High Shool of the Dead
hrálo se Jednou týdně
od: 03. června 2014 17:58 do: 12. března 2015 12:22
Dobrodružství vedl(a) Mr. Unlife
| |
 |
|
| |
| Další den ve škole Začátek Kamakura City Jak krásný to den mohl být. Ráno, když se město teprve probouzelo, svítilo slunce a zdálo se, že bude krásný jarní den. Jenže než se všichni stihli dostat do práce, či školy, začalo pršet. Tedy, kdyby jenom pršet, ono přímo lilo, blesky létaly, hromy vyhrožovaly a vítr byl tak silný, že se sakury pod tím náporem ohýbali. To ovšem nikomu nezabránilo v tom, aby šli za svými povinnostmi. Na Kamakurské vyšší střední právě začínal nový školní rok. Tedy, už běžel druhý týden, ale mnozí se stále rozkoukávali a zvykali si na nové prostředí. Ovšem vyučování už běželo v plném proudu. Všichni seděli v lavicích a poslouchali výklad svého učitele. I když. Mnozí koukali z okna, další si kreslili, někteří ani nebyli ve třídě. Úterý, 7. dubna 2015, 10:30 Zbývalo deset minut do konce hodiny, když si jeden všímavý človíček ve třídě 2-B všiml, že se někdo potácí k hlavnímu vchodu do budovy. Chvilku dotyčného pozoroval, pak se odvrátil, aby zase poslouchal učitele. Pak ale zaslechl nějaký křik, a když se znovu podíval, spatřil toho člověka, jak se zakusuje do krku Hiranata-sensei, té krásné učitelce na tělocvik. Všichni byli natisknutí na sklo, nikdo nedýchal a všichni čekali, co se bude dít dál. Ten potácivec spadl i učitelkou na zem a zdálo se, jakoby ji začal okusovat. V dešti to šlo špatně vidět, ale proudy krve z její tepny cákaly celkem vysoko. Po nějaké době si všímavější jedinci s dobrým zrakem mohli všimnout, že se pod sensei rozlévá nějaká tmavá kaluž. Pak se ozval křik ze třídy. Do areálu školy se šinuli další, podivně se hýbající lidé. Hned na to zapraskalo v rozhlasu a ozval se hlas zástupkyně ředitele. "Prosím pozor, prosím pozor. Na školním dvoře se právě odehrál politováníhodný incident. Prosíme všechny studenty, aby se vrátili do svých tříd a nahlásili se svému učiteli. Opakuji, všichni studenti se vrátí do svých tříd, kde se nahlásí svému učiteli. Nikdo neopustí svou třídu, dokud nebude tento incident vyřešen. Policie byla již kontaktována. Prosím nebojte se, máme vše pevně v rukách," rozléhalo se školou. Na pozadí toho všeho bylo slyšet bouchání na dveře, nadále i jejich vylamování a hrozivě znějící dýchání. Skoro jakoby ten někdo měl probodnuté plíce. "Shinamoto-san, jste v pořádku? Shinamoto-san? Shinamoto-san, co to děláte, nechte... nechte..." hysterický záchvat se u ní dostavil skoro hned, ale byl brzy ukončen, stejně jako její život za uširvoucího řevu. Teprve v té chvíli propukla panika. Hajato Aleki Seděl jsi v lavici, poslouchal jsi učitele a ledabyle sis dělal poznámky. Měli jste právě hodinu matematiky, která byla dnes obzvláště nudná. Možná i proto jsi koukal z okna a tak jsi měl vše z první ruky. Viděl jsi, jak se připotácel chlápek, co vypadal jak opilec, jak napadl učitelku tělocviku, i jak se do ní pustil. Pak se všichni nahrnuli k oknu a na tebe se mačkali snad tři holky naráz. Když se pak ozval rozhlas, všichni se na něj podívali, všichni napjatě poslouchali a samozřejmě všichni začali nezřízeně ječet a hnát se pryč z učebny, pryč ze školy, domů za rodiči. Měl jsi štěstí, že jsi byl první u okna, takže tě netlačili před sebou a nehrozilo ti ušlapání, ale zase jsi měl smůlu, protože se zdá, že třídu opustíš nejspíše poslední. Kurotsuchi Saito Už ráno ti začalo špatně. V první řadě jsi přišel pozdě, ale to by nebylo tak strašné, jako spíše to, že Murasaki-san se ti vysmála přímo do obličeje před třemi spolužáky. To tvé nebohé nervy neunesli a tak ses do nich pustil. Jeden by si řekl, jsou tři, já sám, nechám to bejt, ale tohle nebyl tvůj případ. Dal jsi jim co proto a možná bys jim dal i více, kdyby ta mrcha Murasaki neběžela pro tvého třídního učitele, Yokuramu. Ten, jako jeden z mála, tě dokázal zpacifikovat a celkem nesmlouvavě tě odvedl do sborovny ve druhém patře. Když začalo hlášení, dával ti zrovna do těla (rozuměj kázání a trest), a když skončilo, rozhodl se vzít pořádek do svých rukou a vyrazil uklidňovat masy žáků. Otevřel dveře, vyšel ven a ty jsi spatřil, jak byl sražen davem žáků, mezi nimi jsi viděl i spolužáky ze třídy (jsi 3-C). Co ovšem bylo... inu, jak to říci. Co tě zaráželo nejvíce, nikdo senseiovi nepomohl vstát, nikdo nevnímal, že tam je. Prostě šli přes něj, dupali na něj, kopali do něj, nevnímali, že tam je, jen bezhlavě utíkali (ke schodům do nižších/vyšších pater je to právě okolo sborovny, z tvého pohledu doprava). Ten vyděšený řev té spousty lidí byl nesnesitelný. Mochizuki El Ležel jsi na ošetřovně, mokrý hadr na hlavě a kousek od postele, u stolku, seděla vaše školní doktorka, Nanahara-sensei a prohlížela si tvou kartu. "Zase jsi celý měsíc proseděl jen u her, že ano, Mochizuki-san? Sotva uběhly dva týdny od začátku školního roku a už mi tu ležíš," povzdechne si a když začne hlášení, zvedne k němu hlavu. Při tom řevu trochu ztuhne, ale pak se vzpamatuje, popadne svou brašnu a rychle zamíří ke dveřím. "Musím se tam jít podívat, určitě mě bude třeba. Ty zůstaň tady Mochizuki-san, hned se vrátím," křikne na tebe, než se pustí do otevírání dveří. Arisu Aki Seděla jsi hned vedle kluka, co jako první spatřil ten incident, stejně tak jsi byla první u okna, když se ozval z venčí křik. Bylo to děsivé, nepředstavitelné a těžko se tomu dalo věřit, ale bylo to tak. Když se pak ozval rozhlas a v něm skřeky zástupkyně ředitele, došlo ti, že něco není v pořádku. K tvé smůle tě strhl proud žáků zdrhajících z učebny, vytlačil tě ven ze třídy a až na chodbě, kousek od schodů, se ti podařilo se bezpečně vymanit z toho proudu. Všichni utíkali ven, do přízemí, kde narazili ale na problém v podobě těch divně chodících osob (schody jsou hned naproti hlavnímu vchodu). Snažili se s nimi mluvit, snažili se jim pomoci, pak se jim i vyhnout, ale divně chodící se do nich pustili, což způsobilo ještě větší paniku. Všichni se rozutekli do stran, všude možně po škole. Nikdo nebral ohledy na toho druhého, dokonce i ty ses musela snažit, aby ses vyhla nějaké té ráně. Co bylo ale strašlivější, ty divně chodící lidé se začali pomalu šinout do schodů. |
| |
 | "Bože, slečna Nanahara je tak krásná...", zaženu své úchylné myšlenky a podívám se na ní. "Promiňte, Nanahara-sama, nevím co mám dělat jiného. Nic mě nebaví. Jsem jenom trochu unavený..." Najednou se ozve velmi podivné hlášení. Slečna Nanahara se zvedne a odejde. "Jasně, já počkám tady." "Pche, to tak. Mohl bych využít zmatku a vrátit se domů. Pak bych si něco vymyslel, to mi šlo vždycky skvěle." Zhoupnu se na lůžku a odhodím obklad. Vstanu a zapnu si košili. Když otevřu dveře, zrovna klid tam nevládne. Zpanikařím z tolika lidí a zalezu zpátky. S plánem počkat než se to přežene se podívám z okna a vidím proč ten zmatek. "No do pr...", podlomí se mi nohy. Hlavou mi proletí všechny hry a filmy se zombíkama a moje ruka hbitě popadne alespoň tác. "Sakra, co to dělám. Tohle není skutečné. Asi sem jen usnul při zíraní na Nanaharu-sama.", ušklíbnu se a praštím se do hlavy. "Jau...Takže je to pravda. Tohle to všechno..." Odbéhnu od okna a uďelám opravdu zbabělou věc. Zamknu. Pokud to nejde, snažím se zabarikádovat. Srdce mi buší jako o závod. |
| |
 | Škola Vše začalo tak nádherně. Budík zazvonil v osm hodin ráno. Jelikož to mám do školy necelou půlhodinku pěšky, tak jsem ten krám zaklapl a spal dál. Jenže když jsem pak rozlepil oči do začátku vyučování zbývalo asi patnáct minut. Vyskočil jsem, rychle se oblékl, popadl batoh a vyrazil do školy. Nešel jsem, ale běžel jsem, přeci jen průserů mám dost a další nepotřebuji. Aby toho nebylo málo, začalo hezky šíleně chcát a vítr byl chvílemi tak silný, že jsem se o něj mohl opřít. Konečně jsem dorazil do školy, zmoklý jak slepice a jak jsem se na sebe podíval v zrcadle ve vstupní hale, vypadám jak po nějakém večírku. Kravata povolená, košile místy venku z kalhot, prostě parádní akce. Rychle vyběhnu ty dvě patra, zbývala asi minuta do začátku vyučování. Už jsem skoro u třídy, kdy za sebou uslyším ten protivný hlas a čtyři páry nohou. Otočil jsem se a mé podezření se vyplatilo. Murasaki-san a její tři idioti. Opravdu jsem neměl náladu a po chvilce nadávek a posměšků jsem na ně vystartoval. Proto teď sedím u třídního a poslouchám jeho monolog. Jediná zajímavá věc je hlášení a pak řev a povyk studentů. Konečně jsem mohl na vlastní oči vidět, jak někdo někoho ušlape, jinak řečeno všichni studenti z druhého patra ušlapali učitele, který se šel podívat na chodbu, cose děje. Počkal jsem, až si po měn všichni proběhli a pak vylezl ven na chodbu a rozhlédl se na obě strany. To hlášení se mi ani trochu nelíbilo, proto jsem připraven snad na cokoli. Teroristi obsadili školu? Blbost, vždyť tu učitelku znala, tak co se to sakra děje. Začínám být docela nervozní a tak přijdu k učiteli a pomůžu mu na nohy. "Noták chlape. Mě zvládneš, tak mi neříkej, že tě pár... pár set kopanců položí." zavtipkuji, abych si aspoň trochu ulevil. Chytnu ho jak raněného vojáka, takže ho podpírám při chůzi "Pojďte, potřebujete na ošetřovnu" |
| |
 | Hlavní vchod Nestačím se divit. To je snad jen zlý sen. Zkrvavené atrapy co vypadají jako lidé se sápou po těch křičících dětech. Je tam i pokousaná sensei, ze které kape voda a krev. Má ošklivé rány, jako od vytrženého masa a tupý, bezmyšlenkovitý pohled. Po celé hale se rozléhá křik a úpění. Nesnesitelné zvuky! Zvedl se mi žaludek, při té odporné podívané, kdy se do mého spolužáka zakousl jiný a vyrval mu z krku kus masa tak, že celá podlaha vestibulu a přihlížející byly náhle potřísněni notnou dávkou krve. Ukročila jsem dozadu a jen nevěřícně koukala. Znovu ten pocit nevolnosti. Bleeee... zazněl nechutný zvuk, když snídaně opouštěla mé útroby. Otočila jsem se utíkala zpátky. Rovnou na ošetřovnu. Asi sem se bouchla do hlavy. Sem vyšinutá! Nebo sem měla něco ve svačině. Tohle není normální!!! křičím při svém zbaběle-chaotickém úprku. Už abych tam byla. |
| |
 | Školní chodby Pod nápory spěšných kroků se otřásala celá učebna. Z poza oken se ozýval déšť bubnující na okna a parapety. Temné mraky pouštěly hrůzu a dodávaly všemu značně na pochmurnosti.Nějaký spolužák mi v panickém spěchu odkopl tašku přes půlku třídy. Jen si posluž burane! křikl jsem do davu a sebral tašku. Dveře se již celkem uvolnily tak sem se dal na cestu ven, ale jen co jsem vyšel ze třídy mě jiný kluk srazil k zemi. Seš slepej, já chci taky ven. volal jsem již značně podrážděně a zbíral se ze země. Asi sem si pěkně nabil nos. Vzchopím se a podepřu tělo rukou. Zvednu se a seberu tašku s mými věcmi. Doběhnu ke schodišti a kouknu dolů jak po něm všichni utíkají. Zamyslím se a kouknu za sebe. Chodba je tichá a prázdná. Je tam jen Saito, který vede učitele. Nabídnu jim pomoc a jdu s nimi. |
| |
 | Třida Ráno ve třídě je jako každé jiné když máme matematiku, nudné. Nemám tenhle předmět ani trošku rád. Klidně ležím na lavici a v zubech okusuji tužku, která už vypadá jako by si s ní hrál pes. Hodina se pomalu vleče a já teď počítám každou minutu. Ticho narušuje jen vytrvalý déšť, který bubnuje o parapety. Najednou se znenadání všichni zvednou a utíkají k oknu. Co se děje? Nepochybně se tam něco stalo. Zvednu se taky z lavice a jdu se podívat o co je. Moc jsem toho už neviděl, ale bezvládné tělo ležící venku mi na klidu rozhodně nepřidalo. Poslední kapkou bylo hlášení, které mělo úplně opačný účinek, než bylo zamýšleno. Sleduji, jak všichni vybíhají ze třídy ven a potom chodbou pryč. Když se vzpamatuji, je už většina dávno pryč. “Sakra co se to děje?“ Na chodbě je situace podobná jako ve třídě. Všichni utíkají nebo už dávno utekli. Jenom já za všemi zaostávám. Co se to stalo, teroristi? Nebo nějaký cvok s pistolí? Ale střelbu jsem neslyšel. Na nic nečekám a zamířím do nižších pater. Snad by stačilo najít nějakého z učitelů. |
| |
| Dějství první Zmatek ve škole Kamakurská vyšší střední škola Zmatek propukal po celých pozemcích školy, křik, nářek a pláč se ozýval snad odevšud. Bylo s podivem, že i přes lomoz deště a silného větru venku to bylo slyšet. A zatímco se ti z vrchních pater cpali dolu, ti ze spodních naopak běželi nahoru. Bylo tudíž více než logické, co se musí stát. Ano, ty dvě skupinky se střetly v prvním patře, kde došlo k potyčce. Zatímco se ti zespodu snažili vysvětlit tím ze shora, co se dole děje, ti ze shora se prostě tlačili dolu. Nikdo se tedy nemůže divit, že jenom na schodech zemřelo pět žáků, kteří byli jednoduše ušlapání. Zmatek to byl dokonalý a ti divně chodící lidé tomu jen přidávali. Hajato Aleki a Kurotsuchi Saito Mezitím, co Hajato nechával kolem sebe projít ten dav, Kurotsuchi pomáhal učiteli opět na nohy. Učitel byl dle všeho mimo, sotva vnímal, ale na nohou se nějakým zázrakem udržet dokázal. Ovšem i nezkušené oko dokázalo poznat, že má dost zlomenin a je opravdu zázrak, že žije. "Vedle-vedlejší... scho-schodiště," vykuckal ze sebe, spolu s krví. Pravděpodobně má propíchnutou plíci. Ke Kurotsuchimu se brzy přidal i Hajato. To, schodiště, o kterém se učitel zmiňoval, bylo požární, které vedlo na vnější straně školy. Sice zmoknou, ale s velkou pravděpodobností se vyhnout tomu návalu, co dole určitě vznikl. Mochizuki El a Arisu Aki Mochizuki, po tom, co si uvědomil, že to, co se děje venku není vtip, ani sen, začal barikádovat dveře na ošetřovnu a že měl materiálu rovnou na čtyři barikády. Mezitím se mladá druhanda jménem Arisu záhadným způsobem dostala do přízemí, kde se jí i podařilo na nějaký okamžik utéci těm podivným lidem a v rychlosti zamířila na stejné místo, které právě Mochizuki barikádoval. Zdálo se, že ji nikdo nepronásleduje, ale to by nesměla cestou omylem zavadit o koště, které tam někdo ze studentů zapomněl a způsobit tak hluk, po kterém se ti divně chovající se lidi otočili a zamířili velmi pomalým krokem za ní. Když dívka došla ke dveřím a pokusila se je otevřít, nešlo s nimi hnout, protože Mochizuki již stihl navršit základní vrstvu barikády. Průměrně silnou dívku, která to nečeká, to zastaví, ale kdo ví, zda-li by vydržela i nápor pěti dospělých těl. Nishikawa Shinji Vyrazil jsi ze třídy jako poslední, všichni byly v tahu. Na chodbě jsi ještě spatřil záda Hajata, kluka, co jako první z vaší třídy viděl události venku, co ho pak strhl proud těl. Spolu s ním tam byl ještě jiný kluk (Saito), který podpíral učitele. Na rozdíl od ostatních, nešli k hlavnímu schodišti, ale spíše se zdálo, že míří k požárnímu. Po tom, co jsi slyšel ten lomoz, křik a nářek ze spodních pater, ses tomu ani moc nedivil. Ovšem byla tu otázka, jestli se k nim přidáš, nebo půjdeš hlavním schodištěm. |
| |
| Druhé patro - chodba Tak a teď odsud zmizet. Většina lidí už zmizela na schodech, a jak slyším je tam pěkný zmatek. Bude to chvilku trvat než tam projdu. Kousek ode mě si všimnu několika opozdilců, kteří stejně jako já ještě neutekli. Jednoho z nich poznávám, Hajato. S ním je tam ještě nějaký kluk a učitel, ten nevypadá dvakrát dobře. Tahle skupinka nejde stejným směrem jako všichni ostatní ale k bočnímu schodišti. No jasně! Tam to bude rychlejší. Fakt, že venku prší, mi nevadí. Na nic už nečekám, a rozběhnu se k nim. Teprve zblízka vidím, že je na tom učitel hůř než jsem si zprvu myslel. Sotva se drží na nohou a na zemi je krev. “Co se to tu sakra děje?“ zeptám se. Všechno je pro mě už tak dost zmatené a doufám, že alespoň někdo odpoví. |
| |
| 2. patro-požární schodiště-ošetřovna Podepírám učitele, je to s nim hodně vážné. Sakra, co budu dělat? Naštěstí přišel nějaký student (Aleki) a pomáhá mi s učitele. Musím se přiznat, že kdyby učitel neřekl o požárním schodišti, jdeme k hlavnímu. Naštěstí nám o něm řek, tak tam budeme rychleji. "Zavolej sanitku, nebo něco, asi má něco s plýcema." naléhavě houknu na Alekiho, když slyším, že k nám někdo běží. "Nevím co se tu sakra děje a pohni a otevři ty dveře!" křiknu na něj a jestli tak udělal, vyjdeme ven na schodiště a jdeme pomalu dolů. Dole na chvíli nechám Alekiho, ať podpírá učitele a otevřu jim požární dveře do přízemí školy. Až budou uvnitř zavřu a zas mu pomůžu učitele nést. "Vydržte, už jsme skoro na ošetřovně." řeknu učiteli a pomalým tempem jdeme dál. |
| |
| "Já jsem vůl!" Přízemí, ošetřovna Zrovna ke dveřím táhnu skříňku, když se před před nimi objeví vyděšená tvář dívky. "Idiote! Zase myslíš jen na sebe. Tohle je ošetřovna, nemůžeš to tu jen tak zabarikádovat!", vynadám si a rychle uvolním cestu. Otevřu dveře a vtáhnu ji dovnitř. Koutkem oka si všimnu jak se zpoza rohu potácí několik... "Tak tohle jsou do doopravdy oni." Rozklepu se a ruce zatnu v pěst. Rychle zavřu a zapřu o dveře stůl. K otevření by museli mačkat kliku a tlačit silou pěti chlapů zároveň. Kliku však následně podepřu tou skříňkou. Z mé strany potrvá sotva deset vteřin než si udělám cestu, z venku však o dost déle. Až teď se otočím na tu holku. "J-jsi v pohodě?", zeptám se. "Já jsem Mochizuki El." "Jasně brácho. Úžasné místo a čas k seznámení..." |
| |
| Ošetřovna Jak mě vtáhnul za zápěstí tak jsem klopýtla. Otočím se a zadívám do jeho hlubokých očí. Asi ano. odpovím bezradně na jeho otázku a pokračuji. Aki. Tedy Aki Arisu. povím a mile se pousměji, tedy pokusím se, jelikož jsem vyděšená a zmatená. Kolik jich asi ještě přijde. Přeci nejsem jediná. Bojíš se? zeptám se a sklopím zrak. Za dveřmi se něco co by se asi dít nemělo. Ty hnusné stvůry co připomínají mé spolužáky se blíží. když jsem skopla to koště tak začaly. Ale proč. Kvůli randálu? Je to divné. Opět se otočím na Ela a zadívám se na něj. Snad mě ochrání. |
| |
| Schovaní... Stále na ošetřovně "Je strašné pěkná, a hrozně vyděšená...", zamyslím se. "Těší mě, Arisu-san.", pokusím se o úsměv, ale strach podpořený hlukem z chodby mě donutí se odvrátit. Když se mě zeptá zda se bojím, zatnu zuby. Tentokrát se otočím a usměju: "Jasně že ne!", přikročím k Aki a dám jí ruku na rameno."Ze kterého jsi ročníku?" |
| |
| Předměty Třída 2-B. odvětím a pousměji se. A ty? Otočím se a kouknu po ošetřovně, zda-li by se něco nehodilo. Začnu hledat a vše dávat na stůl. Pomoz mi. Hodit se bude vše. prohodím s úsměvem. Snad tu něco bude. |
| |
| "Jdeme hledat." ošetřovna "Já jsem ze 3.C.", rozhlídnu se po místnosti. Začnu otevírat šuplíky u stolu na dveřích a skříňky. "Čeho se bojíš?", zeptám se. |
| |
| Cesta na ošetřovnu Shinji! zvolám, když za sebou slyším jeho spěšné kroky a otočím se. Stejně jako dříve mi dva, i on zmokl a běží za námi. Zavolej sanitku. Já telefon nenosím! křiknu na Shinaje. Ošetřovna je už jen kousek, ale jak to tam asi vypadá? Jako na schodech? Snad bude vše v pořádku. |
| |
| Důvěrná chvilka Spíše by ses měl zeptat čeho se nebojím. řeknu sklesle a zamračím se. Jsem takový srábek, víš. dokončím to a pokračuji v hledání. |
| |
| Stále na ošetřovně. "Pche, v tom nejsme asi moc rozdílní. Ale čeho se bojíš teď? Víš co jsou zač?". Sem tam se mrknu na dveře, zda tam někdo nestojí. |
| |
| Boční schodiště - Cesta na ošetřovnu “Ji … jistě. Hned to bude.“ zakoktám a přiskočím ke dveřím. Držím je otevřené dokořán a čekám, dokud učitele nevynesou ven. Tam se vystřídáme a učitele neseme pro změnu já s Alekim. Déšť vůbec neustává a za chvilku jsme všichni promočení až na kost. Já tedy alespoň jsem. Zpátky vevnitř učitele převezme zase ten druhý kluk. “Půjdu napřed a podívám se, jestli je bezpečná cesta.“ Nic rozumnějšího, jak bych to vysvětlil, mě v tu chvíli nenapadlo. A proč by vůbec neměla být? Napadne mě. Odpověď ale neznám. Pokud nemá nikdo z nich připomínky tak vyrazím. Na ošetřovně jsem párkrát už byl, takže cestu si docela pamatuji. Doufám, že slečna Nanahara neutekla jako ostatní a ještě tam bude. Po cestě dávám pozor na vše podivné, co by mohlo mít něco společného s tím co se děje. V nejhorším se vrátím za ostatními. |
| |
| Stále důvěrná chvilka A ty snad víš co jsou zač ?!? křiknu a hodím na zem nějakým štosem papíru. Hlavou se mi honí spousta otázek. Promiň. jen sem vystrašená ať už je to cokoli. obhájím své chování a usměji se na důkaz přátelství. Jsem ráda že tu nejsem sama. |
| |
| Co se děje? "Já-já tě nechcu strašit ještě víc, ale pojmenoval bych je zombie...", odmlčím se. "Tak jo, taky se bojím, ale kdybych se nebál, bylo by ti lépe? Taky jsem rád že tu jsi, ale něco mi říká že bychom méli co nejdřív zmizet." |
| |
| Dějství první Všichni na ošetřovnu Kamakurská vyšší střední škola Mezitím, co se Aki dostala na ošetřovnu a seznámila se s Elem, Aleki, Saito a Shinji pomáhali učiteli dostat se tam. Poslechli učitelovi rady a zamířili na požární schodiště. Nikoho jiného ta možnost zatím nenapadla, takže se jim šlo více než dobře a brzy se dostali do přízemí. Na ošetřovnu to bylo ještě pár metrů a k jejich smůle byla blíže k hlavním schodům. To znamenalo v přední části školy (viz obrázek, blíže k hlavnímu vchodu, vy jste v pravém křídle). Shinji se rozhodl, že poběží napřed, aby se podíval jak to tam vypadá a musím uznat, nápad to byl dobrý. Chodba, kde se nacházeli byla prázdná, ale hned jak se dostal za roh směrem k hlavnímu vchodu, už tak prázdná nebyla. U dveří do ošetřovny stálo přinejmenším osm těch divně se hýbajících lidí, mlátili do dveří a vůbec se nezdálo, že by chtěli nějaké léky. Jeden z nich pak s hlasitým tříštěním rozbil okno a zevnitř (z ošetřovny) se ozval hlasitý dívčí křik (promiň Aki, ale nemohl jsem odolat). Mezitím se Aleki se Saitem přidržují omdlévajícího učitele, který čím dál více ztrácel krev a nezdálo se, že by se to mělo nějak zastavit. Byl stále bledší a bledší, až se nakonec neudržel ani na nohou, takže ho chlapci museli posadit na zem. "Saito... zmiz-zmizte... vy-vy-vypadněte... vypa-dněte..." učitel si z posledních sil přitáhl Saita, aby ho uslyšel. Ovšem sotva dořekl poslední dvě slabiky, hlava mu klesla k rameni a z úst mu vytekl stroužek krve. |
| |
| Přízemí To je špatný, to je hodně špatný, říkám si v duchu, když vidím, jak učitel bledne. Najednou mu vynechají nohy a málem jsem ho pustil, jak jsem se lek. Sakra, to je v háji. "Vydržte, už tam skoro jsme." řeknu mu, ale opravdu nemám žádnou představu, co bych měl dělat, až na ošetřovnu dorazíme. Místo, abychom ho dál nesli si mě přitáhl a řekl, ať vypadneme, načež se mu zvrátila hlava a jeho plamínek života vyhasl nadobro. Kurva, kurva, kurva! Uvnitř sebe panikařím a pomalu se to začíná projevovat i navenek. Jak klečím vedle učitelova těla, jen se vyvrátím na zadek, ruce si položím na kolena a zhluboka dýchám. Z toho stavu mě probere až pronikavé zaječení, které vychází směrem z ošetřovny. Vstanu a lehkým poklusem zaběhnu za Shijnim a vidím, jak nějací studenti se derou do ošetřovny. Moc by mě to ale nepřekvapovalo, nebýt faktu, že mezi nimi nejsou jen studenti, ale i cizí lidé a všichni jsou celkem dost od krve. Sakra co teď? Kouknu se na Shinjiho, mám nutkání tam jít, ale i utéct. "Co teď?" řeknu klidným hlasem. Až mi přeběhl mráz po zádech, jak to znělo. |
| |
| Přízemí - chodba u ošetřovny Zatím co se ostatní starají o učitele, já se šel podívat napřed. Ošetřovna není daleko, je kousek za rohem takže by mi to moc dlouho trvat nemělo. Když jsem ale zahnul k ošetřovně tak jsem hnedka na místě ztuhnul. Před ošetřovnou stálo několik postav a bušilo do dveří. Co to má znamenat? Nesnaží se dostat dovnitř jako normální. Ne tihle prostě buší do dveří a chtějí se dovnitř vloupat nehledě na překážku. Ale někteří jsou naši, mají školní uniformy. Po chvilce dokonce rozbíjí sklo a zevnitř se ozve dívčí výkřik. Ten mě také probere ze strnutí. Pomalu začnu couvat směrem zpátky a nespouštím postavy před sebou z očí. Snad si mě nevšimnuli. Jak se vracím zpátky tak do mě vrazí Saito, což mě dost vyděsí. Jakmile ho ale spatřím tak si oddechnu. “Uf, to jsi ty.“ Teď zbývá jenom zjistit jak se dostat přes ně na ošetřovnu, je jich totiž víc než nás. “No nevím jistě. Někdo z nás se je pokusí odlákat zatím co ostatní odvedou učitele na ošetřovnu a postarají se o něj.“ Sice nemám představu jak ale je to lepší než nic nedělat. Navíc někdo tam uvnitř potřebuje naší pomoc. |
| |
| Chodba před ošetřovnou Shinji má celkem dobrý nápad, jenže kdo je odláká? Doufám, že ne já. Pak mi ale dojde, co se stalo s učitelem, položím Shinjimu ruku na rameno a řeknu "Učitel to už má za sebou. Už..." odmlčím se. Nerad to přiznávám, ale bude mi chybět. Jediný učitel, kterého jsem si vážil. Nezapomenu na vás Yokurama-san. "S tím odlákáním máš pravdu, souhlasím, ale kdo je odláká?.... Jak jsi na tom s během?" zeptám se a už počítám s nejhorším, že návnada budu já. "A co jsou sakra zač?" kývnu hlavou směrem k těm lidem u ošetřovny. Moc jako lidi se ale nehýbají. Kde jsem to jen viděl. Něco mi to připomíná, ale pořád si nemůžu vzpomenout, co mi to připomíná. |
| |
| Přízemí - chodba u ošetřovny “Cože? Je mrtvý?“ zeptám se překvapeně. Už jsem se chtěl zeptat jak, když si vzpomenu, v jakém stavu byl. Už když jsem je našel tak nevypadal nejlíp. O jednu starost míň. proběhne mi v tu chvíli hlavou. Pomalu začnu couvat a rukou naznačím Saitovi aby šel zpátky za roh. Co kdyby si nás všimli. Takže co teď? Učitel je mrtvý. Na ošetřovně se ale podle všeho někdo ukrývá, zaměříme se tedy na to. “Tak jako tak by jsme měli jít na ošetřovnu, a pomoci tomu kdo tam je.“ Teď už ale léky nepotřebujeme takže by mělo jenom stačit je jenom dostat ven. Odpověď na otázku týkající se skupinky před ošetřovnou bych také rád znal. Doposud jsem neměl tušení co se děje a nic se na tom nezměnilo. “Nejsem si jistý. Ze začátku jsem si myslel, že školy vrhli nějací cvoci, ale teď si tak jistý nejsem. Viděl jsi je přeci.“ Stejně jako já si určitě všiml, že někteří byli studenti. Co ti s tím mají společného. “Nezdá se mi ale, že by se chovali zrovna normálně. Co myslíš, můžou být nebezpeční?“ Moc toho ale zřejmě o nich nezjistíme. Proto se vrátím k tomu hlavnímu, jak se jich zbavit. “Takže jak to uděláme? Já budu utíkat a vy odvedete ty z ošetřovny?“ moc se mi ten plán nelíbí. “Co když mě chytí?“ Nevypadají ale, že by se jim to mohlo povést. Spíš mi připomínají skupinku opilců. |
| |
| Přízemí, kousek od ošetřovny Jakože má pravdu. Měli bychom jít na ošetřovnu a pomoct jim. Ale z těch "lidí" mám fakt blbej pocit. Když mi naznačil, abych zalezl, poslechnu ho. Vypadá to, že asi ví, co se má udělat, takže ho protentokrát poslechnu. Když se mě zeptá, jestli můžou být nebezpeční, jen se vykloním zpoza rohu a kouknu se na ty jejich zakrvácené oblečení. Někteří mají i obličej a jiné části těla od krve. Zalezu zase zpátky za roh a podívám se na Shinjiho s výrazem "co myslíš?". "Já ti nevím, mají držku od krve, zakrvácené oblečení. Jeden z nich má střepy v ruce a nijak ho to nesere a snaží se dostat dovnitř na ošetřovnu. Ale ne tak, že by si otevřeli, oni prostě chcou skrz. Je to jako v...." DO PRDELE! Zmlknu a vyvalím oči. Znovu vykouknu za roh. Kurva, to nemůže být pravda. Ty šouravé pohyby, nemotornost, obličeje od krve. Zalezu zpátky, zády se o stěnu a sjedu po ní dolů. Barva mojí kůže se může rovnat barvě mých vlasů. "Zombie. To jsou kurva zombie...." mumlám si potichu. Jak se to sakra stalo? Proč teď? Jestli to je jako ve filmech a hrách, tak učitel. Sakra, učitel! Kouknu na hodinky, je mrtvý asi dvě minuty a furt nic. Postavím se a střídavě sleduji hodinky a učitele. |
| |
| Chodba Zatím co kluci vymýšlejí důmyslné strategie, tak já sedím u mrtvého těla. Nemůžu tomu uvěřit. V hlavě mi stále běží jeho jeho poslední slova. Nejraději bych utekl. Někam hodně daleko. To snad ne. Jak je možné že se to stalo. Seberu odvahu a dojdu ke klukům. Já tomu nevěřím. Nemohu. pronesu a nakouknu za roh. A tomuhle taky ne!!! vychrlím, když se přitisknu zády ke zdi. Jme v koncích. Jen poslouchám a strachy jsem oněmněl. |
| |
| Dějství první Problém u ošetřovny Kamakurská vyšší střední škola Zatímco se El a Aki snažili posbírat vše potřebné na ošetřovně a zároveň se připravit na vpád zombíků, Saito, Aleki a Shinji sledovali tu tlupu mlátící do dveří a snažili se nemyslet na mrtvolu učitele na zemi. Ať tam stáli jak dlouho chtěli, učitel se nezvedal. Chlapci na chodbě přemýšleli, jak tu tlupu odlákat, dokonce se i rozhodli, že to Shinji případně vezme na sebe a trochu se proběhne. Než však stihli plán vůbec uskutečnit, z druhého křídla školy se ozval pronikavý dívčí jekot (šlo to slyšet i na ošetřovně). Co se tam dělo si mohli jen domýšlet. Ovšem mělo to zázračný efekt na tu tlupu. Přestali mlátit do dveří, všichni se otočili tím směrem a po krátké chvilce se tam vydali. Cesta byla volná, ale na jak dlouho? Všechny prosím, aby napsali na konec příspěvku, jestli mají batoh, nebo ne. Co bylo nalezeno na ošetřovně  |
| |
| Ošetřovna Osm minut, pořád leží. To je dobře, nerad bych ho viděl jako jednoho z nich. Otočím se a jdu za Shinjim a Alekim, když se ozval ten křik. Bylo to celkem daleko, ale i tak to bylo hodně hlasité. K našemu štěstí (její smůle) se ta banda u ošetřovny vydala za křikem, tak je teď ošetřovna volná. Divné, že by reagovali na hluk? Bylo by to fajn, ale zkoušet to nebudu. Naznačím klukům, aby počkali a sám se vydám směrem k ošetřovně. Když jsem tak v půlce cesty, vidím že u hlavního vstupu je jich dost. Otočím se ke klukům, přiložím si prst na pusu, aby pochopili, že mají být potichu a ukážu jim, ať jdou za mnou. Když jsem dorazil ke dveřím ošetřovny, nechtěl jsem, aby ta holka, co je asi ještě uvnitř nezaječela, tak je jen přišel k oknu a potichu řekl. "Pssst, hej. Jste tam ještě?" |
| |
| Přízemí - před ošetřovnou “Zombie? To jako fakt?“ Viděl jsem spoustu filmů a četl dost knih, abych věděl co to zombie je, alespoň podle současných představ. Nemůžu ale uvěřit tomu, že to co máme před sebou, jsou opravdové zombie. Pravda jsou od krve a nechovají se zrovna normálně ale opravdu? Saito pak začne s obavami pozorovat učitele, zřejmě si myslí, že obživne a bude nás chtít sežrat. Nic se neděje. Mě samotnému stačí fakt, že je mrtvý. Při pohledu na něj mi běhá mráz po zádech tak se k němu raději otočím zády. Chodbou se začne rozléhat dívčí křik, zase. Leknutím sebou cuknu. Tentokrát ale nejde o dotyčnou na ošetřovně, ale o někoho jiného někde na druhé straně školy. Na to kupodivu zareagují postavy před ošetřovnou. Všichni se vydají ke zdroji křiku a ošetřovnu stejně jako všechny uvnitř nechají na pokoji. Zvláštní. Cesta je už tedy volná a já nemusím dělat návnadu. Díkybohu. Saito se potom vydá směrem k ošetřovně a po chvilce dá pokyn, abychom šli za ním. Na nic nečekám a pomalu jdu za ním. Zatím co on se snaží dostat na ošetřovnu já čekám kousek stranou a dávám pozor kdyby s náhodou někdo z tamtěch vrátil. Bez batohu |
| |
| Jen díky klukům jsem se nescvokl. Je to hrozivý pohled na ta bezduchá stvoření co šouravým krokem opouštějí chodbu. Z některých přitom stékají kapky krve a nechávají za sebou hnilobný pach. Už ani nevím proč jdeme na ošetřovnu, když je ten učitel mrtvý. Co když se z nich už stalo to, co z ostatních pronesu polohlasem. A myslím že je to více než pravděpodobné. Ale co kdyby ne a třeba by se nás bály. Nechci se nechat zabít!!! pronáším mnohem naléhavěji. Je to nějaká infekce nebo hororový film. Nic jiného mě nenapadá. taška |
| |
| Brzký konec na ošetřovně Blázníš? Teď když odcházejí? říkám vystrašeně a nevěřícně vykouknu z okna. Měly by jsme toho využít. rozhodnu s pevným odhodláním. Jdu ke dveřím, které nám před chvilkou zachránily život. No možná jen prodloužily. Když už jsem byla skoro u nich tak uslyšíme ten šepot zpoza dveří. Tak vono to i mluví do háje?!? pronesu dosti rozčíleně směrem k Elovi. Tady nikdo nikdy nebyl! zvolám a doběhnu k Elovi. Pevně se ho chytnu za paži a přikrčím se. Doufám že o tu ruku nepřijde, ale nedokážu strachy povolit. |
| |
| Ošetřovna Dobrá zpráva je, že jsou živí a zřejmě i zdraví. Ta špatná je, že ta ženská je hysterka a okřikla mě. "Ještě víc zařvi, ať je tady znovu nalákáš ty krávo." řeknu trochu hlasitějším šepotem. "Jste tam všichni v pořádku?" kouknu do okénka a uvidím Ela. "Sakra, aspoň někdo koho znám je živej. Tu láhev máš pro mě? Docela bych si i dal." řeknu a usměju se. "Mám tu ještě další tři kluky. Musíme vypadnou, jdete taky?" Sice nevím jak, ale musíme se dostat pryč. Nic jiného než motorku řídit neumím, tak doufám, že tady aspoň někdo umí něco řídit. Pěšky jim daleko neutečeme. Sice nejsou rychli, ale asi jich bude hodně, protože jak jsem měl možnost vidět z požárního schodiště, město je docela v háji. |
| |
| Před ošetřovnou Ti dva co byli na ošetřovně se zdají být docela v pořádku. Ta holka je sice trochu vyděšená, ale já jsem na tom podobně. Věnuji oběma krátký pohled a kývnu na pozdrav. Teď už konečně můžeme začít řešit, co uděláme. “Tak co teď?“ zeptám se ostatních. Přitom stále pro všechny případy hlídám chodbu. Nevím jak oni ale já osobně bych zavolal pro pomoc, a dokud pro nás nepřijdou tak bych se zašil někam do bezpečí. “Nemáte náhodou někdo telefon?“ řeknu po chvilce. Já svůj nemám, jinak bych už dávno zavolal. |
| |
| Pryč z ošetřovny Tak už pojďte. říkám potichu a mizím ze třídy. El, který se zrovna seznamoval před dveřmi mi stál v cestě a tak jsem ho chytla za ruku a vyrazila i s ním. Tedy spíše jsem s ním škubla nežli vyrazila. Za okny bylo chmurné, nevlídné počasí, které na klidu moc nepřidalo. Nebe se měnilo každou minutou a v jednu chvilku foukalo jak na úpatí horských štítů a jindy zase pršelo jako při běsnícím taifunu na moři. V tom ve mě něco cuklo a já se zastavila. Otočila jsem se na ostatní a zeptala se Kam vlastně půjdem ? Koukla jsem na kluky a zamyslela se nad tím jak mě určitě mají všichni za sraba. |
| |
| Dějství první Úprk ze školy Kamakurská vyšší střední škola Mezitím co se skupinka u ošetřovny dohadovala, kam půjde, křik v druhém křídle zanikl ve strašlivém zachroptění. Zombíci se o ně zatím nestarali, kdo ví proč. Ovšem bylo třeba, aby se co nejrychleji rozhodli a zmizeli. V chodbě k ošetřovně se objevili dva zakrvácení studenti s mrtvolným výrazem ve tváři, děsivým chropotem vycházející z jejich hrdla a nehezky potrhaným krkem. Nezdálo se, že by si studentíků všimli, ale něco je do té chodby táhlo. Krátce po nich se objevila další skupinka pěti podobně vypadajících mrtvolek. Kousek za nimi, hned u schodů stála drobná dívenka (Myriel), které se dalo typovat kolem patnácti a na rozdíl od ostatních "pohybujících se lidí" se zdála, že je normální. Myriel Sheehan Seděla jsi uprostřed třídy, když to začalo. Měli jste právě hodinu angličtiny, kterou jsi zvládala lépe, než kdokoliv jiný na téhle škole, takže ses trochu nudila. Když pak začala ta aférka před školou, byla jsi jedna z těch, co se dostali k oknu jako poslední, ne-li vůbec. Za to jsi byla první z těch co se dostali ze třídy na chodbu. Podařilo se ti dostat se až do přízemí, kde to bylo nejhorší. Všude se válela mrtvá těla, na nich byli navaleni, jako mouchy na mrtvém mase, jiní lidé a zdálo se, že je trhají na kusy. Viděla jsi k ošetřovně, stála tam pětičlenná skupinka normálně vypadajících lidí, kteří, jak se zdálo, se chystali opustit školu. Než jsi ale stihla k nim doběhnout, nebo se k tomu vůbec odvážit, objevili se ti v cestě dva zakrvácení studenti (zády k tobě) a chvilku za nimi se objevila další pětice. Všichni mířili k ošetřovně, nebo tak se ti to aspoň zdálo. |
| |
 | Chodba k ošetřovně Ležela jsem na lavici a na tváři naprosto znuděný výraz. Klepala jsem prsty po sluchátkách a odolávala tomu si je nasadit. Škubla jsem sebou, když učitelka udělala další chybu. Hodila jsem po ní pohledem ´o co se tu vlastně pokoušíš´, ale pozornost celé třídy upoutalo něco na dvoře. Ani jsem se nenamáhala přes tu hromadu těl se snažit podívat, stejně jsem to věděla přes to jejich vzrušené šeptání. Útok? Tak moment! Vytrhlo mě to z mé apatie a napřímila jsem se. Po hlášení začala hysterie, na nic jsem nečekala, popadla svou brašnu, kde se schovávala má oblíbená mikina a vypadla ze třídy mezi prvními. Je mi naprosto jasné, jak to ve třídě bude vypadat za pár okamžiků. Uhnula jsem z cesty davu a navlékla mikču na sebe. O to co mám na sobě se teď nikdo starat nebude. Nechala jsem se svézt davem dolů do přízemí a uhnula mu, aby mě neušlapali. Nějak jak jsem čekala, někde v té tlačenici jsem přišla o brašnu. Ještě, že mě napadlo, obléci se nahoře. Podle pálení na rameni, mi jí někdo strhl. Nicméně pohled po přízemí nebyl vůbec příjemný. Nevěřícně jsem sledovala, co se to tu děje. Já chci domů! Zasténám v duchu. Všimla jsem si jak z nějaké místnosti vypadla pětice lidí, co vypadali jinak - tedy normálně, za dané situace jinak. Vypadali, že se chystají ven. Chytnu se kohokoliv, kdo mě dostane z téhle zatracené králíkárny! Mám náladu pod psa, vzhledem k počasí, jak od rána lije a nemohla jsem do školy jít pomalu, mou oblíbenou cestou. Vydám se tedy k nim ale odnikud se vynoří dvojice potácejících se studentů. Couvnu o krok zpět a přitisknu se ke stěně. Mnu si konečky zelených vlasů a začínám být silně nervózní, jak tu jen tak postávám na chodbě. Křiknout na ně si netroufnu, tak začnu mávat rukou a doufám, že si mě někdo z té pětice všimne a když si všimne mě, všimnou si i těch dalších, co k nim míří. Už jich je sedm.Jen doufám, že se neotočí a nezdrhnou někam pryč. Hlídám si ale, zda neupoutám pozornost někoho nežádaného. |
| |
| Další z nás Hned jak vidím přibližovat se ta nelidská stvoření tak uskočím a stoupnu si za kluky. Opět ty tupé bezmyšlenkovité výrazy. Přibližují se k nám a mě tuhne krev v žilách. V tu chvíly, kdy jsem se zahleděla na ty odporné stvůry, jsem vzadu za nimi někoho uviděla. A ne s tím tupým výrazem jako ostatní. Je živá, jako ostatní, co tu stojíme. Kluci, koukněte. zamumlám a ukážu prstem za ta stvoření, na dívku, co bez hnutí stojí. Vypadá překvapeně. No kdo z nás ne. Zamávala na nás světlou, hubenou ručkou a opět se přitiskla ke zdi. Zvednu ruku nad hlavu a zamávám na ni. Tak co budeme dělat? pošeptám směrem ke klukům. |
| |
| Přízemí - chodba Zatím co řešíme, kam půjdeme dál tak se na chodbě kousek od nás objeví dvojice studentů, ne tohle studenti nejsou. Jsou celí od krve, tvář mají bez výrazu a jeden z nich má krk roztrhaný tak, že nemůže být pochyb o tom, že je mrtvý. Tak je to pravda, jsou mrtví. Hodně z toho nedává smysl, ale jsem schopen se prozatím smířit s tím, že prostě obživli a chtějí nás zabít. Blázen nejsem, takže to pravda být musí. A jestli je to sen, no tak potom je to jedno. Arisu upozorní na dívku, která je na úplně druhé straně chodby. Je jenom štěstí, že si jí nevšimli. Zanedlouho se objeví několik dalších mrtvol a všichni si to namíří přímo k nám. Sakra. Situace se tím ještě zhoršuje, a to jak naše tak té dívky na druhé straně. Ignorovat něčí křik je jedna věc ale nepomoci bezbrannému člověku, kterému jsem se před tím podíval do očí, bych asi nezvládl. “To mi nemusíš říkat.“ odpovím klukovi který se před chvilkou představil jako El. Chvilku se rozhlížím po chodbě a můj pohled hnedka padne na koště, které leží na zemi. Jindy bych se zajímal o to kdo ho tu nechal takhle ležet ale teď na to není čas. Rychle ho seberu, dokud jsou mrtvoly ještě dost daleko a vzdálím se zase do bezpečné vzdálenosti. Další možné zbraně tu nevidím, to je špatné, nerad bych bojoval sám. Jasně, ošetřovna! “Uvnitř.“ ukážu na ošetřovnu. “Vezměte židle, nohy od stolu, nebo cokoliv so najdete. Hlavně rychle.“ Musíme si pospíšit, kdo ví jestli nejsou na cestě další. Tak co teď? Nevypadají moc rychle, ba ani chytře ale zase nerad bych skončil jako oni. Pevně sevřu koště oběma rukama a připravím se na nejhorší. “Půjde někdo se mnou?“ zeptám se ostatních, zatím co se nervózně dívám na mrtvoly před námi a dívku. Moc se mi tam nechce a mám jen málo k tomu abych se obrátil a vzal nohy na ramena. |
| |
| Přízemí-chodba Vrazil mi do ruky skotskou a ještě řekl, že tam je saké. Sice polovina, ale i tak, nebudeme přeci plýtvat. Po chvilce vylezla i ta uřvaná (Aki) a tak jsem měl možnost jít na ošetřovnu. Ještě než jsem tam vlezl, jeden kluk chtěl mobil. "Na, nevybíj ho." řeknu a hodím mu ho. No co, školní pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Vlezu do ošetřovny a na stole vidím to, pro co jsem tu vlezl. Popadnu flaštičku saké a obrátím ji do sebe na jeden zátah. "Blaaa, pořád chutná jak benzín." řeknu a jdu za nima ven, snad už něco vymysleli. Jen co vylezu, nestačím se divit. Přicházejí dva studenti. Tedy bývalí studenti. O chvíli později pět dalších. Otevřu flašku skotské, vršek schovám do kapsy a dopřeji se pořádný doušek. Je dobrá, ale i tak jsem se zaksichtil. Už je to v pořádku, už mi to začíná být jedno. Shinji sebral smeták a postavil se do první lajny. Prej jestli někdo jde s ním. "Ne asi, budu tu jen tak stát a dívat se, jak je biješ sám. Nebo jak budeš bit?" řeknu a znovu se napiji. Bože to je... ta píše. Trochu víc jsem se zaksichtil, usmál se na Shinjiho a postavil se to základního postoje. Palcem levé ruky, ta ve které držím flašku, jsem zacpal hrdlo skotské. To jsem potřeboval. To na těch schodech je živé, nebo živé? To je jedno, až příjdu blíž, poznám to. Ostatní vidí, že se začínám trošku motat. Otočím se na Ela a řeknu "Jako tenkrát v tý hosp...hospodě, že?" zazubím se na něj a už se vněnuji jen nepříteli, kterými jsou bývalí studenti a učitelé. |
| |
| Jde se na to No když oni, tak já taky. Přeci nebudu jediná co tu zůstane. Krom toho na to se stejně moc bojím. Vezmu kus z Elovi židle a jdu za ním. Jestli se nebojíš ani teď, tak ti koupím zmrzlinu. Spíš svěrací kazajku, protože teď se nebát, to je šílenství. povídám mu zatím, co koukám na náš předvoj, co vyrovnává adrenalin alkoholem. Tak hodně štestí. Budeme ho potřebovat. noha od židle |
| |
| Dějství první Úprk ze školy Kamakurská vyšší střední škola Skupinka sedmi mrtvých se blížila k pětici živých, kteří se mezitím ozbrojovali a vymýšleli plán na záchranu malé dívenky u schodů, která se tam oněmělá strachy krčila. Ovšem nezdálo se, že by se ta sedmice zajímala o pětici, jakoby se zajímali o něco za nimi. Ovšem to pětice nemohla vědět. ------------------ PJské intermezzo - kdo jakou zbraň vlastní Shinji - koště El - noha od židle Aleki - noha od stolu Saito - láhev whisky Aki - noha od židle Tímto prosím Saita a Shinjiho, aby se řídili pravidly, děkuji. ------------------ Jako první se rozběhl Saito, hned za ním Aleki a o minutku později i El. Shinji a Aki se prozatím drželi kousek vzadu a dívka naproti vše sledovala. Saito měl štěstí opilců, o prvního rozbil lahev s alkoholem a zároveň mu tím prorazil lebku. Mrtvola se sesunula k zemi, ale zvuk tříštěného skla strhl pozornost zbylých šesti právě na Saita. Toho využil Aleki a s nohou od stolu pořádně majznul jednoho mrtvého studenta a ten se také skácel k zemi. Jenže Aleki to trochu nevychytal a jedna dívka, která táhla svá střeva za sebou, se mu zakousla do ruky. Bolest jej přinutila vykřiknout, upustil nohu a šel do kolen. Pozornost zbylých pěti se obrátila na Alekiho, ovšem jeho křik přitáhl pozornost dalších mrtvolek. To však pomohlo jiné dívce (Maemi), dostat se ze svízelné situace. Tanaka Maemi Ta dívka byla ze třídy 2-A a když se to vše strhlo, byla zrovna v přízemí na záchodech, protože ty v prvním patře byly ucpané. Ano, nějakým dívkám bylo asi líto, že je teprve začátek roku a ještě nic neprovedly, a tak ucpaly dívčí záchody v prvním patře a nechaly je vytopit. Proto byla ta dívka, Maemi, na záchodech v přízemí, kde ji uvěznili mrtví studenti, učitelé a lidé. Tlačili se na dveře, bouchali na ně, snažili se je vyrazit. Pak to ale přestalo, když se ozval ten bolestivý křik zvenčí a dívka měla šanci vylézt ven. Ovšem na naši partu se blížila skupina snad deseti mrtvol a před nimi stála skupina pěti. Jak se zachovají? Pomůžou kamarádovi, nebo ho nechají být a zachrání radši sebe? |
| |
 | Vypadalo to na úplně obyčejný začátek školního roku, to jsem ještě ovšem netušila, jak moc se pletu a jak se všechno během několika málo hodin změní. Kvůli "povedenému žertíku" nějakých holek, jsem musela jít na záchodky do přízemí. Zrovna jsem se chystala vyjít ven, když jsem zaslechla po hlášení rozhlasu dusot mnoha nohou a vyděšený řev. Nemohla jsem se kvůli mnoha lidem dostat ven, srdce mi bušilo až v krku. Pak to ustalo a ozval se jiný křik, ten ale přicházel z venčí. Konečně se mi povede dostat ven, rozhlížím se na všechny strany a cítím svůj splašený tep. Vidím na zemi ležet něčí tělo. Zachvěju se a jdu blíže, je to nějaký student, nejspíš ho ten dav ušlapal. Už mu není pomoci. Povzdechnu si a co nejtišeji našlapuji dále, blížím se ke zdroji toho křiku. Možná bych se měla otočit a utéct, co nejdál to jen půjde, momentálně ale cesta jinam nevede. |
| |
| Chodba v přízemí Pozornost jsem upoutala a tak jsem se natiskla zpět na zeď a snad celou dobu ani nedýchala. Pokud dobře vidím, tak dívka z té skupiny mi vrátila zamávání, už jen pokynu hlavou, když se přede mnou klátí ty mrtvolky. Co jsem komu udělala... Jde mi hlavou a představuji si široké zelené pláně, přivírám oči a modlím se, ať už mě někdo dostane pryč. Když si všimnu, že se ozbrojují a nějaký kluk stojí s koštětem v pohotovostní pozici, srdce se mi rozbuší nadějí. Nenechají mě tu! Když mi pak jiný hoch zamává, dovolím si kousíček se odlepit od zdi a sledovat, kdy se mi naskytne příležitost dostat se k nim. Pustili se do skupinky. Při tříštění skla jsem skoro nadskočila. Upoutalo to pozornost mrtvolek a tak jsem se začala plížit podél zdi, kolem nich. Snažila jsem se být tichá jako myška, našlapovala jsem na pološpičky. Když ten hoch zaječel, vytřeštila jsem oči a jen tak tak nezapištěla. Bude to hlavně tím, že hlas se mi zasekl někde v hrudi. Otočila jsem hlavu tím směrem. Zbývající pětice mrtvolek se obrátilo k jednomu z chlapců. Využila jsem toho a přeplížila zbytek prostoru, takže jsem se ocitla u ozbrojené skupinky. Respektive kousek za nimi. Tedy někde u rudovlasého chlapce a dívky. Stále jsem měla hlas zaražený někde v hrudi, takže pokud si mě všimli, jen jsem jim pokynula hlavou. |
| |
| Chodba u ošetrovny Boj Pustil jsem se do nich jako první, jen doufám, že se kvůli toho nestanu vůdcem. Když jsem toho prvního vzal flaškou po hlavě a viděl, jak spolu s mrtvým padá na zem i skotská, v hlavně mi zazněla písnička. Sbohem příteli, budeš mi chybět. Ale co se stalo, a co se mi moc nelíbilo, bylo, že jsem přitáhl jejich pozornost. Oni jdou za zvukem? To je dobré vědět. Ale pak se otočili a s nimi i já, to když začal Aleki řvát. Jeden z těch parchantů ho kousl a teď šli všichni k němu. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale rychle jsem se přesunul za skupinku a začal tleskat, abych je přitáhl na sebe a ne na Alekiho. "Tady jsem vy svině, a je mě dost!" křiknu, ale to si všimnu, že jsem asi neudělal moc dobře, protože Aleki přitáhl pozornost další hordy, jestli se mi to povedlo a Alekiho někdo mezitím umlčel, tak jsem na sebe natáhl dvě skupiny těch mrtvolek. "Pojďte vy šmejdi, tady jsem!" řeknu a jdu co nejdál od skupiny. Ještě že jsou tak pomalí, to mi nahrává. |
| |
| Chodba v přízemí - boj Posilněný Saito vyrazí kupředu, následován Elem a Alekim . Ten teď už nějakou dobu mlčí, zajímalo by mě, jestli je v pořádku. Z počátku se mi ta vlaška nezdála jako špatný nápad ale jak poslouchám Saita tak o tom začínám pochybovat. Chvilku po nich se zapojím do boje i já. S koštětem si snažím držet odstup od mrtvol, aby neměli moc šancí dostat se mi na tělo. Po očku při tom pozoruji dívku, která se k nám pomaloučku blíží kolem mrtvol. Ty jí naštěstí ignorují, jako kdyby tu ani nebyla. Najednou uprostřed toho zmatku někdo vykřikne. Ihned se podobně jako mrtvoly podívám směrem k jeho zdroji, a vidím, že jeden pokousal Alekiho. Mrtvoly se potom jako na příkaz začnou stahovat právě k němu. “Aleki!“ vykřiknu a ihned mu jdu na pomoc. Ihned se po nejbližší z mrtvol oženu jako kladivem a proti dalšímu udělám výpad. Ani ne tak abych ho zabil, jako spíš abych ho zpomalil. Mlátím a odstrkávám všechny okolo, aby ho už žádný nezranil. “Rychle ho odtáhni pryč!“ křiknu na Ela, aby ho náhodou nenapadlo něco podobného jako Saita. Já sám se pak jdu věnovat Saitovi. “Přestaň dělat voloviny, a pomoz nám s Alekim.“ zavrčím na něj. “Teď na to není čas, musíme rychle zmizet!“ Dokud není Aleki v bezpečí tak pokračuji v boji. |
| |
| Vražedná chodba Když vidím jak se kluci ohánějí tak se až stydím, za to jaký jsem strašpytel. Stojím za nimi a koukám jak se z rozbité hlavy jedné té zrůdy dere ven tmavá krev. Vůbec nevím co mám dělat. Jsem z toho hotová a sbírám odvahu. V tom Aleki zakřičel tak, že mě zamrazilo až v morku kostí. Aleki !!! křiknu a snažím se dostat k Alekimu. Mezi tím se k nám dostala ta druhá dívka a Saito se chce nechat dobrovolně zabít. Ale odlákal a já jsem přiběhla k Alekimu. Bude to dobrý. Na ošetřovně toho byla spousta. říkám, když hledím na odporný kousanec a tekoucí krev. Otočím se a do jedné té zrůdy co teď jdou za Saitem bodnu ten kus židle. Pak seberu Alekiho nohu od stolu a domlátím ho. Pak už se jen držím u Shinjiho a koukám co se bude dít se Saitem. |
| |
| Dějství první Návrat na ošetřovnu Kamakurská vyšší střední škola Mrtvolky se hrnuli na Alekiho, ani si nevšimli, že se mávající dívka (Myriel) přesunula k Aki, kde se krčila, pro změnu, u zdi. Saito, stále posilněn alkoholem, se rozhodl zahrát si na hrdinu a zachránit spolužáka. Ovšem, všichni víme, co se o hrdinech říkává. Mrtvolky na Saitovo křičení zareagovali jako slepice na flus. Šli za ním. Pomalu se ploužili natahovali po něm ruce a nezdálo se, že by si všímali ostatních. Dokonce ani nereagovali na to, že jednomu z nich Aki zabodla nohu od židle do zad. Bylo až s podivem, jak kůže toho mrtvého povolila. Mrtvák se ale neotočil, šel dál svou cestou. Na Saita. Toho využil El a za pomoci Aki odvedli chudáka Alekiho zpět na ošetřovnu, kde mu ošetřili zranění. El hned po tom zase odběhl, pomoci svým kamarádům. Jejich plán, odvést mrtvolky na schodiště, se zdál celkem dobrý. Mezi tím vším zmatkem se trochu pootevřely dveře na dívčí záchody v přízemí a z nich vykoukla další drobná dívka (Maemi). Sice neměla nejlepší výhled, ale tu bandu směřující chodbou dál od ošetřovny, a nějaký, vcelku normální pohyb na ošetřovně zahlédla. Ovšem co udělá, to je na ní. Najde odvahu, aby vyběhla a podívala se, co to bylo za hlasy, které slyšela, nebo zůstane schovaná? A jak si bude dařit naše parta v čele s Elem a Saitem? Podaří se jim odvést zombíky dál od ošetřovny a zachránit jak sebe, tak i kamarády? |
| |
| Konečně venku ze záchodků Pootevřu pomaličku dveře a vykouknu ven. Slyším kroky a křik těch věcí, které kdysi bývaly lidmi. Moc toho odsud nevidím, nejistě přešlápnu a pootevřu dveře víc. V duchu zanadávám, když zaskřípou. Slyším hlasy, zahlédnu pohyb, opatrným, ale rychlým krokem se vydám za ním. Mířím k ošetřovně, našlapuju co nejtišeji to jde a srdce cítím až v krku. |
| |
| Z Alekiho to teče jako z kohoutku a bolí to ještě víc. Nad ránou mu zaškrtím ruku. A nechám ho lehnout si. Budeš dobrej. chlácholím ho, ale při tom mi z očí stékají slzy. Malé krúpějky co mi stékají po tváři a poté padají a vsakují se do svetru uniformy. Aleki je bledý, ale stále při smyslech. Bojím se co bude dál. Vyběhnu ke dveřím a vykouknu z ošetřovny. Pak se vrátím zpátky a sednu si vedle Alekiho. Co se sakra bude dít dál? Jsem v koncích říkám, zatím co otírám slzy. |
| |
| Na ošetřovnu a ošetřovna Stojím tam v tom zmatku a vůbec nepobírám. Začínám zhluboka nabírat vzduch, když si všimnou, že zraněného chlapce táhnou do místnosti. Rychle to vidím jako únik z chodby a tak se tam doplížím za nimi. Hle ošetřovna. Veliká. Hned zhluboka vydechnu a krapítek se uklidňuji. Opřu se o nejbližší místo vedle dveří a jakmile naberu dech, zatímco oni ošetřují chlapce, přejdu k oknu. Venku sice prší, takže sluchátka zachumlám do mikiny, ale i tak zkoumám, jak se otevírají. Chvíli mi trvá než na to přijdu a odšoupnu ho, vykouknu ven. Není to vysoko. Rozhlédnu se, zda venku neuvidím nějaký podezřelý pohyb. Pak zase okno zavřu a otočím se nyní už jen k dívce, zrovna něco skuhrá. Odkašlu si, probudím tak svůj hlas. "Měli bychom zmizet z budovy," řeknu jen krapet zamračeně. Nehnu se od okna, to po mě nemůžete chtít. A rozhodně už nevstoupím do té úzké chodby. Chci ven. A je mi jedno, jak tam je. |
| |
| Seznámení Otočím se na dívku stojící u okna a utřu si slzy. Bez kluků nejdu a Aleki na tom není moc dobře. pronesu už poněkud klidněji a zdvihnu se. Udělám k ní pár kroků a zahledím se na ní. Já jsem Aki. řeknu a jen se otočím na Alekiho a hnez zase zpět. |
| |
| Chodba - u schodiště Saito vůbec nebere ohledy na to co říkám a ke schodišti kam chce nalákat mrtvoly. Ostatní mezi tím odtáhli Alekiho na ošetřovnu. Díky bohu. Ošklivě ho zranili, ale zabránili jsme nejhoršímu, takže se z toho snad dostane. El se za chvilku vrátí z ošetřovny a stejně jako Saito zastává názor, že bychom je měli nalákat ke schodům. Já ne. Takže když se rozběhne za Saitem, já zůstávám vzadu. Jeden ožralej, druhej blbej. Většina mrtvol je díky těm dvěma, zaměřená jiným směrem, takže dívka, kterou jsme před tím zahlédli, nemá žádný problém s tím dostat se na ošetřovnu. Potom se znenadání objeví ještě jedna dívka. Když se přede mnou objevila tak jsem se docela lekl, a už jsem se jí chystal, přetáhnou koštětem, naštěstí se tak ale nestalo. Naznačím jí, aby šla směrem k ošetřovně, sám pokračuji směrem k mrtvolám a ke schodišti. Ti dva se stále ještě drží, ale pokud budou takhle pokračovat ještě chvilku, přitáhnou sem všechny tyhle zrůdy z celé školy. Mám strašně velkou chuť místo těch mrtvol přetáhnout každého z nich po hlavě, hezky jednoho po druhém, ale s tím musím teď počkat. Přijdu tak blízko, aby mě alespoň jeden z nich viděl, a abych byl co nejdál od mrtvol. Jak už se ukázalo tak reagují hlavně na zvuk. Řvát na kluky by byla tedy pěkná blbost. Několika gesty se jim tedy pokusím říct, co by měli teď udělat. Ukážu na horní patro a potom na chodbu za mnou. Přitom se ještě pokusům naznačit pár slov jako nahoru, obejít, schody a hluk. Zbývá mi jenom doufat, že si Saito vzpomene na požární schodiště, kterým jsme se před tím dostali dolů. Pak počkám, jestli mě alespoň trochu pochopili. Jsem připravený se bránit ale nehodlám tak dělat pokud to nebude zcela nezbytné. |
| |
| Na ošetřovně Aleki vypadá, že za chvíli vykrvácí a pokud ne, umřeme kvůli němu všichni. Projede mi celkem temně hlavou. Myslím poměrně prakticky. A s těmi divnostmi v zádech, každé zpomalení bude problém. "Snad z nich ještě není svačinka, jako z těch ostatních. Ale máš pravdu, zachránili mi očividně krk. Jakmile ale budeme v ohrožení my, mizíme," tak nějak říkám spíše mé myšlenky nahlas, než že bych k ní promlouvala. Zachránili mi krk, za to jsem jim vděčná, ale zpátky nejdu a zabít se taky nenechám. Založím ruce v kapse mikiny, co mám nataženou přes uniformu. Šedá se zelenými hvězdičkami. "Myriel." Odvětím a sleduji ji zelenomodrým pohledem. |
| |
| Návnada El se jako každý správný kámoš přidal do pořádné srandy. Když se objevil vedle mě a začal je se mnou lákat na schody, chvíli jsem nechápal, kdo to je. Je to pořád ten El? Asi taky nejsem úplně normální. Tedy.... střízlivý bych to nedokázal. Ale na plech taky ještě nejsem, to znamená, že bude prdel a já se budu smát. Jdeme s Ele nahoru a lákáme na sebe ty šmejdy. Jeden byl ale moc dotěrnej, tak jsem mu obtiskl podrážku na obličej. Hezky se kutálel dolů a mám pocit, že mu i něco křuplo. Začal jsem se usmívat jako šílenec. Pak jsem si všimnul, že Shinji něco dělá rukama. Přišlo mi to strašně vtipný, takže jsem musel vypadat jak magor. Pak mi ale došlo, co ukazuje. Ukazoval nahoru, směrem dál do chodby a zase dolů. Požární schodiště! "Shinji, jsi génius!" řeknu hlasitěji, abych udržel pozornost mrtvolek. Postupujeme pořád výš a výš. "Ele, požární schodiště v půli chodby, jdeme k němu a pak dolů za ostaníma. Tih...tihle tupci si sami neotevřou." řeknu. Když už jsme vylezli ty schody, otočil jsem se a přidal do kroku směrem ke dveřím. |
| |
| Dějství první Mrtví musí pryč Kamakurská vyšší střední škola Vtipálek by řekl, že Saito a El jsou rockové hvězdy, které prchají před davy fanoušků. Ovšem realista vidí dva kluky, jednoho v povznesené náladě, jak se směje, kope do zakrvácených lidí, druhý, jak se drží vedle prvního a skoro až beznadějně máchá nohou od židle, jak se snaží od sebe dostat ty chodící mrtvoly. Netrvá dlouho a zmizí Shinjimu z dohledu. Proud zombíků ale pokračuje. Ovšem tahle akce má jedno pozitivum. Shinjimu a holkám na ošetřovně se otevřela cesta ven ze školy. Tedy, ta hlavním vchodem. Pojďme se ale nejdříve podívat jak si daří Saito s Elem. Vydrápali se na schodiště, zombíky zatím dál od těla a ten skopnutý sebou vzal minimálně pět dalších. Ti se ale nevzdávají, znovu se nemotorně zvedají a opět šlapou po schodech. Když se ale Saito v patře otočí čelem k požárnímu schodišti, ať chce, nebo ne, zatuhne v kroku, El stejně tak. Před nimi je totiž několik roztroušených zombíků. A k tomu, aby se dostali k požárnímu schodišti, musí zahnout chodbou doleva, doběhnout až na konec a tam ještě otevřít těžké kovové dveře. Před nimi, až k ohybu, je celkově sedm zombíků, kteří se právě otočili čelem k Saitovi, na zemi leží několik těl a všude je spousta krve. Z protější chodby (vedoucí do druhého křídla školy) se ozývá tichý mnohohlasný pláč, hučení zombíků a zvuk těl narážejících do posuvných dveří. Najednou se ozve skřípot, těžký dopad těla na zem a děsiví křik několika dívek a chlapců. To se zombící prolomili do jedné třídy a hned se pustili do "úklidu". Aby to nebylo málo, ozvalo se příšerně hlasité tříštění skla, křik a tvrdý dopad. Hned na to bolestný křik. Ovšem ten se ztrácel mezi dalším bolestným křikem umírajících. Pro chlapce to mělo jednu výhodu. Zombící, co byli za nimi se otočili a šli se podívat, kdo to tam řve. Mělo to i nevýhodu. Ty zombíci, kvůli kterým se Saito a El museli zastavit zamířili taky tím směrem. A o chvilku později se z ohybu vyvalila další horda, snad patnácti mrtvých. A teď k ošetřovně (události výše nezmiňuji, ten hluk, křik apod. slyšeli všichni). Myriel se seznámila s Aki, zatímco se Aleki svíjel bolestí na lůžku. Už jen pohled na něj prozradil, že už moc dlouho nevydrží. Byl příšerně bledý, potil se a na dotek byl ledový. Ať na něj kdokoliv promluvil, nevnímal. Dýchal rychle a krátce, skoro jako by se nedokázal nadechnout. Pak se najednou propnul v zádech, zorničky mu vyjely nahoru, až bylo vidět jen bělmo a z hrdla se mu ozval sípavý dech, jak lapal po vzduchu. Když se opět zhroutil na záda, nedýchal. |
| |
| Pryč Chladně jsem uvažovala co dál a zda ně vůbec čekat. Taky by se nám to mohlo vymstít. Stejně tak jsem uvažovala nad tím, co jsem zatím viděla. Hromada, pravděpodobně mrtvolek, pochoduje školou, žere ostatní. Vzhledem k tomu, že ráno byli studenti normální, musí se to nějak rozšiřovat. Pravděpodobně smrtí, dle toho že jsou všichni mrtví. Zvednu hlavu a podívám se ke stropu, když zaslechnu křik a kravál. Nevypadá to, že by naši zachránci měli moc šancí. Srdce mi bije někde v krku, ač to na mě není moc znát. Ruce v kapse si mnu a uvažuji co dál. Můj instinkt velí rozběhnout se a utíkat, co to dá, ale to se snadněji radí než provádí. Mou pozornost strhl Aleki, jak ho nazvala, svíjející se bolestí na lůžku. Jakmile se propnul a padnul na lůžko, přešla jsem k němu a snažila se přece jen nahmatat tepnu. Ledový. Konstatoval můj mozek. Mrtvý. Dodal po chvíli. Mrtvý! Srdce mi pro změnu sjelo někam do sukně, když mi seplo, co to pravděpodobně znamená. "Pryč!" zavelela jsem a rychle se rozhodovala. Na chodbě by měl být ještě jeden kluk. Zhluboka jsem se nadechla a sama sebe proklínala za to, co dělám. Do jedné ruky jsem čapla zbytky židlí, do druhé Aki a nekompromisně jí táhla ven. Tam jsem ji pustila a zablokovala dveře z venčí. Pro jistotu. Sice silně provizorně a nebyla jsem si jistá, zda to zabere, ale měla jsem lepší pocit. Podívala jsem se směrem ke schodišti. Mrtvolky jsou pryč a rudovlasý stojí pod schodištěm. "Pojď," pokynula jsem Aki a rozešla se k němu. Už jsem jí netahala za ruku. Jít snad zvládne. "Neměli bychom zmizet z budovy, dokud můžeme?" řeknu, když k němu dojdu a těkám pohledem kolem sebe, nejdéle se zastavím na východu z budovy. Mám chuť se prostě sebrat a proběhnout jím ven. |
| |
| Na chodbě Saito i El se nakonec seberou a stále na sebe lákajíc mrtvoly zamíří o patro výš. Snad jich tam nebude víc. pomalu začnu pozpátku couvat a nechám mrtvoly, aby je následovali. Zatím všechno dobré. Vydám se zpátky na ošetřovnu. Po cestě zaslechnu z horního patra křik a hluk. Něco se tam muselo stát. Teď je to ale na nich, já se musím vrátit pro ostatní. Pokračuji tedy na ošetřovnu, ale holky mi přiběhnou naproti. Nějaký problém. “Co se děje?“ zeptám se holek a koukám se jestli za nimi nepřibíhají i nějaké ty mrtvoly. “Když tak jděte napřed, já počkám na ostatní. “ jak si ale prohlížím přítomné tak mi něco nesedí. “Kde je Aleki?“ |
| |
| Útěk Stojím na chodbě a následuji Miriel. Mnu si ruku za kterou mě vytáhla a koukám jak se rozhodnou. Moc se mi bez kluků nechce, ale Miriel je rozhodná a celkem jí věřím. Co tak asi dělá Saito a El. Snad jsou v pořádku. Proč si zabednila ty dveře? nechápavě se ptám. |
| |
| Na chodbě Co tam tak chvíli stojím, uvědomím si, že jsem asi někoho viděla, ale vytěsnila jsem to z mysli, jak jsem myslela jen na to, jak se co nejrychleji dostat z té chodby. Otočím se a zamávám na dívku, co šla směrem k ošetřovně. Musela mě vidět to barikádovat, tak jí snad došlo, že má jít spíše za námi. Pokud se na nás dívá, pokynu jí hlavou ať jde s námi. Pak už se otočím na červenovlasého. Vděčně kývnu, když nám řekne, že můžeme jít napřed. "Kde na vás - pokud to ti dva zvládnou - máme venku počkat?" optám se, protože mě nenapadá nějaké místo, kde by to bylo bezpečné. A docela pochybuju, že se s toho oba dva dostanou v celku. Možná tichounce počkat pod nějakým přístřeškem. Když se optá na toho chlapce, jen zavrtím hlavou, a když na mě vyrukuje Aki z otázkou, sjedu k ní pohledem. "Jen tak, pro srandu králíkům. Ne vážně co myslíš? Jak se ze studentů stalo to co jsou, ať už je to cokoliv?" Trochu nervózně se ošiju. Už bych šla ven. Jsem nervózní nevrlá a je to na mě znát. |
| |
| Na chodbě Takže to Aleki podle všeho nezvládl, škoda. Potom se dívka zeptá, kde mají čekat, a jen tak mimoděk naznačí, že ti dva by se už vrátit nemuseli. Tahle připomínka se mi moc zrovna nelíbila, nic k tomu ale neřeknu. “Kdekoliv to bude bezpečné.“ odpovím dívce. Otázkou zůstává, jestli to venku bezpečné bude. Kdo ví co se stalo tam venku, když nám po škole pobíhají tyhle zrůdy. “Kdyby nastaly nějaké problémy tak se sem raději vraťte.“ Potom už zamířím chodbou zpátky k ošetřovně. Pokud to kluci správně pochopili, tak by měli přijít tudy. Buď oni, nebo ty mrtvoly. Tiše čekám a poslouchám, jestli se někdo neblíží. Během toho trochu upravím zbraň tak aby mi zůstala jenom násada. Silné dupnutí na konci by mělo víc než stačit. |
| |
| 2.NP Tak jo, jsme v řiti. Přesně tohle si řeknu, když uvidím, co je před námi dál do chodby. Najednou jsem byl zcela střízlivý. Je to horší, než jsem čekal. Pak ten křik z učebny, do které se dostali ti mrtví. Ten křik sice přilákal zájem těch v chodbě, ale i těch za mnou. El mezitím přelezl zábradlí a skočil dolů, já ho následoval, ale neskákal jsem ještě. Něco mě na nich zaujalo. Oni mě snad asi neviděli, protože jdou do tý učebny a ne do mě. pokud mám pravdu pokud nemám pravdu |
| |
|
|
| |
| U ošetřovny Tak jo, nevšímají si mě. To je dobrá zpráva. Takže jsou slepí a podle toho, jak do mě vrážejí i necitlivý. Jdou jen za hlukem, to je dobré vědět. Teď jen zachovat klid a svěrače u sebe. Procházím dolů po schodech mezi těma mrtvolkama a teprve až budu u Ela si dovolím tiše promluvit. "Já-se-málem-posral" řeknu a usměju se na něj. Příjdeme až k holkám, na Maemi se usměji a koukna na ostatní. Počkám, až El domluví a pak se k němu přidám "Hele, chce to být potichu. Ti šmejdi jdou za hlukem. Nevidí a nereagují na dotek, takže je bodat a mlátit do břicha a tak nemá cenu. Nebolí je to. Jediná šance je pořádně jim rozbít hlavu. A k tomu co říkal El-kun. Musíme se dostat pryč. umí někdo řídit? Já jen motorky, v autě jsem ještě neseděl." řeknu a kouknu na ostatní a pohledem se zastavím u Shinjiho. |
| |
| U východu Nervózně přešlapuji na místě a čekám, že se každou chvilkou objeví El a Saito. Chodba je prázdná a k východu mám jenom kousek ale i tak cítím nepříjemné mrazení v zádech. Je to sotva chvilka co utíkali nahoru, ale já bych to tipoval už na pár minut. Když se oba dva nakonec objeví na schodech tak si oddychnu. Konečně. Oba dva toho mají dost co říct i když nevím, jestli myslí všechno, co řekli vážně. Filmy, hry, opravdu? Bere to vůbec vážně? Zamyslím se nad tím, kam teď vůbec půjdeme. Už několikrát mě napadlo, že musíme ze školy vypadnout, ale popravdě jsem vůbec nepřemýšlel nad tím kam. “Řekl bych, že kdekoliv to bude lepší než čekat tady.“ Nad Saitovo otázkou jen pokrčím rameny. “Ne. Bohužel ne.“ I když všechno je jednou poprvé. Potom si vzpomenu na telefon, který mi před tím Saito půjčil. Kvůli těm mrtvolám jsem ho nestihl vůbec použít, teď je na to vhodná příležitost. “Ještě jsme nevyzkoušeli jednu věc.“ Sáhnu do kapsy a vyndám mobil. Hned potom vytočím číslo policie. |
| |
| Dějství první Útěk ze školy Kamakurská vyšší střední škola A tak se Saito a El bezpečně dostali ke skupince. Aki mlčela, kdo ví, proč nic neříkala, možná byla až moc vyděšená ze situace, která nastala, možná jí došlo, co se stalo s Alekim. Bušení do dveří ošetřovny bylo nepřeslechnutelné. Maemi se též dostala ke skupince, vypadala vyděšeně a ve tváři se jí značil výraz, který dával najevo, že nechápe, co se děje. Oba chlapci, El i Saito, začali přemýšlet o tom, jak se dostat ze školy a čím se ozbrojit, zatímco třetí chlapec, Shinji, se rozhodl vyzkoušet telefon a zavolat na policii. Chvilku bylo slyšet jen zvuk vyzvánění, než se ozvalo pípání označující přetíženou linku. Telefon fungoval, ale dovolat se na policii bylo nemožné. To mohlo značit několik věcí. "Hej, co tam tak postáváte? Pojďte, vypadneme odsud," ozve se najednou dívčí hlas z protější chodby. Ten, kdo se podíval, spatřil Tsubasu a vedle ní stojícího Takeshiho (viz HP). Tsubaka držela v rukou železnou trubku, ze které odkapávala hustá krev a byly na ní nalepeny chuchvalce krve. I na její uniformě a pásce byla hustá krev a možná i kousky lebky s mozkem. Takeshi měl obvázané ruce nějakou látkou, ze které trčely hřebíky, to samé i na nohou. Z improvizovaných rukavic odkapávala krev a na jednom hřebu byl nabodnut kus masa. "Mám tu auto, jdete s námi?" zeptá se Tsubasu. Postih pro Aki a Maemi bude v dalším příspěvku. Ne, nevyhnete se mu. |
| |
| Tři borci ze 3-C Koukám na ostatní. Holky jsou asi v šoku, Shinji volá na policii. Prej je přetížená linka, to znamená, že policie má dost problémů, takže je to všude ve městě a ne jen na naší škole. Sakra! Vezmu si mobil zpátky. Najednou uslyším hlas. Otočím se a vidím Takeshiho a nějakou holku. Mají auto, dobrá zpráva. Vydám se za Elem a když příjdu k nim, usměju se na Takeshiho. "Jsi vynalézavý, dobrý nápad." řeknu mu a uznale kývnu hlavou. Já přemýšlel nad něčím podobným, ale budu k tomu potřebovat pár nožů. Nebo ne, trochu vylepší jeho boxery. Jo, to půjde. "Počítejte se mnou." řeknu jim a čekám na zbytek skupiny. |
| |
| Chodba... vždyť je to jedno, chci pryč! "Jako by to snad někde bylo..." zabručím docela nakvašeně, ale spíš to brumlám pro sebe, než to bylo míněno jako odpověď. Chci už konečně vykročit pryč. Z Aki už nic nevypadlo, asi jí odpověď došla a trošku jí to znepokojilo. Má slova podpoří rány do zatarasených dveří. Hodím tím směrem pohled, ale nic víc. Hold smůla. Znovu těknu pohledem k východu. Udělám sotva dva kroky, když se k nám připojí zbývající dívka, která mlčí jak zařezaná. Docela to chápu. Sama jsem na chvíli ztratila hlas. Pak to zvládnou dokonce i ti dva. Z Ela vypadnete takový neočekávaný nápad. Ale má pravdu. Měli bychom mít něco v rukou, čím se budeme moci bránit. Nervózně přešlapuji a těkám pohledem k východu. No tak. Jdeme. Pryč. Hned teď. Vybízím je v duchu. Nad řízením se pousměji. Dejte mi kolo a jsem jak namydlený blesk. Ale to je tak všechno. Můj úsměv pochází ze vzpomínek na domov, kde jsem se tak nakrásně prohánět mohla. Proto do diskuze nijak nezasahuji. Boha jeho! Pryč - ven - zbytek řešit venku. "Jdeme už?" nervně zabručím, když vytáčí číslo policie. Trhla jsem sebou když se ozvalo zavolání. Hned jsem se rozhlédla po těch mrtvolkách co byli poblíž. Tohle museli slyšet. Ale konečně slyším nějaká rozumná slova. Až se mi trošku uleví. A vypadají ozbrojeně. Skvělé. Přece jen bych nemusela skončit jako jeden z nich. Věnuji pohled schodům. Ten jistý hřejivý pocit ale dívka okamžitě udusí, zašlape do země,uhasí a ještě pohřbí. Okamžitě zesinám jen při té představě. "Auto...?" vykoktám ze sebe a najednou je mi mdlo. Nejraději bych splašila nějakou zbraň jen proto, ať ze sebe udělám řízky pro ně. Kdybych si uřízla hlavu, třeba bych jen zemřela... Běží mi pochmurně hlavou, zatímco jsem ztuhla na místě. Absolutně nevnímám, že kluci něco říkají a že se dokonce přesouvají. |
| |
| Na chodbě Telefon nějakou dobu vyzvání, nakonec se ozve pouze monotónní pípání, nic víc. Zkusím zavolat ještě jednou ale odpověď je stejná jako před tím. “Jo přetížená.“Sakra. Pokud se nejde dovolat policii, musí být situace horší, než jsem si původně myslel. Teď s tím ale nic nesvedu, vrátím proto telefon zpátky Saitovi. Když už se chystám zabývat problémem kam jít tak se najednou problém vyřeší sám. Objeví se dvojice studentů, kteří mi v tu chvíli připadají jako vystřižení z nějakého béčkového hororu. Nepochybně, si cestu sem museli probojovat. Popravdě jsem docela překvapen, že si jeden z nich našel chvilku, aby něco vyrobil. Že by to na mě udělalo dojem, jako na Saita se ale říct nedá. Akorát další způsob jak se nechat zabít. “Samozřejmě.“ souhlasím. Zůstat tu za žádných okolností nehodlám a jet autem je lepší, než jít pěšky. El i Saito jsou také pro a holky podle mě si tuhle příležitost také nenechají ujít. Jenom doufám, že se do toho auta všichni vejdeme. |
| |
| Konečně mezi normálními Spíš než vlastním přičiněním se díky štěstí dostávám ke skupince dalších studentů, které ještě nepotkala tahle zkáza. Přelétnu je rychlým pohledem, ale při spoušti, co kolem spatřím, se mi málem udělá mdlo, a tak raději nic neříkám, vlastně mě ani nenapadá co. Když se zkoušejí dovolat na policii, vzbudí to ve mně ždibec naděje, že někdo přijede a pomůže nám se odsud dostat. Ta však ale rychle zhasíná, samozřejmě, že je nejspíš přetížená pod přívalem hovorů, a tak se těžko dovolají. Zaslechnu hlas, který mě vytrhne z vířících myšlenek a pohlédnu na dívku a chlapce, oba dva už očividně prošli bojem s nemrtvými, krev není jediným důkazem. "Mám tu auto, jdete s námi?" Zmínka o autě mi dodá naději, že se odsud snad dostaneme, proto příliš dlouho neváhám s odpovědí. "Ano...," odpovím a kývnu. Zůstávat tady by byla šílenost. |
| |
| Na chodbě - část 2. Zůstat tu za žádných okolností nehodlám a jet autem, to je daleko lepší, než jít pěšky. El i Saito jsou také pro a holky si podle mě tuhle příležitost také nenechají ujít. Jenom doufám, že se do toho auta všichni vejdeme. Jedna z dívek souhlasí, tak se ohlédnu i po dvou zbylých. K mému překvapení se jedna (Miriel) tváří docela zvláštně. Stojí tam s vyděšeným pohledem ve tváři, jako kdyby zahlédla ducha. Rozhlédnu se, ale ničeho jsem si nevšiml. Ty dva žádné mrtvoly nesledovaly, tak není důvod mít strach. Jenomže se nehýbe. Jenom tam tak stojí a civí. Asi toho na ní bylo moc. “Hej. Vrať se zpátky na zem.“ promluvím na dívku a mile se na ní usměji. “Musíme jít. Na snění budeš mít dost času, až se dostaneme do bezpečí.“ Jemně jí položím ruku na rameno a pokusím se jí uklidnit. |
| |
| Chodba/Hala? Absolutně nevnímám zda tu někdo někde je a něco mluví, či chodí. Jen jednou zvednu úpěnlivý pohled k blízkému východu a přeji si být někde na široké zelené pláni,kde je klid a mír a nikde žádný bordel a chaos a věci kterým nerozumím. Nějaká slova vnímám jen jako šup. Nicméně když ucítím dotyk na rameni, zvednu hlavu. Můj pohled spadne na jednoho z těch klučinů, už netuším, zda jsme se představovali nebo ne. Dívám se na něj tázavě a krapet nechápavě, mé vědomí a uvědomění lítá kdesi nad školou v oblacích. "Hmmm...?" dostanu ze sebe tiše, ale to je tak všechno, alespoň už krapet vnímám, kdyby něco říkal. |
| |
| Na chodbě - pořád Nic z toho co jsem řekl, se k jejím uším nedostalo. Pořád jenom civí před sebe a nic víc. Ta holka je úplně mimo. Teprve až na můj dotyk reagovala. Musí na tom být daleko hůř, než jsem si původně myslel. Ale na lelkování není čas. “Hej!“ zvýším nepatrně hlas. Doufám, že to si už konečně získá její pozornost. “Musíme jít.“ zopakuji. “Tak sebou hni k tomu autu, než se z nás stane večeře.“ Je mi jasné, že to nebylo to nejlepší přirovnání, ale nic lepšího mě nenapadlo. |
| |
| Chodba, možná, kdo ví Nakloním hlavu na stranu, když se ozve se svým hej. Vnímám ho, poslouchám. Ruce strčím do klokaní kapsy mikiny,kterou mám přes školní uniformu. Když prohlásí že musíme jít, jen kývnu. Když to ale zmíní znovu, poblednu opět k bílé a hledím na něj docela upřeně. "Eeem... No... Musíme...? Bych raději... Třeba.... šla pěšky?" vymumlám ze sebe tiše a nadějně na něj upírám zrak. |
| |
| Chodba “Pěšky?“ zeptám se trochu zmateně. Nejsem si jistý jestli jsem mimo já nebo ona. Pořád se mi zdá, že si vůbec nevšimla naší situace. Jako kdyby nevěděla co se posledních pár minut dělo. “Proč pěšky? Co máš za problém?“ Pochopil bych to, kdyby ve škole nebyly žádné oživlé mrtvoly ale venku je to úplně stejné jako vevnitř. Tohle celé už trvá moc dlouho. |
| |
| Chodba Když to zopakuje, horlivě zakývu hlavou. Nicméně nekouká moc, že by mi to potvrdil. Když se pak zeptá, sklopím od něj beznadějně zrak. "Auto," odvětím mu, "tá mé fadhb leis an carr," zamumlám a jak jsem mimo, tak dokonce opustím japonštinu. Najednou se mi povážlivě rozhoupe žaludek. Drapnu ho za nejbližší kus oblečení a v obličeji se mi objeví dost děsu. "Out," špitnu a i zadrápnutá v něm najednou začnu docela rychle kličkovat mezi potácejícíma se postavama ven, z hlavního vchodu. Pokud se mi vyškubne, pokračuju sama. Na volání ani doteky už nereaguju, dokud nestojím, předpokládám že v dešti, venku mimo školní budovu. |
| |
| Dějství první Útěk ze školy Kamakurská vyšší střední škola Zdálo se, že dvojice začíná být celkem nervózní, mezitím, co pozorovali dohadování mezi Myriel a Shinjim. Aki na jejich nabídku jen kývla, i ona chtěla odjet. "Hele, co kdybyste si tu vaši manželskou hádku dořešili cestou? Mám za to, že čím déle tu budeme, tím horší bude odsud se dostat ven," ozve se netrpělivě Tsubasa a Takeshi se trochu nervózně ošije. "Prostě jí chytni a jdeme," navrhne Tsubasa Shinjimu a spolu s Takeshim se rozejde ke dveřím. Zastaví se před dveřmi, vyhlédne ven a podívá se zpět na ostatní přeživší. "Takže, plán je jednoduchý. Auto mám za branou školy, je celkem prostorný, takže se tam vejdeme všichni. Ovšem problém je, že celý dvůr je plný mrtvol a jak jste si všimli, prší. Potřebujeme se přes ně dostat. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale reagují na zvuk a sluch mají celkem dobrý. Taky jdou po krvi, takže doufám, že nikdo z vás není zraněný. Budeme to muset projít velmi těsně, takže si dávejte pozor na každý sebehlasitější nádech," odmlčí se a podívá se na vás. Pak se podívá na Takeshiho, asi jestli na něco nezapomněla. "Při nejhorším mám sklenice s hřebíky," řekne tiše a z batohu vytáhne jednu sklenici napůl zaplněnou hřebíky. "Dobře, jen co otevřu dveře, všichni přímo k bráně, co nejtišeji a dávejte si pozor, abyste žádného z nich nesrazili, hlavně pozor na zranění," upozorní je ještě a otevře dveře. Prstem na rtech naznačí, aby všichni mlčeli a rukou je pohání ven ze školy. |
| |
| Chodba, Venku před školou Mám už docela jasno, ta holka je naprosto mimo. Začne povídat nějaké nesmysly a nakonec vyběhne ven ze školy. Mě táhne kousek sebou ale to jenom chvilku, než se jí moje košile vyškubne. Nesnaží se mě už znovu chytit a utíká ven. Ostatní nás celou tu dobu pozorují a nic neudělají. Typické. Teprve až když uteče tak má Tsubasa nějakou hloupou poznámku kterou přejdu bez povšimnutí. “Co kdyby sis jí chytila sama?“ navrhnu jí nepřátelským tónem. Potom ale přeci jenom zamířím ven. Možná je blázen, ale to neznamená, že jí nechám jen tak jít. Tím spíš jí musím pomoci. Tsubasu ignoruji a aniž bych čekal, až nám vysvětlí svůj plán, vyjdu ven. Venku pořád prší. Zapnu si sako školní uniformy až ke krku a zvednu límec. Není to sice podle pravidel správně, ale pochybuji, že to teď bude někoho zajímat. Rozhlédnu se kolem po Miriel, a jakmile jí najdu, vydám se klidně směrem k ní. Mrtvých, pokud tu nějací jsou, si pokud možno nevšímám. Prostě jako kdyby tam nebyli. Hlavně klid, hlavně klid. Jenom popadnu tu holku a rychle odsud zmizíme. “Proč jsi utekla?“ zeptám se jí tiše, zatím co mi déšť padá na hlavu. “Na tohle nemáme čas. Musíme rychle pryč.“ Opatrně se k ní natáhnu a jemně jí chytím za ruku. Nemám v úmyslu jí tam dotáhnout násilím, ale taky nechci, aby mi už někam utekla. “Prosím pojď.“ |
| |
| Venku před školou Zastavím se až venku na dvoře. Nechávám se smáčet deštěm a mrtvolek kolem si nevšímám. Vydýchávám se, ale natolik se mi vrátila soudnost, že jsem potichu. Zvednu hlavu a nechávám si skrápět obličej. Je to chladivé a příjemné. Pomalu mě opouští třas. Ozve se za mnou tichý hlas. Natočím hlavu a podívám se na něj. "Promiň," špitnu v odpověď, "ale nikdy jsem tak dlouho uvnitř nebyla," dodám mumlavě sotva slyšitelně. "Ano, to musíme," kývnu a vypadá to, že už vůbec nejsem mimo, "jen mě do auta prostě nedostanete..." zavrtím rezolutně hlavou. Ohlédnu se ke dveřím, které se otevřeli a vychází zbytek téhle malé party. |
| |
| Chodba, dvůr před školou Následuji je, až se zastavíme přede dveřmi. Tsubasa nám vysvětlí plán, jak se dostat k autu. Jsem nervozní, i když vidím, že vytáhne z batohy sklenici s hřebíky. Nejsme úplně bezbranní, pomyslím si. Je to riskl, ale pořád lepší, než tady zůstat. Dveře se otevřou, zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit splašeně tepající srdce ze strachu, že i to by mohly mrtvoly venku zaslechnout a přijít si pro nás. Tajím dech a vyjdu ven za ostatními, snažím se našlapovat co nejtišeji a nedělat žádný hluk. Skutečně prší, dešťové kapky dopadají na zem, během chvilky mám vlasy i uniformu mokrou. Ignoruju nepohodlí, dá se do mě chlad, doufám, že mi nezačnou drkotat zuby. Pohledem přelétnu nemrtvé kolem nás. |
| |
| Venku před školou Nikdy tak dlouho uvnitř nebyla? řeknu si v duchu sám pro sebe. Že by trpěla klaustrofobií? Jestli je to pravda, tak by ostatně hodně vysvětlovalo. Její chování, strach a nechuť vlézt do auta. Bohužel jinak to nejde. Zůstat tu nemůžeme a pěšky to bude těžké. “A důvod?“ zeptám se neústupně a čekám na její odpověď. Pro jednou bych rád slyšel nějaké normální a rozumné vysvětlení než jenom prosté “ne“ nebo “nemůžu“. “Ostatní na nás čekat nebudou.“ dodám ještě, abych jí s tím rozhodnutím trochu pomohl. Jistý si tím nejsem ale při pohledu na ty dva mám ten zvláštní pocit, že by to klidně udělali. |
| |
| Venku před školou Ve chvíli ticha zvednu tvář a nechám na ní spadat kapky deště. Zavřu oči. Takhle to vypadá tak... Pokojně. Žádné mrtvoly, žádná auta... Přerušil to ticho. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. "Nesnáším stísněné a uzavřené prostory a mám kynetózu. Dle všeho," řeknu mu na rovinu. Podívám se ke skupince vyrojené před dveřmi školy. Vypadá to tak. Nikdo z nich neprojevil nejmenší zájem. Sklopím zrak k zemi. "Měl bys jít. Jsi hodný, zasloužíš si to, být s někým, s kým přežiješ," řeknu a složím ruce do promočené klokaní kapsy mikiny. Snad ze zvyku. Ale ven ze školy bych se s nimi dostat mohla. Napadne mě. Pak to bude těžké, ale mohla bych se zkusit dostat k rodičům. |
| |
| Venku před školou Tak je to tak jak jsem předpokládal. Ta holka má opravdu klaustrofobii a pak ještě něco, o čem jsem vůbec nikdy neslyšel. Nejspíš to taky nebude nic hezkého. Nic to ale nemění na tom, že musíme zmizet. Dívka mi říká, abych odešel. Prý se mám zachránit. Ale něco co řekla, mě donutí se krátce zasmát. “S někým s kým přežiji? Ne tak to není. Jenom se chci svézt do města. Mám své vlastní plány.“ Stále jí držím za ruku a lehce s ní cuknu. “A dost řečí. Jdeme.“ zavelím a vydám se za ostatními a k autu. Dívku táhnu za sebou tak jemně, jak to jenom jde. Při tom na ní pohlédnu a mile se usměji. “Všechno bude dobrý.“ |
| |
| Venku před školou Zasměje se. Podívám se na něj trochu jak na cvoka. Ostatně... Kdo přežil do téhle doby a není což... "Řekla bych že každý by měl mít nějaký plán. Ono toho ostatně moc na tomhle světě asi nezůstalo..."I kdyby ten plán měl být tak prostý jako přežít. Nicméně mi to na tváři vykouzlí drobný úsměv. Mám pocit, že mi právě přeskočilo. Na jeho pobídnutí neodpovím, ale nechám se poslušně táhnout. Přece jen jsem sama uznala, že se s nimi můžu dostat alespoň mimo areál školy. "Leda pokud to jejich slavné auto proměníš v náklaďák s korbou..." odpovím mu ale drobně se pousměju při té představě. Moc bujná fantazie. Můj odvěký problém. |
| |
| Venku před školou Chvíli jsem se díval, kam odběhla ta holka a Shijni, ale pak jsme se vydali za nimi. Je fajn, že aspoň někdo tu má auto. A ještě tak velké. Když jsme vylezli ven, málem se mi zastavilo srdce, kolik jich venku je. A celé město... já chci do tanku! Pak jsem ale zaslechl útržky rozhovoru těch dvou. Nedalo mi to a musel jsem přijít k nim. "Nechci se vnucovat, ale nemohl jsem nepřeslechnout, že nemáš ráda auta. Tedy malé prostory. Co kdyby sis vzala nějaký prášek na uvolnění, nebo tak něco. Nemusíš mít strach Shinji a já na tebe dáme pozor." řeknu potichu, abych na sebe nepřitáhl nežádoucí pozornost. |
| |
|
|
| |
 | Do školy - ze školy Ráno jsem se probudil ještě před budíkem, jako ostatně často. V klidu jsem si odbyl všechny ranní modlitby, osprchoval se, nesouhlasně kouknul po spolubydlícím, který ještě hlasitě chrápal, a znechuceně nad ním zakroutil hlavou. Trochu mě zajímalo, jestli někdy zvládnul přijít do školy včas. Počasí venku mé náladě nepřidalo. Netrvalo dlouho a byl jsem promočený na kost. Ve hlavním vchodu školy jsem se oklepal jako pes. Nu moc žáků se tu ještě nepotulovalo - chodím brzo. Přes záda mám připevněný kovově lesklý boken bez záštity, po vyučování mám hodiny kenda, pro mě bohužel povinné, ale alespoň nevyjdu ze cviku úplně. Hodina se nudně vlekla a já si začal v kapse hrát s hranatým předmětem. Jakmile jsem si uvědomil, co dělám, rychle jsem ruku vytáhnul, omluvil se vyučujícímu a zmizel na toalety. Zkontroloval jsem si, že tu zrovna nikdo není a vyškrábu se na vrchní okraj stěn kabinek. Tohle místo jsem objevil hned druhý den a je dokonalé - nahoru se většinou nikdo nedívá. Z přemýšlivého škrtání zapalovačem mě vytrhnulo až hlášení školního rozhlasu. Netrvalo dlouho a venku se spustil povyk. Stáhnul jsem si nohy k sobě a vyšvihnul se do podřepu. Tak to vypadá, že ten výměnný pobyt nebude až taková nuda, jak se prvně zdálo. Dveře se rozrazí a dovnitř vpadne dvojice. Jeden student a v jeho krku zakouslé, ehm, cosi podobného člověku. Sedím jako myška a ani se nehnu, jen si to zaujatě prohlížím. "To vypadá, že Ježíš má konkurenci." Zamračím se, on není nikdy dobrou zprávou, zvláště když se objeví takhle z ničeho nic. "To byla ale velmi nevhodná poznámka!" Teprve pak jsem si všimnul, že zombík, který skončil se studentem, se vydal směr můj hlas. Vzhledem k tomu, že nevzhlédl, tak jsem předpokládal, že mě neviděl. Povzdechl jsem si. Gab přesně věděl na co myslím a také se to rozhodl komentovat - asi mu přijde zábavné na sebe strhávat pozornost mrtvých. "Tak si vyzkoušíme, co do sebe měly všechny ty postapo filmy." Nekomentoval jsem jeho výlevy a místo toho radši ze zad tasil bokem, který se změnil na katanu s pouzdrem. Tenhle švih neměl s výcvikem nic společného. Prostě jen děsivě ostré ostří rozpoltilo lebku. Sledoval jsem výsledek a buďto se zombík skácel rovnou a nebo jsem počkal, než ho odláká jiný hluk zase ven. Potichu jsem seskočil zpátky nohama na zem a vykoukl na chodbu. Všude byly protivné davy a pořád odněkud někdo ječel. Docela nuda. "Ještě jsme neviděli hořet školu..." Zarazil jsem se a zalesklo se mi v očích. Tolik bezvěrců na jednom místě. Bude to vypadat jako nehoda. Nikdo to nebude řešit. Jako ve snu jsem se otočil ke schodišti. Šel jsem tiše, katanu už zase na zádech a snažil se nevzbudit moc pozornosti. Mířil jsem přímo do kuchyně. Cestou jsem se stavil v několika prázdných třídách pro náruč učebnic. Byl jsem tiše jako myška, ale stejně jsem si dával pozor, jestli se ke mě někdo neobrací. Ale ono by to bylo jedno - v mysli mi už praskali plameny a Gab je nadšeně přiživoval pobíhajícíma, hořícíma mrtvolama. V kuchyni se taky cosi potácivě hýbalo, ale nic výrazného. Rozhlédl jsem se kolem a našel si pohledem největší hrnec v okolí - to bude nejnebezpečnější chvíle, ale až později. Zkontroloval jsem si okna a knížky z náruče pomalu, tiše naskládal kolem dřevěné nohy stolu. Vypadalo to až obřadně a nenechával jsem se rušit křikem ozývajícím se po škole. Prošel jsem kuchyní a otevřel a zvrhnul každý demižon s olejem, na který jsem narazil mimo jednoho, který jsem vzal a polil jím stůl, jen trošku knihy pod ním a hlavně celé okolí. Benzín by byl lepší, napalm dokonalý, ale tohle bude muset stačit. Nakonec jsem se vrátil k obrovskému hrnci a tiše jako myška, tak aby ani necinknul, jsem ho postavil na stůl, nad nohu obeskládanou knížkama. Zašel jsem do spíže a dotahl desetikilový pytel mouky, který jsem do hrnce vysypal. Podíval se na obsah a radši jsem došel ještě pro jeden. Jakmile přehoří noha stolu, hrnec spadne a mouka se rozletí v šílené explozi plamenů. Z kapsy jsem vytáhnul sirky. Oknem jsem zahlédl nějakou skupinku, co se zjevně snaží dostat pryč. Potichu jsem okno otevřel a přesunul se k poslední části mého plánu. Prošel jsem se kolem sporáků a všechny přívody plynu otevřel naplno, sundal jsem z věšáku dvě pěkné pánve a vší silou jimi třísknul o sebe. Další hluk vydaly, když narazily do protilehlé zdi. Rychle jsem škrtnul zápalkou. Tohle bude hukot. Přiložil jsem hořící sirku ke knížkám a s mnohaletou praxí sledoval, jak se rozhořívá. Po pár vteřinách jsem si už byl jistý, že suchý papír nezhasne, hodil sirky do kapsy a rozběhl se k oknu, kterým jsem bez zaváhání proskočil. Maniacky jsem se ušklíbl a rozeběhl jsem se za skupinkou. Počítám, že do výbuchu nemám moc času a poblíž být nechci. |
| |
| Na dvoře, cesta k bráně Postupujeme vpřed, daří se nám procházet, aniž by si nás ty věci všimly. V duchu už se začínám radovat, že se na nás snad konečně usmálo štěstí a dostaneme se v pořádku ven. Chvílemi, když se o nějakého nemrtvého byť jen lehce otřu, skousnu jsem si ret, doufajíc, že si toho nevšimne, přitom v duchu prosím, aby tomu tak skutečně bylo. Dojdeme jsme až skoro k bráně, dělí nás od ní už jen pár metrů, když najednou Aki, která je těsně u mě, po něčem uklouzne. Chytí se mě ve snaze se udržet... a na zemi skončíme obě. Cítím, jak mi oblečení nasakuje vodou. Zároveň mi levým kotníkem projede pronikavá bolest, nejspíš jsem si ho zvrtla, jak mě Aki stáhla s sebou. Tiše vyjeknu. To ale není to nejhorší, krev, která se spustila z Akiných sedřených kolenou, přilákala pozornost mrtvých... Dva z nich zamíří ke mně. Nemám pořádně kam couvnout, v duchu si nadávám, že jsem si neobstarala žádnou zbraň. Naštěstí nás zachrání Takeshi, který odláká jejich pozornost tím, že hodí sklenici s hřebíky a ta se rozbije o zeď. Hluk odláká na chvíli jejich pozornost. Tsubasa pobízí, abychom si pospíšili, že to nebude na dlouho fungovat. Vybídne ostatní, aby nás nějak zvedli. Pravda, pokusím si stoupnout, ale s tím kotníkem se mi to nedaří. |
| |
| Venku před školou - u brány Nakonec se přece jenom nechá přemluvit a jde s námi. Konečně! Už jsem začínal mít strach, že se mi jí nepodaří přesvědčit a bude tu chtít zůstat. Všechno se ale vyřešilo. Dívka jde s námi a najdou se i léky proti nevolnosti, takže by jí to nemělo dělat nejmenší potíže. Všichni jsme šli potom směrem k bráně, za kterou by mělo být zmíněné auto. Už nám nezbývá moc, ale jedna z holek zakopne a strhne druhou k zemi. Bohužel přitáhli pozornost několika mrtvých, kteří se k nám začnou pomalu blížit. Takeshi se toho ale ujal a odlákal je. Já na nic také nečekám a jdu dívkám pomoci. Maemi se pokouší vstát, ale nejde jí to zrovna dobře. Muselo se jí něco stát. Není ale čas zjišťovat co. Položím násadu na zem, aby mi nepřekážela, a vezmu Maemi do náruče. “Takhle to bude rychlejší.“ Řeknu jí a pokračuji za ostatními. O druhou se doufám postarají kluci. Po chvilce zaslechnu že se k nám někdo zezadu přibližuje, utíká. Další mrtvoly? Jak se ale ukázalo tak nejsou. Ohlédnu se, a spatřím někoho, kdo právě utíká směrem k nám. Zdá se v pořádku. Ještě jsem žádnou z těch mrtvol neviděl utíkat, takže to člověk nejspíš bude. Odvrátím od něj zrak a vrátím se k tomu, co jsem dělal před tím. A to co nejrychleji odnést Maemi k autu, dokud jí ještě unesu. |
| |
| Venku před školou, směr brána Prodíráme se mezi těmi mrtvými. Bože, to je Miumi a Kaku! Tiše projdu kolem nich, bývalý kámoš se o mě otřel. Málem jsem dostal infarkt, ale naštěstí co asi necítil. Zuby zatnuté, půlky sevřené a nevím proč, chtěl jsem se začít smát. Asi to saké. Přede mnou jsou všichni a už jsme jen kousek od brány, za kterou je auto. Sice nevím, kam pojedem, ale je to lepší, než tu sedět. Co ale čert nechtěl, jedna z dívek uklouzla s strhla s sebou tu druhou. Věci se semleli celkem rychle. Mrtví se sápaly po holkách, pak se rozbilo sklo, Shinji popadl jednu dívku a vyrazil dopředu. Rychle přiběhnu k Aki a vezmu ji do náruče. "Drž se" řeknu a rozběhnu se za ostaníma. Kdyby se Shinji neohlédl, nikdy bych si nevšiml další osoby, co za námi běží. Jsem rád, že to zvládl další student. Doufám, že to auto je dost velké. |
| |
| Směr brána Když jsem se přiblížil ke skupince, výrazně jsem zpomalil a opatrně si je prohlédl. Někdo už držel jednu dívku v náručí, zatímco druhé by se měla rychle zvednout. Nějakou vzdálenost od školy už sice překonali, ale střepy létají rychle a poměrně daleko. "Dobré ráno." Pozdravil jsem slušně s jemnou úklonou hlavy. Trochu zlozvyk, ale neškodný, na rozdíl od jiných. "Měli by jste trochu, hmm, přidat." Uhořet je jedna věc, nechat ze sebe udělat sekanou střepy něco úplně jiného. Nechávám to na nich. Neprocházím jejich středem, spíše je obcházím, ale když uvidím auto, zajiskří mi v očích. Už abych mohl mít řidičák. A v autech je benzín. A se správným vybavením není těžké ho dostat ven. "Umí tu někdo řídit?" Zeptám se skupinky a zároveň už přemýšlím, co by se s benzínem... nebo naftou?... dalo dělat. Ani mi nenapadlo, že jsem se nepředstavil. Nikdy jsem nikým moc nemusel vycházet. |
| |
| K bráně Trochu nevěřícný pohled jsem věnovala bělovlasému, když si myslí, že můj záchvat potlačí prášky na uvolnění. Na dávání pozor nicméně tak nějak nezřetelně kývnu. Ještě nevěřícnější pohled putuje k dalšímu chlapci. Prášky na nevolnost. Čím dál tím lepší. Bylo by fajn se odsud dostat, ale nemám moc valné naděje, že pokud nepoužijou tak narkózu tak se mi to povede. A kdo by se semnou v této situaci chtěl tahat že. Nicméně krabičku si převezmu. Uvažuju, co se stane, kdybych jich spolykala tak půlku co jich v tom je. Nechám se táhnout k bráně snad ani nedýchajíc. Aki sebou ale najednou švihla o zem a vezme tu druhou dívku s sebou. Strhlo to pozornost mrtvolek, ale ti dva noví se o to postarali. Když nás pak vyzvali abychom jim pomohli, hlavou se mi mihlo, jak moc se nám snižují šance se z tohohle dostat.... no abychom zůstali naživu. Rudovlásek mě pustil a vzal jednu z dívek do náručí, nezapomněla jsem se sehnout pro jeho improvizovanou zbraň, kterou položil a vyrazit za ním. Když se pak ohlédne, věnuji mu napřed tázavý pohled a pak se taky ohlídnu. Doběhne nás další student, dle všeho v pořádku. Pátravě si ho prohlídnu a pak pospíchám za ostatními. Když se zeptá na řízení, jen si kývnu hlavou. Jeden z těch dvou řídit umí. Ale jsem tak nějak zamyšlená, že mi nedojde, že si jistě nevšimne, že kývu hlavou. Nebo vůbec, že jsem reagovala. Tak nějak moc nevnímám co se kolem mě děje, ani výbuch mě z toho nemůže vytrhnout, protože se mi myšlenky stále stáčejí k tomu, že míříme k malé krabici na kolečkách a oni se tam vážně chtějí všichni nacpat... |
| |
| Dějství první Útěk ze školy Kamakurská vyšší střední škola Skupinka se dokázala, než se k nim připojil další chlapec (Pester), dostat za bránu školy, i přes problémy, které se naskytli. Shinji a Saito se zachovali jako praví gentlemani a upadnuvší dívky vzali do náručí, zatímco se zbytek skupinky trmácel mezi mrtvolami ven ze dvora. Chvilku po tom, co k nim doběhl onen chlapec, cosi za jeho zády bouchlo. To cosi byla kuchyň s jídelnou. A ten výbuch nebylo jen malé pufnutí, nýbrž opravdu velké kabooom (pro představu). Všechny mrtvolky ve vašem okolí strnuli, narovnali záda a skoro sborově se podívali směrem k výbuchu. Kdyby to nebyly mrtvolky, vypadalo by to úchvatně, to, jak se všichni naráz podívali tím směrem. Nu a pak se všichni vydali k epicentru výbuchu. Ovšem to nebylo jediné, co se stalo. S výbuchem většinou přichází i tlaková vlna a ta také přišla. Celkem nehezky potrhala mrtvoly poblíž budovy, rozstříkla sklo snad do všech stran (nikdo z naší party nebyl zasažen... děkujte mrtvolkám) a z nebe začaly, krom vody, padat i kousky těl. Nechutné. "Tvoje práce?" obrátila se Tsubasa na Pestera a zkoumavě si ho prohlédla. Taky jí neuniklo odkud utíkal. Ovšem ten výbuch sice odlákal všechny mrtvoly z dvora, ale přilákal všechny mrtvoly z blízkého okolí. A také totálně zničil jedno křídlo školy. Se vším, co bylo uvnitř. "Pokud někdo nemá špekáčky, měli bychom se hnout," ozve se opět Tsubasa a prstem ukáže k autu a pak k silnici do města. I přes hustý déšť jde vidět komíhající se postavy, mířící... no, směrem naší skupinky. Kichibei Noda Po tom, co to začalo (stačí, když si přečteš PJské příspěvky) ses prozíravě schoval do učebny chemie. Byla prázdná a měla, jako jedna z mála učeben, dveře na zámek. Už to bylo hodinu a čtvrt, co ses schovával a na dveře občas někdo zabušil, občas se je někdo pokusil vyrazit, ale jinak nic. Pak jsi ale vykoukl z okna a na dvoře, kde jich, těch podivně se chovajících studentů a lidí vůbec, bylo hromady, se proplétala skupinka osmi studentů. Viděl jsi, jak jedna dívka zakopla, srazila sebou jinou dívku, jak se k ní chlapci vrátili, obě je vzali do náručí a mířili ven ze dvora. Pak k nim doběhl další kluk, s nějakou tyčí, či co to bylo, v ruce. Chvilku po tom se ozvala ohlušivá rána výbuchu a celá budova se otřásla. Slyšel jsi skřípění padajícího betonu a kovu, hučení ohně z druhé strany školy (jsi v jiném křídle, v přízemí). Také jsi slyšel vyděšený křik stále žijících studentů. Ovšem spíše tě zaujalo chování těch venku. Všichni se sborově otočili a po chvilce se vydali ke zhroucenému křídlu, krom té, nyní již devítičlenné skupinky, která právě prošla hlavní bránou ven ze dvora. |
| |
| Za branou Moc dobře jsem si všimnul, že jedna z dívek na otázku o řízení přikývla. Nu nic, taky dobře. Za sebou zaslechnu explozi a dokonce si nechám po rtech přeběhnout kratičký úsměv. Kousek mozku, který mi přistane na rameni, smetu bez viditelnějšího zájmu, jen v duchu se otřesu odporem, ale moc dobře mi došlo, že bychom si měli začít rychle zvykat. Pak se na mě obrátí jedna z dívek, jestli za to můžu já. Jen krátce zakroutím hlavou. "Je mi jen sedmnáct, myslíš snad, že jsem nějakej cvok? Když jsem probíhal jídelnou, všimnul jsem si, že zombie-kuchařka se zamotala do sporáků. Byla jen otázka času, než někde něco shoděj a udělá to bum." Pokrčím rameny. Vymýšlet výmluvy, na to jsem byl vždycky docela machr. A kolem plynu je spousta nebezpečí i bez sirek. Pokud nemá další otázky, trochu stranou od skupinky (s odstupem tak metr, metr a půl) se vydám s nimi k autu. Hlavou mi projede trochu nemístně, že kdybych jel teďka bez řidičáku, nějací policajti mě nemusí trápit. A řízení přeci nemůže bejt tak těžký, když to může dělat každý idiot. |
| |
| Venku před školou - za bránou Výbuch byl ohlušující. Zdemoloval část školy a společně s ní i spoustu mrtvol v okolí. Spoušť je hrozná, všude kusy trosek a těl. Ti co přežili, si to namíří směrem k místu výbuchu. Bezva, o starost míň. I tak ale moc času nemáme. Mrtví si nás sice nevšímají, ale výbuch byl dost hlasitý, aby si ho všimnul i někdo jiný. Tsubasa má pravdu, musíme pohnout. Pokračuji společně s ní a ostatními k autu, kde postavím Maemi na zem, a zůstanu stát vedle, aby se mohla o mě opřít. Teď rychle dovnitř. Zatím o čekám až Tsubasa otevře auto, rozhlížím se kolem po dalších mrtvolách. Zatím je klid. |
| |
| Za branou Sama bych se ani nezvedla, natož abych někam došla. Naštěstí mi Shinji přispěchal na pomoc a vzal mě do náruče. "Děkuji," zamumlala jsem, ráda, že nezůstanu těm mrtvolám napospas. Dostali jsme se za bránu, koutkem oka jsem zahlédla, jak se k nám ještě někdo připojil. V okamžik, kdy se ozve rána, sebou trochu trhnu. Mrtvoly kolem se vydají tím směrem, brzy z nebe kvůli tlakové vlně začnou padat kusy jejich těl. Udělá se mi z toho špatně, ale nějak to ustojím, raději přimhouřím oči a snažím se na to nedívat, to ovšem tak snadno nejde. Konečně! pomyslím si, když dorazíme k autu. Shinji mě postaví na nohy, chytnu se ho a opřu se, jelikož bych kvůli tomu kotníku nedokázala stát příliš jistě. Ještě jednou vděčně kývnu za pomoc i podporu. Své naděje upírám k autu, které nám pomůže se odsud dostat, alespoň doufám. |
| |
| K autu Vyběhli jsme z brány školy už bez dalších potíží. Zraněné dívky se nesly v náručích. Nicméně čím více jsme se přibližovali, tím více v mé hlavě vznikal blok a já začala zpomalovat. Když na mě přistál nějaký kousek těla, jen jsem ho bezmyšlenkovitě sklepla a pokračovala dál. Když pak někdo ukáže k autu a můj pohled sjede tím směrem, zblednu z barvy, kterou jsem nabrala cestou sem. Nicméně nezastavuji, podívám se k cestě, ale mrtvolky z okolí se hrnou k nám. Odřízli mi cestu pryč pěšky. Ale možná kdybych se postavila potichu někam stranou prošli by a já bych to mohla doběhnout pěšky... Hovor ostatních ani v nejmenším nevnímám, na to mi nezbývá kapacita. Došourám se k autu až po ostatních, žmoulajíc v kapse mikiny prášky, poněkud nervózně. Jsem pevně rozhodnutá, že mě do té bedny nenarvou a tak se jim to chystám říct. Zatím ale jen sbírám slova. Samozřejmě že se odsud chci dostat, ale cesta kterou zvolili je pro mě... Nepřijatelná. |
| |
| Odjezd. Ozvala se rána a kolem mě proletěla sprška skla. Kouknu rychle na Aki, jestli ji něco netrefilo. Je v pořádku. Pevně ji chytnu a doběhnu ostatní. "Pěkná šlupka, ale máme problém." oznámím ostatním a kývnu hlavou před sebe. Ty potvory se k nám blíží. "Je tvoje auto ještě daleko?" zeptám se ji a rozhlídnu se kolem. Je jich tu víc, než bych chtěl. Snad se jim nějak ubráníme, když už nás je tolik. |
| |
| Dějství druhé Autem pryč, Part I. Cesta do Kamakura Town Další rozhovory byly, řekněme trochu irelevantní, tedy krom nechápavého pohledu Tsubary k Saitovi. Proč to? Ono, ptát se na to, jak je daleko auto, když na něj Tsubara ukazovala, je celkem... nelogické. Ale budiž. Skupinka se dostala k autu, Tsubara už z dálky blikla světly, auto se odemklo a všichni se začali cpát dovnitř. Všichni až na chudinku Myriel. Ta se zastavila před autem, odmítala jít dovnitř i přes naléhání ostatních, až se nakonec pustila do řevu tak hlasitého, že přilákala nejbližší mrtvolky. Naštěstí řev to byl krátký, neb brzy nebohá dívka omdlela a Shinji ji naložil do kufru, kde si k ní i sám sedl. Inu, jízda v kufru hordou mrtvolek je... nebezpečná. Jakmile se skupinka nacpala do auta, Tsubara nahodila motor, šlápla na plyn a už si to hrnula mrtvolkami, jak rolba sněhem. S tím rozdílem, že sníh nenechává krvavé skvrny na skle, nesnaží se předním sklem prorvat dovnitř a hlavně, rolba po něm neskáče jak po bláznivých retardérech. Ale i tak, hlavní bylo, že skupina je na cestě pryč ze školy. Po nějaké době se silnice vylidnila a ubylo i pokusů černých pasažérů dostat se dovnitř, až nakonec auto jelo klidně. Takeshi po chvilce pustil rádio, ale tam neznělo nic jiného, než nouzové vysílán upozorňující posluchače, aby, pokud možno, zůstávali uvnitř domů, nikomu neotevírali a podivně vypadajícím lidem se zdálky vyhýbali. Žádné informace o tom, jak to vzniklo, či jak je nákaza rozsáhlá. Proto rádio opět vypnul a jal se kontrolovat obsah svého batohu. "Tady," otočil se ke skupince na zadním sedadle a všem nabídl po jedné energetické tyčince. Když ji nabízel i Aki, zarazil se a jeho výraz z lehce roztřeseného klidu se začal měnit na výraz silné nervozity až šíleného strachu. Totiž, Arisu Aki, během té krátké chvíle, co skupina opustila školu, upadla do bezvědomí a v momentální chvíli nejevila žádné známky života. Ovšem mohlo se zdát, že jen spí. Proto se nahnul, dal jí dva prsty pod nos, pak jí prsty přitiskl ke krku a zhrozil se ještě víc. Začal se horečně rozepínat a cpal se dozadu. "Co se děje Take?" začala se zajímat Tsubasu, ale Takeshi ji jen netrpělivě odmávnul, aby se věnovala řízení. "Pomoz mi sakra," vyjel na Saita, který seděl pod Akou, zatímco on sám se snažil odepnout pás, kterým byli oba studenti přepásáni. Kdo jak sedí ___________________________ |
| |
| Autem pryč a někteří o něco dál Vklouznul jsem do auta. Z jistého pohledu jsem měl výhodnou pozici, ale pokud bych se potřeboval dostat rychle ven, až tak výhodné to nebylo. No co se dá dělat - člověk nemůže mít všechno. Snažil jsem se spolusedících dotýkat co nejmíň a dával si pozor, že všechna okýnka drží. Koutkem oka jsem se taky snažil hlídat zbytek skupinky. Když jsem měl chvíli čas přemýšlet, došel jsem k závěru, že nákaza to musí být velmi nakažlivá, když se v tak krátké době nakazilo tolik lidí, a tudíž je více než pravděpodobné, že někdo z nás už nakažený je. Co je tohle sakra za prázdniny? - ve Švédsku bylo mnohem líp. Pak jsem si všimnul, že dívčina vlevo sebou divně hází v zatáčkách a na mrtvolkách. Všichni ostatní byli celkem ztrnulí. Přestal jsem sledovat všechno kolem a zaměřil se na dívku. Neotočil jsem se k ní, ale nenápadně jsem si poposedl, kdyby se rozhodla vzbudit, jsem nejspíš první na řadě. Nebo její sedátko. Mě se bude zdrhat ale přeci jen o něco líp. Okamžitě vyrazit dopředu a přes spolujezdce to vzít co nejrychleji ven. Pevně jsem sevřel meč, ale jinak jsem se tvářil stále stejně. Třeba jsem jen paranoik. Když se na nás otočil mladík zepředu, náležitě nechápavě jsem rozšířil oči a sledoval jeho počínání. Takže jsem měl pravdu. Tyčinku jsem si dal do kapsy na později a prudce se odtáhnul od dvojice. "Co se děje?" Chacha. Je mrtvá. A nejspíš nakažená. |
| |
| V autě - odjezd ze školy Jakmile se dostaneme k autu, tak ho Tsubasa otevře a my můžeme dovnitř. Cítím se teď o hodně lépe, líp než předtím. Konečně máme něco, s čím odsud vypadneme a taky máme něco, kde se můžeme na chvíli ukrýt. To běhání mě začínalo unavovat. Jediný kdo se do auta nehrne je Myriel. Myslel jsem si, že jsme to už vyřešili. Chvilku na to se ozve její hysterický křik, který mi rve uši. Nakonec jí ale dojdou síly a ona omdlí. Díky bohu. Rychle k ní vyrazím a chytím jí, než spadne na zem. O Myriel je tedy postaráno, ale mrtvoly jdou po nás zase. Naložím jí opatrně do kufru a vlezu si tam k ní. Pohodlné to moc není, ale s tím se nedá nic dělat. Auto vyrazí rychle z parkoviště a žene se skrze zástupy mrtvých pryč. Konečně pryč z té hrozné školy. Cesta autem je o dost klidnější, než to co jsme doposud prožili. Byla by i příjemná, nebýt všech těch mrtvých kolem a toho, že jedu v kufru. Možná jsem si to ale myslel předčasně. Vepředu se začne něco dít. Takeshi tam něco dělá, ale moc jsem nerozuměl tomu, co říkají. Co se děje? Je všechno v pořádku? Zeptám se. Ovšem že poslední dobou toho moc v pořádku není ale snad už to horší nebude. |
| |
| V autě-na cestě pryč Konečně dorazíme k autu, jakmile se otevřou dveře, začneme se rychle cpát dovnitř. Čím dřív odsud vypadneme, tím líp. Koutkem oka postřehnu, že jsou nějaké problémy, jedna z ostatních dívek, Myriel, nechce nastoupit. Cuknu sebou, když se rozkřičí. Brzy ale utichne, ohlédnu se a vidím, že omdlela. Naloží ji do kufru a můžeme vyrazit. Oddechnu si, když se dveře zabouchnou. Skončila jsem za Takeshim na Alovi, nikde jinde holt nebylo místo. Motor naskočil na poprvé, Tsubasa to rozjela a my konečně vyrazili pryč. Myrielin křik přilákal dost zombíků, kteří se po nás vrhají jako smyslů zbavení. I přes sklo můžu slyšet jejich sýpání a vrčení, bezděky semknu na pár vteřin oči. Snad to to sklo vydrží... Oddechnu si teprve, když opustíme areál školy a intenzita mrtvých se zmírní. Projíždíme docela v klidu. Takeshi pustil rádio, napjatě poslouchám, zda se něco nového dozvím. Jen rady, žádné vysvětlení. Po chvíli to pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Rádio nakonec vypnou. "Díky," zamumlám, když mi Takeshi podá energetickou tyčinku. Dám ji do brašny, co s sebou mám. Sice jsem po tomhle všem unavená, ale nemám na jídlo ani pomyšlení. Zadívám se z okna, během chvíle od okolí ale odpoutám pozornot. Takeshi si horlivě rozepíná pás a dívá se na nehybnou Aki. Co se děje?! pomyslím si, měla jsem dávat pozor na situaci. |
| |
| Průser v autě Konečně jsme se dostali k autu a nasáčkovali se do něj. S Aki jsem si sedl jako poslední za Tsubasu a zavřel za námi a zamáčkl zámek na dveřích. Rozjeli jsme se skrz tu hromadu havěti ven na silnici. Její masivní auto bylo jako pluh a ty potvory jako sníh. Projeli jsme jimi a čím dál jsem jeli, tím jich bylo míň. Oddechl jsem si a přidržoval jsem Aki, aby nespadla. Při jízdě jsem se díval z okna a na město a snažil se soustředit na něco jiného než na to, že mi na klíně sedí krásná dívka. Když pak začal Takeshi začal bát nervózní a natahoval se k Aki, jen jsem na něj koukal. Pak mi došla jedna zásadní věc. Je nějaká chladná. Do prdele! Vytřeštil jsem oči a pevně Aki chytl tak, aby se nemohla moc hýbat. Objal jsem ji rukama v úrovni jejich prsou a nohama chytl ty její. "Neříkejte mi ani ze srandy, že... že je.." nedokážu to říct a jen polknu. Pokud to je jak ve filmech, tak to moc dobré není. |
| |
|
|
| |
| Auto smrti Pokud už všichni nakažení dávno nejsme. Na co ale vyvolávat paniku, že? Dívčiny nevypadají zrovna klidně a kluk, na kterém naše zatím nehybná mrtvolka leží, je pěkně křečovitej. Pro jistotu chytím Sita za rameno a mrknu na něj. "To abys nevypadnul taky." A nebo ho strčit ven? Přeci jen se jí dotýkal dost dlouho a dost těsně, takže pokud je nakaženej jen někdo z nás, tak je to nejpravděpodobněji on. A mohl bych říct, že jsem ho prostě neudržel. Že se začala probouzet a vytahla ho sebou a že tak silnej nejsem, abych udržel dva další. A při tom by jistě stačilo jen trochu strčit. Na druhou stranu by mě nejspíš podezřívali a mohl bych bejt další kdo poletí... ale bylo by tu víc místa. Tisknu sousedící rameno a zvažuju, jestli držet nebo strčit. Nejsem si zrovna jistej, co bude teď nejlepší volba. Jako pochopitelně, kdyby měli stejnou výchovu jako já, tak není co řešit, ale takhle by se na mě nejspíš sesypali a nechápali by, proč jsem se ho vlastně zbavil. |
| |
| V autě - problémy po cestě Jako by nestačilo, že situace venku není zrovna růžová, tak uvnitř auta to začne jít všechno docela z kopce. Takeshi se začne cpát dozadu s tím, že musíme vyhodit Aki ven z auta a zbavit se tak možného nebezpečí. Nepřeskočilo mu? To myslí jako vážně? V první chvíli jsem nad tím tak moc neuvažoval, proč taky měli auto, ale teď se k tomu začínám stále víc a víc přiklánět. Připojit se k téhle skupině byla chyba. Podívám se vedle sebe, kde leží Myriel. Pořád se ještě neprobudila. Tím líp, alespoň si o ní teď nemusím dělat starosti. “Počkejte sakra.“ Vložím se do toho. “ Nemůžete jen tak někoho vyhodit z jedoucího auta. Jestli jí něco je, tak zastavíme a prohlédneme jí.“ Být na jejím místě tak by se do toho tak moc nehrnuli. |
| |
| V autě-začínají potíže? Pozoruji, jak se Takeshi dál snaží rozepnout pás, který drží Saita i Aki, kmitám pohledem mezi nimi. Když se auto najednou musí vyhnout nečekané překážce, škubne to všemi, ale jen s Tsubasou to hodí na dalšího z naší skupinky. Brzy se ale vzpamatoval a konečně pás rozepnul. Snaží se dosáhnout ke dveřím, aby je otevřel. "Co..." slova se mi už už derou na jazyk. Z několika následujících vět mi konečně dojde, co se děje, proč ta panika. Zatrne ve mě a bezděčně sebou škubnu. Máme tady nakaženou?! Co když... i my ostatní...? "V-vyhodit?!" vyjeknu, když se ozve řídicí Tsubasa. "Třeba je i jiná možnost, nemůžeme někde zastavit a kouknout na ni?" Souhlasím se Saitem, ozývajícím se z kufru. Podívám se okénkem ven, zda by to nebylo opravdu uskutečnitelné. |
| |
| Farewell my friend Pevně jsem držel Aki, kdyby se náhodou vzbudila a nebyla to ona, aby neudělala bordel. Mezitím Takeshi odepl můj pás a otevřel dveře. Vedle mě najednou začal v docela velké rychlosti ubíhat asfalt. Když pak zařval, že ji mám vyhodit, jen jsem na něj vyvalil oči a nechápavý pohled. "Děláš si prdel?" zařval jsem, ale k němu se přidala i Tsubasa do dokonce i El. Od něho jsem to fakt nečekal. Pomalu jsem se na něj podíval, ale myslel to vážně. Jasně, mají pravdu, musím ji vyhodit. Když jsem ji objal, cítil jsem, jak je studená. Pevně jsem skousl a vyhodil ji ven. Udělal jsem to vážně nerad. Díval jsem se, jak padá. Jak její hlava naráží na asfalt a zanechává za zebou krvavou stopu. Jak dopadá její tělo a něco křuplo. "Promiň," zašeptal jsem a zabouchl dveře. |
| |
| Dějství druhé Autem pryč, Part III. Cesta do Kamakura Town Takeshi zjevně nebral na vědomí slova všech okolo a dál horečně rozepínal pás. Když se konečně Saito vzpamatoval a začal mu pomáhat, El zmínil její batoh. Bylo to právě na čas, protože ve chvíli, kdy Saito otevřel dveře, se Aki probrala a začala sebou mlít. Tedy, přesněji, začala se sápat po Takeshim, který byl nejblíže. Ten se ale nezalekl, vrazil jí pěstí do tváře, až temenem klepla Saita do čela a chytil její batoh. Hned na to ji Saito vyhodil z auta. Vskutku, kotrmelce dělala pěkné a zanechala za sebou pěknou krvavou skvrnu. Když Saito dobouchl dveře, Takeshi hodil batoh po Pesterovi a podíval se na Shinjiho. "Toliko k zastavování a kontrolování," oddechne si, otře si hadrem obalenou a hřebíky vylepšenou pěst do kusu hadru a svalí se zpět do svého sedadla. Další cesta probíhá v tichosti. Tsubasa auto celkem žene, ale musí se nechat, že řídit umí. V mezích. Jasně, tu a tam to bylo o hubu, ale situaci zvládla a nevymlátila se. Konečně jste vjeli do města (škola je kousek za městem). Říkat konečně asi není nejlepší, vzhledem k tomu, jak město vypadá. V polovině ulicích nesvítili lampy, tu a tam bylo nějaké hořící auto, dokonce i vybouraní policisté s autem napasovaným ve zdi. Také jste měli možnost zahlédnout ostrůvky "lidí" v dřepu, jak cosi rvou na kusy. Co to bylo, na to radši nemyslet. Tsubasa odbočila z hlavní ulice, projela kolem policejní stanice, která byla prázdná a temná, pak kolem menšího obchůdku, který právě podléhal rabujícímu davu, nutno podotknout, že různě ozbrojenému rabujícímu davu a ke kterému se právě blížila skupinka mrtvolek. Ovšem na to, abyste zjistili, jak tohle utkání dopadne asi Tsubasa neměla žaludek, proto jen přišlápla plyn a ulicí doslova prolétla. Nebo to možná bylo také tím, že se jí pod kola snažili motat zatím žijící lidé. Inu, krom dotíravých mrtvolek, začali na auto padat i kameny a nadávky zvenčí. Ještě nějakou dobu jste jeli, než odbočila do další, tentokrát temné uličky (stále prší, lampy nesvítí) a trochu zpomalila. "Už víte, kam půjdete?" zeptala se, ale na odpověď nečekala a mluvila hned dál, "teď mířím do mého bytu, tak jestli chcete, můžete si tam na chvilku odpočinout, klidně se i osprchovat." S posledními slovy zastaví před jediným osvětleným domem, který je obehnaný vysokým bytelným plotem. Dům je pět pater vysoký, přičemž na jedné straně (do ulice, tudíž tu, co vidíte) má rohové balkony táhnoucí se po polovině jednoho patra. Už od pohledu jde poznat, že zde bydlí ty majetnější vrstvy. Dívka za volantem zmáčkne tlačítko na palubní desce, brána plotu se otevře a zároveň s tím se otevřou i vrata garáže, ve kterém stojí vcelku rozměrný hummer s oddělitelnou zadní částí. "To je sousedovo. Je to celkem magor do zbraní, armády, vojáků a já nevím čeho všeho ještě," řekne dívka, když se na ní Takeshi překvapeně podívá. Sotva dívka zajede do garáže, plotová vrata se zavřou, stejně tak i vrata garáže. "Pojďte, bydlím ve třetím patře, jste zváni," pobídne skupinku a sama vystoupí. |
| |
| Dějství druhé Tsubasin byt Kamakura Town V hlavní hale domu byly jen schránky, samozřejmě dveře ven, do garáže a nakonec i schodiště. Krom schodiště tam byl i výtah, ale ten byl otevřený a zhaslý. Tsubasa se pustila po schodech do třetího patra. Jak skupinka procházela patry, mohli si všimnout, že na patro jsou jen dvoje bytové dveře. A také, že jednotlivá patra jsou poměrně vysoká. Ve třetím patře se dívka zastavila u dveří hned vedle schodů, odemkla sérii zámků (tři) a otevřela byt. Už na první pohled byl byt luxusní a prostorný. Hned jak vešli, ocitli se v malé předsíňce, ale spatřili obrovský obývací pokoj (pohled od kuchyně, i se schody), sotva skupinka vešla více do pokoje (po tom, co se všichni zuli), spatřili luxusně vypadající kuchyň (berte jen tu kuchyň). Hned po pravé ruce byly dveře a naproti hlavnímu vchodu prosklená stěna. Tedy... byly to vysoká okna na balkon, který opravdu zabíral celou jednu stěnu bytu. Už na první pohled bylo znát, že se balkonem dá projít do vedlejší místnosti, kam vedli dveře napravo. Místnost vpravo byla menší pracovna (bez postele), jejíž jedna stěna byla pokračování balkonu. Pracovna byla vcelku strohá, tu a tam nějaká drobná výzdoba, ale spíše knihy a ještě spíše šanony označené anglicky. Nad počítačem byla police, která byla prázdná, až na katanu a malou výbavičku potřebnou na péči o ni. Už jen od pohledu šlo poznat, že nejde jen o obyčejnou ozdobu. Co však nejvíce zaujalo, byla velká trezorová skříň (opatřená dvěma těžkými kódovými visacími zámky, ne zdířkou pro klíč). Po tom, co se zavřeli dveře, Tsubasa se usmála na všechny a shodila ze zad batoh, který měla sebou. "Chovejte se jako doma. Pokud máte hlad, v lednici najdete určitě něco k jídlu, ovladač je u televize," ukáže na televizi, nad kterou je polička a na té další stojánek, tentokrát s katanou a wakizashi. U nich leží na chlup stejná výbava na péči o ně. Tsubasa jen mávne a sama zamíří do patra, kde se nachází ložnice a koupelna (bohužel jsem nenašel nic, co by se mi líbilo, ale koupelna je v tradičním japonské stylu, doufám, že víte, jak to vypadá), ve které zmizela. Po chvilce se ozval zvuk sprchy. Takeshi mezitím shodil svůj batoh na zem a zamířil rovnou do kuchyně, kde si v lednici začal lovit něco k jídlu. |
| |
| Nechápal jsem, že někdo chtěl zastavovat. Asi abych je mohl vyházet všechny. Pak se ale dveře otevřely a dívka se začala hýbat. Podvědomě jsem trochu křečovitě sevřel prsty na rameni její sedačky a pak už jsem koukal, jak se nám tu jedna obživlá mrtvolka tluče o beton. "Tfuj!" Rychle jsem kluka pustil a sám jsem se v podstatě divil, že jsem se ho nepokusil vystrčit ven. Oklepal jsem se a začal se uklidňovat rozebíráním všech možných katastrofických variant. Není nad to být připraven. Vjeli jsme do města. Kolem kroužila hejna supů... eh, pardon, to bylo v tom filmu. Tady nám museli stačit tlupy zombíků, které se potloukali kolem a snažili se narazit na skupinky nezombíků, které by mohli seznámit se zbytkem osazenstva jejich trávicího traktu. V tu chvíli mi došlo, že jakožto děti v autě jsme se stali pravděpodobně cílem číslo jedna a to obou skupinek. Nejen, že máme příjemně nasládlé, křehké maso, ale co hůř, my máme pojízdné auto, které nás může snadno vzít do bezpečí, pryč od tohoto všeho. Díval jsem se ven a nebyl jsem sám. Chtělo by to zjistit, co se to venku vlastně stalo. Když je nám oznámeno, že jedeme k té dívce domů, jen jsem se nesouhlasně zamračil, ale všechny komentáře jsem si radši nechal pro sebe. Barák vypadal luxusně a za jiných okolností by byla zábava vymýšlet jak ho podpálit. Teď to byla nutnost. Na záda jsem si hodil batoh, co vzali mrtvé-živé dívce tak, aby mi nepřekážel, a v pravé ruce jsem pevně sevřel jílec svojí katany. Zatím to vypadalo, že se chci proti apokalipse bránit dřevěným bokenem, ale to ať si klidně myslej. Pro mě je důležité, že jsem si už mohl ověřit, že scénáristi béčkových hororů nebyli zas tak daleko od pravdy. Když se klučina, co vystoupil mezi prvními zapotácel, prudce jsem se po něm ohlédnul a pozorně si ho prohlížel. V mých očích nebylo vidět moc strachu - na co se bát, když jsem připravený? Ale rozhodně tam byla opatrnost a jakási nebezpečně ostrá rozhodnost. Ale ne, ta byla v mojich rukou, ale pšš. Dával jsem pozor na každý roh a nakukoval do každého stínu. Pořád jsem čekal, že se na nás vyřítí něco ošklivě zubatého. V bytě to vypadalo stále celkem klidně. Já na první pohled taky, ale ve chvíli, kdy dívka zmizela v koupelně, přitočil jsem se ke dvířkům od lednice a na jejich druhou stranu, kde slídil její společník? Přítel? A není jedno jak budeme potenciálnímu zombíkovi říkat? "Kdepak jsou její rodiče? A soused?" Nechci nic říkat, ale pokud by byli v pořádku... já na jejich místě bych nevystrčil nos z téhle pevnosti. A pokud jsou už hehe nad kytičkama, tak by asi neměli tolik fištrónu se odtud dostat. Že by všichni tři chodili do práce... no je to možné, ale nejsem si úplně jistý, že pravděpodobné. "Navíc teď jsme zastavili a řekl bych, že je čas na prohlídku. Důkladnou. Nás všech. Každé zranění by se mělo hlídat - viděli jsme jak dopadlo odřené koleno." Stále mluvím klidně do otevřených dvířek ledničky a klučina, co naznačí něco podobného jenom potvrdí moje myšlenky. Taky mi přijde divné, že se šla naše řidička rovnou koupat místo aby se podívala jestli tu někdo není, případně rychle nesbalila co se nám bude hodit, dokud nás tu nikdo nevyrušuje. Koupel mi momentálně přijde jako nepřípustný luxus a začínám uvažovat jestli neměla jiné důvody proč se zavřít v koupelně. Batoh nesundavám ze zad pro případ, že bychom museli rychle vyklízet pole. Sice netuším co v něm je, ale hodit se může cokoli. |
| |
| Cesta autem ---> Tsubasin byt Pokusil jsem se je přemluvit ale nikdo mě neposlouchá. Nebo mě spíš ignorují. K ničemu to není. I kdybych jim řekl kdo ví co, tak mě neposlechnou. Ne po tom, co zažili tam ve škole. Nakonec dveře otevřou a podaří se jim i rozepnout pás. Jak se po chvilce ukázalo tak právě včas. Aki se probudila a není tak docela “ve své kůži“. Začne sebou šít a sápat se na Takeshiho, tomu ale nedělá problém jí přeprat. Celé to pozoruji zezadu z kufru, překvapený a vyděšený. Dřív než stihnu cokoliv říct nebo udělat, tak je po všem. Vyhodili jí ven. Když se konečně vzpamatuji, ohlédnu se za sebe. Na silnici ještě zahlédnu krvavou skvrnu a něco, co dřív bývala Aki. Jak se zdá tak měli pravdu To ale pořád nemění nic na tom před tím. Pořád si za tím co jsem řekl, stojím. Zbytek cesty už byl klidnější. Konečně jsme se dostali do města, ale je to tak stejně špatné jako ve škole, možná ještě horší. Všude panuje zmatek. Ulice vypadají jako z nějakého hororu, lidé rabují, umírají a všude je spousta těch věcí. Nejednou Tsubasa pod koly nějakého rozmašírovala. A potom ti lidé. Jako by nestačilo to co se děje, tak jsou proti nám i ostatní lidé. Hází po nás kameny a chtějí, abychom zastavili. Odvrátím pohled od okénka a posadím se vedle Myriel. Auto nakonec zastaví před domem, který jako jediný v okolí svítí. Docela nápadné. Podívám se okýnkem ven, poblíž kromě nás nikdo není. Bezva konečně trocha klidu. Vylezu s ostatní mi ven a protáhnu ztuhlé tělo. Původně jsem chtěl sice jenom svézt, ale v tomhle dešti bych akorát tak zmoknul. Proto pozvání dovnitř přijmu. Samozřejmě nezapomenu na Myriel. Vezmu jí do náruče a odnesu dovnitř. Byt je opravdu luxusní a pěkně zařízený. O něčem takovém si já můžu nechat jenom zdát. Myriel položím na gauč v obývacím pokojí a začnu se rozhlížet po bytě. Je opravdu velký. Tsubasa hned po příchodu neznámo kam zmizela, ale máme se tu prý chovat jako doma. “Můžeš být rád, pokud v televizi vůbec něco poběží.“ řeknu Elovi, který společně s Takeshim dělají nájezd na lednici. Čekal bych nanejvýš nějaké zprávy. Za normálních okolností bych si možná něco malého taky vzal, ale teď nemám vůbec na nic chuť. Už jenom z té myšlenky cítím jak je mi nevolno. Pomalu přejdu k oknu a podívám se ven. Výhled je perfektní, stejně jako zbytek celého bytu. Venku pořád prší, ale to mi zas tak moc nevadí. Snad brzy přestane pršet, nebaví mě nic nedělat. A v tu chvíli se ozve ten kluk, který se k nám připojil venku před školou. Podle toho co říká, tak chce všechny prohlédnout, asi aby zjistil, jestli není někdo nakažený. “Cože?“ překvapeně se na něj podívám. Po tom co se před chvílí stalo? “Ne díky, mě nikdo prohlížet nebude.“Nebudu riskovat, že mě nějaký magor oddělá kvůli blbému škrábanci. Pozorně ho sleduji a nespouštím ho z očí. Moc se mi tenhle kluk nelíbí. |
| |
| Cesta městem-Tsubasin byt Mohla jsem jen sledovat, jak se dál snaží rozepnout pás. Pohled mi sjel na dveře, které Saito prudce otevřel. V ten okamžik se Aki ze „spánku“ probrala, začala se sápat na Takeshiho, byla jako jedna z těch mrtvol venku. Takeshi se ale nedal, dostala ránu do obličeje a pak už ji Saito vystrčil z auta ven. Bezděčně jsem vykřikla, dalo se to čekat, ale přesto… Její zmítající se tělo se mihlo a zmizelo za ujíždějícím vozem. Dveře se zabouchly, ohlédla jsem se okénkem ven, neměla jsem to dělat… Raději jsem po chvíli zavřela oči, abych se nemusela dívat ven. Jedeme docela rychle, a tak se ani nedivím, že jsme už ve městě, když oči zase otevřu. Tady to teda vypadá… Město nevypadá o moc líp, než vypadala cesta sem. Temnou atmosféru podkreslují zhasnuté lampy, hořící auta kolem nás, kouř stoupá k nebi. Zahlédnu vybourané policejní auto, domyslím si, jak posádka asi dopadla. Možná líp pro ně. Nejhorší jsou ale malé skupinky, uprostřed se o něco rvali, nebo spíše něco rvali… Zavrtím hlavou, abych rozehnala myšlenky. Odbočíme z hlavní ulice do jedné z menších zapadlejších uliček. Před očima se mi mihne malý krámek s roztříštěnou výlohou a masou lidí, co se hrne dovnitř, jiná se zase snaží dostat ven s tím, co se jim podařilo ukořistit. Tsubasa na to dupla a my ještě zrychlili. Přesto si nás někteří z davu všimnou, naše auto pro ně představuje lákavou představu. Dopadají na nás kameny a nadávky, několik kamínků se odrazí od oken. Naštěstí to vydrží a nerozsypou se. Naštěstí i odsud brzy vypadneme. Zahneme do další, tentokrát tmavé uličky. Stále prší, slyším dešťové kapky bubnovat. Ráda přijmu Tsubasinu nabídku zůstat chvíli u ní, popravdě ani nevím, kam bych v tomhle nečase šla. Zastavíme před vysokým domem, který brání bytelný plot. Tahle budova je jako jediná osvětlená, trochu mě to překvapí. Když si dům pořádně prohlédnu, uznale povytáhnu obočí, je vidět, že tady bydlí někdo pěkně bohatý. Zaparkujeme v garáži. Vyjdeme za Tsubasou až do třetího patra, poté ji následujeme do bytu. Ocitneme se v malé předsíni, ale hned odsud naskytne pohled na obrovský obývák, když se zujeme, můžeme si byt prohlédnout trochu více dopodrobna. “Wow…“ Všechno tu vypadá moderně a luxusně. Ještě chvíli se porozhlížím, když si všimnu velké bílé trezorové skříně. Dva kódové visací známky dávají najevo už na první pohled, že uvnitř se asi skrývá něco cenného, nebo důležitého. Než se stihnu zamyslet nad tím, co to asi tak může být, Tsubasa zmizí v koupelně. Zamířím do kuchyně, podívat se, jestli se tu náhodou nedá najít nějaký čaj. Ten mi snad pomůže trochu se z dnešního hektického dne vzpamatovat. Zaslechnu jednoho člena skupinky, jak nahlas uvažuje o tom, že bychom se měli prohlídnout. Trochu se zamračím, nelíbí se mi to, ale při vzpomínce na Aki… Zavrtím hlavou a dál pokračuji ve svém cíli: najít a připravit čaj. Nakouknu do nejbližší poličky. |
| |
| Zase uvnitř Z klidné tiché milé temnoty mě vyrušil nepříjemný pocit. Pocit že se vznáším a někam letím. Ten po chvíli ustal ale vynořoval se jiný nepříjemný pocit. Všechen ten děs a hrůza, když se mě pokoušeli narvat do té malé kovové bedny na kolečkách. Chvíli se tam převaloval a pak se propadl i se mnou někam do hlubin. Prudce jsem sebou škubla a posadila se. Zhluboka jsem oddychovala rychle jsem kontrolovala, zda mám svou mp4 a sluchátka. Pak jsem se teprve zaměřila na to kde jsem... Můj dech rychle stoupl, když mé oči narazily na strop... Stěnu... Stěnu... Stěnu... Odněkud se ozývají hlasy... Jeden, dva, tři... Minimálně čtyři bytosti narvaní v tak... Sýpnu, jak je mi najednou nevolno. Je to takového... Nábytku, ubírající prostor. Není to tak hrozné jako auto, ale není to tak dobré, jako velké skoro prázdné prostorné třídy. Vyskočím na nohy, rychle zhodnotím okolí a pak několika skoky se přesunu k nejbližšímu průchodu na balkon. Chvíli s otvíráním zápasím, ale nakonec vypadnu ven. Je mi úplně jedno že stále a jestli pořád prší, nebo co je tam za nečas. Zhluboka se nadechnu a pak se svezu na zadek a koukám ven. Do prostoru... Krajiny... A masakru. S hrůzou v očích hledím na tu katastrofu v ulicích. Musím se dostat domů. K rodičům. Ty jistě budou mít nějaký způsob, jak se odsud dostat. Běží mi hlavou. Nicméně netuším, jak se k nim dostat. |
| |
| Home, sweet home. Zbytek cesty jsem strávil v tichosti. Viděl jsem Akiiny oči ještě předtím, než narazily na beton. Vůbec nevypadaly tak mile, jako byly kdysi. Jen jsem naprázdno polkl a dál přemýšlel nad tím, jestli jsem udělal dobře, když jsem ji vyhodil. Jistěže jsem udělal dobře. Byla to hrozba, kterou bylo potřeba zlikvidovat. Udělal jsem dobrou věc. Ohrozila ostatní, musel jsem ji vyhodit. Aby toho nebylo málo, tak ve městě začalo být peklo. Lidé rabovali obchody a napadali sami sebe. Nešli si zbraně a vypukla válka. Válka o jídlo, místo a bezpečí. Stejně jako je ve filmech. Naštěstí jsme se vzdálili od lidí a zbyly kolem jen ty potvory. Aspoň trochu se to uklidnilo. Netrvalo to dlouho a dojeli jsme k jejímu bytu. Naštěstí byla všude kolem zeď a velký železný vrata. S radostí jsem vystoupil a rozhlédl se kolem. Můj zrak prvně padl na velké auto, které by bylo schopné projet hordou těch věcí tam venku. Jen jsem se pousmál a následoval Tsubasu do jejího bytu. Když jsem vstoupil, uchvátil mě luxus, ve kterém si žije. Uznale jsem hvízdl, když jsem vstoupil dál do bytu. Tsubasa zamířila nahoru a nechala nás samotné dole. Ostatní se pustili do hledání a konzumace jídla. Nějak nemám na jídlo vůbec pomyšlení. Sedl jsem si na gauč, abych se uklidnil a popřemýšlel o tom, co bude dál. Rozdělíme se, nebo zůstaneme spolu? |
| |
|
|
| |
| Šmouha ala holka na adrenalinu - do patra Seděla jsem schoulená na balkonu a sledovala jak kapky dopadají na kraj balkonu, když je sem vítr přižene. Na mě nepršelo, ale i kdyby ano, bylo by mi to jedno. Nechtěla jsem slyšet křik z venku, a ani jsem nechtěla vidět nasvícenou oblohu ohněm, reflektory a bůh ví čím ještě... Ale bylo to tomu tak. I když jsem seděla v relativním bezpečí, cítila jsem se jako nahá uprostřed davu v místnosti. Hůř než mizerně. O dost. Tiché hučení, což byl asi hovor, zevnitř jsem skoro nevnímala. Kap... Kap... Kap... Skoro jsem na balkoně usnula schoulená do klubíčka, když se najednou ozval křik. Takový, že jsem jedním švihem vyskočila na nohy. Můj mozek naopak začal pracovat na plné obrátky. Šlo to shora. Někdo je v ohrožení. Něco se stalo. I když nesouhlasím s jejich metodami či čímkoliv, jsou moje nejlepší šance na přežití. Na to najít rodinu, na... Život. Srdce se mi prudce rozbušilo a oči se rozšířily. Otáčela jsem se ke dveřím a v hlavě mi mihlo. Budu potřebovat nějakou zbraň. Jak jsem se natáčela, pohled mi padl na katanu ve vedlejším pokoji. Vyhodnocování... Zbraň: check. V ten okamžik jsem se rozběhla, jedním škubnutím rozrazila dveře do pracovny, natáhla ruku a aniž bych zpomalila, chytila ji za jílec a prudce škubla. Několik docela hlasitých ran, co se za mnou ozvaly jsem nevnímala. Proletěla jsem obývákem jako vichřice a srazila pár květináčů. V hlavě mi pulzovala jen jedna jediná věc. Schody jsem vyběhla několika dlouhými skoky. Hned jak jsem doběhla do ložnice, pohled mi padl na Tsubasu v ručníku jak couvá před zombíkem, co se právě vyškrabal z postele. První reflex byl, že jsem zaječela, aby se otočil ke mne a nechal ji být. Přehodila jsem si katanu do pravé ruky a oběma ji pevně sevřela. Plynulý pohyb přikrčení přišel nějak sám od sebe. Na nic jsem nečekala prudce se rozmáchla dozadu na levou stranu a praštila ho jílcem do hlavy. Zapotácel se a směrem ke mne. Vytřeštila jsem oči, sýpla, jak mi nestačil dech a prudce couvla. Následovaly dva šikmé tahy, do kterých jsem se pokusila dát všechnu rychlost a sílu co jsem v sobě měla. Ještě kousek jsem couvla a zhluboka zachroptěla, jak jsem nešikovně nabrala vzduch do plic. Zhluboka oddechuji a stále pevně svírám katanu, co jsem z něj rychle vyrvala, pokrytou černou táhnoucí se hmotou, v které lze rozpoznat krev. Bez mrknutí zírám na tělo přede mnou, kterému najednou zrudly tahy po secích a, pro mě pomaličku jak ve zpomaleném záběru, odpadly napřed ruce a pak upadla hlava, která se kutálí někam pryč. Naposledy o zem bouchl zbytek těla. Zírám tam na tu hromádku na zemi a ve tváři mám naprosto nepřítomný výraz. Katana z pracovny |
| |
| Poprava mrtvolky Už první Myrielina rána, kterou mrtvole uštědřila, tedy rána jílcem katany do hlavy, ji poslala k "pánu". Jílec s nehezkým křupavým zvukem a mlaskáním prorazil lebku a rozdrcené kosti se postaraly o rozmašírování mozku. Jenže to Myriel nezastavilo v tom, aby svůj čin dokonala. První sek byl veden ihned po tom, co vytrhla katanu z jeho hlavy. Čepel přesekla klíční kost, část hrudní kosti a šikmo druhé, třetí, čtvrté, páté a zadní část šestého žebra (počítáno shora), načež se čepel zasekla ještě do dvojhlavého pažního svalu. V tu chvíli už tahala čepel ven a vedla sek kolmo k prvnímu, zatímco krev z prvního seku ohodila zábradlí patra a část schodů. Druhý sek byl veden stejně jako ten první, tudíž přes levou klíční kost, část hrudní kosti a ty samá, akorát pravá žebra. Tentokrát se čepel ale do masa na paži nezasekla, jen jí projela takovou razancí, až krev utkvělá na čepeli ohodila zeď nalevo od ní. I tak stále na čepeli utkvělo dost, aby po špičce mohlo skapávat na zem. Mrtvolka chvilku nehnutě stála, než se začala rozpadat. V jedné chvíli se k zemi svezla pravá i levá přeseknutá část těla, která s nechutným plesknutím dopadla na zem, zatímco hlava, celý krk a troúhelníková část hrudi ještě chvíli balancovala na torzu, než si uvědomila, že nemá oporu. Ta se svalila dopředu, zatímco zbytek těla padl nazad. Jak hlava dopadla na zem, ozvalo se duté zabušení, následované nechutným plesknutím, jak se hlava přetočila a kus hrudi dopleskl kousek od Myrieliných nohou. Nutno podotknout, že tento "akrobatický kousek" způsobil, že část zhuštěné krve, jež v mrtvolce zbývala, skončila na Myrieliných nohách. |
| |
| Jako bych to neříkal Pokrčím rameny na shrnutí situace ohledně obyvatel tohoto domu. Rodiče nebo přítel, no snad je fakt v práci. Byl. Trochu se zamračím, když se klučina, co venku tak váhal, začne prudce ohrazovat proti prohlídce, ale nakonec nespokojeně kývnu na to, že by se to už nejspíš projevilo. "Pokud to ale na každého nepůsobí jinak. Mohla mít třeba sraženou imunitu, že ji to sundalo tak rychle. Obyčejné nachlazení by na to možná stačilo." Poznamenám jen trochu ponuře. Moc se mi nelíbí, že to berou tak na lehkou váhu, ale z dalších polemik nás vyruší křik. Okamžitě vytrhnu zbraň a na první pohled je jasné, že ji nedržím poprvé. Očima okamžitě sjedu na schody nahoru (pokud na ně vidím, pokud ne, rozeběhnu se tak, abych měl výhled). Neujde mi, že dívčina, co převážení nenesla moc dobře, vystartovala a bez rozmyslu se rozeběhla nahoru. Kupodivu se cestou stihla ozbrojit. O něco patrněji, ale přesto dost rychle jsem ji následoval. Zbraň jsem si držel souběžně s tělem těsně před sebou, aby mi ji někdo náhodou nevytrhnul. Když jsem konečně měl šanci spatřit, co se děje, zombík se už v několika kusech hroutil k zemi. Rychle jsem obhlédl okolí a zbraň jsem neschovával. Sice by tu podle počtů již nikdo být neměl, ale co kdyby soused zaskočil na návštěvu. Teprve, když jsem si byl jakž takž jistej, že další nebezpečí nehrozí, zasunul jsem čepel do pochvy a zavěsil si katanu na záda, abych na ni pohodlně dosáhnul. Pak jsem se pohledem zastavil na krvi na dívčiných nohou. "Do sprchy, okamžitě!" Stačí jen minimální poranění kůže, aby měl vir šanci zaútočit. Pokud to tak je, tak je holka bez šance. "Já ti tu katanu pohlídám." Natáhl jsem ruku pro zbraň a doufal jsem, že se jí potenciální zombice vzdá dobrovolně. Svědili mě prsty, jak jsem chtěl tu nejistotu rychle ukončit, ale to bych tu asi neuhájil, takže jsem se místo toho obrátil k dívce v ručníku. Když jsem si uvědomil, že přede mnou stojí skoro nahá, rychle jsem odvrátil pohled k zemi a tváře mi trochu zrůžověli. Přesto jsem mluvil celkem klidně. "Budeme potřebovat nějakej vysokoprocentní alkohol, pokud tu nějaký máš. Pokud tu není nic nad 40 procent, tak alespoň nějakou dezinfekci." Asi na nic, ale zkusit se má vše, že? Doufal jsem, že dívka poslechne. Lidé v šoku většinou poměrně solidně reagují na přímé a jasné pokyny. Alespoň než se zhroutí. |
| |
| Slečna drsňák "No jo, je moudré si první ujasnit kam dál...", zamumlám k Takeshimu. Ten novej najednou dostane nápad nás prohlížet, ale Shinji ho pošle do háje a ani v mojem výrazu nemůže najít porozumění. Takeshi to zase skvěle obhájí, jeho řeči vždy dávají skvělý smysl. Kouknu na Saita, jak sedí na gauči a na Myriel, jak odletí na balkon. Nakloním se do ledničky, vytáhnu lahev s mlékem a napiju se. Najednou se ozve křik, položím flašku na stůl a letím nahoru, těsně za Longinem. Z výjevu mě zamrazilo, a Myriel mě velmi převapila. Její výraz naznačoval její myšlenky dokonale, tím že naprosto chyběl. Její skleněné oči probodávaly prostor před sebou. A Tsubasa stála v ručníku hned vedle Longina, s mokrými vlasy, vyklepaná. Longin moc přemýšlí nad tím, kdo jsou naši nepřátelé a zapomíná kdo jsme my. Jsme lidi, a mám city. Na podlaze se ve sračkách válí kusy Tsubasina přítele a on jí hned musí úkolovat. Natáhnu ruku kolem Longina, ustaraně se na ní podívám. "Pojď dolů, měla by ses uklidnit. Já tu dezinfekci snad najít zvládnu, pokud tu nějaká bude... Vlastně mám i něco dole v batohu.", pronesu a zašermuju rukama ve vzduchu a skončím v poloze ukazujíce dolů. "Zajdi si do sprchy, už jen kvůli tomu jak vypadáš.", řeknu Myriel a s pokusem o úsměv ukážu na její boty. Zajímalo by mě, zda se to bude uklízet, a nebo se pokusíme co nejdřív vypadnout... |
| |
| Byt - neživý spolubydlící Z prohlídky nakonec sešlo. Díky bohu. Z části za to může nejspíš i Takeshi, který chytře poznamená, že kdyby byl nakažený někdo jiný než chudák Aki, tak by se to už nejspíš probudilo. Nejsem sice doktor ale to co řekl, znělo docela logicky. Možná Takeshi nebude tak špatný. Než se stihne rozběhnout další debata na toto téma, ozve se výkřik. Tsubasa! Nikdo jiný mě nenapadá. Ostatní jsou tady a o tom, že by tu měl být někdo jiný, nepadlo ani slovo. Okamžitě na to patřičně zareaguji a vydám se ke zdroji křiku. To samozřejmě napadlo i ostatní, kteří jsou už přede mnou. Když se konečně dostanu na místo, naskytne se mi pohled na zajímavou situaci. V místnosti stojí skoro nahá Tsubasa, která byla ve sprše a na zemi leží rozsekaná jedna z těch mrtvol. Najednou se tu už tak bezpečně jako před tím necítím. Co mě ale překvapí víc, je koho u mrtvoly spatřím. Myriel! To bych do ní nikdy neřekl. S tou spouští kterou má na sobě není pochyb o tom, že ho vyřídila ona. Ani jedna z dívek nevypadá, že by se jí něco stalo ale Pester se u Myriel rozhodne, že je důležitá okamžitá sprcha. Proti tomuhle nápadu bych samozřejmě nic neměl, ale ve chvíli kdy začne shánět alkohol, si nejsem jistý, jestli to myslí vážně, nebo chce být jen zajímavý. Nejsem sice virolog ale řekl bych, že pokud je možné se nakazit kontaktem s krví, tak už je stejně pozdě. Kdo ví, jestli se to nešíří i vzduchem. Zatím co Pester žene Myriel do sprchy, otočím se na Tsubasu. “Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“Zeptám se a pokouším se na ní moc nedívat. Konec konců toho na sobě moc nemá. Nezdá se ale, že by jí pokousal. “Byl … byl to … mohl by tu být někdo další?“ Dostanu nakonec ze sebe správnou otázku. Na tělo raději nijak nepoukazuji. Prozatím se Tsubasa vždy jevila jako silná dívka ale jeden nikdy neví. |
| |
| Tsubasin byt-nečekaný "host" Pustím se do pátrání, v první poličce nic nenajdu, ale se druhou už mi přeje štěstí. Spokojeně se pousměji a vyndám na kuchyňskou linku dřevěný podnos s kalíšky, konvičku a chladítko. Nechybí ani termokonvice. Když tu má tyhle věci, určitě někde bude i čaj, pomyslím si. A skutečně, po krátkém hledání, nacházím celkem širokou "sbírku" čaje. Přejedu je pohledem, chvíli vybírám, než se rozhodnu pro zelený. Do konvice natočím vodu, naštěstí voda teče, a nechám ji vařit, zatím vše připravím. "Bude někdo chtít čaj?" ozvu se, ale není to příliš hlasité. Nevadí, když někdo bude chtít, může si vzít, nebo udělat sám. Voda je za pár minut hotová, zaleju čaj a brzy na to si do jednoho z kalíšků naleju. Vezmu ho opatrně do rukou a chystám se napít, když se ze shora ozve výkřik. Nečekám to, leknutím sebou trhnu, kalíšek mi vyklouzne z prstů a roztříští se na zemi na střepy. Čaj díky chladítku není až tak horký, navíc je ho pomálu, a tak mě neopaří ani nezasáhne. Odsunu střepy na stranu, překročím je a vydám se nahoru, odkud se výkřik a posléze i nějaká ta rána ozývají. Někteří ze skupinky tam už dorazili. Nakouknu do Tsubasina pokoje, Tsubasa tam stojí jen v ručníku, na zemi leží zbytky nemrtvého a u něho stojí Myriel s katanou od tmavé husté krve. "K-kde se tu vzal?" vyjeknu tiše. Pester vyhání Myriel do sprchy, pravda, sami nevíme, jak se vir šíří. Podívám se na Tsubasu, doufám, že bude v pořádku. |
| |
| Prohlídka domu Z přemýšlení mě vytrhl výkřik. Trhnu s sebou a otočím se směrem odkud výkřik přišel. Než jsem se na něco zmohl, tak už kolem mě proběhla Myriel a za ní i ostatní. Soudě podle toho, že už nikdo neřve, ani jinak nepanikaří, znovu se usadím na gauč a rozhlídnu se kolem. Všichni běželi nahoru, jen já jsem zůstal dole. Podle mě dobrý nápad, co kdyby se něco objevilo tady dole a nikdo tu nebyl? Stejně se ale pořád necítím dobře. Očividně nahoře byla jedna z těch věcí, co když je jich tu víc? Nikdo neprohledal zbytek domu, říkala, že tu je ještě soused. Asi se k němu půjdu podívat, jestli nemá nějaké saké. Postavím se a vezmu si wakizashi, snad ji to nebude moc vadit. Pomocí provázku si jej přidělám k opasku a vyrazím ven z bytu prohledat zbytek domu. wakizashi |
| |
| Patro bytu – ložnice Zhluboka dýchám a nehnutě, bez mrknutí zírám na tu scénu před sebou. Ani jsem nezaregistrovala, že někdo přišel. Trhla jsem sebou, až když poblíž mě někdo štěkl přímý pokyn. S rozšířenýma zorničkama jsem jen natočila hlavu abych na dotyčného viděla. To že jsem zaregistrovala pod jeho nohama krev situaci moc nepomáhalo. Přiblížil se a něco dalšího říkal. Jen jsem na něj zírala, něco mezi nechápavým a naprosto strnulým výrazem. Katanu jsem stále pevně svírala v rukou. Pak se mi do zorného pole částečně dostane další postava, promlouvající klidným hlasem. Dostatečně uklidňujícím, aby mi klesl adrenalin v krvi. V tu chvíli mě dohonilo všechno, co jsem vlastně udělala. Nadechla jsem se, až se mi z hrdla vydral přidušený výkřik a pustila jsem katanu z rukou. Volnýma rukama jsem ještě cukla, jak kdybych se o jílec popálila. Hned na to jsem si překryla stále otevřená ústa a couvla jsem směrem k davu na schodišti. Další hlas jen dodá místu na přeplněnosti. Pohled mi přejde od strnulého, do nervózního, těkajícího po místnosti. Více si přitisknu ruce na ústa a přes ně zhluboka nadechuji, ve snaze nekřičet, ale zároveň dodat plicím potřebný kyslík. Couvnu ještě o kousek, než na mě plně dopadne velikost místnosti, počet osob v ní a co se právě stalo. Zprudka se otočím a vyrazím ke schodišti, jak nejrychleji můžu, ve snaze dostat se zpět na balkon. Že po mě Pester něco chtěl se mi dávno vykouřilo z hlavy. I to, že vypadám, jak kdybych toho zombika ukopala. |
| |
| Mrtvolka v bytě Tsubasa byla viditelně mimo. Jako opařená civěla na mrtvolu na její posteli, křečovitě si přidržovala ručník u hrudi, ani si nevšimla, že se jí rozvázal (tudíž si zakrývala jen přední část těla). Teprve až když na ni promluvil Shinji se trochu probrala a roztřeseně se rozhlédla kolem sebe. Vystrašeně přikývla, že jí nic není a už se chystala vykročit k Shinjimu, aby se přesunula dolu, když v tom se Myriel rozběhla směrem ke schodům, přímo na Pestera a za ním stojícího Ela. Natáhla po ní ruku, ale v tu chvíli si uvědomila, že drží ručník, pod kterým nic nemá a opět si jej přichytila, aby jí nespadl na zem. Ti všímavější si mohli všimnout, že nemá pásku přes oko, ale oko má zakryté hustým pramenem vlasů. Takeshi mezitím, co se udál tento menší incident, přešel ke schodům, ale nahoru nešel. Jen odspoda sledoval dění a když zaslechl, že Pester chce silný alkohol, nebo dezinfekci, otočil se a zamířil prohledat batohy, které si parta našla. Když ji konečně našel, zamířil zpět ke schodům. V tu chvíli Saito opustil byt s wakizashi v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Průzkum domu Vzal sis wakizashi, které příjemně tížilo tvou ruku a vyšel jsi z bytu. Dveře za tebou klaply a před tebou byla prázdná chodba, schody do druhého a čtvrtého patra a dveře dalšího bytu. Rozhodl ses zamířit o patro níže. Ač se to zvenku nezdálo, schodů bylo dost, ale to bylo tím, že každé patro bylo jinak vysoké. Hned ti došlo, že tohle je jeden z těch domů, kde si majitelé jednotlivých bytů mohli sami navrhnout, jak jejich bydlení bude vypadat. Sešel jsi tedy o patro níže a zastavil ses v chodbě, která měla celkem tři vchody do jednotlivých apartmánů. Dveře vypadaly bytelně, jedny měly dokonce tři zámky. Ať jsi ale zkusil jakékoliv, nedali se otevřít. Nezbývalo ti, než sejít o patro níže, nebo naopak zpět do třetího patra (dům má pět pater). |
| |
| Byt - Po boji Já, El, Maemi, Tsubasa, no sešli jsme se tu skoro všichni. Řekl bych, že nejsem jediný, koho vývoj situací překvapil. Nejen, že nás tu napadla jedna z těch stvůr, ale Myriel nám tu ukázala část své osobnosti, o které jsem zatím neměl ani tušení. Nesnadné období nutí lidi dělat všelijaké věci. Po chvilce se Myriel zvedne a vystartuje pryč. Zřejmě jí konečně došlo, co se tu stalo a co sama udělala. Zadržet se jí nepokouším, ničemu by to nepomohlo. Potom se podívám na ostatní. “Bylo by dobré kdyby se o ní někdo postaral, ale dopřejte jí chvilku klidu, aby se alespoň trochu uklidnila.“Raději jsem jim to ještě připomněl, než se za ní rozběhnou a budou jí táhnout do sprchy. Pester se už před tím ukázal, že má představu o tom co by se mělo udělat a El se zdá ten správný typ na uklidnění člověka. Tsubasa je z toho všeho dost zmatená. Jak jsem předpokládal, tak i na někoho jako je ona smrt někoho blízkého silně zapůsobí. Ani nechci myslet na to, co bych dělal na jejím místě já. “Bude nejlepší, když se půjdeš obléci.“ navrhnu a usměji se tak mile jak mi to jen situace dovolí. Tak a na mě asi zůstane úklid. Rozhlédnu se kolem a prohlédnu si zbytky těla na zemi. Zapátrám v mysli, co by se mi asi tak mohlo hodit. Igelit, prostěradla, gumové rukavice, to by mělo být v každé normální domácnosti. Jak tak přemýšlím jak se zbavit těla, začne se mi z toho všeho dělat nevolno. Dám si rychle ruku před pusu a odvrátím hlavu pryč. Tak to bude teda veselý. Potom odejdu hledat vše potřebné. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro "Potřebuji saké. Nebo nějakou jinou božskou tekutinu s obsahem alkoholu," zamručím pro sebe, když sejdu schody dolů a naskytne se mi pohled na troje dveře. Zkusím je postupně, ale ani jedny nejdou otevřít, to mi stačí. "Odtud tedy žádné nebezpečí nejspíš nehrozí," řeknu si pro sebe a jdu po schodech dolů. Nerad bych při rychlém opouštění bytu narazil na komplikace při cestě dolů po schodech, tak to radši projdu teď a zkontroluji vstupní dveře a dveře do bytů dole. |
| |
| Byt - po boji Měl jsem chuť je všechny profackovat. Takhle hazardovat s nákazou. No pochopitelně, že jakmile začali mluvit konejšivim tónem, holce přeskočilo a vyřítila se proti nám. S nadávkou jsem prudce uskočil, aby mě nesmetla - přeci jen nemám tělesnou konstituci zápasníka a pád ze schodů by byl velmi nepříjemný, aleruku, která je k ní blíž, jí obtočím kolem sebe a aniž bych se ji snažil přímo zastavit, otočím ji kolem sebe, jakoby se v běhu chytla tyče, a pošlu ji tak proti zdi. Je jen na ní, jestli dá ruce před sebe nebo se rozplácne. "Musíš se zbavit té krve ze sebe! Hned!" Možná samotný kontakt s krví není nebezpečný, ale pokud by se teď o něco řízla nebo odřela, už by mě nikdo nezastavil v tom, udělat s ní rychlý proces. Nasměroval jsem ji zpět ke koupelně a výhružně se podíval na mladíka pod sebou. Mám pocit, že kdosi mluvil o dezinfekci a doufám, že ji skutečně přinese. Teprve pak si pořádně uvědomím, že ručník už moc nezakrývá naši hostitelku a zrudnu až ke kořínkům vlasů. Asi bych se měl podívat, jestli na sobě taky nemá krev, nebo ji znovu zahnat do sprchy spolu s naší Nikitou, ale vůbec k ní nemůžu zvednout oči. |
| |
| Z části řízený chaos Že uklidňovat Myriel nebyl dobrý nápad, mi došlo když najednou zpanikařila. Samozřejmě že tento stav by dříve či později nastal tak jako tak, a není důvod proč takovou zkušenost odkládat, každopádně spolupráce s ní se velmi ztížila a Pester byl nucen zmanipulovat dráhu její cesty do zdi. Bylo to poněkud kruté, ale hádám že na poměry nového světa stále velmi humánní. Takeshi se postaví pod schody s dezinfekcí, ale místo abych šel dolů, projdu opatrně okolo Pestera a Myriel ke zbrani co zůstala po jejím řádění. S odstupem, jako by nezůčastněně, ji seberu ze země a odkráčím s ní do koupelny. Rychle, abych holkám nebránil se vysprchovat, katanu opláchnu pod tekoucí vodou v umyvadle. Zasněně sleduju jak se hustá krev ředí s vodou a místy dostává až lidského tónu. Snažím se představit si co musí Tsubasa prožívat pokud to byl její přítel. Porozhlédnu se po místnosti, abych našel nějaký menší ručník či ubrousky, popřípadně nějaké další, užitečné cetky a mohl konečně uvolnit místo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Průzkum domu - 1. NP Sestoupil jsi o patro níže (vstupní dveře jsou v přízemí) a spatřil jsi pouze jedny jediné dveře, za to však, už od pohledu, velmi bytelné. Zkusil jsi, jestli se dají otevřít a kupodivu ano. Dveře se před tebou potichu otevřely a poskytly ti pohled do prostorné předsíně. Po levé ruce jsi měl velké skříně se zrcadlovými posouvacími dveřmi (troje dveře). Jedny byly otevřené a tak ti poskytovaly pohled na velkou spoustu, převážně vojenských bund a kabátů. Bylo tam i pár civilních, ale vojenské dominovaly. Dokonce jsi měl i pocit, že tam vidíš kompletní overal do zimy. Po pravé ruce jsi měl dvoje dveře, oboje zavřené a mezi nimi velká skříň, také otevřená a v ní boty. Byly tam různé boty, od pantoflí, přes sportovní obuv až po vojenskou obuv. Většina byla v černé, písečné, nebo olivově zelené barvě. Bylo tam i pár kousků, jež měli maskovací vzory. Veškerá obuv byla jedné velikosti, nejspíše muže. Hned po pravé ruce, u stěny hned u dveří, byl menší koš na deštníky. V něm byla položená dřevěná, černě lakovaná baseballová pálka a v rohu byl opřen batoh na golf s kompletní výbavou holí. Celá místnost byla vymalována do olivově zelené barvy a vůbec, měl jsi pocit, jako bys byl v bunkru a ne v bytě. Vraťme se ale ke dveřím ve stěně po tvé pravé ruce. Jedny byly obyčejné dřevěné, také do zelena, ale druhé byly těžké trezorové dveře i s kódovým zámkem hned vedle. Už od pohledu jsi poznal, že jsou zavřené. Přímo naproti vchodovým dveřím byl korálkový závěs stažený k futrům a tak odhaloval částečný pohled do velmi prostorného obývacího pokoje, také v zelené. Ten, kdo tu bydlí musí být asi magor. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro Místo dveří ven jsem našel dveře dovnitř. Kupodivu byly otevřené, takže jsem si hned připravil svou zbraň, kdyby tam někdo...tedy spíš něco bylo. Jenže po otevření dveří jsem se dostal do bytu, o kterém se zmiňovala Tsubasa. Už od pohledu je jasné, že tady bydlí ten armádní magor. Vešel jsem dovnitř do bytu a potichu za sebou zase zavřel. Bundy mi zatím tak moc zajímavé nepřišly, spíš bych bral vestu, ale ty kabáty nevypadají zase tak blbě. I ty boty by se mi hodily. Jenže co mou pozornost upoutalo nejvíc, je černá pálka. S tou mi to půjde líp jak s tím nožem, jehož jméno jsem opět zapomněl. Schovám proto wakizashi a vezmu si pálku do ruky. Chvíli se ještě dívám na ty boty a uvažuji, jestli jsou mojí velikosti, ale prvně radši prohlédnu byt, jestli tu tedy něco není. Nerad bych, aby mě něco překvapilo, když si budu obouvat boty. S pálkou připravenou k úderu pomalu projdu skrz korálkový závěs do obýváku a vydám se na průzkum jednotlivých místností. Vždy hledám jen něco, co by mě mohlo ohrozit (zombie, nebo majitel bytu), takže vždy jen vejdu do pokoje a když tam nikoho neuvidím, tak jdu do dalšího, takhle projdu celý byt. baseballová pálka |
| |
| Byt... II. Rozběhnu se ke schodům, první překážka uhne s cesty. Hvízdavě se nadechnu a silněji se odrazím, najednou ale měním směr a blížím se... Ke... Stěně... Ještě tak nějak vletu strčím ruce před sebe a napůl se schoulím. Jak se rozplácnu o zeď sjedu po ní k zemi a cukám se chvíli v klubíčku, než přejde první vlna bolesti. Zhluboka sýpavě se nadechuji, nemůžu popadnout dech. Přece jen se ale rozmotám a pokusím se ke schodišti doplazit, v očích se mi zračí čistá hrůza. Že na mě něco ječí je mi fuk. Musím – se – dostat – ven. Je jediné co mi bije v hlavě. Začíná se mi silně zvedat žaludek. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Průzkum bytu - 1. NP Vejdeš do obývacího pokoje. Byl prostorný, rozlehlý, dokonce bys řekl, že zabírá víc místa, než celý Tsubasin byt. A nebyl bys tak daleko od pravdy. Byl vcelku stroze vybaven, spíše účelově, než jakkoliv jinak. Okna byla ve zdi naproti vchodu, ve stejné stěně, jako měla Tsubasa prosklenou stěnu, ale tady ta stěna nebyla. Balkon ano, ale místo prosklené stěny byly bytelná okna a celý balkon byl zamřížován. Ovšem tebe to moc nezajímalo. Zamířil jsi do dalšího pokoje, to byla pracovna, prázdná, stejně strohá a účelová. Další místnost byla kuchyně, která byla přes široký vchod propojená s jídelnou. Bylo až divné, jak bylo vše zařízeno stroze a účelově. Nikde jsi však nenašel majitele, ani nic podobného. Tedy do chvíle, než jsi přišel k posledním dveřím (koupelna byla na chodbě, omlouvám se, pokud jsem jí před tím nezmínil). Pod nohami ti cosi začvachtalo a ty jsi tam spatřil krev. Když jsi otevřel dveře, naskytl se ti pohled na prostornou a vzdušnou místnost, kde byla uprostřed situovaná velmi pohodlná manželská postel. Nejzajímavější ale bylo, že na té posteli leželo tělo, které v pravačce svíralo revolver. Když ses podíval na svou pravou, respektive na levou zeď z pohledu mrtvoly (pravá zeď z tvého pohledu), viděl jsi dveře, pravděpodobně do koupelny a vedle na stěně velký rudorůžový cákanec s kousky vlasů a kostí. Po bližším ohledání se ti zvedl žaludek, když sis uvědomil ten smrad a to, že ten cákanec je chlapíkův mozek. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro Byt vypadá prázdný. Nikde nikdo není. A je i celkem útulný, prostorný a dá se v něm lehce pohybovat. Ten, kdo sis jej navrhoval, myslel hlavně na provoz, aby byl přístup do místností lehký. Také jsem si všiml, že balkón je zamřížovaný. Mohli bychom zůstat tady, skvěle by se to bránilo a jídlo tady taky bude na dost dlouho, jestli ten chlap byl preper. Což nejspíše byl, jak jsem viděl ty trezorové dveře a armádní věci. Když jsem nakonec vešel do ložnice, chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co se to dívám. Když mi to došlo, automaticky jsem se předklonil a jen sílou vůle jsem zadržel zvracení. "Bože, to je hnus!" řeknu, když mi dojde, že stojím v krvi a mozku toho chlapa. Ale aspoň se nemusím bát, že mě navštíví, když to budu nejmíň čekat. Pak se ale zarazím. Je tu manželská postel a jen jedno tělo. Chlap. Kde je manželka? Opět jsem při smyslel a do krve mi proudí adrenalín vyvolaný náhlým uvědoměním možného nebezpečí. Ty potvory jsou po hluku, takže když budu potichu, tak na mě nepřijde. Jak jsem zjistil ve škole, na pohyb taky nereaguje, takže hlavní je zůstat potichu. Vstoupím do ložnice, kde je jen mrtvola s mozkem na stěně a nahlédnu do koupelny, jestli manželka není tam. Všechny místnosti jsem prohledal. Až na koupelnu. Jestli tam nebude, je tu čisto a jdu zpátky k botníku. Doufám, že mi budou velikostně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mrtvola v bytě cca pět minut od Tsubasina křiku Tsubasa zmateně sledujíc dění okolo sebe se konečně probrala a rozhlédla se kolem sebe. Všimla si Myriel sedící na zemi, schoulená do klubíčka a pohledem přelétla všechny chlapce, co byli v patře. Pak se otočila na patě, až se jí ručník svezl na zem, ale to moc nevnímala. Dvěma kroky došla k Myriel, zvedla ji do náručí a zamířila s ní do koupelny. Jakmile tam byly, zavřely se dveře a po chvilce se ozvala sprcha. "Eh, pánové, co dopřát dívkám trochu klidu a zatím uklidit ten bordel?" ozve se odspoda hlas Takeshiho, který zatím někde vyhrabal rukavice, dlouhé pláště a izolační pásku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Průzkum bytu - 1. NP Měl jsi co dělat, abys udržel žaludek v klidu, nebo aspoň jeho obsah na svém místě. Pohled na mrtvého a smrad v místnosti ti opravdu nedělal dobře a věděl jsi, že pokud se zdržíš ještě chvilku, opravdu vyvrhneš žaludek. Rozhodneš se jít do koupelny, podívat se, jestli tam není manželka, ale jediné, co v koupelně najdeš jsou pánské toaletní potřeby. Ani stopa po dámských. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Koupelna - Tsubasin byt Tsubasa tě zvedla ze země do náručí, její "stisk" byl pevný a rozhodný, byť ona sama byla nahá. Odnesla tě do koupelny (malej obrázek, promiň), strohé na výzdobu jen s pár otevřenými skříňkami, kde jsou ručníky a jednou prosklenou stěnou, která byla očividně z polopropustného skla (zvenku zrcadlové, zevnitř čistý výhled ven). Vypadalo to veliké a provzdušněné. Tak jako tak tě Tsubasa posadila na malou židličku u sprchy a začala z tebe rychle sundavat veškeré oblečení, které házela kamsi za sebe. Dělala to rychle a zkušeně, jakoby na to měla cvik. "Vím, že máš klaustrofobii, vím, jak to tu vypadá, ale pokus se to vydržet ano?" mluví na tebe klidným hlasem. Vysvlékne tě do naha a pak pustí sprchu, aby z tebe smyla krev a špínu. Při tom tě neustále sleduje. Jakmile tě osprchuje, vezme jeden ručník a zabalí tě do něj. S útěkem počkej než ostatní uklidí pokoj, dám ti pak vědět :) |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Plazím se po zemi, nakrásně ignoruji vše co mi vystřeluje bolest. Najednou jsem byla ve vzduchu a někdo mě nesl dál od spásných dveří. Zaúpěla jsem a natáhla jsem se z náruče směrem ke schodům, neúprosně mezi mnou a schodištěm klaply dveře. Můj pohled dostal skelný nádech a schlípla jsem jak hadrová panenka. Všimla jsem si výhledu, ke kterému jsem upřela nadějný pohled. Tím jsem přejela místnost pohledem. Nebylo mi tak těsno, ale stále mě v krku a břichu hlodal nepříjemný pocit. Ani jsem si nevšimla, kdy ze mě zmizela mikina a školní uniforma. Podívala jsem se na ni lehce nepřítomně a se stejným výrazem jsem jen slabě kývla. Má barva mohla konkurovat s bílou zdí. Skoro nadskočím, když se mi krůpěje vody svezou po kůži. Zavřu oči a mermomocí se snažím uklidnit vlastní tělo. Jakmile mi ale na ramenou přistane ručník. Předkloním se a začnu zvracet. Tělo se mi klepe jak pod elektrickým proudem. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro Když jsem skončil s prohledáváním koupelny, celkem se mi ulevilo, když jsem zjistil, že chlap tu bydlel sám. Už o něco klidnější se vrátím zpátky do ložnice. Už o něco líp, ale pořád s obtížemi jsem se vypořádal s chutí zvracet. Abych tomu zabránil ještě víc, přehodil jsem přes něj přikrývku. Pak mi oči sklouzly k té pistoli, co svíral v ruce. "Už ji potřebovat nebudeš, tak prokaž laskavost jiným," řeknu a pistoli opatrně vyprostím z jeho mrtvého sevření. Byt už je tedy celý prohlédnutý, tak se vrátím zpět do předsíně, kdy byly ty úžasné boty. Jedny si vezmu a zkusím, jestli jsou moje velikost. (Jestli jo, tak jsem si je obul, jestli ne, tak je s povzdechnutím vrátím zpět.) Mou pozornost pak zase připoutá ty trezorové dveře. Už od pohledu je jasné, že jsou zamknuté. Navíc na kód. "No, ten už mi kód neřekne," trochu sklesnu, pak ale dostanu ještě malou naději. Možná má někde poznačené heslo k tomu trezoru pro případ, že by si nebyl jist. Takže stačí jen najít kde....jenže ten byt je tak velký... Smířený s tím, že tady minimálně strávím hodinu hledáním se do toho pustím. Začnu tím, že projdu šuplíky a skříňky. Poté poličky, pod skříněmi i na nich, nakonec obrazy a za skříněmi. Hledám něco, kde by to mohlo být poznačeno, takže deník, obálka, papíry, knížky. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Tsubasa nakonec odvede Myriel do koupelny a nám ostatním tu zůstane mrtvola. Po chvilce ticha se ozve Takeshi, který mě předběhl a už sehnal rukavice a nějaké gumové pláště. Alespoň něco, bez rukavic bych na to ani nešáhl. “Bezva.“ Odpovím Takeshimu a vezmu si od něj jeden pár rukavic. Moc nadšeně se ale netvářím. Sice mě uklizení mrtvoly samotného napadlo, ale když nad tím čím dál tím víc přemýšlím, tím víc se mi do toho nechce. “Ještě by to chtělo nějaký igelitový pytel.“ dodám. “Ten jsi nevzal?“ Ať už je pravda jakákoliv, nasadím si rukavice a znovu pohlédnu na kusy těla. Udělám pár kroků kupředu a zápach podstatně zesílí. Nečekal jsem, že to bude až tak hrozné. přetáhnu si košili přes nos aby alespoň trochu zamezil zápachu a udělám ještě pár kroků. Stáhnu z nedaleké postele prostěradlo a rozprostřu ho vedle zbytků. Potom začnu sbírat jednotlivé kusy a dávat je na prostěradlo, do kterého je nakonec zabalím. Nemysli na to, nemysli na to. Hlavně dýchej ústy. Úklid mi moc rychle nejde. Především asi i proto, že mi z toho všeho moc dobře není. Několikrát musím i přestat a rozdýchat to.Nemysli na to. Je to jen kus masa. Jasně kus vepřového, které tu někdo rozházel, nemysli na to. |
| |
| Hrůza Posbírám nějaký věci v koupelně, kdyby se chtělo někam jet a byly by třeba. Vyběhnu z koupelny zrovna když jsou dovnitř zahnány holky a rozhodím věci na postel. Sice byla pěkně ustlaná, ale tyhle věci jsou momentálně vedlejší. Dezinfekce je momentálně důležitější než i ten nejnačechraňejší polš... Sakra, kéž bych si mohl lehnout. Pak jsem zahlídl maso na podlaze. Sice jsem ho už viděl, ale při prohlídce koupelny jsem to jaksi vyhnal z hlavy a teď se mi udělalo zase zle. Balkón! Rychle proběhnu kolem postele ven na balkón a nakloním se do deště. Z hluboka oddychuju. Nebudu zvracet, vím to, ale dvakrát příjemně mi není. Zatmívá se mi před očima... nebo to je počasím? Ne, tím ne. Sednu si a opřu se zády o zábradlí. Začnu z hluboka dýchat. Po chvíli se vrátím dovnitř. Jakoby nic se rozhlédnu po pokoji, a chladně překročím hromadu masa. "Tady nezůstanem, že?", zeptám se Shinjiho. A aby bylo jasno, nebudu pomáhat... Obvazy Náplasti Dezinfekce Prášky na nervy Silné prášky na bolest Ručník |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Úklid pokoje Jakmile Shinji zmínil, jestli nejsou nějaké pytle, Takeshi sejde po schodech, vydá se do kuchyně, kde po chvilce štrachání najde pár odpadkových pytlů. V té chvíli už Shinji balí zbytky mrtvoly do prostěradla, za drobné pomoci Pestera. Po chvilce se vrátil Takeshi, ukázal na pytle a za pomoci Pestera začal kusy těla rvát do nich. Při tom jen hodil ne zrovna příjemný pohled po Elovi, který jen zacláněl. Když byla mrtvola uklizena, Pester se odebral do kuchyně omýt vodou a dezinfekcí a dal se na průzkum bytu (popis bytu v dříve psaných příspěvcích, jen u televize chybí wakizashi a v pracovně není katana, tu má El). "Co kdybys taky prošel byt a shromáždil v obýváku věci, co by se mohli hodit?" promluví Takeshi na Ela, zatímco spolu se Shinjim snášejí mrtvolu z patra dolu. "Hodíme to z balkonu. Přes pracovnu to bude kratší," podívá se pak na Shinjiho a kývne k otevřeným dveřím pracovny, které jsou hned naproti schodům do patra. Oba chlapci projdou se zbytky mrtvoly do pracovny, projdou kolem bezpečnostní skříně (popis také níže v příspěvcích) a zamíří na balkon. Tam přehodí mrtvolu přes zábradlí a Takeshi se za ní podívá. "Vypadá to, že se ve městě něco děje," ukáže kamsi do dálky, kde jde vidět několik sloupů kouře a rudooranžové záře ohňů. Také se z města ozývá celkem hluk a tu a tam jde slyšet nějaká siréna. "Ty jsi Nishikawa, že jo? Co máš teď v plánu, Nishikawo?" zeptá se najednou Takeshi Shinjiho, zatímco stojí na balkoně a kouká na město. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Koupelna Tsubasa se na tebe mile usmála, když jsi přikývla, opatrně tě osprchovala a pak i prohlédla, jestli nejsi někde zraněná. Pak sprchu vypnula a dala ti přes ramena ručník. Už se tě chystala utřít, když poznala, co se bude dít a pohotově uskočila. "To je v pohodě," řekne klidně a jen ti přidrží vlasy a ručník a nechá tě, abys to ze sebe dostala. Pak zase zapne sprchu, osprchuje ti nohy, které sis potřísnila, spláchne zvratky do výlevky a konečně tě začne utírat. "Měla bych ti dát něco na sebe, ať tu nepobíháš nahá," řekne tiše a z té mála skříněk, co tu má, vytáhne dlouhou noční košili. "Ještě chvilku prosím vydrž," řekne prosebně a pokusí se ti košili obléci. Mrtvola uklizena, můžeš řádit. Na balkoně je Shinji a Takeshi, El a Pester se motají po bytě (prohledávají ho) a Maemi je... bůh ví kde... asi v kuchyni. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Byt armádního blázna - 1 NP Uvolnil jsi prsty z pažby pistole a zvedl ji. Ač na to nevypadala, byla celkem lehká. Dál jsi to ale neřešil a šel ses podívat na boty do předsíně. Zkusil sis jedny a kupodivu, chlápek měl jen o jedno číslo větší nohu než ty. Ovšem to ani tak nevadilo, stačilo si vzít silnější ponožku a noha se v botě nehnula. Tak se přezul. Vzal jsi nové, takže trochu dřely, ale to není nic, co se nedá rozchodit. Pak jsi zamířil k pancéřovaným dveřím, které jsi začal zkoušet otevřít. Jak jsi čekal, nehnuly se ani o píď a červená u kódového zámku taky nesvítila zrovna povzbudivě. Proto jsi začal pátrat po kódu. V prvních několika skříňkách a šuplících jsi nic moc nenašel. Jen nějaké papíry, účty, staré dopisy, faktury, objednací listy, katalogy, letáky a podobné hovadiny. Nic, co by vypadalo jako kód od dveří. Když ses dostal do pracovny, narazil jsi na šuplík, který byl zamčený. Šuplík byl v počítačovém stolu a ať jsi zkusil jakýkoliv šuplík pod ním, také byl zamčen. Byl to ten typ stolu, kde stačilo zamknout jeden šuplík, aby se zamkly i ty ostatní. Stůl měl ještě na levé straně skříňkové dveře, ale ty byly také zamčené. Počítač na stole byl vypnutý, jen kontrolka monitoru oranžově svítila. Všude kolem byly vlajky různých národů, znaky vojenských jednotek a fotky majitele bytu s nějakou skupinkou. Většinou byli na fotkách v uniformě se zbraní v ruce a vysmátí jak lečo. |
| |
| Informační příspěvek - stav postav Všichni: - pociťujete hlad (-10% při hodech na útok a obranu) Tanaka Maemi - zraněný kotník (-15% při hodech na úhyb; snížená rychlost chůze) Myriel Sheehan - celková slabost (důvod: aktuální psychický stav, zvracení, hlad; následky: -20% na jakýkoliv hod) Mochizuki El - menší slabost (důvod: aktuální psychický stav, hlad; následky: -10% na jakýkoliv hod) Stav venku Krom stále trvajícího deště se začalo ozývat hřmění a tu a tam prolétne nějaký ten blesk. Vítr zesiluje a zdá se, že se žene něco většího, než jen obyčejná jarní bouře. Také se zdá, ač je za pět minut jedna hodina odpolední, že je noc, jaká je venku tma. Pouliční osvětlení zatím nenaskočilo, ale elektřina funguje a televize také. Právě teď jsou v televizi zprávy, kde řeší, co se mohlo stát, protínané záběry z terénu. Je to testovací příspěvek. Časem budu psát postihy/bonusy přímo jednotlivým postavám. Jakmile bude mít příspěvek tuto barvu, je to příspěvek informativního rázu, ať už o postavách, nebo vašem okolí (většinou počasí, denní doba atd. většinou tedy to, co zapomenu v hlavním postu, nebo nebylo jak to zakomponovat). Samozřejmě doufám, že budete rozlišovat co víte vy a co ví postava. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Zvracím všechno co v žaludku bylo a pak se mi stejně obrací dál. Je mi úplně jedno co Tsubasa říká, tohle není v pohodě. Je mi mizerně. To rozhodně není v pohodě. Zhluboka a rychle dýchám, tělem mi projíždí křečové záškuby. Ani nepocítím, že ze mě stírá vodu. Další slova. Slova. Slova. Říkala něco? Je to jedno. Co zaznamenám dál je najednou látka na těle. Zmateně se rozhlédnu a na několik dlouhých okamžiků se mi zastaví dech. S mohutným nádechem mi zmizí přítomnost z očí a já vystartuji pryč. Ani nevím, zda měla košile čas spadnout dolů. S nehezkou ránou rozrazím dveře, několika rychlými skoky jsem u schodů. Skočím o několik schodů níž, a jakmile to jde přehoupnu se přes zábradlí. Do zorného pole se mi dostane balkon. Ven! Vyrazím tím směrem, ale sotva po dvou krocích mě tělo zradí, jak se krapet uvolnilo, když se mi ulevilo, že prostor je tak blízko. Po dalších kroku se setkávám s podlahou, ještě natáhnu ruku směrem ke sklu, za kterým je ta nádherná volnost... A pak to mysl i tělo vzdá. Nekonečná temnota je tak... Příjemná. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Trvalo to sice jenom několik minut, ale zato pěkně dlouhých a nechutných. Moc lidí se do pomoci nehrnulo a já se jim ani nedivím. Sám bych do toho asi už nešel. Celou dobu jsem opatrně sbíral kusy masa a nic kolem sebe jsem nevnímal. Jakmile je tělo v pytli, přidám k němu ještě pár rukavic, který také nevypadá zrovna vábně. Pytel potom společně s Takeshim odneseme na balkón. Jeho obsah je jako živý a při sebemenším pohybu se to uvnitř začne převalovat. Nemysli na to, nemysli na to. To nejhorší je už sice za mnou ale pořád se nemůžu zbavit představy na to, co je uvnitř. Když se pytel s tělem přehoupne přes zábradlí a dopadne dole pod balkónem tak si konečně oddychnu. Už je pryč. Unaveně, jako kdybychom takových pytlů odnosili deset, oddychuji opřený o zábradlí. Jednou rukou při tom do něj pomalu ťukám. Takeshi zmíní něco o městě a ukáže do dálky. Tím směrem si všimnu kouře a rudé záře. Požáry. Situace ve městě se podle všeho nelepší. Potom promluví znovu, tentokrát se mě na něco ptá. “Ze všeho nejdřív se vrátím domů a zjistím co je s ostatními.“ To se ale snadněji řekne, než udělá. K mojí smůle musím totiž až na druhou stranu města. “Potom vymyslím co dál.“ Moc se mi teď nechce vymýšlet nějaké velké plány. “A co ty?“ obrátím svou pozornost na Takeshiho. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro "Účty, účty, dopis, výstraha, noviny. Chlape, ty jsi hotový sběratel. Ale ten kód nikde!" zaklapnu poslední šuplík a postavím se. Prokřupu záda a rozhlédnu se, jestli tady náhodou během mého mumlání nepřišlo. Nic, žádná změna. Tedy kromě ty bouřky venku. "Zdá se, že sílí," řeknu si pro sebe, protože jsem tu sám. Armádního maniaka nepočítám. Nakonec mě mé hledání zavede do pracovny, kde je stůl se šuplíky. Zamčený. "Že bych tě našel?" pozvednu si obočí a zkusím i další šuplíky a nakonec i dveře k počítači. Nic, všechno zamčené. Bezva. Takže teď hledat klíček. "Ach jo. Ještě chvilku vydrž, otevřu ten trezor a najím se," pohladím si břicho a pustím se do hledání klíčku ke stolu. Prvně projdu věci na stole, jestli není někde mezi nimi. Pak už mi zbývá jediná možnost. Nebožtík. Jdu zase k němu a jak ho začnu prohledávat, zadržím dech, abych nemusel dýchat ten puch. Jestli ani on u sebe nic nemá, dám přestávku a zkusím se podívat do kuchyně, jestli tam něco není. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dějství první Útěk z archivu Kamakura Town Jako každý den jsi ráno vstala, dala si pár cviků při uklidňující hudbě, vzala si své prášky a po vydatné snídani jsi nasedla na kolo a zamířila do práce. To bylo asi před dvěma hodinami, v době, kdy začínalo pršet a provoz venku nebyl ještě tak hektický. Už před lety sis vybrala Kamakura Town jako své bydliště, protože se ti zdálo jako jedno z nejklidnějších měst v oblasti, které mělo velké muzeum s archivem. Nyní jsi seděla ve své pracovně, procházela jsi staré texty o výrobě šípů starých samurajských válečníků a kontrolovala, jestli jsou vůbec pravé. Odkládala jsi poslední list, když jsi zaslechla klapnout dveře vedoucí sem dolu, do archivu. S tím jsi i zaslechla podivné šouravé kroky, trochu podobné těm, co měl jeden z ochranky, starý pán, příjemný a rád si povídá o historii. Po chvilce jsi i zaslechla nějaké zachrčení, ale možná jen špatně dýchal. Když ses otočila, zahlédla jsi opravdu toho staříka, jak se k tobě lopotí, ruce natažené před sebou, hlava nakloněná k levému rameni, košile, jindy tak pečlivě zastrkaná do kalhot, u pravého boku vytažená a oči nepřirozeně rozevřené. Kvůli šeru, které zde dole panovalo sis nemohla všimnout, že má rozervaný krk a krev na potrhané košili. |
| |
 | soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Dějství první útěk a strach? Ráno jsem vstávala, nechtělo se mi do práce, ale musela jsem se nějak živit. Zamáčkla jsem si budík, udělala jsem si černý čaj, pustila jsem si hudbu a udělala si pár cviků. Mezitím jsem se i nasnídala a vzala si prášky. Držela jsem je v ruce, vždycky jsem je chtěla zahodit, vyhodit je do vzduchu - nenáviděla jsem je, cítila jsem se otupená. Povzdychnu si a hold si jeden vezmu, pak si je dám do kapsy u kalhot. Podívám se na fotografii na zdi a usměji se. Vidím tam svého otce a sebe, jak stojíme před jezerem u nás doma. Rybaření byla zábava, ale nedělala jsem to tak často jak bych chtěla. Povzdychnu si a zesmutním. Otec už je skoro rok mrtvý, blbá nehoda v autobuse a led na silnici - led, taková obyčejná zmrzlá voda a co dokáže udělat s koly. Nakonec jsem za sebou zavřela, vzala si na záda svůj batůžek s pitím a se svačinou. Ano, v archívu by se nemělo jíst, ale kdo tam je? Jen já a já se nenabonzuji. Sednu si na kolo a šlápnu do pedál, jedu po cyklistických cestičkách, tohle město se mi vždycky líbilo, už tu žiji několik let a znám to tu jako své boty. Není to moc velké město, aspoň ne jako hlavní město. Dojedu do Muzea a pokynu hlavou hlídači, který už automaticky si vezme moje kolo a dá k zadním dveřím ven a opře ho o zeď. Nikdo tam nechodí, je to služební vchod a přesto všichni chodíme předkem, jelikož je to snažnější a jsou to větší dveře. Dojdu dolů a začnu pracovat. Trochu si zapnu na rádiu, co mám pod stolem a lehce ho zesílím, slyším to jen já u stolu, ale nikoliv, když jsem u dveří. Je to šikovné to tlačítko Volume. Mám tu větší množství papírů a jiných nástrojů. Povzdychnu si a promnu si oči. "Nesnáším začínající výstavy." řeknu a projdu se. Mám tu bedny a tak si je otevřu a zkontroluji si náklad a škrtám si. "Takže Samurajská výstava - luk, mám - helmu? Mám - zbroj, mám." povzdychnu si a podívám se i na další bednu a zakňourám. "Šípy?" vyndám si na pomocný stůl šípy a začnu je počítat. "Třináct originálních šípů - " zarazím se a podívám se do papírů, jestli to sedí. "- jo, mám, tak dál raz, dva, tři - éh jasně, takže sedmnáct šípů nových - nových?" zarazím se a podívám se do papírů. "Sakra." řeknu a znovu si propočítám šípy. "Chybí mi tu dva!" podívám se znovu do bedny a zkontroluji si ho, ale stejně tam nejsou. Podívám se na ty 17 šípů a prohlídnu si je, jsou nové, podle papírů ukázka, jak by vypadaly nově vytvořené šípy. Podrbu se černou propiskou na hlavě a zamyslím se. "Takže papír o ztrátě 2 šípů." dojdu ke stolu a cestou si vezmu menší bednu a otevřu si ho u stolu. Sednu si a napíšu si chybu do papíru o ztrátě a potom si vyndám ty texty. Rozsvítím si lampičku a začnu si číst texty, ještě, že umím staré jazyka a vzdychám si. Čtu si to, nějak si to ani neuvědomuji pointu, ale i přesto vím o co tam jde. Vezmu si papír a napíšu, že ty texty jsou nejspíše pravé, ale zkontrolovat uhlíkové stopy inkoustu. Propisku si znovu zastrčím do culíku k rudé propisce. Poté něco zaslechnu, vzhlédnu a dívám se kdo to je, slyším ho a musím se usmát. Znovu se zahledím do textu. "Ahoj, copa se děje? Hoří?" zeptám se pobaveně a povzdychnu si. "Hele vy vtipálci, nevzali jste mi 2 bambusové šípy?" zeptám se a znovu vzhlédnu, už dojde více na světlo a tak ho mohu lépe spatřit. Něco tu nehraje - proč tak chodí? Proč - tak divně sýpe? Rozbuší se mi srdce, vstanu a otočím si lampičku na něho a uvidím jeho krk. Vyjeknu, jak jsem se lekla a vyběhnu od stolu a běžím pryč k bednám. "To není vtipný!" zakřičím a dýchám urychleně, nemám kam utéct, je tu jen jeden východ a to hlavní. "Co se ti stalo?" začnu kňourat, schovávám se za bednou a začnou mi téct slzy po tvářích. "Shane, co se ti stalo?" podívám se a vidím, jak jde ke mně, krev - proč má krev?! Nemá krk! Je mrtvý! Mrtvoly nemohou chodit! Vyjeknu a spadnu na zem na zadek, snažím se plazit pozpátku a pláču, nevím kam mám jít, jsem tu ve vězení, tohle je archív, tohle je skladiště! Zády narazím do regálu a zakryji si oči dlaněmi, pláču a mám strach. Najednou, polije mě takový chladný klid a já se začnu usmívat zpod dlaní, otevřu oči a dlaně dám pryč. Stoupnu si a podívám se na Shana. "Sorry, ale nesnáší krev." řeknu jednoduše, vezmu si vedle sebe helmu a hodím ji po chlápkovi. Ihned přiskočím k šípům, vezmu si jeden šíp a i luk. Natáhnu a vystřelím, rovnou mezi oči a usměju se. Skloním luk a podívám se na mrtvolu, jestli se furt bude hýbat. "Nesnáším chodící mrtvoly." řeknu a usměju se krutě. Vezmu si vedle sebe páčidlo a vypáčím si další bednu, je tam toulec a já si do něho vezmu šípy. Začnu si potichu broukat a povzdychnu si. "To je díra." řeknu, když se rozhlídnu kolem sebe. Vyndám si z kapsy lístek a vezmu si rudou propisku a levou si napíšu vzkaz. Máš tu bordel Nalepím si to na čelo a než si schovám propisku do vlasů, udělám si čárku na předloktí. Olíznu si rty a podrbu se na bradě, sáhnu si do druhé kapsy a podívám se na svoje prášky, uchechtnu se. "Zapomínala jsi je pravidelně brát zlato a teď jsem ti zachránila zadek - zase." řeknu a zakroutím nevěřícně hlavou, otevřu tu krabičku a vysypu z ní prášky na zem a krabičku dám prázdnou do kapsy. "Jen aby jsi neměla zase tak debilní nápad mě postavit zase mimo kolej." řeknu nakvašeně. "Káča." řeknu nakonec a zaposlouchám se. Nepřestala jsem sledovat Shana, jestli se bude hýbat či ne, pokud ne, tak přejdu ke stolu, vyndám si ze šuplíku svoji MP3 a bágl se svačinou a s pitím si dám na záda. Podívám se na východ a pak na bedny. Najdu si seznam beden a pročtu si to. "Hmm - samurajský meč?" zamyslím se a vzpomenu si na taktiku jejich boje. "Hodná holka, četla." podívám se na bednu s úsměvem a pokud budu mít čas, vzala bych si ho. Přece jen - šípy nemám nekonečně a nechtěla bych nevyjít s šípy uprostřed vřavy, než dolezu do lesíka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Útěk z archívu Nevstal a byla jsem spokojená, přesunu se k bedně a vezmu si katanu, je celkem ostrá a nad tím se i více usměji. "Bezva, uděláme si lebkový salát." řeknu natěšeně a dám si katanu do jeho pouzdra - pochvy. Usmívám se. "Zajímavé - obvykle se moc nedochovávají v tak dobrém stavu, škoda, že nemám čas poděkovat majiteli vypůjčené sbírky - kterou teď vlastně rozkládáme." začnu se smát, ale potichu. Dám si katanu k pasu za pásek a upevním si ji. Zkusím několikrát povyskočit na špičkách - takže nedělám hluk, zjistím, že drží a o to více jsem spokojena. Zkontroluji si svoje možnosti, v báglu mám ještě litr a něco perlivé vody, pak mám 5 pomerančů a nakonec 5 chlebů namazaných se sýrem. Mám tu toulec se šípy a i luk, podívám se na tětivu a zamyslím se. "Doufám, že vydržíš." řeknu a překročím mrtvolu, vyndám si MP3, ten malinkatý přístroj si dám do podprsenky a i jeho drátky, zapnu si ho na slabší stupeň a pustím si metal, usměju se. Dám si do uší jen jedno sluchátko a naladím se na rytmiku hudby. Chci už odejít, ale pak se zarazím, podívám se k Shanovi a chvíli ho pozoruji. Nakonec se otočím a přijdu k němu, prohledám ho jestli najdu u něho svazek jeho klíčů od budovy. Mohli by se mi hodit, možná i ne, kdo ví? Pokud je najdu či ne, tak nebo tak vstanu a podívám se na dveře. Nadechnu se a o to více se usměji. Sáhnu si k prsu a nahmatám přes oblečení MP3 a zmáčknu po straně čudlík na hlasitost a zesílím si ji o něco více. Vyndám si šíp, připravím ho do luku a jsem připravena ihned vystřelit, pomalu se rozejdu ke vchodu. V hlavě se mi ihned přehraje plány muzea a několik filmů o post apokalyptické čehosi. "Zombí." řeknu potichu a radostně. Pomalu jdu dál a jsem připravena, jsem z archívu, jsem už navyklá na tmu. Dávám si pozor a poslouchám. Nemohu zůstat v archívu, jsem vlastně ve sklepě, nemám tu záchod, nemám tu lednici, jídlo a kdyby mi zatarasily cestu, tak si mohu jedině podřezat žíly a bude. Takže nahoru, hlídat si záda, střílet a najít si výšky. Je mi jasné, že by bylo lepší jít po střechách a skákat, ale nejdřív se odsud dostat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Útěk z archívu Najdu klíče, vezmu si ji a i vysílačku, chvíli přemýšlím, ale nakonec ji sbalím taky. Vystoupám nahoru do hlavní haly a zarazím se. Na zemi jsou mrtvoly a další mrtvoly, které je požírají, zacukají mi koutky do úsměvu a chci se zasmát té ironie, ale nechci na sebe upoutávat pozornost. Což ani nemusím, nade mnou se ozve dívka, která začne ječet, podívám se na ní. Je to malé dítě a já se zamyslím co s ní. Křičí, honí ji ty zombíci a nakonec mi i uvolní cestu a tamti jdou po ní. Koukám se, jak jim běhá do náruče, prohlídnu si místo a zamyslím se. Zachránit - přítěž? Ječí, nebude dobrá - je to malé dítě. Bojí se - hodně zombí, obklíčená. Hmmm, nesnáším děti. Tak nad čím uvažuju?! Otočím se a rozejdu se tak, aby mě z nich nikdo nespatřil. Jdu v klidu, opatrně. Mířím ke dveřím do zázemí, tam kde bych měla kolo, tam kde je cesta ven k mému kolu. Jsem rozmrzelá, mohli mi tu postavit kolo. Než ovšem dovnitř vejdu, zastavím se a podívám se na holčičku. Je hezká. Vyndám si další lístek z kapsy a rudou propiskou tam přičmářu. p.s.2 sorry za holku, ale byla jsem na ní hodná Nalepím papírem na první papírek, jsem na to zvyklá, pak si vezmu šíp, natáhnu luk a namířím na tu holku. Usměju se a velice krutě. "Nesnáším děti. Chlapci - krmení." zašeptám a vystřelím Holčičku strefím přímo mezi oči a ihned si schovám luk, vyndám si katanu a otevřu dveře a zalezu dovnitř, jsem připravená zaútočit a taky, když jsem vešla dovnitř, ihned jsem máchla před sebe a od zeshora až k nohám, takže kdyby se tam něco plazilo, buď mu zaseknu do hlavy či kotníků. Pokud tam nikdo nebude, rychle mířím ke kolu. Jsem na sebe pyšná, pomohla jsem té dívence a navíc jsem si nakrmila i své spolupracovníky, to jsem hodná holka. Vysílačka |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Útěk z archívu - venku Strefila jsem se jí do oka, usmála jsem se, ale když kolem mně prošel jeden, nějak si mě nevšiml a mě to udivilo, ale nakonec jsem pokrčíla rameny a vyšla ven. Občas jsem povyskočila do vzduchu v rytmu písničky, u dveří jsem se zarazila, hledala jsem klíče a nakonec jsem si i odemkla. Vyšla jsem ven a tam byl déšť, naštvaně jsem zavrčela, sebrala jsem si papírky a už lehce promočené a rozpité ikoustem, jsem si strčila do kapsy. "Musím sehnat čepici." řeknu a vyndám si z hlavy tužku a udělám si další čárku koho jsem zastřelila, usmívala jsem se. Vezmu si kolo a už si nasedám, když si všimnu auta a zamračím se. "hmm?" zamyslím se, k čemu by mi bylo auto? Velké auto se nevejde do malých uliček - ale - bezvadně se s ním bude rozmačkávat zombíky. Zaposlouchala jsem se do hudby deště o kapotu a též taky o stěrače. Podívala jsem se na kolo a pak na auto. "Hmm?" Snažila jsem se vzpomenout jak se řídí auto - a vzpomenu si na knihy a na filmy jak se i startuje. Velké - nákladní - vezmu si ho? Vemu. Kolo? Taky. Dám si jednu nohu na šlapku a aniž bych si na něho sedla či přehodila nohu, tak jsem se odrazila a jako na brusli jsem popojela kolem auta. Zastavím se u něho, odložím si kolo tak, abych ho měla na očích a hlavně - kdyby něco, jen oběhnout a vzít si ho (kolo je u čumáku). Natáhnu tětivu a vezmu si další šíp, jsem připravena a začnu zkoumat auto. Obcházím ho, chci se podívat na cestu odtud, jestli je zatarasená, nebo tak a hlavně - kde je řidič? Poslouchám jestli nezaslechnu třeba někoho v nákladovém prostoru ťukat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Útěk z archivu, prohledávání auta Dojela jsi k autu, opřela o něj kolo a při té příležitosti jsi nahlédla dovnitř. Místo spolujezdce bylo prázdné, stejně tak i místo řidiče. Co bylo zarážející byly otevřené dveře na řidičovo straně. Obešla jsi čumák auta, svítící mlhovky vyryly drobné stíny na mokrou zem a pravý blinkr si promrkával svou cestu tmavnoucím venkem. Jak jsi přišla blíže ke dveřím, zaslechla jsi pípání, které řidičovi oznamovalo, že nechal rozsvícené světla a kdesi za tím zvukem jsi slyšela i chroptění. Duosimo. Věděla jsi, že s náklaďákem nikdy nejezdí jen řidič, ale že vždycky mívá parťáka, který mu pomáhá s nakládáním a vykládáním. Ten parťák teď ležel na zemi, břicho roztrhané, vnitřnosti všude kolem a u něj klečel řidič, dvě uklizečky z muzea, jeden sekuriťák a dokonce i profesor Yuzikana, specialista na japonskou architekturu z období Válčících států, člověk, který byl vždy hodný a klidný a obdivovalo tvou práci. Nyní všech pět klečelo u mrtvoly parťáka, trhali jej na kusy, na sobě promočené oblečení, na několika místech potrhané. Nebyl to pěkný pohled. Tvůj zájem byl ale u brány, která ke tvé smůle byla zavřená. Možná to nebyla smůla, protože u brány stála další pětice mrtvol a po ulici za branou se procházelo pár dalších. Tu a tam bylo vidět ostrůvky právě se krmících potvor. Brána to nebyla klasická dvoukřídlá otevírací, ale těžká, automaticky ovládaná brána, která zajížděla do boku. Vždy, když se otevírá vydává takové to nepříjemné pípání a bliká u toho oranžový majáček. Věděla jsi ale, že k němu existuje i dálkové ovládání. Pozn. Vypr.: Elektřina stále funguje. |
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Útěk z archívu, u auta Popojdu a podívám se na 5 mrtvol co jí, zakroutím očima a bylo jasné, že už mi to nebaví. Všichni jí a já nic? Podívala jsem se na auto a pak na bránu. Do auta bych skočila, rychle bych ho zapojila a odjela a i porazila ty pět - ale to udělám hluk a doplazí se ostatní. Takže - pokud je zabiju, nemusím stačit namířit na všechny a 5 šípů - na prd s nima. Raději přejet. Ale v tom případě - najít ovládání. Ale kde kurňa může být? Tady pět - tam pět u brány rovná se 10 a deset šípů si nemohu dovolit si vyplýtvat. Promnu si bradu a zmizím pomalu ze světla aut a začnu se rozhlížet. Rozhlížím se po dálkovém ovládání, po dalším možném úniku - přes střechy? Přeskákat? Ale já chci auto - takže - ovládač. Kde může mít ovládač - jasně, ovládač vždycky je ve vrátnici - takže kde bude teď? U nějaké mrtvoly? Otočím se a zkoumám další možnosti, hledám ovládání. Kdybych ho získala - šup do auta, otevřít, přejet a ujet. Podívám se na svoje kolo a zamračím se. Nestihnu ho dát dozadu a dát ho mezi kabinu a nákladovým prostorem? Ne - blbost, může porušit jakoukoliv hadičku a jsem namydlená - ne - hold zůstane tady. Otočím se a hledám vypínač na bránu. |
| |
| soukromá zpráva od Mochizuki El pro Není mi zrovna dvakrát dobře. Před chvílí jsem se posadil ke kuchyňskému stolu a dovolil jsem si nalít sklenici vody. Příjde mi, že chutná jako hlína, ale nalévám si druhou a hned za ní třetí Kouknu na Shinjiho, který se právě zbavil těla. Opíral se o zábradlí a hleděl s Takeshim do města. Pomalu se zvednu a dojdu na balkon. Nad městem svít oranžová záře a vidím kouř. Zdá se že rabováni se lehce vymklo z kontroly... "Promiňte, ale neviděli jste Kurotsuchiho? Je dost možný že se toulá po baráku. Asi ho půjdu najít...", usměju se a před odchodem z bytu si naleju další sklenici. *samozřejmě že katanu jsem si vzal. Zbytek (batoh s věcmi) jsem nechal nahoře v ložnici |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dějství druhé Lenošení v bytě Kamakura Town Zatímco Shinji hovořil s Takeshim na balkoně, Pester prohledával byt, El pil vodu v kuchyni a Maemi se rozhodla připravit něco k jídlu pro všechny. Hned na to se z patra vyřítila Myriel, ale sotva se dostala k pohovce, padla v mdlobách. Pester si toho všiml, přiskočil k ní a položil ji na pohovku, přičemž ji přikryl dekou. Chvilku po tom vyšla z koupelny oblečená Tsubasa a aniž by pohlédla na místo, kde původně ležela mrtvola, sešla z patra, zkontrolovala Myriel a šla pomoci Maemi udělat něco k jídlu. Pester se vrátil zpět k průzkumu bytu. Mezitím El i s vodou v ruce zamířil za Takeshim a Shinjim na balkon. "Taky se chci podívat domu, co je s rodiči a sestrou. Snad jsou doma a v bezpečí," odpoví Shinjimu a ohlédne se na Ela, který zrovna přišel. "Co vím, tak odcházel z bytu když..." konec věty spolkne a vrhne významný pohled dolu z balkonu na pytel, který se pod ním válí. V tu chvíli si všimne nějaké postavy stojící na betonovém plotu protějšího rodinného domku. "Vidíte to taky?" zeptá se a ukáže tím směrem. To už ale El neslyší, protože zrovna odešel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Saita Rozhodl ses najít Saita a tak jsi zamířil z balkonu a i z bytu. Stanul jsi na chodbě, ve které bylo schodiště do druhého a čtvrtého patra a další dveře, do druhého bytu na patře. Nevěděl jsi ale, kam Saito šel. Šel nahoru, nebo dolu? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Byt armádního šílence - 1. NP Nevzdával jsi své hledání, do bunkru ses chtěl dostat za jakoukoliv cenu. Proto jsi začal pátrat po klíčku, který by tě dostal do šuplíků a skříňky počítačového stolu. Prohledával jsi celý pokoj a nakonec jsi klíček našel na poličce nad monitorem. Když jsi ho vyzkoušel, opravdu pasoval. Otevřel jsi nejdříve šuplíky, v prvním byl jeden nůž i s pouzdrem, několik papírů (faktury, vše na vyřazené armádní zboží) a výstřižky z novin (hlavně tzv. krvavé zločiny). V druhém šuplíku byly různé časopisy, hlavně armádní (zbraně, vybavení) a dokonce i pár evropských časopisů s nahotinkami. Třetí šuplík obsahoval takové věci jako je slzný sprej, teleskopický obušek a dokonce i klasický paralyzér. Poslední šuplík by plný mangy... inu, ne obyčejné mangy, ale buďto krvavé mangy, nebo porno mangy a vše bez cenzury. Lístek s kódem jsi ale nenašel. Podíval ses do skříňky. Jako první ti padl do oka malý trezor, který byl ve vrchní části skříňky. Byl nastevřený a když jsi jej otevřel, našel jsi tam upevněné pouzdro na pistoli, krabičku od devítimilimetrových nábojů a prázdný zásobník. Pod tímto trezorem byl alkohol, originální alkohol dovezen přímo z Ameriky, Anglie, Ruska a dokonce i pár kousků z České republiky. |
| |
| soukromá zpráva od Mochizuki El pro Podívám se přes chodbu na dveře od druhého bytu. To bude první místo co prohledám. Protože kdyby se Saito vrátil, snad bych ho uslyšel na chodbě. Zkusím levou rukous dveře a pravou svírám katanu. Sice bych takhle sotva dokázal něco sejmout, ale jde o ten pocit bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Útěk z archívu Podívám se na zombíky a potom na vrata, pokrčím rameny, otočím se a jdu si hold prohledat zase muzeum. Nedělám rychlé kroky, jdu normálně a poslouchám písničku. Najdu nakonec ovládání, potom tonfu, který si zastrčím za opasek a nakonec i taser, který si dám za opasek za zády. Potom se přesunu zpět k auto, vlezu dovnitř a zacvaknu se. Nastartuji auto a to přilákám i ty mrtvoly. Začnu otvírat bránu a usmívám se nad jejich hloupostí. Začnu si zpívat, potom popojedu. ano, vím jak se řídí auto, ale praxe je vždy jiná než teorie, ale to nevadí, za chvíli jsem se už do toho dostala a vyjela jsem na silnici. Vyhýbala jsem se skupinkám a autům, občas jsem jela i po chodníku a začnu si pískat. Podívám se do zpětného zrcátka a uvidím tam sebe, zamračím se. "Jsi káča, víš o tom. Zahrabeš se do archívu, bereš to svinstvo. Nesnáším tě." zavrčím a občas se zasměju, když někoho přejedu. "Ach, jak já tě nesnáším, celé ty roky jsi dělala domácí puťku a neužívala sis život, který nyní máš. No jo, srab zůstane srabem." řeknu a zamyslím se. "Ještě, že tu jsem já." řeknu krutě. Potom mi na sklo přistane kámen od přeživších, zavrčím, vykopnu sklo nohou a to spadne dolů. Jen zařvu na toho idiota. "Debile!" Začnu si pískat a dál jedu, snažím se zajet někam, kde je klid. Ale nakonec - i auto mě zklame, chcípne a já zůstanu stát. Jednou, dvakrát to zkusím nastartovat, ale nejde to, poznám, že je to kaput, povzdychnu si. "Nevydržel jsi dlouho ty popelnice." řeknu, vyskočím z auta, rozhlídnu se dokola a pokrčím rameny. Musím zmizet. Občas rychlejším krokem, občas během a občas klidnou chůzí jsem se přesouvala po silnicích než jsem se nakonec dostala na střechy a mohla jsem běžet po nich. V uších mi hrál metal a já se usmívala, občas jsem pobrukovala. Dějství druhé Lidi? Něco přes hodinu jsem šla, ruce v kapsech a šla jsem po plotu, usmívala jsem se a užívala jsem si chladný vzduchu a vlhký. Došla jsem do lepší čtvrti a je vidět, že tu nejsou lidi jak sardinky - jen málo mrtvol, co se ke mně nemohou dostat. Občas jsem zahlédla fajnový dům, který byl svítivý či zabedněný. Usmála jsem se o to více pobaveně. Je tak krásná noc, nechápu, proč nejdou ven? Zatím je to zábava. Jsem hrdá, že jsem za tu dobu nevyužila luk a nevystřílela jsem si šípy. Když už, použíla jsem si katanu a fungovala na jedničku. Ale tak nebo tak dojdu k k několika patrovému domu, respektive 3 patrový dům. Ohlédnu se za sebe a podívám se jen na rodinné domky a pak zase na patrový. "Hmm - buď velká rodina a nebo někdo myslel i na ostatní. Ale nájem bych tu nechtěla platit." řeknu si a všimnu si, že na balkóně stojí pár osob. Perspektivě ze tří už jen dva a nevšímají si mě. Pokrčím rameny. "Necháme cukrouše cukrovat." řeknu si a podívám se na pěkný plot. "Hmmm?" rozzáří se mi úsměv na tváři a olíznu si rty. Rozhlídnu se kolem sebe, jako slušná holka, co chce přejít silnici a nechce být rozjetý tchoř na silnici. Ale taky se koukám, jestli tu nebude nikdo z mrtvolně známých lidí, co jsou tolik zábavní. Usměji se, když se ujistím, že mám zatím čisté působiště. Nakonec se rozběhnu, mířím k domu a začnu pomalu lézt po kovovém plotu nahoru, 3 metry jsou bábava, pak přehodit nohu přes okraj a zase pomalu a potichu bez větších zvuků slézt dolů. Plot vypadá bytelně a neměl by dělat takové přitahovací zvuky jako jiné málo upevněné kovy. Stojím na zemi, sáhnu si k prsu a přes oblečení si najdu moji MP3 a přeskočím písničku. Poté se rozejdu, broukám si melodii a hýbám se do rytmu, ale jsem tichá. Mířím k domu. Popis postavy: Středně velká, postava přesýpacích hodin. Mám kapsáče, silnější (jako mikina) blůzku. Mám u pasu katanu, tonfu, toner a na zádech mám malý bágl, kevšemu mám i luk a bambusové šípy v toulec. Moje vlasy jsou stříbrné, až šedé, ale na světle mají modrý lesk, účes - dva copánky po straně tvářích + zbytek vlasů dozadu do culíku a v culíku mám i zaseknuté dvě propisky do kříže - černá a rudá. Moje oči jsou modré a dokořán otevřené, v uchu mám jedno sluchátko od MP3. Tonfu Taser |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Jak se zdá, tak nejsem jediný, kdo má starosti o rodinu. I Takeshi má podobný plán jako já. Náš rozhovor po chvilce přeruší El ale během chvilky je zase pryč. Saito zmizel? Snad je v pořádku. Potom mě Takeshi na něco upozorní. “Co tam máš?“ zeptám se a sám začnu ve tmě hledat to, co tam viděl. Zmatek ve městě to tentokrát nebude. A mrtvoly také ne, nevidím v okolí žádné, které by stály za pozornost. Potom to uvidím. K domu se blíží nějaká postava, na to aby to byla jedna z těch mrtvol, se ale pohybuje dost obratně. Jak se zdá tak máme hosta. “Přítel či nepřítel?“ Zeptám se Takesiho na názor. Sám si nejsem jistý a zatím jsme se tu s nikým živým nesetkali. Postava míří nepochybně směrem k domu, a jak se zdá, tak tu bude co nevidět. “Raději o tom dáme vědět ostatním.“ Vrátím se zpátky dovnitř, Je tu o poznání tepleji. “Hej, poslouchejte všichni.“ zavolám do bytu, abych si získal pozornost. “Budeme mít nejspíš návštěvu. Někdo sem jde a jak se zdá tak k "nim" nepatří.“ Při vzpomínce na našeho bývalého “spolubydlícího“ mi přeběhne mráz po zádech. Jakmile mám jistotu, že všichni znají poslední novinky, tak sám zamířím ke dveřím. Opatrně je pootevřu a čekám. Nejdu ven, jen poslouchám. Sice je to člověk, ale trocha opatrnosti nikdy neuškodí. |
| |
| soukromá zpráva od Pester Longin pro Myšlenkami trochu mimo jsem se podílel na úklidu mrtvoly, ačkoli za normálních okolností bych si nejspíš spíš usekl ruce. Následujících dost minut jsem se pak věnoval urputné očistě všeho, co mohlo přijít do kontaktu s kontaminovaným masem. Když už nebylo moc co vylepšovat, snažil jsem se co nejdůkladněji prošmejdit zbytek domu. Celou dobu jsem uvažoval, jestli je nepustit k vodě a nepokračovat dál sám. Moje myšlenky jen podpořilo další třeštidlo, co se prohnalo kolem. Někdo je venku - no a? Pak se ale ozvala klika a já zděšeně vzhlédl. Tušil jsem, že by se něco takového mohlo stát, ale doufal jsem, že mají alespoň nějaký pud sebezáchovy. Zřejmě ne. Co nejrychleji jsem doběhl ke vchodovým dveřím a celou vahou a rychlostí jsem se na dveře naplácl v jasné snaze je zavřít. "Nevíš k čemu jsou kukátka a kamery?" Podívám se naprosto nechápavě na sebe a tebe vraha. Pokud jsou tam nějaká bezpečnostní zařízení, pokusím se zamknout všechno, co jde. Doufám, že tam nějaké to kukátko je ;) |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro "A je to doma. Trezore, těš se!" řeknu radostně, když otevřu první šuplík. Moje radost trochu klesla. Nebyl tam notýsek ani jiný papír s kódem. Ale zase tam byl hezký nůž, který skončil na mém opasku. Prohledával jsem dál šuple a celkem jsem se těšil z toho, co jsem našel. Sundal jsem si tedy batoh ze zad a vytáhl učení. Místo něj tam nastrkal mangu. Jak krvavou, tak i ty nahotinky. Ale ne všechno. Ještě tam musí být místo na ty flašky a obušek. Paralyzér by se taky mohl někomu hodit, tak jej přibalím. Nekonec k tomu hodím i pouzdro na pistoli, munici a zásobník. "Ale ten kód nikde!" zavrčím trochu podrážděně a pohladím se po břichu, když mi v něm zakručí. No nic, nedá se svítit. Vezmu kuchyň útokem. Najím se něčím, co by dlouho nevydrželo. Takže jestli je lednice ještě v provozu a chladí, tak si vezmu třeba jogurt a zkusím najít i pečivo a v klidu pojím. Opřu se při tom o kuchyňskou desku tak, abych viděl do chodby, kdyby někdo přišel. Chlast pouzdro+zásobník+munice manga teleskopák a paralyzér jídlo (co jsem tedy našel, ne všechno, abych se prostě zasytil) |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Kromě ticha, které mimo byt panuje, si náhle všimnu dalšího zvuku, a to přibližujícího se dusotu. Všechno se stane ale dost rychle takže to postřehnu až v poslední chvíli. Pester vší silou vrazí do dveří, aby je zavřel. S leknutím od nich odskočím a podívám se na něj. V hlavě se mi mísí zmatení a vztek. “Co to do háje děláš? Jsi zdravej?“ Vyhrknu ze sebe. Sice šlo o řečnickou otázku, ale odpověď na ní bych věděl rád. Nejen, že mi mohl něco udělat, ale nemusel do nich tak vrážet. Bylo to docela slyšet. Kdyby tak alespoň přemýšlel, než něco takového udělá. Říká něco u kukátku a kamerách, ale to se mi jako lepší možnost moc nezdá. Žádná z těch možností mi nepřijde tak dobrá jako můj vlastní sluch. Bohužel je už ale pozdě. Nechám dveře být a jdu si někam v jejich dohledu sednout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Lenošení v bytě Takeshi jen pokrčil rameny na Shinjiho otázku a dál chvilku sledoval postavu, jak přelézá plot. Pak se vydal dovnitř, zrovna ve chvíli, kdy Pester přibouchl dveře. "Co blbnete? Stejně někdo musí tomu člověku otevřít, dveře dole jsou zabouchnuté a pokud někdo nezazvoní, nebo nepůjde otevřít, tak se sem nedostane," sjede oba dva chlapce pohledem (mimochodem, za dveřmi byl vidět El, jak zkouší otevřít dveře do sousedního bytu). Tsubasa se mezitím, už převlečená, objeví u Myriel, kterou jen zkontroluje a zamíří za kluky u dveří. "Máme tu interkom s kamerou," řekne tiše a ukáže na interkom vedle dveří, kde je malá obrazovka. Zmáčkne jakési tlačítko a na obrazovce se objeví tvář té dívky. Vypadá celkem živě, v obličeji trochu šílený úšklebek. Právě si prohlíží zvonky, na které začne po chvilce zvonit. Na všechny. Ticho panující v bytu prořízne ostrý zvuk zvonku, který probudí nebohou Myriel. "Sakra, přestaň s tím. Zazvoním ti, tak pojď nahoru do třetího patra," zmáčkne Tsubasa další tlačítko a řekne otráveně té dívce venku. "Co je? Furt lepší, než aby tu vyzváněla," ohradí se a odejde za Myriel, která se, krátce po zazvonění, probrala a odběhla na balkon (pokračování pro Myriel tajně). "Toliko k návštěvě, jdu se podívat na tu skříň v pracovně," zamumlá Takeshi a odebere se do pracovny, přičemž nechá Shinjiho a Pestera samotné na chodbě u dveří. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Balkon Probral tě hlasitý zvuk zvonku a to tak, že tě ihned vystřelil do plného vědomí. Uvědomila sis, kde jsi a hned jsi vyběhla na balkon, vůbec neřešíc, že na sobě máš jen slabou košilku a venku prší. Po chvilce za tebou přišla Tsubasa, v ruce nesla deku, kterou ti dala přes ramena a dřepla si vedle tebe. "Jak dlouho už trpíš klaustrofobií?" zeptala se tě tichým hlasem a mile se na tebe usmála. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Saita - 3. NP Vyšel jsi z bytu a zamířil jsi ke dveřím, které byly hned na tomto podlaží. Než jsi za ně ale stihl vzít, otevřely se dveře Tsubasina bytu a hned na to se s bouchnutím zavřely. Než se stihly ale zabouchnout, všiml sis, že za nimi stojí Pester a Shinji. Zpoza dveří jsi slyšel jejich hlasy, ale nerozuměl o čem se baví. Hned na to se ozval zvonek jak zpoza dveří, před kterými jsi stál, ale i zpoza dveří, kde bydlela Tsubasa. Na zvonek za dveřmi, kde jsi stál nikdo nereagoval, jen zezdola, z přízemí, jsi zaslechl bouchnutí vchodových dveří a vcelku energické kroky (ne, nezní to jako mrtvolka). Ať ses rozhodl pro cokoliv, někdo šel nahoru a druhé dveře na patře se nedaly otevřít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Průzkum bytu Pobral jsi vše, co se ti líbilo a když jsi bral krabičku od nábojů, všiml sis, že je podivně lehká. Ovšem nadšen svým nálezem jsi na to nebral zřetel a schoval ji do batohu. Pak jsi zamířil do kuchyně zasytit žaludek. Majitel bytu byl celkem zásobený a hlavně kvalitním jídlem, tak ses dosyta najedl a ještě něco málo jsi pobral do batohu, který se tímto stal opravdu plný. Když jsi tak žvýkal sousto, ticho bytu prořízl hlasitý zvuk zvonku. Někdo zvonil, ale kdo? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dům a lidi v něm Přelezla jsi plot, došla k hlavnímu vchodu a zacivěla jsi na zvonky. Chvilku jsi jen koukala do malé kuličky nad zvonky (kamerka), než ses rozhodla přejet prsty po všech zvoncích. Po chvilce se ti kdosi ozval. "Sakra, přestaň s tím. Zazvoním ti, tak pojď nahoru do třetího patra," ozval se nějaký dívčí hlas a hned na to drnčák dveří, který tě pouštěl dovnitř. Vešla jsi, dveře se zabouchly a ty ses ocitla v menší místností s dveřmi po levé straně a schody do patra přímo před tebou. Pokud zkusíš dveře, tak jsou zamčené. |
| |
| soukromá zpráva od Mochizuki El pro "Sakra, dveře se neotevřou!" Najednou sem poskočil, když se zabouchly dveře od Tsubasina bytu. Zdá se že Shinji a Pester je za mnou zavřeli, takže jsem na to možná zapoměl. Sorry Pak se ozval zvonek. A podle způsobu někdo pomačkal všechny zvonky najednou. Dost hloupé, pomyslím si. Ale dveře otevřít nejdou, a po schodech někdo šlape nahoru. Zdá se že mu bylo otevřeno, tak se snaf nemusím obávat. Ale venku teď lidi požírají lidi a rozhodně nemám v úmyslu být zabit. Natáhnu před sebe katanu a opřu se o dveře, abych dobře viděl na schody. A přitom jsem se podel zdi pomalu posunoval o zeď... |
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Došla jsem ke dveřím, pískám si, ale u dveří zjistím, že jsou zavřené. Zavrčím něco sprostého a pak se podívám na zvonky. Jsou ve dvou řadách a mě se rozzáří očička. Vezmu si ukazováčky a projedu šmahem najednou všechny a to směrem dolů, tak ještě jednou, pak po třetí, ale vzhůru nahoru a nakonec se do nich najednou opřu celými lokty a zvoním, ovšem se někdo ozve. Zastavím se, podívám se do seznamu a na dírky v něm a rozmrzele otevřu pípající dveře a vlezu do nich. Zklamali.... Pískám si do hudby, ovšem mám MP3 na volume 5 ze 17. Jdu nahoru a poskakuji si po schodech do rytmu, ale tak nebo tak dojdu nahoru do 3 patra a usmívám se jako debílek. Rozhlídnu se po chodbách a zahvízdám. "Haló?!" řeknu pobaveně a vypadá to, že mám už několik drog v sobě. "Je tu někdo?" zeptám se pobaveně a opřu se o zeď a dívám se po všech dveřím v patře. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro "Fuf" oddychnu si, když jsem se najedl. Celkem to bodlo, ráno jsem nestačil ani snídat, jak jsem zaspal. Už jsem se chtěl pustit do hledání toho kódu k těm pancéřovým dveřím, když se ozval zvonek. Ztuhl jsem, ale pak mi došlo, že zombie asi zvonit nebude, a ti, co jsou venku to neuslyší. Vzal jsem tedy pálku a vyrazil ke dveřím, pomalu je otevřu a pak vejdu na chodbu. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Příjemné teplo, ticho a prostor. A pak to všechno prořízne zvonek, až nadskočím, vysloveně sebou mrsknu a najednou na pohovce stojím. Oči se mi okamžitě rozšířili, jedním skokem jsem se přenesla přes gauč a vrazila na balkon. Tam jsem se podél prosklené stěny svezla na zem, objala si kolena a schoulila se do sebe. Vydýchávala jsem ten šok. Zanedlouho přišla Tsubasa. Zabalila mě do deky, do které jsem se zachumlala. Na chvíli jsem zavřela oči. Pěkně jsem se uklidnila a najednou další šok, až ve mě hrklo. "Kde je moje mikina? A sluchátka? KDE JE MOJE MPČTYŘKA?" vyjekla jsem až se mi hlas skřípl skoro do pískotu. To že něco říkala jsem absolutně vypustila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návštěva 3. NP Stál jsi u stěny, katanu v rukou a čekal jsi. Po chvilce uslyšíš pískání a pak najednou nějaký ženský hlas zvolá "Haló?!" a hned na to se ozve další otázka: "Je tu někdo?" Hlas ženy zní pobaveně a po chvilce se před tebou i objeví (popis přímo od Ren) středně vysoká dívka, tělo tvaru přesýpacích hodin. Má kapsáče a silnější blůzku. U pasu má katanu, tonfu a taser, na zádech má menší batoh u kterého je i toulec s několika bambusovými šípy a na rameni se jí houpe stařičký, ale stále kvalitní luk. Stříbrné, až šedé vlasy má v culíku, po straně tváří má dva copánky a všimneš si, že v culíku má zaklenuté dvě propisky do Xka. Má modré oči a v uchu jedno sluchátko od MP3. Ve tváři lehce šílený výraz. Ovšem je nutno podotknout, že živá je. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Průzkum bytu 1. NP Zvonek zazvonil, ale než jsi stihl otevřít a podívat se, kdo to je, už si slyšel jen kroky někde na schodech a ženský hlas, který právě doříkával poslední slova otázky: "... tu někdo?" Podle sluchu jsi dokázal odhadnout, že je někde na pomezí druhého a třetího patra. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stoupání do schodů 3. NP Dveře se otevřely, ty jsi vběhla dovnitř a zvesela jsi vyskákala po schodech až do třetího patra. Tam ses zastavila, na schodech, protože v cestě ti stál chlapec (kolem 17-18 let) s katanou napřaženou před sebou a zády natisknutý na zeď. Byl celkem vysoký a hubený, oblečený ve školní uniformě. Zdál se trochu vyděšený, asi nečekal hosty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - balkon Tsubasa tě starostlivě sledovala, čekala na odpověď, ale místo toho jsi začala vyvádět, kde máš své věci. "Klid, neboj se, máš je nahoře v koupelně. Musela jsem ti je trochu očistit. Empétrojku máš v obýváku na stolku, nic s těmi věcmi není, neboj se," pokusí se tě uklidnit Tsubasa a aby ukázala, že mluví pravdu, píchne prstem zpět do pokoje, kde na stole opravdu leží tvá MP3 i se sluchátky. "Tak, zpět k tomu, na co jsem se ptala. Jak dlouho už trpíš klaustrofobií?" zeptá se tě znovu, hlas plný trpělivosti. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro Dívka? Ale podle hlasu ji nepoznávám. Vylezu ze dveří a jdu za ní. "Ehm...slečno? Nelekněte se, jdu za vámi," řeknu a začnu stoupat po schodech nahoru. Snad nebude agresivní, ale i tak se radši připravím na případnou obranu." |
| |
| soukromá zpráva od Tanaka Maemi pro Po té události s mrtvolou v bytě jsem sešla zpátky do kuchyně, v duchu jsem uvažovala, co vlastně budu dělat dál. V kuchyni jsem si uvědomila, že střepy z kalíšku, který se předtím rozbil, jsem jen odsunula, sklonila jsem se a uklidila je, aby na ně náhodou později někdo nešlápl. Čaj stále nevychladl, tak jsem si nalila další šálek. Mohla bych připravit něco k jídlu, napadlo mě při pohledu na lednici a pocitu hladu, co jsem pocítila. Rozhodla jsem se svůj nápad převést v činy. Kuchyň se mi už od pohledu zdála dobře vybavená, nahlédla jsem do pár poliček a skříněk, abych zjistila, jak je to s vybavením. "Jak na tom asi je lednice?" zamumlala jsem si pro sebe a nahlédla dovnitř. Myslím, že to bude stačit na jídlo pro všechny, pomyslela jsem si a pustila se do práce s úmyslem připravit něco jednoduchého. Po pár minutách se objevila Tsubasa s úmyslem mi pomoct. "To zvládnu díky." Právě se pustím do krájení, když i já zaslechnu zvuk zvonku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dům - 3. NP Po chvilce se zespodu ozve ještě chlapecký hlas, který říká: "Ehm...slečno? Nelekněte se, jdu za vámi." Po nějaké chvilce se za Ren objeví vysoký mladík bílých vlasů a atletické postavy, také ve školní uniformě, stejné, jako má mladík ve třetím patře, který drží katanu. |
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Skáču si nahoru a zrovna mi hraje odkaz v uších takhle bóžová písnička, když si doskáču nahoru a přede mnou katana, ihned si vytasím svoji a střetneme se. Mám postoj jako pirát a šílený úsměv. "Ha! Přepadení!" řeknu pobaveně "Peníze nebo život! Nebo by ses raději chtěl projít po prkně?" zeptám se více pobaveně a usmívám se od ucha k uchu. V uších mi hraje písnička, ale mám je tak zesílené, že slyším i vedlejší hluky, pak uslyším za sebou další hlas a podívám se za sebe dolů, spustím katanu a začnu se smát. "Páni, dva na jednu? Za co jsem si to zasloužila?" mrknu na vás a schovám si katanu. Podívám se dolů dospod a prohlídnu si mladíka. "Ha, vysoký, vypadáš jako schopný štít, tebe nechám i žít." zašeptám a pak se zarazím. "Verše? No fuj..." ochvěju se a povzdychnu si. "Nesnáším básně." řeknu nakonec a sundám si svoje jedovatě zelené sluchátka a vypnu si MP3, kterou mám schovanou v podprsence, jen ji zamáčku přes tílko. "Takže hoši -" podívám se na jejich uniformy. "- jak se tu máte?" řeknu pobaveně a pokynu jim hlavou. "Ner, jméno mé." řeknu pobaveně a opřu se zády o zeď na schodech, takže jsem pěkně mezi nimi. Podívám se na kluka nahoře s katanou a usměju se. "Polož to, zombík nemluví a nežvaní hovadiny co já, takže jsem živá." řeknu pobaveně. Postava: Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Mochizuki El pro Pak jí uvidím, plně ozbrojenou, s propiskami ve vlasech barvy oceli. Její výraz vypadá poněkud zvláštně ale teď není čas na řeč tváře. Svým způsobem je celkem hezká ale nemyslím si že je vhodné myslet teď na takové věci, vždyť podívej na tu katanu u pasu. "Mo-, to ty jsi zvonila?", začal jsem rozhovor ne zrovna skvěle, a katanu jsem pomalu spouštěl pod úroveň pasu. Úplně jsem jí však neschoval. Naopak se moje prsty obtočily ještě víc a na okamžik mi klouby na prstech zbělaly. Proti tobě stojí kluk ve věku (podle vzhledu) patnácti let. Na sobě má tmavou mikinu a pod ní triko. Klasické jeany a tenisky. Má blond vlasy a velké kruhy pod očima. Nevypadá zrovna vitálně ale jde vidět že není na odpis. Směrem k tvým nohám právě míří krásná katana ze soukromé sbírky. Dívka začne mluvit a z jejich slov jsem zmatený. Mezi tím nahoru dojde i Saito a já se najednou cítím v bezpečí. Ušklíbnu se na děvče a katanu otočím čepelí za záda a hodím do levačky. Pravačku natáhnu před sebe a při chůzi kní pronesu; "Moje jméno je El. Žívá jsi až moc...", usměju se v radosti že vidím dalšího "normálního" člověka. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro Odpověď na mou otázku se mi dostala hned. Peníze nebo život. Co to je? Holka pirát? Asi sleduje moc anime. Když vystoupám o pár schodu víš, vidím docela dost dobře vyzbrojenou dívku se stříbrnými vlasy. A má propisky. Super! Pak uslyším i El, jsem rád, že je v pohodě. "Saito" řeknu ji a nabídnu ji ruku na potřesení. "Hele, když už jsem vás tu tak hezky našel, nechcete mi pomoct? Snažím se otevřít trezor toho armádního maniaka a nějak nemůžu najít heslo k tomu jeho sejfu. Doufám, že ho má někge schovaný. Jestli ne, ten uý mi jej neřekne. Prohnal si kulku hlavou," řeknu k těm dvěma a zase zamířím dolů. Prej štít...i když, za určitou odměnu bych byl ochotní ji chránit. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Dívám se na klučinu, který je trochu - no trochu, hodně vyveden z míry a jen pokynu hlavou. "Dobrá, těší mě." řeknu pobaveně a a pak zvesela přikývnu. "Jo, to jsem byla já!" řeknu radostně, mám happy náladu. "A jak se tu bavíte hoši jinak?" zeptám se a promluví ten kluk dole. "Sejf?" zeptám se a zamyslím se co o nich vím. "Možná tak trhavina?" zeptám se a vzpomenu si na Dannyho Parťáky - film a více se usměji. "Tak jdeme loupit!" řeknu pobaveně a zhoupnu se na špičkách. Nakonec proběhnu kolem bělovláska a doskočím do chodby. "A co jinak? Jak se tu jinak bavíte? Venku je celkem málo mrtvol, větší zábava byla ve městě." řeknu s úsměvem a podrbu se na krku. Procházím se kolem, všímám si při cestě všeho možného, ale hlavě hledám - bambus, ten sladký bambus a kuře - pírka a kuřata! |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Společně s Pesterem si vysloužím Takeshiho káravý pohled, i když ani nevím za co. Jsem si naprosto jistý, že já s dveřmi nepráskl ale tváří se jako kdyby ano. Hádat se s ním ale nehodlám, nemělo by to žádnou cenu. Potom se u dveří objeví i Tsubasa a ukáže nám interkom. Tak přeci tu je. Na obrazovce se ukáže tvář dívky, kterou jsem před tím viděl venku, alespoň myslím, že je to ona. Následně začne dívka zvonit na každý byt, aby si získala naší pozornost, samozřejmě úspěšně. Tsubasa jí pustí dovnitř, čímž odpadá jakákoliv debata, jestli jí pouštět dovnitř. Ale vypnout zvuk by taky byla možnost. Já bych proti tomu sice nebyl, ale cosi v hlavě mi říká, že by se tu někdo určitě našel. Zatím než náš host dorazí tak se potloukám po bytě. Všimnu si, že Maemi v kuchyni připravuje něco k jídlu. Jdu blíž, abych se podíval. “Co to bude?“ zeptám se zvědavě. Mám už docela hlad, ale chuť na jídlo mě po chvíli přejde. Vzpomínky na nedávný úklid jsou pořád ještě docela živé. Navíc si uvědomím, že jsem na něco zapomněl. Ještě je tam ta krev, sakra. |
| |
| soukromá zpráva od Pester Longin pro Přikrčím se, jak dveře hlasitě prásknou. Sakra! Zašklebím se na Shinjiho. "Čekal jsem, že je držíš víc." No a s mojí téměř anorektickou postavou nemůžu počítat, že bych byl silnější. Ale už se stalo a alespoň to přilákalo ostatní. Vítězoslavně se ušklíbnu, když ožije interkom a pečlivě studuju dívčin obličej. Při zvuku zvonku se znovu přikrčím. Jsem zásadně proti jí otevírat, ale to jsem asi sám. Radši tedy alespoň zůstanu u dveří. Posadím se ke zdi za ně tak, aby mě nebylo hned vidět a přes kolena si položím katanu, zatím stále vypadající jako boken. Nehodlám nic nechat náhodě. |
| |
| soukromá zpráva od Tanaka Maemi pro "Co to bude?" zaslechnu kousek od sebe, právě když dávám vařit rýži. Zvednu pohled a uvidím Shinjiho, vypadá zvědavě. "Mělo by to být onigiri, až to bude hotové," odpovím, řasy už mám připravené, tak se pustím do příprav náplní. "Myslím, že něco k jídlu by nám mohlo přijít vhod." "Nevíš náhodou, kdo to vlastně zvonil?"zeptám se po pár vteřinách, napadlo mě, jestli o tom něco neví. Soustředěně krájím, než si vzpomenu na stále nevystydlý čaj. "Jestli chceš, dej si čaj, udělala jsem ho ještě... předtím." Na okamžik se zarazím při vzpomínce na tu spoušť nahoře. Nebyl to hezký pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro "Nahoře..." vyjede mi, jak na ní vytřeštím oči, "v koupelně?" hlas se mi krapet přiskřípne. Když mi ukáže mou MP4 i s mými milovanými sluchátky na stole, tak se mi ovšem znatelně uleví. "Dobře," kývnu nakonec, "přineseš mi jí pak prosím?" poprosím o svou mikinu. Nechci ji mít dlouho z dohledu. Když se znovu zeptá, na to, jak dlouho už trpím klaustrofobií, více se zachumlám do deky a chvíli jsem zticha. "Co tak vím... Tak nějak... Odjakživa. Rozhodně od té doby, co jsme se přestěhovali z venkova..." odpovím nakonec váhavě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - Balkon "Ano, v koupelně. Neboj se, přinesu ti ji, až uschne, ano?" klidně se na tebe usměje a dlouze se podívá na zamračenou deštivou oblohu a tiše si povzdechne. Pak jí odpovíš na její dotaz a ona se na tebe opět podívá. Zamyšleně si tě prohlédne a pak se ohlédne zpět do pokoje. "Pokoušela ses to nějak zvládat? Nějakým cvičením rituálem, nebo podobně?" zeptá se po chvilce a opět si tě zkoumavě prohlíží. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - za dveřmi Po tom, co vás Takeshi okřikl a Tsubasa otevřela, oba dva odešli, stejně tak i Shinji a ty jsi zůstal sám sedět u dveří. Z chodby jsi slyšel hlas Saita a Ela a pak ještě nějaké dívky. Zněla rozjařeně, trochu bláznivě. Moc jsi nerozuměl, ale pár slov jsi přeci jen zachytil. Mezi nimi: "...pomoct? ... trezor... maniaka.... heslo... sejfu. ... schovaný. ... neřekne. ... kulku hlavou." To říkal, jak jsi poznal, Saito, načež, jakmile dořekl poslední slovo, zaslechl jsi kroky směřující kamsi dolu. Ještě než uslyšíš odcházející kroky, zaslechneš ještě: "Sejf?" a "... trhavina?" To byl ženský hlas, pravděpodobně té ženy, kterou jsi viděl v interkomu. HNed po tom zaslechneš tichý dopad, jakoby někdo seskočil schody. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Podle toho co Maemi říká, tak až to bude hotové, budou to onigiri. Přijdu blíž, abych viděl, jak jí práce jde. Docela hlad mám, ale nemůžu se zbavit pocitu, že pokud bych pozřel jenom jedno sousto, tak bude vše během chvilky zase zpátky venku. Proto jí ani radši nenabízím svou pomoc. “Jo, nejspíš, ale zrovna nějak nemám na nic chuť. Když tak mi nějaké schovej.“ Potom přejdu k čaji, o kterém se zmínila. Ještě hrníček. Otevřu nejbližší skřínku a začnu hledat nějaký, který by byl vhodný. Přitom odpovím na otázku ohledně zvonku. “Nějaká dívka.“ Tady jsou. “Nevím kdo to je, ale zdála se v pořádku.“ Tedy v pořádku tak, že byla naživu a neměla pusu od krve. Tenhle ne, ten taky, ten nevypadá špatně, ale není to ono. Stále s pohledem upřeným do skřínky skládám některé hrníčky na pult a dál hledám. “Dáš si taky?“ zeptám se a zamávám hrníčkem který mám zrovna v ruce.“Ale řekl bych, že v situaci jako je tahle je jedno kdo to je. Hlavně že je naživu.“ Na rozdíl od těch kteří zůstali ve škole. |
| |
| soukromá zpráva od Tanaka Maemi pro Vypadá to, že by se to mohlo povést, pomyslím si spokojeně. Pokračuji v práci, ale na okamžik toho nechám a pootočím se na Shinjiho, když řekne, ať mu nějaké nechám na potom. "Jasně, myslím, že jich bude dost pro všechny, tak ti dám nějaké stranou. Ty si nedáš teď? Třeba já už mám docela hlad," podivím se. Pokud neměli nějaké tajné zásoby nebo se nenajedli předtím, asi by se každému něco k jídlu hodilo. Nebo ne? Zmínka o dívce vzbudí moji pozornost. "Pustili jste ji do domu?" Vrátím se zpět k práci, ale vnímám, co Shinji říká. "Jo, dám si, díky. Udělala jsem čaj už předtím, zelený. Kdybys chtěl potom jiný, je tu docela široký výběr," přikývnu a zkontroluju rýži. "Asi máš pravdu, každý, kdo je "normální", je plus. Pokud ti nejde po krku... Myslíš, že dorazí sem?"" Mám na mysli tu dívku, co zvonila. |
| |
| soukromá zpráva od Pester Longin pro Se zavřenýma očima poslouchám, co se děje venku. nějaký rozhovor, ale dveře jsou nejspíš kvalitnější, takže je rozumět jen málo, i když tón hlasu mnohdy stačí a svědčí o lecčem. Když se hlasy začnou vzdalovat, prudce vstanu, při čemž obnažím čepel katany a pak pootevřu na úzkou skulinku dveře, abych zahlédl odcházející dvojici. Meč držím v pohotovosti za svým tělem, aby mi ho nikdo nemohl vyrazit ani kdyby prudce rozrazil dveře. Když mi zmizí z dohledu, znovu se usadím na místě za dveřmi a nastavím boty tak, aby mě nikdo nerozplácl, kdyby chtěl rychle dovnitř nebo ven. Katanu znovu skryji a položím si ji přes kolena. Se zavřenýma očima dál poslouchám, jestli jsme stále v bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Kývnu jen na souhlas. To by šlo. Hlavně že jí nic není. Zatímco hledí do háje, já zírám na kraj balkonu. Nekoukám se na ní, jen dál zírám na kraj. "Občas mi pomáhá hledět na videoklipy, co mám na mp4ce," zamumlám do deky téměř nesrozumitelně. "Nezabírá to ale vždycky. Na nic jiného co by mi pomáhalo jsem nepřišla," dodám po chvilce pátrání v paměti. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro “Ne.“ odpovím prostě. Váhám jestli říct něco dalšího. “Nějak nemám na nic chuť.“ Důvod ale nezmiňuji, nerad bych jím jí připomněl to, co se před tím stalo a zkazil jí chuť k jídlu. Stačí, že na to pořád myslím já. Každá zmínka o jídle mi připomene můj hlad a důvod proč nechci jíst. Proto jsem docela rád, když se Maemi zmíní o té dívce. “Jo. Měla by být už uvnitř.“ Jestli se ale rozhodne přijít nahoru, vůbec netuším. Naliju čaj a jeden z hrníčků postavím kousek vedle od Maemi. “Klidně. Pokud to nebude kafe tak mi bude jedno.“ Při zmínce o kávě se zasměji. Je pravda, že nejsem vybíravý, ale kafe je jedna z věcí, kterou nemusím. Vezmu svůj hrníček a přejdu pomalu k oknu. Pořád nepřestává pršet. Normální. To slovo mi utkvělo v mysli. Mám pocit, že takových věcí tu teď moc není. Upiji trochu čaje a stále zahleděný do dálky odpovím na další otázku. “Nevím, možná.“ Pokud zaklepe tak jí půjde otevřít. Otázkou je, jestli zaklepe. Rozhodnutí je na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dobývání do bunkru Trojice seběhla dolu, Saito byl v prvním patře první, Mer hned za ním a El po chvilce přiběhl také. Ten ovšem špatně došlápl na poslední schod, noha mu podklouzla a on letěl. Dopadl na zem, katana s cinkotem odlétla ke zdi a El si nehezky narazil koleno a sedřel ruce. Když se konečně sebral, Saito už stál s Ner u dveří, které však byly zabouchnuté. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - Balkon Tsubasa zamyšleně pokývala hlavou a ještě jednou si tě prohlédla. Pak chvilku jen zamyšleně hleděla kamsi do pokoje. "Byla bys ochotná něco zkusit?" zeptá se tě po chvilce a než stihneš odpovědět, odejde do pokoje, tam se zastaví u televize, kde vezme katanu na stojánku a sadu na péči o zbraň. Spolu s tímto se vrátí zpět na balkon a sadu rozloží před sebou. Katanu si položí na kolena a podívá se na tebe. "Vždycky, když jsem byla nějak rozrušená a potřebovala jsem se uklidnit, začala jsem pečovat o katanu. Hodně mi to pomáhalo, dokonce jsem při tom i zapomínala na své okolí," řekne ti a prsty přejede po ploché straně zbraně. Pak se na tebe s úsměvem podívá: "Chtěla by ses to naučit?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - kuchyně Zatímco Maemi připravovala jídlo, přešel Shinji k oknu. Venku na balkoně spatřil Myriel a u ní Tsubasu, jak se o něčem bavila. Tsubasa se po chvilce zvedla, vešla do obýváku, kde zamířila k televizi, odkud vzala katanu, jež byla na podstavci a spolu s tím i soupravu na čištění zbraně. Spolu s tím pak vyšla zpět na balkon, kde si sedla zpět vedle Myriel. Soupravu položila před sebe, katanu si položila na kolena a zase začala mluvit s Myriel. Při tom mimoděk přejížděla prsty po ploché straně katany. Mezitím se ozval nějaký hluk z pracovny a poté i pár nadávek. Podle hlasu mohli poznat, že tam je Takeshi a o cosi se pokouší. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - stráž u dveří Seděl jsi u dveří, co se dělo v bytě jsi moc nevnímal a na chodbě jsi už žádné zvuky neslyšel. Po chvilce jsi ale zaslechl nějaký hluk a nadávky z pracovny, jejíž dveře byly nedaleko tebe a byly otevřené. Podle hlasu jsi poznal, že je tam Takeshi a asi se o něco snažil, leč mu to nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Mochizuki El pro Dívka mele páté přes deváté, což mi dodává určitou sebedůvěru že by mohla být přátelského charakteru. Poznámku o mrtvolách ve městě jsem doplnil o "Tady jsme všechny přejeli." a pošklebek. Zdá se že ona osoba, stojící přede mnou se ze své chuunibyou bubliny nedostala ani s příchodem apokalypsy. Možná se to oprávněným nošením zbraně ješťe zhoršilo, kdo ví? Katanu mám v ruce mířící za má záda, přesto můj přehmat i tuto polohu udělá praktičtější, schopnou výpadu. Než projdu kolem dívky, kouknu se na ní. Vypadá vcelku, no, normálně. Až na některé výstřednosti které teď nosí každý. Opatrně sejdu ze schodů do mezipatra k Saitovi. Kývnu na něj jako by jsme se neviděli několik dní. "Sakra, trhavinu jsem si nechal ve skřínce. Nenapadlo mě že se bude hodit.", pronesu ne tak cynickým tónem jak jsem čekal. Vlastně jsem se přistihl při představě jak odpaluju sejf a do toho si poskakuju na špičkách a tleskám. Tyhle věci jsou za mnou. Zapomeň na ně, Ele. Je zombiapokalypsa. A ne, není to tak cool, jak cool jsi myslel že to bude. Musíš se soustředit na realitu. Tahle holka doplatí, ale ty se nenech strhnout... "Bavíme?", jizlivá poznámka mi uvízne v krku. "No, holky si právě nahoře dávají sprchu. Trochu se nedohodli s jedním z obyvatel. Měl poněkud kousavou náladu. A smrděl.", spánky mi tepou. Je to fajn. Není to ode mě hezké. Ale na druhou stranu, k psychiatrovi mě už asi nevezmou. Hodně jsem se uklidnil. Skoro jsem i zapoměl v jak vážném průseru jsem. Saito byl dole a byt je čistý, víceméně jedna mrtvá mrtvola, oh bože, jaká to příjemná změna. To mi dodalo více sebevědomí. Samozřejmě že u mě stále převládala opatrnost, a tak, když jsem sbíhal schody, nakukoval jsem za všechny rohy které bych mohl objevit. Najednou jsem v noze hroznou křeč a viděl jsem podlahu jak se přibližuje nepříjemnou rychlostí. Rychle jsem si uvolnil ruce a katana odletěla ke zdi. Obličej se mi zachránit podařilo, ale koleno ne. "Do pr*ele...", uniklo mi když jsem se zvedal. Opravdu to bolelo a cítil jsem jak mi tepe krev v hlavě i v koleni. Pomalu jsem se postavil a pokusil se došlápnout. Cítil jsem, jak každý krok působí větší a větší bolest. Pomalu jsem se došoural ke zdi a vzal si katanu. "Tohle musím ještě dopilovat...", křečovitě se usměju na ostatní dojdu ke dveřím bytu. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Zachumlala jsem se do deky, až ze mě koukaly jen oči a trochu zelených vlasů. Podívám se na ní tázavě, když se zeptá, zda bych nechtěla něco zkusit. To už ale mizí v dál a já se po ní ohlídnu. Ani bych se nezlobila, kdyby přinesla i něco k snědku. Nicméně se vrátí s katanou. Trochu nedůvěřivě se na ni podívám a pak vyjedu pohledem k ní. Nejistá v tom, co bude říkat. Když to pak všechno vyloží přede mnou. Na chvíli mi před očima proběhne obrázek té... věci. Pomalu se sunoucí k zemi po kouskách. Otřesu se a více se schovám do deky. Trochu jak hypnotizovaně na katanu hledím. Zmítá se mnou vnitřní boj. Nejsem si jistá, jestli vítězí odpor k tomu, co jsem udělala, nebo ten pocit moci a bezpečí, když jsem tamtu katanu svírala. Když přejede po kataně prsty, sleduji ji a pak z deky vymotám vlastní ruku, pomalu jí ke kataně natáhnu. Těsně před ostřím cuknu, nicméně pak po něm jemně přejedu bříšky prstů. Nakonec váhavě kývnu a zvednu k Tsubase pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - Balkon Tsubasa se pousměje a pevně drží katanu, aby ses jí mohla dotknout. Nemluví na tebe, ani se necuká, čeká, až si přejede prstem po ostří. Jakmile ruku odtáhneš usměje se a tebe. "Tohle už pro příště nedělej. U mé to zas tak nevadí, není tak ostrá ale u Yuk... u té, co jsi měla před tím to radši nezkoušej, ta je ostrá tak, že přeřízne i hedvábný šátek, i když jen lehce dopadne na ostří," upozorní tě a pak se zase usměje, jakoby ta pomlčka uprostřed věty ani nebyla. "Naučím tě, na co si dát pozor při práci s mečem, jak jej rozebrat a vyčistit a jak jej zase složit a jak jej udržet ostrý," řekne ti a pozorně sleduje, co to s tebou dělá. "Jen by bylo asi lepší, kdybychom šly dovnitř, tady by jeho očista nebyla tak účinná," zkusmo řekne a pozorně tě sleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Promnu prsty a podívám se na ně. Neřízla jsem se. To už mi vysvětluje proč. Ani nevím, proč jsem to vlastně udělala. Když zaváhá, zvednu pohled zpět k ní. Nicméně ji poslouchám. Dobře. Kampak se vlastně ta druhá katana poděla? Napadne mě. Nějak si nemůžu vybavit, co se s ní vlastně stalo, od té doby, co mi zmizela z ruky. Pak mi začne vyjmenovávat co mě naučí. Rázem jsem zapomněla, jaký že to vlastně máme výhled z balkonu. Jen kývnu na souhlas. Mé zelené oči, nyní velké jak tenisáky, jsou zcela upřené na ní. Chci si zapamatovat, každé slovo. Jo asi zvítězilo to, že se chci o něco starat. Něčím vypnout. A to... bezpečí z toho plynoucí. Ten pocit... Napřed jsem na to chtěla zapomenout, ale myslím, že bych si to měla zapamatovat. Napořád. Pak sebou prudce škubnu a vrátí mě do reality. "Vážně... musíme?" opáčím a ohlídnu se k hraně balkonu. "Co třeba... kompromis? Dveře bych myslím zvládla," navrhnu. Když byla zima, jídávala jsem na okně, nebo ve dveřích, když rodiče chtěli, abych se najedla s nimi, někde mimo domov. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - v balkonových dveřích Tsubasa se zvědavě podívá na Myriel, když podá protinávrh a pak se jen s kývnutím zvedne, zvedne katanu, sadu na čištění a vejde do pokoje. Dveře nechá otevřené, aby si tam mohla Myriel sednout a položí před ní katanu. V tu chvíli se podívá na Maemi a Shinjiho. Pohled jí na chvilku zůstane na Maemi, jak připravuje cosi k jídlu, zatímco Shinji kouká z okna a popíjí čaj. Pak se ale ohlédne zpět na Myriel a zamíří do pracovny. Po chvilce se vrátí zpět, nesouc nízký stolek. Ten položí před Myriel a na něj položí katanu a dřevěnou krabičku. "Nejdříve ti o tom něco řeknu, ano?" řekne Myriel a s úsměvem se před ní usadí. "V první řadě je důležité poznat, co držíš za zbraň. Toto je katana, zrovna tahle je ze skladané oceli, stará zhruba deset let, naposledy ostřená před pěti lety. Jak ses přesvědčila na balkoně, je celkem ostrá, ale ne zas tolik, aby ti pouhý dotyk na ostří prořízl kůži. Tady, vem si ji a potěžkej si ji," podá ji ostřím nahoru Myriel a zvedne se, aby došla i pro pouzdro. I s ním se opět usadí před dívkou. "Není těžká, viď? Byla dělaná speciálně pro mě, takže je z lehčího kovu a přesto dost pevná na to, aby přesekla železnou trubku, nebo třeba kost," vezme si od dívky katanu a schová ji do pouzdra. Pak ji položí na stůl, jílcem k sobě. "Nějaké dotazy, než budu pokračovat?" zeptá se a s úsměvem sleduje Myriel. Jelikož je Tsubasa s Myriel ve dveřích na balkon, které jsou hnedle u kuchyně, budete si vy tři psát mezi sebou, neb Maemi i Shinji slyší a i vidí o čem se baví Tsubasa a Myriel. Co se týče čekání, je to na vás, ale dokud se Shinji, nebo Maemi nebudou chtít zapojit do rozhovoru, budu odepisovat jak bude třeba, tedy pokaždé, když Myriel napíše. Shinji, Maemi, vy na to, že je Tsubasa s Myriel ve dveřích balkonu reagovat můžete i nemusíte. Bylo by ale pěkné je aspoň okrajově zmínit, že jste si jich všimli. To platí i pro tebe Myriel, nemusíš reagovat na příspěvky Shinjiho a Maemi, ale aspoň okrajově je zmínit můžeš. Co dělají jsem napsal. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Všimnu si, že venku na balkóně je Tsubasa s Myriel. Zdá se, že už je jí o něco líp. Jelikož nechala Tsubasa dveře trochu pootevřené, tak dokonce i slyším jejich rozhovor, nebo spíše Tsubasin monolog. Povídá Myriel o kataně kterou drží jako nějaká profesorka na přednášce. Chvilku poslouchám, co říká, ale nakonec od okna odejdu. Mou pozornost si ale získalo něco jiného. Jde o hluk z vedlejší místnosti. Co to sakra… Položím hrneček na stůl a poslouchám, jestli neuslyším něco dalšího, pouze nadávky. “Hned se vrátím.“ řeknu Maemi a jdu se podívat, co se stalo. Takeshi pravděpodobně jen něco shodil, ale i tak mi to nedá. Ne po tom všem co jsem viděl.“Co se tu děje?“ Ptám se, už zdálky jak se přibližuji ke zdroji hluku. Snad se mu nic nestalo. To by nám ještě scházelo, aby se někdo zranil, obzvláště Takeshi |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - pracovna Z kuchyně tě odláká hluk a nadávky Takeshiho, linoucí se z pracovny. Zvědavě tam dojdeš, nakoukneš dovnitř a tam uvidíš chlapce, jak se dobývá do velké trezorové skříně. Všimneš si, že místo klasické klíčové dírky tam má dva masivní kódové zámky, visící na masivních kroužcích. Jakmile ho oslovíš, ohlédne se na tebe. "Snažím se dostat dovnitř a tahle zasraná tyč se ohla," ukáže tyč a odhodí ji do kouta. Pak se beznadějně podívá na zámky. "Dva kódové zámky, oba s čtyřmístným kódem," řekne a zdvihne jeden zámek, aby ti ho ukázal. |
| |
| soukromá zpráva od Tanaka Maemi pro "Dobře, tak si dej později, až se ti bude chtít," přikývnu, pravda, trochu mě to udivilo, ale dál už se v tom nerýpu. "Díky," řeknu, když i mně naleje do hrnku čaj. Nechám ho zatím být, za pár minut by moc vystydnout neměl. Zjistím, že rýže už je uvařená, tak ji přendám a nechám trochu vystydnout, zatím sklidím ze sporáku. Po předchozí prohlídce lednice jsem se rozhodla, že náplň bude z tuňáka nebo mořských řas, aby si mohli ostatní vybrat, kdyby třeba jedno z toho nemuseli. Už jsem si je připravila, tak si můžu dopřát chvíli pauzu, než rýže trochu zchladne. Opřu se o linku a napiju se čaje. Je pořád docela teplý a dobrý. "Fajn," prohodím, když Shinji odejde. Znovu se napiju a tiše si něco pobrukuju, Tsubasa projde kolem, zahlédnu, že nese katanu. Odložím poloprázdný hrnek a hodlám se pustit do tvoření, když zaslechnu, jak Tsubasa Myriel vypráví. Jídlo ještě chvilku počká, pomyslím si a poslouchám, přičemž popíjím čaj. Povídá jí o kataně, zní to zajímavě. Než Tsubasino vyprávění skončí, mám už čaj vypitý a pouštím se do tvarování onigiri a následného balení do řas. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro “Hmm.“ Řeknu a zamyšleně si promnu bradu. Dívám se střídavě na tyč a na trezor, nakonec se podívám i na Takeshiho a promluvím. “A zkoušel jsi něco jiného než hrubou sílu? Třeba zadat tam kód?“ zeptám se pobaveně. Nepochybně by nepoužíval tyč, kdyby ho znal, ale raději jsem se zeptal. Už od pohledu jde poznat, že kov použitý na skříň je moc silný aby se šlo dovnitř dostat jinudy. Byl by potřeba plazmový řezák nebo alespoň sbíječka, abychom se o to mohli pokusit. Jediný způsob je tedy sundat ty zámky a ani to nebude jednoduché. Pokud na to půjdeme Takeshiho stylem, bude to chtít pilku na železo, nebo nějaké pořádné kleště. “Mluvil jsi o tom s Tsubasou?“ navrhnu nakonec. Byt je její a tudíž by mohla znát kombinaci. Mnohem raději bych zámky odemknul, než bych se s nimi zbytečně trápil. Co by to mohlo být, datum narození nebo nějaká oblíbená kombinace čísel? Přijdu ke skříni a vezmu jeden ze zámků do ruky. Nemám rád zámky na číselné kombinace. Zavřu oči a zkusím pomalu a jemně otáčet kolečkem (snad je to ten co myslím) jestli si nevšimnu něčeho zvláštního, zvuk, nějaký pocit v rukou nebo podobně. Na některých zámcích to jde poznat, ale neřekl bych, že tohle bude ten případ. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - Pracovna Takeshi na tebe vrhne pohled typu "tak blbej nejsem" a opět se beznadějně podívá na zámek. Když přijdeš blíže, poodstoupí, aby ses mohl na zámky podívat (jsou nad sebou - jeden ve výši ramen, druhý zhruba ve výši pasu, hned pod klikovým madlem - takové to, co musíš otočit dolu, nebo nahoru, abys to otevřel). "Jo, ptal. Prý je přítelovo, má tam zbraně, ale kód nezná," oznámí ti a při zmínce zbraní sám vypadá překvapeně (v Japonsku je zakázáno vlastnit střelnou zbraň - jakoukoliv, dokonce se tam ani nesmí prodávat). Když pak začneš zkoušet zámek, jen tě sleduje znuděným výrazem. "To jsem už zkoušel, jsou to kvalitní zámky, odhlučněný, takže to nedáš," povzdechne si a začne prohledávat pracovnu, jestli někde nenajde papírek s kódem. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Tak trezor je podle všeho Tsubasina přítele, který se se stal jedním z “nich“ a jehož zbytky jsme před nějakou dobou vyhodili z balkónu. Tak toho jsem se bál. Není tu tedy nikdo, kdo by nám řekl správnou kombinaci. “Bezva.“ povzdechnu si. Nechám zámek na pokoji a začnu se procházet po pracovně. Musí tu něco být. Rozhlížím se kolem sebe a hledám nějakou stopu. Ještě vědět co byl Tsubasin přítel zač. Tak půjdeme na to od začátku. Trezor byl přítele a pracovna nejspíš taky. Procházím se sem a tam, z jedné strany na druhý a zase zpátky. Hodně lidí si nechává kombinaci nebo heslo někde poblíž, pro případ že by na něj zapomněli. Co když ale tenhle chlápek nebyl ten typ? “Předpokládám, že jsi tu nic, co by připomínalo kombinaci nenašel, co?“ Jako první, se rozhodnu prohledat stůl (pokud tam je). Hledám cokoliv zajímavého. Fotky, lístečky nebo nějaké poznámkové bloky. Prohlédnu i šuplíky a to jak zevnitř tak ze spodní strany. (Popřípadě bych prosil o nějaký zběžný popis pokoje.) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - Pracovna Shinji na tvou otázku jen zavrtěl hlavou a dál prohledával pracovnu. Pracovna byla zařízena poměrně stroze (někde níže je její obrázek, pro představu). Skříň byla u dveří vedoucích do chodby, nedaleko od ní byl počítačový stůl s pěti šuplíky na jedné straně a skříňkou na druhé. Na něm byl samozřejmě monitor s klávesnicí a myší a vespod byl schovaný samotný počítač a vedle něj koš plný zkartovaných papírů. Nad počítačem je malá polička, na které nic není. Na zemi se válí stojánek na katanu a pouzdro, pravděpodobně pouzdro od katany, kterou Myriel zabila neživého přítele. Vedle počítače (blíže k prosklené stěně na balkon) je jedna dlouhá velká skříň, která je... kombinovaná. Blíže k počítači je skříň otevřená, plná šanonů, většina z nich je nadepsána anglicky, další část zkratkami, kterým nerozumíš a poslední část není nadepsána vůbec. Hned vedle této části je prosklená část skříně, kde jsou různé ceny, hlavně z kenda. Je tam i několik fotek, hlavně pak jeho samotného s Tsubasou. Na fotkách jsou zachycené různé momentky z jejich života. Všiml sis, že i u počítače byly asi tři fotky jeho a Tsubasy, nebo samotné Tsubasy. Ovšem fotky u počítače mají cosi společného. Všechny jsou focené během nějakých narozenin, dle toho, jak se směje a dortu vždy někde v pozadí se dá odhadovat, že to budou asi její narozeniny, při kterých je zachycena. Vraťme se ale ke skříni. Zbytek skříně zabírá už jen knihovna, většinou literatura faktu, tu a tam nějaké dějiny, či knihy v různých jazycích. Když začneš prohledávat šuplíky, nacházíš různé věci. Od faktur, přes smlouvy, poznámky a příručky. Většina smluv vypadá jako nějaké finanční záležitosti, v jednom šuplíku dokonce najdeš nějakou složku. Když ji otevřeš, abys prohlédl její obsah, narazíš na soubor informací o jakémsi člověku jménem Hanamozo Ueno. Je tam i jeho fotka. Jedná se o silnějšího chlapíka, hustě potetovaných rukou a holé hlavy. Dle informací ve složce je to nějaký výše postavený člen Yakuzy. Pokračuješ dál v prohlídce šuplíků, když narazíš na fotku, kde je vyfocen spolu s několika muži. Všichni do jednoho jsou v oblecích, usměvaví a u pasu se jim zřetelně rýsují zbraně. Hned pod ní najdeš další fotku, úplně stejnou, jen s tím rozdílem, že u něj stojí Tsubasa a ukazuje cosi, co vypadá jako dárek k narozeninám. Když fotku otočíš, najedeš tam anglický nápis birthday. Jinak prohlídka šuplíků nic nepřinesla. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Byt - Kombinace? Samotná pracovna je docela jednoduchá, ale je toho tu dost z čeho bych si mohl začít odvozovat všelijaké kombinace. Pokoj přelétnu pohledem a několik částí mi zůstane v mysli. Jako první se soustředím na stůl s počítačem. Posadím se k němu a začnu prohlížet jednotlivé dokumenty a papíry. Je jich tu ale tolik, že nemá cenu předpokládat, že v nich něco bude. Sakra mysli, Shinji mysli! Je tu i dost fotek. Na spoustě jich je onen dotyčný s Tsubasou, z toho několik z nich se týká narozenin. Dobrá, to mě už napadlo. Někde se stejně začít musí. “Tsubasiny narozenini?“ zeptám se Takeshiho. Jsou s Tsubasou přátelé, tak by to snad vědět mohl. Pevně v to alespoň doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - Pracovna Zatímco ty sedíš u stolu, Takeshi prohledává knihovnu a šanony. Když se ale zeptáš, podívá se na tebe a zamyslí se. "Teď v říjnu jí bude dvacet, ale den si nepamatuji," omluvně pokrčí rameny, "vím jen, že je to někdy ke konci října." Pak zase pokračuje v prohledávání knih a šanonů. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Tak odpověď jsem z něj sice dostal, ale ne zrovna specifickou. Je to ale lepší, než to bylo před tím. Hádat zatím nemusím. Tak jo, zkusíme to. Vstanu od stolu, protáhnu se a pomalu přejdu k trezoru. Fajn, nejdříve to snazší, rok. Podle toho co mi Takeshi řekl, bude Tsubase letos dvacet. Tak to bychom měli 1995. Vezmu do ruky horní zámek a v duchu se modlím, aby to bylo správně. “Dobře, prubneme to.“ Navolím kombinaci číslic tak aby na nich bylo 1995. Samozřejmě dávám pozor, abych je zadal ve správném pořadí a ne pozpátku. Vyzkouším, jestli zámek reaguje a pokud ne, tak zadám stejné číslo do toho spodního. No tak, no tak, no tááák. Otevři se. Sice jsem se původně jen přišel podívat, co tu Takeshi dělá, ale teď už bych stejně jako on rád ten trezor otevřel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - pracovna Přešel jsi k trezorovce, abys vyzkoušel první číslo. Na prvním zámku se nic nestalo, žádné cvaknutí, žádné odpadnutí, žádné konfety. Asi proto jsi zkusil druhý, níže položený zámek. Jakmile poslední číslo zapadlo, zámek cvakl a odemkl se. Konfety sice taky nebyly, ale jeden zámek jsi zdolal. Zbýval jen ten horní. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Navolím čísla na prvním zámku a nic. Sakra. Nálada mi trochu poklesne, ale pořád zůstává ještě druhý zámek. No tak, no tak, prosím. Stejně jako předtím zadám kombinaci 1995. Když zadám poslední číslici, uslyším, jak zámek cvaknul. Potom už jde jednoduše sundat. “Jo!“ vykřiknu radostí. Zámek je dole a zbývá nám už jenom jeden. Teď víc než pravděpodobné, že zbylé čtyřčíslí bude den a měsíc. Přesunu se k druhému zámku abych sundal i ten. Tentokrát to ale bude o trochu složitější. Tsubasa se narodila v říjnu, ale Takeshi si nepamatuji přesně kdy. Ví jen, že je to někdy koncem měsíce. Takže metoda pokus omyl. Naštěstí tu těch kombinací tolik není. Nejdříve zadám dvě poslední čísla na říjen, tedy 10. První dvě nastavím na 31 a postupně začnu sestupovat, dokud neuslyším další cvaknutí, které bude ohlašovat moje vítězství. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - pracovna Nadšeně jsi sundal jeden zámek, to ti už za zády stál Takeshi a napjatě tě sledoval, jak si hraješ s druhým zámkem. Zadal jsi poslední dvojčíslí, 10, a na prvním jsi nastavil 31. Postupně jsi snižoval a když ses dostal na 28, zámek cvakl, jako jeho bráška. Takeshi ti uznale poklepal po rameni a nechal tě, abys zámek sundal. Pak jsi už jen otočil klikou a trezor otevřel. Dýchl na tebe olejem a kovem vonící vzduch a tobě se naskytl pohled na tři velké zbraně a jednu malou v horní poličce. Vezměme to ale pěkně popořadě, odshora dolu, zleva doprava. V horní poličce jsi našel Glock G21 s přimontovanou svítilnou a tlumičem ležícím vedle něj. Kousek za zbraní leželo i stehenní pouzdro s malou kapsičkou na tlumič (zbraň se nedá nosit v pouzdře s namontovaným tlumičem). Dále u zbraně ležely tři prázdné zásobníky (kapacita 13 nábojů každý) a krabička nábojů ráže .45AUTO (50 nábojů uvnitř). Pod poličkou byly, jak jsem již zmínil, tři velké zbraně. První zleva byla útočná puška známá jako AR15. Zbraň měla namontovanou optiku a dvojnožku (oboje se dá sundat), nastavitelnou pažbu a popruh na přenášení. Pod zbraní ležely tři zásobníky na dvacet ran a krabička s náboji ráže .223 Remington. Krabička obsahovala 70 nábojů. Hned vedle ní byla opřená německá odstřelovací puška značky Walther WA 2000 s integrovaným tlumičem a napevno přidělanou optikou. Zbraň neměla dvojnožku, ani jiný opěrný systém, ale měla, stejně jako AR15 popruh na snadnější přenášení. Pod zbraní se opět válely zásobníky, tentokrát čtyři, ale menší (6 ran jeden) a krabička s 30 náboji ráže .300 Remington. Poslední zbraní byla vojenská brokovnice italské značky Benelli M1014, nebo také Benelli M4 Super 90 (dva obrázky, abys viděl polohovatelnost pažby). Opět polohovatelná pažba, popruh pro lepší přenos a na levé straně zbraně bylo přimontován držák na deset nábojnic. Zbraň má kapacitu 7 nábojů, plus jeden v komoře. Pod zbraní ležela krabička s 25 náboji ráže 12GA. Žádná zbraň nebyla nabitá a ani žádný zásobník nebyl naplněn. Žádná zbraň také neměla zaražený zásobník. Všechny zbraně jsou uzpůsobeny k nošení (popruhy). Když prohlédneš skříň pořádně, najdeš dokonce i tři pouzdra na zbraně. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro "Žádná trhavina. Chci to otevřít bez toho, aby mě vědělo celé město." usměju se na ni. Je to fakt magor. Když pak zmínila, že venku je celkem málo mrtvol, že větší zábava byla ve městě, celkem mě to naštvalo. Když si vzpomenu na ten masakr ve škole..na ty kamarády, co to nezvládli. Na Aki...jak se mi v náručí změnila.... Přimáčkl jsem ji ke zdi a za oblečení vyzdvihl, aby nohama nedosáhla na podlahu. "Děláš si ze mě prdel?! Viděla jsi vůbec venku co se děje? Víš vůbec co se děje? Co? Víš? Nebo ti je jedno? Lidi umírají a požírají se mezi sebou! A ty se tu ksichtíš, protože jich je málo?! Seš normální?" nějak mi už ujely nervy a vyloženě jsem na ni řval. Ještě chvíli ji tak držím a ztěžka oddychuji, pak ji pustím a jdu zpátky do toho bytu. Dveře jsou zabouchnuté. "Ještě tohle," zavrčím a praštím pěsti do zdi. "To snad není do prdele možný," povzdechnu si a opřu se čelem o dveře. Když vedle mě přistál El, jen jsem se na něj koukem oka podíval. Jestli zakopne na každém povrchu, tak dlouho nepřežije. "V pohodě?" zeptám se už klidným hlasem a sundám bágl. Vytáhnu z něj whisky a dopřeju si několik loků. Nezvedám pohled od země, jen zvednu ruku s flaškou, jestli si někdo taky nedá. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Poslední číslo zapadlo na své místo a ozvalo se cvaknutí, druhý zámek byl dole. “Konečně.“ zaraduji se. Kouknu se na Takashiho a chopím se kliky. Jde to trochu ztuha a i po tom co se pohne, musím trochu zabrat, abych trezor otevřel, ale nakonec jsou dveře dokořán. Co uvidím uvnitř, mě překvapí jako výbuch bomby. Trezor je plný zbraní a nejsou to žádné hračky. Tedy popravdě by se jejich počet dal spočítat na prstech jedné ruky, ale i tak je to víc než máme teď. “No sakra!“ jsou první slova, které dostanu z pusy. Před očima mám slušnou sbírku zbraní, a i když nejsem žádný velký znalec, tak se trochu orientuji. Glocka poznám okamžitě, díky jeho specifické podobě. Netuším sice který, ale to je vedlejší. Kromě něj je ve skříni ještě nějaká brokovnice a dvě pušky. U všeho je munice a další vybavení. “Kdo byl vůbec ten Tsubasin přítel?“ teď už je to sice jedno, ale moje zvědavost přetrvává. Koukám na obsah trezoru jako malé dítě o vánocích. Nakonec sáhnu po jedné ze zbraní, konkrétně té brokovnici a potěžkám si jí. Není nejlehčí. Nikdy dřív jsem zbraň nedržel. Mám sice představu, jak pracují, ale střílet z nich už bude něco jiného. Opřu brokovnici vedle trezoru a pokud to už Takeshi neudělal, tak vyndám i zbytek zbraní. Nakonec se na něj s vesele usměji. “Tak co, už máš vybráno?“ |
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Dojdu dolů a pak spadne na kokos El, podívám se na něho a chtěla jsem se zeptat, jestli to dělá normálně, ale překvapí mě Saito, který mě za - skoro doslova - za límec vytáhl nad podlahu. Ihned jsem ho chytila za rameno a držela se jako klíště, nohy zapřený o zeď a o něho a druhá ruka ihned šla na moji katanu. Začal na mně řvát a já se o toho musela čím více usmívat, to bylo jiné - tady si živáček dovoloval, kdybych chtěla - usekla bych mu hlavičku rychle, prostě udělat šmik a kutálela by se dolů. Ale zase jsem řekla před chvílí, že by to mohl být dobrý štít - tak proč ho zabíjet? Nechala jsem ho dokecat, než mě nakonec pustil na zem, odtáhla jsem ruku z katany a promnula jsem krk, mrkla jsem na toho maníka, který zanadával na dveře a pak se uklidnil, usmála jsem se. "Máš páru." promnu si naposled krk, nevzal mě pod krkem, ale zařízla se mi do ní moje oblečení, což nesnáším. Uchechtnu se a narovnám se. "Buď rád, že tu jsem já a ne Ren." řeknu naštvaně a podívám se na oba dva. "Až se sem ta holka dostane - tak to bude mazec." řeknu a zamračím se nad tou představou. "Nána pitomá." zašeptám a povzdychnu si. Ani nevědí, co mají po boku - ani neví co je Ren zač, taková - malá - Přestanu nad tím myslet a podívám se nahoru. "Sprcha? Hmm, nepotřebuji." zašeptám a zamyslím se. "Co chcete dělat?" zeptám se a usměju se na ně jako neviňátko. Podívám se na Saita a přemýšlím - něco mi říká, ale co? Co jsem o něm měla vědět? Ach bože, proč zapomínám a nebo jsem si tak dobře nevšímala? I to je možné. "Saito -" řeknu a pokynu k tobě bradou "- ještě jednou a klidně ti ušmiknu hlavu, tohle si zkoušej na Ren, ne na mně." řeknu varovně. Nakonec plácnu rukama. "Tak co chlapci, co budeme dělat?" usměju se radostně. |
| |
| soukromá zpráva od Mochizuki El pro Rudá a bílá"Hmpfh, víceméně jo.", odpovím Saitovi a narovnám se. Saitovi rupne v bedně a přitlačí dívku ke zdi. To, že na ní křičí, zdá se, nemá žádný účinek. Ona se jenom usmívá jako šílenec. Snažím se na dvojici nedívat. Napadlo mě, zda se nemám kouknout do dalších pater, ale za zády se mi ozvala rána. Trhnul jsem sebou. Fakt jsem se leknul a rychle jsem se otočil. Saito se svezl na zem a vytáhl whisky. Když ji nadzvedl a nikdo se nehlásil, chytil jsem lahev a napil jsem se. Však pouze trochu, jelikož zaprvé nechlastám tak často a za druhé, hodilo by se mít čistou hlavu... "Sice vůbec nevím co to meleš. Kdo je Ren a tak, ale jestli si něco zkusíš na Saita, přísahám že skončíš jako zombík, já se o to postarám, i kdybych to měl být já, kdo tě kousne!", otovím se na děvče a vzpomenu si jak mi Saito pomohl tenkrát v hospodě. Snažil se abych se dostal mezi lidi a já ho odmítal, a teď je pozdě, žádní lidi nejsou. Ale Saito je můj kámoš, a jednou sem se na něj vykašlal, ale on na mě nikdy. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Stále jen v té košili a zachumlaná do deky se kousek posunu. Tak abych mohla kdykoliv zpátky na balkon, ale zároveň jsme byli pod střechou. Položí přede mne katanu a mě se postupně v očích rozsvěcí ohníčky zájmu. Je to jako pokaždé, když se učím nový tanec. Že v bytě někdo je mě příliš netankuje, na to jsem moc zaujatá Tsubasou a katanou. Nicméně když mě do nosu udeří vůně jídla, v břiše mi povážlivě zakručí. Kývnu na souhlas, když se ujistí, že info strávím. "Jak to poznám?" optám se hned na to, jak poznám co a jaká zbraň to je. Jasně, poznám rozdíl mezi dvouručním, jednoručním mečem, katanou a dalšími zbraněmi, ale třeba co mi určuje že je zrovna ze skládané oceli? Běží mi hlavou, ale to už ji dostávám do ruky, ochotně vymotám ruce z deky, abych si ji mohla převzít. Je až překvapivě lehká. Tedy jen kývnu na souhlas. Železné trubky a kosti... Páni. Zavrtím hlavou. "Jen tu jednu," odpovím na další dotazy. |
| |
| soukromá zpráva od Kurotsuchi Saito pro "To brzo začínáš," poznamenám a pak se usměju, když El se za mě postaví. Díky brácho. "Nevím jak vy dva, řeknu a vezmu si flašku zpátky a postavím se. "Ale já bych se hezky nadechl a uklidnil," při těch slovech jsem se otočil na Ner. "Řekni mi jednu věc. Máš radost z toho, jak všichni tam venku umírají a žerou se navzájem? Hmm?" zvednu k ní oči. Začínám tu toho mít dost. Stačí mi jeden magor. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - pracovna Takeshi rozčarovaně koukal na sbírku zbraní ve skříni a když ses ho zeptal, co byl Tsubasin přítel vlastně zač, jen pokrčil rameny, že neví. Trochu tě odsunul, aby pořádně viděl dovnitř a mohl si lépe prohlédnout zbraně. Každou vzal do ruky, prohlédl si ji, vyzkoušel si, jak se mu drží a pak ji dal zase zpět na její místo. "Tohle si beru," zazubil se a ukázal brokovnici. Položil ji na počítačoví stůl a došel si ještě pro náboje. "Co si vezmeš ty?" zeptá se tě, zatímco míří zpět ke stolu, aby brokovnici naládoval. "Řekneme to ostatním?" zeptá se pak, zatímco za tichého lupání plní hlaveň brokovnice. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tsubasin byt - u balkonu Že se k výkladu přidala i Maemi si Tsubasa nevšimla. Na Myrielinu otázku se usmála. "Jestli držíš meč, nebo sekeru určitě poznáš. Z jakého materiálu jsou zjistíš většinou když je poprvé použiješ. Tak například katany jsou většinou z uhlíkové oceli. Ta velmi rychle podléhá korozi, takže když je nepoužíváš, je třeba je udržovat. Nejdříve ti popíšu tuhle zbraň a ukážu ti, jak ji rozebrat, pak ti popíšu, co vše se skrývá v této krabičce," položí ruku na krabičku před katanou, "a pak ti ukážu, jak se s tím pracuje." Sotva to dořekla, vzala před sebe katanu, sundala z ní pochvu a začala popisovat (obrázek mějte otevřený, ať víte, co ukazuje a o čem mluví). "Nejdříve ale tohle. Už jen podle jména je mi jasné, že nejsi z Japonska. Každá část katany mé své jméno. Řeknu ti vždy její jméno, ukážu ti ji a s tím ti i řeknu, co to znamená," usměje se a vezme do ruky pochvu meče. "Tohle je saya, neboli pochva. Může se zdát, že je to jeden kus a nic více, ale i saya se skládá z několika částí. Nejdříve ale z čeho je. Saya je celá z dokonale vysušeného dřeva. Kvůli tomu, že je čepel katany náchylná na změny teploty a vlhko, musí být saya dokonale suchá, aby vnitřní vlhkost nepoškodila čepel. Navíc, jakmile katanu schováš do sayi, tak tam nic nepronikne. Určitě sis všimla, že saya na kataně drží bez jakéhokoliv zajištění. Je samosvorná," podá Myriel pochvu, aby si ji mohla prohlédnout a po chvilce si ji vezme zase zpět, aby mohla pokračovat ve výkladu a při tom ukazovat jednotlivé části. "Teď jednotlivé části sayi. Toto je koiguchi, neboli otvor, pochvy. K tomu není co dodat, snad jen, že je zhotoven tak, aby z něj katana sama od sebe nevyjela," oznámí, což i následně ukáže. Vezme katanu, zasune ji do pochvy a když ji domačkává, jde slyšet tiché cvaknutí. Když ji opět vyndavá, vezme ji do levé ruky, jílcem od těla, palcem levé ruky zatlačí na záštitu zbraně, opět to tiché cvaknutí a katanu bez problémů vytáhne. "Slyšela jsi to cvaknutí? To je pojistka, aby katana svévolně nevypadla ze sayi. Také proto nemůžeš katanu hned tak vytrhnout ze sayi, ale musíš ji nejdříve povolit," vysvětlí a katanu opět položí na stůl. "Takže, dál se saya skládá z kurigaty, což je oko, do kterého můžeš navléknout nějaký provázek a pověsit si zbraň třeba na záda. Tohle," ukáže na nějaký detail oka, "je shito-dome, neboli dekor oka. Nemá žádnou funkci, jen dekorativní. A tomuto se říká sageo, neboli stuha. Je tu pro lepší úchop a aby katana nevypadávala zpod opasku. Víš, dříve ji samuraiové nosili jen zasunutou za opaskem, neměli je nijak zajištěné. No a sageo sloužila k tomu, aby saya nevyklouzla. Když si všimneš, je několikrát lakovaná a vcelku hladká a klouzavá." Opět podá pochvu Myriel, aby si ji prohlédla a v tu chvíli si všimne, že je poslouchá i Maemi. Usměje se na ni, ukáže na místo na zemi, aby se k nim posadila a čeká, jestli některá z nich nebude mít nějakou otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Kaeda Ren *Ner* pro Zombík - mě kousnout? Ty? zamrkám nevěřícně a pak se mi na tváři vyloudí ještě větší úsměv, ale pobavený. Pak se podívám na toho druhého a zamyslím se. "A to mám plakat a řvát o pomoc? Tam mi nikdo nepomohl, celou svou dřinu jsem si odvedla sama. Žerou se, ať se žerou, mě je to fuk." pokrčím rameny a zamyslím se. "Já nemám radost přímo z toho, že se oni žerou - i kdyby prděli bublinky ze zadku, tak je mi to fuk. Já jsem šťastná, jelikož jsem venku po pár letech." zavrčím naštvaně a šlehnu po obou dvou pohledem. "Proto mám radost, že se tam zabíjí - to je jen pozadí, jako kdybys měl troubící auta." pokrčím rameny a opřu se o zeď, dám si ruce na hrudník a zamyslím se. |
| |
| soukromá zpráva od Robin Nico pro Nějak jsem nepostřehla, že nás někdo poslouchá a celkem mi to bylo i jedno. Byla jsem plně soustředěná. Na tak zásadní rozdíl kývnu hlavou na souhlas. Nutnost udržovat katany. Dobře. Znovu kývnu na postup toho, jak mi vysvětlí co s katanou. A opět jen přikývnu. Nicméně budu mít trochu problém si to všechno zapamatovat. Hned jak mi začne jednotlivé části popisovat, naskakují mi výrazy naše. Neudržím a začnu si je říkat potom, co mi řekne o co jde. Třeba si to tak líp zapamatuji. "Saya – scabbard," zopakuji po ní, abych si to zapamatovala. Podá mi ji a tak jí vezmu do ruky a prohlédnu si ji. Přejedu po ní prstem. Dřevo. Samozřejmě. "Kouguchi – oscailt," zopakuji po ní. Pečlivě poslouchám, když mi předvádí, že katana má svou pojistku a není zajištěná. Sleduji jak ji z pochvy vyndavá, abych potom neudělala chybu. Nevytrhávat – nejde. "Kurigata – tsúil," špitnu opět. "Shito-dome - maisiúchán tsúil," lehce se nahnu, abych si mohla lépe prohlídnout detail. "Sageo – ribín," zopakuji si pro sebe. Mnohem lépe se mi to pamatuje, když si výklad překládám z japonštiny. Znovu se mi dostane pochva do ruky. Tentokrát si prohlížím představené části. Jeden by neřekl, že se skládá z tolika věcí, když se na katanu podívá. Ani si nevšimnu, že se Tsubasa dívá jinam, jen převracím pochvu v ruce a uvažuji, zda si to budu pamatovat. Nevypadám, že se chystám na něco zeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Nishikawa Shinji pro Takeshi s nadšením sáhne po brokovnici, s tím, že si jí bere pro sebe. Jeho rozhodnutí je docela pochopitelné, je to jednoduchá zbraň, se kterou ani člověk nemusí umět moc střílet. Ostatně pokud by to neudělal, tak bych si jí vzal nejspíš sám. “V tom případě si já beru tuhle.“ S těmi slovy sáhnu po glocku. Nemám zájem si hrát na drsňáka s pistolí, ale je to asi to jediné s čím bych mohl umět střílet. Společně se zbraní si vezmu ještě pouzdro, tlumič a samozřejmě zásobníky s krabičkou munice. Zatím co Takeshi nabíjí brokovnici, tak si se vším tím sednu doprostřed místnosti, nohama křížem a všechno si vyskládám před sebe. “No řekl bych, že tak jako tak na to stejně přijdou.“ Já bych pistoli možná ukrýt dokázal, ale u ostatních to asi nepůjde. “Ty by ses chtěl táhnout se vším tím na zádech?“ Pokud jde o mě, tak mohu s jistotou říct, že ne. Začnu si Glock pozorně prohlížet, zejména kde je pojistka a jak funguje. Několikrát i stisknu spoušť, abych si zbraň vyzkoušel, také vyzkouším nasadit tlumič. Potom se pustím do nabíjení zásobníků. “Už jsi někdy z něčeho takového střílel?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tanaka Maemi pro Po první části Tsubasina vyprávění jsem se vrátila k tvorbě onigiri, zabralo mi to jen několik minut, než jsem usoudila, že už by to mohlo stačit. Nechala jsem talíř s nimi na lince, kdyby někdo měl hlad, aby si jich všiml, v lednici by mohly zůstat opomenuty. Pustím se do úklidu použitého nádobí a náčiní a toho, co zbylo z ingrediencí. Tsubasa mezitím začne znovu vyprávět, tak si trochu pospíším, abych si to nenechala utéct. Opřu se o linku, sleduji a poslouchám, co vypráví. Dívám se, jak Myriel ukazuje na jednotlivé části katany a vypráví jí o nich. Začne u její pochvy, sayi, a pokračuje dalšími podrobnostmi. Dozvídám se, že katanu je před vytažením třeba povolit. Tsubasino vyprávění mi přijde zajímavé, taky proto, že o katanách toho moc nevím. Je vidět, že ona tomu opravdu rozumí. Když podá pochvu katany Myriel, možná aby si ji sama prohlédla, všimne si, že je poslouchám. Usměje se a ukáže mi, abych se k nim posadila na zem. Dlouho se nerozmýšlím a udělám tak, jsem zvědavá, co ještě poví, žádné dotazy mě zatím nenapadají. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR