Hříchy našich otců
hrálo se Domluvený termín
od: 18. prosince 2019 20:34 do: 24. srpna 2022 08:38
Dobrodružství vedl(a) Skylark
| |
 |
|
| |
 | soukromá zpráva od Magda Malá pro Budík jako vždy zvoní příšerně brzy. O víkendech je to paradoxně ještě horší. Ale moc dobře vím, že i kdybych budík típla, ničemu z toho, co mě dneska čeká bych se nevyhnula. Nevím, jestli mě z postele hned po prvním zazvonění táhne tato myšlenka, a nebo prostě setrvačnost. Unaveně se protáhnu a hned pocítím několik míst na těle, která mě bolí. Modřiny a drobné bolesti jsou pro mě tak obvyklou věcí, že bych se spíš divila, kdybych nic takového neměla. Rychle se převléknu z pyžama do riflí, jakéhosi trička bez výstřihu a velkou tmavou mikinu. Všechno jsou to naučené rituály, stejně jako návštěva koupelny, kde si vyčistím zuby, opláchnu obličej a rozčešu zrzavé vlasy, které rychle svážu do culíku. „Ráno,“ houknu se zívnutím do kuchyně, když sejdu schody. Jako obvykle, mamka už je převlečená do sportovního oblečení. Nejspíš si přivstala, aby měla chvilku pro sebe. Její schopnost nespat ani pět hodin, a přitom být svěží jí naprosto závidím. „Ránko, Magdi,“ usměje se na mě zářivě tím nakažlivým úsměvem. Oplatím jí ho, jen ne s takovou vervou. „V konvici je ještě teplá voda na čaj,“ poradí mi a listuje dál cestovním katalogem. Nejspíš vybírá, kam se zase v nejbližší době podíváme na nějakou dovolenou. Jak znám otce a jí, tak to bude opět něco jako vycházka v Alpách, nebo túry po Karpatech. „Co vyhrává?“ zeptám se konverzačním tónem, zatímco si odsypávám správná množství bylinek do svého hrníčku. Každý máme vlastní se jménem. Všimnu si, že tátův hrnek s kávou už stojí taky na stole. „Asi Slovenský ráj. Myslím, že tam se vyblbnou i holky. A Sára to ještě asi taky zvládne,“ odpoví mi mamka a zavře katalog, aniž by si založila, kde skončila. Snažím se nepovzdychnout si při představě, jak nás po těch stezkách žene táta. Docela určitě jednu z cest budeme absolvovat v noci. Ani se nepozastavím nad tím, že tam bude s námi teta Sára a strejda Seb. Znají se s našima už dlouho. A já jsem za to ráda. Sára si vždy tak nadšeně hraje s holkami, protože má sama jen dva kluky. Usměji se pobaveně, když si představím, jak Sára si vybíjí svou touhu na holčičkách, tím že plete Martinovi vlasy do copu. Nebo tisíců malých copánků tak, jak to dělá s mými sestrami. Sednu si s čajem ke stolu, kde už je nakrájený chléb a připravená marmeláda a několik dalších věcí. Jako obvykle, mamka snědla jen trochu a jen čistý chleba. Její absolutní nechuť k jídlu je taktéž fascinující. To já si chleba namažu pořádnou porcí másla a marmelády. „Víš, vím, že to jsou rodinné výlety, ale kdybys někdy chtěla vzít nějakou spolužačku, nebo kamaráda s sebou…“ začne mamka s tím jejím leskem v očích, který mě donutí protočit oči. „Mami, nikoho nemám, a i kdybych měla, nehodlám ho vystavit takovému traumatu jako je půlnoční běh lesem s pytlem závaží na zádech,“ vysvětlím s plnou pusou. „Neboj, zařídila bych, abyste s tátou tohle absolvovat nemuseli. Aspoň tak do… čtvrtého rande bych ho možná udržela,“ usměje se na mě a pohladí mě po vlasech. „Strašně rychle ti rostou. Proč je víc neukazuješ? Víš, jak ti to bude slušet s rozpuštěnými vlasy?“ „Je to nepraktické,“ huhlám s plnou pusou. „Hej-“ Rozpustí mi vlasy a začne je upravovat podle své představy. Dávno vím, že bránit se je zbytečné. Když si něco usmyslí, tak je jednodušší se poddat. Navíc, je příjemné s ní trávit chvilky bez malých holek, které si neustále uzurpují její pozornost. Uhladí vlasy tak, jak to jen moje vlasy dovolí. Naštěstí mi pěšinku neudělala uprostřed, ale stranou, takže mám i vlnu, která dodává mé tváři trochu asymetričnosti. Jako obvykle, i ona ví, co dělá. „Jako princezna. Proč si to takhle nenecháš aspoň do školy?“ „Je to nepraktické,“ ozve se táta dřív, než stačím polknout sousto chleba. „Víš, že rozpuštěné vlasy se dají využít jako zbraň proti ní.“ Stačí to doříct ještě vůbec, než si dosedne ke stolu k čaji. Máma si mezitím hlasitě povzdychne. „Jako přes kopírák,“ postěžuje si na stejnou odpověď, co jsem jí dala já. „A ženy dělají spousty nepraktických věcí a co vím, ty sis nikdy nestěžoval. Ne na tohle.“ Rychle sklopím pohled od táty ke stolu. V jeho očích jsem stihla zachytit už ten pohled. Ten pohled, který má rezervovaný jen pro mou mámu, když ho v těchto věcech popichuje. Její tón hlasu jasně naznačoval, na co naráží a já vážně nechtěla být u toho, až tenhle rozhovor budou pokračovat. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Dobrý ráno,“ řeknu proto k tátovi, protože už se mi podařilo konečně polknout sousto. „Dobrý ráno,“ odpoví mi automaticky a já vím, že se dívá mým směrem. „Co ta ruka?“ Poslušně k němu natáhnu ruku, kterou jsem si včera pohmoždila při cvičném souboji s tyčemi. Měla jsem ruku špatně položenou a Martin mě do ní trefil. Normálně bych to měla mít oteklé a nebýt schopná jí hýbat. Ale díky receptu od praprababičky na mast se mi povedlo to nejhorší zažehnat. „Namazala jsem si to tou mastí z kopřiv,“ oznámím mu poslušně. „Ach ano, tu jsi udělala opravdu dobře. Ale dochází ta heřmánková,“ připojí se do hovoru máma, stoupla si teď za mě a začala mi projíždět vlasy rukama. Bylo to vlastně příjemné. Táta si vzal mou ruku do svých a začal si to prohlížet a ohmatávat, zda se mi tam opravdu nic nedělá. Spokojeně kývnul. To bylo znamení uznání. Nic dalšího. Ruku pustil a zahučel něco o tom, že si to snad budu pamatovat. Ruku jsem stáhla. „Udělám další dneska,“ odpovím raději mámě. Co jiného bych taky dělala v pátek večer? Napadne mne a já jsem se raději zakousnu do chlebu. „Dobře, hm. Upletu ti francouzský cop, ať máš jednou změnu od těch věčných culíků,“ oznámí mi máma a už cítím, jak se prameny mých vlasů překládají přes sebe díky pohybu jejích hbitých prstů. Všimněte si, že ani teď se neptá a já ani teď neprotestuji. Nemá to cenu. Zvyknete si. *** „Řekni mi Katniss jednou a přísahám, že tě uškrtím,“ prohlásím místo pozdravu s úšklebkem, když se setkám na zastávce s Martinem. „Mám ti od táty vzkázat, že si nemáš zapomenout vzít s sebou i tu dýku,“ dodám a schovám si ruce do kapes, když se postavím vedle toho o hlavu většího měniče. *** *Ha! Nejsi zase tak dokonalý,* zaraduji se v duchu, když si všimnu, že během testu z biologie se Martin nenápadně nahne mým směrem. Opisuje. Nechám ho, ale cítím neskutečný pocit zadostiučinění. Bohužel, to není vše, co cítím. Jak se nahne, tak cítím i jeho. Měli jsme předtím hodinu tělocviku. Okamžitě se mi vybaví, jak se dneska přitahoval na hrazdě a jako obvykle dělal ukázky. Někdy si říkám, že je do něj tělocvikář zblázněný, pořád jej chválí, pořád ukazuje klukům, jak to Martin dělá špičkově. Věřím, že kdyby všichni absolvovali trénink mého otce, tak by na tom byli taky tak dobře. Nebo aspoň tak dobře, aby gymnastické a sportovní úkony na hodinách tělocviku zvládali naprosto s přehledem. „Je tak dokonalý. Vidíš to jeho břicho? Ach můj bože, na tom bych si nejraději ustlala!“ začala švitořit Diana kousek ode mě, když jsme se protahovaly. Zvedla jsem automaticky pohled směrem, kterým se dívala ona i Klára, ačkoliv jsem tušila, o kom mluví. Martin. Zatímco předváděl stojku, a dokonce i klik ve stojce, tak se mu odhrnulo tričko. Rychle jsem sklopila pohled, aby mě nikdo nemohl nařknout z toho, že na něj zírám. Což zřejmě vůbec netrápilo Dianu a Kláru. „Magdo, jaký to je na dotek?“ „Cože?“ „No, musela sis už šáhnout! Výřečnost není jeho přední stránkou, za to jeho břicho…“ „Uhm… No, já, tohle neděláme. Jsme přátelé.“ „To říkáš už od prváku a stejně ti to nežeru. Jste pořád spolu. Jezdíte spolu domů! Sedíte spolu v lavici!“ „Bydlíme na stejné vesnici. Sedíme spolu, protože jsme se znali ještě před touhle školou…“ bránila jsem se tak ležérně, jak jsem zvládla. Ostatně byla to pravda. Tak proč jsem cítila zrychleně bijící srdce ve své hrudi? „Takže ti nebude vadit, když ho pozvu na rande?“ dotírala dál Diana a snažila se mi podívat do tváře. Upřímně mě tím překvapila, vzhlédla jsem k ní. „Ty s ním chceš na rande?“ zeptala jsem se. „Když spolu nic nemáte, tak ti to určitě vadit nebude!“ pronesla vítězně, jako kdybych se jí teď přiznala. Pohlédla jsem směrem k Martinovi a klukům, co měli svůj vlastní tělocvik. Pokrčila jsem nakonec rameny. „Jasně, když chceš, tak ho pozvi,“ uzavřela jsem tuhle diskuzi a zvedla se. Protažená jsem byla už dost. Diana ovšem nebyla ochotná toto téma nechat být. Do konce hodiny se mě zeptala ještě pětkrát, zda mi to nevadí. Vnitřně jsem začala zuřit. O to víc jsem si vychutnávala, že pan Dokonalý vedle mě seděl a nakukoval do mého testu, aby našel správné odpovědi. Zavřela jsem na vteřinu oči a snažila se zahnat vzpomínku na jeho odhalené tělo a vůni jeho tělesného pachu, která mi vždycky tak nějak připomínala les. *** Dívala jsem se ven z okna, když jsem po sobě myla nádobí. Slunce už se blížilo k západu a zbarvovalo oblohu do krásné růžovo-fialové. Na zahradě za domem běhaly holky s tátou a hrály nějakou hru. I přes zavřené okno jsem slyšela ten výskot a smích. „Víš, že bys to mohla udělat kouzlem?“ ozvala se máma, co přišla zkontrolovat brambory s masem v troubě. „Jsem unavená, nechci to kouzlo pokazit, ještě bych rozbila talíř, nebo něco. Raději si to udělám takhle,“ odpovím jí a pousměji se na ni. „Na tom kouzle absolutně nic není. A měla bys to rychleji,“ připomene mi mamka a já jí musím dát za pravdu. Minimálně tu část s tím, že by to bylo mnohem rychlejší. „No jo, nikam nespěchám,“ odpovím s rádoby bezstarostným pokrčením ramen. „Měla bys být línější, po mamince,“ usměje se na mě spokojeně se zvedne od trouby. „Lístek na ten výlet už máš podepsaný, nechala jsem ti ho v pokoji na stole. S tátou to domluvím, neboj.“ „Díky,“ přikývnu. Jedna z věcí, co jsem se naučila je chodit nejdřív za mámou, když chci něco schválit a podepsat. Všechny výlety a cokoliv dalšího je pak hned uznané a podepsané. Táta mívá občas příliš doplňujících otázek. Vypustím dřez a vezmu do ruky útěrku. V tom se ozve zvonek. „To bude Martin, skoro si říkám, že bychom mu měli dát vlastní klíč, ať furt nemusí zvonit,“ pousměje se máma a jde se s ním přivítat. Já na ten návrh protočím oči. Ještě to by mi chybělo, aby pak Úžasný, pan Dokonalý-břicho, pan Proč-nejsi-víc-jako-on-Magdo tady začal bydlet. |
| |
 | soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Tři lžičky kávy, lžička cukru, horká voda, trocha mlíka. Tak má kafe rád Seb. Mámu na kafe nikdy moc neužilo, stejně jako mě a brášku. A tak nám třem připravím jen horké mléko s medem. Je to další z drobných věcí, které nás od Seba oddělují. A i když se tváří, že je mu to jedno, vím, že ho to trápí. Dokážu jím prohlédnout. V okolí našich dvou domácností je jen málo lidí, které prokouknout nedokážu. Konečně, i k tomu mě strejda Robert učí. Rozpéct trochu pečiva, připravit uzeniny a sýry na snídani... jako vždy jsem první vzhůru. Mám to tak rád, dům je klidný a tichý a já se tak můžu věnovat přípravě snídaně. Ještě nedávno mě předstihovala máma, ale co je těhotná, spí mnohem déle... a mám drobné podezření, že tráví více času se Sebem. Ne, že by mi to vadilo. Přeju jim to. Zaslouží si to. Snídaně je připravená, zrovna když vchází Seb s bráškou. "Ah... díky, Martine." Usměje se na mě, úsměv který opětuju. Ve své náklonnosti je přímočarý a to se mi na něm líbí asi ze všeho nejvíce. Nikdy s mámou nehrál hry, jaké jsem viděl někdy hrát u Roberta a Heleny, i když jim ty hry samozřejmě sedí. Sednu si ke stolu, naložím si pořádnou porci a rychle se pustím do jídla. Máma vejde chvíli po Sebastianovi a usměje se na něj. Je to ten stejný, potěšený a mírně překvapený úsměv, který si vyměňují snad co se znají. Jako by stále nemohli uvěřit, že jsou spolu, že se mají rádi a že je tohle všechno skutečné. Máma Sebastiana pohladí po vlasech a on ji po břiše, než si i ona sedne a pustí se do jídla. Chvíli švitoří s bráškou a já jen spokojeně jím, než se její pozornost zaměří na mě. "Co ta biologie, umíš to?" Usměje se a já pokrčím rameny. "Uvidíme." Odpovím stručně. Sára mé pokrčení rameny opětuje. "V pořádku. Pozdravuj Magdu, Marti. Ať se někdy staví, Seb potřebuje pomoc a ona má šikovný ruce." Vím, že jsem do školy začal chodit na žádost Sebastiana a že pro mámu stále trochu nepochopitelné, ale má dost rozumu, aby to před svým manželem neřešila. A on má dost rozumu, aby se do známek z biologie příliš nemontoval. "Ve sklepě jsem našel další místnost, bude se mi hodit další pár rukou." Přikývne a usměje se na mě, než se zvedne, v ústech stále toast namazaný máslem. "Zatím, děcka." Brášku políbí do vlasů a mě krátce zmáčkne rameno, než vyrazí na ranní mši. Máma ještě chvíli sedí a povídá si s bráškou, než se i ona zvedne, očividně s plánem se s ním jít projít. "Mám tě ráda, Martine..." Svěří se mi, když kolem mě projde a já se na ni spokojeně usměju. Máma mě chvíli výská ve vlasech, což kvituji spokojeným předením a hlavou se opřu o její rostoucí břicho, zatímco mě její prsty prohrabávají. "Měl by ses o sebe víc starat... holit se častěji! A česat se. A nosit hezčí věci. Holky by po tobě létaly." Napomene mě, ale spíše ze setrvačnosti. Já sám se usměju. "Holil jsem se včera večer, nemůžu za to, jak rychle to vyrostlo... a mikina je prostě pohodlná! Raději budu mít mikinu, než holku." Zakřením se a máma boj vzdá. "Jakej otec..." Zanotuje, než i ona odejde. Umyju nádobí, sklidím nesnězené potraviny. A stále mám dost času stihnout autobus. * * * "Na to bys potřebovala obě ruce." Neodpustím si drobné popíchnutí Magdy s vědomím toho, že zrovna ona to vezme jako hru, spíš než urážku. Sám jsem si připadal špatně, když jí začala ruka fialovět... Vykulím oči. "On si myslel, že si dýku nevezmu?" Ta byla to první, co jsem si sbalil. Na hrdém bočním místě mého šedesáti litrového batohu. Ale jinak je cesta tichá. Nikdy mě neužilo na povídání. A i když je pro mě Magda stále z větší části tajemství... Vyptáváním se pod její masku nedostanu. "Máma by ráda, kdyby ses stavila, Sebastian potřebuje pomoc a prý máš šikovné prsty." Vzpomenu si přeci jen, když vystupujeme z autobusu. * * * "Deset... jedenáct... dvanáct..." Odpočítávám s drobným heknutím po každém cviku. "Dobré, Martine, můžeš přestat... vidíte, kdybyste cvičili jako tady Martin, nemuseli byste se bát skoro ničeho." Začne tělocvikář, zatímco já slézám z hrazdy. Nepřijde mi to fér, porovnávat normální lidi se mnou. Oni nemají abnormální metabolismus, který téměř veškerou energii háže do svalů a lehce excentrického strejdu, který se mě a svou vlastní dceru snaží připravit na Armaggedon. Pravda je, že cvičení při tělocviku by u Roberta byla sotva rozcvička. Už dávno jsem si zvykl na dlouhé pochody, náročné cvičení... a naučil se na to řešit. Vždy mě to unavilo, zbavilo toho hryzavého povědomí někde vzadu mého mozku. Tohle mi jen rozproudilo krev a trochu mě zapotilo. * * * Dobře, možná jsem se měl na biologii učit trochu více, ale co už. Magda vedle mě alespoň nějaké odpovědi má a tak se k ní nakloním, abych je opsal. Vím, že jí to neunikne, ale taky vím, že mě nenapráší. Možná se občas škorpíme, ale jsme jako sourozenci. A jako takovou ji mám upřímně rád. A předpokládám, že ona mě taky. Ucítím, jak se jí zrychlí tep, když se k ní nakloním, ale to je pravdědpodobně jen stresem z testu a tak to nechám být, jen si zapamatuji pár odpovědí, abych je mohl... využít. Když škola končí a my vycházíme ze školy, zastaví mě jedna ze spolužaček... Diana, tuším. Jsem z toho trochu neklidný, konečně, musím stihnout autobus, pokud mám zvládnout umýt koupelnu a vytřít v obýváku... "Poslyš, Martine... nechtěl bys někam... to, vyrazit? Jakože, po škole. Teď, třeba." Chvíli ji zvědavě pozoruji a nakloním hlavu na stranu. "Promiň, nemám na to moc čas, je hodně práce... ale pokud něco potřebuješ, určitě ti Magda ráda pomůže." Usměju se. "No, já spíš myslela... jako... rande, víš?" Zkusí to a já ji chvíli pozoruji. "Oh, ne, to není pro mě... ale můj... Sebastian, by určitě ocenil každou volnou ruku, zkus se zastavit v kostele." Poradím ji bezelstně. Chvíli je ticho. Zašoupu nohama. "Ehm... můžu odejít? Musím stihnout autobus." Když je stále ticho, vezmu to jako souhlas a pár rychlými kroky doběhnu svou zrzavou vrstevnici. * * * "Máš všechno, Marti?" "Ano, mami." "I svačinu? Hygienu? Teplé oblečení?" "Ano, mami. Neboj. Jsem si jistý, že Robert mi kdovíjak neublíží." Usměju se a máma mi ještě chvíli okem zhodnotí sbalení, než se ke mě sehne a pevně mě obejme. Překvapeně heknu, zvláště proto, že její břicho v pátém měsíci už by mě přeci jen zvládlo udusit. "Dávej na sebe pozor. Robert umí být intenzivní. Ale není zlý." "Já vím." "Ty jo. Ale jiní ne. Dávej pozor i na Magdu." To se objeví Seb, s drobným úsměvem, i když očividně unavený. Položí ruku Sáře kolem boku a krátce ji políbí na tvář, zatímco si já nasazuji batoh. "Až se vrátíš, udělám makovec." Slíbí mi máma a já se spokojeně zaculím. * * * Ciiink! CIIIINK! Zvoním, s vědomím, že pokud mají momentálně hlučnou hodinku, budu muset chvíli čekat, než si zvonku někdo všimne. Ale zrzavé vlasy a pobavený úsměv mě upozorní, že si mě všimla matriarcha rodu. "Ahoj Martine. Chystáš se do války?" Ta poznámka není od věci. Můj batoh by se ztratil v kdejaké vojenské organizaci a maskáčové kalhoty dojmu příliš nepomáhají. Plaše se usměju. "Tak trochu." To už mě Helena vede dál a já ji poslušně následuji, i když celý dům znám nazpamět. "Obávám se, že máme jen jednu volnou postel... i když Magda má celkem velkou tu svoji, vešli byste se tam." Pronese v obýváku, v jasném doslechu Magdy, s úsměvem který nechápu a tedy ignoruji. Potřesu hlavou. "Ne, děkuji, vyspím se na gauči..." Drobný, trpělivý úsměv dá najevo, že pokud se o to Helena přetlačovat chce, tak to může zkusit, ale nedopadne to dobře. Místo toho, jakmile si všimnu, že se chystá večeře, začnu prostírat stůl, s tichým pobrukováním si. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Kývnu Martinovi hlavou na pozdrav, zatímco uklízím posledních pár věcí zpět na svá místa. Máma pronese tu svou větu o tom, že může spát v mojí posteli, ušklíbnu se. To by mi tak ještě chybělo, aby mi ho nalifrovali do pokoje. Jistě, mám letiště, na kterém trvala moje máma i přes tátovi silné protesty, když mi ve 14 zařizovali pokoj jen pro mě. Takže bychom se tam nejspíš vyspali oba. Na jeho pochrupování jsem stejně už zvyklá, když přespáváme venku ve spacácích. Ale prostě moje postel, je moje postel. "Mami, mohla bys prosím tě nenabízet mojí postel, bez mého souhlasu?" podpořím Martinovo odmítnutí, ačkoliv mě to trochu z nějakého důvodu zamrzí. Nevím, proč cosi ve mě chtělo, aby o tom aspoň Martin uvažoval, nebo dokonce přikývnul. "Ale no tak, Martin už je dávno rodina," protestuje mamka s úsměvem. "Ostatně, nebyla by to poprvé, ne?" A tak jako obvykle, když odmítá stejně brát můj názor na zřetel, změní téma. "Díky, Martine za pomoc, dojdu pro ty tři divochy venku," usměje se na něj, když dojde ke mně k lince, aby začal prostírat. Zná to tady opravdu jako kdyby byl doma. No, možná ještě lépe, než někteří členové naší rodiny. "Šplhoune," tituluji jej tiše a s úsměvem, když máma odejde. Myslím to jako rýpnutí, ale vím, že to dělá proto, aby se opravdu zavděčil, a že opravdu neumí sedět a nic nedělat. Od mých sester by se v tomto ohledu mohl hodně naučit. Odložím útěrku na svoje místo a začnu pokládat příbory na stůl. Vím, že není příliš plané tlachání a já nemám problém mlčet v jeho přítomnosti. Navíc prostírání stolu nevyžaduje tolik času. "Jo, než zapomenu," vzpomenu si a dojdu k lince. Podám mu malou skleněnou nádobku s víčkem. Na obale je přilepená bílá nálepka s názvem. "Tlumí to pachy, stačí si trochu máznout pod nos. Měl bys pak cítit jen trochu mentolovou vůni s citrusem." Vysvětluji a pokrčím rameny. Tak trochu čekám, že to odmítne a zjišťuji, že se toho trochu bojím. Snad, že jsem to opravdu dělala jen kvůli němu a snažila jsem se recept upravit podle rad z knih o měničích, tak aby mu nic z toho nemohlo ublížit. "Já jen... jak sis tuhle stěžoval, že v šatnách a tak toho je na tebe občas moc, až tě bolí hlava," dodám ještě na vysvětlenou. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Usměju se, když mě Magda otituluje. Ale zná mě dobře. Ví, že bych nezvládl jen tak sedět a nudit se. Tohle mi dává něco, co můžu dělat. Vlastně je příjemné, když spolu takhle něco děláme, ať už tady nebo v kostele. Magda nemá potřebu zaplňovat ticho slovy a to je pro mě důležité. Nejsem nejvýřečnější na světě, sám to vím, mnohem více si užívám společenské ticho. Ovšem, pro jednou ho vyruší. Překvapeně se narovnám a zadívám na ní, když mi předává skleničku s mastí. Poslušně si ji převezmu, odšroubuju víčko a nakrabatím nos, jak si čichám k obsahu. Překvapeně zapředu a zase víčko nasadím, než se obrátím k Magdě. "Díky." Usměju se upřímným úsměvem, ne že bych uměl jiné. Má pravdu, že to vyřeší hodně problémů. Nejen v šatně umí být pachy... příliš. Konečně, i tady je plno pachů, i když už jsem si na ně zvykl a naučil se je mít rád. Robertův pach plný oleje na zbraně a střelného prachu, Helenin pach bylinek a magie... a Magdin pach, který stále, podobně jako ji samotnou, nedokážu rozklíčovat. Protože nevím, jak jinak dát najevo svoji vděčnost, krátce ale pevně ji obejmu, než schovám mast do batohu na bezpečné místo a vrátím se k prostírání. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Pozorně pozoruji Martina, jak si očichává nádobku, co jsem mu dala. Je to vlastně roztomilé, jak opatrně nasává pach a důkladně ji tím zkoumá. Přistihnu se, jak jsem plná očekávání, co na to řekne. To ale u mě není neobvyklé. Vždy se snažím udělat věc, tak nejlépe, jak jen umím. Uvědomuji si moc dobře, jak moc mi záleží na chvále od ostatních. Značná část věcí, co dělám je řízená mou touhou splnit přání a očekávání ostatních. Jeho zapředení, tiché a krátké, ale zřetelné mě potěší. Už dávno jsem vzdala snahu pochopit na co myslí, ale z těchto drobných jiných projevů, aspoň dokážu většinou poznat, jak se cítí. Potěšeně se usměji. "Nemáš vůbec zač, hlavně, aby to pomohlo," odpovím mu tiše, když mi poděkuje. Když mě sevře v objetí, oplatím mu to a mimoděk nasaji jeho vůni, jak se nadechnu. Je to příjemná vůně. Stejně jako to sevření v jeho pevné a tak známé náruči. Nevím proč, ale dneska jsem to potřebovala. Sotva se pustím a on si odnese lahvičku do batohu, už celý barák naplní holčičí štěbetání, jak se Val, Ája s Dorotkou vřítily do domu. Tolik ke chvilce ticha a klidu. "Marťooo!" vypísknou, sotva si jej všimnou. Val, nejstarší z nich je jediná, kdo se k němu nerozeběhne, aby se na něj pověsily. Rozdováděné z her venku jen těžko tlumí tu energii a magii, co se kolem nich víří. Zatím žádná z nich ji nemá příliš silnou, ale já je dokáži vnímat. "Holky, umýt ruce a nevěšte se na Martina. Není to váš věšák," houkne na ně varovně mamka zatímco vchází do domu. Jako vždy mají holky potřebu mu říct naprosto všechno, co se dělo v jejich životech, za tu dlouhou dobu (jednoho dne), co se neviděli. Já už jsem si tím samým prošla sotva jsem došla ze školy. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Jakákoli chvíle klidu a ticha je ovšem pryč, když do domu vniknou tři malá tornáda. Ne, že bych se zlobil. Mám je rád. Když se ke mně rozeběhnou, odevzdaně se usměju. Ajku i Dorot k sobě krátce přitisknu pro objetí, než je vyruší Helena. Věnuji jí vděčné kývnutí. Možná mám ty prcky rád, ale nebudu lhát, když řeknu, že jsou na mě poněkud... intenzivní. Ovšem, když se do mě pustí s historkami co zažili, samozřejmě je poslouchám a chápavě přikyvuji. Je to vždy stejné a vlastně to je roztomilé. I když si s Magdou vyměním unavený úsměv, když si holky konečně odběhnou umýt ruce. Využiju té chvíle, kdy nejsem naprosto obletovaný, abych dokončil přípravu na stůl. Jako první přijde ale ke stolu Robert, kterému kývnu na pozdrav. "Ahoj, Martine. Koukám, že vousy ti už raší, co?" Pousměje se a já odevzdaně pokrčím rameny. Nejsem zrovna z této části mé měničské stránky nadšený. Vousy mi rostou tak, že se musím holit skoro dvakrát denně a i tak mám po pár hodinách strniště... "Můžeš se oholit mým strojkem, jestli chceš, další dva dny na to nebude úplně čas." "To je dobrý, mám svoje holení... jestli nevadí." "Ah, jasně, že máš. Jaká byla škola, Magdo?" Černovlasý, i když mu tedy do vlasů i vousů zasahují stříbrné čáry, se posadí ke stolu a povzdechne si. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Pobaveně sleduji, jak Martin mlčky trpí v objetí těch veverek nadopovaných kokainem, co jsou moje mladší sestřičky. Za poslední tři roky jsem dost často mamce vděčná, že prosadila, abych měla vlastní pokoj, kde se můžu zavřít a dělat, že se učím. A i tak je většinou slyším přes dveře. Nebudu lhát, mám u sebe sluchátka na hudbu hlavně kvůli tomu, abych je v případě nutnosti přehlušila. Chápavě mě oplatím jeho unavený úsměv, když mě vyhledá pohledem, aby si mlčky postěžoval. *Jo, hochu, z tohohle tě nezachráním,* pomyslím si a donesu zbytek skleniček na stůl. V tichosti zaúpím, když táta prohlásí, že další dva dny nebude mít čas ani na holení. Jak moc bych si přála volný den, kdy nemusím nic. Vyspávat aspoň do svítání. "Co budeme dělat?" zeptám se, abych se raději na to psychicky připravila. Oproti Martinovi nemám ještě sbaleno. Nějak jsem to ještě nestihla. Sednu si ke stolu vedle Martina, kde už tak nějak mám své stálé místo. "No, šlo to. Vytáhla mě z matiky na zkoušení, tak mám za jedna a bižule bude asi nejhůř za dva," odpovím tátovi a pousměji se. Netuším, jakým zázrakem se mi povedlo dostat z matiky za jedna, ale rozhodně se s učitelkou o tom hádat nehodlám. Pohledem pak vyhledám mamku, která postaví mísu s brambory a masem na stůl, aby si každý nabral. Sedne si vedle táty. Automaticky ho pohladí po zádech. Zachytí můj pohled a přikývne. "Od příští neděle budou Magda i s Martinem na školním výletě na týden," promluví a usmívá se na nás na všechny. "Kam že to jedete? Na Máchovo jezero? Tam je moc hezky. Určitě musíte navštívit Bezděz. Tak jsem jako malá chodila moc ráda." Rozlije dětem džus a sobě vodu. "Těšíte se?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Na Robertově tváři se objeví potměšilý úsměv, když se Magda zeptá. "Nech se překvapit, princezno." Informuje ji, čímž zklame mě a pravděpodobně i ji. Byl bych rád, kdybych věděl, co se na nás chystá, i když to určitě zas nějak půjde. Vždycky to nějak jde. A tak jen pokrčím rameny. "Ah, prima, tím pádem bych mohl mít z bižule za dva i já." Plaše se na Magdu usměju, i když tuším, že jí mé opisování neušlo a nemyslím si, že by mě tady za to kdovíjak nesnášeli. Robertovi mezitím unikne tiché zamručení, když ho Helena pohladí po zádech a odevzdaně ji chvíli pozoruje. Je na něm vidět, že by se o tom rád s Helenou dohadoval, ale možná je příliš unavený a hladový, možná se mu do toho nechce a tak jen něco neurčitě zamručí. Samotného mě překvapí, jakou radost mi udělá, že Magda pojede taky. "Ty pojedeš taky? Super!" Usměju se na ni s nefalšovaným nadšením. Konečně, týden mimo domov, mezi de fakto cizíma lidma bude docela záhul na moje sebeovládání, bude... příjemné tam mít alespoň nějaký kousek domova. Jako by Robert moji nejistotu vycítil, zadívá se mi do očí a já se proti své vůli ošiju. Má nepříjemný zvyk mě svýma očima špendlit ke zdi. "Jsi si jistý, že to zvládneš?" "Měl bych. Máma říká, že to bude v pořádku a pokud toho bude moc, v noci se budu moci jít proběhnout." "Budou vás hlídat." Pokrčím rameny. "Myslím, že zvládnu uniknout pár lidem, co ani hlídat pořádně nechtějí..." "Jsi sebevědomý. Uvidíme, jestli právoplatně." Ta slova mi slíbí, že mě čeká drsný trénink v noci a já na chvíli zalituji svého sebevědomí... ale co už. Vlastně se na to těším. Zvednu se, abych Heleně pomohl nandat jídlo ostatním. Přinejmenším velikost Magdiných porcí mám v oku a u holek se prostě řídím instinktem, než nandám sobě v podstatě všechno, co zbyde. Ze začátku těchto našich setkání u jídla jsem si připadal špatně, že jsem snědl to, co by bohatě stačilo Robertovi a měl stále hlad, ale po pár rozhovorech s Helenou mi došlo, že nejlepší je prostě si nabrat co nejvíc a pustit se do toho. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Nespokojeně si odfrknu po tátově odpovědi. Dál se ale nenamáhám páčením informací z něj. To umí podle mě jen máma. A já už z téhle odpovědi mám pocit, že se mi to stejně líbit nebude. Možná za to může to oslovení princezno, nebo jeho úsměv, který nevěštil nic dobrého. "Pokud jsi to opsal správně," ušklíbnu se pobaveně na Martina. Sleduji oční souboj mezi mamkou a tátou, když mu oznámí, že mě týden nebude moct mučit. Teda, cvičit, samozřejmě. Je mi jasné, že se mu to nelíbí, ale mamka vydrží jeho pohled i s úsměvem a dál jej hladí po zádech, až nakonec táta povolí. Spokojeně se usměji a jsem mamce vděčná. Za to, že mě přemluvila, abych skutečně jela a že se postarala i o tátu. Docela se těším, až vyzkouším týden být normální dospívající holka. Žádné šílené tréninky, jen vstávání na snídani, poslouchat brebentění spolužáků a výlety po Máchovo kraji. "Jo, pojedu, vždycky jsem se chtěla do těch krajů podívat," usměji se na Martina, když tak nadšeně reaguje na moje přidání se na výlet. Opravdu mě to potěší, že vypadá, že mě tam opravdu chce. "Budu tam i já, kdyby se cokoliv dělo, pomůžu," ozvu se, abych trochu rozmělnila tátovu pozornost na Martina. Prostě proto, že ho v tom nechci nechat. Poděkuji pak Martinovi, když mi nandá a vezmu si příbor, abych se stejně jako sestry a mamka do jídla hned pustila. Po náročném dni mám opravdu hlad, a tak se doma neupejpám. Ačkoliv rozhodně nejím tolik, co Martin. Ale to možná nejí nikdo jiný na světě. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Zamručím, když se na mě Magda po mém nadšení usměje. "Upřímný úsměv ti sluší." Rozhodnu, než se vrátím k jídlu. Konečně, je to pravda. Magda má tendence se za úsměvy schovávat, i když nevím proč... ani co za nimi schovává. Ale když už se usměje upřímně, hezky se na ni kouká. Úsměv jí oplatím, když se mě před Robertem zastane. "Díky." Poděkuji jí za zastání se, i za slíbenou pomoc, pokud toho na mě bude moc. Zbytek večeře proběhne v takovém klidu, v jakém jen může, za přítomnosti tří malých tornád. Já do sebe nicméně jídlo sypu s naučenou rychlostí, během které si ani nevšímám jak vlastně chutná, jen do sebe potřebuji narvat živiny. Robert to chvíli pozoruje, než se pousměje. "Budu muset přibalit pár proteinovejch tyček, očividně." Slabě se v odpovědi pousměju. Vím, kdy si ze mě jen přátelsky utahuje, na to nemusím být měnič... stačí mi Sebastianův trénink. Unikne mi drobné říhnutí, po kterém zrudnu. "Pardon." Abych zahnal vlastní rozpaky, raději se zvednu a sklidím ze stolu. Co jde dám do myčky a zbytek umyju v ruce. Snad už Helena zjistila, že pokud se mě od toho pokusí odradit, narazí na stěnu zdvořilého úsměvu, se kterým pokračuji v mytí. Potřebuji něco dělat, i jen abych se nezačal nudit. Tak jako tak, zatímco umývám nádobí, Robert se vydá pomalu uspat Val, Áju i Dorot, očividně s jasným vědomím, že to trvá nepříjemně dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Povytáhnu obočí, když Martin pronese to o mém úsměvu. Trochu mě tím zaskočil a nejsem si moc jistá, co tím chtěl říct. Jako, chtěl říct, že mi prostě úsměv sluší? Nebo to, že se většinou usmívám jinak? Dokáže to poznat? Nebo, co tím chce říct? Už i díky tomu zmatení, stejně jako faktu, že opravdu není za co děkovat, jen odkývnu jeho dík za zastání se. Od toho přátele jsou, ne? "Jenom pár?" přisadím si s pohledem na Martina, když vidím, jak rychle do něj to jídlo padá. Zavrtím hlavou a pokračuji v jídle lidským tempem. Malé se postarají o většinu hovoru u stolu, kdy se všichni dozvíme spousty nezajímavých informací. Já mám tak čas se v klidu najíst s tím, že většinu věcí, co říkají a prostě neposlouchám. Jako obvykle mi to projde, protože otázky mým směrem většinou od táty končí školou a nebo věcnými poznámkami na přípravu a trénink. A mamka si své výslechy obstarává když není kolem tolik lidí. Říhnutí holky ocení chichotáním, ale jinak to u nás v rodině přejde bez komentářů. Všichni u nás v rodině už jsou naučení, že jakmile dojí, odnesou talíř, příbory i sklenici na linku. Holky ještě nenecháváme uklízet věci do myčky, ale i tak je to pomoc. Martin tak má o dost méně práce. Automaticky si vezmu útěrku a po jeho umytí utřu věci a odkládám je na své místo. Mamka přinese zbytek věcí a už ani neprotestuje proti Martinově iniciativě. I ona nejspíš pozná, kdy je nemožné hru vyhrát. Dojde tak Martinovi pro povlečení, polštář a deku a dá ji zatím na hromádku na jedno z křesel. "Dneska dáme červené, co ty na to, Marti?" zeptá se zatímco vyndavá sklenice na víno. "Magdi?" nabídne i mně, ale já zavrtím hlavou. Vyndá tak jen tři sklenice, z nichž jednu nechá prázdnou a druhé dvě naplní. Sedne si na gauč a podá Martinovi druhou sklenku. V krbu už hoří polívka, a tak se odeberu do rohu do mého křesílka, kde si rozsvítím lampičku a stočím se pod deku do téměř klubíčka. Dnešní večer si už udělám volno a teplo z krbu společně z dekou nechávám, aby mě trochu zregenerovalo a konejšilo. Vezmu do ruky knížku a začtu se do nějakých historických spisů o čarodějnictví a podobně. Tentokrát žádná beletrie, skutečná utajená historie čarodějek v průběhu let. Přijde mi to děsivé a fascinující. Napůl ale poslouchám rozhovor Martina a mamky. "Výtečné, že?" pochvaluje si mamka víno. Chvilku mluví o obecných věcech. "Ještě o tom budu mluvit s tvojí mamkou, ale napadlo mě, že bychom mohli jet společně do Slovenského ráje. Mám tam i pár přátel z řad měničů, myslím, že by bylo fajn konečně potkat někoho, kdo ti bude rozumět i v těchto ohledech, třeba se seznámit s nějakou slečnou, hm?" navrhne mamka s úsměvem na rtech. "Teda, samozřejmě za předpokladu, že teď nemáš nikoho, kdo by o tebe usiloval, nebo o koho bys usiloval, ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Ah... rád. Ale jen trochu." Usměju se, když mi Helena nabídne víno. Napiju se rád, víno chutná i voní příjemně a díky svému metabolismu bych potřeboval víc i než tu flašku, abych se opil. I tak mě ale víno uvolňuje a trochu otupuje... a nepochybuji o tom, že to Helena ví. A snad jen díky tomu se jí daří ze mě vytáhnout informace, o kterých sám nevím, že je mám. Možná tak se dala dohromady s Robertem. Zapletla ho do sítě z jeho vlastních slov, až mu nezbylo, než si ji opravdu vzít. Umyju si ruce a vydám se ke krbu, který už příjemně prohřívá celý pokoj. Magda se schoulí do klubíčka s knížkou, jako vždy, zatímco já zůstanu stát a nevědomky se přitisknu ke krbu tak blízko, jak to jde aniž bych začal hořet. Ujede mi tiché zapředení, když horko z krbu začne pronikat mým tělem a zabodávat se mi do páteře. "Je dobré, ano." Usměju se na Helenu. Vínům nerozumím, i přes Robertovu snahu mě v nich vzdělat. Mají příliš mnoho chutí, než abych se v nich dokázal vyznat, ale stačí mi, jak příjemně hřejí když jdou do žaludku. Pousměju se, když zrzavá čarodějka vede řeč očekávaným směrem. "Někdy mám pocit, že se mě snažíš s někým dát dohromady více, než vlastní dceru." Neodpustím si škádlení a skryji úsměv za vínem, když se napíjím. Pak zamyšleně pokrčím rameny. "Diana mě pozvala na rande, ale když jsem jí nabídl, ať pomůže Sebastianovi, tak se netvářila moc nadšeně... nevím, o co jí šlo." Pokrčím rameny. "Mimoto, nedokážu si představit, že bych byl s někým, kdo by nevěděl, že jsem měnič... Některé věci se špatně vysvětlují. Tak jako tak, teď na tyhle věci nemám úplně čas. Robertův trénink je záživnější." Pokrčím rameny. "Ale pojedu rád, pokud pojedou i naši." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Nemusím ani vzhlížet od knížky, abych věděla, kam Martin přešel se co dělá. Teplo z krbu má do sebe něco, co normální topení prostě nemá. Rozpustím si vlasy, protože mě ten cop už tlačí. Moje odhodlání nevměšovat se do rozhovoru obou dvou je testováno mamky otázkami a Martinovo reakcí. "Mýlíš se, něco podobného na mě už zkoušela včera. To mě chtěla poslat za strejdou do Německa, abych se učila s ostatními čaroději na univerzitě," odpovím a krátce a krátce pobaveně se na Martina ušklíbnu. Pak se vrátím ke knize. Mamka se mezitím rozesměje a složí si nohy pod sebe. V jedné ruce drží sklenku a si opře loktem o pohodu, aby si mohla podepřít hlavu. "Myslím na vaše dobro. Jste ve věku, kdy máte dělat hloupá rozhodnutí, obzvláště kvůli lásce a ne se schovávat za tréninky a knížky," pronese trochu káravě a nemusím zvedat pohled od knihy, abych věděla, že se chvilku dívala i na mě. Obzvlášť při slově knihy. "Dospívání je o poznávání světa a sebe. Ve všech směrech. Nemáte závazky, nemáte děti, kdy jindy zjišťovat, co se vám líbí a nelíbí a s kým se vám to líbí?" promlouvala máma dál, ale já se bezpečně schovávala za stránky knížky, aby nebyly vidět moje rudnoucí tváře. O těchto věcech jsem s ní ani s nikým jiným neuměla a nechtěla mluvit. Mamka tedy obrátila pozornost na Martina, který jí vysvětlil, jak to bylo s Dianou. Já už kompletně zapomněla na řádky v knížce a špiclovala uši, zatímco jsem se tvářila, že je už neposlouchám. Mamka se kousla do rtu, jak se snažila nesmát. "Ach, Martine," povzdechla si s úsměvem na rtech. "Chudák holka, to jsi jí opravdu řekl? Myslím, že jsi ji tím opravdu vykolejil. To by rozhodilo skoro i mě, kdyby mi takhle někdo odpověděl na pozvání na rande." Zavrtěla hlavou a napila se ze sklenky. "Chudák holka měla zájem o tebe a tys jí poslal do kostele," zopakovala ještě. "Je to tvá věc, já vím, ale ráda bych ti řekla, že rande není svatba. Ale chápu tvé nevole z toho být s někým, kdo neví o tobě takhle důležitou věc. Už i proto si myslím, že by ti prospělo seznámit se s jinými měniči. Tvá mamka je sice zlatíčko, ale obávám se, že ani ona pořádně nemá přehled o tom, jak to ve skutečném světě měničů chodí." I tahle věta ve mě vzbudila pozornost, ale dál jsem se neptala. Jistě. Sára nebyla součástí žádné smečky, ale myslela jsem, že je to jen kvůli tomu, že jejich... druh žije solitérně. Ale ptát jsem se teď nehodlala. "Jak je vůbec na tom? Je jí dobře?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "To nesmíš, od koho bych opisoval?" Usměju se na Magdu, když se mi svěří s ďábelským plánem své matky, než se právě k ní vrátím pohledem. Odevzdaně pokrčím rameny. "Chápu, ale... nejvíc mě baví po nocích běhat v lesích, unavit se, trávit čas s váma... Nemyslím si, že mi tohle dokáže dát jen jeden člověk. Určitě ne cizí." Slabě se usměju a uhladím si vlasy. Všimnu si, jak Helena jen těžko zabraňuje vlastnímu smíchu. Nerozumím, čemu se směje, ale pokrčím odevzdaně rameny. "Pokud se mnou opravdu chce trávit čas, nejlepší bude, když mi pomůže pomoct Sebovi..." Usměju se. "Mimoto, pokud nezvládne ani něco takového... nemyslím si, že bych s ní zvládl trávit čas já. Magda se aspoň nebojí přiložit ruku k dílu. A líp se na ni kouká." Neodpustím si, i když za to asi může to víno. Spíše očekávám, že po téhle poznámce po mě velmi rychle poletí kniha, kterou si Magda tak zaujatě čte a vůbec nás neposlouchá, takže se připravím ke skoku. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Třeba od Diany, ta by tě určitě ráda nechala opsat všechno. Třeba i její telefonní číslo," odpovím Martinovi, aniž se na něj podívám, protože stále cítím červenou na mých tvářích. Naštěstí tu není tolik světla, aby to šlo poznat. Aspoň doufám. *Jasně, další, co by ideálně chtěl vlastní harém,* pomyslím si kysele, když se Martin pokouší vysvětlit, proč nikoho nemá. Toto odsouzení v mém duchu má zvláštní trpkou chuť. Jeho další poznámka mě opravdu dopálí. Trochu mě zamrzí i to, jak navrhl způsob, jak by se mu dívka mohla dostat do přízně přes pomoc Sebastianovi. To dělám i já a rozhodně jsem to nikdy nedělala, abych se zavděčila jeho adoptivnímu synovi. To už semknu pevně čelisti k sobě a křečovitě sevřu knížku. Nejvíc mě ale dorazila poznámka o tom, že se na mě lépe kouká. *Jo to určitě, dívá se lépe na mě ve volné mikině a riflích s bledou tváří mrtvoly, než s věčně nalíčenou, usměvavou, vždy perfektně upravenou Dianou, která umí nosit krátké sukně a trička s výstřihem!* Naštvaně zaklapnu knížku, odhodím deku stranou na vedlejší křeslo a vstanu. "Laskavě mě z toho vynech, Šmíde," odseknu naštvaně. Mamky trochu stále pobavený pohled mě taky neuklidňuje. "Až si budu někoho hledat, tak si rozhodně nebudu vybírat na základě toho, zda je ochotný a umí umýt nádobí. Žijeme v jednadvacátém století, to zvládne i myčka. " "Magdo-" ozve se máma, ale já zavrtím hlavou, vlasy mi nečekaně přepadnou i přes ramena dopředu. Nejsem zvyklá na rozpuštěné vlasy. Jsem naštvaná a cítím se hrozně, srdce mi bije v hrudi jako zběsilé. A já tomu vůbec nerozumím. "Ne, nebudu vás už rušit. Stejně bych si měla jít sbalit. Dobrou," promluvím dřív než řekne cokoliv dalšího. Vyhnu se pohledem oběma a rychle zmizím z místnosti. Helana se napije a omluvně se usměje na Martina. "Nic si z toho nedělej. Je jen přetažená," odmávne celou mou scénku. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Překvapeně nadskočím, když Magda zaklapne knížku a naštvaně vstane. Dalších několik vteřin, než tedy naštvaně odejde, ji překvapeně pozoruji. Ale než stihnu nějak zareagovat na její osočení, už je pryč. Chvíli vyděšeně pozoruji dveře, ze kterých tak naštvaně odkráčela. "Nechtěl jsem jí... to... Chtěl jsem jí jen pošťouchnout... Normálně to zvládá dobře." Zmateně mrkám. "Měl bych se jí-" "Teď ne, znám ji, vykopla by tě. Dej jí pár minut. A neboj, já vím, žes jí nechtěl ublížit. A ona taky. Jen jí to musí dojít." Helena se usměje. "Co mamka, teda?" Zeptá se mě znova a já jí jsem za to vděčnej. Ta otázka mi dovolí se pro chvíli soustředit na něco jiného, než úzkost z toho, že jsem možná ublížil jedné z osob mi nejbližších... "Má se dobře. Trochu jí berou záda a vzhledem k těhotenství se nemůže přeměňovat tak často, jak by chtěla, ale zvládá to dobře. Sebastian jí pomáhá jak jen může." Pousměju se, moc dobře si vědom, že pravděpodobně všechny rady, co teď používá, vyžmundral buď od Heleny, nebo její polovičky. Dopiju víno a hned je mi nalito znova. "Teď jdi. Pokud nezabere omluva, zkus víno, to na mě zabralo vždycky." Čarodějka se pobaveně usměje. "Kdyby ti chtěla ukousnout hlavu, křič... a kdybys nakonec chtěl, ať ti vezmu věci k Magdě do pokoje." Slabě se usměju, nemám teď náladu na tenhle poněkud zvláštní druh humoru. Ale vezmu si sklenku vína a vydám se do pokoje Magdy. I kdybych nevěděl, kde bydlí, poznal bych to podle vůně. Tu její znám skoro nazpaměť. A jsem rád, že nepoužívá parfémy, díky tomu snadno poznám, kde je a kdo je... a uklidní mě to. Nejistě zaklepu na dveře. "Magdi? Jsem to já. Můžu dovnitř?" Pokud Magda už trochu vychladla, nechám se pustit dovnitř a chvíli nejistě šoupu nohama, které upřeně pozoruji. Je to škoda, už jsem tu dlouho nebyl. Zajímalo by mě, jak moc se její pokoj změnil. "Uhm... Nechtěl jsem ti ublížit, nebo tak... Ani tě naštvat. Mám tě rád, nerad tě vidím naštvanou. Chtěl jsem tě jen pošťouchnout a očividně jsem řekl něco špatně a já nevím co a teď jsem zmatenej a nechci abys na mě byla naštvaná." No, cenu za nejlepší omluvu to asi nevyhraje, ale alespoň jde od srdce. Nejistě k ní napřáhnu ruku, ve které držím sklenici s vínem, trochu jako štít před jejím hněvem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Naštvaně dojdu až k pokoji. Nejsem tak smyslů zbavená, abych třískla dveřmi. Probrala bych holky a získala nechtěnou pozornost od táty. A ne ten dobrý typ pozornosti. Zavřela jsem dveře, napůl pohodila knížku na pracovní stůl a frustrovaně jsem vydala jakýsi tlumený zvuk. Rukama jsem si zakryla obličej. Cítila jsem, jak se ve mně shromažďuje magie. A vím, že by se mi nejspíše povedlo i něco rozbít. *Co si o sobě myslí?! Že může odsuzovat, kdo jsem? Že se mi může takhle vysmívat? Ať se jde kousnout! Blbec!* Sjedu zády po dveřích až na zem, kde si sednu a schovám hlavu za svá kolena. Vlasy mi utvoří bezpečnou ochranu před zbytkem světa. Ještě chvíli mlčky zuřím, než ucítím tlak magie v sobě. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Opřu se hlavou o dveře se zavřenýma očima a soustředěn opakuji tyto úkony, abych se uklidnila. Až pak se pomalu a neochotně zvednu. Otevřu střešní okno a nechám dovnitř proudit studený vzduch, aby i on mě trochu probral z toho vzteku. Pálení na tvářích teď už není vztek, ale opět stud. "To ses zase jednou předvedla, Magdo," pronesu tiše k sobě a nechápavě zavrtím nad sebou hlavou. Vím, že už se nemůžu vrátit tam zpátky. Ne hned, a tak si začnu balit věci na zítra. Ještě než se ozve zaklepání, tak vím, kdo za těmi dveřmi je. Tiše si povzdechnu a krátce zavřu oči. Odložím batoh, který se hodně podobá tomu Martinovu, k pracovnímu stolu. Kdyby to byla máma, cítila bych magii. A táta by se tu objevil asi těžko. "Já vím, Martine," hlesnu, ale jsem si jistá, že to slyší. "Pojď dovnitř." Nasadím masku úsměvu a založím si ruce na hrudi. V mém pokoji toho moc není. Od dob, co tu byl naposled, tak se pokoj nepochybně změnil. Z jasných barev dostal pokoj spíš střízlivý vzhled. Z plyšáků zbyl jen jeden, kterého mám na poličce u knih a sbírka ocenění za sportovní výkony se taky rozšířila. Mám tu velkou postel, která má jen jednu sadu polštáře a deky. Druhá část postele má několik polštářů a jinak jen přehoz. Ne, rozhodně zatím nepočítám s někým dalším v ní. Naproti posteli mám stůl s lampičkou, kancelářskou židlí. A hned vedle je menší knihovnička. Jednu z poliček zabírají jen učebnice, ale jinak tam je pár knih z beletrie, ale většinou to jsou knihy o kouzlech a podobně. Nad stolem mám malou nástěnku s pár upomínkami a asi čtyřmi fotkami. Na jedné z nich samozřejmě figurují obě naše rodiny pohromadě. Nejsou zde žádné plakáty chlapeckých kapel, ani nic podobného. V jednom rohu mám viset akorát pár sušených bylinek, které mému pokoji dodávají příjemnou vůni lesa. Teda aspoň podle mě. Úmyslně nemám v pokoji ani zrcadlo. Místo toho mám jednu skříň jen se zbraněmi, kterou zamykám kvůli sestrám. Dám si pramen vlasů za ucho, když poslouchám jeho omluvu. Stále mě to trochu dopaluje, ta slova, která řekl a pořád nevím proč, ale má v jednom pravdu. Nechci se s ním hádat. Ne kvůli Dianě, ne kvůli tomu, že si ze mě a mého oblékání dělá srandu. Přijmu sklenici s vínem, krátce upiji a vrátím mu ji. "Já vím," řeknu s vydechnutím a trhnu jemně rameny. "Prostě... už mě nesrovnávej s Dianou, jo?" pronesu smířlivě a pousměji se na něj, abych ho trochu uklidnila. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Zašoupu nohama, když si všimnu masky na jejím obličeji. Zneklidňuje mě. "Neusmívej se takhle... tyhle úsměvy ti nesluší." Poprosím ji, trochu zoufale, protože už takhle je tohle pro mě nepříjemná situace. Její smířlivý tón mě ale trochu uklidní a já se přeci jen uvolním, než se i já napiju. Jemně se usměju. "Nikdy jsem tě nesrovnával... s nikým. Nedáš se s nikým srovnat. A už vůbec ne s ní." Usměju se a odložím skleničku na její stůl, než se rozhlédnu. "Změnilo se to tu... Koukám, že si Robert prosadil svou." Kývnu hlavou ke skříni se zbraněmi, ale nemyslím to zle. Chápu, jak je to pro něj důležité... a chápu i proč. Nedokážu si představit, co by dělal, kdyby se někomu z jeho rodiny něco stalo... ale vím, že bych nechtěl být na druhé straně toho hněvu. Celkově pokoj působí trochu víc... dospěle, alespoň pokud můžu říct. Chvíli jen zmateně krabatím nos a čenichám, než si všimnu bylinek a potěšeně se usměju. Vysvětluje se tím jedna z částí Magdiny vůně, ta drobná vůně lesa po dešti, když se mech chytá na tlapky a jehličí se otírá o srst... Pohledem přejedu knížky, ale očividně mě kdovíjak nechytnou, místo toho si všimnu fotky našich rodin. Jemně po ní přejedu palcem. Taky ji mám doma na nástěnce. Na rtech mi zahraje lehce zasněný úsměv, než se k Magdě otočím a rozcuchám si vlasy. "Ah, promiň... asi chceš být sama... měl bych jít." Vydám se ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Zmateně nakrčím čelo, protože jeho zoufalství v hlase mě trochu vyděsí. Není třeba dodávat, že už se neusmívám. Nedokáži si srovnat myšlenky tak, abych pochopila, proč to říká. Jako mnohokrát už dneska a v posledních pár dnech, či snad týdnech? Otevřu ústa, abych nějak zareagovala na to srovnávání s Dianou, ale nakonec jsem je zase zavřela. Netušila jsem, jak bych mu to vysvětlila. A tak si raději prostě jednu na kraj postele, s jednou nohou pod sebou. Rukávy mikiny si přetáhnu přes dlaně. Netuším zase, jak si to přebrat, a tak jej jen sleduji, jak si prohlíží můj pokoj. Nestydím se za něj ani si nemyslím, že by tu našel něco, za co bych se měla stydět. A kdyby mi lezl do šuplíků se spodním prádlem... No, v tom bych mu zabránila. "Jo, ale naštěstí jsem to uhrála jen na uzamykací skříň. Původně chtěl, abych tu měla číselný trezor," pronesu a krátce se nad tím uchechtnu. Samozřejmě, že si všimne původu vůně a z výrazu jeho tváře hádám, že mu vůbec není nepříjemná. Mírně se pousměji. Zase to jeho roztomilé čenichání. A pak se natáhne pro fotku na nástěnce. Vím moc dobře, o jakou se jedná. Byla to jedna z těch hezkých chvil, kdy jsme prostě byli normální. Je to asi tři, čtyři roky zpátky. Ten den jsme byli na nějakém výletě a neměli jsme ani žádný trénink. Byli jsme... skoro normální. To jak se ke mně otočí a rozcuchá si vlasy zabolí velmi zvláštním způsobem uvnitř mojí hrudi. Zamrkám, dám si pramen vlasů za ucho a uhnu pohledem. "Nemusíš chodit," řeknu dřív, než stačí dojít ke dveřím. Zatahám si za okraj rukávu mikiny. "Já jsem už v pohodě... My jsme v pohodě." Podívám se na něj a pousměji se. Snažím se vysvětlit, že na něj nejsem naštvaná, jakkoliv rozzuřeně jsem předtím musela působit. "Ale je pravda, že ti nemůžu nabídnout nekonečnou zásobu vína v mém pokoji, ani ti dohazovat holky na randění," dodám ještě ve snaze začít zase trochu společně žertovat. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Potěšeně vydechnu, když mě Magda zastaví. Otočím se k ní a sednu si vedle ní na postel. "To jsem rád." Kývnu, než spustí s holkama a vínem. Krátce se uchechtnu. "Aspoň někdo se mi nesnaží vnucovat holky, co ani neznám..." Zamručím tiše. No, vlastně to dělá jen Helena... a trochu máma, i když u ní mám pocit, že hlavně z povinnosti. "Ale skoro bych čekal, že ti sem Helena propašovala vlastní vinný soudek, nebo něco takového." I já se vrátím ke vzájemnému špičkování, než se do postele položím a zadívám se do stropu. Odfouknu si pár neposlušných vlasů z tváře, než se pohledem vrátím k Magdě. "Takhle rozpuštěné vlasy ti sluší. Vypadáš víc... přirozeně." Usměju se. Ano, i já vím, proč je tak často nenosí. O to příjemnější je ji vidět, když je má rozpuštěné. Chvíli pak zachovávám naše společenské ticho, než zamručím. "Co si myslíš, že si na nás tvůj táta připravil?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Na obranu mamky, ty jiné holky než v naší rodině pořádně neznáš. A chápu, že ti Val ani ostatní nechce dohazovat," ušklíbnu se krátce na něj. Musím mu dát za pravdu. Máma neměla už poslední dva roky problém s tím mi nalít sklenku vína, ale nikdy jsem se nenapila tolik abych byla opravdu opilá. V tom mě ještě pořád hlídala a já neměla touhu zkoumat hranice. Martin se naprosto bez zábran položí na mé posteli. Já si k sobě přitáhnu polštář a položím si ho na břicho. Opět mě překvapí další věcí, co řekne. Dneska si to dal nejspíš jako bojovou hru, jinak si to neumím představit. "Vypadám jako jezinka," opravím ho s úšklebkem a lehnu si taky do postele. Polštář si nechám u sebe. Nepřijde mi to zase tak divné. Už mnoho nocí jsme ve spacácích spali vedle sebe. Většinou jsme teda prostě jen zalehli a padli únavou, ale stejně. Byla jsem zvyklá na jeho blízkost. "Všude to lítá a kdyby jen trochu zafoukalo, tak vypadám jako kdybych měla afro." Na tváři v tu chvíli už mám úsměv. Nic si z toho nedělám, že neumím se stylizovat tak, jako ostatní holky. A na vlasy v culíku jsem si už prostě vážně zvykla. "No, vzhledem k tomu jeho úšklebku a tomu oslovení princezno se obávám, že se mi to fakt líbit nebude," zasměji se tiše té vzpomínce. "Sázím na nějakou bojovku. Pytle na zádech, střílení na terč a možná noční brodění se řekou. Na co sázíš ty?" zeptám se a odpoutám pohled od stropu a podívám se na svého dlouholetého přítele a soupeře o otcovu pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Ujede mi tiché zapředení, když si Magda lehne vedle mě. Konečně, její společnost mám rád, na tom není nic špatného, no ne? Ne. Jen si povšimnu, jak příjemně voní a jak se její vůně mísí s bylinkami, pověšenými na stropě. "Lepší jezinka, než přemodelovaná barbína." Pousměju se. "A myslím to vážně. Máš hezký vlasy." Kývnu. Zatímco mi Magda odpovídá se nespokojeně posadím, ale jen abych se natáhl pro skleničku vína, ze které upiju a podám ji Magdě, ať se taky může napít, než víno dopiju, odložím a znova si lehnu. "Nee, brodění řekou ne." Zakňučím. Nemám rád pocit mokrých vlasů a pokožky celkově. Ale hádám, že se tomu asi nevyhnu. Pokrčím rameny. "Trochu se obávám, že jsem si svou sebejistotou vysloužil to, že mě bude lovit buď on, nebo vy oba. Zábavná noc." Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy, než se nespokojeně podrbu ve strništi. Začíná svědět. Nepříjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Tak... díky," pronesu nejistě, protože opravdu netuším, jak si vyslechnout komplimenty. Zvednu se pak do polosedu, když mi podá skleničku s vínem. Napiju se trochu a zbytek mu vrátím. Nad jeho zaúpěním se zatvářím jen chápavě. Taky ledovou vodu moc nemusím. Obzvlášť ne když pak musím cvakat zuby po zbytek noci, jak nás táta někam dál žene. "A sakra, asi máš pravdu," pronesu překvapeně, když mi poví svůj názor na náš víkendový výcvik. "Ale víš co to znamená?" otočím se na něj a ztlumím hlas, jako kdybych hodlala říct nějaké vážné tajemství. Zadívám se do těch důvěrně známých hřejivých hnědých očí. "Že tě najdu potupně rychle," pronesu pobaveně a škádlivě. V očích mi zazáří plamínek rozvernosti a výzvy. Samozřejmě, že je to soutěž. "Bude to 3:2 pro mě. A pak se v té ledové vodě vykoupeš jen ty!" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Proti své vůli se k Magdě blíže nakloním, když spiklenecky sníží hlas. I já se jí zadívám do těch jejích jasně modrých očí, modrých jako bouřlivá obloha... Zamrkám a uhnu pohledem, když mi dojde, jak snadno bych se v nich mohl ztratit. Ovšem, neujde mi její popíchnutí, na které zareaguji pobaveným úšklebkem. "Ty jsi nějaká sebevědomá, princezno... Nedopadlo to posledně tak, že jsi se vyválela v mokré vodě ty?" Zazubím se a prstem ji šťouchnu do žeber. "Žádné takové, Magdičko, když už se v té vodě budu máchat já, budeš tam se mnou, aby bylo jasné. To je Šmídovský slib." Zakřením se, vědom si toho, že pokud to tak nedopadne, Magda mi to omlátí o hlavu. Ale co, nebyl by to život, bez trochu provokování se. Pousměju se a posadím. "Asi bych měl jít, předpokládám, že budeme razit někdy v pět ráno a ty se potřebuješ vyspat." Netřeba dodávat, že mě stačí tři nebo čtyři hodiny spánku, ale co, já se nějak zabavím... budu muset. "Jsem rád, že jsme v pohodě." Usměju se na ni, než vstanu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Nadechnu se jeho vůně, když jsem u něj a společně s tím pohledem do jeho očí cítím lehké mravenčení podobné magii. Ale krátký křehký moment se rozpadne sotva zamrká a uhne pohledem, načež já se si ho pobaveně dobírám. "To si pamatuješ špatně," krčím rameny s pobaveným úsměvem. Samozřejmě si to pamatuji, ale přiznávat to? "Hej," vyjeknu tlumeně a plesknu ho přes ruku, pokud dost rychle neuhne. "Zkusit to můžeš, Martínku, ale jestli se ti to povede to je věc druhá," ušklíbnu se na oplátku. Zamrzí mě, když se zvedne k odchodu, ale má naprostou pravdu. Sednu si na posteli a spustím nohy na zem. Podívám se na Martina a krátce se na něj usměji. "Jo, já taky," odsouhlasím a zvednu se s ním. Podám mu prázdnou sklenku na víno, aby ji odnesl dolů. "Dobrou, Martine," rozloučím se s ním ještě ve dveřích a bezpečně za ním zavřu. Nezamykám se. Doma je to blbost. Rychle si dobalím, než si vlezu krátce do sprchy a pořádně si vydrbu vlasy věda, že teplou vodu uvidím nejspíše až v neděli večer. Zalezu si pak do postele a načechrám svůj polštář tak, aby se mi na něm dobře leželo. Když do něj ale zabořím hlavu, ucítím z něj Martina. Krátce a nečekaně se nad tím pousměji, přetočím se na bok a zavřu oči. Většinu noci sebou házím a budím se. Vždy si připadám trochu zoufalejší než předtím. Nepamatuji si, o čem se mi zdálo, ale vím, že tam byl Martin. A něco mi svíralo strašně hruď a téměř mě to dusilo. Jeho hnědé oči, jako kdyby nad tím celým jen tak visely. "O bože, ať to není nějaká vize," zamumlám si pro sebe, když už po čtvrté se v noci budím. Odložím polštář s Martinovou vůní, protože předpokládám, že za to může on. Ale i tak se probudím ještě třikrát, než nastane ráno. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Spánek je pro mě, jako vždy, krátký, ale tentokrát mě zvládne Robert vzbudit. Kolem ramene se mi sevře pevná ruka a já jsem okamžitě vzhůru. "Dva kilometry. Východ. Běž. Založ oheň. Věci si vem se sebou. Máš deset minut, než ji vzbudím." Kývnu. Nic neříkám. Není třeba. O pár minut později se mezi stromy u domu Malých mihne černý stín, který v tlamě drží batoh s mýma věcma... Mezitím Robert lomcuje ramenem Magdy, ale než ta stihne vykřiknout nebo použít magii, krátce se usměje. "Dobrý. To jsem já. Martin už běžel, takže nemáš moc času. Ale máš jednu výhodu. No, vlastně dvě..." Sáhne za sebe a Magdě podá pušku. "Neboj, neublíží mu. Střílí jen barvu. Ale budu to brát jako žes ho ulovila. Další věc je, že on táhne svůj bágl, pokud se přeměnil, zdrží ho... Dva kilometry. Východ. Bavte se." S tím Magdu poplácá po zádech, vezme její sbalené věci a vydá se neznámo kam... |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro S trhnutím se probudím, v obličeji se mi zračí zmatení a trocha zděšení, než mi dojde, kde mě drží za rameno. Nepokusila jsem se o žádné kouzlo. Tenhle návyk jsem si ještě neosvojila. Kdybych nezavadila o tu známou tvář a přátelský úsměv, tak bych se po té ruce nejspíš ohnala. Takhle jsem se jen zamračila, jak jsem se snažila pojmout všechny informace. Nenadšeně se podívám na zbraň, co mi podává. Je mi jasné, že mou nechuť k tomu úkonu, nebo spíše k té zbrani, se mi zračí ve tváři. Automaticky zkontroluji zbraň, identifikuji, kde je pojistka, kde jsou náboje s barvou a zda je třeba ji pak nějak odjistit, či ne. To do mě táta už dotlačil. Dám si stranou rozčepýřené zrzavé vlasy a podívám se na tátu. Mlčky přikývnu. Než se stačím zeptat na cokoliv dalšího, táta popadne můj batoh a odchází. Zamračím se na jeho záda, jak očekávám něco dalšího. Ale možná jsem jen příliš rozespalá a podezřívavá z těch nočních můr, co jsem dneska měla. Rychle proto vstanu, doběhnu si na záchod a vypláchnu pusu aspoň vodou, než se v pokoji opravdu rychle převléknu do termo-prádlo, oblečená vybíhám z pokoje s müsli tyčinkou v puse do pěti minut a vlasy už mám stažené do obvyklého culíku a na čele mám černý tubus, co si cestou přetáhnu na vlasy, abych nebyla tak výrazná. Ačkoliv mi táta řekl polohu, kde ho mám čekat, stejně si dám tu práci a trochu si to místo nadejdu z jihu. Jednak vím, že tam je víc možností pro mě, kde se skrývat a druhak z té strany nefouká vítr a tudíž mě Martin nevycítí dřív, než snad já budu mít připsané vítězství. Vlastně mi ranní běh a plížení se lesem tolik nevadí. Sotva jsem rozhýbala svoje tělo, už je to příjemný pocit. Navíc se to umocní, když zahlédnu mezi stromy známé černé tělo měniče. Na tváři se mi objeví drobný úsměv, když zakleknu, odjistím zbraň a zamířím. *Teď se chvilku nehýbej, Marťo...* poprosím jej v duchu, aniž bych se na něj opravdu pokoušela napojit. Poslední nádech, výdech, počkat až je tělo v naprostém klidu a pal. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Najít východ je, díky Robertově tréninku, otázkou chvíle. I díky červánkům, které naznačují, odkud vyjde Slunce. S vědomím, že se v lese nejlépe ztratím se vydám právě tam. Ale po několika minutách běhu mě začne dohánět to, že jsem neměl nic k snídani a fakt, že v tlamě vláčím svůj batoh. Oboje mě zpomaluje, tahle podoba si žádá hodně energie a tak chtě nechtě musím čas od času zastavit na odpočinek, s nepříjemným vědomím mého včerejšího slibu, že Magdu donutím se vymáchat ve vodě... nečekal jsem, že ho budu muset plnit tak brzo. A Magda tahle omezení nemá. Je to na jedné z těchto zastávek, kdy mi dojde, že je něco špatně. Pustím batoh a začenichám. Ucítím jasný zápach zbraně, i vůni Magdy. Na krátkou chvíli si vzpomenu, jak jsme vedle sebe leželi na posteli, povídali si... jak jí zrzavé vlasy vytvářeli drobnou záclonu... Než se stihnu vzpamatovat, je skoro pozdě. Jen stihnu instinktivně uhnout tělem a postavit se k hrozbě čelem. Což není nejlepší nápad. Náložka s barvou mě tak místo do slabin, kde by zanechala jen modřinu, udeří přímo do otevřeného oka. Táhle zařvu bolestí tak, jak to jen velké kočky umějí a přepadnu na bok. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Rychlost, se kterou se Martin obrátí čelem ke mně je naprosto neuvěřitelná. Jen díky tomu, že jsem věděla, že je to pouhá barva, jsem byla schopná mířit na svého dlouholetého spolužáka a přítele, ale i tak jsem mířila na hruď, abych mu nijak vážně neublížila. A to i přes to, že jsem už několikrát viděla, jak se umí rychle a dobře zahojit. Ustrnu, když vidím, jak vystřelená střela s barvičkou ho trefí do čumáku. Hruď se mi stáhne obavou, co jsem to provedla. Obzvlášť, když padl na bok na zem. Rozhodně nejásám radostí, že jsem vystopovala a trefila cíl. Skloním zbraň, zajistím a rozběhnu se k němu. "SakraSakraSakra," zafuním si pod nos, když běžím. Doběhnu k němu, cestou si ještě přisunu jeho batoh a přikleknu k němu. Zbraň odložím stranou. "Martine? Ukaž mi to. Opláchneme to," drmolím rychle a hledám na boku jeho batohu láhev s vodou, abych mu to oko mohla trochu od barvy opláchnout. Na mé tváři rozhodně není žádný vítězný úsměv. Spíš se tvářím starostlivě, omluvně a trochu úzkostlivě. "Martine? Ukaž, kam jsem tě trefila?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Omráčeně ležím na boku a snažím se vypořádat s bolestí, kterou cítím na levém oku. Až když uslyším rychlé kroky ke mě... i přes známý hlas mě ovládnou instinkty, Rychle se vytáhnu na všechny čtyři, zasyčím a nahrbím se, vstříc příchozí hrozbě, připraven skočit a rdousit, jak mě učila máma i Robert. Až povědomá vůně, která mě uklidnila už včera, znova začne procházet mým tělem a já se opatrně vydám vstříc zrzce. Levé oko mám stále zavřené a od žluté barvy, jen to pravé ji ostražitě pozoruje. Když se mě poprvé dotkne s úmyslem mě ošetřit, znova zasyčím a uskočím o pár metrů dozadu. Pak sám sebe napomenu za to, jak snadno nechávám své zvířecí instinkty mě ovládnout a znova opatrně přejdu k Magdě. Jsem přikrčený u země, zatímco nechávám vodu, aby mě zbavovala barvy z oka. To mezitím začne po nárazu opuchovat a já si nevesele uvědomím, že po přeměně tam budu mít pár dní nehezkou podlitinu, měničská regenerace s tím nic moc nezmůže. I když mi voda stéká po tváři, nepomůžu si a jazykem po ní parkrát sáhnu, ve snaze se napít. Nezvládl jsem to od probuzení. Když jsem alespoň trochu ošetřen, vyprostím se od Magdy a poodstoupím, zatímco ji podezíravě sleduji. Ale její nervozita je cítit ve vzduchu a lítost je jí vidět ve tváři. Opatrně k ní přistoupím a ve snaze jí rozveselit ji šťouchnu svou tváří do té její, než jí jazykem olíznu po celé její tváři, až jí pár pramenů vlasů zůstane neposlušně stát. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Jistě, jeho syčení a bojovný postoj mě varuje. A kdyby to byl někdo jiný, asi bych upustila od své touhy pomoci zraněnému jedinci. Nakonec i sám přestane syčet a rozejde se ke mně. "Promiň," řeknu opět tiše, když ode mě couvne, sotva se jej dotknu. "Ale musím to vymýt, ať se ti to ještě nezanítí." Jednám trpělivě a ačkoliv mě to opravdu mrzí, stále se na něj dívám. Tedy do toho zdravého oka. Ruce mám pořád tak, aby na ně viděl a věděl, že opravdu nic špatného nemám v úmyslu. Když se vrátím, mírně přikývnu hlavou a začnu mu co nejjemněji vymývat to oko od zbylé barvy. Stáhnu si šátek z hlavy a nechám si jej kolem krku, když poodstoupí. "Promiň, ale já na hlavu fakt nemířila. Otočil ses mi přímo do rány..." snažím se mu znovu omluvit, protože i já si jsem vědoma, že to oko bude potřebovat zahojit docela čas. Svěsím ramena a ruce si složím do klína. Jeho šťouchnutí a olíznutí tváře mi vyvolá úsměv na tváři. "Martine!" napomenu ho s úsměvem a otřu si rukou tvář. "Nezlobíš se, viď?" zeptám se a zabořím hlavou do jeho mohutného krku a obejmu ho. Tohle je spíš pro mě než pro něj. Po chvilce se poodtáhnu a podrbu jej za uchem, jak to mívá rád. Ještě pořád jsem ten špatný pocit ze sebe nesetřásla. "Máš žízeň, viď?" zeptám se, když si vzpomenu, jak hltal vodu, co mu tekla po tváři. Zvednu jeho polní láhev, jestli bude chtít s tím pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Její úsměv mi udělá radost, až mě to samotného překvapí. A když mi pak schová tvář do srsti a podrbe mě mezi ušima, nezbývá mi než vrnět. Což v téhle podobě působí spíš jako motorová pila. Znova ji olíznu po tváři, i přes její hrané námitky. Můj horký dech se otírá o její tvář a pohrává si s jejími vlasy, než se o ni tváří otřu. Když mi začne nabízet vodu, jen potřesu hlavou a místo toho ji začnu šťouchat čumákem, dokud se neotočí o stoosmdesát stupňů. Když se pokusí otočit, jen varovně zamručím. Když jsem si částečně jistý, že se nebude otáčet, o pár kroků poodejdu a vzduch zaplní jasné zvuky přeměny. Nejsou příjemné, konečně jako přeměna sama. I když už jsem si na ni částečně zvykl. Jakmile je dokonáno, odkašlu si. "Ehm... tohle je blbý... mohla bys mi podat oblečení z mýho batohu? A vodu? A ideálně se moc nekoukat?" Ve hlase mám stejnou měrou pobavení jako stud a čekám, až mi Magda oboje podá. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Jeho hlasité vrnění na mě působí jako uklidňující látka. Mohla bych to poslouchat hodiny. Zabořit se znovu hlavou do jeho srsti, drbat ho a ležet a nic nedělat, jen poslouchat to hřmotné vrnění. Ušklíbnu se při jeho dalším olíznutí mojí tváře, i když je to spíš obraný reflex, aby mi neoblízl i bulvu oka. To fakt bych s tím jeho ostrým jazykem nedala. "Díky," hlesnu tiše, když se o mou tvář otírá tvář toho velkého predátora. Znovu jej krátce podrbu. "Co?" zeptám se zmateně a nechám se dostrkat na druhou stranu. Jednou se zkusím otočit, ale to na mě zamručí. "No jo, no jo, už se neotáčím!" Zůstanu sedět na patách a když uslyším první nepříjemné zvuky proměny, lehce se ošiji. Prsty rukou si zapletu do sebe a mačkám si je, jak se snažím si moc nepředstavovat, jak se celé jeho tělo přeměňuje, přeskládává a podobně. Raději upírám zrak do lesa, kdyby náhodou se tu měl někde skrývat otec s další zbraní. Ke konci si zkouším i trochu upravit vlasy, jež mi upravil svým panteřím jazykem. Skoro mám nutkání se otočit, když si odkašle, než mi dojde, že to není asi nejlepší nápad. Jeho další slova to potvrdí. Okamžitě proti své vůli zrudnu v obličeji jak rak a semknu k sobě pevně rty. "Radši na," zadrmolím zkráceně a bez toho, aniž bych se jen trochu otočila jeho směrem mu podám batoh a láhev vody. Dokonce mám při tom i zavřené oči, kdyby náhodou. Můj mozek mě stejně sám potrápí, jak si začne představovat ty věci, co se snažím nevidět. A dokonce i něco víc. Vzpomene si na to krátké obejmutí včera, na to, jak jsme vedle sebe leželi v posteli. Rudá v mých tvářích jen plane a já si začnu mnout spánky, protože mám žaludek už tak stažený úzkostí z toho, že jsem mu ublížila. Natož do toho tahat představy a pocity, co se žaludkem lomcují stejně, navíc působí pro mě naprosto nereálně a taky trochu špatně. Vždyť je Martin proboha skoro člen rodiny! Jen tak tak se zadržím, abych nezakňučela. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Její stud a náhlou horkost jasně vnímám a možná je to náhoda, možná má chuť jí trochu vrátit tu střelu, když se naše ruce krátce dotknou, jak si od ní přebírám oblečení a vodu. Obléct se do bílého trika a khaki kalhot mi trvá jen pár minut, a ještě stihnu vyzunknout celou flašku vody. Co dodat, mám žízeň. A Magda něco z toho vyplítvala na moje oko. To je už teď nateklé a fialové a přinejmenším dneska ho neotevřu. Nejsem z toho nadšený. Magda to bude vnímat jako neustálou připomínku svojí chyby a to nechci. A tak se rozhodnu jí zkusit trochu ulevit z jejích starostí a nervozity. "Díky." Odložím flašku vedle ní, ale než se Magda stihne otočit, sednu si za ní a ruce jí propletu kolem břicha. Možná za to můžou zvířecí hormony, které po přeměně zůstaly v mé krvi, možná něco... jiného, ale nehodlám nad tím přemýšlet. Místo toho zabořím obličej do jejích vlasů, podobně jako ona před tím do mé srsti. Chvíli jen vdechuji její vůni a vnímám rytmus jejího dechu, než se odtáhnu a bradu si opatrně položím na její rameno. Je to... důvěrné. Ale znám ji celý svůj život. Věřím jí. A doufám, že ona mně taky. "Není to tvoje chyba, Magdo. Byl jsem poplašenej a otočil se. Nemohla jsi vědět, že mě to trefí do oka. Určitě jsi na něj nemýřila, ne?" Zamručím s úsměvem a otřu se o její tvář tou svou. Už teď cítím mé strniště a jsem si vědomý, že kdovíjak hebký dotyk to nebyl. Spíš škrábavý. "Tak si to nevyčítej, ju? Udělala jsi všechno jak jsi měla." Brouknu a opatrně jí z objetí pustím. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Mírně přikývnu, když mi Martin poděkuje za vodu. Vlastně jej skoro i přeslechnu, jak se zaobírám vlastním vnitřním soubojem. Když najednou ucítím ruce kolem sebe a jeho hruď na mých zádech, tak zprvu strnu. Neumím si totiž představit důvod, proč by mě měl objímat. Ale po chvíli, kdy mě jeho pravidelný a teplý dech šimrá na krku a já cítím, jak se v této poloze uvelebil, tak se i já uvolním a podvolím se zcela tomuto nečekanému objetí. Jemně si položím ruce na ty jeho. Když si ty pocity dovolím, tak si uvědomím, jak moc je to příjemné být takto držena v náručí. A kompletně "roztaju" jako sněhulák na poušti, když si položí bradu na moje rameno. Je to jako kdyby všechno závaží z mých ramen zmizelo, jako kdyby ta kazajka kontroly a bytí byla pryč. Na ten malý okamžik nejspíš zvládnu být i... šťastná? Ale jako všechny tyhle drobné hezké chvilky, i tento okamžik krutě brzy skončí. Martin se mě snaží ukonejšit, ale ty slova se zakousnou do mého krku a já musím na moment zase zavřít oči, abych se ujistila, že se na místě nerozbrečím. "Nechtěla jsem ti ublížit," špitnu krátce a tiše, jak se bojím o to, aby mě můj hlas neprozradil. Sundám ruce z těch jeho. A i přes to jeho příjemné poškrábání na tváři se cítím probuzená z toho opojného pocitu, co jsem zažívala předtím. Stisknu jeho ruce pod těmi mými. "Pokusím se," přislíbím mu tiše, ale sama moc dobře vím, že si to jen tak neodpustím. Když se jeho ruce odtáhnou z mého těla, tak najednou cítím chlad, jež jsem si snad nepamatovala, nebo předtím nikdy nezažila. Snad to bylo tím kontrastem pocitu tepla a bezpečí, co jsem zažívala předtím. Ať tak či tak, vyděsilo mě to. Závaží byla zpět na svých místech, kazajka z úzkosti utažená o nějaký ten centimetr víc. Zvedla jsem se a došla si pro zbraň. Byla v mých rukách zvláštně těžká. "Měli bychom jít, aby si táta nestěžoval, kde se flákáme... Třeba dostaneme snídani," prohodím k Martinovi a pokusím se mírně usmát. Pohledem se nejdříve rozhlížím kolem, zda spíše na nás nečeká něco dalšího. Tedy, snažím se tak tvářit, protože se mi nechce podívat se mu do tváře a vidět napáchané škody. Nicméně vím, že to odkládat nemůžu vážně, a tak se na něj krátce podívám. Pohled na napuchlé oko způsobí, že mi někdo projede ledovou dýkou srdcem a zakroutí v něm. "Možná bychom to měli zabalit a jít rovnou domů. Mamka ti s tím nejspíš zvládne pomoct... Určitě vymyslí nějaké kouzlo, aby to rychleji zhojilo..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Téměř okamžitě, co otevřu ústa vím, že jsem to udělat neměl. Místo toho, aby zůstala tak uvolněná a příjemně vonící, celá ztuhne a já si všimnu, jak se znova uzavírá sama do sebe... Cítím i v sobě ten chladný spár kolem mého srdce, když mi dojde, že jsem právě ublížil osobě mi bližší, než většina ostatních. Když nasadí ten nacvičený, umělý úsměv... Zoufalou bolest ve tváři ani nedokážu skrýt, když se na mě podívá. Rychle uhnu pohledem a zamrkám, než si vezmu batoh. "Robert říkal, že mám rozdělat oheň, takže se obávám, že si počkáme." Usoudím. Nad její starostí mávnu rukou. "Měnič, pamatuješ? Mimoto, Robert by nám to dal sežrat, kdybychom se jen tak vydali zpět." Nevesele se ušklíbnu, než se vydáme na pochod. Celou chůzi to ve mě bublá. Vztek na mě, co jsem to za přítele, když se kvůli mně cítí takhle. A nepříjemný pocit, že až moc dobře vím, jaké to je, cítit se tak jak se asi cítí ona. Ublížit bližnímu svému a muset se za to trestat sama... Musí ji to mučit. A vlastně... i mně. Vyměníme jen pár slov během chůze, daleko od běžného špičkování a popichování se, k jakému utíkáme, když jsme spolu sami. A i když bych jindy ticho naplněné jen zvuky probouzejícího se lesa... tohle ticho je dusné. Mučivé. A zhruba v půlce naší chůze ho mám tak akorát dost. Zastavím se a zoufale zakňučím, než odložím batoh a rozhodně se otočím k Magdě. "Takhle to dál nejde." Rozhodnu, když k ní vyrazím, dokud není zády natlačená na nejbližší strom. Chytnu ji za ramena, abych jí zabránil se otočit. "Mám tě rád. A vím, že se trápíš. A vím, že cokoli co řeknu to nespraví. Že se s tím musíš vypořádat sama. To je v pořádku. Ale... neschovávej se přede mnou, prosím..." Zadívám se jí do očí a levou rukou ji pohladím po tváři. "Vždycky se zavíráš v sobě, za úsměvy a přesvědčování okolí, že jsi v pořádku... Neříkám, že tě spravím. Ale myslím, že si zasloužím, abys ke mně byla upřímná." Krátce se odtáhnu a povzdechnu si. Pak mi na rtech zahraje hravý úsměv. "Můžeš to brát jako trest za tu střelbu, pokud to uleví tvému trápení." Zamručím tiše a přešlápnu z nohy na nohu, najednou si bolestně vědom, že jsem celou situaci mohl zhoršit, nebo i vylepšit. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Ta bolest v jeho tváři mě vyděsí vnitřně ještě o něco víc. Kdyby do mě kopnul a zlomil mi pár žeber, nejspíš by to bolelo méně než tohle. Čím jsem mu tu bolest způsobila? Mačkala jsem ho moc? Nebo jsem smrděla? A nebo jsem řekla něco špatně? Tiše si povzdychnu. "Máš pravdu," souhlasím a vydám se s ním dál na východ, ačkoliv ani část mě nechce pokračovat ve výcviku. Chci si zalézt do pokoje, pod deku a nevylézt tak tři dny. Krk se mi stahuje, špatně se mi dýchá, a tak veškerou svou vůli a soustředění se snažím směřovat na pravidelné a kontrolované dýchání. Na moment skoro uvažuji, zda na mě někdo neseslal nějaké škrtící kouzlo na dálku. Už i proto nejsem moc dobrý konverzační společník. Odpovídám jednoslovně, většinou si domýšlím, co vlastně říkal. Z těchto mrákot mě probere až jeho zoufalé zakňučení. Zmateně se po něm podívám, jestli se mu něco nestalo, ale to už odhazoval batoh a šel ke mně. Panika ve mě opět naroste, když mě natiskne na strom. Nevím, zda mi chce ublížit na oplátku, ale nejsem ten typ, o umí držet, aby dostal ránu. Ne, já se bolesti stále ještě bojím. Vrhnu na něj mírně zoufalý pohled, když začne tu svou řeč. Netuším, co mám na to říct a musím se soustředit na to, abych se teď tady před ním nerozbrečela. Pohlazení od něj je příjemné a já se přistihnu, že se trochu k té ruce tisknu. Je to jako záchranné lano z propasti temnoty a bolesti. A když se ruka odtáhne, je po ní chladné místo na mé tváři. "Já... promiň," vypadne ze mě, protože moc nevím, co mu říct. "Nechtěla jsem ti ublížit," přiznám plačtivě, cítím jak se mi hromadí slzy v očích. "Nechci nikomu ublížit. Nechci být voják v tátovo armádě, neumím všechny ty věci, o kterých mluví, že jsou pro to naprosto potřebné. Ale nechci, aby mě museli poslat na tu čarodějnou školu, kde nebudu znát nikoho..." Zoufalost se změní už v prostý pláč, jsem si jistá, že tvář už mám flekatou a strašně se za to stydím. Za to, jak vypadám, za to, že ho tím trápím a že nejsem tak dobrá, abych se tím trápit nemusela. Pustím na zem zbraň a ačkoliv mi to nenabídl, schovám svou tvář do jeho hrudi a přitisknu se k němu. "Promiň," špitnu několikrát mezi tichými vzlyky. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Překvapeně zamrkám, když se zrzka k mé ruce přitiskne v tom čistém zvířecím gestu náklonnosti. Skoro mi je líto, že jsem tu roku odtáhl. Pak začne mluvit a... no, to, že se rozbrečí mi asi dojde dříve než. Když si zaboří obličej do mojí hrudi, pevně ji obejmu a přitisknu k sobě. "Šššš... Vlčice... jen se vybreč." S instinktem, kterej do mě tentokrát narval Seb a ne Robert mi je jasné, že se Magda potřebuje vybrečet a byla by hloupost se jí teď snažit uklidnit. Jednou rukou zajedu do jejích vlasů na její zátylek a jemně ji ve vlasech hladím, zatímco na sebe tlačím i její obličej. Co už, že budu mít zmáčené triko. Její štěstí je důležitější. Sám zabořím obličej do jejích vlasů a chvíli jen vnímám jejich vůni a její přítomnost. Na chvíli se čas zastaví, když nepočítám její vzlyky, a... jsme tu prostě jen my dva. Cítím, jak mi srdce nad tou představou proti mé vůli poskočilo. Ještě pevněji ji přitisknu a i když přestane brečet, dohlédnu na to, abychom takhle zůstali... protože to taky potřebuju. A zasloužím si to, tak! "Vidíš... ani to nebolelo." Uchechtnu se, když přestane brečet a pohladím ji po rameni. "Zvládneme to, vlčice. Spolu, ano?" Usměju se a sehnu se k batohu, abych o moment později podal Magdě kapesníky. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Jeho objetí je skoro až kouzelně léčivé. Zatímco jsem emočně otevřená a zranitelná, jsem přesto jaksi... chráněná? Nedává to smysl, já vím, ale jinak to popsat neumím. Nepláču nijak dlouho, jen chvilku. Tiché vzlyky chvíli jsou tvořené mým vědomím, že tohle se už jen tak nebude opakovat. Přeci jen, nemůžu ho takhle využívat pořád. Ale pro tuhle chvíli se rozhodnu, že si prostě užiji tu příjemnou zemitou vůni, co se z něj line, jeho ruku v mých vlasech, jeho pravidelný dech a také jeho pevné objetí. Ochranu před vším tím neznámým a nebezpečným, co na nás čeká ve stinných koutech. Nepouští mě z objetí, i když už mi slzy netečou. Nevadí mi to. Objímám jej stejně jako on mne. Dech už se mi kompletně zklidní. Po jeho uchechtnutí se taktéž uchechtnu a otřu si hřbetem ruky oči. Na řasách mi pár slz ještě ulpělo. "Jo, zvládneme. Budu v pohodě. Jen jsem asi nevyspalá, nebo prostě hormony, nebo já nevím," souhlasím a vezmu si od něj kapesník. Vysmrkám se otřu si oči. Raději nemyslím na to, jak musím být červená ve tváři od toho pláče. Ale pokusím se na něj pousmát. Upřímně jsem mu vděčná. Než si to stačím rozmyslet, přikročím k němu a políbím ho na tvář. "Díky, Marti," špitnu. "Kdyby cokoliv jsem tady pro tebe taky, jo? I kdyby tě trápili... ženské hormony.." pousměji se krátce. Vlastně mi to asi opravdu trochu ulevilo. I když mě stejně stále trochu trápí, že jsem mu ublížila. Ale už ne tak, že bych nebyla schopná fungovat. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Usměju se, když se Magda pokusí tohle své emoční obnažení se svést na hormony. "Je v pořádku být smutná, Magdi. Nemusí to být kvůli hormonům nebo nedostatku spánku. Ale, kdyby toho na tebe bylo hodně... vždy můžeš přijít za mnou. Nebo za Sebastianem. Ani jeden z nás o tom nikde nebude mluvit. Včetně toho druhého." Kývnu hlavou. Myslím to vážně. Já se s tímhle nikde šířit nebude... na to si až moc cením toho, jak moc se mi otevřela. Vypadá vlastně roztomile, takhle po pláči. Je to pravda nehezká představa, ale možná to je tím, jak... přirozeně vypadá. Její vůně se změnila a najednou mám pocit, že se zas jednou dívám na Magdu... ne jen na masku, kterou Magda nosí. A nic jiného by mě nedokázalo teď udělat radost. Nebo si to alespoň myslím. V další moment totiž ucítím krátký dotek na tváři, který vydá za stovku Heleniných léčivých mastí. Překvapeně zamrkám a chvíli se na Magdu omámeně koukám. Její slova jdou jedním uchem tam a druhým ven, jak mi dojde, co se vlastně stalo. Zrudnu. A když si začnu představovat, jak příjemný by ten dotek byl o pár centimetrů níže a více uprostřed mojí tváře... A jak by se dal prodloužit a obměnit... Zrudnu o další odstín rudé až po kořínky vlasů. Instinktivně ten dotek oplatím. Krátce se rty dotknu její tváře a slíbnu při tom jednu z neposlušných slz. Chvíli pak na Magdu koukám, ale... nenapadá mě co říct. Místo toho si na sebe vezmu batoh a odkašlu si. "Měli bychom jít. Robert bude naštvanej." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Já vím, díky," řeknu tiše a usměji se na něj plaše. *Ale nechci tě s tím zatěžovat,* pomyslím si pro sebe. Ani netuším, proč jsem to neřekla nahlas. Snad jsem se bála vlastní myšlenkou zatížit tuhle chvíli. Všimnu si, jak strnul po mém projevení vděku. Asi ho to překvapilo, že jsem něco takového udělala. Většinou si při děkování vystačíme s krátkým obejmutím, jako včera večer, když jsem mu dala tu mast. Pusu na tvář jsme si snad dali tak maximálně při nějakých narozeninách. Neujde mi také, že ve tvářích trochu zrudl. Snad rozpaky z toho mého nečekaného gesta? Nebo se zděsil, co to dělám? Hnusilo se mu to? Červená v jeho tvářích se rozhořela o to silnějším ohněm. Nedokázala jsem plně rozklíčovat, jakou emoci právě prožívá. Sám mě zaskočil tím, když se naklonil na oplátku on ke mně a políbil mě na tvář na oplátku. Ten prchavý dotek rtů na mé tváři je přes svou skoro neuchopitelnost se mi vpálil do nervových zakončení a do mozku. Odolám pokušení se dotknout toho místa na mé tváři. Myšlenky mi běhají jako o závod, ale žádnou nejsem schopná vyslovit. Slzy mi už kompletně vyschly a já mám zase trochu více energie a odhodlání pokračovat v tom šíleném tréninku. Ať si na nás táta vymyslel cokoliv dalšího. Jeho polibek na mou tvář a rudá v jeho obličeji zapříčiní, že si připadám Martinovi o něco bližší. "Jo, máš pravdu," souhlasím, když ticho prolomí on. Vezmu zbraň ze země a už v méně úzkostném tichu dojdeme na udané místo. "Ukaž, zkusím to zapálit. Jen... jdi trochu dál, prosím," přihlásím se o iniciativu trochu nejistě, když máme už připravené dřevo na podpal a vymezené ohniště. Kouzlo na oheň už umím, ale moc ho nepoužívám, přeci jen mají taková kouzla vysoké tendence se pokazit. Proto jsem i neústupná ohledně toho, aby Martin trochu poodstoupil. Měnič, neměnič, silným žárem se dá spálit většina živých a neživých bytostí. Kleknu si ke dřevu. Soustředěně se dívám před sebe a natáhnu ruce kupředu. Narozdíl od mamky dodržuji i klid na čarování, soustředění a tiše mumlám i magická slova, abych lépe soustředila magii. Oheň trochu blafne a všechna dřívka už podléhají praskání. Trochu nespokojená s tím blafnutím se zvednu od ohně a opráším si ruce do kalhot. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Při naší další chůzi sice znova nastane ticho, ale je to mnohem příjemnější ticho, ticho na které jsem zvyklý. A které mi dovoluje přemýšlet. Vzpomínat. Znova se přistihnu, jak lehce rudnu při vzpomínkách na polibek na tvář a na mé představy... Nechápu to. Není to poprvé, co jsem od ní pusu na tvář dostal. Při narozeninách byla obvyklá. Tak co tak najednou blbnu? Proč mám najednou zoufalou potřebu ji obejmout, přitisknout k sobě... Proč z ní nedokážu odtáhnout oči, kdykoli udělám tu chybu, že se na ni podívám? Budu si o tom muset promluvit s mámou... možná nějaká měničská záležitost... Než se stihnu těmito myšlenkami více zabývat, jsme u tábořiště. Nechám Magdu ať zapálí oheň, ale ustoupím. Ne, že bych jí nevěřil, ale z magických věcí se mi ježí srst na hřbetě a na rukou a já nemám kdovíjakou chuť se v okolí držet. Místo toho věnuji pozornost okolí, s neblahým tušením, že tu není něco v pořádku. Jako vždy mě začnou svrbět dlaně, když se mě podvědomí snaží před něčím varovat a já pozorně prohlížím každičký kousek stínu... Až jeden z nich přestane sedět. Jakmile si toho všimnu, hbitě přiskočím k Magdě a strhnu ji na zem. Zrovna ve chvíli, kdy se ozvou dva výstřely a do míst, kde jsme před tím stáli my se zaryjí dvě kapsle s barvami. Rychle hledám hrozbu očima, ale to už se stín zvedá a já tiše vydechnu, když si všimnu, že jde jen o velkého lovce. Opatrně, i když nerad, pustím Magdu ze svého náručí a narovnám se. "Dobrá práce, Martine. Jeden by měl vždycky hlídat. Magdi... opatrně s magií, tohle blafnutí by bylo vidět na celý les. Na, připrav na kafe." Robert zaloví ve svém batohu a o moment později vytáhne jednak přenosnou konvici, kterou Magdě potká, ale i proteinové tyčky, které nám rozdá a sám se do jedné pustím. Já se na nic neptám a hned se pustím do té své. Už mám konečně hlad. Robert mě chvíli zkoumavě pozoruje, než se usměje. "Zdá se, že víme, kdo vyhrál lov... Máš čím dál tím lepší mušku, Magdi." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro odkaz Ani se nenaději a už jsem zase na zemi. Dvě přesné rány, jež rozryly kousek země mi dají okamžitě odpověď na téma, co se to sakra stalo. Poskládala jsem si celkem snadno, proč mě Martin strhl k zemi. Ani už nemyslím na takové ty kraviny, co mě trápili předtím, žádné vůně, žádné pohodlí v jeho náručí, prostě teď tu bylo, protože mě chtěl ochránit před střelami od táty. Zvednu se ze země chvilku po Martinovi. Táta už na nás nemíří, a tak nezkouším žádná ochranná kouzla, nebo něco podobného. Místo toho si opráším trochu jehličí a hlínu z předloktí. Na otcovu výtku přikývnu. Vím, to moc dobře, že to blaflo moc, ačkoliv pochybuju, že to bylo vidět na celý les. Ale hádat se nehodlám. Vezmu konvici a odeberu se k malému potůčku kousek od nás pro vodu. Když se vrátím a táta má poznámku o tom, že mám dobrou mušku, pokrčím rameny. "Mířila jsem mu na hruď, ale když jsem zmáčkla spoušť, stihl se ještě otočit. Nechápu, jak bych mohla jako člověk stačit jeho rychlosti kdyby byl třeba jen ve stejné místnosti a ne sto metrů ode mě," řeknu upřímně. Krátce se podívám na Martina a na to jeho opuchlé oko, než se věnuji raději konvici a se svou tyčinkou si poradím stejně rychle jako oni dva. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Oba s Robertem svorně jíme naše tyčky. Když Magda poznamená něco o mé rychlosti, všimnu si, jak se v Robertovi přepne jeho vnitřní spínač na mód "lekce". Polkne a odkašle si. "O rychlost nejde. Nikdy nebudeš ani z poloviny tak silná nebo rychlá, jako Martin. Jde o to, že tě měniči budou podceňovat. Obzvláště, pokud jim neodhalíš, že jsi čarodějka. Toho se dá využít. Když jsem jako lovec začínal, nosíval jsem se sebou flaštičky s čpavkem, parfémy a bylinami na zmatení čenichu." Zatvářím se patřičně znechuceně, když Robert zmíní čpavek. Jo, učení se rozeznávat pachy nebyla nejoblíbenější lekce na světě. "Ale i pach stříbra jim je nepříjemný. Mimoto, jsi čarodějka. Jsem si jistý, že ti máma dala už víc než dost lekcí o sebeobraně. Nebo ne?" Vnímám jeho zkoumavý pohled na modrém oku. "Dal bych ti na tu léčivou mast, ale ty se už tak hojíš rychle... nejlepší to tak bude nechat. Do pár dní budeš v pohodě." Kývne hlavou a pak chvíli pokračujeme v jídle, než si Rob zalije kávu a chvíli spokojeně usrkává. Vím, že nás rád drezíruje a trénuje, ale byl bych hlupák, kdybych si nevšiml, že si nejvíce užívá chvíle klidu, které tady má. A jsem dost chytrý, abych je nerušil a jen do sebe házel zbytek tyčky... a trochu si užíval vzpomínky na to, jak příjemná byla Magda v mém objetí. "Odpoledne vás čeká sparring. Vy dva proti mě. Chci vidět, jak už spolu zvládáte spolupracovat. A Martine? Žádný přeměňování. Už tak jsi silnější než já. Teď jen, aby ses naučil tu sílu používat." "Ano, pane." "Pohov, tady nejsi v armádě, jen chci, abyste se zvládli postarat o naše rodiny. To samý platí na tebe, Magdo. Žádný kouzla. Musíš být schopná se bránit i v nemagickým prostředí. Největší šanci na přežití máte, když spolu zvládnete spolupracovat v jakémkoli prostředí. Tak se na to připravte." Mohutný lovec následně usrkne kávy a spokojeně vydechne. "První na zemi stráví zbytek dne sbíráním šišek v okolí tak... hm... sta metrů čtverečních." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Samozřejmě, že má otec pravdu. Měniči, stejně jako Martin, mají prostě rychlejší reflexy a svalové možnosti než my obyčejní lidé. A ano, i jako čarodějka se počítám mezi normální lidi. Ticho. Uvědomím si, že mít i sebe nějakou takovou obranu není asi špatný nápad. Vím, co s Martinem nebo Sárou dělají silné pachy. Udělám si mentální poznámku, že něco takového bych si měla určitě pořídit a nosit u sebe. Stejně jako ten vystřelovací stříbrný nůž, svěcenou vodu a knihu na vymítání, co už v kabelce normálně nosím. "No..." vysoukám ze sebe neochotně. "Jo, něco jo." A taky je pravda, že v tomhle ohledu postupujeme pro mamku až zoufale pomalu. Vím moc dobře, jak by chtěla, abych dělala věci rychleji, ale já se prostě přes některé body nemohu dostat. Potřebuju vědět spousty věcí okolo, než se odhodlám něco zkusit. Zmínka o Martinovu oku samozřejmě způsobí, že se tím směrem také podívám. Trochu se při tom ošiji a uhnu raději pohledem. Takže tohle bude mít ještě několik dní. Už se těším, až se mě budou všichni ptát, co se dělo. Táta ale už ukončí svou přednášku. A já si natáhnu nohy před sebe. V jeho pohledu, způsobu pití kávy i uvolněnosti vím, že teď bude chvilku odpočívat. Využiji té chvíle a natáhnu se na zem, abych se mohla dívat do korun stromů. Ruce si složím na břiše a vnímám vůni lesa. Přesně takovou vůni mám ráda. Snažím se z ní načerpat, trochu energie a klidu. Pořád mám pocit, jako kdybych se uvnitř chvěla. A taky trochu se bojím, co bude dál. Nespokojeně se podívám po tátovi, když vyřkne ortel. Cítím se znevýhodněná. Martin a jeho přeměňování beru. To je nefér výhoda. Už takhle je silný a svalnatý. Na druhou stranu já...? Už je mi totiž naprosto jasné, kdo skončí s tím sbíráním šišek. "A nebude lepší, když si to vyzkoušíte jen vy dva proti sobě? Já se fakt nebudu cítit odstrčeně, když jednou nebudu přítomná k nějakému cvičení," namítnu. Fakt se mi nechce míchat se do boje. A už vůbec ne, proti tátovi. Nevím, čím to je, ale vždycky mě to tak rozhodí, že zapomenu naprosto na všechno, co jsem kdy věděla. Stačí, abych viděla jeho zamračený pohled, jak jde proti mě a já prostě nemůžu nic. A pak to končí tím, že si ublížím. Nebo udělám nějakou kravinu. Nebo obojí. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Pár minut si všichni užíváme ticho a klid lesa. Já vnímám všechny zvuky a vůně, které v okolí jsou... K mému nepříjemnému překvapení v nich však i tak vyniká ta Magdina. Začínám své podvědomí podezřívat, že mi ji předhazuje snad kdykoli, kdy nad něčím přemýšlím. Ticho naruší až Magdina nejistá námitka a já se zvědavě zadívám na Roberta. Více méně očekávám, že její námitku prostě zamítne a ještě jí naloží trest za drzost. Ale zdá se, že Robert je dnes štědrý. Usrkne kávy a zamyslí se. "Fajn. Helena mi říkala, že flákáš svoje cviky na magii. Tak zatímco mi budeme s Martinem soupeřit, ty si je budeš procvičovat. Hezky všechny." No, dobrá. Zas tak štědrý tedy očividně není. Vím, že Magda čaruje vlastně nerada. Což je zvláštní. Magie hezky voní. Obzvláště ta její. Ještě chvíli ale máme oraz a já si tak užívám ten klid a ticho, než Robert dopije kávu a dojí. To je signál pro mě. Postavím se a svléknu ze sebe triko. Máma by mě zabila, kdybych ho roztrhl. Tenhle měsíc by to bylo třetí. Upřímně, jsem nervózní. Vím, že by mi Robert neublížil, konečně, ublížit mi jen holýma rukama je téměř nemožná. Ale taky vím, že se nebude držet zpátky. I tak cítím tu šelmu v sobě, která se na to těší, která... Jen tak tak stihnu uhnout ráně a uskočit. "Dávej pozor, chlape, pokud si nevšimneš mě, nevšimneš si už vůbec něčeho rychlejšího." To je hloupost, jsem si jistý, že mi máma vyprávěla, jak Robert zabil vlkodlaka vlastníma rukama. Ale i tak se oba, polonazí, přesuneme o kus dál, abychom nepřekáželi Magdě a... pustíme se do sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Stejně jako Martin očekávám, že dostanu spíš sprdung a nějaký trest. Ale světě div se, táta se mnou souhlasí. Skoro bych se začala radovat, kdybych z mé vlastní povahy v tom nečekala nějaký problém. Háček. A než se naději, už tu byl. Semknu rty k sobě. Tohle bude dlouhý den. *Ale lepší než sbírání šišek v okolí,* usmyslím si. Zabručím cosi tiše o tom, že to není o tom, že bych to flákala, ale jen mi to nejde tak snadno jako mámě. Ale souhlasím. Ve společenském mlčení se ještě chvilku zdržíme a já jsem za to ráda. Vlastně mám ticho ráda. Je to skoro jako balzám na duši, když slyším jen les a žádné dívčí pištění. Zvednu se do sedu, když se Martin má k tomu, aby pokročili v jejich tréninku. Sundá si triko, aby si jej zase nezničil a já najednou slyším v hlavě Diany hlas. „Je tak dokonalý. Vidíš to jeho břicho? Ach můj bože, na tom bych si nejraději ustlala! Magdo, jaký to je na dotek? No, musela sis už šáhnout! Výřečnost není jeho přední stránkou, za to jeho břicho…“[/i] Zamrkám a odvrátím od něj hlavu. Cítím, jak mě polévá horko. A to jsem ho přitom viděla už tolikrát bez trika. To už je bez trika i táta. Na to kolik mu je, musím říct, že jeho tělo vypadá opravdu dobře stavěné. Až na šediny ve vlasech bych mu řekla, že je mu maximálně třicet. A jak rád říká, ty šediny má z mámy. Tak trochu tomu věřím. Je fakt naprosto úchvatné, jak rychle se pohybuje. Jak kontroluje pohyby, co dělá. Protože on narozdíl od nás s Martinem ví, co dělá. Jizvy na jeho těle napovídají, že se některým lekcím naučil za bolestivou cenu. Zvednu se, abych poodešla, ale stejně se mi ještě zatoulá pohled na Martina a jeho tělo bez jizvy. Jeho dokonalé tělo, trochu uvolnění se z toho, že konečně může nějak vybít tu svojí energie. Polknu. Zavřu oči a začnu se soustředit. Nemůžu si dovolit udělat chybu, když jdu čarovat. Mohla bych někomu ublížit. Těžko se mi soustředí se zvuky boje za mnou. Mezi cvičeními se přistihnu, jak se dívám jejich směrem. Fascinuje mě lehkost, se kterou se táta vyhýbá Martinovi. A Martinovo soustředění. Vím, že bych se na něj mohla dívat celý den. A tak si nakážu to, abych se otočila a pokračovala dál. Všechny cviky jsou vyčerpávající. Dělám si přestávky a hlídám všechny drobnosti, od postojů, polohy rukou až po samotné zaklínadlo. Kolem oběda už celá oblast kolem mě vibruje magií. Používala jsem jí hodně, ale stejně vím, že toho v sobě mám ještě víc. To, co mi dochází je schopnost se soustředit. Navíc mě bolí celé tělo, jak jsem zpevňovala tělo a nutila jej dýchat správně. "Oběd?" zkusím prohodit k těm dvěma, když se došourám k ohništi. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Robertova rychlost mě nepřestane udivovat. I to, s jakou silou ji dokáže doprovázet. Nehledě na milion dalších věcí. Ať už vymyslím jakýkoli útok, jednoduše ho vykryje a použije k vlastnímu útoku. Jako by cokoli, co kdy použiju viděl už tisíckrát a znal tisíc způsobů, jak se s tím vyrovnat. Nebere si se mnou servítky, jsem si dost jistý, že mám některé žebro naštíplé a že dalších pár dní budu nehezky pohmožděný na celém těle... na rozdíl od Magdy se ale ke mně hned nežene s tím mě ošetřit, místo toho využije mého zmatení mou vlastní bolestí k tomu, aby mi způsobil ještě větší. Kdybych nevěděl, že to je on, už bych se snažil přeměnit, ale dojde mi mrazivé vědomí, že by mi na to prostě nedal čas. Na kratičkou chvíli z něho mám opravdu strach. Ani já se nedávám zadarmo, nechávám na něm šrámy, které se ale snadno ztrácí v těch existujících a nezdá se, že by je Robert byť jen vnímal. Tak jako tak, po chvíli oba skončíme. Oba jsme moc unavení, zpocení, mě z nosu crčí krev a nebýt mého měničského původu, asi bych ji teď i zvracel. Ovšem, nebýt mého měničského původu, Robert by na mě nikdy nešel takhle tvrdě. "Moc se věnuješ svojí bolesti, Martine. V boji na život a na smrt na to není čas. Když jde o život, nesmíš nad tím přemýšlet... Když si potřebuješ vymknout rameno k tomu, abys mohl svému protivníkovi ublížit, prostě to uděláš, nesmíš trávit čas přemýšlením nad tím, že tě to bude bolet." Dodá mi poslední lekci, než kývne na Magdu. "Udělám párky a kaši... Ty se o Martina postarej." Dodá, než si přes rameno přehodí své triko a klekne si k batohu, aby vytáhl hromadu párků a sáček s instantní kaší. Já se sesunu na zem a odevzdaně pozoruji nebe, než se slabě usměju na Magdu. "Jak to šlo?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Slyším přednášku o bolesti. Několikrát jsem slyšela, jak to zní, když si někdo vykloubí ruku, jednou jak se láme ruka. Nic z toho nechci v životě opakovat. A rozhodně ne zažít. Jsem zase o něco víc ráda, že jsem se nepřidala k jejich vražednému sparringu. Krev na Martinově tváři mě v tom taky podporuje. Jak říkám, stále jsem se nenaučila holdovat bolesti. Přikývnu na rozkaz a dojdu si pro svou vodu a ručník. Jeho tričko si podobně jako táta přehodím přes rameno. Dostane ho, až se ujistím, že nepotřebuje nic ošetřit. Když vidím, jak sebou Martin plácne o zem, soucítím s ním. Přikleknu si k němu. "No, když mi nepřítel dá tak pět minut na přípravu. Myslím, že se zvládnu tak pět a půl minuty bránit," ušklíbnu se tiše. Tedy, nejspíš se podceňuji, ale rozhodně si nevěřím, že bych obstála v jakémkoliv čarodějném souboji. "Vypadáš hrozně," řeknu mu upřímně. "Ale vydržel jsi s ním déle než posledně, ne?" "Utřu ti tu krev, ukaž," pobídnu jej a dám mu ruku ze strany na hlavu, abych si jej mohla natočit a důkladně, ale opatrně mu tu tvář utřít. Snažím se dávat pozor, abych mu nepůsobila víc bolesti. "Bolí to?" zeptám se, když se dostanu k nosu, abych mohla řešit, zda to bude potřebovat nějaké další ošetření. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Vděčně se na Magdu usměju, když si přiklekne. Už její přítomnost mě... hojí. A léčí. Nejraději bych zavrtal svůj obličej do jejího krku a prostě... vypnul. Na minutu, hodinu, den, měsíc... Ale nemůžu. A já se přistihnu, jak na její krk trochu neslušně zírám. Odvrátím pohled a syknu bolestí, když ucítím vlhkost a štípání na tváři. "Podceňuješ se. Jsi opatrná, na tom není nic špatného." Zamručím tiše, než potřesu hlavou. "Ne. Byl na mě dneska měkkej. Kdyby chtěl, nevydržel bych ani půl minuty. I kdybych se mohl přeměnit." To je prostá pravda. Nevím, jestli si je lovec našeho rozhovoru vědom, ale nereaguje na něj. Místo toho si pobrukuje, zatímco hypnotizuje vodu s párky, aby se ohřála rychleji. "Budu v pořádku, neboj." Usměju se na ni, když se zeptá, jestli to bolí. Jemně ji vezmu za ruku. Původně s úmyslem ji odtáhnout, abych jí naznačil, že omývání už stačilo. Jenže... nevím, co se stalo. Možná za to může, že se ve stejný moment zadívám do jejích očí a prostě... najednou mám srdce v krku, které k tomu ještě splašeně buší a já nevím proč. Přejedu palcem po jejím zápěstí, zatímco se mi v obličeji zračí zmatení nad vlastní reakcí na něco tak normálního, jako je dotek ruky... Připomenu si, že se opravdu musím zeptat mámy, co má tohle znamenat. Nechci tím Magdu obtěžovat a tak uhnu pohledem a odkašlu si. "To je.. to je dobrý, Magdi. Díky. Já se o sebe postarám." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Skoro se chci zeptat, jestli na mém krku něco je, že se na něj tak upřeně dívá, ale pak přestane. Hádám, že to možná bylo jen, aby se měl na co soustředit, když jsem ho ošetřovala? Ať tak či tak, nechám to být. Místo toho nespokojeně mlasknu a protočím oči na jeho další slova. "Kdyby chtěl, tak jsme oba dva mrtvý do půl minuty," opravím ho, ačkoliv si nedokážu představit, že by nám kdy táta chtěl ublížit. "Nejsem pochlebovač, ale vím, co jsem viděla. Lepšíš se." Když se mě snaží uklidnit, že bude v pořádku, tak se okamžitě nadechuji k dalšímu slovu. Samozřejmě, že bude v pořádku. Nad tím nepochybuji ani na vteřinku. Ale pak mě vezme za ruku, naše oči se setkají a svět se trochu zpomalí. Přívětivá hnědá jeho očí mne vtahuje do sebe jako černá díra veškeré tělesa v jejím gravitačním poli. Cítím dotek na mém zápěstí. Podněcuje to cosi ve mě, díky čemuž si připadám lehčí, spokojenější. Jeho zamračený výraz ve tváři a následné uhnutí pohledem mě ale vyvede z příliš krásného momentu. Něco se stalo. Martina něco trápí. I když se tváří jako že ne. Ale já skrz něj vidím. Teď mě neoblafne a jeho slova tomu taky nepomohou. "Martine," oslovím ho tiše a nakloním se k němu blíž, další slova hodlám totiž jen zašeptat. "Hej fakt v pohodě? To, co jsme si řekli předtím platí oboustranně, rozumíš?" pronesu starostlivě. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Nakloní se blíž. Její vůně se otře o můj nos ještě silněji... vábivěji. Jako by mě volala a lákala. Znova to protivné zrychlení tepu a dechu. Její dech se otře o mé ucho. Nevnímám její slova, jen vnímám jak horký její dech je a jak příjemně lechtá. Koukám se kamkoli, jen ne na ní... a téměř kňučím. Nebýt toho, že se už teď opírám o strom, pravděpodobně bych zdrhl, jak nevím co se děje. "Co to děláš..." Dostanu ze sebe. To bude ono! Však je to čarodějka! Určitě nějaké čáry, možná nějaké vedlejší účinky nebo něco, tak! Tím se to vysvětluje! A už bych o tom nemluvil. Nepříjemné je, že zatímco si takhle hezky odůvodňuji svou momentální slabost, mé ruce tak trochu zapomenou, koho mají poslouchat. Odhrnou neposlušný pramen zrzavých vlasů, který mi vadí ve výhledu do jejích očí a... pak na její tváři zůstanou. Naše tváře jsou blízko. Opravdu blízko. Cítím, jak se naše dechy mísí a já... "Už to bude, Magdi, přines nádobí." Kouzlo je přerušeno hlasem černovlasého lovce od ohniště. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Neujde mi, že těká pohledem všude možně, když se k němu nakloním. Něco ho trápilo a nechtěl mi to říct. Chtěl raději utéct, kdyby měl kam. Vytrvale se proto na něj dívám a ani mě nenapadne toho nechat. Můj pohled je proto o to zkoumavější a intenzivnější. Pohladí mě rukou po tváři, jak mi dává pramen vlasů z obličeje, jako kdyby se chtěl svěřit. Ale promluví a jeho slova nedávají zbytku věcí smysl. Zmateně zamrkám a těkám po jeho tváři očima. "Já ne..." špitnu tiše, ale doslova sebou trhnu, když uslyším tátu, jak mě zase úkoluje. Odtáhnu se od Martina úplně. Zatvářím se něco trochu zmateně a trochu omluvně. Netuším, co jsem provedla, ale je mi to líto. "Promiň," hlesnu nakonec a nechám u něj láhev, ručník a sundám si z ramena i jeho tričko a dám mu ho. Bez dalších slov se zvednu a dojdu k batohům, abych vyndala požadované věci. Martinovo chování mě trápí, ale když o tom nechce mluvit, tak ho nebudu nutit. Ale mrzí mě, že něco takového žádal ode mě, ale sám mi naprostou upřímnost neumí nabídnout. Možná jsem od něj prostě čekala moc. Možná jsem do něj vkládala moc důvěry. Možná předtím byl jen hodný, protože takhle přesně ho Sára a Seb vychovali. A možná ho moje holčičí nesmyslné věci vykolejili? "Tady," podám tátovi talíře. Cítím se jako opařená, ale nechci na sobě dát nic znát. A tak funguji zase jako normálně. Jen se trochu uzavřu za svou obranu. Do klidného bezpečí. Izolace. "Tati, co si myslíš o té škole u strejdy Sebastiana ty?" prohodím, abych narušila případné ticho mezi námi, když si sednu k ohni už s jídlem na talíři. Stejně jsem se ho zeptat chtěla. A Martin evidentně nestál o konverzaci se mnou. A tak jsem mu dopřála ode mě klid. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Všimnu si, že se něco změnilo a téměř zakňučím. Mám chuť po Magdě natáhnout ruce a přitáhnout si jí do objetí. Omluvit se jí. Slíbit jí, že už se nic takového nestane. Držet její tělo u toho svého a šeptat jí... Ale to se odtáhne. A s tím i její vůně a dech. A spolu s tím, jako by kouzlo bylo zničeno. Možná to opravdu bylo kouzlo, podle toho jak provinile se tváří. I když netuším, proč by toužila, abych jí byl jako posedlý. Možná něco, co jí naučila Helena a má si to vyzkoušet. To zní jako nějaké Helenino kouzlo. Její promiň mi ale i tak zlomí srdce a já mám touhu jí říct, že se nemusí omlouvat, donutit jí se usmát, abych zas jednou viděl ten upřímný úsměv schovaný v zrzavých vlasech... Ale to nám není souzeno. Místo toho se rozsadíme kolem ohniště a já se mlčky pustím do jídla, zatímco se snažím nepůsobit příliš zoufale. Naštěstí, pozornost Magdy a Roberta je právě soustředěna na toho druhého. Proto si dovolím opatrné, snad až zoufalé pohledy jejím směrem, jako štěně, které touží po pohlazení... "Myslím, že by tě to tam mučilo." Pronese Robert prostě. "Nikdo, koho bys znala... A magie tě taky tolik nebere, nemýlím se? Hodně jsme o tom s mámou mluvili... zatím se nemusíš bát, že bychom tě tam poslali. Ledaže bys chtěla. I když ntuším, co by bez tebe dělal Martin." Lovec se pousměje a napije vody. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro „Hm,“ souhlasím s tátou zamyšleně, když mi sděluje svůj názor. Spíš se v jídlo nípám, než že bych hladově jedla. Když jsem ve stresu, tak neumím moc jíst. A Martinovo divné chování mě rozhodně neuklidňuje. „Jen jsem o tom přemýšlela,“ pokračuji, abych odpověděla na jeho otázku. „Že tam nejspíš by byli více připravení na různé… alternativy. A hm, no, třeba by byli trochu… méně chaotičtí než mamka.“ Jak se slušně řekne, byli by připravení na to, kdyby se ze mě stala vražedná bestie a museli by mě nějakým způsobem zpacifikovat dřív, než bych stihla vůbec někomu ublížit? „Nechci říct, že by magii nerozuměla, ale jde spíš o to, že jí rozumí až moc. Ona prostě ty věci… ví, cítí…“ snažím se mírnit svoje předchozí slova, protože nechci, aby si táta myslel, že mamku nerespektuji. Nemám ani nejmenší pochybnost o tom, že je to skvělá čarodějka, snaží se mě ty věci naučit, ale prostě… já potřebuji přesné instrukce, detailní a ne jen ‚to prostě ucítíš‘. „Ale máš pravdu, že se mi tam moc nechce. Ale říkala jsem si, že bych mohla zkusit třeba jet za dědou. Nebo za prababičkou na Slovensko. Ta mi to nabízela už minulou rovnodennost, že by se mi věnovala. Zkusila bych to třeba párkrát do týdne odpoledne po škole? Mamka nebo ona by mě mohli přenést, dokud bych se to nenaučila sama?“ navrhnu nejistě. Abych byla upřímná, bojím se toho. Prababička je svérázná paní, která když promluví, tak celá místnost ztichne. A to je v rodině z mamky strany opravdu, ale opravdu nezvyklé. Nicméně v současné situaci, kdy se mi pomohlo nějakým záhadným způsobem ublížit dvakrát Martinovi, a kdy mi myšlenky ohledně něj nebezpečně víří v oblastech, které si tak trochu odsuzuji jako nesprávné, mám pocit, že by to možná nebyl špatný nápad. A občas mám pocit, že magie ze mě chce ven. A já si trochu obávám, že ji nedokážu dostatečně zkrotit. Ale to jsem taky ještě nikomu neřekla. Nechci, aby se mě báli, nechci, aby mě poslali do nějaké školy na stálo. „O Martina se nebojím, ten se o sebe určitě zvládne postarat,“ promluvím upřímně a krátce se po jmenovaném podívám. Jeho zkroušený pohled mě trochu děsí. Je to pořád ta věc, co ho trápila předtím? Není to třeba zbytkovou magií, co jsem mohla být cítit? Povzbudivě se na něj pokusím trochu usmát. „Hold se nebude moct vymlouvat, že čeká na mě až se bude vybíhat nějaký kopec, to je tak asi jediné. Ve škole mu to jde mnohem lépe než mě častokrát a kdyby ne, jsem si jistá, že asi tak polovina všech holek v naší třídě by mu rády s čímkoliv pomohly za trochu jeho času.“ No, ano, maličko si do něj rýpnu, protože vážně už jinak netuším, jak moc pomoct, nebo zvednout náladu, když se k němu nesmím přiblížit. S bolestivým bodnutím v hrudi při tomto uvědomění uhnu pohledem a podívám se zase na tátu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Pozornost plně věnuji jídlu, i tak ale ztuhnu, když Magda začne mluvit o tom, že by odjela Bůh ví kam na Bůh ví jak dlouho. Celé tělo jako by mi prošlo ledovou sprchou při představě, že tady Magda... no, nebude. Nikdo, s kým bych si mohl povídat, trávit čas, škádlit se... Zatímco já se potýkám se svou vlastní panikou, Robert pokrčí rameny. "Vím, máma umí být intenzivní. Rozumím ti. Ber v potaz, že prababička bude ještě... intenzivnější..." Dodá s drobnou odmlkou, která říká, že sám tuto intenzitu zažil. "Ale pokud si jsi jistá, že něco takového chceš... No, promluvím si o tom s Helenou a uvidíme, co se dá zvládnout." Kývne hlavou a na tváři se mu krátce objeví spokojený úsměv. "Můj trénink ti tím neskončí, ale chápu, že asi víc potřebuješ magii, než zbraně, alespoň teď." Nechápu, jak dokáže být tak klidný... ve mě se pere hromada emocí. I když tady většinou Magda bude stále v okolí... děsí a trhá mě představa, že bude pryč. A ještě víc mě do hrudníku bodá, že něco takového navrhla sama, jako by ode mě chtěla co nejdříve pryč... sám sobě nadávám. Asi jsem něco udělal špatně nebo něco... možná jsem se zachoval moc jako zvíře, zase. A málo jako člověk. A to mě to Sebastian i Robert tak dlouho učili! A já zase udělal takovou hloupou chybu. Z mé zasmušilosti mě vytrhne až zmínka o mém jméně. Trhnu sebou a zmateně se na Magdu zadívám. Ta se na mě zrovna povzbudivě usmívá a já ten úsměv tence opětuji, než se raději věnuji zase svému jídlu. Nechci ji dále obtěžovat, zatěžovat tím, co se ve mě děje... "Ty jsi jediná, která za něco stojí." Neodpustím si ale, když začne vysvětlovat, jak by mi holky ze třídy rády pomohly. Možná. Ale vyměnil bych je všechny za pár minut s Magdou. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Zatímco do Martina jídlo padá jako do odpadkového koše, já do sebe dostanu sotva pár soust. A s tátovo odpovědí se mi chce jíst ještě o něco méně. Zní mi to jako varování, že na to nemám. Intenzivnější. Pokrčím jedním ramenem a prohrábnu kaši vidličkou. Pohledem zkoumám kaši na molekulární úrovni. Trochu se za svůj nápad stydím, ale na druhou stranu cítím, že tady tohle taky není pro mě. A vážně nechci nikomu ublížit. A když se to nenaučím potlačit dostatečně, tak nemůžu za sebe zaručit. A vyprávění o temnotě mě děsí na úplně jiné úrovni, než jsou testy a další drobné lidské problémy. Nasadím na tvář úsměv, za který schovám všechnu nejistotu. „Neboj, s tím jsem ani nepočítala,“ ujistím tátu. Pravda je, že to je tak nějak ta jediná chvíle, kdy společně trávíme čas. Tedy bez hlasitých zrzavých uragánů, které většinou strhnou pozornost k sobě. A já nemám tolik energie nebo asertivity, abych s nimi o tu pozornost bojovala. Což mi většinou ani nevadí. Mám ráda svůj klid. To, že se pořád dívá strašně zkroušeně mě vůbec neuklidní. Jeho pouze tenký úsměv mě přesvědčí, že něco není v pořádku. Asi jsem ho tím naštvala. Proč by se jinak takhle tvářil? A proč by uhýbal tak rychle pohledem k jídlu? Možná ho to oko bolí víc, než čekal? Možná jsem ho zranila jinak? Nebo prostě se mu začínám příčit, protože jsem čarodějka? Vím, že je citlivý na magii, a tak možná mu to vadí? Nebo to, jak jsem fňukala? Nebo, že nestačím tréninkům, které on považuje za rozcvičku? Tolik otázek, která mám ohledně něj způsobí, že do sebe nedostanu skutečně ani půlku jídla, když odložím talíř. Nemá to cenu se v tom jídle dál babrat. „Ty jsi jediná, která za něco stojí.“ Zní mi to v hlavě a já jsem naprosto bezradná. Netuším, co to má znamenat. Jak můžu být ta jediná, co za něco stojí, ale přitom se raději dívá do talíře, než aby koukal na mě, když spolu mluvíme? Není to náhodou známka pohrdání? „Já...“ Já netuším, co bych měla říct. Vtipkovat? To už jsem zkoušela. Poděkovat? Co když to řekl sarkasticky? Přejít to? Nebudu pak neslušná? „Díky, ale možná by to chtělo s nimi jen trávit víc času. Jako třeba na tom výletu poznáš, že ne všechny jsou takové… nezáživné barbínovské blafy jako je Renata a Ema.“ Bráním mírně holky, už jen proto, že si nemyslím, že si takové blahořečení zasloužím. Pak si povzdechnu a zavrtím hlavou. "Ježiši, až teď si uvědomuju, že jsem zněla jako máma," dodám s úšklebkem. "Ale já ti nikoho nevnucuju. Jen říkám, že si poradíš, to je celé. A já stejně nehodlám jet pryč na dlouhou dobu nebo tak." Odmlčím se. Opět se krátce po Martinovi podívám. Nechci s ním být rozhádaná. „Jestli chceš, můžeš to dojíst, já už nebudu…“ nabídnu mu zbytek svého jídla. Natáhnu k němu ruku s talířem jako mírové gesto. Nevím, co jsem provedla, ale třeba to tomu trochu pomůže. Jídlo nikdy nic nezkazilo, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Jazyk Magdina těla se změní hned po mých slovech a já jich tedy začnu litovat... Protože se zdá, že jsem jí ublížil ještě více. Je to zvláštní. Seb mě naučil dost, abych i s pomocí měničských smyslů dokázal rozpoznat úmysly a myšlenky většiny lidí, se kterými se bavím... a stejně tak, jak jim ulevit od jejich potíží. Jen s Magdou všechny tyhle lekce padají a já nevím, jak ji rozklíčovat. To mě mate stejnou měrou, jako mě to láká... ale ze všeho nejvíc jí nechci ublížit. I přes to se mi to ale dál daří. Pokrčím rameny. "Možná, ale s nikým odtamtud si nemůžu upřímně popovídat, to sama uznej... Nebo si mě dokážeš představit, jak s někým vášnivě diskutuji o nejnovějších kapelách?" Ušklíbnu se. "Jsi jediná který tam můžu věřit a se kterou si povídat chci. S tím zbytkem se snažím přežít." To je prostá pravda a konečně, jsem si dost jistý, že pro Magdu to není kdovíjaká novinka. Nejsem z nejsociálnějších, z očividných důvodů, a kdyby tam nebyla... no, chyběla by mi. To je prostá pravda. Překvapeně zamrkám, když mi podá své jídlo. Natáhnu se pro něj, i když nemám příliš velký hlad, ale aspoň se při tom svou rukou můžu dotknout té její. Faktem je, že mi fyzický kontakt, a obzvláště s ní, až bolestně chybí... a jako hodněkrát, když nevím co říct, abych jí ulevil, nezbývá mi, než si pomoci fyzickými doteky. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Ne, to si moc nedokážu představit," přiznám po chvíli mlčení a pokrčím rameny. Jak ví už všichni ve třídě, Martin nepatří k těm nejvýřečnějším. Mluví pouze, když to považuje za nutné, nebo pokud mu téma připadá zajímavé. Je to naprostý protipól k většině lidí. Všichni mluví, aby zaplnili veškeré ticho, co by mohlo nastat. Mlčení ale nahrazuje tím, že pořád něco musí dělat. Částečně si myslím, že je to přebytečnou energií, ale částečně si myslím, že je v tom i něco jiného. "Ale jak říkám. Nehodlám odejít ze školy, nebo tak něco," dodám ještě. Neumím si představit být mimo školu. Jednak nevím, co dělat po škole. Jednak také je to zvláštní představa. Bydlet jinde, být sama, bez rodiny, bez každodenních tréninků s tátou a všudypřítomného pištění holek. A právě proto se musím zlepšit v zadržování a manipulaci s magií. Když se natáhnu k Martinovi s jídlem, odhodlám se mu podívat do očí - nebo spíš do oka. Dotyk jeho ruky na té mojí příjemně zahřeje. Ostatně jako vždy, když se ho dotknu. Je jako chodící a živoucí topení. Tuhle schopnost mu závidím. Pousměji se na něj, abych se znovu pokusila - i když beze slov - urovnat to něco, co jsem provedla a za co se na mě zlobí. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Drobný úsměv, který mi přeci jen zvedne náladu, po chvíli stydlivě opětuji a i vydržím oční kontakt, než jsem nucen uhnout pohledem vlastním zmatkem. Než se ale stihneme znova zamluvit, nebo spíše nezamluvit v našem případě, jsme přerušení lovcem, na kterého jsem alespoň já trochu pozapomněl. Chvíli přemýšlím, jestli tuší, co se tady odehrává a jestli se ho zeptat, co se to se mnou děje. Konečně... měniče zná jak málokdo jiný, no ne? Ale nakonec se rozhodnu proti tomu, nechci ještě jemu přidělávat starosti a máma mi konečně rozumí nejlépe. Tak jako tak Robert nedává najevo, že by si krátké výměny mezi mnou a Magdou všiml a pokud ano, pravděpodobně si to odložil na později. "Magdi, umyj nádobí, Martina, ty to tady pokliď. Čeká nás pochod na další místo." Z té informace nejsem dvakrát nadšený, na vytrvalostní věci nejsem stavěný, jako spíš na rychlé sprinty a podobně okamžité věci. Jenže taky Roberta znám dost dobře na to, abych se s ním o tom nehádal. A tak začnu zase balit. Zas tak moc jsme toho nevyndali, i když si všimnu, že batoh mám o poznání těžší, než jsem si ho sám balil. Nevím, jestli mi do něj Robert přibalil kameny nebo se projevuje určitá únava ještě z rána. Oboje je podobně pravděpodobné, abych řekl pravdu. To už ale Magda umyje nádobí, vrátí se a i ona dostane svůj batoh. Nu a bez dalších řečí jdeme na pochod. * * * Samotná cesta má asi šest nebo sedm kilometrů, rozhodně to není ta nejdelší štreka co jsme kdy šli. Nicméně, Robert ji zpestřuje tím, že občas nechává mě, abych šel napřed a zkoumal terén a občas to samé dostane za úkol Magda. Jednou se zastavíme i na rychlou střelbu do šišek, aby si zjistil, jestli ještě umíme zacházet se zbraněmi. Nakonec ale dorazíme do jeskyně, ve které očividně budeme nocovat. Už je poměrně hluboká noc a tak neztrácíme příliš dlouhý čas povídáním. Jen si uděláme večeři, kterou alespoň já do sebe naházím se svou obvyklou prudkostí a rozbalíme spací pytle. "Máte první hlídku, vzbuďte mě v jednu. To poznáš, Magdi, ne?" Usměje se na Magdu. Já osobně bych to bez hodinek nepoznal, ale Robert se mě kdysi pokusil naučit jak to rozpoznat z hvězd. Když jsem během toho několikrát ztratil nit, oběma nám došlo, že tohle prostě není pro mě. Během dalšího momentu se lovec zabalí do svého pytle a usne. Chvíli překvapeně pozoruji pochrupující pytel a otočím se k Magdě. "Myslíš, že to má z tréninku, nebo si to osvojil až s tvojí mámou?" Neodpustím si drobný úsměv, než si sednu do úst jeskyně. Je z ní hezký výhled. Na hvězdy, na zbytek lesa, na pár samot okolo... Cítím chlad, ale deku nepotřebuji. Chvíli je ticho, alespoň z mé strany. Když jsme s Magdou de fakto o samotě, znova cítím ten zmatek uvnitř sebe... ale taky si jsem vědom toho, jak nefér k Magdě by bylo se k ní kvůli tomu chovat jinak. A tak po chvíli zamručím a v čistě zvířecím gestu do jejího ramene šťouchnu svým čelem. "Promiň. Jen... nevím, sám se v sobě nevyznám. Nechci, aby sis myslela, že tě nemám rád." Zabručím. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Když se začne i na jeho tváři klubat úsměv - jakkoliv nejistý a nepříliš široký, tak získám na jistotě, že se věci spravují. A to mi prozatím stačí. Nic není ztraceno a jeho oční kontakt mi tento názor potvrzuje. Odmlčím se, protože není co říct, ale tentokrát už je to o něco klidnější mlčení. Nechám ho jíst, ale občas k němu zabloudím pohledem. "Jo, už jdu," zvednu se hned, jak mě táta zaúkoluje. Ostatně není to těžká práce opláchnout tři misky a tři sady příborů. Prsty mě zebou od doby, co je strčím do studené vody, a tak si je co nejrychleji pak dám do kapes, sotva si na záda nasadím batoh s věcmi. Uznávám, že cestování a běhání bez batohu je opravdu znatelně jednodušší než s batohem. Výšlap mi nevadí, ale víc si to užívám, když nemusím být vepředu a kontrolovat okolí. V těch momentech, kdy jdeme jen mlčky si totiž říkám, že to celé je jen procházka lesem. *** Večer už toho sním víc. Ačkoliv jsem kvůli obědu hladověla, rozhodně jsem neměla takový apetit jako Martin. Ale to se asi nestane nikdy. Připravím si spací pytel a složím si náhradní mikinu jako polštář na své místo. "Jasný," ujistím tátu, když nám zadá první hlídku. Nedělá mi problémy poznat čas podle hvězd. To byla jedna z věcí, co jsem se naučila skoro hned. "Z výcviku," odpovím Martinovi prostě zatímco si sedám také k ústí jeskyně vedle něj. Krátce se po tátovi podívám, než se taktéž ušklíbnu. "S mámou mu to je stejně k ničemu. Znáš ji ne?" odpovím s pousmáním Martinovi, než se otočím k lesu před námi. Ruce si schovám do kapes bundy. Na rozdíl od Martina si vychutnávám luxusu teplého oblečení. Dívám se spíše na hvězdy, les zkontroluji jen občas. V družném mlčení s Martinem si vychutnávám to krásné ticho lesa. Snažím se netrápit tím, co bylo, spíše doufám, že se to už mezi námi opravilo. Překvapeně se na něj podívám, když zamručí. Ale než stihnu vyčíst něco z jeho tváře, tak se jeho čelo opře o moje rameno. Jeho slova mě jako obvykle zmatou, ale zároveň i trochu uklidní. Chce, aby to mezi námi bylo dobré. A co víc, není na mě naštvaný. Automaticky vytáhnu vzdálenější ruku z jeho bundy a pohladím ho po hlavě. "Takže mezi námi je všechno v pohodě?" zeptám se trochu nesměle a srdce se mi při té otázce trochu zrychlí. Záleží mi na odpovědi. Dívám se na tu kadeřavou hlavu opřenou o mě a zatoužím ho políbit do vlasů. Místo toho zavřu na moment oči a vdechnu jeho vůni. Pokud se nechá, tak ho dál hladím ve vlasech. "Kdybych ti mohla nějak pomoct, tak mi řekni, jo? S čímkoliv, hm?" dodám tiše, protože v lese v noci opravdu není problém se slyšet. "Taky tě mám ráda, Marti a nechci ti ublížit. Víš to, že jo?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Zapředu jako přerostlý kocour, když ucítím její prsty ve svých vlasech. Trochu mi to připomíná mámu, která mě podobně utěšuje. Otřu se tváří o Magdino rameno a dál spokojeně předu. Až její otázka mě donutí se odtáhnout a zadívat se do těch prapodivně krásných očí... "Samozřejmě, že ano. Pokud teda proti tomu ty sama nic nemáš. Ale tebe si ze všech lidí chci rozeštvat nejmíň." Usměju se a natáhnu ruku k ní, abych ji krátce pohladil po tváři. Zatímco ona povídá dál, já se rozhodnu svou polohu učinit poněkud pohodlnější a hlavu si položím do Magdina klína. Triko se mi při tom manévru trochu vyhrne, ale ignoruji to, jak říkám, na zimu zrovna netrpím. "Já vím, ale... já nevím, nějak mi motáš hlavu a já nevím co s tím." Pokrčím rameny a zamračím se. "Možná to je něco měničského... zeptám se mámy, jestli s tím nemá zkušenosti. Jen nechci, aby ses ty kvůli tomu cítila špatně..." Otřu se tváří o její břicho, ve snaze jí trochu rozveselit. "Nápodobně." Usměju se na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Mám Martinovo vrnění ráda. Stejně tak občas, když jsem slyšela Sáru vrnět, je to moc hezký způsob, jak dát najevo své rozpoložení. Kéž by to uměli i lidi. Četlo by se mi v nich lépe. Teď mi Martin připomíná trochu velkého kocoura, a tak ho nepřestávám hladit ve vlasech, dokud nezvedne hlavu. Ruku pak stáhnu zase k sobě k tělu. Pohled do očí a jeho slova mě ujistí, že je mezi námi zase všechno v pořádku. A to je upřímně vše, v co si dovolím doufat. Mírně se na něj pousměji, když mě pohladí po tváři. Zatímco pokračuji a soukám ze sebe slova, Martin se přesune s hlavou na mém klíně. Nedá se říct, že něco takového bychom dělali často, když jsme o samotě, ale nevadí mi to. Snažím se taktéž ignorovat fakt, jak mu kouká břicho z pod trička. "Možná to je něco kvůli mé magii. Máma říkala, že někteří měniči jsou na to citlivější. Třeba s tím musím být jen opatrnější," pokusím se mu nabídnout vysvětlení toho proč najednou mě vnímá jinak. "Jo, Sára asi bude vědět," souhlasím pak ještě zamyšleně. Snažím se vzpomenout si, co mi k tomu kdysi máma říkala, ale moc se mi to nedaří. Nezdálo se mi to tehdy příliš důležité a bylo to na mě hodně abstraktní. Oplatím mu úsměv a rukou mu opět vjedu do vlasů. Mohla bych tak zůstat klidně celé hodiny. Koukat se na ten jeho sladký obličej a velké hřejivé oči. Díky tomu, jak se přitulí k mému břichu, tak ani moc nevidím to jeho zranění z dnešního rána. Tělem se mi rozlévá příjemné teplo začínající v břiše, ke kterému se přitiskl obličejem. "Dobře," odpovím mu tiše. Chvilku jen mlčím a probírám se mu vlasy. S každou vteřinkou, co nám takhle odbije, si připadám o něco spokojenější. Najednou mi nevadí, že je venku docela chladno a posezení tu není zrovna měkké. Důležitý je měnič na mém klíně a jeho úsměv. To je uvědomění, které tak podepíše ortel nad všemi mými dosavadními dohady a teoriemi. Jak po něm krátce přejedu pohledem a zastavím se na zlomek sekundy na jeho odhaleném břiše, tak ucítím v srdci píchnutí. *Diana měla pravdu,* dojde mi a já najednou chápu, proč mě jeho blízkost tak mátla a každá jeho reakce na mě, byla tak vyhrocená pro moje emoce. *Já se do Martina zakoukala...* |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Předu silněji a silněji, když se její ruka vrátí do mých vlasů a způsobuje mi nemalou slast. Občas se hlavou o její ruku podvědomě otřu a ucítím nepochopitelnou chuť tu ruku vzít a políbit ji do dlaně... na zápěstí... naštěstí se umím ovládat. Jinak by mi asi přiletěla facka. "Možná... ale z tvé mámy mi takhle není... Z té jsem zmatený, ale vím proč." Usměju se. Nemyslím to zle, mám Helenu rád. Chvíli je ticho a já si jen užívám její něžný pohled, který opětuji s veškerou něhou, kterou k ní také cítím. Jemně ji rukou hladím po zádech, abych nějak opětoval její péči o mé vlasy, když si všimnu pohledu, který zavadí o mé odhalené břicho. Potěšeně se usměju, protože... no, zalichotí mi to. Jasně, že chci být atraktivní... nebo alespoň pro ni. "Copak, taky si chceš sáhnout?" Zapředu s pobaveným úšklebkem. Aneb sluch měniče neradno podceňovat... "Tebe bych i nechal..." Konečně, to jak se stará o moje vlasy je opravdu slast a já zavrtám svůj obličej do jejího břicha, spíš jako náznak náklonnosti, než co jiného... "Tulí se k tobě hezky." Zapředu spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Mhm," souhlasím s ním s tichým zamručením, když se zmiňuje o mé mámě. Jo, ona umí krásně lidi zmást. Jednou se jí dokonce povedlo uargumentovat policejní hlídku takovým způsobem, že se jí nejenže omluvili, že ji zastavili, zatímco měla děti v autě, ale dokonce jí ještě pomohli odnést tašky do domu. A ne, tehdy je nesváděla. Vím to, protože jsem seděla vedle ní. Ale je pravda, že když chce, tak se umí oblékat velmi hezky a nejeden z mužů v naší vesnici a v přilehlém městě se za ní otočí. Někdy je právě i tahle její stránka důvodem, proč táta bručí. To, jak mě přistihne, mě mírně vyděsí. Hned mě napadne, zda jsem něco z těch myšlenek neřekla nedejbože nahlas, nebo zda mi on sám nečte myšlenky. Kdyby bylo více světla, tak by nejspíš byl schopen poznat, že mi rudá vrátila do tváří s novou intenzitou. Popíchnutá mám tendence se bránit. Cítím se totiž jako lapené ptáče. "Jedna holka," zavrtím hlavou a raději se podívám krátce do lesa. Co kdyby třeba zrovna táta na nás chystal nějaké přepadení od někoho známého? "Jedna holka tě pozvala na rande a už si myslíš, jak jsi neodolatelný jo?" dodám, když se mi trochu uvolní hrdlo z toho zděšení, že mě má prokouklou. Snažím se znít pobaveně. A nalhávám si, že mluvím tiše, abych neprobudila tátu a ne kvůli tomu, že by se mi jinak třásl hlas. "Jen jsem se zděsila nad tím, jak ti nemůže být zima. Já tady skoro mrznu ve třech vrstvách a ty tu ukazuješ svoje holé břicho," vymyslím rychle alternativní vysvětlení. Natáhnu ruku, abych mu to tričko stáhla dolů - spíš kvůli sobě než kvůli starosti o jeho zdraví - ale pak se zarazím. "A navíc, neměl bys mi to dovolovat," pronesu a podívám se na svého tulícího společníka s rukou na lemu jeho trička. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Všimnu si, jak se začne rychle dívat někam jinam. Na rtech mi zahraje hravý úsměv. Tohle dělá vždy, když je nejistá. A, když jsme teda v pohodě, co bych jí trochu nepopíchl? Konečně, ona by mi dělala to samé. "Takže bys radši, kdyby mě pozvalo víc holek? Ti pěkně děkuju, teda... Obejdu se bez jejich pozornosti." Zamručím, zatímco využívám toho, že je její pohled stočený jinam a obdivuji její obličej. Je... krásná. Jinak se to říct nedá. A já cítím, jak mi tluče srdce, když vnímám její vůni, rytmus jejího dechu i to, jak tepe její srdce... Možná bych se měl zvednout. Vzdálit se. Ale... Tak moc se mi nechce. "Aha." Pronesu tónem, který jasně říká, jak moc jí nevěřím. Když mě chytne za lem trika, přeci jen se trochu zavrtím. Její dotek... no, nemusel by být nepříjemný a já se přistihnu, že by mi trocha hlazení opravdu nevadila. Co se to děje... "A komu jinému, než tobě?" Pokrčím rameny. "Jsi mému srdci nejbližší... Pokud ti přinese slast pohladit mi břicho... no, nějak to přežiju." Usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Pouze protočím oči, když se zeptá, jestli bych chtěla, aby ho víc holek pozvalo na rande. Nejraději bych mu odpověděla, ale můj krk je sevřený tou představou, že právě tohle nastane. Chci, aby byl šťastný, ale nedokáži si představit, jak je šťastný s nějakou holkou. Nejen kvůli tomu, že mé stupidní tělo se rozhodlo, že bych jí chtěla být já, ale také, že i kdyby našel vhodnou holku pro sebe - stejně krásnou, milou a přitažlivou - tak by už najednou pro mě nebylo místo. Ani náš blízký vztah nevydrží, pokud bude pořád za nějakou pálit. Je to fakt bolestivá představa. Srdce mi bije zrychleně, cítím to. Stejně jako cítím krev ve tvářích. Když mě takhle konfrontuje, ztěžka se mi přemýšlí a hledají správné odpovědi. Zapomenu jej už i hladit ve vlasech. Jeho pobavený úsměv mě uvrhává ještě do větších zmatků. Zaznamenám i to, že se mírně zavrtí, sotva se oje ruka dotkne lemu jeho trička a tím vlastně i jeho těla. Bohužel, absolutně netuším, jak to vyhodnotit. "Mluvíš jak Jana Eyrová, slast a mému srdci nejbližší," pokusím se mu vrátit jeho škádlení a nepřipouštět si, jak moc bych chtěla, aby ta slova myslel způsobem milenců a ne jen dlouholetých přátel. *Nemůžeš ho využívat k tomu, abys ukájela svoje pubertální potřeby, Magdaléno. Je to hodnej kluk a nejspíš by na to přistoupil, jen, protože by věděl, že ti to dělá radost...* nabádám se. "Zapomínáš na jednu důležitou věc, ty Casanovo," dodám po chvilce a stáhnu mu jeho tričko, abych dál nebyla v pokušení mu to tričko opravdu sundat. Přejíždět po něm prsty a ... *Magdaléno!* Polknu. Pak se mu podívám do tváře a pousměji se na něj. Ruku si zatím jen tak položím na jeho hrud. "Vím naprosto přesně, kde jsi lechtivý," prozradím mu tiše na co zapomněl a než vůbec stačí dozvím moje šeptaná slova, přejedu mu po tom místě prstem. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "To beru jako kompliment, Eyrová měla jistě poetičtější duši než mám já." Zamručím. Nakonec mi Magda, k mému vlastnímu překvapivému zklamání, triko opravdu stáhne, ale když položí svou ruku na mé břicho, stejně spokojeně zapředu a napnu se proti ní. Což jí dá víc než dost příležitostí mě zradit. Chvíli se to snažím v sobě udržet, ale celkem rychle se začnu chichotat a vrtět se jak klubko hadů, ve snaze se vykroutit z jejích rukou... Nezbývá, než začít podvádět taky. "Jen počkej, mrško." Zamručím a, s vypětím svých nadlidských sil, ji povalím pod sebe a zasednu břicho. Dřív, než se stihne začít více cukat přišpendlím její ruce k zemi a chvíli ji zadýchaně pozoruji. "Máš za to, že mě provokuješ... člověk by skoro řekl, žes tohle chtěla." Zapředu se škádlivým úsměvem a nakloním se k ní. Otřu se svým nosem o ten její. "Eskymácká pusa by byla... nebo bys chtěla ještě nějakou jinou?" Zapředu s pobaveným úsměvem. Líbí se mi, když je v rozpacích. Je roztomilá. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Usměji se, když vidím, jak se Martin začíná chichotat a nevalně bránit mé pomstě za jeho popichování. Tohle mě trochu vrací zpátky k normálnímu rozpoložení, co společně s Martinem máme. Jenže to nevydrží dlouho. Už skoro z něj chci stáhnout ruce a nechat ho být, když se najednou celá situace obrátí proti mně. Najednou je nahoře dole a dole nahoře. A já ležím na zádech na zemi a Martin se tyčí nade mnou. Samozřejmě, že nečekám a hned se snažím zvednout, ale bohužel je Martin rychlejší. Naprosto přesně věděl, co má udělat. Konec konců, i takové věci se občas cvičili. Nicméně i tak se zkusím několikrát dostat z jeho sevření. Marně. "Ty sis začal!" bráním se tichým hlasem. Už jste někdy probudili lovce předčasně? Já jednou jo a nechci to opakovat. Martinův úsměv a jeho blízkost mi opět rozbuší srdce. Ale to buší ve zrychleném tempu už nějakou chvíli. Spíš si to teď jen víc uvědomuji. I když by nejspíš byla možnost, jak se z téhle pozice dostat, tak teď mi fakt nejde myslet. "Opovaž se!" varuji jej důrazně, když navrhne, že bude i opravdová pusa. Ačkoliv není nic lákavějšího, než okusit jeho rty, cítím, že takhle by to bylo špatně. Protože by to pro něj nebylo doopravdy. A co hůř, mě by se to nejspíš fakt líbilo. A to bych nezakecala. A taky... neumím líbat. Takže ano, podařilo se mu mě rozhodit a dohnat k rozpakům. "Pusť mě, Martine," chci to říct jako rozkaz, ale moc se mi to nepovede. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Spokojeně pozoruji cukající se Magdu pode mnou. Je to hezký pohled a... no... sluší jí to. A přistihnu se, že ta nabídka pusy najednou nezní tak sarkasticky, jak jsem ji možná myslel. Má hezké rty a celá je... krásná. Znova to bušení srdce, znova to absolutní vědomí jejího pachu a jejího těla. Pode mnou... zatraceně, tohle nebyl dobrý nápad. Přesto se nedokážu jen tak odtáhnout a zvednout se. Její tělo je prostě až moc lákavé. Trochu jako by se vlka někdo snažil odtáhnout od chycené kořisti. Její rozpaky jsou fakt rozkošné a já, no, neodolám. Pohladím ji po tváři, zadívám se jí do očí a přiblížím se svým obličejem k tomu jejímu... A políbím ji na tvář. Uchechtnu se do jejího ucha. "Vidíš, ani to nebolelo." Zapředu a vypláznu na ni jazyk, než z ní slezu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Jeho spokojený výraz mě znepokojuje. Moje tělo vibruje v naivním přání, že to přeci jen udělá. Že mě políbí. A že to nebude jen jeden polibek. Že Martin pochopí, že mě vlastně taky má rád i jinak než takhle... Zamrkám, abych tu představu dostala z mysli. Stihnu tak jeho téměř dravčí pohled ve tváři. Opět sebou zkusím pohnout, ale jeho sevření je pevné. Nechci sáhnout po magii, i když se cítím bez ní zoufale bez šancí, když mě takhle zaklínil. S kýmkoliv jiným v téhle pozici bych byla k smrti vyděšená. "Martine," řeknu tiše, když mě pohladí po tváři. Vlastně si nejsem jistá, jak by měl zbytek té věty pokračovat. Bylo by to skutečně nech toho a nebo spíše prosím ano? Znovu se začne sklánět a já už snad ani nedýchám. I kdyby mě nedržel, tak bych se nepohnula ani o centimetr. Dotek jeho rtů na mé tváři je příjemný. Otevřu oči, když mi zavrní do ucha. Tělem mi projede prazvláštní mrazení. Najednou jako kdyby to dostalo naprosto jiný význam. "Jsi blbej," pronesu oduševněle, když na mě vyplázne jazyk a zvedá se ze mě. Vcelku rychle se zvednu a začnu si oprašovat kalhoty. Cokoliv, abych se nemusela dívat na něj. Aby neviděl tu potupu, ty zmařené naděje. *Buď realista, Magdo...* napomenu se a nechám své nízké sebevědomí mě vrátit zase zpátky na zem. *On má na lepší. Co by dělal s tebou?* Dojdu si pro láhev s vodou, kterou jsem nechala u ústí jeskyně a napiji se. Mám pocit, že se najednou strašně přehřívám. Srdce se ale přeci jen trochu zpomaluje, zmožené nečekanou námahou. Jako obvykle, hledám uklidnění u hvězd. Pár minut mlčím. Pak natáhnu k Martinovi ruku zavřenou v pěst. "Kámen, nůžky, papír o to, kdo projde okolí, než probudíme tátu na hlídku?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Jsem blbej jen s tebou, Magdi." Usměju se pobaveně a sednu si vedle ní. I tak cítím... nevím co. Chtěl bych ji políbit. Pohladit její tělo. Strávit s ní... já nevím... Moje emoce jsou zmatené snad víc než já a mě nezbývá než si opřít hlavu o její rameno a čerpat nějaký klid z její blízkosti, protože ho opravdu příliš nemám. Překvapí mě až její pobídka ke hře. Zvednu k ní pohled a pousměju se. "Takže nechceš společnou procházku? Zraňuješ mé city..." Zabručím pobaveně. Pravda je ovšem i taková, že by mi projití se po okolí možná trochu vyčistilo hlavu, kdybych na chvíli byl od té hezké slečny se zrzavými vlasy... "Takže kdo z nás dvou chce jít?" Pobaveně se usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Ušklíbnu se při jeho poznámce, že je blbej, jen se mnou. Nenapadá mě dost peprná poznámka, a tak mu přenechám cenu za poslední slovo v konverzaci. Tiše vydechnu, když si položí svojí hlavu na mé rameno. Někdy mi připomíná skutečně přerostlou kočku, nebo štěně. To něco, co zdědil po Sáře, z něj dělá tulícího vrnícího tvora. Jak se na něj mám zlobit, když se ke mně tak ochotně má? Přes všechen zmatek, který nově k Martinově cítím prosvítá jedna jistá myšlenka. Jsem ráda, když je se mnou. A líbí se mi, když se takhle ke mně tulí. A do ničeho z toho ho nenutím já, takže to dělá i on rád. *A to je všechno, co pro teď potřebuji,* přesvědčuji se a dívám se na jeho spokojeně opřenou hlavu. Nevidím mu do obličeje, ale to nevadí. Vím přesně, jak vypadá, jak se teď tváří. Protočím oči, když začne zase žertovat o zraňování jeho citů. Usměji se na něj. "Komediante. Evidentně máš příliš energie, takže se dobrovolně nabízíš jako průzkumník. Tak padej. Já tu zůstanu hlídat. Máš tak půl hodiny, než bude čas tátu probudit..." rozhodnu se nakonec a drknu do něj ramenem, aby se zvedl a šel. Přece jen vidí lépe než já. A já vážně nemám nutkání se teď procházet lesem sama. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Ušklíbnu se, když je najednou rozhodnuto. "Takže opravdu nechceš jít se mnou? Dobrá... dobrá." Zvednu se a protáhnu. Trochu mi v tom chladu ztuhly svaly, ne že ne, ale to přejde rychle. Z náhlého impulzu se k Magdě nakloním a krátce ji políbím na tvář. "Za dvacet minut jsem zpět." Rozcuchám jí s úsměvem vlasy a vyrazím. Chvíli mám chuť se přeměnit, využít lepších zvířecích smyslů a také se pořádně protáhnout a proběhnout, ale to bych se musel svlékat a Magdě by to pravděpodobně přivodilo infarkt, podle toho jak se tvářila. A tak se procházím ve své lidské podobě. Samozřejmě vnímám změny v okolí, ale taky jsem si jist, že by na nás jen tak někdo nezaútočil... Robert má dostatečné jméno, aby si to jen tak někdo nedovolil. Tohle dělám jen kvůli tomu, pokud on nastražil nějakou past. Také mám možnost přemýšlet o Magdě a... snít o ní. Všimnu si, že mé myšlenky stále častěji sklouzávají k představám o tom, jak by asi chutnaly její rty a kam by se tak mohlo to mé přišpendlení jejího těla k zemi dál vyvinout... nejsou to kdovíjak cnostné myšlenky a já si znova připomenu, že bych to měl probrat s mámou, až se vrátíme. Ona mi určitě poradí. Vždy věděla, co a jak. Přes to, snění o Magdě je překvapivě příjemnou kratochvílí a tak celá obchůzka trvá jen kratičkou chvíli, alespoň pro mě, než se vrátím. "Všude ticho a klid." Usměju se na Magdu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Ne, nechci, sedí se mi dobře," odmítnu jeho nabídku jít s ním to zkontrolovat. Přeci jen, někdo musí zůstat hlídat a já... si vážně potřebuji utřídit myšlenky ohledně toho přitažlivého měniče. S rozcuchaný vlasy a překvapeným výrazem, který se rychle přelije v pobavený sleduji, jak odchází. Když si jsem jistá, že je bezpečně z dohledu, zamyšleně si přejedu prsty po tváři, kam mi dosedly jeho rty. Pousměji se. Příjemně mě to hřálo. Když zůstanu o samotě jen se zářícími hvězdami a pochrupujícím lovcem za zády, svět se zdá klidnější. Chladný noční větřím ochlazuje mou horečnatou hlavu. Myšlenky plynou volně, přirozeně. Jsou o Martinovi. Samozřejmě. Poslední dobou ho stejně nemůžu dostat pořádně z hlavy. I proto jsem chtěla na tu školu k strejdovi do Německa, abych získala prostor. Možnost myslet. Možnost si od jeho intenzivní a tak příjemné společnosti odpočinout. *Co teď budu dělat?* zeptám se hvězd a ty mi odpoví svým mlčením. *Pravda, nejlepší bude nedělat nic. Prostě jen si dám pozor na to, co cítím. Nikdo jiný než já, to nemusí vědět. To přejde... to mě určitě přejde... Jsou to jen hormony... Puberta...* "Tak to je čas jít spát, ne?" pousměji se na něj a zvednu se ze svého posedu. Dojdu do jeskyně a přikleknu si k tátovi. Pohyby mám opatrné a plynulé. "Tati? Už je čas. Vstávej," promluvím na něj tiše, ale vím, že mě slyší. Nejspíš už o mně ví, sotva jsem sem došla. "Je jedna. A všude je klid a ticho. Martin byl na obhlídce." informuji jej krátce a stručně, tak jak nás vždycky učí. Pokud nemá žádné námitky, okamžitě shodím ze sebe boty a se slastí zalezu do svého spacáku. Až pak si ze sebe sundám bundu, abych se lépe zahřála. "Dobrou," brouknu k Martinovi a krátce se na něj pousměji, když si podkládám pod hlavu mikinu místo polštáře. Líbí se mi představa, že si dobrou takhle říkáme každý den. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Asi ano." Kývnu s úsměvem na Magdu a nechám ji, ať Roberta vzbudí. Sám se mezitím svléknu do spodního prádla, než zalezu do spacáku. Ten tam je hlavně proto, aby mě nezábla země, jinak je mi v něm až příliš často příliš velké horko... a můj nynější neklid by mi asi příliš nepomohl se zchladit. Robert tiše zabručí něco, co asi měla být odpověď, než svůj spacák promění v pončo a sedne si tam, kde jsme před chvíli seděli s Magdou. Já sám si karimatku posunu blíže k ní. Rád bych řekl, že nemám nekalé úmysly, ale v tom zmatku, který mi momentálně panuje v hlavě... její vůně je to jediné, co mě dokáže uklidnit. A je tak příjemná! Nedokážu ji identifikovat, jen vím, že je příjemná. Uklidňuje trochu jako to kadidlo, které Seb občas v kostele zapaluje. Ale zároveň mě trochu povzbuzuje a nutí mě se toužit k Magdě tulit, jako bych byl ve své zvířecí podobě... Nakloním se k ní a otřu se svou tváří o tu její. "Dobrou, Magdi." Zapředu spokojeně a lehnu si vedle ní. Mám tenhle rituál rád jako ona. Ještě chvíli pozoruji její tvář, vpaluji si ji do mozku, než se spokojeně usměju a zavřu oči. Chci mít sny, ve kterých bude ona... |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro odkaz Všimnu si toho, že si Martin přisunul karimatku blíže k mojí, ale moc si z toho nevyvozuji. Nejspíš tam měl nějaký kámen, nebo něco, co by mu znemožňovalo se pořádně vyspat. V duchu z toho mám radost. Jeho blízkost mi nikdy nevadila, konec konců krásně se o něj ohřívají nohy, ale samozřejmě teď už vím, že to není jen z praktického důvodu. Přivřu oči, když se ke mně natáhne a otře se svou tváří o tu mou. Tenhle trochu pro lidi zvláštní kousek je vážně příjemný, když si odmyslím, jak neobvyklé to je. Viděla jsem to dělat jen Sáru a je v rámci rodiny. Myslím si, že se jedná o něco měničského. Nebo spíše vázané na jejich druh Pantheridae. Mlčky se pak na něj ještě pousměji, než si lehnu a poctivě se zachumlám do spacáku. Jsem ráda, že je to mezi námi zase v pořádku. Tedy tak, jak to mezi námi v pořádku být může. Nerada bych se s ním rozhádala, i když chápu, že je to nejspíš nevyhnutelné. Dva lidi, co spolu tráví tolik času se občas prostě dostanou do křížku. Zavřu oči a vychutnávám si doznívající vůni a teplo, co cítím na tváři. Zhluboka se nadechnu, abych trochu utišila svoje myšlenky, které se ještě dlouhou dobu budou točit kolem měniče po mém boku. Po náročném dni se mi podaří rychle usnout. A o čem že se mi zdá? Nepamatuji si začátek, ale u snů si nikdy nepamatujeme začátek, ne? Prostě jen vím, že jsme někde s Martinem. Jsme sami, všude kolem les a ticho. Nevím, o čem si povídáme, ale smějeme se, škádlíme a pak se najednou mě dotýká. Tak něžně a jemně. Jeho ruce si mě přitáhnou do jeho náručí a jeho ústa prozkoumávají důkladně můj krk. Dychtivě se dotýkám jeho důvěrně známého a neodolatelného těla. Proplétáme se, prozkoumáváme každý centimetr našich těl. Zašeptá mé jméno s podtónem vrnění. Usměji se, podívám se mu do tváře. "Jsi tak krásná až bych tě sněd," promluví a ukáže své rozrostlé zvířecí zuby. Odtrhnu se od něj. Vyleká mě to. Přemění se na vlkodlaka. "Čarodějky prý chutnají nejlépe, když se nejdřív utopí..." pronese postava v prapodivném starém obleku, co nosili lovci čarodějnic. Najednou se objeví další a další. Obkličují mě. Couvám, vím, že není úniku. Najednou ale cítím, jak mě kdosi chytnu za ruku. Ohlédnu se a vidím, že vedle mě stojí Martin. Ten pravý Martin. Usměje se, kývne a já vím, že je šance, že se odsud dostaneme. Bok po boku. Usměji se na něj. Cítím jeho vůni. Vím, že se v tom nenecháme. Proberu se a chvilku mžourám, než mi dojde, kde jsem. V jeskyni. Spala jsem. Nelovili mě lovci čarodějnic, nelíbala jsem se s Martinem. Zavřu oči a vydechnu. Než opět ztuhnu. To, že jsem cítila Martina ve svém snu není totiž vůbec žádná náhoda. Ležím na kraji své karimatky u něj a hlavu mám opřenou o jeho rameno. Moje mikina skončila kdoví kde. A Martinova ruka je na mém spacáku. Nejspíš se ošíval stejně jako já, když jsme spali. Krátce se na něj podívám, abych se ujistila, že spí. Jeho klidná tvář je tak rozkošná, až se musím usmát. Posunu se až po chvilce, aby to nebylo moc důvěrné. Ale jeho ruku na mém spacáku rozhodně nesundavám. Lehnu si na bok, čelem k němu a ruku si podložím pod hlavu, abych nemusela hledat mikinu. Srdce mi poskočí prostou radostí z toho, že tady skutečně Martin je. Že s ním můžu počítat. S úsměvem se pokusím ještě na chvíli usnout. Bůh ví, co nás další den čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Ze snů, plných zrzavých vlasů, bělostného těla a rudých rtů mě vyruší pohyb. Neochotně se snů, kterým nerozumím ale které se mi líbí, vzdám a otevřu oči. Co kdyby Robert zkoušel nějak testovat to, jak pozorní jsme i ve spánku. Jenže místo hrozby v podobě lovce před sebou vidím zrzku, přes kterou mám položenou ruku. Její tep i dech je příliš nepravidelný, aby mohla spát. Asi se musela na chvíli vzbudit a drknout o mě. Nevadí. Zavřu oči, abych se pokusil usnout, když mě do nosu udeří její vůně. Mé srdce se zrychlí, zorničky se rozšíří. Mé sny se mi vrátí. Sny plné... no, jí. Jejího těla na mém, pod mém, vedle mého... Nevím, jestli je přirozené takhle snít. Ale plně si uvědomuji, jak bolestně po tom toužím. Po ní. Po jejích rtech na mých. Už teď vím, že neusnu. Místo toho ji chvíli pozoruji. Čekám, až usne. A pak ještě pár minut. Opatrně, abych ji neprobudil, se k ní posunu ještě blíže. Nic, co bych nemohl vysvětlit jako normální toulání se ve snech. Několikrát jsem se probudil i mimo karimatku. Něco takového se vysvětlí snadno. A pak zabořím obličej do jejích vlasů. Nasaju nos plný její vůně a tiše vydechnu. Tak rád bych ležel pod spacákem vedle ní, staral se osobně o její teplo, aby jí už nikdy nebyla zima, aby už nikdy nebyla sama... Nerozumím těm pocitům. Nevím co se to ve mně děje. Ale teď ani nechci vědět. Chci být vedle ní jak dlouho to jen bude možné. Dokud se neprobudí, dokud nás Robert nevyruší... obličej v jejích vlasech ruku položenou na jejím spacáku, i když téměř pálí touhou pohladit její tvář... Chci aby byla moje. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Malý domek už byl provoněný mákem a sladkým. Sára dodržela svůj slib, který Martinovi dávala v pátek, když se loučili na ty dva dny. Upekla jeho oblíbené makovce. Jeden jen pro Martina samotného a druhý pro Šímu a Seba. Její mladší syn neměl zatím takový apetit jako její prvorozený. Předpokládala, že časem se to u něj taky změní. Už se pomalu dostává do puberty a Sára byla přesvědčená, že z něj taky vyroste pořádný měnič. Ale Martin v jeho věku už se měnil vcelku snadno a pravidelně. Sára věděla, že je to tím, kdo je jeho otec. Nikdy by neměl takové postavení ve sbírce, kdyby nebyl agresivní, schopný a krvelačný. Sára byla neskutečně pyšná a ráda, že od toho jednoho incidentu u nich doma, kdy si jej Rob vzal do cvičení, žádnou z těchto otcových vlastností v něm nespatřovala. Uklízela kuchyni, zatímco Šimon se Sebastienem pracovali venku na zahradě. Ačkoliv věděla, že Martin by neměl naprosto nic proti tomu po ní umýt nádobí, chtěla to mít hotové než přijde domů. Věděla, že bude unavený a chtěla, aby si mohl rovnou trochu odpočinout. Ačkoliv ji trochu bolelo celé tělo, jak stála zase celý den na nohou a pomáhala Sebovi v domácnosti a kolem kostele, nemohla si tohle odpustit. Bylo to pro jejího Martínka. Její malý uzlíček štěstí. Její první velký dar v životě. Jako kdyby to její děťátko cítilo, nespokojeně se v ní zavrtělo. "Ale to víš, že tebe mám taky moc ráda, počkej, až se dostaneš ven, tak tě budu pořád mazlit," ujišťovala tiše svoje miminko, zatímco si pohladila konejšivě a něžně svoje rostoucí břicho. Věděla, že by neměla mít favority ve svých dětech. Přeci jen milovala všechny stejně. Ale s Martinem měla přece jen o trošičku jinačí vztah než se Šimonem. Možná to bylo i tím, že Šimon si snáze našel cestu k Sebovi. Ale věděla, že hlavně to bylo tím, že Martina měla předtím, když byla sama. Upnula se na něj hodně, když byla tehdy v té sbírce. "Marti!" pronesla nadšeně, když zaslechla klíče ve dveřích. Nepochybovala ni na chvilku, že by to byl on. Jeho pach jej rychle prozradil. Sára se i přiměla, aby došla za ním do chodby. "Vítej doma, zlatíčko!" přivítala jej nadšeně s objetím, dřív, než si vůbec stihl sundat batoh ze zad jej objala a pevně sevřela. "Jejda, ty jsi zase úplně zarostlý, roste ti to čím dál rychleji!" pousmála se nad tou proměnou svého děťátka. Už teď to byl dospělý muž, co se týkalo fyzické dospělosti a i té měničské. "Mám pro tebe ten makovec, osprchuj se, vydechni a dáme si v obýváku spolu kousek? Udělám k tomu kakao, hm?" ptala se a pohladila jej po ramenou. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Ahoj mamfff..." Zamručím do jejího ramene, když mě pevně obejme a znemožní mi tak odpovědět. Nevadí mi to. Teď její objetí vítám ještě více, než jindy. Přináší trochu uklidnění do mého rozbouřeného vědomí. A tak její objetí opětuji a chvíli se jen nechávám unášet její blízkostí. Jenže pak přijde řeč na moje strniště a já se jen pousměju. "Nebyl čas, znáš Roberta..." Věnuji jí krátký úsměv, než odsouhlasím její další plány... a vydám se je plnit. Sprcha je příjemná, smyje ze mě prach, špínu a pot, nános na který jsem po trénincích s Robem zvyklý. A samozřejmě, oholení... nebo aspoň zastřihnutí vousů. Jako vždy, strojek ke konci začne vydávat nelibé zvuky, které značí jedno, pomalu umírá. A já budu muset Seba poprosit o další. Achjo. Když jsem nějak upravený, navléknu se do tepláků a trika, než se vydám dolů. Rychle se rozhlédnu, jestli v okolí není Sebastian. Ne, že bych ho neměl rád a trochu mě bodne vina, že ho z tohohle vynechávám, ale... tohle je měničská záležitost. A já se cítím už tak trochu trapně. Na druhou stranu, pokud mi to pomůže trochu víc porozumět mně samotnému a nemuset otravovat Magdu... no... "Uhm, mami? Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit..." Nervózně se podrbu na krku, než si vydechnu. Je potřeba s tím ven, třeba je to nějaká nemoc nebo něco. "Jde o Magdu..." Posadím se v obýváku a chvíli hledám slova. "Smířil jsem se s tím, že je ve světě strašně moc pachů a většinu z nich zvládám ignorovat a podobně, ale zrovna ten Magdin... nevím... ať dělám co dělám, vždycky ji cítím, vím v jaké náladě je, co se jí děje a... tak. A vždycky když vidím, že jí není dobře, což je skoro furt, bolí to a nejradši bych... já nevím." Zkroušeně se zamračím. "Přijde mi jako bych měl horečku nebo něco, s tím jak se chovám... neřešil bych to, ale mám pocit, že jí tím obtěžuju a to nechci..." Zoufale se na mámu podívám, jestli chápe. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Sára moc dobře ví, jak intenzivní může Robert být. Ačkoliv o tom s Martinem nikdy nemluvila, nebo ne nijak konkrétněji, kdysi taky s Robertem cvičila. Ale tehdy to bylo jiné z mnoha důvodů... A tak se jen pousmála a přikývla. Dala mu dost času na to, aby se pořádně vydrhnul a začala strojit stůl v obýváku. Postavila na sporák i mléko, aby mu mohla udělat pořádný hrnek kakaa. Věděla moc dobře, že si toto pití oblíbil skoro tak moc jako ona, když jej pila poprvé. A věděla, o jak moc je lepší, když se dělá poctivě na sporáku. Dokonce přidala i šlehačku a trochu kakaa jako posyp nahoru. Když slyšela kroky po schodech, donesla celý výtvor na stolek k makovci. Sobě si samozřejmě udělala taky. Ale na Martinově si dala víc záležet. "Hm, ale to víš, že jo, broučku, copak se děje?" usměje se na něj chápavě a vyčkává, co z něj vyleze. Trpělivě si vyslechla jeho trable. Zatvářila se přemýšlivě a mezitím si uhladila i sukni na kolenou. "Hm," odvětila zpočátku pouze. Pak se na něj jemně pousmála. "To, že ji vnímáš a její pach vnímáš velmi dobře může znamenat to, že jsi ji přijal do smečky. Já vím, že my až tak moc smečkoví nejsme, ale stejně to v nás trochu je. Měniči svou schopní se zaměřit takhle na členy smečky i ve větší skupině. Robert mi kdysi vysvětloval, že by to mohlo být i kvůli komunikaci ve smečce. Ale já si myslím, že jde prostě o vazbu na nejbližší. Rodinu. V tom případě dává i naprostý smysl to, že víš, jak se cítí a že chceš, aby se měla dobře..." Pokusila se jej trochu uklidnit a pohladila jej po paži. "Ale nikdy jsem si nevšimla, že je smutná, to mě mrzí. Stalo se jí něco?" neopomene se zeptat starostlivě. Přece jen i ona si k rodině Malých udělala silný vztah. "Ale nevím, co by měla znamenat ta horečka," přizná se a sáhne mu zkusmo na čelo, aby se ujistila, že ji nemá teď. Pak pohladí po tváři prostě proto, že může a že se ten její poklad teď trápí. "Jak to s tou horečkou a chováním se myslíš? Jakože jsi hodně... malátný? Nebo tě bolí něco?" přidá další otázky a starostlivě krčí obočí, jak přemýšlí o tom, jakou z nemocí by její prvorozený mohl trpět. "Možná začala nosit nějaký silný parfém a bolí tě z toho hlava, když jste spolu tak často?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Tiše si povzdechnu. Ne snad frustrací nad mámou, ale nad sebou. Nemám Sebův dar se slovy... "Asi jsem to špatně řekl, já... vím jaké to je se upnout na někoho ze smečky. Ty, Šimon, Sebastian, Robert, Helena, i jejich smečka zrzek... ty všechny za členy své smečky počítám. A mám k nim podobný vztah. Ale to s Magdou je silnější, až to ovládá všechno..." Téměř zakňučím. Pak k Sáře zvednu překvapený pohled. Je zvláštní, že si toho nevšimla. Je empatická jako já a má stejné smysly. "Ano, něco ji trápí, skoro neustále... snaží se to skrývat, ale já to poznám. A bolí mě, že to skrývá zrovna přede mnou... chci aby mi věřila." Zamračím se. "Ale to není to důležité." "Ne, voní furt stejně... jako Magda, no. Mimoto mi na to sama udělala mast..." Začervenám se, proti své vůli. "Ale... to je to, nedokážu ji dostat z hlavy. I v noci se mi o ní zdá a vždycky když jsem poblíž, jako bych nedokázal myslet na nic jiného, než jak jí udělat šťastnou, její pach zabere veškeré moje myšlení a já... nejradši bych jí objal a nikdy nepustil a ochránil před světem tak dlouho, jak by to jen šlo..." Zakňučím. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Sára s bolestí u srdce sledovala ztrápený výraz jejího nejstaršího syna. Když mu nemohla pomoci jinak, tak jej hladila aspoň po zádech, zatímco poslouchala jeho slova. V duchu si zapsala, že by se měla na Magdu zeptat Sebastiana, nebo se jí sama zeptat, jak se má. Nechtěla, aby se někdo v její smečce trápil. Tato myšlenka však byla krátká, protože nechtěla, aby jí cokoliv uniklo z Martinových slov. Jeho začervenání se ji opravdu překvapilo. Byl to první z těch signálů, který jí napojil na správnou kolej myšlenek. A sotva se výhybka posunula, najednou všechna slova začala dávat smysl. Úsměv na Sářině tváři rostl pak každou uplynulou vteřinou. Už se totiž o svého syna nemusela bát. Tohle nebyla nemoc, co ho trápilo. "Myslím, že vím, co se děje," řekla sotva Martin domluvil. "Když se vaše pohledy střetnou, tak ti srdce buší způsobem jako kdyby ti chtěla vyskočit z hrudi? A vyschne ti v ústech? A když se na tebe usměje, tak je to jako kdyby se ti v břiše rozběhly mravenci?" zeptala se a dala mu i prostor na odpověď, ale byla si už tak jistá verdiktem. Vzala ho něžně za ruku a schovala jeho velkou dlaň do těch svých, drobnějších. "Marti, srdíčko moje, nejsi nemocný, ani to není nic měničského, je to něco veskrze lidského," snaží se ho uklidnit, dívá se mu do očí a usmívá se na něj. Její srdce buší nadšením, protože moc dobře ví, jak příjemný je to pocit, když se mu jeden oddá. "Ty ses prostě a jednoduše zamiloval," snaží se mu vysvětlit co nejšetrněji. "A na tom není nic špatného. Magda je hezká, hodná holka. Ani já bych ti nedokázala najít lepší, i kdybych se snažila!" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Mámin úsměv mě přeci jen zneklidní. Ne, že bych nebyl rád, že se usmívá, sluší jí to, ale... nemám rád pocit, že někdo jiný ví, co se děje když já ne. Když tak nějak vlastními slovy vyjádří mé vlastní pocity lépe, než bych to kdy zvládl já... moc to můj pocit neklidu nezlepší. Chvíli ji ohromeně pozoruji, než přitakám. "No, ano... přesně tak. Jak to víš?" Nakloním hlavu ke straně. Nechám ji vzít mou ruku, zatímco jí očima i ušima visím na rtech. Slyším a cítím tlukot jejího srdce, což mě zneklidňuje ještě víc. Působí... nadšeně. Ale proč, když já se tak trápím? Baví jí sledovat jak se trápím?! Ne... to nezní jako máma a vím to, ale proč? A pak to z ní vypadne. A já okamžitě zrudnu jak přezrálé rajče, které na Slunci zůstalo poněkud déle než je nutno. "N-ne! Tak to... tak to prostě není!" Zaprotestuji a zalituji toho, že jsem si nechal ostříhat vlasy a přišel jsem tak o možnost se za ně schovat. Takhle jen uhnu pohledem a skoro se stočím na křesle do klubíčka. Chvíli jsem potichu, jen se snažím se s jejími slovy vyrovnat. Protože tak to není, ne? Nemůže to tak být! Znám Magdu tak dlouho, tu malou, ušpiněnou holku, která mi svým úsměvem dokázala vzít dech a... Ah. "A i kdyby..." Zabručím tónem, který mámu jasně varuje před tím, aby se to "kdyby" snažila rozmluvit. "Jak se toho zbavím? Nechci Magdu obtěžovat nebo tak." Pomalu se z klubíčka začnu rozbalovat. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Sára je zpočátku nadšená, že její prvorozený syn cítí ten krásný pocit k někomu tak milému a hodnému jako je právě Magda. Však ona sama měla tu zrzavou dívku ráda. Nebyla jako její matka, ale srdce měla stejně skrz naskrz dobré jako ona. I červená v Martinově tvářích ji těšila. Nebyla v tom škodolibost, jen pouhopouhá radost, jak hluboko ten cit jde a jak nešikovný a bezelstný je její syn v otázkách lásky. O to byla raději, že přišel za ní a skutečně se jí na to zeptal. Neuměla si představit, že by už nebyla součástí jeho života. "Martínku, zlatíčko moje!" konejší ho okamžitě, jak se stáhne do klubíčka. Začne ho hladit po zádech a nakloní se k němu, aby jej mohla objímat. "Však na tom není nic špatného. A přesně tyhle věci já cítím, když vidím Sebastiana. Je to část toho, co dělá můj den tak krásný. Tenhle pocit, vědomí, že on to opětuje a vy dva se Šimonem, kteří vyrůstáte v krásné velké chlapy." Sára se zarazí, když Martin začne zase mluvit. Pořád jej objímá a hladí po zádech. Srdce se jí stáhne smutkem, když vysloví ta poslední slova. Vezme mu obličej do dlaní a otočí jej tak, aby se jí díval do jejího obličeje. "Děťátko moje, copak to říkáš?" zašeptá tiše a smutně. "Proč si myslíš, že tvé pocity by ji, nebo kohokoliv otravovali?" ptá se, dívá se mu do očí. "Tvoje pocity jsou stejně důležité jako pocity jiných lidí. Takovéhle ošklivé věci neříkej, srdíčko moje, proč bys tenhle hezký pocit nechtěl?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Mámino objetí a hlazení mě utěšuje a konejší, přesto nesnižuje mé zoufalství z toho, že jsem se rozhodl Magdu obtížit svou náklonností natolik, že jsem jí tím něco způsobil. "Právě... opětuje." Chytnu se jejích slov a neochotně se podrbu na předpaží. Uhýbám očima a snažím se na mámu příliš nedívat, když hledám správná slova. "Protože ji obtěžuje." Odpovím jí prostě a jemně, ale důrazně vyprostím svou hlavu z jejího sevření. "O víkendu... jako by se nemohla rozhodnout, jestli být u mě nebo daleko ode mě. Asi ze zdvořilosti chtěla být u mě, jinak si to neumím vysvětlit. A ještě před tím jsme se chytli... kvůli nějaké pitomosti, ani nevím o co šlo. Říkala, že jsme v pohodě, ale co když mi to neodpustila a nesnáší mě?" Zoufale zamručím a sám sebe rukama obejmu. "Mimoto, někdo jako ona... kluci se o ni musí jen prát. Nechci jí přidělávat starosti tím, že se do toho přidám... nemám na ni žádný nárok jen proto, že ji znám déle." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Ach Marťo," povzdychne se smutně Sára, když se vyprostí z jejího sevření jeho obličeje. Na chvilku se odmlčela a stáhla si ruce na klín. Dívala se na něj a přemýšlela, jak mu nejlépe pomoci. "Martine, ale ty nevíš, že jí to obtěžuje. Nemluvili jste o tom spolu, ne?" zeptala se a povytáhla obočí. Pak ho pohladila po rameni. "Nemyslíš si, že by mohlo jít i o něco jiného, proč byla Magda taková jaká byla? Říkal jsi, že je poslední dobou smutná. Nemohlo jí to třeba ležet na mysli a ty jsi z toho tak dostal špatný nápad o tom, že za to můžeš ty?" Snaží se znít povzbudivě. Rmoutí ji, jak ho vidí smutného a do sebe se choulícího. "Magda mi nikdy nepřišla jako lhářka a nebo hloupá holka. A byla by obojí, kdyby ti neřekla o tom pravdu. A úplně nejhloupější by byla, kdyby někoho tak úžasného jako ty neměla ráda!" usměje se na něj a začne ho zase hladit po zádech. "Víš, ty co? Mám nápad," řekla pak. "Pokud s ní o tom nechceš mluvit, tak ti pomůžeme získat nadhled, hm? Nebudeš chodit na tréninky tenhle týden a budeme cvičit společně, hm? Stejně je potřeba, abych se ujistila, že tvoje přeměna se uklidňuje a že tvoje smysly se lepší. A můžeme vzít s sebou i Šimona, potřebuje se v tom také procvičit. A když na něj budeme dva, bude to jednodušší. Takhle nebudeš mít Magdu pořád na očích a dostaneš trochu možnost si o tom popřemýšlet. Co cítíš, co jí říct a neříct..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Pokrčím rameny a v sebeochraně se obejmu rukama. "Nevím." Uhnu pohledem a snažím se nemyslet na ten kulatý kukuč pod ohnivými vlasy... neúspěšně. "Jen mám pocit jako by se mě bála, bála se na mě podívat nebo co... a mrzí mě to. Ať už jsem do ní... to... nebo ne, tak s ní chci být alespoň kamarád. Nechci aby se mě stranila jen proto, že jsem hlupák." Zabručím tiše. Přejedu si rukou po hrudníku, po srdci, kde to teď tak strašlivě svírá a bolí... I tak se lehce nahrbím když mě máma začne hladit po zádech a z hloubi bránice mi začne vycházet předení. Užívám si to, ne že ne. Když mi nabídne trénink... chvíli přemýšlím. Cítím nechuť, jako by něco ve mně chtělo s Magdou trávit každičkou možnou minutu a každá, kterou strávím bez ní jako by za nic nestála... ale... "Možná máš pravdu..." Svolím neochotně a přitulím se k mámě. Možná se to nehodí na kluka v pubertě, ale zatraceně, mám chuť se tulit. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Ale ty nejsi hlupák, srdíčko moje," ujišťovala jej Sára horentně a hladila dál po zádech. "Jen je to všechno pro tebe nové. Vím jak je to těžké se v něčem takovém orientovat." "Tak jo, zavolám potom Robertovi a domluvím to s ním. Bude to fajn týden, uvidíš," ujistí jej tichým hlasem a snaží se jej povzbudit úsměvem. Když se Martin přitulí k mámě, tak jej Sára něžně obejme a pokračuje v hlazení svého prvorozeného syna. Pohodlně se opře o opěradlo gauče a vlepí mu polibek do vlasů tak, jak to dělávala vždycky. K jeho předení se přidalo i to její, neboť Sára byla vždy nejšťastnější, když měla své děti u sebe. *** "Sebastiane? Mohla bych se na něco zeptat?" ozvu se a přeruším tak příjemné ticho v té sklepní místnosti. Sedíme každý na jedné z beden, co jsme ještě nevynosili ven. Dáváme si pauzu, protože jsme pracovali už několik hodin a množství krámů, co se tu našlo se již značně zredukovalo. Upíjíme coca colu z plechovek. Jednu nohu mám pokrčenou pod sebou, druhou nechávám volně viset dolů. Na sobě mám vytahanou mikinu a tepláky, co se mohou zničit. Přece jen jsem věděla, že jdu pomáhat do kostela, takže jsem se i úměrně k tomu oblékla. Čehož jsem litovala od chvíle, kdy jsem na zastávce vyzvedla Dianu. Jak jsem byla překvapená, když se mi na telefonu ukázalo její telefonní číslo. "Ahoj Magdo! Prosím tě, jak mám dojít k tomu kostelu? Chci říct, mám zaklepat, nebo někde zazvonit?" "Jakému kostelu? Chceš se nechat pokřtít?" "Jsem u vás ve vsi. Martin chtěl, ať pomůžu Sebastianovi v kostele. Tak jsem jela autobusem a jsem tady. Ale nějak nevím... no..." V tu chvíli jsem nevěřila vlastním uším. Tak Diana přijela k nám na ves, aby skutečně pomohla Sebovi? Ta holka se mi fakt jenom zdá! Takhle se mu vtírat do pozornosti a a... "Vím, zní to hloupě, že nevím, jak se chodí do kostela, ale nechci provést něco neslušného, víš?" dodá ještě nejistým hlasem. "Jdu tam taky. Vyzvednu tě na zastávce, jo?" pronesu nakonec. Její následné nadšení a loučení se je jaksi hořkosladké. Na jednu stranu ji chci zavést do lesa a nechat ji tam, ale na druhou jde vidět, že jí na Martinovi opravdu záleží a já nechci být ta, co mu bude stát ve štěstí. "No, víš, jak jsi věděl, že Sáru miluješ?" vymáčknu ze sebe nakonec otázku. "Víš, máma o tom pořád jen vtipkuje a poslední dobou pořád prudí s tím, že bych si měla někoho najít. A v knížkách je to podle mě přitažené za vlasy jako všechno, aby se to dobře četlo. A no vy se Sárou máte tak hezký vztah... Tak no jen mě to zajímalo, jak se to pozná, že jsi zamilovaný a jaké to je být s někým zamilovaný... Ale jestli nechceš odpovídat, nemusíš. Jen mě to napadlo no..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Seb se spokojeně usadí na jednu z krabic a otevře si plechovku koly. Netají se tím, že by více ocenil pivo, ale v průběhu práce by to bylo kontraproduktivní. Sám má na sobě hnědý svetr a džíny, oboje už pocákané barvou i omítkou, podle toho na čem zrovna pracoval. Sára už se dávno vzdala snahy to vycídit a oba se tak shodli na tom, že toto oblečení půjde po skončení prací do popelnice. Pravdou je, že ten termín je zatím v nedohlednu. Momentálně na sobě tak Seb má jen růženec, místo kolárku. "Díky, žes přišla pomoct, Magdi... Domluvím se se Sárou, jestli by neudělala večeři i pro tebe, ať z toho taky něco máš." Černovlasý kněz se labužnicky protáhne a zapřede, když se znova zadívá na Magdu. "Jen se ptej, od toho jsem tady." Pobaveně se usměje a pak už dceru svého nejlepšího kamaráda jen trpělivě poslouchá. Krátce se usměje, když zrzka domluví. "Ty nemáš zrovna jednoduché otázky... Hmm..." Zamručí a chvíli hledí do stropu. "Jednak, když tě Hela škádlí, tak to je určitě jen škádlení... Myslím. Ale jinak to je složité. Zrovna já se Sárou jsme neměli z nejtypičtějších začátků..." Krátce nostalgicky se usměje, než potřese hlavou. "Podívej, každý to prožívá trochu jinak... ale má to pár klasických znaků. Tak třeba toho člověka nedokážeš dostat z hlavy. Ať děláš co děláš, myslíš na něj a vždycky když na něj myslíš, trochu to zabolí. Chceš aby mu bylo dobře a když mu není dobře, není dobře ani tobě. Chceš s ním trávit čas a i když tě naštve, začne ti rychle chybět..." Chvíli přemýšlí, než pokrčí rameny. "To je asi všechno co mě teď napadá. Ale teď mám já na tebe docela důležitou otázku..." Než ji však položí, exne zbytek koly. "O koho jde?" Krátce se pousměje a do Magdiných očí se zabodne tím svým pohledem, kterým snad dokáže člověku vidět až do srdce. "Znám ho? Zná ho Rob?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "To nic není, Sebe, víš, že přijdu kdykoliv ráda pomoct," pousměji se na něj a hřbetem ruky si otřu čelo. Není zpocené, ale spíš mám pocit jako že je na něj prach nebo omítka, nebo tak něco. "Promiň," věnuji Sebovi omluvný úsměv. Kdyby to byly lehké otázky, nemusela bych se ptát potají jeho o samotě ve sklepení jeho kostela. Nějak bych si to celé objasnila a vyřešila sama, nebo bych se zeptala doma, ale tohle... Tohle mi tak motá hlavu, až vážně nevím. Důkladně tak poslouchám Sebastianův výklad. Upíjím coca coly a usmívám se. Mluví o tom tak strašně hezky. A je to hezčí o to, že to je na nich skutečně vidět vždy, když se na sebe podívají. Je pravda, že jejich vztah je naprosto sladký, ačkoliv někdy v duchu přiznávám, že je to až moc. Přimhouřím oči, když mi chce taky položit na oplátku taky. Mám docela jasné podezření, o čem ta otázka bude. Srdce mi bije až v hrudi, ale Sebastian naštěstí nepatří k dlakům, aby poznal, že jsem mírně nervózní z toho čekání. Zasměji se, když se moje podezření potvrdí. Sice to bolí, že si takhle lžu a zapírám i jemu, ale na druhou stranu to přiznat nemůžu. Nechci. Nechci, aby se někdo prořekl a Martin by se pak zachoval správně, protože je otravný správňák až do moru kostí! Nesnáším ho za to. "To by se vám líbilo co? Nechat ho hned proklepnout, táta by ho viděli sbírkou zbraní a nebo něco takového..." zavrtím hlavou. "Bohužel, takovou radost vám nemůžu teď připravit. Ale spíš mě na to přivedl Martin a no... Diana. Ta hezky sportovně oblečená slečna, co je teď nahoře v kostele a pomáhá ti urovnat sbírku knih..." svedu Sebastiana z mojí stopy a využiji právě těch, co mě trochu trápí. "Neříkej, že jsem ti to řekla. Ale Diana je tu dneska právě kvůli Martinovi. Líbí se jí už dlouho. A když ho minulý týden pozvala na rande, řekl jí, že pokud s ním chce trávit čas, tak ti může jít pomoct do kostela..." pousměji se, ačkoliv stále cítím to divné prázdno v srdci při těch slovech. "Vypadala nervózní, když šla se mnou cestou a jsem si jistá, že v kostele je poprvé. Tak jsem si říkala, že ho asi opravdu musí mít ráda, když takhle kvůli němu je tady. Možná jí bys měl zařídit večeři. Byla by z toho určitě nadšená," dodám ještě. Jsem si jistá, že si ji Sára oblíbí rychle a Martin si třeba uvědomí, že ho fakt Diana chce. A třeba pak bude šťastný. Protože to je přesně to, co si pro Martina přeji. I když to nebudu já. Hlavně, aby byl šťastný. S úsměvem dopiji plechovku. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Seb se pobaveně uchechtne. "Ne, o to nejde. Co se tohohle rozhovoru týče, vztahuje se na něj zpovědní tajemství a Rob se o tom nedozví, neboj. Ale mám tě rád, já i Sára. Jasně že mám o tebe starost." Pokrčí rameny a chvíli Magdu nepřesvědčeně pozoruje. "Hmm... nic ve zlém, ale ta se pro Martina nehodí. Je až moc normální. Mimochodem, kdyby do ní byl zamilovanej, nepřestal by o ní mluvit, znám ho. Jedinej o kom furt mluví jsi ty." Zasměje se, než potřese hlavou a vstane. "Jak myslíš, ale podle mého bys o něm měla Robovi říct co nejdříve. Nemá rád tajemství. Bude chvíli pouštět hrůzu, ale pak ho to přejde." Usměje se, protáhne a vyhodí plechovku od koly. "Pozvání na večeři ti ovšem stále platí... zpět do práce." Opráší si ruce a vezme do rukou jednu z beden. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Pochopila jsem, že Sebastian mi na to neskočil. Netuším, čím jsem se provinila, snad to bylo tím tématem, o kterým se asi bojí mluvit všichni. Další slova o Dianě mne ale dopálí. Ne, že bych jí považovala za nejlepší kamarádku, nebo cokoliv, ale byla to podle mě fakt hezká holka, docela chytrá a ještě k tomu to nebyla káča. S jejími krásnými blond vlasy a holywoodským úsměvem jsem opravdu netušila, proč by ni kdokoliv odmítal. *Normální?! Normální? A co jako pro něj chce, královnu Egypta?!* napadlo mě dotčeně. Protože když pro něj nebyla dost dobrá Diana, já už neměla vůbec šanci, aby mě přijali jako Martinovu slečnu. A vím moc dobře, jak Martinovi na rodině záleží. Má nálada se přesunula ze špatné na mizernou. "No to víš, nemá šanci mluvit o nikom jiném, když jsme spolu ve škole i na trénincích odpoledne. Jediná chvíle, kdy se navzájem neiritujeme jsou dámské a pánské šatny. A ten se kvůli pachu nedá moc dlouho vydržet," zasměji se jako kdyby se nic z toho nestalo a já se necítila jako odhozená hračka. "Až bude o čem mluvit, tak to zvážím. Ale stejně takové věci raději budu říkat na veřejném místě, kde je když tak spousta svědků," odpovím ještě vyhýbavě, abych mu nemusela lhát. Nedělám to ráda. "Jo, jo, už jdu. Musím si tu skvělou večeři odpracovat!" *** Večeře byla divná. Měla jsem pocit, jako kdyby se na mě Sára nějak často koukala. Její úsměv byl stále sice milý, ale jaksi... no necítila jsem se díky tomu dobře. Naštěstí většinu konverzace obstaral Šimon, který nadšeně vyprávěl o dnešním cvičení se Sárou a Martinem. Bylo to milé, jak nadšeně o tom vyprávěl. A další dva dny nebyly o moc lepší. Škola mi nešla tak bravurně jako minulý týden, holky doma pořád vřeštěly a já se nějak nemohla soustředit na učení. Táta mi dával na trénincích zabrat, a když tam nebyl Martin, soustředil se fakt jen na mě a o to víc našel chyb. A vrcholem toho všeho bylo, když jsem je dneska našla, jak si kouzly malují obličej. A máma mi na to řekla, ať nejsem tak upjatá! Já! Upjatá! A tak jsem se v jedenáct v noci ocitla na střeše domů od Šmídů. Dlouho jsem váhala, zda se nevrátit domů, nezkusit spát a tak. Ale... jsem příliš naštvaná! Na ně na všechny a přišlo mi, že doma nemohu pořádně už ani dýchat. Navíc, jak je to dlouho, co jsem s Martinem nemluvila? Co jsem ho neviděla víc jak na zastávce? Ach jo, přišlo mi to už jako věky! *Jste přece kamarádi. A on říkal, že tu je pro tebe. Zkus to. Není to tak, že bys ho šla svést. Jen chceš teplé místo, kde můžeš vydechnout...* nabádám se v duchu, než se odhodlám a přikleknu k Martinově oknu. Vím, že ještě nespí. Znám ho. Přesto jen velmi opatrně a jemně zaťukám. Jsem oblečená ve sportovním, protože původně jsem si šla zaběhat. Sice jsem šla oknem svého pokoje, ale... jo, šla jsem si zaběhat bez toho, aby o tom zbytek rodiny věděl. "Můžu dovnitř, prosím?" požádám, když se v okně objeví známý obličej, který mi tak chyběl. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Tréninky s mámou a Šimonem jsou vlastně... příjemné. I proto, že s nimi můžu víc trávit čas a k bráškovi si vytvořit lepší vztah. Má tvrdší a víc vlastní hlavu než já, ale to nevadí, je hodnej a to je důležité. A moci se proměnit a prohánět je... příjemné. A vlastně možná opravdu trochu pomáhá, nebýt v kontaktu s Magdou neustále... i když se stále vídáme ve škole. Problém je, že mé... city... stále neustávají. Naopak, čím méně jí vidím a čím méně si povídáme... tím silnější jsou, tím více to za srdcem bolí když se na ní podívám. I proto, jak nešťastně vypadá. Ale bojím se s ní více mluvit, aby neměla pocit, že jsem... no, divnej. A tak si... no, povídáme normálně. O všech těchto pocitech říkám mámě, i proto že je příjemné se někomu svěřit... i když bych ocenil, kdyby vypadala méně nadšeně, když se já takhle trápím. Všiml jsem si, že Diana se chová poněkud zvláštně, ale rozhodl jsem se to ignorovat... nemůžu řešit všechno, no ne? Až do jednoho dne. Celý dům už spí, snad jen máma, kvůli těhotěnství, stále ještě hledá pohodlnou polohu pro své břicho. Nu, a já... moc spánku nepotřebuji. A tak ležím jen v pyžamových šortkách na posteli a čtu si Pána Prstenů, když mě vyruší zaklepání na okno. Okamžitě jsem ve střehu. Bonusem, když vás trénuje někdo s paranoiou hledaného sériového vraha je, že jste na všechno připraveni. Srdce se mi rozbuší přípravou na přeměnu po někom skočit, ale pak si všimnu zrzavých vlasů a povědomého obličeje za oknem... Srdce se mi bohužel příliš neuklidní a já se chvíli děsím co je špatně, než mi dojde, že mi... tak... tak chyběla. I tak jsem poněkud podezřívavý, když jdu k oknu, které otevřu. Přejedu ji pohledem a snažím se nemyslet na to, jak moc jí to sluší a jak hezky kalhoty zvýrazňují její postavu... "Tohle není nějakej Robertův pokus mě zastihnout nepřipraveného nebo něco takového, že ne?" Zamručím. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro *Oh, bože, to tělo! Magdo, nedívej se!* nabádám se sotva spatřím, že Martin je jen v trenkách. Vlastně můžu být ráda, že má aspoň tohle. Znám jeho nelibost k oblečení, když jde o spaní. A tak jen cítím nervózně bijící srdce v hrudi a dívám se mu do tváře, která je nepříjemně zachmuřená. Lhala bych, kdybych řekla, že mě jeho otázka nezamrzí. Společně s tím tónem si totiž připadám jako nevítaný host. Obávám se, že se mi ta emoce asi i promítla v obličeji. "Jo, poslal na tebe mě a řekl mi abych tě překvapila klepáním na okno," ušklíbnu se na něj trochu nabručeně v obranném gestu. "Neví, že jsem tady. Jen jsem se chtěla stavit za přítelem... ale víš co, zapomeň na to. Nebudu tě rušit," dodám ještě, protože se cítím zahanbeně. Jeho reakcí, tím otravně krásným tělem. "Čau ráno." S tím se hodlám odtáhnout od okna a seskočit dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Poplašeně zamrkám, když si všimnu, že jsem očividně řekl něco špatně. To se ale rychle ztratí v potměšilém úsměvu, mé to obraně vůči jakýmkoli nejistotám. Ležérně se bokem opřu zeď a téměř vyzývavě Magdu pozoruji. "Tak přítelem, jo? Zajímavá volba slov... Freudovo přeřeknutí?" Zazubím se, když začne hrozit, že Magda si jen tak odejde. Mé tělo se pohne rychleji než mu to stihnu zakázat. Pevně, ale s určitou jemností, ji chytnu za zápěstí. "Ne!" Málem vykřiknu a vtáhnu ji dovnitř. Měničské svaly no. Až pak mi dojde, co to vlastně dělám a jak hloupě musím vypadat. Trochu se začervenám a nezbývá mi než doufat, že v šeru ve kterém svítí jen lampička to není tak moc vidět. Odkašlu si. "Totiž... už jsi tady, tak proč zas někam běžet, hm? Sedni si... chceš něco k pití, k jídlu?" I proto, že jsem často během noci vzhůru jsme se s mámou a Sebem dohodli na drobné spíži u mého pokoje, kam si můžu chodit pro jídlo a nemusím tak chodit přes celý barák a rušit je. I když se díky Robovi umím pohybovat opravdu potichu. "A řekni mi, co se teda stalo, že jsi tady jak v balkónové scéně z Romea a Julie... no, i když obrácené." Usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Je to fakt zvláštní pocit, když mě tak bez námahy vtáhne zpátky do jeho pokoje a postaví na zem. Chvilku se tvářím překvapeně, ale jeho nervozity a zaražení se si všimnu. Na to u něj stojím moc blízko. A protože mě dopálil tou svou další poznámkou, tak mu to nehodlám ulehčit. Přimhouřím oči a pousměji se trochu zlověstně. "Tak nevím, kdo po kom touží, když mě takhle urputně potřebuješ v pokoji," ušklíbnu se a pak potřesu hlavou. Přejdu po jeho pokoji a rozhlížím se. "A pro tvou informace, přítel je singulár od slova přátelé. Ale jestli chceš, můžu ti odteď říkat kámo." Z těch slov už neodkapává jízlivost jako předtím. Založím si ruce na hrudi a nakonec se ohlédnu po jeho posteli, kde leží knížka. "Ne, díky, nic nechci, jen jsem si přišla popovídat," řeknu už bez toho špičkování a podívám se, co je to za knihu. "Pán Prstenů? Hezká volba," pousměji se na něj a pohledem se důkladně vyhýbám jeho odhalenému tělu. "Jak bylo dneska s mámou a Šimonem?" zeptám se a sednu si bez vyzvání na kraj jeho postele. Ruce si dám mezi kolena. Teď, když jsem tady, vlastně nevím, co všechno mu chci říct a o čem se bavit, a tak to zkouším přes jisté téma. Rodina. To u Martina většinou zabere. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Co dodat, kdo by nechtěl princeznu ve své věži?" Odpovím Magdě na její špiclování značně surevéně a pozoruji ji, když si sedá na mou postel. "Tak to prr, v bundě ne, máma by mě zabila. Dej ji sem, kámoško." Pobídnu zrzku a natáhnu ruku pro její bundu. Pokud mi ji podá, přehodím bundu přes věšák a sednu si na postel vedle zrzky. I díky Sebově učení poznám, že chce o něčem mluvit jen neví jak začít... a vím dost, abych na ní příliš netlačil. Pokrčím rameny. "Seb to má rád, tak jsem si vypůjčil... dobré čtení." Usměju se na komentář o knížce a jen zvědavě Magdu pozoruji. Když sedí, není tolik vidět jak moc jí sluší ty kalhoty a tím mi víc než dost pomáhá se soustředit. Pokrčím rameny znovu. "Fajn. Šimon je víc člověk než já, neumí se moc přeměňoat a taky povahou je člověk. Nezastavitelná střela." Uchechtnu se. "Ale je fajn a já s ním aspoň můžu trávit čas. A s mámou taky. Dost jí teď berou záda a celkově mám o ni starost, ale je vidět že je šťastná když je s náma se všema... Co s tebou a Robem? Nemučí tě moc beze mě?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Protočím oči, ale respektuji pravidla jeho pokoje. Sundám si bundu a odhalím tak své černé sportovní tričko. Nemá výstřih a přiléhá jen trochu. Sundám si mezitím boty a dám si je stranou. Pak si vylezu na postel a dám si jednu nohu pod sebe. Sice registruji jeho odpověď ohledně knihy, ale zjišťuji, že mě to moc nezajímá. Jsem vážně rozrušená a to nejen z jeho odhalené hrudi. Rukama si přejedu po stehnech ke kolenům, kde je na chvilku nechám. "Tak to je fajn, to je fajn," řeknu trochu bezduše. Podívám se pak krátce na Martina, když vypráví o Šimonovi a rozdílech mezi nimi. Mírně se pousměji a přikývnu. "Jo, čekám, kdy tě vyzve na souboj a zkusí tě přeprat," pousměji se na něj a zase odvrátím pohled. Jeho neoblečení je trochu rozptylující, ale víc se rozptyluji sama, jak nevím, co říct. Opět změním pozici a přitáhnu si druhou nohu k sobě a o koleno si opřu bradu. Pokrčím rameny. Tohle už se nebezpečně blíží tomu, o čem jsem potřebovala mluvit a nevěděla jsem jak. "Je intenzivní jako vždycky, jen teď se může soustředit jen na mě, tak toho vidí víc než předtím," odpovím upřímně. "Dneska jsem se navíc pohádala s mámou," přiznám po chvilce. To už si tu nohu i objímám rukama. Úmyslně si prohlížím očima věci v Martinově pokoji, potřebuji se něčeho chytit. "Holky si pomocí kouzel líčili obličej. A já vypěnila. Přišlo mi to nezodpovědný a nebezpečný. No a znáš mámu, ta to smetla ze stolu, že nemám tak vyšilovat. Ale jak mám nevyšilovat, když je magie tak nebezpečná a ty paka si zrovna minulý týden bodly navzájem tužku do rukou?" zeptám se a musím si odkašlat, protože můj hlas zní opravdu zkroušeně. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, abych se ovládla. "Jen jsem na chvilku potřebovala vypadnout. A tak jsem tady," řeknu tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Usměju se. "To snad nehrozí, nedokázal bych mu ublížit." Poznamená, když zaregistruji, jak se Magda choulí do svého vlastního klubíčka. Nekomentuji to, i když její smutný výraz a následující slova tak... tak zabolí. Tiše ji pozoruji. I tak mii totiž lichotí, že mi to řekla, že se mi svěřila... že se přede mnou neschovává. Fakt je, že nevím co jí říct, ani jak jí utěšit. Ale pokud mě Seb naučil jak naslouchat a poznávat, tak Sára mě naučila jak uklidňovat... "Zůstaň sedět." Nainstruuji Magdu, protože následující manévry zaberou čas. Totiž, manévry během kterých se přesunu za Magdu a v následující moment ji obejmu kolem břicha a zavrtám obličej do jejích vlasů. "Všechno bude v pořádku." Zamručím tiše a přitisknu ji na sebe do objetí... Musí slyšet nebo cítit jak divoce mi buší srdce, no ne? I když mě takhle běžné objímá máma, tohle je... jiné... Dech se mi krátí a já cítím... no ano, vzrušení z její blízkosti, zatímco ji pevně objímá. Až pár hlubokých nádechů, při kterých mě opije vůně jejích vlasů mě začne uklidňovat. Nakonec si položím bradu na její rameno a zafuním. "Lepší?" Zamručím tiše, než se v čistě zvířecím gestu otřu o její tvář tou svou. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Co to děláš?" zeptám se po jeho jednoduchém příkazu, abych se nehýbala. Nechám se od něj obejmout a přitáhnout. Sice mě dostal tak z mého malého bezpečného klubíčka, ve kterém jsem se snažila schovat před světem, ale blízkost jeho těla, teplo, které z něj vycházelo mi to naprosto dokonale nahradilo. Jakmile mi zašeptá ta slova do ucha, tak narovnám nohy, aby se mi lépe sedělo, celé tělo se jaksi podvolí jeho objetí. Nevím, proč to udělal. Ano, zrychlilo se mi trochu bití srdce, ale já tohle fakt potřebuji. Říkám si, že pro jednou bych se nemusela bránit, že jen načerpám potřebnou energii z jeho objetí. Jeho tělo totiž působí jako ochranná hradba pro mě. Jak tak cítím jeho pevné svaly za mými zády, tak se cítím víc v bezpečí. Nejsem to totiž já, kdo mě musí bránit. Vnímám, jak jeho tep srdce je také zrychlený. *Nejspíš se jen bojí, aby něco neudělal špatně. Bojí se, aby mi zvládl pomoci... Je to tak hodný! Ach jo,zaslouží si tu nejlepší holku, co je!* "Promiň, vlasy, jsou všude, co?" pronesu tiše a omluvně, když si položí hlavu na mé rameno a zafuní. Dám si tedy vlasy v culíku na druhou stranu, aby mu nelezly do obličeje. Když se o mně otře tváří, tak se pousměji. Je to příjemný pocit, i když má zase to strniště. "Jo, tohle pomohlo. Díky Marťo, jsi hodnej," řeknu tiše a vděčně. Pohladím ho rukou po zápěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Neomlouvej se, líbí se mi tvoje vlasy. Jsou huňaté a voňavé." Spokojeně zapředu a užívám si její blízkost, i když dobře vím, že bych ji měl rychle pustit, aby si nemyslela že jí tady obtěžuju nebo něco. "Nejhodnější." Přikývnu se širokým úsměvem, ale ještě ji nepouštím. Prostě se k tomu nemůžu přinutit... ještě chvíli ji u sebe držím. "Víš, že tu jsem pro tebe, že jo? Kdybych ti mohl s čímkoli pomoci nebo tak..." Zabručím, než jí opravdu pustím a labužnicky se protáhnu. Obratle mi při tom pořádně zapraskají. "Máš kde přespat, vůbec? Svým domem se do svýho pokoje neproplížíš a nemám pocit, že by se ti teď chtělo..." Usměju se. Pak mi na tváři zahraje potměšilý úsměv a já si podepřu bradu. "Nebo se mnou chce sličná princezna strávit noc? Jak skandální!" Zazubím se. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Vychutnávám si tu chvilku, kdy prostě jen poslouchám jen jeho spokojené samolibé pochvalování se. Vůbec mi to nevadí a stejně vím, že to nebere tak vážně. "Vím, děkuju," odpovím mu ještě než mě pustí. Pak, jak cítím, že se odtahuje se trochu odsednu, aby měl místo. Otočím se na něj bokem, abych na něj viděla. "No..." pokusím se odpovědět, že jsem nad tím ještě nepřemýšlela, ale Martin vesele pokračuje. Bez varování vezmu jeho polštář a plesku jej jím jemně po obličeji. "Udav si, ty casanovo," doporučím mu pobaveně, než ten polštář od něj odtáhnu. "To jsi byl vždycky tak namyšlenej, nebo ses jen někdy v poslední době praštil do hlavy?" zeptám se a ona intimní milá atmosféra je pryč. Jsme zpátky u špičkování. "Domů se kdyžtak dostanu, nechala jsem si otevřené okno," vysvětlím. Původně jsem si možná myslela, že bych tu i přespala, ale po té jeho větě jsem to opravdu nemohla přiznat! |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "A já si vždycky myslel, že jsem Don Juan..." Poznamenám a nezapomenu se u toho tvářit jak nakopnuté štěně, poté co mě Magda praštila polštářem. I když asi tak jemně, jak mohla. "Takže se ti nelíbím?" Zatvářím se zkroušeně, div nepopotáhnu, než se pousměju. "A nechceš tady přespat? Ts, si beru osobně." Lehnu si na svou postel a chvíli zrzku pozoruji, než trochu zvážním. "Myslím to vážně, jseš tady vítaná. Pokud by ti bylo příjemnější tady přespat... Mimoto jsi mi chyběla. Jak spolu nemáme tréninky, nemám kde si s tebou popovídat a to mi chybí..." Chybí mi toho mnohem víc. Její vlasy, její vůně, její teplo, její úsměv, její oči, její rty, její... všechno... ale to jí říct nemůžu. Ale když už to je všechno tady... nehodlám to nechat jen tak odejít. "A pevně doufám, že to alespoň trochu chybí i tobě." To je pravda pravdoucí. "Někde tu mám tepláky co by ti byly a košili... hm a pokud máš hlad nebo tak, stačí se ozvat." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Podkres "Měl bys zvážit jestli se nedat na dráhu komedianta," zavrtím pobaveně hlavou nad jeho žertováním ohledně Dona Juana, Casanovi a podobně. Sleduji přitom, jak se uvelebuje v posteli. Nakloním hlavu lehce ke straně a je mi trochu lépe. Martin nikdy nic nebere vážně. Neřeší věci, prostě nějak dopadnou. To já neumím. A proto jsem se v noci vplížila do jeho pokoje. Zamyšleně uhladím fald na povlečení postele, když říká, že jsem mu chyběla. Je příjemné to slyšet, že si nejspíš na mě už tak zvykl, že mu chybím, když spolu netrávíme téměř veškerý volný čas. "Jo, chybí, je to takové divné, když tam nejsi. Občas se otočím, abych ti něco řekla a pak mi dojde, že jsem tam sama," přiznám se po té, co i on byl upřímný. V těch chvílích, kdy jsem si uvědomila, že jsem skutečně na ty věci sama, mě vždy polilo cosi studeného. "Myslím, že můžeš čekat na to, že až se k nám zase připojíš, tak ti táta navrhne, že si tě adoptuje, vzhledem k tomu, jak pořád říkal 'Martin by tohle zvládl', 'Martin by' a 'Martin tohle'." Pousměji se krátce na Martina. To, že by táta byl mnohem raději, kdybych se narodila jako kluk a zvládala to, co Martin, vím už dlouho. Uhnu pohledem, když pokračuje ve své nabídce přespání. Vím, že bych asi neměla, ale když si uvědomím o jak moc lépe mi je, sotva jsem v jeho přítomnosti, a jak mě doma čeká jen studená prázdná postel, tak se mi nechce odejít ani trochu. "Fakt by ti to nevadilo, kdybych tu přespala? Ale opravdu, Martine," zeptám se a podívám se na něj. "Já to totiž zvládnu už sama. A pomohl jsi už tím, že jsi mě nechal se vypovídat. Vážně." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Jo, mám to stejné... rád trávím s mámou čas, ale trochu mi ty zrzavé vlasy chybí..." Zabručím a hravě ji za pár pramenů vlasů zatahám, trochu jako kotě které si hraje s provázkem. Jsem rád, že je tady, i když to možná není úplně správné. Ale... pro jednou se zas cítím celý, když jsem s ní. A nemám takhle pocit, že kus mě je někde pryč, daleko a já nevím, co s ní dělají. Pobaveně se uchechtnu, když Magda otevře otázku adopce. "Na tebe nemám, neumím kouzlit! Nehledě na to, že nevím jestli by mě Sára nechala adoptovat." Usměju se. Srdce se mi znova rozbuší, když Magda očividně začne uvažovat o přespání. I když vím, že nás nečeká nic z toho, co občas obtěžuje mé sny... stejně mi to přijde intimní. Možná jen proto, že jsem no... zamilovanej, no. Do téhle pihovaté zrzavé holky. Chvíli ji pozoruji. "Navrhoval bych ti to, kdyby mi to vadilo? Postel je velká pro všechny." Poplácám matraci, jako bych to tím mohl nějak dokázat. Pak vrhnu na Magdu šibalský úsměv. "Takže... chceš ty tepláky a košili nebo budeš spát nahá? Já bych to nějak přežil..." A připravím se uhnout před úderem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Za to se umíš proměnit v obrovskou šelmu," kontruji jeho odpověď. "Ale máš pravdu, Sára by tě nedala." O její lásce k jejím synům se nedá pochybovat. Dívám se na něj a připadá mi strašně dlouhá chvíle, kdy mlčí. Ať chci nebo ne, začnu se usmívat, když řekne, že postel je velká pro všechny. Takže mu to třeba fakt nevadí! Než si však ale stihnu pomyslet, že bych se mu měla zítra za to nějak revanšovat jako třeba bagetou, nebo jiným jídlem, tak prohlásí další větu. A já teda vím, že to bude zase perla, už jen podle toho, jak se tváří. Podle očekávání se ho pokusím plesknout, což doprovodím i tlumeným "Šmíde!". Zavrtím pobaveně hlavou. Takové věci se opravdu ode mě nedočká. Spát nahá! To tak! Jsem snad nějaký měnič, co má odpor k pyžamům?! "Tu košili a kalhoty," dodám ještě. "A ty si taky necháš to pyžamo, jasný?" Protože mi dává zabrat už jen to, že je tu bez trička, natož, aby spal úplně nahý, se všemi jeho... částmi. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Úder předpovím a hbitě se mu vyhnu, s veselým i když tlumeným smíchem. "To mám za svou dobrotu, pche!" Ušklíbnu se, když Magda zakáže nahotu i mně. "Stejně nechápu co máte na oblečení... proč se tak omezovat?" Zabručím a nespokojeně zatahám za gumu na šortkách, než z postele vstanu a vydám se k šatníku. "Fakt nechceš jídlo nebo pití?" Znova jí navrhnu, když se přehrabuji ve svém oblečení, než najdu vytahané a mnohokrát spravované tepláky a košili, do které se mě máma pokusila narvat jednou, než pochopila že odmítám byt v něčem tak nepohodlném. Oboje hodím Magdě a otočím se k ní. "Stejně ti to sportovní sluší. Zvýrazňuje ti to... jak jsi vysportovaná." Odkašlu si a uhnu pohledem, jak se snažím zoufale vybruslit z pasti mého vlastního podvědomí a nemluvit o Magdiném pozadí. Znáš jí od mala, na co furt myslíš?! Úchyle! |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Protože tak zamezíš nepříjemným nečekaným situacím, kdy třeba jdeš po domě a nebo někdo potřebuje něco v tvém pokoji a uvidí daleko víc věcí, než by daný člověk chtěl vlastně sám od sebe vidět," vysvětlím mu, když odvracím od něj zrak, protože se obávám možnosti, že ono jemné zatahání za gumu by se mohlo proměnit v celkové stažení si šortek. A já vážně nepotřebuji testovat, jak moc dokáži zčervenat a jestli přitom budu i svítit, jak moc budu červená. A tak si zatím jen přesednu na kraj postele. Chytnu obě hozené věci a je teď řada na mě, abych se zvedla a došla ke skříni. Pozvednu obočí a dívám se, jak uhýbá pohledem. "Spíš sis na to tak moc zvykl, že už vůbec si mě nedokážeš představit v ničem jiném," odmítnu jeho komentář na to, že sportovní oblečení mi sluší. Je mi to pohodlné, o tom žádná, ale slušet? Jen se snažil být hodný určitě a nedokáže se na mě dívat, protože ví, že prokouknu jeho lež. A hele na něj, on se k tomu za to i stydí! Odložím si u skříně na chvilku půjčené oblečení. Převlékali jsme se před sebou už mnohokrát, a nechce se mi plížit dál domem, a tak se jen k němu otočím zády. Sundám si sportovní kalhoty a převléknu se do těch jeho starých tepláků. Musím si je trochu uvázat tkaničkou, aby mi nepadaly. "No, ne, ty fakt máš košili? Jak to, že jsem tě v ní nikdy neviděla?" zeptám se konverzačně, když si sundám tričko a vlezu si do té košile. Své oblečení si nechávám složené a položím si je pak na svoje boty. Když se mi podaří zdolat aspoň polovinu knoflíků odshora, tak se otočím zpět k němu. "Šla by ti k očím. Škoda že není moc kam si tyhle věci brát, co?" Sednu si pak na kraj postele, kde si začnu vyhrnovat rukávy, abych je měla tak tříčtvrteční. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Pf, dokážu si tě představit v plavkách... nebo nahou." Jenže to se Magda opravdu začne svlékat a mně nezbývá, než na ni zírat. Především no... na "vysportovanou postavu", která doteď vězela v kalhotách. Jakmile si uvědomím, co dělám, že ji takhle očumuju... zrudnu. A téměř rychlostí světla se otočím o 180 stupňů, abych prostě nezíral dál. I tak mám před očima stále obraz... no, všeho možného, tak! Už teď mi je jasné, že se asi moc nevyspím, ne pokud budeme ležet vedle sebe. Mám co dělat abych nezačal odříkávat nějakou budhistickou mantru na uklidnění, když se ozve její otázka. Znova si odkašlu, ze strachu aby se mi v hlase neozvalo moje... vybuzení. "Proč myslíš, je strašně nepohodlná. Člověk se v ní nemůže hýbat. A ty knoflíky jsou příšerné." Otočím se zpět. Naštěstí už je vesměs oblečená, i když stále odhaluje břicho a i to mi stačí, abych znova zrudnul a byl nucen uhnout pohledem. Blbej nápad tohle byl blbej nápad, blbe! "Haha... jo..." Odpovím jí na poslední větu, ale upřímně nemám tušení co říkala. Místo toho si lehnu vedle ní na postel, pro jistotu na břicho, protože hele jako co vám do toho je a vrhnu zkoumavý pohled na Magdu. "Jak dlouho to je, co jsme jeden u druhýho přespávali?" Zabručím tázavě. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Jeho poznámku o tom, že si mě umí představit v plavkách nebo nahou, raději přejdu, protože sama začnu díky tomu rudnout v obličeji hanbou. Určitě si představuje, jak mám všude modráky a podobně! Ach jo! Proč táta nemůže učit třeba... pilátes! "Jo, čekala jsem, že to řekneš," pousměji se, když skončím svůj souboj s rukávy košile. Otočím se pak na něj, a to už on leží na posteli na břiše. Lehnu si vedle něj, taky na břicho, ale opírám se o lokty, abych byla trochu nadzvednutá a mohla s ním takhle mluvit, aniž by mě netlačila prsa. "Hm, tři, čtyři roky?" zamyslím se nad jeho otázkou. "Pokud nepočítám společné výlety, kdy kvůli koncentraci šikany od táty nám vždy zařídí palandovou postel, aby mohl děsivými budíčky prudit jen nás..." Uchechtnu se při těch mnoha vzpomínkách. "Hm, když jsem tady přespávala naposled já, bylo to, když táta se se Sebem tam strašně opili a říkali si navzájem "brácho", pamatuješ si to? Myslím, že to byli Sebovi narozeniny, nebo Sářiny? Každopádně to jsi tady měl ještě i Šimona," doplňuji svoje vzpomínky. "Ty Marti, mohla bych tě ještě poprosit o něco? Nevadilo by, kdybych si vlezla ke zdi? Spí se mi tam lépe..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Hm..." Kývnu nad časovou analýzou Magdy a protáhnu se. "A když bylo po tréninku, měli jsme sotva dost energie jít spát, natož poklábosit." Zamručím a ani se nesnažím skrýt nespokojenost a zamrzení, které mě z toho zaplaví... při představě, že jsme tak vyplítvali čas, který jsem s ní mohl strávit povídáním si... no, není mi dobře. Zamračím se. Máma zas jednou měla pravdu... Chjo. Ovšem, vzpomínka na jeden z večerů mi na tváři vyloudí úsměv. "Myslím, že jsem nikdy neviděl tvoji mámu tak pobavenou... a mou tak veselou." Vrhnu na Magdu spokojený pohled. "Tenkrát to bylo jednodušší, neměl jsem tak zmatenou hlavu..." Zabručím si sám pro sebe, ať si klidně Magda myslí, že jsem se zcvoknul. "Hm? Jasně..." Zamručím, ale teď už jsem se trochu uklidnil a tak se otočím na záda. Nehodlám se o případné výhledy nechat připravit. Nu a hlavně... pokud přeze mě Magda poleze, v nestřeženém okamžiku ji šťouchnu do boku a pokud si nedá pozor, začnu ji pomstychtivě lechtat. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Všimnu si, že Martin při té vzpomínce spíš bručí a pak se i zamračí. To mě trochu překvapí, jak to, že má tak odlišnou emoční reakci na ty dny, kdy všechno bylo jednoduší a barvy se zdály barevnější... a znáte to. Tehdy bylo lépe. "Myslím, že to bylo tím, že mamka výjimečně nebyla těhotná a tvoje se taky pořádně napila," doplním svůj názor, když konečně vidím, že se zase usmívá. Jeho bručící tvář se jakoby rozjasní, když se usmívá. Nevím, čím to je, jestli je to nějaká hra světla, nebo co, ale je to tak. Sluší mu to pak víc. Jenže pak prohlásí to o zmatené hlavě a mně to přidá další z vrstev starosti o Martina. Celou dobu jsem se zabývala jen mnou a mými problémy, ale co když Martina taky něco trápí? A já tu pro něj nejsem? Než najdu správnou reakci nebo otázku, co bych mu měla položit, tak souhlasí s výměnou stran. Moc o tom nepřemýšlím, když se rozhodnu přes něj přelézt. Tedy rozumějte, soustředím se celým svým vědomím, abych na to nemyslela, že se dostanu tak blízko jemu a všemu tomu, co bych chtěla mít pro sebe. Samovolně sebou cuknu, když mě bodne do boku. Jen tak tak se zarazím, abych nevyjekla. Ale přitom se mi podlomí jedna ruka a já tak skončím ramenem na Martinově paži. "Marťas!" tlumeně jej okřiknu, když mě ten prevít začne lechtat. Takže se samozřejmě hned začnu kroutit a bránit. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro S ďábelským chechtáním nedbám na Magdin nepokoj a místo toho pokračuji v lechtání i druhou rukou. "Máš za ty drzý poznámky!" Neopomenu jí připomenout, i když jsem jich měl stokrát více než ona. Nicméně, po chvíli ji lechtat přestanu. I proto jak se na mě kroutí a... no... ehm. Chvíli se Magdě dívám do těch překrásných očí, schovaných mezi záplavou ohnivě zrzavých vlasů. Emoce mě trochu pomůžou a tak ji pevně obejmu, až skoro slyším jak její nebo moje žebra praskají. "Chyběla jsi mi, ty mrcho jedna zrzavá." Zabručím do jejího ramene a chvíli ji v objetí držím, než jí pustím a nechám ji se skutálet na její místo, na tváři šibalský úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Mučení v podobě lechtání pokračuje ještě chvíli. Nečekanost toho útoky, stejně jako nevýhodná pozice, ve které jsem byla, mě prostě nepředurčila k tomu, abych se z toho dostala. A tak se zmohu jen na to kroutění a lovení rukou, abych jim zabránila dalšímu teroru. I když přestane, tak rukou najdu zápěstí jeho rukou, aby je případně mohla kontrolovat. Vlasy mám rozčepýřené z toho, jak jsem sebou šila. Gumičku na vlasy budu muset nejspíše někde pak hledat v Martinově posteli. To ale až později. V nečekaně rychlém příměří se na něj podívám, ve tvářích ještě rozesmátý výraz jako pozůstatek po jeho útoku. Jeho upřený pohled z takové blízkosti mě naprosto paralyzoval. Jak by šlo se odpoutat od těch vřelých, hřejivých a naprosto nádherných hnědých očí? Žaludek se mi stáhne, dech se rychle zklidní a já pro jeden okamžik... nemyslím. Naprosto přirozenou reakcí na to, jak mě obejme, je to, že jej obejmu nazpátek. Ne sice tak pevně jako on, ale také to docela určitě vnímá. Je v tom cítit určitá potřeba být u toho druhého. A že já tu potřebu mám obrovskou. Pevně semknu oči a rty k sobě a přemáhám tu směs divných pocitů, jež zaplavují moje tělo. "Ty mě taky, ty jeden otravo bručivej," ujistím ho po té, co se mi svěří, že jsem mu chyběla. Nechce se mi ho pustit, ale když cítím, že se odtahuje a odstrkuje mne pryč, tak neprotestuji a odvalím se na studenou matraci. Ne, že by byla nějak ledová, ale nehřeje tak jako jeho tělo. A ten pohled... Odhrnu si vlasy z očí a ušklíbnu se na něj, když vidím ten šibalský úsměv. Ačkoliv vím, že mezi námi není nic než přátelství. Těší mě, že aspoň to přátelství mezi námi je. Neumím si moc představit, jak bych zvládla, kdyby už ani to mezi námi nebylo. "A jéje, už teď lituju, že se ptám, ale proč se takhle usmíváš?" zeptám se ho a upravím si košili, která se mi trochu vyhrnula při tom lechtání. Jsem ochotná se vrátit k tomu špičkování, hlavně, aby Martin byl veselý a spokojený. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Lehnu si na bok čelem k ní a koukám se jí vesele do očí. Už jen její přítomnost způsobila, že mám lepší náladu než za poslední týden kdykoli. A ano, trochu to bolí, mít ji takhle blízko a vědět, že... no, není moje. Ale jsme kamarádi. A to mi stačí, nebo se to snažím aspoň sám sobě tvrdit. Vypláznu na ni jazyk, když se začne ptát na nepohodlné otázky a šťouchnu ji do odhaleného bříška. "S takovou hezkou holkou v posteli, kdo by se neusmíval? Je teda trapně oblečená, ale co nadělám." Pokrčím rameny. A i když mám stále ten spokojený úsměv, myslím to vážně. Natáhnu se pro deku, kterou přes nás přetáhnu. Já ji tedy nepotřebuji, ale Magda ano a vlastně je to... důvěrnější. Možná moc, ale naše přátelství vždy bylo specifické. A nějak nemám pocit, že by to teď Magdě vadilo. "Jsem rád, že pojedeš na ten školní výlet... bez tebe by to bylo dost tragické." Zabručím a myslím to upřímně. Neumím to s lidma a je dobré vědět, že je někde v okolí někdo, u koho se můžu schovat a kdo mi bude věřit. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Ha, ha, fakt vtipnej," ušklíbnu se, protočím oči a rychle si stáhnu tu košili, aby si už ze mě dál nemohl dělat srandu. Lehnu si raději na záda a jakž takž si upravím vlasy, abych mohla rovnou spát. Když přes nás přetáhl deku, byla na mě ta blízkost už moc osobní a srdce by mi za chvilku určitě chtělo vyskočit z hrudi. Vytáhnu ruce z pod deky a položím si je vedle sebe. Obrátím se pohledem zase na něj a usměji se. "Přece si nenechám ujít Máchův kraj. A navíc, vidět tě, jak se snažíš být společenský? Tvé utrpení bude mít pobavením, Šmíde," zazubím se na něj vesele, abych odehnala rudou ze tváří. "Navíc už se těším až vypadnu z domova. Bude to fajn si na týden hrát, že jsme normální, no ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Oba jsme trochu červení, ale i když vím o co jde u mě, u Magdy určitě jde o teplo, že je pod dekou. A mně nezbývá než doufat, že si o mně bude myslet to samé. "Hej! Umím být společenský. S jedním člověkem a vínem." Zazubím se. I když víno asi na výletě zrovna nebude a možnost že tam bude jen jeden člověk už vůbec. Bude to utrpení, ale s Magdou aspoň snesitelné. "Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží." Uchechtnu se. Pravda je, že mi bude chybět moci se proměnit a proběhnout. Ale za pár dní v její blízkosti to rád vyměním. Chvíli jen tak ležím vedle ní, než se k ní přisunu blíže. "Otoč se." Přikážu ji a pokud to sama nezačne dělat, rukama ji sám otočím tak, aby ke mně ležela zády. Nebojím se použít měničské síly abych toho docílil. A jakmile je v cílené poloze, zabořím obličej do jejích vlasů. "Můžu tě obejmout?" Zamručím tiše. "Spalo by se mi líp." A ani to není lež! |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Jo a do toho tě taky musela naučit nucením moje máma," pousměji se pobaveně. Sama jsem zvědavá jaké to bude trávit s našimi spolužáky víc než těch pár hodin denně, kdy většinu z těch hodin spolu stejně nemluvíme a jen mlčky posloucháme učitele. Docela se na to těším. "Týden zvládneme," ujistím ho. Nevím, prostě jsem měla pocit, že to potřebuje slyšet. Podívám se na něj nechápavě, když se najednou do ticha ozve, abych se otočila. "Co? Proč?" zasypu ho otázkami, místo toho, abych udělala, jak řekl. Ale nehledě na moje protesty, Martin mě popadne a otočí dle svého úmyslu. "Hej-!" můj další protest, který měl komentoval i jeho neúměrně použitou sílu zanikl, když jsem ucítila, jak mi zabořil svůj obličej do vlasů. *To je nějaký trik? Nebo bude z toho hloupý vtip? Chce mě zase nějak zesměšnit, že po něm toužím?* se silou orkánu mi v hlavě víří poplašené myšlenky na toto téma. Navzdory tomu, že máme dost vřelý přátelský vztah a to, že vím, že v jejich rodině se dotyky a objetími nešetří, tak tohle už mi přijde hodně intimní. Ale nemyslím si, že to Martin chápe. Věřím tomu, že to je pro něj něco příjemného, přirozeného a normálního. *No tohle by Diana asi nerozdýchala...* Když ale přidá to, že by se mu spalo lépe, tak je rozhodnuto. Něco v tom bručivém hlasu mi říká, že by to opravdu chtěl. A když si vzpomenu na ty dnešní náznaky jeho vlastního trápení, tak už vážně nevím, kde bych měla sebrat sílu na to mu odporovat. A to i přes to, že znatelně cítím, jak mi hoří tváře. "Dobře," odpovím tiše, protože se bojím, že cokoliv hlasitějšího by tuto situaci rozbilo. A já nechci, aby zmizela, jakkoliv mě z ní bolí srdce, protože ví, že to není takové, jaké by si přálo. "Ale žádný hloupý vtipy, jo?" dodám ještě svou podmínku stejně tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Jakmile mi to Magda povolí, opatrně položím ruku kolem jejího břicha a pevněji se k ní přitisknu. Dlouze spokojeně vydechnu, když ucítím její tělo na svém. Jsem rudý skoro jako ona a jasně cítím, jak divoce jí buší srdce. Ale to mně taky, než se začne uklidňovat, jak i její přítomnost a vůně funguje jako balzám na můj duševní zmatek. "Rozkaz rozkaz..." Potvrdím její zákaz hloupých vtipů, na které teď konečně nemám náladu. Chvíli jen tak ležím a užívám si její přítomnost. Jemně se svým chodidlem dotknu její nohy a pošimrám ji, než se nohama zase vzdálím. Tohle je... hodně intimní, ale nevadí mi to. A nezdá se, že by to vadilo jí. Možná je jen zdvořilá, ale co už. Nestěžuji si. Nasaju její vůni a slastně vydechnu. "Krásně voníš... Mohl bych tě fetovat celou noc..." Zabručím. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Jsem strašně napjatá, když cítím, jak se jeho ruka obtáčí kolem mého břicha - mého břicho v jeho košili!!! - a pak ještě víc, když se naše těla k sobě přitisknou. Z toho, jak mi zběsile tluče srdce ani pořádně neslyším. Polknu, když cítím, jak se i nohou otírá o moje chodidlo a následně ucukne. *Oh, Magdo, tuhle noc nepřežiješ. Prasknou ti vaječníky, nebo něco takového!* Vážně si začínala i myslet, že jí tyhle věci dělá naschvál, aby ji rozhodil. Konec konců předtím ji taky chtěl dát pusu jen aby ji rozhodil! "No... hm.. děkuju? Ty zase hezky hřeješ..." pronesu nejistě po dalších jeho slovech. Ačkoliv vím, že takhle nejspíš neusnu, tak si dám ruce pod hlavu. "Takže se ti takhle leží pohodlně?" zeptám se do ticha, protože najednou mi přijde ticho zvláštní. "Chci říct, nelezou ti ty vlasy moc do obličeje, někde tu mám gumičku, tak si je klidně stáhnu..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Je mi jasné, že neusnu... a i kdybych usnul, měl bych tak divoké sny, že bych se hned probudil. Její tělo takhle blízko, její vůně takhle intenzivní... Ah bohové, kam se hrabou Vánoce. "Taky hřeješ..." Zabručím spokojeně, jako by Magda byla jen velký plyšák... což vlastně tak trochu je. Hebká na všech správných mís... přestaň, nebo tulení nebude! "Víc než pohodlně... a ty vlasy nech. Nejkrásnější je máš, když jsou takhle volně." Pohodím hlavou a vytvořím si tak z jejich vlasů určitý úkryt před světem. "Netisknu se na tebe moc? Není ti moc horko? Kdyžtak se ozvi a já si lehnu na druhej konec postele." Nutno dodat, že teď by na to někdo musel vzít páčidlo, aby mě od ní odlepil. Je tak... tak příjemné ji mít u sebe takhle blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Olíznu si suché rty, jak se snažím donutit promluvit. Krk mám jaksi stažený, ruce se mi potí a celkově mám chuť se ošívat, ale zároveň se bojím jakkoliv pohnout, abych to nezkazila. Musím pak i polknout a mírně si odkašlat. "No, ne, hřeješ příjemně... ale no... vážně tahle usneš? Jako, jestli jo, tak v pohodě, já jen... nikdy jsem takhle s nikým neusínala, tak nevím, jestli takhle usnu. Ale zkusím to, třeba to půjde raz dva..." dostanu ze sebe s obtížemi a sotva to dořeknu, tak si v duchu začnu nadávat do kačen a trubek. "Teda, občas jsem usínala s holkama, když byly menší a méně otravné, tak to u mě spali na rameni... No takže to asi půjde, protože předtím jsem se taky většinou vyspala..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Těžko říct, jestli se máma dozvěděla, že u mě Magda přespávala. Je pravda, že po mně házela nepříjemně neznámé pohledy pár dní potom. Ale na nic se neptala a já v žádném případě neměl v plánu jí o tom říkat. A podle toho že Magda už nepřišla jsem počítal s tím, že u nich doma se to vyrovnalo. Z toho mám samozřejmě radost, i když... no... nedá mi to, musím si vzpomenout na to jak její tělo hřálo a jak krásně voněla. Košili, kterou jsem jí tehdy půjčil jsem si schoval pod polštář a žárlivě střežil před kýmkoli, kdo by mi chtěl zdroj Magdiny vůně vzít. Jenže všechno krásné někdy končí a tak přišel čas výletu. Cestu autobusem jsem strávil vedle Magdy a vzhledem k veškerému hluku a zápachu a dalším nepěkným věcem se sluchátkama v uších a hudbou puštěnou nahlas. Ne, že by to něčemu pomohlo, i tak jsem slyšel až moc a cítil ještě víc. Občas je tohle utrpení. Aspoň jsem se mohl tvářit že neslyším když se se mnou snažila Diana a jí podobné mluvit, čímž mohla prohlédnout snad jen Magda. Normálně bych si našel čas být alespoň zdvořilý a vyslechnout ji, ale dnes... moc lidí, moc všeho. Nakonec jsme ale dorazili do kempu a byli vypuštěni z té otravné ocelové krabice jménem autobus. Okamžitě se mi ulevilo na čerstvém vzduchu. A tak přišel čas na vybalování, zabydlení se, hromadu týmových her ve kterých možná exceluji ale s tím, co nám zadává Rob se nedají srovnat ani za mák. Než konečně přišla odpolední pauza. Lidi se rozeběhli po okolí a já se s povzdechem usadil na trávu poblíž basketbalového hřiště a zamyšleně se pustím do jedné z mnoha proteinových tyček. Máma měla pravdu, když si vzpomněla že porce pro mě tu úplně vařit nebudou. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Musím říct, že jsem se stejně té noci moc nevyspala. Bylo to tím, že jsem věděla, kde jsem, s kým jsem a můj mozek mi s nadšením předsouval scénáře, při kterých by na něco takového došlo. Často jsem se budila také kvůli tomu, že jsem byla v jeho objetí a nemohla jsem se tak tolik otáčet a přesouvat, jak jsem byla zvyklá. Ale nepleťte si to se stěžováním si. Bylo to hezké. Hezká iluze. Ale věděla jsem, že už to nebudu opakovat. Celý den jsem sice cítila Martina i ze sebe - i když se mi to možná zdálo - ale nestálo to za to, když to nebylo pravé. Když jsem se plížila zpátky do domu, cítila jsem se hůř než špatně. Jako podvodník. Doma se to moc nezlepšilo. Kdybych byla optimistická, tak řeknu, že to zůstalo na stejné úrovni napětí. Je teda pravda, že se mamka snažila držet holky ode mě dál, aby mi daly trochu prostoru, ale jejich nadšené pištění jsem slyšela i přes zavřené okno do pokoje a tak nějak celkově jsem už na ně byla vysazená. I proto jsem se strašně těšila na ten výlet. Nebudou tam ony. Pištící torpéda, co vždy na sebe strhávající veškerou pozornost všech v okolí. Navíc, na rozdíl od Martina jsem si nemyslela, že všichni naši spolužáci jsou vhodní jen na ignoraci. Byla jsem zvědavá, co se o nich dozvím nového. Normálního. "Autobusy mu nedělají dobře, neberte si to osobně, ale sluchátka a hudba nahlas mu s tím pomáhá. A nikdo nechceme, aby tady začal zvracet. S tím jeho apetitem..." omlouvám ho u holek, co se neúspěšně jej snažily vtáhnout do hovoru. A ano, menší rýpnutí jeho směrem jsem si samozřejmě nemohla odpustit. Jsem sice jeho tiskový mluvčí, ale za to mi vůbec neplatí. A on přece má ta sluchátka, takže nás neslyší, tedy... on se tak aspoň tváří... Hry mě bavily. Možná byly jednoduché, možná byly trochu hloupé, ale byla to sranda. O nic nešlo. Docházelo k patáliím, dělali se týmy, soupeřilo se v přátelském duchu. Bylo to strašně uvolňující... Když je ale rozchod, stejně se oddělím od jedné skupin a zaběhnu do nedaleké sámošky. Ne, že bych měla hlad, ale vím o někom, kdo určitě bude. Hned, jak jsem se o ní dozvěděla, tak jsem si řekla, že ji musím obhlédnout. Takže teď šlo o to jen najít Martina. Což nebylo zase tak těžké. Přijdu k němu zezadu a poklepu mu bagetou s kuřecím masem na rameno. Pustím ji pak, aby si ji mohl dát a já si sednu na zem vedle něj do tureckého sedu a rukama se opřu za sebou, takže se trochu zakloním. Užívám si mírné sluneční paprsky i klid tohoto místa. "Říkala jsem si, že budeš mít hlad," dodám ještě k té bagetě. "Tak co, jak se zatím držíš? V pohodě, nebo?" zeptám se a prohlédnu si ho. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Vůně masa a hlavně Magdy mě upozorní, že nebudu sám dlouho. Ne, že by mi to vadilo. Jen mi ta holka vždycky zamotá hlavu... tiše zamručím, když se mi na rameni objeví bageta a zuby jí zbavím obalu, než jí pár hladovými sousty spolknu. Stále si nepřipadám plný, ale je to lepší než před tím. "Díky." Zahuhlám ještě s plnou pusou, než polknu a zapiju bagetu vodou. Když padne Magdina otázka, útrpně se k ní otočím, jenže to se zrovna pohledná zrzka nastavuje světlu a já tiše zafuním. To snad dělá schválně... A tak se místo všeho raději položím do trávy na břicho a zoufale zamručím. "Co myslíš, lidi. Dělají moc hluku, moc pachů, furt něco... aspoň že už nejsme v autobusu, tam to teprve bylo utrpení..." S tím blýsknu po Magdě hraně naštvaným pohledem za to, jak mě v něm pomlouvala a dloubnu ji prstem do žeber. "Co ty, jak ti je?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Pobaveně sleduji, jak bagetu do sebe hází s rychlostí závodního jedlíka. Jednou nebo dvakrát jsem mu to už navrhovala, aby se do nějaké soutěže přihlásil a přivydělal si pak. Ale to by bylo nejspíš podvádění s tím jeho šíleně rychlým metabolismem. "Nemáš zač, jen jsem se chránila, abys nebručel víc než obvykle. Mám vypozorováno, že tvoje bručivost je přímoúměrná hladu. Většinou," usměji se na něj, když slyším jeho další bručení a pozoruji, jak si lehá na břicho. Když mi začne vyčítat pohledem ten autobus, jen se na něj vesele zazubím. Plesknu ho po ruce dřív, než mě stačí podruhé bodnout prstem mezi žebra. "Hej! No co, kryla jsem tě!" pronesu ještě pobaveně. Ale pak trochu zvážním. Mám Martina na starost. Je sice starší než já, ale já slíbila, že na něj dohlédnu, když jsme tady. "Ta mast ti nepomáhá? I tady venku je to tak hrozné? Máš aspoň tu chatku u lesa, to je fajn, ne?" zasypu ho dotazy a přemýšlím o tom, jak jinak mu ještě můžu pomoci. "Na to není nějaký trik jak filtrovat lidi a jejich hlučnost? Nebo tak něco? Sára přece chvilku žila v Praze, ne? Něco se musela naučit..." spřádám další teorie a možnosti pro něj. "Já? Já jsem v pohodě. Kromě toho, že mám na chatce tvojí největší fanynku a nejspíš i druhou největší. Aspoň jsem si mohla vybrat postel," pousměji se a pokrčím rameny. "Navíc vypadá to tu hezky. Už se těším až si zítra zaplaveme." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Hladu a počtu lidí okolo." Zabručím nespokojeně a znova po Magdě zlostně blýsknu pohledem. "Tak kryla jo? No jestli takhle vypadá tvoje krytí..." Brouknu tiše, než se pousměju a pokrčím rameny. "Jo, ta chatka je fajn... i ta mast, bez ní bych se už zbláznil. Díky." Krátce se dotknu svou rukou té její, jako drobné poděkování. "Ale je tu moc zápachu, moc hluků... je toho strašně moc..." Nešťastně zafuním a převalím se na záda, dostanu se tak trochu blíže k Magdě a její vůně zesílí. Trochu mě uklidní. Stejně jako její hlas. Chvíli si ho jen užívám a spokojeně ležím. Je to... snažší, když jsem si přiznal co k ní cítím. I když bolí vědět, že s tím nikdy nic neudělám. "Hm, a já myslel, že mému fanklubu předsedáš ty..." Pobaveně se usměju a rozverně na ni mrknu, než pokrčím rameny. "Však máma v Praze taky málem zešílela, kdyby neměla tu tlupu vlkodlaků se kterými trávila čas a sportovala... tak nevím. Navíc žili v kostele, přirozeně tichý oblasti... MHD pro ni bylo utrpení i tak." Protáhnu se a povzdechnu si. "Nejvíc se potřebuju unavit, přeměnit se a proběhnout se... ale to tady dost dobře nemůžu..." Pokrčím rameny. "Aspoň že tu mám tebe a komu si postěžovat." Vřele se na Magdu usměju, než se nespokojeně zamračím. "Nemám rád plavání, bleh." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Musela jsem to nějak prodat! Nikdo mě nezpochybnil, nevšiml sis?" bavím se dál na jeho účet. No co, nic neobvyklého, prostě naše občasné špičkování. Snažím se ho tím dostat z té jeho bručivé nálady. "Můžeš si jít takhle zaběhat už teď. A večer se třeba přeměnit a jít se proběhnout ne?" navrhnu, ale vidím, že teď je to pro něj asi snazší, když lidi se rozprchli na všechny strany a jsme tu jen my. "Ha, ha, vtipnej," usměji se na něj a hraně protočím oči. Sleduji jeho protažení a snažím se tvářit na co se moje myšlenky stáčejí. *Asi se anonymně přidávám do toho fanklubu... Sakra, proč nemůžeš být ošklivý, nepřitažlivý a hrozný člověk?* zazoufám si v duchu. "No a ty máš tady mě. Jestli chceš, skočím se převléct a můžu ti dělat parťáka. Najdu nějakou trasu, zaběhneme si pár kiláků, hm?" přidám nabídku. Sice se mi moc nechce hýbat, ale já svůj slib chci dodržet. Opětuji mu přitom jeho úsměv. "Kdykoliv." Neodolám a zasměji se, když se začne šklebit na plavání. Zvednu se do sedu. "Promiň, někdy zapomínám, že jsi velká bručivá kočka," pronesu a nemyslím to špatně. "Budeš zase moc vyhrát, ber to takhle! A Ondra Havelka se příliš naparoval, že zítra to vyhraje on." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Takhle podrývat můj respekt, že se nestydíš." Vypláznu na ni vzdorovitě jazyk. Ale její další nápad vlastně není tak špatný. "Bude náročné se v noci vytratit z chatky, ale... no, zvládám se proplížit kolem tvého táty, tohle myslím zvládnu." Uchechtnu se. Zvednu se do polosedu a chvíli se rozhlížím. "Bylo by fajn mít v okolí alespoň potok nebo něco, po běhání jsem zpocenej a smrdím..." Zabručím nespokojeně. Ovšem, když Magda navrhne, že si půjde zaběhnout se mnou, nadšeně se k ní obrátím. "Opravdu?" Pevně ji obejmu a krátce se svou tváří otřu o tu její. "Díky." Zapředu tiše. Je příjemné s někým koho máte rádi trávit čas... a já mám Magdu opravdu rád. Chvíli ji držím v objetí než ji pustím. "Havelka je na člověka dobrej plavec... občas ho lituju, tohle není fér souboj... možná mu to zítra hodím, ať si užije. A já aspoň nebudu muset zas poslouchat jak jsem skvělej." Odfrknu si. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Respekt?" zeptám se pobaveně a povytáhnu obočí. "Myslím, že to zvládneš v pohodě," ujistím ho. Táta nás naučil spoustě věcí, a plížení se někam mezi ně taky částečně patří. A nemyslím si, že naši učitelé vydrží příliš dlouho hlídkovat. "Víš, nevím jestli sis všiml, ale lidi zatím stihli vymyslet takový skvělý vynález... říká se tomu sprcha," neodpustím si rýpnout si ohledně potoka. "Ne, ale vážně. Vem si s sebou nějaký ten rychleschnoucí ručník a pověs ho někam na strom. Když se vrátíš, tak se aspoň budeš moct trochu utřít. Nebudeš pak ani tolik cítit a to aniž bys zapínal sprchu." Jsem sice zvyklá na to, že Šmídovi trpí až chorobní touhou se pořád někoho dotýkat, nebo za sebemenší záminky lidi objímat, ale i tak mě to mírně zaskočilo, že byl tak z té nabídky nadšený. Usoudím, že je nejspíš z tohoto místa a také z toho, že je tu bez Sára a mého táty sám. A oni dva ho do této doby dost podrobně sledovali a radili mu. Krátce ho taky obejmu a poplácám po zádech. "Nemáš zač, Marťo," pronesu upřímně a když uvolní sevření, tak se poodtáhnu. Odolám pokušení se provinile rozhlédnout kolem, jestli nás někdo neviděl. "Říkala jsem ti, že tě v tom tady nenechám, no ne?" Pobaveně se zasměji jeho komentáři ohledně Havelky. "Tvoje problémy bych chtěla mít!" pronesu pobaveně a rozcuchám mu vlasy, když se zvednu. "TO musí být opravdu hrozné, slyšet pořád, jak jsi úžasný a skvělý," ušklíbnu se. "Tak za deset minut na příjezdové cestě sem?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Sprcha uprostřed noci není dost možná, zrzko." Ušklíbnu se na ní, ale její plán s rychleschnoucím ručníkem není hloupý. Odkývu ho. Nejsem rád zpocený nebo špinavý, smrdím pak sám sobě. A Rob mi několikrát kladl na srdce jak důležité je držet vlastní pach pod kontrolou. "Ale mám. A říkala, ale lidi občas říkají věci a nemyslí to vážně a je to... zmatečný." Zafuním. Lidi umí být frustrující. "Je příjemné vědět, že se na tebe můžu spolehnout." Zazubím se na ni. "A jo, je!" Tvářím se, že jsem nezaregistroval Magdin sarkasmus. "Nejsem rád centrem pozornosti, je to... otravný." Povzdechnu si, ale to už je čas se jít převléknout. Jen Magdě odkývu místo setkání a vydám se do chatky. Ta je naštěstí prázdná a tak se jen převléknu do aktivních kraťasů. Sportovní triko na sebe tahám až během chůze na místo setkání. Nikdy jsem studem neoplýval. Pokud na Magdu čekám, alespoň strávím čas protahováním se a zahříváním svalů, než dorazí. Těším se na to, neměli jsme příležitost trénovat spolu a... no, chybělo mi to. Magda je samozřejmě hezká, když je upravená, ale je o poznání půvabnější, když je rozcuchaná a zašpiněná fyzickou aktivitou. Tak nějak jí to víc sluší. "O co vůbec budeme závodit? Kdo koho pozve na rande?" Mrknu na ni zvesela, když tak snadno žertuji o něčem, co by mi opravdu nevadilo. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Pousměji se na něj a pokrčím skromně rameny. V tomhle s ním naprosto souhlasím. Lidi jsou často velmi komplikovaní. Říkají věci, co nemyslí vážně, bodají do zad a škodí, protože závidí. Na druhou stranu nejsou to jen lidi. Všichni tvorové mají tyto svoje temné stránky. Netuším proč tomu tak je, ale vždy se tací najdou. Táta o takových stvořeních povídá neustále. Právě proto trénujeme. Aby se z nás nestaly ještě horší tvorové. Tedy, Martin trénuje, aby ze sebe dostal zbytečnou energii a také aby takovým jako já uměl zabránit. Myslím, že jednou tátu zastoupí. Nechám mu poslední slovo v jeho sebelítosti ohledně toho, že je příliš chudák dobrý a jak mi lidi pořád říkají, jak je nejlepší. Jsem naštěstí zády, takže neuvidí, jak silně protáčím oči. To o mně nikdo nikdy neřekl, že jsem nejlepší. Jsem dobrá, snaživá a rozumná. To se o mně dozvíte, když se někoho zeptáte. A taky nemám kupu rozplývajících se fanynek jako Martin. Fanynek, se kterýma sdílím teď pokoj. "Ty někam jdeš?" "Jo, zaběhat si. S Martinem," odpovím zatímco se převlékám do funkčního fialového tílka a černých tříčtvrťáků. "S Martinem?" slezla Erika z postele a vykoukla z okna, zahlédla ho zrovna, jak jde na smluvené místo a převléká si tričko. Taky jsem to kvůli ní zahlédla. "No, páni s tím bych si taky zaběhala." Překvapí mě, že by se chtěla přidat. A tak se na ni podívám a otevřu ústa, abych se jí zeptala, jestli se teda bude chtít přidat, ale ona místo toho mi začne něco podávat. Malý stříbrný čtvereček mě rozhodí ještě víc. "Co-co-co to má být?" zeptám se zmateně. Samozřejmě vím, co to je, ale no! Ehm! "Mám jich víc, neboj, ale aby jste si mohli užít bez starostí o časování..." "Ale já- chci říct my nejsme-" vykoktávám ze sebe a začínám rudnout v obličeji. "Jsme jen přátelé, pro boha." Ustoupím od ní zmatená. "Ale díky za ochotu. Určitě to ale užiješ dřív než já. Jdu. Martin už čeká na to běhání..." V pokoje skoro vyběhnu a donutím se jít jen rychlým krokem k Martinovi. V hlavě mi zní tisíc otázek, jak to mohlo Eriku napadnout a jestli jí skutečně podávala kondom. Jen díky svalové paměti mě napadne se také protáhnout trochu před během. "Hm, co?" zeptám se překvapeně na jeho otázku, když se zeptá o co závodíme. Zrovna si upravuji culík, aby vlasy držely na místě. "Ani jedno nezní jako výhra," ušklíbnu se na něj. Stále ještě částečně pohoršená tím, co mi Erika podávala. "Co takhle když vyhraju já, tak se zítra budeš bavit s někým déle než pět minut a odpovídat víc jak 'jo' a 'hm' a 'asi jo' nebo 'nevím," navrhnu nakonec alternativu k jeho potupnému randeti, které mi stejně vmetl jen do tváře kvůli tomu, jak jsem se podívala jednou na jeho břicho. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Dost nepokrytě si prohlížím Magdu když se protahuje. Možná nemá měničský metabolismus, ale má Robův tréninkový režim a tak má sama o sobě dost vyrýsované svalstvo. A možná za to může že jsem měnič, ale jsem tak trochu úchyl právě přes to. A i když tílko a tříčtvrťáky zakrývají většinu, nezakryjí napínající se a rýsující se svaly na ramenou. Tiše zapředu když je zrovna předvede a až pak si uvědomím že na mě mluví. Zvednu obočí a uchechtnu se. "Škoda, a to jsem se těšil na další tulení v jedné posteli..." Zapředu tiše. Naschvál se k ní postavím trochu blíže, než by asi bylo normální. Naše ruce se o sebe krátce otřou a já spokojeně nasaju její vůně. A ano, dělám to i proto, že ji chci poškádlit. Všiml jsem si, jak na ni občas působí moje přítomnost, i když bůh ví proč. "Dobrá, když vyhraješ ty, budu se snažit chovat jako člověk. A když vyhraju já, tak mi zítra na tom plavání budeš držet ručník a osušíš mě... a hezky nahlas mi fandit." Vypláznu na ní jazyk a štípnu ji do zadku. "Třidvajednastart!" Odstartuji nás a vyrazím. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Šokovaně se na něj podívám a plesknu jej po paži. "Martine!" pronesu nevěřícně a zavrtím hlavou, která mi začne trochu rudnout. Jak se ke mně nebezpečně přiblíží a jeho ruka se otře o mojí, ustoupím rychle o krok, abych mezi námi vytvořila místo. To je fakt moc špatná kombinace! "Přišla jsem, protože jsem si potřebovala promluvit," dostanu ze sebe ještě na toto téma rychle, protože se bojím, že nějak zjistí, že to tulení se mi opravdu líbilo a že bych to chtěla znovu a bez oblečení. Sakra, sakra, sakra! Jeho sázka je taky absurdní, že se té rudé ve tváři prostě nezbavím, ani kdybych chtěla. Když na mě vyplázne jazyk, tak se na něj automaticky ušklíbnu. Evidentně ho pořád baví dostávat mě do rozpaků. *On to ví? Určitě to ví a jen si ze mě dělá srandu, protože mu to přijde pitomé!* napadne mne. Než myšlenku dokážu dál rozvést, tak mě štípne do zadku. Okamžitě ho plesknu přes ruku, nebo se o to aspoň pokusím. "Šmíde! Podvádíš!" křiknu na něj, když odstartuje závod, který jsem ani neodsouhlasila. A tak se rychle rozeběhnu za ním. Tohle nesmím prohrát! Představu ručníku a utírání Martinova těla se snažím rychle vypudit z mysli, protože se mi pak nedostává dechu. Je to vyrovnané. Martin má celkově větší zásobu energie, takže to ke konci vypadá, že prohraji. Ale pak si uvědomím, že taky můžu podvádět. Magii sice k tomu nevyužiji, ale všimnu si, že cesta se stáčí a že pokračuje dole pod námi, kde je i cíl. Sice je to strmý kopeček dolů plný stromů, keřů a podobně, ale přece toho namyšleného hnědookého měniče nemůžu nechat vyhrát! Bez dalšího přemýšlení změním prudce směr a začnu sbíhat kopec dolů. Než si Martin uvědomí, co dělám, získám tak obrovskou výhodu. Neplýtvám dechem na vítězné řeči, protože slyším, že jeho rychlé kroky se blíží, sotva se dotknu trochu rozcuchaná a špinavá nohou zase asfaltu. Sotva doběhnu do cíle a dotknu se lampy, co jsme si zvolili za konec, tak si lehnu na záda na zem. "Nesnáším tě, Šmíde," zasípám na něj sotva popadám dech. Teď jsem rudá v obličeji kvůli nedostatku kyslíku z náročného běhu. Pokrčím si nohy a položím si hřbet ruky na čelo. Snažím se popadnout dech. "Doufám, že budeš trpět až si budeš povídat se všemi těmi lidmi!" popřeji mu ještě zadýchaně. Aspoň, že jsem vyhrála, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Ze začátku mám navrh, i díky svému drobnému podvodu. A taky díky měničskému původu. Energie mám až příliš, a podezřele se mi zvyšuje když je Magda okolo. Snažím se na ni příliš nemyslet, ale je to těžké, mám ji na mysli skoro pořád... a najednou ji mám i před sebou. Chvíli zmateně pozoruju její zadek v upnutých kalhotách, než mi dojde co provedla. "Ty mrcho Malá!" Houknu na ní a zrychlím. O poznání zrychlím. Není to vůči ní fér a celkově se snažím tohle na těláku nedělat... ne před jinejma lidma. Protože jakkoli fit možná vypadám, neměl bych bejt schopen padesát metrů pokořit během dvou vteřin no, ne? I tak to stihnu jen tak tak, lampy se rukou dotknu ve stejnou chvíli jako ona... jakkoli si toho očividně nevšímá. Chvíli ji pobaveně pozoruji, jak si lehá a... nu, když mě pro jednou nepozoruje, i si výhled užívám. Stojím si za tím, že zpocené a rozcuchané jí to sluší víc... možná i proto jak silněji voní. "Jistě..." I já se trochu zpotil a tak si kleknu za ní a ruce si opřu vedle její hlavy, takže se můj obličej zjeví kousek před tím jejím. "Za to usušení to bude stát..." Rozverně na ni mrknu a stáhnu se dřív, než stihne udělat něco mému půvabnému obličeji. Místo toho se vedle ni posadím a šťouchnu ji do břicha. "Hm, sakra, měl jsem si říct o masáž... Když už máme remízu..." Brouknu pobaveně. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Otevřu oči, když poznám, že Martin se nade mnou sklání. Překvapí mne, jak je blízko. Tahle poloha je příliš intimní, aby mě neznervóznila. A bože, ten jeho rošťácký úsměv! Ještě, že jsem už dávno bylo rudá v obličeji a moje srdce bilo jako splašené, protože teď by mě prokoukl docela určitě! Sevřou se mi žaludek a píchne mě u srdce, jak moc ho chci políbit. *Bože, já jsem v týmu předních fanynek Martina Šmída!* Zabručím nespokojeně. Tahle část sázky opravdu nejde. Nejenže mě zabije Diana pohlede na spousty způsobů, ale copak ho můžu utírat ručníkem? Přejíždět rukama po jeho těle a nezačít přemýšlet o věcech, o kterých u svých dlouholetých přátel nemáte přemýšlet? Bude to trapas na několika úrovních. Oženu se po jeho obličeji, abych ho odstrčila od sebe. Ale to už sedí vedle mě. Cuknu sebou, jak do mě dloubne zase jedním ze svých prstů. Raději se taky vymrštím do sedu, než podnikne nějaký další zákeřný útok na mé znavené tělo. "S naprostou radostí přijímám tvou změnu ceny. Namasíruju ti záda a nebudu ti muset dělat osobní fanynku a sušit tě," souhlasím a zajedu si rukou do vlasů. Ucítím v nich větvičku a ušklíbnu se na to. Vytáhnu si ji a pak ještě i pár listů. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Pobaveně se zasměju, když se zrzavá divoženka začne zbavovat listí z vlasů a natáhnu ruku, abych jí očistil pár pramenů, které jí uniklo. Mezitím zavrním. "Fajn! Jo, ale... myslel jsem erotickou masáž..." Nakloním hlavu nevinně ke straně, jako by to bylo jasné. "Znáš to, takovou tu, při které toho na sobě nebudeš mít zbytečně moc a masáž celého těla opravdu znamená celé tělo..." Tentokrát ji už nepokrytě popichuji a nechám si stranou, že zrovna od Magdy Malé bych si něco takového nechal velmi rád líbit. A jo, jsem připraven uhnout před téměř čímkoli, co teď možná najde po ruce. Vím jaká je, když se dostane do rozpaků. Má tendence mlátit. "Takže buď to, nebo mi tu osobní fanynku dělat budeš... jak to vidím já, oboje se mi celkem zamlouvá..." Zazubím se. Malá cena za to, že budu muset jeden večer s lidma mluvit. Pak ale trochu zvážním a pohladím ji ve vlasech. "Konečně, nikoho jiného bych jako osobní fanynku nechtěl..." Brouknu spokojeně a chvíli se dívám do těch okouzlujících modrých očí, než pohled odtrhnu a postavím se. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Poctivě držím, když mi začne vyndavat bordel z hlavy. Ještě než mu ale stačí poděkovat, pronese tu nečekanou větu. Zůstanu na něj nevěřícně zírat. Vduchu doufám, že jsem se přeslechla, ale to moje rudá ve tvářích stoupne do nových odstínů, o kterých jsem ani nevěděla, že umím. Nemůžu uvěřit, že něco takového řekl! Vždyť já bych ani nevěděla, co to ... s tím! Pár vteřin se mi absolutně nedostává slov a ani po té to není žádná sláva. "Šmíde, uklidni svoje hormony laskavě!" vykoktám ze sebe naprosto zaskočená a v rozpacích. Pokusím se jej znovu plesknout přes paži, ale on stihne uhnout. Ten jeho veselý úsměv mě přesvědčuje o tom, že si ze mě dělá šoufky. Jsem naprosto přesvědčená, že touhle dobou ví, že jsem do něj zblázněná a velmi se tím baví. Proč by jinak tak rychle změnil výraz tváře a pohladil mě po vlasech? Ať jsem jakkoliv na něj naštvaná a cítím se zahanbeně, tak stále se nemůžu od těch jeho krásných vřelých očí odtáhnout. Jako můra hypnotizovaná lampou, nejde odvrátit pohled, ačkoliv mě to spaluje. Polknu. On s tím ale zřejmě problém nemá. Odtrhne pohled a stoupne si jako kdyby svět okolo existoval... Sice ano, existoval, ale já si jej uvědomila až v té chvíli, kdy přerušil oční kontakt. Zmateně zamrkám a sklopím pohled. Zostuzeně si uhladím vlasy po straně hlavy. *O můj bože... Tohle dlouho nevydržím...* Uvědomím si se staženým krkem. Neochotně se zvednu a postavím. Tvářím se, že si oprašuji kalhoty a ne že naprosto netuším, jak reagovat. "No, tak já si zaběhnu do sprchy. Tobě to doporučuji taky. A pustit si hodně studenou vodu," dostanu nakonec ztuhle ze sebe a ušklíbnu se na něj trochu křečovitě. *Tu studenou budu potřebovat asi já... I zítra při tom sušení...* |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Hlasitě a vesele se rozesměji, když se Magda zakoktá a vyjede po mně slovy i rukou. Smích to nicméně není zlý, krutý. Mám ji rád, nechci jí ublížit. Netuším sice proč tak vyvádí vůči někomu, koho zná celý život, ale kdo ví. Možná to jen přehrává abych se cítil dobře nebo něco. Zní to jako něco co by Magda udělala. "Jak mám zklidnit svoje hormony, když jsem s tebou?" Zvednu obočí a znova se ji pokusím šťouchnout do žeber. Říkám to tím samým, škádlivým a hravým tónem jako všechno ostatní, jako by to vůbec nebyla tak nepříjemná pravda jakou to je... Že se kolem ní opravdu hůře kontroluju, ve všech ohledech toho slova... a přes to nemůžu než bažit po její přítomnosti a její vůni. "Aww, neosprchujeme se společně? Škoda, docela bych potřeboval umýt záda..." Zatímco Magda se, poněkud necharakteristicky, do škádlení očividně dost křečovitě nutí, mně jde samo. Baví mě pozorovat jak rudne a jak je v rozpacích. Je tak... roztomilá! Trochu tím mučím i sám sebe. Najednou mám mnohem větší chuť ji obejmout, přitisknout své rty na její, své ruce na její boky a... tentokrát je na mně abych zrudnul. Fajn, ta sprcha nezní tak špatně. "Budu se těšit zítra, Magdalénko." Houknu na ní, když se vydám do sprch. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro V duchu zaúpím, když pronese tu větu, kterou bych tak ráda slyšela! Úmyslně se na něj nedívám, protože by mi na očích poznal, jak moc mě to sebralo. A já nechci jeho lítost a jeho omluvy, protože to nespaví fakt, že jsem se do něj zamilovala. Hloupě a úplně. Tak, přiznala jsem si to, zatímco jsem tak stála, červenala se a cítila se jako největší idiot pod sluncem, protože on z toho měl akorát tak velkou srandu. "Tak určitě. Máš horečku, nebo něco?" zeptám se nevěřícně, když zmíní společnou sprchu. Zavrtím hlavou a jen krátce na něj pohlédnu. Ne, je opravdu dobře, že večeře je až za hodinu a něco a pak, že máme program v podobě společného koukání na filmu. Vzhledem k tomu, že nám pan učitel Lánský slíbil Jméno růže, tak by Martin nemusel mít příležitost mít moc rýpavých poznámek. I když s jeho novým elánem, kdo ví... Třeba uvidí, že mi bude zima, přitiskne mě k sobě a bude zase tak hezky vrnět. Zhluboka se musím nadechnou a rychle jít směrem pokoj a pak sprcha. Hodně studená sprcha. "Prudíš, Šmíde!" upozorním jej, když mi řekne Magdalénko a ještě připomíná zítřejší část sázky. *** Nakonec jsem s Martinem ani na promítání neseděla. Diana a Erika mě vzaly mezi sebe a už cestou tam mi nedali prostor, abych se od nich odloučila. Nevadilo mi to, zas tak moc. Vlastně mluvily docela normálně, bavily jsme se o škole, plánech po škole a dovolených. Jistě, Diana měla jednu dovolenou na Kanárech na červenec, ale v srpnu plánuje pomáhat na dětském táboře jako vedoucí. Překvapilo mne, když jsem zjistila, že to dělá každý rok a že ji to baví. Erika na druhou stranu měla v plánu být jen pár týdnů u prarodičů a pak si užívat doma válení a lenošení. „No na dovolenou jezdíme celá rodina. Vlastně i s Martinovo rodinou. Naši rodiče jsi jsou hodně blízcí. Takže nás šest a oni čtyři, takže si to umíte představit, obrovský chaos,“ usměji se na ně. „Ale ne, děláme pak výlety po přírodě, mladší sourozenci se vyběhají a my máme chvilku klid. Vlastně je to dost fajn. A tenhle rok uvažujeme o Slovenském ráji…“ Na to se holky hned rozpovídají o tom, jak je to hezké a že bychom mohly něco podniknout společně. I třeba jen kino a zmrzlinu, nebo tak něco. S takovým nápadem jsem překvapeně, ale ráda souhlasila. Film, co jsme si večer pouštěli nebyl špatný, ale zřejmě nebyl pro všechny. Zpozorovala jsem, jak se Aneta snažila nenápadně vyplížit z filmu. U chatek u lesa na ní někdo čekal. Na takovou dálku jsem nebyla schopná poznat, o koho se jednalo, ale Aneta s ním pak velmi ochotně odešla směrem k dalšími kempu. *** S Martinem se sice pozdravíme u snídaně, ale protože se dobrovolně Diana s Erikou určily jako moje stálé garde, moc jsme si nepromluvili. Ale nevypadal, že by ho něco extra trápilo, snad jen opětovná přílišná pozornost od holek. Jen mírně jsem se pousmála a rychle se tvářila, že má pozornost patří jídlu, aby mi to pak nedal u koupaliště sežrat. Stále jsem doufala, že na tu pitomou sázku zapomene, ale vlastně jsem v to vůbec nevěřila. Na to se až příliš rádi pošťuchujeme. Na Mácháč jdeme asi tak kolem desáté. Je už hezky slunečno. K holkám se připojí i Havelka a Tomáš Kalich a téma se stočí na něco nepodstatného, co vlastně vůbec nevnímám. To se mi prostě občas stane. Nervózně si upravím zavazování bikin za krkem. Erika mě donutila si vzít její náhradní modré plavky, že prý ty moje jednodílné jsou naprosto nepřípustné a že ani jeptišky by je nenosily. A tak jsem skončila v těchto bikinách, co jsou zatím schované pod kraťasy a tílkem. Mám sice v plánu se držet od Martina daleko tak dlouho, jak to jen půjde teď u vody - protože viděli jste to jeho božské tělo, když si sundá tričko?! Ale nakonec svůj plán musím změnit, když uvidím Anetu, jak polehává ve stínu a vůbec se nemá k tomu, aby se převlékla do plavek nebo cokoliv. A to vím, že je v plaveckém družstvu. "Martine?" oslovím ho a jemně se dotknu jeho lokte, abych přitáhla jeho pozornost po té, co k němu dojdu. Stejně jako já, už byl převlečený jen do plavek a byl připraven skočit do vody. Když jsem měla starost o Anetu bylo mnohem jednodušší nesoustředit se na jeho odkryté tělo. "Hele, není ti špatně?" zeptám se starostlivě. "Holky tvrdí, že se Anetě udělalo špatně po té snídani a vzhledem k tomu, že ty jsi měl víc porcí..." vysvětlím svou otázku a kývnu hlavou k apatické Anetě krčící se ve slunečních brýlích ve stínu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Z večerního promítání jsem se vypařil jakmile se všichni soustředili jen na promítací plátno. Nebylo to zas tak těžké. Robert by si mě všiml, máma pravděpodobně taky. Ale hromada puberťáků z kterých hormony lítají tak moc, že mi to ucpává nos ne. A podle zvuků z nedaleké chatky se většina učitelů stejně vytratila napít. Na tom příliš nezáleží. Jakmile jsem dosáhl lesíka kolem tábořiště, ze všeho nejdříve jsem se svlékl a oblečení složil a schoval tak, abych jej dokázal nalézt jen já. Bylo uvolňující se přeměnit. Setkání s Magdou, jakkoli mě bavilo ji škádlit, ve mně vzbudilo až moc napětí, abych ho ze sebe dostal jen tím během. Až nepříjemně často mi myšlenky sklouzávají na tu záplavu ohnivých vlasů, pihovatou tvář a vůni jejího zpoceného těla… až běh po lese mě zvládne unavit a hlavně, donutí mě soustředit se na něco jiného. Není to tak náročného jako Robertův trénink, protože to by zahrnovalo ještě cvičnou střelbu a pronásledování. Ale je to dostatečné, abych popustil šelmě v sobě uzdu a unavil se. Pro jednou. Nakonec jsem se po korunách stromů vracel zpět k táboru. Zrovna jsem se zastavoval u stromu, u kterého jsem schoval oblečení, když jsem zaregistroval lidské hlasy. Příliš daleko a potichu, než abych uslyšel o čem si povídají. Zvědavě jsem vylezl do koruny stromů a chvíli dvojici pozoroval. Aneta z naší třídy a kluk, pravděpodobně z vedlejšího tábořiště. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby mě jeho zápach nenutil krčit se a vrčet. Snad kvůli únavě a všeobecné touze jít na chvíli spát to ale připíšu své vlastní paranoie. Možná má příliš silnou voňavku, nebo něco takového. A s touhle myšlenkou jsem se přeměnil, převlékl a tiše vyrazil se vyspat.
Díky fyzické únavě se mi podařilo se dobře a déle vyspat, pro jednou bez divokých snů plných šibalských zrzek s podezřele malým množství oblečení na to, jak chladné léto máme… Při snídani jsem se, jak to jen šlo, vyhýbal všem a jen na Magdu vrhl pohled plný tichého zoufalství. Na sázku jsem samozřejmě nezapomněl, ale svou část hodlám plnit až když Magda splní svou… jakkoli mi taky tak trochu došlo, co jsem na sebe přivolal. I když je příjemné vidět Magdu v rozpacích, obávám se, že dnes budeme v rozpacích oba. Nakonec skončíme u Mácháče, kde se jen v bermudách protahuji stranou od lidí. Z toho mě vyruší až dotek na lokti. Překvapeně se otočím k Magdě a ze všeho nejdřív si všimnu toho, co má na sobě. Přejedu ji dost podrobným pohledem. Zatím jsem ji, když přišlo na plavky, zažil jen se sportovními jednodílnými. Ty jí slušely už tak, ovšem bikiny… musím se kousnout do rtu, jakou mám najednou chuť si nadávat za včerejší nápad. Měl jsem se prostě vsadit o zmrzlinu nebo něco. Než si ale stihnu svou nejstarší a nejhezčí kamarádku více dobírat, všimnu si starostlivého výrazu a tónu hlasu. Přestanu se protahovat a zamyšleně se zadívám na Anetu. Znova uslyším varovné zvonečky v hlavě, jak mě intuice vycepovaná (samozvaným) nejlepším lovcem ve střední Evropě, varuje před hrozbou. „Jsi si jistá, že jde o snídani? Mně nic není, ale...“ Pokrčím rameny. Problémy se žaludkem jsem měl jen párkrát, typicky když to Sebastian přehnal s kořením. Kari je zlo. Chvíli zamyšleně stojím a pozoruji Anetu. Nevypadá dobře, to je pravda. Bledá a apatická. Kousnu se do rtu. „Včera byla s nějakým chlápkem mimo tábor, nemohly by to být drogy nebo něco?“ Zadívám se na Magdu, ne proto že bych očekával že s tím bude mít zkušenost, jako spíš že ona se tady pohybuje ve společnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Teď pod jeho zkoumavým a překvapeným pohledem, se cítím ještě hloupěji v těch bikinách. Automaticky se rukama obejmu přes břicho, abych trochu zakryla moje příliš odkryté tělo. Naštěstí to nejspíš Martin pochopí a nemá žádné narážky, ačkoliv jich určitě musel vymyslet už spousty. Nejistě pokrčím rameny, když se mě zeptá, jestli to je opravdu snídaní. "Moc se mi to nezdá, abych byla upřímná. Bylo by špatně více lidem, kdyby to bylo snídaní," začnu pochybovat pološeptem. Rozhlédnu se po ostatních a všimnu si, že pár lidí se dívá naším směrem. Raději odvrátím zrak, abych se nemusela domýšlet, co zase mají. "Taky jsem jí viděla odcházet z filmu za někým. Napadlo mě, jestli se neopila. Kocoviny takhle vypadají, ne?" souhlasím částečně s jeho pozorováním. "Bůh ví, co tam Aneta s ním dělala, ale... drogy. Vážně myslíš, že by jela v něčem takovém?" zapochybuji. Dávám si záležet, abych se Martinovi dívala do tváře, protože kdyby mi sklouzl pohled kamkoliv jinam... O bože, chraň mě před tím okamžitým zrudnutím a divným pocitem v podbříšku. Proč musím mít tak sexy kamaráda?! |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Mohl bych komentovat, jak se Magda zakryla a za normálních informací bych se teď snažil všemožně docílit toho, abych tady nestál jako osamocený, zrudlý chudák... ale můj instinkt na mě křičí a řve, že je něco špatně... A na to se teď musím soustředit. Nakrčím nos a chvíli natahuji vzduch, než pokrčím ramenou. "Necítím z ní chlast... no, ne moc..." Zamručím zamyšleně. Pokrčím rameny. "To mi řekni ty, ty tady znáš lidi... já jsem tady jen aby ses necítila sama." Pousměju se, pak zase zvážním. "Ne, nemyslím si, že to jsou drogy... ty nejsou cítit tolik jako alkohol, ale nezdá se mi to..." Na poněkud surreální Robertův výcvik v rozpoznávání omamných prostředků doteď vzpomínám s neurčitým pocitem PTSD. "Myslím, že oba moc dobře víme, co tam s ním dělala... otázkou je, kdo byl ten on..." Povzdechnu si. "Víš, mám i jiné věci než břicho..." Nezapomenu okomentovat případné sklouznutí jejích očí, když se vydám k Anetě a rukou pobídnu Magdu, ať jde se mnou. "Ahoj Anet." Vyloudím ze sebe hezký úsměv, když si klekám na bobek před Anetou. "Jsi v pořádku? Vypadáš trochu..." Nakloním hlavu ke straně, jak se snažím identifikovat tuhle vůni. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Martine, chodíme do téhle třídy stejně dlouho," oponuji mu tiše. "A navíc, já dělám oporu tobě a ne naopak. " Nenechám ho, aby ze sebe dělal hrdinného prince, co zachraňuje nebohou lepou dívku před nástrahami děsivého školního výletu. Ale jeho názoru, co se drog a alkoholu týče věřím. Já umím rozeznat jen vedlejší efekty různých drog, rozhodně je neumím cítit. Na to nemám ty správné predispozice. "Citlivko," poznamenám s rudolícími tvářemi, když mě osočí, že není jen chodící model na břišní svaly. Samozřejmě, ale už jdu stejným směrem jako on. Tohle si nechci nechat ujít. Jsem zvědavá, ale hlavně mám o Anet starost. "Martine?" zeptá se Aneta trochu překvapeně, když si prohlédne přes brýle, kdo k ní přišel. Ačkoliv je ve stínu, tak si sluneční brýle nesundá. "Ale jo, jen jsem asi něco špatného snědla. Jsem nějaká unavená a zesláblá. Ráno jsem do sebe pořádně nic nedostala. Asi jsem to včera přehnala," přizná mu a podle mě to zní docela věrohodně. Navíc to tak trochu zapadá to teorie s alkoholem. Jestli moc pila a ještě k tomu ponocovala, může mít žaludek jako na vodě a ještě k tomu se cítit mizerně. "To vypadám tak hrozně, že ses na mě přišel podívat?" zeptá se pak na oplátku Aneta. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Když dojdeme k Anetě blíže, pach alkoholu přeci jen zesílí, a já zapochybuji... ale i tak to je zvláštní. Mimoto je tam zvláštně kořeněný pach, který mi nikam nesedne. Skoro... něco nadpřirozeného. Jsem tak zaujatý tou vůní, že chvíli Anetě ani neodpovídám, jen ji upřeně pozoruji, až by to zpovzdálí mohlo vypadat značně nevhodně. Když mi to dojde, ať už samo od sebe nebo díky šikovnému Magdinému loktu, potřesu hlavou a krátce se usměju, když si přehrávám Anetina slova. "Ne, vypadáš dobře... jako vždy." Spiklenecky na ní mrknu. "Jen jsem si říkal, jestli by nebylo lepší zajít za lékárnicí... já a Magda bychom tě doprovodili, ať máš dohled, že jo Magdi?" Pobídnu i tu mluvnější z nás k pár slovům, než se vrátím ke slovu já. "Tohle se ti stává často, že jsi takhle... vyfluslá?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Dloubnu do Martina loktem, když mlčí a na Anetu jen zírá. Netuším, jestli se zamyslel nad tím, co z ní cítí, nebo jestli prostě jen zůstal na Anetu zírat. Aneta si na jeho slova trochu odfrkne, ale pak se pousměje unaveně. "Jako vždycky? A já myslela, že nejsem tvůj typ, Martine," pronese Aneta. Rozhodně to nezní výsměšně naopak mi přijde, že je z toho potěšená. Nedivím se jí. Martin je hezký a hodný kluk. A to i když má tričko na sobě. A teď, když ho nemá... no, taky bych se usmívala, kdyby mi něco takového řekl. "Jo, jasně, klidně si řekni, jen si skočím pro oblečení a klidně s tebou můžeme jít hned," přidám se k Martinovi a vehementně přikývnu. Nasadím i přátelský úsměv. "Díky, ale to je... dobrý. Lupla jsem si dva brufáče a snad to brzo přejde," ujišťuje nás Aneta. "Nemůžu tam jít, jinak by poznala, že jsem pila a bude z toho průser. Však víte, že tady to strašně hrotí. Nemáme ani telefony a alkohol nesmíme oficiálně ani zahlédnout... Proto jsem řekla, že je to tou snídaní." Ohlédnu se a spatřím učitelku, jak se dívá naším směrem. "Jdu za Janáčkovou, ať nemá nutkání sem jít a moc se ptát," řeknu polohlasně k nim, než se rozejdu za učitelkou. Nedělám to sice ráda, ale trochu zalžu o tom, proč jsme za Anet šli. Rozhodně do toho netahám alkohol, ani nepřipomínám, jak se ztratila z filmu. Jen chci Martinovi koupit čas, pokud by se ještě na něco chtěl ptát, nebo aby to nějak identifikoval. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "No, můj typ jsou hlavně hezký holky..." Brouknu pobaveně. Pravdou je, že můj typ jsou hlavně zrzavé holky s pihovatým nosem, které se jmenují Magda a mají nádherný smích a... a u kterých tak trochu doufám, že teď budou trošičku žárlit. No co, taky umím být malicherný. Neochotně uznám, že má Aneta pravdu, i tak má tvář prozrazuje upřímnou starost... K Anetě kdovíjaký vztah nemám, ale Sebastian vždycky říkal, abych se ke každému choval jako k vlastní rodině. "Já to chápu, jen mám starost, jestli to je vše..." Brouknu a krátce kývnu na Magdu, když se ta vydá k učitelce ji vysvětlovat. Chvíli ji pozoruji, tedy hlavně její zadek, který se v bikinách opravdu hezky rýsuje a pohupuje... než se vrátím pohledem k Anetě a sednu si vedle ní do tureckého sedu. "A nebrala jsi ještě něco jiného, ne? Tráva, elesdé, pervitin..." Brouknu tiše, zvědavě. I tak se nemůžu zbavit nepříjemného dojmu, že tady páchne něco velmi nelidského. A snažím se nemyslet na to, jak by vyšiloval Robert, kdyby se dozvěděl, že tady někde v okolí je alkohol. Je paradoxní, že Seb, kněz, bývá liberálnější než Robert. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Aneta se krátce pousměje na jeho poznámku. "A heleme se, ty umíš dávat i dobré odpovědi, být mimo školu ti zřejmě prospívá," pronese Aneta lichotku. Musela bych uznat, že je to pravda, kdybych to slyšela. Asi mu prospívá fakt, že nemusí být zavřený v místnosti a sedět několik hodin v kuse. Martin je prostě živel, co by se nejraději pořád hýbal a něco dělal. Pak se na něj Aneta trochu podezřívavě podívá. "Připadám ti jako taková smažka? Nic takového neberu. A éčko tady rozhodně nedostaneš nikde v okolí. Neroste na stromě," řekla trochu uraženě a zaraženě Aneta. "A jestli to prodáváš, tak to ani nechci." Doplní, když Martinův zájem o toto téma pochopí z jiného konce. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Ne, promiň, nic takového jsem tím nemyslel." Zvednu smířlivě ruce a krátce se usměju. "Věř mi, že jsem hodně věcí, ale dealer ne." Zamručím, trochu přeci jen uraženě. Člověk se jí snaží pomoct, a ona takhle... Ještě chvíli se z ní snažím vytáhnout další informace, ale celkem rychle se ukáže, že něco takového moc neprojde... Aneta začne rychle být podezřívavá, a zas se uzavře do sebe. "No... jen jsem měl starost, Anet. Kdyby se cokoli dělo, houkni na mně a pomůžu." Krátce jí stisknu s úsměvem rameno, než vstanu a opřený o jeden z blízkých stromů počkám na Magdu. Když se ta ke mně vydá, líně si užívám výhled, než se rozhodnu říct jí o tom málu informací co jsem zjistil. "Opila se asi dost, ale je mladá a tak, tohle se mi na alkohol nezdá... Drogy tvrdí že nebere a já mám tendenci ji věřit. Takže buď jí někdo dal něco do pití, nebo jde o něco jiného." Podrbu se ve vlasech. "Je tu další věc... jasně z ní cítím něco nelidského. Nadpřirozeného. Ten... zápach... ale líp to identifikovat nedokážu. Možná elixír, možná bylinky, možná na party byla čarodějka s magickým mejkapem, ale... nevím. Promiň." Vrhnu na ní opatrný pohled, jestli není moc naštvaná. Ano, mám nos několikanásobně citlivější, než člověk, ale oproti vlkodlakům... vlkodlakovi by stačil poloviční čas a zjistil by o Anetě všechno... s kým vším se včera setkala a ještě její celkový zdravotní stav. Tedy pokud se dá Robertovi věřit a že moc důvodů proč by to nebylo možné nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Všimla jsem si, jak se Martin zvedá od Anety. Jak jí ještě stiskl rameno, aby ji ujistil, že na to není sama. Je to vřelé gesto, které docela určitě okoukal o Seba. Ten to používal velmi často, když takhle někdo opouštěl kostel po rozmluvě s ním. Sebastiana jsem Martinovi záviděla hodně často. Od toho, že byl mnohdy liberálnější než můj vlastní táta a paranoidně jsem se nebála, když mi položil ruku na rameno, že se mě pokusí v další vteřině dostat do páky, nebo jinak imobilizovat. A navíc, se Sebastianem se o tolik snáz mluvilo. Neděsila jsem se tolik toho, že cokoliv řeknu, bude zklamáním, nebo bude analyzováno. Nakonec jsem se vykroutila z dalšího povídání s učitelkou a šla jsem zase k Martinovi. Neušlo mi, jak Diana s Erikou se snažili tvářit, že se vůbec na Martina nekoukaly, když byl u Anety a že ho doteď nesvlékají oči z toho mála, co má na sobě. Všimnu si ovšem i toho, že Martin pozoruje mě, jak přicházím. V první chvíli se chci nějak zakrýt, protože si uvědomuji, jak mám bledé tělo a jak ty plavky jsou opravdu titěrné, ale na druhou stranu... On se díval dál. Neušklíbal se, nemračil se, neodvracel zhnuseně pohled. Měla jsem jeho pozornost. Aspoň na chvíli. "Jsem něco víc, než jen vymakaný břicho," neodpustím si přesto poznámku, protože takovou věc řekl i on mě, když mě nachytal, jak se mu dívám na jeho břišáky, no ne? Pobaveně se na něj ušklíbnu. Snažím se pak soustředit na jeho slova, ale jde to obzvlášť těžko, když se zamyšleně podrbe ve vlasech, jak to dělá tak často. Teď navíc mu ale vidím svaly na těle, jak se hýbou a... dělám vše co můžu, abych zůstala očima na jeho tváři. Vážně přikývnu. Lehce nakrčím čelo, když prohlásí, že je v tom něco nelidského. Odolám nutkání se na ni znovu podívat. "Magii jsem z ní necítila, ale nejsem v tom zase tak moc dobrá..." pronesu tiše. Vážně. Hormony stranou, tohle je fakt vážná věc. Martinovu úsudku opravdu věřím. "Proč se omlouváš?" zeptám se zmateně. "Protože říkáš, že nějaká čarodějka kouzlila, aby se vylepšila? Prosím tě, znáš mojí rodinu, některé tetičky bez toho nevyjdou ani z pokoje." Pokrčím rameny. Dokud nezačně tvrdit, že za tou vraždou je čarodějka, aniž by měl důkaz, tak se fakt neurazím. "Chtěla jsem to zavolat domů, ale Janáčková odmítá jakýkoliv argument ohledně vypůjčení telefonu i na zavolání domů, nebo doktorovi. Má mě teď v hledáčku, takže se obávám, že se táty zeptat nemůžeme, o co by mohlo jít..." podělím se i o svou část informací. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Pravda... máš i fakt hezký prsa." Oplatím její drzou poznámkou tou svojí... i když se při tom trochu začervenám. Ale co, je to pravda, no ne? Ale pryč, s těmito myšlenkami... Jako by nestačila ta její vlezlá vůně... Zatímco Magda upřeně sleduje moje oči, já se nebojím těmi svými občas... odcestovat. Nejen do jejího výstřihu, ale i na její břicho a boky. V duchu tiše zaúpím. Proč jsi tak sexy, ženská? Co si budeme povídat, Magda je víc fit než kterákoli z holek tady... Robertův tréninkový režim se o to postaral. A i když to je vidět, když víte kam se koukat, stále je ženská... skoro bych ji podezříval, že používá kosmetickou magii nebo něco. Využiju chvíle, kdy můžu myslet na něco jiného, než na to jak se Slunce leskne od jejích vlasů, jak se svaly pod její kůží hýbou při každém pohybu, jak plné a krásné má rty... jakoby volaly po polibku... Otčenáš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé... Zamyšleně kývnu hlavou. "Takže magie ne... ale co nadpřirozeného by to mohlo být? Myslíš, že ona sama je?" Navrhnu, ale pravděpodobné se mi to nezdá. Za ty roky v naší třídě nebyl nikdo, kdo by byť jen páchnul nadpřirozenem. Ani Aneta ne. Až teď... něco se muselo stát. A já nevím co. Přítomnost Magdy mimoto znamená, že mám dost velkou mlhu v hlavě. Smutně se usměju. "Jednak, ale nejsem Seb, abych byl proti čarodějkám..." To je nadsázka samozřejmě, ale když je Helena na návštěvě a oba se opijí, občas mám pocit že se jejich debaty přelévají v hádku a zase zpátky do přátelského povídání. "Spíš... že jsem nezjistil víc... vlkodlak by to zvládl. Nebo někdo kdo umí mluvit. Jak jsem začal víc tlačit, Aneta se začala bránit... a... no, neumím tohle no." Umění výslechu nás Robert neučil. Z hrdla mi vyjde nespokojené zavrčení, když se Magda svěří s tím, že k mobilům se nedostaneme. Bylo dost špatné, že jsem se musel vzdát své hudby na noční běhání... Ale tohle je vážné. Všimnu si pár zvědavých pohledů, jak asi pár lidí uslyšelo zavrčení a odkašlu si. Kývnu hlavou a spolu s Magdou se vydám na procházku podél pláže... někam, kde je méně lidí. Alespoň s ní budu mít soukromí... abychom mohli probrat tuhle záležitost, samozřejmě. "Hm a mají to ve své chatce... jsem dobrej, ale ne tak dobrej, nedostanu se tam aniž bych někomu ublížil... nebo se tam vlámal, a toho si všimnou a bude průser... zvláště, když zjistí že chybí právě naše telefony." Povzdechnu si a vrhnu zkoumavý pohled na Magdu. "Na nějakou telepatii nebo co to děláte jsou asi moc daleko, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Protočím oči, protože je mi jasné, že to upřímný kompliment není. Že se jenom Martin snaží mě donutit se červenat. Což, se mu i trochu povede, ale mám odhodlání mu tentokrát tolik zadostiučinění nedopřát. "Jo, jo, hlavně, že nejsi vůbec povrchní, co, Šmíde?" zavrtím nesouhlasně hlavou. A to, jak si mě občas prohlíží, to mi dělá naprosto naschvál! Odolám pokušení se začít zakrývat rukama a spíš si dávám záležet na tom, aby věděl, že vím, kam se kouká! A červenat se nebudu! Tak! "No, četla jsem někde o tom, že lidi se mohou stát přechodně nádobami na magii. Nebo větším množstvím magie jí být ovlivnění," zkouším rozpřádat Martinovu teorii o dalších možnostech. "No, to by asi být mohlo. Pokud se setkala s někým nadpřirozený, třeba s džinem, nebo upírem, nebo třeba i vodníkem, tak mohla být třeba unavená třeba z jejich hypnóz nebo tak. Nebo si to aspoň myslím..." Pokrčím rameny. Všechno to jsou fakt divoké dohady a přijde mi to upřímně trochu přitažené za vlasy. Ale rozhodně bych byla klidnější, kdyby tu byl táta. "Netuším. Možná ano. Nevím, jak bych ji otestovala kromě stříbra. Nemám páru, co platí na vodníky kromě rožžhaveného železa - a to se nelíbí ani lidem. A pro džina... No, ti prý rádi obchodují. Takže když by někdo taky tahal z lidí, co si přejí, nebo tak, tak by to mohl být on..." pokračuji dál tiše, aby nás nikdo nemohl slyšet. "Myslím, že kdyby Seb byl proti čarodějkám, tak se s mámou tak ochotně pokaždé nenapije. Bál by se v její přítomnosti i pít, natož něčeho, co přinesla ona..." namítnu proti Martinově názoru na Seba. "Martine," upozorním jej tiše a nenápadně do něj drknu, když se ozve z něj zavrčení. Polekaně zjistím, že se pár lidí na nás otočilo, a tak s úlevou přijmu, že půjdeme dál. "Nic si z toho nedělej. Já taky nejsem moc přínos. Hold v současné fázi výcviku nemáme víc než dohady a slabé domněnky..." snažím se jej ukonejšit, aby na sebe nebyl tak tvrdý. I tak toho poznal dost. "Myslím, že sis vedl dobře s těmi otázkami. Lepšíš se. Jen prostě se bojí, aby se nedostala do problémů no..." pochválím ho a pousměji se na něj povzbudivě. Nejraději bych ho objala a pohladila, ale bojím se, že by každý dotek na jeho holou kůži ve mě vyvolal další vlnu zmatku. A Martin by si zase do mě rýpl. "Ne, nic takového neumím. To umí možná trochu máma, ale spíš prababička," přiznám trochu zahanbeně, že jsem tu fakt k ničemu. Zajedu si rukou do vlasů trochu frustrovaně. "Ale... no, je to hloupé a pravděpodobně se nám táta vysměje, ale... co kdybychom napsali dopis s tím, co jsme u Anety zjistili?" navrhnu po chvilce. "Pokud to bude nic, tak nám napíše, že vidíme problémy, kde nejsou. A pokud to něco je, tak to bude vědět a přijede..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Krátce opětuji Magdin úsměv, když se mě snaží povzbudit. Jsem jí za to vděčný, ale slova zvládnou jen něco, alespoň u mě... skoro bytostně toužím po jejím objetí a silnější vůni, ale chápu, že před lidmi se jí do toho moc nechce... určitě se za mě stydí, nebo tak něco. Nebýt mě, mohla tady mít klidný a zábavný čas, místo toho je nucena trávit čas se svým měničským cosi, abych se náhle nezbláznil a všechny tady nezabil. "Jasně... ale dopis zní dobře. S trochou štěstí ho dostane zítra, pozítří... a bude vědět co a jak." Usměju se na Magdu. Pravda je, že ačkoli Robert umí být trochu... drsný, právě tohle jsou chvíle, kdy si bez něj připadám bezradný. Netuším, jaktože ví tolik věcí... nikdy jsem se ho přímo neptal, jak se to naučil a on se, když už přišla řeč na tohle téma, spíše snažil téma také rychle změnit. A je to jedna z věcí, o kterých nechce mluvit ani Hela, při našich občasných dýchancích s vínem. Otočím se a starostlivě chvíli Anetu pozoruji. "Proč se vždycky něco musí zkomplikovat?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Proč se vždycky něco musí zkomplikovat?" Chtěla bych umět na tuhle otázku odpovědět. Ale dopoledne jsem na to nedostala možnost, protože Janáčková si nás zavolala zpátky. Prý je to pořád škola a teď máme hodinu tělocviku - plavání. A tak jsem do Martina jen jemně drkla cestou zpátky ramenem a tiše ho ujistila, že to zvládneme, s jistotou, kterou jsem ve skutečnosti necítila. A to jsem ještě nevěděla, jak se to celé zhorší... *** Natočím si pramen vlasů za prst. A prohlížím se v zrcadle. *Jak by bylo hezké, kdybych měla vlnité vlasy. Možná si nechat jen dva pramínky vepředu a zbytek vytáhnout do drdolu? Večer je sice chladno, ale Alexovi se můj krk líbil. Viděla jsem, jak se na něj díval, když jsme se spolu bavili. Možná bych měla říct Erice nebo Dianě, aby mi půjčily kulmu. Určitě něco takového mají. A nebo bych mohla použít magii. Sice jsem to nikdy nezkoušela, ale proč to tak hrotit ne? Prostě to nějak půjde. Máma to taky nemá našprtané. Navíc mi sama říkala, že se mám víc bavit. A Alex měl v očích příslib zábavy. Sakra, měla bych si nechat zvětšit prsa!* Když se mi ruce zastaví na prsou a já začnu přemýšlet o kouzlu, co by mi je zvětšilo a jak to zpachtit tady na koleni a bez přípravy, polije mě pomyslná studená voda. Zalapám po dechu, přikryji si rukou ústa a pak udělám dva kroky zpět. Narazím záda na chladné dlaždičky. Stejně to nestudí ale jako to vědomí, co jsem plánovala udělat. Překročit všechny svoje hranice, pravidla, zásady... a prostě následovat do vedlejšího kempu nějakého kluka jen kvůli jeho hezkým očím. *A to nebyly ani tak hezké. Spíš hypnotické!* Dala jsem si pořádně ledovou sprchu ve snaze smýt ze sebe ty vlezlé myšlenky na to, že i když mě využil a vlezl mi do hlavy, tak že bych tam měla jít. Však upíři většinou nezabíjí své oběti. Některé si k sobě připoutají a pijí z nich pravidelně. Někdy to vede i k sexuálním hrátkám. A to by mohla být sranda, ne...? *Magdaléno Malá! To sis právě nemyslela! Jak bys mohla byť jen coulem své mysli se nechat manipulovat něčím, co dokáže zabít i schopného lovce?! To už by bylo jen krok k tomu se stát černokněžicí! To, před čím tě máma ta moc varovala!* Ale ať si nadávám jak chci, ať si dám studených sprch kolik chci, stejně tam ten zlomek myšlenky je. I když se mi podaří nejít na smluvenou schůzku, stejně ležím dlouho do noci vzhůru v posteli a koukám do stropu. Částečně nevěřím svému tělu, že neprovede nějakou pitomost, až ztratím kontrolu. Ale taky to usnout prostě nejde. *Někde venku je upír. Tak snadno mi dokázal ošálit mysl. A já si toho ani nevšimla... Vždycky jsem si myslela, že to poznám, ucítím... A ono nic.* Kolem půl druhé v noci už spánek definitivně vzdám. Jen v tričku a kraťasech na spaní vyjdu z chatky. Učitelé už spí, tak není důvod se příliš plížit. Zamířím bosa cestičkou k jezeru. Potřebuji jít co nejdál od toho druhého kempu. Potřebuji cítit větvičky, kamínky a chlad. Potřebuji si připomenout, kde jsem, kdo jsem a co nesmím nikdy udělat. Tyto drobnosti mě pomáhají udržet se v současnosti. Podle hvězd poznám, že jsou už dvě hodiny. Na malém paloučku kousek od jezera si sednu vedle jednoho stromu. Tentokrát mě hvězdy nekonejší. Je mi zima, ale odmítám se zvednout. Dovolím si ale přitáhnout kolena k hrudi a obejmout je. Les je příjemně tichý, voda jemně šplouchá opodál a občas zaslechnu houkání sýčka. "Ach, dej mi sílu," zašeptám přírodě kolem a na moment zavřu oči. *Tati, přijeď...* pomyslím si zoufale, než skloním hlavu ke kolenům a čelo si o ně opřu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Po večerce jsem opravdu nešel spát. Vymluvil jsem se na žaludeční potíže a jakmile to bylo možné, v keři na kraji tábora, kousek od jezera, jsem se přeměnil a vydal se na patrolu kolem tábora. Neměl jsem v plánu spát, konečně pár dní bez spánku vydržím. Ale teď potřebuji zjistit, jestli se v okolí tábora neděje něco nekalého... pokud jsem jen paranoidní, dobrá. Tak jsem. Ale radši to, než aby se Magdě něco stalo. Nebo komukoli jinému... samozřejmě. Pach mě asi kolem jedenácté upozornil na návštěvníka, který tu včera byl s Anetou. Připlížil jsem se tak blízko, jak jsem si jen dovolil... na dvousetkilového pantera se umím pohybovat opravdu ticho. Viděl jsem, jak nějakou dobu zmateně čeká, než rozčíleně odejde, když nikdo nepřijde. A celou dobu ho pozoruji, vnímám jeho pach... ukládám si ho v paměti. Pachy nezapomínám. Tváře, jména, těla... ano. Ale pach ne. Přešlápnu v křoví, připraven po klukovi skočit. I kdyby byl chudák normální člověk, tohle mu nikdo neuvěří... když v tom se zadívá přímo na mě. V lese, uprostřed noci, se mu nějak očima podaří najít černého pantera. Chvíli si hledíme do očí a já cítím, jak se mi na zádech ježí srst, jak jsem připravený skočit... než se neznámý prostě otočí a odejde. A já chvíli jen stojím, neschopen pohybu. Zmražený. Co to říkala Magda? Hypnóza? Ale... Jenže to už je pryč a s ním i jeho zápach. Ten by měl být ve vzduchu ještě několik hodin, ale on prostě... zmizel. A při pohledu k nebesům pochopím proč. Těžko říct jak je to možné, ale zatímco jsem byl ve svém soukromém tranzu, uplynuly snad tři hodiny... už se blíží k druhé ranní. Nespokojeně zasyčím, vlastně jen na vzduch před sebou a zamávám ocasem. Tohle se mi opravdu přestává líbit. Kéž by tady byl Robert... Vydám se zpět k jezeru, s úmyslem se přeměnit, vykoupat se ve studené vodě, převléknout se a pokračovat zbytek patroly v lidské podobě. Ne, že by byla lepší než tahle kočičí, ale tahle je velká a unavuje... Jenže už nos mě upozorní, že tam někdo je. Nejdříve se přikrčím, podezřívavý už snad ke všemu, ale pak jasně rozpoznám známou vůni... srdce mi trochu poskočí. Chvíli Magdu z lesa pozoruji. Je vidět, že se trápí... a já jí chci pomoct. Jen momentálně nevím jak. Zatraceně, sám bych potřeboval pomoct. Nevím jestli spíš potřebuje lidského Martina k popovídání, nebo zvířecího k postěžování si... a nejsem Seb, abych to poznal už jen takhle zdálky. Nakonec se rozhodnu zůstat ve zvířecí podobě, ve které se k Magdě vydám. S tichým zamručením vnutím svou hlavu mezi její ruku a tělo, do jejího podpaží... a následně do ní párkrát žďuchnu čenichem v tom významném gestu. Řekni, co se děje... |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro odkaz Nesedím tu moc dlouho, když uslyším kroky. Je to vlastně jen prasknutí větvičky. Ráda bych řekla, že jsem věděla, že je to Martin, ale spíš jsem v to doufala. Krátce jsem vykoukla ze svého bezpečného místa. Když spatřím známý černý kožich a panteří tvář, skryji se ještě na pár vteřin. *Dej se do kupy, Magdaléno!* napomenu se. Ale to už mě můj nejlepší přítel v podobě pantera dobývá svou hlavou v mém podpaží v tom univerzálním zvířecím gestu. Automaticky uvolním své sevření a podrbu jej za ušima. Smutně se na něj pousměji a pak jej pohladím po obličeji. "Ahoj," zašeptám nalomeným hlasem. Zabořím hlavu do jeho krku a přitáhnu si jej blíž k sobě, abych jej mohla objímat jako velkého živého plyšáka. Ale vím, že kdyby nechtěl, tak s ním nepohnu ani o milimetr. Stejně jako vím, že Martin se od Seba naučil už hodně a nechá se objímat, protože ví, že to teď potřebuji. A tak si chvilku dovolím ten luxus a jen jen objímám se zavřenýma očima a hladím. Jeho bušení srdce, stejně jako známá srst a pach mě uklidňuje. *Bože, už jsem zase před ním tak nestabilní. Bude si o mně myslet, co nejhorší... Vzchop se. Máš na starosti i ostatní v táboře. Jsi s Martinem jediná, kdo ví, že to nebezpečí je skutečné. Máš povinnost vůči nim. Proto tě táta učil, Magdaléno, tak se vzchop, sakra!* "Už vím, co to je zač," zašeptám a pak se s vypětím veškeré své vůle od něj odtáhnu tak, abych s ním mohla mluvit. Sice není v lidské podobě, a tak nemůže mluvit, ale i tak spolu trochu komunikovat můžeme. A já jsem naučená, že se lidem dívám do očí, když s nimi mluvím. "Je to upír," hlesnu. "Má mentální sílu zhypnotizovat lidi. Myslím, že takhle dostal i Anetu a pak z ní pil. To vysvětluje proč byla tak bledá, proč jí bylo špatně a celkově vypadala jako po kocovině. Měla větší ztrátu krve. Pokud se z ní nenapije znovu a nebo ji nezkusí přeměnit, měla by být v pohodě. Snad," začnu od té jednodušší části. Ačkoliv ze začátku mluvím opravdu pomalu, tak posléze mi to jde trochu lépe. Být věcná mi jde. Jen tam není vůbec žádná radost, jen možná trocha starosti v moři věcného shrnování věcí, co si napůl pamatuji a napůl si odvozuji. "Ale absolutně netuším, jak ohlídáme celou třídu, aby s ním zítra nikdo nešel. Protože je jasné, že půjde zítra zase si vybírat další. A zítra snad přijede už táta a vyřeší to. Dopis jsem odnesla i se známkou, takže by to dojít mělo. Ale co mě děsí je to, že upíři většinou nejsou samotáři. Bývají dva a více. Musíme zítra zkontrolovat všechny od nás a v okolí, jestli třeba si nevybírají každý z jiného kempu..." dokončím a zatím vynechám to, proč se mučím chladem. Dám si vlasy za uši. Zapomněla jsem si vzít gumičku a upřímně mi teď bylo jedno, jak vypadám. Však taky tady sedím na zemi, bosá, jen v pyžamu a s husí kůží naběhlou na pažích už dobrou čtvrt hodinu. Dívám se na Martina, jestli s mým plánem bude souhlasit, nebo ho napadne něco jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Nechávám Magdu, ať mě objímá... vždyť mně samotnému to je víc než dost příjemné. Cítit její obličej ve své srsti, její dech, tep jejího srdce... její vůni... nevědomky se k ní trochu více přitisknu, jak chci víc, chci jí cítit víc, chci aby jí přestalo trápit to, co ji trápí. Ať to stojí co to stojí. Pustí mě a rozpovídá se. Celou dobu se jí dívám do očí, jen občas zašvihám ocasem nebo do ní šťouchnu čumákem, když začnu mít pocit, že to potřebuje... ona, nebo já. Všechno to dává smysl. Hypnózu upíři umí a jakmile vím, co byl ten zápach zač, dává to smysl... ale Robert nás nikdy na upíry příliš neučil, i když vím, že to měl v plánu. Tak jako tak to začíná do sebe všechno zapadat. Anetin stav, ta zesláblost, bledá tvář... čerstvě vysátá. Holka má štěstí, že se jí rozhodl nenakazit. A taky to sedí nnna toho kluka, kterého jsem pozoroval před pár hodinami. Když Magda domluví, chvíli ji nerozhodně pozoruji. Nejraději bych se přeměnil tady a zeptal se, co se jí honí hlavou, proč jí je takhle... a jak to zjistila. Ale to bych jí přivodil asi ještě více rozpaků. A hlavně si všimnu její husí kůže a jak málo toho na sobě má... jakkoli se mi právě takhle líbí nejvíc. V plavkách je sexy, ano... ale je to právě tahle neupravená, rozcuchaná zrzka v pyžamu, která má pro mě nejvíc půvabu. I tak jí ale musí být zima. Poodejdu od ní a pokud se bude chtít zvednout, jemně ale důrazně jí zatlačím čumákem zpět. Ne, že bych byl stydlivka, ale... přeměna není hezká věc na pohled. Přeměním se až u svého šatstva, do kterého se následně převléknu. S výjimkou rozepnuté mikiny. Tu vezmu se sebou, když se vracím k Magdě a přehodím ji Magdě přes ramena. "Musí ti být zima, na." Zamručím jemně a sednu si vedle ní. "Potkal jsem ho před pár hodinami. Podařilo se mu mě zhypnotizovat, takže... přinejmenším ví, že je tady měnič. Což není nejlepší." Povzdechnu si a vztek na sebe samotného do mých slov celkem jasně prosakuje. "Co ty, jak jsi na to přišla?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Ohlédnu se po Martinovi, který se zvedne a odchází. Jeho zavrčení je mi dostatečnou odpovědí. Chápavě přikývnu. "Jdeš se přeměnit. Jasný. Nekoukám," pronesu tiše a trochu smutně. Odvrátím tedy zrak a znovu si přitáhnu kolena k tělu. Bez Martinova tepla mi je najednou opravdu zima. A tak, když se vrátí a položí mi mikinu kolem ramen, s vděkem ji přijmu. Hned si její cípy přitáhnu blíž k sobě a trochu natáhnu nohy před sebe. Opřu se o kmen stromu za mnou. S teplem se vrátila i Martinova vůně a já se cítím o trochu lépe. Bezpečně. Jsem doma. "Děkuju," odpovím mu šeptem. Překvapeně se na něj podívám, když zmíní, že ho zhypnotizoval. Vidím, jak je naštvaný sám na sebe a na to, že se to stalo. Pátravě si jej prohlédnu. "Teď se ale cítíš už dobře ne? Nemáš závratě, nebo něco?" ujišťuji se starostlivě. "Z toho si nic nedělej, že ví, že je tu měnič. Netuší, kdo to je. Takže si akorát bude dávat víc pozor, nebo se odsud stáhne úplně..." Pokusím se jej ukonejšit a pohladím ho krátce klouby prstů po paži. Pak je řada na mě, abych si povzdychla. Svěsím ramena, sklopím hlavu a zadívám se na zem před sebou. Nešťastně potřesu hlavou. "Dostal se mi do hlavy. Chtěl, abych s ním šla na schůzku. Takže, jestli jsi ho našel poblíž cesty ke kempu Radost, tak tam čekal na mě," přiznám se zostuzeně. "A nejhorší je... Nejhorší je, že já to chtěla. Málem jsem tam šla s tím, že jsem ho chtěla nechat dělat cokoliv by chtěl. I když jsem věděla... I když jsem věděla, k čemu by to mohlo vést. I když jsem pak tušila, že mě zhypnotizoval, že mě zmanipuloval, stejně to působilo." Hlas už mám roztřesený přemáhaným pláčem. Potřesu hlavou. "Proto jsem šla sem uprostřed noci. Nic na to nezabírá. I když to zdaleka není už tak silné, stejně mi to pořád zní v hlavě..." zašeptám nakonec a se zoufalým pohledem plný slz, co se snažím nepustit stékat po tváři se na něj zadívám, jako kdyby měl mít nějaký zázračný lék na to všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Tiše vydechnu, když mě Magda pohladí po ruce... je to silnější než já. Možná je to ta zvířecí stránka ve mě, zkrocená a toužící po doteku pána... možná Magda opravdu používá nějakou magii... možná ji prostě miluji, že každý její dotek ve mě vzbuzuje rozkoš a probuzuje touhu se lýsat a vrnět. Její vůně, to samé... všechno by bylo dokonalé. Kdyby nebyla tak smutná, že to je cítit. Odolám touže do ní šťouchnout, aby pokračovala ve mluvení, jen ji celou dobu poslouchám a dívám se jí do očí. Samotného mě překvapí, jak velký vztek to ve mě vzbudí. Ta směsice starosti o Magdu, vzteku na toho upíra... a kouska nedospělé, nezodpovědné žárlivosti, která mnou také cloume. Nevědomky zatnu nehty do země vedle mě natolik, že v ní zanechám šrámy. Opětuji její pohled. A nevím co říct. Napadá mě tolik věcí, ale nic z toho by jí nepomohlo. A o to mi teď jde především. Aby přestaly téct její slzy. Aby se přestala trápit. Zatraceně, se slovy to prostě neumím. Umím naslouchat, ne mluvit. Uklidňovat umím jen dotekem... Ah. Polknu a do očí se mi vžene trochu červeně, když Magdu z téhlé blízkosti pohladím po tváři, než ji pohladím po šíji a přitáhnu blíže k svému obličeji. Jemně se rty dotknu jejího čela. "Mám tě rád..." Zašeptám tiše, než... k ďasu s tím, co nejhoršího se může stát? "Miluju tě." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Hněv, který Martinem cloumá, až jeho prsty bez problémů rozryjí zem pod jeho rukama, mi přijde ospravedlněný. Zamrzí mě, že jsem ho způsobila já svou neschopností. Stydím se za sebe. Za to, jak jsem byla hloupá a jak jsem slabá. Červenou v jeho obličeji přičtu na účet naštvanosti, a proto mi neviditelná síla praští do žaludku. Dotek na tváři od něj je příjemný. Nejraději bych se k jeho ruce přitulila. Ale myšlenky v mé hlavě jsou příliš hlasité. Všechny na mě ale křičí, jak jsem to zvorala, jak je Martin hodný a zklamaný, jak bych se měla stydět. Takže když šeptem promluví on, jsem si téměř jistá, že jsem se přeslechla. Hřejivou ruku mi položí na šíji a přitáhne si mně k sobě. Když mě políbí na čelo, tak se k němu přitisknu. I když je na mě naštvaný, tak mě starostlivě konejší. A mně je v jeho náruči tak dobře. Dlouze se nadechnu jeho vůně. Tak zoufale moc bych chtěla, aby jsem si ta slova nevymyslela, že mi unikne vzlyk. "Kéž bys to fakt řekl," zašeptám do jeho hrudi toužebně s třesoucím se hlasem. Ale vím, že nic takového nikdy říct nemohl. Martin je moc hezký, hodný a chytrý na to, aby se spokojil s někým tak nedokonalým jako jsem já. Navíc sám říkal, že holku nechce, že je to zbytečné a nemá na to čas ani chuť. Bolestně se mi sevře srdce když se poodtáhnu, abych se mu podívala do tváře. Svědomí mi našeptává, že to je podlé, abych to udělala, ale já už prostě nemůžu. Stejně po dnešku má o mně zkažené mínění. A já si potřebovala tuhle iluzi užít, dokud trvá. Nejspíš za to může následek té upíří hypnózy, nebo tak něco, že mám halucinace. Pohladím ho po tváři, a pak než stačí cokoliv udělat jej políbím. Ne, že bych tušila, jak správně líbat, prostě a jednoduše přitisknu svoje rty na ty jeho a přimknu se k němu tělem aspoň na ten krátký okamžik, kdy mi srdce začne bušit rychleji. Pak se poodtáhnu opět. Omluvně uhnu pohledem a stáhnu ruku z jeho hrudi. "Promiň, tohle jsem chtěla udělat už dlouho," špitnu tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Když se ke mě Magda přitulí, pevně ji obejmu rukama... jako by jí má náruč pomhla ochránit, když jsem to já nezvládl! Jsem naštvaný, na upíra, na sebe... na celý svět, že dopustil aby Magda byla takhle nešťastná. Ještě pevněji ji v náručí sevřu, když jí unikne vzlyk... nevím jak s tím, nevím jak naložit s tím, že neodpověděla na mé neumělé vyznání... Jsem jí až tak protivný? Nebo tohle byla špatná chvíle? Proč vzlyká? Až tak moc jí to ublížilo? Blbče! Blbec jseš! Pak jí ale ze rtů uniknou slova, která nečekán. Překvapeně zamrkám, ale než stihnu něco odpovědět... Magda se narovná a zadívá se mi do očí. Pootevřu rty, abych něco řekl, když mě pohladí po tváři a ve mě kvůli tomu na chvíli zvítězí kočičí stránka a prostě se k ruce přitulím. Ale hlavně mi na rty přistanou ty její. Na chvíli mám pocit, že svět přestal existovat, že je jen ona a její rty... Zatraceně, o tomhle jsem snil. Doslova a do písmene. A když rty odtáhne... "Ještě..." Zašeptám a znova k sobě Magdu přitisknu, tentokrát abych ji políbil já. Je to tak... přirozené. Nejsou to polibky něčím výjimečné, snad jen tím, že jsou mezi mnou a jí. Její rty jsou... nedá se to popsat slovy. Když se konečně od jejích rtů odtáhnu, je to proto, abych ty své přiblížil k jejímu uchu. "Miluju tě. Už... dlouho." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Po jeho zašeptaném ještě mě zmatení dovede k tomu, abych se na něj podívala. To už si mě ale přitáhl zpět k sobě a políbí mě pro změnu on. Nechápu to. Nedává to smysl. Ale po první vteřině, když cítím, že je to skutečné - jakkoliv nepravděpodobné - tak můj mozek se přestane bránit. Vypne se analyzování všeho okolo. Jen vnímám Martinovu blízkost, jeho teplo, vůni a krásně měkké rty, které se teď dotýkají teď mých. Na chvíli zmizí všechen ten zmatek a hluk mého života a je jen ticho a příjemně. Neodolám a zajedu mu rukou do jeho vlasů. Nepřemýšlím o tom, je to něco přirozeného, pudového. Když po krásné věčnosti naše první polibky skočí, Martin se poodtáhne, ale já se ani nehnu. Cítím se jak paralyzovaná, ale tentokrát v tom nejlepším slova smyslu. Čelo si opřu o jeho krk ze strany a spánkem se opírám o jeho rameno. Zavřu oči, protože se neodtahuje, tak takto zůstanu. Jsem celá rozechvělá z toho, co se stalo, i z toho, co právě teď říká. "Já tebe taky," přiznám tiše. Působí to správně mluvit šeptem, i když není nikdo v okolí, kdo by to nesměl slyšet. Jen je to jakási bublina intimnosti, kterou nechci porušit. "Tak dlouho a tak moc, poslední týdny jsem myslela, že se z tebe zblázním. Bylo tak těžké být s tebou a bez tebe..." špitnu tiše v přiznání. "Proto jsem uvažovala o tom, že odjedu, abych tě tím neobtěžovala. A já tě neztratila úplně..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Vydechnu a v hrudi mi zadrnčí zapředení, když mi Magda vjede prsty do vlasů... tak, tak příjemné! Políbím ji na tvář, když si opře čelo o mé rameno... nemůžu se jí přestat dotýkat rty. Chtěl jsem to udělat už tak dávno, že mi teď prostě nepřijde reálné, že se to opravdu děje. Tiše úlevou vydechnu, když mi Magda odpoví a pak z ní vyjde ten vodopád nevyřčených citů... který vysvětluje tolik věcí. Mám co dělat, abych se pobaveně neusmál... nechci jí ublížit. Místo toho ji pevně obejmu a přitisknu k sobě, ve strachu, že by snad mohla utéci, rozmyslet si to... "Bál jsem se s tebou trávit čas... nechtěl jsem tě omezovat, ale čím dál tím víc... tak moc bolelo, vidět jak se trápíš a nemoct ti pomoci." Zašeptám v odpověď a otřu se svou tváří o tu její. "Nikam mi neodcházej, prosím. Zbláznil bych se." Přiznám se a uhnu pohledem... stále je trochu strašidelné to takhle nahlas přiznávat. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Promiň," zašeptám. Netuším, co mu jiného říct na to, že se kvůli mě takhle trápil. Vím, že přehání, když říká, že by se beze mne tak moc soužil. Ale to, jak se podívá stranou a jeho tón hlasu mi poradí, abych to i tak brala vážně. Nechci mu přidělávat ani ždibet starostí. Pohladím ho po tváři a otočím mu jemně hlavu mým směrem. Sice se toho strašně bojím a žaludek se mi sevře v očekávání, ale přemůžu se. Tak moc to totiž chci! Políbím jej krátce na rty. Potřebuji prostě znovu cítit ten krásný pocit. "Zůstanu," ujistím jej rozechvělým hlasem. *Dokud mě budeš u sebe chtít...* Polknu při té bolestivé představě, že mi jednou řekne, že už mě měl dost. 'Bylo to hezký, ale já se chci už posunout dál, víš? Hledám něco, co mi ty dát nemůžeš...' Raději se na chvíli odmlčím při těch slovech, co mi našeptává můj mozek a jsem prostě u něj. "Takže... Nechci předbíhat... nebo něco," pokusím se po chvíli promluvit. Ale stahuje se mi krk, když se snažím zeptat na dost důležitou otázku. "Ale když říkáš, že mě máš rád... a no, já mám ráda tebe. Znamená to, že my dva...?" dostanu nakonec ze sebe, opět rudá jak rajče. Nakonec si těžce povzdychnu a raději se podívám někam stranou. "Zním jak idiot. Promiň, tohle mi fakt nejde..." zamumlám. "Nechci tě do ničeho nutit. Cokoliv se rozhodneš, bude v pohodě. Klidně ani neodpovídej. Řekla jsem to hloupě. Jen jsem... V tomhle fakt neumím chodit." Kapituluji ve své zmatené horečnaté řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Chvíli ji překvapeně pozoruji, když začne mluvit a pak vysvětlovat. Pak neodolám a uchechtnu se... a uchechtnutí rychle přejde ve smích. Snad aby si Magda nemyslela, že se směju jí, držím ji při tom za ruce a svým čelem se opírám o to její. "A pak se do tebe nemám zamilovat, Magdo." Zašeptám po chvíli, když už se uklidním, a pohladím ji tváři, než ji znova políbím. Nemůžu se jí nabažit, chutná... jak nic jiného, co jsem kdy měl. A spolu s její vůní mě to potápí hlouběji a hlouběji do těch citů, které jsem si k ní vytvořil, ani nevím jak. "Chci být tvůj a chci, abys ty byla moje." Odpovím prostě. "Takže ano. My dva. Spolu. Tak dlouho jak jen budeš chtít." Propletu si s ní prsty a usměju se. Stále tomu nemůžu uvěřit, stále je to všechno nereálné. No, až na jednu myšlenku. Protože najednou se zarazím a zamyslím. "Tvůj táta mě zabije. Má na to trénink." Není to ani varování nebo zděšení, jako spíš prosté konstatování. Jak kdysi Seb o Robertovi prohlásil, když si myslel že ho neslyším... "Dá se s ním hádat, dá se s ním nesouhlasit... ale to je tak všechno, co proti němu zmůžeš." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Tváře mi zrudnout ještě o odstín, když se opře o moje čelo a řekne mi znovu, že mě miluje. Je to tak divné, jak dlouho jsem na ta slova čekala! A pak přijde další polibek a svět se znovu na malý okamžik přestane točit. "Tak jo," souhlasím s jeho popsáním. Většinou mi to jde se slovy lépe, ale když jsem rozrušená, jsem fakt marná. "To zní dobře. Moc dobře." Když připomene mého otce, zarazím se taky. Na toho jsem opravdu ani trochu nemyslela. A teď, když to Martin nadhodil, musím přiznat, že nevím, jak bude reagovat na něco takového. Domů jsem si kluka nikdy nepřivedla, ale když o tom máma žertovala, měl řeči o brokovnici a zdůrazňoval, že na randění je ještě moc brzo u mne. "Tak to nebude vědět," odpovím hned a pokrčím rameny. "Vlastně... Nemusí to vědět nikdo ne? Tedy, jde jen o nás, ne? A máma by měla spousty řečí, znáš jí... A Sebastian, ať ho mám ráda sebevíc, by taky začal jančit. Určitě by nás zase hnal na nějaké bohoslužby a kdesi cosi. Co myslíš? Nebude lepší a hezčí, když si to zatím necháme pro sebe?" navrhnu opatrně. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Teď mi vysvětli, proč se teda měsíce takhle trápíme, když jsme si to mohli říct a byl by klid." Zamručím po chvíli, se zřetelným pobavením v hlase. "Nějak... nemůžu... furt uvěřit, že tě mám..." Tiše vydechnu. "Nezdá se mi to, že ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Jeho výmluvu přejdu s mírným nejistým úsměvem. Pořád nechápu, proč mě Martin chce u sebe. Jak by mohl cítit jen z poloviny ten stejný silný zmatek, co já cítím k němu? To nedává smysl! A když se přitulí k mému krku, je to trochu invaze do mého osobního prostoru. Lidi to takhle obvykle nedělají - teda mně rozhodně ne -, ale vím, že u Martina jako měniče je taková blízkost a s tím očicháváním něco normálního. Trochu nejistě jej proto pohladím po zádech až po vlasy. "Nezdá," ujistím jej tiše, když se moje ruka probírá jeho vlasy. Oči mám otevřené dokořán, i když se dívám spíše nikam než někam. "To ti řeknu naprosto přesně. Je to totiž celý tvoje vina," pronesu s výdechem. "Já jsem od přírody váhavá, nejistá a tak všechno. Ale ty? Do všeho se ženeš po hlavě, dvakrát nad věcmi nepřemýšlíš a řešíš je až za běhu. Takže to bylo jasně na tobě, abys něco řekl..." rýpnu si do něj s uchechtnutím. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Martine," pronesu varovně, když přejede zuby mezi ramenem a krkem. Sevře se mi žaludek, když mi můj mozek velmi agresivně připomene, kdo další vytahuje zuby, když je blízko krku. *Už se mi to jen příčí! Je to čas, dostávám to ze sebe, nebo za to může Martin?* napadne mne, a tak má čas dopovědět svou myšlenku, než já vůbec najdu správná slova. "No, budeme brzo muset jít zpět do chatek, aby na nás nikdo nepřišel. Protože pak to bude horká linka k nám domů. A to nechceme..." krotím jeho romantické představy, že mě už nikdy nebude muset pustit. Vzhlédnu ke hvězdám, abych zjistila kolik je hodin. S povzdechem zjistím, že už je po půl třetí. Ráno budu opravdu unavená, to vím už teď. Přejedu naposledy Martinovi vlasy mýma rukama. "Půjdeme pomalu zpět ke kempu? Můžeme to vzít po pláži..." navrhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Máš pravdu." Připustím s viditelnou neochotou a postavím se. Podám Magdě ruku, aby se jí lépe vstávalo a využiju toho, abych si ji přitáhl blízko k sobě, pro jeden poslední polibek. Její rty opravdu chutnají až moc sladce, než abych si to mohl jen tak odpustit. "Procházka po pláži při měsíčku zní božsky." Přikývnu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Překvapí mě hned dvakrát během krátké chvíle. Poprvé to je ve chvíli, kdy uzná, že mám pravdu. To se zase tak moc často nestává, aby to nahlas přiznal. Abych mu tuto velkorysou upřímnost nezkazila, tak jen přikývnu a chytře si nechám pro sebe jakékoliv poznámky na toto téma. Přijmu jeho nabízenou ruku a zvednu se s jeho pomocí do stoje. A to je právě ta chvíle, kdy mě překvapí podruhé. Nejdřív trochu ztuhnu. Na takové projevy náklonnosti a už vůbec ne od něj, nejsem zvyklá. Ale pak mu polibek nesměle opětuji. Krátce, nevědomky přejedu rukama po jeho pažích. *A co teprv jeho záda a břicho...* pomyslím si a skoro se mi z té představy zatočí hlava. Polknu. "Hm, jo, věděla jsem, že se ti ta představa bude líbit..," dostanu ze sebe a vyjdu s ním směrem k pláži. Zapnu si jeho mikinu až ke krku. Je to neskutečně příjemné. Nohy mě sice zebou, ale jeho mikina mi poslouží skoro jako krátké šaty, navíc chodit po trávě je dost příjemné. Jeho vůně a přítomnost, naše samota, les a noční obloha působí jako úžasná kombinace, to musím přiznat. Ostýchavě se natáhnu po jeho ruce a pokud se nechá, tak si s ním propletu prsty. Pokud ne, schovám si ruce hluboko do kapes. Tahle idylka netrvá ale moc dlouho. Ujdeme snad sto metrů po pláži, když si všimneme něčeho nepatřičného. Tedy, Martin si toho všimne asi dřív než já vzhledem k tomu, že krev musel cítit dřív než jsme našli toho mrtvého jelena. Byl to mohutný kus. Dospělý, statný jedinec, který se válel ale na pláži, zadní kopyta mu ošplíchávala voda. Jeden z parohů byl utržen a pohozen pár metrů od něj. Hrdlo a trup byly rozdrásány způsobem, že krev byla cítit i ve vzduchu, pokud člověk přešel o něco blíž. "Ježiš," zamumlám a přikryji si dlaní ústa. Z toho pachu krve a pohledu na vyhřezlé vnitřnosti se mi překroutil žaludek a pokoušel se mi vyskočit krkem. Nedivím se mu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Jako vždy v mém životě ovšem tyhle šťastné chvíle nemohou trvat dlouho. Zápach krve mě dostihne celkem brzo. Chvíli se ho, sobecky, snažím ignorovat, ale poté si ho už všímne i Magda. A brzy si všimneme i toho, co za něj může. Jemně pustím její ruku, abych si mohl blíže prohlédnout jelena. "Jeleni v říji se dokážou prát opravdu brutálně, i se u toho zabít... ale jednak není jelení říje, jednak jeleni nemají drápy." Zamručím, když bez ostychu prsty ohmatávám ránu. Samozřejmě ve mě zápach krve probouzí šelmu, ale přítomnost Magdy bohatě stačí, abych ji zvládl kontrolovat. "Myslíš, že to udělali upíři? Jako výstrahu nebo něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Já... nevím,"hlesnu a přemůžu se, abych udělala ještě tři kroky kupředu. Stále mě dělí ale víc jak pět kroků od mrtvého zvířete. A nehodlám to moc už zkracovat. Zápach se totiž zintenzivněl a mě se z toho vážně dělá špatně. "Upíři tolik svoje oběti nedrásají ne? Snaží se vypít jejich krev a ne, že jim rozsápou hrdlo jako nějaké šelmy..." namítnu chabě a obejmu se rukama kolem břicha, abych trochu uklidnila svůj žaludek. Donutím se udělat další krok k mrtvole. Ale víc to už opravdu nejde. Pach mi prostupuje nosem s nechutnou intenzitou. Absolutně nechápu Martina, jak může zvládnout do mrtvoly rýpat. Znovu si zakryji rukou ústa a nos, abych to tolik nemusela dýchat. "Tohle vypadá jako kdyby měl někdo pořádný vztek ne?" zeptám se nejistě a žaludek se mi svírá chladnou rukou strachu. *Co když to je kvůli mně? Že jsem nepřišla na schůzku? Že se neměl z koho napít?*[/] zatíží mojí mysl okamžitě pocit viny. "Nemohl to být... no... nějaký dlak?" zkusím ještě jinou alternativu k tomu, co by to mohlo být. Takovou, ze které bych nemusela mít pocit viny. Snad. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Dlak... ano, mohl. Šílený vztekem nebo úplňkem. Ale šílený dlak by tohle jen tak nenechal. Snědl by to. A ucítil bych ho." Doufám. Protože moje smysly mě zatím jen klamaly. Víc mě děsí jiná možnost. Že nás někdo sleduje a tu mršinu tu nechal naschvál. Ale tuhle myšlenku nahlas nevyslovím. Možná je to jen moje paranoia. Každopádně s tím nehodlám děsit Magdu. Ještě zkontroluji stopy kolem mršiny, než si ve vodě umyju ruce a narovnám se. "Měli bychom jít. S trochou štěstí to ráno najdou učitelé a radši tábor zabalí... znáš to, divoké zvíře. Pak bychom se sem mohli vrátit s tvým otcem a vyčistit to tu od upírů." Zamyslím se. "Jsi v pořádku?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Zvládnu to. Nejsem malá holka," zabručím v odpověď asi tak jako pokaždé, když se mě Martin kdy ptal, jestli chci něco vzdát, nebo táta mě postavil před něco, co nepatřilo mezi moje oblíbené činnosti. Nemůžu přece být tak slabá, proto mě táta učí! Po chvíli se mi dostane pach do nosu, ale tentokrát už si ruku před nos nedám. Pouze se staženým krkem polknu a svírám ruce v kapsách v pěst, aby to Martin neviděl. "To máš asi pravdu," souhlasím s ním z bezpečné vzdálenosti od mrtvoly. Už blíže vážně nejdu. Ne že bych nikdy neviděla mrtvolu zvířete, táta nás učil i lovit a pak stahovat a různě připravovat zvěř, ale takhle brutálně zavražděné zvíře je něco jiného. Cítím něco ve vzduchu, co mi říká, že zvíře trpělo a že mělo strach. Takhle by se zabíjet nemělo. Koukám na zvíře a ani si nevšimnu toho, že si Martin šel umýt ruce. Zaregistruji jej, až když dojde zase zpět ke mně. "Hm? Jo, jo, jsem v pohodě. Jo, to by bylo nejlepší," přikývnu a otočím se, že vyrazíme zpět k chatkám. Ruce stále zabořené v kapsách. "Takže to byl nejspíš upír," zahučím po pár krocích. "Až se to dozví táta, tak mě už nikdy nikam nepustí. Upíry naprosto nesnáší. Myslím, že má s nimi špatnou zkušenost." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Trochu se obávám, že spíše upíři měli špatnou zkušenost s tvým tátou." Zamručím se špatně skrytým pobavením. Ne, že bych znal veškeré okolnosti svého únosu od matky a následném nalezení, ale něco jsem si spojil z toho, co jsem slyšel a zbytek mi Seb prostě řekl. Temné období pro hodně lidí... Chytnu Magdu za ruku a zadívám se jí do očí, krátce před tím než vejdeme do tábora. "Zvládneme to, Magdi. Bylo zatím něco, co jsme společnými silami nezvládli?" S tím se k ní nakloním, abych jí dal pusu na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro *Nejsem na to sama. Martin tu je. Martin si poradí,* utěšuji se v duchu, protože nahlas bych se nepřiznala, že v něj právě teď tolik věřím. "To celá řada nadpřirozených bytostí. A pár obyčejných lidí, co ho nebo mámu naštvali," pronesu souhlasně, ale usměji se bez toho, aby se mi usmáli i oči. Ještě to nejde. "Kdyby tu byl, bylo by to o tolik jednodušší," dodám po chvilce. Když se Martin zastaví a zadívá se mi do očí, tak se v jeho očích skoro ztratím. Snažím se z jeho sebejistoty načerpat nějakou jistotu i pro sebe, protože já v sobě nic takového necítím, jen strach. Ale ten trochu otupuje, když mě políbí na tvář. Donutím se tvářit statečně aspoň kvůli němu. "Máš pravdu. Když jsme pracovali společně, nic, co nám postavil táta do cesty nás nezastavilo..." souhlasím s ním a mírně se pousměji. "Tak, hm, ráno u snídaně?" zeptám se, když už nevím, co na to téma říct. Jednou rukou si žmoulám dlouhý rukáv jeho mikiny. "Jo, tohle bych ti asi měla vrátit," dodám vzápětí, protože mi dojde, jak blbě bych tohle uhájila před kýmkoliv z tábora. A tak se ještě vysvleču z jeho mikiny a vrátím mu ji, ačkoliv v ní bylo tak pěkně teplo. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Jeden bonusový efekt to má. Jakmile mikinu dostanu, beze studu do ní zabořím nos a nasaju Magdinu vůni. "Měl bych ti své oblečení půjčovat častěji..." Zahuhlám do mikiny, než si ji přehodím přes rameno a ještě chvíli Magdu pozoruji. "V jednom se mýlíš. Alespoň jedna věc by s tvým tátou tady byla složitější..." Zamručím tiše a znova Magdu políbím. Tentokrát na rty. Jen letmý polibek, abych si připomněl její chuť. Delší si nemůžu dovolit, zase bych jí propadl a už bych se od ní nikdy neodtáhl. "Miluju tě. Magdaléno Malá." Zamručím s úsměvem, když se odtahuji. "Tak zítra. Snídaně a pak u učitelů." Přikývnu a s tím se vydám do své chatky. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Feťáku," pronesu pobaveně, protože si jsem jistá, že to přehrává. Jako obvykle se snaží, abych se cítila dobře. Dalším polibkem mě překvapí. Než stačím ale zaprotestovat, že to tady není vhodné, že nás někdo může vidět - nebo si to dokonce jen uvědomit - tak se zase odtáhne. Cítím ještě teplo jeho rtů na těch mých, když zašeptá ta slova. Zmateně zamrkám a hledím na něj nechápavě. Odchází a tváří se jako kdyby nic vážného neřekl. "Tak zítra," hlesnu stále trochu zmateně, když mě oči přesvědčí, že skutečně odchází. Pomalu se otočím ke své chatce a ještě několikrát se krátce otočím cestou směrem za Martinem. *On to řekl! Nemohl to říct! Ale jo! Řekl to? Nebo ne?* běží mi hlavou o překot myšlenky. Až s pocitem chladné kliky v ruce mi dojde, proč to tak klidně řekl a pak odešel. *No jo! Však Sára jim to běžně říká. A Seb určitě taky. Tak je to pro ně asi normální. Prostě to jen tak řeknou, i když tím nemyslí TO, co se tak běžně bere. Někteří mají snížený práh bolesti, jiní zase práh citlivosti na tohle slovo. No jo... To dává smysl! Magdo, Magdo, šílíš tady. Takhle to přece myslet nemohl. Trubko...* Spokojená s tou myšlenkou se už trochu cítím zase s nohama pevně na zemi. Z nějakého záhadného důvodu se mnou chce být. A má mě rád! To je teda zvrat večera, co jsem nečekala! Když zaléhám do postele, uvědomuji si, že spát se mi pořád nechce, ale za to se cítím o dost lépe. Vím, že na to nejsem sama. *** Rána bývají krušná. Ale jsem naštěstí tolik zvyklá od tátových cvičení, že nemám problém se zvednout z postele dřív než holky, co spaly celou noc, vzít si na sebe vhodné oblečení, stáhnout vlasy do culíku a v mikině a kalhotách, protože je dneska opravdu zima, sejít na snídani v relativně bdělém stavu. Zatímco upíjím čaj a užívám si ticha bez sourozenců, nebo dalšího brebentění spolužaček, tím, že stojím před jídelnou, opřená o zábradlí, si všimnu toho, jak učitelka mluví s majitelem tábora. Z jejího "ježiší, to je hrozné!", co se snaží říct tiše, ale nedaří se jí to, pochopím, o čem právě teď mluví. *Díky bohu!* pomyslím si nadšeně, že zhrozena reakce znamená, že tábor se zavírá. "Všichni dovnitř. Matoušová, sežeň zbytek studentů, ať všichni jsou do pěti minut v jídelně!" zavolá na asistentku naše učitelka a já se poslušně přesunu směrem dovnitř. Pohledem najdu Martina u snídaňového stolu. Netroufám si ani hádat, kolikrát si už byl přidat. S talířkem s umírněnou porcí jídla si sednu naproti němu. "Brý ráno," pozdravím s úsměvem, když si sedám. Srdce mi buší rychleji z radosti, že jej vidím, ale snažím se vypadat a chovat normálně. "Už se svolávají všichni studenti do jídelny, myslím, že budou mít brzy proslov," pronesu tak klidně, jak zvládnu. Ale asi na mě úleva jde vidět. Takové věci mít na svých ramenou nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro I tak se mi usíná... dobře. Jak dlouho ne. Sny mám... své. Plné zrzky s krásnýma očima a hezčím úsměvem. A vytrhne mě z nich až hromadný budíček. Nezvyk, často jsem vzhůru už dlouho před úsvitem a trávím čas meditací nebo čímkoli jiným. Najednou musím bojovat s, pro mě neznámým, pocitem nevyspání. Tomu asi napovídají i lehké kruhy pod očima a vlasy, které se prostě odmítají učesat. Vzdám to, když mají takovouhle náladu, hřeben nic nezmůže. Neklidu v táboře si všimnu už ráno. Je to dobře. S trochou štěstí tak nebudeme muset upíry vůbec řešit, necháme je na schopnějších. Možná nás Robert nechá mu pomoci! Ale nedělá mi dobře vědomí, že jsou tak blízko. Že by mohli ublížit. A hlavně, že by mohli ublížit Magdě. Není to ode mě správné, Magda je schopná jak málokdo jiný. Má konečně podobně tvrdý trénink jako já. Ale i tak, při představě že jí někdo ublíží se mi ježí chlupy na šíji a předloktí... Ovšem nejdříve ze všeho se ozve hlad. S potměšilým úsměvem si ráno na sebe vezmu inkriminovanou mikinu ze včerejška. Její vůně mě uklidňuje a... hm, co Magdu trochu nepotrápit, že? Jsem zvědavý na její reakci. Ke snídani si naberu svou typickou horu jídla. Spolužáci už se ani nediví. Dokola jsem opakoval řeči o "sportování" a "vývinu", že tomu snad i začli věřit. Magda mě tak najde spolehlivě. Když si sedne naproti, potěšeně se usměju. "Brýtro... jak se ti spalo?" Ani tuhle provokaci si neodpustím, není to konečně žádná divná otázka mezi kamarády, ne? Pak ale trochu zvážním. "Jo, zdá se že jo... zajímalo by mě co mají na srdci." Brouknu mezi sousty vajíček a pečiva. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro *Nejspíš má o nás všechny starost. Ví, že nás musí chránit... * pomyslím si smutně. Nechci mu přidělávat další starosti, a tak mě ani nenapadne si stěžovat na to, že jsem se pořádně nevyspala. Komplikuje mi to ale mojí odpověď, protože jsem nikdy nebyla dobrá na rychlou improvizaci. "No, přiměřeně," řeknu pak nakonec po zmateném mentálním hledání příhodné odpovědi. To, že to mělo být nějaké rýpnutí opravdu nepochopím. Místo toho si všimnu, že má na sobě mikinu, co mi včera půjčoval. *Stalo se to vůbec, nebo se mi to jen zdálo?* napadne mě paranoidně. Možná kdybych neměla chodidla poškrábaná od noční procházky, asi bych tomu i věřila bez pochyb, že to byl jen sen. Na chvilku se mi tak povede se ztratit v myšlenkách, že s pohledem na jeho mikině, se mi zastaví i ruka s hrnečkem a čajem. Pak si to ale uvědomím, zamrkám, uhnu pohledem a zatímco se snažím donutit tváře, aby se přestaly červenat, tak upiji z čaje. "Budu doufat v promptní sbalení a opuštění kempu ještě před obědem," brouknu v odpověď a zakousnu se do chlebu s marmeládou. Bohužel, jsem se pletla... "Ticho, prosím!" ozvala se po chvíli učitelka. Jídelna více méně ztichla. Přeci jen její hlas byl na takovéhle situace zvyklý ze třídy. "Dostala jsem dnes informace, že v okolí se pohybují divocí vlci. Nemusíte panikařit, stačí, že si nastavíme pár základních pravidel. Přes den jsme všichni v bezpečí a když chodíme po výletech, tak se budeme držet v jedné skupině. Co se týče večera. Nikdo, a to opakuji, NIKDO se nebude toulat večer po okolí. Divoká zvířata nejsou jako z pohádek. Nebudou vás jíst z ruky ani se nenechají podrbat. Takže nezkoušejte žádné takové vylomeniny. Jste skoro dospělí, a tak doufám, že máte všichni dost rozumu, abyste taková opatření zvládli splnit. Další věc. Když večer půjdete na záchod, tak vždy s telefonem a s někým s vámi." Učitelka nás všechny přejede pohledem. "Ale jak jsem říkala, když dodržíme takováto pravidla, jsem si naprosto jistá, že se nemáme čeho bát. Tak. Snídani máte ještě hodinu, pak se sbalte v devět vyrážíme na Bezděz!"ukončila svůj proslov naše hlavní vedoucí a šla si sama sednout ke stolu dozoru, jako kdyby se nic nestalo. Chce se mi zaskučet. Nedokážu se ani na Martina otočit. Srdce mi začne zase bít v rychlejším rytmu. *Oni nás vážně nepošlou domů?!* Musím se opravdu dlouze nadechnout, než se mi povede mé strnulé tělo obrátit zpět k Martinovi. "No. Tak... Tohle teda nevyšlo, jak jsem si myslela..." dostanu ze sebe překvapeně. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Že jsem zklamaný je slabé slovo, jsem naštvaný. Dávám si dobrý pozor, abych to ovládl, i tak zaskřípu zubama a zatnu nepatřičně dlouhé nehty do desky stolu. "Kráva pitomá." Zasyčím, i když to pořádně může slyšet asi jen Magda. Nadávky pro mě nejsou obvyklé, díky Sebově výchově, ovšem i on zdůrazňoval, že je na ně občas ta správná chvíle. A tahle tak působí. Otočím se zpět k Magdě. "Ber to z tý lepší stránky, aspoň se dostaneme k telefonu." Pokrčím rameny. A přes den budou lidé vesměs v bezpečí, upír moc denní zvíře není... takže jen přečkat den, večer jít na záchod s mobilem a zavolat domů! Jak prosté. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Martině, ruce," řeknu tiše, abych jej upozornila na to, že se jeho ruce trochu změnily. Nevyděsí mě to kvůli mě samotné. Jen mám starost o něj, aby na něj nikdo nepřišel. Je mi jasné, že se by se jej totiž všichni báli. Nikdo totiž nechápe, že i přes to kým je, je Martin tím nejhodnějších a nejvřelejším tvorem široko daleko. "To je pravda, telefony znamenají, že můžeme napsat tátovi," souhlasím tiše s jeho závěrem. "Jen bych byla raději, pokud bychom ho dostali do rukou dřív než večer..." doplním svou obavu. Vůbec si neumím představit, že přes den budeme dělat táborové věci a snažit se tvářit, že se nic neděje. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Někdy po obědě už jsem sama sobě říkala, že jsem to asi přehnala. Třeba jsem to celé špatně pochopila. Viděla v tom něco jiného, než tam je. Možná proto, že jsem vážně ztracená bez mojí rodiny? Byla jsem o tom nejvíc přesvědčená, když jsem držela pohled z domova. Na obrázku byla opice s brýlemi, odhazující telefon s nápisem "Končím, jdu na dovolenou!". Mamky písmem vzadu pak stálo: Ahoj Magdi! Posíláme pozdrav z domova. Doufám, že si to tam užíváš a sbližuješ se s ostatními! ;) Těšíme se na tvoje historky z kempu. Doma nám chybíš! Pozdravuj Martina! Pak tam byly podpisy. Bylo poznat, že podpis "mamka" a "táta" byly stejnou rukou. Zbytek podpisů byl už každý jiným písmem. Ségry se podepsaly každá sama. Táta to nejspíš neudělal, protože si myslí, že je to kravina, psát mi pohled, když budu za pár dní doma. A nebo prostě s tím pořád tak úplně nesouhlasil. Musela jsem si v duchu uznat, že mě to mrzí. Ale věděla jsem, že na tohle má právo. Pozdrav jsem samozřejmě vyřídila. Jindy bych mu ukázala i pohled, ale když jsem to četla pro sebe poprvé, cítila jsem se zvláštně smutně. A nechtěla jsem mu přidělávat starosti tím, že by mě viděl zase brečet, nebo být zkroušenou. A tak jsem ten pohled nechala na pokoji a pozdrav jen zmínila. Stejně jsme měli odpoledne hraní kolektivních sportů. A Martina samozřejmě vybrali jako kapitána jednoho ze čtyř týmů. Já skončila vybraná v jiném týmu. A tak jsme spolu už moc nemluvili. Sice netuším, jak se náš vztah vyvine, ale když jsme stáli proti sobě u sítě, soutěžili jsme se stejným nasazením jako předtím. A to mě zvláštně uklidnilo. A potěšilo. Na chvilku byl svět zase stejný jako předtím. V pořádku. *** Mobilní telefony jsme nakonec nedostali. Místo toho všichni měli baterky a píšťalky. Netuším, kde je tak rychle sehnali, ale přišlo mi to jako fakt stupidní nápad. To nám jako nemohli ty telefony na jeden večer dát?! Aspoň, že zrušili tu noční procházku lesem, co byla naplánovaná, abychom si užili noční les. Místo toho se nabídla možnost společného sledování filmu. Pouštělo se S tebou mě baví svět. A tak jsem se raději zdejchla na pokoj. Zahrabala jsem se do deky a začala si číst životopis Marie Curie. Sice se mnou na pokoji měla být Erika, ale ta se se mnou domluvila, že budu její alibi zatímco ona se tajně zdejchne k Markovi na pokoji. Protože jí Marek vyzvednul před chatkou a já fakt chtěla být sama - nechtěla jsem se socializovat a Martin si povídal s Vojtou a nechtěla jsem tam zaclánět -, tak jsem souhlasila. *** Byl to dost chladný večer. Tma už padla na okolí, a tak učitelky všem připomněli, že se mají zdržovat nejméně ve dvojicích. Ale kdo nechce koukat na tenhle film, může si půjčit nějaké deskové hry a hrát je na pokojích. Lidi se postupně vytráceli z promítání, až zůstali jen nějací čtyři studenti. Učitelka a vychovatelka si šly dát skleničku vína a nějakou dobu se tam už neukázaly. Působilo to jako klidný, líný večer. To by ale Martin nesměl najít jednu píšťalku na cestě do lesa. Stín, který se pak v lese mihnul na kraji jeho zlepšených schopností, působil napůl jako přelud. Jen díky jeho zlepšenému čichu a naučenému stopařskému umu, se Martin nakonec po dvaceti minutách plížení lesem dostal k domu se zákazem vstupu. Ve vzduchu se mísily jemné dozvuky známých pachů spolužáků a učitelky. Šli dovnitř. Martin musel notnou chvíli číhat a opatrně se přibližovat, aby se dostal na místo, odkud viděl do budovy. Místnost byla osvětlená jen několika svíčkami, ale přesto Martin bezpečně poznal, že celá situace je hodně velký průser. Na zemi seděli, nebo leželi jeho spolužáci. Ruce a nohy měli svázané a působily zdrogovaně. V místnosti stáli dva upíři - jednoho z nich poznal z jejich posledního setkání. Venku se pohnul další stín. A pak další. A další. Martin napočítat celkem deset jistě, ale pekelně tiše, kráčejících stínů. A za nimi poslušně klopýtali další stíny. Ty byly nemotorné, hlučné a vůbec působily jinak. Omámeně. Zdrogovaně a ... lidsky. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Bývalo by mě uklidnilo strávit nějaký čas s Magdou, ale ta se mě dost stranila a já neměl chuť se vnucovat když jsem očividně nebyl vítán. Možná si rozmýšlí, co jsme si řekli, možná prostě... na ní tohle všechno doléhá. Že se trápí mi došlo, na to ji znám opravdu dlouho. A jen to přidalo mé nespokojenosti. Abych trochu vychladl, šel jsem se večer projít. Proplížit se kolem učitelek nebylo těžké, a to jsem přičetl na rostoucí seznam jejich hříchů. Někdo by řekl, že když se po okolí pohybuje "smečka vlků", budou hlídky schopnější. No co už, alespoň jsem měl možnost se proběhnout a dát ze sebe trochu adrenalinu. Dokud jsem nenarazil na píšťalku. A pach. A dům. A svázané spolužáky. Pach učitelek mě znepokojí. Jsou pokousané? Možná pak jsou v područí, to by vysvětlovalo hromadu jejich pitomostí. A pak si všimnu těch nově příchozích. Jsem stále v lidské podobě, ta neláká tolik pozornosti jako ta zvířecí... ne u pijavic. Ale musím zatnou prsty do vlhké lesní půdy, abych se nepřeměnil. Deset upírů, minimálně. Možná mláďata, ale stejně. Sakra, sakra, sakra. Chvíli čekám. Jestli si nevšimnu Magdy. Když ne, co nejtišeji a nejrychleji se vydám zpět do tábora a tentokrát přímo do její chatky. "Řekni mi, že máš se sebou stříbro." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro *Budou opatrní. Všichni budou zalezlí. A nic se nestane. A zítra přijede táta a máma a vyřeší to,* utěšuji se, zatímco se objímám rukama. Cítím zvláštní chlad a osamocení. Vím, že Martin je někde v kempu a snad si povídá, ale chybí mi. Tedy, zní to hloupě a divně, protože je to sotva hodina, co jsem ho neviděla, ale dneska jsme pořádně neměli možnost spolu mluvit. Úspěšně jsme se tvářili, že se v noci nic nestalo, až jsem skoro začínala mít pocit, že to byl jen sen. Příšerně hezký a živý sen. Většinou pochybuji naprosto o všem, jsem ve všem opatrná a pečlivá, ale teď vím, prostě vím, že to tak skutečně bylo. Jeho vůně z mikiny, co mě hřála na procházce, jeho rty a jeho pevné obětí, to vše bylo skutečné. Stejně jako ten klid, co jsem cítila. Bylo to tak zatraceně hezké a uklidňující být v jeho náručí... Nechci být ale tou dotěrnou přítelkyní (jsem vůbec to?), a tak si zamítnu jít jej hledat. Čtení také nehrozí a ven se mi vážně nechce. Na to si příliš dobře pamatuji, jak mě Alex zhypnotizoval. Rozhodnu se proto použít osvědčenou metodu Malých, když je něco trápí a nechtějí o tom mluvit. Zaměstnají se. Máma začne uklízet. Táta jde trénovat. Uklízet tu bohužel nic moc nemám, a tak použiji tátův přístup. Převléknu se do sportovního oblečení a dám si pár kol cvičení. Po několika minutovém planku na závěr mě bolí zase celý trup těla. Tohle cvičení upřímně nesnáším. Ale když si utírám zpocený obličej do ručníku, tak vnímám jasně, že moje hlava se trochu projasnila. Pocit jasnosti ale netrvá dlouho, protože dveře chatky se rychle otevřou. Překvapeně se tím směrem podívám. Martinův vážný výraz se mi ani trochu nelíbí. A jeho otázka ještě méně. Polknu. "Jen ten nůž od táty. Proč? Co se stalo?" dostanu ze sebe a přejdu k němu. "Stalo se ti něco? Udělali někomu něco?" pokračuji v otázkách a oči se mi rozšíří obavou. Pohledem rychle přejedu Martina, ale tentokrát to není proto, abych se kochala, ale abych se ujistila, že je v pořádku. A jako první mě samozřejmě napadne se podívat na krk. A když tam neuvidím kousance, tak jej vezmu za zápěstí a podívám se bez zeptání na ně, zda ani tady nic není. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Asi deset upírů, i když byli potichu. K tomu naši spolužáci. Možná učitelky, nevím. Vypadali zdrogovaně, takže to tipuju na upíří hypnózu... a nebo prostě vysátí krve. Dokázala bys to nějak prolomit?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro S nepříjemnou předtuchou si vyslechnu Martinova slova. Odstoupím od něj krok, aby si nemyslel, že se na něj hodlám lepit v každé chvíli. Vlastně je to automatický pohyb, když se spolu bavíme. Jde o přirozenou lidskou slušnost nenarušovat při hovoru osobní bublinu. Ale na nic z tohoto samozřejmě vůbec nemyslím. Hlavou mi běží jako o závod myšlenky, které dost často vyvolávají další a další neblahá tušení a krvavé představy. "Rozhodně to nebude nic dobrého. Víc lidí pod hypnózou na jednom místě? To zní jako nějaké jejich hody..." odpovím tiše. A i když ta slova říkám já, přeběhne mi mráz po zádech. Podívám se na Martina, jestli se mi to pokusí vyvrátit, ale tímhle závěrem jsem si bohužel jistá. A dle jeho vlastních slov také čeká něco krutého a osudného pro mnoho lidí. Zahlédnu žlutou v jeho očích, což mě také samo o sobě dost zneklidní. Je to jedna z věcí, na kterou mě táta taky upozorňoval. Na to jsem měla dávat pozor u Martina. "Já... já..." zavrtím hlavou a zatvářím se omluvně. "Kouzla na ovládání mysli jsem ještě moc s mámou nedělala." Pokrčím jedním ramenem a obejmu se, jak je mi z té odpovědi ještě mizerněji. Uhnu pohledem. Stydím se za sebe. Připadám si hrozně, jako kdybych ho nechávala ve štychu. Jsem prostě mizerná čarodějka, nepříliš dobrá studentka, hrozná přítelkyně, která nechává svého přítele v průšvihu, protože není schopná mu pomoct v boji s tak nebezpečnými predátory... Z mentálního klubíčka, do kterého jsem se schoulila, se dostanu, až při poslední části myšlenky o predátorech. "Ale. Mohla bych upíry odlákat. Jsou to predátoři s rozvinutými smysly," začnu vysvětlovat svou myšlenku. "Umím udělat kouzlo na rozvinutí vůně a mírný vánek... A když použiju krev jako základ, mělo by to být jako lampa pro můru. Půjdou za tím. Obzvlášť, jestli se připravují na nějakou větší akci. Ať už nějaký rituál, nebo jen hromadné vysávání." Konečně se zase podívám na Martina, hledám v jeho očích tu žlutou šelmovskou značku. "Máš tu mast sebou? Vím, že na měniče to tolik nefunguje, ale bylo by to bezpečnější, kdyby se mi to trochu vymklo z rukou... Pak by bylo třeba, abys lidi odtamtud dostal. Všechny je dovést nebo nanosit do jídelny a tam je pak zavřít. Ráno nejpozději by se upíři stáhli a oni by se mohli probrat z hypnózy... Snad." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Všimnu si i jak moc Magdě ublížilo, že není schopná ovládat mysl. Váhavě ji pohladím po rameni a upřu na ní pohled. "To je dobrý, Magdo. Nikoho jiného bych teď po boku nechtěl." Zašeptám tiše a myslím to vážně. Ano, Robert je možná schopný lovec a Helena smrtelně nebezpečná čarodějka, ale Magda... na Magdu se můžu spolehnout. Magda mě vždycky podrží. A po letech tréninku vím, jak přemýšlí. Skoro ani spolu nemusíme mluvit, když přijde na boj. Přešlápnu z nohy na nohu. Její plán dává smysl. Chytrý, praktický, přímý... a přesně takový, abych ho zvládl sledovat i v šelmí formě. Něco takového opravdu zvládne jen Magda, mě na plány neužije. "To zní... dobře, jen..." Podrbu se ve vlasech a váhavě se na Magdu zadívám. "Kde budeš ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Když v Martinových očích nespatřím už divokou žlutou, tak mě to uklidní jen trochu. Jeho otázka je totiž ošemetná. Mohlo by ho to znovu rozčílit. Mírně se ošiji. Nechci ho rozčílit, ale nenapadá mě žádné lepší řešení. "Musím u toho kouzla být," řeknu hned to, co mě trápí nejvíce. Snažím se přitom vypadat, co nejméně vyděšeně a utrápeně. "Dáš mi deset minut náskok, doběhnu do vedlejšího kempu. Epicentrum udělám ve velké chatě, nebo tak něco. Zabarikáduju se tam, zdržím je dokud nedostaneš všechny do bezpečí. A ty mi pak dáš znamení zavytím. Pak se odtamtud odplížím a doběhnu k tobě a ostatním a pohlídáme je do rána." Zakončím pozitivní predikcí celého našeho pokusu zastavit ty upírské hody. Zhluboka se nadechnu, abych se zvládla i nadále tvářit statečně. Ale když se sama poslouchám, tak si skoro i sama sobě věřím. Musí to tak dopadnout. Musíme je zachránit. "Tak jak nás to učil nejlepší lovec ve střední Evropě," pousměji se na Martina krátce, když zopakuji to, čím se táta - převážně když už měl naváto - často chlubil. Přistoupím k Martinovi blíž a vezmu ho za ruku. Jsem při tom doteku zase o něco klidnější. Už začínám skoro chápat to, jak říkal, že je rád, že jsme tu právě spolu. A začnu recitovat to, co nás učil táta jako jednu z prvních věcí. "Rozdělit úkoly podle silných stránek všech v týmu. Mít co nejjednodušší plán, aby se dal snadno zapamatovat. A držet se plánu. Mít priority: Zachránit civilisty. Zabít nepřátele, pokud nehrají čistě. Vrátit se domů." Možná se bojím - určitě se bojím - ale jsem odhodlaná splnit ten slib, co jsme tátovi dali. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Čemu však už nezabráním je objetí Magdy. A políbení. Tentokrát pravému, opravdovému. Se všemi těmi emocemi, které jsem si tak dlouho nepřipouštěl a teď jim dávám dlouhý průchod. Odtáhnu se od ní, až když mi začne docházet dech. "Dávej na sebe pozor, Magdi. Až tohle všechno skončí..." Propletu své prsty s jejími a opřu se svým čelem o to její. "Postarám se, abychom měli nějaký víkend jen sami pro sebe, ano? Opovaž se... no, opovaž se, aby se ti něco stalo. Jinak se budu zlobit." I přes drobný úsměv na tváři musí Magdě být jasné, že mluvím vážně. Já přežiju leckterá zranění. Kdyby se Magdě něco stalo... neunesl bych to. "Jsou to upíři, nikdy nehrají čistě." Pousměju se. "Rychle, přesně, efektivně. Zlikvidovat hrozby, ochránit nevinné." Dodám další část Robertova kréda a pokývu hlavou. Až pak Magdu pustím a protáhnu se. Už teď cítím, jak mi křupou kosti a brní svaly, jak se připravuji na proměnu. Raději bych se jí vyhl, ale chci mít jistotu, že se postarám o případné upíry. "Dávej na sebe pozorrrr..." Hlas mi šelmovsky zadrnčí, když ze sebe sundám triko. Raději bych se obešel bez zničení oblečení, zas tak moc ho se sebou nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Když mě však schová před celým světem do svého hřejivého, pevného a tak dobře známého objetí, tak moje srdce zaplesá radostí. Na chvilku mám pocit, že je vše správně a že jsem zase doma. Polibky od Martina - inu vlastně i od kohokoliv - jsou pro mě stále překvapivé, nové a tak trochu stresující, že na tu dobu můj mozek panikaří jen právě nad tím, jak je to zvláštní a jak doufám, že se to jemu líbí. Jenže pubertální poblouznění hormony dost rychle zmizí s tím, jak se ode mě odtáhne a zalapá po dechu. Sama mám pocit, že se mi nedostává dechu a tváře mi hoří červenou. To jsem si jistá. Připitoměle se usmívám, když má moje čelo opřené o to svoje a já poslouchám jeho slova. "V domě se čtyřmi lidmi a v domě s pěti? To skoro zní jako kdybys hodlal čarovat," poznamenám lehce skepticky, ale usmívám se. Jak se po tomhle můžu neusmívat? Přikývnu, když opakuje tátovo krédo. Bylo snadné si o zapamatovat. Jen mám obavy, že to provedení nebude vůbec lehké. Když vidím, jak se protahuje, pochopím, že se bude měnit. "Ty si taky dávej na sebe pozor, Marťo, jsi měnič, ale i měniči můžou být zranění," oplatím mu tu obavu. Vezmu si od něj to triko, aby ho nemusel házet na zem. Pak se ze slušnosti otočím, aby se mohl proměnit a v rukách si prohlížím ten kus jeho oblečení. "Nezapomeň, co nás táta učil, jo?" dodám ještě, když už je po proměně. Naposledy jej pohladím za ušima a otevřu mu dveře. Pak seberu jeho věci a dám je stranou na postel, aby neležely jen tak hala-bala na zemi. Vím, že to vůbec není důležité, ale je to něco automatického, že to prostě udělám. Najdu nožík od táty se stříbrem, hodím na sebe mikinu a sportovní boty, vezmu si i baterku, pár věcí na ono kouzlo a rychle vyrazím směrem k druhému kempu. Celá situace mi přijde tak naléhavá, že vlastně trochu i popobíhám, abych tam byla co nejdříve. V hlavní chatě nikdo není. Doufám, že šli někam jinam na pařbu, nebo tak něco a raději si nepřestavuji, že by na těch upířích hodech mohli být taky. Zabarikáduji okna i dveře, vyběhnu do horního patra a u jediného otevřeného okna co tam zůstalo, si rozložím věci. Nervozita vibruje celým mým tělem. Všechny postupy si přeříkávám i nahlas pro sebe. Obávané šimrání magie, které je tak příjemné, ale já se bojím toho, co by mohlo představovat, se dostaví ještě předtím, než dokončím kouzlo. V ruce držím nůž a na moment zaváhám. Podívám se na tichý temný les, ve kterém by moje představivost snadno vykouzlila zlé a děsivé příšery skrývající se v každém stínu. Marně hledám světla tátova auta, co se sem řítím. *Dodržím svůj slib, neboj se tati,* pomyslím si ještě a říznu se do předloktí, abych získala pár kapek krve. Ušklíbnu se při tom a nechám pár kapek stéct na misku s věcmi. Magie se začala zvedat a s ní i vítr, který rozháněl vůni mojí krve směrem k upírům. Přetáhnu si rukáv mikiny přes zraněné předloktí a polknu. Strach mě neopouští ani na vteřinu. Ale i tak se zvládám soustředit zatím na kouzlo a udržet ho. Dívám se do temného lesa a čekám. Kostky jsou vrženy. Snad padnou v náš prospěch. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Ne, že bych hodlal umřít. Na to mám po včerejším večeru až moc chuti do života... a na Magdu. Proto se znova připlížím k místu, kde jsem naposledy viděl upíry a jejich oběti. Krev ještě necítím, takže to nepůsobí, že by začala jejich hostina. To je dobře. I když mám sto chutí se na ně vrhnout už teď... poslušně se plížím a vyčkávám. Pak to přijde. Zápach Magdiny krve je ohlušující, musím se snažit, abych se nerozběhl jejím směrem, jestli nepotřebuje pomoct. Ale je to Magda, věřím jí. A tak vyčkávám. Upíři, jak se dalo čekat, jsou mladí a hloupí, podlehnou svým instinktům téměř okamžitě, jen tu nechají dva upíry jako stráž. Nedochází jim, že to je jejich pohřeb. Kvůli všudypřítomnému zápachu krve jsou dezorientovaní a neklidní... a já tak mám snadný útok na oba. Lhal bych, kdybych řekl, že mě chuť jejich krve neopíjí, už je to dlouho, co jsem lovil něco živého, do čeho bych se mohl zakousnout. Jejich krev je zkažená a smrdutá, ale i tak to je krev... a během chvíle oba leží s protrženými krkavicemi. Stojí mě veškeré moje sebeovládání se místo jejich mrtvol věnovat zajatým spolužákům. Nepřeměňuji se, nemám kdovíjaký zájem se tu promenádovat nahý a hlavně nepotřebuji odhalit svou měničskou podstatu svým spolužákům. Takže jen doufám, že jsou dostatečně zhypnotizování nebo zdrogování, aby se příliš nedivili černému panterovi, který jim překousává pouta. Snažím se najít pár, co na tom s hypnózou nejsou tak špatně a čumákem je pošťouchnout k tomu, aby odvázali ostatní. Když je hotovo, ještě všechny pohledem zkontroluji kvůli zranění a pak... se rozeběhnu směrem k Magdě. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Příliš hlučná domácnost Kdyby někdo Hele v jejích dvaceti řekl, že jednou bude mít dům na vesnici, čtyři dcery, manžela lovce a bude pracovat v cestovní kanceláři, docela určitě by toho někoho poslala do blázince. Klidný rodinný život jí připadal jako něco, co pro ni nebylo stavěné. Chtěla být pořád někde na cestách, měnit místa, poznávat je, poznávat lidi, ochutnávat dobré jídlo a víno a jet zase dál... Ale přesto, když seděla ve své kanceláři a ukazovala klientům fotky z Malediv, nachytala se, jak doufá, že tam pojedou Klochý s manželkou a ne ona. A nebylo to kvůli tomu, že Maledivy už měla prochozené, ale kvůli pěti usměvavým tvářím na fotce. Bylo to asi poprvé a naposledy, co donutila Roberta, aby měl červený svetr na vánoční fotce. Hele sklouzl pohled od manželského páru, co debatoval mezi sebou o této cestě, na fotku na jejím stole. Musela se usmát, když viděla všechny takhle pohromadě. Její smutný osamělý lovec jí stál po levé straně, trochu nuceně se usmíval do fotoaparátu. Na Hely pravé straně stála Magda. I ona vypadala, že se do úsměvu trochu nutí. Hela věděla, že je to kvůli tomu fotografovi. Magda se z nějakého důvodu necítila před objektivem dobře. *V tomhle je rozhodně po Robertovi... Kdyby byla kluk, byla by od něj k nerozeznání...* pomyslela si Helena a začala ty dva porovnávat. Oba dva ji sice jednou rukou objímali, ale stály tak trochu toporně. Ačkoliv měly jejich oči jinou barvu, viděla v nim to něco stejného. Oba dva měli položenou druhou ruku na jedné z mladších Malých, uprostřed pak stála jejich nejmenší. Všechny holky měly Hely zrzavé vlasy, některé i její modré oči. Zubily se do fotoaparátu s nadšením pro děti tak typické. Hela se při té vzpomínce cítila šťastná. *Ještě aby ses mi brzo vrátila domů, zlatíčko. Snad ses trochu uvolnila mezi spolužáky a děláš nějakou nepřístojnost jako by dělala tvoje maminka,* pomyslela si Hela. Nekontrolovat ji bylo těžší, než čekala. Magda byla rozumná, to ano, ale také měla magické nadání a poprvé v životě byla od nich daleko. Helena se ale zařekla, že ji nesmí kontrolovat. Cítila z Roberta nespokojenost, co se tohoto rozhodnutí týkalo, ale trvala na tom. Magda musí mít trochu volnosti, jinak jim pak uteče a nebude se chtít k nim vracet, tak jako to udělalo tolik dětí z Heliny rodiny. *** "Dáš si červené?" zeptala se Roberta, když se objevil v kuchyni. Poukázala na láhev, co včera koupila v obchodě ve městě. "Dlouhý den?" zeptala se pak, když si jej pořádně prohlédla. Odložila láhev a přešla k němu. Vzala mu z ruky dopisy, co nesl ze schránky. Dneska se k tomu ani nedostala, aby ji zkontrolovala. Natiskla se k němu a dlouze jej políbila. "Hm, holky jsou nahoře a čistí si zuby. Máme tak ještě asi minutu, nebo dvě, než skončí. Tak co kdybych ti začala tiše říkat, jak ti to dneska sekne a jak si dneska večer můžeme zalézt do postele dřív, abychom vyzkoušeli, jestli ještě do sebe tak hezky pasujeme?" šeptala mu s rukou na jeho tváři a usmívala se. Bavilo ji ho rozveselovat a přivádět do rozpaků. A ani první šediny ve vlasech mu neubraly na přitažlivosti. "Mámíííí!" ozvalo se z horního patra. Hela si hraně povzdechla. "Dojdi tam ty. Ulož je a já zatím připravím víno a krb, hm? Přísahám, že jestli budu muset ještě slyšet dneska to brebentění, tak na ně sešlu mlčící kouzlo," pousmála se na něj unaveně a ještě jej krátce políbila. Nechala Roberta na pospas nadšeným malým holkám a sama připravila dvě skleničky na víno a nalila do nich přiměřené množství vína. Přenesla to do obýváku, rozdělala v krbu oheň a pak si vzpomněla na dopisy, co Robert přinesl. Došla pro ně a sedla si s nimi na gauč. Nohy si pohodlně stočila pod sebe a prohlížela obálky. Zastavila se u té se známým písmem. "Máš balit kluky a ne psát domů..." usmála se pro sebe nad tím vtípkem a začala dopis hned číst. Sotva uběhlo pár řádků, Helin úsměv se ztratil z její tváře. Zamračila se. Zbledla. Některé řádky četla dvakrát. "Ne, to nemůže být pravda... Ne. Ne. Ne... ROBERTE!" zvedla se z gauče a mířila rovnou k telefonu. Vytáčela hned Sáru. "Roberte!" naléhala na něj. "Sáro. Prosím tě. Dojdeš pohlídat holky? Ty nebo Seb? Magda s Marinem mají problémy a my s Robertem tam za nima vyrážíme. Jo, jasně, dáme vědět. Nepanikař. Ano? Robert a já pro ně jedeme. Jen pohlídejte prosím holky." poprosila ji. Sama cítila, jak se jí svírá hrdlo. Neřekla o co se jedná, protože ji nechtěla vyděsit ještě víc. To už byl ale Robert dole. Podala mu roztřesenou rukou dopis. "Upíři. U nich v táboře. Plánujou něco velkýho. Musíme pro ně okamžitě. Nesmí. Roberte, naše holčička nemůže..." hlas se jí zlomil při posledních slovech. Srdce jí svíral strašlivý chlad obav. Jejich holčičce se nesmí stát to, co jí. Jejich holčička nemůže být vysátá od upírů... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Příliš tichý lovec Nikdy by Roberta nenapadlo, že by najednou neměl co dělat. Pravda, občas se vynořilo nějaké nadpřirozené dění, co vyžadovalo jeho pozornost, ale nejčastěji šlo o čarodějky či víly, které se zapomněly skrýt. Snad díky svému vztahu s Helou byl vůči nim milosrdný. Jen jim promluvil do duše, aby si dávaly pozor a pak zase odešel, to bylo většinou vše, co bylo třeba. Tak jako tak, byl zvyklý čas trávit hlavně se svou nejstarší a s Martinem, kterého měl rád... no, přinejmenším jako synovce. Ne, že by Magdu rád neměl. Naopak, stejně jako její sestry je pro něj středem vesmíru. I proto je na ni tak tvrdý, aby se o sebe i o ostatní uměla postarat. A Martin to potřebuje, aby dokázal zvládat sám sebe. I když je občas až moc vážný. Když ti dva odjeli na tábor, se kterým lovec se šedivějícími vlasy ostře nesouhlasil, najednou neměl moc do čeho píchnout. A tak trávil většinu dní buď se Sebem, kterému pomáhal s prací na kostele, nebo se staral o vlastní dům a samozřejmě o děvčata. Dělal si starosti, samozřejmě. Ale také věděl, že ty dva cvičil víc než dost, aby zvládli cokoli, co by jim lidé mohli připravit. Potlačil touhu je kontrolovat, věděl, že by jim tím nepomohl. * * * "Je tam merlot, takže ano." Robert si z čela otře pár kapek potu a předá Heleně dopisy ze schránky. Na její otázku odpoví krátkým úsměvem. "Seb je perfekcionista, naštěstí ho Sára drží zkrátka, jinak by nikdy nebyl hotovej." Nezmiňoval se o tom, jak oběma chybí Martin, Helena to jistě ví a nechce jí připomínat, jak dlouho ještě bude Magda pryč. To už je nicméně půvabná čarodějka blíže a Robertovi znova dojde, jak nádherná je... a jak zvláštní směsici něhy a chtíče v něm umí tak snadno probudit. "Pravda, potřebuju se trochu protáhnout..." Zavrní Heleně do rtů, než je vyruší děvčata s neomylným načasováním. I tak si uzme krátký polibek. "Rozkaz, madame Malá." Zazubí se, jako by stále ještě byli na líbánkách a on si tak vlastně i trochu připadá. Poslušně vyjde do patra, kde začne klidnit rozhádaná děvčata o to, kdo komu vzal penál. Jeho patentovaná taktika je nejdříve přísným pohledem zklidnit, a pak pár vtípky rozesmát, aby jim nezkazil náladu zbytečnými výčitkami. Jedno z tornád si hned vezme na ramena a dalším rozcuchá vlasy. "Tatiiii! A kdy se vrátí Magda s Martinem!" Robert sám pro sebe schová úsměv nad tím, jak i pro malé holky jsou ti dva nerozlučná dvojka. "V pátek tu budou, slibuju. Tak si dočisťte zuby a hezky spát, jo?" Pobídne svá děvčata, když ho vyruší hlas Heleny. Okamžitě pozná, že je něco špatně. "Běžte do svého pokoje." Urychleně se vydá dolů, ví že by Helena takhle nekřičela jen tak, pro nic za nic. Bez řečí si vezme dopis a přelétne ho pohledem. Musí krotit vztek, který se v něm vzedme, ale ví, že ho lépe využije proti krvesajům. Zvedne poheld zpět ke své ženě a pohladí ji po tváři. "Bude v pořádku, je s ní Martin. Připravím auto, víš kde mám zbraně, viď?" Otočí se k odchodu, než se otočí zpět. "Vezmeme sebou Seba, pokud... pokud tam je něco špatnýho... kněz se nám bude hodit." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro *Kněz se bere jen na svatby a pohřby a přísahám, že jestli to bude to druhé, tak...* myšlenku nechala v ní rezonovat a cítila chlad a vztek, jež jí připomínali dobu před Magdou. Dobu, kdy se nebála vyvraždit hnízdo upírů jen proto, aby dokázala, že na to má. Rychle připravila Robertovi zbraně a dala je do jeho tašky. Převlékla se rychle do černých tepláků a roláku, společně ještě s kvalitní softshelovou bundou, tmavě červené barvy. Když si zavazovala boty, cítila, jak se jí chvějí ruce. *Vydržte, děti. Hlavně nedělejte nic hloupého. Jedeme si pro vás,* prosila je v duchu a musela několikrát zamrkat, než dostala slzy z očí. Jednu zbraň si nechala u sebe, ale věděla, že se mnohem raději spolehne na magii. Ať si Sebastian bručí, jak chce. I se zbraněmi seběhla k autu a na příjezdové cestě potkala Sebastiana se Sárou a malým Šimonem. Zbraně rychle odložila do kufru, který zavřela, aby si to malý nemohl moc prohlédnout. Ačkoliv byla bledá a sama měla strach, teď před Sárou se snažila působit klidněji. "Děkuju moc, Sáro, že jsi přišla tak rychle. Holky jsou už vykoupané a nahoře. Žádné sladkosti. Však to znáš. Díky moc. Šimone, ty taky. Dej nám prosím pozor na oheň, ať má mamka v noci teplo. V lednici je něco na zub a v mrazáku zmrzlina, tak si dejte," zaúkolovala i jeho a viděla, jak se hned cítí důležitěji a nadšeněji. Děti snadno ztratily z dohledu obavy a nebezpečí. Možná to ani netušil. "Zavoláme, hned jak budeme moct, neboj. Už jednou jsme ho přivedli," ujišťovala ještě Sáru, když ji krátce objala. Bála se o Magdu i o Martina. I když byl on měnič, pořád to byl mladý chlapec. Nedávno ještě mimino, které vezla přes celou republiku. Roztomilý drobeček, který ji tak dlouho říkal Teti. *** Varovné vytí se nedalo přeslechnout. Když proházeli kempem, věděli, že tady něco není v pořádku. Bylo tu pusto a prázdno a jediné, co bylo slyšet, bylo vytí vlkodlaka. Helena skoro jako bohyně pomsty nechala v ruce vzplát malý plamen ohně. Červená ozařovala její odhodlanou tvář, zrzavé vlasy jako kdyby také plály oním ohněm. Dalo se pochopit, proč kdysi lidé věřili, že zrzky ukradly oheň pekelný. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Po vystoupení z auta je přivítal nepřirozeně tichý a prázdný tábor. "Špatné znamení." Zavrčel si pod vousy Robert, když už po desáté kontroloval svou bojovou pušku, postříbřenou čepel a nelegálně upravenou pistoli. Sebův krucifix získal nepřirozený klid, jak se kněz rozhlížel a téměř očichával okolí po jakýchkoli známkách temnoty a zkaženosti. "Je to tu nasycené, těžko se tu-" V tom ho přerušilo zařvání, jaké mohla vydat jen velká kočka. Bez zbytečných okolků se všichni vydali směrem, odkud tušili, že zařvání přišlo. Přivítal je pohled na Magdu a Martina, oba zahnané do kouta. Pár ležících upírských těl dávalo najevo, že se nedali nadarmo, ale stojících upírů bylo stále dost a dost. Starší lovec neztrácel čas. "Půjdu první. Vy dva mi kryjte záda." Spolu s tím se lesem rozhlehl zvuk prvních výstřelů, které se postarali o pár upírů vzadu. Zmatení upíři se otočili, jen aby uviděli jak se na ně řítí skupinka tří lidí. Jeden proklouzl kolem Roba, aby zaútočil na čarodějku a kněze. Co nečekal byla oslepující záře krucifixu a spalující ruka kněze na jeho obličeji. "Vade post me, Satana!" Seb málokdy využíval svých svatých sil, ale teď se hodily víc než dost. "Apage, Satani!" Jeho hlas se rozlehl nepřirozeně daleko a hlasitě a způsobil, že všichni upíři v okolí se na chvíli zapotáceli na svém místě. Dost času, aby pár dobře mířených kulek skolilo další upíry. Když se Seb otočil k Hele, v jeho obličeji byl dravčí úsměv, který by možná více slušel inkvizitorovi než mírumilovnému knězi z drobné vesnice. "Spálíme je svatým ohněm?" A pokud mu to zrzavá čarodějka dovolila, spojil své síly s její, aby její, už tak děsivý, oheň nabyl posvátných kvalit a vyčistil jakékoli známky temné nákazy v okolí. "Exaudi Domine Patri, Sanctus Incendia." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Když vystoupili z auta, Hela si nechala zbraň v ruce. Na to jí Robert něco takového až moc vtloukal do hlavy, když spolu ještě lovili v Praze. Ani jí nenapadlo mírnit Robovo podráždění a několikáté kontrolování zbraně. Věděla, že bojuje s obavami stejně jako ona nebo Sebastian. Než se stihla Helena nadechnout k odpovědi, aby nabídla kouzlo na lokalizaci magie - tedy Magdy - tak se ozval rozzuřený Martin ve zvířecí podobě. Nikdo je nemusel pobízet, všichni okamžitě vyšli daným směrem, zbraně odjištěné a připraveni bojovat za životy jejich dětí. Dělalo jí trochu potíže zůstat vzadu, jak přikázal Robert, mateřské instinkty jí hnaly stále kupředu. Ale ovládla se a se zbraní namířenou kupředu hlídala Robertovi záda. *Děti!* zděsila se trochu, když viděla přesilu proti které stojí. Ani ona sama by si nebyla v takové chvíli jistá v kramflecích, natož jejich malé děti! Robertovi výstřely ji vrátili zpět do skutečnosti, že se k nim musí probojovat. Jednoho upíra sestřelila zbraní, jenž se k nim chtěl dostat z boku. Jakmile začal Sebastian používat bojovou magii, zalétla k němu pohledem. Pokud se nepletla, tohle bylo poprvé, co jej viděla magii použít k boji. Když se k ní obrátil s otázkou, připadalo jí, jako kdyby viděla nějakého naprosto jiného muže, než kterého zná pod jménem Sebastian. "Líbí se mi jak myslíš, Šmíde," usmála se na něj krátce. Děsilo ji to, že by měla spojit magii s tím, co ji tolikrát už tolik ublížilo. Ale představa svatého plamene, co sežehne ty krvežíznivé bestie, ji dodala odhodlání. Zajistila zbraň a schovala ji do pouzdra. Soustředěně zkroutila ruce před sebe a začala mumlal stará slova v jazyce, proti kterému byla latina mladíček. Oheň se začal tvořit nad jejími dlaněmi. Zvláštní, světlý tón a silnější žár dostal v momentu, kdy se přidala Sebova moc. Hela cítila zvláštní mrazení na kůži, když se jejich magie spojili. Bylo to jako chladný pichlavý větřík, co by se o ní otřel. Pomalu se rozešla kupředu, čekala na Sebastina, aby chytil stejné tempo jako ona, potřebovala ho poblíž kvůli kouzlu. První tři upíři se ohně moc nebáli. Skočili jim do cesty s vytasenými tesáky. Jakmile se jich dotknul svatý oheň, rozsypaly se na popel rychleji, než kdyby vybouchly. *Magdo, Martine, už jdeme!* |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Když je okolí čisté, Seb se chvíli rozhlédne, aby se ujistil, že jsou konečně v bezpečí. I když upíři nikoho ohrožovat nebudou, jejich nákaza je ve vzduchu stále cítit. "In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti..." Zanotuje si a spolu s těmi slovy se oheň rozplyne po okolí, aby vyčistil alespoň ty nejzkaženější místa. I když pořádná očista bude trvat déle. "Dobrá práce." Kývne na čarodějku, i když jeho pozornost si okamžitě získá velká černá šelma, která se před Magdou krčí a syčí. Martin, který své šelmě popustil uzdy až příliš, nedokáže rozeznat mezi přítelem a nepřítelem. Ale než něco stihne udělat Rob nebo Hela, Seb si před panterem klekne. "No tak, chlapče... vše je v pořádku... už jsme tady." Zašeptá konejšivým tónem a natáhne k panterovi ruku. Ten nejdříve zasyčí a obnaží zuby, ale když k němu pronikne knězova vůně i jeho slova, opatrně ruku očichá a znaveně padne na zem. Proces přeměny zpět na člověka není nikdy příjemný, ale teď je kvůli jeho únavě a zranění ještě pomalejší. "Dobrá práce, Marťo." Kněz přes něj přehodí svůj kabát a zůstane u svého syna, aby se ujistil, že je v pořádku. Jakmile je vidět, že je Martin pustí dále, Rob se už neudrží a vší silou obejme Magdu. Snad si jen dává pozor, aby jí neporanil víc, než už je. Chvíli nic neříká, to objetí teď řekne snad víc, než by jeho neumělá slova dokázala. Měl jsem strach. Po pár vteřinách svou dceru nicméně pustí. "Jsi v pořádku?" Rychlým pohledem zkontroluje jestli má nějaká zranění a rozhlédne se kolem. "Jsem na tebe hrdý." Zmáčkne jí rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Na kněze sis nevedl špatně," souhlasila Hela spokojeně a kývla na Seba, když oheň pohasl. Když cítila sílu jeho slov, byla opět ráda, že je na správné straně a nestojí proti němu. Rychle jí hlavou prolétla vzpomínka na doby před sedmnácti lety, kdy jí Seb vyhrožoval na schodech kostela. Upozorňoval ji, že se jí pomstí, pokud hodlá Roberta pouze využít. Dnes by si tu výhružku vzala víc k srdci. Magda si částečně oddechne hned, jak uvidí tátu, mámu a Seba. Viděla, jak se probojovávají upíry a nestačila se divit schopnostem, které u nich viděla. A když táta zabil posledního z nich a Sebastian uklidnil Martina, vyšla tátovi vstříc. Zabořila hlavu do jeho hrudi a celé její tělo se na chvíli uvolnilo. To napětí, strach, boj o život, všechno to zmizelo, protože v tátově náruči na ní nic z těch zlých nebezpečných příšer nemohlo. Byl to stejný pocit, který zažívala jako malá, když se bála bubáků, táta tam byl a na tátu si žádný z bubáků nedovolil. "Tati," hlesne na pokraji slyšitelnosti a sama se k němu přimkne na tak dlouho, na jak dlouho jí to dovolí. Jak byla ráda, že má tady tátu, že je tady, že ji přišel zachránit. "Já... jsem... celá," dostane ze sebe obtížně, snaží se sama prohlédnout. Začíná si pomalu uvědomovat různá místa, která jí bolí. Ukáže předloktí, které krvácelo, vypadalo to, že jí něco podrápalo. "Nekousli nás. Ani jednoho," ujistí ho rychle. Když ale řekne ta další slova, Magda se na něj překvapeně podívá. Nečekala to. Jak to u ní bylo zvykem, čekala opak. Oči se jí začaly zrcadlit slzami. Její hrdina, její vzor, byl na ni hrdý. Ale než stihla něco říct, uzurpovala si ji Hela. "Magdaléno, takové hloupé hrdinské kousky může dělat jen tvůj táta a já, jasné? Takové hlouposti od nás zdědit nemusíš! Jsi celá, poklade?" ptala se jí hned, tiskla ji k sobě a hladila jí po vlasech stejně zrzavých jako jejích. "Ani nevíte, jak vás tady ráda vidím. Bála jsem se, že ten dopis nepřijde včas," vydechne Magda s úlevným úsměvem a slzami na tvářích z úlevy. Hela jí ty slzy rychle utřela. "Počkej až si promluvím s tvou učitelkou na téma telefony a bezpečnost!" usmála se na ní její máma. "Učitelka... Mami, Tati, vevnitř v budově je zbytek lidé z našeho tábora, svázali je magií a něco plánovali, tak je Martin zachránil, zkontrolujete je, jestli jsou v pořádku? Nevěděli jsme, jak to uhranutí rozbít," vychrlila ze sebe a zalétla pohledem k Martinovi. "Martin byl vážně statečnej, měli jste ho vidět. Bojoval neskutečně. Je v pořádku, že jo?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Jsem v pořádku, jen... potřebuju oblečení." Odkašlu si a lépe se zahalím do kabátu. "Mám něco málo v kabince, mohl bych tam skočit s Magdou, aspoň bychom se rozhlédli kolem a ujistili se, že už je čisto." Navrhnu. Je to neumělý pokus jak být s Magdou chvíli o samotě a vrhnu na ní zoufalý pohled žadonící o pomoc, protože můj mozek teď výmluvy vymýšlet neumí. "Většina učitelů a spolužáků je zdravá, i když pod hypnózou." Dodám ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Něco jsme udělat museli a Martin měl větší šanci, že ty lidi odvede, nebo odnese," bráním se dalším uznání, protože mi přijde, že nic jiného jsem dělat nemohla. Právě proto jsem to udělala, jinak bych se příliš bála to zkusit. Pohled mi téměř hned zase zalétne k Martinovi. Jeho unavený obličej je tak daleko ode mě a já bych se nejraději skryla v jeho náručí a ujistila se, že je v pořádku. Neviděla jsem to, ani jsem si toho nijak nevšimla, ale mámě cukly koutky úst při Martinových dalších slovech. Přejela pohledem z jeho tváře na mě a bylo jí to jasné mnohem víc než nám, co se tady děje. Podívala se pak po tátovi a Sebovi, ale ani jeden z nich si toho nevšiml. "Jo, já, pomůžu ti," dostanu ze sebe sotva. Neumím tak dobře improvizovat jako Martin, a tak marně hledám slova. Naštěstí nás zachrání moje máma. "Spolužáci a ostatní jsou tady uvnitř, že? Se Sebem se podíváme na ně, ujistíme se, že nepotřebují ošetřit a pak uvaříme čaj na uklidněnou, abychom urovnali jejich paměť tak, aby to byl jen špatný sen. Roberte, ty budeš hlídat venku? Hned jak nebudu potřebovat Seba, tak ti ho pošlu ven," zaúkoluje hned všechny máma s milým hlasem, ve kterém není ta příkrost, co tam byla, když nás ještě nenašli. Mně pak pohladí po tváři a usměje se na mě, než se usměje i na Martina. "Ty pomoz Martinovi dojít do jeho chatky, ať se převlékne, naberte dech, trochu si odpočiňte. Oba. Martine v jakém čísle jsi? Dojdeme pro vás, až vás budeme potřebovat, ale chvilku se vydýchejte a nechte to na nás," zeptá se ještě máma a pustí mě, abych mohla jít pomoct Martina podepřít, pokud to bude potřebovat. Šťastně se krátce na Martina pousměji, když se zatím otočíme k nim zády a vydáme se k jeho chatce. Protože se bojím, že se na nás dívají, jen ho opatrně vezmu pod ramenem, aby se o mně mohl opřít a já jen aspoň takhle cítila. A zároveň jsem si přála abychom už byli v jeho chatce a já jej mohla pořádně starostlivě obejmout a políbit. "Zvládli jsme to, Martine," zašeptám tiše, ulehčeně a taky trochu nevěřícně. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Zvládli. Díky tobě." Přitakám a ve stínu stromů s Magdou propletu prsty rukou. Jakmile mám určitou jistotu, že jsme v lese hluboko a není na nás vidět... přitáhnu k sobě zrzavou čarodějku do pevného objetí a následného polibku. A dalšího. "Měl jsem... strach." Zašeptám jí mezi polibky, když k sobě tisknu její tělo co nejpevněji to jde. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Ochotně se nechám obejmout a sama se k němu přitisknu. Teplo jeho těla společně s polibky mě trochu uklidňují a léčí, jakkoliv vím, že je to nemožné. Ale pro tu chvíli, kdy jsme sami a spolu to vůbec neřeším. "Já taky. Obrovský," přiznám si tiše. Kvůli naléhavosti, se kterou mi vtiskává polibky, si myslím, že se mi těmi polibky snaží odplavit ten strach. Vzpomenu si na to, jak uhnul jednomu mému výpadu a nadlidskou silou mě odhodil o strom, když jsem jej nožem řízla. Na chvíli jsem měla vyražený dech, ztratila jsem naprosto smysl pro současnou situaci a byla bych naprosto snadný cíl. Martin nezaváhal ani vteřinu a hned se ke mně přiřítil a ochraňoval mě, i když si tím vytvořil ještě víc nepřátel. "Děkuju, žes mě zachránil," špitnu tiše a jak si uvědomím svou vlastní neschopnost a jak jsem na něm závislá. To zoufalství nad tou děsivou situací, společně s prodělaným strachem a teď s něžnostmi Martina, který mi nic z toho nevyčítá, způsobí že se k němu přimknu ještě o něco víc a mírně mu zaryji prsty do jeho zad a hlavu si opřu o jeho rameno. "Jsi v pořádku, že ano? Nestalo se ti nic kvůli mě?" zašeptám s obavou. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Miluju tě." Zašeptám jí do ucha jako to největší tajemství a jen neochotně se od ní odpoutám. "Asi bychom měli jít, co?" Znova s ní propletu prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Taky," hlesnu tiše v odpověď, aby se nemusel o mne bát. Polibek, co následuje je opravdu příjemný a intenzivní. Tak moc, že po té, co se ode mě trochu odtáhne, musím lapat po dechu. Točí se mi z toho všeho hlava, ale ne tím špatným způsobem. Jako kdybych neměla hlavu popletenou dost, zašeptá ta dvě slova, která mě děsí a neskutečně hřejí zároveň. I to, jak je zašeptal, prohlubovalo jejich význam a podlamovala se mi z toho kolena. Zadýchaně a překvapeně se na něj dívám a nevím, co říct. Ta slova jsou na mě příliš velká, příliš upřímná, příliš prozrazující, a tak je nejsem schopná vyslovit. Nicméně ho nechci zklamat a vím, jak moc jsem se o něj bála a jak moc jsem se těšila na jeho objetí. "Já tebe asi taky," zašeptám, zatímco mě Martin bere za ruku a proplétá se mnou prsty. Uhnu pohledem na jeho hruď a přikývnu. Ale pak mi dojde, na co se vlastně koukám. "Jo, to měli jen... Měl by sis asi zapnout kabát, ať... no... nenastydneš," vysoukám ze sebe a odvrátím se od něj, abych náhodou nezahlédla to, co má od pasu dolů. 'Tak co Magdo, jak vypadá nahej?' zazní mi v hlavě Dianin hlas. A já se raději začnu rozhlížet po okolí, aby neviděl, jak moc se při té myšlence červenám. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Ah..." Zamručím, když mi dojde, že mám rozepnutý kabát. "To se ti až tak nelíbím, jo?" Zazubím se a poslušně si kabát zapnu, než se znova vydám na chůzi. Tentokrát jemně obejmu Magdu kolem pasu a krátce ji k sobě přimknu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Martine, nejsi vtipenej." To je jediná věta, na kterou se zmůžu, protože mě opět zastihl nepřipravenou a neozbrojenou. On o tomhle vtipkovat umí, já ani trochu. Jsem ráda, když nakonec vykročíme směrem k jeho chatce. "Víš, ale, že tě mám fakt hodně ráda, že jo?" ozvu se po pár krocích tiše zatímco bloumám pohledem kolem. Nedá mi to totiž, nechci, aby si myslel, že mi je lhostejný. "Jen pořád nechápu, že ke mně něco cítíš taky. Jsem... no... spolu... teprve od včerejška a no, tohle jsou velký slova a já jsem za to všechno ráda, jen se bojím, že tě to rychle přejde, nebo že zjistím, že jsem si to nějak překroutila a nechci to říct, dokud to nebudu vědět jistě, ale to neznamená, že tě nemám ráda, že se mi nelíbíš a že nechci být s tebou. Vlastně je to úplně naopak, mám tě ráda, líbíš se mi a chci být s tebou. Jen v tomhle nejsem vůbec dobrá a netuším, jak se tyhle věci správně dělají, nebo říkají a nechci to zkazit." Začnu drmolit a na konci mi dojde, že už opravdu melu, a tak raději zmlknu. "Promiň," vydechnu nakonec a volnou rukou si promnu čelo. Naštěstí jsme už u jeho chatky, a tak se zastavím. "Mám počkat venku, než se převlíkneš?" nabídnu se, aby měl soukromí při převlékání. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Můžeš, ale nemusíš." Trochu škádlivě se na Magdu pousměji, než vejdu do chatky. Dveře nechám pootevřené. Stud mi nikdy nebyl blízký a před Magdou... no, mám chuť se trochu předvádět. Ať už se dívá nebo ne, po chvíli vyjdu z chatky, tentokrát už oblečený, a posadím se na schody před ní. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Dobře, řeknu," špitnu a pousměji se, když opět cítím, jak se ke mně tiskne a schovává svůj obličej do mých vlasů. Zalituji, že jsem si je dneska nemyla. I když bůh ví, zda by to mělo vůbec účinek vzhledem k tomu, co si moje vlasy dneska zažily. Po jeho provokativní otázce se neodvážím za ním vkročit. Pokusím si dát ruce do kapes a rozhlédnu se po okolí. Periferně si všimnu toho, že se v pootevřených dveří Martin prochází. Viním z toho lidskou zvědavost a samotné Martinovo popichování, že se zadívám směrem do chatky. Martin stojí zády k vchodu a obléká si trenky. S rudou ve tvářích a politá horkem se rychle odvrátím od dveří a sejdu těch pár schodů dolů od jeho chatky. *Sakra, sakra, sakra! Já ho nechtěla šmírovat!* vyšiluji trochu v duchu a přecházím před chatkou sem a tam. Snažím se zahnat bušení srdce, krev nahrnutou do obličeje a ten obraz převlékajícího se Martina. No, teď už můžu stoprocentně říct, že zadek má tak luxusní, jak si holky myslely. Moje pochodování zarazím až když si vyleze před chatku a sedne si na schody. Přejdu k němu a nejistě se na něj dívám, pak si vedle něj opatrně sednu. Opatrně a nejistě ho vezmu za ruku a propletu s ním prsty. "Viděl jsi je, jak přišli? Táta je střílel jako kdyby kdyby měl automatický zaměřovač, máma se Sebem šly s tím ohněm, jako kdyby byly samotní vládci ohně... Takovou magii jsem ještě necítila... Myslím, že Seb taky kouzlil. Svým vlastním způsobem. To bylo... neskutečný..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Nejúžasnější jsi byla ty." Rozhodnu po chvíli sebejistě a loupnu po ní pohledem zpod jejích vlasů. "Odvážná a schopná... prostě ta sexy Magda co znám." Pousměju se a přesunu si hlavu na její klín, abych jí lépe viděl do obličeje. "Víš, že strašně hezky voníš, když čaruješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Jen jedna věc je vidět tátu na cvičišti, když střílí na terče a vykládá nám teorii, než pak ho vidět takhle," přemítám dál. "Ale nejvíc mě překvapil Seb. Káže vždy o lásce, pochopení a je to tak hodný člověk. Nikdy jsem ani netušila, že může používat magii." Rozhodně to, co o Sebovi říkám, není výtka, jen čiré překvapení. Uchechtnu se Martinově poznámce a pomalu přikývnu. "No myslím, že příští školní výlet už budeme mít telefony u sebe," dodám ještě. Uvědomím si, jak jednoduché by to pro nás bylo, kdybychom se tátovi dovolali dřív. Nikdo by nebyl víc ohrožen. Ošiju se, uhnu pohledem a zavrtím hlavou. "Nedělej si ze mě šoufky, Martine, moc jsem toho neudělala," napomenu jej a pohlédnu na něj až když se uvelebí na mém klíně. A uvědomím si, jak konci svých sil jsem před chvílí s magií ještě byla. "Hm, nevím, to jsi mi neříkal," pronesu pak trochu překvapeně. Vyndám mu pár lístků z vlasů a si ruku nechám v jeho vlasech. "Vlastně jsem si myslela, že ti magie nebude vonět. Ale jsem ráda, že tomu tak není." Pousměji se na něj. "Tvoje poslední proměna zněla víc bolestivě. Jsi asi unavený, že? Není ti špatně? Chci říct. Viděla jsem, že tě jich pár seklo a ty jsi jednoho kousl. Tak jestli ti třeba jejich krev neudělala špatně. V tomhle ohledu absolutně netuším, co se může a nemůže stát. Teda, nemyslím, že by ses mohl stát upírem, ale jestli prostě na to nebudeš mít nějakou... reakci." ptám se hned starostlivě zatímco ho hladím ve vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Nedělám si z tebe šoufky, slečno Malá. Myslím to vážně." V očích mi problikne něha, když se jí takhle dívám do očí. "Jsi ta nejkrásnější, nejodvážnější, nejchytřejší... Jsem rád, že s tebou můžu trávit čas." Tentokrát už mám tón opravdu smrtelně vážný, protože chci, aby věděla, že to vážně myslím. "A s nikým jiným bych ten čas netrávil raději." Dodám. "Nechat tě jít na sebe odtáhnout pozornost... bylo náročný. Ale věděl jsem, že to zvládneš." Pousměju se a myslím vážně každé slovo, co říkám. Ať už náš... vztah... dopadne jakkoli, vím, že se na Magdu můžu spolehnout. "Většina magie mi nevoní." Přikývnu hlavou. "I ta tvojí mámy má občas zvláštní... pachuť. Zvláště, když se zlobí." Přivřu oči a spokojeně si užívám její přítomnost, stejně jako chladný noční vánek. "Jen tu tvoji nemůžu ignorovat. A nemůžu se jí nabažit." Když začne mluvit o mých proměnách, pokrčím rameny. "Nic co by nespravilo pár hodin odpočinku a pár kilo masa." Pousměju se. "A čokolády. Potřebuju cukr." Ošiju se a nespokojeně zamručím, když mi dojde že v kapsách nic nemám. "Nevím." Přiznám. "Ale zatím mě neodrovnalo Robertovo vaření, takže asi budu v pořádku." Zazubím se při vzpomínce na spálené párky. "Co ty? Jsi v pořádku?" V očích mi blýskne trocha hravosti. "Nepotřebuješ podrobnou prohlídku?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Někdo ohrožoval jeho syna, tak jasný, že bude naštvaný," pousměji se na něj mírně. Hned se chci nadechovat k tomu, abych protestovala a vysvětlila mu, že se plete. Jenže jeho vážný výraz mě donutí zmlknout a jen rudnout v obličeji. Rozhodně jsem mu předtím neodporovala proto, aby mě zahrnul tolika komplimenty! Je mi jasné, že to nemůže myslet vážně, a nebo se musel pořádně praštit do hlavy. "Jsem statečná, jen když vím, že jsi někde se mnou," přiznám tiše něco, co bych si ještě před týdnem myslela, že před ním nikdy nepřiznám. Martin Šmíd, se kterým se přátelím snad od té doby, co jsem se narodila, by si ze mě totiž hned v dobré utahoval. Ale tenhle Martin Šmíd, který mi tady vypráví, jak jsem podle něj úžasná a jak chce trávit čas jen se mnou, ten si nic než nejčistější pravdu nezaslouží. "Když jsem s tebou... Mám pocit, že svět je bezpečnější a šťastnější," dodám ještě se zadrhujícím se hlasem. Z toho zahanbeného přiznání mě trochu zachrání Martinovo vysvětlování o magii. Zatímco povídá, hladím jej jemně ve vlasech. Trochu mě to uklidňuje a vím, že to má rád. "Měli bychom ti sehnat něco k jídlu," navrhnu hned, když se přizná, že vlastně bude mít brzy hlad. "Myslím, že v jídelně v lednicích najdeme dost masa i pro tebe." Pousměji se na něj. Uleví se mi, když vtipkuje a zatím to vypadá, že mu nic není. Zarazí mě jeho pohled, prozrazuje mi, že mě tou otázkou trochu škádlí. A můj mozek mi hned předložil sérii momentek, ke kterým by podle jeho fantazie mohlo dojít. Nebudu se babrat v detailech, ale moc oblečení tam nebylo. "Eh... to je dobrý. Nic mi není," dostanu za sebe a jen doufám, že si pro jednou nevšiml toho, jak se mi rychleji rozbušilo srdce. "Raději se nechám prohlédnout někým, kdo mě nebude chtít léčit několika kily masa a čokolády," pousměji se, jak se to snažím zamluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Oh? Škoda. Jsem si jistý, že by ti má prohlídka nevadila..." Neubráním se dalšímu škádlení, ale pak už poslušně vstanu... i když si cestou ukradnu krátký polibek z jejích rtů. Pořádně se najíst opravdu potřebuji, i když je naše škádlení více než příjemné. Podám Magdě ruku, aby vstala taky a hned si ji majetnicky přitáhnu blíže. Ruku jí položím kolem boků a políbím ji na tvář, když se vydám do jídelny, hledat něco k jídlu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Moje horečnaté vymýšlení odpovědi, které stejně nikam nevede, ukončí polibkem. Vzdám to a raději přijmu jeho nabízenou ruku. Je sice hezké, jak jsme spolu, jak mě zahrnuje polibky a doteky, ale s tím, jak jdeme, mizí i onen předchozí opar životní nutnosti být v jeho náručí po těžkých chvilkách, a mně dochází, jak blízko jsou rodiče. "Martine?" oslovím jej nejistě, když jdu vedle něj. "Co myslíš, že teď s námi bude? Myslím, s našimi tréninky... Myslíš, myslíš, že to i táty něco změní?" zeptám se ho s obavou v hlase. Nejsem si jistá, zda bych zvládla, pokud se ty tréninky ještě zintenzivní, už takhle mám pocit, že sahám na hranici svých sil. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro *Jedině, že by jeho šelma byla vpopředí víc než kdy dřív... Je pravda, že tentokrát to bylo poprvé skutečný boj. Takže byl asi i Martin vyděšený...* dojde mi a trochu mě to i vyleká, protože ačkoliv jsem teoreticky věděla, co mám dělat, kdybych potkala měniče, nikdy jsem nemyslela na to, že bych se měla bránit zrovna Martinovi. Ne, pokud by nešlo o nějaký tátův trénink, kdy jsme si skutečně nic neudělali. *Magdo neblázni, to nejspíš tak není. Je to MARTIN! Martin! Ten by se nikdy neutrhl, aby někomu ublížil! A navíc, tohle stejně nejspíš řekl, aby tě uklidnil. Vždyť víš, jak je hodný a snaží se tě chránit,* ujišťuji se dál, ale myšlenka na to, že Martin je vlastně velký nebezpečný predátor zůstala v koutku mojí mysli aktivní. Zamyšleně začnu hledat i něco méně masitého než má Martin a pak si mlčky sednu ke stolu. Nakonec do sebe dostanu jen jogurt, jak mám žaludek stále sevřený. Spíš z donucení než z hladu do sebe soukám ten jogurt, když si ke mně Martin sedne s tou kopou masa. "Já vím, zvládneme to," přikývnu, i když tím rozhodně nejsem přesvědčená. Pohlédnu na hromadu jídla, co má před sebou. "Nebudeš mít brzo pak zase hlad?" pronesu pobaveně, ale chápu, že jeho metabolismus prostě funguje jinak. "Půjdeme pak zpátky za mámou a Sebem? Nebo na ně počkáme u chatky? Možná bychom s sebou mohli vzít balené vody, ne? Ty asi budou potřeba..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro S tichým povzdechem se natáhnu po jediném zaručeném zdroji dobra, Magdě. Pokud se tedy nechá. Rukou ji obejmu kolem boku a hlavu si položím na její rameno. "Ale ještě ne... ještě chvíli. Takhle." Zamručím. Ani ne tak mazlivý nebo chtivý... spíš žíznivý po lidském doteku a kontaktu. A i přes Seba nedaleko... Magda je teď jediná, s kým se cítím klidný. Rukou najdu její a propletu naše prsty. "Hned vyrazíme. Slibuju. Jen mi dej chvíli." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Svoje problémy ale odsunu stranou společně s prázdným jogurtem, když vidím, jak si Martin masíruje spánky. Okamžitě začnu mít strach o něj. "Martine?" hlesnu tiše a s obavou. V mé hlavě už se odehrávají scénáře s alergickou reakcí na upíry, po dalších deset drastických scénářů. Než se stačím zeptat, co se děje, tak mne obejme a položí si hlavu na mé rameno. Trochu strnule sedím, než se mnou proplete prsty a zamumlá, že za chvíli půjde. Cítím z něj, že tohle teď potřebuje. Hádám, že jde o únavu. Možná se stalo ještě něco víc, než si uvědomuji. Každopádně vím jedno, že tu pro něj chci být. Nechám si s ním proplést prsty a volnou rukou jej pohladím po tváři. "Nespěcháme. Zůstaneme tu, jak dlouho budeš potřebovat," řeknu k němu tiše a položím si lehce hlavu na tu jeho. Chvilku jen prostě jsem a soustředím se na dýchání, než se ho šeptem zeptám: "Chceš o tom mluvit, nebo mám mlčet?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Občas se bojím, že ti ublížím. Jako šelma. Nebo jako člověk. Když nevím, jak ti pomoct, když vidím, jak se trápíš. Když mě nenapadají slova, kterými bych ti pomohl. Určitě i teď přemýšlíš o tom, že to je tvoje vina, viď?" Pousměju se. Znám Magdu dobře. "I proto, jsem ti tak dlouho neřekl, co cítím. Prostě se bojím." Povzdechnu si. Pevněji stisknu Magdinu ruku. Nechám na ní, jestli se svěří s tím, co jí trápí. A jen cítím vlastní strach, že se teď odtáhne, když jsem jí řekl jak jsem selhal. Že mě začne vidět jako hrozbu. Nevinil bych ji. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro *Nechtěl nikomu ublížit, to je celý Martin... Měl takovou obavu o naše bezpečí. Byl tak vystresovaný tím, že to musel být on, kdo nás chránil, protože já byla neschopnější. Cítil tu zodpovědnost i za mě, a tak musel sáhnout pro síly na boj k šelmě...* uvědomuji si. Neusměji se, když odhadne naprosto přesně, že cítím zodpovědnost za jeho současný stav. Je to prostě tak. Vidím v tom tu svou chybu. Měla jsem mu být lepší oporou, měla jsem líp bojovat, měla jsem... "Martine," oslovím ho opatrně. S tím, jak se ke mně choulí a jak se mi svěřuje, si teď připadám větší než on. Cítím povinnost ho chránit, i když mám pocit, že se každou chvilku rozsypu na tisíc kousků jen co se zvedne letní větřík. "Promiň," hlesnu pak tiše. "Nikdy jsem na tebe nechtěla dávat zodpovědnost za sebe. Jsi moc hodný a Seb tě zodpovědnosti k ostatním naučil až moc dobře, ale Marťo, mnou se vážně netrap. Já... Nikdy jsem nechtěla, aby ses pro mě trápil. Nechci nikomu a už vůbec ne tobě přidělávat starosti..." svěřím se mu se sevřeným hrdlem, rychle mrkám, abych zahnala slzy. Je mi úzko z toho, že se Martin kvůli mě trápí. "Vím, že bys mi nikdy úmyslně neublížil. Ani jako šelma." Tahle slova slyší už jen díky svému nadpřirozenému sluchu. "Vymyslíme ale něco, abys měl šelmu víc pod kontrolou. Začnu číst víc knih, promluvíš si se Sárou, s tátou. Něco nám určitě poradí. A já ti pomůžu, jak jen budu moct..." pokusím se soustředit na jeden z problémů, který můžu, aniž bych od Martina musela odejít a nikdy ho nevidět. Protože to by jeho problémy způsobené mnou, určitě zmenšilo... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Ale po pár minutách už je třeba se zvednout a jak Magda řekla, donést nějakou vodu naší záchraně. "Připravená vyrazit?" Usměju se, než vstanu... a přeci jen neodolám. Ve stoje si přitáhnu svou zrzavou přítelkyni k tělu a tentokrát jí polibek věnuji pořádný. Pevně ji obejmu a chvíli držím u těla, jak se nemůžu nabažit její přítomnosti... než ji s viditelnou neochotou pustím a vydám se pro balené vody do kuchyně. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Při těch šeptaných slovech po polibku ke koutku rtů, cítím, jak se ve mně zdvíhá vlna tepla připomínající pocit, jako když se někdo vrátí po dlouhé době domů a cítí teplo krbu a vůni oblíbeného jídla, protkaného nadšenými hlasy blízkých. Unešená tím pocitem a záplavou lásky jež cítím od Martina chvilku nejsem schopná slova. Cítím, jak se mi rozlívá dojatý, ale velmi upřímný úsměv po tváři, když cítím jeho ruku kolem mě a dívám se mu do očí. "Poradil by sis, o tom nepochybuji," odpovím. A tentokrát výjimečně neshazuji sama sebe, ale prostě jen přetékám důvěrou v Martinovy schopnosti a v něj. Pohladím ho po tváři, protože mám ráda, jak se k mojí ruce často tulí. "Odteď kdykoliv budeš hlupák, budu si říkat, že jsi můj hlupák," pousměji se na něj. "Kterého mám tak moc ráda," špitnu ještě. Osmělím se s krátce jej taky políbím. Je to tak zvláštní pocit moct jej políbit a jen o tom nepřemýšlet. "Kdybych ti někdy nějak ubližovala, jestli jo, tak určitě nevědomě... Řekni mi to, prosím," požádám jej ještě a hladím jej po paži palcem ruky. Znovu si uvědomím, jak jsem šťastná z toho, že se ho konečně můžu dotýkat a nesnažit si nějaký dotek nenápadně z něj vymámit. "S tebou takhle se cítím klidnější." *Jakože je svět na chvíli správně...* ale to už se neodvážím říct nahlas. Přikývnu pak na cestu zpět. Nemůžeme se tu schovávat celou noc. Potřebují pomoct a ptali by se. Znovu mě překvapí, jak si mne k sobě přitáhne, ale neprotestuji, přestože si uvědomuji, že každou chvíli může někdo přijít. Pohladím ho po zádech, když cítím, jak se přemáhá, aby mě pustil. "Je to už trochu lepší?" zeptám se ho, když beru vlastní balík vody, abychom měli něco navíc. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro * * * Zbytek dne byl náročný pro všechny, i když se Robert sám snažil, aby Martin s Magdou nemuseli dělat příliš mnoho. Rychlá kontrola oblasti, jestli opravdu všichni upíři byli zničeni a i poté ještě chvíli držel hlídku. Pro jistotu. Co kdyby. Seb mezitím pomalu probouzel z hypnózy všechny unesené lidi, jednoho po druhém a opatrně jim sugeroval falešný příběh o tom, co se stalo. Že byli zdrogování a uneseni zločinci, ale že teď už je všechno v pořádku. Sám neměl rád, že jim musel lhát, ale věděl, že pravdu by neunesli. Rob mezitím ještě jednou obhlédl permietr, tentokrát s Magdou. Byl nezvykle tichý, jak se mu hlavou honily myšlenky, které neuměl pořádně říct. Slova nikdy nebyla něco, s čím by si tento lovec rozuměl. A vlastně s podobným problémem se potýkal i Seb, kterého přemáhala hrdost a láska k Martinovi, ale věděl, že Martin ho vidí spíše jako přítele kterého respektuje, než jako otce. Byl to právě Seb, kdo zůstal v táboře, když zbytek odjel. Chtěl ještě vyčistit okolí a dohlédnout na jednání s policií. A pravděpodobně seřvat určitou část lidí. Cesta domů byla tichá, alespoň co se Martina a Roberta týče. Martina konečně přemohla v autě únava a s určitou majetnickou jistotou si hlavu položil na Magdin klín. Jen Magda mohla vidět, jak jí rty naznačil "miluju tě" a jak se k ní pevněji tiskne, jako by se bál, že se mu tohle celé jen zdá. Vítání od všech členů obou rodin doma bylo náročné, ovšem Martin dohlédl, aby si i Magda mohla po zásluze odpočinout, než se spolu se Sárou vydal domů... i když jakmile dorazil domů, chopil se mobilu, aby mohl Magdě napsat alespoň přání dobré noci. Mezitím u Malých konečně Robert dal dohromady svá slova a se dvěma vrchovatými číšemi dobrého portského se za Magdou vydal. Zaklepal loktem na její dveře, než vešel dovnitř. "Ahoj. Myslím, že tohle si zasloužíš." S krátkým úsměvem vedle Magdy položil jednu sklenku, než si s ní cinkl a připil. Ještě chvíli byl ticho, jako by si naposledy rovnal myšlenky. "Máma o vás měla strach. Šílený, už dlouho jsem ji takhle neviděl. Já... já taky. Ale věděl jsem, že to zvládnete. A... jsem hrdý. Opravdu." V poněkud vzácném momentu emocionální slabosti Magdu krátce, ale o to pevněji obejme. "Zvládli jste něco, co bych já ve vašem věku nezvládl. A co jsem viděl... bez tebe by to nešlo. Jsi moje dcera a jsi pro mě opravdu důležitá. Máma si občas myslí, že jsem na tebe až moc přísný... a možná má pravdu. Ale jsem hrdý." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Trvalo mi to celou cestu z jídelny, než jsem se dala trochu do kupy a zahnala červenou z tváří po těch Martinových slovech o noční návštěvě. Byla jsem z toho trochu zmatená, vylekaná a nevěděla, co si myslet. Teď, když spolu jsme, čeká, že spolu budeme hned spát? A budeme? Mám? Spousta myšlenek se na tohle téma točilo a já věděla, že sice se mám koho zeptat, ale taky vím, že to neudělám, už jen kvůli tomu, že by se snažila máma zjistit kvůli komu takhle uvažuju. Pomáhali jsme Sebovi v probouzení a starání se o spolužáky. Máma mezitím odvezla Eriku do nemocnice. Kvůli větší ztrátě krve to máma s ní nechtěla riskovat. Připadala jsem si trochu zbytečně, když už Seb a táta si rozdělili práci. Naštěstí to vypadalo, že většina spolužáků a lidí z druhého kempu byla v pořádku. Trochu se mi ulevilo, že to nakonec dopadlo dobře, ale stejně jsem trochu ještě čekala nějaký problém. Paranoia ve mě ještě vzrostla, když mě táta vzal s sebou na hlídku. Nevím, proč si vybral mě, ale přišlo mi, že chtěl něco říct. Navzdory tomu celá naše hlídka byla mlčky a já téměř cítila to něco, co chtěl říct. Já samotná měla knedlík v krku a nemohla jsem se donutit k tomu, abych se zeptala, nebo sama začala o něčem hovor. Bála jsem se, že mi totiž chce vynadat, nebo že byl nespokojený se mnou a s mými výsledky. Byla jsem šťastná a unavená, když jsem nasedla do auta s mámou, tátou a Martinem. Konečně jsme ten šílený cirkus mohli nechat za sebou. Při zapnutém topení a po celé dlouhé noci a dni plném opečovávání ostatních a postávání a čekání, jsem cítila, jak se mne domáhá spánek. Martin na tom byl asi podobně, protože si po chvíli ustlal na mém klíně. Zaskočí mě to, neboť se bojím toho, co na to řeknou naši. Ale ani jeden z nich nám nevěnoval druhý pohled. Pousměji se na něj po naznačených slovech. Položím si ruku na jeho paži a jemně ho pohladím palcem. Cítím, jak se na mě tiskne a skutečně mi to nevadí ani trochu. Naopak. Ani netuším jak, ale usnu chvíli po Martinovi. Hela se ohlédla přes sedačku dozadu a na tváři se jí objevil překvapený úsměv. Ačkoliv věděla, že Šmídovi jsou zvyklý na doteky a přátelské objímání, bylo jí hned jasné, že tohle není jen tak. Neuměla to pořádně popsat, ale cítila z nich mnohem víc než přátelství. Spokojeně a trochu dojatě se usmála. Nepřála by Magdě skoro nikoho jiného, Martin byl hodný kluk a už nějakou dobu na ní mohl nechat oči. Pomalu se nadechla a potlačila tíhu na hrudi z myšlenky na to, jak rychle ty děti rostou a brzy jí odejdou oba z domova. Nejspíš někam, kde budou moct žít spolu... Pohladila Roberta po rameni, když se otočila zpět kupředu. "Už spí, oba dva," vysvětlila mu tiše. Ruku si natáhla za jeho krk a něžně mu prohrábla vlasy na zátylku. Jak ráda by se mu svěřila s tou bolestí v hrudi, aby jí mohl pomoct jako to udělal teď s upíry. Ale zároveň tušila, že s tímhle jí Rob nezvládne pomoci a bude naopak on potřebovat ji, aby se srovnal s tím, že jejich holčička už opravdu dospívá. Doma se Hela ujistila, že holky už jsou opravdu ve svých pokojích a že z nich nevylezou, když uviděla Roberta, jak jde s dvěma číšemi za Magdou do pokoje. Zrovna si loktem otvíral kliku. Hela skoro zadržela dech, aby si jí nevšiml a nenechal se od svého úmyslu odradit. Ačkoliv měl Robert všechny dcery rád, někdy neuměl říct to, co měl na srdci a čím byla Magda starší, tím těžší bylo pro oba dva spolu mluvit, viděla to na nich. Hela jim dnešní večer přála. Doufala, že Robert najde ta správná slova a Magda je skutečně uslyší... "Dobrou noc, Marťo. A díky za všechno. Uvidíme se zítra? :) " vymýšlím zrovna odpověď, když uslyším zaklepání. Aniž bych o tom víc přemýšlela, pošlu tu zprávu, telefon odložím na stolek a dojdu v pyžamu ke dveřím. Překvapeně ustoupím z cesty tátovi, který si nakráčí do mého pokoje s vínem v ruce. Zmateně koukám na číši, co mi postavil za stůl, když za ním zavírám dveře. "Já... díky," dostanu ze sebe a mechanicky si vezmu sklenku, nechám si přiťuknout a pak i trochu upiji. Jsem opravdu zmatená a netuším, co to má znamenat. Loknu si vlastně trochu víc právě z té nervozity. "Promiň," hlesnu mezi těmi větami o tom, jak máma i on měli o nás strach. Necítím se vůbec dobře kvůli tomu, že o mně rodiče měli strach. Nechci jim přidělávat starosti. Už už chci uhnout pohledem k oknu a přát si být jinde, když najednou začne táta říkat věci, co jsem opravdu nečekala. Podívám se na něj, abych nějak z něj vyčetla, že jsem to slyšela špatně, ale místo takového důkazu mě táta pevně obejme. Oplatím mu to, i když stále moc nechápu, co se děje. Je to ale krátké obejmutí, a tak si jej nestačím pořádně užít, když se začne odtahovat. Bezdůvodně se mi začnou zaplňovat oči slzami. Cítím, jak se mi vytváří knedlík v krku a hlasitě se nadechnu. Což nepomůže, a tak se napiji ještě pořádně vína. *Nebul, Magdo, no tak, nesmíš před tátou brečet...* "Dělali jsme jen to, cos nás naučil," zašeptám s pohledem upřeným na sklenku ve své ruce. Necítím se hodna tátovi lásky a obdivu. Vždyť já se tehdy tak bála! "Děkuju, ale... to si nezasloužím. Zmatkovala jsem a tak strašně moc jsem se bála. Nebýt tvých tréninků nezmohla bych se vůbec na nic..." připustím, i když mě to bolí. Nerada jsem před tátou slabá a takhle otevřená, ale zaslouží si vědět pravdu. Nechci, aby si myslel, že ho tímhle podvádím. Znovu upiju z vína. "Přestane někdy ten strach z... těch věcí?" zeptám se a konečně se na něj podívám. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro A tak Magdu ještě pevněji přitiskl. Strach bylo něco, čemu rozuměl moc dobře. "Za strach se nemusíš stydět, Magdi. Je to dobrý rádce, udržuje nás naživu. Jako lovec... no, svým instinktům musím věřit nade vše." Opatrně jí dal pusu na čelo. "Důležité je, nenechat se jím ovládnout. A tos dokázala. Martin mi to vyprávěl. Oba jste udělali víc, než jsem po vás kdy mohl čekat." Potřese s úsměvem hlavou. "Ne, ten strach nikdy neodejde. Ale ty se ho naučíš používat. Já se taky bojím. Co mám vás... tak ještě víc." Představa, že by se prostě jednou z lovu nevrátil ho pronásledovala až do snů... chtěl vidět Magdu dospět. Vlastně všechny svoje holky. "A i Martin se bojí. Ale on své emoce musí ovládat mnohem lépe než ty nebo já." Poznamená a nechá si pro sebe něco, s čím bude muset Martinovi pomoct a neví ještě jak. Totiž Martinův strach ze sebe samého. Krátkou chvilku mezi otcem a dcerou vyruší zavibrování mobilu zprávou od Martina na Magdině mobilu ("Jasně :) dobrou slečno Malá", kterou po chvíli následuje "miluju tě, abys věděla"), která přinutí Roberta se pousmát a vstát. "Už máš nápadníka, jo?" Několik let společného života s Helou se trochu podepsalo na Robertově smyslu pro humor... i když nebohého nápadníka by čekalo poměrně náročné zhodnocení. "No, to nezapomeň říct mámě, protože ta z tebe bude v sedmém nebi." Neodpustí si, při vzpomínce na Helenina mnohá prohlášení typu "to já v jejím věku...". "Každopádně teď budete mít chvíli pauzu z tréninků... Martin potřebuje pár věcí probrat se svým tátou a ty sis zasloužila pauzu." Zvedne se, aby dal své dceři dobrou noc, když si vzpomene, jak mu bylo po jeho prvním lovu. Noční můry a strach, na které ho nic nemohlo připravit. "Budeme s mámou chvíli dole u krbu, ještě si povídat... kdyby ses chtěla přidat, samozřejmě můžeš. Vždycky tu pro tebe jsme." Nabídne opatrně svojí dceři, na kterou zase nechce tlačit, jen jí dát prostor. "Mám tě rád, Magdi." Přitáhne si ji ještě jednou do svého medvědího obětí, než se vydá dolů ke krbu, připraven strávit večer po takhle únavném dni s knížkou a vínem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Rozumím," řeknu tiše na téma Martina. Vzpomenu si na to, jak se mi svěřil ohledně šelmy a její převahy nad jeho rozhodováním, když jsme stáli proti upírům. Musím vymyslet, jak mu můžu pomoct. Částečně kvůli tomu, jak by mohl být nebezpečný, ale hlavně kvůli tomu, že Martin si zaslouží se nebát sám sebe. Dvě zprávy za sebou mě taky překvapí, i když jsem si naprosto jistá, že vím od koho obě zprávy jsou. Násilně protočím očima, když se táta začne vyjadřovat jako máma. Srdce mi přitom buší jako splašené, já nechci a neumím tátovi lhát! "Už jsi ženatý s mámou až příliš dlouho. Začínáš mít vtipy jako ona," poznamenám proto, protože je to pravda, aniž bych musela odpovídat na jeho otázky. Raději si vezmu na obranu skleničku s vínem, ze které opět upiji. Jak už to u mě bývá běžné, nedokáži vymyslet žádnou vtipnou, nebo pohotovou průpovídku, abych mu to nějak vrátila. Ale to už je táta stejně na odchodu. "Dobře," souhlasím s pauzou od tréninků. Je mi líto, že nebudeme s Martinem trávit většinu volného času společně, ale na druhou stranu se cítím fakt vyčerpaně z těch tréninků a cítím, že Martinovi v tomhle ohledu nebudu stíhat. A navíc mu bude pomáhat Seb, takže to je pro něj určitě důležité. "Já tebe taky, tati," hlesnu a krátce jej ještě obejmu, než se vydá dolů. Cítím, jak se mi při těch slovech sevřel krk. Tahle slova jsou prostě pro mě těžká, i když tomu skutečně tak je. Ještě chvíli se dívám na zavřené dveře po té, co táta odešel, než jsem vůbec schopná pořádně dýchat a zase se hýbat. Dosednu na židli ke stolu, dopiji skleničku a pak si vezmu do ruky telefon se zprávami od Martina. Znovu se mi rozhoří tváře, když čtu ta slova. *Ještě štěstí, že si to táta nechtěl přečíst! Bože! To bylo o fous!* buší mi zděšeně srdce, ale zároveň cítím, jak se na ten display usmívám. *** I přes tu smsku nemůžu usnout. Nebo právě kvůli té zprávě? Netuším. Nicméně, když se mi po hodině nepodaří usnout, zkusím se zvednout z pokoje a dojít si dolů pro skleničku s vodou. U zapáleného krbu sedí máma s tátou. Táta si něco čte, máma kouká na jakýsi cestovatelský dokument o Vietnamu. "Ach, Magdi. Ty ještě nespíš? Nechceš si ke mně na chvilku sednout na gauč? Hm? Pojď, pojď, dej si hlavu sem. Bude to jako když jsi byla menší," uchvátí mě hned do svých plánů mamka, která si dá na klín polštář. Na její hovornosti je skvělé to, že člověk sám toho občas může říct jen velmi málo. A tak se mi podaří jen s pár slovy si ulehnout na gauč s hlavou na mamky polštáři na klíně. Během chvilky mi začne prsty pročesávat vlasy a hladit mě po hlavě přesně jako když jsem byla menší, zatímco se obě díváme na ta nádherná místa. Poslední, co si z toho večera pamatuji je to, jak táta přikládal do krbu další polena dřeva. Vůně dřeva, teplo z krbu, něžné doteky prstů ve vlasech a pocit, že jsem v bezpečí a doma, mě ukolébaly až ke spánku.... Můžu jenom hádat, že mě později donesl do pokoje táta, protože jsem se ráno probudila ve své vlastní posteli. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro I když nám dal Robert pauzu od tréninků, pro mě to nebyl o moc méně náročný týden. Se Sebem jsme procvičovali nové techniky dýchaní a uzemnění, stejně tak meditační, na získání kontroly nad sebou samým. Bylo to náročné, nejsem v psychických věcech tak dobrý jako Magda... i přes Sebovo ujišťování, že mi to jde dobře. Bylo to pro mě o to horší, že jsem byl najednou oddělený od Magdy a její přítomnost mi krutě chyběla. Určitě je shodou náhod, že jsem náhle začal po obědech chodit na procházky, abych si "vyčistil hlavu" a Magda to samé... i když pátravé oko by si nás všimlo, jak ruku v ruce o pár minut později jdeme lesem a povídáme si o všem možném. Jdeme na to pomalu a to mi vlastně nevadí. Naopak, dává mi to prostor více prozkoumat co k Magdě vlastně cítím a s každým dnem se do ní bláznivěji a bláznivěji zamilovávat. Její vůně, barva vlasů i úsměv mě provází ve snech jako drazí společníci. I tak... jak dny pokračují... přestávají mi stačit naše krátké procházky a večerní textování. Chci s ní trávit více času... vlastně to potřebuji. A tak, právě na jedné z těchto procházek... se zastavím a přitáhnu si Magdu do krátkého obejmutí. "Napadlo mě..." Chvíli hledám správná slova a trochu se ve tváři červenám. "Nechtěla by ses někdy zastavit? Večer? Nebo bych mohl já u tebe, pokud bys chtěla..." Odkašlu si, nezvykle rudý, až to málem přebije barvu jejích vlasů. "O nic by nešlo, samozřejmě. Alespoň ne o nic, co bys sama nechtěla." Rychle ujasním, že mi nejde o to, abychom teď hned... no. "Jen... chybíš mi." Přiznám se a propletu své prsty s jejími. "A pokud nechceš, nemusíš. A kdykoli bys mohla odejít. Nechci tě do ničeho nutit." Odkašlu si, najednou nejistý, jestli má horkokrevnost trochu nezvítězila. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Taky jsme se v týdnu stavili za Sárou a malým Šimonem. Mamka i tohle iniciovala, protože Sára prý o mně měla strach a navíc jak měla pokročené těhotenství, tak už nemohla dělat tolik věcí, kolik by chtěla a měla. Vzhledem k tomu, že mamka se k Sáře vždy chovala trochu jako k mladší sestře, tak to nebylo nezvyklé, že něco takového nabídla. Bohužel, Martina jsme ten den neviděli, protože byl se Sebem někde pryč. Ale Sára o něm vyprávěla. I o tom, že začal chodit častěji na procházky. "No vidíš, Magdi, taky bys měla chodit, určitě ti ten pohyb chybí. Možná taková procházka po obědě, aby ti slehlo by nebyla špatná? Jen aby se tělo udrželo v pohybu, než s tátou zase začnete něco vymýšlet? Dost lidí z města takhle chodí, co jsem se s nimi bavila..." navrhne mamka. "A večer můžeme obejít ves společně. Hm, co ty na to?" Jde na ní vidět, že si užívá mou společnost, když už nejsem věčně věků na trénincích s tátou, a tak nemám důvod jí říct ne. Navíc, když navrhne ty odpolední procházky po obědě, srdce mi nadskočí nadšením, že bych třeba mohla u nich potkávat Martina. Už po pár dnech mi skutečně dost chyběl. A navíc, vzhledem k tomu, že k tomu nabádala mamka, nikomu by to nemuselo být divné, že chodíme ve stejný čas. Navíc, jestli takhle chodí víc lidí... Zpočátku jsem se hodně bála toho, aby nás nikdo neviděl. Ale lesy kolem naší vsi nebyly moc frekventované, a tak jsem mohla víc a víc si ty procházky užívat, i když trocha napětí tam vždy byla. Tedy, do chvíle než jsem potkala Martina a my se na uvítanou políbili. Když mě vzal pak za ruku a vyšli společným směrem, získala jsem blažený klid a radost z jeho společnosti. Se zájmem jsem poslouchala jeho vyprávění nových cvičení se Sebem a sama jsem přispěla pár historkami o ségrách. Kvůli maturitám jsme měli teď od školy volno, a tak jsme doma trávili víc času a tak se naše životy zřetelně změnili. "Ano? Co?" zeptám se a tím se ho snažím pobídnout, aby pokračoval, když si mě k sobě přitáhl a začal se trochu červenat. Překvapeně zamrkám, když pokračuje a já vidím, jak mu stoupá červená ve tvářích. A když mě ujišťuje, že se nebude dít nic, co nebudu chtít já, tak začnu rudnout taky. V hlavě začnu panikařit, protože i když říká, že bude se dít jen to co chci já, cítím na sobě tlak toho, že já to budu muset rozhodovat, co se bude dít. A co když se rozhodnu špatně ohledně toho? Co když bych už měla chtít něco co nechci? "Já..." zadrhnu se a poslouchám, jak mu chybím a cítím jeho proplétající prsty mezi těmi mými. "Zítra?" navrhnu místo všeho toho brebentění, co mě napadá a co bych chtěla říct, protože vidím na něm, jak mu na tom záleží. A je pravda, že za dobu našich procházek si sotva stačíme popovídat. "Dneska chce máma udělat filmový večer," vysvětlím s tvářemi stále rudými od mých myšlenek. "Asi... stavím se já u tebe... Už jsem se dlouho neprocházela v noci lesem, tak... si to ráda spojím," vysvětlím. *A taky kdyžtak můžu odejít a tebe nemusím vyhazovat, když udělám něco špatně... A táta je přece jen lovec, co když jeho instinkty budou něco tušit? Raději řeknu, že jsem byla na procházce v noci, když mě najde se vracet...* |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Snažil jsem se na sobě nedat celý příští den nic znát, i když to bylo zatraceně těžké a já nikdy nebyl moc dobrý lhář. Jak se blížil večer, byl jsem čím dál tím nervóznější a snažil se Magdu nezasypávat SMSkami a dát jí čas... i možnost si to samozřejmě rozmyslet. Když mě přestalo bavit jen sedět na posteli a sám sebe stresovat čekáním, s jistou rezignací jsem si do sluchátek pustil hudbu a vytáhl povinnou četbu. Jakkoli se nedokážu soustředit na knížku ani na hudbu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "To nechám na tobě, klidně můžeš pustit nějakého Pána Prstenů, toho jsi teď u četl ne?" navrhnu po té, co si vzpomenu, že při mojí poslední noční návštěvě u něj (když jsme ještě nebyli spolu) jsem ho našla, jak si čte právě tuhle knihu. "Nebo cokoliv jiného, nechám to na tobě," ujistím ho pak rychle. Zjistila jsem, že o tom neumím přemýšlet jako o rande. Když jsem se o to pokoušela, cítila jsem závrať a byla zoufalá z toho, že není nic v mém šatníku, co bych si mohla vzít, aby to bylo na rande a zároveň jsem se mohla kdyžtak vymluvit na to, že jsem se šla projít do lesa. Po večeři, do které jsem se vyloženě nutila, protože jsem věděla, že nechci u Martina mít hlad, jsem se rozhodla, že to prostě není oficiální rande, jen naše tajná večerní schůzka. Tak! To zní hned lépe a já necítila až tak velký tlak. Ale i tak jsem si dala pozor na to, abych se důkladně umyla a použila ten sprcháč, co Martinovi voní a vzala si čisté oblečení. Sice jsem nakonec skončila ve sportovním, ale s sebou do batohu jsem si vzala raději i tričko na spaní a kraťasy, tabulku té lepší čokolády a flašku vody spíš už jen ze zvyku. Netušila jsem, jestli tam budu spát, nebo půjdu rychle domů, ale chtěla jsem být kdyžtak připravená. Ráda bych řekla, že všechny pochyby a nejistoty ze mě opadly, sotva jsem viděla Martinovo otevřené okno, ale pravda byla, že mě popadl nový stín nejistoty. Co když jsem se oblékla špatně? Co když jsem si vzala špatný sprcháč? Co když.... a nebo... Můj mozek mě trýznil různými coby kdyby zatímco jsem lezla k jeho oknu. Úsměv na tváři se mi objevil až když jsem nakoukla oknem dovnitř a viděla jsem ho, jak se snaží louskat povinnou četbu. *Nadskočil by jako kočka, kdyby na něj teď vybafla?* napadne mě. Ale nic tak zlověstného mu neudělám, naopak opatrně a tiše, ale zase ne nijak nenápadně vlezu oknem do jeho pokoje. Pamatuju si na jeho přání, aby měl v pokoji co nejvíc uklizeno, a tak si rovnou vyzuji boty. Mávnu pak na něj rukou, jestli si mě dosud nevšiml. Usměji se na něj a dám si neposedný pramínek za ucho. "Ahoj," řeknu tiše a usměji se na něj. "Nejdu nevhod?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro I když je film vlastně docela zajímavý, celkem rychle je má pozornost upřená na Magdu a rozhovor s ní. V soukromí svého pokoje se nemusím bát být u ní blízko a dlouho si s ní povídat. O rodině, o budoucnosti... o nás. To celé občas doplňuji polibky a pohlazením, pokud se jim tedy Magda nebrání. "Chyběla jsi mi, víš to?" Zašeptám jí po chvíli do ucha a opřu si hlavu o její rameno. Prsty propletu s jejími. Nejraději bych takhle zůstal navždy... Její přítomnost mi daruje klid a mír, který jinak necítím. "Zdržíš se přes noc?" Zeptám se po chvíli na otázku, která mě tíží. "Budu rád, když zůstaneš." Ujistím ji rychle. "Ale jen když budeš chtít. Nechci... Vím, že občas jsem moc zbrklý. A tohle nechci pokazit." Zadívám se jí do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Já... ehm... díky...?" dostanu ze sebe trochu neartikulovaně, když mi začne skládat lichotky, u nichž si nejsem jistá, že nejsou rýpnutí. Jakmile mě ale pobídne, abych si k němu sedla na postel a povídala o svém dni, začne se mi mluvit lépe. Popíšu mu, jak jsme s dětmi večer hráli monopoly, že jsem se zase věnovala bylinkaření a jak máma navrhla o víkendu společné grilování. A že táta se toho nadšeně chytl. Neopomenu se taky zeptat na jeho den. O šatech, co mi máma pomohla vybrat zatím mlčím. Doufám, že to na grilování bude pro Martina příjemným překvapením. Při koukání na film jsem opět ta ostýchavější z nás. Zatímco Martin se zdá být naprosto přirozený talent, který mě zahrnuje něhou, polibky a doteky, já se stresuji s každým pohybem i každým polibkem, jestli to dělám správně a jestli mu to náhodou nevadí. Žádnému z jeho hlazení ani z polibků se zatím nebráním, žádný z nich nepřekročil danou mez... o níž si sama nejsem jistá, kde leží. Lehce si opřu svou hlavu o tu jeho, vnímám naše propletené prsty a nechávám do sebe pronikat jeho přítomnost a slova, která tak hltavě do sebe nasávám. Poslouchají se dobře. A já jen doufám, že je myslí upřímně. seberu odvahu a políbím jej krátce do vlasů zatímco volnou rukou jej pohladím po paži. "Ty mě taky. Je to divné, nemít tě pořád vedle sebe," přiznám se a zavřu na chvilku oči. Film jde trochu mimo mě. Ale už jsem ho několikrát viděla, a tak není problém se v něm orientovat. Jakmile se zeptá, jestli se zdržím přes noc, naprosto zapomenu na Gandalfa, Froda i jejich společenství. Cítím, jak mě začne pálit červená ve tvářích a mám pocit, že slyším z batohu šustění mého pyžama, které chce Martinovi prozradit, že jsem se na přespání tady připravovala. A když se mi Martin zadívá zase do očí, nemohu si pomoc a musím polknout. Z intenzity pocitů, co z něj sálají a z toho pohledu se mi zatočí hlava. "Chci tady zůstat s tebou," špitnu jako v horečce, až zpětně si uvědomuji, jak jsem to vyslovila. "Teda... ráda tu přespím..." opravím se rychle. "Jen musím se domů dostat před sedmou," připomenu podmínku toho, aby po mně nebyla sháňka. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Hmm, vlastně bych ti měl dát nějaké oblečení na spaní, co?" Napadne mě po chvíli, i když v další chvíli mi v očích zaplají hravé plamínky, když si všimnu příležitosti Magdu trochu poškádlit. Se vší láskou, samozřejmě. "Pokud tedy nechceš spát nahá..." Vypláznu na Magdu drze jazyk. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Jednou," vydechnu a mám najednou pocit, že se nemohu pořádně nadechnout, když se mu dívám do očí. Nejspíš bych mu teď odkývla naprosto cokoliv. A kdybych mohla nad tím víc přemýšlet, uvědomila bych si, že je to podobné té hypnóze, kterou jsem cítila s tím upírem, jenže to už trochu odvál čas a taky jsem se s Martinem na takové věci nemohla soustředit. Ne teď. Hledám odpověď na jeho popíchnutí, ale zmůžu se jen na to, že ho chytnu za ruku, kterou mě dloubl, než mě on políbí. A od té chvíle se nemůžu soustředit tak nějak na nic jiného. Všechny argumenty se mi vypaří a během jedné z krátkých přestávek, kdy se naše rty od sebe odtáhnou, abychom se mohli nadechnout, mu teprve pustím tu ruku a položím mu svou ruku místo toho na tvář. Líbí se mi, když cítím pod prsty jeho rašící strniště a vnímám tak, jak dospělý a statný měnič to vlastně je. Sama si to přitom stále ještě plně neuvědomuji, ale cítím to tak. Po době, co klidně mohla být milá věčnost, nebo jen nezapomenutelný okamžik, cítím, jak mi vyhrnuje lem trika a jeho ruka se bez okolků dostala pod. Automaticky se přesune moje ruka z jeho tváře na jeho paži, aby kdyžtak mohla zamezit jeho další pohyb směrem nahoru. A na chvilku i maličko ustrnu, ale jeho důvěrné láskyplné rty mě rychle opět donutí ke spolupráci. Pro teď je zřejmě moje mez našeho počínání to, aby začal nadzvedávat další vrstvu mého oblečení, jinak mi jeho ruce na mém těle nevadí. Naopak. Jako obvykle, příjemně hřeje... "Já..." opět hledám slova po jeho otázce. Částečně kvůli tomu, že se mi stále točí hlava po tomhle líbání a částečně, protože opět ve mě stoupá lehce stud z toho, že jsme s tím počítala. Ale to, jak se Martin přepne opět do jeho obvyklého popichování, mě probere z toho transu. Stisknu mu paži a reflexivně se na něj maličko ušklíbnu. "Zapomeň, Šmíde o tom si leda tak nech zdát. Teda vlastně ne. Ani to ne. Prostě nepotřebuju oblečení a nebudu spát nahá. Mám... vlastní," oponuji mu, ale jak to u mně bývá při našem popichování, nemám dost těch správných slov a navíc se do toho samozřejmě zase zamotám. "Mám... mám se převlíct, abych ti neležela v posteli v tom, v čem jsem přišla?" zeptám se možná trochu opožděně vzhledem k tomu, že tu už nějakou dobu jsem. "Ale... moc od toho nečekej, je to obyčejný pyžamo," dodám ještě trochu s obavou. V tu chvíli totiž lituji toho, že nejsem trochu víc jako máma, která má doma hezčí oblečení na spaní. Tedy, nikdy jsem neviděla nic až tak necudného na ní, ale jednou mě v obchodě nabádala, ať si něco takového pořídím, že něco podobného také má. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Jsem ale dost chytrý, abych nevytahoval, že rovnou brala za samozřejmé, že tu přespí. Vlastně mi to lichotí, ale trochu znám její úzkostnou mysl. Když ovšem přijde s tím, že to je jen obyčejné pyžamo… neodolám a znovu ji políbím. Pohladím ji při tom po tváři a trochu ji k sobě přitisknu. ”Ať už bys měla na sobě cokoli, budeš…” Teď je na mě, aby mi došly slova. Nebo si možná jen užívám její přítomnost a vůni a chci to co nejdéle protáhnout. ”Krásná. A moje.” Zadívám se jí do očí a ještě chvíli ji jen objímám, líbám… hladím po tváři a vlasech. Neumím moc dodávat lidem klid a útěchu, ale doufám, že takhle prostá a přece upřímná známka náklonnosti jí alespoň trochu udělá radost. ”A já bych se asi taky mohl převléknout…” Chvíli nejistě Magdu pozoruji, než si odkašlu a natáhnu se přes ní pro pyžamo, alias tílko a šortky. ”Chceš se jít převléknout do koupelny? Normálně bych šel já, ale… nechci tě tady úplně přepadnout, kdybys…” Má rudnoucí tvář je nepříjemným důkazem, že jakkoli se snažím Magdu popichovat a tvářit se, jak jsem v kontrole, i já jsem v tomhle nejistý. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Tak ti řeknu, že máš moc energie a měl by sis ji vybít třeba běháním!" prohlásím slavnostně a odstrčím mu obličej, aby si mě tak neprohlížel. To, jak se na mne vrhne s dalším polibkem a úsměvem, mě opět zaskočí. Nechápu to, ale líbí se mi jeho něžnosti a být v jeho náručí. Když znovu promluví, zjišťuji, že mu visím na rtech. A když řekne, že pro něj budu krásná. A hlavně jeho, tak se mi rozlije tělem to příjemné šimrání od podbříšku do celého těla. Jeho další polibky a doteky to celé jen umocňují. I já už opatrně pátrám po jeho těle a tisknu se k němu. "Já... asi... spíš jdi ty, nechci potkat Seba nebo Sáru na chodbě," vysvětlím, proč se mi nechce do koupelny. "Budu převlečená až se vrátíš... Neboj. Prostě se převlíkni, jak potřebuješ a jestli chceš tak navíc můžeš napočítat do dvaceti..." ujistím jej rychle, aby se nebál nečekaného vniknutí do pokoje. Sama jsem při tom lehce zarděná při té myšlence. Pak mi padne pohled na jeho pyžamo v rukou. "Jestli chceš, jestli ti to bude příjemnější a líp se ti třeba bude ležet nebo spát, tak jestli chceš, tak si nemusíš brát tílko k tomu pyžamu. Vím, jak nerad máš na spaní oblečení a jak tě trička škrtí, takže kdybys chtěl... Ale teda jenom to tričko. Kraťasy no... chápeš," vysoukám ze sebe celá už rudá v obličeji a mám pocit, že studem hořím. A tak se raději zvednu z postele a začnu si hledat věci v batohu. Až přespříliš pečlivě začnu vyndavat svoje pyžamo, které ještě asi tak třikrát uhladím na svých nohách, abych se trochu uklidnila. *To bylo fakt příšerný, Magdo. Teď se ti bude smát a nebo hůř, bude si myslet, že jsi nějakej úchyl!* vynadám si v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro S tím se vydám do koupelny, i když se ještě ve dveřích přeci jen zastavím. ”Jo a k tomu vybití přebytečné energie… víš, že existují i mnohem příjemnější způsoby?” Neodolám možnosti ji popíchnout, než za sebou zavřu dveře. Jednak, aby si nikdo ničeho nevšiml, kdyby šel náhodou kolem… a taky jako ochranu před případnými projektily. Potichu přejdu do koupelny, i když to znamená se plížit kolem bráchova pokoje. Když z něho nicméně zaslechnu jasnou známku hudby přes sluchátka, trochu si oddechnu. Měničská krev v něm možná není tak silná jako ve mě, ale občas má překvapivě silnou intuici. V koupelně se převléknu, i když poslušen Magdinému přání si tílko nakonec neberu. Je pravda, že mi to je příjemnější, i když nejpříjemnější by mi bylo opravdu spát nahý. Ale tam jsme s Magdou úplně ještě nepokročili a já jsem ochotný podstoupit určité nepohodlí, když to bude znamenat moci spát vedle ní. Oblečení hodím do špinavého prádla a zase potichu se vydám zpět do pokoje, kde poslušně čekám přede dveřmi a počítám. Když si nicméně všimnu, jak se otevírají dveře bráchova pokoje, urychleně do svého pokoje vklouznu. Neumím lhát a vysvětlovat mu, proč stepuji před svým vlastním pokojem se mi opravdu příliš nechce. ”Víš… můžeš mi říct, že se ti bez trička líbím. Nezlobil bych se.” Brouknu s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Nadechnu se k další obraně, kterou absolutně nemám vymyšlenou, když na mě mrkne. Ale nic mě nenapadne, a tak zavřu zase ústa a dám si neexistující pramen vlasů za ucho. To, co navrhuje jako způsob pro vybití energie mě trochu zarazí. S rudnoucími tvářemi se dostanu do tvého zahanbeného módu a vyjde ze mě napůl mumlaná odpověď: "Blbej vtip," zahučím směrem k zavírajícím se dveřím. A teprve když je pryč, zhluboka se nadechnu a vydechnu. Bože! Jak mi z toho celého tepe v hlavě. I když vím, že si ze mě dělá hlavně srandu, část mě se bojí, jestli za tím není i trochu pravdy. Tedy, že se mu o mně zdálo ve velmi sporém či žádném oblečení, zda nechce skutečně spát nahý a nedoufá v to stejné ode mě a zda netouží být... intimnější. "Vždyť ani netuší, jaké to je," dodám si ještě pro sebe, když se začnu převlékat. Pro jistotu jsem stejně ke dveřím zády. V hlavě se mi ale začnou honit myšlenky na to, jestli opravdu netuší, jak moc to spaluje energii. Sice jsem o žádné jeho holce ani intimní partnerce neslyšela, ale... co když mi to prostě jen neříkal, protože mi do toho nic není? Přemýšlení na tohle téma a případné mé nedostatky v tomto směru mě trochu zpomalí při převlékání. Takže když vejde do místnosti, tak si akorát stahuji pyžamové tričko. Nemůže nic moc vidět kromě části odhalených zad. A já se na něj otočím, až když mám tričko upravené. Tričko je z lehké látky a trochu připomíná tílko, ale rozhodně to není ten typ, kde by hrozilo, že mi bude koukat prso, nebo tak něco. A k tomu mám krátké kraťasy. Kvůli jeho prohlášení mi pohled prvně těkne k jeho odhalenému hrudníku. Nevím proč, ale najednou chápu, proč se ho Diana chtěla tak moc dotknout a zjistit, jaký je na dotek, dojde mi. Rychle však zvednu pohled k jeho obličeji a zatvářím se omluvně, přitom cítím, jak mi zase rudnou tváře. Cítím se, jako kdybych mu tím ukřivdila, a tak k němu dojdu a vezmu ho za ruku, abych požádala o odpuštění. Políbím ho do dlaně a položím si ji na tvář. "Promiň, tak jsem to nemyslela. To není tak, že by ses mi líbil jen bez trička, nebo právě kvůli tomu, co pod ním máš... Já... nechci, aby sis tohle myslel a byla to blbost, že jsem to vůbec navrhla. Částečně jsem vážně chtěla, aby ti bylo trochu víc pohodlně se mnou. Ale..." snažím se mu to rychle vysvětlit a nějak své ostudné pudy a činy ospravedlnit. "Strašně hezky hřeješ, když se tě dotknu na kůži a mám ráda ten pocit, když cítím tvou kůži pod rukama, nebo těsně u sebe. Přijde mi, že tě pak mám... blíž... Zní to jako hloupost, co?" zeptám se a polknu. Pak zavrtím hlavou. "Mám tě... ráda pro to jaký jsi. A ano, jsi i... hezký. Hodně. Ale... hlavně jsi to ty," překonám ten těžký kámen v žaludku a zkusím mu říct, proč ho mám tak ráda. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro ”Miluju tě.” Řeknu prostě a ta dvě slova vychází z nitra mojí duše. ”Není to hloupost. Taky mi je příjemné, mít tě co nejblíže u sebe. Cítit hebkost tvé pokožky… tvou vůni… chci ten čas trávit s tebou. S nikým jiným.” Šeptám, aby musela napínat uši, aby mě slyšela. Ne proto, že se stydím… ale aby si to více zapamatovala. ”Chtěl jsem s tebou trávit noc, ne, abychom se spolu… to… ale abych mohl být s tebou a nebát se, jestli nás někdo uvidí. Moct tě líbat, dotýkat se tě, povídat si… cítit během spánku tvé tělo vedle mého.” Vyznám se jí i já, než se opatrně odtáhnu a mé ruce se přesunou na její boky. Krátce Magdu políbím na rty. ”A máš pravdu, bude mi takhle pohodlněji. I tak… myslel jsem to vážně. Lichotí mi, jestli se ti líbím. A nemyslím si, že bychom se za to měli stydět. Taky se mi líbíš. Opravdu. Miluju tě, protože jsi Magda, ale jsi přitažlivá tak jako tak… víš to, viď?” Posadím se na postel a pokud si Magda přisedne a nechá se, pohladím ji pod jejím tílkem po zádech. ”Třeba tyhle šortky ti hezky zvýrazňují… no, sluší ti prostě.” Odkašlu si s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Přistihnu se, že zatajuji dech, abych slyšela jeho následující slova. Rozhodnu se věřit jeho slovům, protože to zní jako kdyby četl to, co cítím já v sobě. Tahle potřeba být mu na blízku byla fakt neskutečná. A je pravda, že poprvé tady u něj v pokoji se cítím méně vyděšeně, že nás někdo najde a vím, že se ho skutečně mohu dotknout. Zavřu oči při polibku a ještě pár vteřin je nechám zavřené, než se na něj znovu podívám. Trochu se totiž bojím, abych se před ním nerozbrečela. Nerozumím tomu, ale to neznamená, že to necítím. *Co je na mě přitažlivého?* napadne mě, ale neopovážím se tu otázku položit nahlas. Trochu zamyšleně si sednu vedle něj na postel s rukama na svých kolenou. Netuším, co teď s rukama dělat. Což je nejspíš něco, co Martina absolutně netrápí, protože jeho ruka se už přesunula na moje záda. "Do-dobře," přikývnu pomalu, i když si nejsem jistá, co jsem vlastně odkývala. "Ah... tak... díky...?" dostanu ze sebe nejistě. "Tobě taky sluší... nemít tričko...?" ptám se, protože si vážně nejsem jistá, co mu mám říct. Frustrovaně si povzdechnu. Vážně nechápu, jak Martin umí říkat takové hezké věci, které mě hřejí u srdce a já zním jako hrozný patlal. "Promiň, chceš se zase dívat na toho Pána Prstenů?" zeptám se, když mi dojde, že stále má Martin zapnutý notebook. Absolutně netuším, kde jsme s filmem skončili. Jestli jsme ho vůbec zastavili... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Celou touhle řečí těla říkám věci, které bych prostě nedovedl vyslovit. Snažím se dát Magdě najevo jak moc ji miluji, jak moc mě přitahuje, jak vděčný jsem, že mi dovoluje s ní trávit čas. A doufám, že alespoň touto cestou to krásná rusovláska pochopí lépe, než když se jí to snažím říct. Tak jako tak, posléze si lehnu a Magdu stáhnu sebou. Vedle mě. Zamilovaně jí hledím do očí, nemůžu se vynadívat a krátce ji hladím po tváři. ”Neboj, ráno tě vzbudím…” Zamručím tiše, než ji políbím na špičku nosu a obejmu ji. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Nejsem proti," ujistím ho a rozechvěle se na něj usměji. A pak už se zase ocitnu v té neznámé, ale neskutečně příjemné zemi, kde se naše rty dotýkají a naše těla jsou si proklatě blízko. Neodvážím se položil na jeho odhalenou hruď ruku, aby si vážně nemyslel, že jeho vypracovaná hruď je pro mě nějak víc důležitá. Sice říkal, že se mu líbí, že se mi líbí, ale... ale. Trochu se zarazím, když mi tam tu ruku sám položí, ale jakmile vycítím úsměv v polibku, tak nakonec se odhodlám k tomu, že prsty mu přejíždím po břiše a hrudníku. Což spustí hned věci, Martin začne spokojeně vrnět a ve mě... taky něco vrní, nebo spíš možná rezonuje, vibruje..? Každopádně je to příjemný hřejivý pocit, který si rozhodně nechci odpírat. V momentu, kdy přejde s polibky z čelisti na krk, mi ujede tiché a slastné vydechnutí. Je to tak příjemné! A já ani nevím, že bych ten zvuk chtěla vydat! Ihned se tomu zastydím a pokud by se mi Martin pokusil podívat do očí, tak se mu i omluvím. Do postele se nechám ochotně stáhnout, protože ležet vedle sebe je příjemnější než tak trochu krkolomně se líbat v sedě. Opětuji mu pohled a usmívám se na něj. Je tak příjemné s ním tyhle věci objevovat a teď vedle sebe jen ležet! I když tedy stále cítím, jak mi srdce stále zrychleně buší. Takže v první chvíli si neumím představit, že bych teď šla spát. "Můžeme si ještě chvilku takhle v objetí povídat?" požádám ho, když se k němu přitisknu. Nevím jelstli bude chtít spát v objetí nebo ne, ale mě je to teď opravdu příjemné. Hlavně, jak nemá to tričko. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro ”Můžeme, neboj.” Usměju se, sám za to budu rád. Krátce čarodějku políbím na pihovatý nos a uchechtnu se. I když jsme si chtěli povídat… chvíli jen mlčím, případně jí poslouchám. Dívám se jí do očí a hladím ji po tváři. Nemůžu se nabažit její blízkosti, je to hlad který asi nikdy neutichne ani se nenasytí. Její přítomnost mě uklidňuje, zbavuje mě toho nepříjemného vrčení v mém mozku, jak se má šelma snaží zase získat kontrolu. ”Co vůbec ty a tvůj táta? Mluvili jste spolu o těch trénincích?” Vzpomenu si na její ustaraný výraz i na to, jak složitý vztah s Robertem má. Ne, že by ten můj se Sebem byl o moc lepší, ale Seb nikdy nešetřil známkami otcovské lásky. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Ne, ne, ne, nemusíš se omlouvat, Martine. Nic se nestalo... To já... to... spíš bych se měla omluvit, ne?" vykoktám ze sebe, celá rudá a netušíc, co si o tom myslet. Udělala jsem něco špatně? Je to něco, co samo od sebe odejde? Bolí ho to? Absolutně jsem netušila ani jednu odpověď na tyhle otázky. A vážně jsem se obávala, že odpovědi ani nikdy nezjistím, protože jsem netušila, kde to zjišťovat, aniž bych musela o tom někomu říkat, nebo zanechat za sebou virtuální stopu. Honem mu raději začnu povídat o první pitomosti, co mě napadne, a tak se to sklouzne k tomu, že letní kino v naší vsi bude promítat Babovřesky a že jedna ze séger se rozhodla od příštího roku zkoušet divadlo. Ne příliš asi záživné vyprávění pak na chvilku vyšumí a Martin se pokusí konverzaci trochu zachránit svou otázkou. Já tou dobou už nejsem tolik červená, protože jsem si skutečně myšlenky odvedla od Martinových trenek a toho, co je v nich. Uhnu pohledem a zavrtím trochu hlavou. "Ani ne. Každý den se mě ptá, jak mi je. Jestli nejsem naštvaná. Jestli mě někdo rozzlobil a podobně," odpovím mu tiše. Povzdechnu si dlouze. "Myslím, že dokud se nevrátíš ty, tak v trénincích pokračovat nebudeme. Což mi ... nevadí. Chápu, že ty si musíš nějaké věci dořešit a naučit se od Seba spousty věcí... Jen... ty tátovo otázky... No, někdy mi přijde, že se jen ptá, aby věděl, jestli mě může vůbec vzít s sebou, víš? Jakože... jestli jsem dostatečně spolehlivá věc... Já... nevím, proč se to najednou v něm tak objevilo. Proč se takhle ptá. Nerozumím mu." Mluvím upřímně o věcech, co mě trápí, Martin tu pro mě vždycky byl a za tu dobu, co jsme spolu, jsem se už opravdu naučila mu věřit. "Jak ti to jde se Sebem?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Když začne mluvit o Robertovi, trochu zpozorním a nechám ji vše říct. ”Málem o tebe přišel, Magdi. Málem jsem o tebe přišel i já.” Řeknu po chvíli svůj názor a pohladím ji po boku. ”Nevidím do něj o nic víc než ty, lásko, ale… myslím si, že má prostě strach.” Zamručím. Já konečně taky. Ale mám i důvěru v Magdu, že zvládne cokoli, co by se před ní postavilo. Když se zeptá ona, zamyslím se. ”Je to náročné.” Přiznám po chvíli. ”Musím jít proti všemu, co mi připadá přirozené, abych získal alespoň nějaký klid. A měl jistotu, že neztratím kontrolu.” Povzdechnu si. Myslím to vážně. Meditace, dechová i tělová cvičení opravdu pomáhají, ale znamená to potlačovat mou přirozenost. Vím, že to Seb ví, i máma. Taky vím, že neexistuje jiná cesta. Kdyby existovala, už by se zkusila. ”Jediné chvíle, kdy si připadám v klidu, kdy šelma nevrčí, kdy se nemusím kontrolovat… Jsou ty s tebou.” Opatrně zavrtám obličej do jejího ramene, plnými doušky nasávám její vůni a klid, který mi přináší. ”Nevím, co bych bez tebe dělal.” Odtáhnu se po chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Trochu se zakaboním a mírně ošiju, když mi připomene, jak blízko jsme byli oba dva smrti. Nebo tedy... spíš já. Martin by to nejspíš přežil. Regenerační schopnost měničů je neskutečná věc. Tedy, nikdy jsem to neviděla naživo a ani nechci. Položím si jednu ruku pod obličej, najednou cítím nepříjemnou tíhu v břiše. A ačkoliv to nechci Martinovi přiznávat, občas stále vidím před sebou ty hypnotizující oči upíra a jeho dech na krku, když mi šeptal slova o naší schůzce. Ne, že bych po něm toužila, ale moc dobře si pamatuji, jak pro něj bylo snadné mě ovládnout. "I kdyby... to už se do konce života bude takhle ptát? Je to už pár týdnů a on se mnou skoro jinak než v těchhle otázkách nemluví," postěžuji si trochu dopáleně, protože mě to vážně štve. *A nevím jestli má strach o mně nebo ze mně... Ale tím tě zatěžovat nebudu... Ostatně toho máš sám hodně...* doplním si v duchu, protože mi Martin začal odpovídat na jeho a Sebův trénink. Vezmu ho za ruku a hladím ho palcem po hřbetu dlaně. Poznám na něm, že se s tím trápí. A mrzí mě to i za něj. Sára, takové problémy nemá, nebo aspoň mi to nikdy nepřišlo a že by Seb nebyl nějak vyrovnaný, to mi také přijde divné. *Možná je silnější měnič než Sára? Jak se vůbec dědí tahle... šelma?* napadne mě, ale nahlas nic z toho neřeknu. Začínám být zoufalá, jak málo je literatury na tohle téma. Ani já nic podobného nenašla. Když už zmínka o vlkodlacích byla, tak většinou šlo jen o to, jak je zneškodnit a nebo rovnou zabít. Rychle tuhle vzpomínku ze sebe setřesu. Zrovna když mi říká, že já mu pomáhám k troše klidu. Jemně jej obejmu a hladím po zádech, zatímco se ke mně tiskne a skrývá hlavu v mých vlasech. "Zvládl bys to. Jako všechno," ujistím ho a pousměji se na něj, když se poodtáhne. Pohladím ho po tváři. "Ber to z té lepší stránky, můžeš s tátou trávit čas. A jestli někdo zvládne učit meditace a vnitřní rozjímání, je to právě on. A máma tě podrží, kdykoliv bude moc. Já jsem zatím nic nenašla a hádám, že ani nenajdu, protože mimo kruhy měničů se tyhle znalosti asi nešíří... Možná se zkusit spojit s nějakými jinými měniči?" navrhnu, abych se trochu zbavila viny, že nevím, jak mu ulevit. "A do té doby, než přijdeš na to,... jak na to. Tak tu budeš mít mě," ujistím ho, pousměji se na něj a pak se odhodlám a něžně ho políbím. Sice netuším, jak mu pomoct, ale chci, aby věděl, že udělám všechno, co budu moct, abych mu pomohla, že i když nejsem tolik schopná jako čarodějové v naší rodině, tak může se mnou počítat jako s podporou. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Chvíli zamyšleně přemýšlím nad jejími radami, a nechávám se při tom konejšit její rukou. ”Je pravda, že jsme se Sárou přemýšleli, o vyjetí někam mezi měniče… možná to je přirozené během dospívání? Nevím a Sára pořádně taky ne. Možná by mi to pomohlo, jen…” Nemusím doříkat, že by to znamenalo, být týden nebo dva pryč. A i když by mi normálně týden nezněl jako dlouhá doba… bez Magdy... tvoří se mi knedlík v krku jen na to pomyslím. Mé nejisté rozjímání přeruší dotek jejích rtů. Překvapeně zamrkám, nejsem zvyklý, že by ona něco iniciovala… o to víc mě to překvapí a potěší. ”Tedy… nejsi nějak troufalá?” Zamručím s hraným pohoršením, ovšem vážný výraz mi nevydrží ani chvilku, hned se uchechtnu. ”Líbáš krásně… chci ještě.” Zašeptám a očima ji vybízím, aby mě ještě jednou políbila. A pokud se tak stane… no, pevněji ji k sobě přitisknu, spojím naše rty i jazyky a jen… to vše vnímám. Nic víc vlastně ani nepotřebuji. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "... by to znamenalo být pryč na nějakou dobu, co?" doplním jeho větu nepříliš nadšená. Je to divná představa. Už takhle se vidíme strašně málo. Povzdechnu si a zamyslím se. "Ale myslím si, že bys to měl udělat. Pomůže ti to. Můžeme si psát a volat... A já přemluvím mámu, ať mě začne učit přemisťování. Tak bychom se mohli aspoň někdy vidět, kdybys chtěl," navrhnu řešení. Sice to znamená, že se musím učit pracovat s magií na těžší úrovni, ale máma stejně chtěla, abych se to naučila a já to odmítala dost dlouho. Tak takhle bych měla aspoň motivaci a mohla tím Martinovi pomoct. Vím sice, že žertuje, ale stejně se trochu začervenám, když si mě dobírá, že jsem troufalá. Možná bych dokázala i nějak odpověděl, ale to, jak se mi dívá do očí a šeptá, že chce ještě, mě příjemně zašimrá v břiše a já najednou vím, že bych udělala teď téměř vše, o co by požádal. Chtěla jsem, aby byl se mnou tak šťastný jako já se cítím s ním. A tak se nakloním k němu a políbím jej. S tím, jak si mě přitáhne, se k němu i já přitisknu. Jeho... indispozici, nebo snad predispozici, co mě trochu tlačí, vnímám jako lichotku, protože si připomenu jeho slova o tom, že je to vlastně kvůli tomu, že se mu líbím. Asi je to jeden z důvodů, díky kterým jsem schopná mu oplácet hrátky s jazykem. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Těžko říct, jak dlouho si ještě povídáme a líbáme se. Čas plyne zvláštně, když jsme spolu. Dlouze a příliš krátce zároveň. Tentokrát už se nestydím za to, jak se k Magdě tisknu. A polibky, i hraní s jazyky, už není tak cudné a nevinné, když se přestávám stydět za to, jakou touhu ve mě krásná čarodějka vzbuzuje. Rukama znova zajedu pod její tílko, i když tam dnešní zkoumání našich těl přestane. Jak pokračuje noc, pomalu přichází čas jít spát… a tak Magdu schovám ve svém obětí a políbím ji do vlasů, než přes nás přetáhnu deku a odporoučím se do snů. Které jsou pro jednou ještě živější a plnější Magdy, než běžně. Snad díky její vůni, která mě do snů doprovází jako známý společník. Ráno se vzbudím kolem páté, nezvykle pozdě na mě. A tak do půl šesté jen ležím vedle Magdy, bojím se pohnout, abych ji nevzbudil. Občas ji starostlivě políbím do vlasů nebo pohladím po tváři. Šeptám ji, jak ji miluji a celou dobu si dávám pozor, abych ji nevzbudil. Až mezi půl šestou a tři čtvrtě ji opatrně začnu budit, ač nerad. Je ještě nádhernější, když klidně spí… ”Vstáváme, krásko. Aby po tobě doma nevyhlásili pátrání.” Pousměju se. Pravda, Hela by asi měla snažší způsoby jak Magdu najít. Jen si nejsem jistý, jestli chci, aby je použila. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Netuším, kolik je, kdy se rozhodneme, že je už čas jít spát. Ale vím, že Martin usne mnohem rychleji než já. Na to, abych mohla klidně spát, ho cítím příliš u sebe a vnímám každou jeho část, jak se ke mně tiskne a slyším jeho dech a bití jeho srdce a ... prostě je to moc všechno reálné a blízko na to, abych chtěla a mohla usnout. Ležím u něj přesto klidně a chvíli ho sleduji, jak klidně spí s mírným úsměvem na rtech. Pohladím ho něžně po ruce a pak někdy během té noci, nakonec taky usnu. Takže není divu, že když mě Martin ráno budí, cítím se naprosto nevyspalá. Povzdechnu si hlasitě, když mi mozek přeloží, že mám vstávat. Neochotně rozlepím oči a podívám se již na dokonale bdělého Martina. "Jak můžeš mít energii, takhle po ránu?" zazoufám si a zase zavřu na chvíli oči a schovám se před budíkem v jeho náruči. "Ještě pět minut." Smlouvám sama se sebou. "Kolik je vůbec hodin?" ptám se, aniž bych znovu otevřela oči. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Přes to si přitáhnu mobil, abych se mohl podívat na hodiny. ”Hmm… bude tři čtvrtě, krásko. Takže záleží, jak moc chceš, aby tě tvoje máma začala hledat… nebo aby tě moje máma našla.” Neubráním se úsměvu. Tuším, že máma by byla nadšená a jak znám Helu, taky by se nezlobila. Rob a Seb ovšem, to je úplně jiný příběh. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Sakra," otevřu oči a násilím se přiměju si sednout na posteli. Informace o čase je přesně ten typ bičování, co potřebuji, abych se donutila fungovat. Hned mi totiž dojde, že musím přes les až k nám a kolik času mi to zabere. Ještě než se dostanu na kraj postele, tak si rychle stáhnu vlasy do culíku, jak jsem naučená z občasného zaspání budíku. Takže žádné líné protahování, ale další tulení se není v programu. "Nekoukej," řeknu jen přes rameno vědomá si svého spěchu. Ještě pod tílkem si obléknu podprsenku a pak se začnu rychle převlékat - samozřejmě celou dobu k Martinovi na posteli zády. Možná to je hloupé, ale mě stále přijde divné, že by se na mě měl nebo chtěl dívat, když nemám skoro nic na sobě. Až když se převléknu, tak se k němu obrátím zády, pyžamo zatím v ruce složím a donesu k batohu, kam ho rychle uložím. "Už můžeš," řeknu mu a rozhlédnu se ještě po pokoji ve snaze si vzpomenout, jestli jsem někde něco nenechala. "V kolik chodí za tebou tvoje máma?" zeptám se ještě, když mi padnou oči na dveře. Najednou mám pocit, jako kdyby se měli každou chvíli otevřít. Obzvlášť, když si jak největší zloděj balím batoh a dávám na záda. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Ještě než ale stihne Magda zpanikařit a utéct, za ruku si ji k sobě přitáhnu a políbím ji. Do toho polibku se snažím koncentrovat veškerou lásku, touhu a vášeň celého včerejšího večera… a ještě trochu. ”Utíkej. Tohle někdy zopakujeme.” Zavrním jí do ucha, než jí propustím, aby mohla vylézt oknem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Jo." Pak už je ale třeba jít. Nechci riskovat, že by si Sára rozmyslela svou trpělivost. Rychle přelezu okno. Martinovým směrem se zadívám jen na zlomek vteřiny a pak začnu zručně a rychle slézat. Připadám si dost trapně, jako kdybych utíkala z domácího vězení, nebo tak něco. Nechápu, proč mě stud tak moc pálí v krku, možná tím, že před Sárou máme teď tajemství. Nicméně domů se dostanu v rekordním čase. Doma mě čeká už máma a táta. Tedy, nevypadají, že by čekali na mě, prostě jen připravují snídani. Vzhledem k tomu, že máma je zrovna u zadních dveří, tak mě vidí přibíhat. "Tady je dneska někdo ranní ptáče!" usměje se na mě vesele. "Uhm... No jo, nějak se mi špatně spalo, a tak jsem si šla zaběhat," dostanu ze sebe fádní výmluvu a doufám, že červenou v mých tvářích bude připisovat tomu, že jsem běhala. "Jo, to je dobrý zvyk, kolik jsi uběhla?" pochválí táta a obrátí zpět svou pozornost ke zprávám v telefonu. "Uhm, nevím, běžela jsem lesem kolem vsi," odpovím relativně pravdivě. Táta jen chápavě pokývá hlavou a řekne, že ráno by mělo být na delší trasy a žádné sprinty, že to nesvědčí tělu. Máma se jen dál usmívala, asi se dobře vyspala. "Tak se jdi vysprchovat krátce a pojď se s námi nasnídat. Mám pocit, že vypadáš trochu jinak. Tak rychle nám rosteš," řekla s tím svým trochu záhadným úsměvem a pohladila mě po tváři. "Jasně... hned. Hned budu dole," ujistím ji a vyběhnu bosky do svého pokoje, abych se převlékla. Za dveřmi tiše a dlouze vydechnu. Na tváři mi tančí úsměv. Tak přece nám to prošlo! Proběhne mi myšlenka myslí spokojeně. Najednou mám pocit, že by nám to utajování vztahu i mohlo vyjít! |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Magdo, pojď ukážu ti, kam šli, musíš Martina aspoň pozdravit, když už jsi tady! Bude mít určitě radost," ujišťovala mě Sára vehementně a vedla mě za ruku směrem k okraji terasy srubu. Snažila jsem se zpomalit krok, abych nepředbíhala její pomalou kolébavou chůzi. "Támhle jak vede ta cesta, tak kousek za lesem je jezero. A nalevo hned na začátku je jejich hřiště. Stačí jít po cestě, ani ne pět minut cesty. Nemůžeš to minout. Pak se ještě stav, zlatíčko. A kdyby sis to rozmyslela, určitě bys s námi mohla zůstat do zítra. Mámě bych zavolala, když se mi ona stará o moje dva chlapi, tak já se ráda postarám aspoň o tebe, poklade." "Já, to asi ne... Nic tady nemám. A jsem si jistá, že mámě to nevadí. Šimon s holkama si hezky hrají a večer si rádi táta se Sebem povídají," ujistím ji rychle, že nás tahle pomoc neobtěžuje. Přece jen jsme skoro rodina. "Tak... zatím, přijdu." Vydám se po cestě směrem, který mi Sára popsala a najednou se cítím strašně nervózní. Sice jsme si s Martinem psali a volali, ale neviděla jsem ho už přes týden. Přemisťování jsem si osvojovala docela dlouho a až teprve dneska přišla dobrá výmluva, abych se tu mohla jen tak objevit. Sára potřebovala nějaké masti a nějaké věci, a tak jsem se nabídla, že to rovnou zkusím. Mamka byla ráda, že jsem ochotná kouzlo použít a vyhovovalo, že mohla řešit zbytek rodiny a tohle ne. Holky dneska měly náladu hrát si s vlasy, a tak mám vlasy spletené do dvou copů a ve vlasech na každé straně pár sedmikrásek zapletených. Mně to přišlo hloupé, ale když mi mamka naznačila, že by to holky mrzelo, kdybych si to hned sundala, tak jsem si je přeci jen nechala. Vzhledem k tomu, že bylo příšerné vedro, tak jsem měla jen tílko a kraťásky. Avšak, když jsem vyšla u jezera a viděla bandu dospívajících lidí, jak hrají volejbal na hřišti, přišlo mi, že jsem z nich oblečená nejvíc. Všechny slečny měly jen plavkové bikiny, někdy jen vršek a spodek kraťasů. A pánové do jednoho měli jen plavkové kraťasy. *Všichni do jednoho jsou opálení a mají těla jak polobozi. A ty vypadáš jako vyblité zelí, Magdo...* stáhne se mi žaludek, když si začnu všímat těchto detailů. Najednou se bojím, že Martin, až mě uvidí, tak mu dojde, jak obyčejná a ošklivá jsem oproti přítomným kráskám. Kdyby na mě neupozornil jeden z hráčů z týmu, co se díval mým směrem, asi bych se stačila otočit a zmizet. Ale takhle, když se celá smečka už stihla otočit, na chvíli přestat dokonce i hrát, a já uviděla Martinův obličej, tak jsem se nezmohla na to, abych bez vysvětlení zmizela. Nejistě jsem zvedla ruku a krátce mávla, než jsem pokračovala směrem k Martinovi. Musím uznat, že když jsem konečně spatřila jeho obličej - A MŮJ TY BOŽE TO JEHO TĚLO - tak jsem byla ráda, že jsem se tu stavila. Tak moc mi chyběl, až jsem to nepředpokládala za možné. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Takže jsem uvolnění získával hlavně sportem a případně večerním pitím u táboráku. Sportu tady bylo dost, plavání, běhání v přírodě... vlastně jsem doufal, že něco takového budu moci provozovat pak i doma. I když Robert asi bude bručet, že bych měl spíše trénovat... no, z velkého lovce občas jde strach i respekt, ale taky vím, že když něco takového vznesu před ním a Helou, dojdeme alespoň nějakého kompromisu. A myslím, že Magda také bude vděčná. Kromě všech těhletěch sportů jsme se občas věnovali volejbalu, jako teď. Ne, že bych v něm byl kdovíjak dobrý, ale je to důležitá možnost se uvolnit a zlepšit koordinaci jak svých svalů, tak celkového týmu. A pokud tomu rozumím správně, něco takového je pro měniče opravdu důležité. Což je sice možné a většinou to nějakým způsobem dávám, ale... když si všimnu povědomých zrzavých vlasů a hlavně mě do nosu udeří povědomá vůně... zůstanu stát jako opařený a míč nechám míčem. Jen chvíli nevěřícně Magdu pozoruji, jako by byla zjevení. Normálně bych se snad udržel, být tady Sára nebo vlastně kdokoli z našich rodin. Jenže hromadu měničů zde jsem začal vnímat jako dobré kamarády a... zatraceně, tak moc ji potřebuju obejmout. Vyběhnu k ní a aniž bych cokoli řekl, hned ji políbím a chytnu ji pod zadečkem, abych ji na sebe vyhoupl a mohl ji pořádně obejmout. Nesnažím se mluvit, jen ji líbám a snad to celé stačí, abych vyjádřil, jak moc mi chyběla. Zatočím se s ní a až po chvíli se naše rty rozloučí a já se opřu svým čelem o její. Zadívám se jí do očí. "Chybělas mi." Řeknu přeci jen. "Jak dlouho se zdržíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Ahoj Marť-" chci ho pozdravit, když ke mně má už jen kousek. Ale k mému překvapení, on si nehodlá vystačit jen s obyčejným pozdravem a přátelským objetím. Což opravdu nečekám, a tak v první chvíli působím v Martinově náručí dost toporně. Polibky mu nejsem schopna vracet s takovou naléhavostí a samozřejmostí s jakou je dostávám, protože si jsem až příliš vědoma toho, že na nás zbytek zírá. Někteří kluci totiž začali i obdivně hvízdat. I to, jak mě zvedne a pak se s námi zatočí a dál mě líbá mě znervózní a prsty zaryji do jeho ramenou, jak se snažím udržet. "Já..." chci protestovat, ale při pohledu do jeho očí to nejde. Nehledě na to, že se cítím opravdu dost zadýchaná z toho jeho uvítání. Ale aspoň přestanu tak křečovitě zarývat prsty do jeho ramenou. "Slíbila jsem Sáře, že tu budu do večeře..." odpovím nakonec na jeho otázku. Ruce si nechávám na jeho hrudi. Povzdechnu si. "Martine..." vydechnu jeho jméno trochu zoufale. Docela se bojím, co to znamená. Okamžitě si představuji, jak se tahle zpráva rychle dostane k Sáře a od ní zase k našim. A pak mi možná už nedovolí trávit tolik času s Martinem. Kvůli téhle obavě se nezmůžu ani na radost z toho, že se zase vidím. "Všichni se dívají..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Měniči se, po pár prohozených slovech, vrátí zpět ke hře a já se posunu blíže do lesa, abychom s Magdou měli nějaké soukromí. "Škoda, že se nemůžeš zdržet dlouho... místo ve stanu by se našlo. A chybí mi naše přespávání." Krátce se usměju a stisknu její ruku, než ji políbím na tvář. "Doma je vše v pořádku?" |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Vypadáš naprosto rozkošně, už chápu, proč se Martin choval tak odmítavě. Nádherná zrzka, to tu rozhodně nemáme." Obdobně jako když mi lichotí takto napřímo Martin, nemám tušení, co mám říct, a tak uvítám, když se začne představovat další člen jejich smečky. Nebudu lhát, jmen jsem si zapamatovala jen polovinu a přiřadit k tvářím zvládnu asi tak dvě z toho. Takže se cítím příšerně už jen z toho, že jsem takto zapomětlivá. Jejich bezprostřednost a ochota se se mnou se zájmem bavit je překvapivá až naprosto odzbrojující. Začínám chápat, proč byl Martin z nich tak nadšení, jsou přesně jeho krevní skupina. Až když se začneme procházet u lesa, tak ustoupí pocit toho, že jsem ve svěráku a začnu volněji dýchat. Taky už nemám pocit, že Martinovi ruku se držím jako záchranného lana. Dokonce si začnu postupně i užívat fakt, že jsem zase s Martinem. "Já no... nechci překážet. Z toho, co jsi povídal to zní, že jste si dobře sedli a máte dost plánů. Akorát bych zdržovala a nemám ani co na sebe na spaní," pronesu omluvně na jeho slova o přespání. Po jeho polibku na tvář se na něj usměji a krátce se opřu o jeho rameno tváří. "Taky mi to chybí. Zvykla jsem si na to docela rychle," přiznám se. Jeho otázka ohledně domova je tak bolestně milá a starostlivá. Martin byl vždy velmi starostlivý. "Jo, všechno v pohodě. Seb bere zítra všechny děti na výlet do ZOO. A máma s tátou zůstanou prý se mnou. Tátovi asi nestačí ty tréninky, co jsme spolu začali před týdnem. Prý to chce používat víc magii v praxi a že prý mi zítra něco pojedou ukázat... Tak nevím, co od toho čekat," svěřím se Martinovi a snažím se, abych nezněla moc vyděšeně. Když to obnáší tátu i mámu, zní to pro mě... děsivě. Potřesu hlavou. "Ale povídej co ty? Co Sára? Ta taky vypadala, že si to tu užívá. Mluvila něco o tom, že si to tu chce prodloužit...?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Všimnu si, jak vystrašená Magda je a tentokrát ji políbím na rty. "Bude to v pořádku, krásko." Slíbím jí tiše a pak chvíli mlčím. Dávám dohromady myšlenky. "Je to tu fajn, je fajn, vidět další měniče... hodně mě to o sobě naučilo. Sára by tu ráda zůstala, má tu pár starých známých z Prahy. Já... už se mi stýská po domově. Po tobě." V čistém zvířecím gestu se tváří otřu o tu Magdinu. "Miluju tě." Zavrním jí přitom do ucha slova, která jsem si zatím musel schovávat do esemesek. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Já... uvidím, ano? Zeptám se kdyžtak později...," kapituluji a odpovím tak vyhýbavě, jak jen svedu. Upřímně netuším, jak bych mámě nebo tátovi tohle vysvětlovala a představa, že bych tu spala nahá - i kdyby třeba jen s Martinem - mě opravdu děsí. Tentokrát si polibek už vychutnám, když se jeho rty dostanou k těm mým. A na moment se k němu o něco víc přitisknu. Když se odtáhne, tiše si povzdechnu. Jako vždy je podporující a uklidňující. Jednou bych chtěla mít jeho sebedůvěru a jistotu, že věci dopadnou dobře. Zvykla jsem si na Martinovo prokazování náklonosti otíráním tváře o tu mou, že mě to potěší víc jak ta dvě slova, kterým stále nevěřím. Jeho zvířecím gestům mi dělá menší problémy věřit, nevím proč. Pohladím ho po tváři se zavřenýma očima a zajedu prsty do jeho vlasů. Vím, že tohle má rád. Pak se poodtáhnu. "Marťo, taky mi chybíš. Ale jestli jediný důvod, proč tu nechceš zůstat jsem já, tak bys tu měl zůstat," promluvím a podívám se mu zblízka do tváře. Položím mu ruce na jeho tváře a hladím ho palci. "Mám tě moc ráda, abych ti dovolila odejít odněkud, kde je ti tak dobře..." dodám ještě na vysvětlenou a usměji se na něj, než jej krátce políbím. Pak se poodtáhnu a ještě jednou se na něj pousměji. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Zavrním tak, že to zní skoro jak motorová pila, když mi její prsty vlezou do vlasů a opravdu jako přerostlý kocour se hlavou otřu o její ruku. Víc! říká to celé gesto a já bych klidně celý den strávil jen tím, že bych se nechal laskat od Magdy. Chvíli ji zmateně pozoruji a dívám se jí do očí, když si vezme mou tvář do rukou... ale než se odtáhne, jednu její ruku si ukradnu a políbím ji do dlaně. Dívám se jí při tom do očí. "Magdi... Nikde mi není tak dobře, jako když jsem s tebou." Zašeptám tiše. "A ne, není to tvoje vina. Prostě to tak je. S tím se nedá nic dělat. A já miluju každou chvilku, kterou s tebou trávím. K tomu... už mi chybí Seb. I bráška. Robert a tvoje ségry." Snažím se jí vysvětlit, jak to vlastně celé je. "Ale pokud mě doma nechceš, že sis našla jiného krasavce... stačí říct." Neodpustím si přidrzlou poznámku s vypláznutím jazyka a protože vím, že ji Magda dost možná vezme vážně, pro jistotu ji ještě polechtám na žebrech. "Pokus o vtip, žádnýho hezčího než jsem já nenajdeš." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Nenašla," bráním se hned. Jak ho mohlo napadnout něco tak hrozného! Když do mě dloubne, že to byl jen vtip, plesknu jej jemně přes ruku a nervózně se na něj pousměji. "Jak malej," zavrtím nad ním hlavou. To, jak se na mě dívá a jak mě líbá do ruky způsobí, že ucítím zase to příjemné mravenčení v podbříšku. Na sucho polknu. "Myslela jsem to tak, že ... no přišlo mi, že jsi víc v pohodě takhle v prostředí s měniči. Že tolik nebojuješ se svou šelmou," vysvětlím, proč jsem ho chtěla přesvědčit, aby tu zůstal. Vyhledám svojí rukou tu jeho a propletu naše prsty. Je to vlastně strašně hezký pocit, že to můžu udělat i takhle na veřejnosti. Pousměji se na něj. "Ale jestli cítíš, že chceš domů a tohle místo ti dalo už co mohlo, tak tě ráda zase budu mít u nás doma a u sebe. " |
| |
|
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Co vůbec ségry, jak se jim daří? Chybí jim strejda Martin moc?" Převedu po chvíli mlčení řeč na rodinu. Nechci, abychom se celou dobu bavili jen o mně, připadám si jako sobec. A i když bych opravdu rád přesvědčil Magdu, aby tady přespala... tlačit na pilu se mi zas moc nechce. Ještě by se lekla a utekla, taková víla je to! |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Opětuji mu stisk ruky a druhou mu opatrně vjedu do vlasů, jimiž se začnu mimovolně probírat. Vím, jak to má rád. Nikdy mi nedošlo, jak se Martin trápí, a jak moc se musí ovládat. Vždy mi přišel spíš jako lehkovážný pohodář, co věci neřeší, že nějak dopadnou. Ale tahle slova, se kterými se mi teď svěřil, až bolestivě připomínají stavy, které zažívám já. Jenže já nemám partu vlkodlaků, se kterými bych běhala po lese a cítila se volnější. "Taky mi chybíš. Odpolední procházky bez schůzky s tebou jsou o ničem... Nikdy jsem nevěřila, že to řeknu, ale to noční kradení se z domu za tebou mi taky chybí. Nikdy nespím tak klidně jako s tebou," přiznám se tiše. Je to pro mě těžší to přiznat takhle "nahlas", ale Martin je ke mně také upřímný a zaslouží si vědět, že mi na něm záleží. Pousměji se na Martina a přikývnu, když zmíní ségry. "Mám tě od nich mooooc pozdravovat a říct ti, že se brzo máš vrátit. A že bys jim měl napsat pohled, když jsi tak daleko a nevzal jsi je s sebou," vyřídím vzkaz Sofie. "Všichni cítíme, že je část naší rodiny pryč, chybíte tam." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Nakonec se ale od jejího břicha odtáhnu, abych alespoň mohl mluvit. "Taky, tady je šelma klidnější, protože jí nemusím kontrolovat... ale nejklidnější je s tebou. Tvoje vůně pomáhá lépe než cokoli jiného." Pohladím ji po tváři a zadívám se do těch čarokrásných modrých očí. Zazubím se, když mi předá vzkaz od sester. "Tohle si u nich budu žehlit dlouho, co?" Usměju se. "Ale jsem rád, že jsou v pořádku." Poznamenám už trochu vážněji a pohodlněji se na Magdině klíně uvelebím. "Miluju tě, víš to, že jo?" Je příjemné, moct to říct takhle nahlas, ne šeptem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Chtěla bych něco říct, poděkovat za jeho slova a že jsem ráda, že mu můžu nějak pomoct, ale když se na něj dívám, když se topím v jeho očích, tak najednou poztrácím všechny myšlenky. Obzvlášť, když jeho tvář teď vidím v tom měkkém slunečním zapadajícím světle. A tak si pouze přitisknu tvář k jeho ruce. "Nemyslím. Vezmou tě na milost, jsi jejich milovaný Martin," usměji se na něj a zavrtím hlavou. "Budeš jim vyprávět jeden večer historky a vše bude zapomenuto a odpuštěno." Přikývnu. "Jsou. Sofie ukecala tátu a ten ji pustí na tábor ještě tohle léto. Na budoucího druháčka je dost odvážná. Ale prý tam jede i nějaká její kamarádka, tak třeba tam vydrží," pokračuji ve zpravodajství o naší rodině. Vím, že Martina to opravdu zajímá. Chvíli sleduji, jak si Martin hledá co nejpohodlnější místo na mém klíně. Nemám to srdce mu vysvětlit, se tam opravdu nevejde celý a že není doopravdy kočka domácí. Jeho slova mě přistihnou nepřipravenou snad jako kdykoliv, když je pronese. Tváře mi okamžitě zčervenají, srdce se rozbuší rychle a dochází mi dech. "Vím," ujistím ho a něžně ho pohladím po tvářích, než se k němu skloním a krátce jej políbím. V téhle pozici to moc vydržet nejde, a tak to není vůbec dlouhý polibek. "Tak jo. Přespím tady dneska. Ale musíš mi půjčit aspoň tričko na spaní," dodám místo opětovného vyznání lásky. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Překvapeně zamrkám, když se Magda nakloní k polibku, ale rozhodně si nestěžuji. I rukou vjedu na její šíji, abych polibek chvíli prodloužil a jen ochutnával její rty. Její další slova mě ovšem rozhodí víc, než by polibek kdy zvládl. Chvíli se jí koukám do očí, než se posadím, abych ji mohl pořádně obejmout. "Díky." Zašeptám jí s vědomím, že tohle rozhodnutí pro ní nemohlo být snadné. "A dobrá, trik mám ještě dost..." Nechám nevyřčené, že by klidně mohla spát nahá. Já se konečně taky budu muset na noc obléct alespoň do spodního prádla, pokud nechci, aby se Magda spontánně teleportovala domů. Zvednu se z lavičky a protáhnu se. "Teď... nechceš se přidat na hraní volejbalu?" Navrhnu opatrně a snažím se příliš netlačit na to, jak důležité pro mě je, aby Magda s lidmi tady dobře vycházela. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Krátce se uchechtnu při té představě. Jo, Sof má dost prořízlou pusu a paličatou hlavu. Vím, že to je nadsázka, ale sedí to na ni. Přikývnu. "Jo, na tom něco bude," připustím. Po polibku, kdy mě Martinova ruka příjemně hřeje na šíji, souhlasím s přespáním a Martin na mě kouká chvíli bez hnutí. V duchu skoro začnu panikařit, jestli přeci jen to pozvání nebylo z jeho strany jen společenskou povinností, ale než se stanu dostat do bodu, kdy bych se mu začala za ten nápad omlouvat, tak se zvedne, procítěně mi poděkuje a obejme mě. Oplatím mu to jeho objetí a s uvolněným výdechem a zavřenýma očima se uklidním. "Dobře, domluveno," pousměji se na něj, když se poodtáhnu. Vlastně se těším, že si na sebe vezmu Martinovo tričko. Posledně, když mi půjčil tu svou košili, jsem se v tom cítila moc dobře. Pohledem zalétnu od protahujícího se Martina zpět k skupině vlkodlaků, kteří stále hráli volejbal. Jak znám Martina a jak mě klidně před nimi představoval, tak počítám s tím, že si stihl už mezi dlaky udělat přátele. Nechci ho od nich držet dál a volejbal se zdá jako přijatelný způsob, jak se k nim na chvíli přidat. "Pokud nemáte žádné speciální dlačí pravidla, tak ráda. Pokud jim to nebude vadit. Jinak klidně si jen sednu a budu vás pozorovat," souhlasím s jeho nápadem, ale hned ho ujišťuji, že to bude v pořádku, i když nebudu moct hrát. Pochopím, když nebudou chtít někoho jen tak pustit k sobě do hry. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Když Magda mámě sdělí, že zůstane přes noc, na mámině obličeji se objeví výraz, který se mi pořádně nedaří rozklíčovat... jako by věděla něco, co já ne. Jsem ale dost chytrý, abych se neptal. Místo toho se raději věnuji přípravě večeře, aneb pro tohle množství měničů není připravovat večeři kdovíjak jednoduché. Hromada masa i zeleniny, která mizí děsivou rychlostí, jakmile se před námi objeví. Celé to provází popichovačné poznámky ostatních měničů, nicméně o tom, jak jsem na tom já a Magda nepadne ani slovo, alespoň zatímco je máma v doslechu. Mám z toho radost, že jim můžu takhle věřit... a když nás máma opustí, tentokrát už otevřeně Magdu obejmu a položím si hlavu na její rameno. Pokud se tedy nechá, vím, že nemá moc ráda tohle všechno... ale pro jednou jsem rád, že jí můžu na veřejnosti políbit a být s ní. Den se takhle přehoupne na večer a s tím přijde i táborák... kdo má stále hlad si na něm opéká buřt, k tomu se otevírá víno i pivo a konverzace se postupně rozvolňuje. Přichází otázky na to, jak to teda s Magdou máme a já odpovídám raději krátce... nechci svou čarodějku přivádět příliš do rozpaků. Také se tedy začnou vytvářet poněkud volné páry i větší počty lidí v rámci naší skupinky, které se pak začnou trousit do chatek... a nepotřebuji cítit jejich hormony, abych věděl, za jakým účelem. Já se ovšem stále držím u Magdy a maximálně si s ní vyměním pár polibků, svolí-li... Než i na nás dojde únava a utečeme do chatky. V ní Magdě podám tričko a sám se svléknu do trenek, když už pyžamo tu tedy nemám. "Promiň, pokud na tebe byli trochu... moc. Měniči." Krátce se pousměju, než vlezu do postele a nechám deku zvednutou, aby mohla Magda zapadnout pod ní, přímo ke mně. Už automaticky se k ní přitulím a políbím ji na krk. "Jsem moc rád, že jsi přijela..." Zašeptám po chvíli a obejmu ji. "Chyběla jsi mi." |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Sáry výraz u večeře, když řeknu, že pokud nabídka trvá, tak bych i zůstala přes noc, si vyložím jako takový ten pocit vševědoucnosti, protože už dopředu tušila, že bych tu měla chtít přespat. Nejspíš v tom stejně jako máma cítila potřebu mě víc socializovat. A proto tomu výrazu nevěnuji víc pozornosti. Pomůžu pak Martinovi a ještě pár dalším dlakům připravit večeři a s děsem sleduji kolik toho se vlastně dělá na jedno jídlo. Jestli se někdy vlkodlaci přemnoží, dost určitě svět umře na nedostatek jídla. I když vím, že Sára a ostatní starší dlaci odešli za svým, většinou už taky spát, stejně jsem jako na trní, když mě Martin obejme a položí si hlavu na moje rameno. Prvních asi deset minut v hlavě vymýšlím věty, co bych řekla Sáře, kdyby se najednou objevila zpátky u ohně. Dalších pět minut si přehrávám různé scénáře, a tak spíš mlčím a piju kelímek s vínem, než že bych se příliš zapojovala do hovoru. Mírně se o Martina opírám, ale nijak víc se po něm nesápu, což asi působí o dost více odosobněle, když tak vidím ty ostatní páry. Jsem vděčná, že Martin odpovídá na otázky a že nezachází příliš do detailů, protože jinak by moje červená v tvářích stoupla o dalších několik odstínů a dost možná bych omdlela nebo tak něco. Takže když se Martin pokusí mě políbit, zvládnu akorát tak nastavit tvář. A i tak cítím, jak mi tvář hoří a žaludek se kroutí. Dokonce i poprvé vyleji trochu vína na trávu, čemuž stejně nikdo pořádně nevěnuje pozornost. Když dopiji druhý kelímek s vínem - ostatní skončili u značně většího počtu - tak se i my s Martinem přesuneme od ohně do jeho chatky. Alkohol, náročný den i teplo z táboráku mě dost utahají, a tak neotálím s tím, abych se převlékla do jeho trička a jen v něm a v kalhotkách si zalezla k němu pod deku. Neskutečně příjemný pocit a radost mě zaplaví hned, jak se Martin ke mně přitiskne a políbí na krk. "No, aspoň vidím, že tvoje živelnost je dána tím, čím jsi," pousměji se na něj, aby si nemyslel, že jim něco vyčítám, nebo že se na ně zlobím. Když mě obejme, tak se k němu přimknu tělem, abych mohla pořádně vnímat to teplo, co z něj sálá jako vždycky. "Jsem ráda, že ti to udělalo radost. Já už jsem tě potřebovala vidět..." oplatím mu upřímností a prsty mu přejedu po zádech, když ho začnu bezmyšlenkovitě po nich hladit. "Promiň, že neumím být tak uvolněná jako oni... Je to všechno pro mě nové a nechci ... nás dostat do problémů tím, že to o nás zjistí... Ale... mám tě ráda, to víš, že jo?" ujišťuji se tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Vím... Ale i tak je moc příjemné to slyšet..." Zadívám se jí do očí a jednu z jejích rukou si vezmu, abych ji znova mohl zasypat polibky. Celou dobu se jí při tom dívám do očí, než ji krátce políbím na rty. "A promiň, jestli tě někdy občas moc tlačím, nebo ženu do něčeho, do čeho nechceš... jen... vždy jsem měl problém se kontrolovat, vždyť to víš." Krátce se usměju. "Jen jsi prostě tak... krásná a sexy a... moje, že jsem občas sobec a zapomínám, že tak snadné to není... je dobře, že aspoň jeden z nás dvou je rozumný." Uchechtnu se a pohladím ji krátce po bocích. "Moje triko ti sluší, mimochodem." Brouknu. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Z naslouchání jeho vrnění a vlastních myšlenek mě vytrhnou Martinova další slova. Oplácím mu pohled do očí a zatajuji dech. Jeho rty na mé kůži dělají divy a přistihnu se, že musím polknout a silou kontrolovat svůj výdech, abych nezasténala. Na(ne)štěstí Martin přestane a políbí mě pak krátce na rty. Ta malinká chvilka, kdy přeruší oční kontakt, mi stačí, abych našla trochu své rovnováhy a začala zase vnímat jeho slova. To, co říkal předtím šlo naprosto mimo mne. "Spíš srab," opravím ho trochu rozechvělým hlasem ještě z předtím. Asi jsem byla rozrušená z toho, že ho vidím po tak dlouhé době. Určitě. Co jiného by to bylo? Než se stihnu zamotat do vlastních myšlenek, tak svou mysl raději usměrním tím, že ho pohladím po tváři. "Ty potřebuješ trochu brzdit a já zase popostrčit. Jsme... tým. Doplňujeme se," zašeptám a připadám si dost hloupě, jak neumím vůbec mluvit vzletně. A pak mi Martin zase složí kompliment a moje schopnost říct cokoliv kloudného se naprosto ztratí ze seznamu mých dovedností. Nic kromě velmi oduševnělého uhm ze mě nevypadne, a tak raději schovám svou červenající se tvář na jeho krk a políbím jej bez rozmyšlení na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro "Tohle nedělej, už tak je pro mě těžké se... držet..." Zamručím neochotně, i když oproti mým slovům pevně Magdu obejmu a přitisknu k sobě. Hladím ji po zádech a chvíli jen tiše ležím a oddechuji, dokud zblázněné hormony nezačnou trochu opadávat a já nezískám zpět alespoň trochu svého klidu, abych se mohl k Magdě naklonit a krátce ji políbit na tvář. "Jsem rád, žes přijela..." Zašeptám do jejího ucha, než se otřu svou tváří o tu její. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Zarazím se, když řekne, abych přestala. Pokusím se poodtáhnout, abych se na něj podívala, ale on si mě přitáhne blíž a pevně mě semkne. Ostudných pár vteřin mi trvá, než mi dojde, co tím držením se asi myslel. Nevidím se, ale je mi jasné, že krev se mi nahrnula opět do tváří. Teď je na mě, abych skryla svou tvář. "Promiň, nemyslela jsem to špatně, ani jsem nechtěla tě to... hm dráždit," řeknu šeptem, jednak proto, že Martin to stejně určitě slyší a jednak proto, že jsem ještě nebyla mentálně dost dospělá/odvážná, abych ta slova řekla nahlas, i když žádné z nich nebylo samo o sobě špatné. Raději se taky odmlčím. Podívám se po něm, když mi říká, jak jsem ráda, že jsem tady. Cítila jsem vinu za to, že jsem mu komplikovala večer tím, že se musel držet a nejsem si tak úplně jistá, zda jsem nepřekážela. Ale jeho očím jsem věřila. "Já taky," souhlasím s ním, protože i přes ty moje přešlapy jsem strašně ráda byla v jeho blízkosti. "Je to nezvyk, že nejsi poblíž a o to víc teď... když... jsme spolu." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Kývnu hlavou. "Je... je to jako bych přišel o kus sebe, když tě nemám vedle sebe... Tak moc jsem si zvykl být s tebou..." Šeptám tentokrát já. Přijde mi to tak... správné. Raději ji znovu políbím, skoro jako bych musel, rty mě tak nesnesitelně pálí, že ji prostě líbat musím. "Nejraději bych tě celou noc líbal a objímal..." Svěřím se jí tiše, než ji krátce políbím na krk, snad jako odplatu za to její trápení. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Musím polknout po té, co mě políbí na krk. Jestli s Martinem dělaly ty polibky tohle, tak se nedivím, že měl pocit, že to nevydrží. Já mu mimoděk zatnula trochu prsty do zad, když měl rty na mém krku a cítila jsem, jak se celé moje tělo mírně napnulo, jako luk, co se připracoval k tomu, že z něj někdo vystřelí. "V kolik... Echm, v kolik ráno musíme vstávat?" zeptám se šeptem. Oči mám při tom zavřené, dech se mi trochu chvěje, těžko se mi na takové složité věci jako je mluvení, soustředí. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Nakonec ale seberu dech i slova. "Hmm... žádného oficiálního budíčka nemáme... ale když se z chatky vyvalíme až po osmé, tak na nás nezbyde snídaně." Pousměju se. Rád bych řekl, že to je žert, ale... no. Měniči jsou hladoví a to, co běžný člověk sní za celý den nás vlastně akorát příjemně nastartuje. Instinktivně se k Magdě pevněji přitisknu a rukama vklouznu pod její tričko... byť si dávám pozor, aby se ruce nezatoulaly příliš nepatřičně. "Pokud tedy vůbec chceš jít spát..." Nedá mi to, abych jí do ucha šibalsky nezašeptal a případným námitkám o tom, jak jsem blbej, raději zamezím dalším polibkem. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro I přes to po jeho dalších slovech chci říct něco ve smyslu, že je blbej, když navrhne, že nemusíme jít spát vůbec. Částečně je to reflex jak reaguji na cokoliv takto neostýchavého přímočarého a vlastně i prostě jen víc dobrodružného, co Martin obvykle navrhuje. A sama uznávám, že i navrhnout jen to, abychom byli vzhůru celou noc je dobrodružné možná v případě, že by nám bylo deset. *Nevím, jestli bych tohle všechno zvládla vydržet celou noc. Tělo mám napnuté jako strunu a každý jeho polibek a dotek mě okrádá o dech! Kdyby jen tušil, co všechno tohle se mnou dělá... Je to tak vyčerpávající a zároveň příjemné... Je tohle něco jako ... milování?* napadne mne a já jsem ráda, že Martin neumí číst myšlenky. Neskutečně se za svou omezenost v tomhle ohledu stydím. Chvíli se s Martinem líbám a nechávám putovat moje ruce po jeho těle zatímco se ke mně tiskne, aby mezi námi nebyl ani kousíček prázdného místa. Vnímám, že se mu tohle všechno líbí. Hodně líbí. A právě tohle uvědomění je něco, co mi sebere poslední zbytky dechu a já se tak rty musím odtáhnout od těch jeho. Čelo si opřu o to jeho a párkrát se musím nadechnout a vydechnout se zavřenýma očima. "Co... Co kdybychom si někdy pak zašli do kina? Myslím... asi by to nikomu nepřišlo divné, kdyby jsme šli na nějaký akčňák, nebo horor, nebo... něco, co není romantická komedie. Doma můžeme říct, že jsme šli ještě s někým dalším. Co ty na to... Byl... byl bys pro?" zeptám se s námahou koncentrovat myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Krátce se usměju, když z Magdy vyjde pozvání do kina. "Ale ale... slečno Malá... nějaká troufalá... zvát mě na rande... ne?" Nedá mi to. Hlas mám taky udýchaný a rty suché... a slova ze mě jdou těžko, musím je nutit. Skoro to v hrdle bolí a zní kvůli tomu trochu hruběji. V očích mi zamihotají šibalské plamínky, než Magdu políbím za tvář. Špičkuji se s ní rád, ale taky vím, jak snadno by to mohla vzít vážně. "Šel bych moc rád. Máš nějaký tip na co jít?" Zeptám se a pohladím ji po vlasech. Jako bych jí mohl cokoli odmítnout... |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "Martine," zakňourám nespokojeně jeho jméno. Nelíbí se mi, že si mě zvládne ještě dobírat. Jistě, je také zadýchaný, ale jinak ho tohle celé nesebralo evidentně jako mě. Bůh ví, co tady dělají běžně na tom táboře. Třeba je to pro měniče fakt někde jinde a tohle je jen přátelské... odpočívání? Raději zastavím myšlenky než se dostanou do fáze představ a já bych se asi začala cítit fakt mizerně. Ano, jeho pusa na tvář mi opravdu pomůže v tom, abych mu rychle odpustila to, jak si mě dobíral. Pohlédnu jeho směrem, ale moc už díky tmě nerozeznám. Ale stejně vím, jak vypadá. Pamatuji si jeho rysy velmi dobře. Pokrčím rameny. Najednou mám potřebu mluvit hodně. Snad že si palčivě přes to všechno uvědomuji, jak moc se mnou cloumá to líbání a ty doteky. Tak, abych se zase trochu vzpamatovala a nepropadla mu úplně. "Ne, napadlo mě to teď," zavrtím hlavou. "Ale něco určitě dávají. Slyšela jsem mluvit nějaké kluky o nějakým akčňáku, když jsme s mámou byly v obchoďáku," vysvětlím, že náš plán nejspíš i vyjde i z tohoto hlediska. "Ale jestli chceš, můžeme i něco jiného. Horory mi taky nevadí," pokrčím znovu rameny. "A neboj, nemusíš za mě platit vůbec nic. To od tebe nečekám," ujistím ho ještě rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Chvíli mi trvá, než dostanu vlastní emoce i tělo pod kontrolu, ale nakonec se mi to podaří. Když mě Seb učil dechová cvičení pro lepší sebeovládání, tenhle případ asi na mysli neměl... "To je fajn nápad. Akční film nezní vůbec špatně. Co to spojit i s nějakou... večeří, nebo aspoň procházkou? Našim to říkat nemusíme, jen prostě, že film je trochu delší..." Nadhodím. "A něco za tebe zaplatím... chodíme spolu, ne?" Krátce se pousměju a snad, abych tomu poslednímu tvrzení dodal punc pravdy, krátce ji políbím. A pak znovu, a znovu... a celou noc vlastně už nedělám nic jiného, než na nás přijde spánek. Sny jsou, jako vždy, když jsem s Magdou, klidné a ani se během noci nebudím. Ráno mi chvíli trvá, než se zorientuji a než mi dojde, co je zač to příjemné, hebké teplo v mém objetí a ta povědomá vůně. S úsměvem spící rusovlásku chvíli pozoruji, než se opatrně vymaním z jejích rukou a posadím se vedle ní. Rukou ji pohladím po tváři. "Vstávej, Šípková Růženko... nebo tě mám probudit polibkem?" Zašeptám jí do ucha, než ji políbím na tvář a následně na rty... a polechtám ji na žebrech. Přeci na ní nebudu furt jen hodný, no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro V noci jsem pořádně nespala, co chvíli jsem se budila, protože dotek cizího a tak horkého vedle sebe. A i když vím, že kvůli tomu budu příšerně unavená druhý den, stejně si to užívám. Vidět Martina v klidu oddechovat, cítit ho vedle sebe, vnímat jeho klidný dech, je prostě kouzelné. Navíc, takhle se na něj můžu dívat naprosto bez obav z toho, že mě nařkne z toho, že ho okukuji. Občas ho i jemně pohladím po tváři, nebo po paži, ale hlavně se ho snažím nevzbudit. A proto není vůbec s podivem, že se ráno probudí dřív než já a že se mně vůbec nechce vstávat. "Mmm," zaprotestuji se zavřenýma očima, když mě začne budit. Přitáhnu si deku ještě víc k sobě. Ale to už zákeřně přistoupil k dalšímu kroku. Trhnu s sebou, když mě polechtá na žebrech. "Martine!" napomenu ho, najednou oči otevřené. "Máš moc energie, jdi se proběhnout nebo něco," zabručím nespokojeně obvyklou poznámku nad tím, že Martin se prostě umí probudit vyspaný a plný energie. Já se umím probudit buď velmi unavená, unavená a nebo v nejlepším případě trochu unavená. Chytnu při tom jeho ruku, aby nemohl dále praktikovat toto mučení. "Já vím, já vím, musíme vstávat na snídani, však..." Dlouze zívnu do polštáře. "Jsem už vzhůru. Dej mi minutku." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Po chvíli nicméně vstanu, i když u toho neopomenu Magdě rozcuchat vlasy... a nasát její vůni z mého polštáře. Nebudu lhát ani zastírat, jak moc pro mě její vůně znamená. "Počkám venku, abys neměla pocit, že tě očumuji." Pousměji se, i když mi to nedá a ještě ji krátce políbím. A s tím se i narovnám a vydám se ven z chatky, abych dal Magdě nějakou možnost se v soukromí obléct. Byť to nějaké přemáhání stojí, ne že ne. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro Toho rána byla ale nejšťastnější, neboť viděla, jak jde Martin na snídani a úsměv má od ucha k uchu. Nešel sice s Magdou sám, šli s nimi další měniči a ti dva nešli ani vedle sebe, ale Martin co chvíli zalétl očima k Magdě, aby se ujistil, že je v pořádku a Magda stejně tak zašilhala jeho směrem, aby se ujistila, že je poblíž. To samo o sobě ji dělalo radost, už se konečně spolu zase bavili, takže to nějaké nedorozumění, o kterém ji Martin před týdny vyprávěl, a ze kterého byl tak smutný, již přešlo. A co víc si matka mohla přát, než vidět úsměv na tváři svého syna? Sára se umínila, že se Martina doma zeptá, jak to má teď s Magdou. Věděla, jak tohle téma je pro syna citlivé, a tak chtěla počkat na tu správnou chvíli, až budou doma sami. Ale, když se vrátili, tak samozřejmě, že Šíma a Seb se od nich vlastně ani nehnuli. Chyběli si navzájem a Sára nebyla s to, rvát se z příjemných rodinných chvil s milovanými, aby kula pikle, jak a kdy svého prvorozeného rozmluvit. A tak se stalo, že Martin odcházel na první trénink opět s Robertem, když si Sára uvědomila, že vlastně stále neví vůbec nic. "Marti, počkej. Půjdu tě aspoň doprovodit. Dej mi jen chvilku!" požádala jej a rychle si přes sebe hodila pletený svetr, aby mohla jít s ním. Venku, když se mu zahákla za rámě, si chvilku vychutnávala venkovní vzduch, než se na něj podívala a usmála. "Víc se usmíváš poslední dobou, to ráda vidím. Meditace se Sebem pomáhají, že? Vidíš, já ti to říkala, abys tomu dal šanci," pronesla spokojeně. "Ale už se asi zase těšíš za Robertem, na trénink, viď? Budete zase cvičit i s Magdou, že jo?" Dala jasný důraz na jméno té, která nevědomky pomotala hlavu jejímu synovi. Bylo jasné, že od toho má nějaká očekávání. "Všimla jsem si vás na tom kempu. Už se to všechno mezi vámi vyjasnilo? Už se zase bavíte, že?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Šmíd pro Po příjezdu jsem ale nejvíce času trávil se Sebem a bráchou. Ne, že bych si stěžoval. Mám je oba rád a moct pomáhat Sebovi s renovacemi, zatímco brácha zvědavě pokukuje a občas překáží pod nohama (tedy pardon, pomáhá) mě baví a cením si toho. Ale vlastně první pořádná možnost se s Magdou setkat je na Robertově tréninku. Ne, že bych se těšil na ten trénink jako takový. Něco mi říká, že Robert ze mě vymlátí duši... jako konečně vždy. Ale vlastně, poté, co jsme s Magdou... se to tak nějak lépe snáší. Vždy mi dodá sílu, když se na ní podívám a vím, že se na ni můžu spolehnout. Vyrazím tak na trénink možná trochu více narychlo, než obvykle, než mě zarazí máma. Zvědavě na ni zvednu obočí, běžně mě takhle nedoprovází. Je těhotná a jak se blíží termín, i její měničské tělo začíná prostě bolet. Nicméně... vlastně by nějaký rozhovor o samotě mohl být fajn. Lehce se usměju. Nejraději bych jí o Magdě řekl. Jsem si téměř jistý, že by proti tomu nic neměla. Jenže když by to věděla ona, věděl by to i Seb... to by taky neměl být kdovíjaký problém. Ale u Magdiných rodičů už možná. A hlavně jsem Magdě slíbil že se to nikdo nedozví, než budeme připravení. A sliby se dodržují, zvláště ty Magdě. "Jo, meditace... pomáhají mi se soustředit a být trochu víc lidský, ano." Přikývnu a kousnu se do rtu. Lhát mámě také nechci, takže jsem teď nucen hrát slovní slalom, který opravdu neumím. Se slovy celkově to neumím. Trochu schovám pohled, když ucítím, jak se při zmínce o Magdě začínám červenat. "Jo, bylo to jen..." Odkašlu si, když se mi najednou udělá sucho v ústech. "Nedorozumění. Už se zase bavíme. A hádáme." Pousměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Magda Malá pro "To je dobře, to je dobře. Seb byl moc rád, když jsi se od něj začal učit. Víš, že s tebou rád tráví čas a má tě moc rád. A teď je moc rád, že ti může pomoct. Ty totiž dost často nechceš, aby ti někdo pomáhal. Vždyť tak moc pomáháš i mě a to jsem tvoje máma! Snídaně bych měla dělat já tobě," řečnila Sára a na tvářích jí hrál úsměv. U poslední části vyprávění se k němu víc naklonila a stiskla mu paži, za kterou ho držela. "No, tak to jsem moc ráda! Magda je moc hodná holka, mám ji strašně ráda. Kdyby sis někdy takovou slečnu přivedl domů, věděla bych, že o tebe bude postaráno nejlíp, jak to může být!" pronesla s tím jejím typickým entuziasmem pro život a všechno v něm. Pak trochu sykla a volnou rukou si přejela po břiše. Na chvíli z Martina spustila oči a podívala se na břicho. "Ale klid, maličká. Však se nás všech taky brzy dočkáš," ujišťovala svou nenarozenou holčičku. "Myslím, že malá se na nás tak těší, že ani do termínu nevydrží. Je to takový divoch, jako jsi býval ty, když jsem tě čekala." Pronesla a usmála se rozněžněle na něj. Pak jej pohladila po strništi na tváři. "Pro pána Jána, Marti, ty jsi mi tak rychle vyrostl. Je z tebe už velký mužský," vydechla a usmála se na něj. "Ale i tak. Pořád jsem tu pro tebe, ano? Ať jsi jakkoliv velký, statný a silný, pořád za mnou můžeš se vším chodit, ano? Tedy, když to nebude nic ze školy. To bys měl jít raději za někým, kdo do školy vůbec chodil," usmála se na něj pak trochu šibalsky a rukou si znovu začala hladit břicho. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Nerušit prosím :) |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR