Andor.cz - online Dračí doupě

Arikas, zapadlá osada ležící na úpatí Nirianských hor, skrývá ve svém nitru mnohá tajemství. Zde se lidé neptají kým jste, odkud pocházíte a proč jste sem přišli. Důležité je, že jste požádali o jejich pomoc, pomoc, jež nikdy neodmítnou. A proto není divu, že na tomto místě najdete obyvatele těch nejpodivnějších zvyků, ras i vyznání. Zde vystupujete jako jeden celek, který se akceptuje, ctí a chrání. Problém jednoho, je problémem všech, pokud onen jedinec o to stojí. Pokud naopak odmítá přílišný zájem svých druhů, ostatní se dál již nezajímají. Toť hlavní ze zákonů osady.
Jenže to, co se zdálo být jako nevinou romancí dvou mladých lidí, kteří za svitu luny opustily dřevěný val osady, se ukázalo být prokletím všech. Mladík se ráno polomrtvý vrátil k branám osady, rozervaný od vlčích spárů, přesto však vypověděl vše, co se předešlé noci událo a pak… upadl v mdloby. Tělo dívky se již nepovedlo nalézt. Kdo ví, co se s ním stalo.
Avšak nákaza se začala šířit krajem. Tělo mladíka zachvátily horečky, fantazijní výlevy mysli a on se pomalu měnil. A s ním další a další. A pokud to tak půjde dál, již žádný Arikas existovat nebude…

Mé jméno zní Darien a jsem již třetím historikem osady zvané Arikas. Dnes nastává třicátý rok „mé vlády“. Spis jež začínám psát je v pořadí stý a první, neboť včera začal první den nového roku a tím pádem je čas, abych zavedl nový spis s následným označením roku…

Den šestý, měsíce Lentanu, stoprvního roku existence Arikasu
Objevila se odnikud. Nikdo ji nezná, nikdo neví kým je, odkud přišla a proč. Ale to zde není nic neobvyklého, proč tedy mne její příchod znepokojuje? Proč jen to? Je to kvůli její kráse? Nebo kvůli tomu, co vidím v jejích očích? Je tak jiná než ostatní, čím to je? Neznám ani její jméno a přesto jej v noci šeptám ze spaní, bojím se. Ona je něčím, co nám přinese zkázu, copak to vidím jen já?

Den devátý, měsíce Lentanu, stoprvního roku existence Arikasu
Lileath, tak zní její jméno. Všichni ji milují, přijali ji jako Bylinkářku, ale ona jí není. Aura kolem ní je moc velká, nikdy nebyla nikým, kdo jen sbírá bylinky a s jejich pomocí léčí.
Již mnoho nabídek k sňatku přišlo k prahu domu, v němž sídlí. A ona každou odmítla s úsměvem a nadějí pro jejího obdivovatele. Proč cítím tu zášť? JE to jen zášť toho, jehož odmítla, když i já ve své chvilkové slabosti byl požádat o její ruku?

Den patnáctý, měsíce Lentanu, stoprvního roku existence Arikasu
Ach nešťastný to den. Má neteř je mrtvá a její snoubenec propadl šílenství a zvláštní nákaze. Je jiný než jsem ho znával, tak jiný. Z nočních můr drmolí zvláštní slova a oči, jeho oči jsou tak plné něčeho, co ani nedokáži popsat. Často do noci u něj sedívá Bylinkářka a jakoby v ní bylo skryto pochopení. Mám pocit, že ví víc než nám říká, ale možná jsem jí jen velice zaslepen a vidím i věci, jež neexistují.

Den sedmnáctý, měsíce Lentanu, stoprvního roku existence Arikasu
Z okolí zmizeli vlci, a přesto je jejich vytí slyšet nocí. Děsí, nenechá spát. Odvážní muži odcházejí v noci pryč z hradeb. Ženy mohou prosit, ať vyčkají do rána, ale neposlouchají je. Jsou jakoby očarováni tím jít ven. A co horší, mnozí se nevrací. Až ráno je najdou a jsou stejní jako snoubenec mé neteře. Co se zde děje? A proč?

Den osmnáctý, měsíce Lentanu, stoprvního roku existence Arikasu
Má touha následovat naše bojovníky je den ode dne větší. Včera večer za mnou byla Lileath a prosila mne, abych aspoň já odolal. A čemu? Co ona ví a já ne. Musím to zjistit, chci vědět tolik, co ona… Dnes v noci – půjdu.


Další strany jsou prázdné, neboť ten, kdo je měl psát, již toho není schopen. Opustil osadu, ačkoliv neměl. Ne v noci, kdy noční můry se stávají skutečností. Proč tak učinil chápou jen muži, kteří slyší stejné volání. Muži a pár vyvolených…

Blížil se soumrak! Osada se pomalu halila do temného šatu přicházející noci. Všude tiše ševelil vítr, jehož náporem se ohýbali i ty nejpevnější větve. Prudký vítr se opřel do poutníka oděného v černočervené, jež procházel kolem osady a zvažoval, zda má uhnout z původního směru.
Vítr se do mě opřel s takovou vervou, jako by mě chtěl zbavit mého nápadu odbočit z cesty, na které jsem již nějakou tu chvíli stál a zvažoval, zda vejít do ztichlé osady, která mě něčím přitahovala. Nevím, zda to byla podivná a trochu temná aura tohoto místa nebo pocit, že mě tam v osadě někdo potřebuje.
Závan větru mi odfoukl vlasy z tváře a já mezi nářkem stromů zaslechl vití vlků a nebylo jich málo. Ušel jsem již dlouhou cestu a nechtělo se mi s nikým a taky s ničím bojovat. Rozhodl jsem se tedy pro osadu, v niž se snad nachází alespoň jeden hostinec, kde se dá na jednu noc ubytovat.
Vítr mi skučel v uších jako raněné zvíře. Upravil jsem si na boku dlouhý, štíhlý meč, tak aby mi nepřekážel v chůzi a zahalil jsem se víc do svého dlouhého, krvavě zbarveného pláště. K osadě to nebylo daleko, tudíž jsem tam dorazil jen chvíli po setmění.
Osada nebyla větší než vesnice, přesto v ní vše působilo prostorně a na to, jak zapadlá v horách byla, zde vše působilo útulně a hřejivě. Do oka mi padl vývěsný štít, který zval osadníky na džbán teplého piva a pečené vepřové koleno. Řekl jsem si, že tady asi lepší ubytování nenajdu a tak jsem vešel skrz oprýskané a stářím lehce ztrouchnivělé dveře. Do tváře mě udeřilo příjemné teplo a lahodná vůně. Chvíli mi trvalo, než si mé oči přivykly tolika světla. Nejprve jsem si vybral místo k sezení, hostů zde bylo ještě pomálu, tudíž jsem si vybral místo takové, abych seděl zády ke zdi a měl výhled přímo ke dveřím. Chtěl jsem si prohlédnout všechny, co vejdou.
Hostinec se po chvíli začal pomalu zaplňovat. Všichni, co vešli si mě sporadicky prohlédli a ani se nezastavili nad tím, kdo jsem nebo jak vypadám. Vešla jako desátá. Hned jsem věděl, že má něco z krve mého rodu a tím upoutala mou pozornost …

Hostinec osady

Unaveně jsem vešla do jediné hospody v osadě, utahaná z celodenní péče o nemocné, jež zchvátila ta zvláštní nákaza. Celý den sháním bylinky, vařím čaje a připravuji masti.
Proč jen přišla až jsem? Myslela jsem, že v Arikasu, téměř na konci tohoto světa, kde dál došlo jen málo z nohou dobrodruhů, se nedostane. Připadám si jakoby pronásledovala mé kroky a já, stále nomohu pomoci. Neumím tomu zabránit, nesmím tomu zabránit… A proč? To jsou jen mé důvody, které nikoho nemusí zajímat. A tady taky nikoho zajímat nebudou…
S milým, přesto unaveným úsměvem, jsem si sedla k jednomu ze stolů, kde na mne mával starosta, jež se chtěl optat, jak to vypadá s nemocnými. A podle mé odpovědi a chmurného výrazu jeho tváře jsem poznala, že jsem jej nijak nepotěšila. Nedivím se. Pro mne to potěšení také nebývá.
Náhle jsem pocítila, že má osoba zaujala pozornost někoho nového. Jeho přítomnost jsem nikdy necítila, ale jsem moc unavená, natolik, že jsem nemohla tu cizí přítomnost odhalit přímo.
Otočím se tedy do míst, odkud cítím ten největší zájem a spatřím tam tmavovlasého muže velice jemných rysů. Podobných těm mým, ale mnohem, mnohem jemnějších.
Elf a tady? Ale copak tě zavedlo až jsem, do tohoto bohy zapomenutého místa, můj bratře? Anebo jsi také jedním z těch, což opovrhují půlelfy jakožto s nečistou krví? To brzy poznám. Pokud se zvedneš a přijdeš blíž, nevadí ti to. Pokud jediná tvá aktivita jest moje pozorování, nesnášíš je stejně jako většina.

Hostinec osady


Půlelfka?! Myslel jsem, že byli všichni vyhubeni elfi pro jejich nečistou krev! Aspoň tak to tvrdila kronika elfských rodů, kterou jsem četl, ale zřejmě to byly stejné báchorky jako o neexistenci zaklínaču, kterým jsem se stal! Smíšená krev, taková hloupost! Kolikrát jsem se styděl, že mám v sobě krev těch bláznů, kteří odsuzují všechny, kterých se bojí! Půlelfové, podobně jako zaklínači májí větší moc, než kterýkoliv čistokrevný elf.
A zřejmě právě proto je nesnášejí!
Vešla svižným krokem a s lehkým úsměvem na rtech, ale z každého jejího pohybu byla znát únava a starosti, které ji súžují. Nepodívala se na mě jako ostatní, když vešli a zamířila ke stolu, kde seděl postarší dobře oblečený muž, který na ni mával.
Nechtěl jsem poslouchat, přesto jsem zaslechl o čem hovoří, protože hlas muže byl dosti hlučný! Mluvili spolu o nějaké nákaze, která súžuje tento kraj již delší dobu a ona by měla být bylinkařkou, která chce pomoci.
Její hlas byl melodický a tak vábný jako je každý hlas jakékoliv elfky. Ti co ji slyšeli se na ni automaticky otočili a usmáli se. Byla opravdu krásná! Její nádherné blond vlasy jí splívali podel obličeje, který měl něžné elfské rysy.
Konečně vycítila mou přítomnost a otočila se na mě, její duhově modré oči se na mě koukali, tak nějak zvláštně! Jako by chtěla říct, co tady děláš?
Zvedl jsem se a došel k jejich stolu. Pořád na mě upírala ten svůj netečný pohled!
,, Omlouvám se! Nechtěl jsem poslouchat, ale zaslechl jsem o čem se bavíte a rád bych pomohl. Jmenuji se Gwailnar a jsem zaklínač!".

V hostinci

Nakonec se přeci jen zvedl od svého stolu a zamířil směrem k nám. Již na první pohled byl jiný než většina elfů, jež žila v okolí. Černé vlasy s odlesky havraních křídel se mu majestátně vlnily kolem obličeje a v černých očích, hlubokých jako pasti temnoty, bylo znát již mnohé utrpení, jež si za svůj život vytrpěl. Byl jiný než většina a kvůli tomu musel trpět. Tak jako většina těch, jež se liší.
Avšak vůbec dřív nežli promluvil, jsem poznala čím ve skutečnosti je. Otřásla jsem se po celém těle, když jsem spatřila medailon cechu, ke kterému náleží, jak se chvěl a vibroval pod jeho košilí ve chvíli, kdy pocítil příval magické aury, jež jsem vyzařovala.
Mimoděk jsem se přikrčila a opět pohlédla do jeho očí.
Už vím, proč jsem jej nepoznala dřív. Ty oči. Nezměnily se, přeměna jakoby se jich vůbec netýkala. Byly to oči normální, lidské…
Nebyl zjevně zaklínačem dlouho, kdo ví, jak se jím stal. Zkouškou trav jistě neprošel. Opět jsem se narovnala to celé své výšky a s mírně nervózním úsměvem na něj pohlédla.
“Těší mne pane. Mé jméno zní Lileath“ odpovím svým medovým hlasem a slovo od slova získávám zpět svou ztracenou sebejistotu.
“Vítám tě zde, v Arikasu, neboť vidím, že jsi zde nový. Netuším, zda-li nám můžeš pomoci, ale máš-li zájem, posaď se k nám“ vybídnu jej. Výraz starosty je sice překvapený, ale nikterak odmítavý.

Hostinec

Společně jste se sešli v jediné hospůdce uprostřed Arikasu. Osada je zhruba kruhového tvaru, a proto nejsme tak daleko od pravdy, když hostinec označíme jako střed tohoto malého městečka. Snad je to takhle situováno schválně, aby to všichni měli stejně daleko; snad je to inspirováno povídkou dávných let, kdy žil jeden král a jeho rytíři a snad je to jen tím, že stavitel osady měl jen zálibu v kruhových stavbách.
Je vcelku jedno, zda-li jste obyvateli osady již nějaký čas, anebo jste přišli právě dnes s vidinou místa, kde by vás konečně nechali svobodně žít. Bez zbytečných otázek a zvědavostí.
Ano, o mnohých kolují různé pověry a domněnky, avšak jen zlomky z toho jsou skutečně pravdou. Spíše jen velká představivost místních dětí na tom má velkého zapříčinění. Avšak v tuto noční hodinu již spí ve svých postelích a sní své sny, ať již krásné odrazy sladkého dětství či strašlivé vidiny divoké fantazie hororu.
A rodiče si konečně dopřejí chvíli klidu, když se zde setkávají se svými přáteli anebo pozorují ty, jež by se jejich novými známými stát mohli.
Sedíte tedy u svého lahodného nápoje, každý zabrán do svých myšlenek, když tu se náhle rozrazí dveře hostince, jako kdyby hořelo a v jeho dveřích se zastaví mladík, který se sotva chytne masivních futer.
Všechny pohledy se stočí jeho směrem a on ve chvíli, kdy konečně popadne dnech z plna hrdla zvolá: “Lileath! Je tady Lileath!“
Ruce některých se stočí k místu, kde sedí starosta a křehká plavovláska, jíž ono jméno náleží.
“Lileath, přinesli další. Kovářova syna Bailiena a dokonce i našeho kronikáře, Dariena. A ten v ruce svíral toto!“ vychrlí z plna hrdla, sotva se doplíží ke stolu a na odiv všech do výšky vyzvedne chomáč tmavým drsných chlupů. Není pochyb o tom, že tyto Chlupy patří vlkovi, avšak nejen ledajakému vlkovi.

Hostinec


Podívala se na mě pozorně a já pocítil, jak její magická aura, která z ní vyzařovala, rozvibrovala můj medailon, který byl ukryt pod mou košilí. Chvíli se na mě dívala, tak jako by se mě bála, dokonce se zachvěla. Poté, co mi pohledla do očí se však trochu vzpamatovala, narovnala a trochu nervózně mi odpověděla.
Přivítala mě a představila se mi.
Lileath! Moc hezké jméno! napadlo mě v tu chvíli.
Nabídla mi, abych si sedl a já to chtěl skutečně udělat, když v tom se dveře hostince rozletěli dokořán ...

Hostinec

Ve chvíli, kdy mě Lileath pozvala, abych si sedl a já to chtěl udělat, se dveře hostince rozletěli dokořán a ve dveřích stanul mladík, který sotva popadal dech. Poté, co se mu to podařilo, začal z plna hrdla křičet: ,, Lileath! je tady Lileath?".
Někteří začali ukazovat na Lileath a mladík se vyčerpaně doklopýtal ke stolu, kde seděla spolu se starostou a já celou tu podívanou sledoval se zájmem.
Mladík vychrlil rychle, že přinesli další zraněné, nějakého syna místního kováře a ještě někoho, koho nazývali svým kronikářem. Řekl, že kronikář cosi svíral v ruce a pak svou vlastní vymrštil nad hlavu, aby všichni mohli spatřit, že v ruce drží chomáč drsných chlupů, které vypadali jako vlčí, ale vlčí nebyly.
Na vlčí byly až příliš drsné a byly příliš cítit nepřirozenem. Navíc můj přívěsek zareagoval jako ještě nikdy.
Vždy, když se někde nacházel někdo s magickými schopnostmi, tak vibroval a lehce zteplal.
Tentokrát brněl jako o život a dokonce začal pálit tak, že jsem jej musel od svého těla kousek odtáhnout, jinak by mě spálil.
Tohle se mi nějak nechce líbit! Nejen, že ty chlupy vypadají divně, ale aby medailon takhle reagoval ...
V životě se mi to nestalo! A že těch let v mém životě bylo již nemálo!

Hostinec

Do městečka jsem dorazil nedavno myslí mže tak den dva zpátky. No nevím jestli bych to nazval městečko i na to je to svým způsobem dost malé. A také je toto místo dosti podivné podle toho co jsem zaslechl od místních lidí.
Zrovna dnes jsem seděl v hostinci a jen tak jsem odpočíval u stolu zahalen ve svém dlouhém plášti s kápí staženou do obličeje a holí opřenou o zeď po mé pravici. Najednou se rozrazí dveře a dovnitř vběhne jakýsi mladík a hledá nějakou osobu. Sebou nese cosi co už zdálky podle zápachu napovídá že jde o srst nějakého zvířete, nespíše vlka.
Vlčí srst? Ne to by nebyl ten člověk tekto vystrašený. Co se vlastně stalo s těmi lidmi o kterých mluvil. Přestává se mi tu pomalu líbit. Nejdřív ty strašidelné historky a teď tohle. Zřejmě bude dobré se na to ještě podívat aby se mi náhodou něco nestalo.

Hostinec

Porozhlédnu se po vyděšených lidech a zaujme mě jeden, který sedí u stolu klidně. Je zahalen do pláště s kápí, která mu spadá do tváře a úplně zakrývá veškere jeho rysy. Vedle sebe má opřenou hůl.
Z jeho strany ke mě však nedoléhá žádná magická aura, tudíž to musí být člověk!

Hostinec

Sedím v hospodě a popíjím lahodný mok . Jak nádherné být zase v civilizaci . Faktem je ,že civilizací nemůžu nazvat malou vesničku ,přesto je tu hospoda .
Nevýslovný luxus , zvláště po těch dvou týdnech v divočině .Tady se v klidu najím a napiju a možná si dám i lázeň .
No,to bych chtěl po tomhle vesničce hodně ,alespoň se vyspím v teple. říkám si nad teplím jídlem a vychutnávám si ho ,jako bych seděl v nejlepší hospodě královského města.
Po několika týdnech na cestách jsem zaprášený až hanba. Už první džbánek alkoholu mne znovu oživí . Druhý si však nedávám , nevím kde jsem a kdo mne sleduje.
Jsem průměrně vysoký člověk se světle hnědými vlasy . Tvář mám pokrytou strništěm vousů , které mi vůbec nesedí .
Oděn jsem do tlustého prošívaného kabátce hnědé barvy. Pod ním mám černou lněnou halenu a jezdecké kalhoty.
Pevné boty sahající až do půli lýtek svědčí o tom ,že o koně jsem přišel.Na rukou mám kožené nátepníky ,které jsou zbrázděny mnoha šrámy ,některé i od zubů a vypadají čerstvě.Přes hrudník mám pověšený tmavě modrý bandalír a vněm mám dvě dýky a hvězdice.Další věc ,která je dosti opotřebovaná je pouzdro mého tesáku .
Když do hospody vběhne mladík , první má reakce je šáhnout po zbrani .
To mi ten klid moc dlouho nevydržel !
Jestli jde pro mne dost se přepočítal! běží mi myšlenky samospádem , až po chvíli se ujme vlády mozek Kdyby šel po mně nepřišel by neozbrojen!
Vidíš jsi zbytečně paranoidní !Přišel hledat léčitelku .
Přesto rezimé zní ,koupel nebude .Nenechám se zavraždit ve vaně ! říkám a pozoruji mladíka a dámu pro kterou přišel.
I já se zvedám a jdu se podívat ,co se stalo.
Vypadám ošuntěle ,ale nebezpečně . Tento zjev mi dodává jizva táhnoucí se mi po krku .

Temné lesy, Osada Arikasu, po chvíli její hostinec

Jeď, jeď! Jeď! šeptám k uším svého vraného hřebce. Jeho svaly se napínají a každcým mocným nádechem se přibližujeme jako černý stín našemu cíli. Cítím ho, je blízko. A cítím i krev těch, jež si vyhlédl za svou kořist.
Kdybych mu zabránila se jich dotknout, zbylo by něco i pro mne! Napadne mne podlá myšlenka, ale zapudím ji při vzpomínce na mladíka předešlého dne, jehož tělo nyní tlí hluboko v jeskyních. Jistě nás slyší, ta chlupatá bestie. Zmerčil nás již na hony a nyní si hledá vhodné místo aby nás překvapil. Dorážíme k místu, kde leží dva mladíci, je to blízko vesnice a proto nepochybuji, že si pro ně brzy přijdou. Mladící ještě žijí a nad nimi se sklání on. Neschovává se, jen se připravuje ke své bitvě. Mohutně zavyje ve své zvířecí podobě a ani já nemeškám a nechám promluvit svou bestiálnější stránku. Můj vraník se prudce vzedme na zadních a kopyty zběsile buší do vzduchu před námi.
Pojď si pro smrt bestie! syknu výhružně a opravdu ho tím přinutím jít k nám blíže. Uvolním své nohy ze třmenů a prudce proti němu vyrazím, Svými meči jej seknu přes rameno i záda a znenadání stojím za ním. Dobře si vzpomínám na rány, které jsem od něj utržila při posledním boji, šrámy přes celá záda jsou doteď patrné, ale bylo to pro Edriena, jež je nyní díky němu po své druhé smrti. Lítá bestie se proti mě vrhá a já se bráním pouze chladnou ocelí.
Nene, kdepak ocelí, stříbro je to, po čem se jeho rány těžce hojí...
Ani já se však nevyhnu ráně. jeho tlapa mne odhodí kus dál, kde nyní čeká můj věrný oř. ze sedla vytáhnu luk a šípy a neváhám vystřelit. Oba však z nenadání uslyšíme zvuky, zvuky lidí. Bestie zavyje a ztrácí se v dáli.
Zatraceně!
zavrčím vztekle a sevřu volné ruce v pěst. Musím se co nejdříve vytratit a jako svůj nynější úkryt zvolím tuto vesnici.
Zdá se, že se v ní zdržím déle.
oklikami přijíždím k bráně, ale strážný mne nejdříve odmítá pustit, avšak trocha přesvědčování a nadále již není problém. Dorazím k hostinci a klepnu na okno u výčepu. Zdá se, že uvnitř je čilý ruch. Hostinský vychází a dohodneme se na nějakém volném pokoji v podkroví, přízemí je prý jjiž obsazeno. Zdá se, že se mne bojí, drží se ode mne dál a je na něm vidět že je nervózní. Ustájí mého koně a já si jej již jen odsedlám, nevěřím jeho nádeníkům, navíc můj vraník by na sebe od jiného nedal sáhnout. Své věci nechám vynést nahoru, ale zaslechnu jakýsi povyk. Volají nějakou dívku a křičí něco o dvvou nalezených mužích.
Byli tedy z této osady,
Mladík utíká k jednomu ze stolů a já vcházím do otevřených dveří hostince, nejdříve si mne pravděpodobně nikdo nevšímá. Ale zajisté všichni ucítí podivné mrazení v zádech, prý to má přítomnost způsobuje. Pokud někdo pohlédne ke dveřím, spatří menší postavu zahalenou do černého pláště. Kápě se posléze posouvá pryč z mého obličeje a lidé mohou spatřit tmavé dlouhé vlasy, alabastrovou kůži, rudé rty a hluboké zelené oči. Nejsem tak krásná, jak by mohl první dojem klamat, to vůbec ne. Kdedjaká děvečka může být krásnější a ani zdaleka se nemohu krásou rovnat plavovlásce u stolu kam všichni hledí. Přesto mám své kouzlo, to, které nutí muže ohlédnout se a ptát se...co kdybych se ocitl v její přízni?
Je známo, že každý muž hloupne pod uhrančivým pohledem hezké ženy a pamatuji si na zástupy těch, které jsem již dokázala pobláznit, ale nehodlám na sebe upozorŇovat. Tiše přecházím k výčepu a pozoruji okolí.
Má postava je malá, jak si již mnozí mohli povšimnout a plášť skrývá plné hebké křivky ženského těla. Oděna jsem do jezdeckých kalhot, živůtku jež zdůrazňuje můj pas, rudou nití vyšívané košile a teplého kabátce temné barvy, to vše nyní zakrývá černý cestovní plášť, kterýžto skrývá i přenádherné zbraně. Pozoruji povyk v místnosti a zeptám se hostinského kdo že je ta Lileath...

Co je tohle za místo? pomyslím si ve chvíli, kdy do hostince vejde pomenší žena s alabastrovou pletí, krvavě rudými rty a černými vlasy.
To, že je upírkou jsem poznal ve chvíli, kdy vešla.
Nechtělo se mi to teď řešit, uvidíme jak se upírka vybarví.
Lidé kolem stolu, kde jsem stál, vytvořili hlouček a poslouchali o tom, co se stalo.
Vedle mě se postavil muž s jizvou na krku.
Měl na sobě ošuntělé a dlouhými cestami zaprašené oblečení.
Mé oblečení, přestože jsem již také dlouho na cestách, nevykazovalo ani náznak nějaké špíny či prachu. Asi proto, že jsem na to celou cestu dbal. Ani nevím proč! Asi to bude mím původem.
Své do půlky zad dlouhé vlasy jsem měl volně rozpuštěné až na dva prameny, které jsem měl na týlu staženy koženou šňůrkou, aby mi nepadali do očí.
Černou halenu ve předu překrýval kyrys z kovu tak lehkého, že jsem ani nevěděl, že jej mám na sobě.
Ze stejného kovu jsou vyrobeny chrániče, které jsou na mích předloktích.
Halena mi sahá do půli stehen, ale v pase je stažena koženým opaskem na který si připínám svůj dlouhý štíhlý meč. Kalhoty jsou spíše jezdecké, z jemné kůže a boty sahající mi ke kolenou jsou z velmi pevného, ale lehkého materiálu, z takového jež vyrábějí pouze elfové. Z ramen mi splývá dlouhý, karminový plášť. Při sobě vždy nosím dlouhý luk a toulec se šípy.
Ještě jednou vrhnu pohled svých černých očí po upírce, která na sebe nechce příliš poutat pozornost. Pro mnohé muže se zdá jistě přitažlivá, protože na ní koukají, přestože druhy z jejich osady někdo nebo něco napadlo.

Hostinec

Do osady Arikas jsem přišel úplně náhodou. Vlastně jsem se chtěl zastavit jen na přespání a pokračovat hned dál. Takováhle osada? Tady nemůže být nic zajímavého. Ale zaujalo mě vyprávění místních obyvatel o dvou mladých lidech. Rozhodl jsem se tedy ještě jeden den zůstat. Situace začala být ovšem zajímavá až dnes. Dnes po velice vydatném spánku a samozřejmě jídlu, jsem na sebe oblékl své černé přiléhavé oblečení, krvavě červený plášť a samozřejmě sem nezapomněl na svou díku, poté jsem se vydal dolů do výčepu mezí lidi. Začnu se bavit s lidmi a jednoho důvěřivého člověka přesvědčím o tom, že by byla slušnost, kdyby mě koupil pití. Ti lidé jsou, ale důvěřiví. Zrovna když dopijím ten lahodný mok vběhne do hospůdky mladík. Křičí nějaké jméno. Okamžitě se rozběhl k nějakému stolu. Co se to děje?? Že by to tady přece jenom nebyla taková nuda, jak jsem si myslel. No samozřejmě u toho nemůžu chybět. Takže se jdu podívat co se to vlastně děje. Z toho co sem viděl a slyšel jsem pochopil že někoho zabil vlk. Poslouchám a pozorně si prohlížím lidi v hostinci. Vtom mi po zádech proběhne mráz. Že by tu byl Har. A rychle se otáčím ke dveřím. Ne pouze do hostince v stoupila nějaká žena. Jsem si na prosto jistí že to je upírka. Oddechnu si a opět se začnu věnovat vystrašenému mladíkovy a dívce jménem Lileath.

V hostinci

Elf by mé pozvání očividně přijal, kdyby ve stejné chvíli nerozrazil dveře hostince Cardian, mladík, jež pomáhá nočním hlídačům ve hlídání, neboť to byl úděl jeho otce a jemu je taktéž svěřen, v budoucnu.
Přikluše k mému stolu a celý udýchaný mi strčí před obličej změť vlčích chlupů, jež zdánlivě vypadají jako vlčí, ačkoliv je v nich skryto vícero tajemství.
Můj obličej náhle získá kamenného výrazu a mezi obočím se vytvoří hluboká vráska zamyšlení. Ta ale vzápětí zmizí a já se okamžitě vymrštím na nohy, neboť neustále se zmenšující kruh čumilů, jež každým okamžikem přibývá, mi je značně nemilý. Nemám ráda rozruch okolo mojí osoby. Aspoň ten přílišný.
“Není času nazbyt. Strážní ať okamžitě uzavřou brány a ani za nic nepouští již nikoho dovnitř. To samé platí pro ty, jež by chtěli jít ven. Za každou cenu zadržet,“ mluvím směrem k mladíkovi, ale nedívám se na něj. Má slova a mé myšlenky jsou kdesi daleko od sebe.
“Tohle si s dovolením vezmu k dalšímu prozkoumání,“ dodám ještě a div, že změť chlupů mu nevyškubnu z ruky.
“A teď pro všechny, kdo mají zájem mi pomoci, budu ráda když půjdete. Každá ruka k dílu je dobrá a odměna vás opět nemine, to všichni dobře víte. Ale ať se opováží přijít jen jeden jediný čumil!“ zablýskne mi výhružně v oku a můj veskrze milý a příjemný hlas zastudí.
“Půjde teda někdo se mnou?“ otáži se ještě jednou a porozhlédnu se po celém lokále, na staré i nově tváře, přičemž nervózně přešlápnu z nohy na nohu.

Pomalu se prodírám hloučkem, který naštěstí už řídne. Vypadá to že ta dívenka má u místních obyvatel docela respekt. Ještě že se zmínila že klidně příjme pomoc. Už sem se lekl že se budu muset vnucovat. Ja půjdu. Alespoň bude sranda.

Hospoda

zdá se ,že ta mladá dáma , tomu tady šéfuje!
Musím uznat ,že tomu tu šéfuje správně .
Na víc odvážná .
To se mi zamlouvá .
Chytrost , odvaha a krása jsou dobré vlastnosti , které se na ráz vídají jen zřídka. říkám si a na hlas pokračuji “Nevím čím by ti mohl prostý městský zvěd pomoc , přesto rád pomůžu.“
Otáčím se na Lokyho “ Bojoval jsi milí pane už někdy s lykantropem ?
Máš nějakou stříbrnou zbraň ? “ ptám se a jdu ven z hospody.
Hezká noc , škoda že není i klidná . říkám si a dívám se na oblohu Pravdou je ,že pro mne je krásnou každou noc ,kterou můžu strávit v teple . Jak se zdá to dnes nebude a když tak určitě nebudu mít klidné spaní . ozývá se hlásek hluboko v mé hlavě . Někteří lidé mu říkají svědomí ,ale už před lety jsem se stal pragmatikem , přesto hlásku občas naslouchám .
“Směl bych se tě krásná paní ptát , jak dlouho se to stvoření objevuje v tomto kraji ?
Pochopil jsem že se nejedná o první útok.“ ptám se Lileath a hlásek kdesi hluboko ve mne dodává Určitě ani poslední !
Takže než mi řekneš dobrou noc ,nezapomeň zamknout dveře a okenice!
Rád si s tebou ještě popovídal. sám sobě se ušklíbnu a rozhlížím se po noční vesničce.
Copak asi skrýváš za tajemství ?

Hostinec

V hostinci začíná být čím dál tím větší ruch a kolem té dívky se schází více a více lidí.
No jak se zdá tak tu začíná být dost živo. Stačí když se něco ošklivýho stane a lidi se můžou přetrhnout. Stejně jak se zdá nikoho nebude chtít pustit, i když to není zastak velký problém spíš by se mi nechtělo zranit nebo nedej bože zabít jejich stráže.
Pak vstanu opřu se o holi a vydám se k té ženě a několika lidem kteří se rozhodli pomáhat.
Také pomohu, tedy pod určitou podmínkou. Nepřímám od nikoho příkazy a při jakémkoliv povíšeném chováním odcházím pryč a vás nechám vašemu osudu. Pak ztichu a postavím se kousek stranou.
Zajímalo by mě co s tím hodlá dělat. Pokud o věcech co se tu dějí nic neví tak máme tedy značnou nevýhodu.

Hostinec a před hostincem

Takže tady budu muset zústat, i kdych nechtěl, zamyšleně si pohrávám s řetískem medailonu, jež mi vysí na krku.
,, Již jsem jednou řekl, že Vám pomůžu! A co řeknu, to platí!" odpovím na její nabídku.
Výjdu ven z hostince a prohlížím si shon, který nastal.
Někteří lidé se utíkají schovat do svých domovů.
Ti odvážnější, ještě pokukují po Lileath a čekají na to, co bude.
A ti, jež mají povinnost starat se o bezpečnost vesnice se rozeběhli k bráně, aby ji zavřeli, tak jak přikázala.
Zpočátku mě dost překvapilo, že Lileath bez odmlouvání poslechli, ale zřejmě ji důvěřují a elfská krev, jež jí koluje v žilách, také dokáže své.
Její hedvábný hlas a krása, zřejmě okozlili většinu mužů z vesnice.
Pohlédnu na úplně kulatý měsíc.
Je překrásný! honí se mi hlavou.
Vítr mi donese až k nosu zápach zvlhlé srsti.

Hostinec

Po sdělení o svém rozhodnutí pomoc Lileath, jsem se uklidil kousek dál a sleduju jak se k Lileath prodírají další lidi, kteří ji nabízejí svou pomoct. Vypadají jako zkušení dobrodruzi. Tak jsem přeci jen neudělal blbost . Z přemýšlení mě vytrhla Verikova slova. No jo. Lykantropové. To nemohl rovnou říct vlkodlak? Jo promiň sem se nějak zamyslel. Konečně reaguji na Verikovu otázku. Mezitím než jsem reagoval si Verik ještě popovídal s Lileath. Ano s vlkodlakem jsem se už setkal. A stříbrnou zbraň náhodou mám. Jo a mimochodem jmenuji se Loky. Vytahuji svou dýku a ukazuji ji Verikovi. Jestli bude mít nějaký narážky na její velikost, tak se pěkně naštvu To už se k Lileath prodral další pomocník. Prý chce taky pomoc a dokonce si stanovil i podmínky. Jen co domluvil postavil se opodál. Jen doufám že to co by se mu nelíbilo u jiných nebude sám dělat. Přicházím k němu a zdravím ho. Doufám že tě neobtěžuju? Já jsem Loky. Představil jsem se. Mezitím se k Lileath přidal i elf, který sní seděl. Což mě docela překvapilo protože sem předpokládal že to je nějaký její známí. Každopádně se sním vydala ven. Samozřejmě sem šel snima. To sem zvědavej co se tady bude dít.

Hostinec

Když příjdu k té skupince lidí zaslechnu je že si povídají o lykantropech, nebo něčem podobném.
To je jasné že by tu ty lidi nevyváděli a nedělali takovej poprask kvůli obyčejnejm vlkům. Ale s tím jedním nesouhlasím né vždy je potřeba stříbrné zbraně k zabití podobného tvora. Jde to sice snadněji ale způsobů je hodně. Bohužel nevím jestli tu budou některé proveditelné.
Pak zpozorním protože mě osloví nějaký muž. Pokud vím je to jeden z těch kteří se také připojily.
To ne. Vůbec mě neobtěžuješ... Ozve se zpod kápě. ...a velice mě těší Loky. Dopovím a pokynu hlavou.
Rád byc hvěděl jak jsou na tom ostatní c odo boje a ostatních věcí. I když to se asi brzo taky ukáže.
Pak opět v klidu vyčkávám co se bude dít dál.

Před hosincem

Pomalu se to tady vylidňuje. Po chvíli zaslechnu o čem se baví ostatní. Tedy ti, co se rozhodli, že také pomohou. Zaslechnu dokonce nějaké jméno. Loky, mylsím.
Pohlednu zpět do hostince a pozorně si všechny prohlížím.
Někteří vypadají dost nebezpečně a rozhodně bych jim nesvěřoval žádné tajemství, natož pak svůj život, napadne mě.
Dám si prameny vlasů za uši, abych lépe slyšel to, o čem se budou bavit.
Zatím se dovnitř nevracím, abych nepoutal přílišnou pozornost. Ne že bych se jí bál, ale prozatím o ní nestojím. Až poznám ostatní nechám se možná poznat, ale do té doby ...

Hostinec

Blondýnka si sjednává pořádek opravdu razantně. Ti, jež chtějí pomoci vycházejí z hostince a já je následuji. Jako nějaká pověstná družina se hlásí pro svůj cíl, cíl pomoci. Většina si mě ani nevšimne, kdo by si také všímal stínu. Je chvíli ticho, proto jdu blíže k blondýnce.
Ty jsi Lileath? Mé jméno je Ianthea, Ianthea z Isquezi, zajisté poznala že nejsem obyčejná, je to poznat i na ní. Pochybuji, že si toho všimli ostatní. Většinou jsem pro ně jen tajemná cizinka. Mohu nabídnout své cenné služby, nebo spíše pomocnou ruku,
Nebo spíše vypočítavou ruku. Oni ho přilákají, zabaví a já ho zabiju za všechno co mi provedl, za všechny které mi zabil. a nebo to nechám na nich a nebudu se muset namáhat, jen se ujistím, že jeho hlava bude nakopnuta jiným směrem než tělo!
Pohlédnu Lileath do očí, je to jakoby rozhovor beze slov, ale lehce nám to napovídá jaké jsme. Je však očividné, že než si obě budeme důvěřovat alespoň na malou chvíli, dlouho to potrvá.
Mohu nabídnout některé informace, jež mohou být nápomocny tomuto...boji...
lehce pokloním hlavou jak mívám ve zvyku a pramen tmavých vlasů mi sklouzne do tváře. pěstěnými prsty jej odhrnu ze své tváře a v očích se mi značí jistota a možná povýšenost. Mám toho již za sebou mnoho...více než tito poutníci, mnohem více zim než zažili oni...z valné části si to mohu dovolit...Očekávám odpověď blondýnky a také reakci ostatních. Lehce poustoupím a nechám jí prostor který je pro lidi tolik důležitý.

Před hostincem

K mému překvapení se zvedlo více lidí než jsem čekala. Ne každý zde byl zvyklý pomáhat, spíše šlo v Arikasu o tom, hledět si svého. A ještě více mne překvapilo, že skoro všichni z těch, kdo se zvedli k tomu, jít mi pomoci, byli cizinci. Snad proto jich bylo tolik. Dosud plně neznají jak to v této osadě chodí.
Po boku několika mužů vyjdu ven do chladné noci, až se trochu otřásnu zimou, přesto však vzhlédnu nahoru k jasnému měsíci a v očích se mi podivně odrazí jeho odlesk, když však pohlédnu zpátky na své společníky, jsou úplně normální, jasně modré. Zjevně to byl jen optický klam vyvolaný úhlem dopadu světla.
“Pochopil jste správně, pane. Není to první útok. Bestie útočí již třetí nocí a každý den je více a více zraněných. Nevím, co ty hlupáky táhne tam ven, i přes veškeré zákazy,“ promluvím na prvního muže, který mne oslovil. Avšak jen krátký pohled a již si mou pozornost žádá další těch dobrosrdečných, jež chtějí pomoci.
“Vše je jen na vašem rozhodnutí pane. Nejsem z těch, kteří touží po moci a pokoře jiných, ale vždy musí být někdo, kdo vnese trochu autority do toho zmatku. Dnešní noci jsem to byla já,“ odpovím vlídně. Má slova nezní nijak namyšleně, ale přesto je jasné, že něco ve mne se jen tak vlády nad pořádkem nevzdá.
Nervózně postávám na místě, vím, že není času nazbyt, ale mají právo, abych jim odpověděla na jakoukoliv otázku, kterou mi položí, a proto tak i činím.
Když tu náhle se ozve mé jméno z ženských úst. Zní tak zvláštně, jakoby nelidsky. Otočím se za tím hlasem a spatřím ženu, až mrazivě krásnou. Ano, to je to správné slovo, něco tam uvnitř mne mi dává najevo, abych si na ni dávala pozor, přesto však v jejích očí žádné nebezpečí nespatřím.
“Velice mne těší, Iantheo z Isquezi a ráda využiji tvé nabídky dozvědět se, o co víš víc nežli my, obyčejní obyvatelé této osady. Bohužel, nyní není času na přátelské povídání, čekají na nás ti, jež potřebují pomoci, s těmito slovy se také neznámé mírně ukloním, jak požaduje kodex slušného chování.

Cestou na ošetřovnu

Pomlka mezi dobou, kdy přinesli oba zraněné a vaším odchodem z hostince se každou chvíli neodvratně prodlužuje. Oba tam někde leží v bolestech a potřebují pomoc. Ať již skutečnou pomoc lékaře či jen tu morální, obyčejné chycení za ruku, jež dává znát, že někdo soucítí s vaší beznadějnou situací.

Lileath tedy zavelí a rozejde se směrem, kam ji povinnost táhne. Již se neptá, kdo půjde s ní. Své jste již řekli a pokud jste si to rozmysleli, je to jen vaše věc. I tak vás bylo dost na to, pomoci dvěma mužům. A víc než vděk od nich stejně čekat nemůžete.

Rychlým krokem vás vede do jedné z paprskovitých uliček, bez toho, aniž by se ohlédla. Vzduch je chladný a když se zaměříte na svůj dech, můžete spatřit obláčky páry, jež stoupají z vašich úst.
Cesta vám ale přesto ubíhá rychleji, neboť tempo, které dívka nasadila, je vskutku ostré. A proto není divu, když během necelých pěti minut se náhle zastaví před jedněmi z dveří, v nichž jasně plápolá oheň.
“A jsme tady, ale upozorňuji vás, to, co uvidíte vevnitř, není nic příjemného. Zde máte poslední možnost se rozhodnout od toho couvnout,“ zazní z úst plavovlásky, když si každého z vás konečně pořádně prohlédne.

Bílá srst, klapot koní, růže, lilie - to vše kolem voní. Zář do tmy přináší, světlo z rána donáší. Hříva zlatá, ocas stejný, zářící roh čarodějný. Žnoucí oči, rychlé nohy, a kopyta barvy duhy. Nezvítězí žádná zlověst, jednorožec není pověst!

Cestou na ošetřovnu

Je jisté, že ona jako jedna z mála poznala mou původní existenci a její podstatu, nezdá se však, že se bojí, možná by měla, kdo ví...Vydám se směrem za plavovláskou, její tempo je vskutku ostré, ale jsem dostatečně zvyklá na spěch. Tak mladá a už si získala respekt celé vesnice,

Čím to? Že by kouzly?

Plavovláska se ohlédne a naposledy nám dává možnost výběru. Ocitáme se před domem bolesti, je odtama cítit spousty krve, pach strachu, pach smrti. Většina těch, co zde leží již nebude mít možnost žít dál. Plavovlasá Lileath nám tedy dává možnost výběru a pozorně si nás prohlíží.

Nemám v úmyslu couvnout, jen nemyslím si, že těm napadeným můžeme ulevit jinak než smrtí, lék na tuto...nemoc není a pokud ano, jen v bájích...

Vyjádřím svůj názor a pokynu jí ve smyslu, zda-li mne pustí dál do domu bolesti. Nečekajíc na ostatní,

Elfy, půlelfy nebo lidi...

Má mysl se poněkud hanlivě vyjadřuje k těmto existencím, můj druh o nich totiž nemá valné mínění. Lileath je také půlelfka, ale zdá se schopná, to se o mnohých říci nedá.

Nebo jen klame oslnivostí? Muži jsou slabí, lehce podlehnou, stačí zakroutit zadkem a muži padají na kolena...
Ach ano, tolik osvědčená metoda.

Nyní čekám na vyjádření Lileath nebo na reakce ostatních, nemohu přeci jednat na vlastní pěst, jak jsem s v poslední době přivykla.

Cestou na ošetřovnu

Dívka se po nějaké chvíli kamsi vydá a jde docela svižně. Jdu kousek dál za ní a všemi ostatními kteří se rozhoudnout jít s ní.
Co je tak zajímavého že to potřebujeme vidět. Pokud to není nic k našemu soupeři tak by to mohl obýt i zbytečné ale jistě ví líp než já co dělat.
Stejným tempem jakým jdeme se nakonec dostaneme k nějakému místu kde se zastaví. Podle toho co o tom říká to musí být zmíněná ošetřovna.
Couvnout nehodlám slečno a věřte že to co bude vevnitř nic na mém rozhodnutí také nic nezmění. Nic horšího než jsem doposud viděl už asi nebude.
A co to říkala tamta žena? Že na to není lék? Tím si nemůže být jista. A i kdyby byly léky jen v bájích tak i tak n atom může něco málo pravdy být.

Cesta na ošetřovnu

Jdu s ostatními zbraň pohotvě .
Takže tu máme divoké vlky ! No , to jsem se odsta do šlamastiky !
Už jsem viděl několik utoků lyknatropů , nikdy to nebyl pěkný pohled .Naději mi dává ,že napadení očividně přežili . říkám si a následuji Lileath rychle ,ale nikoliv bezhlavě . Už jsem s krásnou dámou vešel do temné uličky , následky byli krytické .
Připraven na vše vcházím dveřmi.
" Překvapivě jsme všichni rytíři ,kteří se ničeho nebojí a jdou nezjištně do temných míst. " říkám sarkasticiky přes rameno a rozhlížím se po ostatních Snad tu není žádný paladin ! Jinak to bude bolet . letími hlavou ,když vcházím na ošetřovnu .
Rozhlédnu se po ležíćh tělech a s rukou na jílci stříbrné dýky hodnotím jejich stav.

Cestou na ošetřovnu

Od hostince vyrazíme svižným krokem.
Lileath nás vede a zdá se, že všichni, co se přidali ji považují za velitelku.
Nejsem sice zvyklý, aby mi někdo říkal, co mám a nemám dělat, ale v téhle chvíli jsem to nechtěl nijak zdůrazňovat.
Cestou jsem se rychle rozhlížel, abych si co nejlépe zapamatoval cestu a vzhled vesničky.
Všechno se na první pohled zdálo být stejné.
Stejně chladné a bez života.
Lidé se báli vycházet ze svých domovů.
Za nějakou dobu jsme došli k místu, které bylo plné bolesti a strachu.
Poznal jsem ošetřovnu.
Vypadala omšele.
Byla ze dřeva a z toho čpěl zápach smrti a utrpení.
Během svého života jsem zažil mnoho úmrtí a mnoho utrpení.
Necouvnu! Ten pocit nutkání, který mě sem přivedl něco znamenal a já příjdu na to, co? rozhodl jsem se.
Nebudu se již potřetí opakovat! odpovím na dotaz Lileath, jestli si to ještě nechceme rozmyslet.

Ošetřovna

Muž s jizvou vešel na ošetřovnu jako první.
Než vešel, tak se nás ostatní pokusil urazit.
Co se týče mě, tak se mu to nepodařilo.
Následoval jsem ho do spoře osvětlené místnosti, kde na lůžkách leželi zranění a nemocní lidé.
Někteří byli napadeni a jiní prostě onemocněli.
Všimnu si, že muž s jizvou má ruku položenou na rukojeti stříbrné dýky a pečlivě si prohlíží, jak vypadají zranění.
Hodnotí v jakém stádiu přeměny jsou. Kdyby našel někoho, kdo je na pokraji přeměny v lykantropa, jistě by neváhal dýku vytáhnout a dotyčného nadobro zprovodit z tohoto světa! dojde mi.
Také pohlédnu do tváří některých zraněných a zjistím, že jeden nemá do přeměny daleko.
Neřeknu však nic.
Dokud se ten ubožák nepřemění úplně nehodlám nic dělat.
Znovu pohlédnu na muže přede mnou a vysleduju jeho pohled.
Ten je upřený na muže, kterého jsem si předtím všiml já.
Jak se asi zachová?

Ošetřovna

Rozhlédnu se po raněných a všimnu si témněř přemněného .Jak budou reagovat místní lidé ,když mu naposledy pomůžu ?
BUdou na mne pohlížet ,jako na vraha , který zabil bezmocného ?
Když to neudělám ,nestane se ten muž vraždící bestií , jak si před sebou zdůvodním jím zabité a raněné?
Co mám dělata ? letími hlavou ,když sleduji stále ještě těžce nemocného muže .
Zvedám oči od ležícího a můj pohled plný znepokojení se setká s pohledem muže ,co vešel se mnou .
je vidět ,že se v nás obou klbou stejné myšlenky .
" Co budem dělat ?" ptám se odstupuji od lůžka raněného. Můj pohled se znovu vrátí k tělo ,které pomalu přestává bít člověkem .
"Pokut se změní , budu hrozbou pro všechny v této místnosti i mimo ní !
Nevíme kolik si toho bude se svého minulého života pamatovat . Možná se stane duševně hladovím vlkem." tasím dýku a krátký meč . Můj ledový pohled svěčí o rozhodnutí ,co je pro něj i pro nás nejlepší , ale třesoucí ruce dokazují ,že se nemůžu odhodlat zabít muže bezbraně ležícího na lůžku.Ne, tohle nezvládnu !
Kdyby to byl voják ,který až se probudí po mne tne mečem bylo by to jednoduší ,ale ten ubožák nemusí být nebezpečný . Je tu jen ta možnost.
Tohle není místo za ,které jsem já zodpovědný . Rozhodnutí necháme na majitelce.
Otáčím se na svou průvodkyni " Máš tady témněř přemněného lykantropa , co si s ním přeješ udělat ?
Já bych doporučoval zabít . Mohl by se stát velkou hrozbou ,ale neznám poměry ve vesnici a tak to nechám na tobě ."

Na ošetřovně
Všichni jste Lileath jasně dokázali, že couvnout nemíníte ani o píď. A jak lépe to dokázat než vejít přímo do domu smrti, bolesti a nářků. Vstoupili jste dovnitř a překvapenou plavovlásku nechali za svými zády. Její němé pokrčení ramen proto mnozí z vás již neviděli. Tiše tedy vešla za vámi.

Když jste vstoupili dovnitř, v celé místnosti bylo teplo, téměř horko oproti studenému vzduchu tam venku. Jediné plus tohoto místa oproti chladu obyčejného života tam venku. Celá ošetřovna je osvětlena jen plápolajícím ohněm, popřípadě skomíravými plamínky svíček, ale těch je tady pramálo.

Ve chvíli, co se rozhlédnete místností, spatříte pět lůžek a dalších pět je podle odhadů zakrytých plachtami. Nové případy anebo případy nejhůře vypadající, ti, co skončili lépe anebo se již začali „uzdravovat“ jsou blíž ke dveřím, ale stále pod bedlivým dohledem ošetřujících, kterých je zde ale pramálo. Není se co divit, mnozí se bojí. Bojí se toho, čím se jejich nejbližší mohou stát. Jen pár žen, převážně manželky nebo dcery napadených se starají o znetvořená těla mužů.

Logicky se na celé ošetřovně nenachází žádná zrcadla. Bolest všech je již dost velká než aby se prohlubovala. Vše smrdí tím prazvláštním pachem desinfekcí a zaschlé krve.

Nejblíže k vám skutečně leží muž, jehož přeměna je v pokročilém stádiu. Nikdo u něj není, protože všichni se jej bojí. Rodinu neměl, neměl nikoho, protože sám nikoho nepotřeboval. Jediný, kdo si k němu troufne je půlelfí dívka, která vás sem dovedla. Jeho znetvořený obličej, které zasáhl jeden z drápů vlkodlaka rozerval jeho ret o dobrých 5 centimetrů víc než je zvykem u lidí a levé oko se zkalilo po poškození druhým drápem. A kdysi to býval jeden z nejhezčích mužů Arikasu.

Na ošetřovně

Když většina z těch, co nabídla pomoc vejde přede mnou, jen němě pokrčím rameny a se skloněnou hlavou vejdu za nima na ošetřovnu. Mé tělo obejme teplo tohoto místa, a přesto po páteři přejede chlad, který je s ním neomylně spjat.

Zastavím se jen kousek ode dveří a pohlédnu na Saleryho, jehož stav je den ode dne horší a ocitá se stále blíže těm na druhé straně. Jeho tvář začíná pomalu zarůstat srstí a já z tohoto místa nemohu udělat nic jiného než mu zmírnit utrpení.

Ve chvíli, co cizinec vytasí své zbraně, šlehnu po něm pohledem, který u mne není obvyklý. Je v něm divokost, při níž by si nikdo nedovolil udělat to, co měl v úmyslu, neboť ten jediný pohled dokázal zastrašit. Přesto však promluvím klidně a kupodivu i stále dosti přátelsky: “Děkuji za projevenou akcepci mého postavení zde. Vím, co se mu stane, ale na rozdíl od vás vím i kdy. Dokud máme čas, je stále člověkem a zůstane tady se stejnými právy jako ostatní.“

Udělám dva kroky k tomu muži a skloním se, abych mu přiložila chladivý obklad na čelo. Poté se otočím zpátky na své „pomocníky“.

“První přeměna jej čeká až o lunárním cyklu. Úplněk je za týden, přesně 7 dní než se ze všech, co jsou tady, stanou krvelačné bestie. A do té doby se musí nejen zabránit nákaze dalších, ale také pomoci těm, co zde již leží. Mám jeden tip, že existuje pro ně záchrany, avšak sama nemůžu být zde i na cestách,“ začnu pomalu, ale vším, co jsem řekla, dosti naznačím, že mé původní úmysly nebyly až tak čisté. Spíše jsem pozváním sem očekávala, že ten, kdo bude mít dosti odvahy, aby na ty ubohé duše pohlédl, bude mít i dosti odvahy k tomu, vydat se na cestu, která jistě bezpečná nebude.

Na ošetřovně

Nakonec na ošetřovnu vejdou všichni, kteří se rozhodli pomoci.
Muž s jizvou řekl svůj názor, ale zdůraznil, že rozhodnutí nechá na Lileath.
Na chvíli jsem ztratil koncentraci, když jsem si všiml pohledu jedné z žen, které tady ošetřovali.
Všechny ošetřovatelky se drželi od těch, co byly v pokročilejším stádiu přeměny, co nejdál.
Jenom ta jedna stála dost blízko, aby mohla odposlechnout, to o čem jsme se bavili.
Při slovech muže s jizvou sebou škubla a ohromeně se podívala směrem k Lileath.
To mě opět přivedlo do reality a skutečného dění.
Zaslechl jsem její poslední slova a došlo mi, že jsem se upsal něčemu, co by mohla znamenat můj konec.
Pak mi, ale došlo, že jsem zvyklí riskovat.
Riskoval jsem od okamžiku, když jsem opustil bezpečné útočiště království mého otce.
Tak proč bych se měl něčeho děsit? Obzvlášť, když své slovo držím a já slíbil Lileath, že neustoupím.
Pohlédnu ji do tváře a do jejich modrých očí a spatřím v nich slabý pocit viny.
Viny za to, že nám neřekla celou pravdu.
Že na nás ušila boudu.
,, Kam přesně by se mělo jít?" zeptám se.

Na ošetřovně

Když všichni vejdou dovnitř vejdu nakonec i já. Všude je slyšet nářek některých zraněných a navíc je tu cítit ten podivný zápach.
Nesnáším tyhle místa. Né kvůli tomu že by semi to hnusilo ale proto že bych nerad takhle někde ležel a čekal jak to se mnou dopadne. Ještě že mám tu kápi a nejde mi do obličeje ten zápach silněji.
Jeden z ěch lidí si povšimne pokročilého stádia přeměny u jednoho ze zraněných a nabízí se že to ukončí je však zastaven tou dívkou což by udělalo málo lidí.
Zajímavé že ještě věří že je zachrání. Nejsem zlý ale radši se na věci dívám ze špatné stránky alespoň pak nebudu tolik překvapen. Na druhou stranu nechtěl bych tu být pokud neuspějemě.
Co tedy zamýšlíte?
Zeptám se a pokračuji.
Jedna část bude bránit vesnici a druhá bude pátrat po tom léku?
Musí si být tedy dost jistá tou věcí co je má zachránit když v to tak silně věří. Doufám že má pravdu.

Ošetřovna

Pomalu schovám své zbraně a klidně Lileath opětuji pohled ."Nejsem fečar ani léčitel, mé zkušenosti s raněnými jsou ryze prktické .
Setkal jsem se už pár krát s Lykantropy , ale nikdy né tak abych mohl zjišťovat proč a a jak se mění.
Přesto slyším prvně ,že by se lycantropie dala léčit ." můj pohled říká ,že jsem už viděl pár těch ,co to zkoušeli .
Vyslechnu její vysvětlení s chabím úsměvem No , jistě hledá dobrodruhy ,kteří za pro lijí svou krev!
To je u vesničanů typické ! "Já jsem právě přijel a nadalší cestu moc nechce .
Bohužel si uvědomuji ,že divočinou teď sám neprojdu a jak se dívám na ty lidi , nebude bezpečno ani tady !
Takže ,zamysli se naštvali vesničané poslední dobou nějakého podivína ,čaroděje , nebo někoho takového ?

Toto totiž vypadá na velmi přesný plán .Tak se vlkodlaci obvykle nechovají !
Jejich přístup je , řekněme přímočařejší !
I když je to předehra k masovému útoku ." obcházím raněné a kontroluji zranění a stav . Nejsem sice léčitel ,ale nějaké základy mám ,jako každý kdo strávil svůj život bojem.
"Jsem žoldák .
Zápať a já s tebou půjdu třeva zavřít pekelnou bránu.
Jinak budu bojovat ,jen pro ochranu vlastního života .
Nemám zájem nechat se zadarmo zabít .
K čemu zaručeně dojde , jestli vlci zaútočí na vesnici." už mne začíná optěžovat vše objímající puch ,který se vznáší nad každým místem kde jsou delší dobu ranění a mé znechucení je na mne dost vidět.

Ošetřovna

Poněkud mne překvapuje, že všichni vcházejí bez vyzvání před samotnou plavovláskou. Jsou zde jen aby pomohli a už se chovají jako páni, co rozhodují a o smrti a životě...
Většina z nich ani neví co smrt opravdu znamená, všichni si jen hrají se svými nožíky a tváří se nebezpečně...říkají si žoldáci, orzsévači smrti, ale kdo z nich se neostýchá čistě zabít...jen...zabít...nikdo...
Pobaveně hledím na ty, jež vešli a vcházím za nimi, tedy spíše až za plavovláskou, která nad tím vším má zdá se velitelskou ruku...
Může jen doufat že ji udrží pevně...
Myslíš, že to přežijí? Většina z nich není dost silná na přeměnu a pokud to nestihneme...budou hrozbou. Měla bys je nechat zavřít do zabezpečených kobek, aby neublížili tvým lidem, pokud je chceš nechat žít..
Promluvím tiše směrem k Lileath, vyjádřím tak svůj značně skeptický názor, ale je to na ní, já budu zabíjet až někdo zaútočí na mne...
Což mne udivuje, že se tak ještě nestalo...Lidé obvykle vytahují vidle a ukrývají své děti když kráčím po jejich..."posvátné zemi"...
Ozývají se ostatní, spíše čekám na jejich reakce. Muž s jizvou mne málem donutí k hlasitému smíchu svými úvahami. /Projdu se po ošetřovně a hodnotím stav zraněných...
Žoldáku, nenech se ode mne urazit, ale na tvá slova nemůžu reagovat snad ničím jiným, než tím, že tě nazvu hlupákem. Podle tvých slov jsi mohl potkat nanejvýš dva vlkodlaky, které jak to tak vypadá, zabil někdo jiný. ALe nevím jak to bylo, pouze hádám z tvých slov. Vlkodlaci nejsou jen bestie bez rozmyslu, ač bych je tak ráda anzvala, ale dokáží rozumě uvažovat, jsou to jen vyvinutější lidé. nemusí být posíláni čarodějem nebo čím koli jiným. Stejně tak to může být jen jeden zatvrzelý vlk, který si vyhlídl tuto vesnici a hledá své následovníky. ¨nehledej v tom zbytečnou taktiku útoku na veškeré lidstvo, člověče...
A pokud je mi dobře známo, žoldáci dostávají plat jen za ty mise, do kterých je někdo povolá, nebo pokud si je někdo najme, sem ses přihlásil dobrovolně a už chceš zaplatit? Pověz mi, hýříš vtipem pořád? Nebo je tohle jen výjimečná chvíle...?
Z mých rtů snad nelze smýt pobavený úsměv a oči se mu přímo vysmívají. Možná má pravdu, to nepopírám, ale s tím, který zde pustoší tento lid jsem se setkala. Může sloužit vyšším cílům, ale nemyslím si to...
Zmínila ses o léku? Ty víš kde je a jak funguje?
Zeptám se o něco vážněji plavovlasé dívky...

Ošetřovna

Usměji se "Tím ,že mne nazveš hlupákem mne nemůžeš urazit paní .
Přesto já netvrdil ,že jsem odborník přes lykantropi .
Ve skutečnosti jsem potkal zkutečné jen tři .Většina ostatních byli jen na duchu choří lidé .
Musím ti odporovat, toto je prvně ,co slyším že by nějaký lykantrop zahájil déle trvajcí kampaň takovéhoto rázu .
Toto je podle mích zkušeností vlastní spíše upírům . S těmi jsem měl do činění podstatně méně jejich útok je buď neviditelný ,těžko zjistitelný a nebo klasický nájezd a v tom případě se liší od klasických nájezdníků jen silou a rychlostí .
Netvrdím, že nemáš pravdu a toto není útok jednotlivce ,který se neodváží zaútočit přímo .

Pravdou je ,že já občas bojuji za přesvědčení .Přesto bych dal přednost tomu ,aby má práce byla zaplacena .
Na víc já neříkal ,že nepomůžu jen že se mi nechce .
Jak jsem řekl za pár zlatých půjdu s kýmkoliv kamkoliv ."Zajímavé tady ta dáma toho ví o bytostech noci více než je zdrávo ,jak pro ni tak pro nás . Mám pocit ,že o upírech toho víš ještě více než o lykantropech viď . říkám si a nepřestávám sledovat své společníky.
Kolik z vás asi má podobná tajmeství ,jako ona a kolik patří k jejím podaným ? No ,pozitivní je ,že nepřítel upírů číslo jedna jsou lykantropi. utěšuji se v duchu a pořádně si prohlížím své společníky.

Na ošetřovně a čas běží

Čekám, jak ostatní zareagují na slova, která vyřkla má ústa. A mé očekávání nezklame ani elfí zaklínač, jehož otázka přichází jako první. Chvíli nad ní přemýšlím a poté jen neurčitě pokrčím rameny.
“To je to, co se mi zatím zjistit nepodařilo, avšak jsem přesvědčena, že odpověď se skrývá ve zdejší knihovně, neboť v Arikasu již od pradávna mizeli zakázané knihy celého světa,“ promluvím po chvíli. Sama jsem již prošla notnou část starých listin i zaprášených knih hledajíc byť sebemenší zmínku o tom, co hledám, avšak zatím bez úspěchu.
Když tu na má bedra dopadne další z otázek.
“Ano, dá se to tak říci. Někteří z místních jsou dobrými vojáky a šermíři, ačkoliv na první pohled to nemusí být znát. Poradí si s útoky, pokud se nebudou ztrácet další lidé. Ale žádný odpor není věčný, odpovím i muži, jehož tvář je stále zahalena kápí. Neptám se, proč tomu tak je, neboť zde, v Arikasu, je všem jedno, proč tomu tak jest.
Bez povšimnutí ke mne přijde blíže i upírka, avšak její tichý hlas mne nepoleká. Místo toho se k ní natočím a zpříma ji pohlédnu do očí.
“Nejsou to mí lidé, ale stále to jsou lidé. Mají právo na záchranu, mají právo na to, se rozhodnout o tom, kým budou. Ne, že jim to přikáže někdo jiný. Myslím, že víš, co tím myslím, použiji telepatii. Vím, že tahle dovednost ji nepřekvapí, jistě tuší, kým já jsem.
Má další pozornost patří prostořekému muži jehož reakce jsou dosti od rány, avšak jeho pomoc by mohla být dosti zásadní. Chvíli jej poslouchám a poté se mi na tváři roztančí pobavený až mírně ironický úsměv, který však nikoliv nehyzdí mou tvář. Poté chvíli sleduji slovní potyčku mezi černovlasou dámou a tím mužem, než konečně promluvím a podám své vysvětlení, ačkoliv musím přiznat, že upírka se vyzná víc než si kterýkoliv z nich připouští, ačkoliv ani námezník není ve svých úvahách až tak plně mimo.
“Můžu odpřísáhnout, že tato vesnice není prokletá ani v nemilosti mága či jiné magické bytosti. Aura zde je dosti vrtkavá díky podivínům, kteří zde obývají, avšak nikdo, ať již v zásadě dobré či zlé povahy zde není proto, aby toto místo zničil. Šel by jen sám proti sobě, neboť Arikas poskytuje vše, co je jinde odpíráno,“ podám na vysvětlenou, avšak úsměv je na mé tváři stále.
Zvláštní, myslela jsem, že na mou sebe upozorňuji svou energií dostatečně, zjevně jsem se zmýlila anebo mé schopnosti již nabyly takových rozměrů, které přesahují i mé chápání.
“S tím s vámi musím více než souhlasit. Útoky cílené jsou, avšak jejich strůjce je jistojistě tam venku, nikoliv zde vevnitř.
“Mé úspory by nestvořily na tvých rtech ani posměšný úšklebek. Nejsem boháčem, dá se říci, že jsem stejný dobrodruh jako ty. Přišla jsem jen nedávno a zaujala místo jediné léčitelky a bylinkářky, neboť dosavadní před pár týdny zemřela. Avšak skrývají se tu poklady, které mají nevyčíslitelnou cenu. Nevím, kde jsou a kdo je vlastní, avšak vím, že tu jsou. A rozhlédni se kolem, povětšinou zde leží muži, za něž jejich ženy dají cokoliv, jen když se jim podaří vrátit zpátky jejich podobu. Rozhodne to není práce, na které by kdokoliv z vás prodělal, ale samozřejmě také není bez rizika,“ rázně ukončím debatu o odměnách. Nejsem kupec a ani jeho žena, nemůžu rozhodovat o majetku jiných, ale stačí jen jediná zmínka o naději a dary se jen pohrnou, o to však bude horší zášť, kdyby se vše ukázalo jako marná snaha.

Ošetřovna

Když se do debaty zapojí Lilearh okamžitě upoutá mou pozornost .Říkáš ,že tota vesnice je plná šermířů a jiných usazených dobrodruhů a že útočník je venku ?
Hmm to je velmi zajímavé !
Útoky jsou cílené a dochází k nim za hradbou ? chvíli se zamyšleně dívám na těla ležící kolem mne .
Na poznámku o braní peněz od rodin raněných se celí naježím , jako by mne označila za vykradče hrobů . " Než , abych vzal měďík od manželky raněného za to ,že mu donesu lék to raději umřu hlady !
Já jen přemýšlel , že zajdu za starostou a nebo městskou radou , ale očividně bych tady neuspěl ! prohlásím rozlobeně , ale spíše kvůli tomu za ,co jsem považován ,než na Lileath.
Pochvíli se znovu začnu věnovat raněným Tak si to porberem .
Co bych já udělal ,kdych chtěl obsadit království a neměl armádu .
Nejdřív jí musím sehnat . rozhlédnu se po tělech ležících kolem Tak to bych měl splněno ,pak ji musím vyzbrojit a vycvičit ,tak aby si byla schopna poradit s těžkooděnci .
To taky máme splněné lykantrop si poradí s vojákem v čestném boji nepotřebuje žádný výcvik .
Na takovou akci není nic vhodnější než zapadlé městečko v , kterém žijí bývalí dobrodruzi.
" Poslouchej , kde jste našli těla raněných ?
Venku před branou ? " ptám se zamyšleně .
Proč by člověk , který vý že se tam setká se svou smrtí vycházel ven ? Zasažení jsou pouze muži .
Tím pádem bytost na ženy buď neútočí a nebo se rozhodla zbavit vesnici obrany .
To bude pravděpodobnější .
Vesnice je uprostřed lesů a zimy . Odsud se dá utéci s naději na úspěch nejdříve na jaře .
Zvlěště pak pokut budou utíkajcí sebou mít raněné .
Útočník má dost času , aby přeměnil všechny strážce a pak zabil a nebo k nim připojil jejich rodiny .
Možná má dáma pravdu a já v útočníkovy vidím chytrého nepřítele .
Faktem ovšem je , že pokut neseženeme protilátku budeme dříve nebo později bojovat všichni proti všem .
Stačí totiž ,aby jeden raněný nebyl nalezen a budeme tu mít velé problémi . přemýšlím a procházím mezi raněnými .
" Rozhodl jsem se ,že vás paní doprovodím pro lék .
Je to v tenhle okamžik méně nebezpečné než zde zůstávat !
Nevíme čemu přesně čelíme a proti stínům bojuji nerad.
Samozřejmě nebudu chtít , žádnou odměnu a dále se o ní nebudeme bavit . " prohlásím po chvíly přemýšlení .

Ošetřovna

Tiše jsem poslouchal o čem všem se baví a co všechno Lileath ví.
Zdá se, že útoky jsou tedy cílené! Proč si, ale vybrali Arikas, co je zde tak zajímavého? vrtalo mi hlavou, zatímco jsem si vyslechl teorii muže v kápi.
Takže zatím se neví, kam by se mělo jít, ale přesto jsme se měli rozhodnout, zda to chceme risknout. Je tady příliš nezodpovězených otázek a ta, kam se půjde je pouze jedna z mála!
,, Chápu tedy správně, že ty tady zůstaneš a mi se vydáme na cestu do neznáma?" zeptám se zvědavě.
Jestli jsou, ale informace zde v knihovně, rozhodně stojí za to to prozkoumat!
,, Mohl bych nahlédnout do místní knihovny?"
Pohlédl jsem jí zpříma do očí a nevěděl, jestli v nich vidím pravdu nebo přetvářku. Něco na tom všem se mi nezdálo, ale nevěděl jsem co?
Co mi to tady nesedí? To že tu žije spousta podivinů? Ne to není ono!
Rozhlédnu se po ošetřovně a potom mi něco dojde, to co mi tu nesedělo.
Odkdy si vlkodlaci vybírají své oběti podle pohlaví?
,, Je velice zvláštní, že byli napadeni pouze muži!" zamumlám a znovu si prohlédnu nemocné.
Útoky jsou tedy cílené! Mají snad nějaký systém? Proč se všechna napadení odehrála za hradbami? Že by se vlkodlaci něčeho báli? Ne, vlkodlaci se málokdy něčeho bojí...
Při přemýšlení jsem si kousal spodní ret.
Příliš nezodpovězených otázek!
,, Lileath, chceš, aby se všichni, co se přihlásili o to, že ti pomohou, vydali hledat lék? Nebo chceš, aby tady někteří zůstali a pomohli s ochranou města?"

Ošetřovna

Ač se mi snaží dokázat cokoli, jen mu pobaveně hledím do očí. Možná i s trochou lačnosti, bylo to již dlouho, co mé hrdlo uhasila má tolik potřebná potrava.
Procestoval jistě světa kus, mohl by mít zajímavé příchutě...
Pousměji se nad svým nápadem a dál poslouchám jeho řeč. jakmile začne mluvit o upírech, poze zadržuji smích. Koutky mi viditelně cuknou, avšak pouze jednou. Nasadím opět svou kamennou tvář s lehce ironickým úsměvem a nechám jeho dohady nekomentované, snad jen...malou poznámku...ta neuškodí...
Jsi hodně mlád viď? Je to poznat z tvých úsudků a to říkám aniž bych chtěla ranit tvé mužské ego...
Snažím se o neironický tón, poklidný hlas a zapuzuji myšlenku na lehce zrychlený tep lidí v místnosti, avšak udivuje mne jeden kidný, naprosto tichounký a klidný...Možná je to plavovlasá, nebo ukončující se přeměna jednoho z nich? z těch zraněných? Nesmyslné, zbývá mnoho času a jeho tep by se měl začít zrychlovat..., ale budiž, pravděpodobně to bude Lileath. Ta se nyní vkládá do hovoru, zmínka o tomto místě mne překvapí. Není na světě mnoho takových míst, míst kde mohou být odpovědi.
Dívka se zlatými vlasy se na mne otočí a její hluboké, modré oči se pronikavě zahledí do těch mých. Jsme tak rozdílné, jako světlo a temnota, přesto však mezi námi navážeme na tenkou vlnu spojení...tenkou vlnu, kterou ostatní nemají nejmenší šanci zpozorovat ani zachytit.
"To jistě mají, Lileath, ale přesto mne zaráží, proč cizinka jako ty, lpí na záchraně ´ne tvých lidí´...hádám, že to bude soucit. Ráda pomohu, pokud to bude v mých silách a ano, vím co myslíš právem volby, jak jsi mohla poznat, já jsem jej neměla. Nemá smysl se mezi námi dvěma přetvařovat, že jsem něco jiného, než jsem a stejnou dávku upřímnosti bych žádala i od tebe, honosíš-li se zvláštním titulem. Mám jistou hypotézu, ale nerada své teorie nechávám napospas rozdrcení a výsměchu...Pokud Ti však jde i o to, abych i já neupřela někomu možnost volby, nemusíš se bát. Tvá vesnice se ode mne uchrání v naprostém bezpečí, pokud samozřejmě neudělá někdo tak hloupou chybu a nezaútočí první."
podám jí své telepatické vysvětlení, ale až poté, co zodpoví otázky všem ostatním. Je zbytečné mluvit, když mluví někdo jiný,. Sic je ženou a narozdíl od mužů my zvládáme více činností naráz, nebudu jí mást tu její blonďatou makovici.

Cílené útoky...ikdyby nebyly, je to prašť jako uhoď. Toho podvraťáka sem nemuselo přivést nic jiného než jen jeho pronásledovatelé...ehm...dobře, to oni nemusí vědět. Každopádně je třeba se zbavit vlkodlaka a najít ten lék pro ty churavé ubožáky. Vlkodlaka by mohli najít i ti šermíři co se zde uchýlili k usedlému životu a pokud ne, tak ho mohou alespoň unavit, než se vrátíme...
na tváři mi vytane lehounký tichounký avšak zaznamenatelně zvonivý smích. Rozhodnu se přejít místnost tam a zpět a opět si zhodnotit stav těch zraněných. přitom procházím kolem elfa. téměř neslyšně, plavmými lehkými kroky, našlapujíc tak tiše, až to snad není možné, přitom nevypadám, že bych se o tichost přehnaně snažila. Je to prostě můj způsob přemístění...nic jiného. Jakile procházím kolem něj, lehce mi zavoní jeho kůže, jeho krev, pulsující pod ní.
Elfové byli vždycky dobří, s takovým nádechem čehosi výjimečného, ale musím přiznat, že opravdu záleželo na stáří. Tady neplatí poučka jako u vína... opět se tichounce zasměji a syknu pobavením nad mými myšlenkami a vzpomínkami...pochybuji, že smrtelníci to zachytí. Na konci místnosti se obrátím na Lileath.
Tak tedy lék, co je to? kde je to? a jak se k tomu dostat?
s úsměvěm a něčím dychtivým až nenasytným v očích položím očekávanou otázku, která zazněla již v mnohých obnovách doufajíc, že již bude zodpovězena.

Ošetřovna

Takže nakonec to vypadá trochu slibněji. Alespoň z jedné stránky co se města a našeho pátrání bude týkat. I když jak nad tím ještě na okamžik zapřemýšlím tak pokud by byla vesnice napadena plnou silou tak to může dopadnout špatně.
Jakmile žena mi ta žena odpoví na mojí otázku tak se trochu uklidním a začnu přemýšlet o jiných věcech které jsou teď mnohem důležitější. Ne-li životně důležité.
A co se toho prokletí o kterém tu je řeč týče tak bych to hned tak nezavrhoval. Možná že tu žádná kledba ani nic podobného není ale je dobré se mít na pozoru. Magie se vetře všude a ta není o nic lepší. I když někdo s jiným úhlem pohledu by řekl něco jiného.
Situace kolem je zdá se pořád stejná. Nakažení tady trpí zatím co se o ně druzí starají. Momentálně mě nic moc nenapadá co dál říct ale jistě se to změní mezitím poslouchám o čem mluví ostatní v domění že mě něco napadne.
I když to pátrání a boj proti těm vlkodlakům nebo co to je zač bude nebezpečný tak doufám že se vyhneme nebezpečím uvnitř téhle skupiny. To by mohlo být možná nebezpečnější než ti vlci. I když je neznám tak bych řekl že budou všichni nečím zvláštní a tím dá se říct nebezpeční ale jako vždy zbytečně moc přemýšlím. Počkám jak to tu dopadne.

Stále na ošetřovně, avšak brzy tomu bude jinak

Jak je zjevné, mé otevřené jednání tyto dobrodruhy překvapilo, ne-li přímo zaskočilo. Zjevně stále netuší, co je Arikas za místo, kam přesně se to dostali. A bohužel to vypadá, že nebudou mít ani možnost to zjistit. Čas je náš neúprosný vládce.
Přesto se nyní věnuji naši bezeslovné komunikaci s tvorem temnoty či jak jinak by nazvali tuto svým způsobem krásnou i hrůzostrašnou dívku.
Proč lpím na jejich záchraně? Odpověď je snadnější než by se z počátku zdálo. Útoky začaly jen pár dní po mém příchodu a já netuším proč. A snad proto se cítím vinna za ty, kteří byli nakaženi. Takže ano, hádáš správně. Je v tom notná dávka soucitu. A o ´svou vesnici´ se nebojím ani v nejmenším. Tuším, že nejsi dítětem noci prvních pár dní, sama víš, co je pro tebe nejlepší. A i tak to vím já. Tvé teorie si vážím stejně tak jako si budu vážit toho, když se nebudeš zbytečně vyptávat. Na mnohá tajemství ještě nenastal čas k tomu, aby se odhalila. Z mé i tvé strany, pokud se nemýlím. Mohu ti ale potvrdit jediné, to, co někteří ještě stále nepoznali. Jsem čarodějkou a vládnu nemalou mocí, ale ani já nedokáži vyléčit či ovlivnit vše, ale díky tomuto mému postavení vím o možném Léku lykantropie, dodám nakonec, dřív než pro tuto chvíli náš rozhovor ukončím, abych svou pozornost mohla věnovat i jiným.
Po výbušné reakci námezdního vojáka se jen tajemně usměji a zlehka si založím ruce na prsou. Nemá to být žádné vysměvačné gesto, ale přesto tím dávám znát mé pobavení.
“Jak jste sám řekl, pane, zjevně byste neuspěl. Pokud vaše pozornost byť jen na chvíli zamířila v hospodě mým směre, jistě jste nepřehlédl muže, který tentýž stůl se mnou obýval. A to byl starosta. Vše, co dělám zde v Arikasu a pro něj, dělám pod záštitou starosty“ promluvím klidným hlasem. Již dávno jsem se zapřísáhla v tom, že jim odpovím na všechny otázky, co je budou zajímat. Na všechny, které se týkají úkolu, který se musí vyřešit.
Mou pozornost si opětovně vyžádá elfí zaklínač a já na něj pohlédnu, zatímco muže, s nímž jsem hovořila před chvílí nechám samotného v jeho myšlenkách.
“Ne nezbytně, Gwailnare,“ oslovím elfa jeho jménem.
“V tuto dobu již jistě spí mladá dívka. Jeden z napadených je její přítel a ona jako jediná se vlkodlaků nebojí. Již několikátým dnem ji předávám ve spěchu své zkušenosti, abych se mohla vydat na cestu i já,“ povysvětlím začátek mé věty.
Když tu se náhle na mne vyhrne přespříliš otázek, které i při té nejlepší vůli nejsem schopna zodpovědět najednou. Opět se usměji, nyní to vypadá nesměle a prohlédnu si všechny v této místnosti.
“Omlouvám se, jestli na něco zapomenu, avšak máte mnoho dotazů a snad ani já neznám na všechny odpověď. Vám, pane, mohu jen potvrdit domněnku o nalezení těl nakažených. Ne všichni byli před branami, někteří byli i hlouběji v lesích. Zbylí muži se nebojí ráno vycházet ven, za hranice osady, avšak po soumraku neodchází nikdo, jehož mysl je zdravá,“ odpovím na první z otázek, které mi byly položeny.
Býti jediným informátorem o věcech, jež se staly může být vyčerpávající. Bohužel nikdo nemá přehled, ten, který mám já. Nikdo jiný…
“Pokud mi skutečně chcete pomoci a přitom se dozvědět více o tajemném léku, jež hledám, pojďte se mnou do knihovny. Říká se o ní, že staré a zakázané spisy celého světa mizely právě v ní a já tomu věřím. Sama po nocích trávím hledáním jedné jediné knihy, avšak v kvantech lejster, starých svitků a zaprášených desek ji není lehké najít. V té knize jsou odpovědi na vše, co pro tuto chvíli potřebujeme znát.“

ošetřovna

Nad slovy ostatních se nadlouho zamyslím . Během rozhovoru , který probíhá kolem procházím mezi raněnými a studuji jejich zranění . Tak si to znovu zrekapitulujeme , máme tu vesnici plnou divných lidí , na kterou útočí vlkodlak .
Dále tu máme léčitelku , která se nezištně stará o raněné .
Máme tu očividně výší upírku , která si hraje na hodnou dámu , ale kazí jí to její poznámky , kterými mne častuje.“Paní zapomínáš s kým mluvíš .
Já nejsem lovec čarodějnic a ani zaklínač . Jsem žoldák , který procestoval svět .
Mne nenajímají k boji s bytostmi , jako jsi ty .
Já bojuji spíše se služebníky a častěji honím choré lidi , nebo zvířata než vlkodlaky a jiná podobná stvoření . Vojáci , jako já obkličují dům , když do něj vstupuje lovec čarodějnic , nebo zaklínač .
Přesto jsem za svůj život pár věcí zjistil a možná na situaci ve vesnici nahlížím , příliš drasticky , ale faktem je , že pokut se budeme hádat nic dobrého s toho nevznikne .“ prohlásím pevně , ale ani mne nenapadne , abych se podíval do očí .
“Rád tě doprovodím , i když bych byl rači , kdyby to nebylo do pekel . “ odpovídám léčitelce zpola vážně.

Ošetřovna

Situace se podle všeho stále nezměnila a stále se debatuje všem možném co ostatní zajímá.
No takže tu máme nástupkyni naší průvodkyně která se vlkodlaků nebo co to je nebojí a bude se starat o vesnici zatím co tahle půjde s námi. Docela statečná holka když předčí většinu zdejších mužů kteří se v noci bojí chodit do lesa.
Některé další informace jsou taktéž zajímavé ale času není moc.
Zajímavá knížka v knihovně a to ještě proti tomu co se tu potlouká? To je dobře ale myslím že jim s tím nějak moc zvlášť nepomohu. Né že bych nechtěl.

Ošetřovna

Po odpovědi od Lileath se jen tiše pousměju a ponořím se do svých úvah.
Vnímám všechno kolem, ale rozhodně tak nevypadám. Spíš jako kdybych byl duchem nepřítomný, ale tak to není.
,, V knihách se ukrývá spousta tajemství a moudrosti, rozhodně půjdu s tebou a pomohu ti dotyčnou knihu najít. Ale jak se zdá, tak na to nemáme mnoho času, je to tak? Pokud je to pravda, tak bychom se měli přestat vybavovat a začít jednat!" navrhnu a jako první zamířím ven z tohohle domu bolesti a strachu.
Venku je nádherná, ale trochu chladná noc. Počkám na ostatní a mezitím pozoruji domy a okna v nich.
Přišlo mi zvláštní, že mě osud dostal až sem, protože tady zjevně nebylo něco v pořádku. Napadala mě spousta věcí, proč bych měl jít dál a nechat tuhle osadu jejímu osudu, ale přesto jsem zůstával.
Rozum chtěl odejít, ale srdce toužilo zůstat.
Co mě zde drží? napadne mě a pak se pootočím a zahlédnu záhadný pohled Lileath.

Ošetřovna - stále a neustále debatujíc

Naslouchám hovoru ostatních. Většina zjevně zapomíná na hrozby, které se kolem nich hemží. Buď jsou natolik hloupí, nebo jim věci stále nedocházejí a nemluvím notně o sobě. Malá milá blonďatí Lileath se snaží odpovídat na všechny otázky jak jen může, ale je jich příliš mnoho. Pro ostatní neslyšitelný rozhovor mezi námi se chýlí ke konci. Pomalu a lehce přikývnu hlavou a myšlenkami pošlu svá poslední slova.
"Pravda, pravda. Každé tajemství má svůj správný čas. A na zodpovězení otázek bude ještě dostatek času. Přesto ne nutně musí to být tvou chybou, jsi jen na špatném místě ve špatný čas. Mohu přiznat, že jej sem neúmyslně zatlačil můj rod. Máme své lovce a obyčejní lidé jsou v tomto případě stavěni na vedlejší trasu."
Dopovím a snad jsem ve svém proslovu zaslechla i kousek shovívavosti? Ne, to není možné. Ta má protivný ocas, pachuť, která štípe na jazyku. Ani ta nejhorší krev nic takového nemá.
Žoldák opět proklamuje cosi ze svého života a připoznámce "Jako jsi ty" se ve mně vzedme vlna vzteku.
Opovažuješ se to jen pronést s nechutí??? Abych ti nezlámala tvůj křehounký krček.
Celé toto mírné vyvedení z míry se může projevit pouze v mých očích, ale leckdo se do nich bojí pohlédnout. Navenek jsem se naučila zachovávat tvář bez hnutí s lehkým ironickým úsměvem na rtech. Jen oči mne vždycky prozradí, dovolí si říct svůj názor a to je mnohdy velká chyba v mém světě.
Abys ty nezapomněl s kým mluvíš ty hovádko boží...
vše je pro mne zase klidné, napětí povolilo, nenechám se přece ušpinit jeho krví.
Ne, nezapomínám. Nemám nejmenší ponětí kdo to tu přede mnou stojí a pomalu se bojí odhalit svou tvář a popravdě, pokud se na mne nebudeš vrhat se zbraní v ruce při první příležitosti, tak mne to nijak zvlášť nezajímá.
Stálý nenucený konverzační tón, pomalé pohyby, plavmé kroky...nic o co bych se snažila. Je mou přirozeností se pohybovat tiše...neslyšně...nezpozorovatelně...
tu mne naráz napadne... Pokud uschovám trochu léku pro naše šarlatány a magiky, možná najdou nějaký způsob, jak se těch uslintaných bestií zbavit na dobro. Nebo je alespoň proměnit v neškodné psy...
Elf si po chvíli přidává na ráznosti a aby zdramatizoval svá slova, vychází z ošetřovny. V jistém smyslu má pravdu. Pokud Lileath neví, kde je kniha, v níž se skrývá to převzácné tajemství, je naprosto zbytečné být zde a debatovat.
I když debata se žoldákem mi připadá zbytečná tak jako tak.
Oknem pohlédnu ven. Noc se nezměnila. Stále černá, pro někoho beznadějná, pro někoho útočiště. Vládkyně všeho než zas nastoupí to pálivé slunce...
Vyčkávám, než ostatní vyjdou, přecijen jsem nejdál ode dveří a nemám ráda svá záda vystavena lidem, které neznám. Od nemocných a jejich žen mi přeci nic nehrozí, i když se na mě některé dívají s neskýrvanou bázlivostí a otázkou "Co nás to znovu potkalo?" v utrápených očích.
Chtělo by to se najíst...

Změna stanoviště - před knihovnou

Lileath se vám snažila poskytnout odpovědi na každou otázku, která opustila vaše ústa. Co nejpřesnější výčet formací, který znala lépe než kdokoliv jiný. Ale ani ona není neomylná, a snad se mohlo i stát, že některé otázky zůstaly nezodpovězeny nebo nebyly řečeny správně. Ale to nikoho v tuto chvíli netrápilo. Váš cíl byl úplně jiný – malá kniha, starší než samotné základy této osady. Jak a kdy se sem dostala, to nikdo netuší. A jestli tu stále je? Kdo ví, jen vaše průvodkyně je o tom skálopevně přesvědčena.

Plavovláska vyjde z ošetřovny hned za elfím zaklínačem, ale je vlastně jedno, jestli vychází první či poslední. Vyšla-li by první, musela by čekat na vás, vyšla-li by poslední, čekali byste vy na ni, neboť nevíte, kam přesně máte namířeno. Nikdo z vás tu nebyl tak dlouho, aby jej zajímalo něco tak pomíjivého jako je knihovna. Nikdo z vás nepočítal, že ji vůbec bude potřebovat.

Lileath se rozejde naučeným směrem jejího každodenního nocoviště. Jde a neotáčí se na vás, jakoby vám chtěla dopřát poslední možnost si svůj slib rozmyslet. A skutečně, nyní máte poslední příležitost se nenápadně od skupinky odpojit a ztratit se v hávu noci. Ale proč byste to dělali? Nebezpečí vesnice je nyní i nebezpečím vašim.

Půlelfka je se po pár minutách zastaví před malou zchátralou budovou. Nikoho by nenapadlo, že tohle je ta proslulá knihovna. Místo uznávané nejen v Arikasu, ale po celém kontinentu při zmínce o skvostech zde ztracených.
A přesto přese všechno na vás z polorozpadlé budovy dýchá mysticismus a léta věků. Nyní, když zde stojíte i vy začínáte věřit tomu, že zde mohou být skryty poklady pera.

Cesta před knihovnu, knihovna

Lileath vyšla nějakou chvíli po mě a pak vyrazila směrem, nám sice neznámým, ale ona si byla přesně jistá, že jde správně. Nenapadlo mě ani na okamžik, že bych měl jít někam jinam, něž za ní.
Netrvalo dlouho a octli jsme se před staře a trochu zchátrale vyhlížející budovou, ze které však bylo cítit jakési kouzlo, které říkalo, že zde se nachází něco výjimečného.
Díval jsem se do oken, kde již panovala tma a přemítal jsem o tom, že by tato knihovna měla být někým vyspravena, protože kdyby z tohoto místa nedýchala přítomnost magie, tak by nikdo neřekl, že tato budova, je ta proslulá knihovna v Arikasu, kde se mají ukrývat stovky vzácných spisů a pokladů starých věků.
Jak jsem si všiml, tak jsem nebyl jediný, kdo si všimnul krásy tohoto místa. Budovy byla sice zchátralá, ale přesto byla zvláštní a lákala ke vstupu dovnitř.
Přestože jsem toužil být uvnitř a prohlédnout si všechno, tak jsem se neodhodlal vstoupit bez dovolení Lileath.
Možná bych si připadal jako znesvětitel něčeho vzácného a krásného.

před knihovnou

Po jednom vycházíme z ošetřovny a já ještě věnuji poslední pohled téměř přeměněnému mladíkovi. následuji Lileath a všechny ostatní směrem ke knihovně. O ničem nepřemýšlím, nemám důvod. Jen pokračuji v hcůzi. Zastavím se před knihovnou, když se zastaví i plavovláska. Nemám otázky, všechny, nebo alespoň většina mých otázek byla zodpovězena. Tedy čekám a porhlížím si mezitím ošuntělou budovu. Sic emne napadají různé myšlenky, co by se v ní mohlo skrývat, ale věřím, že až bude po všem, budu si moct budovu, i veškeré svitky v ní porhlédnout. každopádně malou šanci budu mít i nyní.

U knihovny

Na ošetřovně už jen čekám než se vydáme dál a zanedlouho se i dočkám. Vydáme se ven z ošetřovny a elfka nás vede směrem k té knihovně kde by mělo být něco co nám pomůže v dalším plnění toho úkolu.
Hmm knihovna. A zase příjde pro změnu po dlouhé době čekání než se najde co bude třeba. Vůbec mi to ale nevadí, vážně ne. Snad jim budu moci nějak pomoct i když v knihovně jím moc nepomůžu.
Knihovna se nachází kousek od ošetřovny alespoň co se mého názoru týče. Nějak moc nespěchám proto jdu klídným krokem a jak se zdá tak asi i poslední. Nakonec dojdu ke knihovně kde už čekají ostatní.
Tak a teď hurá dovnitř než si to rozmyslím a půjdu se někam natáhnout.

ošetřovna-> knihovna

Klidně opětuji Ianthee pohled . Už víc krát jsem stál na ostří nože, přesto mne příliš nenadchla myšlenka, že se hádám s jedním s prastarých, proto si raději nechávám případné odpovědi pro sebe .
Není dobré pokoušet příliš trpělivost prastarých . Ta totiž bývá časem dost zpracována .
Raději si na ni dám pozor.
Její přístup je shodný s mým . Není důvod se připravovat o spojence. vycházím s ošetřovny s mrazením v zádech .
Dávám si pozor , aby Ianthee byla přede mnou . Přeci jen není důvod dávat ji příležitost k pomstě i když jsem přesvědčen, že pokut by se mne pokusila zabít , tak by uspěla .
Prohlížím si bez valného zájmu knihovnu . Číst sice umím, ale není to moje hlavní dovednost . Knih o historii jsem četl jen pár , filozofie a magie jsou mi cizí a tak mne příliš nelákalo číst staré svazky a natož pak je hledat .

Prohlédnu si budovu a prvním pohledem ji zhodnotím , ale závěr si nechám na později. Počkám jestli někdo nevyjde .
“ Tak dámy až po vás .“ promluvím do ticha noční vesnice.

Knihovna

Lileath vás nechá vstřebat onen počáteční, dá-li se to tak nazvat, šok, který vám vzezření prastaré knihovny způsobilo a pomalými krůčky vykročí, neb jak očekávala, nikdo z vás nebyl tak drzý, aby dovnitř vstoupil sám.
Půlelfka se zlehka dotkla dveří, jež očích poutníka nasvědčovaly, že každou chvíli opustí své panty a nezadržitelně se svezou k zemi, přesto však z nich nevyšel ani jeden jediný zvuk a snadno se rozestoupily. Uvnitř byla tma, která jakoby se vás snažila pohltit do sebe, spolknout vás a vysát z vás veškerou sílu i magii, kterou máte. Ta tma jakoby žila, avšak jen do chvíle než Lileath tiše zašeptala jedno jediné slovíčko. Nikdo z vás mu nerozuměl, avšak již nikdo z vás neměl pochyby o tom, kdo Lileath ve skutečnosti je, neboť plameny, které v příštím okamžiku zažehnuly z ničeho v každém rohu i středu stěn by mohly spálit cenné svazky na nic neříkající prach, avšak ona se toho nebála.
Nyní se konečně zastavila, dosti daleko od vchodu, abyste se všichni mohli bez potíží do místnosti vejít.
Do očí vás doslova bila velikost tohoto místa i miliony svazků sezařených na polici rádoby namátkou a přesto jakoby se zdálo, že každou chvíli jinak. A stejně tak podivné byly malé hromádky knih položené na zemi, z nichž ani jedna nepřečnívala nad těmi dalšími.
“To, co vidíte na zemi, je moje práce,“ podotkla tiše Lileath a konečně přerušila nezvyklé ticho.
“Jak jste si jistě všimli, tato místnost žije svými vlastními pravidly a jen ten, kdo zná magii ji může zkrotit, aspoň zdánlivě a na chvíli… Veškeré svazky se v předem neurčeném pořadí i intervalech samy od sebe přehazují. Snad je v tom i nějaký systém, přišla jsem na tři, avšak vždycky, když jsem byla před cílem, kniha jíž hledám, tam nebyla,“ pokračuje dál plavovláska a na chvíli se odmlčí, aby vám ukázala na tři rudě červené zářezy rozmístěné na rozličných policích i místech.
“Pokud mi skutečně chcete pomoci, nikdy nezapomeňte na pravidlo ukládat knihy na zem v přesném počtu devíti. Pokud se spletete, byť jen jednou, celá dosavadní práce bude zničena a veškeré vyřazené knihy se vrátí zpět. Hledejte knihu, která bude jiná než ostatní. U každého z vás může vypadat jinak, ale věřím, že ji poznáte na první pohled. Hodně štěstí,“ dokončí celý svůj proslov a sama se otočí k prvnímu regálu, aby započala svou práci.

Knihovna

Jakmile jsou dveře do knihovny otevřeny a naše hostitelka vtoupí dovnitř tak jdu pomalu za ostatními jako jeden z posledních.
Tak a teď příjde na řadu to zdlouhavé hledání. Čehosi co nám asi pomůže a možná i zachrání náš krk.
Uvnitř je dá se říct tma jako v pytli což mi vůbec nevadí. Právě naopak. V takovémto prostředí se cítím jako doma.
Pak se ale náhle z ničeho nic objeví plameny které osvětlitlují místnost.
Až mi z toho běhá mráz po zádech. No ze strachu spíš z té magie co za to může. Jako by člověk světlo nemohl rozsvítit sám bez pomoci toho všeho.
Pak začne vysvětlovat všechno okolo zdejší magie, o knihách a o systému s jakým se tu má pracovat.
Hold jako by někdo chtěl aby tu ostatní nebo spíše každý nenašel co by hledal. Takhle to vypadá bezpečnejší, třeba by to měli použít spíš u něčeho jiného aby se bránili zlodějům.
Jakmile skončí svou řečtak se naokamžik ozvu já.
Velice rád bych vám byl nápomocen slečno ale jaksi mám problém s knihami jejich čtením a vším kolem toho takže mě prosím omluvte že se nezapojím.
I když by opravdu rád prozkoumal zdejší sbírku moudrostí.

knihovna

Vstoupím za Lileath a rozhlédnu se po setmělé místnosti. Rozhlédnu se kolem a nejistě postupuji k jednomu z regálů.
S rukou na jílci meče si regál prohlížím. Mám zlou zkušenost s velkými knihovnami. Jednou na mne s pomocí několika lidí spadl regál.
Není divu, že tu maj problémy.
Vždyť tady je magická každá druhá kniha a každá třetí je zakázaná na celém kontinentu.
Z hlavy mne napadají jména třech představitelů náboženství, kteří by byli schopni vypálit celí kraj, aby tuhle knihovnu zničili.
“Tohle není dobré místo, kde by se člověk měl delší dobu zdržovat.
Některé s těch svazků šeptají a jsem si jist, že bych nechtěl pochopit co.“ prohlásím těsně předtím než naše hostitelka zapálí světla.
Začínám uvažovat do čeho jsem se to nechal namočit.
“ Měl bych otázku.
Tohle je vesnice plná válečníku na odpočinku.
Máte tu knihovnu, za kterou by většina magických společností obětovala celí kontinent a nedokážete si poradit s vlkem ?“
Nahodile vytáhnu jednu z knih, jejíž název poznávám . “ Tak tohle je vcelku zajímavé!“
Začnu procházet regál a hledám knihy, které by mne zaujali.
“Máš alespoň přibližnou představu, co hledáme?“ ptám se a zaujatě studuji jedno z knih o dávných příbězích, jenž jsem našel.
Počkám na odpověď a pak dodám.“Nebylo by jednoduší požádat knihovnu, aby ti tu knihu ukázala?
Říkala jsi totiž, že si žije svým životem.
Mě by se také nelíbilo, kdyby ke mně někdo přišel a začal mne šacovat.
Ovládáš magii, jak jsi tak nonšalantně ukázala, tak se na tu knihu zeptej.“
Vezmu knihu a začínám znovu hledat .

Knihovna

Začal jsem spocházet knihy, jak nám řekla Lileath a snažil jsem se nedat najevo neklid, který do mě vstupoval pokaždé, když jsem se dotkl některé z nich. Tyto knihy byly plné moci a já se divil, že na sebe vůbec nechají sahat. Byla to překrásná a přesto strašidelná akce.
Zrovna jsem vzal do ruky třetí svazek, byla to černě vázaná kniha s nažloutlými stránkami, když jsem zaslechl, co říkal Verik. Svým způsobem to dávalo smysl. Takhle jsme mohli strávit hodiny, možná i dny hledáním one knihy. Lileath sama říkala, že jí už delší dobu hledá a stále nenachází a šance, že by nám mohla knihovna sama pomoci byla lákavá.
,, Verik má pravdu, stálo by to za skoušku, protože takhle akorát příjdeme o drahocený čas, který se nám později může hodit!" řeknu tiše, abych nevyrušil duchy, kteří tady jistě sídlily.
Tohle místo bylo posvátné.
Než se Lileath rozhodne, tak odložím i černě vázanou knihu, která nebyla ta pravá, k ostatním, které již odpočívali na zemi a sáhnu po dalším svazku.
Tentokrát se mi do rukou dostal svazek vázaný ve velmi kvalitní kůži. Mohl jsem jen hádat, ale zjevně to byla kůže dračí. Byla pevná a kvelitní, přestože stránky byly již méně zachovalé.

Knihovna a rozhovor v ní

Můj plán zapojit se opětovně do práce, která spočívala v touze najít knihu s oním tajemstvím věků, musel být ještě o chvíli odložen, neboť nebyly stále zodpovězeny všechny otázky, které tížily mysl těch, jež se mi rozhodli pomoci.
Upřu pohled svých mandlových očí na toho, kdo na mne promlouval a zkoumavě, avšak nikterak vtíravě si jej prohlédnu. Toho, že je nevidomý, jsem si samozřejmě již dávno všimla, ačkoliv jeho pohyby nasvědčují o smíření se s tímto handicapem, přesto mne udiví, že s rozvojem jeho ostatních smyslů nepřišel na to, že vidět se dá i jinak než očima.
“To samozřejmě chápu. Vpravo od vás asi na dva metry je čtenářský stůl se židlí, klidně se posaďte,“ promluvím vlídně, aniž bych se jej snažila přesvědčit, aby v sobě objevil onu vlastnost „čtení vyšší moci.“
Nepřišel ještě čas, lidé stárnou rychleji, avšak chápou pomaleji. Až jeho vlasy budou prokvetlé stříbrem, sám pochopí.
Pak se však opět ozve válečník a jsem si jista, že jeho otázky nebudou moc příjemné. Snad jen věřit, že nedojdou do takového osočování jako tomu bylo s bledou dívkou opodál.
“Promiň, že se ptám, ctihodný šermíři, ale setkal ses už někdy s vlkodlakem? Se živým vlkem v jeho největší síle? Existuje jen málo bytostí, které jsou schopny jej porazit,“ opáčím a můj pohled se na krátkou chvíli stočí právě k upírce.
Poté ale pohlédnu zpátky na toho, kdo se táže.
“Popravdě, nemám. O knize je tak málo zmínek, jen střípky báchorek se zrnkem pravdy, ale již v prvním dni, kdy jsem vstoupila do této knihovny vím, že kniha skutečně existuje. A je tady,“ dokončím se skálopevným přesvědčením.
Po jeho odpovědi mé oči získají až neskutečnou divokost, a přesto má tvář zůstává netečná, jakoby vytesána z chladného kamene.
Ach, hloupí lidé. Mám tolik vaší krve, a přesto chápu a mnoho více. Čím to je? Kde je ta chyba? pomyslím si, avšak když se ke stejné otázce přidá i elfí zaklínač, pozvednu jedno obočí. Oni skutečně nechápou, o co tady jde? Co je toto místo zač?
Dokáži se dokonale ovládat, a mé reakce jsou přesně takové jaké chci, aby byly. Má tvář dojde k lehkému sarkastickému úsměvu, nijak vysmívavému, s ochotou vše vysvětlit.
“Knihovna nestojí na žádné straně, jednoduše řečeno. Není dobrá a není ani zlá. Je jí jedno, kdo objeví tajemství v ní skrytá a jak s nimi naloží. Ona se stará jen a pouze o sebe, o své blaho. Zní to hezky poprosí? Odkud si myslíte, že se zde vzaly všechny ty knihy? Ano, mnohé z nich jsou ukryty neznámými, ale ne všechny. Mnohé jsou také dary, dary za pomoc při hledání tužeb a přání. Myslíte si snad, že máte u sebe něco, o co by mohla mít knihovna zájem a dobrovolně tedy vydat knihu, která se hledá již po staletí?“ otáži se.
“Pokud ano, prosím, zkuste to.“

knihovna

Pomalu, ale jistě naše korky směřují do oněch omšelých dveří knihovny, jež od pohledu nemají daleko k rozpadnutá se v prach.
Dohadování s lidským bojovníkem mne poněkud rychle omrzelo, ale je vidno, že on si na mé pohyby a záměry dává značný pozor. Nemám mu to za zlé, je to pouhý člověk. Vstupujeme do místnosti a z tamního vzduchu je jasné, že to není jen obyčejné skladiště knih. Tma mi nevadí, je to má přirozenost v ní pobývat a to ikdyž zdejší tma je temnější a táživější nežkdekoli jinde. Toto místi...tato knihovna je jedna z těch, o kterých jsem již slyšela. Jsou mocné a lstivé. Stačí jediná chyba a veškerá práce, jež mohla trvat i celý jeden lidský život může přijít vniveč. Tato knihovna je jistě také drahá a nesmlouvavá, ráda shromažďuje cené ve svých útrobách.
...jedna...
...dvě...
...tři...
...čtyři...
...pět...
...šest...
...sedm...
...osm...
...devět...

...jedna...
...dvě...
...tři...
...čtyři...
...pět...
...šest...
...sedm...
...osm...
...devět...

...jedna...
...dvě...
...tři...
...čtyři...
...pět...
...šest...
...sedm...
...osm...
...devět...
To jistě něco znamená...

Pomyslám si při počítání těch podivných hromádek na zemi a vskutku. Plavovláska nás upozorní, že nynější systém, v pořadí tedy čtvrtý, má velmi spoločneho s počtom devet.
tato knihovna jistě skrývá mnohá tajemství a jsem si téměř jistá, že i já bych zde mohla najím mnohé o své podstatě. A vskutku, jakmile se zahledím na jednu z polic, kde značně omšelé hřbety knih před sebou nesou valnou hromádku prachu, jež značí, že je nikdo dlouho nečetl. Je to až hříšné, ale hříšných věcí je spousta. Hledím na názvy knih, jež jsou obtížně čitelné a naleznu úzkou knihu s koženou vazbou a dřevěným podkladem. Do kůže byly protlačeny pečetě jakéhosi náboženství a titul hrdě hlásal : Nebezpečenstvo vampyrismu a obrana před ním. Praktické rady pro farníky...
Na tváři mi vytanul znechuceně pobavený úsměv a namátkou jsem knihu otevřela...
...oči jeho žhnou pekelným plamenem, jež způsobí popáleniny a zapálí suché klestie. Zuby má ostré a špičaté a přes dolní ret mu vyčuhují. Polijte tvora nočního vodou svěcenou a on se začne škvařit ve šťávě vlastní, I když stvůru na kousky rozsekáte, rozházejte její části každou do jiného toku řeky, aby se již spojiti nemohly a prošpikujte česnekem jako...

Uniklo mi pobavené uchychtnutí a mínila jsem knihu nechtat přeletět přes celou místnost, neboť tento svazek neobsahoval pražádnou moudrost, avšak rozmyslela jsem si to velice dobře, neboť by toto gesto mohlo zmařit tu práci jež Lileath dala.
mladík s holí se ospravedlní, že nemůže pomoci v hledání svazku a já se pídím po důvodu tohoto jeho konání. Až nyní si všímám, že jeho hůl má svůj podstatný úkol. Zaráží mne, že jsem si jej neprohlédla dříve a tuto skutečnost neodhalila. Nyní je však zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Bojovník, s jež se rozhodl se mnou an ošetřovně dohadovat os vých pravdách se opět staví na stranu těch, kteří nechápají. Chvíli sleduji jejich dohadování a dokonce si všímám, že i o mé osobě padne nenadálá zmínka. Lileath podotkne, že je jen málokdo, kdo se postaví tomu čoklovi plné síle a má valnou šanci vyvýznout živ a relativně zdráv...
Já jsem si však z předchozího lítého boje odnesla tři dlouhé a hluboké šrmy, táhnoucí se zpod černých vlasů, přes celou šíji až pod bedra. šrámy jsou značně patrné i nyní když mám vlasy volně spuštěné, ale málokdo vidí co je přímo před ním...
Bylo to pro Edriena...nahmátnu na svém krku kůži s vlčím zuby a promnu sedmý tesák v překvapivě hebkých prstech.
I elf se zapojuje do debaty a mě to spíše připadá nesmyslné zde takto tlachat, když pravidla jsou jasně stanovená.
Opravdu nemám ráda hlupáky, co nedokáží pochopit jednoduchou věc...chtělo by to něco k snědku...co takhle elfí krev? nebo možná bojovníkova? vypadá značně zcestovalý, bude chutnat po krajích jež navštívil...
Věnuji každému lehce lačný pohled, ale dál klidně stojím opřena o regál s knihami držíc jeden ze svazků v ruce.
Knihovna jistě dobře zná tajmství, jež ukrývá a zná také jejich cenu, kteoru bys musel notně navýšit...chceš-li snad obětovat něco, co by nám pomohlo? vyzkoušej to žoldnéři, možná to pak bude zábavný pohled...

sarkasmus v mém tichém, těžce postřehnutelném šeptání je až těžce dopadající na jednoduchou mysl, ale dál se k tomu nevyjadřuji.

"Tedy ukládat na zem po devíti a nejinak, dokud nenajdeme knihu, jež bude ta pravá říkáš?"
nasměřuji svou myšlenku k plavovlásce a prohlížím osm knih na poličce. žádná z nich mi nijak zvlášť do oka nepadá a tajemství, jež snad skrývají nejsou tak důležitá, jako to, které nyní hledáme...v rukách stále svírám ten jeden svazek, ale potlačuji silné nutkání jím mrštit přes místnost...

Knihovna

Poslouchal jsem slova Lileath a došlo mi, že jsem se choval jako hlupák. Zastyděl jsem se za to, že se chovám jako nevzdělaný podomek někde na vesnici a ne jako elf. Nechápal jsem sám sebe a tak jsem se raději zase pustil tiše do práce a přestal sledoval, co dělají ostatní. Když jsem říkal, že ztrácíme drahocený čas hledáním, tak jsem se mílil. Ztráceli jsme čas tlacháním do kterého jsem se tak bláhově zapojil. Prohlížel jsem si svazky, ale žádný nebyl ten pravý. Přesto jsem se opěvnil klidem a trpělivostí.
Byla tady spousta vzácných svazků a já bych dal u některých cokoli, abych se do nich mohl začíst a zkoumat tajemství, která skrývají.
Zarazil jsem se u jedné z knih, která byla vázaná v bílé kůži na teré byl z vrchu vypálen znak vlčí hlavy, což byl znak zaklínačů. Neotevřel jsem ji, pouze pohled se mi podivně zakalil, když jsem se ponořil do vzpomínek.. Znovu se mi honilo hlavou, proč mi nebylo dovoleno vykonat Zkoušku trav a přesto jsem dostal medailon a dva meče. Mohl jsem zabíjet stvůry, což jsem dělal, ale přesto jsem nebyl právoplatným zaklínačem, což mě trápilo. Starší kněží mi řekli, že až ve světě vykonám svůj úděl, tak mi bude dovoleno podstoupit Zkoušku trav, ale poznám až nadejde můj čas?
Zavřel jsem oči a vrátil se do současnosti a znovu se věnoval knihám. Knihu s jejich znakem jsem odložil na hormadu, kam patřila a zaměřil jsem se na další polici s knihami.

Knihovna

Nechám ostatní hledat a já se mezitím procházím po knihovně sem a tam. Nemám rád podobný klid když mám práci a není co dělat. Budu čekat jak to dopadne a nebudu se plést ostatním do práce.
Mezitím co se procházím poslouchám jejich rozhovory při pátrání.
K čemu mají vůbec podobnou knihovnu když jim nechce dát tu knihu? Na magii se nedá spoléhat je lepší se spolehnout na sebe. Jestli je knihovna opravdu myslící a nestranná tak jak zjistíme komu odhalí tajemství té knihy? Vždyť už je tu knihovna bůh ví jak dlouho a za tu dobu to nikdo nenašel. To ta knihovna snad čeká na nějakého člověka co bude mít čistou duši a zaslouží si to? Takový lidi snad už v téhle době neexistují. Zajímalo by mě co by se stalo kdyby tu vypukl požár jestli je knihovna připravená i na to.
Procházím se dál po knihovně abych se trochu uklidnil i když to moc nejde.
Kdyby tu nebyl alespoň ten divný pocit ale to nejde. V tom případě by to byla prostá knihovna. Napadají mě dvě možnosti jak je to tu ukryté. Buď tak dobře že to chce opravdu silného kouzelníka aby je našel a nebo je to tu schováno dost mazaně a řešení musí být tak prosté že o něm nikdo ani neuvažuje jako o správném. Já sám si říkám jestli tu ta kniha vůbec je. Možná ano možná že je v tom jen nějaké fígl ale na druhou stranu by bylo bezpečnější schovat jí jinde. Zajímalo by mě jestli zkoušeli hledat i jinde než mezi regály. Chytrý člověk si svůj majetek dobře ukryje aby mu ho nikdo neukradl. Asi se ale potom zeptám jestli se koukali i jinde.
Pár knih zde mě jistým způsobem opravdu přitahuje a projdu se kolem nich a lehce se dotknu desek.
Člověk je ani nemusí číst aby zjistil že jsou zajímavé, škoda je jen to že přečtení by ukázalo co je to to zajímavé.

V knihovně - čas hledání se blíží ke konci

Daný žoldnéř se stále nemá k odpovědi, co se mu asi honí hlavou, že takhle dlouho mlčí?
Jediný, kdo chápe plnou podstatu věci, kdo chápe podstatu samotné knihovny, je upírka. Nelze říci, do jaké míry stojí na mé straně, neboť jistě nic nedělá bezdůvodně. I jí bude zajímat ono tajemství, které bylo ztraceno před stovkami let a mohlo by vyléčit všechny nakažené lykantropií. Všechny, kteří o to stojí.
Náhle ucítím telepatický kontakt přicházející ze strany té, nad kterou jsem právě přemýšlela.
“Přesně tak. Číslo devět je jedno z magických čísel, pro spoutání moci knihovny tím nejsilnějším. Trojka ani sedmička, další silná čísla numerologie i magie, na ni neměla takový účinek,“ odpovím i já stejným způsobem, jakým se mě zeptala a konečně se dám do hledání, ačkoliv jsem stále zvědava na reakci námezdního vojáka.
Kdepak je? Kde ji schováváš? Nechceš mi vyjevit své tajemství jen proto, že víš, kým jsem? Tolik ti to vadí? Bojíš se snad? To si myslím, že ne. Tak proč se bráníš? Přistoupila jsem na tvou hru, hraji podle tvých pravidel. Tak proč to vše? Jsi na tahu, víš, že nemáš na vybranou, že musíš hrát. Tys mne vyzvala, pokud se vzdáš, něco mi dlužíš, rozmlouvám tiše v duchu. Není to telepatie, jen mé myšlenky, a přeci cítím, že je někdo vnímá.
Všichni náhle ucítí pradávnou sílu knihovny, její moc i nestrannost. Jakoby knihovna přijala mou výzvu ke hře, již zase.
Mnou zapálený magický oheň nejdříve zaskomírá jako kdyby někdo náhle otevřel dveře při obrovské vichřici, a pak, s podivným praskavým zvukem začne vytvářet podivné obrazce příběhů na zdech. Jsou však tak rychlé, že nikdo neodhadne příběh, který ukazují.
A je to tady. Tohle jsem zažila již několikrát.
“Kniha je blízko,“ řeknu jen s pohledem upřeným na ostatní.

Knihovna

Po odpovědi naší hostitelky se zahalím do zamyšleného mlčení a místo hledání knih sleduje své dvě nové společnice.
Takže víš , že je tady?
Knihovna se sice stará samo o sebe, ale nezajímá se o to k čemu jsou její vědomosti použity.
Proč nás sem jen pouští, když nám nechce pomoc?
A proč jsi nás sem přivedla léčitelko?
Proč nepožádáš Upírku, aby vás toho problému zbavila jednou provždy?
V boji jsou vždy utrpíš nějaké ztráty.
Když bude lykantrop zabit můžeš se věnovat plně hledání léku ohrožována, jen počasím a normálními vlky a s těmi si místní lehce poradí.
moje myšlenky naruší upírka , která se ještě očividně nepřestala pokoušet mne vyprovokovat mne k výbuchu.

Mají sice pravdu, co já vím o magii a o dětech noci ?
je zajímavé, že já jsem podle nich vrcholná vykopávka, ale žádná z nich se nezmínila, že by tu bytost jednoduše proklela. Hezky na dálku z bezpečí svého domu.
Když se teď otočím a potichu zmizím ze dveří, kdo si toho všimne?
Lidí, kteří se dokáží ohánět meči, jak řekla tu má dost.
Co jeden víc anebo míň změní ? otočím se k odchodu, když lucerny v celé knihovně zablikají.

“Takže kniha, jenž hledáme je blízko.
Mohla by jsi to nějak specifikovat?
Jelikož nevíme, co hledáme a knih je tu opravdu dost.“
Zeptám se klidně a ruce založím na prsou.

Prosím nemazat .

Jeskyně se přenusunula do postu neaktivnách z důvodu zaneprázdnění hráčů, což ovšem neznamená, že jsme se zasekli nadobro. Jeskyně je pomalejšího rázu, jelikož jsme všichni poměrně vytížení časově. PJka to nemá lehké na své škole a věřím, že většina hráčů (já tedy určitě) také nemůže sedět stále jen u andoru. Tím chci říct, že jeskyni zrušit nechceme i když jsme neaktivní. Toto je dlouhodbá a kvalitní trasa, ne kvantitativní a měsíc trvající.
haom, domluvil jsem

Děkuji za projevená zájem, i se dvěma hráči má cenu pokračovat. A děkuji hlavně Tově, Iantheo... Ty víš proč...

Knihovna

Žoldák mlčí, pravděpodobně mu došla slova. To se mi bohužel stává poměrně často, že lidem v rozhovoru se mnou dojdou argumenty. Pak je jejich argumentací boj, což je někdy celkem vtipná záležitost, když zsjití, že jsem desetkrát rychlejší, hbitější a silnější než oni všichni dohromady. Ach ti lidé...cháska jedna.
Elf také mlčí, konečně pochopil heslo Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Slepec se prochází a já jen čekám, kdy narazí do některé z hromádek knih.
Přestanu se poohlížet po ostatních, neboť z nich si žádné moudro vzít nemohu a jen lehce pokývnu Lileath v odpověď porozumění jejíého záměru. Odložím knihy, jež jsem měla v záměru odložit a hledím na další svazky na polici.
Bible fuj! syknu tiše
Vitae aeterna život věčný...to by mohlo být zajímavé...Vezmu svazek do rukou, ale bohužel jsou to opět nějaké žvásty o Bohu
Jak si udržet spokojeného muže Neodolala jsem. vzala jsem svazek do hebkých prstů a jala se otáčet stránky.
...neprotestuj děvče svému muži, ať je jeho rozhodnutí moudré či špatné, pouze mu poraď, že není nejvhodnější...
Styk pohlavní odkládej co nejdéle je to možné a na lože choď zásadně oblékaná a až tvůj manžel bude již hluboce spát. Pokud si muž styk důrazně vyžádá, zamez styku nahé kůže s tou jeho a nedovol mu pohled na odhalená ňadra. Nesténej, buď tiše jako myška a lež jako prkno. Počkej, až muž vnikne do tvého těla a strni v jediném pohybu. Pokud odhrne noční košili, opět ji shrň zpět a jakmile bude po všem, ujisti se, že jsi čistá a zahalená.
...vař mu to, co má rád a to, co ti dovolí...
...nechoď nikam bez něj...
...mlč pokud tě nevyzve mluviti... velmi dobře jsem se bavila nad tímto spisem a nebýt úkolu, pravděpodobně si sednu a pročtu si tu snůšku nesmyslů a habaďůr celou...že prý mlč!!! že prý lež jako prkno (MH: To s tím sexem jsem si nevymyslela, to opravdu popisuje tuším Retigová v jedné ze svých knir plných jak vidíme užitečných rad :D) zaklapnu knihu a pokračuji k práci, když naráz jakoby v celé knihovně začne proudit magická energie. Pochodně zkomírají a vykreslí mnohé podivné obrazy...smrtelník nemá ponětí zdali by to mohlo být schválně, ale magické bytosti to cítí jinak. Jakoby temnotou problesklo světlo. Jakoby chladem prošla teplá vlna. Kniha je prý blízko...knihovna tedy přijala naši výzvu...výzvu Lileath...slovutné...no...necháme si čas na to, než ji budeme nazývat slovy. výzvu žoldáka, elfa a slepce a výzvu jednoho z nejnebezpečnějších predátorů, jež stojí na vrcholu potravního řetězce..
Hra tedy začíná...

Knihovna

Z monotonního se přehrabování knihami mě vyruší kroky, když se ohlednu, tak spatřím nevidomého, jak přejíždí rukou po vazbách knih. Jistě toho viděl svými smysli víc, než si mi jen dokážeme představit. Lehce jsem se pousmál a pak jsem se chtěl opět věnovat knihám, ale začínalo mi to připadat nesmyslné, jako kdyby knihovna neměla zájem odhalit své tajemství, popravdě, už mě to přestávalo bavit.
Když jsem zvažoval, že bych toho na chvíli nechal, tak knihovnou projela vlna něčeho. Světla záhadně pozhasínala a na stěnách začínali probíhat podivné znaky, které se pohybovali příliš rychle na to, aby se dali přečíst.
Když Lileath pronesla, že je kniha blízko, tak mě zaplavila vlna pochyb. Ano, možná jsem nevěřil na náhodné objěvení knihy, potom, co jsme zde trávili svlj čas beze špetky úzpěchu a proč by odhalovala své tajemství knihovna zrovna nyní. Lileath říkala, že knihovnu již prohledávala a najednou se knihovna rozhodne dát nám knihu. Nevěřil jsem tomu.

Knihovna

Knihovnou procházím klidně a bez konkrétního cíle. Hledám něco co já sám nemůžu nalézt ale i přes to pokračuji dál v hledání. V knihovně je docela mrtvolné ticho jako na hřbitově. Nikdo ani nehlesne. Jediné zvuky které jsou hodně patrné je šustění stránek a kroky.
Doufám že brzy najdeme to co hledáme. Pokud vím tak tu jde o její lidi a pokud brzy knihovna nevydá svá tajemství tak zemře spousta jejich lidí. Na tyhle věci se už opravdu nehodím. Navíc na takovýhle místech.
Nakonec zaslechnu že je kniha blízko.
Konečně. Už jsem se bál že tu budeme hledat několik dní. Doufám že to najdou co nejdřív. Bohužel se mnou nemůžou počítat. Něco bych najít dokázal ale nic určitého to nebude. Takže bude asi lepší když to najdou sami a potom mi jenom řeknou jak to dopadlo.
Budu ale pokračovat v průzkumu kdyby se objevilo něco neobvyklého.

V knihovně - Hra začíná

Lileath vám prozradila fakt, který byl neoddiskutovatelný. Teplota v knihovně rázem klesla až k nepříjemnému bodu mrazu a od úst vám začaly odcházet malé obláčky páry při každém výdechu. Jakoby se knihovna bavila svou dramatičností a hravostí si s obyčejnými smrtelníky. I s těmi, kteří až tak obyčejní nebyli.
“Specifikovat?“ pronesla půlelfka náhle hlasem, v němž se snoubilo vzrušení s podivnou dychtivostí. Když poté pohlédla na žoldáka, který na ni první promluvil, mohl z jejích očí vyčíst až fanatickou naději. Ale v co?
“Znám mnoho legend a každá ji popisuje jinak. Je to kniha přání a snů každého člověka, neboť v ní jsou napsána největší tajemství. Toužíš zjistit, jak se stát nesmrtelným? Je možné, že tato odpověď je tam skryta. Toužíš po tom najít ženu, která byla na tomto světě stvořena jen pro Tebe? Kniha Ti poradí, jak ji najít. Toužíš vyléčit lykantropii? Záznam v ní Ti řekne, jak na to,“ mluví křehká dívka dál. Mluví o věcech neskutečných, jakoby se s nimi běžně setkala a oni pro ni nebyly důležité. Vůbec, krom… zmínce o lykantropii.
“Avšak všechny legendy spojuje to, že prastará kniha není ve skutečnosti knihou ale deníkem toho, kdo všechny tyto zázraky objevil a sám je prožil. Prožil vše, po čem srdce člověka zasteskne a prožil toho mnohem víc až ztratil téměř vše ze své lidskosti. Vždy, když se jeho mysl stala chamtivější. To proto ukryl knihu zde, aby již nikdo další nemohl zneužít jejích tajemství,“ pokračuje dál jako při výkladu zeměznalců při hodinách výuky mladých následníků trůnu.
A pak náhle dívka umlkla. Knihovna se podruhé zachvěla mocnou energií, až veškerý magický oheň mladé čarodějky okamžitě uhasl. A vy jste se ocitli v naprosté tmě.
“Ale, co to…“ znovu jste uslyšeli hlas patřící Lileath a všichni jste poznali, že je v něm něco, co by v něm být nemělo. Byla v něm nejistota s jakou jste se u ní nesetkali.
Byla to snad past? Pokud ano, pak pro koho?
“Nikdo se ani nehněte. Knihovna změnila pravidla hry, neboť já jsem je poupravila první tím, že jsem si přivedla vás.“
Sotva ze tmy opět dozněla její slova, každého z vás se zmocnil nepříjemný pocit. Ten, kdy nevíte, co bude následovat, neboť nevíte s kým máte tu čest. Neznáte toho, kdo proti vám stojí. Nevíte, kým jest.

Hraj svou hru

“Buď pozdravena, krvesajko, jedna z prastarých,“ ozvalo se v tvé hlavě, avšak nikterak posměšně. S jistou úctou, avšak úplně bez bázně. Ty snad jako jediná si z toho podivného hlasu uvnitř tebe strach neměla. Okamžitě jsi poznala, že knihovna nebo její podstata je v dobrém rozmaru a chce si hrát. Již dlouho ji nikdo ke hře nevyzval. Nikdo před Lileath a nyní vámi.
“Žádáš z mého nitra jednu z nejcennějších relikvií, co mám. Ale já jsem ochotna ji vydat, vydat ji tomu malému štěněti, těm ubohým lidem i Tobě. Avšak z každého z vás si něco vezmu,“ pokračoval ten hlas dál. Slyšela jsi jej zřetelně. Byl klidný a tajemný. Byl také hravý a radostný. Avšak ať ses soustředila sebevíc, nepřišla jsi na to, čí hlas to byl. Jakoby neexistovalo pohlaví ani věk, který k tobě mluvil.
“Chci jen znát pravdu. Chci vědět, proč pomáháš někomu, kdo je Tvým nepřítelem. Co očekáváš, že najdeš v tom deníku? Co přesně chceš? Vím, proč jsi přijela i vím, co se odehrálo v tvém řekněme, životě. Ale chci slyšet to přání od Tebe. Vyřkni ho,“ vybídl tě ten hlas znovu. Věděla jsi, že nemá cenu lhát, ale stojí ti to přání za pravdu? Stojí ti zato odhalit svou slabinu?

Hraj svou hru

“Buď pozdraven, poutníku, ozve se náhle hlas, jakoby uvnitř tvé hlavy. A ty zjistíš, že to není jen jako. Ten hlas zde opravdu je. Slyšíš ho stále, a přesto víš, že nikdo nemluvil. Tvé vnitřnosti sevřel podivný pocit, snad strach? Kdo ví. Nikdy by sis nepřipustilo, že máš strach, neboť jsi již dlouho žil ve tmě. A lidé se přeci často tmy báli, ty však nikoliv. Ale přesto si neměl rád věci, které se nedaly vysvětlit iracionálně. A onen hlas takovou věcí právě byl.
“Žádáš z mého nitra jednu z nejcennějších relikvií, co mám. Ale já jsem ochotna ji vydat, vydat ji vám všem. Avšak z každého z vás si něco vezmu,“ pokračoval ten hlas dál. Slyšel jsi jej zřetelně. Byl klidný a tajemný. Byl také hravý a radostný. Avšak ať ses soustředil sebevíc, nepřišel jsi na to, čí hlas to byl. Jakoby neexistovalo pohlaví ani věk, který k tobě mluvil.
“Chci jen znát pravdu. Chci vědět, proč pomáháš čarodějce. Proč se pleteš do věcí, které jdou mimo tvůj svět. Co očekáváš, že najdeš v tom deníku? Co přesně chceš? Nevěřím, že tvé srdce je natolik čisté, aby úmysly byly úplně nezištné. Doufáš snad, že Ti kniha dokáže vrátit zrak? Co by sis skutečně přál? Chci slyšet to přání od Tebe. Vyřkni ho,“ vybídl tě ten hlas znovu. Věděl jsi, že nemá cenu lhát, ale stojí ti to přání za pravdu? Stojí ti zato odhalit svou slabinu?

Hraj svou hru

“Buď pozdraven, žoldáku,“ ozve se náhle hlas, jakoby uvnitř tvé hlavy. A ty zjistíš, že to není jen jako. Ten hlas zde opravdu je. Slyšíš ho stále, a přesto víš, že nikdo nemluvil. Tvé vnitřnosti sevřel podivný pocit, snad strach? Kdo ví. I když sis to nerad připustil, občas jsi míval strach. Jako tehdy, vzpomínáš? V té stoce, sám a ve tmě. Ano, tehdy si jej měl. A nyní to bylo něco podobného, protože jsi nevěděl, co můžeš čekat. Nikdy jsi magii nevěřil, a ani dnes rozhodně výjimku dělat nebudeš.
“Žádáš z mého nitra jednu z nejcennějších relikvií, co mám. Ale já jsem ochotna ji vydat, vydat ji vám všem. Avšak z každého z vás si něco vezmu,“ pokračoval ten hlas dál. Slyšel jsi jej zřetelně. Byl klidný a tajemný. Byl také hravý a radostný. Avšak ať ses soustředil sebevíc, nepřišel jsi na to, čí hlas to byl. Jakoby neexistovalo pohlaví ani věk, který k tobě mluvil.
“Chci jen znát pravdu. Chci vědět, proč pomáháš čarodějce. Proč se pleteš do věcí, které jdou mimo tvůj svět. Co očekáváš, že najdeš v tom deníku? Co přesně chceš? Nevěřím, že tvé srdce je natolik čisté, aby úmysly byly úplně nezištné. Doufáš snad, že Ti kniha poradí, jak najít ty, kterým jsi za celý svůj život jako jediným směl říkat přátelé? Anebo Tě celý tento mizerný život, který jsi až doteď vedl, omrzel. Chceš jej změnit? Chceš být bohatý? Co by sis skutečně přál? Chci slyšet to přání od Tebe. Vyřkni ho,“ vybídl tě ten hlas znovu. Věděl jsi, že nemá cenu lhát, ale stojí ti to přání za pravdu? Stojí ti zato odhalit svou slabinu?

Hraj svou hru

Buď pozdraveno, dítě Starší krve,“ ozvalo se uvnitř tvé hlavy náhle. Na malou chvíli tě to znepokojilo. Stejně jako většina zaklínačů jsi neměl rád, když někdo využíval magii více nežli bylo potřeba. A sám by ses spokojil, kdyby na celém světě existovala pouze magie zaklínačů. Avšak dívku smíšené krve a její magický um jsi byl ochoten akceptovat okamžitě, proč to?
“Žádáš z mého nitra jednu z nejcennějších relikvií, co mám. Ale já jsem ochotna ji vydat, vydat ji vám všem. Avšak z každého z vás si něco vezmu,“ pokračoval ten hlas dál. Slyšel jsi jej zřetelně. Byl klidný a tajemný. Byl také hravý a radostný. Avšak ať ses soustředil sebevíc, nepřišel jsi na to, čí hlas to byl. Jakoby neexistovalo pohlaví ani věk, který k tobě mluvil.
“Chci jen znát pravdu. Chci vědět, proč pomáháš čarodějce. Nemáš přeci vůbec žádnou povinnost k lidem, ani k elfům, k nikomu. Vždyť tvůj lid Tě vyhnal od sebe, Tebe, jejich prince. Zřekli se Tě a ty jsi přísahal, že se budeš živit pouze jako zaklínač. A oni za svou práci berou peníze, proč Ty jsi se o nich ani nezmínil? Přiznej si pravdu. Co očekáváš, že najdeš v tom deníku? Co přesně chceš? Doufáš, že Ti poradí, jak získat zpět své království? Anebo Tvůj plán je jiný. Chceš něco, jako každý, že ano? Chceš snad ji? Co by sis skutečně přál? Chci slyšet to přání od Tebe. Vyřkni ho,“ vybídl tě ten hlas znovu. Věděl jsi, že nemá cenu lhát, ale stojí ti to přání za pravdu? Stojí ti zato odhalit svou slabinu?

Knihovna

Pomalu se sunu k odchodu. Podél regálu prohlížím si knihu za knihou, ale přesto koutkem oka sleduji východ.
Nad slovy krásné léčitelky se jen usměji.Jasně, při mém štěstí bude neposlední stránce napsáno, jak přijít i o ty zbytky příčetnosti, které ti zbyli.
No, už raději skutečně půjdu.
Stihnu udělat první zřejmí krok ke dveřím, když se setmí.
Moji přirozenou reakci uskočit o krok stranou, očekávám, že na místě, kde jsem před okamžikem stál zazvoní střela s kuše.
Když se místo ní ozve v mé hlavě cizí hlas, ovládnu se a netasím. Místo toho se přinutím uklidnit a rozhlédnout se kolem. Cítím v kostech, že bych měl vytáhnou svou lucernu a rozsvítit ji. Něco uvnitř mi ovšem napovídá, že tohle tmu bych stejně neprohlédnul.
“To je ale překvapení.“ komentuji duchu první slova knihovny. Už před léty jsem si zvykl, že na našem světě není nic zadarmo.
Proč pomáhám čarodějce?
No, to je prosté mně se představila, jako léčitelka. Já jsem doteď neměl důvod jí nevěřit.
Proč se pletu do věcí o kterých nic nevím a jsou mi cizí?
Protože dřív nebo později stejně bude třeba řešit takzvanou chytrost čarodějů. Podle mne je lepší vyřešit sám ovlivňovat budoucí krizi než se nechat vést proudem událostí.
Co očekávám od deníku?
Lék na lykantropii? po následující větě se začnu smát na celé kolo.
Já skutečně nemám čisté srdce.
Nezištnost také nepatří k mím ctnostem.
Já se přidal k této skupině jen z pragmatických důvodů.
Venku je tuhá zima, těžko se cestuje a tato vesnička, když si odmyslím její drobné problémy, představuje ideální místo, kde přečkat tento nečas. Jsou zde teplé domy, lidé, jídlo a relativní bezpečí.
Proto jsem sem přišel, venku v horách bych se jara nedožil.
Proto jsem zde, abych skoncoval s démonem, jenž tuto vesnici stravuje a já v ní mohl najít do jara odpočinek.
Můj život ač se může zdát podivné mi vyhovuje. Pravda pár přátel, kteří tě nenechají veštychu by se hodilo by se hodilo, ale znamenali by i slabé místo a to i nemohu dovolit. Po bohatství netoužím a nikdy jsem netoužil. Občas o něm snívám, ale jsou to hodně vzdálené sny.
Přeješ si slyšet mé přání zde je.
Přeji si dožít se jara a najít lék, jenž vyléčí zdejší lidi.

Rozhovor s tajemným hlasem

Moje hledání v knihovně je nejspíš zbytečné ale i tak dále pokračuji. Knihovna se zdá být trochu živější než před tím. Změnu teploty jsem pocítil téměř okamžitě. Něco se zřejmě chystá tak mám všechny smysly nastražené. Naše hostitelka se potom pustí do vyprávění o oné knize kterou hledáme. Pozorně poslouchám co se dozvím a snažím se aby mi nic neuniklo.
Sny a přání každého člověka? No tak většina lidí si přeje to samé. Peníze, moc a nebo ženu. Potom jsou i ostatní přání trochu důmyslnějších lidí. Ale jestli jeden člověk do té knihy, do toho deníku napsal všechna přání která si přál a kterých i dosáhl tak to musel být hodně mocný ale i osamělý muž. Mohl mít sice ženy peníze i moc ale podle mě byl osamělý. Bohužel je škoda že ho jeho chamtivost přemohla a on tu knihu ukryl zde. Pokud je taková jak říká tak je pro jednoho člověka moc nebezpečná a kdyby se ostatní dozvěděli že jí někdo má tak by se rozpoutala spousta bojů i válek. Bylo by lepší až jí najdeme zjistit co je potřeba a ihned potom jí spálit.
Jakmile domluví tak i přes svojí absenci zraku poznám že je něco v nepořádku. Magii i jinou energii lehce vycítit dokážu a podle zvuku poznám že zhasl oheň takže musí být všude kolem tma.
Představím si jak se asi většina lidí tady cítí a neubráním se menšímu úšklebku. Ve tmě jsem jako doma takže nemám strach. Hostitelka nám oznámí že knihovna si s námi chce a hrát a pravidla jsou změněna.
Tak to dopadá když se pokouší někdo fixlovat. Teď nám nezbývá než se se změnami vyrovnat a pokusit se splnit úkol.
Potom se změní ještě něco. Mám nepříjemný pocit jako když tuším že jsem někým sledován nebo že je poblíž mě něco nebezpečného. S holí kterou stále držím v jedné ruce jsem připraven na případný boj ale tady půjde o něco jiného.
Jistě pokud je knihovna magická a mocná mohla nás zabít nebo napadnout už dávno místo toho si s námi hraje. Je zlomyslná jako malé dítě které týrá zvířata. Alespoň tak to přijde mě jinak je to pro ní běžný pohled. Komu by záleželo na lidech kdyby tu několik desítek ne-li stovek let stále byl.
Potom zaslechnu hlas který se ozývá v mé hlavě. Přišel jsem na to co tu není v pořádku a co mě děsilo. Magie. Jde o téměř všudypřítomnou magii s jejíž pomocí ke mně někdo teď mluví. Nejspíš jde o knihovnu takže se pokouším neznepokojovat. Netuším co ode mě očekává.
Poutník. Je milé že opět slyším jedno ze jmen kterými mě lid é občas nazývají.
Další věc kterou se od knihovny nebo toho co ke mně mluví dozvím je to že nám vydá knihu ale nebude to zadarmo s zřejmě chce něco výměnou.
Cože. Brát si něco ze mě? Tak to ne. Navíc to hlavní je to že já knihu nechci. Chce jí ona. Žena která si mě najala abych jí pomohl ale já knihu nehledám.
Hlas si se mnou hraje dál a ptá se mě na spoustu otázek. Chce vědět můj důvod proč pomáhám čarodějce.
Proč jí pomáhám? Kdo ví proč? Když si tak mocná tak proč se mě ptáš? Zjisti si to po svém. Pomáhám jí prostě proto že nemám co dělat a z vesnice nebudu moci odejít dokud nebude všechno vyřešeno. Takže je lepší se pokusit nějak zaměstnat než se vydám na cestu. A cesta stejně bude nejistá. Nevím kam se dostanu. Takže pokud najdu něco v deníku tak prostě najdu ale je mi to jedno. POrostě půjdu pořád dál až někam dojdu.
Jedna z věcí mě dokonce málem i rozesměje a musím se bránit abych se nezačal smát. Místo toho se jenom normálně usměju sám pro sebe a zakroutím nechápavě hlavou. Slova která mi knihovna řekla si musím sám opakovat abych se ujistil že jsem to opravdu slyšel.
Nevěříš mi že je mé srdce čisté a moje úmysly jsou nezištné? Mě je jedno jestli mi věříš nebo ne. Vůbec mě nezajímá co si o mojem srdci a povaze myslíš. Kniha mi je ukradená. Je to pro mě jen kus papíru který chce jenom jedna žena aby zachránila svoje lidi. Věř si čemu chceš.
Pak začne hledat co bych mohl ve svém nitru ukrývat za tajemství a za přání která by mohla být vyplněna. Hledat může jakkoliv ale do hlavy mi nikdo nevidí. Chce slyšet ode mě co chci a jelikož jde o magii tak asi pozná když budu lhát.
Můžeš mi vidět do hlavy , můžeš mi číst myšlenky ale nikdy nezjistíš všechno. Jelikož nemáš lepší karty tak hraješ na to co je vidět na první pohled co by každého štvalo a čeho by se chtěl asi každý zbavit. Nebo snad čekáš že ti řeknu to co bych opravdu chtěl? Nemám důvod cokoliv zatajovat ale pravdou je že já nic nechci. Spoustu života mám ještě určitě před sebou a něco málo za sebou ale nemám žádná přání. Jako malý jsem se chtěl dostat z chudoby a ulice protože jsem byl chudák a i zloděj z nutnosti. Ale časem jsem si uvědomil že i když bych možná trochu chtěl se dostat z ulice tak je mi to jedno. Jsem sice chudák a zloděj ale moje čest je pro mě vše. V lecčem jsem lepší než boháči. Nemyslím že jsem lepší než oni ale dokážu se na svět „dívat“ na věc různými způsoby. Potom jsem ztratil jednou svůj zrak. Byl jsem ztracený a všechno jsem viděl nebo spíše neviděl špatně. Můj život byl ztracen alespoň jsem si to myslel ale nakonec se vše obrátilo i k lepšímu. Naučil jsem se opět „vidět“ a některé věci byli sice ještě špatné ale nemohl jsem si stěžovat. Čas od času jsem si sice představil a přál jsem si abych viděl ale nechci vrátit zrak. Je to věc která mi stále připomíná že jsem jenom člověk a musím si dávat neustále pozor.A nic jiného si přát asi nechci. Peníze jsem měli neměl. Když potřebuji tak si ukradnu co potřebuju a né víc. Moc je pro mě bezvýznamná. Vždycky jsem šlechtu neměl rád a netoužím po moci. Ženu zase můžu získat a možná získám běžným způsobem kdo ví. A nic jiného co bych chtěl mě nenapadá. Takže nic nechci. Nikdy bych něco co chci nezískal tímto způsobem. Obzvlášť když jde o magii.
Chce po mě nějakou odpověď ale já nemám co odpovědět. Jsem prostě obyčejný poutník který nemá žádný konkrétní cíl a nic nechci. Když na mě ale knihovna chce odpověď tak jí odpovím. Nevím jestli knihovna umí číst myšlenky i když cokoliv co jsem si myslel bych jí i řekl. Ale odpovím jí.
„Chceš ode mě odpověď? Tak já ti řeknu jedno. Nic nechci. Nemám žádné přání. Klidně mi nevěř nebo mě považuj za blázna ale nic nechci. Takže si se mnou laskavě přestaň hrát.“
To jsou moje slova pro tajemný hlas a dál jen čekám co se bude dít dál.

Žádná žádost ani přání

Hlas v mé hlavě mě překvapil a to dost nehezky. Bylo mi to velice nepříjmné, měl jsem rád, když mi v hlavě strašil můj vlastní hlas a ne něčí cizí a ještě tak nepříjmný. Nebyl nepříjmený svým tónem, ale tím jak se vyptával. Štvalo mě to, neznalo mě to a hrabalo se mi to v hlavě, aniž by mi dalo šanci se bránit. Hrálo si to se mnou jako kočka s myší.
,, Vypadni mi laskavě z hlavy!" řeknu nekompromisně a pak uslyším další a další otázky. Vytočí mě to.
,, J8 tu tvoji relikvii nechci, chce ji přeci Lileath, to že jsem se ji pokusil pomoci neznamená, že tě to opravňuje po mě něco žádat, nic jsem si nevzal a za takových podmínek o to strácím zájem. Nic nedostaneš, natož z mého nitra," řeknu vstekle, protože se ke mě vždycky chovali takto. Něco si od tebe vezmeme Gwailnare, jsi jiný, tak si to můžem dovolit. Chceš, abychom ti dali pokoj? Tak něco za něco! Vždycky to tak bylo.
Následovali další otázky a ty ve mě vzněcovali oheň, oheň nenávisti k její neskonalé hlouposti, jak se může ptát na něco takového, sama musí tušit, že na to není odpoveď.
,, Netuším, proč jsem ji pomohl, asi jsem byl bláhový, ale nyní končím, okamžitě mě pusť z tohohle pekelného místa a já si zase půjdu po svém, nic od tebe ani té knize nechci, nechci ani království nevděčníků, nechci ani čarodějku, protože ji neznám. Peníze bych si zaučtoval po skončení práce, ale do toho ti taky nic není!"
,, Nechci knihu, nechci čarodějku, nechci pomoci lidem, elfům ani nikomu jinému, nechci nic, vůbec nic!" vykřiknu a pak jen čekám, co si zase ta střelená knihovna vymyslí. Nechápal jsem sám sebe, co mě sem do toho prokletého města táhlo, chtěl jsem si odpočinout a skrýt se před bouřkou a místo toho jsem se zapletl do bůh ví čeho.

Knihovna

To magické místo si s námi začalo pohrávat, ale nebyl sebemenší důvod, abych započala s neklidem. plavovláska vysvětluje co je možné v knize najít a já začínám přemýšlet po čem vlastně dychtím.
Slunce...to je jediné, co mi v podstatě chybí. Jsem spokojena se svým životem, ale i taková, jaká jsem bych se chtěla procházet po sluncem zalité krajině, aniž bych byla závislá na lektvaru, který může kdykoli vyprchat při větší námaze...jak by to bylo pěkné...
Náhle jsme se ocitli ve tmě. Nebyla to tma, kterou mé oči pro kouknou, ale magická tma, která má za úkol oslepit. Klidně jsem stála a poslouchala hlas, který se objevil v mé mysli. Jsem klidná...nemám důvod se bát. Nebojím se bolesti ani smrti.
„Zdravím i tebe, mocná knihovno, ty, jež skrýváš mnohá cenná tajemství,“ tímto vyřídíme formality a dál pokračujeme v rozhovoru. Přikývnu na její slova, je poměrně racionální, že chce něco na oplátku. Chvíli jsem uvažovala o své odpovědi.
„Proč jí pomáhám? Přišla jsem do tohoto kraje s úkolem, možná i spíše za osobní pomstou a nezastavím se, odkud toho zablešence nerozdrásám vlastníma rukama, ale když jsem se seznámila s ní, řekla mi, že existuje lék. Můj kraj je sužován záplavou nedomrlých čoklů a ač to nerada přiznávám, na všechny nestačíme. Lék by nám pomohl. Jde mi o mou zemi, o můj rod, tato vesnice mne nezajímá. Poté, co mi bylo řečeno co všechno mohu v deníku najít, nebylo by od věci jej prohlédnout pro tajemství, které může ukrývat, ale ač mohu být pro všechny bezcitná a nevypočitatelná, sloužím svému pánovi a ač podvádím a zrada mi není cizí, jemu zůstávám věrna.“ dokončím svou dlouhou řeč. uvažuji i nad tím, co by mi knihovna mohla vzít. nemám nic cenného o co by mohla stát.

Hrátky s knihovnou

Jako jediná jsi nebyla znepokojena hrou, kterou si knihovna vymyslela. Snad proto, aby ochránila svou podstatu, ale možná také pouze z toho důvodu, že existovala již celá staletí a měla škodolibou touhu si s někým hrát.
“Líbí se mi tvé vyjadřování, prastará. Jako jediná chápeš úctu, která mi právem náleží. Zub času se již notně podepsal i na tobě, ačkoliv v tvé tváři není patrná jediná známka stáří,“ promluvil k tobě opět onen hlas. Jeho prvotní slova ti přišla mírně k smíchu. Ano, byla jsi „stará“, neboť doba mezi dneškem a dnem tvého narození se zdála neskonale dlouhou pro obyčejného smrtelníka, avšak od někoho, kdy ani nesmrtelní jsi nejsou jistí dobou vzniku, to znělo až mírně ironicky.
Přesto však i knihovna vůči tobě projevila jistou úctu. Oplácela stejnou mincí. Velice solidární gesto od někoho, jehož vůle a síla by předčila umění všech v místnosti.
Po tvých slovech jsi zaslechla mírné uchechtnutí. Jakoby dětský hlásek, který se zvonivě zasmál slovům, která bylo zakázáno před ním říkat. Ale mohlo to být také pouze tví zdání, vždyť již několikrát jsi zjistila, že knihovna nemá rod. Není ničím, avšak zároveň také vším.
“Opravdu se mi líbíš. Jednáš narovinu, a přesto z osobních cílů. Chceš blaho všech, které však pramení z vlastního užitku. Ať již pomáháš či nikoliv, tvá přání jsou stejná s ostatními. Já si z tebe již vzala kousek daru, tvá slova se vepsala v mé nitro. Část tvé osobnosti je nyní mou. A proto i já ti dávám dar. Ne každý nalezne v knize onu pravdu, kterou hledá, ne každý umí číst. Číst tím způsobem, jež objasní podstatu otázky. Čti chladným srdcem i rozumem a zvíš, co nejvíc bys chtěla znát,“ pokračovala knihovna.
“Nyní nastav dlaň a důvěřuj. Označím si tě znamením, jež naznačí ostatním, že jsi mou zkouškou prošla. Sbohem, nemrtvá,“ poslední slova zanikla v magickém tichu. Věděla jsi, že blízko tebe stojí ostatní, avšak nikoho si neslyšela. Jen hutné ticho podmiňující pocit prázdnoty.
Je jen na tobě, co nyní uděláš. Nastavíš onu dlaň, jak ti knihovna vlídně přikázala? Ano, jistě nemusíš, ale nebylo by bláhové vzepřít se jejímu přání, když dosud nenaznačila, že by měla v úmyslu tě podrazit?

Hrátky s knihovnou

Kolem tebe se rozprostřelo ticho. Nepřirozené magické ticho. Věděl jsi, že jen pár kroků od tebe stojí ti, jež s tebou přišli, ale přesto sis připadal jako v prázdnotě. Odnikud nikam se táhl pouze pocit nicoty.
“Na to, že jsi Dítětem starší krve jsi velice neuctivý k těm, jež jsou mnohem starší nežli ty sám,“ promluvil hlas knihovny neurčitě, ale přesto tě napadlo, že jeho slova, ačkoliv bez tónu, jsou tichou výhružkou.
A zatímco ty pokračuješ v proslovu, ozve se ti uvnitř hlavy nepřirozený vysoký smích. Sám dobře víš, že patří knihovně, i přesto, že knihovna nemá rod. Je ničím, a přesto je vším.
“Bláhový, cožpak jsi stále nic nepochopil? Já si z tebe již vzala kousek daru, tvá slova se vepsala v mé nitro. Část tvé osobnosti je nyní mou. K čem by mi byly bohatství světa, když já sama jimi nevládnu? Pouze slova jsou to, oč já vážně stojím. Ta jsou mým bohatstvím,“ nyní jsi jistě nabyl pocitu, že knihovna, jež zaujala stanovisko a pohlaví ženské, se ti nepokrytě vysmívá.
“Ale dejme tomu, že ti věřím. Já si již vzala, ale ty nic nechceš, tedy nic nedostaneš. Sám ses zřekl svého daru. Nyní nastav dlaň a důvěřuj. Označím si tě znamením, jež naznačí ostatním, že jsi mou zkouškou prošel. Sbohem, bláhový,“ dořekl onen hlas, který notně připomínal líbezný hlas elfech paní. Nyní jsi si tím byl téměř jist. Snad proto se knihovna chovala tak rozpustile, aby ochránila svou podstatu, ale možná také pouze z toho důvodu, že existovala již celá staletí a měla škodolibou touhu si s někým hrát.
Je jen na tobě, co nyní uděláš. Nastavíš onu dlaň, jak ti knihovna vlídně přikázala? Ano, jistě nemusíš, ale nebylo by bláhové vzepřít se jejímu přání, když dosud nenaznačila, že by měla v úmyslu tě podrazit? Jediné, co z jejího chování čišelo bylo čiré pobavení. Nic víc.

Hrátky s knihovnou

Jsi zvyklý žít ve tmě, ale přesto onen prostor který se vytvořil okolo tebe je lehce frustrující i pro někoho, kdo je na čerň života zvyklý.
Kolem tebe se rozprostřelo ticho. Nepřirozené magické ticho. Věděl jsi, že jen pár kroků od tebe stojí ti, jež s tebou přišli, ale přesto sis připadal jako v prázdnotě. Odnikud nikam se táhl pouze pocit nicoty.
Knihovna tě v tichu bedlivě poslouchala, až jsi zaslechl tenounký smích, jež přeskakoval mezi altem a basem. Jakoby smích mladíka, jež zrovna stál na prahu dospělosti a jeho hlas střídavě mužněl, a opětovně se vracel mezi hlas dítěte. Sám dobře víš, že patří knihovně, i přesto, že knihovna nemá rod. Je ničím, a přesto je vším.
Svým stylem se mi líbíš, poutníku. Jsi vzpurný, a přesně nechápeš podstatu, o kterou jsem já žádala. Ale máš upřímné srdce, ačkoliv úcta k něčemu o mnoho staršímu nežli jsi ty sám ti nic neříká,“ slyšel jsi opět promluvit knihovnu. Nyní však hlasem onoho mutujícího mladíka. Jakoby se ti knihovna snažila vyjít vstříc a zhmotnit se do něčeho skutečného, abys i ty tomu porozuměl.
“Škoda jen, že nic z mého záměru jsi nepochopil. Jsi dosti zvídavý, abys mohl vědět, oč jsem žádal. Já si z tebe již vzal kousek daru, tvá slova se vepsala v mé nitro. Část tvé osobnosti je nyní mou. K čem by mi byly bohatství světa, když já sám jimi nevládnu? Pouze slova jsou to, oč já vážně stojím. Ta jsou mým bohatstvím,“ nyní jsi jistě nabyl pocitu, že knihovna, jež zaujala stanovisko a pohlaví ryze mužské má přeci jen v této groteskní hře navrch.
“Když mne tedy o nic nežádáš, nemám důvod ti něco dát na oplátku. Přesto pokud si svůj verdikt rozmyslíš, zkus v knize najít, co hledáš. Možná ti skutečně vyjeví své tajemství. Toto ber jako můj dar, poutníku. A nyní nastav dlaň a důvěřuj. Označím si tě znamením, jež naznačí ostatním, že jsi mou zkouškou prošel. Sbohem, zloději,“ dořekl onen hlas, který avšak nebyl v něm ani náznak ironie. Bral tvé povolání na stejné úrovni jako kterékoliv jiné. Tím ti projevil jistou úctu svým specifickým způsobem. Snad proto se knihovna chovala tak rozpustile, aby ochránila svou podstatu, ale možná také pouze z toho důvodu, že existovala již celá staletí a měla škodolibou touhu si s někým hrát.
Je jen na tobě, co nyní uděláš. Nastavíš onu dlaň, jak ti knihovna vlídně přikázala? Ano, jistě nemusíš, ale nebylo by bláhové vzepřít se jejímu přání, když dosud nenaznačila, že by měla v úmyslu tě podrazit? Jak jednou poznamenala, líbil ses jí. A něčím uvnitř sis být zatraceně jistý, že k ostatním tak vstřícná nebyla.

Hrátky s knihovnou

Kolem tebe se rozprostřelo ticho. Nepřirozené magické ticho. Věděl jsi, že jen pár kroků od tebe stojí ti, jež s tebou přišli, ale přesto sis připadal jako v prázdnotě. Odnikud nikam se táhl pouze pocit nicoty.
Po tvých slovech jsi zaslechl sípavý smích stařeny, jejíž plíce sužoval tumor v pokročilém stádiu bujení. Smích byl prokládán kašlem – dávivým, suchým a dráždivým. Přesto však veskrze pobavený.
Jak málo toho víš o dnešní magii, že žoldáku? Každá bylinkářka a mastičkářka je vědmou či čarodějnicí. Copak jsi necítil tu auru kolem ní? Lidé jako ty, zoceleni bojem i s magickými stvořeními by měli být vytrénováni v jejím rozpoznání,“ promluvil onen skřehotavý hlas mírně ironicky. Měl jsi pocit, že stále slyšíš hovořit onu stařenu. Sám dobře víš, že patří knihovně, i přesto, že knihovna nemá rod. Je ničím, a přesto je vším.
“Jsi arogantní, nabubřelý, bez špetky úcty k někomu o tolik staršímu než jsi ty sám. Přesto jsi však upřímný a otevřený i k někomu, jehož podstatu nemůžeš pochopit. Tvé odpovědi jsou jasné a stručné, přesně tak, jak by měly být,“ mluvila stařena dál. Snad si knihovna na sebe vzala její podobu, abys jí snáze porozuměl.
“Nyní i já k tobě budu upřímná. Já si z tebe již vzala kousek daru, o který jsem žádala. Tvá slova se vepsala v mé nitro. Část tvé osobnosti je nyní mou. Na oplátku pohleď do knihy, jež vám vydám pokud uspějí tví druhové a najdeš v ní odpověď. Na kterou z otázek si již musíš odpovědět sám,“ pronesla po sléze.
“A nyní nastav dlaň a důvěřuj. Označím si tě znamením, jež naznačí ostatním, že jsi mou zkouškou prošel. Sbohem, vojáku.“
Brala tvé povolání na stejné úrovni jako kterékoliv jiné. Tím ti projevila jistou úctu svým specifickým způsobem. Snad proto se knihovna chovala tak rozpustile, aby ochránila svou podstatu, ale možná také pouze z toho důvodu, že existovala již celá staletí a měla škodolibou touhu si s někým hrát.
Je jen na tobě, co nyní uděláš. Nastavíš onu dlaň, jak ti knihovna vlídně přikázala? Ano, jistě nemusíš, ale nebylo by bláhové vzepřít se jejímu přání, když dosud nenaznačila, že by měla v úmyslu tě podrazit? Jak jednou poznamenala, svým způsobem ses jí líbil.

Hrátky s knihovnou

Slova toho lehce ženského hlasu mi přišla povýšená a výhružná, když mluvila o mé neúctě.
,, Jistěže je namyšlená, kolik desetiletí či staletí tady sídlí, ale to ji nedávalo právo chtít po někom část jeho samotného a navíc..." mé myšlenky přerušila její další, smíchem doprovázená, slova: ,, ... já si z tebe již vzala kousek daru...“.
Najednou mě prostoupil pocit prázdnoty, cítil jsem se jako, kdyby mě někdo okradl a bylo to částečně i mou vinnou. Knihovna měla pravdu, byl jsem bláhový, když jsem ji odpověděl, měl jsem ji ignorovat, ale kde je řečeno, že si nemůže vzít něco ze mě, aniž bych promluvil, třeba by stačilo jen přemýšlet a ona by si stejně vzala, co by chtěla.
Zahleděl jsem se do prázdna a stejné prázdno mě částečně nyní vyplňovalo. Již to nebyl vztek, byla to spíš tichá a zoufalá nenávist. Nikdy jsem neměl v lásce takové, co měli moc a nepokrytě ji využívali a brali druhým, ať už to bylo cokoli, od peněz a zlata, až po rodiny nebo dokonce jejich vlastní pocity a názory.
Potom jsem si přišel jako nahý, využitý a odhozený. Bojoval jsem s tím pocitem, ale nemohl jsem se ho zbavit. Srdce mi tlouklo jako splašené a v krku jsem měl knedlík. Její další slova mě dohnala k tam bezmocnému vzteku, že kdyby byla přede mnou hmotná a skutečná, tak bych ji zabil. Možná jsem slaboch, ale nedokázal jsem slzám vzteku zůstat uvnitř mě. Využila mě a lhala mi.
,, Byl jsem blázen, když jsem si myslel, že si nic nevezme, když všechno odmítnu!" proletí mi hlavou, než lhostejně nastavím na Její přání dlaň. Bylo mi všechno jedno, stejně nemělo význam se vzpírat. Věděl jsem, že si ta odporná knihovna s hlasem elfí císařovny udělá, co chce, ať už bojuju nebo ne.
,, Tvou zkoušku," zasměju se trochu zoufale a snad to vyzní i bláznivě.
,, Tak si užij svou výhru, óóó mocná," řeknu odevzdaně, spíš než ironicky a počkám, co se stane.
Nenáviděl jsem tu knihovnu z celého mého zkaženého a bláhové srdce, podrazila mě takovým způsobem, který je hodný jen elfům a namyšleným knihovnám, s hrdostí ji vlastní. Doufal jsem, že se již brzy ji a těch jejich pobavených hrátek zbavím. Měl jsem vnitru hotový guláš, mísila se tam prázdnota, vztek, zoufalství, bolest, zrada a únava. V hlavě se mi najednou objevila podivná myšlenka, která mě samotného udivila, ale na druhou stranu jsem si řekl, proč ne. Pokud se rozpustilé knihovně zamane, tak ať mě třeba zabije. Bylo by mi to jedno.

Rozhovor s knihovnou

Knihovna se začne měnit ale netuším jestli jde o něco dobrého nebo špatného. Zaslechnu smích. Nejspíše je směřován ke mně ale ve tmě nejsem schopen poznat ani kdo nebo co se směje. Podle všeho jde o hlas nějakého mladíka ale zde se nedá věřit pomalu už ničemu.
Vzpurný, upřímné srdce a neuctivý? Jdi s tím někam na tohle nemám čas.
„Je mi úplně jedno jestli se ti líbím nebo ne. A úctu budu prokazovat jen tomu kdo si jí zaslouží a ne tomu kdo si myslí že mu patří. A s tím kdo se mnou nejedná čestně a ukrývá se za pomocí své magie tak jednat nebudu.“
Řeknu zvláštní knihovně která se stále ukazuje zbytečnější a zbytečnější než jsem si myslel.
To je problém těchhle magických bytostí. Vždycky je s nimi nějaká potíž.
„Jak říkáš jsem dost zvídavý to ano. Ale jsem i dost chytrý abych se tvým záměrům vyhnul.“
Pak si vyslechnu dlouhý popis toho jak jsem vlastně obdaroval knihovnu a co si ode mě vlastně vzala.
Slova a bohatstvím? No budiž. Nebudu brát nikomu jeho iluze i když si o tom myslím svoje. Obzvlášť když ta slova a celkový ten dar jsou moje.
Pak se se mnou knihovna rozloučí se slovy které říkají že pokud bych chtěl odměnu tak mám použít knihu. Přičemž nevím jestli mám být naštvaný nebo se smát. Nakonec převládne smích a začnu se smát.
„To je tedy od tebe vážně milé že mi v případě změny názoru dovolíš si najít odměnu v knize.“
Nechápu jestli je to hloupý vtip nebo jestli to myslí opravdu vážně, každopádně si nedovedu představit slepého člověka jak najde v knize to co hledá.
Když z hlavy vyženu tuhle myšlenku tak si vzpomenu ještě na jednu věc, která se týká onoho znamení. Zvednu svou ruku před obličej jako kdybych se na ní chtěl podívat a pak jí sevřu zpátky v pěst a svěsím podél těla.
„Jdi už s tím vším do háje. To můžu rovnou dát hlavu na špalek. Věřím málokomu a tobě už vůbec nebudu věřit. Označkuj si někoho jiného. Mě to nezajímá. Jen jim dej tu prokletou knihu ať už odsud můžeme odejít.“
Magie, magie samá magie. To nedokáže nikdo nic udělat bez ní? To si musí každého označit nějakým znamením nebo cejchem? Já už jeden cejch nesu a ten si ponesu do konce života a jiný už nést nechci.

V knihovně - je po všem. Snad

Nastavil si tedy dlaň. Poddal ses vůli té, jež si z duše nenáviděl. Bytost stará po staletí a jediným jejím uměním bylo dostat to, co ona chtěla. Vždy. Kdo z ostatních byl tak bláhový, že také vzdoroval její vůli? Anebo to nikdo neudělal. Byli naopak všichni zbabělí a chovali se tak, jak si knihovna žádá? Kdo ví, možná jednou budeš mít náladu se na to zeptat. A možná také ne, vždyť pro koho to bude důležité.
Teď jsi jen v tichosti čekal, na to co bude dál.
Hleděl jsi odevzdaně do tmy. Snad ti bylo i jedno, co bude dál. Nevěděl jsi, co máš čekat a kdyby se v tobě probudila zvědavost, to snad ona by tě zabila.
Ucítil si podivný pocit ve své ruce, jakoby svědění a jemné mravenčení. Ne tolik nepodobné pocitu, který jsi tolikrát cítil, když jsi použil Znamení.
Ano, magie, cizí magie náhle byla tvou součástí. Ale kupodivu to nebylo nepříjemné. A dřív než jsi se nadál se v tvé dlani objevila jiskřička, která vzápětí vyšlehla do plamene, který osvětloval tvé okolí. Již si poznával vnitřek staré dřevěné chatrče, i židli na níž ještě před chvílí seděl slepec. Ale nikoho dál jsi neviděl.
Pohlédl jsi zpátky na plamen, jež nepálil. Nyní se ti vznášel nad dlaní a zvesela plápolal v barvách od malachitově zelené po jehličnatě tmavou.
“Již se není čeho být, Gwailnare,“ opět si zaslechl hlas, ačkoliv jej nevydávala žádná ústa. Avšak on nebyl uvnitř tvé hlavy jako cizí návštěvník, tvé smysly jej pouze vnímaly, jakoby k nim přicházel prostorem. Pouze zevnitř.
A také hlas, ten si dobře znával. Milý hebký hlas. Hlas elfí vědmy, která kdesi ve tmě na tebe shlížela starostlivýma očima.
“Prošel si její zkouškou, blahopřeji,“ zaslechl jsi podruhé a již sis byl jistý. Bylo po všem.

Vzdor se nevyplácí

“Blázne,“ rozesmál se onen hlásek, až opět několikrát přeskočil.
“Nebudeš jednat s někým, kdo se ukrývá za magii? Ale to já jsem magie, jsem ta čirá kouzelná síla,“ dodal ještě se stále neutuchajícím smíchem.
Knihovna nadále však mlčela, jen tiché vzdychání bylo slyšet tmou. Jakoby někdo špatně dusil svůj smích.
Očividně se bavila tvým rozhořčením i vším tím vzdorem, při němž se cítíš být tak jistý. A možná ji mnohem více bavila ta bezmoc, kterou poznáš.
“Škoda jen, byl v tobě potenciál pochopit. Tak pohrdáš magií, tak ji zatracuješ a trucovitě si stavíš hlavu proti tomu, že člověk, jež nevidí, nemůže vidět nijak,“ povzdechl si chlapec.
“Ale teď je čas tě naučit, že když někdo mocnější něco chce, je lepší se mi podvolit,“ řekl nezaujatě a zmizel. Doslova zmizel z tvé hlavy a ty jsi cítil, jak jsi jediný a zase sám, kdo vládne.
Ucítil si podivný pocit ve své ruce, jakoby svědění a jemné mravenčení v pravé ruce. Avšak zvláštní, ne nepříjemný pocit se změnil v horké pálení plamene ústící ze středu dlaně. S každým nádechem jakoby se štiplavý žár rozprostíral o kousíček dál.
“Podvol se přání knihovny, Darie. Jen tak to skončí. Dlouho tě nedokáži ochránit,“ opět jsi zaslechl hlas, ačkoliv jej nevydávala žádná ústa. Avšak on nebyl uvnitř tvé hlavy jako cizí návštěvník, tvé smysly jej pouze vnímaly, jakoby k nim přicházel prostorem. Pouze zevnitř.
A jelikož tvé smysly byly absencí zraku vytříbené, bezpochyby jsi poznal hlas mladičké léčitelky. Její sametově hebký a zvonivý hlas hovořící s ladností elfech pánů. Ale co jsi to v něm zaslechl ještě?

Rozhovor s knihovnou

Pomalu se otáčím s rukou na jílci tesáku.
Neodvážím se jej tasit, protože bych mohl zasáhnout některého ze svých společníků.
Sice mne příliš netrápí představa, že bych usekl upírce hlavu, ale ostatní by mi to asi neprominuli.
Zkouším se otáčet po hlasu, ale po druhé otáčce to vzdám a zůstanu stát.

“Vím toho přesně tolik kolik potřebuji.
Nikde nic není zadarmo, vše je jen otázkou ceny.
Necítím aury a jsem na to hrdý.“ odpovím mírně znepokojeně, přeci jen jsem si vědom pravdivosti slov knihovny.
Naslouchám slovům knihovny s neskrývaným pobavením. Když se stařena odmlčí, tak se ukloním a pronesu. “ Ty slova chvály nemuseli být.“ Ikdyž se za arogantního nepovažuji.
Nejsem významnější než všichni ostatní jen mírně egoistický.

Následný proslov knihovny se mi vůbec nelíbí.
S každým slovem se zachmuřuji čím dál víc.
Když knihovna skončí druhou nejhrůzostrašnější větou:Důvěřuj mi vyděsím se téměř k smrti.
“Ďas, aby vzal čaroděje a jejich hry!“ ulevím si zaklením. Začnu bleskově svažovat své možnosti. Bohužel jich moc před sebou nevidím. Jsem polapen v lepším případě v iluzi, v horším případě v časoprostoru. Cesta vede ven je za povolení knihovny a nebo nohami napřed.
Už jsi svou mzdu vybrala, takže co můžu ztratit?
V pozadí mysli se mi vynoří odpověď i na tuto otázku, ale hned ji zaplaším a dřív než mne přemohou pochyby napřáhnu před sebou ruku.

Knihovnické piškvorky

Tiše pokynu hlavou k úkloně na znamení srozumění. Ač se ráda vyžívám v ironickém smíchu, tento jsem si odpustila a poslouchala dál hlas tohoto místa. Nebyla jsem si jistá, jestli je to jen magické místo, nebo něco se životem, ale i magická místa nám dokonale ztrpčovala život. Jednou jsme s mými muži vstoupili do hostince, jež byl mágem očarován a každý pokoj byl bludištěm nekonečné cesty, až do té doby, než můj meč sťal jeho povýšenou hlavu. To bývaly časy...když jsme ještě byli všichni nemrtví pospolu.
Zkoumala jsem, zda mé oči prokouknou tmu, jež byla magicky navozena, ale nedařilo se mi. Opět se ozval ten hlas a já pozorně poslouchala.
Snad knihovna žádá jen příběh od každého z nás. Byla by pak tou pravou knihovnou...nezákeřnou.
„Děkuji ti, snad ti pomohl můj příběh, snad ti byl po chuti. Budu dbát tvých rad a snad se v dobrém ještě setkáme,“ promluvím a lehkou úklonou hlavy dokončím formality. Nemám důvod být proti ní, dokud ona knihovna není proti mně.
Byly to snad jen lži a tímto si chce vzít něco jiného? Inu, kdyby si knihovna vzala mou ruku, nebylo by to příjemné, ale i bez ní mohu žít. Možná by se i zahojila a narostla nová. Kdo ví, co je vše možné v tomto světě. Rozmýšlím nad svým konáním a rozhodnu se uposlechnout. nemám důvod to neudělat. Nastavím levou ruku. Přeci jen, pokud si ji vezme, mohu stále pravou bojovat o trošičku lépe. Navíc psaní levou rukou mi nejde. Ale na druhou stranu, levá ruka je ruka od srdce, mohlo by to ukázat další výjimečné gesto. Těžce si oddechnu a ruku držím pevně vstříc tmě, dlaní nahoru. Nebojím se bolesti, za staletí jsem jí zažila až dost. Nebojím se smrti, tou už jsem jednou prošla...

Magie knihovny

Magie, kouzelná síla to je jedno. Všechno je to stejné. A jestli čiré tak by se o tom někdy dalo docela pochybovat. A teď ani nevím která ze dvou možností energie je takhle knihovna.
V klidu snáším urážky od knihovny a její posměšky. Říká že nic nechápu a mnoho dalších věcí ale přitom je to ona kdo nic nechápe.
„Nestavím se proti ničemu. Já vidět v jistém slova smyslu mohu . A magií nepohrdám. Pouze jí nemám rád. Nesuď mě když mě vůbec neznáš. Můžeš do mě nahlížet ale to neznamená že mě můžeš soudit. Jsi opravdu ubohý přízrak. A tvoje řeči jsou rovněž ubohé.“
Pak opět pokračuje v té své hře.Ucítím tentokrát ale nepříjemný pocit na pravé ruce. Něco co připomíná oheň nebo led. Pociťuji to z onoho místa kde jsem si měl nechat udělat tu značku.
Zmetku jeden. Chceš důvod proč nemám magii rád? Tady ho zrovna máš. A většina těch co magii používá je úplně stejná.
Nevím jestli se mi to pouze zdá nebo ne ale je to opravdu nepříjemné. Pak zaslechnu další hlas. Na hlasy mám paměť a podle všeho by měl patřit té léčitelce která nás sem přivedla.
Udělal bych nejspíš co chce ale pár věcí ve mně se k tomu nemá.
Chrání mě? To znamená že knihovna není tak moc silná když jí po nějaký čas dokáže vzdorovat. Ale….
Pak si uvědomím další věc.
Celou dobu jsem tu v téhle tmě sám a ostatní nejspíš také a najednou se tu ozve její hlas. Proč to neudělala před tím? Není to náhodou další trik té knihovny?
Nevím jestli hlasu nebo knihovně věřit či naopak ale já se rozhoduji tak že se nepodvolím. Nejsem kouzelník ani žádný učenec ale pokouším se knihovně vzdorovat jestli to jde.

V knihovně - Je po všem. Snad

Nastavil si tedy dlaň. Poddal ses vůli té, jež jsi vůbec nedůvěřoval, avšak co ti zbývalo. Bytost stará po staletí a jediným jejím uměním bylo dostat to, co ona chtěla. Vždy. Byl někdo z ostatních tak bláhový, aby jí vzdoroval? Anebo to nikdo neudělal. Byli naopak všichni zbabělí a chovali se tak, jak si knihovna žádá? Kdo ví, možná jednou budeš mít náladu se na to zeptat. A možná také ne, vždyť pro koho to bude důležité.
Teď jsi jen v tichosti čekal, na to co bude dál.
Hleděl jsi odevzdaně do tmy. Nevěděl jsi, co máš čekat a kdyby se v tobě probudila zvědavost, to snad ona by tě zabila.
Ucítil si podivný pocit ve své ruce, jakoby svědění a jemné mravenčení. Ano, magie, cizí magie náhle byla tvou součástí. Ale kupodivu to nebylo nepříjemné. A dřív než jsi se nadál se v tvé dlani objevila jiskřička, která vzápětí vyšlehla do plamene, který osvětloval tvé okolí. Již si poznával vnitřek staré dřevěné chatrče, i židli na níž ještě před chvílí seděl slepec. Ale nikoho dál jsi neviděl.
Pohlédl jsi zpátky na plamen, jež nepálil. Nyní se ti vznášel nad dlaní a zvesela plápolal v barvách od azurově modré přes barvu námořníků až po nejtmavší modř noční oblohy. A co víc, jen chvíli po tobě se v místnosti rozžehl další plamínek, tento však hrál všemi barvami zeleně. Někdo jistě složil již zkoušku také.
“Již se není čeho být, žoldáku,“ opět si zaslechl hlas, ačkoliv jej nevydávala žádná ústa. Avšak on nebyl uvnitř tvé hlavy jako cizí návštěvník, tvé smysly jej pouze vnímaly, jakoby k nim přicházel prostorem. Pouze zevnitř.
A také hlas, ten si dobře znával. Milý hebký hlas. Hlas elfí vědmy, která kdesi ve tmě na tebe shlížela starostlivýma očima.
“Prošel si její zkouškou, blahopřeji,“ zaslechl jsi podruhé a již sis byl jistý. Bylo po všem.

Knihovna

Sleduji plamen, jenž vzplál na mé ruce. Pozitivní je fakt, že nehoří červeným plamenem.
To je ovšem jediná pozitivní věc na celé té prašivé magii.

“Já se ničeho nebojím.
Teď vypadni z mé hlavy čarodějko!“ zavrčím naštvaně, jelikož silně nesnáším, když se mi někdo hrabe v myšlenkách.
Používám plamen, jako pochodeň a naštvaně jdu k vědmě, která nás sem pozvala a nějak se zapomněla zmínit o pár drobnostech. Teď si plánuji vyříkat si to sní.

“Tak úkol splněn, změnil jsem se na chodící louč, co máš v plánu teď? jen skřípu zuby.


ps. pro havrana nerušit.pls.

Už je po všem - Snad

Nevěděla jsi, co měla knihovna za lubem. Proč žádala tvou ruku, vždyť k čemu by jí byla. Neměla žádnou z končetin, a přesto vládla silou větší než nejsilnější námezdní žoldák, jehož svaly se vlnily s každým pohybem.
Natáhla jsi tedy dlaň a uprostřed ní ucítila podivné mravenčení. Nebylo nepříjemné, ba snad i naopak, ale tebe moc nenadchlo. Věděla jsi, že takto začíná magie. Silná magie.
Náhle uvnitř tvé ruky vzplál oheň. Podvědomě jsi sebou škubla, ale přesto dlaň nezavřela. A to i tedy, když jsi věděla, že tento malý plamínek, jež ti skomíral v rukou je jedna z mála zbraní, která by tě bez problémů zabila. Proti ohni není imunní žádný upír.
Avšak tento oheň nepálil a co víc, jeho barva nebyla jako barva většiny plamenů. Byl rudý, jako zapadající slunce na obzoru, byl rudý jako krev, kterou jsi tolik milovala. Byl rudý jako ty sama, neboť kudyma jsi prošla a někdo se ti znelíbil, zanechávalas za sebou tuto barvu.
“Je smutné, když se nesmrtelní nudí, což?“ uslyšela jsi náhle znít hlas mladé vědmy, která k tobě rozverně hovořila.
“Ale ty další tato teatrálnost knihovny jistě ohromila,“ pokračovala Lileath pomocí telepatie dál. Moc dobře věděla, že ty jí rozumíš. Co víc, že jí i odpovíš.
“Blahopřeji ti ke splnění zkoušky, ačkoliv nikdo neočekával, že bys neuspěla.“

Brzký konec téhle pakárny

Viděl jsi jen kousek před sebe. Jen tak daleko, jak dosáhlo světlo plamene. Což popravdě moc daleko nebylo. Avšak temnota již nebyla tam tmavá jako prvně. Cosi magie tu zůstalo, avšak ne všechna. Pomalu se vytrácela.
A když ses pořádně zahleděl do tmy, spatřil si další plápolající ohníčky s ohniskem v ruce těch, kteří tu byli s tebou. Ani jejich ohně nebyly typické. Jeden plál malachitovou zelení a druhý rudou září zapadajícího slunce. Kdo však byli ti, jež zkoušku stejně jako ty splnily, tos nevěděl. Mohls jen hádat.
Takže chyběl nejméně jeden plamínek. Nejméně jedna zkouška ještě nebyla složena. Samozřejmě, za předpokladu, že elfka nic dělat nemusela. Jak jinak by také byla schopna hovořit s vámi v mysli, kdyby měla práci s vlastním úkolem.
Nakonec ses však tmou rozešel s tím, najít dívku, která tohle vše způsobila. Stála jakoby uprostřed místnosti, oči zavřené a ruce měla od těla, avšak dlaněmi dolů. Jakoby byla v transu. Její pohledný obličej byl netečný dění v okolí, avšak bledý jako matka luna.
Když si však promluvil, její tváří projel krátký třes než si spatřil, že párkrát zamrkala než otevřela oči a pohlédla na tebe. Snad ještě bledší než před chvílí.
“Musíme počkat. Ještě jste všichni nesložili zkoušku,“ odpověděla jen a opět zavřela oči. Dala tak jasné znamení, že nyní se s tebou odmítá bavit. Kdo ví, zdali proto, že měla ještě něco na práci či proto, že pouze nechtěla.

Hrátky naší kamarádky knihovny

Neucuknu před ohněm, nemám důvod. Vím totiž, že den mého konce ejště nenastal. K čemu by knihovně byla má smrt? Magií neoplývám, tedy si nemá jakou sílu ode mne přebrat. Šimrá to. Lehce se kvůli tomu zašklebím. Ač mne oheň může zabít, vždy jsem se vyžívala v hrátkách s ním, za což jsem byla mnohokráte proklínána.
Rudá barva plamenů mi září v očích a abych pravdu řekla, dostávám chuť na něco dobrého. není to hlad, je to opravdu jen chuť.

Náhle uslyším Lileathin hlas, musím se pousmát. Pomalu,a le jistě mi docházely věci, které měly možná zůstat utajeny.
Prava. Nuda a nečinnost jest záhobou nesmrtelných.
Děkuji, ale účel tohoto je mi záhadou. Toto jsi musela prolomit už dávno, proč jsi tedy sama nezískala to, co potřebuješ? zatápám a očekávám, až se zase před mýma očima rozjasní.

V knihovně ?

Sledoval jsem plamen, který se mi utvořil v dlani a vlastně jsem netušil, co mám cítit. Úlevu snad? Nebo bázeň. Necítil jsem nic, jen prázdnotu a ani známí hlas, který mi řekl, že jsem něco zvládl mi v tom nepomohl.
Rozhlédl jsem se po staré chatrči.
Jsem ještě stále v knihovně nebo kde to vlastně jsem? A co mám dělat teď?
,, Blahopřeji...," zopakoval jsem si tiše.
,, K čemu? K tomu, že jsem získal nějaký plamen, když není potřeba? Na co jsem tohle všechno bláhově podstupoval? Vždyť to bylo k ničemu, tohle všechno bylo na nic," šeptám zvláštním hlasem. Hlasem někoho, kdo něví, že hovoří.
Cítil jsem, že chci odtud pryč, kamkoli, ale pryč. Nejsem zbabělec, ale tohle bylo trochu šílené. Trochu? Hodně šílené. Knihovna si s náma, nejspíš nejen se mnou pořádně pohrála a kde vlastně jsou ostatní?

Nevím jak pro koho, ale tento týden byl pro nás zápočtoý a poslední čas ve škole byl záběr. Stále dobrodružství nerušíme.
Ti, co nehrají, by mohli odpovědět. A PJce navrhuji spustit novou reklamu

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o)
Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi?
Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme.
Havran-údržbář.
PS: Nezapomeňte na nové pravidlo v údržbě dobrodružství.