Andor.cz - online Dračí doupě

Neznámý temný les
Hluboká noc

Jak můžete určit to co je pravdivé a co neskutečné ? Je reálným to, čeho se můžete dotknout, co cítíte, vidíte, co Vás může zranit ? Co Vám dává naplnění vlastní existence ? Jedno víte jistě. Ať už jste podrobeni jakkékoliv šílené anomálii, pokusu, či snad masové halucinaci, vidíte všichni jedno a to samé. Bolestivě si uvědomujete strašlivou bolest hlavy a celého těla. Bolest a cit, Vám stejně jako všechny další funkce Vašeho těla zůstaly.

Ležíte uprostřed měkké louky, která je ze všech stran obklopena hustým, listnatým lesem. Sotva, matně si vzpomínáte jak jste se sem dostali. Hráli jste hru League of Legends, než nastal podivný záblesk a všichni jste...zmizeli ? Byli přeneseni ? Kdo to dokáže určit a potvrdit ? Kdo to může říci s jistotou ? V paměti Vám stále matně zůstává obličej, né spíše postava podivného osoby zakryté v bílém rouchu s hlubokou kapucí, jenž svírá hůl z překrásného dřeva, jenž stejně jako oblečení mělo barvu čerstvě napadaného sněhu. V hlavě si ponecháváte jediné slovo, které vyšlo z temnoty jeho kapuce.

"Sever"

Samozřejmě, že jste si zachovali i vzpomínky z Vašeho života....přestože se Vám zdá, že v nich máte poněkud nepořádek, který je způsobem velkou bolestí hlavy. Krom hlavy se nezdá, že byste měli jakkékoliv problémy se svým tělem, orgány, zrakem, sluchem či čichem.

Když pomalu otevřete oči vidíte nad sebou překrásnou oblohu s neznámým souhvězdím a obrovským měsícem. Stromy sahají do výšky pěti metrů a většinou se jedná o široké, velké stromy.

Nejste hladoví, žízniví ani vyčerpaní. Popravdě se cítíte krom bolesti hlavy velice dobře. Oblečeni jste tak, jak jste byli oblečeni během Vaší poslední hry. V ústech máte chuť Vašeho posledního jídla.

Společně s Vámi je na tomto místě i hospodský Zack, který je stále oblečen ve své pracovní uniformě. Dokonce má i svůj pracovní šátek a zástěru. S bručením si mne temeno hlavy a dívá se na své elektronické hodinky, které jsou ke vší škoda zničené. Jak si se vztekem uvědomujete, je všechna Vaše elektronika rovněž zničena. Mobil, hodinky, ipad, baterka...jediné co Vám nyní umožňuje v nekonečné tmě něco vidět, je záře hvězd. Slabý vánek nutí listí hlasitě šustit a naplňuje Vaše uši jemnou melodií přírody.

Jenže kde jste ?

Počátek

Ještě než jsem otevřela oči, instinktivně jsem se chytila rukou za hlavu a zkřivila obličej do bolestivé grimasy. Zvedla jsem trup do sedu a rozhlédla se okolo. Okamžitě mě přepadla panika a začala jsem hyperventilovat, když jsem si všimla, že nejsme... Nebyla jsem si jistá, ale určitě někde jinde. Když jsem uviděla oblečení ostatních, na chvíli se i vrátily vzpomínky na hospodu a křeslo doma. Podívala jsem se po ostatních, ale jejich výrazy mě nijak neuklidnily. Přejela jsem pohledem po okolí. Ani rozsochaté stromy, ani hvědnatá obloha nijak přesněji neprozrazovala naší pozici. Na mou mysl se akorát vkrádalo slovo "Sever". Nevědomky jsem šáhla pro mobil v kapse abych zkontrolovala čas. Přestože jsem však několikrát stiskla tlačítko na rozsvícení displeje, nic se nestalo. To mě i donutilo se mobilem více zabývat. Po deseti vteřinách držení vypínacího tlačítka jsem rezignovala a očividně nefunkční mobil jsem vrátila zpět. Zavřela jsem opět oči. Vědomě jsem se snažila zpomalit rytmus dýchání a pomalu počítala do deseti. Protože to nezabralo, vydržela jsem ještě chvíli se zavřenýma očima a pokusila zklidnit tep i dech. Následně jsem otevřela oči a rozhlédla se po ostatních. "Jste všichni v živí?" Vstala jsem opatrně na nohy s jednou rukou na temeni a druhou opřenou o bok. "Máte někdo tušení co se to právě stalo nebo kde to sakra jsme?"

Ještě, že jsem flegmatik

‚Párty? Ne. Koncert? Ne. Kde jsem?‘
A co se vlastně stalo? Vím, kdo jsem? Ano, to vím, ale vím víc? Zřejmě ne. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla po okolí, něco na něm vypadalo tak známě, stejně tak, jako neznámě. Vyrojilo se ještě víc otázek, otázek, které většinou ani neměly odpovědi, nebo ne hned, spíš se musely postavit do fronty a čekat. Na co?
Poslouchala jsem trávu i stromy, tak jako mnohokrát před tím a pravděpodobně i mnohokrát do budoucna, pokud nějaké bude. Opatrně jsem se posadila, bylo to jako kocovina, jako mnohem horší kocovina bez obvyklého sušáku. Následovalo mrkání, rozhlížení, analýza situace.
„Pokud si viděla někoho v bílém a pokud měl hůl, tak si myslím, že jsme někde, kde bychom být neměli, což ti nepomůže. Pokud se rozhodneme uvěřit tomu, že všechno kolem nás skutečně je a není to skutečnost jako taková, kterou známe, a pokud to není jenom moje halucinace, myslím, že bychom měli pozvedat zbytek a zjistit v okolí víc.“
S kterýmižto slovy se zvednu a opráším, jak gotickou košili s dlouhými rukávy, tak dlouhou sukni, není to nutné, je to pouze zvyk, prohlédnu i glády, jestli na nich není někde chyba.
Mohl by to být únos? Nehoda? Tak jako tak se klidným tempem vydám po okolí, nějaké informace, nebo nápovědy, či odpovědi by se opravdu hodily.

Čachrování s časem a přesuny prostorem

Zavrtím se, ta tráva je fakt pohodlná. Tak moment tráva? Přetočím se na břicho a vyjukaně zírám do trávy pode mnou. Pak ke mě přes prvotní překvapení a otupělost doběhne bolest.
nakrčím čelo a promnu si spánky. Au! Vyhoupnu se do sedu a šešule se mi zamotá. Na chvíli zavřu oči a až pak se rozhlédnu po obloze a stromech okolo. Kde to jsem?

Hmm... Sever? A jo maník v bílém. Jenže jakou to má spojitost? Jsem snad někde na severu? Projedu rukou trávu. A pokud ano, jak moc? Pak si uvědomím, že to vlastně příliš neřeším a něco ve mě se zadrhne, znovu se rychle rozhlídnu a drobet se mi uleví, když vidím zbytek z party. Alespoň něco.

Sednu si do tureckého sedu a nemám moc vůli vstávat, přeci jen, s takovou třeskutou bolestí hlavy bych se mohla odporoučet zpět k zemi. Na sobě mám černé zvonáče - tepláky a k tomu bílou domácí košili - tedy krapet zmuchlanou a z měkkého materiálu. Na patře mě zašolíchá příjemná chuť octových chipsů a tak se rozhlídnu, zda tu někde na zemi se neválí zbytek pytlíku. Bohužel ne.

Pak si všimnu, jak si kontrolují hodinky a mobily. Šáhnu do kapsy košile pro kapesní hodiny, klasické cibule v mědi a z vyrytým drakem. Zastavily se. Hmmm.

Když se přes louku ke mě donese otázka na mou živost, podívám se tím směrem, stále sedíc na zemi.
"Já ano, ale moje hodinky vypadají docela mrtvě," a s těmi slovy je vrátím do kapsy. Přisunu se kousek blíž k nim po zemi a čtyřech a sednu si zpět do tureckého sedu.

Když promluví Ves,podívám se na ní.
"Ty tu chceš v té tmě bloudit lesem?" já nemám moc vůli se zvedat, natož někam jít. Jako ano, energii mám ale vůli moc ne. Ani lehce klepající se končetiny nechci moc ostatním přiznávat.

Počátek

Zack vyplivne z úst velký chuchvalec trávy a rozprská se na všechny strany. S bručením se postaví a rozhlédne se. Mne si hlavu, která je ukrytá pod černým šátkem a otočí se na Vás všechny. Jako první odpoví na otázku Niny.

"Já ti nevím Nini. Můžem bejt...sakra, můžem bejt kdekoliv...a tohle nebe...souhvězdí...sakra nedokážu to říci ani podle toho. Nevidím nic ! Žádný souhvězdí, který bych kdy viděl !"

Pomalu se vysmrká do trávy pomocí dvojicí prstů a utře si prsty o nijnižší část své černé zástěry, které se jak se zdá neminí vzdát. Pomalým krokem se vydá k Myrree, které bratrsky nabídne otevřenou ruku, aby jí pomohl vstát.

"Pojď Myrri. Nemůžeme se tu válet. Kdo ví co v těch lesích je za zvěř. Mohl by tu vejt stejně tak dobře medvěd, jako puma. Držte se u sebe."

Potom se jeho pohled otočí na Christinu a Leeroye.

"A co vy dva ? Žijete ?!", řekne starostlivě Zank a poklekne vedle Leeroye a Christiny, kteří prakticky přistáli vedle sebe.

Dopad

Probouzím se rozpláclý na zádech v pozici připomínající egyptské nástěnné malby nebo někoho kdo se rozplácl po bungee jumpingu bez lana z pátého patra. První co uvidím po otevření očí je hvězdná obloha obohacená o koruny stromů. Tímto výjevem se ještě trochu prolíná obraz jakési osoby v bílém a poznámka o severu. Jediné co mi kazí idilku sledování různých souhvězdí, u kterých si nevšímám rozdíl oproti normálnímu souhvězdí pro absenci znalostí "normálních" souhvězdí, je nehmotný střep zaražený v mé hlavě.

Přítomnost ostatních mi dochází až v momentě kdy mě přímo osloví Zack, předešlý rozhovor jsem sice slyšel, ale v dezorientaci nerozkódoval a nebral na vědomí.
"ASI jsem živý, protože pokud ne tak jsem hluboce zklamán ústředním topením pekla."
Překulím se ze zad na břicho a vstanu za pomocí všech končetin. Opráším si tričko s Warwickem a promnu si levou lopatku, na kterou jsem citelně dopad.

Rozhlédnu se kolem a shledám svoji kompletní neznalost okolí.
"Takže... kde že to jsme?"

Co to-? Jsem já ten blázen?


Cítila jsem, že ležím břichem dolů na něčem měkkém a i lehce studeném. Musela jsem přiznat, že to bylo příjemné. Tedy do doby, než mě něco lehtalo na nose a já byla nucena zavrtět hlavou ve snaze to odehnat. V ten moment jsem rychle otevřela oči a pár vteřin jen nechápavě upřela pohled před sebe. Teprve až pak jsem se rychle opřela o předloktí a zamrkala.
No sakra.. Že je to jen sen?
Podepřela jsem se rukama tak, abych vstala do sedu a ještě stále v mírném šoku pozorovala okolí kolem sebe. A nebyla jsem tu sama. Skoro až jsem se lekla, když jsem kolem sebe ve tmě zahlédla nějaké osoby. Přeci jen se mi ale ulevilo, když to byly osoby mě známé.
"A co vy dva ? Žijete ?!"
Až tahle slova mě víceméně probudí k vnímání. Automaticky se podívám tím směrem.
"Um.. Myslím že jo."
prohlédla jsem si pak sebe. Měla jsem na sobě tmavě modré tričko s tříčtvrtečním rukávem a kratasky, které jsem si oblékla teprve včera. Pomalu jsem vstala ze země a oprášila se od trávy.
"Co má tohle všecko za souvislost? Proč tu jsme my?"
Sakra, bylo víc otázek než odpovědí. A vsadila jsem se, že mí kolegové na tom s věděním nebyli o moc lépe.

U r in e trouble

Rozhlížela jsem se po okolí, případně jsem někomu pomohla na nohy. S rukama v bok jsem zkoumala terén a po Zackově poznámce jsem se i podívala na nebe a uvědomila jsem si, že ohledně souhvězdí má ve skutečnosti pravdu. Ne že bych znala třeba souhvězdí jižní polokoule, ale tohle fakt nevypadá jako zemský nebe. --Koukám se jestli není na nebi někde měsíc -- (otázka na PJ) Potřebovali bychom se nějak zorientovat a nejlépe najít lidskou civilizaci. Naskočili mi vzpomínky díly seriálu Man vs. Wild s Bearem Grillsem. Nejlépe bychom měli najít nějakou řeku, potok a nebo horu, která by nám nějaký vodní tok ukázala. Mezitím co jsem však přemýtala nad následujícím plánem a čekáním, než se zbytek posbírá všimla jsem si Ves. "Ves, čekej na nás. Nemůžeš jít jen tak na blind někam a sama."

Louka

Když ke mě přijde Zack, nechám si pomoci na nohy, jinak bych tam asi zůstala sedět. Jen přemýšlím nad tím, že by měl po kapsách nosit dezinfekci. Z části se o něj opřu.

"Ano, u sebe, ale nebudeme procházet lesem, kde je ani neuvidíme, že ne?" mám oči navrch hlavy, "nechci skončit jako něčí svačinka..." dodám potichu a když odejde ke Chris a Leemu, trochu zakolísám, ale na nohou se udržím.

"Blbá náhoda?" Tomu sama nevěříš, že... Nadhodím na Chrisinu otázku. Když se ozve Nina se zavoláním na Ves, otočím se za ní, zatímco nervózně žmoulám pramen vlasů, který mi jde podél obličeje. Odchází kamsi do pryč. Hmmm, toť k držení se pohromadě...

Možná jsem divné, ale ne blbé abych šla na vlastní pěst

„Jo vklidu, nikam bez vás nejdu.“
Oznámím a procházím se jen tak kolem nich, nějak potřebuju zachodit ten nepříjemný pocit, že nevím, kde jsem.
„Kde jsme.“
Zamyslím se znova, ano teorie jsou zvláštní teorie, divné teorie. Všichni jsou ale naživu, což nás staví do pozice větší ztracené skupiny spíše, než do pozice poztrácených jednotlivců, což je výhodné.
„Já myslím, že peklo by vypadalo líp.“
Dojdu k Lerroyovi.
„A bylo by méně zelené, možná by v něm také byla větší tma a nějaké epické ohně, nebo co víš, možná to tam vypadá jak na Shadow Isles.“
Byť mi určitý vtíravý pocit říká, že jsou názvy, které by se neměli jen tak vyslovovat.

S rukama v kapsách se otočím na Ves.
"Mno rozhodně bych tady nějaký epický oheň uvítal. ... Shadow Isles? Nah, nemyslím, že zrovna ty by měli být jako peklo. Alespoň já jsem si je teda vždycky představoval a chápal spíš jako nějaký očistec nebo plac kde po smrti zkončíš jen když pojdeš jenom tam... ale... mno těžko říct, každopádně bych to peklem nenazýval."
Pokrčím rameny.

Otočím se pak tak, abych směřoval více méně ke všem.
"Tak tedy, máte někdo nějaký nápad nebo plán? Řekl bych, že bychom se měli někam vydat, protože jen tak tu postávat nic opravdu neřeší.

Zřejmě realita


Cítila jsem se zmatená. A ano, věděla jsem, že nebudu jediná.
Pomalými kroky jsem vykročila směrem k nim, abych nemluvila rozpláclá na zemi. To by až tak důstojné nebylo. Ve chvíli, kdy dojdu blíž, slyším už slova Leeroye.
"Tak tedy, máte někdo nějaký nápad nebo plán? Řekl bych, že bychom se měli někam vydat, protože jen tak tu postávat nic opravdu neřeší."
Odfoukla jsem si pramen vlasů, co mi spadl do obličeje.
"Hlavními otázkami je spíš to, kam půjde a co budeme dělat. Nevíme-"
začala jsem to počítat na prstech a přitom se dívala na něj.
"Kde jsme, proč tu jsme, jestli je to tu nebezpečné a všeobecně to vypadá, že jsme v prkýnku. Nemůžeme se s nikým ani zkontaktovat. Nicméně by se mi ale asi jako nejlepší řešení jevilo najít nějaké místo, kde můžeme strávit noc. Protože se odsud nejspíš hned tak nedostanem."

Da Plan

Otočila jsem se na Christine, Leeroye a popošla k nim. Bylo fajn vidět, že se většina už oklepala a začínají být v požitelném stavu. Po Christině jsem se pak vložila do koverzace. "Otázky jako proč a na jak dlouho tu jsme asi teď nemá cenu úplně řešit. Teď musíme zajistit to abychom vůbec přežili." Začala jsem se šacovat po kapsách kalhot, zdali se tam někde nezachovala krabička cigaret a zippo. (Jestli mám u sebe cigarety a zipák nechám na PJ) "Taky bych řekla, že asi nebude mocrozumný teď někam chodit, když je noc. Za prvé se mnohem snáze ztratíme a mám takový pocit, že spousta predátorů je taky aktivnejší v noci. Navrhuju proto tu přečkat noc, rozdělat oheň a držet hlídky... "

Když jsem tedy to, co jsem

Kdo v lese přežít chce, neměl by být sám, i přesto, že je pak v klidu a může nerušeně přemýšlet, aniž by se nechal ovlivňovat okolním názorem.
„Tak tady máš alespoň zmínku o ohni.“
Poznamenám k Lerroyovi.
„A teď mi někdo upřímně řekněte, umíte rozdělat oheň? Protože pokud ne a pokud to není něco podobného jako uvést do chodu zahradní grill, tak máme trochu problém a hlídky se budou muset držet po tmě, zato ale s ponocováním problém nevidím.“
Jen tak mimochodem vzpomínaje na všechny ty noci prosezené u lolka, či prozpívané na koncertech. Neříkám, že jsem občas na nějaký tábor nejela, jenže znáte to, k čemu se, však vy víte …

Počátek dlouhé cesty

Nina zjistí, že si svůj zapalovač, sirky a stejně tak i cigarety zapoměla doma na stole. Nenosila je v kapse u kalhot, tudíž zůstali v "reálném světě", naopak Zack, hospodský a svědomitý kuřák, má u sebe nejen zapalovač, ale i balíček kvalitních cigaret "Davidoff Gold", ze kterých si jednu bere a strká do úst. Ozve se tiché zaškrtání a do nebe se zvedne malý obláček kouře. Zack jemně vyfoukne obláček a do konverzace, která okolo něj probíhá, podrážděně pronese.

"Nechal jsem sakra běžet troubu s hovězím...doufám že Marco dojde na svou směnu dřív...jinak celej podnik vyčudí kouř...sakra...", vyfoukne flegmaticky obláček kouře a s unaveným pohledem se dívá na hvězdy. Založí si zapalovač i cigarety do své náprsní kapsy a oběma rukama si zkontroluje pevnost uzlu na svém šátku. Podrážděně si protře oči a přejde k Vám.

S cigaretou v ústech se podrbe na hlavě a řekne, Fajn, jak rozdělat oheň víme...předpokládám, že suchý a živý dřevo od sebe taky rozeznáte...ale nemyslím si, že je dobrej nápad tu setrvávat. Né bez střechy nad hlavou a v neznámým terénu. Pokud je v tomhle okolí nějakej medvěd, puma nebo nedej bože něco horšího, jsme mrtví během jedné noci. V prvý řadě potřebujem světlo, můj mobil i baterka jsou v řiti, takže předpokládám, že ostatní jsou natom podobně ?", Zack se pomalu rozhlédne po každém z Vás a očekává od Vás odpovědi. Pokud kdokoliv z Vás odpoví kladně (prosím aby si nyní každý z Vás hodil 10 stěnnou kostkou, kdo podhodí 2, bude mít fungující elektroniku), doporučí Vám Zack, abyste jej užívali jen v případě nouze. Signál jak jste se smutkem zjistili nemáte žádný.

Fajn, pokud tohle máme vyřízený, pak-

A v tu chvíli se stane něco strašlivého. Všichni vidíte, jak se Zackovi na odhalené pravé ruce, přímo na venkovní části dlaně objeví tyrkysové světlo, jenž začne vycházet zpod jeho kůže a ze Zackovi ruky se začne s hlasitým syčením kouřit. Zack vyplivne cigarety a pevně zatne zuby, doslova vidíte jak zatíná čelisti aby nevykřikl.

Vám všem se stane něco podobného. Z Vesina krku vystoupí zelené světlo, jenž jí začne způsobovat strašlivou bolest. Bolest přichází z levé strany krku. Myrrea ucítí strašlivou agónii uprostřed své hrudi, odkud září nebesky modré světlo. Christine cítí jak ji pálí pravá strana na břiše, přesně v místě kde je umístěno slepé střevo, toto světlo je krvavě rudé. Leeroy ucítí strašlivou agónii pod svým levým okem, jeho záře je oranžová.

Bolest připomíná cejchování špatně padnoucím cejchem, který se neustále protáčí a otáčí, aby vytlačil znak, který má vytvořit. Bolest je neustále narůstající a ustupuje velmi pomalu. Dohromady se nacházíte v agónii po třicet sekund, ale jak Vám to doopravdy připadá ? (Všichni si prosím hoďte desetistěnkou na výkřik, pokud podhodíte 5tku, budete tiše bučet)

Potom všem zjistíte, že se Vám na těla vytvořili znaky černé barvy a...něco jiného. Něco co Vám až zle připomene něco, čemu jste se velice dlouho věnovali. Zackovi pozoruhodně vypracované ruce, jsou obmotány silným řetězem. Znak jenž mu zůstal na pěsti, je byčí hlava.

Myrrea ucítí, jak jí na čele narůstá malý hrbolek, pokud zkoumá hrbolek pohledem, zjistí, že to je asi čtyři centimetry dlouhý růžek, měsíčně bílé barvy. Mimo to se jí na ruce s jemnou září zformuje ze vzduchu kožený náramník s vybroušeným stříbrem, ve tvaru měsíce, jenž je pevnými nýty přidělaný na kůži. Ucítíš v těle příjemné mravenčení. Její tetování, nebo spíše černý cejch je ve tvaru půlměsíce.

Leeroy musí stisknou zuby, protože cítí jak mu skrze tělo pumpuje energie, která jej prohání jako nekonečný vítr. Nohy se mu třesou pod těžkým náporem udržované síly, která ovšem odezní stejně rychle jako příjde. Okolo levého předloktí se mu stejně jako Myrree zformuje kožený náramník, ovšem bezeznaku. Jeho znak je černý kříž. V nohou cítíš jistou volnost a sílu, která tam nikdy předtím nebyla.

Nina ucítí jak se jí okolo krku, stejně jako jemné pohlazení od matky, objeví řetízek, tvořený z prostého řetízku z možné chirurgické oceli, na jejímž konci je malý, modrý krystal, veliký jako větší slza. Jemně září a vydává teplo. Její znak je ve tvaru pěsti, jenž rozevírá prsty k nebesům.

Christine si to ze všech odnese nejhůř. Jako pálící skopové, se jí okolo levého předloktí vytvoří nátepník, který ji obklopí ruku od lokte až ke konečkům prstů. Substance připomíná ztvrdnutý krystal, nebo možná pevné, nezemské dřevo, které se pevně zakusuje do tvých kostí a masa. Hlasitě to mlaská a praská a je to doslova strašlivá bolest. Rychle však odezní a brzy přijde opojné, utěšující mravenčení. Její znak je trnitý šíp.

Vesino tetování je otevřené oko. A její proměna proběhne ze všech nejpodivněji. Narozdíl od ostatních nezíská nátepník, ani jiný kus zbroje, ovšem z dalekých lesů se ozve hlasité krákání, blížícího se havrana. Který Vám krouží nad hlavou a probodává Ves svýma rudýma očima s ostrými zorničkami. Po chvíli krákání a létání přistane Ves na rameni a velice bedlivě ji pozoruje. Ostatních postávajících si nevšímá, jen soustředěně hledí do Vesiných očí. Pokud Ves prchá, následuje ji tvrdohlavý opeřenec skrze les a pokouší se jí posadit na levé rameno.

Zack zaprská bolestí a začne mávat rukama jako smyslů zbavený. Všichni slyšíte prskání a syčení, kdy se rozžhavené řetězy zakusují do těla. Teprve po chvíli, kdy vše skončí ze sebe Zack vydá hlasité a osvobozující, "Kurva !"

Nyní jste si prošli možná nejsložitější proměnou svého života....ale co přesně se stalo ? Co Vám tato proměna umožnila ? Co Vám dala ? To vše se Vám vykouří z hlavy, když Zack pozvedne pravou ruku s rozevřenou dlaní. Řetězy na jeho předloktích ani nezachřestí.

"Všichni se schovejte, někde sem jde !", zašeptá a jak mluví tak koná. Rozběhne se ke stromu a obratně na něj začne lézt. S děsivým uvědoměním Vám dochází, že jeho prsty zanechali v pevné kůže stromů hluboké důlky. Zack si toho očividně nevšímá.

Pokud jste se schovali (pořádně popište jak), ozve se z povzdálí první hlas. Je to mladý, mužský hlas, naplněný euforií a radostí.

"Povídám Vám Zannechere, že jste na stopě jednomu z nejúžasnějších objevů naší historie !"

Ozve se naopak staře znějící a nabručený hlas.

"Naposledy Vám to říkám, lorde Ezreale, tohle noční cestování po okolních lesích nás přivede jedině do potíží ! Naposledy jste objevil žabovitého draka a pokusil jste se s ním domluvit ! Nebýt rychlé reakce Blitzcranka, nezbyla z Vás ani šmouha na zemi !"

Hlasy se blíží a blíží se rychle. Je očividně, že dvojice...jakkoliv se to zdá šílené, je odhodlaná objevit cokoliv, co by jim mohlo přinést nové informace o čemkoliv co se zde odehrálo.

Hi, I'm Vesper and this is (maybe) jackas

Ve chvílích jakéhokoliv psychického vypětí se náš mozek snaží věnovat všemu tomu nedůležitému, aby se nezbláznil. Napadlo mě, že Zaca taky požádám o cigaretu, nervy je nutné podporovat všemi dostupnými prostředky.
"Nemám."
Prohlásím na jeho otázku ohledně elektroniky. Nemám kapsy a proč bych si měla dávat mobil jinam, než kde ho mám většinou položený.
A pak se to začalo dít, vypadalo to jak z nějakého béčkového horroru kdy jsou hlavní postavy zasažené neznámou mutující infekcí. Fascinovaně jsem pozorovala, co se děje Zacovi, nebyla v tom panika, spíš fascinace, následovala bolest, světlo.
Kdo by si pomyslel v tu chvíli, že se to může stát i vám, někomu jinému ano, ale vám také? Ne. Otázky proč já a proč zrovna krk jsem si opravdu nepokládala. Bolest není něco, co by mě potkávalo denně, a tak nehlídáno a nevítáno mi z hrdla uteklo hlasité (7) a nezvané bolestivé
"Argh."
Raději jsem se odporoučela na kolena věrná tomu, že jestli se to zhorší, nebudu padat z výšky. Následně už jen zbývalo držet se za krk a pro jistotu skoro ani nedýchat.
Potom nic. Neměla jsem pocit, že by se něco s mojima myšlenkama změnilo. Všechno bylo tak, jak mělo, teorie se začaly přepracovávat, jak se od nich očekávalo, ovšem něco se stalo, něco bylo jinak a nebylo to tím, že bychom najednou všichni vypadali jak nějakého panoptika bizardností.
I když …
Opatrně jsem vstala a prohlédla se. Nikde nic, následovalo ledabylé oprášení, byl to hlavně způsob jak zamaskovat rozrušení ze vzniklé situace. Mozek přeřadil na úplně jiné obrátky. Jsou vědomí, která s chirurgickou přesností dokáží za reálné přijmout jakýkoliv fakt jen proto, aby se nemuseli rozrušovat. Přese všechno jsem se ovšem nevyhnula myšlenkám na paniku. Mrchožrouti by neměli mít červené oči. Neměli, že ne?
Zachovala jsem co nejvíc neutrální postoj, když jsem se otáčela k havranovi na mém rameni, ale nejistotě v záškubech tváře a očí se neubráníte. Já pozorovala jeho, možná ji, on mě. Jako by mezi námi nakonec došlo k určitému porozumění.
Bylo to tím, že ...?
Nebo snad …?
A nemohlo k tomu vést …?
Co teď …?
Zacův expresivní popis vzniklé situace mě vytrhnul ze zamyšlení. Zůstaňme pro tuto chvíli u toho, že se něco stalo a že to bude mít následky, dál to neřešme. Ano, někdo sem šel? Pravděpodobně, ale uprostřed lesa? V noci? Vše je možné. Jenže co když nevíte, kde jste? Když nevíte jaký, který, nebo čí, mají ony osoby úmysl? Objevit se můžete vždycky, ale schovat jenom jednou. Já v sukni rozhodně na stromy nepolezu, uvážíme-li ten fakt, že po sobě Zac pravděpodobně zanechá viditelné stopy. A v jehličí se taky válet nebudu, navíc boty, které mám na sobě, nejsou určeny k plížení, glády gládama zůstanou, navíc, kdyby to, co se blíží, bylo smrtelné příliš, tvářil by se Zack jinak a něco mi říkalo, že by neutíkal, protože by to považoval za zbytečné.
Odvážila jsem se jemně pohladit po opeřeném břiše havrana, který si mě zřejmě adoptoval z nějakého mě známého důvodu, a čekala.

Cuknu sebou a lehce vyděšeně se podívám na Zaca, kterému s bolestivou grimasou na tváři, začalo tyrkysově svítit předloktí. Až po vteřině si uvědomím, že celá scenérie začíná nabírat podivně oranžového zabarvení, jakoby zdroj barevného světla zářil zpod mého oka. S roztoucí záři, která mi zastře prakticky celé zorné pole se i zvětšuje pálivá bolest, jenž však ani zdaleka nepřekročí snesitelnou míru.

Zpod levého oka se pak postupně začne spirálovitě šířit jako proud zvlášní pocit, který se zastaví až v nohou. Zatímco se tak snažím udržet si rovnováhu, kvůli třesoucím se nohou, ani nezaznamenám kožený náramek na levé ruce.

Trhnou sebou znova, když Zac zakřičí, že se někdo blíží. Otočím se směrem k němu a rozeběhnu se stejným směrem.

Překvapí mě však jakou rychlostí jsem se rozeběhl. Minimálně dvakrát tak rychle co jsem byl zvyklý na rychlost mého sprintu. Několikrát klopýtnu a málem se rozmáznu o strom, ale jako zázrakem udržím balanc. Uteču však asi o pět stromů dál co Zac, jak nepočítám s novou rychlostí. Zabrzdím s pomocí zachycení o jednu ze spodních větví a schovám se za stromem. Až teď si uvědomím, že mám na ruce zvláštní náramek.

Opatrně vystrčím hlavu zpoza stromu a dívám se na zbytek jestli jdou za mnou, nemluvě o Zacovi zalezlém v koruně stromu.

Z přicházejícího rozhovoru sližím jen útržky a nezachytím ani jméno ani žádnou objektivní informaci. Rozeznám akorát tak, že tam jsou alespoň dva lidi.

Jimmies had been rustled

Doprohrábla jsem se napříč černorudýma tříčtvrtečníma kapsáčema. Místo cigareta mého velmi oblíbeného zipáku jsem našla pouze ruční LED svítilnu, která mi v kapse zůstala po návštěvě sklepa doma (rolled 1). Párkrát jsem s ní praštila o dlaň a zjistila, že svítí čtyřmi s pěti diod. Vrátila jsem ji do kapsy a s opět založenýma rukama jsem se otočila na zbytek. Povytáhla jsem zaujatě obočí, když jsem si všimla že Zac má sebou krabičku... sice davidoffy... ale co. Už jsem se nadechovala, že bych ho o jednu poprosila. Nejenže mě pak přerušil svým proslovem, ale i tím, že začal hořet. A.. nejen on. Všichni hořeli. Přestože ne něčím, co by asi byl skutečný plamen pro absenci pachu škvařícího se masa, přesto si očividně nelibovali. Vyděšeně jsem tak sledovala jak se na chvíli u všech objevují barevné plameny, bolestivé grimasy a následně i jakési zvláštní náramky. V tom jsem ucítila neobvyklou tíhu na hrudi. Podívala jsem se na prsa a tam spočíval náhrdelník s modrým kamenem na němž spočívá cejch ruky otevřené směrem nahoru. Opatrně jsem se ho dotkla a ucítila, že je na omak teplý, přestože je podle všeho z kovu. Zmateně jsem zamrkala a rozhlížela se po ostatních. Všichni lehce lapali po dechu a vypadali zmateně... ještě o trochu více než já. Do vzniklého ticha se ozval pohotově Zac a varoval o příchozích. Sám pak na nic nečekal a okamžitě se začal drápat na strom jak někdo z reklamy na proteinové shaky. Bramble pak doslova vystřelil stejným směrem, div se nerozmázl o strom. V nastalém zmatku a vším se ozval instinkt. Bez delšího uvažování jsem se rozeběhla za nimi a skončila schovaná za vedlejším stromem od Bramblea. Zůstala jsem stát naprosto potichu, doprovázená jen zvukem vlastního dechu a praskáním větší pod Zacem jsem zaslechla něčí hlasy. Zarazila jsem se. Cože? Ezreal? Blitzcrank? S rozšířenýma očima v mixu mezi úžasem a nepochopením jsem se podívala na Bramblea o strom vedle. Bez hlasu jsem na něj zaartikulova "What the fuck?!" ... Co je tohle za zatraceně blbý vtip? Koukám pak kde je zbytek. Zac sedí na stromě, Bramble je vedlě mě. Než jsem zaregistrovala Myrreu a Christine všimla jsem si Ves jak tam jen tak stojí. FUCK

Změny a spěch

Hovor o pekle moc nevnímám. Přece jen jsem pořád trochu vyklepaná a hledím do blba, než že bych vnímala.
"Samozřejmě..." zareaguji potichu, na rozdělávání ohně. Pak se do toho vloží Zack. Trochu razantněji. Když promluví o elektronice zašátrám po kapsách. V kapse tepláků objevím telefon. Když zmáčknu napájení, překvapeně zamrkám, když naběhne. (2)
"Mám, ale jako na potvoru mám prd baterky..." (nechávám na pj kolik) zahučím poněkud zklamaně. Pak ještě v kapse košile objevím svítící propisku (znáte to, když s ní píšete, tak kulička nahoře svítí) ale netuším, k čemu by nám mohlo být tohle.

Mluví dál, hltám jeho slova, budu hltat slova kokoholiv, z koho budu mít pocit, že je v pohodě. Abych zakryla vlastní rozklepanost. Nicméně najednou začne svítit. Klesne mi brada, jak to sleduju. Vůbec netuším, jak mu pomoci. Nicméně vzápětí mám vlastní starosti. Chytím se za hruď a už jsem zpátky na zemi. Mezi prsty mi svítí modré světlo, nevím zda jsem více ochromená bolestí, či překvapením, že svítíme. Bolest stoupá a mezi rty mi uniká vysoké bolestné kvílení jak od zvířete, než člověka. (5) Vždycky jsem měla vysoký hlásek. Snažím se to tlumit o zem, tak jim aspoň nestrhám bubínky. A ječet umím o hodně více, to všichni ví.

Když to konečně trochu ustane, cítím jak se mi cosi děje na čele. Natáhnu tam ruku. Růžek? Zamrkám a samozřejmě to první co mi před očima vytane je Soračina podoba. Světlo mě upozorní na náramník, na kterém je měsíc, asi ze stříbra. To je... přidělané rovnou na kůži? Vytřeštěně si to prohlížím. Najednou se mi tělem prožene příjemný pocit, doprovázený spokojeným. Mám růžek! Pak si vzpomenu na tu bolest a povolím si košili, abych se mohla podívat na černý znak ve tvaru půlměsíce. Hmm... Rozhlédnu se po ostatních, i oni prodělali pohádkové změny. Páááni... Vytvarují neslyšitelná slova mé rty.

Když Zack zavelí ke schování že sem někdo jde, vytřeštím oči a ani nevím, kde se ta energie vzala, vystřelila jsem za ním. Na strom se nevyškrábu ani omylem a tak jsem zahučela do nějakého roští, v kterém jsem se stočila a připlácla na zem, aby mě bylo co nejméně vidět. Není to hned první keř od louky, tak snad si mě nevšimnou.

Ani nevím, jak se schovali ostatní a na mýtinu si nedovolím se podívat. Mám moc plnou hlavu odhalení dle lesku očí a takových hovadin, abych si to dovolila. Ale hlasy slyším. Zamračím se. Tak počkat... Ty změny a ty jména... Co se to tu vlastně děje?

Nový přítel, nebo nepřítel ?

Havran jemně zaklepe Ves z boku do hlavy, aby asi zdůraznil, že postávání uprostřed mýtiny není ten nejchytřejší nápad, dle jeho uvažování. Ovšem nezdá se, že by ti chtěl jakkoliv bránit v tom co děláš. Naopak, zdá se že se snaží pouze poradit a o zbytek se nestará. Ovšem v jeho očích nalezneš něco jako tiché obvinění.

Ti z Vás, kteří se rozhodli schovat, nyní velice dobře vnímají pohyb okolo Vás. Jak se zdá, nebyl Zack ve svém odhadu až tak přesný, jelikož se na mýtině během dvou minut objeví celá malá jednotka osob. Všechny jsou oblečeny v kožených zástěrách, které mají přeloženy dlouhými, hnědými kabáty. Většina z "lidí" mají nejrůznější technologické vymoženosti, od podivných svářečských brýlí až po různé blikající, nelidsky velké rukavice. Všichni drží dlouhé tyče, na jejichž koncích je malé, elektřinou praskající, válcovité zařízení. Když pomalu kráčí mezi Vámi (je jich dohromady 11) a kteří se s vyděšeným nádechem zastaví, když konečně zmerčí Ves. Jak se zdá, po celou dobu kdy kráčeli nepozorovali prostor před sebou, ale fascinovaně pozorovali své nástroje, které, čím blíže byli Vás, tím více praskali udržovanou energií.

Ozve se rychlé dupání a kroky, které se v zápětí objeví mezi Vámi. Blonďaté vlasy, kožená vesta, krystalizované rukavice, které lehce září magií, mladá, pro ženy neodolatelně rozmilá tvář, modré, lehce zářící oči...Ezreal proběhne se vzrušeným, natěšeným výrazem skrze stromy a zastaví se před Ves, kterou mimochodem opět zaklepe zobákem do spánku její havran. Opět ji upozorňuje, že tohle není zřejmě ten nejlepší nápad.

Leeroy uvidí, že se Zack pomalu a tiše obrací na svém místě a připravuje se skočit dolů, kdyby to bylo třeba. Jeho svaly jsou napnuté k prasknutí a jeho pohled soustředěný. Dle pohledu dokážeš určit, že jeho cíl je Ezrealův doprovod, vysoký, obtloustlý muž s fialovým kloboukem, fialovým oblekem a podivnou pruhovanou bílo-žlutou kravatou, vycházkovou holí a vyleštěnými bílo-černými botami.

EZreal pomalu udělá několik kroků kupředu a prohlédne si s překvapeným výrazem Ves od hlavy k patě. Dlouhý pohled věnuje havranovi, kterého s jistým podezřením pozoruje. Nakonec si odkašle, zřejmě proto aby získal svůj ztracený dech.

"Lorde Tirrecku ? Co si myslíte ? Je to ona ?", zeptá se Ezreal obtloustlého muže ve fialovém. Ten se opře o svou vycházkovou hůl a otře si čelo kapesníkem.

"Naprosto. O tom nemůže být pochyb. Cítím magii v jejích žilách ! Je to ona. A ten havran ? O tom nemůže být pochyb. Ale kde je zbytek ? Slečno, předpokládám, že byste se s námi ráda podělila o informace, týkající se Vašich přátel, že ?", zeptá se muž s temným pohledem v očích Ves. V očích mu vidíš chtivost, touhu a především něco, co by se dalo srovnat se zlatou horečkou. Posedlost.

Musím si vymyslet nějaké případné přízvisko - Vesper "Pořezávající si větev pod sebou"

Ty jména mi něco našeptávaly, Něco hodně známého a hodně povědomého, kolečka zapadly na své místo. Ale to přece nebylo možné? Opravdu?
Vše bylo možné, když jste se k tomu správně postavili a když jste zvážily všechny možné okolnosti. Ano, bylo to svým způsobem děsivé, jenže zvládla jsem už i horší situace.
‚Jaké?‘
Jedovatá myšlenka vkrádající se na mozek. Kdo ví? Určitě nějaká být musela. Otočila jsem se k blížícím se krokům, zachovávat chladnou hlavu uprostřed temného lesa tam, kde jsem si myslela, že jsem bylo … Hrdinské? Ne, nápor na nervy. Spustila jsem ruce podél těla, v takovouto chvíli vám stačí, když se přesvědčíte o tom, že jste jenom někdo jiný, někdo kdo tu patří, někdo kdo ví, někdo lepší.
Já sledovala je, oni mě. Piltover, nebo tak mi to alespoň připadalo, stejně jako fakt o ukrývání se. Nemělo by to cenu, pokud ty jejich hračky fungují na předpokládaném principu, museli bychom se nějak tajemně vyplést pryč. Velmi potichu. Takhle to můžu stáhnout na sebe a nechat je zmizet, já už se nějak vypletu. Ne, nejsem žádný hrdina, pouze uvažuji ryze prakticky.
‚Ez, marnotratný objevitel. Piltover. Přátelé? Nedůležité. Nepřátele? N/A. Schopnosti? Na zabití. Hlášky? Nezájem. Osobnost?‘
Před očima mi prolétly všechny ty obrázky s Tarickem, ani jsem nemrkla. Neutrální výraz jsem si zachovávala, i když jsem pohlédla na Eze
„Dobrý večer, pánové, lorde Ezreale.“
Doprovodila jsem svá slova pokývnutím hlavy. Hlas jsem si udržovala klidný a nijak rychlý, stálo to spousty sil.
„Myslím, že jsem byla zavlečena do víru události, po kterých mi pravděpodobně nic není, ráda bych se zeptala, je toto území tech-mágů, Piltover? A mimo to …“
Pohlédla jsem na osobu ve fialovém, která mi neblaze připomínala jinak barevného barona Samediho.
„Lorde Tirrecku, zdá se mi, že zde někoho, nebo něco hledáte a hledáte to tak moc, že jste odložil veškerá pravidla slušného vychování. Váš chtíč se odráží ve vašich očích a je tedy až do nebe volající připomínkou vaší posedlosti kdo ví čím.“
A bylo to venku, záchvatům upřímného zhodnocení cizí osobnosti se jeden většinou neubrání, zejména pokud se chová tak, jak se chová. Samozřejmě si uvědomuji potenciální vývoj situace a upřímně doufám, že všichni ostatní už jsou na cestě pryč, nebo je nenapadne žádná myšlenka, která by jim nařizovala sem okamžitě skočit, i když z taktického hlediska by to nebyl špatný nápad, přece jenom, pokud jsou mé domněnky správné, jediné bezpečnější místo pro MĚ, leží víc na jih a to ještě možná.

Sleduji z poza stromu vývoj situace a připravuju se skočit na cestu, kdyby cizinci jevili nějakou snahu zajmout Ves. Celkově ale čekám na vývoj situace.

Nový svět

Ezreal a Lord Tirreck hledí jako opaření. Zřejmě nepředpokládali, že bys opravdu odpověděla. A pokud ano, v žádném případě způsobem jakým jsi promluvila. Oba hledí jako opaření. Jako první se probere Ezreal, který rychle zamává na ostatní muže a ženy, které byly doteď ozbrojeni blyštícími, bleskovou energií explodujícími holemi, aby je sklonili. Vědci, kouzelníci, nebo kdo to zatraceně je, skloní podivné hole se závažím bez jakkéhokoliv protestu. Stejně jako Tirreck a Ezreal tě udiveně sjíždějí pohledem.

Vidíš moc dobře, že Ezreal je přesně takový jak si ho pamatuješ ze hry. Veselý mladý obličej, velké modré oči, téměř dětský obličej, pozoruhodná postava, krystalové rukavice, hnědý kožený kabát, celá řada opasků a velká řada brašen a kapes.

Nakonec se ovšem rozhodne zachovat jako gentleman a hrubě si odkalše. Potom ti vysekne hlubokou poklonu, až prsty ruky přejede zem.

"Znáte mé jméno krásná paní, ovšem tím pádem máte oproti mě značnou výhodu ! A prosím, nejsem lord. Ezreal. Jen Ezreal. Musíte odpustit Lordu Tirreckovi, na Valoranu se v posledních měsících staly podivné a strašlivé věci a on a jeho cech trpí ze všech nejvíce. Nechceme bojovat, ale jelikož jsme Vás konečně našli, musím Vás požádat, abyste mne následovala do mého města Piltover."

"Nejsem si jist, zda Vám tato informace unikla, ale momentálně jste hluboko v divočině, daleko od Piltoveru, poblíž temných bažin Barr´nazuur, v "lese vzpomínek" kde sídlí podivné příšery a mutanti, kteří unikly z hlubokých kobek Zaunu, ale než odpovíte jakkoliv, smím znát Vaše jméno, Havraní paní ?"

Zatímco Ezreal mluví, ostatní vědci se i se svými holemi otočí zády k tobě a začnou se bedlivě rozhlížet. Nyní ti i dává smysl proč by se tak vyhlížející muž vydával na takovéto nebezpečné dobrodružství. Kdo je ? A co je jeho cílem ? A především...nevzpomínáš si, že bys o něm kdy slyšela v lore League of Legends. Změnil se snad svět, který jsi tak dobře znala ? A pokud je to pravda...tak jak ?

Vědci, Ezreal ani Tirreck si prozatím nevšimli nikoho z ukrytých.

Pojďte se někdo prozradit, ať v tom nejsem sama

Havraní paní, ano ten titul se mi líbil, jenže, za všemi jeho slovy se ukrývalo něco mnohem zlejšího a zlověstnějšího, něco nepříjemného, něco co mě nutilo se zamýšlet nad skrytou podstatou věcí, číst mezi řádky a číst v očích.
Takže „Les Vzpomínek“, z toho už se dalo něco vytěžit, ovšem stát tady ještě chvíli a mluvit o zbytečnostech bylo sice příjemné nýbrž mi nenechávalo myslet na to, že poblíž jsou moji přátelé, kteří se nebaví zřejmě tak jako já a hlavně, že tam někde je Zac až nepříjemně připomínající Alistara, pravděpodobně i s některými jeho povahovými vlastnostmi, jediná možnost byla to velmi rychle rozpustit a poslat je pryč, ale jak? Jak mám sakra se jich zbavit?
Počítala jsem svoje šance, mizerné a ještě mizernější. Své přátele jsem nepovažovala za tak schopné mi pomoci, hold jsem na to byla sama, co sis upekla, to si taky vyžer a naplno.
„Jsem Vesper.“
Vynechala jsem obratem své příjmení, možná, pokud tohle přežiju, přijdu časem na nějaké přízvisko, které se mi bude líbit a bude znít tak akorát, sice to asi nebude nic jako „Master tactician“, či „Leader of Noxus“, ale … Proč ne?
„A pravděpodobně budu muset odmítnout vaše pozvání do Piltoveru.“
Jemně jsem pohladila havrana po břiše a psychicky se připravila na osvětlení svého stanoviska.
„Chápu, že se zde v poslední době dějí moc zajímavé věci, kdybych vám měla říct, co jsem ještě před chvíli dělala já, pravděpodobně by jste mi nedokázali uvěřit, ale kde mám tu jistotu, že jakmile se rozhodnu jít s vámi, uvidím ještě někdy denní světlo. Opravdu bych nechtěla skončit jako něčí pokusný mazlíček.“

Ezreal zamyšleně založí ruce na hrudi a jemně zavrátí hlavu na bok. Podupává nohou a hledí Vesper přímo do očí. Je jasné, že se v jeho hlavě pohybují myšlenky do všech směrů a očividně se pokouší něco vymyslet. Úkosem se podívá na obtloustlého lorda vedle sebe a kývne na něj.

Havran se při dotyku nebránil, ale když jsi podala Ezrealovi odpověď, dvakrát tě ťukl zobákem lehce do spánku.

Lord Tirreck rozhodí rukama a zavolá na svůj doprovod, "Pojďte, zanecháme pana Ezreala s Lady nachvíli o samotě. Chci abyste prohlédli toto okolí a určili jak moc je krajina poznamenána zábleskem magie, rovněž bude-", více již neslyšíte, když se Tirreck a zbytek jeho lidí vytratí do tmy okolo Vás a začnou se opět věnovat své práci. V temnotě zapraská elektřina, jak se hole Tirreckova doprovodu opět rozevřou a jemnými tahy začnou přejíždět po zemi. Elektřina vně holí jemně přejíždí a poskakuje po povrchu země a občasně se více rozzáří, nebo naopak pohasne na nitěrné vyzařování.

Ezreal se usměje a ukáže palcem na strom, na kterém se nachází Zack.

"Už jen proto, že jsem nezaútočil na Vašeho kolegu tam nahoře, by Vás mohlo ujistit o otm, že Vám nechci ublížit já, ani Lord Tirreck. Každopádně, Váš argument zní rozumně a chápu Vás.

"Inu, ujistí Vás, když Vám povím, že Piltover je především město výzkumu a experimentace na "materiálních bází strojů" ? Nepleťte si mě s tím tatrmanem a rádoby strojovým bohem Viktorem. Ále...pokud to nestačí, tak Vám řeknu něco jiného."

"Během posledních osmi dní, zmizelo z války, která mimochodem stále řádí skrze celý Valoran, několik klíčových postav. Generál a stratég Noxiánských armád Swain, Minotauří gladiátor Alistair, náš mocný spojenec a přítel. Lady Soraka a Sivir, které společně cestovali skrze Piltover si čirou náhodou rozplynuly v záři z "třpytivých hvězd", pokud se dá věřit tomu, co povídají lidé na ulicích. A tajemný Varus, který během války lovil a demoralizoval jednotky Noxus po celých liniích rovněž z podivných důvodů zmizel a znovu se neobjevil."

"Netušíme co se stalo. Od doby, kdy byla Liga Legend zničená neznámou mocí a válka různých národů se rozpoutala naplno se sice stalo již mnoho podivných věcí, ale tohle je až příliš podivné. Rovněž netuším, zda jste vy a Váš přítel jediní, kteří se zde zjevili, ale "můj" výzkum dokazuje, že magie těch hrdinů a zloduchů někam přešla. Ne...magie je špatné slovo. Jejich bytí. Jejich osobnost, síla a schopnosti."

"Když se dívám do rudých očí toho havrana...vidím že vy jste tou, kterou si vybral, nebo byl do ní uvržen Swain."

Ezreal se nachvíli odmlčí a založí si ruce na opasku, s lišáckým úsměvem se pootočí a podívá se na Zacka, který se přikrčil do dřepu a opřel si své ruce obtočené řetězy o svá kolena.

"Už jsem Vás přesvědčil, paní havranů ?"

Nové informace a zrovna já lezu ven - no to potěš

Pozorně poslouchám o čem se baví. Já bych ze sebe nevyrazila asi ani slovo, kdybych tam stála místo Ves. Když pak slyším že budou prohledávat okolí, chvíli mi trvá, že to znamená, že pravděpodobně najdou nás. Více se stočím v křoví a pevněji semknu víčka k sobě. Bolestně hlasitě slyším praskání elektřiny, ač se je snažím moc nevnímat. Hrkne ve mě, když zjistím, že Ezreal ví o jednom z nás. Tam nahoře. To bude asi Zack.

Nicméně ohledně toho vůbec nic nedělá. Trošku mě to nahlodává. Ale nemám tak nějak odvahu vylézt a jít se ukázat taky. Když začne mluvit o ztracených postavách, vyjede mi ruka k růžku, který vyrazil na mém čele. Jistě, Soraka, to už mi došlo, ale... Zmateně se mi honí myšlenky sem a tam, až na chvíli zapomenu, že se vlastně schovávám.

Zničená, Liga Legend? Zarazí mě další slova. Um... Cože? Naslouchám dál a dovolím si se opatrně přetočit abych se tam mohla podívat. Stejně toho moc nevidím. Bytí, osobnost, síla a schopnosti... Nasucho polknu. Dělá se mi mírně nevolno, když se mi vybaví pár katastrofických scénářů, v nichž jsme zapříčinili něčí smrt. Vždy jsem všechno brala moc vážně. Vybral nebo byl uvržen... Do čeho jsme se to jen zapletli... Běží mi zoufale hlavou.

Nevím jak Ves, ale mě rozhodně přesvědčil, že o tom ví mnohem více než my a měli bychom si nechat pomoci. Přeci jen jsme uprostřed lesa v neznámém - tedy relativně neznámém světě a dle všeho je v nás bytí hraných hrdinů. A on nám dokonce dle všeho pomoc nabízí. A už stejně ví o Ves a Zackovi a já si nedělám naděje, že bych dokázala něco někde v lese sama. Jak nad tím uvažuji, tak jsem si přendavala přeleženou ruku a křoví zachřestilo. A je rozhodnuto. Proběhne mi v hlavě a vyštrachám se z křoví na nohy. Projdu dvěmi řady křoví na louku. Pokud odněkud někdo vyběhne a něčím na mě zamíří, jen zvednu rozevřené dlaně, že v nich nic nemám a nikterak je neohrozím. Pokud ne přejdu po louce k Ves.
"Um... zdravím," pokynu Ezrealovi s trošku křečovitým poloúsměvem.

Lehce si povzdechnu když vyslechnu celý Ezrealův projev. I můj křečovitý postoj připravený kdykoliv vyrazit s hurónským řevem se uvolní. Narovnám se a dám si ruce do kapes. Otočím se na ostatní a s grimasou ve tváři vydřující "No což už." pokrčím rameny.

"Tohle nemá cenu, stejně o nás vědí, pojďme." zašeptám na ostatní za stromy a v keřích. Vyjdu zpoza stromu a pomalu vykročím směrem k cestě. Cestou pak ještě mávnu na Zaca aby slezl dolů, když už o něm ví.

Cestou ještě sám pro sebe zavrtím hlavou nevěřícně nad tím, že jsme skutečně na Valoranu ve světe Runeterra. Jeden by si myslel, že se takové věci stávají jen v komiksech a filmech.

"Mě jste tedy přesvědčil Ezreale" pronesl jsem na něj hned jak jsem vyšel na dohled ve tmě osvícené jen měsíčním svitem. Protože plně očekávám kopí směřovaná na mě, vyndám ruce z kapes a ukážu, že nemám zbraň "Jmenuju se Leeroy Well, ale říkejte mi Brambletusk, je mi ctí vás poznat".

Paní Havranů, ...ó mé ego

Tirreck za doprovodu ostatních začal obcházet nejbližší plochu, byl to problém? Možná, to ukáže až chvíle, kdy mi bude odpovězeno. Vyčkávala jsem, upřímně, to jsem uměla docela dobře, všechno mělo svůj čas, své místo a ...
'To jako vážně?'
Jedna věc, je mít tušení, myslet si, že to tak být může a druhá věc, druhá věc je zjistit, že to tak skutečně je a že je to ještě horší, než jste si mysleli.
Co to vše ovlivnilo, to že jsem jako obvykle svého Tyrant Swaina proháněla po Field of Justice, ovšem teď ve správný čas a nebo naprostá náhoda? Jenže náhody neexistují. Pokud jsem teda přebrala Swainovu osobnost, znamená to pro mě, že ...
Že jsem na mnoha místech veřejný nepřítel číslo jedna, nebo jím být alespoň potenciálně můžu. Minimálně havran vypadal dost na to, jako že se mi snaží neustále tento fakt připomínat, asi se stanu paranoidní, nebo na útěku. Co z toho bylo lepší? Noxus, který uznává pouze sílu, nebo se neustále bát, že se někdo neovládne?
Swain, Alistar, Soraka, Sivir, Varus, Taric ...
To jsme byli vlastně mi všichni, což samo o sobě něco muselo znamenat a co když se něco takového nestalo jen nám šesti, co když nás bylo víc?
Myrree a Leeroyovi rupli nervy a vylezli, alespoň už sem tu nestála sama.
Pokud můžu operovat s faktem, že se ve mně nějakým záhadným způsobem usadili Swain i se schopnostmi, můžu je použít na svou obranu, tedy je jenom velmi nízká možnost, že by mi kdokoliv z nich dokázal ublížit, možná Ezreal, nebo všichni ostatní mí přátelé ...
Zachovala jsem klidný výraz a skoro až nezúčastněným hlasem jsem prohlásila.
"Pokud jste přesvědčil mé přátele."
Nechci v tuto chvíli dělat ukvapené rozhodnutí, výsledek ukáže až čas.

Basically... I am retarded

S poněkud nevěřícným výrazem jsem poslouchala o čem se ti na cestě baví. Veškerá dosavadní znamení jsem se snažila více méně ignorovat a nepřemýšlet nad nimi. Ale teď. Kočka je z pytle venku. Není o čem pochybovat. Jsme na Valoranu ať už to zní jakkoliv šíleně. Se stále stejným výrazem sem tam pomalu zavrtím hlavou v neuvěření.
Po tom co ten blonďatej fracek řekl mi zamrazilo v zátylku. "Kurva." vyhrknu tiše, když jsem zjistila že o nás z největší pravděpodobnosti ví.
Otočila jsem se na Brambletuska, který se najednou napřímil a pronesl, že bychom tam měli jít. Protočila jsem oči a chtěla jsem namítnout, ale on se jen zvedl a šel. A Myrrea taky. Chytla jsem se jednou rukou za čelo a neveřícně se celá zavrtěla. "To nemyslíte vážně..."
Povzdechla jsem si. Složila jsem si ruce na hrudi do kříže, nasadila nasraný výraz číslo 4 a celkově se držela v postoji, který co nejvíce vyzařoval negativní body-language a co nejvíce skrýval moji nervozitu a úzkost. Vyšla jsem na cestu. Beze slova jsem se postavila mezi Myrreu a Brambla. Přejela jsem pak blondýna pohledem od hlavy k patě a hlasitě si odfrkla.

Zack si dlouze povzdychne a pomalu sleze ze stromu, velice znepokojeně se potom dívá na hluboké rýhy, které s hlasitým praskáním zanechal v kůže stromu. Trochu podrážděně si opráší ruce o zástěru.

Ezreal se přátelsky usměje a věnuje Vám všem souhlasné kývnutí. Nakonec si jen slabě povzdychne a ukáže palcem za sebe, zatímco si druhou ruku založí za opasek. Lehce se zakloní, vypadá minimálně spokojeně.

"Nechci na Vás příliš tlačit, ale brzy bude pršet. Máte štěstí, že jsem tuto noc nechal zvýšit rozpětí našich pátracích senzorů, jinak bychom Vás zřejmě nenašli. Nebo hůř, našli by Vás ti šílenci ze Zaunu."

"Ehrm...každopádně Vám nabízím místo v Piltoveru do doby, než se rozhodnete co dál. Já sám Vám mohu slíbit pobyt ve městě bez cely, okov či dotěrných lidí....nebo...ne, spíše jen bez těch cel a okov, pochybuju, že se na delší délku ubráníte zájmu profesora Heimerdingera, nebo toho náfuky Jayce...dobrá zpráva je, že v tuto chvíli probíhá v Piltoveru jednání mezi zástupce Demácie a Noxus, takže pokud se rozhodnete jít vlastní cestou, budete mít možnost si zvolit svou cestu. Jak Vám to zní ?"

Zeptá se Vás Ezreal s palcem pořád zvednutým.

Zack si povzdychne, vytáhne si dlší cigaretu a pomocí sirek si ji zapálí, zatímco on kouří, můžete se vy vymluvit. Potom co jste hotoví, ať už se s Ezrealem bavíte o čemkoliv, je Zackova odpověď, "Do hajzlu s tím, beztak potřebujem aspoň dobrou mapu a informace o tom, jak se dostat...no...domů. Takže proč ne."

Podívám se na Zacka a pokrčím rameny ve smyslu "proč ne".
"Tak nějak. Beztak nemáme lepší plán a mimo jiné mě více láká přespání byť v nějaké kasárně než venku v lese. Mimo to, vždycky mě lákalo se tam podívat."

Night night

Během blondýnova monologu se mi nechtěně změnil výraz do strnulé grimasy člověka, jenž se snaží srovnat si reálie a uvěřit tomu co se děje. Když domluví, jak lusknutím prsty se proberu ze zamyšlení. "Fajn. " ucedila jsem na adresu Ezreala. Poté jsem se otočila na Zacka a vzala si od něj cigaretu. Ještě než začal cokoliv namítat podívala jsem se na něj a v půlce jeho nádechu jsem mu připomněla krabičku nových black devilů co mi utopil v pivě před týdnem. Jeho popuzený pohled jsem mu oplatila úšklebkem zatímco jsem automaticky šahala po svém zipáku. Hned co jsem zjistila, že tam není a vzpomněla si, že jsem ho nechala doma, natáhla jsem ruku s cigaretou k zapálení. Se svítící cigaretou v jedné ruce a druhou rukou zavěšenou za palec v pásku jsem se otočila zpátky na mluvčího naší "záchrané" skupiny. "Co nám nabídnete na oplátku, když budeme spolupracovat s vašimi výzkumy?" nadhodím k němu a drsňácky si potáhnu s cigarety.

Kde se chceš Ves vidět za pár let?

Vážně nechci, ale možná jedno udělám, nebo raději ne.
‚Jak by to asi vypadalo?‘
Prohlížela jsem si havrana, hodnotila a křížila proporce, nechala si hlavou probíhat rozkresby, vlastně poprvé jsem se zamýšlela nad tím, jak to doopravdy funguje, dokud to byla jenom hra, bylo vše v pořádku, prostě to šlo a nikdo neměl důvod se tím zabývat, ale jak vlastně taková polymorfie … reálně …
Jak může něco takového …
Nakonec přijmout nabídku k cestě do Pilltoveru nebude takový problém, otázka zní, jestli se chci vůbec vrátit zpátky, co kdybych tady zůstala? Změnilo by se něco? Jaký by to přesně mělo dopad na okolí? Noxus se mi nikdy nezdál jako úžasné místo k bydlení, ale možná, když se na to podívám z jiného úhlu pohledu, když zvážím veškeré pro a proti, je zde vlastně širší možnost uplatnění a když využiji moci, kterou možná dokážu využít, nemuselo by to být tak potenciálně smrtelné.
Vlastně v tuto chvíli to znělo jako docela dobrý nápad. Tak jsem teda přikývla, že to beru, budoucnost ukáže až čas.

Ezreal se na Ninu poněkud zmateně podívá. Jeho výraz je tak výmluvný, až to bije do obličeje, nemá nejmenší ponětí o čem to Nina mluví. Když se podrbe rukou ve vlasech, dostane jeho tón poněkud zmatený podtón.

"Jaké výzkumy máte přímo na mysli ?"

A jsme v tom všichni

Když vylezou všichni, jsem o mnoho klidnější. Usměji se napřed na Leeho a pak na Ninu, když si stoupnou vedle mne. Nicméně i tak se potácím mezi pocity silně hanícími s panikou a těmi, kdy si připadám jak ve snu a jen nezúčastněně sleduji, jak se hýbe moje tělo.

Pršet? Zvednu pohled k obloze a natáhnu vůni vzduchu, zda poznám, když se tady blíží déšť. Co dál? Škubnu hlavou zpět a podívám se poněkud vytřeštěně na blonďáčka. Nepředpokládají, že se nepokusíme dostat zpět že ne?
"Docela děsuplně," odvětím šeptem spíše pro sebe, když pak vznese otázku, protože si nedokážu představit, že by mě tu nechali a šli si prostě po svých.

Když pak promluví Zack zeširoka se usměji. Rozumná řeč. Proto na to horečně kývnu, že souhlasím. Když Nina vytáhla nějaké výzkumy, podívala jsem se na ni asi stejně překvapeně jako Ezreal. A o dost vyděšeněji. O čem to mluví?

Disection

Nevzrušeně jsem pozvedla obočí pravého oka. Na obličej se mi vkradl mírně pobavený výraz a ještě jsem si potáhla z cigarety. "Jaké přesně výzkumy? To mi řekni spíše ty. Sám si řekl, že jste z Piltoveru a zmínil jsi Heimerdingera. Který, ještě když jsem o něm slyšela naposled, byl jedním z nejgeniálnějších vědců globálně. Sotva o nás bude jevit tebou zmíněný zájem, protože hledá někoho na čajový dýchánek nebo partičku karet. I podle vašeho vybavení hádám, že jste se sem měli dostat dříve než ti ze Zaunu a přinést zpět k prozkoumání cokoliv co tu najdete spojeného s onou anomálií, o které jsi mluvil. Čili, chcete nás k výzkumu. Otázka zní, co z toho budeme mít my."

Ezrealův výraz se rozzáří, protože konečně pochopí naco Nina naráží. Zack si mezitím založil své ruce na hrudi a pozorně pozoruje okolí, zatímco je otočen k Vám zády.

"Při vší úctě jsem doufal, že zde najdu nějaké zářící kameny, krystaly, artefakty, ani v nejmenším jsem nedoufal, že potkám živé lidi. Tedy..., Ezreal kývne na Myrreu, aspoň většina z Vás rozhodně člověkem bývala. Každopádně, otázka proč jsem Vás chtěl najít dříve než ti chlápci ze Zaunu je prostý. Zatímco Vás vědec z Piltoveru požádá abyste se posadili, vloží Vám vědec ze Zaunu pod židli zápalnou nálož."

"Nechci si ani představit co by se stalo, kdyby se to objevily-"

"K ZEMI !", zařve Zack a kotoulem do boku se zachrání před malou explozí, která jej kouřícího odhodí proti jednomu z mnoha stromů. Po nárazu se ozve bohapusté klení.

Všude okolo Vás se spustí divadlo explozí a výbuchů, když se projektily neznámé velikosti a síly zakoušou do země. Ezreal se rozplyne na jednotlivé částečky světla a nachvíli zmizí, jen proto, aby se objevil celých třicet metrů nad Vámi ve vzduchu a namířil levou ruku někam před Vás. Hned potom jeho rukavici opustí koule oslepujícího světla, která proletí korunami jednoho ze stromů a k zemi dopadne seškvařené, humanoidní tělo v černém koženém kabátci, kožených kalhotách a vysokých kostičkovaných botách. Proti Vám se vrhne trojice mužů, dojednoho jsou všichni o dvě hlavy vyšší než Zack a jejich děsivá svalová konstituce Vás nenechává na pochybách o tom, že to nejsou normální lidé. Dojednoho drží nejrůznější chladné zbraně chuligánů normálního světa. Páčidlo, prkno s hřebíky a olověná tyč.

Ezreal opět přeskočí a vy vidíte jak se v temnotě lesa rozsvítí záblesky modré energie a ozve se odtamtud zvuk automatické střelby z moderních zbraní.

Velikán s olověnou tyčí napadne Zacka, který je již při vědomí a na nohou. Vztekle hledí na své popálené oblečení a když se jeden z útočníků dostane na dosah a provede vrchní, horizontální švih, povšimnete si, že Zack zaujmul bojový postoj. Něco takového jste u něj ještě neviděli. Povídalo se sice o něm, že kdysi býval velitelem, či součástí nějakého pouličního gangu, ale nikdy jste u něj neviděli postoj, jenž je specifický pro bojové umění aikido. Když chuligán zaútočí použije Zack řetěz na předloktí, aby ránu svedl bokem a tvrdě udeří protivníka pěstí do obličeje. Ten udělá dva kroky zpět, zasměje se a opět zaútočí.

Je jasné, že Zack nezískal společně s Alistarovými řetězy i jeho sílu a schopnosti...nebo ano ? Havran sedící na Vesině rameni hlasitě zakráká a zamává křídly. Proti Ves a Nině vyrazí chuligán, který je fyzicky nejméně svalnatý z trojice. V rukou svírá velké prkno s hřebíkem a připravuje se k vodorovnému švihu z pravého boku. Vidíte že má podivně pokrčenou levou nohu, chybí mu dva prsty na levé ruce a nosem mu prochází velký, kovový kroužek.

Proti Leeroyovi a Myrree se rozběhne muž s páčidlem. Musí ujít minimálně nějakou vzdálenost než se k vám dostane, ale sliny divoce létající z jeho úst Vás nenechávají na pochybách, že až se k Vám dostane, bude Vás to velice bolet.

Někdo to zase zakřikl

Říkám si, že bychom tu neměli krafat a už jít. I když téma šťouchání do našich drahých osob by chtělo vyřešit dříve, než někam půjdeme. Když kývne ke mě, trošku vzpupně našpulím rty. No a co. Potlačím chuť vyjet rukou k růžku a ujistit se, že tam stále je. Nicméně s tím přijde opět myšlenka na to, co říkal před tím. Vážně vážně hodně doufám, že jsme jim nikterak neublížili.

Nestačí ani doříct poslední větu, když zareaguje Zack. Poplašeně sebou škubnu, co se zase děje. Vyjíknu když to exploduje. Třeštím oči a říkám si, že příště cokoliv takovéhleho budu odklepávat na zuby, abychom to nezakřikli. Ezreal sundá neveverkovou veverku ze stromu a z lesa se začne ozývat boj. Trošku se stáhnu k Leeovi a hledím na to dost nevěřícně. Hodně. Už se zase dostavil ten pocit, že to musí být sen. Zírám do lesa dokud se neozve krákání. Znovu sebou cuknu a rozhlídnu se. Z lesa se vyřítili další týpci. Můj první instinkt bylo otočit se a zdrhnout. Ale v lese probíhá boj, navíc nejsem nikde u nás, abych dolezla do nejbližší vesničky a byla v bezpečí. Zanadávám si, že jsem se měla více zajímat o mapy světa, kde hraju.

Přímo na nás míří chlap s páčidlem, má to kousek dál, ale stejně se sem dostane. Trošku zoufale se rozhlédnu alespoň po něčem, čím bych se mohla chvíli bránit, ale jsme na louce a tady toho fakt moc není. Podívám se zpět na něj. Sliny létají do všech stran. Proč jsem si vzpomněla na vztah Warwicka a Soraky? Křečovitě svírám nový náramek na mé ruce. Sjedu k němu pohledem. Kdybych měla Soračinu moc... Podívám se na tvora. Mohla bych alespoň pomoci. Blíží se na můj vkus moc rychle a začínám panikařit. Uvažuju o tom, že bych přeci jen zkusila štěstí v lese.

Sebevražedné nálady dnešního večera

Nina začala prodlužovat naše stání, samozřejmě, že nedůvěra byla na místě, ale takto to prostě nezjistíme, když budeme postávat uprostřed lesa. Bylo mi ovšem jasné, že už pravděpodobně bylo rozhodnuto, takže jsem si ve vidině blížícího se pochodu zakasávala část sukně pod pásek, aby se mi lépe šlo, když začal Zac vyvádět. Zase. A pak se tam objevili ti ostatní.
‚Zaun?‘
Blesklo mi hlavou. Zřejmě jsme se příliš zdrželi. Už se mi chtělo řvát, že je toho příliš mnoho a moc tomu nepomáhal ani fakt, že den ještě neskončil.
Ale to k tomu, abych nějak odůvodnila své budoucí jednání. Ano, jsem rváč, příležitostný. Občas prostě dojde na chvíle, kdy své argumenty musíte podložit něčím pádným.
Samozřejmě, že jsem viděla, jak zareagoval Zackův protivník na Zacka a že mi docházelo, že pravděpodobně půjde o něco podobného, něco jako stejnou mutaci, nebo tak i u toho, který šel proti nám, ale taky bylo nasnadě tušit, co s námi udělá. A s ostatními jsme počítat nemohli, hold to vypadalo, že zrovna na tohohle jednoho jsme s Ninou sami dvě. A já měla glády, které nás sice úplně nezachrání, jenže lepší je mít je na své straně. Prvotní myšlenka byla, že přiskočím a nakopnu jej do koulí, což by jej asi složilo, kdyby byl normální, ovšem riziko, pokud by to s ním nepomohlo, bylo příliš velké. Nezbýval čas na rozhodování, bylo nutné využít všech jeho slabin.
Rozběh na dva tři kroky, což stačilo, aby jeden získal dostatečnou energii pohybu. Počítám s tím, že havran se mi pustil z ramene, jakmile jsem se do toho dala.
Útočník povede švih zprava do leva, prkno sice není úplně nejkrásnější myšlenka, ale když musíš tak musíš. Proto vedu dráhu svého skoku kolem jeho levého boku. Při nejbližší příležitosti se zachytím alespoň jednou rukou toho kruhu v nose, co má a pokračuji v dráze „letu“. Předpokládaný výsledný efekt je zhruba takový, že buď budu pokračovat nerušeně až k zemi s tím kruhem a kusem jeho nosu, nebo v jiném případě mě ještě praští, takže moje rychlost bude větší a jestli mě zasáhne i ten hřebík, tak mě to asi bude bolet, nebo se stane ještě třetí věc, se kterou zatím nepočítám. Jo, a taky se může stát, že se mi toho kruhu nepodaří chytit, což by bylo veskrze nepříjemné, avšak i s tím se musí počítat.
Takže pokud se mi to nepodaří, prostě to stočím do parakotoulu a až budu zase na nohách a za jeho zády, tak to začnu opětovně řešit, a pokavaď dostanu prknem, moje dráha letu bude změněna, hvězdné nebe se mi usadí za víčky, nevadí, zkusím se pak při nejbližší příležitosti odkulit a postavit zpět na nohy.
Možná naše šance nejsou úplně reálné, ale nepokusit se si je vybojovat, nezasloužili by jsme si ani tu nejmenší.

The moment Teemo hit the fan

Chystala jsem se už něco namítat o tom, že v přítomnosti technika Ziggse mi ta nálož pod židlí bude hrozit stejně. V půlce nádechu mě zarazil Zack, který s výbuchem ihned odletěl. "Zacku!" vykřikla jsem. Ihned mě však uklidnil fakt, že se zvedá a vypadá jen lehce vyuzeně. Na zem okolo nás začali dopadat náboje a z pobudů, kteří vyběhli z lesa se na nás hnal jeden z nich. Vypadal, že má zraněnou nohu, neměl pořádnou zbraň a jeho volský kruh v nose by se dal velmi lehce využít proti němu. Veškeré myšlenky na hrdinství zahnal fakt, že byl minimálně o metr větší než já. Celou vteřinku mi trvalo než jsem tělo dostala ze stavu paralyzovaného výjevem skutečně smrtelného nebezpečí. Už jsem se chtěla otočit a utéct někam pryč. V tom však Ves vyběhla na něho jako když zčista jasna váš Malphite iniciuje teamfight ultimátkou. A podobně i jako v lolku, toto jsou momenty kdy jsem přestala racionálně uvažovat. Instinktivně jsem vyrazila za Ves. Držela se na (jeho?) levé straně. Ve zlomku vteřiny jsem se rozhodla zaměřit se na jeho pravou stranu. Jak se k němu blížila, onen šupák se začal napřahovat pobitým prknem. Díky tomu, že jsem neměla glády jako ves, ale relativně sportovní kecky, dostala jsem se k němu zhruba ve stejný moment jako Ves. Na metr od něj jsem se odrazila nohou do skoku. Druhou nohu jsem měla před sebou a pokusila se tak o až šaolinský drop-kick, který více méně předvádí Lee-sin na druhou aktivaci svého Q, mířící na jeho pravé koleno s plánem mu minimálně urvat čéšku. Během neuvěřitelně dlouhé půlvteřiny, během níž jsem letěla vzduchem jsem se modlila, aby mě cestou nesrazilo prkno a na rychlé odkutálení do strany po svém dopadu na něj ať už ho to pochroumá jakkoliv. (1k10 -> 5)

Když se Nina začne navážet do Ezreala, napůl se pootočím jinam a koukám se po okolí. Nina se Zackem si zapálí a tak se vzdálím o dva kroky směrem na stranu a začnu se znuděně mimoděky pohupovat ze špiček na paty s občasným zívnutím.

Měl jsem jít včera dřív spát, na tohle fakt nemám moc naspáno... ale budu se tvářit, že se tohle dalo očekávat a můžu si za to sám...

Kouktem oka pak zachytím letmý záblesk ve stromech. Jako kdyby si někdo zapálil cigaretu. Zackovi to ovšem došlo dřívě, co se skutečně děje. S výkřikem je odmrštěn na stranu. Insinktivně si dám levou ruku před obličej. Když ji dám dolů, všimnu si několika pobudů, kteří z lesa vyběhli na nás. Přesněji, na mě a Myrreu. Postavím se mezi ní a postavu a rychle se rozhlédnu po zemi. Rychle vydloubnu napůl v zemi zasazený kámen o přibližné velikosti pěsti. Dám si pozor abych při nápřahu nepraštil Myrreu. Zakloním se do zadu s levou rukou nataženou šikmo dolů, také trochu nadzvednu pravou nohu. Cestou dopředu využiju hybného momentu kroku dopředu i rotace trupu a vrhem připomínající baseballový nadhoz vystřelím kámen směrem na jeho obličej, doufajíce v homerun. (8)

Leeroy a Myrrea

Leeroy se nezachoval jako zbabělec a chuligána, který se po něm vrhal to nemálo překvapilo. Jeho obličej se stočil do zaujaté grimasy, když proti jeho obličeji vyletěl kulatý předmět připomínající perfektně smrtící kámen. Pokusí se zohnout, ale jelikož je tma a Leeroy jak cítí z nějakého podivného důvodu věděl kam přesně zamířit, pozměnil lehce pohyb své ruky a zohnul více ramena, jeho trup se lehce sám od sebe natočil a to co považoval za kámen proletělo vzduchem jako nefalšovaná dělová koule. Ve svém spěchu a nervozitě ovšem Leeroy nezkontroloval co přesně shodil a když střela zasáhla cíl, ozvalo se ošklivé křupnutí a do vzduchu vylétly zuby a krev. Kámen se rozpadl na kousky a ty jsi dle hmatu konečně poznal, že to co jsi hodil byla jen pekelně ztvrdlá hlína. Chuligán vyplivne zuby a dopadne na pravý bok. Z rukou mu vyletí páčidlo a přistane asi tři kroky od tebe, zatímco chuligán si svírá s jekotem svůj rozbitý obličej, svíjí se na zemi a je od tebe a Myrrey vzdálený na čtyři kroky. Páčidlo má na dosah, ale zdá se že na něj úplně zapoměl. Na sobě má hrubě sešité kožené oblečení tvořené z vesty, velkých rukavic, pruhovaných kalhot, šileně vysokých bot a velké řady opasků a řemínků.

Ves a Nina

Nazvat Váš útok jako brutální by bylo hrubé podcenění situace. Ves se naštěstí podařilo zachytit se nosního kroužku, do kterého ovšem dokázala prostrčit sotva dva prsty. Přesto se pohybovala natolik rychle, že předběhla chuligána jenž bojoval s ní. Mimo to jí neskutečně pomohla Nina, která vyrazila po jejím boku kupředu a s brutálním křupnutím vyhodila chuligánovi koleno z kloubu. Do boje se zapojil i Vesin havran, který s krákáním nalétnul na chuligánův obličej a začal ho bolestivě klovat a škrábat. Muž se převrátil a jelikož jej Ves vedla, dokázala jeho váhu přenést takovou silou, až jej obtočila v polovině vlastní vodorovné osy a přehodila jej přez nohu. Chlápek tvrdě dopadl a s tejně jako jeho kolega se se supěním a řevem svírá za obličej a podivně zkřivenou nohu. Nina dopadla bolestivě na zadek a Ves se válí v trávě asi dva kroky od mužíka, který ji probodává vztekle pohledem. Pouští svůj nos a s rozevřenými prsty na Ves vztahuje ruku. Ves je k němu natočena zepředu a leží na levém boku. Muž jí sahá po hrudi.

Mezitím co jste bojovali vy, všimli jste si oslnivých záblesků v hlubinách lesa, odkud létají výboje mystické energie, která se propaluje skrze stromy a větve. Občasně dokonce nějaký výboj odpálí část stromu, nebo sestřelí z větví k zemi nějaký cíl. Krom hromových záblesků všude okolo Vás se ozývá ohlušující střelba a řinčení oceli o ocel.

Zack samotný zvládá svého protivníka velice dobře. Nízkými údery a držením sebe sama v efektivní blízkosti svého protivníka, mu hospodský nedává nejmenší šanci k útoku a přesnými údery namířenými do brady, solaru a obličeje, jej pomalu zatlačuje zpět. Na vlastní oči vidíte jak každý ze Zackových prozatím třích provedených úderů způsobí pokaždé odporné prasknutí. Přesto se nezdá, že by se chuligán vzdával.

Já se pokoušela vymyslet něco jinýho, ale tohle je tak nejjednoduší

Byl to známý pocit nechat se zase ovládat adrenalinem. Byť dopad nebyl úplně skvělý a měkký, jakési úspěchy to zaznamenalo a jak se dalo předpokládat, Nina na sebe nenechala dlouho čekat.
Víte, jestli máme v sobě každý onu duši, tedy v případě mě onoho lídra Noxusu, havran se ukázal jako správná bitevní pomůcka, takže vlastně neměla bych, ne, protože je čas na to, i na ono.
S myšlenkou, že teď je čas na to, abych se překulila na druhý bok, zvedla se a nakopla ležícího do obličeje okovanou špicí. Ne ovšem nahodile a s arogantním přesvědčením, že mi nemůže podtrhnout nohy, prostě se k tomu postavím tak, aby měla první slovo moje bota a až potom případně on.
Pokud to zabere, tak do něj budu kopat dokud to bude možné, kéž nedojde k nedorozumění, vzniklá situace mi nepůsobí pražádné uspokojení, je to věc, která se musí vyřešit a rychle.
Mít tak Swainův basic attack, u kterého je sice zatraceně těžký určit, co přesně to je, ale je to něco s čím se musí počítat. Škoda, že nebyl čas na pokusy, do ležícího se musí kopat ještě dokud leží.

Překvapí mě, jak se domnělý kámen roztříští o jeho obličej, o to více, když i přes to má můj projektil přesto zničující následek. Otočím se rychle na Myrreu, abych se ujistil, že je v bezpečí. Když se otočím zpátky vidím už jen jak se týpek válí na zemi a prská krev.

Vteřinku na to mi dojde, že páčidlo se válí jen tak na zemi těsně vedle něj. Na nic moc nečekám a rozeběhnu se k němu. Z doběhu odkopnu páčidlo mimo jeho dosah a teprve poté se shýbnu k zemi, abych ho sebral. S páčidlem v ruce se poté obezřetně přiblížím k ležící postavě. S pocitem zosobnění Gordona Freemana se beze slova napřáhnu a uštědřím osobě ránu do hlavy (či do ruky kdyby se po mě náhle natáh).

Poté se ujistím, že jsem ho odeslal alespoň do bezvědomí a rozeběhnu se k Zackovi, abych mu asistoval v boji. Pokusím se oběhnout jeho soka a nebo alespoň částečně obklíčit.

At the bottom of these things

Od kolena bandity jsem se odrazila jako medicimbal od stěny. Směrem dolů a přesně na střed, respektive moji zadní část. Z kostrče, jenž dostala high-five od studené, tvrdé země byl vyslán průvod nervových vzruchů, které se hlásily o právo bolet jako rána basebalovou pálkou. Bez nějakého hrdinství jsem se ihned po dopadu instinktivně přetočila na břicho, prohnula se v zádech a chytla se za své spodní polštářky. Pokud byla Ves dostatečně blízko, mohla i slyšet řetěz volné asociace nadávek, při kterém byly vyjmenovány veškeré existující nadávky, jejich kombinace a několik naprosto nových pejorativních slov, které se šťavnatě vyjadřovali o mém momentálním vztahu k gravitaci, vektoru síly a celkově o posledních pěti vteřinách. Když zhruba po třech vteřinách skučení na zemi opadla ta nejhorší bolest, poprvé jsem se podívala na momentálně nastalou situaci, která nebyla až o tolik lepší než předtím. Viděla jsem Ves jak se snaží zabránit svalené postavě, aby ji chytila. Jako pod střídavým proudem jsem vyskočila na nohy s bolestným zasyknutím. Oči mi ihned padly na prknu s hřebíkem, který se tu válel. Příběhla jsem k němu, popadla ho do obou rukou, napřáhla se nad hlavu a ranou vedenou celým trupem jsem se mu pokusila provést lobotomii hřebíkem. (7/k10)

Až moc real

Lee si stoupne přede mne a já se tak tak udržím, abych mu strachy nesevřela rameno. Pak sebere nějaký kámen a napřáhne se, uklidím se na jeho druhou stranu, ale pořád jsem za ním. Sleduji dráhu kamenu a musím sklonit tichou poklonu jeho míření. Já bych pravděpodobně tak daleko ani nedohodila. Ozvalo se plesknutí a křupnutí. Odvrátila jsem tvář. Na tohle nemám žaludek. Je to až moc skutečné.

Zírám do země a přemáhá mě silná deprese. Celkově se točící okolo toho, jak moc k ničemu jsem i ve skutečné akci. Hlavu zvednu až když se Lee rozběhne k postavě na zemi. Chtěla jsem zaprotestovat ale když jsem lehce přimhouřila oči do tmy, došlo mi co dělá a tak jsem byla zticha. Když se ale napřáhl k postavě, znovu jsem odvrátila tvář. Tohle vidět nemusím. Rozhlídla jsem se a polil mě hodně nepříjemný pocit, protože se všude bojuje a já nemám kam odcouvat/odplazit se, abych alespoň nepřekážela.

Fine Fošna Flanking

Už jsem se připravovala k dalšímu útoku na šupáka na zemi. Vzhledem k tomu, že si spíše užíval onu agónii, v které se zmítal na zemi, nežli naši přítomnost, rozhodla jsem se od hanobení mrtvol upustit. Otočila jsem se na Ves a přestože se válela na zemi, nevypadala nijak zraněna. Začal jsem se tedy ihned dívat kolem sebe, jak celá šarvátka mezitím probíhala.
Jen lehce mne překvapilo, že Zack knock-outoval někoho až na respawn. V hospodě se nikdy dál jak za kóma nepouštěl. Během pohledu na Zacka mne okamžitě upoutalo páčidlo, jenž proletělo vzduchem. Hlavou jsem sledovala jeho trajektorii, jenž vedla do více než sub-optimálního místa pro Brambla. Když hromotluk sebral páčidlo a namířil si to směrem k němu, na nic moc jsem nečekala, sevřela jsem prkno v ruce a rozhodla se sprintovat, po oblouku mimo zorné pole bandity, přímo do jeho zad. S heroickým nápřahem a potlačením všech protestů od svalů, které měli již dost této hrubé námahy, neboť by se spíše vrátily k detailnímu zdobení dortů, pokusila jsem se vést ránu na jeho hlavu. Pro jeho výšku a špatné načasování prkno minulo a hřebík mířil na ramení kloub ruky, jenž se právě vracela směrem do zadu k nápřahu. (4)

Někdo je občas na chvíli trochu mimo - ach ta bezmoc

Sem tam nastanou situace, o kterých věříte, že by jste je opravdu zažít nechtěli. Jak se říká, kdo jinému jámu kopá, (je u něj na brigádě), sám do ni padá., respektive, kdo jinému držku rozkopati chce, toho noha obuta do boty s ocelovou špicí, chycena v drtící svěrák bude.
Mrkáním jsem se pokoušela zahnat slzy, co mi násilně vnikly do očí a taky neřvat. Nešlo to úplně dobře, ano, to řvaní se víceméně dalo potlačit, zejména, když mě díky Nině pustil a já mohla se skučením a kletbami odskákat kousek dál. Nebyla jsem schopná říct, jestli mi jeho stisk nezdeformoval i špici, ale v tuto chvíli jsem se tím nějak nechtěla zabývat, pravděpodobně ze strachu, že ano. Jakmile jsem tedy byla schopná stát na jedné noze a tu druhou mít ledabyle položenou na zemi a pokud možno se ji snažit nevnímat, rozhlédla jsem se kolem. Situace nevypadal nijak lákavě a nelíbila se mi.
Pohladila jsem havrana, který zrovna přistál na mém rameni a pokoušela se přemýšlet.
Takže, co je? Stojím tady, kolem se pohybuje pár chlápků, kteří skoro nejdou porazit, pravděpodobně necítí bolest, jediné co máme je pár zbraní a to ještě jejich, Zack vypadá, že jako jediný z nás si to dává docela v pohodě, všichni jsou víceméně komplet, já skoro nemůžu na jednu nohu ...
Já nemůžu na jednu nohu, mám havrana, civím tady na probíhající boj ...
Dobře. Většinou jsem ochotná uvěřit několika nemožnostem denně, když mi je realita omlátí o hlavu, nebo se mi zdají dost šílené na to, aby si je někdo vymyslel. Vzhledem k tomu, že s drogama nekoketuju již nějakou dobu a toho vína nebylo tolik, usuzují, že tohle je pravda. Takže uvažujme s tím, co máme.
Každá moc se dá využít a jestli nás to změnilo, znamená to, že ta moc je, což znamená, že ji máme, čímž chci naznačit, že tihle by mohli být už mrtvý. A Swain je AP a Runnetera je přece plná magie, ne?
"No tak, Havrane."
Podívám se na svého společníka na rameni.
"Magie, magie, magie, magie."
Šeptám si tak nějak spíš pro sebe. Jak on tomu svému ptákovy říkal? Někde jsem to četla, bylo to strašně dávno, už ani nevím kde.
"Beatric?"
Jo tak nějak. A ještě u toho byla zmínka, že to jen tak někdo nevěděl, spíš nikdo ...
'Ves!!! Soustřeď se. Sakra.'

Překvapeně se zarazím, když ucítím, že se páčidlo zastaví o mnohem dříve než plánuju. Hlava mi kmitne směrem k páčidlu, kde vidím i jeho ruku o poznání větší než moje. Hned na to vrátím pohled na něj a vidím jak mě probodává zrakem. Když na kraji zorného pole uvidím pohyb sjedu pohledem ještě níže a všimnu si ruky, kterou připravuje do pozice vhodné k úderu. Společně se zlostným zasyknutím pustím ihned páčidlo a pokusím se uskočit ihned dozadu. Nejenže však neodhadnu sílu v nohou opět, ale i jeho pěst mi lehce pomůže a letím o metr dál než jsem původně zamýšlel. Na rosou navlhlé trávě tenisky s zapískáním proklouznou a skončím v nedobrovolném parakotoulu zakončeným pozicí raka (břichem nahoru na všech 4). Pokusím se ihned stočit na bok směrem od něj a postavit se na nohy. (9)

Hell, skoro jak pohyblivé písky

Seděla jsem na zemi, snažila se nepřekážet a zírala do země. Snažila se moc nevnímat zvuky boje, až myslím, že jsem spíš otupěla, než že by se mi to dařilo. Zachrastilo křoví, už trochu rezignovaně jsem zvedla pohled. Další týpek. A vypadá to, že ze mne chce udělat placku. Super. Jako by tu nebylo daleko více jiných cílů. Vypadá, že už pár tvorů cestou potkal a byli vybaveni. Běží přímo na mne... No super a jak se mám asi bránit? Běží mi hlavou, zatímco sklesle sedím na zemi.

Tomu dámy a pánové říkám zhroucení, jaké jsem ještě nezažila.

Teprve výkřik Zacka mě jakž takž vytrhne z apatie a nastartuje přísun adrenalinu. Mozek konečně začne pracovat. Takhle by ze mne skutečně moc nezbylo! Vyskočím na nohy a horečně se rozhlédnu. Abych po něm něco hodila nemám co. Ani kameny tu nejsou. Jak mne polévá pot, zjistím, že ani utéct, bežet naproti Zackovi nejde. Neposlouchají mne nohy. Támhle to vypadá na klacek. Stačí dva-tři kroky a sebrat ho. Ani ruce pořádně neposlouchají. Zavřu oči a několikrát se nadechnu. Stresem skoro omdlívám. Otevřu oči a zlehka se zamračím. Přece tu nebudu jen tak stát a nechám se rozmáčknout! Snažím se dostat své končetiny zpět pod kontrolu, abych mohla alespoň uskočit, nebo cokoliv udělat.

Ten pocit, když máte plán

Máme je, nebo moc? Protože v tom je rozdíl. Když moc, stačilo by se pořádně snažit ...
Jednomu se chce nadávat na bolest, zatínat zuby do jazyka, jenom kdyby to pomohlo, jenom kdyby to mělo nějaký efekt, naštěstí je díky bolesti moje hlava docela prostá všech ostatních běžných otravných myšlenek.
Pokud jsou v nás, znamená to, že je musíme pustit blíž, což opravdu ne, nebo je to opravdu jediné řešení?
Co myslíte? Bolí víc noha useklá, než teď?
Musíme se vzdát osobnosti ve prospěch přežití? Zní to děsivě. Já nechci přijít o ... Prostě ne. Já nechci být někým jiným, než kým jsem. Stala bych se ničím, nebo ne ničím, stala bych se někým, kdo tvrdí, že pokud ještě můžeš požádat o pomoc, tak ji nepotřebuješ. Jenže já ji potřebuju, potřebuju aby mi mi někdo řekl, jak to mám udělat a jestli to vůbec jde.
Otec mi jednou řekl, "můžeš být kým chceš", tehdá to ještě mezi námi klapalo, bývala jsem jeho malá princeznička, to už je minulost. Čímž si chci říct, že když se rozhodneme stát někým jiným, tak o nic nepříjdeme, protože ano, zní to zvláštně, ale mohlo by to fungovat. Musím se přesvědčit o tom, že sem někdo jiný a uvěřit tomu.
Takže se chci stát jím, aby on mohl být mnou, aby jsme mohli ochránit svou existenci a to na čem nám záleží. Pokud ovšem opravdu někde existuje něco na čem nám záleží. Já do tohoto světa nepatřím, on ani, já musím být jím, abych se dokázala bránit a on musí být mnou, aby se mohl projevit.
Potlačila jsem další vlnu zasyknutí, ta bolest opravdu jen tak nepřejde a znemožňovala hodně věcí.
'Mysli, mysli, mysli.'
Jenže to nešlo, potřebovala jsem další stranu, někoho, kdo by se dal využít a neohrozilo to okolí. Nina nepřicházela v úvahu, takže Myrrea, pokud se ovšem dokáže soustředit. Pokud na ni teď zakřičím, upoutám na sebe pozornost a nebo ji donutím se začít pohybovat, nebo obojí a nebo mě neuslyší. I když, já ji vlastně potřebuju, že? Ale nadměrnou pozornost, těch svalovců ne ... Risk. Zatracený risk.
"MYRREO! POJĎ SEM!"
Křiknu na ni tak, aby mě slyšel a doufám, že to vyjde.

Zmateně se rozhlížím kolem sebe, než mi po vteřině dojde, kde jsem to až skončil. Mimo jiné mi přijde i zvláštní, že nemám rozdrcená žebra, otřesenou páteř a jsem stále i vlastníkem svého posledního jídla. Moji pozornost upoutá až zavytí bolestí. Podívám se tím směrem a vidím Medusu, která má vypáčila zrovna pobitý kus prkna z ramena útočníka. Rychle se snažím postavit na nohy a zároveň se podívat po nějakém valounu, který by mohl být blízko mě. Dávám si tentokrát dobrý pozor, aby se jednalo skutečně o kámen. (1k10-> 5)

Ten pocit, kdy absolutně netušíte

Začnu se mračit soustředím se na každý sval, na který si vzpomenu že mám. Ječím na sebe v duchu tak, že používat hlasivky, všichni ti chuligáni by pravděpodobně ohluchli. Ostatně možná by mě slyšeli až v Ionii. Najednou se mi nohy roztřásly, což bylo jen dobře, aspoň je cítím. Bolest, únava - přebije to strach o vlastní existenci, jakmile jsem schopna pohybu, skočím po blízkém klacku, sevřu ho do ruku a na hruď jak poklad. Blíž se přikutálí Lee, ale kouká jinam, Zack ke mě běží, ale je daleko.

Prudce sebou trhnu, když uslyším celé své jméno. Tak mi přece skoro nikdo neříká. Napadne mě i v tom chaosu a strachu, ale má to za následek, že se podívám po zvuku, identifikuju jeho původce a protože sama vůbec netuším, co bych s tím klackem vlastně dělala, celou novou silou, poháněnou strachem a adrenalinem vyrazím k Ves.

I am heavy weapons girl and THIS is my plank

Naštěstí má rána přišla právě včas. Vytáhla jsem prkno z ramene a chtěla se už připravit na další ránu. Maník se však s velmi přívětivým pohledem otočil a snažil se mi oplatit můj pozdrav svým spodně vedením podání nohy. Prknu, které jsem již napřažené držela nad hlavou jsem prodloužila dráhu úderu. Opsala jsem fošnou půlkruh podél mého těla, aby se prkno setkalo s útočníkovou holení. Pokusila jsem se pro stylové body ohromit porotu telemarkem hřebíků na jeho holení kost. (7)

Boj

"Leeroye neopouštělo štěstí. Jeho chaotický úskok, se nakonec změnil v efektivní přesun. Sotva tři kroky od něj leží na zemi slušně vyhlížející kámen. Mladý muž nemešká, ovšem v té chvíli ucítí přímo pod svým pravým chodidlem třesoucí se sem. Tráva přímo pod tvýma nohama se začne třást a hlína jemně posouvat. Máš zlé tušení..."

"Nina byla odvážná a přestože nebyl krutý boj jejím denním chlebem udržela pozornost a neztratila hlavu. S odporným mlasknutím vyrazily hřebíky zpět z ramene a její improvizovaná zbraň se objevila zpět v jejích rukou. Když chuligán se kterým bojovala vystřelil svou nohou proti jejímu koleni, švihla...a minula. Její dosah nebyl dostatečný, aby zavčas zastavil chuligánův krutý kop. Se strašlivou bolestí v koleni jsi sražena k zemi. Máš pocit, jako by ti chuligán vykloubil koleno, na prkno s hřebíky zapomínáš a upouštíš. Nemáš ponětí kam přesně dopadlo. Sotva vnímáš pomalu se zvedajícího chuligána jehož potetovaný obličej se stahuje v sadisticky se usmívající grimasu. Fakt, že mu chybí většina zubů nehraje roli. Naopak jeho jako šunky veliké pěsti, tě již tak chladnou nezanechají. Nemáš ponětí zda nemáš opravdu vykloubené koleno, ale když se své nohy dotýkáš, žádné nepravidelnosti si nevšímáš."

"Vesin křik a stoupající adrenalin skrze tělo přiměje Myrreiny končetiny k poslušnosti. Ozbrojená svou "zbraní", kterou váhavě svírají třesoucí se prsty, vyrazíš k Ves. Nohy zakopávají o sebe navzájem, ale již po třetím kroku je máš pod kontrolou a přestože tvá rychlost zatím nepřipomíná nic jiného než rychlejší chůzi, začínáš pomalu zrychlovat. Od Ves jsi zhruba na dvacetpět kroků a když se ohlédneš po strašlivém nepříteli jehož ruka je omotaná v řetězu a jeho tělo praská, kvůli do černa spečené kůži, je od tebe vzdálen nanejvýš na deset kroků a již pomalu rozevírá svou obrovskou pracku, kterou se tě pokusí uchopit. Zack se zdá blíže než obrovský muž, jelikož sprintuje plnou rychlostí, ale jeho kratší nohy jen sotva dokáží dohnat obrovské kroky raněného nepřítele. V tuto chvíli nejsi schopná odhadnout, kdo se k tobě dostane dřív, ale od Ves jsi ještě stále příliš daleko."

"Vesin spánek se probere novou bolestí když ti tvůj havran ustavičně klepe svým ostrým zobákem do hlavy, aby na sebe upozornil. Teprve nyní jsi si všimla, že na tebe havran po celou dobu bez ustání hledí a dokonce se i pomocí svých nožek pohupuje po tvém rameni. Ve chvíli kdy zařveš, doslova po tvém rameni poskakuje a jeho ustavičné klepání, které se nyní přesunulo na tvůj krk se stane oto intenzivnějším. Teprve ve chvíli, kdy se tvá rozbouřená mysl uklidní, nebo aspoň zaměří své rychle utíkající myšlenky na havrana, uvidíš skrze neustále běžící obrázky možné strategie, či možností jak získat Swainovu moc tři rychlé záblesky. Vidíš paži se všemi prsty, jenž vykukuje z velkého rukávu. Ruka udělá tři gesta. Zohne malíček, prostředníček a palec, v následném záblesku pozvedne palec a malíček s ukazováčkem a způli pokrčí zbylé prsty, poslední gesto je sevřená pěst. Po tomto záblesku úkaz zmizí a přestože si jej dokázala jen matně pochytit, je možnost, že bys byla schopna tyto pohyby znovuzopakovat...ale k čemu jsou ? Co způsobí ? Můžeš si to dovolit ? Havran se zdá svým chováním více než jistý a jeho sebedůvěra ti dává křehkou jistotu."

Mimo boj

Okolním prostředím doslova srší blesky, ale nyní se konečně ozývá i jiný zvuk a to jsou občasné výstřely střelných zbraní na bázi střelného prachu, které prozařují temnotu noci. Záblesky hromu a zářivé paprsky, jenž šlehají z Ezrealových magických rukavicí, protínají tmu za hustým křovím za Vámi (všichni jste uprostřed malé louky, která je obklopena lesem, Ezrealovi záblesky přicházejí ze západu, naopak výstřely zbraní a modré záblesky Vás kompletně obklopují, což svědčí o rozsáhlém boji).

Zpátky na nohou popobíhám směrem ke kameni. Vezmu valoun do ruky a otočím se směrem k Nině. S šutrem v levé ruce se připravím opět k baseballovému vrhu na jeho hlavou. Při nápřahu ucítím vybrace země, což mne na vteřinku zastaví. Ihned však pokračuju v pečlivém míření, u kterého si dám vzhledem k situaci i relativně načas. Ať už je dunění cokoliv, tohle nebezpečí je urgentnější. Pohodím kamenem, abych si ho potěžkal, prohnu se v zádech s rukou nataženou a rychlým pohybem, jako při vypuštění smáčknuté pružiny, celého trupu vrhnu kámen společně s výkřikem Jana Železného směrem na jeho hlavu. (1k10->7) Hned co se narovnám se bleskurychle rozhlédnu po okolí, co mohlo způsobit dunění a poté ihned na hromotluka, abych zjistil jeho i Ninyn stav.

Your team member is down, press E to ressurect

V návalu adrenalinu jsem byla příliš netrpělivá a uspěchala ránu. Můj sebevědomý úsměv udělal 720° otočku s kickflipem a přetočil se postupně na výraz zděšení. Na zpomaleném záběru by bylo možné přesně vypíchnout moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem naprosto a totálně v háji.
Poté přišel náraz.
Před očima se mi zatmělo a určitě jsem vynechala alespoň dvě vteřiny. První co jsem ucítila byla palčivá bolest v koleni. Instinktivně jsem si zrušené koleno stiskla rukama v fetální pozici. Neměla jsem nejmenší tušení jestli je tam něco zlomené nebo ne. S jistotou jsem věděla akorát, že chvíli chodit nebudu. Tedy za předpokladu, že to přežiju. Otevřela jsem oči. Přes velkou vrstvu slz v očích jsem si viděla více méně jen obrysy. Když jsem jednu jedinou siluletu, která zabírala většinu mého výhledu vyhodnotila, povolila jsem nevědomky i křečovitý skus vyvolaný bolestí v noze.
V ten moment jako by mne polili barelem ledové vody. Uvědomění potencionálně smrtelného nebezpečí vyplavilo další dávku adrenalinu, která utlumila značnou část bolesti. Jednou rukou jsem se podepřela v lokti a druhou nevědomky chytla přívěšek na krku. V panické zuřivosti jsem začala nezasaženou nohou kopat směrem k jeho ruce, kterou ke mě natahoval a doufala, že si tak koupím alespoň trochu více času.

Myslím, že mám základ pro novou modlitbičku

Pozorovala jsem Myrreu a v tu chvíli jsem se soustředila opravdu snad jen na jednu věc, aby můj plán klapnul, aby byla naše drahá ... au.
Podívala jsem se na Havrana, který se zřejmě rozhodl, že když si přivodím zranění vlastní hloupostí a pomalostí, on mi ještě přidá. Jenže, on si chtěl povídat. Povídat?
Ta ruka, gesta, nedávalo to smysl, vlastně dávalo, asi jako všechno okolo. Zbožňuji ty zatracené chvíle, kdy už nemám na výběr, vlastně mám. Jedno, nebo druhé. Vlastně v těch třech gestech bylo všechno, potenciální budoucnost, stejně jako hrůza. Stačí jenom pár věcí a možná bude všechno jednoduší, a pak také složitější, nemůžu zapomínat na to, co se může stát potom. Nemůžu. Ale nechci raději zemřít, ne, chci žít.
Dívala jsem se Havranovy do červených korálkových očích a zjišťovala, že za určitých okolností jdeme opravdu jenom po tom jednom, jdeme přes mrtvoly, obětujeme cokoliv. Snad nejděsivější na tom bylo, že jsem opravdu byla ochotná obětovat svou osobnost, abych zachránila sebe i své přátele. Vás by to neděsilo?
Jenže čas běžel dál neúprosně k mému pocitu nutnosti přemýšlet. Bezohlednost. Mrkla jsem po Havranovy, jestli to opravdu myslí vážně, myslel. Nemohla jsem čekat na další pochyby. Jsou to přesně ty chvíle, kdy máte pocit, že se pro vás čas zastavil.
'Já jsem Swain a Swain je já. Já jsem Swain a Swain je já. ...'
Opakujete si stále dokola, soustředíte se na to jak budhista na svou matru óm, či katolík memorující svou Zdrávas Maria. Necháte jenom ty slova a v rámci možností čistou hlavu, zavřete oči a dáte do pohybu prsty. Jeden znak po druhém.

Úvodní žblebt
Gaspard, Sebastian

Mohl to být vlastně den jako každý jiný, plný … Čeho vlastně Gasparde? Bezhlavého utíkání od reality propojeného s nenávistí? Nebo nákloností? Nenávistí ke světu, sobě samému a nákloností snad k jedinému jakémusi světlejšímu bodu tvého života. Nebo to bylo jenom to jediný, kvůli čemu si ještě vstával z postele? Litovat tě nikdo nebude, nebyl kdo a stejně by ses bránil s tím, že tohle vážně nepotřebuješ. A proč dělat složitý psychologický rozbor tvojí osobnosti, když šlo stejně jenom o to jediné, dostat se s Gnarem až kam to půjde, nejlépe ještě dál. A co se stane komukoliv jinému, není tak důležité.

Vlastně jeden z tvých spoluhráčů dnešní hry to také neměl v životě jednoduché. Možná by se z vás skrz to mohli stát přátelé, kdybyste byli trošku jiní.

Sebastiane, upřímně, ty ani tvůj dobrý přítel jste netušili, jak se to může dneska zvrhnout, i když zůstává pořád myšlenka, že zrovna pro vás dva to tak bylo nejlepší, ale pokud bys chtěl nabýt nějaké podezření, on vypadal, že něco věděl.

Začalo to nevině. Oba jste si zapnuli lolko, oba jste se pohodlně usadili, možná jste si k tomu i něco vzali, přežili jste tradiční rvačku o to, kdo si koho vybere a kam půjde. Následně jste ocenili, či jen vzali na vědomí rozsáhlí a vynalézavý hejt na hráče, který udělal jenom tu chybu, že se zeptal „kto pl?“.

LOCK IN

A pak tma. Oba jste se probrali na noční mýtině ozářené měsícem, do zad vás tlačily kořeny a jehličí, nad vámi se rozprostíralo nebe plné cizích hvězd z větší části zakryté korunami opravdu velkých stromů. Leželi jste poblíž sebe, oblečeni v tom, v čem jste usedli ke hře. V paměti Vám stále matně zůstává obličej, né spíše postava podivného osoby zakryté v bílém rouchu s hlubokou kapucí, jenž svírá hůl z překrásného dřeva, jenž stejně jako oblečení mělo barvu čerstvě napadaného sněhu. V hlavě si ponecháváte jediné slovo, které vyšlo z temnoty jeho kapuce.
"Sever"

Nic z toho ovšem neovlivňuje vaši paměť, víte, kdo jste, kým jste byli, co jste zažili, ale kde jste? Pravděpodobně uprostřed konfliktu, neboť k vám doléhá zvuk střelby a boje, projevy násilí, které tak nehezky ruší okolní až mírumilovnou krajinu.

--------
Do příspěvku mi ještě hoďte, co máte na sobě a u sebe, uvažujte příčetně, ne každý magor si k počítačové hře bere 357 Magnum, leda by měl těch počítačů víc.

Je to jako vstávat ráno, nejraději nevstávat vůbec.

Pomalu stále ležící pozoruji nebe, kdo by sakra věřil že je něco takového možné.
´Překvapivější ten život být opravdu nemohl, co teď? Začnou na nás ukazovat ruce a poroučet nám co máme dělat? Budou nám přikazovat tančit a smát se? Dobře moc přemýšlím co ale budu dělat teď?´
Tolik myšlenek a ten kořen na kterém ležím je celkem pohodlný. V klidu zkontroluji co mám u sebe a na sobě a oddychnu si že jsem nehrál tentokrát LoLko jen v trenkách, mé maskáčové kalhoty a černé triko je přece jen do této chvíle pohodlnější. S úsměvem také zjišťuji že mám i svůj nůž který je vždy ke kalhotám připevněn. Sice by s jeho velikostí tak dalo krájet zelenina a né hrozivě někomu ublížit ale aspoň něco.
"Tak kámo, sice se neznáme ale to je teď jedno. máš potuchu co se to tady děje a kdo byl ten týpek?"
Sice to není normální abych mluvil s někým koho neznám ale nikdo neví co se může stát teď. Hmm, ležet na tom kořenu je opravdu příjemné.

Velký dějový zvrat
Leeroy, Nina a Vesper, Zac, Myrrea, Christine

K obratu v situaci došlo vlastně docela zvláštním způsobem. Stalo se to vám obou, Leemu i Nině.

Leeroyi, rozehnal si se kamenem, abys hodil, zatmívačka, kámen ti vypadnul z ochablých prstů. Viděl jsi jak se z onoho prázdna zmaterializoval zlatý dravčí spár ne nepodobný ruce. A ten ti za ohromného masakru tvých žeber vytrhnul srdce z těla, bylo ale podivné, ne rudá hmota, ze které by odkapávala krev, spíš naoranžovělý kámen. Krom příšerné bolesti si také cítil nenávist k tvé osobě. Zlaté spáry ti uzmuly srdce a nechali tě napospas okolí, prázdného, nic neznamenajícího, pak, po chvíli, která se suveréně mohla rovnat se spár vrátil, tentokrát ovšem držel chumáč blesků, vrazil ti jej do hrudi a odkopnul tě, jak nepotřebné zboží. Snad si za sebou ještě slyšel nezemský dravčí tón říkající:
"Patří ti to."
Když si přišel k sobě, ležel jsi na zemi. Bolest tě zkřivila do klubíčka. Nohy jsi najednou už neměl tak lehké a místo jednoho nátepníku, ... okovy.

Nino, viděla jsi temnotu také, jenže v té tvé nebyly žádné spáry, jen hlas. Hlas, který bodal se silou blizzardu.
"Sestřičko, už mi nejsi prospěšná."
Prosté oznámení předznamenávající bolest. Ne, není to vyhrožování, na bolest skutečně došlo. Bodavou, studenou, tvá krev se stala rudými krystalky zimy a agonie, když si razila cestu žilami, ovšem i u tebe tomu musel být jednou konec. Také jsi se válela na zemi, také pokroucená a nikde žádný řetízek, jen nátepník. To, co si také musela vzít v potaz bylo, že se oteplilo, podstatně, jako by ti zima navždy zamávala na rozloučenou. Zbylo jenom teplo.

Druhá věc, kterou musíte vzít oba v potaz je ten chlápek, se kterým jste se tak mordovali, půlka jeho těla je silně sežehnutá, druhá půlka se začíná rozpadat na jednotlivé mrazivé krystalky. Stejně tak země kolem vás, i přesto, že je noc, tohle se nedá minout. Kolem Leeroye je půda spálená ohněm, kolem Niny ledem. Ano, něco se změnilo. Vy.
Až seberete dost sil a nervů zkontrolovat i zbytek skupiny, zjistíte toto. Napůl spálený hromotluk, který se pokoušel ublížit Myrree leží na zemi s rozmlácenou lebkou na kaši. Myrrea leží na zemi také, na tuto vzdálenost to vypadá, že bez známky života, ale může být třeba jenom omráčená. Snad. Zac má na rukou cizí krev, shlíží na menší Vesper, která je opravdu, ale opravdu velmi bledá, hostinský má oproti tomu vzteklí maniakální výraz. O něčem se přou, pořád však potichu, pak hlasitě, následně Zac uchopuje Ves za košili pod krkem a zvedá ji do vzduchu.

A Christine to zpovzdálí pozoruje, kde ta celou dobu byla?
A proč se pořád bojuje?

Pojď si hrát říkal. Bude to zábava říkal.

Jehličí… kořeny…. Co to sakra ? Pěkně blbej vtip ! Pomyslím si a ještě několikrát rukama zašátrám po jehličí, abych se ujistil, že mé rty, které líbají zem na kterou jsem nemilosrdně dopadnul je skutečná. „ Víš, že tě respektuji, ale tohle je fakt blbej vtip. “ Prohlásím, když sbírám své Já ze země a rozhlédnu se po okolí přičemž očistím svou bílou košili a vlasy. Když se rozhlédnu po okolí zahalí mou tvář zděšení… není to způsobeno temným lesem, zvuky boje či tím ,že jsem se octnul na úplně neznámém místě, dokonce i ta postava co leží/stojí vedle mne je nyní nedůležitá. „ Kde jsi ! “ řeknu silnějším hlasem jako bych očekával ,že se objeví přímo za mnou ale…. . Zmateně se začnu rozhlížet po okolí s nadějí na vidinu jeho šíleného mrazivého úsměvu… přitom tak příjemného. Není tu… po tolika letech tu není… prej jdeme si užít zábavu na počítači, pff jak absurdní má tvář se na chvíli změní a nasadím stejný arogantní výraz, jaký nosíval ´ON´ s touhou se k němu tímto gestem přiblížit. Ne ! Okřiknu sám sebe. Co to dělám ? Vyvádím tu jak malé dítě ! Mám být přece silný a to vždy chtěl , ale kde to vlastně jsem ? Co se to stalo ? On by odpověděl… ten jeho výraz… Utiším svůj shluk myšlenek a uvědomím si, že tu vlastně nejsem sám. Svůj zrak pomalu stočím na onu postavu co mne oslovila. Otočím se k němu. Nevypadá nepřátelsky… výborně „ Mé jméno je Sebastian Michelies. “ Představím se mu přičemž se zároveň ukloním. „Je mi líto, ale zdá se, že nevím o moc více než ty. Ovšem příjde mi to všechno jako hloupý vtip. “ Na chvíli se zaposlouchám do zvuků boje a do projevů násilí… mmm, jak příjemně to zní… jen bych… Sám sebe raději vytrhnu z živých představ. Pohlédnu opět na stále neznámého. „ Nevím, kde jsme, ale celá ta událost se zdá být zajímavá… hlavní je otázka jaké budou nyní naše kroky ? Vypadáš jako někdo, kdo by mohl vědět co v takové situaci dělat. “

Čas konat
Stále ležící, udiven okolím, se koukám na dotyčného Sebastiana. Já doual že to bude mlčenlivý typ a ono ne. Dokonce si myslí že vím co by jsme měli dělat ..... No měl bych se představit ať nevypadám jako nezdvořilý. Zvednu se a opráším ze sebe veškerý bordel který mě začal mít tak moc rád. "Zdravím, já se jmenuji Gaspard Grenn, jaké budou naše kroky netuším a věř mi absolutně nevím co teď.jinak já doufám že tohle je vtip, však není. Proč si to myslím? Leželo se mi příliš pohodlně a kdy toto byl vtip spadl bych na kámen a né do jehličí. Až teď jsi začnu všímat zvuku boje a vůbec se mi to nelíbí. Snad se tomu vyhnu. Trochu se protáhnu a vyrazím pryč od tohoto místa směrem od zvuků boje.Tady nebudu, ještě mi na hlavu někdo spadne, jako jsme spadli my. Po pár krocích se zastavím a ohlédnu se směrem k Sebastianovi. Proč to vlastně dělám. No co. "Kámo nevím jak ty ale já bych tu nezůstával." Ukáži prstem směrem k zvukům boje." A tam bych taky nechodil. Jestli chceš můžeš jít se mnou, ale nutit tě nebudu." Nečekajíc na odpověď vyrazím do krajiny a mezi stromy doufajíc, že jdu směrem co nejdále od bojů.

Hurá do noci!


Kámo? Tak jsem téměř nikdy nebyl oslovován. Každopádně je dobré vědět, že mne nepovažuje za hrozbu, ale za potenciálního přítele… hmm… ovšem co, když blafuje on ? Co když on může za tuhle situaci ? Absurdní! Vypadá stejně… ne, vlastně mnohem méně zmateně než já, ale očividně také neví co se děje.Temná místa mi nikdy hrůzu nenaháněli, spíše naopak. Mnohem větší hrůzu mi naháněla ta představa, že bych měl nějakou dobu být bez společnosti a on je nyní jediná společnost v okolí nepočítám-li nejspíše bojující osoby nedaleko od nás a ty osoby nejspíše o mou společnost nestojí, ale přece jen musí být něčím jiný než ostatní, objevil se zde také. Možná je v tom nějaký systém… možná ne… za pokus to stojí.
Na chvíli se zamyslím. „ Máš nejspíš pravdu Gesparde. Bude dobré se vzdálit od těch bojů.“ Poté k němu dojdu se slovy. „Kdo vlastně jsi ? To, že jsme se zde objevily právě MY nebude náhoda. Musíme mít něco společného.“ A následuju jeho kroky. Vždy mne fascinovalo noční prostředí, svým způsobem se mi zde vlastně i líbí, možná právě proto se nemohu zbavit optimistického úsměvu na tváři. Že by to opravdu byla jen hra? Jsem opravdu napjatý! Celé je to tak… hmm vzrušující! Možná, že měl pravdu… možná to bude zábava.

Kudy půjdeme? A není to jedno?
Kráčím dále stejným tempem. Stále se rozhlížející jestli neuvidím náznak něčeho zvláštního. Nchci vlastně nikoho potkat, kdo ví co by nám udělali. Však bloudit tu a nevědět kde přesně jsme, kde je nejbližší civilizace taky jako nejde. Poté zareaguji že se mne Sebastian na něco ptal."No ...kdo já jsem?"Mám strašnou chuť mu něco nakecat aby dal pokoj, ale to nepůjde."Jsem tak obyčejný až to bolí. Jestli se tě život poznamenal jen neštěstím a smůlou tak něco společného máme, nic jiného mne nenapadá." Dál jsem šel a dával pozor pod nohy ať o něco nezakopnu. doufám že ta cesta nebude trvat dlouho, už teď mě to nebaví. Bože, zač mne ještě trestáš. Což jsem si neprožil dost? K tomu ještě tenhle maník, chjo nemohu na něj být zlý protože nevím jestli mě nepraští kamenem a neuteče a být tu sám by bylo ještě horší. Doufajíc v lepší chvilku jdu dále do neznáma.

Mutace brzkých ranních hodin
Gaspard, Sebastian

Jako dva ztracení a necháni na pospas okolnostem jste pokračovali lesem, stále dál a dál od boje. Někdo by řekl zbabělost a slabost, jiný by mu oponoval. Já tvrdím, že nás utváří naše okolí a byť za nic na světě netušíte, kde jste a jak jste se tam dostali, ten svět to ví … A začíná podnikat kroky k nastolení pomyslné rovnováhy, neboť každá bytost přispívá určitým způsobem na misky vah. Stalo se to vlastně během vašeho putování lesem, bitva už ani nebyla slyšet, kdy došlo k něčemu opravdu zvláštnímu.

Stalo se to vlastně současně, ale pro větší přehlednost si to trochu rozepíšeme.

Gaspardovo čelo se rozzářilo jasným oranžovým světlem a byť to on sám nemohl vidět, když pohaslo, skvěl se mu uprostřed čela černý cejch stylizované zvířecí lebky. Následně jej začala opravdu silně svědit pravá ruka od zápěstí po loket, na jejím hřbetu mu vyrostl krátký silný kostěný hřeben, zvláštní bylo, že necítil ani náznak bolesti, když se mu kosti rvaly napovrch skrze kůži. Kdo ví, kdy si pak všimne nového sytě modrého pruhu ve vlasech.

Sebastian na tom tak dobře už nebyl. Z pravé dlaně mu vysvitlo rudé světlo, cejch oktogonu (osmi úhel) se zažíral do jeho kůže a než zčernal a zchladl, opravdu to bolelo, to nejhorší ovšem mělo přijít. Jakási síla ti trhala blonďatou hřívu, viděl si jednotlivé prameny snášet se k zemi. Tekly ti … slzy? Ne. Kapky krve brázdily tvůj obličej a ulpívaly na rukou, když ses jich dotknul, všechny. Agonie dostoupila vrcholu a nechala tě zkrouceného ležet. Až si to uvědomíš, nebo dozvíš, budeš se cítit zvláštně. Máš vlasy bílé jak stařec, oči krvavě rudé a tvé prsty vypadají, jako bys je před chvílí máčel v čerstvé krvi, nezasychá, na ničem neulpívá, žije na tvých rukou.

A kolem tichý noční les.

Krásný čas na...

Je krásný čas na procházky, ty noční jsem měl nejraděj. Nebo aspoň, kdybych byl u sebe doma šel bych se svým přítelem projít. Kéž by tu byl… možná , že by jsme usoudily, že je čas na půlnoční svačinku a nebo mutovat. Mutovat.. Cože ? Mutovat ? Co to Sakra ?
Když už jsem chtěl oslovit Grenna tak mi tělem projela příšerná bolest. Moje dlaň! Tentokrát jsem neměl dost síly, abych nedal najevo všem okolo svojí agonii. Oktogon se mi zažíral do kůže… pálil, bolel ! Snažil jsem se ho vydrásat! Vykousnout! Nebylo to nic platné. Nepřemýšlel jsem jestli celou tuhle celou situaci přežiju nebo ne, upřímně mi to bylo jedno. Jediné co jsem si přál bylo ukončení té bolesti. Já pláču ? Já poprvé pláču ? Mé slzy mi přišli tak absurdní i přes onu agonii jsem se tomu všemu chtěl smát. Dotknu se dlaní mého obličeje a cítím úlevu… byť malou, ale krásnou. Pohlédnu na svou dlaň „To nejsou… slzy?“ otážu sám sebe, ale bolesti mne opět vytrhnou z myšlenek… v tu chvíli si přitisknu dlaň na tvář a pomalu cítím, jak bolest z celého těla odchází. Jakmile má agonie je konečně ukončena nejsem si jist zda se cítím živý…. , ale cítím se lépe. Bolest je pryč a já se cítím… šťastný? Ano, moc šťastný! Z celé té radosti, se rozesměju hlasitým smíchem. Poté se uklidním a začnu zhluboka dýchat.
Co to mám na ruce ? Ano, vím je to krev… ale jak se chová… hmm to je příjemné. Chvíli pozoruji uchváceně mou vlastní ruku a pohrávám si s krví co se na ni přichytila.

Už se nikdy nepoškrábu.
Cesta byla klidná. Teda do doby než Sebastian zněl jako by měl bolesti snad úplně všude. Ze začátku jsem se nechtěl otočit, protože co je mi do něj vlastně. Však když už jsem přece jen začal být zvědaví tak mi to nedalo.Můj ty bože. Co to ksakru má být? Možná jsem se sám sebe ptal čemu se více divím. Jestli to že má Sebastian bílé vlasy jako nějaký zaklínač nebo že má všude krev, nebo to že já mám dlouhé nehty a kost trčící z ruky.Sakra on má bolesti a já se bojím že budu muset jít do kosmetického salónu na nehty."Hej Sebastiane, jsi v pohodě?" Sotva co jsem to dořekl jsem si uvědomil jaká výraz v tváři má. On si to snad i užívá. Nechutný. "Geralte, jestli jsi v pohodě jak tvůj úsměv naznačuje měl bys sis to obvázat a půjdeme dál. Třeba po cestě najdeme pomoc a ošetří ti to, ikdyž nevím jak sis to udělal." Sundám si své černé triko a podávám mu ho. "Snad to pomůže" Doufám že si to triko vezme, ten pohled na něj když kouká na krev je k nevydržení.

Sdílejte! Sdílejte svačiny!

Trochu se zakašlu a odpovím mu. „Děkuji, ale už nekrvácím.“ Poté si prohlédnu pořádně Grenna. „Ale… ty taky nevypadáš…. Vypadáš jinak“ Usměju se a ještě ho párkrát přejedu zkoumavým pohledem. „ Nevíš, jak jsem si to udělal ? To já právě také ne. Počkej! Co myslíš tím Geralte!“ Došlo mi co tím myslel a tak pohlédnu na své vlasy. „ Hustý ! Já jsem Geralt ! “ Poté znova pohlédnu na své ruce, které raději schovám do kapes. „ Promiň, obvykle bolestí nekřičím. Je velmi zvláštní to co se nyní stalo. “ Pohlédnu na oblohu. „ Všechno je to velmi zvláštní a noc zanedlouho nejspíš bude končit. Měli by jsme si najít něco k jídlu.“ V tu chvíli zaštrachám v kapse. Hele! Je tam! Jídlo pomáhá při seznamování se s zvířaty. S lidmi jsem se moc neseznamoval, ale třeba to pomůže taky. Poté uchopím v košili Snickersku ať ji nezamáčím od krve. „Chceš půlku ?“ A pokusím se tentokrát o něco lidštěji usmát. Pokud moji nabídku přijal tak začnu vychutnávat moji půlku noční svačiny. Pak se znova dám do chůze „Co si myslíš, že ten muž myslel tím na sever? Nebylo to něco návodného? Neměli bychom se právě vydat tím směrem ?“

Nový kamarád?
Navléknu si zpátky své tričko a přijmu půlku Snickers, do které se hned pustím. "Díky, no a to jinak myslíš jak? Teda krom toho že mám nehty jak kočičí žena a z předloktí mi trčí kost." Když o tom tak přemýšlím .... možná vypadám více divně jak on, nebýt té krve. No co. Poté vyhlídnu nějaký kořen a sednu si na něj. "Na sever, no mohlo by to být teoreticky vodítko ale já ke skautům nechodil takže pokud víš kudy je sever tak veď ty." Pomalu se kouknu na oblohu doufajíc že zde hvězdy budou lépe vidět. "Víš, co kdybych si na chvilku dali pauzu? Nejsem zvyklí chodit tak moc a ještě k tomu netušíme kde jsme ani co se nám stalo." Vau já říkám něco rozumného.

Hned po konci záblesku zavrávorám. Celé tělo mi najednou ztěžklo, pocit agilnosti a síly byl najednou pryč, místo něj se mi po těle rozléval nový pocit... síly. S překavepným výrazem koukám ožehnutou osobu přede mnou a teprve po pár vteřinách si všimnu Medusy za ním.
"Žiješ?" Přijdu k ní lehce nejistým krokem a natáhnu k ní ruku, aby se vytáhla na nohy.

Je čas čekání!

“Já taky se skauty nemám nic společného.“ Usměju se.“Ale logicky se dá sever určit snadno. Stačí si stoupnout čelem k východu a sever budeš mít po levé ruce a jih po pravé.“ Pohlédnu na oblohu a usoudím, že opravdu bude chvíli trvat než budeme moct určit správný směr cesty. „Stejně budeme muset na východ slunce počkat.“ A usadím se vedle Grenna. „ Neříkám, že vypadáš divně, pouze jinak.“ Poté poukážu na jeho ruku. „Cítíš na té kosti bolest? Teda jestli to kost je. Zkrátka… máš tam nervové zakončení?“ Otážu se Grenna. „Neber mne prosím zle, jen se snažím zjistit co tohle všechno je a k čemu to může být dobré.“

Jedna popůlnoční
Maxmilian

Začalo to nevině. Jako sváteční hráč sis zapnul lolko, pohodlně se usadil, možná sis k tomu i něco vzal, přežils tradiční rvačku o to, kdo si koho vybere a kam půjde. Následně jsi ocenil, či jen vzal na vědomí rozsáhlí a vynalézavý hejt na hráče, který udělal jenom tu chybu, že se zeptal „kto pl?“.

LOCK IN

A pak tma. V paměti ti stále matně zůstává obličej, né spíše postava podivné osoby zakryté v bílém rouchu s hlubokou kapucí, jenž svírá hůl z překrásného dřeva, jenž stejně jako oblečení mělo barvu čerstvě napadaného sněhu. V hlavě si ponecháváš jediné slovo, které vyšlo z temnoty jeho kapuce.
"Sever"

Přicházíš k sobě. Pod sebou cítíš jakousi tvrdou rohož, slyšíš šustot jemné látky a ještě jeden typ hluku, zatím ho neznáš, ovšem jako táborový by se popsat dal. Otvíráš oči. Vypadá to, že se nacházíš ve větším tyrkysovém stanu svým tvarem velmi blízce připomínající jurtu. Problémů je ovšem hned několik, někdo ti svázal ruce i nohy, docela pevně, pokud bys hledal něco, čím ty provazy přeřežeš, nic takového tam není, jen pevně zabalené balíky, ale co je v nich? A kdo tě sem položil? Alespoň měl dost slušnosti, aby pod tebe hodil rohož.

-----------------
Do příspěvku mi ještě hoď, co máš na sobě a u sebe, ne každý magor si k počítačové hře bere 357 Magnum, leda by měl těch počítačů víc.

Někde v prdeli, hvězdné datum neznámé stupeň naštvanosti nízký.

Stan ? What the fuck ?
Zkusím se pohnout, nejde to. Začnu se vrtět víc.
Sakra co ? Byl jsem doma těžko by mě mohly unést ? Máme kamery, sekuritu..sice levou ale máme, navíc mám v pokoji dánskou dogu kurva..ne nemohly mě unést. To se mi jen zdá.
Zavrtím se znova pokusím se násilím roztrhnout to co mi drží ruce. po krátké chvilce a jednom bolestném vzdechu toho nechám.
A piča, nezdá!...
Prohlédnu si znova stan a sebe.
Jsme ve všem v čem sem seděl u compu tak proč si nic až na lock nepamatuji. Ne to je divný že by mi někdo dal něco do pití. Nějaké drogy ?

Leda prd...pití sem si dělal přece sám a klobouk mám taky na hlavě. Ten by spadl při násilné manipulaci se mnou. Navíc nic mě nebolí ?
Tak to je hodně ujetý !!

Chvilku bude jen ležet a civět na své černo-bílé pruhované podkolenky.
Dneska jsme si vzal špatné ponožky, lepší by byly černé...takové důstojněj..
Sakra sem někde ve stanu spoutanej a řeším ponožky, mě už ten modeling leze na mozek, ale fakt. Ale zase modelky se tak krásné vrtí a...
Kousnu se do rtu a zkusím znovu zpřetrhat pouta. Lehká bolest zažene mé sexistické myšlenky.

Tak fajn mohl bych už něco začít dělat. Zeptat se jich ? ne. Začít zpívat ? možná. Utrhnou si ruku a... ? ne. Tak co tedy ?

Začnu znovu hipnotizovat své podkolenky. Pak se můj pohled přesune ne provaz jenž mi svazuje nohy.
Kdyby to šlo, bavlna kladou přece jenom menší odpor při svlékání než kůže. Mohl bych jednu nohy z pout vytáhnout.
Začnu se dívat na realizaci tohoto chabého plánu.

Na sobě mám: černé kapsáče, černo-bílé podkolenky, bílé triko s Lenou, černý klobouček s bílou stuhou, prstýnek (chirurgická ocel) s vlkem a obojek látkový s leptanou sponou, vlasy mám v ohonu svázaném černou gumičkou a posunutém víc doprava.
ps: v kapse mám látkoví kapesník

Pověstná východní pohostinost
Maxmilian

Ležel si tam, nepočítaně dlouho. Ano, mohl to být únos, ale komu by to prospělo, co si měl, že po tom někdo toužil? Peníze svých rodičů? Správně si odhadnul, že tohle je něco jiného, ale ... Když už docházely možnosti jakou věc pozorovat, popřípadě počítat ležící balíky, pořád tady byl ten rpoblém s pouty. Dobrá dedukce, zachoval sis v takovéto situaci docela chladnou hlavu, jenže to nešlo, ať už ti to vázal kdokoliv byl profesionál, dokonce si měl pocit, že čím víc se pohybuješ, tím víc se utahuje.
"Probral ses."
Ozval se hlas od vchodu, bylo to prosté konstování vzniklé situace. Muž vypadal jako vystřižený z nějakého pseudo starověko čínského filmu. Měl na sobě temně modré oblečení vypadající nejvíc jako něco, co se skřížilo s kimonem a něčím, co se strká pod zbroj, aby tolik nedrhla. Černé vlasy měl vyvázené do drdolu a ani černé oči nenasvědčovaly, že by byl nějak nelidský. Celé to zatím vypadalo na dobrý žert.
"Co řekneš k tomu, že ses nám objevil uprostřed tábora a kdo vlastně jsi?"
Říkala jsem, že vypadal obyčejně? Tak to jsem asi nezmínila zdobný hřeben ve stejné barvě, co oblečení. Ono hřebínek sám o sobě by nevadil, ale byla na něm květina sakury a sakura kvete růžově (jak měla Mulan tu kytičku na hřebínku).

Někde v prdeli, hvězdné datum neznámé stupeň nudy kolísaví.

Trhnu hlavou po hlase. To co uvidím mi začne připadat jako pěkně promakanej for.
Kerej kokot tohle vymyslel ? Ale pokud je to sranda je teda bezva udělaná. Ale zase neznám nikoho kdo by vypadal jako Mao Ce-Tungův bodyguard. A ani nemám tak bohaté kamarády, kteří teda mají dostatek kreativního myšlení aby toto vymyslely
Takže, doprdele začnu si snad myslet že tohle je realita a já nejsme oblečený podle jejich stylu. Sakra co si teď musí myslet ani boty nemá...
Kurva až se z tohoto dostanu v modelingu končím začíná mi z něj pěkně jebat.
Nad jeho otázkou se na chvilku zamyslím.
Lhát nemá smysl, jestli je to nakonec for proč si ho nezahrát s nima. Pokud není nerad bych měl ten jeho hřebínek zaražený někde kde by se mělo zarážet něco jiného a u jiného pohlaví.

Upřímně pane, vůbec netuším kde jsem, co tu dělám a to že jsem se vám objevil uprostřed tábora je pro mě novinka.
Řeknu svým melodickým hlasem ovšem mírně chraplavě.
Po krátké odmlce spěšně dodám.
Jmenuji se Maxmilian Weid. Můžu znát vaše ctěné jméno ?

Tvůj nový kamarád, měj ho rád, chovej se k němu slušně
Maxmilian

Myslím, že pokládat si otázky ohledně toho, že skončíš s modelingem, nebo ne, je bezpředmětné, ono modeling se neptá, modeling s tebou buď skončí, nebo si tě nechá. Neznámí muž vstoupí do stanu a spustí za sebou stanovou chlopeň. Tak tak, že se ti podařilo zahlédnout pruh děnního světla.
"Maxmilian Weid."
Řekl. Vypadal, jako že to jméno ochutnává, hodnotí. Svým zvláštním přízvukem mu dal rozhodně trochu jiný rozměr.
"Špatně se to odhaduje. Jsi z Demacie?"
Typnul si nakonec.
"A ano, jméno, v době jaká je tato ztrácíme základní návyky společenskosti. Jsem Ťie-Šan, zvaný Nebeský drak, důstojník Ionijské armády."
Člověk nemusel být příliš bystrý, aby si uvědomil, že je tady něco opravdu špatně, nebo to byla vážně opravdu jen dost dobrá hra? Očekával tvou odpověď s výrazem někoho, pro koho je trpělivost druhou přirozeností. Byly tady ovšem jisté náznaky toho, že pokud by ses chtěl vytáčet, nebo si moc vymýšlet, přestane být trpělivý a možná udělá něco, co nebude úplně kompetentní s kytkou ve vlasech.

Tak, co teď?
Sam jsem se zamyslel a pohlédl na svou pravou ruku. Párkrát přejel rukou po vyčnívající kosti."Nic, nic necítím. Jako by to bylo umrtvený. Však je to kost, o tom není pochyb." Mne samotného to znervózňovalo, kdo by chtěl aby měl něco takového na ruce. Však asi to bude bolet vyrvat nebo odříznout. No co musím se s tím naučit žít. Kouknu se na Sebastiana tázavým pohledem. "Však co ty? Vypadalo to jako že jsi měl bolesti" Vytáhnu svůj nůž. "Koukni se do odrazu na svoje oči, to také není nic normálního" Podávám mu svůj nůž aby se mohl kouknout sám.

What the fudge

Po záblesku vize jsem seděla stále na zemi. Zmateně a nevěřícně jsem se rozhlížela kolem dokola. První čeho jsem si všimla byl samozřejmě zmrzlý pobuda, který se sesul k zemi a za ním stál podobně ohromený Bramble. Myslí mi opět problika vize hlasu Lissandry. Tělem mi projela vlnu pocitu křivdy a hněvu.
Když jsem se opět vrátila do "reality" podívala jsem se na Brambla, který ke mne natahoval ruku. Hned na to jsem si všimla Zaca jak drží pod krkem Ves. Vytáhla jsem se až k ruce Brambla, za kterou jsem zatáhla s vervou, jenž znamenala že jsem ho stáhla na zem a na jeho úkor jsem se dostala na nohy. Bez váhání jsem rovnou přešla do sprintu a aniž bych si v ten moment už nemám nakřáplou nohu, naběhla jsem až na Zacka s tím, že jsem se těsně před ním odrazila a ramenem napřed ho srazila k zemi. Během toho jsem ještě stihla zakřičet "Co to sakra děláš!" ale náraz rozmlžil druhou půlku věty do nesrozumitelného mumlání.

A začneme zabíjet
Leeroy, Nina + Vesper, Zac, Christiana

Leeroy se na situaci okolo sebe nesoustředil tak, jako na Ninu, která oproti všem myslitelným předpokladům byla docela v pořádku. Bylo to tím, že ženy se hold soustředí na víc věcí zaraz, nebo jen opravdovým strachem o přátele?
Narazit do Zaca bylo jako setkat se ramenem se zavřenými dubovými dveřmi, které zavrávoraly, což neměnilo nic na tom, že Nina díky zákonům kinetiky a gravitace skončila na zemi. Efekt to mělo dostačující. Jako by se hostinský probral, nejdřív pohlédl vyděšeně na Vesper, pak na svoji ruku, na Ninu, na ležící Myrreu a až potom, jako by mu všechno zapadlo na místo skoro až panicky pustil Ves a ustoupil o několik kroků, nevěřícně při tom vrtě hlavou. Paralyzovaný, neschopen slova za to, co provedl, byl jak uličník přistižený při činu, což by v jiných situacích bylo vtipné, ne v této.
Vesper se ani nenamáhala zvedat, či nasazovat ublížený výraz, přisunula se k vaši ležící kamarádce. Možná se vám o chvíli později trochu otřásl svět, když se na Ninu i Zaca a možná i Leeroye pokud do té doby došel, podívala očima, ve kterých se zračila bolest.
Mohli jste to vidět, podivně zkroucený vaz ležící, její prázdné oči. Myrrea byla mrtvá.

A Christiana to zpovzdálí všechno pozorovala.

Hlásek z lesa, kde byl porost hustší
Gaspard, Sebastian

Čekali jste do východu slunce. Ano, nic se nedělo, zatím. První paprsky nového dne vám neomylně ukázaly směr a vy se vydali na sever vstříc netušenému, v něčem, co se nedalo nazývat ani botami, natož pak vhodným oblečením. Jak jste následně zjistili, možná to nebyl ani výhodný směr, procházeli jste zrovna lesem, když se před vámi ozvaly hlasy.
„Alastore Darkwille, říkáš slova, která se přímo neslučují s tvou další existencí.“
Byl to hlas pyšný až arogantní.
„Hodláš mi vyhrožovat? Thane?“
Druhý hlas nesl podobné stopy arogance, ale byly v něm jasné známky strachu.
„Ne. Mám tě za hlupáka. Tvůj pokus svést na mne zmizení Vrchního generála byl opravdu tragický.“
„Bál ses postavit mým stoupencům, dokud jsme byli v Noxu? Proto mi to říkáš až teď?“
„Zase špatně.“
Ozvalo se bolestivé chroptění zakončené žuchnutím těla.
„Doufám v to, že na tvé mrtvé vyhaslé oči nalákám ztraceného Havrana. Bude mnohem užitečnější, než ty.“
A nastalo ticho. Byl tenhle rozhovor vlastně veden, nebo ne?

----
trochu si to rozbarvičkujeme: Alastor a Than

Strach, ano to byla jediné co teď Gaspard cítil.´Co to k sakru bylo? Doprčic kam jsem se to dostal. To mě potkalo málo zlého v životě?´ Gaspard se ani nehnul. Však po čase jeho zvědavost zvítězila a dal Sebastianovi najevo že se koukne co se stalo. Pomalu se ohlédnu směrem odkud konverzace zněla a vydám se tím směrem.

Někde v pohraničí Ionie, hvězdné datum neznámé, stupeň překvapení veliký.

Damacia ? What ?
Zůstal bych na něj zírat jako na největšího idiota pod sluncem nebýt mého slušného vychování a pocitu že to co říká myslí vážně a že to opravdu není propracovaný leč blbý for.
Počkat Damacia ? něco mi to říká, ale na Zemi to není ne ?
Ionijská Armáda ???
Vyděšeně se na něj podívám. Ne proto že bych se bál armády. Ale proto že mi oba názvy něco říkají.
Ale ani jedna země není ze Země. Chvilku nebudu odpovídat a budu přemýšlet.

Z Damacie nejsem. -odmlka- Vím že to bude znít blbě, ale jak se vlastně jmenuje svět na který jsme "spadl"?

Velké odhalení
Maxmilian Weid

Nebeského draka si nevykolejil, nebo to na sobě alespoň nedal znát. Vypadal jako někdo kdo počítal i s touto odpovědí.
"Ano. Vyvolávači přivolali již v minulých dobách mnoho obyvatel jiných světů, ale Liga byla zničena a ty ses objevil ..."
Jeho hlas, který přecházel do šepotu se změnil v pouhé myšlenky patřící jen jeho osobě. Nakonec se vrátil k tomu, na co ses jej ptal:
"Jsi na Runneteře. Tento kontinent se nazvývá Valoran a v tuto chvíli se nacházíme několik dní pochodu od města zvaného Pilltower, byť si nejsem jistý, jestli ti něco z toho bude nápomocno."
Vypadá jako někdo, kdo je zvyklý přemýšlet a delší dobu zvažovat všechny možné pro a proti, než se rozhodne, jestli mu ten naporti němu lže, nebo ne.

Kdovíkde, kdovíkolik

Úvodní příspěvek pro Gregora a George

Oba dva to znáte, lolko, ten žrout volného času, ničitel společenského života, droga, ano stávalo se, že jste při hře zapomněli na čas. Ono diletace času provází všechny hry, takhle si sednete a než zvednete hlavu, je druhý den. LoLko stejně jako ostatní hry přenášely v čase, vždy směrem dopředu, ale nikdy ne na jiné místo, teda, ne těla, mysl určitě.
Ani jeden z vás si napamatoval, že byste včera chlastali, vlastně jste jenom otevřeli, pickli champa a … Teď přicházelo ráno, šedavé kuropění a šero, oběma se vám do kostí dral chlad z rosy pod vašimi těly, přece jenom, když jste sedali k počítači, neměli jste toho na sobě tolik. Tráva nepříjemně chladila a odkudsi nad vašimi hlavami zněl křik nějakého dravého ptáka.
Až se dáte trochu do kupy a rozhlédnete se, zjistíte dost šokující informaci. Ležíte uprostřed vojenského tábora, některé vypadají jako velké gotičáky, jiné jsou menší, co jim žádnému nechybí je naprosto dokonalé vypnutí lan a syté modré a žluté zbarvení.
Otázka zní, jak sjte se sem dostali a co teď? A kdy si vás někdo všimne?

Jeden z oněch hlasu co jsem zaslechnul mi nenaháněl hrůzu... ten hlas jehož majitel byl Than. Jeho hlas mi byl sympatický a i když mi nenaháněl hrůzu rozhodně byl respektu hodný už jenom kvůli způsobu vyjadřování. Bylo mi jasné, že se teď může jednat o našem životy a tak jsem se držel při zemi. Ne, že bych Gesparda někdy podceňoval… právě naopak, ale udivilo mne, když mi gestem naznačil ať pokračujeme blíže. Nicméně ve mne taky zvědavost převládla, proto jsem si upravil košili, pohodil vlasy a vydal se plížící k místu konverzace.

Flame

Odletěla jsem jako míč odražený od zdi, když jsem se s ním srazila, avšak nabuzená adrenaline, jsem zase rychle vstala a přešla k Zacovi, kterého jsem chytla za tričko, pokusila se ho stáhnout trochu dolů a začala do něj hustit proud vyčítavých nadávek a spílání. Alespoň tedy do momentu, než mi začalo být podezřele divné, že na to moc nereaguje a kouká jiným směrem. Napruzeně jsem se podívala, kvůli čemu mne ignoruje.
Když jsem uviděla Ves, dostala jsem pocit mrazení za krkem, protože mi bylo jasné, že se stalo něco hrozného. Ihned poté jsem si všimla Myrrey, na níž byly patrné známky zranění neslučitelné se životem... nebo pouze veeeelmi těžko. Okamžitě jsem pustila Zaca. Udělala jsem několik rychlých kroků směrem od skupiny. Směrem zády k nim, rukama v bok a hlavou trochu dolů jsem tam zůstala stát.

Někde na Valoranu, hvězdné datum neznámé, Suprise!!.

Povolaly ? Takže nejsme jediný a tohle se mi nezdá ? Ou my holy Terra !! Ne toto není pravda, ale je sám to víš. Ne nemůže diť se přece nestává že by někdo mizel někam do pryč. Ale stává nezapomeň na záhadná zmizení, UFO, mimozemšťany a hentai. To a další nemohlo vzniknout je v lidské hlavě... Mohlo vždyť lidská mysl...ale hovno asi je to pravda...a já jsme v naprosté prdeli.
Trošku se ošiju v poutech svým zjištěním.
Runeterra, jasně fakt vím co to je. Počkat Valoran, Pilltower...Damacia, Ionie...
To nééé...
Hlesnu potichu.
Podívám se na Nebeského draka.
Vy jste mluvil o Damacii, možná váš svět znám sice z knih -odmlka- Ale...je princem Damacie Jarvan IV ?

Plnou párou do průseru
Maxmilian Weid

"Ano je."
Potvrdil ti, ale pak se jeho oči neznatelně zúžily.
"Co je to za svět, ze kterého pocházíš?"
Možná si dávala dvě a dvě dohromady jinak, než by sis je dal ty, možná měl jenom opravdu špatný den. O Ionii, pokud z ní skutečně pocházel, sis pamatoval, že se jejich kultura nejvíce podobala japonské a stejně tak i podnebí. Také jsi si jakž takž vybavoval, že jediný sníh, který kdy byl na mapě Valoranu vykreslen, by měl být od vás docela daleko, ... tak proč se teď povolenou stanovou chlopní dovnitř prohnalo několik osamocených vloček v doprovodu chladného vzduchu a část z nich ti přistála na obličeji?
Nebeský drak zavrčel něco, co mohlo být velmi klidně nadávkou a vyhlédl ven, když se vracel, v jedné ruce držel wakizashi s modro bílou rukojetí a rozhodně se k tobě blížil.
Chtěl tě zabít?
"Nevím, zda mluvíš celou pravdu, či ne, ale nikdo nemá právo zemřít jako dobytče v poutech."
Venku zavládnul čilý ruch. Někdo útočil.
"Umíš bojovat?"

V podkolenkách, klobouku a v průseru.

Země.
Odpovím bezmyšlenkovitě.
Nebo též Terra.
Dodám.
Otřepu se po dopadu vloček.
Co to sakra ? Tady by neměl být sníh.
Po chvilce si uvědomím zimu a naběhne mi husina.

Počkat kam jde ? Snad jsme ho neurazil. Ne urazit jsme ho nemohl, teda pokud jde na slušnost, ale jednal jsem s ním dostatečně slušně ?
Počkat ne, nezab.... Ne on nejde po mě. to je nelogic....
Co jak ? Mám se podrobit božímu soud ?... Ne on jenom někdo útočí....
Bojovat ? Já....a sakra.
Trochu ano.
No trochu, pár seminářů s příslušníky elitních vojenských složek Izraelské Armády, ale... vlastně co vím.. možná nezvládnu vůbec nic....
Do žil se mi nadere trocha adrenalínu, jako před každým zostřeným výcvikem...

Podivné probuzení

Nazvat mou situaci jako podivnou by bylo sakra velké podcenění situace ! V jednu chvíli si vychutnáváte v černém tričku s Vaší milovanou akcí, "Methancity Fronta 36", v vyteplených černých, kostičkovaných kalhotách, sandálích, palestině a jedné černé rukavici, pro lepší hraní s myší a najednou...no...nic. Ne ještě lépe ! Najednou prostě puf ! Ani to puf tam nebylo.

...kde to sakra jsem ?, dojde mému omráčenému mozku zpomaleně. Cítím se slabý, znechucený a je mi zatracená zima ! Oči vyděšeně rozevřu a zahrabu zády v zemi, když uslyším děsivý křik nějakého opeřence. Nechápu kde jsem !

"Skončil jsem v nějakém parku ? Pili jsme snad ? Přepadl mě někdo...né to je pitomost, byl jsem doma...ježiš šmarja, kde to sakra jsem ? Uklidni se Deusne ! Přemýšlej ! A uklidni se. Sakra uklidni se ! S rozházenýma myšlenkama v kebuli nemůžeš myslet !"

Pokusím se přimět sám sebe se uklidnit a začínám se koukat okolo sebe. Gotické stany ! Jsem snad omylem na nějakém šermířském Larpu ? Nebo na nějakém cvičení s učitelem ? Spal jsem cestou ? Promnu si hlavu a otřesu si zimou. Přeplazím se k Rinnesovi a silně s ním zatřesu.

"Rinnesi ! Rinnesi ! Vstávej chlape !", zašeptám a začnu s ním třást. Vyděšeně se okolo sebe koukám. Nemám nejmenší ponětí kde sakra jsem a hlavní problém je, nevím "kdo" tu je.

Lootíček
Gaspard Grenn a Sebastian Michelies

Ať už více, či méně tiší, jste se dostávali blíže a blíže k místu, kde se rozhovor odehrával. Nazvala bych to vašim štěstím, že už tam nikdo živý nezbyl, což ovšem neznamená že tam nikdo neležel. Ležel. Jeden z hovořících nazvaný jako Alastor Darkwill. Na první pohled jeho tělo neneslo žádné známky toho, že by zemřel násilnou smrtí, protože na vyloupnuté oči se přece neumírá, že jo, ale mrtvý určitě byl. Nehýbal se a nedýchal. Vypadal jako člověk, oblečen byl v dlouhé černé roucho s tyrkysově zelenými symboly. Hlavu s hnědými vlasy měl ozdobenou napůl na zem svezenou zlatou čelenkou, možná, že kdyby měl oči, vypadal by i pohledně. Ruce i krk mu zdobily náramky, náhrdelníky a prsteny z drahých kovů a kamenů. Když jste se podívali pořádně, viděli jste začátek tetování, jenž mu začínal na rukou a zabíhal někam pod rukávy. A hlavně, na nohou měl vysoké černé kožené boty s přezkami a šněrováním.

A potom?
Maxmilian Weid

Přikývnul a přiklekl k tobě, aby ti rozřezal pouta.
"Pokud jsi ctný a neutečeš, myslím, že nebude problém ti do jisté míry pomoci, pokud utečeš, si vinen, ať už z čehokoliv a pokud tě dopadneme, bude s tebou nakládáno jako s nepřítelem. Pochopil?"
Počkal, než si mu nějakým způsobem dal najevo, že rozumíš, popřípadě, když ses na něco zeptal, aby ti odpověděl, pak před tebe pustil své wakizashi a zvedl se.
"Až se dobojuje, hlas se u mne."
A aniž by na něco čekal odešel ze stanu. Řev útočníků byl již zatraceně blízko.

A potom si dáme deli.

Pokud neuteču nejsem vinen. Pokud uteču budu vinen ale budu žít. Zase pokud zůstanu budu možná mrtví, těžké si vybrat.
Přikývnutím dám najevo že jsem pochopil.
Boj, boj opravdový boj. Žádná hra, bude se umírat. Ale je to vůbec realita ?
Promnu si zápěstí.
Až se dobojuje a pokud budu živ a nebo už někde jinde, budu se hlásit. Rozumím.
Zvednu wakizashi ze zemně a dám si ho do pravé ruky, párkrát protočím zápěstí sem a tam abych zjistil jaká je zbraň. Pak zkusmo párkrát švihnu.
Útěk je jednoduší, kdo se bude po mě dívat. A je to vůbec realita ? Řev ? Řev ?!
Bezmyšlenkovitě přejedu prstem po ostří a omylem se říznu.
Sakra! Docela reálně to bolí!
Stočím zápěstí tak aby čepel mířila k zemi.
No tady alespoň někdo ví kde jsem...
A po boku stěny stanu dojdu k "dveřím". Odhrnu levou rukou rožek a škvírou vykouknu ven.
Pozor na to co jsi přejete, chtěl jsem moc bojovat a tak to mám...

Mrtvola... nic víc. Jediné co mi přišlo zvláštní byli ty oči. Kdo by chtěl oči ? Snad jen nějaký mrchožrout, ale Than jim nejpíše nebyl, ikdyž ještě netušíme, jak je tenhle svět zvláštní.
"Je neobvykle oblečený. Psst Grenne je oblečenej! Má boty! Chceš je ?" Otážu se přičemž mu začnu opatrně sundávat šperky počínaje prstenem, který mne upoutal. Po prohledání ať už se zdařilo jakkoli prohlásím. " Grenne... co myslíš, že byl zač?"

´Tohle je vážně padlé na hlavu, musím šílet já nebo svět. Snad to já nejsem.´ Podívám se na mrtvolu a poté na Sebastiana. "Nic proti ale boty beru, v těch žabkách se chodí dost blbě." Poté se snažím vyzkoušet si zda mi vůbec budou. "Jinak myslím že je to nějakej magor, oba museli být. Určitě nějaká satanistická sekta nebo něco podobného. Kdo jiný by nosil takový hadry? Možná ještě ty úchylové do anime ale ty by se asi nezabíjeli. Takže to že je od nějaké sekty je pravděpodobnější." Potom se začnu rozhlížet po okolí a odtahovat mrtvolu nějak za strom. "Tak mne napadá, jestli je to sekta bude jich více, jestli jich je více někdo ho bude schánět a já nehcci riskovat že nám to přišijou."

Sletěl jsem k zemi už hned v momentě, kdy se mne Nina chytila a použila mou ruku jako madlo. Po nárazu o zem jsem si uvědomil, že jsme si vyměnili místa. Pomyslel jsem si něco o chybění jakéhosi taktu a pomalu vstal ze země. Namířil jsem si to ke skupince, s níž se Nina přesně teď srazila a opět se vyvalila na zem. Cestou jsem se o prášil. Bylo mi už teď jasné podle jejich reakcí, že se stalo něco vážného. Když jsem uviděl bezvládnou Myrreu jak tam leží, nebylo těžké odhadnout co se stalo. S rukama v kaspách jsem se připojil do diskuzního kruhu a poté, co jsem se podíval po všech přítomných a na Zacka obvzlášť významně. Mlčky jsem zůstal hledět na Myrreu. Po chvíli jsem si povzdech s náznakem soucitu.
"Měli bychom jí pohřbít pak pod stromem až se uklidní situace."
Řekl jsem potichu a aspoň trochu narušil tíživé ticho.

Co to sakra...

Mhhhnnnhhh...to jsem zase pařil tak dlouho, že ani nevím že jsem šel spát? Ne, to je blbost, vždyť jsem zrovna...moment proč se mnou někdo třese...co...

Otevřu oči a rozhlédnu se. Tady je něco špatně, hodně špatně. Zaostřím oči na Deusna.

Deusne, co se to děje? Jestli je to nějakej fór, tak pěkně blbej. Proč jsme venku? A kde to jsme? Vypadá to tu jak v táboře aliance na Azerotu...

Nezvaná návštěva
Maxmilian Weid

To, co jsi viděl, by se dalo popsat jako chaos začínající šarvátky. Venku panovalo ještě ranní šero, což byl asi jediný důvod, proč banda barbarů oblečených v kožešinách útočila na vojenský Ionijský tábor. Za zmínku stojí rozhodně to, že jim šla v patách zima … A medvědi. Neviděl si jich moc, ale byli tam. V plných zbrojích a s okovanými drápy a zuby.
Barbaři byli vyzbrojeni většinou jednoručními sekerami, meči a štíty. Charakteristickými byly dlouhé vlasy a vousy spletené do copů, pokud ses díval i pozorněji, mohl sis všimnou, že mají za pomoci různé šikovnosti a odřenosti vyryté, či vymalované symboly oka ve stylizovaném trojúhelníku (Lissandřin symbol).
Ioniané jsou již v plné pohotovosti, ne všichni a ne v plné zbroji, ale jsou. Velitelský ženský hlas k tobě doléhá s rozkazy z jedné strany, zatímco z druhé slyšíš hlas Draka, taky vydává rozkazy.
A ano, někteří z barbarů mají, nebo zrovna zapalují pochodně, pravděpodobně s úmyslem vám zapálit váš dvouset členný tábor. A když jsme u toho, ten medvědí řev opravdu nedává moc prostoru k humoru.

Váš dlouho očekávaný milovaný nekromant
Gaspard a Sebastian

Zatímco si Sebastian přivlastnil zlatý náhrdelník s černým kamenem a stejně zbarvené dva prsteny, stejně jako zlatý náramek se zelenými kameny, navléknul si Gapsard nové boty a pokusil se odtáhnut mrtvolu stranou.
„Co mu to dělají?“
Zhmotnil se mezi vámi ze vzduchu takový divný ohavný potvorák. Vypadalo to jako malá zmutovaná holčička, pokřivená, mírně hnijící s dvěma cúpky černých vlasů. odkaz (Prostě jak to nemrtvé dítě z dračího doupěte trojky)
„Okradači mrtvých, shurimští supové.“
Druhý hlas. Známý a arogantní. Ten muž byl vysoký k 190 centimetrům, oblečen v černé roucho se zlatými a zelenými prvky. Ověšen podobnými šperky, které měl mrtvý. Vlasy sčesané dozadu odhalovaly v plné míře tetování vrány s rozepjatými křídly, které měl na obličeji. V levé ruce držel tu nejzdařilejší magickou hůl, kterou byste označili za temnou, byla černo zlatá a na svém vrcholu měla posazený zelený krystal.
„Zabijeme je?“
Zeptalo se najivním a toužebným hláskem dítě.
„Moc milosrdné. Kdo jste?“

Ne, Pj si z vás prdel nedělá
George a Gregor

Mohli jste mít pravdu oba dva. Stejně jako larp, to mohl být Alianční tábor. Otázka zní, jak moc podobné jsou znaky azerothské Aliance a symbol, který nejvíc připomíná kouli s ocásky (odkaz).
K dovršení onoho fóru jste uslyšeli nejdříve zvuk trubky, a pak pravidelný dusot ozbrojených nohou, jako by přicházeli z několika stran. Ze všech. Ano, máte opravdu ohromné štěstí, probrat se uprostřed zřejmě vojenského tábora během nástupu, chce opravdu kus řádného štěstí.
Za chvíli se objevili. Muži v nablýskaných zbrojích a helmách, vše ve žlutých a modrých barvách s lehkými akcenty bílé. V rukou třímající kopí a štíty, u pasu meče. Dle drobného zaváhání v mezikroku vás nečekali, o to hrozivější byl fakt, že zareagovali jako dokonale sladěná jednotka a zatímco vás menší část obklíčila, ten zbytek se postavil do pozoru, zběžným odhadem jich mohla být asi padesátka. Nikdo z nich neřekl ani slovo. PO třech minutách napjatého ticha se kruh trochu rozestoupil a do vašeho zorného pole nakráčel muž (odkaz) doprovázený jedním z vojáků.
„Myslím, že zvědové Noxu by vypadali jinak, nebo snad ne?“
Položil vaším směrem otázku, netvářil se přátelsky, ale jeho výraz se nedal označit ani za nepřátelský, problém byl, jaká bude vaše reakce, když minimálně jednomu z vás se v hlavě objevila hláška „spin to win“ a Darius pokoušející se napodobit E této osoby, kterou jste měli zrovna před sebou.

Máme dost pohoštění a místa pro všechny ?

Barbaři ? ok, Šikující se válečníci Ionie. Fajn ! Medvědi ? Medvědi ?!
Nechám stanovou plachtu sjet do původní pozice a opřu si halvu o levou ruku.
To snad nemů....může a teď se ksakru zvedni a začni něco dělat...hned!
Odhrnu stanovou plachtu, výjdu ze stanu. Až venku si uvědomím že to tak dobrý nápad nebyl a že jim budu maximálně zavazet.
Tak teď sem to nedomyslel. Houby podělal.
Zahledím se krátce na Barbary a pak na wakizashi.
Noup.
Rychle se rozhlédnu okolo. Hledám jakoukoliv povalující se, stojící, uchycenou zbraň ke které se nikdo nehlásí a ze kterou mám tucha jak se zachází. Takže: krátké meče, tesáky, zákopové lopatky, dýky, bajonety, palné zbraně, teleskopy apod...

ps: Zvolil sem si Renesanční Tesáky

Trošku to posunem, ať se v tom neplácáme
Leeroy, Nina + Vesper, Zac

„ …Můžete mi to podrobně popsat, jak jste se sem dostali?“
Bylo o několik hodin později.
Útok mužů popsaných jako „něco ze Zaunu“ byl nakonec odražen, ale se ztrátami, na vaší straně to byla Myrrea, Pilltowerští přišli v průměru o minimálně deset chlapů. Samotný pohřeb byl tedy velmi náročná záležitost, uvážíme-li, že lopaty jste nikdo neměl a nikdo z vás neměl dost necitelnosti nechat je napospas havranům, ani jiným mrchožroutům, ani tomu šestiokému, co se nechtěl hnout od Vesper na víc, než tři máchnutí křídly.
Pohřeb kamarádky jako byla Myrrea se neobešel bez mlčící Ves, soucitného pohledu Ezreala a Zaca, který vypadal, jako že si to celé dává za vinu. Nemohli jste se ani dlouho zdržet, bylo nutné se urychleně přesunout na jiné, výhodnější místo, zaunští mohli být kdekoliv, při vašem štěstí příliš blízko.
Ezreal dal povel k zastavení až hodně po poledni, kdy už toho měli všichni dost, bylo jasné, že on by vás ještě hnal, nebýt všech těch zraněných.
Takže teď jste se všichni nacházeli v narychlo zbudovaném táboře, v počtu vy čtyři „návštěvníci ze Země“+ Havran, pět přeživších Pilltowerských s Ezrealem a Tirreckem. Náhoda tomu chtěla, že jste zůstali na jednom místě oba dva, Leeroy i Nina, čímž využil Zannecher Tirreck první klidnou příležitost, aby si s vámi tak říkajíc pohovořil, vypadalo to, že jakékoliv emoční záležitosti jdou mimo něj, šlo mu jenom o znalosti.
„A co bylo před tím?“
Položil druhou otázku, vypadal, že neodejde, dokud se to nedozví. Kde všude se pohybovali vám ostatní známí? No, Zac se toulal v širokých kruzích kolem tábořiště, Ves seděla v dohledu a vypadalo to, že je plně zaměstnána havranem a Ezreal, ten se tam někde pohyboval.

Již třetí mrtvý šampión Ligy

Vrzání a skřípot pera, jediný zvuk v ohlušujícím tichu. Mléčné listy zakryté stínem postavy, zašedlé mlhou. Ruka mladého muže se pomalu a jistě pohybuje po stránce. On má čas, on ví. Není to tak dávno, co si kdysi, snad už v jiném životě a jiném světě vytvořil účet, začínal na PL a pokračoval čísly, dávalo mu to neobyčejně mnoho možností. Ale k čemu jsou takové malichernosti, jako ovlivňování úsudku jiných, když máte tohle?
Nahlédněme tedy tomuto písaři přes rameno zakryté temně rudými vlasy. Co píše?

„ …Není-li nám souzeno být něčím, stáváme se ničím. Pár jsou dva, a pokud je jeden mrtvý, to co zbude, se pak již nedá považovat za plnohodnotnou bytost, nezbyde jeden, zbyde půlka. Zoufalá zapšklá polovina ztracená ve svém vlastním nenávistném světe. Každý známe někoho takového, někoho, kdo zapomněl, že za černými mraky je hřejivé slunce …“

Dívá se na zamlžené nebe. Ironií osudu je ten, který píše o světle tam, kde na první pohled už opravdu žádné není.

„ … Jmenoval se Lucian a žil jen pro pomstu. Nazývali jej Očistným plamenem, Lovcem démonů. Měl těch přízvisek opravdu ohně. On a žena, kterou miloval. Senna. Světlo naděje tam, kde všechny vyhasly, odvážná tam, kde se ostatní bál, neústupná, když i nejtvrdší zaváhali. Člověk, o kterém se mohlo psát velmi dlouho. Jenže tohle bylo, snažíte-li se někoho zničit, zákonitě se bude bránit, čím je vaše duše chutnější, tím víc pohledů přiláká. Až se ohlédl i on, Thresh, Pán řetězů, sběratel duší, zvrácená existence, v jehož lampě úpí duše těch tisíců, které polapil. Mučitel, který se stal Lucianovi Nemesis. Jak dlouho mohlo Threshovi něco takového vydržet, než se rozhodl pro konečný úder, pro přerušení této zamilované frašky …“

Dívá se na mrtvé tělo člověka, které se před ním válí. Bílé vlasy naznačují skutečnost, jak musel trpět muž, který chtěl pomstu. Písař je sice osoba přirozeně skoro bezcitná, ale ani on by nechtěl zažít to, co si Thresh pro Luciana připravil.

„ … Do dnes. Zranil jej. Znehybnil a nechal pomalu mučit. Jí. Sennou. Fascinovaně jsem pozoroval, když pomalu olamoval jeho duši, ničil všechno, čím byl. Roztrhal veškerou sílu jeho přesvědčení, aby mu mohl způsobit ještě větší bolest a tehdy, když si snad mohla jeho oběť myslet, že nic horšího již nepocítí, jsem zjistil, že to, co se dělo byla pouze předehra k něčemu mnohem dokonalejšímu, bolest ve své nejčistější a pravé formě. Úchvatná ukázka umění dotaženého k dokonalosti …“

Zaklapává knihu. Písař se zvedá a přichází k mrtvému. Jednou nohou si natáčí ležící obličej, aby si jej naposled mohl prohlédnout.
„A tak toho dne, kdy šero Stínových ostrovů bylo mnohem temnější a hustější, než v jiných nech, skonal bojovník proti chaosu, Lucian, Očistný plamen.“
Pátravě se podívá kolem sebe, pak se přikloní k mrtvole a tiše pošeptá.
„Zemřel si a svět není jiný, nic si nezměnil.“

Víceméně, železa je dost pro všechny
Maxmilian

Zděšeníčko na sebe nenechalo dlouho čekat, to a prvotní, „potřebuju mnohem víc zbraní, než mám“. Nebylo úplně možné, najít okolo nějaký kus zbroje, na kterém by bylo napsané, „vem si mě“, protože tohle není žádné poutavé dobrodružství s epickými činy a ty nejsi hrdina. (Ale to se dá rychle napravit).
Šlo o tohle, skutečně tam něco jako stojan na zbraně bylo, na krátké zbraně, vedle cestovní kovárny, kde zřejmě ještě před nějakou dobou dělal kovář nezbytné funkční úpravy, než odešel na nutnou svačinku. Také bych doporučovala si pospíšit. Blíží se k tobě mladí barbar se štítem a mečem, vypadá ke tvému štěstí, že nemá o mnoho víc zkušeností, než ty.
Řečeno ve zkratce, stojan se zbraněmi je tobě blíž, než barbar, ten moc zajímavý není, ale na stojanu je krátký rovný meč, který ti ze všeho nejvíc připomíná něco, s čím bojuje další s lol šampiónů, Shen.
A pak je tam také samozřejmě spousta dalších kratších mečů a dýk, všechny v ionijském stylu.
Až se k tobě mladičký barbar, který má zhruba tolik vousů, co ty dostane, asi na tebe zaútočí obyčejným sekem ve snaze ti odpárat rameno od těla a krýt se bude štítem, jak už je dobrým zvykem všech, co ho mají.

A saké máme taky dost ? Samozřejmě na hašení...žízně !

Zbraň, zbraň, zbraň chce to...super !
Vrhnu se ke stojanu a strhnu z něj Ninja-to (ps pro pj: hráč si myslí že patří Shenovi ale postavě je to jedno a zatím ji nejlíp vyhovuje). Takže proti Barbárkovy stanu s mečem v pravé a s wakizashi v levé ruce.
Vypadá mladě, já budu zatím žít!
Postavím se zády ke stojanu, čelem k barbarovy a zaujmu základní střeh s dvě mi zbraněmi.
Počkám na jeho útok a pokusím se ho vykrýt letmím krytem wakizashi přičemž povedu Ninja-tem sek na zápěstí kterým seká.

Saké snad, ale vody málo
Maxmilian

Jeho útok byl veden rukou, která sice byla schopna útočit, ale ne na živé cíle s úmyslem zabít. Pokud ses mu řádně stihnul podívat do očí, zjistíš, že mu to působí odpor, že do boje se žene čistě z nutnosti, což ovšem nezmenšovalo sílu jeho úderu, který se ti tak tak podařilo vykrýt, slyšels skřípot kovu o kov, to wakizaschi, kterým ses kryl muselo být něčím opravdu zvláštní. Ten z vás dvou komu do reflexů přidávalo body touha po životě jsi ovšem byl ty a vzhledem k tomu, že kostky jsou nemilosrdné k životu, jakémukoliv, seknul si jej do ruky. Cítils, že zbraň, kterou jsi seknul byla z velmi kvalitního materiálu, hladce projela masem a škrábla kost.
Barbar tlumeně vykřiknul, pustil meč. Ruku si přitisknul na hruď, zatímco se druhou rukou jakž takž kryl štítem. Vypadal, že ho to bolí, pekelně, ale na bolest byl zřejmě zvyklý.
Kolem vás zuřila bitva a některé stany začaly hořet.

Tak to by jsme měly ubrat návštěvníků.

Ucítím jak meč škrábnul kost. Nebudu přemýšlet nad dalším tahem už naučeným pohybem s tréningových sálů stočím meč tak abych špičkou směřoval na krk a bodnu. Wakizashi mezi tím stáhnu do obrany a obrátím si ho na reverz.
Všímám si jeho obličeje vlastně všeho na něm, ale teď nad tím nepřemýšlím. Jednou se mi to vybaví. Teda vlastně po boji. Teda pokud budu žít...

Áááááá je to v háji, je to v hajzlu a je konec. Nejraději bych se teď sebral a zmizel. Zmizel a utekl. Byl co nejdál. No, to teď nejde, tak to nefunguje, budu to muset přetrpět.. Sedl jsem si vedle té mrtvoly a zadíval se na dotyčného ze kterého jsem měl takovou hrůzu."No víte, my sjme takoví...ztracenci ani vlastně nevíme kde jsme ani jak jsme se tu vzali. Však pokud vám postačí mé jméno Tak se jmenuji Gaspard Grenn." Kouknu se na právě nazuté boty. "A myslím že on ty boty potřebovat už nebude."

TAk tak, ubírat, ubírat
Maxmilian

Veden víc instinktem, než uměním a léty praxe jsi vystartoval proti jeho krku. Jedno bodnutí, zásah. Ještě ani nevytryskla krev a už vám to bylo oboum jasné.
"Díky."
Zašeptal, než mu z rány vytryskla krev a on se ti svezl do náruče. V jeho očích si viděl klid, záblesk náklonosti za to, že jsi mu vzal život. Přední část trička a jednu ruku si měl od jeho krve a pokud existoval nějaký pramen, který se ti dostal ze zad na opačnou stranu, pravděpodobně byl zaprasený taky.
Byť se kolem tebe bojovalo, nikdo se na tebe nepokoušel zaútočit, bylo to snad až tím prachsprostým klišé, jenž dovolovalo procítit hlubokou bolest, nebo radost, dáválo ti čas, čas od velmi dobře naladěného Pj, který ukradl Zileanovy hodiny a zastavil je pro celý svět, aby ti dopřál čas.

Jedna rychlá odpověď za vlastní postavu

Pamatovala jsem si havrana, který mě na něco upozornil, taky jsem si pamatovala, že jsem zvedala ruku, že Myrree šlo o život a že Zac, ... Že mě pak Zac držel pod krkem a Myrrea byla mrtvá.
Zvláštní shoda okolností. Ale Zac by nikdy neublížil nikomu ze svých přátel, že by to, co se nám stalo nás začalo ovlivňovat? Jenže pokud tady nejsme ani hodinu a jsme na tom takto, jak na tom budem za týden? Za dva? A kudy pryč? Pokud vlastně chceme.

Neříkala jsem to úplně nahlas, když nasadil Ezreal rychlé tempo, šlo to, nebylo to poprvé, co jsem někam šla, ale ta noha. To o čem jsem si původně myslela, že je asi jenom modřina na noze způsobená masivním stiskem, nebo natažená šlacha, ... mýlila jsem se. Teď, když jsme zastavili a rozbalili tábor zalezla jsem si dál od ostatních, abych zjistila, cože mi vlastně doopravdy je, nestíhala jsem se divit. Havran poskakoval okolo a jeho šest očí vypadalo, jako že vezme za vděk cokoliv k jídlu. Tak jsem se s ním rozdělila o to, co rozdával ten jeden pilltowerák. Za mnou hlasy mých přátel, přede mnou hory, lesy, louky, připomínalo to skoro idylický výlet.

Jaké je Ionijské skore ?

Zhroutil se mi do náruče, nečekal jsme to a zapotácel se.
Díky ?!
Poté co naberu rovnováhu, položím jeho bezvládné tělo na zem. Nevím ani proč, ale zavřu mu víčka.
Narovnám se, podívám se na své zakrvácené triko pak na tělo které leží mojí vinou a...
Začnu se dávit... ono bych i zvracel kdyby bylo co. Takhle jen vydávím pramínek žaludečních šťáv co nejdál těla to půjde v té rychlosti.

Zkusím se co nejrychlejc vzchopit a rozhlédnout se po bojišti...

Sakra... Satanista přichází.

Ten muž... to bude nejspíš Than,který zde zavraždil tohoto drzého jedince. Pohlédnu na nově přicházející. Jéé to je roztomilý. Pomyslím si, když pohlédnu na stvoření podobné dívčímu tělu v hlubokém stadiu rozkladu, které je posedlé nějakým démonem. " Mé jméno je Sebastian mocný Thane... nedávno jsme přicestovali do vaší země. Prohlásím přičemž se ukloním. "Ano, jsme zde novými a lehce zmatenými. Nejsme supy, kteří se slétli nad touto mrtvolou... ovšem jsme také praktičtí jedinci, kteří uznali, že pro boty a šperky je zrovna této mrtvoly škoda a možná by je někdo mohl využit a tedy raději my než přiletí opravdu nějací mrchožrouti, ovšem netuší je-li to v nějakém rozporu s vašími tradicemi a urážíme tím vaše mrtvé... , ale vzhledem k jeho drzosti tuším, že asi ne. Při poslední větě se pokusím na Thana usmát a zdvořile čekám na jeho odpovědi a reakce.

F. A. Q.

Seděla jsem naproti Tirreckovi s rukama složenýma na prsou v celkově nepřátelské póze. Na jeho otázku jsem mu odpověděla nepřátelským pohledem. "Co by bylo, měli jsme celkem příjemný večer, který se měl nést v duchu společenské zábavy a občasných výbuchů agrese." odsekla jsem, protože i kdybych chtěla být více sdílná, tak jsem odpověď stejně neznala. "Spíš nám řekněte co předcházelo téhle vaší slavné výpravě." pokračovala jsem.

Leeroy se otočil s káravým pohledem na Ninu a tiše naznačil, že si to mohla odpustit. Bramble popošel blíže ke skupině a podíval se na Tirrecka.
"Bohužel nevíme o nic více, než jsme vám řekli před chvílí." řekl klidným hlasem a výmluvně pokrčil rameny a otočil dlaně nahoru.
"Rádi vám pomůžeme, ale souhlasím s Ninou zde, že by sdílnost mezi náma měla být oboustraná." pokračoval, zatímco přešel mezi Ninu a Ves.

Děti na tripu
Gaspard a Sebastian

První odpovědí vám bylo jedno Thanovo pozvednuté obočí, pak se otočil k dítěti, co vás chtělo ještě před chvílí sníst a rozkázal mu, ať si vás prohlédne. Necro-child se k vám pomalu přiblížilo a tu ruku, nebo jinou odhalenou část těla vám olízne, i kdybyste se sebevíc bránili, co naplat, dítě je to dotěrné a ohavné. Po téhle nechtěné proceduře se ovšem Thanův výraz změní, začne být takový, nu jako kdyby se najednou dozvěděl úžasnou novinku, která mu zlepšila den.
„Humor vám nechybí.“
Pokývá si sám pro sebe hlavou.
„V dnešní době na Valoranu poněkud omezená komodita. Takže chlupáči.“
Podívá se z Gasparda na Sebastiana, zatímco nekro-child kolem nebohého Gaspa poskakuje a vrnivým hláskem, který by se neztratil v žádném opravdu horrorovém filmu, dokola opakuje:
„Chlupáč, huňáč, chlupáč, huňáč …“
V její povyku pak zahynulo oslovení, které použil v Sebastianově případě.
„Tiše.“ Zavrčí na své malé dítě: „Navrhnul bych vám oběma, abyste se k nám připojili, Noxus odjakživa vítal kohokoliv, jak to říci, se zvláštním nadáním.“
Když tohle říkal, jeho oči se jaksi vzdálily současnosti.
„Nepotkali jste někde havrana?“
Na název toho zvířete dal docela důraz, jako by myslel jednoho konkrétního, ne nějakého obyčejného opeřence. Ach ano, málem bych zapomněla, v tom co říkal o tom, jestli byste se k němu nepřipojili, tam nebyl otazník, ani prosba, spíš než cokoliv jiného to bylo konstatování faktů.

Není to tak hrozné
Maxmilian

To, co si viděl, se svým způsobem dalo očekávat. Část stanů hořela. Mnoho lidí bylo mrtvých stejně jako medvědů. Boj vypadal, že bude opravdu rychlý, o to ovšem neméně krvavý a vroucí. Ten stan za tebou jako by křičel, že se brzy sesune, stál si mu v cestě. Jenže stan tě jen tak zabít nemůže, v tuto chvíli vlastně nikdo.
Kus nalevo od tebe vehementně kopal nějaký barbar do neobrněného Ionijce, který pravděpdobně ještě před chvílí spal. Nutno dodat, že barbar byl pravděpodobně v nějakém druhu berserkrismu, protože si zřejmě neuvědomil, mrtvolnou stuhlost oběti.
Hodně napravo obklíčila smečka plně ozbrojených Ionijců s naginatami medvěda a velmi sinchonizovaně se jej pokoušela naporcovat, záda měli hlídané několika lechkooděnci s meči. Tam bylo vše pod kontrolou
Co nebylo pod kontrolou tak skupina tří barbarů se sekerami a štíty, tlačící před sebou ustupující dvojici ioniňanů, jeden z nich měl barbarský meč a druhý dva dlouhé bojové nože.
A samozřejmě spousty dalších hrdinských možností, jen se jich chopit. Hromový řev, a pak se nad bojištěm setmělo a do země, zatím ještě ne tobě v dosahu, sjely blesky, čí to demonstrace síly?

Žblebt
Leeroy, Nina, Vesper

"Institut války byl zničen a došlo k narušení reality na mnoha místech na Valoranu, ale to se na většině Runnetery děje v poslední době neustále."

Odpověděl bez emočním vědeckým tónem, jako kdyby podával čistá vědecká fakta.

"Po městech pobíhají proroci konce světa, zmizelo několik šampiónů Ligy a pohřešují se Vyvolávači, ale o magických nepravděpodobnostech a trhlinách v prostoru a času by jste měli vědět ne?"

Chvíli se na vás díval, pak jej ale něco napadlo a nadšeně pronesl.

"Nebo jste ze světa, na kterém nikdo neovládl magii?"

Jeho oči jiskřily, když to říkal, vypadal, že když mu to odkýváte rozskočí se blahem.

"Že všechno řešíte za pomoci technologie? Máte nějakou? Můžeme mi ji ukázat? Jak to tam u vás musí nádherně fungovat bez těch otravných magických artefaktů a Runových mágů s nosy nahoru."

Poslední jeho věta je spíš povzdech, povzdech muže, který si myslí, že lépe by mu bylo jinde.

... A kam se asi poděla Christine?

No ještě nepřišel pedobear...

Rozhlédnu se.
Berserk, ten musím mu pomoc....ne tomu už...
Znovu se mi udělá špatně, ale nepozvracím se jen odplivnu chuchvalec něčeho z krku.
Medvěd to má spočtené...ale ti dva ne...

Vyrazím pokusem tak abych byl těm barbarům co tam tlačí ty ionice v zádech. Než se zastavím na dosah meče hodím po tom vlevo wakizashi pod takovým úhlem abych nezasáhl Ionijce sice jsem nikdy pořádně neházel, ale hážu na dva metry tak snad ho to alespoň rukojetí trefí do zad. Zastavím se tak na dosah meče za tím uprostřed už po hodu wakizashi jsem přechytnul meč obouruč a tnu. Seknu ho šikmo přes krk a rameno. Následně pokud to alespoň trochu výde seknu klasickým vrchním sekem po tom napravo, trefím asi rameno. Následně uskočím dozadu a budu si kontrolovat živé nepřátele plus strany ze kterých by mohla přijít rána....

Ten už je na cestě
Maxmilian

Rozhodl ses k hrdinskému a odvážnému kousku napadnutí zezadu. Tvého přiblížení si nikdo nevšimnul, možná jej Ionijci zaznamenali nějakým vzdáleným způsobem, ale spíš byli celou myslí vytížení na obranu.
Wakizaschi se v tvé ruce hodilo skoro samo, viděl si jak nabralo rychlost a projelo skrz kožešinu a kus zbroje na zádech. Kolem rány, kterou si koutkem oka zahlédl byly jasně modré odlesky. Něco v hlavě ti říkalo, že ta zbraň je opravdu něčím zvláštní, normální čepel by se do těla nezařízla jako nůž do pomazánkového másla.
Jenže tohle nebyl čas uvažovat nad vlastnostmi zbraně půjčené od Draka. Ten prostřední barbar musel být opravdu expert, možná slyšel ten krátký svist zbraně, každopádně se natočil a tvůj sek minul, avšak to tě nerozhodilo, hrdinsky si sekl po tom napravo, do kterého si meč zaseknul opravdu pevně mezi rameno a krk. Než čepel vyklouzla z nově vzniklé rány, jež se ani ne do několika minut stane smrtelnou, proběhla ti část tvého života zběsile před očima, jinak řečeno, tomu si fakt uhnout nedokázal.
Bylo to celé jako by zpomalené, přibližující se sekera, pak bolest, ironií je, že na podobném místě, kam si trefil barbara napravo. Jako v opojení ses podíval na ránu, kterou ti způsobil a mohlo být načase začít vyděšeně zírat, na deset centimetrů od ostří sekery byla hutná černá stínová hmota. Otázka zní, kdo z vás dvou byl víc překvapený.
Ve chvíli kdy po tobě prostřední barbar sekal se vzchopili oba Ionijští válečníci, kteří nemilosrdně barbara poté napadli. Situace vlastně vypadá takto:
Kolem vás jsou tři mrtvý, před tebou stojí mírně konsternovaní ioniané a místo toho, aby ti z ramene prýštila krev a cítils jak máš přeraženou lopatku, zíráš na sekeru zaraženou ve stínové hmotě. MNo ... Co víc k tomu říct?

Nemám rád hádanky!

Gaspard se cítil tak zmateně že myslel že je to celé jen nějaká podělaná skrytá kamera. Toto přesvědčení ho však pomalu opouštělo při pohledu na toho maníka v róbě.
Valoran? Huňáč? Připojit? Noxus? Havran? Co to k sakru.... to je nějaký podělaný kvíz?
Pomalu a opatrně vstávám a oklepávám ze sebe bordel.Víte pane, my netušíme kde jsme. Mluvíte o místě které pro nás je pouhou fantazií a říkáte věci jako by jste čekal že jim budeme rozumět. Pokud nás ale můžete dostat na místo lepší než uprostřed... pohodím rukama abych poukázal na okolí ... ničeho, tak vám budeme vděční. Upřímně, nevím o žádném havranovi nic a navíc... ukážu na tu malou potvoru .. Nejsem huňatý ani chlupatý"

Výborně mám chuť na nevyrovnaný souboj.

To ne...
Budu konsternovaně hledět na přibližující se sekeru a hlavou mi probleskne vzpomínka...
...Její krásná tvář, kole které poletovaly dlouhé bílé vlasy, já stojící jen v džínách a s kávou v ruce na zápraží. Ona nasedá na motorku, dobrý silný model který jsme ji koupil k narozeninám. nasazuje si helmu a mává mi. "Opatruj se lásko" volám na ní když vyjíždí z garáže. S ní jsme to myslel vážně, snesly bych ji celí svět, šel se za ni být, umřel bych pro ní. A to proto že jsme věděl že mě miluje. vyměnil bych si to s ní tenkrát kdy vyjížděla, nikdy se nevrátila a já zůstal....Anděli můj brzo se shledáme...
Bleskne mi těsně předtím než sekera dopadne na mé tělo.
Ale nedopadne, nakonec, podívám se na barbara který má na tváři překvapený výraz. Podíval jsem se na ránu a můj pohled se nemohl odtrhnout.
Černá, stíny, hmo....oh.
Neschopen slova se podívám na stejně vyjevené Ioniany. Pak se podívám znovu na sekeru. A pomalu velice pomalu jako by se mi to jen zdálo se dotknu pravou rukou topora.
To nemůže...
Obejmu toporo rukou a snad poháněný touhu aby tento sen skončil se ji pokusím vytáhnout.

Je 2 vs. 1 dost nevyrovnaný?
Maxmilian

Sekera šla z ramene kupodivu docela hladce, ani to nemlasklo. Stínová hmota se na tvém rameni slila do jednolité, což už se ovšem nedalo říci o tričku, vzniklá díra zašít půjde, to ano, ale ten pocit z díry tam bude již navždy.
Což bylo opravdu děsivější tak to, že hmota se začala ubývat, místo toho se začala objevovat tvoje kůže, ke změně docházelo velmi pomalu, takže tam ještě chvíi vydrží, aby sis ji když tak mohl osahat, hmota vydrží, ale ne Ionijané, zmítání mezi tím, jestli ti poděkovat, nebo:
"Ty jsi jeden ze Stínového chrámu."
Zašeptal ten s mečem, ten s noži tě začal pozorovat velmi nenávistně:
"Celá tvoje existence narušuje rovnováhu."
Na jeho slova se začali pohybovat kolem tebe, tak abys musel stát mezi nima, dávali si na čas, počítali. Vyčkávali na tvůj tah. Působili docela sladěně a odhodlaně. V jedné ruce si měl meč, v druhé sekeru, Drakovo wakizaschi od tebe bylo asi tři metry. Do země znova udeřily blesky, tentokrát tobě mnohem blíž, stan se začal pomalu klátit, když spadne zavalí pravděpodobně tebe i ioniana s mečem.

Nic moc, ale prozatím to bude muset stačit....

Mě nic není ? Já žiju !!
Možná bych se začal štěstím smát nebýt toho že promluvil jeden s Vojáků a zrovna děkuji to nebylo.
V reakci na jeho ton a to co říká mi zmrzne úsměv na rtech.
Z kama že to ? Stínového co ?!Ne to... já nejsme váš nepřítel ? to snad nemyslíte...myslíte.
Budu je sledovat a můj pohled bude nechtěně docela dost ledoví.
Pustím sekeru na zem, přehodím si meč do pravé ruku.
Musím se pohnout dojde mi když blesk udeří znovu do země...ale zase, ne nic jestli se nepohnu spadne na mě stan.
Začnu obezřetně vystupovat z jejich kruhu a půjdu si pro wakizashi.
Prosté děkuji by stačilo.
Zkonstatuji po prvním kroku.

Leeroy trpělivě vyslechl Tirrecka a na konci pokrčil rameny.
"Nikdo nebyl uspokojivě prokázat jeji existenci u nás. Pokud někdo takový existuje, tak se tím příliš nechlubí, už jen proto, že ještě před několika stoletími se u nás za údajné provozování magie soudilo k smrti." poté se otočil na ostatní jestli chtějí něco dodat a hned na to pokračoval.

"Ano, více méně všechno je řešeno na bázi mechanických, analogových a digitálních systémů. Magie je vyloženě v rámci fantasie. Akorát mi není zcela jasné v čem vidíte tu výhodu.
Mimochodem, chcete říct, že mizení vašich šampionů a vyvolávačů má něco společného s namí tedy?"

Čekuj ten epickej závěr
Maxmilian

Zatímco sis postupoval ke svému wakizaschi, oba ioniáne se pohybovali také a vyčkávali. Vlastně všechno bylo v pořádku dokud jsi nepromluvil. Ať uděláš, co uděláš, všechno je málem špatně. Za trest? No, za odměnu se nic nedává.
Ten s mečem během překroku zaváhal, asi ses nezachoval, tak jak očekával, škoda, že se jej už pravdpoěobně nikdy nezeptáš. Vysokému stanu byl tehdy nejblíž. Zvuk letu něčeho těžkého, praskání podpěrných tyčí, vyděšený pohled ioniana s mečem, když se přes něj spolu s kusy stanu převalilo něco opravdu těžkého.
Ty sám si stačil tak tak uhnout a Ionian ozbrojený noži se mezi tím ztratil ve vzniklém zmatku. Cítil ses mírně ovlivněn okolním prostředím, vše se na pár vteřin epicky utišilo a zpomalilo, mohl si pozorovat horu svalstva, chlupů a zbroje, jak se těžce zvedá ze zbytku stanu na všechny čtyři, z mnoha ran mu tekla po sněhově bílém kožichu krev a tobě něco vzadu v hlavě, malý sotva slyšitelný hlásek napovídal, že pokud by někdy byl Volibear něco jiného, než kreslený champ v počítačové hře, vypadal by asi takhle. Byl vskutku impozantní, kolem obrovitých tlap mu praskaly statycké výboje a lačně a hladově hledal toho grázla, co s ním pravděpodobně hodil. Bylo jich víc a neneachali na sebe dlouho čekat.
Těsně kolem tvého obličeje proletěly čepele (někdo by je měl dát na vodítko) a hned za nimi následovala osoba. V červenobílé zbroji a se záplavou našedlých vlasů působila válečnice, jež se své zbraně ani zdaleka nedotýkala značně nadřazeným způsobem. Měl si pocit, že je tam ještě jedna žena, s duálními zbraněmi a černými vlasy v lehkém zeleném oblečku zakrývající jen to opravdu nejnutnější. Draka si zahlédnul ve chvíli, kdy se spíš než objevil, tak zhmotnil na zádových plátech Volibera a jako by se nechumelilo si tam na špičkách balancoval, z čehož vzteky řvoucí a kolem sebe mlátící tlapamy ursin, opravdu neměl radost. Drak ano, což se přímo neshodovalo s vážnou tváří ženy, ne nepodobné Irelii, která na celou akci dohlížela z bezpečné vzdálenosti, neboť tu kontaktní obstarávala její zbraň. Pak se tam ještě objevil čtvrtý hráč, záhlédl si jej jenom velmi zběžně, ale dva zářivé modré body nenechávaly moc prostoru pro pochyby, byl to Shen

No ty píčo...a teď čekuj můj hrdinský skutek a přidám se do k přesile tudíž teď 4v1

Leknutím kousek odskočím, skoro vyděšeně se podívám na to divadlo.
Meč, ženská, medvěd, skejtující Drak, nin...SKEJTUJÍCÍ DRAK ?!!
Asi bych vyjeveně čuměl ještě chvilku kdyby mi nedošla vážnost celé situace.
Jen Irelia je za vodou....
Irelie IRELIE ?? takže toho je Volibear ? Oh Fuck !
Málem sem mi zatmí před očima....

Musím ...
Prohodím si zbraně v ruce.
A pár skoky se dostanu na bok jeho nohou pravou rukou mu zarazím wakizashi do nechráněné zadní části kolene. Následně použiju renesanční otočku tak abych se točil po obvodu jeho břicha směrem k tlamě a jak budu v otočce ve správném úhlu seknu levou rukou tak abych se případně dostal do škvíry mezi pláty...

POdej, dostaň pac
Maxmilian

Ne, nic tě nezastaví. Ani existence všech těch hrdinů, za které si hrával a které si zabíjel, ani to, že Drak stojí na hýbajícím se medvědovy a zřejmě z toho má spíš prdel, než aby z toho měli ostatní užitek.
Síla mládí vpřed, jak se říká v jednom anime, které raději nebudu jmenovat.
Vyrazil si K Voliberovy v odvážném pokusu připojit se k poražení jednoho z těch šampionů, kteří když se uměli hrát, znamenali docela problém.
Wakizaschi, stejně jako předtím rozářilo svou kontaaktní plochu modře a hladce zajevo skrz chlupy, kůži i zborjové popruhy skrz maso a měl jsi takový pocit že i skrz kost, ale nečekal si. Pokračoval si otočkou dál, abys byl ještě před svým druhým zásahem do Volibera právě od něj odmrštěn pryč. Ono, pokud někoho bodnete na tak bolestivé místo, musíte počítat s tím, že se ozve. Cítils, že letíš, hrudník si měl v jednom ohni, ale letěls.
Svůj dopad si netušil jak popsat, vyrazil sis dech, to ano, ovšem někdo tě zbrdzil, takže zatímco Ioniané stále a stále víc udolávali Volibeara, v tvém zorném poly se objevila tvář kluka ne o moc staršího než ty. Měl temně rudé vlasy, bledou kůži a jednolité černé oči. Dále temně červené úplé triko s dlouhým rukávem, černé kalhoty, vysoké boty a bílý kabátec vypadající nejvíc jako ten, kterým se honosil Lucian.
"Smrt je výsada, kterou si teď nemůžeš dovolit, rozumíš tomu?"
Zeptal se hlasem nemrtvého mentora. Pokud se začneš nějak osahávat zjistíš, že tričko na tvé hrudi je dosti rozsápané a místo kůže máš pod ním onu temnou hmotu, jinak cítíš volest jako by sisi zlomil několik žeber.
Neznáma osoba sedí vedle tebe jen tak na zemi a něco zapisuje do velké knihy s nažloutlými listy v černé kůži pobyté železem.

Jsem SaThanistou

Ano má pravdu, máme zvláštní nadání... dostat se do průseru. Pozoruji malé monstrózní dítko, jak poskakuje vedle mého nového kamaráda načež se pobaveně usměju. " Ano skutečně budete mít náš vděk, ovšem zajímalo by mne v čem nás shledáváte talentovanými ? Kromě dostávání se do bezradných situací.
Havran havran... neměla nějakej takovej skin Leblanc ?..... Počkat ! Swain! Obávaný generál!
Hrdý na to, že jsem si zapamatoval něco z Vladimírové lekce o šampionech prohlásím. " No pokud je mi známo tak Swain měl docela speciálního havrana. Asi máte na mysli právě jeho, když pocházíte z Noxu. "

Noxusani z povolání, to jsou páni, to jsou páni, noxusani z profese ...
Gaspard, Sebastian

Gasparde, jako by si zaslechl odpověď, jen tak zašeptanou do větru, o tom, že co není teď, teprve bude, ale kdo ví, jestli to nebyl jen tvůj přelud. Mohls doufat, co se týče nějaké reakce na Sebastianova slova, dočkal ses souhlasného přikývnutí, byť v očích si zahlédl cosi hněvivého a i nekro-child se utišilo, přestalo poskakovat a začalo na tebe nenávistně civět.
"Pojďte!"
Řekl Than a vyrazil požadovaným směrem. Samozřejmě na vás bděle čeká, aby jste se mu neztratili. Po asi deseti minutách chůze, při kterých je svolný odpovídat na vaše dotazy, ať už jsou jakékoliv, pokud nějaké jsou.
Dojdete na dohled rozlehlého tábora, oproti všem filmovým klišé, které znáta o táboření armád, kdy je epický záběr na armádní tábor v údolí, tenhle je rozložený na vyvýšenině. Má dobrou polohu, nedá se napadnout, aniž by o tom nestihli obyvatelé dopředu vědět. Vypadá jako jakýkoliv fantasy gotický tábor, pro minimálně 200 stovky mužů, spíš 300. Na tuto vzdálenost to není tak dobře poznat, ale příjdete-li blíž, zjistíte, že standarty nesou symboly temně zelených lebek. Váš společník vás vede táborem plným válečníků, které by jste opravdu sami potkat nechtěli. Ano Gasparde, pokud je tohle larp, tak zatraceně promakanej, i ty jizvy vypadajá reálně, ale pokud jste se dostali k nějaké sektě psychopatů, jak vysvětlíš, co se stane potom?
Mířili jste zrovna k pravděpodobně velitelskému stanu, když se za vámi ozval ženský hlas, jenže jaký to ženský hlas.
"Co si to vedeš, Thane?"
Pokud se otočíte, spatříte ji odkaz. V plné a bujné kráse podrtržené paprsky slunečného dne.

Slast pro oči!

Gaspard se kochal pohledem na tábor.Tomu říkám tábor. Skauti prý mají útrum ohledně bobříka stanování.´Však co ho zaskočilo byl až ten pohled. Viděl jí několikrát, dokonce měl i pozadí obrazovky s jejím ...pozadím. Gaspardovi dalo práci nezačít slintat a štěkat. Poté mu hned vše došlo. Je mu jedno jestli je to reálné nebo ne. Sebral se, narovnal se a uklonil se."Slečno, jmenuji se Gaspard Grenn. Určitě mne neznáte, ale vaše krása mne nutí, vám složit poklonu a zeptat se vás zda mne omluvíte, že jsem nepřinesl dar." Tušil že to nemusí dopadnout dobře ale šance jako je tato se nenaskytne vícekrát za život.

Muted

K jejich rozhovoru jsem neměla nic moc co dodat... tedy rozhodně nic milého. Raději jsem tedy jen mlčky poslouchala a protočila oči v sloup.

Skautský tábor Noxu.

Přece jen mi to nedá, když je ten volný prostor a čas položit znovu mou otázku při cestě do tábora. " No takže k naší užitečnosti... jistě by se někdo jako vy nezahazoval s něčím co dokáže využít a já se této myšlence nebráním jen pro mou zvědavost... v čem spočívá ten náš *Talent* ? "

Když dorážíme do tábora jako první mi hlavou proběhne myšlenka SaThanisti se dali ke skautům ! Hmmm takže armáda Noxu poblíž...
" Thane, kde se vlastně na mapě nacházíme ? " Otážu se.
Zvědavě si po cestě prohlížím tábor zajímá mne, nikdy jsem nic takového neviděl a jsem tiše unesen tím co se právě děje.
Otočím se na za ženským hlasem a pohlédnu na onu krásu.... která mne vlastně vůbec nezajímá a nefascinuje je to prostě žena. To co mne na ní zaujalo mnohem víc tak ,že vidím opravdu schopného assassina Noxu, ale i přesto jsem zůstal více fascinován sebevědomím Thanem, který dokáže zabíjet za pomocí lusknutí prstu, proto jen s respektem pozdravím. " Mé jméno je Sebastian Michaelis , těší mne. " i přesto, že často nenosím úsměv tak se nad reakcí mého nového kamarádu na přicházející Katarinu musím pousmát.

Šok

Ať už jsem kdykoliv na internetu četl jakoukoliv filozofii, sci-fi, či blogy od drogových dealerů a hipíků, nic mne nemohlo připravit na takovouto událost. Nejdřív mi to přišlo jako neskutečně vtipné přirovnání, ale stovky strávených hodin v jednom světě Vám jaksi dá náhled na jiné věci.

"Dě-děláte si srandu ? Vlasy, postava, zbroj, meč...děláte si ze mě srandu ?! Tohle není možný !"

Rozkoktám se a můj výraz, který byl předtim vystrašený, je nyní doslova naplněný hrůzou ! Oči se mi rozšíří a s třesoucí se rukou namířím prstem na muže ve zbroji.

"V-v-vy jste G-Garen ?!", vypísknu málem šokem. Pravý šok je vidět v mých očích !

Bojuj, proleť se, nezabí se

Eh...
Vydere se mi z úst a začnu lapat po dechu. Pokusím se posadit a málem si z té bolesti lehnu.
Po té co mi zmizí mžitky před očima se podívám na kluka sedícího vedle mě.
Rudé vlasy ? Vlastní nebo Swartskop ? Na co to...no nic fakt bych..hmm pěkný kabá...
Ne vzpamatuj se. nebo ne nevzpamatovávej diť by si měl být mrtví.
Pod tíhou této myšlenky si rychle ohmatám hruď.

Po větě červeno vlasého společníka se na něj zamyšleně podívám.
Umrlčí hlas, umrlčí barva pleti, žádné líčidla, on to asi bude fakt umrlec.
Pochopte asi by mě to překvapilo či zhrozilo, ale měl jsem být už několikrát mrtví k tomu sem vyděl velkýho vále....Volibeera. Málem sem pohlédl do výstřihu Akali. Takže o umrlce víc nebo míň nic asi už nezmění. Jo a taky sem zabil tři lidi...teda asi.

Rozumím. -odmlka- Pěkný den na trochu literatury že ?
Prohodím trochu sarkasticky a pokusím se zvednou.
Pokud se mi to podaří rozhlédnu se rychle kolem sebe a kromě skenovaní okolí hledám svůj klobouk a meč.
Já nemám klobou...a kurva !

Další příspěveček zkázy
Gaspard, Sebastian

"Je to jednoduché, překročili jste hranici mezi světy bez pomoci Vyvolávačů, ukradli jste schopnosti několika existujících osob a zhmotnili jste se ještě v rozumnou dobu. Vládnete moci, o které se vám pravděpodobně nikdy nesnilo."
Pronáší pozvolna během vaší cesty. Otázka zní, jak moc ji dokážete ovládat a jak rychle se to dokážete naučit. Čili, jak moc dokážete být silní, aby jste byli Noxu užiteční, nebo jak moc dokážete být rychlý, aby jste stihli utéct jejich stopařům, není nepravděpodobné, že dle toho, jak budete schopni se bude projevovat i úroveň s jakou s vámi bude zacházeno.
"Nacházíme se poblíž ..."
No a pak se tam objevila ta Katarina a události nabraly trochu jiného tažení, třeba toho, že jste pořád nevěděli, kde jste, ale půlku z vás to netrápilo.
Pořád ještě slečna Du Coteu vás pozorovala asi jako každý vysoce postavený noxiánec, jež se potká s něčím novým a zřejmě nepatřičným, minimálně na tomhle světě. Thanův pohled na Katarinu je nečitelný, ale jeho nekro-child, kvalitní indikátor jeho emocí mluví za své, není z její přítomnosti nadšen, ona ho zřejmě také úplně nemusí, co ji ovšem určitě zaujalo, je chování vás dvou.
"Příjde na to, co by to bylo."
Usmála se naprosto zničujícím úsměvem a zastrčila si ruce za pásek s noxiánskou lebkou. Její oči se setkaly s Gaspardovými a vlastně i ta jizva, co měla na obličeji byla hezká, že ano. Kovanější v lore si možná vzpomenou, že Katarina je jednou z těch, kterým mír úplně nesedí a tak volný čas tráví na území Bilgewateru, kde nabírá piráty na různé výpravy, které končívají krví, zlatem a ... Nechme to na jindy. Zatímco Sebastian mohl jen pozoroval málem slyntajícího společníka, nebo vrčící nekro-child, pohyb noxiánců po táboře, či nehybné havraní tetování Thana.
"Katarino ..."
Začal pomalu Than, ale přerušila jej:
"Co je, máš rozpracovaný nějaký rituál? Nebo je jdeš poctivě ukázat Dariovy, jak bys měl?"
"Samozřejmě, že to druhé."
Odvětil klidně a málem snad i neutrálně.

Přichází Ezreal
Leeroy, Nina a Ves

"Trestalo smrtí? O jak nádherný svět. "Vydechne blaženě:
"S vámi, ano, ano. Vypadá to, že jste prostě pozřeli životní esence několika významných lidí. Vědecky se to špatně definuje, je to opravdu záhada, má to pravdepodobně něco společného s runovými kameny a tím, že je někdo odcizil, avšak od toho je tady přece ten Sněm, aby se rozhodlo, co se bude dít."
Pokračoval souvisle málem bez nadechnutí.
"Ano ano, ale jak říkám dopadne to špatně, se Zaunem a Noxem se nedá nikdy jednat, oni nerozumí tomu, co je nutné, oni nerozumí povinnosti. Oni to nevidí, jsou krátkozrací a je vůbec divné, že ještě nebyli zničeni."
Měl ještě několika minutovou přednášku na tohle téma, pak se mez řečí zvedl a jako by si na něco vzpomněl prostě odkráčel, no určitě milý a ohleduplný společník to byl.
"Potkal jsem jen málo chytřejších mužů, než je Zanecher." Podotknul přicházející Ezreal: "A také tak nesoustředěných. Nějakým záhadným způsobem jste svým způsobem nahradili pár důležitých lidí a součastná kritická situace se s tím musí vyrovnat. Pokud máte něco na srdci, tak se ptejte, i když mám pocit, že v určitých ohledech víte víc než já, každopádně, pokud nic nemáte, půjdu si promluvit támhle s vaší přítelkyní." Ukázal na Ves sedící v povzdálí zády k vám: "vypadá, že ji něco tíží."

V Demacijském táboře, tak je rušno na dvoře
Gregor

Garen, Might of Demacia, na tebe shlížel z oné výšky, z jak se může dívat člověk stojící na toho sedícího. Sledoval tě hodnotícím pohledem. Zadní částí kalhot se ti začala urputně prokousávat ranní rosa. Po tvé reakci vypadal, že přehodnocuje některé své teorie, nakonec se otočil k vojákovy, co s ním přišel a vydal rozkaz:
"Přiveďte do velitelského stanu TU dívku."
Muž odběhl. Garen si spěšně vybral dva válečníky, kteří ti každý došli po jedné straně ramene a čekali, než dostanou další rozkaz, mezi tím tě samozřejmě bedlivě pozorovali a hlídali tvůj sebemenší pohyb, otázka zní, jak moc by byl klasifikován jako akt nevraživosti, nenávisti, či dokonce pokusu o napadení, co ti bylo lorově jasné, že Demacia měří všemu stejně, snad až na Noxus, ale s tím se počítalo.
"Kapitáne Tierine!"
"Ano, pane."
Jeden z mužů, jehož zbroj nesla výraznější insignie, než ostatních se otočil směrem ke svému nadřízenému.
"Proveďte nástup. Vy dva následujte mě."
Ukázal na ony vojáky, kteří stáli vedle tebe.
"Ty taky."
Přejel po tobě zběžným pohledem, kdyby snad nebylo něco jasného, mluvil tönem, který opravdu nedovoloval odporovat, natož si třeba vymýšlet speciální přístup. tenhle muž byl zvyklý vydávat rozkazy a také je pravděpodobně i přijímat, ovšem určitě né od tebe. Bez větších průtahů, a ani ti nedali moc možností se bránit, buď si se zvedl sám, nebo ti tak říkajíc pomohli, tě eskortují do jednoho z velkých stanů. Vojáci zůstávají venku, Garen je s tebou sám vevnitř. Sám není úplně přesné slovo, je zde velký stůl a žádná židle, na kterou by se dalo posadit. Stůl je pokryt několika dokumenty a mapamy, všechny úhledně srovnané a seřazené, na té ploše musel řádit nějaký pedant.
"Taky jsi přišel díky magické anomálii z jiného světa?"
Zeptá se tě. Vidíš na něm dobře skrývané stopy únavy, to, co se dějě, ať už je to cokoliv zřejmě nevypadá jako něco, co by chtěl někdy, kdykoliv, řešit.

A hlavně zabíjej, a pak si nezapomeň dát saké
Maxmilian


"Jistě."
Odvětil, v jeho slovech si shledával cosi jedovatého, přesto ovšem stejně harmonického jako smrt a vyrovananého, jako nekonečný posmrtný klid.
"Být tebou bych se těmi třemi netrápil, než si zapíšu i tebe, zemře jich tvou rukou mnohem víc."
Říká to jako statistickou informaci, pak zvedne hlavu od psaní a pozoruje Volibeara během jeho zápasu, kdyby ses podíval tím směrem, viděl bys, že už bojuje jenom o to, kolik jich vezme sebou, už mu musí být jasné, že prostě neuteče.
Ale ne, ty hledáš přece klobouk a Shenův meč, neboť Drakovo wakizaschi si nechal zapíchnuté v ursinovi. Shenův meč nevidíš, klobouk ovšem ano. Leží si sám a opuštěně v trávě několik metrů od tebe, krempou nahoru, vypadá kompletně, narozdíl od tebe. Poblíž něj pak stojí Ionian s dvěma dýkami, který se tě pokoušel zabít prvně u stanu, vypadá, že si to nerozmyslel a taky jako někdo, kdo v tuto chvíli hodnotí své šance, ...
A pak uchopil tvůj kloubouk a zvedl se.
"Ten bude čtvrtý."
Poznamenal tvůj nemrtvý společník, aniž by zvedl hlavu.

----------------------------
Oprava, Charlie nemá černé oči, ale leodvě modré shadow islacké

Moving on

Poté co Tirreck odešel, otočila jsem se na Brambla.
Už jsem se nadechovala k proslovu, ale v tom přišel Ezreal, kterého jsem přivízala kyselým pohledem a rukama v bok. "Ne, nevíme nic. Prostě jsme se tu ocitli a nikdo nám uvítací letáček zatím ještě nedal." odsekla jsem. Sledovala jsem jak odchází směrem k Ves a když byl pryč z doslechové vzdálenosti, tak jsem se otočila zpátky na Brambla.
Podívala jsem se na něj s výrazem, který se od naštvané frustrace přešel spíše ke unavené frustraci. S dlouhým, hlasitým výdechem jsem si sedla vedle něj. Opřela jsem si ruku o pokrčené koleno a sevřela si kořen nosu mezi očima prstama.
"Řekni, že aspoň ty máš nějaké srozumitelné vysvětlení k téhle hovadině co se tu teď děje. Mám pocit, že z blonďáka ani psychopata Tyrrecka se nic kloudnýho nedozvíme." řekla jsem vyčerpaně.

Čas na trošku diplomacie v poli.

Třemi, třemi ??
Ne nevzrušuj se je to vlastně normální, teda ne nenormálnější než ursin za tebou...
Budu si nalhávat a hledat klobouk.

Ty ?
Ani nezaregistruji Charliho poslední poznámku.
Nech můj klobouk ležet tak...
Budu ho sledovat více méně smrtonosným pohledem.
Po krátké chvilce relativně klidným hlasem prohlásím.
Moc ti nejde k obličeji.
Odmlčím se a dodám skoro zamyšleně.
Víc by k tobě seděl klobouk s větší krempou.
Budu se snažit přiblížit k nějaké zbrani zatímco budu mluvit. Ale nebudu od něj zvětšovat vzdálenost.
Ale hádám že tu nestojíš jen tak pro nic za nic že ?

Diplomacie? Kde ji vidíš?
Maxmilian

A meč nebyl. Debil. Kde byl? Ne, že kde byl, on nebyl. Ani jiná zbraň, ani mrtvola, od které by sis mohl vzít zbraň a ni kus těla, který si mohl použít jako zbraň a buď rád, že ses díky té jedničce hozené na hledání neztratil v trávě.
Svými slovy si Ioniana rozhodil, to je fakt, vypadal v první chvíli, že nechápe, oč jde, v druhé chvíli vypadal, že je mu to jedno a ve třetí vypadal, že už našel dost sil a původní rovnováhu.
"Něco jsme nestihl dodělat."
Prohlásil sebevědomě.
"Jak jsem říkal, narušuješ rovnováhu Ionie, existence tobě podobných uvrhla na naši zem všechno špatné. Musím tě zabít."
Vypadal, že je opravdu ochotný to udělat a už se asi smířil s tím, že to možná nepřežije, ale tebe chce vzít sebou.
"Nemáš zbraň. Já mám dvě. Chceš jednu? Nebo zemřeš bez boje a příjmeš tak svůj osud?"
Zeptal se muž, zpoza tvých zad se ozval hlas, který celou situaci úplně setřel, měl si ovšem pocit, že jej slyšíš jenom ty:
"Nejsou ti Ioniané ale otravní?"

Tady...

Charliho věta mi málem vykouzlí úsměv na rtech.
Já s tebou nechci bojovat, nechci... kdyby byla jen šanc... Cnost, Drak ano!..

Nech si své zbraně synu Ionie.
Je škoda že nemůžeme dosáhnout společného smíru.
-odmlčím se-
Pokud mě máš opravdu takovou touhu zabít...do toho. Jestli si jen trochu na pochybách prokaž mi tu čest a nech mě dodělat zkoušku kterou mi uložil Nebeský drak.

Soud původu
Maxmilian

Vypadalo to, že tvá slova měla určitou váhu. Muž se zamyslel. Vypadalo to, že Drakovo jméno se nepoužívá jen tak ze srandy, byť jeho samotný nositel vypadal, že má prdel z ledasčeho. Jak by řekl nemrtvý písař, který se sem jen tak nějak nahodil: "Jsou opravdu divný".
Ionian zaujal neutrální, byť pozorný postoj, mírně svěsil zbraně a čekal, vypadal jako někdo kdo bude čekat klidně i několik týdnů, trpělivost je prý ctnost, příjde na to. Takže zatímco jste tak vy dva stáli a osoba v určité části svého života známá jako Charlie něco psala do knihy, Volibear umíral. Těžko říct, která čepel ho skutečně zabila, můžeme tvrdit, že to byla týmová práce.
Vrchní ursin byl mrtev, což se ovšem nedalo říct o ostatních útočnících, shodli jste se s Ionianem, že se potkáte po bitvě, přece jenom máte i jiné povinnosti. Do konce sporu si stihl zabít ještě další tři lidi a u vraždy dvou asistovat, málem se ti podařilo připlést k pacifikaci jednoho ursina, málem, hořící stan v cestě není úplně to, co by jeden chtěl.
Zhruba do tří hodin bylo skutečně po všem, po bitvě, i po požáru. Měl si pár šrámů na duši a několik lehčích na těle, a když říkám šrámů na duši, myslím to vážně, mezi útočníky byly i ženy, které se tě sice snažily rozsekat, ale pořád.
Stál si uprostřed trosek tábora, sám bezprizorní, nevěda, do čeho bys praštil. V tuto chvíli si měl u sebe jen jednu zbraň a sice jeden z kratších ionijských mečů, které si po cestě popadnul. Byli to přesně ty chvíle, které jeden prožívá sám uprostřed dění a dívá se. Dívá se na zkázu kolem sebe, dívá se na smutek, bolest, profesionalitu ... a na muže, jehož obličej je zahalen namodralou maskou a který k tobě míří rychlým krokem. Shen. Došel k tobě na čtyři metry a prohlédl si tě, pak se to stalo velmi rychle. Shen se ti ztratil z vizuálního pole, třeskly zbraně, v tu samou chvíli si ještě stihl vyinkasovat tupý úder do hrudi, letěls, sice jen dva metry, ale dopad na záda byl bolestivý tak jako tak. Poté, co si sebral vyražený dech si zjistil, že před tebou stojí Drak v bojovém postoji, v každé ruce svírá jeden kovový bojový vějíř, proti němu stál Shen, také v bojovém postoji, ruce měl na zádech na rukojetích svých dvou mečů a dav se začal sbýhat, do velmi bezpečné vzdálenosti a stejně se snažili všichni tvářit, že se nedívají.
"Shene, to nemyslíš vážně." Říkal zrovna Drak: "Ten kluk není náš nepřítel, tvá reakce nemá žádný opodstatněný důvod."
Skrz masku si nemohl vidět, jak se ninja tváří, ale lorově sis pamatoval, že by ti to stejně bylo k ničemu, Shen nepohnul ani obočím, když mu mučili otce, dobrá otázka, co by si asi udělal ty, kdyby ses musel dívat na to, když mučí někoho tvému srdci blízkého?
"Má. Je to služebník Stínového chrámu, já je cítím Ťie-Šane."
"She ..." Začal Drak, pak se mírně narovnal a podíval se tvým směrem: "Pojď sem a mluv pravdu. Jsi schopen odpřisáhnout, že nemáš nic společného se Zedovými Stíny?"
Dřív, než by si stihl něco říct, odvětil Shen, který se teď také spíš narovnal a spustil ruce blíž k tělu: "Myslíš si, že někdo jako on, bude mluvit pravdu?"
V tu chvíli se s Drakem něco změnilo, najednou byla jeho aura silně nepřátelská.
"Našlapuj opatrně, Eye of Twilight."

Demáciánský tábor

Popsat můj šok, se nedá. Byl jsem natolik naplněn strachem, zmatením a dezorientací, až jsem musel být demaciánskými válečníky zvednut na nohy a jen sotva jsem tápal nohama po měkké zemi, když mě táhli ke stanu. Nijak jsem se nebránil. V očích, jenž byly rozšířené jako dva křišťály, mi zářil strach a hrůza. Bylo zřejmé, že jsem naprosto otřesený.

"Tohle není, prostě není možné ! Nemůžu být ve hře. Tohle je šílenství...ovšem ty svalnaté pracky, jenž mne svírají jsou dozajista pravé...je tohle sen ?"

Bolest v mém pozadí určuje jasně že né. Je mi totiž až příliš dobře známá, když se mnou můj mistr šermu opakovaně vytíral podlahu tělocvičny.

"P-prosím Vás...kde to jsem ? ", šeptnu na vojáky v těžkých zbrojích. Nečekám odpověď, ale potřebuju...musím s někým, s čímkoliv mluvit. Musím si naplnit mysl něčím jiným než neukojitelným řevem mé duše, jenž mi znovu a znovu opakuje, že to co vidím ,není skutečné.

Když stojím před Garenem získám již něco ze svého myšlení zpátky do svého mozku a donutím své tělo a mozek fungovat tak, jak by měly...když dostanu další facku.

"Magickou anomálii ? Nechci znít jako nezdvořák, ani jako nedůvěřivý lhář, ale o čem to mluvíte ? Chcí říct...u kladiva, podívejte se na mne !", roztáhnu výmluvně své ruce a ukáže se Garenovi v celém svém vzhledu. Od moderního oblečení, až k palestině, kterou mám jako šátek uvázanou okolo hlavy.

Utřiďme si to, po mém příspěvku, na který nebylo několik týdnů odpověď Deusn odepsal, bylo domluveno, že se dál bude pokračovat a až Rinnes bude chtít, tak se připojí zpátky, jenže pak došlo k soukromému odesílání.

Šok
Psal Deusn

Ať už jsem kdykoliv na internetu četl jakoukoliv filozofii, sci-fi, či blogy od drogových dealerů a hipíků, nic mne nemohlo připravit na takovouto událost. Nejdřív mi to přišlo jako neskutečně vtipné přirovnání, ale stovky strávených hodin v jednom světě Vám jaksi dá náhled na jiné věci.

"Dě-děláte si srandu ? Vlasy, postava, zbroj, meč...děláte si ze mě srandu ?! Tohle není možný !"

Rozkoktám se a můj výraz, který byl předtim vystrašený, je nyní doslova naplněný hrůzou ! Oči se mi rozšíří a s třesoucí se rukou namířím prstem na muže ve zbroji.

"V-v-vy jste G-Garen ?!", vypísknu málem šokem. Pravý šok je vidět v mých očích !

V Demacijském táboře, tak je rušno na dvoře
Psal PJ

Garen, Might of Demacia, na tebe shlížel z oné výšky, z jak se může dívat člověk stojící na toho sedícího. Sledoval tě hodnotícím pohledem. Zadní částí kalhot se ti začala urputně prokousávat ranní rosa. Po tvé reakci vypadal, že přehodnocuje některé své teorie, nakonec se otočil k vojákovy, co s ním přišel a vydal rozkaz:
"Přiveďte do velitelského stanu TU dívku."
Muž odběhl. Garen si spěšně vybral dva válečníky, kteří ti každý došli po jedné straně ramene a čekali, než dostanou další rozkaz, mezi tím tě samozřejmě bedlivě pozorovali a hlídali tvůj sebemenší pohyb, otázka zní, jak moc by byl klasifikován jako akt nevraživosti, nenávisti, či dokonce pokusu o napadení, co ti bylo lorově jasné, že Demacia měří všemu stejně, snad až na Noxus, ale s tím se počítalo.
"Kapitáne Tierine!"
"Ano, pane."
Jeden z mužů, jehož zbroj nesla výraznější insignie, než ostatních se otočil směrem ke svému nadřízenému.
"Proveďte nástup. Vy dva následujte mě."
Ukázal na ony vojáky, kteří stáli vedle tebe.
"Ty taky."
Přejel po tobě zběžným pohledem, kdyby snad nebylo něco jasného, mluvil tönem, který opravdu nedovoloval odporovat, natož si třeba vymýšlet speciální přístup. tenhle muž byl zvyklý vydávat rozkazy a také je pravděpodobně i přijímat, ovšem určitě né od tebe. Bez větších průtahů, a ani ti nedali moc možností se bránit, buď si se zvedl sám, nebo ti tak říkajíc pomohli, tě eskortují do jednoho z velkých stanů. Vojáci zůstávají venku, Garen je s tebou sám vevnitř. Sám není úplně přesné slovo, je zde velký stůl a žádná židle, na kterou by se dalo posadit. Stůl je pokryt několika dokumenty a mapamy, všechny úhledně srovnané a seřazené, na té ploše musel řádit nějaký pedant.
"Taky jsi přišel díky magické anomálii z jiného světa?"
Zeptá se tě. Vidíš na něm dobře skrývané stopy únavy, to, co se dějě, ať už je to cokoliv zřejmě nevypadá jako něco, co by chtěl někdy, kdykoliv, řešit.


Demáciánský tábor
Psal Deusn

Popsat můj šok, se nedá. Byl jsem natolik naplněn strachem, zmatením a dezorientací, až jsem musel být demaciánskými válečníky zvednut na nohy a jen sotva jsem tápal nohama po měkké zemi, když mě táhli ke stanu. Nijak jsem se nebránil. V očích, jenž byly rozšířené jako dva křišťály, mi zářil strach a hrůza. Bylo zřejmé, že jsem naprosto otřesený.

"Tohle není, prostě není možné ! Nemůžu být ve hře. Tohle je šílenství...ovšem ty svalnaté pracky, jenž mne svírají jsou dozajista pravé...je tohle sen ?"

Bolest v mém pozadí určuje jasně že né. Je mi totiž až příliš dobře známá, když se mnou můj mistr šermu opakovaně vytíral podlahu tělocvičny.

"P-prosím Vás...kde to jsem ? ", šeptnu na vojáky v těžkých zbrojích. Nečekám odpověď, ale potřebuju...musím s někým, s čímkoliv mluvit. Musím si naplnit mysl něčím jiným než neukojitelným řevem mé duše, jenž mi znovu a znovu opakuje, že to co vidím ,není skutečné.

Když stojím před Garenem získám již něco ze svého myšlení zpátky do svého mozku a donutím své tělo a mozek fungovat tak, jak by měly...když dostanu další facku.

"Magickou anomálii ? Nechci znít jako nezdvořák, ani jako nedůvěřivý lhář, ale o čem to mluvíte ? Chcí říct...u kladiva, podívejte se na mne !", roztáhnu výmluvně své ruce a ukáže se Garenovi v celém svém vzhledu. Od moderního oblečení, až k palestině, kterou mám jako šátek uvázanou okolo hlavy.

Rinnes má prostor pro reakci, automaticky jsem počítala s tím, že tvoje postava jde taky, takže si teď ve stanu s Deusnem.

Co bude teď?


Celá debata ho minula když si vážně uvědomil o čem zhruba byla. Řečem o nějakých schopnostech a světy ignoroval, ale co ho zaujalo bylo že mu to docházelo.´Tohle je asi opravdu ležení Noxu.´Poté si uvědomil čí jméno bylo řečeno. Darius ruka Noxusu, stačilo když za něj sem tam hrál nebo proti němu a ví že to není milá osoba. Nakonec se vzchopil, zmizel jeho hloupý výraz a promluvil."Takže pokud to dobře chápu, vy si myslíte že mi máme nějaké schopnosti, které jste neviděl a nemůžete to nijak dokázat. Jenže tomu věříte a vedete nás k Dariusovi, který mít stejný názor nemusí a nikdo neví co udělá poté s námi."
Otočím se na Katarinu. "Omlouvám se že jsem se na okamžik od vás odvrátil, má odpověď by byla takováto.. ehm ... krom překrásného šperku bych vám připravil nádherný výlet plný krveprolití aby jste se nenudila. S prominutím se prosím ptám. Myslíte že jsme vůbec hodni zde být? Myslíte že nebudeme použiti jako cvičný terč?

Gangplank, The Saltwater Scourge

A protože když se Pj nudí tak zabíjí, budiž vám to varováním, že jednou může dojít i na vašeho oblíbeného champa.

" ... Jak se ti líbila krev stékající mezi prsty? Krev těch stovek nevinných, které si za svůj život stihnul zabít? Jejich zoufalý křik, když si přesekával jejich nit života. Všechno okolo toho, cinkot ukradeného zlata, lesk drahých kamenů a praskání prken potápěné lodi. Vrzání stěžňů, třepotání plachet ve větru a rum, který nikdy nedocházel, to byla melodie tvého života. Kam jsi přišel, rozséval si utrpení a zkázu ..."

Mladý muž jehož vzezření je nám již známe, načervenalé úplné triko s dlouhým rukávem, tmavé kalhoty, bosé nohy a kniha, po jejíž stranách tak ladně a poklidně klouže brk, co je na něm ovšem nového je šedavý kabátec, ne nepodobný tomu, kterým se ještě donedávna pyšnil Lucian, ne nepodobný, vlastně stejný.

"... Vyplácelo se až tak využít zkázného Harrowingu? Temná mlha, jež přikovala tvou loď k přístavu ti neumožnila využít plný potenciál tvého způsobu života, ale pořád tu bylo zoufalství všech těch lodníků a rybářů. A když pak začali jako ostatně obvykle docházet peníze? Ano, musel sis nějaké ukrást. Kde? Všechny drahé kovy a kameny mají jednu dost specifickou vlastnost, každý se s nimi nerad loučí. Kdo mohl tušit, že se ta bohatá a nevděčná matróna bude chtít mstít poté, co jsi k ní nastěhoval sebe, část své posádky a všechny ty pirátské mravy? ..."

Jeho ledově modré oči se zaleskly, když se setkaly s chabým pouličním osvětlením. Seděl na střeše jednoho z bohatých vysokých domů. Jen tak mimochodem pak vdechoval auru "města" pod sebou. Rum, peníze, hnilobu, krveprolití a smrt.

" ... K dobru ti nakonec můžeme přičíst, že tváří v tvář Smrti si jednal klidně a nesnažil ses uprchnou. I v každém lumpovy se asi najde dost odvahy, nebo to bylo možná tím, že vědomí nevyhnutelné smrtelnosti v přítomnosti někoho jako je Kalista začíná nabývat na intenzitě. Přece si znal všechny ty pověsti, musel si vědět, co se stane, a přece, ignorující možné následky. Jaký by byl život, kdyby se všichni obávali toho, co vyvolají jejich činy? Správně, plochý, nezáživný, nudný, proto tady teď také ležíš, stejně jako mnoho dalších neumřels v bitvě, ale kvůli tomu, co jsi udělal ..."

Zavře knihu. Seskočí ladně ze střechy a dopadne na balkón, přiklání se k mrtvole s hrůzou vytřeštěnýma očima bez známek fyzického poškození a stejně jako předtím, říká svá poslední slova již mrtvému. Možná je to něco jako epitaf, nápis a neexistující náhrobek:

"Řekni mi, kdo si zítra vzpomene na to, kým jsi byl? Kdo si zítra vzpomene na to, že si byl členem Ligy? A kdo si zítra vzpomene na to, že jsi vůbec byl? Nikdo."

Nasazuje si na hlavu třírohý klobouk mrtvého pirátského kapitána a odchází. Je Písařem Smrti, rozkošné a neomylné dámy s kosou, která nikdy neodpočívá, on také nemůže, už i teď musí spěchat, na druhý konec ostrova ... A to se prý říká, že nemrtvý mají čas, všechen čas světa.

Bramble seděl na nějaké bedně, v které dotáhly stavební zásoby do tábořiště. Předtím, než odpověděl se ještě protáhl a následně se naklonil do zádu a opřel se o lokty. Popotáhl nosem a dal se do řeči, aniž by se na Ninu podíval a místo toho sledoval dění poblíž středu tábořiště.
"Mno pokud jsem to správně pochopil, tak to bude nějak takto. Z nějakého důvodu jsme se dostali do světa Rune-terra, blíže do Valoranu, o kterém jsme měli za to, že to je výplod fikce. Očividně se zde rozpadl Institut války a rozpoutala se "ne tak studená" válka mezi Noxusem a Demacií, jako obvykle. Zřejmě do toho asi nějak zasáhli i vyvolávači, vzhledem k tomu, že mizí či co.
Následně, co se týče konkrétně nás, tak někteří čampové za záhadných okolností zmizeli a místo nich jsme se sem dostali my. Doufám, že teď sedí místo nás v reálném světe mezi náma. Kromě Vesper, která... dle mého úsudku vzhledem k faktům, jenž jsme mohli být schopni zaznamenat... se vystřídala se Swainem..."
Leeroy se zastavil, několikrát zamrkal a podíval se na ninu.
"Jako, všimla sis toho havrana co vypadá přesně jako Swaina ne....? Každopádně, jinak nevíme co s kým jsme se vystřídali my.
Vzal pak za řetězy u kolem svých zápěstí.
"Buď jsem nahradil Xeratha nebo Alistara... ale když si vzpomenu na Zacka, tak si typnu Xeratha. U tebe bych si tipnul... Lissandru? Nebo Sejuani, podle toho náramku. Teď nevím, která z nich to měla. Mám pocit, že původně snad Lissandra. To je jedno. Stejně jsem zvědavej, jestli to bude mít nějaký hlubší význam než tyhle cetky, co jsme dostali. Takže, pokud mi začne mizet tělo, tak mě varuj.
Dokončil svůj monolog, který doprovodil poukázáním na nátepník, který měla Nina okolo ruky.

Cool story bro

"Aha." potvrdila jsem příjem jeho slovní a volnomyšlenkové laviny. "Takže nevíš vlastně o nic moc víc než všichni ostatní, kromě informací, které se objevily na wikipedii." S povzdechem jsem se zvedla ze sedu a bezcílně jsem chodila okolo krabice, na které Brable seděl. S rozkousaným vnitřkem tváře, jakožto jediného projevu nervozity jsem se snažila vymyslet co dál, ale vypadalo to, že jsme momentálně stejně v rukou této piltoverské expedice.
"Myslíš, že jsme jediní, kteří se sem dostali z našeho světa?" nadhodila jsem po chvilce otázku, tkerá mi v hlavě už notnou dobu putovala a rozřízla tak krátkodobě nastalé ticho.

Leeroy se poněkud otráveně podíval na Ninu.
"Pokud máš pocit, že si umím cucat informace z palce tak jsi vedle. Každopádně je to lepší než nic." řekl lhostejným hlasem. Obecně to vypadalo, že situaci bere až se stoickým klidem, což u něj nebylo nijak vyjímečné a tak zůstal sedět, zatímco pozoroval Ninu, která chodila okolo.
Když se Nina konečně zastavila a adresovala mu otázku, vytrhla ho z jeho relaxace se zavřenýma očima. Párkrát na ní zamrkal a podrbal se na bradě. Z hluboka se nadechl, aby odpověděl, avšak tím si jen naháněl čas k zformulování své myšlenky.
"Težko říct. Mám problém uvěřit, že se nám to vůbec stalo, ale myslím, že by bylo zvláštní, kdyby se to stalo jenom nám. Chci říct, nepřipadám si jako nějaký vyvolený, či něco takového, jestli rozumíš, co tím chci říct. Přeci jenom.... proč by se to mělo stát zrovna nám? Lolko hráli v ten moment tisíce lidí." odpověděl nakonec s grimasou, která neskrývala v žádném případě jeho nejistotu.

Trvalo to ale něco sem splácal...

Možná sem blázen, možná se mi to jen zdá.
Krásné pevné rty, narůžovělé barvy, oči barvy jarní oblohy, bílé vlasy, větrem ošlehaná mladá tvář...
Mým mečem protnuté hrdlo.
Zastavil jsem se uprostřed ruin tábora a znovu pohlédl na zakrvácený kovový talisman zavěšený na kůžičce.
Byla rychlá, zkušená a já ji zabil...asi jen blbou náhodou ale...zabil a..
Setřel jsme slzu a ucukl když sem se dotkl své lícní kosti. Začínála zíškávat fialový nádech teda podle bolesti, naštěstí krvácení polevilo.
Budu mít jizvu docházelo mi, pomalu sice malou, dlouhou ale budu...
Památku na střet s ní. Uchechtl jsme se.
Můžu za smrt více žen ale jen tato mi utkvěla v mysli ? Proč ?

________

Budu pohledem těkat po táboře.
Kolik jich dneska umřelo a proč ?
Poprvé za celou dobu si budu připadat straceně a opuštěně.

Můj pohled se bude často stáčet k talismanu který držím v ruce. Zahodil bych meč ale rozhodná chůze někoho mi v tom zabráni..možná intuice ?
Shen ?
Budu se nadechovat k pozdravu když mi zmizí ze zorného úhlu a já začnu létat.
Co ?!
S heknutím dopadnu na zem a začnu kašláním napravovat svou mezeru v dýchání.

Přestavím své ostatky se do kleku a pár sekund kromě kašle budu pozorovat krev tekoucí s mé lícní kosti a lokte.
Ono to nebolí.
Uvědomím si a podívám na dva proti sobě stojící válečníky.
Málem si rezignovaně lehnu když mě zarazí otázka vyřčená drakem.

Při zvedání si uvědomím jak unavený sem, tréningy jsou jedna věc ale X hodinová bitva ?
Bohudík za ty polovojenské semináře jinak bych padnul vyčerpáním.

Zedovi stíny ? Budu to chvilku ochutnávat.
Postupně mi bude docházet vše co o nich lorově vím a vlastně mi už ani nebude připadat divné že mě kvůli tomu chce někdo zabít.
S nimi nemám nic společného, vlastně ani s tímto světem.
Řeknu sípavě.
Chvilku se odmlčím a ledovým, vyrovnaným tonem řeknu Shenovi.
Zamysli se: kdybych byl opravdu učedník vraha tvého otce je logické abych vám pomáhal v boji s -odmlka- barbary a v pacifikaci Volibera ?
Po celou dobu se na něj budu dívat a neuhnu pohledem.

Možná se bude zlobit.

" Aha... rozumím Thane, ale nebudou se ti mocní co jsme jejich sílu ukradli na nás, jak to říct.... zlobit ? " Otáži se Thana a chvíli se bavím pozorováním Gesparda a Katariny. " Tou otázkou samozřejmě nemyslí, že by se tady můj společník jako terč chtěl nabízet. " Usměji se na Katarinu. Ovšem mám zvláštní pocit, že zanedlouho stejně jako cvičný terč bude... a ,že by Gespard klidně cvičným terčem Katariny byl. " A nebude Darius rozhořčen tím, že si někdo dovolil uzmout kus síly jeho mužům ? " Otážu se zpátky směrem na Thana.

Demacijský tábor, mám pro tebe kamaráda
Gregor + Christine (potenciálně Georg)

Z venku se začínaly ozývat zvuky připomínající ranní nástup a trénink. Garen si tě chladně prohlédl bez jakýchkoliv známek emocí.
"Co mám vidět? Že nevypadáš jako někdo s magickým talentem? Nebo mi tím chceš naznačit, že se mýlím a ty si tedy jen špeh Noxu?"
Když se zmínil o znepřáteleném městském státu, uslyšel si v jeho hlase patrnou stopu nenávisti, on to slovo taky málem vyplivnul. Opřel si ruce o stůl, aniž by tušil, že jeho nenáviděný protějšek, Hand of Noxus, udělá v tu samou chvíli podobné gesto, jen pár dnů pochodu od sebe.
"Zvažuj opatrně, co řekneš."
Neboť tenhle svět je zvyklý na ledasco, což víš, pokud jsi alespoň trochu kovaný v lore. Mezi stěnami stanu se Garen cítí také pravděpodobně lépe, nebo minimálně jako někdo, kdo si může dovolit ukázat neznalost, aniž by jej někdo přistihl. Než ti pak stihl odpovědět na to, co jsi mu řekl, pokud si ovšem neotálel příliš dlouho, vstoupila do stanu dívka ve věku tak osmnácti let a to sotva. Měla červené dobarvované vlasy pod ramena, šedé smutné oči a celkově se vlastně tvářila jako by ji celý svět ubližoval. Na sobě měla kombinaci oblečení, něco mezi tvou domovinou a Demacií. To, co ji ovšem od Demacianů odlišovalo, bylo několik sponek ve vlasech a zelená nylonová šňůrka, na které měla pověšené kus modrého sklíčka. No a taky ještě jedna podezřelá věc, na pravé ruce měla dlouhý rukáv nějakého elastického trička, na pravé měla ten rukáv utrhnutý a celý loket ze všech stran pokrývaly krystalické šupiny ve fialové, černé a temně červené barvě. Uvážíme-li, že ji to vyrůstalo z ruky, ...
"Vypadá jako někdo z toho tvojeho světa?"
Úsloví "tvojeho světa" znělo, jako kdyby na tohle téma slyšel už docela dost věcí a obraz, který si vytvořil, nebyl nijak přivětivý, ani zajímavý. Dívka si tě prohlédla, pak promluvila:
"A-ano určitě, myslím, myslím, že ho dokonce znám, on se - se kamarádí ..."
Avšak pro Garena to byla zřejmě nepodstatná informace, ulehčen z toho, že už v tom má jasno si vás znovu prohlédl a kalkuloval, co s vámi.

Pokud se Rinnes rozhodne připojit, může si představit, že se celou dobu plahočí s dějem a nijak na něj nereaguje, povězme tak do Šachovnice, pak vyřazuju, Deusn se bude chovat jako, že tam Rinnes není, pokud sám neodepíše, zareaguje-li Rinnes do tří dnů po Deusnovy, má právo na to aby mu bylo odpovězeno.
Deusn bude posílat odpovědi i Rinnesovy, zatím.

Ti vrátím klobouk, možná začneš odpovídat častěji
Maxmilian Weid

Po tvé obhajobě nastalo ticho rušené jenom umírajícími, zachraňovanými a takovým tím zvukem, který vydává skupina mlčících, neviditelně se tvářících lidí. Drakova aura se stala neutrální a společně se Shenem na tebe zírali, byť u ninji se to dalo jen těžko odhadovat.
"Říkal, že toho ví hodně, ale že toho ví tolik."
Pokrčil rameny Drak, byť už sice nehrozil, byl připravený postavit se do rány, aby tě ochránil.
"Když jsme u toho, co o něm ještě víš?"
Nedalo mu to.
"Co se tady děje?" To mezi vás přišla jedna z nejdůležitějších žen tábora, Irelia.
"Ten kluk, co jsme jej našli je spojen se Stínovým chrámem", zareagoval Shen.
"Jmenuje se Maxmilian a myslím, že se stal obětí onoho narušení Rovnováhy, o kterém mluvila Osvícená."
Něco ti říkalo, že Drak zmiňuje Karmu, nebo Kazmu? Žena si prohlédla tebe, Shena, Draka, tebe, Shena, Draka a přemýšlela, kdyby věděla, že o několik dní pochodu dál se muž zvaný, jako Might of Demacia rozhodl udělat to samé, ovšem za trochu mírovějších podmínek.
"Nechci se teď zabývat tím, na čí straně je pravda. Není na to prostor. Shene, najdi Akali a vyražte prozkoumat oblast v okruhu deseti kilometrů, tento samý úkol dostali zvědové Su-Weje, zkorigujte se s nimi."
Pak se otočila do davu přihlížejících: "Velitel Meaj, Ki'Un a Turakej a velitelka Siomo, jste zodpovědní ze uvedení tábora do původního stavu. Víte, co máte dělat. Draku, buď jej spoutej, nebo jej hlídej a vem si výslech zajatců."
Poukazovala patrně na tvou maličkost, zvýšila hlas.
"Vyrazíme do dvou dnů, pokud bude okolí čisté, pokud ne, vyrážíme ráno."
Do pěti minut jste s Drakem osaměli, ne že by Shen vyklízel pole tak snadno, ale vyklidil.
Když stál tvůj společník vedle tebe viděl si na něm známky drobné únavy, ozbrojené únavy, v pouzdrech na bedrech měl vějíře a na zádech dvě wakizaschi, než jste se ovšem někam vydali, přišel za vámi onen Ionian, který nesl tvůj klobouk, co ti během boje odcizil.
"Omlouvám se za svou ukvapenost, nemám právo zpochybňovat vůli Nebeského Draka." Řekl, když ti s úklonou vracel klobouk, no ať už si mu řekl cokoliv, vzdálil se téměř okamžitě. Drak vypadal vývojem situace spokojen a obrátil se na tebe:
"Máš něco na srdci?"
Neznělo to jako ironie, vypadal, že je ochoten se opravdu starat
"A vůbec, jak ti mám říkat?"

Potřeba mít se kde schovat
Leeroy, Nina + Ves, Zac

Dobrá otázka, proč zrovna vám? Čím jste tak zvláštní, tak výjimeční, že jste byli obdarováni takovýmto darem, nebo je to prokletí? Ale za co? Prokletí nikdy nepřichází jen tak, jsou za něco, čeho jste se však dopustili vy? Odpověď je nasnadě, stejně tak jako metoda ji dosáhnout, ptát se, ptát se a ptát se. Neustále, opakovaně, on správnou odpověď někdo zná.
Než jste se vůbec nějak nadáli, byl večer a po večeru přišlo ráno.
Slunce se pomalu a líně vyhouplo na obzor a svým způsobem započalo váš druhý Valoranský den. A ani tento nebyl ve znamení klidu a nic nedělání, neboť Ezreal v jakési špatné předtuše toho, co by se mohlo stát, kdyby jste se ještě zdrželi, zavelel nesmlouvavě k postupu. Mířili jste k Pilltoweru, prý, rozhodně to bylo zhruba na severo – severovýchod. Jeden z obyvatel tohoto kontinentu by položil otázku, kdo z vás umře dnes? Christiane, která někam zmizela? Zac, který mlčky kráčel vedle vás a jehož optimismus se kamsi vytratil, nebo Ves, která se držela tak nějak sama kus od vás, vytrvale strkala jednu nohu před druhou a na rameni ji hřadoval šestioký Havran?
Slunce svítilo a snad mohlo být i hezky, dokud jste nezačali k odpoledni potkávat stopy boje, dalšího. Byly to stopy šedavého popelu, souvislá vrstva, která pak zmokla a uschla, zvláštní je, že večer nepršelo. Šlapali jste relativně vzadu, takže než jste vyšlapali na onen svah, ze kterého by jste zhlédli dolů a zjistili, že je to ještě určitě daleko, ti, co šli před vámi a byli již na vršku něco uviděli.
Když jste se k nim skrz jemnou vrstvu sraženého popela, jenž vám uplýval na podrážkách dostali i vy uzřeli jste nehluboko pod sebou stanový tábor armády, asi tak o dvou stech lidech. Stany měli písečné zbarvení a na standartách se vypínal symbol. Byl vám povědomí, zejména díky patchy minulé sezóny přinášející do hra Azira, Pána Písků, neboť pokud nebyli tohle jeho jednotky, tak čí potom?
Po táboře se pohybovali válečníci ve zlatavých zbrojích a byť jste si mohli být jisti, že vás pozorují, nepovažovali vás zřejmě za pražádnou hrozbu. Podle zapáleného rozhovoru, jaký vedli Tirreck a Ezreal jste se mohli ujistit, kam budou směřovat další kroky, neboť se před vámi zřejmě rozprostíral tábor vyslanců Písečného Císaře cestující na jednání do Pilltoweru, dle mladšího blonďatého hrdiny Ligy by vás pobyt s nimi mohl ochránit před zauňany.
Shurimští válečníci ze všeho nejvíc připomínali výjevy z egyptských nástěnných maleb. Část z nich měla zvířecí rysy – ať už šakalí, hadí, ptačí, či jiné a část byla lidská, byť přes zvláštní střih zbrojí a oděvů to bylo jen velmi těžce poznat. „Muž“, který vás zřejmě očekával vypadal jako Thovt v složitém rouchu slunečních barev, mohli by jste si jej splést s Azirem, ale Azir by s vámi asi nemluvil.
„Copak, copak potrhala vás po cestě smečka divokých psů, nebo se vaše experimentování vymklo kontrole, váš dům se obrátil v prach a vy teď nemáte kde žít?“
Už od pohledu vypadal na samolibého parchanta. Je pravda, že to s vámi nebylo nejlepší, ale tohle možná trochu přeháněl.
„Ne, my jen …“
Začal poněkud zaraženě Ezreal, ale byl předběhnut Tirreckem.
„Zvažte s kým mluvíte mládenče, my jsme …“
„Já vím kdo jste.“
Utnul jej ptakoid mezi řečí.
„Jste skupina otrhanců, kteří se zde přišli schovat před dalším možným útokem vašich nepřátel. Shurimu nezajímají zaunsko-pilltowerské spory.“
„Takže nás prostě …“
Začne Tirreck, ale i tehdy je přerušen.
„Pokud mi nedáte dobrý důvod tak ano.“
Ibisovec vypadal, že to myslí vážně. Tak důvod, ale jaký?

Volibear, The Thunder´s roar

„ … A tak nám to pokračuje. Vše, co se odehrává má nějaký svůj zákon, svůj tvar. Stejně tak to, co se musí stát je neměnné, když už to nastane. Po podzimu přichází zima, po dni noc, po životě smrt. Počká si na nás na všechny a bude tím kdo udělá poslední tečku ve velké knize celého vesmíru, zavře ji, a pak odejde, kdo ví kam. Figurky už se rovnají na svá políčka. Všichni ti, jež byli členy Ligy jsou dříve, či později odsouzeni k opuštění tohoto světa. Nikdo zde nepotřebuje staré ideály, ani neutralitu, kterou hájili …“

Nám v tuto chvíli snad už notoricky známá osoba s dlouhými rudými vlasy, modrýma očima a v bílém Lucianově kabátci stojí hlídkami nepovšimnuta kousek od tábořiště, které snad ze všeho nejvíc připomíná ležení z nějakého čínského starověkého filmu. Nachází se několik dní pochodu od Pilltoweru, v místech, kde je na sníh ještě příliš brzy, ale i přesto mu na otevřenou knihu ledový severák dofoukne několik sněhových vloček. Tak to většinou začíná.

„ … Každá akce, má svou reakci. Dnes malá armáda seveřanů a ursinů napadne ionijskou delegaci, ioniané se pravděpodobně nikdy nedoberou důvodu, proč k tomu došlo. Jako na Poli Spravedlnosti se proti sobě postaví Volibear podporovaný bouří a svou skoro neomezenou výdrží proti třem ionianům, jež už dávno zná. Jeho šance na vítězství jsou, když už ne vysoké, tak velmi přiměřené a byť jsou tito tři svým národem uznávání a jejich zbraně ostré, nedokáží protnout tak tuhou kožešinu i svaly nejmocnějšího ursina a dostat se tak k pro život důležitým orgánům …“

Písař Smrti přichází konfliktu blíže. Obdivuje smrtelnost zúčastněných i bojovou eleganci s jakou se pohybují kolem sebe. Vidí vše, meč Irelie, který krouží střídavě kolem své majitelky i Volibeara v zoufalé snaze najít místo, do kterého by bodnul s nějakým větším efektem, než povrchovým krvácením, o nic lépe si nevedla ani rozmazaná zelená šmouha Akali, či Eye of Twilight mající pouze jeden ze svých dvou mečů. Rány, které mu udíleli nebyli smrtelné, ne hned, tak do půl hodiny by mu měli dojít síly, ale to těm třem také, ani oni nebyli nesmrtelní a boj si na nich začínal vybírat svou daň. Vlastně se to pořád mohlo zvrátit, ty důvody proč se tomu tak nestalo nesli každý sám sobě své jméno.

„ … Byť ani to není tak úplně pravda, zbraně toho schopné nesou další dva, o kterých je složité se zmínit, jednomu z nich říkají Drak, druhého nazvěme Stínem, oběma bude patřit vlastní kapitola až za dlouho …“

Následuje chvíle, kdy se rudovlasý zase přesouvá okolo bojujících, několik budoucích minut nezaznamená do své knihy, nechce, jeho pozornosti si žádají řádky na jiné téma.

„ … Byl jsi mocným ursinem Volibere, nesl si moc i moudrost starších. Ochotný se za svou víru bít, si riskoval střet důležitější, než tehdy. Už je to tak dávno. Co tě pobízelo, abys svůj klan hnal ještě výš na sever? Snažně tě žádali, ba i prosili, abys to nedělal. Neuposlechnutí hlasu rozumu se trestá cenou nejvyšší. Ležíš zde, mezi hořícími stany, kožich bledý jak sníh zdobený krví, tvou hlavu, válející se pár metrů od těla prohlíží jeden z tvých podrobitelů a ty už nemůžeš nic říct, nemůžeš je varovat před tím, co se ti stalo, nemůžeš jim říct, ať nechodí tam, kam mají namířeno. Nezmůžeš už nic …“

Písař s teatrálností sobě vlastní zaklapne mohutnou knihu a vydá se obhlédnout si vše z až morbidní vzdálenosti. Jako by nic přebírá od ioniana ursinovu hlavu a šeptá do jednoho z potrhaných uší svá slova na rozloučenou.

„Zemřel si v potyčce, na kterou se zapomene a nikdo si nebude pamatovat proč. Zemřel si zbytečně.“

Vrací hlavu a odchází pryč, jeho práce stále nekončí, kdo bude dalším?

Promiň....něco málo na začátek asi sem právě zabil svou letargickou krizi...která mě tu trochu honila

Skoro zdráhavě si převezmu od vojáka svůj klobouk a poděkuji mu.
Díky za vrácení. Sice by jsi mi nejradši podřízl krk kdyby tu nebyl Drak ale to vlastně tady všichni.

Bez draka bych byl mrtvý. Zabitý Ionijci nebo Barbary ? na tom nesejde byl bych mrtev. Ale můžu zemřít ? podívám se na svůj úbor. Je toto vůbec realita ? nebo jen sním ?...ne sen nebolí...to jen realita
Když drak promluví otočím na něj.
Na srdci toho má spoustu, jen čím začít ?
Děkuji.
Řeknu prostě.
Za všechno.
-odmlka-
klidně mi říkej Maxi.
Proč to dělá ? Proč mě chrání ?

A odpovídat se musí
Sebastian a Gaspard

"Cvičný terč?"
Usmála se Katarina a odhalila běloskvoucí zoubky.
"Možná. Možná by vás byla i škoda."
Na Gaspardův návrh daru pokývá hlavou, nevypadá uraženě, zřejmě s něčím takovým počítala, ale i tak ji ta vidina udělala radost.
"Dokázat to můžu, neboť vím, co mám hledat."
Odvětil Than jako by vlastně o skoro nic nešlo.
"A zlobit, ... ne nebudou."
Což byl fakt, který sice řekl bez emocí, ale necro child zareagovalo dost smutně a málem to vypadalo, že začne předvádět i něco jako pláč.
"A prvně, nebyli to jeho muži a teď pojďte."
Ukončil nakonec nekromant jakoukoliv diskuzi a popohnal vás k velitelskému stanu.

Darius byl opravdu velká osobnost. Vysoký, ramenatý, v ragbyovém týmu by se neztratil. Z prvního setkání s vámi vám utkvěla představa, že tenhle člověk dělá v posledních dnech rozhodnutí, které opravdu dělat nechtěl, a ze kterých je mu skoro až špatně. Ale ani tento stav mu nezabránil, aby hned ve vchodových dveřích málem nepřizabil Sebastiana a nevyčinil mu, kde se flákal, až po několika trapných momentech jste došli ke zjištění, že Sebastiana považoval za Vladimira, dalšího z Noxiánských šampionů, který zřejmě před nějakým časem zmizel.
A všichni víme, jak je na tom vztah Daria a Vladimira, minimálně vám to ukázkově připomněl, avšak i tady zasáhla ruka nekromancérova a ze stanu jste se dostali živý a v jednom kuse. Than na vás měl víceméně dávat pozor a pokud by se prokázalo, že je s vámi něco jinak, než jsou zájmy Noxu, měl vás odstranit. Bylo vám jasné, že pokud něco Noxiánci nemají, je to povědomí o tom, že by neměli zabíjet tak účelně.
Ale zdržet na místě jste se nemohli. Noxiánci pochodovali do Pilltoweru na "mírovou" poradu, ovšem podle množství a druhu vybavení, které sebou táhli to vypadalo, že město steampunkerů je hodně vysoko na severu.
A velmi brzy sbalili tábor a vyrazili na cestu, tomu z vás, kdo neměl boty nějaké přisoudili. Necro child na vás poctivě celou dobu dohlíželo, zatímco Than se potuloval někde po zástupu a řešil si své temné věci. A tak to fungovalo až do pozdního poledne, kdy jste najednou narazili na sníh, jemný poprašek na svěží zelené trávě, což neuniklo Noxiáncům, kteří už v tu chvíli většinou drželi zbraně v pohotovosti, pak se to objevilo.
Prostě tam najednou stáli. Barbaři a trolové. Sálal z nich chlad a odhodlání zabíjet. Stáli mezi vámi, kolem vás, všude, jedno bylo jasné.
Sebastian před tím, než se objevili, se pokryla krev na rukou lehkou námrazou a co se týče Gasparda, než se nepřátel objevili, tak je necítil, teď se mu jejich pach dral po čichovým buňkách, páchli jako sever, studený a nehostiný a taky po krvy.
Necházíte se zhruba uprostřed konvoje políž vozu s proviantem. Nejblíž vám je jednotka barbarů se štíty a sekerami, kteří se zrovna vrhají v ústrety několika dobře ozbrojeným Noxiáncům, zatím se o vás nikdo nestará. Zatím.

To si takhle cestujete...

Darius ? Vznětlivý, děsivý… možná by ho tak někdo označil, ale nyní mi spíše přišel jako zmatený muž, který nevěděl, kde mu hlava z povinností stojí. Nicméně bude lepší se této hoře rozezleného masa co nejvíce vyhnout… jak to říct v jeho přítomnosti z jeho monstroznosti přestávám dýchat, snad za to může jeho ruka pod mým krkem.

Můj pobyt s Noxianskou výpravou jsem se snažil trávit co nejblíže Gespardovy a občas zvědavě okukoval nekrochild, popřípadě, když jsem měl příležitost vyzvídal jsem od všech (včetně Gesparda o reáliích světa) a pozoroval, jak to v takové výpravě funguje. Začal jsem také brát ohledy na mého společníka a s krvavou kaluží na mých dlaních jsem si hrával pouze tehdy, když nebyl přítomen a povětšinou večer před spaním.

Co to sakra ?... pomyslím si a nechám si to pro spíše pro sebe, jelikož je to více než jasné, ikdyž není jasné, jak nás tak snadno přepadli nic méně jsem pochopil, že není příliš času při přepadení otálet a je čas jednat. Rozhlídl jsem se po okolí a drapnul cokoli co by se dalo použít jako zbraň případně neváhám někomu vytáhnout dýku z opasku je-li už ozbrojen.

Pj měl dobrou náladu
Maxmilian

Drak si tě prohlédne a přikývne.
"Takže Maxi. Nejdřív ti seženeme oblečení a boty, a pak mě doprovodíš k zajatcům. A možná ti seženeme i nějaké zbraně."
Vydáte se spolu skrz pobořený tábor, ono je docela odvaha pokusit se najít v takovémto chaosu něco, co ti bude aspoň trochu sedět a nebude na sobě mít zbytečně mnoho krve. Nakonec se to ale podařilo. Podařilo se vám najít standartní pár černých sandálů a bílých obynadel, nakonec i tmavě šedý podzbrojový komplet starojaponského střihu. Volnější kalhoty na lýtkách stažené a košile s bočním upínáním skoro až ke kolenům, akorát si byl příliš štíhlí, takže jste museli najít ještě šerpu tmavě modré barvy a bylo, za kterou si pak mohl zastrčit pochvu z kratším mečem ze zásob, jež zůstaly nějakou zvláštní náhodou skoro nedotčené. Zbroj podle Draka dostaneš, až se spočítá pozůstalost po padlích a vlastně až ji budeš potřebovat.
Nakonec tě oblečeného jako Ioniana vedl na jedno místo, kde už byla shromážděna většina zajatých barbarů.
"Jaké máš zkušenosti s výslechem zajatců?"
Zeptal se informativně.

Cestou necestou, polem nepolem ... asi ne

Většinu času kdy byl odloučen od Katariny, Gaspard nevnímal, teda ne moc. Celou dobu jen přikyvoval a přemýšlel co asi všechno může dokázat pokud Sebastian ovládal krev jako Vladimir. Nakonec toho nechal že je to pitomost.
Když se však najednou na cestě odehrálo vše tak rychle jediné na co se Gaspard zmohl bylo to aby vypadal že neexistuje. Připraven použít nožík kterým normálně oloupával ovoce a nebo nové drápy 'Počkat na čím to uvažuju? Copak jsem nějaký kocour abych lidi škrábal? Nemluvě o tom že jim by to moc neudělalo dokud bych jim neprorazil celou svoji ruku hrud.´Doufajíc že se to povedlo se drží poblíž Sebastiana.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.