Kirinoi město bezpráví
hrálo se Denně
od: 02. června 2017 18:12 do: 24. srpna 2017 08:19
Dobrodružství vedl(a) Rychard
| |
 | Soukromá hra |
| |
| Je brzo ráno, jsi na nohou celý večer a stále se nenašla příležitost k dobrému lupu. Jsi opřená o jeden z trámů dřevěného krámku s rybami, ale ten bude otevřen až později. Rozhlížíš se a konečně uvidíš jednoho opilého kupce, který se snaží dojít do hostince kde je ubytovaný. Obratně se mu nabídneš na pomoc a řekneš mu že jej bezpečně doprovodíš kam bude chtít. On, jelikož jsi pěkná a on opilý, rozhodne se tvou pomoc využít a nechá se doprovodit. Jdeš s ním několik metrů a kolem procházejí stráže, tváříš se nenápadně a ohleduplně aby jsi nevzbudila pozornost. Někteří strážní tě dobře znají a ví co jsi zač ale tihle byli naštěstí nováčci a tak jen prošli dál. Po chvilce jsi nahmatala měšec onoho kupce a rozhodla ses konat. Obratně jsi jej odvázala od opasku a když ses chystala jej vzít a utéct, Kupec tě chytl pevně za ruku. A mám tě ty zlodějko! Teď už mi neutečeš! Po hlase jsi poznala že je to jeden ze strážných, který po tobě jde už nějakou chvíli. Byl v přestrojení a ty jsi ho v té tmě nepoznala. Nečekala jsi ani chvíli i když tě to trochu překvapilo. Jednou rukou jsi mu dala pěstí a druhou sis vysmekla aby byla volná. Dala se do útěku ale on ti byl pořád v patách. Zavolal na stráže a ti se nořili ze všech stran. Nevěděla jsi kudy kam a tak ses rozhodla že vylezeš na jednu ze střech. Tak tak jsi to stihla aniž by tě chytli, ale bylo jich hodně. rozhodla se proto po střechách utéct co nejdál a to se ti taky vyplatilo. Když jsi usoudila že jsi již v bezpečí, zamířila jsi to rovnou do jedné z blízkých hospod aby sis odpočinula. Když jsi byla u vchodu, podívala ses do váčku a zjistila že je plný kamení. Dost jsi zanadávala a váček zahodila. Vešla jsi dovnitř a tam uviděla jednoho svého kamaráda Irolena který se chtěl proslavit jako bard daleko odtud. Popíjel v rohu a veselil se, přišla ji k němu a oslovila jej. Hned tě poznal a pozval tě na pivo. "Rád tě vidím. ak se máš a co je nového? Vypadáš skvěle jako vždy. Jsi po akci? Vychrlil na tebe otázky a nadšeně čeká odpovědi. |
| |
 | Nedá se říct, že by Irolen byl zrovna společnost, kterou bych si teď přála, ale pořád lepší než nic. Kapsy mám prázdné a pozvání na pivo rozhodně neodmítnu. Pod kůží mi stále bublá vztek. Vždycky bylo těžké se tady uživit, ale když mě už pomalu zná každý strážný ve městě, tak je to hodně špatné. Usadím se ke stolu a zhluboka se napiju, alespoň, že pivo tady mají dobré. S povzdechem povyprávím bardovi, co se mi právě stalo. Teprve teď mi dochází, že kdybych nebyla dostatečně rychlá a nepodařilo se mi strážím utéct, mohla jsem v téhle chvíli už pomalu umírat v kobce vězení. Z té myšlenky mi po zádech přeběhne mráz. "Tohle není fér, jestli to tak půjde dál, tak budu muset začít pracovat. Pracovat! Chápeš to." Začnu se utápět v sebelítosti. Když už i bard se tady má líp než zloděj, tak je něco hodně špatně. Nebo jsem tak mizerný zloděj? |
| |
| Irolen tě s úsměvem poslouchá. Naslouchá pečlivě a s porozuměním v obličeji. Když jsi domluvila on odpověděl. ”To rozhodně ne, kdyby jsi byla špatný zloděj, tak bychom spolu teď nemluvili. A vůbec, kde jsou mé způsoby? Dáš si něco k jídlu?” Ani moc nečekal na odpověď a objednal ti kuře s bramborami a další pivo. ”Jinak já se nemám až tak dobře jak to vypadá. Kdyby jsi mě nenaučila pár fíglů, tak už jsem pod zámkem. Cesty mimo město jsou nebezpečné a byl jsem rád když kolem mě v noci kroužili jen vlci. Rychlé lezení na strom jsem provozoval snad každý večer. Jo a ostatní města jsou fajn některá lepší, jiná srovnatelná. I když si člověk vydělá zpěvem na nocleh, nic luxusního to bohužel není. Ale hlavně jsem rád že jsi v pořádku. Co ostatní? Gregor, Ifney a Vilém? Jak se daří těm?” Opře se a chystá se poslouchat. Tebe zachvátila trocha smutku, Gregora popravili tak před týdnem za jeho zločiny a Ifney si musela vydělávat v nevěstinci. Často jsi ji viděla zbitou jak sotva jde ale i když byla viditelně smutná a nespokojená, vždy tvou pomoc odmítla. Víš o ní jen to že před rokem ji koupil nějaký bohatý kupec a odvedl ji pryč. Od té doby jsi ji neviděla. Co se týká Viléma, tak ten to dotáhl asi nejdál, vstoupil ke strážím a naposled jste spolu mluvili když jej povýšili na člena gardy která hlídá třetí kruh. (Tam jses nikdy nedostala) Rozhodla ses mu tyto zprávy říct a jak jsi očekávala, kromě Vilémova postupu jej nepotěšily. Zatvářil se smutně ale pozvedl pivo a řekl ”Tak na Gregora, ať mu je země lehká, na Ifney ať se má dobře a na Viléma ať postupuje výš a výš.” Ty sis přiťukla a souhlasně kývla. Poté jste ještě chvíli mluvili a tys v dobré náladě snědla večeři. Potom co jsi dojedla, Irolen sepnul ruce a položil je na stůl, s vážným výrazem začal mluvit. ”Víš, nejsem tu náhodou a na tebe jsem tu čekal.” Tak trochu jsi tušila že tento rozhovor nebude jen o povídání. Nicméně s Irolenem jste měli spíše pracovní než čistě kamarádský vztah. Ale mluvili jste spolu vždy na rovinu a nemazali si med kolem pusy. ”Je tu jeden dům, kde je uložena loutna, která má magické schopnosti. Nebude nijak silně hlídaná ale lehké to nebude. Já ti samozřejmě pomohu jak budu moct ale nejdůležitější postavou budeš ty. Samozřejmě co ukradneme během toho, prodáme a spravedlivě podle zásluh rozdělíme. Co ty na to? Dohodneme se?” |
| |
| Se zájmem poslouchám vyprávění o jeho cestách, sama jsem nikdy nebyla dál než pár metrů za hradbami města a úplně mi to stačilo. Necítím se tam venku v bezpečí. Potřebují kolem sebe mít domy a lidí.. Lidi abych je mohla okrást a domy, a protože nikde se nepohybuji tak zkušeně jako po střechách. Skoro se začnu smát, jak se mi uleví. O pořádnou práci jsem nezavadila už víc jak týden a teď mi spadne přímo do klína takový kšeft. "Že se vůbec ptáš, jasné, že jdu do toho." S plným žaludkem a vyhlídkou na práci se mi svět hned zdá o něco lepší. Nálada se mi vyditelně zlepšila. "Tak povídej. Koho se chystáme okrást? A na co bych mohla narazit?" Začnu hned vyzvídat. Pravdou je, že já jsem ráda zlodějem. Baví mě to napětí a nebezpečí. Miluju, když mi tělem proudí adrenalin. A tohle zatím vypadá opravdu zajímavě. |
| |
| Irolen se zaraduje když uvidí tvé nadšení. "Já věděl že mě nezklameš! Tak jo, jednalo by se o dům Dorana Pola. Je ve zvířecí čtvrti. Víš kde ne? Tam blízko Torulovy arény." Nejdříve jsi si nebyla jistá ale když jsi se dozvěděla že to je kousek od Torulovy arény, tak jsi si byla jistá. Co tě moc nepotěšilo je to že je to blízko Toruly. Torula je boss východní čtvrti. Má svou osobní arénu kde pořádá zvířecí zápasy. Je mu jedno jestli jsou to psy, kohouti brouci nebo opice s noži. Prostě se rád dívá jak se zvířata mezi sebou mrzačí a zabíjejí. V jeho části města strážní skoro nejsou ale zato mu tam chodí jeho lidí s bojovými psy. Sami sobě by nebyli tak nebezpeční kdyby nebyli vyzbrojení lehkými kušemi které jsou obzvláště za tmy velice nebezpečné. Jsou z krátká na zloděje připraveni. Torulu jako takového jsi naživo neviděla ale víš jak vypadá. Je to tlustý věčně upocený plešoun který má nechutný výraz. Teda alespoň toto jsi slyšela. "k domu bude nejlepší když příjdeme z východu. Půjdeme podél vnitřní hradby a pak na přímo k jeho domu. Já půjdu první a zaměstnám stráže. Ty je pak zezadu omráčíš. Odtáhneme je dovnitř ať to je co nejméně nápadné. Ty budeš otvírat dveře, pokud nenajdeme u strážných klíče. Loutna by měla být v jeho soukromé sbírce která nevím ve které části domu je. Buď ve sklepě a nebo v horní části. Každopádně tam budou pasti, kde a jaké to netuším. Ale určitě tam budou. Zpátky půjdeme v nejlepším případě dveřma rychle pryč. Pokud se něco podělá tak přes střechy. Každopádně si připravíme několik únikových cest, tak jak vždycky." |
| |
| Zamyšleně hledím do svého půlitru a přemýšlím nad jeho plánem. Trochu mě udivuje, že je ochotný jít do domu se mnou. A zároveň mě to znepokojuje, jsem zvyklá pracovat na vlastní pěst, na nikoho se nespoléhám a když jde do tuhého, tak se starám jen sama od sebe. Ošiju se. "Nepřijde ti riskantní, chtít stráže omráčit? To se může dost zvrtnout. Může jich být víc, nebo nějaký z nich začne ječet a jsme nahrání. Osobně bych to radši zkusila tam i zpátky po střechách." Podívám se na barda. "Ale pokud trváš na tom, že se účastníš, tak to asi nebude možné." Irolen mi na nepřipadá zrovna stavěný na takový typ dobrodružství a ani si v ho moc neumím představit, jak někde šplhá po střechách. Doran Pole mi těžkou hlavu nedělá. Myslím, že když se dostaneme do domu budeme v suchu. Bylo by ale hodně nepříjemné, kdyby nás z něčeho začali podezřívat Torulovy gorily. |
| |
| "Netrvám na tom. Jen jsem nechtěl aby jsi myslela že se nechci zapojit. Chápu že se ti samotné pracuje lépe a že bych ti spíš překážel. Skrze střechu je to dobrý nápad a věř že i když by to nebylo s takovým přehledem jako u tebe, zvládnul bych to. Jenže jak se dostaneš skrze okno? Pokud bys ho rozbila, přitáhne to pozornost. Pokud bys chtěla mohl bych kus od domu začít hrát na sudu a v domluveném okamžiku skladby bych třeba spadl a způsobil hluk. Pokud nechceš abych se účastnil, budu se držet bokem. Na čem ale trvám je to ať připravíme několik únikových cest." |
| |
| Trochu se uklidním. "Tohle by šlo." Nechci ohrozit jeho život, přeci jen příliš mnoho přátel už mi nezbylo a já bych nerada ztratila dalšího. "Pokud slíbíš, že opravdu jen odvedeš pozornost a jinak se budeš držet dál, ať se děje, co se děje. Tak se můžeme domluvit. O sebe se zvládnu postarat, kdyby se něco zvrtlo ale tobě bych bezpečí zaručit nemohla." Dopiju pivo a zamyslím se. "V ideálním případě bych přišla i odešla po střechách, stejnou cestou. Ale to půjde jen, pokud mě nikdo neuvidí a nenarazím v domě na nějaké problémy. Další možností jsou stoky." Trochu se otřesu, je to sice skvělá přístupová cesta do většiny částí města, ale je tam špína a krysy a...upřímně ani nevím, co všechno tam dole je. Stokám bych se radši vyhnula, navíc jsou nepřehledné a snadno se v nich člověk ztratí. "Když dojde na nejhorší můžu se prostě zdekovat do stok, tam se stejně většina stráží bojí strčit nos." Zašklebím se i když velmi dobře chápu, proč to tak je. "Ještě nějaké nápady?" |
| |
| "Rád vydím že se z tebe stala opravdová profesionálka, za tu dobu co jsem byl pryč." Řekne a přikývne na znak poklony. "Zní to dobře a líbí se mi že tak bleskově chrlíš nápady. Takže základní plán bych udělal takto. Kousek od Doranova domu je hostinec, pronajmu si pokoj ať máš jednodušší přístup na střechu. Pokoj nechám odemčený a pak sejdu dolů a začnu hrát. Ty se mezitím proplížíš nahoru a tam chvíli počkáš. Až zahrají druhou písničku, odeberou se ven. Dojdu kus od Doranova domu a vylezu si na nějaký soudek poblíž stánku. Začnu hrát písničku "Jak je nám tu dobře" a jak se dostanu do třetí sloky a řeknu "tak tedy bude dobře" spadnu a udělám co nejvíce hluku. Torulovy muži mi nejspíš vynadají a trochu nabančí za poškození stánku ale s tím počítám. Pak odejdu do hostince a budu čekat s připravenou kuší. A nechám zbytek na tobě. Pokud by se něco zvrtlo a tys musela jít stokou. Bylo by fajn kdyby jsi si připravila nějaké láhve s petrolejem a hořící louč. Abys mohla ohněm zatarasit cestu pronásledovatelům. Pokud se nevrátíš po střeše, sejdeme se odpoledne zde. Loutnu sem nenos. Nech ji schovanou a pak se pro ni stavíme až bude čistý vzduch. Jinak co ukradneš navíc je tvoje a já ti dám 5 zlatých jako odměnu. Může být?" |
| |
| Spokojeně se usmívám, přikývnou. "Už teď se těším. Seženu si všechno potřebné a k večeru tě najdu v hostinci. Vezmi si podkrovní pokoj, ať je to co nejjednoduš. A bude lepší, když nás lidi neuvidí spolu, takže se ti jen ukážu, ale nebudu navazovat kontakt. Pokoj nech odemčený, najdu si ho sama." Myšlenky se mi začnou rozbíhat všemi směry, jak rychle uvažuji, co všechno budu potřebovat. Cítím, jak mi stoupá adrenalin, už jen z představy loupeže. Zhluboka se nadechnu a potlačím radost, která mě ovládla. Irolen mě nazval profesionálkou, neměla bych mu brát jeho iluzi. Ve skutečnosti jsem pořád ta ztřeštěná holka, která jen touží po troše vzrušení. Zvednu se a obléknu si kabát. "A pamatuj si, nechci aby ses do toho pletl, jenom odvedeš pozornost, abych mohla rozbít okno, dál už to nech na mě." Bez dalších slov pak zámířím ven z hospody. Venku se mezitím rozednilo. Zajdu do skrýše v si pár hodin pospat a pak se přichystám do akce. |
| |
| Po krátkém spánku jsi se vzbudila. Neprospala jsi se nejlépe ale to je tím že se tolik těšíš. Nicméně nijak tě to neomezí, jsi zvyklá a kdyby jsi byla přespaná tak by to bylo horší. Odsunula jsi hromadu desek a že škvíry jsi vytáhla malý váček se dvěma zlatými. To by to mělo stačit. Převlékla ses do méně nápadných šatů, zašla jsi do obchodu a koupila si lano, trvala jsi na kvalitě a lehkostí. Prodavač ti nabídl 10 a 15 metrové konopné lano. Za to kratší chce 2 stříbrné a za to delší 3. Jedno sis vzala a vydala se koupit petrolej. Tohoto prodavače jsi znala a on znal tebe. Takže jsi mu řekla že potřebuješ dobrou hořlavinu pro bezpečnější útěk. Nato tě vzal do zadu ať si můžeš vybrat. Je to známý podpultovým obchodník ke kterému chodí většina zlodějíčků, proto má dobrý výběr i zlodějských udělátek. Nabídl ti petrolej ale řekl že na větší ploše není tak účinný. Že je lepší hořlavý olej ale je to na tobě. Za petrolej by to bylo 8 měděných za půl litrovou láhev a u oleje za 2 stříbrné. Pak by měl i dýmovnice a záblesk a ty by byly každá za zlatý. S ani jedním jsi ještě nepracovala kvůli jejich ceně ale požívají se tak že je hodíš o tvrdý podklad. Co si vybereš je na tobě každopádně na výrobu louče petrolej potřebovat bude. Kdyby tě zajímaly další udělátka, rád ti o nich povypráví. |
| |
| Lano jsem pro jistotu koupila radši delší, člověk nikdy neví. Přišla jsem pro petrolej a tak ho taky koupím ačkoliv nabídka dýmovnice se mi líbí. Možná příště, až budu mít víc peněz. Budu prostě doufat, že mě nikdo pronásledovat nebude a dostanu se tam i zpátky bez povšimnutí. Vrátím se do skrýše abych si vyrobila pochodeň a připravila se na večer. Lano zavěsím na opasek a podobně upevním i pochodeň, lahev s petrolejem zabalím do kůže aby nevrhala odlesky, které by mě mohly prozradit. Zabalím si sadu šperháků a všechny potřebné věci si upevním na oblečení. Nakonec přes sebe přehodím starý plášť, nechám ho pak v hostinci ale nerada bych se producírovala po ulici, když moje oblečení jasně hlásá "zloděj" i tak si budu muset dát pozor aby si mě nevšimly nějaké stráže a nesledovali mě k hostinci. Pak už jen nedočkavě vyčkává, až se slunce začne chýlit k západu a můžu vyrazit. Zvířecí čtvrť jsem nikdy neměla příliš ráda, na vloupačky si tady netroufnu, kvůli všem těm gorilám a co jiného si tady počít. Hostinec ale bez problémů najdu, chvíli stojím venku, skrytá ve stínu průchodu a sleduju, jestli se neukáže někdo, kdo mě mohl sledovat a když si jsem jistá, že jsem sama, vejdu konečně do hostince. |
| |
| K hostinci jsi došla bez problémů. Chvíli jsi počkala a sledovala jestli tě nikdo nepronásledoval. Byla jsi zalezlá ve stínu a vedle tebe se postavili dva muži. Byla jsi skrytá dobře, takže ani netušili že tam jsi. Bavili se jen o tom že Torula nebude dnes večer na zápasech, že asi chystá nějaké soukromé. Pak si řekli kdo na koho vsadil a rozešli se do arény. Chvilku jsi počkala a pak ses rozhlédla jestli je vše v pořádku. Vzduch byl čistý a tak jsi zamířila k hostinci. Potichu jsi otevřela hlavní dveře a vydala se do horního patra. To bylo bez problémů, protože bard měl na sebe doslova připoutanou pozornost posluchačů. Hudba byla rychlá a veselá až jsi skoro zůstala jako další posluchač. Včas sis to uvědomila a pokračovala nahoru. Pokoj jsi našla na druhý pokus, v tom prvním si dva užívali rozkoš svých těl. A protože jsi tichá a automaticky se snažíš nedělat hluk, ani si tě nevšimli a tys zavřela dveře. Jako jeden z mála hostinců ve městě, má tento tři patra a tak se na blízkou střechu dalšího domu dostaneš hravě. Než jsi otevřela okenici abys mohla vylézt, všimla sis že je u ní o stěnu opřená lehká kuše a toulec s šipkami, na stole je poskládaný břidlicově modrý plášť a staré lezecké packy. Na nich byl položený dopis ve kterém bylo napsané. “Má stará výbava třeba se bude hodit”. Dopis jsi přelouskala, jelikož byl krátký. Co se týče střech tak pár jich jsou z břidlicových došek a část z dřevěných zčernalých vlivem barvy a času. S packami jsi kdysi lezla, šplhání a přidržování se na šikmých střechách je s nimi jednodušší. Jestli je využiješ je na tobě. Bárd hraje hlasitě a tak slyšíš že hraje svou druhou píseň a pak se vydá pryč. |
| |
| Už mi nezbývá mnoho času abych se dostala na správné místo. Odhodím plášť a ještě naposledy zkontroluji svoji výzbroj. Pak popadnu packy a vylezu na střechu, ještě není úplná tma ale když budu opatrná, na tmavých střechách by mě z ulice neměl nikdo zahlédnout. Tady nahoře je to úplně jiný svět, pohybuju se pomalu abych třeba nevyplašila ptáky, kteří by ke mě mohli přitáhnout nežádoucí pozornost. Pod sebou v uličkách toho moc nevidím, spíš jen tuším, že se tam pohybují Torulovy gorily. Co asi dneska chystá, když nebude na svých oblíbených zápasech? Bleskne mi hlavou ale tu myšlenku zaženu, to pro mě teď není důležité. Konečně se dostanu na střechu Polova domu. Mám na výběr hned z několika oken. Ve všech je tma, vypadá to, že doma nikdo není ale zdání může klamat. Nakonec si vyberu okno, které směřuje k hostinci a zaposlouchám se do noci. Musím vyčkat na ten správný okamžik. |
| |
| Jsi připravena a čekáš na správný okamžik. A ano, slyšíš jak ze tmy se začne ozývat balada kterou dobře znáš, odpočítáváš slova a v ten správný okamžik rozbiješ okno. Jeho hudba byla hlasitá a hluk který vyvolal hlasitější. Pak jsi jen slyšela štěkot psů a jak na něj pokřikují. Na nic jsi nečekala a protáhla ruku rozbitým sklem a nadzvedla petlici. Prolezla jsi oknem a začala se rozhlížet. Místnost vypadá spíše jako pokoj pro služebnou ale nikdo nebyl uvnitř. Přišlo ti to zvláštní ale hrálo to ve tvůj prospěch. Došla jsi ke dveřím a přiložila k nim ucho. Neslyšela jsi nic co by naznačovalo tomu že by na chodbě někdo byl. Potichu jsi otevřela dveře a vyšla jsi na chodbu. Dům byl až podezřele prázdný. začala jsi prohledávat horní patro ale kromě pár pokojů a úklidové místnosti jsi nenašla nic. Vydala jses proto o patro níž. Potichu jsi sešla po schodech a všimla si zdobených bukových dveří. Pracovna! Pomyslela jsis. Na chodbě jsi moc věcí které by měly cenu neviděla a tak ti tvůj instinkt říká že tam budou peníze nebo jiné cenné věci. Rozhodneš se to zjistit? |
| |
| Je to až příliš snadné, křičí mi v hlavě varovný hlásek. Nejradši bych se na patě otočila a vypadla odsud ale kdy se mi zase naskytne taková příležitost. Bylo by mi příjemnější, kdyby se po domě pohybovali lidé a já se jim musela vyhýbat, tohle ticho a klid je dost zlověstné. Nemůžu ze sebe setřást pocit, že jsem právě vstoupila do pasti. Jako kdyby mi nad hlavou visel Damoklův meč. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do pracovny. |
| |
| Nechci brát žádné velké věci, jen drobnosti. Ani s papíry se nechci tahat, z toho jsou vždycky jen nepříjemnosti. Seberu zlaté těžítko a zaměřím svojí pozornost na zamčenou truhlu. V domě je ticho a já nechci nic uspěchat. Kleknu si na zem a vytáhnu paklíče. |
| |
| Vezmeš těžítko a strčíš jej do torny, pak zamíříš k truhle. Už od pohledu je z tvrdého dřeva, pokovaná a že složitým zámkem. Takový zámek budeš odemikat poprvé ale princip je stejný jako u všech. Dáváš si záležet ale nedaří se ti. Zámek ke komplikovanější než se zdálo. Ale nakonec se ti to podařilo a ty jsi otevřela truhlu. Je v ní nějaké oblečení z velice kvalitních látek, pár šperků a váček s penězi. Dál jsi tam našla stočené pergameny které jsi se pokusila přečíst. Bylo to potvrzení že některé z artefaktů jsou pravé. Neměla jsi moc času aby jsi se mohla pročítat obsahem, ale zjistila jsi že jeden je od oné loutny pro kterou jsi přišla. Vzala jsi co uznáš za vhodné a vydala se níž do sklepa. Když jsi sešla že schodů a vydala se níž, uslyšela jsi kroky. Rozhlédla jsi se kolem a zjistila že se můžeš schovat za gobelín vysící na stěně, do skříně nebo vyskočit mezi trámy na stropě. Můžeš se také pokusit vrátit zpět a vyjít po schodech do vyššího patra ale to ryskuješ že by tě mohli uslyšet. Víš ale že musíš jednat rychle a bezchybně. |
| |
| S potěšením z truhly seberu šperky a váček s penězi. Všechno opatrně uložím do torny a dám si pozor aby o sebe věci nemohly cinkat a neprozradily mě. Pergameny zmuchlám a nacpu je do kapsy. Podívám se na ně pořádně až bude klid. První úspěch, i kdyby se mi nepodařilo loutnu najít, tak pro mě je to už v tuhle chvíli úspěšná akce. Sejdu ze schodů a rychle zhodnotím situaci, moc možností skutečně nemám. Nakonec se vyhoupnu do trámů nad mojí hlavou. Položím se na trámu na břicho a napjatě čekám, až zjistím, kdo se tady potuluju a ruší mě při práci. |
| |
| Vydíš jak pod tebou prošli dva strážní v kroužkových zbrojích s mečem a štítem. Za nimi pak prošel pán domu, chvilku na to se ozvalo hlasité funění a v zápětí na do došek sám Torula. Jeho popis seděl přesně, plešatý, tlustý upoceny a velice nechutný chlap. Jen jsi nečekala že bude mít trojtou bradu. "Jak se taková véčka sádla může hýbat?" Pomýšlela jsis. Chvilku na to v tobě zatrnulo. Torula který se opíral udýchaný o zeď, vzhlédl vzhůru a díval se přímo tobě do očí. Strnulá jsi a jsi si jistá že jsi i přestala dýchat. Chvilku na to se předklonil a opřel si ruce o kolena. "Ty schody budou moje smrt! Uff. Že mi to stojí za - uff uff - námahu!" řekl udýchaný hlasem. Ty jsi jen pomalu zalezlá víc za trám a oddechla sis, nejspíš tě neviděl. "Ale copak pane Torulo. Snad vás to menší schodiště neunavilo. Ale můžete si za to sám, kdyby jste si sám nepřál osobně navštívit mou pokladnici. Mohl jste v klidu ležet a dívat se na zápasy." Řekl Doran. "Važ slova! Já jsem ten komu za tohle všechno vděčíš. To si dobře pamatuji!" Okřikl jej Torula na dva nádechy. "To moc dobře vím pane Torulo, nechtěl jsem vás urazit. Mohu vás jako omluvu pozvat do své kanceláře na sklenici kvalitního pití?" Otázal se Doran a přišel k Torulovi. "Ne to nebude nutné, už půjdu, musím ještě připravit své bojovníky a zvířata na zápas. Přijdete se podívat?" Zeptal se Torula. "To bohužel ne, né že by se mi do třetího kruhu nechtělo ale mám ještě nějaké povinnosti." Odpověděl Doran. Poté se rozloučili a rozešli. Torula zamířil ven z domu a Doran odešel po schodech do vyššího patra. |
| |
| Srdce mi buší jako splašené, když seskakuji z trámu zpátky na zem. Už jsem v jasných barvách viděla svojí neslavnou smrt. Pravděpodobně mě ve stínech skutečně neviděl. Pravděpodobně? Přišlo mi, že velmi dobře ví, že tam jsem, díval se přímo na mě. Jak to, že mě neviděl? Hlavou se mi žene milion otázek ale zaplaším je a soustředím se na svojí práci. Musím rychle najít tu loutnu a vypadnout. Doran by si klidně mohl každou chvíli všimnout, že mu zmizely věci z truhly, spustí poplach a já budu ráda, když zachráním vlastní kůži. Radši odsud co nejdřív vypadnu. Kde by tak taková vzácná loutna mohla být? Místnosti jsou povětšinou zahalené ve tmě. Jídelna, salonek, kuchyně, nic zajímavého. Trochu se obávám, že snad budu muset začít pátrat po nějakém trezoru, nebo tajné skrýši. Pořád ještě zbývá možnost, že by jí mohl mít schovanou ve sklepě ale něco mi říká, že takovým kouskem se chce člověk chlubit a že bude na nějakém viditelném místě. |
| |
| Prohledala jsi každou místnost v přízemí a po loutně ani památky. Pohybovala ses tiše a rychle. V hlavě se ti pořád bila myšlenka že by Doran mohl přijít na tvou přítomnost rychle vzhledem k tmu že jsi vzala ono zlaté těžítko ze stolu a že šel nahoru. "Šel do pracovny nebo šel spát? Mám to prošetřit?" Tyto myšlenky tě naplňovaly strachem ale také pocitem nebezpečí který tolik miluješ. Nakonec ačkoli tvá úvaha je logická. jsi loutnu v přízemí nenašla a proto ses vydala do sklepa. Překvapilo tě že schody do sklepa jsou poměrně dlouhé. Už už ses chystala vstoupit na schody, když jsi si všimla že mezi vrchním schodem a podlahou je o něco větší spára. Zarazila ses a důkladněji to prozkoumala. Byla to past, kdyby jsi na něj šlápla, nejspíše by jsi uklouzla, schod a pád by udělaly dostatečný zvuk aby vzbudili spící osoby. Opatrně jsi jej překročila a pomalu našlapovala níž a níž. Utěšovala tě jen představa že když jsou tu pasti, znamená to že jsi blízko. Než jsi stačila dojít až na konec schodiště, ucítila jsi na hrudníku pohyb. Nejprve ses lekla, cukla sebou a málem jsi vyjekla. Co to bylo? pomyslela jsis a z nemilou představou myši která by se ti nějakým záhadným způsobem dostala do oblečení jsi tam opatrně sáhla. Ke tvému úžasu pohyb způsoboval tvůj ukradený medailon. Chvíli jsi stála v údivu ale víš že na zdržování nemáš čas. Medailon jako kdyby poskakoval, v čím větší vzdálenosti od stěny byl, tím méně se třásl. Prohledala jsi stěnu a našla pohyblivou cihlu. Zatlačila jsi na ni a stěna se otevřela. Najednou jsi viděla velkou místnost plnou různých předmětů na stojáncích a ve vytrýnách. Od různých mečů přes koruny, svitky až po hudební nástroje. Místnost byla kamenná o velikosti zhruba 12 na 20 metrů. Po stranách byly krystaly které vydávaly bílé světlo a tím osvětlovaly onu místnost. Tvůj medailon se v místnosti třepal pořád. Opatrně jsi procházela mísnosti a všimla jsis že po pravé straně u vstupu je stojean s drahými lahvemi vína. zřejmě se zde chodí kochat svou sbírkou a nechat ji vystavenou po domě by bylo moc riskantní. Začla jsi hledat loutnu a našla celkem 3 loutny. Jedna je celá z černého ebenového dřeva a stříbrným zdobením a strunami. Další vypadá docela staře a její struny jsou pozlacené. Ta třetí je vyrobena z různých kusů dřeva její struny jsou klasicky železné. Všechny jsou na podstavcích které jsou ze dřeva. Co vak také přitáhlo tvojí pozornost je dřevěná truhlička o velikosti 15 x 25 cm. Vypadá až moc obyčejně na to aby byla jen truhlička. Tvůj zlodějský smysl ti říká že určitě bude mít cenu, nebo její obsah. |
| |
| Mám obrovské nutkání okamžitě jít prozkoumat truhličku ale ovládnu se. Nejdřív to důležité, až pak se můžu zabývat tretkami. Zatřepu hlavou a znovu se soustředím na práci. Pečlivě si prohlédnu všechny tři loutny a nakonec usoudím, že to musí být ta nejobyčejnější z nich, ta složená z mnoha kousků dřeva. Jedině mágové mají takový zvrácený smysl pro humor, že očarují zcela obyčejně vypadající předmět, místo toho aby se vyřádili na nějaké krásné věci. Samozřejmě bych se mohla podívat do dokumentů, které jsem ukradla ale to by mi sebralo čas, který nemám. Pečlivě si prohlédnu podstavec a po chvíli objevím jednoduchou ale velmi dobře skrytou past. Opatrně jí zneškodní a ještě opatrněji sundám loutnu z podstavce. Na pár vteřin strnu a zaposlouchám se ale v domě je ticho, nikde se nic nepohnulo. S úlevou se otočím k truhličce a mlsně si jí prohlédnu. Copak se asi tady skrývá. Přehodím si popruh loutny přes rameno aby mi nepřekážela a dojdu k truhličce. Obhlížím ji a nakonec i tady odhalím past. Už už se chystám lanko bezpečně upevnit, když mi proklouzne mezi prsty a past se spustí. Odskočím jako kdybych se spálila. U ďasa! |
| |
| Lekla jses a preventivně jsi odskočila. Nic nebezpečného se naštěstí nestalo. Spustilo se ale hlasité zvonění a kamenné dveře se daly do pohybu. Naštěstí jsi zvyklá na překvapení a rychle se vzchopíš, obhlédla jsi situaci a zjistila jsi že nejspíš stihneš vzít jednu nebo dvě věci než se dveře úplně zavřou. Pak už jen otázka kam dál? do sklepa? nebo po schodech nahoru a nějak se dostat na střechu? |
| |
| Rychle popadnu truhličku z podstavce a nacpu jí do torny, pak se rozeběhnu ke dveřím. Obávám se, že když se rozeběhnu ze sklepa ven, tak vběhnu nepříteli přímo do rozevřené náruče. Mohla bych jít do sklepa ale pokud se mi nepovede najít vchod do stok, tak jsem v pasti. Kousnu se do rtu, ztracené drahocenné vteřiny. Nakonec se rozeběhnu ještě hlouběji do útrob sklepení v naději, že se mi podaří dostat se do stok aniž by mě dostihli. Srdce mi divoce buší, je v tom strach ale i nadšení. Dobře provedená akce je skvělá věc, ale pokud mi nejde o život, tak to prostě není ono. V duchu si za tenhle lehkovážný přístup nadávám. |
| |
| Dveřmi jsi proběhla doslova na poslední chvíli. Jen jsi slyšela jak se ti utrhl kus oblečení který dveře sevřely. Chvíli váháš kam půjdeš, rozhodneš se pro stoky. Vběhneš do sklepa který je kamený o zozloze zhruba 10x15 metrů. V něm ksou různé regály a sudy. Ve chvíli kdy jsi tam vešla, se v něm rozsvítily krystaly na zdech. To ti hodně pomohlo jelikož čas strávený rozděláním ohně by tě mohl stát život. Neváháš a hledáš vstup do stok. Srdce ti buší jako o závod, ze schodiště slyšíš rachot kroužkových zbrojí a pokřiko vání. Čas se ti krátí. |
| |
| Potřebuju čas, nutně potřebuju alespoň pár minut. Nechce se mi ale budu se stráží nejdřív muset zbavit. Vstup do stok jsem sice našla ale zabere mi chvíli než regál odstrčím od zdi. Prohlížím si regály kolem sebe a nakonec se za jedním schovám. Srdce mi divoce buší, když tohle nevyjde, tak mě rozsekají na kousky. Napjatě čekám, dokud stráže nevejdou do místnosti. Už podle světla jim musí být jasné, že jsem tady. Zhluboka se nadechnu a vší silou se opřu o regál za kterým se právě schovávám. Jde to ztuha ale nakonec se mi podaří ho dostatečně naklonit aby se převrátil. Pak už to jde ráz na ráz a jako domino se k zemi řítí jeden regál za druhým. Přímo na skupinku strážných. |
| |
| Chvíli jsi počkala a ve správný moment jsi vyvrátila regál. Vyvrátit jej dalo mnohem měně práce než kdybys jej posunula. Pod padající regály vběhli dva strážní. Jednoho regál zavalil celého, ten druhý stihl z části uhnout. Pod regálem mu zůstala noha, momentálně není schopen jí vyprostit ale křičí o pomoc. Povalený regál zacpal vchod do sklepa jen z půlky. Nicméně se ti naskytla možnost vyvrátit regál který ti blokoval cestu. Nyní ti v cestě stojí zrezlé mříže. Vykopneš mříž, zkusíš ji něčím vypáčit nebo něco úplně jiného? |
| |
| Nejdřív ze všeho omráčím křičícího strážného. Ten druhý je zticha, buď je omráčený a nebo...moc nad tím neuvažuju a konečně odstrčím regál od zdi. Zkusmo zacloumám mřížemi, drolí se a skřípou. To by mohlo fungovat. Párkrát do nich kopnu, mříž konečně povolí a spadne dolů do stoky. Vytáhnu pochodeň a rozhlédnu se kolem, nějak jsem nepomyslela na to, že jí ještě budu muset zapálit. Prohlédnu si nejbližší krystal, vydává celkem slušné teplo ale nevím, jestli to na zapálení pochodně bude stačit. |
| |
| Přiblížíš ruku ke krystalu, ale moc tepla nevydává. Je jen o něco málo zeplejší než tvoje dlaň. V hlavě jsis vzpoměla na to že ti bard říkal ať si připravíš hořící louč. Docela tě to naštve ale přemýšlíš rychle. Na schodišti slyšíš pohyb, je to opět cinkání kroužkové zbroje. Na hoře budou nejspíš nějaké stráže které slyšeli křik o pomoc. |
| |
| Na rozdělání ohně nemám čas a na schody už se taky nedostanu. V duchu zanadávám, spoléhala jsem, že v domě budou svíčky a lampy a ne nějaké hloupé krystaly. Zhluboka se nadechnu a seskočím do tmy ve stoce. Dopadnu na dláždění, naštěstí ne přímo do vody. Do nosu mě udeří smrad, zašklebím se a s rukou položenou na zdi se vydám kanálem směrem po proudu vody, kde doufám, najdu východ. |
| |
| Šla jsi stokou několik desítek metrů. Z osvětleného otvoru slyšíš jak se do sklepa snaží dostat další stráže, jdeš tak rychle jak jen to jde. Stěny stok jsou povětšinou z plochých kusů kamene, jsou docela vlhké, dlaždice kolem vody jsou široké akorát na jednu osobu. Stoka je celkově úzká, takže to bude nějaká boční část. Šla jsi dál a dál, cestou jsi potkala pár otvorů, mříže na nich ale byly pevné a nešlo se přes ně dostat. Vstup do stok kde by byl zámek jsi zatím nenašla. U jednoho z průzorů jsi uviděla rozcestí. Světlo není bůh ví jaké ale dostatečné abys viděla že před tebou jsou 3 cesty. Jsou to dva přítoky (ty jsi v jednom z nich) a pak dva odtoky které se pomalu rozcházejí. Jeden vede vlevo a druhý vpravo. |
| |
| Tiše nadávám, na smrad, vlhko i sama na sebe. Alespoň to vypadá, že se za mnou do stok strážní neodvážili. O starost míň, kdybych se jim tady v té tmě ještě snažila utéct, tak si s největší pravděpodobností zlámu nohy na vlhkých kamenech, nebo zahučím do té smradlavé břečky. Na rozcestí se na okamžik zastavím a poslouchám, ale kromě hučení vody je ve stoce klid. Pak se bez většího přemýšlení vydám chodbou v právo. Nakonec na nějaký výlez narazit musím. I kdyby to znamenalo, že se ven dostanu až za městem. |
| |
| Pokračuješ chodbou vpravo, mírně zahýbá a klikatí se. Ve tmě už vidíš o něco lépe, dokážeš poznat co je stěna, co podlaha a co voda. Jak jdeš, tak za sebou slyšíš pískot krys. Trochu tě zamrazí, krysy jsou drzé a nebojí se zakousnout se do živé osoby. Jdeš a příjde ti že je stoka nekonečná. Přidržuješ se zdi a ucítila jsi rýhy. Rýhy jsou způsobené nejspíš mečem, asi tu byla šarvátka, jenže kdo by šel do stok si vyřídit účty? Odpověď se ti naskytla za chvíli. Na zemi jsi uviděla něco ležet, když jses přiblížila zjistila jsi že to je údržbář stok. Prohledala jsi jeho tělo a našla jsi křesadlo. Zapálila jsi louč ať lépe vydíš. Pohled který se ti naskytl tě málem donutil vrhnout. Jeho tělo bylo z půlky zežrané krysami, jenže kousance byly mnohem větší než z běžné krysy. Nyní ti přišlo že krysí pískot je o něco silnější. Díky světlu z louče jsis všimla že má brašnu, odívala jses do ní a našla jsi část mapy stok a klíč od vchodů do stok. Jsou tam zaznačené klíčové body pro orientaci. Našla jsi ce docela rychle a zjistila jsi že nejbližší východ je zhruba 200 metrů před tebou. Tiše jsi zajásala a chystala se vyrazit, jenže kus před tebou se něco pohlo je to velké zhruba po kolena. Zatím to vypadá že si tě to prohlíží, jenže zaútočí to na tebe? |
| |
| S hořící loučí se hned cítím o něco lépe, rychle se rozhodnu, zpátky se vracet nehodlám. Východ je blízko a ať už se předsíňkou krčí cokoliv jsem ochotná se seznámit, hlavně abych se už z tohohle místa dostala pryč. Zvednu loučí před sebe, mávám s ní ze strany na stranu a pomalu postupuju vpřed, v naději, že se tvor ohně zalekne a uteče. V druhé ruce pevněji sevřu dýku ale doufám, že ji nebudu muset použít. Boj nikdy nebyla moje silná stránka. |
| |
| Mávání loučí se zdálo jako dobrý nápad, tvor začal pomalu couvat. To tě naplnilo trochu lepším pocitem, ale jen do doby než se tvor zastavil a postavil na zadní. To tě trochu vyvedlo z míry. O to víc jsi byla v šoku když jsi uviděla že tato velká krysa drží v ruce opracovanou kost jako dýku. Hlavou ti proletělo spoustu myšlenek. "Jsou inteligentní? Dokáže si vyrobit zbraně? Je jich tu víc?!" Než jsi se stačila vzpamatovat, tvor zaútočil. Na poslední chvíli jsi uskočila a chystala se útok opětovat. Tvor je ale velice obratný a rychlý. Přeskočil na druhý ochoz stoky a tak tvá rána šla do prázdna. Tvým tělem začal proudit adrenalin jako nikdy jindy. Otočila jsi se ve směru kterým krysa uskočila, vidíš jen jak je v letu směrem k tobě. Musela se odrazit od zdi, je až moc rychlá aby jsi s ní dokázala držet krok. Naklonila jsi se a strčila před sebe louč ať můžeš svést útok. Krysa se zakousla do těla louče a zadníma nohama tě přirazila ke zdi. Naštěstí není tak těžká aby ti to vyrazilo dech ale i tak tě do rozhodilo. Nečekáš na nic, v boji jde hlavně o rychlost a o to nenechat se vyvést z míry. Svou dýku jsi bodla kryse přímo do břicha. Krysa zapískala a spadla na zem, už už jsi jí zasazovala poslední ránu když jsi ucítila bolest v levém lýtku. Ohlédla jses a zjistila že krysa má v ocase zarostlý železný trn kterým tě bodla. Tato bolest tě docela rozhodila a krysa ačkoli má díru v břiše se postavila a útočí znovu. Jde vidět že tvá rána jí hodně oslabila a tak jsi útok lehce vykryla. tentokrát se ti podařilo jí bodnou přímo do krku a tím ji usmrtit. Jsi vítěz, ruce se ti třepou, noha bolí a lehce krvácí. Ale pocit že jsi přežila vyhrává. |
| |
| Stojím na vratkých nohách a dlani se musím opřít o stěnu abych nespadla. Sprostě zanadávám, potvora jedna. Začnu se pomalu belhat směrem, kde tuším východ že stok. Jestli se tam na mě sesypou stráže, tak mám smůlu, protože se zraněním na noze jim daleko neuteču. Ale jediné na co teď myslím, je dostat se odsud co nejrychleji ven. Netušila jsem, že tady žijí takoví tvorové a po dalším setkání rozhodně netoužím. V torně mám ale mapu stok a v kapse klíč, ty dvě věci si určitě schovám, ještě by se mohly hodit. |
| |
| Jdeš směrem kde má být východ ze stok. Jde se ti špatně, poraněná noha se ti podlamuje. Pomalu se ale blížíš k vysněnému východu, za sebou slyšíš pískot krys a jen doufáš že se žádná z nich nepřiblíží. Míjíš pár průzorů pro odvod vody z ulic ale těmi se protáhnout nedá. Po zhruba 150 metrech jsi uviděla dveře, je to jako na poušti dostat vodu. To ti dodá síly a rychle k nim přikročíš. vytáhneš svazek klíčů a začneš zkoušet jeden po druhém. Celá strneš když žádný z klíčů nepasoval do zámku. Přísaháš že se ti na chvíli zastavilo srdce. Nevěřícně klíče zkusíš znova a spadne ti kámen ze srdce když klíč do zámku vleze a ty jím úspěšně pootočíš. Naplní tě pocity štěstí i částečného pocitu že jsi ve větším bezpečí. Přece jenom se ve městě strážím dokážeš lépe vyhnout než ve stokách. |
| |
| S úlevou prokluznu dveřmi a zabouchnu je za sebou, opořu se o dveře zády a na okamžik zavřu oči. Srdce mi stále divoce buší a v noze mi tepe bolest, budu muset najít někoho, kdo mi ránu ošetří, aby se nezanítila. To by mi tak ještě chybělo. Teprve teď se začnu rozhlížet kolem sebe a zjišťuji, kde to vlastně jsem. Ještě musím někde ukrýt loutnu, jak jsme se dohodli. |
| |
| Z místa kde stojíš jsi toho moc nepoznala, musela jses do kulhat na širší místo. Tam jsi rozeznala pár budov a už víš kde jsi. Necelý kilometr od tebe je Poluv dům. Ulice je klidná a potuluje se po ní pár ožralých lidí. Ačkoli i tady je smrad, je to stokrát lepší než stoky. Když jses za sebe ohlédla, zjistila jsi že za tebou zůstávají krvavé stopy. Pokud nechceš aby tě lehce našli, je třeba s tím něco udělat. Víš že ve druhé ulici žije mladý léčitel. Neléčí magii ale bylinami, lektvary a obvazy. Mezi zloději je známý, protože pomůže každému kdo potřebuje. Je rád když mu je zaplaceno předem ale spíš mu platí až jak kdo má peníze, za diskrétnost se připlácí stříbrný. Normálně by ses k němu dostala přes střechu a byla tam za chvilku, nyní však musíš obejít řadové domy. Jako na potvoru tu není žádný průchod a tak buď musíš buď směrem k Torulově aréně a nebo trochu delší cestou směrem od ní. Většího nebo nápadnějšího pohybů stráží jsis zatím nevšimla. Po cestě je pár míst kam loutnu schovat. Je na tobě jestli jí schováš do starého domu nebo mezi sudy v jednom z obchodních domů. Víš žena sudy se nebude sahat aspoň 4 dny. Pak je pár míst jako různé průrvy mezi domy atd. |
| |
| Začnu se belhat delší cestou, k aréně mě nikdo ani nedostane. I když to pro mě znamená víc námahy a bolesti Cestou se rozhlížím a hledám nějaké vhodné místo. Nejradši bych loutnu ukryla na nějakou půdu ale v tomhle stavu bych sotva někam vyšplhala. Nakonec jí strčím na dno jednoho sudu a ještě ho strčím co nejvíc dozadu. Pak na něj vlastní krví udělám drobný křížek abych pak nemusela prohledávat všechny. S úlevou se konečně dobelhám k léčitelovu domu. Je to malé ošuntělé stavení, zastrčené mezi mnohem většími domy. Rozhlédnu se kolem ale nikde v dohledu žádné stráže nejsou. Dokonce je tady i podezřele ticho. Zabuším na dveře domu a doufám, že léčitel nemá moc tvrdý spánek. |
| |
| Dobelhala jsi se k dveřím léčitele a zaklepala. Chvilku bylo ticho a pak jsi uslyšela jak vevnitř někdo jde po schodech. Cvakly dvě petlice a pak se dveře otevřely. Ve dveřích jsi uviděla mladého chlapce, tipuješ že mu může být okolo 15. Nejdříve tě napadne že sis spletla dům protože jsi u něj zhruba 2-3 měsíce nebyla, ale pak vydíš že si tě chlapec prohlédl a pokynul hlavou že máš jít dál. Vešla jsi dovnitř a kluk zavřel dveře. Pak tě vzal do náruče a nesl místností. To tě překvapilo a instinktivně jsi mu jednu loktem vrazila. Kluk nevydal ani hlásku a nesl tě dál. Nesl tě místností která vypadá spíše jako kuchyně, pak zamířil na schody a donesl tě nahoru do podkroví. Tam už to vypadalo tak jak si to pamatuješ. Pár postelí se slamníky a stůl na kterém se provádějí náročnější zákroky. U oken několik truhlíků s bylinkami a regál s různými alchimistickými přísadami. Kluk tě posadil na křeslo a na nohu ti přiložil složený kus látky a naznačil ať si to držíš na ráně. Pak začal zapalovat lampičky. Dal na stůl čisté prostěradlo a nachystal nástroje, pak tě položil na stůl. A z malého stolku vzal cedulku a ukázal ti ji. Chvilku ti trvalo než jsi ji přelouskala, na cedulce bylo napsané "mám vzbudit doktora a nebo bude stačit když vás ošetřím já?" A vyčkal na odpověď. |
| |
| Jsem z jeho chování trochu rozpačitá, až do okamžiku, než pochopím, že je chlapec němý. Trochu se uvolním ale ne natolik abych byla ochotná ležet. Na stole se posadím a jsem ráda, že chlapec neprotestuje. "Nemusíš ho budit, stačí jen vyčistit a ovázat. Myslím, že to není příliš hluboké." Začnu lovit v torně až konečně najdu ukradený měšec a vytáhnu z něj velkou zlatou minci. "Nechci aby se za mnou táhla krvavá stopa." Vložím mu minci do ruky. V noze cítím bodavou bolest, nohavici mám nasáklou krví. |
| |
| Chlapec přikývne, minci vezme a strčí do kapsy. Začne opatrně prozkoumávat tvé zranění. Pak vzal nůžky a ukázal že buď ti ustřihne nohavici a nebo si máš stáhnou kalhoty. V případě že si vybereš sundat si kalhoty ať se ještě víc nezničí (zatím se dají zašít) podá ti deku a otočí se. Počká až mu řekneš že se může otočit. Nohu ti zaškrtí obinadlem a párkrát pokyne dlaněmi směrem k tobě že máš počkat. Pak odejde dolů a vrátí se s mísou teplé vody. Nabídne ti makové mléko ať necítíš bolest. Je na tobě jestli jej příjmeš. Pak očistí ránu, vezme lampičku se zrcátkem a začne ji hlouběji zkoumat jestli v ní není něco zaseknuté. Zamračí se a sáhne pro tenké kleště, přelije je alkoholem a pokud jsi odmítla makové mléko, podá ti kolík pro zakousnutí. Pak začne do rány špárat a vytahovat z ní kousky kovu. Zřejmě bodec krysy byl z nekvalitního kovu. Když zhruba po 10 minutách ránu zavřel a zašil, natřel ji mastí a zavázal. Pak ti ukázal na postel, provedl gesto spánku a ukázal tázavě na tebe. Pokud jsi si vybrala že zůstaneš přenese tě na postel a přinese nějaké jídlo a pití. Občas výjde ven nebo se podívá z okna jestli v okolí nejsou stráže. Pokud si vybereš odejít, snese tě až ke dveřím, pomůže se ti postavit a zkontroluje jestli nejsou v oklokí stráže. Pak ti ukáže že vzduch je čistý a pomůže ti ze dveří. Podá ti hůl na podpírání, poukloní se a počká jestli zvládáš jít sama. V každém případě ti dá mastičku a dva obvazy. Na břidlicovou tabulku napsal. "Maž si to a převazuj ob den." |
| |
| Svléknu kalhoty a vypiju makové mléko. Ani to ale nepomůže abych ztratila cit, zatínám zuby a těch deset minut mi přijde skoro nekonečných. Šití bolí zrovna tak. Celou dobu proklínám tu zatracenou krysu. Do stoky mě teď dlouho nikdo nedostane. Konečně je rána ošetřená ale, možná je to i působením makového mléka, se nějak necítím na to, že bych měla odejít. "Počkám tady do rána." Vděčně se usměju, jistě zaplatila jsem mu a ne málo. Ale i tak jsem ráda, že o mě tak pečuje. Moje skrýš je na půdě kostela, těžko bych tam s ovázanou nohou lezla, bude lepší, když strávím noc tady. Přetáhnu přes sebe tenkou přikrývku a propadnu se do neklidného spánku. |
| |
| Usnula jsi rychle, vyčerpání a makové mléko jsou jistá kombinace k rychlému spaní. Zdá se ti že putuješ stokou a pokaždé když zahneš, je tam krysa. Neustále s nimi svádíš boj a jen málokdy se ti daří vyhrát. Občas se probudíš ale své tělo stále neposlouchá. Malátně otevřeš oči a vidíš že ti kluk otírá pot z čela, pak tě vždy pohladí a usměje se. Tyto činy tě naplňují klidem a pocitem bezpečí. Nevíš proč ale občas by jsis přála aby to trvalo věčně. Aby jsi nemusela žít ze dne na den, z ruky do pusy a bít se o střechu nad hlavou. Tento pocit střídal neklid a něco jako potupa. Vždy ses o sebe vždy starala sama a nikdy jsi nikoho nepotřebovala. Probudila jsi se až odpoledne. Hlava se ti ještě motala a trochu bolela ale to je vedlejší účinek makového mléka. Rozhlédla jses a viděla kluka jak sedí kousek dál u psacího stolu a něco píše. Chystala ses posadit ale byla jsi slabá. Trochu jsi zasyčela a kluk se otočil. Došel k tobě a pomohl ti posadit se. Opřela ses o čelo postele a kluk ti ukázal známé gesto ať počkáš. Pak se vzdálil a začal trhat nějaké sušené bylinky. Ty vložil do konvičky a zalil horkou vodou. Všimla jsis že vedle tvé postele na židli máš poskládané, vyprané, zašité a suché věci a na nich položené dýky. Přes opěradlo židle je přehozené městské oblečení.Vedle židle na zemi je položená tvá torna. Uslyšela jsi kroky a ťukání hole. Otočila jsi se a vydíš doktora. "Jakpak se spalo? Musím říct že buď se mu líbíš a nebo jsi musela platit zlatem. Protože takhle se nestará ani o mne?" Řekl s veselým tónem doktor. |
| |
| Ani jako o malou holku se o mě nikdy nikdo příliš nestaral a ten pocit, že o mě někdo pečuje se mi líbí. Přesto stále cítím strach, právě kvůli tomu, že najednou nejsem schopna se sama o sebe postarat. Slabě se na doktora usměju. "Možná oboje. Máte šikovného asistenta." Buď jsem musela mít horečku, nebo mi tělo podupalo stádo volů. Bolí mě snad každá kost v těle a pod čistým obvazem cítím, jak mi v ráně tepe bolest. Jestli si už o mě Irolen dělá starosti? Doufám, že ho nenapadlo, že jsem zdrhla i s loutnou a vykašlala se na něj. Poposednu. A jsem tady vůbec v bezpečí? Přeci jen stále jsem v Torulově čtvrti a vsadila bych se, že je spousta takových, kteří vědí, že doktor ošetří kohokoliv a na nic se neptá. Jestli našli nějaké stopy krve...stejně bych teď nikam daleko neutekla. |
| |
| Kluk po doktorově větě strne a začervená se. Nalije ti čaj, donese a pak rychle zacouvá zpět. "Jo to je, mám štěstí že jsem ho našel. Jo a stráže tu ž byly ale neměj strach, ví že pokud by mi to tu prohledali, Torulu by to velice mrzelo a to nejen v měšci s penězi. Jinak tu můžeš zůstat jak dlouho potřebuješ. Pokud chceš odejít můžu ti zavolat drožku" Po čaji se ti udělalo lépe ale tělo tě pořád bolí. Konvičku s čajem ti nechal na stolku vedle postele a pak oba odešli dolů. Na stole je i zvoneček, takže kdyby jsi něco potřebovala, stačí zazvonit. Nyní máš prostor pro sebe, v pokoji jsi sama a nikdo tě neruší. Po dlouhé době se cítíš uvolněněji. "Kdyby jsi chtěla koupel, tak si řekni. Né že by jsi smrděla ale smrdíš." ozvalo se polo rozesmátým ze spodu asi po hodině. |
| |
| Usrkávám nahořklý čaj, který je ale překvapivě dobrý a cítím se po něm skutečně mnohem lépe. Už jsem se rozhodla, že odsud nebudu spěchat, až budu mít pocit, že budu schopná dojít domů po svých, tak půjdu. Navíc se stále ozývá ten tenký hlásek v mé hlavě, který mi radí, abych si tuhle péči užila, jak jen můžu. Trochu se začervenám a pohled mi padne na hromádku čistého a složeného oblečení. Asi opravdu smrdím. "No, to bych si možná dala." Obvykle se jen omyju v sudu s dešťovou vodou. Městem sice protéká řeka ale to je spíš jen stoka na povrchu, do té bych nestrčila ani palec, jak je špinavá. |
| |
| "Dobře, za chvilku bude hotová, pak pro tebe dojde." Jak řekl tak se taky stalo, po pár minutách se ozvalo. "Koupel je hotová, může jít nahoru?" Jestli jsi měla vytažené věci, dali ti tímto čas je v klidu schovat a jak jsi byla připravena, tak pro tebe kluk došel. Snesl tě dolů a prošel kuchyňkou do malé místnůstky kde byla káď s teplou vodou. Vedle na stolku leželo mýdlo a osuška. Posadil tě na židli vedle kádě a na stolek postavil zvoneček. Pak se pousmál, po uklonil a zavřel za sebou dveře. Neměla jsi problém se dostat do kádě. Musela jsis ale dávat pozor ať si nenamočíš nohu, tu sis po sléze podložila osuškou a opřela o hranu kádě. Pocit to byl jak znovuzrození, ležet v horké vodě a neřešit nic, málem jsi i usnula jak příjemně ses cítila. |
| |
| Spokojeně si užívám horkou koupel,taková věc se mi stane jednou za pár let. Umyju si vlasy a seškrábu ze sebe vrstvu špíny a smyju pach stoky. Nádherný pocit. Trochu zabrat mi dá vylézt z kádě tak, abych si nenamočila obvaz. Pečivě se osuším a obléknu se. Vlasy mám stále vlhké ale ty uschnou samy. Rozhodnu se vyzkoušet svojí nohu a do kuchyně se dobelhám po svých, přeci jen musím trénovat. Odmítnu pak i chlapcovu nabídku a po svých se dostanu i nahoru ke svým věcem. Moc mi to nejde ale tím spíš musím trénovat. Usadím se na okraji postele a vysypu věci z torny, nejvíc mě samozřejmě zajímá malá truhlička, co jsem to vlastně sebrala? |
| |
| vysypala jsi obsah brašny aby jsi mohla pořádně prozkoumat, co všechno jsi ukradla. Těžítko je hezky zdobené a mohlo by mít cenu až 8 zlatých, v měšci jsi našla 12 zlatých a dokumenty jsi zatím dala na bok. Jako malé dítě ses těšila co je uvnitř truhličky. Prozkoumala jsi jí jestli v sobě neskrývá nějakou past ale nic jsi nenašla. Truhlička je zamčená a tak jsi vytáhla paklíče a začala ji odemykat. Při prvním pokusu se ti paklíč zlomil, na druhý se ti to povedlo. uvnitř jsi našla balíček karet. pomyslela jsis o tom své a začala jsi si je prohlížet. Karty jsou zdobené a do nejmenšího detailu namalované. Nejsou to však hrací karty ale jsou na nich obrázky. Na některých je osoba která se plíží na jiných svázaná postava která něco říká. Některé karty jsou tam víckrát jiné jen jednou. Kolem okraje karty na straně kde je obrázek, Je napsán nějaký nápis ale toto písmo ani neznáš. Prohlížíš si balíček dál a u poslední karty se ti začal třást medailón. To tě opět překvapilo ale už víš co to znamená, v blízkosti je magie! Poslední karta v balíčku byla jen popsaná, bez obrázku. Jenže nápis ze z ničeho nic začal pohybovat a měnit. Písmo se zaplétalo a rozplétalo, jednotlivá slova mizela a objevovala se jiná. Dokonce se objevovaly znaky které znáš nebo jsou ti povědomé. nápis utvořil slovo "Vítej" a v ten okamžik jsi děla prazvláštní pocit. Tvé vědomí jakoby se ponořilo samo do sebe a v mysli ti začaly prolétávat všelijaké myšlenky a obrazy, vzpomínky které ani nebyly tvoje ale jako bys je zažila a byla přímo v nich. V jedné jsi běžela po hradbách a naproti tobě běželi tři strážní, ty ses podívala na ruku ale ta nebyla tvoje, patřila nějakému muži který měl bezprstové rukavice. z rukávu jakoby kouzlem vytáhl nejdříve jednu kartu na které byla vyobrazena dýka, vzápětí druhou na které byly nakreslené 3 karty. Ty karty jsi přiložila k sobě a vrhla proti strážím. Karta se změnila na tři dýky a každá z nich zasáhla jednoho ze strážných. Pak se tvá mysl přesunula jinam. Z rukávu jsi vytáhla kartu na které byla tiše našlapující postava. tu kartu jsi v ruce skrčila a ona zmizela. Žádný tvůj další počin nezpůsobil ani tichý zvuk. I omráčení jednoho z vojáků v plné zbroji proběhlo tiše. Vytáhla jsi další kartu a přiložila ji na dveře, ty se jako zázrakem otevřely a ty jsi vešla dovnitř. Jiná ze vzpomínek ti ukázala že jsi šla stokou beze světla a když jsi použila jinou kartu, začala jsi ve tmě vidět jako by tam svítilo slunce. Jiná karta ti ukázala cestu z bludiště a další ti pomohla dostat pravdivé informace z tvého zajatce.Najednou jsi věděla která karta k čemu slouží a jak se používá. těchto vzpomínek ti hlavou proběhlo spousty a pak před tebou stála postava. "Vítej, dovol mi abych tě přivítal v klanu strážců rovnoprávnosti. Já a mnoho dalších po mě zasvětilo život aby napravili bezprávnost a zlé počiny z měst. Stali jsme se ochránci míru a strážní andělé kteří bdí nad slabými a bezmocnými. Ty jsi našla karty našeho cechu, tyto karty ti pomohou konat dobro ale dovolují ti i páchat zlo. Jak karty využiješ je jen na tobě, my mrtví ti nemůžeme rozkazovat. Karty nejde prodat a ani koupit, po použití zmizí a znovu se objeví až po jejich kompletním použití nebo po smrti jejich majitele. Věz ale že značka kterou ti tímto přiděluji ti nabídne vědění a pomoc v nouzi. Pokud budeš páchat zlo a moc karet zneužívat v jeho konání, značka i karty zmizí a už je nikdy víckrát nespatříš." Jak postava domluvila, zmizela. Tys na levé ruce ucítila palčivou bolest která za chvíli utichla. Nyní sedíš na kraji postele a v levé ruce držíš balíček karet. Když jses podívala na hřbet ruky, uviděla jsi že na ní máš tetování. Jsou to dva čtverce které ve svém středu mají roh toho druhého. |
| |
| Spokojeně si prohlížím lup. I přes zraněnou nohu to byla velmi výdělečná akce. Po dlouhé době si budu moct dopřát pořádný kus masa a měkkou postel. Pak ale objevím karty. Chvíli sedím na posteli jako opařená a pak karty upustím a zuřivě si začnu škrábat to podivné tetování na ruce, jako kdybych doufala, že zmizí. Nemám ráda magii, nevěřím jí a mám pocit, že z ní málokdy vzejde něco dobrého. Nakonec karty sesbírám a nacpu je zpátky do truhličky, tu pak spolu s ostatními ukradenými věcmi vrátím do torny. Chvíli jen sedím a přemýšlím, pak seberu zbytek svých věcí, obléknu se a vstanu. Původně jsem si myslela, že počkám až bude tma, a teprve potom vyrazím zpátky za Irolenem, teď už se mi ale čekat nechce. Sejdu ze schodů abych se v kuchyni rozloučila se svými zachránci. "Doufám, že mě tu zase nějakou dobu neuvidíte." Ještě poprosím chlapce aby se podíval, jestli někde v okolí nejsou stráže a pak už vyrazím ulicemi pryč. Jdu dost pomalu, noha mě stále silně bolí a každý krok je utrpením. Snažím se myslet na něco jiného, než na karty ale moje myšlenky se k nim neustále vrací. Mohla bych je prostě někde zahodit. Hodit truhličku do řeky a zapomenout na ně, ale nějak toho nejsem schopna. Zvědavost je silnější. |
| |
| "Dobrá tedy, kdyby cokoli, rádi ti tu kdykoli pomůžeme." Řekl doktor a pokynul chlapci. Ten se na tvé přání podíval a ukázal že vzduch je čistý. Nabídl ti hůl ať se ti lépe jde. Oblečení ti poskytlo dobré krytí takže jsi celkem nenápadná. Bez problémů jsi došla do hospody. Ale barda zatím nikde nevidíš. Jen dva strážné sedící na baru. |
| |
| Strážným bych se teď radši držela z dohledu. Vlastně bude celkově lepší, když svůj lup schovám. Vydám se proto do své skrýše. Dostat se na půdu mi se zraněnou nohou trvá strašlivě dlouho a je to velmi vyčerpávající, takže když jsem konečně ve svém doupěti připadám si neskutečně unavená. Na chvíli se položím a okamžitě usnu. Probudím se krátce po západu slunce. Obzor je stále ještě prosvětlený sluncem. Protáhnu se a rozhodnu se podívat po Irolenovi. Nechám většinu věcí ve skrýši a do kapsy si dám jen dva zlaté. Převléknu se a vrátím se zpátky do hospody. Mám chuť na pořádnou večeři. |
| |
| Vstala jsi a protáhla se, Převázala jsis nohu a vidíš že se zranění léčí dobře. To tě trochu uklidnilo. Opatrně jsi slezla z půdy a vydala se do hospody podívat se jestli tam Irolen není. Do hospody jsi došla bez větších problémů, jen sis jednou musela sednout. Noha pořád není ve stavu na dlouhé procházky. V hospodě jsi Irolena neviděla ale rozhodla se že se najíš a pokud nedorazí než dojíš, rozhodneš se co dál. Přišel za tebou hospodský a zeptal se na tvé přání. Objednala jsis pořádný pečený kus masa a pivo. Jídlo stojí 6 měděných, když jsi vytáhla zlaťák, hospodský se nejdříve nedůvěřivě zašklebil. Pak vzal zlaťák a ověřil jeho pravost, když zjistil že je zlaťák pravý, ochotně a s úsměvem jídlo donesl. "Budete si přát i přenocovat?" Zeptal se zvídavě hospodský. |
| |
| Bard mě rozčiluje, nejdřív mi zadá práci, já se u ní zraním a on pak ani nemá dost slušnosti, aby se ukázal. Jídlo mi ale zvedne náladu. Nemám chuť znovu se drápat na půdu a tak nadšeně přisvědčím. "A horkou koupel." Poručím si, užiju si to se vším všudy, nevím, kdy se mi zase poštěstí mít tolik peněz na rozhazování. Hostinský přinese pivo, upíjím ho a rozhlížím se. Na mysl mi opět přijdou ty mluvící karty. Nedůvěřuju jim a jak se vlastně dostali k Doranovi. A proč je, takový zmetek jako on, nevyužil? |
| |
| Pila jsi pivo a čekala až přijde hostinský a oznámí že koupel je připravená. V průběhu čekání párkrát přišel aby ti oznámil jaký pokoj máš nachystaný a předal ti klíč. samozřejmě nosil to nejlepší pivo které měl. "Koupel bude připravena za chvíli." Řekl hostinský když ti nesl další pivo. Popíjíš a užíváš si pocit bohatství. Vrznou dveře a ty ubereš svůj pohled k nim. V nich vidíš Irolena a jeho ustaraný výraz. Prohlédl si hospodu a když se jeho pohled setkal s tvým náhle v obličeji zajásal. Rychle se k tobě vydal a přisedl. "Uff. Ani nevíš jak jsem se o tebe bál. Ve zvířecí čtvrti to málem bylo vzhůru nohama. Dokonce stráže přišly i za mnou, ale na štěstím jsem se vykecal. Tak co proběhla akce úspěšně?" |
| |
| Uleví se mi, že se mu nic nestalo, už jsem si začínala dělat starosti. Olíznu si rty a ušklíbnu se. "Ne tak dobře, jak jsem doufala. Ale žiju a mám, pro co jsi mě poslal." Jsem sama se sebou docela spokojená. "Při útěku jsem musela použít stoky a zranila jsem se tam, ale bude stačit pár dní a budu v pohodě." Kývnu na hostinského aby Irolenovi nalil a užívám si ten pocit, že pro jednou můžu někoho pozvat já. |
| |
| "Jsi zraněná? To mě mrzí. Netušil jsem že to bude až tak nebezpečné." pak se zatvářil provinile. A pomalu popíjí pivo. "Páni, tak dobré pivo jsem neměl ani nepamatuju. Vidím že se lup vyplatil. Tak alespoň nějaká kompenzace." Z hovoru vás vyrušil hostinský. "Koupel je připravená." |
| |
| Mávnu nad tím rukou. "Vlastně jen škrábnutí, narazila jsem ve stokách na dost zuřivou..krysu. Zvednu se. "Zítra vyzvednu lup a ty dostaneš svojí loutnu." Usměju se spokojeně. "Dokonce se mi ní podařilo sehnat i nějaké dokumenty ověřující pravost. Ale asi bys jí měl nějakou chvíli držet z dohledu, myslím, že jsme Dorana skutečně namíchli. |
| |
| "Dobrá, sejdeme se ve starém mlýně. Zítra před soumrakem." Řekl a také se zvedl a odešel. Hostinský tě dovedl do koupelny. Tam je již připravená káď s horkou vodou a osuškami. |
| |
| Poděkuju mu a mávnutím ruky ho pošlu pryč. Stále se ještě neodvážím namočit zraněnou nohu i když bych i té ráda dopřála luxus horké vody. Svléknu se a trochu nešikovně vklouznu do kádě. Zavřu oči. Když se nad tím tak zamyslím, byl to opravdu povedený lup. Jistě, pár stráží mě sice vidělo ale pochybuji, že by mě dokázali identifikovat. A s tou kanálovou krysou jsem to nakonec taky zvládla. Během několika dní budu zase fit. Už plánuju jaké nové vybavení bych si za získané peníze mohla koupit. |
| |
| Koupeš se a přemýšlíš. Po hodně dlouhé době si připadáš jako královna. Jen stačí mávnout mincí a každý skáče jak pískáš. Čvachtáš se dokud je voda teplá. Po koupeli jdeš do pokoje a tam spatříš neroztrhaný slamník a peřinu z peřím. Jako malá holka do ní vletíš a málem ti vyhrknou slzy. Takhle ses neměla již několik let. O peřině sis mohla jen nechat zdát. Žeby se tvůj život konečně zlepšil? Že bys mohla žít líp? Ale vždyť by se ti to časem zprotivilo. Jsi zvyklá se ohánět a né nic nedělat. Jenže chvilka luxusu občas neuškodí. Ráno ses vzbudila a byla jsi krásně odpočatá. Cítila jsi že dnes bude dobrý den. V ceně byla vydatná snídaně i oběd a při odchodu ti hostinský vrátil 6 stříbrných. "Brzy se vraťte vzácná paní" Řekl hostinský než jsi odešla. Zašla jsi pro dokumenty a pak pro loutnu. Když jsi jí vytáhla, polilo tě horko. Loutna byla prasklá. Nejspíš se poškodila když tě krysa přirazila ke zdi. Nevěřícně jsi jí prohlížela. "To nemůže být pravda! Proletělo ti hlavou. |
| |
| Takovéhle zacházení si nechám líbit. Daleko spíš jsem zvyklá na to, že mě lidé neustále odněkud vyhánějí. Ale vzácná paní, to slyším snad poprvé. Na takové zacházení bych si zvládla zvyknout. V dobré naladě dojdu ke své skrýši. Koušu se do rtu a najednou je všechna dobrá nálada v tahu. Nejenom, že se mi nepodařilo vzít tu správnou, ale ještě ke všemu jsem jí po cestě rozbila. Co mám u všech bohů říct Irolenovi? S povzdechem se posadím na jeden z převrácených sudů, loutnu si položím na klín. V žádném případě se tam nemůžu vrátit. Nelíbí se mi to ale budu mu muset přiznat, že jsem jeho zakázku pokazila. K smrti nerada přiznávám chybu, nebo porážku. Ale noha mě stále bolí a Doran už určitě sklep stačil zajistit. S povzdechem se zvednu a šouravě zamířím ke starému mlýnu. |
| |
| Jdeš pomalu a loutnu máš přikrytou pláštěm. Utěšuje tě jen to že tvůj měšec je plný. Podél řeky která městem protéká si hrají děti a někde i proplouvají loďky. Přitočí se k tobě jedno z dětí, malá holčička, a řekne "Vypadáš sklesle, tady máš kytičku pro lepší náladu." A podala ti malý svazek kytek který natrhala. Pak se mile zazubila a odběhla si hrát s ostatními dětmi. Toto gesto ti trochu pozvedlo náladu, jejich bezstarostné chování ti udělalo hezky na duši. Došla jsi do mlýna a Irolen tam již čekal. "Ahoj, Tváříš se nějak zvláštně. Stalo se něco?" |
| |
| Málokdy dostanu od někoho dárek, a tak se mě i taková drobnost jako kytička dotkne. Opatrně si ji schovám a rozhodnu se jí později usušit. S povzdechem se na Irolena podívám a pak mu bez příkras přiznám svoji chybu, nakonec vytáhnu poškozenou loutnu a podám mu ji. "Omlouvám se, pokazila jsem tvojí zakázku." |
| |
| Irolen vezme loutnu a prohlédne si ji. S povzdechem řekne. "Nemůžu se na tebe zlobit, vždyť ti ani neplatím. Loutny je škoda, to jo, opravit by se dala ale už by neměla dobrý zvuk. Na druhou stranu aspoň ta pravá magická je v pořádku." Pak se na tebe podíval s takovým tím výrazem, "to je život" a dodal. "Hele, super zakázka to nebude ale slyšel jsem že se tady má objevit nějaký kupec. Má rád mladé děvčata a tak bychom na něj mohli narafičit boudu. Teda pokud by ti to nevadilo." Počkal na tvou reakci a odpověď a už se ti chystal odpovědět, když vás vyrušil štěkot psů. Ohlédli jste se a vidíte jak k vám míří torulovy muži se psy. Psy čichají pachovou stopu. "Ten kousek oblečení co se skřípnul ve dveřích. Žeby podle něj dokázali dojít až sem?" Problesklo ti hlavou. Moc prostoru k útěku nemáte a když ses rozhodovala kama pryč, Irolen tě popadl a začal s tebou utíkat směrem k řece. "Na loďce jim uplujem!" křikl a vhodil tě do loďky. Pád jsi nečekala a tak přistání nebylo moc příjemné. Odvázal ji a odstrčil tě od břehu. "Zdržím je! Ty se schovej!" Zavolal na tebe a otočil se k blížícím se chlapům se psy. Vytáhl dýku a vrhl se na ně. Jednoho z nich poranil ale pak se mu pes zakousl do nohy a on bolestí dýku pustil. Psa odtrhli ale dali mu slušnou nakládačku. Nezbývalo ti nic jiného než to abys bidlem odplula co nejdál. Pomoct bys mu nedokázala. Proti chlapům možná ale ti psy byli nebezpeční. Jen jsi slyšela jak říkají že ho mají odvést do torulova žaláře. |
| |
| Sakra! Sakra! Sakra! V duchu si nadávám, myslela jsem, že skoro po dvou dnech už nebudou schopni mě najít. Chudák Irolen, zbytečně jsem ho zatáhla do nebezpečí a to se mi ani nepodařilo ukrást to, co jsem chtěla. Dovesluju na druhý břeh a vytáhnu loďku na souš. Jsme na samém okraji města, domy tu představují spíš jen polorozbořené chatrče, ke žijí ti nejchudší. Rozeběhnu se proti proudu a s každým krokem cítím, že moje noha na to ještě není připravená. Rychle se snažím vymyslet, co teď. Mířím do zvířecí čtvrti ačkoliv zdravý rozum mi radí abych utíkala úplně opačným směrem. Torulův žalář, jedno z nejděsivějších míst jaká si umím představit. Znovu Irolena polituju a zároveň přemýšlím nad tím, jak mě bardova odvaha překvapila. Byl ochotný mě bránit proti přesile. Musím ho odtamtud dostat. |
| |
| Vydala ses proti proudu řeky do zvířecí čtvrti. Noha tě každým krokem bolela víc a víc, šla jsi jak jen to šlo, bolestí ti začaly téct slzy až ses musela zastavit a posadit. Podívala jses na nohu a obvazy máš celé od krve. Dál určitě nedokážeš jít. Sedíš a přemýšlíš co dál, zachránit Irolena by byl oříšek i pro tebe samotnou. V vzhledem k tomu že máš i dost peněz, najít lidi nebude problém. Ale noha bude potřebovat znova zašít. |
| |
| Musím uvažovat než se bezhlavě vrhnu do akce. Sama bych stejně nic nezmohla. I přesto, že bych se nejradši vrhla za Irolenem a vytáhla ho z jámy lvové, musím nejdřív navštívit léčitele. Jistě ze mě bude mít radost. Belhavě se vydám k jeho domu, který naštěstí není příliš daleko. Nechám se ošetřit a pak budu muset navštívit pár temných míst a najmout si nějaké zabijáky aby mi pomohli dostat se do žaláře. S hlubokým povzdechem zaklepu na dveře léčitelova domu. |
| |
| Belhavě jsi došla až k léčitelově domu. Už z dálky se ti něco nezdálo a z blízky se ti to potvrdilo. Do jeho domu někdo násilím vtrhl, dveře byly pootevřené a uvnitř slyšíš pohyb. Nakoukla jsi a vidíš že kluk uklízí porozbíjený nábytek a nádobí. Vešla jsi dovnitř a zavolala na kluka. Ten sebou nejdříve cukl ale pak tě uviděl a uklidnil se. Vidíš že má na oku monokl a rozbitý ret ale jinak je v pořádku. Když tě uviděl, v obličeji zajásal, pak ale uviděl jak ti prosakují kalhoty krví a zesmutněl. Došel k tobě a ukázal prstem nahoru. Vzal tě a donesl po schodech nahoru. Tam to vypadalo hodně podobně. Položil tě na stůl, podal deku a ukázal na kalhoty, pak se otočil a počkal až se nachystáš. Odvázal obvazy a ránu ti umyl, zašil, namazal a zavázal. Pak ti ukázal ať počkáš a šel do hromady oblečení na zemi něco hledat. Vytáhl delší sukni a podal ti ji. Pak se opět otočil a poté odnesl na postel. Doktora nikde nevidíš ale ani stopy krve, všechno je rozbité a nebo poházené. Někdo tu nejspíš něco hledal. |
| |
| Mám z toho všeho opravdu špatný pocit. Obléknu si sukni a bezradně se rozhlédnu kolem sebe. Mám strach se zeptat, ale nakonec bych to stejně nevydržela. "Co se tu stalo? Nepřišli sem kvůli mě, že ne?" Do hlasu se mi promítne strach, který náhle cítím. Dokud jde jen o moje zdraví a život je všechno v pořádku, ale nesnesu pomyšlení, že se někomu stalo kvůli mě. |
| |
| Kluk se na tebe podíval a neupřímě se pousmál. Vzal tabulku a napsal "za chvíli příjde doktor, ten ti to vysvětlí". Tak trochu už tušíš ale nic není jisté. Kluk tabulku smaže a začne psát, ukáže ti ji "dáš si čaj? Jdu si jeden uvařit." Za nedlouho došel doktor, vešel dovnitř a rovnou nahoru. Nesl nějaké pytlíky s bylinkami. Když tě uviděl, překvapeně se zeptal. "Noha začala zlobit?" |
| |
| Čaj zdvořile odmítnu a nechám ho odejít. Povzdechnu si. "Byla v pohodě. Ale našli mě a já musela rychle zmizet." Rozhlédnu se kolem sebe. "Torula?" Zeptám se věcně i když odpověď už dobře tuším. Na náladě mi to moc nepřidá. Jistě, Torula má tuhle čtvrť pod palcem a já jsem mu asi hnula žlučí. Ale nic se nesmí přehánět. |
| |
| Doktor si povzdechne. "Jo byl, ale s tím se musí počítat. S Torulou jsme měli dohodu, já budu v jeho čtvrti a léčit koho chci. On ke mě nevstoupí a já budu léčit jeho raněné z arény." pak ze země zvedne židli a posadí se. "Porušil svou dohodu, ví co se stane. Pomstím se mu, chtěl bych si tě najmout aby jsi mi s tím pomohla. Samozřejmě až se uzdravíš." Nechal tě odpovědět. |
| |
| Nevesele se usměju. "Torulovi muži sebrali mého přítele. Stejně jsem ho hodlala navštívit." I když jsem měla v plánu jen osvobodit Irolena a zmizet. Nějak si neumím představit, co chce léčitel Torulovi provést. "Jak se mu chcete pomstít?"Zvědavě si starého muže prohlížím. |
| |
| "Vím kdy a kde má zápasy, taky vím čím dopuje své šampiony, stačí zaměnit některé přísady a rázem je z toho jed nebo uspávadlo. Když ti při zápase usnou zápasníci, diváci nebudou moc nadšení. Taky znám dost jeho stráží, můžou mi pomoct dostat se Torulovi do pokladny. Když mu ukradneš peníze a pak je třeba rozdáš lidem, bude zuřit. Ale co by ho zničilo, je začít přebírat jeho území. Likvidovat jeho hlavní podsluhovače a obrátit proti němu. Konkrétně to vymyšlené nemám ale jsou to jedny z možností." |
| |
| Na rtech se mi objeví nehezký úsměv. "Nejdřív mu pustíme žilou a pak z jeho vlastních peněz proti němu zaplatíme tažení. Určitě se najde spousta lidí, kteří se proti němu rádi postaví." A já jsem si jistá, že dokážu tyhle lidi najít a přesvědčit, že proti tyranovi skutečně máme šanci. Nejradši bych se do akce vrhla hned ale ta zatracená noha mi to nedovolí. Tiše zakleju. "Řekl jste, že znáte některé jeho stráže? Nejdřív ze všeho ale potřebuji z jeho vězení dostat svého přítele. Takže se ráda s někým z nich seznámím." |
| |
| "No, to nebude zásadní problém, ale upozorníme na sebe. Každá další akce pak bude o to náročnější." Pak se dlouze zamyslel a podíval se na tebe. "Jsi jeden s mála lidí co krádeží dokázalo Torulu naštvat. Takže jsi ukradla něco cenného a nebo důležitého. Každopádně máš hodně odvahy a musíš být šikovná...... Takže do toho jdu." Pak se trochu ďábelsky usmál. Vzal nějaký kus papíru a začal na něj psát. Pak jej dal klukovi. "Dones to Karimu. Pak začni přenášet věci." Kluk vzal papír a přikývl, podíval se na tebe a radostně se usmál, pak vyrazil. "Karim je jeden z jeho stráží které hlídkují kolem jeho sídla a věznice. Je loajální dokud mu někdo nenabídne víc. Myslím že 3 zlaté by měly stačit na to aby nás dostal tam. Zpátky to budeme muset zvládnou sami. Když vyrobím nějaké třaskaviny, můžeme pak vyhodit mříže do stok a utéct tama. Ale nevím jestli to s tou nohou zvládneš." |
| |
| Tohle mi trochu dělá starosti. Ta zatracená noha, potřebovala bych být rychlá. Musím si vyzvednout nějaké věci ze skrýše a takhle si nejsem ani jistá tím, že zvládnu dojít tam, natož zpátky. Mračím se ale stejně nemám jinou možnost. Postavím se a už teď cítím, jak mi o sobě zranění dává opět znát. "Musím se trochu připravit. Stejně dřív jak večer asi nevyrazíme a do té doby budu zpátky." Pro tuhle chvíli se rozloučím a vyrazím zpátky do ulic. Léčitel má samozřejmě pravdu, tím, že chci naší akci zahájit záchranou Irolena na nás jen ještě víc upozorním a o to těžší pak naše práce bude. Ale nepřenesla bych přes srdce myšlenku, že je zavřený a trpí za mojí hloupost a neschopnost. Takže ho ven musím dostat za každou cenu. Belhám se ulicemi a ostražitě se rozhlížím, bylo by nepříjemné padnout teď do ruky strážím. Všechno by se tím pokazilo. V hlavě mi vrtají slova o tom, že jsem musela ukrást něco cenného. Ty karty, to je jediná možnost. |
| |
| ”Dobře, sejdeme se zde.” A souhlasně kývl. Vydala ses ke skrýši a potkala pár strážných se psy. Foukal proti vítr, takže si tě psi nevšimli. Obezřetně jsi se dostala do domu kde máš skrýš. Teď tě čeká výlez až nahoru. Trochu jsi se proklela že sis neudělala skrýš o něco níž, ale s tím už nic neuděláš. Opatrně jsi vylezla až nahoru a tam sis chvilku oddechla. Stehy nejsou pořádně zahojené a pokud budeš dál nohu namáhat,určitě se nezahojí. Pobrala jsi co uznáš za vhodné a pak ses vydala zpět k léčiteli. I tě napadlo zaplatit si drožku, přece jenom máš dost peněz a noze by to jen prospělo. Tak či tak začínáš pociťovat hlad, buď si můžeš zajít na pořádné jídlo do hostince a nebo si něco koupit na tržišti. Obě varianty jsou po cestě. |
| |
| Ve skrýši jsi vytáhla karty. Našla jsi mezi nimi kartu "vyleč lehká zranění" a přiložila ji na ránu. Rána se během pár vteřin zahojila a nezbyla po ni ani jizva. Noha je jako nová a i bolest zmizela. Byla jsi trochu skeptická ke kartám ale tohle tě příjemě překvapilo. Pobrala jsis věci a ladně seskákala dolů. Teď by jsi cestu zvládla i zaběhnout ale najala sis drožku. Dojela na trh a koupila si jídlo. Pak jsi pokračovala dál. Drožka tě dovezl kousek od doktorova příbytku. Zaplatila jsi 5 měděných, pak jsi došla za doktorem. Ten tam míchal nějaké prášky do papírový trubiček. ”Jsi tu brzy, myslel jsem že dorazíš až večer. Zatím se posaď, dáš si něco?” Řekl doktor když jsi vešla. Občas tam přišel kluk a odnesl pár věcí. Nejspíš doktor stěhuje svůj příbytek jinam. |
| |
| Už otvírám ústa abych doktorovi vysvětlila, jak se mi podařilo být tady tak brzy, ale pak je zase zavřu. Musela bych mu říct o kartách a to se mi nechce. Pro všechny bude lepší, když nebudou vědět, co jsem Doranovi ukradla. Lehkým potřesením hlavy odmítnu jeho nabídku ale posadím se a vytáhnu vlastní jídlo. Kus čerstvého chleba, uzený pstruh a lahev naředěného bílého vína. Pustím se do jídla a s trochu chmurným výrazem sleduji jejich počínání. Tohle všechno je moje vina. "myslíte, že bych zatím měla Irolena nechat kde je a spíš se pokusit vykrást truhlici? Po cestě jsem měla možnost přemýšlet o jeho slovech. A o tom, že pokud se pokusím vysvobodit barda budou pro mě další kroky daleko náročnější. Kdybych nejprve vykradla pokladníci mohla bych si zaplatit nějaké žoldáky, kteří by mi s jeho osvobozením pomohli. Otázkou ale je, jestli by pak už pro Irolena nebylo pozdě... |
| |
| Doktor se podívá tvým směrem. ”No řeknu to asi takhle. Bez záchrany tvého přítele, by vykradení truhlice bylo snažší, jenže truhlici bude hlídat tak či tak. Pokud jej zachráníme, nebude mít na tebe žádnou páku. Mě osobně to je jedno. Tvého přítele neznám, takže mě nijak neomezuje, ale pokud jste přátelé, tak si myslím že jeho záchrana by měla být prioritní.” Řek a dál rovnal věci do dřevěných beden. |
| |
| Připadám si hloupě, že mě ta myšlenka vůbec napadla. Irolen se v podstatě obětoval aby mě nechytli. Dlužím mu to. Sejdu se s tím mužem a nejdu způsob, jak barda osvobodit. Věřím sama sobě, že jsem dobrá zlodějka a s trochou pomoci zvládnu vykrást cokoliv. A navíc máš karty. Bleskne mi hlavou myšlenka, která mě překvapivě uspokojí. Když jsem viděla jak funguje léčení, nedivím se, že je Doran tak naštvaný, že o karty přišel. Sama bych asi zuřila. Otázkou je, proč je sám nevyužil. Taková věc by neměla ležet někde v trezoru a nemělo by se na ní prášit. |
| |
| Seděla jsi u doktora až do večera. On mezitím připravil několik dýmovnic a taky třaskavinu. Poté vytáhl z truhlice černé oblečení a začal si ho oblékat. Je to jednoznačně zlodějská uniforma. na hrudníku má zapletené kožené provazy a místy je i pokovaná. Nikdy jsi nic takového neviděla, jen slyšela že existují zlodějské cechy které používají stejnokroj. Do doktora bys neřekla že patří k nějakému cechu. Rozhodně jako zloděj nevypadá a navíc kdyby v nějakém byl, proč by měl smlouvu s Torulou? Při převlékání jsis všimla že na levém předloktí má jizvu v podobě značky. Dva čtverce které mají jeden svůj roh ve středu toho druhého. Stejná značka jako máš ty. jen není vytetovaná ale je ve formě jizvy. To tě zaskočilo a nejspíš ses na to i zeptala. Na to ti jen odpověděl "To je dlouhý příběh, nejsem na něj hrdý" To ti ale nedalo, proč by měl tuhle značku? A proč je svým způsobem jiná? Určitě to z něj musíš dostat. Po chvíli došel kluk a jen na doktora kývl. "Jdeme!" Řekl doktor a vyrazili jste do blízkého domu. Tam již čekal muž v oděn v hlídkové zbroji Torulových mužů. Už na první pohled je to ochlasta který se drží jen díky chlastu. Napadá tě o něm mnoho nehezkých myšlenek. "Víš proč jsi tu! Tak povídej." Promluvil na něj doktor. "Ale no ták. nemůžeme si v klidu sednou a probrat to hezky pomalu? Třeba u pinty piva? Co?" Řekl strážný úlisným hlasem. "Tak to ani náhodou! Tady máš prachy a teď nás tam dovedeš." Odpověděl hrubě doktor, při čemž položil na stůl 6 stříbrných mincí. Strážný se na ně mlsně vrhly "Fajn, fajn, jak chcete. Obléknete si zbroje stráží a půjdete se mnou a já jim oznámím střídání stráží. Pak si dělejte co chcete ale pokud vás chytí. Já vás nikdy neviděl." Slizce zamumlal když si v ruce prohlížel peníze. "Máš k tomu něco?" Otázal se doktor a pohlédl tvým směrem. A začal mít takový zvláštní pohled, jakože je to až moc jednoduché. |
| |
| Ten chlap se mi nelíbí. Působí jako ten typ co jde na ruku tomu, kdo líp zaplatí. Věřím, že by nás bez zaváhání zradil, pokud by mu někdo nabídl víc. Nerozumím tomu, proč doktor spoléhá právě na tohohle chlápka ale teď už je asi pozdě z toho vycouvat. Trochu neochotně tedy přikývnu. "Ne, vrhneme se do toho, chci už to mít z krku." Začnu si oblékat uniformu. Ani v té se necítím dobře, nedává mi tolik prostoru, jako moje oblečení a pokud budu muset rychle zmizet, bude mi jen překážet. Navíc je mi velká a připadám si v ní dost směšně. Když se podívám na chlapce, tak ale zjišťuju, že nejsem jediná, i on vypadá, že má o pár čísel větší. Vypadá spíš jako strašák do zelí a já se neobráním tomu abych se začala usmívat. Možná, že dneska večer umřu, ale alespoň se u toho můžu trochu pobavit. "Tak jdeme na to." Řeknu až překvapivě vesele. |
| |
| ”Dobře, tak ať to máme za sebou.” Promluvil doktor a podal vám helmy. Pak jste společně vyrazili. V cestě vám toho moc nestálo, většina lidí vám uhýbala a strážní přikývli když kolem vás procházeli. Pohledy na vás přesto směřovaly. Ty i kluk jste přitahovali pozornost, jelikož vám zbroj občas sklouzávala z ramen. Když jsi procházela kolem psů, někteří na tebe vrčeli a štěkali. Byla jsi si nejistá když k tobě dokonce jeden strážný ze psem přišel. Na to ho ale strážný které ho jste si najali, odehnal. Aspoň k něčemu byl. Čím víc jste se blížili k Torulově žaláři, tím více jste slyšeli naříkání a bolestivý křik. Došli jste až ke dveřím a tam vás zastavili stráže. ”Stát! Kam jdete.” Řekli stráže když jste došli ke dveřím, při tom zatarasili dveře kopím. ”Kam bych asi šel ty idiote!? Tak asi střídání stráží ne? Si snad slepý?” Rozčíleně zařval na stráže. Ti se na sebe podívali na sebe a pustili vás dál. Při průchodu vás ale velice pozorně sledovali. Jeden z nich tě zastavil a řekl. ”Nějakej malej ne? Ty seš tu novej? Sundej si helmu.” |
| |
| Srdce mi divoce buší. Co teď? Jestli sundám helmu, tak bude po všem, okamžitě poznají, že tady nemáme co dělat. Co hůř, možná poznají i mě samotnou. A to by znamenalo rozsudek smrti. Pochybuju, že by se obtěžovali nějakým výslechem, prostě by nás podřízli a pohodili někde do stoky. Trhnu vztekle ramenem abych setřásla jeho ruku. "Mám práci, tak nezdržuj! Zavrčím otráveně, pokusím se o hlubší hlas a helma mi v tom i celkem dobře pomůže. Chlap je minimálně o hlavu vyšší než já. Pravděpodobně bych ho s momentem překvapení dokázala zabít ale pak by se na nás hned vrhli ostatní. |
| |
| Rameno se ti podařilo vyškubnout. Strážný vypadal že ti jednu vrazí ale nakonec jen řekl. "Dám ti dobrou radu. Dej si bacha jak s kým mluvíš!" a nechali vás vejít dovnitř. Sešli jste po dřevěných schodech a zaklepali na dveře. Okénkem nahlédl jeden ze strážných. Dialog se opakoval a pustili vás dovnitř. Předali klíče a odešli. Prošla jsi všechny cely ale v žádné z nich jsi Irolena nenašla. To tě dost vyděsilo. Protože jestli není tu tak kde je? Jeden z vězňů přes mřížku ve dveřích. "Na strážného až moc pečlivě prohlížíš cely. Jestli hledáš toho nového, já vím kde je. Ale budeš mě odtud muset pustit." |
| |
| Zaskřípu zuby, možná jsem dobrý zloděj ale očividně jsem velice špatný herec. Podezřívají mě jak strážní, tak už i vězni samotní. Povzdechnu si a sundám si helmu. "Fajn, přišla jsem pro jednoho a odvedu odsud dva, zas taková změna to není." Dlouze a zkoumavě si vězně prohlédnu. "Tak mi řekni, co víš." Vyzvu ho trochu nerudně. Jsem nervozní, takhle hluboko na nepřátelském území jsem se ještě nikdy neocitla. Vlastně jsem doufala, že Torulovy kobky nikdy nebudu muset spatřit. Před tímhle místem se třesou snad všichni ze zvířecí čtvrti. Můžu si jen domýšlet, co by se mi stalo, kdyby mě tu chytli. Hádám, že živá bych odsud neodešla. |
| |
| Muž se usměje, nejspíš tím že cítí blížící se svobodu. ”Nic jim nechtěl říct, tak ho odvedli do mučírny. Tam jim určitě řekne všechno... Tak a teď mě pusť jak jsi slíbila.” Že bude mít Torula mučírnu, jsi čekala, kde ji má to ale nevíš. Poté co domluví, ozve se jiný vězeň. ”Já znám cestu! Pracoval jsem jako hlídač kanálů, vím jak se tam dostat.” Na to se začali ozívat ostatní vězni. ”Pusťte i mě! Pomůžu vám! Jestli se chcete pomstít Torulovi, rád vám pomůžu! Klidně ti budu sloužit když mě pustíš!” jejich mluvení se začíná pomalu stupňovat v hluk který začíná být křikem. |
| |
| Otáčím se a pokouším se odkud který z hlasů vychází. Uvědomuji si, že odsud nedokážu odejít a ty nebožáky tady nechat. Když je pustím budou mi zavázaní a kdo by měl nenávidět Torulu víc, než ti, které věznil. Mohli by mi pomoci oslabit ho, vyštípat z téhle čtvrti pryč. "Ticho!" Přikážu a pokusím se do hlasu vnést co možná nejvíc autority. K mému překvapení se skutečně ztiší. "Nikoho z vás tady nenechám ale nemůžu vás pustit hned. Tím, že odemknu vaše cely vás nijak neosvobodím, protože mezi námi a svobodou stojí bezpočet stráží. Ze všeho nejdřív musím najít Irolena a pak vymyslím, jak odsud všechny dostat. Kdo to říkal, že ví, jak se dostat do mučírny?" Je mi jasné, že příslib toho, že je pustím jim sotva bude stačit. Ale pravdou je, že v téhle chvíli ani nemůžu, kdyby se hromadně vyhrnuli z vězení ven, tak bysme byli okamžitě prozrazeni a oni by byli pravděpodobně mrtví. To není dobré pro nikoho. |
| |
| ”Tady, já.” Ozvalo se z jedné z cel a vykoukla dlaň z okénka. Došla jsi k němu a odemkla dveře. Z cely vyšel zarostenější muž, dosti vyzáblý. ”Děkuju, jsem ti vděčný.” A klepoucíma se rukama tě chytl za dlaň a radostně s ní potřásl. ”No akorát máme menší problém. Mříže od stok jsou tu udržované a navíc zesílené. Když bychom šli zpět dveřmi, bude to podezřelé. Můžu je odpálit ale pak nebudeme mít moc prostoru k záchraně a určitě se nebudeme moct vrátit.” Řekl doktor. Vězni na jeho poslední větu nereagovali moc dobře. ”Pusťte nás zrovna, budeme na vás čekat v kanálech a popřípadě vás i krýt.” začalo se ozývat z cel. |
| |
| Zamyšleně chvíli hledím na doktora a přemýšlím. Pak začnu postupně odemykat jednu celu po druhé. "Vy vezmete vězně a utečete s nimi do stok. A já tady s..." podívám se na muže, který se nabídl, že mě odvede do mučírny. "...najdeme a osvobodíme Irolena." Už teď se mi můj vlastní plán moc nelíbí. "Ve velké skupině bysme stejně neměli šanci se odsud dostat. Vy způsobíte zmatek, když vyhodíte mříže do vzduchu a my, v menší skupině pak snad dokážeme také prchnout." Otočím se na doktora a nadzvednu obočí, čekám, co na můj plán řekne. |
| |
| Muž na kterého ses podívala se představil jako Vorik. Po tom co jsi domluvila, doktor chvilku přemýšlel a pak promluvil. ”Souhlasím s tebou i když to bude pro tebe o hubu. Ale vezmeš si sebou Horrika. Neboj, nebude odmlouvat.” A s polečně s klukem se na sebe zazubili. Pak si sundal uniformu a připravil si trhaviny. Tobě podal opasek s kapsičkou. ”Uvnitř jsou 4 dýmovnice, 4 záblesky a jedna jedovatá dýmovnice. Ta jedovatá má modrou barvu, záblesk je žlutý a dýmovnice šedá. Víš jak se to používá ne?” Pak začal připevňovat nálože na mříže. Kluk zatím zabarikádoval dveře a také si svlékl uniformu. Když bylo vše připraveno, promluvil Vorik. ”Po odpálení půjdeme vlevo, tama je to do mučírny nejkratší. Vy běžte s ostatními v pravo. Držte se pořád v pravo. Tam najdete východ. No a ještě něco. Nejspíš mě budete mít za blázna, ale ve stokách žijí velké krysy které požívají zbraně. Jednou jsem jednu viděl s křesadlovou puškou. Tak se mějte prosím na pozoru.” Na to se ozval hlasitý smích vězňů. |
| |
| Také shodím uniformu, je to celkem úleva, připnu si opasek a kývnu na doktora. "Jen se nesmějte. Bohužel má pravdu. Když jsem se naposledy dostala do stok, tak mě jedna z nich ošklivě potrhala." Nijak se nesnažím je přesvědčit, jen konstatuju. Samozřejmě by pro ně bylo lepší, kdyby na ně nenarazili, ale kdo ví, kolik těch potvor tam žije. Nejsem úplně nadšená z toho, že má se mnou jít ještě Horrik (chápu, že je to ten chlapec?) Byla bych radši, kdyby odsud s ostatními co nejrychleji zmizel. Už tak bude obtížné se odsud následně dostat ven a já ho nechci ohrozit na životě. Na druhou stranu se nijak nehádám. Předpokládám, že doktor má nějaký důvod, když ho se mnou posílá. "Dobře, tak jdeme na to!" |
| |
| (ano Horrik je kluk) Doktor vás nastrkal do jedné z cel. A odpálil nálože. Rána byla ohlušující a všude bych prach a hnusný zápach. Rychle jste se vydali směrem k otvoru. A pak každý svou cestlou. Vorik vás vedl, šlo na něm poznat že je zesláblý, šel pomaleji než vy a tak ho Horrik podpíral, aby jste šli rychleji. Cesta byla klikatá ale né moc dlouhá. Nakonec jste zastavili a on ukázal na poklop. ”Tady tento poklop musíme zvednout, je to únikový tunel který měl Torula jako zálohu. Ale už se tam nevleze, to tlusté prase. Je možné že bude ještě hlýdaný.” Horrik přikývne a nadzvedne poklop. Poklop je z dubového dřeva ale není až tolik těžký. Vlezli jste do poklopu a vydali se cestou. Po několika desítkách metrů jsi začala cítit vůni pečeného kuřete. Zpomalili jste. Došli jste až k mřížím které v sobě měly zabudovaný zámek. Opodál vidíš strážného který spí na židli, vedle něj stojí druhý a hlídá. Na stole je ono pečené masíčko. Místnost je osvětlená lucernami a do vašeho tunelu hází malé světlo. Zatím jste ve stínu ale od dveří vás dělí 4 metry světla. |
| |
| Přikrčím se k okraji chodby. "Počkejte tady, zbavím se jich." Zašeptám tiše. Pomalu se pohybuju směrem ke dveřím. Moje ruka vklouzne do kapsy a zalovím mezi kartami. Předpokládám, že je součástí kouzla, že mi karta, kterou hledám sama vklouzne do ruky. Neviditelnost. Zhluboka se nadechnu a přitisknu si kartu na hruď. Cítím, jak se mi tělem rozlije podivný chlad. Zle se usměju. Tiše vstoupím do místnosti a rozhlédnu se. V ruce svírám dýku, obejdu muže, který stojí na stráži. Přitisknu mu ruku na ústa a pak jediným dlouhým pohybem mu podříznu krk. Pevně ho držím a podpírám, dokud neochabne, nechci aby vzbudil toho spícího. Pak se rozhlédnu po místnosti. Nechci zbytečně zabíjet. Na zdi visí pěkný dubový kyj. Sundám ho a druhého muže vezmu zezadu po hlavě. Jen hekne a sesune se ze židle na zem. Tohle by snad měl přežít, jen ho po probuzení bude pěkně bolet hlava. Rozhlédnu se, kudy dál. |
| |
| Mříže byly odemčené a tak pro tebe nebyl problém je pootevřít a vklouznout dovnitř. Potichu si došla za muže, byl asi o hlavu a půl vyšší a tak jsi jej musela zaklonit k sobě. To ti vyšlo téměř mistrovsky. Jediné co tě překvapilo byla krev která dostříkla až na spícího spolu hlídače. Ten ale spal tvrdě a tak se jen zamručeně pootočil. Opatrně jsi položila tělo mrtvého muže a potom kyjem omráčila spáče. Z místnosti vedou schody, potichu jsi po nich vyšla až nahoru, kde jsi uviděla dveře. Okénko je opět víš než jsou tvé oči a tak se musíš přitáhnout aby jsi skrze něj viděla a uviděla chodbu. Po ní šli dva strážní. Reflexivně jsi se přikrčila, pak jsis uvědomila že jsi neviditelná a narovnala se. Zaslechla jsi jejich rozhovor. ”Fuj, ten kat má ale nechutné praktiky. Až mi je toho mladíka líto. Nejradši bych tu s tím sekl. Jenže víš co, potom co mi umřela žena, musím nakrmit děcka. A nebýt Toruly, při nejlepším bychom byli jenom na ulici.” Ten druhý jen chápavě přikyvoval. |
| |
| Vyjdu po schodech a podívám se okénkem dovnitř. Musím se těch dvou nějak zbavit. Nechce se mi plýtvat další karty a tak zalovím v taštici, kterou mi dal doktor a vytáhnu dýmovnici. Pevně jí stisknu v ruce a pak se pokusím tiše otevřít dveře. Pokud jsou zamčené, vytáhnu paklíče a pokusím se dveře otevřít. |
| |
| Tyto dveře už zamknuty byly. Tak jsi vytáhla paklíče a začala odemikat. Tiše a precizně jak je tvým zvykem. Než jsi odmkla a vyšla ze dveří, strážní už zmizeli za rohem chodby. Cítíš že tvá neviditelnost vyprchá za minutu a půl. |
| |
| "Čistý vzduch." Zavolám dolů a doufám, že mě ti dva budou následovat, pokud se tedy nevyděsili, když jsem se jim rozplynula před očima. Nečekám na ně a vyrazím chodbou směrem, kde zmizeli strážní. Musím využít toho, že jsem neviditelná a zbavit se jich dřív, než kouzlo vyprchá. |
| |
| Sikla jsi na Horrika a Vorrika. Podle zvuku tě slyšeli a začli vycházet. Rychle jsi se vydala za strážnými, ačkoli oba byli k tobě zády, svůj první pokus o omráčení/zneškodnění stráží jsi minula a vrazila do jednoho z nich. Druhý se na něj jen podíval s nechápavým obličejem a zavrtěl hlavou. V tu chvíli jsi mu zasadila ránu. Ať už jsi jej chtěla bodnout nebo udeřit do spánku, povedlo se ti to tak na půl. Strážný je vyveden z míry, ale není z likvidován. Naštěstí ani jeden z nich nevydal žádný zvuk. Z blízkých dveří slyšíš že je venku rozruch, a ten brzo zamíří i sem. |
| |
| Nechci je zabít, ale neviditelnost brzy vyprchá a jakmile mě uvidí, nemám šanci. Vytasím dýku a rychle bodnu napůl omráčeného muže z boku do krku, pak se otočím k druhému muži a dýku mu skoro až po rukojeť vrazím doprostřed hrudi. Snažím se uklidnit myšlenkou, že by mě taky zabili, kdyby měli šanci. Ale moc mi to nepomáhá. S těžkým srdcem překročím obě těla a vyrazím chodbou dál. |
| |
| Dýka prošla tepnou a při vytažení začala krev stříkat všude po chodbě. Muž ležící na zemi to s nevěřícně vystrašeným pohledem sledoval a pak se sroutil v bolesti když mu dýka vjela do břicha. Mrtvý není, brzo ale bude, za pár chvil vykrvácí na podlahu. Doběhla jsi ke dveřím a okénkem vydíš že se po schodech někdo blíží. Louče osvětlují schodiště a zvuk se blíží. Uchopila jsi kliku a zjistila že dveře nejsou zamčené. |
| |
| Sakra! Musí tady být tolik lidí? Začínám být zoufalá. Nechtěla jsem zabíjet a teď si najednou připadám, že jsem v pasti. Během chvilky bude kouzlo fuč a ten, kdo se sem blíží mě najde v chodbě s mrtvolami dvou vojáků. Pochybuju, že se na něco budou ptát. Prostě mě zabijou. Schovám se za dveře. V chvějící se ruce stále svírám dýku. Pokud jich nebude moc, mám ještě šanci. |
| |
| Po schodech sbíhají strážní, zvuk kroužkových zbrojí ti do morálky nepřidává ani píď. Co tě ale netěší je to že jich je více než dva. Slyšela ji alespoň tři hlasy, zvuk kroužkových zbrojí ti maže přehled o počtu nepřátel. Už jsou tu, už sahají na kliku a ty cítíš že ti zbývá něco přes čtyřicet vteřin neviditelnosti. Dveře se otevřou tak prudce že tě málem přirazí ke zdi. Do chodby vrazili čtyři strážní s kroužkovou zbrojí a dva měli i helmu bez krytu na obličej. Vyzbrojeni jsou krátkým mečem a rytířským štítem. Tabardy jasně označují že to jsou Torulovi muži. Rozhlédli se a uviděli dvě mrtvá těla. "Ty!" A ukázal na jedno ze strážných. "Běž nahlásit že i mučírna je pod útokem!" |
| |
| Počkám ještě pár vteřin, než muž odběhne. Vím, že je hloupé nechat ho jít, ale je jich prostě moc. Pak se zhluboka nadechnu a vrhnu se do útoku. |
| |
| Muž odběhl a ty jsi se z hluboka nadechla. S výdechem jsi vyběhla z poza dveří. To co následovalo pak, se ti ještě nikdy nestalo. Přestala jses ovládat, jako by tvé tělo ovládal někdo jiný a ty jsi byla jen divák který to sleduje. Rozběhla jsi se proti jednomu z vojáků. Skočila a oběma nohama jej skopla na zem. Dopadla jsi do bojového postoje.v tu chvíli se stalo něco ještě zvláštnějšího, čas jakoby se spomalil a ty jsi najednou vnímala vše co se kolem tebe děje. Jako bys měla oči i v zadu. Levou rukou jsi bodla druhého strážného do očí a tvé prszy zajely až po druhý článek do jeho lebky. Hlava se mu zaklonila a tobě tím odkryl spodní stranu své čelisti. Ideální místo pro bodnutí dýkou. Ladným pohybem jsi prsty vytáhla a bodla jej dýkou hluboko. Dýku jsi pustila. A vrhla se na třetího z nich. Skočila jsi naproti němu a snížila se v kolenou, dlaně jsi přiložila k boku směrem k nepříteli. S mocným výdechem jsi jej oběma dlaněmi udeřila. Jedna mířená na solár a druhá na žaludek. Ruce letěly vzduchem a tys je na poslední chvíli stočilasměrem do středu těla, tato kombinace měla likvidační účinek. Vidíš jak se muži skrze krk line osah žaludku ven. Úkrkok následobaný otočkou a rána loktem na čelist poslala zvracejícího muže k zemi. Přiskočila jsi k muži zvedajícímu se ze země a kopem od podlahy jsi jej poslala k dlouhému spánku s ranní bolestí hlavy. Stála jsi nad třemi ležícími těly a hluboce oddechovala. Netušíš co to bylo ale už se dokážeš ovládat. Jsi tam jen ty, muži, otevřené dveře. |
| |
| Stojím tam a celé moje tělo se chvěje. Nezabila jsem je všechny, ale to co jsem jim udělal, to nebylo příliš lidské. Rozřesenými prsty seberu svojí dýku. a otřu z ní krev. V ústech cítím hořkou pachuť zvratků. Pokouším se předsvědčit sama sebe, že to oni jsou ti zlí, ale když překračuji mrtvá těla, nejsem si tím tak docela jistá. Irolen! Připomenu si a to mi alespoň částečně pomůže zahnat ten tíživý pocit na prsou. Na muže už se ani nepodívám a vyrazím dál. Jeden voják uniknul a to znamená, že se tu brzy objeví další. Nemůžu ztrácet čas. Zpytovat svědomí můžu až bude po všem. |
| |
| Rozběhla jsi se dál chodbou a nechala za sebou otevřené dveře. Zahla jsi vpravo a tam chodba dál pokračovala. Nahlížela jsi do všech dveří které jsi potkala, po chvíli jsi se setkala s Horrikem a Vorikem, kteří šli do proti. Chodba má tudíž kruhový tvar. Horrik ti ukázal že směrem zpátky v jejich směru viděl schodiště dolů. Nicméně za nimi jsou další dveře. Irolena jistě nepoznají, takže buď projdeš dveře zase zpět a nebo po schodech dolů. Ke schodům jsou to ještě tak 4-5 cel, dál a k místu k tunelu je to cca 2-3 cely navíc. |
| |
| Pro jistotu se rozhodnu cely projít ještě jednou sama. Nechci nic ponechat náhodě. Nejhorší ze všeho by bylo prostě přejít kolem a nevšimnout si ho. Řeknu jim tedy, ať počkají u schodů vedoucích dolů a sama vyrazím podívat se do jednotlivých cel. Tohle bludiště chodeb je neuvěřitelné. Doufám, že ještě někdy najdeme cestu ven. |
| |
| Horrik šel projít cely s tebou. Tam kde sis nebyla jistá, zavolala jsi na vězně aby se otočil. Když jsi znova prošla kolem dveří ven, uslyšela jsi zvuk který zloději neradi slyší. Cinkot ocelových plechů. "Těžkooděnci!" Ihned ti problesklo hlavou. Jejich nejslabší místo jsou ohyby a i ty jsou chráněny kroužkovou zbrojí, na její proražení nemáš vhodnou dýku ani sílu. Horrik na tebe poklepal a ukázal na dveře a udělal gesto pro zamčení. Zvídavým pohledem na tebe pohlédl. Pak dveře zavřel a provizorně před ně naskládal těla aby šly hůře otevřít. Pak jste zkontrolovali zbytek cel ale Irolen nikde. Nakonec jste byli nuceni sejít po schodech. Tam se před vámi otevřela místnost cca 10 x 10 metrů. Je plná mučících pomůcek. Výheň, okovy, kláda, skřipec, biče, železa a spousta jiných. Kus od výhně spí tvrdě malý tlustý mužík. V ruce drží dopitou flašku a hlasitě chrápe. Po vaši pravé straně se vidíš dvě zamřížované cely, jedna cela je prázdná, v druhé se krčí postava a naříká. Hlas ti připomíná Irolena, ale v této situaci těžko říct. |
| |
| Mám chuť pustit muže ven z cel, ale s přicházejícími těžkooděnci by to nebylo nic platné. Zmasakrovali by je během několika vteřin. Sejdeme po schodech dolů a já se znechuceně rozhlédnu. Tohle místo smrdí krví, bolestí a strachem. Dojdu k tlusťochovi a seberu mu z ruky flašku. Je tak nadraný, že se ani neprobudí. Dobře. Postarám se o to aby nás nerušil a vší silou ho lahví vezmu přes hlavu. Skoro potěšeně sleduju, jak se svezl ze židle na zem, kde zůstal bez hnutí ležet. Prohledám ho, jestli u sebe nemá klíče od cel. Pak zamířím k naříkajícímu muži. Jestli tohle není Irolen, tak už vážně netuším, kde ho hledat. Cítím, že se sama třesu, když nahlédnu do cely. "Irolene?" |
| |
| Potom co jsi promluvila, se muž ohlédl tvým směrem. Ano! Je to Irolen. Jenže pohled na něj tě spíše vyděsil než potěšil. Byl domlácený, na některých místech popálený ohněm nebo opařený vodou. Stála jsi tam a sledovala jak tam leží a dívá se na tebe. Horrik mezitím donesl klíče a odemkl celu. Ihned jsi za ním došla. To co jsi viděla, ti do žil vlilo nenávist a touhu se pomstít. irolen měl přeřezané šlachy na rukou i nohou. Sám jen ležet. "Já.. Já.. Já mu řekl v.. vše co jsem věděl. P.. Pr..romiň. Prosím, v..rať mu ty karty." Dostal ze sebe sípavým hlasem. Nevíš co si o tom máš myslet, a hlavně jak se dozvěděl o kartách?! |
| |
| Projede mnou vlna zloby. Jak mu jen mohli takhle ublížit? Kleknu si vedle něj. "Já se nezlobím. Dostanu tě odsud." Chtěla bych mu položit spoustu otázek ale je vyčerpaný a já ho nechci unavit ještě víc. Nemůžu se dívat na to, jak trpí. Zalovím v kapse a vytáhnu balíček karet. Na vrchu je karta, která léčí těžká zranění. "Nemůžu vzít zpátky bolest, kterou ti způsobili. Ale můžu ti slíbit, že se postarám o to, aby trpěli za všechno, co ti udělali." Zdvihnu kartu a přiložím mu jí doprostřed hrudi. Doufám, že karty můžou působit i na něj a ne jen na mě, jako jejich vlastníka. |
| |
| Karta zmizela a Irolenomi se začaly spojovat šlachy a pomalu mizet jeho popáleniny, jizvy a ostatní zranění. Ačkoli je nyní fyzicky zdravý, pořád je vyhladovělý a slabý. Ulevilo se ti že i na to všechno jsi pro něj mohla udělat aspoň tohle. "Co? jak?" Snažil se ze sebe Irolen dostat nějakou otázku ale není na tom dobře a tak ji nedořekl a omdlel. Přišel za tebou Horrik a vzal Irolena do náruče. Potom na tebe kývl a společně jste se vydali směrem ven. Vedl vás Vorik, cestu k tunelu jste našli docela lehce i když slyšíte že se těžkooděnci dostali skrze dveře a začínají to pročesávat. "Běž prosím jako poslední, kdyby nás dohnali. Přece jenom je dokážeš zdržet lépe než my." Řekl Vorik a vydal se první aby vás vedl skrze tunely ven. Šli jste pomaleji, Horrik nesl Irolena a Vorik na tom není nejlépe. Po asi 40-50 metrech chůze jsis všimla že se za vámi line zvuk těžkooděnců a svit louče. |
| |
| Uleví se mi. Ublížili mi a to já zpátky nevezmu, ale alespoň jsem mu mohla od té bolesti pomoci. Nechám Horrika aby Irolena zvedl a vyrazíme pryč. Přemýšlím, jestli se doktor s ostatními dostali v pořádku ven. Když zaslechnu těžkooděnce, zastavím se. "Pokračujte dál. Budu je muset alespoň zdržet, jinak nás za chvíli doženou." Kývnu na Vorika aby pokračoval v cestě. "Dostaňte Irolena pryč. Já se o sebe už nějak postarám." Zalovím v kapse a vytáhnu dýmovcnici. Je na čase je vyzkoušet. Zůstanu stát v chodbě a poslouchám zvuky blížících se mužů. |
| |
| Horrik přikývl, Vorik jen dodal. "Když půjdeš tudy rovně, pak jednou vlevo potom dvakrát do prava a na rozcestí rovně, dojdeš k hostinci "U Pějící koroptve. Pak se nějak potkáme." Pak oba zamířli oním směrem. Ten hostinec neznáš ale jakmile budeš na povrchu, určitě se lehce zorientuješ. Přitiskla ses za roh z jedné s odboček a vyčkávala na stráže. Cinkot kovu a svit loučí zesiloval, stejně tak i řeči strážných. "Ty půjdeš tudy a my ostatní jdeme rovně. Nemůžou být daleko." Uslyšela jsi zhruba 15-20 metrů od tebe v chodbě. Jdou směrem jakým jste šli vy, takže ti za chvíli vpadnou pod ruku. |
| |
| Váhám, nemá cenu abych se pokoušela s nimi bojovat. Sice jsme v úzké chodbě a víc jak jeden, maximálně dva najednou mě napadnout nemůžou. Ale se svojí dýkou je asi sotva zraním. Schovám dýmovnici a vytáhnu tu modrou...jedovatou. Neptala jsem se, jak funguje, nebo jak moc je jedovatá, prostě to radši udělám tak abych se sama nenadýchala. Zhluboka se nadechnu, odjistím dýmovnici a pak jí mrštím do chodby, kde se pohybují těžkooděnci. Na nic nečekám a dám se na útěk. |
| |
| Vyskočila jsi do chodby a vrhla dýmovnici. Stráže se stihli jen podívat, když se dýmovnice rozbila o štít prvního z nich a udělala hustý modrý oblak dýmu, který se začal šířit. Dala ses na útěk a jen za sebou slyšela jak jed dělá svou práci. "Moje oči, Kurva to štípe!! Nic nevidím." Prokládané kašlem a sesypání zbroje na zem. Ten jed byl určitě kvalitní a musel být drahý. Jde poznat že Doktor je opravdu zkušený alchymista který nechce nic ponechat náhodě. Utíkáš bez zastavení podle instrukcí a po malé chvilce jsi je dohnala. "Jak to dopadlo? Svedla jsi je na scestí?" Jestli na to odpovídáš je na tobě a tvých pocitech. Každopádně pokračujete stokou směrem k východu. Po cestě jste potkali jedny dveře ven a tak tě napadlo vyzkoušet klíče co jsi našla, pasovaly, a tak jste vyšli ze stok o něco dříve. Jste ještě ve zvířecí čtvrti ale naštěstí ne daleko od jejího okraje. Opatrně jsi šla první a dělala průzkumníka aby vás nechytli. Bylo by vážně ironické aby vás potom všem dneska dostali skoro před koncem. Stáže pobíhali všude možně a prohledávali co šlo. museli jste proto často jít i kus cesty zpět aby vás nenašli. Vyšli jste ze zvířecí čtvrti a zamířila jsi k doktorově domu, v tom tě zastavil Horrik a ukázal jiným směrem a pohodil hlavou. Nechala ses vést i když ti to přišlo zvláštní. Nakonec vás Horrik dovedl do jednoho domu o několik ulic opodál. Tam zaklepal na domovní dveře. Otevřel doktor a hned vám pokynul aby jste šli dovnitř. vzal Irolena a položil jej na stůl a začal jej prohlížet. Horrik padl do jednoho z křesel a hluboce oddechuje. V domě jsou skoro všichni které jsi osvobodila. "Páni, na to že byl v Torulově mučírně, tak je ve výborném stavu, jen vyčerpaný. Jak to šlo?" Řekl doktor a následně vznesl otázku, přitom ti podal čaj. |
| |
| Dohoním ty dva ale jen potřesu hlavou. Nevím, co jed strážím udělal Je klidně možné, že jsem je všechny zabila. I tak dneska mojí rukou umřelo až příliš lidí. Zbytek cesty mlčím, zahloubaná ve vlastních myšlenkách. Nechám Horrika aby nás dovedl k doktorovu domu. Jsem ráda, že oni to zvládli. Vezmu si hrnek čaje a vděčně se napiju. Cítím, jak se mi třesou ruce. Nesnažím se doktorovi vysvětlit, že to já jsem ho vyléčila kouzlem karet. "Myslím, že je jen vyčerpaný. Hlavně, že jsem to odtamtud všichni zvládli. Měli jste nějaké problémy? Rozhlédnu se po zarostlých, zanedbaných mužích. Všichni si v těch kobkách museli dost prožít. Pak mi hlavou prolétne ještě myšlenka, že spoustu lidí jsme tam ale také nechali. Hluboko pod vězením, až příliš blízko mučírně. Zadívám se na temnou hladinu čaje. Hlavně, že Irolen je v pořádku. |
| |
| "V podstatě žádné. Chvilku jsme bloudili a několik osvobozených se nenápadně vytratilo. Jinak jsme to zvládli v pořádku." Pak se podíval na Horrika, který během té chvilky stihl usnout v křesle. "Donesu ti něco k jídlu, pak si jdi lehnout. Musíš být unavená, já budu hlídat." Pak ti donesl jídlo a chvíli u tebe seděl a prohlížel si zachráněné. |
| |
| Usadím se v křesle, ani nemám hlad ale z povinnosti něco málo sním. Rozhlížím se při tom po místnosti a mužích, kteří taky pospávají, nebo se tiše baví mezi sebou. "Co podnikneme dál?" Podívám se na doktora. I on vypadá, že by potřeboval šlofíka. |
| |
| ”Ideální by bylo rovnou zaútočit na Torulovu pokladnu. Jenže na to nemáme energii ani dost lidí. Tady jsme zatím v bezpečí. Tato část je pod ochranou jednoho zlodějského cechu. Zachránil jsem život mnoha jejich členů, takže mi to dluží. Heh, výhoda být doktor.” Řekne a pousměje se. Pak pokračuje. [/b]”Když teď máme chvilku času, můžu ti vysvětlit to moje tetování…”[/b] V tom vás vyrušilo pár mužů. Asi 8 z 12 osvobozených před tebou stálo a pokleklo na jedno koleno. Ten který stál ve předu, promluvil. ”Paní karo, velice vám děkujeme za osvobození. Vorik nám pověděl co jste dokázala v mučírně a, no, tímto bychom vám chtěli přísahat věrnost a požádat vás o přijetí do vašeho cechu.” Poté sklonili hlavu a sborově řekli. ”Prosíme o přijetí, paní Karo.” |
| |
| Lehce kývnu hlavou. Samozřejmě, že nejlepší by bylo okamžitě zaútočit znovu. Dřív, než se Torula vzpamatuje z toho, co jsme provedli v jeho vězení. Ale ani já se necítím na to, že bych měla někam jít a hned znovu nastavovat krk. A tihle muži, nejdřív si musí odpočinout, nabrat síly a vyhojit zranění. A kdo ví, jestli by vůbec byli ochotni mi pomoci. Samozřejmě bych mohla najít nějaké žoldáky, jenže k tomu nejprve potřebuju peníze, které nemám. Žoldáci budou muset počkat až vybílíme truhlici. Se zájmem se k doktorovi otočím. Konečně se možná dozvím něco nového o kartách. Pak nás ale vyruší muži. Trochu zmateně je sleduju. Najednou nevím, jak reagovat. Nikdy jsem nikomu nevelela. "Nejsem si jistá, jestli dobře chápete, k čemu se chystáme. My chceme svět zbavit Toruly. Srazit ho tak nízko, jak jen to půjde. Připravit ho o všechno a ovládnout čtvrti, které teď ovládá on. Jste si jistí, že do toho chcete jít?" |
| |
| "Ano jsme!" Odpoví skoro sborově a pořád vyčkávají v kleku a se sklopenou hlavou. Přikloní se k tobě doktor a pošeptá ti."Každý muž dobrý a tihle vypadají že to myslí vážně. S trochou tréninku je dokážu jakš takš vycvičit aby byli co k čemu." |
| |
| Trochu nejistě se podívám na doktora, zvednu se z křesla ale vlastně netuším, co bych měla dělat. Co se odemě očekává, že udělám? "V tom případě Vás přijímám." Pokusím se, aby můj hlas zněl sebevědomě a odhodlaně. Ale vlastně vůbec nemám žádný další plán. Jsem jen zlodějka, která měla příliš štěstí. Teď mám najednou na krku rebelii a vůbec nevím, jak se to stalo. |
| |
| "Děkujeme paní Karo." Odpověděli a zvedli se. "Tak jo chlapi, budem držet hlídky ať se naše šéfka může dobře prospat." Poodešli bokem a začali se domlouvat. Doktor se jen usmíval, Zřejmě jej příjemně překvapil tvůj přístup. "Blahopřeji, začíná se ti tvořit tvůj vlastní zlodějský cech. To je sen každého zloděje." Poté se tě ještě zeptal jestli chceš aby ti vyprávěl o tom tetování. Když jsi souhlasila, začal. "Byli jsme tři kamarádi. Já, Torula a Brun. Byli jsme děti ulice co snily o tom že se stanou boháči a budou si žít jako králové. Vždyť víš, dětské sny. Já se zajímal o alchymii a léčení, Torula byl mistr iluzí a triků a Brun byl zabiják do morku kostí. Byli jsme trio které se navzájem doplňovalo, co neobelstil Torula svými iluzemi, to jsem zachránil dýmovnicemi, v nejhorším případě nás Brun vysekal. Jednoho dne jsme ukradli jednomu obchodníkovi s veteší jeho vozík s věcmi. Mezi nimi jsme našli balíček karet, byl velice krásně namalovaný. Jenže když jsme si jej prohlíželi, měli jsme takovou vidinu. Dodnes jsi jí pamatuji. Byl tam muž a říkal že karty jsou určeny pro konání dobra a pokud budeme karty zneužívat, zmizí. Nejdříve jsme nevěděli, co to bylo ale objevilo se nám takovéto znamení. Zprvu jsme karty používali zřídka, jen když jsme potřebovali rychle utéct s kradeným jídlem. Jenže pak je Brun začal zneužívat. Začal je používat pro bezdůvodné zabíjení stráží a já.. Já mu v tom pomáhal. Já a Brun jsme karty zneužívali,jen Torula byl proti tomu. Jednou jsme se já a Brun rozhodli vykrást hradní pokladnici. Netrvalo dlouho a karty nám při akci, v té nejdůležitější chvíli, zmizely. Byli jsme v háji a jen díky Brunovi jsem se z tama dostal. On tam za mě položil život. Torula mi to dával za vinu a tak jsme se na dlouhý čas oddělili. Moje tetování zmizelo ale abych nezapomněl, vypálil jsem si ho do ruky aby mi připomínal, co jsem způsobil. Proto jsem se stal doktorem, abych to všechno odčinil. Jenže je jedno komu nebo kolika lidem pomůžu, Svědomí mě pořád tíží." Domluvil a napil se čaje. "To je asi vše. Ale pamatuj, Torula je stále mistr iluzí a i když vypadá, jak vypadá. Je to velice nebezpečný protivník." |
| |
| Usrkávám čaj a poslouchám doktorovu historku. Je pro mě dost nepředstavitelné, že Torula byl někdy ten...dobrý? To slovo příliš nevystihuje moje pocity z něj z toho příběhu ale vyznělo to tak. On jediný karty nezneužil. "Takže karty zůstaly jen Torulovi? Nebo se vytratily úplně?" Prsty přejíždím po svém vlastním znamení na ruce. Stále na sobě cítím únavu ale tohle je příliš zajímavé než abych to nechala být. |
| |
| "To nevím. Potom co Brun zemřel, přestali jsme se vídat. Neodpustil mi to a neustále mi to dával za vinu. Až před pár lety zjistil že mé léčitelské schopnosti jsou užitečné a nabídl mi ochranu za to že mu budu léčit jeho muže." Poté se prázdně zadíval do místa před sebou, pevně sevřel hrnek a zamračil se. "Jelikož se jistě s Torulou brzo setkáme, Měla bys o něm vědět to že umí tvořit přeludy a jiné iluze. nikdy jsme nezjistili jak ani čím. nejdříve používal laciné triky ale pak dokázal zmást mysl aby viděla obrazy které nebyly skutečné. Proto pokud Torulu uvidíš, uteč. Je silný a ve tvém současném stavu by jsi jej nedokázala porazit. Mimochodem co tvoje noha? Ani jsem si v tom zmatku nevšiml že jsi kulhala. |
| |
| Rozhodně jeho varování před Torulou neberu na lehkou váhu. Nikdy jsem nebyla ten typ, co se nepříteli postaví čelem. Daleko radši ho bodnu do zad, ještě lépe, nechám někoho jiného aby ho bodnul do zad. Když se však doktor zeptá na moji nohu, ustrnu. Opatrně vyhrnu nohavici a ukážu mu místo, kde byla rána. Teď po ní není ani památky. Sleduji jeho výraz a čekám, jestli mu to dojde. |
| |
| Doktor se nejprve nevěřícně podíval. Pak si k noze klekl a začal ti ji prohmatávat. "No." Řekne a zvedne se. "Vzhledem k tomu jak rychle se ti to zahojila, to muselo být kouzlem. A k tomu co se teď děje, to znamená kouzlo karet. V tom případě před tebou smekám. Žes Torulovi dokázala ukradnout takovou věc." Lehce se uklonil a znova sedl. "Nakládej s nimi opatrně, nenech se opít jejich mocí." Pak už jen seděl a prohlížel si lidi vevnitř. Tobě se pomalu ale jistě se zavírají oči po náročném dni. |
| |
| Uleví se mi. Vlastně před doktorem nechci mít žádná tajemství. Tajemství kazí přátelství a my si navíc potřebujeme důvěřovat abychom Torulu mohli porazit. Na jeho radu pouze přikývnu a pak se stočím v křesle a nechám se šepotem kolem sebe ukolébat k zaslouženému spánku. |
| |
| Ráno ses probudila v křesle. Kolem tebe pobíhali polonazí muži a někteří stáli frontu k Horrikovi aby je oholil. Jeden z nich k tobě přistoupil. " Dobré ráno paní Karo, jak se okoupeme, nachystáme vám čistou lázeň. Jak se okoupete, bude na vás čekat snídaně. " |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR