Andor.cz - online Dračí doupě

Vítejte drazí dobrodruzi.

Jako první věc o kterou vás poprosím bude, aby jste rozlišovali, kdy se bavíte vy jako Hráči a kdy se spolu baví vaše Postavy.
Třetím pravidlem dobrého hráče je:

Rozlišovat to, co víte jako hráči a co vědí vaše postavy. A kdy se spolu baví.
Těžko si můžete v jeskyni povídat, když jeden bude v hospodě poklidně popíjet, zatímco druhý bude někde po vesnici prchat před rozzuřeným tatíkem který ho načapal v seně se svou dcerou. Stejně tak mu nemůžete jít na pomoc, protože postava v hospodě prostě NEVÍ co se děje s druhou. Dokud tedy někdo nevběhne do hospody a nevzburcuje dav, ať se jdou kouknout na tu švandu, že po návsi běhá nějakej dobrodruh jen v podvlíkačkách a za ním místní sedlák s vidlema.

Pro rozhovor hráčů je tu právě toto - Diskuze.
Zde můžete probírat to co chcete, od počasí, to jaké máte známky ve škole, problémy v práci a proč nemůžete napsat.

Pro rozhovor postav je tu Jeskyně. V té, když to okolnosti a čas dovolí a vy se sejdete na jednom místě, můžete klidně věnovat přátelské (nebo i nepřátelské) konverzaci. Tomu odpovídá i čtvrté pravidlo.

Slušnost nikoho nic nestojí a když už jsou dvě postavy ve sporu (ne hráči ale postavy), tak rozhodně není od věci trochu zauvažovat nad hodným výběrem nadávek. Zavšivenec, prase, zbabělec a jiné podobnosti se do dobře vedeného herního sporu hodí mnohem víc, než nějaké současné opisy orgánů apodobně.

Ve chvíli kdy propukne spor Hráčů je zle. To si musíte uvědomit. Do hry to nepatří a když už se spolu musíte hádat tak si to dojděte vyříkat jinam. Spor hráčů bude vždy řešit Pán Jeskyně, zkráceně PJ nebo taky Vypravěč.

Tím jsme se dostali k prvním dvěma pravidlům.

Pravidlo jedna:
Pán Jeskyně má vždycky pravdu.A co řekne to platí.

Pravidlo číslo dvě:
V případě, že Pán jeskyně nemá pravdu platí pravidlo Jedna

Tím samozdřejmě nechci říkat, že jste všichni hráči jen figurkami PJovy zlovůle ale když PJ o něčem rozhodne, veškeré mimoherní přesvědčování o tom, že si přejete aby to bylo jinak padne na neúrodnou zem.

Vzhledem k tomu, že prozatím budeme probírat věci s dobrodružstvím nesouvisející (to přijde až potom), je tato jeskyně otevřena výukovému hovoru.

Tedy spíše dotazům.
Ať už těm, na které jste nesehnali odpověď.
Tak i těm na nějž jste odpověď dostali, ale nepochopili.


Jako první věc, kterou po vás budu chtít, je Ikonka postavy.

Dobře si promyslete, jak bude vaše budoucí postava vypadat. Nechci říct, že většina PJ se rozhoduje koho vzít na základě ikonky, ale už sem pár případů viděl. Ve verbířích často bývá napsáno, jak přesně má ikonka vypadat.
Protože se na Andoru nehraje jen na motiv Dračího doupěte, ale i Shadowrunu, Star Wars, Star Treku, mnoha Anime, Supermanu, Spajdrmenů, Falloutu, a mnoha a mnoha knižních, seriálových a filmových námětů stejně jako počítačových her a alternativních realit současného světa, je ikonka zpravidla podrobena těmto podmínkám:

Musí odpovídat rase - těžko vám někdo sežere, že to fousatý je vlastně elf.
Musí odpovídat povolání - ikonka v kápi se dvěma dýkama v rukou se bude sotva asi hodit pro alchymistu nebo čaroděje.
Musí odpovídat ději - málokdo vezme do např StarWarsového dobrodružství někoho kdo má ikonku Simpsna, stejnětak kyborga nevezme do anime nebo dračáku.

Dále už to začíná být volitelné podle PJ ke kterému se hlásíte, ale uvedu ještě pár příkladů se kterými sem se osobně setkal.
Portrét - jen hlava a ramena
Celá postava - opak potrétu
Ikonka pouze tužkokresba - takové to, jakoby ručně kreslené, bez barev
Fotka - nějaké slavné seriálové postavy nebo herce.
Antianime - tím byly striktně zakázány takové ty japanofilní hlavy se špičatými účesy.

Bylo by toho ještě mnohem mnohem víc, ale to snad stačí.

Ikonku postavy nastavíte tak, že si nejprve najdete podle příslušných parametrů obrázek.

Několik ikonek je v Nápovědě v rozcestníku.
Neberte to jako reklamu ale na google.cz a hledat obrázky určitě zvládnete.

Když si ji vyberete a zkopírujete do počítače, je vhodné otevřít si malování a ikonku trochu upravit.
Zmenšit velikost, oříznout hrany, pro hračičky třeba něco přebarvit a tak podobně.
Pozor na formát a velikost ikony - velikost obrázku nejlépe do 3 kB, rozměrem tak do 100 pixelů na výšku, formáty *.jpg, *.jpeg, *.gif, *.png.

Poté co ikonku uložíte do počítače ve finální podobě, si ji můžete nastavit.

Děje se tak v levém sloupci, v sekci Moje postavy. Tam si rozkliknete postavu, pod řádkem změnit jméno je tlačítko vybrat soubor. Poté dáte jen uložit vybranou ikonku.

O kousek níž je pak prostor kam se ukládá životopis.


A nyní malý Domácí úkol

Rád bych aby si každý z vás nastavil ikonku. Jen tak zkušebně. Parametry jsou tyto.

1. Bude odpovídat rase a zamýšlenému povolání.
2. Tématicky se bude hodit do Dračího doupěte.
3. Jestli se jedná o postavu nebo o portrét je na vás.
4. Případné tematické foto viz ikonka Potulného pěvce povolena. Pozor - foto typu hlava Kevina Sorbo v černém roláku na černém pozadí nikoliv. Neříká to nic o tématu ani o vzhledu postavy.
5. Anime a tužkokresby nejsou povoleny.

Tak hurá chutě do toho.

Další věcí kterou s vámi proberu jsou Ovládací prvky jeskyně

Aby jste mohli do jeskyně psát, musíte mít vybranou postavu, která v dané jeskyni hraje. To se dělá vpravo nahoře a pak tlačítkem potvrdit. Tento krok vás pak přenese do vašeho dobrodružství. Pokud navštěvujete více dobrodružství najednou, musíte přehodit postavy pokaždé, když jdete z jednoho dobrodružství do druhého.

V záložce Homepage bývají často nějaké informace o tom kterém světě ve kterém se nacházíte. Každý PJ si je tam doplňuje podle toho jak hraje. Někdo tam ze začátku vypíše vše, někdo to používá jako jakýsi denník který aktualizuje podle toho, kam se postavy v ději dostaly.

Hned vedle něj je Diskuze se kterou už všichni máme nějaké zkušenosti. Jen bych ještě podotkl na tlačítko reagovat u každého přízpěvku. Tím totiž kolikrát diskuzi spřesníte, ukážete na který přízpěvek reagujete a komu to vlastně odpovídáte. Hodně se to využívá i v Hostinci v chatovacích stolech, kde se to jmenuje Citovat.

Pošta pro jeskyni funguje stejně jako Andorská pošta.
Jen se dvěma rozdíly.
Zaprvé tím, že nevíte jak se ostatní hráči jmenují. Jména uvedené v Jeskynní poště jsou pouze jména postav a hráči tak mohou zůstat v anonymitě, pokud to na sebe sami neprásknou.
A za druhé tím, že přez jeskyní poštu nemůžete napsat nikomu jinému než ostatním hráčům a vypravěči.

Dále jsou tu fonty.

Pro začátek bude myslím stačit používat dva.

Tučný text pro přímou mluvu a kurzívu nebo též italiku pro myšlenky. Víc zatím nebudete potřebovat a ve hře to moc ani nepoužijete. Zpravidla tak na nějaký nadpis.
Upozorňuji, že musíte dávat sakra pozor na to, aby každý font byl ukončen. Protože jinak to nadělá pěknou paseku.


Pod oknem pro psaní se nachází komu chcete odeslat přízpěvek. standartně je tam označeno Všichni. Někdy se používá takzvné šeptání, kdy překliknete myší na jméno jedné, popřípadě s přidrženým ctrl přidáte další. Standartně vidí Vypravěč i šeptané přízpěvky mezi hráči, tak jen aby to nesvádělo k nekalostem.

V případě že po sobě chcete uklidit nějaký obzvláště nepovedený výtvor, popřípadě jste to poslali někomu jinému funguje tu na liště vašeho přízpěvku zatržítko a pak vymazat onačené.

čili to by bylo k ovládání a teď k přízpěvkům.



Jelikož se zpravidla nehraje formou chatu je důležitý Pravopis!!
Na tom si zakládá 105 ze 100 Pánů jeskyní.

Na Andoru se zpravidla hraje formou fóra, nikoliv živého chatu. Tedy až na domluvené výjimky. To že zpravidla nejsou ostatní hráči online vám dává dost času si s přízpěvkem vyhrát. Velká písmena na začátku vět, háčky a čárky. Uvozovky a tučně zvýrazněná mluva, jakož i to, že si to po sobě přečtete a odstraníte případné chyby je vaší největší zbraní.

Protože ostatní vás budou soudit podle toho co od vás čtou.

Nastává revize domácího úkolu.

Prosím Dariena a Zanoniho, aby se podívali po nějaké ikonce.
A protože jsou poslední dva tak jim to ztížím.

Budu od nich chtít Portrétové ikonky. To znamená hlavu a ramena.

Hraní Dračího doupěte na Andoru, a ostatně i jiných her je trochu jiné než klasické Drd jak ho znáte z papírové formy když jste seděli okolo stolu, házeli kostkama a zuřivě listovali v pravidlech a denících.

Inventář se zde používá poměrně málokdy. Postava má prostě v životopise uvedeno co má u sebe a jen málokdy se třeba šípy počítají na kusy. . Prostě jich je plnej toulec a když se PJ zdá že už si střílel dost tak ti oznámí, že v toulci už máš poslední. Tedy pokud si mezitím někde nějaké nekoupil nebo si nevyrobil a tak podobně. Stejně tak PJ používá zpravidla málokdy hody kostkou. A závisí tedy jen na tom, jak napíšete že ste se zachovali. V případě pochybností se pak často určuje úspěch prostým hodem na procenta.

Rozdíl mezi Papírovým DrD a Andorským hraním by šel asi vysvětlit v jedné krátké ukázce.

PJ: jdeš chodbou a pochodeň ti každou chvilku může zhasnout a jinou nemáš, a najednou chodba končí rohem.
hráč: Jdu za roh. Pochodeň v jedné ruce a meč mam v druhé
PJ:* rachotí kostky* Za rohem je zombie, docela ses jí lekl, ztrácíš iniciativu *rachotí kostky* dobrý ubránil ses
hráč: házim na útok . .*rachotí kostky*

atd.

V andorském světě se k tomu použije RolePlaying a aby se to pěkně četlo napíše se to asi takhle.


Pomalu postupuji dlouhou chodbou. V jedné ruce už jen slabě plápolající pochodeň, která hrozí každou chvíli zhasnout a nechat mě v temnotě prchajícího před monstry.
Náhle před sebou vidím zeď-. Přibližuji se ještě o několik kroků blíž a všímám si, že chodba nekončí, jen se stáčí v pravém úhlu doleva.
Asi nemá cenu moc se nenápadně přibližovat, když stejně za rohem bude vidět světlo z mé pochodně.
pomyslím si a s odhodlaným vzdechnutím vykročím vstříc rohu, v jedné ruce meč připravený k obraně, ve druhé pochodeň.
"Uááá . . " vylétne mi z hrdla, když necelý krok ode mne spatřím polorozpadlou a smrdutou tvář zombie, která se po mě sápe. Instinktivně udělám dva kroky vzad a snad jen ta nepatrná špetka chladnokrevnosti, způsobila, že pařáty zombie prolétly jen několik centimetrů od mého krku. Než se Zombie vypořádala s tím, že jí kořist utekla , získal sem zpět svou sebekontrolu a prudkým úderem sem se rozehnal po nemrtvém.
"Táhni do pekel, potvoro."
zabručel sem ještě pod vousy než můj úder dopadl.

A v tomto místě buď PJ hodí kostkou na procenta a rozhodne o celém boji místo aby házel každé kolo zvlášť, nebo nějak vyhodnotí celou napsanou sekvenci a podle toho určí další část děje.

Tak a teď , protože se mi nedostalo dostatek dotazů, přichází naše
První lekce RolePlayingu.


Představení se a Váš vzhled.

Úvodní přízpěvek , ten o vesnici jménem Malé městečko, nyní berte jako základ vašeho zapojení do děje.
Můžete se objevit kdekoliv ve vesnici a dělat co chcete, u kraje lesa a na vesnici koukat, můžete už sedět v hospodě, nebo do ní vcházet, napište jak vypadáte, co máte na sobě, jak se chováte, co máte u sebe.

Tady u toho posledního bodu platí, že se píše jen to, co ostatní na vás můžou vidět na první pohled. Že máte v batohu chcíplou myš a ve váčku místo peněz knoflíky nikdo nepozná, dokud se vás někdo nepokusí okrást. Ale třeba to že pod pláštěm ukrýváte meč už neprojde. I když je pod pláštěm a neni vidět,, tak se prostě neschová a bude vidět, že tam něco schováváte.

Vždycky, když vejdu do hospody, tak všichni tak podivně ztichnou. Nejprve jeden, dva. Pak i ostatní u jejich stolu. Nakonec i zbytek osazenstva, když se otočí vyrušeni nezvyklým tichem hospody.

Mám to rád, moc rád. Vždycky to znamená, že se napiju na něčí účet. Né že by to dělalo moje oblečení. Jednoduchá červená plátěná kamizola s krátkým pláštíkem lemovaným kožešinou z lišek, nebo snad vysoko posazený klobouk z liščiny s oháňkou, co se mi houpe za hlavou a dokonce ani prosté černé kalhoty, byť z kvalitní látky, tak prosty jakékoliv ozdoby, ze mě nedělají osobu, o kterou by byl nějaký přílišný zájem.

Pěkně teplo tu maj.
pomyslím si s úsměvem, zatímco mě nohy ,obuté ve vysokých botách z jemné telecí kůže, nesou k volnému stolu.

Pomalu, hezky vychutnat tu chvíli, když na mě všichni koukají se zatajeným dechem. to mám rád, to mám rád.
Když dojdu ke stolu, který sem si vyhlédl od dveří, graciézní úklonou pozdravím hostinského a pak zvolna odložím své dvě zavazadla. O prostou koženou tornu evidentně nikdo nejeví zájem, oči všech se skoro hypnotizovaně upírají na tu druhou věc.

Na překrásně vyřezávaný hudební nástroj, trochu podobný loutně a trochu harfě. Když ho pokládám vedle sebe na stůl, tak lehce drnknu jednou strunou.

Líbí se mi, jak vždycky sebou všichni naráz trhnou a rychle hledají, kde přestali ve svém hovoru. Rychle ode mě odvracejí oči, aby se necítili trapně. A já zase vím, že dnešní noc bude dlouhá. Čeká mě hromada vyprávění a hodně posluchačů rádo zaplatí pití a něco k zakousnutí potulnému pěvci, aby jim zpestřil večer svým uměním.

Pomalu usednu a rukou si projedu svůj huňatý ale pečlivě zastříhávaný a pěstěný plnovous. Černé oči mrknou na hospodskou, která vykoukla z kuchyně a uprostřed černých vousisek se zableskne můj oslnivý úsměv.

Je mi skoro pětatřicet a pořád vypadám k světu.
pomyslím si, když uvidím jak se na mě dívá.

Na cestě k vesnici

Zpoza ohybu cesty vychází postava zahalena do cestovního pláště s pevnou dubovou holí v ruce. Na dálku upoutá jen jediným prostým faktem; jde přímo do této vesničky a přichází pomalým krokem člověka, jež se už potřebuje najíst něčeho vydatného a lehnout si do normální postele. Ani to jídlo nemusí být chutné a postel měkká, jen aby to bylo mezi lidmi.
Dlouhé putování se podepsalo i na plášti, zahalující asi 180cm velkou mužskou postavu, je celý zaprášený a místy i potrhaný, nicméně většina děr je pečlivě vyspravena záplatami a ani jich není příliš mnoho. Pokud jste si již na Mirjově plášti všimli záplat, jistě neuniklo vašemu zraku obyčejné oblečení zakryté plášťem, pár pevných kožených bot a tesák s překrásně vyřezávaným pouzdrem a rukojetí v níž si snad i váš orlí zrak povšiml malého smaragdu do ní zasazeného. Jediné co vás ještě na tomto mladíkovi mohlo upoutat je ale i to nejzvláštnější. Nenese s sebou žádné zavazadlo, tornu, baťůžek či brašnu, jen pár váčků zavěšených na pásku vedle zdobného tesáku.
To už vás ale Mirjo míjí, zdánlivě bez povšimnutí, jediné co je mu vydět z pod šálu a kapuce je trocha černých vlasů, ani své černé oči na vás neupřel, ale i tak si vás povšiml, ikdyž jeho kroky stále vedou k nejbližšímu hostinci.

Konečne som míňala prvé domy. Všetko ma bolelo no napriek tomu som sa snažila kráčať vzpriamene a rozhodne. Okolo topánok sa miestami zdvihol prach z cesty, ktorý vzápätí usadol späť na zem. Spomalila som krok spokojne pozorujúc tento dej. Špina si našla nové miesto na mojich topánkach a pri každom ďalšom kroku som ju zase vrátila na svoje miesto. Pri pomalej chôdzi už za mnou nepovieval ani plášť, ktorým som sa zakryla. Je tmavozelenej farby a svoju činnosť plní šikovne. Neukazuje nič, čo by pod ním schovávam. Vlastne sa nedá ani povedať, že by som pod ním niečo schovávala okrem seba. Mimo svojho zvyčajného oblečenia tam mám už len zavesený mešec s tými pár drobnými. Mojou najcennejšou vecou je a vždy bol luk, prevesený cez chrbát spolu s tulcom.

Zvedavé pohľady dedinčanov som si na sebe uvedomila až vo chvíli, keď som takmer vrazila do malého chlapca. Mierne som sklonila hlavu a obišla ho. Netúžiac po zbytočnej pozornosti som blond vlasy prehodila dozadu zakryjúc ich kapucňou. Pridala som do kroku a odbočila vľavo priamo na tržisko. Držiac sa na kraji som prechádzala pomedzi ľudí a obzerala sa po mieste na nocľah dúfajúc, že nájdem pokojné miesto s mäkkými posteľami, ktoré si užijem naozaj len občas. Pohľad mi padol na hospodu, na druhej strane ulice. Popri stánkoch som prešla bez povšimnutia, netúžiac nič kúpiť a zamierila som priamo k nej. Pomaly som otvorila dvere a vošla dnu rozhliadnuc sa okolo.

Niekde neďaleko dediny

Vi zastane vysoko na mohutnom konári jedného z posledných stromov obkolesujúc kupeckú cestu. Prezerá si dedinu, ktorá sa znenazdajky objavila priamo pred ňou. Vynorila sa naraz z hustej hmly, čo ju až doteraz obkolesovala a lepila sa jej celú cestu na šedý plášť, ktorý ju zahaľoval.

"Tak konečne som niekam dorazila. Uff. Konečne strávim noc v pohodlnej posteli a s teplým jedlom v žalúdku!"
Nahlas si zasťažuje, len tak sama sebe. Už len pri predstave čerstvého, ešte teplučkého chleba a dobrého skvaseného piva jej hlasito zaškvŕka v žalúdku.

"No už len ty mi pripomínaj, že som v posledných dňoch toho moc nezjedla!"
Zavrčí a pošúcha sa po bruchu. Pri spomienke na jej posledné jedlo skladajúce sa len z pár bobúľ a žaluďov, ktoré sa jej podarilo nazberať cestou, pokrčí nosom. Bohužiaľ jej posledné poriadne zásoby skončili v žalúdku prešibanej líšky, ktorej sa podarilo Vi ukradnúť priamo z batoha, keď snorila v okolí jej táboriska.

Len si povzdychne a zoskočí z konára na cestu. Predtým než sa vydá smerom do dediny si napraví meč zavesený na chrbte, cez ktorý si prehodila plášť so širokou kapucňou a je z neho vidieť len hruška meča. Nakoniec ešte skontroluje svoj tulec so šípmi, ktorý má pripevnený pri páse spoločne s lukom, opráši si sukňu od drobných vetvičiek a ihličia, čo sa jej cestou na nej pozachytali a konečne sa vydá cestou do dediny.

Pred dedinou

Vykračujúc si po ohybe cesty, s vidinou jedla v hlave, náhle zastane a ťapne si po čele.
Ja som teda husa! Kruci skoro som narukovala do dediny len tak bez zakrytých uší.
Pomyslí si a rýchlo si rozpustí dlhé plavé vlasy z copu tak, aby zakryli jej špicaté uši a pretiahne si cez hlavu kapucňu. Takto zahalená vojde do dediny a pomaly kráča jednou z bočných uličiek.

Cestou prechádza preplnením tržiskom, kde kupci vyvolávajú ceny a predbiehajú sa v ich výhodných ponukách, mnohých malých stánkoch ponúkajúcich rôzne zbytočnosti, ktoré sa tak javia v jej zelených očiach...

Len kúsok od trhoviska vidí kamennú vežu s vrátami, na ktorými visí tabuľa s obrázkom predstavujúcim krčmu a s novým elánom sa rýchlo vydá k dverám, ktoré otvorí a napochoduje dnu....

Nádherný den. Pomyslí si Yashin ,když se právě probudí pod velkým stromem.
„Čas na nová dobrodružství “ , zvolá, vstane a rozejde se směrem k takové menší vesničce. Nyní už se nebudu stydět za svůj vzhled ,nevadí mi že mám dlouhé uši jako nikdo, koho jsem potkal, nevadí mi,že jsem otrhaný a špinavý. Pomyslí si a s hrdostí vykročí pravou nohou směrem k vesnici.

Když tak jde z toho kopce, na zádech mu plápolá starý, šedý plášť a vlasy mu vlají ve větru. Na nohou má taktéž potrhané boty a taktéž vlastně celý oděv. Jediné co ho zdobí je narezlý meč, náhrdelník po své matce a pronikavé, modré oči, které vypadají jako perly oproti „zbytku“. Dále má světlejší pleť, světlé vlasy, popraskané rty.

Již se přibližuje k vesnici. Všichni se na něj dívají, prohlížejí si ho a kudy projde,dá se slyšet jen samé : „Kdo je to, co je to, kde se tu vzal..“. Opravdu vřelé přivítání, pomyslí si a zajde do menší hospůdky, odkud se neozývá takový hluk, jako od těch ostatních.

Vejde do místnosti, usadí se do protilehlého koutku, přehodí si na ramena plášť a sedí. Když se ho mladší hospodský zeptá, co si dá k pití, odpoví: „Nic“. Prosedí zamyšlený asi dvě hodiny a když se ho hospodský na večer zeptá : „Nějaký nocleh?“ . „Ano,prosím.".Hospodský ho tedy vezme po schodech nahoru,do toho nejskromnějšího pokoje, jaký byste v krčmě našli a uloží se ke spánku a jen přemýšlí: Teď nevím,zda byl tak dobrý nápad,odhalit se a všem ukázat,že jsem až tak jiný ...

No snad ty mé chyby omluví to že kroll není nejchytřejší stvoření na světě.

Ve městě se objevila tajemná postava. Nikdo neví kdy sem přišla, pokud vůbec přišla. Nikdo neví odkud, ani jak.

Všichni se v její blízkosti cítí nesví, takový divný pocit jako když se jim do zad zavrtává mrazící pohled. Nevypadá nijak zvlášť, má dlouhé hnědé vlasy, pár jizev na obličeji na sobě šedou starou potrhanou róbu, šedý klobouk, kožené sandály a starou hůl.

Má rád samotu a klid není to společenský typ radši přemýšlí než že se hned pustí hrr do boje, nevyvolává hádky spíš se jim vyhýbá, je klidné povahy a jen tak se nenechá vytočit.Není nijak zajímavý, jen jeho pohled jako kdyby ty jeho modré oči přimrazovaly na koho se podívají.

S nikým se nebaví, jen si občas zajde dát do hostince pivo, v klidu si pije v rohovém stolu a rozhlíží se po hostinci, pak v klidu zaplatí a jde nahoru do svého pokoje. Nemá nepřátele ale ani přátele. Jediné co o něm každý ví je že bydlí v hostinci. Každé ráno vyjde na procházku po okolí a vrací se na oběd.

Již od začátku mého života putuji přírodou z jednoho místa na druhé. Možná je to proto, že ostatní rasy mě často odsuzují za to, že jsem míšenec.

Zrovna nedávno jsem putoval přes vysoké hory a poté jsem pomalu začal sestupovat do nížin. Za několik dní jsem došel do malé vesnice. Jak jsem se blížil, potkával jsem lidi, ale z jejich pohledu jsem rozpoznal strach. Byl jsem oblečen do tmavě zeleného pláště, pod kterým jsem nosil meč a na zádech jsem měl luk. Když jsem přišel ke strážným u brány, moc vlídní ke mně nebyli, ale nakonec mě za menší poplatek pustili.

Už byl večer a po svých cestách jsem byl docela unaven, tak jsem si to namířil přímo k hostinci. Když jsem vešel dovnitř, lidé se na mě dívali s opovržením a občas jsem slyšel, jak si o mě povídají. Dal jsem si ještě nekolik piv a šel jsem spát.

Na druhý den jsem časně ráno vstal, zaplatil hostinskému a znovu jsem vyrazil. Vyšel jsem z brány a povzbuzen dobrou náladou jsem vyrazil do nejbližšího lesa. Po vstupu do lesa jsem strnul úžasem. Byl to nejkrásnější les, co jsem kdy viděl. Rostly tam obdivuhodné stromy, rostliny, žilo tam nezměrné množství všelijaké zvěře. V tu chvíli jsem si bez váhání umyslel, že se tam na chvíli usadím.

Kasárna alias hostinec
Vejdu do hostince vcelku nenápadně. Na prahu se ani nezastavím, nicméně stejně se podívámm po osazenstvu lokálu, ale není v něm nikdo kdo by mne zvláště zaujal. Snad je potulný pěvec sedící u jednoho ze stolů upoutá na moment mou pozornost. Skvělé, hudebník. Snad umí pěkně hrát. Na chvíli si potřebuji odpočinout a poslechnout si trochu dobré hudby. Pod šálou se lehce pousměji a vyberu si klidnější stůl v jeho blízkosti. Posadím se, shrnu si z obličeje šál a sejmu kapuci, hůl opřu o hranu stolu, ale s objednávkou nespěchám. Proč taky? Já nemám důvod ke spěchu a chci si tuto, ikdyž nepříliš vybranou, společnost užít. V poklidu se opřu zády o židly a zaposlouchám se do hovoru kolem sebe, nevnímám konkrétní slova jen lidskou řeč. Až když se mne hostinský sám optá, pak si objednám trochu vína a jednu vydatnou porci něčeho dobrého. V tichosti tedy sedím poslouchám lidi, pojídám přinesený pokrm a vychutnávám si víno.

Cesta

Kráčím volným ladným krokem vyšlapanou nevelkou cestičkou prosluněného lesíka. Nekráčím, ale normálně jdu.

Krásný slunečný den, právě přichází čas oběda a již mi pořádně vyhládlo po tak zdlouhavé cestě. Pobrukuji si jakou si píseň, co jsem, zaslechl v jedné krčmě a utkvěla mi v hlavě. Cestou sleduji poskakující zajíce a vyplašenou srnu. Ale není to cíl mého pohledu. Jedním okem hledím také po houbách poněvadž je doby jejich růstu. Jako vášnivý houbař si nenechám tuto příležitost ujít a proto také držím v jedné ruce proutěný košík, jenž obsahuji pár kousku krásných hřibů.

Kolemjdoucí by třeštil zrak na postavu oděné ve zbroji s košíkem v ruce a koukajíc po houbách. Byla by to povídačka k popukání pro štamgasty v hostinci.
Přesto je tomu tak. Jsem vysoké robustní postavy, ale ne zas tak robustní jako spíše svalnaté. Klasické cestovní boty a kalhoty barvy hnědi, sepraná košile a středně dlouhý kabátec téže barvy. Pokovaný kožený kyrys kryje přední část i zadní. Nárameníky plátového materiálu, nátepníky a chrániče stehen…vše barvy bronzu.
Helma nasazena bezpečně na hlavě kryje středně dlouhé hnědé vlasy, ale nezahaluje ostré rysy a třídění strniště.
Kožená torna přehozená přes rameno a to samé platí i o pochvě umístěné také na zádech. V ní spočívá již mnohokrát použitý jednoapůlruční meč (dále již jen bastard) na nějž nedám dopustit. Pochva je částečně zakryta velkým kruhovým štítem, který je pevně připevněn na ramena. Vše zakončují jen malé drobnosti jako váček se zlaťáky u pasu, tesák v botě a již zmíněný proutěný košík v ruce.

S naplněným košíkem vystupuji z lesa a šinu si to k městečku na obzoru. Mám vyprahlo v ústech a velký hlad a proto ihned vyhledám nejbližší hostinec, do něhož vkročím..

Tak si tak stojím kdesi uprostřd vesnice na špalku dřeva. Sice vypadám trochu unaveně a možná i trochu ustaraně, přesto ze mě vyzařuje jakási aura klidu, míru a pohody. Nablískaný meč jako by se ke mě ani nehodil a štít vykukujíci zpoza zad také ne. Naprvní pohle to vypadá že musím být docela nemotorný a nepohyblivý v boji. Ale kdo ví jak je to ve zkutečnosti. Oblešení vypadá bytelně, sice trochu obnošeně a zaprášeně, ale přesto kupodivu docela udržovaně. Díky dlouhému vousu by i slepému bylo jasné, že stojí před docela mohutným trpaslíkem. Ale ten symbol na krku? Co to může být? A proč tam tak stojí .... naproti hospodě? Zajímavá to vesnice .... tady se bude určitě něco dít. Trochu nějak moc návštěvníku v jednu chvíly na toto místo. A tak tam jen stojím, podrbu se na své holé hlavě a zjevně přemýšlím. Co jsem o tomto místě už slyšel? Neměl bych přecejen zajíd dovnitř hostince a poslechnout si co se děje? Ještě tam delší dobu sedím a sleduji kdo další přide či odejde, pak se zvedám o jdu dál silnicí. Času tam zajít bude ještě dost. Teď bych před setměním rád našel nějaký chrám a poté místečko na spaní.

Tak, právě jsem doplnil stav hráčů.

Tímto prosím nově příchozí, aby si přečetli rady a našli nějakou ikonku.

V případě, že vám je všechno jasné, můžete se zapojit do děje.

Malý mimoherní příspěvek, aneb na tohle reagujte pouze v diskuzi

Malý úkol od Vrány, zatím první, kdoví jestli ne poslední

Zdravím vás, milí nováčci. Jistě jste si už podle jména mé postavy asi domysleli, že já tu jsem jako pomocník vypravěče, nikoliv další nováček.

Vyhlašuji menší nepovinný úkolek a byla bych velice ráda, kdyby se zapojili úplně všichni. Jde o úkol, kde nám o sobě jakožto hráči (nikoliv postavě) (Jako kdo jste v reálu mimo Andor...) něco povíte v diskuzi. Kdo jste, kde bydlíte, pokud chcete i kolik vám je (není přikázané, ale doporučené, lidem to poté pomůže při mimoherních debatách), jak jste se dostali k Andoru a jak dlouho tu s námi jste, popřípadě do kterých stolů chodíte v Hostinci, jestli máte jakous takous zkušenost s hraním Dračího doupěte či RP (role playing), jaké jsou vaše jiné zálibi, jestli nějak sportujete a podobně. Prostě o sobě cosi řekněte, ať se trochu poznáme mezi sebou (taky se zapojím, doufám, že Vypraveč též).

Hostinec – reagují Potulný pěvec, Mirjo, Lawliet, Viridiana, Yashin, Mrakoplaš

Jak už to tak vypadá, v Hostinci se dveře netrhnou. Dnešní podmračený den, ke všemu ještě zahalený do sice relativně řídké, přesto velice vytrvalé mlhy, všechny jakoby naháněl do bezpečí nejpevnější budovy ve vesnici.

Polovinu přízemí budovy zabírá jedna velká místnost, s malými zasklenými okny. Bráno z pohledu ode dveří, má sál Hospody asitak dvacet kroků na šířku a patnáct na délku. Podél tří obvodových zdí je rozmístěno pět dlouhých stolů, každý asi pro deset osob. Jsou pevné, dubové a místo židlí se u nich sedí na dubových lavicích s opěradlem. Polovinu čtvrté stěny , té naproti dveřím, zabírá dlouhý pult za kterým kraluje hostinský. Za pultem je v několika řadách na sobě postaveno množství různě velkých soudků s kohouty. Vedle něj je průchod do kuchyně a zbytek stěny zabírá krb, ve kterém mlsné plameny olizují několik zrovna přiložených polen. Ve zbylém prostoru hostince je různě rozestavěno deset stolů pro šest lidí, u nichž jsou místo lavic židle. Z druhé strany baru, než je vchod do kuchyně a krb, jsou ještě jedny dveře. Pěkná zdobená cedulka prostým nápisem označuje, co se za nimi skrývá. „NOCLEH“.
Nad barem upoutá vaši pozornost zavěšená dvoubřitá sekera a vedle ní palcát, který si velikostí nezadá s kovářskou palicí. Mezi nimi je opět zdobně vyřezávaná tabulka, jejíž písmo se ale pro samé zdobení zcela ztratilo. Po stěnách toho z praktických důvodů mnoho rozvěšeno není, snad jen pár držáků na pochodně předělaných na olejové lampy a uprostřed místnosti se od stropu snáší dva kovové lustry s hromadou zrcátek a sklíček, pravděpodobně také olejové.

Hostinský sám kolébavou chůzí přechází za barem a na tác z různých soudků rozlévá do dřevěných korbelů a cínových číší. Je svalnaté robustní postavy a má velký hnědý plnovous, oděný je do bílé košile a černé zástěry, přez rameno má hozenou plátěnou utěrku. Teprve když vezme tác a vyrazí zpoza baru mezi stoly, zjistíte, že to ne skutečnosti není člověk, ale trpaslík. Zpohledu za bar to nebylo poznat proto, že si všimnete šikovně zamaskovaného schodu a zvýšené podlahy.

V hostinci je zhruba polovina míst obsazena,což je na místní poměry jistě pěkná sešlost. Je tu několik trpaslíků a hobitů, i když většinu osazenstva tvoří lidé, najde se tu i pár elfů a dokonce v rohu sedí i jeden Kroll. Zrovna nyní se ve dveřích potkala trojice dobrodruhů. Volný je už jen poslední stůl. Ten nejrychlejší se bude moci posadit sám, ostatní už budou muset k někomu přisednout. Pohledy všech se pro nejbližší chvíle věnují člověku s liščí čapkou, který se usadil nedaleko krbu a před nímž na stole leží hudební nástroj. Z kuchyně zrovna vybíhá drobná lidská žena a nese krollovi v rohu dvě pečená kuřata. Drobná proto, že je jen o půl hlavy vyšší než hostinský. Ten rozdá to co má na tácu a vyráží od nově příchozích přijmout objednávky.

Tak, ještě než se vrhnete na další psaní, ještě vám řeknu o jedné zvláštnosti na Andoru.

Při neaktivitě delší jak 15 minut je z bezpečnstních důvodů prováděn automatický logout uživatele. To že píšete přízpěvek není bráno jako aktivita, musí se obnovovat stránka aby byla.

V praxi to znamená, že když píšete nějaký obzvláště dlouhý přízpěvek, raději si VŽDY v počítači otevřete nějaký texťák a před odesláním si pomocí Ctrl + C text zkopírujte. Ušetří vás to mnoha nepříjemných zklamání, kdy vyladíte text k dokonalosti a najednou začínáte odznova.

Nehledě na druhou stránku věci - hromada takových textových editorů vám zvýrazní slova, která se jim nezdají správná. A v 80 procentech v nich chyba bude, takže se vyplatí zapátrat, co že je špatně a proč je slovo zvýrazněno.




A nyní bych jmenovitě provedl rozbor vašich úvodních přízpěvků. Neberte to nijak zle, jen se vám snažím ukázat, co mě jako PJ na vašem hraní nesedí. A na čem je potřeba zapracovat aby jste se na našem serveru uchytili a užili si zábavu.

Mirjo - berouc to z pohledu každého řadového PJ, tak tvůj přízpěvek obstál. Pár drobných chybek v pravopisu, nicméně to se časem poddá. Docela mě zaujalo, že si přišel s nápadem nadpisovat. Já vás chtěl roztřídit do dějových skupin až po úvodních přízpěvcích. Na nováčka plusový bod.
Lawliet - pravopis hodnotit nemohu, takže jen k obsahové stránce. Z toho co sem přečetl to byl dobrý začátek.
Viridiana - pravopis hodnotit nemohu. Tvůj přízpěvek byl velmi vydařený.
Yashin - přízpěvek tak veskrze průměrný. Trochu nestandartní na tvém přízpěvku je to, jak moc přehnaně vykresluješ znepokojení okolím na svou osobu. Také rozpor mezi nadšeným vykročením a pak zamlklým několikahodinovým sezením bez objednávky. Ale to je jen drobná začátečnická vada, to se po pár přízpěvcích uhladí.
Gilmord - první co mi vadí je přízpěvek schovaný ve spoileru. Barevný nadpis by ani tak nevadil ale to dál už bylo kapku moc. Abych to zhrnul krátce, jako základ pro životopis je to dobrý začátek. ALE! Jako úvodní přízpěvek to nesplnilo vůbec nic. Rozhodně bych poprosil o zopakování přízpěvku. Popiš se jak vypadáš, co máš na sobě, co děláš. Ne to, co se ti stalo v dětství a jaké máš pohnutky.
Mrakoplaš - chce to trochu ohlídat pravopis, a pak napsat tak padesát až sto přízpěvků, zbytek už se poddá. Začátek sice průměrný, ale až se naučíš rozepisovat RolePlaying, tak zbytek už bude hračka.
Talarai - z tvého vyprávění bych tipoval, že si skončil v jakémsi lese, kdesi kdovíkde. Pokud to tak vážně chceš, můžeme to zahrát tak. Já bych tě ale poprosil ještě o jeden zpřesňující přízpěvek, aby si se dostal až do vesnice "Malé Městečko".
Caleb - obsahově proti podivínskému obrněnému houbaři nic nemám, pěkný nápad. Co je ale méně pěkné je množství chyb, které je asi pětinásobně vyšší, než by se mi líbilo.
Zanoni - bratři trpaslíci by z tebe neměli radost. Mít na sobě oblešení a nablískaný štít. Jinak jak sem už psal, na začátek to není špatné, všechno se poddá zkušenostmi a zkušenosti se nejlíp nabírají cvikem.

Tak chutě do toho. Pokud máte dotazy, napište mi buďto šeptaný přízpěvek nebo do pošty. Popřípadě můžete kontaktovat Nápomocnou vránu.

Prosimtě, ten tvuj úvodní přízpěvek ,co je ve skutečnosti životopisem, si zkopíruj do životopisu postavy. Budeš mít do příští lekce náskok.

Neber to tak že sem tě setřel nebo nějak podobně fakt jen ukazuju na rozpor toho co sem chtěl a toho co si napsal.

Náves – reagují Zanoni, Caleb

Jak už to tak vypadá, v Hostinci se dveře netrhnou. Dnešní podmračený den, ke všemu ještě zahalený do sice relativně řídké, přesto velice vytrvalé mlhy, všechny jakoby naháněl do bezpečí nejpevnější budovy ve vesnici. Za těch pár okamžiků, co to pozorujete vešlo už alespoň pět šest osob do hostince. Jako by se s cestovateli a dobrodruhy dneska roztrhl pytel.

Na návsi se nikdo moc nezdržuje, před nepříznivým počasím se každý chrání těsně utaženým pláštěm. Proto nás oba zarazí pohled na toho druhého. Trpaslík stojící na špalku, snažíc se rozeznat v mlze nějaký náznak toho, kde je chrám a pár kroků od něj kdosi, oděný ve zbroji s proutěným košíkem, z něhož vyčuhují klobouky hub. Náves je to veskrze malá. Z jedné strany zcela zabraná rozlehlou budovou hostince, naproti ní stojí kovárna a krámek krejčího. Dalších pár baráků má nejspíš obytný charakter, na druhé straně je rozlehlá truhlárna s mnoha štosy dřeva v různých stupních zpracování. Před dlouhou nízkou budovou je několik klád, stejnětak jako trámky a prkna. Trpaslík právě seskočil ze špalku, když vás oba pohled na toho druhého zarazil na místě.

Cesta – Gilmord, Talarai,všichni ostaní kdo se ještě chtějí zapojit

Sychravé počasí, zahalené do sice relativně řídké, přesto velice vytrvalé mlhy, vám značně ztěžuje orientaci. Ještě jste nenarazili ani na vesnici, o níž máte zrávy od posledních lidí s mimiž jte přišli do styku, přesto však cítíte její blízkost. Slabý závan kouře v mlze, však nenechává na pochybách že jste už blízko. Stromy okolo vás řídnou, dokonce jste narazili i na pár několik dní starých pařezů. Náznak toho, že někdo v blízkosti rubal dřevo. To vás dozajista pobídne k tomu aby jste vyrazili a co nejdřív už v hospodě zasedli k nějakému dobrému jídlu a něčemu na svlažení žízní trpících úst.

Ahoj :)
mám dotaz :D (jo prekvapivé)
ak sa do príspevku zahrnieme postavu z družiny tak pokiaľ by sa to teoreticky dalo písať ??? samozrejme po dohode s tým hráčom
príklad - sedím pri stole a objednávam si, keď vidím, že ku mne ide postava.. potom už píše ten druhý príspevok a na ten ja reagujem, alebo sa dohodneme spoločne čo sa bude diať, čo povieme a potom to zaradiť do oboch príspevkov??
príklad môj - príde postava a spýta sa ma či si môže ku mne prisadnúť.. druhý hráč to zahrnie ako priamu reč do príspevku - prídem k stolu a postavy pri nej sa spýtam "môžem si k tebe prisadnúť??"
a takto spraviť celý rozhovor

btw. ja viem že som asi moc hrrr xD

Každý si zahraje to své, o čem přemýšlí, čeho si všímá atp.

u tebe rozhodně bude stačit když mávneš na Hospodského chvilku budeš přemýšlet co si dát, trochu pozorovat nějaké dění v hostinci a pak si objednáš, klidně můžeš napsat i to, že si počkáš až ti to donese a začneš konzumovat atp.


Kdyby jen hráči byli trochu svižnější. Jeden nadává, že chce hrát ale že já očekávam přízpěvek od něj už nevidí. Dalšímu se nelíbí že moc koukam na pravopis . . . Další pro změnu nehrají vůbec.

V hostinci

Ako napochodujem dnu do hostinca, hneď za dverami sa mi podarí s niekým zraziť. Zrazila som sa s nejakou ľudskou postavou zahalenou tak ako ja v plášti a s lukom na chrbte. V tom momente so sebou trhnem a rýchlo sa jej ospravedlním"Prepáčte mi to" a stiahnem si kapucňu ešte viac do tváre, aby mi ju nebolo vidno. Predsa len netuším do koho som mala to šťastie vraziť a o problémy nemám záujem. Preto idem rýchlo ďalej smerom k pultu, hľadajúc si voľné miesto.
Cestou ešte stihnem hodiť pohľad cez plece a zisťujem, že oná postava je ľudská dievčina, ktorému sa z toho nárazu uvoľnil prameň plavých vlasov spod kapucne.
Žeby snad tiež niekto z mojej sorty??
pomyslí si a už mieri k jedinému voľnému stolu v celom hostinci. Posadí sa a v tichosti si prezerá osadenstvo. Ako prvé jej do oka padne potulný spevák, sediaci neďaleko kozuba.
Vidím to tak, že dnešný večer nebude patriť k jedným tým nudným. Možno sa dnes dozviem aj niečo zaujímavé.
Rozmýšľa a pritom si skladá z hlavy kapucňu. Nato si povzdychne a už pohľadom hľadá hostinskú, ktorá práve obslúžila jedného krolla a práve mieri k nej.

U hostinskej si objedná kus pečeného kuraťa s čerstvým chlebom a korbeľ piva. V tom spozoruje blížiacu sa postavu onej dievčiny, do ktorej pred malou chvíľou narazila.

V hostinci


V neveľkej miestnosti bol vydýchaný vzduch. Nečudovala som sa. Miestnosť bola skoro plná. Obzerala som sa okolo a prvá osoba, ktorá ma neskutočne zaujala bol muž v líščom oblečení. Nešlo o ani tak neho samotného ale skôr o ten nádherný hudobný nástroj, nad ktorým by som sa dokázala rozplývať hodiny.

Z myšlienok ma vytrhol náraz do môjho ramena a ja som takmer stratila rovnováhu. Zavrela som od bolesti oči túžiac, nech prudká bolesť čím skôr pominie. Uvedomovala som si, že modrina, ktorá sa mi na tomto mieste zjavila len pred pár dňami mi tak rýchlo nezmizne. Ale aj tak som nerátala s tým, že bude tak bolieť. A čo. Však tak ti treba. Hovorila som si v duchu sama pre seba. Kto ti kázal liezť až na ten najvyšší konár? Môžeš byť rada, že sa nič vážnejšie nestalo.

Pri slove „prepáč“, ktorá sa mi ozvalo takmer tesne pri uchu, som sa len mierne pousmiala a otvorila oči. Pozerala som na osobu predo mnou no viac okrem pohlavia sa o nej nedalo povedať. Zahalená v čiernom plášti, v ktorom sa po zrážke ešte lepšie ukryla, rýchlo kráčala k poslednému voľnému stolu. Vedela som, že možno by bolo nebezpečné sadnúť si k nej. Zbrane sa predsa nedajú zakryť tak ľahko. Pohľadom som opäť prešla po miestnosti hľadajúc ďalšie voľné miesta. Najradšej by som uvítala nejaký tichý kútik ostatne ako vždy no bohužiaľ žiadny už nebol. Nakoniec som predsa len usúdila, že nemám veľmi na výber. . Možno to nie je výhra ale stále je to lepšie akoby som skončila sedieť niekde... Pozrela som smerom k podnapitej skupinke a rýchlo som sa vybrala smerom k neznámej žene. Pristúpila som k stolu a zo slušnosti som sa ozvala: Zdravím. Bež ďalších slov som si sadla na rovnakú stranu stola tak, že medzi nami ostalo ešte voľné miesto pre niekoho ďalšieho, dúfajúc, že otravný človek navyše pri stole jej nebude vadiť. Spokojne som sa usadila, zívla a povystierala som si ruky. Tiež som si zložila kapucňu a s úsmevom som sa obrátila na hostinskú: Ja by som vás poprosila na jedenie to isté. A na pitie len vodu.

V Hostinci

Ještě několik chvil se vyhřívám v paprscích pohledů a pak sundám čepici a položím ji na tornu. Prohrábnu si černé, kurdnaté vlasy, které se po osvobození neposedně rozeběhly do všech stran.

"Dobrý den, krásná paní.
Zdalipak se dá ve vaší hospodě sehnat na zahřátí trochu svařené medoviny. A k jídlu. . . K jídlu trochu gulášku s chlebem. "

Zářivě se na ni usměji, jako někdo, kdo si je jist svým šarmem. V očích mi hoří čertovské ohníčky. Né že bych další věty pronášel nějak víc nahlas, to už je kouzlo nás všech co se živíme hlasem. Další věty se rozlehly hospodou a způsobily mezi zdejšími další vlnu utichajícího hovoru.

" Máte doufám ještě nějaký volný pokoj? Rád bych se najedl a šel si lehnout, jsem po cestě celý rozlámaný."

Né že bych to myslel vážně, jen si tak pohrávám s budoucím publikem. Přecijen o to víc se budou snažit mě přesvědčit abych jim zahrál. Znám to už z tolika hospod. Nejdůležitější je vědět, kdy má člověk přestat tlačit na pilu.

Jdu si do hostince dát pivo když v tom uvidím barda a toho krolla. Ostatních si zatím nevšímám jen si prohlédnu i zbytek hospody. Usadím se na nejbližší místo a objednám si pivo. Čekám co se bude dít dál.

V Hostinci
U dveří do sebe vrazily dvě postavy? Téměř jsem si toho nevšiml, koneckonců dveře sleduji jen koutkem oka. Spíše mě zaujal výrazný hlas hudebníka. Ach, tak? Prý pokoj? A nechat si ujít možnost takového výdělku? Nemyslím si... Snad to udělal schválně, aby zvýšil svoji cennu. No potom by to bylo opravdu chytré. Doufám že má i co nabídnout a nebude jen tlučhuba jako jiní, kterých jsou hospody plné.... Věnuji mu jeden kradmý pohled navíc. Ne, tenhle je lepší než ti ostatní... Pak už jen poslouchám co z toho nakonec bude. Ono se najde daleko víc chtivých zájemců o jeho příběhy a zpěv. Nemusím zbytečně utrácet.

Překvapila mne rychlost s jakou jsem byl tázán, zdalipak jsi něco objednám, ale proč si stěžovat? Na jídlo si rád počkám a víno? Mno asi má opravdu dobrý vkus na lidi, líbí se mi zde. Určitě mu nesmím zapomenou dát slušné dýžko, jen jestli to, ale bude stát za to.... To už přede mne hostinský pokládá číši s překrásnou rubínovou tekutinou uvnitř, jež jakoby náhodou nesl. Mé myšlenky mu musel prozradit výraz příjemného překvapení, který na okamžik rozzářil mou tvář. Snad jsem i pod hustým vousem zahlédl jeho úsměv nebo to byl jen zlomysl ná škleb, když udal zbylou číši vína. Kdo ví? Příliš se tím nezatěžuji a nechám první doušek přakvapivě chladivého nápoje sklouznou mým vyprahlým krkem. Tak dobré víno jsem v takovéto hospodě opravdu nečekal. Požádám tedy o celou vlašku a objednám si k tomu i jídlo. Nakonec to přeci jen bude příjemný večer.

Tak tady upřesněný úvod:

Již od začátku mého života putuji přírodou z jednoho místa na druhé. Možná je to proto, že ostatní rasy mě často odsuzují za to, že jsem míšenec.

Zrovna nedávno jsem putoval přes vysoké hory a poté jsem pomalu začal sestupovat do nížin. Za několik dní jsem došel do malé vesnice. Jak jsem se blížil, potkával jsem lidi, ale z jejich pohledu jsem rozpoznal strach. Byl jsem oblečen do tmavě zeleného pláště, pod kterým jsem nosil meč a na zádech jsem měl luk. Když jsem přišel ke strážným u brány, moc vlídní ke mně nebyli, ale nakonec mě za menší poplatek pustili a oznámili mi, že se nacházím na místě zvaném Malé Městečko.

Už byl večer a po svých cestách jsem byl docela unaven, tak jsem si to namířil přímo k hostinci. Když jsem vešel dovnitř, lidé se na mě dívali s opovržením a občas jsem slyšel, jak si o mě povídají. Dal jsem si ještě nekolik piv a šel jsem spát.

Na druhý den jsem časně ráno vstal, zaplatil hostinskému a znovu jsem vyrazil. Vyšel jsem z brány a povzbuzen dobrou náladou jsem vyrazil do nejbližšího lesa. Po vstupu do lesa jsem strnul úžasem. Byl to nejkrásnější les, co jsem kdy viděl. Rostly tam obdivuhodné stromy, rostliny, žilo tam nezměrné množství všelijaké zvěře. V tu chvíli jsem si bez váhání umyslel, že se tam na chvíli usadím.

„Pokračování úvodu“

Při výstupu do schodů zaslechl hrající hudbu.
Noc je ještě mladá. Pomyslel si Yashin, když zaslechl jemné tóny ze zdola.
Dole v hostinci si vzal židli, otočil ji směrem k hudebníkovi, zadíval se na jeho prsty hrající na hudební nástroj a zaposlouchal se. To opravdu není špatné. Dále nepřemýšlí co dál, jen poslouchá, poslouchá, poslouchá...

Seskočím se špalku a rychle se zarazím. Někdo přede mnou stojí. No velice zajímavá postavička přede mnou, že by houbař šel prodat houby do hospody? No proč ne, ale od kdy chodí houbaři do lesa takto obrněný? "Hej kdo si? Potřebuješ nějak pomoc? Jdeš také do hospody? Je tu dnes nějak rušno!" Nic neříká, asi sem ho překvapil, divné... ale nečekám dále. Třeba se ještě v hospodě potkáme. Rychle si projdu malé městečko. Ale nic moc tu zajímavého nenacházím .. ani nějaký chrám. Tak se pomalu vracím k hostinci. Snad budou mít volný pokoj, když je tu tolik návštěvníků. Podivného mužíka s houbymi nevidím, tak vstupuji do hospody a rovnou mířím k výčepu objednat si něco k jídlu, pití a poptat se na pokoj.

Vzal si to trochu hopem.

První závažnější chybou je to, že se na něco ptáš hráče a pak, aniž mu dáš prostor k reakci, pokračuješ v ději.

Jde o to, že ty kdy napíšeš že odcházíš do hospody a objednáš si pivo, a on by teoreticky měl v úmyslu na tebe zaútočit, tak polovina tvého přízpěvku v tu chvíli odpadá, protože se ještě nestala. před útokem.

Stejný problém teď řeším s Yashinem. Napsal že ho hudba přilákala zpět dolů, ale Pěvec ještě nezačal hrát. Tímto je tedy až do tak druhé písničky v podstatě mimo děj uvězněn ve svém pokoji, dokud nenastanou podmínky jeho vstupu do děje.

Chápeš, co mám na mysli?

Jen bych se chtěl zeptat, co v tom lese hodláš dělat. Nějak tomu nedokážu přijít na kloub.

V podstatě jsi se postavil mimo děj, tím že si řekl že se vrátíš až uslyšíš hudbu. Do té doby můžeš dělat něco na schodišti nebo ve svém pokoji. Jestli něco budeš chtít dělat piš mi to šeptaně.

Jinak můžeš normálně navázat na děj až Pěvec začne hrát, tak napíšu že si se vrátil a zapojím tě do děje.

Hostinec

Viridiana a Lawliet

„Jistě slečinky, hned to bude“
zašvitoří dobná žena, která před chvilkou vyběhla z kuchyně. Ještě chvilinku čeká jestli vás něco nenapadne. S profesionálním grifem přejede utěrkou po čistém stole a pak se otočí k sousednímu stolu, kde je pěvec. Jeho objednávku přijme s roztomilým zachichotáním. Prohodí několik slov a pak odběhne do kuchyně. Za několik okamžiků se objeví Hostinský a donese pivo. Kameninový džbánek s vodou a číši okomentuje polohlasně jako něco, čeho by se měl správnej dobrodruh vyvarovat. I když máte pocit, že ho spíš mrzí, že na vodě nevydělá tolik, jako na pivě nebo víně.
O nějakou chvilku později se opět vynoří z kuchyně hostinská a donese vám kuře pečené na pepři a jalovci. Voní to lákavě a chutná skoro božsky. Hostinský pohotově přistaví další pivo, když je první pomalu dopíjeno. Jak se zdá, má dokonalý přehled o rychlostech mizení nápojů u každého hosta. Když dojíte, všimnete si podivné postavy stojící u baru. Pomalu upíjí pivo a rozhlíží se po místnosti. Několik dlouhých pohledů věnoval ten muž i vám.



Pěvec

Hostinská od tebe přijala objednávku. Ve chvíli kdy si prohlásil, že budeš chtít pokoj a že hodláš jít spát hned po jídle, chtěla něco říci, pak si to ale rozmyslela. A za doprovodu zvonivého zachichotání dodala „Však vy si to ještě rozmyslíte, pane umělče.“
Obsloužila ještě další stůl a zmizela v kuchyni. Hostinský u sousedního stolu utrousí cosi o nevhodnosti vody jako nápoje a pak před tebe postaví číši kouřící medoviny. Nedlouho poté se před tebou zastaví i talíř kouzelně vonícího srnčího guláše a půl pecnu chleba. Bašta je to taková, jakou jsi už dlouho neochutnal. Ve chvíli kdy dojídáš, prochází okolo opět trpaslík a všeříkajícím gestem ti nabízí pivo. Medovina je sice dobrá, když je potřeba vyhnat z kostí lezavý chlad, ale na spláchnutí guláše ještě nikdo nevymyslel nic lepšího nežli pivo. Pak si všimneš podivné postavy stojící u baru. Pomalu upíjí pivo a rozhlíží se po místnosti. Několik dlouhých pohledů věnoval ten muž i tobě. Ale vzhledem k tomu, že jsi skoro středem pozornosti, tě to nijak nevzrušuje.


Mrakoplaš

Vejdeš do hostince a u pultu si objednáš pivo. Hostinský, nejspíš zneklidněn tvým vzhledem, nebo dost možná pohledem, si nechá pivo rovnou zaplatit. Když se rozhlédneš po hostinci, moc prázdných stolů tu není. Vlastně už tu není žádný volný, u všech někdo sedí. Jestli nebudeš chtít pít pivo na stojáka, budeš muset k někomu přisednout. Kroll v rohu se svými čtyřmi společníky nevypadá jako vhodná osoba na příjemnou rozmluvu. A když to zhodnocuješ kolem a kolem, napadají tě jen tři alternativy. Sednout si k pěvci, ke dvěma děvčatům u vedlejšího stolu, anebo k tomu záplatovanému chlápkovi s dubovou holí.


Mirjo

Hostinský se trochu zarazí, když mu řekneš o lahev vína. Za chvííli však přichvátá a v rukou drží asi litrový džbánek vína, který právě stočil ze sudu.
„Vašnosta promine, ale lahvový víno nemáme. Jen sudový. Tohle je ale skvělý výběr hroznů, dělá je jeden můj přítel, v poctivých dubových sudech. Nejlepší kvalita. Východní svahy . . “
ještě chvilku ti tam něco vypráví o víně, pak zanechá na stole džbánek. A s tácem piv se opět vrhne do boje s neutuchající žízní místních hostů. Kroll v rohu, obklopený svými společníky, právě několika stisky čelistí snědl dvě kuřata a pecen chleba. Pak využil toho, že k němu dorazil hostinský s pivem a zmocnil se hned čtyř půllitrů. Jeden ze společníků rozmrzele položil hostinskému na tác pár zlatek a cosi hněvivě zašeptal Krollovi. Tvůj zrak padne na podivného cestovatele stojícího u baru. V jedné ruce krobel, v druhé hůl, rozhlíží se po hospodě. Jak se zdá tobě a těm dvěma dívčinám věnuje hodně pozornosti.


Zanoni

Tvé setkání s netradičním houbařem nemělo dlouhé trvání. Ať už chtěl nebo nechtěl reagovat, tvůj rychlý odchod učinil konec veškerým pokusům o konverzaci.
Vstup do hostince jsi si načasoval zrovna na chvíli, kdy nějaký kroll hostinskému sebral z tácu hned čtyři piva a ohánějíc se velkou žízní, musel jeden z jeho spoleníků vyrovnat účet. U pultu, za který se vzápětí obsluhující trpaslík vrátil, stojí již jedna osoba. Rozhlíží se po lokále. Jak to vypadá i ty budeš muset někam přisednout, pokud nebudeš chtít jíst a pít na stojáka. Hostinský se na tebe usměje, když ti podává klíč od pokoje. Takový potutelný úsměv. Skoro tě nenapadá co by mohl znamenat, dokud si neprohlédneš visačku u klíče. Na destičce je vyražena číslice 13.
„Tak si někam sedni. K jídlu už máme jenom trochu srnčího guláše, míchaná vejce se slaninou, nebo . . .“ zarazí se a nakoukne do kuchyně.
„Máme ještě nějaký ty klobásky? Že ne?“ trochu udiveně zavrtí hlavou, když od drobné kuchařky dostane zamítavou odpověď.

Mimo Vesnici - prosím piš mi šeptem, jelikož jsi sám tak nikdo nemusí vědět co děláš.



Kousek dál za vesnicí v lese si našel jednu zajímavou jeskyni. Ona to vlastně ani není jeskyně v pravém slova smyslu, spíš jen takový skalní převis, ze dvou stran sevřený skalní stěnou. Dost místa krytého před případným deštěm a větrem. Dva husté smrky navíc chrání onu jeskyni z druhé strany, jak před cizími zraky, tak před případným špatným počasím.

Během několika chvil se ti povedlo udělat vcelku obstojné ležení. Několik čerstvých větví pod přikrývku, jako budoucí lože. Trochu suchého dřeva a špetky snažení s křesadlem a za chvilku pod převisem zvolna plápolal malý ohýnek.

Tak když jsem se už trochu zabydlel, pocítil jsem potřebu se nějak pobavit mezi lidmi. Vyšel jsem z lesa a namířil si to přímo k bráně Malého Městečka.


Tímto by jsem se měl připojit k ostaním.
Zkončil jsem v lese vzhledem k mému povolání, protože kdyby jsem nenašel ten les, tak by jsem šel dál.

Městečko

Vesele si pobrukujíc procházím městskou bránou přímo na náměstíčko. Zarazilo mne jak sew náhle zamračilo a ochladilo, když nedaleko v lese bylo ještě krásně. Asi oklopuje toto místo nějaká temná aura. Přestanu nad tím přemýšlet a soustředím se na lidi kolem. Snažím si hlídat své věci a hlavně měšec se zlaťáky. Nikdy nevíte, co se může stát.
Zahlédnu dveře hostince a mnoho dobrodružně vypadajících postav kráčející dovnitř. To by mohlo být to pravé místo. Přistoupím blíže, abych spatřil podivného trpaslíka, který cosi vyhlíží.
Pomalu kráčím ke dveřím, když v tom na mně trpaslík vyhrkne cosi o hostinci a pak zmizí, než stačím cokoliv říci. „Asi si rád odpovídá sám“ Řeknu si v duchu a beru za kliku.

Do nosu mi vpadne ostrá vůně guláše, piva a kouře. Všude je to stejné, i když tento hostince vypadá čistší. Zastavím se pár kroků od vstupních dveří a s košíkem plným hub se rozhlížím kolem. Pak se jen usměji a vyrazím kličkujíce mezi stoly ke svému cíli.
„Zdravíčko“ Vyřknu a položím proutěný košík ke kraji stolu. „Nějak sem tušil, že tě tu najdu Vir“ S těmito slovy se posadím na volnou židli a pomalu sundám svou helmu. Pozdravně kývnu také na druhou slečnu. Ukážu hlavou na košík hub. „Tady za městem je toho plnej les. To by si nevěřila! Nasaji vůni obsahu košíku.“ Snad nebudou červivý.“

Po chvíli rozhodování si zajdu k tomu chlápkovy s holí, "Můžu si přisednout?.

Chvíly se rozhlédnu po hostinci, poté popadnu svůj korbel s pivem a povím hostinskému: "Ten srnčí guláš bude ideální, a nešetři na něm". Poté zamířím ke stolu, kde si přisedl onen podivný "houbař" ke dvěma pěkným slečnám. Přijdu ke stolu, krátce kouknu na muže, kterého jsem již viděl a o něco déle na obě slečny. "Mohu přisednouti krásné dámy? Volný stůl už tu žádný není a rád bych něco pojedl a poslech si pěvce, co nám pěkného zazpívá. Jste ozdobou místního lokálu a bude mi nesmírným potěšením tu u vás posedět. Teda pokud nebude proti ani váš společník." Kouknu na něj a podotknu: "Mimochodom musím říci, že jsem ani nevěděl co tu roste tolik pěkných hub" Usměju se na ně a ještě dodám: "Abych nebyl nezdvořilý, mé jméno je Zanoni".

V krčme

Práve si objednávam u hostinskej moju večeru, keď v tom zbadám blížiacu sa postavu onej dievčiny, do ktorej sa mi ani nie pred chvíľou podarilo vraziť.

To dievča príde rovno k stolu a len tak ma pozdraví? A nato si hneď sadne?
Trošku prekvapene sledujem ako si sadá na druhú stoličku odo mňa.
No asi sa snaží byť milá. Síce som žena, ale môj meč, ktorý mám ešte stále na chrbte si určite všimla. V duchu sa uškrniem a pozorujem ako vystiera a skladá si kapucňu. Teraz mám možnosť vidieť jej tvár. Zatiaľ čo ona si objednáva, ja si ju rýchlo prezerám a snažím sa odhadnúť jej vek. Keď v tom ma prekvapí jej požiadavka.
Pýta si od hostinskej vodu? To myslí vážne?
Len nechápavo pokrútim hlavou nad jej slušnosťou. Možno je ešte mladá, aby poznala čo je dobré. Pozriem sa jej do tváre a jej vek prekvapivo odhadujem len na takých osemnásť - možno maximálne dvadsať, no určite som od nej minimálne osemkrát staršia. Kútikom pery mi myká do slabého úsmevu.

Hostinská medzitým stihne utrieť náš stôl a už sa venuje spevákovi u vedľajšieho stola.
Objednal si medovinu? Nie zlý nápad, určite si ju tiež ešte dnes večer objednám. Hádam ten tulák nebude robiť také drahoty a čoskoro začne hrať. To budem mať čas akurát sa v pokoji najesť, pokiaľ ma nebude otravovať tá mladá.

O pár minút sa pred nami objavil Hostinský a doniesol naše pitie. K tomu sa vrátila aj Hostinská a položila na stôl úžasne voňajúce porcie mäsa. Jedlo bolo vynikajúce a pivo taktiež a o obsluhe nehovoriac. Akonáhle som vyprázdnila pohár, už sa pri mne zjavil Hostinský a odušu mi dolieval pivo. Ani som nestačila mrknúť a už nalieval aj tulákovi naproti.

Ako si vychutnávam tento lahodný mok a len tak sledujem dianie v hospode, môj zrak padne na zvláštnu postavu pri bare. Rovnako ako ja má v ruke pohár s pivom a rozhliada sa po ostatných. Vôbec sa mi nepozdáva. Niečo mi na ňom nesedí. Vidím, ako sa pri našom stole niekoľkokrát zastavil pohľadom, ale keď si ho chcem prezrieť pozornejšie objaví sa ďalšie prekvapenie.

Priamo predomnou sa naraz zjavil Caleb s prúteným košíkom. Pozdravil sa mi a utrúsil ešte niečo v tom zmysle, že ma tu čakal. Nato sa hneď posadí oproti a skladá si helmu. Z prvotného prekvapenia, že sa tu zjavil starý priateľ ma vytrhne až upozornenie na jeho košík.

Košík plný húb? Tak to som nečakala.Keď sa chcem načiahnuť po jednu z húb, objaví sa ďalšia osoba. Tentokrát je to trpaslík. Ďalší, čo si chce prisadnúť k našej malej, ale zato už rozrastajúcej spoločnosti. Jeho lichotivé slová ma predsa len nenechajú úplne chladnými a usmejem sa naňho. Dokonca sa aj predstavil. Bude to gentleman.

Podám mu ruku a s úsmevom sa tiež predstavím.
A moje meno je Viridiana a tuto náš spoločník je Caleb
Rovno predstavím aj Caleba a usmeje sa naňho. Nakoniec sa otočím k dievčaťu a tiež jej podám ruku. Počkám na jej reakciu, predsa len v malej chvíli sa tu mnoho stalo.

Okruzní jízda českým pravopisem I., aneb na tohle nereagujte, jen si to přečtěte a pamatujte při psaní příspěvků, popřípadě to při tom psaní sledujte.

Podotýkám, že nikdo není bezchybný a že i u mne něco najdete, tohle není poučování, ale pomůcka pro vás.

Povídání o pravopisu číslo jedna, vyjmenovaná slova

Co to je?
Slova vyjmenovaná (či vyňatá; vybraná) jsou slova, kde se po obojetných souhláskách píše tvrdé Y. Platí to hlavně na slova českého původu, u cizích slov nemá cenu Y a I zdůvodňovat přes náš jazyk.

Obojetné souhlásky
BeFeLeMe Pes Se VeZe. Souhlásky obojetné. Jistě jste to již mnohokrát slyšeli, ovšem začít něčím lehčím se musí.

Dříve byly S, Z a C považovány jako souhlásky tvrdé, ovšem Dobrovský při sepisování pravidel češtiny přeřadil S a Z do obojetných a C do měkkých. Ovšem mnoho lidí s tím nesouhlasí a tvrdí, že C je obojetné, ačkoliv zatím se používá pouze v pár slovech s Y. (Kecy, tácy).

Vyjmenováná slova po B
Být - ovšem ve stylu žít, nikoli tlouci. Bít jako mlátit je s měkkým. Dobýt hrad a nabýt určité zkušenost. Dobít kredit a nabít mobil je ovšem s měkkým, není to odvozené od slovena být.
Bydlit bidlo v ptačí kleci s tím nemá nic společného.
Obyvatel teoreticky to je odvozené od být. Dobyvatel je na tom stejně.
Byt, nábytek, příbytek, zbytek opět slova odvozená od být.
Obyčej hodně zastaralé slovo, které se nepoužívá, ovšem obyčejný ano.
Bystrý jako pozorný. Nemá to nic společného s občerstvením (bistro).
Bylina bílá barva s tím nemá absolutně nic společného, ovšem čarodějné býlí jako třeba pelyněk černobýl (též od byliny) ano. Býlí je ovšem velmi málo používané a moc vám to neprojde při popisu barvy (vůbec).
Kobyla, býk něco mále ze zvířeny.
Babyka je druh javoru. Existuje i malá babyka, babyčka, ovšem to je velmi nepoužívané. Babička jo rodinný příslušník je jen a pouze s měkkým.

Některá vlastní jména: Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně, Rabyně, Byšice, Kobylisy (příbuzné s kobyla), Zbyněk, Zbyšek, Radobýl, Hlubyně, Třebýcina, Třebýcinka, Obyčtov


Vyjmenovaná slova po F
F se sice uvádí mezi obojetné, ale přímo vyjmenovaná slova nemá. Slova cizího původu zde najdete častěji.

Fyzika - pokud někdo říká vyjmenovaná po F, je tam právě toto.

Vyjmenovaná slova po L
Slyšet kupodivu to bývá častá chyba
Mlýn - pozor ale na to, že sloveso mlít (obilí ve mlýně) je s měkkým I
Blýskat se Když se něco blyští, tak se to vážně nebliští (všimněte si, že to vážně vypadá hrozně)
Polykat spolknout jinak řečeno.
Plynout čas plyne. A plyn je z tvrdým taky.
Plýtvat vodou a podobně. Určitě často slyšíte od rodičů.
Vzlykat zastaralejší podoba slova brečet, moc se nepoužívá.
Lysý jako holý, bezsrstý. Koně mívají často lysinku.
Lýko je soušást stromu. Pokud je něco z lýka, je to lýčené, ovšem malování (líčidlo) či vypravovaní děje (líčení) v obou případech s měkkým.
Lýtko není zdrobnělina od lýka, je to část dolní končetiny. Ovšem i přesto, že nemá s lýkem nic společeného, je tak tvrdé.
Lyže původně z ruštiny. A lýže nic není, jedině líže (zmrzlinu)
Pelyněk Kytka. Bylina přesněji. Vyrábí se z ní absint.
Plyš Materiál, že kterého jsou plyšáci.
Slynout hodně zastaralý výraz pro být proslulý.
Plytký už asi nikde neuslyšíte, leda tak plytký talíř (mělký).
Vlys je ozdobný pruh na stěně. Lisování a vlis z něj je z měkkým.

Bývávalo: Lišaj smrtihlav se dříve psával z tvrdým Y, ovšem nyní to není povoleno. V hodně starých knížkách to tak možná najdete.

Vlastní jména: Volyně, Lysolaje (od lysý)

Vyjmenovaná slova po M
My vy smyslu my všichni. Mi jako mně (3. a 6. pád zájmena já) je s měkkým. Velmi často se to plete.
Mýt ve smyslu omývat, čištit. Mít jako vlastnit nikoliv. Medvídek mýval je od umývat, když ale někdo něco míval (měl), není to vyjmenované.
Myslet, mýlit hodně lidí si myslí, jak jsou dokonalí. Ale v tom se mýlí.
Hmyz, myš, hlemýžď
Mýtit jako kácet stromy. Pokud se něco vymýtí, většinou se mluví o lese, nikoliv o vymícení ďábla.
Zamykat, smýkat, dmýchat Smýká se cosi v zemědělství i auto na vozovce.
Chmýří - třeba taková ta otravná bílá věcička z topolu.
Nachomýtnout se někde být či se připlést.
Mýto Je město. I dopravní vybírání peněz - mýtné.
Mykat je zpracování vlny i majestátní plurál (My, caesar, povolujeme …; My, Karel IV.,), který používají někdy panovníci.
Mys Výběžek pevniny do moře. Nikoliv Miss World.
Sumýš - druh mořských ostnokožců.

Vlastní jména: Nezamyslice, Litomyšl, Kamýk, Vysoké Mýto (odvozené od mýto), Přemysl

Vyjmenovaná slova po P
Pýchavka a pýcha jsou dvě slova odvozená od již zaniklého slova pýchati - dout, foukat. Píchat klacíkem do kamaráda je s měkkým I.
Pytel když je někde tma jak v pytli, tak to není tma jako v pitli ani v pitly ani v pytly.
Pysk Jako zvířecí pusa. Pisk je součást ptačího pera či slovotvorný základ od pískotu.
Netopýr - pozor, upír je z měkkým.
Slepýš jako beznohá ještěrka je s tvrdým, slepíš označuje slepení dvou věcí dohromady.
Pyl jako žlutý poprašek z kytek. Pít pití je z měkkým. Pokud něco opiluje třeba hmyz (přenášení pylu), je to vyjmenované - opilovat něco pilou nikoliv.
Kopyto snat znáte.
Klopýtat - zakopávat zastaraleji. Klopýtat tmou zní rozhodně lépe než klopítat tmou.
Třpytit se hodně častá chyba, stejně jako blyštět.
Zpytovat, pykat Zpytujte své svědomí, abyste nešli pykat do vězení. Pikání jako hra je z měkkým..
Pýr, pýří, pýřit se, čepýřit se jsou podobně znějící slova, akoliv nemají hmoho společného, snad kromě Y
Pyj pohlavní úd samců či hermafroditů. Nemá nic společného s pitím pití. To je bez vyjímek s měkkým.

Vlastní jména: Chropyně, Pyšely, Přepychy, Spytihněv

Vyjmenované slova po S
Syn něco jako dcera ale mužského pohlaví.
Sytý jako najezený
Sýr Ementál, niva, hermelín jsou sýry. Pokuje něco ze sýra, je to sýrové, ovšem sirný pach z dračí jeskyně je odvozen od síry, chemického prvku. Sírovou pomazánku nejezte, bude smrdět sírou, nikoliv sýrem.
Syrový jako nezpracovaný. Sirý jako osiřelý sirotek je s měkkým.
Sychravý sychravé počasí je hlavně okolo listopadu a října.
Usychat, usýchat Když zmoknete, musíte hlavně uschnout.
Sýkora, sýček, sysel zvířena
Syčet had na vás nesičí, ale syčí.
Sypat Sype se písek v přesýpacích hodinách.

Vlastní jména: Bosyně, Sychrov (je to od sychravý, ovšem najde se prý i pár Sichrovů)

Co tam nepatří:
Sirup, sirob (to první je šťáva, to druhé taky)
Sípat (chrapět)
Sivý (šedivý)

Vyjmenovaná slova po V
Vy, vykat důležitým lidem často vykáme. Popřípadě to je 2. osoba, množného čísla.
Vysoký Když koukáte dolů z vížky (věžičky), je to pořádná výška.
Výt s vlky na měsíc. Vít jako vinout s tím nemá nic společného.
Výskat jako křičet a jásat. Vískat někomu vlasy je něco úplně jiného i s jiným I.
Zvykat Chvíli vám trvá, než si na vyjmenovaná slova zvyknete...
Žvýkat žvýkačku.
Vydra vodní živočich. Vydrýsek byl proto s tvrdým.
Výr jako druh sovy, nikoliv krouživý pohyb (vodní či větrný vír).
Vyžle původně lovecký psík. Hubený jak vyžle se používá jako přirovnání k dětem. Pravděpodobně odvozené od toho psa.
Povyk halas, pokřik.
Výheň kovářská výheň, dračí výheň. Prostě tam je hodně ohně a teplo.
Cavyky prodlužování, okolky, taky se to používá když mluvíme o zdlouhavých deremoniích.
Vyza druh ryby.
Kavyl druh trávy, který roste v nejteplejších oblastech ČR.
Předpona vy, vý když ke slovotvornému základu dáte vy či vý. Skočit - vyskočit, jmenovaná - vyjmenovaná. Předpona vy, vý to ovšem není u Vidět, viset, vinout, viklat (i zviklat). Pozor na visutou hradbu a vysunutou lávku. (Sunout - vysunout).

Vlastní jména: Výtoň, Vyškov, Vysočany, Vyšehrad, Vyžlovka

Nepatří tam Vizovice.

Vyjmenovaná slova po Z
Brzy pozor na brzičko, tam je přípona ičko.
Jazyk Mluvíme českým či slovenským jazykem.
Nazývat něco jménem. Když hodně zíváte až se nazíváte přilíš, není to to samé.

Vlastní jména: Ruzyně



Malý dodatek
Ve slovenštině mezi obojetné souhlásky patří B M P R S V Z, popřípadě i F. L sice mezi obojetné nepatří, ovšem k vyjmenovaným slovům se řadí i seznam výjimek, kdy se tvrdé Y po L píše.

Ne, slovenská vyjmenovaná slova tu psát nebudu.

Zdroj toho všeho je na wikipedii, ovšem přepisovala jsem si to sama a psala k tomu ty komentáře. Nerada bych tohle viděla někde zkopírované bez autora (mě).

Jak už to tak vypadá, v Hostinci se dveře netrhnou. Dnešní podmračený den, ke všemu ještě zahalený do sice relativně řídké, přesto velice vytrvalé mlhy, všechny jakoby naháněl do bezpečí nejpevnější budovy ve vesnici. Za těch pár okamžiků, vešlo už alespoň pět šest osob do hostince. Jako by se s cestovateli a dobrodruhy dneska roztrhl pytel.

Na návsi se nikdo moc nezdržuje, před nepříznivým počasím se každý chrání těsně utaženým pláštěm. Proto nás oba zarazí pohled na toho druhého. Z jedné strany zcela zabraná rozlehlou budovou hostince, naproti ní stojí kovárna a krámek krejčího. Dalších pár baráků má nejspíš obytný charakter, na druhé straně je rozlehlá truhlárna s mnoha štosy dřeva v různých stupních zpracování. Před dlouhou nízkou budovou je několik klád, stejnětak jako trámky a prkna.

Hneď ako hostinská odbehla, siahla som po svojom luku a šípoch a oprela som ich o stôl. Odhrnula som si vlasy z tváre nedočkavo pozerajúc na dvere, kde sa drobná žena pred chvíľou stratila. Vedela som, že sa tu tak rýchlo nezjaví, tak som sa so záujmom začala obzerať po miestnosti.
Pohľad mi padol k baru, kde sa sa majiteľ najčastejšie zdržoval. Bolo zaujímavé sledovať, ako zakaždým keď prešiel za bar nabral na výške. Pomalou chôdzou prešiel k nášmu stolu a na stôl položil vodu a pivo. Neuvažujúc veľmi nad jeho komentárom som sa usmiala a poďakovala. Ďalej pobehoval pomedzi hostí a až keď sa vrátil k baru som si všimla neznámu postavu. Všimla som si, ako otočila pohľad smerom k nášmu stolu a rýchlo som pozrela na sekeru, vysiacu len o pár centimetrov ďalej. Nespokojne som sa pomrvila na svojom sedadle a pohodlnejšie sa usadila.
Nálada sa mi hneď zdvihla ako sa predo mnou zjavila porcia kuraťa. Nádherne zavoňala a cítila som, ako sa vo mne ozval ešte väčší hlad. Prisunula som si tanier bližšie natešene hľadiac naň a tešila som sa, že sa do toho vrhnem keď ma prerušil príjemný mužský hlas. Zdráhavo som zdvihla pohľad od taniera a dúfajúc, že mi sliny netečú už po brade som tiež kývla hlavou jeho smerom. Opäť som sklonila hlavu a tanier som si pootočila. Zdvihla som ruku, že sa už do kuraťa pustím, no hneď som ju spustila. Ozval sa nový hlas a očividne smeroval naším smerom. Zazrela som na nového prišelca a na tvári sa mi zjavil nervózny úsmev, ktorý vzápätí zmizol. Hneď na to som zaregistrovala pohyb po mojom boku a elfka mi už podávala ruku. Spustila som plecia, otočila som sa k nej a so zúfalstvom som sa otočila k nej. Rezignovane ba až pobavene som sa pousmiala a odala jej ruku. Ja som Lawliet. Teší ma.

Hostinec
Lehký úsměv mi přelétl přes tvář. Párkrát jsem ze slušnosti pokýval hlavou, ale trochu se ve vínu vyznám, takže mě jeho monolog ani moc neobtěžoval. Samozřejmě, to bude skvělé. Další lehký úsměv. Když se otočí a vrhne se zpět do boje, přiložím číši ke rtům a vychutnám si další doušek vína. Nechápu proč jsem žádal o láhev vína, asi jsem byl chvilku mimo a zapomněl kde jsem.... Ale měl pravdu, to víno je opravdu vynikající. Z východních svahů říkal.... Nepříjemné zamrazení v zádech zpřetrhá myšlenky a vyžene úsměv ze rtů. Pomalu položím číši a pohlédnu na postavu v hábitu, jež zastavila před stolem a pronesla svou žádost. Pohled do jejích mrazivých očí trval jen vteřinku, i tak to byla příliš dlouhá doba. Jistě.... beze všeho. Odpovím sice, ale už v té chvíli toho lituji. Sklopím zrak zpět k číši. Proč sem? Nemohl si vybrat jiný stůl? Nepotřebuji společnost, rozhodně ne takovouto... Tvář asi dvacetiletého mladíka s neupravenými černými vlasy skrývajícími většinu z čela a sahajícími sotva přes uši zůstane ale vnitřními pocity nepoznamenána. Jen z černých očí by se snad dalo něco vyčíst, ty jsou, ale sveřepě upřené na pohár s vínem a nedovolí jedinému pohledu, aby na nich spočinul. Snad si jen přisedne a nechá mě na pokoji. Ještě než si sedne jsem už zase úplně klidný a nový doušek vína mě dokáže vrátit něco z předchozí dobré nálady....

Jak už jsem se rozhodl před východem z lesa, jdu do hostince. S klidem přejdu náves směrem ke dveřím hostince a ještě jednou se ohlédnu směrem k lesu, po té už neváhám a vkráčím do hostince. Přejdu přes práh a odložím navlhlý plášť. Zatím se moc nerozhlížím a přijdu k pultu. Po menším rozváhání si objednám korbel medoviny a rozhlédnu se po volných místech. Aniž bych se moc ohlížel na to, kdo kde sedí, namířím si to k jednomu dlouhému stolu v rohu hostince. Sednu si na místo nejblíže u zdi a tiše naslouchám davu.

Hostinec

Ale to víš že si to ještě rozmyslím.
Pomyslím si a sleduji odcházející hostinskou. Tak trochu mi nejde na rozum, co vůbec může mít s tím trpaslíkem co tu dělá hostinského.
Co na něm vidí. No jasně, svalnatej, silnej, bejvalej voják, to se pozná podle pohybu.

Gulášek, pivečko, pak chviličku pauza, aby žaludek správně slehl a v zápětí se chopím svého hudebního nástroje. Jen na kratičkou chvíli se zamyslím a pak se mi prsty rozeběhnou po strunách. Nejprve zlehonka, jako bych ani nehrál, běží tóny hlučnou místností,překrývají se útržky rozhovorů, dupáním nohou a posouváním židlí. Semtam cinkne zbroj, nebo korbel. Pomalu utichají všechny ostatní zvuky, jak v hospodě zaslechnou píseň a ztišují se, aby slyšeli.

Ona to vlastně skoro ani není píseň, je to melodie. Je to jedna z těch skladeb, co se hrají velkým pánům při hostinách. Beze slov, jen s takovým podivným nápěvem. Chvilku veselejším, chvilku smutnějším.

Když uznám, že jsem upoutal dost pozornosti, skladbu ukončím a začnu s písní.
Je to zpola recitativ a zpola zpívaná balada o Vojákovi, který se dal do armády aby si vydobyl slávu, a pak se všeho vzdal kvůli lásce krásné panny. Je to sice hodně ohraný příběh, protože každý pěvec má velice podobnu píseň ve svém repertoáru. Dost možná, že nakonec mají i stejnou, a liší se jen podáním. Můj sametový baryton dodává posledním slokám mnohem více smutku, když líčím, jak jej dívka zradila aby se dostala k jeho penězům a spolu se svým milencem jej v lese zabili.

Môže to byť takto? Alebo treba ešte dačo zmeniť? :-)

Dobré, ikonka je pěkná a koukal jsem i na životopis.

Klobouk dolu, to je moc pěkné. Mam dotaz co tedy vůbec děláš v jeskyni pro začátečníky?

A jinak, tvoje zapojení do děje. Napiš nějaký krátký přízpěvek šeptaně Yashinovi.

Vycházíš z pokoje v patře, přez věž sestupuješ do přízemí, kde je krátká chodbička se čtyřmi dveřmi. Jedny ustící do kuchyně, druhé na zadí dvorek a třetí do Hostince. Čtvrté dveře vedou prostoru pod schody, kde je prý jakási spíž.

Chodba nahoře je tvarována do písmene U po jehož stranách jsou dveře do pokojů. V jednom rohu dolní strany písmene U je věž, kterou se chodí sem do patra a dolů. Schody vedoucí nahoru jsou opatřeny těžkými dubovými dveřmi a ozdobnou cedulkou s nápisem Nebezpečí nevstupovat.

takže prosím napiš nějaký přízpěvek Yashinovi, jak jsi ho potkala nahoře v chodbě mezi pokoji.

Zaposlouchám se do hudby a přemýšlím o všech v hostinci. Všimnu si těch tří dam a muže s košíkem hub. Zdá se mi na nich něco divný, ale nejsem schopen zjistit co. Zavolám si hostinského a objednám si další pivo. Potichu přemýšlím o ostatních a poslouchám barda.

Stretnutie

Prebudí ma kňučanie. Do hostinca som sa dostala hodne neskoro a tak som len požiadala o miesto na prespanie. Budova je pre mňa ako bludisko, veľmi sa mi tu nepáči, ale spala som aj horšie. Vyšla som teda k sebe do izby, zhodila plášť z pliec a len tak som padla unavená na posteľ. A teraz mi za ušami skučí moja sučka.
Už musíš ísť von, však?
Poškrabkám ju za ušami a obzriem sa po izbe. Lôžko, truhlica na veci, stolička... Neviem, na čo to tu slúžilo pred tým, ale ako hostinec sa to veľmi netvári. Alebo som len videla málo hostincov. Zdvihnem sa, trochu sa ponaťahujem, prehodím cez seba plášť aj s kapucňou a vezmem Sirthi na ruky. Dole by na ňu mohol niekto stúpiť. Vyjdem z izby a zatvorím za sebou. S mrviacou sa sučkou to nie je moc ľahké. Nakoniec sa mi to podarí a vydám sa dolu a von. Aj ja začínam byť hladná a myšlienky sa mi túlajú, takže keď z ďalšej izby vyjde nejaká postava, vrazím do nej. Sirthi na mojich rukách prekvapene zakňučí a mne zletí kapucňa z hlavy.
Prepáčte...
Nervózne zamrmlem a rýchlo prebehnem postavu pohľadom. Zhodnotím ho tiež na nejakého vandráka a chystám sa ísť radšej rýchlo mojou cestou, naťahujúc si kapucňu späť na hlavu.

Ďakujem za pochvalu, ale myslím, že slušný životopis súvisí s mojou záľubou v písaní príbehov :-) Som tu, lebo kopec vecí z DrD som zabudla, zvlášť čo sa pravidiel týka. Tak dúfam, že si to všetko zopakujem, poprípade sa naučím niečo nové...

Hostinec

Pohodlně se usadím na židli, která nervózně pode mnou povrzává a nasávám vůni čerstvých hub. V momentě když chci promluvit na mojí, starou známou mne vytrhne další hlas. Instinktivně sahám po zbrani , ale ve vteřině zjistím že není třeba. Pan trpaslík je slušně vychován a zdvořile se představí. Dokonce mi pochvaluje houbičky což mne velice potěšilo a jen mu kývnu na pozdrav, poněvadž mé jméno mu již bylo sděleno. Posečkám, než se usadí a košík odsouvám na mojí polovinu. Ne že bych se nerad dělil ale přeci jen…

„Tak co Vir. Jak se pořád máš? Dlouho sem o tobě neslyšel ani ťuk.“ Usměji se na ni a prsty poťukávám o helmu. Po očku sleduji dění okolo abych si mohl také objednat. „Copak tě přivádí do těchto končin? Spíše tedy copak vás přivádí do těchto končin?“ Tázavě pohlédnu na přísedící.

Koukáte na sebe, jeden na druhého.

Patro tohohle baráku je orientováno jako dvojitá chodba vedle sebe mezi jejímiž rameny jsou po obou stranách pokoje. Vlastně je to takové podkrovní "U" Jsou to malé pokoje s jednou nebo dvěma postelemi, a dvěma truhlama, stolkem a párem židlí. Dovedete si představit, že v dobách, kdy to soužilo jako kasárna tam stály dvě palandy a každý pokoj obývali čtyři vojáci. Prostým součtem pokojů jste se tak dostali k číslu osmdesát, ale lze předpokládat, že velení mělo své vlastní pokoje, takže počet vojáků mohl být o pár nižší.

V místech, ke se chodby schází je v jednom rohu tlustá okrouhlá kamenná zeď a v ní výklenek. To jsou točité schody ve věži. Do patra se chodí skrze vnitřek oné rozhledny, která dává místnímu hostinci jméno. Točité schody z patra nahoru do věže jsou po pár krocích přerušeny těžkými dubovými dveřmi, na kterých je opět vyřezávaná cedulka, tentokráte s nápisem: "Nebezpečí, nevstupovat!"

Dole, pod schody je menší chodba se čtyřmi dveřmi. jedny vedou do hostince, druhé do kuchyně, třetí na zadní dvorek. Čtvrté dveře se stáčejí do ohrazeného výklenku pod točitými schody. Jsou označeny nápisem "Spižírna"

A právě zde někdo najednou promluvil.

Stojíte nahoře a ani nedutáte. koukáte na sebe a posloucháte tlumené hlasy přehlušované jen občasným zaznění písně z hospody. Máte štěstí, že vás ti dole neslyšeli.
První hlas zasyčí: "Tak sakra dělej, ty se s tim babráš jak nějakej blb."
Druhý hlas skřípavě kontruje:"Tobě se to kecá, víš o zámcích hovno a mě bys poučoval. Prostě to nejde, je to moc betelnej fochtl."
První hlas opět zasyčí: "To si ani srandu nedělej . . " a po chvilce dodá ". . Fajn, takže plán B. . . Na. Tohle přimícháš do sudu Durkova ležáku. Rughang objedná Durka pro celou hospodu a až budou všichni v limbu tak pak. . "

Zbytek rozhovoru byl přerušen několika kroky a lehkým zavrzáním dveří. Hluk z hospody napověděl, že jeden z těch dvou zamířil přímo do hospody, druhý pak vyklouzl na dvůr. Lze si ale domyslet co hodlají udělat až budou všichni v limbu.

V tichu na chodbe

Akurát si naťahujem kapucňu cez uši, keď zamrznem uprostred pohybu. Začula som nepríjemný hlas, ale zamrazilo ma ani nie tak z neho, ako z jeho slov:
"Tak sakra makaj, babreš sa s tým jak nejaký blb!"
Neviem ešte, o čo presne ide, ale nepáči sa mi to ani trochu. Zvuky idú odniekiaľ z dola, asi od komory. Otočím pohľad ku mužovi, s ktorým som sa zrazila, či to počul aj on.
Sirthi položím prst cez tlamu a tichučkým šeptom prikážem: "Nhill Sirthi!" Sučka sa mi tesnejšie pritúli a podľa príkazu je úplne ticho, len jej uši lovia zvuky z okolia. Rovnako aj tie moje. Podľa rozhovoru sa snažia niekam vlámať, ale zámok je zrejme nad ich sily. Ale keď začujem o pláne B vrhnem na môjho spoločníka zdesený pohľad. Po vrznutí dverí je jasné, že sú preč. Treba varovať ľudí v hostinci, nech nepijú Durka. Ale takúto divokú príhodu nám nikto neuverí! Tak budeme musieť presvedčiť aspoň pár ľudí. Možno by bolo dobre predstierať, že spíme a počkať si na nich.... Lenže toto všetko určite nezvládnem sama!!! Ťažko si vzdychnem a s nádejou sa otočím ku svojmu spoločníkovi.
"Počuli ste ich? Myslím, že tu bude treba dačo podniknúť."

Hostinec – Caleb, Zanoni, Viridiana, Lawliet, Mirjo, Talarai, Pěvec, Mrakoplaš

Hosinec se víceméně scvrkl. Většina poslouchá Pěvcovo vystoupení, hostinský kmitá tiše mezi stoly a pohotově dolévá pivo, nosí džbánky vína a semtam rozleje i pár kalíšků žitné, nebo jiné pálenky. Hostinská už asi uzavřela kuchyň, protože další jídla už zřejmě dnes nebudou a teď jen stojí opřená pult a poslouchá písně.

Mlha venku pomalu zhoustla soumrakem a ani jste nezpozorovali a večer přešel v noc. Hostinský přisvítil několika dalšími lampami, které zapálil kdesi ve změti sklíček u stropu. Pěvec, posilněn několika pivy, se rozhodl vyhlásit krátkou pauzu a po ní, že bude hrát na přání. Nálada v sále je družná a vzrůstající hladina alkoholu pomáhá smývat skoro všechny rozdíly a navazovat vztahy.

Jen ta skupinka v rohu – Kroll se svými čtyřmi společníky se stále drží stranou. Každý kdo si k nim přisedne je slušně požádán aby si přesedl. Jak se zdá jsou zabráni do svého vlastního hovoru a o něčem vzrušeně debatují.

Mimo hostinec – Gilmord, Gangalf, Durmil, Smudry

Těžko říct kde vám je konec. Pečlivě si prostudujte vše co bylo napsáno a někde se mi objevte, ať vás mohu zapojit do děje.

kdesi v lesích…

Durmil sotva proplouvá hustou mlhou, která halí celé okolí, kam jen trpasličí oko dohlédne. Jde už docela dlouho, ani on sám neví, jestli jde pořád po cestě vedoucí směrem, kam se původně chtěl dostat. Pod nohy si nevidí a to že k nim nemá daleko.
To neni možný, přece tady musí bejt nějaká vesnice, pomyslí si, když už jde dlouho i na jeho poměry. Zastavuje, sundává si z hlavy helmu, která by se dala popsat jako polokoule vytvarovaná na trpasličí hlavu, od lící dolů má kroužky, které se dotýkají poněkud delší opotřebované kroužkové košile, která trpaslíkovi sahá někam po kolena, na kterých má kalhoty z pevné lněné látky, která už dávno nemá světlou barvu, sám se opírá se o šedoocelový bitevní perlík, který se právě vlastní vahou zabořil do země, prohrabává si vousy, zvedá pohled do mlhy před sebou a zabručí. Chvíli jen strnule stojí a kouká, když co to… Světlo! Z mlhy před ním je vidět trocha světla z mihotajícího se ohně. Zapíná mosaznou sponu na hnědém, teplém, vlněném plášti, vyprostí si těžkou hovězinovou botu z bahna, nahazuje perlík na rameno a s helmou pod levou paží bez zaváhání vyráží za zdrojem světla. Kde je voheň, bejvaj domy. Kde jsou domy, tam musí bejt i… Zavře pusu, když se přistihne, že slintá při pomyšlení na několik tupláků piva.
Cesta necesta, stejně na ní není vidět, jde přímo za pochodněmi. Pivo! Jídlo! Nic víc se mu momentálně neprohání v hlavě. Dojde téměř po slepu až k pochodním, poblíž najde i dveře. Podle hluku, který přichází zevnitř, to musí být hostinec. Na tváři se mu objevuje široký úsměv. Přejede si jednou rukou po hnědých vlasech, které má vzadu smotané do copu, který mu končí v půli zad, nahmatá u pasu kožený váček s pár zlaťáky. Povzdychne si a rozhrne masivní dřevěné dveře.
Uvnitř se mu naskýtá dlouho kýžený pohled. Vidí pivo, vidí jídlo, to mu ke štěstí stačí. Alespoň prozatím. Brej večer, nenechte se rušit, říká, když zavírá dveře, ze kterých dovnitř táhne chlad. Zastaví se u výčepu. Dva tupláky piva hospodo, jsem vyschlej, že snad i moje krev je jak písek! Na důkaz si na sucho odplivne. Otáčí se, aby si našel nějaké místo k sezení, ale jeho pozornost upoutá nejdřív zpěvák se skupinkou lidí kolem sebe, kdo ho však zaujal více, je nějaká podivná postava u baru. Podívá se na ní, zamračí se a zamíří k prvnímu stolu, který se mu naskytne po ruce.
Když dovolíte, tak si k vám přisednu, vy jediný tu vypadáte aspoň trochu normálně. Bez urážky. říká, když si přisedá a ani nečeká na odpověď. Perlík má na zádech, rozhlédne se po ostatních u stolu, kde sedí nějací elfové, trpaslík,… Trpaslík!
Hele, tahle noc vypadá, že ještě chvíli potrvá. Kdyby něco tak já jsem Durmil. Vyhlíží pivo. Chce natáhnout ruku na potřas, ale protože je přísedících spousta, tak natáhnutí ruky nakonec přejde jen v prosté pokynutí.

Ještě věnuje krátký pobavený pohled košíku s houbami a pak se znovu otáčí k výčepu, kde že to jeho pivo vlastně vězí.

Hostinec

Aspoň si nechce povídat....pokud si ho nebudu všímat on mne snad také ne.... Tyto myšlenky jsou pronášeny na adresu Mrakoplaše, jenž si bez další okolků sedl a popíjí pivo. Pár okamžiků ještě stísněně sedím, ale pak naštěstí k mým uším dolehne líbezná melodie bardovi hry. Víc jsem si ani nemohl přát. Polknu další doušek vína a snažím se ponořit do tonů a myšlenek písně. Co na tom, že takové hrají všude? Pokaždé je to krásné. Aniž jsi to uvědomím opřu se zpátky o židli, číši držím v pravé ruce s horním okrajem zhruba ve výši spodního rtu, druhou rukou podepírám loket pravačky, občas se napiji a nechávám se zvolna kolébat líbeznými zvuky bardovi loutny.
Když přestal hrát ani jsem neotevřel oči a jen doufám v chuť bardova okolí v další chvilku poezie.

Pri stole

Keď som sa načahovala za jednou z húb v košíku, nech si ich prezriem, Caleb
sa chcel určite na niečo spýtať, vidím mu otázky v očiach, no v tom prišiel
náš nový spoločník trpaslík Zanoni. Navzájom sme sa predstavili a nakoniec
sa otočím k dievčaťu a tiež jej podám ruku a počkám na jej reakciu.

Prekvapivo vidím ako spustila plecia, keď som jej podala ruku. Vidím jej v očiach rezignáciu ? Ale pred čím? Možno dúfala, že si ju nebudem všímať? Nakoniec sa predsa len usmiala a zatriasla mi podanou rukou. Predstavila sa ako Lawliet. Zvláštne meno. Aspoň pre mňa, no niektorým ľudským
zvykom príliš nerozumiem. Možnože má aj nejaký význam, nedá mi to a v duchu nad tým stále uvažujem, keď v tom sa ma Caleb opýta ako sa mám a usmeje sa na mňa.

"Však to poznáš" tiež sa naňho usmejem a opriem si ruku o bradu "v týchto časoch núdzu o prácu nemáme, len je to v poslednej dobe čoraz nebezpečnejšie. Najmä to stráženie karaván, ak si spomenieš na tú poslednú spoločnú." Vzdychne si a chvíľkovo si zaspomína na karavánu, do ktorej ich oboch najali ako žoldnierov strážiť vzácny tovar. Síce sa im podarilo dostať
karavánu cez priesmyk, ale za akú cenu.

Mimovoľne si povzdychnem a keď sa ma Caleb spýta, čo ma tu priviedlo, prestanem spomínať a odpoviem mu.

"V podstate nič. Len prechádzam týmto krajom. Popravde by som do tejto dediny ani nezavítala, ale prihodilo sa mi menšie nešťastie, tak som tu." Pošúcham si čelo rukou a kyslo sa zatvárim, keď som si v zápätí spomenula na tú hlúpu líšku. Nebyť jej, tak nesedím v preplnenej hospode ožranov.

Vezmem si do ruky svoj korbeľ piva a pomaly ho upíjam. Caleb sa zatiaľ pýta tú istú otázku aj zvyšku osadenstva pri našom stole. Usmievam sa, Caleb bol vždy taký zvedavý.

V tom si uvedomím, že tulák práve začal hrať. Tak predsa sa už rozhodol nám predviesť jeho majstrovské hranie. Aj zvyšok hospody si začína pomaly uvedomovať, že tulák už začal. Zavriem oči a započúvam sa do tej melódie.

Keď si tulák získal pozornosť celej hospody, začal spievať. Takýto príbeh som už mala možnosť pár krát počuť za svoj život, ale musím uznať, že v jeho podaní rozhodne patrí medzi tie najlepšie.

Niekde v priebehu toho príbehu som stihla dopiť svoje pivo a ani som si nevšimla, kedy mi ho stihol hostinský doliať, ako som bola unesená tou krásnou hudbou lahodiacou dokonca aj mojím vytriebeným ušiam. Nechávam sa unášať melódiou a moja duša už tancuje ďaleko, ďaleko pod prastarými dubmi spolu s rozjarenými driádami...

To si ani elf nevšimne ako pokročí čas a tulák má už aj malú pauzu. To mi dáva čas sa znova vrátiť do reality, práve včas, u stolu sa objavil ďalší trpaslík.

Pýta sa, či si môže prisadnúť a už si aj sadá na stoličku. Vidím ako si prezerá každého z nás, keď v tom sa zastaví pohľadom na Zanonim. Tak sa mi zdá, že pohľad na ďalšieho trpaslíka ho potešil. Usmejem sa na tú milú scénku. To sa nám už trpaslík stihol predstaviť. Durmil. Asi chcel každému z nás potriasť rukou, ale tuším si to rozmyslel a len kývol.

Vskutku sympatické. Za tých niekoľko desiatok rokov som sa moc nestretla s trpaslíkmi a nemala som tak možnosť si o nich spraviť nejakú mienku, ale ako vidím týchto dvoch u stolu, tak myslím, že bude pozitívna. Zanoni a Durmil. Zatiaľ sa mi pozdávajú. No dokedy?

Hostinec

Durmil se při čekání na pivo na chvíli odtrhne od nepoznaného kolektivu a jde za bardem a poklepe mu rukou na rameno, aby si získal jeho pozornost.
„Pěvče, poslouchej, znáš ty ňákou písničku o… Jak vono to bylo… Jó, už si vzpomínám, vo ztracenym oddílu. Ve vostatních hospodách jsem o ní něco zaslech, rád bych jí slyšel, jestli jí teda zahraješ, co ty na to, hmm?“

Po chvli, kdy už jsem rozpoznal kdo je kde, co dělá a o čem se přibližně baví mi přinesl Hostinský mou medovinu. Až jsem ji dopil, vstal jsem a přesednul jsem si o několik stolů blíže k Pěvcovi a tam jsem se už v polospánku opřel o zeď a zamyšleně vyčkával oné písně.

Chvilku si popíjím svůj korbel s pivem, po očku sleduji pěvce, básníka, zřejmě nějakého potulného barda a zároveň pozoruji obsazenstvo u stolu. "Vypadá že tu bude dnes veselo. Je tu docela nabito. Ten potulný pěvěc se mi zdá velice dobrý, sem zvědav co nám předvede." Pak jen mrknu k baru a vidím že se nese můj gulášek. Poté kouknu na "houbaře". Nějak si nevzpomínám, jestli se vůbec představil. A pravím: "Doufám že v tom guláši co se mi nese jsou taky nějaké takové houby". Poté pozdravím trpaslíka Durmila, poděkuji za přinesené jídlo a pustím se do něj. Poslední sousto spláchnu pořádným soustem piva a otočím se na Viridian. "Moc pěkně zpívá, ale vypadáte nějak zasněně. Jak kdyby Vám ta písnička něco připoměla. Jste už dlouho na cestách?" Mile se na ni usměju a dodám: "Je to vždy příjemné zapomenout na realitu venku a nechat se unést příjemným zpěvem a popovídat si u dobrého jídla a pití, při příjemném rozhovoru. Neberte to jako velkou zvědavost, ale rád poslouchám příběhy, ať pravdivé či vysněné. A v takto příjemné společnosti jsem se už dlouho nevyskytl" Sice trochu unaveně ale s jiskrou v oku mrknu na přítomné dámy a pomalu se otočím na pěvce v očekávání co nám dále předvede. Hostinský se blíží s dalším korbelem .... sice jsem zvědav co se bude další dny dít, neb co pozoruji, tak se tu sešla nebývalé velká a různorodá skupinka, ale myslím že dnešní večer bude velice příjemý.

Tak to vypadá, že budeš něco muset vymyslet sama.
Yashin nějak nereaguje. Ten přízpěvek potom pošli šeptaně mě i jemu.

Skrytá informace.

Jak tam tak sedíš a zasněně posloucháš hudbu, máš pocit jako by si něco zaslechl. Jakoby čísi skřípavý hlas oznamoval někomu, že vše je zařízeno. A jen co to vypukne, tak budou všichni v hospodě brzo mimo hru.

Pak si pěvec dá pauzu. Nejsi si jistý odkud přesně ten hlas přišel, byl šeptavý a zpoloviny ukryt v melodii písně. Ale ve chvíli kdysi jeden z trpaslíků řekne o zahrání balady o Ztraceném oddílu, uslyšíš ten hlas znovu. Nejprve cosi zavrčí a zalape po dechu a poté zcela jasným šeptem pronese:

"Co je to za zavšivence. . . Sakra, to znamená že už sou tady i oni, musíme jednat dřív."

Hlas k tobě přichází od jednoho ze společníků toho zamlklého krolla v rohu. Od toho člověka v šedivém plášti, který před chvílí vyšel ze dveří označených "Nocleh".

// Okej, o dačo som sa pokúsila.//

Hostinec

Muž vedľa mňa je asi príliš šokovaný, alebo sa len nechce namočiť do problémov. V každom prípade zatiaľ iba stojí a premýšľa. Sirth sa v mojom náručí nespokojne zavrtí a tým ma vráti do reality. Sučka potrebuje ísť von a mne treba umlčať protestujúci žalúdok. Navyše jeden z tých... zlodejov? zišiel tiež do hlavnej miestnosti. Mohol hostinec opustiť úplne, ale myslím si, že zostal a čaká na vhodný čas. Takže sa musím pohnúť.

Zídem dolu do výčapu a chvíľku stojím a skúmam miestnosť. Je tu naozaj plno. Ako prvý ma zaujme potulný bard. Už som o takýchto spevákoch- tulákoch počula, ale teraz vidím prvého. Ďalšia vec, čo ma prekvapí, je množstvo vandrákov, ako som ja. Na rozdiel od miestnych sú po väčšine dobre ozbrojený, aspoň mne sa to tak zdá. Zvlášť pri jednom stole je skutočne pestrá zmes rás, ktoré možno na tomto svete stretnúť. Oči mi padnú do iného kúta. Sedí tam čosi, čo som ešte nevidela, ale podľa výzoru by to mohol byť kroll. On a jeho spoločníci zazerajú na všetko okolo a očividne o spoločnosť nestoja. Zvláštne. Podozrivé.

Uvedomím si, že tam stojím už príliš dlho, a tak sa obratne prepletiem von, ku dverám. Vybehnem von a pustím Sirthi. Celá šťastná sa rozbehne do tmy. Nemám o ňu strach, viem, že keby sa čokoľvek dialo, spustí poplach. A keď si uľaví, vráti sa. Zatiaľ tvrdo premýšľam, ku komu sa pridám a nenápadne spomeniem čo som počula. Je mi jasné, že miestnym to povedať nemôžem- neuverili by mi. Už som sa raz pokúšala presvedčiť dedinčanov o svojej pravde, a pochopila som, že je to márne. Tu by ma obvinili z toho, že miestnemu krčmárovi chcem kaziť obchod. Musím skúsiť tú rôznorodú skupinku dobrodruhov.

Kým som prišla k tomuto výsledku, bola Sirthiel späť a posadila sa predo mňa, čakajúc dačo do žalúdka. Vezmem ju na ruky a vojdem dnu. Primocem sa ku stolu so skupinkou dobrodruhov a pozdravím:
„Dobrý večer. Môže si vašu spoločnosť užiť osamelá pútnička?“
Od blízkeho stolu si pritiahnem stoličku a skôr ako sa posadím, stiahnem dolu kapucňu a predstavím sa:
„Odpusťte mi moju nevychovanosť. Moje meno je Leithiel. A moja chlpatá spoločníčka je Sirthiel. Teší ma.“
A kývnem hlavou v náznaku úklony.

Hostinec

Hostinský si Durmila nejprve pořádně prohlédne. Pak roztočí jeden tuplák a hned mu ho vrazí do ruky. Druhý už nese ke stolu. Všimnete si , že ač on je taky trpaslík, je oproti Durmilovi a vlastně i Zanonimu, o dobrou půlhlavu vyšší. Omluvně se zašklebí, když vám oznamuje, že kuchyň už je zavřená. Kdybyste prý ještě měli hlad, tak může naservírovat kousek uzené kýty s chlebem, nebo nějaké klobásky a sýr. Houbám před Calebem věnuje jen několik krátkých pohledů a poté se zeptá jestli by si pán nechtěl ty houby očistit.
„Kdyžtak byste si mohl támhle u krbu udělat smaženici. Trochu soli a pár vajec můžu donést. “

Náhle se zarazí uprostřed dalšich řečí a otočí se k Durmilovi. V jeho hlase není anitak vztek jako spíš jakýsi smutek zklamání a jakési tajemno.

„Milej pane, já teda nevim jak vy, ale já nikdy na takovýhle příběhy nebyl. Docela mě překvapuje že jako dítě naší rasy dáváte přednost tomuto druhu hudby, před klasickou trpasličí písní. “
Dlouze pohlédne na pěvce, jako by se k něčemu chystal a potom mu pokyne aby hrál. Pak zakloní hlavu a drsným chraplavým hlasem začne zpívat. Zpěv sám o sobě je trochu děsivý. Ale jen do té chvíle kdy se bard chytí a začne ho doprovázet energickými údery do strun.
Pak zjistíte, že trpaslík sice spívá chraplákem, který by mu mohl závidět i Dalibor Janda, ale rytmus stíhá udržovat s překvapivou lehkostí a i když řeči nerozumíte, tak i verše znějí jako by se rýmovali.

Jen přítomní trpaslíci ocení i text písně, který vypráví příběh o násoskovi Tungdilovi, který se dokázal od ohně u táboráku propít díky poctivému trpasličímu pivu až na trůn jednoho malého království. A proto by měli všichni trpaslíci na jeho počest pít a hodovat až do rána.

Prosimtě jestli tou skupinkou dobrodruhů myslíš Durmila, Viridianu, Lawliet, Zanoniho a Caleba, u stolu by mli mít poslední místo. Tak napiš druhou část přízpěvku otevřeně do stolu, oba dva průchody hostincem. Taky to jak vypadáš.

Tvou pozornost upoutá rozhodnost, s jako přesně tuhle písničku zkouší zavrhnout. začíná se tě jímat podezření, že s legendou o Ztraceném oddílu není něco v pořádku.

Tvou pozornost upoutá rozhodnost, s jakou se přesně tuhle písničku pokouší hostinský zavrhnout. začíná se tě jímat podezření, že s legendou o Ztraceném oddílu není něco v pořádku.

takže o té legendě nic nevím? já to tak zahrál, ale jak se na mě hostinský otočil, tak to na mě působí tak, že moc dobře vím, o čem je řeč

Hostinec

Podivná to hostinského reakce. Jedna téměř neškodná balada o oddílu s tajným posláním, který zmizel beze stopy, a hostinský málem rozčilením vyletěl z kůže. Snažil se to zamaskovat ze všech sil, ale někomu jako jsem já, prozradí řeč těla daleko víc, nežli slova.
Když se zadívá na mě skoro tuším co bude chtít.

Jak začne zpívat, zaposlouchám se do jednoduchého rytmu písně a během několika úderů do strun už vydatně doprovázím jeho zpěv. Není to nejhorší. Už jsem několikrát hrál v Podskalí, což je trpasličí pevnost na severu a tam mě naučili docela obstojně číst a psát trpasličí runy. Stejně jako sem několik let životnosti svých jater a ledvin, vyměnil za několik originálních trpasličích nápěvů.

Píseň pomalu končí a okolo krku se mi zlehka obtočí ruce. To hostinská přišla a sklonila se aby mi něco zašeptala do ouška.

Jen co hostinský dozpívá, trochu si loknu přineseného piva a zpustím další píseň. Píseň o muži jenž odešel do boje po boku svého krále a dlouho se nevrací. O tom jak jeho dívce nadbíhá bohatý soused a když se nakonec muž z vojny vrátí, najde svou milou jako jeho ženu. A muž zarmoucen znovu vyráží do boje kde zanedlouho padne.

Ale to ne, víš toho dost. Ale jen jako legendu kterou si zaslechl. Že prchali s pokladem, že odváželi artefakty, že měli chránit tajnou zbraň, že s nimi odjela jeho žena která čekala dítě (současného krále), že jich bylo několik set, že jich bylo jen pár, znáš asi deset verzí legendy ale pro žádnou nejsou přesvědčivé důkazy. Jedna verze legendy dokonce praví, že to byli nestárnoucí démoni, kteří byli na tento svět vpuštěni královským čarodějem a drženi v jeho službách.

Jde o to, že hostinského reakce naznačuje, že o tom příběhu ví něco. co se o ní tak všeobecně neví.

Například, že třeba oproti ostatním ví, co měla Sedmá skutečne za úkol a všechny ty vymyšlenosti ho štvou. Nebo že ví kde skončili

Hostinec

Vo dverách, ktoré vedú niekam hore, ku izbám na nocľah, sa v pološere objaví v plášti zamotaná vysoká postava. Chvíľu si obzerá miestnosť výčapu, zavadí pohľadom o stôl, kde sedí podivná zmes národov, ďalší venuje stolu s krollom a ešte jeden hodí po spevákovi. Potom sa šikovne preplietla von ku dverám a zmizne v nich.

Spôsob, ako sa postava pohybovala, prezrádzal, že zrejme ide o ženu. Potvrdil to aj plášť, občas sa na ňu pritisol silnejšie a odhalil ženské krivky. Na rukách niečo držala, ale nedalo sa presne určiť čo.

Po chvíli sa vráti dnu a zamieri si to ku stolu, kde sedia po kope dvaja trpaslíci, dve mladé ženy a jeden muž. Až keď je o niečo bližšie, je vidieť, že plášť má meňavú, zeleno hnedú farbu, záleží od toho, ako naň padá svetlo. Kožené čižmy sú už hodne ošúchané, nohavice už tiež zažili lepšie časy a košeľa je dokrčená, ako keby v nej spala. Teraz je jasné, že to, čo drží na rukách, je vlastne odrastené, vlku podobné šteňa.
„Dobrý večer. Môže si vašu spoločnosť užiť osamelá pútnička?“
S týmito slovami si vezme posledné voľné miesto pri stole a stiahne si z hlavy kapucňu. Ukážu sa dlhé, čierne vlasy, spod ktorých vykúkajú špicaté konce uší. Má hnedastú kožu, a v tvári mierne šikmo posadené, zelené oči. Potom sa trochu pousmeje a príjemným, melodickým hlasom so zvláštnym, spevavým prízvukom pokračuje:
„Odpusťte mi moju nevychovanosť. Moje meno je Leithiel. A moja chlpatá spoločníčka je Sirthiel. Teší ma.“
V náznaku úklony skloní hlavu a znovu sa na svojich nových spoločníkov usmeje.

Každého pri stole si ešte prezriem. Prvé dojmy sú predsa dôležité. Aspoň sa to tak vraví. Na tvári každého jedného z nich sa hodnú chvíľu zastavím. Možno viac ako by sa patrilo, no aj tak nedokážem vyčítať akí sú. Jediné, čo môžem povedať je, že vyzerajú ako veselé stvorenia. A dnešný večer bude zaujímavý. Utvrdilo ma v tom aj to, keď tulák začal hrať. Pohľad sa mi v tej chvíli obrátil na neho a opäť som s úžasom hľadela na nástroj, ktorý držal v rukách. Vďaka jeho šikovným prstom sa po miestnosti rozlievala príjemná hudba. Ruch utíchol a takmer všetky hlavy boli otočené jeho smerom. Aj tá moja bola. Pokiaľ sa neozvalo moje brucho, že som stále do seba nedostala ani hlt. Mrkla som smerom na stôl, kde ešte stále stála veľká porcia kuraťa. Možno až veľmi veľká, ale sťažovať sa nebudem. Pomaly som začala jesť vychutnávajúc si svoje obľúbené jedlo a tulákovu hudbu. Sprevádzal ju jeho príjemný hlas. Spokojne som dojedla chvíľu predtým, ako dokončil príbeh a odpila som si z vody. Plná dobrých pocitov som sa opriem dozadu a zavriem oči uspávaná jeho sladkým hlasom. Po chvíli však utíchol a s ním aj hudba. Po chvíli sa ozval hlas hostinského. V šoku som vytreštila oči, no po chvíli som sa opäť usadila do svojej pôvodnej polohy. Pieseň netrvala dlho a k slovu sa opäť dostal tulák. Teraz som však už svoj pohľad venovala okoliu, tentokrát už s omnoho lepšou náladou.

V tej chvíli som si všimla ženu približujúcu sa k nášmu stolu. Bola pekná a v rukách držal milé chlpaté šteniatko. Cítila som ako sa mi úsmev rozširuje. Hodnú chvíľu som z neho nespúšťala pohľad. Akonáhle si prisadla medzi mňa a blonďatú elfku sa nám predstavila. Chcela som odzdraviť no trpaslík bol rýchlejší. Venovala som mu pohľad uvažujúc, či tu už bol keď som vravela svoje meno alebo nie. Ja som Lawliet. Uvedomujúc si, že za dnešný večer som prehodila zatiaľ len dve vety som pohľadom pomaly prešla od trpaslíka k novej spolusediacej a hneď na to k huňatej veci, čo ešte stále držala v rukách.

Pri stole

Trošku zasnene počúvam, tú pôvabnú pieseň, ktorú vytvára tulák, keď ma z toho vytrhne Zanoni. Všimol si moje zasnenie a zo zvedavosti sa ma pýtal, či mi niečo tá pieseň pripomenula. Tak to sa trafil, milované elfské lesy.. Och ako rada by som sa vrátila domov. Ale už chrlí ďalšie otázky a na každú jednu mu ani nestihnem odpovedať. Nakoniec si aj tak pokračoval v rozhovore sám a nad tým som sa len pousmiala. Načo on stihol na mňa a Law mrknúť a už venuje pozornosť tulákovi.

Trošku som sa zachichotala nad tým prejavom, ale v tom sa naraz postaví Drumil a ide k tulákovi. Cestou mu dá hostinský do ruky pohár a drmolí niečo o zavretej kuchyni. Potom vidím ako sa pozrel na Calebov košík a navrhuje mu, že si môže spraviť praženicu.

Sledovala som ich len tak po očku, aby mi neuniklo nič, čo sa deje v hostinci, ale ako náhle sa Hostinský zarazil, keď počul Durmilovu požiadavku na tuláka o nejakej pesničke, tak to ma prekvapilo. Aj pri mojom dobrom sluchu som mala trošku problém započuť, o čom ta pieseň má byť. Spomenul nejaký stratený oddiel, asi myslel vojakov. Hostinský na to niečo zabrblal a všímam si ako hádže pohľady na tuláka. Vypadá to, akoby sa hostinský snažil zavrhnúť túto pieseň. Teda aspoň mne sa to tak zdalo. Niečo mi začína hovoriť, že to nebude len tak. Vôbec sa mi to nezdá. Však to musí byť len obyčajná legenda, tak prečo takáto reakcia? Vŕta mi to hlavou čoraz viac a začínam mať pochybnosti. Možnože Hostinský vie omnoho viac, keď dal takto najavo nevôľu.

Ale predsa len Hostinský kývol tulákovi a sám začal spievať. Tulák sa hneď chytil a ja už mám možnosť počuť príbeh. Keď skončila pieseň, tulák hneď začal ďalšiu.

Zaraz zistím, že sa niekto objavil za mnou a už si sadá medzi mňa a Law. Je to čiernovlasá elfka ako ja a v rukách má malé vĺča. Predstaví sa ako Leithiel a skloní hlavu na pozdrav. Tiež som sa na elfku usmiala a úklonom hlavy ju tiež pozdravím a predstavujem jej svoje meno. To naspäť ešte prikvitne Drumil a zabrble niečo o nepredstavení sa a zmenil tému na tú legendu.

"Tak o tom oddiele neviem nič, no podľa mňa to je len obyčajná legenda. No je pravda, že ani mne sa reakcia Hostinského nepozdáva. Tiež by som chcela vedieť o tom niečo viac" odpoviem mu a chvíľu sa zamyslím.

Ale to ne, to je chybka.

Hostinský zpíval trpasličí pijáckou písničku, snažil se tim odvézt pozornost od té legendy o Ztraceném oddílu.

// :D och tak to som sa pekne kopla :D fajn zmenené

Nejakú tú chvíľu už uvažujem nad tým všetkým. Stále mi to vŕta hlavou a nedá mi to pokoja. Možnože hostinská bude určite vedieť niečo bližšie o tom. Zdá sa mi ako veľmi príjemná dáma, tak prečo sa neskúsiť spýtať? rozmýšľam nad tým a už ju hľadám pohľadom. Zahliadnem ju ako práve utiera bar. Teda skôr sa o to snaží, ale viac vníma tulákov hlas. Ešte hodím po očku kde sa nachádza Hostinský a vstanem od stola spolu s pohárom a idem smerom k hostinskej.

Až keď podídem úplne k nej, strhne sa, vôbec ma nevšimla prichádzať.
"Och prepáčte za to vyrušenie, no mám na vás jednu otázočku. Viete niečo viac o tej legende, ktorú tu spomenul ten trpaslík? Zdalo sa mi, že pan Hostinský o nej vie viac a rada by som sa tiež niečo dozvedela" spýtam sa jej na rovinu, ale rýchlo ešte dodám:"Ide len o moju neukojenú zvedavosť. Precestovala so už pekný kus kraja, ale o tejto legende som doteraz nemala tú možnosť počuť ju"
Trošku sa nesmelo na ňu usmejem a snažím sa tváriť, akoby bola naozaj len moja zvedavosť.

Hostinská se Viridiany lekne natolik, až z poháru vína který zrovna nalévá trochu vylije. Rychle strhne z ramene utěrku a rozlité víno setře, pak dolije a otočí se na ni. Co přesně jí říká nerozumíte, je to řečené hodně rychle a přitlumeným hlasem. Ale v jejím pohledu se odráží to samé co předtím v očích hostinského. Smutek, zklamání, bolest a vztek. Je to jen okamžik, takže si toho mohl všimnout jen ten kdo je pozoroval.
Hostinská si pak přehodila utěrku zpět na rameno a stříbrný medailonek na řetízku, co jí před chvílí vyklouzl zpod oděvu, schovala zpět.

V tu chvíli hostinský sundal ze zadní stěny dva prázdné soudky od piva a odnesl je kamsi do chodbičky za dveřmi označenými nocleh. na jednom bylo křídou napsáno Havant, na druhém Durk. Za několik dalších okamžiků se vrací a s pomocí jednoho z místních pacholků pokládá na uvolněná místa soudky plné.
Během několika chvil už je připraven znovu roztáčet piva.

Hostinská si tě podezdřívavě změří a pak vyhrkne ne zrovna přátelským hlasem, ale tak tiše aby to nikdo nezaslechl.

"Víte, nevíte o čem mluvíte. Celá ta balada nebo říkejte tomu jak chcete je jen snůškou nesmyslů a dohadů. A jeho ty dohady rozčilují . . A já nemam ráda, když je rozčilený. "

Pak, jakoby omluvně, ještě dodala, i když si jseš zcela jistá, že ta osoba měl být někdo jiný.

"Měl v tom oddíle někoho na kom mu záleželo. Otce."

Pak si všimne, že jí vyklouzl přívěšek a rychle ho schová zpět do výstřihu.
Je to stříbrný medailonek zobrazující plamen a v něm ozdobně vyvedená čislice 7.
Hostinská na tebe ještě jednou pohlédne a pak vezme tác a jde roznášet.

„Vobyčejná legenda řikáš… hmmmm.“ prohrábne si vousy, když se od Viridiany nic moc nedozví. Kouká, jak se elfka zamyslela a nakonec i s pohárem vstala a namířila si to k hostinské. Ta leknutím málem vyletěla z kůže, když na ní Vi promluvila. Rychle utřela víno, dolila rozlitý pohár po okraj a pak se jí začala věnovat. Durmil přimhouří oko, když vidí, že se hostinská zatvářila dost podobně jako hostinský, když poprvé padla zmínka o písni. Vidí, že si něco říkají, ale kolem je moc velký hluk, takže je neslyší. Přestane jim věnovat pozornost, pohled nasměruje na hostinského, který sundal pár soudků s nápisy a ukládá je někam dozadu. Pozorně sleduje, kde že ty soudky jsou. Takže támhle jsou. Dobrý vědět.
Když se hostinský vrací i s pomocníkem a dalšími sudy, tentokrát bez nápisů, tak dělá, že si všímá jenom svého piva a ruchu u stolu. Hodí pohled na Viridianu, jestli se vrací a jestli alespoň vypadá na to, že se něco dozvěděla.

Pri stole

Spev hostinského mi nebol veľmi po chuti, ostatne, ani jemu nebola po chuti balada o stratenej légii. Je to zvláštne, ale v celku dianie na tomto mieste nie je veľmi obyčajné. Alebo to tak chodí vždy? Nie som si veľmi istá... Lenže potom som si všimla dianie za pultom. Hostinský bol nabrať novú zásobu piva a na jednom zo súdkov bolo označenie Durk. Na okamih stuhnem. Sakra! Musím s tým dačo robiť, ináč budú všetci onedlho chrápať. Lenže nesmiem vyplašiť ani mojich nových známych. Začnem si poriadne všímať krčmu. Nesmie mi ujsť človek, čo bude objednávať Durka pre celý hostinec. I keď Rughang mi neznie veľmi ako ľudské meno... znepokojene stočím oči ku krollovi. Na tom by sa dala postaviť aj moja stratégia prehovárania. Tak po očku stále sledujem dianie a nakloním sa ku trpaslíkovi, ktorý sa predstavil ako Durmil.

Pri stole

S úsmevom prijímam privítanie mojich nových spoločníkov a zvedavo počúvam reči o legende. Reakciu hostinského prejdem s pozdvihnutým obočím, rovnako kyslo sa tvárim i pri speve, ale to čo sa mi odohráva v myšlienkach usilovne skrývam. Potom som si ale všimla, že hostinský dopĺňa zásobu piva a pozorné oko by si všimlo, že som na sekundu stuhla. Nakloním sa ku trpaslíkovi, čo sa predstavil ako Durmil a tak, aby to počuli iba moji spoločníci, hovorím:
„O nás, elfoch, sa hovorí všeličo. Kdesi som aj počula, že vieme predpovedať budúcnosť. Tak jednu takú predpoveď mám prichystanú- Uvidíš, že v blízkej dobe niekto tu objedná Durka pre celú krčmu.“
Sprisahanecky žmurknem na trpaslíka, ale potom dodám:
„A viem aj to, že len čo si všetci toho Durka vypijú, pospia ako koťata. A ten, kto do piva primiešal uspávadlo, sa zatiaľ vyberie za tajomstvami nášho hostinského... a možno aj za tajomstvami légie, o ktorej sa pánovi hostinskému nechce hovoriť. Ver mi, alebo nie, majster trpaslík, ale nech sa prepadnem na mieste, ak som klamala.“
S poslednými slovami už vôbec nevyzerám že žartujem a ten, kto si ma pozornejšie všíma uvidí, že očami nenápadne sledujem celú krčmu. A že dosť často zalietam pohľadom ku stolu, pri ktorom sedí kroll.

Znamená to Havant a Durk v trpasličím jazyce něco? Když je hostinský trpaslík, tak by mohlo...

Späť pri stole


Po krátkom rozhovore s hostinskou sa znova vraciam späť k stolu. Teraz mi v hlave vŕta ešte viac otázok ako pretým. No nič to. K stolu prichádzam akurát v momente keď Leith niečo hovorí skupinke pri stole. Po tom čo si ešte vypočujem Leithinu predpoveď sa zamračím a zamyslím sa. S vážnym výrazom v tvári si sadám na svoje miesto a venujem dlhý pohľad Leith a Durmilovi.

"Pokiaľ je to pravda, čo vravíš Leith, tak sa tu deje niečo väčšie" rýchlo sa rozhliadnem, či náhodou nik nepočúva náš rozhovor a viac sa prikloním k tým dvom a tichšie dodám: "Najprv som si vážne myslela, že to je len jedna z mnohých legiend, ale čo som zistila od hostinskej tvrdí pravý opak. Hostinský vraj mal v tom oddiele svojho otca. Očividne sa predomnou o tom prekecla, aspoň to tak vypadalo." Potom ešte chvíľu neprítomne rozmýšľa nad medailónikom, kým zareagujú ostatný.

Ne, jedná se jen o nadepsané druhy piv. Jedno je celým názvem Havantský tmavý což je jedno město kousek odsud, a druhé je Durkův ležák.

Skrytá informace

Když si tak pozorně sledoval Hostinského, jak s pomocníkem přináší plné soudky, všiml sis že pomocníkovi vyklouzl zpod oblečení stříbrný přívěšek na drobném stříbrném řetízku. Na tu dálku si nepoznal co na něm bylo, ale připadal ti povědomý. Už si ho dnes viděl u několika lidí.

Je s podivem, že každý ho vždy urychleně schovává.

Jakoby ten řetízek s přívěškem měl něco znamenat.

Jakoby ho neměl nikdo vidět.

Hostinec

Po smutné písni o nevěrné dívce, která si vzala bohatého nápadníka a její milý se kvůli ní vypravil zpět do války, nasadím několik veselejších popěvků. Nejdříve pár písní o chrabrosti lidských mužů. Poté několik kupletů o kráse elfích dam, což doprovodím veselým pomrkáváním k vedlejšímu stolu. A nakonec i o pevnosti trpasličích ledvin, které jim zaručují téměř mýtickou neporazitelnost na poli Přepíjené při tom střídavě koukám po hostinském a po těch dvou trpaslících u vedlejšího stolu.

Když dorazím tento poslední kuplet pro pobavení ostatních, dopiji pivo a nechám si chvíli odpočinout hlasivky. Přecijen už sem zpíval skoro další hodinu.

„Jo tak votrávený pivo, říkáš. A co tohle, to je ještě dobrý?“ ukáže na svůj tuplák s pivem ze starého sudu.
„Snad jo.“ říká, když do sebe další dávku zlatavého moku.
„Věřim nevěřim, tady se prostě něco děje. Ať už de vo ten regiment, ebo vo co!“ Praští tuplákem do stolu, pivo vycákne na ty, co sedí kolem něj a samozřejmě na stůl. Podívá se dovnitř, kolik tam po tom gejzíru zbylo a všechno to do sebe obrací.

Chvíli přemýšlí, což mu dává asi dost zabrat, soudě podle jeho výrazu.

„Řikáš, že tam měl tátu, jo? No, uvidíme, co mi na to řekne von, třebas z něj něco vymáčknu.“ Urovná si perlík na zádech, vezme přilbu pod ruku a otočí se k výčepu, aby viděl, kolik je tam ožralů a dalších živlů.

Jak to vypadá u výčepu, je tam někdo, kdo by mohl rušit takový důvěrnější rozhovor s hostinským? Nevadí, jestli je tam někdo namol :D

Pri stole

Usmejem sa na trpaslíka:
„Je to pivo ešte zo starej várky, to by malo byť neškodné.“ Potom kývnem na Viridianu:
„Niečo sa tu deje. Nebola som si istá, ako by ste zareagovali, keby vám poviem rovno, čo sa mi stalo, preto to divadielko s veštením.“ Ospravedlňujúco sa usmejem na Durmila a pokračujem:
„Zobudila ma Sirthi, potrebovala ísť von. Tak som sa dala trošku do poriadku, vzala som ju na ruky a vyšla som zo svojej izby. Na chodbe som sa s dakým zrazila, a som tej osobe za to vďačná. Iba vďaka nemu som zostala na chodbe o trochu dlhšie, aby som počula rozhovor, ktorý som počuť nemala. Zvuky sa niesli odniekiaľ zdola, asi od komory. Pokúšali sa dostať cez zámok, ktorý bol zrejme nad ich sily, a tak sa rozhodli primiešať dačo do piva. Niekto, o kom hovorili ako o „Rughangovi“ má objednať Durka pre celý hostinec, a keď všetko pospí, majú ísť na vec... ale o čo im ide nemám ani potuchy. Je dosť možné, že to má niečo s tou legendou, ale to iba hádam. Viac neviem...“ Trochu nervózne pokrčím plecami a pohladím Sirthiel. Zaškvŕka mi v žalúdku a ja mám pocit, že sa prepadnem od hanby.
„Eeeeh... už som dlho nič nezjedla, asi by som si mala dačo vypýtať od hostinského. Môže Sirthi dostať kosti z tvojho kuraťa?“ spýtam sa Viridiany.

Hostinec

Jen chviličku pěvec odpočívá, když na něj padne stín. Nad ním stojí onen kroll, co celou dobu seděl v rohu. Mračí se a šklebí, že by i skála pukla a ze stromu by to slouplo kůru. Z očí mu kouká vztek smísený z pohledem lehce zakaleným alkoholem. Né že by měl nějak moc upito, ale vidět to je. Jednou rukou bouchne do stolu. Ten nadskočí tak, že se převrátí prázdný korbel od piva a hudební nástroj nárazem zasténá.

"Tak prťavý lidičky uměj pít a My ne?"
Při slově My se bouchne do hrudi a všem je jasné, že má na mysli Krollí rasu. Pak ukáže k vedlejšímu stolu na Zanoniho, Durmila i na hostinského za pultem.

"Všechny tři přepiju. . . No? Schválně . . Nemůžou odmítnout!! "
Při posledních slovech se mísí paličatost s vzrůstajícím vztekem i vzrušením. Evidentně se hodně těší, na něco co má vbrzku přijít.

"Na čest vás vyzívam. Přepíjená!! "
Hlas se rozlehl hospodou a odpovědělo mu pochvalné mručení jeho společníků. Vzápětí přisedne neomaleně k pěvci, který jen horko těžko zachránil své věci před smetením na zem. Krol na všechny tři vyzývavě kývne hlavou, ať se přesunou k pěvcovu stolu a pak se otočí na hostinského. Jasně všem dá na srozuměnou, že počítá s tím, že ho nikdo neodmítne. A jeho ruce sevřené v pěst dávají tušit, jaká bude odměna za odmítnutí.

"První kolo. Jako ruka piv a pálenky pro každýho, kdo pije!! "
vypočítává na prstech všechny čtyři účastníky a ukazuje na volné židle. Hostinský se mračí ještě víc než předtím, když tak vehementně bránil baladě o Ztraceném oddílu. Chabě se pokusil namítnout, že jestli se něco rozbije, nebo někdo pozvrací hospodu bude to stát peníze a jakou má jistotu, že mu to někdo zaplatí.

Z rohu, odkud přišel Kroll, přiletí váček a řachne doprostřed pěvcova stolu s hlasitým zachřestěním.
Pohublý chlapík v šedivém plášti, který ho hodil prohodí k jeho obsahu

"Čtyřicet zlatých by mělo zaplatit první tři kola.
A ještě by mělo zbýt na případný úklid. . . Když se chce Drobek bavit. . . Tak pane hostinský, to nejsilnější pivo co máte."
Prohodí ještě tonem, rodiče, který rozmazlenému dítěti kupuje na jarmarku cukrátko.

Hostinec-jeden z klidnějších stolů
Přistihl jsem se mírně podřimující, chvíli poté co jsem dopil číši vína a položil ji na stůl před sebou. Z velmi lehkého spánku, vlastně nikdy nespím tvrdě, mě probudil až kroll a jeho silný hlas rozléhající se po hospodě. S jistou nelibostí na duši se otočím směrem ke stolu kde vyvolává tento rozruch.Mno, možná to bude příjemné zpestření. Pomyslím si když uslyším jeho výzvu. Zajímalo by mne kdo snese víc. Můj zájem o možnou soutěž mezi trpaslíky a krollem překvapil i mne samotného. Naliji si ze džbánku další víno a prohlédnu si trpaslíky, ale mému zraku neujde ani zbylé osazenstvo stolu. Tolik dobrodruhů najednou v tak malém městečku? Neobvyklé... Pozoruji tedy dění kolem krolla, skupinky dobrodruhů a příležitostně popíjím vína.
Na nepříjemného společníka u stolu si ani nevzpomenu.

Hostinec

Jen se u mě objeví kroll, zblednu, zrudnu a málem i zezelenám strachy. Fakt mě vyděsil.
To že mi povalil prázdný půllitr mě ani tak nevadí, jako to, že si bez okolků dřepne vedle mě. Taktak stihnu odsunout své věci na druhou stranu stolu a drahocenný nástroj uschovám do své náruče.
Začíná mi být jasné k čemu se tu schyluje. A ještě větší horko mě polije, když si všimnu vzteklého pohledu hostinského, který mě považuje za viníka vzniklé situace.

"Já . . . no . . ehm "
Raději zmlknu, protože se mi po dlouhé době nedostává slov. Chtěl sem udělat dojem na jednu z přítomných elfích dam a strávit příjemný zbytek večera v její společnosti. Bohužel vrozená pitomost, vztahovačnost a ctižádost krollů učinila mému snažení rázný konec.

Proboha, teď to přijde. Pět panáků a pět piv. Pak deset kliků za každé pivo. A nanovo.
Bude se blít a omdlívat, budou se tříštit půllitry. Pro ty šťastnější, co se pozvrací, to znamená jen vyprat prádlo a kocovinu na půl dne.
Pro ty méně šťastné většinou akutní otravu alkoholem, po které jim bude blbě ještě týden, nehledě na to, že v těch nejhorších případech nemusí vůbec přežít.

Jen tak nepřítomně se rozhlédnu po okolí. Těžko říct, že by někdo z nich uměl dát první pomoc. Vesele se šklebící Drobkovy společníky skoro ani nevnímám.

"Už chybí jen to, aby někdo začal sázet na vítěze."

Jak to tak všechno pozoruješ svým klidným a nezůčastnným dojmem, všimneš si, že ač se hostinský jako trpaslík ke své lidské ženě chová slušně a dvorně a semtam jí věnuje i úsměv a vzdušný polibek, přesto to vypadá, jako kdyby to nebyli manželé, ale spíš hodně dobří přátelé.

Sympatie mezi nimi rozhodně jsou, ale začínáš pochybovat čimdál víc o tom, že by mezi nimi k něčemu někdy došlo.

Jak to tak všechno pozoruješ svým klidným a nezůčastnným dojmem, všimneš si, že ač se hostinský jako trpaslík ke své lidské ženě chová slušně a dvorně a semtam jí věnuje i úsměv a vzdušný polibek, přesto to vypadá, jako kdyby to nebyli manželé, ale spíš hodně dobří přátelé.

Sympatie mezi nimi rozhodně jsou, ale začínáš pochybovat čimdál víc o tom, že by mezi nimi k něčemu někdy došlo.

Ahoj. Přibral jsem tě i přezto, že děj už je v tak pokročilém stádiu, protože potřebuju někoho kdo bude hrát proti skupině.

Tvým úkolem bude, prozatím přečíst si všechny přízpěvky a vytvořit si ikonku. Tahle se mi nezdá vhodná, potřeboval by si spíš postavu s šedivým pláštěm. Jedno jestli portrét nebo celou postavu.

Asi kolem osmé hodiny tě seznámím s dějem, protože jdu teď pryč.

Budeš mi psát šeptaně.

Ahoj, díky. Obrázek se pokusím sehnat lepší. Tenhle asi opravdu neladí. Mám docela představu o charakteru a vzhledu postavy. Ale když se ti to nebude hodit, tak se přizpůsobím.

Tedy, mé představy jsou tyto. Vyšší člověk, řídké, šedivé vlasy, šedivějící strniště. Zhruba jako Tywin Lannister z Game of Thrones, jestli znáš. Takovej vzhled, pohled, lorda. Rád bych dlouhý, opotřebovaný, kožený kabát. Těžké boty. Žádnej nastrojenej elf. Líbilo by se mi vlastnit meč a dýku. A prsten se zeleným kamenem na pravý ruce.
Charakter, trocha charisma, s falešným sebevědomím z moci, která ve skutečnosti tak velká není. Nelibost k měkoučkým, dobroučkým hrdinům. Zlo konaný spíš pro pobavení a sledování lidských reakcí a trošku toho životodárnýho chaosu, ne až tak pro prospěch a moc. Aby se nezdálo, že chci být nějakej šlechtic, nebo kdovíco. Můžu být klidně zahořklej dědek, bydlící v chajdě na kraji lesa. Na tom tolik nezáleží.

Třeba ti tohle všechno k ničemu nebude. Je to jen návrh.
Příspěvky jsem si pročetl všechny. Mám v tom trochu zmatek a představit si, kde kdo sedí a co zrovna říkal je trochu problém. Ale ještě si to nastuduju.

Když jsem tě nabíral, psal jsem že potřebuju někoho kdo bude hrát proti hráčům. Nemam na mysli někoho, kdo půjde s nima a bude jim škodit, jako spíš někoho, kdo bude přímo proti nim kout pikle. Mam vytvořenou NPC postavu se kterou sem tě chtěl ztotožnit. A v podstatě tě vložit do děje jako osobu přímo zodpovědnou za současné dění.

Ano, mam na mysli postavu toho Krollova společníka.

Co se týče rasy, povolání a vzhledu, tak toho moc řečeno nebylo. Jen že to je člověk, okolo čtyřiceti v šedém plášti a s černým kabátcem a kalhotama.

Proto ti teď pokládám nabídku.

Chceš se do této postavy vložit, nebo chceš hrát pořád tebou navrženou postavu?

Takže bych je řekněme z povzdálí pozoroval jejich chování a následně se nějak nepřímo snažil překazit jim jejich plány a cíle, ano? Spíš bych teda interagoval s npc, než přímo s nima. Například na ně tedy poslat ony Krolly. Nebo například podplatit nějaký stráže, aby je zatkli/nepustili do města a další. Chápu to správně?

Nevím, jak excelentně bych tuhle roli zvládal, ale myslím, že možný by to bylo.

Takže ano. Pokud jsou mé předchozí doměnky správné, tak nabídku přijímám.

Mimoherní úkol

Takže, damstvo a panstvo, nastává další část zajisté nudné, ale přezto velice důležité, výuky.
A tou je Životopis.

Každá postava se nějak narodila, nějak prožila dětství, vyrostla, něčemu se naučila. Těžko se jentak vyskytla. Obecně se lze setkat se dvěma typy životopisů.

Já osobně jim říkám Strukturovaný a Příběhový.


Strukturovaný životopis je jednoduchým výčtem faktů ze života postavy, doplněné o to co umí, čeho se bojí a jaké má motivace. Je většinou poskládaný do jednoduchých vět.
Nedělá žádné velké caviky z toho jestli se to dobře čte. Tady jsem našel jeden, který by mohl sloužit jako vzor, i když je z jiného žánru.


Jmenuju se Lukas.

Je mi 27 a jsem prachobyčejný civilista. Rád se napiju, posloucham muziku a semtam si užiju s nějakou slušnou štětkou. A když říkam muziku, mam na mysli Rock a Metal. Ne žádný ty prehistorický sračky, co si říkaji Punk, HipHop nebo Techno.
Taky trochu víc fušuju do zbraní. Sem tam něco prodám, koupím, upravím.
Semtam vyrobím na zakázku pár bomb. Jsem hodně zběhlej v chemii, i když číst a psát moc neumim. Kdo by se to taky mohl učit. Světlo je na příděl, jídlo a voda jsou vzácnější, než kořalka a tabák. Umim dobře střílet, ale to každej, když dítě k sedmým narozenimám dostane pistoli.
V bombách se vyznám ještě líp a se svou znalostí chemie přednostně dělám do nich. V tomhle světě, kde jsou jen trosky lidstva žijící v komplexu bunkrů a bývalých kanalizací pod povrchem proti celému Povrchu plnému ufounů, jsou jen čtyři šance, jak přežít.

Stát se vojákem a bojovat.

Bejt civilista a v tajných továrnách vyrábět jídlo a materiál pro armádu.

Bejt civilista, kterej s armádou čile obchoduje a semtam si dojde zabít pár EmZáků.

A ta čtvrtá pro chlapa není.

Jednou jsem byl na úplně na Povrchu. Ne v třetích nebo druhých patrech stok Old Yorku. Přímo na povrchu. Sedm minut. A pak mě kámoš dával přez dva měsíce dohromady. Ty svině ho dostaly při jejich posledním výpadu sem dolů. A to říkají že dvanáctý podzemní patro už by mělo být bezpečné.
Hodlám se jim za to pomstít. A to v brzký době.

Mám tmavě modré oči, šedavě bílou pleť a vysedlé lícní kosti, nevýrazné rty a ostrou bradu. Černé povětšinou mastné vlasy mám stažené do ohonu.
Nosím na sobě starou šedozelenou bundu, kdysi snad vojenskou, a stejné kalhoty. S hromadama kapes. Noční vidění a termohled jsou ve zdejším světě samozdřejmostí.
Na zádech nosím svojí starou AK 47 s prodlouženým zásobníkem a asi dvěma tucty různých vylepšení. Po kapsách pak mám pár zásobníků a několik vlastnoručně vyrobených granátů, jsou o dost lepší než ty vojenské a každej voják mi za dva z nich ochotně nechá svou třídenní dávku jídla. Semtam po kapsách mám taky pár tabulek Pemikanu a vojenskejch sucharů, co jsem směnil s vojákama za pár granátů.

Motivem mého jednání je vztek na EmZáky. Když už pro nic jiného tak pro těch sedm minut na povrchu, kdy jsem mohl vidět Slunce, modroskvoucí oblohu, vzrostlé stromy a trávu. Vztek za to, že musíme žít ve stoce, stovky metrů pod povrchem, a chcípat v temnotě už několik generací.
Jednou se mi povede přijít na to, jak dostat ty skety z naší planety. A pak opět vyjdem na povrch.


Oproti tomu příběhový, si naopak zakládá hlavně na čtivé lince a je i tak trochu jedno, kolik toho o schopnostech postavy říká nebo neříká. Dost často se přidávají na konec životopisu jednotlivé kapitoly podle toho kolika dobrodružstvími postava prošla, co nového zažila a koho potkala.
I jeden takový vám sem vkládám jako vzor.

Venku pršelo. Déšť skrápěl zemi a bubnoval na střechu a okenní parapety hospody s neúnavnou pravidelností. Náhle čísi nohy zadupaly na verandě. Tři rychlé kroky a pak stisk kliky.
„Ahoj Bell Garrione, tak jak se daří . . .“
„Je To tady.“ přerušil hostinského příchozí. „Žena začíná rodit. Je tu Léčitel?“
Máchnutím ruky hostinský ukázal do rohu, kde u korbelu piva seděl postarší muž. Příchozí byl tak rozčilený, že zapomněl i zavřít dveře.
„Prosím, má žena rodí. Poslali jsme sice pro porodní bábu, ale ta je ze sousední vesnice a dorazí až tak za hodinu. A to už bude pozdě. “
„Jistě, rád pomůžu. Je to příliš dlouhá doba, co jsem jen pomáhal léčit zmrzačené. Však nový život . . jest radostí.“ Léčitel dopil, zvedl se a vyrazil s Bel Garrionem do deště. Hostinský se jen usmál a přibouchl stále ještě otevřené dveře.


Domkem na konci vesnice se rozlehl táhlý a bolestný křik ženy. Však v nastalém tichu bylo přímo cítit uvolnění a úlevu. Několik vteřin napjatého čekání přerušil hlas starého muže.
„Je to kluk.“ Plesknutí a za okamžik se ozval řev právě narozeného dítěte.
„Leonardo Bel Garrione, vítej na tomto světě.“ pronesl dojatě šťastný otec.
Blesk sjel z oblohy a na okamžik zcela rozzářil krajinu. Mnohočetný klikyhák ještě několik vteřin uhasínal na tmavnoucí obloze, když zaznělo zadunění hromu. Tak silné a majestátní. Tak děsivě nádherné.
„Vidíš? I bůh Perún tě vítá na světě, maličký.“ Pronesl léčitel.
„To se musí zapít, teď už ti můžeme říkat starej Bel Garrion.“
„Tak na Mladýho i Starýho Bel Garriona. . “ Ozval se další muž, a hned rychle dodal
„Na zdraví šťastné maminky.“ Vyhrknou další dvě osoby, jenž před chvílí uklidňovaly nervózního otce. A do křiku dítěte se ozvou nárazy pohárků medoviny.


Je horký podzimní den. Léto, jako by se snažilo udržet se stále ještě u kormidla počasí se brání zuby nehty.
Na zápraží sedí malý klučík. V jedné ruce nožík ve druhé kus dřívka, ze kterého se cosi snaží vyřezat. Domkem zazní křik novorozence. Je však jinačí než před čtyřmi lety. Měkčí, dívčí.
„Nádherná dcerka, Hraničáři. Už pro ní víš jméno?“ dotáže se porodní bába chlapíka s kytičkou lučních květů, jenž před chviličkou přiběhl z lesa.
„Irena.“ hlesne otec a už se hrne do baráčku. Za svou ženou a dcerkou.


Sedmiletý klučík běhá po lese. Jeho otec jde pomalu za ním a užívá si přírody. Občas se shýbne a utrhne pár divokých jahod nebo malin. Když chlapec probíhá okolo něj s úsměvem mu je podá. Ten pak s plnou pusou běží dál prozkoumat tu parohy, jenž tu shodil jelen, támhle opuštěné hnízdo jenž vítr setřásl ze stromu.
Otec se opět shýbne a utrhne maliny. Když se rozhlédne, synek nikde. S tichým úsměvem se přikrčí a po špičkách vyrazí k houštince, jenž je asi patnáct sáhů vlevo.
Klučík se krčí za keříkem, opírajíc se o strom. S úsměvem vyhlíží, kdy otec půjde okolo, aby na něj mohl vybafnout.
„ha haůů“ ozve se těsně za chlapcovým stromem vytí vlka.
„Aáááh“ vykřikne chlapec a jako střelený vyběhne z houštinky. Zpoza stromu vykoukne otec a na tváři mu hraje pobavený úsměv.
„Leone, počkej přece. To jsem já.“
„Tys mě vyděsil, jak to děláš, že mě vždycky najdeš, tady to bylo moc pěkný na schování.“ Ptá se vracející chlapec, pomalu rozdýchávající svůj zběsilý úprk.
„Tady máš maliny. Právě, že to bylo až moc pěkné místo na schování. Až budeš starší, pochopíš to.“
S úsměvem opět pokračují v procházce lesem .


„Hej, Bel Garrione, vylez.“
Před baráčkem na konci vesnice stojí tři rozčilení lovci.
„Hulákáte jak na lesy. Co se děje?“ praví další lovec vycházející z baráku, ještě dopínajíc knoflíky od kazajky.
„Vlci. Tři. Byli až u mě v ohradě. Žádnou ovci nezardousili, ale je jen otázkou času než se tak stane.“ „To už je tenhle týden potřetí co jsme narazili na jejich stopy.“ začnou se lovci dohadovat.
„Tak tři vlci. . . “ zamyšleně pronese domácí.
„Chceme pomoct je vystopovat. Radši je zabít teď, než až když mi zardousí půlku stáda. . .“
„Leonadro!!“ houkne starý Bel Garrion a ten třináctiletý vykoukne z kůlny.
„Pojď sem chlapče.“ „Ano tati?“ odtuší chlapec s nejistým pohledem na třech návštěvnících.
„Tady Erathorn má prý problém s vlky, nevíš o tom nic? “
„Já? No . .“ chlapec neví co říci a prohrábne si blonďaté vlasy
„No?“ významně zahučí na syna domácí.
Chlapec mlčky sáhne do kapsy a vytáhne všechny čtyři tlapy vlka, dokonale vyřezané z březového dřeva .
„A to se podívejme, tak mladý Bel Garrion si po nocích hraje na vlky.“ utrousí obdivně Erathorn.
„Takže, vlčí smečka přišla o vůdce. Ten se asi tak dva týdny neukáže.“ Řekne otec svému synovi a pokyne mu, a» se vrátí k práci. Je jasné, že mladík nebude mít dva týdny dovoleno chodit za ostatními dětmi z vesnice.
„A je potřeba naštípat dříví na zimu.“ křikne ještě, než se vrata od kůlny úplně zavřou.
„Tady, vezmi si to. Stejně si za chvíli vyřeže jiný. Tohle on umí moc dobře.“ Podá Erathornovi stopy.
„Nejsi na něj moc přísnej? “ ozve se další z lovců.
„Ale převezl nás všechny tři. Fakt jsme mysleli, že to jsou opravdoví vlci. Dokonce jsme je zkoušeli stopovat. Ale ty stopy nám vždycky tak záhadně zmizely, proto jsme za tebou přišli. A jako vždy jsi vystopoval.“
„Má pro tohle nadání. Bude z něj výborný stopař a ještě lepší lovec. Střílí víc než výborně.“ řekne uznale třetí, nejstarší z lovců.
„Má dobrého učitele.“ Usměje se Bel Garrion a pokývnutím se rozloučí. Pak opět zaleze do chalupy z níž před chvílí vylezl.


„Kromě nás je tu ještě jiný lovec.“ řekl starý lovec. „Les je prázdný, jako když ho vymete.“
V tom okamžiku zvedla fena u jejich nohou hlavu a chytila daleký vítr.
„No, Muro, no . . “ pobídl ji sedmnáctiletý hoch, jenž se již považoval za muže.
Zprvu vykročila nejistě, klikatou cestičkou , ale po chvíli si to zamířila přímo skrz ořeší. Na druhé straně mýtiny se ozval praskot, lovci zahlédli dva stíny, míhající se mezi větvemi.Mura uháněla napřed, aby odřízla cestu. Kousek blíže se hnal veliký divočák s vysokým hrbem sraženým dolů k zadku a se vzpurně zdviženou oháňkou. Fena ho předběhla, zaštěkala a přiblížila se k němu připravena kdykoliv uniknout. Předníma nohama však sklouzla po rozměklém blátě a to se jí vymstilo. Rozzuřený kňour jí porazil jediným pohybem hlavy.
V témž okamžiku se do boku se svistotem zabodly dva šípy. Divočák sebou trhl, přední nohy mu poklesly a padl jako zasažený bleskem.
Oba lovci cítili, že se stalo něco zlého, rychle ale ostražitě vykročili kupředu.
Kanec byl mrtvý. Fena ležela v tratolišti krve, pysky se jí chvěly. Lovec jí položil ruce na hlavu. Cítil pod prsty, jak z ní uchází život.
„Škoda tě Muro, byla si dobrý pes.“


"A kam teda půjdeš, bráško?" dotázala se dívka mladého muže, jenž si chystal poslední věci do batohu.
"Ještě nevím. Někam na jih, podívám se do Kamaaru, je to prý moc veliké město. Trochu se tam porozhlédnu a pak zkusím dojít k moři. Rád bysem ho viděl. Ohromná plocha vody, to musí být taková krása. " zasněně přemýšlí zatímco si přehazuje batoh přez rameno a k němu přidává i toulec s šípy a dlouhý skládaný luk. Pak vyjde z chalupy, na zápraží políbí matku, obejme otce a vykročí pěšinou k jihu.
"Leonééé, " ozve se za ním křik jeho sestry " . .a na mě bys zapoměl? " Leon se jen otočí a pozpátku udělá několik kroků. Až k prvnímu stromu za chalupou, pak vytasí meč a mocným sekem podsekne větve keře, rostoucího u stromu. Polovinu kmene stromu pokrývá nádherná řezba, s nápisem "sestřičce Ireně, Leon".
Schová meč, naposledy zamává a po několika krocích mizí v lese.

Příští kapitolu jeho života bude psát už Osud.


Na závěr bych vám chtěl říct, že v sekci Hostinec je stůl životopisy, který velmi jednoduchou formou v hlavičce ukazuje, jak se dá takový životopis vyrobit a co my měl splňovat.
Zkuste si proto něco takového. Napište to v sekci moje postavy do kolonky životopis. Ke každému se potom vyjádřím do pošty. Vím že někteří z vás už něco takového mají, ale klidně mohou zapřemýšlet o vylepšení. Trocha inspirace ve stole Životopisy .

Soutěž o nejhezčí životopis!
Aneb další mimoherní příspěvek od ukecané Vrány


Po sáhodlouhém bloumání a hloubání jsme se s Vypravěčem rozhodli uspořádat takovou menší soutěž. Cena jest zveřejnění životopisu v prestižním Andorském stolu “Životopisy”.

Pravidla klání:
1. Nepodvádět a nekopírovat životopisy - z jiných zdrojů než vlastní hlavy - a neupravovat je pouze změnou jména postavy v životopise a jinak tam nechat vše stejné (často se to stává, že tam zůstanou i původní hrubky). Kopírovači se nebudou smět účastnit a ani jim nebude dovolen druhý soutěžní pokus, ač bude tentokrát z vlastní hlavy.

2. Pokusit se odhalit co nejvíce vlastních chyb (máte Word, ne? A když si dáte zobrazit příspěvky jen od mojí postavy, najdete tam ten příspěvek s vyjmenovanýma slovama). Samozřejmě, čím méně chyb tím lépe, hodně to kazí celkový dojem.

3. Pokud možno dát tomu i nějakou úpravu ze slohového hlediska a členit do přehledných odstavců. Též se to pak lépe čte.

Co musíte splnit:
Napsat životopis. Kvalitní, hezký a čtivý životopis, který by mohl být uveřejněn. Styl, jakým ho napíšete, je na vás. Výherce posuzuji já a Vypravěč, společně vybereme ten nejlepší. (Pozn. red = Ne vždy to je ten nejdelší, pokud to má třebá 500 řádků, ale půlka z toho je furt dokola omíláno, jak daná postava miluje jablka a není tam jiná podstatná informace, je to životopis k ničemu.)

Hodně štěstí při vaší tvorbě vám přeje Vrána a Vypravěč.

PS: Nevím, dokdy byste to měli dopsat, ale tři měsíce na jeden životopis asi čekat nebudeme (termín kdyžtak poví Vypravěč)

Muž, co doteď stál v rohu a před chvílí hodil na pěvcův stůl třicet zlatých popošel blíže.
Ano, to jsem já.

Šedivý plášť, prošedlé, dozadu sčesané řídké vlasy a strniště na tváři. Kdo by se dokázal dívat pozorněji, přez mlhu alkoholu ve své mysli a oblaka kouře v místnosi, spatřil by, že mu u pravého boku zakrytý pláštěm visí dlouhý meč.

S lehkým, ale nepříjemně působícím úsměvem, došel ke krollovi. Položil mu ruku na rameno. "Do toho synu!" Zašklebil se ještě více. Sám měl v ruce korbel s pivem, tak z poloviny plný. To vyletělo ven, když divoce zvedl ruce, obraceje se k osazenstvu hospody. "Ještě někdo si odváží vsadit na šampiona?" vykřikl. "Život je krátký!"

Však oni se ukážou. Žádná hospoda si nenechá ujít soutěž v chlastu, když je u toho kroll.
Všichni lidé už byli otočení na něj a na krolla. Pár jich už šmátralo po měšcích se zlatem. "Pojďtě sem, ať to vidíte zblízka!" stále se ošklivě usmíval.


Teprve potom se podíval na pěvce sedícího poblíž krolla. Vypadal tak maličký, jak si tiskl svůj nástroj k hrudi, víc jak žena malé děcko. Muži tváří mu na vteřinu problesk výraz opovržení.

"Radši bych se vzdálil, než ti někdo nacpe ten tvůj nástroj do chřtánu, zpěváčku," sotva slyšitelně zamumlal.

Takže jsem došel ke krollovi. Povzbuzuji dav, aby lidé začali sázet a při tom se pokud možno nahrnuli blíž k soutěžícím. S tím mi pomáhají moji lidé uvnitř hospody. Mají za úkol rozvášnit dav lidí v hosodě a při tom se dva z nich mají nenápadně dostat do zad hostinskému, připraveni prohledat ho, až bude ve stavu, kdy to nebude vnímat.

"No je to výzva a výzvy se neodmítají. To mi trpaslická čest nedá!"
Jen by mě zajímalo co za tím je. Něco se tu nekalého děje. To šuškání u stolu mi nemohlo ujít.
Pomalu vstanou, přejedu pohledem všechny u stolu a pravím: "Cítím nějakou nepravost, ale někdo to musí prověřit. Doufám že se zítra neprobudím někde na hnoji, nahý, okradený a zmlácený."
Pomalu vstanu, kouknu na Krolla a z tajné kapsičky vytáhnu malou lahvičku a loknu si. No projistotu si loknu mé tajné medicíny, jež už mě několikrát zachránila od různých nemocí, otrav a jiných nehezkých věcí. Poté trochu zamlžím slovy: "Jeden malý lok na kuráž, ať to do mě pití klouže jako do děravého sudu" a zasměju se.
Poté vyrazím směrem do středu místnosti ke Krollovi. "Bylo by škoda odmítnout takovou výzvu, když je tu taková dobrá nálada!"

Mimoherní :

Vítám nejnovější přírůstky v jeskyni pro nováčky. Prosím, aby jste si důkladně přečetli všechny příspěvky ode mne a od Ukecané vrány Jichou. Nejsnáze to půjde, když na spodku stránky kliknete na stránku Jedna, příspěvky čtěte odzdola nahoru a budete klikat na tlačítko Novější.

Tím byste se měli dostat ke všem základním informacím. V případě nejasností prosím o napsání konkrétního dotazu či připomínky přez Jeskynní poštu, nebo Diskuzi a nikoliv do jeskyně.

Prosím, aby jste si vytvořili nějakou vhodnou ikonku postavy, návod v jeskyni je. Můžete se i pustit do nějakého životopisu. Uzávěrka soutěže byla prozatím stanovena na 10.7.2011 Až si vytvoříte ikonku, ozvěte se mi do jeskynní pošty, zapojím vás do děje (životopis není prozatím nutný k zapojen do děje jeskyně).

Děkuji JollyJokker

Otázočka, nech môžem zareagovať- spoznávam hlas toho Emreisa? Či to nie je náhodou jeden z tých dvoch, ktorých som počula.

Akorát jsem se zvedal a šel jsem vyzpovídat hostinského, byl jsem na půli cesty, když se zvednul ten kroll, co až do teď dřepěl v rohu místnosti a teď se najednou chce přepíjet toho otráveného piva. Nejdřív mě to trochu překvapilo, přejel jsem krolla pohledem, potom sud s pivem, nakonec jsem po oku zkontroloval zbylé dva přítomné trpaslíky, můj pohled zkončil opět na krollovi, který se se svým páníčkem tak dožadoval pití.
Že oni s tím mají něco společnýho? Ten chlápek je nějakej divnej a ten kroll... ten vypadá stejně tupě, jako každej druhej kroll, nic divnýho.
Podívám se nahoru na krolla, na jeho oči, které se skoro ztrácí pod nadočnicovými oblouky.
"Komu řikáš prťavý lidičky? Ty... zakrnělá formo inteligence!?"
Co to vlastně znamená? Ti elfové ale uměj mluvit divně, pomyslím si, když si sedám ke stolu, na který ukázal kroll velkou a neforemnou končetinou.
Tak snad se ta Leithiel mejlila, snad v tom pivu nic nebude. Stejně nemam moc na výběr, i když takovejhle kroll, to by mohla bejt výzva, dlouho jsem neskolil takovou vobludu. No uvidíme, snad mi jen nikdo nesebere moje kladívko. Radši bych si voholil fousy, než abych vo něj přišel.
"Tak co bude? Začni to sem sázet. Šup s tim do mě, ať je po mě!"

Hostinec


Pozdvižení, které vyvolal krollův návrh soutěže v Přepíjené, jen tak nekončí. Několik podnikavců začalo v davu pokřikovat a uzavírat sázky. Hostinský si s krollem podle nich stojí zhruba stejně, naproti tomu Durmil a Zanonni jsou o notný kus pozadu. Hostinský rezignovaně usedl naproti krollovi. Mračí se a vražedné pohledy metá po každém, kdo se jen trochu hýbe a kouká jeho směrem. Jeho čest ale nedovolí, aby ze soutěže vycouval.

Hostinská a jeden z pacholků začínají čepovat pivo a kořalku. Během několika chvil stojí uprostřed stolu dvacet korbelů piva a čtyři číše plné pálenky. Očekávaný průběh bude vzít korbel a vypít ho, pak si usrknout pálenky z číše a tento postup zopakovat pětkrát. Na konci musí před každým zůstat jak prázdné pivní korbely, tak číše od kořalky.

Pěvec, ač vyděšeně tiskne nástroj k hrudi, rozhodně tak nečiní ze strachu o sebe, ale o onen hudební nástroj. Značně drzým tónem odsekne cosi o tom, že kdyby ten zavšivenec byť jen věděl kolik ten nástroj stojí, musel by ho zabít. Sebere svou tornu a rozvážnou chůzí odcházejícího hřebu večera, vyrazí nahoru do pokoje.

Sotva se za odcházejícím pěvcem zabouchnou dveře, chopí se kroll prvního piva a vyklopí ho do sebe. Na bradě se mu na chviličku zaleskne jedna kapka piva. Ještě než položí číši ze které potom upíjí pálenku, hostinský ho dohání a taktéž doslova v jednom kuse polkl jedno z piv. Než se naši dva srdnatí dobrodruzi stihnou vůbec chopit piva, před krollem i hostinským už stojí dnem vzhůru pět vypitých korbelů a číše od pálenky taktéž zeje prázdnotou. Oba chvilku koulí očima načež se podívají jak si stojí Zanonni a Durmil. Je na nich vidět, že oba jsou zvyklí na velice tvrdé pijatiky a neberou ty druhé dva u stolu moc vážně.

Nejsi si jistá jestli hlas co jsi slyšela byl jeho, ale vyloučit to nemůžeš.

Navíc, když se neslo pivo na stůl zcela jasně jsi cítila, že někdo v hospodě použil magii. Nerozpoznala jsi o jaké kouzlo se jednalo ani kdo to byl, přesto je to velice podezřelé.

Prepíjaná

Zatiaľ čo sa bavím s mojimi novými spoločníkmi, na pol ucha počúvam spev potulného barda. Ale veselá pesnička o bezodnosti trpasličích hrdiel mi priženie na chrbát mráz. Krátko nato sa zdvihol ten hromotĺk zozadu a zahučal na celý výčap:
"Tak prťavý ľudkovia vedia piť a My nie?"
To veľké písmeno v slove My bolo doslova počuť. Ako ďalej počúvam krollov preslov, začínam v duchu poriadne nadávať na speváka a jeho nápad ospevovať trpasličí smäd. Dokonale im prihral. Alebo že by v tom lietal aj ten? Nechce sa mi tomu veriť, ale je to už nejaká doba, čo som opustila svoj rodný les, a kým som pricestovala sem, videla som už všeličo. Netreba sa nechať oklamať perím. Potom sa do toho zamiešal akýsi slizák... aspoň ja som mala z toho muža pocit, že sledujem hada číhajúceho v tráve. Pozorne počúvam jeho hlas. Spoznávam ho? Chvíľu by som prisahala, že áno, ale potom zase nie. Nahnevane scvaknem zuby. Obom našim trpasličím druhom venujem jeden veľmi znepokojený pohľad a zaželám im šťastie.
"Tak, a je to tu..." zahundrem a zaškľabím sa na prísediace kolegyne. "To som zvedavá, ako to dneska dopadne." Na stoly začali nosiť pivo a ... pomaličky vstanem a začnem sa zvedavo presúvať bližšie ku pijúcim, a zo záujmom sa obzerám.

Keď sa začne súťažiť, vstanem od stola, ako by ma to veľmi zaujímalo a chcela by som to vidieť zblízka. V skutočnosti sa však snažím "cítiť", vnímať mágiu. Niekto ju tu pred chvíľkou použil, a tak sa snažím vystopovať pôvodcu kúzla, alebo aspoň zistiť niečo podrobnejšie.

Přepíjecí stůl

Vezmu do ruky jeden z korbelů, který přede mne postavili, podívám se na jeho obsah.
"To je Durk? Co když chci Havant?" Ten snad bude v pohodě.
Pokládám pivo zpět na stůl, chopím se pálenky. Loknu si z poháru, abych alespoň zjistil, jakou to má chuť, když už to budu pít. Medovina by byla daleko lepší, ale kdo by se měl hádat s tím zabedněným krollem.

Velevážení hráči.

Jak už jsem předestíral v diskuzi, jsem na tom teď s časem velice špatně. Dlouho jsem přemýšlel co bych vám ještě mohl nabídnout k naučení, ale kromě roleplayingu, na který mi bohužel nezbývá čas, už mě nic nenapadá.

Nyní jsem tedy rozhodnut výukovou jeskyni pro nedostatek času uzavřít. Všechny rady, které jste dostali si třeba stáhněte do Pergamenu - Vlevo nahoře. Funguje to jako vyskakovací okno do kterého si ukládáte poznámky. V případě jakýchkoliv dotazů se obraťte buďto do pošty, nebo na Online pomoc, rádi pomohou.

Mě nezbývá než se s vámi rozloučit a popřát vám mnoho zábavy při hraní na Andoru a omluvit se za přerušení vašeho prvního dobrodružství.

Jeskyně bude aktivní do 30.7. pak ji ukončím.


PS: Málem bych zapoměl na Vyhlášení vítěze životopisného meziúkolu. Stává se jím Gery Emreis. Jeho výtvor si můžete prohlédnout ve stole Životopisy, kam si jej nechal vyvěsit.
Gratuluji.

MH:

Jelikož se tato výuková jeskyně chýlí ke konci, chtěl bych vás požádat, zda byste mi (tedy poštou na nick: Darkstorn) - neposílat kliknutím na jméno této postavy, mohli poslat své připomínky, pochvaly i výtky, k této výukové jeskyni - nejde mi o žádné bodování vypravěče, s ním jsem nadmíru spokojen, jen o zpětnou vazbu.

Předem mnohokrát děkuji za jakékoliv reakce.

Darkstorn