Andor.cz - online Dračí doupě

Slovo - 13. července 2009 21:46

Kráčel temnou ulicí a snažil se ignorovat vlezlý déšť skrápějící krempu jeho širáku. Plášť jej chránil před vlhkostí, ale zima si zas a znova nacházela způsob, jak se zakousnout do jeho těla s čím dál větší rozkoší. Konečně se jen několik metrů před ním objevil spásný dřevěný portál, věstící příjemné posezení, teplé kafe, studené pivo, kus klobásy a s trochou štěstí i příjemné společníky k hovoru. Minul růžový blikající neon s nápisem "Klub Peklo" a zeď posprejovanou spoustou urážek jako kupříkladu "Vítejte v Teple!" Uvnitř rozepl namoklý kabát a shodou okolností našel místo trochu vzadu, u kterého byl i věšák. Pověsil kabát, zakryl jej širákem a prohrábl své krátce střižené černé vlasy a mávl na Lucy, místního barmana, aby mu něco přinesl. O pár okamžiků později před ním stál hrnek svařeného vína, ze kterého se linula tak silná skořicová vůně, že nebyl sto uvěřit svému nosu. Zhluboka se napil a podíval se do bíle zářících zorniček svého spolustolovníka, jenž proti němu do tohoto okamžiku neseděl...

Kreox - 13. července 2009 22:18

Vysoký muž podivně zbarveného obličeje seděl naproti nově příchozímu a upřeně se mu díval do očí. Protisedící jen občas něco zamrmlal, ale jinak byl potichu. Vysoký muž se natáhl po jeho hrnku, vypil jediným douškem obsah, který byl stále tak horký, že si při tom musel spálit hrdlo, přesto ani necekl. Po dopití se zvedl a odkráčel zpátky ke stolu, kde na něj čekalo několik podobně odlišných osob. Mladík u stolu zamrkal, podíval se na svůj širák, jako by na něco vzpomínal a mávl rukou na Lucy, místního barmana, aby mu něco přinesl. O pár okamžiků později před ním stál hrnek svařeného vína, ze kterého se linula tak silná skořicová vůně, že nebyl sto uvěřit svému nosu. Zhluboka se napil a vnitřnostmi se mu rozlilo příjemné teplo. Jen se mu při odchodu zdála ta cena přeci jen trochu nadsazená. Byl to přeci jen normální svařák, nebo ne?

Slovo - 17. července 2009 23:23

Na počátku bylo slovo a to slovo byl... Začíná jedna kniha, jež byla prvotním spouštěčem nekonečných válek, zbytečných krveprolití, bolesti a iracionální víry ve vyšší moc. Iracionální z jediného důvodu - věřili jen ti, kdo neměli nejmenší šanci se k této moci přiblížit, nebo ji jen vnímat. Krom toho tato věta přímo souvisela s historií všehomíra a tím i... Vznikem toho nejpodivnějšího klubu, jaký kdy na světě byl. Vystřídal za svou existenci mnoho jmen i umístění, ale jedna věc se nikdy nezměnila - vždy zde byl klub a vždy zde byl Lucy. Později se objevili další... Podobní, jiní, fádní... Ale patřili ke klubu úplně stejně, jako klub patřil k nim. Byli jeho součástí a nesli si jej v sobě. Takoví jste i Vy. Charlie Doslechl jsi se, že do Pekla míří jistá Ardene, o které jsi se předtím něco málo zajímavého dozvěděl. Po příchodu tě u dveří uvítá Kreox, tvůj starý známý, a pronese něco o královně ze Sáby, na což odpovíš jen rozpačitým úsměvem. Jednak jsi mu příliš nerozuměl a jednak tě tehdy svým velmi volným přístupem k ženám krajně urazil. Najde ti místo u prázdného stolu v rohu a přinese ti něco málo Nektaru ve sklenici z jednolitého křišťálu, ozdobené na okraji listem Ambrózie. Při důkladnějším zkoumání přijdeš na to, že ty kousky v Nektaru jsou velmi nadrobno nakrájené jedny z posledních letošních plodů tohoto velevzácného ovoce. Smířlivě na tebe mrkne a poznamená, že je to na jeho účet a aby ses již nezlobil. Pak se opět vrátí ke své práci. Eileen Něco táhlo tvé kroky právě na toto místo. Někdo? Ty? Když jsi zabrala za kliku, dveře se prudce otevřely a muž s dvoubarevným obličejem tě pobaveně pozdravil s oslovením "Chiméro." Chtěla ses urazit, ale něco v jeho tváři říkalo, že to nemyslel nijak špatně, spíš jako důvěrný vtip, jehož pointa ti nedochází, ale není v ní žádná zlomyslnost. To jediné zarazilo oprávněný proud tvého hněvu, kterým bys jinak zahrnula kohokoliv jiného na jeho místě. Posadí tě k již obsazenému stolu vzadu, naproti bělovlasému muži se skleničkou obsahující nápoj té nejzvláštnější barvy, jakou jsi kdy viděla. Během okamžiku vedle tebe stojí Lucy a přeje si znát tvé přání s poznámkou, že jídelní lístek nevedou, protože se pravidelně setkávali s poznámkami strávníků ohledně různých chutí. "Objednejte si cokoliv chcete. Dostanete to v té nejlepší možné kvalitě." Jsou poslední slova, než upře své uhrančivé oči někam nad tvou hlavu a zamrká na něco, co pravděpodobně vidí jen ona sám. Derek a Gambler Oba jste dostali prazvláštní pozvánku na pokerový turnaj. Jednalo se o freeroll proti jedinému protivníkovi. Byli byste ji zahodili, ale něco vaši pozornost upoutalo natolik, že jste přes veškeré důvody, proč ne, stejně na dané místo šli. Ve dveřích na vás na každého již čekal Kreox s šibalským úsměvem a uvedl vás do zadní místnosti, kde na vás již čekal stůl, židle a ... závěs zakrývající druhou polovinu místnosti. Každý jste čekali na jedné straně, dokud nevstoupil krupiér a neukázal vám na stole hrací balíček. Takovéto karty jste ani jeden nikdy neviděli a muselo se beze všech pochyb jednat o unikát. Hodnoty byly jednoznačně odlišitelné a všechny karty byly v pořádku, neoznačené, ruby identické. Krupiér vás informoval, že je velmi potěšen vaší přítomností a že na konci zápasu bude vyhlášen vítěz tohoto přátelského klání. Rozdal vám každému žetony v hodnotě 5000 a informoval o výši small (100) a big (200) blindu. Poznamenal, že v každém dalším kole se hodnota navýší o dvojnásobek, na záchod si můžete zajít v pauze před novým rozdáním (a ukázal vám i dveře, kterými se tam dostanete, každý na svůj), k pití si můžete na účet podniku objednat jakýkoliv nápoj a pokrm a že celá hra bude pro účely majitele snímána kamerou, tedy s výjimkou karet ve vašich rukou. Popřál hodně štěstí a počkal na vaše objednávky. Anna Zase jednou ses rozhodla navštívit svůj oblíbený klub. Hned ve dveřích tě Kreox přivítal s širokým úsměvem a přivedl tě ke stolu, kde sedělo několik jeho známých s podobně barevnými obličeji (žádné dvě barvy nebyly na stejných místech a ve stejném odstínu, každý měl jinou kombinaci). Přisedl si vedle tebe, ukázal na velkou obrazovku za barem, kde byl právě záběr na pokerový stůl, u kterého seděli dva hráči a čekali, až jim krupiér rozdá karty. Pak se tě zeptal na školu a na to, jak se ti zrovna daří. A že ještě dřív mu máš říct, jaké pití ti má přinést.

Anna Alysher - 18. července 2009 12:18

Klub Peklo Je sotva týden po začátku dalšího ročníku, když jsem se rozhodla navštívit Peklo. Prázdniny jsem strávila doma, což bylo sice fajn, ale už nutně potřeboju mluvit s někým, kdo nemá klasický pohled na svět. A taky se potřebuju vyrovnal s tím, že mi bylo dvacet. Další sudé narozeniny a já ještě nevím, co se změnilo... V večeru se vydávám do baru. Mám vysokou hubenou postavu, dlouhé hnědé vlasy, znepokující zářivě modré oči. Oblečená jsem do bílých šatů a bílých návleků naruku vedoucích od prostředníčku až k loktům. Podcenila jsem počasí, takže do baru dorážím zmoklá a roztřesená zimou. Naštěstí alespoň nahle látka není v mokrém stavu průsvitná. "Ráda tě vidím, Kreoxi." Můj úsměv je za tenhle týden první upřímný. "Škola je jako vždy dobrá, spolužáci jako vždycky hrozní a profesoři jako vždy považují za nejdůležitější právě svůj předmět. Přines mi prosím bílou kávu s... vaječným koňakem a kdybys našel někde za barem něco jako deku a ručník..." s výmluvným gestem stisknu pramen svých vlasů z kterých odkapává voda "...byla bych ti moc vděčná." Když odkvačí, trochu zdrženlivě pozdravím spolustolovníky (neznám je, ale Kreox by mě neposadil k nějakým otrapům) a věnuju svou pozornost obrazovce. Hm, poker. Brácha Jonathan ho občas hraje, ale mě neláká. Ani ne jedno století vývoje. O jednom z protivníků jsem slyšela, že býval hazardní hráč. Prý býval... Pch! Druhého neznám, jen mám dojem, že jsem ho už někde viděla. Nejspíš tady, v Klubu. Odvrátím se od obrazovky a raději si prohlížím ostatní návštěvníky.

Kreox - 18. července 2009 13:40

V klubu s Annou Jakmile otevřu dveře a spatřím za nimi to mokré nadělení, nedá mi, než abych ji odvedl ke zbytku bezpečáků a usadil. Zpočátku sice vychrlím spoustu dotazů, protože jsem ji již dlouho neviděl, ale pak si uvědomím, že je celá mokrá, tak zase odběhnu vyřídit, čeho si po mě žádala. O pár chvil později se vracím s půllitrovým hrnkem, ze kterého se kouří. Obsah vypadá velmi lákavě a teplá deka s ručníkem ve druhé ruce jsou ještě zajímavější. Kdybys chtěla, tak tě můžu vzít do kotelny. Je tam sice dusno, ale v tom teple se ti věci vysuší jedna dvě. Ale tak... Zatím se napij, zahřej, vysuš a povídej, co že jsi se k nám tak dlouho nestavila? Na tváři mám široký úsměv a v očích se mi zrcadlí zájem. Pokud to tedy vůbec jde, pokud máte černé duhovky a bílé zorničky. Ale nestěžuji si. Krom obličeje uprostřed rozděleného na bílou a černou polovinu mám černou koženou bundu, pod ní bílé triko s černou lebkou vyvedenou velmi jemnými linkami, na nohách černé kožené kalhoty stažené u boků opaskem s velkými pyramidami a u kotníků ocelovými plechy pobitými motorkářskými botami. Šperky nenosím.

Anna Alysher - 18. července 2009 14:28

Klub S vděčným výrazem si od Kreoxe vezmu ručník, co nejlépe si vysuším vlasy, pak se zabalím do deky a opět se posadím. "Díky, ta kotelna nebude nutná, jsem přece chladná seveřenka." zažertuju trochu. Ruce si hřeju o hrnek a pomalu upíjím tekutinu, která mi zevnitř rozpaluje tělo. Svět hned vypadá veseleji. "Byly přece prázdniny, Kreoxi. Musela jsem taky rodině připomenout, jak že to vypadám." A předstírat oslavu toho, že jsem o rok starší. To mi něco připomene. Začnu hrabat v kabelce. Vylovím blok s tužkou a namaluju tři zvetšující se kruhy, které jsou v polovině rozděleny bleskem. "Pánové, nevíte někdo, jaký by mohl mít tenhle symbol význam?" Sice jsem v knížkách našla zatím jen tři symboly, u ustatních alespoň vím zkušeností, co dělají. Ale na tenhle nemůžu přijít už šest týdnů a bojím se, jak se může projevit. Co když se něco stane uprostřed davu normálních lidí?

Gambler - 18. července 2009 14:38

Klub Peklo „No maucta“ zavrčím při pohledu na vnější stěnu lokálu a opatrně típnu pravděpodobně tu nejhůř ubalenou cigaretu ve známém vesmíru o zeď, abych nápis 'Vítejte v teple!' o něco zvýraznil v oblasti tečky u vykřičníku. Následně nedopalek s opatrným pohledem na vchod zahodím do tmy, která vyhrála nad růžovým nápisem. Tváří v tvář černo-bílému obličeji zvednu obočí a dál zjev raději nekomentuji. Za vchodem zavětřím a obhlédnu vnitřní prostor Pekla. „Paráda, zase jako doma.“ vzdychnu při pohledu na zdejší hosty, zvlášť když procházíme okolo dalších černo-bílých kolegů mého průvodce. Ze svého modrého sportovního saka, které je sice čisté, ale vypadá, že ho vlastník skutečně rád používá, vytáhnu zvláštní pozvánku a cestou kolem koše ji pošlu do jeho útrob. Účel už splnila. Po krupiérově vítacím proslovu zasednu za stůl a prohlédnu si v ruce jeden z žetonů. „Skotská, bez ledu.“ informuju víceméně do prostoru, zatímco prohledávám vnitřní kapsy saka a vytahuju starý domlácený zapalovač. „Jestli teda něco podobnýho ve zdejším kraji dostanu.“ Nakonec vysvobodím i pouzdro a vytáhnu další ručně balenou cigaretu dost podivného vzezření. „Nezlobte se, že se neptám, ale mám tak trochu strach, že by jeden z vás měl něco proti.“ dodám, když už je cigareta zapálená a vyfouknu do prostoru první obláček. „Jinak, těší mě. Říkej mi jak chceš, stejně to bude v celku jedno.“ zvednu oči ke svému dnešnímu protihráči a posléze nabídnu i ruku k potřesení.

Kreox - 18. července 2009 14:48

Anna Všichni pánové kolem stolu postupně zakroutí nesouhlasně hlavou a začnou se o něčem bavit mezi sebou. Já se na něj chvíli dívám a pak přejedu očima k Annině obličeji. Kruh většinou označuje dokončení. Čehokoliv, cesty, změn... Uroboros, had zakusující se do svého vlastního ocasu, má symbolizovat nekonečno. Právě od něj se mnoho kruhových symbolů odvíjí. Ale tohle? Neznám to... Pokud jsi to našla v nějaké staré knize, tipoval bych, že to bude mít nějakou spojitost s magií. Blesk bych vnímal jako druh narušení a tři kruhy můžou být narážkou na starou známou trojjedinost otec-syn-duch svatý, tedy tři aspekty jedné a té samé osoby. Blesk procházející skrz ně všechny by pak mohl být narážkou na nedokonalost, nedokončenost, další pokračování, případně dodání nějaké další ingredience pro získání... Něčeho? Bez znalosti souvislostí ti nedokážu pomoci. Pokrčím rameny a podívám se jí do očí. Pak se rozesměji. Ale pochybuji, že to bude z nějaké knihy. Jako historička se sice dostaneš k zajímavým materiálům, ale v rámci studia se ti to nemá příliš šanci povést. Mrknu na ni a upiji piva, které mi stojí na stole.

Slovo - 18. července 2009 14:53

Gambler Krupiér pouze luskne prsty a přiběhne další osoba ve stejném oblečení jako on a na podnose má připravenou sklenici s whiskey i ledem. Za sklenicí stojí miska s ledem, lžičkou na led a láhev s názvem, který jsi nikdy neviděl. Krom toho ti na stůl položí i popelník. Kouřit je zde dovoleno. Místnost, ve které sedíš, je velmi odlišná od zbytku podniku, kterým jsi doposud procházel. Stěny jsou obložené dřevem, křesla pohodlná, látka na stole je kvalitní a celkově to na tebe působí, jako pravidelně používaný pokerový salónek, kdyby zde všechno nebylo tak akorát čisté. Nábytek je lehce poznamenán používáním, ale nic není poškozené. Světlo je příjemné a celkově to na tebe působí, jako bys byl v úplně jiné době, na úplně jiném místě.

Derek - 18. července 2009 15:08

Klub Peklo Konečně dojdu ke vchodu do klubu.Sotva stačím dojít ke dveřím někdo otevře dveře a já z černého přilnavého kabátu vytáhnu už trochu pomačkanou pozvánku.Poté co si ji muž s divně pomalovaným obličejem narovná a prohlédne,pustí mě dovnitř a já ho pomalu následuji a rozhlížím se kolem sebe. No super..Peklo..To je teda název pro klub..Proč já jsem sem vůbec lezl! Doprovod mi dělá nějaký chlap s pomalovaných obličejem jako na šachovnici..Ale ta možnost si opět zahrát poker mě prostě dostala..No..Doufejme,že se tu nebude střílet. Když mě muž dovede ke hracímu stolu,posadím se a přejedu pohledem sotva sedícího soupeře..Mírně se pousměji nad jeho poznámkou o pochybnostech nad úrovní zdejších nápojů,přepočítám letmo své žetony,vyslechnu si pravidla hry a sám naznačím,že nic k pití nechci. Stejně by asi můj oblíbený nápoj neměl..Jinak o tom chlápkovi jsem už něco slyšel..Hráč pokeru co upadl do kómatu..Co s ním bylo potom už netuším.. Když furt něco vytahuje po kapsách,pečlivě ho sleduji..Poté co mi podá volnou ruku,natáhnu se přez stůl a příjemné gesto příjmu. Já jsem Derek.

Eileen Johannson - 18. července 2009 16:11

Město Zaujatě pozoruji těžké mraky cínové barvy stahující se nad městem. Rozhodně to nevypadá hezky. Začínám se proklínat za to, že jsem zatoužila po procházce na čerstvém vzduchu. Nejspíše jsem zabloudila, vůbec nevím, kterým směrem se mám vydat domů. „Běž!“ radí mi nějaký hlas. Rozhlédnu se, ale nikoho nevidím. „Běž – rovně, pořád rovně, až tady, ano, tady na konci téhle uličky zaboč doleva. Pokračuj, ale rychle!“ Nevím proč, ale rozhodnu se záhadný hlas poslechnout. Naivně věřím, že duchové nemají zlou povahu a baví se jinými věcmi než lovením chemiček. Ve výloze obchodu s velice podivným zbožím se mihne vysoká útlá postava ve volném světlém oblečení a s taškou přes rameno. „Ještě jednou doleva… Tady to je! Vejdi…“ Zvědavě si prohlížím omšelé budovy okolo. Můj neviditelný rádce mohl myslet pouze jednu jedinou – tu s růžovým neonovým nápisem. S mírným znechucením nakrčeným nosem pročítám vzkazy na stěně, přičemž si z dlouhých, velmi světlých vlasů splétám cop. Tak dobře, zkusím to… seberu odvahu a vstoupím dovnitř. Klub Za dveřmi na mě číhá nějaká zvláštní postava, z níž nevnímám nic víc, než dvoubarevný obličej. „C-c-co prosím?“ zeptám se tiše a nechápavě zamrkám svýma černýma očima. Chiméra? Co tím myslel? A kam jsem se to vůbec dostala?! přemítám rozhořčeně nad svou důvěrou v imaginární průvodce a chci se zase hezky otočit a odejít, bohužel již však jsem vedena někam dozadu. Poněkud klopýtám a snažím se nevnímat již přítomné lidi. Jen se na mě nedívejte, prosííím… zní mi v hlavě. Než se vzpamatuji, stojí přede mnou další divná osoba, zřejmě něco jako číšník, když vyzvídá, co bych si dala. „J-j-já… A-a-asi jen bílý čaj…“ vykoktám ze sebe a osoba zase zmizí. Ledabyle si strčím vypadlé pramínky vlasů za uši a trhnu hlavou. Přede mnou sedí další člověk. Tak to už je vážně moc… Chci vstát a odejít, ale nohy mám jako přikované. Zavřu oči a prsty nahmatám v tašce sešit a kalkulačku. Nezvedat hlavu, nedívat se na něj, nemluvit… Nezvedat hlavu, nedívat se, nemluvit… Nezvedat… opakuji si v duchu zatímco zběsile zadávám čísla a opisuji si výsledky do sešitu.

Slovo - 18. července 2009 16:13

Pokerová partie Krupiér se usměje a vytáhne minci se jmény obou hráčů. Tedy... Se jménem Derek na jedné a otazníkem na druhé straně. Vyhodí ji, chytí ve vzduchu a položí na stůl tak, abyste oba viděli, že Derek má to privilégium začínat. Derek posune žetony v hodnotě 100 před sebe, Gambler učiní to samé s dvojnásobnou hodnotou. Krupiér důkladně promíchá balíček a začne rozdávat. První karta jde Derekovi, druhá Gamblerovi, další D. a poslední G. Pak jednu složí a vyloží na stůl křížovou dámu, károvou dámu a károvou šestku. Pak se podívá na Dereka a pokyne mu.

Lucifer - 18. července 2009 16:23

Eileen Nesmělé objednávce se pousměji a odejdu, cestou nezapomenu poklepat Annu na rameni a usmát se na ni se slovem "Vítej" na rtech. Zmizím za barem, netrvá to ani minutu a již jsem zpátky s předehřátou konvičkou a kalíškem. Propletu se mezi hosty a opět se zastavím u dívky, jež si právě objednávala. Bai Hao Yinzhen, který nikdy neprošel varem. Budete si přát ještě něco? Zeptám se rozverně a dál se dívám někam za tu mladou dívku.

Derek - 18. července 2009 16:44

Pokerová partie Poté co skončí hod mincí počkám na své dvě karty a s neutrálním výrazem v obličeji si je obě prohlédnu.Pak si je prohlédnu ještě jednou jako bych tomu nevěřil a neudržím nepatrný úsměv. Tak jo..Tyhle karty se povedly..Mám ho ukolébat položením a nebo hned přirazit? Když já přirazím,položí on a mě moc žetonů nepřibude..A když položím tak přídu o tyhle karty a on mě příště už lehce prohlédne..Zbývá jedno řešení. Po této úvaze vezmu sloupec připravených žetonů a už opět s neutrálním výrazem doložím..Rozhlédnu se po umístěných kamerách a hned poté se kouknu na svého soupeře. Mám šanci na výhru..Pokud mě nejdřív neudusí to jeho kouření..Člověk by si myslel,že po době v kómatu toho nechá... Pomyslí si a sleduje reakci soupeře.

Gambler - 18. července 2009 17:02

Pokerová partie "No to potěš." zavrčím při pohledu na dvě dámy na stole. Následně sklouznu pohledem na protihráče a sáhnu po sklenici. Předtím než se Derek, jak se můj protihráč rozhodl pojmenovat, konečně rozhodl, stačím nejenom nalít první ochutnávací dávku, ale dotáhnout to i na první regulérní sklenici. Se zachřestěním žetonů o stůl položím se spokojeným mlasknutím sklenici a klepnu ze zvyku prstem do stolu. "Check." řeknu směrem ke krupiérovi a bez nějakých rozpaků se zhoupnu na židli dozadu a protáhnu se. "Hraješ často?" nadhodím přes stůl k soupeřovi, když dolévám další luxusní dávku do sklenice.

Slovo - 18. července 2009 17:15

Hra Whiskey ti velmi chutná. Je jemná a příjemně hřeje. Krupiér s úsměvem odloží další kartu a vyloží na stůl srdcovou čtyřku. Pak opět čeká na vaše reakce. Vypadá velmi nevzrušeně a jako by ho váš rozhovor nijak nezajímal. Pokud máte možnost vidět, je zde několik kamer. Některé snímají jen váš trup a hlavu, další zboku celý stůl, aby byl vidět i krupiér, jedna snímá svrchu karty na stole a žetony. Žádná z kamer není natočená tak, aby vám snímala karty na ruce, případně aby se ty mohly nějak dostat do záběru.

Derek - 18. července 2009 17:31

Pokerová partie Po jeho úskočném tahu a komentáři ke dvěma dámám se zahledím do svých dvou karet. Pokud mu zcela nevyhovují dvě karty na stole,tak by měl položit a tohle kolo nenatahovat..Ovšem tím lépe pro mě.. Vezmu další sloupec žetonů v hodnotě 100 a navýším. Ale... Občas si s někým bez ohledu na výši sázek zahraju..Při pokeru se dá výborně odreagovat..Nemyslíš? Ovšem ted hraji spíš méně,než dříve..Jak často hraješ ty? Zeptám se soupeře.

Eileen Johannson - 18. července 2009 17:41

Lucy Z přemítání nad složitým příkladem průběhu velmi vzácné reakce mísení olova a železné složky červených krvinek mě vytrhne hlas, jenž se mě před okamžikem ptal, co bych si přála. Zvednu hlavu, nesměle si upravím vlasy, váhavě se kousnu do bledých rtů, které rázem zrudnou a s doširoka rozevřenýma očima, jenž sotva skryjí provokativní jiskřičku, mu odpovím. „Možná později, zlato…“ usměji se na něj. Barva se však okamžitě vytratí a já jemně zavrtím hlavou a nechápavě zamrkám. „Ne, děkuji…“ řeknu téměř šeptem. Sotva se však Lucy otočí na patě, zhluboka se nadechnu, seberu odvahu a s jemným náznakem, aby se naklonil blíž, mu položím tichounký dotaz. „Předpokládám, že Váš vyhazovač jednal stejně jako já pod vlivem nějaké vyšší moci, když mě posadil k tomuto starci a ne k tomu volnému stolu támhle v protějším rohu, je to tak?“ Hlas se mi chvěje, nerada mluvím s neznámými lidmi, přestože Lucy by rozhodně stál za malinkatý průzkum. Úkosem sleduji bělovlasého muže hrajícího si se skleničkou naplněnou roztodivnou tekutinou. Jeho vlastnímu pohledu se snažím ubránit clonou dlouhých světlých řas, zatímco si nervózně pohrávám s prstýnkem na pravé ruce. Zvláštní, připadá mi to tady známé… A přitom…

Gambler - 18. července 2009 17:48

Partie Chvíli po navýšení se dívám na zvětšující se obsah žetonů na stole a znovu přejedu pohledem svoje karty. "Call" zahlásím krupiérovi a nasázím na stůl dostatečný objem žetonů. S trochu odevzdaným pohledem pak přejedu kamery okolo a pokynu té nejbližší sklenicí zlatavé tekutiny. "Ano, při pokeru se dá naprosto bezvadně odreagovat." dodám trochu nepřítomně, když zvednu lahev a prohlédnu si neznámou etiketu. "Dalo by se říct, že hraju dost často, ale dejme tomu, že ne vždycky to je hra s úplně nejběžnějšími spoluhráči. Za oficiální stůl už jsem se neposadil zatraceně dlouho." dodám už zas při plném vědomí ke svému spoluhráči a kouknu na krupiéra.

Slovo - 18. července 2009 17:56

River Z etikety nedokážeš nic vyčíst. Zdá se, že písmo, jazyk i zobrazování čísel je tak cizokrajné, jak to jen jde. Nikdy bys nevěřil tomu, že takhle dobrou whiskey by dokázal vydestilovat někdo mimo starou vlast. Krupiér se usměje, složí stranou třetí kartu a doloží na stůl do pětice. Oba můžete vidět pikovou dvojku. Atmosféra v místnosti by se dala krájet, nebýt toho, že ji váš rozhovor solidně nadlehčuje. Přesto je cítit podivné napětí.

Derek - 18. července 2009 18:07

Pokerová partie Opět mrknu na své karty a opět zhlédnu kamery,které jsou ke kartám nejblíž.Nad jeho slovy se drobně pousměju. Ty mi povídej o podivných protihráčích..Po mě stříleli! Ale to už je zamnou.. Pomyslím si a chvilku si ten dávný okamžik opakuji v hlavě.Poté vezmu sloupec žetonů a opět navýším. Neoficiální stoly? To znám.. Pokusím se trochu rozhovorem uvolnit a čekám na další tah soupeře.

Charlie Múzák - 18. července 2009 18:17

Klub Doma je doma. A alespoň někde si člověk nepřijde jako nějaký outsider. S úsměvem od Kreoxe přijmu Nektar a už jenom jeho barva mi na tváři vykouzlí, sic unavený, ale přesto úsměv. V tuhle chvíli bych mu odpustil snad i Cleopatru. Možná bych se ho na ní mohl optat... ale jako kdyby mi něco řekl, až přijde čas, tak mi řekně sám. Radši zůstanu u toho Nektaru. Studené bílé prsty, které by znalec označil za klavírní, se ovinou kolem skleničky. Skoro jako kdybych čekal, že mi jí zase někdo vezme. To je zase doba... už aby se někdo zase našel. S mírným povzdechnutím se zavrtám víc do křesla a vodnatě modrýma očima si prohlížím obsah sklenky, který mi na tváři opět vykouzlí úsměv. Tady jednoduše vědí, čím se zavděčit. Druhou ruku položím lehce na stůl a začnu přejíždět po hraně, jako kdyby to byla dlouhá klávesnice. Už dlouho... Mohl bych se zeptat Lucy, jestli by mě tu nenechal zahrát. Je tu spoustu... bytostí. Mírně zamrkám, když mi Kreox přivede spolusednici. Prsty ihned sjedou z desky stolu a uvelebí se na stehně. Jinak ale na dívku nereaguji, kdyby to nemělo účel, je jasné, že by ji sem nepřivedl. Trochu se narovnám, ale ne natolik, aby to vypadalo nějak troufale. Přeci jen, ze svého temného koutku, můžu onu mladou dámu pozorovat, což také dělám. Hmm.. zvláštní. Spoustu nadání. Spoustu talentu. Jen se usmívám, nemám v úmyslu to děvče nějak vystrašit. Nikdy nemám takové úmysly. Své potencionální klienty přeci nebudu děsit, naopak. Černý rolák tvrdě kontrastuje s bělobou vlasů, která spadají na ramena. Zběžně věnuji úsměv Lucy, který k nám přijde. Hmm.. plno tajemství. Ty Lucy a Kreox. Vlastně celý tenhle bar. Hmm... i já. A tahle slečna. Dobu, po kterou se vyřizuje dívčina obědnávka, přemítám o tom, zda-li je naše setkání jen shoda náhod a co vlastně můj barevný přítel ví a co neví. Ale než bych se dobral k výsledku, Lucy by byl zpátky snad vícekrát, než nesčetně. Mírně se zavrtím na sedačce a upiju Nektaru. Na jazyku ještě chvíli převaluji jeho chuť, dokuď ho nenechám spláchnout do útrob. Výborný, jako vždy. Možná bych to tu měl Lucy pochválit, ale ví svoje. Tak jí věnuji jen letmý úsměv, ale letmá změna dívčina chování mému sluchu neujde. Jen se usměji a postavím sklenku zpátky. Nijak se nerozčílím, když peskuje Lucy za to, že jí Kreox posadil ke 'staříkovi'. Ostatně... máš skoro pravdu, holčičko. Skoro pravdu. Jemně si odkašlu a opřu se o stůl, takže moje tvář se ocitně v lepším světle. Teď je jasně viditelné, že stařík opravdu nejsem. Možná jen lehce strhané rysy tváře, ale jinak by mi nikdo netipnul víc jak 25 let, tedy... alespoň já si to myslím. "Vy nevěříte, že všechno má svůj smysl, slečno?" Tvář mi opět rozjasní jeden z mých úsměvů, upřímný, jako pokaždé...

Lucifer - 18. července 2009 18:43

U stolu I když změnu na jejím obličeji nevidím, ten tón hlasu poznám všude. Rozpaluje mě a dráždí, mé tváře se zbarví do nachova a já zabodnu své oči do země. Cítím se zahambeně... Já! Chápete to? Chystám se odpovědět, když je celé kouzlo okamžiku zrušeno těmi stejnými ústy, z nichž vychází slova někoho úplně jiného. Prázdný stůl? Zřejmě jej přehlédl... Odpovím zamyšleně a nervózně se usměji. Měl bych si na ni již konečně zvyknout. Je ale fakt, že Lorry sem chodí velmi výjimečně a většinou ostatní rychle umlčí... Och bože, jak ta umí laškovat. Zahřeje mě vzpomínka na nejzajímavější dívku, jakou jsem kdy důvěrně poznala. Pak již ale promluví můj oblíbený zákazník a já se radši odporoučím. Jak pohyboval těmi prsty... Dnešní doba jej ničí. A tak rád bych zase slyšela jeho hru... Vždycky byl lepší než všichni, kterým pomáhal. Vždycky... Prochází mi hlavou, když opouštím prostor jejich stolu.

Eileen Johannson - 18. července 2009 19:21

Rozhovor s Charliem Snažím se nevšímat sotva znatelného úsměvu bělovlasého muže, ani ruměnce na tvářích Lucy. Podivnost sama… Proč se jen na mě tak podíval a pak zčervenal? Pokus o rychlé vypátrání příčiny kradmé změny výrazu z očí mi nevyšel, neb stejně jako ty mé byly přivřeny. Mezitím již byly interakce u stolu rozšířeny o další otázku – můj spolusedící promluvil, zřejmě mě naneštěstí slyšel. Lucy již bohužel odešel, možnost předstírat, že já jsem pro změnu jeho řeč nepostřehla, se mi rozplynula před očima. Otázky, otázky a zase jen otázky… Mělo by se to tady přejmenovat… I když momentálně to pro mě skutečně je Peklo… „Promiňte, nechtěla jsem Vás urazit…“ omluvím se rychle hypnotizujíce zeď za ním. Mám pocit, že vzduch nepříjemně houstne, nějak nemůžu dýchat, vyschlo mi v ústech a zrychluje se mi tep. Toužím po jednom jediném, zajisté lahodném, doušku toho zlatavého čaje, jenž se mi třpytí v drobném kalíšku. Natáhnu po něm chvějící se ruku a s námahou jej zvednu z desky stolu. Zase jednou se cítím slabší než moucha utopená v mléce. Přijde mi jako celá věčnost, než mi první kapka ovlaží vyprahlé rty, další ovšem díky mé nemotornosti padají na stůl a smáčejí mi šatstvo. „Co se týče Vaší otázky… Stalo se mi již tolik podivných věcí, že ne… Nevěřím. Přesto věřím tomu, že dnes jsou veškeré události zahaleny jistou mlhou vyššího cíle.“ vrátím se k jeho otázce, třebas fascinována kapkami čaje pohledem přibitá dolů. Cítím povinnost zničit toto dílo, kapky otřít a tak je vymazat ze světa. Vyšmátrám z postranní kapsy tašky papírové kapesníky, jeden z nich vydoluji a započnu dílo zkázy, při čemž však neobratně srazím na zem již od pohledu drahou vědeckou kalkulačku, jež se pád zdá se nepřežila. Rychle se vrhnu za ní na zem a začnu sbírat její trosky. „Vidíte? Tohle má třeba za smysl fakt, že nedostanu zápočet. Omlouvám se, ale asi se přemístím támhle, nechtěla bych Vás dále obtěžovat svou neohrabaností a nespolečenskostí.“ koktám ze sebe a se slzami na krajíčku sbírám dál.

Gambler - 18. července 2009 20:40

Pokerová partie "On není neoficiální stůl jako neoficiální stůl." a podívám se na poslední kartu. Po soupeřově přihození zvednu skleničku a nakonec se ji přece jenom rozhodnu odložit. "Dorovnávám a zvedám.." přesunu rukou část žetonů ".. o dalších 200." Teprve teď zvednu sklenici a začnu pomalu upíjet její luxusní obsah. Při pozorování svého soka pak jenom začnu zase hrabat ve vnitřní kapse saka, abych vytáhl další ze svých děsivých cigaret.

Charlie Múzák - 18. července 2009 20:57

Klub a jeho příjemné osazenstvo Její nesmělost a plachost mě baví, takovým tím rozjařeným a nezlomyslným způsobem. Jako ptáče... malé ptáče, které tápe ve velkém světě. Mírně přimhouřím oči, které lemují bělavé řasy. Její hlas je krásný, snad kdyby zazpívala pár tónů. Postesknu si po těch velkých hlasech, které jsem kdy slyšel. Mírně kývnu k jejím slovům o omluvě a pousměji se. Jako kdyby na tom záleželo, děvče. Každý děláme chyby i věci, které jenom chybami nazýváme proto, že se nám nelíbí to, co jsme udělali. Pozvednu svůj pohár a taktéž si dopřeji doušek. Přesto však oči nespouštím z té dívky. Mohla by jsi být slavná děvče... tvář na to máš a dnešní společnost miluje nevinnost. A ty jsi nevinnost sama. Odlepím prsty od sklenky a ty se jen tak cvičně rozjedou po hraně stolu, sotva znatelně, jako kdyby o ní jen brnkly, ale oči některých zkušených hostů si mohli všimnout skrytého. Že bych přeci jen za Lucy zašel? Už je to dlouho.. hodně dlouho. Hmm.. uvidíme, noc je ještě mladá a mě pořád trocha toho elánu zbývá, kdo ví na jak dlouho, ale teď to vem čert. Skoro jsem dívku naproti sobě přestal vnímat, ale jen do té doby, dokud jsem neslyšel cinkat kapky o stůl, opravdu cinkají melodii padajících kapek. Tap, tap... tap... tap. Ta je ale přerušena jejím hlasem, který je zdá se, lehce nejistý. Povídej, Ptáče. Usměji se na dívku, snad abych jí dodal potřebné odvahy, snad jen proto, že jsem to já, Charlie Múzák. Mírně nakloním hlavu ke straně, pohled nyní taktéž směřujíc na kapky. "Je něco v životě člověka jasné? Kromě smrti ani nevíte, jestli vám ráno zazvoní budík." Tiše se uchechtnu, nijak škodolibě, čistě pobaven tímto tvrzením. Jakmile jsou kapky nenávratně v hlubinách minulosti, nic nedrží můj pohled, který se opět, s kapkou zvědavosti, ustálí na dívčině tváři. Ta ovšem mizí pod stůl ve snaze sesbírat zbytky vědátorského umění. Už podle zvuku je mi jasné, že kalkulačce by nepomohl ani Duch Svatý. Pomáhej bližnímu svému... Jen se usměji na prázdné místo, které po dívce zůstalo, pustím sklenku a za chvíli se už bledé prsty připojí k nesmyslné záchraně. "Proč by jste ho nedostala? Máte na to talent... věřte mi." Opět se musím svému řčení pousmát, snad bych se i zasmál, ale nejsem si jist, že by to slečna kvitovala s úsměvem, je to škoda, myslím, že by jí slušel. S kousky kalkulačky si pohrávám v ruce. Cink, tup, pam.. cink. Musím se Lucy zeptat. "Pokud opravdu stojíte o samotu, nemohu vám v tom nijak bránit, kdyby jste ale své stanovisko přeci jen přehodnotila, budu stále sedět zde. U tohoto stolu." Přestanu sbírat kousky kalkulačky, otevřu její dlaň a torzo jí do ruky nasypu. Zajímavé jak lidé lpí na hmotném majetku a přitom každý tvrdí, že nejdůležitější je láska, důvěra... všechno jen nehmotné a fiktivní věci. Usměji se na dívku a pomalu se zvednu, své kroky nasměřuji k Lucy. Mám chuť na jahodovou zmrzlinu. Cestou k baru zvednu pohled na obrazovku a pobaveně se uchechtnu nad tím, co uvidím. Talentovaní... Pochechtávám se celou cestu k baru.

Derek - 18. července 2009 20:58

Pokerová partie Zadívám se na poslední kartu a poté opět na své dvě původní..Zvednu obličej od karet,přelétnu pohledem žetony a zakoukám se na svého protivníka. Konec téhle pokerové hry je blízko..A ta poslední karta mu asi zapadá do těch dvou..Ale mé karty taky nejsou špatné.. Ano..Tohohle rozdílu si jsem také vědom. Při poslední větě za pomocí žetonů dorovná a také zvednu o dalších 200..Poté si prohlédnu sumu na stole a čekám na další vývoj hry.

Gambler - 18. července 2009 21:17

Pokerová partie Při pohledu na plátno, kde se vztala, tu se vzala, skoro pětina celého večera jenom vzdychnu a kouknu do svých karet. "Trochu mě to děsí, ale tohle nemůžu nechat jen tak uplavat." prohlásím nakonec a dorazím svůj díl žetonů na stůl. "Call." otočím se ke krupiérovi, když cvaknou moje žetony o ty předchozí. Hodím své dvě karty, stále ještě otočené a skryté, na stůl a čekám co ukáže soupeř. "A přiznám se, že mě docela zajímá, jak tohle dopadne." Opřu se pohodlněji v křesle a pečlivě zavřu lahev, dopiju zbytek ze sklenice a nakonec oboje položím na tác s gestem prosby ke krupiérovi. "Našel by se někde ananasový a pomerančový džus a ještě nějaký hodný tvor, který by to smíchal dohromady a přinesl ke stolu, prosím?"

Slovo - 18. července 2009 22:11

Konec prvního kola Krupiér přikývne a mávne na jednu z kamer. Během okamžiku se otevřou dveře a stejný poslíček jako předtím jimi projde dovnitř, prozměnu s velkou sklenicí ananasovo-pomerančového džusu. Krupiér ukáže na Gamblera, obsluha jej obslouží a krupiér tiše pronese: "Dovolíte?" Zvedne Derekovy karty a ukáže na kameru károvou dvojku a stranou položí srdcovou pětku. "Dvě dvojice. Dvojky a Dámy. Dovolíte?" Zvedne Gamblerovy karty a ukáže na kameru křížovou a srdcovou dvojku. "Vyhrává fullhouse. Nový stav žetonů je 4300 Derek proti 5700 u svého prozatím stále bezejmenného oponenta. Výše nových blindů bude 200 a 400. Začíná ... Skutečně byste nám mohl sdělit své jméno, minimálně abychom vás mohli nějak oslovovat, pane." Rozpačitě se usměje, ale posbírá karty a prožene je míchacím strojem. Pak opět rozdá.

Slovo - 18. července 2009 22:20

2. Kolo pokeru Gambler opět staví blind ve výši 200, Derek jde na 400. Začíná Gambler a jeho rozhodnutí padne nad křížovým spodkem, pikovou pětkou a pikovou dvojkou. Krupiér po rozdání zapl ventilaci a v místnosti je nyní příjemná atmosféra, nebýt dvou karetních hráčů. Zdá se, že to začíná být vážné. Spousta lidí v lokále otočila své zraky na obrazovku a jeden hipie satyr u prostředního stolu dokonce zapomněl na svůj joint, který se mu rozbalil a zasypal stůl zvláštně vonící směsí.

Gambler - 18. července 2009 22:29

Pokerová partie Když třídím vyhrané žetony na své straně stolu, na chvíli se zarazím a kouknu na krupiéra. "Joe, Joe bude myslím stačit. Beztak je to jméno dobrý jako kterýkoliv jiný." vypravím ze sebe nakonec s povzdychem a podívám se na soupeře. Takže kamikaze hráč.. nasázet sedm stovek na dva páry, má kuráž. zavrtím hlavou a začnu sázet do sklenice s kombinací džusů kousky ledu, který původně patřil do předchozího nápoje. Zvednu dva stovkové žetony a umístím je na plátno jako svůj blind. "Jak vysoký stůl jsi kdy hrál?" zeptám se nakonec soupeře se zvednutým obočím a opatrně upiju ze zvýšené hladiny ve sklenici. Nakonec po kontrole nových karet dorovnám na big blind a kývnu na krupiéra na znamení, že ve hře hodlám pokračovat.

Derek - 18. července 2009 22:40

Konec prvního kola Podám krupiérovi karty a vyslechnu si výsledek s neutrálním výrazem v obličeji a jako profesionál kývnu soupeři na znamení dobré hry a jeho čestného vítězství.Není na něm poznat,že by ho to nějak znepokojilo. Tak jo..Fullhouse jsem nečekal..Nevadí.Stav žetonů ještě není zdaleka stracený.. Lehce se protáhnu a připravím se na další rozdávání,ale nejdřív se otočím na odcházejícího poslíčka. Prosímvás..Mohl bych požádat o nějaký doutník? Prosně se na něj podívám a stále čekám na další karty.. Kdyby se to nepovedlo...Mno kdyžtak je tu vchod,kterým jsme přišli..A pak ten závěs..Ale to zatím neřešme. Rozhlednu se kolem sebe.

Slovo - 19. července 2009 10:38

U stolu Krupiér opět mávne na jednu z kamer a ten samý poslíček nyní vejde s nádherným doutníkem, doutníkovou sadou a popelníkem. Položí to před tebe a celou hromádku završí balíčkem sirek. Jelikož Gambler již dorovnal, čeká se jen na tvou reakci. Na stole leží Jack v křížích, pětka v pikách a dvojka v téže barvě. Závěs zde visel přesně uprostřed místnosti ještě než jste přišli a odděloval prostor jednoho od prostoru druhého. V okamžiku, kdy ten druhý dorazil, byl závěs stažen stranou a... Nyní není zcela jasné, kde skončil.

Derek - 19. července 2009 12:13

2. Kolo pokeru Přejedu pohledem sumu žetonů na stole..Vezmu si sirky a zapálím si jeden doutník,na otázku od soupeře neodpovím a na jeho výraz v obličeji nijak nereaguji. Ovšem touhle poznámkou málem překročil pomyslnou hranici díky které zemřelo už několik lidí. Tak jo...Tyhle karty budu muset položit..Jsou ještě horší,než ty minulé. Pomalu v naprostém klidu vydechnu první obláček dýmu,položím karty a naznačím krupiérovi,že tohle kolo skončilo..

Slovo - 19. července 2009 13:56

Třetí kolo Krupiér přesune žetony ke Gamblerovi. "Nový stav žetonů je 6100 o Joa a 3900 u Dereka. Nová výše blindů je 400/800, začíná Derek." Pronese nahlas a posbírá karty. Prožene je míchacím strojem a opět rozdá. Před Derekem stojí hromádka 400 žetonů a o chvíli později přiletí i dvě další karty. Dvakrát tolik žetonů vysází na stůl i Gambler, který však dostane také pouze dvě karty. Svět je prostě nespravedlivý. Na stole mezi nimi se během okamžiku objeví nové tři karty: Křížová šestka, sedmička a desítka.

Derek - 19. července 2009 15:23
	3. Kolo pokeru Prohlédnu si své dvě karty a pokračuju v kouření doutníku.Pak se otočím na míchací stroj,jakobych kontroloval jestli opravdu funguje. A já myslel,že to horší být nemůže.. Ještě jednou si prohlédnu své karty a karty na stole.Poté opět polžím karty na stůl a naznačím krupierovi konec kola.

Anna Alysher - 19. července 2009 20:23

Kreox "Ne, můj drahý Kreoxi, tohle není z knihy. Spíš ze života. Prostě jsem ho někde viděla a zajímalo by mě, co znamená." rychle strčím blok zpět do kabelky. Za pokus to stálo. A s odpovědí jsem ani nemusela lhát. Teda zrovna on si určitě mých rukou už někdy všiml, ale taky nemusím vyslepičit všechno. "Díky za pokus, ale nedokončenost a dokončenost zároveň to nebude." A krom toho základní symboliku si umím vyložit sama. "Raději mi pověz, jesti se tu dělo něco zajímavého?"

Slovo - 20. července 2009 17:35
	4. kolo pokeru Krupiér s úsměvem posbírá karty a posune dalších 400 žetonů ke Gamblerovi. "Nový stav žetonů je 3500 Derek proti 6500 Joe. Joe začíná small blindem 800 a Derek je na big blindu 1600." Prožene karty strojem a znova rozdá. Nyní si můžete prohlédnout károvou dámu, kárové eso a pikové eso. "Můžete začít, pánové." Pronese krupiér a kývne na Gamblera.

Gambler - 20. července 2009 18:40
	4. Kolo Při pohledu na svoji ruku a vyloženou trojici na stole se zasměji a hodím svoje karty na stůl. "Dorovnám a zvyšuju na tři a půl celkem." pak se podívám na soupeře a s kývnutím hlavy mu naznačím rukou pohyb při zahození karet. Típnu svoji ještě nedokouřenou cigaretu a odstrčím popelník směrek k opuštěné sklenici s lahví.

Kreox - 20. července 2009 20:06

Rozhovor s Annou Pokrčím rameny a ignoruji spěch, s jakým blok schovala. Určitě má své důvody, proč nechce, aby to viděl ještě někdo další, než já a pár homunkulů kolem stolu. Když je blok z dohledu, je najednou jejich hovor mnohem živější. "Jen jsem hádal... Bez kontextu to nějak nejde, krom toho i tvá máma říkala, že pokud chce někdo používat symboly, ať zapomene na cizí učení a vychází ze sebe samého. Vyšší úroveň čarodějnictví se neobejde bez vlastních postupů a výkladů symboliky, protože každý z nás je jiný a naladěný na jinou vlnu. Bylo by to jako snažit se chytit digitální vysílání analogovým přijímačem bez set-top-boxu, nebo jak se té kravině nadává." Dokončím načatou myšlenku a zamyslím se nad její otázkou... "Co je nového? Lucy konečně pořídil nové křídlo. Říkala sice, že ten starý klavír byl velmi dobrý, ale jeho prodejem jsme získali spoustu peněz na novější vybavení a krom toho udělal tak starý kousek tomu sběrateli velkou radost. Mimoto jsme pojali podezření, že se do něj pustil červotoč a tak byl prodej velmi rychlá záležitost. Nechtěli jsme, aby si toho někdo všiml, než nám vyplatí plnou cenu. A pak je to již jedno. Však jsi nám sama pomáhala s přesným určením stáří, tak co ti budu vykládat. Na svůj věk byl v požehnaném stavu. No... Krom toho jsme zřídili pokerový salónek s nahráváním jednotlivých her a velkou plasmovku za barem, ale tu jsem ti již ukazoval. Ten nový klavír jsme jinak umístili do zadní místnosti támhle za tím prázdným... Och... Ona si tam chce sednout, omluv mě na okamžik." Během momentu stojím u dívky, která právě opouští stůl, ke kterému jsem ji posadil, s hromadou rozbité elektroniky v rukou. Zvednu ze stolu její pití a opatrně posbírám věci, které měla rozložená na stole a vedle stolu. Nějakým způsobem se mi povedlo držet pití v levé a vše ostatní v pravé ruce. Při chůzi jsem i s tolika věcmi mnohem rychlejší než Eileen, takže než dojde ke stolu, už tam má vše rozložené přesně tak, jak tomu bylo, když seděla u Charlieho. "Prosím, Chiméro." Pronesu zdvořile, úslužně skloním hlavu a jako poslední akt dobré vůle rozsvítím stíněnou lampu nad stolem. Pak se otočím a vrátím se zpět k Anně. "Tak a je to. Zkrátka támhle za tím stolem je pohyblivá stěna, za kterou jsme umístili malý přístěnek akorát pro klavíristu. Asi půl léta byl klub v rekonstrukci, v provozu byla jen polovina lokálu a na zbytku prostoru se pracovalo. Taky jsme si to mohli dovolit, těm zeleným Irským prckům naše pivo strašně chutná a když jsou ožralí, tak není problém z nich vytáhnout info o hrncích se zlatem a vyfouknout jim je, než to z nich zas vyprchá." Na konci monologu se od srdce zasměji a koutkem oka pomrkávám na Charlieho, jestli mě svým nepřekonatelným sluchem zaslechl, nebo věnoval pozornost něčemu jinému.

Lucifer - 20. července 2009 21:04

U baru Stojím za barem sleduji tu napínavou pokerovou výměnu. Jsem tak fascinovaná, že si vůbec nevšimnu, že si Kreox otevírá před Annou pusu na špacír a tím v podstatě riskuje prozrazení všeho, co si tady tak úzkostlivě buduji již takovou dobu. Ten poker je totiž tak neuvěřitelně zajímavý, že jsem se prostě zamyslela a zakoukala na obrazovku, aniž by mi přišlo cokoliv divné. Probere mě až Charlie za barem. "Ahoj, chlapče. Jak se poslední dobou vede? Vypadáš, že bys rád něco sladkého a chladivého, co? Neboj, myšlenky ti čtu jen když je mi jasné, že si chceš objednat. Tuhle jsem se zamyslel, tak mi odpusť, že tady má domácí zmrzlina nestála rovnou." Rozpačitě se na něj pousměji a projdu dveřmi dozadu. Za chvilku jsem zpátky s velkou miskou plnou zmrzliny, jejíž hlavní složkou jsou výběrové jahody a ta nejjemnější a nejlahodnější smetana, jakou se mi povedlo v dnešní době sehnat. Pochopitelně od statkáře a bez chemických přísad, nechci svého milého hosta otrávit. V celé té hromadě je zapíchnutá zdobená lžička. "Že jsem tak smělá... Většinou nemáš peněz nazbyt, tak co kdyby ses nám dnes postaral o atmosféru?" Postavím jahodovou magii na pult před Charlieho a zajedu rukou pod výčep. Stěna vedle Eileen (ta, na které nevisí lampa, osvětlující nyní nově otevřený prostor) se hladce odsune stranou na naolejovaných kolejničkách a odhalí tak dřevěný přístavek s úplně novým klavírem. Možná bys tomu nevěřil, ale vše je propočítané tak, aby to i z takhle zvláštního místa rozeznělo celý klub. Hned po umístění jsem ho nechal naladit, tak si dej zmrzlinu a pokud neodmítneš, tak bych si tě velmi ráda poslechl." Mrknu na něj a vytáhnu lžičku z misky. V mělké prohloubenině se pomalu roztápí smetana a měkne kousek ledové jahody. Posunu lžičku k jeho ústům a pronesu pobavené: "Ham!"

Eileen Johannson - 20. července 2009 21:07

U stolu Na další slova svého spolusedícího nereaguji, mám dost práce s tím, abych se při lození po čtyřech pod stolem nepraštila do hlavy. Kde je ten pitomý přirozený logaritmus? tápu v polotmě a snažím se nahmatat úlomek z plastu. Opírám se přitom o pravou ruku, některé prsty mám nepřirozeně zkroucené, bolest mi vystřeluje až do krku. Ách, tady je… pomyslím si s úlevou a položím jej na stůl k ostatním již sebraným kouskům. Teď ještě dělítko a goniometrické funkce, ty se budou hodit… Sotva postřehnu, že se ke mně neznámý přidá. Chvíli mi pomáhá sbírat, pak si pohrává s číslicemi a nakonec mi posbírané kousky nasype do dlaně. Nejdříve polekaně ucuknu před jeho dotekem. Nenávidím, když se mě dotýkají cizí lidé… A už vůbec, pokud mají studené, dlouhé a bledé prsty. Vlastně se mě někdo naposledy dotknul hodně dávno… Okamžik si jej zkoumavě prohlížím. „Oh, děkuji…“ řeknu tiše a zase pro jistotu hypnotizuji zem. Hele, drobek… Odcvrnknu zapomenutou část něčího jídla, notně zachovalou, nehty někam pod nejbližší židli. Bělovlasý pán se mezitím rozloučil a odešel. Oddychnu si a s námahou vstanu, přičemž trochu zavrávorám. Jako bych nemohla být chvíli sama, už je u mě ten podivný vyhazovač a odnáší mi věci. Zvláštní – zvládá nést mou celkem těžkou tašku, v níž se skrývají věci, o nichž já ani pořádně nevím, že je tam mám, v jedné ruce spolu se sešitem a čipy z kalkulačky a v druhé čajovnické náčiní. Všechno mi to rozloží na volný stůl, o němž jsem se předtím zmiňovala Lucymu, s podivuhodnou přesností ve velmi podobném postavení jako u bývalého spolusedícího. Možná, že ze mě ta divnost čiší na míle daleko… Asi jsem podle něj obsesivní… Nechápavě nad jeho jednáním zakroutím hlavou, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to neudělalo radost, stejně jako jemně odsunutá židle a rozsvícená lampa. Stihnu mu akorát poděkovat očima a už zase někam mizí. Sesypu kousíčky kalkulačky na stůl, cosinus přímo do čaje. Zhluboka vzdychnu a špičkami prstů jej vytáhnu. Naštěstí už toho vynikajícího čaje po mém záchvatu vylévání nebylo v kalíšku moc. Posadím se za stůl, tašku si vezmu na kolena a začnu lovit v postranních kapsách, pak v té hlavní, kde narazím na něco velmi chlupatého, z čehož mi naskočí husí kůže. Raději po tom dále nepátrám. Po pár minutách nakonec vytáhnu vteřinové lepidlo a šroubovák. Nechápu, kde se tam vzal ten šroubovák, ale bez dalšího přemýšlení se nořím do oprav a snahy zachránit si zápočet z chemických cvičení. Podivného muže jsem již vypustila z hlavy.

Anna Alysher - 21. července 2009 20:04

Kreox Mlčky poslouchám Kreoxovo tlachání, protože mi celé tělo ztuhlo už při jeho druhé větě. Zbytek poslouchám spíš setrvačností. Teď bych jeho slova opakovat nedokázala, ale později se rozpomenu na každý detail. Návyk z přednášek. Kreox na chvíli odchází. Je to jako by mě magnetizoval, otáčím za ním hlavu a přes šum klubu poslouchám i zdvořilostní větičku k Eileen. Pak se vrací a rozplývá se nad rekonstrukcí klubu. Ale to mě TEĎ nezajímá. Konečně cítím, že ze sebe dokážu vypravit souvislá slova. "Říkal jsi... že moje máma říkala... Ty jsi ji znal?! Znal jsi moji mámu? Moji pravou mámu? Jak? Chodila sem? Žila tady nebo... Jak jsi ji znal?" Hlas mi přeskakuje. Uvědomím si, že blábolím a zmknu. Polknu trochu už mírně vychladlého kávového nápoje. "Řekni mi prosím všechno, co o ní víš." poprosím tichounce. "Táta o ní nikdy nemluví." Máma, moje máma, máma, moje skutečná máma. Znal ji. Kreox ji znal. Proč mi to neřekl dřív? A jak ví, že jsem její dcera? Alysher je tátovo jméno. Po svatbě tady máma nikdy nemohla být, nebo snad ano? No ovšem, jsem jí přece hrozně podobná, mám přece fotky...

Kreox - 21. července 2009 20:25

S Annou u stolu Všichni homunkulové se šokovaně otočí a s udivenými obličeji pozorují Annu. Já sám začínám blednout do šeda i na místech, jež byla do tohoto okamžiku černější než sama noc. Lucy mě za tohle zabije... Probleskne mi hlavou, než si začnu dávat dohromady svou odpověď. Pak si vlastně uvědomím, že není, co bych musel nějak extrémně tajit. Povzdechnu si a jdu s pravdou ven. "Ano, chodívala sem... Dost často. Hlavně v době, kdy jí bylo tolik, co teď tobě. Jste si skutečně velmi podobné a to nejen vzhledem. Mrzí mě, že o ní nic nevíš, ale nepřála si, abychom tě jakkoliv ovlivňovali... Hlavně když otěhotněla a přestala sem chodit, tak se hrozně pohádala s Ferem a ten mi výslovně zakázal ti cokoliv říkat, přestože vůbec nevím, čeho se jejich hádka týkala... Ne, nemá cenu se ji na to ptát. Lucy je děsně náladový a hlavně bude dělat, že o ničem neví, i kdybys mu náhodou měla čím vyhrožovat. Krom toho ani neumím popsat naše překvapení, když jsi sem poprvé zabloudila a my si nejdřív mysleli, že se vrátila tvá máma... Pak nám došlo, že ona by vypadala mnohem starší, ne mladší, i když u ní jeden nikdy nevěděl. Bylo to pro nás skoro jako rodinné shledání, tak se snad vysvětluje, proč jsme k tobě byli vždycky tak... Milí?" Povzdechnu si a homunkulové kolem stolu se začnou opět věnovat živé debatě. "To je asi tak všechno..."

Anna Alysher - 21. července 2009 21:31

Tajemství, tajemství. Všude samé tajemství Kreoxova odpověď mě zmate i roztrpčí. Co se jen mohlo stát? A proč mi nemají nic říct? Chtěla mi tuhle tvář světa pokud možno utajit, nbo mě snad chtěla učit sama? Z Lucy nic nevytáhnu, dává na dlouhé známosti. "Dobře." Dám se na klasickou cestu historičky. Matriky, noviny... Jestli tu žila nebo studovala, musím na něco narazit. Táta o ní nemluvil od mých sedmi a do té doby jsem se neptala na nic důležitého. Nevím ani, odkud pocházela. Rozhlédnu se po lokále. "Někdy si tu připadám jako doma." řeknu víc k sobě než ke Kreoxovi. "A někdy jsem tu jak náhodou zabloudivší cizinka. A ti "lidi" tady. Každý něco skrývá a před každým něco skrýváte." Pohlédnu na své ruce. "Vlastně to i chápu." Mluvím nezúčastněným tónem, jako by se mě to ani netýkalo.

Kreox - 21. července 2009 21:48

Anna "To je hlavně kvůli tomu, že tady jsou všechna tajemství v bezpečí. Nechodí sem v podstatě nikdo, kdo by neměl nějaké tajemství a všichni se snaží to respektovat." Povzdechnu si a zabavím jednomu z homunkulů pivo. Ten se sice chvíli tváří nechápavě, ale že jsem to já, tak si jde s trochu posmutnělým výrazem pro další. Trochu upiji, ale nestačí mi to, tak si přihnu pořádně a téměř polovina obsahu sklenice zmizí v mých ústech. "Někdo má tajemství větší, někdo menší, ale většina sem jde prostě se uvolnit a přestat své soukromí držet pod pokličkou. Jednou jsem tady potkal Hellboye. Však víš, takový ten velký, červený, věčně má v hubě doutník... No prostě sem přišel a na mě: 'Hej, šachovnice! Dej mi pivo... A pošli do háje ty novináře, co sem chcou vlízt za mnou...' No a dokud neodešel, tak jsem se s ním támhle u stolu bavil o ženách." Dopiji pivo a sklenici postavím na okraj stolu, kde ji vezme jeden z normálních číšníků a odnese na bar. "Tím chci říct, že zde je místo všech tajemství. Možná se zde cítíš doma i z jiného důvodu, ale to by mě vážně zajímalo, jaký by to mohl být." Pokrčím rameny a mile se usměji. Pak vytáhnu z kapsy jeden doutník poloviční délky a zapalím si. "Tenhle jsem od něj mimochodem dostal... Prý za ty novináře." Pronesu pobaveně a vyfouknu tak, aby to nešlo na Annu.

Anna Alysher - 24. července 2009 22:02

Kreox "No jo, no jo." povzdechnu si. "Jen mi skoro přišlo, že by se mohla rouška tajemství poodhalit. Multum in parvo. (Mnohé v málo slovech.) Jde o ženu dvacet let mrtvou a jen tak mimochodem mou velmi blízkou příbuznou." Chvíli se dívám na své ruce a mlčím. Pak promluvím velice tiše. "Je smutné, když tě nedokáže nikdo z tvých nebližších pochopit, poradit, vysvělit, co se děje." Najednou se ve mě vzedme vlna hněvu na matku, kterou jsem nikdy nepoznala. Věděla, že umře. Mohla mi po sobě něco zanechat. Dopis, vysvětlení, cokoliv... Tolik jsem doufala, že mi třeba někdo něco předá, až dospěju, ale nestalo se tak. A teď, když se objevila jiskřička naděje, že by mi o ní někdo mohl něco říct, je ta jiskřička udušena jí samotnou, jejím dávným přáním. Pojistila se vskutku dokonale. pomyslím si trpce.

Kreox - 24. července 2009 22:21

Za stolem Smutně se na ni dívám a nevím, co na to říct. Sklopím hlavu a chvíli přemýšlím, ale nic moc mě nenapadá. Co taky jiného, když říká pravdu? Povzdechnu si a položím jí ruku kolem ramen. "Neber si to špatně. Měla tě velmi ráda. Dokonce i když už sem nechodila, poslal mě občas Lucy, abych se na ni podíval a řekl mu, jak se má. Jen jsem se již do jejích záležitostí nesměl vměšovat." Povzdechnu si a stáhnu ruku zase zpátky. "Nešlo to jinak... Nemohl jsem..." Zamumlám potichu a odvrátím se. Homunkulové se tváří ztrápeně a hovor kolem stolu víceméně utichl. "Ale i kdybych mohl, už se stejně sama rozhodla a v mých silách nebylo nic."

Anna Alysher - 03. srpna 2009 21:12
	Kreox Mluví pravdu. "No jo, vždyť já ti věřím. Ultra posse nemo obligatur." (Nikdo není povinen k něčemu, co je mimo jeho možnosti.) To na ni se zlobím, můj drahý Kreoxi, ne na tebe. Raději se obrátím tváří do lokálu a zkoumám ostatní hosty. Vypadá to, že jeden z nich brzy vyzkouší nový klavír.

Slovo - 06. srpna 2009 22:04
	soukromá zpráva od Slovo pro Poker Máš špatné tušení a v okamžiku, kdy vyložíš žetony na stůl, ti proletí hlavou bolest, jako bys dostal kulkou mezi oči. Okamžitě sletíš ze židle a kryješ se pod stolem. O setinu vteřiny později jsi ohlušen výstřelem, který je směřován do prostor, kde byla ještě před několika okamžiky tvá hlava.

Slovo - 06. srpna 2009 22:07

Poker Na obrazovce se začnou dít velezajímavé věci. Nejprve ze všeho vyloží Gambler na stůl žetony v hodnotě, na kterou může Derek reagovat pouze all-inem, nebo složením karet. Pak najednou skočí Gambler pod stůl a ve stejném okamžiku vytáhne Derek pistoli a vystřelí. Jedinkrát. Kulka proletí prostorem, kde byla ještě před několika okamžiky Gamblerova hlava a zakousne se do zdi. Na stole se objeví Kreox v černé zbroji se stříbrným kováním a křížem přes celou hruď. V jedné ruce třímá obouruční meč s černou záštitou a zářící čepelí.

Kreox - 06. srpna 2009 22:17

U stolu "Ne, to rozhodně není..." Poznamenám pohřebně a zničehonic zbystřím. Vrhnu pohled na obrazovku za barovým pultem a jsem nadevše rád, že IT odpojili zvukový přenos. Zničehonic zmizím ze své židle vedle Anny a objevím se na stole před Derekem. Před svým přemístěním jsem stihl říci jen: "Musím..." Poker Stojím na stole a shlížím na tu trosku pod sebou. Třese se při pohledu na znak jediného boha. Třese se, když vycítí stříbro na mé zbroji, třese se, když cítí, že ho opouštějí síly, jen se podívá na čepel mé zbraně. Zvedám pravici a setnu jí směrem dolů. On uhne, ale mé levačce se nevyhne. Na tváři má kouřící jizvy a já na kameru ukážu levou plátovou rukavici se stříbrnými hroty po celém povrchu. "Byl jsi pozván, abys hrál. Nikoliv, abys tady dělal nepořádek." Pronesu nahlas, načež se na obrazovce objeví reklama na úklidovou službu. Pak se televize přepne na jinou kameru a zabírá zatím osamocený klavír. O několik vteřin později se objevím zpátky u stolu ve své kožené bundě a motorkářských botech, po zbroji a meči ani památky. "Promiň, Anno, neodkladná záležitost."

Slovo - 06. srpna 2009 22:24

soukromá zpráva od Slovo pro Poker Krupiér začne s nezúčastněným výrazem ve tváři uklízet nepořádek po souboji, když tu náhle si uvědomí, že je v místnosti stále ještě někdo navíc. Sehne se pod stůl a kývne na Gamblera. "Již můžete ven, nic Vám nehrozí, pane Joe. Chcete-li zde ještě setrvat, mohu Vás ujistit, že k podobnému incidentu již nedojde. Těmito dveřmi se dostanete zpět do lokálu a Vaše dnešní útrata půjde na účet podniku. Berte to jako kompenzaci za nepovedenou partii. Nyní mě, prosím, omluvte, musím zde pouklízet ten nepořádek." Kývne na tebe a pokračuje v likvidaci škod. Celý souboj se seběhl tak rychle, že jsi zaznamenal jen několik barevných šmuh a zvláštně zabarvený hlas klubového vyhazovače. Svou roli mohl hrát i otřes po výstřelu, tak jako tak, další rozhodování je na tobě a podle rýh ve stěnách, na stropě a záseků v nábytku bys řekl, že tato místnost již definitivně ztratila své původní kouzlo. Po zemi se ti ke špičce boty přikutálí zdeformovaný projektil, který musel před okamžikem vypadnout ze svého lože ve zdi. Již nejsi schopen s určitostí říct, kam přesně Derek zeď zasáhl.

Gambler - 06. srpna 2009 23:32

Po turnaji No vida, ještě pořád mě tam nechce.. stručně mi projede hlavou, když zahučím pod desku stolu a zabolí mě do uší výstřel. Což může být vzhledem k situaci jenom pěkný přání. Zhodnotím v rychlosti možnosti svojí obrany vůči ozbrojenému útočníkovi. Rychlé poplácání kapes odhalí z možných zbraní jenom zprohýbanou krabičku cigaret, obstarožní zapalovač a šrajtofli. A pak se nejspíš objevil anděl. „No nazdar.“ vypravím ze sebe, když se vyhrabu ze svého úkrytu a smetu ze svého křesla něco bílého prachu. Jak se zdá, tak někdo nadělal spoustu nepořádku, ale poznal a nerozbil dobré pití. Trochu nepatřičně stojí na stole ještě pořád bledě zlatá tekutina a sklenice, která předtím dělala mého důvěrníka při hře. „Ee, tohle uklidím já. Na dobré místo.“ brouknu k místnost pucujícímu krupiérovi a stáhnu lahev i sklenici ze stolu dřív než mu přijde pod ruku. Původní úmysl sednout na křeslo si rozmyslím, když část opěradla s tichým žuchnutím opustí zbytek celku a přistane v prachu na podlaze. Jako sedadlo tedy zvolím desku stolu, která vykazuje aspoň nějaké znaky soudržnosti. Když zasednu na pevnou desku dostaví se první známky přicházejícího šoku. S třesoucími se prsty odstraním uzávěr na lahvi a po krátkém uvážení raději odložím sklenici na stůl. Při současném chvění by většina obsahu lahve skončila na zemi. A já mám pro něj lepší využití. Přemoct se nepít tak jak bych chtěl nebylo zas tak těžké, jelikož žaludek mám ještě pořád jako na vodě. Hlavní důvod proč nepít je mi jasný i bez žaludečních problémů. Už předtím jsem měl něco v sobě a zakončit dnešní noc pod stolem nehodlám. Z vícero důvodů, ale jeden z nich by mohl být i ten, že tady by se asi opilci příliš velké oblibě těšit nemuseli a vzrušení jsem měl za dnešní večer až dost. S lahví v ruce se vydám na cestu do hlavní místnosti dnešního místa činu. Předchozí třes teď vystřídala jakási otupělost, která není ani moc na škodu. Předchozí podivná společnost se najednou zdá být docela fajn, jelikož pravděpodobně nemají v úmyslu přestěhovat obsah mojí hlavy na protilehlou stěnu. Doufám. Když se přes lokál doberu až k pultu před barem položím na desku značně prázdnější lahev a bez posazení se opřu lokty. „Pangalaktický megacloumák, pěkně prosím.“ zahuhlám směřem k postavě za barem, zatímco lovím další ze svých nikotinových výtvorů ze saka. Těsně předtím, než cvaknu zapalovačem mi dojde, že to co jsem si v žertu objednal, bych taky mohl dostat. Odložím zapalovač a vytáhnu pochroumanou cigaretu z úst. „Změna plánu. Kafe, černé, cukr. Prosím.“ velice pečlivě specifikuji objednávku a následně pokračuji v zážehu. Vidíš blbče, ještě žes neřekl silný. Potáhnu ze zámotku a v duchu napočítám do deseti než vydechnu. V hlavě mi zazní naposledy výstřel a já pustím Dereka i celou dnešní partii k čertu. Ono je to tak stejně nejlepší. Když se člověk začne v něčem moc patlat, nakonec to přestane být zábava. A v tomhle konkrétním případě se už od začátku o nějakou velkou srandu nejednalo.

Anna Alysher - 07. srpna 2009 21:18

Peklo Po otci mám v krvi dávku neskutečného klidu v situacích, kdy by ostatní lidé běhali s křikem po místnosti. Koneckonců, to, že pečlivě tajím své schpnosti neznamená, že nemám určité představy o ostatních návštěvnících (případně ochranky). Se zájmem sleduji dění na obrazovce (konečně něco zajímavého). Víc než akce samotná mě zajímá Kreoxovo brnění a meč. Dá se to nazvat profesionální deformací. Když se Kreox vrátí, utrousím jen: "Všimla jsem si." Dál se k tomu nevracím. Ze studia historie vím, že nepoměrně déle žijí ti, kteří nerozmazávají věci neurčené jejich očím.

Slovo - 07. srpna 2009 22:07

soukromá zpráva od Slovo pro Zbroj: Jak již bylo zmíněno, plátová zbroj z velmi tmavého materiálu. Spíše než nějaký kousek středověkého umění ti připomínala hmyzí krunýř. Kyrys působil, že přesně kopíruje křivky těla a pokud tě nešálil zrak, pak měl boky chráněné pruhy stejného materiálu jako zbytek zbroje, přičemž na sebe doléhaly jako tomu je u zbrojí šupinových. Stejně byly chráněny paže od ramenních plátu po bodce na loktech, boty a vnitřní části kloubů. Nátepníky, stehenní pláty a náholeníky byly stejně jako kyrys prokládané stříbrem, chrániče kolen byly obohaceny o bodce, helma chyběla. Ramena kříže se rozevíraly jako květiny a jeho rozměry byly zcela regulérní s dolní příčkou delší a horními třemi o jednotné délce činící polovinu té spodní. Tento kříž byl jak na kyrysu, tak na ramenních plátech, tak na nátepnících a holenních chráničích. Meč: Meč byl velmi zvláštní již jen svou zářící čepelí, ale samotná záštita byla ještě děsuplnější. Široká jako u klasického obouručního meče, obě poloviny však působily jako spáry dravce, kterého bys rozhodně nechtěla potkat. Hruška končila ostnem tvarovaným do podoby ocasu a na obou stranách byly pod konec čepele vsazeny mléčně bílé kameny, které spíše působily jako bělma mrtvých očí. Jelikož držel Kreox meč jen v jedné ruce, mělas krátkou možnost si prohlédnout i jílec, jehož drsný povrch nepřipomínal klasické kožené omotání ani vzdáleně. Čepel byla o málo delší, než bys u meče tohoto typu čekala, stejně tak i širší a překvapivým šokem je fakt, že u dvouručních mečů téměř obvyklá druhá příčka zde chyběla, respektive byla nahrazena mnoha menšími po celé délce čepele. Všechny musely být broušené z obou stran, protože vyčnívaly z ostří jako dravčí zuby z tlamy šelmy. Skoro, jako by jejím účelem nebylo způsobit nepříteli zranění sečná, jako jej spíše přepilovat. Celkově byl meč mnohem robustnější, než by člověk u této zbraně čekal. Musel být mnohem těžší, než jeho bratranci ze 16. století a většina lidí by si jej nejspíše vystavila nad krb. Otázkou zůstává, jestli by jej průměrný člověk dokázal vůbec uzdvihnout. Kreox přesto nevypadá, že by byl nějak extrémně svalově vyvinutý. Lehce svou postavou nejspíše z řady vybočovat bude, již jsi možná někdy uvažovala nad tím, jak vlastně vypadá bez oblečení, nicméně je ti jasné, že něco takového není možné ovládat jednou rukou. Natož jako by to byl odlehčený bastard.

Charlie Múzák - 23. srpna 2009 12:08

Bar Z obrazovky mi pohled samovolně sjede na Lucy, jak se opírá o pult a zainteresovaně si prohlíží onu karetní přestřelku. Že bych něco přehlédl? Není o nic více zajímavá, než ty které jsem viděl. Dobrá, možná o trochu, oba mají talent... Hmm... Jenže další pohled na obrazovku mě utvrdí v tom, že to až tak výjimečné nebude. Lehce se uchechtnu a zavrtím mírně hlavou. Jakmile se ale opřu o barový, má maličkost si získá Luciinu plnou pozornost. Ruce s dlouhými prsty položím na bar a s úsměvem si vyslechnu to, co má na srdci. Jak se mám? To je těžká otázka Lucy a ty sám nejlíp víš jaké to je... Přesto se mi na tváři objeví velmi smířený úsměv. "Dnes ti to opravdu sluší Lucy, byl jsi u kadeřníka? Mám se dobře, děkuji..." Poslední slova už ale říkám téměř do prázdného prostoru, protože se zřejmě vyřizuje má nevyřčená objednávka. Tady prostě ví, jak si udržet návštěvníka... Zasněně si povzdechnu a uvelebím se na barové stoličce. Pohled se mi rozletí po lokále, daleko ovšem nedolétne, protože se zastaví na Kreoxovi a jeho společnici. Hmm.. zajímavé. Mírně přimhouřím oči, když se snažím rozeznat tetování, které má dívka na předloktí. Hmm.. mladí. Co všechno si nenechají udělat. Z dalšího přemítání o dnešní mládeži mě ale vytrhne starý dobrá Lucy, tentokrát však upřu pohled spíš na to, co nese v rukou. Ať dělám co dělám, lepší nikde nemají. Doslova cítím, jak se mi do obličeje hrne takové to dětské nadšení. Lepší nenajdu... a že jsem hledal všude. Jako kdyby se myšlenky najednou samotné vydaly na cestu zpátky do minulosti, aby prolétly všechny ty chutě, které prošly mým životem, nakonec se ale všechny vrátí zpět do upršeného Londýna, do ošuntělého vchodu baru Peklo, přesně k téhle jahodové zmrzlině, protože lepší nikde jinde prostě nedělají, dokonce i já jsem se s tím smířil. Přestože mou pozornost plně upoutává ona lahodná zmrzlina, urvu kousek i pro Lucy, která se zmíní o mé finanční situaci. Lehce mi znachoví tváře. Jak může vědět, že opravdu nemám skoro ani na zaplacení zmrzliny... Prsty na barovém pultu spletu do sebe, chvíli to vypadá, jako kdyby se do sebe vplétali několikery hadí tělíčka. Postaral o atmosféru... atmosféru... atmosféru. Ta slova se mi rozezní v uších odkud se, pomalu ale jistě, společně s tím lezavým pocitem štěstí, dostávají někam dolů do té malé dušičky klavírního hráče. V téměř nepostřehnutelném mžiku zapomínám na celou tu lahodnou smetanu a výborné jahody, přesně v tom okamžiku, kdy se dušička zatetelí radostí, když se otočím na barové židličce směrem, kterým Lucy. Oči téměř pohánějí onu stěnu, aby odkryla to tajemství, které skrývá a já se konečně mohl pokochat pohledem na nástroj mému srdci nejbližší. Ach Lucy... Další barmanova slova kolem mne proplouvají jako beránci na obloze, všimnete si jich, ale větší pozornost jim nevěnujete. Je mi jasné, že poloha klavíru je brilantní, ostatně jako všechno v tomto baru. ... velmi ráda poslechl... S dojetím se otočím na Lucy, neschopen cokoliv říct. Nezištná pomoc v tomhle světě je pro mě stejně jako rána pěstí. Nečekaná. Otevřu pusu a nechám barmanku, aby mě 'nakrmila', stále mi lžička čouhá z pusy, ale neustále Lucy pozoruji, jako kdybych chtěl z jeho očí vyčíst něco... prostě něco. Nakonec se jen usměji a pohled spadne na bledé ruce, které teď bezvládně leží v klíně. Už je to dlouho... Mírně se pousměji a podívám se na Lucy a vyndám si lžičku z pusy. "Moc rád zahraji." S lehkým úsměvem se dám do zmrzliny, která je v mžiku pryč, kdo ví, jestli kvůli tomu, že už chci vyzkoušet nástroj, který Lucy zakoupil, nebo kvůli tomu, že zmrzlina byla tak vynikající. Sotva cinkne lžička o prázdné dno poháru, už jsem na dobré polovině cesty ke klavíru. Je hezký... moc pěkný. Možná bych mohl... Nevěnuji nikomu pozornost, ani slečně kterou mi Kreox přivedl, ani jemu, nikomu z celého baru. Ani obrazovce, nezajímá mě, co se děje. Sotva překročím pomyslnou hranici, kde bývala stěna, zastavím se a zhluboka nadechnu. Je to krásný kousek... dřevo nádherně voní. Bílé prsty vytvoří společně s temnou černí klavíru nebývalý kontrast. Krásný... krásný klavír. Mravenčení na koncích prstů mi připomene proč jsem vůbec přišel. Nedočkavě se posadím na stoličku a otevřu klavír. Prsty přejedu po klapkách, vypadá to, jako kdyby oni sami byli klapkami. Usměji se, tak, jako už dlouho ne. Nejposlednější klapka vydá vysoko položený tón, který svolává k tomu, aby upoutal pozornost každého v baru... a poté... Poté se prsty rozjedou po klavíru, každý najde své místo a v jediném okamžiku se dostane souhře tónů v prvních akordech Mozartova Requiem (odkaz). Tóny se rozletí barem jako tisíce bílých holubic z kterých každá najde svého majitele, svého věrného posluchače, kterému bude vrkat slůvka taková, jaké si jen kdo bude přát. A já dál zůstávám shrbeným hráčem nad klaviaturou, nad starým přítelem a vypadá to, jako kdyby jsme byli milenci. Jen já a ona. Melodie. Bledé rty získají barvu a bělostné vlasy se znovu zabělí novou jiskrou, jako kdyby se do mě vléval nový život, nová melodie bytí. Ale i přesto všechno za klavírem stále sedí jen Charlie Múzák...

Eileen Johannson - 25. srpna 2009 22:28

Stále u stolu v klubu Naneštěstí pro mou kalkulačku nejsem zrovna příliš zdatný mechanik, i když se mi podařilo složit, sešroubovat a slepit cosi, co částečně funguje, nepípá, neskřípe a po displeji neběhají záhadné obrázky, přestože od každého výsledku, v němž se násobilo, budu muset 11,956 odečíst a u každého, kde se dělilo, 53,208 přičíst. Některá tlačítka stále zůstala nenalezena, rozkutálela se bůh ví kam, jiná nejsou na svých místech, protože si nemůžu vzpomenout – ani přes svou velmi dobře fungující paměť – kam patřila. Snažím se plně na tuto titěrnou a zbytečnou práci soustředit, tudíž absolutně nevnímám děj na obrazovce. A i kdybych ho sledovala – karetní hry mě nikdy nebraly. Jsem zcela ponořená ve svém světě, z něhož mě nemůže vytáhnout vůbec nic. Až na… Ženské problémy. Zcela nečekaně se mi zvedne žaludek a mé tělo zachvátí nesnesitelné křeče. Do háje, proč zrovna teď…?! Levá ruka mi instinktivně sjede na břicho a začne jej tisknout v naivní víře, že to pomůže. Okamžitě zblednu ještě více a ve tváři se mi objeví bolestný úšklebek. Tašku s věcmi skopnu na zem a špičkou boty se začnu přehrabovat ve vysypaných sešitech, propiskách a dalších hloupostech z ní vypadlých, hledajíce nějaká analgetika, jež tam však bohužel nejsou. V poslední naději na zmírnění bolesti zvednu ruku a zběsile zamávám na obsluhu, aniž bych věděla, jestli je někdo poblíž. Než je však schopen kdokoliv dorazit, sevřou se mi útroby a obrátí se mi žaludek. Vrávoravě vstanu a kulhavým během, narážejíce do dveřních závěsů a stěn chodby, zamířím na záchod. Na toaletách Kupodivu jsem úspěšně a včas dorazila na dámské toalety a náklad doručila přímo na místo určení, přestože chybělo málo. V neznámém klubu obdivuhodný výkon. Vyčerpaně klesnu vedle záchodové mísy a opřu se o chladnou zeď. Příšerně se mi točí v hlavě a před očima mám temné mžitky. Bolesti stravují mé tělo a k neblahému zjištění nejsou menstruační, nýbrž neblahého původu. Do studiem a příšeřím v klubu unavených očí se mi derou sotva uvolňující slzy. Z dálky se začíná ozývat tichá, uklidňující i znepokojující, částečně povědomá melodie. Zdá se mi, že mě uspává, ale nějaká neznámá síla mě nutí znovu vstát. Zachytím se nehty o zeď a vyklopýtám z kabinky ven k umyvadlu, kam strčím hlavu pod chladivou a osvěžující vodu, jenž mě však vůbec nevrací zpět do tohoto světa. Pevně obejmu hladký okraj umyvadla a znaveně zvednu hlavu k zrcadlu. Navlhlé plavé kadeře mi spadají do očí, ale i přes ně mohu fascinovaně sledovat proměnu sametově hnědých duhovek v sytě zelenou, zároveň s tancem medových pih. V hlavě mám najednou větší temno než Alois Jirásek. Zmateně zamrkám na svůj odraz v zrcadle. Nemám nejmenší ponětí, kde jsem, ale něco je určitě špatně. Pohled mi sklouzne k hodinkám. Čas vůbec neodpovídá tomu, co si naposledy pamatuji, místo už vůbec ne. Drogy…?! napadne mě jako první. Kriticky na sebe přimhouřím oči a zavrtím hlavou. V zrcadle jsem to skutečně já. Ty vlasy musí pryč… je hned má druhá myšlenka. Paranoidně se rozhlédnu kolem sebe. Nikdo tam není. Pomalu se spustím do dřepu a začnu se přehrabovat ve své tašce, úplně dole, dokud po hmatu nenajdu dobře známou chlupatou avšak hebkou věc. Vytáhnu ji ven doslova za pačesy a položím na umyvadlo. V boční kapsičce naleznu gumičku, pár sponek a líčidla. Zručnými naučenými pohyby si zrzavou paruku připevním a uhladím rozcuchané pramínky. Krátce se na sebe ještě jednou podívám, nepříliš nadšená z téměř bílého oblečení, které mám na sobě. Tu barvu z duše nenávidím, připomíná mi nemocniční pokoje. Někde bych měla mít ty šaty, co jsem si koupila v tom obchodě… Ale kdo ví, kde jsou, co je vůbec za den a kde to vůbec jsem… Začnu v kabeli šmátrat dále. Naštěstí jsem klidná, jelikož takovéto zvláštní věci se mi dějí velmi často. Probudím se a nevím kdo, kdy a kde jsem. A skutečně – úplně dole najdu violkové šaty zamotané do tanečních bot. Někdy bych si v té tašce mohla uklidit… Navzdory absenci jakékoliv živé i neživé nohy v místnosti vklouznu i s ošacením znovu do kabinky. Vzpomínky na nepříjemnou situaci s žaludečními potížemi se vypařily jako pára nad hrncem, proto při vstupu do ní akorát nakrčím nos a zamumlám něco o lidech, jež neznají svou míru v pití. Klub Přes temnou chodbu mě vedou tóny hudby, jež se teprve nyní rozvinula jako kvítek pod slunečními paprsky. Chce se mi tančit a hrát, úšklebky, zlomyslné a pobavené pohledy podivuhodného osazenstva klubu proto naprosto ignoruji. Tu skladbu znám, neznámý hráč je ve svém umění tak okouzlující… Neodpustím si několik lehkých baletních krůčků, při nichž se mi dlouhá průsvitná sukně zavlní kolem světlých kotníků obepnutých stužkami. Jako v hypnóze přejdu celý sál až ke klavíru. Opojena barvitými a sytými notami se skloním vedle bělovlasého muže, shrnu si vlasy z obličeje a velmi opatrně spustím své dlouhé prsty na klaviaturu. Nečekám na hráčovu reakci, pouze se spolu s ním ponořím do tance líbezných zvuků a pro svou duši si uzmu druhý, vyšší hlas. Pak už jen zavřu oči a dlouho, dlouho vedle něj stojím a hraji, dokud on sám neskončí.

Lucifer - 25. srpna 2009 23:15

Charlie Je neuvěřitelně milé se na něj dívat, jak si užívá mražené jahodové bomby. Ale není to nic ve srovnání s tím, jak se nese ke klavíru a jak mu nedočkavě cuká v prstech, když se chystá jej vyzkoušet. Jsem v tak zasněném rozpoložení, že plně ignoruji děj v karetním salónku, a teprve, když se Chiméra pustí vrávoravě na záchod a cestou se mine s Gamblerem, si uvědomím, jak moc jsem se nechal unést Charlieho hrou. Tohle zavání problémy... Pomyslím si, když si odhrnuji vlasy z očí a vyřizuji objednávku. Chci namítnout, že na Pangalaktický megalomcovák je nezvykle brzy, ale klient svou žádost poměrně rozumně změní na silnou kávu, tak jen přikývnu a na pár okamžiků zmizím v kuchyňce. Během chvíle jsem zpět s podšálkem, na kterém dřímá šálek kávy barvy nejtemnější noci ozářené jediným stříbrným srpkem... lžičky ležící vedle šálku. Podšálek sám je na talířku, na kterém spočívají i tři malé homolky hnědého cukru. "Jedno nepříliš hořké kafe lahodné chuti a silného zákalu s kvalitním cukrem bez příměsí. Sušenku, vodu, kostičku čokolády, med, mléko, oříšky, cokoliv jiného?" Vysypu ze sebe, když stavím talířek před jeho právoplatného majitele. Koutkem oka zachytím rudou hlavu vycházející ze záchodů. Co ta tady dělá?! Čekala bych spíš Lorreine... Tohle bude ještě zajímavé... Proletí mi překvapeně hlavou, když sleduji její náměsíčnou chůzi ke klavíru a zaslechnu první tóny její procítěné hry, narušené toliko pouze tichým otevřením dveří a vstupem drobné dívky v gotických šatech.

Miu - 25. srpna 2009 23:48

cesta ulicemi Zakláním hlavu div si jí nevyvrátím. Dnešní nebe je okouzlující. jediná barva se proplétá v tisíce dalších, které zatím ani neumím pojmenovat a možná pro ně jméno ani nemají. Povzdechnu si. Můj věrný přítel mi starostlivě položí hlavu na nohu. Podrbu ho a vyzvu aby přisedl ke mě. Lavička zavrže pod jeho vahou. Když sedí tak mě asi o hlavu převyšuje. Ráda bych věděla kam ubíhají jeho psí myšlenky, ale nějak jsem si ještě k jeho duši nenašla vztah. K té nové nesmrtelné duši....Přesto je to můj přítel. V mém věku je dobré mít přátele. A možná bych se ani nedivila, kdyby byl jen imaginární. Má podivně dětská mysl jako by užívala věk dětí právě teď- i když mé tělo už cosi povídá o dospívání. Je tu krásně, viď chlupáči? náhle se mi obrátí žaludek. Sevřu si břicho a chvilku rozdýchávám tu podivnou nevolnost. Že by to bylo kvůli tomu vesničanovi? je to dávno, ale stálo jako bych tam byla a prožívala to znovu. byl to takový pokus. Zvláštní pokus..... Ale hladový krk se musí nakrmit co? sedím tam ještě chvilku. Klinbám nohama nad zemí a přemýšlím o tom, o čem mám přemýšlet. Pak mě to přestane bavit. Zvednu se a s psíkem v patách vstoupím do ulic. Láká mě tu mnoho míst, mnoho míst kde je cítit něco zvláštního co upoutává mou dětskou duši. Mnoho míst co by stálo za to prozkoumat. Ale jedno místo zvítězí. zastavím se pod štítkem a zakloním hlavu abych to dokázala přečíst. Samotný název je prvním lákadlem. Dalším je hudba co se snaží prodrat ven klíčovou dirkou. A tak se tedy rozhodnu vstoupit dovnitř. klub ve dveřích se nejistě zastavila drobná dívka- spíš dítě než slečna. Jak už tu někdo naznačil v netradičních šatech gotiky. Kulatý obličej zvýrazňovaly velké, jako by zarudlé oči. Závěs kolem obličeje tvořily dlouhé rovné vlasy s lehce rudým odleskem. Kývnu hlavou do rytmu a v zápětí se usměji. A tak se objeví další zvláštnost- jeden špičák je o trochu větší než ten druhý. Když tedy rty zase semknu, lehce čouhá přes spodní ret. Je pro mě zbytečné zabírat celý stůl- spíš bych si vybrala místo u baru a nebo nějaký osamocený koutek pro jednotlivce. Tak jako tak si objednám sklenku vlažného mléka. Pokud můj věrný přítel měl náladu, vstoupil do hospody též (nechám na Pj. Případně pak poskytnu jeho popis)

Gambler - 28. srpna 2009 13:30

U baru “No to si mě uvař a voloupej.“ zabručím, když se z klavíru podaří vyloudit první tóny. S pohřebním výrazem dokouřím, když přede mnou přistane talíř s kávou. Trochu s podivem hledím na naarnžovanou scénérii kávy, lžičky a cukru a při následném výslechu dalších přání jenom gestikuluji odmítavě rukou. Druhou zatím odstavím šálek z navrstvených talířků a opatrně do něj smetu všechen cukr. “Díkes.“ prohodím směrem k postavě za barem zatímco zvolím cestu ústupu do stínů nějakého odlehlejšího stolečku s kávou v ruce a talířky stále na baru. Po pár krocích se ještě otočím a vratím se k baru, abych přibral na svou cestu ještě lžičku. “No nepovidejte, tady snad bude i módní přehlídka.“ vyjede ze mě, když se při hledání vhodného stolu dostane do mého zorného pole nově příchozí osoba. S pozvednutým obočím se i se svou zabijácky oslazenou kávou umístím k jednomu ze stolečků a upřu pohled do šálku. Souhrnem prostředí, osazenstvem a sledem dnešních událostí si připadám při pohledu na nehybnou černou hladinu jako bych koukal na svoji blízkou budoucnost. Ta vzdálená pravděpodobně obsahuje cukrovku v doprovodu rakoviny i jiných veselých nemocí, ale vzdálená budoucnost mě trápí úplně nejmíň. To jsou chvíle kdy bych uvítal i toho chlápka ze Sydney v bílém kvádru, které mu očividně nesedělo, co tvrdil, že je anděl. Hrát moc neuměl, ale aspoň nehrál na klavír a moc toho nenakecal. Chvíli si hraji se lžičkou a střídavě míchám kávu na jednu a na druhou stranu dokud se mi nezdá v teplotě, ze které se mi neoloupe žaludek a jícen. Následně zkřížím prsty na ruce a s prostým “Na zdraví.“ do sebe otočím na jeden zátah obsah šálku. Po jedné, navíc dobře oslazené, kávě se přece jenom na život kouká o něco líp. Nakonec, ten podělaný klavír je pořád lepší než kdyby tu jako ve Vegas hrál nějaký panďulák na pódiu Elvise a tvářil se u toho jako pupek světa.

Lucifer - 01. září 2009 11:54

Za barem Posbírám nádobí a chci jej odnést, když se pan Joe ještě vrátí pro lžičku. S úsměvem mu ji podám a začnu se věnovat malé dívce s ostrými zoubky. "Ahoj, je mi líto, ale tvůj pejsek dovnitř nemůže... Pošlu někoho, aby mu přinesl nějaké maso, ale obávám se, že sem dovnitř za tebou nepřijde ani sám. Tady máš ale své mlíčko." Usměji se a podám jí sklenici mléka. Pak mávnu na jednoho z homunkulů a ukáži na dveře. Ten se zvedne, dojde do kuchyně a o pár okamžiků později vynáší ven tříkilovou kýtu. Dveře za ním klapnou, dlouho je ticho, hudba pomalu doznívá, ale on se stále nevrací... "Kde je?" Pronesu nahlas a podívám se na Kreoxe.

Slovo - 01. září 2009 11:56
	soukromá zpráva od Slovo pro Nové znamení tě začne pálit na ruce a v hlavě ti začne bouřit. Cítíš moc, neuvěřitelnou moc. Vstávají ti chlupy na rukou, ale husí kůži nemáš, pak ve své hlavě uslyšíš hrom a před očima ti prosviští blesk. Je ti jasné, že máš buď halucinace, nebo se něco semele. Ve vzduchu cítíš pronikavý pach ozonu.

Slovo - 02. září 2009 20:06

V klubu Jako jeden muž se náhle skoro všichni v klubu zvednou a začnou utíkat, skákat, plazit se či plynout ke dveřím. Nikdo se již neskrývá, vidíte satyra, měňavce, mozkomora, vlkodlaka, dokonce i jednoho drowa... Dílem okamžiku je klub téměř prázdný. Pak se dveře rozletí a prudký závan vzduchu s sebou přinese devět žen a svalnatého starce ověnčeného blesky. Všechny ženy (spíše by se hodilo říci dívky neskutečné krásy, nyní s tvářemi odporně zohavenými vztekem a nenávistí) ukáží na Charlieho. "Konečně jsme tě dopadly! Nyní budeš trpět! Ty, i všichni, kdo poslouchali tvou nečistou hudbu!" Zeus pozvedne pravici a udeří bleskem do země. "Do Tartaru s vámi!" Zaburácí jeho hromový hlas a vy upadáte do bezvědomí. Na neznámém místě Když konečně otevřete oči, zjistíte, že Lucy, Kreox, klub i skutečnost jsou pryč. Kolem vás je rozpraskaná suchá zem, horko a do nekonečné výše nad vašimi hlavami ční hory z lávy, krve a železa. Miu praskla sklenička s mlékem, když jí v bezvědomí vypadla z ruky na železem prorostlý kámen. Ardene spadla z hlavy paruka, která odhalila rovné blond vlasy, které v tomto podivném vzduchu okamžitě zrezivěly, takže nyní působí jako přírodní zrzka, přičemž podivné je snad jen to, že ta červená není na vlasech, nýbrž v jejich nitru. Gambler naštěstí svou kávu stihl dopít, jinak by byl nyní velmi deprimovaný. Dva šoky najednou jsou zkrátka moc a bez kávy smrtící, bez hrnečku se však dají vydržet. Jen pozor na ty střepy. Charlie má na nohou i rukou okovy ze stínů a mlhy, které sice naštěstí nejsou spojené řetězy, ale na druhou stranu mu již jen jejich váha dělá problémy. Anně se pořádně nic nestalo, pomineme-li nepěkné skvrny na jejím ošacení, vytvořené ležením v kaluži krve prosycené železem a špínou. Z dálky slyšíte pravidelné ozvěny nářků, pláče, nelidské skřeky bolesti a čas od času mohutné burácení, jako by se něco gigantického valilo ze skály dolů.

Ophis - 02. září 2009 21:53

V temnotách pod světem Vy se ani tak neprobudíte, jako spíš si uvědomíte, že ta nejtemnější tma začíná ustupovat. Dokud jste si neuvědomili, že opět vidíte, byla kolem vás tma třikrát větší, než za bezhvězdné a bezměsíčné noci na povrchu. Když pátráte po zdroji toho světla, všimnete si spousty pavouků, svědomitě rázujících po skalách dolů a pryč od vás. Dílem okamžiku se za jednim z kamenů objeví modrošedá tvář zakrytá zčásti závojem sněhobílých vlasů tak jemných, že ani to nejjemnější stařecké chmýří by nemohlo být křehčí. Zdá se, jako by se světlo blížilo s ním, neboť čím více z něj vidíte, tím lepší máte šanci si prohlédnout své okolí. Z neznámého se postupně odkrývá krk, hluboký výstřih a pevná prsa, skrytá za podivnou vestičkou ze stovek nadmíru tenoučkých nití. Pak přichází šok, když se zpoza kamene postupně vynoří osm dlouhých chlupatých nohou, nesoucích váhu pavoučího zadku a břicha, ze kterého vyrůstá trup lidských tvarů. Ústa se otevřou a odhalí spoustu špičatých bílých zubů. "Vítejte, návšstěvnícsi. Posssílá mě zsa vámi Kreoksss. Já jsssem Ophisss a ssse mnou jde sssvětlo." Hlas má krásný, ale sykavky vyslovuje tak ostře, že vás to řeže do uší. Když domluví, postaví se tak, aby na ni (nepochybujete o tom, že se skutečně jedná o ženu) bylo vidět a nijak moc si vás nevšímá. "Půjdu sss vámi, potřebujete sssvětlo. Mám vám i odpovídat na otázsky, budou-li nějaké." Zasyčí o vteřinu později, pravděpodobně si vzpomněla na zbytek sdělení.

Slovo - 02. září 2009 21:57
	soukromá zpráva od Slovo pro Drider Ophis Její tělo ti připadá být povědomé. Jeho lesk a spojení kloubů ti velmi připomíná... Nemůžeš si to vybavit, dokud nevysloví to jméno. Kreox... Okamžitě víš, odkud byl asi tvor, ze kterého má barová ochranka vytvořenou svou stříbrem vykládanou zbroj.

Gambler - 04. září 2009 15:57

Temnota “No jo, dává to smysl. Krysy opouštěj potápějící se lodě taky jako první.“ prohodím při pohledu na okolní panorama z nedobrovolného sedu na vyprahlé zemi. Ještě jednou si připomenu ten hmotu a prostor popírající dav ve směru dveří, pustím ouško s přilehlou částí šálku do jedné větší praskliny v zemi a hromádku porcelánových střepů ležící na mých kalhotách velice opatrně začnu posílat na stejné místo. V téhle obranné sekvenci lidského myšlení ještě stačím pojmout názor, že krysy a zbytek těch hajzlů, co včas zdrhli, to mají vlastně docela fajn zařízené. Z okolního prostředí a zvukového doprovodu, který připomíná chirurgii bez anestetik, je docela jasné, že o turistickou destinaci se nejedná. Už podruhé za večer se snažím překonat vlastní stav absolutní paniky a zmatení tak, že se soustředím na jednoduché činnosti. V tomhle případě, jak vytáhnout ze saka třesoucími se prsty krabičku a zapalovač. Po prvním vydechnutí kouře, který okolí zas tak velkou konkurenci nedělá, se začnu zvedat ze země a oprašovat sako. I když, jak se zdá, tak jsem zase tak špatně nedopadl. Ke slečně, která skončila v malém bazénku něčeho, o čem nehodlám mít v dohledné době ani ponětí, natáhnu ruku pro případ, že by se rozhodla v dohledné době vstát. Čemuž by se jeden těžko divil. “Fakt je, že sem koukal spíš po těch holkách za ním, ale nebyl ten děda oblečenej do nějakýho ručníku nebo prostěradla?“ nadhodím ke svým, jak se zdá, kolegům a na dlouhovlasém pianistovi spočinu trochu delším nevraživým pohledem. Ty fúrie šlo těžko přeslechnout, ale mám pocit, že takhle by to dopadlo i v případě, že by nám hrál na ten klavír What a wonderful world. Pak si všimnu i zdejšího zdroje světla a cigareta mi málem vypadne z úst. Což se stane o chvíli později, když zpoza kamene vykoukne první polovina našeho doprovodu. O další tři vteřiny mi dojde, jak strašně velké štěstí jsem měl, protože po pohledu na druhou polovinu bych asi to cígo spolknul. Naši průvodkyni zhodnotím nevěřícím pohledem a s pootevřenými ústy na třech místech, kousek pod rameny, pak v pase a následně i v oblasti nohou, které poprvé v životě musím u nějaké ženy začít počítat. Po představení tvora a jakémsi pokusu o vysvětlení, že nám má sloužit jako chodící lampa, už je toho na mě trochu moc. Vrátím se do své pozice na zemi a znovu začnu usilovně hledat krabičku a zapalovač, otázkovou soutěž přenechávám jiným.

Eileen Johannson - 11. září 2009 21:47

Klub Tóny jemné jako šumění kapek letního deště pomalu ale jistě doznívají, melodie Requiem v posledních piruetách zmírá pod mými a Charlieho prsty. Snažím se nedýchat, abych nepřerušila tak vzácnou chvíli souznění dvou naprosto rozdílných světů. Tato snaha však vyjde najevo jako marná, jelikož tato od typického klubového odéru odtržená atmosféra je bleskově znásilněna ránou, křikem žen a řevem nehodným člověka. Spolu s leknutím se mi na čele objeví několik vrásek neklidu a na okamžik, kdy stihnu otevřít oči, spatřím natolik podivnou scénu, že ji pro jistotu zase velmi rychle vymažu z paměti. Kdovíkde Návrat z temnot bezvědomí je pozvolný a bolestný v utrpení, jež skýtá horký vzduch spolu s ostrým prachem, prosyceným krvavým nádechem mučení. Přirozené instinkty mi horlivě sdělují, že toto není zrovna vhodná oblast k výskytu zrovna mé osoby. Plaše se pokusím prohlédnout do nejčernější tmy, jakou kdy lidské oči spatřily. Již předchozími okolnostmi dosti zamlžená mysl se zlomí pod náporem hrůzy, jež ona esence temnoty vyvolává. Křehké tělo se schoulí do klubíčka sotva znatelně pulsujícího ve víru utišujících a děsem zničujících myšlenek. Co se to jen stalo…?! Kde to jsem…?! Proč jsem…?! Tady, teď, tohle… Ne! Musíš se uklidnit, jen zhluboka dýchat, tma zmizí, bude zase dobře… Ale ty zvuky…! Ničí mě! … Namlouváš si to… Bude líp, zkus to znovu. Ne, ne, NE! Z proudu nelogických výplodů vlastního vědomí mě probere podivný hlas ještě podivnějšího stvoření, díky němuž se opět odvážím zvážit výhodu funkčního zraku. Nechápavě hledím na kreaturu, která tvrdí, že půjde kamsi s námi, přičemž kdo je to my zjišťuji až při dalším váhavém zkoumání okolí, do něhož se pustím, abych nemusela pozorovat osminohou obludu. Ten pavouk je jen halucinace. Jenom malá halucinace. Nemusíš se vůbec ničeho bát…. Sleduji Gamblera jak hledá krabičku cigaret, Charlieho zdrceného vahou prazvláštních okovů, rozlité mléko a střepy okolo Miu a Annu v louži něčeho nevábného, přičemž jsem skutečně na vrcholu blaha, že tento osud nepotkal mě. Najednou se však v mém zorném poli objeví povědomý objekt, téměř jistě můj. Proč jen jsem si ji nepřipevnila pořádně… postesknu si při pohledu na paruku a s dlouhým utrápeným vzdychem zvednu ruku a uchopím pramen vlasů, abych zjistila, že je stále stejně odporně blonďatý. Skrze rty se mi však prodere vyděšený výkřik. Zmateně hledám očima onoho pavouka a chvíli si střídavě prohlížím jej a své vlasy. Tohle je hloupý sen... pomyslím si a sbírám odvahu k dotazu. “Můžete mi prosím říci, kde to jsem?“ dostanu ze sebe unaveným nakřáplým hlasem vydolovaným z hlubin vyprahlého hrdla a nadále ochromena sedím a šokovaně zírám okolo sebe. Hodně hloupý a hodně ujetý…

Charlie Múzák - 21. září 2009 11:48

A je to tu... S posledním tónem, jako kdyby mi bylo stejně jasné, co se stane. Je mi to líto, Lucy… Spustím ruce na stehna a otočím se ke dveřím, kde pomalu mizí značná část osazenstva baru. Nemám už sílu, zrovna dneska a zrovna tady. Už nemám sílu. Narovnám se v okamžiku, kdy do místnosti vtrhnou múzy společně s Diem. Nesnáším to jejich ječení, jsou to kozy. Tak jste vyhráli... prozatím. Remíza. Jen si povzdechnu, když se k mým uším dostane burácivý Diův hlas. Tartar… Ani se mi oči nestihnou rozšířit, ať již strachem, nebo překvapením. Vím, co nás čeká… a nebude to nic příjemného. O to horší je, že to čeká nás a ne jen mě. Byly, a stále jsou, to mrchy. ~ Zdá se, že jsem při smyslech jako první.. Kdo by to byl řekl, že? No… to se dalo čekat. Snažím se pohnout rukou, bohužel mě cosi táhne k zemi. Nejsem z toho příliš nadšen, je to opravdu prekérní situace a pro mě je snad to nejhorší, že jsem stáhl sebou pár smrtelníků, pokud se jim tak dá říkat, nikdo z nich není tak úplně normální. Tedy alespoň podle toho, co cítím já a já se většinou nemýlím. Okovy mě nemilosrdně táhnou dolů, zatím nemá cenu jim nějak vzdorovat, klesnu tudíž na kolena, ať se to již zdá jako projev slabošství, či ne. Naštěstí je taková tma, že si toho moji.. ehm… spoluvězni nevšimnou. Na tváři se mi rozhostí smutný úsměv. Neměl jsem tam vůbec chodit… Proč je vzali se mnou? Proč jim vůbec pomáhal, je to jen mezi námi osmi. Budu se těm lidem muset omluvit, co hůř, budu je odsud muset dostat. A.. budu se muset omluvit Lucy, budu mu muset zaplatit škody. Zabraný do svých vlastních patálií si ani nevšímám ostatních, nevšímám si ani Ophis, která se k nám pomalu ale jistě na těch svých nožkách blíží. Jak se odsud dostaneme? Není tu Herkules, který by nám mohl pomoct. Třeba Sisyfos už přišel na to, jak se odsud dostat.. nebo má alespoň nějaký postřeh, jak tu přežít. Trhá mi uši všudypřítomný hluk, trhá to mě samotného. Nemůžu tu zůstat.. nemůžu. Zavrtím odhodlaně hlavou a zhluboka se nadechnu, načež pomalu zvednu hlavu k blížícímu se světlu. Chvíli jen mžourám, než mi dojde koho před sebou vlastně vidím. Mírně se pousměji. Kreox… asi mu to bylo hned jasné. Výborně.. když už nic, alespoň světlo. Zdá se, že musím mít nahoře pořádný účet, když mi sem dolů posílají pomoc, nebo jsou důležití ti, kolem mě. Rozhlédnu se po ostatních, jejich překvapené obličeje mi vrývají hluboké vrásky do duše. Je mi to opravdu líto. Měl jsem si to uvědomit dřív. Promiň Lucy, jestli mě slyšíš. Překvapuje mě, že si za to všechno beru zodpovědnost? Vůbec ne… Gamblerovu ne příliš přívětivému pohledu odpovím vynuceným úsměvem, spíš než všechno, je v něm vidět vina a lítost nad tím, co se stalo, ale myslím, nebo spíš doufám, že tohle všechno přežijeme ve zdraví. Všichni. Začnu se pomalu a se snažnou námahou sbírat ze země, řetězy opravdu nejsou z peří, asi si to tu mám odbýt se vším všudy. Nikdy jsem tyhle věci neměl rád, jsem umělec, mám rád volnost, ony by to měly pochopit. Zdá se že ne. Nejistě se postavím na nohy a snažím se udělat krok dopředu, potěší mě, že to jde. Není to nic světoborného, ale myslím, že to zvládnu. “Kde? V Tartaru… Vězení, řekněme. Říká Vám slečno něco jméno Sisyfos? Možná ho tu potkáme… Určitě jste o téhle propasti slyšela. Je tak hluboko pod zemí, jako je nebe nad zemí. Stvořena v počátcích Chaosu. Nic hezkého…“ Hlas mám jakýsi přiškrcený, až žalostný. Většina z těch, co se sem propadne už nespatří světlo světa… Zavrtím hlavou a zadívám se na dívku a usměji. Spoustu talentu… “Je mi líto, že jste se sem dostali. Bude poněkud obtížné se odsud dostat, ale myslím, že by jsme to mohli zvládnout.“ Doufám, že ta věta vyzněla o mnoho víc prodchnuta vírou, že se splní, než jak v ní věřím já. Na tváři vykouzlím perfektní úsměv, oči se ale neusmívají, zůstávají až melancholicky chladné. To jsi zase něco zvládnul, Charlie…

Miu - 21. září 2009 18:50

z baru do vězení vypadá to na klidný večer. V hlavě se mi zjevuje obrázek kdy tu někde ulehnu v pohodlné posteli a peřinou mi bude můj psík. Na tvářích mi vyvstane skromný úsměv a nakloním skleničku ke rtům. Podivná patálie a přítomnost boha mě velmi překvapí, takže se mléko jen namáčí o mé rty bez toho abych jej polykala. Pak se tato realita rozvlní a my se ocitáme kdo ví kde. Sklenička puká a těch pár střípků se mi zaryje do tváře rtů a ruky. Což též není moc uspokojující. Po očku si prohlížím prostředí kolem sebe a rychle stoupnu- jelikož ta židle co byla v baru tu asi není a nějak si budu jistější když se co nejmenší plochou budu dotýkat země. Protřu si oči poprvé. pak podruhé. pak začnu vyndavat těch pár střepů. Čůrky mé krve mě uklidňují. Oblíznu si pořezanou ruku a popojdu k tomu hloučku. Přesněji k Charliemu. Podkasám si šaty a skrčím se do podřepu. Prohlížím si okovy a pak se mé rudohnědé oči střetnou z jeho. Děkuju dětské nevinné a asi to ani moc nevyjadřuje. Stoupnu si a zadívám se na Ophis. musí toho pouštět tolik najednou? zamračím se na všechny přítomné. Chápu jejich reakce, city co nevyjadřují, ale pro mě je to mučení. Ve vzduchu a zvlášť zde je to hodně cítit. Prastaré vězení kde si každý trpí po svém? Povzdechnu si a zkusím si zacpat uši což taky nepomáhá. A jelikož pavoučí žena září klidně, vydám se přesně za jejím chlupatým zadkem. je možné že odpovědi si mě zde najdou sami? tak nějak jsem v tom doufala zasteskne se mi po teplém kožíšku mého mazlíka, ale tady by se mu asi nelíbilo. Pravda, není to tu moc přívětivé. Když se pavouk představí, udělám automaticky to samé s lehkou starověkou poklonou Miu beru to jako další test profesore. tentokrát však nebudete zkoušející vy. Ale oni a já tu budu sama za sebe

Ophis - 27. září 2009 20:15

Tartaros Jakkoliv se tvářím, že si dění okolo sebe nevšímám, není tomu tak. Můj přejemný hmat vnímá každou vibraci vláken rozprostřených v okolí, způsobenou pohybem vzduchu při jejich mluvení. Ačkoliv to nedávám najevo, není mi tato situace až tolik nepříjemná. Při zmínce o Sisyfovi se mi však rozšíří oči. Pak si všimnu i stínových okovů. "Takžse tě dossstaly? Sssisssyfosss zsde ssstále ješstě úpí... I Tantalosss a mnoho dalšsích. Jediná csesssta ven vede přesss Erebosss a Hádovy sssíně. Lady Persssefona neměla návšstěvu zsvenčsí jižšs velmi dlouho." Okomentuji Charlieho odpověď chiméře. Té věnuji velmi zvláštní pohled, který na první pohled působí jako nevraživost, ale velmi pozorný pozorovatel a znalec našeho druhu by v něm poznal strach. Výstup malého děvčátka ohodnotím zajímavě vypadajícím pukrletem na osmi nohou, které svou grácií jen o to víc zdůrazní, s jakou jistotou, elegancí a přirozeností se na svých končetinách pohybuji. Pak na ni jednim okem mrknu a lehce se usměji.

Eileen Johannson - 04. října 2009 21:03

Tartaros Hrdlo mi sžírá prach a vedro, mám potíže s každým nádechem. Má křehká duše je stravována křikem a nevědomostí. Vysíleně se natáhnu pro svou paruku a majetnicky si ji zežmoulám v klíně. Nevidím nejmenší důvod, proč bych měla vstávat, ještě by se mi zamotala hlava a znovu bych omdlela. Charlie je tak milý, že mi odpoví na otázku, jež mě stála mnoho sil. Tartaros?! Cože?! Bude obtížné se odsud dostat? A jak to jako chcete udělat? Zmateně na něj upřu své zelené oči zraněné laně. Sálá z něj zlomenost, jako by snad za naši situaci sám mohl. Nějak mi nedochází, co se vlastně stalo… Každou buňku v těle mi stravuje touha dostat se pryč, být někde sama, v absolutním tichu, klidu, tmě… Ty zvuky v okolí mě trhají na v chaosu ztracené cáry. Jako by toho nebylo málo, mám prazvláštní pocit nekontinuity vlastního těla, jako by nepatřilo jen mně, ale i nějaké bloudící entitě. Znervózňuje mě to. Ztraceně si prohlížím ostatní a nenápadně se choulím do klubíčka. Jako z vesmírné dálavy slyším mluvit Ophis. Kdo koho dostal? Jaký Tantalos a Persefona? Její syčivý hlas se mi zarývá hluboko do podvědomí jako nehty umírajícího do ruky ošetřovatele. Utěšující slova mi už nestačí jen přehrávat v hlavě, musím si je šeptat, ale ani tak nepomáhají. Pevně propletenými prsty si objímám kolena a skrz hradbu řas hypnotizuji rudý písek před sebou. Všichni mlčí… Tak řekněte proboha někdo něco! Zabijte ten hluk nebo on zabije nás... Ten křik bolí natolik, že mi po tvářích pomalu začínají stékat slzy. Všechny zbytky sil soustředím na to, abych si vybavila něco optimistického, pozitivního, krásného… Sněženky… Ta představa hladí po duši a zaceluje rány, je téměř skutečná, jen natáhnout ruku a měla bych tu křehkou květinu v ruce, jen kousíček…

Slovo - 07. října 2009 12:54

soukromá zpráva od Slovo pro V hlubinách pod světem Tvá mysl si začíná zvykat na toto nezvyklé prostředí a ty jsi konečně schopná využít jejího potenciálu. Začínáš cítit a nejsi si jistá, jestli není něco špatně. Rozhlížíš se a počítáš... Vidíš kolem sebe Ophis, Gamblera, Annu, Eileen a Charlieho. Když nevnímáš sama sebe, cítíš přítomnost dvou dalších entit, které se pohybují ve tvém nejbližším okolí. Ve vzdálenějším okolí jich je mnohem více, ale tyhle dvě se pohybují přímo v rámci skupiny, kterou vidíš. Postupně si všechny procházíš a výsledky ti nedávají smysl. Gamblerova mysl je zahalena ledovým chladem a když se na něj zaměříš, cítíš suchý prach něčeho dávno zapomenutého. Přes stín halící jeho mysl se nemůžeš dostat, máš pocit, jako by byla jeho ochrana vždy alespoň jeden krok před tebou. Charlie... Jeho stínové okovy jsou tak nabité magií, že být na tvých křehkých končetinách, nedokázala bys vstát. Jeho mysl má obrovský potenciál, ale je oslabená strádáním. Jeho magie je ti zcela cizí a její zdroj neznámý. Ophis je pro tebe stejnou hádankou. Její světlo jako by bylo pravým opakem Charlieho okovů, přestože má stejný zdroj moci. V nitru Ophis je něco varovného a zlověstného, ale jakékoliv další pokusy o hlubší proniknutí do jejího nitra končí fiaskem. Přesto máš neochvějnou jistotu, že ona a Charlie toho mají hodně společného. Anna... Její nitro praská energií, která je jak syrová, tak zralá a určitým způsobem směrovaná. Zdá se, že zatím se omezuje pouze na zdokonalování jejích schopností. Nejsi si jistá, která z vás dvou je na tom po fyzické stránce lépe. Eileen je pro tebe zcela nepochopitelná. Její mysl nedokážeš vnímat uceleně a jednotlivé fragmenty se navzájem překrývají tak podivně, jako by ses při jejich rozkrývání pokoušela procházet poslepu bludištěm.

Slovo - 07. října 2009 12:59

V hlubinách pod světem. Gamblerovi se na okamžik rozšíří zorničky a vstanou vlasy na zátylku, přestože neví proč.... Miu ucítí prudký výboj někde poblíž a její mysl není schopná jí podat jakékoliv vysvětlení... Ardeniny sněženky jí zmateně zazvoní v hlavě a jedna vyroste z železem prolezlého kamene před ní, jen aby se rozpadla na červený prach... Charlieho okovy nabydou na setinu vteřiny obludných rozměrů a hmotnosti, jen aby se vrátily zpátky do původního stavu, možná jsou trochu řidší a lehčí... Ophisino světlo blikne a bledý jas jejích očí na jediný okamžik zešedne... Anna beze stopy zmizí.

Miu - 20. října 2009 20:53

v hlubinách pod světem pokud mě někdo pozoruje delší chvíli, může to působit že jsem mrtvá a nebo že jsem se zastavila v čase. Pohled mých očí je takřka skelný. při bližším průzkumu ale vidíte že normálně funguji- nebo aspoň dýchám. je to otázka ani né minuty. Po očku se na každého z nich podívám Chlupáčku. Já jim vůbec nerozumím. Co jsou zač? sama jsem zmatená a tak nechávám pátrání a průzkumu ostatních. Předemnou je neznámá cesta a na ní nám svítí pavoučí žena tvářící se jako přítel. Co ale ukrývá pavoučí skořápka? Hřiště s houpačkami, které se kývají na povolujících řetězech… Všichni najednou mě ochromí upoutají, je tu tolik bytostí, tolik různých povah, různých druhů moci. Ušklíbnu se profesor by měl radost Ophisino mrknutí oplatím a vypláznu na ní jazyk (takové to dětské rošťácké škádlení-při kterém možná někoho napadne, že tohle celé beru jako hru) náhlé změny mi taky k ničemu nepomůžou. Okovy mě ovšem zaujmou. teď bych je možná dokázala sundat znovu se na ně zaměřím. při tom má malá ručka vklouzne do ruky Eileen. Přitisknu se k ní, podobně jako dcera k matce byli krásné, ale tady by jim nebylo dobře kdo ví jaká dětská moudra v té větě jsou. ale tohle bylo myšleno na sněženky. Mé nynější vystupování zvláštním způsobem uklidňuje. (nebo o to se aspoň snažím)

Eileen Johannson - 29. října 2009 21:36

Tartaros, Tartaros, Tartaros – žádná změna Vypětím všech sil se mi podaří neskutečné – přímo před mýma očima se křehounké tělíčko sněženky z mého snu prodere k životu. Ochromeně k němu natahuji ruku. Taková krása… Hlavou mi probíhá kousek náhodné avšak neméně dokonalé melodie oslavující zrození. Dlouhé štíhlé prsty tančí vzduchem s jediným cílem – splynutí jejich bělosti s okvětními plátky nevinné květiny, ovšem než se jich stačí byť dotknout, zhynou do mé dlaně jako krvavý prach, cejch vraha. Srdce se mi sevře steskem a hanbou. Zabila jsem ji… Zničila… Zabila… Já… Smrt… To ne… Nechtěla jsem… Proč…?! Unaveně zavřu oči a netečně nechám prach odletět na křídlech mého dechu vzduchem. Kdyby to bylo možné, uronila bych i několik bolestných slz, cítím ale jak sama pomalu umírám. Křik z dálek mě týrá a temnota dusí. Cítím, jak se mé tělo propadá do hlubin, stále níž a níž, rychleji a rychleji, až najednou… “Aaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Z mých úst se vydere lehce nemelodický křik a ačkoliv nepředpokládalo, že by se to mohlo stát, tělo mi v důsledku Miina přivinutí uskočilo a metr dva dozadu. Strachy se mi rozechvějí rty a oči se naplní hlubokým nepochopením, s příměsí něčeho temného, nenávistného, téměř vražedného. Zesláble znovu klesám blíže nehostinné zemi, stále mírně připravená k alespoň minimální obraně před narušením bran do mého vlastního světa.

Eileen Johannson - 29. října 2009 21:54

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Jak se zdá, mé oči Ti ještě něco skrývají, jen se musíš trošičku více soustředit, abys k jejim tajemstvím pronikla... Vnímáš jemné negativní vibrace, které tvrdí jediné - "Ještě jednou se mě dotkneš, a provedu s tebou něco, co jsi zatím nezažila, ty malá mrško..." - šeptají svůdně i vražedně k uzoufání hluboké modré oči ve tváři, jež rozhodně není Ardenina... Nebo snad přece jen...?

Slovo - 29. října 2009 22:23

soukromá zpráva od Slovo pro Ardene V okamžiku, kdy zahlédneš ty modré oči, ucítíš závan strachu. Její mysl je pro tebe stále bludištěm, ale na ten jediný okamžik jsi viděla záblesky tisíců čepelí. Krom toho jsi konečně identifikovala jednu z těch dvou myslí, které ti předtím mátly hlavu. Její oči ti právě daly velmi jasně najevo, jak vážné to s tebou je, pokud budeš pŕíliš familiérní. Vzápětí však ona mysl opět ustoupila do pozadí a před tebou stojí opět dívka, jejímž myšlenkám jsi nedokázala přijít na kloub.

Charlie Múzák - 30. října 2009 18:09

Horší než peklo Pomalu ale jistě přesouvám jednu nohu před druhou. Půjde to.. jistě že ano. Sám nevím, jestli hnacím motorem je strach, vztek, nebo všudypřítomný křik, který mi pomalu zaplňuje hlavu. Dobře... jak chcete. Nepřejte si mě, až se odsud dostanu. Na chvíli se zastavím a podívám se vzhůru do tmy. Jestli se odsud dostanu... Zaregistruju Ophisin dovětek. Vypadá to snad, že by mě dostali? To snad ne... Ironicky se ušklíbnu. Samozřejmě, koneckonců nedivil bych se, kdyby se na mě a ty fúrie neuzavírali sázky. A můžu jenom hádat, kdo byl nejlepší adept... adeptky. Poohlédnu se po devčátku, které se s noblesou ukloní pavoučici. Zdvořilost za každé situace.. Jsem mírně rozmrzelý, když si představím situaci, kdy nás bude před sebou štvát Kerberos a Miu, jak se představila, se bude klanět na všechny strany. Tak dost Charlie.. tohle je tvoje vina. Zastavím se, když si všimnu, že se nikdo nemá k pochodu, kam? To je jedno, kamkoliv, co nejblíž tomu se dostat ven. Pryč. Na vzduch do klidu, kamkoliv. Buďme upřímní, i ten nejhorší kanál je lepší než tohle. A co jsem čekal? Procházku růžovým sadem? Zpěv ptáků a vůni růží? Musím se lehce zasmát. Jak naivní je vůbec představa o téhle představě. Úsměv mi ale ztuhne na rtech, když mě okovy strhnou na zem svým nepříjemným výkyvem. Praštím sebou jak široký tak dlouhý a tváří se udeřím o zem. Pevně zavřu oči, jako kdybych to tím mohl zahnat. Výborně... Pohnu se a s potěšením zjistím, že okovy jsou snad i o něco lehčí než předtím. Zatnu svaly a posadím se, očima přejedu po osazenstvu. Zdá se mi to, nebo někdo chybí?! Zavrtím hlavou. Ne, nebudu se tím zaobírat.. nebudu. Zhluboka se nadechnu a téměř v tom samém okamžiku toho zalituju. Všechno kolem snad má deformační účinek. Tma, křik... cokoliv na co se tu podíváte, ale není se čemu divit, proto to tu bylo stvořeno, aby to mučilo, deformovalo, pomalu zabíjelo. Mohl jsem skončit hůř... Lehce pozvednu obočí, sledujíc Miu jak se blíží k Eileen, přesto plně neuvažující o jejich konání. Hůř? Jsem rád, že ani tady mě neopouští smysl pro humor. Tohle je hůř.. nic hůř není! Zamrkám, když Eileen vykřikne a podmračím se. Ano! A všichni si zařvem! Kdo přitom přivolá nestvůru, dostane bonus první ukousnuté ruky. Začínám být podrážděný. Vadí mi okovy na rukou a všudypřítomný hluk, který mě vysloveně ničí, mě a můj vytříbený sluch. Mou podstatu. Ztěžka se vydrápu na nohy a věnuji každému poměrně dlouhý pohled, prohlédnu si je. Určitě jsou všichni nadaní, každý na něco. Zvládneme to. Spolu. Zlehka si odkašlu a usměji se, opět, jako kdyby se nic nedělo. "Výborně.. myslím, že je čas jít. Tedy, pokud vás tu nikoho nic nedrží. Ophis... mohu tě požádat?" Rukou pokynu na cestu vpřed, hlas položen do velmi zdvořilého a velmi milého tónu, skoro jako kdybych byl průvodcem já. "A prosím, nevyvolávejte zbytečně hluk, opravdu není žádoucí. Bylo by dobré, kdybychom se drželi ve skupině, pokud ovšem někdo z vás nemá individuální plán. Zbytečně si nepředstavujte žádné nebezpečí a nejlépe se soustřeďte na cestu." Znovu se po mých společnících rozhlédnu a věnuji jim vřelý úsměv. "Výborně..." Pomalu se otočím a snažím se jít s hlavou vztyčenou a nevnímat okovy táhnoucí mě k zemi. Tohle bude dlouhé a únavné.. někdo mi za to zaplatí.

Ophis - 30. října 2009 21:33

Tartar Podrážděně syknu, když se v mém okolí začne vybíjet ta přemíra energie. Na znak své nespokojenosti zaklapu nohama po kamení. Pak mě zaujme reakce chiméry na tu malou. Už ukazuje zuby... Kdy začne dštít síru? Přemítám právě, když na mě zničehonic promluví Charlie. Poslouchám jej a přikyvuji. Pak ukáži před sebe a bez jediného pohledu na kohokoliv z nich mezi nimi projdu směrem ke tmě. "Mám-li véssst, pak navrhuji jít přímo do Erebu, zsa pánem a paní. Oni by měli rozshodnout, kdo je sssvými čsiny hoden zsde být a kdo můžse jejich říšsi sssvobodně opussstit." Pokynu rukou a vyrazím nepříliš rychlým krokem vpřed. "Nezsapomínejte, žse hlad a žsízseň jsssou zsde jako forma mučsení, nikoliv zskutečsnossst. Všsechno jsssou to jen pocsity a ať byssste zsde vypili a sssnědli csokoliv, budete ssstále trpět." Vysvětluji cestou.

Miu - 31. října 2009 19:35

v hlubinách pod světem i když jsem přišla s úmyslem pomoci a né ublížit, byla jsem odmítnuta. dost pochybuji že tohle vidí ostatní sleduji tu druhou bytost s dětským nadšením a dětskýmn strachem. Možná kdybych chtěla, dokázala bych se jí postavit, vyrovnat ...ale proč se namáhat. Poodstoupím a naposledy se po ní opatrně podívám. Kývnu rozumím zašeptám a zamrkám abych vyhnala slzy. přeci jen jsem dítě, a takovou reakci jsem vážně nečekala. je divné že taková věc mě poděsí, téměř rozpláče a tohle místo celkově tak na mě asi nepůsobí. nebo se to tak zdá, nebo možná chci aby se to tak zdálo a uvnitř sebe se zachumlávám do sítě strachu, která se pak proklube ven v podobě šílenství. Jediná bytost nepůsobí tak chladně a vůbec dala znát že si mě všímá je Ophis. Proto se zařadím za ní (případně pokud jí samotné to nebude vadit tak vedle ní). Více méně je mi plně jedno kudy půjdu. Pro mě je to stále velké hřiště ale tady je to fuj nakrčím nos a překročím nevábně páchnoucí sliznatou hromádku čehosi. doufám že majitel hospody nakrmil Chlupáčka. Ale věřm že si poradí i tak sám a počká na mě. neboj už to dlouho chybět nebude ani nevím proč ale vydere se mi na povrch myšlenka mého probuzení. Trosky a sníh. Rychle jí zapudím a obrním se, kdyby náhodou chtěl někdo koukat do hlavy (jedna část však stále hlídá bytosti z okolí) něco jako hlad či žízeň mi problémy nepůsobí

Slovo - 02. listopadu 2009 20:57

Vyrážíte na cestu První jde Ophis, které nijak nevadí přítomnost malé dívky po jejím boku. Občas se na ni usměje a ukáže tak dvě dozadu ustupující kaskády zubů ostrých jako žiletky, kdo ví, co se jí to vlastně honí hlavou. Kousek za nimi se plouží Charlie, kterého táhnou k zemi okovy tkané ze stínů, a Ardene, kterou táhne k zemi celá atmosféra tohoto místa. Zdá se, že tohle prostředí nese nejhůře ze všech, hlavně tedy psychicky. Jako poslední jde... Kdyby někoho z vás napadlo se otočit, neuvidíte nikoho dalšího. Je zvláštní, že Gamblerovo zmizení nebylo spojeno s žádnými zvláštními efekty. Spíš naopak. Sotva si pamatujete, že s vámi byl. Kdybyste si chtěli vybavit jeho tvář, byli byste spíše schopni chytit mýdlovou bublinu. Ta se vám spíše zachytí na dlani. A Gambler samotný? Jeho osud se již nikdy nedozvíte...

Slovo - 02. listopadu 2009 21:02

soukromá zpráva od Slovo pro V hlubinách pod světem. Když se všichni zvednou, přistane ti na rameni něčí kostnatá ruka. Poznáváš ten stisk, mrazí kosti a je cítit hřbitovní hlínou. "Nejdu si pro tebe, jdu tě odnést nahoru. Nepřišel ještě tvůj čas a proto bys neměl dlít v zemích mrtvých. Těším se na naši další partii. Díky mému daru sám poznáš, kdy přijde." Podá ti druhou ruku, abys mohl vstát a pak se vše rozmlží. ... Stojíš před klubem Peklo a neprší. Kousek od tebe čeká taxík a řidič na tebe otráveně mává, abys za ním už konečně přišel. "Tak kam to bude, frajere? Nemám na to celý den... Ten dlouhán mi zaplatil dost, abych tě vzal na okružní jízdu po městě i s přednáškou o pamětihodnostech, tak to vyklop." Nastoupíš...

Eileen Johannson - 22. listopadu 2009 17:04

Cesta odnikud nikam Možná mě trošku mrzí, že jsem to malé děvčátko vylekala, ale opravdu jen trošičku. Neměla na mě sahat... Může si za to sama... Mě se nikdo dotýkat nebude, pokud to sama nebudu chtít! Zmateně zamrkám. Jako by mi někdo předkládal myšlenky. Myšlenky, které by mě samotnou nikdy nenapadly. Nevlídné myšlenky. Narušila náš svět... Ještě jednou si nenápadně ono podivné dítě prohlédnu. Ublížila jsem jí, vždyť má na krajíčku... Co jsem to jen provedla...? Ale nemůžu jí pomoci, aniž bych ublížila sama sobě, nedokážu to... Chudák malá... Trčí tady sama, bez rodičů... Chtěla jen vědět, že ji někdo má rád... Je to jen sen! Malá slečna si ráda hraje...? pousměji se zlověstně, ovšem jen na zlomek vteřiny a nikdo jiný, než Ophis a Miu to nemůže postřehnout. Slova Ophis ke mně doléhají jen zdálky, jako ze špatného snu. Najednou mám pocit, jako by mi někdo vyprávěl o mém života a já u toho usnula. Jako by mi říkal, co mám dělat v té a v té situaci, přestože je to naprosto jasné. Ano, musíme se zvednout a jít... Ale jak? Jak?! Se zoufalstvím v očích pozoruji jizvy na svých nohou, téměř se zdá, že se rozšiřují. Ach Kaii, Kaii, prosím, vysvoboď mě odsud… Nic jiného si nepřeji… volám v duchu svého přítele, v plané naději, že by snad tuto situaci mohl ovlivnit. S největším znechucením, odporem a nevolí se zvedám ze země, přičemž čerpám poslední zbytky sil. Zavrávorám, ale zachytím se konečky prstů o skálu, jíž jsem si předtím ani nevšimla. Těžce, opravdu velmi těžce a pomalu se táhnu za drobnou skupinkou, jež se už zmenšila o dva členy, aniž bych si toho všimla. Srdce mi krvácí a z očí tečou slzy bolesti. Dlouho to nevydržím.

Slovo - 08. prosince 2009 19:28

Cesta se pomalu svažuje a je čím dál tím větší horko. Skoro se vám zdá, že kolem vás je mnohem více krve, než na začátku vaší cesty. Mnoho kamenů je až podivně pravidelných, ale nikoho nenapadá zkoumat, zda náhodou nemají pro kameny nepříliš odpovídající rysy, jako jsou například prázdné oční důlky. Ani si nejste sto všimnout, že je vidět i bez Ophisina světla. Vzápětí už víte proč. Před vámi je ohnivá řeka. Není v ní hořící voda, není v ní láva. Je to tekoucí oheň. Necítíte žár, ale je vám jasné, že tohle nelze přeplavat. Ophis se usmívá.

Ophis - 14. prosince 2009 23:21

U řeky ohně "Mí drazsí přsatelé. Toto přsed vámi je Pyrihlegethon, řeka ohně. Ráda bych ssslyšsela vašse návrhy na její překonání. A přsemýšslejte prosssím rychle, neboť bych ssse velmi nerada sssetkala sss těmi, kdožs ji hlídají." Můj široký úsměv je znervózňující a lesk v mých očích působí až fanaticky. V mém obličeji se odráži plameny. Dívám se na tekoucí oheň, za nímž můžou mí společníci očekávat planiny zoufalství.

Miu - 15. prosince 2009 17:46

u řeky cesta mě začíná nudit a v hlavě mi vrtá otázka, kterou prostě musim položit. Docupitám k Ophis aby na mě viděla a při té otázce se začnu všemožně kroutit. Takže si jí jsem hodně nejistá. Ophis? Nemohla bych ehm....na tobě jet? asi jsem se snažila aby to neznělo nějak urážlivě, ale ve výsledku to vyznělo jako nevinná dětská otázka. Pokud mi to dovolíš ani sama netuším jak jsem se na tebe vyšvihla. Při tom se můj pohled zatoulá k Eileen a jako by moje oči říkaly: vidíš našla jsem si jinou kamarádku když dorazíme k řece a já jsem možná unešená jízdou, moc nepřemýšlím o tom co dál. Opatrně se přesunu ke kraji (či vykouknu za Ophisiným ramenem) kdybych měla co žužlat, asi bych žužlala lízátko, ale pochybuji že tady dole najdu něco jiného než prach. Obchod s lízátky tu asi vážně nebude. Listien by to semnou přeskočil asi jsem nahlas pronesla svou myšlenku. Možná si někdo vzpomene že nahoře semnou byl velký pes, ale musel počkat u vchodu do Klubu Peklo. Možná jsem myslela na něho…. co bude víc horké? mé plameny? nebo ty dole? každopádně tím že bych to tu zapálila bych asi situaci moc nepomohla. zkusím něco jiného. Rozprostřu svou mysl opatrně kolem sebe na druhou stranu. Hledám tvora, který by nám pomohl dostat se na druhou stranu. Jsem si vědoma že mě tu může přepadnout nějaký démon a tak se neustále hlídám. Hlídám se i před skupinkou se kterou jsem přišla. Nic o nich přece nevím.....Má mysl se té jejich vůbec nedotýká, jen tak proplouvám kolem. Fyzicky se zdá že jsem hluboce zadumaná a mám přivřené oči. Duševně chystám i černý plamen kdyby tvor odporoval.

Slovo - 15. prosince 2009 18:21

soukromá zpráva od Slovo pro Na břehu Phlegethonu Ophis tě benevolentně nechala jet na svých zádech. Sedíš na předělu humanoidního a pavoučího těla a držíš se jí za pás. Když seskočíš a proneseš poznámku o Listienovi, Ophis se jen trochu uchechtne. Tvá mysl prochází okolí a naráží na samé mrtvé. Prázdné duše lidí tak zlých, že museli skončit na tomto břehu ohnivé řeky. Krom nich je v okolí spousta driderů a hodně hluboko v jeskynním systému za vámi nacházíš obrovské orly...

Slovo - 15. prosince 2009 18:51

Na břehu Phlegethonu Možná jste si to ani neuvědomili, ale světlo kolem Ophis zesláblo tak, že lze vnímat pouze lehkou auru kolem jejího těla. Všechno světlo, které nyní potřebujete, abyste vůbec viděli, vydává tekutý oheň. Je zde mnohem větší čisto, než daleko za vámi v jeskynním systému. Stěny zmizely, jakmile jste došli ke břehu a na obě strany se rozprostírá obrovská podzemní planina. Vy jste na jejím nejmenším kousíčku u vstupu do absolutní temnoty podsvětí. Když se otočíte, běhá vám mráz po zádech. Ze štoly za vámi sálá nepřátelství, prázdnota a absolutní osamění. Duše uvržené do toho žaláře spáchaly za života odporné zločiny, které rozhněvaly i bohy natolik, že je umístili do míst věčného utrpení. Na druhé straně řeky je naopak cítit klid a mír. Vnímáte lehký vánek, který ve vás probouzí chuť jím jen tak bloumat a přemýšlet nad dosavadním životem. Hlavně již neslyšíte nářek mučených, vzduch je prosycen tichým šepotem těch, kteří na vás čekají v dálce. Strop stále nevidíte, ztrácí se v temnotách nad vašimi hlavami. Občas v dálce zahlédnete nějaký stín, ale k ohnivé řece se nikdo nepřibližuje. Ophis po Miuině poznámce kopne do malého kamínku, který okamžitě vystřelí přes Pyriphlegethon. Jakmile se dostane nad hladinu, vystřelí proti němu kolmo nahoru ohnivý jazyk, který jej okamžitě pozře.

Lucifer - 18. prosince 2009 23:08

Klub Peklo Pitomec jeden pitomej... Povzdechnu si, když mi Zeus vyžene všechny zákazníky a několik mých oblíbenců mi svrhne do Tartaru. Jak já ho tehdy seřvala, to bylo, panečku, něco. Ty jeho fúrie se nestihly ani rozhlédnout a už jsem je hnal se smetákem v rukách. Však s ním umím i víc, než jen vytírat. "Tak co, chlapče, chutná?" Plácám obrovskému černého psa po zádech a dívám se, jak okusuje jehněčí maso z jedné z noh, kterou jsem mu přinesla. Jedna osoba by pravděpodobně byla velmi překvapena, kdyby viděla, jak se ke mě Listien lísá. Nicméně mě nevidí, takže se můžu s tímhle obrovským chlupáček pořádně pomazlit. Hráč již odešel... Škoda... Nicméně jsem mu ten odvoz musel zavolat. Hloupé dohody a teritoriální zákony. Pokud jsem já těm starořeckým náfukům zkazil den, jak se teprv museli tvářit, když se do nich pustila sama smrt. Hlupáci... Jak jen se má můj chudáček Charlie? Na dveřích do klubu je výjimečně cedule "Zavřeno". Vevnitř je to momentálně až přespříliš šílené, abych riskovala ztrátu dalších zákazníků. Homunkulové uklízejí a Kreox má své úkoly... Tak sedím v uličce před klubem, škrábu obrovského psa mezi ušima a přemýšlím nad tím, kdy se opět uvidím se svými milými. Ach... Má milá Lorreine... Kdy se opět uvidíme...

Kreox - 18. prosince 2009 23:25

U ohnivé řeky Pyriphlegethonu, na bráně vedoucí do Tartaru, předěl se zbytkem podsvětí. Sedím na kamenné bráně, pod kterou je vchod do jeskyní Tartaru. Z nějakého podivného důvodu není příliš těch, kdo by byli schopni ji vidět, tudíž maximálně zamávám Charliemu, pokud se mým směrem podívá, ale jinak se do cesty těch čtyř nijak nevměšuji. Pozoroval jsem je z různých míst celou dobu, takže mi nemohlo několik věcí uniknout. Zdá se, že Lilith byla, je a bude vždy jedna a vždy na zemi. Nepřekvapuje mě to, ale je to trochu znervózňující zjištění. Pan Joe měl také uzavřené nějaké zvláštní pakty... Budu se na to muset Fera zeptat. Třeba mi trochu zlucidní mou nevědomost. Tiše se zasměji svému vtipu a dál málokým viděn pozoruji tu lištičku Ophis, jak si hraje s tou zvláštní trojicí, kde nikdo není ani z části podobný komukoliv dalšímu mezi nimi. Jak paradoxní, řekl by klasik... Zasměji se v okamžiku, kdy ta osminohá zrádkyně demonstruje nepřekročitelnost ohnivé řeky a mnohem více o okamžik později, když ucítím vlnu mentální energie, která kolem mě proletí, aniž by mi věnovala pozornost. Je zajímavé čekat a sledovat. A mě to vždy bavilo. Dlouho jsem neměl dovolenou a ač mám nyní Úkol, v podstatě jsem byl poslán pouze na výlet. Copak asi dělá můj chlebodárkyně?

Slovo - 27. prosince 2009 17:03

Cassiel Míříš odnikud nikam. Kráčíš dlouhou prázdnou ulicí bezejmenného města a dumáš. Někde hluboko ve své hlavě máš pocit, že se dnes stane něco zvláštního, ale stále nevíš, co by to mohlo být. Občas přestaneš přemýšlet nad věcmi, které obvykle lidi netrápí, a pořádně se rozhlédneš. Připadá ti být zvláštní, že krom tebe je tato ulice úplně vylidněná... Orfeos Zase jednou vyrazíš ze svého bytu, abys doplnil své zásoby alkoholu a cigaret. Z předchozího dne ti zůstává něco málo peněz a hlad ani moc nemáš, tak ses rozhodl se večer trochu pobavit a příležitostné problémy nechat na zítřek. Však se to možná nějak samo vyřeší. Lucy Listien znervózní. Cassiel Kousek od tebe je konec domu a odbočka to slepé uličky. Orfeos Otevřeš dveře a vyjdeš na ulici. Prudké sluneční světlo tě okamžitě oslní, takže když se chystáš sejít těch pár schodů na chodník, špatně došlápneš a zvrtne se ti noha... Cassiel Otevřou se dveře vedle tebe, vystoupí z nich muž, vykročí, chytí se za oči, škobrtne a začne padat. Tvé ruce okamžitě vystřelí dopředu a při pokus jej zachytit tě hmotnost jeho těla převáží a ty spolu s ním spadneš na chodník hned na rohu slepé uličky. Z ní se začne ozývat výhružné vrčení podrážděného psa a koutkem oka zahlédneš ze země vstávající ženu, která k vám přijde ještě než se stačíte postavit na nohy. Orfeos Na poslední okamžik tě zachytil procházející muž, který však spadl i s tebou. Noha tě trochu bolí, ale cítíš, že to není nic vážného a brzy to rozchodíš. Nějaká žena ti podává ruku a koutkem oka vidíš obrovského černého psa, který nepřestává vrčet, ale spíš se krčí u dveří do klubu, o jehož existenci jsi sice měl tušení, ale uvnitř jsi zatím nikdy nebyl. Lucy Doslova se ti do zorného kole přikutálí dva muži. Je ti jasné, že to není žádná rvačka, jako spíš nehoda, okamžitě tedy vstaneš a jdeš jim pomoci na nohy. Listien nepřestává vrčet.

Slovo - 27. prosince 2009 17:09
	soukromá zpráva od Slovo pro Žena Vidíš Satanela, oblečeného jako typického barmana/ku. Jako obvykle nedokážeš rozeznat zda se jedná o muže, nebo o ženu. Tvé lidské oči nevidí jeho impozantní křídla. Pes Tvé lidské oči vidí obrovského černého psa. Tvé oči anděla vidí obrovskou mršinu černého psa.

Cassiel - 27. prosince 2009 22:05

V prázdné ulici Nesnáším lidský shon a ruch. Ten zápach člověčiny, rámus z aut a mldá světla - ubohé náhražky slunečních paprsků, které v temných nocích ozařují šeď ulic. Tváře lidí se mi ztrácejí, stavají se z nich jen ohyzdné, šedé stíny. Všechny jsou stejné. Není mezi nimi rozdílu. Prázdné, umírající schránky bez obsahu. Trmácejí se sem a tam, bezesmyslu, bez cíle. Žijí si své ubohé existence, aniž by pochopili jen ty nejprostší pravdy života... A přesto... přesto jsem je kdysi miloval... obdivoval. Co se to s nimi stalo, že jsou najednou tak jiní? Tak prostí a oškliví? Jak se to jen mohlo stát? Pomalu se šourám ulicí ruce v kapsách. Míjím neznámá místa, ale co na tom sejde. Všude je to stejné. Bezútěšné, prázdné… Nemám na vybranou, nedokážu žít v metropoli mezi tolika lidmi. Snažím se. Bůh musí vědět, že se snažím, ale… nejde to. Zkouším to znovu a znovu… Bez úspěchu. Nedokážu to. Jsem ztracen, neumím se postavit svému osudu, a tak před ním utíkám… sem… do prázdných ulic města. Tam, kde si pro sebe mohu ukradnout alespoň trochu klidu a samoty. Vím, že někde uvnitř sebe mám ještě zbytky naděje. Jsou tam. Cítím je. Ale jak dlouho? Část mne stále věří tomu, že se vše změní. Že najdu způsob, jak se dostat z této hrozné situace. Že ještě není konec, ale vždy když tomu pomalu začnu věřit, když cítím uvnitř svého srdce přítomnost Světla…něco se ve mně zlomí a opět mě pohltí temné myšlenky, a ty mi pak vezmou i ty zbytky nadějí, které mi ještě zůstali. Z mých melancholických myšlenek se jen stěží mohu vyhrabat, a tak brouzdám ulicemi, nemaje cíle. Nezáleží na tom, jak dlouho se budu toulat venku. Nikdo na mě nečeká. Oči mi visí na špičkách mých bosích nohou, které šlapají v pravidelným rytmu po špinavém chodníku. Kdyby mě nyní zahlédl nějaký člověk, spatřil by asi dvacetiletého mladíka. Vlasy mám světlé a délkou mi padají téměř, až k ramenům. Mají zlatou barvu i lesk a vypadají více než pěkně – jsou krásné. Nejedna žena by mi mohla mou hřívu závidět. Stejně tak působí i má tvář. Je velmi pohledná a dalo by se říci, že je poněkud zženštilá. Protáhlejší tvar společně s vystouplými lícními kostmi jí navíc propůjčují aristokratické vzezření. Zvláštní, zejména pak, když by si náhodný pozorovatel prohlédl mé šaty. Ty totiž vypadají přesně opačně. Jsou špinavé a neupravené. Potrhané, modré džíny vypadají, jako bych je vzal nějakému bezdomovci. Kdysi snad světlá košile s dlouhými rukávy je na tom podobně. Pod ní se rýsují široká ramena a štíhlejší tělo. Jsem uvězněn ve svých melancholických myšlenkách, až do chvíle, než z jedněch dveří vyklouzne jakýsi muž a neobratně škobrtne. Sice se snažím jeho pádu zabránit, ale jeho váha mě napříč mé snaze srazí rovnou k zemi. Rána a bolest! Mnu si naražené pozadí, ale pak mé uši zbystří - slyším totiž vrčení psa. Vzápětí mým nitrem projede velmi intenzivní pocit ohrožení. Cítím chlad, bolest, zlobu, žal a… smrt… To mě donutí zvednout pohled na osobu, která přišla až k nám. Když se mé oči setkají s pohledem bytosti, která je oděná jako barman-barmanka, oči se mi rozšíří v němém překvapení a snad i hrůze. “Ty!?“ vydere se mi z hrdla. Prudce sebou trhnu od muže-ženy a začnu se rychle plazit pryč. Vydrápu se na nohy tak překvapivě rychle, že by to někoho mohlo snad i zarazit. Zastavím se teprve, až když jsem dobrých deset kroků od „člověka“, který přišel ke mně a druhému muži, jež se mnou spadl na zem. Rozkročím se v uličce v překvapivém napětí. Prsty se mi křečovitě třesou zatnuté v pěstích. Celým mým tělem pulzuje krev a všechny svaly jsou napnuté k prasknutí. Jsem připraven na cokoliv. Útěk, obranu a možná i snad na… útok. Avšak o tom by se dalo více než pochybovat. Klidné rozpoložení a sebelítost, která mě ještě před chvílí pohlcovala, je rázem pryč. Už po ní není ani památky. Aniž bych neposlušné vlasy odkryl z tváře a očí, kam mi prudkým pohybem spadly, probodnu svýma indigovýma očima muže-ženu. Přesto, že má postava není nijak majestátná, to jakým způsobem se na mém temeni odráží světlo, způsobuje, jako by kolem mé hlavy pulzovala zlatavá, magická záře – téměř hmotné světlo, které pohlcuje šeď a stíny v okolí. „Co tu chceš!“ vykřiknu na něj se zlostí v jinak překvapivě melodickém hlase. Oči mi na okamžik těkají mezi barmanem-barmankou a psem, který stojí opodál. “Dej mi pokoj!“ zařvu na něj v hněvu i hluboké bolesti, která musí vycházet z minulých vzpomínek, “Slyšíš? Přestaň se mi konečně plést do života!“

Lucifer - 28. prosince 2009 20:51

Před klubem Když se přede mě ti dva vykutálí, nezjišťuji, kdo je kdo. Prostě vstávám, poklepu Listiena po hlavě a nechám ho stát na místě. Dokud jej tam držím, nepohne s ním nic. Dojdu k oněm pánům, jeden bydlí ve vedlejším vchodě, občas ho vídám procházet kolem, tak snad ze soucitu mu podám ruku, když tu náhle ten druhý vyskočí, jako by jej píchli šídlem. Podívám se pozorněji a údivem se mi rozšíří oči. "Cassieli?" Unikne mi ze rtů a na mé tváři se zračí upřímné překvapení. Vyslechnu si jeho otázky a ještě jednou se podívám na jeho postoj. Že ty s tím nedáš pokoj... Pomyslím si a bezděčně si poupravím pramen vlasů. Usměji se ve svém androgynním obličeji tím nejpodivnějším úsměvem, jaký je možné si představit a mému okolí musí být jasné, že ten posmutnělý výraz a pohřební úsměv jen zrcadlí mou vlastní bolest. "Co bych zde dělala... Vlastním tento klub a pracuji v něm. Jsem barman." Odpovím mu věcně svým medovým hlasem a dívám se svýma krásnýma zelenýma očima do země. Divoce červené vlasy se mi bláznivě roztočí kolem hlavy, když se zvedne prudký vítr. "Ale obviňovat mě z toho, že se ti pletu do života? Není to trochu příliš?! Chtěl jsem ti jen podat ruku, zvednout tě na nohy! Nic po tobě nechci a ničeho po tobě nežádám! Tys přišel sem, na tohle prokleté a Bohem zatracené místo, tak se podle toho chovej. Já tě sem nevolala... Přišel jsi sám." Stejně jako zpočátku křičím, poslední věty jsou téměř zašeptané a já si obejmu paže. Vypadám náhle velmi křehce a zranitelně, pokud to někdo srovná s tím, jak děsivý je můj hněv. S výčitkami sám sama sobě v očích se dívám na druhého muže, který stále ještě sedí na zemi a pravděpodobně nemá nejmenší tušení, co se to kolem něj vlastně odehrává.

Eileen Johannson - 28. prosince 2009 21:24

Ohnivá řeka Přestávám stačit zbytku skupiny a vleču se za nimi jako pouhopouhý stín sebe samotné. Ty tam jsou ladné pohyby a taneční krůčky, jež nezlomily ani stébélko trávy, avšak všechna přinutily tančit se mnou. Zaprášené šaty se trhají o ostré hrany skal, v jejichž prohlubních se zachytávám do krve rozedřenými prsty ve snaze šetřit silami, jež se nevyhnutelně blíží ke svému dnu. V jednom okamžiku se mi podaří najít nějaký slizký hrbolek, na němž nejsem schopna se udržet a sklouznu na zem, přičemž si způsobím tržné rány na dalších místech těla. Schoulím se do klubíčka u základny jednoho z balvanů a se zavřenýma očima si přehrávám nejkrásnější vzpomínky. Pomalu přestávám vnímat okolí a dokonce mizí i neustálý křik a nářek, jenž mi drásal duši na cáry posledních… Kdo ví, jak dlouho už jsme v podsvětí… Začínám se smiřovat se svým osudem a najednou mě naplňuje překvapivý mír a klid, přestávám se třást a všechno se tak nějak zpomaluje a noří do tmy, dokonce i bolest odeznívá a slábnu dál a dál. Před očima se mi ustálí obraz z dávné minulosti – zapadající slunce, vzduch zkřehlý usínajícími květinami a bezstarostné choulení se do deky na houpačce vedle dětského kamaráda. Ach, Kaii, kéž bys tady byl se mnou, ty bys určitě věděl, co dělat… Vyrovnaná sama se sebou doufám v poklidný boj s věčností a snad se i usmívám. Už mi není horko a obklopuje mě jen blahodárné ticho. Smrt není zbabělá… Chce odvahu… A je krásná, určitě… Určitě bude krásná… Odnese mě daleko odsud a… Ne… Ne… Ne, to není pravda! Nemůžu tady zůstat! To nejde! NE! Na zlomek vteřiny mě zachvátí skutečně nesnesitelná bolest, jako by se mě někdo snažil vyrvat z vlastního těla, toužím přitom překřičet celý Tartaros, jenže nemůžu vydat ani hlásku. Společně s bolestí mě ovšem zaplaví pocit naprostého chaosu. Nemám ponětí kde a kdo jsem, ale vím jediné – ještě nechci umřít. Minimálně něco ve mně nechce. Nebo spíš někdo? Zlomená, zakrvácená, zničená a zmatená vstávám, pomalu ale odhodlaně, slabá a silná zároveň, s hrdě vztyčenou i pokorně sklopenou hlavou. A mám jedinou myšlenku – následovat oranžovou záři. I kdyby byla až na konci světa. Mihotavé světlo podivné řeky halí do měkkého smutného světla celou skupinku „spoluvězňů“ v čele s usmívající se pavoučicí. Došla jsem svého cíle. Přestože přesnější by bylo dovlekla jsem se k němu. V jeho mlčenlivosti nespatřuji pranic dobrého. Pohled na plameny je děsivý a fascinující zároveň. Vyčerpaně pokleknu pár metrů od břehu a jako v hypnóze sleduji pomalé plynutí plamenů. Pozvolna mi začíná docházet, proč jsem zde všechny našla, proč nešli dál. Zřejmě to není možné. Jenže já musím… Chci… Pryč… Nepatřím sem… Nevím proč se… Stal se nějaký omyl… Opět se začnu třást a v očích se mi znovu objevují bolestné slzy. Upřu zoufalý pohled na poklidnou Ophis, ovšem ta se zdá pobavená až nepřítomná, ani trošku nevypadá na to, že by mi chtěla poskytnout nějaké vysvětlení. Vstanu a vrávoravými kroky popojdu blíže k ohni. Natáhnu k němu ruku, překvapivě nepálí, ale jeho plameny okamžitě změní směr a chtějí se mě zmocnit. Vylekaně uskočím. Jako jed do mě rychle proniká strach a beznaděj a stravuje poslední zbytečky racionality. Proč… Proč? PROČ?! Zdá se mi, že slyším podivný, téměř šílený smích, zprvu z dálky, poté se přibližující. Rychle se otočím, ale nikoho nevidím, jen tmu a skály v pozadí. Smích však neustává. Krev mi v tepnách pulsuje natolik, že každou chvíli očekávám, že mě to roztrhá na milion kousků. Nohy mě již neudrží a tak znovu klesám k zemi. Nervózně rvu poslední cáry zaprášených šatů a špinavými a polámanými nehty si rozdírám kůži po celém těle ve víře, že to přemůže ten vnitřní zmatek a duševní bolest. „Nikomu jsem nic neprovedla! Já se nepatřím!“ začnu hystericky křičet vzhůru na zhmotnělý smích, který má bůhvíproč podobu podivného stvoření ze záhadného baru, jednu polovinu obličeje bílou, druhou černou. „Slyšíš…?! Nepatřím sem!“ Trhanými pohyby se přesunu zpátky do těsné blízkosti ohnivé řeky, smáčená krví a slzami zoufalství. Konsternovaně pozoruji plameny. V jejich víru se objevuje světlý stín s černými skvrnami místo očí. Zaraženě jej sleduji. Tohle už jsem někde viděla… Ale je to hrozně dávno… Opatrně udělám krok dopředu, vůbec nepřemýšlím nad nebezpečností ohně, jen se chci dostat blíže k přízraku. „Jen pojď, pojď za mnou, pojď…“ šeptá z nitra ohnivého víru. Světlo mě pálí do očí a kupodivu jde najednou z plamenů chlad. Čím déle se soustředím na přízrak, tím jsem klidnější a v mém srdci se usidluje pokora. S tímto pocitem také vstupuji do řeky, i když ze strachu zavírám oči a natahuji před sebe zakrvácené ruce.

Slovo - 28. prosince 2009 21:57

"Vody" Pyriphlegethonu Ophisin úsměv se ztratí z její tváře v okamžiku, kdy zahlédne vrávorající dívku. Strach v jejích očích je absolutní a ona na svých dlouhých nohách zděšeně odcupitá stranou, aby se jí Ardene žádnou náhodou nemohla byť jen omylem dotknout. Kreox vůbec netuší, že pod ním prochází ta, jíž s laškovným úsměvem nazýval chimérou a proto je notně překvapen, když se na něj otočí a přímo jej osloví poté, co doklopýtala až na samý okraj ohnivé řeky a natáhla svou ruku nad hladinu. Plamen ji jen varoval, ale i to bylo dost. Padla na kolena a mlčky se houpala, oči upřené do proudu... Ophisin výraz by se dal nyní popsat jako zmatený. Kreox zmizel a není po něm ani vidu ani slechu. Ardene... Pozoruje plameny... Ardene... Vstává... Ardene... Kráčí... Špička její nohy se dotkne plamenů a zastaví se na nich. Její těžiště se posouvá nad hladinu a nahé, rozedřené a opuchlé chodidlo druhé nohy položí ztrápená dívka přímo do proudu. A další krok následuje... Z očí jí do řeky kanou slzy a s každou se ozve zasyčení a zvedne se drobný obláček bílého dýmu, který se přidává k ostatním, jenž již krouží kolem jejího těla. Dým nabírá různé tvary, které ze všeho nejvíc připomínají ženy. Stínové přízraky tří žen, které všechny vypadají a zároveň nevypadají jako ona. Točí se kolem ní, jeden vypadá, že něco říká, ale Ardene tomu nevěnuje pozornost... Zbývající dva přízraky se na ten třetí vrhnou a všechny zmizí v divokém víru, který se začne rozplývat do prostoru nad její hlavou v okamžiku, kdy dojde na druhý břeh. Tam se zastaví a upře svůj nepřítomný pohled zpátky na Miu, Charlieho a Ophis. Její tvář je mezi nánosy špíny bílá jako křída a její oči jsou dva talíře černi. Tak jako se nad ní rozplývá pára, vrací se jí do tváře barva a oči se jí postupně vrací do normálního stavu. Zmateně zatřese hlavou a po tváři jí steče poslední slza, která jako jediná zanechává v prachu a krvi na její tváři rozmazanou stopu. Pak dívka vysíleně padne dozadu a skončí v sedu s rukama podepírajícíma její křehké tělo za zády.

Slovo - 28. prosince 2009 22:18
	soukromá zpráva od Slovo pro Ardenina cesta V okamžiku, kdy vstoupí do proudu řeky, nejsi schopná se na její mysl napojit. Nemáš ani nejmenší informaci o stínech, které se kolem ní pohybovaly... Jakmile dojde na druhý břeh řeky, je pro tebe stejně nedostupná, jako by seděla na druhém konci světa. Zdá se, že to není jen oheň, co odděluje Tartaros od zbytku podsvětí.

Orfeos Bacchíkós - 29. prosince 2009 11:58

Ulice A je tady další ráno, nostalgicky se vyhrabu z pelechu a odpálím cigaretu. Smutně se podívám na prázdnou flašku od vodky. Spokojeně se tak aspoň natáhnu a vychutnám první ranní. Pak se zvednu a zamířím ke starému přehrávači. Chvilku cosi kutím a za chvíli se už místností, kterou považuji za svůj domov začnou linout tóny Gunsn s Roses. Zajdu do koupelny umeju seaprovedu všechny ty denní obřady spojené se vstáváním. Pak k vlastnímu pobavení najdu ve skřínce, kde jiní mívají toaletní potřeby plaskačku plnou čehosi, co voní jako Finská. Nerozpakuju ji a trošku si loknu. Hned je mi lépe, ani hlava už mě tolik nebolí. Spokojeně se usměju an svůj obraz do zrcadla a rukou projedu týdenní strniště. Z koupelny si to zamířím do pokoje, kde na sebe hodím starý omšelý kabát. Po kapsách najdu nějaký bankovky a mince. I to je dobře... bude aspoň na jídlo... kuřivo... pití... Den začíná prostě dobře. Zvednu tedy futrál i s kytarou a vyrazím ven. Sluneční paprsky zvěstují teplé ráno naplněné optimismem a tak si ještě mezi dveřmi odpálím další. Jaká smůla, špatně došlápnu, zvrtnu si kotník a už letím ze schodů. Více než o cigáro a vlastní bezpečí se však strachuju o drahocenný nástroj. Když už si myslím, že je vše v háji a na rty se mi derou neslušná slůvka zachytí mě nějaký mladík s nímž se svezu na zem Kotník bolí, kytara zachráněná a chlápek ječí jako by ho na nože brali. "Díky mladej pane," pronesu, ale to mladík stále řve, jak na mě, tak na Lucy tu holku co tu vede bar. Nechápavě zakroutím hlavou a přijmu nabízenou ruku, právě od dívky. "Díky slečno," pronesu s vděkem v hlase a lehce podupávám nohou, aby s emi do ní vrátil cit. Sice to bolí, ale cítím, že se nic nezlomilo, že je vše v pořádku. Ušklíbnu se a odpálím novou cigaretu. Chvíli nerozhodně stojím na místě a sleduji hádku těch dvou, chápu, že chlapec může být rozhněván, ale jeho křik mi přijde zbytečný. Chjo, mladí lidi... pomyslím si trošku otráveně. Jakmile na chvíli jejich řvaní jeden an druhého utichne usměju se, velmi vděčně a jen pronesu: "Ještě jednou díky," řeknu svým chrapákem, "ale koukám, že máte dost svých starostí, tak enbudu překážet..." a dám se na odchod. Trochu ještě pokulhávám, ale krok za krokem se to zlepšuje... Vypadám na 45, dlouhé kdysi černé vlasy už prokvétají notěn stříbrem, hlavně na skráních. V puse mám snad pořád cigaretu. Do očí mi nevidíte mám je skryté za černými brichtovkami. Tvář mi zdobí aspoň týden staré strniště. Jinak jsem vysoký, spíše hubený. Oblečený jsem normálně, těžký boty, potrhané džíny, tričko, kabát. V ruce futrál s kytarou.

Cassiel - 29. prosince 2009 13:14

Před klubem Můj nával vzteku a pocitu vlastního ohrožení je tak velký, že mi trvá dobrou chvíli, než si uvědomím, že barman-barmanka mi odpoví medových hlasem. Klub? Klub Peklo? probleskne mi hlavo myšlenka, ale dříve, než se mohla rozvinout v nějakou smysluplnou úvahu, opět ji převálcuje můj ztek. Sladký hlásek... Ó, jak typické. Hlas jedu! Zvedne se vítr a rozcuchá bytosti přede mnou vlasy, to samé se stane i s těmi mými, ovšem nadpozemská krása se z nich v ten okamžik vytratí. Zlaté paprsky slunce byly totiž zakryty mrakem. Záchvěv světla… teplo u srdce… prozářená cesta… Vše je pryč. Ulici před klubem pohltil stín a já, stejně jako před tím - jsem sám. „Podat mi ruku?“ vyhrnu ze sebe neschopen věřit tomu, co mi to tu říká, „Zvednout mě na nohy?“ v té chvíli mi hlas v hrdle už nekontrolovatelně přeskočí a nezní už tak melodicky jako před tím. Je vidět, že i má slova jsou zcela pohlcena mými emoci, které se uvnitř mě bouří, jako sopka, která dříve, čí později musí zaručeně vybouchnout. V hlavě, v tom zmatku, který mě zmítá, se najednou ozve zcela zřetelný a jasný hlas, který mi velí: Uteč! Utíkej! Už, už ho chci poslechnout, ale v poslední chvíli, mé oči opět sklouznou k psovi, kterého má muž-žena po svém boku. Hrozivé vrčení vycházející z jeho útrob a tesáky smáčené ve slinách, mě definitivně odradí o jakýkoliv pokus, hnout se z místa. Když se na mě muž-žena rozkřičí, neubráním se a ustoupím o další krok vzad. Oči probodávají psa, jako bych čekal, že se na mě v každé chvíli vrhne. Jeho-její slova se nakonec přece jen zmírní a utichnou ve slabém šepotu. Tou rádoby křehkou pózou mě neoklameš, hade! Už nikdy! „Lžeš. Je to jako skřípot! Skřípot uvnitř mé hlavy, který mi drásá nitro!“ zakřičím na něj znovu a při těch slovech se neubráním a roztřesenými dlaněmi si zakryji uši. Teď už rozhodně nevypadám sebejistě, tak jak by se zprvu mohlo zdát a rozhodně ne normálně. Spíš, jako nevyrovnaný jedinec, který má problémy sám se sebou. Člověk, který by měl hledat odbornou pomoc. V té chvíli se ze země zvedne muž, který mě srazil k zemi a z jeho úst se ozve poděkování. To mě vrátí do reality. V tom neovladatelném návalu emocí, jsem na dlouhovlasého úplně zapomněl. Vše se mi vrací. Opět si začínám uvědomovat, kde jsem a co tu dělám. Jako kdyby na mě padlo nějaké temné kouzlo, jehož účinek teprve teď začíná pomíjet Znám ho… odněkud ho znám. Už vím… je to ten ožrala, co hraje po ulicích na kytaru… Dlaně se mi pomalu svezou od spánků přes tváře, až své ruce úplně uvolním podél, teď již o něco klidnějšího těla. Tep v uších stále burcuje mé smysly, ale pomalu se zklidňuje. Hledím beze slova na dlouhovlasého muže, až do chvíle, než se „rozloučí“, aby se vzápětí otočil na patě a mohl se jít věnovat svým vlastním záležitostem. Neodpovím mu. Ne, že bych nechtěl, ale nemám na to sílu ani myšlenky. Mé oči naproti tomu padnou znovu na barmana-barmanku. V hlavě si přehraji její poslední slova: „Přišel jsi sám.“ “Nevěřím ti jediné slovo,“ konstatuji bez obalu, „Nic jako předurčení, nebo osud neexistuje. Tady v tomhle městě ne. Tak se mi nesnaž namluvit, že tohle je jenom nějaká náhoda! Ty moc dobře víš, co děláš. Vždycky jsi to věděl.“ Přesto, že za mými slovy je stále cítit nevraživou a hořkost, mluvím už relativně klidně a vyrovnaně. Snad jako bych se tím překvapivým shledáním teprve teď srovnal. „Pokud po mě nic nechceš…“ nechám krátkou pauzu, která by mohla být bez obtíží zaplněna, „…nech mě jít dál,“ dokončím větu a při tom se významně podívám na psa majitele-majitelky.

Lucifer - 29. prosince 2009 16:26

Před mým klubem Zvednu své smutné oči a upřu je na něj. Pak se ozve tichý vzdech uniklý z mých úst a já mávnu rukou. "Klidně mi nevěř. Můžeš jít, nedržím tě tady... Jen jsem myslela, že vás tam nahoře učili slušnosti. Alespoň mě tehdy dávno ano. Měj se krásně. S Bohem." Odpovím mu, nyní hlasem křišťálově čistým a sametově hebkým. Slova po sobě kloužou jako dobře promazané soukolí a jejich hudba přehluší i neslyšný dusot těžkých tlap na asfaltu. Kolem nás se prožene stín, uchopí kytaristu za zdravou nohu a stejně neslyšně proběhne zpátky kolem nás. Až v okamžiku, kdy uslyším praskot kytary drcené dřením o asfalt, uvědomím si, co se stalo, když jsem tak svévolně rozdal volnost. "Listiene NE!" Zakřičím na ulici, ale není mi to nic platné... Dveře klubu se samy otevřely, on v nich zmizel a s ním i onen dlouhovlasý muž. Jedinou památkou na ně je rozlámaná kytara ležící na zápraží dveří, které se po jejich průchodu skrz zabouchly. "Tohle je špatné... Tohle je hodně špatné... Obávám se, že toho chudáka bude muset někdo najít a já nemohu... Má říše je příliš rozlehlá na to, abych ho dokázala najít včas. Neslyším totiž jednotlivá volání. Všechny splývají do jednoho. Již dlouho nejsem andělem." Se slzami v očích se podívám na Cassiela. "On tam nepatří... Musíš mu pomoci..."

Slovo - 29. prosince 2009 23:00

Orfeos Neujdeš ani těch pár kroků a opět ucítíš prudkou bolest v oblasti kotníku, prozměnu druhé nohy. Jen silná kůže tvých vysokých bot ti zachrání nohu před ukousnutím tím obrovským psem, který ještě před setinou vteřiny stál u dveří do toho podivného klubu. V následujícím okamžiku již ležíš na zemi a jsi neúprosně tažen ke dveřím do klubu. O kytaru se již bát nemusíš, je na padrť. Rychlost, s jakou se to vše seběhlo, ti připadá nereálná... Než sis uvědomil, že tě bolí noha, zabouchly se dveře do klubu a z dohledu ti zmizelo denní světlo. Poslední, co jsi viděl, byla rozmazaná ulice. Když se probereš, stojíš v nějaké jeskynní chodbě, jejíž podlaha se pomalu svažuje. Z chodby za tebou se ozývá rozčilené štěkání čtyř psích hrdel a kolem tebe prochází poloprůhledné lidské postavy směřující do podzemí.

Cassiel - 30. prosince 2009 19:18

Před klubem "Klidně mi nevěř. Můžeš jít, nedržím tě tady...“ řekne muž-žena. Okamžik mi trvá, než ta slova skutečně považuji za pravdivá. Nelze mu věřit, ať si říká, co chce. Upozorní mě má intuice. Ale když se se mnou rozloučí, obavy mě opustí a já se skutečně vnitřně zcela uvolním. Netrvá to ovšem dlouho, protože vzápětí se vrhne pes na muže s kytarou a s brutální silou ho začne vláčet za sebou. Zalapám po dechu, vyděšeně sledujíc ubohého kytaristu, který je bezmocně vláčen do klubu. Nevím o co jde. Nevím co je ten hrozivý pes zač, ani jaké má s mužem úmysly. Vlastně ani netuším, co je dlouhovlasý chlap zač, ale psí útok byl natolik překvapivý a hrozivý, že jsem nabil dojmu, že musím napadenému pomoci, ať už je to správné, nebo ne. Rozběhnu se sice, abych mu pomohl, ale není to už nic platné. Zareagoval jsem příliš pozdě. Dveře se prudce zabouchnout těsně před mým nosem, div, že mi ho neurazily. Mé dlaně se přitisknou na vchodu. Ještě stále vylekán tou děsnou scénou, uslyším opět hlas barmana-barmanky. Nechápavě se na něj-ní otočím. V mých očí vidí překvapení, nedorozumění a také podezření, které se tam vetřelo stejně rychle, jako zlost. „Cože?“ ozve se z mých rtů ostře, „O čem to mluvíš?! Co to se mnou zase hraješ za hru? Myslíš si, že vlezu do tvého doupěte? Dobrovolně? Musel jsi zešílet. Na co si to hraješ? Nač ty slzy? Nikdy jsi nenaslouchal padajícím slzám druhých lidí. Já ano! JÁ ANO!“ Každé další slovo, které vypustím z úst zní hlasitě a důrazně, každá další věta je silnější a útočnější, až zase úplně křičím, ale nakonec umlknu, jako když utne a zadívám se kamsi stranou. Tentokrát mám v očích lesk i já, ale jen okamžik. „Já jim naslouchal,“ zašeptám nepřítomně, „dokud jsi mě nezničil…“ Trvá to okamžik, možná dva, než znovu promluvím. Snad jako bych si uvnitř své mysli srovnával minulost i přítomnost. Jako bych si srovnával svůj život a to všechno, co mě ještě čeká. „Chceš po mě, abych mu pomohl...,“ není to otázka, jen konstatování. Znovu se na něj-ní podívám. „Ty… ty který jsi ze mě udělal to, co jsem.“ Rozejdu se pomalým krokem k němu. „Ty, který jsi mi vzal můj život… Ty, kterému nezáleží na nikom, jenom sám na sobě!“ Zastavím se přímo před tebou, jako bych už z tebe neměl strach. „Ty, který lžeš druhým, ale hlavně sám sobě.“ Má slova přitvrdí. „To, že tady teď před tebou stojím v této podobě… v těle smrtelníka, to je tvá vina! Tvá! Vlézt do tvého doupěte? Pokud mě chceš, proč si mě nevezmeš rovnou? Tady a teď? Už nebudu dál utíkat! Jestli chceš to dobré, co ze mě ještě zbylo, vem si to hned! Bojuj! Ale nesnaž se mě vlákat do pasti, jako nějakého králíka! Je to ubohé! I na tebe.“ Chvíli zblízka hledím do Luciiny tváře. Pak přejdu ulicí dál a zůstanu otočen k Lucy zády, sotva pět kroků od něj-ní. Pak se pomalu otočím a on-ona pocítí, že se ve mně něco změnilo. Hledím na něj-ní hrdě, s bradou vztyčenou. Nehrbím se, nehledím do země. Mé oči netěkají. Jsou vyrovnané a pevné, stejně jako můj postoj. Více, než za celé naše shledání, se nyní podobám tomu, kým jsem býval dříve. „Kdo byl ten muž?“ otážu se zpříma, „Proč ho ten pes odvlekl a proč… Proč nepatří do tvé říše?“ Zdá se, že za všemi mými otázkami je již nevyřčené rozhodnutí. Ale může to být jen dojem, který převládá kvůli mé póze. Na druhou stranu Lucy moc dobře ví, že nejsem tím, kdo by neříkal pravdu, nejednal čestně, nebo klamal druhé. Ví to… až moc dobře.

Lucifer - 30. prosince 2009 20:43

Před Klubem Peklo Mlčky stojím a tiše poslouchám Cassielovy nářky. V mých očích se zračí smutek a s každou výčitkou se zatvařím, jako by mě šlehl bičem. Až do okamžiku, kdy se Cassiel opět navrátí alespoň postojem ke své někdejší majestátnosti. Tehdy si vyslechnu jeho poslední otázku a potichu odpovím. Můj hlas je nakřáplý a zní staře. "Onen muž je... Velmi nadaný zpěvák. Velmi nadaný kytarista. Tulák, ale v jádru dobrá duše. Krom toho je naživu a tím víc nemá co dělat v mučírnách duší." Odmlčím se a zadívám se na oblohu. "Ten pes patří jedné malé dívce, která byla v mém klubu při tom nešťastném incidentu, kdy se Zeus rozhodl uvrhnout několik mých hostů do Tartaru. Vedu tady slušný podnik, války mezi Bohy se mě netýkají a nechci s nimi nic mít. Užil jsem si toho dost, když jsem byl vyhoštěn." Lehký vzdech a mé oči se vrátí k muži přede mnou. "Nemůžu za ním, protože nejsou v pekle. Ten pes chtěl za ní, ale já jej do klubu odmítala vpustit. A když ji Zeus uvrhl do Tartaru, vyslal jsem za nimi svého pomocníka, aby na ně dával pozor. On může cestovat kamkoliv, tak mi poupravil dveře tak, aby vedly tam, kam očekáváš, že se dostaneš. Proto si můžu dovolit mít pobočku v každém městě. Ale to není důležité, měly by vést všechny na stejné místo... Jenže ta nečistá potvora zkrátka prošla nevím kam a pokud to mělo být co nejblíž Tartaru, tak se mohli objevit klidně uprostřed Hádova paláce. A tam já nemohu... Nechápej mě špatně, já bych mu mohl pomoci sám, ale je to Hádova říše. Já se mohu pohybovat jen v Pekle, Nebi, Ráji nebo na Zemi." Unaveně se zády opřu o zeď a pomalu sklouznu do sedu. "Moc rád bych, ale je to teritorium jiného boha a já si nemohu dovolit vyvolat válku. Ty už jsi prakticky smrtelník, pro tebe tyhle pravidla neplatí." Opět zvednu své oči na něj. "Proto tě žádám o pomoc. Proto potřebuji, abys tam šel, našel ho a pomohl mu najít cestu zpátky na světlo. Duše si pobyt v zásvětí neuvědomuje, ale pro živého je to... Nepatří tam... Kdyby se ti povedlo najít i ostatní, byl by to heroický výkon. Mohu ti pomoci otevřít portál, ale... Budeš mi muset věřit." Má hlava padne mezi má kolena. "Ale to po tobě nemohu žádat... Ne po tom všem, co sis kvůli mě musel vytrpět. Tehdy jsem byl někdo úplně jiný..." Dokončím svůj monolog a tázavě se na něj podívám.

Cassiel - 02. ledna 2010 13:01

Před klubem Peklo Mlčky hledím na Lucy, při čemž si vyslechnu její slova s neutrálním výrazem ve tváři. Pravda je taková, že se spíš o svůj projev jenom snažím, protože si chci udržet náležitý odstup. Do jaké míry se mi to daří opravdu nevím. Slova muže-ženy mě rozhodně nemůžou nechat chladným. Pravda je taková, že Lucy konečně začínám pomalu věřit, ale její postoj, jakým jsou například slzy v očích, nebo tvář ve dlaních – nic z toho mnou nehne, spíš mě to irituje. Vím, co všechno Lucy prováděla, jakých zvěrstev a lží se účastnila. A někdo jako je ona – někdo takový se nemění. Ne pro mě. Na jeho-její tázavý pohled zareaguji tím, že od Lucy konečně odtrhnu své oči a otočím se k ní bokem. Může to být náhoda? Může to být pravda? Zvednu bradu směrem k nebi, kde mezi mraky střídavě probleskují paprsky slunce. Jejich záře proniká do mých očí a barevná světélka v nich divoce tancují, jako neposedné světlušky. Exituje osud? Pro někoho jako jsem já? Existuje úděl, nebo předurčení? Možná je všechno jen Boží plán. Od samotného začátku. Možná na svět měl přijít Satanel a i to byl Boží záměr… Obloha nad střechami ulice se vyjasní a do tváře mě zasáhne zlaté, životodárné světlo, a zahřeje mou bílou pokožku, jako by Ten nahoře věděl, jako by mě stále slyšel… a cítil se mnou. Nezanevřel na mě… Vím, že slyšíš. A vím, co mám udělat… Co musím udělat, pokud si mám opět zasloužit Tvou přízeň. Nevěřím na náhody… nikdy jsem nevěřil, ani když jsem byl Tvým dítětem. Možná je za vším něco, kam nemohu nikdy proniknout, ale… ztěžka polknu, Věřím v Tebe. Věřím v tvou sílu a Tvou dobrotu. Brada my klesne k hrudníku a já se zadívám na své špinavé nohy. Před lety jsem zklamal, zradil Tě, ale dnes již chápu, co jsem učinil a udělám všechno pro to, abych Ti to dokázal. Spojím se s ním… s Tvým odvěkým nepřítelem, protože věřím, že je to správná věc. Udělám to, pomůžu tomu muži. I ostatním, bude-li to v mých silách. Jediné oč tě žádám je…Nezapomeň na mě. Neopouštěj mě. Buď se mnou i tam, kde se síly Zla spojily proti Tvé slávě. Srdce mi v hrudi bolestivě tluče do vnitřní strany žeber a modlitba, kterou jsem v duchu pronesl mě donutí zavřít oči. Miluji Tě… a vždy budu. To nemůže nic změnit. Jen tě žádám… prosím… Dovol mi, abych ještě jednou - jen jednou jedinkrát, mohl pohlédnout na Tvou krásnou tvář… Otevřu oči a zhluboka vydechnu. Pokud není mé rozhodnutí šancí vrátit se tam, odkud jsem přišel… Pak už zřejmě nic. Proto to musím udělat. Otočím se čelem k Lucy, přistoupím blíž a dřepnu si tak, abych se na něho-ní nedíval svrchu, ale přímo - z očí do očí. „Udělám to. Udělám, oč mě žádáš… zašeptám, „Ne kvůli tobě. Pro mě jsi pořád stejný Sataneli. To nelze změnit. Nic to nemůže změnit, ani čas. Udělám to, protože je to správné a můj pravý Pán, by to tak chtěl,“ řeknu a v mých očích Lucy může poznat, že mluvím pravdu, že jsem rozhodnut. Definitivně. Vstanu a čekám, jak mi odpoví.

Miu - 03. ledna 2010 15:05

ohnivá řeka hraju si s myšlenkou jaké by to bylo vzplanout, ale pak se Eilleen vydá na svou procházku. Seskakuji z Ophis s úmyslem jí stáhnout zpátky. Přeci jen dohromady máme šanci, ale samostatně tu nepřežije nikdo z nás. Navíc ona tu vážně trpí. Na to stačí být hloupým dítětem, abych to viděla. Místo ní však chytnu vzduch. V mé tváři nejdou znát rozpaky, ale srdce mi hlasitě buší. měla jsem být rychlejší chci se napojit na její vědomí, ale to je unášeno vlastní touhou a krutostí. I kdybych se do ní zapřela celou svou vůlí, nevyhrála bych nad tím co žije dole v té řece. A najednou se ocitá na druhé straně. Jsem z toho hodně vyjukaná. Otáčím se k Ophis, protože ta je asi jediná co tomu rozumí. měla jsem v úmyslu to projet s ní, ale tím bych akorát dokázala že nic nedokážu. co tohle znamená? nechce s emi tam vstoupit. Vyhledám pohledem ten zbytek na tomto břehu a v jejich pohledu se ujišťuji jestli vážně musím. I oni budou muset. Pomalu tedy dojdu k břehu a učiním první...raději skok. Očekávám že někdo začne mé tělo i duši mučit. Možná tu budu pomalu umírat či se dostanu do stavu jako Eileen. co to plácáš ty přece nejsi jako ona první nejisté krůčky a pak pár skoků. Je to zvláštní místo. Když jsem tak uprostřed (pokud mě po cestě něco nesežralo či nezapálilo) opatrně zapátrám myslí kolem sebe. Jsem hodně zvědavá co najdu. opravdu bych čekala že to bude těžší ke konci už si to viditelně užívám a pak vyskočím (či vyšplhám) na druhý břeh. Znovu myslí zapátrám do okolí. abych se ujistila že to opravdu funguje tak jak myslím. takže tohle je jedna brána....kolik jich asi podsvětí má? a taky abych zjistila jestli tento břeh někdo nehlídá.

Orfeos Bacchíkós - 03. ledna 2010 17:01

Z ulice do... "Do prdele," stihnu jen vykřiknout když mě ten hnusnej čokl kousne do nohy a úhledně složí k zemi. Kytara, kterou se mi ještě před chvíli povedlo uchránit leží pode mnou a je z ní... jsou z ní třísky. Ještě jednou sprostě zakleju jsouce táhnut do klubu. Poslední záblesky světla, udivené výrazy těch dvou, zavřené dveře... ...tma... ... probral sem se na nějakém podivném místě, o němž s určitostí mohu říci, že jsem na něm nikdy nebyl. Zavrčím a sprostě zakleju. Slyším jen psí štěkot, ale vyrazit směrem tam nemám odvahu. Ještě teď mě bolí oba kotníky. Po chvíli klení se postavím a konečně si začnu všímat všho kolem sebe. To co se mi ze začátku zdálo být mžitkami před očima se vyklubaly lidské poloprůsvitné postavy. Sevřu hlavu v dlanícha pomyslím si cosi o tom, že jsem musel přebrat. jenže bolest v kotnících a poslední vzpomínky mluví za své. Navíc moje stará dobrá kytara je zničena. Ne že by na ní nějak zásadně záleželo, ale každý hudebník se dříve nebo později se svým nástrojem sžije. To se stalo i mě. Jenže tohle jsou jen vedlejší myšlenky, ty skutečně podstatné se na světlo- nebo spíše tmu- světa derou velmi rychle. Ta první a nejzásadnější zní- kde to sakra jsem? A odpověď? Nevím. Pokud bych to k něčemu mohl přirovnat bylo by to peklo, tak jak si jej představuji ve svých myšlenkách, to tehdy, když jsem zvláště hodně opilý. S povzdechem sáhnu do kapsy a vyndám cigáro. Spokojeně si odpálím a vdechnu kouř, a znova a znova. Takto uklidněn se vydám směrem dolů- protože co si budeme nalhávat, psí štěkot, ten mě dnes ani trochu neláká....

Slovo - 03. ledna 2010 22:18

soukromá zpráva od Slovo pro V řece Tvá mysl nevnímá v okolí nic. V okamžiku, kdy se skokem dostaneš do středu řeky, zastavíš se a visíš několik centimetrů nad hladinou. Tehdy uslyšíš ty hlasy... Stovky, tisíce hlasů, všechny najednou ve tvé hlavě a všechny se najednou ptají. "KDO JSI?! PROČ JSI TADY?! PROČ BYCHOM TĚ MĚLI PUSTIT DÁL?!" Nemůžeš se hnout a zdá se, že nikdo krom tebe ty hlasy neslyší. Máš nepříjemný pocit, jako by se ti něco procházelo v myšlenkách. Skoro jako bys byla obětí své vlastní schopnosti, kterou někdo otočil proti tobě...

Miu - 03. ledna 2010 23:12

soukromá zpráva od Miu pro řeka tak tohle asi vůbec nebylo chytré a opatrné pomalu- abych si osobně neublížila ještě víc začnu stahovat své vědomí. Ale tak nějak tuším, že to přítomnost těch hlasů moc neoddálí. Pokud cítím že se hněvají, nechám svou mysl otevřenou tak jak chtějí. I když je má mysl otevřená je tu několik koutů kam by ani takový jako oni neměli vniknout. Je to místo mého posledního úniku. A před jeho branami teď čekám. Ne, ještě se nebudu schovávat. Ukážu slabost a plameny mě zahubí. Jsem Miu, dítě myšlenek a mrtvých. Přicházím ze světa nad námi ,prošla jsem vaším vězením a nyní procházím vaší řekou s úmyslem odsud odejít...Nechte mě projít. opravu mě nenapadá jim říct nic vhodnějšího. chvilku čekám a pak zkusím pokračovat

Slovo - 04. ledna 2010 00:40

soukromá zpráva od Slovo pro Pyriphlegethon Zdá se, že ať ovládáš svou mysl jakkoliv, nemá to na hlasy vliv... Slyšíš jejich šeptání a nářky stejně, když máš svou mysl úplně otevřenou, jako když ji zkusíš uzavřít. Tvé odpovědi ale mají úplně jinou sílu. Šepot mnohých ustává a zdá se, že nyní s tebou hodlají komunikovat jen ty nejdůležitější duše. "Dítě mrtvých... Z horního světa..." Šepot utichá a ty jsi již téměř schopna pokračovat dál, když tu náhle to něco slizkého ve tvé hlavě získá převahu nad tvými vzpomínkami. Namísto ohně vidíš kolem sebe hrad, kde tě mučil a upravoval tvůj mistr. Opět vidíš zamrzlou krajinu a opět probouzíš Listiena ze spánku věčných... "Kéž by nám zůstala těla..." Opět procházíš stejnými cestami, klubem, jsi uvržena do Tartaru, necháš se nést Ophis... "Je živá! Nelže!" Navrací se ti vláda nad tělem, ale tvé nohy tě po hladině z plamenů nesou samy. Dojdeš až na druhý břeh a tam uslyšíš poslední zašeptání těch, kdo byli příliš hříšní, aby mohli touto řekou projít. "Dávej na sebe pozor, dítě... Stále jsi ještě příliš neposkvrněná, abys musela dlít v pekle... Bohové udělali chybu... Pamatuj si to, nepatříš do zemí mrtvých! Střez se kráčet po zatracené půdě! Vrať se na povrch a více se nevracej..."

Kreox - 04. ledna 2010 20:43

Ulička před klubem "Fero? Musím s tebou nutně mluvit! Ta Lorreine... Nebo kdo to vlastně je... Přešla Pyriphlegethon jako by ji nic nesvazovalo! Nic takového jsem ještě nevi..." Mé náhlé zjevení následované přívalem novinek ze světa pod světem je rychle vystřídáno prudkým vychladnutím. S neurčitým výrazem ve svých černočerných očích s bílými zorničkami se dívám na muže před sebou. "Zdravíčko... Tebe bych tady vážně nečekal." Zamumlám kousavě a otočím se k Lucy. "Měl bych něco vědět?"

Lucifer - 04. ledna 2010 20:51

Před Klubem Pomalu se postavím a nevěřím svým uším, on souhlasí! Opráším si oblečení a chystám se vysvětlit Cassielovi, jak se tam dolů dostane, když se jeho transport objeví přímo vedle mě a začne něco drmolit. Pořádně jej neposlouchám, už jsem viděla podivnější věci, ale jeho poslední otázka mě donutí přeci promluvit. "Otevřeš mu dveře dolů. Ten pes... Víš jak jsem nechtěla, aby šel dovnitř... Odnesl tam toho hudebníka, co bydlí vedle ve sklepě. On ho půjde najít. Nemám vůbec ponětí, kde by měl začít hledat. Pošli ho, kam uznáš za nejvhodnější. Klidně k Cháronovi. Šel bych sám, ale víš dobře, že nemůžu. Už jen to, že se Zeus opovážil udělat ten binec v mém baru je zostuzeníhodné, nehodlám rozpoutat válku." Pak se otočím ke Cassielovi. "Toto je Kreox. Asi nejspolehlivější ochránce a průvodce, jakého si můžeš představit. Otevře ti nejkratší cestu do Hádu, tam už bude záležet na tobě... On má ještě další povinnosti."

Slovo - 04. ledna 2010 21:00

Orfeos Kráčíš dlouhou chodbou tesanou ve skále. Na to, že jsi v podzemí, je zde příjemné teplo a zdi jsou suché. Pod nohama ti křupe jemný písek, místy kráčíš po holé uhlazené skále, jinde je to zase pořádně zatvrdlá hlína. Cesta je klidná, ale zdlouhavá a nudná. Přízraky kolem tebe ti nevěnují pozornost a ani nereágují, když se je pokoušíš oslovit. tvé ruce prochází skrz, když se jich pokoušíš dotknout (pokud se o to pokoušíš). Po neurčitelné době a sestupu do blíže nepříblížitelné hloubky kolem tebe konečně zmizí stěny a otevře se ti pohled na neuvěřitelný podzemní prostor. Před tebou teče řeka tak široká, že skoro nevidíš na druhý břeh, do řeky zasahuje jako klín molo, osvětlené na obou koncích dvěma pochodněmi. Na molu se vytváří zástup duší, které postupně nastupují do obrovské pramice, na jejímž konci stojí stařec zabalený v hadrech s dlouhým bidlem ve svých seschlých rukách. Když dojdeš až na konec mola, natáhne k tobě svou vrásčitou ruku a zaskřehotá. "Poplatek za převezení je jedna mince, mladíku. Dej, nebo zůstaň na tomto břehu. Ale jiná cesta než se mnou tě na druhou stranu Léthé nedostane." Napřažená ruka stále čeká.

Kreox - 04. ledna 2010 21:07

Před klubem Pokývu hlavou a povzdechnu si. Pak přejdu ke dveřím do klubu, přiložím k nim obě dlaně a pořádně se do nich opřu. Dveře začnou okamžitě měnit svůj tvar a ruzevřou se dovnitř jako křídla chrámového portálu. Mohl bys přísahat, že předtím po obou stranách nestály Dórské sloupy. "Když projdeš těmito dveřmi, ocitneš se na vnitřním břehu Achéronu, takže nebudeš muset řešit otázku převozu. Vem si s sebou tenhle váček, kdysi to býval skvělý artikl, ale ty mince se dneska nedají použít ani pro sběratele. Pokaždé, když sáhneš dovnitř, najdeš jednu minci. Až se sem někdy zase stavíš, můžeš mi ho vrátit. Poplatek za převoz jedné duše na kterýkoliv břeh je jedna mince, je jedno jaká. Jakmile vstoupíš dovnitř, ven se dostaneš jen s Hádovým svolením. Cháron tě nenechá nastoupit na cestu zpátky, pokud to nebudeš mít ty a tví případní společníci výslovně dovoleno jeho a jejím veličenstvem. Ale pokud to dobře chápu, tak jste všichni živí a ti tam nemají co pohledávat. Měl by vás propustit bez větších obtíží. Portál zpátky nevede, takže budeš muset stejně přejít planiny plné mrtvých, až k jeho paláci. Stačí následovat ty, kteří vystoupí z lodi. Všichni míří nejprve k paláci. Já musím stát tady, dokud neprojdeš, jinak by se průchod uzavřel." Držím dveře a vyčkávám.

Slovo - 04. ledna 2010 21:11

soukromá zpráva od Slovo pro Kreox Tvé lidské oči vidí muže v koženém oblečení s dvoubarevným obličejem. Kombinace černé a bílé odpovídá ikonce, barva očí je popsána někde níž. Nedělí se na duhovku a bělmo! Tvé oči anděla vidí... Muže. Obyčejnou lidskou duši, zpoloviny pozřenou démonem. Nebo přeměněnou? Těžko říct... Nejsi si jistý, zda je dominantní ta temná, nebo lidská část tohoto tvora. Nejsi ani schopen rozhodnout, co v něm bylo dřív. Symbiotické spojení... Nebo jen hříčka přírody? Nemáš potřebu to zjišťovat. A kdybys měl? Nyní na to není ani čas, ani chuť.

Miu - 05. ledna 2010 00:36

soukromá zpráva od Miu pro Pyriphlegethon ty slova o tom kdo jsem ze mě vypadly, nebo´t jsem nevěděla co jiného říct. Má síla spočívá v černém smrtícím plamenu....Jejich odpověď mě utvrdí že to byla správná volba. Mou duší se pomalu krade strach. Jsem jejich hračka a když s nimi budu bojovat, nemám šanci zvítězit. ta bezmoc se šílená. Když Pokoj hradu opět vzplane cítím tu obrovskou bolest jeho probuzení. Snažím se tu myšlenku vypudit. něco takového by znamenalo že ho znovu probudím a stane se nezvladatelný. Co by to ale mělo za následek zde? zrovna zde? Jsem malý plamínek v hořící řece... Část v Klubu si vychutnávám. Stýská se mi po Listienovi, celý ten přesun sem byl v porovnání s předešlou vzpomínkou z hradu ničím. Chladivý balzám na bolavé rány Je živá! Nelže!" na tohle jsem skoro zapomněla. Když je tělo bezmocné a mysl s duší se krčí v koutu tolik se to podobá smrti... a najednou jsem na druhém břehu. Mám chuť si snimi povídat. Studna vědomosti a bolesti, kolikrát se mi naskytne taková příležitost? jsou jako já s rozdílem že já žiji. Ukloním se. Děkuji vám ještě přemýšlím že bych jim popřála štěstí, ale to by znělo hodně divně a ironicky prošla jsem druhým očistcem za svůj život? Kolik barevných ohňů budu ještě muset prostoupit?

Ophis - 05. ledna 2010 10:09

U ohnivé řeky Když do řeky vstoupí ta mladá žena, vzrušeně zaklepu nohama o podloží. Pak jen nevěřícně zírám. Něco takového jsem za celý svůj dlouhý neživot neviděla. Takhle plynule přejít celou řeku... Když se pak na druhém břehu otočí, zhnuseně odvrátím tvář. Zláznila se... Musela... Jinak to nedává smysl... A pak? Než ji stihnu zarazit, vyrazí do proudu mohutným skokem i malá slečna. A tehdy se začnou dít věci, na které jsem zvyklá. Pozoruji plameny, které vystřelily k jejímu tělíčku a omotaly jej. Stáhly ji do středu proudu a tam ji držely. Dívám se na ústa formující se na hladině a vzrušeně se mezi sebou dohadující, co s ní budou dělat. Slyším každé jediné slovo, ať to, které řeknou oni, nebo to, které vyslovila ona. Dítě mrtvých... Buď je mučednicí, ale pak by musela být někým vzkříšena, nebo nebyla živá nikdy a nyní je... Každopádně zvláštní situace. Ovšem pustit do proudu Charlieho s těmi okovy se rovná smrti a on to ví... "Sss Hádem! Na druhé ssstraně planiny je jeho palács... Já zsůssstanu sss Charliem. Běžste." Zavolám na druhý břeh, zachytím omdlévajícího Charlieho, přehodím si jej přes zadní polovinu těla a odnáším jej do hlubin pod světem.

Cassiel - 05. ledna 2010 12:28

Před klubem Když se objeví podivný muž s dvoubarevnou tváří ukročím vzad, jako bych v první chvíli čekal nějakou zradu, nebo podraz. Mé obavy se naštěstí nepotvrdí, namísto toho chlap s divnýma očima promluví: "Zdravíčko... Tebe bych tady vážně nečekal." Neodpovím mu slovem, pouze na něj téměř neznatelně kývnu. Muž, který se jmenuje Kreox, je následně instruován Lucy, která má očividně plán v hlavě už připravený. Jak jinak... ta je připravená vždycky! Další povinnosti?“ zopakuji po Lucy tázavě, když mi sdělí, že Kreox je tím nejspolehlivějším „člověkem“, která si mohu jen představit. Docela by mě totiž zajímalo, co má těmi dalšími povinnostmi na mysli. Pak už jen sleduji počínání muže s černobílou tváří. Se zájmem pozoruji metamorfózu dveří a velmi pozorně si vyslechnu každé slovo, které mi pak sdělí. Nakonec přijmu váček s mincemi, který si důkladně prohlédnu, včetně jeho obsahu. Připevním si ho ke svému opasku na džínách, tak abych měl jistotu, že se rozhodně nějakým prudším pohybem neuvolní. „Rozumím,“ odpovím stroze Kreoxovi po vysvětlení všech detailů, „a doufám, že jsi na nic nezapomněl.“ podotknu, protože si sem vědom, že i jediná zapomenutá maličkost by mohla být katastrofální. Stůj při mně Pane… Ať už mě čeká na druhé straně cokoliv. Naposledy zamyšleně pohlédnu na Lucy, pak se bez delšího protahování zhluboka nadechnu a vkročím do dveří.

Slovo - 05. ledna 2010 12:44

Před Klubem Lucy "Držet ti dveře a potom dohlížet na opravy vnitřních prostor klubu." Dostává Cassiel jednoduchou odpověď na svou otázku. Kreox "Věř mi a já tě dovedu kamkoliv budeš chtít." Usměje se karikatura člověka vedle Cassiela a dál se opírá o průchod do jiného světa. Cassiel V okamžiku, kdy položíš nohu za hranice dveří, uvědomíš si, že již nestojíš na prosluněné ulici, ale někde v podzemí. Kolem tebe se do neviditelné výšky zvedají skalní stěny, ale strop není v temnotách vidět. Nalevo od tebe je rozlehlá planina, kterou v kontinuálním proudu přechází řada přízraků, jejíž bližší konec je jen několik desítek metrů od tebe. Napravo od tebe stojí molo vystavěné do proudu široké řeky, na jejímž druhém břehu vidíš v jednom bodě světlo zčásti zakryté nějakým útvarem na hladině. Napadá tě, že to bude nejspíš onen převozník a jeho loď. Světla identifiuješ jako sestry pochodní, osvětlujících molo na tvé straně. Jen si nejsi jist, zda se spíše vyplatí čekat, dokud opět nepřipluje ke tvému břehu, nebo se raději rovnou nevydat do Hádova paláce a hledat jednoho člověka na nekonečných pláních plných mrtvých duší.

Orfeos Bacchíkós - 05. ledna 2010 18:18

V Pekle A tak si tak vykračuju říší stínů, říší duší a jen si říkám, kolik lidí asi denně umírá. Jak tak uvažuju a pochoduju pobrukuju si jakousi písničku. Po bližším poslechu by znalého posluchače mohlo napadnout, že je to písnička Heaven in Black. Pomalu, ale jistě tak dojdu až k řece na jejímž břehu se nachází molo. Zahledím se na pramici a převozníka a jen nevěřícně zakroutím hlavou. ... tak přeci... jsem v pekle... poklepu se po kapsách a vyndám krabičku a odpálím si další cigáro. Potahuju a pokuřuju, koukám na duchy, převozníka a cítím se sakra živý na to, abych byl na takovým pitomým místě. Prohrábnu si kapsy a marně se snažím najít placatici- i tu sem asi někde vytratil. Smutně si povzdechnu a dokouřím cigaretu. Nedopalek udusím podpatkem a vyrazím k molu. Příjemný stařík chce za převoz peníze, i na to si vzpomínám- tak tohle je teda ta bájná řeka mrtvých. Ještě se rozhlížím a koukám jako japonec na orloj, ale dědula je očividně netrpělivý. Rozhodnus e tedy nezdržovat a neprovokovat. S povzdechem si začnu prohledávat kapsi. Vyndám pár bankovech a tvářím se nešťastně. "Bankovky asi neberete?" optám se a mužův znechucený výraz mi odpoví nastokrát. Ještě chvíli zdržuju řadu než se mi povede v jedné z kapes nahmatat minci. Podám ji tedy převozníkovi a chystám se nastoupit na pramici...

Cassiel - 05. ledna 2010 22:05

V Pekle Jediný krok a svět se nevýdaně proměnil. Potemněl... smrštil se do těžkopádného prostoru. Do prosotu, který svírá a drtí duši, nenechá nitro čistě a plnně se nadechnout, a přesto je vše kolem nekonečné... nekonečné ve své prázdnotě, úzkosti a marnosti. Je to hrubý svět, hrubý a strohý, bez příkras. Bez vizí a budnoucnosti. Jediná cesta, kterou tu může zbloudilá duše nalézt, je ta, která ho zavede k Pánovi tohoto místa, aby rozhodl o jeho osudu. Po městské ulici a denním světle není ani památky. Vše vystřídal hutný vzduch a nepříjemný zápach, který se mi dere do nosních dírek. Kdybych to zažil poprvé, těžko bych tomu všemu kolem sebe uvěřil, naštěstí (nebo bohužel?) tomu tak není. Kritčký okamžik mi trvá, než mé oči uviknou tak náhlé změně světla, navíc mám pocit, jako by ve vzduchu poletoval nějaký neviditelný prášek, nebo snad popel. Nepříjemně štípe v očích a nutí mě mrkat řasami. S lehkou dávkou nejistoty se nejpreve rozhlédnu, abych nabil alespoň trochu orientace, což se mi naštěstí podaří dost rychle. Pak ucítím slabou bolest... není to ani tak bolest, jako spíš uvědomění si toho, že něco není úplně v pořádku. Není divu, má bosá chodidla stojí přímo na hliněné zemi, která je více než teplá. V první chvíli mě to znejistí, ale když udělám několik prvních kroků, zjistím že pohybovat s v tomto nepříjemném prostředí nebude problém. Tak, teď už jen najít toho hudebníka a zbytek... Ze země zrovna dobrý výhled na okolí nemám, a tak mé oči spočinou na temných skalách, které se zvedají do výše - tam se ztrácejí v černočerné tmě. Aniž bych bradu znovu sklonil dolů, země s dušemi mrtvých, řeka i molo začne klesat dolů – ne tak tomu není – to já stoupám vzhůru. Za moment už necítím ani špičky svých nohou na zemi a má postava levituje ve vzduchu s rozpraženýma rukama, ale s nohami u sebe, jako podivné vyobrazení Krista, bez kříže. Teprve, když jsem dobrých pět metrů nad zemí, uvolním napětí v rukách i krku a plující prostorem, jako bych se nechal unášet pod vodní hladinou, se znovu rozhlédnu kolem sebe. Kam se vydat nejdříve? přemýšlím v duchu, Buď si to zamířím k té řece a nebo rovnou na druhou stranu, která by měla vést do paláce Hádova. Nedovolím si přemýšlet moc dlouho, neboť si nemohu dovolit levitovat tak dlouho, jak bych chtěl. Proto se bez delšího protahování otočím ve vzduchu k řece ladný jako baleťák na pódiu divadla a pak rychle vyrazím směrem k molu v naději, že tam snad narazím na toho, koho hledám. A pokud ne… nic mi nezabrání vrátit se a zkusit to na druhé straně. Jak nabírám rychlost, do tváře mě naráží vzduch čím dál prudčeji a nutí mě přivřít oči. Země se pode mnou ztratí, nejprve ji vystřídá molo s pochodněmi a pak temná voda. Jen pohled na ni mrazí na těle. Snažím se nemyslet na to, jaké by bylo spadnout pod hladinu a ještě přidám na rychlosti, abych byl na druhé straně co nejrychleji.

Slovo - 05. ledna 2010 23:00

Orfeos Převozník se na tebe nesouhlasně zašklebí a ukáže tak dvě řady nazelenalých zubů. "Už jsem tady měl dotazy na úplné a bianko směnky, kryté i nekryté šeky, stravenky a dokonce se jeden výtečník snažil platit kartou... Ale ne, skutečně beru pouze mince. Dají se snadněji usnadnit a jako takové mají několikanásobně delší trvanlivost. Možná jsem ještě ochoten brát žetony z kasina." Opět se zasměje a s uspokojením na tebe mrkne, když mu do dlaně spadne mince. Podá ti ruku, aby ti pomohl nastoupit a ty s překvapením zjistíš, že mu v žilách stále tepe krev, jeho ruce jsou mozolnaté, ale teplé a stisk má pevný jako by to byl stále ještě mladík. "Vítejte na palubě! Další zastávkou budiž údolí truchlení, jediná cesta do Hádova paláce. Vyrážíme!" S těmito slovy se odrazí od břehu a jeho jisté ruce hbitě pohání loď zkušeným užíváním bidla pro odrážení ode dna. Cassiel Vzneseš se nad údolí truchlení a tvá nehmotná křídla ani nezvíří prach pod tebou. Vyrazíš na cestu přes řeku v doufání, že na břehu, kde čekají nově příchozí duše na nalodění, najdeš toho, koho zde hledáš. Loď u druhého mola se odrazí od břehu a pluje ti vstříc. Tvůj let sice není tak rychlý a jistý, jako před lety, ale hravě překonáváš vzdálenost, dělící tě od opačného břehu, když tu náhle míjíš převozníkovu obrovskou pramici, obsazenou krom mnoha duší mrtvých i jednou osobou s božskou podstatou a jednim živým člověkem. Bohužel letíš příliš rychle na to, abys mohl okamžitě zabrzdit a nalodit se za jízdy... Orfeos Stařec na zádi se s podivným výrazem dívá na vzdálený břeh a pak překvapeně zamrká. "Obvykle cestující varuji před mrtvými, kteří spadli do Léthé, nicméně nyní bych vás všechny rád poprosil, abyste se jednak nenakláněli nad vodu, nepodávali ruce utonulým a hlavně se skrčte, neboť nemám nejmenší tušení, co to k nám vlastně letí." A pak ti nad hlavou přeletí muž, který tě zachytil na ulici před klubem. V tomto okamžiku je tvá touha po dobře naplněné placatici skoro stejně silná, jako pití, které bys v ní rád nalezl. Možná i silnější.

Orfeos Bacchíkós - 06. ledna 2010 08:04

Na pramici Starý pán, či Áron, nebo jak mu snad říkají mi přijde velmi sympatický. Zasmějus e jeho vtípkům a vděčně přijmu jeho ruku. Je dobré se dotknout něčeho aspoň trochu hmotného a připomínajícího lidi více než nehmotné obrysy lidských těl. "Slibuju, že příště si jich připravím více, i se spropitným," zazubím se na něj ještě a nasednu na loďku. Ještě chvíli čekám a nedlouho poté vyplujeme. Se zájmem nahlížím do hlubin řeky, kde plavou ztracené duše, když nás náš průvodce varuje. Znepokojeně se podívám na to, co by s epro nedostatek lepších výrazů dalo nazvat zdejším nebem. Otevřu pusu, zase ji zavřu, a opět otevřu. Zcela instinktivně prohledám kapsi ještě jendou, kdyby se snad náhodou potvora placatá někam schovala. Nicméně mé hledání je marné. Aspoň si tedy zcela bezmyšlenkovitě zapálím. A koukám a hledíma nechápu- a do toho kouřím, rychlými a silnými zátahy vynervovaného kuřáka. "Šéfe," obrátím se k převozníkovi. "něco ostřejšího k pití tady asi nemáte co?" optám se s nadějí v hlase.

Miu - 06. ledna 2010 21:54

ohnivá řeka když vycházím- plazím se, hopsám, lezu po čtyrech z plamenů je vidět že se mi v tváři usadilo něco mezi úsměvem a zmatením. Prostě tupý výraz. Chvilku nevnímám. Dívám se do své dlaně kde plápolá maličkatý černý oheň. Nemluvím, nijak nedávám najevo že bych se probouzela. Ještě chvíli ho hypnotizuji a pak ho schovám v dlani. Znatelně si oddechnu. tak tohle...už víckrát nee slyším že na nás Ophis něco volá. Zvednu se a zamávám. Cooooooooo? znělo to velmi zklamaně. Hlasitě polknu a po očku se podívám na Elieen. s ní? sama? já? A proč? opět polknu. Pak si troufnu se s ní setkat pohledem. buď hodná špitnu že mě možná ani neslyší. Pokud to přání přežiju (a bylo by fajn kdyby se i vyplnilo) nahlédnu co se skrývá v této části. Využívám toho že je vyjukaná stejně jako já (či v šoku) a opět vyšlu svůj pátrací tým- čili své vědomí - na procházku. chci orla...já chci orla...přece tu nebudu chodit po svých. Nebo třeba hada, nebo novýho pavouka....nebo něco...

Slovo - 06. ledna 2010 22:21

Břehy Pyriphlegethonu - planina rozsouzení V okamžiku, kdy v dlani uhasíš černý plamen, ucítíš, jak tě něco opouští. Když se pokusíš rozprostřít svou mysl po okolí, nestane se zprvu vůbec nic. Pak ucítíš labyrint Eileeniny mysli a... Nedokážeš ani rozeznat obrazce, které jej splétají dohromady a pak zjistíš, že již tuto schopnost nejsi schopna vyvolat vůbec. Nevíš, zda to souvisí s dušemi, které se ti nabouraly do hlavy, nebo s jejich varováním, abys odsud co nejrychleji odešla... Orfeos - na pramici přes Léthé a dál do středu podsvětí Cháron odmítavě zakroutí hlavou. Pak pokrčí rameny a pokračuje v odrážení. "Také bych se napil něčeho silnějšího. Pokud chceš, stále máš ještě možnost napít se z Léthé, její vody přivolávají zapomnění. Ale absolutní. A pak taky... Duše tě hned stáhnou pod hladinu, kde s nimi zůstaneš až do skonání věků, rozmrzelý a snažící se stáhnout k sobě někoho dalšího, neboť ti bude každý připomínat někoho, o koho jsi kdysi přišel. Za okamžik mimochodem dojde k zajímavé události, kdy vstoupíme do vod Achéronu. Několik desítek metrů proti proudu se nachází soutok těchto dvou velkých řek. Acheron je jinak znám jako řeka bolesti, což může být způsobeno tím, že ještě před soutokem s Léthé se do něj vlévá Phlegethon, nebo přesněji Pyriphlegethon, řeka ohně. Dlouho jsem neměl možnost si s někým popovídat..." Povzdechne si stařec a mrkne na tebe. "Zajímá tě to?"

Cassiel - 06. ledna 2010 23:15

V Pekle – nad řekou Jakmile mé oči zří živého člověka na lodi, která si rozráží malými vlnkami cestu přes řeku, pokusím se přibrzdit. Můj let byl ovšem příliš rychlý na to, abych dokázal zpomalit, a tak přeletím loď s převozníkem i jeho pasažéry. Několik metrů za ní konečně zastavím a otočím se nazpět. Pomalým letem se vracím zpátky. Mé tělo levituj nad lodí několik metrů a mám tak dostatek rozhledu na to, abych se definitivně ujistil, že muž na člunu je ten, kterého hledám. Ten, kterého mám odsud dostat. Napadne mě, že bych se mohl snést na loď, ale pak si uvědomím, že by se to převozníkovi asi moc nelíbilo. Nemůžu si přece jen tak poletovat nad řekou, která odděluje živý svět od toho posmrtného. Nemůžu se chovat, jako by pro mě pravidla neplatila. I když neplatí… Nemám právo nectít Hádova pravidla. Proto se rozhodnu přeletět na druhou stranu a tam na Orfeose počkat. Což vzápětí také provedu. Když ucítím pod nohama opět pevnou zem, zalije mě pocit vnitřního smutku. Ano, i takto krátký let je pro mě dnes již obtížný a i přes to, že si mé tělo na zemi může v klidu odpočinou, nijak mě to netěší. Dříve jsem trávil na zemi jen málo času. Ne tak jako dnes. Dnes jsem… člověkem… více, než poslem Pána… už nemohu vyletět do výšin, kochat se krajinou jako svobodný pták. Tam mezi mraky, tam blízko sluneční tváře. Blízko Jeho tváře. Jak moc bych si jen přál být znovu pohlcen tím světlem. Tak krásným a tak jasným, že jsem mýval pocit, že už není žádné já… že ztrácím tíhu svého jáství a jsem opět součástí Jeho. Byl jsem on a On byl já. Ach, jak to bývalo nádherné… S tíživými myšlenkami sleduji bez většího zájmu loď převozníka, která se blíží k mému břehu a já začínám rozeznávat detaily na postavě muže, kvůli kterému jsem zde.

Orfeos Bacchíkós - 07. ledna 2010 07:28

Na pramici "Myslím, že až tak ostré pití nepotřebuju," snažím se na rtech vykouzlit úsměv, ale nějako mi to nejde úplně samo. Pomyšlení, že bych mohl být stáhnut pod hladinu a tam být zatracen navěky už vůbec ne. Nicméně, když se převozník pustí do vyprávění se zájmem poslouchám a poslouchám. Když položí otázku okamžitě reaguju. "To rozhodně je, v životě by mě nenapadlo, že se budu moci dozvědět tolik o Peklu?" pronesu polootázkou. Pak omrknu létající bytost a zjistím, že opět někam zmizela, nejsme si jist zda mne nešálí zrak, ale mám pocit, že je na protějším břehu, a na něco- nebo někoho snad čeká. Snad na mne a snad ví jak se odsud dostat. "Víte cítím se tak trochu jako turista na výletě, na exkurzu... a mám to i s výkladem," zasměju se trochu křečovitě. "Osobně bych nečekal, že v pekle potkám někoho tak příjemnéjo jako vás," dodám a protáhnu si ztuhlé záda...

Slovo - 07. ledna 2010 11:39

Na lodi Starcův úsměv se rozšíří po jeho tváři a pak se muž rozesměje. "Já si jen nemám s kým povídat, duše jsou zabrané do svých vlastních problémů a neposlouchají. Ale peklo? Ani zdaleka... Peklo je na druhém břehu Phlegethonu. Tam se nachází Tartaros... Na samém konci jeskynních chodeb je hluboká propast, kde trpí viníci. Tam se určitě dostat nechceš. Všude jen křik, pláč, krev... Kdo se tam dostane, ten si to zaslouží. Odejít odtamtud? Zhola nemožné ti povídám. Kdyby ses někdy setkal s někým, kdo odtamtud odešel, tak mi o tom přijď říct, ale už teď se s tebou vsadím, že se tam dolů museli dostat neprávem... Ne ne, tam patří jen viníci. Hádes u každého příchozího rozhoduje, kam půjde. Nejkrásnější by asi bylo skončit mezi hrdiny na Elysiánských polích... Tam je to vážně nádherné. Nejdřív ale budeš muset přejít údolí truchlení, aby nad tebou byl vyřčen rozsudek, kam vlastně patříš. Ono... Ať padneš kamkoliv, zbytek podsvětí je ti stejně otevřený až na Elysiánská pole, což je taková VIP sekce, a Tartaros, který je přesným opakem. Z Elysiánských polí můžeš kamkoliv krom Tartaru a z Tartaru zase nemůžeš nikam. Lidé bez viny, ale nijak důležití, většinou skončí na Asphodelových loukách. Jsou trochu stranou od hlavního tahu přes údolí truchlení, ale taky je to tam docela fajn. Rostou tam takové kytky, podle těch je to celé pojmenované. Těmi se ty duše živí. Jinak to tam vypadá skoro jako nahoře, až na to, že tam teda nejsou žádné rozdíly, všichni jsou si rovni a nenarazíš na žádné vyhraněné osobnosti. Nikdo není vyloženě zlý nebo hodný, všechny jejich činy jsou spíše... Neutrální. Je teda fakt, že občas to tam vypadá jak na trhu leklých ryb. Pro ty, kteří chtějí zapomenout a taky na to nemyslet, je dole po proudu Léthé - ona se od Acheronu zase odděluje, víš - zřízena taková malá pláž hned u Asphodelových polí, aby se mohli všichni klidně napít a nehrozilo jim stažení do hlubin... To jsem se ale rozpovídal a už pomalu přirážíme... Těšilo mě, mladíku. Jen mám pocit, že se nevidíme naposledy." Stařec ti pomůže z lodi, zatímco duše vystupují všechny samy. Muž, který tě předtím zachytil na ulici a potom ti přeletěl nad hlavou, nyní stojí na molu a podle toho, jak se na tebe dívá, tak na tebe pravděpodobně čeká.

Orfeos Bacchíkós - 07. ledna 2010 12:46

Na lodi Zadumaně muže poslouchám a sněžím si co nejvíce zapamatovat. Je to skutečně zajímavé a tyto znalosti by se mi třeba jednou mohli hodit, třeba kdyby. Přikážu si, ale na tu možnost nemyslet přece jen jsem ještě vcelku mlád- i když tělo máš zhuntované až běda. Řekne cosi ve mne a musím uznat, že to něco má bohužel pravdu. Jenže brzy mě z vlastních myšlenek a výkladu staříka vytrhne příjezd na druhý břeh. Když vystupuju usměju se a a pevně stisknu mužovu pravici. "Děkuji za převoz a milou společnost," poděkuju spořádaně a vystoupím . "Víte, být to možné, tak občas zaskočím na kus řeči, ale... nedokonřčím ještě jednou se usměji a cítím jak tím jak se má noha dotkla druhého břehu mi úsměv mizí apadá na mě tísnivá atmosféra místa. "Nashledanou," řeknu jen a zamířím k čekajícímu. Než k němu dojdu odpálím si cigaretu. "Zdravíčko," pronesu jen.

Cassiel - 08. ledna 2010 13:18

Na břehu Loď přirazí ke břehu. Sleduji vystupující duše, mezi kterými se nakonec objeví i dlouhovlasý muž. Zapálí si cigaretu, přistoupí ke mně a pozdraví. V odpověď jen lehce kývnu hlavou. Více, než zvídavě se tak na tebe dívá mladá tvář s bělostnou pokožkou a především – výrazné indigové oči. Jsou hluboké a vážné, dalo by se říct, že se ani nehodí k tomu mladému vzhledu dvacetiletého muže. Můj pohled není nepříjemný, přesto máš dojem, že ty oči se nedívají jen na tvé tělo. Máš pocit, jako by pronikali i do tebe… do tvého srdce. Ale může to být jen vjem. “Mé jméno je Cassiel,“ řeknu melodickým hlasem, až překvapivě ladným, možná trochu zpěvným, ale ať už chceš a nebo ne, lahodí tvému uchu. “Vy jste Orfeos,“ dodám, “Bude to asi znít zvláštně, vzhledem k tomu, že jste se právě dostal na druhou stranu Phlegethonu, ale jsem tu proto, aby Vás dostal zpátky – zpátky domů.“ Udělám krátkou pauzu, aby měl Orefos dostatek času se vyjádřit, pak ovšem pokračuji. ”Bylo mi řečeno, že bez svolení Pána tohoto místa, se odsud nedostaneme, proto se musíme vydat za ním. Čím dříve, tím lépe. Snad pochopí toto… nedorozumění.“ Na to se rozhlédnu kolem, patrně abych vybral správnou cestu, kterou se vydáme. V celku je to asi jedno. Před námi jsou pláně, které musíme přejít. Není jak zabloudit, ani jak najít kratší cestu. Vykročím tedy ladným, přesto poměrně svižným krokem vpřed, jako bych čekal, že se automaticky přidáš.

Slovo - 10. ledna 2010 17:59

Břehy Pyriphlegethonu Když Miu zakřičí na druhý břeh, Aileen sebou škubne. Otevře své hnědé mandlové oči a zamrká na svět kolem sebe. Zmateně si vsune ruku do prstýnkovitě zakroucených vlasů tak světlých, že jsou téměř bílé, a pořádně si začne prohlížet okolí. To, že sedí čelem k ohnivé řece, je známá věc. To, že na druhém břehu řeky odchází do tmy napůl žena a napůl pavouk je další známá věc. Vysoké skalní stěny se ztrácí v temnotách a za Eileen je dlouhá prázdná pláň, na které se sem tam objeví nějaký přízrak. Jeden se zničehonic zjeví hned vedle ní. "Dobrý den, hledám zde svou vnučku, nejste to náhodou vy? Ne, počkejte... Já už ji přece zabil. Omlouvám se za vyrušení, nashledanou." Načež přízrak, jenž před několika okamžiky vystoupil ze země jako po schodech, zamíří přímo přes Phlegethon. Přejde přes hladinu a dílem okamžiku zmizí ve skalní průrvě na druhé straně. Eileen v tom má jasno - tohle rozhodně nejsou veřejné záchodky a stoprocentně již není v klubu, kam dnes odpoledne přišla.

Eileen Johannson - 11. ledna 2010 00:56

Phlegethon Vysíleně padám k zemi, naprosto vyčerpaná a zmatená, přeplněná strachem. Okamžik ještě pozoruji prázdnýma očima tančící plameny, ovšem dlouho to nevydržím a stále se chvějíc v bolestech usínám, snad již navždy… Probudí mě poněkud nepříjemný pocit, že je něco jinak, než by mělo být, a to přímo zásadně. A také křik. Unaveně otevřu oči a pohnu rukou, abych si odrhnula pramen vlasů z čela. Na kůži cítím prach, slyším podivné šumění a okolo je tma zahalená do oblin teplého světla. Zmateně se zvednu. Přímo přede mnou se děje zřejmě nějaký fyzikální pokus, světlo pochází z jakési plamenné zdi, přes kterou je ovšem vidět na druhou stranu… Mělo by tady být horko a přitom… Oklepu se, ale není jasné, zda zimou nebo z nepohodlí. Nerozhlížím se okolo a jako přikovaná pozoruji řeku. Z přemýšlení mě vytrhne něčí hlas. Prudce se otočím a při pohledu na „osobu“, jež mě oslovila, se nevzmůžu na nic jiného, než na vyděšený výkřik. Duch si však poklidně odpluje směrem ke vzdáleným mlhavým útvarům na horizontu. Srdce mi bije jako splašené a teprve teď začínám vnímat, kde vlastně jsem a že nejsem sama. Zaraženě koukám na malou holčičku, z jejíhož vzezření mě poněkud mrazí. Vypadá jako… Ne, to není pravda… zaženu vzpomínku na děsivé večery na internátu, kdy jsme se s ostatními dívkami scházely potají v jídelně, kapli, parku a podobně a vyprávěly si duchařské historky, nebo se někomu ubližovalo… … a nejčastěji mně… Trhnu sebou a snažím se nemyslet na dávno minulé nepříjemnosti. Jsem vyděšená, ale stále myslím racionálně. Nebo se v tom alespoň utvrzuji. Ztěžka polknu a potichu položím opatrnou otázku: „Asi mi nepovíte, kde to jsme a kdo jste vy, slečno?“ Snažím se netvářit podezřívavě, ale spíše se usmívat. Nejsem zvyklá se ptát neznámých lidí ani na cestu, natož vyzvídat, kdo jsou, ale situace si žádá zjistit, na kterém zpropadeném kousku světa se nachází ohnivá řeka uprostřed skalisek a nebe je černé jako obsidián, jen docela bez hvězd.

Orfeos Bacchíkós - 11. ledna 2010 09:02

Na břehu "Orfeos," představím se jen stručně muži. Dnes už men nic nepřekvapí, ani jeho let, ani jeho prastaré moudré a laskáve oči v mladé tváři. A co mi ostatně jiného zbývá než se vydat za mým novým průvodcem. Cítíms e trochu jako Dante ve své Božské komedii, jen místo Vergilia si men tady přehazují skoro jako horký brambor. Potahuju z cigára mířím dlouhými kroky za mladíkem. "A kdo, enbo co jsi ty- když jsi tady, létáš a já nevím co ještě?" optám se po chvíli chůze neurčitým směrem, který si mládenec vybral.

Cassiel - 13. ledna 2010 17:40

Na břehu Kráčím ráznými kroky vpřed a každým metrem se společně vzdalujeme od řeky i převozníka. Nijak zvlášť neberu v potaz tvou chůzi a tak pokud nedržíš krok, vzdálím se ti, jako by mi na tom nezáleželo. Když vyslovíš svou otázku, která je více, než příhodná, na krátký okamžik se na tebe přemýšlivě zadívám. Neodpovím však hned, snad hledám ta správná slova, která by ti to vše objasnila. A nebo možná hledám jen způsob, jak se z tvé otázky vykroutit. „Těžko ti mohu odpovědět, protože...“ odmlčím se, „Býval jsem služebníkem Božím – býval jsem světlem Jeho velikosti – býval jsem andělem…“ když řeknu slovo andělem, cítíš v mém jasném hlase hrdost, ale hned na to zmlknu a mé oči sklouznou k zemi, kde chvíli sledují své šlapající bosé nohy. „Pak ze mě Lucy – ta žena před klubem - udělala, to čím jsem dnes. Tím, kdo stojí mezi Nebem a Zemí. Takže správná odpověď by mohla být, že jsem nikdo.“ Na to se zastavím a v nepředstíraném přemýšlení se na tebe znovu podívám. „Ale mohu tě ubezpečit, že nemám nekalé úmysly.“ Těžko mi nevěřit, něco uvnitř tebe ti totiž říká, že mluvím pravdu, jako by každým mým gestem, slovem nebo pohled bylo něco ryze čestného a pravdivého. Buď to, a nebo jsem nevídaně zručný lhář. „Na člověka jsi překvapivě… klidný,“ poznamenám, „Alespoň když uvážím, kde se právě nacházíme. Buď jsi obeznámen s Pravdou a nebo…“ nedokončím svou úvahu. Slyšel jsem o tobě – jsi prý opilec a pouliční hudebník.“ Najednou moje oči sklouznou od tvých očí k tvé hrudi. “Máš v sobě potenciál, ale… ještě jsi ho nevyužil,“ řeknu najednou zvláštním tónem – zastřeným, jako by nepřítomným. Na to se dám znovu do chůze. Co měl ten pohled a má slova znamenat, se můžeš opět jen domnívat.

Orfeos Bacchíkós - 13. ledna 2010 18:14

Na břehu a dál Dlouhými kroky si to razím za svým průvodcem dokud s ním nesrovnám krok. Jdeme a jdeme. Pak se optám a chvíli to vypadá, že nedostanu odpověď. Nicméně nakonec se on, Casiel představí a pronese to co pronese. I já se na něj zkoumavě zadívám. "Víš," řeknu pak po chvíli přemýšlení. "Co jsem se dostal sem, jsem ochoten věřit ledasčemu, tedy i tomu, že jsi i nejsi anděl. Obávám se, ale že ve věcech víry nejsem dostatečně zdatný, na to, abych pochopil," usměju se a vytáhnu jednu z posledních cigaret. Lítostivě se na ni podívám, ale nakonec jí schovám. Na horší časy. Pak je zase chvíli ticho, když anděl pronese tu věc o Pravdě. "Pravdu? Netuším, kterou máš na mysli," pronesu melodicky, a pak pokračuji: "Upřímně necítím se zrovna nejlépe, ale cigareta po ránu ledacos spraví." pousměji se. "Ale teď vážně, hned jsem pochopil, že nemá cenu tady zmateně pobíhat a bát se, s písní na rtech a klidem jde vše lépe," podívá se na tebe tak trochu zamyšleně, ale pokračuje: "Ale pak jsem potkal převozníka a upřímně je to veselý a příjemný brach, to mi dodalo na klidu- a teď si tady ty, což mi na duchu moc neubírá, ba naopak," dokončím. Pak Casiel pokračuje ve své řeči. "Opilec," řeknu zamyšleně a jako bych to slovo převaloval na jazyku. "Ne, myslím, že ne, ale tím druhým, tím ses trefil," usměji se. Nad tvou poznámkou nad potenciálem, který jsem nevyužil jen vytřeštím oči, ale pak pokračuji za tebou. Pobrukuju si něco, co by ti mohlo připomenou Knocking on heavens door. Melodie je uklidňující a i ty máš pocit uvolnění. A tak jdeme dál...

Miu - 15. ledna 2010 19:51

Phlegethon nnějak už mě netěší být na druhé straně. Né s tímhle kácejícím se pošukem. herdek, to já jsem tady dítě. Já bych se měla kácet. Když se myslí pokouším prozkoumat okolí zjišťuji jednu nepříjemnost což mě uvádí do podobného stavu jako Eileen. (takže více méně klečím na zemi, hlavu svěšenou a cosi si tiše brmlám) Pak mě to začne dopalovat. Odkráčím zpět k jezeru jak nejblíž si troufám a s plným plic zařvu. VY PRAŠIVÝ, SMRADLAVÝ, PRŮHLEDNÍ ZLODĚJI!!! Cchvilku čekám jestli mi třebas neodpoví tím že mě zapálí, ale když nic takového nepřichází, se svěšenými rameny dojdu k už stojící Eileen. Já chci pryč. Až přijde další řeka tak mi třeba ukradnou mozek a pak šaty a kosti...ale to už mi vlastně bude ejdno když nebudu mít mozek rozhodnu se ohlídat si aspoň oheň. Nic jiného už mi totiž asi nezbývá. při té otázce sebou trhnu. Tak hluboko jsem byla zamyšlená. Pomalu se k ní otočím a prohlídnu si jí znovu, od špiček nohou až k poslednímu vlásku na hlavě ( prostě od dola nahoru) pak tázavě zvednu obočí. No.... poškrabu se na hlavě. Napřed jsme byli nahoře v hospodě. Teda vás jsem si všimla až tady dole, ale když všichni z Kulub Pekla pak padly sem dolů tak předpokládám že jste byla mezi nimi. Vůbec to nechápu, takže tuhle část vám nevysvětlím. Pak nás Ophis- pavoučí žena s jemnými chloupky, odvedla sem k řece. Z nějakýho důvodu, což nechápu opět se zadívám na druhou stranu. Jsme mohly přejít jen my. Zbytek už tam ale nevidím....Jsem Miu automaticky natahuju ruku. když jsem si ale vzpomněla co se stalo posledně zase jí stáhnu. Hledím na ní docela zvědavě. ona to snad zapomněla nebo co? Chjo...začíná to být těžší a těžší.

Cassiel - 15. ledna 2010 22:30

Někde na pláních “Máš silného ducha,“ pousměji se poprvé od chvíle, kdy jsme se potkali. Má mluva zcela jistě souvisela s optimismem a tvojí kuráží s jakou se srovnáváš s novými poznáními. “S písní na rtech jde vskutku vše lépe…“ Na tváři mi stále hraje úsměv a jen blázen by mohl říct, že se k mé tváři nehodí. Ba naopak, teprve teď, jako bych byl úplný. Snad jako by předešlé chmurné a odtažité chování bylo pro mojí bytost něčím cizím. “Pravdou jsem měl na mysli, že víš o posmrtném životě. O Božské podstatě. Víš, spoustu lidí odmítá existenci Boha, i když jeho dílo můžeme vidět v každodenním životě. V každém činu člověka, v každém okamžiku. Mnoho lidí má velmi razantní názory na náboženství, a neví o něm dohromady nic. Většina takových lidí nakonec řekne, že život má nějakou hloubku. Jen to možná nazývá jinak.“ Cesta nám ubíhá pod nohama při hovoru o něco lehčeji, a tak se řeka už pomalu ztrácí na obzoru. “Mrzí mě, že jsi přišel o svou kytaru, jistě pro tebe byla důležitá,“ řeknu a při každém oslovení se už na tebe dívám. Je to projev sounáležitosti. Zdá se, jako by každým dalším krokem ze mě padala tíha, která mě před tím stavěla do světla odtažitého a chladného muže. “Co jsi hrával? Jakou hudba lahodila tvému nitru?“ mé vyjadřování asi nepatří k těm tradičním, přesto se nezdá, že bych nad tím sám takto uvažoval, ale nepochybně by nejeden z tvých přátel nebo známých mohl říct, že jsem nějaký magor, který lítá na drogách – v tom lepším případě.

Eileen Johannson - 16. ledna 2010 00:32

Phlegethon Se zaujetím poslouchám podivné děvče, ovšem už při první větě překvapeně zamrkám. Tahle malá holka? V hospodě…? Nějak se snažím nevzpomínat si na podivný lokál a bělovlasého muže, jež se na mě poněkud hladově díval. Zavřu oči, přiložím si prsty ke spánkům a nechápavě zavrtím hlavou. To prostě není možné… Pak začne vykládat něco o nějaké pavoučí ženě. Ano, jsi nemocná, miláčku, neboj, vyřešíme to… Snažím se povzbudivě usmívat, i když mi to příliš nejde. Komunikace s pacienty je můj neoblíbený předmět. A tak jen jakoby chápavě pokyvuji hlavou. Přes ohnivé řeky nechodím… Neexistují… Je to jen optický klam. Po očku sleduji stále tančící plameny. Prostě iluze… Děvčátko se mi představí, na to samozřejmě musím zareagovat. „Já jsem Eileen,“ oplatím jí její laskavost a přestože ona ruku stáhla, podávám jí svou. Bez jediné skvrnky, škrábance, s perfektně upravenými nehty. Temnýma očima hledám v její tvářičce, co ji trápí a trpělivě čekám, zda mi sevře či nesevře dlaň. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš… Ale nevadí… Zřejmě se stala nějaká nehoda…“ Pokouším se býti vstřícná a neztratit s ní kontakt, jenže jak se zdá, bude to velmi tvrdý oříšek. Už jen podle oblečení a drobných neurotických tiků. Tady zřejmě někdo vyspěl dříve než měl… Stále ovšem nemůžu smazat dojem, že dívenku znám. „Já si třeba pamatuji záchod…“ plácnu jen tak nazdařbůh, jelikož mi docházejí témata k hovoru a Miu vypadá, že na mě přenáší svůj vztek, za nějž může někdo úplně jiný. Na rodiče se rozhodně ptát nebudu, to by ji jen rozrušilo… Ale k čertu, proč řeším to divné stvoření a ne to, kde jsem se to octla? Na sen je to až příliš živé… Nervózně přešlapuji a do očí mi neustále padá neposedný pramen světlých kudrlin.

Miu - 16. ledna 2010 00:59

Phlegethon když mluvím všímám si že je na ní něco divného, zvláštního ajiného. Divná zvláštní ia jiná byla už před tím, ale te´d. to má být nějaká hra? já tohle enchápu....Vůbec to nechápu najednou jsem ztratila návod od téhle hry a bez návodu se hraje blbě. očekávám že by mi to někdo mohl vysvětlit, ale nikdo takový tu není. dívá s ena mě jako na blázna? optický klam? zírám na ní s lehce pootevřenou pusou. pak si uvědomím že to mé pozici moc neprospěje. né po tom co si o mě myslí. Nhoda? Ano stala se nehoda. Stalo se jich hned několik. kdybych mohla, vrátila bych ti obrazy toho co si prožila, ale to já te´d z nějakého důvodu nemůžu. Tohle není sen. prvním slovům nevěří nikdo. Vím že jí nějak musím dokázat že nejsem sen ani já, ani to prostředí. je něčím zvláštní....snad zapomněla i na to že není tak úplně člověk? Když jsem se tě naposledy dotkla, bolelo to nás obě váhám ale přesto se jí dotknu. opatrně. Snažím se znovu zjistit jestli jsem o tu schopnost úplně přišla. Pokud ano usměji se. tady si asi opravdu někdo nepřeje aby jsme odešli. Myslí si že je to sen a já jsem jen malá holka.... Klam? natáhnu před sebe ruku. I když jsem nechtěla nevím jak jinak jí o tom přesvědčit. Za krátko z ničeho mi v dlani vzplane černý oheň. Mám kratší rukávy takže není míst kam bych mohla schovat drobné udělátko (pokud se mi vůbec podařilo plamen v tomhle prostředí probudit). To že je opravdu vytvořený mnou dokazuji tím že ho zasadím do prostoru- do vzduchu. Pokud se budeš ujišťovat o tom že je horký, předběhnu tě tím že nechám spálit svůj vlas. pak ho zase schovám v dlani a je pryč. kdyby se ho dotkla, dost možná by mu zachutnala. A to nechci. Pokud už mi aspoň trochu věříš je čas jít dál...

Slovo - 16. ledna 2010 01:06
	Miu Plamen se nezažehne... Na okamžik se sice kolem tvé ruky zatetelí vzduch horkem, ale zdá se, že blízkost ohnivé řeky tvým schopnostem nijak nesvědčí. Napadá tě, že jsi to mohla tušit už předtím, když jsi byla schopná rozprostřít svou mysl všude, jen ne za hranice plamene.

Miu - 16. ledna 2010 01:20

dodatek když zjišťuji že můj plán nevychází povzdechnu si. Prostě musíme jít dál od té řeky. Půjdeš semnou? tentokrát to vyznívá jako by se malé dítě ptalo své matky. V očích mám jasně vepsaný strach. pokud neuspěji ani tímhle tak jsem v pěknym kýblu. Konec konců proč by neměla věřit malé nebohé a ztracené holčičce? jaká ironie.... každopádně abych svá slova a svou roli řádně zahrála, vezmu tě za ruku a kráčím s tebou dál (klidně je tu i možnost že se tě kousek budu snažit táhnout)

Eileen Johannson - 16. ledna 2010 01:52

Phlegethon Mám podivný pocit, jako by se mi někdo nabourával do hlavy… Snažím se soustředit na to, co mi Miu říká, ale těžko se mi věří výplodům malé zmatené hlavičky. Úsměv mi pomaličku tuhne na rtech. S tímhle jste nepočítal, viďte, docente? Pokouším se uklidnit pomalými hlubokými nádechy a ještě pomalejšími a hlubšími výdechy. Najednou se zarazím. Dotkla…? Bolelo…? Obě…? Počkat, tady je něco špatně! „Zlatíčko, já tě ale vidím poprvé v životě, něco se ti muselo zdát, nemohlo tě bolet, když jsi se mě dotkla, protože jsi to nemohla udělat…“ Zneužití? Bití? Co jí kdo provedl? Stejně je mi to stvoření podezřelé… Opravdu mi někoho připomíná… Možná už šílím jako matka… Podezřívavě se jí dívám do očí, na ruce, postavení těla, ale nic nevidím. Žádné trauma a žádné přízraky. „Ano, to je dobrý nápad, půjdeme pryč…“ zašeptám a kráčím pryč, vedená Miu, ovšem její rychlé drobné krůčky nestíhám, jako vždy za sebou táhnu levou nohu. Jizvy na ní mi dnes způsobují hotová muka. Jako v pekle.

Slovo - 16. ledna 2010 17:18

Miu a Eileen Vaše kroky vás vedou přes planinu rozsouzení, kde míjíte zástupy duší, které na něco čekají. Čas od času se některá z nich pohne a vydá se některou z mnoha cest kolem vás. Některé míří tam, odkud jste vyšly, jiné kráčí stejným směrem jako vy, jiné zase lehce doprava k "horizontu". Cesta je dlouhá, ale vaše vnímání času je nyní zcela otupělé, když si uvědomíte, že co nejste v Tartaru, nemáte pocit ani hladu, ani žízně. Po velmi dlouhé době uvidíte v dáli temné obrysy gigantického paláce, jehož ebenově černé sloupy jsou obtočené popínavými rostlinami z čirého zlata. Pravděpodobně se jedná o palác, kam byste se měly stavit, pokud chcete jít pryč... Cassiel a Orfeos Proudí kolem vás zástupy duší, které nikterak nevstupují do vašich rozmluv. Vůbec vás nevnímají, jen tupě jdou kupředu. Některé však míří proti vám a směřují lehce doprava od cesty, kterou se ubíráte, navíc čím dál víc duší propadá hysterii a vaše uši jsou po chvíli doslova zahlceny tesklivým pláčem tisíců hrdel. Jste na planinách zoufání. Zde kráčí duše, které čekají, až budou odeslány na své právoplatné místo v zásvětí a znovu si při tom prožívají své životy. Naštěstí to netrvá nijak dlouho (možná jdete celé dny, ale v tomhle prostředí je čas absolutně nedůležitá proměnná) a vy před sebou záhy vidíte gigantický palác z černého mramoru, obrostlý rostlinami z čirého zlata. Obě dvojice Jak se k budově blížíte, nemůžete si nevšimnout, že v zástupech mrtvých jdou ke stejné budově další dvě osoby. Dívky je vidí napravo, pánové zase nalevo. K paláci dojdete ve zhruba stejný čas a před branou ze zčernalého stříbra se objevíte prakticky stejně. Kolem vás ční do neviděné výšky obrovské sloupy a zdi paláce jsou takřka nekonečné. Zabírá celý viditelný prostor a přitom rostliny jsou úplně normální velikosti. Napadá vás, že i kdyby byla ta brána jen desetkrát vyšší, než ti, kdo jí mají procházet, tak byste oproti nim byli jako jsou oproti vám myši.

Miu - 16. ledna 2010 17:27

Phlegethon jsem překvapená že náš vzájemný dotyk mi nic neudělal možná taky ztratila to co uměla, krom tedy vzpomínek....chjo....co mám asi tak teď dělat? Zlatíčko? tedy chci říct... prohrábnu si vlasy chci říct že něják nevím co na to říct pokrčím rameny buď se rozpomene a nebo bude muset počkat až jí to nějak dokážu a to se stane až zase budu stará aspoň něčeho schopná Miu když kráčíme přes pláň mrtvých jsem ráda že jsem své vědomí nepustila na procházku. při takovém počtu duší bych se mohla lehce ztratit a nebo zbláznit....Samozřejmě že by mě to lákalo i teď, ale dám si přísný zákaz. Palác přitahuje mé oči jako oáza klidu a míru. Studna v poušti. Vyhýbám se duchům, protože nevím co je může posednout a jakou tady v tom prostředí mají moc. Mrzí mě že o tomhle prostředí jsem neměla nejmenší tušení. přece mi teď zase nebude vykládat že tomu nevěří Asi by jsme měli jít dovnitř... ukážu na palác. doufám že to nebude moc dovnitř, ajko třeba do něčího žaludku. krátce se ohlédnu. jak jsou na tom asi ostatní? Eilleeninu ruku nepouštím. Co to máš s nohou? předtím jsem si ničeho takového nevšimla... snažím se být tak nějak ostražitá i když nevím přesně před čím chci být ostražitá.

Hádés - 16. ledna 2010 17:32

Můj palác Stříbrná brána se s mohutným skřípěním otevře dokořán a ven zavane zápach věků a vítr prosycený prachem staletí. Za bránou vede dlouhá chodba, do které by se vlezlo na výšku tisíc slonů, stojících si vzájemně na zádech. Na délku má chodba několik kilometrů a i přesto vidíte, že na jejím konci se nachází trůnní sál, který je ještě větší. Tam sedí na bohatě zdobených trůnech dvě osoby. Já a má krásná žena Persefóna. Chodbou zaburácí můj mocný hlas, který k vám doletí jako vichřice. "Čeho si žádáte, poutníci?" A pak je ticho, ve kterém čekám na odpověď.

Eileen Johannson - 17. ledna 2010 00:43

Cesta k paláci Snažím se udržet Miino tempo, i když to není zrovna jednoduché. Připadá mi, že se vlečeme věčnost. Odnikud, nikam. Prostě jen tak jsme vyrazily a jdeme vstříc svému osudu přes nekončící pláně, mlčky, zahaleny v lehkém šeru. Dívenka se nepouští mé ruky, což mě příliš netěší, ale musím svůj osobní pocit podstoupit vyššímu cíli. Nepřestávám přemýšlet nad tím, co mi tvrdila o nedávných událostech. Co by to jen mohlo znamenat? Bude to nějaká projektivní porucha, ovšem dost komplikovaná… Nenápadně si ji znovu prohlédnu. Vypadá to na velmi konzervativní rodinu… Vzpomenu si na babiččinu výchovu a udělá se mi poněkud špatně, když se mi z paměti vynoří růžový porcelán a mikroskopické dezertní talířky s titěrnými lžičkami na neexistující koláč. Okolo se míhající stíny mě poněkud děsí, přesto od nich nemůžu odtrhnout oči, dokud mou pozornost nespoutá něco úplně jiného, nového. Ochromeně zůstanu stát a hledím před sebe na neskutečný důkaz lidské malosti skrytý za obří branou, jenž přímo hlásá, že její pán bude velké zvíře, jež si však potřebuje něco vykompenzovat. Z úvah mě vytrhne hlas Miu. „To nic není… odpovím na její nepříjemnou otázku a intuitivně si stáhnu nohavici světlých kalhot níž, aby nebylo na mou potupu vidět. Strojeně se na děvče usměji. Dovnitř rozhodně jít nechci, tohle místo mě děsí… Snažím se utéct pohledem od paláce, všude jsou však jen stíny, poloprůhledné osoby a duchové. V jejich zástupu, kousek od nás, stojí docela podivný pár. Věnuji jim pouze jeden kratičký pohled. Možná jsou to ti, o nichž mluvila Miu. Ti, co nemohli projít s námi… Páni, Eileen, ty už jí začínáš věřit? Unaveně zavřu oči. Netrvá to ani zlomek vteřiny a z útrob paláce se ozve burácivý hlas. Tak na tohle já opravdu nemám… Přerývaně se nadechnu a pokouším se vše vstřebat.

Slovo - 17. ledna 2010 01:14

soukromá zpráva od Slovo pro Dívky Tvé andělské oči vidí namísto té dvojice něco velmi podivného... Ta menší vypadá jako holčička, ale aura kolem ní je, ač potlačená, všechno, jen ne lidská. Ale srdce má čisté, nevinné, dětské. A ta druhá? Tvé andělské oči neví, co vlastně vidí... Na první pohled vidíš blondýnu s čistým a upřímným srdcem, na ten druhý rusovlásku, která je v srdci dítětem a v tomto prostředí trpí a ta třetí žena... Černovlasá, každá píď jejího srdce je protkána chtíčem, cítíš lascivnost, zášť, nenávist a hřích.

Cassiel - 17. ledna 2010 23:19

Před palácem Čím déle jdeme, tím začíná být cesta úmornější – způsobují to hlavně duše mrtvých, kteří proudí kolem nás a jejichž nářek se mi zařezává do hlavy, jako ostrý střep. Pláně zoufalství… jak výstižný název. To bědování, kvílení a pláč tolika duší mě znejišťuje. Proto se nakonec odmlčím. Opět se má tvář trochu zachmuřila a úsměv zmizel někam do neznáma. Šlapu mlčky dál, až do chvíle, než se před námi začnou rýsovat obrysy Hádova paláce – mocného domu Pána podsvětí. Viděl jsem mnohé, ale i přes to, mě ta gigantická stavba donutí na několik chvil zastavit krok a jen zírat na velkolepost, a významnost místa, kde žije bůh tohoto světa. Ani zdaleka nepřipomíná nic z toho, co jsem znal ze svého dřívějšího života. Je totiž příliš skutečný… dalo by se říci hmotný. I přes to, že se nacházíme v podsvětí, Hádes svůj domov utvořil tak, aby byl pro lidské duše přijatelný. Alespoň tak to na mě působí. Když se znovu rozejdu vpřed, povšimnu si dvojice, která je v zástupech smrtelníků nepřehlédnutelná. Jsou to dvě dívky. Mohly by to být ony? Vkrade se mi do hlavy myšlenka. Kdo jiný by to asi tak byl? V podsvětí nebude asi mnoho živých… Sleduji dívky s neskrývaným zájmem a další kroky mě i Orfea přibližují k druhé smrtelné dvojici. Oči mi visí na dívkách a ty tak mohou zjistit, že jeden muž z dvojice, je asi dvacetiletý mladík bosích nohou. Vlasy mám světlé a délkou mi padají téměř, až k ramenům. Mají zlatou barvu i lesk a vypadají více než pěkně – jsou krásné. Nejedna žena by mi mohla mou hřívu závidět. Stejně tak působí i má tvář. Je velmi pohledná a dalo by se říci, že je poněkud zženštilá. Protáhlejší tvar společně s vystouplými lícními kostmi jí navíc propůjčují aristokratické vzezření. Zvláštní, zejména pak, když by si náhodný pozorovatel prohlédl mé šaty. Ty totiž vypadají přesně opačně. Jsou špinavé a neupravené. Potrhané, modré džíny vypadají, jako bych je vzal nějakému bezdomovci. Kdysi snad světlá košile s dlouhými rukávy je na tom podobně. Pod ní se rýsují široká ramena a štíhlejší tělo. Zastavíme se až před zčernalou bránou. Obě dívky stojí poměrně nedaleko od nás, a tak by nebyl problém je oslovit. Už se k tomu zrovna chystám, ale jsem přerušen skřípavým otevřením brány a mě se tak naskytne pohled na Háda i jeho manželku, která mu sedí po boku. Pak zaburácí hlas Pána podsvětí, který vyřkne svou otázku. Nejsem tu sám, a tak se zprvu trochu bokem podívám na Orfea. Pak mi ovšem dojde, že sám Orfeos se na toto místo dostal nedopatřením a rozmluva s tím, kdo vládne tomuto světu, by ho mohla děsit. Možná se mýlím, konec konců neznám ho příliš dlouho, přesto udělám několik kroků vpřed a pak chodbou k Hádovi zazní můj hlas. “Ctěný Háde, mocný vládče Erebu… krásná Persefóno…,“ Na to se ladným způsobem hluboce ukloním. Až když se narovnám, pokračuji: „Je mi ctí, stanout před Vaší velkolepostí tváří v tvář. Mé jméno je Cassiel, jsem služebníkem nebeského řádu Hospodina a přišel jsem před tento trůn poníženě žádat o laskavost…“ Má slova se nesou k Hádovi, jako jasná píseň, krásná a melodická, píseň nelidského původu, která pročišťuje nečistou mysl a zahořklá srdce. Na krátký okamžik se odmlčím, aby mohl přidat svá slova i někdo další, tedy kdyby o to jevil zájem. Navíc nechci, aby můj proslov byl příliš dlouhý, i to by mohlo Háda rozčílit, ať tedy sám řekne, ať pokračuji.

Hádés - 17. ledna 2010 23:49

Můj trůnní sál Prudce vstanu a z přímosti mého postoje čiší majestát mé osoby. Přesto to není příliš dobře poznat, když jsem od vás dobrých několik kilometrů. Kompenzace čehokoliv? To na mě nesedí. Teprve když stojím a hravě překonávám kilometry, které mě dělí od vás, uvědomujete si, že ten dům je tak obrovský, prostě protože je to zcela obvyklý obrovský dům někoho, kdo si jej může dovolit a odmítá si takový komfort odpustit. Tam, kde má má chodba na výšku tisíc slonů na sobě, tam já bez problémů převýším slonů pět set. Rozpětím paží bych mohl objímat hory. "Tváří v tvář, mravenečku?" Zeptám se pobaveně, když vedle té podivné čtveřice položím na poslední mramorovou dlaždici před prachem podsvětních plání svou bosou nohu, porostlou na nártech černými chlupy, z nichž ty nejsilnější jsou tlusté jako haluze zlatého vína na sloupech, o které se opírám. Mé tělo je zahaleno v bílé říze, sepnuté stříbrnými sponami. Lemy mého roucha jsou lehce zdobené zlatým prošíváním s přírodními motivy. Několik metrů nad vašimi hlavami u mých kotníků vlaje jeho spodní konec a vy si můžete z té vzdálenosti prohlédnout tu jemnou práci, kterou jsou na dokonalou látku velmi pečlivě přišity zlaté lístky, tepané profily zpěvných ptáčků... Ustřihnout byť metr krát metr tohoto lemu, získali byste plátno nedozírné umělecké ceny. O pár stovek metrů dál se na vás dolů dívá má zarostlá tvář lehce nahnědlé barvy, orámovaná černými kudrnatými vlasy a plnovousem. Mé laskavé oči se na vás smějí a já otevírám svá ústa k dalšímu dotazu. "A s čímpak za mnou přicházíš, služebníče toho, kdož není schopen říct své jméno ani svému vyvolenému národu? A kdopak tě to doprovází?" Poslední otázka je nějak směrovaná vám všem... Cítíte to.

Orfeos Bacchíkós - 18. ledna 2010 08:18

Na pláních až k Hádově paláci Cassiel se ukazuje být příjemným souputníkem, a tak mu kráčím po boku nekonečnými pláněmi. I díky němu mám hned lepší náladu, třebaže úpící duše působí dost depresivně. Ale on si s sebou nese své vnitřní světlo, které ukazuje kým ve skutečnosti je. A tak je i mě lépe. "Byla to jen kytara," pokrčím rameny. "Ale měl sem jí rád, co se dá dělat pořídím si novou," jdu chvilku v zamyšleném tichu po boku Cassiela. "A hudbu kterou hraji? Takovou, na kterou mám náladu, na kterou mám chuť, ale nejraději ze všeho mám rock," usměji se. "A co vůbec poslouchají služebníci boží? Kostelní chóry? Nebo máš rád i normální muziku? Rock, pop?" optám se a cesta příjemně ubýhá pod nohama. Pak se objevíme před velkolepým palácem a je pravda, že setkání s bohem ve mne vzbuzuje až nábožnou úctu. Jakmile Hádes spustí napodobým Cassiela a ukloním se. Pak jen prostě konstatuji, když se zeptá kdo jsme: "Orfeos," řeknu, a pak jakoby mi něco došlo dodám: "Orfeos Bacchíkós, ne ten Orfeos, jsem tady poprvé," usměji se nevinně.

Cassiel - 18. ledna 2010 19:36

Před palácem Na Orfeovu otázku, co poslouchám za hudbu, jsem už nestačil kvůli příchodu k paláci odpovědět, ale jistě si na to vzpomenu, až nebudeme stát před Hádem a budeme mít klid i čas. Hádes si to zamířil přímo k nám – a že je větší, než jsem očekával asi netřeba sdělovat. I přes obrovitost boha podsvětí, je na něm vidět spíš pobavení a vstřícnost, což mi uleví, neboť jsem se obával, že rozmluva s Hádem nebude zrovna příjemná. Proč by se měl bůh zajímat o čtyři zbloudilé duše, byť živé? Jistě má na starosti důležitější věci. Takové myšlenky se mi honily hlavou při naší cestě pláněmi. Narážku na Hospodina raději přejdu mlčením, ač mě lehce popudí, a namísto toho Hádovi rychle odpovím hned poté, co se představí Orfeos: „Já, zde přítomný Orfeos a další dvě osoby…“ při těch slovech gestem ruky ukáži k dívkám po našem boku, „…se dostali do tvého království omylem,“ pokračuji v mluvě, „Jsou živí, stejně jako já. Nepatří sem. Žádám tě, abys nám dovolil opustit podsvětí a vrátit se na světlo, tak kam patříme. Má mluva je stále jasná a silná, i přes to, že se Hádes vypíná před námi, jako hora.

Hádés - 18. ledna 2010 21:27

V bráně Poškrábu se ve vousech a zamyslím se. Stále čekám na představení se ze strany slečen, které jsou nějak zamlklé. "Jen jmenovec toho úžasného hráče na lyru? Pamatuji, jako by to bylo včera... Ten uměl panečku zahrát. Jen se těch strun dotkl, už mi tekly slzy. Chudák... Vaše jméno je poměrně vtipnou kombinací, vezmeme-li v potaz, že právě Bakchantky stály za Orfeovou tragickou smrtí. Oneirova syna je škoda, ale co naděláme." Úsměv mi z tváře nemizí a já pokračuji v dotazování. "Takže jen vy čtyři? Já ale vidím šest. A jedna vypadá velmi špatně." Dřepnu si a mohutným fouknutím vás téměř odhodím, načež se opět postavím. "Tak, to by bylo za námi. Všichni živí? Ty jsi služebník bezejmenného a ta malá holka zemřela již velmi dávno. Navíc čtyři z vás sem byly svrženy spolu s desátou múzou Diem. Proč bych měl propustit spoluviníky někoho, proti komu se postavil celý Olymp? Snad jen Orfeos by mohl mít právo odejít, přestože sem přišel cestou mrtvých a měl by tedy i dále následovat jejich osud. Zapomínáte, že tohle jsou krajiny, které nikdo neopouští." Můj hlas zní náhle velmi vážně. Nezdá se, že by na mě měla Cassielova snaha jakýkoliv oblomující vliv.

Hádés - 18. ledna 2010 21:28
	soukromá zpráva od Hádés pro Fouknutí Zdá se, že na nikoho nemá ten proud vzduchu nějak výraznější vliv, ale ty cítíš, jak jeho síla prostupuje tvým tělem a... Něco dělá. Nedovedeš to dost dobře pochopit. Ardeniny zranění jsou zhojené. Její mysl je však stále nalomená Tartarem.

Eileen Johannson - 18. ledna 2010 23:00

Hádův palác Rozechvěle otevřu oči a otočím se na hovořícího Cassiela. Na co si to proboha hraješ? oklepu se při pohledu na něj. Přesně tyhle typy nesnáším. Navíc tenhle „služebník Hospodina“ mi bůhvíproč způsobuje mrazení v zádech, až je to nepříjemné. S útrpným výrazem sleduji jeho – naštěstí krátký – proslov. Lehce nechápavě zavrtím hlavou, udělám otočku na patě a mířím od brány pryč, jen pár kroků, prohlédnout si výhled na planiny, po nichž jsme se s nekonečně dlouho Miu vláčely. Přehrávám si přitom poslední obrázky, které si pamatuji před ohnivou řekou. Bělovlasý muž… Jmenoval se Charlie… Lovec talentů… Pořád se na mě tak záhadně díval… A ten vyhazovač… Kreox? Jak že mi to říkal? Chiméra…? Něco mi musel dát do toho čaje… Udělalo se mi špatně a pak… Tady mé vzpomínky končí. Tentokrát nepřerušeny dalším Hádovým burácením. Proč jsme za tebou přišli? Kdybych to jen věděla… Upřu hluboký a smutný pohled na chlupatý palec jeho nohy. Nějak nemám odvahu dívat se výše. Slova, která všichni pronáší, jdou mimo mě. Připadám si, jako by uvnitř mě něco umíralo, pomalu a bolestivě, zapomenuté, opuštěné, zmatené… Nemám sílu mluvit, přemýšlet, dívat se, poslouchat, dýchat… Cítím se jako jedna z miliónů ztracených a zatracených duší, jež okolo nás proplouvají. Natáhnout tak ruku, dotknout se jich a nechat se stáhnout do hlubin smrti… Absolutně mě nezajímá, o čem se skupinka baví. Táhla jsem se sem jen kvůli Miu. Mnohem raději bych se věnovala fyzikální a chemické struktuře oné záhadné řeky. Najednou mě porazí proud vzduchu vonícího mátou, což mi lehce pohoupá žaludek. Vlna mi podrazí kolena a tak opět spadnu na zem, kde se hlavou praštím o kámen. Kdyby mě čistě náhodou někdo pozoroval, spatřil by neustále se měnící barevnou změť vlasů, chvějící se tělo tančící v občasných záškubech a objevující se a opět mizící krvavé jizvy, které místy nechávají rudé stopy. Celé divadlo však trvá jen několik vteřin. Pak vstanu, jako by se nic nestalo, jen s lehounkou bolestí v místě styku se zemí. Kupodivu se cítím nějak… … silnější… Co to proboha bylo? Tuším, že za tím zřejmě bude onen chlupatý obr. Zvednu k němu oči, pozvolna přecházející z bledě modré do temně hnědé. Konečně jsem schopna naslouchat jeho hlasu, přestože nerozumím ani slovu. Chvíli sbírám odvahu. „Promiňte, pane, ale vy víte, co se stalo?“ zeptám se boha poněkud nezdvořile a zbrkle, stejně jako voní máta…

Hádés - 18. ledna 2010 23:13

Eileen Jakmile dokončím předchozí proslov, sebere se ze země ta jediná, kterou můj dech zasáhl. Zmateně pozvednu obočí, protože něco takového je pro mě novinka. Pak se opět usměji a v duchu se pélácnu do čela. Mohl jsem to tušit... Velmi zajímavé. A neví o sobě... Zakroutím hlavou a s úsměvem odpovím na její otázku. "Cestou sem utrpěla část tvé duše spoustu zranění. Tak jsem je vyléčil. Jsou však věci, které jsem napravit nemohl... Jako třeba vzpomínky na tvou matku. Ale to jsou jiné rány..." Pokrčím rameny a čekám na další důvody, pro které stojí ta podivná směsice před mými dveřmi.

Eileen Johannson - 18. ledna 2010 23:30

Hádes Hádes ve mně vyvolává hromady otázek, které mnou probublávají jako láva v mladé sopce chystající se ke svému životnímu zlomu. Na většinu z nich se však stydím zeptat. Toužím po odpovědi na jedinou z nich, musím se však zeptat znovu, poněvadž napoprvé nebyla pochopena. Zvědavě na obřího boha zamrkám a nějak zapomínám na to, že zde nejsem sama, jako bych si jej chtěla ukrást jen pro sebe. On zná odpovědi… Víš to… Musíš se jen správně zeptat… Zhluboka se nadechnu a ignorujíc všechny domněnky o částech mé duše, jimž nerozumím, položím otázku znovu. „Omluvte prosím mou troufalost, pane, ale myslela jsem ještě předtím… Sice vůbec netuším, o čem jste hovořil a rozhodně bych na to chtěla přijít, více mě trápí ony múzy… Žádejte si za odpověď cokoliv, ale odpovězte mi prosím – co se stalo v tom podivném klubu, kde mají vyhazovači barevný obličej a majitel není ani muž ani žena?“ Hlas se mi přitom chvěje vzrušením o oči zlatě planou.

Hádés - 18. ledna 2010 23:49

Na mém zápraží Zmateně zamrkám a pak se opět usměji. A začnu vyprávět. "Když začal Apollón tvořit múzy, byly to všechno ženy. Ale v té době již existovalo mnohem více bohů a na některé... Řekněme nezbyla práce. Jeden z nich začal múzy pozorovat a učit se od nich. A po nějaké době začal sám pomáhat talentovaným. Žil ze slávy, kterou jim přinesl. Čím více se o objektu jeho snah mluvilo, tím více moci měl. Jistě však chápeš, že tam, kde se devět dělí a objeví se jeden univerzální, který umí něco od každé, dojde brzy k maléru. Desátá múza byla odsouzena, ale utekla. Zbývajících devět jej hledalo všude možně a nakonec jej dostihli spolu s Diem v klubu ve světě nahoře. Je paradoxní, že se nacházel zrovna v obdobě našeho Tartaru. Z pekla do Tartaru, mohlo by to být nové přísloví." Pobaveně se rozesměji, nicméně vzápětí pokračuji. "Po dostižení byl okamžitě aplikován rozsudek, který jej přemístil do jámy věčné bolesti a utrpení. Spolu s ním i všechny ostatní, kdo byli zrovna uvnitř, včetně vás. Z Tartaru jste se navzdory všem ochranám dostaly s tou malou dívenkou ven a došly jste až sem. Obě můžete mluvit o štěstí, že Phlegethonská ochrana nebyla dostatečná. Po vašem průchodu jsem podnikl kroky potřebné k tomu, aby již nebylo možné odejít vůbec, přesně tak, jak to bylo původně zamýšleno." Zatvářím se trochu přísně, ale zradí mě dobrosrdečnost mých očí. "Ale to je jen drobnost. Prošla jste testem na nevinnost srdce a čistotu svědomí, takže do Tartaru právem nepatříte. A za odpověď si nic nežádám. Není vaše vina, že si vaše současné já nepamatuje události posledních týdnů."

Eileen Johannson - 20. ledna 2010 17:52

U brány Hádova paláce Se zaujetím poslouchám boha podzemního světa a hltám každé slovo, abych si je vryla hluboko do paměti, k budoucímu detailnějšímu prozkoumání v dostupných zdrojích, ačkoliv dějiny a legendy mě nikdy příliš nezajímaly, raději jsem zkoumala čísla, stavbu světa kolem nás a jeho zákonitosti. Poněkud si nejsem jistá, co má na mysli tím, že jsme přešly Phlegethon a že nás sem svrhnul Zeus, ale vnitřně jsem se rozhodla, že bude lepší zatím se nepídit po tom, jak je tohle všechno možné, spíš jen naslouchat všemu okolo a dělat to, co bude momentálně nejvhodnější. "Děkuji vám za odpověď, pane..." pokusím se na Háda usmát a dostat tak do obličeje trochu barvy a lesku. "Existuje tedy možnost, že bychom mohli odejít? Alespoň já a tady Miu?" prosím jej pokorně a visím mu na rtech, přestože očekávám negativní odpověď. Musí to jít! Sám říkal, že sem nepatříme...

Orfeos Bacchíkós - 20. ledna 2010 19:52

U brány Hádova paláce Spolu s ostatními jen čekám, a když se jiní zapojují do debaty s bohem já již mlčím. Své jsem řekl a i on mi své řekl. Naslouchám tedy tomu co říkají jejich hlasy stejně jako naslouchám řeči jejich srdcí a duší. Všichni chtějí pryč, ale jen Cassiel by to dokázal i bez požehnání Háda. Aspoň si to myslím a popravdě bych si an to byl ochoten i vsadit. Hlavou mi tedy jdou úplně jiné myšlenky než ostatním. Pokud zůstanu věřím, že bych si nějakou zábavu našel- třeba společnost staříkovi na loďce. Ta myšlenka mě trošku rozveselí, ale pak si vzpomenu na posledních pár cigaret a ztracenou placatici. Tak a svět už není zdaleka tak veselý. Aniž bych si to uvědomil pohroužen ve své vlastní myšlenky si začnu podupávat do rytmu písničky, kterou si přehrávám v hlavě. Pak sáhnu pro cigaretu a chystám si ji nevědomky zapálit. V přítomnosti Háda se však nakonec rozhodnu jinak a podruhé v krátké době cigaretu schovám. Tak a je to, ještě se tady odnaučím kouřit...

Miu - 20. ledna 2010 23:24

Hádův palác tisíce a milióny průhledných tváří a těl proplouvá v tlačenici na prostorných pláních kolem nás. Čtveřice tu ovšem normálně jde. nevznáší se pár centimetrů nad zemí, netápe, nebloudí. Náš cíl je jasný. Prve je ucítím. Né nosem, ale něčím uvnitř sebe. Pociťuji radost. přeci jen stále něco ze mě zbylo nechápu jak tohle Eileen stále může brát jako to co to bere. je tu tolik nevysvětlitelných jevů a věcí. Pokud to bere jako sen, tak u snů bývá že by se zpravidla asi tak před palácem měla probudit. Ale kdo ví? Oba muži mě oslňují. U Cassiela je to skoro doslovné. Začínají mi slzet oči. nechci tomu věřit. Nebo spíš tomu nemůžu uvěřit. je tu, služebník boha který mě nikdy nevyslyšel. Stávám se nezúčastněnou loutkou. Najednou to tahle dětská dušička nemůže vydržet. Ať je tu Hádes jakkoliv mocný mou pozornost si vyžádal Cassiel. nevím jestli mám chuť ho políbit, dotknout se ho a zjistit jestli je skutečný a nebo ho na místě zabít. Pak na mě dolehne druhá vlna ze strany Hádese. Až teď ke mě doplouvá jeho řeč. Pokud se na mě Cassiel aspoň chvíli díval, viděl v mích černo rudých očích vyčítavý pohled a otázku: proč ses neukázal dřív? proč až teď? uzamknu bolest do truhlice své duše a opět kolem ní vystavím zeď z černých plamenů. Tohle bylo opravdu nečekané. A opravdu bolestivé. Vím že se na mě dívá. otírám si oči a zvedám je k němu. Jsem jako dítě a cítím se jako dítě (jsem dítě i ve skutečnosti-vzhledově). Měla bych asi taky něco říct, ale má slova jsou najednou bez významu. nemusím se představovat ví kdo jsem, jako by to měl napsané před očima. Moc bohů jsem si dosud nedovedla představit. Cítím se ještě menší než ve skutečnosti jsem. zvlášť když se dozvídám celou pravdu sama o sobě. věděla jsem, že jsem na nějaké úrovni umřela, ale vždycky jsem si myslela, že větší část mě je živá. Teď už chápu proč tam nahoře nemůžu normálně žít....Proč mě Hospodin nevyslyšel. Jiný bůh měl semnou jiné plány najendou mi připadá že celý svůj život, po té co jsem byla volná byl jen jedno velké bolestivé umírání. Takže po smrti nepřichází mír....né pro mě. Nepřišel ani za života a nepřijde ani nyní. Rozhlédnu se kolem sebe. Rozhovor ostatních už skoro nevnímám. pak tedy kdo jsem a kam patřím? po chvilce ticha kterou si nějakým zázrakem ukradnu promluví můj dětský přesto však docela pevný hlas věděla jsem, že jsem umřela, ale nenapadlo mě že až takto vezmu lemy svých gotických šatů a udělám starou dvorní úklonu. Jsem Miu....Víc toho o sobě nevím děsí mě že to co jsem teď řekla byla celou dobu pravda. Nežádám vás o to aby jste mě pustil zpět mezi živé, neboť tam už asi nepatřím, ale o to, aby jste těmto živým umožnil cestu zpět. A pokud by jste byl tak shovívavý, ráda bych je osobně doprovodila... podávám to Hádesovi způsobem, že jejich cesta ven nyní budu já a od něho žádám svolení k odchodu. Není to rozkaz, jen prosba budoucí a velmi věrné služebnice (přece by se nestaral o něco tak podřadného)

Cassiel - 21. ledna 2010 11:29

Hádesův palác Když Hádes mocně foukl, udržel jsem se na vlastních nohou jen s tím nejvyšším úsilím a to jen proto, že mě nezasáhl plně. Dívku stojící nedaleko mě však ano. Když upadne na zem, uvidím něco velmi zvláštního. To, co se přede mnou během krátké chvilky odehraje, mě nenechá na pochybách, že tato dívka svádí vnitřní boj, který není na první pohled tolik patrný. Ty jizvy! Odporné krvavé jizvy… I barva očí se jí mění. Hádes poté promluvil. To, že obří bůh nevidí čtyři, ale šest osob, mě nepřekvapí. Na to proměněná dívka pronese svou otázku a Hádes ji začne vysvětlovat, jak se věci mají. Jejich rozhovoru naslouchám mlčky, ale pozorně. Je překvapivý i pro mě. Apolló, múzy, Luciin klub… bůh pronásledovaný Diem a múzami. Ach… Proč obyčejní lidé musí platit za rozmary vyšších mocností? Dává jim na to snad právo jejich božská podstata? Bohové by se neměli plést do života smrtelníků. Měli by je nechat žít jejich prosté životy. Proč to staří bohové ještě stále nepochopili? Rozhovor mezi Eileen a Hádem pokračuje. Mé oči mezi tím skluznou k druhé dívce – té s dětskou tváří. Její oči mě na první pohled přivádějí do rozpaků, nejsou smrtelné. Spíš mi připomínají oči démonů, které vídám ve snech a kteří se mě tak často snaží trýznit. Pak ale proniknu za ten černý závoj a spatřím dívčino nitro. Vidím do ní a cítím, to co cítí ona. A je mi z toho smutno. Nevím, co se jí stalo, nevím, ale cítím tu bolest a lhostejná mi není. To Miu pozná, protože má tvář se neskrývá za žádnou přetvářku. Je to tvář člověka, který je-li šťastný, usmívá se, je-li smuten, pak pláče. Je mrtvá… Nepoznal jsem to a to mě překvapuje, ale jen na krátký okamžik, protože pak ten pocit vystřídá další, mnohem intenzivnější a… bolestnější. Znovu je mi připomenuto čím jsem. Nebo lépe řečeno, čím už nejsem. Když Miu promluví, neubráním se lehkému úsměvu na tváři. Tak mladá… a tak odvážná… pak úsměv zmizí, ...možná spíš smířená... smířená s tím, že nemá naději... Navážu na Miu a promluvím jasným hlasem, který jak jste již mohly pochopit, není přetvářkou nebo způsobem chování, je zkrátka silný a čistý ve své přirozenosti. „Můj pane, pokud je v tvé moci propustit Orfea, prosím… učiň tak. Je to dobrý muž, čistého smýšlení i ducha.“ Na okamžik se odmlčím a zahledím se na Miu a Eileen. „Neznám všechny pohnutky a záměry bohů, ani je nechci znát, ale… dovol těmto dívkám odejít. Olymp se zlobí, ale jsou vinny stejně jako ten, kvůli kterému byli uvrženi do podsvětí? Vím, že jsi mocný a spravedlivý, a je-li cokoliv, cokoliv co bych mohl za tuto laskavost nabídnout, učiním to. Jsem jen obyčejný služebník, ale nabízím ti své služby, takové jaké jsou. Stačí říct…“ Na to pokorně skloním hlavu.

Hádés - 21. ledna 2010 12:22

Před mým palácem Stojím na zápraží, sleduji je a poslouchám. Po dotazu a dvou nabídkách na výměnu se zamyslím a začnu je brát jednoho po druhém. "Ta možnost zde je, chiméro." Zlehka kývnu hlavou a... To oslovení opět neznělo urážlivě. Nicméně jdeme dál. "Ale já neřekl, že mezi živé nepatříte. Pouze jsem vás informoval o tom, že jste již jednou zemřela. Ale poslední dobou mám pocit, že smrt je pro váš druh čím dál tím dočasnější. Takže to nemusí vůbec nic znamenat. Ale vaší nabídky k posluhování si cením, přestože se obávám, že na naše potřeby jste poněkud menšího vzrůstu." Od srdce se zasměji a zadívám se na anděla. "Lichotky, sebeobětování a apelování na mou soudnost. Jsi vskutku služebníkem svého pána, jen co je pravda. I tvé nabídky si cením, však jeden z vás ještě pořádně nepromluvil, krom toho, že se představil." Zadívám se na Orfea, přestože z té výšky se to dá jen s velkými obtížemi poznat. Sednu si na mramorovou podlahu a opřu se zády o veřeje dveří, načež ke skupince otočím hlavu. Stále jsou mé oči dobrých dvěstě slonů nad vámi. "Nyní bych si přál vědět, proč jsou pro vás vaše minulé životy tak důležité, že zde nechcete zůstat již ani minutu a tolik na mě apelujete, abych vás propustil. Mohu vás požádat o první slovo, jmenovče dávno zavražděného umělce?" Usměji se na Orfea a čekám na jeho názor.

Orfeos Bacchíkós - 21. ledna 2010 14:32

Na zápraží I promluvil bůh a mluvil a mluvil, k jiným a nakonec i ke mně samému. Poslechnu si jej a usměji se, i on si udělal pohodlí. "Můj pane," pronesu s úsměvem. "Můj život není ničím vyjímečný, žiju jej tak jak chci a nikomu s enezodpovídám. Líbí se mi ty staré hadry, líbila s emi moje stará kytara a líbí s emi i ten můj brloh." pronesu klidně a s nepřítomným úsměvem. "Jistě pane víš, že se rád napiju, rád s eopijua rád si zakouřím, ale také jistě dobře víš, že nejraději si zahraju na kytaru, nejen pro svou potěchu, ale hlavně pro potěchu jiných. pokračuji a přitom se podrbu na strništi. "Jsem Hráč," dodám nakonec s zamyšlením,a le slovo hráč nepronesu normálním způsobem- v tom okamžiku zní z mých úst pyšně a hrdě, asi tak jako kdysi králové světu oznamovali čím jsou... a já jsme Hráčem a jsem na to hrdý, i když si jiní myslí že jsem ožrala a bezdomovec. "Nemohu Vám říci jediný důvod, proč byste mě měl propustit, snad až an to, co řekl tudle andělskej," zazubím se, "ale to říká on, já bych rád tam nahoru, abych mohl hrát, protože hudba to je můj život," usměji se. "je tedy jen na Vás pane zda mne propustíte.." dodám. "A co se týče ostatních pane, neznám je a nemohu soudit.." dodám jen a teď už si skutečně i v přítomnosti boha zapálím.

Hádés - 21. ledna 2010 17:13

Vsedě v bráně paláce Srdce mi radostí zaplesá, úsměv se mi rozšíří po celém obličeji a já se nevydržím nezeptat. "Takže jste skutečně hudebník jako váš jmenovec? A nechtěl byste mi něco zahrát? Cokoliv... Stačí si říct o hudební nástroj a pokud jej ve svých rozsáhlých sbírkách najdu, hned vám jej donesu." Očka mi svítí jako malému klukovi a dokonce i Persefóna se osmělila přijít až k bráně a zjistit, co se tady děje. "Copak je to za rozruch, miláčku?" Ozval se malebný hlas z perfektně tvarovaných rtů středomořské krásky s dokonalou pletí a úžasně lesklými lehce zvlněnými černými vlasy, zahalené v podobné róbě, jakou mám i já. "Tady tito poutníci mě žádají, abych jim dovolil odejít. Ten dlouhovlasý si říká Orfeos a je to prý hudebník." Odpovím jí s úsměvem na tváři a její obličej zakryje stín pochyb. "Snad ne tamten?" Odmítavě zakroutím hlavou a má žena pokračuje ve vyptávání. "Pokud má nějaký veselejší repertoár, tak bych si velmi ráda něco poslechla. Tak dlouho se tady nic neděje..." Načež se já nadmu, jako bych byl jeho manažerem a odpovím jí po pravdě. "To záleží jen a jen na něm, má drahá." Tak... A teď se na vás dívají bohové dva.

Orfeos Bacchíkós - 22. ledna 2010 08:16

Na zápraží Hádově Když slyším, že mají bohové zájem, abych jim zahrál objeví se na mých rtech úsměv. "Pane, zahraji rád," ukloním se k jeho krásné paní i k Hádovi samotnému. "A co se týče nástroje," zamyslím se na chvilku. "Myslím, že ideální by byla kytara, španělka, ale nebude-li tak můžu zahrát asi na vše co má struny, i když," zaculím se a popotáhnu z cigarety, " na lyru asi jako můj jmenovec nezahraju zdaleka tak dobře" pak se protáhnu a čekám jaký nástroj mi Hádes přidělí. Jakmile jej dostanu, ať se jedná o jakýkoli sáhnu do strun a začnu chvíli brnkat. Pak po chvíli, kdy jen tak brnkám a zkouším naladěnost nástroje se usměju a hrábnu do strun znova. Tentokráte se podsvětím rozezní přesně cílená melodie. Když se rozezní rozzáří se mi tvář a já začnu zpívat: "When I look into your eyes I can see a love restrained But darlin' when I hold you Don't you know I feel the same 'Cause nothin' lasts forever And we both know hearts can change And it's hard to hold a candle..." zpívám a zpívám November rain od Guns n roses. Když dozpívám a struny se zastaví, melodie dozní do ticha mám na tváři melancholický úsměv, se kterým pohlédnu na krásnou Persefonu a na ostatní. "Má paní a pro Vás..." usměji se na ni a hrábnu do strun znova, tentokrát se rozezní rychleji a veseleji, tklivou melodii střídají rychlé rytmy... "Oh if only Brazil was not so far, far away I Would swim or walk or ride But never ever fly But all the noise of the maniacs there The sweat on my face it's worth to bear But I don't wanna bounce and die " a zpívám vesele píseň od Tobbyho, užívám si veselou melodii a do melancholie a předchozího pocitu smutku se vkrádá jako jaro do zimních dnů radost... podupávám si nohou a k tomu zpívám a usmívám se. Když dohraju neukláním se, zůstanu jen stát s výrazem štěstí na tváři. (1. song November Rain- Guns n Roses, 2. song Lavatory love machine- Edguy- doporučuju v akustické verzi, kde Tobby zpívá jen ke kytaře)

Eileen Johannson - 24. ledna 2010 23:13

Hádův palác Zase to řekl! Zase! Co všichni mají s tou Chimérou? Podívám se kriticky na boha podsvětí a v očích se mi zalesknou slzy. Proč mi tohle děláte? Proč mě takhle mučíte? Snažím se věřit, že vše okolo mě je skutečné. Komukoliv jinému bych to vymluvila, ale je mi jasné, že pokud tomu nezačnu věřit, tak se zblázním. Chtělo by to něco pořádného na uklidnění… Možná je to neslušné, ale odmítám hledět na etiketu podsvětí a sednu si na zem tak, abych se mohla zády opřít o bránu do paláce. Jako z plechovky ke mně doléhá přeslazený Cassielův hlas. Z tebe by se jeden pozvracel, opravdu… proběhne mi hlavou někým vsunutá myšlenka. Nervózně sebou cuknu, ale za zlomek vteřiny je všechno zase v pořádku. Prohlížím si fleky zaschlé krve na světlém plátně, z něhož je ušito mé ošacení. Prsty si kreslím do prachu na zemi zmatené obrázky, vše jen proto, abych nemusela poslouchat hřmění Hádova hlasu. Stojí mě to notnou dávku soustředění, ovšem daří se mi to jakýmsi záhadným způsobem zvládat. Miu si zřejmě našla nového kamaráda, řekla bych, že se jí bůhvíproč zamlouvá ten blonďatý panák, jež mi přijde nesmírně směšný. S úšklebkem ho pozoruji, jak se pomaloučku vtírá do přízně. Určitě nemá špatný záměr, Eileen… Nehodnoť všechny tak rychle… promluví ke mně další z mých vnitřních hlasů. Kriticky si ho opět prohlédnu a cítím, že to nedokážu. Stejně jako pochopit to, že Miu je mrtvá, jak tvrdil Hádes, že jsme v podsvětí, vlastně pekle, a že už zřejmě nikdy neuvidím slunce, přestože to údajně možné jest. Nějak jsme se k tomu totiž nedostali. Jen se všichni nabídli jako služebnictvo v paláci vládce posmrtného života. Orfeos je požádán o hudbu, což mě nesmírně těší, jelikož to znamená, že se o mě jednak nikdo nebude zajímat a jednak se ještě dlouho nic dít nebude. Hraje krásně, ale něco mi říká, že jej nemám poslouchat. Raději se zpětně nořím do niterních rozhovorů.

Hádés - 25. ledna 2010 12:13

Hudební představení v podsvětí Při první písni se ke mě Persefóna tiskne a proplétá své prsty mými. Po tváři jí kanou slzy a ona mi tiše šeptá, že z toho zaznívá stejná bolest ze ztráty milovaného blízkého, jakou slyšela tenkrát, když zde byl Orfeus. Mlčky jí dávám za pravdu a lehce jí hladím po zádech. Píseň končí a přichází další, nyní i s věnováním. Persefóna si otře tváře a usměje se na zpěváka pod námi. "Jsem zvědavá." Pronese tiše a tváře jí zalije lehký narůžovělý ruměnec polichocení. Nejdřív je zmatená, ale jak text pokračuje, začíná se usmívat čím dál víc a po skončení se neudrží a zatleská ti. Tleskám s ní a široce se usmívám. "Tak to vypadá, že minimálně jeden z vás ukázal, že bez něj by byl svět nahoře ochuzen o něco krásného. Máš velké nadání, škoda, že Charlie musel zůstat v Tartaru. Čas zde ubíhá jinak, než nahoře, takže je možné, že až jeho trest skončí, ještě se setkáte." Pozorujeme dívku sedící na zemi, opřenou o naši bránu a dvě, které stojí vedle ní a občas jí něco pošeptají. "Kamkoliv ji tady pošleme, nikdy nebude šťastná. Každá její část patří jinam a nemáme právo zasahovat do její podstaty." Pošeptá mi Persefóna do ucha a já s ní musím souhlasit. "Takže ji propustíme? Spolu s pěvcem a andělem? Co s tou malou?" Persefona se na mě podívá tvrdým a neústupným pohledem ženy, která je zvyklá na spravedlnost a udělá pro ni vše. "Víš sám, co se děje u Kerbera. Pokud máme zajistit klid a mír v našem panství, musí jít s nimi a zbavit nás toho problému. To je mé poslední slovo v této věci a nehodlám se o tom s tebou bavit. Nemám zájem, abys přebíral její problémy a pokud nás toho netvora zbaví, beru to jako čin hodný naší shovívavosti. Nechme je jít všechny. Zaslouží si to. Dali nám víc, než jim tímto nahradíme a nutit je zde být by bylo trestem proti přírodním zákonitostem. Pokud mě omluvíš, půjdu místo tebe na Olymp, pořádně vyčinit Diovi. Víš, co říkal Hermes o návštěve ďábla." Přikývnu na srozuměnou a Persefóna se vrátí do trunního sálu, odkud zmizí po projití dveří, které z tohoto úhlu nemůžete vidět. "Běžte k převozníkovi a cestou, kterou sem přišel pěvec, nahoru. Jste volní." Počkám, až se dívka zvedne, abychom mohl zavřít bránu. "Snad se setkáme, až přijde váš čas."

Orfeos Bacchíkós - 25. ledna 2010 12:32

Podsvětí Jsem spokojen, jak jinak by se mohl cítit hudebník po dobře odvedené práci. Zvláště když vidím kterak moc jsem zapůsobil na své publikum, jež je vpravdě božské. Anticky krásná Persefona a její smutný výraz, dojatý Hádes. V takové chvíli sem musel do její nádherné klasické tváře vehnat barvu a smích. Bolelo by i mě samotného u srdce, kdyby nebyla šťastná. A pocit štěstí naplní i mě, když vidím jak se usmívá a baví se při druhé, pravda trošku košilaté písni. No a pak přišel potlesk, odměna největší neb tuto mi vzdali hold sami bohové. Ještě se ukloním, trochu strnule, přeci je to nemám ve zvyku. "Hudebník by byl poloviční, bez dobrého nástroje," odpovím na chválu Hádovu a podávám mu zpět kytaru, kterou mi propůjčil. "Děkuji pane za vypůjčení," usměji se a předávám mu zpět nástroj. Když pak promluví o mém propuštění poděkuji s lehkou úklonou. "Děkuji," pronesu a čekám na ostatní... Jakmile se i oni s bohem rozloučí pronesu s úsměvem: "Tedy nashledanou pane," a vykročím směrem k převozníkovi.

Hádés - 25. ledna 2010 12:37

Erebus Před konečným rozloučením se ještě zamyslím a zopakuji si sám pro sebe větu, která mě z Orfeových slov nejvíce zaujala. "Hudebník by byl poloviční bez dobrého nástroje..." Poškrábu se na bradě a když mi podává svou kytaru, jen zakroutím hlavou. "Je-li to takto, pak si tento nástroj na památku ponechej. Pro mě není problém získat do své sbírky další. Nechť ti dobře slouží. Vždyť co bys byl za muzikanta bez nástroje, se kterým si rozumíš." S úsměvem si poslechnu jeho slova díků a dívám se na tu skupinku, jak se pomalu zvedá a chystá se k odchodu.

Cassiel - 25. ledna 2010 16:47

Podsvětí Ani má další slova nepadnou na úrodnou půdu a zdá se, že pro Háda nemají velikou cenu (jak jsem předpokládal). Na druhou stranu projev ocenění je u tak velkého boha, jakým Hádes nepochybně je, skutečně potěšující. Otěže hovoru s Pánem posvětí převezme Orfeos a na přání Háda zapěje bohům písně, které ani mě nenechají chladným a teprve teď si uvědomím, co v tom chlapíkovi skutečně je. Jeho zpěv i hudba zalahodí mého uchu i srdci a já si plně uvědomím, že Orfeos má dar, jaký má jen málokdo. Orfeos… ten, jenž dokáže svou hudbou zastavit ptáky v letu a přesvědčit divoká zvířata, aby se nebála… Když muž s dlouhými vlasy dohraje, opět promluví Hádes s Persefónou. A teď už je jisté, že nám dovolí odejít. Nakonec nám Hádes řekne, abychom šli zpět za převozníkem. Jste volní. A zdá se, že nechce nic na oplátku. Překvapivé a potěšující. „Bylo mi ctí, pane. Sbohem,“ rozloučím se s Pánem podsvětí a řádně se ukloním. Eileen nepůsobí na první pohled zrovna nejlépe, jako by si vystačila sama se sebou. Přesto je načase jít a tak udělám několik kroků k ní. Usměji se na Miu i sedící dívku se slovy: „Půjdeme?“ a pak nabídnu Eileen svoji ruku. Pokud bude chtít, pomůžu jí vstát. Pak se rozejdu za Orfeem.

Miu - 26. ledna 2010 21:22

podsvětí tak sakra co? chvilku jsem mrtvá, pak zase žiju, chce si mě tu nechat, teď zase nechce... dusím svůj vztek a pomalu si to zopakuji. Všechny nás pustí, i mě já jsem ten kdo jim má pomoci přez Kerberose.....Tak to říkal? ani si neuvědomuji že hudba Orfeova zrychluje a zpomaluje i tempo mých myšlenek. Na závěr obou písní pociťuji nevyslovitelný mír. Už nejsem zmatená, jsem zase ta 'stará' zvědavá Miu. Listiene....Ty bys Kerberosovi skočil po krku a bylo by, ale dkybych to udělala já, maximálně mu ožužlám chlupy...Jak bych toho mohla být schopná? v duchu si začnu hubovat. tohle jsem ale chtěla i původně. Dovést je ven. kde je ta myšlenka o mé síle? kde je má síla? Aha...už jí mám je pro mě těžké prát se s vlastníma myšlenkami. Normálně je nechávám se jen tak toulat dokud neodezní, ale tady dole je všechno jiné. Postřehnu jakýsi rozpor Eileen který jsem tu viděla i před tím, ale když mi to Hádes osvětlil, najednou tomu rozumím. Už poprvé když jsem do ní nahlížila byla jako by z tisíce kousků stoupnu si blíže do její přítomnosti, aby věděla že tu není sama. Cassiel jako by mě už nezajímal... Když jsme opravdu propuštěni a už k tomu není co říct, připravuji svá slova na to abych Eileen postavila na nohy, ale Cassiel mě předběhne. Přesto se ale držím u ní. I když mám stále živě v paměti náš první dotyk, přišla sem semnou. Možná i ona to tak vnímá.... Né že bych těm dvěma nevěřila...ale

Miu - 26. ledna 2010 21:23
	dodatek k oběma bohům se pokloním stejným způsobem jako před tím. Děkuji vám. k tomu není co dodávat

Eileen Johannson - 27. ledna 2010 00:42

Na návštěvě u Háda Poté, co nás Hádes propustí, začíná být u brány poněkud přecpáno. Jako první ke mně přicupitá blonďaté mámení. Tváří se mile, ale nedokážu smazat představu, že to není nic jiného, než pokrytectví. Rozhodně mě neutopí ve svých studánkách dobrotivosti. Co jen skrýváš za tou svou naleštěnou fasádičkou? Co od tebe můžu očekávat? Zkoumavě si prohlížím jej i nabízenou ruku. Vypadá skoro jako dívčí. Zřejmě nikdy nemusel pracovat… „Opravdu…?“ zeptám se tiše sametovým hlasem a probodnu jej pohledem. Tak to jsi se tedy přepočítal, chlapečku… S tebou já nikam nepůjdu… Natož skrze peklo… Naplňuje mě pocit zhnusení a fascinace zároveň, oči mi modrají a pihy mizí, ale nikdo krom Cassiela to vidět nemůže. Jsi výzva… „Na to nemáš, drahoušku…“ pokračuji a vstávám sama, bez pomoci, jako by vůbec žádná bolest neexistovala. Koketně se na něj usměji a zlehka jej pohladím po tváři. Pak „kouzlo“ zmizí. Natáhnu ruku k Miu a počkám, až sevře ona mou. „Půjdeme?“ zazvoní šťastně má otázka ve vzduchu a já vykročím ruku v ruce s Miu vstříc nové naději. Jen ještě okamžik věnuji svůj mlčenlivý pohled bohům. Snad se shledáme za velmi dlouhou dobu… Pak se rychle otočím s touhou už se sem pokud možno nikdy nevrátit.

Slovo - 27. ledna 2010 00:43

soukromá zpráva od Slovo pro Eileen Když se na tebe dívá, cítíš chtíč, cítíš bestialitou, dravost, nedosažitelnost... Když se tě dotkne, je to jako rána bičem, jako chuť čerstvých zralých jahod na jazyku... Stejně opojné, jako výhružné. Ale nakonec... V jejích očích vidíš svou vlastní bezmoc. Tohle je femme fatale. Žena, která ví, co chce a jak toho dosáhnout. A ty jsi pro ni mravenec... Protože ten, kdo je schopen takto pohrdavým pohledem počastovat někoho, kdo mu podává pomocnou ruku, si musí být sakra jistý sám sebou, když uvážíš, v jaké jste situaci.

Cassiel - 27. ledna 2010 13:48

Podsvětí Miu mi nevěnuje pozornost, a tak se obrátím k Eileen. Zprvu mám dojem, že i přes nejasný blok, přijme sedící dívka mou ruku. To se však nestane a já zůstanu stát s neskrývaným fascinací na její obličej, který se přímo před mnou mění. To, co před sebou vidím těsně poté, mě očividně vyvede z míry a můj úsměv je rázem pryč. Eileen vstane bez mé pomoci a dotkne se mé tváře. Nechám ji sice, aby její dlaň přejela po mé líci a tiše vydechnu, ale hned vzápětí se od ní odtáhnu, jako by mě takto blízká přítomnost „druhé“ Eileen znepokojovala. Mé obočí se v té chvíli nepatrně zachmuří. To, co vidím mě znejistilo, překvapilo a možná i trochu poděsilo. Sleduji Eileen s neskrývaným zájmem, ale také s podezřením, než vezme malou Miu za ruku a zamíří pryč. Je to, jako by jí můj indigový zrak chtěl proniknout do nitra a možná i pronikl, kdo ví. Pak se zamyšleně rozejdu za ostatními. Nějakou chvilku se trmácím za zbytkem sám, ale nakonec to hodím za hlavu, přidám do kroku a dohoním Orfea. Nač ty tíživé myšlenky? Nač si dělat starosti… Hádes nás propustil. A to všechny. Nic za to nechtěl, nic nežádal. Jen trochu úlevy do svého srdce, kterou mu Orfeus poskytl. Je to dobrý bůh. Upřímný. Brzy bude konec a můj úkol tady skončí. Vše bude v pořádku. Orfeos, Miu i Eileen se vrátí, tam odkud přišli a já… já možná konečně dojdu odpuštění. Tyto myšlenky mě utvrdí v tom, že nemá smysl dělat si starosti a znovu v sobě pocítím úlevu a radost. „Krásná hudba,“ zapředu hovor s Orfeem a usměji se na něj, „tu, co jsi zahrál…“ šlapu vedle dlouhovlasého muže a zamyšleně sleduji krajinu před sebou. „Ptal jsi se mě, jakou hudbu poslouchám…“ navážu na náš rozhovor, který jsme měli před tím, než jsme dorazili k Hádovu paláci. Pozvednou se mi koutky úst, při pohledu na mé palce, které opět neúnavně šlapají po vyprahlé půdě, „Člověk, který dokáže procítit hudbu jako ty, tomu jistě porozumí.“ Na to kouknu při chůzi na tebe. „Vaše (čím patrně myslím lidi) hudba je jistě půvabná, zejména pak lidský hlas. Těžko se něco vyrovná jeho síle a kráse, protože skrze něj mohou promlouvat vaše srdce, ale přesto…“ na okamžik se odmlčím, „mým uším více lahodí hudba přírody – zurčení potoku, barevný zpěv ptáků nad hlavou, šelest listů v korunách…“ S podivným zasněním ve tváři pozvednu bradu a na okamžik zavřu oči. Nosem zhluboka nasaji vzduch, při vzpomínce na chladivý, čerstvý vánek, který osvěžuje tvář a probouzí mysl. Skoro mám chuť při té vzpomínce roztančit své nohy, odrazit se od země a nechat se unášet těmi krásnými vizemi do neznáma, ale něco ve mně ztěžkne, a tak je znovu otevřu oči, abych se dál, krok za krokem, šinul ke břehům převozníka. Ne, tady nedává okolní prostor mé mysli pozitivní energii. Tady se čas zastavil, jako těžký balvan, s nímž už nic nehne. Spíš dusí, než dává volnost. Nepatřím sem. Cítím, že zde chátrám ještě rychleji, než na povrchu. „Máš přátele? Myslím tam nahoře? otáži se najednou Orfea nesouvisle. Má dotaz zní v předešlém kontextu asi zvláštně, ale z mé tváře můžeš vyčíst upřímnou otázku, za kterou není žádný skrytý záměr, jen zvědavost.

Miu - 27. ledna 2010 18:22

podsvětí jako by byla nálada Eileen hmatatelná. Těší mě že sdílíme podobný názor na Orfea i když u mě v tom hraje něco z minulosti o čem on může tušit já vědět a vám ostatním to neřekne nic... Na půl jsem očekávala že mě odmítne, ona mi ale sama nastaví ruku. Po dětské tváři se rozline upřímný úsměv. Chňapnu tvou ruku stejně pevně jako před tím. přeci jen mi tu někdo aspoň trošku rozumí takovéhle okamžiky jsou pro mě památečné. Cítím se v bezpečí. Je normální aby se takhle cítilo dítě? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.... Povzdechnu si. tohle okolí mě přivádí na tolik zvláštních myšlenek. Vždycky jsem proplouvala životem beze smyslu a teď když se začínám přibližovat lidem.... než vyjdeme z paláce bohů na suchou planinu mrtvých, otočím se a s úsměvem zamávám. mi začíná docházet tolik věcí... Už mi věříš Eileen? napadne mě a zároveň to hned vyslovím. Což nevím jestli bylo moudré....ale stalo se. Trošku nervózně sklopím zrak k zemi. Právě se dozvěděla že jsem tak trochu mrtvá....taky bych si asi moc nevěřila.... odvážím se podívat na její výraz než dojdeme k převozníkovi a Kerberosovi, mám ještě čas přemítat o své síle.....Budu mít čas a šanci jí i vyzkoušet? tady v zemi kde nic není stále? a pak jsem znovu unášena podobnou otázkou jako před tím proč z nás všech jsem to právě já?

Slovo - 27. ledna 2010 20:04

Cesta od Háda Správce světa mrtvých se na vás dívá ještě dlouho poté, co vy už nejste schopni poznat obrysy jeho paláce v šeru a dálce. Pak se usměje, zavře bránu a vrátí se usednout na trůn a opět se věnovat svému úřadu. Je tolik duší čekajících, až je pošle, kam patří. Kráčíte zpět k převozníkovi cestami, kterými se před vámi ubírali Cassiel s Orfeem, ale cesta sama je jiná. Duše nepláčí, ale jakoby v ozvěně naslouchají hudbě, která zněla u paláce, a sledují vás nepřítomnými pohledy. Věnujete se vzájemným hovorům, mlčení, rozjímání... Netrvá to příliš dlouho (z vašeho pohledu) a v dálce před sebou zahlédnete mihotavý svit věčných pochodní fungujících jako navigační majáky pro převozníkovu loď. Ke břehu vás čeká ještě dlouhá cesta, ale již v tomto okamžiku se cítíte, jako byste tam stáli a čekali na Chárona a jeho silné ruce, které vás z tohoto místa odvezou.

Orfeos Bacchíkós - 27. ledna 2010 21:33

Podsvětí Ještě jednou se Hádovi ukloním, a pak se vydám přes planiny mrtvých, v ruce úžasný nástroj, dar boha. Nemám potřebu si zapálit, cítím se naplněn radostí, třebaže jdeme po takovémto nehostiném místě. I když, za chvíli už budeme pryč. Prsty laskám dřevo kytary a usmívám se, ze zamyšlení mne vytrhne až Cassiel. "Děkuju," řeknu jen na jeho slova chvály, a pak poslouchám co mi říká. Jak vidno, tak si s dívkami nepadl do oka, a já, co si budem nalhávat nejsem zrovna společenský typ. Ale přítomnost Cassiela mi nepříjemná není, a tak pokračuji v rozhovoru. "Každý má své," usměji se a pokračuju: "Každému zní jako rajská hudba něci jiného," zapískám a ty bys přísahal, že někde tady zazpíval kos. "Neklid přírody je majestátní a uklidňující, to co dokáže ona, já nedokážu," dodám a chvíli jdu vedle zamyšleného muže. Jsem pohroužen ve svých vlastních myšlenkách, když se Cassiel zničehonic velmi překvapivě zeptá. Neodpovím hned, musím chvíli přemýšlet, i když vlastně není nad čím. "Nemám," řeknu prostě. Možná pár známých, žebráka co hraje v centru a s nímž si občas zajamuju, možná Larisa, ta malá kurvička, co mi občas dá, když se spolu večer opijeme a ona poslouchá jak hraju. A zpívá, krásným hlasem. Zamyšleně mlčím, a pak dodám: "Nikdy jsem nad tím neuvažoval," pronesu a dosednu na kámen. Hledím na řeku a polaskám struny prsty, zpod rukou se mi line tichá melodie... "Mám hudbu," dodám pak zničehonic.

Eileen Johannson - 03. února 2010 19:57

Další unavující cesta Jako by mi ten mátový božský dech vlil novou krev do žil, nebo alespoň přinejmenším pošťouchl složité molekuly hemoglobinu ke krmení kyslíkem. Ruku v ruce s Miu mířím za dalším neurčitým cílem kdesi v dálce. Přemýšlím nad její otázkou. „Bohužel ti nemůžu věřit, Miu. Nedokážu věřit ničemu z tohoto světa. Ale rozhodla jsem se netrápit se tím,“ usmívám se na ni. Skutečně, ty se usmíváš, Eileen… Co ti to provedli? Dokonce i noha mě přestala bolet, takže je cesta ihned příjemnější, dá-li se to tak říct. Jsme přece v pekle… Snažím se ignorovat své vnitřní hlasy i rozhovor obou mužů. Cassiela, protože je mi nepříjemný, přestože mě k němu něco podivného a skrytého táhne, a Orfea, jelikož je to můj pravý opak, i když v hloubi duše máme snad hodně společného. Znova jim věnuji kratičký pohled periferií sítnice. „Víš, znám tě z pohádek… Holky na internátě a babička mi je vykládaly a já se pak doma vždycky bála…“ vůbec ne nostalgicky vzpomínám na dospívání. Nad těmi myšlenkami se lehce ošiji. Tentokrát máta pronikne až ke spinálním ganglionům a celé mé tělo zachvátí nepříjemný mráz. Najednou v dálce spatřím tančící světélka. Prosím, ať nejsme znova u té divné řeky! Byla neskutečně zajímavá, ale děsila mě… V duchu vyslovím zbožné přání, pustím ruku Miu a rozběhnu se k mihotavému cíli. Už to nemůže být daleko… Noha rychle stříhá nohu, přála bych si mít na sobě pohodlnější oděv a hlavně vhodnější obuv, jelikož pekelná zem mi není vůbec příjemná. Kondice už taktéž není nejlepší a hlavně mě dohání bolest… Pitomá jizva, hloupé operace… Proč jen se musela matka zbláznit? Udýchaně se zastavím a okamžitě si začnu reflexně hladit značky po skalpelech. Naštěstí řeka již není vůbec daleko. Otočím se a čekám na ostatní. Nezvládla bych se dívat na onu temnou vodní hladinu, ani nevím proč…

Kreox - 08. února 2010 22:42

Na molu Ležím na břiše vedle mola a dívám se přes noktovizor do temnoty planin před sebou. Na jednom z kopečků zahlédnu nejprve jednu, pak druhou a nakonec třetí a čtvrtou postavu. Zdá se, že si spolu povídají, postava s kytarou si sedne na kámen a začne brnkat na kytaru, postava s dívčími obrysy se rozběhne k řece a na půl cesty od ostatních se zastaví a otočí se ke mně zády. Heh... Mám nápad... Na setinu okamžiku zmizím a když se objevím zpátky, jsem bez noktovizoru a kamuflážního oblečení, zato s děsivou čínskou maskou démona na obličeji. Přesunu se přímo za dívku, poklepu ji na rameni a když se na mně otočí, pronesu zlověstné: "BAF!" A zmizím... Opět se objevím za jednim z kamenů v kamuflážním oblečení s připraveným noktovizorem, kterým opět kontroluji situaci. Jsem hrozná svině... Zachechtám se sám sobě. Maska:

Miu - 11. února 2010 21:18

k řece zamračím se a vzpurně vystrčím bradu. Asi mě tvá nedůvěra urazila neboť jsem vytrhla svou ručku z té tvé s pohrdavým Pch ale stále jdu vedle tebe. Když se zmíníš o tom že mě znáš z pohádek, zastavím se. O tomhle jsem slýchávala. pak to vysvětluje proč se předemnou děti mého věku dávají na útěk chvilku nad tím dumám. Nikdy jsem ale ten příběh neslyšela. Můžeš mi k tomu říct něco blí- najednou začne prchat pryč. Zrudnu vztekem a zatnu pěstičky. tohle bylo pěkně nevychované svěsím ramena a ploužím se za ní. Dokonce natolik že možná s pány srovnám tempo(pokud šli vzadu). další řeka? Co přinese tentokrát? lehce tuším že je u té řeky něco živého. nebo možná v ní, ale nedokážu to blíže specifikovat. Už si začínám zvykat že se tu nemůžu orientovat tím na co jsem zvyklá. Možná jsem po Kreoxovo představení vyjekla hlasitěji než Eileen. zrovna jsem se rozhodla se posadit a zeptat se pánů na co budeme čekat. Čin toho neznámého donutil mé tělo leknutím vyletět o dobrý metr vzhůru. při dopadu jsem si tak trochu narazila kostrč. Na mé ruce se (možná) zažehne černý plamen. necítím se jím být ohrožená, ale co kdyby....

Slovo - 11. února 2010 21:44
	Miu Kolem ruky to zaprská, jako bys hodila pár kapek vody na rozpálená kamna, ale oheň pořád nikde.

Eileen Johannson - 20. února 2010 23:10

Molo Napjatě čekám, až dorazí i ostatní a pomalu se mi uklidňuje dech, i jizvy přestávají pálit. Dostaneme se odtud pryč, stačí jen věřit… vnucuji si myšlenku a pokouším se odolat pokušení pohlédnout na hladinu. Co jen to chtěla Miu říci? rozpomínám se na to, že jsem jí zmizela a tím mohla nalomit křehkou, těžce vydřenou důvěru mezi námi dvěma. Přestože jsem akceptovala myšlenku, že jsme na onom světě, nepodařilo se mi přijmout fakt, že je mrtvá. I když do sebe věci najednou nějak více zapadají… Od začátku mi byla povědomá, jen… Při cizím doteku se instinktivně otočím, bez jakékoliv podezřívavé myšlenky, jen s pocitem, že mi tento akt není zrovna nejpříjemnější. To zase bude ten blonďatý zázrak… Chystám si na rty nějakou nepříjemnou poznámku, jenže to co spatřím, rozhodně není uhlazený andělský zjev. Vykřiknu, znovu se mi divoce rozbuší srdce a náhlým zvýšením krevního tlaku se mi opět nepatrně zvedne žaludek. Snad z šílené kombinace barev na masce, kterou má na obličeji stvoření, které na mě vybaflo. Neudržím se a rychle máchnu rukou, abych té příšernosti vlepila facku. Eileenin křik snad ještě nedozněl. Ze mě si nikdo legraci dělat nebude! Zlověstně šlehnu po útočníkovi temně modrýma očima. Leknutím mi zrůžověly tváře a pravda trochu nepopadám dech, potřebovala bych se opřít. Zhluboka se nadechnu, černé vlny mě přitom šimrají v obličeji. “Já vím, žes to byl ty!“ vykřiknu naštvaně, přestože už není v dohledu.

Kreox - 21. února 2010 01:46

Pozorovatelna a prozrazení Když se tak dívám na Eileen a poslouchám její křik, uvědomím si, že je něco špatně... Do háje... Vždyť ona mi strhla masku?! Jakto že jsem si to neuvědomil, když jsem se převlíkal? Změním režim na noktovizoru a zjistím, že mi to nijak nepomůže. Přemístím se za bližší balvan a vykouknu. Já to tušil! Lorry... Zjihnu a na tisícinu okamžiku zmizím. Když se opět zjevím, jsem oblečen v tóze (kůže přechází ostře v černou těsně pod klíčními kostmi a na pažích vytváří od loktů k zápěstím dlouhé plamenům podobné pruhy, stejně jako od kolen dolů ke kotníkům) a na nohou mám černé kristusky. V náruči držím puget růží s mléčně zbarvenými stonky a obsidiánově černými květy. Před dívkou pokleknu na jedno koleno. "Omlouvám se, lady. Nechtěl jsem vás vyděsit. Vlastně chtěl. Ale jen trochu." Omluvný úsměv se na kratičký okamžik rozvlnil, ale stačilo to na to, aby ze země zmizela maska, která mi spadla, když po mě Lorreine vystřelila svou dlaň. "Zde je drobná pozornost, několik vzácných exemplářů z jednoho psychedelického světa." Růže v mých rukou se zničehonic změní v klubko hadů, které se s hromadným zasyčením rozplyne na několik různobarevných proužků dýmu. "Jak jsem řekl, psychedelický svět..." Zamumlám tiše a vstanu.

Slovo - 21. února 2010 01:59

Rozestavení účastníků: Miu, Cassiel a Orfeos se nachází na vrcholu malého kopečku přibližně 300 metrů od řeky. Kopeček se svažuje pod přibližně 30° úhlem, přibližně na půl cesty k řece se vyrovnává do poklesu téměř nepostřehnutelného. Eileen/Lorreine/Ardene/Chiméra/doplňte-co-chcete je přibližně 150 metrů od řeky, otočená čelem k ní. Kreox stojí čelem k Eileen/Lorreine/Ardene/Chiméra/doplňte-co-chcete a to tak, že je oproti ostatním v zákrytu za jejím tělem. Chárón je na své pramici někde na řece...

Orfeos Bacchíkós - 22. února 2010 17:22

Hledím na řeku lehce zasněným pohledem a hraju jen tak an kytaru. Ne že by na mne byla vidět nějaká snaha, prostě jen tak vybrnkávám melodie a vypadám vcelku šťastně, což je zjev zde v podsvětí vcelku ojedinělý. Vyhlížím Chárona a jeho pramici. Stařík mi bude scházet, přeci jen to je pohodový chlap se zvláštním smyslem pro humor. Zřejmě pokřivený jeho povinnostmi a místem, kde je vykonává. Kreoxe zahlédnu jen koutkem oka, kdyžs e baví s dívkou, ale nepřikládám mu žádnou váhu...

Miu - 24. února 2010 14:36

řeka připadám si poněkud trapně. Bojová pozice plná napětí, v obličeji výraz co přináší smrt (a nebo smích, přeci jen je to výraz v dětském obličeji) a na mé ruce to jenom zaprská. Zvednu jí vysoko do vzduchu a začnu jí mlátit druhou rukou. No tak dělej! DĚLEJ! chvilku se s ní peru a pak si dám oddech. Nádech výdech (při tom stojím vlastně asi tak na jednom místě) znovu jí natáhnu před sebe. prsk sssssssss svěsím hlavu s jasnou prohrou a ploužím se dál. to je tak trapné i když situace u řeky můj zákrok nepotřebuje začínám si dělat vážné obavy jak jim můžu pomoci přes Kerberose když má hlavní síla mi stále vypovídá službu. musím se uklidnit. V člunku se soustředit nemůžu, ten podpálit nemůžu. To by mě asi Cháron neměl rád. rozběhnu se k vodě- nikoho si nevšímám a usadím se na nějaký kámen do tureckého sedu. třeba bude mít zpoždění v tom co provádím je jasné že bych asi neměla být rušena. Abych vás tím ujistila otevřu jedno oko. nerušit! pak se ponořím hluboko hluboko do sebe. Tohle jsem pravda musela za svůj 'život' udělat jen párkrát, ale cestičku už znám. no tak kde jsi více soukrom

Miu - 24. února 2010 14:40

soukromá zpráva od Miu pro soustěděna pokouším se uvést do stavu naprostého klidu kdy veškerou pozornost upírám na své nitro a hledám základ černého ohně. někde musí mít hlavní ohnisko. Až se v tom místě ocitnu- jdu podle toho kde je cítit nejsilněji jeho žár atd.-tak s ním zkusím komunikovat. Aby mi vysvětlil proč jej nyní nemohu použít. Pokud se mnou nebude komunikovat udělám trochu razantnější hodně nebezpečný krok kterým bych mohla i povraždit pár lidí a prostě do ohniska vstoupím. Snažím se udržet silou vůle abych nepodlehla a nepustila všechnu tu zničující sílu ven. na fyzickém těle se bdue odehrávat boj- možná se i zapálím pokud se to podaří a nebo možná bude následovat koma- to už nechám na tobě.

Slovo - 24. února 2010 16:26

soukromá zpráva od Slovo pro Tvé nitro Soustředíš se na nalezení zdroje tvé destruktivní moci a postupně odkrýváš více a více ze svého vlastního já. Jsi absolutně klidná a kloužeš kolem schopností, o kterých si může normální člověk nechat jen zdát... Máš vše na dosah ruky, cítíš vnitřní žár, který se chce probít na povrch, ale jakmile se projeví, okamžitě zmizí. Chceš podržet ohnisko, ale je krajně nestabilní. To nejlepší, čeho jsi dosáhla, bylo, že ti černě zajiskřila kůže a krátký žár nadzvedl tvé vlasy. Stejně je tomu s tvou myslí a možnostmi jejího rozšíření po okolí. Když už jsi těsně u toho, že bys vnímala, něco se pokazí a ty jsi opět ve své vlastní hlavě. Když "vkročíš" do jádra ohně, ucítíš nejsilnější zážeh za dlouhou dobu. Vzduch kolem tebe se zavlní, přes kůži ti přeběhne záchvěv moci, teplota tvého těla stoupne a... Zase nic... Zkusíš vstoupit do ohniska své vlastní mysli, přestože jsi to dosud nikdy nezkoušela a jsi okamžitě katapultována ze svého vlastního těla. Stojíš na břehu řeky a vedle tebe sedíš ty sama. Máš zavřené oči a ve tváři výraz absolutního soustředění. Jenže ty nyní vidíš něco, co jsi předtím nemohla ani v nejmenším vidět. Na místech, kterými se dotýkáš země, od tebe vedou nějaké drobné nitky, které se rozprostírají po okolí a vypadá to, že ze tvého těla něco odčerpávají. Když zvedneš hlavu, vidíš díky jejich slabé záři stejné nitky vedoucí i z ostatních. Přesněji nacházející se hned pod nimi. Hustá síť je všude na zemi a není možné na ně nešlápnout. Připadá ti být zvláštní, že čím déle jsi duší mimo své tělo, tím silněji září právě ty hned pod nohama tvého sedícího já. Netrvá to nijak dlouho, měla jsi v podstatě možnost se jen podívat na své tělo, rozhlédnout se po okolí a znovu se podívat na své tělo, když je tvá mysl náhle katapultovaná zpátky a ty překvapeně otevíráš oči. Opět sedíš na břehu řeky, ale nyní nevidíš tu hustou síť nitek, které z tebe něco odčerpávaly. Napadá tě, že tohle mohlo být to, o čem mluvily hlasy v ohni. Důvod, proč se zde nemůžeš zdržovat nijak dlouho je ten, že země mrtvých z tebe odčerpává schopnosti a čím jsi tam déle, tím rychleji a silněji je blokují. Bezděčně si vzpomeneš, jak snadno ti šlo dívat se po okolí v Tartaru a jak těžké bylo provést cokoliv ze tvých schopností poté, co jsi vystoupila z plamenů. Cítíš, že nemá cenu zkoušet to dál, neboť čím silněji se snažíš schopnosti využít, tím hůř ti to jde. Když se pokusíš zopakovat vystoupení z těla, cítíš jen prudké škubnutí v hlavě, ale nic se nestane. Co když Persefona sledovala něco úplně jiného, než porážku Kerbera, když mluvila o problémech, které u něj musíš vyřešit?

Eileen Johannson - 26. února 2010 21:52

Kreox Zaraženě pozoruji svého starého známého. Takhle oblečeného jsem ho opravdu ještě neviděla, dokonce ani to chování mi k němu nesedí. Nejistě se rozhlédnu po okolí. Kde to probůh jsem? Zase jeden z těch jeho žertíků? Zoufale si jej změřím pohledem. No počkej, já ti to vrátím… zabodnu mu do těla dvě ledové dýky. Co jen máš za lubem, tohle není jen tak… podezřívám Kreoxe z nějaké odsouzení hodné špatnosti. „Tcsss…“ procedím skrze zuby při pohledu na kytky. „Na tohle ti nenaletím…“ Na to už tě nějaký ten pátek znám… Mé pochybnosti však nic nemění na tom, že květiny se zaujetím pozoruji, už jen protože čekám, co se z nich nakonec vyklube. A taky že vyklube… Leknutím uskočím, ale to už se háďata proměnila v dým. Pousměji se. „Šikovné…“ odvětím a netrpělivě čekám, co bude dál, jestli zmizí jako obvykle. Kdesi na okraji mysli mi vyvstane několik vzpomínek na čas strávený s tímto podivuhodným stvořením. A hned vzápětí následují obrázky Lucyho. Poněkud se mi zachvějí řasy a zrůžoví tváře. Vůbec nepřemýšlím nad tím, kde jsem, nejspíš se jedná o nějakou iluzi. Roztěkaně se ohlédnu za sebe. Postává tam jakási skupinka neidentifikovatelných tváří. Tohle není zrovna běžné… Popovytáhnu obočí a nepříjemně se na démona podívám. „A kdo jsou tihle?“

Kreox - 26. února 2010 22:07

S Lorreine Zasměji se, když se mě kráska přede mnou pokouší probodnout svýma modrýma očima. Natáhnu ruku a vezmu mezi prsty pramen vlasů černý jako uhel. Pozoruji změny v prokrvení jejích líček a mlčky se usmívám. Ten úsměv je pokroucený, sice upřímný, ale krutý. Po její otázce jen pokývu hlavou, nadechnu se a začnu ukazovat. "Ten s kytarou je pouliční umělec, dobře se poslouchá. To vedle něj je blbec, ale neříkej mu, že to máš ode mě, ta malá holka, co medituje dole u řeky, je... Zvláštní. Ale nejspíš ti neublíží. Čeká tě ještě dlouhá cesta, holko moje zlatá... Až budeš zase někdy chtít pořádnýho chlapa, víš, kde mě najdeš." Mrknu na tebe, pohladím tě po tváři, otočím se na patě a pomalu kráčím k řece. Trvalo by to docela dlouho, kdybych nezmizel hned po druhém kroku. Jako ostatně vždycky.

Eileen Johannson - 26. února 2010 23:03

Kreox V rychlosti démonům vlastní se snažím vstřebat informace o podivně vyhlížející skupince u řeky. Ještěže nezmiňuje žádná jména... povzdechnu si a ponořím se mu do očí. Mají uklidňující barvu, ale jako obvykle je kazí nepříjemný úsměv pod nimi. Při jeho poznámce o mužích se jen nakysle pousměji "Zrovna ty a chlap..." poznamenám sarkasticky, přesto se snažím zachytit jeho dlaň než odejde, ovšem bez úspěchu. Smutně si povzdechnu a otočím se na ostatní přítomné. Když to musí být... Hluboký nádech a všechno bude v pořádku, Lo... Nahodím milý pohled a pomalu, s grácií, dojdu k Miu, natáhnu k ní ruku a řeknu: "Ahoj, já jsem Lorreine..." Nadále čekám, co se bude dít.

Miu - 26. února 2010 23:56

řeka koukám na ten objev a než si z toho stihnu odnýst víc než další otázky zase se vrátím. přesto stále setrvávám ve stavu polovědomí. to snad není možné. něco mě tu vysává. něco nás tu vysává....nejen naší speciální sílu, ale řekla bych že i život na pár okamžiků mám nezdravě narudlou kůži. Možná se ze mě i trošku kouří- nebo je to v mém okolí docela horké. Ale je to otázka chvilky. všimne si toho jen ten co je těsně u mě. Pomalu 'chladnu'. Oči zavrtané pod sebou. je to tu naprosto všude....všude.... snažím se to najít i obyčejně. Ale nejde to. Když k mě Eileen natahuje ruku ještě chvilku je na mě vidět že jsem mimo. Pak si povzdechnu. natáhnu k ní ruku ale váhám. mohla bych jí popálit i když ještě chvilku čekám můj dotyk je podivně horký. Ale rychle se srovnává do normálu. Myslela jsem že Eileen, ale tvé jméno se mění asi stejně rychle jako ty....Já jsem Miu, ale to už asi víš... nebyla jsem duchem u toho když ten podivný muž (Kreox) zmizel. Chvilku po něm pátrám očima. pak toho nechám. stejně nevím jak jim pomůžu až Kerberose potkáme. Možná ho dokážu nějakým způsobem přesvědčit. Vždycky jsem zvířata nějakým způsobem přitahovala pomalu se zvednu. Cítím drobný úbytek energie. ne, nechci to urychlovat. Budu muset být na čas zase normální....ale bez toho....se cítím jak nahá vypadám zadumaně. pak ze mě vyleze otázka, kterou jsem asi pokládala před tím než jsi utekla k řece. jaké příběhy se o mě vypráví?

Slovo - 27. února 2010 00:11

Na břehu řeky "Já tě vidím! Hola Hej!" Rozezní se náhle okolím zvučný hlas. Když vzhlédnete, vidíte dlouhou pramici plnou přízraků, které se začnou valit na břeh, jakmile Chárón přirazí k molu. On sám se ve své stařecké seschlosti usmívá a mává na Orfea. Jelikož je pramice plná, má dost času počkat, až k němu dojdete. "Takže se nakonec vracíš? Vidím, žes dostal dárek. Pokud chceš, můžeš mi prozměnu povídat ty. Jaké to bylo u šéfa? Nebo mám zase povídat já a ty mi do toho budeš hrát?" Tváří se velmi spokojeně a podává ti ruku, abys mohl nastoupit. Když už prakticky našlapuješ na loď, Chárón se najednou zarazí. "Hele, je mi to hrozně líto, ale každý z vás musí zaplatit za převoz. Standardní taxa je jedna mince, žádné šeky, kreditky, bankovky, směnky, akcie ani dluhopisy. Hrozitánsky mě to mrzí, ale jsou to pravidla a kdybyste nezaplatili, tak by to s námi se všemi špatně dopadlo..." Převozník má na tváři omluvný výraz a čeká, dokud někdo nezaplatí za každého jediného z vás. Když Orfeos hmátne do kapsy, s překvapením zjistí, že si v ní během cesty mince prodřely díru, kterou se vykutálely ven. Zatímco převozník čeká, prohlíží si dívky, které se vrací s vámi. Na Miu se otcovsky usmívá a pohled věnovaný Lorreine je typický zástupce všech pohoršených pohledů, kterými kdy staří častovali mladé, na nichž jim cokoliv vadilo.

Orfeos Bacchíkós - 03. března 2010 18:03

Na břehu řeky a v pramici Ještě chvíli brnkám na kytaru, když uslyším známý hlas. Vzhlédnu a na tváři mi dlí veselý- možná až šťastný výraz. "Zdravím starý brachu," zazubím se a šinu si to k pramici. "Řekněme, že to bylo velmi příjemné seznámení," pronesu. "Ale nic co by stálo skutečně za řeč se nestalo, snad jen," ukážu na kytaru a sám Cháron potvrdí to nač odkazuji. Když mi podá ruku, abych mohl nastoupit vřele jí stisknu a usměji se na něj. Když se pak omluvně domáhá peněz se stále stejně širokým úsměvem hrábnu do kapsy. A znejistím. "Zatraceně," řeknu jen a ukážu děravou kapsu. "Tam, kde byly peníze už žádné nejsou," řeknu sklesle. Pak se, ale otočím na své společníky. "Ehm, nemáte náhodou minci navíc, mě se moje vysypaly... pak, tam nahoře ji vrátím," řeknu a oblhlížím ostatní.

Eileen Johannson - 06. března 2010 00:22

U řeky Úsměv mi trošku zmrzne na rtech. „Kdo je Eileen?“ syknu přes škvíru mezi zuby. Má tvář působí poněkud křečovitě, když se v ní zmítají pokusy o milý pohled s úlisností a odnikud pramenícím vztekem. „Neznám nikoho tohoto jména…“ pokračuji objímajíc si holá ramena jako by mi byla zima. Tohle je opravdu blázinec… Kreoxi, má to snad být zkouška nervů? Úpěnlivě upírám oči vzhůru, ovšem z toho pohledu mi přejíždí mráz po zádech. Ta malá holčička štěbetá něco o nějakých příbězích. Zvědavě si ji prohlédnu ještě jednou, motajíc si na ukazováček pravé ruky dlouhý pramínek vlasů černých jako smrt. Příběhy o tobě, maličká…? Koho mi jen připomínáš…? Zamyslím se, zalovím hluboko v paměti a mám to… Bohužel pro děvčátko ale nemám náladu na vyprávění. „Jen takové hlouposti… O nějakém šíleném vědci, který hledal nesmrtelnost… Mučil malou holčičku, kterou někde našel v lese, až do smrti, pak ji něčím otrávil a ona vstala z mrtvých. Trošičku mi ji připomínáš, ale mám nejspíš jen bujnou fantazii. Navíc ten přízrak z vyprávění měl psa, od něhož se ani nehnul. Omlouvám se, víc nemůžu sloužit.“ vykroutím se rychle z vyprávění a poodejdu blíže k řece dávajíc najevo, že nemám zájem o společnost. Přestože mám pro zdejší podmínky poněkud nepraktickou obuv, zvládám veškeré pohyby s elegancí. Na obzoru se objevuje loďka, překvapivě i s převozníkem, zřejmě známým hudebníka, poněvadž na něj už z dálky mává. Celá skupinka se přesunuje k molu, načež usoudím, že to není špatný nápad a přidám se pomalým vláčným krokem k nim. Na boku si přidržuji poskládanou dlouhou sukni sytě fialové barvy tak, aby se mi nepletla mezi nohy. Starého převozníka odměním za jeho pohled pohrdavým úsměvem. Nic jsem ti neudělala, ale když ty na mě takhle… Máš to mít… Zůstanu stát opodál a nenápadně poslouchám rozhovor hráče a starce, pokračujíc ve hře s poněkud nezkrotnými pramínky černých vlasů.

Cassiel - 06. března 2010 13:10

Na břehu řeky Zastavíme se nedaleko řeky a Orfeos se posadí na kámen. Na svou otázku dostanu odpověď a upřímně - nepřekvapí mě. Přes to nepotěší. Vždyť přátelství patří mezi těch několik málo cenností, které Bůh svým dětem daroval a je velmi smutné, pokud je nepřijímají. Orfeovi to, zdá se, nevadí. Pravda, on není tak úplně obyčejným smrtelníkem. Je výjimečný. Možná skutečně dal přednost hudbě před lidmi a tak mu to vyhovuje. Možná, že tak to v jeho případě je správné. Těžko říct a není na mě abych soudil. Dále hudebník s dlouhými vlasy už nic neřekne a namísto toho začne brnkat lehkou melodii. To mě přesvědčí o tom, že nejspíš už nemá na mluvení náladu a tak ho ponechám s jeho „přítelkyní“ samotného. Eileen se od nás odtrhla a seběhla z kopečku dolů. Miu, která na ni zrovna mluvila to zrovna nepotěšilo. Alespoň ze zarudlých tvářiček tak šlo soudit. Dole nedaleko nás se objevilo podivné stvoření, které vybaflo na Eileen. V té chvíli sebou trhnu v úleku. V první chvíli se téměř instinktivně vrhnu z kopce dolů, abych dívce pomohl, neboť kdo je onen podivný tvor jsem netušil, ani jaké má záměry. Pak vyjde najevo, že se jedná o taškařici Kreoxe – podivného tvora z Luciina klubu, se kterým jsem se už viděl. To mě zastaví a já bezbarvě sleduji scénu, kdy se Eileen rozčiluje a kdy jí Kreol s galantní úklonou nabízí květiny. Počínání Dvoubarevného obličeje nechápu. Asi se zkrátka rád baví na úrok druhých. V důsledku svého jednání si nepovšimnu chování Miu, která „zápasí“ s vlastní rukou. Řeka je blízko a s ní i cesta ven – cesta domů. Není důvod zde déle setrvávat a tak se rozejdu z kopce dolů, v předpokladu, že mě Orfeos s Miu budou následovat. Miu mě předběhne a usadí se na břehu řeky, kde si založí nohy do tureckého sedu. Eileen rozmlouvá s démonem a já mohu jen hádat o čem se ti dva baví. Jeden je divnější, než ten druhý. Eileen má očividně problémy sama se sebou, ale Kreox… Nesejde na tom, proč je tady… Zdržuje se poblíž Lucy a to pro mě znamená jen jedno. Nevěř mu. Buď ostražitý. Tihle se nemění… Objeví se pramice s převozníkem a dušemi mrtvých. To už se všichni opět shlukujeme do skupinky na břehu temné vody. Zvláštní chování Eileen nekomentuji – je jasné, co se s dívkou děje. O tom žádná. Otázka, která z toho vyvstává zní: Jak je to možné? Co to způsobilo? Starý převozník zdraví Orfea a ten mu to se stejnou vřelostí oplácí. Rozhlédnu se po přítomných. Vypadá to dobře. Zatím jde vše podle plánu, tak jak říkala Lucy. Proč mám tedy pocit, že se něco pokazí? Proč to neblahé tušení, které se většinou skutečně naplní? „Ehm, nemáte náhodou minci navíc, mě se moje vysypaly... pak, tam nahoře ji vrátím," ozve se Orfeos a já se v té chvíli vrátím myšlenkami na molo. „Mám,“ odvětím hudebníkovi a z pod košile vytáhnu měšec, ve kterém to slabě zacinká. Otevřu ho a mezi palcem a ukazovákem držím starou minci. Platidlo, které zřejmě nikomu z vás nic neříká. Podám peníz Orfeovi se slovy: „Tady příteli.“ A pak vyndám po jednom i pro Miu a Eillen. Na zvláštní holčičku se mile usměji. Když předávám minci Eillen hluboce se ponořím do jejích očí, jako bych z nich chtěl něco vyčíst. Ale netrvá to dlouho, i tak to ale nemusí být příjemné. Nakonec se otočím zpátky k převozníkovi a z měšce vytáhnu poslední minci – pro sebe. Tu nabídnu převozníkovi za svůj odvoz z podsvětí.

Slovo - 06. března 2010 13:59

soukromá zpráva od Slovo pro Lorreine Pohled do jejích hlubokých modrých očí je pro tebe jako andělské stvoření téměř nesnesitelný. Všechna špína lidského nitra, neuvěřitelné, přesto skrývané, sebevědomí, lascivnost, hřích... V těch dvou ledových krystalech vidíš svůdkyni, která se pro trochu pobavení nezastaví před ničím. Přesto vnímáš něco znepokojujícího, přestože můžeš s jakousi jistotou říct, že je závislá a veskrze špatná, tak tě vzadu v hlavě hlodá tušení, že kdyby náhodou narazila na někoho zraněného, v tísni, tak je zde šance, že mu zničehonic pomůže. Její chování je vrtkavé a je náladová, což však skrývá za dlouhými řasami. Co je však podivnější, za hranicemi všeho, co vytyčují modré studny, cítíš přítomnost něčeho dalšího, něčeho spícího... A nebylo to samo. Pokud tvůj pohled nebyl pro Lorreine příjemný, tebe maximálně vyčerpal. Přestáváš cítit přítomnost svých křídel...

Slovo - 06. března 2010 14:12

Na molu Lorreine projede vlna absolutního zhnusení, když se jí do očí upře Cassielův pohled. Cassiel zavrávorá, ale dál stojí pevně na svých nohou. Možná se mu lehce klepou ruce, ale v tom mihotavém světle pochodní se to nedá s jistotou říci... Převozník s úsměvem převezme po jedné minci od každého z vás a jednomu pod druhém pomůže do lodi. U Lorreine se na okamžik zarazí, otočí se za sebe a dlouhou chvíli se dívá na vodní hladinu. Po chvíli, u které nemůžete říct, zda trvala vteřinu či rok se otočí zpět a nabídne ti gentlemansky rámě. "Slečna musí omluvit můj nepříjemný pohled prve, jsem již starý a skoro jsem měl pocit, že jste neměla nikdy odejít z Tartaru, ale Hádes mi řekl, že jste celá celičká z Erebu volná jako ptáček. Budete-li se mnou chtít letět, jen do toho. Máte strach z vody?" Zeptá se nakonec jen tak jakoby nic a potom pokračuje. "Víte, jak jsem prve říkal tadyhle pánovi, aby se nenakláněl nad hladinu, vám bych doporučil jít doprostřed lodi a vůbec se nepřibližovat k bortům. Je ve vás něco, co nedovedu dost dobře popsat a nejsem si jistej, zda vám volnost věnovaná Hádem bude stačit na překonání hranic podsvětí. Na mé lodi jste v pochopitelně v bezpečí, ale nedotýkejte se vody, prosím, nikdo." Jeho pohled je trochu zoufalý a nejistý, ale v okamžiku, kdy uchopí do starých seschlých rukou bidlo a na předloktích se mu zavlní svaly staré jako kořeny sekvojí, je vidět, že jeho odhodlání je větší, než jakékoliv pochyby. Po pár klidných odrazech se pramice velká jako drakar začne posouvat po hladině a Cháronovi se na tváři rozlije spokojený úsměv. "Tak co, mladíku, je ještě něco, co bys chtěl od starého převozníka slyšet?" Přestože se dívá na hladinu, je jasné, že nyní mluví s Orfeem.

Lucifer - 09. března 2010 13:36

Ragnarök "Nejdřív jsme si mysleli, že se jedná o zatmění... Pak ale přišla ta strašná zima a ledová voda a vzduchem se nesly mocné hlasy, po kterých nám tuhla krev v žilách. Teprve když jsme pohlédli na oblohu, došlo nám, co se vlastně stalo. Místo slunce, měsíce a hvězd na nás z nebes pomrkávaly krví podlité vlčí oči Hatiho a Skolla. Tu náhlou přílivovou vlnu způsobil Jörmungandr, deroucí se z hlubin na souš a zlé hlasy patřily obrům na lodi z nehtů mrtvých. Jejich vylodění bylo devastující a Když se k nim přidal gigantický Fenrir, démon ohně Surtr a když Heimdall zatroubil na roh, bylo nám všem jasné, že to přichází Ragnarök..." Odmlčel jsem se a odložila jsem starý svitek pokrytý runami. Srovnal jsem si vlasy a vyšla jsem před klub, abych se podíval na oblohu. Čelisti uzavírající se pomalu kolem slunce mě utvrdily v nejhorších obavách. Blíží se konec toho, co známe... To zas bude prdel...

Orfeos Bacchíkós - 09. března 2010 17:23

Cesta "Díky," řeknu vděčně když Cassiel zaplatí útratu a já můžu nastoupit. Pak už jen poslouchám co říká ostatním a spokojeně podrnkávám na kytaru, když sedím an lodi kousek od Cháróna, který počal lodí křižovat řeku. Pak mě Cháron osloví a já s ejen melancholicky usměju stále hrajíc na kytaru. "Řekni mi, je možné tě sem tam přijít navštívit?" optám se zcela bezelstně a očividně to myslím smrtelně vážně. "Samozřejmě bez toho, aniž bych musle být mrtvý," dodám pak a vybrnkávám nějakou lehkou melodii. "A co ty? Ty volno nedostaneš?" podívám se na starého muže, v očích přátelský zájem. Je možné vidět že mám k Chárónovi skutečně něco jako příátelský vztah a hudba, která s eline z pod strun to jen umocňuje...

Slovo - 09. března 2010 17:38

Na cháronově lodi Po otázce na návštěvu se usměji a s pohledem upřeným před loď Orfeovi odpovím. "Návštěvní hodiny mám každý lichý den od půlnoci do poledne a pak od poledne do půlnoci, v sudé dny to je přesně naopak, každý přestupný rok se to navíc navzájem točí. Stačí usnout s mincemi na očích, na každém jedna, a jsi tady. Někteří si je dávali pod jazyk, ale občas tady pak některý zůstal natrvalo, jestli víš, jak to myslím." Převozník se pobaveně rozesměje a zacuká s ním suchý kašel. "Ale kdepak já a volno... To byste tam nahoře museli přestat umírat. Nejhorší to bylo když byly války. To jsem měl jednou pramici tak velkou, že mi po ní duše prostě přebíhaly na druhý břeh, protože jinak by se mi na molu umačkaly." Staré vetché tělo zlomí další záchvat smíchu.

Orfeos Bacchíkós - 10. března 2010 18:18

Na cháronově lodi Rozesměju se převozníkově vtipu a spustím veselou melodii, která by mohla leckomu připomínat Hrobaře- a to plným právem. "To abych si připravil pokladničku," zazubím se. "Samozřejmě, že tě rád navštívím, když ty volno nemáš," pokračuji a melodie graduje. "Flaška musí dostat minci pod víčko, nebo ji stačí držet v ruce?" optám se zvídavě a lehce si poposednu, zatímco zmírňuju melodii. Je mi jasné, že ač je cesta dlouhá uteče rychle, natoliko sems e snad již se zdejším prostředím seznámil. Po očku mezitím sleduji jak se chovají mí společníci a co na lodi dělají...

Kreox - 11. března 2010 13:21

Na povrchu "Blíží se problémy..." Okomentuji konverzačně obsah sdělení, které mi Lucy přečetl z prastarého svitku pokrytého runami. Pozoruji oblohu a děsím se okamžiku, kdy šelmy polknou měsíc a slunce. Bojím se chvíle, kdy se proti nám postaví spojené síly ledových a ohnivých. Straší mě pomyšlení na to, co se může stát. "I my můžeme umřít?" Zeptám se tiše Lucy a ona mi přikývne. O setinu vteřiny později do mě šťouchne a ukáže na ulici. Netrvá to ani mžiknutí oka a já stojím vedle něj v plné zbroji, opásán mečem, který dokáže odtrhnout vše nadpozemské od smrtelné slupky. Zaostřím do dáli a překvapením hvízdnu. "Myslíš, že jde k nám?" Pronesu šeptem a čekám, až se ztracená dcera opět objeví v nejbližším okolí naší tvrze.

Slovo - 11. března 2010 13:27

soukromá zpráva od Slovo pro Známá ulička vedoucí ke klubu Tvé páté znamení se pomalu dotváří a ty při pohledu na oblohu ztrácíš jistotu o tom, co se vlastně děje ve skutečnosti a co je jen výplodem tvé fantasie. Zdá se, že svět začíná pohlcovat noční můra, přestože ostatní lidé kolem tebe se s napětím ve tvářích chystají na největší zatmění slunce za poslední dobu. Děsí tě to, protože ty cítíš, že je něco špatně. Celé tělo máš napjaté jako strunu a protože si nejsi ani v nejmenším přesvědčena o tom, že to zatmění je byť jen z části tak skvělé, jak se tvrdí v masmédiích, rozhodla ses vyhledat pomoc u těch, u kterých jsi našla vždy porozumění a radu na jakoukoliv otázku, která vyvstala ve tvé mysli. Kráčíš ke klubu a již z dálky vidíš, že před ním stojí dvě osoby. Ta, která se v podivně nalomeném svitu nebeských těles leskne poznáváš Kreoxe v jeho podivném krunýři. To vedle něj musí být Lucy a podle toho, že jsou oba tví známí otočeni tvým směrem, usuzuješ, že tě očekávají.

Miu - 11. března 2010 20:02

loďka protáhnu zklamaně čelist. což zvětšilou mou zvědavost o to víc. navíc to není celé, ale to by asi nebylo dobré to tu rozvádět... když se na řece objeví loďka přiběhnu nadšeně ke břehu a se zvědavostí malého dítěte sleduji posun lodi. Když se dostane až tak blízko že staříka nejen slyšíme ale i pořádně vidíme tvářím se docela posmutněle. Já čekala nějakou mluvící kostru a von je to dědek mumlám si více méně pro sebe, ten kdo je u mě to však velmi zřetelně slyší. jednou nohou už jsem skoro na loďce ale zarazím se. he? K čemu mu tu sou obyčejný zemský peníze? snažím si vybavit jak něco takového vlastně vypadá, nebo´t jsem to nikdy ani nepotřebovala. myslím. Když náš nebešťan začne rozdávat mince jednu si vezmu a zkoumavě si jí prohlédnu. Kuju pípnu a plácnu jí Cháronovi do ruky. Možná jsem jediná co se během plavby nebezpečně vyklání, protože s Elieen, Lorreine nebo co je vlastně zač se dost dobře bavit nedá. Nikdy jsem se s nikým nepotřebovala bavit a když už tak s někým kdo si pamatuje co jsem říkala a co říkal on mě. Stejně mě to ale zajímavá sebranka. Schválně jestli nás to vysává i tady na vodě. Vím že jsem se po meditaci zapřísáhla že to neudělám ale opět zkusím zašlehnout maličký plamínek na své dlani. Rozhovor brnkálka a převozníka je docela zábavný....

Slovo - 11. března 2010 20:12

Na převozníkově lodi Převozník poznámku malé dívky zcela zjevně přeslechl, protože jinak by na ni již dávno reagoval. Nemohl si však nepovšimnout toho, jak se Miu naklání nad hladinu. "Mladá slečno, rád bych Vás požádal, abyste se ve vlastním zájmu nedotýkala hladiny." Pohoršeně nakrčí čelo a opět se začne dívat přes řeku ke druhému molu, které se pomalu blíží. "Flašku... Hele, flašku stačí držet v ruce, flašky za sebe platěj víčky." Mrkne na tebe stařec a začne se opět spokojeně usmívat. "Víno z Atlantidy asi nemáš, co?"

Miu - 11. března 2010 20:26

loďka z příjemného poslechu mě vyruší nepříjemná buzerace. Tohle mi opravdu moc k srdci nepřirostlo. Zlobně přimhouřím očka Kdyby jste byl můj dědeček....tak bych se od vás taky nenechala kybicovat. Navíc nesahám a jen se dívám- pokud jste si nevšiml odceknu a aby se neřeklo nakláním se trochu míň. no jo, chápu. co by tu kybicoval? V zemi mrtvých: Ty tam, vrať se zpátky do fronty. ty tam používáš formu nezákoné průhlednosti....Ty tam pluješ v protisměru.... i když je cesta zajímavá je tu jeden drobný problémek. začínám se nudit. chlupáčku.....kde pak asi jsi? momentálně můj zjev působí jako opravdové ztracené dítě které je na pokraji pláči (a né kvůli kybicování Chárona) poposmrknu a zamrkám abych zahnala slzy. darebáku. určitě někde večeříš beze mě.

Anna Alysher - 11. března 2010 20:45

Před klubem Je to k uzoufání. Znamení mě pálí už skoro neustále. Sice jen lehounce, ale pořád dost na to, abych ho vnímala. Nevím, co se děje, nevím, co se bude dít. Ale nelíbí se mi to. Nakonec se rozhodnu stůj co stůj navštívit Luci-Fera a Kreoxe. Snažila jsem se jít do klubu, ale našla jsem jen zamčené dveře s cedulí ZAVŘENO - REKONSTRUKCE. Teď se tím nenechám odradit. Jestli rekonstrukce, tak tam musí někdo být. A já opravdu potřebuju mluvit s někým, kdo by mohl vědět, co se tu ksakru děje. Rekonstrukce... klub by ji nepotřeboval. Jen pokud... jen pokud ten vichr a "návštěva" Dia, Uranie a spol. nebyl sen... Podivné vzpomínky prostřídané se zamlženou pamětí jsem přičítala blouznění v horečkách, které přišly poté, co jsem onehdy večer strašně promokla a prochladla. Ale ne, hloupost, vždyť jak bych se dostala zpátky... Zabraná do nikam nevedoucích úvah dojdu na dohled klubu. Stojí před ním dvě postavy. Skoro zarostně vykřiknu, když poznám nezaměnitelné Kreoxovo brnění. Bezva! Nemusím se nikam dobývat. Pak vedle rozeznám Lucy a zaraženě zpomalím. Toho jsem nikdy venku neviděla. Vždycky jen v klubu. Pak to hodím za hlavu a opět zrychlím. Vždyť je to jedno, hlavně že jsou tady. Kreoxi! Lucy! skoro volám. Ani nevíte, jak ráda vás vidím. To už přicházím až k nim. V jejich jindy usmívajících se tvářích rozeznávám starosti. Zjevně nejsem jediná, kdo není v euforii z blížícího se zatmění. Potřebuji s vámi mluvit. O tom, co se děje. Jestli tomu tedy rozumíte. Já totiž ne.

Lucifer - 11. března 2010 20:51

Před klubem "Zdravím tě... Pochybuj, že jsi schopna vidět nebe takové, jaké ve skutečnosti je, ale snad budeš schopna přečíst tento svitek..." Mé uvítání je strohé, neboť strasti sužující mou mysl jsou velké. Podávám ti svitek, který jsem před okamžikem četla Kreoxovi. Je otázkou, zda jsi, nebo nejsi schopna přelouskat runové písmo starého severu, natož zda porozumíš řeči, ve které je zpráva napsaná. "Kdyby ne, přečtu ti to v okamžiku, kdy řekneš, že s tím budeš chtít pomoct." Tohle už je mi podobnější. Vždycky mám něco zajímavého, co se ti hodí ke studiu. Výraz na mé tváři však napovídá, že tahle relikvie má vyšší cenu, než pouze historickou.

Anna Alysher - 11. března 2010 21:12
	Před klubem Pohlédnu na svitek a zjistím, že s tímhle si sama neporadím. Písmo znám, byť je tohle velmi stará verze, ale z jazyka rozeznám jen pár slov. A pak pochopitelně jména - Ragnarök, Fenrisúlvur a další. Raději tě požádám o pomoc, podám svitek zpět Lucy. Abych něco špatně nepřeložila a tedy i špatně nepochopila. Ale nemůžeme jít dovnitř? Ulice je poněkud... ehm... veřejná."

Lucifer - 16. března 2010 20:56

Před klubem Vezmu pergamen do svých rukou a zvučným hlasem začnu předčítat stejná slova jako prve. "Nejdřív jsme si mysleli, že se jedná o zatmění... Pak ale přišla ta strašná zima a ledová voda a vzduchem se nesly mocné hlasy, po kterých nám tuhla krev v žilách. Teprve když jsme pohlédli na oblohu, došlo nám, co se vlastně stalo. Místo slunce, měsíce a hvězd na nás z nebes pomrkávaly krví podlité vlčí oči Hatiho a Skolla. Tu náhlou přílivovou vlnu způsobil Jörmungandr, deroucí se z hlubin na souš a zlé hlasy patřily obrům na lodi z nehtů mrtvých. Jejich vylodění bylo devastující a Když se k nim přidal gigantický Fenrir, démon ohně Surtr a když Heimdall zatroubil na roh, bylo nám všem jasné, že to přichází Ragnarök..." Pak se opět odmlčím, sroluji svitek a předám jej Kreoxovi, který s ním na okamžik zmizí, aby se znovu objevil na místě, kde stál prve. "Pokud si chceš sednout, může ti Kreox přinést židli, pokud chceš cokoliv jiného, může ti to donést také. Každým okamžikem dojde k pohlcení slunce Fenrirovými syny. Předpokládám, že bys o to nerada přišla. Podívej se na oblohu a pořádně se soustřeď na své jedenácté znamení. Cítí bouře a skrze jeho varování bys měla být schopna vnímat situaci takovou, jaká bude."

Anna Alysher - 16. března 2010 23:43

Před začátkem Ragnaröku Empch... podivný nesouvislý zvuk je jediné, na co se v tu chvíli zmůžu. Lucy ani Kreox nejsou zrovna vtipálci. Což znamená... což znamená, že Ragnarök není jen legenda. Taky to znamená, že se Ragnarök skutečně blíží. Ani není čas cokoli udělat. Ačkoli... i kdyby čas byl, nedovedu si představit, jak by se tomu dalo zabránit. Díky, postojím, vypravím ze sebe tenkým hláskem, přestože se na nohou sotva udržím. Měla bych zavolat domů... ale k čemu to. Brzy se shledáme někde úplně jinde. Všechno je zbytečné, tak strašlivě marné... Po chvíli se seberu. Lucy tvrdí, že díky poslednímu znamení mám schopnost vidět pravou tvář oblohy. Sice netuším, kde ke znalostem o mém znamení přišlel, ale to teď neřeším. Když se na něco budu soustředit, alespoň mě to udrží stranou paniky. Dívám se vzhůru a v představách vykresluju ty tři kruhy přeťaté bleskem. Ale nedokážu se soustředit na sto procent. Na mysl se mi vkrádá kus překladu jedné staré severské eddy. Polohlasem ji začnu odříkávat. Spíše pro sebe než pro Kreoxe a Lucy, nicméně dost nahlas, aby ji také slyšeli. Skoll zhltne Árvakra s Alsvidrem, Hati dostihne Mániho, zmizí hvězdy na nebi širém vinou vlků z háje železného. Tři moci přijdou k válce světa. Začne se chvět země a co na ní stojí. Hory se prolámou, voda rozvlní, skály zřítí... ...a pak budeme všichni v řiti. doplním v duchu. ...stromy vyvrátí, písek vrhne do slují, okovy praskají, povstává Fenrisúlvur lítý. Lokiho syn - nejstrašnější z vlků. Již nepoutá ho Gelgja a Glaipnir jak činily po řadu věků. Zas hrůzu sít bude Fenrir. Pak vlčí svobody věda rozmotá se Uroboros, tím z moří vyjde na souš voda, pustí Naglfar z Jotunheimus. Z nehtů mrtvých přízrak lodi, jíž sám mrazivý Hrym velí, kde u kormidla stojí Loki, a zástup obrů bohům čelí. V ten čas z jihu Sultr se Surtalogem kráčí v čele synů Múspellu, čepel jeho meče plane ohněm, když přešli duhu Bifröstu. Odinův syn Heimdall, bílý Ás, v té chvíli na roh zaduje, ať všichni zví, že konec světa přichází, ten temný čas kdy soumrak bohů - Ragnarök přichází. Odmlčím se. Opravdu to přijde? zeptám se po chvíli stále zírajíc na oblohu. Opravdu přichází Ragnarök a bude takový, jaký říkají legendy? Můžou mi na to vůbec odpovědět? ... Jako by na tom záleželo.

Lucifer - 20. března 2010 16:52

Před klubem Díváš se na oblohu a znamení na tvé ruce reaguje na každou myšlenku, která se k němu váže. Netrvá to dlouho po položení tvé otázky a tvé oči vidí čelisti svírající se kolem slunce i měsíce. "Bude to stejné jako vždycky. Dlouhé boje, doba ledová, znovuzrození světa... Jen to přichází pokaždé v nevhodnou dobu. Tenhle rok jsem chtěla mít dovolenou a zase nic." Povzdechnu si, když odpovídám na otázku. Báseň nekomentuji, je to jen další popis cyklicky opakovaných událostí. Poslední Ragnarök byl specifický tím, že poumírali skoro všichni bohové. Sice se znovuzrodili, ale... Prostě je letos špatný rok.

Slovo - 20. března 2010 17:02

Na lodi Stařec se zasměje nad dětskou prostořekostí a opatrně naviguje loď ke břehu u vstupu do podzemí. "Sice tvůj dědeček nejsem, ale zato vím, že když se dotkneš hladiny Léthé, zapomeneš a stíny těch, kteří také zapomněli, tě stáhnou pod hladinu, kde s nimi navždy zůstaneš." Odpovím poměrně krátce a jednoduše a přirazím k molu, na kterém jsem prvně nabral Orfea. Na břehu se již tísní poměrně solidní řada duší, z nichž jedna s brejličkami si začne velmi nahlas stěžovat: "No co je tohle za móresy? Jak si můžou živáci jen tak trajdat z jednoho břehu na druhý? Tohle je neslýchané! Ty vozíš jen jednosměrně! Tohle není fér! Je to proti pravidlům! Hodlám to hnát výš!!" Načež na něj Cháron upře své oči zahalené závojem věčnosti a suše odpoví: "Taky bych měl nabírat jen v zemi pohřbené a ty jsi člen klubu přátel žehu." Načež duše sklapne a jde na konec fronty, aby byla co nejméně na očích. "Nuže, milí přátelé, támhle v té skalní stěně je chodba vedoucí na povrch. Cestou byste měli narazit na Kerbera, otázkou je, co vám k tomu náš pán řekl. Mějte se krásně a já jdu zase pracovat." Zamává vám při vystupování a pustí se do vybírání mincí. Zajímalo by vás, kde je skladuje, protože vám nejde na mysl, jak by se mu mohly za všechna ta tisíciletí vlézt všechny na tak malou loď.

Orfeos Bacchíkós - 23. března 2010 17:10

Na prámu a při výstupu Celou dobu si brnkám na kytaru a vtípku o lahvích se jen zasměju. Melodie kytary je vzhledem k místu až nepatřičně veselá, nicméně vracím se z podsvětí na světa to je třeba si užít. "Víno z atlantidy bohužel nemám," pokrčím jen rameny a usměji se. "Ale je i jiné pití, určitě se zastavím," pronesu jen, ale to už vystupujeme zatímco skupina duchů se šine do lodi. Cháron ač v letech si uchovává nadhled a úsměvnou povahu. "Nashledanou," zavolám za níma spolu s ostatními vyrazím cestou, kterou nám ukázal uvažujíc jak projdeme kolem Kerbera...

Anna Alysher - 31. března 2010 09:45

Před klubem Zavrávorám, když uvidím ty děsivě ozubené čelisti. “Kreoxi?“ pípnu slabým hláskem. “Mohl bys mi prosím přeci jen přinést tu židli?“ Když mi ji přinese, s díky se na ni sesunu. “Dovolenou?“ zasměju se s nádechem hysterie. “Co na tom teď záleží? Jsme všichni mrtví a to, že ještě chodíme a dýcháme moc neznamená, nebo snad ano?“ Zašilhám k hrůzostrašné obloze. Zatmění, zemětřesení, tsunami... pak Naglfar a další... Jaký druh smrti je asi tak nejmilosrdnější?

Eileen Johannson - 06. dubna 2010 22:08

Cháronova loďka Konečně dorazí i ostatní, snažím se nepomýšlet na to, proč je se mnou Kreox posílá. Ovšem ani nalodění se se nedokáže obejít bez problémů. Nějak nám všem chybí peníze. Pardon – všem… Všem až na nebeského pajduláka. Nedůvěřivě si jej změřím pohledem. Nepřivyděláváš si ty náhodou taky tam dole…? Mince z jeho rukou se mi opravdu příliš dotýkati nechce a před jeho pokusem o hloubavý pohled se snažím uhnout co nejrychleji, přestože mi tělem i tak projede ostrá bolest a tepny mi naplní čiré znechucení jeho podstatou. Mám ohromnou chuť mu onen kousek kovové slitiny strčit někam, odkud by jej určitě nechtěl lovit, ale naštěstí pro jeho bělostnou boží pr***ku se ovládnu. „Oh, děkuji ti, bratře…“ vykouzlím neskutečně přeslazený úsměv, z něhož ovšem na všechny strany jiskří velehory ironie. Minci vtisknu do vrásčité dlaně převozníka a čekám, až mi povolí vstoupit na loďku. Na jeho poznámku se jen pousměji a letmo jej políbím na tvář. „Já nemám strach z ničeho, Chárone…“ dodám potichu a pokleknu doprostřed paluby, s poslušnýma očima, ale srdcem přeplněným touhou po adrenalinu, opatrně natahuji dlouhý krk směrem k hladině a pozoruji prázdné pohledy mrtvol pod ní. Orfeos se pouští do rozhovoru s letitým starcem, vnímám z něj však pouhé útržky bez hlubšího smyslu. Mít další dvě mince, zkusím hned teď a tady usnout… Zajímalo by mě, jestli by se dalo umřít ve světě mrtvých… Se zaujetím pokukuji po Cassielově měšci a přemítám o jeho finančním kontě. Z úvah jsem ovšem vytržena přiražením ke břehu. Má nevolená skupinka skoronebožtíků již vesele pokračuje proti proudu osudu a na jejich místa se cpou nedočkavé stíny. Nervózně mrknu na Chárona a vyběhnu za nimi. Drobné ostré kamínky mi přitom rozdírají holou světlou kůži prosvítající mezi řemínky bot. Před námi se otevírá podivuhodné místo. Na první pohled obyčejná skalní soutěska zahalená záhadným šerem, všeobjímající veškerý horizont. Na ten druhý se celý svět smrskne jen do chodbičky mezi dvěma úzkými proužky kamene. Prostor celého podsvětí se stal trychtýřem k životu. Stačí jím jen projít… Nemám odvahu ohlédnout se za sebe. Co když to všechno zmizelo? Zůstala za námi jen propast? Musíme se vydat jedinou možnou cestou a to je vpřed…? Potřebuji zastavit a zhluboka se nadechnout. Póry mi ven probublává nepochopitelný strach. Nenávidím omezování… Než opět chytím situaci do svých vlastních otěží, čas odkapává jako tér. První jde pán kytarista i se svou úplatkářskou láskou. Jeho sebevědomý krok udává relativně rychlé tempo celičké karavaně nedočkavých žížnivců po svobodě. Snad nemají ani čas rozhlížet se okolo. Na stěnách svírajících naši existenci téměř mileneckým objetím se zvídavým očím ukazují mistrovská díla vyvedená v temných barvách nemilosrdné historie, zdánlivě bez logického stehu. Zastavím se. Musím se alespoň jednou dotknout plastické kresby tepající neskutečnou energií už od pohledu. Přitisknu se ke skále a obejmu obří černou chlupatou nohu Kerbera, monstrózního tříhlavého psa. Mohutná vlna pocitů mě přibije k zemi a přinutí mě vytřeštit oči do tmy před námi. Posbírám všechny síly co jen mám a s nastraženými smysly klopýtám proti proudu běžného osudu každého smrtelníka za ostatními. Obrazy se stále více halí do tmy a chodba se mi zdá užší a užší. Pomalu mě dusí prapodivný zápach. Páchne to tady jako v masovém hrobě… Vzduch je tak hutný, že ztěžuje a zpomaluje veškeré mé kroky. Je mi neskutečné vedro a smrad je čím dál tím větší. Nechápavě zírám do černošedé prázdnoty přede mnou, když se mi zdá, že se něco v dálce pohnulo. Instinktivně si zakrývám uši, skálu za pár okamžiků rozvibruje mohutné výhružné a k tomu několikanásobné vrčení. Šedá se z největší části převlékla v čistou černou. Obrys něčeho děsivého se zhmotnil a ustálil, těžko odhadnout jak daleko od nás. Možná tady ten hrob teprve bude…

Miu - 07. dubna 2010 21:08

loďka- Kerberos Navždy? přemítám nahlas To je asi hodně dlouhá doba co? Ale proč tedy vytvořili tuhle řeku? něco je sem muselo lákat aby se tu takhle schromáždili... znovu z toho vyznívá čistě dětská zvědavost. a když mě touží stáhnout k sobě nebylo by pro ně lepší kdybych nedošla k cestě zapomění? zdá se že oni touží po tom uvědomovat si sebe sama a proto by mě mohli stáhnout. Možná....Možná přemýšlím o těhle blbostech protože si připadám neskutečně sama. Ve svý hlavě. jen můj valstní hlas. když se pokusím spojit s okolím tak mi to vysává mou sílu, kterou stejně nemůžu použít... promnu si spánky je to moc složité abych to byla schopna pobrat. ne dětským vědomím. když připlouváme k břehu kde to přetéká netrpělivými zákazníky Chárona ušklíbnu se. možná je dobře že je tu má moc omezená. Slyšet co si tu každý z nich myslí- to by mi asi hráblo každopádně mi duše s brejlemi a její stížnost vykouzlí na tváři žraločí úsměv. A Cháronovo loučení mi ho zase rychle strhá. Sakra, úplně jsem na to psisko zapoměla. opravdu mám zvídavou otázku co s těmi mincemi dělá...možná je někam posílá a pak z nich slepuje sošky, nebo si z nich dělá náhradní zuby... né, tohle byla snaha uniknout před tím co nás čeká. A tak mu jen zamávám Víc to, vím že jsem schopna je tudy provést, ale jak? To až se s ním setkám tak mu mam říct ahoj? kdybych se s ním aspoň mohla spojit....ale to by pak nebylo tak složité že.... přemýšlím když stojím na břehu a pak vidím že mi všichni utekli. Hej! počkat! rozběhnu se za nimi (dost možná do někoho nabourám než se stihnu v přítmí či tmě rozkoukat) ale každopádně nenechám jít vepředu žádné brnkálky, ani anděli, ani měňavce. Pro mou maličkost by neměl být problém procpat se dopředu. možná by to chtělo světlo dřív než si vzpomenu na to, že tu má síla není nic platná pokouším se zažehnout plamínek na své ruce. možná by ho dokázal ukolíbat brnkálek.....

Kreox - 09. dubna 2010 11:22

Před klubem Jistým krokem vejdu do lokálu a vrátím se zpět s jednou z židlí. Je zvláštní, že má zbroj nevydává při pohybu žádný zvuk... Žádné šustění, skřípání, vrzání... Židli postavím hned za Annu a opřu se o opěradlo. "Ano, dovolenou. Plánovali jsme Hawai a Himaláje. Já bych se rád naučil surfovat a Lucy je lyžařský nadšenec." Odpovím věcně a dál se dívám na slunce. Stín tlam obřích vlků dostatečně stíní záření, takže nikdo z nás neriskuje poškození zraku. Nicméně po poslední poznámce vlepím Anně facku, která ji skoro omráčí. "Vzpamatuj se!" Zahřmí můj hlas a já pokračuji o poznání mírněji. "Lucy je klidná, měla bys být taky. To, že ještě dýcháme, znamená hodně. Protože Ragnarök zatím vždy skončil a svět po něm pokračoval. Je to cyklicky opakovaná bitva. Něco jako roční období. Každý z nás se může stát spojencem Ásů a svými schopnostmi, znalostmi a dovednostmi napomoci zvrátit temný konec. Jsi naživu, je nutné, aby sis to uvědomila. Navíc svět nekončí ani po smrti... Já jsem toho živým důkazem." U poslední věty se záhadně usměji a pozoruji poslední okamžiky našeho slunce. Začínají být vidět hvězdy a úplňkový měsíc zahalený stejně podivným stínem.

Cassiel - 09. dubna 2010 13:02

Na prámu – Kerberos Poté co jsem všem rozdal mince, se bez delšího protahování nalodím na Cháronovu pramici. Ironické poznámky Eileen jsem přešel s klidem. Nevím, kdo je ta žena přede mnou zač, ale podezřívám ji. Odkud se bere ta uštěpačnost? Sprostá nestoudnost s jakou se pohybuje a s jakou mluví? Proč je taková? Mohl bych hádat a patrně bych i uhádl, protože za vším, co se jim jeví zvláštní je vždy a bez výjimky velmi prosté vysvětlení. Sám bych rád věřil, že je to jinak, ale… Na to jsem mezi smrtelníky už moc dlouho. Už příliš dlouho nejsem se svými bratry. Zdá se mi, jako bych byl na zemi už celou věčnost… A možná, že i jsem. Už ani sám nevím. Nikdy jsem jimi nezačal opovrhovat. Nebo je ovlivňovat. Tak jako On. Jejich srdce a duše mi vždycky přišli krásná a čistá… jako křišťál. Jenže stejně tak jsou i křehká. Křišťál se může rozbít… a kdo ho pak spraví? Slepit všechny ty kousíčky do jednoho tvaru je téměř nemožné a i když se to podaří, už nikdy nebude jako před tím. Nikdy. Posadím se stranou od ostatních a po celou plavby mlčky sleduji břeh, který opouštíme. Co se skrývá za mým zrakem lze jen těžko usoudit, protože se zdá, že se mé rty mírně usmívají, ale oči – v těch můžete spatřit spíš opak. Zdá se jako bych veškerému hovoru, který na loďce probíhá naslouchal se zájmem, ale můj pohled se od vzdalující země Háda neodtrhl. Přesto vnímám Eilleeny oči, které pokukují po mém měšci. Dělám však, že sem si jí nevšiml. Mé modré oči sklouznou k bělostným rukám s dlouhými prsty. Prsty klavíristy, mohlo by leckterého napadnout. Neboť opravdu svým tvarem nabádají mysl, aby je viděla přebíhat po černobílých klávesách. Já se však dívám na své dlně s jiným pohledem. To co mi připomínají, je tríznivé. Vzdalující se Tvář a nebe. Jasnou zář Slunce, která se ode mě odvarcí. Smrtelnost... Je správné, že vše umírá a znovu se rodí. Vždyť ve smrtelnosti je všechen zázrak života. V tom, že neznají své předurčení. Ale co má dělat ten, který zná svůj osud? Nepatří sem ani tam. Nepatří nikam… Jakmile přirazíme ke druhému břehu předám převozníkovi svou minci a vystoupím na pevnou zem. Duše mrtvých i jejich hněvivé poznámky ignoruji. Je před námi ještě kousek cesty a také Kerberos. „Sbohem,“ rozoučím se s Cháronem a společně s ostatními odcházím. Teprve teď se mé myšlenky obrací ke Strážci podsvětí. Není mi totiž zcela jasné, zda nás tříhlavý pes pustí bez nějakých obtíží. Těžko říct. Snad prozřetelnost Háda pomůže. Pomyslím si a déle se tou myšlenkou už nezabývám, neboť se ukáže až na místě. Vstoupíme do nepřívětivé soutěsky. Skála nás obklopí z obou stran a já cítím, že na mě dopadá podivná jako by živá tíha. Zvláštní pocit, téměř by se dalo říct, že je hmataelný. A tak silný. Projev Jeho moci. Cítím Ho kolem sebe. Sápe se na mě a chce se uhnízdit v mém těle. Pohltit mě. Nikdy se nevzdá. Bude to skoušet dál a znovu... Pořád. Dokud mě nestráví. Jen na krátký okamžik zaváhám, snad ze zvědavosti, jaké by to bylo, ale pak mi dojde, že to není správné a tak se proti tomu obrním. Nemá to šanci. Zatím... V ten moment do mě zezadu něco narazí. Je to naše malá společnice Miu. Cpe se dál před nás a já ji s lehkým úsměvem pustím. Je tu dusno. Čím dál větší. Také puch, ale mé andělské tělo se narozdíl od ostatních nepotí. Ten zápach je ovšem příšerný. Zápach smrti. V černočerné tmě před námi se něco pohnulo a mě to donutí zastavit. Hádám, že jsem došli na hranici podsvětí. Před námi je její bdělí Strážce. Kerberos.

Slovo - 12. dubna 2010 12:17

Cesta na povrch Chodba začne rezonovat hlubokým vrčením mnoha hrdel. Stín na vzdálenějším konci místnosti se velmi pomalu vztyčí a vy cítíte proud zatuchlého vzduchu, který se k vám jako smršť přivalí v okamžiku, kdy se to něco nadechne a pak zařve... A vyrazí vašim směrem. Cítíte otřesy stěn kolem, houpání podloží pod vašimi nohami, výhružně praskající kamenný strop. Pak je to náhle před vámi a vy slyšíte jen podivný mlaskavý zvuk, neboť přes temnotu nic dalšího nevidíte... S hrůzou si uvědomíte, že první ze všech jde ta nejmenší... A mlaskavé zvuky neustávají. A pak se ozve tiché: "Luciene?"

Slovo - 12. dubna 2010 18:40

soukromá zpráva od Slovo pro Myšlenky... Jakmile ti Lucien olízne tvář, zjistíš, že se ti rázem vrátily všechny schopnosti. Cítíš mozaiku Eileeniny duše, Cassielovu hvězdnou vzdálenost všem ostatním, ale vnímáš i Luciena a ve vzdálenějším rohu trojjedinou kerberovu podstatu. Lucienova mysl ti podbízí vzpomínky na to, co se dělo od okamžiku, kdy jste se rozdělili... Scény před klubem ti nic nedávají, jen se dozvídáš, jak se k vám vlastně dostal Orfeos. Zajímavější to začíná být v podzemí, kde se ti naskýtá pohled na zápas mezi dvěma mocnými psy. Spousta vyvrčených urážek, vyštěkaných provokací a prokousaných týdnů zápasení, z nichž vyšel tvůj miláček jako rovnocenný soupeř pro mocného strážce podzemí. Po dlouhých bojích se ti dva natolik spřátelili, že si začali navzájem vyprávět historky ze života a na úplném konci všeho, když ucítili vaši blížící se přítomnost, dohodli se, že vás přivítá Lucien. A pak jsi jen ty viděná očima tvého věrného přítele, který by pro tebe bojoval s celým světem a vynesl tě z Erebu na svém hřbetu, kdyby nebylo toho trojhlavce, který jej ceou dobu zdržoval malicherným bojem o dominanci.

Anna Alysher - 14. dubna 2010 09:22

Na stále ještě existující ulici Sotva se usadím na židli, už mě z ní srazí strašlivá rána. “To fnat nepylo nutný.“ zahuhlám ublíženě osahávajíc si bolavou tvář. Vrhnu na Kreoxe ošklivý pohled. Víc než síla úderu mě překvapil samotný fakt, že mě praštil. Hrabu se na nohy a ometávám si z kalhot svinstvo. Počínající hysterie je pryč, ale nahlas to přiznávat nehodlám. “Svět možná po smrti nekončí, ale pro většinu tvorů končí po smrti život na Zemi. Promiň Kreoxi, ale že jste vy dva klidní ještě neznamená, že můžu být bez obav taky. Ano, umím pár věcí, co normální lidé ne, jenže moje tělesná schránka je stejně křehká jako každého jiného člověka. Pro moji rodinu platí totéž.“ Posadím se zpátky na židli a upřu zachmuřený zrak na nebeskou scénérii. “Krom toho nemám ponětí, jak by Ásům pomohla má skvělá rovnováha nebo schopnost falšovat písmo.“ dodám zachmuřeně.

Miu - 14. dubna 2010 17:33

můj miláček Eh? napřed mi opravdu chvíli trvá než vstřebám to co se žene proti mě. Zrovna přemítám jak to usmrtit či za koho se schovat, protože jsem za celou tu dobu opravdu nevymyslela jak Kerberose obejít, obelstít, prostě přes něho přejít aniž by o nás či naše tělesné části neubylo. Ovšem fakt že mě k zemi sráží o dost menší kolos, vrtí ocasem a má jen jednu hlavu....no co na to říct. Jsem v šoku. Stále tomu nevěřím. když mě můj věrný přítel oblízne (jo, možná tady někde, či předtím mi vyklouzlo jeho jméno) utvrdí mě, že je to realita. A je tu další věc co musím vstřebat. Nejistě se podívám do tmy. Ooopravdu? pak Luciena pevně obejmu a schovám na chvíli tvář do jeho černého huňatého kožichu. ty neřáde. kde jsi byl? Já tě tak nenávidím až bych tě láskou sežrala! promluvím k němu tiše a zvedám se. Přesto je pro mě pes tak velký že bych se na něm klidně mohla vozit. Najednou jsi sem zase sebou jistá. Cítím se jako znovuzrozená. vždycky jsem věděla že pro mě hodně znamenáš, ale že bych bez tebe nebyla úplná? možná do toho spadá i to, že mám zpět svou sílu. Otočím se k družině a vítězoslavně se usměji. Pak popojdu kupředu k tříhlavému (nebo k místu kde ho tuším) a hluboce se ukloním. Můžeme pokračovat. Cesta by měla být volná

Lucifer - 22. dubna 2010 16:04

soukromá zpráva od Lucifer pro V uličce u klubu "Bylo to nutné, děkuji, Kreoxi." Pronesu zamyšleně a pozoruji oblohu. Když krčím obočí, nevypadám ani zdaleka tak tajemně a přitažlivě... Spíš děsivě, nelidsky a zrůdně. V očích mi zlobně blýskne, když uslyším jednu pochybnost za druhou. "Tvá rodina? Myslíš ty lidi, u kterých jíš a spíš, nebo svou rodinu?" Poznámku o schopnostech přecházím stažením rtů k sobě a založením rukou na hrudi. Otočím se čelem k tobě a upřu na tebe pohled svých očí, které konečně nabraly vzhled, který jsem tak dlouho potlačovala. Černé bělmo není nic zvláštního, ale krvavě zlatá duhovka bez panenky už vypadá hodně podivně. Ale nejděsivější je to, co se nedá popsat barvami a co z mých očí vyzařuje. Všechna ta statisíciletí... "Jsem... Byl jsem... Jednim ze Sammaelových bratří. My jsme pro tebe to, co se dá nejlépe popsat jako rodina. Jsme spřízněni krví i osudem. Tvé schopnosti nejsou jen ve znameních... Hlavní je si věřit. Asům můžeme pomoci i vírou v to, že pokoří konec. Přestože by se od nás teoreticky očekával přesný opak. Nikdy nevěř... svatým... textům. Bez výjimky lžou."

Anna Alysher - 23. dubna 2010 18:29

soukromá zpráva od Anna Alysher pro Před klubem Je mi jasné, na co Lucy naráží. Vytočí mě to. Bez ohledu na celou dávnou historii svého rodu snad musí alespoň tušit, co pro mě znamenají mí rodiče a bratři. “Myslím jsou rodinu,“ odseknu příkře. “Lidi, u kterých bydlím a jím, nazývám zaměstnanci univerzity a kolejí.“ Lucy se ke mně obrátí tváří. Změnila se. Ani mě to moc neudivuje. Čekala jsem něco podobného, jen jsem přesně nevěděla co. Přesto mě ten zvláštní pohled poněkud znejistí. Většinou jsem to já, před jejímž pohledem ostatní uhýbají. Seberu všechnu svou vůli, abych mu pohled vzdorně oplatila. “Já vím. Umím si dát dvě a dvě dohromady. Tedy alespoň podle toho, do jaké míry můžu věřit nesvatým textům. Jen jsem si s tím nebyla jistá na sto procent. Jestli je to pravda nebo ne... Knih bylo napsáno spousta a ve mnoha z nich jsou lži. Téhle jsem věřila jen proto, že byla jediná, která mi nabídla alespoň nějaké vysvětlení.“ Ale i tak jsem prostě člověk. Jako všichni potomci Lilithiny dcery. Jen člověk takový, jací by měli být všichni lidé, kdyby Adam s Evou nesežrali to jablko. Sklopím oči od Fera ke svým rukám bezpečně zakrytým dlouhými rukávy roláku. Pak pokračuji už normálním hlasem. “Ásům se klidně můžu pokusit věřit, ale sobě to v tomto ohledu moc nedokážu. Krom schopností vázaných na má znamení jsem si nikdy ničeho jiného nevšimla.“

Slovo - 28. dubna 2010 11:56

Podsvětí Aniž by někdo pořádně chápal, co se vlastně stalo, vyrazili jste na cestu dál. Kráčeli jste temnými chodbami, dlouhými sklepeními, rozlehlými jeskyněmi, vlhkými štolami, opuštěnými doly, zatuchlými norami, prohnilými doupaty, slizkými průrvami, jedním útulným pokojem z viktoriánské Anglie, labyrintem ztraceného Londýnského času, ve kterém jste měli pocit, že vám každou chvíli skočí na záda gigantický divočák s kůží pokrytou zbytky zbraní, kterými se jej pokoušeli dávní hrdinové pokořit, prošli jste zavazadlovým prostorem letu 815, podívali jste se do podpalubí Titanicu ještě předtím, než jej roztrhl ledovec, prošli jste se chodbami Cheopsovy pyramidy a sestoupili jste na další cestu podzemím. Po dlouhé chůzi jste konečně došli k velké černé bráně, která se před vámi doširoka otevřela. Pak vás do očí bodlo denní světlo a vy jste zjistili, že stojíte v ulici před zavřenými dveřmi klubu...

Lucifer - 28. dubna 2010 12:01

V uličce "Mluvil jsem o bibli." Utnu tvůj proslov o svatosti a nesvatosti různých zdrojů. "Chtěla jsem tím vypíchnout, že ačkoliv podle jejích textů nepatřím mezi ty hodné, konec světa není v mém zájmu. Ty zkazky o tvém původu... Je zázrak, že ses k nim dostala. Spousta těchto textů padlo na oltář křesťanského fanatismu a ukončilo svou cestu světem v ohni očistném." Zamumlám podrážděně a otočím se ke dveřím klubu. "Už jsou tady..." O chvíli později se otevřou dveře klubu, uličku zahalí podivné světlo, oni vystoupí na povrch a dveře se zavřou... "Vítejte. Máme průšvih... Anno, seznam je se situací, buď tak laskava, děkuji. Já jdu mezitím připravit nějaké občerstvení, bobečci moji nepapali několik dlouhých týdnů, aniž by o tom sami věděli."

Orfeos Bacchíkós - 28. dubna 2010 14:34

Cesta a ulička A tak si vykračuji spolus ostatními a už uvažuju nad setkáním s převozníkem, na chvíli, kdy se zase za tím starým brachem vydám, kdy se napijeme, zazpíváme si a hodíme řeč. Sleduji s údivema možná i s ohromením scenérie, které se při pochodu podsvětím střídají- jedna za druhou a usmívám se. A úsměv an rtech s emi rozšíří ještě více, když vyjdu ze dveří a ocitnu se na denním světle. Sluneční paprsky se mi zabodnou do očí, a tak si nasadím brýle. Pak zašmátrám v kapse a vyndám poslední cigaretu, kterou si s chutí zapálím. Procítěně potáhnu a usměji se na celý širý svět. V tom k nám, ale dojde Lucy a jen řekne něco v tom duchu, že máme průšvih a už zase někde mizí zanechávajíc nás v přítomnosti Anny. Na Annu koukám poněkud překvapeně, vzdáleně jí znám jako děvče co se sem tam mihne kolem baru, ale nic více. Stejně tak sem zaskočen tím, že bych tu měl zůstat. V kapsách nemám moc peněz a dal bych si lahvěnku něčeho dobrého, nicméně i vidina jídla zní dobře...

Anna Alysher - 30. dubna 2010 10:31

Společnost Chystám se Lucy odpovědět, ale vyruší mě nečekaní návštěvníci. Vyjdou sice ze dveří klubu, ale podle podivného světla a pocitu, jako by stoupali nahoru po schodem, odhaduji, že byli někde trochu jinde. Kde, to nemám ponětí. Lucy utrousí poznámku, že nejedli několik týdnů. Skvěle, celý svět se musel obrátit na ruby. “Diazepam by asi nebyl, co?“ prohodím bez očekávaní reakce za odcházejícím barmanem. Pak se víc opřu o opěradlo židle a věnuji příchozím pokřivený úsměv. Můj hlas přetéká sakrasmem. “Vítejte na na naší dnešní šou zvané Konec světa začíná. Pohlédnete-li na oblohu nad námi, možná místo všeobecně přijímaného zatmění uvidíte dva páry čelistí chystajících se sežrat slunce a měsíc. Podle Lucy by měly následovat dlouhé boje Ásů a jejich přívrženců proti posádce Naglfaru, Lokimu, Fenrirovi a dalším, což zahrnuje zemětřesení, tsunami a další lahůdky. Pak přijde na řadu doba ledová a buď zánik světa, nebo jeho znovuobnovení. Ovšem podle našich společných přátel... nebo alespoň známých, nevím, jak moc dobře se znáte... Fera a Kreoxe stačí ke šťastnému konci kupříkladu mít důvěru k bojovým schopnostem Ásů.“ Zakloním hlavu, abych viděla na Kreoxe stojícího za mnou. “Chceš něco dodat?“ zeptám se jízlivě.

Cassiel - 30. dubna 2010 15:04

U klub peklo Cesta nás vede roztodivnými končinami. Sleduji okolí s neskrývaným zájmem, i když to má tvář se výrazu nijak zvlášť nemění. Konec naší poutě prozáří bílé světlo a my jsme se dostali konečně ven. A kde jsme? Nikde jinde, než u Luciina klubu. Na to se objeví samotná Lucy. Prohodí cosi, co příliš nepochopím a hned na to se vzdálí. Ti, co jsou okolo spatří asi dvacetiletého mladíka. Vlasy má světlé a délkou mu padají téměř, až k ramenům. Mají zlatou barvu i lesk a vypadají více než pěkně – jsou krásné. Nejedna žena by mi mohla mou hřívu závidět. Stejně tak působí i má tvář. Je velmi pohledná a dalo by se říci, že je poněkud zženštilá. Protáhlejší tvar společně s vystouplými lícními kostmi jí navíc propůjčují aristokratické vzezření. Zvláštní, zejména pak, když by si náhodný pozorovatel prohlédl mé šaty. Ty totiž vypadají přesně opačně. Jsou špinavé a neupravené. Potrhané, modré džíny vypadají, jako bych je vzal nějakému bezdomovci. Kdysi snad světlá košile s dlouhými rukávy je na tom podobně. Vše ještě umocňuje špína a prach, který se na ně usadil během naší cesty podsvětím. Pod šaty se přesto rýsují široká ramena a štíhlejší tělo. Poněkud zmaten se rozhlížím po ulici, dokud nezačne mluvit sedící dívka. Jízlivost v jejím hlase nelze opomenout. Beze slova ji poslouchám, dokud nedomluví. Zvláštní, zejména, když si uvědomím, že dívka je člověk. Už jsem o ní slyšel. Dle toho co vím, navštěvovala Klub Peklo i Lucy poměrně často. Ke své rekreaci si rozhodně vybírala tu „nejlepší“ společnost. Hodnou chvíli, která by ve slušné společnosti hraničila s drzostí, se jí dívám zpříma do očí, jako bych snad chtěl proniknout za ně a odhalit, co tam je. Můj pohled ale není nepříjemný, spíš naopak. Je vřelý, hřejivý a přemýšlivě hluboký. Pak ovšem znenadání a beze slova přejdu z jedné strany ulice na druhou, jako bych snad něco hledal. Jakmile se pak ujistím, že jsme zde skutečně všichni a nikdo nezůstal na druhé straně, zvednu bradu k nebi. Moje rty prohodí tichým hlasem několik slov, ale nikdo z vás neuslyší, co říkám. Mé chování je nepochybně zvláštní, ale ve společnosti, jaká tvoří osazenstvo současného místa, to až zas tak zvláštní není.

Slovo - 03. května 2010 12:49

soukromá zpráva od Slovo pro Anna Díváš se na ni a vidíš úplně normální ženu. Tedy až na těch pár drobností, že si pod kůží nese přirozená znamení, která jí propůjčují schopnosti normálním lidem nedostupné. Znáš ta znamení a poznáváš ty symboly. Kdysi je ukradla Lilith, když utíkala z Ráje. Obloha Obloha je bezmračná, je vidět slunce i měsíc, které se k sobě pomalu přibližují. Je očekáváno největší zatmění v dějinách. Ty však vidíš i čelisti, které se hrozí každou chvílí kolem slunce i měsíce sevřít a pohltit je. Ty čelisti je ženou k sobě, aby už ani jedno z nebeských těles nemělo kam uniknout.

Eileen Johannson - 14. května 2010 19:36

Na povrchu Co se to jen…? Zmateně se porozhlédnu kolem sebe. Mlhavý obraz predátora zahaleného stíny mou mysl uchvátil natolik, že ke mně jen z dálky pronikly zvuky provázející náš výstup zpátky na povrch. Na okamžik mě oslepí světlo a já jen mžourám do prostoru. Teprve pak jsem schopna postupně rozeznávat obrysy postav okolo a rozeznávat jejich hlasy. Zdá se mi, že v dáli poznávám Lucy. Jeho silueta ovšem velmi brzy mizí a nahradí ji poněkud uspěchaný hlas nějaké dívky. Přimhouřím víčka a v přítmí tmavých řas se mi zdá povědomá. Už vím… To je ta… Jejda… Jak se jen…? Snažím se zapátrat v paměti, ovšem na nic jiného, než že se poněkud často ochomýtá v klubu si nevzpomenu. Vždycky se chovala trošičku povýšeně… A měla takové zastaralé názory… Můj výraz dostane nepatrně ironický ráz. Vůbec se nesnažím poslouchat, co mi říká, je mi totiž jasné, že někde poblíž bude, ten, kdo to v mých očích celé spískal. Kreox…! Zachytím ho pohledem a v tom okamžiku si jakoby kouzlem na světlo přivyknu. Rychle se otočím a spatřím ještě Orfea a božího posluhovače, kousek opodál stojí Miu mazlící se s nějakým chlupatým tvorem. Vrátím se k démonovi. „Tohle ale vážně nebyla legrace…“ řeknu směrem k němu, oprašujíc si poněkud roztrhané šaty. „Opravdu nevím, co jsi tím sledoval… Ale možná ti to odpustím…“ dodám a skloním se, abych si sundala botu, na které jsem zaznamenala ulomený podpatek. Doufám, že nechystá něco dalšího… Nechápavě zakroutím hlavou a unaveně se opřu o nejbližší zeď. Teprve teď mi začíná postupně docházet, odkud že jsme se to vlastně vyhrabali.

Kreox - 16. května 2010 21:28

Před klubem Sundám si z hlavy helmu a držím ji pod paží. Dívám se Lorreine do očí a výjimečně se neusmívám. Vlastně celkově připomínám sám sebe mnohem méně, než je obvyklé. I na situace plné problémů. "Těmi vtípky tam dole jsem nesledoval v podstatě nic, má drahá. Situace se změnila... Blíží se Ragnarök a ani já, ani Lucy ho nedokážeme sami o sobě odvrátit. Vlastně nikdo. Bude třeba bojovat." Povzdechnu si a nasadím si helmu zpátky na hlavu, kde se spokojeně zavrtí. Vlastně celá má výbava je poněkud zvláštní... Plátová zbroj je z nějakého velmi tmavého materiálu. Spíše než nějaký kousek středověkého umění připomínala hmyzí krunýř. Kyrys přesně kopíruje křivky těla, boky jsou chráněny pruhy stejného materiálu jako zbytek zbroje, přičemž na sebe doléhají jako tomu je u zbrojí šupinových. Stejně jsou chráněny paže od ramenních plátu po bodce na loktech, vnitřní části kloubů, v podstatě všechny mezery mezi většími pláty. Nátepníky, stehenní pláty a holenní brnění jsou stejně jako kyrys prokládané stříbrem, chrániče kolen a loktů jsou zase obohaceny o bodce, helma připomíná spojené broučí krovky, je oblá a kopíruje tvar mé hlavy, přičemž stříbrné zdobení se omezilo jen na orámování okrajů a kříž na obličejové části helmy. Vyvstává otázka, kudy se dívám na svět. Ramena kříže se rozevírají jako květiny a jeho rozměry jsou zcela regulérní: dolní příčka je delší než horní tři o jednotné délce činící každá sama o sobě polovinu té spodní. Tento kříž je také na kyrysu, ramenních plátech, nátepnících a holenních plátech. Obouruční meč, který Kreox drží levou rukou za jílec špicí zapíchnutý v asfaltu, je velmi zvláštní již jen svou zářící čepelí, ale samotná záštita je ještě děsuplnější. Široká jako u klasického obouručního meče, obě poloviny však působí jako spáry dravce. Hruška končí ostnem tvarovaným do podoby ocasu a na obou stranách jsou pod konec čepele vsazeny mléčně bílé kameny, které spíše působí jako bělma mrtvých očí. Drsný povrch jílce nepřipomíná klasické kožené omotání ani vzdáleně. Čepel je o málo delší, než by kdo u meče tohoto typu čekal, stejně tak i širší a překvapivým šokem je fakt, že u dvouručních mečů téměř obvyklá druhá příčka zde chybí, respektive je nahrazena mnoha menšími po celé délce čepele. Všechny jsou broušené z obou stran a vyčnívají z ostří jako dravčí zuby z tlamy šelmy. Skoro jako by jejich účelem nebylo způsobit nepříteli zranění sečná, jako jej spíše přepilovat ve dva malé. Celkově je ten meč mnohem robustnější, než by člověk u této zbraně čekal. Musí být mnohem těžší než jeho bratranci ze 16. století a většina lidí by si jej nejspíše vystavila nad krb. Otázkou zůstává, jestli by jej průměrný člověk dokázal vůbec uzdvihnout. Kreox přesto nevypadá, že by byl nějak extrémně svalově vyvinutý.

Lucifer - 16. května 2010 21:44

Před klubem "Kreoxi, stůl a židle!" Ozve se z klubu, načež můj bodyguard zmizí a objeví se zpátky s prostřeným stolem prohýbajícím se pod nejrůznějšími dobrotami. A jelikož vám všem kručí v břiše víc, než je snesitelné... Objeví se za okamžik s židlemi, které rozestaví kolem stolu. Za okamžik vyjdu já sama a usadím se do čela. On se postaví za mě a pozoruje oblohu. "Rád bych vás všechny požádala, abyste se usadili a dali si něco k jídlu. Patří vám všem má srdečná omluva za to, že jste byli zataženi do něčeho, co se vás ani v nejmenším netýkalo. Omlouvám se vám za cestu Erebem, nicméně se vyskytly problémy, které už se vás týkají všech... Jak Vás informovala Anna, nastane již brzy čas Ragnaröku. Všem je Vám snad jasné, oč se jedná... Doporučuji Vám pustit se do jídla, nemyslím si, že byste toho v podsvětí snědli nějak hodně. Má-li někdo jakékoliv otázky, sem s nimi."

Orfeos Bacchíkós - 28. května 2010 08:49

Před klubem "Dobře, chápu, že jsem se dostal do podsvětí, poznal jsem Háda, poznal jsem Chárona i půvabnou Persefonu," řeknu jakmile se vrátí Lucy. "Nicméně si nejsem moc jist, zda chci poznávat další bohy osobně, zvláště ty vikingské a zvláště při Ragnaroku," pokračuju v řeči zatímco se zakousnu do něčeho mála z jídla, které pro nás připravili. Je vynikající, nikdy jsme si žádné jídlo tolik nevychutnal a pravda je taková, že mám pocit jako bych nejedl celou věčnost. "Mám klasické vzdělání, takže vím, co je Ragnarok, nicméně, co s tím mám společného já? Nebo ostatní? zeptám se zamyšleně a jednou rukou stále ještě bubnuji do futrálu v němž nyní tkví má nová nádherná kytara. Zvědavě tedy hledím na Lucy a Kreoxe a čekám na vysvětlení. Naopak jsem zvědav na setkání s dalšími bohy, an to jací jsou, i když z legend toho vím dost, třebaže ne vše je pravda, ale na každém šprochu pravdy trochu, že. Takže tu teď sedím a čekám na odpovědi, i když otázek mám mnohem více...

Lucifer - 30. května 2010 09:57

Posezení před válkami bohů Jakmile domluvím, uchopím do ruky bezednou číši plnou husté, lepkavé, tmavě rudé, možná lehce nafialovělé hmoty, kterou pomalu upíjím. Zanechává na mých rtech stopy jako šťáva z přezrálých borůvek a já si po každém upití musím připraveným kapesníčkem otřít rty, které i tak postupně černají. Stejně jako mé zuby... Ale nevypadám, že by mi to vadilo. Pak promluví bard a já se usměji jeho otázce. "Co s tím máte společného? Tuhle mrzkou planetu. Bohužel to přijde, ať chcete, nebo ne. Můžete být doma a čekat, až se k vám přes tenké betonové panely prolámou obři a rozemelou vám kosti na prach a z vašich očí si udělají mast na pásové opary, nebo mě můžete doprovodit přímo za vůdci Ásů a Ódinem a nabídnout jim svou pomoc v zápase o budoucnost. Netřeba podotýkat, že ne jejich, ale svou vlastní." Odmlčím se, napiji se a otřu si rty. "Netřeba dodávat, že možnost dvě je sice jen o pár procent méně smrtonosná než možnost jedna, nicméně s sebou nese poměrně solidní šanci na získání místa někde vzadu. Civilní obyvatelstvo to většinou schytává v první linii. Pochopitelně pokud si vyberete možnost jedna, budou to pro vás jen nikdy nekončící vlny zemětřesení, tsunami, vybuchujících sopek, lavin, povodní, požárů, kolabujících budov, útoků poblázněných zvířat a pandemií smrtících virů." Domluvím, povzdechnu si a odložím číši. "Stačí takové vysvětlení?"

Eileen Johannson - 02. června 2010 22:43

Příprava na schůzku se smrtí S pomalu tuhnoucím úsměvem na rtech poslouchám Kreoxe a přitom po očku hledám Lucy. Jsem z celé situace poněkud zmatená, pořádně nerozumím tomu, že to nebyla legrace, ani co všechno nás má ještě potkat. K tomu mám v paměti pouze záblesky z nějakého snu, jenž se mi pravděpodobně zdál po poslední dávce a mlhavé vzpomínky na nějakou akci s kentaury v klubu, ovšem podle délky Lucyho vlasů to už bylo pěkně dávno… Zamyslím se při pokusu vzpomenout si na cokoliv, co by mě navedlo k tomu, proč jsem se probrala kdesi v pustině s bandou cizích lidí a z jakého důvodu tady teď stojím v rozervaných šatech, zaprášená a zmatená, přičemž zaznamenám nejen silnou bolest hlavy, ale i celého těla. Židli proto uvítám s nadšením. Zdá se, že čím déle jsem na tomto světě, tím je to horší, přesto se snažím usmívat a nedat na sobě znát fakt, že z prostřeného stolu se mi dělá nevolno a nejraději bych skončila v posteli se špetkou morfia v krvi… Ztěžka polknu a probodnu Lucy pohledem. Teď opravdu není vhodná doba na legraci… Snažím se bolesti rozdýchat a soustředit se pro změnu na něco jiného. „Páni, vypadá to s námi špatně, co?“ usměji se s velkým přemáháním a notnou dávkou ironie, zouvajíc si i druhou botu. Následně s nimi fláknu doprostřed stolu a zhroutím se na židli, mezitím ovšem seberu první nádobu, z níž se kouří, co mi přijde pod ruku a položím si ji na klín, úzkostlivě k ní tisknouc prsty. Páni, tady je ale zima… Na odhalených ramenech mi naskakuje husí kůže, pokouším se ji zakrýt setřepáním vlasů na tato místa. „Já osobně jsem pro možnost dvě, i když…“ Při pohledu na Lucy soukajícího do sebe podivnou polotuhou tekutinu se mi poněkud zvedne žaludek a tak odvrátím oči. Po pár vteřinách hlubokých nádechů jsem opět schopna přemýšlet. „Toho asi ani tak moc nezmůžeme…“ zamrkám a fascinovaně hledím na Kreoxův meč a přeji si přitom mít telekinetické schopnosti. Nebo alespoň telepatické. Jakýmsi záhadným způsobem se mi na okamžik podaří vytěsnit ze svého vědomí veškerou bolest a můžu mísu s čímsi podivným vrátit zpátky na stůl, ovšem husí kůži mám pořád. „Vyjednávat s protivníky asi nemá cenu a co se síly a schopnosti bojovat…“ hrajíc si s pramínkem havraní chlouby zářící i v posledních minutách planety přehlížím své okolí, „…má nějakou šanci jen tady Kreox...“ Nedokáži si odpustit letmý vášnivý pohled na jeho adresu, ovšem s malou hořkou tečkou ve znovu se objevivší bolestí lehce pokrouceném úsměvu. „A snad i Orfeos…“ obdařím vzpomínkou poněkud nalomeným hlasem hráče. Boží prdelku jen pohrdlivě sjedu pohledem, stejně jako Annu a Miu počastuji milým přimhouřením očí. S námahou se opět natáhnu pro mísu s pečenými záhadnými kousky a přitisknu si ji na břicho, trpělivě čekám na další krátkou vlnu úlevy provázenou snad i nějakým rozhovorem ostatních, aby mi čekání na smrt nepřišlo jako věčnost.

Cassiel - 02. června 2010 23:47

Před klubem Ještě okamžik sleduji divoké nebe mlčky a s pokorou. Že je v nich i jistý druh strachu si nepřiznám, alespoň zatím. To, co však vidí mé oči je úžasné, ale zároveň - děsivé. Čelisti, které se hrozí každou chvílí kolem slunce i měsíce sevřít a pohltit je. Ty čelisti je ženou k sobě, aby už ani jedno z nebeských těles nemělo kam uniknout. „Neuvěřitelné,“ promluvím s bradou zvednutou k nebi, ale pak konečně sklopím zrak ke společnosti. Lucy nám nechá prostřít přímo pod nebeskou klenbou, která nám možná co nevidět spadne na hlavu. Jídlo je prozatím to poslední na co mám teď myšlenky, nehledě na to, že naposledy jsem pozřel stravu před několika týdny a proto potřeba naplnit žaludek zatím není tak velká. Vykročím směrem ke stolu a obejdu Kreoxe s očima přemagnetovanýma na jeho úchvatnou zbroj. Pak se konečně postavím před Lucy. „Jak je to možné? Co se to děje Lucy? Proč právě teď? Netvrď mi, že je to náhoda, nebo že snad nevíš. Vždy jsi viděl za roh. Vždy jsi měl své vlastní plány pro každou situaci, odpověď na každou otázku a vždy si měl i řešení.“ Můj hlas se nese mezi betonovými sny jako sílící bouře a nenechá nikoho na pochybách, že za tím křehkým zjevem dlí velmi silná duše. Probodávám Lucy nepřátelským zrakem a i můj hlas se zdá být podrážděný a možná i vyvedený z míry. „Proč nás hostíš? Právě nás pět? Co máš s námi za lubem?“

Cassiel - 02. června 2010 23:48

soukromá zpráva od Cassiel pro V té chvíli si uvědomíš, že se ti anděl snaží proniknout do mysli a vyčíst za tvým falešným zjevem skutečnou podstatu věcí. Ale stejně tak dobře víš, že boží služebník nemá takovou moc. Ani nejmocnější andělé z řad nebeské armády by se nedostali tam, kam se snaží proniknout tento kříženec. Ale možná v té chvíli pochopíš, že to není jeho cíl. Že tě nechce porazit, ale vyslechnout, jako snad poslední události změnili jeho skutečnou podstatu srdce a náhled na tebe. Jako by začal pravdu vnímat v její rozmanitosti, pohledem člověka a ne jednotým zrakem božího služebníka, který je v mnoha ohledech tak omezený.

Kreox - 04. června 2010 01:46

Před klubem Poslouchám odpovídající Lucy a koukám na oblohu. Přemítám nad tím, kolikrát už jsem se přimotal do něčeho souvisejícího se záchranou světa, ať již jako protagonista, nebo jako antagonista. V rámci nostalgického vzpomínání se mi vybavil obličej Aitany, jejíž duši jsem právem získal pro jednoho z předchozích zaměstnavatelů... Po tváři mi steče slza a já ji nechám stéct... Sklopím oči a všimnu si, že Lorreine vypadá mnohem hůř, než by měla... Do háje, nechybí jí nějaké léky, nebo tak? Všechno nosila v kabelce... KABELKA! Skoro se praštím do čela, jak jsem natvrdlý. Když na mě zrovna nekouká, zmizím a znovu se objevím i s objemným doplňkem každé správné ženy. Položím Lorreine kabelku na stůl a spiklenecky na ni mrknu. "Něco sis tady zapomněla..."

Lucifer - 04. června 2010 02:04

Před klubem S bolestí v srdci se dívám na dívku, která mi byla vždycky nejblíž... Nesnesu se dívat, jak trpí, protože mi to tolik připomíná mou vlastní bolest. Jakkoli je to dávno, co jsem ji prožíval. Tehdy jsem ztratila všechno a musel začít budovat od počátku. Další osoba, která mi tu dobu připomíná, ke mě pomalu kráčí a zcela zjevně nevěří ani slovu, které jsem zde pronesl. Alespoň Kreoxe napadlo něco užitečného a vrátil Lorreine kabelku, která zde po ní zůstala, když byla násilně přemístěna do podsvětí. "Proč vás pět? Protože nevím, kdo jiný... Proč teď? Tys asi nikdy nemenstruoval, že ne? V tom období se holky taky ptají, proč zrovna ony, proč zrovna v tu dobu, proč sakra ne někdo jiný? Plány, odpovědi, vše je pryč. Blíží se období konců a otázkou je, jestli se po nich objeví nové začátky? Mám málo co do činění s touhle situací. Nejradši bych byla, kdyby vůbec nenastala, ale člověk nemůže mít všechno a vyšší entity mají ještě svázanější ruce. A můžeme být jen rádi, že to je jen Ragnarök, který je stejně koncem, jako počátkem... Středoameričtí indiáni měli na konec mnohem definitivnější názor a přestože se povedlo svět čtyřikrát obnovit, ten pátý má být zničen úplně. To je mimochodem tenhle. Až to přijde, taky se budu ptát, proč já. A bude mi to k ničemu, protože opět padnu. Jako už tehdy dávno, v době, kdy jsi ještě nebyl povolán YHVH do funkce. Hostím je, protože v mém podniku došli úhony a já jim hodně dlužím. Ty jsi zde, protože jsem ti vděčná, že jsi jim šel na pomoc... Se současnou situací to má pramálo společného, snad jen to, že už to můžeme očekávat co nevidět. Otázkou je, zda tu situaci budou chtít sledovat jako prostí lidé, nebo se budou chtít podívat za oponu a případně pomůžou té správné straně. I když to ti ke mě asi nesedí mnohem víc, co? Vážně by mě zajímalo, jaké věci se o mě tam nahoře šíří... Nebo radši ne. Nechci to vědět, nemám ráda lživé pomluvy." Povzdechnu si... "Nechci, aby tento svět zanikl... A jsem hrozně ukecaný..."

Eileen Johannson - 04. června 2010 20:02

Před klubem Konsternovaně hledím před sebe, nevnímajíc ani Prdelkovo fňukání, ani dlouhý proslov Lucy, natož jeho ustarané pohledy. Pomaličku se houpu dopředu a dozadu, vždy jen o pár stupňů, křečovitě svírám jako zázrakem nevychládající mísu a soustředím se na dechová cvičení. Jsem taková kr**a pitomá… Snažím se rychle mrkat, aby nikdo nespatřil mé slzy bolesti, ale hluboko uvnitř mě pálí vědomí, že ti dva to ví. V ústech pomalu cítím pachuť prohry a každičký kousek mě samotné začíná nesnesitelně dychtit po droze. Brzo se mě má morfiová touha zmocní zcela. Kdyby mísa nebyla z pevného cizelovaného kovu, už dávno by pod tlakem mých prstů nejspíše praskla. Já se snad pozvracím… Další křeč mě zachvátí natolik, že se na židli zkroutím nejzáhadnějším způsobem, jaký snad planeta viděla. Hrubě se přitom kousnu do rtu, až mi kůže praskne a pomalu, po bradě, po krku, začne stékat pramínek krve, jež postrádá obvyklou kovovou chuť a má prapodivně světlou barvu. Sama ze sebe… Už se neovládnu a na ledově studenou tvář mi vytryskne proud horkých slz. Přesně v tom okamžiku mi už tak dost zamlžený svět zastíní něčí postava. Bolestí vybičované smysly zaslechnou lehké cinkání zbroje. Unaveně zvedám hlavu. Zachraň mě, prosím… probodnu Kreoxe skomírajícím modravým paprskem, přičemž si všimnu vlhké stopy na jeho tváři. Aitana…? Na stole kousek ode mě přistane obrovská taška překypující neskutečným bordelem, který však nemám to srdce vyhodit. Ty sis vzpomněl…? Chci se usmát, ale nejde to. Okoralé rty se zformují přinejlepším do směšného úšklebku. Proč jsou tady ti lidi? Proč…?! Zoufale se natáhnu pro tašku, nicméně jsem natolik slabá, že se zhroutím na stole. Myšlenka na možné nalezení drogy v kabelce mi přesto dává alespoň malou šanci na drobet čistého myšlení a relativně bezbolestný pohyb. Bohužel se první šance vyplácá na lahvičku diazepamu. Vzpomenu si na slova bláznivé historičky. Rezignovaně ji vyhledám očima, tmavohnědou tlustou skleničku dostrkám na okraj stolu, odkud spadne na zem a pak ji špičkou palce levé nohy kopnu směrem k ní. Dej si, třeba se pak vzpamatuješ… Mezitím stále horečnatě hledám ampulku téměř životodárné tekutiny. Málem omdlím štěstím, když ji sevřu mezi konečky prstů. Schovám ji do dlaně a pokusím se zvednout ze stolu alespoň na loktech. Zřítím se však na zem, Kreoxovi pod nohy. Náramek na mé pravé ruce zazvoní o jeho botu. „Jehlu… Jestli nějakou máš… Prosím…“ namáhavě a velmi tiše zasípu mezi počínajícím dušením se. Zasychající slzy začínají být značně nepříjemné, další však už ale nepřibývají. V přivřených očích se mi jemně začíná odrážet rezignace.

Kreox - 04. června 2010 20:49

Ztracená dívka Pozoruji její trýzeň, krev stékající po tváři, ledovým potem orosené čelo, roztřesené údy a promodralé rty. Oči těkající po všech objektech v okolí a hledající pomoc a útěchu u kohokoliv a čehokoliv poblíž. Křeče, podle zkroucení těla a nabíhajících žil a svalů na krku i silná nevolnost. Její kůže dostává barvu pergamenu a já se obávám, že bude stejná i na dotek... Hroutí se před očima a to nejlepší, co jsem mohl udělat, byla chabá útěcha v podobě její tašky tajemství. Vždy jsme si byli podobní... Ať již způsobem uvažování, přístupem k lidem kolem nás, nebo zvrácenými choutkami... Ale nikdy by mě nenapadlo, že mi tvá slabost připomene mé vlastní lidství. Jak je to dávno, co jsem naposled uvažoval jako člověk, kterým jsem kdysi býval? Kdy naposled jsem chtěl někomu pomoci? Byla to Aitana? Bylo to skryté v té prázdnotě, která přebíjela dobrý pocit ze splnění zadaného úkolu? Jsi otrok svého těla... A na rozdíl ode mě i své duše. Myslím, že nepomoci ti by byla chyba. Možná tě potřebuji víc, než bych si odvážil připustit... Po všech těch letech zjišťuji, že jsem stále ještě příliš člověkem. Myšlenky mi víří hlavou a vytrhne mě z nich až cinkot náramku o mou botu. Uvažuji nad tím, co tam asi našla, ale nejdřív jí jsem povinen zodpovědět její otázku. "V klubu je lékárnička, možná v ní nějaké jehly budou, nedávno jsem někomu stehoval obočí." Zvědavost mi nedá a já se podívám, co to svírá v ruce. Snaží se to skrýt v dlani za prsty, ale mým očím ta čirá kapalina v drobné lahvičce neunikne a situaci mi osvětlí mnohem lépe, než jednoznačné příznaky prohrávané abstinence, kterých jsem byl spolu s ostatními před několika okamžiky svědkem. "Máme tam i nějaké kanyly a nejspíš i pár stříkaček." Dodám, když s Lorreine v náruči procházím dveřmi.

Eileen Johannson - 04. června 2010 21:38

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Klub Hlavou se mi začínají honit lehce paranoidní myšlenky, nahrazují silný pocit hanby. Tvůj dotek je pro mě neskutečně bolestivý a osvobozující zároveň. „Věděla jsem, že mě v tom nenecháš…“ zašeptám nesrozumitelně a úzkostlivě svírám ampulku s morfiovým roztokem, už spíše v setrvačnosti křeči, než vědomě. Kovová přítomnost cizího těla a vědomí blízké mysli, ač citelně chladné, mě uklidňuje, přesto začínám podléhat. Špičky bosých nohou mi začínají ve vzduchu kmitat a dusím se, i přes zbroj musíš cítit zrychlený a zdůrazněný tep kolabujícího systému. „Insulinku… Nejtenčí co najdeš…“ řeknu tichounce, když mě položíš na zem. Schoulím se do klubíčka a nevědomky si začnu nehty drásat kůži na jemně se cukajících nohou, neuvěřitelně svědí. Nutkání na zvracení je čím dál tím silnější, ale zatím úspěšně se mu bráním. Opět mi začnou téct slzy. Zavřu oči, nemám sílu a odvahu se na tebe podívat. Proč…? Proč…? Proč?! Připadám si neskutečně odporně. „Cokoliv tenkého…“ Tato dvě slova promísím prvním zvukovým doprovodem svého stavu. Už se to nedá vydržet a ve tvé přítomnosti se snad až tak moc krotit nemusím. Mé tělo se reflexně napne do oblouku a já se pouze s námahou a bolestivě vracím do tolik uvolňující polohy v klubíčku. Připadá mi, že tvé hledání trvá věčnost.

Slovo - 06. června 2010 01:26

soukromá zpráva od Slovo pro Cesta pryč Aniž by někdo pořádně chápal, co se vlastně stalo, vyrazili jste na cestu dál. Kráčeli jste temnými chodbami, dlouhými sklepeními, rozlehlými jeskyněmi, vlhkými štolami, opuštěnými doly, zatuchlými norami, prohnilými doupaty, slizkými průrvami, jedním útulným pokojem z viktoriánské Anglie, labyrintem ztraceného Londýnského času, ve kterém jste měli pocit, že vám každou chvíli skočí na záda gigantický divočák s kůží pokrytou zbytky zbraní, kterými se jej pokoušeli dávní hrdinové pokořit, prošli jste zavazadlovým prostorem letu 815, podívali jste se do podpalubí Titanicu ještě předtím, než jej roztrhl ledovec, prošli jste se chodbami Cheopsovy pyramidy a sestoupili jste na další cestu podzemím. Po dlouhé chůzi jste konečně došli k velké černé bráně, která se před vámi doširoka otevřela. Pak vás do očí bodlo denní světlo a vy jste zjistili, že stojíte v ulici před zavřenými dveřmi klubu... Jelikož jde Lucien hned vedle tebe, cítíš se celou dobu v bezpečí a nic tě nějak extrémně nepřekvapuje. V uličce před klubem už na vás čekali Lucy s ustaraným výrazem, Anna s překvapeným výrazem a Kreox v podivné zbroji (popis viz "zobrazit příspěvky od postavy Kreox", je sice málo podrobný, však přesto dostatečný). Lucy odběhne s tím, že máte určitě hlad, Anna blekotá něco o blížícím se Ragnaröku, Kreox vynáší ven stůl a židle a nakonec servíruje spoustu jídla. Cassiel chodí po okolí, kouká na oblohu (blíží se zatmění slunce, je vidět měsíc a tvá mysl ti ukazuje gigantické čelisti pomalu se svírající kolem těchto nebeských těles), Lucy mu odpovídá na všetečné otázky a Lorreine se pomalu hroutí, načež ji Kreox odnese do klubu. Ty máš možnost koukat na oblohu s Cassielem, jít se ke stolu najíst s ostatními (vymysli si jakoukoliv pochutinu), hrát si s Lucienem, ptát se Lucy na cokoliv, co by tě teoreticky mohlo zajímat...

Kreox - 06. června 2010 01:40

soukromá zpráva od Kreox pro Uvnitř Cukš sebou v mé náruči a já se bojím, že si ublížíš o ostny na mé zbroji. Dost na tom, že jsem musel nechat svůj meč odložený v jiné dimenzi, jinak bych riskoval, že dojde k nenapravitelným škodám na tvé duši. Ale toho se bojím už teď. Položím tě opatrně na zem, protože se bojím, že bys z čehokoliv vyvýšeného spadla. A protože je ta zem čistá, že by se z ní dalo jíst a ještě vylízat zbytky. "Jak bych mohl... Neboj, hned jsem zpátky..." Zmizím a za pár okamžiků jsem zpátky bez zbroje. Černé rifle, vysoké kožené boty a černý kožený křivák na černém triku bez potisku ke mě sedí taky. Když mám místo kožené bundy bíl doktorský plášť, vypadám sice lehce podivně, ale inzulínka v mé ruce ti slibuje brzkou úlevu. Sehnu se k tobě, vypáčím ze tvé levé ruky lahvičku, natáhnu do stříkačky tabulkovou dávku, stáhnu ti gumičkou pravou ruku nad loktem a jakmile najdu žílu, střelím ti morfin dovnitř a uvolním gumičku. Opět zmizím a již bez lékařského vybavení tě o mrknutí oka později vezmu do náruče a konejším jako malou holčičku.

Eileen Johannson - 06. června 2010 18:18

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Klub Krátký okamžik se nátlaku bráním, ampulku ale dlouho neudržím. Na pár vteřin otevřu oči a podívám se na tebe s důvěrou a strachem zároveň. „Nemám … sama…?“ zašeptám, ale jsi rychlejší. Trošku se obávám, že neodhadneš dávku, že vůbec netuším, jak na ni budu reagovat, jelikož roztok byl primárně určen k podání v kapkách… Rychlost a chladnost tvého jednání mě rozčiluje, nemám však sílu protestovat. Držíš pevně, abych se nevysmekla a já křečovitě čekám na vpich, i když vím, že jej neucítím. Přesto se nedokážu dívat, stydím se za sebe a za tyto potíže. Z mého pohledu se velmi dlouho nic neděje, jen tlak krve dále narůstá, mám pocit, že mi brzo krev roztrhá celé tělo a zimnici střídá nesnesitelné horko. Neovladatelné tělo mám složené na tvé hrudi, horké slzy nezadržitelně se řinoucí po bledých tvářích smáčí látku tvého oblečení. Zoufale třesoucími se prsty hledám ruku, jíž bych se mohla chytit. V myšlenkách se pomalu smiřuji s nejhorším, což jen vyvolává další stres. „Ještě nechci umřít…“ zašeptám. Vteřiny jsou čím dál tím delší, zdá se mi, že slyším tikat obří hodiny přímo u ucha. Po nekonečných třech minutách ustanou křečovité záškuby a pozvolna se přestanu dusit. Jsem až v šoku z toho, jak bolest odplouvá pryč. Několik málo vteřin si užívám nádheru necitlivosti, na rtech mi dokonce vytvoří drobný úsměv. Obavy jsou na moment pryč, netrvá to však dlouho. „Já jsem taková kráva pitomá…“ znova se rozpláču, už ovšem ne tolik hystericky. Konečky prstů sevřu tvé probrečené tričko a upřeně hledím do prázdna. Pomalinku se mi zužují zorničky a růžoví tváře, ruce a bosé nohy ovšem začínají jemně blednout. Dech se nejen uklidnil, nýbrž i výrazně zpomalil. Stisk prstů najednou povolí… „Asi budu zvracet…“ řeknu velmi pomalu, posturální svalstvo povolí a hlava se mi sveze mírně dozadu za tvé rameno, naštěstí reaguješ rychle a zachytíš ji. Na případný dotaz už ovšem neodpovím. Pravděpodobně intoxikační šok.

Anna Alysher - 07. června 2010 20:16

Před klubem Chvíli si mlčky prohlížím své spolutrpitele. Vesměs je znám od vidění, od slyšení, ale to je asi tak všechno. Mně neznámý světlovlasý mladík, kterému opětuju upřený pohled dokud se neodvrátí, Eileen, o níž jsem toho slyšela tolik povídaček, že ani nevím, co jsem opravdu slyšela a co si přidala má fantasie, Orfeos, o němž vím jen, že k němu jeho jméno pasuje, a Miu i s jejím věrným společníkem. Co my můžeme zmoct proti stvůrám Ragnaröku... Připadá mi, jako by se po mně natahovala Smrt kostnatou hnátou. Otřesu se a popotáhnu si límec roláku výš. Kreox snaživě přináší stůl, židle a hromady jídlo. Ostatní to kvitují s povděkem. Jestli pár týdnů nejedli, tak se jim nedivím, ale já hlad nemám. No, možná trochu žízeň. Nic, co by nespravila sklenka vody s limetkou. Zadívám se zpátky na nebe. Debatu u stolu vnímám spíš okrajově, zamýšlím se na možnosti, mezi nimiž se musím rozhodnout. Bojovat, jít chránit rodinu, chovat se jako obyčejný smrtelník - dál studovat a snažit se být stejná jako ostatní. Všechno má své pro a proti. Ze zamyšlení mě vytrhne Kreox odnášející Eileen dovnitř. Nevypadá moc dobře, ale Kreox se o ni určitě dobře postará. Co jí asi je? Doufám, že ne nějaká nemoc nepocházející z tohoto světa.

Miu - 07. června 2010 22:01

cesta povětšinu cesty jsem rozmlouvala se svým věrným přítelem, ptala se jej co se stalo, proč za mnou nemohl, proč mě neslyšel, proč mě vyslyšel, proč přišel...Má láska k němu se tímto okamžikem ještě více prohlubuje. Přišel nás zachránit, přišel kvůli mě a on by mě spíš měl nenávidět. To já mu vzala život a změnila ho. Nebo on sám chtěl? Nebo to snad on přišel za mnou a přinutil mě to s ním udělat? Tehdy bylo všude bílo. Jedinými černými body jsme byli ty a mé plameny....Byl to osud? celou tu dlouhou dobu se vracím v čase, na dotazy neodpovídám. Nechám se slepě unášet svým Listienem. Zamrazí mě když si vzpomenu co mi bylo tam dole řečeno. Umřela jsem... když přichází konec té dlouhé cesty cítím se sama se sebou vyrovnaná. Před tím jsem kráčela životem s takovou jistotou a nyní....Je možné se znovu narodit? Procitnout? před klubem opravdu jsem neočekávala že vylezu právě zde. tedy že vylezeme zrovna zde. Tady to přece všechno začalo. Zmateně zamrkám a rozhlédnu se. Když nás hostí jako krále jen mlčky sedím a prsty bořím do huňaté srsti mého přítele (když sedím na židli a když on sedí na zemi dosahuje svou hlavou nad můj pas). Po dlouhých mlčenlivých hodinách kdy se ujistím že to opravdu není sen tiše, přesto výrazně pípnu: sklenici mléka a kost je to to samé co jsem si objednala před tím. A možná i jediná, věc co -na prohýbajícím se stole, není. Po očku sleduji všechny ostatní. Těší mě že je tu někdo s kým si o tom mohu povídat. Ale nějak nevím kde začít. Dokázal by mi to někdo osvětlit? pak mi dojde že už asi všechno potřebné bylo řečeno. Sice nepřichází odpověď od nich, ale Lystien mi přehrává celý jejich rozhovor po dobu co jsem byla ' mimo'. Co že se to po nás chce? proč se mi zdá že o ničem jako jediná nemám potuchy? každopádně poslouchám co se tu odehrálo, připravena ptát se až hromadně. Poslouchám co nám měla z dělit Anna a přiznávám se že už nerozumím vůbec ničemu. Co s tím ale má společného náš výlet a my? tisíckrát tolik jsem ráda za to, že jsem nic z toho neprožila sama. Že jsem nejedla pár dnů mě netrápí- tato pravda se možná dostaví později. Nebo jsem se nasytila toho že jsem zase na povrchu? kdo je to Ragnarog? při tom odkud jsem a kde jsem žila není divu že je mi to jméno cizí. Ale otázka je zodpovězena Orfeem. Když vidím jak se všichni hladově pustili do jídla i v mém malém žaludku se ozve zaúpění a tak nepohrdnu a pokud se na stole nachází nějaký velký kus masa o okamžik později se nachází v Listienovo tlamě. Lucy odpovídá a u mě to akorát vyvolává řadu dalších otázek. Bojovat? Co proti tomu zmůžeme? Můžu proti nim maximálně použít psa, trochu je popálit, Orfee je může ukolíbat ke spánku a Lucy je třeba přemluví že to není dobrý nápad....ne....nikdo z nás není bojovník. Teda co se Xreoxe týče…ten by možná… Proč my? Když vidím že ani Eileen to nedokáže psychicky vydržet ani mě to nepřekvapuje. Tohle jde i mimo naše chápání. Setkání s tolika bohy....Člověk stihne tak tak potkat jediného za svůj mizerně krátký život.... Zvednu se- i když co zmůže má muší síla, prostě jí chci pomoci. tam dole mi byla oporou bez toho kolikrát na mě během toho zapomněla. Ale pomoc už je u ní. Já bych akorát překážela. Zkousnu si spodní ret a nervózně se posadím. Očima hledám někoho kdo by mi to vysvětlil. Jistě nevím o ní nic, ale chci o ní vědět všechno.... kde je Miu a její Listien? Najednou je tu spousta lidí kolem už né jen já a můj přítel.... Přepadá mě až dětský smutek. Popotáhnu a zaženu slzy tím že si rychle protřu oči. Zhluboka vydechnu. Klid klid.... smutně se dívám jak Eileen, -nebo jak se to vlastně jmenuje Xreox odnáší. Každý z nich je tu z nějakého důvodu, ale já? Já jediná jsem tu zcela náhodou...Když jsem u toho co je to sakra ta menstruace? Když zmizí zvednu se že židle. Musím...musím na chvilku....hned se vrátím nezajímá mě jestli mě někdo slyšel. Seskočím ze židle- přitom se o ní málem přizabiju a celá bledá běžím pryč. Jen Listien může tušit kam. Hledám to místo instinktivně, nikdy nevím kde je, ale vždycky jsem schopna ho najít. A nezáleží na tom jak daleko ode mě je....Pak se mi vyloupne před očima. Opuštěné temné a ošklivé. Ošklivé pro lidi. Kdyby mě teď někdo viděl asi by se divil co ta malá holčička dělá, proč přelézá tu velkou rezatou branku a proč proboha míří právě na hřbitov? Ano, pokud existovalo místo co mě uklidní je to mezi stejnými jako jsem já. Mezi mrtvými....

Kreox - 09. června 2010 13:00

soukromá zpráva od Kreox pro V klubu Držím tě pevně, takže i kdyby ses pokusila vysmeknout, tvá pravá ruka se nepohne ani o píď. Jakmile je obsah stříkačky vyprázdněn, vytahuji ji, přikládám stlačenou hrudku obvazového materiálu a uvolňuji gumičku, stahující tvou paži. Pak zmizím a když jsem zpátky, držím tě v náruči a poslouchám tvé vzlyky. Cítím slzy prosakující mým oblečením a když hledáš rukou oporu, vložím svou dlaň do té tvé. "Neumřeš." Pronesu klidně a dívám se do prázdna, dokud sebou nepřestaneš škubat. Jakmile se uklidníš, dívám se ti do očí a hledám. A nenacházím... Namísto toho se opět rozpláčeš a po chvíli se zhroutíš. Stihnu se jen zeptat, jestli nemám náhodou přinést kýbl, ale to již ležíš s hlavou nazad, mělce dýcháš a nereaguješ. "Tohle mi byl Fero dlužen..." Zamumlám nakvašeně a opět zmizím, abych se vrátil s podivně zkroucenou hůlkou, kterou ti přiložím k čelu. Tvá mysl se odpoutá od omezení těla a já si s ní tak můžu promluvit. "Zkolabovala jsi. Co mám dělat teď, medičko? Potřebujeme zachránit tvé tělo."

Lucifer - 09. června 2010 13:16

U stolu Dívám se, jak Kreox odnáší zhroucenou Lorreine. Ve tváři mám vepsán smutek, ale jinak nic nekomentuji, nesluší se to. Tohle je její boj a on je občas tak bláhový. Nemohlo mi však uniknout, že z tašky vytáhla nějakou lahvičku, kterou se snažila dostat k Anně. Jen se předkloním, abych ze země pod Anninýma nohama zvedl hnědou lahvičku s bezpečnostním víčkem užívaným u lékovek, která tam spadla, když se Lorreine pokoušela prohrabat ke svým lékům. Otevřu ji a vytáhnu jednu z tablet, k níž si vzápětí přičichnu. "Nejsem si jistá, ale někdo si tady přál diazepam, pletu se snad?" Pronesu s očima upřenýma na Annu. Tabletku nechám spadnout zpět do lahvičky, kterou jí vzápětí podávám. "Přeji dobrou chuť a nepřežeň to. Nemám nejmenší tušení, jak silné by tyhle mohly být."

Slovo - 09. června 2010 13:49

Miu Mléko i kosti pro tvého psího miláčka na stole jsou, přeci jen jste byli očekáváni. Maso je tam také, drůbeží, vepřové, hovězí, řízky i syrové kusy. Pro tvé bříško se tam také něco najde, přestože toho příliš nesníš a hned utíkáš pryč. Lidé na ulicích se potácí a tápají jako v mlze, někteří se dívají na oblohu a na tvářích mají všichni bez rozdílu různé obměny zasněnosti. Je to až děsivé, ale máš pocit, že to tak má být. Nejsi si jistá, čím to je, ale nepřemýšlíš nad tím. Běžíš ulicemi, Listiena u boku a míjíš stovky a stovky dýchajících zombií se na tebe ze všech stran usmívají. Konečně dorazíš ke hřbitovu. Brána je omšelá, zídka kamenná, brána zamčená. Přelezeš ji, Listien hravě přeskočí zeď a jste uvnitř. Procházíš se mezi starými náhrobky, míjíš hrobky, sochy, kříže... Úplně vzadu sedí na hrobě s rozlomenou deskou a nečitelným náhrobkem, nad kterým se sklání socha anděla bez křídel, hlavy a dlaní, šedovlasý muž v zabláceném obleku. Je k tobě zády, dívá se na nebe a podle Listienovy nervozity s ním je něco v nepořádku mnohem víc, než se všemi ostatními ve městě.

Orfeos Bacchíkós - 09. června 2010 16:22

U stolu Vše co mi říká Lucy a vše co říkají ostatnís e zajmem vyslechnu a pokývu hlavou, že rozumím. Nicméně sám jsem zmaten. Nejsem bojovník, jsem obyčejný člověk, který napsoledy držel cosi jako meč když byl malej a to ještě jen klackem mlátil ostatní děcka, když si hráli na rytíře. Pak už nikdy. Možná trochu umím nožem, ale... Když si pomyslím co je Ragnarok je mi jasné, že křivák co nosím v kapse mi bude na hovno. "Je krásné, to co říkáš, že můžeme svůj Osud ovlivnit, ale jak- já nejsem válečník, jak mohu být platný?" zeptám se na rovinu. "Jsem muzikant... a pochybuju, že obry ledu a ohně nebo snad syny Fenrise uchlácholím..." dokončím trochu kostrbatě a zamyšleně se podívám na stůl. Hlad jsem již zahnal, nicméně problém je jinde. "Rum by nebyl?" optám se pak ještě nenápadně Lucy...

Eileen Johannson - 09. června 2010 23:03

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro V klubu Tma… Světlo… Bolest… Hluk… Přítmí… Ticho… Klid… Cítím se „zvláštně“. Vidím poněkud rozmazaně. „Tak tohle je peklo…?“ pokusím se říct, zní to ovšem velmi divně. Zachytím něčí hlas, znějící jako z konzervy. Stěží jej analyzuji jako Kreoxův. Otočím se za ním a stane se mi něco záhadného – jako bych byla ze zhuštěného vzduchu, pohyb mi připadal jako fouknutí na hladinu. V koutku zorného pole se mi mihly křečovitě ohnuté prsty na bosých nohou. „Co jsi mi to provedl…?“ vybublají zpod hladiny zděšená slova. Čekám na odpověď a pozoruji přitom části svého nehybného těla, na které dohlédnu. Z nějakého záhadného důvodu se od něj nemůžu vzdálit. Takže ještě nejsem mrtvá… Ale blíží se to… Takové je umírání…? Kreox odmítá odpovědět na mou otázku, ale s kyselým podtónem mě prosí o pomoc. „Víš jak je to dlouho, co už to nedělám…“ povzdechnu si a zkusím se dotknout sama sebe, samozřejmě bez úspěchu. Pozorujíc viditelný kousek vlastní kůže vzpomínám. „Dýchá…m?“ zeptám se a čekám na lehce znepokojující odpověď. „Dobrá, polož mě rovně a něčím mi podlož krk, abych měla zakloněnou hlavu. Pokud možno si zase dones lékárničku, kdyby bylo třeba… Ne, to nebude potřeba. V žádném případě.“ oklepu se nad představou, že mi rozřezáváš tracheu. „Zkus najít puls,“ pokračuji, když uděláš, co ti řeknu a opět čekám na odpověď. „Hlídej ho. Bude dost důležitý… Nesmíš ho ztratit. Když se tak stane, je konec. Bez nemocničního vybavení nemám šanci.“ Snažím se zahlédnout tvůj chladný pohled, ale tato podivná vazba mi neumožňuje dostatek pohybu. Pomalu si na to ale začínám zvykat. „Jaká je kůže?“ pokračuji v dotazech. „Musíš ji… mě...“ zamyslím se, nechci si připouštět, že já vlastně nejsem já, ale jen nějaký stín, „…ji zabalit do něčeho teplého, ale savého, kdyby se objevil pot, pokud možno i měkkého a čistého.“ Pomalounku se mi začíná vracet myšlení, které se mi dlouhá léta snažili nacpat do hlavy, než jsem jim utekla za lepším životem. „Pokud máš baterku nebo něco podobného, zkoušej reakce zorniček, dokud se ještě můžou alespoň minimálně zúžit, má naději. Taky hlídej ústa, ať se neudusí zvratky…“ Ne, nejsem to já… Nejsem… Představa smrti na podlaze v Lucyho klubu otravou morfiem, jež mi píchnul Kreox, je neskutečně vzrušující. „Víc bohužel asi opravdu udělat nemůžeš, roztoky bys neměl jak podat a do nemocnice asi nemůžeš…“ I můj hlas je plechovkový, ovšem z propíchnutého kusu. „Maximálně jí zkrátit trápení a zabít ji…“ ukončím svou pseudopřednášku z pomoci při intoxikačním šoku a ustálím svou polotekutou podstatu v „pohodlném“ bodě. „V každém případě zapomeň na naloxon. Pochybuji, že ho máš, ale kdyby náhodou, tak by všechna tvá prozatímní snaha vyšla vniveč.“ Mám chuť se ho zeptat, proč vlastně tohle všechno dělá, ale nemám na to odvahu. Čekám, co se bude dít dál, pozorujíc drobounké prsty na nohou nehybného těla. „Pokud to byla jen reakce na intravenózní dávku, tak se snad probere. Pozoruj její řasy…“

Miu - 11. června 2010 18:29

hřbitov po cestě kdy běžím ulicí si moc nevšímám toho co se kole mě děje. prostě běžím za svým cílem. beru na vědomí že Listien mi běží po boku, ale tím to končí. jen ten cíl. jen ten přesný cíl... Zastavím se kousek před branou a ohlédnu se na ulici. co to s těmi lidmi je? Oni se usmívají? na mě? zavrtím zmateně hlavou a pak následuje přelézání. I když mi hřbitovy vždy nabízeli klid a jakou si chlácholivou téměř mateřskou náruč, zdá se mi že mě dnes neuchlácholí. Položím ruku na hlavu Listiena a a podrbu ho na čumáku. Taky se ti tu dnes nelíbí příteli? každopádně když už jsem tady tak se aspoň porozhlédnu...Má zmatená mladá- i stará mysl najednou vystřízliví. Ta socha sama o sobě je velmi smutná a zvláštní. Připomíná mi to dobu kdy jsem se k nim k andělům a jejich bohům modlila...Pak když mi nikdo neodpověděl jsem ničila sochy na hřbitovech- jejich sochy velmi podobným způsobem. Náhoda? Možná...Ale ten muž.... Já mám důvod tu být a pokud to není hrobař co tu dělá on? to že je nervózní i Listien mě přiměje mít se na pozoru. Přesto čekám než si mě všimne. Chci aby si mě všiml.

Kreox - 11. června 2010 23:31

soukromá zpráva od Kreox pro V klubu Sleduji, jak se od tvého těla oddělí náhle uvolněná duše a postaví se k tělu. Pak procitne a jako všechny ostatní, i ta tvá se zmateně rozhlíží. Jediné, čeho se bojím, je, že tvé tělo mezitím ovládne jiný aspekt tvého já a Lorreine bude navždy jen stínem za svým někdejším tělem. "Peklo jsi dosud neopustila... Takže ano, jsme v pekle. A co jsem ti to udělal... Nejspíš jsem ti toho píchl příliš hodně. Jo a pak jsem uvolnil tvou mysl, abych se tě mohl zeptat, jak to opravit." Pozoruji tvou marnou snahu dotknout se svého hmotného těla a jsem překvapen tím, jak snadno se s tím vyrovnáváš. Zřejmě budu muset zkontrolovat, jestli nezkoušíš nějaké podivné rituály na bázi astrálního cestování. Tak jako tak se pustím do reagování na tvé pokyny a postupně zkouším, ukládám tvé tělo do stabilizované polohy a snažím se, aby se ti už nic horšího nestalo... "Dýcháš... Mělce. Tep... Slabý... Velmi slabý... Takže hlavu zaklonit, podložit polštářkem, kontrola jazyka, v pořádku, není zapadlý. Kůži máš studenou a... Suchou... Na zahřátí by měla tahle osuška stačit, kdyžtak použiji dvě. Zorničky... Reagují, ale málo. Puls... není... Ne, počkej, hrozně slabý..." Kažou chvíli zmizím, abych se vrátil s nějakou pomůckou, kterou ti můžu pomoci. Na konci již jen sleduji řasy těla ležícího na zemi a držím ruku na krku slečny, kterou jsem málem zabil svou snahou pomoci.

Lucifer - 12. června 2010 22:14

Před klubem při rozhovoru s Orfeem Pozoruji tě svýma očima, ve kterých se zrcadlí utrpení neznámé lidskému rodu. Probodávám ty tvé a snažím se proniknout do tajů tvé duše a pozvednout stín, halící tvou mysl. Když domluvíš, ukážu na jednu z neoznačených karaf na stole. Napiji se ze svého poháru a odložím jej na stůl. "Když jsi hrál pro Háda, vložil jsi do toho kus svého srdce. Chtěl jsi opustit podsvětí a zároveň potěšit ty, pro které jsi hrál. Když jsi stával v podchodu u nádraží a hrál jsi pro anonymní davy, smrděl korunou a neměl co pít a kouřit, vložil jsi do toho své zoufalství z neexistence zítřku, z bolesti... A touhu hrát, dokud neskončí svět. Tvým nástrojem je kytara, tvou zbraní je zpěv, tvým štítem je rytmus, tvou zbrojí text. Nemusíš být sám bojovník, když máš moc bojovníky motivovat, zastrašit... Dodat jim ztracenou naději. Protože bez naděje jsou na bojišti platní jako u plotny." Odmlčím se a pozoruji tě. "Silných mužů mají seveřané hodně. Těch skutečně odhodlaných je málo. A pro tohle jsi potřeba ty. Klidně můžeš konejšit ženy a děti v uprchlických táborech, pomáhat lidem přežít to nejtěžší a dodat jim radost do života. Máš velký dar a vím, že si toho jsi vědom. Netoužíš po slávě, netoužíš po lepším životě. Žiješ život, který ti vyhovuje. Ze dne na den, ale s písní na rtech. Co bys dělal, kdyby nebylo, komu bys mohl hrát? Jak dlouho bys dokázal hrát sám pro sebe, než bys úplně zapomněl na tu hřejivou radost u srdce, když se tvým posluchačům rozzáří zasněné oči a oni procitnou do světa postaveného na záchvěvech strun pod tvými prsty. Vidím do tebe, nebo si to alespoň myslím. Řekni sám, říkala jsem pravdu, nebo jsem lhal?"

Slovo - 12. června 2010 22:21

soukromá zpráva od Slovo pro Na hřbitově Muž dál sedí na náhrobku a pozoruje nebe. Když se tak soustředíš na to, že chceš, aby si tě všiml, uvědomíš si, že tvá mysl už je opět schopná cestovat po okolí. Nahmatala tu jeho a ty vnímáš jen oslizlé chladné prázdno, mučivý hlad a nekonečné čekání. Pak si uvědomíš, že podobných postav je v okolí víc. Muži, ženy... Někteří v bílých řízách, jiní v černých rubáších, další v šatech, ti druzí zas v oblecích. Na všech lpí hlína a všichni pozorují a čekají. Museli se tam objevit, když jsi stála a pozorovala toho prvního, protože i Listien je zmaten a neví, kde se vzalo tolik cizích pachů a odkud. A pak se k tobě muž na nejzašlejším náhrobku otočí a upře na tebe dva prázné oční důlky, ze kterých se sypou červi. Otevře ústa a odhalí zuby v čelisti bez dásní... Usměje se širokým křečovitým úsměvem, který roztahuje seschlou plesnivou kůži do křivé parodie lidského obličeje a krákoravým hlasem na tebe promluví. "Vítej, dítě. Jsme rozsévači chaosu, pojídači mrtvých, šakali, hyeny a supi lidského pokolení. Budeme se pást na civilizaci, až přijde její soumrak. Co tě k nám přivádí?"

Eileen Johannson - 12. června 2010 22:32

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Klub Pozoruji Kreoxovo konání s mírným úsměvem. Záleží mu na mně nebo to dělá jen z povinnosti? V jeho očích se motá strach, zodpovědnost, znechucení… Co z toho je jen pravda? Strávili jsme spolu tolik nocí… Znám tě vůbec? Má duše se rozechvěje, jak je přeplněna otázkami, na něž nezná odpověď. Tahle forma existence mi začíná být značně nepříjemná. Ztrácím nadhled. „A co když zemře…?“ zašeptám. Vím, že je to vysoce pravděpodobné. A že následky si ponesu sama. Nikdo mě nenutil s tím začínat a nikdo mě nenutil nechat si tu dávku píchnout. Ovšem i na abstinenční příznaky se dá zemřít a tohle nebylo jen o tom… Nevydržím se na něj dívat, jak trpělivě čeká, zda se něco změní, jak každou chvíli kontroluje slábnoucí dech nehybného prochladlého těla. Vždy jsem si myslela, že jsem silná, ale nejsem. „Vrať mě zpátky, prosím…“ otočím se na něj. I přes průhlednost mám onu prosbu vepsanou ve tváři, netoužím po ničem jiném. „Nemám už ti jak pomoci…“ dodám pološeptem. Plechovkový hlas a rozvlněnost celého okolí mě značně irituje. Soustředěně čekám, co se bude dít. Zároveň se v sobě snažím posbírat veškerou touhu po životě a zahnat strach. Vpíjím se do jeho očí a pokouším se vyvolat vzpomínky, po nichž v mém srdci opět zaplane oheň. „Sbohem…“ řeknu tiše s pokusem dotknout se jeho dvoubarevné tváře. Ať jsi sebevětší grázl, tak… … Po velmi dlouhé době se mé dlouhé černé řasy malinko zachvějí. Pak se objeví drobounké vrásky kolem očí a nakonec se tmavými kruhy obkroužená víčka napůl pootevřou. Vyprahlé rty se jemně pohnou a drobounce orosené čelo zkrabatí. „Je mi zima…“ ozve se tichým, zlomeným hlasem s dlouhými přestávkami, jasně dávajícími najevo, jak je to vyčerpávající. Co se jen stalo…? Prvních pár chvil vůbec nevím, co se děje, jsem zmatená. Pořádně nic nevidím, sotva se můžu nadechnout. Ale můžu a to je hlavní. Pátrám očima po okolí a zároveň zkouším pohnout čímkoliv jiným než svaly na obličeji. Trošku to jde u prstů na rukou, ovšem neskutečně to bolí. Cítím, jak mi po tvářích pomalu tečou horké slzy. Možná z radosti, možná z úlevy, možná z bolesti, možná ze zklamání. Koutkem oka zachytím Kreoxe. Pokusím se o úsměv. Začínám si vzpomínat. Věděla jsem, že mě v tom nenecháš… I myšlení bolí. Mám tak nízký tlak, že se mi motá hlava. A ta prokletá zima…

Miu - 02. července 2010 18:56

soukromá zpráva od Miu pro hřbitov Nadávám sama sobě za svou neopatrnost. varují nás před chaosem a jeho silou a já vpluju do jedné z jeho slújí. Až když se prázdno a mrtvo kolem mě zaplní 'životem' cítím k nim odpor, možná soucit a trochu žalu. Ale především mám na ně hněv. Měly spát, místo toho je vytrhli ze spánku, zmučili jejich duše a poblouznili a oni teď budou zabíjet nás, živé. je to ironie. Hledám klid na hřbitově a místo toho najdu bouřící se mrtvoly. Jako by byla krása hřbitova poskvrněna. Ne, tohle rozhodně není dobré...Ale jsou přece mrtvý, má schopnost je zpět. Jsme schopna je ovládat? Mezi tím co se o to pokouším (opatrně, vyberu si nějakou slabě vypadající mrtvolu se slabou obranou a bezvýznamnou duší) odpovídám. Jsem dítě mrtvých. Hledala jsem zde klid, ale našla jsem jen chaos. Nehledala jsem vás, ale zdá se že vy jste hledaly mě. ušklíbnu se a pohladím Listiena. Tuší že přijde boj. Možná jich je na mě moc, možná to nezvládnu, ale pokud něco takového pustím přes brány hřbitova svět jak jej znám zanikne. Svět který miluji zanikne. To se nesmí stát. Zkusím ovládnout jednu z mrtvol- opatrně. Pokud to nelze- vlastně v to ani nedoufám zapálím na svých rukách černé plameny. Odtud nikdo z vás neodejde

Slovo - 02. července 2010 19:52

soukromá zpráva od Slovo pro Na hřbitově Napojila ses na mysl dítěte, které sedělo na jednom z náhrobků mezi tebou a mluvčím. Když jsi odpověděla, nemrtvý se opět zasmál svými hladovými ústy a okamžitě reaguje. "Nejsi dítě mrtvých. Možná jsi někdy umřela, možná jsi jen parodií života, ale nejsi mrtvá. My ano. Nehledali jsme tě, čekáme zde. Dokud to nezačne, nemůžeme odejít bránou a začít rozsévat své prokletí. Smrt a náhradu života." Mlčky tě pozoruje, stejně jako všichni ostatní, kteří se přestali dívat na oblohu a nasměrovali své pohledy na tebe a Listiena. Když se pokusíš ovládnout chlapce, na jehož mysl ses prve napojila, upadne mu hlava a zkutálí se ti k nohám. Tam se masité hnijící rty roztáhnou v šaškovský úsměv a oko plné hlíny na tebe zamrká. "Nás nezastavíš..." Ozve se po otevření jeho úst a vyvalení se odporně nasládlého dusivého zápachu. Pak se všichni zvednou a vykročí k tobě. Jako jeden muž, pomalu, v postupně se zúžujícím kruhu. Zastaví je zvednutá ruka mluvčího, který si všiml plamenů ve tvé ruce. "Oheň? Věříš snad tomu, že by nám dokázal v něčem zabránit? A i kdyby... Víš, kolik je na zemi hřbitovů? Dokážeš je před koncem vyčistit všechny? Zlikvidovat každého jediného ghúla? Rozprášit i tu nejposlednější zombie a spálit poslední z upírů a stryg? Vyčistit svět od kostlivců, přízraků, duchů a mumií? Vzdej se nám a nech nás pozřít tvé tělo a tvou moc... NEBO SI JI VEZMEME NÁSILÍM!" Zaburácí jeho mocný hlas a stromy kolem se začnou prohýbat v kruté vichřici. Zároveň se rozpadne náhrobek, na kterém doposud stál a z otevřeného hrobu začnou po schodech vycházet další a další nemrtví.

Kreox - 02. července 2010 20:24

soukromá zpráva od Kreox pro V klubu Držím ruku na krku těla pod sebou a očima těkám od jedné tváře ke druhé. Nyní se dívám na tu, která stojí nade mnou. "Když zemřeš, tělo zde zůstane a ty i ty další dvě odejdete do některého z podsvětí. Možná pekla, možná nebe, možná ráje, možná někam jinam." Poslouchám její stesky, ale mé odhodlání je pevné. Dokud bude její duše mimo tělo, bude bojovat, aby se probrala. Jakmile ji nechám bloudit v labyrintech její vlastní mysli, možná se už nikdy neprobudí, nebo v lepším případě opravdu zemře. Pak se náhle duše sama vrátí a já si mohu konečně oddechnout. Jakmile tělo na zemi otevře oči, okamžitě je odnáším k topení a balím do další deky... "Neboj, zahřeji tě a bude to hned lepší. Promiň, že jsem jednal tak zbrkle."

Miu - 02. července 2010 21:47

soukromá zpráva od Miu pro hřbitov předpokládala jsem že to takhle nějak dopadne. když mi k nohám spadne hlava jen se zamračím. Viděla jsem už odpornější věci. Přece jsem právě vylezla z podsvětí. Vylezla ven na svět kvůli tomu abych o něj zase přišla? Samozřejmě se nenechám urážet. Jsem dítě mrtvých zašeptám a nechám aby plameny prostoupily celé mé tělo. Jsem živá hořící pochodeň. Z mých šatů se stávají hořící cáry. Černý oheň, mocný oheň. Nad další snahou těch tvorů se jen zasměji. Možná jsem tam dole přišla o mozek a nebo naopak. Ale tím že mě označil za silnou jsem pro ně obávaným protivníkem. Ne to vy se koukejte vzdát než tu rozmetám vaše hnijící odporné kosti. Pokud to bude nutné já a mí přátelé zničíme každý hřbitov a každého z vás ne v mém výrazu už není nic dětského možná ani nic lidského. Můj cíl je jasný. S Listienem budeme bojovat dlouho. To o těch hřbitovech na mě dopadne velmi drtivě. Oni to neví. Nikdo z nich krom nás dvou neví odkud zaútočí a tak poprvé se snažím spojit s někým ze skupiny. Poprvé s úspěchem. S jistotou vím že nejlépe se mi bude hledat mysl Cassielova. I když spojit se s ním pro mě bude velmi nepříjemné. Nechám se od něj poznat a dřív než promluvím pošlu mu zběžný obrázek své situace. a naléhavou zprávu. Hřbitovi! Nikdo z nich je nesmí opustit. Odtud budou přicházet!Pokud mě neslyšel či mě nemohl nějakým způsobem přijmout pošlu za nimi Listiena. Třeba se s nimi dokáže spojit myslí a nebo jim to nějak naznačit. A nyní se budu soustředit jen na jednu věc. Na vítězství. Za každý můj mučenlivý rok zemře dvacet z vás sllíbím si v duchu.

Slovo - 02. července 2010 22:48

soukromá zpráva od Slovo pro Mentální vjem Zničehonic ti před očima začne probíhat příběh někoho jiného... Brána hřbitova je omšelá, zídka kamenná, zámek na bráně zamčený. Přelezeš ji, obrovský černý pes hravě přeskočí zeď a jste uvnitř. Procházíš se mezi starými náhrobky, míjíš hrobky, sochy, kříže... Úplně vzadu sedí na hrobě s rozlomenou deskou a nečitelným náhrobkem, nad kterým se sklání socha anděla bez křídel, hlavy a dlaní, šedovlasý muž v zabláceném obleku. Je k tobě zády, dívá se na nebe a podle nervozity tvého zvířecího průvodce s ním je něco v nepořádku. Ta socha sama o sobě je velmi smutná a zvláštní, ale ten muž? Máš důvod tu být, cítíš to, ale pokud to není hrobař, co tu dělá on? To, že je nervózní i tvor vedle tebe, tě přiměje mít se na pozoru. Přesto čekáš, než si tě všimne. Chceš, aby si tě všiml. Muž dál sedí na náhrobku a pozoruje nebe. Pak si uvědomíš, že podobných postav je v okolí víc. Muži, ženy... Někteří v bílých řízách, jiní v černých rubáších, další v šatech, ti druzí zas v oblecích. Na všech lpí hlína a všichni pozorují a čekají. Museli se tam objevit, když jsi stál a pozoroval toho prvního, protože i obrovitý pes je zmaten a neví, odkud se vzalo tolik cizích pachů. A pak se k tobě muž na nejzašlejším náhrobku otočí a upře na tebe dva prázné oční důlky, ze kterých se sypou červi. Otevře ústa a odhalí zuby v čelisti bez dásní... Usměje se širokým křečovitým úsměvem, který roztahuje seschlou plesnivou kůži do křivé parodie lidského obličeje a krákoravým hlasem na tebe promluví. "Vítej, dítě. Jsme rozsévači chaosu, pojídači mrtvých, šakali, hyeny a supi lidského pokolení. Budeme se pást na civilizaci, až přijde její soumrak. Co tě k nám přivádí?" Hlasem, který není tvůj, odpovídáš. "Jsem dítě mrtvých. Hledala jsem zde klid, ale našla jsem jen chaos. Nehledala jsem vás, ale zdá se, že vy jste hledali mě." Cítíš, jak se tvá tvář zkroutila do úšklebku a vzápětí pohladíš tvora vedle sebe. Konečně si vzpomeneš, že to je stejné zvíře, jaké vtáhlo Orfea do podsvětí. Když jsi odpověděl, nemrtvý se opět zasmál svými hladovými ústy a okamžitě reagoval. "Nejsi dítě mrtvých. Možná jsi někdy umřela, možná jsi jen parodií života, ale nejsi mrtvá. My ano. Nehledali jsme tě, čekáme zde. Dokud to nezačne, nemůžeme odejít bránou a začít rozsévat své prokletí. Smrt a náhradu života." Mlčky tě pozoruje, stejně jako všichni ostatní, kteří se přestali dívat na oblohu a nasměrovali své pohledy na tebe a Listiena (zdá se, že k tobě konečně proniklo i jméno onoho černého psa). Mrtvolce chlapce, který sedí mezi tebou a mluvčím, zničehonic upadne hlava a zkutálí se ti k nohám. Tam se masité hnijící rty roztáhnou v šaškovský úsměv a oko plné hlíny na tebe zamrká. "Nás nezastavíš..." Ozve se po otevření jeho úst a vyvalení se odporně nasládlého dusivého zápachu. Pak se všichni zvednou a vykročí k tobě. Jako jeden muž, pomalu, v postupně se zúžujícím kruhu. Zastaví je zvednutá ruka mluvčího, který si všiml plamenů ve tvé ruce, u kterých si ty sám nejsi jist, kde se vzaly. "Oheň? Věříš snad tomu, že by nám dokázal v něčem zabránit? A i kdyby... Víš, kolik je na zemi hřbitovů? Dokážeš je před koncem vyčistit všechny? Zlikvidovat každého jediného ghúla? Rozprášit i tu nejposlednější zombie a spálit poslední z upírů a stryg? Vyčistit svět od kostlivců, přízraků, duchů a mumií? Vzdej se nám a nech nás pozřít tvé tělo a tvou moc... NEBO SI JI VEZMEME NÁSILÍM!" Zaburácí jeho mocný hlas a stromy kolem se začnou prohýbat v kruté vichřici. Zároveň se rozpadne náhrobek, na kterém doposud stál a z otevřeného hrobu začnou po schodech vycházet další a další nemrtví. "Jsem dítě mrtvých." Zašeptáš a necháš plameny prostoupit celým svým tělem. Jsi živá hořící pochodeň. Ze tvých šatů se stávají hořící cáry. Černý oheň, mocný oheň. Nad další snahou těch tvorů se jen zasměješ. "Ne, to vy se koukejte vzdát, než tu rozmetám vaše hnijící odporné kosti. Pokud to bude nutné, já a mí přátelé zničíme každý hřbitov a každého z vás!" Po posledních slovech, která v duchu vyslovila tvá ústa, vidíš ještě chvíli dál postupující šiky mrtvých a pak se oheň rozšíří po okolí a pes vyrazí do útoku. Nejsi si přesně jist, co to bylo, ale máš podezření, že se s tebou někdo pokusil spojit.

Slovo - 02. července 2010 22:56

soukromá zpráva od Slovo pro Mentální spojení Napojení se na Cassiela bylo úspěšné, předala jsi mu vzpomínky na všechno od okamžiku, kdy jsi přeskočila hřbitovní zeď. Na tvé výkřiky už nikdo z mrtvých nereaguje a oni opět vykročili k tobě. Oheň prochází tvým tělem a šaty, obaluje Listiena, ale ani jednomu z vás neubližuje. Což se nedá říct o nemrtvých, na které přeskakuje jako při lesním požáru. Listien vbíhá mezi ně a jeho čelisti dělají o mnoho menší škody než oheň plápolající z jeho srsti. Děsivé však je, že přestože mrtví padají po tuctech, jejich počtů neubývá a z otevřené brány pod rozpadlou sochou anděla se valí další a další a krom zombií a ghůlů už začínají přicházet i mumie, vylétat upíři a objevují se i kostlivci, kteří sice hoří dobře, ale dokud nejsou jejich kostěná těla na prach, kráčí dál... Upíři vylevitovali vysoko nad tebe a začali se zaříkáváním. Jejich dlaně se zbarvují do temně fialova a ty cítíš, že ti pomalu ubývá sil. Vydržíš snad ještě několik hodin, ale nejsi si jistá, zda ti v budoucnu nezačne sil ubývat mnohem rychleji. Nevíš, co budeš dělat, až přijdeš o plameny.

Miu - 02. července 2010 23:08

soukromá zpráva od Miu pro hřbitov nemohu to zvládnout. Né dokud budou stále proudit dovnitř hvízdnu na Listiena. nemusíme k sobě mluvit. Známe se už dost dobře na to aby chápal mé úmysly. On mě bude bránit mezi tím co zažehnu plameny průchod na svět. Kámen ohni odolává ale né dlouho. Tohle není oheň co pálí jen suché. Tenhle oheň ničí vše. Upíři co stihli uniknout musím nechat být. Důležité je zničit tuhle bránu. Je to jediná šance. -Vím že je to nebezpečné, vím že mě to může stát další život, zapomnění a možná i prokletí. Mezi tím co se mi z těla k bráně neustále uvolňuje oheň a pomalu požírá vchod obrátím se do sebe sama. za zdrojem toho nečistého plamene. za zdrojem co mě navždy zničil a změnil. Za zdrojem co dokázal zničit hrad a proměnit jej v sutiny. Možná už se neprobudím....Možná zešílím... Cítím že jsem blízko. Co se stane až mě oheň ovládne? nevím.....Mohu jen doufat a věřit v jeho sílu. Stejně jako ve mně věřil Hádés. neprohraju s bandou mrtvol

Eileen Johannson - 17. července 2010 22:54

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Klub Zoufale a zmateně jej pozoruji. Pomalu se mi začíná vracet paměť. Nechávám se balit do dek, ovšem s přibývajícími vrstvami na pergamenové kůži se začínám třást. Cítím, že se musím soustředit na dýchání, každý, i sebemenší, pohyb je příšerně namáhavý. Ale nebolí. Připadám si trochu jako napolo rozmražený filet. Lehce otevřu pusu, abych něco řekla, promění se to však v nepříliš inteligentní, naštěstí téměř neslyšitelný blábol. Vpíjím se Kreoxovi do očí a čekám, zda neřekne něco on. Mezitím se pokouším o pokrčení palce u levé nohy. Střípky z blízké minulosti pomalounku zapadají jeden do sebe. „Jak dlouho to je?“ zašeptám vyprahlými rty. Před očima mám barevné mžitky, ale na něco jsem si vzpomněla. Vím, že na tohle se bezpodmínečně musím zeptat. Vymotám ruku z deky a chytnu jej za zápěstí. „Kreoxi…“ vydám ze sebe tiše, „…koho jsi myslel těma dalšíma dvěma?“ Probodnu jej pohledem a jeho zápěstí mohutně sevřu, zaryji nehty hluboko do jeho kůže, aby bylo jasné, že tenhle dotaz nezapomenu a on mi na něj jednou určitě odpoví. Zároveň však bojuji s nevolností z nízkého tlaku. Mám pocit, že každou chvíli znovu omdlím. Bojím se toho. Jsi tak slabá… Hotová poseroutka… Znovu se rozpláču.

Slovo - 19. července 2010 11:30

soukromá zpráva od Slovo pro Souboj s mrtvými Listien vyskočil vysoko do vzduchu... A zase... A zase... Dokud se mu nepovedlo chytit jednoho z upírů do zubů a roztrhat jej během pádu na kusy. Ostatní vyletěli výš, ale oslabilo to účinky jejich magie natolik, že když ses pohroužila do své mysli a uchopila zdroj ohně, který jsi nasměrovala do portálu mrtvých, uvolněná energie doslova explodovala do okolí a sežehla kolem tebe vše v okruhu dvaceti metrů. Kolem tebe, pod tebou, nad tebou... Zřítila ses do nově vzniklého kráteru, ale ještě v pádu se ti povedlo moc poslat do portálu...

Slovo - 19. července 2010 11:38

soukromá zpráva od Slovo pro Město a svět Na několika místech ve městě vytryskly do výšky sloupy černého ohně a vzduch zaplnil zápach spáleného masa, vlasů a kostí. Kdyby se na vzniklou situaci někdo díval z letadla a měl před sebou mapu, zjistil by, že každý sloup označuje jeden hřbitov. Kdyby se někdo díval z oběžné dráhy, viděl by, že takových sloupů ohně je mnohem víc, jako by na zemi vybouchly všechny sopky, gejzíry a otevřely se tisíce nových. Kdekoliv bylo nějaké mrtvé tělo, začalo okamžitě hořet a vysílat plameny dál do okolí... Škody byly neuvěřitelné, oheň se nezastavil před ničím a dokud nebyly hřbitovy propálené tak, že se roztékaly náhrobky, zuřil žár dál... Mělo to však několik pozitivních průvodních jevů. Jednak byli zlikvidováni všichni nemrtví, ale také všechna mrtvá těla, ze kterých se dali udělat noví... A začaly hořet lodi z nehtů mrtvých válečníků, takže útočící armáda musela přesednout do mnohem méně tradičních, přesto poněkud rychlejších a odolnějších motorových člunů a bitevních lodí. A čelisti kolem slunce se zase o něco více sevřely...

Kreox - 19. července 2010 11:46

soukromá zpráva od Kreox pro Šok "Teprve několik minut." Odpovím věcně na tvou první otázku a když vidím tvé rozpraskané rty, zvednu se, abych ti přinesl trochu vody. Ale ty mě předběhneš a chytíš mě za zápěstí s otázkou, po které mi zbledne i černá na mé kůži do popelavě šedé... Ve středech očí se mi rozšíří bilé zorničky, které dosud nebyly vidět a já se ti pokusím vytrhnout. "Nic, nejspíš jsi měla v blouznění nějaký divný sen, přeslechla jsi mě, nebo já nevím... Jdu ti pro vodu..." Vytrhnu se ti a... Odejdu... Tohle je snad poprvé, co mě vidíš skutečně někam kráčet, aniž by po mě někdo vyžadoval, abych chodil. Během chvíle jsem zpátky s vodou a spoustou kapesníků, sklenici ti podám, podepřu tě a zvednu tak, aby ses mohla napít. Pak ti začnu otírat pot. "Buď silná, budeme tě potřebovat."

Miu - 19. července 2010 12:20

soukromá zpráva od Miu pro souboj končí svět mě opět pohřbívá když vedle mě dopadne Listien a dělá z jednoho upíra krvavý cucflek usměji se, ale nemohu ho pochválit. Přesto mou pochvalu jistě cítí. Momentálně mám na práci o dost důležitější věc. To že se tím upíři vzdálili mi dopomohlo uspíšit práci včas. A pak EXPLOZE! Ležím v jámě kterou jsem osobně způsobila a skoro nedýchám. Přimhouřím oči a sleduji černé ohně v dohledu. A jé...asi jsem to trochu přehnala...ale to skoro vypadá jako by ten portál který jsem se pokoušela úspěšně zničit byl nějaký hlavní, že to takto funguje. jen doufám že jsem nezabila nějaké živé... cítím jak mě bodla v srdci hrdost. Zkusím se (dle možnosti svých dočasných sil) doplazit k Listienovi, který je bojem jistě taky vyčerpán. Položím na jeho hřbet svou ruku a obrátím se na záda (prostě ležíme bok po boku). kdybys ty upíry neodehnal neměla bych dost sil. poplácám ho po hlavě. Dobrá práce příteli. pochválím jej lehce rozechvělím hlasem. Než zase naberu sílu asi to chvíli potrvá takže teď jenom můžu čekat než se dostaví ostatní. Né že by mi osobně hrozilo nějaké nebezpečí, konec konců kráter je docela stabilně spečen, ale rozhodně tu nechci být déle než je nutné. právě jsem asi zničila pár hřbitovů...díky bohu že jsem je začala i nenávidět...

Slovo - 19. července 2010 12:30

soukromá zpráva od Slovo pro Na dně jámy Byla jsi sice schopná se doplazit k Listienovi, ale jste oba tak vyčerpaní, že dostat se z kráteru nahoru je pro vás téměř nemožné. Pod okrajem se s vámi drolí hlína a náklon je takový, že dokud nenabereš trochu síly, nahoru se nevyškrábeš. Náhle se ozve kašlání a škrábání nehty o hlínu, načež se nad okrajem kráteru objeví hlava zombického mluvčího. "Tak tohle od tebe bylo velmi odporné... Mám pro tebe skvělou nabídku. Přidej se ke mně a já ti pomůžu z té jámy."

Miu - 19. července 2010 13:29

soukromá zpráva od Miu pro jáma aspoň že už je po všem říkám si když tam ležím jako zdechlina neschopna pohybu. Když se nademnou začne něco dít srdce mi zapleská radostí. To vám to teda trv....He? nějak nechápu jak to mohl přežít. Opravdu jsme čekala že tam vykoukne naprosto jiný obličej. Hlasitě polknu. Sakra jak to mohl přežít? Musím získat čas než se trochu zberchám. Bohužel to nevypadá že by Cassielovi ta zpráva došla. Sakra sakra. Pokud to přežiju narvu mu nohu do zadku a udělám si z něho maňáska. Jo pravda že to zní hodně lákavě, ale já si tu radši chvilku poležím...teda! Chci říct- inspirace! Inspirace! Ještě není bezpečné abys sem sestupoval. Pár zbytkových plamínků tu přeci jen ještě zbylo vždycky jich po něčem takovém pár zbude a tak doufám že jsou některé v našem dosahu a není to úplná blbost. Musím říct že jsi mě docela zaujal. Nebývá těch kteří by tohle mohli přežít. Kdybys už neměl svého pána nabídla bych ti práci... opravdu je na mě asi vidět že to vymýšlím z nouze, ale ta poslední slova mě začínala uklidňovat, takže už to trochu logicky znít mohlo. Konec konců dříve jsem některé z vás taky používala jako přisluhovače, ale k trochu jiné věci. Vím ses tvým pánem se nemůžu měřit...ale přesto...myslím že jsem s vámi zacházela líp než on. probouzela jsme jen ty kteří toužili po pomstě, né i ty kteří chtěli pokojně spát. Vlastně když si na to tak vzpomenu jediný koho jsem opravdu zabila a změnila byl Listien.....Co si o tom myslíš? Kdo z nás dvou je spravedlivý? Ty nebo tvůj pán? Ber v ohled že já nikoho nebudím pokud sám nechce, netýrám něčí duši, nevězním vás zde... dobrý dobrý! dál dál! ehm...

Eileen Johannson - 20. července 2010 15:27

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Nezodpovězená otázka Nemohla jsem si nevšimnout, že má otázka ti nebyla zrovna dvakrát příjemná. Co mi zatajuješ…?! „Kreoxi…!“ Vykroutíš se mi a odcházíš, což jen potvrzuje, že jsem trefila dost citlivou strunu. Představa, že by se tahle otázka mohla stát nástrojem k lehčímu vydírání mě nutí k jemnému náznaku úsměvu. Jen bude nutné ji jemně nechat uzrát… Vracíš se s vodou a napolo rozmražený filé se mění v žíznivou duhu, ovšem bez plného spektra barev. „Díky…“ zašeptám a ochotně nechávám vodu proklouzávat vyprahlými ústy hlouběji a hlouběji… „Můžeš mi pomoct…?“ zeptám se tiše a chytnu se tě kolem ramen, abych vyzkoušela, zda jsem schopna samostatně sedět. Zase ty mžitky… „Nenašlo by se někde zbytek kafe?“ povzdechnu si a lehce tlouknu týlem do zdi za sebou. Hřbetem ruky ledabyle setřu poslední dávku slz. Přestávám vnímat, že i z té drobné dávky soli v nich mám kůži kolem očí celou rozežranou. „Lucy říkal pravdu? Přijde konec světa?“ vzpomínám si na slova, která jsem venku zaslechla. „Jestli je to pravda, k čemu mě asi budete potřebovat?“ V teple u radiátoru a s odeznívající mlhou na paměti pomaloučku pookřávám a určitě ke tvé radosti nacházím stále více a více otázek. Přijdu na to, koho jsi myslel těma dvěma dalšíma… Neustále tě sleduji. Stejně jako ty mě. Musíš vědět, že mi ta otázka nedá spát.

Orfeos Bacchíkós - 26. července 2010 09:11

Před klubem Jenom pokývu hlavou. "Máš samozřejmě pravdu, udělám co bude v mých silách," pokrčím rameny. A lehce roztřesenou rukou upiju z poháru. "Máte někdo nějaké cigára?" zeptám se a je vidět, že bych si zapálil, že mě celý rozhovor lehce vykolejil. Pak si protáhnu prsty a zeptám se: "Kdy a kde to vypukne? Kam seodebereme a čeho budeme činiti?" optám se a v kapse anjdu ještě jednu zmačkanou cigareu, zapálím si a spokojeně vyfukuju namodralý kouř...

Kreox - 28. července 2010 18:57

soukromá zpráva od Kreox pro V klubu "Ale jistě." Odpovím, když se zeptáš, zda bych ti mohl pomoci. Pomůžu ti zvednout se do sedu a zachytím tě, když zavrávoráš. Pomalu tě přesunu do pozice, aby ses mohla opřít zády o stěnu a na tvou otázku jen krátce přikývnu. Opět odejdu a během chvilky jsem zpátky s kouřícím hrnkem, který ti pokládám k nohám. Díváš se na hladinu černého smrťáka. Mého speciálního kafe, které probudí i lidi v narkóze, když jim ho někdo nalije do krku. "Jen si dej. To, co ti teď řeknu, vyžaduje, aby tvá mysl vnímala. Lucy říkala pravdu. Skutečně se blíží konec světa. Lze to jen uspíšit, oddálit již ne. Nedá se tomu vyhnout, tudíž bude třeba bojovat. Nicméně Ásové využijí i jinou pomoc, než jen další paže u zbraní. Strojírenství, taktika, strategie... Bystrý mozek se neztratí. Proto tě budeme potřebovat."

Slovo - 28. července 2010 19:10

soukromá zpráva od Slovo pro Na hřbitově Mrtvý muž tě poslouchá a občas překvapeně zvedne prohnilé plesnivé obočí, místy se pobaveně zasměje a nechá ven vypadnout pár červů. U nabídky pracovat pro tebe si musí tvář zakrýt ohořelou rukou, aby zakryl těžko potlačovaný řehot. "Můj pán? Pracovat pro tebe? Jsi mocnější než KDO?" Smích pokračuje a při zmínce o Listienovi mu jen zeleně blýskne v prázdných důlcích a on zvážní. "Ten pes je velmi kvalitní kus. Prakticky dokonalá napodobenina života, věrný až za hrob... Celkově skvělá ukázka tvých schopností, které jsi předvedla v ještě lepším světle. Ale vidím, že jsi stále ještě dítě, jinak by sis všimla, že ti nenabízím práci pro žádného mého pána, ale sám pro sebe. Jak sis jistě mohla všimnout, tvé plameny mě nezabily a dokonce mě ani nijak nezpomalily. Chci od tebe pomoc proti Odinovi, mám s ním nevyřízené účty a on mi za to věznění v podzemí ještě mnohé dluží!" Tvář se zkroutí nenávistí a z místa, kudy má vést do mozku očí nerv, vylezl tlustý bílý červ. "Omlouvám se, nechal jsem se trochu unést. Zkrátka ti nabízím skvělou příležitost. Slib mi svou pomoc a já pomůžu tobě. Válce se stejně nevyhneš, můžeš si alespoň sama zvolit stranu. Já, nebo Lucy, která ti ani nedal na výběr a očekávala, že půjdeš s ním?"

Lucifer - 28. července 2010 19:16

Před klubem Podám Orfeovi krabičku, aby si mohl nabídnout a když si vezme, zeptám se, zda nechce připálit. V tom okamžiku dostává odpověď na svou poslední otázku. "Právě to vypuklo... Přestože slunce i měsíc jsou na svých místech, někde už se začalo bojovat. A navíc to vypadá na práci té maličké!" V obličeji se mi zrcadlí děs a zmatek. "Tohle není v pořádku... Nesnáším, když nevím, co se vlastně sakra děje! Krom toho musím být tady. Je třeba, aby se po ní šel někdo podívat a zjistil, co se vlastně stalo. Kreox se stará o Lorreine, takže se obávám, že budu nucen požádat někoho z vás."

Eileen Johannson - 28. července 2010 21:28

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Rozmražování filetů Zasněně sleduji tmavohnědou, opravdu téměř černou hladinu v hrnečku. Musím se pousmát. Tenhle Kreoxův výtvor mě už několikrát vysekal z ranní, polední i večerní kocoviny. Díky… usměji se unaveně na starého známého démona a natáhnu se pro horký šálek. Musí neuvěřitelně pálit, jak se z něj kouří, ale já nic necítím. Vůbec nic. Pozastavím se nad tím a v duchu se snažím přepočítat své zásoby. Přes obličej mi přeběhne rychlý stín a ze strachu z budoucnosti se rychle ponořím do šálku s kávou. Nějak mě začíná dusit ta atmosféra kolem. Těkám očima po okolí. Prázdný a potemnělý, tichý klub… To jsem snad ještě neviděla… Pátrám v paměti a po paměti zároveň hledám kapsu, než si uvědomím, že žádnou nemám. Tedy ani žádné kuřivo k dispozici. Kreox vyžaduje pozornost, avšak já se ztrácím ve vlastním světě. Málem se přitom poliji horkou kávou. „Cože jsi to říkal…?“ unaveně se na něj otočím a přimhouřím oči ve víře, že se tak budu moci více soustředit. Počkám, až vše nervózně a lehce naštvaně zopakuje a pak vyprsknu smíchy. „Boj? Technika? Strategie?“ dusím se. „Kreoxi, haló, to jsem já, Lorreine… Umím jen dvě věci…“ mrknu na něj a směji se dál.

Miu - 29. července 2010 23:22

soukromá zpráva od Miu pro Hřbitov Věrný až za hrob...Pravda že jsme tomu slovu dala asi ten správný význam...Ksó...ještě stále se nemůžu hejbat.. přece jen po takovém velkém flambování je jeden vyčerpaný. Nafouknu tváře. Jo. Jsem stále ještě dítě a taky je mi souzený dítětem zůstat zabrblám- spíš mi to unikne z úst. Mamiiiiii lezou z něj červy! ohrnu nos. Opravdu nemám ráda když cítím vítězství a po chvíli zase prohrávám. Odinovi? Vůbec nevím o čem mluvíš hlavoune. Tahle válka se mě osobně netýká. Zatím jsem se neupsala na žádnou stranu a ani v tom nehodlám pokračovat. To proč jsem to tu zničila bylo z prostého důvodu: nemám ráda když někdo boří mé oázy klidu... Opravdu...Nikam jsem se zatím neupsala. Proč bych to měla měnit?... Pracovat pod ním? To mám opravdu na výběr. Buď ze mě vysaje sílu a nebo budu jeho služkou. Přece jen mě ta nabídka zajímá. Vzájemná výpomoc? A co mi nabídneš ty? Myslela jsem že sloužíš chaosu....

Anna Alysher - 07. srpna 2010 23:08

Před klubem Nejistě zírám na lahvičku, kterou mi Lucy podal. Je to opravdu diazepam. Diazepam? Copak po všech těch letech mezi lidmi neumí rozeznat zoufalou větičku naznačující, že se dotyčný obává o svou schopnost zvládnout situaci, nikoli že se opravdu touží zdrogovat? Na druhou stranu... za daných okolností by mi mohly pomoct. Spolknu dvě tabletky a hltavě zapíjím. Na prázdný žaludek účinkují rychle... nebo své dělá i sugesce? Zatímco Miu i s hafíkem na stres narozdíl ode mě reaguje útěkem a Orfeos se vybavuje s Ferem, propadám se do tiché blaženosti. Dvě prášky pro někoho, kdo valium nikdy neměl v ruce, natož aby ho užíval, jsou prostě moc. Slova Lucy poslouchám, ale cítím se od nich podivně distancovaná. “Co že je potřeba?“ zeptám se ospale Lucy, když se na nás obrátí s jakousi žádostí. Klidně se na ní usmívám. Život je krásný.

Slovo - 22. srpna 2010 11:38

Město a svět Na několika místech ve městě vytryskly do výšky sloupy černého ohně a vzduch zaplnil zápach spáleného masa, vlasů a kostí. Kdyby se na vzniklou situaci někdo díval z letadla a měl před sebou mapu, zjistil by, že každý sloup označuje jeden hřbitov. Kdyby se někdo díval z oběžné dráhy, viděl by, že takových sloupů ohně je mnohem víc, jako by na zemi vybouchly všechny sopky, gejzíry a otevřely se tisíce nových. Kdekoliv bylo nějaké mrtvé tělo, začalo okamžitě hořet a vysílat plameny dál do okolí... Škody byly neuvěřitelné, oheň se nezastavil před ničím a dokud nebyly hřbitovy propálené tak, že se roztékaly náhrobky, zuřil žár dál... Mělo to však několik pozitivních průvodních jevů. Jednak byli zlikvidováni všichni nemrtví, ale také všechna mrtvá těla, ze kterých se dali udělat noví... A začaly hořet lodi z nehtů mrtvých válečníků, takže útočící armáda musela přesednout do mnohem méně tradičních, přesto poněkud rychlejších a odolnějších motorových člunů a bitevních lodí. A čelisti kolem slunce se zase o něco více sevřely...

Lucifer - 22. srpna 2010 11:46

Před klubem Zamávám rukou po okolí, přičemž obkroužím ukazováčkem vrcholy všech budov kolem nás. "Mám na mysli tohle. Ty plameny. Maličká je v nebezpečí..." Přejedu zkoumavým pohledem Annu a hlava mi padne do dlaní. "Já myslel, že se potřebuješ jen trochu uklidnit, ne že se zfetuješ jak Lorreine... Tohle je prostě úchvatné. Jedna na morfiu, druhá taky napráškovaná a třetí někde v háji. Pánové, mohu se spolehnout alespoň na vás dva? Jak vidíte, dámy to poněkud nezvládly." Z krabičky, kterou jsem podávala Orfeovi si vytáhnu jednu cigaretu, postavím se, zapálím si a začnu hbitě rázovat kolem stolu.

Kreox - 22. srpna 2010 12:01

soukromá zpráva od Kreox pro V klubu "Jo, píchat si a píchat mně." Vyletí ze mě okamžitá reakce a pak se ti podívám do očí. Na okamžik problesknu a pak začnu rozbalovat krabičku s cigaretami, jednu vytáhnu pro sebe, druhou ti nabídnu, sednu si vedle tebe, položím mezi nás popelník, připálím si a přidržím ti zapalovač, aby sis mohla připálit taky. "Nejspíš se tomu nevyhnu... Jsi velmi zvláštní žena. Možná bych měl říct 'jste' a 'ženy'. Nejsi ve svém těle sama. Vlastně si to jedno tělo střídáte tři, aniž byste o sobě navzájem věděly. Všechna ta probuzení na neznámých místech v neznámých šatech a bez vzpomínek na uplynulé minuty nebyla způsobena morfiem a alkoholem." Na chvíli se odmlčím a zapálím si další cigaretu. Krabičku nechám ležet mezi námi hned vedle popelníku a zapalovače. "Ty další dvě jsou nevinné. Jedna je umělkyně a druhá vědkyně. Budeme potřebovat spíš ji. Jelikož však nevím, jak přesně to s vámi třemi je, potřebuji i tvou pomoc. Chtěl jsem se tomu vyhnout, dokud na to nepřijdeš sama, ale... Zdá se, že už to nelze dál odkládat." Skončím, mlčky kouřím a dívám se do prázdna.

Slovo - 22. srpna 2010 12:10

soukromá zpráva od Slovo pro Na hřbitově Mrtvý by pozvedl obočí, kdyby ho měl v lepším stavu. "My jsme nic nebořili, jen jsme vyčkávali. Bořit jsi to začala ty. Ne, počkej, to není důležité... Mluvila jsi o chaosu... Já mu nesloužím, já jím jsem. Nebo tedy... Jak bych to pojal. Jsem jeho zosobněním? Pánem? Bohem? Tedy, pochopitelně ne konkrétně v tomto těle, z toho mluvím, jen abych to mohl vyřídit osobně. Ve skutečnosti jsem... Prostě někde jinde. To tě nemusí zajímat." Mrtvý na okamžik ztichne a vypadá to, že přemýšlí. "Nepřidala ses na žádnou stranu... To tě šlechtí, ale nepomůže ti to. Na neutralitu se obě strany dívají jako na nepřítele. Ásové jsou v tomhle děsně zabednění a co se naší strany týče... Řekněme zkrátka, že ne všichni jsou tak rozumní jako já a uvědomí si včas něčí potenciál. A pokud ano, tak mají málokdy dost rozumu na to, aby se toho někoho nepokusili okamžitě sežrat. Zkrátka a jednoduše je to banda tupounů bez mozků, kteří potřebují někoho s rozumem, kdo by jim velel. Když už jsme u mozků, tohle tělo jeden postrádá, neviděla jsi nějaký tam dole?"

Miu - 23. srpna 2010 13:09

soukromá zpráva od Miu pro hřbitov Ne, dole žádný mozek na víc není. Proč by Chaos navíc potřeboval někoho s mozkem? tací co přemejšlí jsou daleko více nebezpeční než ty nemyslící loutky co jdou jen za tvým slovem a čerstvým masem. povzdechnu si i když jsi možná Chaos- je možné že to co z tebe cítím je síla boha, nebo jsi jeho zástupce, tak taky moc inteligencí zrovna neoplýváš. i když se můj plamen pomalounku regeneruje, najednou nevím jestli proti nim chci válčit. Stále jsi mi neodpověděl co bys mi za to dal. Co by mi mohl Chaos nabídnout? najednou se z té nepříjemné situace stává docela zajímavý rozhovor. A i tak potřebuji čas na rozmyšlenou. Řekněme 5 hodin. Co je pro tebe pět hodin?

Anna Alysher - 27. srpna 2010 22:31

Před klubem Nikdy jsem žádné drogy nezkoušela. Je to zajímavé. Nemyslím si o sobě, že bych přestala myslet, nebo viděla věci, které neexistují (tedy vidím spoustu neuvěřitelných věcí, ale to bohužel nejsou výplody mé fantazie). No, možná se hýbu trochu pomaleji, ale to je spíš tím, že nevím, proč bych se měla stresovat a unavovat.Jen je mi všechno jedno, jsem klidná, odpočívám, nějaký Loki či Ásové mi mohou být ukradení. Myslím na jiné, hezčí věci. Ferova slova mě vrátí do reality, byť poklidnější reality, než asi ve skutečnosti je. Maličká je v nebezpečí... Dámy to nezvládly... Cože?! Já přeci vždycky všechno zvládám! Pokusím se nějak vzchopit. Odhrnout tu příjemnou růžovou mlhu, která obklopuje mé já. To děvče je v nebezpečí, může jí jít o život. Nemůžu tady jen tak sedět! Blbý dia... diazmopan. Co mám dělat, aby tak... nedělal to, co dělá? Asi jako s alkoholem. Jídlo, musím se najíst. Má se myslím jíst mastné... nebo snad masité? Sakra, působí to na mě asi víc, než jsem si myslela. Tak mastné a masité zároveň. Natáhnu se po něčem na stole, co odpovídá požadovanému pokrmu, aniž bych přemýšlela, co to vlastně je. Chvíli tupě přežvykuji, pak hodím pohledem po Lucy. “Dej mi pár... delší než sekunda... éé... minut, než se dám dosp... teda dohromady a půjdu ji hledat.“

Eileen Johannson - 08. září 2010 18:43

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro Klub Pálící hrnek životadárné tekutiny vyměním za cigaretu, rozpustilý úsměv na tváři mi vystřídá blažený labužnický výraz. Kreoxovu přidrzlou poznámku přejdu přivřením očí a chvilkovým propadem do jiného světa. Není nad trochu morfia a cigáro… Přitáhnu si kolena pod bradu a oddávám se slastnému pocitu bez bolesti fyzické i psychické. Mohli by se mnou cloumat, kopat do mě, bodat mě, řezat zaživa… A já bych se usmívala. Jako z dálky postřehnu tlumené ducnutí keramiky o podlahu a šplouchnutí. Pomalu skloním hlavu, abych se podívala na kouřící černavou tekutinu, jak se plazí po zemi a postupně zahryzává do bílé kůže na volně položené ruce s lehce modrofialovými konečky prstů. Pousměji se a pozvolna ji zvednu nahoru, abych si ji položila do klína. Kde jen jsou ty časy, kdy jsem měla jakési ambice… Kdy jsem v rukou pěstovala každou špetičku citu a konečky prstů jsem rozpoznala nejjemnější rozdíly… Neubráním se ironickému úšklebku a pohledu na špinavé nehty. Částečky prachu z podsvětí pod nimi ulpěly stejně jako hříchy na mé duši a hodiny absence v předčasně ukončeném indexu. Naladím se na vlnu Kreoxova hlasu a vrhnu na něj kyselý pohled. „Nemyslíš si, že ti to budu věřit, že ne?“ řeknu pozvolna, stále omámená nepovolenými látkami, ovšem již cítím, jak mi pomalu stoupá tep. Stýská se mi po mé zdobené cigaretové špičce… Tak ráda bych mu ji vrazila třeba do oka. Třesoucí se rukou ledabyle odhodím špačka někam do prostoru klubu a lehce pařátovitým sevřením se opřu o démonovo rameno. Trochu vrávoravě se postavím a probodnu jej ledovým pohledem. Poznámka o nevinnosti a nepotřebnosti se mě dotkla. Ovšem teď jsem tady já…! „Jak vypadám?“ zeptám se s nahořklým úsměvem na rtech a lascivně si prohrábnu poněkud urousané havraní vlasy. Počkám na jeho rozpačitou reakci, zuřivě se otočím na podpatku a lehce vrávoravě odejdu z klubu vyžádat si nějaké lepší vysvětlení přímo od „pána zla“.

Eileen Johannson - 08. září 2010 19:53

Před klubem Vyklopýtám z klubu ven rovnou do cesty Lucymu. Nevraživě jej sjedu očima a napřáhnu se k facce, ovšem díky morfiové pecce od Kreoxe ztrácí svou obvyklou sílu a jiskru. „Tys to věděl, že ano?! Celou tu dobu!“ vybuchnu a pár vteřin zuřivě poklepávám nohou o vyprahlou zem. Jak je ticho, začínám pomalu vnímat okolí, avšak nijak mě to nezasáhne. Po letech, co jsem byla terčem roztodivných vtípků černobílého démona, dávce otupujícího „léku“ z jeho rukou a nemilé poznámce z úst stejné osoby mě hořící město opravdu nedojme. Puch spáleniny mi zdaleka připomene školní léta. „Já čekám, Lucy!“ chytím barmana za límec. Špinavá, zpocená, s cestičkami od slz a rozmazené řasenky – nádherný pohled. Koutkem oka zaznamenám Annu s přiblblým výrazem, něco přežvykující. Úplně jako kráva, drahoušku… Vyprsknu smíchy a přitom pustím Lucy. „No ty ses tedy roztomile zřídila…“ poplácám svou dlouholetou neoblíbenkyni po zádech a pro jistotu si detailněji prohlédnu prořídlou skupinku. Rychle je pohledem přepočítám. Odcupitám k Orfeovi a v nestřeženém okamžiku mu z ruky štípnu cigaretu. „Kam zmizel ten drobeček… Miu…?“ nadhodím dotaz s už relativně klidným podtónem, v očích mi však stále hoří ohně nevraživosti. Ze mě si tady nikdo legraci dělat nebude…

Slovo - 12. září 2010 13:09

Před Klubem Lucifer se již chystá praštit hlavou do dlaní, když ze dveří vyletí Lorreine a pustí se do něj. Pak začne Anna drmolit a z nebe rázem zmizí plameny. Lucifer zvedne hlavu a se zamračeným výrazem pozoruje oblohu. Již dlouho neviděla mraky kolem brány do ráje nad zemí. Světem se nese hudba stvoření a na zem dopadne paprsek světla, který chvíli hledá, než najde Cassiela. Ten počastuje své okolí zmateným výrazem a v záblesku čirého zlata se rozpadne na jiskry, které ještě chvíli poletují vzduchem, než všechny zhasnou.

Slovo - 12. září 2010 13:58

soukromá zpráva od Slovo pro Na hřbitově. Mrtvák pokýve hlavou a posmutněle zaskřehotá: "Škoda, skutečně mi chybí... Ke tvým otázkám. Chaos je jen škatulka. Lucifer je taky součástí chaosu, dokonce i bůh. Skutečný řád ve skutečnosti neexistuje, pokud nepočítáš ten neskutečný lidský vynález poslední doby s označením byrokracie." Při posledních slovech se znechuceně otřese. "Co by ti mohl chaos nabídnout? Život. Takový, jaký sis vždy přála. Bez pravidel a nařízení. To je ale jedno. Naše strana ti může nabídnout učitele, pomoc, ochranu, úctu, přátele. Cokoliv si budeš přát, jde nám jen o vítězství a nastolení správného řádu věcí. No a taky pomstu Odinovi a jeho nohsledům. Pět hodin říkáš? Klidně. Je ale možné, že invaze začne trochu dřív. Tak jako tak bych mohl případné agresory zastavit, abys měla klid na přemýšlení. Nikam se nehnu a budu čekat." Mrtvý domluví a ty zjišťuješ, že jsi sice vysílená a všechno tě bolí, ale přestáváš mít obtíže se hýbat, už bys mohla být schopná se postavit na nohy a dokonce i Lucien už není tak otřesený, jako byl. Povedlo se mu zvednout hlavu, olíznout ti tvář a pak se posadit. Za pár minut už byste možná mohli být schopní vylézt nahoru.

Miu - 23. září 2010 16:28

hřbitov a klub Rozhodně mě jeho slova fascinují a začnou mnou vířit, jelikož to co říká je pravdivé. Třeba by měla přijít změna. Třeba jsem opravdu na špatné straně...ne počkat, já teď nejsem nikde, jak už jsem dnes jednou řekla. Listiene, poraď mi ale může mi poradit někdo jako on? Na mou malou hlavinku už je toho zase moc, ale jednu věc vím jistě.... Opatrně si stoupnu a hněvivě stáhnu tvář. Platí zabručím k němu a zmizím ze hřbitova. Tohle si odskáčou. Co je to za přátelství když mě nechaj po krk v hnoji? Pravda, šla jsem sem sama a dobrovolně, ale stejně by nás to neminulo. Má temná stránka asi zajásá, o procento víc ke straně Chaosu. Jdu rázným krokem a i když vypadám jako oškubané kuře v mé tváři není víc než vztek. Na dětských tvářích to působí vtipně, ale na té mé v tento okamžik ne. Pokud mě Listien následuje zastavím se i s ním po boku- jako tomu bylo vždycky- před stolem kde se vesele baví, fetují, dlabou a pijou. Opravdu mě těší že vás mám za přátele. Takový si přeci mají v nouzi pomáhat že? Děkuji vám co je možná děsivější než můj nynější zjev je tón mého hlasu. Klidný, mrazivý a chladný bez kousky citu. Nemluvím nijak hlasitě spíš šeptám, ale i tak by to mohlo znít o dost pronikavěji než můj normální dětský hlásek. I má tvář je nyní jako z kamene. Ukloním se po způsobu středověkých dam. A právě díky tomu vím že mezi vás nepatřím. Chci vás jen naposledy vidět a rozloučit se s vámi. Nepatřím mezi živé, ani mezi vás. protože mě klamou, vždycky zradí. Kdybych s nima tenkrát nešla podsvětím pomohl by jim Listien? velmi pochybuji, ale oni za svou omezenost nemůžou. Jsou živý, to je jejich slabost a má výhra. nebo je tomu naopak? Mé oči krátce zaletí ke každému z nich a pak se zastaví u Luciena chci s tebou mluvit. O samotě. pak vejdu do klubu usadím se někam stranou aby jsme měly soukromý a neslyšely nás nepovolané uši a čekám( nechám Listiena hlídat dveře aby jsme opravdu byli o samotě- kdyby někdo z těch venku chtěl odposlouchávat)

Lucifer - 04. října 2010 22:11

Před klubem "Tohle je prostě skvělé. Nejen, že je tady hromada zfetovaných magorů, ti nezfetovaní dojdou smilování božího a sper to čert, jestli zaslouženě! Lorreine, zlatíčko, o čem to mluvíš?" Okomentuji Cassielovo zmizení a odpovím Lorreine s naprosto nezúčastněným výrazem na tváři. Pak jsem trochu překvapen, když se objeví Miu a rázuje si to přímo ke mně. Vyslechnu si její přednášku a povzdechnu si. "Posílala jsem je za tebou... Omlouvám se, ale nemůžu opustit tuto ulici a klub, jinak bych šel sama. Následuj mě do klubu, Lorreine, ty počkej tady, než se vrátím." Přejdu s Miu ke dveřím dovnitř a ty se samy otevřou. "Kreoxi, vypadni! A pořádně si promysli, co mi řekneš, protože poslední dobou tady nic nedává smysl. Miu, pojď. Co si dáš? A nebudeš chtít i nové šaty? Tyhle vypadají přesně tak, jak by měly vypadat poté, co měl někdo na kahánku."

Slovo - 04. října 2010 22:14

soukromá zpráva od Slovo pro Poznámka k odchodu ze hřbitova Když se ti povedlo vyškrábat nahoru, zjistila jsi, že z těla, které k tobě mluvilo, zůstalo jen ohořelé torzo, jehož jediné nepoškozené části momentálně visí nad jámou, ve které jsi byla až do tohoto okamžiku svou nemohoucností vězněna. Cesta zpět je velmi rychlá, ale nemůžeš se zbavit dojmu, že v nehybných tvářích lidí na ulicích se zračí mnohem více strachu než předtím. Jejich výrazy již nejsou tak neutrální a nezúčastněné, viditelně jim jde o jejich duše.

Kreox - 04. října 2010 22:25

V a před Klubem "Vypadáš jako někdo, kdo se kompletně odrovnal morfinem, pak chvíli brečel a teď mu vzteky pulzují všechny žíly na těle." Odpovím věcně Lorreine a dál koukám do země. Pak se venku něco strhne a během chvíle jsem vyhozen z klubu, ze kterého obvykle vyhazuji lidi já. No paráda... A to jsem chvíli věřil tomu, že se podobným problémům vyhnu... Povzdechnu si a projdu kolem Lucy a Miu, která vypadá poněkud opotřebovaně. Skoro jako by hořela, válela se v hlíně a hrála s rozkládajícími se mrtvolami hru na rozpadanou. Taky podle toho zapáchá, přestože si to nejspíš sama neuvědomuje. Venku nahodím na tvář rozpačitý úsměv číslo osm a opřu se o zeď. "Tak mě tady zase máte, chyběl jsem vám?"

Miu - 05. října 2010 17:27

klub Usadím se a na větu o mých šatech nevím jestli mám brečet nebo se hystericky smát. Poměrně trefné. utrsouím a má ruka hledá jistotu a oporu na Listienovo hlavě. Tyhle šaty mi teď odcela sednou. Přesně kopírujou mou psychiku a nynější stav mé duše. Takže Lucy...nebo jak ti mám říkat....myslím že tušíš co se přihodilo a chci tě informovat že zatím o přestupu k nim velmi uvažuji. Konec konců....mají pravdu že o vás...nevím nic. Chci vědět všechno. Do podrobna. Myslím že by to od tebe bylo poměrně fér -pro všechny, ale jim to můžeš říct později. Můj čas totiž ubíhá velmi rychle. Nuže? jelikož sama přesně nevím jak by má otázka měla znít (ona není nikterak konkrétní) tak jen čekám na jeho reakci. Kdyby se neměl v odpověď pomůžu jí. Co mohu očekávat od tvé strany? Co zamýšlíte se světem? jak obyčejně to zní a jak velká slova to jsou....

Lucifer - 14. října 2010 19:26

Uvnitř klubu Lucy si povzdechne a rozmlží se. Jeho tvary ztratí na ostrosti a začnou se jakoby v mlze rozpadat. Po chvíli se poskládají zase dohromady, ale již před tebou nestojí servírka, nýbrž postarší bělovlasý muž se sněhobílým knírem a bradkou. Na sobě má černou košili pod stejnobarevnou vestou s bílým lemováním, černé kalhoty stažené bílým opaskem, bílé boty a kabát. Opírá se o ebenovou vycházkovou hůl se stříbrnou koulí tak akorát do ruky. Netváří se nijak nadšeně, ale odpovídá ti. "Jsem Lucifer, světlonoš, bývalý velitel nebeských legií, jeden z prvních andělů, největší a nejmocnější z původních. Po povstání proti Slovu jsem byl svržen na zem, kde jsem se začal z nadbytku času zabývat pohostinstvím. Svou moc používám již celé věky téměř výhradně na to, abych svůj podnik udržel v chodu. Ragnarök jsem očekával, ale nemohl jsem s tím udělat o nic víc než s tou nepříjemnou cestou do podsvětí. Mým zájmem je, aby svět vytrval, neboť jeho zkáza by mě zbavila jediné možnosti jak svou mysl netrápit svou relativní nesmrtelností. Věčnost je odporná a trávit ji někde, kde bych si nemohl ani s nikým popovídat... Ne. To odmítám." Lucifer pokrčí rameny a zvedne oči, které až do tohoto okamžiku pozorovaly jen podlahu. "Co dalšího bys ráda věděla, maličká?"

Miu - 14. října 2010 21:00

klub samozřejmě že Lucy byl a je zahádná bytost a samozřejmě šlo jen o slupku. A právě nastal čas jí oloupat. Sleduji přeměnu poslouchám jeho slova a protáčím oči v sloup. to se mi zdá. Sotva vylezu od Hádese už je tady zase jinej čerchmant. Co přijde dál? malá mořská víla? jsem zoufalá a nyní ještě zoufalejší. kývnu. Supr. Takže na jedné straně stojí chaos který mi slíbil všechno možné a hlavně změnu světa a na druhé straně ty který mi nenabízíš nic a myslíš jen na své vlastní dobro. přiznávám že jsme opravdu na vážkách řeknu ironicky a chvilku se odmlčím. Levá noha se mi rozkmitá jako by se chtěla dát na útěk. pro vlastní klid si založím ruce na klín a propletu prsty. I když jde o Lucifera má úcta k němu o tom příliš nesvědčí. Pokud sis přečetl mé hříchy měl bys vědět že co se stane se světem mě pra málo zajímá, ani co se stane s ostatními. Zajímá mě tvá nabídka. Co by mi přineslo spřáhnout se s tebou? je to sobecké, ale taková prostě jsem, musím být. Po tom všem už si nikdo nezaslouží místo v mém černém hořícím srdci. Už mám toho dost. Listiene, možná jsem ho ťafla do nebezpečného místa- možná budeme muset utéct. zase jen ty a já. Co na to říkáš?

Lucifer - 15. října 2010 12:50

V klubu Přikývnu. "Tento vývoj jsem očekával a obával jsem se jej. Takže ti naslibovali hory a doly a tys jim to sežrala i s navijákem. Já nenabízím nic víc, než svět. Svět, ve kterém bude možné koexistovat s ostatními, svět, ve kterém bude možné žít. Nevím, co přesně ti naslibovali oni, ani kdo přesně ti oni jsou. Mohu ti jen poradit, abys jim nevěřila a hodně pozorovala, jak se situace vyvíjí. Pokud je to ze tvé strany všechno, můžeš jít, chceš-li. Držet tě zde proti tvé vůli nebudu, máš právo volby svých dalších kroků, když už ti bylo upřeno právo vybrat si tento neživot." Dveře klubu se otevřou dokořán, já se postavím k nim a rukou ti naznačím volnou cestu. "Kdyby sis to rozmyslela, můžeš se vrátit, ale pokud bychom se potkali v bitvě, zřejmě bych byl tíhou okolností nucen s tebou bojovat. Ať již já sám, nebo kdokoliv z našich." Zamyšleně tě pozoruji a čekám.

Miu - 15. října 2010 17:13

klub né bohužel už jsme se rozhodla. nemůžu před tím utýct. Vždycky jsem k nim tak trochu patřila, protože pokud má existence není chaotická a já osobně nejsem takový malý chaos tak už tu nechápu vůbec nic. Přesto ho nechám domluvit. otevřeně mi přiznává že neví nic o svých nepřátelých. Ví aspoň něco o svých přátelích? Bez tak je využívá...A osobně taky spíš znám tu druhou stránku víc než tuto. Čili je. Nepatřím sem, ani k nim ani k vám. Kdybych si opravdu mohla svobodně vybrat už mě asi neuvidíte, ale tahle situace si mě prostě vyžádala. Takže příště jako nepřátelé. taky uvnitř ještě chvilku čekám. ten konec slyšeli všichni nebo´t už se odehrával ve dveřích. je to jednoduší tím že to nemusím opakovat. jak jsou odporní. Tohle on chce zachovat? V nejhorším budu opět mezi svými. Mrtvými a živými zároveň. tam patřím prolétnu osazenstvo venku a pak udělám první odhodlaný krok. Ty další už jsou jednodušší. Víckrát už se neotočím. ... Jdu na hřbitov po cestě se mi zvedá žaludek z lidí. Mohli by bojovat, ale nebudou. radši budou jako splašené slepice lítat sem a tam. Radši to nechají na ostatních. ne, za tenhle zvrácený svět opravdu nebudu bojovat. nechci ho uchovat, chci ho změnit. Čím dál jsme od nich tím víc si jsem jistější sama sebou. Pokud se mi do cesty postaví nějaký šílený člověk rychle ukončím jeho trápení a jeho ještě hořící a umírající tělo si zapřáhnu jako svého prvního otroka. Před branou hřbitova se zastavím. takže z 5 hodin to bylo skoro 5 minut. krátce se zahledím ke klubu a povzdechnu si. pak se podívám na sebe. Tohle mi teda moc nesluší. Co ty na to Listiene? je čas na změnu. Mé tělo začne hořet černým plamenem a veškerá látka co na mě zbyla se rychle rozpadá v prach. Oheň mě obalí a zůstává plát na mém těle už sám od sebe. Nijak mě to nevyčerpává spíš naopak- ve světě lidí jsme nemohla ukázat svou pravou tvář. Teď můžu. A moc se mi to líbí. Stejně jako hltat napětí z nadcházející bitvy. Oči mi začnou rudnou lačností a jako by i mé vlasy ožívaly v plamenech které planou na mém světlém těle. Chvilku si to užívám a pak můj pohled padne na Listiena. Kleknu si na jeho úroveň a natáhnu k němu ruku abych jej pohladila po čumáku. Příteli. Tohle ode mě ještě nikdy neslyšel, ale myslím si že je na čase abych byla fér. Zprosťuji tě tvých služeb. Nechávám ti svobodnou volbu. Budeš semnou pokračovat a vytvářet novou cestu pro nový svět? A nebo chceš abych tvou duši a tvé tělo konečně nechala spočinout? je mi těžko učinit mu takovou nabídku. Ale z otroka se najednou stal přítel, můj jediný přítel a já si toho vážím a vždy budu. Čekám jak se rozhodne.

David - 15. října 2010 19:49

Ráno? Zamlženým zrakem se rozhlédnu po místnosti. Zase sen? Hned zase pevně zavřu oči. Od té doby co jsem se dozvěděl, že si pro mne jde má 'snoubenka' se mi zdá stále ta samá noční můra. Začíná to tím, že ležím na posteli ve svém stanu, pak vejde ona a ... Zavřu oči ještě pevněji. Nespal jsem kvůli tomu několik dní, ale nakonec mě opět únava přemohla. Sen se mým snažením, ale nenechá odradit a zaútočí na mě alespoň velkým rachotem a třasem, pak na mě dopadne něco těžkého a do tváře dýchne žár. To už mě oči otevřít donutí. Místo stanu se nacházím ve svém apartmá, místem kde bývalo okno proudí nahoru sloupec černého ohně a trosky zdi leží všude po místnosti a na mě. S ulehčením si oddychnu. Jenom normální noční můra. Bez zájmu ze sebe shodím peřinu i s hromadou suti. I po probuzení do snu se cítím nevyspalý a kolečka v hlavě ne a ne zabrat. Ale takový sen už jsem neměl pěkně dlouho. Ze skříně si vyberu obyčejné rifle a bílé triko. V koupelně chvíli mžourám na svůj odraz v zrcadle, než z kohoutku vychrčí trochu vody, stěží stačící na vyčištění zubů, pak to potrubí vzdá a místo vody vyplivne proud krve. Chvíli sleduju rudou tekutinu, jak odtéká do odpadu. Krev ve vodovodu, strašidelné. Objeví se myšlenka v mé unavené mysli. V kuchyni se mi konečně naskytne ohněm nezakrytý výhled na město. Sloupy černého ohně stoupají k nebesům na mnoha místech, jako pilíře podpírající mrtvou oblohu. Konec světa..... co je k snídani? Lednice mojí noční můry odhalí svou prázdnotu, v tuto chvíli děsivější než vše co jsem doposud viděl. A na krvavou kávu nemám náladu ... ... zkusím nějakou restauraci možná budou mít otevřeno. Když se u vchodu obouvám najednou ustanou vibrace, dosud otřásající celým domem. Byly tak všudypřítomné, že jsem si jich všiml, až když ustaly. Zanechám unavené tělo, aby se drželo každodenní rutiny, takže za mou zavře dveře apartmá a automaticky zamkne. Pak se vydá do ulic ticha, tu a tam narušenými výkřiky lidí, ozývající se z hlubin těsných městských ulic. Loudavým krokem pokračuju dál a bez zájmu sleduju obraz dokonalé zkázy města. Jednou dokonce pomůžu odklidit nabourané auto, blokující průchod do sklepení, ze kterého se ozývaly vyděšené hlasy uvězněných lidí. Zvláštní noční můra. Nic mě nehoní ... Místo pocitu ohrožení, který tak nějak podvědomě očekávám, ucítím vůni čerstvé kávy. Veden víc čichem, než rozostřeným zrakem konečně dojdu ke klubu Peklo. Někdo vynesl ven velký stůl a bohatě jej prostřel. Všechny vůně jídla však blednou v porovnání s aroma kávy linoucí se z ušlechtile tvarované konve. Všem okolosedícím jen přikývnu na podrav a s tichým "S dovolením." si naliji do poblíž stojícího šálku. Ještě chvilku si vychutnávám tu omamnou vůni a teplo prostupující do mých dlaní, než se poprvé pomalu napiju. V tu chvíli se mi po tváři rozlije přihlouple šťastný výraz a moje myšlenky se konečně rozběhnou správnou rychlostí. Tohle nemůže být noční můra. To je docela dobrý sen. "Těší mě." Konečně pozdravím zvláštní osazenstvo stolu, když odložím prázdný šálek. "David Ambrose, k vašim službám."

Eileen Johannson - 18. října 2010 21:50

Před klubem „Ty víš moc dobře co, Fero!“ zaječím na něj jako malé rozmazlené dítě, kterému právě někdo poprvé v životě řekl, že něco nemůže. Zbytek Orfeovy cigarety zlostně zadupu do země. Lucy se díky Miu podaří vykroutit z odpovědi. Ale jen se neboj, já si to s tebou vyřídím! Všechno ve mně vře, snad díky bouřlivé kombinaci morfia, kofeinu a nikotinu, ale možná spíš celkovou atmosférou a tím napětím, jež by se dalo krájet, ovšem snad jen motorovou pilou. Nejraději bych si sedla, stále se mi ještě motá hlava, ale nevydržela bych to. Poočku pozoruji Kreoxe… S tebou mám taky pár nesrovnalostí na účtu, miláčku… Jedině pohled na Annu ve mně vyvolává záchvěv úsměvu. Mám touhu ji profackovat, ale tuším, že by jí to moc nepomohlo. Asi to s tím diazepamem opravdu přehnala. Nebo byl proexpirovaný. Možná bych si měla zkontrolovat tašku… Skloním se k zemi a hledám pod stolem své poněkud nezvyklé zavazadlo. Do zorného pole se mi však dostane cizí, neznámá mužská postava. Majetnicky se natahuje pro konvici s kávou. Zhltne ji téměř na jeden lok. Jako každý, kdo netuší, jaká síla se v záhadné kávě, jež se vaří v prapodivném klubu starém jako svět, vlastně skrývá. Už se představil… Poněkud cynicky se usměji a čekám, až ho ta energie složí.

Slovo - 20. října 2010 10:30

soukromá zpráva od Slovo pro Odchod Nikdo se ti nestaví do cesty, nikdo tě nenásleduje, Lucifer po tvém proslovu jen pokrčil rameny a naznačil rukou, že máš volnou cestu. Cesta ke hřbitovu netrvá nijak dlouho a lidé jsou stále stejně zasnění, jako byli předtím. Když se podíváš na nebe, můžeš si všimnout, že svírající se čelisti už vytváří na okraji slunce a měsíce nepřehlédnutelné pruhy. Čas se nachýlil a kdo ví, zda tomu nepomohlo i tvé vlastní rozhodnutí. Listien tě věrně následuje a když se oblečeš do ohně, zableskne se mu v očích. Rituál uvolnění ze tvých služeb provedený pouhým slovem v něm probouzí vlka, kterým ještě zaživa byl. Osobnost, kterou získal ve tvých službách a oddanost, kterou ti projevoval, se obohatila o možnost svobodné volby a schopnost vyjádření vlastního názoru. A on se rozhodl. Táhlým zavytím a olíznutím tvé ruky ti dal najevo, že chce dál žít jako ty a následovat tě všemi cestami, které si zvolíš. Rudý plamen v jeho očích ještě zesílil a jeho srst se ježí energií, kterou byl stvořen. Změnil se... Ale uvnitř výrazně víc než navenek. Právě jsi získala oddaného společníka, který s tebou sdílí moc, život i osud. Dobrovolně.

Kreox - 20. října 2010 10:39

Před klubem Lorreinin vražedný pohled se mi vpaluje do kůže, přestože to na sobě nedávám znát. Odcházející Miu věnuji jeden krátký smutný pohled a po dlouhé době skloním hlavu k zemi. "Lucifere... Slábneš a ztrácíš to, co z tebe činilo tebe. Jsi méně jsoucí než kdy dřív. Přestáváš být sám sebou a již téměř nevíš, jak přinášet do duší světlo. Jsme zde příliš dlouho a tahle válka může být poslední." Zabrán do vlastních myšlenek si vůbec nevšimnu, že se k nám dostal jeden z iluzí okouzlených smrtelníků. Kdyby jen přišel, naklopil do sebe smrťáka v takovém množství, že bude zázrak, když to s ním nic neudělá. "Tohle nebude dobré... Tohle nebude vůbec dobré." Konstatuji lehce šokovaně a pozoruji, co to s ním udělá.

Lucifer - 20. října 2010 10:48

Klub Vyslechnu si odpověď a s pokrčením ramen ustoupím, aby mohla Miu projít. Jeden nejistý krok ven a sebejistota v každém dalším. Odešla s grácií a volností, jako by jí spadla z ramen velká tíže. "A k našim nepřátelům se přidal další mocný. Jako by to nebylo už takhle dost špatné. Ale slíbil jsem jí volný průchod... Doufal jsem, že se rozhodne jinak, ale je věčným dítětem, které prožilo spoustu utrpení. S tím se bohužel nedá nic dělat." S trpkým úsměvem na rtech vyjdu před klub a dívám se na tu scénu. Orfeos vypadá, že na něj začíná působit iluze, která pokryla celé město a uvádí všechny lidi do snění podobnému stavu. Anna se zrušila sama a ta slina na její bradě opravdu není pěkná. Někdo by jí měl vrazit pořádnou facku, ale to by ji asi neprobralo. Lorreine zuří a zřejmě mě čeká ještě jeden nepříjemný rozhovor. A ten mladík, který se představil jménem jednoho dávného panovníka... "Uvědomuješ si, co jsi právě udělal?" Zeptám se jej mírně a mé oči, které vždy viděly, se pomalu zavřou, aby se nemusely dívat na to, co se s ním začne v následujících chvílích dít.

Slovo - 20. října 2010 11:10

David Přihlouplý úsměv ti na tváři vydrží jen do okamžiku, kdy domluvíš. Káva, kterou jsi vypil na jeden zátah ze šálku, se obvykle pije velmi pomalu a i jedno pomalu vypité "piccolo" dokáže ze spícího člověka vykřesat vrcholové výkony. Z rychle vypitého šálku nijak neředěného smrťáka se již do tvého těla uvolňuje kofein a tobě začíná zvonit v uších. Na hrudi cítíš neuvěřitelný tlak, těžko se ti dýchá. Chvíli lapáš po dechu a pak tě k zemi srazí absolutní svalová křeč probíhající všemi svaly po celém těle... Ta bolest je neúnosná a ty se hroutíš k zemi jako domeček z karet, do kterého narazila kovadlina. Svíjíš se na asfaltu neschopen se ani nadechnout, bolest probíhá tělem ve vlnách a vyhráno nemáš ani když křeče poleví, protože ke zvonění v uších se přidala i silná bolest hlavy. Žíly ti pulzují, cítíš každý nerv, každý dotek látky o kůži, každý kamínek a nerovnost pod sebou... Na dobu, která je pro tebe věčností, jsi obdařen absolutním vnímáním na samé hranici lidských možností. A pak jsi náhle vzhůru, kolem tebe stojí lidé, které jsi nikdy neviděl a s vyděšenými výrazy tě pozorují. Vstáváš, držíš se za hlavu a nevěřícně pozoruješ šálek ve své ruce. Můžeš být rád, že nějaká moc krátkodobě urychlila tvůj metabolismus. Máš však neuvěřitelnou žízeň a močový měchýř ti doslova praská. Muž v bílém kabátě ti ukazuje do klubu a ty můžeš v šeru na konci místnosti zahlédnout dveře se spásonosným označením pánských záchodů.

Slovo - 20. října 2010 11:33
	U stolu Cukající se David náhodou kopl do stolu a převrhl Orfeovi do klína konvici se zbytkem kávy... Vřelé kávy. Velmi, velmi vřelé kávy.

Anna Alysher - 21. října 2010 00:15

V růžové mlze před koncem světa Snažím se jíst, ale je to tak těžké... Krom toho malá se po chvíli objeví sama, takže není třeba ji hledat. Je to silnější než já. Opřu se na židli v nepohodlné poloze, což si momentálně neuvědomuji, i když mi to možná později připomene nějaký ten bolavý sval. Nechám se unášet mlžnou řekou pryč... někam do míst, kde je všechno v pořádku... Kdy pro tebe bylo něco opravdu v pořádku?! Zaženu pryč vlezlý hlásek nehodící se do mého zklidnělého já. Místo toho vzpomínám na dětství, všechny ty bezvýznamné příhody, na něž jsem léta ani nepomyslela. Jak jsem se pyšnila tím, že jsem vždycky poznala, když mi někdo lhal, jak jsem se natřásala před obdivujícími vrstevníky, když jsem dokázala jako jediná přejít po napnutém laně nebo jak jsem napodobovala tátův podpis. Tenkrát to mělo smysl. Dítě má jiné hodnoty a nároky. V dnešním světě jsem nula, pořádně neumím nic. Mlčky se rozlítostňuju, aniž pořádně chápu, nad čím. Stejně je to jedno. Trhnu sebou a pootevřu oči teprve když... é... prostě jeden z mužů zaječí. Miu je pryč, zato je to někdo, koho neznám. “Nazdar,“ zamumlám téměř neslyšně, přejedu očima ostatní a ospalým pohledem skončím na nové podobé Lucifera. Nebo asi staré, ale já jsem ho takto ještě neviděla. Ne že by mě to nějak moc zajímalo.

Orfeos Bacchíkós - 22. října 2010 09:08

V baru Těžko říci čím to bylo, zda únavou, která mne zachvátila po návratu z podsvětí, tíhou okamžiku a nebo prostě nasycením po pekelném hladu, uspokojením nad cigaretou, či čímkoliv jiným začal jsem pozvolna upadat do letargie, únavy... do svých vlastních myšlenek. Už s emi dlouho nestalo, abych byl takhle mimo, a to jsem si ani nedal práska a nezapil to pořádnou dávkou piva. Ztratil sem se někde ve svých myšlnkách, které jsme možná zapomněl u Persefony, kdesi za Cháronovou loďkou a Styxem. Uvažoval jsem nad cestou Orfea, když vedl krásnou Euridiku, aby ji zachránil. A zklamal. Prsty bezděčně hladím krk kytary, kterou jsem dostal od Háda... a myšlenky se toulají a toulají... To, že anděla povolal Bůh jsem zcela minul, že Lucy se transformovala do své pravé podoby, také míjím. Za skly temných brýlí jsou oči nehledící do tohoto světa. Ani příchod chlapce by mne za normálních okolností nevyvedl z mého světa uzavřených myšlenek... ale to kafe, kafe, zatraceně horké kafe a horko v mém klíně. Vyskočím rovnýma nohama od stolu a zařvu bolestí. "Kurva!" zařvu bez rozpaků a snažím se setřít horkou tekutinu z klína. Ale nějak se mi to nedaří... poskakuju tama končím s džínami na půl žerdi, poněkud ponížen se drbu na trenkách a svíjím se bolestí nad popáleninami, kdteré jsem utržil. Představa pekla najendou není tak nepříjemná....

Lucifer - 24. října 2010 18:10

Před klubem Zavřu oči a začnu se rozpomínat na hudbu stvoření, na dobu, kdy vše bylo rychlé, prudké, ničivé a tvořící zároveň. Podržím v sobě tu vzpomínku a začnu podle ní formovat moc proudící mými žilami. Muž představený sám sebou jako David již začíná pociťovat první příznaky předávkování kofeinem a být přítomen jeho mukám dalších několik desítek minut zkrátka odmítám. Stačilo jen pomyslet a vzpomínka na stvoření ovládla jeho tělo. "Nepletu-li se, chtěla jsi se mnou něco projednat, Lorreine. On teď bude nějakou dobu poněkud hlasitý, půjdeme dovnitř? Kreoxi, zatím mne zde zastupuj." Vejdu do klubu a čekám na Lorreinin příchod a první otázky. Ještě ve dveřích slyším první bolestivé výkřiky a Orfeovo zaklení. "Co to?" Zarazím se, ale nechce se mi tomu věnovat pozornost, hlavně už na mě tlačí Lorreine, rázující agresivně k baru. "Co si k tomu dáme? Whiskey?"

David - 25. října 2010 14:21

Probuzení Zamlženým pohledem se rozhlédnu po okolí a tvářích na mě shlížejících. Zase sen? Ne, tentokrát asi ne. Zamrkám když se mi horká vlna bolesti prožene lebkou tam a zpět. Pomalu se zvednu do sedu a věnuji přihlížejícím krátký úsměv, na znamení, že jsem už v pořádku. Relativně. "Omluvte mě na moment prosím." Donutím od křečí ztuhlé, bolavé hlasivky a svaly k jakés, takés poslušnosti a vydám se potácivým krokem naznačeným směrem k toaletám, než se znemožním ještě víc. V baru vládne docela šero a můj pohled je zaměřený jen na ony dveře, takže starého muže s dívkou sotva postřehnu a jen něco nesrozumitelně zamumlám na podrav. Na toaletě konečně najdu vytoužené vybavení, u kterého se musím opřít čelem o zeď, abych udržel rovnováhu. Pocit úlevy ze mě musí být cítit snad, až ve vedlejší místnosti. Co se vlastně stalo? Až mě samotného překvapí, jak v této situaci můžu tak jasně myslet. Pracoval jsem na důležitém projektu a několik dní jsem pořádně nespal. Do toho přišla ta zpráva a sny. Když bylo všechno hotové, vzpomínám si jak jsem šel domů ... jak jsem se tam dostal už nevím. Pak jsem se probudil a místo stěny jsem měl černý požár. Krev ve vodovodu..... Chvilku se probírám mlhavýma vzpomínkama. Ani nevím co je dnes za den. Ale ani se nedivím, že mi to připadalo jako sen. Pak přišla ta vůně kávy, tak jsem si dal jeden šálek a ... okno. Dokončím potřebu a pustím se do umývání rukou. Jako nějaký neředěný lektvar supervnímání, už nezbyl žádný prostor na přemýšlení natož paměť. Možná je to tak lepší. To že jsem jí cítil tak daleko mě mělo upozornit, že nebude obyčejná. Na druhou stranu ve snu se takové věci neřeší. Naberu si do umytých dlaní chladnou vodu, chrstnu si jí do tváře a pak svlažím vyschlé hrdlo několika hlubokými doušky. Zdálo se mi to nebo mi někdo nějak pomohl se těch účinků zbavit. Znovu se pustím do probírání vzpomínkama z kávového šoku, ale nic víc než trochu přesnější pocit z nich nevylovím. Osuším se a doupravím. Ale jestli to nebyl sen ... co se to u všech temných venku děje? Při zpáteční cestě si pár diskutující v baru prohlédnu trochu podrobněji, ale do jejich hovoru se nijak nemíchám. Opět před barem se zahledím do skupinky. "Ještě jednou se omlouvám za vyrušení .... a děkuji za pomoc." Začnu na bezpečné půdě. "Mohl by mi někdo vysvětlit co se to tu vlastně děje?"

Eileen Johannson - 01. listopadu 2010 21:44

Před klubem Nakonec se mi tašku podaří najít, odkopnutou pod stolem, slitou nějakou odpornou mastnotou. Znechuceně nakrčím nos a pozvednu ji jen těmi nejtintěrnějšími konečky prstů. Které prase… Nechápavě zakroutím hlavou a vstanu ze země. Jsem napjatá jako struna, stačí drobounký záchvěv větříku a vybuchnu… Propluje kolem mě Lucy, ovšem jiný, starší… Její proměnu jsem vůbec nezaznamenala, pouze jakési vnitřní pouto mi prozrazuje pravou totožnost bělovlasé osoby. „Pokud mi už nebudeš lhát…“ řeknu arogantně, přehodím si zapatlanou tašku přes rameno a sebevědomě kráčím zpět do klubu, následujíc jej.

Eileen Johannson - 01. listopadu 2010 22:18

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro V klubu Naprosto ignoruji veškeré dění okolo sebe. Cítím, že pravda je na dosah. Její mučivá blízkost, touha po ní a tělo stále ještě napěchované drogami mě rozechvívá do téměř orgastických stavů. Ne, už mi neutečeš, ať jsi, kdo jsi… Teď už ne… Mám tě… Slastně přivřu oči, když usedám na barovou stoličku a spouštím tašku na zem vedle sebe. „Dej si co chceš… Hlavně mi prosím říkej jen pravdu… Nevykroutíš se z toho tím, že mě opiješ…“ snažím se získat sama pro sebe pocit, že jsem neoblomná jako skála. Musím opět vstát. Prostě nevydržím sedět. Párkrát si poskočím. A to ten chudák měl Kreoxovy kávy možná desetkrát více… Téměř neznatelně se poněkud sadisticky ušklíbnu. Nějaká vnitřní síla se mě naštěstí snaží zkrotit jediným směrem – za získáním informací. Postupně se jí podvoluji. „Kreox se mi podřekl s jednou docela prekérní věcí…“ začnu poněkud oklikou, fixujíc přitom Luciferův pohled se sklony k uhýbání. Opět se natáhnu pro upuštěnou tašku, v hlavě mi mihne Kreoxova poznámka o mém momentálně nepříliš vzhledném zjevu. Prohrábnu se vrchní vrstvou harampádí a vytáhnu kapesní zrcátko a balíček vlhčených ubrousků. „Má to co do činění s tím, proč mi občas říká Chiméro…“ prohlédnu se s nepříliš šťastným obočím a začnu se horečnatě otírat kapesníčky. „Údajně existují ještě další… ehm…“ Bohužel nevím, jak pokračovat. Zvednu hlavu od vlastního urousaného zjevu a probodnu Lucy zkoumavým pohledem. Jakýmsi záhadným způsobem se mi podaří převrhnout své zavazadlo tak, aby krásným obloučkem padlo přímo pod barový pult a vysypalo se. Vyjeknu. Na chvíli zmizím. Za velmi dlouhou minutu se opět objeví má rozcuchaná hlava, mnohem bledší, než obvykle. Pak se vynoří něco černého namotaného na mé ruce. „Co je prosím tohle a co to dělá v mojí kabelce?“ zeptám se značně nervózně, podávajíc Luciferovi téměř nachlup stejnou paruku, jako mám vlastní vlasy na odraze v zrcadle.

Lucifer - 05. listopadu 2010 00:02

soukromá zpráva od Lucifer pro V klubu Pozoruji tě neproniknutelným pohledem, co se tvé reakce na pití týká, jen pokrčím rameny. Poslouchám otázky, přemýšlím nad formulací odpovědi a když odejdeš, jen si povzdechnu. Trpělivě čekám na tvůj návrat, přičemž pohled na paruku mne trochu zarazí. "Jste tři. Eileen, ty a Ardene. Eileen je blonďatá vědkyně, Ardene zrzavá umělkyně. Sdílíte jedno tělo, přestože má každá své. Ty jsi destruktivní mocí vás tří, Ardene citem a Eileen rozumem. Zdá se, že magie podsvětí otevřely další schopnosti tvého já, což ti umožnilo lepší převtělení. Paruky jsi používala pro lepší vizuální přeměnu. Nebýt magie, zřejmě ti dříve či později diagnostikují několikanásobný rozštěp osobnosti, přestože nejsi blázen, ale jedinečnost sama. Narodit se dřív, nejspíš by se z tebe stalo médium, vědma, možná čarodějka. Pokud chceš vědět jak hluboko sahá síla tělesné přeměny, tak věz, že kupříkladu Ardene je panna. Kompletně. Poznám to, je čistotou a spásou vaší trojice. Ty jsi zosobněním neřestí a nezkrotnosti ženství." Nadechnu se. "Více ti toho snad ani nedokáži říct. Tohle jsou věci, které mohu vypozorovat. Nechtěl jsem ti to říkat dřív, snad protože jsem se bál, že tím zničím tu křehkou vnitřní rovnováhu. U moci může být jen jedna duše a navzájem o sobě nevíte. Poznání by vás mohlo zničit. Mohl bych se sice pokusit předat to vědění každé zvlášť, ale je to velmi riskantní a mohlo by to vést ke smrti jedné z vás a nevím, jaké by to mělo důsledky na celek. Nyní je jedna z vás zraněná a vyčerpaná a podívej, co to udělalo s tebou. Osobně zastávám teorii, že rovnováha musí být zachována, jinak vám všem hrozí zkáza."

Miu - 09. listopadu 2010 17:38

soukromá zpráva od Miu pro hřbitov Listiene! klesnu k němu a obejmu jej. Děkuji za to že jsi můj přítel má obava odchází, sebejistota se šplhá na hlavní žebříčky. V plné kráse svého černého ohně a v doprovodu oddaného společníka rozrázím brány hřbitova. Odporně je zohýbám a roztavím pokud to neudělal můj výbuch už v předchozím stádiu. A s touto velkou famfárou jdu hledat tvora který mě probudil. Přidáváme se k vám koncové E ve slově přidáváme zvýrazňuji.

Eileen Johannson - 13. listopadu 2010 19:38

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro V klubu Neklidně poslouchám slova někoho, kdo mi celý život něco zatajoval a přitom se tvářil jako skvělý a ideální přítel. Snažím se přitom vztekle rozcupovat paruku, jen abych něco nerozmlátila… I když pokud je pravda to s koncem světa… Tohle jednoduše nevstřebám… Ne, není to pravda… Před očima se mi vybaví pohled do zrcadla na drobnou trojúhelníkovitou tvář s temně hnědýma očima, orámovanou ve stupidních andělsky blonďatých kudrlinkách. Podlomí se mi kolena a zvedne se mi žaludek. Málem upadnu, shodím při tom několik skleniček, které se neskutečně pomalu roztříští o zem. „Takže jsem zase ta špatná?!“ Z čerstvě nalíčených očí mi začnou tryskat hysterické slzy, skrze bledé rty se zároveň dere šílený smích. Musím se o něco opřít. „Tušila jsem, že je něco špatně, ale tohle…“ Vyprahlo mi v ústech a v krku mám jeden obrovský knedlík. Hlavou mi běží tisíce myšlenek a ještě více otázek. Opatrně, ale s notnou dávkou zvědavosti pošilhávám po obsahu vysypané tašky. Můj pohled se zastaví na malinkatých stříbrných střevíčcích, lehounkých, jako pro vílu. Chvějící se rukou se pro ně natáhnu. Zvednu je, abych si je mohla blíže prohlédnout. „Ne, tohle ne… To není možné…“ zašeptám a zaujatě na nich rozepnu sponky. Chci si je alespoň zkusit, i když vím jistě, že mi nepatří. Jsou rozhodně taneční. A to já neumím a ani nemůžu. Z přemýšlení mě vytrhne dost nepříjemný zvuk. Plesk. Plesk. Plesk. Trhnu sebou a můj pohled sklouzne na úlomky křišťálu. Je na něm rozprsknuto několik kapek krve. Zvednu ruku a vyjeknu.

Slovo - 17. listopadu 2010 00:10

soukromá zpráva od Slovo pro Na hřbitově Listien vrtí ocasem a s otevřenou tlamou projevuje nadšení ze tvé radosti. Nijak to však nepřehání a typicky psí chování se u něj projevuje jako u všech maximálně vycvičených a oddaných psů. Společně projdete branou a mrtvé tělo kdysi nemrtvého vás přivítá svými prázdnými očními důlky plnými červů. Na tvé ohlášení se však reaguje někdo jiný. Ten muž je hubený, vysoký a jeho vlasy viditelně nemají rády hřeben. Jeho oblečení vypadá, jako by je někdo nahrubo sešil podle nedostatečného popisu moderních střihů, přesto na něm sedí. Možná to bude tím, že on sám nevypadá zrovna dvakrát uhlazeně. Kolem očí má hluboké jizvy po spáleninách a končetiny vypadají, jako by byly několikrát zlomené a špatně srostlé. "Zdravím vás, dívko a pse. Já jsem Loki a ta brána, kterou jsi předtím prohnala tu ohnivou smršť, nás zavede přesně tam, kde máme být. Následujte mne." Jeho hlas zní jako křupání skla pod těžkými botami, přesto je podbízivý, vemlouvavý a přesvědčivý. Loki se otočí na podpatku a začne sestupovat po spálených schodech do hlubin... Kam jej zřejmě následuješ :) Když si tvé oči přivyknou na změnu světelných podmínek, uvědomíš si, že nejsi nikde v podzemí, ale na jedné z mnoha lodí invazní armády. Tuto loď ovládají tvorové ohně. Efríti, džinové, obři... U kormidla je Loki, který se momentálně směje posádce stojící v kruhu kolem tebe. Podle jejich komentářů to vypadá, že absolutně nechápou, k čemu jim může být lidské dítě nápomocné, přičemž Listiena ignorují pro jistotu úplně.

Lucifer - 17. listopadu 2010 00:30

soukromá zpráva od Lucifer pro V klubu "Tohle chování ti není podobné, Lorreine." Pronesu pohřebním tónem a s rukama založenýma za zády sleduji tvé počínání. Přes obličej mi přeběhne záblesk pobavení, když vytáhneš střevíčky, jinak však nedávám najevo žádné emoce. Rozbité skleničky přehlížím. "Jistěže to je možné. Proto jsi zde byla vždy vítaným hostem, proto se ti téměř všichni vyhýbali. Máš neuvěřitelný potenciál, teoreticky bys měla být schopná spojit všechny tři střípky duše do jedné a přitom mít stále možnost měnit vzhled těla. Nebo zkombinovat všechny výhody všech tří těl a střídat pouze mysl, která bude tělu vládnout. Ale to teď nehraje roli, neboť ty možnosti jsou ve tvé daleké budoucnosti." Mávnu rukou a střepy i krev zmizí. "Důležité je, aby ses vzpamatovala a připravila se na to, že budu potřebovat využít tvých schopností. Pamatuješ si na svou matku a její smrt? Řekni mi, co se tehdy stalo?" Když se Luciferovi podíváš byť jen na vteřinu do očí, propadneš se do vlastních vzpomínek. Nemůžeš od něj odtrhnout svůj zrak, nemůžeš mrknout, procházíš si zas a znovu vším, co tě jako malou potkalo. A k tomu to nahlas popisuješ. A podle mentálního nátlaku, který cítíš, budeš zřejmě donucena projít i ta temná místa, na která sis nedokázala nikdy vzpomenout.

Miu - 17. listopadu 2010 15:08

soukromá zpráva od Miu pro na hřbitově Panovačne zvednu prst a mé oči varovně zasvítí. Žádná dívka a žádný pes. Jsem Miu a tohle Listien. pravým smrtelně vážně. Dokud Loki aspoň neodkývne že to pobral nenásleduji jej. Bok po boku kráčím za svým novým spojencem do podzemí poznamenaného mým černým ohněm. Než hřbitov opustím asi by bylo tradiční otočit se na rozloučenou někam za obzor. Otáčím se, ale né abych se snažila dohlédnout ke svým minulým přátelům, ale k mrtvolákovi. S tichým vděkem k němu kývnu a pak zmizím. S každým dalším krokem cítím jistotu že právě tohle je dobře. Když se vynořím na lodi na mých rtech se vynoří malý úsměv, který se rozšiřuje. Stojím na palubě a oheň poklesne - tvořeje mi černé šaty. Prohlížím si své nové spolupracující a jen se ušklíbnu. Asi se ptáte co tu dělá dítě jako já s psíkem jako je on Nepochybuji o tom že si Listien vybojuje své místo zde stejně jako já. A tak bok po boku ukážeme svou sílu. Nechám se obklopit sloupem černého ohně. Při tom jej nechám stoupat vzhůru až k nebi, kdokoliv kdo je těsně u mě bude nepříjemně spálen, možná upálen. Až na Listiena. Mým cílem je dotknout se nebe a upálit kus už tak malého měsíce který obklopují čelisti budoucnosti.

Kreox - 18. listopadu 2010 00:41

Před klubem Když se nikdo k ničemu nemá, Lorreine je na mě naštvaná a ještě k tomu se šéfem uvnitř a Miu se rozhodla přejít ke druhé straně, nezbývá, než abych Davida seznámil se situací já sám. "Vážený pane Ambrosi, mohu Vás titulovat křestním jménem? Já jsem Kreox a jsem v tomto podniku vyhazovačem. Zřejmě to tady neznáte, neboť pochybuji, že byste kdy v životě narazil na něco vymykajícího se normálnímu běhu věcí, ne, vy jste zřejmě zcela průměrný smrtelník, nemýlím se? V tomto klubu se setkávají všichni možní tvorové, není problém narazit i na ty nehumanoidní, přestože nějaký takový tady byl naposled na návštěvě již velmi dávno. Abych však neodbíhal od situace. Krom podivného osazenstva se zde projevují i magické vlivy božských sil a různé pantheony si často vybírají půdu klubu pro své vlastní rozepře, neboť se majitel rozhodl, že vládnout křesťanskému peklu vůbec nemusí, když si lidé jsou schopni posmrtnou trýzeň zajistit sami mezi sebou a dokonce s výrazně lepší imaginací, než jaké je kterákoliv z vyšších bytostí schopna. Jste k tomu náchylní již zaživa, pamatuji-li si dobře na..." V tomto okamžiku se mi zlomí hlas a já si svou bílou (jako křída!) rukou s černými drápy promnu své černočerné oči bez bělem, duhovek a zorniček, zasazené do černobílého obličeje, barevné rozpůleného horizontálně přesně uprostřed. Pak se mé černé rty opět zavlní a já pokračuji. "Omlouvám se, vzpomínky. Zřejmě jste měl poněkud podivné ráno, není se čemu divit, to zatmění..." Podívám se na oblohu a zamračím se. "Jen se na to slunce podívejte, v tomto okamžiku byste již neměl být ovládán iluzí a měl byste být schopen vidět ty obrovské zuby svírající se kolem slunce a měsíce." Ukáži na nebe a všichni mohou pozorovat měsíc, kterak se na své cestě blíží ke slunci, obě tělesa pronásledována dvěma stíny, ne nepodobnými vlčím mordám. Měsíc se již téměř dotýká slunce, čelisti se už už svírají, aby oboje pohltily, měsíc začne překrývat slunce, je již v polovině cesty, takže obrazec na obloze působí jako trojbarevný ovál střídající bílou, černou a zlatou, když tu náhle střed doslova vybuchne temnotou, čelisti sklapnou, slunce zhasne, měsíc se rozprskne jako rachejtle a oblohu zachvátí plameny. Svět je zbarven do krvava, městem se rozléhají výkřiky plné strachu a já se zamračím. "Právě začal Ragnarök." Konstatuji věcně a zmizím. Během chvíle jsem zpátky se čtyřmi stojany a čtyřmi zbrojemi stejnými jako je ta má a stojanem plným nejrůznějších zbraní, jež stylem odpovídají mému meči. Popis Kreoxovy zbroje a zbraně Plátová zbroj je z nějakého velmi tmavého materiálu. Spíše než nějaký kousek středověkého umění připomínala hmyzí krunýř. Kyrys přesně kopíruje křivky těla, boky jsou chráněny pruhy stejného materiálu jako zbytek zbroje, přičemž na sebe doléhají jako tomu je u zbrojí šupinových. Stejně jsou chráněny paže od ramenních plátu po bodce na loktech, vnitřní části kloubů, v podstatě všechny mezery mezi většími pláty. Nátepníky, stehenní pláty a holenní brnění jsou stejně jako kyrys prokládané stříbrem, chrániče kolen a loktů jsou zase obohaceny o bodce, helma připomíná spojené broučí krovky, je oblá a kopíruje tvar mé hlavy, přičemž stříbrné zdobení se omezilo jen na orámování okrajů a kříž na obličejové části helmy. Vyvstává otázka, kudy se dívám na svět. Ramena kříže se rozevírají jako květiny a jeho rozměry jsou zcela regulérní: dolní příčka je delší než horní tři o jednotné délce činící každá sama o sobě polovinu té spodní. Tento kříž je také na kyrysu, ramenních plátech, nátepnících a holenních plátech. Obouruční meč, který Kreox drží levou rukou za jílec špicí zapíchnutý v asfaltu, je velmi zvláštní již jen svou zářící čepelí, ale samotná záštita je ještě děsuplnější. Široká jako u klasického obouručního meče, obě poloviny však působí jako spáry dravce. Hruška končí ostnem tvarovaným do podoby ocasu a na obou stranách jsou pod konec čepele vsazeny mléčně bílé kameny, které spíše působí jako bělma mrtvých očí. Drsný povrch jílce nepřipomíná klasické kožené omotání ani vzdáleně. Čepel je o málo delší, než by kdo u meče tohoto typu čekal, stejně tak i širší a překvapivým šokem je fakt, že u dvouručních mečů téměř obvyklá druhá příčka zde chybí, respektive je nahrazena mnoha menšími po celé délce čepele. Všechny jsou broušené z obou stran a vyčnívají z ostří jako dravčí zuby z tlamy šelmy. Skoro jako by jejich účelem nebylo způsobit nepříteli zranění sečná, jako jej spíše přepilovat ve dva malé. Celkově je ten meč mnohem robustnější, než by člověk u této zbraně čekal. Musí být mnohem těžší než jeho bratranci ze 16. století a většina lidí by si jej nejspíše vystavila nad krb. Otázkou zůstává, jestli by jej průměrný člověk dokázal vůbec uzdvihnout. Kreox přesto nevypadá, že by byl nějak extrémně svalově vyvinutý. "Vyber si zbraň, která ti bude nejlépe vyhovovat, pomůžu ti do zbroje. Orfee, Anno, vy také. Zbroje by vás měly ochránit před většinou nepřátelských útoků a dát vám sílu bojovat s obry, efríty a jinými netvory, se kterými se pravděpodobně setkáte. Zbraně vám umožní tuto sílu použít v boji. Poslední zbroj je pro Lorreine. Odmítnete-li, jste volní, můžete se jít schovat do klubu a doufat, že se nám povede vyhrát i bez vaší pomoci. Nehodlám nikoho k ničemu nutit." Mezi zbraněmi lze najít všechny myslitelné nástroje, které kdy byly kýmkoliv využity k jakýmkoliv účelům, až na zbraně palné. Má-li někdo radši zbraně s větším dosahem, lze využít luků, různých samostřílů, zbraní házecích (dokonce očarovaných tak, aby se vracely zpět do ruky) a vrhadel (atlatly a podobné...) všeho druhu. Dokonce se najde i několik magických hudebních nástrojů, nebo předmětů běžně dostupných v průměrné domácnosti. Představivosti se meze nekladou, případné schopnosti vybraného kusu ale projednávat nejlépe poštou ;)

Slovo - 18. listopadu 2010 14:01

soukromá zpráva od Slovo pro Na lodi Loki na tvé upřesnění jen kývl hlavou a omluvil se za nevhodné oslovení. Obři a ohniví duchové hloupě vtipkovali, dokud se kolem tebe nezvedl sloup černého ohně. Pár nezkušených se pokusilo zjistit, co to vlastně je a byli na místě proměněni v prach. Kormidelník se šíleně smál a zbytek posádky se zájmem sledoval tvé počínání. Sloup stoupal výš a výš a v okamžiku, kdy se slunce spojilo s měsícem, udeřil. Obě tělesa byla uchvácena plameny a rozdrcena čelistmi Fenrirových synů. Tvůj oheň se utišil a lodě přirazily ke břehu. "Děkujeme, Miu. Bez tvé pomoci by to ještě nějakou dobu trvalo, ale takhle může invaze začít! Obři! Připravte se na vylodění!" Posádka začala sbírat zbraně a přesouvat se na pevninu. V dálce vidíš sloupy ohně označené město, ze kterého jsi před nějakou dobou odešla. Armáda míří přímo k němu a ty věříš, že další a další lodě úplně stejně přistávají po celém světě. Nebo ne? Je tohle Země, nebo jen nějaká další fantaskní realita? Možná mytologický svět věčných bojů o osud lidstva? Podobné myšlenky tě nemusí trápit, neboť jsi byla i s Listienem vysazena do Lokiho kočáru a z pahorku pozorujete bitvu s Ásy zuřící pod vámi. Byli připraveni a vaše jednotky padají. Naštěstí mnohem pomaleji, než ty nepřátelské. "Budeš-li si přát se zapojit, nebudu mít nic proti. Ale doporučuji šetřit silami, dokud nedorazíme k baště jejich poslední záchrany. Máš-li nějaké další otázky, můžeš se ptát." Kočár tažený černým čtyřspřežím jede pomalu dolů a míjí padlé stejnou rychlostí, jako živí postupují a tlačí Ásy před sebou.

David - 18. listopadu 2010 19:16

Před klubem Se zájmem poslouchám Keroxovo vysvětlení. Jestli očekával, že budu něco tak absurdního, jako klub kam chodí na drink bohové, démoni nebo jiná jim podobná svoření popírat jako nesmysl nebo nějak jinak komentovat, je asi velmi zklamaný. Jen zamyšleně pokývu hlavou nad jeho unaveným výrazem. "To asi není žádný med tady dělat vyhazovače." Ani pohled na nebesa kde zrovna Fenrir loví slunce u mě nevyvolá více než vážné zachmuření. Nebo to byli jeho synové? Ale i tak by měli být mrtví. Co vím, tak Ragnarok už proběhl a většina z bohů se navzájem se svými nepřáteli pozabíjela, nebo to byl zase nějaký umělecký popis spisovatele? Pomalu procházím své vzpomínky ze studia staré mytologie, ale z těch útržků co si vybavuji si pořád nejsem jistý. Pohled na přinesené zbroje a Kreoxe do jedné navlečený mě donutí odehnat myšlenky na mytologii odehrávající se mi nad hlavou a pousmát se. Ragnarok rangers. "Nešlo by je přebarvit?" Prohlédnu si zblízka zbroj určenou pro mě. Vždycky jsem chtěl být modrý ranger... Ještě chvilku nechám zbroj stát a věnuji pohled zbraním. Po zběžné prohlídce si vyberu modernější variantu jednoručního řemdihu a pak mě zaujme sada voodoo panenek. Něco takového člověk dneska už nikde nenajde. Přejedu prstem po vyplazeném jazyku jedné z nich. K nim bude ještě potřeba.... Rozhlédnu se po zbraních a konečně můj pohled padne na starodávnou rituální dýku s čepelí zahnutou směrem k ostří. "Výborně, to by mi mělo stačit. Nyní jestli byste byl tak laskav, pane Kreoxi, a pomohl mi se zbrojí."

Miu - 18. listopadu 2010 22:20

soukromá zpráva od Miu pro loď a břeh a teď vám sklapli čelisti že? opravdu jsme sama sebou překvapená. Netušila jsem že bych se mohla dotknout slunce nebo měsíce, ale přece jen. Listiene, tohle je ta správná cesta. není pochyb můj vnitřní oheň radostně zahřívá mou již jednou mrtvou hruď a já položím svou ruku přítelovi na hlavu. Při slovu díků jen nepatrně kývnu hlavou a rozejdu se na příď, abych byla první co zahlédne hlavy nepřátel. Ale ještě není můj čas na to abych se zapojila. A svět ovládne tma...Jako tomu vždycky bylo, každý se rodí a umírá ve tmě. A tak to má být. Lituji těch bezvěrců v Klubu. Cítím že na mě shlížejí bohové. I dkyž zlý a zvrácení cítím jejich přítomnsot a né hru a podlosti jako tomu bylo u Lucy a ostatních. Mám zemřít v pekel? Bude má duše stále mučena a vrhaná do temnoty? Ať si mě klidně vezme. Už jsme se jí oddala dávno, jen jsem se to bála přiznat svým posledním lidským kouskem ale ten teď zapálím si na dlani plamínek a spálím list poletující kolem. vyhořel. s Listienem usedám do kočáru a sleduji vřavu kolem. Chci se zapojit, ale vím že má Loky pravdu. Nemám žádné otázky. Spíš prosbu. s naprosto pevným a vážným pohledem se k němu otočím Chci zabít své přátele, nepřeji si aby mi tohle někdo vzal

Orfeos Bacchíkós - 25. listopadu 2010 15:07

Před klubem Ještě chvilku poskakuju, než je horko zažehnáno a já se cítím opět provozuschopen. Letargie je tatam, zvláště když se objeví Kreox s menší zbrojnicí. Chvíli na to vše hledím jako bych se právě probudil. Skoro chci něco říci, ale nakonec neřeknu nic. Podívám se ještě jednou na zbroja pak odložím kytaru a dojdu kestojanu. "Jak do toho?" optám se hlasme člověka, který o tom nic neví. Pak si však začnu brát jednotlivé části a snažíms e je na sebe obléci. Tak nějak doufám v pomoc Kreoxe. "Cigáro enbo vodka by nebylo?" pronesu shlasem plným naděje zatímco se ze mne stává hrdina z dávných dob. Mé oči střídavě pendlují mezi mou kytarou a zbraněmi...

Eileen Johannson - 01. prosince 2010 23:07

soukromá zpráva od Eileen Johannson pro V klubu Točí se mi hlava a cítím, jak se mi rapidně zvedá tep i dechová frekvence. Nejraději bych si dala další dávku, jen kapku, malou kapičku, ale… Nejspíš by tě to zabilo… Co je vlastně smrt? Smrt… Zemřít… Spát… Snad i snít… To jest oč tu běží… Zda je ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se vzchopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít… Spát… Nic víc… vybaví se mi slavný Hamletův monolog. Kdesi v hlavě mi blesknou slova vyřčená cizími ústy, skanou mi do srdce a prudce se přihlásí o slovo. V divadle jsem nikdy nebyla. Zvednu hlavu, snažíc se v ďáblově pohledu o slzu více, než mi sdělil. „A co rozdělit?“ Nevím proč mě nenapadá nějaká standardní otázka, typu „Proč proboha zrovna já?“. Třeba to bude tím, že v boha nevěříš… Nemůžu se zbavit pocitu, že za mnou někdo stojí. Každá buňka mého těla začíná být paranoidnější než John Nash. Trhnutím se otočím. Samozřejmě tam nikdo nestojí, i když bych přísahala, že jsem zahlédla rudý stín. Lucifer se musí výborně bavit. Neposlouchej ho! Zavřu oči a snažím se soustředit na to, abych dýchala klidně, pomalu, hluboce, vyrovnaně… Svět začíná být najednou černější a černější. Tma, ne… Tma ne… Prosím! Jen ne tmu! Další vnucené myšlenky mě přinutí otevřít oči. Setkám se s pohledem samotného velekněze zla a už se od něj neodtrhnu. Nechtěně se propadám do vzpomínek. Krutých a bolestných. Vidím znovu ženu s krvavě podlitýma očima, vychrtlou na kost, s třesoucími se končetinami úpěnlivě svírajícími obrovskou starou knihu. Oslovuje mě jménem, které není mé, ale přesto mi připadá povědomé. Netuším, jak jsem se zde ocitla, kde jsem, kdo jsem… Jsem ta, kterou volá a obviňuje z čarodějnictví? Před obličejem mi mává křížem, vyslovuje přitom stále rychleji cizí a prapodivná slova. Natáhnu k ní ruku, chci se podívat na onu knihu. Začínají se mi však podlamovat kolena, stále více… Zamrkám, duhovky mi zezelenají, začnou se lesknout slzami. Chci jí pomoct… Vím, že je nemocná… Jdu k ní, uhodí mě však křížem… Jsem úplně ponořená do svých vzpomínek, když přijde jedno zlomové místo, kde se donucovací spoj mezi mnou a Luciferem přeruší, avšak ne úplně. „Už jsem vám to říkala snad tisíckrát, Creutzfelde! Nehodlám se o tom znovu bavit. Nechci. Nepamatuji si to. Už byla mrtvá, když jsem ji našla. Ani nevím, jak jsem se tam sama octla…“ „Ani náhodou to neukazuje na to, že trpím schizofrenií nebo jinou poruchou. Posloucháte mě vůbec?! Víte, proč ještě pořád nejste docent? Protože se stále držíte jedné diagnózy. Neumíte jednoduše přiznat, že se někdy můžete i mýlit. A v neposlední řadě proto, že sám jste na hlavu. Sbohem!“ prořízne ticho rozhořčený sebevědomý hlas. Už už se chystám prásknout dveřmi, když jsem opět stažena do hloubi vzpomínek. Staví mezi námi barikádu z nábytku. Přesouvá si otcův drahý gauč a na něj skládá židle, jako hranici… Nemůžu jí v tom zabránit… Nechci… Nechávám ji zapálit hranici a vyvolávat zaklínadla. Chce se mi spát… Je směšná, jak si rve vlasy z hlavy, máchá tím křížem… Lidi zvenku se chtějí dobýt dovnitř, slyším, jak mlátí do oken. Hystericky se začnu smát a poradím jí, že oheň bude hořet lépe a zničí démony dříve, když přidá vlastní krev. Představa, že se rituálně obětuje ohni mě naplňuje vzrušením. Na stolku poblíž nacházím ostré nůžky a házím jí je přes plameny. Dál mumlá šílená zaklínadla a zabodává špičky ocele do kůže… Slastně pozoruji první kapičku krve utopenou v záři plamenů, jak se dere ven… Musím zavolat pomoc… Prostě musím… Hledám po kapsách mobil, jakmile jej najdu, začnu vytáčet 112. Neznámá žena omdlívá. Mně se také nedýchá zrovna nejlépe… Ach, Kaii, pomoz, pomoz prosím… Vrhám se po telefonu, Kai mě však bere za ruku a přestřihává šňůru. Tady již není pomoci… Musíš jen zaškrtit tepnu… Co nejblíže k srdci…. Začínám Luciferovi omdlívat před očima, přestože všechny síly soustředím na dýchání. Lapám po dechu, ale nemůžu zachytit jedinou buňku kyslíku. Na okamžik spatřím hluboké spáleniny na pravé ruce. Z úst mi kape krev a oči mě štípou a slzí od kouře. „DOST!“ zakřičím a v bolestech se zhroutím na zem. Chvěji se. Jako uzlíček nervů. Hraješ si se mnou, jako Kreox… Proč? Proč mě musíš takhle mučit… Pomalu se vzepřu na rukou a nenávistně si jej změřím od hlavy až k patě. „Hoď po mně cigára a něco hodně ostrého, jinak tě přizabiju…“ odplivnu si. Co to do háje bylo? Pomaloučku se opatrně rozhlédnu, jestli někde nezahlédnu… Koho vlastně?

Lucifer - 03. prosince 2010 14:08

Uvnitř klubu s Lorreine Pozoruji tě po celou dobu. Pozoruji tě očima, ale i svou myslí. Vnímám každý detail ve tvých vzpomínkách a čím dál více se mračím. Poznávám tu knihu a to, že je ve tvých vzpomínkách zničena, mě nijak netěší. Hlavně ne to, že shořela na popel s tou bláznivou ženou, která se tě jako matka zřekla a snažila se ji použít jako zbraň. Jakmile přestaneš, uchopím do ruky láhev a sklenici a naliji ti pořádného panáka, kterého ti přistrčím k ruce. K tomu přiložím další krabičku cigaret (počítá to někdo?) a zapalovač. "Takže si tu whiskey nakonec přeci jen dáš? Neptal jsem se tě zbytečně, Lorreine. Cigaretu si dej klidně taky, ale míříme ven. Čas se nachýlil a ty budeš potřebovat ochranu, stejně jako zbraně." Zatímco mluvím, beru zpoza baru jednu z mnoha prázdných účetních knih a podle vzpomínek ve tvé hlavě ji přetvářím na věrný obraz knihy rituálů a zaklínadel, kterou použila tvá matka. "Pospěš si, kouřit můžeš i venku." Komentuji její pochyby a v půlce kroku se zastavím. "Málem bych zapomněl. Ne, rozdělit to nejde. Znamenalo by to zabít ty zbývající dvě, tělo je stále jen jedno." Venku Domluvím a pokračuji v chůzi. Venku se podívám, jak pokračuje zbrojení. Anna vypadá, že to s těmi prášky trochu přehnala. Otevřu zčernalým železem obitou knihu a chvíli listuji stranami. Nad jednou z nich se usměji a přejdu blíž k Davidovi, který drží v jedné ruce rituální dýku a ve druhé voodoo panenku. "Nech tu zbroj ještě chvíli ležet, Kreox pomůže Lorreine a Orfeovi. Troufl by sis na tohle?" Rozložím před tebe knihu a ty můžeš na jejích kožených stránkách vidět krví popsaný postup rituálu osudu. Jazyku nerozumíš a písmo nejsi schopen rozluštit, ale jakmile se zatváříš byť jen trochu nechápavě, uvědomí si Lucifer, že takhle to nepůjde a jediným dotykem ti do hlavy vloží potřebné znalosti. "Je třeba obětovat někoho velmi silné krve, nikdo z přítomných krom mne a Kreoxe by za normálních okolností nepřipadal v úvahu, ale... Je zde přítomna pravnučka samotné Lilith." Ukážu na zblblou Annu a usměji se. "Dokonce bych řekl, že důležitý dodatek, ohledně dobrovolného dárcovství života máme splněný již jen z povahy situace. Vždyť ona ani neví, co se kolem ní děje, jak by mohla s tím děním nesouhlasit."

Kreox - 03. prosince 2010 14:27

Před klubem Na Davidovu otázku odpovím s nedešifrovatelným výrazem v obličeji. "Vlastně to stojí docela za hovno, když už se mně na to ptáš. Sotva se ta banda dostala z dosahu těch antických magorů, švihlo v bedně seveřanům." Pokrčím rameny a pozorně sleduji, jaké zbraně si vybíráš. Dotaz na zbroj nechám nezodpovězený, ale ta, která byla určena jako tvá, přejde sama od sebe do modrých odstínů. "Smiř se s tím, že spousta věcí tady funguje prostě proto, že někdo chce, aby tak fungovaly. Nemusí to dávat smysl, ale dokud si budeš ty sám přát, aby něco nějakým způsobem fungovalo, bude to tak fungovat. Jen ta panenka k tomu bude potřebovat trochu krve oběti. Pro jistotu si vezmi i tu krabičku, která leží vedle. Myslím, že je určena na magické opravy zranění na panence. S tou dýkou se k sobě skvěle hodí a ten řemdih... Mám pocit, že jsem ho našel v nějaké alternativní realitě odpovídající povídkám nějakého místního spisovatele." Než ti stihnu přijít pomoci se zbrojí, ozve se i Orfeos a navíc přijde Lucifer s Lorreine. Omluvím se pokrčením ramen a přikvačím k Orfeovi, kterému pomůžu zbroj nasadit. Naštěstí není třeba nijak pracovat se sponami a přitahovat, krunýř se sám obtáhne kolem těla a části se navzájem spojí. "Cíga leží na stole, zbroj už ti drží, helmu si můžeš nasadit kdykoliv sám, padat nebude, tak si můžeš zapálit zatímco si budeš vybírat zbraň. Vodku před bitvou nedoporučuji. Kdybys chtěl místo zbraně hudební nástroj, doporučuji projít ten regál, který..." Na okamžik zmizím a vzápětí se objevím na druhé straně uličky s další policí plnou všech možných hudebních nástrojů z mýtů a jiných světů. "Jsem jako obvykle zapomněl dodat. Omluv mne, jdu pomoci Lorreine, když už si vzal Davida stranou Lucifer a ona ještě nemá zbroj ani vybranou zbraň." Přemístím se ke kouřící Lorreine a s rozpačitým výrazem ve tváři se zašklebím. "Měla by sis vybrat nějakou zbraň... A já bych ti měl pomoci do zbroje."

Slovo - 03. prosince 2010 14:54

soukromá zpráva od Slovo pro Předtím na lodi "Ano, každý se rodí a umírá ve tmě. A my jim tu tmu přinášíme." Reaguje Loki pohotově v době, kdy to bylo aktuální. V kočáře "Tvá prosba není nesplnitelná. Dokonce si myslím, že to je velmi dobrý nápad. Mohu ti slíbit, že se do souboje vložíme jen za předpokladu, že budeš mít vážné problémy a zavoláš nás." Přikývne bůh hlavou a dívá se dolů na malicherný souboj nižších jednotek. Jeho oči na krátký okamžik vypadají, jako by patřily někomu dávno mrtvému. Pak se ale vzpamatuji, na tváři se mu rozlije široký úsměv. "Mám ale skvělý nápad. Co takhle jít si pohrát s Odinem, Thorem, Heimdallem a dalšími? Pomoci trochu Fenrirovi a jeho synům v jejich zničení?"

David - 03. prosince 2010 23:04

Před klubem Barevná změna zbroje mě viditelně nadchne. "Modrý Ranger." Pronesu zasněně a přikývnu na znamení, že rozumím jak s panenkama zacházet. Když se mi před tváří rozevře prastará kniha, dobrá nálada okamžitě zmizí a mé oči se samy automaticky rozeběhnou po řádkách starobylého písma, které je sice v neznámého jazyka, ale aroma suché krve a některé náčrtky mi hned vytane na mysli rituální magie. Přese všechnu snahu, však u písma nevidím jediný náznak něčeho povědomého, pomocí čeho bych jej mohl rozluštit. Stačí krátký pohled na majitele knihy a zorné pole mi zakryje jeho dlaň a s ní přijde i vědění. "Obětování? To jsem na člověku zatím nikdy neprováděl." A jestli je toto možné považovat za dobrovolné ..... za pokus to stojí. Nevím co tu dostala, ale jestli to bylo neěco jako místní káva, tak jí moc života nezbývá. Do háje s tím. Toho budu po zbytek života litovat. "Myslím, že bych to měl dokázat, ale bude potřeba ještě pár věcí." Rozhlédnu se po stole a po chvilce hledání najdu vše potřebné. Do sklenice s čistou vodou vymáčknu citrón. Trochu ochutnám a pak ještě vymáčknu pár kapek a postavím sklenici stranou. To by mělo stačit. Dále si vyberu karafu s červeným vínem. Zkoumavě si prohlédnu temně rudé víno proti světlu a přivoním. Velmi silné, ale stále normální víno. Spokojeně přikývnu. Chvilku zaváhám, pak se zhluboka nadechnu a zatnu zuby. Během vteřiny se mi začnou ústa plnit krví z prokousnuté strany jazyka. Bezděky polknu první, kovově chutnající doušek a přihnu si z karafy, tentokrát však nepolknu. Tvář mi ztuhne bolestí, když se alkohol poprvé dotkne otevřené ranky na jazyku. Přivřu oči v soustředění, přelévajíce sílu do směsi. Jakmile začne bolest stupňovitě ustupovat je lektvar hotový. Přistoupím k Anně a dřív než mi v tom stihne zabránit ji chytím jednou paží v pase a přitáhnu si ji k sobě. Pevně přitisknu své rty na její a vpustím lektvar do jejích úst. Ještě chvíli takto setrvám, dokud nenastoupí omámení a Anniny pohyby nezvláční. Pomalu uvolním sevření a za ruku ji dovedu stranou stolu, sebou vezmu sklenici s citrónovou vodou. Poté co ji uložím na zem a vedle si postavím sklenici, zkontroluji ostří mé dýky. Mohla by konkurovat nejlepším břitvám. Lehce se hrotem dýky dotknu kůže na několika místech na Annině hrudi. Palcem, navlhčeným ve sklenici, začnu roztírat vytrysklé kapky krve a tvarovat. V krátké chvíli vznikne na pravé straně hrudi piktogram slunce, které následně přemaluji vlčí hlavou. Znovu navlhčím prsty ve sklenici, postavím je špičkami na vlčí mordu a pak je všechny naráz rozevřu, zanechávajíc vlčí hlavu, jakoby zevnitř probodenou pěti čepelemi. Na levé straně hrudi nakreslím jen jednoduchou siluetu šachové figurky pěšáka. Pak se přesunu k pravé paži. Pár doteků hrotem dýky a už vzniká obraz vln nesoucí loď. Prohlédnu si obraz a dotvořím vlny z nebes, po jednom tahu přiloženého palce se napnuté plachty lodi napnou do opačného směru. Obraz dokončím další figurkou pěšáka na dlaň. Na levé paži namaluji mohutného muže s plamennou čepelí a hned pokračuji krátkými tahy tvořící paže, postupně svírající celé mužovo tělo. Poslední tenká paže vystupuje z mužovy hrudi a něco svírá ve své pěsti. Opět kresbu spečetím siluetou v dlani. Hřbetem roztřesené ruky si utřu pár krůpějí potu z čela a hned pokračuji dál. Lehce se hrot dýky dotkne na dvou místech čela a jako mávnutí proutkem pevná ruka každou vytvaruje do tvaru blesku, které se nad kořenem nosu srazí. Pomalu od místa jejich střetu táhnu linku dolů přes nos a rty. Na bradě čára skončí. Málo krve? Pohledem přejedu ostří dýky položené stranou, ale pak jen nalíznu prst a pokračuji čáru vlastní krví. Linku dovedu až k podbřišku, kde ji několik centimetrů před koncem přeruším a spodní konec vytvaruji do hrotu. Zde hrot dýky propíchne kůži dívky na více místech než obvykle. Rychle navlhčím prsty ve sklenici s krví zabarvenou vodou. Jediným tahem nakreslím zem, do níž je kopí zabodnuté a stůl, jímž prošlo s několika postavami sedícími okolo. Dokončím pěšáka do horního pravého rohu. Už je skoro vše dokončeno. Na Annina stehna vytvořím jen hrbolaté linie, ježící se hroty různě velkých kopí, napřažené směrem dolů. Poslední figurku dotvořím opět vlastní krví na zem mezi nohy. Unaveně se posadím a přetřu si znovu čelo, zanechávajíc stopy krve a přehlédnu dokončené dílo. Vše se zdá být v pořádku, je čas to dokončit. Namáhavě se zvednu a uchopím dýku nezvykle mezi palec a ukazováček. Pomalu ji zabodnu do poslední siluety v zemi a pak dýkou otočím kolem celé její osy, jako klíčem v zámku. Pak ji vytáhnu a přesunu se nad levou dlaň. Jak dýka proniká do dlaně Anniny prsty sebou lehce zacukají, při otáčení sebou viditelně trhnou, ale jinak paže leží klidně. Stejným způsobem se postarám i o pravou dlaň. Při odemykání zámku na břiše se jen zhluboka nadechne a trochu napne tělo a opět se uvolní. Nad posledním zámkem se na okamžik pozastavím a zahledím se Anně do jejích očí, připomínající nejjasnější led, nyní zahalené mlhou lektvaru. Doufám, že mi neodpustíš. Pak pokračuju v odemykání. Když konečně dýku vytáhnu z jejího umírajícího těla zahlédnu jedinou slzu stékající ji po tváři. Vskutku ušlechtilá oběť. Snad se dostane někam, kde ji nezasáhne tento proklatý svár. Postavím se do pozoru a vzdám mrtvé hold.

Miu - 06. prosince 2010 13:38

soukromá zpráva od Miu pro kočár zazubím se Čteš mi myšlenky. Mám ráda stejně zvrácené lidi jako jsme sama. A hlavně že mě za to nesoudíte a nemusím před vámi skrývat to kdo skutečně jsem. Pohladím Listiena pod bradou a netrpělivě čekám kdy i já budu moct přidat utrpení a bolest na tuhle bezvýznamnou zem. co asi te´d dělají? ještě sedí, popíjejí, probouzí se z opilosti ....takový humus. všude kolem nich se umírá a oni si hoví.

Eileen Johannson - 07. prosince 2010 22:07

V klubu Vyplivnu posledních pár kapek krve a už bez známek rozpaků pozoruji, jak ještě ve vzduchu mizí. Po popáleninách již taktéž není ani stopy. Setřu si slzy, nedokážu vzdorovat. Ne dokud do sebe nedostanu nějaký oblbovák… „Alespoň trojitou a stoletou…“ Mé nohy jsou jako základna stále dosti nestabilní. Úporně se držím barového pultu a letargicky pozoruji Luciferovy pohyby. Tušila jsem, že to po mně nechceš jen tak pro legraci… Povzdechnu si a hodím do sebe celou skleničku najednou. On je příliš zabrán do magických kreací, než aby sloužil svému účelu jako starý dobrá Lucy. Obsloužím se proto sama. Sotva si zapálím cigaretu, už mě zase někam žene. „Připouštíš si alespoň minimálně tu možnost, že bych tě mohla poslat do háje?“ urazím se. Měl pravdu. Nejsem to já. Ale co sakra chce? Náhodně si přehrávám obrázky z dnešního dne. Samozřejmě, že tam jsou mezery. A celý příběh začíná u řeky s Kreoxem… A ještě předtím…? Co bylo sakra předtím? Zase odchází. Chvíli nepostojí. Zoufale pokukuji po lahvi s alkoholem. Asi jsem toho měla dneska už dost… Ale je to dlouhý den… Hodně dlouhý den… Neochotně se pouštím opory a nejistě kráčím za ním. Každým krokem sice nabývám staré jistoty, obvyklá elegance je však nenávratně pryč. Zastavím se už jen jednou, když mě napadne spásná myšlenka. A co když ty dvě těla seženu? Před klubem Vůbec nechápu, co se venku děje. Opřu se o zeď počmáranou růžovými nápisy, jednou rukou si pohrávám s krabičkou, v druhé držím neskutečně dlouho hořící cigaretu a hledím do prázdna. Jsem téměř na pokraji svých psychických sil. Ovládnutí se před zběsilým pobíháním tam a sem mě stojí příliš mnoho energie. Naprosto se snažím ignorovat ostatní. Stejně jsem se ztratila v kontextu. Do zorného pole mi vstoupí Kreox a jeho samolibý ksicht. Natáhnu k němu ruku s načatou krabičkou. „Co zase chceš? Mám ti děkovat?“ zatvářím se poněkud kysele. Tolik let jsi mi lhal… Na půl ucha vnímám jeho slova. „Cože?! Zbraň? Já? Pomoct do zbroje? Mně?“ vytřeštím na něj oči. „Vy jste se snad všichni zbláznili…“ zakroutím hlavou a típnu mu zbytek cigarety o rameno. Tohle začíná být fakt peklo. Nervové… Zakroutím hlavou, ale zastavím se uprostřed pohybu. Vypadá to, že mám nalomenou obranu proti jeho psychickým útokům. „Tak dobře, ale je to jen a pouze na tobě…“ řeknu tiše a nepřítomně. Vybaví se mi vzpomínka na jeden ze stupidních televizních seriálů. Pobíhala tam polonahá černovlasá ženská a máchala plastovým mečem… Jen to ne… Vyděšeně se na něj podívám.

Orfeos Bacchíkós - 10. prosince 2010 18:55

Před klubem Navleču na sebe zbroj a pak zcela bezmyšlenkovite vezmu krabičku cigaret a odpálím si. Spokojeně natáhnu, zavřu oči a vychutnávám si cigaretu. Pak jednu rychle stánu a odpálím si druhou. To už se se zájmem procházím koem hudebních nástrojů a uvažuji co si vyberu. Sleduji rohy,bubny, loutny, zkrátka nástroje všech dob, všech národů. Nakonec si vyberu lyru. Když uhodím do jejich strun, zvedne se vítr a rozčepíří všem vlasy. ...ano to je ono.... Pak hlubokým hlasem zadeklamuju, hlasem starodávných skaldů: "Země tone v moři, tmí se slunce, z nebe se tratí třpytné hvězdy, plameny šlehají, páry se valí, žár ohně stoupá k samému nebi!" Spokojeně se usměji, a cítím se najednou jiný, silnější, více bojovník než hráč. Dojdu ke stojanu se zbraněmi a pečlivě vybírám. Pak se chopím meče, klasického vikingského s širokou dlouhou čepelí. "A štít?" optám se už normálním hlasem za jehož hranicí zní zvuk Ragnaroku. "A kdo mi pohlídá mou kytaru?" optám se, když zavěsím harfu přes jedno rameno a meč zasunu do zavěsu. Držím ji v ruce a je mi zatěžkos e s ní rozloučit, ale do války jí vzít nechci.

Kreox - 15. prosince 2010 12:37

Před Klubem Mlčky pomáhám Lorreine do zbroje a se souhlasným přikývnutím sleduji Orfeův výběr nástroje. Po jeho dotazu jen ukážu na zadní stěny polic a stojanů se zbraněmi. Kulaté, hranaté, malé, velké, hladké, s hroty... "Stačí si jen vybrat." Obrátím pozornost zpátky k Lorreine a uvažuji, jaká zbraň by se k ní hodila nejvíc. "Kosa? Dvoukloubá tyč? Kopí? Kouzelná hůlka? Meč... Palcát... Radši zpět k té kose. Co něco menšího? Srp? To zní zajímavě... Srp a kladivo... Něco bych tam mít mohl." Začnu procházet kolem stojanů a hledám... Po chvíli hrábnu nejdřív na jedno, pak i na druhé místo a vracím se k Lorreine se dvěma zbraněmi tvarovanými do L. V levé ruce mám japonský srp zvaný kama, jehož čepel se rudě leskne nenávistí, v pravé nesu válečné kladivo, spíše však podobné cepínu. Hladká strana hlavice se ježí elektrickými výboji, zatímco špice je pokrytá námrazou. "Tohle by ti mohlo vyhovovat. Tahle kama nebyla nikdy použita k sečení trávy, přestože je její čepel tak ostrá, že říznout se jí, ucítíš to až v okamžiku, kdy ti začne téct krev. Důvod, proč není vhodná pro použití v zemědělství, je prostý." Švihnu zbraní proti židli a špičkou lehce škrábnu opěradlo, místo setkání okamžitě zahalí kouř a když se rozplyne, je dřevo několik centimetrů kolem záseku zčernalé a doutnající. "Spálí vše, čeho se dotkne za účelem destrukce. Tohle kladivo by však na znehybnění nepřítele stačilo samo o sobě." Nejdřív klepnu do již jednou poškozené židle hrotem a od místa doteku se rozšíří led. Pak do ledu udeřím druhou stranou a za zvuku hromu vyšlehne z hlavice kladiva blesk, který židli roztříští na třísky. "Oheň, blesky a led. Myslím, že jsem tvou osobnost vystihl, co říkáš?"

Lucifer - 15. prosince 2010 12:51

Před klubem Nechám Davida, aby se činil, a sám se navléknu do zbroje, která byla původně určena pro Annu. Ta už ji však potřebovat nebude, jak tak sleduji, co s ní ten snaživý chlapec dělá. Jakmile jsem navlečen v brnění, zavřu oči a chvíli se soustředím. Během chvíle se zbroj jakoby rozplyne a vnoří pod oblečení, takže po otevření očí vypadám opět stejně. Projdu se kolem regálů, vyberu si kovovou vycházkovou hůl s dětskou lebkou místo rukojeti a cvičně s ní mávnu, čímž rozbiju několik cihel v protější zdi. "Psionická? Zajímavé." Zamumlám si pro sebe a nasadím si na hlavu helmu. "Rituál je hotov, zbraně a zbroje všichni máte, je nejvyšší čas vyrazit. Pokud se nepletu mělo by to začít fungovat zhruba v tomto okamžiku..." Pronesu plechovým hlasem někoho, kdo má hlavu zavřenou v kbelíku a zvednu oči k nebesům, ze kterých začíná pršet krev. "Doporučuji nasadit si helmy, vlčí krev se z vlasů špatně vymývá a do sprchy se nějakou dobu nedostaneme." Přejdu ke zdi, spodním koncem hole do ní na několika místech udeřím a místa spojím do hvězdě podobného útvaru s různě klikatými spojnicemi. Nakonec celý útvar obkroužím a namířím oči lebky na střed. Zeď imploduje a na místě mé kresby zeje otvor čiré temnoty. "Není čas ztrácet čas!" První projde Kreox, já skupinu uzavírám. Na druhé straně nás čeká další zajímavý výjev...

Slovo - 15. prosince 2010 13:06

S Miu v kočáře Loki jen pokrčí rameny, vykloní se z okýnka a zařve na kočího. "Do Valhally!" Kočár se sice zpočátku třese, za chvíli se však pohyb srovná a letí kupředu jako střela. Sama nevíš, jak dlouho jste cestovali, když tu náhle prudce zabrzdíte a Loki okamžitě vyskočí ven a vytasí meč, který během okamžiku zachvátí plameny. "Zdravíčko, Odine, Thore... Kašlat na formality, nechce se mi vás jmenovat všechny..." Vyrazí kupředu a ty slyšíš jen zvuky boje. Nevíš kdo vyhrává a prohrává, dokud nevykoukneš ven. Skupina kolem Lucifera Po projití portálem se objevíte před obrovskými okovanými dveřmi, které jsou momentálně rozraženy dokořán. Za nimi lze vidět síň co do rozměrů srovnatelnou s Hádovým palácem, nyní zaplavenou bojujícími. Bohové zde stojí proti přesile obrů, asi o hlavu menších, než byl Hádes, a různých stvůr, vlkodlaky počínaje, ghůly konče. Proti bohům stojí mezi bojujícími nějaká postava s plamenným mečem, který funguje jako portál pro stvůry. Zhruba uprostřed síně stojí kočár.

Miu - 10. ledna 2011 18:27

setkání Když kočár zastaví už mě unavuje poslouchat bitvu venku a neúčastnit se. Bez ohledu na to jestli jsou tam bohové nebo co vlastně vykouknu a na tváři mi zahraje zákeřný úsměv. Ale ale ale...kohopak to tu máme. zadívám se na Lokiho protože je mi jasné že nejde jen o náhodu. Zvednu se. No, myslím že se půjdeme zapojit. Co na to říkáš Listiene? poplácám psíka po hlavě a neobtěžuji se s otvíráním dveřím, ale více méně v podobě spíš plamenů než fyzické osoby vyrazím ven ke svým bývalým společníkům. aby mi neměli kam utýct zapálil kolem nich svůj černý oheň. Jediné místo co nechávám volné je to, kde se objevím já samotná a snad i Listien. Je těžké mě poznat. V mých rysech nezůstalo moc z dětskosti i když je vám má tvář velmi známá. Bledé dětské tělo neobalují gotické šaty, ale mým šatem jsou černé plápolající plameny. Dítě v ohni. Ušklíbnu se. Tak se mi tak zdá že se potkáváme znovu. Bude mi nesmírnou ctí vyprovodit vás z tohoto světa a stejně jako když jsme měla obyčejný šat, uchopím plameny a ukloním se po vzoru středověkých šlechtičen.

David - 11. ledna 2011 21:57

Začínáme Zamrkáním se proberu z transu v němž jsem sledoval tělo obětované dívky a rozhlédnu se po ostatních, kteří už vyráží dále. Ale kdo mi pomůže s mou zbrojí? Že by na mě zapomněli? Rychle dojdu ke stojanu s mou zbrojí, nyní v zářivé modři a začnu hledat způsob jak se do ní nasoukat. Počkat! Jak to říkal? 'Dokud si budeš ty sám přát, aby něco nějakým způsobem fungovalo, bude to tak fungovat.' Kde jsem to jen slyšel. Odstoupím krok od stojanu a vážně si ho prohlížím. Hodiny ovládání snů! A ten stařec se zbrojí udělal, také něco neuvěřitelného. Zahlédl jsem to jen koutkem oka, ale můžu z toho udělat pro svou mysl precedens.... Zavřu oči a zhluboka se nadechnu a potom vydechnu, uvolňujíc všechny přebytečné myšlenky. Toto je MŮJ sen a podléhá MÉ vůli. Pomalu otevřu oči, ignorujíce krvavý déšť, jako nepodstatnou kulisu. Jemně se dotknu hrudního plátu modré zbroje, ale ten je stále stejný jako vždy. Jsi MŮJ tak POSLOUCHEJ! Mé prsty se pomalu začnou nořit do hrudního plátu vysílající po jeho povrchu vlnky, jako po hladině vody. Správně. Pomalu vytáhnu prsty opět ven a plně se soustředím na ten pocit, nenechajíc ho ani na okamžik uniknout. Pak švihnu pěstí za sebe do prázdného vzduchu, odpíchnu se špičkou nohy od země a dovedu švih do celé otočky na jejímž konci je má zbroj, jako bych ji chtěl udeřit. Pěst však projde skrz kov zbroje a ponoří se dovnitř, kde narazí na stojan, držící ji ve svislé poloze. Stojan vyletí ven, kde chvíli tancuje na dvou nohách, zatímco já se vnořím celý do zbroje, která pohodlně dosedne na má ramena. Výborně. Přikývnu, když cítím, jak se usazuje a utahuje, aby byla jako druhá kůže. Je čas jít. Jemně zadržím přepadávající stojan a vyrazím za ostatními, dýku zasunutou v nátepníku, panenky pohupující se po boku a řemdih v ruce. Chvíli si cestou pohazuji krabičkou než ji schovám do kapsy a projdu portálem. Na druhé straně probíhá vzorová ukázka Ragnaroku se všema možnýma bytostma a nechutnýma detailama. Chvíli zvažuju ke komu se vlasně mám přidat, protože zuřící boj většinu rozdílů docela úspěšně rozmazává. Naštěstí mi rozhodování ulehčí hradba černých plamenů a bledé dítko v ohnivé róbě s přerostlým psem. Její dramatický proslov mě opravdu zarazí. "Ale..." Rozhlédnu se po ostatních, zpět na ni a rychle opětuji poklonu. "...Vždyť jsme právě teď přišli. Není trochu brzy nás posílat pryč?"

Eileen Johannson - 13. ledna 2011 00:12

Před Klubem Nepřítomně hledím do dálky, ignoruji Kreoxe a jeho poznámky, jak jen to jde. Ještě pořád mi není úplně nejlépe, jsem zmatená, rozrušená, v hlavě nepořádek, poprvé v životě vím, proč mám občas pocit nutnosti o své tělo bojovat a hned mám jít zase bojovat za něco jiného, pro někoho jiného, snad kvůli světu, či čemu… Cítím jakýsi hloupý pocit určitého předurčení pro tento den, avšak nejsem si jistá, zda mu budu moci dostát. Nechci bojovat, nechci nikoho mlátit po hlavě a už vůbec ne zabíjet, přestože krev ve mně vzbuzuje neskutečné pocity balancující spíše na straně vzrušení, než hnusu. Hm… Krev… Cítím ji ve vzduchu… Krev té čarodějnické holky a taky svou a všech ostatních… Nervózně se koušu do rtu a snažím se myšlenku na ni zaplašit. Démon zřejmě našel „vhodné“ zbraně a proto se jako vždy nehorázně předvádí, přestože z tónu jeho hlasu i pohybů se vytratila ona kapka zvrhlosti a mimozemské energie. „Úžasné…“ komentuji jeho nadšení pro „nářadí“ vybrané pro mou osobu s jemnou dávkou ironie. „Když myslíš, že taková jsem, nezbývá, než ti věřit, očividně mě znáš lépe než já…“ odseknu mu a zašklebím se. To lhaní a zatajování ti neodpustím… „Omlouvám se, ale budu potřebovat nějaké věci ze své tašky…“ poznamenám klidně, ačkoliv vím, že mi zdržování odpuštěno pravděpodobně nebude. Zamžourám očima ke stojanu a poněkud nemotorně tam s vybledlým úsměvem na rtech dojdu. Úplně dole se choulí vysoké boty, poněkud vhodnější než mé bosé rozedřené nohy. Vrátím se zpět a ještě jednou dnes obrátím obsah své tašky naruby, abych jej mohla rozselektovat na potřebné, méně potřebné a nepotřebné. Do kapesníčků tak opatrně zabalím jehly i ampulky a nastrkám si je po stranách do bot tak, aby moc neklouzaly ani netlačily. Stejně tak do ochranné vrstvy odsypu z každé známé lahvičky pár snadno rozpoznatelných pilulek a několik vylámu z platíček. Všude, kam to jde, nacpu složené obvazy. Na moment se zarazím. Cítím divný pohled na čele i v zádech. Prudce se otočím. Letmý úsměv na Luciferově tváři můžu jen odtušit, ale Kreox na mě koukal určitě. Kriticky pohlédnu na své ruce. Kdysi tohle chtěly dělat… Copak se to v nás probudilo…? „No co…“ pokusím se to zahrát do outu. Vstanu, pak si však na zemi všimnu malé pudřenky, rtěnky a parfému v malilinkaté lahvičce. Natáhnu se pro ně a okamžitě skončí v botě stejně jako balíček vlhčených ubrousků. Zdá se, že jsou nafukovací… Sebevědomě vezmu do ruky Kreoxem nabízené zbraně. „Vypadám jako socialistický terminátor…“ poznamenám kysele a ostří kamy se zaleskne ještě víc. V očích se mi odrazí naprosto stejně krvelačné jiskry. Opět někde v … Než se pořádně stačím rozhlédnout, Lucifer mě před sebou nastrká do portálu. Během průchodu se mi zdá, že vše vidím, slyším a cítím třikrát, ale po „vypadnutí“ ven tento pocit zase rychle vymizí. Ocitneme se před obří síní plnou zmítajících se těl, hluku, křiku, nadávek, sršení blesků a magie. Nechci bojovat. Nechci zabíjet. Ale cítím energii proudící kovy, z nichž jsou zhotoveny zbraně, jež držím v ruce, toužící po spravedlnosti. Předpokládám, že budou vědět, co mají dělat, ale přece… Přísahala jsi… Snažím se obrnit myšlenkami na pustou prázdnotu, když v tom se mi v zorném poli ocitne známá a přesto neznámá osůbka. Bohužel na rozdíl od posledního setkání se netváří příliš přívětivě. Z jejího pohledu až mrazí v zádech. Jen kdyby kolem nás nezapálila ten oheň… Jak jen se to…? „Miu, copak se ti to stalo… Ublížil ti někdo?“ zeptám se hořce a v oříškových očích se mi bije zklamání s touhou po dalším zkoumání tohoto velice zajímavého případu. Na vlasy světlé jako sníh mi přitom pleskavě dopadne slint krve z nějaké stvůry a já si zděšeně začínám uvědomovat, že nejsem tak úplně na správném místě a ve správném čase, když v tom Lorreine opět vyhrává. Co jen se to…?

Miu - 11. února 2011 13:42

setkání Jestli se mi něco...stalo? zopakuju po Eileen opatrně a skloním pohled k Listienovi. Listiene chápeš to? Tak nevím jestli si ze mě dělají jen vtip nebo to myslí vážně znovu se zadívám na Eileen- do jejích očí a zavrtím hlavou. Ubohé, opravdu to myslí vážně. Neví nic....stejně jako neví nic o sobě, ani o Luciferovi, ani o těch ostatních. Nikdo nic neví. Bude krásné umírat v nevědomosti. Ano ano... ohnivý kruh začnu stahovat jako provazovou smyčku kolem napjatého a potícího se hrdla. Už mě to nebaví. Chci vás zabít, všechny. Budete se bránit? jelikož Davida jako jediného z nich neznám, chvíli jej sleduji- bez odpovědi a pokouším se mu dostat do hlavy s tím abych zjistila co je zač a co od něho můžu očekávat.

Slovo - 11. února 2011 14:09
	soukromá zpráva od Slovo pro Miu Cítíš, jak se ti do hlubin vědomí zavrtává někdo cizí, pátravé zvědavé myšlenky, které vytahují ven skryté pocity, tužby, ale i vzpomínky. Nejsi na to zvyklý, neznáš žádnou ochranu a nemůžeš proto vzdorovat... Odpověz Miu šeptaným příspěvkem, obsah nechám na tobě ;)

David - 12. února 2011 23:38

soukromá zpráva od David pro Mysl Studené prsty pronikající mou myslí mne zpočátku velmi překvapí, zvlášť když se mi nedaří jejich postupu nijak zabránit. Snad proto se jim během mžiku podaří proniknout do mého dětství. V tu chvíli mne popadne vlna zlosti. Pokud tedy stojí o obsah mé mysli, tak ať si poslouží. Dostane to nejhorší. Přestanu se pronikání bránit a sám ve svých vzpomínkách začnu vyhledávat a podsouvat tápajícím prstům ty správné vzpomínky. Okamžik, kdy jsem se jako sotva šestiletý dozvěděl o smrti mých rodičů. Můj příchod na panství otčíma, pána rodu Ambrose, který mne adoptoval jako svého nástupce. Sice se snažil být přívětivý, ale z jeho očí sálala tvrdost. Přesto byl jedním z mála jimž jsem mohl věřit. To pusté panství, ze kterého jakoby někdo vysál všechen život. Všechny ty chladné pohledy mágů, doslova nutící pochybovat, že smrt rodičů byla jen nehoda. Studium magie, kdy jsem jako budoucí pán rodu musel alespoň nahlédnout do každého oboru. Vzpomínka na to jak mne donutili obětovat novorozence k přivolání duší mých rodičů ze záhrobí. A ten zmučený výraz v tvářích matky a otce přivlečených řetězy magie upletených z umírající duše sotva narozeného dítěte. Ten pocit nenávisti vůči sobě samému, že jsem se k něčemu takovému nechal donutit. Věčné studium, tu a tam protkané bezcitným pohledem lektora. Noc útoku zrádce, který se mi pokusil vytrhnout srdce z těla a pohled jejích umírajících očí, když jsem ji probodl srdce a odhalil o koho jde. A ta jistota s níž jsem doposud žil, že ač mám teď volnost dělat co se mi zlíbí, jednou si mne stolec vládce rodu vyžádá a mě nebude dovoleno odmítnout. Nenechám ji odpočinku a přisouvám další a další zlé okamžiky mého života, aby si je mohla se mnou vychutnat.

David - 13. února 2011 12:41

Setkání Bolestně se ušklíbnu. "Doufám že jsi spokojená s tím co jsi našla, protože mě z toho zrovna dobře není." Někdy je lepší nevědět, nic pak nebrzdí tvou ruku. Sakra. Jak bych si teď dal panáka. Protočím řemdih v pravičce a protáhnu prsty na napjaté levičce. Černý oheň ignoruji, protože přes průzor helmy připadá, jako amatérské zastašování a vykročím k dívčině. "Jestli si myslíš, že černé plameny jsou všemocné, tak ses šeredně spletla. Příště si pořiď nehořlavé spodní prádlo."

Miu - 13. února 2011 13:57

setkání Mmm vrátím se zpět. To co jsem potřebovala zjistit jsem zjistila. takže jen další odpad na likvidaci, možná za něco- na rozdíl od těch ostatních stojí. Ano, tvá spolupráce mě překvapila, většinou se mě snaží spíš vyštípat než mi pomáhat. ušklíbnu se nemyslím si že jsou všemocné, ale rozhodně pálí víc než obyčejný oheň. gestem ruky vyšlu k Davidovi zkušební první útok. Mířím mu na přilbu, aby sám dobře poznal jak pravdivá moje slova jsou. Jednoduše mu chci roztavit přilbu.

Slovo - 20. února 2011 00:53

Miu VS David Plameny kolem skupiny se zvednou a několik menších proudů vyšlehne směrem k Davidovi, který kráčí statečně vpřed, přesvědčen o moci své zbroje. Miu se ani příliš nesnaží, ví, že její plameny dokáží zázraky, avšak netuší, jak zvláštními zbrojemi vlastně Kreox celou skupinu vybavil... Davidova helma se začíná rozžhavovat, pálit jej, původně modrá barva se postupně mění na rudou a bílou, jeho oči slzí a zdá se, že pokud bude útok trvat jen o něco déle, budou škody nenapravitelné. Brnění se ale začne ohni přizpůsobovat a když Miu konečně nechá žár opadnout a kruh temného ohně kolem skupiny se opět vrátí do původního stavu, mají všichni možnost vidět, co to udělalo s Davidovou helmou. David však zatím nevidí nic... Průzor v helmě se slil se zbytkem brnění do podoby umrlčí masky. Ponejrv neprůhledné oční důlky se začínají propadat dovnitř a vytváří před jeho vlastníma očima tenkou blanku, která mu již konečně umožňuje znovu pohlédnout na dívenku obalenou v plamenech, které mu málem proměnily hlavu na prach.

David - 21. února 2011 17:31

Horké chvilky To že na mě použije ten oheň jsem čekal, dokonce i to že mě zbroj před žárem dokonale neochrání jsem čekal. Ale že budu mít ten černý táborák na hlavě mě z míry vyvedlo. Jen s velkým sebezapřením jsem se zastavil a držel ruce podél těla, protože tenká vrstva rukavic by tento žár pravděpodobně nevydržela. Přese všechnu vůli vynaloženou na udržení těla v klidu se vteřiny než teplota opadne táhly snad celou věčnost. Když pocit žáru z ramen konečně vyprchá opatrně si přetřu tvář žárem pokroucené přilby a zkusím si vytřít slzy z očí, které se mi nějakým zázrakem nevyvařily z důlků. Když však mé prsty narazí na tenkou slupku stále zakrývající mé oči, považuji to za malý zázrak. Takže to nakonec vydržela. Ale co to mělo u všech prokletých být? Varovný výstřel na hlavu? S rozjasňujícím se zrakem, už se pevněji rozkročím. "Jak myslíš." Zvednu ledou paži s dlaní otevřenou na ohnivou princeznu. "Můj Pane! Maska z masa a kostí, třepot křídel, ty kdož neseš jméno muže! V pravdě a sebekázni, proti této neviné zdi snů uvolni jen lehce nenávist svých spárů. Hadō 33 Úder modrého plamene!" Jak mluvím můj zpočátku chraplavý hlas tlumený zničenou přilbou nabírá na síle, až skončí jasně slyšitelným zvoláním. Z dlaně mé ruky vytryskne proud modro-bílého plamene, který proletí mezi dívkou a přerostlým psem, jehož mine jen o vlas. Přesto je ale jasně vidět, že černými plameny proletěl bez odporu zanechávajíce za sebou úhledně vyříznutou díru, kterou černé plameny rychle zase uzavřou. To by na varovný výstřel mělo stačit. Ničím dalším se nezdržuji a rozběhnu se do útoku.

Slovo - 21. února 2011 18:05
	Hadō 33 Kreox po vyvolávání šokovaně vytřeští oči a začne se nepokrytě řehtat, zatímco Lucifer celou věc zhodnotí plesknutím se dlaní do čela... Modrobílá vlna proletí černým plamenem, aniž by se to na něm jakkoliv projevilo. Listien se pro změnu tváří, jako by se ho celá situace vůbec netýkala, vrčet začne až v okamžiku, kdy David opět vyrazí dopředu.

Miu - 30. března 2011 17:31

my Pako okomentuju Davidův výkon a ani se nenamáhám tomu vyhnout. Věřím síle svých plamenů. Už mi za ta léta stačily dokázat že je hned tak něco nezničí a naopak ony zničí všechno. Ukážu na něho palcem. Tohle sis Lucifere našel na skládce jako náhradu za mě? Kam až sahá tvá zoufalost...Vážně k smíchu. Ale... kvůli tomu co jsem s nimi zažila jim dám ještě šanci. Kolik jsi jim toho řekl? Kolik toho ví? Následují tě jak slepé ovce a při tom nikdo z nás není pravý hrdina o kterých Orfeus zpívá. A za čím se máte hnát? za co by jste se měly být? Už jste o tom přemýšleli mí drazí přátelé? nechám plameny krátce pohasnout. nechci aby za chvíli explodovaly jako papiňák. Lucifer bude mocným soupeřem a pokud bych je stáhla na naší stranu....Bylo by to čupr. Lucifer bojuje za svět který známe, nudný, odporný plný lží a klamů a bolesti, ale zde se nabídla příležitost bojovat za změnu. Za něco nového a upřímně věřím že svět pak bude lepší. Zatím bojujete za ideály toho starce co nás nechal umírat v podsvětí a přežívat v tomhle tom ohrnu ret světě. Ale, co váš vlastní názor? Nebyla by změna pro svět to pravé? Není čas aby se svět trochu změnil?

Eileen Johannson - 08. dubna 2011 02:36

Vytečkovaná situace Na okamžik se člověk zamyslí, a hned se svět pohne o staletí kupředu. Pouze koutky očí zahlédnu změť blesků a plamenů, kterými se častují Miu s Davidem. Příliš mě zaujala scéna na pozadí, v níž si navzájem požírají hlavy cosi obřího, chlupatého, zubatého, trojhlavého a sedmihlavá saň. Z fascinace mě jako vždy probere ještě něco odpornějšího, a to Kreoxův smích. Pevně svírajíc rukojeti zbraní, jež mě pálí do rukou opět sklouznu pohledem na Miu, stále plápolající. Takhle to dopadá, když si děti hrají s ohněm… Jenže tohle není žádné děvčátko se sirkami, nýbrž s plamenometem a rozhodně jí nejde o to, aby se alespoň na okamžik zahřála. Znovu si ji očima přeměřím. Takové droboučké stvoření a tolik agrese se v něm skrývá… Poněkud nervózně přešlápnu. Vypadá to sice, že se na moment uklidnila, ovšem jeden nikdy neví. Záhy začne svou přesvědčovací řeč. Musím uznat, že její argumenty vůbec nejsou špatné, naopak… Jsou velmi dobré… Začíná mi vysychat v ústech, oči musím přibít na Lucifera. Už to není Lucy s vtípkem na rtech a vilnou jiskrou v očích, natož Ferko. Během několika minut zestárnul o tisíciletí. Jenže kde je pravda? Má ji to malé pískle? Lucifer? Nikdo…? Vpíjím se do jeho těla s každým slovem, které Miu řekne proti němu stále víc a víc, nahlodává mě ke kosti pochybností. Svádí mě myšlenka být zlá, nebojácná a krutá. Rozhodovat o situaci. Nebýt jen pěšák v poli… Na moment přeskočím pohledem na Kreoxe, avšak žádné spojení se nekoná. Tohle si musím holt rozhodnout sama. Jenže která strana je ta správná…? Svírá se mi hrdlo a špičkou prstu musím přejíždět po ostří kamy, alespoň se k němu přiblížit. Stále přitom hypnotizuji Lucifera, očekávám, že se bude nějak bránit. Že bude nějak bránit nás… Ovšem svět se změní každopádně, Miu. Ať už k lepšímu, nebo horšímu, ať všichni umřeme nebo ne… Přesto žongluji s myšlenkou, že na jejích slovech něco setsakramentsky bude. Čím více se na problém ale soustředím, tím více se mi v hlavě ozývají tichounké hlásky domáhající se dobra za jakoukoliv cenu. Nemůžu si nevšimnout, že zlehka přitakávám verzi Miu. Je třeba udělat si vlastní názor. „Otázkou je, jak a co se změní…“ řeknu tiše a přeběhnu očima Kreoxe, Miu a Lucifera.

David - 18. dubna 2011 20:28

Zábava Výborně. Co dál? Voda ... oheň ... jed ... nebo… Nezdržuji se posloucháním nějakých proslovů a v mysli poskládám formuli. Dynamices deperatum, brachiis abigeum. Recludō potenties tui et contundo inimicum mea..... Deset ... dvacet ... třicet ... padesát ... sto ... stopadesát ... už jen kousek… Lehce povolím sevření na jílci řemdihu. Dvěstě. Malleus grave. Současně s poslední slabikou udeřím vší silou ohnivou dívku mohutnou ranou shora. Uprostřed švihu magie zabere a na pár vteřin dvousetkrát znásobí váhu řemdihu. Do dlaně druhé ruky mi nenápadně vklouzne čepel dýky. S lacinými triky jsem skončil.

Miu - 21. dubna 2011 17:48

není akce bez reakce Pokrčím rameny. Změna ze začátku bolí, ale pak se vždycky ukáže správnou a dobrou. O to vím své. I když někdo přijde k úhoně, někdo zemře, někdo bude strádat, zrodí se další a lepší a silnější z jejich bolesti. mluvím velice upřím. Nemá mdůvod lhát. Tohle je má víra a popírala bych tím sama sebe, kdybych jen krátce zapochybovala. Zapocybovala...Vlastně to už bych tu asi ani nebyla. Nechám na svých rtech zahrát úsměv, neboť tě velmi hřeje že o tom začínají přemítat. Jedna. tedy aspoň jedna. Když ovšem David nedokáže připustiti že bych mohla být silnjší a opět zaútočí, nezbývá mi než na to reagovat. Plameny svinu gestem svých rukou nad svou hlavu jako skořápku a jejich ničivým žárem chci pokusit pochroumat vzduch kolem Davidova útoku. Tím že vysaju vlhkost ve vzduchu by se jeho drtivý útok mohl zpomalit a pak už by neměl být problém ránu vychýlit vlastním útokem. V nejhorším případě doufám že mě Listoen strhne, pokud sama nebudu schopna včas uskočit. Asi někde před tím očima vyhledám toho muže co mě sem přvezl a kontroluji jestli hodlá dodržet slib co mi dal. Že nebude zasahovat a nechá mě, abych se o ně postarala sama. báchorka na člověku

Laakii - admin - 08. června 2011 14:30

Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin

Slovo - 08. června 2011 14:36
	Pokud nemá nikdo nic proti, tak bych to odpískal. Kašlu na to tady už dost dlouho, nemám čas a vůbec... Méně výmluv, více činů! Chce ještě někdo pokračovat?

Miu - 10. června 2011 12:25
	osobně bych ráda, ale s takovým přístupem Pj (a i ostatních co to odpískali) to moc cenu opravdu nemá.

Eileen Johannson - 11. června 2011 00:32
	Záleží na ostatních a tedy především PJovi. Pokud nemá čas na nic jiného než kašlání je to bezcílné klapání do klávesnice ;o)