Harry Potter a Kámen Vzkříšení
hrálo se Jednou týdně
od: 18. června 2015 21:16 do: 19. února 2016 15:27
Dobrodružství vedl(a) Snaily
| |
2348.jpg) | Jizva ho už devatenáct let nezabolela. Až do toho osudného dne jednoho velmi deštivého prosincového večera v Doupěti, kam se jako každý rok Potterovic rodina vydala oslavit svátky, spolu s ostatními Weasleyovými. Molly právě zběsile pobíhala po kuchyni a vyhazovala Geaorge a jeho malého synka, který už dávno nebyl malý, Freda II, kteří se vydali tajně na lov sladkostí a Harry seděl v obývacím pokoji a pobaveně sledoval Hermionu, jak vypráví dětem mudlovské pohádky, Ron spokojeně pochrupuje, Ginny se pokouší přesvědčit Teddyho, aby - proboha živého - alespoň na tento sváteční den odložil křiklavě akvamarínovou barvu svého účesu. Všechno bylo v pořádku. Harryho hlava najednou začala pulsovat. Přišlo to z ničeho nic, jako kdyby do něj uhodil blesk, ale nebyla to obyčejná migréna, které ho občas přepadala po dlouhém pracovním dni. Ne, tohle bylo jiné - a přitom tak děsivě známé. Ruka mu automaticky vystřelila k čelu. Ron byl náhle naprosto probuzený a Hermiona se tvářila zděšeně. Oba zírali na Harryho, neschopni slova...
O pár minut dříve, na zcela odlišném místě.. "Já naprosto nechápu, jak jsem se k něčemu takovému mohla nechat přemluvit!" soptila drobná rudovlasá žena, pevně svírající kabelku, se kterou kolem sebe mávala jako rozčílený větrník. Mohlo jí být nanejvýš šestnáct, ale vypadala velmi vyspěle. "Prosímtě Lily, nedramatizuj. Není naše vinna, že vaši nebyli doma." obrátil oči v sloup přibližně stejně starý muž s delšími kudrnatými vlasy. "Prostě půjdeme k Jamesovi. Jeho rodiče nás beztak všechny znají... a určitě to pochopí." "Dobře, dobře... nevím, co je tohle za hloupý vtip, ale...!" "Lily, tentokrát to opravdu není naše chyba. Vážně." pronesl doteď mlčící kluk, který pochodoval podle Harryho mladší kopie, která se tvářila naprosto spokojeně, snad jako by ani neposlouchala, a potřásl hnědovlasou hlavou. "Nevím, co se to tu děje, ale..."
|
| |
| Lysander Scamander Byl to dlouhý, dlouhý a příjemný den. Vánoce se kvapem blížily a majestátní věžičky Bradavic byly pokryté sněhem, jako kdyby je někdo pocukroval. Sníh se na slunce leskl jako rozdrcené diamanty. Většina prvních ročníků vyběhla ven, aby se té nadílce vyválela, ale netrvalo příliš dlouho, než za nimi v nepříliš dobrém rozpoležení vyběhl i Filch. Což byl mimo jiné jeden z důvodů, kromě toho příšerného mrazu, proč jsi pro dnešek zůstal v hradě a kromě snídaně a oběda jsi ho vlastně celý trávil v knihovně. Už se smrákalo a bylo celkem možná, že brzy přijde madame Pinceová a se vší elegancí tě vyrazí, ovšem vánoční atmosféra zavládla už i tady a přísná knihovnice místo běžného kontrolování, jestli někdo nečmárá do knih nebo ntrhá stránky (jako by si to někdo dovolil!), seděla úplně vepředu, na svém pultu a družně si povídala s profesorkou Prýtovou, zatímco obě usrkávaly vaječný koňak. Byla otrava být sám o vánocích, ale tys nebyl sám. Pár tvých přátel také zůstalo v Bradavicích. Nemluvě o tom, že mnohem větší otrava, alespoň pro tebe, by byla vyrazit pod stan někam na sever spolu se svou rodinou. Ne snad, že bys svou rodinu nemiloval, ale spát ve stanu na totálně promáčené půdě a hledat zvíře, na které se pak stejně nebudeš moct ani podívat, protože bude příliš nebezpečné, to nebylo pro tebe. Ne poslední dobou. Zaklapl jsi další z knížek, která byla úplně k ničemu, a konečně si uvědomil, jak moc tě začínají bolet záda a taky, že to pálení v očích začíná být víc než jenom tvoje představivost. Tvoje úvahy ale přerušila výše zmíněná kamarádka. Taylor byla trošku praštěná, ale jinak velmi milá dívka. Byla z mudlovské rodiny, což ale neznamenalo, že nemohla hrát za famfrpálové mužstvo a sdílet tvou zálibu v hůlkách, jakkoliv u ní to byla spíše záliba v jakékoliv magii. Její blonďaté mikádo zavlálo, když vyskočila na stolek vedle tvé knihy a zazubila se na tebe: "Neměl by sis dát na chvíli pauzu? Oslepneš z toho."
|
| |
 | Bradavice Zaklapnu knihu a frustrovaně se zadívám na její v kůži vázaný obal. Vypadala tak nadějně, když jsem ji objevil, ale několik hodin třídění informací na užitečné a neužitečné ukázalo, že k mé smůle převládají ty neužitečné. Naštěstí to byl už jen poslední drobný detail před tím, než všechny získané informace přepíšu do schopné podoby a odevzdám. |
| |
| Sirius, Lily, James a Severus Situace byla napjatá už nějakou dobu předtím, než se zpoza rohu v Kvikálkově objevil Severus, evidentně na cestě domů, stejně jako Lily. Jenže ani on, ani ona v domech nenašli svou rodinu. Nenašli tam nic. Nevěděli jste, co se stalo. Nikdo z vás nechápal, jak to, že jste se všichni ocitli na nádraží, snad jste přijeli z Bradavic na vánoční prázdniny, ale jakto, že jste si nic z nepamatovali? A jakto, že na nádraží nikdo další v uniformách nebyl? A kde jste měli kufry? Možná, že to byl jenom další z nepovedených vtípků Pobertů. Což byl asi ten důvod, proč na ně byla Lily tak protivná. O důvod víc, že Peter s vámi nebyl. Nejspíš se teď někde pochechtával nad Matoucím kouzlem, které na vás seslal. Ale - Peter, že by seslal tak mocné kouzlo? Podivné, krajně podivné. Sirius a James se automaticky nabídli, že ji doprovodí. A když se ukázalo, že v jejím domě je prázdno, stejně snadno nabídli, aby šla s nimi do Godrikova Dolu. Koneckonců Jamesovo rodiče poznají Lily rádi, Sirius u nich bydlí tak jako tak no a James, James je přece jen jejich syn. Jenže to by se zpoza rohu nesměl objevit Severus a nesměl by svoje pichlavé oči zapíchnout do vaší skupinky a nesměla by tam být Lily s tím svým velkým srdcem...
|
| |
| Albus, Gellert a Abeforth "Být zase mladý a cítit lásky žár." I když popravdě řečeno v téhle zatrolené morně bylo cítit všechno možné, jenom žár skutečně ne. Byla hrozná kosa, slzy vyvolané větrem se okamžitě měnily na ostré krystalky a vousy byly ojíněné. Až na to, že Gellert ani Albus žádné vousy neměli. Ne, byli mladí a svobodní a dnešní večer měl být jenom jejich. Albus si sice přesně nepamatoval, kdy se na tomhle domlouvali, ale byl si jistý, že to Aberforth s Ariannou jeden večer zvládnou a občas vypadnout přece ještě nikoho nezabilo. Probudili jste se uprostřed Obrtlé ulice a hlava vás bolela, což znamenalo jediné - zase jste to někde přehnali s pitím. Ovšem noc byla ještě mladá a jak se nejlépe přerazí kocovina? Správně, dalším alkoholem. Náhle vás oba přepadla jakási nostalgie. Bylo by hezké podívat se na místo, kde Albus vyrůstal. Vlastně si nebyl jistý, jestli Gellertovi Prasinky někdy ukazoval a tak jste se s hlasitým "PRÁSK" přemístili. To byla další neocenitelná výhoda dospělosti. Přemisťování. Rychlé a efektivní. Mohli jste samozřejmě jít ke Třem košťatům, ale narazit tam na nějaké studentíky nebo profesory? To ne, děkujeme. A tak jste se vydali přesně na opačnou stranu do lokálu s nepříliš dobrou pověstí. Už tehdy tam byl, už když jste byli děcka, ale jeho majitelkou byla tělnatá čarodějka s tlustou vrstvou make-upu a hodně špatnými vtipy, které se ale měnily na velmi zábavné po několika ohnivých whiskey. A vlastně i tělnatá čarodějka po nich byla poměrně příjemnou společností. Aberforth samozřejmě nemohl ani v nejmenším vědět, co se na něj chystá. Měl rád svůj klid. Tento večer nebyla tržba nic moc, venku byla zima a nikomu se nechtělo vystrkovat nos, takže zůstal na lokále sám se svou kozou, což mu vlastně dost vyhovovalo. Zrovna uvažoval o tom, že by jí mohl umýt a vykartáčovat, protože začínala být dost cítit, ale... ...ale v tu chvíli vrazili do dveří dva rozesmátí kouzelníci.
|
| |
| Tom Marvolo Riddle Ten pokoj se ti nelíbil. Vlastně tě skoro fyzicky odpuzoval. Zdi se odlupovaly, podlahy pod každým krokem ošklivě vrzaly a nábytek - nábytek byl přímo katastrofa! Ne, že by sis někdy potrpěl na luxus. Na tom nezáleželo, konečně, byl jsi z dětského domova, zvykl sis na spoustu věcí, ale tohle! Z potahů se staly cáry, ze kterých vystrkovaly hlavy ošklivé černé krysy s rudými očky, dřevo se postupně měnilo pod tíhou červotočů na prach. Dle toho, co zbylo, jsi hádal, že tohle měla být jídelna - velké hodiny se zastavily už před dávnou dobou a na stole byl prach. Ovoce v misce zplesnivělo. Smrad zatuchliny byl neúnosný. Vážně... hnus. A nejhorší na tom všem bylo, že sis nedokázal vybavit, kde to sakra jsi a jak jsi se sem sakra dostal. Totiž, zrovna jsi mluvil s Brumbálem o svém místě v Bradavicích a pak - nic. Že by to udělal on? Nepodobalo se mu to, ale - jak jinak si vysvětlit, co tu děláš?
|
| |
 | Tentokrát za to opravdu nemůžeme... Co se to stalo? Proč jsme sakra všichni na nádraží?! A hlavně proč tu není nikdo jiný? Přes veškeré svoje sebevědomí jsem byl poněkud zmatený a rozhozený. Kdybych alespoň tušil, jak jsme se sem dostali, ale ať jsem paměť namáhal sebevíc stejně žádná rozumná odpověď nepřišla. Člověk by řekl, že kouzelníka by na podobné věci a události měl být zvyklý nebo alespoň připravený, ale to se lehko řekne. Počkat! Snape! Jedna z posledních věcí, co si pamatuju byl Snape. Jediné rozumné vysvětlení je, že tohle nějak, i když nevím jak, zpískal on. I když seslat kouzlo na Lily? Letmý pohled na rusovlásku, která podle výrazu okamžitě předpokládal, že za nastalou situaci můžeme my. "Ehm... Lily... asi si teď myslíš, že za tuhle podivnou situaci můžeme my, ale chci tě ujistit, že s tím nemáme nic společného." podíval jsem se letmo na Siriuse a nepříliš jistě se ho zeptal "Mám pravdu, že jo?" "Každopádně... měli bychom asi vyrazit za tvými rodiči, ne?" stočil jsem okamžitě řeč na jiné téma a doufal, že tím je veškeré podezření alespoň na chvíli utlumeno. Bylo, ale jasné, že si ještě vyslechneme něco o tom, že podobné vtipy jsou dětinské a hloupé nebo tak něco. Co, ale bylo divné, že rodiče Lily nebyli doma. Vánoční prázdniny, má jim přijet dcera a oni nejsou doma? Co se to tady sakra děje? Možná jenom šli něco nakoupit a nebo prostě někam odjeli, k babičce třeba... nebuď hned tak paranoidní, Jamesi. "No... můžeme jít klidně k nám. Naši tě určitě rádi poznají Lily a upřímně pochybuju, že si někdy jedla lepší puding." navrhl jsem vzápětí. Protože, čím divnější to bylo, tím méně jsem se tím chtěl zabývat. Teď jsem měl akorát hlad a navíc... v teple s trochou punče se tomu ještě zasmějeme. Pak, ale se ale "náhodou" objevil Snape. Ať už s námi provedl cokoliv, vypadá to, že to nakonec nebylo nic hrozného... doufejme... pro jeho vlastní dobro. Vrhl jsem na něho otrávený pohled, neboť bylo jasné, co bude následovat. Lily ho začne litovat a začne vyprávět o tom, že na svátky by neměl být nikdo sám a tak dále. Phmpff... |
| |
| Scorpius H. Malfoy Nikdy jsi tenhle přihlouplé tradice neměl rád. Nikdy. A nikdy je asi ani mít rád nebudeš. O to víc, že otec letos na vánoce pravidelnou návštěvu prarodičů vynechal - údajně pracovní povinnosti, ale možná se tomu chtěl jenom vyhnout, i když, kdo vlastně ví - takže jsi zavřený v jednom sídle s babičkou a matkou, které za tebou neustále chodí a slízávají ti vlasy, což tě samozřejmě příšerně rozčiluje a dědečkem, který z nějakého důvodu hrozně rád vyprávěl svoje historky z války, při kterých celkem jasně dával najevo, jaké má toto vyprávění mravní poučení - být cílevědomý je super, ale být na straně černokněžníka ne. Bylo to otravné a hloupé a navíc jsi to slyšel už tisíckrát. Naštěstí se štědrý den rychle blížil a jelikož tvoji rodiče byli přece jen z dlouhé rodiny mocných a bohatých čarodějů, dostal jsi příležitost vypadnout z domu s kapesným a doporučením, aby ses nikde netoulal. Konec tvé svobody měl nastat v jednu hodinu, kdy se měl konat rodinný oběd. "Nezapomeň jasně vyslovit jméno ulice," mávala na tebe babička, jako kdybys snad nikdy v životě nepoužíval letaxovou síť, nebo co.
|
| |
| Victorie a Dominique Samozřejmě i vy jste měli na vánoce svoje zvyky. Strávit štědrý večer u babičky Molly byla tradice, ovšem na rozdíl od většiny ostatních příbuzných, vaše matka vás tam nikdy nebrala na celé svátky. "Přechce jen je tam až dost živo a těsno i bez nás, n'est pas?" vždycky se jenom usmála a mávla nad tím rukou. Dnešní den byl Bill v práci a tak se vás rozhodla Fleur vzít na výlet. Cestovat, když jste čarodějové, není žádný problém. Jsou samozřejmě i sofistikovanější cesty, než je letaxová síť, jako třeba koště, nebo přemisťování, ale o tom nechtěla ani slyšet. "Nebudu richskovat, že vyslovíte špatně jméno ulice. Kde bych vás pak hledala, zlatíčka?" kroutila hlavou Fleur a přinesla do obývacího pokoje velikou mušli. Bylo to přenášedlo, kterého se stačilo jenom dotknout a všechno začalo vířit... ... a pak už jste se objevili na ulici přeplněné lidmi. Byla to vlastně obdoba příčné ulice, ale francouzská. Byly tam kouzla a čáry, které jste ještě nikdy neviděly - a samozřejmě hábity poslední módy. "Později zajdeme s mými rodiči a sestřičkou na oběd," vysvětlovala Fleur a zářivě se usmála. "Ale zatím máme dost času na nakupování a obhlížení a tak. Co říkáte?" |
| |
| Lysander Scamander Taylor se zahihňala svým sopránkem a zakroutila na tebe očima. Vážně dost připomínala Lorcana, ale nedalo by se říct, že by tvoje dvojče dokázala nahradit. Nervózně se zavrtěla na stole a rozhlédla se, jestli se neblíží madame Pinceová, aby jí z něj vlastnoručně dostala. Měla evidentně dobrou náladu, což se dalo čekat. Bylo velmi těžké najít dobu, kdy by jí měla špatnou. "To je dobře, byl jsi tu celý den." oznámí ti důležitě, jako kdyby sis toho sám snad nevšiml a významně poklepala na zápěstí, které bylo úplně prázdné. Taylor nevlastnila hodinky, což byl ten důvod, proč všude chodila pozdě. "Za chvíli bude večeře a o tu přece nechceme přijít - říká se, že bude veliká předvánoční hostina s krocani a pudinky a tak..." mávla rukou a zasněně vzdychla. Když šlo o jídlo, nebyla k zadržení. Pak seskočila dolů a pomalu se rozešla ven z knihovny. "Povinnosti." obrátila oči v sloup. "Jen jestli to trochu nepřeháníš. Jsme ještě mladí, abychom se zavrtali do knihovny a už nikdy nevylezli. Ale pokud je to pro tebe vážně tak důležité, tak ano. Mám úkoly hotové." pak se na okamžik odmlčela a plaše se usmála. "Vlastně jsem za tebou nešla kvůli té večeři. Něco jsem objevila a myslím si, že by se ti to mohlo líbit a... chtěla jsem ti to ukázat, než zapomenu, kde to je."
|
| |
 | Nevyvedený žertík... Kvikálkov Vánoční prázdniny začaly právě včas. Vzhledem k tomu, že jsem si ze školy za posledních pár dní snad vůbec nic nepamatovala - a to já si přece většinou věci moc dobře pamatuju, na tom se celý můj úspěch zakládá! - bylo očividné, že mám mysl už příliš zahlcenou všemi těmi formulemi a inkantacemi a byl zkrátka čas si od magických příruček dát alespoň chvíli pokoj. Sama jsem sice nevěřila, že by mi to úplně dalo, abych se od nich držela dál přes celé volno, ostatně, člověk by si měl všechno ještě párkrát zopakovat, aby se mu to hezky rozleželo, ale přinejmenším tak tři dny volna - no dobře, aspoň den! - by z toho koukat mohly. Jsem trochu zmatená vlastní hlavou a snad i proto mi moment trvá, než se mi podaří zaregistrovat, že prázdniny asi nejsou to pravé vysvětlení, když mi v ruce chybí madlo kufru a kolem jaksi scházeli ostatní studenti, kteří by jistě museli přijet expresem s námi. No jasné. Zaostřím na skupinku chlapců, která mi aktuálně dělá společnost v tomhle naruby obráceném scénáři. Kdo jiný. Jak bych mohla čekat, že vydrží být alespoň dva dny v kuse trochu vážní a zodpovědní, že ano. Neplechy jsou občas fajn, ale všechno má snad své meze... "Tak tohle snad ani není vtipný. Ať už jste vyvedli cokoliv, vraťte to zpátky, protože..." Ani nestačím dokončit větu, když se ke mně dostane Jamesovo ohrazení se. Nemůžete, to určitě... Očima těknu k Siriusovi, na jehož potvrzení Potter spoléhá. "Jako by v tom Black nejel s tebou..." odfrknu si, trochu rozmrzelá vývojem situace. No vážně, teď mě tak napadá, že tak nervní jsem pravděpodobně ze zkoušek, jaký jiný tlak by mi všechno ostatní dostal z hlavy, hmm? Cítím potřebu dostat se raději spěšně zpátky a ujistit se, na druhou stranu, jsme v Londýně, vlak nikde a neplánuji vystát důlek na nádraží, takže mi Jamesův návrh přijde celkem rozumný. Alespoň, že se nabídnou, že mě doprovodí, když už je to pravděpodobně celé jejich vina. Starost o to, že Peter je teď asi někde sám, protože nebyl k nalezení, a bez kluků nejspíš nedá ani ránu, mi brzy z mysli vytlačí fakt, že doma nic nenajdu. A to doslova. Ani rodiče, ani Petunie, pořádně vlastně ani svoje věci. Co to sakra...? Dokonale dezorientovaná tím faktem, že náš dům mi náš dům ale vůbec nepřipomíná zůstanu chvíli stát na místě a čučet. Nedovedu si to pořádně vysvětlit. Že by Petunie...? Ale... oni by mě přece neopustili jen tak. Táta s mámou takoví nejsou. Jen proto, že jsem jiná... Že by jim dokázala sestra nasadit do hlavy něco takového? Ale já přece nejsem žádná zrůda, jen mám talent. A svůj svět. Možná mu nikdy neporozumí, ale ani tak by mě snad jen tak, ne... ne bez rozloučení? Ačkoliv se snažím sama sebe vnitřně uklidnit, nejsem si jistá, zda jsem frustrovaná tím, že by šlo o nevydařený žertík nebo tím, že by to snad mohla být pravda. Najednou si přijdu skutečně docela opuštěná, jako čerstvě vykořeněný strom a do očí se mi začnou drát slzy, které úspěšně držím zpátky opakovaným připomínáním si, že tu nejsem sama a před pohledem Pobertů se rozhodně rozplakat nehodlám. Nemůžeš ukázat slabost, Lily. Ještě se ti vysmějou. "Jak v tuhle chvíli dovedeš myslet na puding?" ozvu se nevěřícně k Potterovi na jeho nabídku, jak mrkáním maskuji, že jsem měla chvíli na krajíčku. Pohodím trochu vzdorovitě hlavou, abych si odstranila z tváře pár neposlušných zrzavých pramenů, ale nemůžu proti jeho myšlence něco zrovna namítat. Přijdu si sice kapánek rozpačitě, přeci jen, jde tu o Jamese. A taky jeho rodinu. Na druhou stranu, Sirius žil taky tam, tak to zas tak hloupí být nemohlo, ne? Rozhodně nic přílišně... ehm, důvěrného. Nerozhodně přešlápnu na místě, jak už se téměř chystám souhlasit s tou jistě bezděky položenou nabídkou, když si povšimnu temné postavy mířící tímhle směrem. Srdce mi poskočí, napřed radostně, když zelenýma očima zaregistruji rysy svého nejlepšího přítele, jen aby se o to krutěji v následujícím momentu bolestivě sevřelo, když si vzpomenu, že to už není můj nejlepší přítel. ...nebo snad ano? "Severusi,..." sklouzne mi ze rtů polohlasně, jak si najednou přijdu dokonale nejistá. Prsty sevřu okolo lemu sukně, jak odolávám instinktivní potřebě starého přítele přivítat objetím, protože to už dávno neprovozujeme. Jsi snad úplně pitomá nána nebo co? Nazval tě mudlovskou šmejdkou. Táhne to s Averym a Mulciberem. Fascinuje ho černá magie, už tě ani neposlouchá... Nebavíte se a ty ho chceš jako na přivítanou obejmout? Hloupá, hloupá, hloupá Lily! Zavrtím hlavou, jak očima na moment těknu ke své společnosti a přemýšlím, jak asi musí tuhle situaci Severus chápat. Jak to musí chápat? Co tobě na tom má co sejít? Sám se rozhodl nebo snad ne? Co je mu teď po tom, s kým se bavíš? I kdyby to měla být samotná Potterova banda. I přes všechna racionální rozhodnutí se začnu jen tiše modlit, aby tohle setkání proběhlo v poklidu. James by mu přece už nezkoušel ublížit... Určitě ne přede mnou. ...nebo snad ano? |
| |
 | Trocha zábavy Krucinál.. Co to je? Cítil jsem že na něčem ležím. Na něčem studeném a tvrdém. Pokud bych měl hádat, tak bych řekl že to bude nějaká dlažba, ale teď si vážně nejsem jistý. Rukama jsem si promnul oči, otevřel je a posadil jsem se. Až teď mi došlo kde to vlastně jsem. A nejsem tu sám, Gellert leží vedle mně. "Jak.. jak jsme se sem dostaly?" Zeptám se a usměji se. Obrtlá ulice není místo kde bych si chtěl ustlat a lehnout si, ale to je vlastně jedno. Zapřu se rukama o zem a pomalu si stoupnu. Trochu mně zabolí hlava, ale není to zase nic tak hrozného. Rukama si otřu špínu z kalhot a košile. Pak se podívám na mého přítele. "Je tu trochu zima a začínám mít žízeň. Nedáme si něco na zahřátí?" Pousměji se a na chvíli se zamyslím. Nevím proč, ale napadlo mně jedno místo kde jsem trávil dost času. Možná že by se tam mohlo líbit i Gellertovi. "Hele, co si skočit do Prasinek? Jenom se tam na chvíli porozhlídnout, schválně jestli se to tam nějak změnilo co jsem tam byl naposledy". Pousměji se a chytnu Gellerta za rameno. Jsem si jist že bude souhlasit, takže na nic nečekám a rovnou nás oba dva přemístím do Prasinek. Jakmile se tam objevíme, tak začnu přemýšlet kam by se tu dalo jít. Ke Třem košťatům? Ne, ještě by tam byly ostatní nebo nějakej profesor a začaly by otravovat... Už vím kam! Usměji se. "Tudy!" Řeknu rozhodně a ukážu směrem na opačnou stranu Prasinek než kde jsme teď. Hned se tam také pochopitelně vydáme. Cestou mně napadalo zda tam bude ještě ta tlustá ženská co to vlastnila. Ta nikdy zbytečně neměla nějaké řeči a rovnou nalejvala. *Škyt* Ozve se z mých úst a v té chvíli zároveň otevřu dveře lokálu U Prasečí hlavy. Možná trošku silněji než bych chtěl, ale to je jedno. Zdá se že je tu prázdno, takže rovnou zamířím k jednomu stolu v rohu. Sednu si, počkám až si sedne i Gellert a pak se podívám na toho staříka kterej je u pultu. "Dvakrát ohnivou whiskey a medovinu!" Objednám si. "A co si dáš ty?" Zeptám se Gellerta s úsměvem. Je jasné že si dělám srandu, objednával jsem pro nás dva. No co, trocha humoru snad neuškodí. |
| |
 | Trocha? Tady bude ještě srandy kopec. "Sem tam si taky dám, mě to nevadí, hlavně, že v tom lítám...," pobrukuju si pod vousy zatímco kartáčuju kozu a občas přihnu z poctivého ještě keramického půl-litru piva. "No, tržba dneska nebyla nic a to se celkem divím, když je takoví psí počasí. No asi se moc lidem nechce ani vylézat do hospody. Nevadí, zbude víc pro nás, co říkáš?" Koza něco zamečí a já se zvednu a vezmu z poličky menší misku, do které koze uliju trochu piva a přinesu jí to až pod šňupák. Zatímco chlemtá pivo, tak já si nacpu fajfku laciným tabákem, který má jen tu výhodu, že smrdí tak výrazně, že přebije spolehlivě jakýkoliv jiný pach a pro hospodu je vždycky lepší, když "smrdí" (voní) tabákem, než když v tom jede zase koza. Jakmile je naládováno, tak dýmku zapálím a zatímco zvolna poblafávám, tak se skloním ke kýblu pod svou stoličkou, namočím v něm houbu a otře koze čumák a pak taky ta další místa co smrdí obvykle nejvíc. Srst má vykartáčovanou a na nějakou velkou generální údržbu v podobě koupele je ještě čas. Jakmile jsem tedy z kozou hotov (ta se patrně rozhodne po necelém džbánku piva vytuhnout pod nejbližším stolem), tak sklidím věci, vyleju zbytek zvětralého piva, natočím si čerstvé a sednu si ke krbu, abych si udělal pohodlí. Blafajíc dýmku a popíjejíc pivko tak čumím do krbu, kde to trošičku plápolá, ne moc, ale ani ne úplně málo -dost na to aby se mi prohřály kosti, a když už si myslím, že zbytek dne strávím v klídku a v pohodě (a nejspíš usnu v křesle), tak nějací dva holomci rozrazí dveře a jak velká voda si začnou objednávat. "Ale do prkenný ohrady," zakleju v duchu, protože se po mě chce, abych se zvednul a jen zabručím: "Jistě, jistě... ohnivou whisky a medovinu, tak pozor aby vás nespálila." Odšourám se k pultu a vyberu standartizovanou single malt whisky, která nepatří zrovna k tomu nejlepšímu - normální hospodský pití, pro jejich držku ještě možná moc dobrý - a naleju jim dva panáky, které jim donesu. "Medovinka bude za chvilku, chceš jí ohřát mladej?" zeptám se bez mrknutí oka Albuse, kterého jsem ani omylem nepoznal a zvolna s otázkou v očích sjedu na Gellerta Grindewalda. Ne, nepoznal jsem ho taky, i když bych měl, ale ne, nepoznal, protože čekat, že si tady u mě dávají dostavení Albus s Gellertem prostě 19 let po jejich smrti dost dobře nejde. "Přihodím něco do krbu ať tady nezmrznete, mokro se umí pěkně dostat pod kůži," zabrblám spíš pro sebe a zkontroluju pohledem kozu chrápající pod vedlejším stolem. "No potěš koště, asi jsem jí toho piva dal moc, jestli začne prdět, tak budu muset přinutit tyhle hejsky kouřit taky," pomyslím si pro sebe, když čekám než si i druhý pán ((Gellert)) objedná. |
| |
| Bradavice, knihovna Zamrkám, když zakroutí očima, ale jiné, výraznější reakce se ode mě nedočká. Ani se nesnažím ji z toho stolu sundat, bylo by to zbytečné. Vždycky byla trochu divočejší, než by bylo minimálně v knihovně zdrávo. Její plachý úsměv však... Nedivil jsem se, že si na ni někteří tajně mysleli. Mé srdce... Kterým směrem se vydává to mé? |
| |
 | Rodinka smrtijedů k pohledání a Příčná ulice Otec vždy říkal "Kdybychom žili, jako za mého mládí byl bys vyvrhel naší rodiny." Ovšem způsob jakým to vždy říká je spíše komický. Myslím si, že to určitě nikdy nemyslel vážně. Pravdou je, že jsem se od rodiny Malfoyovích trochu lišil. Vyrůstal jsem v jiné době, a i když mi mudláci moc nevoní, jsem ochoten je tolerovat. Tolerovat víc než je přípustné. Byl jsem v pokoji zrovna sám a kochal jsem se tajně pořízenou fotografií, na níž v padajícím listí podzimu tancovala jako rusalka dívka. Rudé vlasy a jisté rysy v tváři jasně prozrazovaly její původ, matka by si vytrhala vlasy, kdyby zjistila čí fotografie to je. A to byl taky důvod, proč jsem fotografii spěšně schoval pod matraci, když se její hlas ozval těsně za dveřmi mého pokoje. To už se jako dva hurikány do místnosti vřítily dvě úchvatné ženy. Nebyli stejné, ovšem obě působili na člověka zvláštním způsobem elegantní a krásné krutosti. Matka s babičkou Cissou. S protočením panenek a odevzdaným odfrknutím jsem se nechal dotáhnout k šatní skříni s obřím zrcadlem. Byl to vskutku nádherný kousek sklenářské práce, rytiny hadů a škorpionů na okrajích zrcadla působili tak živě, že je mohla vytvořit jen umělecká magie. I když jsem to zrcadlo v osamění miloval, v takovýchto chvílích jsem jej nenáviděl. Měsíce nečesané rozcuchané vlasy v odstínu mrtvolné blond se pomalu ale jistě pod rukama těch dvou úchvatných dam měnili v uhlazenou slizkost, které se v naší rodině říkalo "účes." Když už jsem uznal, že víc slizké vlasy už mít nemohu, doslova jsem se vyrval z chapadel matky a babičky. S afektovaným výrazem ve tváře jsem se prořítil přes odpočívadlo, schody, vstupní síň až do společenské místnosti s honosným krbem vykládaným černozeleným mramorem. Naučeným trikem jsem se vyhnul dědečkově uzurpaci a tím i jeho nekonečnému vyprávění o Pánu zla a dobách temna, příšerné války a doběhl jsem až k otcovu křeslu. Seděl s nosem zabořeným v Denním Věštci a předstíral, že mě nevidí. To mu dlouho nevydrželo, protože mé panovačné "Otče!" nemohl přejít mávnutím ruky. "Chtěl bych si zajít do Příčné, teď o svátcích tam mají velmi zajímavé nákupní nabídky!" Afektovaný výraz zmizel a na místo něj jsem nasadil podlézavý úsměv. Otec se odevzdaně podíval na mou matku, která už stihla v závěsu s babičkou dojít do společenské místnosti. Netrvalo to dlouho a už jsem si nabíral hrst Letaxového prášku. Doporučení babičky jsem ohodnotil pohledem jasně říkajícím "Jako vážně?!" Pak už stačilo mrsknout práškem do plamenů krbu, vstoupit do šarlatově zeleného ohně a lenivě, avšak zřetelně vyslovit "Obrtlá ulice" Ještě jsem se stihl pokochat pohledem na šokovaný výraz své matky a nenápadné ušklíbnutí otce, než se semnou svět zatočil. V Obrtlé jsem se nehodlal zdržovat nijak dlouho, vlastně jsem to udělal jen pro, matčin šokovaný výraz. Vylezl jsem z krbu obchodu nejblíže Příčné a s laškovným olíznutím rtů, jsem zamířil rovnou do Krucánků a Kaňourů. Byl to můj oblíbený obchod, protože se v něm daly koupit i knihy, které jsou v Bradavicích v oddělení s omezeným přístupem. Nedávno jsem se dozvěděl o objemné knize "Potomci smrti" kterou jsem prostě musel mít. |
| |
 | Sídlo Lestrangeových Seděl jsem v křesle, poslouchal jsem argumenty Albuse Brumbála a já mu bravurně stále vzdoroval a dokázal jsem vždy odpověď na tu hlavní otázku : Proč bych měl učit v Bradavicích. Ano, musím uznat, že to byl tvrdý a krutý boj, ale byl jsem hrdý na to, že se jen tak nevzdávám. Chtěl bych tam učit, ale neustále měl Brumbál něco proti mé maličkosti - bez urážky, nebylo se čemu divit. Vždy jsem byl vzorný student, i když poslední ty školná léta stály tak lehce - jak bych to řekl - na rozcestí. Cítil jsem jak se mi v kapse svíjí had, nedávno jsem si ho pořídil, bylo mi smutno samotnému a navíc jsem měl hady rád. Tak proč by ne? Povídal jsem si dál s Brumbálem a začal jsem chápat, že můj boj je prohraný, nevěří mi. Ano, předpokládal jsem to, ale stejně jsem to šel zkusit, co kdyby se náhodou dal zase jednou "ukecat". Seděl jsem a najednou - se mi lehce setmělo před očima. Promnul jsem si oči, myslel jsem si, že je to z důvodu, že jsem dnes toho moc nevypil. Lehké setmění před očima, to nic není. Rychle to i přešlo, ale nyní jsem seděl ve starém křesle, ale úplně někde jinde! Začal jsem se rozhlížet, mžitky byly v tu chvíli ty tam, ale stejně - něco tu nebylo v pořádku. Stoupl jsem si a uvažoval kdy a kde jsem tohle viděl naposled? "Sídlo Lestrangeových?" zašeptal jsem potichu. Had mi mezitím už úplně vylezl ven z kapsy a chtěl se též podívat. "Nagini..." zašeptal jsem a vzal ho do ruky, tam se mi pletl mezi prsty a rozhlížel se stejně jako já udiveně. "Hloupost..." řekl jsem a vyšel jsem z pokoje, přešel jsem do jiné části a tam bylo zkažené - shnilé - zelené jídlo, lehce se mi udělalo špatně, aspoň než se Nagini rozhodl, že prostě se rozplete a zmizí někam dolů. Mířil k nejbližší myší díře. "Nagi.." řeknu a povzdychnu si. Neměl jsem ho tak dlouho, skoro už dva a půl roku a stále rostl a dělal mi radost. Usmál jsem se na chvíli nad vzpomínkou, jak se mi vyklubal z vajíčka a nyní má skoro metr a půl. "Jak rychle rostou..." zašeptám, ale ihned se vzpamatuji. Jdu k myší díře a kleknu si k ní. "Nagi...vylez, hned." řeknu svým hadím jazykem a slyším tam, jak odmlouvá, ale poté už se plazí ven i s narvaným břichem. Opatrně si ho vezmu a strčím si ho do zvětšené kapsy u mého bavlněného kabátu. "Co se tu stalo?" zeptám se, vytáhnu hůlku a pokusím se zjistit, jestli je to nějaká iluze - nebyla. "Že by Albus?" zeptám se Nagiho, ale ten mi tentokrát nic neodpovídal. "Zajímavé." zamračím se a jsem vyveden z míry. Chtěl jsem se ujistit, jestli jsem opravdu tam kde jsem měl být. "Hloupost, určitě jsem jinde...a nebo si ze ně Albus utahuje - i když to není jeho styl." zamračím se, začíná mi docházet trpělivost a to není dobré, pak jsem nevrlý. Vyjdu ven a rozhlídnu se kde jsem vlastně teď. A velmi bolestně pochopím, že ten dům je opravdu TEN dům - "co se tu do háje děje?!" Stojím opodál a rozhlížím se. |
| |
| Lysander Scamander "Těším se na ní, víš." zamručela tvá kamarádka otráveně, když si všimla tvého nevalného zájmu o jedno z největších jídel dne, protože, no, bylo to jenom jídlo, ne? Sice ne tak střelené jako to, co vaří vaše matka (i když kombinace sardinek a brusinkové marmelády dokáže být za určitých okolností nadmíru uspokojující, což je nanejvýš zarážející zjištění), ale ani tak to nebylo nic moc. "Vyspím se, až budu v rakvi." zapitvořila se na tebe a obrátila oči v sloup tak moc, že by se jeden bál, aby se nepodívala dovnitř své lebky. "Vážně jste s Lorcanem dvojčata?" rýpla si poté. Její nadšení bylo zjevné a když ses toho chytil, zaxichtila se velmi potěšeně. Chytila tě za zápěstí a než ses stihl pořádně bránit, táhla tě za sebou jako hadrového panáka až do sedmého poschodí, což zabralo nějakou dobu a taky to nebyla zrovna příjemná cesta, protože Taylor má nepěkný zvyk nečekat až se schodiště úplně zastaví a s tebou v závěsu přeskakovala skoro metrové mezery. Jeden by se vážně nerad zřítil až dolů a rozbil si lebku, to jí ale zjevně nezajímalo. A pak jste tam konečně došli - ke komnatě nejvyšší potřeby. Už jsi na ní narazil a tak jsi nechápal, co jí na tom tolik zaujalo. "Bude to stát za to, uvidíš." dušovala se, když se začaly objevovat dveře a pak tě nepříliš vybíravě zatáhla dovnitř. Nebyla to místnost, kterou bys čekal. Vlastně ani nebylo moc možné ji očekávat, protože tohle - bylo něco velmi podivného. Na první pohled se to zdálo jako dílna, se všemi těmi nástroji, které ti byli povědomé - ale přesně jsi netušil odkud - až na to, že v pravém rohu (místnost byla veliká asi jako tenisové hřiště) rostl nízký lesík. Poznals okamžitě mahagon a taky vrbu. Na opačné straně byly veliké klece se zvířaty a kdyby ses zadíval pořádně, mohl by sis všimnout, že mezi klecemi je malý průlez do další místnosti, kde jsou nejspíš akvária, protože se odtamtud ozývalo šplouchání a taky stáje.
|
| |
| Scorpius H. Malfoy Příčná ulice byla plná lidí, kteří spěchali sem a tam a Krucánky a Kaňoury byly samozřejmě to stejné. Všude se trousily postarší čarodějky s děcky, které slibovaly, že "jestli budeš hodný, třeba to objevíš pod stromečkem" a spousta další individuí. Tebe... to nezajímalo. Proč by taky mělo? Vyhnul ses všem těm bláznivým čarodějům a čarodějkám, co na poslední chvíli sháněli dárky a šel rovnou k tomu, co tě zajímalo. Samozřejmě sis chtěl knihu nejdříve prohlédnout, konečně nejsi včerejší a nechceš kupovat zajíce v pytli. Kniha byla veliká a tlustá, mohla mít tak skoro k 1500 stránkám. Její cena byla vysoká, což se samozřejmě dalo předpokládat, ale zrovna tobě to nevadilo - otevřel jsi ji na náhodné stránce a přejel prstem po křídovém papíru, na kterém byly napsaná maličká písmenka. A pak ti někdo dost neomaleně dal herdu do zad, že jsi málem upadl. "Kdo ti dovolil na to sahat?!" vyjela na tebe stará, nejspíš poněkud silnější čarodějka. Byla ošklivá a jedno oko jí docela chybělo, takže ho měla překryté páskou, ale strach z ní nešel. "Tohle je moc nebezpečná knížka, chlapečku. Není na hraní."
|
| |
| Tom + Bellatrix Bellatrix se probudila chvíli po Tomovi, ale v jiné části domu. Ve své ložnici. Bylo by logické očekávat, že vedle ní bude leže její manžel Rudolphus, ale nebylo to tak. Nemohla mu to mít za zlé, po té včerejší ukrutné hádce. Její novopečený manžel měl totiž pocit, že jakkoliv byli sezdání, Bellatrix jeho vroucí lásku zase až tak nesdílí. O to míň se mu líbilo, jaký vždy nasadila oddaný výraz, když byli na návštěvě u něj. Jenže to nebyla jediná podivnost. Pokoj vypadal, no, staře. A hnusně. Jako kdyby se o ten dům nikdo nestaral a každou chvíli by jí měl spadnout na hlavu. S úlekem se z nějakého pradávného pudu sebezáchovy vydala okamžitě ven, kde stál.. Tom. Stál tam Tom a rozpačitě se rozhlížel po okolí, jako kdyby doopravdy nevěděl, co od nich chce a kde se tu vzal, ale i tak bylo milé ho vidět. Otázkou bylo, jestli Tom její nadšení ze shledání sdílel...
|
| |
| Teddy a Rose Teddy už dávno věděl, že Ginny není jeho opravdová máma, že je vlastně jenom "manželkou jeho kmotra", ale na tom vlastně nezáleželo. Protože upřímně řečeno, chovala se jako by byla a v těchto nepříliš světlých okamžicích připomínala paní Weasleyovou až bolestivě. Právě za tebou běžela a rozdurděně nadávala na barvu tvých vlasů - protože sakra alespoň jednou ročně bys mohl vypadat civilizovaně - Harry takový nebyl. Byl mnohem víc v pohodě, tvoje vlasy bral s klidem a občas tě z legrace vyzýval, abys měnil barvu podle družstva famfrpálu, kterému jste zrovna fandili. Najednou dostal strašnou chuť vypadnout. Rose oproti tomu měla tuhle vánoční atmosféru u prarodičů ráda, protože jí nikdo neotravoval. Mohla se cpát cukrovím a číst si knihy a dělat úkoly, aby přes prázdniny všechno stihla. Jenže dnešek bohužel neměl být takový, jako zbytek prázdnin. Rozcuchaná paní Weasleyová, Molly, matka rodu, vystrčila z kuchyně zrzavou hlavu a pronesla: "Rose, zlatíčko, ty pořád jenom čteš! Co kdybys šla na chvilku ven, třeba postavit sněhuláka?" Ted si mohl všimnout, jak na něj Harry přes brýle mrknul a mírně kývl bradou směrem ke dveřím. Dobrá příležitost, jak lamentující Ginny uniknout, dokud byl čas. |
| |
 | Zvláštní probuzení Další krásný, nový den. Potemnělá, stále ještě trochu cizí místnost. Téměř neznámí postel. A přesto tolik známá. Ani na chvíli nezapochybuji o tom, kde jsem. A ani na chvíli nezapochybuji o tom, kdo leží po mém boku. Můj nový manžel, drahý Rudolphus. Dobrý, drahý muž z výborné rodiny. Čistokrevné rodiny. Na ničem jiném stejně nezáleží, nikdy nezáleželo a nikdy ani záležet nebude. Zvkla jsem si. Prostě jsem si zvykla. Když však otočím hlavu, abych pohlédla na muže, který mi byl přislíben již jako malé dívce, zjistím, že je něco špatně. Není tu. A vlastně - celé je to nějaké zvláštní. Divné. Staré. Odpudivé. Staré záclony, zatuchlé, odporné. Prach všude kam se podívám. A ten smrad. Plíseň, staroba. Kde to jsem? Co se děje? Tohle není místo, kde jsem usínala. S podivným klidem vylezu z manželské postele, oblečena pouze v bílé, dlouhé košili. Nesluší se, aby dáma chodila takto neoblečena, ale.. Je tu vůbec někde nějaké oblečení? A hůlka! Kde mám hůlku? Stačí pohlédnout k nočnímu stolku a uklidním se, má hůlka tam je, nejsem ztracena, vím, co dělat, mám se jak bránit, ať se děje cokoliv. Rychlým krokem přejdu k zastaralé skříni v naději, že tam bude alespoň hábit. Ano, taktéž nevhodné pro dámu mého postavení, ale - ale dokud nezjistím, co se to vlastně děje... Matka by to pochopila. Nebo také ne, ale doufejme, že tu není. "Výborně," zašeptám potichu, když nahmatám zatuchlýstarý hábit. Stačí pár čistících a spravovacích kouzel a hned je to o dost lepší. Teď už mohu opustit tuto místnost. A zjistit, co se stalo. Zjistit kde je můj muž a... Prázdná, studená chodba vypad stejně staře a opuštěně jako Rudolphusova ložnice. Našlapuji pomalu, mé bosé nohy dopadají na pomalu trouchnivějící dřevo a mě tu a tam napadne, že dům je před zhroucením. Nic nechápu a to mě děsí. Nesnáším, když nevím, co se děje, když nemám přehled. Nesnáším, když mě ovládá strach. Strach, který mě nutí opustit tento dům, utéct, schovat se, křičet a možná i plakat. Ale nic z toho neudělám. Pomalu dojdu ke dveřím, vyjdu ven. Zjistím, co se děje. Křik a pláč se nehodí. Jsem dospělá, vdaná žena, jsem Blacková-Lestrangeová, jsem někdo. Musím zachovat jistou eleganci, jistý postoj. My se jen tak nevyděsíme. Když však vyjdu ven na neupravovaný trávnik a větvičky ze stromů se spolu s kamínky začnou zabodávat do mých bosích nohou, jistému strachu se neubráním. Jakmile ale zvednu hlavu a spatřím Toma Raddleho, toho Toma Raddleho, strach zmizí. Je tu on. Nic se mi nemůže stát. Vše je v pořádku. "Dobré ráno, pane Raddle." Až teď si uvědomím, jak musím vypadat. Neučasaná, s vlasy rozevlátými do všech stran, oblečena do nepadnoucího hábitu, ze kterého vykukuje kus noční košile. A bosa. Lady Black, to jste se moc nepředvedla. Jaký šok to pro něj musí být, když mě vidí v tomto stavu. Jindy vždy upravená a teď - nu, mimořádné okolnosti. Což mi připomíná... "Neviděl jste mého drahého manžela?" Dobrá žena se nejprve zajímá o blaho svého muže - alespoň to tvrdí matka. I když dobro mého muže je mi zcela ukradeno. |
| |
 | "Rodinná" pohoda Rose A už je to tu zase. Modrá je špatná, zelená je špatná, fialová je ještě horší a kdo ví, jak by se Ginny tvářila, kdybych zvolil křiklavě růžovou. Mám Gin rád, skutečně ano, někdy mě tímhle ale docela štve. Ano, jednou, dvakrát, dobře, to bych pochopil, ale poslední dobou se tohle opakuje několikrát do týdne. Stále a stále dokola, bez pochopení a bez naděje na změnu. Upřímně, již několikrát mě napadlo jí vyhovět, abychom měli všichni klid, ale - vyhovím ve všem, vážně ano, chci aby byla ona i Harry šťastní, ale barva mých vlasů - to je jen a jen moje věc. Udělám pro ně cokoliv, cokoliv kromě toho, abych si nechal diktovat, jak kdy vypadat. Protože co mi všichni vypráví, máma si také nenechala nikdy nic diktovat. Její barva byla růžová, mou je modrá. Zvykni si, Ginny, prosím. Protože tohle já nezměním. Nechci to změnit - ani kvůli tobě. Nahlas ale nic neřeknu, jen tu a tam přikývnu a mrknu směrem k Harrymu, který mě snad chápe. Kdo jiný než on by mě mohl pochopit? Copak Gin nevidí, že to není o barvě vlasů? Že to není o nějakém rebelství či o tom, že bych jí tím chtěl naštvat? Je to o spojení - o mém spojení s mými rodiči. Nic jiného než tohle nemám. Plus ještě migrény před úplňkem. "Hey, to není špatný nápad jít ven." Hned se nadšeně chytnu Mollyina návrhu a otočím se na Rosie, která si - jako obvykle, opět čte. Při pohledu na rusovlasou dívku se musím pousmát, kdybych měl vybrat někoho, koho mám z děcek Weasleyových (a vlastně i Potterových) nejraději, byla by to asi Rose. A nebo Lily Luna. Nebo Albus...a James...A Hugo... No a nebo taky Vic, ale - ne, Vic teď řešit nebudu. Teď musím vypadnout z této místnosti, dostat se na čerstvý vzduch a hlavně - ticho. Chci ticho. "Rose, je tam krásně! Pojď, alespoň na chvíli, sněhulák nebo koulovačka, cokoliv budeš chtít, nenechej mě v tom samotného," zazubím se na dívku a očima jí prosím o slitování. Potřebuji vypadnout a to co nejdříve jinak se zblázním. |
| |
| Příčná ulice Ach ano! Zde je ona kniha, další do mé sbírky, nebezpečných knih úzce se týkajících černé magie. Ne že bych černé magii nějak holdoval, nebo jí důvěřoval, ale je to druh magie o které nás ve škole neučí a přirozená zvědavost mě nutí takovou magii zkoumat. Stejně jako hůlkovou magii, o které se toho ale jeden dozví nejvíce ústním podáním. což mi připomíná, že bych mohl zajít k Ollivanderovi. už jsem knihu otevřel na náhodné stránce, jen abych se ujistil že to není žádný podfuk, ani bláboly, když tu náhle. U Merlinových spoďárů! Na postarší ženu vrhnu ten nejvíce arogantní pohled jaký dokážu a nepříliš silně ji odstrčím. Co je vám do toho co já si kupuju! Dokud platím zlatem, tak je to moje věc! Nebo mám říct otci, aby se tu stavil?! Zaklapl jsem knihu a s vědomím, že jméno Malfoy má pořád nějaký vliv jsem ženu obešel a skoro se vrhl k prodejnímu pultu abych si knihu co nejrychleji odnesl. Žádná stará rašple mi nebude říkat co je nebezpečné, nebo vhodné!  |
| |
 | Svět tam venku... Doupě Tenhle čas člověk prostě musí milovat. Možná skoro stejně jako vyučování. Téměř tak moc, ano. Celým domem voněl hřebíček, skořice i další ingredience, které nemohly chybět v Mollyině vánočním cukroví, jehož plný talíř (no, teď už teda moc plný není) mi ležel od rána na stole. Je až s podivem, že se sem vůbec vešel, vedle nespočetného množství rozložených a na různých stránkách pootvíraných učebnic, brožurek, příruček a dalšího, navíc naskládaného ve vícero vrstvách s množstvím rozličných pergamenů zastrkaných do nejrůznějších pater. Úkoly už jsem samozřejmě všechny měla napsané, ale pořád jsem s nimi nebyla dokonale spokojená, takže v současné chvíli dohledávám v nejrůznějších materiálech další informace a moje bleskové poznámky se válí mezi vším tím nepořádkem. A to si obvykle celkem uklízím. Ehm, jen občas se kvůli té své fascinaci malinko zapomenu a pak mi stůl trochu přetéká... kdyby někdo někdy způsobil papírovou potopu, s největší pravděpodobností se celá rodina ohradí mým směrem. A to bez rozmýšlení. Podle vyhlášky Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů Ministerstva kouzel Velké Británie (viz Zákon o registraci kouzel z roku 1856) musí každý nově vzniklý lektvar před oficiálním uvedením projít testováním Ministerstva kouzel. Testuje se zejména bezpečnost jeho výroby a použití, nežádoucí účinky, deklarovaný efekt, ale také nutnost použití některých přísad a celková variabilita receptury. Pokud Ministerstvo nezjistí závažné problémy, obvykle se lektvar uvolní k volnému prodeji nebo k vyučování do škol. Existují však lektvary, které sice vyhovují všem testovaným kritériím, přesto je z různých důvodů nežádoucí, aby se dostaly mezi širší kouzelnickou veřejnost. Takovým lektvarům se přezdívá Zakázané a jsou - Trhnu sebou a málem nadskočím, když zaslechnu svoje jméno z kuchyně. Nehledě na to, že je pronesené Mollyiným laskavým hlasem, díky mému plnému ponoření se do textu mě vyleká natolik, že rukou stačím smést knihu na zem spolu s několika papíry, které tím vystřelím do vzduchu a zasloužím se tak o pěkný sněžící efekt. Rozpačitě vzhlédnu ke všem svědkům mojí velké "šikovnosti" a zatímco se mi do tváří šplhá červeň, klesnu ze stoličky na zem, abych se hbitě dala do sbírání. "Ale já -" začnu klást slabý odpor právě ve chvíli, kdy spustí Teddy, což mě opět spolehlivě umlčí, tudíž jen poskládám vzniklou kupičku zpět na stůl a zahledím se směrem staršího chlapce. Ginny... Nenechám se zmást veselým tónem Teddyho, instinktivně vycítím, že duševně na tom není zrovna nejlépe, dokonce ještě pár vteřin předtím, než na mě upře své žadonící oči. Trochu nejistě přešlápnu na místě a zasunu si pramen rusých vlasů za ucho, než neochotně přikývnu. "Tak dobře, pojďme ven," souhlasím nakonec spíše tlumeným hlasem a vrhnu ještě jeden toužebný pohled na svoje knižní doupě, než se zvolna rozhoupu směrem předsíně. V tichosti se nasoukám do vyšších bot a dlouhého zeleného kabátu, než se natáhnu po klice a ohlédnu po Teddym. "Sněhuláka jsem nestavila už kolik let...," vydechnu přemýšlivě, jakmile otevřu a pustím mladého kouzelníka před sebou. Jen abych v případě jeho odchodu proklouzla za ním a s "Do večera budeme určitě zpátky, nechte nám jídlo!" zase zavřela. Přeskočím jediný schod dělící mě od pevné země a zabořím se nohama do sněhové pokrývky. Odkryté dlaně pozdvihnu k ústům a dýchnu si do nich trochu hřejivého vzduchu, abych je promnutím zkusila rovnou zahřát. "Kam chceš jít?" nechám volbu zcela přirozeně na Teddym, jako obvykle se podvolující člen výpravy. |
| |
 | někdy James, Lili, Srabus Sakra, jak jsme se sem tak rychle dostaly. Nevzpomínám s na cestu vlakem a ani na to, že by z nástupiště už všichni odešli. Se mno jsou tu jen Remus, James a Lili. Ale kde je Peter? Kde sakra je? Podezřívat ho nemůžu, protože by se žádné kouzlo, co si dokáže pohrávat s myslí, nepokusil a ani by to nedokázal. Spíš by se bál víc o něj. Pak se podívám na Jamese, který se právě snaží přemluvit Lili o tom, že my za to nemůžeme: ,,Em no samozřejmě že máš pravdu." řeknu a pak ještě potichu dodám: ,,Ale stejně nám neuvěříš." Jakmile se James nabídl, že doprovodíme Lili domů, jen jsem se usmál. No alespoň někdo si tuhle situaci užije." Další zajímavá věc byla, že Liliininy rodiče nebyli. Možná, že jsme přišli nevhod a oni jsou někde co já vík, kam mudlové můžou chodit. třeba na nákupech nebo tak někde. Pak James navrhl, ať jdeme k jeho rodičům. ,,No co, další věc, která mu určitě zrovna teď přijde vhod. Po Jamesově narážce na puding a Liliiný ne moc dobrý odpovědi řeknu: ,,Ale Evansová, on je opavdu dobrý. " Zasměju se Štěkavým smíchem, když se najednou objeví Severus: ,,Co tu děláš Smradusi, tady o tebe nikdo nestojí, tak se otoč a táhni zas tam, odkud jsi přišel." Jako co ten tu dělá? Určitě nás sledoval... |
| |
| Sídlo Lestrangeových Stojím před domem a dumám. Když se rozhlídnu, nesedí mi to tu. ano, je to stejné místo, ale přece - stromy jsou vyšší, prostor více zarostlejší a dům skoro před zhroucením - ne že by, někdy nebyl, ale nyní je to až kritické a ironické zároveň. Sklonil jsem se k zemi a prohmatával půdu, snažil jsem se něco zjistit - nějaký podob, omyl, důkaz, cokoliv, ale kouzlo to nebylo. Tohle všechno bylo skutečné a o to bylo dost horší. Najednou jsem zaslechl za sebou své jméno, ten hlas jsem znal a musel jsem si potichu povzdychnout. Narovnal jsem se a podíval jsem se po hlase. "Bellatrix." zašeptám a prohlídnu si ji. "Tak přece nejsem sám..." zamumlám spíše pro sebe a znovu ucítím Nagi, jak se snaží dostat z mé kapsy, tak nakonec aspoň vykoukne ven. Stejné místo a přece jiné a vypadá to, že tu nejsem sám - ovšem, je to její dům, tudíž je pravděpodobné, že tu bude - ale proč jsem tu tedy já? Ne, Brumbál pokud by chtěl - šel by po mně lépe, neposílal by sem nikoho dalšího - pokud není návnada či zkouška? Podívám se na ženu podezřívavě. Proč je bosá? Vzbudila se stejně jako já? Proč hledá manžela? Kde je její muž...? Začnu se rozhlížet a lehce se zamračím. "Neviděl jsem vašeho muže, omlouvám se za mou otázku - ale než jste šla spát - nestalo se v domě něco? Nějaké kletby?" zeptám se. Natočím se k ní čelem, pro případ, kdyby chtěla náhodou zaútočit. "Omlouvám se, že jsem tak najednou zde, ale nejspíš se mi - nepovedlo kouzlo a ocitl jsem se zde." řeknu pomalu a rozvážně. Lehce se omluvně usměji a čekám na její odpověď. |
| |
| Sídlo Lestrangeových Kdybych Toma neznala, řekla bych, že vypadá zmateně. Asi stejně zmateně jako já a upřímně, to se ani jednomu z nás nepodobá. Jenže, celkově je tato situace podivná. Stále se nemohu zbavit pocitu, že nejsem tam, kde bych měla být. Ano, toto je mé nové sídlo, ale - ale zároveň není. Je staré, zanedbané, prázdné. Cizí, vzdálené, nepřátelské. Ale je tu Tom. Nemůže se nic stát. Vše bude v pořádku. "Kletby? Ne, nikoliv, včerejšího večera probíhalo vše jako jindy." Až na tu hádku i když - i když to se už také stávalo pravidelnou součástí mého života. Vzala jsem si ho a to mu musí stačit. Hold nejsem tak poddajná jako Cissy... Pomalu udělám několik kroků směrem k Tomovi a hábit si při chůzi přitáhnu blíže k tělu. Náhle si uvědomuji chlad, zimu, sníh pod bosíma nohama. "To je v pořádku," Překvapí mě, jak přiznal, že i jemu se někdy nepovede nějaké kouzlo. Tomu bych ani nevěřila. "Ráda bych vás pozvala dále a nabídla něco k snědku, ovšem..." Nadechnu se, nechce se mi říkat, to co jsem měla na jazyku. Nechce se mi přiznat, že nevím, co se děje. Nechce se mi přiznat, že - že do toho domu nechci jít. Necítím se tam dobře. Nepatřím tam. "ovšem dům je opuštěný. A jiný než včerejšího večera." Jiný? Slabé slovo. "Pokud byste si ale přál odpočinout, můžeme navštívit mé rodiče, určitě by vás rádi opět viděli." Ať hlavně nezmizí. Neodejde. Neopustí mě. |
| |
| Zimní radovánky Doupě Rose Rose mě naštěstí nezklamala a s únikem ven bez zbytečného zdržování souhlasila. Ani na chvíli jsem nezaváhal, už jakmile jsem slyšel její slova souhlasu, jsem se zvedl ze židle a v několika sekundách stál u dveří i s teplým kabátem v náručí. Ještě slyším Rosina slova o našem předpokládaném návratu, sám jsem ale již venku. Na vzduchu, na svobodě. Ticho. Krásné ticho. Obleču si kabát, z kapsi vytáhnu čepici, kterou si narazím na tyrkysové vlasy. "Kam půjdeme?" rozhlédnu se kolem, pak ukážu směrem k jedné z vyšlapaných cestiček. "Co k jezírku? Tam je to fajn, hlavně je tam super sníh na toho sněhuláka. A dobře se tam odpočívá." Je to místo kryté malým kopcem, takže tam není z Doupěte vidět, což je v tuhle chvíli asi to, co nejvíce potřebuju. Miluju Weasleyovi a Potterovi, o tom není pochyb, někdy ale chci trochu klidu, oddechu, samoty. Počkám si, zda s tím bude Rose souhlasit. Nepochybuji, že by se podvolila jakémukoliv mému návrhu, nechci jí ale k ničemu nutit. Stačí jenom to, že jsem jí vytáhl od učebnic a knih, za to jí budu nadosmrti dlužen. "Co teď vlastně čteš? Nebo to byl nějaký úkol, od čeho jsem tě vytáhl?" Nikdy nebylo jednoduché Rose rozpovídat, trochu ale počítám s tím, že téma knihy zabere. A kdyby ne, máme tu ještě téma škola, to snad zatím také nikdy nezklamalo. Z druhé kapsy vytáhnu pár rukavic, pak si ale všimnu, že Rosie je stále bez nich. "Počkej, vem si moje, ať ti není zima..." |
| |
| Sídlo Lestrangeových Podívám se na ní a zavrtím hlavou. "Viděl jsem ten dům - omylem jsem se tam - přenesl?" řeknu nejistě a zamračím se. "Byl jsem u Brumbála a pak - puf - tady." ukážu na dům a podívám se znovu na ní. Všimnu si, jak jí je zima a je bosa, povytáhnu lehce obočí a chtě nechtě si povzdychnu. Vytáhnu si hůlku, vytáhnu si z kapsy lahvičku a mávnu si s ní. Lahvička se změní na průhledné střevíčky a podám ji je. "Obuj se." řeknu a střevíčky by ji měly padnout. Rozhlídnu se dokola a dám si ruce do kapes. "Něco mi tu nesedí." zašeptám a pokrčím rameny. Nagi vyleze z kapsy, a tak si neochotně si ho dám na krk. Rozhlídnu se kolem. "Měli bychom jít." řeknu a pak se podívám na ní. Sundám si svůj bavlněný kabát a hodím ji ho kolem ramen. "Obleč se, nechci vysvětlovat tvému muži, že jsem se nezachoval jako gentleman." řeknu a uhladím si svůj černý oblek. Jsem nyní rád, že moje sako je z teplejší tkaniny, takže mi není až taková zima a mě zima už nemůže překvapit. Měl jsem velice studený odchov. Strčím si Nagiho pod sako a tam se schoval do kapes a pod mou košili. "Tudíž - asi bychom si měli dát někde teplé pití, že?" zeptám se a nabídnu ji rámě. "Zvu vás." řeknu s lehkým úsměvem, který skoro ihned zmizí. |
| |
| Směr jezírko... Weasleyovic pozemky Vyčkávavě na Teddyho hledím, zatímco rozmýšlí, kudy kam. Když nakonec ukáže prstem na jednu z cestiček, jen zvolna pokrčím rameny. Ani nepotřebuji slyšet zdůvodnění a poslušně rozpohybuji končetiny tím směrem, přestože nijak nespěchám a volím tak spíše loudavé tempo. To jen kdyby kolem mě náhodou Teddy profrčel nějak moc rychle, případně se přinutím trochu přidat do kroku. Sama netoužím jít na žádné konkrétní místo, takže je až příliš snadné se přizpůsobit cizí volbě. Na moment mě zarazí, když se mě Teddy začne vyptávat na knížky, ale s dalším krokem už se mi tvář postupně rozjasňuje, než napůl ostýchavě, ale zato s patřičným zaujetím spustím v odpověď. "Příručku pro experty. To kvůli Lektvarům. Vždycky to byl mámin asi nejslabší předmět, hned po sportovních aktivitách jako létání, a když jsme si tak podobné, mám trochu obavu, abych se v tom nepomamila," připustím s opatrným pousmáním, než zatřepu hlavou v rozhození zrzavých pramenů, které moje uši a tváře chrání před kousavým chladem. "Zrovna jsem byla ve vážně zajímavé části," bezděčně se ohlédnu směrem k domu, jako by se snad dala kapitola dočíst přes nějaké to okno. Jo, tak to těžko. Sni dál, Rosie. Pak ale zamrkám a přeostřím zpátky na Teddyho, načež rozpačitě pokrčím rameny. "Ale to nevadí, zakázané lektvary si dočtu večer," ujistím ho urychleně, aby se kvůli mému hloupému blábolení ještě necítil zle a raději zase zmlknu. Když dojde na konverzaci, očividně jsem spíš slon v porcelánu. Páchám škody, kudy jdu. "Ale pak bude zima tobě," namítnu na jeho nabídku rukavic, když přemítavě přenáším oči mezi svými dlaněmi a pak zase jeho, asi jako bych přemítala, co chci chránit předně. Odpověď byla nasnadě a tak raději schovám vlastní ruce do kapes kabátu a blýsknu se výmluvným pousmáním, že jsem problém vyřešila. ...dokud nedojde na to stavění. Ale tak... to je stejně víc klučičí práce, válet ty velké koule, né? Můžu zdobit. Zatímco pokračuju svým lenochodím tempem, vrhnu na Teddyho postranní zkoumavý pohled. "Uhm," odkašlu si, zatímco sbírám odvahu se zeptat, "jinak jsi v pohodě? Že jsi musel... ven? To.. Ginny?" optám se nakonec pomalu. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby "Ano, možná tě to překvapí, ale jsme. Já jsem se narodil čtyři minuty před půlnocí, on pět minut po půlnoci v rozdílných znameních," pronesu v odpověď, ale zanikne v jejím nadšení, když mě začne táhnout kamsi do útrob Bradavic. |
| |
| Sídlo Lestrangeových Tom se, jak se dalo očekávat, zachoval jako správný gentleman. Nejenomže si povšiml mého zjevného nepohodlí, rozhodl se jej i vyřešit. Nikdy jsem nebyla ten druh dívky, co by potřebovala péči muže. Nikdy před tím jsem nepotkala muže jako je on. Bez zaváhání si od něj vezmu vyčarované střevíčky a navléknu si je na studená chodidla. Hned poté mě začne zahřívat i jeho kabát. Stačilo by jednoduché kouzlo, ale... Copak se měním na Cissy? Nebo na některou z těch nanynek, které si nedokáži poradit samy? Možná za jiných okolností. Možná v přítomnosti někoho jiného. Škoda jen té poznámky o mém drahém muži, Rudolphus je někdo, na koho v tuto chvíli myslet nechci. Očima sleduji jeho hada, který se mu schovává pod sako - pohled, který mi na rtech vykouzlí drobný úsměv. Správný, hrdý Zmijozel. "Něco k pití? Samozřejmě, výborný nápad," přijmu jeho rámě a konečně se zase na chvíli cítím jako - nu, jako někdo, kým jsem. "Bude mi potěšením doprovodit vás, kamkoliv si budete přát." Už jenom protože i já bych ráda věděla, co se to vlastně děje. Třeba je tohle jen sen, ze kterého se brzy probudím. Něco ve mě si však přeje, abych se nikdy neprobudila. |
| |
| Sídlo Lestrangeových - Příčná ulice Vezmu si její ruku, vytáhnu si hůlku a přikývnu. "Výborně, bodl by mi šálek velice smrtící kávy." Doufám, že mi aspoň nastartuje mozkové buňky a vymyslím co se to tu děje. Chytnu si lépe hůlku a jen mávnu a přemístíme se do Příčné ulice. Ovšem, jsme trochu na druhém konci, což nevadí, mám tu vyhlédnutou jednu pěknou kavárnu. Vejdeme do obchodu "Mrs. Medfetem a její černý kocouři." Posadíme se ke stolku a objednám si černou kávu, extra silnou, bez cukru a mléka a poté nechám Belatrix, ať si objedná cokoliv co chce z pití a z dortíků, jelikož já nesnídám. Začnu se rozhlížet dokola. Odkdy tu je ta hlava losa? Nevšiml bych si ji? Nejspíše, poslední dobou jsem byl lehce mimo - ale stejně. Podívám se dál a více se začnu mračit. Podívám se na náš kulatý stolek a přejedu po vyřezáváním místě s iniciály. TMR - mé jméno, vyřezal jsem ho před několika dny, úplně na jiném místě - u okna. Podívám se k oknu, kde je stůl, ale o dost mladší a novější už z prvního pohledu. Můj stůl byl zašlý, poničený, poškrábaný a mé vyrytí už dávno "zešedlo". Začnu se rozhlížet, mezitím přišla nějaká dívka, co nám dala to co jsme si objednaly, poděkoval jsem ji a díval se, jak odchází do kuchyně - jen v mžiku jsem viděl novou - moderní kuchyň, která tam určitě předtím nebyla. "Něco tu nehraje." zašeptám, připravím si hůlku po ruce. |
| |
| Zimní krajina Rose poblíž Doupěte Já věděl, že to zabere! Rose pozorně poslouchám, aby si nemyslela, že jsem se zeptal z pouhé zdvořilosti. Skutečně mě totiž zajímá, čemu se zrovna věnuje, i když její odpověď mě upřímně pobaví. "Rose, i když tvé mamince něco nešlo, stále v tom byla o dost lepší než její vrstevníci." Tedy, co jsem alespoň slyšel od Harryho, který většinu svých úspěchů přičítá právě tetě Hermioně, dle jeho slov nejnadanější kouzelnici, kterou kdy Bradavice zažily. "A co zatím mohu říci, ani ty se nemusíš bát, že by si někdy dosáhla nějakých horších - vlastně spíše průměrných výsledků." Na druhou stranu chápu její touhu se dozvědět o problematice více a rád bych jí nabídl svou pomoc, jenže zrovna s lektvary jsem vždy trochu bojoval. Ne že bych jim nerozumněl, spíše se vždy projevila má nešikovnost. "Ale hele, myslím, že zrovna tahle knížka mi leží na nočním stolku a čeká, až jí přečtu, tak se pokusím k tomu dostat spíše dřív než později a pak se o tom můžeme pobavit." Stejně to musím jednou přečíst, je to jedna z povinností, kterou musím splnit co se týče mého tréninku na bystrozora. Tak jo a tím jí snad vynahradím ten ztracený čas, který teď musí trávit se mnou. Znám Rose a vím, že její poznámka neměla zaznít tak, jak zazněla - že je tu spíše z povinnosti než z vlastní vůle. Ale to se změní, holka. Tohle odpoledne si prostě užiješ. O to se postarám, je čas ti na rtech vykouzlit úsměv. "A ty rukavice si vem, za tím si stojím." Podám jí je. "Já si vystačím s hůlkou a nějakým zahřívacím kouzlem, to není problém." Snad si nemyslela, že toho sněhuláka budu stavět jen já sám! "Jo...Ginny..." pokrčím rameny, zatímco se snažím držet s Rose krok, nechci jí utéci dopředu. "Nechci znít nevděčně, ale občas je její péče trochu příliš. Většinou to je v pohodě, ale barva mých vlasů je téma, o kterém nerad diskutuji a to Ginny spíš vede monolog než dialog..." Stále se usmívám a snažím se působit bezstarostně a vlastně úplně v klidu. Nechci tím nikoho obtěžovat, obzvlášť když fakt vůbec o nic nejde. "Navíc, co je špatného na modré?" zašklebím se. |
| |
| Příčná ulice Ranní ruch Příčné ulice mě nijak nerozhodí, co jiného tu také čekat. Dnešního dne bych tedy spíše uvítala sourkomnější atmosféru, už jenom z důvodu mého netradičního vzhledu. Cestou do kavárny se tu a tam rozhlédnu, zda nespatřím někoho známého a upřímně v duchu doufám, že nikoliv. Neučesaná lady Black oděná do starého hábitu a pouze v kabátu svého společníka, který navíc není její novomanžel? To by byl skandál - minimálně v očích mých rodičů. Přesto jdu s hlavou vztyčenou a mým typickým, drobným úsměvem ve tváři. Stále jsem Bellatrix a není nikdo, kdo by se odvážil vysmát se mi do očí. Tom nás zavede do blízké kavárny, kterou jsem již také několikrát navštívila, dnes je to však poprvé, kdy tu jsem v jeho přítomnosti. Vlastně je to zcela poprvé, kdy jsme spolu někde sami. Ano, stále mám pocit, že to všechno musí být jenom sen. to by také vysvětlovalo všechny ty změny, vždyť tuto servírku jsem tu ještě nikdy neviděla - a co to má na sobě, nějaká nová móda? I stoly jsou podivně přeházené a ostatní zákazníci... Něco tu je špatně. Ale to se ve snu tu a tam stává. "Kávu, bez mléka." Teprve poté se natáhnu pro jídelní lístek, který je taktéž úplně jiný. Možná by bylo načase to začít řešit. Pokud je ale tohle sen, proč se tím obtěžovat? "S tím souhlasím. Je to tu jiné, novější." Tom se nenápadně chopil hůlky a tak udělám to samé, i když bych nerada zkazila tento náš moment. "Narozdíl od Rudolphusova domu. Ten byl starší." Naschvál jsem neřekla mého domu. "Snad jako kdybychom byli v budoucnosti." Kdyby to bylo vhodné, zašklebila bych se, takto je jen z tónu mého hlasu slyšet, že to považuji za nesmyslné. |
| |
 | Vianočné peklo A aj tento rok nás neminulo vianočné harašenie a všobecný ošial, ktorý sa stupňoval smerom, síce bežným, ale pre mňa mimoriadne otravným. Všetky povinné návštevy, nákupy, tradície... Celkovo oceňujem, že práve jedna tradícia sa tak trochu vymyká bežnému štandardu. A to prázdninovanie u babičky Molly. Hlava na hlave, hluk a neustále malicherné povinnosti. Nepopieram, že ako malá som tam chodila rada. Veľa príležitostí k neplechám a vyžierania cukroviniek napriek zákazu. Ale postupom času... je to stereotyp. Hlavne som si ucielila iné priority. A neznášam kvantum otravných hláv, čo sa domnieva, že obťažovať mas hlúposťami, je dobrý nápad. Aspoň toto mamá pochopila. Aj keď tráviť čas v jej réžií... no povedzme menšie zlo. Preto i dnes, kedy už nadšením brebentila, sa vydávame do ulíc Paríža, kedy mne a sestre naordinovala výlet. So značne otráveným výrazom stojím a čakám v obývačke, kedy sa jej uráči a pri jej všetečnom uchichotávaní, ja sa asi vážne hanbím, že je moja matka, nenútene prekrútim očami. "Ano, mamá, my sme totiž retardované a nezvládneme vysloviť názov ulice." Zavrčím značne ironicky a narazím si na hlavu baret. Prestúpim z nohy na nohu už dolujúc důlek v koberci a radšej si začnem uhladzovať dlhší zelený sveter, čo mi uplietla babička, aby som napríklad nebola nebezpečná. A babča ani nieje až tak marná. Vlastne musím uznať že je celkom šikovná, keď dostane jasné inštrukcie a nemá voľnú ruku. Lebo tie katastrofy, čo niekedy dokázala užmoliť... to bola hrôza. Pri spomienke na strýka Rona v upletenom svetri s obrázkom jednorožca sa musím začať uškŕňať. Ten bol vážne... kúzelný. Čo na tom, že mama na nás hovorí tým svojím upišťaným hláskom, že by jeden dostal tak akurát šok a diabetes a predtým som na ňu bola drzá, což sa mohlo jasne odraziť na reakcií... ale ja ju nevnímala. Nie dovtedy dokedy konečne priniesla prenášadlo a mnou to typicky trhlo. Ocitli sme sa v ruchu veľkomesta. A napriek vlastnej zahorklosti k rodinným výletom, som celkom ohromená. Vlastne som ohromená sama zo seba, že to mnou pohlo a ja prejavila záujem k tejto hromadnej grupe pohybujúcej sa kde tu. Dám si na nos slnečné okuliare, aby som zamaskovala svoje nadšené pohlady a ruky zarazím do vreciek slušivého hábitu, ktorý nie až tak účelne prekrýva mudlovské jeany, čo som si rebelantsky natiahla a rozhliadnem sa okolo. Neutrálny výraz som si zachovala, než maminka znovu prehovorila a už nám robila plán na postup davovou hystériou, zakončenou s rodiným fiaskom. No dobre, možno preháňam. Tante Gabrielle je celkom v poriadku. Nezdiela afekt maminky. A grand-mère a grand-père Delacour... Zatvárim sa kyselo, ale radšej na túto tému nepoviem nič. Nemám náladu. Musím sa dostať preč. Cez slnečáky nenápadne presondujem okolie a zvážim svoje možnosti. Takže, vzhladom na množstvo jedincov pohybujúcich sa po ulici mám celkom solídnu šancu sa medzi nimi stratiť. Zapnem hábit a splyniem s davom. Je to reálne. A celkom mi bude stačiť, že ich strasiem. Nieže by mi sestra nejak zvláštne vadila, ona je predsalen jedna z mála ktorú akceptujem do takej miery, že k nej dokážem byť aj príjemná... ale dnes nie. Dnes chcem pokoj od všetkých. A keď už som bola dotiahnutá na toto miesto, tak aspoň nechcem chvostík, ktorý by sa za mnou kmital ako epileptické prasiatko a užijem si to po svojom. Mlčky vyčkávam, kam zavelia, že chcú ísť. Neunáhlujem sa a tvárim sa ako keby nič. Bežne otrávene, ako keby som prijala toto menšie zlo a akceptovala som dnešný plán. A oni si už na moje výrazy zvykli. Asi. Takže vlastne všetko vyzerá byť v najlepšom poriadku. |
| |
| Scorpius H. Malfoy Stará čarodějka se zašklebila, čím odhalila nahnilé zuby. Snad to měl být úsměv, i když v jejím případě to stejně dobře mohla být vzteklá grimasa. Propichovala tě očima, právě sis uvědomil, že každé má jinou barvu - levé bylo modré a pravé hnědé - a chystala se ti sebrat knihu při první byť jen zdánlivě vhodné příležitosti. "Chceš mi vyhrožovat, chlapečku?!" vycenila zuby, tentokrát spíše pobaveně a belhala se za tebou. Na svůj evidentně starý vzhled se pohybovala překvapivě rychle a skočila ti do cesty. "Vím o něm takové věci, že by se ti zježily i ty tvé vzrostlé vlasy!" ušklíbla se. "Ta kniha je pouze pro kouzelníky, kterým už bylo sedmnáct let. Což ty nejsi, kluku. Tak jí tam koukej vrátit." |
| |
| Lysander Scamander Místnost byla vážně obrovská a vybavená přesně tak, jak jsi potřeboval. Samozřejmě, ze všech knih, které se ti povedlo v Bradavicích vyštrachat a objednat v Krucáncích a kaňourech, jsi věděl, co máš dělat. Teoreticky. Ale tohle bylo místo, kde jsi mohl všechny své teoretické poznatky zkoumat hezky do hloubky a prakticky. Byl jsi v tu chvíli tak nadšený, že tě ani nenapadlo divit se, jak je možné, že na tohle místo narazila jako první Taylor a ne ty, když ona se o hůlky vlastně skoro nezajímá. Její mahagonová s blánou z dračího srdce jí naprosto vyhovovala. Byla krátká a nepoddajná. Taylor se nervózně postavila vedle dveří a sledovala tě s rezervovaným úsměvem. "Myslím, že by se tu líbilo i Lorcanovi," poznamenala tiše po delší době, jako by se tě bála vytrhnout z úvah. "Kde... vůbec je?" |
| |
| Lorcan Scamander Byl to už třetí den, který jsi trávil na promrzlé pláni kdesi daleko v Rusku, kam se tvá maminka s tatínkem vydali pozorovat jedinečný druh Sněžného muže, jak mu říkali mudlové, který se zde měl vyskytovat. Všichni tři jste moc dobře věděli, že celý "muž" je ve skutečnosti obyčejný Ghúl, který se ale přece jen vyskytuje na velmi podivném místě - a dlouhá smetanová srst taky nepatřila zrovna k běžným znakům Ghúlů. Bylo dlouho po půlnoci, když ses probudil. Tvoji rodiče oba spali ve svém pokoji, neboť z venku malý stan sešitý z několika dek, vypadal uvnitř jako obyčejný byt. Měli byste s Lysandrem společný pokoj, kdyby jel, ale bratr nechtěl, takže jsi ho měl celý sám pro sebe. Kdepak, letos poprvé netrávil vánoce s rodinou a místo toho zůstal v Bradavicích. Bylo to divné, divné a mrzuté. Nepříjemné. Venku byla ukrutná zima a i když uvnitř bylo několik vrstev hřejivých kouzel, nepříjemně se ti zakusoval i do nohou. Nejspíš to tě probudilo. A nebo to ohyzdné chrčení těsně za stanem?
|
| |
| Albus Severus a Molly Vaše veliká rozvětvená rodina se stejně jako každé vánoce sešla u babičky Molly, po které se čirou náhodou Percyho dcera jmenovala, a jako obvykle tu bylo namačkáno k prasknutí. Uplynulo přesně deset minut, kdy babička poslala Rose ven (a Ted, z nějakého důvodu naprosto nervózní ze snahy Albusovi matky přesvědčit ho, aby si změnil barvu vlasů, se odporoučel také), než zase vystrčila hlavu a zatvářila se přísně. "Albusi, Molly, mohli byste prosím pomoci dědečkovi se zdobením toho stromu za domem? Slyším tam nějaký rachot a nechtěla bych, aby si zase hnul se zády." I když to znělo jako otázka, mělo to v sobě spíš vykřičník. Ani jeden si nedovolil podotknout, že jestli někdo zvládne odzdobit strom, je to děda Artur a taky to, že by mu spíš mělo pomoci jedno z jeho dětí. Jeden by skoro řekl, že se dospělí pokoušejí dostat pryč co nejvíce "dětí". Jako by si od vás chtěli odpočinout.
|
| |
 | Vanoční katastrofa Další rok vánočních svátků v rodině Weasleyových je tady. Možná před pár lety bych tuto snahu nastolené každoroční tradice ocenil, ba co více byl bych rád za to, že se celá rodina sejde, takhle pospolu. Jenže čím jsem starší a moudřejší začíná mě to víc a víc obtěžovat. Zkoušel jsem matku přemluvit tisíce způsoby. Nadhodil jsem dokonce vánoční výlet do Irska za spolužákem Jerrym. No byla to jen výmluva, vždyť uvidím se s ním co by dup ve škole, ale potřeboval jsem na pár dní vypadnout a vyhnout se, tak téhle pakárně. Mám svou rodinu rád, ale z téhle události bych se klidně vyvlékl. Příjde mi, že rok od roku je nás více a více, všude je přemírněné veselí a pískot se znovu shledání. A to vážně nemám rád. Sotva se vypotácím z postele James začne pokřikovat ať si pohnu, že nestihneme dorazit včas k prarodičům. V koupelně rekordním časem provedu základní hygienické úkony. Natáhnu na sebe první džíny a triko, které mi padne pod ruku a v rychlosti seběhnu schodiště, kde už naše rodina netrpělivě našlapuje u krbu. "Hele moc se omlouvám, ale nezvonil mi budík. Za to přece nemůžu ne?" Z provinilým obličejem hledám podporu u otce, který se, však tváří naprosto nezúčasněně. S povzdechem se váhavě otočím k matce a čekám pořádný výbuch. Nic. Má matka mlčí a s nazlobeným pohledem ukáže směrem ke krbu. Bratr mě odžduchne, nabere si pořádnou dávku letaxového prášku a zmizí v plamenech. Udělám přesně to samé. První co mi padne do oka je moje úžasná babička. Sotva se stačím porozhlídnout nad naší letošní výzdobou babička mě drtí ve svém teplém objetí. "Ehm..taky tě rád vidím babi." Z rozpaky se od ní diplomaticky odsunu, přičemž si s úsměvem od ucha k uchu sednu na gauč a pohodlně se rozvalím. Nejsme tady ani deset minut a matka začne ohrnovat nos nad Tedovými vlasy. Sakra. Jsem zvědavý, kdy seřve mě. Chudák Ted. Má matka si nedá pokoj ani o svátcích. Neřekl bych to před ní, ale Tedovy vlasy jsou fakt hustý. Modrá by mi neslušela, ale co třeba červená? Uf. Máti by se zbláznila. "Jistě hned jdu na to." S hbitostí vstanu a s otázkou v očích pohlédnu směrem k Molly. Je na mě viditelně vidět, jak rád zmizím ze společnosti své napružené matky. Vidím frustrovaný pohled mého otravného bratra, což očividně nasvědčuje tomu, že nejsem jediný kdo by chtěl být někde úplně jinde. Smůla. Ušklíbnu se na něj než stočím zrak zpátky k Molly "Jdeš?" |
| |
 | Vánoce v Paříži Vánoce. Zase Vánoce. Vždycky jsem tyto svátky měla celkem ráda, i u prarodičů v Doupěti se mi líbilo. Sice jsem neměla pokoj pro sebe jako doma, ale i tak mám své cousins celkem ráda. Hlavně některé. Dneska jsme s mámou na výletě do Paříže. Na nákupy a pak za příbuzenstvem z mátiny strany. Tetička Gabrielle je celkem fajn, ale prarodičům bych se radši vyhnula. Dnešní ráno se ale nevyvedlo moc podle plánu. Vic vypadá pěkně nabručeně a máma si taky moc nešplhne když nás nechce nechat cestovat letaxem. "Jsme snad malé děti?" Odfrknu si potichu ale mamka neslyší protože odpovídá na sestřin mnohem hlasitější protest. Bez dalších slov se chytím přenášedla a zatáhnu břicho. Ten pocit mi není moc příjemný. Pád se mi podaří ustát, i když se musím opřít o nejbližší zeď. Další věc proč nemám ráda přenášedla. Narovnám se a párkrát se zhluboka se nadechnu. Pak si prohrábnu vlasy a upravím pěkný vínový hábit. Rozhlédnu se po okolí kde to vlastně jsme. Vypadá to tu skoro jak na Příčné, ale je jasně vidět rozdíl mezi francouzkou a anglickou verzí. Příčná má své kouzlo, ale tahle precizní zasněžená ulička na mě udělala dojem. Nechám si ale neutrální výraz a podívám se jak se tváří ostatní. Máma vypadá nadšeně, hned popisuje plán celého dne a Vic vypadá jako by nejradši vraždila všechny kolem. Musím přiznat že taky nejsem nadšená z plánu na odpoledne, ale všechny tyhle obchody by stály za průzkum. Začínám pomalu dostávat vánoční náladu, otrávená sestra mi začíná být jedno. Snad poprvé za den se usměju a myslím na něco jiného než odpolední program. Trochu zlomyslně se ušklíbnu na Vic a hned se s milým úsměvem otočím na mamku. "Co třeba se jít nejdřív podívat na nějaké hábity? Už bych potřebovala nějaký nový. Nedávno jsem viděla krásný modrý, možná ho budou mít i tady." Vybavím si krásný hábit. Vlastně není úplně pravda že potřebuju nový hábit, ale každý nový je dobrý. Tuhle nakupovací horečku mám po mámě-celkem mě to baví a myslím že je důležité dobře vypadat. "A ráda bych se podívala do místní čokoládovny"-vzpomenu si na vyprávění tety o místní čokoládě. Čokoládu mám radši než jakékoliv jiné sladké a nějaká kvalitní tabulka nemůže uškodit. Jsem si skoro jistá že máma bude s mým nápadem souhlasit, u Vic se nemusím bát že by souhlasila, ta by v tomhle rozpoložení ocenila maximálně hrnek kávy. Ještě že tu není Louis, ten by určitě hodně nahlas protestoval proti nakupování oblečení. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Přestávám Taylor vnímat a téměř na ni zapomenu. V mysli mi vyskakují všechny věci, co jsem o výrobě hůlek kdy četl, ostatně výpisky jsem nosil v tašce prakticky neustále. |
| |
 | Vánoce u babičky Přípravy na odchod z domu Je to bezmála hodina, co sedím v křesle kousek od krbu. Nohy mám poskládané pod sebou, jsem pohodlně rozvalená a čtu si nový román, který jsem si sama nadělila. Podle bojového plánu mého otce jsme už nejméně půl hodiny měli být u babičky Molly. Ovšem to by nesměl zbytek rodiny jako vždy otcovy harmonogramy bojkotovat. Ať už se o to postarala sestra, kterou nebylo možné vytáhnout z postele. Matka, která naposlední chvíli kontrolovala, jestli je vše, co chceme donést, připravené. A navíc přišly na pořad dne některé drobnosti, které by nikdo – až na mé rodiče – nijak zásadně neřešil. „Myslel jsem, že jsme se domluvily, že použijeme ten červený balící papír,“ poznamenal otec, když mu během kotrolování padl zrak na naše dary pro zbytek rodiny. „Červený? Souhlasil jsi přeci, že ten zelený vypadá mnohem vkusněji,“ opáčila moje matka nevzrušeně. Dále už jsem je raději neposlouchala, předpokládala jsem, že debata o barvě balícího papíru by jim vystačila na celý den. Ten jsme ale neměli. Ručička na hodinách se posunula o další minutu vpřed. Sestra stále nikde. Do toho přiletěla sova, otec se přestal dohadovat s mojí milou máti – zrovna pomocí kouzel všechny obaly barvily na různé variace červeno-zelených pruhů – a převzal si dopis. „Ani to neotvírej! Ať tě ani nenapadne, že bys šel o Vánocích do práce,“ varovala ho máma. „Nevím, kdo z nás dvou zvažoval, jestli nemít svou kavárnu otevřenou i na Štědrý den,“ opáčil ten, zatímco pročítal zprávu z Ministerstva. Zatímco matka v reakci na to začala poukazovat na konkurenční výhodnost takového činu, otec se pustil do obsáhlé kritiky postupu svého podřízeného. Opět nic, co bych nutně musela poslouchat. „A táta pořád nikde,“ postěžovala si máma náhle zcela mimo kontext jejich předchozích monologů. Otec se zarazil. „Tvůj otec chce trávit Vánoc s námi?“ v té větě byla jasně patrná ostražitost. Pokud jsem něco věděla, tak to, že táta opravdu miloval celou svou širokou rodinu a na tomto společně stráveném čase mu skutečně nesmírně záleželo (už jen proto, že kdykoli jindy pracoval nejen ve své pracovní době, ale i ve svém volném čase a dost možná i ve spánku). Ovšem představa klidně (klidně?! … Když se sejde tolik lidí na jednom místě, je to vševhno jen ne klidné!) prožitých Vánoc v rodinném kruhu se rozhodně neshodovala s faktem, že by je měl jeho tchán trávit s námi. „Říkala jsem ti přeci, že jsem ho pozvala, nebo ne?“ odvětila máma otázkou. Takže se samozřejmě nezmínila. „Přece nebude na Vánoce sám,“ argumentovala rychle. „Je přece taky součástí rodiny!“ Pár vteřin bylo ticho, jak si otec rozmýšlel odpověď. „Zdržel se tedy? Je nejvyšší čas jít. Určitě nás už očekávají ...“ „Odmítl,“ posteskla si máma. „Věřila jsem, že si to rozmyslí.“ „To mě mrzí,“ odvětil otec, ovšem v jeho tóně se mu nepodařilo skrýt úlevu. Protočila jsem očima a obrátila na další stránku. „Kde je ta holka?“ nadnesl otec důležitější problém. „Mám se po ní podívat?“ nabídla jsem se. „Klidně seď,“ odtušila máma a vydala se pro ni sama. Pokrčila jsem rameny a opět se zahloubala do knihy. „Co to čteš?“ optal se otec, asi aby řeč nestála. „Knížku,“ ta odpověď se nabízela. Nechtělo se mi otci přiznávat, že je to román, co hůř, zamilovaný román. „To vidím,“ zamračil se. „Je to do školy?“ Potřásla jsem hlavou. „Výborně. Doufám, že alespoň při zkouškách OVCE podáš výborný výkon.“ Od přednášky na téma mých nedostačujících výsledků a zpackané budoucnosti mě uchránila matka a sestra, která konečně došla. Hurá, můžeme jít! Takže jsme si postupně nabrali letax a po chvíli točení už byli na místě. Příchod, aneb konec klidu na dlouhou dobu Hned nás očekávalo bouřlivé a vřelé přivítání. Babička se na nás vrhla, aby nás mohla vyobjímat. Táta vypadal konečně spokojeně a máma nasadila něco, co se dá prezentovat jako společenský úsměv – myslím, že si na tyhle velké oslavy nikdy nezvykla a nejspíš se ani nikdy nezačala cítit jako opravdová součást Weasleyovic rodiny. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela, raději jsem uvažovala, kde si v tomhle ruchu a hemžení ulovit nějaké bezpečné místo. Nakonec jsem si našla pěkný koutek za křeslem. Opět jsem rozevřela knihu. Jen okrajově jsem vnímala některé útržky konverzací v okolním šumu. A pak padlo moje jméno. Zřejmě tato skrýš nebyla dostatečná. Na druhou stranu neměla jsem nic proti tomu pomoci dědečkovi. „Dobře,“ souhlasila jsem s úsměvem a prozatím si schovala svoji knížku pod křeslo. Snad ji tam ještě najdu. Zvedla jsem se. „Jdu,“ potvrdila jsem bratránkovi a vydala se s ním směrem na zahradu. „Ahoj, dědo,“ volala jsem už zdálky. „Přišli jsme ti na pomoc,“ oznámila jsem hned účel našeho příchodu. |
| |
 | Probuzení - A jde se chlastat! Ležím, a vůbec mi to není pohodlné. Ani trošku. I přes značnou nechuť otevřu oči. Mám chuť je opět zavřít, neboť hezčí místa jsem viděl i v kanálech. Kde to sakra sem? A jak jsem se sem dostal? Pomyslím si. Tahle nejistota mě deptá. Když ale vedle sebe zaslechnu známý hlas, tak si hned oddechu. Hned to totiž začíná dávat smysl. Není to totiž poprvé co jsme se probudili neznámo kde, po neznámo čem.... I když v té činnosti dozajista dominoval alkohol. Nemám nejmenší tušení. Ale rozhodně by mi nevadilo změnit lokaci. Odpovím mu vzápětí. Vstanu ze země a věnují dostatek času vymetení veškerého bordelu a špíny z vlasů i oblečení. Krátce si zkontroluji pouzdro s hůlkou, a zaplaví mě úleva. Ať jsme kdekoliv, tak alespoň tentokrát nebudu muset hledat hůlku, ani se složitě dostávat domů. Ano... Rozhodně lepší než když jsme se probudily bez hůlek na severu Norska. To byl teprve vopruz... Prolétla mi hlavou myšlenka . Albus mezitím opět mele pantem. Nevadí mi to. Dodává mi to pocit jistoty, a přinejmenším to dokazuje že se snaží něco vymyslet. Přestože jeho slovům nevěnuju příliš pozornosti, tak mě nepřekvapí když mě popadne a teleportuje se i se mnou někam do pryč. Ne... U Albuse mě už vážně nic nepřekvapí. Pomyslím si s úsměvem. Porozhlédnu se okolo. Rozhodně to vypadá líp než ta díra odkud jsme se přenesli. Pohled mi padne na oblohu. Podle hvězd jsme ještě pořád v Anglii. Kam to vlastně říkal že míříme?..... Myšlenku nemám šanci dokončit protože Albus mě už zas někam táhne. No co? Jako bych na to už nebyl zvyklý.. Pomyslím si nevesele. Když spatřím cíl naší cesty, tak se radostně zašklebím. Sice ta "budova" nevypadá zrovna vábně, ale rozhodně to je hospoda. A to je přesně to co jsem potřeboval. Teplou mistnost, a ještě teplejší pití. Uvnitř to je jako v každém pajzlu. Vyděl jsem hezčí i ošklivější. Zasednu k nejbližšímu stolu, ale tak abych měl výhled na dveře, a pokuď možno i na co největší kus hospody. Albus vzápětí hlásí objednávku starému hospodskému. To jak to zakončí mi nedá spát. Nikdy si nedám pokoj od trošky žertu.. A tomuhle se prostě nedá odolat. Já si dám to samé! řeknu, a směju se na Albuse. Potom už jen čekám než dostanu pití, a přemýšlím.... Na suchou hubu se špatně mluví, a já chci s Albusem konečně něco dořešit. |
| |
| Lysander Scamander "Rusko," ohrnula rtíky Taylor štítivě, jako kdybys mluvil o nějaké ošklivé kožní nemocni. Buď s nám měla svoje zkušenosti - a to asi nepříliš pěkné - a nebo se toho hodně doslechla. Na tom nezáleželo. Narozdíl od Lorcana, předpokládám, jsi neměl potřebu vyplňovat ticho prázdným tlacháním, ale v tomhle byla tvoje kamarádka poněkud odlišná. I když přecupitala místnost a posadila se do rohu, ke zvířatům - kde přičinlivě začala připravovat nějaké jídlo, i když to asi komnata nějakým způsobem zajišťovala i sama - nedokázala se odmlčet docela. "Zima a sníh, brr. A ghúlové. Kdo bych chtěl jet pozorovat ghúly!" Obrátila oči v sloup a pak tiše dodala. "Tahle místnosti musí být vážně hodně očarovaná, když tu přežijí zvířata, myslíš... myslíš, že by bylo možné najít tu někde i jiného tvora?"
|
| |
| Albus Severus a Molly Dědeček byl už v plné polní a najednou začalo docela dobře dávat smysl, proč babička chtěla, abyste se mu vydali na pomoc. Nezklamal. Jako každý rok, zvlášť od té doby, co do vaší rodiny patřila i Hermiona a dávala mu tak možnost občas vycestovat do mudlovského světa - před vánoci si vždycky vyrazí na vánoční trhy - se pokoušel ozdobit strom ne magickými girlandami, ale úplně obyčejnými skleněnými koulemi. Což by taky nebyl ten problém, kdyby se právě nepokoušel jednu z nich umístit vysoko na jakousi borovici, kterou musel někdo patrně vyčarovat, protože tam normálně nebyla, a spadl mu žebřík. I s hůlkou. Visel zachycený za rukavici v koruně stromů a tvářil se nepříliš šťastně. "Ahoj děti!" zavolal dolů o poznání veseleji, když si vás všiml. "Nepodaly byste mi ten žebřík, prosím? Přestávám pomalu cítit prsty."
|
| |
 | Brrr Bylo mi líto, že Lys nechtěl jet s námi a bylo mi také líto, že jsem ho ve škole nechal samotného, ikdyž jsme si od sebe asi museli odpočinout. Poslední dobou jsme se vlastně skoro jen hádali a já pořát nechápal jeho důvody k tomu, aby na mě byl naštvaný. Pokaždé to bylo něco a připadalo mi, že mu vadí, když ostatní kolem něj dělají něco jiného, než dřou do úmoru, jako on. |
| |
| Vánoční výzdoba aneb jak jsme s Molly přišli včas Cestou sotva promluvím, ještě stále mi vrtá v hlavě můj budoucí ortel. Vždycky jsem docela rozhozený, když má příjít uragán v podobě mé matky. Avšak jako obvykle své obavy skryji pod masku netečnosti a zářivého úsměvu. " Ahoj dědo, jak říká Molls jdeme ti po-" Pod maskou úsměvu pohlédnu na obrovskou borovičku částečně ozdobenou mudlovskými baňkami, avšak úsměv mi ztuhne na rtech. Můj milovaný nevyzpytatelný dědeček zase zkouší nemožné a tak si jen tak bezvládně visí na špičce stromu, žebřík leží dole a jeho hůlka taktéž. "To snad není možné. Oni věděli proč nás sem poslat." Nad ničím se nerozmýšlím a s veškerou svou silou se pokouším nadzvyhnout žebřík a vrátit jej zpátky ke stromu, jenže je těžší než vypadá, takže s ním sotva pohnu o pár centimetrů. Zhluboka se nadechnu a na potřetí se konečně vyvede, žebřík se snese ke stromu, nejspíš díky pomoci Molly. Viditelně si oddechnu a s vítězným palcem a zazubením stočím pohled k Molly. "Dobrá týmová práce sestřenko." |
| |
| Příčná ulice Seděl jsem a dumal jsem nad svým životem, nad jejím životem a vůbec nad životem "těchto" lidí co bylo kolem měn mraky. Rozhlížel jsem se a snažil si vzpomenout na tváře, které kolem mně chodili. Tahle malá kavárna ke krásným místem a jen málokdy někoho nepoznám aspoň od viděný - ale tady? Tady nepoznávám nikoho jiného než Bellatrix. Chvíli si ji prohlídnu a dumám nad tím, a jestli to náhodou nebyla přece jen ona, která to všechno udělala - jestli něco neprovedla. ale po chvíli to zavrhnu, už jen kvůli tomu, jak se chovala a jaká byla. Měl jsem u sebe hůlku a had mi neustále šeptal svoje tajná slova, ale co se mi tu o to více nezdálo? Poslouchal jsem ji, byl jsem natolik zvědav, až běda. Ale pak - pak mě přejel po zádech mraz. Zamračil jsem se, něco tu nebylo v pořádku, nikdo nás nepoznával - nikoho jsem nepoznával já, takže je jen jediná možnost - podívat se někam, kde je vědění. A už dávno ze školy jsem pochytil, že vědění je jen jediné místo - knihovna a archiv. "Něco je tu špatně." zašeptám a tak ji potvrdím naši domněnku. "Musíme odsud - ale nejdřív kávu." usměji se. Pokud je to kouzlo, je dost silné, aby počkalo, dokud si nevypiji svou kávu, pak kdo by se jen pokusil mě zabít - toho bude velice litovat. "Poté jsem pro odejít někam - ke knihovně či archívu - a nebo..." zamyslím se a začnu prohledávat stoly a okolí, jestli nenajdu nějaké noviny. "...najdeme noviny - a zjistíme jaký je dnes datum." zašeptám a rozhlížím se dokola. |
| |
| Lorcan Scamander Rodiče měli obyčejný nepříliš veliký pokoj, kterému dominovala obrovská slunečnicově žlutá postel. Obrovská slunečnicově žlutá prázdná postel. Už to samo o sobě bylo dost děsivé, vzhledem k okolnostem, i když na druhou stranu ne zase tak neobvyklé. Matka měla občas střelené nápady a uprostřed noci zmizet k nim bezpochyby patřilo a otec, no, v tomhle s ní byl jedna ruka. Chrčení venku neustávalo. Naopak se zdálo, jako kdyby nabíralo na intenzitě. I když ses bál, ostatně kdo by se nebál, potřeboval ses ujistit, že se nikomu nic nestalo. Scéna venku byla o to horší, že ses v kouzelných zvířatech vyznal. Na jednu stranu jsi byl docela rád, že to nakonec nebyl Mozkomor, ale tohle nebylo o nic lepší. Chrčení vydával tvůj otec, omotaný jakýmsi dlouhým pláštěm, který ho celkem neobratně škrtil a tys konečně prozřel - Smrtiplášť. Nebo také živoucí rubáš. Ale... v tomhle pásmu? A kde byla matka? Naštěstí pohled na Smrtipláště ti odhalil, že je tenoučký - takže dlouho nežral, čili nespolkl ani tvojí matku. Každopádně prioritou bylo zachránit otce, který začínal docela ošklivě modrat. Dobrá zpráva byla, že to šlo. Špatná zpráva, že to bylo stejné zaklínadlo, které bys musel použít na mozkomora.
|
| |
| Zlý pláštík! Něvěděl jsem co dělat... Jestli se strachovat víc, nebo míň. Buď to táta s mámou vyrazili ven a chrčí, aby nalákali toho ghůla (což je celkem vysoce pravděpodobné), nebo venku čelili moskomorům, což je nepravděpodobné, protože by mě boj probudil a myslím, že mí rodiče by si s pár mozkomory bez obtíží poradili. Vzrůstající naléhavost děsivého chrčení ve mě ale jen podporovala obavy a tak jsem pomalu a opatrně přešel přes jídelnu, obyvák a z něj jsem vykročil ven, jen aby se mi ještě větší zima zakousla do těla a začala bleskově kráct teplo. Ikdyž jsem si vzal z věšáku bundu, nebylo to nic moc. Na jednu stranu jsem byl ráde, že to není mozkomor (i když jsem bych se někdy rád na nějakého podíval a Bubák, co se za něj pouze převlékl je sice věrohodný, ale... není to úplně ono), ale bylo to snad ještě horší. Zlý pláštík! Nebo-li Smrtipláštík. Ještě štěstí, že jsme je brali nedávno a dokonce jsem na ně měl domácí úkol (který za mě vyjímečně nevypracoval bratr a nebylo to tím, že jsem byl líný ale skutečně jsem ho udělat chtěl). Plášť byl ale tenký, což dokazovalo, že je matka nejspíš v pořátku. Ale je to divné... Co tady ten Smrtiplášť dělá?! Nedivým se, že je tak pohublý. Fajn... Tohle bude obtížné. jen žádný stres, vybav si něco hezkého, není žádný důvod k panice - vždyť tvůj otec jen umírá. Pokoušel jsem se vybavit si šťastné chvíle s rodinou, ale nepomáhalo to... Dokud jsem se nezačal soustředit na brášku. Na to jak mu dávám dárek k 14. narozeninám... Na to, jak mi pomáhá s účením a úkoly. Na to jak se usmívá. Jak je to vlastně dlouho, co se na mě neusmál...? "Expecto patronum!" (31) //Patron má podobu kolibříka. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Dívám se na Taylor, jak se stará o zvířata, a nemohu nepřemýšlet o tom, proč to vlastně dělá. Ta otázka mě pálí na jazyku, jenže zaváhám. Kvůli kterému z nás to vlastně dělá? Vždycky, tedy až do nedávné doby, kdy jsem se vzepřel, jsme byli nerozluční, jako den a noc, až nebyla jediná, kdo pochyboval, že jsme dvojčata. Jednovaječná ne, na to jsme se od sebe vzhledově lišili, přesto jsme si byli hodně podobní. |
| |
| Příčná ulice Bellatrix a Tom "Ano" Zaječím afektovaně, tak že to muselo být slyšet až na ulici. "Pokud to bude nezbytně nutné, zajdu ještě dál než k výhružkám, ty stará prašivá bábo!" Vytáhnu z váčku ve vnitřní kapse hábitu tři galeony, vím, že je to moc i na takovou knihu, ale nehodlám tu trávit příliš mnoho času. Třísknu s mincemi o pult a s tasenou hůlkou začnu couvat ven na ulici. "Na svého otce i dědu mám informace, které nesvěřovali ani nejvěrnějším z kruhu smrtijedů!" Poslední slovo zaječím stejně afektovaně, výhružně a nahlas jako první výhružku. Nehodlám tu nikoho uřknout, ale strach, který mi nahání takový zájem o mou osobu od té staré plesnivice mi nedovoluje jinak. (Hod kostkou) Konečně vycouvám na ulici a snažím se dostat se z dosahu Krucánků. Pohled stále upřený na krámek zapříčiní, že vrazím do stolku nedaleké kavárny. Naštěstí tam u stolku nikdo neseděl, ale přinutil mě se ohlédnout. A pak jsem to viděl. Uvnitř seděla a popíjela kávu žena tolik podobná mé babičce a přesto o mnoho let mladší. Poznal jsem ji, ale nedokázal jsem tomu uvěřit. Už jen proto, že mě ta stará rašple pronásledovala i ven, ale taky z absolutní zvědavosti, jsem vrazil do kavárny a přistoupil k ženě, která byla ve společnosti, někoho koho jsem neznal, ale měl jsem strach z jeho přítomnosti. "Prateta Bell? Bellatrix Letrange?" Ano určitě to byla žena, kterou si pamatoval z fotografií!
|
| |
| Kavárna na Příčné Ona je tu vážně možnost, že jsme v budoucnosti? Překvapeně zamrkám, když se Tom začne rozhlížet po novinách. Svou domněnku jsem sdělila spíše jen tak - z žertu, nemyslela jsem to vážně, nepřišlo mi to reálné. Ano, jsou kouzla a kletby, které si hrají s časem, osobně jsem se ale nikdy s ničím podobným nesetkala. Jedině snad s obracečem času, ale s ním jsme si ani já, ani Tom nehrál. Tedy, já určitě ne a Tom by taky nebyl tak překvapen, kdyby ano. Ale ne, i tak - to nemůže být pravda. Najdeme noviny, ujistíme se, že jsme stále v našem čase a všecho bude v pořádku. A pokud ne, nu, stále je tu ta možnost, že je to jenom sen. Ani nestihnu Tomovi odpovědět, když se před námi objeví mladý světlovlasý chlapec, který mi svým vzhledem někoho připomíná. Blonďaté vlasy, ostré rysy v obličeji... Kdybych nevěděla, že budoucí choť mé drahé sestry Narcissy nemá žádné sourozence, považovala bych tohoto chlapce za dalšího Malfoye. Ale rodokmeny čistokrevných rodin znám velmi dopodrobna. Pak si ale uvědomím, co ten mladík říká a mám co dělat, aby se v mé tváři neobjevil překvapený výraz. Ať se děje, co se děje, bude lepší si zachovávat odstup. "Prosím? Nevím, o čem to mluvíte." Prateta? Jak to myslel? "A vy jste prosím kdo?" Správný muž by měl nejprve sdělit své jméno než se vyptávat na to dámské. Na jednu stranu mě uklidní, že mě tu konečně někdo poznal, na druhou stranu - cítila bych se mnohem jistěji, kdybych i já znala jeho. |
| |
| Lily, James a Sirius Severus na vaši otázku překvapivě neodpověděl, jenom něco nepřátelsky zamručel - sjel Lily posměšným pohledem, snad proto, že byla ve společnosti této party lidí, které mu hodně dlouho dělala ze života peklo jenom tak, pro zábavu - a odkráčel zcela opačným směrem. Nepozdravil, nerozloučil se - tak jak přišel, tak zase odešel. Podivné. Nezbývalo ale moc času, tma se blížila a bylo by nejlepší se co rychleji dostat k Jamesovi domů. Siriusovi rodiče by vás vyhodili, v lepším případě (kdyby viděli Lily, mohlo by to dopadnout ještě hůř, nemluvě o jejich zjevné nenávisti vůči vlkodlakům - ehm ehm - a Potterovým.) a u Remuse bylo tak málo místa, že by se tam stěží vešel jeden z vás, natož všichni tři. Nebylo tedy zbytí. V Godrikově dole bylo nasněženo, ticho a klid. Na silnici nebyly vidět žádné stopy a v domech se nesvítilo, nebo alespoň ve většině z nich, ale to nemuselo nutně nic znamenat. Dost Jamesových sousedů byli kouzelníci na odpočinku, kteří chodili spát absurdně brzo a nebylo tedy poprvé, co byla v Godrikově dole tma jako v pytli.
|
| |
| Lorcan Scamander Jako všechno na světě, mělo patronovo zaklínadlo svou světlou i stinnou stránkou. Dobrá zpráva byla, že když se z tvé hůlky vynořil proud stříbrných jiskřiček, tvůj otec konečně přestal modrat a Smrtiplášť ho pustil. Ta špatná zpráva byla, že vzpomínka na bratra sice byli bezpochyby velmi šťastné, ale tvá poslední je téměř dokonale zničila a zaklínadlo porušila. Nepovedlo se ti vykouzlit hmotného patrona - takže Smrtiplášť nezmizel. Naopak se rozezleně obrátil tvým směrem (pokud se plášť vůbec může rozezlít) a překvapivě se začal blížit ve své hrozivosti. Rolf se snažil vypáčit hůlku z kompletně oslizlých kalhot, ale klouzala mu. Upřímně, vypadalo to docela blbě. |
| |
| Lysander Scamander Taylor tiše projížděla prsty po křídlech jednoho z hypogrifů, které jsi zde měl rovněž k dispozici, a něco tiše broukala, snad melodii, kterou poslouchali mudlové, nebo ... nezáleželo na tom. Tu hudbu jsi nedokázal rozeznat a bylo málo pravděpodobné, že bys jí znal, i kdyby nebyla od mudlů. Při tvé otázce sebou blondýnka prudce trhla, až jí hypogrif nespojeně drcnul zobákem do ramena, nejspíš ho vyděsila, a otočila se na tebe s očima doširoka rozevřenýma překvapením a snad i studem, protože se jí tváře začaly vylévat do ruda. "Dělám co?" přimhouřila oči a hypogrif do ní znovu šťouchnul, až se zapotácela. Po tvých dalších slovech lehce zalapala po dechu. "Proč... proč se na to ptáš? Je to důležité?" opáčila a ušklíbla se. Možná, že to nakonec nebyl stud, ale spíš vztek. "Mám vás s bratrem oba ráda. Jste mí přátelé. Tahle.. místnost" mávla do vzduchu rozmáchlým gestem. "vás může zase usmířit. Dát dohromady. Jsou tu zvířata, můžeš - můžeš dát na Lorcana pozor a přitom se věnovat hůlkám, můžete.. spolupracovat." Taylor se zlomyslně ušklíbla a poodešla od hypogrifa, který naštvaně zakokrhal. "Dívčino srdce není něco, co bys dokázal změřit a nastrkat do tabulek, Lysandre. Tak se o to, pro dobro nás obou, nepokoušej." zamumlala a prošla dveřmi, které se objevily na konci Komnaty nejvyšší potřeby a zmizela jako pára nad hrncem.
|
| |
| Kavárna na Příčné Hledám noviny, než jsem uslyšel dalšího příchozího, který šel k našemu stolu. Nenápadně schovám hůlku pod stůl a podívám se na mladíka, který zná Bellatrix. Prohlídnu si ho, párkrát jsem potkal Luciuse Malfoye a on mu byl podobný, možná je to náhoda, ale nyní tomu zrovna moc nevěřím. "Dobré ráno mladíku." řeknu mu. Čekám dokud neodpoví Bellatrix, přece jen - je to slušnost k dámě. Mezitím ucítím jak mi pod košilí zase hne můj Nagi, který uslyší nový hlas a chce se na dotyčného podívat. Nenápadně ho znovu zastrčím hluboko do košile a bráním mu vylézt skrz mezery v knoflíkách. Je to příbuzný Luciuse? Pokud zná Bellatrix a říká ji prateto...musí být synem - jejich dítěte, ale oni zatím žádné dítě nemají pokud vím - a nebo by mi něco ušlo? Ne, nemají, ještě ne. Podívám se na dámu proti sobě a čekám na její reakci a reakci toho hocha. Tak mladý...kolik mu může být? 16 - 18? |
| |
| Kavárna na Příčné Bellatrix a Tom V očích mi zajiskří zmatek, což není běžný úkaz. Většinou jsem si sám sebou jistý a to, i když dělám věci, které bych měl mít zakázané. Pak mi pomalu dojde co se vlastně děje, nedokážu sice vysvětlit proč, nebo jak se to stalo, ale Bellatrix je po smrti, takže pokud je tu její mladší já, samozřejmě mě nemůže znát. S knihou stále přitisknutou k hrudníku vystřihnu poklonu, hodnou šlechtického panoše. "Scorpius Hyperion Malfoy, syn Draca a vnuk Luciuse a Narcissi Malfoy. A Vy," nenápadně pokyne hlavou směrem k mladé ženě. "Jste Ballatrix Lestrange, sestra mé babičky." Podoba je jistá, nadřazené pohledy plné afektovaných pohledů a dokonce i ten hlas je prostě rodinné dědictví. Jediné v čem se liší, jsou absolutně neupravené vlasy, ještě pořád plné pomády, kterou mu do vlasů nalepila matka s babičkou. A ještě jedna věc je jiná, v očích měl neobvyklé přátelství a touhu po vědomostech. Otočil se na muže, který dělal společnost jeho mrtvé-živé pratetě a chvíli zkoumal jeho obličej. Napadla ho bláhová myšlenka, že je to mudla, protože v rodokmenech starých rodů nebyl nikdo ani trochu podobný tomuto muži, jenže jeho teta by neseděla u stolu s nějakým mudlou. Zamračil jsem se a s nejlépe hranou zdvořilostí, jaká se dá naučit jen léty praxe, se zeptal muže na velmi zásadní otázku. "Jak se vám líbí v Británii, jistě musíte pocházet z velké dálky?" Na první pohled nervózní pohrávání si s něčím pod košilí mi jen nahrává, k myšlence, že mé pratetě vlastně nikdy neprozradil svůj původ a teď se obává odhalení. Nebo je v tom něco mnohem horšího? Jedno je jisté, tenhle muž něco skrývá, něco tají… jenže co. |
| |
| Kavárna na Příčné Tak nakonec bude mít nějaké vychování. Minimálně ta poklona o tom vypovídá. Pak se ale představí a já mám sto chutí začít se smát - kdybych se tedy vůbec někdy smála. Místo toho zachovávám vážnou, chladnou tvář a nedávám na sobě znát, jak moc zvláštní tato situace je. Konečně se mi také dostalo potvrzení toho, co zvažuji již od začátku - všechno tohle je jenom sen. Sen vyvolaný hádkou s mým manželem, sen vyvolaný touhou po Tomovi, touhou po něčem, co nikdy nemohu mít. Ale co v tom snu dělá Cissino dítě... Hold podvědomí je nevyzpytatelné. "Ano, vidím ve vás jistou podobu s mou drahou sestrou, není tomu však dlouho co oslavila patnácté narozeniny a věřte mi, nejsem si vědoma toho, že by byla vdaná či rovnou měla...stejně starého syna." V mém hlase zaznívá pobavení, což mě samotnou překvapuje, jak jinak ale na tuto situaci reagovat? Nemohu se přeci zlobit na vlastní sen, nemohu na něj zaútočit a bylo by zcela zbytečné, abych vůbec vytahovala hůlku a nařkla ten přelud ze lži - protože bych akorát tak křičela na svou vlastní mysl. Můj pohled se obrátí na Toma, který je připraven se kdykoliv bránit. Tento pohled mě v hloubi duše uklidňuje - ano, zvládla bych to sama, o tom nemám jediné pochyby, na druhou stranu mě těší, že by byl ochoten mě bránit. Stejně jako já jeho. |
| |
| Victorie a Dominique Matka se na Victoriinu drzou pusu zamračila, ale neřekla nic. Ve skutečnosti jí pohled právě zamířil kamsi stranou, načež se rozzářila, zcela viditelně, jako by vás vůbec neposlouchala, což bylo samozřejmě dost dobře možné. "Drrrrrahouškové," protáhla Fleur a zamrkala kamsi do dálky. "Tady máte pár galleonů, maminka si zajde na čokoládové sufflé se svým starrrým pšítelem ze školy. Oui?" Ale jako obvykle vás matka vlastně neposlouchala a když vtiskla Dominique, která byla dle jejího názoru evidentně spolehlivější, do ruky několik zlatých galleonů, dodala ještě, že se sejdete za deset minut dvanáct hodin před velikými hodinami a byla ta tam. Jeden by se z ní vážně zbláznil. V každém případě to ale znamenalo, že jste měli volnou ruku, dělat si, co chcete a koupit si, co chcete. V krámě s hábity voněla levandule, až to v člověku vyvolávalo strašné bolesti hlavy a mírné kolébání žaludku, ale rozhodně to vynahrazoval místní sortiment. A také obsluha. Zpoza pultu vykoukla blonďatá hlava vysoké mladého muže, který vypadal, jako kdyby byl sám napůl víla. "Mohu vám nějak pomoci, dámy?" zeptal se perfektní framcoužstinou, překvapivě hlubokým hlasem a uklonil se.
|
| |
| Zlý pláštík II Kouzlo skutečně zafungovalo. A zafungovalo by ještě lépe, kdybych to tak bezvadně nezkazil. Navíc to vypadalo, že se plášť naštval. Pustil tátu a svou pozornost obrátil na mě a začal se děsivým tempem blížit. A co je horší, plášť se začal divně vlnit, jako by se naježil. Už chybělo jen vrčení. Táta se snažil vyndat hůlku z kalhot, ale díky slizu mu to moc dobře nešlo. Byla to dost napínavá situace, téměř, jako z knih od Zlatoslava Lockharta, jenže narozdíl od jeho kníže se nedalo úrčit, zda to dopadne dobře. "Hóóódnej... Hóóódnej pláštík..." Pomalu ustupuju se zděšeným výrazem a na to, abych zase vykouzlil patrona mám všechno. Jen ne pocit štěstí a bezpečí, když si na mě brousí lemy lidožravý plášť. Vlastně mě i napadne, že by to mohl být dobrý módní doplněk, jen přijít na to, jak ho ochočit. Kéž by tady byla máma... |
| |
| Lorcan Scamander Nebudu ti lhát. Bylo to vážně v pytli. Otec se převalil a znovu se pokusil vypáčit hůlku z kapsy, ale zdálo se, že se mu tam úplně vzpříčila a pak se ozvalo LUP! a jeho krásná hůlka byla sice venku z kapsy, ale na dvě poloviny, až z ní žíně z jednorožce vyčuhovala. Plášť už byl skoro u tebe, cítil jsi příliv podivného teplého vzduchu, který připomínal dech - a nejspíš to asi i byl dech - a věděls, že to už nezachráníš. Vyvolat v takovéhle situaci patrona bylo skoro nemožné. Vždycky jsi věděl, že to dopadne takhle nějak, ale i tak to bylo pitomé. Byls tak mladý. A ani ses nestihl rozloučit s Lysanderm a mamkou a... ...králík ti proskočilo kolem ucha a narazil do pláště vší silou, až ho odhodil několik metrů dozadu. Plášť se stáhl, stočil se do klubíčka a k tvému nezměrnému údivu ho králík posléze vší silou nakopl a odhodil kamsi do hloubi těla. Matka se objevila z druhé strany a opatrně ti stiskla ruku. Stála tam, bosa v nejmíň deseti centimetrech čerstvě ušlapaného sněhu, a vlasy se jí mírně pohupovaly ve větru. "Měla jsem do té marmelády přidat více cukru," pronesla zasněně a mírně se na tebe a otce zašklebila.
|
| |
| Kavárna na Příčné Poslouchám oba dva. Ano, vzpomínám si, že její sestra by měla být už přislíbena Luciusovi - tak nakonec nejsou ještě oddány, to je uspokojivé, že mi to neušlo. Zamyslím se nad mladíkem, takhle otevřeně říct vše co ví - není zrovna dobrý taktik. Pak se obrátí ke mně, poznám tento výraz - povýšený a já se musím uculit, vždy jsem ho nesnášel. "Kupodivu pocházím odtud." řeknu mile a s úsměvem, za kterým se schovává chlad. "Ale poslední dobou spíše cestuji a nevidím zrovna v dohledné době v tom přestat." řeknu a nenápadně se snažím dostrkat hada dolů, ale brání se, chce se prostě podívat ven. Ještě, že mám na sobě sako. Ale čemu nemohu ubránit je to, že mě had lehce kousl a já naskočil na židli. Povzdychnu si a nemohu už bránit, stěžuje si. Najednou mi ze shora košile vyleze hlava hada a rozhlíží se, zaměří se na mladého Malfoye. Chytnu hada pod krkem, trochu ho vytáhnu a dám si ho kolem krku. Podívám se na mladého hada, na mládě, které je tak zvědavé, že se na něho mile usměji. Poslouchám ho a pak se zarazím. "Ne -" řeknu normální řečí, jelikož už hledá co by kde snědl. "Jsi nenažera." zašeptám mu (normálně) a držím ho, aby nešel nikam jinam, než na mně. Ale had se nedal odbýt, chtěl si očichat Malfoye a nelíbil se mu, znovu jsem hadovu dráhu přerovnal na mně a tentokrát jsem mu pohlédl do očí. "Ne - nikam -" otočil se "- Nagi - ne." řeknu výrazněji, had se na mně otočí, podívá se na mně a vidí můj vážný výraz, zasyčel a přesunul se zpátky pod mou košili kde má teplo. Podívám se na oba dva a omluvně se usměji. "Omlouvám se, má svou vlastní hlavu - ještě je vlastně dítě - dítě, které je tak zvědavé." povzdychnu si a napiju se. "Ale stále mi nejde do hlavy to, že když vy jste - vnuk její sestry - jak by bylo možné, že tu je vaše teta - mladá, krásná - a podle vašeho prvního výrazu - i živá. Promiňte, vypadal jste jako kdyby jste viděl ducha." řeknu s úsměvem a pohlédnu mu do očí, v mých je jen chlad a snad i nebezpečí a ještě nějaký - úmysl, ale jaký? "A to vede k další otázce - jak si vysvětlíte že tu je ona? Z mé strany je jen pár možností, třeba - že jste podvodník a jen omylem podobný její sestře?" pokrčím rameny a znovu se napiji. |
| |
| Že by to nakoniec mohlo byť zaujímavé? Vskutku trpezlivo vyčkávam, než sa zvolí naša mrzutá púť a dosť sa bránim tomu, aby som nahodila povýšeneckú grimasu, keď sestra začne brebentiť na podobnú nôtu ako matka, aj keď menej afektovane a svojím spôsobom by to prišla ako normálna konverzácia... ale nie. Neuznávam tie ich mánie v prehnanom nakupovaní. Aj keď... ja mám čo vravieť. Spomienka na "brakovanie" a značne zaujaté sondovanie jedného špecifického obchodíku v Londýne ma zase znesie do reality a ja prestanem aspoň na tento okamih negatívne zmýšlať o svojich rodinných príslušníkoch. Resp. skôr ma z toho všetkého opäť vytrhne matkyn pisklavý hlas. Pozriem na ňu v okamihu kedy sestre dáva do pracek niekoľko galeónov a za doprovodu mojej grimasy mizne niekam v dave. Čo si to dovoluje? Vrhnem po sestre nie práve pekným pohľadom a v tom momente po nej chňapnem a polovicu z mincí si prevezmem. Venujem jej zubatý úškrn. Mňa tu nikto ukracovať nebude. Nieže by som nemala vlastnú hotovosť s ktorou by som mohla disponovať... ale je toto spravodlivosť, že jej dá proviant a moja maličkosť ostane na suchu? To sotva. "Čo myslíš sis'... prehodím pri prehliadaní ľudí mihnúcich sa okolo, pričom si naložím ukoristené galeóny do vrecka na jeansoch, "mala mamá na mysli vážne sufflé?" Natiahnem so zlomyselným podtónom a strčím do nej ľakťom. To jej harašenie prišlo vhod, aj keď stále mám v mysli daný plán. Ale už to nebude až tak urgentné ako keby s nami bola. Svojím odchodom mi spravila láskavosť a mne sa o niečo zlepšila nálada. Vykročíme. Aspoň že to nebude treba unáhliť a môžem si to premyslieť za pochodu sestrinej marnivosti. Což by vonkoncom nemuselo byť až tak strašné. Pomyslím si, keď prichádzame k obchodu s hábitmi a cez výklad uvidím ten materiál. Pôvodne som chcela zmiznúť hneď ako by prišla príležitosť, pričom toto príležitosť naozaj bola... ale prečo si to neomrknúť... asi chytám maniere vetvy Delacour. Fuj. Vstúpime do obchodu. Vlastne ano, keď na to tak hladím, možno by nebolo odveci si nejaký nový hábit kúpiť. Aj keď by som mala lepší nápad, kde tie galeóny minúť. Ale tak... To už zpoza pultu vykukne niečo, čomu sa naozaj môže prisúdiť termín "kvalitný materiál". Nadvihnem jedno obočie a stiahnem si okuliare na špičku nosa, aby som odhalila svoj skúmavý pohľad. Ano, to vynahradzuje aj ten ťažký opar, čo tu panuje, to nepopieram. Nahodím niečo, čo by niekto mohol považovať za milý úsmev a zložím okuliare úplne. Je dobré mať výhlad bez obmedzení. "Ak budete tak láskavý," prehovorím svojou bezchybnou francúštinou, keďže mamá stála o to, aby sme si tento jazyk osvojili tak ako angličtinu... a nepopieram, že to je asi jediné, čo kedy urobila, schvalujem ako dobrý nápad a som sladká ako cukríček, že mi je samej zo seba zle. "Hladáme niečo čo je špičkou v rebríčku parížskej módy. Originálny kúsok zosobňujúci fenomén novej doby. Kreatívne. Niečo výnimočné ale zároveň nie preplácané." Začnem bláboliť a tváriť sa, že ma to má zaujímať, ešte s tým mojím ohozom, aj keď taký zmyslený kus by možno nebol na škodu. Ale som zvedavá, čím sa tento kusanec predvedie. A možno to bude zábava. Nakloním hlavu do strany a upriem naň uhrančivý pohľad ocelovo modrých očí, snáď ako keby na neho snáď skúšam legilimenciu. Možno by nebolo marné nahliadnuť... ...keby to aspoň naozaj ovládam! Vo vnútri ma to nahnevá, keďže moje pokusy zvládnuť toto umenie zatiaľ nepriniesli príliž veľlký prínos. Ale to sa poddá. Niesom predsa ako mamenka. V duchu sa posmešne zahihňám ako ona a opätovne, tentoraz už to vyzerajúc aj serióznejšie, sa pousmejem na mladíka za pultom. |
| |
| Dědečkovy patálie > Albus Severus Vzhlédla jsem a zkomprněla. S pootevřenou pusou jsem zírala, jak si tam děda visí. To snad není možné! Tohle byl výjev jak z nějaké hloupé noční můry! Kdyby tohle viděl můj otec, určitě by dědečkovi dal přednášku o bezpečnosti práce. „Dědo!“ vykřikla jsem zhrozeně. Chvilku mi trvalo, než jsem vstřebala prvotní šok a rychle se rozhlížela kolem. Spadlý žebřík, kousek dál hůlka. Albus zareagoval rychleji, když se k žebříku hned vrhl a snažil se ho uzvednout. Neúspěšně. Na nic jsem nečekala a hned se mu vydala na pomoc. Společnými silami jsme jej konečně zvedli a opět přistavili ke stromu. Ačkoli se nedá říci, že by se mi ulevilo. Ne, dokud děda nebude dole. Nadále jsem ho přidržovala. Pohledem jsem se ujišťovala, že se na něho děda bezpečně dostane. Taky by ve svém věku mohl mít rozum a aspoň jedny Vánoce by se mohl pokusit o nemožné, to jest nesnažit se zabít! Určitě by to všichni ocenili. „Jasně, bratránku. Záchranářský tým vnoučat v akci,“ podívala jsem se na Albuse a zakřenila se. „Člověk je tu sotva chvíli a hned takové šoky!“ zakroutila jsem hlavou. |
| |
| Albus Severus a Molly Děda si viditelně oddechl, když se jeho nohy dotkly žebříku a když se ujistil, že nespadne, opatrně slezl dolů. Z předposledního stupínku seskočil do sněhu a vesele se na vás usmál. Byl už prošedivělý a jeho kůže začínala mít žlutý nádech, tak jako to u starších lidí bývá, a kolem hnědých očí se mu rozvlnily vějířky vrásek, které měl od smíchu. Byly doby, kdy neměl moc příležitostí se smát, ale do té doby, co se mu narodily vnoučata smíchem překypoval. "Děkuji vám. Už jsem si myslel, že spadnu. Pěkně mě brní prsty." postěžoval si a pak zamyšleně poznamenal. "A víte, že mudlové takhle zdobí stromky už po staletí a to bez kouzel? A nikdo z nich nespadl. Nejspíš něco dělám špatně... pomůžete mi to dozdobit? Vaše babička to chtěla mít perfektní, když se máme sejít všichni k slavností večeři... a taky budu muset ještě postavit stan. Jinak bychom se už všichni ani nevešli..." |
| |
| Kavárna na Příčné Bellatrix a Tom Opětuji Bellatrix stejný chladný pohled a se stoickým klidem se pomalu usměji. Připadám si jako bych vysvětloval současnou situaci, nějakému prvákovi. "Ne to skutečně ne. Jednak, vaše sestra rozhodně není v mém věku. A za druhé, vy byste, bez urážky, měla být dávno po smrti." Abych dokončil svou myšlenku, na to bylo už pozdě, neboť cizinec, který tu s pratetou seděl, se jal odpovídat. Vzhledem k tomu jak se situace má, a taky strach ze staré čarodějky z knihkupectví, mne ujistí, že tu ještě nějakou chvíli budu. V naučeném pohybu velmi často užívané hůlky, tasím tmavý kouzelný nástroj a nepatrným pohybem si přivolám židli od vedlejšího stolu. Ta mi vklouzne přímo pod kolena, takže posadit se pro mne znamená velmi elegantní plynulý proces. Odložím knížku na stůl, ruce již prázdné a bez hůlky. "To by mnohé vysvětlovalo…" myslím si své, ale zatím o mudlovských šmejdech neřeknu jediné slovo. Brání mi v tom vychování a taky strach z reakce pratety. Jenže myšlenky na původ muže se ztratí v pozorování jeho velmi neklidného chování. Jeho vrtění se a taky poskočení, sleduji s téměř neslušným zájmem. A pak musím muže v duchu omluvit. Není to zas takový podivín, měl prostě v košili hada. Musel jsem se tomu pousmát, taková zvířátka se mi líbila a zamlouvala. Samozřejmě to zahladilo i mé další pochybnosti o kouzelníkově původu, takové zvířátko by si těžko pořídil někdo jiný než bývalý žák Zmijozelu. Jeho otázky až na poslední vyslechnu s ledovým klidem, ovšem při zmínce, že bych já měl být podvodník, se v mém pohledu objeví něco nebezpečného. Dospělý čaroděj by to považoval spíše za vtipné, ale když někdo studuje nejen kouzla ze školy, ale i černou magii, může být nebezpečný. "Ehmm s dovolením, po té co Pán Zla, Voldemort, dvakrát "zabil" Harryho Pottera," při slově zabil, teatrálně párkrát pokrčí dvěma prsty na každé ruce, ve výšce očí, aby podpořil sarkasmus, toho slova. "A Potter to dvakrát přežil, přes to, že se tvrdí o kletbě smrti, že se nedá odvrátit, věřím, že je možné všechno. A pokud do toho všechna počítám tuto situaci, kdy jsem tu já a současně, moje prateta, jen o pár let starší než já, věřím, že existuje nějaké logické vysvětlení. Vysvětlení, tak jednoduché, že jej budeme považovat za banální a vůbec ho v tuto chvíli nebereme v úvahu. Nebo naopak, to bude řešení příliš složité, na to abychom ho pochopili v tuto jedinou chvíli." Na bledé tenké pokožce tváří, je zřetelně vidět, jak jsem zatnul čelisti, na koci svého monologu. Arogantní povýšený výraz, značí opovržení, nad starším člověkem, který si celou situaci vykládá tak hloupě a především urážlivě. "Bellatrix, vy věříte, že bych nemohl být podvodník?" Otočím se v chabé a téměř zoufalé naději k mladé ženě, která by mi mohla být alespoň částečnou oporou. Čistá krev se nedá zapřít, stejně tak se nedá ani nahradit nějakým podvodem. Čistá krev zůstává čistou krví. |
| |
| Kavárna na Příčné Možná to není sen. Ani sny přeci nemohou být tak absurdní. Tom shledává mladého pana Malfoye, za podezřelého, což je naprosto pochopitelné a zcela racionální. Je třeba si dávat pozor, může to být nějaká past, může to být - Pravda? Ale to by znamenalo, že bychom byli v budoucnosti. V budoucnosti, kde jsem již mrtvá. V tuto chvíli je pro mě těžké zachovat chladnou, nicneříkající tvář. Pokud mladík tvrdí pravdu a je tím, za koho se vydává, tak je má budoucnost vcelku pesimistická. Ano, nemusí to být dlouho, co jsem zemřela, ale taky může. Co se asi tak stalo? Byla to nehoda, nemoc, magie? Nebo něco mnohem horšího? Snažím se zakrýt zachvění, ale předpokládám, že marně. Cítím se, jako kdyby na mě sáhla samotná smrt, jako kdyby byla blízko, blizoučko, natahovala se, volala mě... A dost! Dost té zbytečné hysterie, toho zbytečného strachu! Jsi přeci Blacková, jen tak se ničeho nezalekneš! Nesmíš. Navíc, pokud jsme opravdu v budoucnosti a dostaneme se zpět do našeho času, můžu svůj život ovlivnit. Nic není definitivní. Rozhodně jsou ale definitivní slova, která jsem slyšela z Tomových úst. Krásná. Považuje mě za krásnou, slyšela jsem dobře? Bylo to skutečné? Na mých rtech se objeví drobný úsměv, který ale hned zmizí. Byl by neslušný a nevhodný. Nezáleží na tom, jak moc mě to jediné slovo potěšilo, stále jsem žena jiného muže a především, stále jsem ve zcela neznámém prostředí s lidmi, které podezříváme ze lži. Musím si odpustit veškeré emoce a jednat chladně, tak jak se sluší a patří. A jak je bezpečné. Zaposlouchám se tedy do mladíkových slov a snažím se soustředit na jejich smysl, i když ne vždy je to jednoduché, děje se toho příliš a něco zní - nu, jako pohádka. Stále je tu možnost toho snu. To by vše vysvětlovalo - i to, že mě Tom nazval krásnou. Mladý Malfoy však naznačuje řešení, které mě napadlo již předtím, i když jenom v žertu. Budoucnost. Povídá něco o přežití kletby smrti, což bych za jiných okolností považovala za nemožné. V kletbách se vyznám a zatím se nenašel nikdo, kdo by... Ale budoucnost. A nepředvídatelnost magie. Nepředvídatelnost kleteb, stát se to mohlo a možná by nebylo špatné to prozkoumat a... Náhle si uvědomím, že na mě mladý Malfoy hovoří. V duchu si zopakuji jeho otázku, která mi teprve teď začne dávat smysl. Je možné, aby mohl být mým synovcem? Chladný přístup, povýšenost, arogance, ten pohled v očích, chvílema nebezpečný, chvílema jen chladný a nepřístupný, samozřejmost, se kterou mluví a... Elegance a schopnost při kouzlení, postoj a ta tvář - Nemůže být nikým jiným. Znám Luciuse Malfoye a znám svou rodinu, možná to je vzdálený Black, stále je to ale Black. Mohu to ale říci Tomovi? Nepřál by si raději slyšet, že to je jen podvodník a že... Není mi příjemná představa, že bych měla Tomovi říci, že nemá pravdu, vlastně je to něco, čemu bych se chtěla vyhnout, ale - zbývá mi něco jiného? "Skutečně v tomto mladém muži vidím podobnost mé rodině a i když je jeho historka málo pravděpodobná, je tu možnost, že je pravdivá." Mluvím přímo k Tomovi, který si zaslouží mou pozornost. Pak se ale otočím zpět k Malfoyovi. "Vy tu ale naznačujete, že jsme se jen tak ocitli v budoucnosti a to je něco, k čemu bych potřebovala důkaz. Můžete nám takový poskytnout? Stejně jako důkaz, že jste skutečně vnukem mé sestry?" Raději se vším ujistit, než dát na pocity a pak litovat. |
| |
| Kavárna na Příčné Sleduji mladíka, je chladný - snaží se chovat dospěle, být zlý a aby to všichni věděli, ale podle mého názoru je to jen přetvářka - možná o tom ještě neví, ale není tím čím si nyní hraje. Ale něco co řekne mi uchvátí mou pozornost docela. Harry Potter? Neznám ho - ale - Pán Zla, Voldemort...něco - něco mi na tom nesedí. Je to takový pocit - pocit jako kdyby jste měli o tom vědět, musíte to vědět, už jste to někde slyšeli, ale kde přesně? Podívám se pod stůl na svou hůlku, mnu si ji a uvažuji. Pohlédnu na Bellatrix, která potvrdí, že vypadá jako její člen a dožaduje se potvrzení. Je to rozumné, je to tak jednoduché - neříkal přece, že její sestra je mrtvá. "Pokud chcete důkaz Bellatrix, měly bychom zajít s tímto chlapcem k vaší sestře - k jeho babičce. Přece jen - i když bude starší dáma, vy by jste měla být schopná poznat." řeknu jednoduše a podívám se na chlapce. Nesnáším jeho výraz, nesnáším tohle pohrdání, nesnáším jeho krev. "Pokud někdo přežil kletbu smrti, je to možné a věřím tomu. Před kouzly, které známe byly i jiná kouzla - složitější, silnější a velice si umím dobře představit že něco ze staré magie by dokázalo odvrátit smrt - v jakékoliv podobě." usměju se tajemně, nepředstírám to a o to je ten úsměv hrozivější než ty předtím. Pohlédnu na mladíka a přikývnu. "Tudíž souhlasím - musí tu něco být -" zarazím se a něco mi dojde a musím se uchechtnout. "- pokud tu jsme my, tak nebudeme určitě sami." podívám se mladíka a musím se usmát pobaveně. Rozhlédnu se dokola a nakonec skončím u Bellatrix. "Asi bychom měli jít a zjistit pravdu." šlehnu pohledem po klukovi. "Snad vám nebude vadit, že doprovodím dámu a ujistím se, že bude v bezpečí." řeknu "mile". "Pokud si vzala Luciuse, určitě i já ho poznám, občas si sedneme a popovídáme si." řeknu a jsem připraven vyrazit. |
| |
| Směr Godrikův důl Snape se otočil, cosi zamumlal a vyrazil pryč. Pravděpodobně nejlepší možné vyustění nastalé situace. Ačkoliv jsem ho pořád lehce podezříval s těch podivností, co se dnes přihodily, mávl jsem nad tím rukou a obrátil se zpátky k ostatním. "Začíná se stmívat, měli bychom vyrazit... puding čeká." usmál jsem se a pokusil odvést pozornost Lily pryč od Severuse a podivné absence jejích rodičů. Ačkoliv mi pořád v hlavě hlodalo těch několik podivných "náhod", bylo jasné, že v teple s hrnkem punče se bude přemýšlet mnohem lépe a kdo ví, třeba se najde i nějaké rozumné vysvětlení. *** Godrikův důl, staré známé místo plné klidu a ticha. Všude panovala tma a každý, kdo nezdal zdejší obyvatele by to mohl považovat za podivné a nepříjemné. Nebyla to však tma, co mě překvapilo a zarazilo. Byly to samotné domy, které teď při delším pohledu vypadaly trochu jinak, než jsem si je pamatoval. Divné... dneska se děje příliš divných maličkostí nebo už jsem jenom unavený a vidím záhady, tam kde žádné nejsou. Lehce zatřesu hlavou, nervózně se na ostatní usměju a vyrazím k našemu domu. Jaké je moje překvapení, když "náš" dům nebo alespoň dům, který stojí na místě toho našeho, vypadá nějak jinak. Že by naši přestavovali? Ne, to se mi nezdá. Táta nikdy neměl změny moc rád a náš dům byl v nejlepším pořádku. Tady se děje nějaká špinavost a bojím se, že s ní souvisí ta událost s nádražím a pravděpodobně i absence rodičů Lily. "Siriusi? Vidíš to, co já? Tohle přece není náš dům..." zeptal jsem se dosti nervózním a roztřeseným hlasem. Když zmizely rodiče Lily, co když... Ne, určitě to je jenom náhoda, špatný vtip nebo něco. Musí být! V kapse kalhot jsem nahmatal hůlku a pevně ji stiskl. Postávání a domněnky nás nikam nedostanou. "Pojďme." zavelel jsem rozhodně a vyrazil k domu, který měl být nebo býval náš. |
| |
| Lily Luna Potter Jako každý rok na vánoce, alespoň co si pamatuješ, jste se stáhli do domu vaší babičky a dědy, kde jste měli oslavit tento šťastný den jako rodina. Už dnes tu byla spousta tvých příbuzných, vlastně chyběly akorát sestřenice Victorie a Dominique, které měly se svou matkou dorazit až na zítřejší oslavu. Jak už to bývá, spousta lidí znamenal zmatek. Babička neustále hulákala rozkazy z kuchyně, vyhazovala a zase přivolávala lidi. Tvá maminka ještě před okamžikem peskovala Teddyho, aby alespoň jednou - probůh! - změnil svou typickou vizáž a nasadil nějakou normální barvu vlasů. Nakonec vyrazili i s Rose kamsi ven. Hned po nich místnost opustili i Albus, tvůj starší bratr a Molly. Teplo a sladká vůně místnosti ti trochu zamotaly hlavu, ale uvědomila sis, že právě teď, v tomhle zmatku, by byla asi nejvýhodnější pozice na to, dělat si, co se ti zachce. Dokud si tě nevšimne maminka nebo babička a nezaúkolují tě. Než si se ale stačila k něčemu rozhoupat, všimla sis, jak se k tobě blíží strýček George. I když prý býval zavalitý, poslední dobou vypadal dost nemocně, jako kost a kůže. V rukou nesl trochu ošmatanou taštičku s tchoříky. Hned za ním pochodoval Fred II. "Napadlo mě, že byste si chtěli něco zahrát." kývl, když ti podával taštičkou.
|
| |
 | Vánoce jsou tu!!! Sedím na křesle, houpu nohama, špulím pusu a jsem pěkně naštvaná na mámu, protože na mě nemá čas. Vlastně na mě nemá čas nikdo. A Al se taky někam zdejchnul. A kde je vůbec James? A Teddy a Rose a Molly tu taky ještě před chvílí byli. A kdy vůbec přijedou Victoire s Dominique? Na všechny tyhle otázky bych se chtěla někoho zeptat, jenže nemám koho. Všichni jsou děsně zabraní do příprav a tady na člověka nemají čas. "Mami! Kdy přijedou Victoire a Dominique a teta Fleur?" zeptám se, jenže ona už tu zase není. Ach jo. "Nudaaa," zamumlám si pro sebe a zakřením se. Pak mě ale napadne, že by se toho dalo využít. Měla bych najít Albuse a říct mu, aby si se mnou šel hrát ven. Nebo bych mohla jít ukrást nějaké cukroví. Nebo nasbírat venku sníh a hodit ho někomu za krk. Nebo... zrovna když se mi začne honit hlavou spousta skvělých nápadů a chystám se jeden z nich (nebo všechny, kdybych to stihla) zrealizovat, objeví se strýček George a Fred. "Strejdo George!" rozzářím se - zčásti proto, že jsem nadšená, že si na mě konečně někdo našel čas, zčásti kvůli tomu, že jsem ty dva přes den moc neviděla - seskočím z křesla a běžím ho obejmout. "Ahoj, Frede," pozdravím i druhého člena výpravy, zatímco se věším strejdovi na krk. Pak ale trochu povolím objetí. Zapomněla jsem, že je nemocný. Teda, nevím, jestli JE. Ale vypadá tak. Musím se pak mamky zeptat, co mu je, pomyslím si trochu smutně. Nabídka, že si zahrajeme tchoříky, mě ale hned zase rozveselí. "Jasně že jo!" zavýsknu a vezmu si taštičku. Sice je to větší sranda, kdyby si s námi zahrál ještě někdo, ale to nevadí. "Nepůjdeme si zahrát ven?" zeptám se mých právě získaných spoluhráčů v naději, že jestli budou souhlasit, mohli bychom potkat Albuse nebo Rose nebo tak a zeptat se jich, jestli si zahrají s námi. Ale tady vevnitř je zase teplo. A jídlo. No, nechám to na těch dvou! |
| |
| Lily Luna Potterová Tvá maminka skutečně mezitím odplachtila zase do kuchyně, aby pomohla naopak své matce. Tatínek a strýček Ron s Hermionou se celí bílí odebrali kamsi nahoru a tak byl obývák vlastně během chvíle zase úplně prázdný. George se usmál svým typickým úsměvem, velmi unaveným, tak nějak prázdným úsměvem, a Fred tě vesele dloubl do ramene v přátelském gestu. Byl trochu starší, ale neuvěřitelný smíšek. A na rozdíl od jeho táty byly jeho úsměvy upřímné. "Ven? Do té zimy?" zatvářil se Fred otráveně, ale George se usmál: "Buď na sestřenku hodný a vezmi jí ven. Já bych si rád promluvil s bratry... a s Ginny, samozřejmě." "Jééé, tak pojď." protočil Fred a kývl na tebe, abys ho následovala. |
| |
| Vzhůru do temnoty a zimy! (Zní to na Lily trochu moc dramaticky, ale nevadí :D) Když mě Fred dloubne do ramene, zahihňám se a oplatím mu to. Při pohledu na strejdu George mě ale sranda přejde. Co je s ním? Jsou přece Vánoce! Měl by být veselý... Táta s mámou mi řekli, že měl dvojče, Freda, který umřel, a po kterém je taky pojmenovaný můj bratránek Fred. Že by se pořád trápil kvůli tomu? Takovou dobu? Nebo je to kvůli tomu, že mu není dobře? Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem ho nikdy neviděla šťastného. Myslím doopravdy šťastného... Hrozně ráda bych ho něčím rozveselila, ale nic mě nenapadalo, a tak se na něj jen zasměju. "Už jdeme! Máma je tamhle v kuchyni, kdybys ji teda hledal, a myslím, že strejdové jsou nahoře," sdělím mu důležitě postřeh, který jsem svým vševidoucím okem vypozorovala. "A děkujem za tchoříky," dodám, protože mamka a teta Hermiona mi tolikrát opakovaly "chovej se slušně", že se to jen tak nezapomene. Pak doženu Freda, který se rozhodl jít vepředu, chytím ho za ruku a táhnu ho ven. "Půjdeme najít Albuse a ostatní a zeptáme se, jestli si s náma taky zahrají!" rozhodnu. Protože tady totiž rozhoduje Lily, největší a nejslavnější kouzelnice všech dob! Chvíli přemýšlím nad tím, že bych se zeptala bratránka, co je se strejdou Georgem, ale pak si to rozmyslím. Nebudu tady přece kazit zábavu. |
| |
| Lily Luna Potterové Bylo to tak. George po ztrátě bratra už nikdy nedokázal nalézt tu dávno ztracenou radost ze života, jako kdyby spolu s Fredem umřel i kus jeho. Ano, miloval svou rodinu a ano, malý Fred mu dělal radost a byl s Angelinou moc šťastný, ale pořád tu byla ta veliká prázdnota. Kdyby ses ho zeptala, což ses ale nakonec rozhodla neudělat, Fred by ti řekl, že tomu sám nerozumí. Jenom ví, že u nich doma nejsou žádná zrcadla a že občas slýchá otce v noci brečet, pokud se mu povede najít nějakou z rošťáren, které vyráběl jako dítě. "Děkuji ti, Lil." znovu se tak smutně usmál strýc a pomalým krokem se vydal pryč. Na rozdíl od něj Fred si to štrádoval ven, jako kdyby na tom závisel jeho život. Zjevně se chtěl co nejrychleji vrátit zase dovnitř a tak se to pokoušel celé zrychlit. Na tvou poznámku se zašklebil: "Albus a Molly šli přece za dědečkem, pomoct mu se zdobením stromku. Takže budou za domem, a..." pak si povzdechl. "... tak pojď. Ať se můžem co nejrychleji vrátit dovnitř, jinak mi umrznou uši." |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Dívám se na ni, sleduji každý její pohyb a pochybuji. Ano, pochybuji. Zalapání po dechu, její náhlý vztek, jako bych ji odhalil a přistihl při něčem zakázaném, to všechno je jako signál, že jsem se do něčeho trefil. Ale do čeho? Chci to vůbec vědět? V jednom má pravdu: srdce nenastrkám do tabulek. Návod na ni a její myšlení v žádné psychologické příručce nenajdu. |
| |
| Lysander Scamander Komnata na tebe vždy reagovala dobře. Většina lidí musela nejdřív odejít, aby se místnost mohla změnit, ale tys mohl klidně zůstat vevnitř a nemusel ses bát, že tě magie místnosti pohltí. To znamenalo hodně, i když sis to nejspíš nikdy doopravdy neuvědomoval. Ve vzduchu voněly květiny a vítr lehce pofukoval. Slunce se pomalu posouvalo za obzor, za hory, které se rýsovaly v dáli. Otázka, jestli tam skutečně nějaké hory byly, nebo je Komnata jenom fingovala. Jak velká vlastně mohla zevnitř být? Věděls, že Komnata zvládne spoustu věcí, ostatně ta dílna toho byla dokladem. Věděls, že se blíží večeře, ale nechtělo se ti tam jít. Potkat teď Taylor, která byla evidentně dost rozčilená - i když jsi moc nechápal proč... nejspíš jsi uhodil hřebíček na hlavičku, jenže to tvou otázku nezodpovědělo. Byls to ty nebo to byl tvůj bratr? Jistě, proto se urazila. Protožes to nebyl schopný uhodnout. Protože jsi její náznaky nechápal... Dveře se otevřely a dovnitř vešel malý kluk. "Jej," vyhrkl, když tě uviděl. "Nevěděl jsem... promiň, nebudu tě rušit." pípl celý růžový.
|
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Vítr mi hladí tvář a konejší zrudlé tváře. Sáhnu si na čelo a tváře. Cítím pot a teplo. Posadím se a vánek mě chladí. Lehce mi profukuje i uniformu a já jsem tomu rád. |
| |
| Lysander Scamander Chlapec skutečně nepatřil k vaší koleji. Na krku se mu houpala vázanka mrzimoru. I když sis ho prohlédl jenom letmo, mohl sis na první pohled všimnout, že by hodně malý a hubený. Také sis všiml, jak schlíple vypadá. "Ne, já... to nevadí. Klidně zůstaň." řekl stydlivě a posadil se do trávy. Vydržel mlčet asi deset vteřin, než se na tebe obrátil. Vypadal jinak, do očí se mu tlačily slzy. "Pár kluků ze zmijozelu si dělalo legraci z mé mámy, ona... ona není čarodějka, víš? Tak... jsem je uřknul. Budu z toho mít tak srašný průšvih..."" tentokrát se rozplakal docela, zatímco z kapsy vylovil hůlku. Byla krátká, trochu oprýskaná z trnkového dřeva. Pokud bys měl hádat, řekl bys s dračí blánou. "...seberou mi hůlku a.. a pošlou mě domů..." plakal chlapec zoufale. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Je tak drobný, až mám na chvíli strach, že se zlomí, pokud na něj dýchnu příliš silně. Jeho slzy mě zarazí a já v první chvíli nevím, jak reagovat. Přisednu si k němu blíž, a přestože je mi většina mých spolužáků vlastně ukradená pro jejich nezodpovědnost a lenost, zaplaví mě vlna soucitu a potřeby ho utěšit. Snad mi vzdáleně připomínal Lorcana a já si na někom potřebuji ukonejšit ochranitelské sklony. |
| |
| V putice "V pohodě, pro mně je to jako voda". Odpovím staříkovi když se zmíní o tom pálení a ušklíbnu se. Až teď jsem ucítil že to tady smrdí kouřem, zřejmě si před tím chtěl trochu pokouřit. Ušklíbnu se a sleduji jak mi hospodskej nalejvá pití. "Díky". Řeknu když přede mně položí panáky. "Ale jo, klidně můžete. Jo a nějakou dýmku s trochou tabáku by jste neměl?" Zeptám se ještě než stařík odejde a vezmu do ruky jednoho panáka. Jakmile si objedná i Gellert, tak se usměji. "Tak na zdraví". Pozvednu ruku ve které panáka držím a vše do sebe kopnu. "Aaaa". Ohnivá whisky umí člověka zahřát. Už jsem teda pil lepší než je tohle, ale aspoň něco. Do ruky si vezmu druhého panáka, ale toho zatím nevypiju. Rozhlédnu se po lokále a pak se natáhnu trochu ke Gellertovi. "Takže... Přemejšlel jsem o našich plánech. Myslím že bychom už se mohly někam pohnout. Trochu jsem se poohlížel a myslím že by bylo nejlepší zjistit co nejvíc o Antiochovi Peverellovi. On ji měl mít jako první, takže by zbývalo zjistit kam se poděla potom... Jen si nejsem úplně jistej zda budu mít tolik času". Trochu popotáhnu a s tázavým výrazem se na Gellerta podívám. Myslím že i on něco bude vědět, ale je lepší říct aspoň něco a zjistit co ví ten druhý abychom se mohly dohodnout na dalším postupu. |
| |
| Lysander Scamander "Já jsem Ender." odpověděl chlapec exotickým jménem a hlasitě popotáhl. Tvůj příběh vyslechl s očima na vrchu hlavy, fascinovaný od začátku až do konce. Zjevně se mu udělalo během toho trochu lépe, protože přestal natahovat a naopak fascinovaně sledoval jak čistíš hůlku. "Nesebrali ti jí?" ujistil se znovu, asi uprostřed tvé řeči, jakkoliv se pokoušel tě nepřerušovat. Zdálo se, že jsi ho vážně zaujal, protože se za chvilku plaše usmíval. "Neudělal jsem to schválně," vysvětloval tiše. "Prostě jsem to nevydržel a pak.. měli najednou místo nosu prasečí rypák." Kdyby to chlapce tak nevyděsilo, nejspíš by se to zdálo i poměrně legrační. Přijmul od tebe kapesník a hlasitě se vysmrkal, načež ho pak poněkud zrudlý podal zpátky. Nebyl si zjevně jistý, jak si s ním má počínat. "Hm, ona.. maminka pracuje jako zdravotní sestra. Sice neumí kouzlit, ale zachraňuje lidem životy. Vážně. Jenže to ani nechápou, protože tam jsou samí... čistokrevní čarodějové... a to já nejsem. Říkals, že tvůj dědeček dostal nějaký řád?" přeptal se zvědavě. "Tvoji rodiče taky píšou knihy a dostávají řády a tak?" |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby "Tak vidíš, Endere. Prasečí rypák není nic, s čím by si madam Pomfreyová neporadila. Nic vážného se jim nestalo, není důvod, proč by ti měli brát hůlku a posílat tě pryč." |
| |
| Lysander Scamander "Tak dobře." přikývl o něco klidnější Ender a schoval onen kapesník někam do hloubi kapsy. Podle všeho jsi mu vážně pomohl, protože už se ani netřásl, ani nevzlykal, jenom okouzleně koukal na tebou vyleštěnou hůlku, která vážně působila dojmem, jako by byla nová. Potěšeně jí ohmatal a pak jí uložil do druhé kapsy, než byl kapesník. "Ale Harry Potter přece měl čistou krev..." poznamenal Ender a trochu svraštil obočí. "Mudlové.. studují šest let, než mohou léčit ostatní. Taky bych chtěl být doktorem, ale.. čarodějem, hm léčitelem?" nejistě pokrčil rameny, jako by nevěděl, jak se to v kouzelnickém světě vlastně jmenuje. Nevěděl. "Ale nevím jak se něco takového dělá." Endera ale zaujali především tvoji rodiče, takže po chvilce nechal vzpomínky na maminku daleko za sebou a skoro nadskakujíc vzrušením se ptal: "Už někdy viděli draka? Já bych chtěl moooc vidět draka, ale taky se jich trochu bojím. Opravdu žerou, ehm... no, lidi?"
|
| |
| A je to v háji Když se ozvalo lup, zlomila se ve mě i poslední naděje na záchranu. Tak... a jsem v háji. Ani jsem se nestihl s nikým rozloučit... S mamkou... a bráškou. Ach, bráško... |
| |
| Lorcan Scamander Lenka se na tebe zářivě usmála a volnou rukou, ve které právě netřímala hůlku, tě přitiskla ke svému boku. Nejspíš to byla její variace na objetí, protože to trvalo jenom chviličku. Pak tě zase pustila, rozcuchala ti vlasy a vydala se k Rolfovi, kterému se mezitím povedlo vysoukat na nohy díky tvé pomoci. "Takhle se na tu pastičku vůbec nechytil," postěžovala si a vykouzlila kolem tvého tatínka několik zlatých jiskřiček, které po něm poskakovaly. "Tohle nebylo nutné, jsem v pořádku." bránil se Rolf. Lenka byla ale neoblomná. Pak jiskřičky přeskočily na tebe. Bylo to příjemné, lechtalo to a hřálo. Znal jsi to kouzlo dobře, mělo odhalovat zranění a občas i ošklivé kletby, i když to fungovalo dosti nespolehlivě. Alespoň ty zranění to odhalit dokázalo. "Nikdy jsem neviděl Smrtiplášť takhle daleko od rovníku. Co to mělo být?" pronesl Rolf a bylo zřejmé, že otázka směřovala spíše k tobě, protože matka byla zaujatá vyvoláváním obraných kouzel. "Asi se budeš muset vrátit do školy, kamaráde... bez hůlky nemůžu pokračovat ve výzkumu a tvou maminku tu rozhodně samotnou nenechám... nemluvě o tom, že ani tak to tu není bezpečné. Smrtiplášť na severu, no to mi polij záda odvarem ze žab a říkej mi ropucho!" "Měli bychom poslat Lysandrovi dopis. Mohl by přijet za námi i s novou hůlkou!" vypískla nadšeně matka, která vás zjevně neposlouchala. |
| |
| Mise Hledání brášky začíná! (a končí) Albus Severus, Molly "Páni, ty fakt nesnášíš zimu, co?" zakřením se. "No, neboj. Porazím tě raz dva a pak budeme moct jít zase domů. Bereš?" Když Fred řekl, že Albus je s Molly a s dědou za domem, budu mu teda věřit. Já každopádně nevnímala, kam je mamka poslala, tak co. "Myslíš, že si s náma zahraje i děda?" uvažuju a na chvíli trochu zvolním krok. Ale jenom trochu. Ostatně Fred spěchá tak, že abych mu vůbec stačila, moc zpomalovat nemůžu. "Sice to je hra pro děti... No nevadí! Já ho přesvědčím!" Zatvářím se odhodlaně a otočím se znovu na Freda: "Co kdybychom si dali závod, kdo bude dřív u Albuse a Molly!" Vlastně ani nečekám na svolení, pustím bratránkovu ruku a rozběhnu se. Ať už první nebo druhá, celá zadýchaná dorazím k cíli. Fred měl pravdu, je tu Al i Molly. "Ahoooj!" zamávám jim vesele stále za běhu, abych upoutala jejich pozornost. Zrovna jsou totiž otočení směrem ke stromu. "Zahrajete si s náma tchoříky? Prosím prosím!" doběhnu až k nim. Teprve potom si pořádně všimnu, co dělá děda. "Dědo, proč visíš tam nahoře?" zeptám se trochu hloupě a samým překvapením nechám otevřenou pusu. Proč ho prostě neozdobil jako normálně a lezl na strom...? Ach jo. Někdy je fakt jak malej kluk. Hrůza. |
| |
| Za bráškou? "To opravdu nevím... Je to nelogické, nemá tady dost potravy ani vhodné podmínky k životu. Nechce se mi věřit, že by sem sám zabloudil." Zapřemýšlím a vůbec se mi to nechce věřit. Je to celé větší záhada, než za kterou jsme sem jeli. Uculím se, když pár jiskřiček přeskoí na mě. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby "Maminka Harryho Pottera, stejně jako ty, pocházela z mudlovské rodiny. Říká se, že byla velice chytrá a talentovaná. A čistota její krve na to neměla vliv." Napadne mě, že by si měl možná promluvit s někým z Potterových, aby mu o životě své báby povyprávěli. Zkusím se jich na to zeptat, až je potkám ve škole. |
| |
| Lorcan Scamander "Mohl ho sem někdo vypustit?" navrhl svou hypotézu Rolf, zatímco jste všichni tři pomalu odcházeli zpátky do stanu. Dávalo to smysl, protože sám Smrtiplášť by nikdy nepřekonal bezpečnostní kouzla. Na druhou stranu, mohla je sundat sama Lenka, když líčila past na Yettiho. U ní se nikdy nedalo úplně jistě říct cokoliv. "Ráno se vrátíme do Anglie," rozhodla Lenka. "Uděláme si prodloužený víkend v Prasinkách, navštívíme Lysandra a pak půjdeme koupit novou hůlku." *** Balení bylo druhý den dost pomalé a otravné. Jelikož otec neměl hůlku, měli jste na starosti balení vy dva, přičemž tys neznal správná zaklínadla a Lenčinu pozornost neustále upoutávaly jiné věci, takže se občas stalo, že ve tvém kufru přistály její kytičkové šaty. Ovšem po necelých dvou hodinách se vám to konečně povedlo a byl čas vyrazit. I přenášení chvíli trvalo, protože se Lenka musela vracet, ale v Prasinkách bylo takové chování běžné. Ubytovali jste se u Skákavého poníka, nového podniku, který byl velmi podobný Děravému kotli, akorát se příhodně nacházel blízko školy. Matka se okamžitě dala do vybalovaní, zatímco Rolf unaveně pronesl: "Mohl bys, prosím, za bratrem dojít a přivést ho sem?" |
| |
| Lysander Scamander "Vážně?" podivil se Ender. "To jsem vůbec netušil. Ani nevím, jestli byl nebo nebyl můj tatínek čaroděj.. on umřel, víš? Když jsem byl ještě dítě. Máma o něm nikdy nemluví." Pak se protáhl, ale v zádech mu kupodivu nezakřupalo, a zvedl se. "Lektvary mi docela jdou." připustil a pak se nadšeně rozzářil. "Ano, pojďme! Pojďme hned!" zaradoval se a jako střela z kanonu vyrazil ke dveřím. Bylo snadné udělat mu radost, protože si toho v sobě nejspíš nesl hodně. "Živé - živé draky? Opravdu?" otočil se, oči na vrchu hlavy. "Jako hrob." kývl nadšeně a udělal gesto zamykání zámku u své pusy a klíček zahodil. Těžko říct, jestli tohle gesto znají i čarodějové, ale nejspíš to bylo docela zřejmé. "A kdy přijde? Tvůj bratr?" zeptal se ještě těsně, než vylezl z místnosti. **** Nakonec neměl zase takový průšvih, jaký si myslel, což jsi ale předpokládal. Profesorka McGonagallová mu dokonce přidělila pět bodů, když to kouzlo viděla a profesorka Prýtová mu za trest uložila pomáhat na ošetřovně do konce týdne. Nevěděla přitom, jakou udělala chlapci radost. Druhý den, na snídani, byla situace u stolu poněkud napjatá. Taylor s tebou nemluvila. Vlastně jakmile spatřila tvůj obličej, zvedla se ze židle a s hlavou zdviženou odešla z místnosti. Co bylo ale dobré, bylo to, že si na její místo přisedl Ender. "Já, ehm... ahoj Lysandre, nevadí, když... si přisednu? Máma mi poslala nějaké... mudlovské sladkosti, vy byste asi řekli a já ti chtěl dát ochutnat... a poděkovat za ten včerejšek a tak." |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Ano, vážně. Nahlas už to neřeknu, jen pozoruji jeho nadšení a na tváři se mi objeví lehký úsměv. Jeho gesto se mě udiví a překvapí, ale jeho smysl je víc než jasný. Na znamení spřízněnosti ho po něm zopakuji, aby si mohl být jistý, že jsou jeho tajemství u mě v bezpečí. Bradavice, Velká síň Dívám se na Taylor, jak demonstrativně odchází, a nechápu, co jí přelítlo přes nos. Ne, vím to. Odhalil jsem ji a čím dál víc mám pocit, že to já jsem hlavním objektem jejího zájmu. Komnata by vypadala jinak, kdyby tomu bylo naopak. |
| |
| Rusko a teplá postel "To ano, ale kdo? Co by získal? Proč by na nás někdo poštvával Smrtiplášť?" Ptám se spíš sám sebe a kráčím pomalu zpátky ke stanu. Když ale mamča rozhodla, že jdeme za bráškou, vypadal jsem o moc... šťastněji? Rozzářeněji? Každopádně jsem se brzy uložil do své hezky teploučké postele a usnul dřív, než jsem stačil říct Smrtiplášť. O kterém se mi ale bohužel i zdálo... Vzhůru za bráškou! "Mamí? Proč mám mezi svým spodním prádlem krajkovou podprsenku?" Ano, jedna z mnoha podobných vět, která zazněla při balení. Ostatně, bral jsem to, jako zábavu, jelikož balení s mamčou bylo vždy zábava a to především když táta neměl svou hůlku a nemohl vnést do situace pořádek. Po asi hodině to ale začalo být otravné a unavující, ale nakonek jsme to zdárně zvládli, přestože jsem si byl jistý, že se mi v kufru něco od mamky stejně časem objeví. Přenesli jsme se pak do Prasinek, kde jsme se ubytovali do nového podniku, o kterém jsem zatím jen slyšel. Mamka se ale musela vracet, což bylo naštěstí v Prasinkách běžné. "Jistě, už běžím." Houknu na tátu a jdu z podniku rovnou ke škole. Nu, jdu... jdu rychlým tempem... vlastně skoro běžím a vtrhnu do velké síně jako velká voda. Bylo to to první místo které mě napadlo. Vlastně lžu. Jen se tudy šlo do knihovny, ale když jsem se pořádně rozhlédl, uviděl jsem Lyse, jak vysedává s nějakým malým klukem. Široce a děsivě jsem se usmál. Směšně plíživým krokem jsem se nepozorovaně a neslyšeně dostal až k němu. Připlácl jsem mu dlaně na oči a značně komicky pozměněným hlasem prones: "Hádej kdo." Malého kluka jsem počastoval zubatým úsměvem, který ale nebyl tak děsivý, jako spíš srandovní a jistým stylem i milý. |
| |
| Bradavice, Velká síň Prohlížím si barevné cukrátko a přemýšlím, co z mých vlastních zásob ještě zůstalo. Možná nějaká čokoláda. Mohl bych se o nejbližším volném víkendu zastavit v Medovém ráji a nakoupit pár- |
| |
| Lysander a Lorcan "Tomu se říká pralinka," vysvětloval chlapec vesele. "Uvnitř je sladká náplň..." Náhle se odmlčel a udiveně sledoval Lorcanovu akci. Když ale viděl, jak na něj dvojče Lysandra (což se prostě nedalo přehlédnout) směje, neřekl nic, jen se zazubil nazpátek. Na Lysandrova slova nemotorně natáhl ruku a vážně pravil: "Já jsem Ender Butterfield, chodím do Mrzimoru. Tvůj bráška mi včera vytrhl trn z paty... dáš si nějaké sladkosti? Jsou mudlovské." zazubil se hrdě a ihned vám obou na stůl nahrnul další dávku pochoutek, které vytáhl z kapsy. "Ty sušenky a karamelky dělala máma sama." dodal s úsměvem.
|
| |
| Ender Na Lysovu reakci si jen povzdychnu a neochotně mu sundám dlaně z očí. "Dobře, vyhrál jsi..." "Rád tě poznávám, Endere." Potřesu chlapcovou rukou a kývnu k němu s dalším zářivým úsměvem. Natáhnu se a s děkovným pohledem si vezmu jednu sušenku. "Jé, děkuji. Hm... sušenky. Miluju sušenky a ty mudlovské jsou rarita. Vyčarovat je umí každý, ale péct a dle tradičních receptur... Čím víc se čarodějové snaží o různorodost a originalitu, tím víc se klasika stává originální a vyjímečnou. Tvá máma je výborná pekařka." Pochvaluji si, mezi tím, co do sebe cpu druhou. Další už si ale neberu. "Můj bráška je opravdu hodný a milý. Srdce na pravém místě." Usměji se na svého bratříčka pod sebou. |
| |
| Bradavice, Velká síň Ruce mi zmizí z obličeje a já pomalu otevřu oči. Ender se usmívá na Lorcana, který... Který tady nemá co dělat. Vesele se baví na téma sušenek, slyším z jeho úst i pochvalu na mou adresu. Měl bych být rád, jenže víc jeho přítomnost vnímám jako podraz, zradu a potvrzení, že moje obavy nejsou liché. Snažím se spolknout hořkou pilulku nepříjemného pocitu, ale dusí mě. TOHO pocitu, který mě- |
| |
| S bratříčkem "Vyřiď i mé komplimenty." Usměji se ještě na chlapce, ale v zápětí pokračuji. "Budu si teď muset ukráct brášku. Moc rád jsem tě poznal." Zase nahodím milý úsměv a pobídnu brášku, aby šel se mnou. Jakmile jsme se dostaly na chodbu, někde z dosahu čumilů, bez varování jsem ho objal a položil mu se zavřenýma očima hlavu na rameno. Ten pocit, že chybělo tak málo k tomu, abych zemřel... a už nikdy ho neviděl... Už nikdy neviděl nikoho z nich... "Chyběl jsi mi." Zamumlám a neochotně se odtáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Zayn Cheshire pro Bradavice, učebna poblíž Velké síně Lorcan mě pobídne, abych ho následoval, a já sotva ovládám nutkání mu fyzicky ublížit, udeřit ho, jednu mu vrazit. Chce se mi výt vzteky, protože tohle... tohle... CO se zase stalo?! |
| |
| soukromá zpráva od Argustus Pavus pro Učebna Jakmile vidím jeho zdrcenou reakci, vyděsím se. "Ne, není to jak si myslíš!" Klekl jsem si k němu a sjel ho vyplašeným pohledem. "Otec si jen zlomil hůlku. Napadl nás totiž Smrtiplášť. Přisál se na tátu a já ho osvobodil, ale pak se zaměřil na mě... byl tak blízko... Cítil jsem teplo jeho dechu... Bál jsem se, že to bude má poslední hodinka. Nyní jsme tady v Prasinkách, akci jsme zrušili a jsme tady, abychom tě navštívili." Vysvětlím krátce, ale obohatím to o vyprávění o tom, jak jsem málem umřel. Nebo spíš málem použil jednu z kleteb které se nepromíjejí. |
| |
| soukromá zpráva od Zayn Cheshire pro Bradavice, učebna Otec si jen zlomil hůlku? Napadl je smrtiplášť? |
| |
| soukromá zpráva od Argustus Pavus pro Učebna Když uvidím jeho další reakci, vytřeštím oči a pak si jen povzdychnu. Já věděl, že se z toho jednou zcvokne. Já to přesně věděl. Věděl jsem, že jeho hrdá tvář se nakonec roztříští, jako zrcadlo a už nebude moci dál snášet svůj psychicky destruktivní způsob života. Nedělám nic. Jen ho sleduji. Co bych taky mohl dělat. "Já věděl, že se z toho nakonec zcvokneš." Zabručím k nakonec němu tiše. |
| |
| Bradavice, učebna Veškerá přiznání mi s Lorcanovými slovy zemřou na rtech. Co jsem vlastně čekal? Pochopení? Nebo snad dokonce... objetí? Ne, mohl jsem si za to sám svým postojem, povahou a sebeobranou. Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Vím, že jsem tu častým hostem, přesto tě dnes prosím, ukaž mi, umožni mi spatřit na vlastní oči zvířata, o kterých ti dva sní. |
| |
| V obchodě Mamka můj proslov jako obvykle neposlouchá ale stejně mi to trochu zkazí náladu a zamračím se. Moc si to nespraví ani několika galeony které mi dala do ruky. Rozdělím je na stejné hromady a vrhnu naštvaný pohled po Vic která po galeonech drapne jako kdyby měsíc nejedla. Nevím proč si myslí že bych jí nedala, když je v této náladě je lepší se s ní nebavit. Mamka ještě stihla poznamenat kde bude sraz a vypařila se. No řekněte, není to k vzteku? Aspoň máme volno.... Strčím si peníze do kapsy a zamířím do svého obchodu. Ignoruju sestřinu narážku, protože fakt na nic takového zrovna nemá náladu. V obchodě je naštěstí aspoň trochu víc teplo než venku. Mám v plánu si první projít krámek a porozlédnout se, ale jsem přinucena odtrhnout zrak od pěkného pláště hlasem který nabízí pomoc. Otočím se po něm, a uvidím prodavače. Připadá mi že je v něm trochu kouzla jako má moje matka, ale možná to je jen tou nasládlou vůní v obchodě. Hned se mi zalíbil, stejně jako snad každé jiné. Ještě než jsem se stačila pořádně otočit sestra se rozjela. Dokonce se usmála a začala básnit něco o módě. Podat to umí dobře. Nejdřív obrátím oči v sloup, zase se předvádí. Nejradši bych odešla ale zajímá mě jak to dopadne a tak se na něj taky mile usměju a přistoupím o pár kroků blíž. Nic neříkám, všechno vysypala sestra. |
| |
| Victoire a Dominique Mladík překvapivě nezrudl, ani nezačal koktat. Victorie mu na tváři vyvolala úsměv ještě širší, potěšený, že se setkal s někým, kdo se v módě podle všeho vyzná a má ji velice rád. Zjevně si vás, obou, udělal velmi špatný obrázek. Tedy ne, že by byl špatný - jen nesprávný. Naprosto a zcela nesprávný. "Nic jiného zde ani nemáme," znovu se uklonil a tentokrát se dokonce vzdálil z onoho metru čtverečního, na kterém postával. "Mám přesně takový kousek, který by se vám líbil. Látka je kvalitně ručně upravována, každý kousek je šitý, žádná magie, což zvyšuje jeho kvalitu. Inspirovali jsme se na dálném východě, což do modelu dodává prvky orientu a jakési tajemství. Pochopitelně varianta je s dlouhými rukávy, kde se dá snadno schovat hůlka. Máme k němu přirozeně i dokumentaci o výrobě, pokud byste chtěly nahlédnout." Zatímco mluvil, vytáhnul odkudsi šaty, které vypadaly, jako by si je objednal nějaký ze smrtijedů. Dokonce měly i místo na vycházkovou hůl.
|
| |
| Lysander a Lorcan Ender ani trochu nezapochyboval, ani se nezarazil a okamžitě se vydal na cestu za Lysandrem, kapsy stále nacpané sladkostmi. Nutno podotknout, že jeho důvěry nepřišla vniveč. Když jste vstoupili ke Komnatě nejlepší potřeby, už se natěšeně usmíval, jako by věděl, ale potom, co vstoupil, se hlasitě rozesmál. "To je drak!" vyhrkl nadšeně. "Opravdový drak, já se snad zblázním!"
|
| |
| Pod stromem Opravdu jsem si oddechla, když dědeček slezl. Pokud jste slyšeli ránu, bylo to od toho, jak mi spadl kámen ze srdce. Ale i mě se na tváři rozvlnil úsměv. „Měl bys být opatrnější!“ nabádala jsem dědu, ten lehce káravý podtón se v mém hlase nedal přeslechnout. Sehla jsem se a podala mu jeho hůlku. Na ten další proslov jsem jenom zavrtěla hlavou, potlačila jsem pohled a věnovala Albusovi výmluvný pohled. Děda a jeho posedlost mudly, to se prostě nikdy nezmění. „Mudlové možné. Ale ti se do toho určitě nepouští sami. Právě proto, aby se jim nic nestalo,“ usoudila jsem. Ne, že bych se někdy nějak více zajímala o to, jak se mudlové starají o vánoční výzdobu. Se stanem se dalo jen souhlasit. Jo, bude tu prostě narváno. „Ráda pomůžu,“ odtušila jsem a vytáhla svoji hůlku. Tak co, 17 mi už bylo a do zdobení ručně pěkně po mudlovsku se mi zrovna dvakrát nechtělo, vlastně ani jednou. Uvědomila jsem si, že někdy mezi tím k nám stihla dojít i sestřenka a bratránek. „Nazdárek,“ broukla jsem. „Koho nám to sem čerti nesou?“ zazubila jsem se přátelsky na další příchozí. „Nechcete nám raději pomoci se zdobením stromku?“ zakřenila jsem se na ty dva. „Ale jestli chcete jít hrát, třeba bude dědovi jen jeden pomocník,“ myšleno tím mě, „stačit.“ Pravda je, že jsem na nějaké hry nikdy zase tak moc nebyla, sem tam mě někdo překecal, ale že bych je cíleně vyhledávala. (A ne, určitě za to nemůže ten fakt, že jsem byla skoro vždy ta, kdo prohrával.) |
| |
| Vzhůru do... pryč? Bráška se nakonec sebral s tím, že mi chce něco ukázat. Se zájmem jsem h následoval a nabrali jsme i Endra. Vedl nás do sedmého patra, kde se postavil tváří v tvář zdi. Ender ale věděl, o co jde a jeho natěšený výraz mě mátl. "Nádhera. Skvělá ukázka Bradavické architektury." Prohodím ironicky, ale když se přede mnou zjeví dveře, vytřesštím oči. Lys je po chvíli otevře a uvnitř... je drak. Ender se začal smát a nedšeně sledoval draka. "To je... To je... Komnata nejvyšší potřeby, že?" Nejistě se podívám na bratra i Endra. Znal jsem jí jen z vyprávění rodičů, ale být tady na vlastní kůži... Cítil sjem se trochu trapně, za svou prvotní poznámku a tak jsem hodil po bráškovi omluvný pohled, který tak moc dobře zná. "A tohle je Novozélandský opálooký drak. Je nazývaný nejkrásnějším a je to vcelku mírumilovné stvoření, ale dle mého soudu..." Nedořeknu to, jelikož mě ovane chladný vzduch, jako sama smrt. Pomalu se otočím k tomu, co se skrývá ve stínech napravo od nás. Ve velké ostrnaté a děsivě vypadající klecci je vysoká postava v černém, roztrhaném rouchu, jež se vznáší kousek nad zemí. Pomalu se to k nám otočilo a stisklo mříže před sebou, pomocí kostlivých rukou, kterých jako by chybělo maso. I když to nemělo tvář, z temnoty jeho kápě se mohlo zdát, jako by nás něco pozorovalo. Byl jsem jako přimražený a hleděl na to stvoření se strachem, ale i fascinací v očích. "Moz... komor. Toto stvoření je bezpochyby to nejtemnější v našem světě. Správně neměli ani vzniknout... byli stvořeni Voldemortem. Živý se každou šťastnou vzpomínkou, každým štěstím, až nezbyde člověku nic, než to nejhorší co prožil a co si myslí..." Vysoukám ze sebe krátké info, ale to je asi tak vše, na co se zmůžu. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Těší mě bratříčkovo překvapení, i když nejásá tak, jak jsem doufal, že bude. Zato Ender a jeho nadšení mi vše dvojnásob vynahrazují. Jeho obrovské rozzářené oči jsou nade všechny odměny. Raději se od Lorcana odvrátím a zaměřím se na Endera, abych na něj dohlédl, kdyby se rozhodl se jít podívat ke kleci blíž. |
| |
| Nákupy Som celkom zvedavá, s čím panáčik vyrukuje. Hlavne ako sa zachová, keďže moje prenikavé pohľady väčšinou ludí znepokojujú. Aj keď... ano, momentálne to bola skôr zvedavosť, jak sa s mojou výzvou popasuje. Na počudovanie sa chytil ľahko. Dokonca sa v ňom prejavilo nadšenie ešte väčšie, než by som očakávala na predajcu hábitov. Aj keď... ono to nadšenie vlastne vždy býva až moc prehnané. Nakloním hlavu na stranu a s mierne privretými viečkami, s nieurčitým výrazom pozorujem, ako prejde pult. Rozhovorí sa s vervou pravého obchodníka, s jasným cielom predať svoj tovar hneď prvému záujemcovi, ktorý prejaví aspoň to drobné nadšenie. Aj keď asi ani nieje až tak úprimné. Ano, deda by uchvátil natoľlko, že by bol schopný vykúpiť celý obchod za sľubovaný dôchodok, pokiaľ je to všetko vyrábané mudlovskou technikou. Poškrniem sa pri tej predstave, možno dávajúc povel k tomu, že to zaujíma mňa a sledujem mladíka. Což o to... kúsok, ktorý nám ukáže je... viac než zaujímavý. A to som ani nečakala, že bych uvažovala o kúpe čo i len teoreticky. "Tak to je pôsobivé." Dotážem sa a dlhými tenkými prstami prejdem po látke. Ani to nieje pochvala za to, že to vyrábali klasickými ručnými prácami... ale že ma to vôbec zaujalo. Ale musím si priznať, že sa mi to naozaj páči."A áno, rada sa pozriem na výrobný proces." Zadramatizujem na pravú nôtu, aj keď tam bude akési zákerné uspokojenie, ak o tom poviem dedovi. "Môžem vedieť cenu a či máte ešte iné varianty tohto modelu, ktoré by boli k predaju? Rada by som poznala všetky možnosti, ktoré mám k dispozícií." Znovu pozriem na predavača, ty si vážne celkom sľubná hračka, a prešpikujem ho znovu tým prenikavým pohľadom. |
| |
| Obchod Prodavač je sestřiným výstupem očividně nadšený, já si jenom potichu odfrknu. K čemu takové divadlo? Nechci chodit jako ocas za starší sestrou, přece jen jsem samostatná jednotka. Nechám je poodejít a jdu na vlastní pěst prozkoumat obchod s úmyslem, že se prodavače potom zeptám na něco pro sebe. A kdo ví, třeba si najdu něco sama. Potuluju se po krámku a hledám nějaký pěkný nový hábit do školy. Chvíli hledám ale bez prodavače to nemá moc cenu. Není tu nikdo kdo by se mi mohl věnovat a tak se jen znuděně podívám z okna. A proč se nevrátit pozděj? Sestra peníze má, slyšela kdy je sraz... A vůbec, je dospělá, poradí si. Upravím si svůj hábit a vyjdu ven. Možná bych se mohla stavit někde na kafe... |
| |
| Lysander a Lorcan Scamandrovi Ender byl tak nadšený z draka, že si nejprve ani nevšiml Mozkomora. Teprve když ho začal Lorcan popisovat obrátil k němu stále ještě velmi dětský obličej a poněkud vyděšeně ucukl. Nebylo překvapivé, že se v místnosti okamžitě setmělo a teplota spadla dolů. Enderovi šly od úst obláčky a po necelé půlminutě začal příšerně ječet. Byl to naprosto nelidský řev naprosté hrůzy. I ten ale po chvilce utichl, protože díky tomu na sebe mozkomora upozornil a ono stvoření začalo vysávat jeho dětskou nevinnost a spokojené dětstvé. Enderovi vyrašil na čele pot, strašně zbledl a rozhodně nebyl schopný začít utíkat. Jako kdyby mu nohy zrosolovatěly.
|
| |
| Victorie Weasley Muž se na tvé uznání nadšeně usměje, div že nezapanáčkuje. Náhle zcela ztratí zájem o tvou sestru, pokud alespoň nějaký do té doby měl. Tvá sestra je proto poměrně otrávená a ačkoliv se ještě chvíli po krámě prochází, za chvíli se ozve zvonek a ona je ta tam. Zbyli jste jenom vy dva. "Bude mi potěšením," zapředl čaroděj a vrátil se za pult, kde chvilku hledal v jakýchsi deskách. Nakonec vytáhl docela tlustou příručku, kde jsou barevné fotografie (na nichž je díky pohybu přesně vidět, jak vše vznikalo) s psaným komentářem. "Pochopitelně takováto kvalita se vyměřuje odpovídající cenou," začal, ale pak se usmál. "Dvanáct galeonů, slečno. Další varianty ve stejném střihu jsou ve světle modré, fuchsiové, vínové, černé a olivové." při pohledu na tebe zrudl jako krab a vykoktal: "P-přinesu je." |
| |
| Dominique Weasley Bylo to k vzteku. Ačkoliv tvé sestra původně nechtěla ani jít dovnitř, okamžitě svým obvyklým způsobem strhla všechnu pozornost na sebe a prodavač teď kolem ní poskakoval jako nějaký psík. Bylo nudné a otravné se po krámě potulovat sama, především z toho důvodu, že zde nebylo nic vystaveného. Šaty se ukrývaly ve vysokých dřevěných policích, ze kterých je poté měla sundat obsluha a darovat je na základě osobního vkusu. Nakonec jsi se rozhodla odejít a dopřát si místo toho kávu. Nestihla jsi ujít ani deset metrů, když do tebe narazila mladá čarodějka v dlouhém hnědém plášti a málem tě srazila. Ukázalo se, že v ruce pevně svírala jakousi knihu v kožené vazbě a tak nedávala pozor na cestu. Když si uvědomila, co se stalo, zrůžověla a poněkud nemotorně se tě pokusila zvednout. "Moc se omlouvám, nedávala jsem vůbec pozor na cestu. Nestalo se ti nic?" vyhrkla a pak ti podala ruku. "Mimochodem, já jsem Merla."
|
| |
| Srážka s neznámou Konečně venku! Zhluboka se nadechnu chladného zimního vzduchu a celkem úspěšně potlačuju naštvání a rozladěnost. Hm.... to kafe nebude tak špatný nápad, ve vzduchu cítím příjemnou vánoční atmosféru a cukroví. Rozejdu se směrem do centra, pryč od toho zatraceného krámku s hábity. Za chvíli mi ale stejně začne být zima a cítím se trochu osamoceně. V naší velké rodině jsem zvyklá kolem sebe mít pořád partu vrstevníků (vzpomenu si na Jamese se kterým jsme vždy dělali nějaké hlouposti) a ve škole mám kolem sebe spoustu přátel. Zvednu oči k nebi ze kterého začínají líně padat krásné vločky. Přitáhnu si plášť a se zamyšleným pohledem někam vzhůru pokračuju ulicí dál. Ale ne dlouho, najednou do mě totiž někdo vrazí. Celkem se polekám, ale nevydám ani hlásku. Už už jsem chytila rovnováhu, ale neudržím ji a spadnu na studenou, mokrou zem. Vzhlédnu k osobě která do mě vrazila. Je to celkem mladá holka, asi v mém věku. Zaujme mě velká knížka v kožené vazbě kterou svírá, ale momentálně není to jediné co mě zajímá. Natahuje ke mně ruku že mě zvedne. Vypadá ale nejistě a neobratně, tak ji odmítnu a zvednu se sama. Proč jsi nedávala pozor? Tohle se může stát jenom mě... Zčervenám a radši si rychle opráším plášť od sněhu. Boužel, mokrý už je a toho se tak rychle nezbavím. "Ne, jsem v pořádku." Vlastně vypadá celkem mile, proč si s ní nepopovídat? Může mi dělat společnost. "Taky jsem nedávala moc pozor." Usměju se na ni. Začínám mít zase o něco lepší náladu. "Já jsem Dominique. Máš čas? Nezašla bys na kávu? Moje společnost si našla lepší zábavu a tak tu teď bloudím sama." Přejedu pohledem její oblečení a vlasy. Celkem se mi líbí. Doufám že bude moct, bylo by příjemné si s někým pokecat. |
| |
| Obchod Ignorujem sestrin výraz, keďže mi neunikol, ale ani ma to v najmenšom nezaujíma. Tento kusanec sa snáď ide pretrhnúť a to je zábavné. Nebyť tento kúsok solídne dobrý, tak by som si to zrejme užila trochu v inom zmysle. Preletí mi mysľou zákerná myšlienka s ním nepekne vypiecť. Ale momentálne je môj záujem vskutku úprimný a kúpu zrejme vážne vykonám. Aj keď výroba ma vlastne netrápi, ale mrknem na dosky, čo vytiahol na pult. Čakám na to, kedy sa dostane k tomu čo mi potrebuje ukázať, nacož cinkne zvonček a periférnym videním vidím, ako sestra nafučane odchádza. No jo, maličká... tebe sa nevenujú, že... zaznie mi v hlave posmešne na jej adresu a uškrniem sa. Ale to už odvraciam pozornosť na predavača a príručku, čo odtial vytiahol. Nakuknem. Očami preletím niekolko obrázkov, spomenúc si na babču, ako sa každoročne morduje s kvantom štrikovaných svetrov. On sa medzičasom znovu rozkváka. Zdvihnem pohľad a zapichnem ho doňho. Zaškerím sa pri jeho reakcií, ale pochopiteľne až potom čo sa odomňa odvráti, aby splnil svoju povinnosť a priniesol čo má. Ľakťom sa opriem o pult a ešte prelistujem príručku s jasným úmyslom zaúkolovať babču a dať jej inštruktáž. Aj keď priama ukážka by bola účelnejšia, keďže babča je trochu motaňa. Zas aby z toho nevznikol paskvil... škoda, že nemám nič na zdokumentovanie. Alebo že niesom plnoletá, aby som to mohla zdokumentovať inak! No dobre, asi si to budem musieť kúpiť. Což... dvanásť galeónov? Pozriem po predavačovi na svojej misií, to od matky by ani nestačilo... odbila nás s pár šlupkami.Ano, ešteže som v čase prázdnin a školy vychytala nejaké brigádky, kde sa dalo naškriabať nejakú tú vyslužku. Inak bych si nemohla dovoliť ani prechádzku po tejto ulici. A nie to ešte ohoz a čosi ďalšieho, ako trebárs knihu alebo nejakú zaujímavú vecičku, na čo som mala pôvodne zálusk. Ale prej ideme kupovať hábity... a sestra s matkou si zdrhnú. No okej. Jak to všetko prinesie, nahodím značne nič nehovoriaci výraz. Možno až pôsobiac znudene. Což o to... práca je to kvalitná, hlavne z estetického hladiska. Len si ešte vybrať... Zdvihnem pohľad. "Existuje možnosť vyskúšania si jednotlivých modelov?" Nadhodím a znovu sa zahladím na sortiment pred sebou. Ano, zdá sa, že aj veľkosť by mohla sedieť, ale nikdy nevieme. Zas nechcem kupovať niečo, v čom nakoniec budem vyzerať jak strašidlo. Tak jak zvolí kladnú odpoveď a nasmeruje ma k patričnej kabínke, prikývnem na znak vďaky a v náručí berúc len dva modely - prečo bych sa s tým ja mala ťahať - sa tam odporučím, dúfajúc, že ma tam bude nasledovať aj s ostatnými. Čo na tom, že vskutku chcem vyskúšať len jeden a potom si to len porovnať. A zrejme to vyhral práve čierny. No uvidíme. A nešmíruj, cukrátko. Preletí mi mysľou a tvár sa skriví do zlomyselného úškrnu. Lebo budem musieť vyvodiť patričné dôsledky. |
| |
| Godrikův důl Hah, aspoň nás nebude Srabus otravovat. řeknu si, jakmile se Severus otočí a vyrazí pryč. Podrbu se na zátylku a pokrčím rameny. Hned potom se otočím na Jamese a řeknu: ,,Jo to máš pravdu, už je tu docela zima." Godrikův důl vypadal trošku jinak. Vlastně trošku hodně jinak. Povytáhnu obočí a rozhlížím se. To už mám asi z hladu a z té prokleté zimy. Jakmile dojdeme k domu, kde bydlí Jamesovy rodiče a další prapodivná věc. ,,Em, no třeba je ta stará vizáž omrzela a tak si prostě něco přičarovali." řeknu ledabyle a usměji se. Pak ale James řekne, že tam půjdeme a tak jdu za ním. |
| |
| Blázinec Jakmile děda sleze zazubím se. Strach zažehnán. Už chápu proč nás poslali pomoct mu. Tak strašně se vyžívá v těch věcech po mudlovsku až ho to čím dál častěji dostává do nebezpečí. Copak kouzelník potřebuje zdobit stromek ručně, když to může udělat hůlkou? Sestra s Fredem II. se k nám připojí. Zajímalo by mě, kde se fláká celou tu dobu můj nesnesitelnej bráška. "Souhlasím Lills, Frede pojďte nám pomoct...pak si s vámi třeba zahraju.." Nemám v plánu s nimi hrát žádnou hru, ale beru to jako záminku, aby nám pomohli a my to tak měli dříve hotové. Navíc potom se potřebuji zdechnout a vymyslet plán, jak se tady zabavit než umřu nudou. Ostatní vevnitř si budou mylně myslet, že mě tady zaměstnává hlídání mého praštěného dědy, ale ne, ne já budu zašitý v kůlně s košťaty. "Dědo prosím tě příště nás zavolej dřív než se budeš chtít pustit do podobných akcí..." Poplácám ho po rameni, načež mrknu na Molly. Přijde mi jako by se nás snažila nenápadně vyhnat, aby nemusela odpovídat na nabídku k hraní. Jen se nad tou myšlenkou pousměji. "Tak co lidi přidáte se k nám nebo tu budete jen takhle stát?" Stočím pohled k sestře a Fredovi, ale svá slova spíš směřuji k Fredovi. Je starší a moudřejší, tudiž by se měl ujmout velení a ne vše nechávat na moji malé sestře. |
| |
 | James, Sirius a Lily Po celou dobu jsem mlčky následoval Jamese se Siriusem a přemýšlel. Lily se durdila a z pochopitelných důvodů nás obviňovala, což jsme si výjimečně nezasloužili, ale já ji téměř nevnímal. Kde je Petr? honilo se mi hlavou. Proč nejsou Liliny rodiče doma? Proč tu byl Srabus? Spousta otázek, na které jsem neměl odpovědi. Otřásl jsem se chladem, kvůli proděravělému svetru a zamyšleně se na ně zadíval. "Dal bych přednost horkému čaji." zamumlal jsem a na oba se plaše usmál. Lily byla podle všeho uražená, protože na nás nereagovala, pouze nás následovala. Nebo snad měla i ona svých starostí dost a potřebovala si vše srovnat v hlavě. Překvapeně jsem následoval Jamesův pohled na dům. Sice jsem nevěděl, jak by měl vypadat normálně, protože jsem u Jamese nikdy nebyl (ze zjevných důvodů souvisejících s mým malým chlupatým problémem), al i přes to se zdál naprosto... neobyvatelný. "Nemluv nesmysly, Siriusi." vyzval jsem jednoho ze svých přátel a vrhnul po něm unavený pohled. To už se James rozešel ke dveřím. "Jamesi, počkej! Může to být past." brouknul jsem a znovu se zadíval na Siriuse, jako bych říkal Pomoz mi ho zadržet dřív, než ho nějaký Smrtijed schovaný za dveřmi rozmetá na cucky. |
| |
| Dominique Weasley Merla se chabě usmála a zvedla se ze země i s tou obrovskou knihou. Legrační bylo, že se ani nenamáhala oprášit se, jakkoliv jí na dlouhé manšestrové sukni ulpěly kousky rozbředlého sněhu a na červených punčocháčích zelo veliké oko a ihned se zajímala, jestli se ta cihla v kůži nepotrhala. Když zkonstatovala, že ne, hřejivě se na tebe usmála. "To bych byla moc ráda. Člověk se jenom těžko zahřeje v tomhle marastu." potřásla hlavou. Zdála se unavená, i podle držení těla. Knihu svírala pevně v rukou překřížených na hrudi a dívala se na tebe, jako by čekala, kam ji zavedeš. "To i moje." kývla soucitně. "Moje dvojče Isabella je příšerně ambiciózní a podle všeho i jen moje pouhá společnost obtěžuje..." |
| |
| Victorie Weasley Mladík visel na tvém obličeji a zdálo se, že ho znervózňuje každé pohnutí rtu nebo obočí. Sice statečně držel profesionální úsměv, ale musela bys být slepá a nebo úplně blbá, aby sis nevšimla, jak strašně ho znervózňuješ. Bylo snadné uhádnout na jaké zákaznice je zvyklý - paničky bohatých kouzelníků, které utrácejí neskutečné množství manželových peněz za šaty, které si pak vezmou jednou v životě. Tys byla jiná. Nade vší pochybnost. "S-samozřejmě." zakoktal se a nasměroval tě správným směrem i se všemi šaty, které sis naporoučela. Pak se vrátil za pult, kde poslušně čekal, až se vrátíš. |
| |
| Mozkomor Mříže se začnou rozpadat a Mozkomor propluje zkrz. Srdce, ajko by se mi zastavilo a krve by se ve mě v ten moment nedořezal. Nemůžu se hýbat... Můžu jen stát a ohromeně celé sledovat. Bratr skočil přede mně a snažil se nás ochránit, ale sotva vyslovil první slovo kouzla, oněmněl děsem. V celé místnosti se setmělo a teplota spadla, až se mi začal u úst tvořit ledový obláček. Bylo ticho, jako v hrobě... Najednou začal Ender příšerně ječet a Mozkomor se vydal k němu. Ender zbledl a nohy se mu třásly, jak se začal vzduch mezi ním a Mozkomorem tetelit. Nebyl čas, ani prostředí na to, vzpomenout na něco hezkého, jelikož nic hezkého a šťástného teď nebylo. Zbyla jen temnota. A nebylo nic jiného, než bojovat ohněm, proti ohni. Jako premiantu v Obraně proti černé magii mi byl udělen přístup do Zakázané sekce knihovny, ve které se držely spisy o černé magii. Abych se proti ní mohl bránit, musím vědět, jak funguje... a já vím víc než to, jak funguje. "Imperio." Zašeptám a namířím hůlku proti Mozkomorovi (49). Musí to vyjít! Jak jinak je mohl Temný pán a později i Ministerstvo ovládat? Viděl jsem tu kletbu používat na lidi i magické tvory se stejným výsledkem. Myšlenky na to, co takovíto čin způsobý, jdou do pozadí. Zaprodám duši i samotnému peklu a použiji klidně i tu nejčernější magií, pokud mi pomůže zachránit ty, které miluji. Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly... zdá se, že se mám přesvědčit o pravdivosti toho rčení. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Ender se rozkřičí a tvor mne mine. Já však... Klesnu na kolena ruce mi volně spadnou podél těla. Hůlka mi vypadne z ruky a rozkutálí se pryč. Netečně ji sleduji, neschopný se jakkoli pohnout. Vzdáleně, jakoby zpoza děsivě husté mlhy slyším šepot kouzla, ale nerozumím mu. Prostupuje mnou neskutečný děs, před očima se mi vynoří vzpomínky na noční můry. Ne, nic z toho přece nebylo a není skutečné. |
| |
| Merla a kafe Merla se taky zvedla a ani se neobtěžovala ze sebe setřást sníh. Zajímala ji ta kniha. Pravda, mít já nějakou knihu taky se první ujistím že je v pořádku, ale hned na to bych se starala o sebe. Ona ne. Ale co, i takový lidé jsou. Na můj návrh souhlasila, což mi zlepšilo náladu. Aspoň budu mít nějakou společnost. Všimnu si ale, že svoji knihu svírá jako by každou chvíli měl někdo přiběhnout a vzít jí ji. "Taky máš sestru? Dokážou být pěkně protivné co? Moje sestra Viky třeba zase na sebe vzala všechnu pozornost a protože je starší tak se ani nemůžu prosadit aniž bych vypadala jako malé dítě..." Postěžuju si. rozejdu se směrem ke kavárně kterou si pamatuju z minulé návštěvy této ulice. Za chvíli jsme u ní, vejdeme dovnitř a já si objednám kávu. Počkám dokud servírka neodejde a začnu se zase s Melou bavit. "A kam vlastně chodíš do školy? Krásnohůlky?" Krásnohůlky jsou škola mojí mámy, vždycky mě zajímalo jaké to tam je. |
| |
| Obchod Neunikne mi, ako je chlapec nervózny. Z neho to totiž až vyžaruje, ako sa bojí, nech neurobí nejaké nepatričné gesto alebo sa prestane usmievať a tým naruší svoj profi image a ja ho za to znesiem zo sveta. A úprimne... je to vážne pobavenia hodné. Ako sa snaží chovať profesionálne bez toho aby sa čokoľvek pokazilo, aby uspokojil potreby zákazníčky... ktorá je zrejme pre jeho pôsobnosť v tomto obchode vážne nepatričná. Je to úsmevné. Aspoň som panáčkovi spestrila deň. Keď mi ukáže smer, prikývnem. "Ďakujem." Hlesnem jednoducho a odporučím sa na dané miesto. Keď som bezpečne schovaná za závesom, otočím sa k zrkadlu a na tvári sa mi natiahne široký škodoradostný úsmev. Mám chuť sa rozosmiať. Ale to nie... to by nebolo... ehm... profesionálne. A nebudeme kaziť túto vtipnú šarádu, no nie? Mohli by sme ho ešte trošku potrápiť, keď je tak sladký. Úsmev sa skriví do úškrnu a dám sa do prezliekania. Netrvá to dlho. Čierna varianta mi naozaj sekne. Rukou si provizórne vypnem vlasy. To by šlo. Zhodnotím a ešte porovnám pôvodnu variantu, ktorú mi ponúkol a jasne ucielim prioritu. Čierna. Bude to čierna. Ale pre tú zaujímavosť, prirovnám ešte ostatné... ale už som vybrala. Prezlečiem sa späť a s čiernym kúskom v náručí vyjdem von z kabínky. Podídem k pultu a upriem pohľad na mladíka. "Zaujímalo by ma, aké kúsky ešte máte v ponuke. Niečo podobne... zaujímavé, ale pritom trochu iného rázu." Ano, rozhodla som sa ho ešte máličko potrápiť. Nech predvedie um obchodníka! |
| |
| Abeforth, Albus a Gellert Opilí mladíci nebyli v hostinci U prasečí hlavy nic neobvyklého. Vlastně by se dalo říct, že sis na nich a jim podobných vybudoval činnost, Abe. Tihle byli sice dost hlasití, ale to ti bylo v podstatě jedno. Sice jsi slyšel občas nějaké slovo jako "hůlka" a "moc", ale bylo přece jenom už velmi dlouho po smrti tvého bratra a tak by bylo dosti nepodložené si to nějak spojit. Jo, zdál se ti povědomý, ale tím to tak haslo. Albus a Gellert hodovali až do časného rána, než je Abeforth slušně požádal, aby vypadli, protože byli tak pod obraz, že mu plašili kozu. Pak se docela dlouho nedělo nic. Gerllet se vrátil domů ke svým studiím a Albus do Godrikova dolu, kde ale nenašel - no přesněji řečeno, našel. V domě, který kdysi obývala jeho rodina bydlel někdo jiný - mladí manželé s holčičkou s mandlovýma očima. Opilý Albus, který ještě nebyl zocelený stoletími, udělal takovou scénu, že zavolali Kouzelníky z Odboru pro kouzelnické právo - a tehdy to začalo. ***** Zjistit, že je Albus skutečně Albus netrvalo ani patnáct minut. Nyní sedí v jedné z kanceláří, cizí nerudný chlapík se mu šklebí do obličeje a čeká, kdy se dostaví Abeforth, jakožto jediný přeživší příbuzný a převezme si ho. Ministerstvo se rozhodlo celou situaci pečlivě ututlat, dokud nezjistí, co se vlastně stalo. Což by mohlo trvat i docela dlouho. |
| |
| Tom, Bellatrix a Scorpius Nakonec jste se společně rozhodli přesunout se do Sídla Malfoyových. Scorpius samozřejmě neměl nejmenší problém dostat se dovnitř, bydlel tam konečně celý svůj život. Jako první přišla přirozeně Narcissa, nesoucí jakýsi stříbrný podnos s příborem, chystající jídelní halu na oběd. Měli jste sice domácího skřítka, ale od nového zákona na Ochranu magických tvorů bylo poněkud těžší si je udržovat. Když spatřila svou sestru, vypadl jí z ruky a stříbro zadrnčelo na podlaze. Hned po ní přišel i Lucius, naopak vyděšený pohledem na Toma. Třetí, kdo vystrčil hlavu do chodby, byl Draco, bledý jako list papíru. Jediný byl schopen ujmout se nějaké iniciativy a tiše, přesto vážně pravil: "Mohu vám nějak pomoci?" |
| |
| Dominique Weasley "No jo." přikývla na tvou otázku a vedla tě do nedaleké kavárničky. Veliký dřevěný štít s vyřezaným kávovým zrnkem se třásl ve větru. "Mám Isi ráda, koneckonců, jsme dvojčata, ale - ona je hrozně hlasitá, vždy musí být středem pozornosti... mám takový dojem, že víš o čem mluvím." zazubila se a vešla dovnitř. "Bílou, prosím." pípla nesměle na servírku a pak kývla. "No jo, Krásnohůlky. Taky chodíš tam, ne?" zeptala se a usmála, neboť tě považovala za místní. |
| |
| Victorie Weasley Prodavač se opět usmál úsměvem, ze kterého by měl kdokoliv jiný křeč čelisti a přikývl. "Ale jistě, to nebude ani v nejmenším problém." pokýval hlavou a pak na okamžik zmizel v místnosti, která se rozpínala za pultem a za okamžíček se vynořil s šaty v rukou. "Tohle je z poslední kolekce inspirované Mudlovskými návrháři. Je elegantní a zároveň praktická, všechno z prodyšné látky, která je pochopitelně opatřená nepromokavým kouzlem. Cena pouhých deset galleonů."
|
| |
| Wilkin Ode Gorgei Typický den o Vánočních prázdninách ve velkém sídle tvé rodiny. Nikdo se příliš nezajímal, co děláš, dokud jsi byl potichu a nedělal žádné nezbednosti. To byl jeden z důvodů proč bylo naprosto v pořádku, že sis vytáhl z knihovny jakousi knihu o černé magii a zavřel se v Severním křídle, kde byli pouze pokoje pro hosty a jeden pokoj se starým prožraným piánem. Právě jsi byl u velmi zajímavé pasáže o nemrtvých, když do dveří vplula malá domácí skřítka. Skřítka, která se jmenovala Tilly a příšerně se lekla, když tě uviděla. "T-tilly se omlouvá! Nevěděla, že pán je tady! Nebude pán rušit, ehm - nechce pán něco k jídlu? Třeba nějaké cu-cukroví?" |
| |
| Domov Malfoy, Bellatrix Nakonec jsme odsouhlasili nad tím to, že půjdeme do jejich domu. Zaplatil jsem a vyšel jsem s nima ven, přemístili jsme se a když jsme vešli dovnitř - spatřil jsem Narcisu, sestru Bellatrix - ale byla o něco více starší než se zdálo. Poté jsem viděl Luciuse, který ztratil řeč, zamračil jsem se o to více. "Luciusi, rád vás zase vidím - takže předpokládám, že tento mladím je opravdu vaším vnukem." šlehnu pohledem po mladém Malfoyovi. Ale poté se ukázal dalšího z Malfoyů, ale tenhle byl jiný - starší a přesto jsem ho neznal. Prohlížel jsem si ho od paty po špičku nosu, propátral jsem jeho podobu s podobou Luciuse a Narcisi. Nakonec jsem musel uznat, že si jsou dosti podobný. Promnu si bradu a trochu popojdu po místnosti, zahloubám se do země a uvažuji. "Takže jsem měl pravdu - zajímavé být tady, ale přesto velice - nemilé." řeknu a mávnu rukou. "Ano, je to nádhera se podívat jak já - a moji známý skončili, ale i tak, je to - nemilé." zašeptám a podívám se po rodince. Jsem kdykoliv připraven tasit si hůlku. A rodina si může i všimnout, že moje košile se hýbe a něco se z ní vykoukává ven. Je to hadí hlava, já ji podrbu a zase ji strčím zpod košile. "Omlouvám se, je příliš zvědavý co se kde kolem něho děje." otočím se a najdu si židli či křeslo. "Mohu si sednout, že?" když mi snad nikdo neodpoví, zahledím se hlavně na Luciuse, ale ten nemá slova a podle jeho výrazu mohu předpokládat, že mohu. Sednu si a prohlídnu si rodinku. "Ták - mohli by jste mi vysvětlit jaký je tu správný čas?" zeptám se mile a pokud někde poblíž jsou noviny, najdu si je a posunu si je k sobě. "Je zajímavé, že se tváříte, že vidíte ducha - nebo duchy?" zeptám se s úsměvem, který ihned zmizí a zpražím je vražedným pohledem. |
| |
| Merla Zdá se, že jsem narazila na správného člověka. Merla je fajn, zatím se s ní dá povídat a nepůsobí nijak zle. Na moji otázku odpověděla podle očekávání. Krásnohůlky. Tak ráda bych se tam podívala... Vezmu do ruky kávu kterou servírka donese abych si zahřála ruce a přičichnu si k ní. Voní opravdu úžasně. "No... Ne, já chodím do Bradavic, to je v Anglii. Je to fajn škola, ale ráda bych se podívala do Krásnohůlek. Chodila tam totiž moje máma. Jaké to tam je?" Zeptám se jí s opravdovým zájmem a usměju se. |
| |
| Dům Malfoyů Tom, Scorpius Nakonec jsme se přemístili k domu, který znám již od mala. Rodina Blacků byla s rodinou Malfoyů přátelsky spřízněna a tak jsme se již od mala účastnily spousty návštěv právě v sídle Malfoyů. Obědy, večeře, různé další společenské události, plesy - nebylo toho málo, vždy určeno pouze pro ty vyvolené, pro ty se správnou krví. Toto místo se ničím nezměnilo. Alespoň svým zevnějškem, zato uvnitř... Měla jsem být připravena na to, co spatřím. Pokud je pravda, co mladý pan Malfoy tvrdí a my jsme skutečně v budoucnosti, měla jsem tušit, že - že tu budou všichni jiní. Starší. Věděla jsem to, to ano. To ale neznamená, že mě to nemůže překvapit a svým způsobem i vyděsit. "Cisso..." Zašeptám potichu, stejně konsternovaná jako ona. Jindy bych již kontrolovala, zda se nic nerozbilo, ale dnes - dnes je něčím zvláštní. Má nejmladší sestra je o několik desítek let starší než já. Má vlastní dítě, vlastní život, spoustu nových vrásek, spoustu starostí, problémů a - ano, tváří se, jako kdyby viděla ducha. Jsem mrtvá. Skutečně mrtvá. "Jak jsem zemřela?" První otázka, která mě napadne. Jsem si vědoma, že není zrovna vhodná, ale potřebuji to vědět, potřebuji na to znát odpověď. Třeba...to budu moci změnit. Až se vrátíme. Jestli se vrátíme. Náhle si uvědomím, že tu je i Lucius, muž mé sestry, jak zvláštní, a s tímto uvědoměním mi dojde, jak nevhodně jsem oblečena. Neučesaná, stále v noční košili přikryta jen Tomovým pláštěm. V takovém stavu mě Lucius Malfoy nikdy neměl vidět. Jsem lady Black, ne nějaká poběhlice, musí mě respektovat, musí si mě vážit a - Je to nevhodné. Narozdíl od Toma si nechystám nikam sednout, stále postávám v chodbě, ruku na hůlce, jeden nikdy neví,, stále ještě trochu v šoku z toho, co se děje. |
| |
| Tom, Bellatrix, Scorpius "Bello.." obličej Narcissy Malfoyové byl ještě o stupeň bělejší, než obvykle a její útlá ramena se zatřásla. V blonďatých vlasech jí prosvítaly šedivé prameny a čelo se naplnilo vráskami. Vypadala.. staře. "Ach Bello!" Lucius nebyl schopen slova. Ohromeně sledoval Pána zla s otevřenou pusou, jako kdyby byl ve skutečnosti kapr a ne kouzelník. I on vypadal staře. Navíc dost ztloustl, hlavně tedy v obličeji. První se vzpamatoval Draco, jako obvykle. Ostře se zadíval na syna a štěkl: "Otče, Matko. Postarejte se o naše hosty, prosím - jistě jsou unavení." přitom dál zíral na Scorpiuse s rozčileným pohledem. "My se Scorpiusem si musíme promluvit. Hned se k vám vrátíme." a překvapivě silným sevřením popadl syna za paži, aby ho odtáhnul do kuchyně. To paradoxně pomohlo manželům Malfoyovým se probrat. Narcissa se zadívala na pána zla a špitla: "Mohu vám nabídnout čaj.... pane?" Lucius si zajel rukou do vlasů: "Promiňte, je to pro nás vážně dost.. překvapivé, jak jistě chápete. Je to už... dlouho, co jsme vás znali takto, můj pane. Jste více než dvacet let po smrti." Víc než. Vlastně o dost víc. Narcissa Bellinu otázku ignorovala, jen na sestru vyděšeně po očku pokukovala. A nehýbala se. |
| |
| Dominique Fleur Weasley Přestože dívka upíjela ze svého hrnečku s bílou kávou, ze které stejně jako z té tvé stoupala pára, stále držela ruku na obalu té obrovské knihy, jako by pro ní byla něčím skutečně významná. Merla se na tebe zvědavě zadívala. "Bradavice. Slyšela jsem o nich, samozřejmě jen to nejlepší... má maminka tam kdysi byli na turnaji Tří kouzelníků. Ovšem tehdy jich bylo víc..." zamyšleně se zadívala stranou a na tvou otázku se usmála. Chvíli mlčela, jako kdyby se pokoušela si Krásnohůlky vybavit. "Velké a hodně světlé. Většina školy je totiž plná velikých oken. Nemáme takovou hezkou historickou budovu, jako Bradavice - je to docela nově zkonstruovaný komplex. A nemáme jednotlivé koleje.. poslouchej, kam chodíš? Do Havraspáru?" zeptala se zvědavě. |
| |
| Lorcan a Lysander Zdálo se, že je po všem. Ender omdlel, jak se Mozkomor dostal blízko a i Lysander začínal pomalu ztrácet vědomí. Nebylo kam ustoupit, zdi jakoby se kolem vás semkly. Kde začíná sen a kde už je to noční můra? Lorcanovo kouzlo se neškodně odrazilo. Bylo dost nepravděpodobné, že by na ně Mozkomor reagovat, koneckonců, myslel to vůbec doopravdy vážně? Musel vědět, co mu za použití takového kouzla čeká? Oba jste začínali ztrácet vědomí i zrak. Všechno kolem bylo rozmazané. A pak se dveře otevřely a dovnitř vstoupila vysoká, štíhlá blondýnka. Ta, která s Lysandrem odmítala posledních několik dnů mluvit. Ta, která tu pro vás vždycky byla, ztřeštěná mudlorozená, které to proklatě pálilo a milovala famfrpál. Taylor. Bylo překvapující, že vůbec ví, co má dělat - a to ve skutečnosti zaváhala vážně jenom na okamžik. Pak odkudsi vytáhla svou hůlku - dvanáct placů, dračí blána, vrba, poddajná, pružná - a hlasitě zavolala: "Expecto Patronus!" Liška vyskočila z hůlky jako šašek z krabice a do Mozkomora uhodila jako dělová koule. Téměř okamžitě se vrátil do své klece. Teplota stoupla, vědomí se pozvolna navracelo. Ender se ale neprobíral, zesinal ležel na podlaze. Taylor se k němu sklonila a pak po vás šlehla pohledem: "Jste idioti! Oba dva!" |
| |
| Obchod Pri jeho kŕčovitom úsmeve nakloním hlavu na stranu, doslova ho prepichnúc upreným pohľadom. Už to začína byť vážne nútené. Ale beztak... je to vtipné, jak sa snaží. Aj keď... už mu to nejak prestáva vychádzať. Nechám ho bez slova odísť za ďalšou časťou misie. Popravde som zvedavá, s čím príde.. ale keď už sa dostaví s daným kúskom odevu... už niesom až tak nadšená ako pri predošlom kúsku. Ale moje mimické svaly sa ani nepohnú. Nechám ho hovoriť svoj charakterizáciu a pritom si prehliadam oblečenie bez akejkoľvek známky toho, čo by som si o tom mala myslieť. "A na tomto kúsku," ukážem na odev, čo stále zvieram v rukách, "nie je aplikované nepremokavé kúzlo? Alebo to je len na špecifických odevoch?" Dotážem sa a tentoraz bez nejakého náznaku úsmevu, či úškrnu. Prestáva ma baviť. "Pokiaľ nie," nepustím ho k slovu, "bolo by v rámci ceny dané kúzlo dodať dodatočne? Vzhľadom na čiastku, ktorú zaň požadujete..." mierne sa nakloním dopredu, ako keby som mu snáď chcela hroziť. Každopádne, nech by mi aj odpovedal ako chcel, tak si prvý kus ukázaného čierneho odevu kúpim. Mazlík sa až moc snažil tváriť profesionálne. Bolo to úsmevné, ale prečo s tým strácať čas. Rozlúčim sa s ním a už mu venujúc jeden krivý úškrn sa zdekujem aj s nádielkou preč. Rada by som si prešla obchody s knihami, hudobnými pomôckami a nejakými artefaktmi - ak tu niečo také je. Prečo stráviť polku dňa v bezvýznamnom obchode s hábitmi, keď je viac možností ako stráviť čas..? Bola by to nerozvážna hlúposť. |
| |
| Kavárna Když řekne že tam její máma byla na turnaji tak se rozzářím. Určitě se s mámou znala. "Vážně? Moje mamka tam taky byla na tunaji." Usměju se potěšeně ale nechám si pro sebe že byla šampionka. Můj pohled skoro až nepřirozeně přitahuje Merliina kniha. Tiskne ji k sobě jako by ji jí měl někdo ukradnout. "To zní dobře, určitě se tam chci někdy podívat." Zarazí mě otázka do jaké chodím koleje. "No... ráda bych, ale ne, jsem zařazená v nebelvíru. Vlastně to taky není špatné, pořád nejsem mrzimor." Zasměju se tomu, i když to vlastně moc vtipné není. Někteří mrzimorští jsou celkem fajn. Zadívám se do své kávy a trochu z ní upiju. "Teda, na to že tam nechodíš toho víš docela dost." Poznamenám, ale ne nijak jízlivě. Pak se na ni podívám a znovu mé oči přiláká ta knížka. "Ehm, můžu se zeptat co to máš za knížku?" Začnu trochu pomalu a zvědavě si ji prohlížím. |
| |
| Dům Malfoyů Bellatrix Dívám se na to, jak všichni zakemnili, trochu se zamračím. Podívám se na jejich "vnuka" a prohlídnu si ho. Tak je to on - je to jejich vnuk - takže oni se opravdu vezmou - ona mu neuteče a bude mít s ním syna? Působivé - ale je tu jedna otázka, proč se tak tváří - co se stalo? Poté se sem dostaví jejich syn, nevypadl šťastně a vsadím se, že si to jeho syn vypije až do dna. Hrubě ho odtáhne do ústraní a v tu chvíli se ty dva vzpamatují. Zajímavé - takže nás sem neměl vést. Bellatrix je možná též mimo, zjistit, že je někdo mrtvý je rána - zvlášť, když je tu jasné, že tu něco mezi námi bylo - něco se tu stalo. Pak se ozvou, podívám se na jednoho a poté na druhého, usměji se chladně. "Ale jistě - rád si dám čaj, venku je docela chladno." řeknu "mile" jak jen dokážu, pak se podívám po Luciusovi a prohlídnu si ho. Ztloustl - proč ztlousl? To se má tak dobře? "Tušil jsem, že jsem mrtvý - ale dvacet let? Překvapivé." řeknu a nedávám najedvo nikterak to, že mě to mohlo překvapit. Tušil jsem to. "Luciusi - stojíš tam jako socha, která vidí ducha." řeknu a usměji se pobaveně. "Což vlastně vidí, že? Posaď se, jen se posaď a pověz mi něco o době před dvaceti lety." řeknu a rozepnu si košili - nebo spíše rozepnu první 3 knoflíčky a mezitím mi vyleze ven můj Nagi. Vytáhnu ho a dám si ho kolem krku, není tak velký jak by si ho mohl pamatovat, ale už to není žádný drobeček. "Předpokládám, že Nagi znáš." řeknu pobaveně a šlehnu pohledem po ženách opodál. Jsem připraven bojovat a Nagi též. "Těší mě, že můj dobrý - společník -" hledal jsem správné slovo "- se má stále tak skvěle jako kdysi, když jsme byly mladí - a popravdě, v mé době." řeknu a pohladím hada po hlavě. "Pověz mi - jak se má můj milovaný přítel Brumbál?" pokud bude dosud živ - budu si ho muset pozeptat, jestli nepije něco na povzbuzení, to by se mi možná mohlo hodit do budoucna. Co se stane, když se vrátím zpátky do své doby? Budu si něco z tohohle pamatovat a nebo budu mít šanci změnit své plány a poučit se ze svých chyb, které do zajistě vedly k mé smrti? Bude to velice zajímavé to zjistit - i když je možnost, že na to zapomenu. |
| |
| Victorie Weasley Mladík začínal vypadat poněkud unaveně, ale zatím se snažil držet statečně, i když mu tvoje pohledy byly poněkud nepříjemné. Nebo tak alespoň vypadal. Když ses vrátila, znovu ti věnoval úsměv a natáhl se, aby si od tebe šaty vzal a mohl je zabalit. Zjevně neočekával, že bys mohla být nespokojená, což je ten důvod, proč se zakoktal. "N-ne, na tamto není, slečno." pronesl a rychle dodal. "Ano, to by samozřejmě nebyl žádný problém. Rád se o to postarám. polknul a o krok ustoupil. Nakonec sis tedy vzala černé šaty a když jsi vylezla z obchodu přes prosklenou výlohu sis mohla všimnout, jak do sebe mladík láme sklenici vody a vypadá naprosto vyřízeně. Úsměvné, vskutku. Všechny tři obchody se na této ulici schovávají, avšak ne nijak blízko. Nejbližší je knihkupectví, přibližně půl kilometru daleko, které je ovšem třípatrové a jeho veliký vývěsný štít září na dálku. Hudebniny jsou ještě o kousíček dál, naopak malinké, že vypadají jako by ten domeček někdo na poslední chvíli vecpal mezi lékárnu a potřeby pro famfrpál. Naštěstí alespoň, že ty artefakty byly vlastně hned naproti. Knihkupectví bylo zajímavě členěné. Nejblíže u dveří stálo oddělení pro čaroděje a čarodejky v důchodu a nad knihami v pevných vazbách se vznášely lupy. O něco dál pak bylo oddělení pro děti, kde seděla dáma v nejlepších letech a předčítala jakousi verzi Bajek barda beedleyho. Ze všech tří dětí, která tam seděli, se dvě nudily a to třetí usnulo. Nic moc. Pokud by ses vydala do posledního patra, otevřela by se ti cesta jednak k literatuře psané v angličtině, ale také knihám plným znalostem o černé magii a taky učebnicím. Uprostřed byla literatura faktu, několik příběhů, knihy Zlatoslava Lockharta (představ si, pořád ještě vycházejí) a Rity Holoubkové, povídkové knihy a nakonec celá řada knih se zaklínadly, které ale nesloužily jako učebnice pro krásnohůlky ani bradavice. Mimo jiné tam byl titul "Jak ho okouzlit" a "Deset způsobu jak použít dračí krev" a pak také "150 druhů cigaretového popela, jak je poznat?".
|
| |
| Dominique Fleur Weasley Merla usrkla své kávy a evidentně si spálila jazyk, podle bolestného výrazu ve tváři. "Vážně?" obočí jí překvapeně vystřelilo vysoko do čela. "Páni, to je legrační. V tom případě se možná znají." zauvažovala nahlas. "I když, kdoví. Podle mamky tam byla ten rok spousta děvčat. Ale samozřejmě, že to byla ona, koho vybrali, aby se nechat zkamenět a přivázat na dně jezera. Pruda." Na tvůj vtip o mrzimoru se tvářila nechápavě, protože evidentně nebyla zase tak zběhlá v kolejích, jak by se na první pohled mohlo zdát. "Hodně mi vyprávěla, to je všechno. Bradavice mě vždycky fascinovaly. Víš že v krásnohůlkách ani nemáme ducha? V bradavicích je jich určitě plno. Určitě bude brzy sraz absolventek krásnohůlek. Máma by tě mohla vzít sebou." poznamenala tiše. Když jsi zmínila její knihu, náhle se tvářila vyhýbavě. "Taková hloupost... ukážu ti to." povzdechla si, zvedla jí na stůl a tiše zamumlala ukaž se, Sabrieli. Když knihu pak rozevřela, na stránce postával docela milý mladík asi tak ve vašem věku s hnědými vlasy. "Co se děje?" ptal se a nejistě si tvou společnici přejížděl pohledem. "Jsi zraněná? Kdo je tohle?" najednou se obrátil na tebe a zamračil se. "Mer, prosil jsem tě, abys to nikomu neukazovala, proč..."
|
| |
| James, Sirius a Remus Jako by vás Remusův nesouhlas někdy v něčem zastavil. Ani by to nestihl popravdě, protože James už vrazil do dveří. Měl vlastně štěstí, protože kdyby nebyly vytržené z pantů, nedokázal by je otevřít - klíče k nim byly dávno změněny ještě před tím, než se stala ta strašlivá katastrofa. Dům byl přeházený a značně sešlý. Díky díře ve stropě, která byla až nahoře, v jeho bývalém pokoji - proč je tam sakra dětská postýlka, malé košťátko a velmé množství kousátek, plyšových hraček a jeho sežvýkané balení kouzelnických šachů? Taky jste zahlídli kus tchoříků - všechno plesnivělo a trouchnivělo. Bylo velmi podivuhodné, že se ještě nepropadla střecha. Což se mohlo stát, každou chvilkou. Kdybyste sešli dolů po schodech, našli byste kuchyň, kde bylo ve dřezu naprosto chlupaté nádobí a také lednici, kterou se naštěstí někdo neodvážil otevřít. Obývák se zdál naprosto v pořádku. Lily vás tiše následovala a neříkala nic, jen vypadala rozpačitě. |
| |
| Vážně se to děje? Pokud jsem se již zvládla vzpamatovat z toho, co se děje, teď už tomu zase nerozumím - či nechci rozumět. Cestovali jsme časem a vyskytli se v budoucnosti. Má sestra má rodinu s Malfoyem, ano, to se dalo čekat. A má dokonce i vnouče, ale - ale ten zbytek? My jsme mrtví. Já i Tom. Vrhnu téměř zoufalým pohledem po mém společníkovi, který se opět chlubí svým hadem. I on je mrtvý. V tom případě je možná lepší, že i já jsem mrtvá, protože jaký by byl můj život bez toho jeho? Po boku Rudolphuse... Není náhodou smrt osvobozením? Tom najednou zmíní Brumbála. To není marná myšlenka. Všichni víme, že Albus Brumbál je jeden z nejlepších kouzelníků naší doby a - třeba žije i teď, třeba by věděl, jak nás poslat zpátky. Pokud nás v první řadě neposlal sem. Proč by to ale dělal? Zrovna mě a Toma? Ty, kteří zemřou? "Máš hezkou rodinu, Narcisso." To se ode mě samozřejmě očekává, pochvala rodiny, rodinného sídla, majetku a celkově života. Navíc jsem na Cissy svým způsobem pyšná, ano, já sama po rodinném štěstí netoužím, Cissa byla ale vždycky trochu poddanější a v tomto ohledu jednodušší. Rodina byla jejím největším snem - a ten sen se jí splnil. I když by na mě neměla hledět tak vyděšeně. Copak se mě bojí? Vlastní sestry? Ano, jsem mrtvá, neměla by mě však vítat s otevřenou náručí, objímat, plakat a dělat pobodné hlouposti? Snad raději ne. "A i ty vypadáš dobře." Na to, kolik let ti je. Stop ale těm nesmyslným řečím, chci vědět pravdu. Proč, Cissy. Co se stalo a proč se mě bojíš? Je to tím, že jsem - duch, nebo tím, že jsem - já? "Omlouváme se za to vyrušení, ale neměli jsme kam jinam zamířit. Tohle mělo být naše potvrzení..." Hlavně klid, skrýt své obavy za slovy slušnosti, jak se sluší a patří. Číst mezi řádky. "Drahá, neměla by si nějaké vhodnější oblečení?" A třeba, až budeme sami, mi povíš to, co by si jinak neřekla před svým manželem. |
| |
| Pořád kavárna Musím se usmát Merlinu překvapení, obočí jí vyskočilo dost rychle. "Možná jo." Odpovím s úsměvem v její mezeře v řeči, ale úsměv mi ztuhl když řekla další větu. Hodně jsem se mámy vyptávala a vím koho nechali svázat dolů. Nějakou havraspárskou, Hermionu Weasley, a máminu sestru. A když je její máma z krásnohůlek... kolečka docvakala a já si místo odpovědi pořádně lokla kávy. "Vážně? Zeptám se jí...." Řeknu jenom do ticha jako odpověď. Určitě to nemůže být... Ne, jenom si vymýšlí. Ale nevypadá že by lhala... Radši odvedu řeč na tu knížku co má. K mému překvapení se zatváří tak trochu provinile. Položila ji na stůl, něco si zamumlala a když knížku otevřela uvidím toho kluka. Dnešek je divný den. Ani v kouzelnickém světě jsem na tohle ještě nenarazila. "Páni..." Vydechnu a prohlédnu si ho. "Co... kdo to je?" Zeptám se jí zvědavě a pořád si toho kluka zvědavě prohlížím. |
| |
| Tom a Bellatrix Syn a vnuk se nevraceli. Dům byl podivně tichý, přestože byste je teoreticky měli z kuchyně bez problémů slyšet a dle toho se dalo usoudit, že odešli úplně jinam. Patrně do jiné části Sídla, kde je nebudete moci slyšet. Zajímavé. "Děkuji ti, Bello." pronesla Narcissa automaticky. Už se tolik netřásla, ale strach, který se jí usadil v očích jen tak nemizel. Nikdo se jí popravdě nemohl příliš divit - nejspíš to bylo i dosti bolestivé. Na rozdíl od ní, Lucius se posadil naproti svému někdejšímu pánovi a nervózně si přejel jazykem rty. "Omlouvám se, pane. Vyvedlo mě to z míry víc, než by mělo. Ah, ano. Nemůžeme si stěžovat." vrhl pohled na manželku, který se nedal snadno rozluštit. "Brumbál, můj pane, je po smrti. Zemřel rukou Severuse Snapea, dříve než jste zemřel... vy sám." Mezitím se Narcissa ujala své sestry. Pokynula jí, aby jí následovala po vysokých naleštěných schodech z tmavého dřeva do ložnice. Chodila velmi pružným krokem, i když její klouby nejspíš zažily už spoustu věcí. "Mé oblečení ti bude veliké." pronesla konečně a obrátila se přes rameno, aby ti věnovala jemný úsměv. "Jsi jako proutek." |
| |
| Dominique Fleur Weasley Zdálo se, že Merla je o svém prohlášení dost přesvědčená. Samozřejmě jsi věděla, že má tvá teta děti, ale neznali jste se. Byla to nyní velmi zaměstnaná žena, pracovala na Francouzském Ministerstvu kouzel. Podle všeho teď byla veliké zvíře. Ostatně, to se dozvíš na rodiném obědě, který vás čeká. To ta kniha byla mnohem zajímavější, než Merla samotná. Bez urážky. Merla se nadechla, aby ti odpověděla, ale chlapec z knihy jí nepustil ke slovu. Rozhodl se odpovědět sám. "Jmenuji se Sabriel, Sabriel Turner. Jsem její přítel. To, co jsi teď otevřela, je náš způsob komunikace, dokud se nevrátím z Japonska. Nechápu ovšem, proč ti to ukazovala - bez urážky." "Časoprostorové kouzlo," pípla Merla nesměle. Sabriel Turner si projel krátké hnědé vlasy rukama a odfrkl si. "Ale zraněná nevypadáš. Alespoň, že tak. Jste v nějakém nebezpečí? Kde vůbec jste? Ty světla mi jsou docela povědomá." |
| |
| Sídlo, Lucius Malfoy Dívám se na Luciuse, pak se podívám na Bellatrix, která odcházela se svou sestrou pro lepší oblečení. Proč je neslyším? Kam zmizeli? Jdou nás nahlásit? Pohlédnu zpátky na Luciuse, který mi oznámil, že Brumbál je mrtev a to rukou Severuse. Takže přece je mrtvý - a zabil ho Severus? Zajímavé... Pohlédnu mu do očí, hledám v nich odpovědi, nakonec se jen krutě usměji. Rychle mu chytnu levou ruku a vykasám mu rukáv a uvidím své znamení. Ušklíbnu se. "Koukám, že můj plán se rozjel..." řeknu nakonec a pustím ho, opřu se do židle a prohlídnu si ho velice dobře, všímám si jeho každé staré vrásky. "Tak mi odpověz Luciusi - jak a kdo mě zabil?" nakloním se k němu blíž. "Kde jsem udělal chybu?" Opil jsem se snad mocí? Dostala mě snad má hloupost? Má síla? Žena? Nehoda - či zrada? Co to mohlo jen být.. "Jen povídej Luciusi - a klidně mě kritizuj - znáš mě jen -" zarazím se a přemýšlím nad slovem "- jako starého hlupáka - já jsem ale tyhle chyby ještě neudělal a věřím, že bych se je dokázal vyvarovat. Takže co jsem udělal za chybná rozhodnutí?" zeptám se a pohlédnu mu do očí, aby věděl, že lhát mi se teď nehodí. |
| |
| S kocovinou na ministerstvu... Gellert byl dnes nějak tiší než obvykle, což se mi moc nelíbilo. Ale nechal jsem to být, přeci si nebudu kazit náladu takovouhle hloupostí. Sem tam jsem pronesl další návrh či doplnění ohledně naší cesty a také jsem se pochopitelně musel i napít. Po nějaké době zmizel obsah všech číší co jsem měl na stole a tak jsem si objednal další pití. Nějak na mně přišel i hlad, takže se na mém stole brzy objevilo i pěkně pečené a šťavnaté kuřátko do kterého jsem se ihned pustil. Po tom co jsem dojedl jsem se znovu s občasným napitím dal znovu do řeči. Přišlo mi to jako chvíle, ale ten staroch nám řekl že musíme jít. Ještě se mi nechtělo, ale nač zbytečně vyvolávat problémy. Zaplatil jsem tedy útratu a šly jsme ven. Jen co jsme vyšly Gellert řekl že už musí také jít. No co, držet ho tu nemohu. Nezbývalo nic jiného než se prozatím rozloučit a přenést se domů. Po tom co jsem se objevil před našim domem jsem zavrávolal a málem upadl, ale naštěstí jsem se udržel na nohou. Došel jsem ke dveřím a zaklepal. Chvíli jsem čekal a pak se dveře otevřely. Nestál v nich však nikdo koho znám. Místo sestry nebo bratra stál ve dveřích nějaký cizí muž. "Co děláte v našem domě?" Zeptal jsem se, možná trochu hlasitěji než jsem měl v úmyslu. U muže se brzy objevila i nějaká žena s malou dívkou a začaly mi říkat něco o tom že tu bydlí už dlouho a že to bude asi nějaký omyl. Ještě nikdy jsem se neopil tak moc, že bych pak netrefil zpátky domů. Byl jsem si jist že jsem na správné adrese a tudíž že tu oni nemají co dělat, což jsem se jim snažil vysvětlit. Domluvit jsme se nijak nemohly a tak jsem trochu přidal na hlase. Najednou se objevily nějací muži kteří začaly tvrdit že jsou z ministerstva a že musím jít s nimi. Nelíbilo se mi to, bylo tu dost věcí které mi nějak neseděly. Odpor by byl marný a tak jsem se tedy vydal s nimi. Navrhl jsem že bychom mohly zajít někam na skleničku a rozumně si o všem popovídat, ale jako by mně vůbec nevnímaly. Od té doby jsem měl okno. Probral jsem se až na ministerstvu, se značnou bolestí hlavy. "Co.. se to děje?" Zeptal jsem se, nikdo mi však neodpověděl. Místo toho se začaly vyptávat mně. Nezabralo to ani moc dlouho a potvrdilo se aspoň to že já jsem já. To co mně však šokovalo bylo, když jsem se dozvěděl dnešní datum. Ne, to je nějaký nepovedený žert. Včera jsem byl přeci doma, není možné aby uplynula taková doba... Jediná věc která mně napadla bylo to, že se něco při mém přemístění pokazilo a přemístil jsem se nejen v prostoru, ale i v čase. Což nedává příliš smysl, nikdy jsem neslyšel o nikom kdo by se jakkoliv dokázal dostat do budoucnosti. Po nějaké době jsem se octl v kanceláři, kde byl také nějaký chlapík jež se evidentně vyžíval v tom v jakém jsem stavu. Nejsem si tím teda jist, ale ten jeho přihlouplí pohled se mi nelíbí. Zavřu oči a rukama si začnu mnout stále bolavou hlavu(čelo, oči, atp..). Nevím jak dlouho to bude trvat, ale má přijít Abe. Snad aspoň s ním bude řeč a něco málo se osvětlí. |
| |
| Tom Marvolo Riddle Mezitím, co jsi odvrátil pohled, se ke stolu přišoural domácí skřítek pokročilého věku a velice tiše vám na stolek položil tác s několika šálky a horkým čajem, stejně jako několika stoletými sušenkami. Ačkoliv Malfoyovi byli pořád mocná rodina a vedlo se jim docela dobře, nedalo se říct, že by byli právě často navštěvovaní. Když ses otočil, mohl sis všimnout jak Lucius vrhl naprosto nevěřícný pohled na skřítka a pak na sušenky. Ten něco zamručel, popadl talíř a zase se kolábavým krokem vydal pryč. Lucius se zadíval zpátky na tebe, ale velmi obratně se vyhýbal tvému pohledu. Bál se tě. Samozřejmě. Cukl sebou, ale ruku nevyškubl. Jeho znamení zla byla velmi světlé, skoro neviditelné. Bylo evidentní, že se Smrtijedy je ámen, alespoň s většinou- "Ano, to tedy ano." přitakal, i když si po těch letech vlastně nevzpomínal, o čem se bavíte. "Ehm, no... Harry Potter, pane. Po-použil na vás kletbu Expelliarmus, jestli si správně vzpomínám." při tvé další otázce se zatvářil nešťastně a bylo naprosto vidět, jak natahuje mozkové závity. "Já... nevím, pane. Snad trochu od všeho, kromě té ženy. Nikdo vás nezradil, jen.. to byla smůla. Harry Potter odhalil vaše tajemství při válce o Bradavice. Ošklivá věc." Sotva se odmlčel, přišoural se zase zpátky domácí skřítek a položil před tebe talíř s cukrovím. Bylo až absurdně barevné a pocukrované, že by z něj jeden dostal anafylaktický šok už od pohledu. Luciuse to zjevně neuklidnilo. "To bych si nikdy nedovolil, můj pane! A pravda je, že já vlastně.. nevím. V jednu chvíli jsme byli naprostí vládci čarodějného světa a najednou byl konec. Většina Smrtijedů je buď rozprášena, nebo jsou v Azkabanu." |
| |
| Sídlo Malfoyových Ještě se naposledy ohlédnu za Tomem, který se Luciuse vyptává, co se vlastně stalov naší - minulosti. Či přítomnosti? Nechce se mi Toma opouštět, nechce se mi vydávat někam jinam, někam, kde neuslyším, co mu Lucius říká, sama jsem zvědavá a navíc - ne, nemám strach. Čeho bych se také měla obávat? Že by mi snad Cissy mohla ublížit? Vždyť se na ní podívejme! Je stará, příliš stará, je to až divné, jak mohla takto zestárnout. A mě se to nikdy nepovede. Možná dobře. S hlavou zvednutou jí bez dalších řečí následuji do horních pater až do ložnice. Ano, mají to tu upravené, uklizené, ale něco tomu tady chybí. Snad jako kdyby rodina Malfoyů ztratila svou dřívější slávu a pýchu. Co všechno se muselo stát? A proč se tak bojí? "Máš pravdu." Její oblečení mi nebude. Tedy, ne vhodně, na druhou stranu, vše je lepší než můj noční úbor. Ale stále umíme kouzlit, ne? "Ovšem trocha magie to spraví." Vytáhnu svou hůlku a již po několikáté dnešního dne jsem opravdu ráda, že jí mám u sebe. "Narcisso..." Oblečení ale není podstatné. "Co vše se stalo? Zemřela jsem. Ale jak? Kdy? Proč?" A chci to vlastně vědět? "A Tom?" zašeptám potichu a mám co dělat, abych se nezachvěla hrůzou. Jak mohl zemřít Tom? A mohu tomu nějak zabránit? |
| |
| Lucius Malfoy Dívám se na něho, poté si všimnu skřítka, který přinese divné sušenky a po pohledu Luciuse je odnese. Nedávám to najevo, ale to mi v duši vykouzlí úsměv. Stále se mě bojí, výtečně. Poslouchám ho, začnu se lehce mračit. "Harry Potter?" zeptám se, neznám ho - ještě ho neznám, ale Potter, to jméno znám. Zamračím se. Takže tenhle klučina našel moje tajmeství a dokázal mě zničit? Buď je dobrý a nebo budu dobrý hlupák. Nevadí, mám teď možnost to opravit. Poté skřítek změnil sušenky na něco co to vypadalo jako barvy, odsunu to dál od sebe, aby mi to nelákalo pohledem. Pokud tohle podávají neustále, nedivil bych se, kdyby host odsud odešel a bude si myslet, že je snad nějak mimo. "Takže jak tě poslouchám, pro tebe to skončilo celkem dobře, že?" řeknu jen tak mezi řečí a podívám se na něho. "Co se stalo s mým tělem?" zeptám se. "A jak skončil Harry Potter? A ještě jedna věc...předpokládám, že to je dítě Jamese Pottera, jak je možné, že jsem je nezabil už předtím?" |
| |
| Bellatrix Black Narcissa vypadala smutně, jak se tak dívala na tvůj mladistvý obličej a kolem očí se jí objevily další vějířky vrásek. "Ano." souhlasila. Ne snad, že by v minulosti byla nějak zvlášť upovídaná, na rozdíl od veselé Andromedy, ale přece jen to bylo lepší než její momentální jednoslovné, maximálné jednovětné odpovědi. Poněkud zahanbeně vytáhla i svou hůlku a poklepala na šaty, které se okamžitě smrskly. "Ach, Bello..." znovu si nešťastně povzdychla. "Stalo se toho.. tolik. Tak... tak hrozně moc. Ano, zemřela jsi. V boji o Bradavice. Nevzpomínám si s kým jsi bojovala Bello ale to.. tos nebyla ty. Bylo to jako kdybys.. zešílela." vydechla a opět odvrátila zrak. "Zemřel brzy po tobě tamtéž." |
| |
| Tom Marvolo Riddle "Harry Potter." souhlasil Lucius a natáhnul se po cukroví, aby si jedno, které vypadalo jako veliký vypasený růžový jednorožec nacpal do pusy a zběsile kousal. Líce mu červenaly rozpačitostí, ale zjevně mu to pomáhalo zahnat alespoň něco ze stresu, který si pro něj znamenal. "Ano, pane. Měl jsem veliké štěstí. V pravé chvíli na pravém místě..." zamumlal tiše, skoro nesrozumitelně a zadíval se na Naginiho. "Pokud vím, je z něj bystrozor." informoval rychle a pak se zamračil. "Nevím. On je jediný, kdo dokázal odolat kletbě Avada Kedavra. Dokonce dvakrát. Ten večer... jste zabil oba jeho rodiče. Ale jeho ne. Tehdy jste ztratil .. svou sílu. A tělo." |
| |
| Lucius Malfoy Dívám se, jak má ze mně strach, pobavil mě. Raději si vezme růžový cosi jako je jednorožec a rychle žvýká. Poslouchám ho a zamyslím se. Trošku se zamračím. Takže on mě dokázal zničit, když jsem na něho šel poprvé? Zabil mě...to není možné. Ale stalo se to. Budu si muset tuhle budoucí rodinku Potterů, i když jsem otce viděl jen - jednou? A to ve škole, když jsem byl před pár hodinami? Tehdy mě to mohlo napadnout, ten výraz, tu drzost - a pokud opravdu se dostane do pozice, kdy mi bude škodit a já ho budu chtít zabít - je to pro mně hrozba. Měl bych ho zabít, dokud je sám a bez rodiny? To si musím rozmyslet... "Pravá chvíle na pravém místě, jistě Luciusi..." řeknu mile a chápavě, i když vím, že tohle je jen podlý, plazivý červe - nezměnil se, ani po těch letech. Nadechnu se a zamyslím se. Musím se odsud dostat - pokud jsem byl silným čarodějem, musí mě znát každý - i když ten mladíček mě nepoznal - proč mě nepoznal? Potter prý našel mé tajemství - všechna? Musel - takže...se v budoucnu musím změnit, jiná tvář - toho bych mohl využít, ale jak přesně? Nemám nikde záruku toho, že až se vrátím do své doby, tak si vše budu pamatovat. A zůstat tu? Může se tu objevit komplikace, ale je pravda - kdybych tu zůstal, poučil bych se ze svých chyb, tentokrát bych byl opatrnější. Ale má smrt - skoro 20 let. Musel jsem znát to co jsem ještě doteď nepoznal, tady mám mínus. Nemám snad takové zkušenosti jako já z budoucnosti. Takže skrývat se, učit se a plánovat dopředu. Pokud mě ten Potter zničil už dvakrát, kde mám záruku, že to neudělá potřetí? Ne, teď ne - teď to musím udělat jinak. Ale to je budoucnost - nebo vlastně spíše zítřek? Ne, teď musím zjistit co se stalo, že jsem tady a jak toho využít. Pak - až zjistím více informací - mohu zakročit a pokračovat ve svém plánu. "Předpokládejme to, že to co se stalo mně a Bellatrix se mohlo stát i jiným. Musím zjistit kdo tu je ještě...zjistit co přesně mě sem dostalo." promnu si hřbet ruky a lehce se zamračím, jak přemýšlím. "Jaké ještě máš kontakty - je ještě někdo v ministerstvu, kdo je trochu věrný a udrží jazyk za zuby? A Luciusi...nikdo se nesmí dozvědět, že jsem se vrátil." řeknu a přimhouřím na něho výhružně oči. |
| |
| To zní jako zábava! Molly, Albus, Fred Když dojdeme k Molly a mému bráškovi, zeptají se nás, jestli jim pomůžeme. Oni by s tím určitě nedali pokoj. A když bude hrát víc lidí, bude to větší sranda! Mám to ozkoušený! Takže pomůžeme... Ale... Zarazím se a trochu posmutním, když všichni vytáhnou hůlky a já jediná ji ještě nemám. Ach jo... Rázem se ale zase zakřením. "Tak jo!" zavýsknu nadšeně a otočím se k Fredovi. "Fredee~" můj hlas přejde do žadonivého tónu a já zatahám bratránka za ruku. "Že jim pomůžeme?" Vlastně ani nečekám na odpověď, pustím ho a přeběhnu ke stromu. "Můžete mi podávat ozdobičky a já je budu věšet! Anebo vám budu říkat, kam je máte dávat!" rozhodnu se. Oni tu sice machrujou s hůlkama, ale už dlouho jsem nepotkala někoho, kdo by velkou vládkyni světa Lily překonal v lezení na stromy! Začnu se sápat na kmen stromu, ale pak zjistím, že první větev, za kterou bych se mohla chytit, je na mě moc vysoko. Ani na chvíli nepomyslím, že bych mohla radit, kam kterou ozdobu pověsit, ze země. To je moc nudný. "Potřebuju vysadit!" zahlásím a otočím se na ty čtyři. Můj pohled se zastaví na dědovi. "Dědo, vysaď mě!" |
| |
| Sídlo Malfoyů několik desítel let mimo mou dobu Pomalu ze sebe svléknu Tomů kabát a následně i bílou noční košili, kterou jsem měla na sobě, Narcissina přítomnost mi nevadí, byly doby, kdy jsem jí vídala nahou dennodenně. Ano, teď je sice starší, o dost starší, stále je to ale má sestra. Je to má sestra, ne? Nebo se toho změnilo až příliš? Dříve jsme si byly blízké - já, Narcissa a Andromesa. Tři růže Blacků. Byly to mé nejbližší přítelkyně, mé jediné přítelkyně, má rodina, má krev - a teď se na mě vlastní sestra dívá jak, nu, téměř jak na cizí. Je to hodně let... A navíc, já zemřela. V bitvě o Bradavice? Zatímco se oblékám, přemýšlím na jejími slovy. Bitva o Bradavice? Proč bychom to dělali? A proti komu jsme bojovali? Kdo byl našim nepřítelem? Vyhráli jsme? "Zešílela?" Nechce se mi rozumět jejím slovům. Jedna věc je ztratit svůj život, druhá je pozbýt rozumu. Co se mi stalo tak hrozného, že jsem ztratila samu sebe? "Pověz mi více, sestro. Proti komu jsme bojovali? Kdo byl mým nepřítelem?" Kdy to bylo? Kolik let mám ještě před sebou? Již plně oblečena předstoupím před zrcadlo, abych pohlédla na svůj odraz. "Hřeben?" optám se ještě, když vidím své rozcuchané vlasy. Správná dáma by neměla chodit neupravená na veřejnosti- za žádných okolností. Musím to napravit. |
| |
| Sídlo Weasleyových Teddy R. Lupin, Albus Severus Potter, Lily Luna Potter, Rose Weasley, Molly Weasley Venku začínala teplota lézt silně pod nulu a začínalo být dostatečně mrazivo na to, aby i ti otrlejší z vás seznali, že je čas vrátit se zpátky. Přípravy na večeři byly v plném proudu, takže domem otřásal chaos. Babička Molly běhala sem a tam, zadávající práci všem příbuzným, kteří nestačili včas utéct. Vás si nakonec vzal pod svá ochraná křídla George, který se rozhodl uspořádat honbu za čokoládovými vejci. Vaše upozornění, že je ve skutečnosti prosinec, totiž Vánoce, nikoliv Velikonoce, ho z míry rozhodně nevyvedlo. "Tohle je odvěká kouzelnická hra, která je tradiční součástí oslavy Vánoc již staletí," rozhazoval důležitě rukama. Co naoplat, že v loni žádnou takovou soutěž nepořádal. "Umm.. a tebe, Tede, chci vidět Harry. Musí ti něco důležitého říct." Když si všiml, jak na něj ostatní pochybovačně hleděli, dodal rychle: "Asi zase něco kvůli těm vlasům, vždyť ho znáš..." |
| |
| Polorozpadlý dům Potterových Lily Evans, James Potter, Sirius Black, Remus Lupin Jako by vás Remusův nesouhlas někdy v něčem zastavil. Ani by to nestihl popravdě, protože James už vrazil do dveří. Měl vlastně štěstí, protože kdyby nebyly vytržené z pantů, nedokázal by je otevřít - klíče k nim byly dávno změněny ještě před tím, než se stala ta strašlivá katastrofa. Dům byl přeházený a značně sešlý. Díky díře ve stropě, která byla až nahoře, v jeho bývalém pokoji - proč je tam sakra dětská postýlka, malé košťátko a velmé množství kousátek, plyšových hraček a jeho sežvýkané balení kouzelnických šachů? Taky jste zahlídli kus tchoříků - všechno plesnivělo a trouchnivělo. Bylo velmi podivuhodné, že se ještě nepropadla střecha. Což se mohlo stát, každou chvilkou. Kdybyste sešli dolů po schodech, našli byste kuchyň, kde bylo ve dřezu naprosto chlupaté nádobí a také lednici, kterou se naštěstí někdo neodvážil otevřít. Obývák se zdál naprosto v pořádku. Lily vás tiše následovala a neříkala nic, jen vypadala rozpačitě. Mezitím se venku začaly ozývat podezřelé zvuky nepříjemně podobné prásknutí biče. Jako by se někdo přemístil. |
| |
| Abeforthův hostinec - zase Albus Brumbál, Aberforth Brumbál Byl zpátky. Bylo to neuvěřitelné a nepochopitelné, ale byl zpátky a to bylo nejdůležitější. Bylo velmi důležité, aby se o něj někdo postaral, jelikož byl opět ve svých telátkovských letech, kdy byl naprosto neschopný. Jenže neschopný byl teď i Aberforth. Naprosto neschopný slova. Přivedl Albuse domů, posadil ho do křesla k obrazu Ariany - což si ani neuvědomil, v tu chvíli - vrazil mu do ruky horký čaj a sám kamsi zmizel, snad dát si něco ostřejšího. Ariana na Albuse zvědavě koukala, hlavu nakloněnou na stranu. |
| |
| Knihovna Victorie Weasley Mladík začínal vypadat poněkud unaveně, ale zatím se snažil držet statečně, i když mu tvoje pohledy byly poněkud nepříjemné. Nebo tak alespoň vypadal. Když ses vrátila, znovu ti věnoval úsměv a natáhl se, aby si od tebe šaty vzal a mohl je zabalit. Zjevně neočekával, že bys mohla být nespokojená, což je ten důvod, proč se zakoktal. "N-ne, na tamto není, slečno." pronesl a rychle dodal. "Ano, to by samozřejmě nebyl žádný problém. Rád se o to postarám. polknul a o krok ustoupil. Nakonec sis tedy vzala černé šaty a když jsi vylezla z obchodu přes prosklenou výlohu sis mohla všimnout, jak do sebe mladík láme sklenici vody a vypadá naprosto vyřízeně. Úsměvné, vskutku. Všechny tři obchody se na této ulici schovávají, avšak ne nijak blízko. Nejbližší je knihkupectví, přibližně půl kilometru daleko, které je ovšem třípatrové a jeho veliký vývěsný štít září na dálku. Hudebniny jsou ještě o kousíček dál, naopak malinké, že vypadají jako by ten domeček někdo na poslední chvíli vecpal mezi lékárnu a potřeby pro famfrpál. Naštěstí alespoň, že ty artefakty byly vlastně hned naproti. Knihkupectví bylo zajímavě členěné. Nejblíže u dveří stálo oddělení pro čaroděje a čarodejky v důchodu a nad knihami v pevných vazbách se vznášely lupy. O něco dál pak bylo oddělení pro děti, kde seděla dáma v nejlepších letech a předčítala jakousi verzi Bajek barda beedleyho. Ze všech tří dětí, která tam seděli, se dvě nudily a to třetí usnulo. Nic moc. Pokud by ses vydala do posledního patra, otevřela by se ti cesta jednak k literatuře psané v angličtině, ale také knihám plným znalostem o černé magii a taky učebnicím. Uprostřed byla literatura faktu, několik příběhů, knihy Zlatoslava Lockharta (představ si, pořád ještě vycházejí) a Rity Holoubkové, povídkové knihy a nakonec celá řada knih se zaklínadly, které ale nesloužily jako učebnice pro krásnohůlky ani bradavice. Mimo jiné tam byl titul "Jak ho okouzlit" a "Deset způsobu jak použít dračí krev" a pak také "150 druhů cigaretového popela, jak je poznat?". |
| |
| KKavárna Dominique Fleur Weasley Zdálo se, že Merla je o svém prohlášení dost přesvědčená. Samozřejmě jsi věděla, že má tvá teta děti, ale neznali jste se. Byla to nyní velmi zaměstnaná žena, pracovala na Francouzském Ministerstvu kouzel. Podle všeho teď byla veliké zvíře. Ostatně, to se dozvíš na rodiném obědě, který vás čeká. To ta kniha byla mnohem zajímavější, než Merla samotná. Bez urážky. Merla se nadechla, aby ti odpověděla, ale chlapec z knihy jí nepustil ke slovu. Rozhodl se odpovědět sám. "Jmenuji se Sabriel, Sabriel Turner. Jsem její přítel. To, co jsi teď otevřela, je náš způsob komunikace, dokud se nevrátím z Japonska. Nechápu ovšem, proč ti to ukazovala - bez urážky." "Časoprostorové kouzlo," pípla Merla nesměle. Sabriel Turner si projel krátké hnědé vlasy rukama a odfrkl si. "Ale zraněná nevypadáš. Alespoň, že tak. Jste v nějakém nebezpečí? Kde vůbec jste? Ty světla mi jsou docela povědomá." |
| |
| Sídlo Gorgeiových Wilkin Ode Gorgei Typický den o Vánočních prázdninách ve velkém sídle tvé rodiny. Nikdo se příliš nezajímal, co děláš, dokud jsi byl potichu a nedělal žádné nezbednosti. To byl jeden z důvodů proč bylo naprosto v pořádku, že sis vytáhl z knihovny jakousi knihu o černé magii a zavřel se v Severním křídle, kde byli pouze pokoje pro hosty a jeden pokoj se starým prožraným piánem. Právě jsi byl u velmi zajímavé pasáže o nemrtvých, když do dveří vplula malá domácí skřítka. Skřítka, která se jmenovala Tilly a příšerně se lekla, když tě uviděla. "T-tilly se omlouvá! Nevěděla, že pán je tady! Nebude pán rušit, ehm - nechce pán něco k jídlu? Třeba nějaké cu-cukroví?" |
| |
| Sídlo Malfoyových - přízemí Tom Marvolo Riddle "Um.. ano." Přikývl tvůj společník a rychle si do pusy nacpal další kus příšerně barevného cukroví. Podle všeho ho velice stresovalo, že se jeho syn ani manželka ještě nevrátili a je tu s tebou sám. Konečně, skutečně jsi působil poněkud děsivě. "Ano, to.. je samozřejmě možné. I když upřímně, můj pane, si nejsem nijak schopen vysvětlit jak je vůbec možné, že... se to stalo." nervózně se zadíval do svého hrníčku. "Pár lidí bych samozřejmě měl. Mohu se poptat - ale nejsem si jistý, jestli mi mé zdroje něco prozradí. Už je to dlouho, nejsem si jist, jestli již nezapomněli na ... naše přátelství." povzdechl si. "Má rodina nic neprozradí. Ale pokud jste se nějakou dobu před tímto setkáním procházel po Londýně.. nic nezaručím." |
| |
| Sídlo Malfoyových - druhé patro Bellatrix Black "Ztratila rozum, říkej tomu jak chceš," povzdechla si těžce Narcissa a posadila se na postel. Její klaný pohled padnul na podlahu. "Bolívají mě kolena, sestro. Stáří je hrozný kříž," postěžovala si poprvé naprosto upřímně, jako by vypadla z nějaké role, které se do této chvíle pevně držela. Svým způsobem to byla úleva. "Učitelé Bradavic, jejich studenti..." pokrčila rameny. Pak se usmála a natáhla dlouhou, hubenou ruku. "Tam na té komodě, drahá. Má barvu slonovinové kosti. Je kvalitní, ještě ze starých časů.. ručně dělaný," zasnila se na okamžik. |
| |
| Taylor ex machina Lysander a Lorcan Scamandrovi Zdálo se, že je po všem. Ender omdlel, jak se Mozkomor dostal blízko a i Lysander začínal pomalu ztrácet vědomí. Nebylo kam ustoupit, zdi jakoby se kolem vás semkly. Kde začíná sen a kde už je to noční můra? Lorcanovo kouzlo se neškodně odrazilo. Bylo dost nepravděpodobné, že by na ně Mozkomor reagovat, koneckonců, myslel to vůbec doopravdy vážně? Musel vědět, co mu za použití takového kouzla čeká? Oba jste začínali ztrácet vědomí i zrak. Všechno kolem bylo rozmazané. A pak se dveře otevřely a dovnitř vstoupila vysoká, štíhlá blondýnka. Ta, která s Lysandrem odmítala posledních několik dnů mluvit. Ta, která tu pro vás vždycky byla, ztřeštěná mudlorozená, které to proklatě pálilo a milovala famfrpál. Taylor. Bylo překvapující, že vůbec ví, co má dělat - a to ve skutečnosti zaváhala vážně jenom na okamžik. Pak odkudsi vytáhla svou hůlku - dvanáct placů, dračí blána, vrba, poddajná, pružná - a hlasitě zavolala: "Expecto Patronus!" Liška vyskočila z hůlky jako šašek z krabice a do Mozkomora uhodila jako dělová koule. Téměř okamžitě se vrátil do své klece. Teplota stoupla, vědomí se pozvolna navracelo. Ender se ale neprobíral, zesinal ležel na podlaze. Taylor se k němu sklonila a pak po vás šlehla pohledem: "Jste idioti! Oba dva!" |
| |
| Aegri somnia Chvěju se, neschopný pohybu, neschopný dechu, neschopný myšlenky. Uzavřený v kruhu noční můry, stejně skutečné jako vzpomínka, mozkomor mi přehrává všechno, čeho jsem se kdy bál. A teď se to plní. Nedokážu nic, veškerá má snaha je předem odsouzena k zániku - nemám dostatečně šťastné vzpomínky, abych dokázal mozkomora zastavit. |
| |
| Lucius Malfoy Dívám se na Luciuse a musím se pobavit, musím se v duchu zasmát, jaký má strach ze mně, ale nějak mě nepotěší. "Ano, chvilku jsem procházel, ale pokud jsem zemřel před 20 lety, snad si mě nikdo nespojí s mým starším já." řeknu a zadoufám, určitě jsem se změnil, nevěděl jsem jak, ale určitě ano. Přece jen, černá magie něco stojí. "Poptej se a ano - jsem si jist, že už nemáš takové kontakty jako kdysi." řeknu trochu rozmrzele. Rozhlídnu se po pokoji a zamračím se. "Zajímalo by mě, co si tam dívky šeptají. Jsou už nějakou dobu pryč, nemyslíš?" zeptám se a šlehnu po něm očkem. "A to teprve nemluvím ani o tvém synovi a vnukovi." řeknu jednoduše a prohlídnu si ho. Jak mohl takhle dopadnout? Tak hrozivě staře a - nicotně? To jsem ho zničil tak já a nebo ten čas? To je zajímavá otázka, že. |
| |
| Takže tohle bude asi moje sestřenka... Zajímavé, to jsem zvědavá jak dopadne ten rodinný oběd. Ale samozřejmě si tuto informaci nechám pro sebe, aspoň bude mít překvapení. "Páni, to je ale šikovná věcička." Ocením kouzlo a zadívám se na malého Sabriela. Je očividně velmi starostlivý, pořád se zajímá jestli Merle něco není. Taky bych chtěla takového kluka. Sabriel vypadá docela zajímavě, koneckonců, je to součást mé nově objevené rodiny, měla bych ho poznat. Prohrábnu si vlasy a usměju se. "My trávíme vánoční prázdniny ve Francii, ale co ty děláš v Japonsku? Zní to zajímavě." Možná jsem trochu vtíravá... Ale co už, lidi si zvykli a oni budou muset taky. |
| |
| Sídlo Malfoyů Accio hřeben Mávnu hůlkou a ani se neobtěžuji s tím ta slova říci nahlas, je to zcela automatické a přeci jenom, před svou vlastní sestrou nemusím tajit, že zvládám neverbální magii, ne? "Učitelé a studenti Bradavic?" Nechápavě se zasměji. "Vždyť to není dlouho, co jsem sama odešla ze školy, proč bych proti nim bojovala?" Nechce se mi tomu věřit, na druhou stranu, pokud jsem zešílela... To mám před sebou pěknou budoucnost. Šílenství. Co se mi asi muselo stát, že jsem se tak změnila? V rukou mi přistane hřeben a já se konečně mohu učesat. Po dlouhé době si opět připadám jako člověk - slušně ustrojená, učesaná. Tak jak to má být. "Možná je načase navrátit se k Tomovi. A tvému muži." Řeknu Cisse zcela klidně, snad jako kdyby mi právě neřekla, že jsem se stala maniakálním vrahem. Snad tak hrozné to nebylo. A pokud ano, musela jsem k tomu mít důvod. |
| |
| Veselé Vánoce "Čas jít zpátky," usměji se na Rose. Sněhulák stojí a ani nevím, jak dlouho už jsme venku. Měl jsem dostatečně času se uklidnit a opět se dostat do té krásné, vánoční pohody. Trocha klidu, milé společnosti a hned je mi o dost lépe. I když - ano, mohlo by být tepleji. Teď ještě horkou čokoládu a budu naprosto spokojen. Takže šup, šup, domů. Jako vždy je u Weasleyových naprosto plno, tentokrát to ale vítám s otevřenou náručí. Ten chaos, zmatek - vždyť kdo by to nemiloval. Tu a tam nabídnu někomu pomoc, jak se sluší a patří, nejraději bych ale zasedl před krb a trochu rozmrzl. A pak - "Hey, to zní zajímavě, taky bych si zahrál!" No co že nejsou Velikonoce, důležitá je zábava a - hlavně, alespoň se zapojí i George, třeba ho taky uvidíme se i usmát. Místo hry mě ale čeká něco jiného. Rozhovor s Harrym? O co jde? Trochu se zamračím, hned se ale zase usměji. Proč znepokojovat ostatní, ne? A navíc, určitě to nebude nic vážného, vždyť jsou Vánoce! Vánoce! "Tak já za ním zajdu. A vy zatím můžete vymyslet, která barva by mi mohla slušet, tohle začíná být už trochu ohrané," zašklebím se na děcka, abych dal najevo, že se v žádném případě nebudu přizpůsobovat - vhodnému chování. To bych přeci nebyl já. "Harry? Chtěl si se mnou mluvit?" Najít ho není těžké, přeci jenom, tady každý ví, kde se nachází ten druhý. Vůbec nic se tu neutají a ono tomu je vlastně i dobře. Proč bychom před sebou měli mít tajemství, vždyť jsme rodina... |
| |
| Lysander Scamander Měl jsi zavřené oči, takže jsi nemohl pořádně vidět to, co se kolem tebe dělo a že se toho dělo dost. K nepříliš velikému překvapení kohokoliv, kdo ji trochu znal, se Taylor nejprve soustředila na Endera, který na tom z vás byl nejhůř. Po chvilce, kdy mu kontrolovala tep a zjišťovala, jestli bude v pořádku, se předmětem jejího zájmu stal tvůj bratr, který na tom byl podstatně lépe. Nebyl sice schopný mluvit, zato už seděl a poněkud provinile pomkrával. Jako poslední jsi přišel na řadu ty. Mohl jsi cítit, jak ti Taylor opatrně kladu ruku na záda a tiskne ti k čelu ledový obklad, který jí komnata nejvyšší potřeby darovala. "Lysi?" promluvila po chvilce opatrně. |
| |
| Tom Marvolo Raddle Ano, velmi se tě bál. Konečně byl jsi ztělesněním jeho nejhorší noční můry, která se mu zdála každou proklatou noc jeho nového života - totiž, že by ses mohl vrátit. Je pravda, že v součastnosti už tomu nikdo nevěřil. Legendy se změnily v báchorky a báchorky v plkání starých babek. Všichni sice věděli, že ses kdysi dokázal smrti postavit, ale všichni věřili, že tentokrát tě Harry Potter zabil už nadobro. "To nejspíš ne. Jste poněkud.. odlišný." Připustil Lucius zdráhavě, který se podle všeho víc bál o svou pověst, než o skutečné problémy, které by mohlo tvoje procházení se vyvolat. Jeho falešný úsměv o odstínek pohasl, když jsi zmínil, že jsi si tím jistý. Namyšlenost je příšerná vlastnost. "Pochybuji, že by na nás Bellatrix a Narcissa volaly bystrozory." mávl klidně rukou, jako by se tě pokoušel tímto gestem uklidnit. Jenže ruka se mu třásla. O synovi se nijak nezmínil. |
| |
| Dominique Fleur Weasley "Řekl bych, že je to trochu víc než jenom šikovná věcička, každopádně ale děkuju za uznání," ušklíbl se Sabriel, ale neznělo to zdaleka tak útočně, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vlastzně to řekl spíše jako vtip na odlehčení atmosféry, protože si všiml - což ty po chvilce taky - že Merle je očivině nepříjemné, pokud se na ni zlobí. Čelo se mu vyhladilo a on náhle vypadal docela klidně. A přátelsky. "Vlastně jsem tu na stáži, na Japonském ministerstvu kouzel. Snažíme se najít rovnováhu mezi moderními způsoby kouzel a jejich, tradičními způsoby. Je to trochu složité, musím se přiznat.." okamžitě se tématu chytil a s radostí o něm vyprávěl. Zdálo se, že se ho moc lidí neptá. ".. já prezentuju zrovna tohle meziprostorové kouzlo, abych jim ukázal, že to jde. Ale nechtějí mě moc poslouchat. Jeden z nich, pan Ukimoto, si dokonce myslí, že je Merla jenom iluze. Myslí si, že neumím japonsky a tak se o tom klidně baví o debatě, drzoun." odfrkl si. |
| |
| Bellatrix Black Bylo by ostatně zbytečné se pokoušet před sestrou utajit to, co už dávno ví. Ona, narozdíl od tebe, ve svých studijních letech v magií příliš nevynikala. Ne, Narcissa Blacková byla neuvěřitelně vynalézavá, co se týkalo lektvarů. Ovšem, tak dobrá jako Lily Evansová nikdy nebyla a proto ji nikdy nepřizvali do Křikova klubu. Narcissu to velmi mrzelo a tak se našla lepší zábavu - obletovat staršího chlapce jménem Lucius. "Ano, s nimi." souhlasila Narcissa tiše a na její tváři se objeví cosi, co by se dalo nejlépe kvalifikovat jako potměšilý úšklebek. "Protože tě o to Tom požádal." A slovo Tom řekla tak nějak podivně. "Dobrá," odpověděla stejně klidným hlasem, tak jak vás to naučila matka. Ostatně velevážený rod Blacků budě stěží dělat velkou věc z takév malichernosti, že se mrtvá znovu prochází a co hůř ve společnosti někoho, kdo téměř uvrhl celý svět do temnoty. Pohoda, ne? Cissy si povzdechla a z nějakého důvodu ti stiskla ruku, jako kdysi, když jste byly malé a utíkaly po sídle. Jako kdysi, když s vámi ještě byla Andromeda a všechno bylo v pořádku. |
| |
| Teddy R. Lupin "Tede!" zavolal poněkud překvapeně Harry, ale na jeho obličeji se okamžitě rozlil ten starý dobrý měkký úsměv. Vypadal staře, jako všichni tady - děti a každodenní starosti mísící se s jizvami ze staré války proměnily toho šlachovitého chlapce v opravdového muže. V muže, který tě vychovával jako bys byl jeho vlastní dítě i když na tebe byl kupodivu v jistých ohledech měkčí. Například se narozdíl od Ginny nikdy nerozčiloval kvůli tvým vlasů. Vlastně tě občas sám prosil, jestli bys mohl přijít se žvýkačkovou růžovou. Oba jste nejspíš dobře věděli proč. Harry si povzdechl a němě ti naznačil, abys ho následoval do druhého patra, kde tě zcela bez vysvětlení zatáhl do.. skříně. A byla to stará belmi rozvrzaná a velmi plná oblečení, ve kterém se usadili moli. Nic moc příjemného. A taky nejspíš jediné místo, které dokázal vybavit Ševelissimem, aniž by si toho někdo všiml. "Poslyš, máme práci... nechci kazit vánoční pohodu ostatním, ale.." významně nadzvedl jedno obočí. Poslední dobou se k tobě choval více jako ke svému parťákovi bystrozorovi, než klukovi, kterého učil vázat tkaničky. Těžko říct, jestli ti to bylo příjemné? ".. pamatuješ si na to, co jste se ve škole učili o Albusovi?" zeptal se dychtivě. |
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. |
| |
| Podivná rodinná sešlost Protože mě o Tom požádal... Cissina slova mi zní v hlavě, zatímco ruku v ruce kráčíme chodbou, která mi je známá, ale zároveň i tak cizí. Protože mě o to Tom požádal - co to má znamenat? Proč po mě chtěl, abych bojovala proti ostatním? Co bylo našim cílem? je to zvláštní, je spousta věcí, ve kterých s Brumbálem nesouhlasím, například jeho přístup k mudlovským šmejdům mi příjde směšný, ale... Je to důvod, proč jsme rozpoutali válku? Konečně se čistokrevné rodiny sjednotily a postavily se nadvládě špíny? Možná. Něco mi ale říká, že jsme neuspěli. Porazili nás, my zemřeli, já zemřela, Tom zemřel. Zemřel. Tomu nikdy nemohu dopustit. Jeho předčasná smrt, ne, nesmyslné, nereálné, to se nesmí stát. Co bych pak dělala? "Víš, kdo mě zabil?" Jsme v budoucnosti, spousta věcí se dá změnit. Ani na moment neuvažuji nad možností odmítnout Tomovu žádost. Ať mě kdy požádá o cokoliv, splním to. Ale - ale stále je spousta jiných možností, jak to změnit. Jak změnit osud, vysmát se smrti, změnit řád věcí, zvítězit... Uvidíme, co se dozvěděl Tom... A možná by nebylo špatné přemýšlet nad tím, jak se vrátit zpátky. "Proč bychom na vás měli volat bystrozory?" Zaslechla jsem jejich hlasy, když jsme se s Ciss opět vrátili za našim doprovodem. Tom si dopřál dostatek pohodlí a ironicky to vypadá, jako kdyby tu byl doma on a nikoliv Lucius. Ale tak tomu bylo vždy. A nikdy se to nezmění. Ani teď, když je Lucius tak starý, dospělý, k Tomovi vzhlíží. Přesně tak jak má být. |
| |
| Pracovní rozhovor ve skříni Když mě Harry téměř nacpe do skříne, nedokážu vyjádřit své překvapení. Co to? Nějaký žert? Způsob jak si ze mě vystřelit? A nebo se mnou chce mluvit o samotě. Dobře, našel bych spousta dalších míst, spousta dalších, lepších míst než skříň, ale co se dá dělat. Prach se mi dostane do nosu a já mám co dělat, abych náhle vážnou atmosféru nepřerušil pšíknutím. Tak co to bude? Práce. Samozřejmě, co jiného než práce? Ještě jsem nebyl plně kvalifikovaným bystrozorem, zatím jsem pouze v tréninku, ale i tak bylo zvykem, že starší bystrozoři brali na akce ty, kteří se teprve potřebovali učit. Šlo o získání zkušeností a kde nejlépe se člověk naučí než ve skutečném bojovém poli. I když to asi trochu přeháním. O co jde tentokrát? Při zníňce o Albusovi Brumbálovi se zamračím, snažím se rychle vymyslet odpověď, která by prokázala, že jsem znalý situace a dostatečně schopný. Vždy jsem se snažil Harrymu ukázat, že si své postavení dokáži vybudovat sám, bez jeho pomoci. "Největší kouzelník všech dob, porazil Grindelwalda a sehrál velkou roli v porážce Toma Riddleho..." odpovím v co největší zkratce informace, které ví všichni. Naschvál Riddleho nezmiňuji jako Lorda Voldemorta, proč také? Nebyl žádným lordem, nezasloužil si být nazývám nějakým velkým, zvučným jménem. Byl to vrah a šílenec, byl to člověk, který mi v podstatě zabil rodiče. A neposkytnu mu to zadostiučinění, že ho budu nazývat jménem, které si sám vybral. "Dalo by se toho říci samozřejmě o dost více, záleží, co přesně máš na mysli..." Musí to být opravdu vážné, když to Harry hodlá řešit o Vánocích. Ginny nesnáší, když si svou práci takhle tahá domů, navíc o svátcích, kdy se má věnovat rodině. |
| |
| Sídlo Malfoyů Dívám se na Luciuse, vidím jak se chvěje, jak se klepe jeho ruka a o synovi ani písmenko. Pak zaslechnu Bellatrix, podívám se na ní a usměji se. Jen ledabyle mávnu rukou, že jsem to spíše myslel v zábavné formě. "Už jsem se bál, že snad na nás něco vymýšlíte. Dlouho jste byly mimo a já už jsem se bál co provedou známé sestry Blackových." řeknu s úsměvem, snad s chladným, ale s úsměvem. Poté se znovu podívám na Luciuse. "Lucius mi vysvětloval jak to tu funguje, je to skvostné zjištění, že lidé žijí v míru." řeknu, i když kdo mě může trošku znát, pozná v mém hlase něco nechutného - jakoby ta myšlenka ve mně vyvolává jen pachuť na jazyku. "Ale stále tu visí ve vzduchu ta otázka - jak jsme se sem dostaly?" zeptám se a promnu si bradu, zamyslím se a podívám se do podlahy. "Nevěřím tomu, že jsme jediný komu se tohle stalo ." řeknu spíše pro sebe, jak jsem ponořen do svých myšlenek. Někdo nás sem vzal? Někdo plánuje a nebo to byla jen nehoda? Tomu nevěřím, tohle někdo musel dobře promyslet, nikdo neudělá takovou chybu a omyl, aby sem přivedl mrtvé z minulosti - zvlášť ne mně. A nebo je to kvůli mně? Pokud ano, proč se neukázal? A nebo já jsem jen omyl? nezdařilé kouzlo? Moc možností, které mohou být pravda a i omyl. Co má ten dotyční za lubem? Jaký mám udělat teď postup? Bell poznají a pokud - poznají i mně a Lucius nevypadá moc přesvědčivě, že ještě něco dokáže zjistit - ale co by? Možná mě překvapí...ale spíše ne. "Návrhy?" zeptám se s milým úsměvem všech. "Jen povídejte - já vás přece neukousnu." řeknu s pobavením v hlase, které jsem tentokrát nehrál. |
| |
| Na obchodnej ulici Neunikne mi, ako môj výstup zamával s predavačom a dosť zákerne sa usmejem. Samozrejme až keď sa nachádzam vonku. Nebudem až tak zlá, že sa mu vysmejem do xichtu. To by bolo nekorektné, keď sa nám tak krásne snažil, však. A bola by som zvedavá, či to je voda... alebo vodka, či niečo podobne "pikantné". K danej situácií by to bolo naozaj príhodné. Každopádne, ďalej ma už nezaujíma a vyberiem sa preč. Motám sa ulicou, pomädzi živé mäsá, mihnúce sa na každom kroku, očumujem výklady a zvažujem možnosti. Áno, možnosti vyhnúť sa obedu s preafektovanou matinkou. Ale na to je ešte čas. Prejdem si obchody, ktoré by sa dali nazvať prioritnou potrebou. Nieje nad čím premýšlať. Vydám sa jedným smerom a zisťujem, že som zvolila správne. Už z diaľky ma láka vývesná tabuľa. Zamerim teda ku kníhkupectvu a zistenie, že to nieje kdejaká odbitá diera ale vážne rozmerná a úchvatná stavba, mi vážne urobí radosť. A je mi jasné, že tam sa bude nachádzať aj viac než len beletria alebo báchorky pre deti. Skôr než sa nechám pohltiť čarom z kníh, neunikne mi, že obchody, o ktoré som mala taktiež záujem, sú o kúsok ďalej. Hm, uvažujem... v kníhkupectve sa isto zdržím. Ak chcem stihnúť všetko, mala by som si to odložiť na poslednú možnosť. Alebo aspoň v druhom rade. Ale na druhej strane, nemám prehlad, čo sa v obchode s artefaktmi nachádza... tu aspoň viem, kam sa zamerať a netápať na slepo. V hudobninách mám tiež jasno. Takže... chvíľu stojím pred obchodom s knihami a s prižmúrenými očami hladím do dialky. Už len s tým, že sa budem vracať stratím čas. A oni vedia kde by ma mohli hladať, ak by som sa nedostavila v daný čas na miesto určenia. Budem si to musieť odsledovať a prípadne sa niekam zašiť. Obozretne sa rozhliadnem, či nezbadám nejakého príslušníka svojej rodiny, skontrolujem čas na jemných hodinkách na zápästí a vtiahnem sa do obchodu s knihami. Prípadne si urobím prieskum a vrátim sa. Tu je celkom veľká možnosť, že sa im stratím. Zvažujem a s ľahkým úškrnom sa vydám vpred. Zbežne prehliadam oddelenia a pokračujem vpred. Nič. Nič. Nič. Prejdem okolo dámy so skupinkou parchantov a zlomyselne sa uškrniem. Nudná až to tiskne. Keby im predčítaš aspoň nejakú literatúru, ktorá má nejaký zmysel, káčo. Prebehne mi myslou posmešná poznámka a bez ďalšieho záujmu pokračujem. Konečne sa dostanem tam, kde to aspoň trochu zaváňa nejakou hodnotou. Očičká mi zažiaria jak predbežne obhliadam obsah regálov. Toľko podnetného čítania... a nikto si to neváži. Každý odsudzuje znalosti, ktoré bežne presahujú štandard. Ale... kto by sa vedel brániť pred čiernou mágiou, keď o nej nič nevie? Nevďační nevzdelanci! A s tým sa ponorím do skúmania literatúry čiernej mágie a iného zaujímavého čítania. Ako inak hneď si do rúk naskladám niekoľko zväzkov o démonoch, vyvolávaní, zaklínaní, temných praktikách, etc. všetko, čo doma nemám a je to niečím inšpirujúce. Ďalej zamierim k učebniciam a ťažknúcu hromádku položím na stolík, prípadne na zem, aby som mala voľné ruky. "To sa rozhodne zíde." Začnem si šomrať popod nos, keď prehliadam zväzky, ktoré síce nesú titul "učebniny" ale u nás nepatria k práve literatúre, s ktorou by som sa stretla. A to mám dostupné knihy preštudované. A hromádka sa zväčšuje. Otázka je, ako to potom potiahnem... |
| |
| Lysander Scamander Taylořiny do široka rozevřené oči se upírali na tvůj obličej s pohledem plným starosti. Nevypadala ale nikterak zlomeně, což se nedalo říct o nikom jiném v této místnosti. "To je v pořádku, Lysi, jsme tady..." její hlas byl náhle hladký a teplý, jako tekutý karamel. Pokoušela se tě nějak uklidnit, ale sama netušila, jak by to měla udělat. Pochopila, že se tu něco stalo, něco vážného. Dlaní ti přejížděla záda. "On je tu taky. Nic se nestalo, nic to není.. byl to jen sen, ošklivý sen... nic se neděje." Možná, že to neměla dělat, ale Tay si vážně v tu chvíli nevěděla moc rady a tak tě (bez tvého svolení) sevřela pevně v náruči.
|
| |
| Teddy R. Lupin "No, takže víš o koho jde," konstatoval prostě Harry s unaveným úsměvem. Za normálních okolností by ti nejspíš věnoval nějaký pochvalný záškleb, ale v tuhle chvíli se o něčem takovém nedalo mluvit. Vypadal prostě strašně unaveně. "To, co ti teď řeknu, tě buď vyděsí a nebo si budeš myslet, že jsem se zbláznil. Ale před chvílí mi přišel vzkaz a, no.. budeme si ho muset vyzvednout na ministertvu kouzel. Devatenáctiletého naprosto živého Albuse Brumbála."
|
| |
| Bellatrix Blacková a Tom Marvolo Riddle "Ano, sestřičko. Vím." Narcissa se zdála mnohem napjatější, když vešla do místnosti, kde seděl Tom s jejím manželem, ale Lucius se naopak viditelně uvolnil, jakmile mu padle pohled na jeho překrásnou ženu. Bylo to zvláštní, že i po tak dlouhé době bylo mezi nimi viditelné cosi, co by poněkud patetičtější jedinci nazvali jako lásku. "Pouze jsme vybíraly vhodnou garderobu, můj pane." ozvala se Cissy tiše a bleskla pohledem po Luciousovi. Bála se. Hodně. "Vskutku skvostné." Lucius si povzdechl. "Nejsem schopen říct, můj pane. V dnešní době skutečně není nikdo, kdo by byl natolik troufalí a experimentoval se smrtí, zvláště s... Vaší. Možná to byla jenom nešťastná náhoda?" "Potter by to možná dokázal," zamumlala Cissy tiše. |
| |
| Victorie Weasley "Tohle není zrovna literatura vhodná pro mladou dámu," ozval se za tebou pobavený hrubý hlas. Mluvil fancouzsky, ale v jeho hlase byl velmi snadno slyšitelný přízvuk. Nebyl z Francie a nejspíš nebyl ani z Anglie. Jeho hlas byl hluboký, evidentně dávno dospělého muže. Měl hluboké modré oči, které by dokázaly očarovat nejednu mladou dámu a krátké černé vlasy. Očividně byl starší, o dost starší. "Promiňte, to samozřejmě není moje starost." pokračoval a podle všeho mu to bylo poněkud trapné. "Přišel jsem vám pomoci. Hledáte něco konkrétního?"
|
| |
| Bradavice, Komnata nejvyšší potřeby Ten hustý hřejivý med jejího hlasu mě objímá a je to jediné, na co se soustředím, co chci vůbec vnímat. Srdce mě ponouká, abych se podíval na Lorcana a zjistil, jak se tváří, jestli má vůbec nějaké výčitky svědomí, ale zjistím, že to je to poslední, co chci podstoupit. |
| |
| Hledám, hledám ... útočiště Nakonec jsme byli se zdobením stromku hotovi. Venku už začínala být i docela dost zima, takže jsme se vrátili dovnitř. Tam bylo samozřejmě rušno. Téměř okamžitě jsem pocítila touhu vzít svoji knihu a někam si zalézt. Nebo se obratem vrátit zpátky do té zimy. Nic takového se ale nekonalo, protože jsem nasadila přátelský úsměv a vlídně se usmívala na všechny okolo. Jsou přeci Vánoce. Nemůžu být rozmrzelá a kazit ostatním náladu svou kyselostí ... Ale to se organizace ujme strejda George. Poněkud pochybovačně povytáhnu obočí. Ale upozornění, že si plete svátky, se ujmou jiní z mé početné rodiny. Já jenom potlačím povzdechem a snažím se nadále tvářit mile. Hodím pohledem po Teddovi, když George zmíní, že jej chce vidět Harry. Děje se něco? Pak ta zmínka o vlasech. Nejsem si jistá, kolik je na tom pravdy, ale ať už to mělo znamenat cokoli, tady se stejně nic dlouho neutají ... Stočím kousek do lehkého úkřenu. "Měl bys zkusit zrzavou. Ta je v téhle rodině v kurzu." "Vlastně je to super nápad," pronesu najednou k té hře. "Jdeme hledat! Schválně, kdo nějaké najde první!" a za stálých úsměvů mizím z dohledu, svoji knihu pevně u sebe. Volím cestu někam do horních pater. Tady určitě někde najdu koutek, kde se budu moci uvelebit a číst si ... |
| |
| Dům Malfoye Podívám se na Luciusovu ženu a na něho, usměji se snad mile. Neustále mě překvapuje, jak ona dokázala žít s ním. "Dobrá, takže více méně si to shrneme - jednoduše a prostě - nikdo neví co se tu děje. Nejspíš jsme tu omylem a nikdo nemá takovou sílu a schopnosti, aby něco takového vymyslel - ale přece někdo je, takže - kdo to je? Nevíme." řeknu pobaveně a pohladím si hada. "Navíc s nejvíce velkou pravděpodobností o tom něco ví ten Potter - Potter, kterého poznám a jak se zdá - budeme se stkávat velice často." řeknu s úsměvem, poté nevydám ani hlásku, jen se pobaveně usmívám. "Takže to vypadá, že stejně budu muset jít ven." řeknu a podívám se na Luciuse. "A můžeš mi prosím tě říct aspoň tuhle pozitivní zprávu - dokážeš sehnat mnoholičný lektvar?" řeknu s úsměvem, který není vůbec milý, ale takový, při kterém dochází trpělivost. "Změnil jsem názor - chtěl bych poznat pana Pottera." řeknu o to s větší radostí. "A k tomu lektvaru - potřeboval bych vlasy někoho, kdo tu žije a dokáže se přiblížit k Potterovy." Asi si opravdu musím osobně podívat na toho pana Pottera. Potter, který zvítězil nejednou nade mnou. Musím se podívat na toho, který je tu shodou okolností neustále zmiňován. |
| |
| Sabriel Sab mi poděkuje a ušklíbne se. Díky tomu působí mnohem přátelštěji. Využiju příležitosti na popovídání si s někým zajímavějším. I když Merla mě začíná kvůli své rodině taky zajímat. Sab se už úplně usměje a rozpovídá se o Japonsku. To teda musí být pořádná nuda. Ale pořád s pozorným výrazem poslouchám. Hned mě zaujme že umí mluvit japonsky. Určitě to musí být těžké, ale nebudu to komentovat. "Proč se nepřemístíš a nevezmeš ji a tuhle knihu jako důkaz?" Zeptám se mírně pobaveně. Nemůže to být tak složité. |
| |
| Plány co dál Potter? Trochu se zamračím, stále mi chybí ještě spousta informací. Očividně jsme stáli proti němu, proti němu a Brumbálovi. Dokáži si představit spoustu možných důvodů, byly to však důvody tak důležité, že jsme kvůli nim vlastně zemřeli? "James Potter?" V naší době to je ještě děcko, jak by se mohl stát někým tak důležitým? Někým kdo...zabije mého Toma? Toma, který příjde s dobrým plánem. Samozřejmě, kdo jiný, že. Mnoholičný lektvar. Jediný způsob, jak zde nevyvolat paniku. Jak by se asi tvářili, kdybychom najednou vstali z mrtvých? Očividně jsme zde velmi obávaní a ani bych se nedivila, kdyby na nás hned zaútočili. Ne že bychom je neporazili. "Je tu ovšem ještě jeden problém." Vždy je tu problém. Obzvláště co se týče cestování časem. "Pokud se nevrátíme zpátky - změníme budoucnost." Už teď jí vlastně měníme. Každou chvílí, každým okamžikem. Jakýmkoliv našim činem můžeme změnit to, čím jsme se stali. A vlastně i to, čím se stali ostatní. Nám to nemusí vadit. My jsme očividně prohráli. Nám to všechno může jenom prospět... Nebo se snad mýlím? Musíme získat informace. Obrátím se na muže mé sestry. "To samé platí i o mě. Také se nemohu objevit mezi lidmi v této podobě. Ovšem - je v této době ještě někdo důležitý, kdo by mohl něco vědět, než jenom Potter?" |
| |
| Vánoční vtip Začnu se smát. Okamžitě, co Harry z úst vypustí ta slova, se začnu smát. Tak tohle se mu povedlo, vážně jo. Fakt jsem si myslel, že se děje něco vážného, něco pracovního - a místo toho je to jenom žert. Výborné provedení! I s tou skříní a vším! "Tak tohle se ti povedlo. Už jsem si myslel, že začíná další válka..." Ale - dobře, zas tak dobrý vtip to není, protože tohle ho naprosto prozradilo. Kdo by věřil, že se zde objeví Albus Brumbál? Navíc devatenáctiletý Albus Brumbál? "Ale možná příště zkus lepší informaci. Doporučím mu a pak mu znova pohlédnu do tváře. Neusmívá se. Vlastně se tváří dost vážně a dost unaveně. Co když to není vtip? Jak by to ale mohla být pravda? Albus Brumbál je už spoustu let mrtvý, nemůže se tu jen tak objevit a - Cestování časem. Oh. "Počkej, on to není vtip, co?" Teď už se nesměji, teď už se začínám docela vážně bát. "Cestování časem? To ale může ovlivnit celý tenhle svět!" To je průser. Obrovský průser. "Pokud je tady, není ve své vlastní době a co když tam musí udělat něco důležitého?" Přemýšlím, tedy spíše hysterčím, nahlas. "Sice mu je jen devatenáct, ale v té době udělal určitě něco důležitého, ne? Nebo možná stačí i nějaká drobnost -" nedomluvím, Harry si toho musí být moc dobře vědom. "Musíme ho dostat zpátky." Ještě před chvílí byly mé vlasy tyrkysové, teď už jsou světle hnědé - znamení, že situaci beru opravdu vážně. |
| |
| Lysander Scamander Kdyby ses přece jenom podíval, viděl bys svého bratra, své dvojče - v podstatě svou dokonalou kopii - s hlavou zhroucenou v náruči. Nebrečel, ale vypadal velmi otřeseně a nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo. Bylo by velmi těžké popsat jak se právě cítil, protože stejně jako tebe v jeho hrudi rostla silná emoce, která jakoby ho požírala. To, co provedl bylo neomluvitelné a nejhorším na tom bylo, že nikdo (ani on sám) už v tuhle chvíli nedokázal říct, jestli to byl záměr či nikoliv. Jeho bláhovost vás málem stála život - Endera především. Toho malého kluka, který ležel na podlaze, mělce dýchal a vypadal jako by na něj právě sáhla smrt. Taylor byla stručeně řečeno překvapená, když jsi jí takhle spadnul do náruče. Popravdě řečeno něco takového neočekávala a kdyby se nejednala o tak vypjatou situaci, nejspíš by se tě zeptala jestli jsi nespadnul z višeně. Znala vás, tebe a Lorcana. Nerozuměla přesně co se tu právě stalo, ale chápala velmi dobře že to nebude tak růžové jak by se mohlo zdát. Bude o tom s tebou chtít mluvit, ale ne nyní. "O to se postarám. Vezmu je i s Lorcanem k madam Pomfreyové." odpověděla tiše, hlasem plným nečekané vážnosti. Taylor byla víc jako Lorcan než jako ty. Obvykle. Pak chvilku mlčela, dokud se jí na tvářil neobjevil něžný úsměv: "Meduňkový bych si dala moc ráda."
|
| |
| Tom Marvolo Raddle a Bellatrix Blacková Lucius mlčel jako zařezaný, zatímco Pán zla shrnoval celou situaci a bylo vidět jak ho celá věc znervózňuje. Nebylo se mu co divit, tohle bylo velmi vážně. Znal velmi dobře názor svého syna na celé tohle a popravdě řečeno si manželkou mír velmi užívali, ale byl dostatečně silný aby se postavil Pánovi zla a nenechal se znovu dostat do své nejhorší noční míry, znovu jako nástroj k páchání zla. "Ven, můj pane?" vydechl trochu zděšeně, jako by to bylo to nejhorší co mohl Tom právě udělat. Což možná bylo. Cissy se mezitím dívala na svou sestru se zjevnou starostí v očích. "Harry Potter," opravila ji tiše. "Jeho syn.. chlapec, který zůstal naživu." "Dokážeme, můj pane," ozval se Lucius poté a stisknul po stolem ruku své ženy. Možná, že byl Lucius Malfoy zbabělec a možná, že jenom dělal to co musel pro přežití. Zjevné ale bylo že práve zapomněl na veškerou svou snahu se tohoto života konečně zbavit. "Chcete ho poznat?" Narcissa byla šokovaná. "Náš syn by..." začal Lucius, ale jeho žena ho zarazila varovným a poněkud vyděšeným pohledem. Draco měl skutečně s Potterovými mnohem lepší vztahy než kdy dřív. Dalo by se říct, soudě dle občasných přátelských famfrpálových zápasů, že byli dokonce jakž takž přátelé. "... to je v tuto chvíli jedno. Nemáme zatím mnoholičný lektvar," pokračovala rychle Narcissa, jako by se nic nestalo. "Myslím si, že budoucnost už byla změněna." řekl poté Lucius a zadíval se na sestru své ženy. "To záleží. Obvykle bych řekl, že by mohli něco vědět bystrozoři, ale ty vede právě Potter. Snad někdo z veteránů, ale..." bezradně pokrčil rameny. Nevěděl.
|
| |
| Dominique Fleur Weasley Sabriel se na chvilku zatvářil nechápavě, jak sledoval tvůj obličej těsně po tvém návrhu. "On se neumí přemisťovat," vysvětlila ona dívka a znovu usrkla své kávy, která jí nechala na horním rtu knírek. "Ale když nad tím přemýšlím, asi mi nic jiného nezbyde, než to nějak takhle udělat." dodal po chvilce ticha váhavě Sabriel, který o tom evidentně hluboce přemýšlel. "Páni teď jsem vážně rád, že na tebe narazila a tu knihu ti ukázala. Na to, jak jsem chytrý, jsem někdy vážně pitomec." prohlásil nakonec a usmál se.
|
| |
| Teddy R. Lupin Harry trpělivě počkal až se přestaneš smát a začneš brát situaci vážně. Mohl sis všimnout jak se na jeho obličeji mihl stín absolutního vyčerpání. Dlouho nic neřekl, ale pak vážně kývl. Považoval za zřejmé že do skříně tě nezavřel jenom kvůli nějakému hloupému šprýmu - to by dovnitř nelezl i s tebou. A navíc by to byl spíš Fred junior. "Ne, není to vtip." řekl když jsi konečně (dle jeho názoru) začal brát situaci vážně. "Ve skutečnosti zatím nevíme, o co se jedná. Odbor záhad odebral nějaké vzorky a chystá se je pečlivě zpracovat. Důležité ovšem je nenechat ho jen tak se potulovat po světě. I když je to nepříliš pravděpodobné, někdo by ho mohl poznat...." Harry se nadechl a položil ti ruku na rameno. "Teddy? Teddy. Uklidni se. Mluvíš strašně nahlas." napomenul tě. "Já teď nemůžu odejít, víš jak to v téhle rodině funguje, všichni by si všimli, že je něco špatně. Takže potřebuju, abys šel ty, vyzvedl ho na ministerstvu a přivedl ho sem. Myslím že by bylo dobré tvrdit, že je to tvůj kamarád, který nemá na vánoce kam jít. A až bude tady, rozhodneme se co dál. Dobře? Hlavně klid. Musíme to nejdřív podrobně vyšetřit, než budeme dělat unáhlené závěry."
|
| |
| Práce i na Vánoce Jakmile mě Harry napomene, svůj hlas trochu utiším, abych náhodou nepřivolal tetu Ginny či kohokoliv jiného, který by to hned roznesl po celém domě. To by byla katastrofa, tady se vážně nic neutají a - Chápu, proč tam Harry nemůže jít. Ginny by se hned ptala. Děcka by se hned ptala. Prostě všichni by chtěli všechno vědět a chudák Brumbál... "Dobře. Dojdu pro něj." Kolik že mu je let? Ano, bez potíží ho můžu vydávat za svého kamaráda a jak tuhle rodinu znám, hnedka ho mezi sebou příjmou aniž by měli jediné podezření. Jedna věc je rodina, druhá věc - nu, co na to řekne on sám? "Vysvětlil mu už někdo situaci?" Třeba že je v budoucnosti a že jeho budoucí já je dávno mrtvé? "A nehrozí mu nějaké nebezpečí?" Kdo všechno o tom ví? Jak mocse ta informace rozšířila? Věřím, že pokud by se dostala k nepovoleným uším, mohlo by to způsobit spoustu problémů. Kdyby mu někdo ublížil, nedejbože zabil - kdo by se pak v minulosti postavil Voldemortovi? Kdo by - Ne, na to nemyslet. Musíme ho dostat zpátky. Živého a zdravého. "Hned vyrazím." Počkám si jestli mi ještě Harry nemá co říci, pak vylezu ze skříně, zkontroluji, zda mám svou hůlku a pokud je to skutečně vše, zamířím opět do kuchyně, za Ginny. "Ginny? Já teď musím na chvíli odběhnout, ale do večera se vrátím. Jeden kamarád něco potřebuje..." Tím ani nelžu, možná navíc budeme i kamarádi. Potkám Brumbála! Skutečného Brumbála... |
| |
| Komnata nejvyšší potřeby Taylořin něžný úsměv konejší mou rozjitřenou duši. Cítím se lépe, na chvíli, než na mě s jejím odchodem na ošetřovnu dopadne všechno, co se stalo. Potřebuju... Co vlastně potřebuju? Všechno se mi náhle rozpadlo pod rukama a já netuším, co bych měl udělat. Vím ale, že Lorcan do toho nepatří. Ne teď. |
| |
| Kníhkupectvo Zanietene prehliadam jednu z kníh o Ligilimencií, keď ma vytrhne hlas. Ztuhnem. Nieže by to malo byť z preľaknutia, ale... na tom hlasu je niečo... zaujímavé. Avšak... "Áno, niekoho, kto mi to potom všetko zaplatí a odnesie na predom určené miesto. A to bez újmy, čo znamená, že k zakúpeným zväzkom bude chovať patričnú úctu." Drzo odpoviem, nacož sa mi na tvári natiahne pobavený úškn a otočím sa na muža, ktorý by si také drzé zachádzanie asi ani nezaslúžil. Je na ňom niečo pôsobivé. Nepatrí medzi typické objekty, ako na príklad ten z obchodu s hábitmi... nieje to taký obyčajný blbeček... A... asi ma tá nevhodná odpoveď zamrzí. Na okamih. Drobný nepatrný okamih. Čo je vlastne celkom desivé. "Žartujem. Hlesnem s pretrvávajúcim úškrnom na margo odpovedi a myknem ramenami. "Po pravde... nič konkrétne. Skôr by som sa rada nechala inšpirovať. Moje záujmy sú celkom rozvetvené, takže..." uprene sa mu zahladím zahladím do očí, ako keby som ho chcela preskúmať skrz na skrz, čo by som ani nebola proti. "Vystavené knihy sú všetko čo máte alebo je tu aj skrytá sekcia s viac podrobnejšou a povedzme citlivejšou tematikou?" Prižmúrim oči, čo mu asi bude nepríjemné, ale... tento... muž nevyzerá ako citlivka. Možno sa s tým bude vedieť vyrovnať a komplexne mi odpovedať na jasne narážajúcu tému. "Prosím, vynechajte klučkovanie v odpovedi." Požiadam ho milo, ale v mojich očiach je možné spozorovať akýsi dravčí záblesk. Je mi totiž jasné, že niečo také tu isto majú. |
| |
| Malfoy Musím se zasmát, možná se směju nad jeho hloupostí, nad jeho strachem a nebo prostě to, že on je slabý přízrak toho červa co já osobně znám. Ale můj smích rychle zmizí, tak jak se i objevil. "A co navrhujete? Abych zde zůstal a žil s vámi do skonání světa a nevědět o tom co nás sem stáhlo a nebo jít ven a podívat se na vlastní oči co se děje?" řeknu a už mi dochází trpělivost. "Něco mě sem vtáhlo a já to chci vědět a když už nemáme přátele, hold se musím do světa podívat sám a zjistit si pár věcí. A ne - váš syn -" šlehnu k nim pohledem a lehce ztiším hlas "- se mi lehce zdá nesvůj a nevím proč, ale mám takové nutkání, nevěřit mu. Je taky dobrá otázka ta - kde je teď? Proč mám pocit, že utekl ostatní varovat že tu jsem?" zeptám se. Vstanu a přejdu k těm dvoum, stoupnu si za ně a potom se k nim skloním a usměji se. "Tudíž je to velice jednoduché - doufám, že máte stále nějaký kontakt, který má záložní plán - a to je mnoholičný lektvar. A je mi jedno komu z vás vyškubnu vlasy a přeměním se do něho - ale přeměním se a vy mi to zařídíte." řeknu to chladným odporem. "Nebo vyjdu ven a poohlédnu se kde je asi váš syn a vnouček - a dám si s nima na kus řeči." řeknu to s úsměvem na rtech, ale tenhle úsměv není milý - spíše by měl každému mrazit po zádech. "Ještě něco?" zeptám se a podívám se na oba dva. "Už vás napadl někdo, kdo má tento lektvar?" řeknu se širokým úsměvem a dívám se z jednoho na druhého. "A nezapomente na jednu věc - jsem mladý - ale! Nepocházím odsud a tudíž berte jednu věc na vědomí -" skloním se níž a hlavu mám nyní mezi oba dva a podívám se na jednoho a na druhého a tichým hlasem to dořeknu "- jsem horší, nebezpečnější a dalo by se říci, že nejsem v moc dobré náladě. Takže vám můžu slíbit jednu věc - že takového jste mě nikdy nezažili..." Narovnám se, přejdu zpátky do svého křesla a sednu si. "Tak co bude?" řeknu a podívám se na oba dva. Neměl jsem se takhle projevovat před Bellatrix, ale čas mě tlačí a každou minutou co jsem tady já v nevědomosti, oni můžou mít už nějaké vysvětlení. Čas je proti mně a tihle hlupáci jsou ještě více bezpáteřní než co si pamatuji. Kam krucinál Malfoy šel? |
| |
| Sabriel Sabriel se tvářil jako by nepochopil moji myšlenku. Hned po tom jsem se dozvěděla že se neumí přemisťovat. Nechápu, jak se někdo nemůže umět přemisťovat, vždyť to je základ úplně všeho. Dořeknu nahlas svou myšlenku a ušklíbnu se. Nějak si fandí, tvrdit že je chytrý ale nepromyslet takové základy. Dopiju svoji kávu a podívám se na hodiny kolik mi zbývá času. Jsou to sice milí lidé, ale začínají mě trochu nudit. |
| |
| Trocha strachu neuškodí. Harry Potter, ten který zůstal naživo? Po čem zůstal naživu? A proč je v jejich očích takový...strach, když zmiňují jeho jméno? Co všechno se muselo stát? Nemusím se ale ani ptát, abych to zjistila. Stačí další Tomova slova. A tón jeho hlasu, když je říká. Moc a zlověstnost. Několik výhružek, pohled plný pohrdání. Nikdy jsem ho ještě takového neviděla, plný odhodlání, schopen udělat cokoliv. Nemám pochyb, že pokud Lucius opravdu nezačne jednat dle Tomových přání, Tom se nebude zdráhat udělat to, o čem mluvil. Najít mého...synovce a jeho rodinu. Tuším, co by se dělo poté a také tuším, jak má sestra zareaguje. Vždy byla ta nejvíce loajální ke své rodině a není nic, co by neudělala, aby ochránila svého vlastního syna. Tom to samozřejmě ví a využívá toho. Byla bych ale já schopna přihlížet jeho...trestu? Kdyby se skutečně rozhodl - tedy, kdyby se Lucius rozhodl neuposlechnout rozkazu? Byla bych schopná přihlížet jak má vlastní krev trpí? A kdyby po mě chtěl, abych se zapojila, udělala bych to? Děsí mě pomyšlení, že asi i ano. Chtěl by to po mě a já si tolik přeji, aby mě viděl i jinak než jako ženu svého blízkého přítele. Má ovšem tento muž přátele? Dnes ho poprvé vidím v trochu odlišné situaci a to co zjišťuji je děsivé. Děsivé, fascinující a neuvěřitelně přitažlivé. Tohle není Tom, kterého znám, tohle je někdo jiný, někdo kdo si jde přesně za svým cílem a nic ho nezastaví. Půjde přes mrtvoly a ani se neohlédne. Měla bych mít strach. Být vyděšena a zhrozena tou proměnou, měla bych chránit svou sestru a - ale nemohu. Miluji svou malou sestru, ale tohle není ona. Je to její starší verze, verze, ke které mě nic neváže. Zatímco Tom - přišli jsme spolu a naše cesty zde jsou společné. Jen on je schopen dosáhnout nějakého konce, nějakého řešení a v mých nejlepších zájmech bude, když jej budu následovat. Ve všem a beze strachu. Nechám doznít Tomovy výhružky a pak pohlédnu na Narcissu, snažím se ignorovat její bolestný, vyděšený pohled. Splňte oč žádá a nic se vám nestane. Buďte rozumní a nesnažte se o hlouposti. Nemáte šanci zvítězit. |
| |
| Změna jeskyně Takže dámy a pánové, založil jsem jeskyni jak jsem slíbil. Prosím zkopírujte si životopisy a hoďte si je do této nové jeskyně. Ti, kteří si chtějí změnit postavu, hoďte prosím nové postavy též do verbů. jeskyně: odkaz verby: odkaz Pro Draga: Omlouvám se, ale založili jsme si novou jeskyni, tudíž můžeš tuhle jeskyni uzavřít a vyhodit nás. Děkuji. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR