtijedi, co by jste od nich čekali, že? Ale je to kruté. Dokážu Samanthu pochopit, navíc je žal téměř čerstvý." Souhlasně přikývnu na Ronovy poznámky. "Opatrnost nikdy neškodí... Navíc se povídá, že Brumbál slábne a v Bradavicích už není tak bezpečno, jak bývalo." Pokrčím rameny, zatímco zamířím do společenské místnosti Nebelvíru. "Prozatím by jsme to ale měli nechat být. Jsme tady jen chvíli, máme snad čas než se budeme trápit, co na nás čeká za "rohem času". Soustřeďme se na přítomnost a budoucnost ponechme v očekávání..." |
| |
| Pracovna Sakra Pomyslím si a po delším tichu řeknu. "Tak, když nikoho nemáte slečno Rystonová, tak zůstanete tady. Věřím, že spolužáci z Nebelvíru a možná i z jiných kolejí vám pomohou. Prozatím dojdeme na ošetřovnu, kde dostanete nějaký prášky a pak si odpočinete. Z výuky vás omluvím." |
| |
| Pondělí večer Brumbál odvedl Samanthu na ošetřovnu. Madame Pomfreyová jí dala nějaké bylinky na uklidnění a a spaní a nachala sí jí na ošetřovně aby nad ní měla dohled. Úterý ráno Máte úterý ráno. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR