Z reality až do chřtánu samotné bestie. Světa, kde neplatí žádné zákony, na který je člověk zvyklý. Neexistuje zde nic jiného, než utrpení a potěšení, které plyne z nekonečné agonie. Čas se zde měří na desetiletí a neznamená vůbec nic. Neexistuje cesta vykoupení. Jakmile sem jednou někdo vkročí, nenajde cesty zpět. Tato nicota přitahovala lidské pokolení po celé generace, staletí a tisíciletí. Odvážné družiny z ní však nikdy nenašly cestu ven, a tak byly odkázány na nekonečné bloudění a budování toho, co stejně nemělo žádný smysl. Netrápila je potřeba spánku, jídla, ani žízně. Poháněni touhou zničit nečistý výtvor boží, Prvorozeného, neúnavně postupovaly vpřed, dokud je vlastní příčetnost neopustila. S novou vírou v kreaturu, jež obývá tento zapomenutý svět, rozhodly se mu darovat tolik krve a utrpení, kolik jen mohly.
Zdevastovanou krajinou se tak prohánějí na pohled odporné bytosti, které by měly být již dávno mrtvé, přesto nejsou. Jejich zmučená těla a abnormality, které si samy vytvořily, je nutí vydávat ty nejpříšernější zvuky, které kdy lidské ucho zaslechlo. Jen těžko se věří tomu, že v této písečné krajině existuje město, které se sestává z nejrůznějších entit napříč časem. Každá civilizace přispěla svou troškou a vzniklo tak Primordium, jediné útočiště pro ty, kteří jsou schopni dojít do středu vyprahlé pouště, kde se nedrží moc těch, kteří se rozhodli následovat Prvorozeného. Ani Primordium však není ušetřeno peklu, které zde panuje. Nikdo tu nezná smích a agónie a utrpení jsou stále jediné cesty, jak pořádně něco cítit. A i když jsou hradby a věže téměř pohřbeny pod písečným nánosem, jedná se stále o jedno z nejhezčích míst zde.

A kdo že jste vy? Jen další členové jednotek, které se dostaly na tohle zpropadené místo s jediným cílem - zničit Prvorozeného a spolu s ním i vše, co vybudoval. Nikdo z vás nemá ani nejmenší tušení, co zatraceně špatného s touto realitou je. A už vůbec nevíte, jak moc špatné to ještě může být. Tady se totiž neumírá, ale trpí v měřítkách, které si lidská mysl sotva dokáže představit. Nic tady není svaté. Nic tady nemá hodnotu. Je tu jen jeden cíl, ke kterému vede mnoho cest.

Cesta k Primordiu

Tvůj příchod do Abyssu nebyl vůbec jednoduchý. Pracovala jsi na nějakých písemnostech, které musely být hotové co nejdříve to šlo. Když padla na nenápadný baráček uprostřed nejmenovaného města hustá tma, šla sis jako obyčejně pro olejovou lampu, při jejíž záři bys mohla rozdělanou práci dokončit. Když jsi přešla malou světničku, abys ve skříni nahmatala lampu, překvapil tě cizinec, který ve skříni stál. Bleskurychle ti přes hlavu natáhl pytel a chvilku držel pod krkem, než jsi ztratila vědomí. V celém šeru nebylo možné rozpoznat, kdo to na tebe číhal. Jak dlouho jsi byla mimo, než jsi opět nabrala vědomí, to není známo. Možná bys nehybně ležela mnohem déle, kdyby tě neprobudil ostrý bodavý, ale především nepříjemný pocit sílícího větru, který unášel dotěrná zrníčka písku. To místo, kde ses ocitla, nebylo ani vzdáleně podobné městu, ve kterém jsi žila. Otočila ses kolem dokola, abys spatřila jen široké písečné planiny, ze kterých místy vykukovaly ostrá skaliska. Podívala ses na oblohu. Byla tak neskutečně smutná. Oranžová s temnými mraky, jako kdyby se schylovalo k bouřce. Co víc, nikde nebylo žádné slunce. Zdálo se, že tady neexistuje den a noc, je tu jen jeden druh světla a ten ti zrovna moc k srdci nepřirostl.

Bylo ti docela jedno, jakým směrem se vydáš. Všechno z tvého pohledu vypadalo stejně. A tak jsi šla. Hodiny, dny, roky. Všechno se to slilo do jednoho. Necítila ses unavená, den se neměnil v noc. Všechno vypadalo tak stejně. Za celou cestu jsi nepotkala nic živého. Žádný pouštní hmyz, natož člověka. Nevíš, jak dlouho ti to trvalo, ale podařilo se ti dostat se do blízkosti něčeho, co ti z dálky připadalo jako město. Svitl ti plamínek naděje. Dokonce k němu vedla nepatrná cesta, z plochých kamenů, které nejspíš měly simulovat dlažbu. Podél té cesty však bylo něco, co tě od pokračování dál do města odrazovalo. Po několika metrech tam bylo rozmístěno několik křížů. Některé prázdné, některé měly své oběti. Sice se kolem nich točil ten největší vír písku a prachu, ale mohla bys přísahat, že jsi na těch prokletých křížích viděla pohyb.

The Abyss

Měla to být rychlá akce. Možná o něco nebezpečnější než boj s terorizmem, ale ne vždy si člověk zkrátka mohl vybírat. Bylo vás sem posláno sedm, probudil ses sám. Kde byl zbytek tvé jednotky, o tom jsi neměl nejmenší tušení. Skočili jste společně do pouštního víru, a pak už bylo jen černo. Žádná rádiová komunikace nefungovala. Téměř okamžitě jsi pochopil, proč tomu tak bylo - všude kolem tebe se rozprostírala stejná poušť jako byla ta, do které jste tak ochotně vletěli vrtulníkem. Ani po něm nejsou žádné viditelné stopy. Jen občas z písku vykukovala nějaká ta zřícenina. Není to prakticky nic, co by ti napovědělo alespoň vzdáleně, co za místo tohle skutečně je. Rychle ti došlo, že stáním na místě to určitě nezjistíš. Rozhodl ses tedy pokročit vpřed, načež bylo naprosto jedno, jakým směrem ses odebral, všechno vypadalo stejně.
Pomalu sis začal vybavovat všechno, co ti o tomhle místě řekli ještě tam... ve skutečné realitě. Prakticky toho nevěděli moc ani oni. Znali jen pár jmen, která se na tohle zatracené místo zatoulali před pár lety, ale to je skoro všechno. Snad mezi nimi byl dostatek německých jmen, až se to dalo lehce spojit s druhou světovou, ale to znělo směšně. Že se zde pohybuje Prvorozený, to byl známý fakt. Každá nově sestavená jednotka měla za úkol jen jediné - nalézt jej a zničit. Ukončit tu nesmyslnou časovou smyčku a propustit všechny uvězněné duše, které se sem dostali. Věděli ale i o úmyslech Prvorozeného? Ani omylem. Neví o nich nikdo, kdo nekráčí pod jeho ochrannými křídly. Lidská civilizace se nejspíše nikdy nepoučí z vlastních chyb, a proto posílá stále další a další jednotky.

Šel jsi dlouho. Nepřemáhala tě únava, ani hlad či žízeň. Všechno vypadalo pořád tak stejně. Zadíval ses na oblohu, která vypadala jako kdyby se mělo schylovat k bouřce, jenže takhle vypadala už když ses tu probudil. Nic nedávalo smysl. Stejně jako fakt, že na něm nezářilo žádné slunce a přesto tu byl dostatek světla. Ušel jsi dalších několik kilometrů, když ses konečně dostal k nějakému náznaku civilizace - zákopu, který připomínal něco, co bys uvítal v první světové válce. Ovšem, tenhle byl prázdný a táhl se poměrně daleko, načež zahýbal do různých koridorů. Vypadal opotřebovaně, rozhodně jsi mohl vidět díry po kulkách, které se zavrtávaly do dřevěných palet a provizorních zdí. Bezpečně byl slyšet jen šum unášeného písku větrem a muší bzučení. To sílilo podle toho, jak se přibližoval či oddaloval. Ale proč by se hejno much drželo takhle na jednom místě? Nestálo by za to se ujistit?

Důkladná práce na písemnostech... Otravná, pečlivá a hlavně rychlá... Nevšimla jsem si, že se už tak moc setmělo, protáhla jsem si záda a vydala se tedy pro lampu, abych mohla svou práci dokončit, čím dřív to budu mít, tím lépe pro mě. Takže jen skrz světničku a potom otevřít skříň.. Než jsem se nadála, tak jsem měla na hlavu pytel, skrz který jsem nemohla dýchat a pak cítila sevření jeho prstů kolem mého krku.. Ještě jedno zazmítání a poslední nádech, potom mě obestřela temnota. Neviděla jsem ani jeho tvář, vůbec nevím, proč to někdo udělal.
Vítr, který mě začal bodat jako nepříjemné jehličky do obličeje mě probral, zkusmo jsem polkla a rozkašlala se, sípavě se zkusmo několikrát nadechla a vydechla, rozhlédla se kolem... Kde to vůbec jsem? A jak jsem se tu vzala? Vítr... a tmavá obloha.

Pomalu jsem se pokusila vstát, nevím jak dlouho, nevím kam... jen jít... zůstala jen jedna kaše dní, hodin, let? Vše se slilo a bylo stejné, neviděla jsem nikoho ani člověka, ani zvíře, ba ani červa.. Další kroky... a cesta, cesta z plochých kamenů, která někam vedla. Počkat! To přeci vypadá jako nějaké město.. možná.. Pokračuji dál a nakonec si všimnu křížů podél cesty, Bílá cesty... Cože? Pohyb? Copak někdo na těch křížích ještě žije? Zamrkám a pokusím se podívat a zaostřit důkladněji. Co udělali? Kdo byli? A.. co tady dělám já?

Hříšní

Kdyby tě v tomto okamžiku někdo skutečně viděl, myslel by si o tobě různé věci. Stojíš přeci na mírnějším kopci, který se líně táhne dolů a vytváří onu hrůznou cestu, na kterou se snažíš zaostřit. Nakonec to však není vůbec marná snaha, neboť se ti na jednom z křížů u cesty skutečně podaří rozpoznat pohyb. Možná až moc nepatrný. Snad si sílící vítr pohrává s nehybným tělem, které bylo jen ledabyle k ztrouchnivělému dřevu připevněno. Možná chvíli zvažuješ, že se vydáš jinudy, ale už od pohledu ti je jasné, že tohle je nejpřímější cesta k městu, po které se můžeš vydat. Zbytečné okliky by ti zabraly jen čas, který jsi mohla věnovat do průzkumu snad něčeho, kde někdo žil.
A tak jsi šla. Odhodlaná a nebojácná. Přesto se tě zmocňoval nepříjemný pocit. Minula jsi první kříž u cesty. Byl prázdný, ale zkrvavený. Rozhodně na něm kdysi něco, nebo spíš někdo, visel. Každý kříž od sebe dělilo dobrých sto metrů, ale přesto jsi slyšela tu hrůzu. Úpěnlivé sýpání a nářek. Možná jsi měla štěstí, že ti byl kříž natočen trochu víc bokem, takže jsi té hrůze nemusela čelit zpříma. To co si spatřila ti stejně vyrazilo dech, bez ohledu na to, jestli to k tobě bylo natočené celé či ne. Na kříži byl přibitý člověk, to ano, ale vůbec ne tradičním způsobem, který bys čekala - hřeby v dlaních a chodidlech. Ne, on byl přibit za vlastní kůži na rukou, která se časem vytáhla, ale pořád držela pevně přibitá. Nohy toho nebožáka přibité nebyly, takže každý pokus o jejich svěšení se rovnal nepřiměřeným mukám, neboť kůže na rukou opět trochu povolila. A tak se jimi musel zapírat o kříž, který byl nasáklý jeho vlastní krví. Byl to tvůj první střet s hrozivou realitou, která tady panuje.
Když tě polonahý muž spatřil, okamžitě začal žadonit o propuštění. Jeho hlas byl zesláblý a tys mohla jen hádat, jak dlouho tu už visel. Každopádně, rozhodnutí bylo na tobě. Na kříži mohl viset z různých důvodů - byl to otrok, zloděj, vrah, násilník, nevinná oběť. Nikdy nevíš, pokud ti to sám neřekne...

Přihlaš se navždy

Přihlaš se navždy. Opakoval jsem si naše slova, když jsem kráčel tou prazvláštní krajinou. Levá střídala pravou. Pořád dokola. Ať jsem se podíval doleva, doprava… Všechno bylo tak stejný. V ruce jsem třímal svoji útočnou pušku a na tento svět se díval skrz sluneční brýle.
Přemýšlení nad tím, kde jsou moji spolubojovníci a proč jsem tady zůstal sám, jsem už částečně vzdal. Je to tady… zvláštní. Šel jsem dál, když najednou nevím proč my na mysl přišla část textu nějaký písničky, co jsem někde slyšel. Alespoň malou chvilku jsem si zkrátil cestu…

…A tak nás unáší, bárka na řece Styx,
už zmizela i polárka, a není vidět nic,
zástupy vojáků, v hrobě se obrací,
to poslední batalion, domů se vrací…

Co to k sakru je? Přihmouřil jsem oči abych přede mnou viděl zákop? Přidal jsem do kroku.
Netrvalo dlouho a prsty mi přejížděli po paletách. To když jsem seskočil do zákopu a prozkoumával ho blíž. S průzkumem jsem pokračoval dál, dokud nebylo slyšet muší bzučení. Svou zbraň jsem přitiskl blíž k sobě, jako svou milenku.

Došlo mi, že hromada much se drží buď na hromadě výkalů nebo u zdechliny. Opatrným krokem, přikrčený, jsem šel blíž, kdy každou chvíli jsem naslouchal a skrz hledáček kontroloval všechny strany. Nechtěl jsem pomyslet na další možnost, kde se objevuje hromada much… Přesto pomyslel.

Mouchy

Přistupoval jsi s nejvyšší opatrností. V žádném z rohů, do kterých jsi měl výhled, nebylo nic, co by ti mohlo ublížit. Zbýval jen koridor s tím otravným muším bzučením. V okamžiku, kdy jsi vylezl zpoza rohu, hejno snad tisíce much vydalo sborové zabzučení, vzneslo se do vzduchu a odlétlo spolu s něčím, co jim po cestě po kouskách odpadávalo. Tvůj zrak sjel okamžitě k tomu, co bylo předmětem jejich sešlosti. Tvář jsi nepoznával, ale uniforma ti už něco říkala. Byl to jeden z tvojí jednotky. Prakticky už jen jeho zbytky. Tvář kompletně ožraná, prázdné torso, chybějící končetiny. Jen šaty ty krvelačné bestie nesežraly. Že sem nejedete na dovolenou, to jsi věděl, ale s něčím takovým jsi rozhodně nepočítal. Byl snad sežrán hmyzem zaživa? Zabilo ho něco, ještě před tímhle vším? Jedinou nadějí ti byl fakt, že tady nejspíš byli, a zůstal tu jen jeden. Dalších pět jich nejspíš postoupilo dál.
Tahle jediná cesta se táhla dál vpřed, načež ústila do něčeho, co bys mohl přirovnat k perfektně skryté oblasti. Z pozice, ze které jsi šel k příkopům, totiž nebylo vůbec vidět, že by pod jedním obrovským písečným přesypem, který připomínal vzdouvající se mořskou vlnu, mohlo být něco jako menší tábořiště. Pokračování koridoru chránila jednoduchá barikáda, která byla zabezpečena ostnatým drátem. Skutečně primitivní výmysl, o kterém bys nečekal, že by mohl někoho zastavit. Pohled přes něj ti naskytl výhled na zarudlý písek poblíž betonového stavení. Kde se v téhle zatuchlině mohla vzít stavba, nápadně připomínající bunkr, vzít, to jsi neměl ani nejmenší ponětí. Ale vzhledem k tomu, co jsi už viděl, nebyla to ta nejvíc podivná věc. Další výběr cesty byl jen na tobě, pokračovat i vrátit se dalo kdykoliv.

Jeden krok vzad, dva kroky vpřed

Ku..a fix! Co to je?! Má obava se vyplnila. Jen jsem nečekal, že by to mohl být jeden z našich. Pozorně jsem si prohlídl zbytky uniformy. Fabien! Musel to být on. Poznal jsem jeho otlučený odznáček, který nosil pro štěstí připnutý na límci. Co ho mohlo takhle rozthat? Neviděl jsem kolem torza jeho těla žádný známky boje. Žádný prázdný nábojnice. Nemohlo se to stát tady. Něco ho sem muselo přitáhnout. Reflexivně jsem se otočil za sebe. Nic. Všude byl nyní klid. Znovu jsem se na zbytky jeho těla podíval. Byl to hrozný pohled, ale nebylo to pro mě úplně něco nového.

Cestou sem nebylo vidět nic, co by silně upoutalo mou pozornost. Nic co by mohlo udělat tohle, nikdo z kamarádů. Museli buď jít dál nebo sem Fabiena hodilo něco z vršku. Rychlým krokem jsem ho překročil a pokračoval.

Odplivl jsem si, když jsem viděl bunkr. Ta barikáda mě nezastavila. Nepatrně zpomalila, když jsem ji přelízal, ale nezastavila. Přikrčil jsem se a pokračoval k bunkru. Obranu jsem měl sice chabou, ale připraven opětovat palbu jsem byl. Neměl jsem ani pořádnou možnost se za něco schovat když jsem pokračoval ke vstupu.

S trochou štěstí se tady kamarádi možná nacházejí. Nemluvil jsem. Pouze opatrně pokračoval.

Zamrkám a snažímse zaostřit, přece se mi to nezdálo.Běží krajem dlouhá cesta, do svatého města tě zavede, podél cesty kříže s těly, s těly těch, co neuspěli... Nadechnu se a vydechnu, vypravím se tedy k cestě. Okliky mi zaberou jen to, co nejvíce potřebuji, čas.
Nadechla jsem se a rozhodně vykročila. První kříž... už prázdný.. A potom křik, jekot.. bolest.. Strach.. Nepředstavitelná bolest, lidé prosící za smrt. Co udělali? Kdo jim to udělal? Jak někdo může být tak krutý?
Nevím kdo je... nevím kdo mu to udělal... a proto udělám to první co mě napadne a to je "Kdo jste?" zeptám se ho nakonec.

Jen na malou chvíli muž přestal tak nesnesitelně skučet. Ani jeden jste se však neocitli v naprostém tichu. Sténání dalších se k vaším uším neslo jako sborový chorál. Ozvalo se další malé zaúpění muže, který na tebe konečně upřel svůj unavený zrak. Chvilku jsi zkoumala, jestli měl vůbec oční víčka, neboť se už od pohledu zdálo, že je na obě oči slepý.
"Adhémar z Le Puy," jeho hlas byl zlomený a každou jednotlivou slabiku vyslovoval celou věčnost, jako kdyby si nebyl jistý správností jejího znění. Trvalo několik minut, než v představování pokračoval. Mezitím se stihl pokusit o neúspěšné navození alespoň malého pohodlí na dřevěném kříži. Mohla jsi vidět, jak se kůže na rukách natahuje a purpurové žilky v oblasti každého zatlučeného hřebu mocně pulsují. "Jsem biskup z Le Puy-en-Velay. Udělal jsem strašnou věc." Snad mu po tváři stekla slza.
Možná až teď si uvědomil, co se před ním naskýtá za neuvěřitelnou šanci. "Zabijte mě, prosím!" řekl náhle. Nežadonil tě o propuštění, sundání z kříže, chtěl rovnou smrt jako kdyby věděl, že pro něj už život nemůže být lepším. Že nikde nenajde své útočiště.

Prach a špína

Čím více ses blížil k bunkru, tím víc sis všímal znepokojujících detailů. Celá přední strana bunkru byla poseta několika drobnými otvory, které se mohly podobat dírám po kulkách, ale koneckonců, tyhle byly podstatně menší. Do tohoto podivného příbytku ses dostal bez větších obtíží. Co tě však překvapilo byla podlaha, ve které zela jedna velká díra. Mohl jsi dovnitř posvítit baterkou, hodit kamen, cokoliv tě napadlo. Ve všech případech jsi zjistil, že není moc hluboká a podle dunivého zvuku to nejspíš nebude nic na styl studny, ale něco mnohem více prostornějšího. Jestli tu někdo v téhle zatracené krajině byl, dokázal sis nejspíš představit, kde se teď nachází. Mohl ses klidně venku rozhlédnout po okolí, ale vidět nebylo nic jiného než písek. I zákop se po několika metrech a krvavých zábran docela vytratil pod jednou takovou písečnou záplavou.
Do díry ses přeci jen vešel bez větších problémů. Jak sis myslel, předchozí obyvatelé si zde udělali útulný tunel s několika různými cestami, které nejspíš měli zmást nepřítele. Ocitl ses tak v chodbičce, která na výšku nebyla o moc vyšší než ty. Sice jsi tu neměl problém stát vzpřímeně, no od stropu tě dělilo mizerných pět centimetrů. Do šířky byla tahle chodbička dlouhá na délku tvé paže, vešel ses tedy snadno, ale dva už byste měli vážný problém. Vždy po několika metrech je vidět kus palety, která podpírá nepochopitelně tuhý písek. Už od pohledu ti je jasné, že se celá chodbička stáčí dvěma různými směry, z nichž pouze jeden povede k odpovědím, které hledáš. Jestliže si stále svítíš baterkou, můžeš vidět, jak na několika místech ze stropu odpadávají zrníčka písku - jako kdyby někdo nad tunelem procházel.

Další steny, další jekot, další bolest... div se nechytím za hlavu a nezacpu si uši... Ale potom se na něj podívám a on mi odpověděl!!
ze své tašky vytáhnu tu trochu vody, kterou mám a pokusím se mu navlhčit aspoň trochu rty, dát mu napít... Pokud to nepůjde.. Musím se ho zeptat, kde jsem, co se to děje.. co je to za město, začne mě pálit plno otázek... "Padre.. nevím kde jsem.. a.. co je to tam za město?" začnu tiše. "Co jste učinil, že ... se vám to stalo?" zeptám se ho. Zabít ho? Zabít... Zvláštní neprosí o to, abych ho pustila, aby mohl žít... chce umřít. Ale proč? Co člověka přinutí vše vzdát a jen se těšit na smrt? A mám vůbecc právo.. zabít?

Osud

Už je to nějaká doba, co se ti daří úspěšně se ukrývat před těmi, kteří tě snad chtějí jen sprostě využívat. Rychle ti došlo, že život v Řádu nejspíš nebude pro tebe, ale bylo příliš pozdě na to, abys jim utekla navždy. Věděla jsi to. Byla jsi pro ně příliš cenným zbožím, než aby tě nechali volně se potloukat po světě. Myšlenky na to, co by s tebou bylo, kdyby ses jim znovu dostala pod ruku, tě trápily. Jednu naději jsi však stále měla, jen ji dlouho odkládala. A svět věděl, proč tomu tak bylo. Ještě když jsi byla ve Vatikáně, slyšela jsi zvěsti. O neúspěšných misích, o nově chystaných. Vše se týkalo jednoho jediného místa, které mělo být všem nepřipraveným zapovězeno. Dominance bytosti tak strašné, že se jí samotný Bůh zřekl. Slyšela jsi ty historky o celé jedné křižácké výpravě, která vkročila do této bezbožné reality a už se z ní nikdy nevrátila. Samozřejmě bylo hodně lidí, kteří návrh nové výpravy okamžitě zamítali. Jiní s ním zase ochotně souhlasili, jen když se celé výpravy nebudou muset sami účastnit. Jestli se nakonec nová výprava uskutečnila, nemáš ani ponětí. V době, kdy mělo dojít k její formaci jsi tam už dávno nebyla.

Dnes je to však jiné. Je čím dál tím těžší skrývat se před jednotkami konajícími ve jméně svého Představeného. A čím déle prcháš, tím víc se ti zamlouvá definitivní úprk do reality, kam se za tebou nikdo z nich neodváží. Konečná svoboda, která je vykoupena něčím, čemu se ti moc nechce věřit.
Zjištění lokality toho posvátného portálu nebylo moc obtížné. Tedy pro někoho, jako jsi ty. Písečných oblastí s aktivním vírem nebylo tolik. Možná ti hlavou bleskla myšlenka, že jestli se nejedná o to, co by to podle všech legend a pověstí mělo být, asi budeš mít vážný problém, ale už jednoduše nebylo cesty zpět. Vběhla jsi přímo do toho zuřivého monstra, které tě mělo navždy zbavit toho pocitu, že nikdy nebudeš svobodná. Celou tě pohltila klidná temnota.

Možná bys nehybně ležela mnohem déle, kdyby tě neprobudil ostrý, bodavý, ale především nepříjemný pocit sílícího větru, který unášel dotěrná zrníčka písku. To místo, kde ses ocitla, bylo až příliš nápadné tomu, kdes našla vír a skočila do něj. Otočila ses kolem dokola, abys spatřila jen široké písečné planiny, ze kterých místy vykukovala ostrá skaliska. Podívala ses na oblohu. Byla tak neskutečně smutná. Oranžová s temnými mraky, jako kdyby se schylovalo k bouřce. Nikde nebylo žádné slunce. Zdálo se, že tady neexistuje den a noc, je tu jen jeden druh světla a ten ti zrovna moc k srdci nepřirostl. Co víc, v dálce byla vidět jedná velká písečná vlna, která neměla konce ani začátku. Ta jediná tě dokázala utvrdit v tom, že už nejsi v realitě, na kterou jsi byla zvyklá.

Levé rozhodnutí

Prej rychlá akce. Zaťal jsem zuby o sebe až se mi pohla čelist. Leda hov.. Pohled mi padl na kus palety která podepírala písek? Všichni někde v pr…. a já jsem v nějakým posr…. bunkru. Až teda na Fabiena. Sice jsem si sám pro sebe nadával když jsem šel tou malou chodbou, ale ani jednou jsem nezapochyboval o tom, že bych úkol nesplnil. Pokračoval jsem dál.
Baterka mi najednou zajela směrem ke stropu. Vždyť tam venku nikdo nebyl! Otočil jsem se zpět, jako bych snad přemýšlel, že se podívám zase ven. Nakonec jsem to zavrhl. Nechtěl jsem zmateně pobíhat tam a zpátky.

Ušel jsem jen několik málo metrů abych byl nucen postavit se před drobné rozhodnutí. Posvítil jsem do chodby vlevo, nic zajímavýho v dohledu. Posvítil jsem do chodby vpravo. Stejný výsledek. Rozhodnutí nebylo podle ničeho. Prostě jsem vyšel do chodby po své levici.
Po pár metrech jsem se zastavil abych mohl chvíli poslouchat. Nic než ticho. I přesto jsem se snažil nedělat žádný hluk. Jít prostě tiše.

Je to tady divný.

Ať se snažíš sebevíc, k muži na kříží se nenatáhneš. Stojíš zhruba ve výši jeho kolen, takže i s nataženýma rukama to není nic platné. Nezdá se však, že by muž stál příliš o vodu, spíše lpěl na prosbě, kterou vyřkl před malým okamžikem. Následovala další estráda vzlyků, po nichž jsi dostala další odpovědi.
"Primordium," otočil hlavu k městu. Mohla sis všimnout, že mu chybí na pravé straně ucho. "Jediné město pouštní civilizace... Když se člověk rozhodne nepodmanit se Nejvyššímu, je buď zabit,
nebo skočí tady. Je to místo hazardu, obchodu s životy a mnoho dalšího. Lidé tam žijí po celá staletí.
Žádní noví sousedé, jen ty staré tváře po mnoho a mnoho let." Každý jeho nádech je děsivý. "Není tam moc lidí, kteří si ještě pamatují svět za tímto." Přísahala bys, že se na jeho tváři objevil na zlomek vteřiny úsměv. Určitě ani on nebyl příčetným, ale copak to bylo špatně. S odpovědí na další otázku očividně váhal, ale tak nějak doufal, že pokud ti odpoví, ukončíš jeho bezvýznamnou existenci. "Hlásal jsem víru skutečného Boha. Do města se sice moc templářů nedostane, ale já měl jednoduše smůlu." Povolil své snažení a očekával, že teď to budeš ty, kdo splní svou část nevyřčené dohody.

Osud

Co mohlo být horšího, než být neustále pronásledována jednotkami Vatikánu? V hloubi duše jsem věděla, že hodně, ale po dalším těsném střetnutí jsem byla rozhodnutá, že další riskovat nechci a nemůžu. Kolikrát můžete na někoho stříknout svoji krev, než se jednou říznete o dva centimetry vedle a vykrvácíte? Raději zkusím svoje šance někde, kam se málokterý člověk odvážil.

Najít portál nebylo těžké. Neměla jsem moc času na přemýšlení, protože jsem se bála, že si to rozmyslím a skončím někde v některých z vatikánských kobek. Sanguimancer nebo ne, neposlušnost se ve Vatikánu nenosila. To byla moje poslední myšlenka, než jsem s pevně sevřenými víčky vběhla do víru.

Probudil mě vítr. Rozkašlala jsem se a zapřela se lokty, abych se mohla otočit alespoň na všechny čtyři. Znovu mě přepadl záchvat dávivého kašle, než jsem se konečně uklidnila natolik, abych zvedla pohled. Obloha byla ošklivě naoranžovělá, ale co mě děsilo mnohem víc, byla písečná vlna, která se na mě pomalu valila. Zpanikařeně jsem se rozhlédla a v dálce zahlédla skaliska.

Přece neumřu hned v prvních pěti minutách, pomyslím si, zatímco se snažím postavit na nohy a rozeběhnout se ke skaliskům, které v poušti představovaly jediný záchytný bod.

Výprava

V celé zemi nebyl nikdo, kdo by se opovážil hanit jméno boží. V celé zemi. Váš úkol byl však poněkud jiný, netradiční. Stalo se tomu tak ve chvíli, kdy mniši znovu pročítali staré spisy a dělali jejich kopie. Byl to objev, který donutil i nejvyšší hlavy ve Vatikánu pochybovat. Nakonec to bylo jejich rozhodnutí, přímo ze srdce církve. Netrvalo moc dlouho a byla sestavena armáda čítající několik tisíc mužů. Všichni byli připraveni vnést Boha do světa, který jej zdaleka neznal v podobě, ve kterou tato statečná armáda věřila. Toto válečné uskupení se táhlo až do pouště, kde se jim podařilo nalézt vír, o kterém se ve spise psalo. Nejprve se tato skutečnost setkala s pochybami, jestli je skutečně moudré vjet do srdce této živelné bestie. Avšak s rozkazem od vůdců výpravy nikdo déle nepochyboval. Všechny vás provázela Boží ruka. Nebylo se čeho bát, a tak jste tam všichni vjeli.

Není známo, jak dlouho ti trvalo než ses probral. Jedno ti však bylo jasné okamžitě - Bůh tohle místo skutečně opustil. Tvé oči se shledaly s masakrem, o kterém se ti nezdálo ani v tom nejtemnějším snu. Před tebou byl jako červený koberec zbarvený písek, který se táhl uličkou, jejíž ohraničení tvořily kříže s muži, se kterými si do tohoto pekla vjel. Celá cesta se táhla daleko za obzor, první písečný přesyp, ale bylo ti jasné, že na všech těch dřevěných křížích nemůže být co do počtu přes tisíc mužů, neboť od sebe byly vzdáleny vždy dobrých 15 metrů. Do již tak potemnělé atmosféry, kterou vytvářela obloha se stahujícími se mračny, zněla kakofonie těch, kteří na křížích ještě dýchali a snažili se o vyproštění.
Tys ležel mezi hromadou těl, která se již nehýbala. Leželo tak na sobě asi pět zakrvácených mužů v potrhané zbroji. Byl to začátek té krvavé cesty, která vedla uprostřed toho hororu. Skutečně se tu svedl boj s něčím, co udělalo tohle všechno? A kde je zbytek tvých lidí? Nejlepší bude se pomodlit...

Výprava

Můj pane, omlouvám se, že jsem tě musel zklamat a zhřešit, jsou mé první myšlenky, když se rozhlédnu po okolí na věci, které by pravý křesťan neměl nikdy vidět.

Bratři, odpusťte mi, pokračuje můj tok myšlenek, když se hrabu zpod mrtvol svých padlých bratrů ve zbrani, kteří jako praví rytíři Kristovi padli při plnění Jeho úkolu. Nechť opatruje vaše duše na věčné časy náš pán v Království nebeském.

Zapíchnu svůj meč do písku a věnuji jim krátkou modlitbu, aby jejich duše nalezli cestu k našemu pánu i skrz toto peklo, stejně tak aby i on provedl mě jím.

"Ó můj pane, milovaný Ježíši Kriste.
Postarej se o moji duši a duši mých padlých bratrů, neboť oni se již pomodlit nemohou.
Ochraňuj mě a i je na jejich cestě.
Drž mě ve tvém světle, jak mé utrpení bude pokračovat, protože můj jediný hřích je, že držím se tvé pravdy a svatého písma božího.
Pomož mi najít kuráž, sloužit ti stále věrně na věčné časy.
Dej mi svoji sílu a odvahu, protože ji potřebuji v boji proti tvým nepřátelům.
Nikdy mě neopusť Ježíši a dej mi sílu ke všemu, neboť potřebuji sílu vykonávat tvoji vůli.
Požehnán buď.
Kráčej se mnou.
Odpočívej ve mě.
Zůstaň ve mě.
Ámen."

Posilněn božím slovem se vydám s mečem v ruce obezřetně k prvnímu neštastníkovi přibitému na kříži, který vypadal, že ještě žije.

"Co se stalo bratře? Kde je zbytek svatých vojáků? Kdo ti toto udělal?" Zahrnuji neštastníka otázkami, zatímco se snažím přijít na to, zda mu nejde nějak pomoci.

Střet

Pohled na toho nešťastníka nebyl moc hezký. On sám o tobě vůbec nevěděl, dokud jsi na něj nepromluvil. Jeho oči už dávno nebyly tam, kde měly být. jeho první reakce byly zmatené. Začal sebou škubat, jako kdyby tě chtěl udeřit, ale nebylo mu to nic platné.
„Řekl jsem vám všechno, co vím!“ Zakřičel. I když jsi jej oslovil "bratře", jeho reakce byly pořád stejně nepřátelské. Trvalo nějakou chvíli, než si muž uvědomil, že se nebaví s nikým, kdo by mu mohl způsobit větší trápení, než kterým právě procházel. „B-bratře?“ zasténal. Ty jsi měl mezitím možnost si prohlédnout celý kříž, na kterém visel. Sundat ho dolů by nejspíš nebyl problém. Hřeby nemá zabodnuty v dlaních, ale jsou vždy tři na délku celé paže, kdy drží jen kůži nešťastníka. Nástroj na vytažení hřebů sice nemáš, ale dala by se odseknout část kůže, která je k nim přichycena. Za cenu nepředstavitelných muk, samozřejmě. Nohy mu volně visí ve vzduchu, viditelně nezlomené.
„Všichni se stáhli. Část vojska zůstala, aby odrazila útok zdejších démonů,“ na okamžik se odmlčí, načež se opět pokusí o neúspěšné vysvobození se, „nejde s nimi bojovat. Bratře, pomodli se za mou duši a zabij mě. Viděl jsem, proč tohle místo Bůh navždy opustil.“ Požádá tě.

Osud

Vlna se k tobě neblíží zas tak závratnou rychlostí, aby se ti včas nepovedlo ukrýt sebe samou za těch pár skalisek, která vykukují z písku. Čím blíž se však vlna dostane, tím je všechno horší. Vítr se pohybuje ve všech směrech a poletující písek tak způsobuje větší obtíže, než by tomu tak bylo za normálních okolností. Bičuje tě a znemožňuje ti se pořádně se nadechnout. Tento stav však trvá jen do chvíle, než vlna skutečně udeří. Stojíš na dostatečně dobrém místě, aby tě písek nestrhl s sebou. V jednu chvíli se ti zdálo, že ses dostala do temného tunelu. Tichého a celkem prostorného. V dalším okamžiku ti zmizela pevná půda pod nohama. Postupně jsi sklouzla o zhruba dva metry než tě zachytil výstupek kamene, za kterým jsi byla schovaná. Rychle ti došlo, proč byla ta vlna tak vysoká. Prakticky si nabírala písek všude, kudy prošla. Samozřejmě nebylo možné, aby jen tak přibrala všechen písek a zmizela. I když jsi byla doposud kryta za skaliskem, stejně ses nevyhnula zbytku písečné kalamity, která se za vlnou táhla. Až do pasu tě zasypala nová vrstva, podstatně menší než ta, co tu původně byla. Obloha se pomalu zase zabarvila do oranžova, načež tebe čekala ještě jedna vlna divokého vzduchu.

Když už konečně bylo po všem, a tys viděla mizející vlnu, všimla sis něčeho zajímavého, na co předtím nebyl vůbec čas. To příhodně položené skalisko ve skutečnosti vůbec nebyl jen tak obyčejný kus šutru. Třebaže byl na některých místech hrubý, z větší části byl hladký a opracovaný. Dokonce na něm byla jakási rytina s viditelným kusem těla. Na první pohled to mohlo připomínat egyptské malby v pyramidách. I ostatní kusy kamenů to tak měly, jen na nich byla pokaždé jiná rytina, která nikdy nebyla celá. Kusy rukou, možná zvířat, slunce... Otázkou jen bylo, jestli se to sem dostalo stejnou nepřízní osudu jako ty, nebo to tu někdo postavil, opustil a nechal takhle zapadnout. Rozhodně ti však mohlo být jasné, že pokud se udělala nějaká křesťanská výprava, nejspíš tohle nebylo jejich dílo.
Tohle však nebyl jediný poklad, který písečná vlna odhalila. O kus dál byla patrná díra v zemi, která tam určitě nebyla. Široká byla už jen od pohledu z tvé pozice několik metrů, rozhodně dost na to, aby se tam vešli tři lidi najednou. Kousek opodál se zase zdálo, že z písku vykukuje kus jeskyně se zataraseným průchodem. Vše na sobě mělo ještě nějakou tu písečnou vrstvu, ale nebylo to nic, co by se nedalo snadno odhrabat. Kdoví, co všechno tahle putující vlna odhalila a ještě odhalí?

Pouštní situace... Nejvyšší.. cožeto? Jak jsem se mohla z kanceláře, kde jsem psala dostat sem? Někdo mě sem unesl, ale proč?
Přemýšlím a přemšlím.. a vůbec nic nechápu.. "Templářů?" zeptám se ne příliš inteligentně, templáři byli přeci zničeni.. ve čtrnáctém století králem Filipem a on mi tady tvrdí, že je templář??? "Tak jsi tady dlouho?" vyslovím tiše a smutně.. Mnoho templářů se zde nedostane, kde to jsem v Pekle? Jsem mrtvá? Nebo živá? Kouknu se smutně na něj "Opravdu.. tě nemohu zkusit sundat a pomoci ti? Já.. opravdu.. chceš zemřít?" ptám se tichým hlasem. Nevím jestli dokážu někoho jen tak zabít.. Někoho, kdo mi nikdy neublížil. Navíc... nejsem zabiják, moc toho u sebe nemám.. A trochu nyní nevím, jak to provést, aby, pokud se tak rozhodnu, to bylo aspoň rychlé a milosrdné.

Muž se na okamžik zamyslí. Skutečně ses právě zeptala na to, jak dlouho zde je? „Možná pár let, ale mohou to být i celá staletí. Už tu visím moc dlouho na to, abych dokázal sledovat čas. Nic tu neplyne tak, jak by mělo.“ Zvedl hlavu k obloze a tobě došlo, že nejspíš mluví o střídání dne a noci. Pokud se tu tyhle dva jevy skutečně nestřídají, pak není možné pozorovat plynutí času. Když muž opět otočí hlavu k tobě, jen jí smutně zavrtí. „Není tu pro mne místo. Když mě sundáš dolů, zase mě chytí, budou mučit a v neposlední řadě zase ukřižují. Ty jediná máš teď moc nad mým životem.“ řekl a očekával poslední úder. Samozřejmě jsi u sebe neměla žádnou zbraň, ani ve vašem dosahu se příhodně nepovaloval žádný meč či jen klacek. Jen pár kamenů na cestě. Rozhodnutí bylo na tobě.

Střet?

"Nerouhej se bratře, náš pán nikdy neopustí své věrné, kteří vykonávají boží vůli," pronesu k nešťastníkovi, zatímco svůj meč zabodnu do jeho boku. "Nechť bůh ochrání tvoji duši ať dojde klidu v jeho království."

Rozhlédnu se nešťastně po okolí a utrpení a zkáze, kterou vidím. Ale chápu, že slabší muži můžou podlehnout mylné představě o božím záměru.

S mečem v rukou a připraven čelit Jeho nepřátelům se vydám ulicí utrpení v naději vstříc tomu, co způsobilo tohle neštěstí. Někde tu jistě budou ještě bratři, kteří bojují s těmito démony.

"Ó nejmilejší Kriste, náš milovaný spasiteli,
naplň mne tvojí láskou,
naplň mne tvojí silou,
naplň mne tvojí moudrostí,
naplň mne tvojí ochranu,
naplň mne tvojí pokorou,
naplň mne tvojí kuráží,
naplň mne tvojím odhodláním,
Amen."

Opakuji neustále dokola modlitbu božské milosti, zatímco se vydávám kupředu mezi neskonalé utrpení mých bývalých spolubojovníků. Nemůžu jim všem pomoci, ne, když někde poblíž možná ještě někteří z nás bojují s vyslanci pekel.

"Pamatuješ si, kde jsi byl předtím a jak ses sem dostal?" zeptám se ho ještě. Tohle je děsivý trest a přesto stále žije.. Je v tom něco.. nepřirozeného.. "Stále žiješ.. tak dlouho, jak.. je možné, že tě mohu zabít právě já?" nerozumím tomu.. Potom se rozhlédnu a podívám se na velký kámen. Opravdu jsem připravena.. zabít člověka? Nadechnu se, zhýbnu a potěžkám ho v ruce, podívám se na něj.. Mluvíš o Bohu a.. chceš abych spáchala smrtelný hřích." tiše si povzdechnu "Myslíš, že to Bůh pochopí, že jsem se dopustila.. vraždy?"

Rozhodnutí

Jediné, co bylo skutečně slyšitelné, byla zrníčka písku, která dopadala na zem. A čím déle jsi stál na místě, tím více jich ze stropu spadlo. Padaly v takových intervalech, že to skoro vypadalo, jako kdyby nad tebou někdo popošel dva metry a pořád se vracel sem a tam. Když ses ujistil o tom, že v chodbě skutečně nikdo není, vyšel jsi zpoza rohu. Tahle chodba byla podstatně kratší než ta, kterou jsi sem vlezl. Na jejím konci bylo něco, co až moc nápadně připomínalo kamenné víko. Obří kus balvanu s rytinou obráceného trojúhelníku na bok. Možná by se dal odtlačit, ale stálo by to hodně úsilí. Za ním určitě cesta pokračovala dál, neboť kamen nebyl dostatečně velký na to, aby zakryl jeden roh důmyslného tunelu. To však nebylo to, co tě upoutalo jako první. Nepřehlédnutelný byl fakt, že na zemi ležel další zbytek člověka. Přesněji jeho orgány, tělo nikde nebylo. I krvavá stopa začínala příhodně až v místě, ze kterého nebyla ve vedlejší chodbě vidět. Za krkem jsi ucítil mírné zašimrání písku, který se opět uvolnil ze stropu.
V případě, že se nebudeš chtít patlat s otevíráním si cesty, můžeš zkusit druhou stranu, která nekončí žádným hloupým kamenem, ale pokračuje stále rovně, jen v mírném poklesu. Takže zajíždí víc do země. Také se můžeš stále vrátit na začátek a jít venkovní cestou, rozhodnutí je na tobě.

Na první otázku ti muž neodpoví. Jako kdyby se mu nechtělo vzpomínat na život, který vedl. Nebo si už možná vzpomenout nedokáže. "Každý může uštědřit tomu druhému smrtelnou ránu. Otázkou však zůstává, jestli bude dostatečně silná na to, aby přilákala mouchy." Kdyby mohl, určitě by pokrčil rameny. "Nelze to brát jako výhru. Tady vše končí muším zabzučením." Jeho zakalené oči se na tebe upřely, "Není se čeho bát. Sem Bůh nevidí." Pokusil se ti dodat odvahu, aby ses nebála ukončit tu mizérii.

Bratři

Krvavá cesta byla dlouhá a skutečně zoufalá. Nebylo to tak, že by na každém kříži visel někdo ještě dýchající, byly to spíš ty hrůzné výjevy všech těch znetvoření, která tvoji bratři nosily. Byla to zranění s přesnými řezy, jako od léčitele, ale i trhance, která by klidně způsobila lítá šelma. A přesto všechno jich bylo několik z nich stále naživu. Došel jsi až na konec té krvavé čáry, abys stanul na vrcholu mírného kopce, přes který předtím nebylo vidět na pokračující cestu. Z toho mírného kopečka se táhl dost strmý svah, pod kterým probíhal doznívající boj. Kolem dokola bylo zhruba dvacet těl. Některá patřila tvým mužům ve zbrani, jiná byla téměř nahá a drásala muže ve zbrojích holýma rukama, k jejichž pahýlům bylo připevněno nejedno ostří. Z pozice, ve které ses nacházel jsi logicky nemohl zaútočit. Byl jsi nad celou tou spouští takových patnáct metrů. Sejít svah by se ti nejspíš nepovedlo a jak jsi mohl vidět, tohle celé byl jeden enormní kráter, který byl kolem dokola obehnán stejně strmou hranou jako byla ta, na které ses právě nacházel. Vzdáleně to mohlo připomínat takovou gladiátorskou bojovou arénu. Otázkou však zůstávalo, jak se tam dolů dostali tvoji bratři?

Ve stejném okamžiku se země pohnula a část pevné půdy se pod tebou propadla. Samozřejmě se ti podařilo ztratit rovnováhu, a bylo jedno, jestli ses ji pokoušel získat zpět, písek tě strhl s sebou. Chvílemi jsi vlastně jen tak volně padal vzduchem, abys zase dopadl do písku, chvilku se vezl a zase letěl. Na zemi jsi byl během několika málo vteřin. Dopad na záda ti vyrazil dech, ale jinak jsi byl bez vážnějších zranění. Od probíhajícího boje jsi ležel zhruba pět metrů daleko. Nikdo ti zatím nevěnoval žádnou pozornost. Nositelé mečů a štítů byli ve značné početní nevýhodě, oproti těm, kteří odmítali cítit zranění, která způsobovala obrana jejich nepřátel.

Bratři, už jdu!

Nevybíráme si náš osud. Byl nám bhem určen při narození a my jen plníme jeho vůli. Ovšem i já začínám mít drobné pochybnosti, proč je boží vůle zrovna taková. Tak či onak, musíme plnit svůj úděl a mým je být vojákem Kristovým.

Pomalu se ztěžka zvedám na nohy a zvažuji možnosti, které mám.

Mohl bych ty démonské stvůry napadnout zezadu, ale sám v téhle kondici nevydržím s nimi bojovat dlouho. Musím se dostat k bratrům a pomáhat jim bránit jejich bojovou linii. Ano, to musím udělat. Využiji svůj moment překvapení. Zaútočím na nepřítele zezadu, jednoho či dva snad pobiji a protlačím se skrz ně do ochrany štítové hradby mých druhů. Dále nemá smysl plánovat. Ten plán musí vyjít a když ne, jiné možnosti nemám. Padnout však ve jménu Krista není zklamáním, ale vstupenkou do ráje.

"Zhyň nepříteli Krystův!" zakřičím směrem k nestvůrám, když se rozhodnu uskutečnit svůj smělý plán na probití se ke svým druhům.

Vzhůru

Mohla tahle cesta vést k Prvorozenému? Přemohlo mě tušení, bylo to čím dál silnější, proč by proboha pokračovali kamarádi touhle cestou? Byly na zemi vlastně nějaký stopy který by vedly sem? Kdyby tudy prošli a někoho pronásledovali, proč by za sebou ten kus kamene zadělávali. A jde to vůbec zevnitř? Nebo tam někdo nebo něco žije, co je lovilo a svou kořist si to prostě sem zatáhlo? Doufal jsem, že to není nikdo z našich, tam na zemi. Stačil mi jen jeden pohled a znovu jsem se na ty vnitřnosti dívat ani nechtěl. Najednou mě napadalo spoustu otázek.

Díval jsem se na tu značku a v mysli se mi přehrávala cesta, kterou jsem se dostal až sem. Co to…?! Podíval jsem se zase ke stropu, to když na mě dopadl další písek. Pak mi pohled padl znova na ty vnitřnosti. Na sucho jsem polkl.
Cestou zpět jsem minul druhou chodbu, která vedla někam dál do podzemí. Zprvu jsem totiž zavrhl podívat se na to, co pochoduje nahoře. Ale teď jsem to chtěl vědět. Mohli kamarádi něco zahnat sem a teď nahoře někdo hlídal? Doufal jsem, že tomu tak skutečně bude.

Než jsem se vyškrábal ven z díry, která byla v podlaze bunkru, zabralo mi to jen nepatrnou chvíli. Než jsem otevřel dveře bunkru, přiložil jsem své oko k hledí zbraně a co nejopatrněji vykoukl směrem, kde jsem předpokládal že by mohl někdo chodit. Odkud mohl padat ten písek.

…….

V případě, že jsem nikoho nebo nic neviděl, znovu jsem se na malou chvíli zastavil abych si co nejpodrobněji zmapoval v hlavě cestu, kterou jsem přišel. Vydal jsem se dál za zákop, opačným směrem než jsem přišel původně.

Osud

Měla jsem dost času se dostat ke skaliskám, ale moje radost netrvala dlouho, protože mě brzy stěna písku pohltila. Dávivě kašlu a lapám po dechu, ale ničemu to nepomáhá, zrníčka písku mi skřípají mezi zuby, ucpávají dutiny a cítím je i v očích, ačkoliv mám víčka pevně semknutá. Zkusím si vršek trička přetáhnout přes nos, abych se mohla alespoň trochu nadechnout, ale nakonec se kyslík ukázal být nejmenším z mých problémů, když jsem ztratila půdu pod nohama.

Překvapeně vyjeknu a snažím se něčeho zachytit, ale posunu se o další dva metry a písek mám až do pasu, než to přestane. Písek odešel a narazila do mě ještě jedna vlna teplého vzduchu, než to přestalo. Konečně se bez problému nadechnu.

Rozhlédnu se a všimnu si, že sklaliska rozhodně nejsou skaliska. Překvapeně položím dlaň na hladký povrch výběžku před sebou. Rytiny jsem nepoznávala, ale nemusela jsem být expert na křesťanství, abych poznala, že tohle za sebou žádná křižácka výprava nezanechala. S námahou se vyhrabu z písku, abych si mohla prohlédnout i rytiny vyryté výše. Kusy těl, zvířata...to je asi slunce? Nebo hvězda? Nebyla jsem si jistá.

Pak si všimnu díry v zemi. Vedla někam? To nemůžu takhle z dálky posoudit a po několika vteřinách se rozhodnu, že tu přece nemůžu stát jen tak uproustřed pouště. Stačím udělat jen několik kroků, když zaregistruji i zaterasený vstup do jeskyně. Zpomalím na půl sekundy krok, než se rozhodnu, že zatím půjdu cestou nejmenšího odporu, a pokračuju k díře.

Útok

Stál jsi v dostatečně příhodné pozici na to, aby ses včas připojil ke svým bratrům ve zbrani. První nestvůru jsi dokázal probodnout zezadu, aniž by vůbec stačila zareagovat. Rudá krev potřísnila muže, který s ní doposud bojoval. Vypadal šokovaně i vděčně zároveň, byl to přesně ten výraz, který člověk vidí jen při vzácných situacích, což tahle byla. Ta druhá, která stála poměrně blízko té první, se na tebe otočila, udělala dva dlouhé skoky a napřáhla svou paži s nebezpečně vypadajícím ostřím. Popravdě, nevypadalo to jako žádný démon, jen pořádně zchátralá lidská bytost, která prošla značnými úpravami vizáže. Viděl jsi, jak se jeho paže rychle spouští k tvému obličeji, ale než by jej stihl kovový bodec zasáhnout, skrz břicho mu vylétlo ostří meče tvého bratra, který stál za ním. Teď jsi to byl ty, kdo dostal horkou sprchu krví svého protivníka. Stáli jste tři proti ostatním, na formality nebyl čas. Oba dva muži na tebe kývli a spolu se vrhli na další dvojici zrůd, která stála opodál.
Celým bitevním polem se rozléhal nepředstavitelný křik. Většinou patřil mužům, kteří si výpravu představovali docela jinak. I když umírali za vyšší dobro, pořád se definitivního konce báli. Tady Bůh skutečně nebyl, a jestli ano? Bude schopen jejich duše odvést do věčného ráje?

Objev

Dostat se ven z tunelů ti nedělalo nejmenší problém. I opuštění bunkru šlo hladce. Přiložil jsi oko k hledí, ale neviděl jsi nic, respektive nikoho. Povrch tady nebyl příliš rovný a jednotlivé kopečky zastíraly výhled prakticky na všechno. Musel jsi udělat několik kroků vpřed, aby sis všiml toho, co způsobovalo pohyb písku dole v tunelech. Ta bytost klečela na všech čtyřech, spíš jako kdyby něco hledala, než že by to byl její obvyklý způsob pohybu. Už od pohledu bylo jasné, že jde o nějakého humanoida, možná dokonce člověka. Na vychrtlém těle byly černé cáry hadrů, které úspěšně zakrývaly jen horní polovinu těla. Na mnoha místech měl řezná zranění, ze kterých už dávno přestala téct krev. Dlouhou dobu byl k tobě otočený zády, mohl jsi vidět vystouplou páteř, přes kterou se napínala jen tenká vrstva kůže. U pasu se mu na kusu hnědého pásku houpal rezivějící srp. Během chvíle nechal hrabání v zemi, vzpřímeně se postavil a díval se tvým směrem. Jestli tě vůbec viděl, to nebylo jisté.
Prsty obtočil kolem své zbraně a aniž by se pohnul, vymrštil ji tvým směrem (na k10 - útok za 3). Tys ho měl samozřejmě v hledáčku a jeho útok nebyl zrovna ten nejrychlejší. Mohl ses mu snadno vyhnout či sám zaútočit. Otázkou jen bylo, přehodíš ho?

Je to TO

Co ty seš za parchanta?! Pozorně jsem si TO prohlížel, zatímco TO hrabalo v zemi. Co tam dopr…. hledáš? Bylo to odporný stvoření. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Tam u nás jsem bojoval s teroristy, zachraňoval rukojmí, viděl jsem toho už při misích dost, ale co je proboha tohle?
Když se ke mě otočil, přejel mi mráz po zádech. „Qui es-tu?“ (kdo jsi?) zeptal jsem se i když mě mohlo dopředu napadnout, že se mi žádné odpovědi nedostane.
„Rester!“ (stůj!) Zvýšil jsem hlas, když mi pohled padl na jeho ruku, která se chystala sáhnout po zbrani. Ani na jedno nijak nereagoval. Než stihl cokoliv udělat, zmáčkl jsem jednou spoušť a ozval se výstřel. Zásah! Do hrudi. Ne však smrtelný. Nezabránilo mu to mrštit po mě srp, který mě o dobrého půl metru minul. I tak jsem sebou cukl abych uhnul. Během okamžiku jsem zmáčkl spoušť podruhý. Zásah! Kulka se mu prohnala lebkou.
Sledoval jsem jak se TO kácí k zemi. Ještě malou chvíli jsem TO sledoval, jestli se nebude něco dít. Hned na to, jsem se rozhlídl po okolí, jestli střelba nepřilákala nějakou nechtěnou pozornost. Stejně jako tohle bylo schovaný za malou dunou, rychle mi došlo, že by tady takových věcí mohlo být víc.
Když jsem nic podezřelýho nespozoroval, opatrně, krok po kroku přicházím k tomu. Stále v dostatečné vzdálenosti abych byl z jeho dosahu, avšak dost blízko na to abych si pozorně prohlídl jestli TO je ještě naživu. A co to tam hledal? Pohledem jsem přejel rychle místo kde hledal.

Osud

Čím víc se přibližuješ, tím víc je ti jasné, že tudy cesta nejmenšího odporu rozhodně nepovede. K čemu tohle celé vlastně je? Uprostřed pouště, obrovská díra v zemi, která má jasný trychtýřovitý tvar a navíc je opatřena několika železnými trubkami, které vytvářejí dojem mříže. Ty jsou od sebe vzdáleny dostatečně daleko na to, abys jimi prolezla. Stejně tak ten výsledný tunel je tak akorát pro tebe. Když se dobře předkloníš, můžeš v něm spatřit matné světlemodré světýlko, které problikává v jinak černočerné tmě. Je to spíše taková malá tečka a těžko podle ní říct, jestli se nachází na samém "dně" této propasti, nebo je to jen poletující hmyz. Už od pohledu je vidět, že případný sestup dolů by vůbec nebyl jednoduchý. Stěny sice vypadají docela pevně, jako kámen, ale při sebemenším zafoukání větříku se uvolňují zrníčka písku, která by mohla snadno zapříčinit proklouznutí nohy.

V celém širokém kraji se prakticky nic neděje. Neslyšíš žádné neobvyklé zvuky, stejně tak nic zvláštního nevidíš. Nejblíž v tvém dohledu je ona jáma a jeskyně. Jestli se něco skrývá za písečnou dunou nalevo či napravo od tebe, nevíš. Není tam z tvé současné pozice vidět. Přes to všechno jsi cítila, že tě únava nemůže v tomto zapomenutém světě nikdy dohnat. Prakticky jsi pro sebe měla celé široké okolí a všechen čas.

To slovo je Šturm!

Umírají jako lidé, je prvotní myšlenka proběhnuvší mojí hlavou, zatímco můj meč rozeklá hlavu mého soupeře. Umírají jako lidé. A krvácejí jako lidé. A jak říkal bratr Schwartz. Když to krvácí, jde to zabít!

"Kristovi vojáci! Nebojte se nepřítele, neboť to on se má bát hněvu našeho pána!" Křičím co mi síly stačí, abych překřičel ryk boje a upoutal pozornost ostatních vojáků i monster k naší skupince a mohli jsme se společně přeskupit. V jednotě je síla a hradba štítů nabírá účinnosti úměrně k množství jejich stavitelů.

"Sem bratři, postavíme se jim společně a jednotně, jako vojáci Pána a ne jako samostatně bojující a odloučení gladiátoři! Pokud máme padnout v Jeho službě, tak společně! Satan nás svádí na scestí samotně, neboť ví že společná síla pravověrných je nezlomná! " křičím na ostatní a naznačuji mým dvěma společníkům, abychom se přesunuli ke okraji arény, abychom měli krytá záda. Pokud možno nejlépe kolem nějakého bojujícího bratra.

"Bratři, víte něco více k tomu, co se kolem nás děje?" oslovím rychle mé dva druhy, zatímco společně odoláváme nepřízni osudu.

Formace

Po tvém pokřiku se na tebe otočilo pár mužů s překvapenými výrazy. Nejspíš tě tady v té vřavě nikdo z nich nečekal. Jednoho toto náhlé překvapení stálo život, když mu jedna z bestií zabodla srp do zad a při jeho vytahování to vzala i s kusem páteře. Až po jeho smrtelném výkřiku se ostatní muži vrátili zpět do kruté reality a pomalu se začali stahovat k tobě. Nejdřív u tebe byli ti dva, kterým jsi pomohl. Jeden z nich, mladý muž, tak kolem dvacítky, v potrhané kroužkové košili a krvavými šrámy všude, kde to jen šlo, na tebe chvilku upřel svůj pohled. Jeho kolega zrovna odolával útoku jednomu z humanoidů a právě mu zasazoval smrtelnou ránu, když se za ním hnali další.
„Krátce po našem příchodu sem,“ pozvedl svou zbraň a připravil se k výpadu, „nás tyto kreatury napadly. Část jednotky byla pobita téměř okamžitě, my se snažili projít jinudy, stejně jako další bratři. Když jsme se dostali do těchto míst, pohnula se země a my zůstali uvězněni, nuceni bojovat do posledního dechu.“ V tuto chvíli se k vám připojil další muž. Společně jste byli schopni zabít dalšího člověka, stejně zmutovaného jako byl ten předchozí. Svým způsobem byl každý unikátní. Ať už ve zbrani, kterou nesl, nebo zmrzačení, které hyzdilo jeho polonahé tělo. Někteří z nich, pár jedinců, mělo na kůži vyryto i několik zvláštních symbolů. Od pohledu to vypadalo jako kruhové tetování, které pokrývá celá záda, ale při bližším průzkumu, ke kterému se nikdo neměl, to bylo něco mnohem zvláštnějšího.
„Je to celé podivné. Jako kdyby nás náš Pán obdařil neumírající silou a vůlí stát stále na nohou a bojovat.“

Všech sedm přeživších, včetně tebe, se natlačilo do jednoho z koutů. Zde se vám taky dařilo odrážet příchozí útoky mnohem lépe, než když každý bojoval na vlastní pěst. Vaše formace však nemohla vydržet věčně. A taky nevydržela. Bylo to něco na způsob zemětřesení, co otřáslo půdou a celý plácek, na kterém jste stáli, se sesunul o metr níž, než byl. Nikdo z vás to nečekal, i když to už jednotka jednou zažila. Někteří muži, stejně jako přibíhající zrůdy, zavrávorali a ztratili rovnováhu. Ty ses udržel, i když to byl nelehký úkol, protože se tě chytil jeden z padajících a táhl tě s sebou k zemi. Když ses znovu podíval na nepřítele, a na to, jak situaci zvládá on, setkal ses s útokem, který by se dal považovat za lehce zákeřný. Přímo tvým směrem letělo kopí (k10 - 5).
Žádný z tvých bratrů nebyl v takové pozici, aby letící kopí vykryl, případně útok plně odrazil. Tato střela patřila jen a jen tobě, a útočník, který jej vrhl, se zpovzdálí neskrývaně usmíval a pozoroval blížící se výsledek obnaženýma očima bez víček.

Hod byl úspěšně zapsán. Hodil(a) jste 1 na kostce desetistěnné.

Vyhodnocení situace pro napsání příspěvku - kopí se ti zarazí do levého ramene. Celým tělem ti projede ostrá bolest, ale naštěstí pro tvou ruku, není zasažen kloub. Zbraň víceméně projela jen kůží a jen částečně se zavrtala do kosti paže. Není to nejzávažnější zranění, ale nic příjemného to také zrovna není.

Poklady

S posledním výstřelem se tvůj protivník skácel k zemi a už nevstal. Chvilku sebou ještě škubal na místě, ale ještě než jsi k němu došel, přestal. Ležel tam jen jako hromádka neštěstí, kolem které se pomalu začaly vynořovat mouchy. Jedna po druhé, dokud na něm nesedělo celé nenažrané hejno. Tebe si nic nevšímalo, ani v okolí nikdo další nebyl. Tedy ne nikdo takový, koho bys viděl. Musel jsi chvilku čekat než se celý ten roj much neutichl a nezmizel i s mrtvolou, po které sotva zbyl krvavý flek v písku. Ať byl tenhle hmyz cokoliv, rozhodně nevěstil nic dobrého.
Až když odlétly, zaslechl jsi nepatrný šramot. Někde pod tebou se ozýval tlumený rozhovor snad mezi dvěma lidmi, nejméně. Slovům nebylo rozumět, to ne, ale určitě ti bylo jasné, že se tam dole někdo baví. Ten inteligent je musel přes všechno slyšet a dobýval se na ně jako nějaká hladová zombie. Mohl jsi jen hádat, jestli jsou takhle chytří i všichni ostatní, nebo byl světlou výjimkou. To však neměnilo nic na společnosti, která byla ukrytá někde v tunelech, nebo možná mimo tunely. Tady si člověk nemohl být jistý pomalu ani vzduchem, který dýchal. Od svého protivníka se už nic nedozvíš, před tebou je teď jediná otázka - vrátit se, nebo pokračovat dál v cestě?

Osud

Tunel najednou nevypadá tak přívětivě, jako vypadal z dvaceti metrů. Bůhví, kam až to vede, ale kdesi ve tmě problikává modré světýlko. Vzpomenu si na ryby, které žijí v hlubinách oceánu, a na malé světýlko lákají další rybky, aby je mohly sežrat. Ten tunel mi najednou připadá jako tlama obrovské ryby a tak se přestanu naklánět a narovnám se.

Otočím se k zabarikádovanému vchodu do jeskyně. Možná to byla nakonec lepší volba, než se dobrovolně vrhnout dolu do tmy a neznáma. Opatrně přejdu k zaterasenému vchodu a dávám si pozor, abych u toho nezapadla do písku. Jsem nervózní. Začínám si uvědomovat, že vůbec nepociťuju něco jako únavu. Je to v téhle realitě normální? A jsem si opravdu jistá, že za mnou sem Vatikán nikoho nepošle?

Před vchodem do jeskyně se zastavím a na chvilku zadržím dech. Naslouchám, jestli za zátarasou něco neuslyším. Jestli je jediný zvuk zběsilé bušení krve v mých uších, opřu se do písečné desky, abych jí uvolnila. Celou dobu jsem napjatá jak struna, připravená se otočit a utéct.

Au

Scheiße prolítne mi hlavou stejně rychle, jako se bolest šíří ramenem do zbytku těla.
Pane Ježíši, dej mi sílu překonat tyto obtíže.

Chytnu pravou rukou ratiště kopí a rychlým škubnutím jej vytrhnu ven.

Bolest je jen iluzí slabého těla, stejně tak jako je beznaděj iluzí slabé mysli. Opakuji si přitom v duchu.

Pokusím se kopí rovnou hodit směrem k nepřátelům co nejlépe dovedu, i když s takovým poraněním to nebude žádná sláva.

"Musíte se více snažit zplozenci pekla, zdolat pravé vojáky Kristovi!" Zakřičím směrem k letícímu kopí.

"Bratři, obnovme formaci. Nedejme se snadno! Musíme setrvat, než přijde Boží pomoc!" instruiji otřesené spolubojovníky. S poraněnou rukou potřebuji jejich spolupráci více nežli předtím.

Postavím se z první řady za jednoho z bratrů, když už teď nemůžu držet štít, nemá cenu jim překážet. Ale krýt je zezadu a pomáhat však stále můžu. A mimo jiné, více vzadu mám čas si konečně prohlédnout přes hlavy mých bratrů situaci, ve které jsme. Není tu nějaký východ? Jeskyně? Někdo, kdo by tyto pololidské démony vedl?

Cesta

Friedhelm von Nothalten

Mrštěné kopí zasáhne svůj cíl. Vše to pozoruješ z dálky jako scénu, která se odehraje během vteřiny. Zbraň jím projde naprosto lehce, jako kdyby se ani neměla o co zastavit. Žádné kosti, nic. Rána přímo na srdce a nezastavilo jí nic. Chvilku jen zmateně stojí, chytí dřevo a snaží se kopí vytáhnout, ale když se půda zachvěje, jeden z jeho kolegů na něj spadne a zarazí zbraň ještě hlouběji než byla. Pramínek krve začne sršet z rány a její nositel už ze země nevstává. Bratři se kolem tebe semknou o něco těsněji. Už takhle je vás málo, každý život se počítá, a proto tě natlačili do jejich středu, kde tě mohou krýt ze všech stran. Odpovědí ti zůstává jen souhlasný pokřik a zvuky, které bys raději neslyšel. Tvým mužům dodává víru snad jen touha po životě, než hlásání jména toho, kdo je hned po příchodu očividně opustil. Nikdo se však neodváží pronést tuto myšlenku nahlas.
Rána na tvé paži ošklivě pálí. Rozhodně ti nedovoluje pozvednout štít, takže bys bratrům vpředu skutečně jen překážel. Máš však na starosti jiné věci, které by vám všem mohly zachránit život. Při tvém pádu sem sis mohl všimnout téměř dokonalé arény bez jediné možnosti úniku. Po otřesu se však plošina viditelně nahnula a na druhém konci se vynořilo něco, co teoreticky mohla být jeskyně, nebo jen větší skulina. Pořád ses nacházel v pozici, kdy se to nedalo na 100% určit s jistotou. Přesto to byla alespoň nějaká naděje. Všichni sice bojovali statečně, ale proti zuřivosti nepřátel začali být štíty málo. Únava sice nepřepadala nikoho z vás, zbraně však stejnou odolnost nepociťovaly. Bylo jen otázkou času, kdy to ocel nevydrží.

Jeskyně

Cassiopea McKinsey

Přes všechno ticho, které se ti podaří vyloudit, skutečně neslyšíš nic, co by mělo v jeskyni číhat. Jen co opadne vrstva písku, dojde ti, že ať tohle bylo cokoliv, rozhodně to nebyla obyčejná jeskyně. Alespoň v minulosti ne. Vše bylo hladké a vytesané do oblouku. Byla sis jistá, že kdyby podlahu netvořil písek, byl by to dokonalý kruh. O tom ostatně vypovídalo i jakési víko, které se nacházelo zhruba po pěti metrech. Symbol, který neslo, vypadal už dost opotřebovaně a pomalu se rozpadal. Do víka stačilo jen trochu silněji strčit, aby se uprostřed rozlomilo a spadlo na zem. Dřív to takhle snadné určitě být nemohlo, ale písek za ta léta, co tu nikdo nebyl, udělal své. I po tomto na tebe nic nevyskočilo, ale slyšela jsi. Poprvé za tu dobu, co tu jsi, bylo slyšet výkřiků a dost možná i souboj. Teď jsi stála prakticky v dokonale dlouhém tunelu, který byl jen místy zahalen v šeru. Přesto bylo patrné, že zajíždí do země, a to ne zrovna málo, neboť jeho druhý konec, kde zase "zářilo" denní světlo, byl téměř schovaný pod nalomeným stropem. Jediné místo, které tvořilo jakýsi schod, ale pořád vypadalo stabilně. Kromě víka na zemi tu po původní civilizaci nic jiného nezbylo.
Konec tohoto tunelu ti přinesl pohled na doslova bitevní pole. Tvým směrem se pomalu blížila skupina něčeho, co vypadalo jako staří rytíři z pohádek. Celé tohle pole bylo ohraničeno sešikmenými stěnami, které byly až moc příkré na to, aby se po nich dalo někam vyšplhat. Z jedné takové stěny, hned naproti tobě, daleko vzdálené, byl vidět rudý pruh. Skupina, která se tak odhodlaně sunula podél stěny, byla v obležení tvorů, kteří jen vzdáleně připomínali lidi. Někteří na sobě měli jen potrhané kusy oblečení, jiní měli černé úbory, které se nebály odhalovat jejich znetvořená těla. Na sedm rytířů tak bylo dalších sedm bestií. Pevná půda pod nohama se nacházela necelý metr pod tebou.

Každý může... Mouchy? Zadržím povzdech a sevřu pevněji kámen v dlani. Kde to vůbec jsem.... Koukám ještě chvilku na něj a nakonec se konečně odhodlám a hodím.. Kámen opíše svou cestu, když se zakousne do jeho hlavy, začne se objevovat krvavá skvrna... Odvrátím se a snažím se dýchat. Jestli se ozve bzučení, prostě to nechci vidět...

Ha!

Kromě bolesti z ramena mým tělem projde i vlna zadostiučinění, když vržené kopí pošle pekelnou stvůru na onen svět. Ovšem není čas se ukájet malým úspěchem, když náš život je stále v rukou Božích a ne v bezpečí. Ale kdybych chtěl bezpečný život, zůstal bych doma a nejel do Svaté země...

Bůh nás však přeci jen neopustil, pomyslím si, když uvidím na druhém konci arénu něco, co by mohla být jeskyně. A tedy i cesta ven. Je tam v jejím vchodě postava?

"Bratři! Jak jsem slíbil, se i stalo! Stačilo pouze vydržet a Bůh se o své věrné postaral! Pohleďte! Cesta! Jak jsem říkal, dokud zůstane pevná naše víra, jsou pevné i naše paže a štíty a náš pán nás vyvede ven! A pohleďte! Je tu z arény smrti a utrpení cesta ven! Stačí vytrvat a podél stěny se posunout směrem k té jeskyni!" a začnu mečem mávat směrem, kterým je naše vykoupení. "Ať již vede kamkoliv, dá nám když už nic jiného lepší šance se bránit! Kupředu bratři! Kupředu! Cesta ven je na dosah!"

Jelikož mi moje zranění nedovolí již aktivně bojovat s nestvůrami, podpořím své spolubojovníky alespoň duchovně pomocí modlitby.

"Ó Bože, modlím se k tobě pro tvoji ochranu, která nás ochrání před Antikristem a jeho odpornou armádou, která činí smrt a strach v srdcích tvých dětí.
Modlím se k tobě, aby tvoje síla sestoupila do našich rukou a skrz ně bylo docíleno pokoření těchto zrůd a následně i jejich pána.
Modlím se k tobě, abychom mohli nadále vykonávat tvé dílo na tomto světě.
Modlím se k tobě pro tvoji lásku a pochopení.
Amen."

Hlasy v mé hlavě

Když se hejno much vzneslo a odletělo, nevěřícně jsem se díval na to, co zůstalo po TOM. Flek. Krvavý flek a nic víc. Chtěl jsem mrtvolu prozkoumat blíž, ale teď už nebylo co zkoumat.

Malou chvilku na to jsem se ale zaradoval. Do hlavy se mi dostaly hlasy, které byly tam dole. Nedokázal jsem rozluštit kolik lidí by tam mohlo být, ale už jen ta představa, že by to mohli být kamarádi a spolubojovníci se kterými jsem přijel do téhle proklaté krajiny a já bych málem odešel. Ani jsem nepomyslel na to, že by to snad byla nějaký z těchhle potvor. Vždyť to mělo něčím přelepený ústa. Nemohlo to přece mluvit.

Nebo tam mohlo být ještě něco jinýho?

Změnil jsem své rozhodnutí. Přece jenom… Potřeboval jsem najít Prvorozeného a hledat tady v tom světě bez pomoci by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Pokud by to nebyli naši, mohl jsem ještě doufat, že to nebude nepřítel nebo nějaká havěť co jsem tady doposud viděl. A pokud by byl, snad by se mi ho podařilo rozmluvit. Existovalo víc variant.

Zatnul jsem zuby a ne příliš ochotně zase opatrně šel do starého bunkru. Pomalu se spustil do jámy v podlaze a krok po kroku, potichu našlapoval.
Dal jsem se nyní druhou chodbou. Přikrčený, hledí na oku.

Tvůj hod byl dobře mířený a muž již po první ráně přestal vzlykat. Jeho kroutivý pohyb ustal a on svěsil hlavu. Trefila si jej dostatečně silně na to, abys nemusela namířit další kamen. Jak sám řekl, po chvíli se ozvalo to zatracené bzučení. Nejprve jedné nepatrné mouchy, po chvíli celého hejna, které se sneslo na mrtvolu a během mžiku z ní téměř nic nezbylo. Konec zde opravdu přichází až s muším zabzučením. Ohavný hmyz, který se stará o to, že celý svět už nehnije pod jednou velkou vrstvou těl.
Cesta k městu se táhle neúprosně dál a bylo jen na tobě, než se po ní opět vydáš. U cesty bylo sice víc křížů s hýbajícími se těly, ale tolik kamenů u cesty neleželo, abys dokázala zbavit utrpení i ostatní. Bylo by to vůbec správné? Pořád je to vražda, i když by se u nebeské brány asi dala nějak omluvit. Bylo čistě na tobě, jestli zastavíš svůj krok u dalšího chudáka, nebo půjdeš přímo k bráně, před kterou už z dálky byl vidět pochodující humanoid sem a tam.

Chodba

Znovu ty stejné kroky, stejné prostory. Teď ti alespoň mohl být útěchou fakt, že na tebe ze stropu nepadá žádný písek. Očividně jich tam nebylo víc, anebo ten jeden měl těžší kroky, než by se mohlo na první pohled zdát. Chodba, kterou ses vydal, se moc nelišila od té předchozí. Jistě, nebyla zatarasená a nebyl v ní zbytek mrtvoly, ale byla stejně neútulná a tmavá. Musel jsi použít baterku, abys něco viděl. Značná část tvé cesty byla jen chození z jednoho slepého ramene do druhého, procházení se dlouhými chodbami, které ve finále nikam nevedly. Ti, kdo to tu kopali, museli vědět, že je sem dolů přijde někdo navštívit. Čím víc tunelů, tím větší jistota, že je nikdo nenajde. Ale i jejich ostražitost polevila, když se pustili do rozhovoru. Téměř úplně ses vykašlal na nějaké taktické postupování, kdy ti rozum říkal, že tudy cesta vést nemůže a naopak. Zaměřil ses na jejich hlasy, které tě vedly. Když ses k nim dostal blíž, věděl jsi, že to nemůže být nikdo z tvé jednotky. Všichni mluvili perfektní angličtinou a smáli se vtipům, které vtipné fakt nebyli.
Dostal ses až do místa, kde byla další cesta zadělána stejně špatnou barikádou, kterou jsi zničil před příchodem do bunkru (paleta s ostnatým drátem). Tvůj příchod okamžitě vyburcoval osoby, které byly na druhé straně této chabé ochrany. Slyšel jsi šepot, který uváděl všechny přítomné do pozoru, několik rychlých kroků a zbraně, připravené k okamžité střelbě. Tady se zřejmě nikdo neobtěžoval se zjišťováním, jestli na druhé straně prken je člověk, nebo zrůda. Nikdo tě nevyzval k tomu, aby ses představil. Stejně tak nebyla žádná střelba. Zřejmě věděli, že je zbytečné zničit paletu, jestliže útočníka od dalšího postupu odradí. Nebo to byl jen důmyslný trik těch, kteří už zaprodali svůj rozum a mysl Prvorozenému?

Společnost

Když jsem zpozoroval jejich reakce, automaticky jsem zvedl svou zbraň a chvíli na sebe vzájemně mířili. Na jednu stranu jsem měl radost, že tam je někdo živej, na druhou a mnohem větší stranu jsem neměl žádnou radost z toho, že je na druhý straně barikády víc hlavní.

Zbraň jsem pomalu sklopil. Vždyť… jednoho bych trefil, ale co další? Mělo cenu ustupovat? Nekoupil bych jednu tak jako tak? Už už jsem chtěl promluvit v rodné řeči, ale na poslední chvíli mi to docvaklo. Mluvili přece anglicky.
Angličtinou, se silným přízvukem francouze jsem promluvil jako první. Možná mi pusa jela až moc. “Kdo jste?” Zeptal jsem se hlubokým a pevným hlasem a na malou chvíli se odmlčel. “Věděli jste, že se k vám snaží dostat nějaký divný stvoření z vrchu? Stropem?” Zvedl jsem pohled vzhůru a ukázal ke stropu prstem. "Hledám jen své spolubojovníky. Byli tady?“ Pozorně jsem je sledoval.

Ha?

Friedrich

Vejdu do jeskyně, ale daleko se nedostanu, protože po pár metrech na mě čeká víko. Prohlédnu si symbol. To nebylo moc...křesťanské. Nebyla jsem tu ale na výletě, proto do víka strčím. Nepotřebuju ani moc síly a víko se rozlomí na dva kusy, spadne na zem a na okamžik zvíří písek na zemi. Schovám pusu do záhybu lokte a rozkašlu se.

Objevím se ale v dokonalém tunelu a naskytne se mi pohled na bitvu. Překvapeně sleduji boj rytířů s nestvůrami. Nedá mi to, musím přemýšlet nad tím, jestli se jedná o tu výpravu, o které jsem tolik slyšela ve Vatikánu, nebo jestli se jenom jedná o nějaké zatoulané nešťastníky, zatímco mě moje nohy automaticky nesou směrem ke konfliktu.

Zastavím se až na okraji, protože na mě čeká metrový schod. Zaváhám, ale nakonec seskočím. Zvednu ruku, jako bych na sebe snad mohla pouhým gestem upozornit. "Hej!" vykřiknu tedy. "Tady!". Nevěděla jsem, kam druhá část tunelu vede, ale zatím se to zdálo být lepší, než čekat na smrt způsobenou nestvůrami.

Pozornost

Paleta byla dělaná tak, že pokrývala celý vstup do druhé části, takže na tebe ani je nebylo vidět. Přesto jim došlo, že se nejedná o nikoho, kdo by jim chtěl znepříjemňovat den, když jsi na ně promluvil. V tu chvíli se začal ozývat šepot. Pár okamžiků na to někdo strhl paletu na zem. Na tebe mířila trojice mužů svými samopaly. Navlečeni byli ve starých uniformách, které zažily víc než by jakýkoliv kus oblečení měl. Dva z nich měli na hlavě přilbici, která vypadala jako něco, co bys určitě našel ve válce. Jeden měl nakrátko střižené vlasy a dlouhou jizvu uprostřed. Všichni na tebe měli upřený zrak a jen jeden, ten bez přilbice, se s tebou odvážil komunikovat.
"Pluk 71. Zvláštní mise." pronesl svou bezchybnou angličtinou. Byl to on, kdo první sklopil zbraň a ledabyle pokrčil rameny. "Už je tam nahoře nějakou dobu. Kdyby tady šel měřit čas, řekl bych tak dva dny, ale jistý si tím nejsem. I kdyby se sem náhodou dostal vrchem, věděli bychom o tom. Není pohybu, který by na útočníka neupozornil." Kývne na ostatní muže a i ti složí své zbraně.
"Viděl jsem venku nějakého chlapa, když jsem byl na průzkumu u prvního zákopu. Ten to měl ale spočítaný. Přišel o zbraň zrovna ve chvíli, kdy se vynořil jeden z Černejch. Raději jsem ho zastřelil, ušetřil mu trápení." Řekne muž, který je k tobě nejblíž. Vypadá mladě, i když má obličej samou černou šmouhu od provizorního maskování. Chlap bez přilbice jen znalecky pokývá hlavou, jako kdyby tento čin vůbec neodsuzoval. "Pojď dovnitř. Nikdy nevíš, co ti takhle může skočit do zad. Konverzace rozptyluje mysl." Pokynul ti muž rukou. Všichni tři seděli v poměrně velké jeskyni. Svítili si olejovou lampou a hráli karty. V rozích bylo pár krabic, nejspíše munice a další zbraně. "Jmenuji se Atkins," pronesl muž bez helmy, "támhle jsou Jankins a Brown. Teď nám ale řekni, co v týhle zadnici děláš ty a tvoji přátelé?"

Ústup

Cassiopea McKinsey, Friedhelm von Nothalten

Mezi muži se ozvalo hlasité zajásání. Všichni se dali pomalu do pohybu, načež se snažili odrážet útoky nepřátel. I oni si všimli jeskyně, která upoutala pozornost jednoho z nich. Sice se otočil jejím směrem, ale nijak víc na ni nezareagoval. Vrátil se do své původní pozice a se svými druhy dál útočil na obranu, která zatím nepolevovala. Všichni se statečně drželi, ale nebylo jednoduše možné, aby byla převaha nepřátel poražena dřív, než se dostanete k jeskyni. Hlavně ne po tom, co jeden z tvých mužů, mladík na konci řady, který ji uzavíral, klopýtl a padl k zemi. Byl s ním učiněn rychlý proces. Jako hladové zombie se na něj sesypal celý útočící roj a rozsápal ho na kusy. Slyšel jsi, jak někdo vedle tebe zašeptal „Ulrich, nechť ho Bůh provází...“ Porušením formace se vám podařilo zabít dva útočníky, kteří se otočili zády. Pořád to však nestačilo. Vás teď bylo šest, jich pět. Od vstupu do jeskyně vás dělilo pár metrů. Hlavní nápor útoků se teď přesunul na zadní část, kde padlého bratra musel nahradit jiný. I když jsi byl poměrně dobře chráněn, ani ty ses nevyhnul útoku něčím, co mohlo připomínat cepín (k10 - 2).


Stačilo jen dalších pár metrů k tomu, aby se od pěti útočících zrůd odpojil jeden útočník. Byl to ten, co snad jako jediný zaregistroval jeskyni. Pohyboval se rychle a vzdálenost, která jej dělila od jeskyňky s tebou uvnitř zdolal v rekordním čase. Možná to bylo špatně pro tebe, neboť si povyskočil, aby měl na tebe lepší dosah svou zbraní - jednoduchým kopím, které nejspíš dříve patřilo jednomu z rytířů. Napřáhl se a za skoku jej po tobě mrštil (k10 - 6). Sám pak dopadl na nohy a otočen zády k ostatním bojovníkům sledoval výsledek svého hodu.

Zbraň se ti sveze po předloktí, načež zanechá krvavý šrám. Rozhodně je to menší zranění, než které máš na rameni. Útočník se na tebe chvilku díval, než se znovu rozpřáhl. V ten okamžik jej jeden z tvých vojáků probodl skrz na skrz svým mečem. Čepel mu zajela přímo pod žebra a vylezla v oblasti krku. Nová vlna krve potřísnila všechny, kdož udržovali formaci vpředu. Teď jste to vy, kdo jsou v přesile. Stačí jeden dobře zvolený cíl, a zbytek půjde snáz. Pokud se všichni soustředíte na jeden cíl, zneškodníte jej rychleji, než když budete odrážet útoky všech tří útočníků najednou. Sice je v sázce oslabení ostatních bratrů, kteří svou pozornost upnou na nepřítele, který je pro ně v nevýhodné pozici, ale říká se, že risk je zisk. Nebo naprostá pošetilost.

Současný stav vypadá tak, že ty stojíš zraněný uprostřed, za sebou máte stěny, před tebou je jeden voják, na každé straně pak stojí dva. Protivník, který tě zasáhl, využil chyby vojáka, který stál před tebou, i když rychle obnovil svou pozici. Teď proti němu stojí další útočník. Na každém křídle je pak po jednom ze zbývajících humanoidů. Všichni tři jsou ozbrojeni. Ten na levém křídle má šavli, takže útoky přicházejí velice rychle. Uprostřed svírá stejný cepín, jako měl kolega předním. Pravé křídlo má co do činění s palcátem. Rány tam sice padají pomaleji, ale vždy se chlapům při jejich odrážení podlamují kolena pod jejich náporem.
Tvoje muže sice netrápí únava, ale začínají se na nich objevovat zranění, která je nutí jednat unáhleně a v panice. Nikdo z nich nechce přijít o končetiny, nebo dokonce život.

Setkání

Pluk 71. Zvláštní mise. První slova která se ke mě donesla. Vůbec nic mi to ale neříkalo. "Zastřelil jsem ho." Utrousil jsem poté, co mi řekl, že tam je tak dva dny.

Zbystřil jsem, když mi řekl, že venku viděl nějakýho chlapa, kterej to měl spočítaný. Musel to být Fabien. "Kdo jsou černí?" Než se mi dostalo nějaké odpovědi, pokynul abych šel s nimi. Měl pravdu, z toho co jsem tady viděl bych nechtěl aby mě něco překvapilo zezadu.

Těch pár kroků jsem si pozorně prohlížel jejich výbavu. Co to je za uniformy? Proč olejové lampy?
"Já jsem Franck." Představil jsem se. "Tam venku, ten chlap co po něm zbyla jen uniforma, byl Fabien. Jeden z našich." Na malou chvíli mi pohled padl k zemi. Ihned jsem ale povídal dál. "Byli jsme sem vysláni abychom někoho našli…" Odmlčel jsem se a pohlédl na ty muže. "V pouštím víru se mi ztratili všichni kamarádi. Jednoho už jsem teda našel. Mělo to jít všechno rychle, ale nějak se to celý ser.." Rozhlídl jsem se kolem sebe. "Jsem členem GIGN." Dodal jsem vzápětí.

"Proč jste tady ukrytí?" Položil jsem zvědavou otázku. "Jste z anglické armády?"

Hod nebyl nejspíše tak úspěšný, jak tvůj soupeř doufal. Podobnou podlost jsi mohla čekat, přesto se ti kopí zavrtalo do levého předloktí. Nijak hluboko se nedostalo, kost jej zastavila v tom, aby ti projelo rukou skrz na skrz. Prakticky vytvořilo jen povrchovou ránu, která vypadala tak zle jen proto, protože se kopí dokázalo dostat tak hluboko, aby v ráně zůstalo. Nic ti nebrání v jeho bezpečném vytažení, snad jen bolest. Netrefil tepnu ani nic dalšího, co by tě v případě vytažení odsuzovalo k nezastavitelnému krvácení.

Útočník pod tebou se nepřipravuje na žádný další útok. Podle výrazu v jeho tváři je patrné, že s výsledkem hodu není ani trochu spokojený, ale nemá žádnou další zbraň, kterou by za tebou mohl poslat stejně jako to kopí. Ovšem, kolem něj lepší jeho padlí bratři, kteří nějakou zbraň mít jistě budou.

Nový svět

Není to ani deset minut, co za tebou poslali onoho vojáka. Byl to docela rváč, Atkins jméno jeho. Nerad se řídil rozkazy a rád rozdával rány. Typický chlap, který má v armádě jen jedno využití - první třída pro sebevražedné mise. Byla to hora svalů s natrženým rtem, ze kterého tekl proud krve. „Jsem v pohodě,“ ohradil se, když ses k němu přiblížila, že mu zastavíš krvácení. Jazykem přejel po ráně a odplivl si. Byl pořádné prase, ale nebyl žádnou výjimkou. Snad celá jednotka se skládala ze stejných čuňat. Armáda lidi mění. Hlavně, když tihle za sebou už něco málo měli. Nechal tě, abys otřela krev, ale to bylo vše. Rázně se postavil, hodil po tobě pohled, kterého by se bál i voják jeho jednotky, a odešel. Respekt tady funguje na docela jiné úrovni, než bys čekala. On byl poslední, kdo byl na ošetřovnu přijat. Čekalo tě ještě pár zápisů, formálností a písemností, které se nedaly odložit. A než by ses nadála, hodiny na zdi odbily desátou. To byl čas, kdy padla i tobě. Posbírala sis všechny věci, když v tom jsi zaslechla zvuk otevírajících se dveří. Stál v nich Atkins, s krátkým střihem, v uniformě a rozraženým rtem, který lehce nafialověl. „Asi jsem to vzal za špatný konec,“ udělá k tobě dva kroky. Obě ruce drží za zády a tváří se, že ho ta předchozí událost mrzí. „Co kdybychom začali odznova? Úplně.“ Zašklebil se tak, že se rána na rtu opět otevřela a vydala tenký proužek krve. Vytáhl obě ruce a tys mohla vidět, jak v nich drží černý pytel, tak akorát na tvou hlavu. Vzpouzení se nemělo absolutně žádný efekt. Tenhle chlap si zakládal víc na svalech než mozku. Držel tě v sevření, s pytlem na hlavě, tak dlouho, dokud jsi neztratila vědomí. Celou tě pohltila klidná temnota.

Možná bys nehybně ležela mnohem déle, kdyby tě neprobudil ostrý, bodavý, ale především nepříjemný pocit sílícího větru, který unášel dotěrná zrníčka písku. Místo, kde ses ocitla, bylo až příliš rozdílné od toho, kde ses ještě před několika okamžiky nacházela. Ale byly to skutečně jen okamžiky? Otočila ses kolem dokola, abys spatřila jen široké písečné planiny, ze kterých vykukovala ostrá skaliska. Podívala ses na oblohu. Byla tak neskutečně smutná. Oranžová s temnými mraky, jako kdyby se schylovalo k bouřce. Nikde nebylo žádné slunce. Zdálo se, že tady neexistuje den a noc, je tu jen jeden druh světla a ten ti zrovna moc k srdci nepřirostl. Není tu žádná známka civilizace, kromě očividných pilířů, které se časem rozpadly téměř v prach. Nikde široko daleko není nikdo, kdo by ti ukázal cestu domů, nebo přivedl Atkinse, abys mu mohla ránu na rtu o něco víc rozšířit. Je tu jen písek a hrobové ticho.

Pěkně v prdeli

Den jako každý jiný. Služba na ošetřovně, kdy dostávám ty nejhorší případě. Respektive to, co si každý dokáže ošetřit sám v klidu doma, ale oni s tim musejí otravovat tady. Co bych taky čekala, nemám žádné takové vzdělání ani kurz. Ale práce je práce. A tahle je navíc i vcelku slušně placená.

Jen ty smradlavý a potem ulepený vojáky bych vynechala. A ještě si odplivl, teď to po nem budu muset uklízet. Prase jedno. Pro změnu jsem se ani nevyjadřovala. Krev jsem otřela a když jsem mu chtěla dát alespoň leukosteh, nenechal se. S pokrčením ramen jsem ho nechala jít. Já se s ním prát nehodlám.

Šichta byla ještě dlouhá. Všechno lepší než papírování a hlavně úklid ambulance. Jak já tohle nesnášela. Z ramenou jsem si stáhla lékařský plášť a posbírala jsem svoje věci. Už jsem skoro brala za kliku, když se tady objevil zase ten voják. Úplně jsem na něj už zapomněla. A to všetně jména.
"Co tu chceš?"
Tohle se mi vážně nelíbilo. Ten jeho výraz. Postoj. Ruce za zády. Zmítala jsem sebou jak jen to šlo. Marně.

Ten pocit bodajících, ledových jehliček do mého těla byl vskutu nepříjemný. Měla sem z toho husí kůži. Vlastně mi bylo i vcelku chladlo a zrnka písku na holé kůži nepříjemně lechtali.
Když sem otevřela oči, hned mi začali slzet. Jak návalem větru, tak hlavně zrnky písku, které se do nich dostali.
"Sakra.."
Nebylo mi úplně příjemné to, kde jsem, ani to, že díky tomu sotva vidím. A oči jsem s mnula ještě hodnou chvíli, než jsem se postavila na nohy. Absolutně jsem neměla tucha, kde že to sem. Jak daleko od města a hlavně, proč to udělali?! Ničím sem se neprovinila a jestli to je sranda, tak teda hodně blbá.

Stáal jsem nějakou dobu na místěm rozhlížejíc se kolem sebe. Ale nikdo nikde. Stejně jako NIC! Naštvaně jsem kopla do písku a zařvala. Musela jsem to ze sebe nějak dostat.
"Doprdele proč já?!"
S těmito slovy jsem se rozešla směrem po mé pravici. Sebejistými, dlouhými kroky, v kterých byla agresivita. Nohy se mi zabořovali do písku a já a sebou nechávala jen stopy.
"Kreténi, fakt kreténi!"

Muži

Všichni vypadali ohromeně, když jsi řekl, že jsi jej zastřelil. Jako kdyby to doteď zkoušeli a neuspěli. Atkins sám se podíval na dva chlápky s vytřeštěnýma očima. Potom se posadil na jednu z mnoha dřevěných krabic, které se tady vyskytovaly. Ukázal na jednu, která stála v koutě za tebou, aby sis i ty mohl sednout. „No,“ začal s vysvětlováním, „Černý jsou to, čeho se tady všichni bojí. Normálně máš člověka, co se časem zblázní, toho sejmeš jednou ranou, ale tyhle hajzly ne. Libujou si v bolesti. Sadisti pošahaný.“ Z kapsy vytáhne krabičku cigaret, vytáhne jednu a natáhne ji k tobě, co kdybys náhodou měl taky chuť. Pak si zapálí a s mírnou odmlkou pokračuje dál. „Znáš ty zvěsti o Prvorozeným? Tihle šmejdi jdou v jeho jméně, proto jim ta bolest snad dělá radost. Poznáš je hned, všichni nosí černý hadry. Jako nějaká oficiální sekta, nebo co.“ Pokrčí rameny a potáhne si z cigarety.
„Kdyby mu šlo pomoct, ale on byl fakt v koncích,“ vložil se do rozhovoru rychle voják, který tvého kamaráda zastřelil, a to přesně ve chvíli, kdy na něj přišla řeč. „Měl štěstí. Hodně jich odtáhnou a mučí. Tady to funguje jinak, než v normální realitě.“ Atkins po něm hodil vyčítavý pohled, jako kdyby řekl něco, co bylo špatně. Dokouřil cigaretu a típnul doutnající nedopalek botou.
„Nemám ani ponětí, co to GIGN je, ale těší mě. My všichni jsme sem vyrazili z naší hrdé vlasti, Velké Británie, a jak to dopadlo? Bylo nás dvacet, zbyli jsme tří. Jiný války můžeš vyhrát, ale tuhle ne. Pořád je tu ale naděje. Někde v tý zadělaný poušti je město. Musí tam být další lidi, možná někdo, kdo zná cestu zpátky? Já tady chcípnout nechci, ale stejně tak nechci putovat tou pouští se dvěma muži. Nedostanem se daleko.“ Přizná. Jestli je pravda to, co ti tu říká, určitě má víc informací, možná mapu. Možná ale nemá ani ponětí, co se v poušti nachází a vše si jen idealizuje. Třeba je stejně šílený, jako všichni ostatní a lže ti. Snaží se tě vlákat do pasti. A nebo je to šance, naděje...

Cesta

Všechno z tvého pohledu vypadalo stejně. A tak jsi šla. Hodiny, dny, roky. Všechno se to slilo do jednoho. Necítila ses unavená, den se neměnil v noc. Všechno vypadalo tak stejně. Za celou cestu jsi nepotkala nic živého. Žádný pouštní hmyz, natož člověka. Docela jistě tě opouštěla i prvotní agrese, kterou snad nahrazoval strach z neznámého prostředí, které nemělo konce. Písečná planina byla nekonečně dlouhá. Krásně rovná, ničena jen občasnými dunami, které byly mnohdy i několik metrů vysoké, takže jsi po nich musela šplhat.
Nevíš, jak dlouho ti to trvalo, ale podařilo se ti dostat se do blízkosti něčeho, co ti z dálky připadalo jako město. Svitl ti plamínek naděje. Dokonce k němu vedla nepatrná cesta, z plochých kamenů, které nejspíš měly simulovat dlažbu. Krásná přímá cesta, podél které však bylo něco, co tě od pokračování dál do města odrazovalo. Po několika metrech tam bylo rozmístěno několik křížů. Některé prázdné, některé měly své oběti. Sice se kolem nich točil ten největší vír písku a prachu, ale mohla bys přísahat, že jsi na těch prokletých křížích viděla pohyb. Ještě pořád byl čas se otočit a jít jinou cestou, než se shledat s drsnou realitou zdejšího světa.

Rozhovor

Byl jsem překvapenej, když jsem si všiml jejich reakce na to, že jsem zastřelil TO. Vždyť tady máte zbraně? Posadil jsem se na jednu krabici a pozorně naslouchal, co jsou černí zač. …sadisti pošahaný. “Díky.” Řeknu tiše jako bych nechtěl vyprávění přerušit a nabízenou cigaretou nepohrdnu. Znáš ty zvěsti o Prvorozeným? “Něco jsem slyšel.” Skočil jsem Atkonsovi do řeči abych polohlasem pronesl.
Vydechl jsem kouř a podíval se do země. Kdyby mu šlo pomoct, ale on byl fakt v koncích. I po té trošce co jsem tady viděl, jsem neměl důvod nevěřit. Vždyť když jsme sem šli, nikdo nám pořádně nic neřekl, ale tohle? Bylo to mimo veškerý moje chápání, kde to vlastně jsem. Pokrčil jsem výmluvně rameny. “Asi bych udělal to stejný. “ Zbystřil jsem. “Jak, mučí?”
Pak už jsem naslouchal dalším jejich slovům. Nemají ponětí co je GIGN. Že jsou z Velké Británie. Bylo jich dvacet. Je tam město? Další lidi? Cesta zpátky? Najednou jsem měl v hlavě spoustu otázek a žádný odpovědi.
Vzal jsem si slovo. “Jsem z protiteroristický jednotky a taky zachraňujeme rukojmí. Nás tady bylo sedm. Jsem tady sám a nemám ani ponětí kde jsou ostatní.“ Taky jsem dokouřil a po vzoru vojáka vajgl zašlápl a patou zakroutil. “Prvorozenýho najdu a zprovodím z tohoto světa.“ Zamumlal jsem. Nevěděl jsem jak ani kde hledat, ale nic jinýho stejně nezbývalo. Nemělo smysl se schovávat v jeskyni nebo bunkru nebo kde jsme to teď vlastně byli a čekat až mi dojde veškerý jídlo. “Víte kde přesně to město je? “ Podíval jsem se tázavě postupně na všechny tři.Věřil jsem jim, ale stejně, co mi na nich nesedí? Pozorně jsem si prohlížel jejich uniformy, jejich výbavu, …“Vždyť tady nemůžete přece vydržet věčně. Jednou vám musí dojít jídlo a co potom? Jak dlouho tady vlastně už jste?” Promnul jsem si obličej v dlaních. “Víte kam vede ta druhá chodba? Co je schovaný za tím balvanem s tou rytinou?“

Civilizace?

Ksakru zasloužím si tohleto já vůbec? Co jsem udělala špatně? Proč já? Pomáhala jsem lidem, ne?
Rty sem měla rozpraskané a suché. Písek si, žízeň a hlad si začali vybírat svoje. Měla jsem pocit, že snad blouzním.
Pokračoala jsem dál pískem a po nějaké době si sundala boty. Tkaničkami jse mje svázala k sobě a zavěsila si je kolem krku, abych je nemusela vláčet v ruce. Uch bože, už mě nikde nic nedřelo a šlo se mi daleko pohodlněji, i když jsem se do písku víc propadala a ubíralo mi to více sil.

Na rozpraskaných rtech se objevili kapičky krve, které jsem hned slízla. A pak konečně. MĚSTO! Civilizace! Voda! Jídlo!
Najednou jsem nabrala druhý dech a moje kroky byli delší a ráznější.
"Hurá, hurá, hurá!"
Pospíchala sem snad jako nikdy. Jenže nadšení mě brzy přešlo. Vystřídali ho další obavy. Přejížděl mi mráz po zádech, když jsem viděla ty kříže.
"Je to jenom cesta. Nic tu není. Jdi dál a dostaneš vodu."
Jasně, bylo to naivní. Ale kurva mám umřít tady nebo někde v poušti?
Přivřela jsme oči a pokračovala po cestičce hlouběji a hlouběji.

Ústup

Friedhelm von Nothalten

Sleduji, jak se ke mně blíží skupina rytířů s nestvůrami v patách. Bohužel mi není dáno, abych je mohla sledovat pečlivěji a déle, protože jedna z nestvůr se od své skupiny oddělí a s jasným záměrem. Nemám čas se nijak překvapit, protože se pohybuje až nadpřirozeně rychle. Udělám překvapený krok zpět a tím si nejspíš zachráním život, protože jak zvednu ruku, kopí se mi zabodne do levého předkloktí.

Překvapeně vyjeknu bolestí. Na něco podobného jsem rozhodně nebyla zvyklá. Automaticky svojí dominantní rukou kopí chytím a vytáhnu, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Naštěstí zbraň nezasáhla žádnou tepnu, ale stejně pořád můžu umřít na sepsi. Něco mi říká, že desinfekci tu jen tak snadno nezískám.

Odhodím kopí vedle sebe na zem a všimnu si, že se nestvůra rozhlíží po zemi, hledá něco, čím by mě dorazila. To se samozřejmě neshoduje s mým plánem žít dlouhý a produktivní život. Cítím, jak mi po zraněném předloktí stéká krev a plán je jasný, nakonec nemusím ani vytahovat taktický nůž. Zapřu se pravou nohou do písku, jako bych se bála, že ztratím rovnováhu.

Krev z mého předkloktí změní konzistenci a přetransformuje se na čtyři dlouhé provazce, které připomínají svalovinu. Obmotají se netvorovi okolo zápěstí a kotníků a znemožní mu tak pohyb. Druhé konce provazců se zapustí do země, ale já sama cítím, jak každou sekundou slábou a moc toho nevydrží. Doufám ale, že i těch pár vteřin bude stačit na to, aby se mu nějaký rytíř dostal do zad a zprovodil ho ze světa. Koneckonců jsou ode mě jen pár metrů.

Já těch deseti cenných vteřin využiji k tomu, abych se od monstra dostala co nejdál a co nejblíž ke skupině vojáků. Nechci se vracet do jeskyně, kde je prostoru málo a pravděpodobnost smrti veliká.

Bůh s námi

Žena, opravdu je tam žena! pomyslím si chvilku předtím, než uslyším zvuk drásání bratra Ulricha na kusy. Nová, snad živá, duše je vítanou a nečekanou posilou, ale musíme řešit naléhavější problémy.

Další rozptýlení následuje dalším trestem, když se mi sveze cepín po předloktí. Naštěstí je moje zranění vykoupeno zabitím bestie. Každé naše utrpení se stokrát vrátí, když je vykonáno ve službách Pána.

Šest na tři, pro Pána Ježíše, pokud to nevyřešíme hned, nemáme právo nazývat se jeho válečníky.

Rychle analyzuji situaci v které se nacházíme a rozhodnu se přeci jen nevyčkávat a vyrazit do boje na prvé křídlo, kde moji dva válečníci bojují s nepřítelem vyzbrojeným palcátem. Se svým zraněním budu mít přeci jen největší šanci proti tomu nejpomalejšímu z nepřátel. My možná máme čas na vyčkávání, ale nová příchozí nejspíše toto privilegium mít nebude.

Tři na jednoho nejsou a nemohou být překážkou pro věrného Bohu! "Následujte mě na cestě do Království nebeského bratři!" pobídnu mé spolubojovníky a vyrazím s taseným mečem na palcátníka v jejich doprovodu. Tři dohromady bychom jej měli snad udolat téměř jistě, i když je tu šance, že jeden z nás se setká s naším Pánem dříve, než očekával. Ale taková už je služba Bohu.

Protivník pozvedl svůj palcát a udeřil jím do štítu tak silně, že jste všichni mohli slyšet zřetelné prasknutí kosti paže, která štít držela. Další napřáhnutí bylo sice pomalejší, ale všem vám bylo jasné, že se budete moci s bratrem ve zbroji rozloučit, pokud něco rychle neuděláte. A tak se také stálo. První kdo zareagoval byl Godric. Svůj meč zasekl bestii do boku, načež její další rána nešla na pochroumaného Wilmara, ale svezla se nehezky křivým obloukem přímo na jeho hlavu. K zemi padl okamžitě, krev z hlavy jen sršela, ale kupodivu nebyl ještě mrtev. Zmítal se a sýpal na zemi v jistých křečích. Meč v boku bestie zůstal hluboko zaklesnutý a ona, snad jen kvůli nepohodlí, se jej snažila vytáhnout. Dlaň se jí svezla po nabroušeném ostří, ale vytáhla ho. Vztekle kopla do Wilmara, který se svou zdravou rukou připravoval na další útok. Opět pozvedla svůj palcát ve snaze zabít i na smrt vystrašeného Wilmara. Tys byl však rychlejší. Podařilo se ti ho zabít a doufaje tak zachránit i dva tvé bratry na zemi.

Monstrum na druhém kraji, skutečný skvost na pohled - vyzáblý muž s rozpůlenou tváří tak, že nedokázal normálně hledět před sebe, ale s každým svým útokem se musel otočit na jednu stranu, aby viděl, jestli jde útok skutečně tam, kam si myslí, s obnaženou lebkou přesně v místě rozlézající se kůže - byl zabit ve chvíli, kdy ses k němu otočil. Ztráty na životech byly zatím nulové, ale zranění se začala objevovat v hojném počtu. Na posledního protivníka jste se vrhli všichni společně, tedy ti, kdož ještě udrželi zbraň. Ani proti očividné přesile neměl dostatek pudu sebezáchovy, aby se otočil a utíkal. Bojoval do posledního dechu.
Ten byl poslední. Z šesti vás zbylo pět. Godric se ze zranění nevzpamatoval a když jste kontrolovali jeho zranění, bylo už moc pozdě.

Odvrátím se a nedívám se, ne nechci se dívat. Bzukot... ten zvuk.... Snad už nyní našel klid, zhluboka se nadechnu, otřu si zvlhlé oči a nakonec přidám do kroku, nedívám se na kříže, kterých je, jako po Spartakově povstání.. Už nechci s nikým mluvit... Mám strach, ano mám strach, protože nevím kde jsem se ocitla, jediné co vím je, že toto místo je kruté a bezcitné.. A díky tomu se mě nakonec zmocní i odhodlání. Musím se odsud dostat!!! Je mi jedno jak, ale musím.. pěkně zpátky kam patřím a ten, co mě sem unesl si to odskáče. Nevím jak, nevím kdy, ale dokážu to!
Odhodlání je zvlášní věc... Vidím nějako postavu, která chodí před branou sem a tam... Narovnám a odhodlaně vykročím k němu.

Civilizace

Cesta začíná pod mírným kopcem. Prakticky se jedná o oblázkové balvany, které nejspíš někdo opracoval a vyskládal sem záměrně. Tvým cílem je město, ale ani vidina jakékoliv pomoci ti nepomáhá v tom, že kolem sebe slyšíš ohlušující nářek dušiček, které visí na křížích podél prakticky celé cesty s několikametrovými rozestupy. Jsou to všechno muži, zubožení a zotročení ještě víc, než ty a tvoje popraskané rty. Jejich prosebné nářky protínaly vzduch. Všechny byly stejné, jen některé víc zřetelné, podle toho, jestli měl majitel ještě čelist nebo všechny zuby. Ozývalo se tu i strašlivé muší bzučení, které zase odeznívalo, jak se mouchy neměly na čem přiživit a postupně odlétaly.
Eventuálně jsi došla až k menším schodům, kterých bylo asi patnáct. Za nimi byla brána, vysoká a do šířky dlouhá několik metrů, načež to byla obrovská dřevěná vrata, se kterými rozhodně nemáš šanci pohnout. Co jeden metr, to jedna kovová tyč, která z nich dělala nedobytnou schránku. U brány samozřejmě nikdo nebyl, nikdo kdo by ti pomohl dostat se dovnitř. Zeď byla vysoká a poskládaná z nepřesných kamenů, které místy vyčuhovaly víc, někdy zase míň, nedokonalá práce, kterou bys přisoudila neprofesionálním stavitelům, přesto celá pevnost vypadala neoblomně. Možná je nějaká další cesta na jiném místě? Nebo tu je pořád jedna trochu riskantní... stačí si vybrat.

Odpovědi

První voják docela zbělel v obličeji, když ses zeptal na to, jak Černí mučí. Chvilku jezdil pohledem po podlaze, než se podíval na Atkinsna, který na něj mírně kývl, jako kdyby mu dával tiché povolení, aby promluvil. „Jak jsem řekl,“ začal, „tady je to za hranice toho, co jsme všichni zvyklí. Viděl jsem jednoho našeho kamaráda, Connora, jak ho chytil jeden z Černých a odvlekl pryč. Bylo to uprostřed boje, všiml jsem si toho jen já, ale už bylo pozdě něco udělat. Dlouho jsme o něm neslyšeli ani slovo. Doufal jsem, že se třeba zachránil, prostřílel ven, víš co. Pak jsem ho uviděl. Vlastně jsem viděl toho Černýho, poznal jsem ho na první pohled. Kdybych ho býval nepoznal, nepoznal bych ani Connora, teda to, co z něj zbylo,“ zhluboka se nadechnul. Bylo vidět, že mu vyprávění nedělá moc dobře, ale pro zachování řádu pokračoval. „Jeho tvář byla rozpůlená přesně v polovině. Nejenom tvář, celá lebka. Uprostřed měl nějakou kovovou tyč, aby se kost nemohla vrátit do původní podoby. Oči mu z důlků prakticky visely a nevěřil jsem tomu, že něco vidí. Dolní čelist mu držela jen díky další tyči, která byla zasazena mezi klíční kosti a bradu. Jeho tělo byl jeden velký vtip. V místech, kde byly klouby, měl zaražené hřeby, takže se pohyboval dost křečovitě. Kolem pasu měl řetěz, který držel ten Černý, jako kdyby si z něj udělal nějakého psa, nebo co. Nikdy jsem neviděl nic horšího. Už jen fakt, že měl lebku rozraženou na dvě části a pořád tam stál a zuřivě sýpal,... chudák chlap.“ Po tomto výjevu se odmlčel a dále již nekomunikoval.
Prakticky celý zbytek rozhovoru už se odehrával jen mezi tebou a Atkinsnem. „To jsme chtěli všichni,“ přizná, když proneseš hrdinskou větu týkající se Prvorozeného. „Přesně tady nemůžeš určit nic. Nám přijde, že tu jsme pár dní, ale když vidim, jak seš oblečenej, pochybuju, že jsi z roku 1919.“ Odplivne si. „Nemůžeš se tu spoléhat na nic. Ani na tu debilní smrt. A co se jídla týče, to nám došlo už dávno. Jde jen o pocit sytosti, ve skutečnosti ho fakt nepotřebuješ. A pokud ti rupne v bedně, vždycky můžeš sežrat kamaráda,“ sjede pohledem na vojáka, který se doposud nijak nevyjádřil a utěšoval vzlykajícího Jankinse. „Druhá strana tunelu je Brownova práce. Na tom šutru je prej nějaká pečeť. On je tady Brown nějaký okultista, kterej se přihlásil dobrovolně. Co to dělá sám nevim, ale vypadá to, že to ty bestie nějakým způsobem láká spíš do té chodby s tou proradnou věcí. Nemůžu si stěžovat.“

Zavládla chvilka ticha, kterou přetínalo jen občasné vzlykání muže, který až moc vzpomínal. Nakonec se Atkins prudce postavil a pronesl, „jestli chceš najít město, pomůžem ti. Nechci chcípnout v tunelu o nic víc, než tam nahoře, ale kdoví, třeba z tý blbý zvěsti něco vytřískáme.“ Kývl na chlapy, kteří se postavili a zkontrolovali své zbraně. Bylo prakticky na tobě, jestli celou akci odvoláš a půjdeš raději sám, nebo si pustíš do zad bandu cvoků s ostrými náboji.

Jde se na věc

Co to ku… mele? Naslouchal jsem vojákovi, když vykládal, co si Černí udělali z jeho kamaráda Connora. Ze začátku jsem to měl za špatný vtip, ale pohledem na vojáka mi došlo, že to myslel naprosto vážně.
Z některých pasáží jsem jen na sucho polkl a možná si vzpomněl na nějaký horory co jsem viděl v televizi. To přece není možný. Uklidňoval jsem sám sebe. Jedna z myšlenek který mi bleskla hlavou byla i ta, že je lepší se snad zastřelit, když uvidím někoho z Černých. Rychle jsem to ale zavrhl. Přihlaš se navždy. Zatnul jsem o sebe zuby. Vojákovi jsem nic neodpověděl. Nevím, co bych mu na to řekl.

Pak už si naštěstí vzal slovo Atkinsn. To jsme chtěli všichni. Zněla jeho odpověď. Rok 1919? Vytřeštil jsem oči. “To přece není možný.”Pronesl jsem na jeho oznámení polohlasem. “Tam odkud jsem přišel, je rok 2018. Z Francie.” Tady ta všivá díra je víc a víc divná. “Nepotřebuješ tady jídlo?” Nestačil jsem se divit tomu co mi tady ti vojáci povídají. “To přece není možný.” Opakoval jsem znovu tiše.

Otočil jsem se k Brownovi s jednoduchou otázkou. “Co tam je?” Kdo ví, jestli jsem to chtěl vůbec vědět.

Než mi stihl cokoliv odpovědět, Atkins zavelel. Zvedl jsem se spolu s nimi. “Najdeme to město, vyřídíme ho a jdeme domů!” Řekl jsem důrazně. Rozhlídl jsem se po ostatních, co mají za zbraně. Jestli by tady mělo zůstat něco, co neunesou a hodilo by se mi to, šáhnu po tom s jejich dovolením.

“Víte kterým směrem jít?” Zeptal jsem se ještě a pomalu namířil k východu z tohoto bunkru.

Směr

Výraz ve tvářích všech tří se nijak nezměnil, když jsi zmínil rok 2018. Atkinsn se jen usmál a zkontroloval svou zbraň - jednoduchou pušku. Tu ostatně měl i Brown, jen Jankins byl držitelem německého samopalu. Na otázku ohledně jídla nikdo nereaguje. O takových základních věcech se tu nebavil nikdo. Jídlo prostě nebylo, a každý, kdo se snažil ostatním vyvolávat nějaké chutě, ten byl bez milosti zabit. Dokázat žít bez potravin a tekutin nebyl dar, ale prokletí. Takhle mohli doufat, že pochcípají na dehydrataci, ale když to není možné, co jim v tomhle zatraceném světě ještě zbývá?
S další otázkou ses otočil na Browna, který na tebe jen zůstal chvíli koukat. Pak z kapsy vytáhl starý, víc černý než bílý, obvaz a převázal si s ním ústa. Tento nepochopitelný akt nezůstal dlouho bez vysvětlení. Jen co Brown sebral stále popotahujícího Jankinse, Atkins tě chytil za rameno a suše řekl, „Nemá jazyk, jsem ti říkal, že je to okultistický hovado.“ Ušklíbl se a šlehl pohledem po všudypřítomných krabicích, ale ani po jedné se nenatáhl. Věděl moc dobře, že jsou všechny prázdné. To jsi ostatně mohl zjistit i ty, jestli ses do některé z nich podíval.

Všichni jste se seřadili venku, kde muž bez přilby strčil ruku pod lem své uniformy a vytáhl tenounký list papíru. Rozbalil jej, podíval se a zase jej úhledně složil do tenké roličky. „Severozápad,“ ukázal směr, přeskočil betonovou zídku a vydal se zákopem za bunkr. Jeho kroky směřovaly stejným směrem, kde jsi sundal tu lítou bestii, teď tu však po ní nebylo jediné stopy, která by potvrzovala tvůj příběh o tom, že jsi ji zastřelil. Všichni byli ticho, každý kontroloval jeden směr tak, aby je nic nepřekvapilo. Počínali si jako ostřílení profesionálové, kteří to museli dělat už tisíckrát.
V takové formaci jste došli k malému tunelu uprostřed skály, který byl opatřen automatickými dveřmi. Rozhodně moderní technologie. Atkins uvolnil místo pro Browna, který chvíli něco nesrozumitelně žvatlal, potom si odendal z úst obvaz a tys mohl vidět, že krvácí. Svou vlastní krví nakreslil na dveře symbol, který se téměř okamžitě rozzářil a zmizel. Dveře se poté samy otevřely, Brown odplilv krev a vy jste mohli pokračovat dál. Když jsi vešel i ty, a dveře se zase zavřely, byl pro tebe šok vidět umělé osvětlení v podobě nepříliš kvalitních zářivek, které čas od času dlouze problikly. Po podlaze, která byla kovová, a stěnách se táhlo množství kabelů různých barev. Bylo to jako skákat z jednoho časového období do druhého. Nejprv si svítíš loučí a najedou máš nad hlavou žárovky.
„Je to tu opuštěný?“ zeptá se Jankins, načež se dočká jen pokrčení ramen od Browna a přísného pohledu od velitele. Slyšíte zřetelně, jak někde kape voda a kapičky se rozráží o kovovou podlahu. „Kdo jde první, pusinky?“ zeptá se Atkins a ohlídne se po vás.

Najít správnou cestu

Překonala jsem se. Došla jsem až k hrabě. Ani když jsem zaklonila hlavu, tak jsem nedohlédla na vrchol. Děsný. Už takhle jsem skoro popadala dech. Ale ta brána. Vážně to museli takhle dramatizovat? Až se mi z toho dělá špatně. Co tam vůbec je? Nebo kdo? Začínala jsem mít strach. Až mi přejel mráz po zádech a já se zachvěla.

Přesto se mi zpátky tou cestou, do věčného písku, nechtělo. Pěstí jsem zabušila na dveře. Čekala, jestli se bude něco dít. Zabušila jsem znovu. Nic. Zbývá jediné. Přelézt to.. ale. Ne, na to asi nemám.
Otočila jsem se směrem k cestě, odkud jsem přišla. Udělala dva kroky a nakonec si to rozmyslela. Můj pohled spoinul zpátky na té pevnosti. Ale místo toho, abych hned šplhala nahoru, jsem se rozešla podél stěny. Třeba tu bude někde nějaká skulinka nebo další brána..

Všichni se máme rádi...

Jdeš podél stěn tak dlouho, že pomalu zapomínáš, jestli má tvá cesta vůbec nějaký smysl. Každý metr ti připadal stejný jako ten předchozí. Nic se neměnilo, nikde nic nechybělo. Věděla jsi, že si musela obejít dobrou polovinu, protože to trvalo extrémně dlouho, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bys byla vstupu do města o něco blíž než když ses pro cestu rozhodla. Ušla si dalšího půl kilometru, když se do písku před tvýma nohama zarazil šíp. Byl neobyčejně dlouhý a tobě hned došlo, že kdyby tě trefil, zavrtal by se dostatečně hluboko na to, aby sis ho sama z rány nevytáhla. Zvedla jsi zrak, ale majitele šípu neviděla. To už tvým směrem letěl další. Netrefil tě, proletěl těsně kolem tvého ramene, ale alespoň ti ukázal směr, ze kterého byl poslán. A tys poprvé viděla toho, kdo ti všechny ty šípy daroval.
Vysoko na hradbě stála postava, která akorát napínala tětivu a posílala další pozdrav. Byla dost vysoko na to, abys prakticky viděla jen šmouhu v tmavém oblečení a zbraň, která byla delší než postava sama. A taky letící šíp, který se k tobě přibližoval nebezpečnou rychlostí (k10 - 4).

Bodavý déšť

Nevnímaje okolí jsem prostě šla. Až do té doby, než sem zporovala ten šíp. Donutilo mě to konečně se rozhlédnout kolem sebe po nových okolnostech. Nic. Ale rozhodně se mi to nezdálo. Ten šíp je pravej! A kdyby mě zasáhl, kurva by to bolelo.
Přiletěl další. To už se mi tolik nelíbilo. Sic jsem zporovala střelce, ale k čemu mi to je? Já po něm ten šíp zpátky nepošlu.

Když jsem ale zaregistrovala další, který se nebezpečně blížil, pokusila jsem se mu uhnout. Neohlížela jsem se. Prostě se rozeběhla podél stěny dál. A jakmile to bylo možné a našla jsem cestu, běžela jsem zpátky směrem do pouště, odkud jsem přišla. Zabít se nenechám. To radši umřu na dehydrataci a hlad.

Co to ke všem čertům dělá?!

Co to ke všem čertům dělá?! Nestihl jsem se ani podivit nad tím, že jsou tady automatické dveře, ale to co mi doslova vzalo dech bylo to, co předvedl Brown. Svou krví nakreslí symbol, který se rozzářil a zmizel? Nezdálo se mi to, přesto bych byl raději kdyby ano. Kdyby to tady byl všechno jenom nějaký nepovedený sen.

Co to je? Připadal jsem si jak v tom filmu… Jak se jmenoval? Propustil jsem uzdu vzpomínkám na nějaký film z Ruska, v horách byly dveře, osvětlení, … Ta brána. Ano byla tam i nějaká brána. Ty potvory jsem bral jako samozřejmost.

V momentě jsem se ale zase věnoval realitě. To když se Atkins zeptá kdo jde první. Jenom přikývnu hlavou.
Přikrčím se, stejně jako v bunkru kde jsem potkal tyto tři muže. Postupuji vpřed. S okem na hledáčku své zbraně. Soustředím se na to, co se objeví přede mnou a částečně vnímám taky Browna, Jankinse i Atkinsna za mnou.

Neunikla jsi pohledu strážného, který tě pozoroval po celou dobu, co jen ses mu dostala do zorného pole. Byla to vcelku groteskní postava, shrbená a prakticky nahá. Byl to muž s kůží tak bledou, že by se jí nevyrovnal ani čerstvě napadaný sníh. Pozoroval tě žlutýma očima, načež v ústech cosi přežvykoval. Když ses dostala dostatečně blízko k němu i k hlavní bráně, vyplivl malou kůstku a zašklebil se.
"Podívejme se, koho to tu máme," v ruce držel kopí, kterým se podpíral, snad aby se mu lépe stálo. Jeho tělo bylo sice svalnaté, ale staré.
"Chystáš se vstoupit do města? Zadarmo to nebude, tady se platí mýtné," sjel pohledem k tvé ruce. Rozhodně nechtěl peníze, ba ani sex. To všechno se ti potvrdilo, když opět promluvil, "ukazováček pravé ruky." Opět se zašklebil.

Šíp

Šíp tě tak úplně neminul. Proletěl ti těsně kolem ramene, načež tě škrábl. Nijak výrazně hluboko, ale ránu vytvořil. Samozřejmě, po hradbě se lučištníkovi běželo snadno, takže ti cesta podél stěny moc nepomohla. Už zakládal nový šíp. Tys běžela do pouště. Zamířil. Ve stejném okamžiku, co on vypustil šíp, tobě se podařilo zakopnout, padnout obličejem do písku, který se jako víko uvolnil a shodil tě do menší jeskyňky. Letěla jsi dobré dva metry, ale nic zlomeného jsi po dopadu nenahmatala. Z této jeskyně vedly jen dvě možné cesty - pokusit se po nerovném povrchu vyškrábat zpátky na povrch, kde na tebe má pořád dostřel stráž na hradbě, nebo pokračovat temným tunelem dál, přičemž nevidíš ani na krok.

Výhra v loterii!

Držela jsem si mírně krvácející ranku na rameni, když jsme utíkala. Trochu mě to zdržovalo, protože jsem se nemohla pohybovat tak, jak bych potřebovala. Ale nepříjemně ti pálilom když jsem ranku pustila a zařezával se do ní písek a studený vítr.

Cesta podél stěny mi byla k ničemu. Sice se mi zpátky do pouště nechtělo, ale nehodlám se nechat zabít. Jen moje nohy mají v plánu asi něco jiného, vzhledem k tomu placáku, co jsme hodila.
Měla jsem pusu plnou písku. Nepříjemně skřípal mezi zuby. Ale to bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Skoro jsme měla vyražený dech. Rozkašlala jsem se a lapala po něm. Naštěstí jsem nemšla nic zlomeného. Jen pár oděrek, ale nic, co by se během pár dnů nezahojilo.
"Kruci."
Vydechla jsem do ticha, až to mělo takovou divnou ozvěnu.
Kam ten tunel asi vede? Za hradby? Jenže nahoru se en tak nedostanu a když, skončím s šípem v hlavě. Asi mi nic jiného nezbyde.
Rozešla jsme se proto podél stěny jeskyně - prsty jsem po ní přejížděla - hlouběji dovntř.
"Tohle dopadne velmi špatě."

Už jen proto, že mi srdce běží jak o závod z té tmy. Sakra, kdybych měla alespoň blbý sirky u sebe!
Celá jsme se třepala. Ve tmě si představovala to nejhorší. Zrychleně jsem oddechovala a něklikrát se zastavila, zavřela oči a ujisťovala se, že v té tmě nic není!

Na chvíli klid

Přes zranění a bolest už ani pořádně nevnímám, jak probíhá souboj. Jen mechanicky nechávám dělat tělo to, k čemu bylo od mala vychováváno. V Polsku mají o rytířích krásné přísloví. Nejsou k ničemu. Kromě pití, bojování a ježdění. Můj kůň je nejspíš mrtvý, v okolí není vidět žádná láhev a tak je logické, že nám zbývá dělat to poslední, co umíme.

Stejně mechanicky se jen z vypětím sil doklopýtám k dívce a poslední stvůře, která z nějakého důvodu u ní vyčkává. Posledními silami švihnu mečem a oddělím nestvůře hlavu od těla. Taktika, která na tyto bolest necítící stvůry zjevně prostě funguje stejně dobře jako na Saracény. A konečně se začnu dívat na neznámou a důvod, proč příšera jen tupě stála a nerozpárala ji či mě.

"Kurva, proč. Proč ze všech možností, koho nám se mohl Bůh všemohoucí seslat, musíme narazit na prokletou bosorku." pronesu ani nevím pro koho. Mě, jí, ostatní křižáky? "Proč, proč nám to děláš Pane?" Pokračuji samomluvou, zatímco se vyčerpaně opírám o svůj meč.

Na lamentování ale bude čas později.

"Godricu, zkontroluj přístupovou cestu, jestli se nedá po ní vrátit. God-? Ah". Uvědomím si. "Wilmare, zkontroluj přístupovou cestu. Manfred a Francoa zkontrolují tunel, z kterého přišla čarodějnice a Gerhart s Edwardem mi pomůžou ji hlídat." Zaúkoluji své bratry a začnu se konečně věnovat i naší neznámé. Čarodějnici v místě, kde nemůže pohledávat nic dobrého v oděvu, který se nepatří na lidi ze slušné i neslušné společnosti.

"Jsem baron Nothalten, vazal Friedricha prvního, z boží vůle císaře Římského a bojovník naše Pána Ježíše Krista, zastoupeného na našem světě jeho ctností Urbanem třetím. Já a mí společníci jsme tu na misi, která musí uspět, pokud má přetrvat svět a zlo se nestát pánem. Zděl nám ženštino rychle a popravdě jak jsi se sem dostala a jaké jsou důvody tvé přítomnosti. Zděl vše jasně a zřetelně, neb jak je pán nademnou, nemám dnes slitování s kacíři a uživateli nečistým sil. A svlékni svůj šat a ukaž své tělo v podobě, jaké pán jej stvořil."

Odpor

Friedhelm von Nothalten

Kurva? To není moc křesťanské, pomyslím si, ale nahlas to už neřeknu. Nijak mě nepřekvapovala reakce na moje schopnosti. Jakmile nestvůra potká svůj tragický konec, provazce ztratí svoji pružnost a moje krev se vpije do písku. Já to ale nesleduji, pohledem ulpím na rytíři, který se opírá o svůj meč a trpí samomluvou. Poděkovala bych mu, kdyby mě před pár sekundami neoznačil za prokletou bosorku.

Můj první pohyb je krok zpět, když se rytíř po rozdání příkazů postaví a hodlá mi věnovat svoji plnou pozornost. Nejsem si jistá, jestli o ni stojím. Moje ruce automaticky vylétnou vzhůru. Jak je tohle gesto staré? Bude vědět, co znamená? Cítím tenký pramínek krve, co mi z čerstvé rány teče po předloktí, a teprve teď si začínám uvědomovat ostrou bolest, která mi z předloktí vystřeluje až do konečků prstů.

"Jmenuji se Cassiopea," představím se baronovi Nothaltenovi. Jeho slovosled mě nenechával na pochybách o čase, jaký tu museli on i jeho muži strávit. Za očima mi bolestivě tepe, jak se tomu snažím porozumět. Jsou oni ta výprava, o které jsem slyšela ve Vatikánu? "Prolévat moji krev není dobrý nápad," pronesu prostě. Není přece hloupý, musí si po tom krátkém představení uvědomovat, co moje krev dokáže. Jestli ho viděl. Jestli náhodou nebyl zaneprázdněný něčím jiným, jako obranou vlastního života.

"Nevím, co jste během středověku kruciátu měli za zvyklosti, ale svlékat se tu nebudu," dokázala bych ho znehybnit dřív, než by mě zasáhl? Očividně byl vyčerpaný, moje můra v téhle planině teprve začala. Moje oči rychle těknou k dalším dvěma rytířům, kteří mě společně s baronem hlídají. Nerada bych ublížila prvním lidem, které jsem tu potkala, ačkoliv jejich loajalita stále náležela Vatikánu.

Cesta

Cesta v naprosté tmě nebylo nic pro tebe. Ačkoliv byl na povrchu prakticky jen písek, tady se tvá chodidla setkávala s nepřiměřeným počtem kamenů. Přidržovala ses stěn, které se od drsného povrchu stávaly více kluzkými, jak jsi postupovala dál. Cestou tě provázelo kapání vody. Netušila jsi, kdy přesně jsi v dálce spatřila to oslňující světlo, které podle všeho mělo vést na povrch. Jeden detail však neseděl okamžitě, světlo nebylo venkovní, ale pocházelo z doposud funkční zářivky. Nedostala ses tedy na povrch, ale do docela drobné místnosti, která byla dlouhá jen pár metr, zato strop byl úctyhodně vysoký. Podlaha již nebyla tvořena kamením, ale železem, na kterém se každý tvůj krůček dunivě odrážel. Z místnůstky vedlo pár schodů ke dveřím, které byly pootevřeny. Když jsi je otevřela úplně, rozprostírala se před tebou další temná chodba.
To však nebyl tvůj potíž, problém bylo několik rychlých kroků, které jsi za sebou zaslechla, ale dřív než by ses stačila otočit, něčí ruka ti přistála na ústech.
"Jestli nebudeš ticho, zabiju tě, ozval se hrubý hlas, který čekal na tvůj souhlas či nesouhlas, podle toho, jak moc ti záleželo na životě. Svému držiteli jsi prozatím do tváře neviděla, stál ti za zády.

Ctitel!

Šla jsme velmi pomalu. Několikrát se zastavila, abych se ujistila, že jsem ještě nezapomněla dýchat. Tohle oprabdu nebylo nic pro mě a začínám si říkat, že já blbá měla vylézt nahoru a nechat se zastřelit. Alespoň bych neuvízla v té hnusné tmě, odkud na mě každou chvíli něco vyskočí. A co je tak děsivá, až mě mrazí po célém těle. Žaludek na vodě a do očí sem i tlačí slzy. Ani nevím z čeho.

A pak jsem konečně spatřila světlo. SVĚTLO!
Sice ošklivě bodalo do očí, které si na něj museli přiviknout, ale bylo tu světlo. Tak obrovský balvan mi spadl ze srdce. Tedy až do té doby, než jsem si uvědomila, kam jsem došla. Nejspíš už jsem prošla za zdí a jsem teď někde v jejich komplexu. Budou mě tu chtít taky zabít?
Ale to už jsme měla něčí drsnou ruku na ústech. Instinktivně jsem sebou hodila, kdy sem se pokusila dostat z jeho sevření. Jeho hlas byl ale tak hrubý, že mě okamžitě uzemnil. Zrychleně jsem oddechovala a malou chvilku mi trvalo, než jsem jen souhlasně hlavou přikývla. Byla jsem ticho. Nebylo snad ani slyxšet to, jak dýchám. Nehýbala jsem se. Stála na místě. Jen moje oči se snažili dohlédnout až za moje záda. Marně.

Odpor -ná neúcta!

Odplivnu si do písku před čarodějnici směsici krve a slin.

"Cassiopeo Nečistá, položil jsem ti jasné otázky. Jak jsi se sem dostala a jaké jsou důvody tvé přítomnosti. Odpověz okamžitě. A ihned shod svůj šat, nechť si mohu prohlédnout tvé tělo po známkách zla. Mojžíš dvacet dva sedmnáct říká, že nenecháš čarodějnici žít. Děkuj Bohu všemohoucímu, že spolu vedeme tento rozhovor a již dávno naše meče neplní na tvém čarodějném mase naši křesťanskou povinnost. Jsme tři na jednu. Neklaď zbytečný odpor, který by mohl zbytečně způsobit tvůj předčasný skon bolestivější, než může být."

Ctitel

Cítila jsi, jak ruka polevila své sevření a ty ses mohla otočit a spatřit toho, kdo tě chytil. Zbraň v jeho ruce ti říkala, že nebude nejlepší projevovat žádné přehnané reakce. Byla to zrezivělá dýka, ale pořád se těšila obrovského respektu, neboť bylo vidět, že její čepel je čerstvě nabroušená.
"Půjdeš teď se mnou a budeš ticho," zavelel ti muž, který zvedl dýku výhružně do vzduchu. Nechal tě kráčet před ním samotným, aby měl jistotu, že se mu náhodou nepokusíš utéct. Oba jste tedy šli tou tmavou chodbou, ve které blikala žlutá světýlka, jako kdyby někomu zářila očka a ta tě teď pozorovala. Když jste došli na samotný konec, rozlehla se před vámi další místnost, pokud se to místností dá vůbec nazvat. Byl to spletitý systém schůdků a kovových plošinek, na kterých se válely různé krabice. Uprostřed toho byla jakási malá základna, kde se nacházelo několik obrazovek a počítačů. Vcelku moderní vybavení na to, kde se právě nacházíte.
"Svlíkni se," zavelel ti muž a opět pohrozil dýkou.

Hnusný ctitel

Když jsem se otočila a spatřila toho, který mě ještě před chvilkou držel, zježili se mi všechny chlupy na těle. Fuj, takový slizoun hnusný, vrásčitý. Kolik mu asi je?
Aha, jasně, chápu. Nad tímhle není čas přemýšlet. Jestli mě ta dýka byť jen škrábne, budu mít co dělat se zanícenou ránou a následnou sepsí a celkovým selháním organismu.
"Hou, opatrně s tou kudlou."
Špitla jsem do ticha, když s ní tak mával ve vzduchu a pak se rozešla směrem, který naznačil. Mířili jsme hlouběji a už teď mi bylo jasné, že pokud budu chtít zdrhnout, zabloudím při první odpočce.
Kurva.. jedno lepší než druhý.

Prostor jsem si ani moc neprohlížela. Spíš mě zajímal on. Teda abych byla přrsná, tak ta dýka, co má v ruce. Tu jsem pohledem hyponotizovala. Do té doby, než promluvil.
"Cože?"
Zamrkala jsem překvapeně a udělala od něj několik kroků vzad, abych prodloužila vzdálenost mezi námi. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Rozhodně se nebudu svlíkat před takovým pobudou. Fujky.

Objev

Jdeš pomalu a opatrně. Zhruba dva metry za tebou se plahočí i zbytek party, snad aby měl dostatek prostoru pro vlastní rozhodnutí a případně tě i kryl. Táhlý tunel se pomalu zužuje a na jeho konci jsou vidět další dveře, tentokrát však otevřeny. Kapání vody teď bylo silnější, než předtím. Zvedl jsi pohled a viděl jednu z mnoha trubek, ze které ta voda kapala v pravidelných intervalech tří vteřin. Komplex, který se rozprostíral za těmi otevřenými dveřmi byl něco, co se ti tady zatím nepodařilo spatřit. Hned ze začátku tě přivítalo pár schodů, načež ses dostal na kovovou plošinku, která se rozprostírala několik metrů do všech stran. Vzadu jsi mohl spatřit zábradlí, ale to nebylo to, co tady bylo nejdivnější. Uprostřed stála další plošinka, která představovala jakousi základnu. Nacházelo se zde několik počítačů, které zdánlivě fungovaly, ale ukazovaly jen modrou obrazovku. Snad by šly zprovoznit, ale musel by se na to podívat někdo, kdo tomu skutečně rozumí.
"Co to zatraceně má bejt?" ozval se Atkins, když jste se všichni ocitli na jedné ploše. Brown a Jankins se okamžitě rozešli do různých směrů. Atkins sám šel k počítačům, které logicky nereagovaly na žádný jeho pokus o jejich zprovoznění. Pravděpodobně to pro něj musí být mimozemská technika. Doslova.
"Veliteli, tohle byste měl asi vidět," ozval se Jankins z jednoho z těch vzdálenějších koutů a na něco ukazoval. Na jedné ze zdí bylo černým uhlem napsáno velkým písmem "PŘICHÁZEJÍ". Celý nápis doprovázelo několik viditelných otvorů po kulkách. Teď když jste se nad tím tak zamysleli, ty otvory byly vlastně všude. Nebylo pochyb o tom, že se tu něco sehrálo, jen nikdo z vás nevěděl kdy.

Dalo se buď vrátit, nebo pokračovat dál v cestě. Žádný ze tří vojáků nic neříkal. Vzadu vedly schody dolů do "podzemní části". Za zády jste měly ohromné dveře, které připomínaly ty automatické od garáží, které se dokáží samy zavřít. Ty však byly pevně přilepené k zemi a jedinou cestou, kterou by se daly otevřít, by byla buď okultní technika, nebo zprovoznění počítačů. Otázkou však bylo, jestli na něco takového je vůbec čas, protože oni "PŘICHÁZEJÍ".

Rozkaz

Muž na tebe výhružně pohlédl. Zřejmě nebyl zvyklý na odpor, nebo společnost. Těžko říct, jestli je tady dole sám, nebo vás teď někdo z úkrytu pozoruje a náramně se baví.
"Oblečení. Dolů, hned!" zakřičel a máchl dýkou tak, že jen o kousek minula tvůj nos. Bylo jedno, jak daleko jsi od něj stála, vždy se ti zdálo, že s každým máchnutím ruky se ta propast mezi vámi zmenšuje a on se jednou trefí.
"Udělám to sám, jestli neposlechneš, řekne nakonec. Zřejmě je to poslední šance, kdy máš skutečně na výběr.

Klid dědo, nebo ti rupne žilka

Když si přede mnou rytíř uplivne, ustoupím o další krok zpět. Tohle nebylo to, co jsem čekala, když jsem se jim pokoušela zachránit životy. Vděku se nikde nedočkáte, ať už je vaše krev jakákoliv. Utekla jsem před Vatikánem, jen abych se hned v první hodině nového života zapletla s jejich křižáky. Rozumu jsem moc nepobrala.

"Vstoupila jsem do víru, utíkám před vrahy mých rodičů," řeknu. Nelžu, ale úplnou pravdu rytíř také znát nemusí. Na jeho další žádost o shození oblečení odpovím příkře "Ne!". Jestli se mě chtějí pokusit zabít, budiž. Nebudou první, možná budou poslední. Ale nepodnikla jsem cestu přes půl světa, jen abych naslouchala příkazům Vatikánských čoklů.

Taky nechci, aby viděl nafialovou jizvu na mém lýtku. Nepochybuju o tom, že by si to rytíř vyložil jako znamení ďábla.

Úchyl

Couvala jsem od něj dál, jenže to bylo prd platné. Fikaně jsem se vyhnula jeho dýce, i když jen o fous. Fuj. Dělalo se mi z něj špatně. A jak mu táhlo z pusy! Cítila jsem to i na dálku.
Věděla jsem, že nemám na výběr, ač se mi to příčilo sebevíc.
Lékařský plášť už jsme dávno neměla. Takže jako první šlo dolů tričko. Přetáhla jsem si ho přes hlavu a odhalila tak bílou, dokonale sedíví podprsenku zdobenou malými, bledě modrými květy. Tu jsme si ale nechávala. Jako další šli dolů kalhoty. Pod nimi se schovávali kraťáskové kalhoty v bledě modré. Nic víc sem si ale nesundávala a oblečení žmoulala v rukách před sebou ve snaze se jím ještě co nejvíc zakrýt.

Muž

Chlapík na tebe chvíli civěl. Byl ticho po celou dobu, co ses svlékala. Když jsi přestala, trochu překvapeně se na tebe podíval. Ticho přehlušil opět jeho hrubý hlas.
"Pokračuj!" rozkřikl se a z rukou ti vytrhl žmoulané oblečení. I když si jej držela, neměl jediný potíž s jeho odebráním. Jeho síla byla prostě větší než ta tvoje. Získané oblečení hodil za sebe, jakoby pro něj nemělo naprosto žádnou hodnotu. A to taky nemělo. Opět se na tebe zle zamračil.
"Pohni si, nemám na to celej den," prohlížel si tě od paty až k hlavě. Viděla jsi, jak jeho oči těkají sem a tam z nejrůznějších míst tvého těla.
Je to jako zlý sen, nebo v dálce skutečně slyšíš kroky? Nemůžeš to určit s jistotou, muž ti nedovolí se otočit, aby ses přesvědčila, že sem skutečně nikdo nemůže jen tak vtrhnout.

Né muž, úchyl!

Naskočila mi husí kůže po celém těle, když jsme viděla, jak si mě prohlíží tím jeho slizským pohledem. Celý byl slizský. S,mradlavý a špinavý. Raději si to nechci ani představovat.
Z rukou mi vytrhl poblečení, které skončilo kdesi na zemi. Viděla jsme ho, ale i kdybych si ho chtěka vzít zpátky, znamenalo by to projít skrz něj a to mi jen tak neprojde. Nemám ani žádnou zbraň. Alespoň jsem kolem sebe omotala ruce v objetí.

Cukla jsem sebou, když zvýšil hlas a taky jsem se zamačila. Mírně jsem nesouhlasně zakroutila hlavou a udělala další kroky vzad. Vážně sem slyšela kroky? Že by záchrana? No spíš další zvrhlík. Ach bože, jenom mě se může stát tohle!
"Ne.."
Vůbec nevím, kde se ve mě brala ta odvaha vzdorovat. Ale už jsem to řekla. Už to zpátky nevezmu. A jsem vlastně ráda, že jsem to řekla. Překonala jsem se.

Osud

Mužova reakce tě snad i překvapila. Neskočil po tobě s dýkou v ruce a nesnažil se ti podříznout hrdlo. Jen se usmál, přehodil zbraň do druhé ruky a pokynul ti, abys pokračovala v cestě, než si to rozmyslí a skutečně tě zabije. Společně jste tak prošli tunelem do další části podzemního komplexu, který byl tvořen obyčejnou, leč rozlehlou, jeskyní. Tahle byla však uzpůsobená k životu. Mezi stalagnáty byly nataženy sítě, ve kterých se dalo spát i něco skladovat. Tahle část nebyla prázdná. Od provizorního stolku uprostřed, který byl tvořen prakticky hnijící paletou, hráli karty další dva muži. Oba dva vypadali podobně, jako tvůj ctitel. Nechali karty ležet a otočili se na vás.
"Co to má kurva bejt, Jere?" obořil se jeden z nich, který měl viditelně vymleto v hlavě, ale zato tělo samý sval. I on měl mnoha tetování.
"Ženská," odpověděl hrubý hlas za tvými zády. První muž, který promluvil jako první, se jen odporně zazubil a postavil se.
"Vypadám snad, že si chci zašukat? Kdes to vzal?!" sjede tě pohledem.
"V pasti, myslel jsem, že je to jeden z Černejch. Tohle bude nejspíš někdo s nima spolčenej, musí mít na těle to dementní znamení," první muž jen zvědavě povytáhl obočí.
"A má ho?" zeptal se poněkud klidněji, ale když muž za tvými zády neodpověděl, výraz zase potemněl. "Tak se podíváme," chytil tě pod krkem a pokynul doposud tichému muži, aby tě prohlédl zblízka.

CIVILIZACE POTETOVANCŮ!

Ano, dost mě překvapilo, že jsem měla pokračovat dál. Byla mi zima a vcelku jsem se třásla. Ono taky jenom ve spodním prádle to není nic moc a v podzemí je zima. Jestli teda jsme v podzemí. Nepřekvapí už mě asi nic.
O bože, čím jsem si zasloužila tuhle tvojí pozornost?

Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsme narazili na ty dva. Znovu jsme kolem sebe omotala ruce a začala se mračit. Tohle se mi nelíbilo čím dál víc! A ten jejich rozhovor. Co to kurva?
Nadechla jsem se, abych mohla protestovat. Vůbec nevím o čem to mluví, jenže u nádechu to zůstalo. Ten svalovec už mě pevně svíral hrdlo.
Pevně jsem chytila jeho zápěstí ve snaze mu ruku od sebe odtáhnout. Samozřejmě, že to byl jen marný pokus, u kterého jsem se zbytečně vysilovala. Proto jsem mu jednu ruku, celou dlaní, opřela do obličeje a zatlačila proti sobě.
"Pusť-mě"
Zachraptěla jsem, i když mi dál pevně tiskl hrdlo.

Je mi třicet, ne tři sta!

Opřu se o meč a postavím se, ale spíše než výhružně to bude vypadat nemotorně a vyčerpaně.

"Přišli jsme se plnit boží vůli a spasit obec pozemskou. Nikoliv se dohadovat s čarodějnicí, která tady nemá co pohledávat a její úmysly budou nejspíše jiné, než naše. Nenuť mě použít sílu, ale věř mi, že se jí použít štítit nebudu."

Pokynu rukou svým dvěma společníků, ať jsou připraveni na všechno.

"Nemám nejmenší povinnost ti cokoliv vysvětlovat bosorko, ale chci předejít tomu, že zbytečně zabiji prvního člověka, kterého tu potkám. Tyto stvůry, jsou všechny jiné, ale zároveň stejné. Mají na sobě cejch, tetování, které je zjevně spojuje v nějaké bezbožné sektě. Inu. Ukaž, že jej také nemáš nebo zhyneš osudem kacířovým. Toto je poslední výzva."

A vážně se podívám čarodějnici do očí a pevně sevřu rukojeť svého meče. Pokud má co skrývat, bude zjevně za své tajemství chtít i bojovat. Ale smrtelník nemůže ovlivnit záměr Boží...

Zvědavost

"Nějaký řídící středisko." Odpověděl jsem polohlasem Atkinsnovi na jeho otázku ohledně počítačů. Pomalu jsem šel také tímto směrem. K modře zářícím obrazovkám. Veliteli, tohle byste měl asi vidět. Doneslo se k mým uším a stačilo to na to, aby se moje zvědavost ubrala jiným směrem. Směrem k velkému nápisu "PŘICHÁZEJÍ." Co to ku… má bejt? Přejížděl jsem očima po dírách co zde udělaly kulky, po nápisu a rozhlídl jsem se kolem sebe.

Pohled mi padl na schody dolů, kudy jsme mohli pokračovat, na velké dveře, nápis, počítače… K čemu tady jsou ty počítače? Evidentně jsou napájeny proudem pořád. "Atkinsne, zkusil by Brown otevřít ty dveře?" Zeptal jsem se velitele dalších dvou vojáků.
Sám jsem zatím podrobněji zkoumal jeden z počítačů. Jestli reaguje na nějakou klávesu, zkusil zkontrolovat všechny kabely, jestli jsou zapojeny tak jak mají a nejsou nijak uvolněny. Pokud by to nezabralo i jednoho, přešel jsem k druhému a zkusil to stejné. Nejsem žádný počítačový mág, ale tohle byly přece základy. Pokud nezabere ani další počítač, zkusil jsem ještě natvrdo vypnout a zapnout. Jestli nenaběhne.

Najednou... Z ničeho nic mi přejel mráz po zádech. Nevěnoval jsem tomu ale pozornost.

Osud

Když ses vzepřela, jen na tebe zle pohlédl. Zvedl tě ještě o pár centimetrů výš, ale když se za tebou ozval druhý muž s tím, že žádné znamení nemáš, pustil tě na zem. Prakticky nahá jsi ležela uprostřed pomyslného kruhu, který kolem tebe trojice mužů vytvořila. Všichni se dívali jeden po druhém, než nakonec první muž, který tě přitáhl, promluvil. "Co s ní?" Další se na něj okamžitě obořil.
"Co já vim, spadla do pasti u města?" první muž přikývl. Neměla jsi nejmenší tušení, co tyhle domluvy znamenají, ale soudě dle jejich pohledů se ti to nelíbilo.
"Hm, to může jít o pašeračku z Tržnice," tentokrát se otočil na tebe a vycenil zuby, "seš na lovu?" Otázku mířil přímo na tebe a zřejmě čekal nějakou uspokojivou odpověď.

Tenkrát byla průměrná délka života 40 let!

Friedhelm von Nothalten

Sleduju, jak se rytíř zvedá na nohy a vypadá u toho, že brzy vypustí duši. Ten by mě nedohnal. Měla jsem tu neskonalou výhodu, že jsem do tohohle pekla teprve dorazila a nemělo tak šanci mě příliš vyčerpat. On už tu byl několik století, ačkoliv bůhví, jak tady fungoval čas.

"A kde to tetování mají? Nemusím se kvůli tomu svlékat celá," odpovím. Točíme se v kruzích, ale já stále nebyla připravena zaútočit nebo utíkat před ostatními lidmi. Přeci jenom jsme byli stádová zvířata, ať jsme byli v jakékoliv realitě, i když mi jeho monology začínaly brnkat na moje už tak napjaté nervy. Až příliš mi připomínaly můj čas nedobrovolně strávený mezi Vatikánskými zdmi.

Ty naděláš!

"Většina jich jej měla přes celá záda, ale můžou být třeba i jinde. Jistě nám odpustíš, ale nerazili jsme na codex popisující jejich okultní symboliku či tetování. Proto jistě chápeš naši obezřetnost. Víš co se praví. Kam Ďábel nemůže, nasadí.. inu, tebe!"

Pronesu a významně se na dívčinu podívám.

"Navíc se nemáš čeho bát. Jsme muži víry a kdybychom tě chtěli nějak zneuctít, již ležíš na zádech a vykřikuješ v rouhání jméno Pána. Navíc já osobně preferuji urozené dívky jež mají pořádné boky, které dědice vyplodit dokáží. Ne chudé děvečky, jež stěží jejich kosti unesou."

Zasměji se s muži, ale dále již pokračuji poněkud zlovolnějším tónem.

"Ukaž svoji čistotu a nemáš se bát. Pokud již naposledy odmítneš, budu to považovat za znamení, že tvá kůže má co nečistého skrývat a dle toho se zachováme. Tak jak tedy?"

Sladká nevědomost

Když mě zvedl ještě o fous víš, musela jsem lapat po dechu. Jeho stisk byl tak pevný, že i kdybych chtěla, nedokážu teď nic. Takže to, že mě prostě pustil a já sebou plácla na zem, jsem vcelku uvítala. I když to bolelo a budu mít naražený loket. A asi ne jen to.
Pomalu jsem se vysoukala do polosedu, kdy jsem se opírala o ruce. Dívala jsem se na všechny ty chlapy ublíženě a trochu vystrašeně. Neměla jsme absolutně tucha o čem to kurva mluví.

!Zbláznili jste se nebo co?! Vůbec netuším o čem to tady doprdele mluvíte!"
Vyštěkla jsem po nich vcelku sotrým hlasem, ale jen proto, že jsem z toho všeho byla vcelku vystrašená. Neví co se mnou? No není nic jednodušího, než mě zabít a někde zakopat, žejo. Ach bože. A takhle skončil bezvýznamný a prostý život Olivie..

Život

Atkins na tebe chvilku zůstal nevěřícně zírat. Snažil se to maskovat za výrazem naprostého pochopení, ale tys věděl, že nemá nejmenší ponětí, o čem to teď mluvíš. Jen pokrčil rameny a otočil se na Browna, který se od nápisu rovněž přesunul ke zmíněným dveřím a zkoumal jejich strukturu. Přiložil na železnou strukturu ruku a chvilku ji tam nechal. Potom se na vás otočil a zakroutil hlavou, jako že to nepůjde. Ukázal ještě pár symbolů, pochopitelně šlo o znakovou řeč. "Moc tlustá vrstva železa. Nehne s tím," přidá se Jankins, který symboly přeloží. To už zkoušíš funkčnost počítačů, které jsou mrtvé. Zapnutí a vypnutí je úspěšné jen u jednoho, ale při snaze o nahození plochy se celé zařízení zhroutí. Světlo zabliká, jako kdyby to mělo vyřadit proud, ale skutečně mrtvý je jen počítač před tebou. Už to chceš vzdát, když v rohu zahlédneš položený notebook. Je zaházený kabely, jako kdyby někdo nechtěl, aby byl všem na očích. Ten sice funguje, ale je zabezpečen heslem.

Na jeho zkoumání nemáš moc času, neboť zaslechneš Jankinse. "Chlapy, Brown říká, že se sem něco blíží. A není to moc daleko," řekne naléhavě, jako kdyby za ta léta, co tu strávil nikdy nevystrčil paty z té díry a vlastně i zapomněl, co válka obnáší. Pochopitelně, byl z nich vlastně nejmladší. Dobrovolník, který si nejspíš myslel, že to bude stejně rychlá akce, ostatně jako i ty, za kterou bude mít tolik peněz, že už v životě nebude muset přijít do práce. Nikdo vás před realitou nevaroval, ale otázkou bylo, jestli vůbec věděli, co tu vlastně je.
"Stáhnem se," zavelil Atkins a s připravenou zbraní se hnal k železným vratům, která Brown nedokázal otevřít a která jediná poskytovala dobrý výhled i relativně úkryt před schody vedoucí dolů pod tuhle plošinu. Přesně ty, které ještě nikdo neprozkoumal. Brown jej však chytil za rameno a ukázal přímo na ty dveře. Jankins jen tiše zašeptal, jako kdyby měl každou chvíli vypustit duši, "jsou tam."

Nebyl to žádný důvod k radosti. Sice to vypadalo na silnou vrstvu železa, kterým nepohnula ani zakázaná magie, ale tenhle svět byl prostě celý špatně. Během chvíle jste všichni slyšeli kroky. Nebyl to pohyb jednoho člověka, tohle znělo jako celá procházející legie. Rázem se krok zastaví. Všude se rozhostí ticho, které drásá především Jankinse. Je to právě on, kdo se představí s hlasitým projevem, když se dveře odspoda pohnou a vy vidíte, jak je pomalu někdo sune směrem vzhůru. Je to pomalé, ale už teď je vám jasné, že ať je zvedá kdokoliv, nemůže být sám.

Reakce

Po tvém výstupu se jednání chopil muž, který byl doposud ticho. Byl polonahý, svalnatý podobně jako jeho karetní partner. Vyšvihl pěst vysoko nad hlavu a snad s úmyslem ukončit tvůj život ji spustil k tobě. Naštěstí (zachránil tě špatný hod 37%) ji zabořil vedle tebe do země. Že bys ránu nejspíš nepřežila ti bylo jasné hned, co ji vytáhl a v místě, kam dopadla, byla několik centimetrů hluboká díra.
"Ty," ukázal na tebe prstem, ze kterého tekla krev. Rána do země si musela vybrat svou daň alespoň na kůži, "právo nemít mluvit. Já postarat ty ticho." Znovu se napřáhl, ale včas ho zastavil muž, který tě sem dotáhl.
"Třeba neni vodsud. Možná je nová," řekl do náhlého ticha. Všichni tři pak upřeli své zraky zpět na tebe.
"Zincu," ozval se druhý svalovec. Ten, co tě napadl se do řeči moc nezapojoval, "nikdo novej sem nepřichází. Neříkej mi, že to neni jejich špeh, nebo tak něco." První muž, teď tedy znáš jeho jméno, jen pokrčil rameny. "Třeba je, ale to nezjistíš, když jí rozstříkneš mozek vo zeď," Zinc si k tobě klekl, v rukou držíc stále tu zatracenou dýku, "co seš skutečně zač?" Mohla jsi číst z jeho zakalených očí jistý strach. Nikdo ti tu nevěřil, o svůj život jsi hrála jen ty sama a každé slovo mohlo být tvým posledním, pokud bylo pronesenou v nevhodný okamžik.

Můj mozek mám ráda tam, kde je!

S hrůzou v očích jsem sledovala toho negramota, co se zvedl. Připomínal mi Hulka.
Ničit..
Ne, vážně?
"Aaaaght!"
Vyjekla jsem, když pěst dopadla těsně vedle mě. Vážně takhle mohla dopadnout moje hlava? Uh, zvedá se mi z té představy žaludek.
Nějakou dovu jsem se dívala jen na tu díru v zemi, co tam po něm zůstala. Úplně jsem se chvěla strachy. A když se přiblížil můj ctitel, jen jsem se horní polovino těla od něj odtáhla. Nebo spíš od té dýky, kterou přede mnou opět neohrabaně máchal.
"Já nevím... teda jo. Člověk. Sem.. sem tady náhodou. Vůbec nevím o čem mluvíte!"
Hlas jsem měla roztřesený, ale i tak zněla naléhavě a prosebně.

Jediná kloudná věta

Ten negramota tě chytil za ramena a vytáhl na nohy. Držel tě tak pevně, že sis mohla lehce představovat, jak ti praskají kosti a prořezávají se skrz kůži. Nic z toho se však nedělo, jen jsi cítila skutečně nepříjemný tlak. "Zabijem jí, bude to jistota," řekl svalovec, ale Zinc ho znovu zastavil. "Ne, když neni s Černejma a neni pašerák, nepotřebujeme ji mrtvou...," do řeči mu skočil svalovec, "...to ani živou." Zinc po něm hodil vražedný pohled. Ten nejhorší, které jeho mrtvé oči dokázaly vytvořit.
"To máš pravdu, Zaro. Proto jí vezmu zpátky na povrch. Jestli umře, nebo bude žít rozhodne krajina sama," cítila jsi, jak stisk ramen povolil. Ta hora masa do tebe znovu strčila a ty jsi opět letěla k zemi. "Bejt tebou, pohnu si," pobídl tě Zinc, který tušil nepřátelství jeho druhů, kteří tě jen neradi vidí odcházet. Třebaže je neženou přirozené lidské pudy, maso je maso.

Ústup

Notebook jsem nechal notebookem, když jsem zaslechl Jankinse. PŘICHÁZEJÍ! V tu chvíli jsem moc nepřemýšlel a poslechl Atkinsna, kdy se hnal právě k těm vratům, který jsem si původně myslel, že bychom mohli otevřít. Jak rychle jsem se k železným vratům hrnul, tak rychle jsem se zasekl. Jsou tam.

V uších mi najednou zněl nepříjemný zvuk, to když se k nám blíží dav, chtělo by se mi říct lidí, ale nemohl jsem to s jistotou tvrdit.
Ticho. To napětí by se dalo krájet. Srdce se mi rozbušilo nezvykle rychle. Už jsem toho zažil dost, ale tenhle svět…

Jankins zakřičel, železná vrata se začnou otvírat. "Co to kur.. je?!" Zašeptám si pod několikadenní strniště vousů když si všimnu, že někdo ty vrata sune nahoru. Nese. se kur.. do žádných dveří který nejdou normálně otevřít. Nadával jsem sám sobě a v hlavě mi bleskla nedávná vzpomínka na přehrazenou chodbu v bunkru zapečetěnou nějakým symbolem.

Jeden pomalý krok vzad, druhý o něco rychlejší. "Kur.., padáme pryč! Browne, dělej!" Štěkl jsem po něm. Zbraň jsem třímal pevně oběma rukama, i když hlaveň jsem trochu sklopil. Snažil jsem se nahnat chlapy do chodby, kudy jsme přišli. Další kroky nebyly, byl to běh. Nechtěl jsem jít do neznáma. Pořád jsem se otáčel, jestli jsme všichni, hlavně byl nejdůležitější Brown. Co když… Nechtěl jsem na to ani pomyslet… by byly vstupní dveře zavřený?

Ústup

Brown chvilku stojí jako opařený, jako kdyby se rozhodoval, jestli má začít střílet nebo skutečně poslechnout tebe. Nakonec sklopí hlaveň zbrani a rozběhne se za vámi. Kroky doprovází zrychlený dech vás všech, do jisté míry i Jankinsova panika, protože ten si návštěvu tohoto komplexu rozhodně nepředstavoval tak, že bude muset utíkat jako o život. Vbíháte do uličky kde jsou ony dveře, zavřené. Zřejmě automatický zámek, nebo kouzlo funguje jen na omezenou dobu, nevíš. Automaticky uhýbáte Brownovi, který si už sundavá šátek z úst, načež teprve dobíhá. Můžeš vidět, jak mu od pusy teče nezvykle velký proud krve. Zřejmě to přehnal a pokousal se víc, než měl v úmyslu. Ruka se mu klepe a v očích má slzy, jak opakuje a přeříkává formulaci, která otevírá dveře.
V tom samém okamžiky vidíte v chodbě stíny, které se přibližují z druhého koridoru. Útočníků je hodně a mají nejspíše louče, které dělají jejich stíny o něco větší, než jsou jejich vlastníci. Všichni vypadnete zpět na písek, až na Browna, který se celý bledý pomalu potácí ven ze dveří, které stále drží otevřené. Za ním vidíte rychle se přibližující postavy, prakticky polonahé. Ani trochu nepřipomínají tu, kterou jsi zabil v poušti. Tedy, až na jednu, která klidně kráčí v jejich středu.

"Černej parchant," řekne Atkins a okamžitě začne střílet. Brown jen mávl rukou ve vzduchu a dveře se pomalu zase začaly zavírat. Všichni jste hleděli do temných očí té zrůdy, která stála uprostřed, natáhla ruku a začala něco šeptat. Žádný lidský otrok, doslova, neboť každá z těch postav měla kolem krku řetěz utažený do takové míry, že se z ran řinula rudá tekutina, oči měli zakryté, aby se mohli řídit jen rozkazy jejich mistra, který byl zrůda sama o sobě. Oči bez víček rozevřená tak, že měl přehled o všem, co se v jeho blízkosti dělo, bledou kůži z větší části pokrývala zaschlá krev, stejně tak černý oděv, který připomínal zástěru, kterou by si vzal chirurg k nějakému zákroku.
U Browna, který se dusil na vlastní krvi, už seděl Jankins a tlačil ho od dveří pryč, co nejdál do pouště. Na chvíli se vám všem ulevilo, když se škvíra mezi vámi a jimi zavřela, ale to byl jen pouhý klam. Slyšeli jste drápání a sápání těch na druhé straně, a potom se to stalo. Dveře se začaly opět pomalu otevírat. Osoba uprostřed stále stála s nataženou rukou a vám došlo, kdo otevírání dveří způsobuje.

"Zkurvysyn," vyřkl Atkins, který ani na okamžik neukázal známku vážnějšího znepokojení. Byl to vojenský pes, zvyklý na tvrdé zacházení a nejspíš byl i smířený s tím, že se odtud nedostane úplně v pořádku. V jeho očích se blesklo něco, co ti rovnou říkalo, že už dávno nebude tak v pořádku, jak to vypadalo. Vzal svou zbraň a začal střílet do těch uvnitř tunelu. Většinu ran však schytaly zrůdy, které se nahrnuly k otevírajícím se dveřím. Jedna přes druhou se snažily protlačit ven, aby jako první mohly roztrhat nepřítele a dostat od pána patřičnou pochvalu. Byly tam natlačeny asi tři a ti se teď také dostaly ven. I když jich Atkins pár zasáhl, nevypadalo to, že by jim střelné rány nějak výrazně ubližovaly. Slepý se orientovaly podle zvuku, kterého teď dusící se Brown vydával až moc. Neležel od nich moc daleko, s Jankinsem, který mu pomáhal držet hlavu tak, aby se na krvi skutečně nezadusil, byly snadným cílem.

Dva ze tří, špatná bilance

Když jsem dopadl nemotorně na všechny čtyři na písek, dlaněma jsem jej rozvířil a několik málo zrnek mi napadalo do otevřených úst. Ihned jsem jej plival zase ven. Vše se odehrálo snad ve zlomku vteřiny, protože jsem stál hned na nahou a hledáčkem jsem už mířil na prvního otroka, který se blížil k zavírajícím se dveřím.
Zaslechl jsem i to, jak toho ve středu nazval Atkins černým parchantem. Před ním jich ale bylo tolik, že ho najednou nešlo zaměřit. I kdybych se sebevíc snažil. Kur.. Zaklel jsem v duchu snažíc se ho zaměřit asi druhou nebo třetí vteřinu.

Ulevilo se mi. Dveře se zavřeli. "Ne! To není kur.. možný!" Dveře se zase otvírali. Atkins to do nich rval hlava nehlava. Zatím jsem nevystřelil. Postřehl jsem, že první tři se rozběhli za Brownem a Jankinsem.

"Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností,…" Ze zbraně vyšla první rána, která zasáhla prvního z těch tří do hlavy a skácel se k zemi. Mezitím jsem se přibližoval k Brownovi a Jankinsovi "...sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten…" Druhá rána nebyla tak přesná, avšak dostačující aby i druhý protivník byl odsouzen proměnit se později v prach. Opět o nějaký krok blíž a hodlal jsem pokračovat "… kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty!" Prásk! Třetí ránou jsem minul a zaklení bylo hlasitější než jsem si připustil.

Pohledem jsem zkontroloval, jak jsou daleko další a pomyslel přitom na svůj bojový nůž, kdy už jsem byl poměrně blízko ke svým dvěma spolubojovníkům a připraven složit toho parchanta silou. Ale byl na to čas? To je to jediný, čeho teď nejspíš dostatek není.

Prvního se ti podařilo zabít tak rychle, že se ten další nestihl ani otočit na padlého druha a v mžiku letěl za ním. S tím třetím to však nebylo tak snadné. Tvá rána mu přeťala pásku, kterou měl přes oči. Tedy v místě, kde nějaké oči měl mít. Bolestivě zaúpěl a otočil se na tebe, načež ti věnoval plnou pozornost. Jankins, který vypadal jak ubrečená holka, se snažil odtáhnout Browna, který se zdál, že už je na tom o něco lépe, co nejdál od vás všech. Atkins dál střílel do tunelu, ve kterém se utvořila jakási živá stěna ze stejných potvor, kterou jsi měl teď před sebou. Jediným důvodem, proč se na tebe ještě nevrhli úplně všichni bylo těch několik obojků kolem jejich krků, od kterých vedl řetěz, který držel jejich právoplatný majitel. Možná to byl chytřejší krok, než se zprvu může zdát. Atkins by ho touhle dobou už dávno rozstřílel na hromádku kaše, ale takhle? Nezranitelný bastard.
"Kurvadrát," křikne po tobě právě ten neohrožený vojáček, kterému došlo střelivo. Sáhne pod uniformu a vytáhne z ní dýku. Dosti zvláštní místo pro takovou zbraň, ale kdoví, jestli ji vůbec chtěl použít v boji s monstry. Třemi dlouhými kroky skočí k tobě a zabodne ji té trosce, která se po tobě sápe, přímo mezi prázdné důlky. Zaboří špičku své boty do hrudníku té nepovedené napodobeniny lidského psa a zase mu ji vytrhne z hlavy.

S dopadem jeho bezvládného těla se z té hromady, tlačící se na sebe v tunelu, ozvalo zavytí. Na krátký okamžik bylo ticho a šelmy pomalu ustupovaly svému pánu, který v jedné ruce držel okolo osmi řetězů. Každý z jeho mazlíčků se ze vzpřímené chůze přesunul na všechny čtyři a následoval jej jako svou modlu. "Já věděl, že máme sedět na prdeli tam, kde nám bylo dobře," procedil Atkins skrz zaťaté zuby. Otočil se na Jankinse, který v ruce držel svou zbraň, ze které ještě ani jednou nevystřelil. Atkins se jej snažil přesvědčit, aby mu ji dal, ale vystrašený muž se odmítl vzdát jediné obrany, kterou měl. Buď ji použije na ně, nebo na sebe. Jinou možnost nemá.
Mezitím se celá skupina pomalu blížila k vám. Osm krvácejících bestií se svým pánem, který vypadal ještě hrůzněji, než oni sami. Jeho ústa byla zkřivena v nekonečném úsměvu, který podtrhoval fakt, že v okolí pusy neměl žádnou kůži, jen svalstvo. Od krku až ke špičkám nohou měl dlouhou černou róbu, porušenou jen v oblasti žeber, která byla snad vytržena z těla a vystavena na obleku jako varovné brnění, pokud vůbec žebra patřila jemu.

"Poutníci?" promluvil chraplavým hlasem, ze kterého vám přeběhl mráz po zádech. Byl od vás vzdálený několik metrů, od Jankinse a Browna o něco málo dál, protože se během celého boje odplazili tak tři stopy za vás. Nikdo z vašich jednotek nemusel být dokonalým stratégem, aby věděl, že proti devíti ve třech, protože Brown se sotva hýbal, nemáte moc šancí. A přesto všechno tu byl Atkins s rukou zastrčenou opět ve své uniformě. Nebylo žádných pochyb o tom, že tam něco má. Otázkou jen bylo, jestli má v plánu to něco použít a jestli to náhodou nezabije vás všechny. Třeba by se dalo vyjednávat, nebo přesvědčit Atkinse ať použije všechno co má, jen aby to zabilo celou tu maškaru.

Jedna dvě, Frankie jde…

Atkins je bejk. Nikdy bych neřekl, že bude tak rychlej aby stihl sundat toho třetího přede mnou. Jedno mu ale nedošlo, šil do nich jak zběsilej a stalo se to, co se dalo čekat. Došla mu munice. "Díky." Prohodím potom, co z toho tahá svůj nůž.

Z falešného pocitu vítězství mě vytrhl příšernej zvuk, který mi trhal uši. Ten pohled… jak před ním ustupovali, jak padali na všechny čtyři. Zbraň jsem opět pozvedl a hledáčkem přecházel prudce z jednoho, nyní čtyřnohého mazlíčka, na druhýho, pak na jejich pánička a takto dokola.
Já věděl, že máme sedět na prdeli tam, kde nám bylo dobře. "To dáme." Promluvil jsem polohlasem. Nepletl jsem se mezi Atkinse a Jankinse ohledně dohadování o zbraň.
Každý krok, která zbylá skupina dělala směrem k nám, dělal jsem krok dozadu a pokopovál Jankinse za mnou aby sebou a s Brownem hejbl taky.

Poutníci? Na sucho jsem polkl a svou pozornost upl na něj. Kur.. fix. Koutkem oka jsem zahlídl Atkinse. Něco měl za lubem. Dál jsem sledoval skrz hledí na pána těch čtyřnohých otroků a sám sebe uklidňoval. Tep jsem měl opět hodně vysoko, cítil, jak mi na čele vyrazila kapka potu, možná dvě. Pomalu jsem se posouval dozadu. Dodával jsem si odvahy, aby to vyšlo. To co jsem předpokládal, že by vyjít mohlo.

Zabij velitele, zavládne chaos. Jedna, dvě, … Místo toho abych napočítal do tří, zmáčkl jsem spoušť, byla to během tohoto boje jediná šance, kdy se dal zaměřit. Prásk. 98%.

Kanibalové

Snažila jsem se mu vytrhnout, ale akorát jsem si pohmoždila rameno, jak pevně mě držel. Takže jsem to vzdala. Připadala jsem si, jako na porážce. Hrůza. A teď mi setnou hlavu, vypijí mojí krev a sežerou játra.. Vážně?
V t chvíli už jsem byla ale zase na zemi. Ten chlap, co mě lapil v temné chodbě už mě pobízel, ať se zvednu. Ani jsem nestihla zareagovat na to všechno, co se tam stalo. Ale když byl na odchdu, nenechala jsem sep obízet dvakrát a rychle vyrazila za ním.

"Uhm, dostanu svoje oblečení?"
Stála jsem mu za zády a slova jen tiše šeptala. Bála jsem se reakce. Ale když jako jediný se přikláněl k tomu mě nechat žít, tak by mi mohl vyhovět. Dávala jsem si sakra bacha na ten jeho rezavej nůž.

Rozcestí

Celá psí smečka netrpělivě čekala na jediný povel, který jejich mistr ještě stále nevyslovil. Kráčel k vám pomalu a s každým jedním jeho krokem, mazlíčci udělali dva pomyslné. Zvuk chrastících řetězů přeťal výstřel z tvé zbraně. V tom okamžiku se pro tebe celý svět zpomalil a tys viděl letící kulku, která letěla přímo na čelo toho monstra. Nezavrtala se mu však hluboko do lebky, jak jsi doufal. Kulka se těsně u něj stočila docela jiným směrem a zamířila přímo na hruď jednoho ze psů. Jeho mistr jen sledoval, jak mrtvý padá k zemi a ještě chvíli škube tělem. Se stálým úsměvem na tváři se opět otočil na vás. Za stejně pomalého kroku z ruky upustil řetěz, na kterém bylo uvázáno bezvládné tělo. Nebylo pochyb o tom, že si mohl dovolit kráčet takhle sebejistě. Kdyby ho zabila každá střela, už by nejspíš ležel na hromadě s vlastními mazlíčky, když Atkins běsnil. Sedm řetězů a on.
"Do prdele s tebou!" zaklel Atkins, který vytáhl ruku z uniformy a tys poprvé spatřil, co v ní celou dobu schovával - ruční granát. Druhou rukou se sápal po pojistce, po jejímž odstranění už nebude cesty zpět. Bylo trochu děsivé vidět muže v takové zběsilosti, která se mísila se strachem. Docela nový pohled, který se jen tak nevidí.

"Zabijete jednoho ze svých?" přidal se do situace opět hlas psovoda. Trojice mužů si vyměnila zmatené pohledy. Nikdo z nich neměl nejmenší ponětí o čem to ta zrůda mluví. Pak ale ustoupil stranou a jeden řetěz zachrastil v mírném větru. Za jeho zády se přikrčený u země vyplazil jeden z jeho mazlíčků, který byl na první pohled jiný než ti ostatní a doposud se schovával v jeho stínu. Na hlavě měl tu a tam nějaký ten trs hnědých vlasů. Jedním okem, které bylo celé rudé a vypoulené, sledoval všechny přítomné, přes druhé měl stejnou pásku jako zbytek jeho druhů. Přední zuby měl vytlučené a místo nich tam zely tři dlouhé hřebíky, aby jeho stisk měl správný doprovodný efekt krvácejícího masa jako je tomu u ostatních šelem. Možná byl trochu svalnatější, ale jinak to byla stejná troska, jako dokola se točící chudáci na řetězech.
Sedl si na bobek vedle svého pána a zkoumal ho pohledem. Ten na něj kývl a vyslovil příkaz: "Mluv." Dokud mu nedal povolení, neodvážil se promluvit. Všichni jste napjatě čekali, především pak trojice mužů, ke které byla otázka původně směřována. Když ale muž promluvil, bylo všem jasné, že se to ani zdaleka netýká trojice vojáků, ale tebe. Snad hlavně kvůli řeči, kterou nikdo z přítomných moc neovládal, až na tebe.
"Šlen... špešiální jednot... ky...GIGN," mezi jednotlivými slovy musel dělat pauzy, kvůli slinám, které přes nefunkční rty a chybějící přední zuby nedokázal kontrolovat. Na závěr věty pak už jen dodal, "jšem." Možná, že když přimhouříš obě oči, spatříš v jeho obličeji někoho ze své jednotky.

"Srát na to, odjistim ho a zabiju je všechny," šťouchl do tebe Atkins rukou, ve které granát držel. Bylo jasné, že i když za mistra jeho mazlíčci položí život, výbuch je zabije všechny. A Atkinsovi se tahle představa očividně líbila. Viděl jsi, jak si očima přeměřuje vzdálenost, která vás od skupiny dělí.

Trpělivost mužů pomalu dosahovala hranice. Nebylo se čemu divit, vždyť strávili tolik času bojem proti stvůrám, které tu teď ležely v krvi své i jejich vlastních bratrů. Pokud měla být ta dívka příslušnicí jejich řad, nikdo nechtěl zbytečně otálet a riskovat další životy. Zprvu nikdo z nich nedával na odiv své podráždění a nervozitu, ale s tím, jak se střídal jeden váš názor za druhým, jakoby na nějaké sebeovládání zapomněli. Jako první ztratil hlavu muž, který v bitvě statečně odrážel rány svým štítem a nakonec téměř podlehl ráně palcátu, ten i přes veškerá svá zranění vykročil do popředí a slovy zareagoval přímo na Cassiopeu.
„Čarodějnice,“ oslovil ji a vztyčil k ní svůj ukazovák na ruce, která byla jakžtakž v jednom kuse, „přestaň pokoušet naší trpělivost! Náš Pán, jistě nás zkouší, by si nepřál viděti své bojovníky dohadovat se s někým nečistým, kdo má skončit na hranici!“ otočil se na své spolubojovníky, kteří jej mlčenlivým pokývnutím hlav podpořili. S takovou podporou neváhal a pustil se do tebe ještě jednou. „Snad stojíš za touto hrůzou ty, ďáblovo posluhovačko.“
Tentokrát se nesetkal s žádnou podporou. Namísto toho si všichni vyměnili zmatené pohledy. Nebylo to kvůli slovům, která pronesl. To jste věděli i vy dva. Tohle se týkalo vás všech a nevěstilo to zdaleka nic dobrého. Zachvěla se vám půda pod nohama a v tu chvíli vás nějaká tetování a ďáblova znamení přestala zajímat docela určitě. Alespoň na ten moment, na který vás nemohlo nic připravit.

Stalo se to rychle. Celá plošina, na které jste stáli se propadla o hodný kus níž. Friedhelm se svými muži už jeden takový posun zažili, ale tenhle byl mnohem větší a ničivější. Plošina se propadla tím způsobem, že jedna její polovina vylétla nahoru, vysoko nad okraje této pomyslné arény, a ta část, kde jste stáli vy, se zase propadla hlouběji do země. Někteří se snažili chytat za kameny, které vykukovaly z písku, ale nemělo to vůbec žádný efekt. Nakonec jste se všichni kutáleli do stejného bodu, kde se stalo ještě něco více nečekaného. Váha všech mrtvých těl jakoby přidávala na váze jedné strany, která se o to více nořila do země. Těla se tak postarala o to, aby před vaším dopadem do toho konkrétního bodu vznikla menší trhlina mezi písečnou stěnou a plošinou, skrz kterou několik bezvládných mrtvol propadlo kamsi do temnoty.
Vzduch naplnil křik chlapů, kteří se neudrželi mezi písečnými stěnami a spolu s těly sklouzli do věčné tmy. Stejný osud čekal i na vás. Pokud se vám podařilo se o něco zachytit, sklouzávající písek to brzy stáhl dolů i s vámi. Pád do temnoty vlastně nebyl tak špatný. Dopadli jste do hromady zapáchajících těl. Vy dva jste měli to štěstí že si nikdo z vás nic nezlomil ani se na nic nenapíchl. Stejné štěstí však neměl jeden z božích mužů. Pád by sice přežil, ale zarazilo se do něj kopí, které písek stáhl dolů a které ho nenávratně přišpendlilo k zemi. Byl to ten samý chlápek, který se ještě před několika minutami pustil slovně do Cass. Teď ležel mezi ostatními bratry a monstry, sípal a dusil se na vlastní krvi. Ani pomoc od jeho dvou druhů jej nedokázala udržet při životě.

Když se vám podařilo vyškrábat svá zmožená těla z té veškeré hromady mrtvol, naskytl se vám výhled na celou propast, do které jste spadli. Vlastně to byla jeskyně se stropem vysoko nad vašimi hlavami. Kdyby se celá plošina nenahnula, a nesnížila tak výšku, ze které jste spadli, určitě by vás dopad stál život. Jak bylo ale možné, že se jinak pevná půda takhle prolomila, to vám jasné nebylo. Viditelně tu nebyl žádný mechanismus, který by souvislou plochou dokázal pohybovat. Světlo sem proudilo dvěma otvory, které posunutí vytvořilo. Nebylo nijak velké, aby ozářilo celý prostor jeskyně, ale podle zhušťující se temnoty jste dokázali určit dva směry, které jeskyně nabízela.
„Čarodějnice by měla jít sama opačným směrem, než kterým půjdeme my,“ navrhl jeden z přeživších vojáků. Druhý ho jen chytl za rameno a aniž by čekal na Friedhelmovo vyjádření prohlásil: „Nesmysl. Tetování nemá a náš pán by nechtěl, aby se žena jejího vzezření potloukala chodbou plnou démonských sil. Půjde s námi,“ otočil se na tebe, přičemž strčil do svého bratra, který mu chtěl očividně oponovat.
Bylo slyšet dopadajících zrníček písku na kamenitou zem, kterou jeskyně tvořila. Pruh světla se začal zvětšovat a vám došlo, že posun země není zdaleka u konce a na vás se každým okamžikem mohl zřítit celý nestabilní strop.

Do pekla s nima

"Ty ksichte jeden podělanej!" Zabrblám si pod vousy a hlavou se mi opět honí myšlenky jak z tohohle problému vybruslit. Přesná střela nic nezmohla. Odklonil ji jako kdybych po něm foukal bublinu z bublifuku.

Do prdele s tebou! Hlas patřil Atkinsnovi. Dělej, hoď to tam! Povzbuzoval jsem ho v duchu. Ten jeho výraz odpovídal bojovému šílenství. Pokud ne bojovému, tak šílenství určitě.

Koho? Zůstal jsem vytřeštěně stát a ani jsem nepomyslel na to jak je zvláštní, že se ho pokusím oddělat a on na místo opětovného útoku si snad chce povídat? Stejně jako před chvílí? Pomalu jsem sledoval jak pustil do popředí jednoho ze svých mazlů a nařídil mu aby mluvil. Šlen... špešiální jednot... ky...GIGN. To přece není možný. Vůbec jsem nepoznal, kdo by to mohl být. Ale po chvíli, potom co jsem namohl pár mozkových buněk. "Micheli?!" Zašeptal jsem. "Jsi to ty?" Podíval jsem se mu do očí abych spatřil pouze strach, obavu a smutek. Avšak už téměř nic lidského. Možná pouze utrpení.

Srát na to, odjistim ho a zabiju je všechny. Rychleji jsem začal uvažovat zase až potom, co do mě Atkins šťouchl. Podíval jsem se na něj a všiml si, jak je přiravenej.
"Do prdele s nima. Pošli je do haj…!" Stupňoval jsem svůj hlas. Promluvlil jsem na Atkinsna a věděl, že to nedá vůbec žádnou práci ho k tomuto přemluvit.
Otočil jsem se abych křikl na Jankinse. "Hni sebou!" Nechal jsem pohupovat svou zbraň na přesce a vší silou chytl Browna abych mu pomohl co nejdál. Pohodlí nepohodí, bolest nebolest. Táhl jsem ho jak rychle jsem mohl.

Na poslední chvíli jsem se ještě otočil abych zkontroloval co se děje za náma.

Velké finále

Když jsi promluvil na psa u boku jeho pána, jen naklonil hlavu na stranu a pomalu kývl na znamení souhlasu. Mohl bys přísahat, žes viděl slzu, jak se valí po tváři. Jako kdyby tě mlčky prosil za konec toho utrpení, ale nahlas nemohl říct nic, protože by byly následky až moc kruté na to, aby je snesl. Jen tam tak seděl a byl připraven na tebe zaútočit kdykoliv by k tomu jeho psovod dal povel. Zabil by tě, kdyby musel, jen aby se vyhnul dalším úpravám na své vizáži. Bolest je vskutku mocná zbraň. Mistr pustil všechny řetězy a jeho lidská smečka kolem něj okamžitě přestala kroužit. Nepotřeboval nic říkat nahlas, tohle bylo povolení k útoku, na který čekali. Všichni se dali do pohybu, ale to už k nim Atkins hodil granát a stahoval se do bezpečí. Dokázali jste se dostat tak daleko, aby vás výbuch nezasáhl, ale přesto jste stáli dost blízko na to, aby vás vlna písku srazila na kolena.

Po výbuchu bylo ticho. Dotěrný hnědý oblak se pomalu rozestupoval a vy jste viděli kopu lidských těl, některá rozmetaná na kusy, jiná vcelku. Uprostřed té podívané ležel v kaluži krve psovod, zbylo z něj jen torso s hlavou. A přesto ten bastard pořád žil. Vyměnil životy svých psů za svůj, ale ničivým následkům se stejně neubránil. Když si ho všiml Atkins, okamžitě se za ním rozběhl s tím, že mu vymlátí mozek z hlavy, aby měl jistotu, že už se ti dva nikdy nepotkají. Nikdo z jeho jednotky v tom problém neviděl. Ten šmejd se vynořil z nitra pevnosti a pronásledoval vás až ven.
„My... my se tam dovnitř nevrátíme, že ne?“ zaskučel Jankins, který podpíral Browna, očividně v lepší kondici než předtím.
„Sklapni tlamu,“ odsekl ho Atkins, když doloval svůj nůž z pouzdra, aby si mohl nejprve pohrát s kůží zraněného, než ho konečně zabije.
„Ale co Brown?! Skoro tam umřel!“ viděl jsi, jak se celý klepe. Byl skutečně jako dítě, které bylo hozeno doprostřed boje a neví, jak se chovat nebo co dělat.
„Řekl sem, abys držel hubu,“ vytáhl nůž a jedním rychlým pohybem ho Jankinsovi přiložil k hrdlu, „čemus na tom nerozuměl?“ Vypadal nepříčetně. Až moc divoce. Předchozí akce na něm jistě nechala nějaký vedlejší efekt. Brown se ho pokusil odstrčit, ale bezvýsledně. Jankins jen postával na místě a s každou uběhlou sekundou propadal větší panice.

Ty od nich stojíš kousek. Dost blízko na to, abys viděl smějícího se bastarda na zemi i dost blízko na to, abys viděl každou kapičku potu na Jankinsově tváři. Možná byla pravda, že je Jankins v boji naprosto k ničemu a Atkins na něj dostal jen vztek za to, že musel použít granát místo toho, aby mu ten budižkničemu dal svou zbraň. Ale bylo tohle všechno skutečně nutné? Do vyhrocené situace zněl psychotický smích psovoda, který se ve vlastní krvi zmítal v křeči. Nakonec to nemusel být on, kdo vás všechny pomlátí, protože to zvládnete za něj. Každá akce teď mohla být rozhodující.

Prohlédnu si ho pečlivě a zachvěju se odporem. Je...odporný, groteskní... a co to je kůstka??
"Nevím, co je to za město?" zeptámseho zamyšleně. "Takže tedy jíš prsty..." zamyšleně. Proboha při všech bozích, kde jsem se to ocitla a hlavně kdo mě sem dovlekl a... budu tady tak tak šíleně dlouho, bez východiska? "Kde to vlastně jsem?" zeptám se spíš pro sebe tiše. Prsty... ukazováček za to, že smím do města, do kterého ani nevím jestli chci jít. Mohu zemřít žízní? Hlady? Mohu se zabít? Sežerou mě pak ty příšerné mouchy?

Pád do temnoty

Friedhelm von Nothalten

Rytíř něco povídá, ale všechno se mi to slévá do křesťanského monologu, ze kterých mi vře krev. Přimhouřím oči. U ostatních bylo možná vření krve jen pouhým slovním obratem, ale já se musela ovládat. Nepomáhá tomu ani druhý rytíř, které si moje mlčení vyloží jako pobídku k tomu, aby začal mluvit. Můj nenávistný pohled se přesune na jeho prst, kterým na mě ukazuje.

"Abys o ten prst...-" začnu zvýšeným hlasem, ale najednou se nám začne třást země pod nohama. Než stačím jakkoliv zareagovat, zem se nahne a já se marně snažím najít rovnováhu, jen abych v příští sekundě spadla na bok. Snažím se najít cokoliv, čeho bych se mohla zachytit, ale moje prsty se pouze zarývají do písku.

Vykřiknu až ve chvíli, kdy téměř letím vzduchem, ale křik mi z plic vyrazí náraz do mrtvých těl. Měla jsem to "štěstí", že jsem dopadla přímo na plně vyzbrojeného mrtvého rytíře, který tu podle rozkladu ležel už nějakou dobu, ale jeho brnění ukazovalo teprve náznak rzi. Nemůžu se rozhodnout, jestli mám zadržet dech kvůli smradu nebo mít panickou ataku, takže se spokojím s krátkými nádechy a výdechy, ze kterých se mi motá hlava. Rozhlédnu se a všimnu si, že všichni přežili, až na nebožáka, který se intimně seznámil s kopím. Lítost mě opustí v okamžiku, kdy si všimnu, co je zač.

Nemůžu si pomoc, ale zalije mě pocit zadostiučinění.

Pocitu si moc dlouho neužiju, protože přeživší rytíři začnou mluvit. Jeden z nich mě chce poslat pryč samotnou, ale druhý z nich se mě překvapivě zastane. Zmateně svraštím obočím. Darovanému koni na zuby nekoukej? Nebyla jsem si jistá, jestli s nimi chci pokračovat, ale také jsem si nebyla jistá, jestli chci být v téhle realitě o samotě.

Zvednu pohled a všimnu si, že kontrukce se stále pohybuje. "Možná můžeme pořádat debatní kroužek někde, kde nám nehrozí bezprostřední nebezpečí," navrhnu a nemůžu si pomoci, můj hlas je jako led. Vydám se směrem od plošiny a hlouběji do jeskyně - nějak předpokládám, že mě rytíři budou následovat. Čarodějnice, nečarodějnice, nikdo nechce umřít dříve, než je nutné.

Cesta ven

Muž se na tebe po dvou krocích přes rameno ohlédl a vycenil své žluté zuby v křivém úsměvu. "Ne," prohodil, když ses ho zeptala na oblečení. I když ti pomohl, stále byl součástí tohoto podivného klanu lidojedů, na které si nemohl dovolit zapomenout. Hlavou tě pobídl k rychlejšímu kroku, když ses dostala do blízkosti svých věcí. V ruce se mu blyštila dýka a mírnými pohyby ti naznačoval, že je nejlepší nechat oblečení ležet tam, kam ho odhodili.

V zádech jsi cítila nepřátelské pohledy zbylých mužů, kteří ještě stále čekali na nějaké znamení jejich druha, aby ti mohli vpadnout do zad a roztrhat na kusy. Atmosféra tu skutečně nebyla nejlepší, ale s tím se už nejspíš nedalo nic dělat.

Rychle ven

Šla jsem za ním a držela se ho jako klíště. To on byl moje jízdenka ven. Moje jízdenka dál žít. I když kdo ví, co mě v té poušti potká horšího. Jak dlouho vůbec přežiji.
Když jsem šla kolem toho oblečení, prostě mi to nedalo. Rychlým pohybem, aniž bych nějak zdržovala, jsem po něm chmátla. Prostě se mi venku nechtělo producírovat jen ve spodním prádle, jak nějaká modelka.

Jenže se mi to nepodařilo (hod 2), aniž bych na sebe nějak neupozornila. Měla jsem teď hrůzu v očích. Co mě asi čeká? Stáhnou mě zaživa z kůže? Rozsekají mi hlavu o zem? Aaagh, z té představy se mi dělá špatně. Zvedá se mi žaludek..

To mu patří

Ticho. Zlomek vteřiny jsem přemýšlel jestli jsem ještě mezi živými. Potom co jsem ale zvedl hlavu a viděl vše okolo jsem si byl jistý, že ano. Své tělo jsem dostal na nohy tak rychle, jak jen jsem mohl. Být tomu výbuchu o něco blíž, mohlo to dopadnout všelijak a přesto pořád líp, než se nechat rozsápat tou hrůzostrašnou smečkou.

Byl na něj odpornej pohled, na toho bastarda, který měl tohle všechno na svědomí. Neměl jsem ani čas přemýšlet nad tím, jak je hnusnej a jestli mi to může udělat něco se žaludkem. Sebíhá se to všechno strašně rychle, ale ne rychleji než kterákoliv jiná akce kde jsem byl. Přesto je to pořád něčím odpudivý.

To už Atkins měl nůž na krku Jankinse. Bastard se pořád smál, i když to bylo proti odporu přírody. Nechal jsem je, Atkinse s Jankinsem, aby si to spolu vyřídili.
Uši mi trhal ten odpornej smích. Navíc, viděl jsem rudě. To co udělal kamarádovi, to co chtěl udělat mě, Atkinsovi, Jankinsovi a Brownovi. Ty tři vojáky jsem neznal skoro vůbec, přesto jsem toho parchanta chtěl sundat. Přece si nemůže dovolovat na lidi.

Jeden krok rychlej, druhej rychlejší. Rozkmital jsem své nohy na ten kousek, abych se rozběhl co nejrychleji, zastavil se těsně nad tou bestií, co se nám vysmívala. Jednu nohu zvedl do vzduchu a co nejsilněji dupl, jednou, podruhý… "Ty zasr… hajz..!!" Dup! "To máš za nás všechny!" Dup! "Za všechny tvoje psy!" Dup! "Tohle ti patří!" Dup!

Následky

Tvůj pokus samozřejmě nezůstal bez povšimnutí. S tím jsi musela počítat. Zinc se na tebe jen dál šklebil. Věděl, co asi bude následovat. Pokrčil ramena a zastavil svůj krok. Otočil se na tebe a zastoupil cestu, kterou byste normálně pokračovali dál.
"Už můžem?" zeptal se ho surovec, který tě předtím držel. Neměla jsi nejmenší tušení o čem to mluvil. Zinc jen kývl a oba muži se k tobě opět přiřítili.
"Seš mizernej parchant. Vždycky jim dáš šanci utýct," řekne ten méně chytrý, čapne tě za vlasy a táhne zpátky do záře jedné louče. Daleko za bednu, kde hráli až do tvého příchodu karty. Tam se v přítmí vyjímala malá klícka. Vyrobená byla z pomalu hnijícího dřeva, takže moc silná nejspíš nebyla, ale těch odporných zvuků, které vydávala při každém tvém pohybu. Ten byl omezený, sotva sis tam mohla sednout.
"Takže, Tržnice nebo večeře?" zeptal se jeden z mužů a ukázal na tebe tlustým prstem.
"Tržnice, ať něco vynese, zbytek můžeš klidně sežrat," řekl Zinc, vzal si karty z bedny a rozehrál partii.

Trojice od tebe byla vzdálená tak tři metry. Tebe kryla tma, oni stáli ve světle louče. Jestli se ti někdy chtělo podniknout něco šíleného, třeba to bylo právě teď.

Drama

Smích se dlouho rozléhal po širokém okolí. První dupnutí jej neumlčelo. Pod botou jsi zaslechl křupnutí, a když jsi ji zvedal do vzduchu, viděl jsi perfektně zlomený nos. Druhé dupnutí vyrazilo přední řadu zubů. Z očí mu tekly slzy, ale smál se dál. Třetí, čtvrté... šesté dupnutí bylo poslední. Prakticky jsi mu rozdrtil lebku do takové míry, že se mu mozek rozstříkl na písek pod ním. Už se víc nesmál. Mezitím se potyčka mezi Atkinsem a Jankinsem přesunula do finále. Brown dokázal nepříčetného vojáka uklidnit tak, aby do polekaného chudáka strčil tak, že spadl na zem. Zastrčil nůž zpátky do vesty a víc mu nevěnoval pozornost. Dokonce ji nevěnoval ani tobě. Byl to skutečně ten typ osobnosti, který chtěl, aby všechno bylo po jeho a když náhodou nebylo, naštval se. Brown samozřejmě pomohl společníkovi zpět na nohy. Ten se ani nepokoušel protestovat nebo k situaci něco dodávat. Moc dobře věděl, že Atkins je cholerik jako prase a jestli nechce dostat po hubě, bude lepší ji držet zavřenou.

„Hejbněte zadkama,“ křikne na vás konečně, když se dostane k příhodně otevřeným dveřím v místě, ze kterého jste jen před několika málo minutami prchali jako splašení. Pravdou je, že vám tahle podívaná alespoň k něčemu přispěla. Oni přeci byli na druhé straně těch kovových dveří, které museli otevřít. Pokud bude štěstí na vaší straně, budou stále otevřené, nebo minimálně povytažené. A nebo můžete jít úplně jinudy. Vykašlat se na Atkinse i na jeho cholerickou povahu. Nechat celé místo i se svými tajemstvími a technikou být. Stačí jediný povel. Ani Jankins ani Brown nevypadají, že by jim jiná cesta vadila. Nejspíš mezi těmi třemi panuje ponorková nemoc, které by se rádi zbavili, ale není na to prostor.

Volná cesta

Když jsem se podíval pod svou nohu, botu, na to co zbylo z toho šmejda, hřbetem ruky jsem si jen utřel nos. A máš to. Na tváři se mi objevil spokojený úšklebek.
Potom co mi pohled padl na trojici mužů, zjistil jsem, že už je po potyčce. Jeden z toho byl pořádně nasr....j, jeden vylekanej a jeden... třetí.
Mohli jsme si navzájem pogratulovat, že jsme o nikoho nepřišli a zůstali naživu. Taky jsme mohli doufat že takových setkání moc nebude, protože bychom co nevidět mohli přijít o spoustu munice který určitě nejsou nekonečný zásoby. Nikdo ale nikomu negratuloval.

Hejbněte zadkama! Štěkne po nás Atkins a už stojí ve dveřích. Chvíli zapřemýšlím co vlastně v tomhletom stavení můžeme najít. "Ty, Atkinsne, kudy se vlastně dostaneme k tomu městu?" Zeptám se ho ve chvíli když projdu kolem něj dovnitř. Opatrně. Vím že nemá munici a tak se dobrovolně ujmu prvního místa. Od Jankinse se to čekat nedalo a Brown ještě bude zcela jistě hodně užitečnej.

Pomalu dojdu, až do podle mého názoru, řídícího střediska. Rozhlídnu se jestli je tady bezpečno a následne si vezmu do rukou notebook který jsem tam původně nechal. Dívám se, jestli jsou tam i napájecí kabely.
"Vezmete to někdo do batohu?" Zeptám se tázavě. Po několikátý jsem si zopakoval jak tohle měla být rychlá akce a nemám nic do čeho bych to dal. Možná to bude k prdu, možná se to bude hodit.

Co ty dveře?! Udělám krok směrem k nim. Jestli jsou otevřené, volím tuto cestu. I když... Kdo ví kolik jich tam ještě může být. Nebo něco hlídali?

Nová cesta

Když ses Atkinse zeptal na město, trochu mu zacukal koutek. Byl to strašný nervák a tahle otázka ho rozhodně nenechala klidného. Chvilku to vypadalo, že po tobě vyjede, ale dokázal přesvědčit sám sebe, že to bude k ničemu. Otočil se k tobě i svým mužům zády, vytáhl kus papíru ze své bundy a chvilku si ho prohlížel. Když se otočil zpět, měl blažený výraz: „Je to severně odtud pár kiláků. Nikdy jsem tam nebyl, ale uvítací výbor bych nečekal.“ Pohlédne na zbraň ve své ruce, která je bez nábojů. Z batohu pak vytáhne malou krabičku a doplní zásobník. Vše v naprosté tichosti bez jediného slova. Nechá tě, abys šel první. Sám se připojí za tebe, má zhruba tři kroky náskok před dvěma posledními vojáky, kteří podpírají jeden druhého.

Uvnitř budovy je stejné bohapusté ticho, jako když jste sem vlezli poprvé. Od notebooku nevedou žádné kabely, ani nevidíš nic, co by mělo patřit k němu. O přístroj se první přihlásil Jankins. Když už nebyl k použití v boji, mohl alespoň nosit věci, které v životě vidí poprvé. Uložil ho do svého batohu a ten si pak opět hodil na záda. Netroufal se tě ani ptát, na co to je. Všudypřítomné ticho mu takříkajíc vyhovovalo. V další hromadě kabelů se přehraboval Brown, ale rozuměl jim asi tolik, co Atkins dobrým mravům. Když už je o něm řeč, ten si prohlížel nově otevřená železná vrata, u jejichž prahu byl pruh krve. Klekl si k němu a z krvavých kapek vytáhl nehet. Takhle asi vypadala daň za to, že se jim podařilo zvednout ta kovová vrata nahoru. Oba vojíni se okamžitě přidali k němu, když opatrně vkročil do problikávající chodby.
Vypadala téměř stejně, jako ta předchozí, která vedla do velké místnosti. Jak jste si mohli všimnout, kovové dveře, kterými se sem ta monstra dostala, nebyly konec jedné chodby. Celá se táhla do dvou směrů, dost daleko na to, aby na jejím konci nesvítilo žádné světlo. Podobných vrat tady bylo mnohem víc. Fakt, že vás ten mrzák dokázal takhle najít je o to víc pozoruhodný.

Byl to znovu Atkins, kdo určil směr. Z vašeho pohledu vlevo. Šel pomalu, za ním se táhl Jankins s Brownem a nakonec ty, kousek vedle nich. Po pár metrech se Brown zamračil a ve znakové řeči něco řekl svému pobočníkovi. Jankins jen přikývl a upřel svůj zrak opět pevně před sebe. Atkins si toho samozřejmě nevšiml a tys neměl ponětí, co ty znaky znamenaly. Po dalších několika málo metrech jste slyšeli Atkinse, který jen sprostě zaklel a zakryl si ústa a nos. Okamžitě vás ovanul zápach něčeho tak odporného, že se vám pomalu zvedal žaludek. Mohla to být nějaká jedovatá plíseň v kombinaci se starými splašky, ale co to bylo doopravdy, to nikdo z vás nedokázal s jistotou říct.
Brown natáhl ruku před sebe a prstem ukázal na obláček naoranžovatělé páry, která se drží nízko při zemi. Nejspíš bylo hned jasné, odkud se sem zápach táhne. Tři muži svůj krok nezastavili. Vrátili se jednou a to stačilo. Jejich nepřítel byl mrtvý a nikdo neslyšel žádné podezřelé kroky. Tedy jen do chvíle, než se nad vašimi hlavami nevytratilo světlo a oblak dýmu nezhoustl. V tu chvíli se začal ozývat slabounký nářek. Ten jediný dokázal vést vaše kroky. Případné použití baterky nevedlo naprosto k ničemu. Dým byl až moc hustý na to, aby jím nějaké světlo prostoupilo.

„Vím, že se to nehodí, ale asi by bylo nejlepší se vrátit,“ utrousil Jankins. Možná měl pravdu, přesně tohle je perfektní příležitost pro všechny nepřátele, aby na vás zaútočili a vy ani nevěděli, odkud útok přišel. Ale potom tu byl ten sílící nářek, který vás vedl hlouběji. A i když byl Jankins na pochybách, přesto svůj krok nezastavil. Tak co tedy?

Pád

"Ticho! Bůh nás zkouší a ne všichni jak vidíme jeho zkouškou projdou a vy se tady hádáte! Buď je čarodějnice nečistá a nebo ne, ale teď není čas to zjišťovat, pokud nechceme všichni padnout nečistými silami! Pokud je nevinnou, nechat ji to nemůžeme a pokud je služebníkem ďáblovým, tak ji tu nechat nesmíme!"

Ať se to čarodějnici líbí či nikoliv, popadnu ji za ruku a vydám se směrem do hloubi jeskyně, kam měla nejspíše sama namířeno tak či onak.

Neohlížejíce ke zbytku svých mužům vydám jasný rozkaz.

"Marsh chevaliers, schnell. Gott schaut zu."

Jeskyně

Ani jeden z mužů proti vašemu rozhodnutí neprotestuje. Pouze jeden, ten který chtěl původně nechat Cass o samotě, svraští obočí a jako malé dítě, které se vzteká, se pomalu vydá za vámi. Co jiného mu taky zbývá? Stejně jako vy viděl a prožil hrůzy, které toto místo posílá na své nové objevitele. Nikdo nechtěl zůstat sám, pokud měl všech pět pohromadě. Mohli jste ujít tak patnáct metrů, než se za vámi ozvala ohlušující rána. Do úzkého tunelu, kterým jste zrovna procházeli, se nahrnul nános písku tak hustý, že téměř zaživa pohřbil posledního vojáka, který se za celou skupinou schválně loudal. Cesty zpět už nebyla, zbytek konstrukce se očividně zřítil a vy jste mohli jen doufat, že na konci tohoto tunelu nenajdete jen slepý koridor. Už takhle jste šli v naprosté tmě, kdy vám jediným ukazatelem cesty byly až nebezpečně těsné stěny tunelu. Trvalo dlouho, než si vaše oči přivykly tmě. Možná tu nebyla až taková tma, jak se napoprvé zdálo.
Poté, co byl voják vyproštěn ze svého vězení, které na něm nezanechalo žádnou fyzickou újmu, jste mohli pokračovat dál. Pokračovat se ostatně dalo i bez něj, ale jeho kolega jej zasypaného odmítal opustit. Býval by tam zůstal klidně sám a pomáhal mu v odhrabování dotěrného písku. Z druhého úhlu pohledu bylo něco vtipného na vojákovi, který je až po ramena zabořen a nemůže se hýbat. Karma je holt... nevypočitatelná.

Tunel se s pokračováním vaší cesty začal pomalu rozšiřovat. Zatímco předtím bylo téměř nemožné, aby šli dva vedle sebe, teď mohla celá vaše skupina kráčet bok po boku. S takovou volností však přišel i jeden nepříjemný fakt, který vás všechny okamžitě praštil do nosů. Ať kráčíte kamkoliv, nebude to cesta růžovou zahradou, doslova. Vzduch naplnil ostrý zápach, snad jako kdyby tady něco hnilo. Ochotný zastánce Cass, který trval na tom, aby cestovala s nimi, nápor pachu nevydržel a pozvracel se. Ani po několika metrech zápach neustal, ani nebyl snesitelnější. Mohli jste jen hádat, co ten vzduch tak znečišťuje, nebo se prostě jen stačilo podívat.
Došli jste na konec vaší cesty. Žádné další tunely. Žádné další padající plošiny. Jen a dobře konec jedné cesty, která se rozprostírala nad obrovskou propadlinou. Nad vašimi hlavami se táhl poměrně silný pruh světla, který sem vcházel skrze díru v zemi, chabě zabezpečenou mřížemi. Nebylo to tu zcela opuštěné. Teda, teď tu kromě vás nikdo nebyl, ale minimálně v minulosti si tu někdo musel dát se vším dost práce. Od místa, kde se zrovna nacházíte, vede sáhodlouhá řada schodů kamsi dolů k trhlině v zemi, která je široká několik metrů. Těžko říct, jestli z této pozice ji vůbec vidíte celou. Šířka schodů není nic zázračného. Jsou dost široké na to, aby po nich sešel jednotlivec, dvojice by měla smůlu. Na zdech jsou také takticky rozmístěny pochodně, ty ale nehoří.

Muž se nenuceně zasmál. Chyběla mu celá řada zubů, což nebylo žádné překvapení, vzhledem k tomu, jak vypadá zbytek jeho těla. Utřel pomyslnou slzu.
"Nejím prsty. Platí se tak daně," pokrčí rameny. Po něj je to jako kdyby vybíral pouhé mýto. Zaplatíš si vstupenku a on tě nechá projít. Takhle to tu nejspíš fungovalo. A pokud to byla pravda, bylo tohle místo šílenější, než se na první pohled zdálo.
"Stojíš před bránami Primordia, jediného místa, kde tě neodchytí a nezařadí do Armády. Věř mi, je to nejlepší místo, kde může člověk žít... alespoň nějaký život," zamyslel se a dodal: "Pokud má dost orgánů." Zřejmě nežertoval. Obchoduje se tu s končetinami a orgány. Možná to i dává smysl. Pokud tu je nesmrtelnost, v pokrouceném slova smyslu, pak je nějaká peněžní měna naprosto zbytečná. Jak ale fungují tyhle obchody, to ti zatím nikdo neprozradil, a bez zaplacení mýta ani nebudeš mít šanci to zjistit.

Následky

Chvilku jsem na něj koukala, jako bych vůbec nevěděla, o co go. Ale došlo mi to velmi rychle. Chtěla jsem vzít nohy na ramena, ale marně. Už jsem byla v držení toho surovce. Až mi vytrhl jistě pár vlasů. Musela jsem bolestně zakřičet.

Neměla jsem slov. Před chvílí jsme odsud odcházela a teď sedím v plesnivé, vrzající klícce a nemám nejmenší šanci na útěk.
Mysli, mysli..
Seděla jsem tam a trochu ve mě hrklo. Večeře nebo tržnice? To je mi tedy výběr. Ale pořád jsem na tom dobře. Hlava mi zatím zůstane tam, kde ji mám.

Měla bych se pokusit utéct? Smlouvat? Nebo se nechat prodat a doufat, že mě vydraží někdo normální? Počkat. Je v téhle zemi vůbec někdo normální?
Poposedla jsme a zhoupla se se mnou celá klec. Jistě museli slyšet nepříjemné vrzání.
"Au, sakra.."
Mohla bych jim nabídnout svoje schpnosti? Blbost. Vždyť nejsem doktor. Na ošetřovně jsem jen pomáhala. Jsem vážně bezradná.
"A co kdybych.. kdybych vám tu vypomohla? Nepatřím nikam. Vůbec nikam. Nikdo mne nebude hledat. A šikovné ruce se hodí vždycky, ne?"
Srdce až v krku a už teď jsem si říkala, že bylo jistě lepší mlčet.

Jeskyně

"Jestli se pokoušet vypáčit mříže, či sejít dolů po schodech je vcelku jasná volba. Zlo sídlí vždy dole a setkat se s ním je naším cílem. Jenom nevím, zda je to po tmě ten nejlepší nápad," pronesu a začnu hledat, zda nemám v nějaké brašničce křesadlo, pomocí kterého by šlo zapálit předpřipravené louče.

"Nemáte bratři u sebe něco na rozdělání ohně? V nejhorším můžeme o sebe zkoušet škrtat meče a doufat v jiskru, ale raději bych se tomu vyhnul."

Otočím se k čarodějnici.

"Nemáš náhodou něco ty? Případně neumíš nějaké kouzlo, které by umělo zažehnout oheň? Prokaž, že tvoje nečistá přítomnost umí být i nějak užitečná a nejsi jen břímě, které musíme chránit."

Jeskyně

Nemůžu uvěřit tomu, že mě jejich velitel popadne za ruku a táhne jako dobytek směrem, kterým jsem šla jako první. Při nejbližší příležitosti se mu vytrhnu. Tunel se brzy začne rozšiřovat a já to využiji k tomu, abych mohla být od skupiny vojáku alespoň metr a půl daleko, tak daleko, aby na mě nedosáhlo jejich ostří.

Puch ve mně vyvolává silnou nevolnost a snažím se dýchat pusou. Můj ochránce to ale nevydrží a pozvrací se a já jen můžu děkovat své prozřetelnosti, že se od nich držím dál. Pach zvratků by už můj rozhoupaný žaludek nejspíš nedal.

Dojdeme až na konec tunelu a rytíř hned začne vymýšlet další postup. Setkat se se zlem je jasná volba? Mluv za sebe. Prohlížím si chatrně zabezpečenou mříž. Třeba bych je mohla přinutit, aby sešli první a pak utéct skrz mříž? Ale kdo si pustí čarodějnici do zad?

"Vypadám jako zapalovač?" vyjedu ostře na rytíře, než mi dojde, že těžko bude vědět, co zapalovač je. Špatné století. Generační propast. A nakonec, zapalovač jsem byla. Protáhnu se s odporem kolem rytířů a nehtem sloupnu strup, který se mi vytvořil na ráně po kopí. Netrvá dlouho, než moje krev dopadne na pochodeň a tam s prudkým zasyčením vzplane.

Postup

Je to schopnost, za kterou by se měla správně okamžitě zajmout a svrhnout dolů do propasti. Pochodeň se rozzáří oranžovým plamenem a většina mužů ustoupí vzad v naprostém šoku. I ten, který tě chtěl původně chránit a zastával se tě v každé situaci teď raději o krok ustoupil vzad, aby se před tvou magií uchránil. Užitečnost ano, ale tohle bys jim nevysvětlila ani za další promarněné století tady.
"Zvrácenost," prohodil jeden z rytířů a symbolicky se pomodlil. Přísun světla se teď vnímal s poněkud viditelným nevděkem a do jisté míry i odporem a opatrností. Nikdo z nich nechtěl skončit jako černý uhel, proto další kroky vedli v naprosté tichosti.

Sestup nebyl obtížný, ale schodů bylo dost a puch se s každým dalším jen stupňoval. Zanedlouho se po hladkých stěnách jeskyně začala objevovat slizká hmota. Samozřejmě to nebyl tak úplně sliz, ale spíše živočišná tkáň, která z větší části mohla za tenhle odporný smrad.
Za několik minut se vám podařilo dojít až na konec. Konec schodiště. V jistém slova smyslu to nebylo žádné vysvobození, neboť jste se teď po kolena brodili ve špinavé vodě. Tedy doufejte, že to je voda. I přes fakt, že jste byli na samém dně jeskyně, bylo tady příjemné teplo. Dokonce se s viditelným tunelem objevilo i slabé světlo, které z něj vycházelo. Slabá a bílá záře, jako kdyby tudy pronikaly sluneční paprsky.

Bohužel pro vás, jiná cesta, než tento tunel, tady nebyla. Nikdo z vojáků se na další cestu po schodech nahoru necítil. Kluzký povrch jim nejednou způsobil, že jim sjela noha a málem spadli dolů. Ať se na druhé straně tunelu skrývalo cokoliv, oni měli jasno. Hlavní povel však zůstával na Friedhelmovi, jehož slovo bylo uznáváno jako boží zákon.
Motivací k pohybu vám mohla být lidská hlava, která nedaleko vás vyplavala na hladinu. Dost v rozkladu na to, aby jí chyběl nos a většina masa z tváří. Sama krása na pohled.

Nový začátek

Už to bude nějaká doba, co tě sem poslali vyčistit zdejší krajinu od všeho špatného. Bylo ti na srdce důrazně kladeno, že Prvorozený je obdoba ďábla, jehož zločiny musejí být potrestány a vymazány. Byl ti také dopodrobna vylíčen každý příběh ztracených sluhů božích, kteří odešli do nehostinné krajiny za stejným účelem jako ty, a už se nikdy nevrátili. Křižáci i jiné jednotky pod samotným vedením papeže. Nikdy nikdo je už nespatřil. Samozřejmě, že tyhle informace nebyly dostupné komukoliv. Vědělo o nich jen pár lidí, zpravidla ti, kteří se sami připravovali na cestu. Ani ty jsi sem nebyl vyslán sám, to by bylo pošetilé. Spolu s tebou sem byl vyslán i pětičlenný tým, ten se však krátce poté, co jste padli do obrovského víru, roztroušen a ztracen. Probudil ses sám.

Možná bys nehybně ležel mnohem déle, kdyby tě neprobudil ostrý, bodavý, ale především nepříjemný pocit sílícího větru, který unášel dotěrná zrníčka písku. To místo, kde ses ocitl, bylo až příliš nápadné tomu, kde jste našli vír a skočili do něj. Otočil ses kolem dokola, abys spatřil jen široké písečné planiny, ze kterých místy vykukovala ostrá skaliska. Podíval ses na oblohu. Byla tak neskutečně smutná. Oranžová s temnými mraky, jako kdyby se schylovalo k bouřce. Nikde nebylo žádné slunce. Zdálo se, že tady neexistuje den a noc, je tu jen jeden druh světla a ten ti zrovna moc k srdci nepřirostl. Co víc, v dálce byla vidět jedná velká písečná vlna, která neměla konce ani začátku. Ta jediná tě dokázala utvrdit v tom, že už nejsi v realitě, na kterou jsi byl zvyklý.

Pokus

Pohyb klícky žádné pozdvižení nevyvolal. Nikdo ti teď nevěnoval moc pozornosti, když se opět rozjela hloupá karetní hra. Až když jsi promluvila, donutilo to muže složit a otočit se na tebe.
"Jaký vyjednávání?" zeptal se ten s tím hrubším hlasem. Určitě ani jeden z nich o ničem takovém nechtěl ani slyšet. Buď tě prostě sežerou nebo prodají, jiná možnost není.
"Nech jí mluvit, hovado," obořil se ten druhý a rukou tě vybídl, abys svůj návrh trochu rozvedla.
Život v jeskyni rozhodně nevyžadoval ženskou ruku, která by chtěla uklízet kamení a prach. Ale kdoví, třeba se ti je podaří přesvědčit i jinak.

Však já je převezu

Poposedla jsem si v klícce, nebo spíš se jen víc natočila k nim. Nasucho jsem polkla a v očích jsem stále měla strach.
"Nahoře, u svých lidí jsem vypomáhala s felčařinou. Nejspíš by se vám v tohle oboru hodila pomocná ruka. Když .. když nejste s druhými za dobře."
A třeba se taky šeredně pletu a mají svého šamana, doktora nebo snad felčara. Vůbec nevím, jak se u takovýhlech domorodých hulvátů říká tomuto muži.

Znesvěcená půda

Když mě probudil ostrý vítr, ještě chvíli jsem ležel a probíral jsem své vzpomínky. Písečný vír, který nás unesl, mě a mou pětičlennou družinu byl pryč. Rozhlídl jsem se kolem sebe, ostatní jsem nikde nezpozoroval, zůstal jsem zde sám. Ale co bylo horší, neviděl jsem nic než písek, všude kolem. Když jsem se podíval na oblohu viděl jsem téměř to samé co na zemi, oranžová, přesně jak ten písek, jediné co na ní bylo jiné, že se tu a tam objevil zlověstný temný mrak. "Takhle může vypadat, jen svět někoho koho bůh zavrhl. Znesvěcená půda." pomyslel jsem si a pokřižoval se.

Postavil jsem se a znovu, tentokrát pořádně, jsem se rozhlídl, v dálce jsem viděl několik ostrých skal. Na druhé straně se táhla obrovská písečná vlna, už podle oblohy jsem myslel, že se schyluje k bouři, ale když jsem viděl tu vlnu zhrozil jsem se... Rozhodl jsem se schovat za nějakým skaliskem které jsem viděl v dálce, a běžel jsem k němu. Naštěstí mi vítr foukal do zad, tak že mě nezpomaloval, ale zrnka písku byly čím dál ostřejší. Unaven na pokraji sil, jsem doběhl ke skalisku, schoulil jsem se za něj, a modlil jsem se.

"Daně se platí tím, že někomu zmrzačíte ruku?" Tohle je naprosto šílené... Jako všechno...
"Primordium.." zopakuji si pro sebe název města. Armáda... "Co je tohle vůbec za svět?" Je to peklo? Očistec? Opravdu sem nesmrtelná? Myšlenky se mi točí dokola jako na kolotoči... Dokola a dokola... A je vůbec nějaká cesta odsud?

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.