Úvod

Možná si myslíte, že vše kolem nás je tak, jak to vidíme. Ale možná se také mýlíte. Podívejte se do jedné střední školy, kde vedle jiných studentů najdete i tvory, kteří ke smrtelníkům mají velmi daleko. Jak se budou sžívat s ostatními? Jak jim půjde neprozradit vlastní existenci a neohrozit vlastní rod? A co bezbranní smrtelníci, kteří nic netuší?

1.9., 6:00-8:00 (jak jste kdo zvyklý vstávat)

Všichni

Podzim, který se pomalu do Neahelu blíží, dnes dal o sobě velmi dobře vědět. Probouzíte se do zamlženého rána, kdy se vám vlhkost ze vzduchu na bundách vysráží do malých kapek. Venku je asi 13 stupňů, opravdu celkem chladno, ale někdy se to tak stane. Odpoledne jistě bude lépe, aspoň tak to slibují na televizních kanálech a nebo v radiových vysíláních.

Prázdniny skončily a vy se znovu chystáte do školy. Pro ty, co nebydlí v centru, zajede v 7,30 školní autobus. Ostatní dojdou do školy pěšky. Někteří z vás možná autem. Dnešní program ve škole je celkem jasně daný: dopoledne nejspíš bude informační a obědem se vše zakončí. Jako vždy se na začátek všichni scházíte v aule. Kdo neví, kde je, tomu napoví směrovky. Starší studenti už ví, že odpoledne vždy bývá nějaká školní slavnost, ale jak to bude letos, to ještě nikdo netuší.

Tak vzhůru do nového školního roku!


Alexandra – Doma

Dnešní ráno není o nic jinačí, než ta jiná. Snad jen to počasí se hodně změnilo, ale to není v Neahelu nic překvapivého.
Do nového dne tě vzbudí mamka, která se také chystá do práce. V bance musí být vždy v 8:00.
“Zlato, vstávej, snídaně je na stole.
Mezi řečí ti také sdělí, že otec už odjel brzy ráno na služební cestu a že se vrátí na víkend. Což ovšem neznamená, že opět nezajede do práce.
Když se s matkou loučíte, tak ti nezapomene popřát hodně štěstí.
“Tohle bude tvůj velký rok, ale ničeho se neboj. Pořád tu pro tebe budu.“


Berenique - Doma

Jako každé ráno se všichni scházíte u velkého stolu v jídelně. Maminčin hlas švitoří, tatínek se usmívá, babička ti dává rady do života a dědeček je už po několikáté volán od šachového stolku k snídani. Přidá se k vám i tvůj starší bratr, takže se babička přesídlí od tebe k němu, protože on je nyní velmi důležitý. Vždyť tento rok by měl ukončit svoje studium!

Společná snídaně je u vás zcela běžná a ranní ruch mnoha lidí je pro tebe téměř nepostradatelný. Pak už ale není mnoho času, otec odchází do rezervace, maminka zmizí za domem, po ránu chytá největší fantazii, jak sama ráda říká. Z domu vás tak vyhání babička. Ať už pojedete autem a nebo autobusem, který kolem půl osmé staví poblíž vašeho domu, cestujete vždy s bratrem společně. Pokud pojedete autobusem, bude v něm už sedět Atnehew, protože autobus nejprve nabírá studenty z rezervace. Tam je jeho první zastávka.


Theresa – Doma

Probouzíš se do mlhavého rána. Počasí v Neahelu nebude pro tebe tak rozdílné. Rozhodně ne v teplotách. Snad jen více mrazů. Ovšem ranní mlha tě nevytrhne.
Otec už není doma, vlastně v noci ani nepřijel, to by jsi si všimla. Stejně pro něj spaní jen předvádíš, ale tuto noc si nemusela, nejspíš se opět zdržel v práci a nebo s něčím jiným, raději nemyslet.
Tvá sestra se už doma dlouho neukázala, měla stáž a nyní opět nastupuje do školy. Ale možná se přijede podívat, kam se s tebou otec přestěhoval.

Kdo ví, jak se ti bude chtít jít do školy. Mnoho cizích tváří, mnoho cizích pachů. A hlavně nezapomenout čočky!
Školní autobus u vašeho domu nestaví, na to bydlíte příliš daleko od města. Ale staví nedaleko. Je tedy možnost jít na zastávku do už zabydlenější části a nebo použít jiný způsob dopravy.


Markus - Doma

Kdo ví, co jste v noci s otcem dělali. Rozhodně jste ale spát nemuseli. Snad lov, aby si zvládl svůj první školní den, snad jen kamenné čekání na svítání, které sotva bylo znatelné přes hustou mlhu.
Bydlíte v blízkosti lesa, kam už školní autobus nezajíždí. Snad tě vezme otec do školy a nebo by jsi musel dojít na předměstí na zastávku. Nebo ti svěří auto?
Je na čase vyrazit mezi lidi.


Rick – Doma

Opět sám doma. Není to nic divného, jsi zvyklý na samotu. Vlastně je ti příjemná, takže nač si stěžovat. Ale to se teď změní, tedy mělo by. Úderem osmé totiž musíš být ve škole, kde bude plno hlasů, plno obličejů a jistě žádný kousek soukromí a klidu. Ale nejspíš by si to měl vydržet. Problémy by nejspíš znamenaly další stěhování.

Máš možnost jet školním autobusem a nebo jít do školy pěšky, záleží na tom, jak daleko od školy bydlíš, jejíž budova se nachází v centru. Doprovod ti bude dělat hustá mlha.

Aqua – doma

A je to tady, tvůj první školní den na novém místě. Určitě to nebude lehké, ale se svojí povahou by si neměla mít problém vyjít s novými spolužáky.
S rodinou společně posnídáš a poté už budeš muset jít se sestrou na školní autobus. Ano, bohužel ti sestřička dělá doprovod. Nastupuje do prvního ročníku. Ale zase, aspoň první známá tvář. Nemusíš se proplétat neznámým prostředím zcela sama.

Maminka ti dá ještě před odchodem důležité rady: Neprozradit se! Momentálně tvoje vědomí, pokud se začneš soustředit, trošku zmatkuje, protože voda je všude kolem tebe – mlha ve vzduchu dělá své.

Talon – Doma v rezervaci

“Talone, už padej k snídani!
Takhle u vás začíná snad každé snídaně, ať ležíš v posteli a nebo už se honíš s Jaydenem venku. Ve vaše domě to hučí jako v úle, ale hlas tvé matky, hlas velitelky, se rozléhá velmi silně.

Snídaně u vás probíhá dost chaoticky, navíc autobus tu staví přesně o půl osmé, takže není mnoho času a rychle musíte chvátat, než vám ujede. Nejsi jediný, kdo ho často honí. Vždyť už jen Jayden běží vždy s tebou a vaše matka se za vámi rozčiluje, že to sotva stíháte. U autobusu jako vždy čeká Heather, která tě jen zpraží pohledem stylu „kde se zase couráš“. Poté už všichni nastupujete do autobusu, ty a Heather vstříc poslednímu ročníku, Jayden naopak prvnímu. A s vámi další děcka z rezervace. Bývají to veselé jízdy, ať je mlha jako dnes a nebo svítí slunko.

1.9., 8:00-12:00

Všichni – Škola, aula

Všichni jste už usazeni v aule, ovšem stále to tu hučí jako v úle. (foto auly viz homepage) Přestože se učitelé již vpředu shromažďují, zatím vás neokřikují.
Poté se ale ozve důrazné zaklepání na mikrofon, které vás pořádně probere a nadzvedne ze židlí. Kdo jiný, než pan ředitel.
Dobrá ráno vám přeji, milí studenti! Pro ty, co mě ještě neznají, protože takoví mezi námi jsou, jsem ředitel této školy, William Smith.
Pan Smith lehce kývne hlavou na pozdrav a poté pokračuje.
Dnešní den ještě nebude probíhat klasicky. Na programu je představení učitelů a nových studentů, poté rozdání rozvrhů a informací k nim a pak bude prostor na vaše otázky. Dnešní sezení ve škole je zakončeno obědem, odpolední výuka odpadá, ale je možnost zúčastnit se slavnosti, která jako každý rok bude spojena s tancem a samozřejmě nealkoholickým pitím zde v naší tělocvičně. Určitě přijďte, budeme se na vás těšit.
Poté už se ředitel ujme představování jednotlivých učitelů. Vždy řekne jeho jméno a předmět, který vás bude učit. Některé obličeje jsou i pro staré mazáky nové.

V tomto školním roce se na naší škole objevilo i více nováčků než je obvyklé. Přivítal bych rád tedy mezi našimi studenty nové tváře: slečnu Theresu Sarah Lee Blade, pana Markuse Wolfa Angela, pana Ricka Morrise a slečnu Aquu Ambru Donovan.
Po každém jméně se ředitel na chvíli zastaví, obličejem se pokusí vyhledat novou tvář a je jen na vás, zda se postavíte a ukloníte ostatním a nebo zda raději zůstanete sedět v utajení.

Nyní přejděme k rozvrhům. Mé kolegyně vám už je rozdávají. Vysvětlivky máte napsané pod rozvrhy, vaším úkolem je nyní vybrat si zájmový kroužek, studenti vyšších ročníků si navíc musí vybrat mezi volitelnými předměty a od druhého ročníku si též musíte volit jazyky. Své volby prosím v průběhu dopoledne sdělte paní sekretářce.
Kývne ředitel směrem k usměvavé paní, která stojí opodál.
Studenti posledního ročníku by si také měli vybrat do pátka téma své závěrečné práce a učitele, u kterého svou závěrečnou práci budou zpracovávat. Dnes je jistě vhodný den k tomu, abyste své studijní dotazy prokonzultovali.

Ředitel se na chvíli odmlčí, nejspíš vzpomíná, co ještě zapomněl říci. Pak se opět ujme slova.
Jako poslední oznámení tu mám...ehm, v 10:00 začínají v příslušných kabinetech informační schůzky k zájmovým kroužkům. Jak jsem již řekl, každý student musí mít aspoň jednu aktivitu, maximálně však 4. Pokud si vyberete více aktivit, nebojte se, že informační schůzky nestihnete. Trvají vždy jen asi půl hodiny a poté se znovu opakují v půlhodinových intervalech. Tedy první jsou na všech místech v 10:00, poté v 10:30, v 11:00 a tak dále. Ve 12:00 je oběd, po němž následuje rozchod domů a v 15:00 vás rádi uvidíme v tělocvičně.
Pokud nejsou žádné dotazy, vyplňte formuláře, které máte přiložené u rozvrhů a týkají se vašeho výběru předmětů, odevzdejte je, vyberte si zájmový kroužek a vaše práce pro dnešek je hotova.
Jemně se usměje ředitel, poté poodstoupí od mikrofonu a začne cosi říkat učitelům. To už se hluk v aule rozjede opět naplno. Učitelé postupně míří do svých kabinetů, ale není problém je když tak zastihnout. Sekretářka odešla jako první – bude očekávat nápor prvních pilných studentů.

(MIMO: Podle vašich vybraných kroužků s vámi poté zahraji informační schůzky najednou a až poté bude oběd.)

1.9., 6:50-8:00

Doma a cesta do školy

Z postele se mi nechce a poslouchat o tom, že tohle bude můj velký rok.. popravdě taky ne. Mám toho pokrk. Všichni dělaí, jak jsou starostliví, ale nakonec budou jen vyžadovat práci a to hodně tvrdou práci, aby vše bylo dokonalé.
Nepůjde o to zvládnout to. Půjde o to zvládnout to dokonale.

Ušklíbnu se a převrátím v posteli. Táta je zase v tahu, máma za chvíli taky a prázdniny jsou fuč. Tedy nic, na co by se člověk mohl opravdu těšit v dohlednu prostě není.
V sedm přece jen vylezu z postele, najím se a docela slušně přichystaná vyrazím z domu. Počasí nám nepřeje a já nemám chuť se honit a malovat a pak si na školních záchodcích upravovat roztečený make-up.
Na některé typy se těším, ale je asi víc lidí, které prostě ráda neuvidím. Někteří mi budou fuk a před jinými budu mít prostě vždycky pocit, že jsem něco míň. Tak už to ale v životě prostě chodí, žádn změna.

1.9., 8:00-12:00

Škola

Usadím se na židli někam vepředu, tiše složím ruce do klína a poslouchám.
Všechno mi připadá hrozně rychlé a neorganizované. Chtějí vše stihnout dnes, ale uvědomují si, že jejich zaměstnanci jsou taky jen lidi?
Povzdechnu si a s nenadšeným obličejem čekám na svůj rozvrh a ten se hned následovně pokusím udělat snesitelný. K francouzštině a němčině, které obě nemám příliš v lásce, přihodím prostě a jednoduše zahrádkáře. Nenáročné a když náročné, tak na takovou dobu, abych to přežila. Vždycky jsem sice chtěla šerm, ale necítím se na to. Nehodlám se mezi ostatními motat jako naprostá neschopka. Dál kroužkuju podle oblíbenosti a snesitelnosti jasně a rychle Fil, Che, Děj.
Takže, základní představu o svém školním roce mám. Žádná sláva, ale lepší, než pěstí do oka.

Problém přichází u závěrečné práce. Nejsem si jistá, z kolika a jakých oborů můžeme vybírat. Dřív jsem se o to nezajímala a očividně to byla chyba.
Opustím aulu a zkusím najít někoho, kdo by mi mohl dát drobnou radu ohledně práce. Nechci s rozhodováním čekat na poslední chvíli.

01.09., 5:30 - 08:00

Doma --> škola

V létě, tedy pokud jsem spávala doma, mne vždy probouzel východ Slunce, jeho první jasné, ostré paprsky, dopadající do skrze střešní okna přímo na mou postel. Teď už je ale září; Slunce vychází později, a tak nechci nic riskovat; načasování drastického ukončení svého spánku nechám raději na budíku. Ozve se chvíli po půl šesté. Jen zavrčím, poslepu po něm zašátrám a shodím ho z nočního stolku na podlahu. Několik minut si ještě užívám slastný polospánek, ten příjemný stav mezi sněním a bděním, potom však ze sebe skopnu peřinu a zívajíc na celé kolo se odmátožím do koupelny, která spojuje můj pokoj s bratrovým. Rychlá sprcha na probrání, pak na sebe hodím džíny, tenisky a mykinu a ještě než zvon na kostelní věži dole v městečku odbije šestou, vyvádím ze stáje Argela, svého milovaného hřebečka. Chvíli se spolu jen tak procházíme, abychom se rozehřáli, pak mu vyskočím na hřbet a už se spolu řítíme ostrým tryskem krajinou; přes les, po louce, u jedné ohrady si i trochu zaskáčeme... Po čtyřiceti minutách usoudím, že by to mohlo stačit. Dojedeme zpátky domů, Argela ustájím, vytřu dosucha a přesvědčím se, že má ve žlabu obrok, na rozloučenou se s ním pomazlím (což přijme s veselým zafrkáním a něžně mě svým hebkým čenichem několikrát šťouchne do krku) a už pádím zpátky do do domu.
Než vylezu, zabalená do bráškova županu a s ručníkem alá turban zamotaným kolem hlavy ze sprchy je čtvrt na sedm, takže všude kolem už to hučí jako v úle: Tatínek nad šálkem silné černé kávy dočítá regionální přílohu novin, maminka mne jen v rychlosti políbí na čelo, popřeje mi hezký první školní den a za chvíli už je její zpěv slyšet z maličké dílny za domem, ve které vyrábí své rukodělné poklady; babička se hádá s děečkem, aby si přisedl k nám ke stolu, přičemžon se očividně nechce vzdát svého místa u šachového stolku dříve než vyřeší problematickou úlohu s bílým střelcem v hlavní roli; Cerritus, kříženec huskyho a belgického ovčáka se nám všem plet pod nohama, a jediný, kdo vypadá že se jej ten zmatek absolutně nedotýká je Zarwenah, který se houpe na židli, nohy v kovbojských botách bezstarostně položené na desce stolu a láduje se palačinkami.
Babičku s dědou, kdykoli se hádají o šachy, nemá cenu rušit; obejmu tedy jen tatínka, který právě vstává o stolu, aby se vydal do reservace. Vypiju si sklenici domácího hruškového moštu a bráškovy nohy shodím ze stolu, abych mu mohla dát lehkou pusu na čelo: "Bon matinée, frérot..."
"´Brý ráno, Niqué...", mrkne na mne vesele a já se na něj pobaveně zašklebím. Touhle slovní hříčkou mne škádlí už od dětství: Když zkrátíte Berénique na Nique, zní to jako ´Niké", což je v řecké mytologii bohyně vítězství.
"Pohni kostrou, nebo nestihneme bus..."
"No jo..."
Vyběhnu zpátky do patra, do svého podkrovního pokojíčku, shodím župan a v duchu si blahořečím, že jsem si oblečení připravila už včera večer, dobře znalá toho jak strašně milá, nicméně zmatečná bývají v téle rodině rána a společná snídaně. Vyrudlé tmavohnědé manšestráky, zelená hedvábná halenka, vysoké černé Steelky, několik bronzových a mosazných náramků na ruce, kolem krku na několikrát obtočit korále... a huňaté vlněné indiánské pončo (jeden z výrobků z maminčiny dílny); dnes je venku sychravo, mlha a lezavé, nepříjemné chladno.
Na rameno si hodím vak s poznámkovým blokem, penálem a několika knihami (stejně se dnes učit nebude), sdupu po schodech dolů do kuchyně/jídelny, z misky popadnu dvě červená jablka, jedno hodím do batohu a do jednoho se zakousnu: "Můžem, bráško, já jsem ready..."
Však už je taky na čase, venku na příjezdové cestě už řádí řidič školního autobusu kalksonem.
Dědeček na nás jen roztržitě mávne od šachového stolku, babička nám na poslední chvíli vnutí papírové sáčky se svačinou, obejme nás, já i Zarwenah se málem zabijeme, když zakopneme o Cerrituse, který se rozvaluje na prahu vstupních dveří... No prostě obvyklé ráno :).

08:00 - 12:00

Neahel high school
Jakmile nastoupíme do autobusu, já i bráška se naženeme dozadu, kde nám dvě místa na petisedačce drží Anthenew, syn náčelníka tatínkova kmene a můj nejlepší kamarád. Bouřlivě se přivítáme (ačkoli jsme se naposledy viděli ani ne před dvanácti hodinami, ale tak proč nenadělat trochu vzruchu ve školním autobuse) a v družném rozhovoru strávíme jak cestu do školy, tak přesouvání nekonečnými chodbami školní budovy až do auly.
Zmlknout nás přinutí až nepříjemně ostrý zvuk, se kterým ředitel, pan Smith, zaklepe na mikrofon. Na druhou stranu nutno uznat že celá aula raději ztichne, než riskovat že se ten strašlivý zvuk bude opakovat.
Vyposlechneme si všechny ty klasické řeči - vítání nových žáků, ano, blabla, tito profesoři budou vyučovat tyto předměty, ano, ano, blah, blah, blah, zájmové kroužky, blah, volitelné předměty..
Konečně ředitel se svým proslovem skončí. V rychlosti se rozloučím se svými indiánskými společníky a vydám se do bludiště školních chodeb, abych si u jednotlivých profesorů zvolila dobrovolné semináře a přihlásila se na kroužky. Chci to mít z krku co nejdřív - a navíc, už se, ačkoli je to divné, na ty hodiny studia navíc těším; vzdělávání mě baví.
Vzhledem k tomu, že už jsem s bráškou o možnostech jednotlivých předmětů mluvila (jo, je to fakt výhoda, mít sourozence na škole o dva ročníky výš), takřka bz přemýšlení se rozhodnu pro hudbu a sbor, potom výtvarka a nakonec šerm. Mí prarodiče si velmi zakládají na svém francouzském původu a vtiskli tuto hrdost na původ v zemi šampaňského, parfémů a krásných žen i mně - a koneckonců, kdo by měl umět šermovat, když ne francouzi?
S jazyky to mám také jednoduché - jako první volím francouzštinu (mluvím sice plynně, ale kdyby se mě někdo zeptal ať mu vysvětlím gramatické jevy, které tak samozřejmě používám, nedovedla bych to), a potom, se skoro samozřejmou návazností, ruštinu. Možná v tom bude má slabost pro devatenácté století... přijde mi, že se to vhodně doplňuje.
Zapíšu si vybrané předměty do rozvrhu a pak se odevzdaně vydám čekat na informační schůzky s jednotlivými vyučujícími.

Otecko domu večer ani nedorazil. Ne že by mě to nějak extra zajímalo. Byl mi ukradený. Aspoň jsem nemusela předstírat že spím a mohla si číst knihu kterou jsem dostala. To byl ale sajrajt o upírech. No považte třeba takový česnek? To mohl vymyslet jen debil trpící kreténismem. Nic méně jsem to stejně dočetla a pak se šla připravit na první školní den.
Od někoho jsem se doslechla že tu bude i nějaká slavnost. Nechtělo se mi mezi lidmi trávit moc času ale nechtěla jsem na sebe moc upozorňovat.
Zaklapla jsem knihu a šla ke svému mini trezoru za zrcadlem. Vím je to stupidní ale vledničce nemůžu přechovávat transfůze když tam chédí i otec.
Zadala jsem kód a vytáhla jsem jednu transfůti. Vypila jsem ji a pak jsem se šla obléct. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení ze skříně. Bylo mi dost jedno co na sobě budu mít protože mi sluší všechno.
Zbalila jsem si nějaký notes a kontaktní čočky. Jo bez nich by to byl asi slušnej průser.

Škola
Zaparkovala jsem na okraji parkoviště ve snaze se trochu skrýt za ostatními studenty. Marně.
Jen co jsem vystoupila upřeli se na mě oči všech přítomných.
Jen se koukejte jsem upír. V duchu jsem se ironicky smála a pokračovala do školní auly kde by měl mít ředitel proslov. Musím uznat že vůně některých studentů byla opravdu lákavá ale vydržela jsem to.
V aule to bylo o trošku horší protože to byl uzavřený prostor.

Naschvál jsem si sedla na židli hned u dveří abych mohla případně hodně rychle vypadnout ale celou mojí snahu zkazil nějaký John. Sedl si vedle mě a začal se svím nudným monologem kdo je a že mě rád poznává. Absolutně jsem ho nevnímala a čekala až se oběví řiditel. Naštěstí bylo mé přání hodně rychle vyslišeno. Ředitel začal okecávat věci, které jsem už hodně dobře znala.
Když skončil tak jsem ze třidý vyběhla jako veverka na kofeinu. Měla jsem pocit že ještě chvíli bych seděla vedle toho kluka a byla by z něj svačina

Sorry za krátký příspěvek chtěla jsem sem ještě něco dát než odjedu na těcj deset dní.

Jo a ty zájm. kroužky bych chtěla šerm, basetball a výtvarka jestli by to šlo. Víc už nestihmnu naposat.

1. 9., 7.15 – 8.00

Doma

“Jistě, madam!“ ironicky zakřičím matce v odpověď a pustím Jaydena, který se mi až dosud bezmocně svíjel v ocelovém svěráku mých paží. Ten se vzteklými nadávkami vyrazí ke dveřím do rozsáhlého domu pro naši ještě rozsáhlejší rodinu a ani se neohlédne. Možná jsem to trochu přepísk, ale on zkrátka provokoval. A stejně se vsadím, že do příjezdu školního autobusu už se mu to vykouří z hlavy.
Pomalu za ním vyrazím nenuceným krokem, ruce narvané v kapsách od kalhot, košile napůl roztržená a tričko pod ním zelené, jak jsme se oba rvali a váleli na trávníku před domem. Dveřmi do jídelny za sebou prásknu, až se dům otřese v základech, ale taková nepatrná drobnost se jen ztratí v řevu a hukotu, který vychází z každého kouta.
Většina rodiny sedí u širokého stolu a ti mladší se rvou o všechno, co je na talíři. Když zapadnu na své obvyklé místo mezi Georgem a malou Amber-Rachel (tak pitomé jméno si může vymyslet vážně jenom teta Lisa), zahučím něco jako dobrou chuť a natáhnu se po housce. Tu si zrovna shodou okolností vyhlédl i Luke, takže se o ni chvilku hádáme, než ji obratně ukradne Heather mezi řečí s tetou Ryley a strýčkem Rileym. To mě trochu namíchne, ale sestřenka je jediná, které neumím nic vyčíst, protože mi vždycky všechno vrátí i s úroky, takže si na talíř sesbírám pár rajčat, lžíci neloupané rýže a kus chleba s máslem, všechno do sebe naházím jako do popelnice a nakonec seberu talíř a uklidím ho do dřezu. Pak zase vyrazím ven, kde se s Jaydenem chvíli strefujeme kamínky do středu kmene stromu. Přidá se k nám i pár dalších, a nakonec to dopadne tak, že je začneme házet po sobě a já se málem porvu s Adamem. Odtrhne nás teprve Kian, který nás oba pošle do domu. A to nejde neposlechnout, takže se neochotně vydáme domů.
Rychlý pohled na hodiny v kuchyni nás ovšem ujistí, že už bychom se pomalu mohli začít loudat na zastávku, protože už je za minutu půl. Utvrdí nás v tom i matka, která okamžitě začne šílet, jak to, že ještě nejsme na cestě. Takže vyrazím ven, tam popadnu bratra a oba společně sprintujeme k autobusu, který právě přijíždí, když dobíháme. Na zamračenou Heather se zazubím a nasednu, společně s ostatními, někam dozadu.
Podle toho, že jsou všichni navlečení v bundách, mikinách a podobných věcech, usoudím, že je venku asi pěkná zima. Je to radost, mít v sobě zabudovaná ohřívací kamna. Věčně s sebou tahat dvě kila šatstva navíc vážně nemám zapotřebí. Po cestě se dobře bavíme, hulákáme a obstaráváme hlavní zábavu autobusu. Dokud nedojedeme ke škole, Heather se tváří, že nás nezná.

8.00 – 12.00

Škola

Zapadnu na sedačku k ostatním indiánkům a výklad ředitele poslouchám stylem jedním uchem dovnitř a druhým zas ven. Ještě štěstí, že Heather všechno poslouchá a Jayden je v prvním ročníku, takže musí taky. Smůla je, že mi to pak oba dva odmítnou přeříkat, takže v hlavě doluji, co to vlastně říkal. Něco o volitelných předmětech, to jsem si snad zapamatoval. Pak tam byli nějací učitelé a studenti, to mě nezajímalo, takže jsem vypnul. A když se budu držet u Heather, snad všechno klapne.
Volitelné předměty jsem dlouho probíral. Nakonec jsem si vybral ruštinu, protože na ni chce jít Heather a té jazyky vždycky šly. Nějak už ji k opisování úkolů o písemek přemluvím, a k tomu španělštinu, protože se mi vždycky líbili toreadoři. Zeměpis, filozofie a fyzika. Poslední předmět jsem si vybral baseball. Baví mě běhat a sportovat.
Od kohosi na chodbě si půjčím tužku a do svého nového rozvrhu si zapíšu a přeškrtám nové předměty. Tužku si nechám, protože ten někdo mezitím zmizel v davu, a běhat za ním nebudu. Pak se ztratím ostatním z dohledu a vyploužím se k informačním schůzkám s učiteli. Nějak velkou radost z nich tedy nemám.

1.9; 8 - 12

Důležité věci

Šla jsem za skupinkou studentů k sekretářce. Nespěchala jsem, musela jsem si pořádně promyslet, na co budu chodit, abych tam nebyla moc nápadná. Zvolila jsem šerm, výtvarku a školní časopis. Všechno to byli věci, při kterých jsem nic moc neriskovala a mohla u toho přemýšlet. Pak přišli na řadu jazyky. Vybrala jsem si francouzštinu a italštinu. Ty jazyky jsi, sou relativně podobné (gramatikou) takže bych to měla mít o to snazší.
Vešla jsem do kanceláře sekretářky. Přede mnou byl nějaký student. Nevšímala jsem si o čem mluví a přemýšlela nad tím jestli opravdu mám jít na tu slavnost kterou škola pořádá, takže jsem ani nepostřehla, že ten student odešel a já byla na řadě.
Přistoupila jsem k pultu a odevzdala jí svoje papíry s výběrem kroužků a jazyků. Prohlédla si je a zvedla ke mně pohled.
„Dobře, děkuju.“ Usmála se na mě a papíry založila do nějaké složky. Úsměv jsem jí opětovala a vyšla z kanceláře. Teď jen ty otravné konzultace s učiteli a budu mít pro dnešek splněno.

1.9. 8:00 - 12:00 - všichni

Chibari – Škola, informační schůza šermu

Jakmile s bráškou nasednete do autobusu, přivítá vás hlučný jásot. V zadu už posedávají indiáni z rezervace, mezi nimiž bezpečně rozeznáváte Talona, známého darebáka, ale také veselého kluka, jeho dobrou kamarádku Heather a také zde prvně vidíte Talonova mladšího brášku Jaydena. Tak už mu je také 15, první rok na střední mu začíná. A mezi nimi samozřejmě Atnehew.

Cesta do školy probíhá ve veselém duchu a i když ty a Zarwenah nebydlíte v rezervaci, držíte s ostatními indiány. Proto je také samozřejmostí, že si sedáte všichni pohromadě v aule.
Proslov ředitele se i přes veškerou jeho krátkost zdá celkem dlouhý, ale naštěstí není nekonečný. Poté už jen zapsat předměty, respektive vybrat jazyk. Přemýšlíš nad francouzštinou a ruštinou a snad jsi si v té chvíli a také díky svému staršímu bráškovi neuvědomila, že sama jsi teprve ve druhém ročníku a tedy si můžeš vybírat jen jeden cizí jazyk. Naštěstí tě ale Zarwenah upozorní:
“Sestři, já vím, že miluješ sebevzdělávání a jiné mučící způsoby, ale pochybuji, že přemluvíš sekretářku, aby si mohla chodit už ve druháku na dva cizí jazyky a přitom samozřejmě zameškávat svoji vlastní výuku.
Ne, od Zarwenaha to rozhodně nezní škodolibě, jen si z tebe, jakožto z mladší sestřičky, občas rád utahuje. Když svá slova dořekne, začne se svatouškovsky usmívat a Atnehew se zatím vedle tebe dusí smíchy.
“Chibari, ty jsi kouzelná.

Pak už je ale čas zajít na informační schůzku. Za sekretářkou s předměty můžeš zajít poté. Aspoň se rozmyslíš, jestli opravdu chceš francouzštinu a nebo ruštinu.
Rozloučíš se svými přáteli, Zarwenah a Atnehew míří za učiteli kvůli závěrečné práci. Ty míříš na první z vybraných kroužků a to je šerm. Podle informací, které jsou na papírech pod rozvrhem, se schůzka konala v tělocvičně. Jakmile vejdeš do tělocvičny, spatříš, že po jemných kobercích se už prohánějí bíle oděné dvojice s charakteristickými maskami a šermují. Vypadá to jako nádherný tanec, do kterého se pravidelně ozývají měkké kroky, které ty s podivem slyšíš, a samozřejmě kovové doteky čepelí, které se vlní a třpytí v umělém osvětlení.

Nejsi zde sama, s tebou je tu dalších asi deset lidí. Před vámi cvičí celkem asi 5 dvojic. Vesměs jsou to nejspíš starší studenti. Stranou pak stojí učitelka, slečna Keini. Je to místní miss mezi pedagogy. Už jsi ji měla v prvním ročníku na tělocvik. Je známá jako milá, spravedlivá a celkově klidná učitelka, je i dost oblíbená, navíc mnoha klukům se líbí.

Dlouho ale nesleduješ slečnu Keini. Tvoje smysly podivně zbystří, přijde ti, že slyšíš najednou vše, co se v místnosti šustne. A hlavně cítíš podivné pachy. Nejde o to, že by někdo snad smrděl, ale spíš o to, že ti někdo nevoní, že v tobě vzbuzuje obavu. Podíváš se směrem, který ti jakýsi šestý mysl přikáže a do tvého zorného pole se dostane další zájemkyně o kroužek šermu. Jde o dívku s bledou pletí, má modré oči, ale když se do nich zadíváš na delší dobu, poznáš, že má čočky. Na tom snad není nic zvláštního, spousta lidí nosí kontaktní čočky. Ale přesto se nemůžeš zbavit pocitu nebezpečí, který sebou ta dívka nosí. Její dlouhé černé vlasy jen umocňují bledý vzhled a místy až lehce strnulý postoj snad může vypovědět o určitém napětí. (Theresa)

Konečně ale k vám přistoupí slečna Keini a to tě zachrání od neustálého zkoumání a hloubání nad neznámou studentkou.
“Zdravím vás, jmenuji se Mao Keini a učím tělesnou výchovu, kroužek sebeobrany a také kroužek šermu. Jsem velmi ráda, že jste projevili zájem právě o tento kroužek. Na úvod snad jediné: vybavení obdržíte od školy, dnes proběhne jeho zkoušení. Zároveň dnes budete poučeni o bezpečnosti při provozování tohoto sportu. Základní pravidla jsou jednoduchá: Kdo jen jednou poruší pravidla bezpečnosti, končí v tomto kroužku. Samozřejmostí může být i nějaký postih od ředitele školy, ale to už není v mých kompetencích.“
Její hlas zní možná trochu tvrdě, ale přesto je klidný a ze rtů jí nemizí lehounký, přívětivý úsměv.
“A co se zde můžete naučit? Šerm je sport známý už ze starověku, ale největšího rozvoje dosáhl v 16. a v 17. století. Možná tušíte, kterých zemí se to hlavně týkal. Jsou to Španělsko, Itálie a na závěr ta nejdůležitější: Francie. Právě o francouzskou školu šermu se budeme opírat, neboť ta je základem i sportovní disciplíny šerm pro olympijské hry. My se budeme učit bojovat fleretem, jinak je ale možné šermovat ještě kordem a nebo šavlí. To je snad na úvod vše, nyní se přesuneme do šatny, kde si vyberete výzbroj dle své velikosti. Poté už jen proškolení o bezpečnosti a následně jeho podepsání.
Dokončí proslov slečna Keini a odvede vás do šatny, kde už čekají jiné starší studentky, která vám postupně přináší jednotlivé části výstroje. Každý z vás si ji musí ozkoušet a když je vybráno, vracíte se zpět do tělocvičny.
Tam už vás slečna Keini čeká s několika listy. Velmi rychle projde proškolení bezpečnosti. Není to nic nového: student musí poslouchat učitele, zbraně vytáhnout jedině na pokyn učitele, začít boj jedině na pokyn učitele, dodržovat sportovní pravidla a pravidla fair-play, nikdy zbraň nenosit mimo tělocvičnu, ale vždy ji vracet do šaty a podobná další pravidla. Po seznámení s nimi jste všichni podepsali určenou listinu a seznam pravidel dostali sebou domů.
“Tedy vám děkuji za pozornost a sejdeme se zde podle toho, jak si rozepíšete aktivity. Trénuje se v úterý a v pátek od jedné do tří. Nějaké otázky?“
Vyčkává chvíli slečna Keini a pokud nebudou, rozpustí první informační schůzku.

Na chvíli jsi podivný pocit ztratila, když jsi zaměstnala svoji mysl, ale nyní znovu pohledem vyhledáváš svého „nepřítele“. Aspoň takové pojmenování ti neustále tane na mysl. Ale proč? Vždyť ji vůbec neznáš.


Theresa – Informační schůzka šermu

Jakmile jsi vše vyřešila u sekretářky, vydáváš se na první informační schůzku. Jde o šerm a schůzka se koná v tělocvičně. Cestou tam se na tebe samozřejmě upírá mnoho pohledů – závistivé od dívek, pochvalné od kluků. Těžko s tím něco uděláš a neviditelná být neumíš.
Když vejdeš do tělocvičny, zjistíš že už tam postávají i jiní studenti, ale že také na jemných kobercích cvičí v bílém oblečení a s charakteristickými šermířskými maskami několik dvojic. Vypadá to, jakoby tančili a i ty, mistr plavných pohybů, musíš uznat, že to vyvolává dojem kočičí elegance.
Trochu stranou stojí asijsky vyhlížející žena, celkem krásná a mladá. Zdá se, že půjde o vaši učitelku. Dřív tě ale upoutá něco jiného – ucítíš na sobě něčí pohled. Otočíš se tím směrem a zjistíš, že tě sleduje jiná dívka. Má tmavorudé vlasy a celkem výrazné oči. Podle její pleti by si jí možná řadila k indiánské společnosti na této škole. Zdá se, že tu dívku na tobě něco zaujalo. (Berenique)

Ale to už k vám přichází vaše lektorka.
“Zdravím vás, jmenuji se Mao Keini a učím tělesnou výchovu, kroužek sebeobrany a také kroužek šermu. Jsem velmi ráda, že jste projevili zájem právě o tento kroužek. Na úvod snad jediné: vybavení obdržíte od školy, dnes proběhne jeho zkoušení. Zároveň dnes budete poučeni o bezpečnosti při provozování tohoto sportu. Základní pravidla jsou jednoduchá: Kdo jen jednou poruší pravidla bezpečnosti, končí v tomto kroužku. Samozřejmostí může být i nějaký postih od ředitele školy, ale to už není v mých kompetencích.“
Její hlas zní možná trochu tvrdě, ale přesto je klidný a ze rtů jí nemizí lehounký, přívětivý úsměv.
“A co se zde můžete naučit? Šerm je sport známý už ze starověku, ale největšího rozvoje dosáhl v 16. a v 17. století. Možná tušíte, kterých zemí se to hlavně týkal. Jsou to Španělsko, Itálie a na závěr ta nejdůležitější: Francie. Právě o francouzskou školu šermu se budeme opírat, neboť ta je základem i sportovní disciplíny šerm pro olympijské hry. My se budeme učit bojovat fleretem, jinak je ale možné šermovat ještě kordem a nebo šavlí. To je snad na úvod vše, nyní se přesuneme do šatny, kde si vyberete výzbroj dle své velikosti. Poté už jen proškolení o bezpečnosti a následně jeho podepsání.
Dokončí proslov slečna Keini a odvede vás do šatny, kde už čekají jiné starší studentky, která vám postupně přináší jednotlivé části výstroje. Každý z vás si ji musí ozkoušet a když je vybráno, vracíte se zpět do tělocvičny.
Tam už vás slečna Keini čeká s několika listy. Velmi rychle projde proškolení bezpečnosti. Není to nic nového: student musí poslouchat učitele, zbraně vytáhnout jedině na pokyn učitele, začít boj jedině na pokyn učitele, dodržovat sportovní pravidla a pravidla fair-play, nikdy zbraň nenosit mimo tělocvičnu, ale vždy ji vracet do šaty a podobná další pravidla. Po seznámení s nimi jste všichni podepsali určenou listinu a seznam pravidel dostali sebou domů.
“Tedy vám děkuji za pozornost a sejdeme se zde podle toho, jak si rozepíšete aktivity. Trénuje se v úterý a v pátek od jedné do tří. Nějaké otázky?“
Vyčkává chvíli slečna Keini a pokud nebudou, rozpustí první informační schůzku.

Po celou dobu už jsi nemyslela na tu dívku, která tě sledovala, ale nyní máš znovu podivný pocit. A ano, když se ohlédneš, zjistíš že je opět v tvé blízkosti. Možná tě sleduje na této škole hodně lidí, ale v očích právě této studentky vidíš, že tě nesleduje kvůli tvému krásnému vzhledu a kvůli tvým čarovným vlasům.



Talon – Informační schůzka baseballu

Cesta do školy probíhá jak jinak, než ve veselém duchu. Jste první zastávka školního busu, takže na vás čeká prázdný a tím pádem i možnost zaujmout jakékoliv místo. Mezi vámi se pohybuje i Athenew, syn náčelníka kmene. Moc se spolu nebavíte, ale znáte se. Vyhovuje ti kvůli své nátuře, která je stejně prudká jako ta tvoje. Na první zastávce se k vám poté přidají sourozenci Rainwoodovi. Jsou to děti indiánského překladatele a francouzské umělkyně. První vstoupí Berenique Chibari a za ní její bratr Zarwenah, stejně starý jako ty a Athenaw a právě velmi dobrý přítel Athenawův. Berenique je od vás asi dva roky, ale s Athenawem si také velmi dobře rozumí.

Společně pak cestujete dál, přibíráte další studenty a ve škole míří celá vaše indiánská skupinka na jedno místo. Proslov ředitele ti jde, narozdíl od zatím pilného Jaydena (ale kdo ví, jak dlouho mu to vydrží), jedním uchem tam a druhým ven. Není divu, že Heather na tebe kouká trochu rozzlobeně. Nakonec se jen ušklíbne:
“Nezapomeň na téma závěrečné práce...
Poté už vypluje z auly zařizovat si vlastní věci. A ty též.

Dřív než půjdeš k sekretářce odevzdat svůj výběr předmětů, zamíříš si to na baseballové hřiště. To není v areálu školy, protože patří městu a škola ho má jen pronajaté. Naštěstí ale není daleko, takže jsi tam během několika minut. Přicházíš těsně před začátkem. Brzy po tvém příchodu se ujme slova pan Kreins, nebo prostě Lucas, jak mu všichni můžete říkat. Je to pohodový učitel, který sice zkouší sbalit každou studentku, která je atraktivní, ale jinak mu snad nejde nic vyčítat.
“Zdravím, jsem Lucas Kreins, říkejte mi normálně křestním. Učím tělocvik a mimo jiné vedu baseball. Pravidla asi znáte všichni, jestli ne, tak se omlouvám, ale jsem líný je vám vysvětlovat, takže tady...lístky.“
Ukáže vám papíry, které jsou popsané a jsou na nich i nějaké obrázky.
“Tak tedy, nač se zdržovat, nedáme si malý přátelák?“
A tak, než přiběhne další skupina, na půl hodinku si zahrajete. Poté už vás Lucas vyžene směrem do školy.

Je možné obejít další kroužky, také sekretářku a navíc si vzpomeneš, co Heather povídala...cosi o závěrečné práci.

1.9., (už se v tom čase přestávám orientovat) DOBA BASEBALLU

Baseballové hřiště

Nijak mi nevadí, že hřiště není hned ve škole, protože si můžu aspoň trochu protáhnout nohy, než dorazím. Někomu to sice může vadit, zvlášť, když jim asi není nijak zvlášť teplo, ale mně to vyhovuje, protože by mě taky nejspíš otravovalo, kdyby mi každý den pod okny třídy hulákali „Sem, sem! Domů! Všichni domů!“, „Běž vole, sakra!“, „Na dvojku! Hrajte na dvojku!“ a podobné hlášky. Kromě toho, ono není jaksi školy. Myslím, že už chápu, proč nám hřiště nepostavili uprostřed areálu.
Na místo jsem dorazil zhruba pár minut před začátkem schůzky, takže jsem nemusel čekat moc dlouho, než jsme začali. Náš učitel mi nepřipadá o moc starší než my, i když mu může být klidně třicet. Je docela v pohodě, teda, kdyby se nesnažil už od třeťáku sbalit Heather. To mě docela rozčiluje. Mám štěstí, že si to Heather nenechá líbit od nikoho. Nechápejte to špatně, já s ní nic nemám, je to moje drahá sestřenka, ale stejně nelahodí mým očím, když ho vidím, jak do ní věčně dělá, stejně jako do sta dalších holek.
Takhle nějak to s tím věkem budu mít asi já… Čas se s tím srovnat. pomyslím si trpce. Je to divná představa, vědomí, že já vím něco, o čem ostatní nemají ponětí. Proč vypadám poslední rok pořád stejně, například…
Vezmu si lístek s pravidly. Prohlédnu si nákresy a důkladně přečtu pravidla. Základy znám, ale i tak je lepší se všechno ujistit. Jestli něco nesnáším, tak je to, když mi někdo věčně stojí za zády a opravuje mě, co dělám špatně. Takhle tomu, doufám, předejdu.
Během přáteláku neváhám a vyberu si pálku. Stát půl hodiny na místě, mžourat do slunce a čekat, až se někdo uráčí odpálit mým směrem, mě fakt nebere. Spokojeně jednu sevřu do rukou, dopálím, běžím… A půl hodiny se aktivně hýbu a běhám po čtyřech metách jako šílený. Nemám tušení, kdo vyhrál, protože jsem body nepočítal, ale ochotně věřím, že můj tým. Nakonec nás trenér vyhodí ven, ať si jdeme po svých, protože už tam čeká další skupina. Tak se ve skupině pomalu vydám zpátky do školy.

Škola

Ještě mě čeká několik dalších informačních schůzek, jazyky a další předměty. Je toho celkem dost, takže jsem připravený na to, že domů dorazím asi docela pozdě. Na chodbě vyhledám Heather, právě se vracející z šermu (koukám, že ten je mezi holkami nějak oblíbený), a odtáhnu ji s sebou na ruštinu.

Hiro - Nový školní rok

Jako každé ráno, i dnes tě budí tvá sestra Mao. Respketive jako každé školní ráno. Váš malý domek mnoho prostoru neposkytuje, ale klidnou snídani vám dopřeje, s pohledem na zamlžené jezero. Září se ohlásilo plnou silou - nízká teplota a vlezlá vlhkost mlhy vás polapí, jakmile oba společně vyjdete ze dveří domku.

Rychle proto pospícháte k vašemu autu, pokud se to ještě autem dá nazvat. Chvíli Mao trvá, než ho nastartuje, ale nakonec se odlepíte od příjezdové cesty a zamíříte do města. Musíte jet pomalu, protože mlha se začne protrhávat až blíže k městu.
Před školou ještě mnoho aut není - díky tomu, že je Mao učitelka, jezdíš do školy mezi prvními. Není to tak hrozné, navíc se nemusíš mačkat s ostatními ve školním autobuse.

Mao se s tebou rychle rozloučí a mizí do kabinetu. A tebe čeká klasické uvítání ředitele a úvodní informace v aule.

(zbytek příspěvku pro tebe zde 08. července 2010 18:18 pod kolonkou "Všichni")

1. 9. - brzy ráno

Dům u jezera

Ráno mě probudil sestřin hlas již klasickým "Vstávej ospalče." Již je oblečená a domem se line vůně snídaně. Nikdy jsem nepochopil, jak dokáže vstát bez toho, aby mě vzbudila. I když jdu já v noci na záchod, tak se vždycky vzbudí.
Vynutím se vylést z postele a po raní hygieně s mírným učesáním se převléknu z pyžama do normálních věcí (volnější jeany, černé tričko s motivem Kill Bill a po pohledu z okna i zelenou bundu bundu).
Po snídani konečně vyrazíme do školy tou rachotinou, co nám hyzdí příjezdovku a sestra nazpívá autem. Celou cestu jsem si musel dávat pozor, abych nestrčil nohu do díry v podlaze před sedadlem spolujezdce. Rez jí tam vyžrala už dávno a dnes je dost velká na to, abych do ní mohl strčit nohu a ještě by kus zůstal volný.

okolo 7:15 - 12:00

Škola

Do školy dorazíme ještě před valnou většinou jejích návštěvníků. Vystoupíme z auta a zamíříme do jejích útrob. Před kabinetem sestry se s ní rozloučím objetím a zamířím do auly, kde na mě a zbytek žáků čeká již tradiční uvítací proslov ředitele. Zasednu jedno z míst v poslední řadě, ze kterého se nehnu do konce proslovu, který je už třetí rok stejný.
Zatímco se valná většina studentů rozprchla z auly hned po proslovu, já jsem zůstal v klidu sedět a vyplním papír, jenž jsem dostal s rozvrhem. Kroužek jako vždy plavání a kurz sebeobrany u sestry, ta se bude divit, co tam dělám, když mě cvičí každý den doma. Jazyk francouzský, abych uklidnil matčiny francouzské geny. Z volitelných předmětů si vyberu dějepis, biologii a zeměpis, na všech mi bude jen stačit poslouchat a občas si něco poznamenat, doma se nemusím na nic kouknout a 3 mám téměř jistou.
Jen co papír vyplním, vyrazím za sekretářkou, abych jí jej odevzdal. Před sekretariátem již stepuje několik dalších lidí v neorganizované frontě. Nikam nespěchám, tak si v klidu počkám na konci fronty. Jen co se na mě dostane řada, beze slov položím sekretářce papír s kroužky a předměty na stůl a odejdu. Ihned se sekretariátu zamířím k Lucasi Kreinsi, kvůli úvodu na kroužek plavání, který stejně jako projev ředitele uslyším již po třetí.

31.8 (večer)-1.9(brzo ráno)

Doma s otcem
Konečně máme vybaleno. Ne, že by zrovna nám to dělalo takové potíže, ale stejně mě to nebaví, jelikož to není poprvé. Sedím ve svém velkém pokoji v druhém patře a tak trochu přemýšlím o nastávajícím dni. Netrvá dlouho a z kuchyně , ano máme i ji i když zbytečně, se ozve otec.
,,hey Marku pojď dolů skočíme si na něco dobrého na zub co ty na to?“slyším jen jak se uchechtne, ale to už stojím vedle něj a připaluju si.
,,hm co mi jiného zbyde “pokrčím jen lhostejně rameny. Sám moc dobře vím, že se potřebuju najíst, ale radši bych šel sám, co nadělám.
Ještě chvíli čekám jestli ho něco nenapadne a pak přejdu do garáže, kde čeká moje nablýsknutá motorka. Nahodím si koženou bundu a rukavice,nasednu a počkám na otce až vleze do auta a také nastartuje. Následně se vydáme po lesní cestě na své oblíbené místo.
Domů se vracíme až k ránu chvíli před tím, než bych měl vyjet do školy. Tak se tedy převleču a vezmu si sebou klobouk,který musím dát do báglu, na motorce by nepřežil a vyrazím do školy.

7:15 - 12:00

Škola
tak a už je to tady…
Pomyslím si, když sesednu z motorky na parkovišti před školou a sundám si helmu. Nenápadně se rozhlížím kolem svým typicky sebevědomým pohledem, i když se zrovna tak moc necítím.
Nakonec jen pokrčím rameny, nasadím klobouk, který stáhnu více do tváře a vydám se vstříc nové škole. Jak zjistím později můžu si jen gratulovat, že jsem nejel busem, když uvidím houf lidí vystupovat ven, jen se nepatrně ošiji.
Pomalým jistým krokem kráčím směrem k aule. K mému potěšení je přesně tam, kde jsem ji našel na plánku a uzmu místo na jedné z židlí.
Ještě jednou se rozhlédnu kolem,zvláště když začne ředitel mluvit a oznámí jména nově příchozích, tak je krátce probodnu pohledem, ale v zlomku sekundy už hledím zase tupě do zdi.
hm..slavnost…mohl bych se tam zajít podívat…třeba to tak zlé nebude…probleskne mi hlavou, než mi v ruce přistane rozvrh hodin nad kterým se jen ušklíbnu.
Ještě chvíli ředitele jakž takž vnímám, než se všichni začnou zvedat a tak se taky postavím a přemýšlím co vlastně si mám vybrat.
Nakonec z předmětů vyhrála Filozofie, Dějiny, Matika a Hudba, kterou jsem si zaškrtl a přesunul svůj pohled na jazyky.
,,Italština a portugalština hm to by šlo sympatická učitelka..“prohodím jen pro sebe a už mířím k frontě u sekretářky.
,,kroužky?hm a kdo po tom touží..“prohodím celkem naštvaně a nakonec si vyberu hudbu a šerm.
Pak už jen čekám v dlouhé frontě až na mě přijde řada a nejradši bych si zapálil.

1.9. 8:00 - 12:00

Šerm

Odcházela jsem od sekretářky z ne moc dobrou náladou, kterou podpořili i pohledy mích budoucích studentů. Připadala jsem si jak zvířátko v zoo. S povzdechem jsem prošla davem lidí, až k tělocvičně kde měla být informační schůzka šermu.
Vešla jsem dovnitř a díky bohu se na mě nikdo moc dlouho nedíval a raději si všímal bojujících dvojice ve středu místnosti. Musela jsem uznat, že to byli opravdu mistři. Jejich pohyby i chvaty to jen dosvědčovaly avšak nepříjemný pocit, který mě pálil v zádech, mi nedovolil vychutnat si ten pohled.

Podívala jsem se přes rameno na to co mi tak moc vadí. Spatřila jsem jen rudovlasou dívku, která na mě doslova upírala pohled jako by se mě tím snad snažila zabít. Přeběhl mi mráz po zádech a s jemným oklepáním jsem se přesunula o pár metrů dál, abych i já měla na dívku výhled.

Každý se na mě díval, ale pohled té dívky byl jiný takový zvláštní jakoby snad tušila, že se mnou není něco správně.
Nakonec jsem to nevydržela a přišla až k dívce. Na začátek jsem jí věnovala chladný pohled, ve kterých jsem byla mistryní a pak jsem ho nahradila mírně znechuceným.
„Co máš za problém?!“ Vypálila jsem na ní temně, protože mi její pohled připadal jako tisíce žiletek, které se mi zařezávali do těla.

1.9. 10:00 - 12:00

Talon - Srážka s Heather a kam to bude dál?

Když vyhledáváš Heather, srazíš se s ní krásně na rohu jedné z chodeb. A jak jinak, zdá se tvá milá kamarádka poněkud dopálená.
"Radši jsem z toho šermu utekla, dokud to šlo. Vypadá to, že se tam dvě holky asi servou. Nevím proč, ale jedna na tu druhou vyjela... No, nehodlám to poslouchat. Tak..kam jdeme?"
Jakmile navrhneš, zmizí rozčilený obličej Heather a nahradí ho smích, který se krásně rozléhá chodbou.
"Talone, já vím, že jsi snaživý, ale jazyky ještě nemají informační schůzky."
Poplácá tě přátelsky po rameni a snaží se ovládnout svůj záchvat.

"Tak hele, ještě máme čas..nechceš jít řešit tu tvou práci? Jinak tě máti zabije, až uslyší na konci roku, že nic nemáš."
Řekne po chvíli Heather, když se trochu zklidní.
"Do oběda je stejně čas a já už nemám co na práci. A pochybuji, že ty něco snad ano."
Ušklíbne se a už tě táhne do proskleného výklenku, který je součástí chodby a kde jsou židle a stolečky.
"Tak co budeš dělat? Hm? Návrhy a plány?"

1.9. 8:00 - 11:00

Markus - U sekretářky, informační schůzka šermu

Fronta u sekretářky je úctihodná, ovšem pro tebe není problém čekat. Čekání máš v malíčku, tvůj život totiž plyne téměř nekonečně, a tak už tě toto nemůže vzrušit.
Když vejdeš do kanceláře, uvítá tě usměvavá blondýnka ve středních letech, která má na štítku na stole napsáno Susan Bilenski.
"Tak se na to podíváme, ehm, Markusi. Nová tvář? Doufám, že se ti tu bude líbit."
Přívětivě se usměje a prohlédne si tvůj vyplněný formulář.
"Momentík, asi jsi se nechal unést. Tyto předměty, zde, filozofie, dějiny, matika, to není určené pro tebe, ale pro čtvrtý ročník. A ty, nemýlím-li se, jsi ve třetím. Takže toto škrtneme. A kroužky hudba a šerm, dobrá. Tak utíkej na informační schůzky, šerm ještě stihneš, tělocvična je tu poblíž."
S úsměvem tě vyšle zase ven.

Záleží jen na tobě, jestli se pokusíš vyjít před školu a zapálit se. Ovšem vidět tě nějaký učitel, tak by to rozhodně nemuselo dopadnout dobře.
Tak jako tak na šerm přijdeš už trochu pozdě, ale přesto ne tak, aby jsi musel čekat na další etapu informačních schůzek.
Když vejdeš na konec hloučku, který je shromážděný kolem půvabné Asiatky (viz homepage - vzhled Mao Keini), upoutají tě na první pohled dvě dívky.
Jedna je pěkné postavy, má bledší pleť a tmavé vlasy. Něco ti na ní přijde zvláštní a povědomé, podivně známé. (Theresa)
Zajímavější je ale snad ještě ta druhá, která se po první dívce často ohlíží s podivným pohledem. Tato druhá je také pěkná, zlatavá pleť ladí k medovým vlasům, postava ve tvaru přesýpacích hodin. A k tomu její podivné pohledy, které ti rozhodně neujdou. (Berenique)

Když schůzka skončí, je pravý čas zajít na tu další. Ovšem tu ta první dívka na tu druhou celkem zhurta vyštěkne.
"Co máš za problém?"
Ozve se její hlas, plný jedu a zlosti. A také možná s lehkou stopu nevyrovnanosti z této situace. Možná by jsi je mohl sledovat a možná je pravý čas zmizet a nechat, ať si to holky vyříkají sami.

1.9. 9:00 - 12:00

Hiro - U sekretářky, plavání a pak u sestry na sebeobraně

Když přijdeš k sekretářce, čeká tě fronta až na chodbu. Není se čemu divit. Jak tam tak postáváš, někteří vycházející od sekretářky tě zdraví. Jde o lidi z tvého ročníku povětšinou a nebo také z plavání. Těch pár, co o tobě nedělá řeči na každém rohu. Tedy o tobě a o sestře.

Jakmile vejdeš paní Bilenski, školní sekretářce, usměvavá blondýnka se tě hned mile ujme.
"Hiro, zdravím tě v novém školním roce. Tak ukaž, co jsi si vybral."
Je obdivuhodné, jak si mnoho studentu pamatuje jménem. Je to velmi milá paní, která se do Neahelu přistěhovala před nějakou tou dobou i se svou malou dcerkou, která je zatím na zákaldní. Malé město - zde se jen tak něco neutají.

"Ale Hiro, Hiro, na koho jsi myslel. Nebo spíš na kterou!"
Šibalsky se paní Bilenski usměje a ukáže ti tvůj vyplněný formulář.
"Asi jsi koukal do špatných kolonek. Potřebuji, aby jsi ještě vybral jeden jazyk, jsi už ve třeťáku a tak musíš mít dva jazyky. A ty předměty jako dějepis, biologie a zeměpis, to není ještě pro tebe výběr. To je až pro čtvrtý výběr, takže to škrtneme."
Společně tedy formulář upravíte a poté už vše paní Bilenski zanese do svých seznamů.
"Výborně, tak díky, Hiro, a hodně štěstí v plavání jako doposud."

A nyní hurá do plaveckého bazénu. Dnes ještě plavat nebudete, ale pan Kreins, nebo-li Lucas, jak si nechá od studentů říkat, musí přeříkat bezpečností pravidla. Holt nuda, kterou musíte vydržet a poté všichni podepsat na jednom z hromady lejster, která se vždy na začátku školního roku odevšad vyloupnou.
Na informační schůzce se vidíš se svými známými, mnoho tváří nepřibylo. Lucas už se na tebe usmívá, snaží tě mít za dobře, protože to neustále zkouší na tvoji sestru, která zatím jeho pozvání na rande odmítá. Lucas má trochu pověst sukničkáře, prý má slečnu v Port Angeles, ale ještě ji nikdo neviděl.

Plavání si rychle odbudeš a už je tu kroužek sebeobrany s tvojí sestrou. Když vejdeš, je ti jasné, na kom všechny oči spočívají. Je to na nádherném těle Mao. Někteří kluci nemají daleko ke slintání, jde hlavně o ty z prvních ročníku.
Když tě sestra zmerčí, jen obrátí oči vsloup a začne se tiše smát. I ona si odbude úvodní povídání a po asi 20 minutách schůzku rozpustí. Poté se hned přitočí k tobě.
"Tak co, Hiro, jak to šlo? Máš už hotovo? Nepůjdeme spolu na oběd?"
Jestliže budeš souhlasit, Mao si jen vezme věci a hned ti začne něco špitat.
"Tak ti nevím, jdu do kabinetu a kdo tam čeká s růží? Lucas. On si nedá pokoj... Už je mi to skoro hloupé. Já mu asi řeknu ano. Co myslíš? Jedna večeře mě nezabije, že ne?"
Podívá se na tebe těma svýma hlubokýma očima, zatímco pomalu míříte do jídelny, kde je klasická skladba výběru: zeleninový salát, rybí prsty, hamburger, pečené brambory, k pití džus, cola a nebo voda.

1.9. 9:00 - 12:00

Škola - sekretariát, bazén, tělocvična a jídelna + přebíhání po chodbách

Na tu, co měla ještě před půl hodinou problém se škytavkou. Odpovím s úsměvem paní Bilenski.
Tak tam napište jako další jazyk jazyk mého otce, Japonšti....vlastně ta se neučí, tak třeba španělštinu, kdybych jel do Mexika. Část o Mexiku dodám tišším hlasem spíše pro sebe.
Děkuji madam a zatím na shledanou. Rozloučím se sekretářkou a ušouraným krokem odejdu ze sekretariátu. Podobným, o něco rychlejším krokem dojdu až k bazénu.

U bazénu mě čeká jako každý rok přednáška o bezpečnosti s trenérem Lucasem. Někteří kluci mu říkali Lucas vocas. Osobně mi nijak nevadil, i když jeho nadbíhání mojí sestře mi nijak nevonělo. Jo, je to vocas, kterej by nejraději skončil v klíně mojí ségry. Naštěstí má ségra dost rozumu a drží si ho od těla.
Stejně jako ve frontě, i u bazénu mé pozdraví několik kluků. Kývnu jim na pozdrav a dál je nějak nevnímám. Sotva si vybavuji jejich obličeje, natož jména a podobný věci. Říká se: sejde z očí, sejde z mysli a já se na ně ani moc dívat nechci.
Podepíši papír, že jsem byl srozuměn o bezpečnosti v bazénu a zmizím pryč.

Jen co mě sestra zaregistruje na své uvítací hodině, protočí oč v sloup, jako by říkala: Proboha co tu dělá, ten to nepotřebuje.
Přiznávám, že to nepotřebuji. Sama mě cvičí téměř každý den doma. Díky tomu se naše sourozenecké pranice občas svrhnou ve změť chvatů a bloků jak z akčního filmu.
Pár prázdných slov o bezpečnosti, které stejně nikoho nezajímají a další podpis na papír o poučení o bezpečnosti.
Nedivil by jsem se tomu, kdyby tohle podepisovali i ve sboru.
Jo, šlo to a oběd je snad jasná, nebudem tu běhat o hladu, nejsme radioaktivní rybičky.
Odpovím s úsměvem. Přiznávám, že můj humor není nejspíše dvakrát vtipný, ale nějak mě baví takto mluvit.
Mao si sbalí věci a vyrazíme do jídelny. To co mi řekne cestou mě trochu zarazí, ale namísto nechápavého žblebtání, které by následovalo u jiných lidí, so zachovám chladnou hlavu a hned mě něco napadne.
Tak s ním jdi dneska na tu uvítací zábavu. Když mu to oznámíš třeba tak za hodinu, tak nebude mít čas připravit a poznáš ho ve více přirozeného. Nechtělo se mi tam jít, ale mohl bych se tam náhodou objevit a kdyby dělal problémy, tak ho srovnám. Odpovím jí zpříma zcela vážně. Srovnám ho montážní pákou, co má ségra v kufru, stejně se na nic jiného nehodí.
V jídelně si naložím na talíř rybí prsty s opékanými brambory a k tomu sklenku vody, nebo spíše ten plastovej hnus, ve které ji dávají a mylně to označují za kelímek.

1.9., 6:00-8:00 (jak jste kdo zvyklý vstávat)

Všichni

Podzim, který se pomalu do Neahelu blíží, dnes dal o sobě velmi dobře vědět. Probouzíte se do zamlženého rána, kdy se vám vlhkost ze vzduchu na bundách vysráží do malých kapek. Venku je asi 13 stupňů, opravdu celkem chladno, ale někdy se to tak stane. Odpoledne jistě bude lépe, aspoň tak to slibují na televizních kanálech a nebo v radiových vysíláních.

Prázdniny skončily a vy se znovu chystáte do školy. Pro ty, co nebydlí v centru, zajede v 7,30 školní autobus. Ostatní dojdou do školy pěšky. Někteří z vás možná autem. Dnešní program ve škole je celkem jasně daný: dopoledne nejspíš bude informační a obědem se vše zakončí. Jako vždy se na začátek všichni scházíte v aule. Kdo neví, kde je, tomu napoví směrovky. Starší studenti už ví, že odpoledne vždy bývá nějaká školní slavnost, ale jak to bude letos, to ještě nikdo netuší.

Tak vzhůru do nového školního roku!

1.9., 8:00-12:00

Všichni – Škola, aula

Všichni jste už usazeni v aule, ovšem stále to tu hučí jako v úle. (foto auly viz homepage) Přestože se učitelé již vpředu shromažďují, zatím vás neokřikují.
Poté se ale ozve důrazné zaklepání na mikrofon, které vás pořádně probere a nadzvedne ze židlí. Kdo jiný, než pan ředitel.
Dobré ráno vám přeji, milí studenti! Pro ty, co mě ještě neznají, protože takoví mezi námi jsou, jsem ředitel této školy, William Smith.
Pan Smith lehce kývne hlavou na pozdrav a poté pokračuje.
Dnešní den ještě nebude probíhat klasicky. Na programu je představení učitelů a nových studentů, poté rozdání rozvrhů a informací k nim a pak bude prostor na vaše otázky. Dnešní sezení ve škole je zakončeno obědem, odpolední výuka odpadá, ale je možnost zúčastnit se slavnosti, která jako každý rok bude spojena s tancem a samozřejmě nealkoholickým pitím zde v naší tělocvičně. Určitě přijďte, budeme se na vás těšit.
Poté už se ředitel ujme představování jednotlivých učitelů. Vždy řekne jeho jméno a předmět, který vás bude učit. Některé obličeje jsou i pro staré mazáky nové.

V tomto školním roce se na naší škole objevilo i více nováčků než je obvyklé. Přivítal bych rád tedy mezi našimi studenty nové tváře: slečnu Theresu Sarah Lee Blade, pana Markuse Wolfa Angela a pana Branda Coreye.
Po každém jméně se ředitel na chvíli zastaví, obličejem se pokusí vyhledat novou tvář a je jen na vás, zda se postavíte a ukloníte ostatním a nebo zda raději zůstanete sedět v utajení.

Nyní přejděme k rozvrhům. Mé kolegyně vám už je rozdávají. Vysvětlivky máte napsané pod rozvrhy, vaším úkolem je nyní vybrat si zájmový kroužek, studenti vyšších ročníků si navíc musí vybrat mezi volitelnými předměty a od druhého ročníku si též musíte volit jazyky. Své volby prosím v průběhu dopoledne sdělte paní sekretářce.
Kývne ředitel směrem k usměvavé paní, která stojí opodál.
Studenti posledního ročníku by si také měli vybrat do pátka téma své závěrečné práce a učitele, u kterého svou závěrečnou práci budou zpracovávat. Dnes je jistě vhodný den k tomu, abyste své studijní dotazy prokonzultovali.

Ředitel se na chvíli odmlčí, nejspíš vzpomíná, co ještě zapomněl říci. Pak se opět ujme slova.
Jako poslední oznámení tu mám...ehm, v 10:00 začínají v příslušných kabinetech informační schůzky k zájmovým kroužkům. Jak jsem již řekl, každý student musí mít aspoň jednu aktivitu, maximálně však 4. Pokud si vyberete více aktivit, nebojte se, že informační schůzky nestihnete. Trvají vždy jen asi půl hodiny a poté se znovu opakují v půlhodinových intervalech. Tedy první jsou na všech místech v 10:00, poté v 10:30, v 11:00 a tak dále. Ve 12:00 je oběd, po němž následuje rozchod domů a v 15:00 vás rádi uvidíme v tělocvičně.
Pokud nejsou žádné dotazy, vyplňte formuláře, které máte přiložené u rozvrhů a týkají se vašeho výběru předmětů, odevzdejte je, vyberte si zájmový kroužek a vaše práce pro dnešek je hotova.
Jemně se usměje ředitel, poté poodstoupí od mikrofonu a začne cosi říkat učitelům. To už se hluk v aule rozjede opět naplno. Učitelé postupně míří do svých kabinetů, ale není problém je když tak zastihnout. Sekretářka odešla jako první – bude očekávat nápor prvních pilných studentů.

(MIMO: V příspěvku tedy bude tvůj příchod do školy (školní autobus a nebo jinak), poté účast na dění v aule (nebo snad neúčast?) a pak vyplnění formulářů (viz rozvrh pro 4. ročník - odkaz v homepagi), následně odchod dle libosti - na informačnís schůzku či jinam)

1.9. 12:00 - 13:00

Hiro - Se sestrou v jídelně

Mao se trochu překvapeně usměje nad tvou odpovědí.
"Vidíš a já si právě myslela, že budeš proti. A ty by si opravdu kvůli mě šel? Ale on mě přeci nebude chtít Lucas znásilnit."
Zasměje se při tvé myšlence a začne si také nabírat jídlo, což v jejím případě znamená zeleninový salát a džus.

Když se usadíte, začne se jídelna pomalu, ale jistě plnit. Mao ti vypráví o tom, kdo všechno se k ní hlásí na sebeobranu a hlavně co lidí zaujal šerm.
"Nevěřila bych, že se o to tolik studentů bude zajímat. Něco jsem snad prošvihla, že se stal šerm najednou tak populární?"
Se smíchem položí řečnickou otázku a pak se zase věnuje svému salátu.
Když dojíte a odnášíte tácy, začne znovu Mao mluvit.
"Co chceš teď dělat? Mě už ve škole nepotřebují, musím jen něco zařídit na tu oslavu. Ale nevím, jestli se mnou chceš chodit po obchodech."
Podívá se na tebe lechce soucitně.
"Ale jestli chceš, můžeš si vzít auto a zajet domů. A sejdeme se u školy před třetí. Lucasovi to povím až tedy na poslední chvíli."

Pomalu vycházíte z jídelny.
"Tak jak jsi se rozhodl?"
Naposledy se na tebe obrátí Mao.

1.9. 6:00 až 11:00

Obecně všude možně

Domů jsem přišel akorát.
No dobrá, trochu dřív. Musím to teď mnohem víc hlídat. No, každopádně nebude taková sranda jako dřív.
No, a poprvé do postele. Tetička by si jinak všimla. NO, budu tu hodinu muset vydržet. Snad i usnu.

Neusnul jsem. Nevím, kdy se mi to naposledy podařilo. Snad v kukuřstánu? Snad.
Nicméně oči jsem měl dík jejich usilovnému mačkání víčky také, jak kdybych noc i den prospal.
Pak přišla Ona. Tetička. Vzpomněl jsem si na hlášku ze Zelaznyho Prince Chaosu: Byla jako vichřice v desetistopém sloupci. V jejím středu tančily s práskáním blesky, krystalky ledu zvonily a rachotily na schodech, zábradlí se v místech, kde procházela, pokrývalo námrazou. Moje matka.

Samozřejmě to byla tetička a byla spíš komická, ale nebýt role, asi bych se začal smát.
Rozlepil jsem víčka (co to na nich sakra je? Vteřinové lepidlo?). Na budíku žhne elektronickým svitem šest třicet.
Jasně. Tetička.
Přepnul jsem do "ano, teti" módu a nějak přežil to ráno.

--------------------------

Jízda předpotopním autobusem měla jedinou výhodu: ...no vlastně žádnou. Kdyby řídil strejda, bylo by o srandu postaráno. A zřejmě i o mrtvoly.

--------------------------

Jedinou výhodou Neahelu, krom přilehlých lesů, chladného podnebí a tak trhlých příbuzných, že si nevšimly té mé trhlosti, byla velikost. městečko dost velké, aby mělo školu a nějaké to základní vybavení, a dost malé, aby se vyhnulo politice a času.
Vypadalo podobně předpotopně jako ten autobus - ale na můj rodný buranstát to nemá. To ne.

Ve škole typické nesmyslné úvodní proslovy, předvádění učitelů (jak zvířata v ZOO - ještě jim ťukat na sklo/klec, aby něco sakra už ale dělali) a formuláře.
Ano, už to začalo. Administrativa je všude. Je to smutné, leč je tomu tak. Pro nevěřící mám radu jedinou: zkuste žít.
Žití je totiž v moderní společnosti rizikovým povoláním.
Když už přežijete vše, co nám podomní prodejce prodal pod názvem "Civilizace Super Platinum 3000000" a nepokusíte se reklamovat zboží (což znamená vzdát to a koupit si od stejného prodejce sadu "Smrt ultra 1000" s dárkem v podobě německých nerezivějících ocelových nožů "Zcvokzcvakzcvik"), přijdou k vám úředníci, další podomní prodejci (někteří se snaží prodat i víru. Na ty pozor - jsou mistry nátlaku a manipulace ("a tak my si jenom dáme kafíčko dneska máme špatnej den...")).

Formulář je vždy tak trochu jako ty stupidní věci typu sudoku nebo kakura: vždy se podíváte k sousedovi, protože ve skutečnosti nechápete, co/jak/proč to děláte, což se projeví na nejistotě.
Můžete se tisíckrát přesvědčovat, že vaše kombinace je histo/erie, fyzika a filozofie, francouzština a portugalština, výtvarka, časák a šerm; stejně se podíváte vedle k sousedovi, který se s obligátním "Cje?" odtáhne, aby se pro změnu podíval k vám.

A pak - co jinačího nežli byrokracie.
Ještě že mám obranný mechanismus - vypínání mozku. Velmi užitečné.
Ovšem jakkoliv vypnutý mozek není vypnutý. Vím, zní to jako nesmysl, zvláště, když je pronesený mudrcovským hlasem, takovým, který dokáže udělat mystérium z pytlíku čaje.
No, kdyby byl čas, našel bych i biochemickofyzikální vysvětlení. Kdybych chtěl a měli jste nějakou páku, jak mě k tomu donutit (doživotní renta 1 pytlík haribo gumídků za den? Jinak fakt nevím.)
každopádně to není moc plodná diskuze. Občas mám chuť nějaké myšlenky zmuchlat a hodit do koše. Což je zbytečné, jen jim připomenete, že by mohli znovu prudit a zasekávat celý mozek. Jako třeba teď. Co jsem to vlastně chtěl?
Ó, ano.
Tak ne, to bude až později.

Tak. Lejstra n-krát úředně orazítkovaná a v kopii poslána na místo x z kterého jdou faxem kopie kopií s dodatkem XYZ na místo y a dál, až skončí někde na druhé straně Států v jednom z miliard šuplíků "ZASLÁNO OMYLEM - TAK MOŽNÉ NE - ALE JO, JE TO OMYL".
Také se dozvím dost nepříjemnou zprávu. Mám jít do tělocvičny. No potěš bánpůh (nejsem pánbíčkář. Řekl bych to vtipně, ale po frontě o délce pouštního červa z Arrakis nemám zrovna sílu.) Určitě nějaká buranská kulturní událost. Jaký protimluv.
No, na druhou stranu, bude se tam době vtipkovat. Nebo aspoň remcat.

Už zas přeskakuji? Omlouvám se. Však víte, jak vás úřední aparát vymáčkne tolikrát, že z vás kape i pomerančový džus, co jste pili před několika lety.
V tělocvičně ještě nebyla kulturněburanská událost. Ačkoliv - no, to bych zas byl někde trochu jinde.
Informace celkem dobrá. Fleret - OK, lepší než šavle. Erární výstroj, No potěš pánbůh... mám takový pocit, že v tomto případě bych přinutil strejdu omezit spotřebu na basu lahváčů denně, aby se našetřilo na vlastní. No, očividně tu platí rovnostářství, tak budiž.
A pak ta velká událost, na kterou pokoutně upozorňuji - dívčí bitka.
Celkem sranda. Nějaká divná holka s chováním "vy mě nezajímáte - co tak čučíš!?!?!?", druhá zas "já jsem tu ta dobrá. Nebo snad ne?"
No tak dobrá.
Počkat. To není žádná sranda.
Tak jo. Vizitka je vším.
"Tak neodolatelné, že se na sebe musí, prostě musí, hned vrhnout," utrousím tak potichu, aby to neslyšeli, a tak hlasitě, aby to slyšeli ostatní diváci.
"Ale no tak! To, že máš úplně strašný citový problémy s tím, že jseš v takym zapadákově, ty vyfintěná černovlásko, ti nedává právo mlátit hlava nehlava nějakou... druhačku. Tak se zase uklidni a nech si to na hodinu, jo?" promluvím nyní zřetelně k dívkám.

(Prosím, najdi si příspěvek z 08. července 2010 18:18, je to 2. nejstarší. První část a poslední je pro "Všichni", ta se tedy týká i tebe. Její pokračování jen pro tebe bude ve veřejném příspěvku, který hned napíšu.)

1.9. 10:00 - 12:00

Lukas - Informační schůzky a čas na oběd

Poté, co jste se s Brandem vystáli frontu s lejstry a rozloučili se, tě čekalo obejít informační schůzky. Nic nového se samozřejmě na nich nedělo. Jak na atletice, tak na sebeobraně se jen podepisovalo poučení o bezpečnosti a o povinnostech. Nuda a nuda, ovšem nejen pro vás, zřejmě i pro vaše učitele.

Nejprve si šel na atletiku. Kroužek vede tvůj jmenovec, pan Kreins. Všichni mu ale říkáte Lucasi, jak to od vás žádá. Je to celkem prima chlap, co dost letí na všechny možné studentky, no a taky, jak je známo, po Mao Keini, druhé učitelce tělocviku, kterou máš na kroužek sebeobrany.

Tam jsi zase viděl jejího mladšího brášku. No brášku, je jen o rok mladší než ty, takže chodí do 3. ročníku. Ale zajímavé je, co se všude povídá. Že totiž ti dva jsou si více, než bratr a sestra. Je to nechutné, ale co když je na tom pravda? Ovšem Hiro to silně popírá.

I zde rychle informační schůzka končí. Hiro odchází se svojí sestrou a ostatní se také pomalu vytrácejí. Je akorát čas jít do jídelny, ale kdo ví, jestli tam už Brand bude. A samozřejmě strašák závěrečné práce. Je čas jí řešit a nebo raději na ni zapomeneš, dokud na tebe nějaký vyučující neklekne?

1.9. 9:00-10:00

Berénique, Theresa, Markus, Brand - Roztržka na šermu a zmizení

Theresin útok na Berenique neznámou dívku s medovými vlasy trochu zaskočil. Je to vidět na jejím výrazu a na tom, že nereaguje okamžitě. Ovšem místo toho, aby sklopila oči a nebo se dále soustředila jen na Theresu, stočí svůj pohled i na Markuse, kterého si prohlíží tím stejným nepokojným zrakem.

Když do všeho zasáhne Brand svojí řečí, stane se během chvíle velmi zvláštní věc. Přestože někteří z vás jsou schopní zahlédnout i to, co se pohybuje velikou rychlostí, a vaším očím zůstane sotva co skryté, přesto vám najednou Berenique zmizí. Ještě před chvíli stála mezi vámi se svým zvláštním pohledem a najednou, jako když by vám na oči sedl lístek a na chvíli vám zakryl výhled... Byla pryč. A nikomu z okolních studentů se nezdálo nic divného. Nenásledovalo žádné udivené "och" v davu.

Bylo to snad kouzlo? Bylo to zcela normální? Ale poté by to některé z vás nemělo zmást a měli byste vědět, co se stalo. A přesto nic nevíte, jen to, že ona dívka je pryč. A i když vyběhnete na chodbu, nenajdete ji. Jakoby se do země propadla.

To už k vám ale přistoupí slečna Keini.
"Děje se něco mládeži? Nebo kvůli čemu tu máte tak ohnivé výrazy?"
Všechny si vás bedlivě prohlédne s lehkým úsměvem, ale velmi zaujatým pohledem.
"Měli byste jít na další schůzky. Tato už skončila."
Dodá, snad kdybyste zapomněli...

1.9. 9:00-10:00

Berénique - Zmizení

Cítíš velmi zvláštní pocit. Cosi mrtvolného se pohybuje v tvém nitru, když sleduješ tu dívku s ebenově černými vlasy. (Theresa) A když na tebe slovně zaútočíš, cítíš nevýslovnou touhu se skrýt. Nechápeš to, nejsi zbabělec, ale přesto tě ta touha začíná silně ovládat a zvětší se ještě více, když pohlédneš na mladíka, který vás pobaveně sleduje. (Markus) I u něho máš ten zvláštní pocit blízkého chladu a smrti.
A krev...!
To vše se ti zjevuje před očima. Nechápeš to, jsou to normální spolužáci, tak proč máš takové pocity? Jsi snad nemocná?

Tak jako tak nedokážeš už ovládnout svoji touhu. Nechápeš, co se děje, ale najednou, jakoby si byla v jiném čase. Ti před tebou strnule stojí a ty se klidně můžeš rozmyslet. Klidně? Ne, moc klidně to nejde, protože na mysli ti tane jen jedna věc:
Uteč, uteč!
A opravdu zmizíš! Vyběhneš na chodbu, proběhneš jí nepovšimnuta a sotva vnímáš, že se nic kolem tebe nehýbe. Zastavíš se až dál od budovy školy. A v tu chvíli se život kolem tebe probudí. Jakoby se nic nestalo, vše plyne dál.

A ty konečně cítíš trochu klidu, když jsi z dosahu těch dvou. Matně si pamatuješ i třetího chlapce (Brand), na kterém tě zaujala jedna věc. Když se ti on totiž objevil v mysli, neobjevil se tam v lidské podobě, ale v podobě odkaz.

Mimo hru:

Prosím, až se tu zase objevíš, odepiš zcela běžně. Napsal jsem ti jen tvé pocity soukromě, aby se to tu mezi ostatními nepletlo.:)
Kdyby jsi měla dotazy a nemohla se v tom vyznat, napiš mi do pošty a domluvíme se. Prozatím jsi takto odklizena do pozadí, než se vrátíš.

1.9. 12:00 - 13:00

Jídelna

Pouze mlčky zakroutím hlavou nad pobavením sestřičky.
Ach sestro, lidé vždy udělají to, co od nich nečekáš.
Lepší býti připraven, než pak litovat. Řeknu si sám pro sebe, když následuji sestru ke stolu.
Mao je dosti schopná na to, aby se o sebe dokázala postarat a nějakého nemyslícího nabušence zpacifikovat, ovšem chybí jí ten jemný cit potřebný k dání dosti silného ponaučení dané osobě. Ona by jej maximálně dostala na zem a nechala ho tam ležet, nebo ještě hůř by ho dokonce začala ošetřovat, ovšem já by jsem si dal tu práci, aby si už v životě nic nezkusil. Pár lidí už ví, o čem tu mluvím, především ti, kteří si otevřeli hubu na Mao přímo přede mnou. Například minulý rok se všichni s těmi pomluvami drželi zpátky, až si jeden blázen pustil pusu přímo přede mnou. Nemohl jsem na něj skočit přímo ve škole, tak jsem si na něj počkal hezky po škole a dal jsem mu pár silných podmětů k přemýšlení a vysvětlil jsem mu, co je slušné. Od té doby mu chybí 4 zuby a ještě dnes koktá.

Jako každé společné jídlo i tento oběd probíhá v mlčení z mé strany a v brebentění ze strany mé sestry.

A je to tady, buďto budu za hodného brášku a přetrpím běhání po obchodech, nebo si někam zalezu a do tří tam taky zůstanu.
Víš jak miluju nakupování, takže promiň, ale vážně s tebou nepůjdu. Ahoj. Rychle se rozloučím a zmizím Mao z očí dřív, než stihne udělat jeden z těch svých prosebných výrazů, kterému bych neodolal.

Hra

Prozatím to uděláme takto: Pokud potřebuješ pro svůj příspěvek vědět, kde je Lukas, tak ten se bude nacházet na chlapeckých záchodech, kde bude kouřit. Pokud ho pro svůj příspěvek nepotřebuješ, tím líp.

1.9. 9:00-12:00 (z pohádky rovnou do prdele)

Všude možně. Zase.

Den začal hezky. Začal tak nějak v rytmu Louis Attaque. Příjemně obskurně a kvílivě. Postupně přecházel v nějakou dechovku.
Mám pocit, že dneska se z příjemné kapely konající turné po důchoďácích vyklubala banda protřelých progressive rockerů.
Sakra! Měl bych mít sluchátka. Asi jsem je zapomněl "doma".

Tak ne, jsou tu s námi.

Kolem mě hlouček nechápevejch lidiček, mezi nima pár překvapených.
Nesnáším normálno. Ale potřebuju ho k životu. Všechno nenormální tak nějak spoléhá na vlastnost normálna - nevšímání si ničeho, co jde mimo.

Jako teď.
Jenže jedna divná věc se před tou druhou neutají.
Divná holka, divnej "švihák".
A já.

Jak nenávidím, když mi něco strhne masku, kterou si buduju, abych se schoval sám před sebou. Sám pře sebou...
Ale co vlastně jsem?

Strkám sluchátka do uší.
Faith No More. Docela vystihující.
Mozek mi vymýlá mírně psychedelický "We Care A Lot". Pak bude...
Ne. Na to se při takový hudbě myslet nedá. Snad s maskama. Jenže ty moje zachvátil požár, a ty plastikové výtvory chorého umělce tam ve mně - ne, přímo mne, se začali v chomáčích černýho, smradlavýho kouře rozpouštět do beztvarý masy na dně komory.

Hudba na chvíli přestala. A já si uvědomil, že dnešek už mám naprosto zkaženej.

A...

A že mluvím nespisovně.

--------------------------

Lukas zas kouřil nějaký svinstva na záchodcích. Docela slušný, bez prkýnek zdrsnělých típáním žvár.
"Dem?"
A jdem na oběd. Je jasný, že ví, že něco není v pořádku.

--------------------------

"Tak co ti sakra je?" ptá se asi po desátý. Teď už ale sedíme. Z typickýho výběru "blaf pro tlusťochy/blaf pro sportovce/blaf pro ty ostatní" jsem volil druhou variantu. Ne, že bych byl sportovec, ale oproti nějakýmu vybledlýmu, ale přesto masu, nemá rýžový nákyp ani špagety s nejlevnějším kečupem místo mletýho poctivýho protlaku žádnou šanci.
"Odhoď si tu masku."
První požadavek. Sniž se na roveň padlým...
"Dobrá. Vážně - co je?"
"Nejsi debil ani fanatik, takže to, co řeknu, bude znít jako úplná blbost - a taky že je. Je naprostá blbost, že jsou lidi tak zabedněný a dotáhli to až sem."
Chvíle ticha. Žádná otázka? Divný.
"Podívej, jsou divný lidi. Hodně divný," dodám, než culení se přeroste ve smích. Ještě aby si myslel, že dělám jenom složitý vtip.
"Jako třeba já. Vlastně jsem jediný divný, o kterým vím, co vlastně je.
Já se, kupříkladu, proměňuju v irbise."
Demonstrativně přeměním sou dlaň a prsty. On se nediví.

"Jindy a jinde. U mámy," odpovídá po drahné chvíli.

--------------------------

Zas sám.
Lukas se vypařil. Čekám teď v knajpě jeho matky a srkám brusinkový džus.
A hlavou mi skučí "Be Aggressive".

1.9. 9:00-10:00

(Theresa, Markus, Brand - roztržka na šermu)

Den jako každej jinej.
Mírně šílený, zmatený ráno (ovšem je pravda, že v naší podivné rodince jsem si i na tohle všudypřítomné bláznovství tolik zvykla, že je pro mne jeem naprosto normálním), naprosto obvyklá cesta do školy, tak jako kdykoli jindy - špičkování s ostatními indiány, spousta halasu a smíchu... Ředitelův proslov, výběr nepovinných předmětů...
Ovšem v okamžiku, kdy jsem vešla do tělocvičny, ve které podle informačního plánku probíhala informační schůzka pro zájemce o hodiny šermu se mne zmocnil... Vlastně ani nevím, jak to nazvat; tak strašně podivný, nezvyklý pocit... předtucha, možná?
Protože jsem défacto vyrůstamezi indiány, i já jsem si zvykla na neustálou přítomnost neviděného; zvykla jsem si personifikovat živou i neživou přírodu, na odloučených místech o samotě v hluboké meditaci hovořit s duchy našich kmenových totemů... ale tohl je... jiné, prostě jiné.
Nepřirozené.
Tím spíš, že se má intuice a nejistota soustředí na jednu jedinou konkrétní osobu: na onu novou žákyni, velmi atraktivní dívku s uhlově černými vlasy (Theresa).
Ačkoli jsem zvyklá být vůči okolí, které důvěrně neznám spíše ostražitá, prostě mi to nedá: MUSÍM ji neustále pozorovat, jako by k sobě mé pohledy přímo přitahovala. Zaregistruji její atraktivní postavu, bezchybnou, třebaže možná až příliš bledou pleť, jasně modré oči... I když ne, to nejsou její oči, po chvíli si všimnu, že má nasazené barevné kontaktní čočky. I toto zjištění mne rozjitří a znepokojí; nevím proč, nevím proč...
Na nějakou chvíli pak na neznámou zapomenu, protožeu mysl zaměstnají informace o hodinách šermu, ovšem když schůzka končí, znovu se mne zmovní nepokoj a mé oči skoro proti mé vůli vyhledávají to znepokojivé stvoření, temné, ďábelské... krev... krev...
Zavrávorám a trochu potřesu hlavou, abych z ní dostala nevhodné představy: Co se to se mnou propána děje?
Ovšem v tom okamžiku už podivná dívka stojí jen půl metru ode mne a dívá se na mne pohledem, který má být pravděpodobně pohrdavý: "Co máš za problém?!" vyštěkne ne zrovna přátelským tónem. Samozřejmě, jak je to při podobných situacích obvyklé, začne se kolem nás shlukovat kroužek čumilů.
Už se jí chystám něco pořádně štiplavého odpovědět, když v tom můj pocit... nepatřičnosti... znovu zesílí.
Znepokojeně se rozhlédnu - zaprvé, jaksi instinktivně spíš než vědomě, odhaduji počet okolostojících, zvažuji únikové cesty... Zadruhé... je tam ještě jeden.
Kousek od nás postává mladík (Markus), který brunetčinu podrážděnou reakci zdá se poměrně pobaveně sleduje a... Celá se roztřesu: i zněj cítím... zmar, rozklad, smrt, krev a chlad.
Znovu se zoufale rozhlédnu po okolí, jako bych se chtěla ujistit, že je to celé jen nějaký šílený sen, že za chvíli zazvoní budík a bráška z jídelny zavolá ať sebou hodím, že jdeme pozdě, ale... má modlitba k Všehomíru tentokrát nemá být vyslyšena.
Do třetice všeho ne dobrého, ale zlého zahlédnu v davu někoho dalšího... něco dalšího, protože to není člověk. Když jsem po tom chlapci v davu (Brand) přejela očima, vypadal úplně normálně, ovšem když jsem si pokusila vyvolat jeho obraz v mysli, objevil se v naprosto jiné podobě.
Cítím, jak mi na čele vystupují obrovské kapky chladného potu: v tu chvíli mám jedinou myšlenku: "Ztrať se. Uteč. Zmiz..."
Zavřu oči, zatnu pěsti, cítím, jak se celá třesu, když se celá má vůle soustředí jen na pošetilé přání se schovat, ukrýt, proměnit se ve vítr, zahalit do mlhy, stát se neviditelnou...
Když znovu otevřuoči, svět kolem mne... stojí. Jako v nějaké špatné science-fiction, jako by někdo prostě pauznul čas...
opět spíš instinktibně než vědomým rozhodnutím na nic nečekám a rozběhnu se pryč, pryč, pryč, bežím a nepřemýšlím, a zastavím se teprve pořádný kus od školy, kde začnu chytat tak dlouho postrádaný dech.
Točí se mi hlava, celá se klepu, ale ten... pocit, ta... intuice, sakra, nevím ani, jak to nazvat, to... něco... je to pryč.
Celá zmatená se, aniž bych o tom pořádně přemýšlela, vydám k reservaci. Pohybuju se trhaně, jako mechanická loutka, které někdo natáhl klíček až za hladinu tolerance, a v hlavě mi vybuchuje ohňostroj otázek: "CO se to sakra právě stalo?!"

Ahoj,

tak zase zpátky, jen se bojím, že vzhledem k technickým potížím nebude má aktivita častější než jednou až dvakrát do týdne.

Mám dotaz - ten měnící-se hoch... Nefungoval mi tam o, můžeš ho hodit znovu??
O znovunačtení ikonky se postarám, jen co budu na svém compu... díky ;).

Aktivita 1x týdně je bohatě dostačující.:) Nedělej si starosti. Jsem opravdu rád, že jsi zpět.
Posílám znovu ten obrázek: odkaz

1.9. 6:00 - 9:00

Thyra a Lennart

Nový školní rok je tu. Hned první jeho den vás přivítal nižší teplotou a vlezlou mlhou. Typické pro Neahel.
Ať už ráno prožíváte ve své rodině jakkoliv, dnes bude vaším hlavním bodem odchod do školy. Školní autobus nevyužíváte, do budovy školy to opravdu nemáte daleko, narozdíl od jiných vašich spolužáků.

(Platí pro vás příspěvek z 08. července 2010 18:18 - části určené pro Všechny.)

Jste ve třetím ročníku a tvorba rozvrhu je jasná - první jazyk je už určený z minulého ročníku (napište mi, o jaký jazyk šlo), druhý si nyní nově vybíráte.
A pak také povinnost minimálně jednoho kroužku.

Až odevzdáte potřebné papíry sekretářce, je možné navštívit informační schůzky.
Styku s lidmi se opět na několik měsíců nevyhnete... A už od při vchodu do školy máte dojem, že tento rok poznáte více než dost zajímavých lidí. Ač třeba nebudete chtít.

1.9. 13:00-???

Hiro - Útěk od sestry

Slyšíš za sebou jen tichý smích své sestry. Je zvyklá na tvé chování a rozhodně se na tebe nebude zlobit, že sis raději vybral samotu, než nákupy s ní. Plně tě respektuje a hlavně ví, jak takové činnosti dokážou opravdu kluky potěšit.

Chodby ve škole jsou zase plné lidí, a tak není nic lepšího, než se vymotat ven. Tam je stále trochu chladno, ale už nepanuje tak vlezlá zima jako ráno. Jen ta oblačnost kalí celkový dojem konce léta.

Těžko říci, kam tě tvé kroky zavedou. Snad někam dál od lidí. Potom je tu možnost krásné krajiny kolem rezervace, kde najdeš rozhodně klidné koutky. A nebo trochu drsnější divočiny?
Máš asi dvě hodiny a jsi sportovec, takže se dokážeš dostat celkem daleko za město a i se po chvíli vrátit. Tvé možnosti nejsou moc omezené.

1.9. 10:00 - ???

Berenique - Zmizení ze školy a cesta do rezervace

Cítíš se velmi zvláštně. Stalo se něco, co jsi ty nezpůsobila. Nebo snad ano? Byla to tvá vina? Jsou ti lidé nevinní a ty máš úchylné myšlenky, že v každém se skrývá zlo?
Celkem pochopitelně míříš k rezervaci. Tvůj otec, který tam bude, je moudrý muž a ty víš, že ti vždy poradí a že se mu můžeš svěřit se vším podivným.
Ale není toto už trochu moc podivné?

Přestože jsi ztratila veškerý svůj ladný krok pod tlakem nastalé situace, kráčíš celkem rychle. Co na tom, že další informační schůzky nestihneš, ono se vlastně nic moc nestane, což ovšem nemůže ředitel přiznat otevřeně. Poté by totiž nikdo nepřišel nikam.

Stačí ti půlhodinka svižné, i když trochu strojové chůze a už se ocitáš v lese nedaleko rezervace. Brzy na tebe vykouknou první sruby.

Indiánská vesnice je tichá, děti jsou ve škole, dospělí v práci a staří doma a nebo na procházce. Otce tu ale jistě najdeš. A dokonce dřív, než si myslíš.
"Bereniko? Co tu děláš? Stalo se něco? Děvče, co je s tebou?"
Ozve se kousek od tebe. Málem sis toho nevšimla, že už jsi uprostřed vesnice, kde tvůj otec často pobývá u jednoho starého muže a překládá s ním staré indiánské legendy.

Ruce tvého otce tě uchopí za ramena a donutí tě tak k pozornosti.
"Holčičko, co se děje?"
Musíš nejspíš vypadat dost hrozně, když zní jeho hlas tak ustaraně.

1.9. 6:00 - chvilka po 9.

Thyra; Doma, v aule, odchod k sekretářce

Je 6:00, začíná hrát radio budík. Trvá mi několik sekund, než si uvědomím, že to znamená konec lenošení v postýlce. Ve stejný moment jako brácha otevírám oči, oba dva zíváme a oba dva se ve stejný moment protáhneme.

„Zase škola, co?“ povzdychne si v myšlenkách mé dvojče.
„Hm“, odpovím mu stejným způsobem. Pak už oba ve stejnou chvíli vstáváme, oba stejnými pohyby usteleme postel, přeci jen v našem dokonale vedeném pokoji bez špetky prachu by působila dvě neustlaná lůžka nepatřičně. Pak si vyměníme pohled a kráčíme do koupelny.
Bereme kartáček, dáváme na něj pastu a stejnými pohyby si čistíme zuby. Přitom si všímám, že mám rozčepýřené vlasy. Brácha mi je začne urovnávat ve stejný okamžik, kdy k nim zvedám ruku. Ušklíbnu se, on protočí oči.

Pokračujeme. Oblékáme se, oba pečlivě urovnáváme každé zákoutí, žádný špatně přeložený rukáv, žádný špatný záhyb, všechno musí být perfektní. Brácha volí světlou košili a tmavé kalhoty, já se zařizuji podobně, světlá blůza, tmavá sukně.
„Bude ti zima, Yr.“ Varuje mě Len. Zřejmě tak vyvozuje z radiového hlášení o počasí. Nebo snad z mlhy za okny?
„Nebude!“ Oponuji. Přeci jen ani u Michiganského jezera, kde jsme vyrůstali, taky nikdy nebyla zrovna vedra. Ještě si oba trochu doupravíme vlasy a scházíme dolů na snídani. Celkově nám to zabralo kolem 45 minut.

„Dobré ráno,“ prohlásíme dvojhlasně a usmějeme se na Susannah. Richard je nejspíš opět zalezlý někde ve svém pokoji.
Sedáme si naproti sobě, během chvíle před námi přistanou cereálie v misce a nějaký ovocný mix v hrnku, zřejmě opět připravovaný pod taktovkou, žijme zdravě. Vyměníme si pohled a oběma nám cukne v koutku ve stejnou chvíli.

Zhruba v 7:20 jsme už oba připraveni vyrazit, Lennart má na zádech tašku, v niž pro nás nese lahev s pitím a dva poznámkové bloky, já nenesu nic. Přeci jen je první den a moc věcí potřebovat nebudeme.
Venku nás přivítá plíživá mlha, opravdu je celkem chladno. Sice máme oba dva kabát, ale mě díky holým nohám rychle naskočí husí kůže.
„Říkal jsem ti to,“ komentuje to moje dvojče okamžitě, a s jistou dávkou zadostiučinění.
Vrhnu po něm podrážděný pohled a vydávám se na cestu. Ještě, že je ta škola tak blízko.

V aule jsme docela brzy, můžeme tedy zaujmout nějaké nenápadnější místo a pokukovat po příchozích. Samozřejmě ale, že si nás někteří i všímají a vrhají po nás nějaké pohledy, nějaké pozdravy většinou ignoruji, případně jen kývnu hlavou, že jsem to zaregistrovala (Len ani to).
Ani jednoho z nás nadcházející měsíce nenaplňují zrovna nadšením, cizí společnost opravdu moc nemusíme. Hukot hlasů nám svým způsobem docela překáží.
Navíc oba dva pociťujeme, že se v našem okolí pohybuje pár podezřelejších jedinců. Vzájemně se ujistíme, že cítíme to samé, ale ani jeden z nás se dotyčné nesnaží nějak konkrétněji určit.

Konečně se aula utišuje a začíná projev našeho ředitele, zamyšleně ho poslouchám, ale v podstatě se dozvídáme jen podobné organizační pokyny jako dva roky předtím. Trošku zvýším pozornost, když představuje nové lidi a já i brácha si s přimhouřenýma očima koukneme jak po profesorech, tak po nových studentech, avšak nevstáváme ani jinak se na sebe nesnažíme upozornit.

Jen nezaujatě vyslechnu pokyny k rozvrhům a formulářům, které si po obdržení v rychlosti prohlédnu, a když ředitel skončí, svraštím čelo a pohlédnu na bratra.
Co je? Ohrazuje se rovnou, jako by snad čekal, že mu chci něco vyčítat.
Nic, nudím se. Postesknu si trochu, bohužel brácha mi taky přijde poněkud ospalý, takže mi k rozptýlení nemůže sloužit.

„Musíme se dohodnout na jazyku a kroužcích,“ prohodím k němu v myšlenkách, s tím i on rozbaluje formuláře. „To bude těžký,“ komentuje ke mně hned, sám si prohlíží kroužky i výběr jazyků. Jako náš první jsme si onehdy po krátké hádce vybrali francouzštinu.
„Italština?“ navrhuje Len náš druhý jazyk. Jen ohrnu ret, mně osobně by se více líbila němčina. Chvilku na sebe zíráme, zvažujeme pro a proti, načež oba zaškrtneme ruštinu. Fajn, a teď kroužky.

Trochu mě mrzí, že ve výběru není gymnastika jako taková, minulý rok jsem si sport vysloveně užívala. No, ale upřímně nevím, co si mám vybírat teď. „Choď na atletiku,“ radí mi Len vesele. „Pokud půjdeš se mnou,“ odseknu mu.
„Budeš se mnou chodit plavat?“ opáčí na to brácha, ptá se na to každý rok a já mu to vždycky zamítnu.

„A taky nepočítej s tím, že s tebou budu chodit na nějakou kravinu jako minulý rok,“ varuji ho rovnou, „Žádný zahradničení nebude!“
Zasměje se, „Já s tebou zase nebudu chodit do časopisu…, jestli o to vážně stojíš,“ prohodí, čímž odkazuje na moje dilema posledních dní, zda se mám do toho kroužku přidat. Jen svraštím čelo a zírám do seznamu.
„Baseball?“ navrhuji. „Zbláznila ses?!“ odsekne mi a navrhuje mi sbor. „Choď kreslit,“ odvrknu mu.

„V šermu bych tě zabila…,“ zapřemýšlím, tohle mi odsouhlasí.
„Takže nám zbývá sebeobrana,“ zabodnu pero do poslední zbývající možnosti.
„Jo, Keini vypadá sexy,“ ušklíbá se brácha.
„Idiote!“ zavrčím, ale s úsměvem zakroužkuji náš společný kroužek.

Po chvíli dohadování, jestli budeme chodit na něco dalšího nebo ne, si já ještě zaškrtávám školní časopis a baseball. Lennart kapituluje a vybírá si hudbu a výtvarku.
„Takže zahrádka nebude?“ tážu se šeptem.
„Raději pitvám žáby, než se rýpu v zemi,“ odvětí mi v myšlenkách. Ušklíbnu se, oba ve stejnou chvíli vstáváme, náš pohled zabloudí k hodinám. Tohle dohadování nám taky chvilku zabralo. No, každopádně se vydáváme za sekretářkou, abychom jí formuláře předali.

1.9. 10:00 - ???

Indiánská reservace

Jdu jako automat; skoro nevnímám cestu. Teprve když dojdu k prvním stromům lesa, uvědomím si, že jsem s jakousi podvědomou samozřejmostí zamířila nahoru do kopců, do indiánské reservace - na místo, které pro mne bylo domovem stejně jako prostorný srub na půl cesty za Voice.
Cesta mi trochu pročistila hlavu, přesto ale okolí moc nevnímám - možná proto, že je pro mne tak důvěrně známé; teprve když se vedle mne ozve hlas mého otce, uvědomím si, že jsem v zamyšlení došla až do středu indiánské osady.
Jako ve snu se otočím po hlase. Chakayenova tvář je plná soucitu a starosti, plná vřelého, hřejivého citu, který ke mně chová. Zalije mne důvěra, kterou jsem k němu vždy chovala; náhle nemám nejmenší pochybnosti o tom, že mu mohu říct naprosto cokoli - dokonce i to, co se stalo dnes ve škole.
Nejdřív ze všeho ho prudce obejmu. Když se trochu uklidním v blízkosti jeho teplého těla, nechám svou dlaň vklouznout do té jeho, a pomalu se vydám směrem z vesnice. Teprve když kráčíme mezi stromy, sami, doprovázeni jen šepotem listí v korunách stromů, začnu mu pomalu, nesouvisle a trhaně líčit svůj podivný zážitek.

1.9. 10:00-12:00

Rozhovor s otcem

"Chibari..."
Vydechne tiše otec, když ho tak pevně obejmeš. Jeho velké paže obtočí tvé tělo a ty máš dojem, jako kdyby se nic zlého stát nemohlo a ty jsi zase ta malá copatá holčička.
Jistě cítí tvůj neklid, vždy byl velmi pozorný k tomu, co se s tebou dělo.

Chvíli s tebou jen tiše stojí a hladí tě po vlasech. Poté se nechá bez otázek odvádět mezi stromy. Na nic se neptá, čeká, co mu řekneš sama. A když začneš mluvit, můžeš si být jistá jeho stoprocentní pozorností. Ale nepřerušuje tě. Ani jednou. Jen tě pevně drží, dívá se vpřed a nebo do tvé tváře, zatímco míříte hloub a hloub mezi stromy.

Když dovyprávíš své zážitky, dorazíte právě k říčce. Je nyní celkem silná, srpnové deště ji lehce rozvodnily. Na vyvýšeném místě je zarostlá lavička, kterou zde vybudovali indiáni z osady. Často si sem sedávají lidé, kteří potřebuji jen za zvuků přemýšlet. A nebo to bývá i místečko zamilovaných.
Tvůj otec zamíří právě na tuto lavičku. Posadí se a pokyne i tobě.
"Chibari, každým krokem po stezce svého života budeš odhalovat nové a nové věci. Některé objevy budou menší, některé budou smutné, jiné úsměvné. A některé ovlivní celý tvůj život."
Otec ti pohlédne do očí a prohlíží si tvůj výraz. Poté znovu promluví.
"To, co se stalo, má svůj důvod. Nejsi nemocná, ani blázen. To, co se stalo, je skutečnost která ti pomůže přežít v tomto světě. Ve světě, kde rozhodně nežijí jen smrtelní lidé."

Po chvíli otec přesune svůj pohled opět na řeku.
"Čekal jsem, kdy ti to říci. A chvíle, kdy se sami projeví tvé schopnosti, mi přišla jako nejvhodnější."
Pauzy, které tvůj otec dělá, jsou téměř nemilosrdné.
"Jsi Faen, dítě."
Odpoví ti konečně a přestože by si měla být šťastná, že konečně řekl něco nového a vyjasňujícícho, necítíš nic než zmatek.
Co je to faen?

"Je toho hodně, co se budeš moci jako Faen naučit. Ale to základní, co musíš vědět."
Otec ti přísně pohlédne do tváře a dotkne se tvé ruky.
"Svůj původ nikomu nesmíš prozradit, ani bližním ne. Mohlo by je to ohrozit. Nezapomeň na to, Chibari."
Na chvíli otec sklopí oči.
"To, co jsi cítila, znamená, že už dokážeš v druhých vycíit nebezpečí. Pokud nejsou lidé, ucítíš to. Ovšem dělá mi starosti, že jsi cítila právě tyto projevy."
Na chvíli Chakayen zamyšleně probodává očima zemi, ale pak se opět s jemným úsměvem zadívá do tvé tváře.
"Neboj se, vše tě naučím. Jsi má dcera a nyní i Faen jako já. Nestává se to často, že by se faenové rodili."
Jeho úsměv se trochu rozšíří.
"Jsi jednoduše jedinená."
Znovu tě obejme a snad máš dojem, že to dělá i s lehčím srdcem.

Lehce tě od sebe odtáhne a tiše pokračuje až s tajnůstkářským úsměvem.
"Všechno má svůj čas a do všeho tě zasvětím. Teď utíkej, vždyť míváte každoročně slavnost ve škole. A pokud se ti tam nechce, tak provětrej Argela. Jen se tím netrap. Na večeři přijď za mnou do osady. Jen nezapomeň - s nikým o tom nemluv!"
Spiklenecky Chakayen mrkl. Snad mu to opravdu dělá radost, že jsi Faen. Jsi tedy jediná z rodiny kromě něho? Je snad rád, že není sám?
"Jestli už nemáš otázky, pojď, vyprovodím tě kousek."
Láskyplně se usměje tvůj otec a znovu tě lehce obejme. I když ti v hlavě víří stále spousta otázek, v jeho náručí se cítíš bezpečně.

1.9. 10:00

Thyra a Lennart - Informační schůzka sebeobrany

Když jste se konečně domluvili, nezbývalo nic jiného, než vyrazit k sekretářce. Díky tomu, že vaše vyplňování trvalo déle, než u jiných studentů, nečeká před vámi už tak velká fronta - většina studentů už zamířila na první schůzky. Cesta k paní Bilenski je tak volná.
"Ale děti, děti, kdepak jste se zdrželi."
Uvítá vás milým hlasem a už přebírá vaše lejstra.
"Výborně, díky, tak utíkejte, ať aspoň něco stihnete."
Nejspíš zrovna moc neutíkáte, protože když společně zamíříte na první schůzku kroužku sebeobrany, první kolo už proběhlo. Dostanete se tedy na řadu s další skupinou. Jakmile ale vejdete do menší tělocvičny, zježí se vám chloupky na zátylku. Cítíte to.

Upír.
Byl tu. Musel tu být. A ne jeden. A ještě někdo, ne tak silný. Cítíte zmatek, protože nic takového jste už dlouho necítili. A zároveň v sobě ihned pocítíte i silnou touhu skrýt se. Naštěstí vy své pudy už umíte ovládnout.
Sotva napůl ucha posloucháte, co vám opravdu půvabná slečna Keini sděluje. A tak si možná ani nevšimnete, že i na ní by se snad dalo něco najít, co nepatří do lidské sféry. Nebo na ní jen ulpěl upíří pach?

1.9. 10:00

Nelidské bytosti blízko nás

Výborně, na odevzdávání papírů nečekáme nijak dlouho. Když na nás konečně přijde řada, pozdravím s neutrálním úsměvu na rtech. Len nepozdraví, za to se ale usměje upřímně. Vím, že mu naše sekretářka přijde sympatická.

Ovšem radu o pospíchání si nijak nebereme k srdci. Proč taky, když všechno můžeme vyřešit v klidu. Zamíříme na sebeobranu, dovnitř se dostáváme až s druhou skupinou. To znamená, že budeme-li chtít stihnout další kroužky, budeme sebou muset trošku chodit.
Lennartovi myšlenky prozrazují, že se mu do nějakého běhu moc nechce. Já jsem ochotná takovou fyzickou námahu i podstoupit. Možná, většinou mě zajímá, co mě bude čekat.

Jsme vevnitř, v ten okamžik oba na moment strneme. „Uklidni se!“ Přikazuji Lennartovi, i když vlastně nám oběma. Oba dva ovládneme svůj pud skrýt se a dále se snažíme působit naprosto obyčejně.

Tenhle impuls byl v tuhle chvíli ovšem docela překvapivý. Nečekala jsem to… Zhluboka se nadechnu. Jasně cítíme přítomnost upíra, a ještě něco… Byli tu, na tomhle místě. o je...ale divné, tolik cizích individuí na jednom místě? Zvláštní, vážně... Hlavně si zachovat rozvahu!

„Dokážeme zjistit, o koho šlo?“ Lennart tiká očima po místnosti.
Jen okrajově si uvědomuji, že bych možná měla vnímat naši profesorku. Vlastně ani pořádně nevnímám Lennartovi úvahy, jen to, co mi účelově vyšle.
Thyro! Vzchop se, přeci tě nevykolejí přítomnost nějakých upírků... Ostatní tvorové mají tu nevýhodu, že většinou nevycítí sobě podobné tvory. My máme tu nevýhodu, že se většinou nemůžeme dosti efektivně bránit…
No? A Kde je momentálně problém? Oni o nás vědět nemůžou…

„Dávej pozor na výklad.“ Instruuji Lennarta, bylo by nanejvýš vhodné, aby alespoň jeden nás vnímal. Přeci jen takové informace se v našem lidském životě dosti hodí. Ale taky chci zjistit, kdo že se to mezi námi povznáší na úroveň nějakých nelidských bytostí.
Přimhouřím oči, opět v sobě nacházím jistou rovnováhu, zklidním dech a snažím se soustředit, snažím se chytit stopu onoho upírka a pokouším se vycítit, od koho vycházela nějak blíže, případně alepsoň přibližně určit jeho lokaci teď. A snad trochu blíže určit ty další.

Reservace, rozhovor s otcem

Tatínek se na nic neptá, ne proto, že by ho nezajímalo co mě trápí, ale protože mi chce dopřát prostor, abych začala mluvit, až se na to budu cítit: jedna z vlastností, které jsem na něm vždy obdivovala nejvíce. Konečně zmatek v mé hlavě nějak trochu utichne a já jsem schopna začít líčit dnešní školní zážitky. Chakayen mě ani jednou nepřeruší, zatímco pomalu kráčíme pod stromy, které ve větru šumí známým a ukliodňujícím způsobem. Nakonec se zastavíme na malém návrší, kterému kraluje malá zarostlá lavička, častý útulek milenců anebo těch, kteří jen potřebují ticho a samotu.
Otec se chvíli díá na mne, chvíli na řeku, jako by nevěděl, kudy začít, a pak... pak začne vyprávět pro změnu on...
A já jen šokovaně naslouchám.
Naslouchám a nerozumím.
"Jsi Faen, dítě."

"Faen? Qu'est-ce que c'est?!"

Hlavou se mi honí tisíce otázek, přesto otce nepřerušuji, stejně tak jako on předtím nepřerušoval mne.Pak však jeho hlas ztvrdne a on se mi přísným pohledem svých jantarově oříkových očí zabodne do tváře:
"Svůj původ nikomu nesmíš prozradit, ani bližním ne. Mohlo by je to ohrozit. Nezapomeň na to, Chibari.
To, co jsi cítila, znamená, že už dokážeš v druhých vycíit nebezpečí. Pokud nejsou lidé, ucítíš to. Ovšem dělá mi starosti, že jsi cítila právě tyto projevy..." odmlčí se... a já se stávám stále zmatenější. Pak se ale Chakayen usměje... a mně je ajednou mnohem lépe. Jeho úsměv je stejně uklidňující jako jeho náruč, je to bezpečný koutek, ukrytý před světem.
Nakonec mi navrhne, abych se vrátila na školní slavnost. Jen přikývnu, abych ho zbytečně neznepokojovala, ale v plánu to rozhodně nemám. Doprovodí mě až ke kraji reservace. Jak kráčím po cestě dolů, ještě se několikrát otočím a zamávám mu, dokud mi nezmizí z očí mezi stromy.
Poté zamířím domů, a aniž bych zacházela do domu, vejdu do stáje, kde si nechám školní batoh, a vyvedu Argela ven. Nesedlám ho, není čas ani chuť. Vyhoupnu se mu na hřbet a za nekolik okamžiků už uháníme strništěm, a pravidelý dusot jeho kopyt mi vyhání z hlavy všechny starosti.
Jezdím asi tři hodiny, pak koníka zavedu zpět do stáje, vytřu slámou do sucha, na záda hodím batoh a utíkám k nejbližší zastávce školního autobusu. Mám štěstí, stihla jsme to načas. Rychle nastoupím a proderu se davem vystupujících dozadu k bráškovi a Zarwenahovi, na jejichž udivené pohledy stylu "Kde jsi sakra byla?!" jen odmítavě zavrtím hlavou... Takže když autobus zastavuje u příjezdové cesty k našemu domu, babička, která nás čeká, nás s bráškou vidí vystupovat společě, jakobychom oba byli celou tu dobu ve škole.
Doma spolykám oběd, ale ani pořádně nevím, co jím, což mě později značně mrzí, protože si babička výjimečně dala práci s francouzskou kuchyní a udělala Bouillabaise à la Marseillaise, mé zamlované jídlo.
Až do večera do mě nic není, bloumám domem jako tělo bez duše. Chvíli si zkouším číst, chvíli bezmyšlenkovitě kloužu prsty po klávesách koncertního křídla, které stojí dole v obýváku, pak si zalezu ke krbu, použiju Cerrituse jako podušku a jen se tak dívám do plamenů, zatímco jej drbu za ušima...
Konečně se venku začne pomalu smrákat. Znovu na sebe hodím pončo, na zbytek rodiny shromážděný v pokoji jen houknu, že jdu za tatínkem, a vyrazím směrem k reservaci.
Nikomu to nepřijde divné, do reservace běhám co chvíli, všichni mi jen uvolněně mávnou na rooučenou, maminka je ještě stále zalezlá ve své dílně...
Závidím jim jejich klid.
Zhluboka se nadechnu a drobným, vytrvalým klusem se dám do kopce směrem k reservaci.

1.9. 10:00 - 15:00

Zbytek dne ve škole - až do slavnosti?

Hodinu Mao Keini pak už prožijete jako ve snách. Ano, střídavě jste zachytili všechny důležité informace, ale ve svých hlavách si sumírujete, co se tu mohlo dít.
Jistě tu byl upír a ne jeden. Byli to studenti? Ale nebylo toto jediné. I další, dosud neprojevené bytosti...
V tu chvíli si jeden z vás povšimne, že i Mao do těchto vjemů spadá. Vyměníte si překvapené pohledy, ale nahlas samozřejmě ani nepromluvíte. Jaká výhoda je nyní schopnost výměny myšlenek. Nemusíte čekat, až schůzka skončí.

Thyra je schopná akorát zjistit, že upírem byla dívka a chlapec. Po dívce jakoby se slehla zem, chlapec snad se pohybuje po městě, ale nikde nemůžete zachyti bližší stopu.
Ostatní vjemy pocházely od dvou dívek a jednocho chlapce. Více zjistit nedokážete, protože prozatím jejich dary nebyly projeveny. Minimálně ale jeden z nich na vás nepůsobí nijak nepřátelsky.

Zbytek dne se soustředíte na váš ojedinělý zážitek, ale také navštěvujete další schůzky. Ovšem pach upíra už nikde po škole nezaznamenáte. Prostě zmizel.
Tak uběhne váš čas až do oběda. Nyní záleží jen na vás, zda se chystáte i na slavnost a nebo se raději vytratíte. Odpolední akce není rozhodně povinná, většina studentů ji ale dobrovolně navštěvuje, hlavně 1. a 2. ročník.

1.9. 13:00-15:00

Procházka po okolí Neahelu

Sestra opravdu na tebe nestihne vyzkoušet žádný ze svých osvědčených vyrazů, ale víš, že zlobit se nebude. Spíš se smát.
Rychle se vytratíš ze školy jako jeden mezi prvními. Většina studentů teprve do jídelny míří. Parkoviště je tak klidné, a tak jen proběhneš mezi auty a ulicemi zamíříš směrem les a ... řeka.
Miluješ vodu, vždyť jsi plavec, ale poslední dny ti přijde, že přítomnost vody ti je jaksi..příjemnější. Mao ses s tím nesvěřil, ale sám si rád vyjdeš k říčce, která se kolem Neahelu vine a poté míří do jezera Crescent. Míříš tedy i do oblasti rezervace, ale nejsi nijak rasově nesnášenlivý či něco podobného, a tak nad tím ani nepřemýšlíš.

Bezcílně se touláš po kraji, zamíříš i ke známé zarostlé lavičce nad řekou, místo milenců, ale také klidu pro přemýšlení. Pohled na vodu tě velmi uklidňuje a kdyby ti sestra o půl třetí nezavolala, seděl by si tam snad donekonečna.
"Bráško, nezapomněl si na slavnost, že ne?"
Žertem tvá drahá sestřička začne a čeká, co odpovíš. Nezbývá nic jiného, než se obrátit na cestu zpět.

Před školou už je aut o něco méně, ale stále dost. Jakmile vejdeš do budovy, pohltí tě hluk mladších studentů, kteří jsou z oslavy celí nadšení. Tvůj výraz mezi ně moc nezapadá. Pak tě ale někdo popadne za paže. Nejprve se vyděsíš, ale když se setkáš s úsměvem Mao, opět se uklidníš.
"Tak už utíkej do tělocvičny. Bude se ti to líbit. A všimni si těch květin na žebřinách, ty jsem stříhala já."
Blýskne po tobě okem. Někdy je opravdu jako malá.
"Já budu s Lucasem."
Omluvně se usměje a začne nebezpečně zvedat k ruku pohlazení po vlasech. Ne, to by si na veřejnosti nesnesl, a tak raději ucukneš a zamíříš rovnou do tělocvičny.

1.9. 18:00-???

O faenech

Celý den jsi samozřejmě přemýšlela o tom, co ti otec řekl. Neměla jsi ani pomyšlení na nějakou školní slavnost. Nikdo z rodiny tě naštěstí nenutil tam jít, tohle nebyl jejich styl. Ovšem doma jsi také neměla stání.
Přicházející večer proto vítáš s radostí. Jakmile sluncepohltí špičky stromů na západní straně kopců, vycházíš ven, zatímco z východu ti na cestu svítí už první hvězdy. Je chladno, ale vzduch je čistší. Noc bude jasná.

Rychlým klusem, kdy ti srdce buší nejen nedočkavostí, ale i díky námaze, se dostaneš do rezervace. Přivítají tě zpěv, smích a rozzářené ohně. I indiáni slaví se svými dětmi příchod nového školního roku, hlavně prvňáčci mluví o svém první dnu ve škole. Je to vždy velká rodinná událost.

Ty však sem míříš s jiným cílem. Rychle se proplétáš mezi lidmi, kterých se pohybuje kolem ohnišť celkem dost. Někteří tě s úsměvem zdraví a snad by tě i zdrželi dalšími pár frázemi, ale nakonec si to rozmyslí, nejspíš když vidí tvůj pátravý výraz.
Konečně poznáš mezi ostatními Chakayena. Mluví právě s Athenewovým otcem, náčelníkem místního kmene. Ale když zpozoruje tvoji tvář, ukončí s úsměvem rozhovor a vyjde ti naproti.
"Jen se uklidni, Chibari. Tváře ti jenjen hoří."
Konejšivě tě pohladí po vlasech a vezme tě kolem ramen.
"Máš hlad nebo žízeň?"
Pokud budeš chtít, otec ti rychle zajistí vše potřebné.
"Pojď, posadíme se stranou."
Navrhne ti a vede tě dál od ohnišť do tmy, kde rozeznáváš mezi sruby pár poskládaných klád. Na jednu z nich se tvůj otec posadí a pokyne ti, aby si tak učinila také.

"Jistě jsi o tom všem přemýšlela, co jsi dnes slyšela. Neboj se, řeknu ti vše."
Usměje se Chakayen, když vidí tvoji nedočkavost. A pak začne tichým hlasem vyprávět všechno, co ví o faenech.
"Náš svět není tvořen jen lidmi. Žije zde mnoho různých tvorů a ne všichni jsou bezpeční. Faenové jsou též nadpřirození tvorové, snad bychom mohli říct kouzelní. A já bych řekl, že tu jsou proto, aby odhalili nebezpečí, které hrozí dobrému životou."
Tvůj otec se trochu usměje a pak pokračuje dál.
"Faenové jsou totiž tvorové, kteří jako jediní dovedou rozpoznat všechnu nadpřirozenost a všechno kouzlo kolem nich. Poznají, když se v okolí pohybuje někdo jiný, kdo není člověk. A proto jsi i ty dnes cítila něco tak zvláštního. A bála jsi se. A s tím souvisí i to další, co umíme."
Pohlédne na tebe.
"Faenové nejsou nijak silní, neumění bojovat, ale zato se umí bránit. Možná sis všimla, že pro většinu lidí jsi okouzlující. To se umocní, čím více odhalíš své schopnosti. Faenové umí přilákat pozornost lidí, umí je vlastně okouzlit svým zjevem a svým charakterem. Samozřejmě ty máš své přirozené kouzlo, o tom nepochybuji, ale tvůj původ tak nějak vše zjednodušší. Stačí chtít a použít svou moc."
Znovou se otec usměje.
"To nás ovšem neochrání. To, co nás ochrání, je dovednost poznat nepřítele. A dovednost zmizet...jako pára nad hrncem. To je to, co jsi dnes zažila. Většinou se tato dovednost musí trochu učit u nových faenů, ale ty jsi nejspíš byla ve velmi vypjaté situaci."
Na chvíli zní jeho hlas ustaraně. Ale pak se znovu usměje a povídá dál.
"Faenové se většinou nerodí už se svým darem. Bývají označeni naším krále Arfaenem a ten většinou označuje děti, kteří jsou sirotky. Poté jsou takoví jedinci umístněni do rodiny, do páru, kde už o jejich původu vědí, protože sami faenové jsou. U nás je to jinak. Označena si nebyla, bylo jen otázkou času, zda se projevíš, či ne. Je to velmi výjimečné a o to cennější."
S úsměvem tě pohladí po vlasech.
"Nemusíš se ale ničeho bát, tvůj život se nijak zvlášt nezmění. Navíc znáš Thyru a Lennarta? To jsou též faenové."
Otcův úsměv se rozšíří.
"Možná působí zvláštně, ale jsou velmi nadaní. Především Thyra. Však to zjistíš."
Uchichtne se trochu tvůj otec, vypadá to, že je s tvým novým životem spokojený.
"Chtěla by ses na něco zeptat, Chibari?"

MIMO: Jedna maličkost - víte, že otec Beréniky je faen, ovšem jeho děti jsou vlastní a nemáte zprávy o tom, že by některé z nich mělo být faenem.

1.9. 13:00-13:30

Hospoda Lukasovy matky

Navenek působíš velmi klidně, ale uvnitř jsi v době tvého čekání na Lukase sžírán různými otázkami, a tak ti jeho prodleva přijde delší, než je.
Co tak dlouho dělá? Je také jiný? Pro se ani nepodivil? Tušil jsem to... A nebo si to jen namlouvám a do poslední chvíle jsem věřil, že je normální???
Jeho matka se zatím za barem neobjevila, místo toho tu pobíhá taková mladá holčina, ovšem na pohled trochu slizká - kruhy pod očima, špína za nehty a příliš silné malování. Vlasy neuspořádané a pohled trochu skelný. Zákazníků si moc nevšímá.

Konečně tvé čekání někdo naruší.
"On nepřijde. Máš na něj počkat na slavnosti ve škole."
Ozve se trochu chraplavý hlas. Jeho matka. Jako kdyby promluvila ze záhrobí. Taky tak trochu vypadá. Snad těžká noc. Raději nevědět.
Věc je ale jasná. Tu se ho nedočkáš a možná lépe, že tu nemusíš déle čekat. Už tak smrdíš vším možným díky tomuto prostředí.

Ale proč Lukas mění plány? Sejdete se opravdu na slavnosti? A proč zrovna tam, snad žádal klid, ne?
Jeho matka už ti nevěnuje pozornost, znovu zaplula do kumbálku, který je nejspíš něco jako kancelář vedoucí, účetnictví a uklízecí komora zároveň.

1.9. 13:00-15:00

Procházka po okolí Neahelu

Více než rychle se mi povede zmizet od sestry. V duchu tiše při tom stihnu poděkovat bohu za svou rychlost. Zůstat o minutu déle, nejspíše bych s ní skončil někde na nákupech, bez čehož se v klidu skutečně obejdu.
Prodřu se skrze davy studentů mířících na oběd ven z budovy, kde je kupodivu zatím klid.
Z počátku nevím, kam vlastně jít, tak se jen tak bez cíle pletu ulicemi města, až se náhodu dostanu za město. Před mýma očima se rozprostře pohled na nedaleký les, do kterého mě cosi táhne. Ovšem není to les, který by mě přitahoval, ale říčka vinoucí se snad kolem celého města. Ani nevím, kdy jsem jí objevil, je tomu již několik let. Chtěl jsem projít celé pobřeží jezera, když jsem objevil nevýrazný proud vody vtékající do jezera. Ovládla mě zvídavost a šel jsem proti jeho proudu, ale nikdy jsem nedošel až k jeho pramenu.

Bez dalšího rozmýšlení opustím betonové ulice města a vyměním je za příjemný vzduch lese. Nechávám se táhnout instinktem mezi stromy až k říčce. Byl bych schopný ji najít snad z každého místa na světě.
Přítomnost u říčky mě naplní klidem. Kleknu si na jejím břehu. Chvíli jen tak pozoruji, jak po ní plují první spadlé listy. Představuji si, kam asi doplují. Špičky prstů se zlehka dotknu její hladiny, ihned poté mnou projde to staré známé příjemné mražení.
Pokračuji po proudu říčky rušen jen štěbotáním ptáků, kteří ještě neodlétli za lepším klimatem. Dojdu až ke starému stromu se zarostlou lavičkou pod ochranou svých větví. Nikdy jsem nepřišel na to, kdo a proč vlastně dával lavičku na tak odlehlé místo. Nikdy jsem tu nikoho nepotkal, nebo si to alespoň právě neuvědomuji. Ovšem je tu krásně a vydržel bych tu i několik hodin v kuse. Až jednou najdu tu pravou, tak jí sem musím vzít, jistě jí to okouzlí jako mě, když ne, tak není tou pravou.

Zřejmě bych při přemítání nad nesmrtelností chrousta zde zapustil kořeny, kdyby mě z myšlenek nevytrhl zvonící mobil. Na tváři se mi objeví náznak úsměvu.
Neboj, nezapomněl, jsem na cestě. Nerad, ale zalžu sestře do telefonu. Sama dobře ví, že jsem někde zcela jinde, než bych měl být. Jen se narychlo rozloučíme, uklidím telefon na jeho místo v kapse a vyrazím skrze les zpět do města.

Povedlo se mi dorazit ke škole jen pár minut před třetí. Cestou jsem musel převážně běžet, abych dorazil včas. Škola je již plná nadšených ječících studentů těšících se na slavnost nového školního roku. Někdy se divím, že si netrhnou uši vlastním řevem. Kdosi mě vytáhne z davu za ruku na kraj chodby. Nevidím kdo to je a pro jistotu jsem připraven neznámému okamžitě dát jednu poučnou. Ovšem jakmile ucítím sestřinu voňavku pro zvláštní účely, ihned se uklidním. Je to tak zvláštní, neobyčejná a při tom příjemná vůně, že ten, kdo jí jednou ucítí, je schopen jí poznat kdekoli.
Neboj sestřičko, jistě si všimnu. Odpovím a přikývnu.
Rychle uhnu jejímu pokusu o pohlazení, jen se tomu zasměje a propustí mě do tělocvičny.

V tělocvičně již je dosti studentů, ale tribuna je naštěstí ještě volná. Zaberu si místo v horním rohu, aby jsem měl přehled nad celou místností. Cestou na tribunu si všimnu květin na žebřinách. Jsou skutečně krásné, a to běžně pro takové věci nemám zcela cit, na rozdíl od Mao, které je zde naaranžovalo skutečně krásně.

1.9. 10:00 - 15:00

Rozdělní

Po zbytek školy jsme v myšlenkách poněkud mimo. Ano, je pravda, že oba něco zachytíme a díky našemu sdílení víme všechna data z první schůzky. Ale na těch zbylých se musíme už spolehnout sami na sebe. I když samozřejmě udržujeme stálé spojení.
Onen zážitek ze schůzky jednoduše nemůžeme pustit z hlavy, rozhodně jsme znepokojení. A zjištění, že do magických vjemů spadá i profesorka Mao nám moc nepřidalo.

Takže tu máme dva upíry, chlapce a dívku. Chlapec je zřejmě městě, dívka bůhví kde…A pak tři zbylí, dvě dívky, jeden chlapec, nepůsobí nepřátelsky, ale jejich moc nebyla projevena.
Upír už ovšem na škole není.

Shrnuji, co jsme zjistili, zrovna elegantně kráčím z posledního kroužku směrem na oběd. Rovný krok, hrdý pohled. Nikdo by nemohl hádat, že mě zrovna něco trápí.
A typuji, že Lennart, který zrovna kráčí z kroužku hudby, musí vypadat stejně. Z chodby vyjdeme ve stejnou chvíli, věnujeme si lehký úsměv a v dokonale synchronizovaném pohybu se postavíme vedle sebe a vejdeme do jídelny

„Víme, že pan Rainwood je Fayen, ne?“ nadhodí v myšlenkách Lennart, když proti sobě zaujmeme místo.
Zamyšleně na něj pohlédnu. „A ty myslíš…, není známo, že by někdo od něj měl být …,“ svraštím čelo, zlehka si prohrábnu vlasy a elegantně naberu rýži na vidličku. „Není to vyloučené,“ připustím a pokrčím rameny. Lennart potřese hlavou.

Povzdychnu si. Každopádně takovým dohadováním nic užitečného nezjistíme. „Pokud jsou ze školy, myslíš, že přijdou na slavnost?“ prohodí Lennart zamyšleně.
„To nevím,“ odseknu rozladěně, „Necítím je…,“ trochu přivřu oči.
Bylo by užitečné se s nimi seznámit…, Lennart myslí na to samé, co já. Kývnu, určitě bych aspoň chtěla vědět, o koho se jedná.
„Takže…,“ Lennart se zamračí, když mu dojde, na co myslím.
„Rozdělíme se,“ odsouhlasím mu. „Já se půjdu podívat po městě, jestli někde nezachytím toho… upíra nebo někoho podobného, ty půjdeš na slavnost a zjistíš, jestli tam někdo z nich nepřijde…,“

Nelíbí se mu to. Tedy spíš fakt, že by měl jít na nějakou školní akci (kam navíc třetí ročníky většinou už nechodí, my tam nebyli ani předtím), oba víme, že každý z nás by takové věci raději vynechal. Ovšem souhlasí.
Takže další akce je jasná. Po obědě se dělíme, já se vydávám na procházku, Lennart čeká na slavnost.

Pořád zůstáváme spojeni. Momentálně cítím, jak je otrávený, přitom se ohlíží, jestli neuvidí někoho známého, kdo by ho mohl doprovodit. Protočím nad ním oči. Snažím se soustředit a aspoň přibližně určit nějakou stopu, za níž bych se mohla vydat.

1.9. 10:00-12:00

Schůzky a oběd

Nakonec se ti podaří doptat a dopátrat, kde je další tvá schůzka. Hudebníci se scházejí v jednom menším sálku. Přijdeš jen tak tak na poslední kolo schůzky před polednem. Stařičká paní Stephans tě tak trochu sjede pohledem, ale dlouho ji ta přísnost nevydrží. Opět se s vášní pouští do výkladu o hudbě a do odhalování velkolepých plánů, co vše budete dělat. Přestože je drobná a už celkem v pokročilém věku, je velmi vitální a srší radostí a vtipem. Je celkem příjemné jí naslouchat.

Tato schůzka uteče jako nic. Je čas oběda. Kdo ví, zda se ti chce jít do jídelny a předvádět, jak ti chutná. Cigareta bude lepší, i když i její chuť není to samé, co za lidská léta.
Rozhlas ještě připomíná, ať studenti nezapomenou na školní slavnost, která začíná v 15:00.
Co do té doby dělat?

1.9. 15:00-16:00

Školní slavnost

Většina studentů se zatím drží na parketách tělocvičny. Tribuna je zaplněna jen z dolní části, všichni chtějí být blízko tomu, co se bude dít. Nahoře jsi tedy téměř sám a zatím se nikdo moc nepřidává. Mezi studenty poznáš pár známých tváří. Většinou jde o druháky a prváky, z vašeho ročníku je zde velmi málo lidí a ze čtvrtého téměř nikdo. Program začne jakovždy s opožděním. Ředitel řekne pár slov a poté už přicházejí na řadu vystoupení. Své předvedou pěvci ze sboru, hudební těleso, taneční kroužek, který ale působí mimo školu. Pár dobrovolníku sehraje i scénku a jedna nadaná dívka zazpívá pěkné sólo. Nic extra, ale také nic hrozného.

Svou sestru vidíš sedět mezi učiteli a vedle ní je usazený samozřejmě Lucas Kreins a švitoří jí do ucha. Mao vypadá spokojeně, usmívá se a občas se na Lucase pobaveně podívá. Všechno vypadá v pohodě.
Plocha tělocvičny je na moment prázdná, ale poté už přibíhají na rychlo sestavená družstva. Bude se hrát volejbal. Družstvo, které vyhraje, získá nějakou tu drobnou cenu. Ale hlavně jde o srandu, kterou si popravdě všichni účastníci, hráči i diváci, z plna hrdla užívají.

Po chvíli se znovu otočíš na místo, kde má sedět Mao a Lucas. Ovšem ta část lavičky je prázdná. Chvíli se rozhlížíš, ale nikde nic. Přeci jen ucítíš strach. Ale snad by si neměl po nich pátrat, třeba Lucase zbytečně podezíráš. A jestli je Mao právě šťastná...

Chvíli jen nervózně sleduješ zápas, ale pak se ti rozdrnčí telefon. Sms. Bleskurychle ji přelétneš zrakem.
"Hned přijď k bazénu!! Mao"

1.9. 13:00-???

Thyra

Jakmile se vzdálíš od školy, pach upírky se ti opět jemně vloudí do mysli. Jdeš za ním téměř bezhlavě, ale stopa slábne a slábne. A jednoznačně tě vede ven z města.
Jiné věci sotva vnímáš, i když místy máš dojem, že ucítíš i něco jiného. Známého, ale velmi slabého. Vede tě to směrem k rezervaci, ale je to tak nestálé, že by to snad mohl být i omyl a nebo možná jen už tvá bujná představivost?

Lennart se ti neozývá, ale ve spojení, které je samozřejmě trochu slabší na dálku, cítíš, že i on po něčem zaujatě pátrá.

Lennart

Jakmile tě sestra opustí, vydáš se chodbou, jak ti přijde na mysl. A téměř okamžitě zkoprníš.
Tudy musel jít upír. Před malou chvílí.
Přesto ti na tom pachu přijde něco divného. Je něčím podivně zastřený.
Vede z hudebního sálu, kde právě skončla poslední schůzka pod vedením paní Stephans, a míří kamsi pryč. Ale ten stín, který na něm leží, ti hodně zkresluje úsudek.

1.9. 6:00 - 12:00

Nový den a nová škola

Máš strach, ale nezbývá ti nic jiného, než ho překonat a vyrazit. Nemusíš používat školní autobus, bydlíš blízko školy. A tak se můžeš ještě po cestě dostatečně uklidnit.
Před školou už postává spoustu studentů. Zvědavě si tě prohlížejí, ale nijak na tebe nereagují.

Nejprve je setkání v aule. Poznáváš všechny učitele, ředitel má jakési úvodní slovo, po němž vám vysvětluje, jak vyplnit papíry, mezi nimiž je schovaný i rozvrh. Rychle všechno dáš dohromady a odevzdáš podle pokynů sekretářce. Pak už ti zbývá jen navštívit informační schůzky svých kroužků. I to ti rychle uteče a ani nevíš, jak, ale už je 12, čas oběda. Zatím jsi se vyloženě s nikým neskamarádila, ale s pár lidmi si prohodila několik zdvořilostních frázích.

Když míříš do jídelny, kde se nachází typická sestava jídel - jedno masité, jedno sladké a nebo je na výběr salát, přijde ti sms.
"Ahoj, Char, tak co tvůj první den ve škole? Jak se ti to líbilo? Napiš mi, chci vědět vše! Moc se mi stýská."
Chloe je prostě zlatíčko. Ale to už následuje další zpráva.
"Char, představ si, tu práci jsem dostala! Jsem tak šťastná! Musíme to oslavit, ozvi se mi!"
Tvá drahá sestřička. Dnes byla na pohovoru v místní nemocnici, která je spíš ale takovou pohotovostí.
A aby toho nebylo málo, ozve se rozhlas, kde hlas sekretářky připomíná dnešní odpolední slavnost na uvítání nového školního roku. Začátek je ohlášen na 15:00. Slavnost samozřejmě není povinná, takže záleží jen na tobě, kam se vrtneš.

1.9. 15:00-16:00

Školní slavnost

Po mém příchodu přijde již pouze jen pár studentů. Se začátkem se stejně ale otálí, jako by snad někdo čekal, že se tu objeví ještě někdo. Chyba paní ředitelko, spíše ti utečou. Po pár minutách to zjevně samotné ředitelce dojde též a konečně se začne. Jako každý rok není o co stát. Smutné výrazy některých prváků, kteří zjevně nejspíše čekali tančení na parketu než civění na předvádění cizích lidí, mě na krátkou chvíli pobaví. Ti chytřejší, kterým už došlo, že tady se noc neroztočí, už stihli mizet k začátku.

Jako všichni učitelé i Mao s Lucasem sedí na židličkách u pódia. Mao vypadá spokoje. Možná že jsem vskutku jen paranoidní a třeba budou spolu i šťastní.
Uklidněn sestřinou spojeností se zadívám do dění v tělocvičně, ovšem v hlavě se mi pořád melou všechny možné scénáře, jak dnešní den dopadne.
Dole v tělocvičně mě zaujme krásná dívka. Neuvědomuji si, že bych jí někdy viděl, ovšem to si neuvědomuji ani u vlastních spolužáků, tedy je klidně možné, že jí odněkud znám. Ať tak či onak mě při nejmenším zaujala. Přeci jenom mám už věk na to si něco s někým začít, ale jak na to? Přeci k ní nemůžu jen tak přijít a zazpívat jí serenádu, dobrá, to přeháním. Jak má člověk najít odvahu oslovit nějakou holku, když pořád chodí v těch svejch smečkách.
V myšlenkách i pohledem se vrátím k sestře a jejím nápadníkovi, ovšem jejich místa jsou prázdná. Nejspíše chtěli být sami, asi na nějaké to vyměňování tělních tekutin, jak o tom někdy Mao mluví. Aspoň někdo z nás dvou má dnes úspěšný den.
Dneska bude mít úspěšnej den nejen sestra. Pevně se rozhodnu a zvednu se z místa, odkud zamířím k oné krásné dívce.
Nestihnu ani sejít dvě řady v kapse mi zavibruje mobil. V rychlosti přečtu správu, ze které se zhrozím a popadne mě vztek. Svatý hovno! Zakleji poměrně nahlas, i když tady stejně není nikdo, kdo by mě slyšel. Doslova hodím mobil do kapsy, kdyby mi vypadl, ani by jsem si toho nejspíše nevšiml.

Z místa se rozeběhnu přímo ke vchodu. Má cesta vede přímo, zbytečně nezatáčím. Prorvu se davem přihlížejících studentů. Jdu přes lokty a bez pardónu. Přes hrací pole volejbalu přeběhnu nehledě na probíhající hru. Cestou povalím nějakého kluka, který se mi připletl pod nohy. Rvu se dalším hloučkem studentů. Dokonce projdu jen pár centimetrů okolo dívky, nad kterou jsem se rozplýval a nyní si jí ani nevšimnu, jako by neexistovala.

Konečně jsem se dostal ven z tělocvičny. nejdříve nakročím směrem k bazénu, ale poté se zarazím. Nemůžu tam naběhnout jen tak nepřipravenej. Ta montážní páka v sestřině autě by měla stačit. Ne, není čas běžet na parkoviště. Bůh ví co jí tam provádí. Bez žádného dalšího rozmýšlení běžím přímo k bazénu.

Nechávám se ovládat vztekem na Lucaseho a hlavně strachem o Mao. U bazénu automaticky se vykašlu na nějaké plížení a pokus se tam dostat, aniž by o mě Lucase věděl a bez okolků tam vrazím. zavřené dveře neotvírám, ale rovnou vykopávám.

Doma, na cestě, ve škole

06:00 - 12:00

Vzbudila jsem se a ani se mi nechtěly otevřít oči. Pokoj voněl dřevem a pod peřinou je tak krásně teploučko. V tu chvíli na mě dolehla realita Prvního dne. Achjo. Proč nemůžu první den prostě přeskočit, a hned chodit do školy třeba 14 dní? Nebo aspoň týden.. nebo aspoň dva dny? První den… S neradostnými myšlenkami jsem se došourala do kuchyně. Sestra už snídala a zdála se být přibližně stejně nadšená jako já. Nojo, jde dnes na pohovor do nemocnice, to je možná ještě horší. Mamka už byla pryč. Rychle jsme posnídaly a přes misku s cereáliemi jsme na sebe vrhaly poděšené pohledy a povzbuzující úsměvy. Ani jedné nebylo do řeči. Vůbec se mi do té školy nechce. Dokonce až tak moc že po sobě umyju nádobí. Avu to zřejmě pobaví, protože se mi začne smát. Pak mi popřeje úspěšný první den. Já na ní jen vypláznu jazyk. Ale nakonec se smiluju. „Tobě taky, doufám že tě vezmou hned.“ Pak hodím přes rameno svou oblíbenou oranžovou brašnu a vyrazím do školy.

Cesta ubíhá tak rychle, jak může ubíhat cesta, kteoru se ubírat nechcete. Snažím se soustředit na něco jiného. Prohlížím si krajinu okolo… No, popravdě nic zajímavého. Mlha. Pak prozměnu zase mlha. A aby toho nebylo málo tak stromy a mlha. Nojo, jsem v Naehalu. Ale třeba bude na škole nějakej hezkej kluk.. Moc hezkej. Začínám snít a do školy tak málem vrazím. Rychle se vzpamatuju a snažím se dělat, že jsem úplně normální, a vůbec ne nervozní. Zahlédnu svůj obraz v okně školy. Vzala jsem si fialovou sukni, červenou mikinu a kolem krku žlutý šátek. A pak samozřejmě téměř všechny přívěšky a náramky co mám. Poprvé si nepříjemně uvědomuji, že se vším tím harampádím na sobě jsem celkem dost slyšet i když mlčím. Ne že bych neměla ráda pozornost, ale zrovna teď… Musím pak napsat Chloe, ale teď ne, hurá na shromáždění. Najít ho nebude těžké, ta obrovská řeka lidí mi nedá možnost se ztratit.

Sáhodlouhý proslov typu vítejte vítejte vítejte, výborně, strašně zajímavé. Zajímavější jsou lidé okolo. Přijde mi, že v Port Washingtonu byli lidé o něco obvyklejší. Ale to je jen zdání. Zdá se, že proslov končí, tak hurá k sekretářce. Jenže kde to je?

"Ehm.. prosimtě", oslovím hnědovlasou dívku vedle mě "nevíš kudy se jde k sekretářce?"
Dívka se na mě skoro ani nepodívá, je zavrtná do vlastních papírů, ale stručně mi popíše cestu.
„Tak jo, díky moc. Zatím ahoj."
Nezřetelně zamumlá odpověď a dál se věnuje papírování, které zřejmě spočívá v tom zpřeházet všechny papíry, a následně je zpřeházet jinak.
Kupodivu sekretářku najdu, a všechno proběhne v klidu. Ještě si trochu zatrénuju maraton po škole při heldání příslušných informačních kroužků a už se řítím na oběd. Nějak mi z toho vyhládlo. Najednou mi zavrní taška. Zpráva od Chloe! Sednu si s baštou ke stolu v koutu a pilně datluju SMSku. "Ahoj, vypadá to tu zvláštně. Ale celkem hezky. A je tu MLHA. Povedlo se mi všechno oběhat a teď baštím. Večer ti písnu delší zprávu, teď mám hlad. A velkej. Zatím pa. Char"
Jne co dopíšu, chci se dát do jídla, ale co se nestane. Další vrnění. Zrpáva od Avy. Má to místo! No to je skvělé.
Hned jí odepisuju. "Letím domu, oslavíme to, do tří mám čas! Ch"

Hodím do sebe jídlo rychlostí blesku, málem spadnu přes nějakého klučinu a prchám ze školy za Avou. Ale to opravdu není výmluva proč nebýt ve škole, jak by mohla.
Na shromáždění se musím začít s někým bavit! Jsem zvědavá zda svůj slib sobě splním.

1.9., 18:00-??

Indiánská rezervace

Nevěřícně, fascinovaně naslouchám otcovým slovům, když mi začne svým mírným, klidným způsobem osvětlovat, co se to vlastně dnes ve škole stalo, když... když mi začne vysvětlovat, kdo... tedy CO jsem vlastně zač.

"Faen..."

Pozorně mu naslouchám, aniž bych ho přerušovala, nechám ho domluvit, tak, jak je indiánským zvykem, přestože mě na jazyku pálí myriády otázek. Postupně se z jeho řeči dozvím, že existuje svět mimo náš, jakási magická říše, prolínající se s realitou, dimenze kde upíři nebo tvorové, měnící se na zvířata nejsou nic zvláštního.
Vlastně ani nejsem zase tolik překvapená. Možná je to tím, že jsem vyrůstala tady, mezi indiány, pro které je naprosto přirozené personifikovat přírodu, vidět ve zvířatech či posvátných stromech převtělené duchy, strážné či pokoušející... Přesto nemohu říct, že mě otcova informace nechala klidnou... Obzvlášť, když si vzpomenu na incident ve škole.

"Dobrá, takže... jestli tomu dobře rozumím, umíme poznat něco... nebo někoho... kouzelného ve svém okolí... umíme okouzlovat... a utéct před nebezpečím. Ale..."

Myšlenky mi letí, ovšem v tu chvíli otec domluví s laskavým úsměvem mne vybídne, pokud se chci na něco zeptat, ať to udělám.
Nejdřív se napiju z čutory, kterou jsme z rezervace vzali s sebou, svlažím vyprahlé rty, pak teprve promluvím: "Já jenom nechápu... Jak tedy můžeme chránit to, co nazýváš dobrým životem, pokud jediný, co umíme, je schovat se nebo vzít nohy na ramena, když se objeví něco nebezpečnýho, co může ten dobrej život ohrozit? Není to trochu nelogický? Tím myslím... ptáci by asi neměli křídla, kdyby nebylo jejich údělem lítat... tak proč a jak se maj´ faenové starat o harmonii, rovnováhu a řád, když k tomu nemaj pořádný prostředky?
A... co za tvory se teda ve světe pohybuje, kromě nás?"

1.9. 16:00

U bazénu

Ke vchodu do bazénu se dostaneš velmi rychle. Jen proběhnout šatnami, sprchou a budeš tam. V šatnách je ticho a tma, stejně tak ve sprchách. Jen klapání tvých bot o dlažice se všude rozléhá. Ale ty netoužíš po plíživém příchodu. Jen doufáš, že budeš včas u sestry. I když na jednu stranu škoda, protože když vstoupíš do otevřeného prostoru kolem bazénu, zjistíš, že by se to tu na plížení dokonalo hodilo - atmosféra setmělé haly, osvícené jen velmi spoře nouzovými světélky, by k tomu byla dokonalá.

Místo toho se rozhlížíš, kde je tvá sestra. Spatříš ji na druhé straně u okna. Stojí tam a chvěje se. Její nervozitu cítíš až sem. Ale Lucas nikde!
Nechápeš to, až ti dojde, že to podivné u její nohou je právě její pracovní kolega a amant! Domníval ses, jak tu nenajdeš sestru v nebezpečí a zatím tam stála jako vítěz.

Mao si tě brzy všimla.
"Hiro.."
S vyděšeným podtónem na tebe zavolala a mávla křečovitě k tobě. Bazén oběhneš okamžitě a konečn se ti naskytne lepší pohled:
Mao stojí ve slušné louži...ne, krve ne. Jen čisté vody. Nejspíš z bazénu? Vypadá velmi bezradně a vyděšeně. Je mokrá, jakoby ji ohodilo auto.
Lucas ve vodě leží, dýchá, ale vypadá jak omráčený.
Louže celkově je hlavně široká, snad byla vyšší, ale voda pomalu proudí do žlábku podél bazénu.
"Hiro...něco jsem provedla.. Já vůbec nechápu, jak to..."
Chvěje se Mao čím dál více a s obrovskou silou se tě chytne.
"Já mu nechtěla ublížit!"

1.9. 18:30

S otcem v rezervaci

Tvůj otec se usměje a snad je to i hrdý úsměv. Chvíli mlčí a podívá se směrem, kde se vyskytují ostatní indiáni a vesele slaví se svými dětmi nový začátek školního roku. Kdo ví, kolik z nich ví, kdo tvůj otec a nyní i ty ve skutečnosti jste.
"Ptáš se dobře, Chibari."
Promluví konečně Chakayen.
"I když jsme možná na první pohled slabí, musíme využít toho, co máme. Lidé nám uvěří, půjdou za námi. My víme to, co jiní neví. My odhalíme nepřítele jako prvního a rychle najdeme i silného přítele. Naše moc nám dovolí jednat a s pomocí ostatních zajistit smír. To, co snad nemáme v síle a krvelačnosti, získáme domluvou a osobním kouzlem."

Pak se jeho tvář znovu stočí na tebe a na rtech mu hraje pobavený úsměv.
"Nebo by si snad byla raději bojovník?"
S hlasem, ukrývající šibalství, se tě zeptá.

Pak trochu zvážní.
"Netrápí tě tvůj nový osud? Budeš ochotná ho přijmout?"
Je vidět, že mu na tom hodně záleží. Ale také znáš svého otce, který akceptuje svobodnou vůli.

1.9. 13:30

Doma se sestrou

Jen přiběhneš domů, ucítíš známou vůni horké čokolády, jakou dělává tvoje maminka a nyní samozřejmě i Ava. Je přeci důvod k oslavě. Ty jsi přežila první školní den a ona dostala novou práci!
Po čuchu míříš do kuchyni, kde Avu, rozesmátou od ucha k uchu, opravdu najdeš, jak z hrnce sběračkou nalévá tmavou hustou tekutinu do šálků.
"Nazdar, sestřičko, tak co, jaké to bylo první den?"
Vesele se tě zeptá, dolije poslední sběračku a poté už nese šálky ke stolu.
"Jen povídej, chci vědět vše!"
Usmívá se jako sluníčko a podává ti jeden z hrnečků.

Jakmile dovyprávíš, pustí se do řečnění ona.
"Dost jsem se té nemocnice bála. I když to nic velkého není, u nás byla daleko větší, přeci jen..však víš. Nové místo...
Protočí panenky a ty můžeš jen souhlasně přikývnout, dnes sis to vyzkoušela dostatečně.
"Musela jsem chvíli čekat, než se objevila vrchní sestra. Vypadala docela přísně. Ale nakonec se ukázala jako milá ženská, jen starostí má asi až nad hlavu.
Funguje to tu dost zmateně. Všichni dělají všechno. Je tu vlastně jen pohotovost, ale tak nějak se musí umět vyřešit vše a v případně nutnosti se poté převáží do Port Angeles."
Vidíš, jak je Ava celkem ráda důležitá a s radostí tě poučuje.
"No, tak ji budu v tomto pomáhat. Některé věci budou nové, ale zvládnu to. Asi občas dostanu noční, ale to mi snad vadit nebude."
Usměje se znovu sestra.

"A co, máte ještě dnes něco ve škole a nebo už tam nemusíš?"
Trochu provokativně na tebe Ava zamrká.

1.9. 18:30

Indiánská reserva

Čím déle otec mluví, tím větší a temnější mraky se mi honí přes tvář. Nejsem až tolik překvapená, jen dokonale zmatená... asi mi bude nějakou chvíli trvat, než se s informacemi, které mi právě dal, než mi skutečně a plně dojdou.
Nakonec to vezmu od konce, když místo svých vlastních otázek zareaguji nejdříve na tu jeho: "Tu otázku přece nemylsíš vážně," usměju se na něj "...tady přece vůbec nejde o to, jestli jsem nebo nejsem ochotna ho přijmout. Evidentně se to prostě.. stalo a já na tom nic nezměním... takže i kdybych náhodou nesouhlasila, bylo mi to stejně k ničemu... ne? Budu se zjevně muset srovnat s faktem že jsem... faen..." ochutnám nové slovo, nechám jazyk ať se s ním pomazlí a zjistí jestli se u líbí "...ať chci nebo nechci... a protože vzásadě nemám na výběr, tak ´chtít´ mi připadá jako mnohem logičtější a energeticky rozhodně míň náročná volba," pousměu se. "Navíc mi přijde, že Tobě se tahle situace náramně zamlouvá, Chakayene, máš podezřele spokojenej úsměv," mrknu na otce rozpustile.
Opět sáhnu po čutoře, napiju se a chvíli jen mlčky pozorujeme řeku. Šumění listí a hukot vody, jak skáče přes kameny, jsou tak uklidňující...!
"Předtím jsi říkal ´používat moc´. Co to je... a jak se to dělá? Dá se to cvičit, jako třeba hra na klavír, abys byl pořád lepší,ebo se jednou narodíš s určitou... úrovní... moci, a na té pak operuješ po zbytek života? A jak je to tedy se všemi těmi věcmi, které pomocí moci dokážu? A... pořád jsi mi neřekl, co ti ostatní tvorové," připomenu. "Co bylo špatného na těch dvou ve škole, o kterých jsem vyprávěla? Proč jsem se jich tak bála? Je to jen varování, že jsou... jak to říct - jiní..., nebo to znamená, že jso... opravdu zlí?!"

Rozhovor s otcem

Jak hovoří o svém přijetí faenství, tvůj otec jen přikyvuje, ale stále se usmívá. A když na jeho úsměv řekneš svoji poznámku, je ještě více pobavený.
"Ano, máš pravdu, nachytala si mě. Ale uznej, není lepší, když je v tom někdo se mnou?"
I on se rozpustile na tebe podívá a pak tě s láskou obejme.
"Vždy jsou osoby, které se svému osudu vzpírají. Žijí v nesouladu a v disharmonii. Snaží se nepřijmout to, kým jsou. Nepracují s tím. Nezměn tím nic, jen se trápí. A já bych byl nerad, kdyby jsi se trápila."
Vážněji dodá a pohladí tě starostlivě po vlasech. Na něj se opravdu vždy můžeš spolehnout.

"Svou moc samozřejmě můžeš cvičit. A neboj se, cvičit ji budeme."
Opět se usměje.
"Jen ovšem zde, v klidu a tajemství lesa."
Dodá tiše.
"Nemusíš se toho bát, jistě ti to půjde a na vše si zvykneš. Ale dnes už ne, myslím, že i tak toho máš v hlavě dost na přemýšlení."
Krátce se pobaveně zasměje, ale pak jeho tvář zpřísní.
"Popravdě nevím. Těžko říci. Kdyby jsi už byla znalá svých schopností, tak bych se spíš bál toho zlého. Ale to, že jsi byla hlavně vyplašená sama ze sebe, mohlo výrazně ovlivnit tvůj úsudek."
Chakayen si promne zamyšleně bradu.
"Byly by to jen hloupé odhady, kdybych teď něco tvrdil. Počkámen, až se s nimi setkáš příště. A neboj se, neublíží ti. Budu po nich pátrat."
Povzbudivě se na tebe usměje a znovu tě chytí svojí paží kolem ramen.
"Chceš už jít k ostatním a nebo si chceš dnes raději užívat klidu?"

1.9. 13:00-???

Thyra - Sledování

Vydávám se za upírkou, jak stopa slábne, snažím se jít rychleji a rychleji, jako kdybych chtěla cítit poslední její zbytky, jako bych tak chtěla zabránit, aby zmizela úplně.
Ovšem stejně tak mi dochází, že zcela jistě vede ven z města, to už by nemuselo být zrovna nejlepší, dostat se někam úplně pryč od lidí...
Svraštím čelo, nerada bych skončila někde úplně bez krytí. A také mě zaujala ta druhá vůně, nevím, co k tomu přesně říct. Ale nevěřím tomu, že by mě jen šálily smysly. Ta známost mě uklidňuje a nestálost zajímá.
Navíc směr rezervace zní přeci jen bezpečněji. Ne, že bych se bála jít po upírce..., ale nerada bych se dočkala toho, že mi stopa zmizí úplně a já budu nahraná.

Vím, že Lennart by mi to odsouhlasil, na chvilku zapátrám v jeho mysli a vnímám, že i on něco objevil. Pak už se ale zaměřím na tu nestálou vůni...a vydám se za ní.

Co se Lennyho týče

Zaznamenává onen podivný pach. Jeho myšlenky a vnímání se zaostří jen na nový poznatek. Hodně rychle lokalizuje směr a poněkud svraští čelo nad zastřeností onoho vjemu.
Tvář mu zbrázdí podivný úšklebek. Ten upír je z kroužku hudby? Hm...
Zrychlí krok, za zastřenost se mu nelíbí, nakonec se rozbíhá, aby mu stopa nezmizela z dosahu...

Doma, se sestrou, cestou do školy

13:30 - 15:00

Jééé, to to krásně voní běží mi hlavou cestou do kuchyně. Tam už na mě čeká celá vysmátá Ava a já jí rpostě musím obejmout.
Sestřičko moje nejúžasnější, já jsem tak ráda žes tu práci dostala!
Vlepím jí několik pus, zabavím šálek s čokoládou a posadím se na židli. Ráda bych nechala Avu vyprávět první, ale pusa mě nějak předběhne a začne vykládat jaké to bylo ve škole a jak to tam vypadá a vůbec. Mm pocit, že tu pusu už asi nikdy nezastavím, to se mi holt občas stává.
Tak už mlč! Zkrať to! poroučím si v duchu. A nakonec se mi to po dlouhém a namáhavém úsilí dokonce povede.

A jak to vypadalo u tebe, povídej.. Usměju se na ní. A ségra se pustí do vypravování. Naprosto jí chápu. Ale ona tam šla aspoň dobrovolně. Usmívám se, přikyvuju a směju se spolu s ní. Aspoň jedna to má za sebou. Večer uděláme oslavu i s mamkou.
To bych mohla uvařit něco dobrýho. Třeba tu česnekovou pizzu. Nebo nakoupíme zeleninu a uděláme k ní dipy. Nebo
Najednou si uvědomuju že je podezřele ticho a sestra se mě zřejmě na něco ptala. Rychle zapátrám v paměti.
No, ještě asi půjdu do školy. Od tří máme nějaké slavností uvítání, nebo něco takovýho a já si říkala, že by to tam mohlo být dostatečně zmatený a neformální, abych se začala i s někým bavit. Takže můj momentální asi největší problém je, co na sebe. Začneme se obě se sestrou smát, protože to je náš starý rodinný vtip. Mamka nám kdysi vyprávěla, že když šla na svoje první rande, tak dlouho si vybírala co na sebe, až to rande prošvihla. prostě si vůbec nevšimla, že už třičtvrtě hodiny má sedět u Rickyho v autě.
No, každopádně mám ještě chvíli času než zase vyratím, tak co kdybychom si zahrály třeba scrabble?

Po dvou napínavých partiích zjišťuju, že je čas jít.
No, tak já už musím letět. Měj se a užij si poslední den volna. Mrknu na Avu a vyrážím opět ke škole.
Tedy, od rána se toho tady moc nezměnilo. Mlha tu je, stromy tu jsou.. a hele, támhle jde dokonce nějaký holka. A vypadá že jde asi taky do školy. Tak do toho! Je jedna, to zvládnu. Zhluboka se nadechnu, přidám do kroku a dohoním ji.
Ahoj, já jsem Charlene, jdeš taky na slavnost?

1.9. 13:20-???

Thyra - Rezervace

Stopa směrem do rezervace je čím dál slabší, ale přesto se máš do poslední chvíle čeho držet. Poté se před tebou otevře zajímavý výhled na menší vyvýšeninou nad řekou, kde pod pár stromy je zarostlá lavička. Cítíš různé pachy a různé vjemy. Je toho tolik... Toto místo je nejspíš často navštěvované. Můžeš si být jistá, že tvůj sledovaný objekt zde byl, ale nyní už tu není. A jak dlouho to je, to je bohužel okolím dost zkreslené.

Sledovat, kam stopa míří dál, je téměř nemožné. Zachytíš několikrát pach, ale vždy se ti ztratí. Snad tomu věnovat více času?
A nebo snad obráti pozornost na Lennarta? Cítíš, že je něčím velmi zaujatý.

Lennart - Objekt zaměřen

Kroky tě nejprve zavedou do jídelny, ovšem směs pachů tvé smysly spíš jen rozruší a podráží. Rychle vyběhne ven, toto rozhodně nepotřebuješ. Navíc si jsi jistý, že on tam není.
Chvíli musíš uklidňovat svou mysl, ale pak tě jeho pach znovu udeří. A s velkou silou.
Je tu..někde blízko!
Chloupky na rukách se ti naježí. Ohlížíš se a za každým rohem ho očekáváš. Ale nikde nic. Chodba je pustá.
A pak ti to dojde.

Okno, které míří na parkoviště, je otevřené. A ty za sklem vidíš vysokou, štíhlou postavu s alabastrovou kůži a s nedbalým účesem z černých vlasů. Je k tobě zády, ale poznáváš že něco dělá - snad kouří.
Dal by si ruku do ohně za to, že je to on. Upír.

Ohlédne se. Jsi si jistý, že tě vidí. Utéci? Ale kam. A je vůbec proč? Krev necítíš.
Ale také si uvědomíš, o koho jde. Viděl si ho v aule. Má chodit s vámi do třídy. Nováček. Vypadá v pohodě. První dojmy nemusí být ale vždy přesné.

PS: Další příspěvek pošli soukromě Markovi. Tedy samozřejmě jen Lennartovu část.

1.9. 13:20

Před školou u motorky

Postáváš před školou na parkovišti, kde se momentálně moc lidí nevyskytuje. Někteří totiž dojídají ještě své obědy, jiní se odebrali na skok domů a nebo se uzavřeli kdesi ve škole. Počasí není totiž zrovna ideální na pobývání venku. Ale tobě to nevadí.
Tu a tam zálibně pohladíš motorku a znovu popotáhneš z cigarety.

Cítíš to. Vnímáš, že tě někdo pozoruje. Ale nemáš dojem, že by si byl v nebezpečí. To by si poznal.
Vlastně není nic divného, že tě někdo pozoruje. Kolik dívek na tobě nechá oči? Zcela běžný jev. Tak proč sis toto uvědomil?

Nedá ti to a otočíš se. Tvůj zrak pronikne okenní tabulku jak nic. Stojí tam mladík ze tvého ročníku. Matně si ho pamatuješ z auly. Byl tam s nějakou dívkou. Byli si téměř dokonale podobní - šedé oči, blond vlasy a nezaujatý pohled k okolí. Jen on byl vyšší. Více pozornosti jsi jim nevěnoval.
Co ale na tobě má? Čekal si pohled dívky a ne jeho. Snad nepozoruje tebe, ale motorku. Nebo je trochu přiteplený?

PS: Další příspěvek odešli soukromě hráči Thyra Skylar a Lennart. Je to jeden hráč, co má postavu sourozenců.:o)

1.9. 14:30-16:00

Nová kamarádka?

Ava ti ještě pomůže vybrat něco hezké na sebe a můžeš vyrazit. Venku to je opravdu stále stejně šedé, ale náladu ti to naštěstí nekazí. Naopak chytneš svoji příležitost za pačesy a oslovíš neznámou dívku, která míří stejným směrem.

Je asi stejně vysoká jako ty, dlouhé tmavě hnědé vlasy má jen lehce svázané, takže přední pramínky ji spadají do tváře a vítr si s nimi volně hraje. Velké hnědé oči tě zvědavě pozorují a spíš užší ústa se opatrně vlní do úsměvu. Narozdíl od tebe je štíhlá, dokonce až klukovské postavy.

"Ahoj, jsem Aiko."
Podá ti ruku, zatímco si tě dál prohlíží.
"Jdu tam také."
Přikývne a jakoby považovala za samozřejmé, že ji budeš doprovázet, dá se znovu do kroku.
"Ty jsi tu nová? Ještě jsem tě tu neviděla."
Začne sama od sebe hovor. S ní se opravdu nudit nebudeš, to jsi si jistá.

Během vaše rozhovoru zjistíš, že Aiko se jmenuje příjmením Meilin. Její otec se sem přestěhoval z Aljašky za prací a poznal zde svoji budoucí choť. Takže Aiko je rodilá Neahelanka. A jak se zdá, do svého rodného kraje je naprosto zamilovaná. Rozhodně ji déšť, mlhavo a sychravo nevadí.
Vaše řeč se samozřejmě stočí na školu, když se její budova objeví před vámi. Zjistíš, že Aiko je stejně jako ty ve druhém ročníku. Dobře se vám spolu povídá, a tak se ani v tělocvičně od sebe neoddělíte a dál brebentíte a brebentíte. Aiko je velmi milá, ochotná a přívětivá. A také umí naslouchat. Přesto nemáš dojem, že by byla nějaká vlezlá. A její smích je naprosto okouzlující - je to jako drobný zurčící vodopád.

Během vašeho pobytu v tělocvičně ti padne do oka ale ještě někdo jiný. Mladík, který sedí nejvýše a stranou na tribuně během celého programu v tělocvičně (což je úvodní slovo ředitele a poté zápas ve volejbale). Je vyšší než ty, štíhlý, všimneš si vypracované postavy, tedy nejspíš sportovec. Jeho rysy jsou také asiatské, jako u Aiko. Jen nos je větší, než u Japonců, Číňanů a jiných Asiatů je obvyklé. (Hiro)
Snažíš se nedat před Aiko nic najevo, ale nakonec ti to nedá a zeptáš se na toho kluka.
"To je Hiro."
Odpoví ti ihned s úsměvem.
"Žije tu se svou sestro Mao, tedy slečnou Keini, naší učitelkou na tělocvik."
Kývne lehce mezi učitele, aby ti ukázala velmi krásnou mladou ženu. Jistá podobnost tu ovšem s mladým Hirem je.

Ohlédneš se znovu, ale mladík je pryč. Nechápeš, jak mohl tak rychle zmizet. Sotva vnímáš, že zápas končí, že se předává cena a chystá se taneční zábava se soutěžemi. Hiro ti stále nejde z hlavy.

Cestou do školy, na slavnosti

1.9. 14:30 - 16:00

Ha! Nejenže jsem zvládna s někým promluvit, ale ještě navíc jsem si evidentně vybrala dobře. Prolítněmi hlavou cesotu do školy. S Aiko se rozhodně nudit nebudu. Melem jak dva kafemlýnky. A když je ve druháku tak budu mít aspoň dobrého průvodce po škole. Nevím jak jinak bych to zvládla. Cestou jí naprosto mimoděk vyklopím celou naši pohnutou rodinnou historii, což je divné. Málokdy o tom s někým mluvím, natož s někým cizím. Svým způsobem mi připomíná Chloe. Teda, až jí dneska budu psát, to bude pořádně dlouhý mail!

Před školou i ve škole je fůra lidí, všichni se na sebe hezky mačkáme až mám strach, že z nás chtějí udělat lasagne. Ty bych mohla večer udělat. Ale vracím se zpět do reality. Aiko vedle mě povídá a směje se. Vysvětluje mi celý ten humbuk okolo. Tedy, ne že bych neměla ráda slavnosti, ale slavnosti spojené se sportovním utkáním? Neměli by být spíš spojené s jídlem?
Hned také tuto lákavou myšlenkou nadhodím před Aiko. Ta se jen zasměje a dál sledujeme proslov ředitele.

Ani nevím jak je to možné, ale proslov skončil. Halelu! Ještě přetrpět zápas ve volejbale. No,na druhou stranu, jeslti budou hrát i kluci, tak to nebude až tak špatné.
Zeptám se Aiko na volejbal a rozhovor se zase rozjede. Při tom všem povídání se rozhlížím po místnosti a pozoruju lidi okolo o kterých Aiko mluví. Na oplátku jí vykládám o Chloe a lidech z bývalé školy. Schodujem se na tom, že to vypadá všude obdobně.

Jak se tak dívám, tak mi padne zrak na nějakého kluka vzadu na tribuně. Vypadá dobře. Dokonce velmi dobře. TO bude místní Don Juan. Ale i tak, dobře se na něj kouká. Jsme tak soustředěná na své myšlenky na tohozajímavého kluka že pomalu přestávám vnímat, co Aiko povídá. Musí se vzpamatovat.

Aiko, kde je tamhleten kluk, ten tmavovlasý, sedí nahoře na tribuně.

Otočím hlavu zpátky na Hira, ale ten už tam nesedí. Tak to je vážně nějaký divný.

A jaktože žije jen se sestrou? A všimla sis jak rychle zmizel? V jendu chvíli jsem se na něj dívala a teď je pryč.
Napadá mě ještě asi tak padesát dalších otázek,mezi kterými nejvýrazněji vyplouvá otázka typu: A má nějakou holku? Ale radši se brzdím, nechci vypadat přespříliš nadšeně. Ale Hirovo zmizení mi pořád nejde z hlavy Stejně je nějakej divnej.

1.9. od půl druhý do... kdo má sakra čas dívat se na hodinky?

Když nad tím přemýšlím, tenhle den byl o ničem už od začátku. Víte, co jsem snídal? Kyselý mlíko a ztvrdlej rohlík. Aspoň myslim. Neměl bych se divit, že pokračoval mizerně.
Vždy jsem se divil administrativě a byrokracii, protože společnost mechanizujou a oddělujou lidi (a nelidi, pokud chci být důsledný). Dnes jsem měl poznat že to, co lidé, kteří tuhle byrokracii vytvořili, dokáží vytvořit leda tak grotesku když jde o budování soudržnosti větších kolektivů. Tolik prázdných keců!
Víc jak prázdnejch ideálů v popcornových filmech, ale ty byly ještě celkem zábavné, neboť popisují utopii.
Jenže práízdné kecy jsou prázdné kecy.
Udělali by líp, kdyby měsíc před začátkem školy rozeslaly ty neosobní formuláře a vykašlali se na ten zbytek.

Prázdný kecy!

Jak já je nenávidím.
A jak nenávidím, že je píšu. Většinou.

Pak to šlo rychle. A já byl nevyspalý, jako vždy. Tedy když s tou chronickou únavou nebojuju.

Asi se proběhnu.

.......

A tak jsem běžel. Lovil.
Bojoval s únavou.

A pak - směr Buranfest!

Školní slavnost

Charlene - S Aiko

"On je vůbec takový záhadný."
Usměje se Aiko na tvé otázky.
"Nikdy se s nikým moc nebaví. Ale je vynikající plavec. A prý snad i hezký. Jenže on buď žádnou nechce, nebo nevím. No, mně osobně se zase tolik nelíbí."
Zachichotá se Aiko trochu a pak tě táhne na parket.

"Pojď si chvíli zatancovat."
Směje se na tebe a dotáhne tě do chumlu ostatních, kde kupodivu vidíš i pár kluků. Nejspíš trochu dotaženi násilím, ale i tak je to milé.

Chvíli si jen tak užíváte hudby, když tu se tě Aiko lehce dotkne, přitočí se k tobě a pošeptá ti s významným pohledem ke vchodu do tělocvičny.
"Hele, to je docela pěkný kluk. Ale ještě jsem ho tu neviděla..."
Je jasné, že mluví o bledém mladíkovi se zvláštně oranžovými vlasy a na první pohled s tmavýma očima (Brand).
"Co na něj říkáš?"
Zeptá se tě Aiko, stále pohledem na tom klukovi. Pak se ovšem i ten kluk podívá na vás a Aiko rychle sklopí oči.
"Asi..asi si mě všimnul, že?"
Opatrně po tobě tvá nová kamarádka koukne po chvíli.


Brand - Příchod na slavnost

Lov se ti trochu protáhl, a tak jsi přišel už do rozjetého. Nevíš, co se odehrávalo předtím, ale ve vzduchu tělocvičny cítíš vznášet se pot. Snad tu byl nějaký sport a nebo tancují celou dobu a tak usilovně? To snad ne...

Jak tak stojíš u vchodu a pozoruješ výzdobu, bavící se učitele a tančící rej studentu na parketu do popové muziky, všimneš si, že jedna dívka tě pozoruje a přitom cosi šeptá druhé.
Ta první je asiatka. Drobná postava, téměř klukovská, ale už na první pohled krásné oči a neméně krásné tmavé vlasy (Aiko).
Vedle ní stojí dívka trošku baculajtější, ostříhaná jako kluk s výraznými rty (Char).
Jakmile si ta dívka s asijským vzhledem všimne, že se na ni díváš, sklopí oči a otočí se směrem ke své kamarádce. Nejspíš jí opět něco říká. Těžko říci, co.

To už jsi ale jiným davem studentů dostrkán více do nitra sálu. Nabízí se lehké občerstvení, parket, pokec s učiteli (ehm...) a nebo snad jen okounění na vlnící se studentky z tribuny po vzoru jiných studentů, kteří nejspíš neměli to štěstí, aby některou z nich ulovili do své náruče.
A kdepak je ta asiatka, co po tobě koukala? Nu, není až tak daleko od tebe i s tou druhou dívkou.

PS: Příspěvek nyní piště soukromě mezi sebou.

1.9. 13:00

Co s načatým dnem?

První den školy. Vůbec se ti sem nechtělo. Bez Evelyn tu zase víceméně bloumáš sama. A bude to dlouhé, než se tvá kamarádka vrátí.
Ráno sis odbyla společné sezení školy v aule, kdy vás přivátal ředitel po prázdninách, představil vám nové tváře ve škole, z čehož si akorát pamatujež, že jde asi o dva chlapce a jednu dívku.

Poté už klasický výběr předmětů a kroužků. V tvém případě byla sebeobrana a šerm jasnou volbou. A přidá se snad ještě něco k nim?
A protože jsi ve třetím ročníku, musíš si vybrat také druhý cizí jazyk.

Veškeré formality máš za sebou, papíry odevzdané u sekretářky, informační schůzky na kroužkách absolvované.
A nyní už i oběd dojedený.

Klasicky jako každý první školní den i tento je od 15:00 školní slavnost v tělocvičně. Jít či nejít? To je pro tebe tentokrát otázka. Povinné to není a víš, že tam chodí hlavně mladší žáci. Maturanti tuto akci silně bojkotují, váš ročník je ještě takový roztříštěný.
Tušíš, že tvůj spolužák Hiro tam nejspíš bude, když jeho sestra je zdejší učitelkou.
A dvojka Thyra a Lennart? Dokonalí sourozenci? Nejspíš též, ale těžko říci. Jsou velmi nevypočitatelní.

Mrkneš na hodiny. Je načase se rozhodnout co s načatým dnem.

PS: V příspěvku mi jen tak mimochodem napiš, jaký je tvůj první jazyk, jaký sis vybrala druhý a zda budeš mít ještě nějaký ten kroužek.:o) Vím, že jsou to možná hrozné podrobnosti, ale dělali to všichni, tak to tak budu dělat i s tebou.:o) Třeba se to bude hodit.:o)))

1.9., 6:30-13:00

Z domu až do pekla

Ranné vtáča ďalej doskáče. Údajne. Nepatrila som práve k ľuďom, ktorí sa vyžívajú v tom, ako môžu ráno vstať, ponaťahovať sa s úsmevom povedať, aký je to krásny ďalší deň... Z môjho prvého zobudenia si pamätám len prvé tóny piesne Bliss od Muse. Niečo mi hovorilo, že o mesiac ju budem za tieto rána neznášať. Druhé prebudenie už prišlo samo. Digitálne hodinky na nočnom stolíku zákerne ukazovali siedmu hodinu rannú. "Ranné vtáča" sa musí vyhrabať zo svojho hniezda. Irónia mi priviedla úsmev do tváre. Meňavec - orol a nerád vstáva. Ešte na chvíľu som zaborila hlavu do vankúša, dokým som sa nakoniec rozhodla vstať a po dvojmesačnej pauze sa oficiálne vydať do môjho na mieru ušitého pekla, kde ma nečakal už ani sprievodca - Evelyn.

Škola

Cesta do školy ubehla rýchlo. Aj napriek tomu, že vodičský preukaz mám od šestnástich, radšej chodievam pešo. Jednoduchšie si tak zresetujem hlavu. Nálada mladej Darie z MTV pomaly poľavovala a ja som už nemala chuť ukusnúť každému okoloidúcemu hlavu a dokonca ma opustil aj najtvrdší sarkazmus.

Formality, na môj podiv, tiež ubehli rýchlo. Dostavila som sa do školy totižto skôr, než väčšina ľudí. Neskôr každý mešká a samozrejme každý chce byť vybavený čo najskôr, preto sa na administratívnom nazbiera banda klajúcich harantov, ktorí zaspali, alebo si jednoducho nastavili budík na ôsmu kvôli vlastnej lenivosti. Šerm a sebaobrana. Stará dobrá klasika. Francúzština a ruština zaškrtnutá... To by sme mali. Aká môže byť lepšia kombinácia pre osobu, ktorá ovládne svet? Prekvapila ma vlastná vtipná nálada. Premýšľala som aj nad školským časopisom a mysľou som prebehla spomienky z minulého roka. Krúžok plný snobov, ktorí si myslia, že vedia napísať dielo hodné Kinga. Niektorí mali, naozaj... boli to talenty. Niektorí však dozaista navždy ostanú pri knihách a zbierkach vydaných na vlastné náklady. Rozhodla som sa to risknúť. Aspoň tak moja fantázia nebude stagnovať.

Zdalo sa mi to, alebo vymenili kuchárku? Jedlo nevyzeralo ako nejaký telesný sekrét mimozemského prisťahovalca, čo mi mierne zdvihlo náladu, ako aj to, že to bolo pomerne jedlé. Možno sa nad nami len zľutovali v prvý deň a nechceli nás hneď od začiatku odstrašiť. Každopádne som dojedla a pred jedálňou moje oči skĺzli na hodinky. Asi je ten prvý čas zájsť do školskej knižnice. Aj minulý rok som tam zaskakovala. Je to celkom slušný vedľajší príjem, ktorý sa mi niekedy naozaj hodí. Okrem toho je tam kľud, ticho, knihy a internet... Len dúfam, že bude otvorená. A potom na slávnosť, trocha sa spoločensky vyžiť. Možno ako tri dni starý zombie.

Školní slavnost (vzácný příklad shody obsahu s formou - zní to divně a je to divné)

Tak se mi asi lov trochu protáhl. No jo. Tohle je jiný než pusté pláně Kansasu.
Tady jsou lesy.
Lesy...

Jak dlouho tu asi zůstanou?
To je celkem jedno. Příroda se mění furt a přežije všechno. Pro nás, ubohé smrtelníky, je důležité teď - ne sen jménem budoucnost ani archiv minulosti.
Teď. To určuje naše životy.

Co kdybych narazil na ochranáře? To by byla sranda - irbis spatřen na severozápadě USA.
Hezkej titulek do National Geographicu. Nebo na oběžník Greenpeace pro podporu boje s ilegálním obchodováním se zvířaty.
Vlastně jsou celkem dobří. Do bahna patetických činů a nabubřelých slov aspoň měli namířeno hned - konec konců tak i vznikli.

Tak jsem tady. Ve smrdící tělocvičně provinční školy v provinčním městyse. Ale aspoň tu jsou ty lesy. A není tu moje rodina, ta banda otrapů.
Pokud se tedy jako rodina nepočítá strejda - autobusák ožrala a teta - podivná stařena.
Ne - to rodina není. Jinak už bych asi zdrh. Kdo má sakra mít na rodinu nervy?

Ach jo. Asi teď začnu zas lamentovat nad tím, jak je tenhle den celej divnej. Jako každej, když mám tuhle lyrickou náladu. Plus ten incident.
"Ten incident" - hezký zástupný termín pro událost, která nás všechny nelidi nějak změnila. nebo minimálně nasrala.
Ztráta exkluzivity je docela dost traumatická. Říká se. Ale já jsem už v pořádku.

TEĎ.
Teď, ne tehdy ani někdy... teď.

Zjistil jsem, že nepřítomně zírám na nějakého tlustšího učitele s vizáží britského turisty. Bílé vlasy, pitomý úsměv dítěte v hračkárně.
A brunátná tvář, brunátná tvář, ta je hlavní. To ho vlastně odlišuje od toho dítěte v hračkárně.

Mdle se usměju a poodejdu. Po chvilce jsem si vzpomněl na veršík
"Why do I smile,
At people who I'd much rather kick in the eye?"
No jo. Nestárnoucí The Smiths.
Ještě že se včas rozpadli.

Tak, co teď? Pokec s hloučkem u občerstvení (rozuměj s učiteli)? Ne, toho si užiju dost. Navíc - ukázat jim iniciativu je sebevražda,
Připojit se ke skupině čumilů? Na snění mám celou noc - nebo alespoň jednu její část.
Takže asi k tý holce, co se na mě dívala. Asi budu atrakce. Jsem tu novej - plus ty vlasy.

Byly vlastně dvě - ještě ta černovlasá. Hm. Nemám rád tlustý (baculatý, to je jedno) lidi. Nelíbí se mi. Ale co, aspoň budu dělat něco aspoň trochu smysluplnýho.

"Nemusíš se stydět za to, že se na někoho díváš. Můžeš se stydět jenom pokud se taky nepodívá.
Jmenuje se Brand, jsem tu novej..."

1.9. 13:00 - 16:00

Ezia - Knihovna

Knihovna naštěstí otevřeno má, i když jen do začátku slavnosti, tedy do 15:00. Její "velitelky" tě už s úsměvem vítají, dobře tě znají a mají tě za milou návštěvnici. Ještě předtím než ale zapluješ někam do klidu se s nimi domluvíš i na výpomoci. Protože je školní knihovna otevřena až do 18:00 každý den, nabízejí ti právě tyto hodiny po konci školy. Klidně i denně, záleží na tobě.

A poté už máš čas jen sama na sebe. Celý prostor knihovny je prázdný. Kdo by sem dnes první den školy chodil? Většina studentů se buď potlouká po škole a nebo zaskočila domů převléct se na školní slavnost.


Tělocvična

Když se blíží ke třetí hodině, i ty se začneš chystat do tělocvičny. Vše ale děláš celkem dokonale zdlouhavě, takže se ti povede přijít pozdě, což tě nijak nevzrušuje.
Aspoň jsi nemusela poslouchat další projev ředitele.

Právě je rozběhnutý volejbalový zápas. Trochu znuděně ho sleduješ, ale pokud jsi uloupila, tedy vypůjčila si, v knihovně už něco, máš o zábavu postaráno.
Tělocvična je plná hlavně druháků a prváků, ale najdeš tu i některé své spolužáky. Všichni jste usazeni na tribunách a různou měrou skandujete. Ty třeba nejspíš nulovou...?

Mezi spolužáky zahlédneš i Hira, dobrého plavce a bratra učitelky Mao Keini. Tu znáš také dobře, vede šerm i kroužek sebeobrany. A Lucas Kreins, váš další učitel tělocviku, jí už zase balí. Je to známá věc, že se mu slečna Keini líbí. Ovšem o něm se zase říká, že má nějakou v Port Angeles.

Jak tak občas vykoukneš mezi lidi, všimneš si, že Mao i Lucas zmizeli. A poté zmizí i Hiro. To už je po zápase a pomalu se rozproudí taneční zábava. Nad tím, že ti dva, vlastně tři, tu nejsou, nijak nepřemýšlíš.
Tak trochu obejdeš své kolečko po třídě a pozdravíš se s pár spolužáky. Občas si vyměníte zdvořilostní fráze, ale nic víc.

Právě se ohlídneš blíže ke vchodu. Postává tam Aiko, milounká dívka z vašeho ročníku. Jediná, která ti snad neleze na nervy. I ona tě zahlédne a zamává ti na pozdrav. Vedle ní stojí tmavovlasá, trošku boubelatější dívka, která ti není nijak známá (Char). Takže nejspíš jedna z těch nových studentek? I když bylo ráno všichni nováčci představovány, nepamatuješ si je přesně.

Pohled Aiko ovšem z tebe zamíří jinam a poté něco začne šeptat své spolužačce. Sleduješ, kam se Aiko dívala a tvůj zájem trochu vzroste. Ne snad kvůli tomu, že je to kluk, na koho hledíš, ale kvůli tomu, co cítíš.
Protože při pohledu na bledého chlapce s téměř až oranžovými vlasy (Brand) máš dojem, že je na něm něco až...zvířecího. Lehce ti přijde jeho tvář povědomá, snad jsi ho viděla ve městě? Ale ve škole je též nový. Ovšem, proč ten zvláštní pocit...?
Podivný mladík tvůj pohled nejspíš ucítí, protože se na tebe otočí.

PS: Teď napiš veřejně.:o)

1.9. 16:00

Brand - S dívkami na slavnosti

Když se představíš dívkám, ta s asijskými rysy se lehce začervená a sklopí oči.
"Já jsem Aiko."
Odpoví ti melodickým hlasem a dokonce máš pocit, že se lehounce uklonila.
"A toto je Char..Charlene."
Ujme se představování a kývne směrem k druhé dívce. Poté konečně znovu na tebe pohlédne a její velké hnědé oči si tě prohlížejí, zatímco kolem rtů se jí vlní nervózní úsměv.

Tvou mysl však zaujme ještě něco jiného. Otočíš se směrem k tribuně, kde stojí...opět dívka? Zarazí tě to možná, protože uvnitř sebe cítíš z ní podivnou majestátnost a snad dokonce by si mohl mluvit o úctě, i když nechápeš proč.
Dívka má dlouhé tmavé vlasy a je opravdu vysoké postavy. Není hubená, ale ani tlustá. Je na ní vidět že často sportuje. (Ezia) Stále ovšem nechápeš své dojmy z ní, které navíc doplňuje pocit něčeho divokého až zvířecího z její osoby.

Pozorování zvláštní dívky, která si tě tedy zřejmě též prohlížela, je ale přerušeno hlasem Aiko.
"Jak se ti v Neahelu líbí?"
Přívětivě se tě zeptá.

1.9. 16:00

Char - S Aiko a novým spolužákem v tělocvičně

Mladík se vám trochu svérázným způsobem představí a ty cítíš rozpaky své nové kamarádky. Přesto se Aiko ujme své povinnosti a představí se též a poté i tebe.
"Já jsem Aiko."
U tvého jména trochu zaškobrtne.
"A toto je Char..Charlene."

Po chvíli, co Brandovu pozornost získá nejspíš něco jiného (a kdyby jsi sledovala jeho pohled, spatříš poměrně vysokou dívku sportovní postavy (Ezia)), se Aiko snaží pokračovat v konverzaci.
"Jak se ti v Neahelu líbí?"
Nejspíš nechce nic pokazit, ale tato usilovná snaha jí vede trochu ke křečovitosti. Dokážeš to poznat, protože je o hodně jinačí než předtím. Její milá bezprostřednost a přívětivá přirozenost jsou ty tam.

1.09., 18:45

Indiánská reservace, rozhovor s otcem

Otcova slova se mísí s uklidňujícími zvuky řeky i lesa. Všechen, nebo alespoň skoro všechen, neklid už ze mne spadl, a já pociťuji jen stále větší únavu, touhu jít spát, zaspat dnešek a teprve zítra zjistit, jestli se mi to jen nezdálo postavit se svému novému "já" až se svítáním. Jak říkáme my Indiáni - "Slunce odnáší noční chmury"... anebo, po bělošsku, "ráno moudřejší večera".

"Ne, ne, myslím, že za dnešek na mě toho bylo až dost... půjdu domů, dám si sprchu a zalezu do postele. Jen jsem se ještě chtěla zeptat... Když jsi říkal, že nikomu nesmím říct, co jsem zač... to nikomu jako NIKOMU? Ani Zarwenahovi?! Chakayene, to přece nemůžeš myslet vážně! Vždyť si s bráškou říkáme všechno - prostě všechno, úplně všechno - jak bych mu asi mohla zatajit takhle důležitou věc?! A vlastně - neříkal jsi, že je to dědičný? Tak proč není Faen i on? Nebo..." napadne mne bláznivá myšlenka "Nebo JE, a vy jste mi to neřekli kvůli té roušce tajemství, co kolem toho vlaje?" zadívám se na otce zvědavě.

Počkám si na jeho odpověď a následně si, už na cestě zpátky k reservaci, ještě chvíli povídáme, uvolněně a přátelsky, o nedůležitých, obyčejných, kažodenních věcech. Svěřuje se mi s problémy v reservaci, s tím, jak stále víc a víc mizí tradiční způsob života, a já mu vyprávím co nového se za jeho nepřítomnosti událo doma či dole v Neahelu, jak jsem si dnes zajezdila na Argelovi, zkusím ho přesvědčit, ať se zastaví doma na večeři, o čemž já i on víme, že to odmítne - ale patří to k našim malým drobným zvyklostem...

Na hranici reservace ho obejmu, nechám se políbit na čelo a odejdu najít Athenewa, svého nejlepšího přítele, syna náčelníka místního kmene. Nedá mi to moc práce, jen obcházím tábor, a jakmile ucítím konopný dým, vydám se za ním. Mladík sedí na malé skalce kousek za tábořištěm. Vylezu si k němu, natáhnu se zády na chladivou skálu a sleduji oblohu, na níž se pomalu rozsvěcejí první hvězdy. Když spatří můj výraz, jen mi mlčky podá jointa. Několikrát si potáhnu a zavřu oči. Když je znovu otevřu, můj indiánský přítel má ve tváři tázavý výraz. Jen zavrtím hlavou, nechci o tom mluvit, vlastně... vlastně ani nesmím, a on jen vážně přikývne, nekomentuje to, jen mi znovu mlčky podá marihuanovou cigaretu. Jak mě jen uklidňuje jeho klid a hrdost, to, že nikdy nenaléhá, to, že se nikdy neptá, když nechci mluvit!
Naposledy si potáhnu z jointa, tenkou bílou cigaretu mu vrátím a stejně tak tiše a mlčky, jako jsem přišla, zase odejdu, teď ovšem naplněna dobrým pocitem z jeho uklidňující přítomnosti.
Doma zkontroluji Argela ve stáji, pohladím Cerrituse, vyvalujícího se před krbem, a zapluji do svého pokoje aniž by si ěm někdo všiml - což je v naší bláznivé domcnosti celkem štěstí.
Dlouhá horká sprcha, jsem líná hledat noční košili tak na sebe hodím nedaleko se povalující bráškovo triko, kdo ví, jak se mi dostalo do pokoje, zavrtám se mezi peřiny a během pěti minut už spím tvrdým, bezesným spánkem, odhodlána se probudit a čelit novému dni... jako Faen.

1.9. 13:00 - 16:00

.telocvičňová fraška

Nemala som dôvod sa tu viac zdržiavať. Bolo jasné, že na tieto slávnosti zostávajú väčšinou len spoznávania sa chtiví prváci, prípadne ozajstné queen bees, ktoré už teraz boli priam obklopené svojími afektovanými kamarátkami, prípadne momumentálne vypatlanými, ale dobre stavanými pánmi sveta. Knižka bola dobrým útočiskom pre inak dosť nudnú volejbalovú hru. Nikdy som skupinové športy veľmi neobľubovala, a už vôbec nie dotykové. Bol to spôsob, ako si vytvoriť viac nepriateľov, ako priateľov, preto si aj každý mohol všimnúť nevravživé pohľady a otrávené výrazy spoluhráčok. Žeby sa nám to tu pritopilo už hneď od začiatku?

Ale nechcela som ísť domov. Nemala som chuť tam vysedávať, prípadne robiť nejaké nezmyselné veci. Všetko bolo popratané, mama bola v robote, tak isto, ako aj otec. NEstretnúť ho bolo mojou prioritou číslo jeden. Už dlhšie totižto hovoril, že ma zoberie "preletieť sa". Uňho to znamenalo ísť loviť. Nejaké hraboše ma momentálne naozaj nezaujímali. Kvety zla v mojich rukách už boli na konci zápasu takmer dočítané. Miestami zdvihnem pohľad a skúmam situáciu. Mao, Lucas, tak aj Hiro tu už neboli. Lucas a Mao... Keď sa toto prevalí, bude z toho disciplinárny škandál. Nejako ma to netrápilo. Postupne som sa pozdravila s pár ľuďmi z ročníka a krúžkov, ktorí sa tiež prišli pozrieť na slávnosť, no rozhovory boli plytké asi ako riaditeľove každoročné príhovory. Pohľad mi však padol na Aiko. Veľmi milé dievča, ktoré vyzerá byť nekonfliktné a vlastne sa nesnaží byť stedobodom pozornosti. Žije si svoj vlastný, malý, bezvýznamný život. Tak ako ja. Vedľa nej stála nejaká tmavovláska, ktorá mi nebola nejak extra známa. Potom však zazriem takmer až oranžovú farbu vlasov, ktorú som nestihla za celý ten čas zaevidovať. Chlapec, ktorý stál pri nich bol... niekto. Niečo? Ľudia na mňa zvyčajne nepôsobia takýmto dojmom. Sú to väčšinou bežní jedinci, ktorých stretnete na ulici, usmejete sa na nich, alebo keď kosíte trávnik zakývate im, pretože ich poznáte aspoň z videnia. Viac to však neriešite. No tento mladý muž bol zvláštny. Alebo som už začala zcvokávať ja. Budil zvláštny dojem. Zvláštne divoký dojem. A predovšetkým už dosť známy. Možno som ho už niekde zahliadla. Keď sa otočil a pozrel sa na mňa, neuhla som pohľadom, ako by to niektoré bábiky urobili. Konfrontácia s ľuďmi mi problém nerobí. Pokojným krokom som sa k nim vydala, rozhodnutá zistiac, kto sú vlastne títo zelenáči zač. S miernym úsmevom na perách som k nim došla, oboma rukami držiac tašku cez rameno.
"Akio." Úsmev sa mi o trocha viac rozšíril, keď som jej kývla hlavou na pozdrav.
"Dúfam, že nováčikov príliš nevystrašila kolosálna nudnosť nášho riaditeľa. A volejbalového tímu." Odvetím a prejdem pohľadom po oboch. Úsmev na kratučkú chvíľu získa nádych úškrnu.

Někdy. Nejsem stroj. Ani nejsem ze Švýcarska, sakra!

Buranfest. Ano, překonal jsem svůj rekord v délce pobytu na podobných... akcích.

Skvělé. Jedna se mi nelíbí fyzicky a druhá je stydlivá - a moc kamarádská.
Z toho nic nebude, ale hodí se mít dobrý kámoše.

A hlavně lidský, sakra.
Hlavně lidský.

A proč vlastně nevěřím těm ostatním nelidem? No, asi proto, že sám sobě bych nevěřil, a já jsem jediný exemplář, který znám. Který dobře znám.

Už se těším na Halloween.
za co vlastně půjdu?
Za sebe? To je fakt debilní nápad. To bych si rovnou mohl přilepit ceduli: "Jsem potencionálně nebezpečný tvor" a terč doprostřed čela. Ach jo, ta pitomá americká nátura a sklony vraždit a ničit vše, čemu nerozumíme.
Proč pak ale nevypálili úřady a neumlčeli lidi jako je třeba náš milý pan ředitel, či jiní milí páni učitelé?
Asi jsou sami všichni moc suší...

Mně nikdy nechutnalo sušený ovoce. A nelíběj se mi ani sušený lidi. Ať už upocený tlustý stárnoucí profesorové, milý holky upadajícího do stereotypu stydlivosti nebo ty, které mají pocit, že větší váha znamená povinnost stát se absolutně asexuálními.

Ale někdo je sušenej víc, někdo míň. A kolem opravdu čerstvejch lidí vždycky krouží stohlavá suita obdivovatelů.

Můj faktor čerstvosti spočívá hlavně v těhle myšlenkách, nikdy jsem ho moc nedokázal dostat ven.
Vlastně ani nechci, nechci kolem sebe mít patolízaly... není snad nikdo sušší než pochlebovač.

Ještě štěstí, že ovládám základní multitasking.
Jinak bych nevěděl, že ta stydlivá se jmenuje Aiko a ta asexuální pro změnu Charlene a že si nechává říkat Char.
Zvláštní - Char je pro mě jméno pro papouška... to si tu svou vizáž zvolila podvědomě dle přezdívky? Že by lidem stačilo i tak malý šťouchnutí k takové změně?
No, asi jo. Ty sušený teda určitě.

Pak přišla třetí holka. Dívá se na mě dýl - jasný, nezná mě, to jo, ale tohle není pohled nějaký holky. Ne, že by nebyl hodnotící, ale mnohem ostřejší, mnohem šelmovitější, dravčí - a s podtextem celkem slušně zamaskovanýho - čeho? snad strachu a překvapení...

"Jak se ti v Neahelu líbí?" dotaz - ta malá holka - co...
Tohle znám - tohle znám dost dobře. Myšlení šelmy.
Ta nová je taky jedním z nás. Ta takřka hmatatelná aura zvířeckosti, majestátnosti - nadřazenosti.

Tohle nebude nějaký Drákula, ani výtvor nebohého doktora Frankensteina (koneckonců není zelená ani nemá kost v hlavě...).
Takže, napni mozek, fantasto. Vlkodlak, něcodlak - jo, něco jako já by mohla být. Vlastně se to dost podobá tomu, co jsem cejtil z toho divnýho páru, to sem ale ještě byl malej a celý to bylo moc rozestřený na nějakou rekuperzivní analýzu.

Ach jo. Ještě, že kombinace nespisovný vnitřní řeči a pseudotermínů na tenhle zvířecí mód mozku funguje.

"Jo, je to tu celkem fajn. Tohle bych měl říct, že?" řeknu zprvu mdle, konec však pronesený žoviálně.
Po chvíli se k nám přidá i ta holka, ta černovláska. Má celkem hezkej přízvuk.
"No, ač nejsem zrovna průměrnej reprezentant nováčstva, byla to aspoň snesitelná nuda. Jsem z Kansasu, takže na tyhle oficiální voloviny jsem celkem zvyklej, ale ne, že by se mi líbily tyhle vysušený kecy a patetický gesta. A co se volejbalovýho týmu - to je vždycky příklad toho nejhoršího, s čím se člověk může na škole setkat, ne?
Jsem Brand, mimochodem."

1.9. v době slavnosti

Stále ještě slavnost


Jo, já jsem Charlene a zdá se že jsme tu navíc, pomyslím si. Ten.. Brand... nevypadá zrovna přívětivě, nebo že by ho zajímalo co se tu děje. A chudák Aiko je z něj evidentně vedle. Zrzavý? To není ono...
Rozhlížím se po tělocvičně na co že to Brand tak usilovně kouká že nekouká na nás. No jistě, zavětřil někoho zajímavějšího. Hezká holka. Nojono.
Aiko se nemíní vzdát a ptá se dál. Ale Brand odpovídá teprve když dorazí i ta další holka Ta vysoká. Brand sice odpovídá Aiko, ale spíše jen z nutnosti, když už tu teda stojí. Má zajímavý styl řeči. Slovo ač jsme už neslyšela pěkně dlouho. Že by spřízněná duše? Že by i četl??
Ale co, ten je evidentně nad námi.. pán tvorstva, zřejmě...
Téměř se ušklíbnu, ale včas se zarazím. Zato ta nová slečna vypadá příjemně. Zatímco Brand povídá si ji prohlížím. Co mne zaujme je postava a kniha. Ha! Vypadá to na kroužek vzdělanců To bych se jí mohla zeptat kde je tu knihovna.
Podívám se vedle sebe. Chudák Aiko je viditelně napjatá. To je na chlapech nejhoší. Když se člověku nějaký líbí, tak ze sebe člověk v tu chvíli udělá úplnýho neschopu. To bych ráda věděla proč. Zas až takový nervy to nejsou. Teda ne že bych byla expert. Myšlenky semi na chvíli zatoulají k Hirovi.
Zpět do reality. Mluv!

Otočím se na černovlásku

Ahoj, já jsem Char a jsem tu nová. Volejbal z duše nesnáším, jelikož jsem na obě ruce levá. A navíc to valsntě ani není sport. Věděli jste že volejbal vznikl jen jako druh aktivního odpočinku? No vážně! Vymysleli ho američtí dělníci jako odpočinek po namáhavé práci. To je jedna teorie a podle mě nejpravděpodobnější. Oficiálně ho teda vymyslel nějaký Morgan, protože chtěl vytvořit bezkontaktní sport s minimálním rizikem zranění. Dokonce se ví i přesné datum. To se mi ale nezdá. U fotbalu se taky neví přesné datum vzniku, tak jak by se to mohlo tak přesně na dne vědět u nějkaýho divnýho volejbalu...

Chci se nadechnout a pokračovat když si uvědomím co jsem právě udělala.
Tak to mu se říká dobré představení.. Char, ty jedeš! Začít poučovat už první den.. skvělé!

A řidité jsou nudný na všech školách.
dokončím chabě.
Tak teď se ptát na knihovnu opravdu nebudu.

Na získání švýcarského státního občanství bych tam musel strávit dvanáct let. Takže máte smůlu, přesnýho času se ode mě nedočkáte.

Fakt hustá pařba
(testuji, jestli to vůbec někdo čte; pokud ano a neschvátil vás infarkt/mrtvice, vězte, že je to pro mě pořád moc vysušená slavnost - ale nejsou tu jenom sušený lidi. To je bonus)

Nikdy bych netušil, že takováhle veleoslava nudnosti bude zajímavá. Asi je.
Asi...
To je další můj problém - nejenom, že mám tendenci zveličovat vliv fyzického zjevu lidí na dojem, který na mne dělají, nedokážu se radovat z maličkostí.
Vsadím se, že devadesát devět procent fantastů-šprtů by bylo štěstím bez sebe (pokud nepočítám ty, kteří by utekli). Ah, zase stereotypizování. Většinou to zaobalím do špatnýho pocitu z toho, že se nad někým povyšuju, ale spíš to bude tím, že se za tyhle pozůstatky primitivního myšlení ve mně objevují.

Ale to už není špatnej pocit - to je strach, protože tam hluboko byly i věci, který, kdybych je pustil nahoru ke mně, asi vybouchli spolu s mým rozumem - ty roky špíny, emocionálního hnusu a zděšení, ponižování, tužeb, který pro mne samého byly kýčem - ale ještě víc nereálnou fatou morgánou vznášející se v té poušti izolace, do které jsem kdysi dávno utekl...

Jenže dneska se něco zlomilo. Prolomilo se tajemství, praskla přehrada a mohlo být otázkou hodin, než se něco stane - nebo taky ne, což by bylo ještě horší.
Byly by to další nesplněný očekávání - hodilo by se to na pohoří zklamání, do krabice s všeříkajícím názvem "od života bych čekal víc". Kdo ví, jestli by to nebyla poslední kapka.
Viděli jste někdy šíleného irbisodlaka? To by byla sranda, ale zase jenom na můj úkor. Já bych se nesmál - já bych zabíjel, tedy než by mě zastavil nějakej jinej dlak, armáda zombíků, upíři, ghůlové, zmrzlíci, kostějové, vesmírní lidé a bůh ví co ještě.
Dneska se změnilo hlavně to, že jsem balancoval na tenkém ledě kolapsu - konec konců i předtím, před lovem, jsem se prakticky zhroutil.
Z hory nesplněných očekávání bylo třeba něco odnést - a to rychle, stejně jako incident v tělocvičně byl klíčovou kládou v blokádě řeky s názvem: "Překvápko, nejste jediný", tak něco bylo klíčem k odstranění téhle děsivé zátěže na mojí psychice, a už moje neschopnost to vyslovit bez zabití dalšího kousku mne samého prozrazovala, že jde o něco velkého, o prázdnotu, na kterou nestačím a nevím, jestli vůbec někdo může.

A teď ta nepředstavitelně hezká a přímá, animální a vznešená holka! V mojí mysli se probudil spáč s jménem romantismus a chystal se mě v případě jakékoliv akce roztrhat na kusy, jako když jsem v polospánku při svojí první proměně rozpáral toho pitomýho fialovýho plyšáka mamuta.

Kdybych tak měl právo svobodně se zcvoknout! Jenže já ho už dávno nemám, od tý noci. Já mám povinnost. Proti lidem, který to všechno začali, proti společnosti, která do mě nalila pohádky o dobrejch koncích, karmě a hrdinech.... aby to utopila v kultu ideálu a chladné byrokracii, já měl povinnost chránit před sebou samým společnost, která mě, moje pravý já, poslala na, zatím nekončící, výlet do zmrzlých pustin mého uvažování.

Smyčka!
Zas stereotypyzuju. Ale vím o tom.
Víte, že nejlepší sociologové jsou asociálové, Snad jenom ten šašek Parsons a ta jeho naivní víra v to, že celá společnost je složena z částí naprosto plnících svou funkci, byl normální. A jestli měl pravdu, tak funkcí Ameriky bylo vychovávat stereotypy.

"Je ostudné, že se pásová výroba dostala i do školství. Vždyť jsme jenom groteskní sbírka archetypů, vesměs těch všeobecně neúspěšných.
Ty, Char," pojmenoval jsem papušici, "jseš symbol knihovnice nebo byrokratky a pokud už ji nemáš, brzy se naučíš hodnotit lidi co nejhůř. Ty, Aiko, zase představuješ všechny ty plachý, obyčejný a svym způsobem hezký holky, který nikdy nenajdou pořádnej cíl.
Já? Reprezentant intelektuálstva, zapšklejch starců. Někdo, kdo dokáže jenom řečnit pitomý kecy, a když dobrý, tak řečí vědeckou, aby to nedejbože žádnej strejda autobusák u bedny v osm večer po fotbale nepochopil. Ale nikdy se nemám dostat k akci, nikdy se nemám rozhoupat k činům. Jsem odsouzenej k tomu, cítit zodpovědnost, kterou nikdo nechce, ale přece tu je."
Nadechl jsem se. Konečně. Nejenom fyzicky, i když i to bylo načase, ale hlavně duševně. Ventilovat pocity pacienta - první úkol psychoterapeuta. Vida, a pak, že samoléčba je v psychiatrii blbost.
"No a ty," otočil jsem se k třetí dívce, "se máš stát další tajemnou, uzavřenou, hezkou holkou, která za sebou požene dav patetickejch nápadníků - někoho, jako jsem já - tím draftem velkoleposti a dravosti.
Jenže nakonec se tyhle neúspěšný Romeové usadí u nějakých klidných ženských, takových, z nichž jednou má být i Aiko, a tebe ocejchujou jako manipulativní potvoru.
Svym způsobem nás celá tahle zavšivená vysušená mršina, která si říká euroamerickou společností, žene do masomlejnku.
Svym způsobem je hlavní rolí týhle vysoký civilizace co možná nejvíc rovnoměrně rozdělovat sračky-zmar-odpovědnost mezi lidi, který si to nechaj, nebo musej nechat, líbit.
No, tak si užijme to, že nás ještě nedokovali a můžem doufat, že se jim to ani nepodaří!" zakončím paradoxně vesele plamennou řeč.

Tak. A jsme zas od okraje pár decimetrů daleko.

Ha! Svým způsobem jsem předvedl právě tu distribuci sraček!
A zároveň jsem je od sebe asi odehnal... kdy asi přijde ten Lukas?

slávnosť

.najhoršie miesto, aké môže v tomto momente existovať

Slečna pri tele sa zdala byť podobne zmätená, ako Aiko. Zmätená svojím vlastným výnimočným spôsobom hovorenia prvej veci, ktorá ju napadne... Každý má nejaký spôsob, ako sa vyrovnávať so stresom... Zdalo sa mi, že všetci v tejto pseudopsychopatickej skupinke, ktorá sa tu tak pekne stretla má očividne nejaký svoj veľmi špeciálny vlastný problém. Takých, ako ona tu bolo pomerne veľa. Stretávala som ich každý deň v knižnici a mená, ktoré sa objavujú každý deň... no, jednoducho povedané - zapamätáte si okrem mien aj samotné registračné čísla. Dievčatá, ako ona robili moju prácu stereotypnou. Neznášam stereotyp. Po tom, čo dohovorila, vybrala som knihu a podala ju jej, tváriac sa mierne nezúčastnene. Moje nadšenie opadalo a ja som nemala v pláne sa tváriť podľa toho, ako mi káže výchova, alebo skôr všeobecne uznávaný postup "usmievaj sa a prikyvuj".

Potom sa však započúvam do slov ryšavého chlapíka, Branda, ako sa predstavil. Ak by ma niekto snímal kamerou, mohol vo vysokých detailoch vidieť, ako sa výraz mojej tváre postupne menil vzhľadom na moje myšlienky. Spoločník, ktorý vo mne prebýval a ktorého som chudáka utláčala celý život, vzhľadom na to, kým som bola mi ticho hovoril, aby som mu jednu vrazila. Jeho hlas bol jemný ako zamat, zároveň podmanivý a príjemný, uisťujúci, že je to tá správna vec... A správne veci by sa predsa mali robiť, nie? Tak nás to predsa učili mamky. Bolo by to jednoduché, veľmi jednoduché. Spoločník sa ticho zasmial, keď som nad tým začala seriózne zvažovať po tom, čo istým spôsobom ponížil všetkých zúčastnených... Priam akoby nám veštil budúcnosť podľa nejakých sprostých nezmyselných tabuliek, zatiaľ čo k tomu využíval aj dokonalú veľavravnú štatistiku vyhrabanú ešte niekde od Comtových čias. Nepočúvala som ho. Spoločníkove slová mali isté čaro. Prebúdzali to... zviera vo mne. Možno aj on sám bol tým zvieraťom. Tým druhým ja. Tým, čo by v skutočnosti chcelo povstať, keď sa činí bezprávie... Keď sa ponižuje moje vlastné ja. A keď má niekto plnú hubu blbostí. Uchlácholila som ho hlbokým nádychom a výdychom, sledujúc mladého drzúňa, ktorý bol síce starší odo mňa, ako vytvára profil a pravdepodobnú budúcnosť každého tu prítomného. Áno, možno existuje niečo, ako pravdepodobný vývoj. Ale neverila som v osud. Neverila som ani v náhodu. Verila som v seba... Manipulatívna mrcha. Skvelé.

"Gratulujem, si idiot. Ezia, tešilo ma. Analýza chovania a profilovanie sa učí v Quantiqu, nie tu." Povedala som neutrálnym tónom a otočila sa na mladú knihomolku.

"Tretie poschodie, východné krídlo. Na dverách je napísané veľkým "Knižnica". No nie, Sherlock. Pravdepodobne tam budeš skôr, než ja." Sucho zhodnotím. Nie, že by som si z nej chcela uťahovať. Ale bolo to tak. Teraz, keď vie, kde to je, pravdepodobne tam zamieri s nadsveteľnou rýchlosťou.

Někdy v čase

Um, vesnický bál?

Analýza chování.
To je jako obor?
Tak to je asi společnost ve větších sračkách, než bych si myslel.
udělal jsem to já a právě to udělala ona. A nemáme na to žádnej diplom. Ještě aby vzniklo akreditační středisko na vlastní názor.
Tohle ale nic nemění na tom, že jsem kolem sebe opět zatáhl oponu ochranné izolace. A že je mi fajn.

Není. Teď ne.
Co je ta takřka fyzická bolest rozlévající se jako rozžhavená zubní pasta po celém mém těle?
A proč se mi pořád opakuje výrok "ochranná izolace"?
Nevím.
Ochranná izolace.
Ochranná izolace!
Co to má být? Molitan kolem paneláku, aby babkám uvnitř nezebali nohy?
...izolace...

"Um, ehm, omluvte mne na chvíli," vyloudím roztržitě.
"Jo a omlouvám se... já nikdy nepoznám hranici, kdy řikat, co si myslím."
Dodatek.
Útěk.

-------------

Nevím, jak jsem ty záchody našel.
Nevím, jak jsem na ně došel.
Nevím toho dost.

Se zbytky vědomí jsem se zavřel v kabince.

-------------

Jsem v nemocnici.
Znám jí - tady pracoval otec jako účetní, než ho vyhodili, v době, kdy mi bylo sedm let.
Jdu, mrtvou chodbou plnou mrtvého vzduchu konzistence pudinku.
Kolem mě nikdo.
Masivní dveře se špinavými okénky mlčí, ach, jen ten nekonzistentní starý bílý nátěr křičí.
Otec nemá čas - něco dělá, něco nezbytně nutného.
Co je tak nutné?
Dívám se do oken.
Jsou tam nejasné siluety lidí.
Lidí?
Přízraků.
Šílenců.
Zvířat.

Nikdy mezi nimi nebudu.
Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy!
Nikdy!
Nikdy...

-------------

Dívám se na cáry fialové plyše a bílé vaty.
Moje ruce.
Moje ruce?
Pařáty s drápy.
S drápy?
Mizí.

A já, pomalu, taky.

Nikdy?

-------------

Jsem na lovu.
Jsem zvíře na lovu.
Jsem někde daleko. Daleko od domova. V národním parku.
První lov. Poprvé lovcem - poprvé málem kořistí.

Lovec s puškou.
Já, skrčen v křoví. Daleko.
Střela - jelen padá smrtelně raněn. Lovec jde.
Hle - spása - stráž parku.

Jenže on má povolení.
Na zabití zvěře. Stráž odchází. Není to její věc.
On má povolení.

Já ho nepotřebuji.

Proč nikdy?
On je přece zvíře.
Byl. Byl a není, stejně jako já jsem byl - ale jsem to já i dnes?

Ne, ne, ne, ne...

-------------

"Nic takovýho jako novej začátek neni," říká strejda Bert.
"Měl bych ti dávat takový poučení jako že z chyb se učíme? Já udělal chyb dost. A dělám je furt. Jediný, co jsem se kdy naučil, je to, že se můžeš na všechno vysrat... protože ono to všechno se vysralo samo na sebe a ještě toho zbylo dost na nás," přihne si.
"Ale když se na to nevysereš, možná že se ti něco povede. Co já vim. Já to nikdy nezkusil."

-------------

Spím?
Ne.
Jsem v posteli, všude je tma, ale já nespím.
Plynu. Nevědomky se měním.
Tohle jsem já?
Asi ano.
V téhle podobě toho zažívám o tolik víc... ale mně jako člověku to nestačí.
Křičím "víc! víc!" a nepřipouštím si, že tenhle příkaz může vyplnit jen ta část mého já, která ho vyřkla - člověk.

-------------

Člověk?
Nikdy, nikdy!
Ne. Člověk!
Nikdy!

-------------

Někdy?

-------------

Bolí mě zuby. Nebo spíše čelist. Pusu mám plnou krve. Polykám a ostřím na tu menší rudou kaluž kolem mě.
Nedokonalá proměno, ty svině!
Naštěstí se to hojí celkem rychle.
Ne tak jako moje psychika, No, myslím, že jsem aspoň na cestě.
Ne už na té, co vedla k neustálému tančení nad okrajem propasti, do které jsem málem spadl.
Proč vlastně?
Ach, další útěk.
Stejně je to nesmysl se pokoušet svoje problémy řešit izolací. Jasně, konfrontace je riskantní, ale můžu já něco ztratit?

Ale stejně.
Odkud jsou ty vzpomínky?
Odkud?
Proč je mám až teď? Proč?
Jsou skutečné, nebo ne?
Tohle nikam nevede.

Vyjdu z kabinky. Na záchodcích není nikdo.
Inu - bohudík. Vypadám příšerně.
Omyji se. Pak začichám.
Pořád cítím krev.
No, oni asi ne. Lidi... tolik výhod, co maj!
A platěj jenom slabší fyzickou schránku.

No, já už nehodlám platit izolací. Ani šílenstvím.
A už vůbec nechci bejt v situacích, jako je tahle.
Jako je celej můj život.
V situacích, kdy nemám co ztratit.

A taky asi budu víc využívat svých schopností jinejch, abych se do toho svinstva nedostal zpátky.

Pozor! Já přece ještě nejsem pryč.
Jenom mám hlavu nad vodou, což je luxus, který zažívám poprvý od dávné minulosti.

Že mi shořeli masky?
Chá, já je nepotřebuju!

Že jsou jiní nelidi?
Chá, a co má být? Žijeme v kosmopolitní a tolerantní společnosti, ne?

Že jsem už tady někoho naštval?
Chá - jenom budu muset začít u nich.

-------------

Trvalo to krátce - kapela nebo repráky hrají pořád stejnou podbízivou, mdlou melodii.
Nevím každopádně, jestli tu jsou ještě ony. No, v tomhle je asi neuvidím.
Takže je vyčmuchám.

Vau, to zní jako bych byl nějaký krutopřísný soukromý očko!

I had a really bad dream.
It lasted 17 years, 9 months and 17 days
And I never, ever.. had no one ever

(Bert - můj neahelský strejda, ty tři řádky na konci jsou upravenou části skdladby "Never had no one ever" od The Smiths)

1.9. 18:45-2:00

Z rezervace domů

Otec tě s láskou pozoruje a poté tě jemně pohladí po vlasech, když se zeptáš na bratra.
"Ani jemu to nesmíš říct. Nikomu. Ani kdyby to byla tvá největší láska a přísahala by si jí, že jí nikdy nezalžeš. Toto je větší, než cokoliv jiného. K tvému původu tě váže ještě větší přísaha. Jen jedna možnost tu je, ale o tom až jindy."
Úsměv se mu trochu rozšíří.
"A pokud jde o tvého bratra, dosud se neprojevil. Ale u chlapců to chce někdy čas. A možná jím nebude, kdo ví."
Lehce pokrčí rameny.
"Tak pojď, rozloučíme se s ostatními."

Vykročíte tedy opět blíž k plamenům, odkud se nyní line zvuk kytary a sbor mladých hlasů zpívá ve vaší řeči o krásné přírodě kolem vás, o legendách, která vás pojí s předky, o kráse života.
Tiše jim kývnete a oni vám oplatí zamáváním. Poté se pomalu vytratíte do šera. Tato sešlost je jedna z mála, která tak nějak drží kmen pohromadě a ve spojitosti s minulostí. Víš dobře, jak si toho Chakayen váží.

Když se spolu rozloučíte, pomalu zamíříš domů poté, co ještě vyhledáš Athenewa. Dům vypadá na první pohled jako pohroužený do spánku, ale zdání klame. Slyšíš, jak maminka je opět v dílně. Jistě chytla jeden ze svých uměleckých záchvatů. Neví pak o ničem. Kde je konec bráškovi, to ani nemá cenu řešit. A dědeček s babičkou mají jistě svůj vlastní program, ať už nad knihou a nebo nad šachovnicí se sklenkou dobrého francouzského vína.

Usneš rychle, jako když tě do vody hodí. Snad by jsi spala do bílého rána a všemu novému čelila s jasným čelem. Ale osud je vrtkavý a nic není tak, jak si naplánujeme.

Uprostřed krásného snu plného čerstvého vánku, vůně trávy a Argelova řehtání s tebou někdo dost necitelně zatřese.
"Chibari, Chibari! Proubuď se! Spíš zase jako poleno!"
Spustí dotyčný, když vidí, že konečně malátně otvíráš oči. Za okny je stále tma, ale tvůj pokoj je ozářen stolní lampičkou. U tvého lůžka postává Zarwenah. Jeho výraz hovoří o velkém napětí.
"Rychle, oblékej se. Nekoukej na mě tak. Vím, že by si mi neodpustila, kdybych ti nedal vědět. Ale táta mě za to zabije."
Rychle se zašklebí, ale poté se mu stáhne tvář do přísného výrazu.

"Pospěš. Ostatní už vyrazí. Stalo se..."
Hlas se mu trochu zasekne. Nevíš přesně čím, ale nakonec se otočí, jakoby ti chtěl ponechat soukromí na převlékání se.
"Slečna Keini. Nějak se prý vzdálila ze slavnosti s Lucasem. Však víš, Kreins. No, ale už se nevrátila. Všichni začali obviňovat jeho, ale pak ho našli u bazénu, celého popleteného. Asi bude mít průser. Nejspíš se zhulil."
Bratr se trochu uchechtne, ale poté opět přejde do vážného tónu.
"Horší je, že slečna Keini neodpovídala na telefonáty. Paní Bilenski (sekretářka) to přišlo divné a nedala pokoj, dokud část učitelů nevyrazila k nim. Ještě divnější bylo, když po cestě k jezeru, kde bydlí, našli jejich auto. Celé rozmáčklé. Chápeš?!?"
Otočí se Zarwenah nečekaně, ale jsi právě polosvlečená, takže bráška jen zrudne a rychle cukne hlavou zpět.
"No, Hiro také není k nalezení. Nikdo neví, co se jim mohlo stát. Policie se obrátila i na indiány, zda se nezúčastní pátrání. Chtějí hledat už teď v noci. Táta se hned ujal organizace."

Bratr se tentokrát obezřetněji otočí a když vidí, že jsi už oblečená, tak tě rychle popadne za ruku.
"Tak pojď!"
Usměje se na tebe a vláčí tě za sebou z domu.

PS: Ve svém příspěvku popiš, jak jste se dostali na místo pátrání a poté i část pátrání v lese, tam se tě zase ujmu.:o)

1.9. 16:20

Ezia, Char

Aiko dál sleduje více své ruce, ale občas střelí pohledem po Brandovi. Snad ani nevnímá, co vše je ze sebe Char schopná vysypat. Až tak moc je zaujatá počítáním svých prstů, jakoby jich snad mohlo být najednou více.

Pak se ale ujme slova Brand, a tak přeci jen zvedne hlavu na delší dobu, než je sekunda. Ovšem její stydlivý výraz se pomalu mění. Když ji Brand osloví, nejprve se mile usměje, takže se její tvář celá rozjasní, ale postupně přechází do zaskočeného výrazu. Dobrý pozorovatel si všimne, jak se jí zalesknou oči, která však opět rychle sklopí, nyní trochu křečovitě žmoulajíc své dlaně.

Ezia příhodně Branda otituluje, ale to už vše nejspíš jde mimo Aiko. Dívka nakonec prudce zvedne hlavu, snad se jí na tváři leskne slza. Jen se polovičatě usměje.
"Musím...jít."
Vyhrkne a rychle od vás kráčí pryč. Neohlíží se, ale v jejím kroku je na malý moment patrné zaváhání. Nakonec se ale rozběhne, snad aby odolala pokušení vrátit se. Dveře za ní rychle zapadnou.

Stejně rychle skupinku opustí i Brand s roztržitou omluvou na rtech. Škoda, že si ji nevyslechla Aiko.

Na chvilku zůstane Ezia s Char o samotě, relativně – nepočítáme-li hlučící studenty okolo, když se dveře znovu otevřou. Tentokrát dovnitř vběhne jeden ze studentů, ve tváři překvapený výraz, lehce zpocený. Zdá se, že běžel.
"Je tady Lukas? Hospoda jeho mámy...hoří! U Schwartzů hoří!"
Zvolá mladík. Zpráva se rychle šíří ústně dál i k těm studentům, kteří jsou v zadní části. Někteří studenti zavalí nositele zprávy otázkami, někteří se hrnou ke dveřím. Ředitel na nic nečeká a rychle se ujímá mikrofonu.
"Mládeži! Prosím klid! KLID! Zůstaňte na svých místech. Neopouštějte budovu! U požáru stejně nepomůžete!
Lucas Schwartz? Je přítomný?"
Jeho oči se snaží najít vyššího světlovasého chlapce, ale změnou tváře sledujete, že bez úspěchu.

1.9. 16:20

Brand
Aiko dál sleduje více své ruce, ale občas střelí po tobě pohledem. Snad ani nevnímá, co vše je ze sebe Char schopná vysypat. Až tak moc je zaujatá počítáním svých prstů, jakoby jich snad mohlo být najednou více.

Pak se ale ujmeš slova ty, a tak přeci jen zvedne hlavu na delší dobu, než je sekunda. Ovšem její stydlivý výraz se pomalu mění. Když ji oslovíš, nejprve se mile usměje, takže se její tvář celá rozjasní, ale postupně přechází do zaskočeného výrazu. Dobrý pozorovatel si všimne, jak se jí zalesknou oči, která však opět rychle sklopí, nyní trochu křečovitě žmoulajíc své dlaně.

Ezia tě vzápětí příhodně otituluje, ale to už vše nejspíš jde mimo Aiko. Dívka nakonec prudce zvedne hlavu, snad se jí na tváři leskne slza. Jen se polovičatě usměje.
"Musím...jít."
Vyhrkne a rychle od vás kráčí pryč. Neohlíží se, ale v jejím kroku je na malý moment patrné zaváhání. Nakonec se ale rozběhne, snad aby odolala pokušení vrátit se. Dveře za ní rychle zapadnou.

Ty po chvíli opustíš také skupinku. Zda měla tvá omluva smysl, těžko říci. Ta, které by měla být hlavně určena, už byla pryč.

Když se tak nějak vzpamatuješ, do ucha se ti opět vloudí hudba. Sice nemůžeš v lidské podobě využívat své dary, ale i tak jsi celkem bystře slyšící, takže ti neujde křik nějakého chlapeckého hlasu. Slyšíš hlavně závěr.
“U Schwartzů hoří!“
Po chvíli zazní další hlas. Jde o ředitele. Mluví do mikrofonu.
"Mládeži! Prosím klid! KLID! Zůstaňte na svých místech. Neopouštějte budovu! U požáru stejně nepomůžete!
Lucas Schwartz? Je přítomný?"

Stále ještě slavnost

kolem Brandova odchodu

Jen nevěřícně zírám na Branda a ty nesmysly a kydy co s emu hrnou z pusy.. ten je snad horší jak já.
To jsem teda ještě neviděla. Takhle namyšlenej a takhel blbej.. chudák Aiko, že se jí musí líbit zrovna on....
Během Brandova proslovu se ve mě hromadí vzteka ž mám pocit že vybuchnu. Ezia mě ale předhoní. A je mi ještě sympatičtější než dřív. Řekla to rozhodně líp než bych to řekla já. Já bych na něj asi jen neartikulovaně řvala. Možná by se v tom řvu i občas objevilo slovo idiot, kretén, totální debil, a neschopnej... nevím co neschopnej ale neschopnej určitě. Ještě že nejsem ubrečená.

Ano, ubrečená sice nejsem, zato si to kompenzuju agresivitou.
Dumám do čeho bych tak mohla kopnout, případně to jakýmkoli příhodným násilným způsobem zničit.

Chudák Aiko. Tohle si rozhodně nezasloužila. Je to asi ta nejhodnější holka co znám a tenhle zrzavej namyšlenec ji takhle schodí.

Dívám se za Aiko jak odchází a postupně mi teprve dochází že Ezia ještě říkala něco o knihovně.

Ehm.. díky. Za Branda i za tu knihovnu. Sama bych to neřekla líp. Opravdu nechápu co s tím klukem je. Že je namyšlnej je jasný, ale že by byl idiot jsme si na první pohled nevšimla. Zdání evidentně klame. I když teoreticky bych se skoro neměla urazit. Knihovnice.. Proč ne? Moje mamka je knihovnice. A je to skvělý povolání. Byrokrat ze mě teda určitě nikdy nebude, a že nemám ráda lidi? To je pravda.. zvlášť ty jako je on, protože se neumí chovat a myslí si že je nejlepší na světě. No představ si, jako by sežral celou moudrost světa, nebo co? A to co provedl Aiko.. Bylo snad jasně vidět že se jí líbí, tak kdyby aspoň bral trochu ohledu na druhý.

Ještě vrtím hlavou když se u dveří strhne nějaký rozruch. Chvíli se sanžím zorientovat a pak pochopím.

Někde hoří! Tady? ne.. proboha Aiko!

Hospoda hoří?

Ne, Aiko by do hospody nešla.. snad je někde v bezpečí.

Po ředitelově prohlášení pohlédnu na Eziu.

Proč bychom nemohli pomoct?

1.9., okolo štvrtej hodiny poobedňajšej

V galaxii nie až tak ďaleko

Ľuďom na vás nezáleží. Popravde, len málokto o vás v dnešných, či akýchkoľvek časoch zakopne. Nezaujíma ich vaša rodina, vaše vzťahy a už vôbec nie vy. Ak tomu tak je, pravdepodobne na to majú dosť dobrý dôvod... jednoducho povedané - pre vlastný prospech. Pre pletky, pre ohováranie, pre intrigy... Domyslite si tu čo len chcete. Ale ľudí proste a jednoducho nezaujímate, pokiaľ nie je na vás niečo, z čoho by mohli ťažiť. Aj napriek tomu to od každého očakávame. Pohľad, slovo, radu... A slníme sa v tom malom záujme, ktorý voči nám niekto prejaví, naše ego stúpa, sme spokojnejší a dokonca ich potom začíname nazývať aj kamarátmi, či dokonca priateľmi. Niektorých dokonca otitulujeme manželkami či manželmi. A niektorých zas nepriateľmi. Nič nemení na tom, že sme sami. Tak veľmi sa snažíme vymaniť sa z tohoto stereotypu, že sa stávame hľadačmi pozornosti. Tak žalostne túžime nebyť sami, že trýznime samých seba. Pričom samota je celkom pohodlná vec, ak si na ňu zvyknete. Alebo sa z nej radšej nezbláznite.

Aiko bola skvelým príkladom tejto sebadeštrukčnej túžby. Čakala ten malý záblesk Brandovej pozornosti, ktorej sa nedočkala... Alebo skôr by som povedala, že získala pozornosť, ktorá jej nebola práve po vôli. Najhoršia vec, akú kedy môžete zažiť je milovať a nebyť milovaný. Privedie vás to na pokraj vlastných síl. Na pokraj vlastných možností existencie v nekonečnom chcení byť pri tej osobe. Alebo ju aspoň vidieť šťastnú a v najlepšom prípade tomu dopomôcť. Bezhranične sápať po krátkom rozhovore s ňou, po i najmenšom náznaku, že eviduje vašu existenciu a ba čo viac, neprekáža mu a možno si ju aj obľúbi. Úprimne som ju ľutovala... a zároveň som ju chápala. Nie, že by som niekedy trpela v podobnej situácii. Ale rozumela som dôsledku toho, čo sa rozhodla urobiť, narozdiel odo mňa. Nechať to len tak plávať. Povoliť všetky svoje zábrany, pripustiť si ľudí k telu. To sa dnes nerobí. Maminka by jej jednoducho povedalo "nono! fuj to!". Lenže jej maminka asi tiež verí na rozprávky, keď ju niečomu takémuto naučila. A tak to ide generáciu za generáciou a tak ďalej a ďalej a ďalej...

A možno po niečom takom túži aj samotný Brand. Len po pochopení a pozornosti. Preto som mu po istom zvážení jeho teatrálny výstup pokriveného idealistu nezazlievala. Pretože aj ja som idealistka. Dosť zarytá, keď už sme pri tom. Preto som sa zdržala viacerých komentárov ohľadom tohoto malého divadielka, kde dvaja zostali ťažko ranení, tretí si tým dvíhal krvný tlak a štvrtému? Tomu to bolo momentálne absolútne jedno. Nehovoriac o tom, že na tom mladíkovi mi stále niečo nehralo... Málokedy som stretla niekoho svojho druhu. Na pocit, že som v prítomnosti svojich rodičov - iných meňavcov som si rýchlo zvykla. Ale Brand bol iný. Bol niečim iným... Sálala z neho neskrotná divokosť, ktorej by sa mohol niekto veľmi rýchlo zľaknúť a zároveň niekto viac senzibilný ju považovať za naopak veľmi príťažlivú. Ako Aiko. Ja som ju brala za vonkoncom zaujímavú a hodnú preskúmania. S týmto chlapcom sa ešte dozaista stretnem a musím stretnúť... Najlepšie nie v spoločnosti. Mlčky som počúvala Charlene. Potom však nastal rozruch...

Horí. U Schwartzov horí. Môže byť tento deň hádam ešte otravnejší? Pravdepodobne sa tam zhŕkne celé mesto, aby pomohlo. Či už hasiť, alebo identifikovať mŕtvoly. Dych sa mi zrýchlil. Hladina adrenalínu v krvi sa zvýšila, no nenechala som to na sebe poznať... Tú myšlienku, že by som mohla utiecť a preskúmať to z výšin. Ako by som však mohla pomôcť? Šaty by mi zostali na mieste premeny... Nahá mladá Altairent na mieste nešťastia sa len tak neskryje. Jediná možnosť by to bola preskúmať.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Už nikdy! Už nikdy sa neopováž!
Nevieš, čo riskuješ, šteňa... Si len malé, úbohé šteňa.
Nemáš ani poňatia, čo by sa stalo, ak by na to prišli.
Všetko.
Všetká snaha.
My všetci...
...by sme boli odsúdení na smrť...
...i tak sme už prekliati....

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Spomienka ma zneistela a moja odvaha zakolísala. Už len keď som si predstavila otcovu reakciu na to, že som bola v premenenej forme tak blízko nebezpečenstva a tak blízko ľudí... Blízko smrti. Ale nie je život o tom? Riskovať... A žiť. Všimla som si pohľad Char. Horiaca krčma nie je miesto pre malé dievčatá.

"Musím ísť." Odseknem stroho a niečo mi dá patetický pocit superhrdinu, ktorý sa pošetilo vrhá do záhuby. Zamierila som zadným východom z telocvične na ihrisko a odtiaľ zas na parkovsiko, ktoré bolo neďaleko lesa. Miestami som sa obzerala, či ma niekto nesleduje. Charlene by to mohlo kľudne napadnúť. Zdala sa, že má viac odvahy, ako rozumu. A príliš zvedavú myseľ. V lese je dostatok súkromia a miesta na to premeniť sa a zároveň nenechať šaty len tak ležať na očiach bežných smrteľníkov... Príprava na premenu už započala.

Pozdní večer, nebo taky brzký ráno. Záleží v jakym časovym pásmu to čtete.

V oslavném pařeništi
Cestou tam, zpátky do pekla, kam jsem se vrátit musel.
Zpátky do svýho života, pryč od novejch vzpomínek, který se ani tak nelišily.
Přikazoval mi to ten podivný nový smysl pro společnost, jedna z komponent mé romantické části, která se prozatím rozhodla tu cynickou nechat na pokoji.
Za podíl na moci.

Dneska je všechno o podílech... protože jeden člověk je hovno.
A hoven musí být na kompostě víc. Jinak to nefunguje.

Vidíte?
Teď mluvil cynik ve mně. Za chvíli ho nějakým pro ni patetickým způsobem napomene romantik.
Nevim, jak vy, ale myslel jsem, že lehká schíza bude teda větší sranda. Teď přemýšlím, jestli sem neměl vzít radši to totální zcvoknutí a vražedný šílenství.
Protože tohle je celkem nuda.

Na druhou stranu, je to aspoň nuda zahnatelná obecně přístupnými metodami.
Zvláštní je pro mě třeba to, že jsem nikdy neuvažoval o drogách, přestože k nim mám celkem tolerantní přístup ("když je někdo potřebuje, tak je holt asi potřebuje").
Snad to mělo spojitost s paradoxním přístupem "nebojovat sám se sebou".
U mně je neproveditelnej. Jak nacpat vlka, aby koza zůstala celá? Tahle stokrát opakovaná hádanka v mym případě platila takřka doslovně.
A tak tu sem, teď možná celkem civilní, dost možná o dost obyčejnější, a bojuju sám se sebou. Ale tentokrát si to aspoň přiznávám.

První krok v řešení problému je daný problém si uvědomit.
Sakra, proč si pamatuju tyhle slabikářový pravdy a ne věci, co se udály v mym vlastnim životě?
I já bych potřeboval Sigfrieda von Shrinka. Jenže já nejsem milionář co zbohatnul na tom, že se mu podařilo zdrhnout od černý díry v mimozemský lodi. Nehledě na to, že já bych v tom pekle potravinovejch dolů zůstal... neletěl bych za bludičkou podílu na možnym zisku, ani ne proto, že většinou chci všechno (ne všechno nebo nic, jenom všechno; to je nejspíš důvod, proč jsem nikdy nic nedostal), ale proto, že moje racionálno se dost vyčerpává na tom, potlačit strach z risku v mezilidskej kontaktech.
Takže ne, díky.
Univerzální odpověď na možnosti nebo nabídky o pomoc.

Jsem sólař, a to jen tak nezměnim. Dokonce to ani moc nepovažuju za problém.

Možná bych měl řešit, co řeknu těm holkám, až je potkám. Jenže já jsem samolibej parchant, co nepotřebuje ani osnovy. Všechno si přece vyřešim sám a v době, kdy se objeví problém, protože, proč jim předcházet, když sou jedinym lidskym prvkem mýho života?
Smutný je na tom to, že jediný radosti pak byli lov a spánek, ani jedna nevyžadující nějak extra myšlení, přemítání... bez toho bych už skončil někde na provaze.
Ale ne, to neni můj styl. Spíš bych někoho nasral tak, aby mě zabil.
Protože to je můj styl. Jít ke dnu a co nejvíc ostatních stáhnout s sebou.
A pak se otřepat a zjistit, že můžu jít ještě hloubějž.

Jenže dneska už žádný hloubž neni, neni a nebude, i kdybych čapnul lopatu a začal kopat.
Za předpokladu, že bych chtěl. Že bych na to měl sílu. Jenže kde jí mám vzít, když celou dobu žiju volnejma pádama?

Jak se pak mám zvednout?

Nějak. Nějak to půjde. Půjde!
Někdo ti možná pomůže a možná ne, ale ty se z toho vydrápeš, ty jo, protože mám příklady lidí, který spadli jenom jedinkrát, a nikdy se nevrátili...
Otec, kterej nepřežil to, že ho vyhodili z křesla šéfa účetních odborů a v komunistický straně ho označujou za extremistu - on nikdy nešel dál.
Děda, kterej byl mrzákem po válce a skončil někde v New Orleanskym drogovym doupěti.
Strejda Bert, co jednou začal chlastat a nikdy ze z toho ani nepokusil dostat.

Mám tolik příkladů, kam vedou neřešený problémy, ale já si ty svoje aspoň uvědomuju. A budu je řešit.

Fatalismum nepřístupný, za defétismus polní soud a za cynismus pokuta... tohle je moje svatá válka, můj osobní džihád, pro mě důležitější než většina jiných věcí. Protože de o mně. A jak sem samolibej, tak sem i sobeckej.
Částečně...

Taky sem dobrosrdečnej, taky mám dobrý úmysly a aspoň se chci snažit lidem pomáhat.
Protože já sem cynickej romantik. Je to, jako byste do vody nalili olej. To se nemá míchat. ale u mně se to nějak smíchalo, tak, že ani já nepoznám, kde jsem dobrej a kde cynicky lhostejnej, tak, že nepoznám, kdy ubližuju a kdy pomáhat, tak, že nepoznám dobrej úmysl od úmyslu pobavit se.
Sem taková směska, že ani nevim, kdo jsem. Ale to neni ani moc důležitý.
Důležitý je to, aby to věděli jiní. Aby mě poznali, abych si z nich nemoh dělat srandu. Důležitý je poznat a pochopit je, ne je povrchně analyzovat, ani analyzovat vůbec.
Důležitý je bejt civilní, ani dement, ani přemoudřelej krutopřísnej machr.

Já nesnášim krutopřísný věci!
Asi proto se stylizuju do krutopřísný pozice.

-------------

"U Schwarzů hoří!" - výkřik z tmy, do který moje mysl nesahá. Zásah z toho hnusnýho vnějšího světa, kterej chci pro sebe přemalovat.
Nevím, jestli je Lucas můj kámoš. Na to je mi asi moc podobnej. Na to jsme moc stejný - na to známe moc hodně našich temnejch stránek a moc málo světlejch.
Co je ale pravda je fakt, že on možná něco ví. Jako já neni, takže určitě víc než já.
Pokud já dokážu poznat dlaka, tak on x, kterejma je on.
Teda jestli neni čaroděj nebo ňákej sektář-lovec démonů.
Ale jako čaroděj by byl moc chaotickej a v sektě by moh bejt leda peón.
Protože je jako já. Slabej, moc rozporuplnej. Plnej boláků a hnisu.

Ale něco množná ví. Dost určitě.
A hodí se mít parťáka, kterýho můžete odhadnout.

Další jasná věc je ta, že tu neni.
Jestli se ukáže, že se podpálil poslednim odchodovym cígem, tak o tom napíšu povídku do novin - se změněnejma jménama.
Jenže to by bylo moc alegorický. Na mně.
Jakej by se ke mně hodil pseudonym? Kretén O´Asocialovič?
Jenže nejsem Rus ani Skot. Ani Ruskej skot nebo Skotskej rus.

Prodírám se frontou. K zadním dveřím, obligátně otevřeným a nehlídaným.
Díky zručnosti získané ve frontách na obědy postupuju dost rychle, tak nějak bokem cítím změnu v atmosfěře, určitý obecnění prostoupený divnejma nárazama. To pozadí, který můžu cejtil kolem našinců se mění.
Takže jde buď taky, nebo přichází někdo novej. Jenže to je celkem dobrý. Jestli odchází ona, tak si to holt asi vyříkáme dřív; jestli někdo novej, tak fajn; před pár minutama se ze mně stal člověk otevřenej sociálním kontaktům.

Dávám si do zatim lidskejch uší bezdrátový sluchátka, trochu dost deformovaný a upravený.
Sluch nepotřebuju mít dokonalej, i tak ho mám lepší. Zato nohy potřebuju mít celý.

The churchyard bells
Ring mine for just today
Save me from hope
That I'll be saved
- Cynic. Tak jaká bude pokuta?

1.9. 16:30

Char - V tělocvičně

Ezia na tvůj dlouhý projev zareaguje jen dvoujslovným odesknutím a začne proplouvat mezi lidmi. Těžko říci, zda by jsi jí následovala. Ovšem není ti to dovoleno ihned. Za rameno tě totiž energicky uchopí postarší dáma.

"Má milá, neviděla jsi slečnu Keini?"
Zeptá se tě. Rychle přemýšlíš, kdo to na tebe mluví. Vzpomínáš si matně, že ráno stála v aule mezi učiteli. Slečna Keini, o ní ti vyprávěla Aiko. Učitelka tělocviku, sestra Hira. Srdce se ti trochu více rozklepe při vzpomínce na toho mladíka.

Do vašeho hovoru zazní opět hlas ředitele.
"Lukas? Lukas Schwartz? Opravdu tu nikde není?"
Jeho projev prozrazuje nervozitu. Na chvíli se odmlčí a poté pokračuje.
"Studenti a studentky, kvůli nenadálé situaci ukončíme dnešní slavnost. Prosím opusťe školní slavnost spořádané. Nižší ročníky ať počkají na své rodiče."
Nakonec zmizí ředitel mezi učiteli a něco s nimi řeší.

Stařenka do tebe znovu šťouchne.
"Tak, děvče, viděla jsi ji?"

1.9. 16:40

Les u školy - Přeměna a vzlet

Z tělocvičny zmizíš jak nic. Nikdo si tě nevšímá. Všichni hledají Lucase. Nejspíš zbytečně, protože ředitel opakovaně vyvolává jeho jméno. Víc nevnímáš. Jsi venku. Char, nejspíš překvapená tvým chováním, zůstala uvnitř. Aspoň když se ohlížíš na parkovišti, nespatříš ji za sebou.

Do lesa dorazíš brzy. Klid a ticho tě obestoupí jako zdi. Je to docela úleva od toho hluku uvnitř.
Rychle se svlékneš. Stačí se jen chvíli soustředit. Jsi už v tom dobrá. Neváháš, nenecháš se vyvést z míry.

A pak najednou kolmo vzhůru vyletíš jako vystřelený šíp. Jsi v mžiku nad lesem. A ihned vidíš, kde hoří. Černý dým stoupá na jihu Neahelu. Stačí parkrát máchnout křídly a budeš tam. Cítíš, že tě někdo pozoruje, ale kdo by se nedíval na orla. Nevěnuješ tomu pozornost a letíš k požáru.

Ze své výšky vidíš, že z domu zbydou jen trosky. Dým tě trochu zaštípe v očích, ale stačí se vyhnout jeho proudu, který míří vzhůru. A nebo vyletět výš, kde se už dým rozptýlí.
Kolem domu jsou dvě hasičkská auta a čumilové. Nevidíš, že by někoho vynášeli z domu. Ale ani nedokážeš usoudit, zda se již střecha propadla a dům se stal nepřípustným. Na to budovu halí příliš velký dým.

A pak ucítíš větší teplo. Sletíš totiž trochu níže. Zrovna, když cosi v domě exploduje. Naštěstí nejsi tak nízko, aby ti plameny, které najednou nebezpečně vysoko vyskočily, mohly něco udělat.
Jen lidé kolem požáru se přikrčily.

1.9- 16:40

Za pocitem

Se šikovností sobě vrozenou se prodereš lidmi. Ředitel se stále snaží najít Lucase, ale ty víš, že je to marné. Učitelé začínají organizovat studenty a rozpouštět pozvolna akci. Ale to už jsi venku na parkovišti, které je zatím prázdné.

Víš, že tudy prošla. Cítíš to. Jako když na lovu víš, že na některém místě byla před pár minutami srnka.
Ale nevidíš ji. Její stopa, dá-li se říci, že jde o stopu, vede do lesa. Ani nevíš proč, ale následuješ ji.

Když tě obklopí první větve, pocit, že tu někde je, ještě zesílí. Ale ať se ohlížíš, jak chceš, tak ji nespatříš. A pak, pak máš velmi zvláštní pocit, že ji máš nad sebou. Rychle zvrátíš hlavu.
Nad sebou spatříš orla. Jen orla?

V proudu událostí... zas po několika letech.

Škola, městys, les.

Mám štestí, že jsem aspoň vždycky připravenej. Že jsem tak trochu paranoidní, pokud de o "nepředvídatelné události". Protože by se mohli stát, a to, že se u mne povětšinou jednalo jen o pouhý rozmar, o pouhý gejzír touhy uniknout zpátky do, tehdy, přirozenější formy.
Takže to tu máme - pažní elastickej popruh na mobil (když se člověk nudí a nemá čím zaměstnat ruce, natož mozek, udělá spoustu kravin), tvarově upravený sluchátka z handsfree...
A pytlík na voblečení, ten je nejdůležitější.

Zasalutuju orlici na obloze, s mým snad už typickým úsměškem. Nezměnil jsem se úplně, to ani není možný...
Jenom jsem promíchal stojatý vody svojí psýchy. Jaký to byl heroický boj!
A je jen můj - nemohu se s tím nikomu svěřit, protože by mne nikdo neposlouchal - zatím.

Ta myšlenka střídavě studila a hřála, jak sváděla boj unylý izolovaná přítomnost a vábení možné budoucnosti... a přitom do sporu vstupoval jako arbitr ten můj pseudofilozofickej rozum, protože intelektuálně mi je jasný, že přítomnost netrvá věčně - a že budoucnost si musím vytvořit sám a neutápět se v iluzích o ní.
Můj rozum. Jak si ho cením a jak rychle ho házím přes palubu, když jde o důležitý věci! Ve mně je něco, co chce ustrnout - nějaká zátoka, kde ještě zbyla shnilá voda. Ve mně je uctívač iracionality a já ho právě nechávám ovládnout své nahé tělo tam v lese, a třese mnou vědomí, že teď jsem na vedlejší koleji a vůz řídí instinkty, který ne vždy poslechnout - instinkty, které jednají a nepřemýšlejí, instinkty, které jednají bez vědomí následků - instinkty, s jejichž důsledky musím žít já.

Protože já je pouštím z klece, s vědomím, že se vybouří lovem.
Když tak přemýšlím, už je to dlouho, co jsem se neproměňoval u ulovené kořisti, když bylo nejjednodušší opojenou zvířeckost zas zavřít.
No, na tu hnusnou agónii duševního boje si asi budu muset zvykat. Protože já už nejsem šelma a někde na vedlejší koleji absurdní parodií člověka - ne, teď je má přednost člověk, který chce být opravdovým člověkem, ne napodobeninou, ne figurínou...
A nechce být ani na minutu úplnou šelmou.

Všechno má svou cenu. Tou naší je neustálý boj o naši lidskost, který jsem prohrál, ale dokázal si vynutit odvetu.

Tělo mi hrubne, stává se těžkopádným, dvě nohy nestačí... klesám na tlapy a z úst, nyní naprosto proměněných, přestává téct krev a já ji polykám, a jak ji polykám, tak se stávám pozorovatelem... i přes prog metal v uších slyším šustění listí o srst, cítím svůj dlouhý a těžký ocas.
Svůj? Můj, jen půjčený, jen půjčený kvůli jedné cestě, dravé, nemluvné entitě skrývající se v ještě stále zahnilých vodách mého vědomí a podvědomí.

Avanti!

Vpřed, mazlíčku. Teď nemáš jiný úkol, než mne dovést tam, kam potřebuji, k té špeluňce, a pak vyčenichat toho Lucase, případně i orlici, protože nevidím jiný důvod, proč by měla odcházet tak, jako já.
Dneska nejde o lov.

Ne, ta laň, jež cítíš, není pro tebe - ty jdi za komíhajícím se svitem plamenů a jejich spalujícímu žáru, obnovujícímu a ničícímu, k tomu, jenž drtí vše v prach a popel a obětuje je na oltář čiré, probuzené energii - k ohni, který je tak trochu jako ty, jenže...

...jenže ty máš naprostého pána, posloucháš mě, jen mě, jen mně!
Nikdy sám sebe, protože ty jsi já a já jsem ty, dvě části jednoho - a já jsem ta nadřazená.
Smiř se s tím!

Smiř se s tím.

Cítím pocit znechucení, odporu, opovržení.
Je možná nemluvný, ale pocity má. Dřív je neměl?
Dřív jsem ho nekontroloval, nepozoroval - dřív jsem si jen užíval jízdu jak nějakej feťák.

Závislost je krásná věc, vopravdická jistota - a já cítil, že měním závislost na honech za závislost na štěstí a lidech.

A jak lidi, tak i štěstí jsou nepředvídatelný.

A tohle byl druh nepředvídatelna, na kterej jsem byl připravenej dneska - ne na rozmar zvířete, ale na rozmary náhody a ostatních lidí.

Jak rád jsem se považoval za ekvivalent Elzéarda Bouffiera, člověka, kterej našel něco, pro co žít. Jenže člověk nemůže žít pro zvíře, nemůže žít pro nekontrolovatelný erupce animality.
Člověk, nebo aspoň já, potřebuje žít pro lidi. Protože je na to dost romantik a protože jeho cynismus je jenom zakořeněný nános na jedné z jeho stran.

Avanti!

K nespoutanému zvířeti krve strusky a popele!

Osamocena v davu v tělocvičně

16:30

Ezia zmizí tak rychle, že se nestihnu ani rozloučit. Popravdě teď vůbec nevím co dělat. Je tu zmatek, plno lidí, všichni se tlačí a něco vykřikují. Asi bych měla jít.

Možná bych se měla zkusit podívat po Aiko. Chudák.

Dobře, chudák je určitě i ten kluk co u nich hoří, ale toho neznám. Ako je prostě přednější.


Najednou cítím něčí ruku na rameni. Že by se vrátila Aiko? Rychle se otočím.
Ne, tohle rozhodně není Aiko.
Mile vypadající starší paní. Milé. Ptá se mě jestli jsem neviděla slečnu Keini.

Kdo k sakru je slečna Keini? Jsme tu první den, nemůžu vědět všechno. Ale počkat.. To jméno i něco říká! No jistě, Hiro, ten se jmenuje Keini. Hiro... Je tak zajímavý a hezký a .. zvláštní.

Než se vzmůžu na odpověď, opět zazní hlas ředitele. Myslím že Lukas Schwarz tady asi opravdu není, protože jinak by ho nemuseli potřetí vyvolávat.

Najednou do mě starší sympatická paní šťouchne. Nějak jsem na ni zapomněla.

Ano, dobrý den, viděla jsem ji. Aspoň myslím. Jsme tu první den a moc lidí tady okolo neznám, ale moje kamarádka mi o ní říkala. Ale viděla jsem ji jen jednou na chvíli, myslím že před zápasem. Pak už vůbec nevím jeslti tu byla nebo ne. Víte bavila jsem se s kamarádkou. Ona před chvíli odešla. A já myslím že by ocenila společnost. Nevíte kde bydlí Aiko Meilin?

Tedy, ne že by mě nezajímala hořící hospoda, ale jak říkám , jsem tu dnes první den, nedávno jsme se nastěhovali a hospodu neznám. Ale Aiko na mě byla hodná.

1.9., 16.40

Na krídlach orla

Otec ma zabije. Alebo mi aspoň ublíži a bude to naozaj, naozaj bolieť. Ak nie fyzicky, tak psychicky určite. Ale na takéto veci sa dá zvyknúť. Výchova meňavcov je v každej rodine neúprosná a prísna... Niekedy záleží aj od daného rodu. Počula som mnohé veci o tom, že v kruhu meňavcov, ktorých sekundárna forma je vlk sa konajú veľmi drsné prijímacie rituály... a vydobýjanie si rešpektu vo svorke je jeden z najhorších zážitkov na celý život. Inými slovami - mohla som byť rada, že to mám také, aké to mám. Rodičia ma netýrajú. Na naše pomery. Na pomery ľudí by už pravdepodobne v našom dome úradovala sociálka.

Aj napriek tomu, že premena je dosť bolestivá, meňavec si časom zvykne, ak to robieva aspoň raz týždenne. Odmena je však o to lepšia a krásnejšia, pretože v takejto forme sa cítime... skutoční. Reálni. Ozajstní a naprosto slobodní. Bez obmedzení zo strany ľudí, bez ich konvenčných a morálnych zásad, bez potreby niekomu slúžiť... a vlastne existovať sebecky len pre seba a pre vlastné prežitie. Preto sa mnohí už nepremenili späť na človeka. Pretože je to pocit, ktorý sa v ľudskom tele prežiť nedá.

Chytila som južný prúd vetra, ktorý mi pomohol v tom, aby som nemusela neustále trepotať krídlami v snahe udržať si výšku a pokračovať. Jednoducho som sa ním nechala unášať, klesala a potom opäť stúpala, sledujúc stĺpec dymu v smere, v ktorom som letela. Ako som sa približovala, musela som zmeniť smer, pretože štipľavý dym v očiach nebol práve najpríjemnejší. Vyhnúť sa mu dalo istú námahu, pretože vietor bol pomerne silný. Stále som na sebe cítila pocit očí... Veď prečo by aj orol chodil priamo do tohoto horúceho inferna? My máme byť na voľných pláňach, loviť myši a iné hlodavce. Orol-samovrah. Ako tie cvrčky s parazitmi, ktoré ich donútia sa zabiť.

Výbuch ma prekvapil a jeho teplo ešte viac. Dokonca som sa až začala báť o vlastné pierka... Otec ma zabije. Ak dnes neskončím ako flambovaný vták. Našťastie som nebola tak blízko, aby mi ublížil, no nebudem to predsa viac riskovať... Otočkou som obletela dom v horiacich troskách a usadila sa na jeden zo stromov opodiaľ, za chrbtami čumilov a všetko s kľudom pozorovala...

Doma

02.09., 02:00

Nikdy jsem nechápala lidi, kterým myšlenky brání usnout. Upřímně řečeno, za celý svůj (poměrně krátký, pravda, ale stejně...) život jsem asi nezažila zvláštnější den než byl ten dnešní, ale... Snad je to něco jako rasová paměť, sdílení klidu po předcích - věděla jsem, že ať si budu myslet nebo dělat cokoli, v tuhle schíli danou situaci nijak nezměním, a nechat se proto myšlenkami na ni okrádat o spánek je hodně hloupé. Chakayen mi to vždycky názorně vysvětloval na příkladu zajatého bojovníka: "Podívej, Chibari, není to tak dávno, co byly ještě kmenové války naprosto běžné. Představ si, že Tě zajali, ležíš spoutaná v nějakém stanu, padla tma a ty jen čekáš a nemůžeš dělat vůbec nic. V takové chvíli je naprosto zbytečné snažit se něco vymyslet. Zbytečně by ses okrádala o sílu. Nemůžeš pozorovat nepřítele, udělat si představu o krajině, prostě nic. To nejrozumnější, co lze v takovéhle situaci udělat, je jít spát, aby ses zbytečně nevyčerpávala, protože bys tím snižovala svou šanci na případný útěk, rozumíš?"
Možná proto jsem usnula hned jak jsem se dotkla hlavou polštáře - protože to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Byl to tvrdý, příjemný a úlevný spánek, neměl však trvat příliš dlouho.
"Chibari, Chibari! Proubuď se! Spíš zase jako poleno!"
Nad mou postelí se sklání bráška a třese mi ramenem. Jeho slova mi rozhodně nepomáhají setřást z mysli obluzení hlubokým spánkem, jen mne o to víc matou. Oblékat? Proč? Co se sakra zase děje?
Aniž bych byla schopná nějak racionálně uvažovat, spíš instinktivně uposlechnu. Nezdržuji se s dlouhým hledáním oblečení, prostě ze sebe shodím bráškovu flanelovou košili, ve které tak ráda spávám; s podprsenkou se neobtěžuji, jen si přes hlavu přetáhnu tričko; džíny, ještě svetr, venku bude chladno. Tak jako všichni, kdo vyrostli ve volné přírodě, i já mám v sobě zabudovaný jakýsi vnitřní budík, který mi kdykoli řekne, jaký je právě čas; nemusím se dívat na budík, abych věděla, že právě nastala hodina mezi psem a vlkem, rychlý pohled ze střešního okna, podle barvy oblohy to odhadnu na půl třetí.
Bosými chodidly vklouznu do tenisek a ještě narychlo zaběhnu do koupelny, abych si z obličeje studenou vodou spláchla poslední zbytky spánku. Musím se usmát bráškově nervozitě, i tomu, jak se neustále otáčel, když jsem se převlékala - evidentně se musí dít něco opravdu nevšedního, že ho to takhle vyvedlo z míry - jsme sourozenci, nikdy jsme se před sebou nazí nestyděli... Nakonec nad tím jen mávnu rukoua s lehkým úsměvem se vrátím do pokoje. Veselí ze mne ovšem okamžitě opadne, když spatřím Zarwenahův výraz.
"OK, vyklop to... o co jde?" zeptám se tiše; ani jeden z nás nestojí o to probudit spící dům.
Zatímco se plížíme po vrzajících dřevěných schodech do přízemí, doplní detaily, se kterými mě seznámil už nahoře v pokoji.
Kupodivu, přestože situace je vážná, musím se držet, abych se nesmála - celé je to jako propadnout se do nějakého bizarního obrazu od Salvátora Dalí, do aplikované surreality, je to jen šílené pokračování šíleného dne.
Navíc jsme nepočítali s dalším problémem - jakmile nás Cerritus zaslechne, okamžitě získá dojem, že se v tuhle neobvyklou dobu chystáme ven jen proto, abychom jej vzali na procházku; skáče, vrtí ohonem tak až mám chvílemi strach že mu upadne a nebýt toho že se na chvíli zastavím, abych si s ním pohrála, asi by se i rozštěkal. Nakonec se, přes bráškovy protesty, rozhodnu vzít ho s sebou - jednak aby tady nevyváděl a všechny nevzbudil, za druhé, je to výborný stopař, třeba by se mohl hodit.

Jak já, tak Zarwenah usoudíme, že bude nejlepší jít se podívat nejdříve k jezeru. Obhlédneme auto, je skutečně povážlivě poničené, jak jen to jde, zkusím se podívat dovnitř, jestli tam nezůstal jakýkoli kus oblečení, který by Cerritus mohl použít aby se vydal po stopě; následně se vydáme k lesu. Už zdálky jsou vidět baterky lidí z města a policistů, stejně jako louče indiánů z reservace; tvoří velkou rojnici a postupují tak lesem na dohled od sebe, čímž mohou pokrýt dost široké území. Chytré.
"Možná bychom se nejdřív měli podívat do domu, jestli nenajdeme cokoli, co by to vysvětlovalo," zatahám brášku za rukáv. Sice si nejsem jistá, jaké následky by mělo kdyby nás někdo chytil jak uprostřed noci prohledáváme dům své učitelky a spolužáka... na druhou stranu pokud jsou v nebezpečí, rozhodně nejsem ochotna zanedbat jakoukoli možnost jak přijít na nějaké vodítko.
Důkladně prohlédneme celý dům, poté se vydáme do lesa.
Cerritus se nám celou dobu vesele ochomýtá kolem nohou, nevypadá, že by cítil nebo slyšel něco podezřelého. Rozhodneme se se Zarwenahem prohledat les v nejbližším okolí domu, kam nedosahuje rojnice pátrajících - nikdo zřejmě nepředpokládal, že by byli poblíž, očividně se spíš operuje s možností že se, dost možná zmatení po úrazu hlavy z autonehody, ztratili hlouběji v lese...
Rozdělíme si s bráškou území k prozkoumání tak, abychom zůstali neustále na doslech a dáme se do pátrání.
Několik desítek minut už procházím lesem, aniž bych si všimla čehokoli neobvyklého, pak mi to ale konečně dojde: vždyť jsem faen! Pokud mohu věřit tatínkovi, a nemám důvod mu nevěřit, mám schopnost všímat si neobvyklých věcí i... jinak, než očima.
Vyberu si jeden z nedalekých stromů, posadím se mezi jeho kořeny a zády se opřu o kmen. Uvolním mysl a pokusím se vybavit si situaci v tělocvičně, co jsem tehdy dělala, jak se cítila... a postupně, pomalu, nechávám vědomí odplout aby vnímání mysli bylo čisté a nezkreslené. Nechám pracovat jen instinkt a pečlivě pátrám v okolí po čemkoli... vlastně nevím po čem. Třeba se to ukáže samo.

V lese

Sedíš opřená o kmen stromu a vnímání necháváš plout všude okolo. Cítíš kůru stromu o který jsi opřená, cítíš staré jehličí pod sebou, cítíš nedalekou vodu. Vnímáš nedaleko hledajícího Zarwenaha, jeho opatrné kroky. Nedaleko uslyšíš tiché cupitání nějakého malého zvířete. Pro sebe se usměješ a dál se vnímáš.

Soustředíš se ještě o něco víc a najednou tvé vnímání přechází úplně do jiné roviny. Slyšíš stále všechno okolo sebe, ale je to najednou takové nezaostřené a nezajímavé. Mnohem zajímavější je jakýsi nejasný pocit směřující k jezeru. Je to jen jakési tušení, ale ty víš že to není nic obvyklého. Takovýhle pocit jsi ještě neměla. Je to pocit jakéhosi nevysloveného nebezpečí. Ale není to obyčejné nebezpečí. Je to něco jiného...

Snažíš se více zaostřit na svůj pocit. Jde to těžko, také to děláš poprvé. Pomalu se ti vyjasňuje. Je to pocit nebezpečí, krve, hladu a nenávisti. Něco takového jsi ještě nikdy necítila.

Otevřeš oči a snažíš si stále připomínat onen pocit i to kam směřoval.

U hostince

Běžíš cestou necestou, lesem nelesem, až se dostaneš poblíž hořícího hostince. Obhlížíš zpovzdálí situaci, snažíš se zjistit co se dá, než se opět přeměníš zpět. Pozorně se rozhlížíš po okolí, registruješ vše svými smysli, než se jich opět budeš muset vzdát ve prospěch člověčenství.

Vnímáš pach spáleniště, pach hromady lidí, pach jejich strachu. Slyšíš jejich rozechvělý šepot, strohé příkazy i vyděšené výkřiky. Každou chvíli sem přichází další a další lidé. Cítíš že tam uvnitř byl Lukas. Nedávno. Ale teď už tam rozhodně není. Rozhlížíš se po lidech, ale ani mezi nimi ho nikde nevidíš. Že by byl v nemocnici? Puch aut je tu všude tak silný že toto nedokážeš rozeznat.

Najednou ucítíš ještě něco jiného. Něco zvláštního. Něco co už jsi dnes jednou cítil. Nedávno. Velmi nedávno. Rozhlížíš se po okolí a současně si v hlavě přehráváš dnešní den a snažíš se přijít na to, co to je za pocit. Ale stále nic nevidíš.

Třeba se nedíváš na ta správná místa. V okamžení ti to dojde. Tohle jsi cítil dnes za tělocvičnou. Ta divná stopa která vedla do lesa. Pohlédneš nahoru, rozhlídneš se a opravdu! Nedaleko sedí na větvi orel.

Na větvi

Sedíš a pozoruješ hemžení okolo. Je zajímavé sledovat lidi jak se chovají v případě nouze, nebezpečí či obého najednou. Chtěla by jsi pomoci, ale v této podobě to určitě nepůjde a jako člověk.. lidí je tam už tolik že to opravdu nemá smysl. Lépe by bylo kdyby nějací odešli.

Prohlížíš si lidi pod sebou a najednou ucítíš zvláštní pocit. Není to jednoduchý pocit. Je takový zvláštní.. dvojitý. Ten první pocit znáš. Někdo tě pozoruje. A ten druhý, ten je opravdu zvláštní, zatím ho nedovedeš nikam přiřadit. Stačí ale ten první pocit aby jsi pochopila že je něco v nepořádku. Nikdo by si tě neměl všímat. Jsi nenápadná, jsi schovaná. Tady tě nikdo z lidí nemůže vidět,leda že..

Zvedneš halvu a rozhlížíš se po obloze. Víš že je to hloupost, tvůj otec by takovou chybu neudělal, a matka určitě také ne, ale kdo jiný...

Zkusíš ten zvláštní pocit analyzovat. Odkud vychází? Rozhlížíš se všemi směry, až najednou něco zahlédneš v lese. Takovou bílou skvrnu. Ale ten pocit vychází určitě od ní. Podíváš se pozorněji a zjistíš, že ta skvrna je ve skutečnosti kočka. Velká kočka. Velká bílá kočkovitá šelma. Irbis horský. A upřeně tě pozoruje.

A to ještě není to nejhorší. Najednou totiž zaslechneš hlas, který jsi opravdu slyšet nechtěla. A už vůbec ne zde a ještě navíc jako orel.

Tak dávejte pozor kam šlapete a běžte o něco dál! Je nás tu moc a není tu prostor!

Ten hlas poznáváš naprosto bezpečně. Je to tvůj otec.

Sledování x pobíhání po škole a slavnost

Thyra

Jdeš do lesa za nestálou vůní a celou dobu o ní přemýšlíš. Ale nic tě nenapadá. Je tu ostatně jen jedna možnost... Zastavíš se na kraji lesa a zhluboka se nadechneš. Zavřeš oči a soustředíš se na onu vůni. Je tak zvláštní, snad i příjemná. Tancuje okolo tebe. Automaticky vyrazíš dál.

Okolní les ani pořádně nevnímáš, vůně stále sílí a téměř tě pohlcuje. Ani nevíš jak a jsi na hranicích rezervace. Takže je to pravda. Musí to být pravda. Pan Rainwood ve škole nebyl,takže jeho jsi zachytit nemohla. Ale jeho dcera, ta ve škole byla. A určitě šla domů touto cestou.

Překročíš hranici rezervace a jdeš dál. Opatrně a potichu. Najednou zaslechneš hlasy. Vlastně je jeden hlas. Potichu se přikrčíš za kmen a posloucháš. Ten hlas neznáš, ale to co říká znáš. Velmi dobře.

Možná sis všimla že jsi pro většinu lidí okouzlující. To se umocní čím víc odhalíš své schopnosti. Faenové umí přilákat pozornost lidí...

Zbytek věty ti unikne. Takže je to pravda! Berenique je faen! Ale nevěděla to! A někdo ji zrovna seznamuje s tím, co je! Okouzleně posloucháš dál. V hlavě ti koluje jen jedna otázka. poslouchat dál, nebo se vrátit za Lennartem, který chudák strádá na školní slavnosti?

Lennart

Následuješ svou stopu, snad po celé škole. Dá celkem zabrat aby si tě pořádně nikdo nevšiml. Je sice před školní akcí, takže škola je vylidněná, ale i přesto tu pobíhá znepokojivé množství lidí. Uklizečky, ředitel, polovina učitelského sboru. Jsi jedno z mála dětí ve škole,tak se snažíš být téměř neviditelný.

Nakonec stopa vychází ven z budovy. Rád bys ji následoval, ale jak jste se dohodli s Yr, zůstaneš na nezáživné školní slavnosti. Třeba ještě něco zajímavého objevíš. Pomalu se vydáš do tělocvičny a usadíš se na horní řadě laviček. Ještě tu moc lidí není a ani není nic zajímavého cítit. Otevřeš si knihu a dáš se do čtení. Jen dvakrát zvedneš hlavu. Když vejde do místnosti Hiro a jeho sestra.

Ani nevíš jak a je kolem tebe spousta lidí. Prohlížíš si staré i nové tváře a přemítáš, jak moc bude tento ročník jiný. A slavnost už začíná.

Pub lost for mind enslaved

Lucas - nikde. Matka - nikde. Oni - nikde.
Bludička pomoci se opět skryla za obzor pouště jež plnila formy toho, co opovážlivě zovu svými emocemi, ač spíše se jedná o sekci falešných přeludů, vábniček, bludiček...
A komorou, kterou plním falešnými nářky.

Jedna z podob mého osobního světa.
Pekla?
Pekla... naděje vstává někde mimo můj dosah, aby zmizela rychleji, než k ní doputuji. Otravná hra na kočku a myš, ve které jsem nejspíš jenom stínovým déja vu, stálým návštěvníkem, stálým pozorovatelem - stálým rušitelem.
Protože kočka by jinak hru vyhrála.

A sežrala by myš. A já - já myslím, že myš by se mi hodila mnohem víc.
Nebo je to jenom touha po poznání, díky níž byly míle poště spáleny v křupavou skleněnou krustu?
Nebo chci myš ovládat, jako chci ovládat kočku?

A jak je mohu ovládat za situace, kdy neovládám sám sebe, za situace, kdy jsem cizincem ve vlastní hlavě?
Cizincem blouznícím v nekonečném deliriu svíjející se pouští?
Cizincem, jehož jediná cesta ven je donutit se vnímat svět venku, projít kouzelným zrcadlem a...
...oheň pálí.
Lidé pobíhají jak mravenci, jak mravenci, jak mravenci - mravenci se mají zašlápnout, to mi říká můj vlastní oheň kolující v žilách, tepnách, vlásečnicích a míznicích kočky, jejíž tělo pro mne bylo přístřeškem.
Jenže já jsem většinu času taky mravenec.
Nemám rád občanské války. Nebudu mačkat mravence do hnusné hmyzácky lepivé šmouhy na podlaze.
Krev!
Spálené maso!
Tady je ta civilizace.
Proč jíst syrové, když se kořist opeče sama?
Protože dnes se jíst nebude - nemám hlad, asi zůstanu u topinky.

Chleba nedělá šelmám dobře. Je to nakonec lidská záležitost, jíst semena trav.
A taky tupých stád ovcí, koz a skotu. A dalších...

Myšlenkové linie se trhají, aby se obnovovali, nosná vlákna mizí pod balastem, ale jsou stále tam. Ach, ta zvířecí neodbytnost!
No, předpokládám, že na poprvé to nebylo tak hrozné.

Lidé dál pobíhají. Je čas. Je čas...

Je těžké zůstat ticho, když se vám celé tělo proměňuje, zvlášť když zvířecí tesáky trhají lidskou čelist.
A pak je to pryč. Malý doušek krve - toť jediný relikt přeměny.
Uvolnil jsem si sluchátka, stejně jako popruh, který držel na mé paži mobil. Na zádech mi plandal vak s oblečením.

Oblékat se umím rychle.

Ještě uspořádat si kapsy.
A hlavně najít propisku, sevřít ji rukou a střídavě zapínat a vypínat.
A hlavně najít uklidňující mechanismus.

Jako by k něčemu byl. Oči létají, mozek hodnotí jednu věc za druhou a nechává recenzenství hned po objevení prvního dojmu.
Skáče v džungli myšlenkových proudů, střepů mého stabilního já, aby z nich vytvořilo mou verzi pro přítomnost.

Jasně. Orel. Další bludička?
To je jedno. Mám pocit, že mám zas jednou přístup k bezedné studni jménem optimismus. No, a tak proč ji nevyužít. Tak jako tak je to jedno, život půjde dál a snad půjdu dál i já. Možná klopýtaje - ale půjdu dál.

Tak zas zamávám, tentokrát čekajíce.
Čekat není tak těžké. Jakmile žijete ve světě okolo.

Zbohom pierka, teraz mi horí za zadkom...

Ľudia sa zhŕkli okolo sťa supy... Sledujú, ako trámy a kedysi biele steny pohlcujú plamene, divoko ich hladia náruživejšie a rýchlejšie, ako milenci v zápale vášne... A všetko mizne v čierny prach... Dívajú sa a už teraz si dozaista hovoria, že táto udalosť sa bude ešte dlho preberať, hlavne v takomto relatívne malom meste... Bude ju rozoberať každý pri káve, pri čaji, na obede, najbližší pol rok... A ak budú aj obete, určite to bude omnoho omnoho dlhšie. Ľudia ako supy. Sledujú, dívajú sa, i so údesom i so záujmom. Niektorí sa možno z tohoto nešťastia aj radujú. Ľudia ako supy. Bažia po takýchto témach, ktoré im budú napĺňať rozhovory. Pretože to sú oni. Niekedy viac... a niekedy aj menej.

Lenže ten pocit... ach, ten pocit. Liezol mi po chrbte a po krku, až ku hlave... Prerážal sa až do mysle, spôsoboval priam úzkosť, čo zvierala žalúdok medzi kliešťami nepokoja. Niekto ma vidí. Niekto ma pozná... Nie, nie, nie! To nie je možné. Som orol - s ľudskou dušou. Ale tú dušu predsa nikto nemôže vidieť! Nemôže ju cítiť... Iba ja. A iní meňavci... Poobzerala som sa a pohľadom pátrala po tom, kto spôsobil takúto paniku. V tej chvíli som mohla ďakovať môjmu zraku... Bežný človek by asi nezaostril a videl len neurčitú bielu škvrnu. Zmysly orla sú však omnoho ostrejšie a... irbis? Čo tu robí irbis? Žiadna zoo v blízkosti nie je... A už vôbec tu irbis horský nežije... Jeho teritóriá sú niekde v Ázii, sedemtisíc kilometrov ďaleko. Nemá tu čo robiť... A ten pocit... Som už niekde zažila. Bol zvláštny, známy, no zároveň akoby šepotal utekaj.

Ale ja som jednoducho ja. A ja nikdy neutekám.

Začula som hlas. A rozhodla sa utiecť.

Otcove slová vyvolali snáď ešte väčšinu paniku než to, že ma niekto pozoruje a že je to najnepravdepodobnejší živočích, aký by tu práve mohol existovať. Čo tu, preboha robí? Mal byť v práci... Nie, on tu rozháňa dav. Ach dobrotivý Bože, za čo ma vlastne tresceš?
V slepej nádeji som vzlietla, dúfajúc, že si ma nevšimne a ja sa budem môcť vytratiť. Jediná možnosť bola ísť späť do lesa, po šaty a tváriť sa, že som bola celý čas v škole. Áno, to bude asi najlepšie.

Utekaj. Leť.
Za bielou škvrnou. Na tmavom pozadí, na zelenom ihličí, čo ma tak úpenlivo sledovala. Nedbala som. Všetko bude lepšie, než môj otec.

Rychle jsi vzlétla a snažila se co nejlépe ukrýt před náhodným otcovým pohledem. To by opravdu nebylo dobré. Co by asi udělal kdyby tě tu našel. Tedy, kdyby tě tu našel tak by to nevadilo, ale kdyby tě tu našel zrovna v této podobě.
Myšlenky se ti rozbíhají, soustředíš se na rychlý let, na nenápadnost...

Ale v té chvíli bílá skvrna zmizí. Chvíli nechápavě prohledáváš okolí, ale nikdo v tom místě není. Jen..

V té chvíli vše pochopíš. Na místě irbise totiž stojí kluk se zrzavými vlasy. Mluvila jsi s ním na školní slavnosti. Urazil Aiko, a v podstatě všechny okolo kromě tebe. Brand.

Šok z poznání tě zpomalí. Nechceš, ale musíš se na něj dívat. Nejsi jediná na této škole kdo má tajemství. A ještě navíc takovéto tajemství. A co je nejhorší, postava dole to zřejmě ví také. Zvedne ruku a zamává ti. Ne tvým směrem, náhodně, ale přímo tobě. A ještě navíc tam dole stojí,mává a zřejmě na tebe čeká. Stojí a usmívá se na tebe. Zvědavě.

Dobrotivý Bože. Za čo ma tak tresceš? Za čo? No za čo?
Alebo... nemusí to byť až také zlé. Netušila som, že existuje ešte niekto, kto si na škole stráži takéto malé-veľké temné tajomstvo, ktoré sa snaží ochrániť pred širokou verejnosťou... Sme jeden ples príšer. Niekto je to zviera viac a niekto menej. Zdá sa však, že s Brandom by sme boli priam výstavné kúsky. Už len nás strčiť do klietky a nechať krotiteľa kričať "Pristúpte, prosím, pristúpte a pozrite sa! Hriech prírody, jej nechutná hra s našími telami! Človek, čo orlom aj irbisom je! Nebojte sa! Vstupné sa platí vopred, vážení!"
To však vysvetľovalo veľa vecí. Ten prazvláštny pocit, ktorý som mala už v momente, keď som ho zbadala... a čo ma aj donútilo prejaviť oňho taký záujem. Čo sa mi často nestáva. Ľudí nechávam preplávať popri mne, nenútene, ako kameň, keď obmýva vodu v potoku... Časom ho formuje, no práve v tom momente kameňu na ničom nezáleží...
A vysvetľovalo to aj jeho chovanie... Ak mávate takéto tajomstvá, ak prežívate niečo takéto, zvykne vám z toho slušne povedané hrabnúť. Viem o čom hovorím. Pociťujem to na vlastnej koži. Tá nepredstaviteľná paranoia, či vás niekto neodhalí a bremeno tajomstva, ba dokonca zodpovednosti na ramenách, s ktorou musíme každý deň vstávať. Áno, dozaista vám z toho hrabne. Možno nie dnes, alebo zajtra, ale raz určite. Postupne. Aj na toto by sa dala aplikovať metafora andezit-voda. Časom. Jedine časom...

Ale čo teraz...? Čakal, že zletím a potrasiem mu rukou? Poviem mu "Čau braček, tak ty si tiež obluda? Myslela som si. Zájdeme niekedy na kávu?" Ešte mi aj zamáva. Panika. Alebo nie, kľud, Ezia... Ty to predýchaš. Čo iné zostáva? Vrátiť sa nemôžem, tam je otec... Jediná cesta je vpred... Mávanie krídel sa ustáli, takmer prestane a ja sa nechám unášať vetrom s rozprahnutými krídlami stále nižšie a nižšie a nižšie... Až kým niekoľkokrát mocne zatrepocem svojou pýchou a dosadnem na zem, rozvíriac okolo seba trocha prachu a lesnej suchej hliny neďaleko Branda. Neznášam chodenie v tejto forme. Určite moje skrytie za hrubú kôru dubu muselo vyzerať komicky, priam nehodné orla kráľovského.

Premena nastala.

Pierka sa začali opäť vťahovať späť. Pazúry sa skracovali, krídla strácali svoju formu, tak, ako aj celé telo... Začala presvitať ľudská, svetlá, zraniteľná koža... Ktorá oproti sivastému páperiu kontrastovala človečinou. Zobák sa začal meniť v rovný, drzý nos. Už som to opäť začala byť viac a viac moje ľudské ja... Strácala som ten pocit slobody a horizontu nekonečných možností. Bolesť však zastrela tú ľútosť a smútok z takej stráty, inak by som sa pravdepodobne rozplakala. Nie je to nič príjemné. Také vyrvanie kúsku duše, mysle, vedomia, krásnych vecí, ktoré som si schovávala práve pre túto formu. Časom som si však zvykla. Nič iné mi nezostávalo. Oprela som sa o strom a predychavala s privretými očami. Tak, ako ma Boh stvoril. Šaty boli určite niekde blízko. Otočila som sa a ďakovala všetkým svätým za to, že strom je dostatočne hrubý na to, aby ma zakrýval. Naozaj som netúžila po tom, aby v jednom momente odhalil všetky moje tajomstvá.

"Ty," odvetím ráznym hlasom a vykuknem spoza dubu, ukazujúc naňho prstom, "Kto si, Brand Corey?"

Překvápko

Zatímco jsi čekal, kochal ses okolní krajinou i odlesky ohně, přemýšlel co je s Markusem, a co je zač ten orel.

Vidět orla dvakrát za den? A navíc ten pocit...

Najednou se orel zvedne z větve na které sedí a zdá se že chce co nejrychleji odletět. Zrovna v tu chvíli někdo u ohně volá: Tak dávejte pozor kam šlapete! Je nás tu moc a není tu prostor!

Že by to byl prostě jen orel a vyplašil ho náhlý hlasitý zvuk? Orel mává křídly a už to vypadá že prostě jen odletí, když tu si tě najednou všimne. Vypadá jako by váhal, až najednou začne sestupovat, letí stále níž, až ti zmizí v lese. Chvíli není nic slyšet. Pak se ozve praskot větviček, a zpoza stromu vykoukne dívka, se kterou jsi se seznámil ve škole. Ta vysoká, s šedýma očima. Matně si vybavuješ i jméno - Ezia.

A tato dívka na tebe teď míří zpoza stromu prstem a upřeně tě pozoruje. Mimochodem to vypadá, že se za stromem schovává zřejmě proto, že nemá nic na sobě.

Ty! promluví Kdo jsi, Brande Corey?

P.S: Teď si pište mezi sebou.

Mítink u Hořící chaloupky

Připadám si jako důchodce.
Ráno bylo fajn. Ráno bylo normální. Tak normální, jaké může být.

Pravdou je, že to ani teď není zas tak smutné, nudné a bla bla bla.

Jenom je to víc nenormální.
A, předpokládám, že i víc vtipný. Jenže většina věcí je vtipná pořád - do té doby, kdy v nich hrajete nějakou zřejmou roli.

Kdo jsi, Brande Corey?

Dobrá otázka.

Vraždící maniak? Vzácné ohrožené zvířátko?
Kočka? člověk?

Co na tom záleží?
Když všichni vědí, kdo jsem... hrouda masa, svalů, nervů, propletené pletivem cév s pulzující krví a splátané dohromady maltou v podobě desítek druhů a poddruhů různých moků.
Ty moje zřejmě mají větší obsah formaldehydu. Cejtim se jako naloženej v láku.

Jako okurčička, kterou krutý človíček vytáhl z blaha zavařovačky na talíř do společnosti klobásy třetí jakosti, koupenou ve slevě. Vlastně ani tak se necítím - dostalo by se mi zadostiučinění, až by mne ten člověk vyzvracel, přiotráven tou odpornou klobáskou.
To bych totiž musel zvracet já sám, svůj vlastní mozek, aspoň tu důchodcovskou část.

Jó, tehdy to bylo lepší...

Ale tehdy je tehdy, kdežto teď je teď. A teď je vlastně stejně dobře/špatně jako vždycky jindy.
Jenom drobný výkyvy amplifikovaný faktem, že trpím dlouhodobým nedostatkem jakýchkoliv silnějších stimulů.
Mám skvělé předpoklady k tomu být hysterickým panďulákem, na to jsem ale jednak moc uzavřenej ve svym vlastnim světě, a druhak...
...a druhak se vždycky zasekávám při vyjmenovávání důvodů "proč ne" podle čísel.
Snad bych to měl zkusit abecedně, leč lenost má brání obrodě mého zkrouceného ducha v hysterického poltergeista.

Ó díky ti, lenosti všemocná!

Konec vnitřních monologů, konec pseudonáboženským imaginárním výkřikům.

"Myslíš, že někdo, kdo by znal sám sebe tak, aby ti mohl odpovědět, by dokázal být takovým antispolečenským, chronicky netaktním pitomcem?"

V tej sekunde som si uvedomila, že som vo veľmi veľmi ošemetnej situácii. Okrem toho, že sa niekto dozvedel moje tajomstvo, stála som uprostred absolútne nahá a len niekoľko sto metrov od nás bol môj otec a pohostinstvo v žiariacom inferne. Ak by sa otec nejakou nešťastnou náhodou premenil a objavil sa na oblohe, určite by nás zbadal. Nahá dcéra s cudzím chlapcom. Určite by mu došlo, prečo nahá... alebo pri najhoršom by sa to nejako uhralo. Trest za nejaký výstrelok s nejakým junákom by bol pravdepodobne menší, ako za vyzradenie tajomstva, čo i len neplánované. Za to by ma stiahol z kože. A ako ho poznám, tak by to pokojne mohlo byť aj doslovne. Naozaj veľmi, veľmi zlá situácia.

Doprdele systém.

Mala som sto chutí utiecť a pobehovať po lesoch ako divožienka a nestarať sa absolútne o nič. Lenže toto nie je žiadna severská ani slovanská mytológia, ba dokonca nie som ani žiadna najáda. Bodaj by. Pravdepodobne by som takéto veci neriešila a bezstarostne robila družinu Bakhusovi. Ak existujú meňavci, určite musia jestvovať aj iné exotické indivíduá podobného charakteru.

"Dobre, čokoľvek si... Ja som momentálne... dievča, čo si si už asi stihol všimnúť. A preto potrebujem šaty, pochopiteľne. Budeš takej lásky a mali by byť..." Prst ukázal iný smer, tentoraz niekde na pravo od Branda, "niekde tam. Ak s nimi utečieš, postarám sa, aby si trpel. Dlho a intenzívne." Nežartovala som. A rusovlasý chlapec to dozaista taktiež vycítil v tóne hlasu.

Les

Zatímco probíhá váš zajisté zajímavý dialog, stále okolo sebe slyšíte ty stejné zvuky. Houkání sirén sanitky, nepřehlednou spleť hlasů od ohně, tiché popraskávání lesa, šepot ohně, a semtam nějaké to třesknutí, když se zhroutí trám pod žárem ohně.

Celou svou bytostí se snažíte pochopit co se kolem vás děje, jste soustředění a tak vám unikne, že se ke všemu tomu zmatku přidal nový hlas. Nejprve jen potichu, jakési mumlání, ale postupně zesiluje. A tento hlas nepřichází od ohně, nýbrž z lesa. Z lesa za vašimi zády. Když už je tak blízko že mu i rozumíte teprve ho zaregistrujete.

Teda, proč já tohle dělám, to mi někdo vysvětlete! Bože! Je tu divně, je to les, je skoro tma a na obzoru hoří hospoda a já tu trajdám sama. Aiko utekla asi domů, Ezia prchla hned po vyhlášení poplachu a ten ... ten... Vysokostěný pan Brand zmizel taky. Naštěstí. Další várku jeho přítomnosti bych asi nesnesla. No co,tak si povídám. Jsme v lese a jsem sama. Samozřejmě že se bojím!

Vypadá to že Char zřejmě mluví nejen sama se sebou, ale i s čímkoli v okolí. Asi se trochu bojí. A vypadá to že se lesem propracovává přímo k vám.

V lese s Brandem

Brand v tvých očích vidí jasnou hrozbu, tak ho ani nenapadne neudělat požadované. Na chvíli tě tedy opustí a slyšíš jak běží hlouběji do lesa směrem, kde leží tvé šaty. Stojíš sama v lese, nahá schovaná za stromem. Máš sice pro strach uděláno, ale příjemně ti tedy zrovna není.

V hlavě si přehráváš co se až do této chvíle stalo a jen si říkáš, jak se toho stihlo přihodit tolik v tak krátké době. A ještě navíc je poblíž tvůj otec. Opravdu milá situace. Naštěstí slyšíš praskání v lese. Brand už se vrací.

Podává ti šaty, potutelně se usmívá ale, kupodivu, odvrací zrak aby ses mohla bez problémů převléct. Odpouští si i jakékoli poznámky. Zřejmě ví v jaké jsi situaci. Možná ji i chápe.

Chvíli je tedy zticha. Ale nevydrží to dlouho.

"Tak teda ty jsi orel. A já..."

ale nedořekne. Z lesa se ozve povídání.

P.S. Je to samozřejmě Char, reaguj tedy i na minulý příspěvek.