Soukromé brůžo pro domluvenou osobu. Jedná se o sci-fi tématiku točící se kolem lodi pašeráků. Žádné další lidi, minimálně prozatím, nepříjmáme.

In the Space

Na tvé lodi, 28. srpna 3019, na cestě k planetě Argos

Bylo to zhruba dva dny od doby co jsi se svou posádkou přijala novou zakázku, měli jste za úkol dostat speciální zásilku k planetě Argos, kde si ji převezmou, nevíš přesně co to za zásilku je ale vzhledem k tomu kolik ti zaplatili tě to asi ani moc nezajímá, s tím co ti za tuhle práci dají si budeš moci do konce života žít jak v pohádce.
Skupina Argosanů ti předala dodávku s tím že s ní máte zacházet co nejopatrněji, také vás varovali o tom že bude nejspíše těžké se k Argosu dostat kvůli tomu že v tuto roční dobu jsou meteorické roje poněkud rozsáhlé a nepředvídatelné kolem v jejich soustavě.

První dva dny byly dost klidné a vypadalo to na naprosto pohodovou práci, tvá posádka byla zkušená a tak dostat se z planety pryč bylo to nejmenší. Ovšem otázka je, jak se dostat přes hlídky které budou stát ve vaší cestě, nicméně ty už nejspíše nějaký ten plán máš, jediné co tedy zbývá je ten plán uvést do pohybu.

(Můžeš samozřejmě příběh vést sama také, takže můžeš napsat jak se přes ně dostaneš ale pak tě odřízne nějaká válečná loď a začnou na tebe útočit, povede se ti utéct ale loď bude dost poškozená, něco jako válečná loď je samozřejmě dost nezvyklé tak se asi začneš sama sebe ptát, co vlastně v tom nákladu co převážíš je

A jak jsem říkala, stačí kratší příspěvky, nemusíš psát slohy =P)

Easy peasy

Spokojeně jsem se uchechtla a v rukou si protočila data disk. Tahle hračka mě stála hříšný prachy, ale mohla mi dopomoci k získání ještě většího množství peněz. Byly na něm totiž plány patrol policejních lodí na dnešní den. Získala jsem to od svého dávného přítele. Ten to pravděpodobně získal směsicí podplácení, vyhrožování a hackování. A nechtěl za to málo. Ale to teď bylo jedno. S tímhle v rukou jsme měli 99% šanci na splnění úkolu. Nevěděla jsem sice, co převážím, ale argosané mi slíbili, že to nejsou otroci. To byl jediný artikl, se kterým jsem odmítala obchodovat. A jejich požadavek, že to nesmím vědět byl celkem rozumný. V případě problémů to pro ně i pro mě znamenalo menší možnost jiných komplikací.

Spokojeně jsem si položila nohy na ovládací pult a slastně zívla. "Jerry?" Skrze interkom jsem se dovolala k našemu pilotovi. "Čehopak si žádáte, Jasnosti?" Ozval se jeho hlas a já se nemohla než uchechtnout. Normálně jsem ho za podobné vtípky plísnila, ale dnes... dnes mám dobrou náladu. "Posílám ti souřadnice prvního skoku. Měli bychom se tak dostat přímo mezi dvě hlídky. Ale dostatečně daleko od jejich scannerů. I tak ale raději zapni maskovací systém." Dostalo se mi potvrzení a já se zavrněním zaregistrovala, jak se na mé obrazovce rozsvítilo pár světel. Jednak zapnutí maskovacího systému, který maskoval naše energetické výdaje a tak se museli případní nepřátelé spolehnout na své oči, a také příprava motorů na skok. V plánu byly skoky tři, po třetím už jsme museli letět pod světelnou rychlostí. Důvod byl jasný. Gravitace planety dokáže udělat s hyperprostorem divy.

První dva skoky proběhly bez komplikací. Hlídky si nás nevšimly a dál pokračovaly ve své činnosti. Ale po druhém jsem na své obrazovce zahlédla něco, co jsem vidět nechtěla. "Vidíte to, šéfko?" Ozval se Jerry a já jen zamručela souhlas. "Vidím. Raději se skokem počkej, třeba si nás nevšimne." Netečně jsem se nahrbila na křesle, které se okamžitě přizpůsobilo. Opěradlo ztvrdlo a kolem pasu mě objal bezpečnostní pás. Nad hlavou se mi vysunula helma, která zároveň posilovala činnosti mých očních implantátů. Věděla jsem, že něco podobného se děje u Jerryho a zbytek posádky je připraven.
Normálně jsme byli schopni vtipkovat, i když po nás šla policie. Ale tohle byla armáda. Na tu jsme stavění nebyli. Proti policii jsme měli silné motory a proti pirátům slušné zbraně. Ale ani jedno by neobstálo proti válečné lodi. Normálně po nás armáda nešla, byli jsme pod jejich úroveň. Do háje, co to je za zásilku... Téměř jsem nedýchala napětím a téměř mě zaplavila úleva, když jsem na scanneru viděla, jak se jim nabíjí zbraně. Znamenalo to konec čekání. Pár doteky panelu jsem přepnula interkom na všechny kanály. Nebyl čas přepínat mezi členy posádky.
"Vypnout maskovací systém, všechnu energii do motorů." Nebylo třeba, aby mi odpovídali. Věděli, co mají dělat. "Zbraně nepoužívat, jejich štíty neprorazíme. Jerry, zamiř k tomu měsíci. Posílám souřadnice." S uspokojením jsem zaznamenala, že se loď skutečně otáčí a pak vší silou vyráží k měsíci. Jeho gravitační pole by nám mohlo pomoci. Nemohla jsem si dovolit, nechat se nalodit. Ne teď. Ne s touhle zakázkou.
Prsty jsem drtila křeslo a skřípala zuby, zatímco oční implantáty vypočítávaly trasu naší i nepřátelské lodě. Naší lodí, Spartacem, otřásl výbuch. První zásah, ale štíty ještě držely. I tak jsem ale věděla, že dlouho nevydrží. Naší hlavní zbraní byly motory. Ale i tak jsem se podivila nad přesností armády. Jejich loď, podle scanneru BC Wolverine, byla od nás ještě několik kilometrů vzdálena, ale i tak se na první pokus trefili. Šmejdi.
Lodí otřásl další výbuch a měsíc se blížil mučivě pomalu. Na obrazovce vyvstal blikající nápis SELHÁNÍ ŠTÍTŮ a já sprostě zaklela. Další výbuch už bude naostro. "JERRY, DĚLEJ." Zařvala jsem na nebohého pilota a ten mi odpověděl podobně nerudně. "Zkus si to sama, úhybné manévry a ještě k tomu letět k měsíci." Zavrčela jsem, ale to bylo asi tak všechno, co jsem mohla dělat. Ignorovala jsem pokusy BC Wolverine nás kontaktovat a tiše vrčela.
Další výbuch. "Poškození, Daisy?" Zeptala jsem se lodní techničky už trochu vyrovnanějším tónem. "Plášť ještě drží, ale další zásah a motory jsou v háji." Zorničky se mi rozšířily. To by byl náš konec. Pokud pašeráka nalodí ještě s nákladem na palubě, jeho práce skončila. Nikdo by si ho už nenajal. A já neměla, kam náklad vyhodit.

A tak jsme letěli. Utrpěli jsme pár dalších zásahů, ale naštěstí mimo motory. Jen jeden trefil naše zbraně, ale ty jsem stejně nechtěla použít. A Jerry nás konečně dostal k měsíci. "Jerry, připrav se na skok. Souřadnice jakékoli, hlavně pryč." Vycítila jsem i přes interkom jeho nervozitu. Znali jsme se už dlouho. "Jsi blbá? Víš, co se může stát? Můžeme skončit ve hvězdě, v měsíci... Nikdo neví, kde bychom mohli skončit." Povzdechla jsem si. "A také nás nebudou moci vystopovat. Takže dělej, buď jistá smrt u nich, nebo šance na přežití někde jinde." Ozvalo se zaklení, ale i tak jsem zaregistrovala, že motory se připravují. Nervózně jsem si kousala spodní ret a pozorovala, jak loď oblétá měsíc, aby nás dostala do zaměřovacích systémů. Implantáty mi nabídly i odpočet. A to jak lodi, tak hyperprostoru. Oboje bylo téměř stejné. Já prostě nemůžu mít jednou situaci, kde bychom měli navrch. Povzdechla jsem si tiše a jen hypnotizovala čísla.

A pak, ve stejnou chvíli, jako se objevila loď a vystřelila po nás první střelu, jsme zmizeli. Hvězdy se roztáhly a my vyrazily nadsvětelnou rychlostí neznámo kam.
* * *

Po asi hodině tohoto letu, kdy jsem se zoufale modlila, abychom dorazili v pořádku, jsme konečně zastavili. Já poněkud hanebně vyzvrátila oběd do koše, který se přede mnou vynořil. Tohle křeslo byl stejně skvělý nápad. Snímá vaše fyziologické signály a podle toho se na vás připraví. Věděla jsem, že to, co jsem vyzvrátila se během pár chvil spálí.
Helma se zasunula a já zkontrolovala souřadnice. Byli jsme zatraceně daleko od Argosu, ale k mému překvapení ještě ve známém vesmíru. Respektive galaxii. To by mohlo dopadnout dobře. "Jdu se podívat na ten náklad. Daisy, do dvou hodin chci plné hlášení o škodách." Zvedla jsem se a ignorovala námitky Jerryho, ohledně toho, že nám argosané jasně zakázali ten náklad zkoumat. Musela jsem vědět, co tam bylo. Protože tohle nebylo normální.

Po pár minutách chůze jsem dorazila do nákladového prostoru. Rychle jsem schroupala jednu tyčinku, abych nahradila ztracené živiny a trochu se uklidnila. Pak jsem zamířila k našemu nákladu a otevřela ho. "No do prdele..."

Když jsi se dostala do skladiště a začala otevírat zásilku co jste převáželi tak jsi měla docela zvláštní pocit, nevěděla jsi přesně proč ale něco se ti nezdálo. Když jsi velkou kovovou bednu otevřela tak se z ní vyhrnul povědomý "zápach" který jsi už znala, vždy když jsi otevírala modul crio-spánku či byla jen poblíž, ten zvláštní zápach se nedal s ničím splést.
Jakmile jsi bednu otevřela a mohla se podívat na modul tak ti došlo že něco je hodně špatně, ale to jsi ještě nevěděla jak moc špatné to je... Rozhodla jsi se že je na čase se podívat dovnitř a otevřela modul crio spánku, co, či spíše, koho, jsi uviděla uvnitř tě značně překvapilo, a hned ti došlo proč na vaši loď útočili s takovou silou. Tu osobu jsi viděla již několikrát když jsi planetu Tarros navštívila, Tarrosu vládlo království, a současně nejstarší potomek krále byla princezna Samantha Läwrence, byla známá, celkem populární díky její časté účasti na různých humanitárních akcích. A také díky její poněkud... Vznětlivé povaze, vůči nelegálním aktivitám a skupinám, čili, někomu jako ty a tvoje posádka.

Chvíli to trvalo ale po asi pěti minutách se oči oné dívky otevřely, její huňaté uši zastříhaly a postavily se, chvíli jen tak mžourala před sebe ale pak úplně otevřela oči a podívala se kolem sebe.

Konečně se mi podaří otevřít oči, trvalo to tak dlouho, a přitom to pro mé tělo bylo sotva pár minut, jediné co si pamatuji je jak mě někdo popadl zezadu a pak se mi zatmělo před očima... Když je teď konečně otevřu tak před sebou vidím jen neznámé místo, a neznámou osobu, chvíli mi trvá než se vzpamatuji, jakmile se tak stane tak se na tebe podívám, zatím mlčky, ale začínám si tak nějak uvědomovat co se stalo.
Všimneš si že na sobě mám v současnou chvíli akorát noční košili a spodní prádlo, krom toho nic, není těžké si dát dvě a dvě dohromady, je jasné že Argoasané mě unesli a ty jsi měla být jejich snadná přeprava, pamatuješ si že jsem proti Argosanům dost protestovala, jejich rasa byla pověstná spoustou nelegálních aktivit, proto pro mě bylo jen přirozené být s nimi v křížku, a asi se jim už to nelíbilo... A nebo v tom bude něco jiného? To sama nevíš, a nejspíše ani vědět nechceš... Otázkou jen je... Co teď podnikneš?

Chvíli jsem jen pozorovala osobu v modulu. V hlavě se mi zatím míhaly různé emoce. Od překvapení až po vztek. Hlavně, že jim věřím, že nepřevážím lidský náklad... Povzdechla jsem si tiše.
Nohou jsem posunula jednu z beden před Samanthu. "Posaď se, než se vzpamatuješ úplně." Doporučila jsem jí suše a sama se posadila na jinou. Bylo jasné, že ji unesli. Málokdo se nechá zmrazit v noční košilce, natož princezna Tarrosanů. Ta by si navíc mohla domluvit oficiálnější dopravu. Takže Argosané se rozhodli pro překvapivě troufalý krok. A já jim měla pomoct.
Vztekl jsem praštila pěstí do bedny. "Do prdele s politikou, proč nemůžu jednou převážet něco normálního? Zbraně, drogy... To by úplně stačilo." Zaskučela jsem tiše a bylo mi úplně jedno, že mě Samantha pravděpodobně slyší. I když bojovala proti ilegálním živlům, a tedy i nám, tohle byla moje loď a já tu byla kapitán.
"Co s tebou...?" Podívala jsem se na ni a chvíli přemýšlela. I přes ty peníze jsem si nebyla jistá, jestli ji chci předat Argosanům vůbec předat. Naštvali mě. Nejednali se mnou na rovinu. Ale tohle rozhodnutí taky nebylo na mně. Bylo na posádce. Nebyli jsme u armády, tady jsme se dohadovali, než se rozhodneme pro další krok.
A tak jsem se po chvíli zvedla a hodila našemu černému pasažérovi tyčinku. "Jak se cítíš? Dovedu tě do kliniky, jestli chceš, ale nemyslím, že je to nutné. A tohle sněz. Dodá ti to živiny." Mé implantáty ji celou dobu sledovaly a sbíraly data. Ano, opravdu to byla Tarroská princezna. A zdála se být v pořádku. Aspoň, že tak.

Mlčky se dívám na tebe, můj pohled je poněkud chladný, a ne zrovna přátelský, ale zároveň nedělám nic zvláštního, jen tam tak stojím, stále víceméně ležíc oproti modulu abych se na oslabených nohou udržela. Když promluvíš a přisuneš tu bednu tak jen beze slova učiním jak řekneš. Skvěle... Ať tohle udělal kdokoliv tak za to zaplatí, draze... pomyslím si a můj ocas nervózně švihne ze strany na stranu.
Podívám se na tebe a poslouchám tvá slova. Skvěle, ke všemu jsem na lodi nějakých pašeráků, či něco takového... pomyslím si, prozatím si ale odpustím moje poznámky co se mi derou na jazyk, vím že nejsem zrovna v pozici kde bych si mohla dovolit být nějak vzpurná, i když kdo ví jak dlouho to má povaha dokáže držet v sobě.

"Jsem v pořádku..." promluvím na tvůj dotaz, můj hlas je celkem příjemný, melodický, zní poněkud jemně, ale zároveň rozhodně, je to celkem zvláštní kombinace která tvoří příjemný celek. "Kde to jsem..." řeknu, trochu se mi začne motat hlava ze slabosti, tak popadnu tyčinku co jsi mi dala a zakousnu se do ní, očividně mi to zrovna po chuti není ale beze slova ji pomalu spořádám, jak tak učiním tak se mi do tváří vrátí trocha barvy, doteď jsem byla bílá jako stěna.

Zamračeně jsem přikývla, když se mi od tebe dostalo odpovědi. Máš hezký hlas, rozhodně oproti mému, který pravidelným křikem získal menší chrapot a zdrsněl. Zpěvačkou nikdy nebudu, to je jasné. A upřímně, jediný, kdo tu zpívá je Jerry a to ještě do interkomu. Pravidelně tím zhoršuje morálku celé posádky.
"Na palubě pašerácké lodi Spartacus, Výsosti." Titul výsosti vyslovuji s jistým pohrdáním a zní to skoro jako urážka, nebo výsměch. Pašeráci nikdy neměli pochopení pro autority, o to méně pro královskou rodinu. Dalo by se říci, že nikde nenajdete takové anarchisty, jako v pašerácké komunitě.
Netušila jsem, jestli o nás slyšela. Sláva většinou není to, co pašerák potřebuje a byli jsme známí spíše v podsvětí. Zpravidla jako posádka bláznů, která se nebojí ničeho. Jak jsme koneckonců dokázali předešlou eskapádou. Tušila jsem, že si od naší techničky i pilota uslyším pár peprných slov, ale vzpoura to nebude. Zažili jsme horší.

Počkala jsem, dokud jsem neusoudila, že už je schopná chodit. Pak jsem se pomalu zvedla. "Pojď, dám ti nějaké hadry." Tykala jsem jí se stejnou samozřejmostí, jako bych ji znala už léta. Ale vykání jsem neměla ve zvyku a nehodlala jsem to měnit kvůli jedné holce.
Pomalu jsem se vydala ke své kajutě a občas po Sam, jak už jsem jí v duchu začala říkat, hodila pohledem, jestli je v pořádku.

Trochu otráveně se na tebe podívám když mi odpovíš na mou otázku. Zatraceně... pomyslím si a mám chuť něco praštit, přesněji řečeno tebe, za to jakým tónem se mnou mluvíš. Jaká drzost... projde mi hlavou a musím se fakt hodně držet zpět abych ti jednu nevrazila, vypadám sice dost nevinně a křehce, ale umím dát ránu když na to přijde.
Jak jsem se sem dostala a proč tu vůbec jsem... Kdo tohle vymyslel... pomyslím si a začnu se snažit nějak přijít na to co se tu vše událo. Když opět promluvíš tak jen mlčky vstanu a následuji tě, přitom se trochu rozechvěle opírám o stěnu abych sebou nevrazila a podlahu, v tom mi také pomáhá můj ocas jak jsi si tak všimla, balancuje rovnou za mnou a pomáhá mi trochu se udržet pevně na nohou.
Je to celkově dost zvláštní, tahle situace, nikdy jsi nečekala že se ti tohle stane, a tak ani nevíš úplně přesně co podniknout, ale jedno víš jistě, ať už se stane cokoliv, budou z toho jen a jen problémy...

Za chůze jsem tiše uvažovala. Teď už bylo jasné, že ta loď patřila Tarrosu. Vysvětlovalo to i proč střílela jen po motorech. Nechtěli zabít tebe, svou princeznu. Ty jsi si teď pomáhala ocasem udržovat rovnováhu. V jiné situaci bych to považovala za rozkošné, ale teď jsem neměla moc chuť takhle přemýšlet. Mozek mi zaplňovaly mnohem znepokojivější myšlenky. Mimo jiné i to, že teď po nás půjdou Tarrosané i Argosané. Jedni proto, že věří, že jsme unesli jejich princeznu, druzí proto, že věří, že jsme odmítli doručit zboží. Čas ještě byl... Ale domluvím se s posádkou.
Dovedla jsem tě do své kajuty a po chvíli hledání v šatníku jsem po tobě hodila šaty. Byly pravda z mého trochu divočejšího období a tobě se asi líbit nebudou, ale nebylo to tak, že jsi měla na vybranou. Buď tohle, nebo se můžeš dál procházet ve spodním prádle a košilce. Taky to byly jediné hadry, které jsem měla, které ti mohly být. Byla jsem přeci jen trochu vyšší než ty a o poznání s více svalové hmoty. To už s člověkem udělá život ve vesmíru.

Tiše pokračuji v chůzi za tebou. Musím nějak vymyslet jak se odsud dostat... pomyslím si a podívám se na svoje ruce, jsou celé rozechvělé a moje kůže je děsně pobledlá, jak je moje tělo oslabené z crio spánku. Až zjistím kdo tohle naplánoval tak budou mít FAKT velký problém... pomyslím si a stisknu na moment ruce v pěst, poté se vydám směrem za tebou.

Když dorazíme do tvého "pokoje" či spíše kajuty tak se trochu zvědavě rozhlédnu. Pašeráci.. Tohle je mizerné místo... Ugh... Doufám že mě brzo najdou a dostanou domů... pomyslím si a opět se podívám na tebe a pak na šaty co mi dáš. Co to sakra... Tomuhle říká oblečení... Ugh... pomyslím si znechuceně ale moc na výběr nemám, vezmu šaty od tebe a podívám se na tebe, poté se otočím zády k tobě. "Můžete odejít, nechci aby se na mě někdo díval když se převlékám..." zamručím tiše a nervózně švihnu ocasem ze strany na stranu.

Ušklíbla jsem se, když jsi se otočila. "Na tvoje povolení jsem nečekala, Sam." Neodpustila jsem si menší provokaci, když jsem tě oslovila přezdívkou, kterou jsem pro tebe vymyslela. "Půjdu se domluvit s posádkou a ty tu zůstaneš." Nebyl to ani tak příkaz, jako prosté oznámení. Nechtěla jsem, aby vandrovala po lodi. A bohužel, zámek k mé kajutě byl už měsíce rozbitý. Takže jsem neměla jak ji donutit, aby zůstala na místě. Trochu jsem doufala, že na rozbitý zámek nepřijde a odešla jsem do jídelny. Pomocí interkomu jsem svolala celou posádku a pak si udělala dvojitou whiskey. Potřebovala jsem to.

To nebylo povolení ale žádost... Bože, lidé jsou dnes vážně nechápaví... pomyslím si a zakroutím hlavou, jak promluvíš a odejdeš z místnosti tak se na tebe podívám. No o tom ještě uvidíme... pomyslím si a rychle ze sebe stáhnu košilku a dám na sebe šaty co jsi mi půjčila, košilku srovnám a položím ji na stůl či postel co tu máš.
Hned nato dojdu ke dveřím a pokusím se je otevřít, když zjistím že jdou otevřít tak vyjdu ven a začnu se trochu toulat po chodbách, po chvíli se mi podaří narazit na místo odkud slyším několik hlasů. zdá se že jsem je našla... Tak uvidíme o čem se hodlají domlouvat... pomyslím si, trochu nervózně sebou ošiji protože mi tvoje šaty moc nesednou a nejsem na takový typ oblečení zvyklá, ale jinak zůstanu tiše a snažím se naslouchat vašemu hovoru.

Po chvíli jsme se všichni sešli a usadili se u stolu. Každému jsem rozdala whiskey, kromě Daisy. Byla abstinent a tak jsem jí dala jen syntetický džus. Pak jsem se usadila a hodila si nohy na stůl. "Než vám řeknu novinky, chci slyšet rozsah škod." Podívala jsem se na Daisy a ta vstala. V rukou měla tablet, ze kterého četla info. "Narušení pláště na několika místech. Naštěstí se dveře zavřely dříve, než došlo k úniku kyslíku. Motory po našem útěku poškozeny a neschopny dalšího skoku. Bude potřeba oprava. Přišli jsme o většinu zbraňových systémů, zůstalo jen laserové dělo. I to bude třeba opravit. Mírně jsem přikývla a Daisy si zase sedla. Na všech byla vidět zvědavost, co jsme vlastně převáželi tak důležitého. Po troše rozhodování jsem jim to řekla. Reakce se různily. "Oh." Ozvala se Daisy, se svojí chladnou hlavou. "No do prdele." To byl Jerry, který se klidem zrovna neproslavil. A nakonec se ozval Mike, náš zbraňový specialista. Z větší části mašina, než člověk. Někomu by se mohlo zdát zvláštní, že naše posádka je čistě lidská. Ale zjistili jsme, že snad jen lidi baví riskovat životy pro pochybný výdělek a tak většina pašeráků byli lidé.
Mike zamručel a opřel se. Nic jiného jste od něj stejně chtít nemohli. Aby porušil mlčení, muselo by ho něco opravdu zaujmout.
"Otázkou zůstává, co s ní... Argosané se k nám zachovali dost hnusně. A všichni jste mi odsouhlasili, že nebudeme převážet živý náklad." Přísně jsem je přejela pohledem. Největší obavu jsem měla o Jerryho. Měl sestru v nemocnici a ty peníze by pomohly zaplatit její operaci. Bylo na něm vidět, že se to v něm bouří. "Ano, ale také jsme si slíbili, že když práci přijmeme, tak ji i doděláme." Ozval se a já to tak trochu i čekala. Jen jsem se zamračila a počkala, jak budou reagovat ostatní. "To sice ano, ale už jednou jsme se zapletli do politiky. Všichni víme, jak to dopadlo." Ozvala se tiše Daisy a v pokoji na chvíli zavládlo ticho. Všichni jsme si pamatovali na Marka a i to, jak zemřel. A všichni jsme si to stejně vyčítali.

Zatímco ty a tvá posádka probíráte co se stalo já tiše stojím u dveří, lehce otevřené abych viděla dovnitř a jinak jen mlčky poslouchám. Takže Argos, mohla jsem si myslet že ti zmetci to mají na starost... Jen co se odsud dostanu tak můžou počítat s tím že mají válku na prahu... pomyslím si značně naštvaně a poté chvíli mlčím, jen pozoruji co budete provádět dále.

Slova o tom co plánujete se mnou vyslechnu pozorně. Tsch... Jako by tenhle brak mohl utéci našim lodím... Jediné co je potřeba jim dát nějak vědět že tu jsem... A kde vlastně jsem, souřadnice... pomyslím si a nervózně švihnu ocasem ze strany, poté se podívám na tebe a postupně na celou tvou posádku. Lidé, čistě lidé... Vážně, tak jednoduše se nechají získat snadným ziskem... pomyslím si.
Pozoruji jak tam jen tak sedíte a jste potichu. A o co jim jde teď... pomyslím si, chvíli pozoruji co děláte ale po chvíli ucítím jak se mi zamotá hlava, jednou rukou se chytnu za hlavu a zády se opřu o zeď, poté se svezu po zdi dolů a dosednu na zadek, můj ocas jen poněkud schlíple lehne vedle mě a já přivřu oči, přepadla mě hrozně velká slabost najednou, nejspíše stále následek crio-spánku. Po chvíli se mi zatemní před očima a omdlím, takže mě nejspíše najdeš sedět tam jak vaši "poradu" ukončíte.

Mike se nevyjádřil vůbec. Věděla jsem, že se můžu spolehnout na jeho podporu. Možná to bylo i tím, že byl bývalý voják, ale respektoval mě a vždy stál za mnou. Dobrý přítel. V boji se na něj můžete spolehnout.
Po chvíli bylo vidět, že rozhodnutí bude zas jednou na mě. Chvíli jsem jen mlčela a přemýšlela. Věděla jsem, že když ji vrátím Tarrosanům, bude trvat hodně dlouho, než zase nahrabeme nějaké peníze. A Jerryho sestra neměla moc času. Její stav se rok od roku zhoršoval. Naproti tomu, nepřišlo mi správné jen tak ji předhodit Argosanům. I když mi lezla na nervy, stále to byla myslící bytost a její cíl, ač naivní, tak cnostný.
Po chvíli jsem se zvedla. "Vrátime jim Tarrosanům. Nebudeme si vydělávat jako otrokáři. Jerry, ty peníze nějak seženeme. Třeba nám Tarrosané i něco dají." Jemně jsem se na něj usmála, i když to moc pravděpodobné nebylo. Chvíli v něm byl vidět hněv, ale pak ustoupil. "Nastavte kurz k nejbližší stanici. Tam opravíme loď a pak se vydáme k Tarrosu." Rozdala jsem ještě rozkazy, než jsem se vydala zpět do kajuty to oznámit našemu zboží.

Ale ty jsi už seděla na zemi. Chvíli jsem si myslela, že tam jen tak sedíš, aby jsi mě naštvala, ale po chvíli mi došlo, že jsi nejspíš omdlela. S povzdechem jsem se k tobě sehnula a zkontrolovala ti teplotu. Byla jsi bledá a teplotu jsi měla trochu pod normál. Ale to se dalo čekat. "Hlavně, že ti říkám, ať zůstaneš u mě." Povzdechla jsem si tiše a vzala si tě do náručí. Nehodlala jsem Tarrosanům vrátit poškozené zboží.
Ve své kajutě jsem tě položila na postel a pořádně zabalila do deky. Poté jsem se posadila na židli a pustila se do čtení knížky na tabletu, zatímco jsem čekala, než se probudíš.

Jakmile mě zvedneš a začneš mě odnášet ke svému pokoji tak si všimneš že se k tobě trochu podvědomě přitisknu, nejspíše bych to neudělala kdybych byla při vědomí ale vypadá to celkem roztomile vzhledem k mé rase. Když mě položíš na postel tak se jen tak trochu stočím do klubíčka, no, jako pravá kočka, a tiše oddechuji, působím dost klidně, byť můj obličej je stále trochu bílý tak se to po chvíli poněkud zlepší.
Všimneš si že jak tam tak ležím tak moje ouška se trochu přitiskla k mé hlavě, něco tiše zamumlám a otočím se z boku na záda, mám celkem neklidný spánek, vždycky jsem s tímhle měla celkem problémy, a tak i teď když jsem víceméně v bezvědomí tak to tak působí.
V jednu chvíli se k tobě otočím čelem a deka ze mě trochu sjede, v ten moment se lehce zachvěji a moje oči se začnou pomaličku otevírat. "Uhh..." zamumlám a zívnu, chvíli se rozkoukávám než se podívám na tebe, jen tak se tam na tebe z leže dívám, ne zrovna jistá co říct či udělat.

Když jsem tě pozorovala, jak se převaluješ na posteli, musela jsem přemáhat touhu tě pohladit po vlasech a zašeptat, že všechno bude dobré. Vždy jsem měla ochranitelské instinkty a i když jsi mi lezla na nervy, když jsi byla vzhůru, teď jsi vypadala zkrátka rozkošně.
Takže jsem si trochu vydechla, když jsi se probudila. Zvedla jsem se a z nápojového automatu ve stěně jsem vyndala kalíšek horkého ovocného čaje, který jsem ti podala. Zároveň jsem v jídelním automatu namačkala požadavek na vývar, ale tušila jsem, že to bude chvíli trvat. "Tohle vypij, udělá ti to dobře." Pousmála jsem se jemně. "Vrátíme tě Tarrosanům, ale tvoji lidé nám poškodili loď, takže ji nejdříve budeme muset opravit. S trochou štěstí to moc času nezabere." Seznámila jsem tě s našim plánem a sedla si k tobě na postel. "Teď hlavně odpočívej." Doporučila jsem ti ještě.

Chvilku tě tiše pozoruji a pak se podívám na čaj, chvíli se na něj nejistě dívám ale samotná vím že mi to jen pomůže, mám už vážně sucho v krku, crio spánek mi nikdy nedělal moc dobře, a už jsem v něm párkrát byla kvůli dlouhým cestám které podnikám spolu se svou organizací a tak podobně. Hmm.. pomyslím si a uchopím kalíšek do obou rukou, díky mým kočičím genům zvládám teploty na dotek snáze než člověk, takže ta horkost je mi spíše příjemná.
"Díky..." zamručím, dokonce i hovorově, to je u mě hodně vzácné, většinou mluvím dost... Slušně, společensky, a vykám ostatním, i svému otci a mladším sestrám vykám, většinu času. Na to že to je z nějakého automatu to není tak zlé... pomyslím si a pomalu usrkávám, jak se tak na mě díváš tak si všimneš že místo toho jak by normální člověk pil však čas od času jen naberu jazykem trochu čaje a tak usrknu, jako kočka ostatně, a také můj ocásek, či spíše konec ocásku, tak trochu spokojeně mrská ze strany na stranu.

Chvíli mlčím po té co promluvíš a poté se podívám stranou. "Jestli vás prvně nedoženou naše lodě, a to pak budete mít problém..." zamručím, ale nezní z toho lítost, spíše čistě nezájem. "Ale oceňuji že máte alespoň nějakou slušnost... Pokud se dostanu domů v pořádku tak budete moci bezpečně odejít..." řeknu tiše, ale jasně z toho slyšíš že je mi to dost proti srsti, doslovně, víš jak se stavím vůči podobným jako jsi ty a tvá skupina.
Poté si lehce povzdechnu a podívám se na tebe. "Nejsem unavená, jen bez energie, moje tělo reaguje na crio-spánek velmi negativně, extrémně rychle se mi spalují všechny živiny v těle, můj metabolismus byl vždy zvláštní že ani crio-spánek ho nedokázal úplně zastavit..." zamručím tiše a slyšíš jak mi zakručí v břiše, načež se lehce začervenám a podívám se dolů, trochu nervózně stisknu kalíšek s čajem pevněji, musíš uznat že to je poněkud roztomilé, i když říkat to nahlas asi není moudré.

Chvíli jsem tě jen pozorovala. Byla jsi rozkošná i svým způsobem pití. Znova mi zasvrběly ruce a já se musela ovládnout, abych tě nepodrbala za oušky. Ale podařilo se mi to. Když jsi mi milostivě oznámila, že budeme moci odejít, jen jsem se ušklíbla. "Jen se nedělej. Znám vaše typy. Než byste dodržely slovo, raději byste nás zavřely." V mém hlase se ozvala nečekaná hořkost až hněv. Znova jsem si vzpomněla na Marka. A nebyla to hezká vzpomínka.
Z neveselých myšlenek mě vytrhlo zakručení tvého břicha. Nevesele jsem se usmála a zvedla se. Z automatu jsem vyzvedla kouřící misku kuřecího vývaru. Tak se to alespoň jmenovalo, ale maso tam bylo syntetické a kuře to nevidělo ani z okna náklaďáku.
Vzala jsem k tomu lžičku a oboje ti podala. "Tohle tě postaví na nohy. Bohužel nemáme prázdnou kajutu, takže budeš přespávat tady. Já se usídlím na můstku, mám víc než dost energiťáků, abych to vydržela." Informovala jsem ji stroze. A i to byla pravda, v křesle byly zabudované jehly, které se mi na požádání napojily na žíly a vstřikly mi živiny a nějaký kofein, či co v tom bylo. Každopádně kapitán takhle zvládne být vzhůru i tři dny v kuse beze známky únavy. To se dalo vydržet. "Nějaké otázky?" Zeptala jsem se tě ještě, než jsem odešla.

Tiše zavrčím na tvá slova. "Nejsem lhářka, ano, nejraději bych všechny jako vy popravila, ale nehodlám oplatit laskavost něčím takovým..." odseknu lehce otráveně a podívám se na tebe ne zrovna přátelským pohledem, na chvíli se odmlčím a podívám se stranou od tebe.
Když mi podáš jídlo tak se na něj prvně poněkud nedůvěřivě podívám ale nakonec začnu pomalu jíst, očividně mám celkem hlad. "Ne... A díky..." zamumlám tiše a nevědomky zastříhám ouškama, poté se na tebe na chvíli podívám. "Jaké je vaše jméno," řeknu jednoduše, neříkám proč ho chci vědět a ani sama nevím k čemu ho chci, ale prostě chci.

No, nějakou dobu tu s ní a její posádkou zkejsnu... Moc my toho nezbývá... Vsadím se že tu bude děsná nuda... pomyslím si a podívám se na tebe opět. "Mé jméno asi znáte..." dodám a lehce si povzdechnu, poté co mi zdělíš své jméno, či ne, to je na tobě, jen kývnu a znovu se pustím do jídla, jak ho sním tak se podívám na tebe. "Máte... Tu někde koupelnu... Nebo aspoň sprchu... Potřebuji ji, dost nutně..." řeknu ještě když si čichnu ke své kůži která silně zapáchá jako modul pro crio-spánek.

Pokrčila jsem rameny, když jsi se ohradila, že nebudeš oplácet laskavost popravou. "Jak myslíš." Pochybovala jsem, že nás tvůj papá jen tak nechá odejít. Pravděpodobně nám nejdřív zabaví loď a pak nás vsadí do vězení. Ale to mě nepřimělo změnit rozhodnutí.
"Florence Mazel." Představila jsem se na její otázku svým pravým jménem. Proč ne, falešné by ničemu nepomohlo a nebyl důvod stydět se za jméno, které mi vybrali rodiče. I když by se asi obraceli v hrobě, kdyby věděli, co se ze mě stalo.

Když jsi se optala na koupelnu, otevřela jsem nenápadné dveře ve stěně. Uvnitř byla lehce spartakiádní koupelna, která ale má všechno, co by jsi mohla potřebovat. Vanu, toaletu, pár šampónů a dokonce i jednu voňavou serepetičku do koupele. Jsem možná pašerák, ale taky jsem žena. Občas mám chuť být krásná. "Kdyby jsi něco potřebovala, ozvi se přes interkom." Ukázala jsem na panel u dveří. "Nebo prostě přijď na můstek. Značky tu jsou."

Podívám se na tebe a lehce se usměji. Není tak hrozná, na to kým je... projde mi hlavou a tiše kývnu na její jméno "Budu si to pamatovat," řeknu a trošku nejistě si namotám pramínek vlasů na prst, poté se podívám na tebe jak promluvíš a upozorníš mě na koupelnu, zvědavě do ní nakouknu.
No, je to více zařízené než jsem čekala... pomyslím si a kývnu na tebe. "Díky... Uhm, Florence..." řeknu k tobě a lehce sue usměji, poté se dám do dojídání mé polévky, a jakmile ji mám dojedenou tak vejdu do tvé koupelny a rozhlédnu se, po chvíli jednoduše ze sebe shodím veškeré oblečení a pustím se do sprchování, pečlivě a pomalu, nikam nespěchám, proto když jsem konečně "hotova" tak je a mě vidět, moje srst a vlasy jsou krásně hebké a lesklé, působím mnohem více uvolněně a klidněji.
Chvíli přemýšlím co dělat ale nakonec se opět obléknu do toho oblečení co jsi mi dala a vydám se hledat kam jsi tak zmizela, částečně abych věděla co kde je, a částečně protože jsem si nebyla tak úplně jistá co dělat, a spát se mi zatím nechtělo.

Když jsem se dostala ke svému křeslu a kontrolnímu panelu, přečetla jsem si hlášení od posádky. Daisy zjevně opravila co zvládla tady, zbytek bude muset opravit spolu s pár dalšími techniky na stanici. Jerry zase našel nejbližší stanici, která byla dostatečně velká pro naše potřeby. Bylo to sice pět hodin letu, ale recyklátor vzduchu se nepoškodil a zásoby jsme měli dostatečné. Proto, když jsi za mnou přišla, jsi mě mohla vidět, kterak mám nohy položené na panelu, v uších poněkud staromódně sluchátka a před sebou panel, na kterém jsem si četla zprávy a také ceny artiklů. Ještě jsme tu měli pár koření z minulé práce a podle současné ceny by to mělo stačit na zaplacení oprav. Na klíně jsem měla misku s cereáliemi a mlékem, ze které jsem se občas najedla.

Když jsem zaregistrovala tvůj příchod, sundala jsem si sluchátka a na rtech vyloudila mírný úsměv. "A hele, černý pasažér se objevil. Jak se ti naše lodička líbí?" Odložil jsem misku a rychle se prozkoumala. Oblečení bylo trochu znečištěné, ale nic strašného. Na účesu i na očích byla vidět únava, ale to se dá zvládnout. Proto jsem pomalu vstala a vydala se k tobě. "Pojď, představím tě zbytku posádky. Na stanici budeme za pět hodin a i potom to na Terras bude nějakou dobu trvat. Měla by jsi je znát." Vydala jsem se k Daisy.

Poté co si to tu trochu prohlédnu se dostanu až k tobě, můj pohled padne na tebe, poněkud zkoumavě si tě prohlížím a čekám než si mě všimneš, když se tak stane tak jen lehce kývnu. "Není to nejhorší, ale vypadá dost staře," zamručím a poté se podívám na tebe, všimnu si jak unaveně vypadáš a povzdechnu si.
"A vy mi říkáte ať se jdu vyspat? Za chvíli tu zkolabujete, nehledě na to co do sebe dostanete... Měla by jste se jít určitě vyspat také," promluvím ještě a vyslechnu si tvůj návrh aby jsi mi představila posádku. "Zaslechla jsem jména když jsem vás slyšela u té porady," promluvím a podívám se ještě jednou na tebe, zakroutím hlavou a pokrčím rameny. "Vážně, potřebujete spánek, měla by jste nějaký dostat," řeknu a podívám se stranou, nechci vypadat moc "jako že se zajímám", nebylo by to pro někoho jako já, starat se o cizí, jako jsi ty...

Uchechtla jsem se. "Staře možná, ale je to nejrychlejší loď v tomhle sektoru. Tedy loď civilní," Poslední větu jsem dodala trochu proti své vůli, ale byla to pravda. Pokud se do soutěže nepletly vojenské lodě, v této části galaxie nebylo rychlejší a spolehlivější lodě. I když u lodí šlechty se koukalo hlavně na design a na kvalitu zas tolik ne. "To víte, nemáme tu palubu s výhledem ani podobné vymoženosti, ale dokážeme zdrhnout policejní lodi a ještě na ní zamávat zadkem." Neodpustila jsem si menší popíchnutí.
Pousmála jsem se nad tvojí "starostí". "O mě se neboj, mám za sebou delší časy beze---" Najednou na mě udeřila únava jako kladivo a já se musela opřít o stěnu a chvíli zhluboka dýchat, abych zahnala nevolnost a bolest hlavy. Pak jsem zamrkala a protřela si oči. V jedné věci jsi měla pravdu. Nespala jsem dva dny a teď jedu třetí. A ačkoli jsem za sebou vskutku měla delší časy, byly to stavy zpomaleného pohybu. Skvěle se hodily na delší lety, při kterých vnímáte čas zrychleně a jeden týden je pro vás jedním dnem. Neunavovalo to tolik.

Ale teď jsem za sebou měla dva dny plné adrenalinu. A tak jsem se na tebe poněkud chabě usmála. "Jak si přejete, výsosti." Přikývla jsem tiše a obrátila se směrem ke své kajutě. Jen abych cestou pomalu, ale jistě upadla do bezvědomí a tím i na tebe spadla.

Podívám se na tebe a vyslechnu si tvá slova o tom že tahle loď je nejrychlejší civilní loď. No to možná... Kdo ví... pomyslím si ale nahlas nic neřeknu, jen lehce kývnu a trochu se porozhlédnu, poté se podívám na tebe trochu pozorněji a lehce zavrčím, tvoje provokace jsou celkem účinné, jsem známá tím že se snadno naštvu takže k tomu nemám daleko.
Podívám se stranou a něco tiše zamručím abych se uklidnila, poté se podívám na to jak tu napůl zkolabuješ a povzdechnu si. "V pořádku, ano? To vidím..." zakroutím hlavou a pozoruji tě jak se zvedneš k tomu že si odejdeš odpočinout, já tě jen tiše následuji po cestě, proto když na mě najednou padneš tak mě to překvapí a já jen vyjíknu a samotnou mě málem povalíš na zem, s vypětím všech sil se udržím na nohou a tebe udržím taky, hned poté zamručím otráveně a začnu tě pomalu táhnout směrem ke tvé kabině, tam tě položím na postel a poněkud zadýchaně si na ni sednu.
Zatraceně... Proč tu já mám pomáhat pašerákům, co mě měli pomoct unést! Ugh... Zpropadené zvyky... pomyslím si a podívám se na tebe povzdechnu si a přikryji tě dekou, poté se zvednu a posadím se do křesla co tu je, vzhledem k mé vlastní únavě se mi povede i v tom křesle brzo usnout.

Druhý den ráno, ETA ke stanici: jedna hodina

Celou "noc" jsem se převalovala ale i tak jsem hladově čerpala energii, kterou mi spánek poskytoval. Když k tomu přidáme noční můry, které mě od Marka stále trápily, byla jsem v noci celkem aktivní člověk. A to prosím nemyslím ve dvojsmyslu. Co se tohohle týče... Už je to dlouho. Možná až moc.

Když jsem se probudila, ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem ve své posteli a Sam spí na židli. Labužnicky jsem se protáhla a řádně zívla. Poté jsem vstala a vydala se do koupelny, kde jsem se svlékla. Nechala jsem otevřené dveře, ale po pár letech na lodi si odvyknete věcem, jako je stud a podobné. A tak jsem na sebe nechala dopadat horkou vodu a spokojeně při tom vrněla. Pořádně jsem si umyla vlasy, kterým se vrátila jejich jemná hebkost a černý lesk, než jsem zase vystoupila ze sprchy a osušila se. Pak jsem se ve spodním prádle vydala k šatníku, kde jsem na sebe hodila něco trochu pohodlnějšího. Už jsem nemusela být stále jak na trní, a tak jsem si vzala prosté černé tílko a krátké kalhoty.
Pak jsem se k tobě otočila a mrkla na tebe, abych zkontrolovala, jestli jsi vzhůru. Když ne, luskla jsem ti u ucha prsty. "Pokud chceš ještě spát, můžeš v mojí posteli. Ale já osobně se jdu nasnídat a myslím, že ty by jsi měla taky. Živiny ještě potřebuješ."

Celou noc jsem spala dost... Nepříjemně, spát ve křesle není nic úžasného pro vaše záda. Proto když mě probudíš tak se poněkud rozlámaně protáhnu. "Uhh..." zamručím a podívám se na tebe, chvíli mlčím ale pak zakroutím hlavou a vstanu. "Jen si... Dám sprchu a přijdu... Kde máte jídelnu?" zeptám se a počkám na tvou odpověď, poté co mi odpovíš tak kývnu a vejdu do koupelny, hned za sebou zavřu a shodím oblečení, osprchuji se a podívám se na sebe.
"Tohle je všechno tak divné..." pomyslím si a povzdechnu si lehce, poté si umyji moje vlasy, podobně jako ty i má barva vlasů, a srsti v mém případě, je černá, leskle černá, a mé vlasy my sahají lehce pod zadek. Jakmile i moje vlasy jsou čisté tak se osuším a obléknu si moje spodní prádlo, poté na sebe opět dám šaty co jsi mi půjčila a vydám se směrem kde jsi mi řekla že je jídelna.

Jak se dostanu do jídelny tak se podívám kolem kdo tu z tvé posádky je, vydám se ale k tobě a podívám se na tebe. "Jak dlouho to bude trvat než se dostaneme k té základně..." promluvím a trochu nervózně švihnu ocáskem ze strany na stranu a přešlápnu na místě.

Stručně jsem ti popsala cestu k jídelně a pak se tam sama vydala. V jídelně jsem si udělala pořádně silný zelený čaj a k tomu palačinky. No, spíš jsem nechala automat, ať to udělá za mě. Nikdy jsem nebyla dobrá ve vaření. Vzpomněla jsem i na tebe a připravila pro tebe horké mléko a druhou várku palačinek. Těžko říct, jestli tě tím spíše neurazím, ale bylo to jídlo a já byla připravena ti ho vecpat do chřtánu násilím. Až tak hodná na tebe jsem.
Byla jsem tu sama, všichni tři zbývající členové měli ve zvyku jíst u sebe a já tak byla jediná, kdo využíval tyhle prostory. To se však změnilo s tvým příchodem. Přívětivě jsem na tebe kývla. "Podle Daisy tam budeme za hodinu. Dalších pár hodin bude trvat oprava lodi." Odpověděla jsem ti stručně a pokračovala v jídle. Tvé jídlo bylo položené naproti mně a mléko bylo v misce, aby se ti lépe pilo. Nemohla jsem si pomoct a po očku pozorovala, jak se do toho vlastně pustíš.

Kouknu se na tebe a když si všimnu že tu nikdo krom tebe není tak si lehce oddychnu, nic proti tvé posádce nemám, krom toho že jsou to pašeráci, ale preferuji být sama v takových chvílích. "Dobře..." řeknu když mi zdělíš jak dlouho to bude trvat, poté se podívám na jídlo a chvíli jen tak mlčky stojím, pak se posadím na židli a začnu jíst.
Uhhh, musela si toho všimnout... Sakra... Tohle je poněkud trapné... pomyslím si a s trochu rudými tvářemi vezmu misku s mlékem do rukou a opatrně z něj upiji, tím samým způsobem jako prvně, což vypadá celkem roztomile.

Po chvíli jsem vše do sebe dostala a jen se podívám na tebe. "Proč jste se rozhodla mě vrátit a né mě odevzdat Argosanům, nechápu to..." podívám se na tebe a podívám se směrem k tobě, po chvilce ale nervózně uhnu pohledem do strany a lehce sebou ošiji.

Spokojeně jsem pozorovala, jak jsi vyprázdnila misku s mlékem. Bylo to rozkošné a já znova ucítila tu potřebu tě obejmout a pomuchlat. Ale zase jsem to ovládla a akorát se trochu přiblble usmívala. Měla jsem o poznání lepší náladu, než včera. I díky spánku. "Díky, že jsi mě odtáhla do postele." Přikývla jsem ještě a trochu nerudně se zamračila, abych se dostala zpátky do své běžné povahy.
"Za koho nás máš, za otrokáře? Jsme pašeráci. Takže ano, převážíme zbraně, drogy, někdy i pasažéry. Ale nikdy ne lidi proti jejich vůli. Vedle toho mě Argosané nasrali, protože mi tvrdili, že jseš jenom náklad zbraní." Vysvětlila jsem jí naše důvody. "A nabízeli nám slušné prachy. " Podotkla jsem ještě. O tom, že by ty prachy zachránily Jerryho sestru... to nemusela vědět. Byla to jeho věc.

Jen se stále trošku červená ve tvářích podívám stranou. "Nemáte zač... Stejně jsem neměla moc na výběr..." zamručím tiše a poté si lehce povzdechnu a jen trochu upravím šaty co jsi mi půjčila aby nepůsobily tak vyzývavě. Jakmile začneš mluvit tak tiše poslouchám. "Jak mám vědět kdo jste zač..." zamručím a poté se od tebe na moment podívám stranou, pak ale opět na tebe.
"A vážně jste tak naivní že věříte Argosanům? Nejspíše by vás na místě zabili sotva by mě měli v rukou, jim nesmíte nikdy věřit, jsou to ti největší podvodníci v téhle soustavě," povzdechnu si a poté se postavím. "Jdu se projít..." zamručím tiše a poté se rozejdu směrem do chodeb, tak nějak nejistá co vlastně dělat, nesnášela jsem cestování, protože jsme nikdy nevěděla jak strávit čas... Doufám že budu brzy doma... pomyslím si a trochu si obejmu ramena protože je mi zima, nejsem úplně zvyklá na tohle klima, naše planeta má přirozeně mnohem vyšší teploty než většina v této soustavě.

Uchechtla jsem se. "Ne... nevěříme. Máme i své možnosti, jak si platbu vynutit." Nevinně jsem se na tebe usmála a mrkla. A byla to pravda. Kromě již tradičního přístupu padesát před, padesát po, měli jsme i Mikea. Ten vydal skoro za jednu eskadru vojáků. Byl taková naše zbrojovka a málokdo po pár chvílích s Mikem nadále odmítal zaplatit. Ale měla jsi pravdu v jedné věci. Uvěřili jsme příliš snadno. Prakticky jsme po těch penězích skočili. "A mimochodem, princezna, kterou unesli z vlastního paláce zrovna nemá moc co říkat." Dodala jsem trochu kousavě a nechala tě odejít.

Když jsi se procházela někde poblíž pilotní kabiny, najednou se na tebe přiřítil stín a poněkud neobratně ti zezadu přiložil nůž ke krku. "Hlesneš a je po tobě." Zavrčel nerudně a ty jsi podle hlasu mohla poznat jednoho z mužů ze včerejška, Jerryho. Má trochu roztřesený hlas a je cítit alkoholem. I tak tě ale hrubě vede směrem, kde jsou únikové moduly. Je ti jasné, že musíš nějak upozornit Florence na svůj problém, ale jak to uděláš?

Trochu studem a trochu tím že mě naštveš se začervenám když promluvíš o mém únosu a podívám se stranou, jen něco uraženě zamručím a poté se rozejdu směrem k chodbám, do kterých zamířím, trochu bezcílně, jen se snažím nějak zabavit, tak alespoň chodím, když už nic jiného.
Jak se tak procházím tak postupně objevuji co kde na lodi je, je to lepší než sedět na zadku, i když ani tohle není nějak extra velká zábava.

Jak se dostanu k pilotní kabině a stane se to co stane tak začnu trochu litovat svého rozhodnutí. CO to sakra... O co se snaží?! pomyslím si ale zůstanu mlčky, nejsem blázen, nebudu dělat žádné hlouposti. Dobře, mám tu jistou šanci, ale bude to... Bolet, hodně... pomyslím si a nasucho polknu,
Z dechu toho muže je cítit alkohol a tudíž čekám že by byl dost překvapený když něco udělám, a to je přesně to o co se pokusím, nehodlám se stát zajatcem, ať už jeho či Argosanů ke kterým mě asi chce dostat a získat ty peníze za mě.
Jak tak procházíme chodbami k únikovým modulům tak si počkám než budeme v dobré pozici a prudce cuknu a zády vrazím do toho muže, přitom rychle vytáhnu ruku ke krku, abych nůž který nepochybně tím pohybem dopadne na můj krk, abych tím zabránila nějakému velkému zranění, rána bude určitě hluboká a bolet ale skousnu si ret a nějak to přetrpím, hned na to se rozběhnu pryč, ve změti chodeb se ale snadno ztratím a najít tak cestu zpět do jídelny je problém, mezitím si pevně držím ruku která nejspíše dost silně krvácí, a já cítím jak se mi pomalu zamlžuje pohled.

Když jsi se s překvapivou rychlostí zbavila muže za sebou, ozvalo se sprosté zaklení. "Ty děvko!" Zařval a vytrhl od pasu pistoli. Ale než stihl zamířit a vystřelit, ty už jsi zmizela za rohem. Rozpoutala se tak honička, která ale pro tebe byla časově omezená. S každým dalším krokem jsi cítila, jak ti ubývá sil. I tak jsi ale vydržela dalších pár desítek metrů. Těch rozhodujících, neboť ty tě dovedly ke kameře. K jedné z těch mála, které Spartacus měl.

A to mi stačilo, abych s rozšířenýma očima pozorovala skrze monitor, jak si držíš krvácející ruku a za tebou uhání Jerry. Polkla jsem a z pultu na stěně vytrhla zbraň. Nevěděla jsem sice, co se děje, ale nemohla jsem ho nechat, ať tě zabije. To jsem věděla jasně. A tak jsem se rozeběhla k chodbě, kde jsem vás viděla na kameře.

Doběhla jsem právě včas, abych viděla, jak pomalu kolabuješ z nedostatku krve. Chytila jsem tě a jemně položila na zem, než jsem se otočila na Jerryho. "Proč?" Bylo jediné slovo, které se mi přes sevřené hrdlo dostalo. Tohle byla zrada a jako každý kapitán jsem věděla, jak se trestá. Stejně tak Jerry. Ale to nezmenšovalo tu bolest, kterou jsem při tom cítila. "Byl jsi při tom, když jsem to zakládala. Byli jsme jako rodina!" Křičela jsem na něj a z očí se mi valily slzy. "Protože moje pravá rodina umírá. A místo toho, aby jsi mi ji pomohla zachránit, tak raději pomáháš téhle... čubce!" Křičel na mě on hlasem plným hysterie. Byla bych odsekla. Byla bych se ho pokusila uklidnit, ale... implantáty mě informovaly jasně. Jeho zbraň se nabíjí. A mé instinkty zareagovaly rychleji, než mé svědomí. Bleskově jsem odjistila zbraň a vystřelila dvě přesné rány. Na srdce a mezi oči.

Pomalu mi dochází síly a tak se jen svezu na zem jak se mi začíná zatemňovat před očima, moje síla mě opouští a já cítím jak veškerá energie co jsem měla kompletně zmizí, podívám se směrem do chodby skrze kterou jsem utíkala kde ten chlápek je, poté si uvědomím že vlastně jsi u mě, trochu rozechvěle se k tobě přitisknu a zavřu oči, slyším slova, jak se spolu bavíte, ale nevím přesně co.
Jakmile uslyším výstřel jen sebou cuknu a omdlím, moje ruka stále dost silně krvácí a pokud to brzo nezastavíš tak vykrvácím úplně, rána je přes celou dlaň a hodně hluboko, takže to je opravdu ošklivá rána, a bude z toho pěkně oškliv jizva.

Jak mě tak opustí vědomí tak ruka kterou jsem pevně sevřela tvoje triko pomalu sklouzne dolů a já tam jen tak bezvládně ležím, moje paže a šaty kompletně zakrvácené kvůli mé ráně. Slyšíš jak něco velmi tiše zamumlám, ale nedovedeš si určit co to vlastně bylo, měla by jsi jednat, není moc času.

Chvíli jsem jenom tiše pozorovala, jak Jerryho tělo padá k zemi. Rychle jsem si zatlačila slzy. Vzhledem k tvému stavu jsem nesměla ztrácet čas brekem. Rychle jsem roztrhala své tílko na pár cárů, kterými jsem ovázala a zaškrtila tvou ránu. Pak jsem si tě zvedla do náruče a rychle se s ní vydala do kliniky. Cestou jsem narazila na Mikea s Daisy. "Postarejte se o jeho tělo. Daisy, zjisti, jestli nezkoušel kontaktovat někoho na stanici a nastav autopilota." Rozdala jsem rychle a tiše rozkazy.

V klinice jsem tě položila na operační stůl a zadala tvůj stav, rasu a podobné věci. Počítač to vyhodnotil a brzy jsi byla napojena na transfúzi syntetické krve, stejně jako ti byla rána potažena medigelem pro rychlejší hojení a ovázána mnohem expertněji, než bych to kdy zvládla já. Já osobně jsem se pak tiše zhroutila na jednu ze židlí u tvého lůžka a pustila se do hořkého pláče. Možná mě zradil, ale pořád jsem ho měla ráda. Hajzla jednoho. A tak, jak jsem byla, s hlavou položenou u tvých nohou, jsem usnula.

Trvá to docela dlouho než konečně otevřu oči, a i poté co tak učiním tak se cítím děsně slabě, ale ono se není čemu divit po tom co se stalo. Uhhh... pomyslím si a otevřu oči, posadím se na posteli a rozhlédnu se, to si všimnu tebe a chvíli mlčím, pak se mi to vybaví. On mě chtěl zabít... A... Ona mě zachránila, výstřely... Musela ho střelit určitě... pomyslím si a podívám se na tebe, všimnu si tvých zaslzených tváří a trochu se zamračím.
Co se tam přesně stalo... podívám se na ruku která byla zraněná a trochu si oddechnu, poté se podívám opět na tebe, mlčky pohnu mým ocáskem a jemně ti ze tváří otřu slzy. Trošku to zašimrá, má srst je velmi jemná, hebká, takže docela dost pošimrá jak se otře o tvou tvář. "Vypadá zřízeně... Co se vůbec stalo... A o čem se to bavili..." pomyslím si a opatrně se dotknu tvého ramene a lehce s tebou zatřesu.

Počkám než se probudíš a jemně ti odhrnu vlasy ze tváře. "Co se stalo..." řeknu tiše se slabým hlasem a moje ruka zůstane trochu nevědomky na tvých vlasech, moje tělo se lehce chvěje, ze chladu i slabosti, a taky jsem celkem silně zakrvácená z toho všeho co se událo v chodbě.
"A... Díky za... Záchranu..." zamumlám nejistě a pokusím se lehce pousmát, ale moc se mi to v tuhle chvíli nedaří.

Nejdříve mě probudilo zašimrání tvým ocáskem pod mým nosem. Trochu jsem ho nakrabatila, ale ještě to nebylo dost na to, abych se vzbudila. Spíše mě to vyhrabalo z nejhlubšího spánku a to, jak jsi mnou zatřásla mě už probudilo úplně. Zamrkala jsem a zívla, než jsem se na tebe otočila. K mému překvapení jsem měla suchý obličej. I přes to... co se včera stalo. Měla jsem co dělat, abych zahnala slzy při vzpomínce. Ale povedlo se a já se pak otočím na tebe.
"V pořádku." Přikývla jsem slabě. Moje slabost, na rozdíl od té tvojí byla spíše z psychických důvodů, než ze ztráty krve. Ale cítila jsem se strašně. A tak jsem se pomalu opřela a nezúčastněným hlasem začala vyprávět. Jsem už příliš unavená, než abych na tebe brala ohledy ohledně pocitu viny. Ne, že bych tě z toho vinila. Celá tahle fraška má jedny viníky. Argosany.
"Jerry se tě pokusil unést k Argosanům. Ale než ho odsoudíš... má sestru. Trpí vzácnou chorobou, při které krev pomalu ztrácí schopnost přijímat kyslík. Je už dva roky hospitalizována a její stav se čím dál tím víc zhoršuje. Operaci by ji mohla zachránit, ale je drahá. A Jerry pochází z chudé rodiny. To byl hlavní důvod, proč jsme vůbec tuhle posádku založili. Já kvůli slávě a Jerry kvůli své sestře." Nevesele jsem se usmála a pomalu se zvedla. "Nesuď nás podle zákona. Spousta pašeráků má pohnutější osudy, než by jsi si mohla myslet." Poradila jsem jí ještě, než jsem se pomalu vydala do jídelny a to především k baru. Mike i Daisy věděli, že teď je nejrozumnější nechat mě o samotě. A tak jsem od nich akorát našla hlášení, kde se psalo, že Jerry našel hrob ve vesmíru a že loď během pár minut zadokuje. To mi nevadilo. Oni to zvládnou i beze mě. Já se potřebuju opít. A s touto myšlenkou v ruce jsem si nalila první, ale zdaleka ne poslední sklenici whiskey.

Mlčky se na tebe podívám a poslouchám tě jak začneš vyprávět co se událo, a na tvoje ospravedlní co ten Jerry udělal. Hmm... Otázka je co je na tom pravdy... Ale ona nevypadá že by lhala... pomyslím si a jen si lehce povzdechnu, když odejdeš tak si lehnu a chvíli jen přemýšlím, o několika věcech, pak se podívám na sebe a zakroutím hlavou. Hádám že má pozice může zachránit životy... pomyslím si a posadím se, přehodím nohy přes okraj postele a pomalu se pokusím postavit, když se mi po chvíli podaří stát bez toho abych padala tak se rozejdu ke dveřím.

Poté se rozejdu chodbami, chvíli mi to trvá než se mi tě podaří najít, když se tak stane tak se rozejdu k tobě a posadím se poblíž tebe. "Chci něco vědět..." řeknu tiše a poté se podívám na tebe. "Kde žije ta jeho sestra, chtěla bych ji vidět..." řeknu jednoduše a podívám se na tebe, vidím jak na tom jsi a že stále piješ, trochu znechuceně se pohledem odvrátím ale pak ti jednoduše chytnu ruku když se chceš znova napít.
"To že se opijete nic nevyřeší, a vaší posádce to taky nic neulehčí když se jejich kapitánka opije a nebude schopná nic dělat..." řeknu klidným i když trochu přísným hlasem, nemám zrovna v lásce lidi co moc pijí, nemám na to nejlepší vzpomínky, takže se lidi co to dělají přespříliš většinou snažím nějak uklidnit. Ovšem, kvůli tomu co se se mnou stalo v mém sevření není moc síly, a samozřejmě tě držím tou zdravou rukou, která je ovšem slabší z mých rukou.

Spokojeně jsem se opíjela a svůj smutek utápěla v alkoholu. Myšlenky my pendlovaly od Marka k Jerrymu a zase zpátky. Nebyly to veselé myšlenky, ale alkohol pomáhal. A tak jsme ztratili dalšího člena... A to jsem si nedávno přísahala, že už o další nepřijdu. Povzdechla jsem si a znova si nalila. Já jsem fakt na hovno kapitán. Zamručela jsem tiše a kopla to do sebe.

Chvíli mi trvá, než si tě všimnu a hodím po tobě lehce naštvaný pohled. "Na Butrionu. V hlavním městě." Odpovím ti stručně a nerudně zavrčím, když mi chytneš ruku. Vyslechnu si tě, ale v očích se mi zračí stejně zoufalství, jako hněv a frustrace. V hloubi duše sice vím, že máš pravdu. Ale jsem příliš smutná, než abych ti naslouchala a můj mozek je už tak dost naplněný alkoholem, takže mi selhává schopnost morálně a logicky uvažovat. I proto se ti vytrhnu a vypiji další sklenku, než se na tebe obořím. "Tobě se to říká. Princezničko." Znechuceně si odplivnu. "Celý život žiješ v paláci ze slonoviny, tatínek pro tebe udělá cokoli a teď si najednou myslíš, že nám rozumíš. No hádej. Nerozumíš." Povzdechnu si a znova se napiji. V hloubi duše se cítím trošku špatně, že jsem na tebe vyjela. Ale na omluvu to nebude. Rozhodně ne teď. "Běž si lehnout a nestarej se o mě. Umím se postarat sama o sebe." Zavrčím ještě a naliji si další sklenku.

"Tak místo Tarrosu poletíme tam, chci tu dívku vidět," řeknu s rozhodným hlasem a podívám se na tebe, poté si lehce povzdechnu když vidím že na moje slova zrovna moc nedbáš, když ale promluvíš tak se jen podívám stranou. "Nemáte tušení co říkáte..." zamručím tiše a vstanu, poté se podívám na tebe.
"Nikomu nepomůžete tím že se opijete, jen sobě, a nic tím také nevrátíte, mohla bych říct že je mi líto toho co se stalo ale já ho neznala a jediné co tak vím že se mě pokusil unést, proto nebudu lhát, ne, líto mi toho muže není, ale vy nevypadáte jako někdo kdo by se tu měl utápět ve smutku, tak se trochu vzchopte," promluvím ještě a poté se jen pomalým krokem rozejdu opět k té klinice, tam si lehnu, ale nespím, na to jsem teď moc... Rozrušená...

Namísto toho tam jen tak ležím a dívám se do stropu, v hlavě se mi honí spousta vzpomínek a myšlenek které tahle situace vyvolala. Co mám asi tak dělat... pomyslím si a lehce si povzdechnu.

Nemůžu si pomoct, a místo zkroušeného přikývnutí se poněkud cynicky rozesměji. "Celý roky na nás kašleš, a najednou se o nás staráš? A o nás říkáš že jsme naivní." Potřesu nevěřícně hlavou a tvářím se, že tvá další slova nevnímám. Místo toho se jen napiji a okázale tě ignoruji. Ale pravdou je, že tvá slova ťala překvapivě hluboko. Těžko říct proč, ale dotkla se mne a tak, když odejdeš, jen dopiju poslední skleničku a opřená o židli se chvíli utopím v myšlenkách. Chtě nechtě připadá mi trochu špatné, jak jsem na tebe vyjela. Co se stalo nebyla tvoje vina. A svým způsobem máš pravdu. Kapitánka by se neměla utápět ve výčitkách. Ne na lodi.

A tak, pravda, trochu nejistě, vstanu a opráším se. A poté se vydám do kliniky. Když ke své úlevě spatřím, že ještě nespíš, zase si sednu k tobě. "Já... sakra, tohle mi nejde." Trochu zrudnu a podívám se do strany. Rukou si začnu netečně hrát s pramenem vlasů. "Jen promiň, máš pravdu. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Není to tvoje vina." Obrátím se k tobě a rukou netečně stisknu tu tvoji. Všimnu si při tom nezvyklé hebkosti tvé pokožky. Tak odlišné od té mé. Inu, nemám příliš času se věnovat svému zevnějšku. Rozhodně méně než ty. Do očí mě znova též udeří tvá "nelidská" krása. Věděla jsem, že tě spousta Tarroských mužů považuje za přitažlivou a já až teď pochopím, proč vlastně. Olíznu si náhle suché rty a s nejistým pohledem v očích si tě prohlížím.

Jen mlčky přemýšlím nad pár událostmi z minulosti, nejsem si úplně jistá co mám dělat, co můžu udělat... Jsem v cizím prostředí, s lidmi které neznám, a přesto mám pocit jako bych him chtěla pomoci, i když jsou to lidé kterými pohrdám a nesnáším, zločinci, nesnáším lidi co se sníží k něčemu jako tohle... A důvod proč je nijak neospravedlňuje... pomyslím si a podívám se do strany, to zrovna vejdeš do pokoje.
Pozvednu pohled k tobě ale zase si jen tiše lehnu a dívám se kamsi stranou, mlčky poslouchám tvá slova, nijak na ně však neodpovídám. Když chytneš mou ruku tak ovšem trochu překvapeně stočím pohled k tobě, opět ale pohledem sklouznu do strany.

"Nemáte se za co omlouvat... Byl to někdo vám blízký, je to pochopitelné... Ale jak jsem řekla, tím že se opijete nepomůžete vůbec ničemu ani nikomu..." promluvím a podívám se na moment na tebe, nejsem si tak úplně ale jistá co mám udělat či říct, proto jen tak potichu ležím a chvíli se dívám tvým směrem, když si ale všimnu jak mě pozoruješ tak sebou nervózně ošiji a podívám se kamsi stranou, lehce červená ve tvářích.

Jen poněkud přiblble přikývnu na tvá slova, ale příliš je nevnímám. Na to až příliš přemýšlím, jak dlouho už jsem bez přátelského dotyku. Což mi tělo poněkud bolestivě připomíná. Znova ucítím ono svrbění v ruce, ale snad kvůli alkoholu a kvůli smutku nemám sílu mu odolat. Věděla jsem, že mi pomalu vypadává mozek a já stále víc a víc vnímám tvou krásu a s ní i tvou nedosažitelnost.

A než si stihnu uvědomit co vlastně dělám, pomalu vstanu a rukou tě pohladím po vlasech. A pak začnu svůj obličej přibližovat k tvému. Z téhle blízkosti na chvíli i vidíš mé implantáty v očích, které rudě září. Ale potom už zavřu oči a rty se přiblížím k těm tvým.

Podívám se na tebe poněkud nejistě a poté se podívám na tvou ruku, když si všimnu jak vypadáš tak se začnu cítit drobet nejistě, chci ruku odtáhnout ale to se najednou začneš ke mě přibližovat. Trochu zpanikařím a nejistě sebou ošiji, poté se pokusím posadit a nějak tě od sebe odstrčit ale místo toho tě jen rozechvěle pozoruji.
O co jí jde.. C-co se najednou snaží udělat... pomyslím si a trochu nasucho polknu, můžeš to ucítit z mé ruky že se celá chvěji, místo toho abych tě ale od sebe odstrčila tak se na tebe jen nejistě dívám a čekám co podnikneš. Jak jsem celá nervózní tak se moje ouška trochu přitisknou k mé hlavě a ocásek se mi omotá kolem levé nohy, jedny z mých gest jak poznáš mou nervozitu.

Všimnu si tvé nervozity. Ale místo toho, aby jsi mě tím přinutila mě zastavit, stane se spíše opak. Ono je to těžké, touto opravdu kočičí reakcí mě totiž ještě více povzbudíš. Vždycky jsem měla slabost pro kočky a v tomto smyslu by se dalo říct, že ty jsi dar z nebes. A tak tě rádoby konejšivě podrbu za oušky, než konečně definitivně zavřu oči a nechám naše rty, aby se dotkly. Samotnou mě při tom překvapí hebkost tvých rtů a lehká zoufalost mého polibku. Nikdy jsem po lásce příliš neprahla. Ale alkohol udělá s člověkem divy. Prosím... neuteč. Proletí mi hlavou a já se znova oddálím. Trochu nejistě až nervózně tě pozoruji a těkám očima ze strany na stranu. Je vidět, že mám strach z tvé reakce, ať už bude jakákoli.

Rozechvěle tě pozoruji jak se ke mě stále přibližuješ a pokusím se jakoby oddálit ale vzhledem k tomu že ležím to je poněkud těžké. Když mě podrbeš tak si nemůžu pomoct a tiše zavrním, je to instinkt, proti tomu nic neuděláš.

Jakmile mě políbíš tak se opět lehce zachvěji a tiše vyjíknu a nervózně sebou ošiji, jak mi dáš nějaký prostor tak se jen nejistě dotknu svých rtů a rychle si přetáhnu deku přes hlavu. O co se pokouší... pomyslím si a stále se jen lehce chvěji pod dekou, jediné co je tak vidět je ocásek který sebou nervózně mrská ze strany na stranu a vykukuje tak z pod deky.
P-proč by něco takového udělala... pomyslím si a opět se lehce zachvěji.

Překvapeně pozoruji tvou reakci. Vlastně to k ní dokonale sedí... Neodpustím si menší uchechtnutí a pomalu, ale jistě z tebe deku stáhnu. "Neboj se." Zašeptám něžně a znova tě podrbu za ušima. S jemným úsměvem se ti pak podívám do očí. A políbím tě. A znovu a znovu. Jako bych se nemohla nabažit tvých rtů, což je svým způsobem i pravda. Jejich hebkost a sladkost mě téměř dohání k šílenství.
Rukama začnu tedy pomalu rozepínat tvé šaty. Již tak toho příliš neschovávají, a tak by to nemělo trvat dlouho. Tiše při tom vrní a vlastně si to i užívám.

Když odtáhneš tu deku tak se jen pokusím trochu odtáhnout, když mě ale zase chytneš a promluvíš tak se trochu zarazím, jak mě opět podrbeš tak se nervózně rozechvěji, přitom se pokusím opět odsunout. Přestaň s tím... pomyslím si, neříkám že je mi to nepříjemné, ale tahle situace mě... Trochu děsí.

Jak mě opět políbíš tak se pokusím mezi nás dvě dostat ruce a odsunout tě od sebe, ale jak jsem stále zesláblá z toho všeho co se se mnou dělo tak jen trochu slabě tlačím dlaněmi na tvá ramena ve snaze tě odstrčit.
Když se ale pokusíš mi stáhnout šaty tak poněkud zpanikařím. "P-přestaň, co to děláš!" vyjeknu rozechvěle a rychle se od tebe odsunu a ukážu ti záda, přitom si obejmu ramena aby jsi mi šaty stáhnout jen tak snadno nemohla. Co to do ní vjelo, o co se snaží?! pomyslím si poněkud vyděšeně a stále lehce rozechvěle.

Když mě odstrčíš a otočíš se ke mě zády, abych ti nemohla stáhnout šaty, chvíli tě nechápavě pozoruji. Pak s úsměvem položím ruku na tvé rameno, abych tě otočila zase na záda. Ale v tom mi dojde, co to vlastně dělám. Jistá myšlenka pronikne tou mlhou v mozku a já si uvědomím, že tohle se až příliš podobá znásilnění... Něčemu, co jsem si sama jednou málem zažila. Ruka na tvém rameni mi ztuhne a já ucítím, jak se mi zase do očí derou slzy. Ale tentokrát spíše slzy opovržení nade mnou samou, než smutku.

"Já... promiň." Hlesnu tiše a pak odběhnu do své kajuty. Tam se téměř okamžitě svalím na posteli a zkroutím se do klubíčka. Netrvá dlouho a slzy, které se sice snažím potlačit, se začnou drát ven a s nimi i tiché vzlyky. Co jsem to za člověka... Přetáhnu přes sebe deku, ale to nezastaví tichý třas mého vzlykajícího těla a já takto posléze usnu.

Pokusím se trochu ti vzdorovat ale nemůžu moc dlouho vzhledem k mé slabosti, proto když mě otočíš na záda opět tak se na tebe jen poněkud roztřeseně dívám. N-nech toho... pomyslím si a podívám se do strany. Proto když najednou přestaneš a omluvíš se tak se na tebe podívám trochu s úlevou, jakmile odběhneš tak jen popadnu deku a přetáhnu ji přes sebe.

Proč to udělala... pomyslím si a opatrně si obejmu ramena, schoulím se do klubíčka a jen tam tak tiše ležím, ale nemůžu usnout, nejen že jsem spala příliš poslední den dva ale ani bych nemohla spát s tím co se stalo. Když se proto po nějaké chvíli uklidním tak vstanu a rozejdu se směrem do chodeb lodi.
Říkala že do hodiny budeme na stanici... Potřebuji na vzduch... pomyslím si a zajdu se podívat jak dlouho to zhruba bude trvat než se dostaneme k té stanici.

Stanice Mani nad Hookiee Cara

Vzbudí mě celkem charakteristický zvuk dokování a taky lodní interkom. Daisy. "Florence, jsme na stanici. Dám vykládat artikl, ale vyjednávat budeš muset ty." Ozvala se. Ačkoli mluví jako vždy tichým a klidným hlasem, rozbolí mě z toho hlava. Takže jen zabručím tupý souhlas a z lékárničky vyhrabu něco na kocovinu. Pár minut po spolknutí s uspokojením zaznamenám, že bolest hlavy i závoj na vědomí pomalu mizí a tento efekt se ještě posílí horkou sprchou. Tím započnou moje přípravy na vyjednávání. Kromě voňavého mýdla a šampónu se ještě neopomenu pořádně nalíčit a pak na sebe hodím i něco vyzývavého. Je překvapivé, kolik mužů a žen dělá chyby, když je ovládá jejich libido. Tato myšlenka se propojí se vzpomínkou na včerejší téměř znásilnění a já se nevesele ušklíbnu. Jako bych já měla co říkat...

Poté, když už se cítím alespoň trochu lépe, vyrazím ze své kajuty. Cestou se ti snažím vyhnout a pokud na tebe snad náhodou narazím, dělám, že tě nevidím.

Když se konečně dostaneme na stanici kde máme doplnit palivo a opravit loď. Chvíli trochu zmateně hledám kudy se dostat z lodě ven ale nakonec se mi podaří narazit na tebe, chci něco říct ale raději jen mlčím, ale následuji tě protože tuším že ty budeš muset jít vše vyjednat.
Proto když se dostaneme ven z lodě tak se někam rozejdu, je mi úplně jedno kam, jen se potřebuji někam dostat, pryč, projít se a trochu si vyčistit hlavu, a hlavně na vzduch, nemám ráda když jsem dlouho zavřená na lodích. Tahle celá věc je úplně praštěná... pomyslím si s povzdechem a podívám se na sebe, stále jsem trochu zakrvácená z toho co se mi stalo a moje oblečení nevypadá úplně nejlépe ale co zmůžu.

Možná tu budou mít nějaký obchod nebo něco... Uh... pomyslím si a začnu se procházet po stanici doufajíc že tu najdu nějaké místo kde bych si mohla koupit aspoň nějaké ucházející oblečení. (Teoreticky by ji měli znát, popřípadě by měla být možnost jak platit jinak než hotově asi~ Napiš co tak může najít na té stanici~ A případně pokud chceš něco podniknout =o)

Když se dostanu ven, všimnu si, že se vydáš vlastní cestou. Utrousím tichou nadávku a pak se podívám na Mikea. "Dej na ní pozor, ano?" Všimnu si trochu nesouhlasného pohledu a povzdechnu si. "Dokážu se o sebe postarat. Ale ona ne. Snad ji tu nikdo nezná, ale nechci nic riskovat." Založím si ruce na prsou a Mike si povzdechne. Zná mě taky celkem dlouho, a tak se za tebou vydá. Je dostatečně chytrý, aby se nedával příliš na odiv, a tak je jen malá pravděpodobnost, že si ho všimneš.

Stanice nepatří k nejluxusnějším a s tou nad Terrasem se nedá srovnávat už vůbec. I tak ale celkem ujde. Obchodů tu sice moc není, ale těch pár prodává poměrně ucházející zboží. Možná ne úplně vhodné pro princeznu, ale pro obyčejného člověka ano. Ke svému překvapení si všimneš i bankomatu od Tarroské banky. Na rozdíl od starších typů, tyto už přijímají otisky prstů a na svém účtu by jsi měla mít víc než dost peněz na nějaké oblečení.
Na obličejích kolemjdoucích lidí si občas všimneš záblesku poznání, ale jinak to nikdo příliš neřeší. Život na okraji galaxie člověka naučí nevšímat si věcí, které s ním nemají co do činění. Je tu i pár obchodů se zbraněmi a jedna nebo dvě kliniky. Ke své nelibosti si všimneš i pár překupníků drog, ale to se tady už dá čekat. A i díky nim si nevšimneš plakátu, na kterém je tvoje tvář a pod ním cena za tvé zadržení jako živé. Je to slušná částka, ale když se otočíš, elektronický plakát už ukazuje jinou tvář a jinou cenu.

Procházím se kolem stanice a snažím se najít nějaké místo kde bych mohla koupit nějaké oblečení a případně i nějaké slušné jídlo, nikdy jsem moc v lásce neměla ty uměle vytvářené věci, ale holt když nemáte na výběr... Poté se rozejdu směrem k nejbližšímu bankomatu co zahlédnu. Hmmm... Aspoň něco pozitivního... pomyslím si a vyberu nějaké peníze. Tak mě napadá, tím také upozorním na svou přítomnost... Armáda tu bude asi dost brzo, měla bych jim to říct, ať odsud zmizíme, pokud chci vidět tu dívku... pomyslím si a znovu se rozejdu po stanici.

Když uvidím ten plakát tak se na moment zastavím. Hmm, to musí být od Argosanů, naši by takhle nepřistupovali... Přestává se mi to tu líbit... pomyslím si a rychle zajdu do jednoho z obchodů které jsem uviděla abych si mohla koupit nějaké obyčejné oblečení, jakmile ho mám tak si ho rovnou obléknu, zaplatím a rychle se vydám zpět k lodi. (Je na tobě jestli vše bude v pořádku či se něco stane)

Podaří se ti nakoupit slušné šaty, i když si nemůžeš pomoct, než trochu znervóznět kvůli plakátu s tvou tváří. Ačkoli na sobě máš již obyčejné oblečení, i tak tu Tarrosanů příliš není a tvoje výrazná krása se teď může postavit proti tobě. A to se nakonec i potvrdí. Pokud za chůze trochu pozoruješ svoje okolí, všimneš si, že tě již delší dobu sleduje jeden muž v zeleném plášti a tři další v bílých. Snaží se splynout s davem, ale snad kvůli plášťům i kvůli tomu, jak jim ostatní instinktivně ustupují z cesty se jim to příliš nedaří. Po chvíli se ozve sprosté zaklení a tři bílí ti zastoupí cestu. "Půjdete s námi, vaše Veličenstvo." Řekne jeden z nich a ve světle zdejší hvězdy se zaleskne dýka v jeho ruce. Nezdá se, že by ti kdokoli z okolí chtěl pomoct. Ba naopak, všichni to ignorují. Kromě muže v zeleném plášti, který celou situaci upřeně pozoruje.

Poté co se mi podaří získat nějaké slušené šaty tak se rozhodnu rovnou vydat zpět k lodi, ovšem to by se nesmělo něco pokazit. Proto když uvidím ty individua jak mě následují tak trochu přidám do kroku.
Když mě ale zastaví tak se na ně podívám, všechen ten stres a vztek co se ve mě ale za poslední den a něco nahromadil, a ostatně i stres co jsem zažívala kvůli jistým událostem předtím... Prostě toho bylo na mě už moc. "Dejte si odchod než se vám něco stane, mám už toho plný zuby!" zavrčím poměrně naštvaně a mám co dělat abych se po nich okamžitě nevrhla, té dýky si ani nevšímám protože mě to ani nijak neděsí po té co se stalo.
"Spodinu společnosti jako vy nesnáším..." opět zavrčím a moje paže se lehce změní, tak že od lokte je najednou pokrývá srst a moje nehty se promění v dlouhé ostré drápy, opět zavrčím a musím se dost držet zpět abych se na ně nevrhla, ale vím že proti třem budu mít problém, i takhle a ti co se dostali do křížku s Tarrosany ví že když nás někdo naštve tak to pro vás neznamená nic příjemného. Mám toho fakt už plný zuby, grrr... pomyslím si a moje prsty zacukají vztekem, stále se na ty tři jen dívám, nyní s dost divokým výrazem v obličeji.

Na skupince, která se tě poněkud neuváženě rozhodla ulovit je vidět, že je poněkud znervóznila tvoje proměna. Zkušenosti s Tarrosany pravděpodobně nemají a tak je to vyděsí snad ještě víc. O tvém divokém výrazu netřeba mluvit. Je ale zajímavé, že reakcí spousty živočichů na strach je agrese. Tak tomu nebylo jinak ani u této rasy. Jak jsi si mohla všimnout podle kůže na rukou, jednalo se o rasu Vi, rasu ještěrů zvyklými spíš na vlhkost a tmu své domovské planety, než na suchý vzduch této stanice. I tak jsou ale o poznání rychlejší než lidé, což zjistíš, když proti tobě jeden vystartuje. Zbývající dva se zatím rozhlížejí a zjevně si nejsou jistí, co mají vlastně dělat.

Opět poněkud tiše zavrčím a na první ještěrku co se ke mě vydá hodím dost nevraživý pohled. "Chtěli jste to sami," zavrčím a dopadnu na všechny čtyři načež se přeměním plně v vdivokou šelmu, připomínám něco mezi panterem a tygrem, má srst je tmavě modrá až černá ale mám na sobě skvrny v podobném vzoru jako tygři.
Když se ke mě ten první dostane tak do něj plnou vahou vrazím a shodím ho na zem, hádám že lidi kolem začnou být celí vyděšení a utíkat pryč, moc často se nestane aby Tarrosané ukazovali své zvířecí formy. V tuhle chvíli se moc neovládám, vztek který se ve mě nahromadil mě k tomuhle žene a já se nedokážu držet zpět.

Plnou vahou přidupnu hrudník toho ještěráka a zatlačím, minimálně mu to vyrazí dech a možná zlomí i nějaké žebro, jakmile si jsem jistá že ten se už nepostaví tak z něj seskočím a podívám se na ty dva zbývající, opět ze sebe vydám zavrčení a čekám jestli budou mít odvahu na to se ke mě přiblížit, či spíše jen utečou.

Lze vidět, že útočník nepočítal s tím, že se umíš proměnit úplně. Stejně tak většina lidí okamžitě zmizí z dohledu a s instinktem jim vlastním se schová kamkoli, odkud nevidí váš zápas. Je to tak bezpečnější pro všechny. Zmizí tedy všichni kromě muže v zeleném plášti. Ten nepřestává pozorovat váš zápas.

Není pro tebe takovým problémem vyhrát, nebo přinejmenším znehybnit svého soupeře. Oba jeho společníci znejistí, ale jsou mladí. Jako takoví jsou si zjevně jistí, že zvládnou všichni a tak se na tebe společně vrhnou. Oba vytáhnou nože a zjevně je příliš nezajímá, že odměna za tebe je za živou. Ale než se k tobě dostane byť jeden z nich, vzduchem se ozve zvuk výstřelu. I když je útočník stále dva metry od tebe, jasně vidíš, jak mu hlavou proletěla střela a vzala sebou i kus jeho lebky. Druhému útočníkovi se úžasem rozšíří zorničky, ale to už i on je ze strany střelen do hlavy a celý prostor naplní krvavá sprška.
Když se otočíš po zdroji střelby, všimneš si, že ačkoli se muž v zeleném plášti zdánlivě nepohnul, z místa, kde se dá tušit jeho pravá ruka se trochu kouří. Tento muž se pomalu vydá k tobě a k poslednímu přeživšímu. Cestou si sundá kapuci, která mu až doteď skrývala tvář a ty tak poznáš muže z Florenciny posádky, Mikea. Ten se skloní nad tvou "kořistí" a metodicky mu podřízne hrdlo nožem ukrytým v ruce. Ten se rychle zase schová. "Dobrá práce. Kapitánka mě za tebou poslala, abych na tebe dával pozor." Je jediné, co ti řekne a pak ti rukou naznačí, ať jdeš za ním. On sám se vydá směrem k lodi.

Chvíli jen zírám na toho co jsem srazila k zemi a připravuji se na to že budu muset uhýbat zbytku, ale to mě překvapí výstřel. Trhnu sebou v domněnce že to půjde po mě ale místo toho zasáhla rána jednoho z těch co se po mě vrhli. Otočím se a podívám na muže v zeleném plášti. Zavrčím a podívám se na něj, chvíli mám chuť se na něj taky vrhnout, moje instinkty jsou teď moc silné, ale podaří se mi to nějak zkrotit a jen se po chvíli přeměním zpět.

Tahle přeměna ale má jistý háček, a to že se mění jen naše tělo, a tak když se přeměním zpět tak z nového oblečení na mě visí jen nějaké cáry. Trochu si rukama přikryji jisté partie a podívám se na toho Mikea. "Hm... Prvně si musím, opět, jít koupit nové oblečení..." zamumlám a rozejdu se směrem opět k obchodu ze kterého jsem před chvíli vyšla a najdu si nějaké jednoduché oblečení, spodní prádlo, triko, kalhoty, neřeším to, jen prostě něco.
Když mám oblečení na sobě tak vyjdu z obchodu a podívám se na Mikea. "Říkala něco když tě za mnou poslala?" promluvím, tentokrát si i odpustím moje běžné formální vystupování, mám toho asi tak akorát po krk.

Mike tě celkem bez zájmu přejede pohledem, když se přeměníš v nahou krásku a pokrčí rameny. Když vejdeš do obchodu, je vidět, že prodavač je tebou poněkud šokovaný, ale i tak ti s radostí prodá co si vybereš. K historkám o nakupující Terraské princezně teď určitě přibude detail o její nahotě.
Když se vydáš ven, najdeš Mikea, jak je opřený o stěnu a kouří cigaretu. Když si tě všimne, cigaretu zašlápne a vydá se směrem k lodi. To, že ho budeš následovat považuje jaksi za samozřejmost. Možná spoléhá i na to, že po "ukázce" jeho schopností si dvakrát rozmyslíš útěk. Na tvou otázku zavrtí hlavou. "Jen, ať na tebe dávám pozor. Zjevně dobrý nápad." V poslední větě je slyšet trocha sarkasmu, ale jinak mluví bez emocí a až nelidsky klidně.

"Tsch... To že jsem princezna neznamená že se o sebe nedokážu postarat..." zamručím a podívám se stranou od Mika a poté ho jen potichu následuji. Co mám dělat... Po tom co se předtím stalo... pomyslím si a nevědomky se dotknu svých rtů, nakonec ale zakroutím hlavou a pokračuji v chůzi, než se dostaneme k lodi, když se tak stane tak se rozhlédnu a pohledem tě vyhledám, načež se rozejdu k tobě.

S tím oblečením co mám teď na sobě vypadám celkem obyčejně, až tedy na můj jinak normálně celkem přitažlivý vzhled. Dojdu až k tobě a bez ohledu na to co právě děláš tě vezmu za rameno a donutím tě se podívat na mě. "Musíme se promluvit, hned," řeknu, ale namísto toho typického tónu co má princezna když něco rozkazuje tak je to spíše trochu vztek, a rozhodně z toho hlasu slyšíš že odmítnout není dobrý nápad.
Jakmile tě odtáhnu někam stranou od ostatních tak se na tebe podívám, můj výraz je docela naštvaný, ale ani nejsem naštvaná na tebe, spíše celkově... Prostě naštvaná, na všechno co se dělo v poslední době. "Co mělo být to... Co jsi udělala... A hlavně, proč?" řeknu, nezní to jako bych o tom byla naštvaná, spíše zaskočená, a je to vidět i z toho že se opět trochu začervenám když o tom promluvím.

"Se vší úctou veličenstvo, ti dva by na vás už byli moc. Sice byli nezkušení, ale pořád to byli vycvičení zabijáci." Neodpustí si Mike menší úšklebek, ale po zbytek cesty už mlčí a spíše dává pozor na okolí.

Mně se mezitím podařilo zařídit dobrý obchod. Jinde bychom sice za naše koření a drogy získali víc, ale cena nebyla špatná a mohli jsme si tedy dovolit všechny nutné opravy. Ty jsi se vrátila zrovna, když mi Daisy ohlásila, že opravy budou trvat pár hodin. I proto se na tebe poněkud blbě zadívám, když mě vezmeš za rameno a odtáhneš mě o kus dál. Když si všimnu tvého výrazu, nejdříve trochu zrudnu a pak zase zblednu. Srdce mi poskočí a já polknu. Už je to tady... Ale k mému překvapení na mě nezačneš křičet, na což by jsi konečně měla právo, ale jen se zeptáš. Což je možná ještě horší, protože... "Sama nevím..." Vzdychnu tiše a položím si hlavu do dlaní. "Prostě jsem se opila a... najednou to vyšlo na povrch." Nepřítomně se podrbu na ramenou a pro změnu se podívám do strany. "Já... jsi krásná holka. Já vím, že mě to neomlouvá." Poslední co jsem chtěla bylo omlouvat čin, za který se i teď stydím. "Ale prostě, když jsi kapitánka lodi... Nemáš moc čas na citové záležitosti. Prostě jsem si najednou přišla osamělá a... omlouvám se." Skloním hlavu a čekám na výbuch vzteku. Je pro mě těžké se omluvit a snad ještě těžší někomu vyjevit své pocity. Ale měla jsi na to právo a tak jsem se přemohla a vše ti řekla.

Chvíli tě mlčky poslouchám a poté jen zakroutím hlavou. "Vás lidi občas vážně nepochopím..." pomyslím si a podívám se na tebe. "Nestalo se toho zase tolik... Ale příště to nedělej... Uhh.." zamručím a podívám se stranou, trochu se začervenám. "Jak dlouho to bude trvat než vyrazíme, chci se setkat s tou dívkou, a měli bychom brzy vyrazit, nejspíše se sem brzy vydají z naší planety..." promluvím a podívám se na svoje nové oblečení.

"Taky si pak chci promluvit o pár dalších věcech..." promluvím ještě a podívám se na tebe. "Mimochodem, potřebujete s něčím pomoct, nechci jen tak vysedávat, mám toho tak akorát po krk, potřebuji nějakou činnost..." promluvím a podívám se směrem k lodi, poté zpět na tebe. Pořád se mi to motá hlavou... Celá tahle situace je značně praštěná... pomyslím si.

Vážně přikývnu a trochu si oddechnu. Opravdu jsem čekala výbuch zaslouženého hněvu a tohle bylo přeci jen lepší. "Podle Daisy budou opravy hotovy tak za dvě, maximálně tři hodiny. I když to je dlouho, pochybuji že by se sem stihla za tuto dobu dostat byť jen jedna loď vaší armády. Se vší úctou, nejrychlejší nejste." Začnu ti vykat. Možná i pro to, abych nějak odčinila to, co jsem provedla.

Když se zeptáš, jestli nemůžeš s něčím pomoci, nakrabatím čelo a chvíli přemýšlím. "Jste v něčem dobrá? To neberte jako urážku, ale na lodi se toho může překvapivě hodně zkazit, když s tím zachází člověk, co s tím neumí." Vyloudím na tváři upřímný úsměv a opravdu to nemyslím zle. Falešná skromnost ale i pýcha je skvělá možnost, jak rychle ve vesmíru skončit. "No, buďto tu máme slušnou videotéku, pokud vám tedy nevadí to, že se většinou jedná o pirátské filmy, nebo i nějakou zásobu elektronických knih a podobných věcí. Her tu moc není, zbytečně zatěžují loď. Ale pokud umíte dobře vařit, myslím, že tak všem zvednete morálku," Navrhnu po chvíli s jistým zaváháním v hlase. Pravda, automat taky uvaří, ale na jídlo vytvořené rukama to prostě nemá.

Podívám se na tebe a přikývnu. "No, netvrdila bych že ne ale mělo by to stačit než si všimnou... Kdyby se sem dostali předtím tak to nedopadne dobře... A nevykej mi, mám toho dost doma..." zamručím a podívám se na tebe, poté se podívám stranou a na zbytek tvé posádky, s tím se opět podívám na tebe a zamyslím se.
"Nevím, nezkoušela jsem to, mám teoretické znalosti o hodně věcech, jako princezna jste nucena se hodně učit..." řeknu a podívám se na tebe a pak na loď. "Ale nevím jestli bych to nepokazila... Vařit... Hmmm, párkrát jsem to zkoušela, něco málo umím, jde o to mít ale suroviny," řeknu a podívám se přímo tobě do očí. "Máte tu nějaké suroviny co budu moct použít? Popřípadě jestli bych je někde tady na stanici mohla najít?" řeknu a poté pokrčím rameny a rozejdu se směrem k lodi, pak se ale zamyslím a vydám se zpět k tobě a čapnu tě za zápěstí.

"A ty mi pomůžeš, myslím že minimálně to mi dlužíš, jako omluvu," prohodím a bez toho abych ti dala možnost se vymanit tak tě začnu táhnout směrem k lodi. "A kde tu máte kuchyň?" zeptám se jak jsme na lodi a čekám až mi řekneš kam to vlastně mám jít.

Přikývnu na tvou „žádost“ o vykání. No dobře, žádost to sice zrovna není, ale taky preferuji tykání před vykáním. Nerada poklonkuji. A tak jen s tichým výdechem úlevy pozoruji, jak mizíš pryč. Když v tom se najednou vrátíš a s překvapivou silou mě táhneš za sebou. Překvapeně vyjeknu. “P – počkej!“ Rychle tě doběhnu, nebo spíš k tobě doklopýtám. „Vysvobodím“ své zápěstí, i když toto vězení mi není zas tak nepříjemné. Spíše naopak, opouštím ho jen nerada.

Dovedu nás tedy do kuchyně. Ta se nachází poblíž jídelny a baru. Po rychlé inspekci ledničky a přilehlých skříněk spokojeně zaznamenám, že máme dost zásob alespoň na jeden oběd. Ale i tak se na tebe poněkud nejistě zadívám. “Ehm... co uvaříme?“ Zeptám se nejistě a začnu na panelu u linky hledat dostupné kuchařky. Moc jich tu není. “Myslela jsi to vážně? To, že chceš letět za Jerryho ségrou?“ Zeptám se rádoby nezúčastněným hlasem, ale zajímá mě to. Rozhodně mi to pomůže si to o tobě udělat trochu jiný obrázek, než jsem měla doteď.

Podívám se na tebe a pokrčím rameny. "Já netuším... Co tu máme?" promluvím a podívám se po zásobách co tu tak máme. "A určitě, o takových věcech nežertuji," promluvím a poté si pomalu začnu procházet co tu mám a z toho co bychom mohli udělat, jak se nad něčím rozhodnu tak se do toho pomalu pustím, rozdělujíc úkoly související s tím co budeme dělat.
"Jak se cítíš," zeptám se zatím co připravuji zbytek surovin. "Myslím po tom co se stalo s tím Jerrym, nesla jsi to dost těžce," řeknu tiše a jen čekám co provedeš. (Asi teď budou trochu kratší příspěvky, potřebují si trochu pokecat a moc se neděje holt =o)

Když od tebe dostanu úkol, spokojeně se do něj pustím. Je to přeci jen lepší, než pobíhat kolem a snažit se nekoukat se ti do očí. Takhle se prostě soustředím na to, co mám před sebou a nechávám tě dávat mi rozkazy. Nikdy jsem příliš vaření neholdovala. Ne snad, že bych vařila vyloženě špatně. Ale žádná extratřída to také nebyla a já tak neviděla důvod vařit. Takhle jsem se tedy donutila oprášit staré dovednosti. A to díky tobě.
Nad tvojí otázkou se jen pousměji a pokrčím rameny. "Už lépe, díky. Opila jsem se, pobrečela jsem si... netřeba nad ním smutnit déle. Jak jsi sama řekla, nikomu bych tím nepomohla." Hodím po tobě tak milý úsměv, že překvapím sama sebe. Je to zvláštní, ale úsměvy mi nikdy moc nešly. Zpravidla vypadají neupřímně. Lehce podmračený výraz se tak pro mě stal jakousi normou.
"Co ty? Stále slabá, nebo už lepší?" Možná to je zbytečná otázka, ale alespoň nestojí řeč. A mám o tebe trochu starost. Jsi na mojí lodi a jako takovou tě mám na zodpovědnost. Ta ztráta krve ti nemohla příliš pomoct.

Podívám se po tobě a lehce přikývnu. "Aspoň že tak, posádka tě teď bude potřebovat mnohem více než kdy dřív, po tom co se stalo..." promluvím a podívám se po tobě, jak si vedeš, přikývnu když vidím že na tom jsi dobře a vezmu si zeleninu kterou potřebuji na polévku a podívám se na tebe. "Já jsem v pořádku, o mě se nestarej," jakoby na potvrzenou nechám svou zdravou paži přeměnit částečně a rozsekám zeleninu na drobné kousky za pomoci mých drápků, ostré na to jsou víc než dost, rozhodně ostřejší než kdejaký nůž co tu je.

Poté co to připravím se podívám na vývar co jsem předtím dala vařit a kývnu, brzy by měl být připravený na to přidat ostatní ingredience. Po chvilce se posadím na stoličku a pozoruji tě jak pracuješ.
"Hmm..." zamručím tiše jak tě tak pozoruji a jednou rukou si podepřu bradu, zatímco čekám až i ty budeš mít chvíli čas, když se tak stane tak kývnu k druhé stoličce aby jsi se posadila, jakmile se tak stane tak se na tebe podívám, chvíli se odmlčím a poté si povzdechnu. "Jsem stále poněkud zaskočená tím co se stalo ale nechci aby sis to vyčítala... Dobře? Vedlo k tomu něco co jsem měla za vinu částečně já..." promluvím a kouknu se na tebe na moment, moje ouška nejistě zastříhají. "Hmm... Jak vážný je stav té Jerryho sestry, kolik potřebuje na operaci?" zeptám se, i když nevím úplně jak.

Pousměji se a s překvapeným pohledem sleduji tvou přeměněnou ruku. Sice jsem už slyšela, že to Tarrosané umí, ale vždy jsem si myslela, že jde jenom o fámu. Nakonec ale pokrčím rameny. Nic mi do toho není a už jsem viděla dost podivností, aby mě toto nevyvedlo z míry.
Po chvíli do vývaru přihodím maso, které jsem do teď krájela u sebe a posadím se proti tobě na stoličku. Znova se mi sevře srdce, když se zase jednou vrátíme k předešlé noci. "Já... vím. Ale stále, měla jsem se ovládnout." Propletu prsty obou dlaní a podívám se ti do očí. "Už se to nestane. Ne, pokud sama nebudeš chtít." Chabě se pousměji své slabé smyčce, kterou jsem si vytvořila. Ano, stále po tobě toužím. Ale teď už to zvládám. Ale může mě prozradit to lehké zrudnutí, které nosím, když jsi kolem a i zrychlený dech. I tak jsem ti vděčná za to, že mi to nevyčítáš. I když já stále ano.

"Sarah... Tak se jmenuje... Její stav se zhoršuje. Doktoři si nejsou jistí jak dlouho ji dokáží udržet naživu. Zatím jí prý zbývá měsíc, možná dva." Informuji tě o jejím stavu. "Díky za starost." Usměji se jemně a pak se podívám do strany. "Co s Mikem, v pořádku? Je to nemluva, ale nikoho lepšího do boje neseženeš."

Podívám se na tebe a chvíli mlčím, pak se ale lehce pousměji. "Neber si to tak do hlavy, dobře? Musíš ji mít plnou starostí už takhle..." pokrčím rameny a poté se začervenám když to řekneš. P-proč bych něco tak divného měla chtít... pomyslím si a trochu zatřesu hlavou, poté se na tebe zvědavě podívám jak dojdeme na to další téma.

"Stále jsi mi neodpověděla kolik na to bude potřeba," promluvím a vstanu, začnu se opět věnovat vaření. "Ale to je jedno, už jsem se stejně rozhodla..." zamručím si pro sebe a podívám se na tebe. "Můžeš se podívat jestli tu je nějaké koření, potřebujeme to dochutit," promluvím a popadnu nějaké dva podtácky a naběračku abychom mohly polévku dochutit, ale zatím jen trochu protože jak se provaří tak se chuti mnohem více zvýrazní.
"A taky, ty tvoje šaty tak trochu... Ehm, řekněme že při jistém incidentu co se stal z nich moc nezbylo... Takže pak až dorazíme do nějakého slušného města tak ti koupím nějaké nové šaty, tvá volba jaké," řeknu ještě a raději moc detaily nedávám, stačí mi že mě tak viděl ten Mike.

Chvíli tě pozoruji. V hlavě mi dojde, že to chceš zaplatit. "To nemusíš... Nikdo z nás to po tobě nevyžaduje." Informuji tě tiše a pak dodala cenu. Opravdu je dost vysoká. No, ne pro šlechtice, ale pro obyčejného člověka až až.
Na tvůj požadavek ti podám nějaké koření, co najdu a jen tě chvíli pozoruji. Začínám o tobě mít vyšší a vyšší mínění. Šlechtičny, pro které jsme občas pracovali, na nás moc ohled nebraly. Skoro, jako bychom neexistovali a o naše problémy se nezajímaly už vůbec. Ty jsi neměla žádný důvod nám pomáhat. Spíše naopak, i bych chápala, kdyby jsi se po zbytek letu naštvaně zavřela. Ale ty místo toho jsi rozhodnuta utratit strašné prachy za operaci člověka, kterého ani neznáš.

Uchechtnu se, když mi oznámíš svůj "incident" se šaty. Má představivost mě sice rychle pošle obrázek tebe bez šatů, ale zase ho rychle odeženu pryč. Netřeba se rozptylovat. "To nech být. Šatů mám dost. Jsem ráda, že jsi si nějaké pořídila, ty mé k tobě příliš neseděly." Zasměju se. Je to pravda. I když máš krásnou postavu, něco tak provokativního k tobě nesedí. Spíše něco, co zvýrazní tvou roztomilost. Maid obleček. Zasním se v duchu.

Jen zakroutím hlavou. "Ne, chci to udělat... Pro mou rodinu to nebude nic velkého, a je to správná věc, lidé si nezaslouží umírat jen kvůli nějaké nemoci kterou ovlivnit nemůžou... Proto jí chci pomoct... Pokud se její bratr byl schopen za ni obětovat..." promluvím a poté se začnu věnovat tomu abych správně dochutila polévku. Ve finále chutná celkem dobře, jen asi na vkus většiny moc pálivá, pro mě to je celkem normální, vždy jsem měla ráda ostrá jídla.

Když je to hotové tak ji nechám pořádně provřít a podívám se na tebe, jakmile dojde slovo na tvoje šaty tak se opět lehce začervenám. "Byla to má chyba, nechala jsem se vyprovokovat... Takže to chci udělat, navíc... Pomohla jsi mi, a zachránila mi život, nejednou... Je to to nejmenší co můžu udělat, akorát počkej než dorazíme do nějakého pořádného města, tady toho moc nenajdeš," poškrábu se na temeni hlavy a podívám se na svoje triko a kalhoty, jsou úplně obyčejné, plní funkci, ale není to nic extra úžasného, ovšem nedá se říct že jednoduchost je něco špatného.
Jen mě trochu štve že nejsou zrovna dělané pro Tarrosany... pomyslím si když se ohlédnu a podívám se na můj ocásek který teď poněkud zkrouceně vykukuje přes můj opasek. Hmm, možná bych si pak do nich měla udělat díru... Bude to aspoň pohodlnější... pomyslím si a nervózně sebou ošiji, poté se podívám a posadím se opět. "Co teď? Co máš v plánu, říkala jsi že to potrvá několik hodin než budeme moci vyrazit, máš něco v plánu do té doby?" zeptám se, nevím úplně co tu na stanici je, co by se dalo dělat na zabavení. "Myslím že nějaké to rozptýlení by se nám oběma hodilo, jen nevím co přesně," promluvím.

Zavrtím rezolutně hlavou, když mě začneš přesvědčovat o koupi šatů. "Huš. Ano, zachránila jsem ti život, ale před tím jsem ho taky párkrát ohrozila. To, že jsi tady je moje vina. Nebudeš ještě platit za moje hadry." Do mého tónu se vkradne už trocha jistoty. "Snad jen..." Hravě se usměji. "Že bychom pak vyrazily nakupovat obě a i ty by jsi si koupila něco na sebe. Jsi princezna, zasloužíš si něco hezkého. A o účet se rozdělíme." Dodám rádoby rezolutně a rozpustile se usměji. Jo... tohle je fajn. Lepší, než být v konstantním stresu ohledně policejních hlídek.
Při tvé další poznámce se musím kousnout do jazyka, abych nenamítla, že mě jisté rozptýlení napadá. Ale to by bylo i na mě moc. Dvojsmysly ano, ale ne hned poté, co jsem se tě pokusila znásilnit.
"No, je tu možností dost. Ale teď..." Obejdu si tě, abych si tě prohlédla ze všech stran. dNedělá mi problémy, abych si všimla trochu zoufalého ocásku a usmála se. "Nechtěla by jsi s tímhle pomoct? Dírku ještě vystřihnout zvládnu." Tázavě na tebe zamrkám a tiše doufám, že to nebudeš považovat za příliš troufalé. "Ber to jako splátku za včerejšek."

Povzdechnu si a chci něco říct ale když opět promluvíš tak se zamyslím. Nakupovat s někým jako ona... Hmmm.. No, asi lepší než sama... Možná by to mohla být trochu i zábava... pomyslím si a podívám se na tebe, pak se pousměji a lehce kývnu. "Dobře, to beru, je pravda že něco lepšího by se hodilo, tohle je praktické ale... No, není to nic speciálního," promluvím a prohlédnu si své oblečení.
Když nic neříkáš na můj dotaz prvně tak se na tebe kouknu a hlavu nakloním ke straně, když mě ale obejdeš a podíváš se na mě, poté promluvíš tak mi tváře na moment zrudnou. "E-eh... To je... V pořádku, já se o to pak postarám... zamumlám a trochu nervózně sebou ošiji. Poté se kouknu na tebe a trochu se protáhnu.

"Co jsi tedy měla na mysli? Vážně by se něco hodilo trochu na rozptýlení, stalo se toho tolik... Potřebuji něco abych zapomněla na všechny ty negativní věci..." zamumlám tiše a poté se podívám přímo na tebe, chvíli jen tak mlčím a poté si zamyšleně přiložím prst na spodní ret, vypadá to celkem roztomile s tím mým postojem a co na sobě mám. "Unn... Kolik ti vlastně je?" zeptám se trochu zvědavě, můj věk je celkem známý, jsem nejstarší princezna Tarrosanů, i tak jsem ale pořád dosti mladá, zanedlouho mi bude sedmnáct let. (Mohlo by Flo být tak 21 zhruba? =o Mohlo by to být celkem komické, ten věkový rozdíl =o A sedmnáct už ujde na nějaký ten "vztah" (Já často hraju tak 15/16 postavy takže =D))

S úsměvem pokrčím rameny, když odmítneš mou výpomoc. Vnucovat se nehodlám. I když tvé zrudnutí a následná nervozita je příjemný bonus, který za tu otázku určitě stál. Vlastně si to docela užívám, takhle tě uvádět do rozpaků. Jsi rozkošná, co dodat.
Pokrčím rameny nad tvým uvažováním. "Můžeme si dát partii šachů, pazaaku, podívat se na film... Řekni si, co by tě bavilo." Pobídnu tě a spokojeně přičichnu k vařící se polévce. Voní božsky a já patřičně zavrním. Mít ocásek, asi jim zavrtím. Žel bohu, tuto výhodu zde máš jen ty.

Překvapeně zamrkám, když se zeptáš na můj věk a pak pokrčím rameny. Stejně to bylo jedno. "Jednadvacet." Je pravda, že oproti tobě jsem o čtyři roky starší, ale kupodivu to stále nijak neruší to, co k tobě cítím. Nevím, jestli to označit za lásku nebo za touhu, ale ať je to co je to, je to pěkně palčivé.

Trochu zamyšleně se na tebe kouknu a poté namotám pramen vlasů na ukazováček a snažím se vymyslet co by tak mohlo být největší zábava. "Já ani nevím... Nikdy jsem na "hry" moc nebyla, hlavně jsem na to neměla čas... Věčně mám nějakou práci, sotva přijedu z jedné akce, rodiče pořádají nějaký ples či podobně, a hned nato mám další akci, většinou jsem ráda když se vyspím..." promluvím a podívám se na tebe, pak pokrčím rameny. "Vyber ty, přizpůsobím se, jen prostě potřebuji něco abych mohla vypnout a vypustit tyhle myšlenky z hlavy..." dodám a poté se podívám na polévku, jak k ní přičichneš a vypadá to z tvého výrazu že se ti to zatím líbí, letmo se pousměji.

Poté co mi odpovíš na mou otázku tak kývnu. "Tak nějak jsem to i hádala, vypadáš docela mladě... No, ale rozhodně víc... Dospěle, než já," podívám se sama na sebe, nedá se říct že vypadám jako dítě, ale je fakt že mám ještě čas abych dorostla co se mých křivek týče, v porovnání s tebou vypadám o dost mlaději.
Proč tohle vůbec řeším? Nikdy jsem to neřešila... pomyslím si a lehce zakroutím hlavou, poté se opět na tebe podívám a čekám co řekneš že bychom mohly podniknout. "Ale prvně musíme sezvat tu tvou skupinu aby se najedli, myslím že to uvítají," promluvím a podívám se na polévku, ta už by brzo měla být hotová.

Chvíli přemýšlím a hraji si při tom s vidličkou. Pak se rozhodnu. "Podíváme se na film!" Podívám se na tebe s vítězoslavným úsměvem a rovnou na monitoru najdu naši databázi. "Výběr nechám na tobě, záleží, na co máš náladu. Ale je toho slušné množství, tak si snad zvládneš vybrat. Popcorn tu je taky." Spokojeně zavrním. Sakra, takhle rozverně jsem se necítila už ani nepamatuji. Pomyslím si tiše, ale pak nad tím pokrčím rameny. Ve výsledku je to jedno. Alespoň vypustím páru.

Znova se uchichtnu. "Hehe, děkuji." Žertovně se ukloním. Ale jinak se zdržím jakýchkoli komentářů. Pravda, tvé křivky teprve dorostou, ale i tak jsi krásná holka a člověk má chuť tě obejmout a nepustit. Znova to svrbění v ruce a znova se mi ho podařilo ustát.
Spokojeně přikývnu. "Bando, dejte si pauzu. V jídelně na vás čeká překvapení." Houknu do interkomu a během pár minut se objeví Mike s Daisy. Oba se tváří poněkud zvědavě, ale usadí se ke stolu a čekají.

Tiše se podívám na tebe a kývnu. "Uhh, můžeš vybrat sama, mě je to celkem jedno, vyber něco co člověka zabaví a přivede na jiné myšlenky, já se v tom moc nevyznám," promluvím tiše a podívám se na tebe, poté se podívám na polévku a připravím talíře na stůl.

Když nato promluvíš a poděkuješ jen se trochu nejistě začervenám, nejistě sebou ošiji a připravím zbytek na stůl, příbory, nějaké ty kořenky na dochucení, chleba kdyby ho někdo k polévce chtěl. Jak je všechno nachystané tak jen počkám až svou skupinu, teď už tedy jen o dvou lidech, zavoláš, když přijdou tak se podívám někam stranou, nejsem moc typ co hodně mluví a tak jen každému dám porci polévky na talíř a sama se mlčky posadím ke stolu, poté se podívám na tebe co provedeš ty.

Jemně se usměji a pak pokrčím rameny. Po chvíli namátkou vyberu nějaký horror. Málo co tak člověka přivede na jiné myšlenky a já už se dlouho potřebovala trochu zdravě vystrašit. A uznávám, že v tom možná byl trochu i jiný motiv. Koho by nelákala představa děvčete, jak se k němu ze strachu tiskne?

Na mých drahých spolubojovnících je vidět, že jsou poněkud překvapeni. Už je to dávno, co měli ručně připravené jídlo. Když usedneš, nandám poslední porci tobě a usměji se. Se svojí porcí a chlebem se pak usadím na lince. "Dneska nám uvařila její královská výsost, očekávám, že se budete olizovat až za ušima!" Rádoby jim pohrozím svou lžicí, než se všichni hladově pustíme do jídla.
K mému překvapení je to lepší, než jsem čekala. Naopak, je to výborné. Ve srovnání s těmi blivajzi z automatu obzvláště. První to sní Daisy, která se spokojeně opře a chvíli uvažuje. Pak se tvým směrem ukloní. "Díky za jídlo." A s těmito slovy zmizí, aby pokračovala v práci. Pak skončí Mike. Ten jen kývne a také odejde ven. A pak dojím i já a začnu sklízet ze stolu. "Povedlo se ti to. Mikea si nevšímej. Už jen to pokývnutí je víc, než jsem z něj za svoje vaření kdy dostala já." Uchechtnu se a pak se k tobě otočím. "Díky."

Jakmile začnou všichni jíst tak se do polévky pustím i já, tiše sleduji jak ostatní zareagují ale nezírám, nechci být neslušná. Jakmile všichni dojí a já si shlédnu jejich reakce tak se pousměji. "To mi došlo, sotva promluvil když mě přepadly ty ještěrky... Ale pomohl mi, tři bych pravda asi sama nezvládla..." podívám se na svou zraněnou ruku a povzdechnu si. "Tohle zanechá ošklivou jizvu... Musím pak někoho najít kdo by se mi na to mohl podívat..." instinktivně si ránu olíznu, když si to uvědomím tak celá zrudnu a rychle se k tobě otočím zády a pomůžu ti sklidit ze stolu.
"Unn... Můžeme asi se jít podívat na ten film..." zamručím tiše a nejistě sebou ošiji, poté se na tebe kouknu stále poněkud rudá ve tvářích, všimneš si jak se můj ocásek opět obmotal kolem mé levé nohy a má ouška přitiskla k hlavě, znovu máš víc a víc co dělat aby jsi mé přirozené roztomilosti odolávala.

Přikývnu. "Sice nemluvný, ale fajn společník. Naslouchá a neodpovídá a je ochotný za tebe bojovat do roztrhání těla. Trochu jako pes." Nemyslela jsem to jako urážku, to opravdu ne. Psy mám ráda. Už jenom pro jejich oddanost.
Neodolám rozněžněnému zavrnění, když si olízneš ránu. Opravdu vypadáš jako malé, trochu konsternované kotě. Ach Bože, zač mě trestáš? Zaskučím v duchu a zamžikám. Jsi taková moje slabina, dalo by se říct. Celkově mám slabost pro roztomilé věci a ty to dovádíš k dokonalosti. Ano, i tím, jak se ti přilepí uši k hlavě a obtočíš si ocásek kolem nohy. Tentokrát svrbění téměř neodolám a už natáhnu ruku, abych tě podrbala na hlavě. V poslední chvíli si to ale rozmyslím a jen tě pohladím po zádech. V duchu doufám, že mi tohle odpustíš.
"Není se čeho bát." Usměji se na tebe s trochou něžnosti v mém úsměvu. "Pravda, je to horror, ale budu tu pro tebe." Neubránila jsem se uchechtnutí, a nasypala popcorn do jedné velké misky. "Kde se na to podíváme? Můžeme u mě v kajutě, ale pokud máš nějaké preferovanější místo, řekni si."

"Asi máš pravdu... I když psy zrovna nemusím, z jistých důvodů..." trochu nejistě se pousměji a ocáskem švihnu ze strany na stranu, holt, kočky a psi nejsou, většinou, zrovna ti nejlepší přátelé.
Pomůžu ti zklidit a poté čekám co řekneš o tom co máme dále v plánu, trochu mě překvapí když mě pohladíš po zádech a jen se lehce začervenám a kouknu stranou. "Uhm... Dobře..." zamručím trošku nejistě na tvá slova o tom že se nemám čeho bát a pokrčím rameny, poté se trochu zamyslím.
"Já nevím, asi nějaké místo kde si můžeme pohodlně sednout, nevím co by to mohlo značit," pokrčím rameny a podívám se na tebe. "Je to tvá loď, né má, takže já vážně nevím kam bychom mohly jít," dodám a ještě ze zbytku surovin vypátrám krabici mléka a naliji si ho trochu do sklenice. "Takže veď a já tě budu následovat," promluvím ještě a čekám kam se vydáš.

Spokojeně se zasměji. "V tom případě buď ráda, že na sebe nevrčíte." Mrknu na tebe a pak pokrčím rameny. "V tom případě bude nejlepší u mě v kajutě. Postel je celkem měkká. No, alespoň měkčí, než jiný nábytek tady." Uchechtnu se a pak se vydám směrem do své kajuty. Cestou si spokojeně pobrukuji. I když je to trochu vlastně trapná situace, jsem ráda, že jsme se usmířili a že se na mě nezlobíš. I proto mám na tváři tak nezvyklý spokojený úsměv a pobrukuji si lehce trapnou odrhovačku. Ale lepší než nic, ne?

V kajutě pak bleskově uklidím nepořádek. Nebo alespoň tu nejhorší část nepořádku a pak otočím panel na stěně. I když jsou poslední dobou v módě hologramy, mně se to nikdy příliš nelíbilo. Obraz ztrácel kvalitu a přeci jen, obrazovka je prostě nejlepší. I proto mám v kajutě vestavěnou obrazovku. Možná ne největší vrchol luxusu, ale není špatná. Do její zdířky zapojím flash disk a pak si sednu na postel. Poklepu vedle sebe, aby jsi si sedla a položím mezi nás misku s popcornem. "Připravena?" Mrknu na tebe.

Podívám se na tebe a kývnu. "Asi ano... Ale nejsme zase až tolik zvířata, dokud nás někdo nenaštve, jak se ty ještěrky přesvědčily," trošku se ušklíbnu a podívám se na tebe, je to poprvé za dlouhou dobu co jsem se mohla chovat trochu přirozeně, příjemná změna oproti mému standartu.
"Dobře, jak říkám, veď kam myslíš že to bude nejlepší," dodám a začnu tě následovat do tvého pokoje.

Když se tam dostaneme tak chvíli přemýšlím jestli ti mám pomoct to uklidit ale vzhledem k tomu že ani nevím pořádně co by jsi uklidit chtěla tak jen trochu nejistě postávám u dveří, když mi pokyneš ať se posadím tak kývnu a sednu si na postel vedle tebe, podívám se na tebe a pak na obrazovku. "Nejsi fanoušek moderních věcí eh? No aspoň něco máme společného," lehce se pousměji a zády se opřu o stěnu za postelí. "Možná by jsi si měla nechat přidělat matraci na tu stěnu, nebo něco měkčeného, aby se ti sedělo pohodlněji když se takhle budeš dívat, jen takový návrh," promluvím směrem k tobě a zazubím se lehce.

Usměji se na tebe. "Nic proti hologramům, v řízení lodě mají svoje místo a je to mnohem lepší než banda monitorů. Ale na koukání se na filmy..." Pokrčím rameny a už jen tohle gesto říká všechno, co chci říct. I nedořečená věta může mít svoje místo.
Spokojeně zaregistruji tvůj úsměv. Když o tom přemýšlím... vlastně jsem tě ještě neviděla usmát se. Zamručím s tichým překvapením a pak pokrčím rameny. Jen je fajn vidět tě s úsměvem. Mnohem lepší, než ta věčně podrážděná princezna. A nebo ta poněkud nejistá ze včerejška. Úsměv ti, alespoň je to tedy můj názor, sedí mnohem lépe. Na tvou žádost tedy přikývnu a zpod postele vytáhnu dva velké polštáře. Jedním podložím tebe a druhým zase sebe. Se slastným zavrněním se poté opřu a protáhnu se. S jistým zadostiučiněním poslouchám loupání obratlů. "Takhle nějak?" Mrknu na tebe, než spustím film a hrábnu si do mísy popcornu.

Podívám se na tebe a lehce se pousměji. "Tak to ano.. Hádám, upřímně se v tom tolik nevyznám takže..." pokývnu a poté se podívám na tebe jak vezmeš polštář a usměji se. "Dobrý nápad," kývnu na tebe a opřu se spokojeně o polštář, poté se podívám na tebe a opět na obrazovku.

Uhhh, nikdy jsem se na horory nedívala... Nejsem zrovna nejodvážnější co se věcí na plátnu týče... pomyslím si a poté se na tebe kouknu. "Uhm... Promiň pokud nějak vyjedu... Nikdy jsem nebyla zrovna odvážná co se hororvých filmý týče..." trošku nejistě sebou ošiji a kouknu se do strany lehce červená ve tvářích, v šeru místnosti to ale sotva postřehneš.
Kouknu se na deku co leží vedle nás a opatrně tě do ní zabalím a pak si část vezmu a zabalím se do ní taky.
"Tak, lepší, kočky mají rády teplo~" zazubím se lehce a na moment uslyšíš něco co ti zní jako vrnění, hned to ale odezní a oje tváře se změní ve více a více rudé.

Jen jsem spokojeně přikývla. Taky jsem kdysi byla lekavá, ale když už jsem měla za sebou tolik možností, při kterých jsem se blížila smrti, odnaučila jsem se tak vyskakovat. Ale adrenalin se mi do krve dostane tak jako tak. Ale mám pro tebe pochopení a tak to příliš neřeším.
I tak ale překvapeně zamručím, když jsem najednou pod dekou a z tvé strany se na chvíli ozývá podezřelé vrnění. I když to je jen na chvíli, je to rozkošné, a tak tě znova pohladím po zádech. I když přes deku. "Díky, Sam. Můžu ti tak říkat?" Podívám se na tebe s úsměvem a tázavě zvednu obočí. Bylo by to pro mě příjemnější, než Samantha. "Mně zase říkej Flo." Nabídnu se ti a pak už se soustředím na film.

Posadím se co nejpohodlněji a zachumlám se do deky aby mi bylo hezky teploučko, s tím se na ni podívám když poděkuje a trošku se opět začervenám. "Nemáš zač... A určitě... Odpusťme si formality," řeknu a kouknu na tebe, poté opět na obrazovku a čekám až film začne.

Jakmile film začne a my se dostaneme k prvním částem kde to je tak nějak strašidelné tak se trošku nejistě začnu krčit pod dekou, ale nespouštím oči z obrazovky.
Po nějaké chvíli se najednou objeví na obrazovce jakési velké mosnstrum, já jak to nčekám tak se vylekám a pomalu na posteli nadskočím, ihned se vrhnu směrem k tobě a pevně tě obejmu. Je to jen sen, je to jen sen, to se mi jen a jen zdá... pomyslím si jak se k tobě poněkud rozecvhěle tisknu.

Spokojeně si užívám film a lehce podvědomě vnímám to, jak se krčíš. Sama s tím nemám problémy. Občas se mi trochu zrychlí dech, při některé děsivější scénce, ale jinak to zvládám poněkud lépe, než ty. Na jednu stranu je mi tě líto a trochu se plísním, že jsem nevybrala něco jiného. Romantiku, nebo komedii. Ale na stranu druhou si zase užívám to, jak rozkošně vypadáš. A mé naděje se po chvíli i vyplní, když mi najednou skočíš kolem krku. Překvapeně zamrkám. Tuhle reakci jsem přeci jen nečekala. A tak tě jen objímám a hladím tě po zádech a vlasech. "Klid, jsem tady." Šeptám ti do ouška a držím tě u sebe. Vnímám tvoji vůni i tvé tělo. Znova na mě dolehne tvá krása a já jen rychle potřesu hlavou.

Chvíli se ti jen tak držím kolem krku a tisknu se k tobě celá vylekaná, po chvíli si ale tak nějak uvědomím co vlastně dělám a kouknu se na tebe, začervenám se a když si uvědomím že mě hladíš tak poposkočím, poplašeně se odstrčím a jak zapomenu že jsme na posteli tak se rozplácnu na zem na zadek a s nohama nahoru, mít teď sukni tak se ti naskytne dokonalý výhled na moje kalhotky.
Trošku nemotorně se zvednu a jednou rukou si promnu zadek. "Ouch... To celkem bolelo..." zamručím a podívám se na tebe, poté na sebe a rychle vstanu. "E-ehm... Pardon za... Tamto.. Nechala jsem se unést..." řeknu s nejistým úsměvem a poté se opět posadím vedle tebe, poněkud nejistě. Uhhhh.. No tak to byl pěkný trapas.... pomyslím si a dívám se do země trošku nejistě, můj ocásek sebou nejistě mrská a moje ouška jsou opět přitisklá k mé hlavě.
Všimla jsi si že jsem si od tebe asi půjčila nějaký parfém předtím, protože najednou začneš cítit celkem sladkou vůni poblíž mě, v kombinaci s mou roztomilostí to bude chtít sakra sílu vůle aby jsi nevyužila situace, že mě máš, doslova, přímo před sebou.

Pobaveně se usměju, když spadneš z postele. A ačkoli bych ti normálně pomohla nahoru, kvůli náhlému výhledu jaksi... No, nechce se mi do toho. A tak se snažím být ve svém pozorování co nejméně nápadná, ale i tak trochu zrudnu. Přeci jen, není to ode mě zrovna nejlepší chování. I kvůli tomu se mi zase začne zatemňovat mozek vzrušením. O to víc, když ucítím tvůj parfém, který mi naplní nos.
Tiše zakňučím a pořádně si tě prohlédnu. Film mezitím pauznu. Chvíli se snažím odolávat, ale zábrany pomalu začnou padat k zemi, když si všimnu tvých oušek. A tak tě pohladím po tváři a následně podrbu za oušky. "Jsi v pořádku?" Zeptám se tiše, ale snad kvůli přerývanému dýchání to vyzní poněkud... nepatřičně.

Jak tam tak trochu nejistě sedím tak se koukám směrem do země a nejistě něco pro sebe tiše mumlám. Uhhhh... pomyslím si a trošku nejistě poposednu, poté když najednou ucítím tvoje ruce tak sebou cuknu, když ovšem s jednou z rukou zamíříš k mým ouškům tak se zachvěji.

Moje tělo se trošku prohne, zády se k tobě podvědomky trochu natisknu a moje tělo se začne chvět. A-ahh... nejistě sebou začnu ošívat. "P-počkej... Ne... jemně se chvěji a poté se k tobě trošku pootočím tak že mi vidíš do obličeje. Zrovna teď vypadám doslovně jako nějaké malé, rozkošné, ustrašené koťátko.
Můj ocásek se ti podvědomky omotá kolem jednoho zápěstí. "Jsem v pořádku jen... Uh..." moje oči se trošku nejistě stočí jakoby k tvé ruce kterou mě drbeš za oušky, nevypadám že se mi to nelíbí, jen... Mě to celkem viditelně znervózňuje.

Mírně se pousměji tvé nervozitě. Rozkošné, avšak to ti teď nepomůže. Svým způsobem jsem se rozhodla, že tě budu mít. Ne, neznásilním tě, o to nejde. Ale jsou ti jiné způsoby. A ty jsi teď pro mě hlavním cílem. I proto se jen zlehka usměji.
"Copak se děje?" Zavrním ti se sladkým úsměvem do ouška a pokračuji ve vydatném drbání. "No tak, Sam. Jsem tu. Nemusíš se bát." Olíznu si rty a jemně tě políbím na tvář, po které tě poté pohladím. Sakra... Je to jediné, na co se mé svědomí zmůže, než ho zase zaženu zpátky. Svědomí teď není to, co potřebuji.

Stále se k tobě jen lehce tisknu zády a dívám se na tebe. Uhhh, občas vážně nesnáším můj původ, tahle slabina je hrozná... pomyslím si a podívám se do strany, tiše vydechnu a moje ouška zastříhají, poté když promluvíš tak se jen trošku červená ve tvářích dívám do strany.

"Ty to víš moc dobře... A využíváš toho..." zamručím, ale nezní to že bych byla nějak naštvaná, na místo další odpovědi se ti vymaním ze sevření a kouknu se na tebe, chvíli se jen tak dívám a pak si povzdechnu. Čert to vem... pomyslím si prostě se k tobě přitulím, hlavu ti složím na tvé hrudi a trošku se stočím do klubíčka, ruce kolem tvého pasu a začnu tiše vrnět, což tě asi ani nepřekvapí, vzhledem k faktu že jsem kočka, napůl.
Ono to není ani tak zlé... Tohle je celkem příjemná změna... pomyslím si a lehce se usměji zatímco se na tebe podívám a sladce se usměji.

Nevinně se usměji a pokrčím rameny. "Možná..." Škádlivě zavrním. Ale k mému překvapení, i když příjemnému, se ke mě přitulíš. Chvíli tě jen překvapeně pozoruji. Tohle tedy je odlišné od včerejška, ale je to stokrát příjemnější. I to vrnění je příjemná změna a já si to spokojeně užívám. Hladím tě po boku a pozoruji tě. A pak už neodolám a políbím tě na ouško, které poté hravě skousnu.
Když se na mě usměješ, úsměv spokojeně opětuji. Jsi mnohem krásnější s úsměv, téměř se rozzáříš a já jen tiše taji nad tím pohledem. A tak neodolám, i když tuším, že toho budu litovat, a jemně se dotknu tvých rtů těmi svými. Pak se zase rychle odtáhnu. V tváři jsem trošku červená, ale jinak tě opatrovnicky objímám a hladím po vlasech.

Nejistě sebou lehce ošiji a kouknu se na tebe, když mé ouško políbíš a poté skousneš tak se začervenám, vydám tiché zastánání, moje reakce je pro tebe možná trochu překvapivá ale vědět o citlivosti kterou my Terrané máme na našich zvířecích částech tak se ani nedivíš. Tiše vyjíknu a kouknu se na tebe.
"T-to nedělej..." zamručím a kouknu se na tebe, to mě zrovna políbíš, já jen nechápavě zamrkám a celá zrudnu, pak kouknu dolů s trošku nejistým úsměvem. "Pako..." zamručím a trochu více se k tobě natisknu a zase začnu spokojeně vrnět.

Překvapeně zvednu obočí, když uslyším zasténání. Tušila jsem, že to bude citlivá část tvého těla, podobně jako ocásek. Ale zas takovou citlivost jsem nečekala. I když to i tak bylo roztomilé.
"Proč ne?" Zamrkám nevinně. Ale mé překvapení se ještě zvýší, když zjistím, že ti polibek nevadil. Téměř naopak, dalo by se říct. To rudnutí i ten úsměv... To všechno jako by mi dávalo povolení pokračovat. A poslední "povolení" dostanu, když začneš zase vrnět. A já se rozhodnu zariskovat. Mám toho hodně co ztratit, troufnu si říct, že tě teď považuji za kamarádku. Je mi s tebou přeci jen fajn a dá se s tebou hezky povídat. A vůbec tohle všechno. A tak... znova tě políbím. Ale déle. A pak znova. A znova. Poté se odtáhnu a s tichou obavou v očích tě pozoruji. Je to podobné včerejšku. A při tom tak jiné...

Trošku rozechvěle se na tebe kouknu a nejistě se usměji. "Protože je to... Uhm... Prostě... Ouška Terranů jsou citlivá..." zamručím nejistě a zachvěji se opět jak stejně pokračuješ tak se opět nejistě zachvěji, poté se k tobě trošku přitulím.

"Uh... P-počkej, já..." nejistě zamumlám jak se najednou začneš ke mě přibližovat, jakmile se tvé rty dotknou mých tak nejistě vyjíknu, trošku nejistě sebou ucuknu zpět, poté se ale na tebe podívám. Uhhh... Nevím co dělat... Na jednu stranu se mi to líbí, na druhou... nasucho polknu a poté se na tebe opět nejistě podívám.
Po chvíli se poněkud nejistě k tobě přitisknu, jednou rukou tě vezmu kolem krku a trošku se k tobě opět přitulím. "Prosím... Zpomal trochu... J-já... Nikdy jsem v takovéhle situaci nebyla tak..." opět se trochu zachvěji a jen se k tobě přitisknu a spokojeně se usměji.

Unikne mi menší úsměv, když spatřím, že ti to nevadí. No, přinejmenším nepřiletěla facka ani jsi neutekla. To se dá považovat za úspěch. Na druhou stranu ale chápu tvoji váhavost a tak přikývnu a jemně tě k sobě přitisknu. "Klid, chápu tě." Něžně ti zavrním do ouška. "Jen se nech unášet a užívej si to." Poradím ti s lehkým úsměvem a pak tě políbím do vlasů. Něžně tě hladím po těle a snažím se tě doteky uklidnit. "Sam." Hlesnu tvoje jméno a mrknu na tebe.

Kouknu se na tebe a nejistě se zachvěji. "Provokatérko..." zamručím a podívám se kamsi do strany, poté se opět podívám na tebe a lehce se přitulím, spokojeně vrním a jednou rukou ti zajedu do vlasů, s tím se usměji a položím hlavu na tvůj hrudník.
"Je to zvláštní... Tenhle pocit, mít někoho blízko..." řeknu tiše a se usměji, poté se na tebe kouknu když řekneš mé jméno a zvědavě se na tebe dívám. "Umm?" nejistě nakloním hlavu ke straně.

Užívám si tvojí přítomnost a to, jak se ke mně tulíš na klíně. Je to příjemné. Stejně jako tvá ruka v mých vlasech. A tak i já tiše zavrním. Je to sice nic, oproti tvému kočičímu vrnění. Ale jak jinak dát najevo, že je mi to příjemné a že si to užívám? A tak se snažím napodobit tvé vrnění a spokojeně se u toho usmívám.
"Ano. Je." Přikývnu tiše. Už je to dávno, kdy jsem takhle někoho měla blízko. Dva roky. No dobře, není to nejdelší doba, ale v lásce to znát je. Takže i pro mě to je zvláštní, i když příjemné. "Jen... jsi ten nejlepší ilegální náklad, který jsem kdy převážela. Hned po zásilce jídla." Rozpustile se zasměji a cvrnknu tě do nosu.

Spokojeně se pousměji a podívám se na tebe, celkem sama sebe překvapuji tím jak reaguji, ale neříkám že se mi to nelíbí... Uhm... Co to provádím... pomyslím si a koouknu se na tebe, poté se ale jen opět k tobě přitisknu a tiše zavrním.

"Nevím jestli to brát jako lichotku, ale zní to tak, aspoň něco," pronesu a jemně tě cvrnknu do nosu, poté se zazubím a omotám ti ocásek kolem pasu, přitom se k tobě přitulím blíže. "Je to divné... Lidi jako ty nesnáším, a ne, na tom se nic nemění, a nikdy se nezmění... Ale nějak mám pocit že... Ty a tvoje skupina... Jste jiní, nevím proč ale cítím to..." promluvím a poté se posadím na postel vedle tebe a nakloním se k tobě, hlavu ti opřu o rameno.

Uchechtnu se, když mě cvrnkneš a podrbu tě na ocásku, který se mi omotá kolem pasu. Je zvláštní, mít tě tak blízko. Zároveň to je ale strašně příjemné a jen málo co si tak užívám. A tak tiše poslouchám tvé zamyšlení a když si sedneš vedle mne, jemně ti položím ruku kolem boku a políbím tě do vlasů.
"Víš... takové už to prostě je. Možná by jsi pár z nás měla poznat blíže, třeba by jsi zmírnila názor..." Blýsknu tvým úsměvem krátký úsměv, ale pak se zase zachmuřím. "Ale máš pravdu v jedné věci. Existují svině bez morálky a nám se je nedaří hlídat. Chápej, samozřejmě nestojíme o to, aby nám někdo kazil jméno, ale zároveň to na nich jen těžko můžeme vymáhat. I když existuje nějaká hierarchie, je velmi nejasná. A nesnášíme, když nám někdo rozkazuje. Faktem ale zůstává, že stejně jako snad všechny tyhle skupiny i my máme jakýsi kodex. Mají ho i žoldáci a lovci odměn a snad i zloději. Ale v našem kodexu je jen pár pravidel. Za to přísných. Mezi hlavní patří zákaz obchodování s lidmi a vůbec s rozumnými bytostmi, zapojování se do ozbrojených konfliktů a podobně." Povzdechnu si a na chvíli vztekle zatnu ruce v pěst. "Ovšem... ne všichni to dodržují."

Podívám se na tebe a chvíli tě mlčky pozoruji, poté pokývnu a vstanu. "V tomhle se nezměním Flo, já... Mám své důvody proč lidi jako pašeráci nesnáším... A ty nikdo nikdy nezmění..." řeknu tiče a poté se rozejdu ke dveřím do tvé koupelny. "Jdu si dát sprchu..." řeknu lehce zkroušeně a vejdu do koupelny.

Jakmile se tam dostanu tak dveře zavřu, né však zamknu, a rozejdu se ke sprše, pustím vodu a sundám ze sebe svoje oblečení, poté vejdu do sprchy a začnu se omývat, v hlavě se mi víří spousta vzpomínek, né zrovna hezkých vzpomínek.
Jak tam tak stojím uzavřený v mých vlastních myšlenkách, stojím tak zády ke dveřím pod srpchou, proto pro tebe ani nebude problém se ke mě dostat, vzhledem k tomu že vůbec nedávám pozor, a tebe má změna nejspíše poměrně rozhodí a budeš "se zajímat".

Pomalu přikývnu. "Nutit tě do toho nemůžu, Sam. Jen mi přišlo fér, aby jsi to věděla." Pokrčím neutrálně rameny, když mi oznámíš, že jdeš do sprchy. I když jsem překvapená. Proč? Snad jsem toho moc neřekla... A tak tě jen po očku pozoruji, jak mizíš v koupelně. Poté se trochu zoufale opřu. A všechno šlo tak dobře. S tichým zoufalstvím bouchnu do polštáře. Že by měla nějaké zkušenosti s pašeráky? Napadne mě po chvíli. Vysvětlovalo by to tvé náhle zesmutnění.

A tak se pomalu zvednu. Chvíli svádím boj se svědomím, než ho mé libido a další části mého vědomí pošlou do háje. A pak pomalu otevřu dveře od koupelny. S úlevným výdechem zaznamenám, že jsi zády ke mě. Chvíli si tedy vychutnávám pohled. Máš krásné tělo, i na tvůj poměrně mladý věk. Ale po chvíli se rozhodnu konat. Opatrně se svléknu a pak velmi potichu vlezu do sprchy za tebou. Dávám si pozor, aby jsi mě neslyšela, nebo neviděla. A pak ti zlehka položím ruce na ramena a políbím na šíji. Celou dobu mi tluče srdce jak na gong a snažím se potlačit divoké oddechování. Tvář rudne, ale něco mě žene dál. Jen těžko říct, co to je.

Jen tam tak postává, omývám svoje tělo. Moje křivky jsou celkem pohledné, sice stále trochu dětinské, i když na můj věk vůbec ne špatné. Moje pleť vypadá dost jemně, stejně jako srst na mém ocásku a ouškách. Můj ocásek vyrůstá z těla těsně nad mým zadečkem, jako prodloužení mé páteře.
Mé vlasy jsou dost dlouhé na to aby dosáhly zhruba po můj zadek. Můj ocásek jen lehce nad zemí mrská ze strany na stranu, moje ouška jsou natěsno přitisklá k mé hlavě aby do nich nenatekla voda, což je také jediný důvod proč jsem tě nezaslechla, jelikož má rasa má velmi silný sluch, a ostatní smysly.

Když mě najednou vezmeš kolem ramen a políbíš tak sebou cuknu, což mě akorát natiskne k tobě, jakmile ucítím mé tělo natisklé na tvé tak se zachvěji a podívám stranou, rudá ve tvářích. "C-co tu děláš..." zamumlám rozechvělým hlasem a nejistě sebou ošiji, než že bych ale byla nějak pohoršená tak spíše vypadám nejistě, a celkem roztomile nejistá.
"N-neměla by jsi být tady... T-to je ne..." zakoktám se a kouknu se na tebe dost poplašeně, ale zároveň jsem se ještě ani neodtáhla takže má jemná pleť na mých zádech se jemně tiskne k tvé hrudi a bříšku.
Jsem poněkud menší než ty, zhruba o hlavu, takže má hlava je někde na úrovni tvých prsou.

Jen se tiše usměji. I když mě zase překvapíš, skoro jsem čekala facku. Ale ty se místo toho ke mně ještě více přivineš a znejistíš. To není zrovna dokonalá bojová strategie, alespoň proti mé osobě příliš nefunguje. Jsem trochu ujetá na roztomilé věci, a ty mezi ně rozhodně patříš.

I proto tě rychle umlčím polibkem. "Klid, Sam." Usměji se něžně a celým tělem zatím vnímám tvou srst, která se lepí na můj hrudník. "Věř mi, nebude to nepříjemné. A nikdo se o tom ani nedozví. Pokud se za to budeš stydět." Na tváři se mi úsměv na chvíli změní v karikaturu, jak mé oči posmutní. Ale pak potřesu hlavou a začnu se ti věnovat. Rukama kloužu po tvém těla a občas jemně zatínám nehty, které tak tvoří něžné škrábance na tvém bříšku a bocích.

Stále lehce rozechvěle se na tebe dívám, když mě políbíš tak na chvíli doslova zamrznu a jen se na tebe dívám, moje hlava lehce zakloněná, ruce trochu strnule položené na tvých jak jsem se tě pokoušela poněkud marně odstrčit.
Uhhh! ještě více zrudnu a nejistě sebou ošiji takže mé vlasy se otřou o tvé tělo a tak tě začnou lechtat. "A-ale... Já..." nejistě vyjíknu když ucítím tvé ruce brouzdat po mém těle, pokaždé když ucítím tvé nehty tak se zachvěji a vydechnu, trochu nejistě, trochu slastně. A-ahh... přiložím si hřbet ruky ke rtům abych sama sebe utišila, ucítíš jak se ti můj ocásek obmotá kolem pasu a skoro to vypadá jako bych se tě k sobě snažila přitisknout více.
C-co se děje... nejistě sebou opět ošiji, a kouknu se dolů celá rudá ve tvářích.

Spokojeně se usmívám nad tvými vzdechy. Jsi rozkošná už jenom v tom, jak sama nevíš, jestli to vlastně chceš. Ale já ti na vybranou rozhodně nedám. Ne snad, že tě chci znásilnit. O tom to není. Spíš ti prostě hodlám udělat dobře. A nechat tě alespoň na chvíli zapomenout na všechno zlé. A ačkoli je mnoho způsobů, jak toho docílit, milování patří mezi ty nejméně škodlivé a nejpříjemnější.

"Věř mi, Sam. Alespoň pro dnešek mi věř." Pobídnu tě s menším úsměvem. Vnímám, jak se tvé tělo ke mně tiskne, i když ty sama si ještě nejsi jistá. A tak začnu hbitým jazykem olizovat tvůj krk. Slízávám z něj stejným dílem vodu, jako tě ochutnávám. Mé neposedné ručky se po chvíli dovádění na tvém bříšku a bocích usadí u tvých ňader a na tvých stehnech.

Nejistě sebou opět ošiji, moje tělo se chvěje, nejistotou a nervozitou, cukám sebou a jako bych se snažila od tebe dostat, ale né nějak silou, spíše... No, prostě si nejsem jistá co vlastně se se mnou teď děje...

"A-ale já..." zašeptám nejistě a trošku se nejistě sebou opět ošiji takže moje vlasy tě opět polechtají na ňadrech, já si poněkud nejistě skousnu spodní ret. Když ucítím tvůj jazyk a tvé ruce tak sebou opět lehce cuknu, s tím jak začnou klouzat po mém těle tak sebou nejistě začnu opět ošívat, když je ucítím na mých ňadrech tak sebou cuknu trochu více, vyjíknu a kouknu se na tebe.
"P-počkej, kd... Kde se to dotýkáš..." promluvím poněkud polekaně a obě ruce ti položím na tu tvou, jako bych se tě pokusila odtáhnout, ale neudělám to, jen mé ruce nechám na těch tvých a dívám se na tebe s trochu poplašeným výrazem.

Ulétne mi lehké uchechtnutí, když mě znova polechtají tvé vlasy na mých ňadrech. Ale i tak je to svým způsobem vzrušující a tak brzy ucítíš, jak mé bradavky posléze tvrdnou tichým vzrušením.
Jazýček na tvém krčku nahradím svými zoubky, kterými něžně a s jistou hravostí oždibuji tvůj krček a zkoumám tvoje reakce. Chutnáš skvěle, to se musí uznat. I proto stále nemám v okusování a dalším provokování tvého krčku dost.

Zaregistruji, jak položíš své ruce na ty mé, ale jinak se nebráníš. Usoudím tedy, že mám "volnou" ruku. Kdyby jsi se opravdu bránila, nechala bych tě. Ale to zjevně zatím nehrozí. A tak se rukou na tvých ňadrech začnu věnovat tvým kůzlátkům. Něžně je hladím, masíruji a dovedně se při tom vyhýbám bradavkám. Rukou na tvých stehnech je začnu masírovat a pomalu klouzat výš. Ovšem od tvého klína se držím patřičně daleko.

Opět sebou lehce cuknu jak ucítím tvá kousnutí na mém krku, přes rty mi unikne opět tiché zasténání a já se jen trochu instinktivně přitisknu více k tobě. Cítím jak moje srdce začne pomalu bít rychleji a rychleji s každým momentem.

Když ucítím pohyb tvých rukou tak sebou jen jemně ošiji a tiše vydechnu, moje tělo je citlivé a vzhledem k tomu že jsem nikdy nic podobného necítila tak je to pro mě dost zvláštní pocit. "A-ah..." unikne mi přes rty a trochu se prohnu v zádech, moje ruce přitom stále drží jednu z tvých rukou ale spíše na ní jen tak rozechvěle visí než cokoliv jiného.
Co je tohle za pocit, n-nikdy jsem se necítila takhle... T-tak... Bezbranně... A zároveň to není ani tak zlý pocit... pomyslím si a opět se lehce zachvěji.

Spokojeně zavrním, když uslyším tvé zasténání. Koho by to nepotěšilo? Zvláště u tebe. Ty lehké, takřka podřízené steny mě ještě více vzrušují a v mých očích jsi stále roztomilejší a krásnější. Těžko říct, jestli to je dobře, nebo špatně, ale už jsme přešli čáru návratu. Teď už se dá jen dokončit, co jsem začala.

Začnu se věnovat tvým bradavkám. No, spíše je trápit. Totiž... ráda takhle trápím své "oběti". A tak z hlazení přejdu spíše na provokování bříšky prstů. Jemně jimi obkresluji tvá ňadra, tak heboučká a pružná a mladá. Trochu i žárlím. Ačkoli mám stále svoji krásu, zdaleka to již není ta rozkošná krása, která obklopuje tebe. Naopak, své tělo poslední dobou skrývám. A ačkoli mužům se prý líbí svaly na ženském těle, já své svalnaté břicho příliš nemusím. Ale to už s tebou udělá život pašeráka. Ženskou část mého mozku to štve, ale nějak si s tím poradit musím. I tak mám ňadra stále ještě pružná, i když menší, než ty. To koneckonců cítíš, jak se o mě opíráš.

Rukou, kterou hladím tvé stehno, stoupám výše a výše. Ale pak tvůj klín přeskočím. I když se musím překonat, abych neokusila, jaký je zevnitř. Ale ne, přeskočím ho a začnu něžně nehty škrábat tvůj podbřišek.

Tiše vydechnu a zachvěji se, poté se o tebe trochu více opřu, cítím jak se celá chvěji. Mám co dělat abych se udržela na nohách, moje ruce lehce sklouznou z tvé ruky dolů a jen tak visí podél mého těla. "A-ah..." vydám ze sebe tiché zasténání a přitisknu se zády více na tebe jak ucítím tvé ruce v pohybu.
Trochu zakloním hlavu a podívám se na tebe. Chci něco říct ale nedokážu ze sebe nic vydat, namísto toho jen lehce přivřu oči a opatrně ruku položím na tu tvou když je na mém podbřišku, občas sebou lehce cuknu a vydám tichý stén.

Po chvíli se trochu ošiji a postavím se pořádně, poté se otočím čelem k tobě a trochu více se začervenám. "Uhm..." zamumlám a opatrně tě vezmu rukama kolem krku, trochu tě k sobě stáhnu, protože jsi o něco vyšší než já, a jemně tě políbím na rty.

Jen se tiše usmívám a užívám si tvé chvění a občasné steny. Je to příjemné, tě takhle „objímat“ a cítit, že jsi jen moje. Se všemi věcmi, které z toho vyplývají.

Proto mě překvapí, když se najednou otočíš čelem ke mně a políbíš mě. Chvíli tě zaraženě pozoruji, nečekala jsem, že převezmeš iniciativu, než se spokojeně usměji a opětuji polibek. A pak tě obejmu pořádně. Přitisknu tě k sobě a polibek protáhnu. Možná i tím, jak pomalu zapojím jazyk. Rukama něžně škrábu tvá záda. „Vše v pořádku, Sam?“ Něžně ti zašeptám do ouška a pomalu se odtáhnu. Jen velmi nerada. Krásně hřeješ a je to krásný pocit, mít tvé tělo natisknuté na tom svém. Ale... Nechci tě nutit. I když jsem ti doteď nedala příliš na vybranou. Jsem trochu rudá v obličeji, ale hledím ti do očí a v těch mých je vidět menší obava. Už zase.

Chvíli jen tak zůstanu tiše stát a trošku rozechvěle tě políbím zpět když mi můj polibek vrátíš, pousměji se a trochu se o tebe opřu. "Ne, vše v pořádku, já jen... Cítím se trochu nesvá..." zamumlám tiše a opatrně tě obejmu trochu pevněji. "Unn... Mohly bychom pro teď přestat... Neber to zle jen... Já prostě nevím co vůbec dělám..." řeknu tiše a pak se od tebe na moment odtáhnu.
"Nezlob se," řeknu omluvně a trochu nejistě se na tebe pousměji, poté vezmu do ruky šampón a stoupnu si opět pod sprchu abych se mohla vrátit k tomu co jsem plánovala udělat, umýt se. Moje srdce buší tak rychle že mám pocit jako by mi mělo vyskočit z hrudi... pomyslím si.

(Snad nevadí, ale chci to trochu natáhnout než se k něčemu dostanou, Sam je přece jen ještě "dítě" v podstatě, minimálně tedy v čemkoliv co má něco společného se vztahy =D)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.