Inner Sphere - 13. dubna 2014 21:24
	Jeskyně inspirována MechWarrior 4 - Mercenaries.

Inner Sphere - 15. dubna 2014 10:13

Přílet A tak to začalo. Každý jste si svou cestou a pro své důvody vybrali tuhle práci. Jedni naverbováni, druzí z donucení, někteří z rozmaru. Ať už to je jakkoliv, cesta na Angel II vás stála poslední zbytky kreditů. Cesty mezi planetami nikdy nebyly levné, ale když nemáte zrovna co rozhazovat, přijdou vám ještě dražší. Naštěstí jste se ale všichni dostali na povrch, raketoplán vás vyhodil v spacedoku a věděli jste, kam máte jít. Cobane Corporation, společnost, která se zabývá bezpečností – každý tomu říká jinak – vám nabídla práci a vy jste po ní skočili. Měli jste se dopravit k jejich budově v centru města, což neznělo složitě a ani jinak složité to nebylo. Vysokou budovu s nápisem Cobane Corp. pomalu nešlo přehlédnout. Do budovy vás pustili bez problému, ale dál jste nevěděli kudy, takže vaše cesta vedla k recepci. Seděla tam mile vypadající sekretářka s blond vlasy svázanými do culíku. Mile vypadala, dokud jste neřekli, že tu jste pro práci, pak její úsměv vystřídal vážnější výraz. „Vlevo je výtah, jeďte do transportního patra, tak si Vás vezme na starost Vás nadřízený.“ Nic dalšího neřekla a dál se věnovala své práci. Poslechli jste jejích rad a vešli do výtahu. Rádoby uklidňující hudba vás chvilku trápila, ale pak jste vešli do místnosti, která vypadala jak sklad. Bedny narovnány u stěn, připraveny k odvozu. Na druhé straně jste viděli kolejnici pro nákladní vlak, došlo vám, že tudy povede vaše další cesta, ale momentálně tu žádný odvoz nestojí. V místnosti kromě dvou lidí nikdo nestojí. Muž a žena. Muž je vysoký a svalnatý, oblečení do vojenského kabátu a kalhot, ale nemá na sobě žádné insignie. Přes obličej se mu táhne dlouhá jizva. Žena měla na sobě overal, ale horní polovinu měla uvázanou kolem pasu, jinak na sobě měla tílko a na hlavě svářečské brýle. „Zelenáči už přicházejí,“ řekne velitel Mayer Clow a otočí se k výtahu, když z něj vystoupí první osoba. „Doufám, že s nimi bude méně potíži než s těmi posledními.“ Když k nim dojdete, Mayer k vám přijde a podá vám ruku. „Vítejte na palubě, jsme velitel Mayer a v nejbližší době jsem zodpovědný za to, že přežijete příštích pár týdnů,“ usměje se na vás šakalím způsobem. „A tohle je Clow, ta bude mít na starosti to, aby kvůli vám společnost nepřišla o více peněz, než byste ji mohli vydělat.“ Proběhlo rychle představení každého z vás, počkalo se na opozdilce a pak přijel vlak. Všichni jste nastoupili a zamířili pro vás neznámo kam. Měli jste chvilku na seznámení s ostatními, kdo ví, jak to bude probíhat, až dorazíte na místo.

Andreas Shinra - 15. dubna 2014 19:59

Přílet Myslel jsem si, že cesta bude pohodlnější, ale tak co se dalo dělat. Zrovna mi přeprava dvakrát nevyhovovala, ale tak co se dělat, možná to byl také důvod mé nemluvnosti, ale na druhou stranu jsem si mohl hrát v klidu šachy a poslouchat do toho hudbu. Byla pravda, že to bylo trošku něco osamělého, ale neměl jsem vůbec chuť si s někým povídat, tak co už. Přišel jsem o vše, co jsem měl a toto byla moje poslední šance zase něco dělat, nebo taky byla možnost, že bych se oběsil, což by vše, co jsem věděl, přišlo v niveč. No, v každém případě jsme byli na místě, tak jsem si vzal další lízátko do pusy, z mého batohu, přehodil si batoh přes jedno rameno a stále s nasazenými sluchátky jsem se zvedl. Šachy jsem si strčil do postranní kapsy, kdybych náhodou chtěl třeba pokračovat, nebo tak. Když jsme již byli venku, tak jsem si pustil ještě snad hlasitěji hudbu, tudíž jsem mohl žít nějak ve svém světě, bez chutě si povídat. Již v dáli byla vidět budova s názvem společnosti, která nás najmula, tudíž mírný úsměv nesměl chybět a dokonce jsem si dal ruku nad oči, aby bylo jasné, jak to asi vypadá. „Wau, pěkně velká,“ vyšla mi z úst, bezděk a pokračoval jsem v cestě. Vpuštění do budovy, aspoň pro mne proběhlo bez problému. Také jsem u sebe neměl skoro nic nebezpečného, i když kdo ví, co kdybych chtěl někomu vybodnout oko tou tyčinkou od lízátka, nebezpečná zbraň. Sekretářka vypadala mile, což jsem musel okomentovat úsměvem a zamáváním, které se zmrazilo, když někdo řekl, že jdeme kvůli práci. Trochu sklesle jsem zamručel, protože mi bylo jasné, že nejspíše ví, že to asi není nic okay. Což ono nebylo, ale ten úsměv stál za to. Pokračovali jsme do výtahu, kde jsme byli vystaveni jakési hudbě, kterou jsem slyšel méně než okrajově, protože jsem měl vlastní hudbu, tak co řešit. Východ byl skoro zatarasen bednami. Při pohledu na něm jsem pootevřel pusu, přejel si lízátkem přes zuby, možná i tak, aby to slyšeli všichni v mém okolí a v dáli byla vidět kolejnice. Stále s rukama v kapsách jsem se zaklonil, akorát na to, abych si prokřupnul záda se slovy: „Chtělo by to kafe,“ a šel jsem za těmi lidmi cizími lidmi. Nebylo to zrovna příjemné uvítání, tak jsem zvedl ruku a dal jsem si jednu stranu sluchátek za ucho, aby bylo jasné, že je vnímám. Hudba pokračovala dále, ale tak zase jsem věděl, že kdybych je měl nasazené obě, nikdo mi neuvěří, že je poslouchám. „Taktéž vás zdravím,“ pronesl jsem s úsměvem při potřesení rukou a na slova, kde bylo jasné, že nám nedává moc šancí přežít, jsem se zatvářil asi jako vědec, kterému řeknete něco strašně jasného, tudíž že jsem se tvářil dost znuděně. Na Clow jsem kývl krátce a vydal se zase někam do pryč. No, ve vlaku jsem se opřel o zeď, s přátelským úsměvem a sluchátky napůl nasazenými jsem čekal, jestli tu bude aspoň někdo na pokec a půjde, kvůli mému vzhledu směrem ke mne. Batoh jsem si při tom shodil na zem, protože mi přišlo nepříjemné se opírat jaksi o zeď ještě s batohem. Rád bych si již s někým popovídal, když jsem celou cestu mlčel a to v mé povaze vážně nebylo.

Isaac Berningham - 15. dubna 2014 21:07

Prílet a následovný odjazd Počas letu som sedel oddelene od ostatných a námatkovo som ich sledoval. Každý je osobnosť ale pohľad my padol hlavne na jedného z nich. Podobne ako ja sa držal v samote a celú cestu neprehovoril ani slovo. Po pokukovaní po posádke na mňa prišli mdloby a viečka sa my začali pomaly zatvárať. Posledné, čo som videl bola jasne modrá obloha a neuveriteľne veľa oblakov. Tréésk....a potom už len zasyčanie hydrauliky. Tento zvuk ma urýchlene prebral z môjho driemania. Ponaťahoval som sa a následovne som následoval ostatných až von z kozmickej lodi. Chvíľková cesta pešo po ulici a prišli sme k monumentálnej budove s nápisom Cobane Corp. Ešte som sa s nikým neporozprával, mal by som to napraviť a zoznámiť sa. Táto myšlienka my neustále preliezala hlavou a nedala my pokoja. V interiéri sme sa na seba nemo pozerali pohľadmi, ktoré vyjadrovali jedinú vetu : Kadiaľ teraz ? Našťastie sme si ihneď všimli recepciu a v nej pekne sa usmievajúcu sekretárku. Prišiel som k nej a povedal som jej, čo vlastne hľadáme. Akonáhle zistila, že sme prišli za prácou, tak svoj výraz zmenila. Tuším to nebolo po prví raz, čo sa stretla s takými ľuďmi, ako sme my. Následoval som jej pokyny a spolu s ostatnými som prešiel do výťahu, kde hrala príjemne znejúca hudba, ktorú prerušoval len zvuk vychádzajúci zo slúchadiel toho tichého. Vo výťahu ostalo trápne tichu. Konečne . Pomyslel som si, ako sme prišli na požadované poschodie. Nechcel som vystúpiť ako prví a tak som to prenechal na ostatných. V izbe sa nedali prehliadnuť tie koľajnice. "Ďalšia cesta ? Teraz sme prišli." Nechcel som to povedať nahlas ale jednoducho my to vykĺzlo. Očakával som, že ma každý prebodne pohľadom ale nestalo sa tak. Pravdepodobne mali aj ostatný rovnaké myšlienky ako ja. Po krátkom predstavení sa som podal Mayerovi ruku a zamieril som k príchodiacemu vlaku. Podobne ako predtým, ten mladík stál oddelene. Napadlo ma, že by nebolo na škodu zoznámiť sa s ním. Prišiel som bližšie k nemu a takmer ako on som sa oprel o stenu. Z kapsy som vytiahol svoj zošit a pero, ktoré so sebou nosím skoro vždy a začal som rozhovor. "Ja som Isaac. Vyučený strojár a inžinier mechanických strojov a zariadení." " Príliš dlho bolo ticho a Vy my prídete "zhovorčivý"." Ironicky som sa pousmial a podal mu ruku na zoznámenie.

Nikola Rasputin - 15. dubna 2014 21:20

Znovu do služby! Po nekonečné cestě raketoplánem, který sežral skoro všechny mé kredity jsme konečně dorazili na místo určení. Teď nastala pro změnu ta lehčí fáze úkolu. Najít hlavní budovu. Naštěstí pro mě hlavní budovy by si všiml i slepý, takže jsem tam bez větších problému dopajdal. Mé nutkání vytáhnout si doutník je skoro nad mou vůli, ale ještě se udržím, přece jim nezahulím vstupní prostory. Po milém uvítání a krásném úsměvu se na obličeji od sekretářky objevilo cosik, co by se dalo přiřadit jako pozdrav v pekel. Veselý a přátelský obličej vystřídal vážný, skoro strašidelný výraz. Radši jsem se neptal na žádné ptákoviny a šel s ostatními do výtahu, který nás dopravil do velkého skladiště. "Jako za starých časů" pronesu do vzduchu, najednou vedle mě něco zapraskalo, podívám se tím směrem a nějakej kluk si tam procvičoval jógu. Jen se usměju a postavím se do pozoru, což mi noha moc nedovolí, tak se postavím aspoň vzpřímeně. Po krátké instruktáži se s ostatníma belhám do vlaku, kde svou bagáž hodím na zem, trochu si protáhnu pravou nohu a pak se posadím a z bundy vylovím cigára a zapalovač. Kdosik kolem mě prošel, zvednu oči a vidím, že to je další spolucestující, který jako všeci držel celou dobu ústa zavřená. Dal se do konverzace s mistrem jógy ""Ja som Isaac. Vyučený strojár a inžinier mechanických strojov a zariadení." " Príliš dlho bolo ticho a Vy my prídete "zhovorčivý"."[/i] zaslechnu jeho jméno a trochu se usměju. Natáhnu k nim ruku s krabičkou cigaret a řeknu "Já jsem Nikolaj. Bývalý voják. Dáte si?"

Sarah Bain - 15. dubna 2014 21:28

Cesta je důležitější než cíl Zatnu zuby. Do zad mě tlačí tvrdý a studený kov, co by se ale dalo čekat, nejsem doma už dost dlouho, abych si na tohle zvykla. Přesto mě občas přemůžou vzpomínky. Povzdechnu si a posadím se trochu pohodlněji. Jsem sama, za což jsem z duše ráda. Neznám nikoho, s kým bych měla chuť si povídat (nemluvě o tom, že výřečnost nemám v povaze) a s cizinci už vůbec ne. Opřu hlavu o zeď za mnou a na chvíli přivřu oči. Cítím, jak se mi únava rozlévá tělem a pohlcuje i moje vědomí. Vím, že bych neměla spát, ale nemůžu si pomoct... Probudí mě trhnutí. Přistáli jsme. Spěšně se zvednu, na záda si hodím velký plátěný batoh obsahující všechno mé vlastnictví a poklusem vyrazím ven z lodi. Cestou se moc nerozhlížím. Nevím, jak bezpečno je kolem a nemám chuť dostat se do sporu, jen co se mé nohy dotknou pevné země. Slyším šum hlasů, zvuk kroků, kolem je mnoho dalších cestujících, ale já se o ně nezajímám. Hlavu mám stále sklopenou, dlouhé vlasy mi rámují obličej, když vkročím na zem, která bude psát v nejbližší době můj osud. Konečně si dovolím zvednout pohled. Nejprve můj zrak padne na celkem nepřehlédnutelnou budovu. Mého zaměstnavatele. Neotálím dlouho, vysoké budovy mě nikdy moc nevzrušovaly. Snad si tím něco kompenzují?... Přidám do kroku a rychle rázuji městem. Batoh si přidržuji na zádech, přesto ale poskakuje vlivem mé rychlé chůze. Naučila jsem se neloudat se. Člověk se tak vyhne mnoha problémům... Proplétám se uličkami, vyhýbám se těm tmavým a opuštěným. Ne že bych měla strach, ale cizí teritorium se nedá ignorovat. Poslední krok a už stojím v recepci vysoké budovy. Pobaveně zvednu jedno obočí. Opravdu jsou muži všude stejní? Vlastně by mě neměla překvapovat ta hezká tvářička za pultem. Možná není o tolik odlišná, než jsem bývala já. Kdysi... Zhluboka se nadechnu a na tváři vyloudím nucený úsměv. Zdolám pár posledních kroků k mladé a pohledné blondýnce. Asi nebudu první, protože jakmile její pohled sjede mou postavu, milý úsměv zmizí z její tváře, když se pohrdavě zastaví na obnošené kožené bundě, černém tílku a kalhotách z šedé hrubé látky. Pozdravím a sleduji, jak zatíná čelisti. Že by mě snad nerada viděla? Nesmysl... Nebo že by snad mé kanady udělaly šlápoty na měkkém koberečku? Pochybuji, že za tohle bude zodpovídat ona. Na to má moc dlouhé nehty. A plný dekolt. Když mlčí a tvrdým pohledem mi hledí do očí, zkusím to znovu. Zeptám se na cestu. Skoro mi znovu překvapeně vyletí obočí vzhůru, když uvidím, jak se její rty pohybují v odpovědi. Popíše mi cestu, já kývnu na znamení díků, nevystavuji ji další povinné odpovědi a odkráčím k výtahu. Hlasitě si povzdechnu, když mé uši zaznamenají ´příjemnou´ výtahovou hudbu. Raději se zády opřu o jeho lesklou stěnu a pohroužím se do svých myšlenek. Do reality mě přivede sladké cinknutí oznamující konec mé cesty vzhůru. Vstoupím do místnosti podobné skladu, všude kolem leží krabice, v povzdálí si všimnu kolejnice. Ujdu několik kroků vpřed a všimnu si postavy, z úst jí trčí jakási tyčinka, nevidím přesně, jak člověk vypadá, stojí ve stínu. Zahlédnu pohyb a pohled stočím za ním. K první postavě se blíží další, zřejmě muž. Dosud si mě nevšiml, snažím se si jej prohlédnout, ale je ke mně otočený zády. Přimhouřím oči, vypadá to, že nedaleko těch dvou se ochomýtá třetí muž. Doufám, že se neutopím s testosteronu... Vzápětí uslyším kroky. Otočím se za zvukem. Blíží se dva lidé. Žena a muž. Následuje něco, co by se snad dalo nazvat přivítáním. Také kývnu na pozdrav, v očích tvrdý výraz. Potřebuji, abych hned ze začátku nebyla za tu ´slabou ženskou´. Pak se také přesunu na místo, kde nejsem od dveří výtahu příliš na očích a kde stojím co nejdál od dvou mužů, čekám na to, co se bude dít dál. Po chvíli po kolejích přihučí vlak. Nečekám moc dlouho a ihned nastupuji dovnitř. Najdu si místo u okna a čekám, až ostatní nastoupí také a budeme moci vyjet.

Saiko - 16. dubna 2014 12:36

Cesta Dlouhá cesta za poslední kredity… Smutně koukám na svém mobilu na nulový stav svého konta. Doufám, že se mi tu poštěstí a vydělám si nějaký ty prachy. Už vidím tvář otce, když zjistí, že se neudržím ani u té nejjednodušší práce. To bude fakt trapas dívat se mu pak do jeho tváře. Vytáhnu z batohu krabici a smutně se do ní podívám. Jedna… Poslední cigareta. Neváhám a strčím si ji mezi rty. Vezmu svůj starožitný zapalovač a zapálím se cigaretu. Párkrát potáhnu a pak dlouho vyfukuji. Nádherném pocit. Alespoň zapomenu na ty pitomý nuly na mém kontě. Poté vytáhnu velký tablet a začnu si do něj psát poznámky. Přece jen ten třímetrák co mám doma se sám nepostaví. Doufám, že otec bude vědět co dělá a že mi ho ještě více nezničí. Zatracený turbulence. Proč projíždíme atmosférou tak rychle? Tihle piloti se nikdy neučili řídit? Vstanu. Vložím si svůj tablet zpět do batohu a vyjdu s ostatními cestujícími ven z lodi. Při prvním odpadkovém koši do něj hodím nedopalek cigarety a pokračuji k budově Cobane Corporation. Budova se nedá přehlédnout. Ovšem, svůj, již tak lehký výraz skrývám ve změti unuděnosti. Lehce zívnu a zajdu si do putyky koupit cigára…. Sakra já nemám prachy. Smířím se s prohrou nad svým otcem a jdu přímo k budově. Naproti hlavním dveřím seděla dosti milá sekretářka. Dokud ji nějakej chlapík neřekl kam jde. Já budu mít společnost? Problesklo mi tou dobou v hlavě a zvědavě jsem následoval skupinku lidí, kteří se hrnuli do výtahu. Melodie výtahu mi nijak nezněla do uší. Úplně jsem ji ignoroval. Čekal jsem dokud se ty zatracený dveře neotevřou a já budu moci vylézt. Nenávidím výtahy. Stojí tam dva lidé. Napravo je kolejnice a nalevo nějaký bedny. Představí se nám a my se máme představit jim. Kdykoli už chci z úst vynést nějaký smysluplný slova, tak mi do toho někdo skočí a slova se stáhnou zpět na bezpečné území. Poté je konečně řada na mně. „Mé jméno je Mishimoto Wasashi*“ Pronesu a v očích se mi objeví záblesk jakmile phlédnu na Nikolajova cigára. Kruci práce….. začnu si imaginárně chroupat nehty. Vlak… ach… Vlak je tady. Nastoupím dovnitř a přisednu si k té největší skupince. V tomhle případě Isaac a nějakej chlapík se sluchátkama… zapomněl jsem jeho jméno. Přisednu si k nim a snažím se být milý. „Zdravím, Já jsem Wasashi. Ale to už asi víte…. Proč…. Proč jste vlastně tady?“ Poškrábu se lehce na hlavě jak mám ve zvyku když jsem trochu nervózní ____________________________________________________________________________ Pozn. autora - Japonská jména se píší obráceně. První je příjmení, druhé jméno. Jmenuji se tudíž Wasashi, ne Mishimoto.

Andreas Shinra - 16. dubna 2014 15:55

Cesta mašinkou Kývl jsem na pozdrav nejdříve Isaacovi, následně i Nikolajovi a vše uzavřel Wasashim. Až poté jsem udělal vše, protože jak se zdálo tak jsem všechny nalákal směrem ke mne a vytvořil nějakou skupinku, což bylo dle mne dobré. Stále s hrající hudbou jsem se představil slovy: „Andreas Shinra, je mi jedno, jestli mne budete oslovovat příjmením, nebo křestním,“ zasmál jsem se a odmítl vystrčením ruky z kapsy nabídnutou cigaretu a ruku zase vrátil zpátky. Přehodil jsem lízátko pusou na druhou stranu a pokračoval slovy: „No, více méně je jedno, co jsem byl. Neuspěl jsem, tak jsem skončil tady, jak tipuji, bohužel asi všichni,“ zazubil jsem se, jako piraně koukající se přes sklo na nebohé rybky a dokončil větu: „Ale jestli někdo má jiný důvod být zde, než jako poslední možnost, jako já, tak si to rád vyslechnu.“ Pokrčil jsem rameny a pousmál se. Krátké poslouchání a pak můj pohled padl na tu dívku, která stála opodál a nebyla to ta Clow, která nás očividně ignorovala. Usmál jsem se, zlomyslně a pomalu přesunul ruku směrem ke kapse na kalhotech. Třímal jsem jedno z nich nyní v ruce, rychle s ním párkrát protočil v ruce a rychlejším obloukem jsem to hodil směrem k té neznámé dívce. Ironie bylo, že jsem si dokázal poměrně efektivně a rychle hrát s lízátkem, ale vzít si nůž, tak si udělám z prstů spíše pařáty a pochybuji, že bych s nimi byl schopný byť jen to lízátko pak držet. Jakmile to chytila, nebo i nechytila, zvedl jsem ruku, která byla hozena k hlavě, s nataženými dvěma prsty jsem si je přiložil k hlavě a pokud proběhl pohled na mne, provedl jsem i pozdravné gesto. Všem jistě známé, zvednutí tak 10 čísel směrem nahoru prsty. Nemělo to být nic zlého, moje gesto, hozeného lízátka, ale nepřipadalo mi vhodné na ní řvát, aby se připojila. Jen jsem měl nějaké vychování, chtěl jsem pozdravit a nic lepšího mne nenapadlo. Následoval pohled na ostatní, kteří nejspíše byli starší než já a pokračoval jsem v poslouchání. Ruku jsem dal zase do kapsy, a stále v postoji, kdy jsem se opíral zády o zeď vlaku, pod nohama tu bagáž, na jednom uchu sluchátko hrající hudbu a pohledem a úsměvem dívající se na všechny, co něco říkali.

Nikola Rasputin - 16. dubna 2014 20:00

Vlak Vytvořili jsme malou skupinku. Vypadá to, že všichni jsou v pohodě, nikdo není nějaký extra namyšlený vůl. Jen pokývu hlavou a nabídnu i ostatním, jestli si vezmou. Sám si připálím a pořádně se nadechnu a pak dělám kolečka. Vyslechnu si krátkou úvahu, od Andrease, na téma, proč jsme sem přišli a jen dodám "Jop, tipuješ dobře, nepovedlo se to tak, jak bych očekával. Alespoň bych čekal něco jiného než vyhazov." načež zavzpomínám na soudní řízení a následné propuštění a pochod uličkou hanby. Vyslechnu, nebo nevyslechnu si ostatní, podle toho, jestli budou odpovídat. Potáhnu a zkusím největší kolečko z dýmu, jaké jsem kdy udělal, když jsem si všim, že hodil jednu ze svých pochoutek kamsik dál do vlaku. Jen vykouknu a uvidím tu samou slečnu, která s námi byla na nástupu. "Co ty tam tak potichu, pojď k nám, pokecáme, možná se i něčemu zasmějem" řeknu a usměju se na ní. Nutit ji nebudu, buď půjde nebo ne. Dál sedím a vyfukuji kolečka a poslouchám ostatní. Nezdají se být moc nervózní, teda až na... sakra jak se to jmenoval? Bylo to cosik s miší. Mišimota, Mišimato... Mišimoto! Tak se jmenoval. Jen se na něj usměju a doufám, že neumí číst myšlenky.

Sarah Bain - 16. dubna 2014 20:44

Kouřový dýchánek Podlaha pod mýma nohama poskakuje, musím se docela snažit, abych sebou příliš nekymácela. Hlavu držím jako vždy sklopenou, vlasy přes obličej, přesto ale periferním pohledem sleduji dění kousek ode mě. Od určité doby nejsem moc společenským tvorem, proto nemám příliš chuť zapojovat se do ´chlapáckého´ rozhovoru. Lepší je poslouchat. Další užitečná vlastnost, pokud chcete dřív znát, než být poznán. A ne, žádné komplexy mě nepronásledují. Zdá se, že se navzájem představují. Čekám, kdy dojde na to, kdy si mě všimnou, nebo kdy dojde na proces určování hierarchie ´smečky´. V duchu se usměji, když za několik vteřin dostanu odpověď. ´Lízátkový´ otočí hlavu a pohledem se zastaví na mých očích. Pak sáhne do kapsy a něco v ní loví. Málem neudržím své obočí, když sleduji, co vlastně v té kapse dělá. Vteřinu později ke mně letí další lepidlo obalené v plastovém papírku. Rychle se pohnu dopředu a na poslední chvíli jej zachytím. Takže přes žaludek, dobrá taktika. Zvednu oči, zřejmě na to čeká, protože zvedne ruku a pozdraví mě. Cítím, jak ztuhnu, ale nechám úsměv, aby ovládl mou tvář a jemně pokývnu hlavou. Otočí se zpět a už si mě dál nevšímá. Pohrávám si s lízátkem v ruce, přemýšlím nad svou situací. Moc času nemám, protože o chvíli později uslyším hlas, který zřejmě mluví na mě. Pomalu zvednu hlavu a už se dívám do tváře dalšímu z mužů. Kouří a celým vlakem se rozlézá cigaretový kouř. Nevadí mi to, mnoho mužů z tohoto prostředí kouří. Snad pro uklidnění? Kdo ví. Nikdy jsem tomuto zlozvyku nepřišla na chuť. „Co ty tam tak potichu, pojď k nám, pokecáme, možná se i něčemu zasmějem.“ Znovu se jemně usměji a snažím se získat čas k odpovědi. Nejraději bych zůstala tam, kde jsem. Starých zvyků se nezbavíte tak jednoduše, ale nemůžu se vyhýbat lidem až do konce života. Zvlášť když tito budou na docela dlouhou nadcházející dobu mými jedinými spojenci. Odlepím se od zdi a několika kroky překonám šíři vlaku. Dojdu ke skupině a opřu se o zeď vedle ´cigaretového´. Otočím hlavu a pohlédnu na něj. „Jsem Sarah Bain,“ řeknu a už potřetí za velmi krátkou dobu vykouzlím na tváři lehký úsměv.

Isaac Berningham - 16. dubna 2014 20:54

Súdržnosť vo vlaku Skupinka o ktorú som sa zas tak veľmi nepokúšal sa začala pomaly tvoriť. Vypočul som si predstavenia Andreasa a opäť som sa vrátil k vlastným myšlienkam. Z môjho zasnívania ma prebrala pomaly sa blížiaca naťahujúca sa ruka s krabičkou cigariet. Po ruke prišiel na rad aj zbytok tela a asi to najdôležitejšie, hlava. V celku to bol akýsi vojak, aspoň tak vyzeral. Ponúkol nám cigaretu. "Nie, ja si neprosím a aj keby som si prosil, tak my nedávaj ." Mierne sa pousmejem, čím dávam najavo, že to nemyslím až tak vážne. Andreas taktiež odmietne a pokračuje v počúvaní hudby a cumľaní akéhosi lízatka . Po chvíli trápneho ticha, ktoré asi nikto z nás nechcel, prišiel ďalší neznámy. Predstavil sa ako Wasashi a zároveň, aby prúdila konverzácia, sa nás spýtal, čo tu vlastne robíme. Keď už sme boli takto po kope, tak som sa z hlboka nadýchol a začal so svojou rečou. " Ja som Isaac a moja cesta začala ďaleko odtiaľto , ba čo som ani nepredvídal začala sa úplne nová." "Som nováčik a toto je moje prvé skutočné zamestnanie vo funkcii pilota, každopádne dúfam, že aspoň zarobím dostatok kreditov na cestu naspäť." Opäť sa ironicky pousmejem a s hrdým pohľadom zasalutujem okolostojacim. Takže mal asi Andreas pravdu, pomyslím si. V jeden okamih sa naše pohľady stretli na jednej jedinej osobe. Bola to tá istá žena, ktorá s nami bola aj na nástupišti. Tak sa zdalo, že nás ignoruje a docela sa jej to darí. Na nič nečakám a pridám sa k ostatným vo vyzývaní, aby k nám prišla bližšie. Chehm...ehm...začalo ma nepretržite škrábať v krku. Zo začiatku som nevedel prečo ale dym my napovedal. " Prosím, ehmehm....keď už fajčíš, tak to na mňa nefúkaj, nič viac od teba nechcem." Nechcel som sa rozkričať ale inak sa nedalo, pretože ma mimoriadne škriabalo v krku. Rýchlo si dám z chrbta dolu batoh a vytiahnem z neho termosku s kryštálovo priezračnou vodou, ktorá stále príjemne chladila na dotyk. Neunúvam sa a rýchlo do seba hodím zopár logov . "Pfu, to je o veľa lepšie." "Prepáčte my ale na cigarety mám príliš citlivé hrdlo." Utiahnem sa do úzadia, preložím si ruky v bok a opýtam sa všetkých ostatných :" Viete niekto, kam to vlastne ideme?" Ja ani náhodou.

Inner Sphere - 19. dubna 2014 10:06

Welcome to Bad Company Celou tu dobu, co jste se seznamovali a mluvili, velitel Mayers cosi ťukal do svého datapadu. Spolu s Clow vám věnovali asi tolik pozornosti, jako komukoliv cizímu, kdo by s nimi jel vlakem. Až do určitého momentu, kdy vlak vyjel z tunelu a vám se otevřel pohled na krajinu. Projížděli jsme mezi zalesněnými kopci, okolo kolejí se rozprostíraly pole a v dáli jste mohli vidět město. Teď už jste aspoň věděli, že míříte někam, kde vás civilizace rozhodně nebude obtěžovat. Mayers se odrazil od zdi, přešel do půlky vagónu a zapálil si cigaretu. Potom, co vydechl obláček kouře a podíval na vás. „Tak jo, bando. Víte, čemu jste se upsali, na nás teď bude to, abychom z vás udělali piloty. A ze zrzky tu, která vás bude informovat, co na vás zrovna letí. A přesně z toho důvodu jedeme na Russwick, výcvikové středisko Cobanu.“ Znova si potáhl, dával vám tak čas na nějakou otázku, kterou byste chtěli zodpovědět. Pokud nikdo žádný dotaz neměl, pokračoval dál. „Do boje se hned nedostanete, to se nebojte, chvilku si potrénujete, dáme vám jak se patří do těla a za nějakou dobu už vám budou lítat kolem hlavy kulky. Těšíte se na to?“ Zase jeho šakalí úsměv. „Za chvilku dorazíme na místo, chlapi budou následovat Clow, seznámí vás s vašima novýma hračkami a hned se projedete. Budete se učit šokem. Zrzka půjde se mnou, ta bude moje starost.“ S tím jeho objasňování situace končí a znova se věnuje svým věcem. Vlak po nějaké době opět zajel do tunelu. Nejeli jste jim nijak moc dlouho, za pár minut jste cítili razantní zpomalení a pak vlak zastavil. Když jste vystoupili, ocitli jste se v hangáru plném různých strojů. Od obrněných transportéru po tanky tu snad bylo vše, ale Mech tu nestál ani jeden. „Tak jdeme, pánové, nemáme na to celý den,“ zazněla jeho poslední slova pro piloty, pak kývl na Sarah, aby ho následovala a zamířil přes hangár k výtahu.

Nikola Rasputin - 19. dubna 2014 11:56

Konečná Po Isaacově poznámce o tom, že má hrdlo citlivé na cigaretový kouř jsem tu svoji jen zmuchlal v ruce a se slovy "Sorry" jsem zbytky cigarety strčil do kapsy, jelikož jsem nenašel popelník. Vysypu to pak. Seznamování probíhalo, dokonce si vedle mě stoupla Sarah a usmála se na mě, dnešek nemusí být zas tak špatný. Taky jsem se na ni usmál, ale to už jsme vyjížděli z tunelu. Všude krásná krajina, takový klid, daleko od města. Nejspíš chtějí minimalizovat škody, pousměju se a zavzpomínám na svůj výcvik. Z rozjímání mě vytrhl až Mayersův hlas, kdy nám zadával instrukce a informoval náš co a jak. Konečně to začne, řeknu si, a kouknu na ostatní, jestli se těší tak jako já. Jediná věc, co mě docela mrzí je, že Sarah nejde s námi, ale někam s Mayersem. Vlak pomalu zastavuje a já se zvedám ze země, přičemž mi trošku hlasitěji křuplo v kyčli. Snad to nikdo neslyšel. Přehodím si přes rameno svou cestovní tašku a čekal jsem až vlak zastaví. Po jeho zastavení, které jsem ustat, jsem šikulka, vylezu ven a ocitnu se ve velkém hangáru plném vojenské techniky. Jen udiveně písknu a zaměřím se na tanky. Mají tady plno parádních druhů, od lehkých až po těžké, dokonce i pár obléhacích. Ale nikde žádný... co to je robot.... ne Mech, Mech to byl. Mayers mizí ze scény a Sarah jde za ním, jen se na ni usměju a kývnu hlavou. Otočím se na naší průvodkyni a zeptám se "Kam teď ehm.... Clow?" a čekám na další instrukce.

Sarah Bain - 20. dubna 2014 20:41

Dveře do budoucnosti Zbytek cesty probíhá v poklidu. Stojím v rozplývajícím se oblaku kouře, pan ´citlivé hrdlo´ se významně tváří, ale já pach cigaret ignoruji. Zvykla jsem si na horší zápach... Nevím, jestli jsem zaslechla všechna jména, proto doufám, že při nadcházejícím výcviku mi budou zopakována. Zatím mi stačí mé osobní přezdívky. Později se ale asi bez jmen neobejdu. Moje denní dávka slov dnes ale byla vyčerpána, nemám už chuť s někým klevetit. Slova jsou zbytečná, pokud neumíte vyjádřit své pocity jinak. Slova lžou, tělo ne. Znovu skloním hlavu, krásnou krajinu ubíhající kolem oken zahlédnu jen periferním viděním. Možná mě přepadla apatie. Do mého těla se vrací únava, přesto se stále držím zpříma, záda mám podepřená o studený kov za mnou. Je pro mě těžké vzdorovat přítomnosti a připravit se na budoucnost. Zvlášť, pokud se není na co těšit. Rodiče by ze mě měli určitě ´radost´. Potěšeně by si mnuli ruce nad tím, jaká troska ze mě teď je. Jemně potřesu hlavou, tak, aby si toho nikdo nevšiml, a zaženu tak pesimistické myšlenky. Znovu napřímím hlavu a pohlédnu na skupinku kolem mě. Většina se usmívá a já přemýšlím, jaké osudy si prožili oni. Hledám v jejich tvářích stíny minulosti, které brázdí mou vlastní. Po chvíli se velitel (na jméno si vážně nevzpomenu, vím, jména nejsou moje silná stránka) odrazí ode zdi a pronese něco jako zahajovací proslov. Většinu slov nechávám proletět kolem uší bez povšimnutí. Zpozorním jen když zaslechnu své jméno. Jasně, neřekl tak úplně mé jméno, ale po tak dlouhé době si zvyknete vystupovat bez něj. Anebo, jako řekl velitel, zrzka. Jakoby jen pro sebe kývnu a znovu se pohroužím do myšlenek. Okolí je potemnělé, zřejmě projíždíme dalším tunelem. O několik dalších chvil později se vlak konečně s trhnutím zastaví. Pomalu jdu za naší skupinkou, následuji je po schůdcích dolů na pevnou zem. Ocitáme se ve velkém hangáru, který se zdá, jako by byl celý ze železa. Všude kolem stojí nejrůznější stroje, tanky, transportéry a další vozidla i stroje, které jsem v životě neviděla. Ostražitě se rozhlížím kolem, hledám ty velké železné potvory, které za chvíli vstoupí do mého života. Očima přelétnu výrazy mužů. Všichni se tváří jako sáňky, které se konečně dočkají zimy. Tak jako já pročesávají pohledem okolí a hledají svá vysněná vozidla. Vidím jejich zklamání, když je nikde kolem nevidí. Skoro cítím, jak se úsměv snaží probít na povrch. Všiml si toho zřejmě i velitel, protože s pobaveným výrazem pokyne Clow, aby přišla blíž. „Tak jdeme, pánové, nemáme na to celý den,“ zněla jeho poslední slova k pilotům, pak pokyne i mně, abych jej následovala. Pomalu jsem se dala do pohybu. Všechnu minulost nechávám několika kroky za sebou a mířím do nové budoucnosti.

Isaac Berningham - 21. dubna 2014 12:01

Koniec cesty, začiatok tréningu O pár minút som si už ani nevšímal ostatných ľudí a zahľadel som sa do vlastných myšlienok. Vlak vyšiel s tunela a pred mojimi očami sa rozprestrela otvorená kopcovitá krajina. Keď som sa zapozeral lepšie, zbadal som v diaľke mesto. V tom som si uvedomil, že tam, kam ideme, nás civilizácia otravovať nebude. Nebol som jediný, čo pozeral do okna a kochal sa prírodou, ktorá tak rýchlo mizla rovno pred našimi očami, keď sme vošli do ďalšieho tunela. Ani som sa nenadial a boli sme v cieli. Ako predtým, tak aj teraz bola cesta celkom krátka a keby som písal knihu, tak by som ju ani nespomenul. Nebolo na nej nič zaujímavé. To pravé prišlo až potom. Kráčali sme rovno do čohosi, čo pripomínalo hangár. Následujúc ostatných som sa ocitol dnu. Všade okolo mňa boli tanky, bojové autá a transportéri. Bystril som zrak ako to len išlo ale nikde žiadny mech. To nás budú trénovať na tankoch ? Veď my sme piloti, teda skoro všetci. Teraz prišiel čas rozdeliť sa. A tak sme aj učinili. Utvorili sa dve skupiny. Jedna bola väčšia a tvorili ju piloti. Tá druhá bola, teda skôr ani nebola skupina a tvorili ju Castle a jej „učiteľ“. Pozrel som sa na ostatných a nebol som sám, kto sa lúčil pohľadom s dámou. Dokonca jej niekto aj zamával. A čo teraz ? Táto otázka kolektívne putovala v našich hlavách a bola len jedna možnosť ako ukojiť našu zvedavosť a to opýtať sa. Práve som sa chystal to urobiť ale niekto ma predbehol. Nešiel som zisťovať, kto to bol. Hlavne, že táto otázka zaznela.

Andreas Shinra - 22. dubna 2014 00:13

Quod sumus hoc eritis Do rozhovoru jsem se pak již moc nezapojoval a díval jsem se spíše z okna, protože jsme vyjeli z tunelu. Mohl jsem vidět poměrně ještě nepoškozenou krajinu, což bylo docela zvláštní, na to, kam jsme jeli. Sluchátka jsem si jednou rukou zase upravil tak, aby bylo jasné, že si zase možná nebudu povídat a poslouchal jsem zase naplno hudbu. Ta ruka, která upravovala sluchátka zůstala venku, měl jsem k tomu důvod, ale ten se zatím neměl vylézt napovrch. Zamyslel jsem se při pohledu na město, jak je asi dobře zabezpečené, ale protože jsme byli poměrně daleko, tak jsem to nijak neřešil a krátce se s úsměvem ohlédl na všechny. Ať se tvářili jakkoliv, já jsem měl stále svůj typický úsměv, který říkal, aspoň nyní, že vše bude v pořádku. Netrvalo to ani tak dlouho a Mayers? Asi Mayers si zapálil a začal něco říkat. Opřel jsem se zase o zeď vlaku, vedle svého batohu a poslouchal jsem, co bude říkat. Poslechl jsem si jeho slova a přemýšlel nad nimi chvilku. Tak jestli to chápu dobře, tak ta zmíněná zrzka, Sarah, bude náš velitel, nebo jak tomu tady říkají. No, uvidíme, jak to bude zvládat, jen doufám, že mne za to lízátko nepošle na smrt jako prvního. Usmál jsem se potměšile a poslouchal jeho další slova, po nějaké chvilce byla na stole zase nějaká pichlavá otázka. Usmál jsem se podobně jako on, tedy... můj úsměv se lišil možná troškou nevinností a podobně, ale přesto něco "podobného" jsem vykouzlil a kývl jsem jako souhlas. Pak sjel můj pohled na Clow, která se ani moc nechtěla bavit. Trochu jsem to chápal, ale tak zase... no, radši nic. Ruku, kterou jsem neměl v kapce u mikiny, ale vedle těla jsem chytil batoh a přehodil jsem si ho přes rameno. Myšlenka ale toho, že se ihned "projedeme" se mi dvakrát nezamlouvala. Věděl jsem, že to není jen nějaká hračka a pokud něco rozbiji, asi budu dost dlouho bez jídla, abych to splatil, takže jsem si povzdechl a čekal, až dorazíme. Na místě jsem zahlédl různé obrněné vozy, které mi sice nepřipadali nějak podobné, ale rozhodně bych o nich dokázal říci. Co mne ale překvapilo, že zde nestál ani jeden mech. Že by je měli radši někde stranou, protože by při pohotovosti mohlo dojít k chaosu, kdyby se pohybovali navzájem na jednom místě? Zamyslel jsem se a odkašlal jsem si, s čímž jsem si dal rychle ruku před pusu. Postavil jsem do skupinky, očividně čekajíc, až se někam půjde a dělal jsem stejnou činnost, jako oni. Čekal jsem, až se půjde někam. Nějakou náladu si právě teď povídat neměl, protože mi to nepřipadalo 2x vhodné. Ještě jsem udělal pozdravné gesto na odcházejícího velitele, jak jsem si vzpomněl, Castle se mu myslím říkalo a zase si dal ruku do kapes.

Inner Sphere - 23. dubna 2014 11:45

Mayers šel přímo k výtahu, který byl na zadní stěně hangáru. Technici a vojáci okolo mu salutovali a on jim kývnutím dával najevo, že se mají vrátit ke svým povinnostem. Když došel k výtahu, počkal na Sarah a až potom zmáčkl tlačítko. „Hádám, že u ostatních víš, co bude jejich práce. Víš, co čeká tebe?“ zeptá se a pár okamžiků poté se za ním otevřou dveře. Když se výtah rozjede, Sarah cítí, že se pohybuje nahoru. Dobrá zpráva, nebude nikde v katakombách. Netušíš, jak moc vysoko jedete, ale s tím, jak to trvá to bude asi pár pater. Výtah vás vyhodí do dalších chodeb, ve kterých se pohybuje personál výcvikového střediska. Povětšinou jsou to muži, ale najde se tu i pár žen. Oproti těm v hangáru, zdejší lidi na sobě mají volnější uniformy, někteří ani to ne. Mayers pokračuje dál chodbami, počítá s tím, že ho Sarah následuje a tak se neohlíží. Po několika zatáčkách a delších chodbách vcházíte do velké kruhové místnosti, která vypadá jako velín. Prosklená stěna ukazuje okolí, které bylo vidět i z vlaku. Tohle místo připomínalo věž poblíž vzletové dráhy raketoplánu, daleko od pravdy tomu nebylo. Momentálně jste tu byli jen vy dva a jeden muž, který seděl u konzole a něco na ní kontroloval. „Tohle bude teď tvoje hřiště. Ber místo,“ odsunul židli na kolečkách, která byla u centrálního pultu. Zřejmě ti nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout. Rozhlédla ses po konzoli, tolik obrazovek, klávesnic a ovládacích platforem aby člověk někde jinde pohledal. Vzpomínáš na Mayersova slova, že se budete učit šokem, tak se radši začínáš rychle orientovat. Vidíš obrazovky s označením Lance 1 až 4 – pod každou z nich hned tři jiné, nesoucí stejné označení, ale ne tak velké; další s mapou, rádiovými frekvencemi. „Spusť to,“ houkne Mayers na toho muže, který je v místnosti s vámi a ten kývne, že rozumí. Obrazovky ožijí, začnou na tebe chrlit změť znaků, ale pak dostanou vcelku snesitelnou formu. Vidíš graf několika mechů, pod grafy pak stav stroje, poškození a životní funkce pilota. Další dvě obrazovky jsou taky srozumitelné, což je dobré zjištění. „Nedůležitá firma si najala naší jednotku na eskortu nákladu. Kluci jsou tam venku, spoléhají na informace, které jim dáš. Cesta povede údolí, kde se větví, jedna vede dál soutěskou, druhá na otevřené prostranství. Obojí má svoje výhody a nevýhody, ty je budeš interpretovat. Jdi na to, Sarah.“ A takhle skončila tvoje instruktáž, měla si rovnou práci a musela si jednat. Jak a jestli to zvládneš? To už je tvůj boj.

Inner Sphere - 29. dubna 2014 19:04

Místo ukázky mechů – přespolní běh s opičí dráhou Když si Mayers odvedl Sarah pryč, dávalo docela smysl, že si vás na starost vezme Clow, která vám podle všeho měla ukázat to, co budete řídit a co vám bude vydělávat na váš denní chleba. Jak jste jen byli na omylu, když jste si všimli obra, který k vám mířil. „Hej, Clow!“ zahromoval a usmíval se u toho od ucha k uchu. Měl široký obličej s masivní čelistí, příroda ho tesala opravdu hrubě a vypadal spíš na někoho, kdo nepatří do společnosti, ale do divoké přírody. Oholená hlava kontrastovala s velkým tmavým knírem, v modrých očích se mu ale odrážel život a radost, kterou byste u jiných lidí sotva pohledali. Postavou byl opravdu vysoký, něco přes dva metry a jeho váhu jste odhadovali silně přes metrák. Doslova hora svalů. Někdo takový nepotřeboval vysokozdvižný vozík na přepravu těžkého nákladu. „Vidím, že zelenáči už jsou tady, tak si je vezmu na starost já.“ Zazubí se na vás. Clow mu to pouze odkývne a jde si po svém. K vaší smůle neměla nic proti tomu, holt co se dá dělat, vaše hračky ještě budou muset počkat. „Jsem seržant Dante. Nepotrpím si na takové ty věci se salutováním, ale to asi nikdo tady. Nicméně, pokud nebudete dělat, co vám řeknu, nemusíte se dneska dostat k večeři.“ Založí si ruce na prsou a pod košilí se mu vyrýsuje plejáda svalů. „Teď půjdete se mnou do transportéru a vyjedeme si na cvičák, štěňata. Jste piloti, ale to neznamená, že vás nebudeme držet v kondičce. Při vašich akcích by se mohlo stát, že se dostanete do problému a to vás pak Bůh chraň, pokud neuběhnete deset kilometrů!“ Práskne rukama, pohyb, kterým by určitě někoho z vás poslal do bezvědomí. „Tak, pojďte.“ Otočí se na podpatku kanad a zamíří k jednomu z transportéru, které stojí v hangáru. Během chvilky do něj nasednete, upoutáte se do sedaček, které jsou v prostoru pro posádku a Dante, který si sedl na místo řidiče, do toho šlápne. V doprovodu rachotu motorů vyrážíte z ochranného stínu hory, ve které byl skryt hangár. Míříte pryč, tentokrát víte kam.

Sarah Bain - 29. dubna 2014 21:35

Hop do propasti... Velitel bez dalších slov vyrazí směrem k nedalekému výtahu. Neohlíží se, jestli jdu za ním, ale mám vlastně na výběr? Lidé chodící kolem něj mu uhýbají z cesty a salutují. Velitel jim odpovídá povzneseným gestem, jak mocenské. Bez snahy otočit se ke mně doputujeme až ke dveřím. Zastaví se u tlačítka a čeká, až dojdu k němu. Dávám si na čas. Ne, že bych zkoušela jeho trpělivost. Nechci vypadat jako ustrašené štěně, co se drží pánovi těsně za patami. Každý krok volím trpělivě a opatrně, zkoumám zemi pod nohama. Myšlenkami se upínám na jednotlivé kroky následující po sobě, nemá smysl trápit se tím, do čeho mě velitel našije za chvíli. Zastavím se na délku dvou kroků od jeho ztuhle stojící postavy. „Hádám, že u ostatních víš, co bude jejich práce. Víš, co čeká tebe?“ Mluví tvrdým hlasem, jeho tón prozrazuje, že mě nečeká odpočinek v teplé posteli. Škoda... A já se tak těšila, až sebou plácnu do peřin. Velitel pečlivě studuje kov před sebou, očividně nečeká na mou odpověď. Jeho otázka byla spíše řečnická. Přesto jemně kývnu hlavou. V tu chvíli se ozve cinknutí přijíždějícího výtahu a dveře před námi se pomalu otevírají. V tichosti nastoupíme dovnitř, cestou vzhůru oba dva mlčíme a kontrolujeme špičky svých bot. Opět cinknutí, vystupujeme do další části střediska. Kolem je mnoho lidí, mužů, ale i žen. Ne, že by se mi ulevilo. Je snadné předvídat chování mužů, ale ženy se mohou cítit ohroženy konkurencí dalšího ženského člena posádky. A já nemám chuť ani sílu na přihlouplé hádky... Následuji velitelova záda, opět se neobtěžuje ohlížet. Pohledem mířím rovně před sebe, nedívám se na ostatní. Počítám kroky, utápím se v myšlenkách. Pak konečně dorazíme k cíli. Vstoupíme do velké kruhové místnosti. Neopovažuji se dávat jí jméno, ale možná by to mohlo být něco jako řídící středisko? Dveře se za námi zavřou, kromě nás dvou je vevnitř jen další muž, který s očividným úsilím a hlubokou koncentrací soustředěně klepe do klávesnice před sebou. Představuji si, jak by asi zareagoval, kdyby se kolem začaly hroutit zdi. Určitě by nejdříve dokončil svou datlovskou práci. „Tohle bude teď tvoje hřiště. Ber místo,“ promluví na mě velitel. Rozhlédnu se a několika kroky překonám vzdálenost k židli, kterou mi odsunul. Posadím se a čekám na další instrukce. Oči upírám na tlačítka, páčky, čudlíky a všechna možná zařízení přede mnou. V duchu sama sebe mlátím za to, k čemu jsem se to prodala... No, Sarah, to jsem zvědavá, jak si s tímhle poradíš... Okřiknu své jízlivé hlasy v hlavě a studuji obrazovky přede mnou s názvy Lance 1- 4, pod nimi další, mapa atd. Ani nevnímám velitelův rozkaz na ´datla´ opodál. Překvapeně mrknu, když se všechny obrazovky najednou rozsvítí. Chrlí na mě čísla a údaje, nevím, kam se dříve dívat. Pak se ale vše pomalu ustálí a já se začínám orientovat. „Nedůležitá firma si najala naši jednotku na eskortu nákladu. Kluci jsou tam venku, spoléhají na informace, které jim dáš. Cesta povede údolí, kde se větví, jedna vede dál soutěskou, druhá na otevřené prostranství. Obojí má svoje výhody a nevýhody, ty je budeš interpretovat. Jdi na to, Sarah.“ Hruď se mi při jeho slovech sevře. Nevím, jestli chci zodpovídat za životy ostatních... Zhluboka se nadechnu a nasadím si handsfree ležící na stole přede mnou. Pak jej zapnu a poslouchám praskání v sluchátku. Mezitím se snažím uklidnit splašený tep. „Lance 1, 2, 3, 4. Hlásí se váš Castle, slyší mě všichni?“ Počkám na odpověď, pokud mě všichni slyší, pokračuji dál nehledě na třesoucí se hlas. „Vaším úkolem je chránit náklad firmy, která vás dnes najala. Cesta vede údolím,“ odmlčím se a stočím zrak k mapě, která ukazuje průběh cesty. Jaksi nemůžu najít údaje v kilometrech, v duchu kleji. Jaká mapa ukazuje cestu bez její délky? „Ehm, asi 5 kilometrů. Poté se větví na dvě ramena. Jedna vede volným prostranstvím. Výhodou je přehlednost, možné nebezpečí lze zahlédnout prakticky okamžitě, je snadné je celkem přesně lokalizovat. Nevýhodou je, že i vy budete snadno k vidění, hrozí vysoké riziko bleskového a přímého útoku. Druhá cesta vede dál soutěskou. Její výhodou je její chráněnost, útok je možné očekávat maximálně ze tří stran: zepředu, zezadu, nebo ze vzduchu. Ze stran je cesta kryta vysokými kamennými stěnami. Nevýhodou je obtížné manévrování, mezi stěnami údolí je místo jen na konvoj nákladu a jeden stroj jdoucí po jeho boku. A za druhé, existuje jen několik možností úniku. Snadno vás mohou uzavřít do pasti. To bude zatím vše, sdělte mi, prosím, kterou cestu jste si vybrali.“

Isaac Berningham - 30. dubna 2014 15:32

Cesta do pekla Stále sme stáli na jednom mieste v hangári a medzi sebou sa dorozumievame iba pohľadmi. Veliteľka stála naproti nám. Zdalo sa mi, že na niekoho čakala. To boli síce iba moje myšlienky ale ukázalo sa, že to tak naozaj je. O chvíľu sa k nám približovala postava. Z počiatku som si myslel, že to k nám ide viac ľudí a naozaj to tak vyzeralo. Keď sa vyhŕtil ten usmievavý mamut, skoro ma to položilo. Ako môže byť niekto tak veľký ? Nerozumel som tomu. Vymieňal si pohľady s Clow a následne jej aj zasalutoval, načo mu ona odpovedala rovnako. Bez dlhých rozhovorov sa potom Clow vytratila preč. Zdvihol som pravú ruku a zasalutoval môjmu novo pridelenému šéfovi. „Jsem seržant Dante. Nepotrpím si na takové ty věci se salutováním, ale to asi nikdo tady. Nicméně, pokud nebudete dělat, co vám řeknu, nemusíte se dneska dostat k večeři.“ Hromovým hlasom prehovoril mamut. Až ma striaslo. Po týchto slovách som si pripadal divne. Ako jediný som zasalutoval niekomu, kto o to nestojí aaargh. To som to teda domochlal. Pozorne som mu načúval, keďže som si chcel zapamätať každé jeho slovo. Dante sa nadýchol a pokračoval ďalej. „Teď půjdete se mnou do transportéru a vyjedeme si na cvičák, štěňata. Jste piloti, ale to neznamená, že vás nebudeme držet v kondičce. Při vašich akcích by se mohlo stát, že se dostanete do problému a to vás pak Bůh chraň, pokud neuběhnete deset kilometrů!“ No,no,no......behanie? To snáď nie.[/i[i]] Tento deň začal tak skvelo a pritom tak zle pokračuje. A ešte k tomu 10 kilometrov. Ja nezabehnem ani 10 metrov. Moja tvár sa zmenila zo zvedavej na šokovanú. Tlesknutie nám naznačí, že máme ísť a jeho slová to aj potvrdili. Zamieril rovno k najbližšiemu transportéru. Oddychol som si. Aspoň tam nepôjdeme pešo. Nastúpim do "auta" a sadnem si hneď vedľa Andreasa. Celú dobu som bol ticho, keďže Dante bol len pár metrov od nás. Nechcel som byť za toho ukecaného vychvalovača, ktorý si na všetko sťažuje a radšej som sa psychicky pripravoval na cvičisko. Za hluku motorov sme vyjeli z hangáru a už sme boli na ceste do pekla.

Nikola Rasputin - 03. května 2014 20:08

Běh? Si dělá prdel? Místo krásky Clow, která nás měla dovést k našim novým hračkám, přišlo Frankensteinovo monstrum s tím, že má na starost náš výcvik. A ke všemu nás bude chtít nahnat někam a hezky běhat. Dříve by mi to nevadilo, dříve jsem měl totiž obě nohy v pořádku. S debilním úsměvem se podívám na svou pravou nohu. Tak to jsem v prdeli! jen mi blesklo hlavou, ale radši nic neříkám, nechci vypadat jak slečinka. Naklušu s ostatními do transportéru a přemýšlím, jak to udělám, abych tu štreku vůbec uběhl. Ale asi nejsem jediný, komu se ten běh moc nezamlouvá. Pan "Citlivý krk" taky nevypadá něj šťastně. Ani se mu nedivím. Cesta je nepříjemně tichá a celkem i dlouhá, nebo se mi to jen zdá? Jak se kouknu na Danteho, vypadá celkem spokojeně, připomíná mi mého velícího důstojníka. Jestli asi taky má stejný hudební vkus?

Andreas Shinra - 04. května 2014 11:22

Quod sumus hoc eritis Přišel k nám někdo, kdo nevypadal příliš přátelsky a kdybych měl říci pravdu, krom výšky byl přesný opak mé svalové stránky. Nikdy jsem nebyl ten, co by měl nějaké svaly a tak, což v mé bývalé práci bylo, jaksi nepodstatné. Vyslechl jsem jeho slova s neutrálním výrazem, ale jakmile domluví, tak si vzpomenu na tu nemluvící ženu, která šla někam pryč. Jeden člen si válí šunky, ostatní budou muset makat? Promnu si oči a krk a doufám jen v to, že se budeme moci někde převléct. Sice jsem své oblečení nepočítal za nějaké skvosty, ale tak stále jsem je měl takové... jaksi oblíbené. V transportéru si radši, na uklidnění pustím více nahlas hudbu a vše ignoruji s zavřenými očima. Nešel jsem sem, abych posiloval, nebo nějak makal fyzicky. Podle všeho, co jsem věděl, tak pokud se nějak dostanu na bitevním poli z mého mechu, tak jsem tak z 90% mrtvý, protože i kdybych zde dřel týden, svaly mi to prostě nedá. Nemám na to proporce a možná, ani schopnosti. Při panickém běhu stejnak zakopnu skoro o vše, co jde, takže chci vidět, jak budu běhat ty kilometry, co dotyčný říkal.

Saiko - 06. května 2014 14:31

Jikkō Přišel k nám seržant Dante. Voják jak se patří. Snažím se seržantovi zasalutovat, ale v půlce cesty k čelu mi to seržant zatne, a tak si rukou prohrábnu vlasy a doufám, že nevypadám jako pablb. "Bůh chraň, pokud neuběhnete deset kilometrů!" Když pohlédnu do tváří svých spoluběžců tak se v nich rozlévá údiv a překvapení. Zato já se snažím vypadat pořád drsně. I když. Pokud na to běhání doopravdy dojde tak jsem v pytli. Otec mě sem poslal, aby mě tu uštvali na nekonečném běhu v trenkách a v noci za deště. Jen doufám, že tu mí nadřízení mají trochu slitovaní a dají mi ponožky. V transportéru se mlčky posadím dozadu a vytáhnu svůj tablet. Hraji si s nastavením svého mecha a vše zasílám domů otci aby tak na mém mechovi učinil. Začnu se nudit a pomalu složím svůj tablet zase zpět do batohu. Kéž bych si našel pořádnou práci a ne si tady ničit boty.

Inner Sphere - 06. května 2014 15:07

Trénink – přesun z A do B Po asi půlhodině cesty hluk motorů utichl. Věčné poskakování skončilo spolu s ním, jen aby bylo chvilku poté nahrazeno klapáním Dantových bot o kovovou podlahu. V ruče drží datapad a prstem v něm něco projíždí. „Vy jste mi ale parta!“ zahučí nespokojeně. „Jak vás sakra napadlo, že se dáte naverbovat do tohohle podniku? No bůh s vámi. Nebo spíš bohové, jeden vám stačit nebude.“ Vypadá to, že si asi projížděl informace o vás všech. Některé jste museli podat, když jste žádali o práci v Cobane korpu, ale neuvedli jste tam nic, z čeho by mohl usoudit to, co vám právě řekl. Praští pěstí do trámu, který podpírá střechu transportéru a je na něm ovládaní zadních vrat. Ty se začnou pomalu otvírat a odhalí pohled na lesní cestu, která se stáčí a mizí za stromy. Vyrazí ven dřív, než se většina z vás zvedne. Venku se pořádně protáhne až mu několik obratlů zapraská. Okolí vypadá vcelku hezky. Místo skoro nedotčené civilizací, jediné, co tady kazí ten dojem je cesta, kterou zřejmě vyjezdily kola a pásy transportérů. Ticho přerušuje jen občasný zvuk ptactva a jinak je tu klid. Šumění větší, jemný vánek, jen kdyby tu byla ženská... romantika. A pak tam stojí ta hora svalů, vidina dlouhého běhu a fyzického mučení. Jo, to umí zkazit atmosféru. „Tak jo, kadeti, k cvičišti je to asi kilometr terénem. Chci zjistit, co ve vás je, takže poběžíme. Rovnoměrné tempo. Ale protože jste tým,“ schválně počká, až budete všichni venku a postavíte se k sobě. „Poběžíme tak rychle, jak ten nejpomalejší z vás. Pokud nevydržíte běžet, nasadíme indiánskou chůzi. Ale k tomu snad nedojde.“ Dante si začne protahovat nohy. S tím, co říkal více, že normální chůzi budete na cvičišti za deset minut, terénem možná o pár minut déle. Během by to měla být polovina času, i když nebudete nijak chvátat. „Máte někdo něco proti hudbě?“ zeptá se, ale nevypadá, že by čekal na odpověď. Klepne na malou kulatou věc na jeho opasku a zvuk, který začne vyluzovat potvrdí to, co se o seržantech a vojácích říká vždycky. Že mají rádi tvrdou hudbu. Zobrazit SPOILER Prosím, hoďte si procentovou kostkou. Podle výsledku - čím větší, tím lepší - pište jak se vám běží. Zakomponujte do toho samozřejmě i vlastnosti postavy.

Inner Sphere - 06. května 2014 20:02

Přihořívá... „Tady Spectre Lance, slyšíme tě čistě a jasně, Castle,“ odpoví tvému dotazu vedoucí Lance. Koukla si na obrazovky a viděla jsi, že řídí mecha Bushwalker, střední tonáž. Zbytek Lance tvoří lehcí mechové, vhodní na rychlé akce a ne na dlouhý boj. V krátkém tichu si jednotka vyslechla tvůj briefing a nabízené možnosti cesty. Všimla sis dalšího ovládání na obrazovce mapy, nabízel se ti schématický náhled, pomocí kterého si mohla zjistit výškové rozdíly v údolí, satelitní a termografické snímky, které se mohou hodit při různých podmínkách. „Vezmeme to dál údolím, nechci dostat PPCéčkem hned co někde vystrčím čumák. Dvojko, jdi napřed, budeš hlídka. Ostatní srovnají rychlost s konvojem a připraví se na přesun.“ Ozve se postupné: „Rozumím,“„Provedu,“„Jdu na to,“ a vidíš na mapě, jak se jednotlivé stroje dali do pohybu. Lance 2 vyrazil vpřed plnou rychlostí. Dle schémat řídil mech Flea, stroj vhodný k rychlým akcím a přesunům. Rozhodně ne tolik k boji. Ale i myš zahnaná do kouta zaútočí na kočku. Pozoruješ, jak se kruh, který zobrazuje dosah aktivního radaru Lance 2, dostává k ústí údolí a pociťuješ napětí. Ale pak se uklidníš, když pokračuje dál bez toho, aby po Dvojce někdo začal pálit. Pomalu se tam dostává i konvoj, zatímco průzkumník čeká na rozcestí a kouká do obou cest. Na radaru ani na kamerách není nic, co by připomínalo nebezpečí. Pokračují dál údolím a Lance 4, který uzavírá formaci jako poslední vstupuje do zatáčky. Tahle větev údolí je dlouhá dalších 5 kilometrů, kde pak zahýbá a ústí do lesa, který bude nabízet dost krytí. Bohužel jak pro konvoj, tak i pro případné nepřátelé. Už jsou skoro v půlce, když se najednou na radaru objeví kontakt. Čtyři rychlé pípnutí dávají najevo kolik nových objektů se v oblasti začalo pohybovat. Míří vysokou rychlostí směrem přímo ke konvoji. Podle toho, co víš, tak nejrychlejší mech vyvine rychlost něco okolo 140 kilometrů za hodinu. Kontakty na radaru se pohybují mnohem rychleji. Počítač už začal vyhodnocovat data, které získal a jedna z obrazovek, které doposud nebyly aktivní, se probudila k životu. Další pro tebe nepřehledné množství informací, ale je tam to potřebné, co ti stačilo k tomu, aby si věděla, co to je. Stíhač třídy Vendetta. Ty bohužel nevíš, čeho je takový stroj schopný, tak musíš spoléhat na to, že piloti dole se s nimi již setkali.

Nikola Rasputin - 07. května 2014 13:55

Trénink Tak a je to tady, řeknu si, když transportér zastaví. Hned na to si Frankenstein začne stěžovat, že jsme jak slečinky. Mám sto chutí mu něco říct, ale to asi poznal z neoficiálního spisu, kterej právě čte. Po Dantem jsem první co vyleze ven a začnu se protahovat. Větši důraz kladu na pravou nohu, ať se mi nic vážného nestane. Když uslyším tu hudbu, co Dante pustil z přehrávače na opasku, jen se usměju (jestli jsem pochopil dobře, tak je to metal nebo rock) a začnu hlavou lehce kývat do rytmu. "Tak asi nebudeš zas tak strašnej, jak jsem si myslel" řeknu Dantemu. Následně prokřupu krk a záda a jsem připraven. Na nic už jsem nečekal a vyrazil lehkým poklusem vpřed. Pro mě plíce a kondičku to nic není, ale co na to noha?(15%) Zatím to jd.. kurva ani hovno. Jen zatnu zuby a snažím se běžet normálně. Moc to nejde. Do prdele, nebudu vypadat jak slečinka, sakra! zařvu v duchu. "První prachy co dostanu jdou na operaci!" plácnu jen tak do větru a doufám, že to nikdo neslyšel. Asi musím vypadat komicky. Kdybych měl na sobě výstroj a zbraň, kolem sebe mrtvoly padlých vojáků a pár rozbitých domů a vozidel, to by byl výjev jak ze srdce trhajicího akčního filmu, ale takhle tu vypadám jak pajdavý blbeček.

Sarah Bain - 08. května 2014 21:52

Učení šokem, pěkně děkuju... Na druhé straně spojení je nějakou chvíli ticho. Na odpověď ale nemusím čekat příliš dlouho. Pokud jsou piloti překvapeni novým hlasem, nedávají to najevo. V duchu jim děkuji za jejich profesionální přístup. „Tady Spectre Lance, slyšíme tě čistě a jasně, Castle,“ ozve se jeden z pilotů. Po hlase zní jako ostřílený mazák. Svou domněnku si ověřím rychlým pohledem na obrazovku ukazující jeho stroj. Mech, kterého jsem očividně nedokázala pojmenovat sama, ale obrazovka mi úslužně napověděla, vypadal větší, než ostatní tři v jejich jednotce. Netušila jsem, co všechno taková monstra dokáží, přesto jsem svou ´ženskou logikou´ usoudila, že větší stroj bude pomalejší, ale zato vydrží déle bojovat. Menší mechy se pohybovaly rychleji, výpis tvrdil, že rychlostí až 140 km v hodině. To jsem sama mohla vidět mezi informacemi o strojích na obrazovce (i když jsem jim moc nerozuměla...), kde se pohybovali jednotliví piloti ve svých vcelku neobvyklých ´dopravních prostředcích´. Zablikal na mě další televizor, který se mě všemožně snažil upozornit na nadmořskou výšku jednotlivých přírodních útvarů. Celá mapa byla rozdělena do malých úseků s podobnou výškou a členitostí. S termovizí jsem zkušeností moc neměla, ale opět jsem si dokázala vydedukovat, že ty krásné ´barvičky´ asi značí tělesnou teplotu jednotlivých objektů a odlišují ´živé od neživého´. „Vezmeme to dál údolím, nechci dostat PPCéčkem hned co někde vystrčím čumák. Dvojko, jdi napřed, budeš hlídka. Ostatní srovnají rychlost s konvojem a připraví se na přesun.“ Skoro nadskočím leknutím, když mi do ucha s krátkým zapraskáním promluví hlas jednoho z mužů. Asi jsem se příliš zabrala do zkoumání všech těch informací valících se na mě ze všech stran. Několika výdechy zklidním zrychlené bušení srdce, snažím se zahnat stres na vedlejší kolej. Teď mám v rukou osudy čtyř mužů a mnoha dalších v konvoji. Ostatní piloti souhlasně odpoví a dávají se do pohybu. Zaujatě sleduji, jak se tečka s názvem Lance 2 rychle pohybuje směrem vpřed, míří před konvoj, kde půjde jako první hlídka. Ostatní zaujímají své pozice, největší stroj, Lance 4, zůstává vzadu. Konvoj se pomalu dostává k vstupu do celkem úzkého údolí, bůhví proč se mi svírá žaludek. Čekám, jestli odněkud nevybafne to ´PPCéčko´, o kterém mluvil první pilot (ať už je to cokoliv). Trochu se uklidním, když se nic zvláštního nestane. Přesto sedím na špičce židle nakloněná dopředu, nos skoro přilepený na jedné z obrazovek, které sleduji. Skoro se už měním v toho datla..., uvědomím si vzápětí. Kolona vozů se až příliš pomalu šine dlouhým údolím, očima stále přejíždím z termovize, na schematické obrazovky a poté na radar Lance 2, který dosahuje nejdál, přes něj k radaru Lance 4, pokud by nepřítel zaútočil na konvoj zezadu. Očima je tlačím kupředu, jen abych už to měla za sebou. A oni také... Občas zapnu handsfree a ohlásím pilotům: „Čisto, nic neobvyklého v dohledu.“ Tečky jsou už skoro v polovině. Na mapě vidím, že se blíží k velmi širokému pásu lesa. „Piloti, cesta mírně zahýbá a poté se budete blížit k pásu hustého listnatého lesa, širokého asi dalších 7 kilometrů. Zvyšuje se možnost rychlého útoku ze zálohy, stromy poskytují mnoho možností krytí.“ Sotva dokončím své krátké hlášení, uvidím na radaru velice rychle se pohybující objekty. Sevře se mi žaludek. Přesně na tohle jsem čekala... Někdo prostě nechce, abych se dožila večera. „Piloti, pozor kontakt!“ Slyším, jak se mi třese hlas. „Přibližují se k vám 4 objekty. Všechny rychlostí minimálně 150 km/h. Míří přímo k vám.“ Otočím pohled na zuřivě blikající obrazovku, Kdyby uměla mluvit, určitě by na mě nepříčetně řvala, ať se na ni laskavě už podívám. „Jde o čtyři stíhače třídy Vendetta,“ řeknu a modlím se, abych po mě nechtěli další informace a aby věděli, co teď sakra s tím?!

Saiko - 10. května 2014 21:44

Běh Jenom se lehce pousměji nad tichou poznámkou pana Rasputina. Když dá náš úžasný Dante rozkaz k běhu, tak nečekám a vyrazím. Sleduji obtíže našeho Rusáka. A v tom to na mě zase přijde. Plíce si řeknou STOP už po sto metrech. A to jich má před sebou ještě devět set. V duchu jsem na sebe řval, že když zpomalím, tak budu vypadat jako idiot. Sklopím hlavu dolů a koukám na svoje nohy jak si neustále mění pozice. I boty mi nějak ztěžkly. Ksooo..... Neustále se v duchu napomínám, že nesmím zastavit. My budeme v obrněných robotech a máme mít nějakou fyzičku. Stejně počítám s tím, že se v tom robotovi usmažím zaživa, když už mě něco zasáhne. Ale rozkaz je rozkaz a musí se plnit. Obzvlášť, když ho z úst vysloví Dante. Jak já toho chlapa začínám nenávidět. Z mých myšlenek mě vytrhne zakašlání. To začínám kašlat tak brzy? Ještě tak osm set metrů. Tak jo. Začnu v duchu počítat své kroky, abych si nějak zkrátil běhání a přestal na něj myslet. Raz, dva. Raz, dva. Raz.....

Andreas Shinra - 11. května 2014 18:26

Běh smrti Vystoupíme a jak se koukám, tak nikdo zde nevypadal moc jako super extra nadšený sportovec. Kdybych možná byl schopný běžec, ještě bych s někým pokecal, ale protože jsem nikdy na běh nebyl, tak jsem radši mlčel a zuby rozkousl zbytek lízátka a v puse si nechal jen již tyčku. Stačilo tak 100 metrů a zpomalil jsem, již poměrně udýchaný (25%) a zařadil se na krátce střiženého, který vypadal, jako kdyby jeho nohy měli brzo upadnout. Jeho tempo mi vyhovovalo, navíc... řekněme, byl v nás rozdíl. I když jsem byl dost udýchaný již po tak krátké trase, tak jsem nevypadal jak úplný tydýt. Řekněme, že jsem vypadal jak astmatik, který prostě jen nezvládá běhy, což možná nebylo tak hrozné, jako ten, co běžel vedle mne. Přes všechno mi stále hrála hudba a tím jsem se odreagovával, protože přemýšlení nad tím, jestli jsem uběhl 50 metrů, nebo 500 mne jen demotivovávali, což se mi osobně moc nelíbilo. Přesto jsem se držel nějak v mírném běhu, nebo spíše rychlejší chůzi.

Inner Sphere - 14. května 2014 20:37

Běžci Běžíte, co vám taky jiného zbývá. Nikdo z vás nebyl připravený na fyzický trénink, jakožto piloti jste spíše čekali ukázku taktického boje, zkoumání techniky a dalších věcí... cokoliv, jen ne toto. Les byl stále klidný, tak, jako když jste vyběhli. Krom hudby, která se ozývala z Danteho opasku tu nebylo nic, co by vás rozptylovalo. Bohužel, nikdo nemyslíte zrovna na okolní krajinu, v duchu nadáváte, posloucháte hudbu, přemýšlíte proč jste si vybrali zrovna tuhle práci nebo máte jiné pochmurné myšlenky, kterými se snažíte zahnat realitu běhu. Nedá se říct, že by se vám to dařilo. Uběhne pár minut a Dante se zastaví. Změří si vás pohledem a povzdychne si. „Tak jo parto, dejte si minutu oddych. Nasadíte indiánskou chůzi, sto kroků během, padesát chůzí. Zkusíte udržet tempo po zbytek trasy, jasné? Zbývá sotva půlka.“ Vidíte, že není ani trochu zpocený nebo zadýchaný. To ovšem neplatí o vás, nelapáte zrovna po dechu, ale jistou námahu v sobě cítíte. Nejhůře je na tom zřejmě Rasputin. Staré zranění nohy dává o sobě hodně znát a tak je pro něj běh doslova utrpením. Dante si sedne na kámen, který leží u cesty, sundá čutoru z opasku a napije se. „Hej, Nikolo, postřeh.“ Když se Rasputin otočí, vidí láhev jak k němu letí. Fajn vědět, že aspoň dostanete něco na zahnání žízně, když už se tu musíte takhle trápit. „Co se ti stalo?“ kývne hlavou a podívá se ti na nohu. Vcelku nečekané, že to poznal, ale sám zřejmě viděl dost zraněných, aby poznal někoho, kdo se snaží zakrýt slabinu. V dálce zazněl výbuch. Všichni jste se za tím zvukem otočili, bylo to tím směrem, kterým jste běželi. Dante se tam podíval ledabyle přes rameno, nezdál se nijak moc vzrušený z toho zvuku. Jen si spokojeně zamručel.

Inner Sphere - 16. května 2014 13:59

Střet Body na mapě se nepříjemně rychle přibližovali k formaci v údolí. „Rozumím, Castle, něco s nimi provedeme,“ ozve se Lance 1. „Konvoji, pokračujte dál, v případě nouze aktivujte světlice.“ Formace se rozděluje, vidíš, jak konvoj nezastavuje a pomalu se blíží k Lance 2, který je docela daleko napřed, přibližně kilometr. Mechy se zastavily, došlo ti, že se otáčejí směrem k přicházející hrozbě, odhodláni čelit ji tím, co mají po ruce. „Nabít a odjistit, pánové, perte to tam horké!“ Na mapě červeně zablikal Lance 1, vyzbrojen vším, co jeho střední třída dovolovala. Lekneš se, co se děje. Napadne tě, že dostal zásah, ale nakonec s úlevnou zjišťuješ, že je to jinak. Jako první se probrala k životu dvojice raketometů na dlouho vzdálenost, usazená na jeho rameni. Vidíš, jak se stav munice na obrazovce zmenšil o pět raket v každém zásobníků, zbývá ještě dost, netřeba se kvůli tomu zatěžovat. Mapa se automaticky přiblíží na střed celé situace. Vidíš několik malých trojúhelníků, jak míří k letadlům. Bohužel, mnoho z jich mine. Nicméně ten pár, který svůj cíl našel, stačil na to, aby první z letounů zmizel z radaru. Zbývají tři. Vzdálenost se každým okamžikem krátí, zbývá už jen něco málo přes kilometr. Další úbytek munice u Lance 1, tentokrát je to autokanón, co vypustilo smrtící střely proti nepříteli. Další dole. Ožily i další mechy, krátké pípnutí s červenou značkou u každého z nich, kromě Lance 2, který je na boj moc daleko, indikují aktivování zbraní a první palbu. Bohužel, stejnou interakci mapy uvidíš i u posledního letounu, těsně předtím, než zmizí z mapy. Obrazovka patřící Lance 4 zvýší jas, aby upozornila na změnu stavu. Pravá ruka mecha červeně zabliká, pak změní barvu na žlutou a zůstane tak. Vzhledem k tomu, že všechny ostatní končetiny jsou zelené, odhaduješ, že bude nějak poškozen, ale ne vážně. „Tak jo, máme čistý vzduch, jak to vypadá u tebe, dvojko?“ V hlase Lance 1 slyším vzrušení z toho krátkého boje. Ví, že tohle byla pouze předehra, vyhození peněz a několika životů do luftu bez většího efektu. V táboře vám řekli, že se můžete setkat se sebevražednými rozkazy, ale že se to opravdu děje, to si netušila. „Kdyby mi sem něco vletělo,“ začne si stěžovat pilot, když uslyšíš varovné a naléhavé pískání z přístrojové desky. Na mapě se objeví tři nové body, rychle se podíváš na monitor, který vypisuje informace o nové hrozbě, ale dřív, než stihneš něco udělat, je už pozdě. Z vysílačky uslyšíš naštvaný křik, když Lance 2 dostane těžký zásah. Indikátor poškozeni jeho mecha okamžitě skočí na červenou. V oblasti torza, tam, kde jsou nejdůležitější věci a srdce samotného stroje. „Dvojko, katapultuj se!“ zakřičí Lance 1. Netušíš, jestli to pilot poškozeného robota slyšel, ale udělal to, a tím si zachránil život. Pár okamžiků poté do Lance 2 narazila salva raket, která ho poslal na vrakoviště. Pilot má štěstí, že to přežil. Počítač už stihl vyhodnotit novou hrozbu, tři střední mechy se skryly v lese, vypnuli se, aby nijak nevydávaly žádné záření a tím naprosto skryly svou přítomnost. Zapnutí systému a okamžitý útok byla taktika, která se jim vydařila. Dva Hellspawni a jeden Werewolf, kteří jsou vybaveni velkou dávkou palebné síly, mají momentálně naprostou převahu nad konvojem a jeho eskortou. To zřejmě znamená špatné zprávy.

Nikola Rasputin - 20. května 2014 16:14

Zastávka v lese - vzpomínky na minulost Běh je doslova utrpení, naštěstí pro mě Dante zavelel k odpočinku a dál se prej dáme indiánskou chůzí. Aspoň, že tady hraje dobrá hudba. Zadýchaný ani nejsem, jen mě sere ta blbost, co jsem před pár lety udělal. Ale zase kdybych to neudělal, tak by zařval celej můj tým, a to jsem nemohl dopustit. Radši ze sebe udělat kripla, než nechat zabít kámoše. Z úvah mě vytrhl až Dante, když po mě hodil polní láhev. Těsně před svým obličejem jsem jí chytl. "Díky" trochu se napiji a pošlu to dál. Pak se mě ale zeptá, co se mi stalo. Nebudu říkat, že jsem tu otázku nečekal. Čekal jsem jí, ale ne tak brzo a ne od něj. Ale mohl jsem to předvídat. "Udělal jsem jednu blbost. Velitel si usmyslel, že tým, ve kterém jsem byl se hodí jako potrava pro děla. Měli jsme se namačkat do transportéru, projet přes bombardovanou oblast a zaútočit na nepřítele přímo ze předu. Nám něco říkal o momentu překvapení a kdesi cosi. Jenže jsem nechtěně vyslechl, jak se baví s dalšími veliteli, že nás využijí jen jako potravu pro děla a zaútočí zboku. Neváhal jsem, šel do skladu pro výzbroj a přibral si s sebou i pár trhavin navíc a vydal se do garáží. Podminoval transportéry, ale co čert nechtěl, při odchodu z garáží přišel velitel. Pokusil se mě zastřelit, ale minul. Zmáčkl jsem čudel a transportéry vybouchly. Nějaký střepiny mi rozdrtily koleno a pár jich mám i v kyčli. Šel jsem sedět asi na rok. Byl bych tam dýl, ale pak se našly důkazy na toho velitele, obvinili ho ze zrady a pokusu a několikanásobnou vraždu a mě pustili. Jako voják jsem služby neschopný, ale jako pilot bych mohl pokračovat ve "své práci". Čekám, co mi na to řekne, nebo jestli mě hned na místě nepošle zpátky, že lidi, kteří neposlouchají rozkazy nepotřebuje, když se ozve ta strašná rána. Kouknu se tím směrem a tam kouř. Doufám, že někdo to tréninkové centrum vyhodil do luftu. Podle Danteho úsměvu soudím, že to tréninkové středisko lehce upravují.

Sarah Bain - 24. května 2014 21:42

Blikofobie Hlavně...zachovat...klid. Snažím se ignorovat červené body blížící se ke konvoji a mužům, kterým mám pomáhat. „Rozumím, Castle, něco s nimi provedeme,“ promluví mi do ucha tvrdý hlas Lance 1. „Konvoji, pokračujte dál, v případě nouze aktivujte světlice.“ V duchu se plácnu do čela. Proč jsem žila v přesvědčení, že Lance 4 je velitelem? Nevadí, nevadí, teď už to nepopletu. Jeden po druhém se od sebe jednotlivé tečky označující stroje oddělují. Pomalu, až příliš pomalu se blíží k Lance 2, který je nejdál, skoro na hranici s lesem. „Nabít a odjistit, pánové, perte to tam horké!“ slyším odhodlaný a zvláštním způsobem vzrušený hlas velitele jednotky. V normální situaci bych zakroutila hlavou nad siláckými řečmi ´drsných chlapů´, tak obvyklými ve vojenském prostředí. Většinou bývají neopodstatněné, teď jsem ale obdivovala statečnost a pohotovost pilotů čelících hrozbě. Z obrazovky po mé pravici zabliká bod patřící stroji Lance 1. Nestačím ani začít panikařit, co se to právě stalo, když mě ta chytrá věcička uklidní, že jen vystřelil rakety. Munice zatím vypadá dobře, ale kdoví, co všechno ještě piloty čeká. Pohled stočím na druhou mapu. Malé, ale zatraceně rychlé trojúhelníčky se neskutečně rychle přibližují ke strojům a konvoji. Pak ale jeden z nich krátce zabliká a vzápětí zmizí. Zřejmě zásah. „Rakety zasáhly jeden cíl. Další tři jsou necelý kilometr od vás,“ oznámím, i když si myslím, že to piloti vědí. Alespoň budu nějak užitečná a nebudu tady jen sedět a koukat na nastalou situaci jako v kině. Lance 1 znovu vystřelí, tentokrát se nelekám blikání jeho bodu na mapě. Další zásah. „Další zásah,“ zopakuji nahlas to, co mi právě proběhlo hlavou. Ani nestihnu oznámit zničení dalších útočníků, ostatní stroje je zvládnou zlikvidovat v krátkém okamžiku. Přesto ale stíhače stihnou několikrát vypálit. A jejich střely také najdou cíl. Pravá ruka Lance 4 na další z nespočtu obrazovek začne blikat, snaží se mě upozornit na změnu. Po tomhle zážitku asi vážně získám fobii z blikání... Zelená barva se změní na žlutou. S hrůzou v očích očekávám další pokles na mnohem strašidelnější barvu, například červenou, ale to se naštěstí nestane. „Tak jo, máme čistý vzduch, jak to vypadá u tebe, dvojko?“ Znovu ten vzrušený a rozjařený hlas. Nemyslela jsem si, že zrovna velitel jednotky bude tak zbožňovat boj. Ale dalo se to čekat. Jinak by v tomto povolání neměl co dělat. „Kdyby mi sem něco vletělo,“[/b] uslyším hlas Lance 2, ale pak do mých uší pronikne nepříjemné kvílivé pískání. Trvá příliš dlouho, než otočím zrak k obrazovce popisující novou, bleskově se blížící hrozbu. Už už otevírám ústa, abych piloty varovala, ale je pozdě. Ozve se pronikavý a naštvaný výkřik. Tělo stroje okamžitě změní barvu na červenou. „Dvojko, katapultuj se!“ řve mi do ucha velitel. Pilot zřejmě poslechl, ať už slyšel, nebo ne, protože vidím nový bod, který se oddělí od stroje 2. Ten se vzápětí změní v kůlničku na dříví. Bod označující mecha zešedne. Nevím, jak dokázaly nepřátelské stroje tak rychle zaútočit, nemám šanci nad tím přemýšlet. Znovu se podívám na obrazovku, která pojmenovává hrozbu a v duchu jí už po několikáté děkuji. „Stroj Lance 2 je zničen. Od lesa se blíží dva stroje třídy Hellspawn a jeden Werewolf. Převyšují vás v palebné síle, všechny střední třídy.“

Andreas Shinra - 24. května 2014 22:35

Běh Společně jsme běželi dál a dál a já přemýšlel, jestli to vůbec potom rozdýchám, ale tak nějak jsem stále běžel a díky tomu, že jsem měl vlastní sluchátka s vlastní hudbou, nějak jsem nic krom běhu neřešil. Jakmile jsme se ale zastavili, tak jsem se opřel o strom a začal všechno pořádně rozdýchávat. Upřímně mne diskuze těch dvou moc nezajímala, protože za prvé se mne netýkala a za druhé, nebyl jsem schopen skoro ani dýchat, natož pak se s nimi nějak vůbec bavit. V dáli se ale ozval výbuch a tak jsem se na to otočil a již poměrně normálně dodal: "Takže mi tady... běháme a oni tam někde, poblíž nás mezitím bojují? Nebo snad jen nějaké testování, nebo co?" Zamyslel jsem se nad tím vším a upřímně mne to docela zajímalo, protože zde byla stále možnost toho, že by se stále mohlo něco objevit i zde a vážně, motivace typu: "Běžte, honí vás 50 tunový mech" by mi sice možná pomohla, ale stejně... radši bych to vydržel bez toho.

Inner Sphere - 28. května 2014 08:41

Opět v pohybu Dante celou dobu poslouchá Rasputina bez jediného pohybu. Jde vidět, že ho ta historka zajímá, neptal se jen aby řeč nestála. Jakmile domluví, kývne hlavou, že je mu to jasné. „Tady se ničeho takového bát nemusíš, společnost si váží svých pilotů. Nemluvě o tom, že nechat bezdůvodně zničit mecha je drahá záležitost,“ uchechtne se. „Nebo snad jen nějaké testování, nebo co?“ Dantův pohled se stočí na Andrease. „Spíš bych řekl, že někdo zmáčkl to, co neměl. Je tam i střelnice, těžké vybavení, nějaký kanón schopný udělat takový rozruch se tam určitě najde.“ Nevypadá, že by ho to nějak dál trápilo, takže se určitě neděje něco, co by vás mohlo stát život. Po té malé chvilce oddechu se Dante zvedne, znova se protáhne a je vám jasné, že se blíží druhá polovina vašeho běhu. „Tak jo, lidi, indiánský běh, sto kroků poklusem, padesát krokem. Rasputine, ty si užij poslední nepříjemný běh, později ti zajistíme něco, co ti umožní zapomenout na to tvoje koleno.“ Další klepnutí do opasku a hudba znova hraje. Dante vyběhl, nasadil tempo, které mu jste v pohodě stačili. Těch padesát kroků chůzí se vám hodilo. Cesta uběhne rychle a vy vybíháte z lesa. Vidíte pár budov, sklady a jedny kasárna. Očividně tu někteří tráví hodně času, když tu mají i zázemí. Slyšíte staccato střelby, bude příjemná změna stát na místě a zkusit si nějakou tu vojenskou techniku. Proběhnete otevřenou bránou, stojí u ní pár vojáků, kouří cigarety a povídají si, vám nevěnovali prakticky žádnou pozornost. „Tak jo, počkejte na mě u jedničky, za chvilku se vrátím.“ Dante mávne rukou, aby vám naznačil směr, kterým máte jít. Vidíte tam střeleckou dráhu, několik beden, které zřejmě budou plné vybavení. Minimálně teď máte chvilku odpočinku, než to zase začne.

Inner Sphere - 28. května 2014 08:57

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Kdo zmáčkl to červený tlačítko?! „To si ze mě děláš prdel?!“ řve na tebe velící důstojník. Zřejmě je na tebe naštvaný, že sis jeho rozkaz vyložil po svém. Ano, řekl vám, že si máte vyzkoušet střelbu z těžké techniky, to, že nespecifikoval, jak moc těžká může být, byla jeho vina. Prostě sis chtěl zkusit, co umí těžký gauss kanón, tak sis vlezl do tanku, který byl zaparkovaný u střelnice a doslova vyhladil všechny terče, na kterých si měl ty a tvoje jednotka trénovat. Kdo jen mohl vědět, že ho to naštve? Nicméně si ho nechal se vyřvat, klasické kecy o tom, jak tě vyhodí, pošle kopat latríny a další věci. Ale zdálo se, že se objevila nečekaná záchrana od tohohle velícího idiota. „Dante?“ křikne na někoho, kdo zrovna jde kolem. „Hele, ty prý vedeš bandu zelenáčů, bude ti vadit, když ti tam vrazím tady toho?“ Onen Dante se zastaví, pohlédne si tě, stejně tak ty jeho. Je to obrovská hora svalů, někdo, koho by jsi určitě nechtěl naštvat. Krásně kontrastuje s tím, který tě má na starosti teď. Ne, že by byl malý nebo slabý, ale je to nepřehlédnutelný rozdíl. „Klidně, jen si je budeme muset prohodit, znáš to, Lance je o čtyřech a z nich budou piloti.“ Důstojníkovi se zablyští očka, když vidí možnost se tě zbavit. „Fajn, pošlu ti jeho složku. Denisi, tohle je teď tvůj nový důstojník, zodpovídat se budeš jemu, díky bohu!“ po těch slovech se otočí a jde za zbytkem chlapů z tvé momentálně již minulé skupiny. „Tak jo, chlape, nevím, co Jonesovi vadilo. Ale když si uvědomím, jaký to je morous, tak to mohlo být hodně věcí.“ Dante ti podá svou obrovskou tlapu na přivítání. „Dante Heathcliff. Zřejmě z tebe bude pilot,“ zazubí se. „Tak jo, už nevím, co přesně jsem tu chtěl. Asi to nebylo důležité, takže tě zavedu za zbytkem.“ Vyrazí pryč a ty za ním, vidíš, že jdete ke střelnici s klasickým arzenálem pěchoty, trochu nuda, ale lepší nic. Stojí tam 4 další muži, očividně jednoho z nich nahradíš.

Denis Hartraft - 28. května 2014 12:33

Já ho zmáčkl! Stál jsem před velitelem a nechal na sebe řvát. Velící byl debil a to víme všichni co jsme v jednotce. Když ho někdo povýšil do hodnosti v jaké je teď, tak to byl ten klasický případ. Debil, tak mu dejte frčku a pošoupněte ho o dům dál. Je zvláštní, že vždycky takovéhle lidi pošoupnou z místa kde můžou nadělat relativně málo škody do pozice kde dokážou zabít spoustu lidí. Hlavně neumí dávat rozkazy, aby je podřízení nevyužili. Já prostě ještě nikdy nestřílel z gauss kanonu a ostatní to ještě taky neviděli, tak jsem si to chtěl užít když už můžu a teď tu na mě ten blb řve. Kdyby říkal věci tak jak mají být, tak se tohle nestalo. Ty jeho blbé keci stejně nemá cenu poslouchat. Už nejednou mě někam poslal něco kopat nebo přenášet, ale za srandu se platí a to jsme věděl. Hlavně máte-li velitele debila. Stál jsme v pozoru, kamennou tváří a smíchem v hlavě jsem periferně zachytil někoho jdoucího kolem. Když velitel začne mluvit na toho druhého uvolním se z pozoru, abych se taky mohl podívat kdo to je. Přeci jen to zní, že mě dostane na krk a tak se musím podívat, jakému dalšímu blbovi mě přeřadí. Bylo vidět hned od začátku, že je asi z trošku jiného těsta a jiné školy než můj současný velitel. Evidentně věci i dělá ne jen o nich blbě kecá. Dle jejich rozhovoru jsem pochopil, že je asi od mechů, protože lance se nepoužíval nikde jinde. Rozkaz pane! Vzorně zasalutuji a nyní už s úsměvem se otočím ještě ke staré skupině, která věřím celé toto divadlo sleduje. I jim pošlu jedno ležérní zasalutování a když vidím záda svého bývalého velícího, otočím se za tím novým. Přijmu jeho a podám mu svojí ruku. Denis Hartraft. No řekněme, že dal rozkaz vyzkoušet těžkou techniku a ten gauss tam stál tak sám. No tak to se mám na co těšit. S nevinným výrazem pokrčím rameny a zazubím se. Odcházím za Dantem a přehrávám si v hlavě tu velkou změnu. Z malého UZPíka pilot mecha? Jooo Denisi jdeš nahoru. Viděl jsme své 4 kolegy nebo lépe řečeno tři, neboť jak jsem slyšel, lance je o čtyřech lidech. Stojí tam jak boží u mučení. Kdyby aspoň vzali nějakou z těch hraček do ruky a ukázali co umí, ale oni asi neumí. To se pozná evidentně až dojdeme k nim. Zatím to vypadá, že Dante je normální tak snad si to udrží i dál.

Nikola Rasputin - 28. května 2014 21:36

Cvičák Dokončil jsem svou historku o neuposlechnutí rozkazu a tak dále. K mému údivu Dante poslouchal a jen přikývl. Tohle je asi nejlepší velící důstojník, jakého jsem kdy měl. Na jeho poznámku o tom, že společnost si váži svých pilotů se jen usměju a kývnu, že si toho cením. Pak zavtipkuje o tom, že asi někdo zmáčkl něco, co neměl a já si vzpomněl na jeden velmi starý film. Jak se jen jmenoval...Kameňák(?) "Kdo z vás stiskl to červený tlačítko?!" řeknu potichu a zasměju se. Při zmínce o běhu už se zas tak moc nesměju, ale nasadili jsme indiánské tempo a ještě ke všemu pomalé. Připadám si jak ocas, tak se snažím dokázat, že nejsem zas tak beznadějný. Ale jsem strašně zvědavý, co vyfasuju na to koleno. Cesta uběhla celkem rychle a bez obtíží a za chvíli jsme viděli středisko. Spíš než výcvikový středisko mi to připomínalo malou základnu. Ale vypadá to tu na pohodu. Dostali jsme instrukce a Dante někam šel. Protáhnu si nohu, krásně v ní křuplo, až jsem myslel, že jsem si vyhodil koleno. Neštěstí se tak nestalo. Z kapsy u kolene vytáhnu krabičku cigaret. Jednu si strčím do úst, schovám krabičku a hledám zapalovač po kapsách. "Hajzl, asi mi vypad." pronesu a otočím se k vojákům u brány. "Chlapy, nemáte oheň?" (jestli mi ho půjčili, zapálím si, jestli ne, tak ne) Otočím se k Andreasovi a řeknu "Tak a jsme tady. Už se těším, až zase ucítím ten tlak na rameno, který vyvíjí kulomet." Jde na mě vidět, je jsem vážně rád, že můžu být zpátky u toho, co mě baví. Zatím co se tak bavíme u brány, všimnu si Danteho a nějakého mladého zobana co s ním jde. "Že by posila?" řeknu a kývnu hlavou směrem k velícímu důstojníkovi.

Andreas Shinra - 29. května 2014 21:28

Pokračovalo se v chůzi, tedy, myslím běhu, protože toto byl spíše běh než chůze, nebo se to po nás aspoň požadovalo. V každém případě, ještě udýchaný jsem se rozeběhl, stále se zapnutou hudbou a přemýšlel, jestli tu vzdálenost, co říkal, byla vážně pravdivá, nebo jen na motivaci našeho běhu, aby byl rychlejší. Ohledně té odpovědi jsem jen poděkoval a běžel dále. Nevěděl jsem, co to je za zbraň, i když za prozkoumání by to stálo. Možná, kdybych se k tomu dostal a nikdo mne mezitím nezabil, protože jak to tak vidím, tak se zde vše zkouší pokus-omyl, takže kdybych to omylem začal rozebírat, třeba by se nikdo nedivil! Pomyslím si a sám se tomu zasměji a radši se soustředím s během a přemýšlím, jestli to ještě zvládnu. Po doběhnutí se předkloním, opřu se o kolena a vše tedy rozdýchávám, jak si zasloužím, protože nejsem voják a tak vůbec. Přesto, když zaslechnu to, že si budeme hrát s těmi zbraněmi, tak se trochu nabudím a dojdu k Rasputinovi se slovy: "Tak... co? Jsi dobrý, že jsi to vůbec uběhl... já bych to neuběhl, být v tvé situaci." Poklepu ho na ramenech, jako kamarád a rozejdu se směrem, kam nám bylo řečeno, že půjdeme. Chtěl jsem vidět, co nás čeká, protože jsem čekal, že asi dostaneme nějaké zbraně, v případě, že budeme muset utíkat z bitvy, tak kdyby něco, tak jako záložní zbraň. Moje nejlepší personální zbraň, kterou jsem mohl držet... byla... tedy byl nůž na dopisy? Jo, tak se tomu nadává. Musím uznat, že po nějaké době jsem v tom měl gryf, takže jsem mohl dělat několik dopisů během pár sekund, ale... toto asi bude jiné, že?

Inner Sphere - 01. června 2014 21:03

Krutý konec ~ Sarah Bain Hned potom, co si oznámila zbytku Lance jaké mají před sebou nepřátelé, začala krutá řež. Nepřátelská palba do úzkého koridoru, kde piloti prakticky neměli šanci manévrovat si rychle vybrala daň. Lance 3 byl první vyřazený z boje, jeho mech sice nebyl úplně zničen, ale muž, který ho řídil, si radši zachránil život za pomocí katapultu. Naopak Lance 1 vyrazil přímo na zteč. Z vysílačky se hrnuly nadávky, jedna horší jak druhá, na monitoru klesaly ukazatele munice, jak zuřivě pálil ze všech konvenčních zbraní. Být tam, na tom místě, tak to muselo vypadat naprosto jinak, než když si jen pozorovala tečku na mapě. Vidíš pouze jedince běžícího proti trojici, která ho za okamžik smete, pohled očima pilota musí být něco naprosto jiného. Stejně jako on víš, že nemá šanci, že se pouze nechce dát zadarmo. Nejdřív ztratí pravou paži a s ní třetinu výzbroje. Následuje poškození nohy, které malý zelený kruh zpomalí natolik, že se po mapě sotva šine. Lance 4 nicméně nejedná nijak, pilot situaci spíše jen sleduje, jeho zbraně, převážně energetického typu a malorážních kinetických, jsou k ničemu, nedostřelí a nedokáže Spectre Lance nijak pomoct. Jestli ty se cítíš bezmocně, on na tom nebude o nic lépe. „K čertu s vámi!“ Lance 1 a jeho mech, jeden vážně raněn, druhý odmítá přijmout porážku. Ale jeho přáni nikdy nebudou vyslyšena. Další salva nepřátelské jednotky umlčí srdce stroje, pilot se sotva stihne katapultovat. „Ukončete misi, Lance 4, stáhni se,“ slyšíš hlas cizího muže. Uvědomíš si, že to jde z vysílačky a ne z místnosti, jak sis nejdříve myslela. Mapa několikrát zabliká, stejně tak obrazovky kolem a světlo v nich pohasne. „Sarah,“ osloví tě Mayers a položí ti ruku na rameno. Rozhozená z toho, jak to dopadlo a v očekávání všeho možného, jen ne milých slov, čekáš, co bude. A vskutku tě to překvapí. „Vedla sis dobře. Nemusíš se bát, nezpůsobila si nikomu žádnou újmu, byla to simulace a ty jsi roli Castle zvládla. Jen pár výtek.“ Jeho milý – ano, ta jeho tvář umí vykouzlit i jiný výraz než ten škleb, který na ní měl předtím – úsměv trochu poleví, aby si věděla, že tohle si máš zapamatovat. „Neříkej pilotům o tom, koho ztratili a že má nepřítel převahu, ať už počtem nebo palebnou silou. Oni znají své hranice, své schopnosti, když znají typ hrozby, sami určí, jestli ji zvládnou. Stejně tak si všimnou, když někdo z nich není schopný boje.“ Sundá ruku z tvého ramene a udělá ti místo, aby ses mohla odsunout a postavit. Dává ti najevo, že se zase někam pude. „Teď už budeš mít volno, věci si můžeš hodit do kasáren, jsou na druhé patře. Vaše místnost má číslo 7, bude to tvoje místo odpočinku stejně jako pro piloty. Zítra tě bude čekat trénink naživo i s tím zeleným materiálem, který právě někde běhá.“ Jeho hlas je rozhodně jemnější než byl, když jste se viděli poprvé. Zřejmě ho potěšilo to, co viděl a tak se rozhodl, že není nutné být dal sedmihlavá saň.

Inner Sphere - 02. června 2014 20:22

Lock & Load ~ Nikola Rasputin, Denis Hartraft, Andreas Shinra Denis, Andreas a spol. vidí, jak se Dante vrací s neznámou osobou po svém boku. Výškou i postavou průměrný voják s delšími rezavými vlasy. Nevypadá zrovna jako pilot mecha, ale když se to tak vezme to nikdo z vás. Dantův dlouhý krok rychle zkrátí vzdálenost mezi vámi, už opět slyšíte jeho hromový hlas říkajíc, kdo co má dělat. „Isaacu, Mishimoto, běžte do kasáren, přebere si vás důstojník Jones, tak se chovejte slušně, právě se vám trochu změnilo zaměření.“ Oba zmínění kývnou, že rozumí, zasalutují a mávnou na Nikolu s Andreasem na rozloučenou. Tahle spolupráce vám dlouho nevydržela, snad to s nově příchozím bude na delší časy. „Bando, tohle je Denis Hartraft, váš nový týmový hráč. Denisi, Andreas Shinra a Nikola Rasputin. Zbytek seznamky nechám na vás.“ Zamíří k bednám s výstrojí a začne tam chystat zbraně, které zřejmě projdou rukou i vám, ať už jen zde, nebo v situacích, kdy to budete opravdu potřebovat. „Tak hotovo. Zkusíte si střelbu na různé vzdálenosti a typy zbraní. Od pistolí až po útočné pušky tu máte všechno, zkuste si to, pánové, chci vidět, jak vám to půjde.“ Když jste si prohlédli stůl, viděli jste dobrou platu zbraní. Od obyčejný malorážních pistolí, přes jehlovou pistoli až po laserovou, stejně to šlo u útočných pušek, byly zde dvě klasické brokovnice, lehký kulomet a jeden raketomet spolu s párem hlavic typu Inferno. Rozhodně to bylo z čeho vybírat a podle toho, jak Dante zní, tak si můžete vyzkoušet – nebo připomenout – cokoliv chcete. Zobrazit SPOILER Opět hod kostkou - procentka. Ti, kteří mají zkušenosti se zbraněmi se mohou připočítat přiměřený bonus při špatném hodu.

Sarah Bain - 03. června 2014 14:25

Asi dostanu infarkt... Potom už nemám šanci cokoliv říct. Asi by to ani nemělo smysl, protože situace čtyř teček na mapě se každou sekundou zhoršuje. Jediné, co dokážu, je sedět před obrazovkami, které na mě zuřivě křičí, jak moc je situace špatná, a s povolenou spodní čelistí a naprosto zoufalým výrazem sledovat dění. Všechno se střídá až příliš rychle. Mé oči jsou schopny zaregistrovat pouze katapultování dalšího pilota. Pak mi do uší řve opravdu (a tím myslím opravdu) zuřivý hlas Lance 1. Příliš nevnímám, jaké nadávky se mi hrnou do uší a rezonují v nich, přesto mám pocit, že některé slyším poprvé v životě. Velitel se změní ve řvoucího šílence, který se zuřivě vrhá proti nepříteli (jak se tomu říká? – bersekr?). Ukazatele množství nábojů provedou hluboký propad. Tělo jeho mecha se mění na Červenou karkulku, jako by z něj crčela krev. Zpomaluje a mně dochází, že tohle neskončí moc dobře. „K čertu s vámi!“ huláká mi do uší. Vzápětí se i hruď jeho stroje obléká do rudé barvy, pilot se naštěstí stihne v poslední vteřině zachránit. Mám pocit, že se mi srdce probije ven z hrudi, v uších mi šumí krev. Začíná se mi točit hlava a já zjišťuji, že už nějakou dobu zadržuji dech. Sípavě vtáhnu vzduch, zní to jako dech umírajícího. V hlavě se mi začínají barvit scénáře situace, která pro mě teď nastane. Jasné je, že mám padáka. Dalo by se čekat, že mise bude propadák, vždyť jsem v ní figurovala já. Mé podvědomí zuří. Drmolí něco o tom, že je to všechno jejich vina a že mě za ten zpropadený pult neměli posadit. Ignoruji ho. Nemá smysl se zaobírat tím, co je čí vina. V duchu se loučím se svým životem, protože tohle prostě nemám šanci přežít. „Ukončete misi, Lance 4, stáhni se,“ znovu mi promluví něčí hlas do uší. V panickém záchvatu, který se právě zmocňuje mé mysli, si ani neuvědomím, že nepoznávám jeho vlastníka. Zvuk hlasu přichází jakoby z vysílačky. Zjištěný fakt ale vypouštím z mysli. Koho to vlastně zajímá, když mi za zády stojí zubatá? Zavírám oči a pevně k sobě tisknu víčka. Ani si nevšimnu, že všechny ty miloučké blikající obrazovky zhasly. O zlomek sekundy později sebou prudce trhnu, nadskočím na židli, z otevřených úst však nevychází vyjeknutí, které se mi dralo hrdlem vzhůru. Na rameno mi přistane ruka paní s kosou. „Sarah,“ Uvědomím si, že to slovo, které Meyers (jde mě zabít?!) tiše a jakoby chlácholivě řekne, je mé jméno. Teď už se mi regulérně točí hlava. Z neustálého přísunu adrenalinu se mi třesou ruce i kolena, dlaně mám zpocené, mám pocit že asi omdlím leknutím. Meyers si toho zřejmě všimne, protože se na chvíli zarazí a povolí stisk na mém rameni. „Vedla sis dobře. Nemusíš se bát, nezpůsobila jsi nikomu žádnou újmu, byla to simulace a ty jsi roli Castle zvládla. Jen pár výtek,“ slyším jej říkat, jeho hlas zní, jako by přicházel z dálky. Prudce zamrkám, když mi dojde význam jeho slov. Zvládla?! Takže mě nejde zabít? Oněmělá úžasem zvednu pohled k jeho tváři. Usmívá se?! „Neříkej pilotům o tom, koho ztratili a že má nepřítel převahu, ať už počtem nebo palebnou silou. Oni znají své hranice, své schopnosti, když znají typ hrozby, sami určí, jestli ji zvládnou. Stejně tak si všimnou, když někdo z nich není schopný boje.“ Ze všech sil se snažím zapamatovat si, co říká, ale euforie, která se začíná šířit mým tělem mi mé úsilí značně ztěžuje. Domluví a tlak na mém rameni zmizí. Ustoupí o krok zpět, zřejmě mi dává najevo, že bych se měla zvednout. Pohlédnu na své třesoucí se kolena a modlím se, aby udržely a zachovaly alespoň zlomek mé vážnosti. „Teď už budeš mít volno, věci si můžeš hodit do kasáren, jsou na druhé patře. Vaše místnost má číslo 7, bude to tvoje místo odpočinku stejně jako pro piloty. Zítra tě bude čekat trénink naživo i s tím zeleným materiálem, který právě někde běhá,“ říká stále milým hlasem. Volno? Takové slovo už dlouho nemám ve slovníku... Při představě zítřejšího dne se mi sevře žaludek nervozitou. Tohle už nebude simulace, budu muset pomáhat přežít skupině pilotů, kteří v mechovi asi ještě nikdy neseděli. Zubatá si asi ještě zoufat nemusí... Meyers nevypadá, že by chtěl ještě něco dodat, budu si muset vystačit s jeho strohými instrukcemi. Kývnu (nevěřím svému hlasu, že by mě nezradil a nepřeskočil zrovna v tu nejnepříhodnější situaci) a zasalutuji. Popadnu svůj batoh, nohy už překypují nedočkavostí se z té mučírny dostat ven. Několika dlouhými kroky překonám vzdálenosti ke dveřím, v zádech cítím Meyersův pohled, a skoro vypadnu na chodbu. Rozhlédnu se kolem a zjišťuji, že nemám ponětí, v kterém patře právě jsem. Pak si ale vzpomenu, že výtahem jsme cestovali celkem dlouhou dobu, takže zřejmě dolů. Rozejdu se chodbou, hledám výtah. Kolem prochází lidé a zkoumavě si mě prohlíží. Zřejmě vypadám, že jsem ztracená. Bloudím chodbou dál a očima přejíždím stěny, hledám kovové dveře.

Nikola Rasputin - 04. června 2014 23:23

Cvičák-střelnice Když dorazil Dante blíž, poslal Isaaca a Mishimota pryč, že maj jiné zařazení. Taky nám představil novou krev. Denis Hartraft. Aspoň nebudu osamocený zelený mozek. "Nazdar, já jsem Nikola." představím se a podám mu ruku. Po představení nás serža zavedl ke střelnici, kde je opravdu velká škála zbraní. Prohlížím si je z úsměvem a vybavuje se mi výcvik. Tehdy jsem ani nevěděl, jak se to drží. Jen se usměju a vezmu kulomet. Je trošku těžší, než si pamatuji, ale to se podá. Vyzkouším závěr, trochu dře, chtěl by promazat. Vytáhnu zásobník (jestli tam nějaký byl), nabiji, zamířím a na prázdno vystřelím. *cvak* Spoušť jde trochu ztuha, což mám rád. Nabiju kulomet, postavím se na místo na střelnici. Zalícím a několikrát vystřelím na terč ve vzdálenosti padesát metrů. Poté si terč přivolám a prohlídnu si dílo. Z pěti ran jedna trefila osmičku, zbytek něco kolem pětky a jedna šla dokonce mimo okraj terče. No, zdá se, že vězení mé mušce neprospělo, ale po pár hodinách na střelnici se to jistě spraví. Podívám se na ostatní a jak vidím ty jejich pobavený ksichty jen s úsměvem dodám "No co. I majstr tesař se utne" a pokračuji v palbě na terče.

Denis Hartraft - 08. června 2014 14:05

Červený tlačítko nemají? S Dantem jsem došel ke skupince, která vypadala hůř jak já když jsem se dal cestování. Ovšem, když si je vybrali tak asi nebudou tak leví jak vypadali. Jenom jsem sledoval, jak dva z nich jsou šusem odveleni do kasáren. Oni zasalutovali na rozloučenou a já ze sebe jedno ležérní vyloudil také. Neměl jsme to zrovna v lásce a když byla možnost, tak proč to neudělat po svém. Dante mě představil a odešel kousek dál. Stejně jako Ti dva jsem si já je přeměřoval pohledem. Přijal jsem nabídnutou ruku a stiskl jí. Už podle stisku bylo vidět, že Nikola není jen tak nějaká třasořitka jak jsme si myslel. Je mi potěšením. Denis. Snad nám to společně bude vyhovovat. Dále podám ruku tomu druhému a pak se otočím na Danteho, který se zatím stihl ozvat od stolu. Když jsem si prohlížel co tam všechno leželo, tak bylo vidět že mi svítí oči. Pomalu jsem přešel ke stolu a pak se otočil na Danteho. Pro jistotu. Smíme si vzít cokoliv a vystřelit z toho? Já jen pro jistotu, protože nechat na sebe řvát dvakrát za den opravdu nechci. Jen se zeptám a přejdu ke stolu. Zastavil jsem se u raketometu, ale nakonec si musím říct, že velké bum jsem už dneska udělal. Vzal jsem do rukou laserovou útočnou pušku. V poslední době se mi jí nedostávalo. Nevím proč nás k nim moc nepouštěli. Přešel jsme před terče a zalícil. Nechal jsem automatickou palbu a zmáčkl zlehka spoušť. Střílel jsme krátkými dávkami po třech střelách. Po zhruba dvaceti jsem toho nechal a obhlédl svůj výsledek. Všechno v okolí 4-5. Přišel jsem si jako idiot. Otočil jsem se na Nikolu a musel se smát. Jo tak to se dneska utnuli dva. Tohle je fakt děs, ten gaus tank to člověk aspoň člověk nemohl minout. Zasměju se a vrátím ke střelbě. Je třeba moc procvičovat.

Andreas Shinra - 08. června 2014 18:53

Přirozený talent, nebo snad jen štěstí? Když dotyčný Dante již vše dořešil, přišel ke mne Denis, jak jsem jeho jméno zaslechl a potřásl mi rukou. Chvilku jsem byl mimo, ale nakonec jsem stiskl ruku a potřásl jí stejnak, jako on se slovy: "Andreas, těší mne." Usmál jsem se a jak nám bylo řečeno, tak jsme si měli vyzkoušet nějakou tu střelbu. Upřímně jsem nikdy moc nestřílel, přesněji vůbec, jen jsem se když už pohyboval v přítomnosti lidí, kteří je měli. Dokonce jsem viděl i někoho střílet, ne tedy tady, ne sice takovými zbraněmi, ale nějaká pistole to byla. Řekněme, že když už jsem měl možnost střílet z něčeho, nejednalo se o pěchotní zbraně, ale tak to byla již minulost, kterou jsem neměl a spíše i nesměl řešit, jinak bych se zase moc promyslel. Ti dva si vzali nějaké "vyšší kalibry" a i když jsem si říkal, že bych jistě vypadal krutě s tou brokovnicí, tak jsem si radši vzal nějaký menší kalibr. Přesněji nějakou pistoli, vypadala poměrně normálně a tak nějak jsem věřil, že bych to mohl zvládnout. Po chvilce zkoumání, jak se to vůbec drží a odjistí, tak jsem se postavil na svou pozici a zamířil. Nějak jsem tušil, že to zde takto dopadne, ale ne, že hned první den a typu, tak to zkuste, protože... mi to ani nikdo neukázal, pomyslel jsem si a začal jsem střílet na cíl. Celkem jsem vystřelil 10 ran, kde dvě šly do středu, 4 do osmičky a 4 do nižších, ale pořád v terči byli. Podrbal jsem se na hlavě, položil jsem zbraň a došel jsem k těm dvěma s otázkou: "Je to dobré, nebo jsem pohořel? Vážně nevím, nikdy jsem to nedělal," zeptal jsem se s tónem hlasu, díky kterému všem muselo být jasné, že si srandu nedělám a že to vážně nevím. Ostatně, nedělal jsem to a nevěděl jsem, jestli třeba 10 není totální fail.

Nikola Rasputin - 10. června 2014 13:08

Střelnice Poslal jsem terč zpátky, a podíval se na Denise, jak se mu vede. Očividně stejně dobře jako mi. "To není možné, že?" řeknu a taky se zasměju. Znovu zalícím kulomet, ale nevystřelím, protože se do střelby zapojil i Andreas. Čekal jsem, že si vezme útočnou pušku nebo tak něco, ale vzal si pistolku. Už čekám, že při prvním výstřelu se lekne a zahodí pistoli, ale ne. Nastřílel to líp jak já nebo Denis. Spíš líp jak mi dva dohromady. Pak se otočí se zeptá se, jestli je to dobrý. Přijdu k němu, položím mu ruku na rameno a ukazuju na jeho terč. "Tady ty dvě dírky, to je ze deset bodů, tady ty čtyři, každá za osm, už teď máš víc bodů jak já, a to jsem voják." řeknu a s úsměvem ho poplácám po zádech. "Že ty jsi nějakej bývalej tajnej agent, nebo vrah a hraješ nemehlo, abychom si mysleli, že nic neumíš?" stále se usmívám, takže by to neměl brát jako urážku.

Inner Sphere - 10. června 2014 15:28

Konečně klid a žádný napětí. Jediný problém – cesta ~ Sarah Bain Už jsi chodbami bloudila nějakou chvilku, připadaly ti všechny stejné a tak jsi pořádně nevěděla, jestli jsi každou cestou už nešla dvakrát. Nebo i třikrát. Ke tvé smůle na tomhle patře nebylo tak živo, jak by sis myslela, a ti, kteří tam byli měli dost práce sami se sebou, sotva si tě všímali. Zastavíš se na jedné z křižovatek a snažíš se zorientovat, prakticky není podle čeho. Mapu jsi tu neviděla, značení tu taky není. Je jasné, že tohle patro je spíše pro povolané, pro ty, kteří se zde vyznají i bez cizí pomoci nebo minimálně mají někoho, kdo je schopný je provést. Což ty bohužel nejsi. S batohem na rameně se bezradně opřeš o zeď. Přemýšlíš, že zkusíš starou fintu s labyrintem, budeš se prostě stále držet levé stěny a jednou dojdeš do cíle, když za sebou uslyšíš kroky. „Ztracená?“ ozve se ženský hlas. Otočíš se za ním a vidíš dotyčnou, jak k tobě míří s úsměvem. Ale ne škodolibým, ale milým a tak nějak přátelským. Je to průměrně vysoká tmavovláska, těžko říct jakou barvu její vlasy mají přesně, hlavu má totiž oholenou na ježka stejně jako polovina vojáků. Na sobě má jen košili s vyhrnutými rukávy a kapsáče zastrčené do vysokých vojenských bot. „Jsi z té party, co dneska dorazila co?“ zeptá se, když ti podává ruku na pozdrav. „Cass, zkratka od Cassandry. Jestli chceš, ukážu ti, kde co je, ať se tu příště neztratíš.“ Nejdřív se cítíš nesvá, když tě oslovila, ale zní i vypadá přátelsky, tak onen nepříjemný pocit ustupuje do pozadí. Cass mírně kývne hlavou, aby ti naznačila, kudy se půjde. Jsi ráda, že nakonec najdeš cestu ven z tohohle bludiště.

Inner Sphere - 10. června 2014 16:20

Nové místo, noví lidé, nový začátek ~ Damien sol U žoldáků jsi očekával, že to nebude žádná pohádka, znal jsi realitu, nebyl jsi snílek, který by si myslel, že válka a boje si nevybírá daň mezi civilním obyvatelstvem, ale osobně jsi se na tom nijak nepodílel. Což se bohužel nedalo říct o pár lidech ze skupiny, ve které jsi do nedávna byl. Krom toho, že šéf měl neustále nutkání někoho shazovat a oblíbeným terčem jsi byl ty, tak neuznávali nic, co by se jen blížilo cti nebo morálce. Zjistil jsi to ale až pozdě, když už byla mise v běhu a ty jsi neměl na výběr, pouze držet s nimi krok a dělat, že s nimi souhlasíš. Svoje věci sis sbalil a zmizel, když jste se vrátili zpět do jejich doupěte. Nikdo si toho ani moc nevšiml, pravděpodobně se jim ani stýskat nebude. Naštěstí se ti podařilo prakticky hned narazit na další možnost práce. Bezpečnostní agentura, říkal sis, když jsi na tu nabídku narazil. Bylo ti hned jasné, o co jde. Cobane corporation, neznělo to jako banda maniaků, co si sehnali licenci a hrají na velké kluky. Rozhodl jsi se to zkusit. Angel II, tvůj další cíl. Budovu korporace jsi našel hned, v centru města, prakticky největší barák. Uvítání v podobě blonďaté sekretářky, která se usmívala, dokud jsi neřekl, že jdeš pro práci. Chvilku jsi musel počkat, než někam zavolala a pak ti řekla, že ji máš následovat. Dovedla tě k helipadu, dala ti několik instrukcí. „Na starosti tě bude mít velitel Mayers, on se postará o zbytek. Helikoptéra tě doveze na základnu.“ Bez dalších slov nebo rozloučení se otočila a mířila zpátky ke svému stolečku. Otočil jsi se na stroj, který měl být tvůj odvoz. V prostoru pro pasažéry seděla trojice vojáků, netvářili se zrovna nadšeně, ale když jsi nastupoval, podali ti pomocnou ruku, aby si v pohodě naskočil. „Další pilot?“ zakřičí na tebe jeden z nich, abys ho slyšel přes hluk rotoru. Letíte chvilku, bohužel k další diskuzi už nedošlo, let v otevřeném prostoru to znemožnil. Jsi jediný, kdo vystupuje na základně, vrtulník hned vzlétá a míří někam dál. Ty si to zamíříš do nitra budovy, na které jste přistáli. Sekretářka říkala, že máš hledat na patře s komunikačním centrem, ve výtahu to naštěstí bylo, tak zmáčkneš tlačítko a míříš dolů. Dveře se otevřou a pustí tě mezi klasicky nudné zdi, kterým by prospělo nějaké oživení. Vojenské prostředí vždycky působí stereotypně a neosobně. Kolem probíhá někdo se složkou v podpaží. Zeptáš se ho kudy za Mayersem. „Rovně, doprava, třetí dveře vpravo!“ křikne, ani nezpomalil. No co, cestu znáš. Když jsi došel k místu, které ti popsal neznámý, objevil ses ve velící místnosti. Už jsi jednu takovou viděl, využívají ji Castle, kteří dávají informace pilotům. Vidíš v ní dva muže, hned je jasné, kdo je kdo, inu technika si s velitelem spleteš těžko. Mayers je vysoký a svalnatý, oblečení do vojenského kabátu a kalhot, ale nemá na sobě žádné insignie. A technik? Overal, bílé tílko, kdyby zafoukal silnější vítr, možná by uletěl. Mayers si tě všimne a změří si tě pohledem. „Co ty jsi zač?“

Inner Sphere - 10. června 2014 20:10

Milosrdný Dante ~ Nikola Rasputin, Denis Hartraft, Andreas Shinra Cítíte pohled v zádech, když střílíte, hodnotí sebe nebo druhé. Jakoby nad vámi kroužil sup a čekal, kdo první padne. A to je jenom Dante, váš strašák vyhrožující desetikilometrovým během a jinými cviky, kterými by z vás vymlátil ducha. Občas při vyměňování zásobníků nebo zbraní se na něj podíváte, vidíte, jak si vás hlídá, něco ťuká do datapadu a dál vás sleduje. Uběhne asi hodina, kdy jste prakticky měli volno, užívali si nebo se učili střelbě. Po té době se opět o slovo přihlásí vás velící důstojník. „Dobrá, pánové, to by pro teď stačilo. Andreasi, jsem překvapený, nečekal bych že budeš umět takhle střílet. Doufám, že budeš stejně dobrý pilot. Nikolo, Denisi, pěkná střelba, ale bílý plášť má více bodů než vy dva. Ne že mu večer dáte deku.“ Strčí si datapad do kapsy a postaví se před vás. „Vytáhl bych vás na opičí dráhu, ale myslím, že vám další kilometr běhu bude radši, co říkáte?“ Zubí se jak žralok, který si hraje s kořistí. Ví, že Nikola a Andreas si to už odbyli a je si stejně tak jistý, že znova se jim do toho nechce. Ale nějak se k transportu dostat musíte a tak nezbývá nic jiného, než tam doběhnou. Podle Danteho, vy máte i jiný názor. Jeho úsměv se rozšíří, něco ho napadlo, něco, co jemu se bude velice líbit, ale vám určitě ne. „Zahrajeme si na kočku a na myš. Znáte to, jeden loví, zbytek utíká.“ Zamíří k bedně se zbraněmi a začne v ní něco hledat. „Kočka má výhodu, je velká, rychlá, nebezpečná.“ S těmi slovy vytáhne dva zásobníky značkovací munice. Nikola a Denis vidí, že patří do útočné pušky, Andreas pouze ví, že se do toho vleze dost nábojů. „Vy, myšky, budete mít náskok, vaší bezpečnou dírkou je transport. Je po cestě, kilometr odsud, prakticky furt rovně,“ objasní Denisovi, který s vámi původně nepřijel. „Ale i myš umí zaútočit.“ Vytáhne trojici pistolí na světlice. Zasune do každé z nich jeden značkovací náboj a předá vám je. „Má pouze jedinou šanci, pak ji kočka dostane.“ Je vám jasné, o co mu jde. Chce zjistit, jak na tom jste. Nebude vás hnát na vaše hranice, to by nebyl cíl kilometr vzdálený a nebyl by pouze jeden lovec. Taková malá zkouška, kterou chce oťukat vaše schopnosti. Pouhý začátek toho, co vás může při pěším tréninku očekávat. „Kdo bude na sobě mít barvu, je bez večeře. Pokud dostanete vy mě, tak příště nebudete běhat. Nebo má někdo lepší návrh?“ Znova ten zubatý úsměv. Přemýšlíte, jestli svým dotazem vám opravdu dal možnost na výběr, nebo si jen hraje. Jako kočka s myší. Natáhne závěr pušky a odjistí ji. „Dvě minuty, pánové.“ Zobrazit SPOILER To, jak budete "hrát" jeho hru, nechám na vás. Nyní si hoďte na běh a nechť je štěstí při vás.

Nikola Rasputin - 10. června 2014 20:35

Hra Střílíme na terče a Dante nám stojí za prdeli. Je to celkem příjemná oddychovka, aspoň že nemusíme někde běhat a dělat hovadiny. Asi jsem to zakřikl, protože Dante navrhl takovou malou hru. Na kočku a na myš. Ale nebude nás honit jen s klackem v ruce, on si bere značkovací střelivo a útočné pušky. To si dělá prdel. Ale je na nás hodný, dal nám pistoli s jedním nábojem. Značkovacím samozřejmě. No... nebudu nic zatajovat. Napadlo mě, že bych ho teď střelil a došel si k transportéru, ale to by se asi nepočítalo. tak jen pistoli chytnu pevně do ruky a protáhnu si nohy. Hlavně levou. Když jsem ji protahoval, ozvalo se hlasité křup, jako kdyby si právě někdo něco zlomil. Ztuhnu a na tváři se mi objeví úsměv. "To je vončo, to jsem potřeboval." řeknu a trochu potřepu nohou a vykopnu do výšky přibližně Danteho obličeje. "Takže dvě minuty náskok? Snad to bude stačit." řeknu a na hodinkách pustím stopky a rozběhnu se. To křupnutí mi asi spravilo kloub. Nebo víc posralo a teď to nejde cítit. To je dobře, protože konečně můžu zase běžet naplno. Za začátku běžím pomalu, ale postupem zjišťuji, že můžu přidat a koleno neprotestuje. S radosti přidám. Kouknu na hodinky. Minuta dvacet šest a v dálce už vidím transportér. Běžím pořád po cestě, nesnažím se nějak krýt. Když jsem doběhl k transportéru, hodinky ukazovaly něco málo přes tři minuty a třicet sekund. Tak jo, tipuji, že Dante je na půli cesty. Sednu do transportéru, zapálím si a čekám.

Damien Sol - 10. června 2014 22:51

Nová práce Od žoldnéřské skupiny, která si říkala 'Šílené veverky' se mnoho dobrého očekávat nedalo. Je sice pravdou, že v současné době najít nějaké rázné jméno, které už někdo nemá je extrémně náročné, přesto by jeden očekával alespoň základy lidského jednání. Takhle šlo o skupinu po domácku vařených sociopatů bez jediného kousku svědomí nebo lidské slušnosti vedené šikanistou, jak ze základní školy s komplexem krále. Byli jediný zatykač od toho se stát bandity nebo něčím horším a plně hodni veverčí lebky s pěnou u tlamy, kterou používali jako svůj znak. Nemluvě o tom nepořádku. Bude ještě nějakou dobu trvat, než přestanu při sprchování používat prostředek na dezinsekci a antimykotika místo deodorantu. Další možnost práce se naštěstí naskytla velice brzy, až překvapivě, takže jsem při vstupu do velké budovy podezřívavě kontroloval okolí než jsem promluvil na sekretářku. Ta se ukázala být velice nápomocná a dřív než jsem se stihl zajímat o někoho zodpovědného, kdo se bude zabývat mým přijetím jsem přesunut k odlétajícímu vrtulníku. Kde mi dokonce někdo nabídl pomocnou ruku, za což jsem nezapomněl poděkovat i když to zřejmě v rachotu stroje zaniklo. Obyčejná lidská slušnost byla nádherná věc. Na otázku zda jsem pilot jen souhlasně přikývnu, převládající hluk stejně konverzaci moc nepřeje. Po příletu na základu ještě mužům letícím dále zamávám na rozloučenou a vydám se hledat komunikační centrum, kde mne má velitel Mayers očekávat. Výtah takové označení na rozpisech podlaží má, proto opravdu začínám hledat až tam. Už samotné prostředí základny působí, že se automaticky narovnám a i když nejistý směrem kráčím rovnoměrným krokem naučeným léty výcviku. Po rychlém nasměrování opravdu do velící místnosti dorazím. Velitel si mě všimne dřív než na sebe stihnu upozornit, proto potlačím nutkání zasalutovat, pouze udělám krok do místnosti a zahledím se mu zpříma do očí. "Damien Sol pane. Ucházím se o místo pilota." S tím nabídnu muži svou složku se záznamy mých zkušeností ... včetně mé poslední skupiny. Jakkoliv bych se rád zmínce o nich vyhnul, odmítám podat neúplné hálšení.

Sarah Bain - 12. června 2014 22:11

Jak Thésea zachránila Ariadnina nit... Ztrápeně kladu jednu nohu před druhou, únavou málem zakopávám o své vlastní končetiny. V duchu si konečně přiznávám, že mě tenhle Knóssos dostal. Kolem mě putují další a další sterilní, šedé a jednotvárné chodby vojenského zařízení. Začínám si myslet, že mě velitel vyslal jen na další misi. Jestli měla za cíl otestovat můj smysl pro orientaci, tak jsem totálně zklamala. Ke své smůle mi dělá společnost jen ticho, rytmické klapání mých podrážek a občasné zabzučení stropních zářivek. Na chodbách vládne asi takový provoz, jako po výbuchu atomové bomby. Očima pročesávám stěny na obou stranách chodby, hledám mapu, plánek, šipky, cokoliv. Vsadím se, že se Mayers schovává za nějakým rohem a potutelně se směje vtípku, který na mě připravil. Existuje vůbec místo, kam mě poslal? Začínám věřit tomu, že jsem si jej vysnila v jakémsi oslavném deliriu po zjištění, že přežiji další noc. Zastavuji se na křižovatce několika chodeb. V duchu zoufale zaúpím. Rozhlížím se, snažím se najít nějaký orientační bod, nebo něco, co už jsem při mém bloudění mohla míjet. Nic, jak překvapivé. Ušklíbnu se a mám chuť do něčeho praštit. Místo toho se zády opřu o stěnu a povolím nohy uchozené tím nekonečným šmatláním chodbami. Copak mi nemohl dát mapu?! A jak že byla ta finta s labyrintem? „Ztracená?“ vytrhne mě z úvah a rozjímání ženský hlas. Otočím se a spatřím vysokou ženu s vypracovaným tělem oděným ve vojenském oblečení, vlasy má ostříhané na ježka. Její oči ale září přátelstvím a na tváři se jí rozlévá milý úsměv. Zato já se necítím úplně ve své kůži. V kontaktu s lidmi od určité události příliš nevynikám, nehledě na stažené hrdlo, se kterým se musím okamžitě potýkat. Přikrčím se a rychle se odlepím od stěny, nechci dávat najevo žádnou slabost. Přesto slabě přikývnu. „Jsi z té party, co dneska dorazila co?“ Opět nepatrné kývnutí na souhlas. Shlédnu na dlaň, která se ke mně natahuje ve vstřícném gestu. Pomalu se pohnu a vložím svou ruku do té její. Ihned ucítím silný stisk, tak, jak to má být. „Cass, zkratka od Cassandry. Jestli chceš, ukážu ti, kde co je, ať se tu příště neztratíš,“ představí se mi. Konečně přinutím mé momentálně indisponované hlasivky, aby se daly dohromady. První pokus o své představení nedopadá moc dobře. Vynechá mi hlas, a tak si rychle odkašlu. „Já jsem Sarah. Ano, to by bylo skvělé.“ Pokusím se o úsměv, ale nejsem si jistá, jestli z mého pokusu nevyšel jen nepříjemný škleb. Opět se shovívavě usměje, očividně vnímá i chápe mou nervozitu. Snažím se uvolnit a k mému překvapení se mi to daří celkem dobře. Její přítomnost mě zvláštním způsobem uklidňuje. Kývne hlavou, abych ji následovala. Putujeme společně chodbami ve společném tichu. Asi si všimla mé nevole ke komunikaci a já jsem jí za to vděčná. Nevím, jak dlouho jdeme, ale konečně se dostáváme do míst, kde se pohybuje mnohem více lidí. Mnoho z nich Cass zdraví pokývnutím hlavy nebo úsměvem, já se snažím být neviditelná. Cestou ukazuje na různé dveře, průchody a chodby, ukazuje mi, kudy se dostanu ven, do jídelny, do hangárů a na další důležitá místa. Upřímně, pochybuji, že si dokážu zapamatovat názvy všech částí budovy, natož směr, kterým se na určitá stanoviště vydat. Plížím se jí přilepená na zádech, modlím se, abychom už byly na místě. Konečně zastavíme u dveří s číslem 7. Málem Cass narazím do zad, mé nohy totiž neočekávají, že by se ještě někdy měly zastavit. Asi jsme na místě. „Děkuji ti, asi jsi mi zachránila noc ve vlastní posteli,“ řeknu a teď už bez velkých obtíží se na ni usměji. V duchu umírám touhou sebou konečně praštit do vojenského lehátka a odpočinout si po všem tom stresu uplynulého dne...

Denis Hartraft - 15. června 2014 21:55

Den blbec ~ Nikola Rasputin, Denis Hartraft, Andreas Shinra Můj minulý šéf se o mě skoro nestaral, ale to je tady evidentně minulost. Dante nás sledoval a já postupně měnil zbraně, až na raketomet. S pistolí jsem zastřílel o něco lépe, ale nebylo to nic o čem bych psal domů, i kdyby to tam někoho zajímalo. To to více zajímalo Danteho a mě upřímně štvalo, že se zapisuji tak jak se zapisuji. Při střelbě pistolí jsem střílel dvojstřelem a jediné co mě těšilo, že druhá střela byla vždy minimálně od první, ale ne tam kde bych chtěl. Zajistil jsem zbraň a otočil se na Danteho, který se rozpovídal. Deku nedostane, ale jenom polštář. Zasměju se a musím stejně uznale kývnout, že Andreas nastřílel co nastřílel. Andreasi ukázal jsi nám kde má kanec trenky. Tímhle stylem si budu připadat jako největší pako vedle Tebe. Směju se dál a poslouchám Danta. Byla na něm vidět ta seržantská škodolibost, kterou má v sobě snad jakýkoliv seržant. Mě by opičí dráha nevadila, ale podle výrazu jaký měl Dante by se mi asi zhnusila. Podle toho jak pokračoval dál jsem věděl, že i běh zpět bude špatný. Hra na kočku a na myš se mi líbila do chvíle než jsem viděl, že kočka bude mít dva zásobáky a k nim jednu útočnou pušku, zatímco já budu mít jediný výstřel. Pokrčil jsem rameny na jeho dotaz, protože jsme lepší návrh neměl a protože to stejně byla jen řečnická otázka. Na pokyn jsem vyrazil a viděl, jak mě Nikola předběhl. Bylo vidět, že mu to pěkně běhá. Chtěl jsem ho doběhnout, ale čert tomu chtěl, že jsme blbě došlápnul a brklo mi v noze. Cítil jsem jen trochu bolesti, ale donutilo mě to zastavit. Zkusil jsme popoběhnout, ale na nějaký rychlejší běh jsem neměl nárok. Rychle jsem se rozhlédl. Měl jsem za sebou nějakých dvě stě metrů, což už nějaký kousek je. (Předpokládám, že ta cesta není kilometr dlouhá.) Prohlédl jsem si prostředí a snažil se najít kryt, který by mě skryl před Dantem, který jak doufám jen proběhne kolem. Snažil jsem se zalézt tak, abych nenechal žádné stopy, které by ke mně mohly vést. Prohlédl jsem pistoli a ujistil se, že je nabitá. Počkám si až Dante poběží kolem. Ve chvíli kdy bude už kousek zády ke mě zkusím vystřelit(25%).

Andreas Shinra - 15. června 2014 22:09

Chlapče, talent na střelbu máš, ale na běh ne. for Nikola Rasputin, Denis Hartraft, Andreas Shinra Já jsem se docela divil, že mne ti dva pochválili a upřímně, jsem nečekal nějakou dobrou odezvu. Vážně jsem prostě nebyl zvyklý střílet, a vůbec, bojovat takto. No, v mechu jsem také neseděl, takže ono to bylo více méně fuk. Na to přišel zase ten ranař, který nevypadal moc na to, že by nás všechny poplácal po hlavě a řekl, jak jsme dobří a že nás zve na oběd. Bohužel, následovala další hra, kdy jsme více méně museli jen utíkat a snažit se ho zasáhnout, ale ta ani v jednom jsem si nevěřil. Jak se zdálo, tak Rasputin se rozběhl jak střela, já hned za ním a Denis za mnou. Můj běh (30) byl dosti ubohý, ale doběhl jsem dále než Denis, ale zase... byli jsme parťáci, takže jsem na poslední dech vrátil k němu a připravil si svojí pistoli. A když se již Dante blížil a Denis vystřelil, tak já stále mířil a pak vystřelil též. Nevěděl jsem, jestli jsem strefil, nebo ne, ale tak byl jsem docela dost rozdýchaný, takže jsem věděl, že to také nebude nějaký valný úspěch, ale... zase lepší, než kdybych se musel dřít a nějak se vyhýbat jeho střelám. Tak či tak, jsem následoval Denisa, který nevypadal také zrovna jako Bolt, že by mohl běhat celý den a tak, protože... toho uběhl méně, než já. Otázka ale byla, jestli jedna z našich střel nebyla úspěšná a jestli jsme nezasáhli, protože to by jsme vyhráli a byl by to konec hry, kde vítězové, by nebyl nikdo jiný, než my dva, nebo aspoň jeden z nás a třeba by se ten druhý podělil o slíbenou večeři.

Inner Sphere - 22. června 2014 17:41

Běhu utekl, ale i tak se fyzické zkoušce nevyhne ~ Damien Sol „Složku si nech,“ mávne rukou Mayers, když mu ji nabídneš. Nevypadá nijak naštvaně, spíše potěšeně, že mu ji sám chceš předat, ale zároveň ti je jasné, že si sám zřejmě o tobě zjistí svoje. Někteří lidi nevěří cizím informacím a spoléhají na to, co si sami najdou. „Takže pilot jo? Jdeš docela pozdě, první parta už tu byla.“ Promne si bradu a kývne na muže, se kterým předtím mluvil. Ten zamíří k jednomu z ovládacích pultů a začne si tam dělat svoje. Zřejmě technik. „Nicméně, s tebou si promluvím já, Danteho, velícího důstojníka, poznáš později. Tak jo, Sole, následuj mě.“ Zamířili jste pryč z velícího centra, opět do výtahu a Mayers zmáčne tlačítko se značkou hangáru. Aspoň něco zajímavého k vidění. A taky že bylo. Vojenská technika byla na úplně jiné úrovni, než u Veverek a taky chování se k ní. Viděl jsi partu mechaniků a techniků, někteří byli pod vozidly a něco opravovali, jiní se starali o zevnějšek vozů, ať už o lak nebo výměnu pneumatik. Tahle společnost rozhodně nebude mít problém s penězi, morálkou ani personálem. Ještě z toho bude moc fajn práce. Srovnal jsi krok s Mayersem. „Máš nějaké zkušenosti s pilotováním?“ zeptá se tě. Zdá se ti to spíše jako obyčejná otázka mezi dvěma lidmi, kteří se před chvilkou poznali. Pravda, že tomu tak je, nic nemění na tom, že váš vztah by se měl odehrávat spíše na profesionální úrovni. Zřejmě to tady funguje trochu jinak. Dojdete do tělocvičny. Kompletně vybavené středisko vhodné pro jak odreagování, tak pro udržení se v kondici. Ne, takhle to nikdy není. Vždycky se chodí běhat, zvedat klády, klikovat ve vodě. Tady se necvičí, ale pouze a jen relaxuje. Maximálně se tu procvičuje box, což vypadá, že je Mayersův záměr. „Doufám, že umíš tančit a mluvit najednou.“ Hodí ti pár rukavic a už se proplétá přes provazy ringu. Sám si přitom další pár nasazuje.

Inner Sphere - 22. června 2014 20:22

Oáza klidu a odpočinku ~ Sarah Bain Cass ti ukázala prakticky všechno, co v základně budeš v nejbližší době potřebovat. Kde naplnit žaludek, kde se odreagovat a kam zajít, až se bude něco dít. Taky ti poradila pár rad, jak ony místa najít, ať už to bylo jít za hlukem nebo sledovat kabely u stropu – všechno to někam vedlo. „Děkuji ti, asi jsi mi zachránila noc ve vlastní posteli“ poděkuješ ji a Cass ti odpoví úsměvem. „Nemáš zač, on by se našel určitě někdo jiný, kdo by ti pomohl. Hele, kdyby ses nudila – vidím, že ostatní tu ještě nejsou – tak budu v tělocvičně. Udržovat kondičku. Stav se“ Po těch slovech tě kamarádsky plácne do ramene, aby z tebe obrazně setřepala tu odtažitost a s úsměvem odchází. Ty teď máš čas si konečně vybalit svoje věci a zjistit, kde vlastně bude trávit noci snad plné sladkého spánku. Dveře se s tichým zasyčením otevřou a odhalí prostou, spartsky zařízený pokoj, pět postelí, u každé stolek a nad ní polička. Žádné plakáty, koberce, nic, co by nějak poukazoval na minulé obyvatele nebo právě v tomhle momentě nabízelo pocit domova. Zatím je to jen chladná místnost na spaní. Postele jsou všechny postavené u stěny proti dveřím tak, že směřují směrem do pokoje. Naproti nim jsou skřínky, zřejmě na větší věci než jen na osobní maličkosti. Pravá stěna hostí tabuli, která je momentálně čistá. V levé stěně jsou dvoje dveře, jedny vedou do koupelny, kde je pár umyvadel s zrcadly a stejný počet sprch. Pro tebe to má ale jeden háček. Nejsou tu žádné zástěry. Ať už to tu bylo myšleno jen pro muže, nebo jen ženy, tak tu chybí soukromí. I ve sprše. Aspoň že druhé dveře ukázaly záchodové kabinky, oddělené a poskytující klid. Obrazně řečeno. Ty teď máš čas pro sebe, ať už se ho rozhodneš strávit jakkoli. Piloti se vrátí kdovíkdy, půl dne už je v pytli a ty začínáš mít hlad.

Damien Sol - 24. června 2014 00:52

Nechť tanec začne Odmítnutí složky mne překvapí, ale pokud ji velitel Mayers nechce, nebudu mu ji nutit. Popravdě řečeno se tím nejspíš vyhnu záznamu o mém posledním zaměstnání, protože vážně pochybuji, že by se zmohli na byť jen náznak organizace. Na poznámku o pozdním příchodu mne několik odpovědí napadne, přesto řeknu jen tradiční: "Ano pne." jako odpověď na připomínku i na potvrzení následování. Pokud by měl zájem o vysvětlení, tak si o něj řekne ... nebo tak to už bývá u mých nadřízených tradicí. Hangár, kterým procházíme není příliš velkým překvapením, zvlášť po převozu s vojáky na základnu, kterou tato firma evidentně vlastní se dalo něco podobného předpokládat. Nic to ale nemění na impozantnosti budovy a především vybavení. Navíc podle složení je snadné vidět, že Cobain corporation se nezdržuje pozérstvím a každý kousek techniky slouží nějakému účelu. Pak přijde hlavní otázka. Na chvilku se odmlčím, abych si srovnal myšlenky. "Úspěšně jsem složil teoretické zkoušky pilota, bohužel můj jediný pokus v simulátoru skončil pádem po zhruba deseti minutách. Trvalo zhruba hodinu, než se mi podařilo opět postavit." Nepatří to právě mezi nejoslnivější zkušenosti, přesto to jsou zkušenosti cenné ... především pro mě. V tréninkové hale obdržím boxovací rukavice, které napřed zkontroluji než si na ruce namotám bandáže a pak teprve rukavice. Jsou to zržující návyky, bohužel proti nim nemůžu a nechci bojovat. "Ano pane." Zopakuji naučenou frázi a zvednu ruce do krytu. Mayers je v jiné váhové kategorii a navíc jsem ho ještě neměl příležitost vidět bojovat, takže mi nezbývá než pro začátek spoléhat na protiútok ve chvíli kdy použije příjiš velký nápřah.

Inner Sphere - 27. června 2014 12:02

Pohoda, tabáček, lehárko ~ Nikola Rasputin Štěstí tomu chtělo a tvoje noha se doslova na tenhle běh těšila. Koleno tě nijak nebolelo, skoro ses ani nezadýchal. No prostě paráda. Cestu na cvičiště jste zvládli asi za patnáct minut ploužením se, ty si to zvládl sotva za pětinu. Těšilo tě, že si v suchu a můžeš se s klidem opřít o transportér a dát si cigáro. Honilo se ti hlavou, jestli ale je dobrý nápad nechávat tam ty dva. Přece jen jste tým a ty ses teď nijak týmově nezachoval. Pravda, hra byla sama za sebe, ale kolik takových už ve výcviku bylo? „Tým, který se tam dostane první, bude mít porci večeře navíc!“ zněla jejich lákadla. A když pak člověk dorazil jako první a zbytek svého týmu nechal za sebou, s vidinou toho, že jedinec stačí, aby utáhl celý tým, odměnou byl tak akorát večer bez večeře. A že to není nic příjemného po celém dni cvičení. Tady to možná ale bude jiné, tohle není armáda, ale žoldácká firma, hraje se tu na tým, ale ten je složen z jednotlivců. Myš bude kousat, ale zažene kočku? ~ Andreas Shinra, Denis Hartraft Schovali jste se, co jste mohli. Svoje místa jste si našli, teď jen vyčkáváte, kdy vás dohoní predátor. Les nepřirozeně ztichl. Předtím, když Andreas běžel, slyšel ptáky a jiné zvuky, vítr, křupání kamení pod botami, nic z toho se teď neozývalo. Bylo naprosté ticho, jakoby celý les čekal, jak tenhle souboj dopadne. Podobně to cítí i Denis, jakoby ho pozorovalo tolik očí a všichni jen čekali na krvavé – v tomhle případě spíše barvené – vyvrcholení. Obou vám po zádech stékal chladný pot. Teď už můžete jen čekat. A tak jste seděli každý ve své noře, mysleli jste si, že to bude lehké, ale opak byl pravdou. Mizerný terén, pokus o to se co nejvíce zavrtat do lesního porostu nebo mezery z toho udělali mizernou zábavu. Andreas byl na tom hůř. Po chvilce si musí přesunout váhu na druhou nohu, ale ta během pár okamžiků si taky stěžuje na svou polohu. Denis to snáší vcelku dobře, už si nějakým bahnem prolezl, tak mu to nevadí. Uslyšíte prasknutí větvičky. V tom mrtvolném tichu to zní jako kdyby někdo lámal kosti, duté, hlasité prasknutí. Oba dva ztuhnete a očekáváte, odkud se Dante objeví. Ticho se stává čím dál tím těžší i přesto, že by jste toho hromotluka měli už slyšet. Andreas už to nevydrží a o kousek se pohne. Omylem přitom zavadí o větvičku a... slyšeli jste o teorii chaosu? Pohyb větvičky udělal malý rozruch, nic velkého, ale dost na to, aby se vyplašil pták, který do teď klidně seděl v křoví, poblíž kterého se Andreas schovával, ten s vřeskotem vyletěl nahoru a Andreas kvůli tomu málem chytil infarkt. Polapen myšlenkou, že ho našel Dante a chystá se po něm vystřelit, vyskočil ze svého krytu a v profesionální otočce vystřelil do křoví. Když to viděl Denis, schovaný jen několik metrů od něj, nechápal, co se děje, ale musel uznat, že to byla skvělá reakce. Jen ve špatnou chvíli. „Myšičko, myš!“ ozve se zezadu, odkud jste přiběhli. Když se Andreas otočil za tím hlasem, uviděl Danteho, asi sto metrů vzdáleného, jak míří puškou. Bylo jasné, že si tě všiml a hodlá střílet. Denis je zatím jeho pozornosti ušetřen, jak se zachová, to záleží na něm. Zobrazit SPOILER Andreasi, hoď si, uvidíme jak umíš uhýbat :)

Sarah Bain - 29. června 2014 20:24

Soukromí! Kde jsi?! „Nemáš zač, on by se našel určitě někdo jiný, kdo by ti pomohl. Hele, kdyby ses nudila – vidím, že ostatní tu ještě nejsou – tak budu v tělocvičně. Udržovat kondičku. Stav se,“ loučí se se mnou Cass poplácáním po rameni. Při jejím dotyku se neubráním škubnutí, přesto mi její přátelské gesto není tolik nepříjemné. Zvláštní. Že bych si snad našla i přítelkyni? To těžko, byla jen milá, zní mi v hlavě posměšný a jízlivý hlas. Zamračím se a zaženu jej až do úplného koutku mé mysli. Pozoruji její svalnaté tělo odplouvající chodbou a v hlavě mám úplně vymeteno. Po několika minutách se přistihnu, jak strnule zírám do prázdné chodby. Potřesu hlavou a otočím se čelem k mému novému příbytku, který bude mým domovem na budoucích několik týdnu (nebo měsíců, pokud něco nepodělám...). Zmáčknu tlačítko na pravé straně dveří a ty se s tichým zasyčením otevřou. Jako bych vstupovala do výtahu... Vejdu dovnitř a dveře se za mnou opět tiše zavírají. Rozhlížím se po stroze zařízené místnosti vybavené pouze čistou tabulí, pěticí postelí, nočních stolků, větších skříněk a poliček. Přesně jako ve vojenské základně. Soukromí je zde luxus známý jen ze snů. Pomalým krokem přejdu celou místnost a zastavím se až v jejím nejvzdálenějším koutě. Svůj batoh se skrovným majetkem hodím na postel tisknoucí se ke zdi. Svým způsobem odráží mé pocity a nitro. Z ´mého´ kouta je dobrý výhled na celou místnost a zvlášť na dveře, jediný únikový východ. Protáhnu se, až mi zapraská v zádech. Potom otevírám dveře asi tři kroky vzdálené od mé postele. Vzápětí vstupuji do vykachlíkovaných umýváren. Umyvadla, zrcadla a...sprchy. Neubráním se nervóznímu polknutí. Tohle bude asi těžší... V hlavě se mi začíná probouzet panický hlas, který jako siréna vysílá ječivé vlny mou myslí. Okřiknu ho, ještě není důvod panikařit. Špatné zkušenosti s lidmi, obzvláště s muži, se ale nedají jen tak snadno vymazat, a tak stále slyším svou osobní sirénu hulákat v dalším z pavučin pokrytých a plísní prorostlých koutků mé hlavy. Pěkně děkuju... Vyjdu ven a modlím se, aby druhé dveře skrývaly záchody, tentokrát ale oddělené přepážkami. Štěstěna je mi nakloněna, toalety poskytují tolik klidu, že mě to až překvapuje. To se ale nedá říct o zbytku našich ubykací... Nadřízení asi chtějí, abychom se všichni velice důkladně seznámili... Dojdu až ke své posteli, tam nechám kolena, aby povolily, a mé tělo sebou plácne na tvrdé vojenské lůžko, až zaskřípou pružiny. Ruce natáhnu nad hlavu, nohy stále na zemi. Povzdechnu si a přemýšlím nad Cassiinou nabídkou. V hlavě se sváří dva hlasy: nedůvěřivý, vyděšený a hlas toužící po kontaktu s lidmi, přátelích. Několik minut ležím bez hnutí, občas mi zakručí v žaludku. Potom mi dochází, že tenhle spor nemá rozřešení. Pomalu se zvednu, zalovím v kapse a vytáhnu minci. Panna: půjdu do posilovny, orel: zůstanu tady. Nadechnu se, vyhodím penízek do vzduchu, opět jej chytím a když otevřu oči, hledím na pannu. Vypustím ze sebe zadržovaný vzduch a už dál neváhám, mohla bych si to totiž ještě rozmyslet... Sáhnu do batohu a vytáhnu energetickou tyčinku. Potom rychle vyjdu ven z pokoje, ukusujíc velké kusy obilnin slepených k sobě medem. Mířím směrem k hangáru, následuji instrukce, které mi Cass před odchodem dala, a srdce mi divoce buší v hrudi. Modlím se, abych nikoho nepotkala a nemusela se s ním dávat do řeči, nebo vysvětlovat, kam jdu. Skoro proletím kolem mnoha dveří a místností a po několika minutách už stojím před dveřmi do posilovny. Překvapivě bez dalšího bloudění. Zmáčknu tlačítko pro otevírání dveří a vzápětí vstupuji do jámy lvové.

Inner Sphere - 03. července 2014 19:38

Ring ~ Damien Sol „Teorie a simulátor je ti k ničemu,“ začne Mayers, když dokončíš svoje přípravy na souboj. Podívá se na tebe od hlavy až k patě. Uvědomuje si rozdíl mezi vámi a jde mu to vidět na očích. Nezaujme klasickou pozici pro box, ruce před obličejem, ale má je nízko u pasu, široký postoj, podobně jako když někdo střílí od pasu. Přiblíží se k tobě a začne zkoušet tvé reakce. Víceméně ti jen ťuká do ruk, zkouší, jestli po něm vyjedeš. „Já byl v simulátoru jednička. Testy splněny na 92 procent. K čemu to bylo?“ Místo pokračování přišel první útok. Jeden přímý úder na ruce, aby ti zastřel zorné pole, další je pravý hák. (64) Mayers by mohl dát větší sílu do úderů, ale je to pouze trénink. Tak či onak, obě dvě to jsou rány jako od vojáka. Odstoupí v očekávání protiútoku, nicméně je stále v dosahu. „Když jsem sedl za stroj, neudělal jsem nic. Jako ryba na suchu jsem lapal po dechu.“ Několik lidí z posilovny se začne srocovat okolo ringu. Sledují, kdo proti komu bojuje a když si zjistí, jak to doopravdy je, začnou se vsázet. Většinou proti tobě. Očividně je tu Mayers známý. Ne že by většina neznala i ostatní velitele, v armádě to tak bývá, jenže tohle je banda žoldáků, skoro rodina, co má mezi sebou užší vztahy. Uvažuješ nad tím, jak tohle skončí. Jestli to Mayers odpíská, nebo jeden z vás bude KO. Těžko říct, taky ti pravidla zatím nikdo neřekl „Takže neboj, se strojem se naučíš chodit. Co tvoje poslední jednotka?“ Místo toho, aby si vzal složku, kde si každý napíše, co chce a posype to růžovým cukrem, Mayers sází na přímý kontakt. Z očí do očí toho člověk neskryje tolik, jako za papír a v situaci, jako je tato, kdy musíš mluvit, dávat pozor na ty jeho kladiva a ještě k tomu se snažit, aby ta banda magorů z minula nevypadala tak hrozně, je zatraceně těžké myslet. Sotva otevřeš pusu na odpověď, přijde další útok. Mayers se pohne do strany, jemně naznačí kop, aby ti odvedl pozornost a pak zaútočí zvedákem na bradu. (85) Zobrazit SPOILER Na údery a úhyby si házej, výsledek piš jako já.

Nikola Rasputin - 05. července 2014 22:03

Game Stojím opřený o bok transportéru a vychutnávám si cigaretku, když se ale blbě posunu a něco mě začne tlačit nad zadkem. Co to sakra je? Aha, pistole. Koukám na ní a v mé mysli se přehrává první den mého výcviku, kdy jsme hráli něco podobného, ale bylo to na týmy. Tohle je na jednotlivce. Ale i tak, jsou se mnou v týmu a musíme spolupracovat. "Sakra" řeknu a rozběhnu se zpět do lesa. Chvíli, asi dvě stě metrů běžím po cestě, pak ale zalezu do lesa a postupuju směrem k základně. Tak si to shrneme. Nepřítel je Frankenstein, má automatickou pušku a tři prdele nábojů. Já jsem sám a někde přede mnou jsou další dva z mé skupiny, každý má jeden výstřel. Vyhlídky docela nulové, ale musíme nějak spolupracovat. Takže bod číslo jedna. Najdi spolubojovníky. Přikrčený se pohybuju od stromu ke stromu dopředu a snažím se najít své kolegy. (100%)

Inner Sphere - 06. července 2014 20:01

Posilovna ~ Sarah Bain Dveře se s tichým zasyčením otevřou a odhalí ti posilovnu. Místo vypadá tak, jak si čekala, velký prostor, hodně posilovacích strojů, ring a vzduch přesycený testosteronem, který ani ventilace spolu s otevřenými okny zkrátka nedokáže vyvětrat. I přesto, že tohle je spíše území mužského pohlaví, najde se tu několik zástupců toho něžného. I když to se tak úplně v jejich případě říct nedá. Přece jen, jednou se ženská dá do armády, jak planetární nebo osobní, musí umět do toho praštit a vydržet víc, než průměrný chlap. A mezi nimi je i Cassandra, která momentálně leží na bench lavici a zvedá dva obrovské kotouče. Těžko odhaduješ, kolik tak mohou dohromady vážit, ale tušíš, že by to bylo mírně nad tvoje síly. V táboře si fyzický trénink měla, ale nic, co by z tebe udělalo takový stroj. Další z věcí, které sis všimla je to, že je zde ring. Kolem něj je momentálně rušno, vypadá to, jakoby Mayers s někým měl souboj. Přemýšlíš, kdo je ten druhý a proč zrovna váš velitel je s ním v ringu. Z přemýšlení tě vytrhne Cassinin hlas. „Hej, Sarah!“ mávla na tebe, aby si šla k ní. Momentálně je opřená o tyč, kterou před pár okamžiky zdvihala. Ucítíš na sobě pár pohledů, když si tě všimne zbytek osazenstva. Počítala si s tím, jen se z toho cítíš nesvá. Pozornost zkrátka není tvoje oblíbená věc. „Už sis někdy takhle dávala do těla?“ zeptá se tě na rovinu. „Typuji, že na nějaké zvedání těžké váhy tě asi neužije, takže mi budeš muset říct, co by tě bavilo.“ Vypadá to, že si ji zastihla nepřipravenou. Asi počítala, že přijdeš později nebo možná vůbec. Nicméně šlo vidět, že se sama snaží vymyslet něco, čím by tě přesvědčila o tom, že tenhle způsob upouštění páry je dobrý, což do jisté míry vypadalo roztomile. Pilot Mechu a ty jsi ji zaskočila nepřipravenou.

Damien Sol - 08. července 2014 06:34

Ring S názorem Velitele Mayerse o přebytečnosti teorie nesouhlasím, ale prozatím si tento názor nechám pro sebe. Ring není místo pro mluvení. I v tomto ohledu se zdá máme rozdílný názor, protože můj protivník se sice připravil k boji ale mluvit nepřestal. Nezvyklý postoj napovídal, že tento zápas nebude čistý box a rukavice jsou jen ochranné pomůcky. To by mohlo být výhodné i pro mne, ale v tom případě budou spíš na obtíž. První sérii úderů kryju rukavicemi a i přes slušnou sílu úderů je evidentní, že by mohl mnohem tvrději. Proto změním postoj na tradičnější boxerský s levačkou kryjící tvář a pravačkou připravenou k úderu. Před svým hákem velitel pokračuje v přednášce. Místo velitele sice není v křesle pilota, ale i tak je to velice dobrá pozice. V tom přijde úder a mě nezbývá než děkovat za rukavici, která alespoň trochu tlumí náraz (51) první rány hned na to ale navazuje můj pravý hák, který nemíří na Mayersovo tělo ale loket jeho pravačky v souhře náhod mířící také na hák (64). Žoldáci, kteří se přišli podívat na představení se začínají stávat rušivým elementem, proto jejich hlasy ignoruji a soustředím se na svého protivníka, protože v jeho případě budu potřebovat veškerou koncentraci. Ten mi to nijak zvlášť neusnadňuje další připomínkou, která navíc vyžaduje mou odpověď. A dokumenty odmítl. Sotva se však nadechnu k odpověďi Mayers se pohne stranou a naznačí kop, tu fintu mu dokonale spolknu (7) a odskočím zpět z dosahu jeho rány ... kde po špatném došlapu končím na zádech. Zobrazit SPOILER Poslední hod nepočítej, špatně jsem zhodnotil následky předposledního.

Sarah Bain - 08. července 2014 13:26

Příliš testosteronu, nemůžu dýchat! Jakmile vstoupím do místnosti málem vyrobené z testosteronu, cítím jak se mi sevře hruď. Podvědomě se nahrbím a jakoby schoulím do sebe, na sobě cítím pohledy ostatních a cítím, jak mi do těla vypalují díry jako nedopalky cigaret. Jdu rychle, možná i proto poutám pozornost, ale to je mi jedno. Právě teď toužím jen po tom se otočit na patě a s křikem utéct pryč. Místo toho se snažím nastupující panický záchvat potlačovat a dál si to skoro neohroženě hasím posilovnou, i když vlastně vůbec nevím, kam jdu. Míjím plejády různých posilovacích strojů, sportovního náčiní a jiných mučících zařízení a cestou se snažím moc nezírat na nabušené chlapy (a vlastně i ženy, což mě děsí ještě víc), kteří se zaťatými zuby stále znovu a znovu zvedají závaží velké jako polovina mého těla. Procházím kolem stále se zvětšujícího shluku dalších návštěvníků posilovny, všech tak o 40 kilo těžších než já, jak jsem si stihla všimnout. Všichni jsou očima přilepení na ringu uprostřed posilovny, kde právě probíhá nějaký boxerský souboj. Rychle střelím pohledem po pohybu protivníků a zjistím, že jedním z mužů, kteří tancují po ringu je Mayers. V duchu se podivím. Nečekala jsem, že uvidím velitele tady, zvlášť při souboji s nějakým dalším (zřejmě) žoldákem. Kráčím dál a moje srdce udělá přemet, když několik kroků před sebou spatřím Cass ležící na benchi, zvedající závaží, která by klidně mohla soutěžit se mnou o to, kdo je tady těžší a větší tvrďák. Málem se zastavím v půli kroku. Jestli po mě bude chtít, abych ty dva gigantické disky zvedala taky, tak bych asi měla ještě rychle zmizet. Otočím hlavu a pohledem v davu hledám únikovou cestu. Je ale pozdě. Uslyším své jméno a sen o útěku mizí v nenávratnu. Cass na mě mává v gestu, které jasně říká, že mám jít za ní, takže tady se vykoupení zřejmě také nedočkám. Jako zpráskaný pes se ploužím směrem k ní, už si představuji, jaké peklo bude cvičit pod její taktovkou. Přesto ale vypadá překvapeně, že jsem její pozvání opravdu přijala. Je zaskočená, takže mám chvíli na to, abych se dala do kupy i já. Dýchej Sarah. „Už sis někdy takhle dávala do těla? Typuji, že na nějaké zvedání těžké váhy tě asi neužije, takže mi budeš muset říct, co by tě bavilo,“ říká Cass s milým tónem a úsměvem na tváři, takže její hodnocení mé fyzické zdatnosti ani nezní jako urážka. Mně ale padá kámen ze srdce, rozhlížím se zkoumavě kolem, jestli někdo ten rachot také neslyšel. Zdá se, že ne. „Ehm... Mám celkem silné nohy a baví mě běhat,“ koktám ostýchavě. O několik desítek minut později konečně donutím můj ztuhlý jazyk aby spolupracoval a ptám se Cassandry: „S kým to Mayers bojuje? A dělává to často, že si zajde do posilovny mezi ´zaměstnance´ a piloty?“ Na konci své snad v poslední době nejdelší promluvy si oddechnu. Paniku se mi úspěšně daří potlačit. Alespoň prozatím...

Denis Hartraft - 11. července 2014 07:46

Nemusí zahnat, stačí kousnout... ~ Andreas Shinra, Denis Hartraft Seděl jsem si ve svém dolíčku vedle stromu a čekal. Čekání jsem z duše nesnášel. Proto jsem si ho krátil tím, že jsem za klopy, za kšiltovku kterou rád nosím, za poutka u kalhot strkám postupně a pomalu různé větvičky, abych rozrušil svoji siluletu a mohl v klidu doufat, že mě Dante přejde a já mu vlepím jednu do zad. Myšlenka na to je jedna věc a realizace druhá. Každý pohyb budil strašný rámus nebo tak to působí na všechny, kteří na něco čekají. Seděl jsem na kolenou, což pro mě byla asi nejpříjemnější poloha. Člověk si mohl v klidu přesedat a nedělal nějaký velký rámus. Mysleli jsme jednu věc, ale osud chtěl jinou věc. Ze směru, kde se ukrýval Andreas jsme uslyšel najednou velký šramot. Myslel jsem, že to je Dante, ale on sám Andreas. Nevím jak se mu podařilo spustit takovou lavinu, ale musí se mu nechat že představení to bylo efektní. Andreas najednou vyskočil a vystřelil, což zredukovalo naše náboje ze dvou na jednu střelu. Škoda, že se netrefil do Danteho, protžoe by to bylo sakra efektní, ovšem takhle je to plýtvání municí. Dante si bohužel všiml, že Andreas dělá nerozvážnosti. Trošku jsem si lépe chytil pistoli a zamířil na Danteho. Neměl bych být vidět a tak snad neupoutám pozornost. Nevím jak zareaguje Andreas, ale kdyby začal utíkat, tak počkám až ho začne Dante pronásledovat a trošku se přiblíží. Pokud ovšem Dante zůstane na místě, tak snad stojatý cíl trefím. V klidu bych vydechl a vystřelil.(85%)

Andreas Shinra - 17. července 2014 04:17

(Tak něco kratšího, což se na dovolené dá čekat, omlouvám se :) ) Vše dopadlo tak, jak jsem asi moc nečekal. Můj epický a plánovaný útok na dotyčnou osobu, kterého Denise poblíž nejspíše notně překvapil, nebyl zas takový, jaký jsem ho čekal. Díky všemu mému umění a spíše nešikovnosti jsem uklouzl na dřevě a rychle dopadl na zadek, s bolestivým: "Au!" Při čemž nade mnou přeletěli ty náboje. Podíval jsem se na Denise a ještě tiše vykřikl: "Zkus ho strefit, nalákám ho aspoň pryč!" Při čemž jsem se svým "během" rozeběhl pryč, s čím jsem dával mému týmu šanci na výhru. Řekněme, že jakmile jsem uslyšel výstřel z naší zbraně, tak jsem skočil na zem, abych zalehl ještě nad (možná) přelétajícími střelami a doufal, že ho člen týmu vyřadil a my si budeme moci dojít spokojeně k tomu transportéru. Ale... zase na střelnici se moc nepředvedl, takže kdo ví, jestli to bude dobré, nebo ne.

Inner Sphere - 19. července 2014 19:49

Posilovna ~ Sarah Bain „Tak běhání, jo?“ zazubí se Cass. „Můžeme jít na pásy, ale upřímně... je to nuda, nikdy mě nebavilo běžet a přitom stát na místě. Jestli tedy o to stojíš, můžeme vyběhnout ven, mimo základnu a vzít to podél lesa.“ V hlase ji slyšíš úlevu z toho, že jste našli nějakou společnou zábavu. Těžko říct, proč je Cass tak přátelská, když nikdo jiný zas takový zájem neprojevil. Asi to bude tvé osobní kouzlo nebo zkrátka tomu tak osud chtěl. „Vezmu sebou pití a něco k zakousnutí, dej mi minutku.“ Cass zamíří ke skříňkám u stěny posilovny, k jedné z nich přiloží náramek a ta se otevře. Vyndá z ní malou láhev a dvě tyčinky, které strčí do kapsy kalhot. Zase se vrací k tobě. „Tak to nebudeme protahovat a jdeme, ne?“ Vyjdete z místnosti a pak si to zamíříte vraty hangáru ven. Uvnitř je furt živo a venku tomu není jinak. Jakmile opustíte stín budovy, do cesty vám vejde Mech. Cass se dívá nahoru na to monstrum jak pomalým krokem míří tam, odkud jste vyšly. „Dart, lehká váha. Na základně je asi poslední.“ Zní zasněně. Jde poznat, že je pilot, jen někdo, jako oni, nebo mechanici, by byli schopní takhle upřímně obdivovat stroj ničení a zkázy. I když... většina lidí, pokud ví, že je Mech na jejich straně, ho vždycky obdivují, teprve až když je proti nim, se jich bojí. „Nasaď tempo,“ kývne na tebe s úsměvem. „Já se chytnu. Cesta vede tamhle tou bránou a pak vlastně furt rovně.“ Po chvilce běhu jsi se zeptala na otázku, která ti vrtala v hlavě už od tvého příchodu do posilovny. Cass nezpomalí, když se jí na to zeptáš. „Upřímně, nemám nejmenší tušení. Ten kluk je nový a viděla jsem ho tu prvně. Ale jinak jo, Mayers je jeden z mála, co občas zajde i mezi obyčejné smrtelníky. Podle mě ho někdy uvidíš v baru,“ zubí se, jako kdyby právě řekla nějaký fór, kterému ty ještě zatím nerozumíš. ----------------------------------- ~ Damien Sol Proběhla výměna úderů. Ty jsi dostal zásah a stejně tak se ti podařilo zasáhnout Mayerse do loktu, tak, jak jsi chtěl. (34) Ránu určitě pocítil, na okamžik se stáhl a čekal, jestli přejdeš do útoku, ale když se tak nestalo, pokračoval. Ke tvé smůlu jsi dostal zásah i do kolena, což způsobilo to, že při ústupu, který ti měl dát aspoň kousek osobního prostoru, jsi špatně došlápl a neudržel rovnováhu. Kdyby se něco takového stalo jinde, v opravdovém souboji, zřejmě by to pro tebe byla konečná. Tohle ale naštěstí je pouze sparing, takže si měl dost času na to, aby ses znovu postavil, zatímco Mayers vyčkává. To se ale nedá říct o přihlížejících, ti už čekali jaká se z toho stane mela, tak zatím jen nesouhlasně mručí a čekají. Kamennou tvář, kterou do teď měl, vystřídal úsměv. Těžko říct proč. Jestli je to tím, že tě dostává do rohu a má prozatím navrch, tak to nebude nejlepší velitel, napadne tě. Ovšem nejde to říct s jistotou, sám si zažil dost velících s podivným smyslem pro humor, takže to u Mayerse může být podobné. „Ještě si mi neodpověděl, kadete,“ připomene svou otázku na tvou poslední jednotku. Všimneš si, že přešel do obranné pozice, široký postoj s nohama v jedné rovině. Někde jsi tenhle styl viděl, ale nemůžeš si uvědomit kde a co to bylo zač.

Inner Sphere - 21. července 2014 20:27

Game over ~ Nikola Rasputin Rozhodl jsi se vrátit a nenechat ty dva ve štychu. Sám jsi nevěděl, co od toho čekat, jestli je to dobrý nápad nebo, ale prostě ti to nedalo a šel jsi. Běželo se ti dobře a vrátil ses tam, kde sis myslel, že zrovna bude zbytek tvého týmu. Vklouzneš do lesa, jak do mlhy. Máš pocit, jako kdyby si lovil, krok za krokem, z krytu do krytu, pohybuješ se rychle a snažíš se najít něco, co by ti prozradilo, kudy jít. Bohužel se ti to nedaří hned, chvilku jdeš, už si myslíš, že sis vybral špatnou stranu cesty a jsi tak akorát daleko od svých spolubojovníků, když zahlédneš nějaký pohyb dost daleko od tebe. To, že sis toho všiml, považuješ za čiré štěstí, mezery mezi stromy na takovou dálku obvykle oči spíše matou. Pokračuješ v plížení, protože si nejsi jist, jestli jsi viděl Danteho, nebo jednoho z těch dvou. Přijde ti, jakoby tě les přijal za svou součást. V životě ses neplížil tak, jako dnes a zřejmě už nikdy taky nebudeš. To, že za pár dní budeš pochodovat v 30-ti tunovém stroji s tím zase tolik společného nemá. Vykoukneš zpoza stromu a vidíš Andrease, jak se krčí ve své malé skrýši. Denise nevidíš, nevíš jestli je poblíž, nebo jestli už náhodou nedoběhl do bezpečí. Co vážně nečekáš je to, co provede Andreas. Jeho akce vypadá napůl komicky, napůl naprosto geniálně. Chybu to má, že vystřelil svůj náboj na něco, co tam nebylo. V tom si všimneš Danteho, který byl poblíž a slyšel ten rozruch. Okamžitě začne pálit na Andrease, ten se dá úprkem pryč. Máš krásnou šanci, zamíříš, vydechneš a zmáčkneš kohoutek. ----------------------- ~ Denis Hartraft, Andreas Shinra, Nikola Rasputin Zatímco Andreas posílá modlitby ke všem bohům i nebohům, kteří ho jen napadnou, daří se mu uhýbat kulkám. Ne, že by to mohl nějak ovlivnit, plánovat nebo cokoliv, prostě má jen štěstí nebo Dante smůlu na trefu. Čas na řešení téhle věci bude mít teprve tehdy, až ho buď trefí nebo ta godzilla přestane střílet. Dante se mezitím dal do pohybu, stálé míří na svůj cíl a pokračuje dál, aby měl dobrý výhled a cíl mu tak moc neutíkal. Což vlastně byla jeho osudová chyba, protože tím se dostal Denisovi do mušky. Jeho cíl stojí bokem, nevšimne si skryté hrozby v krytu, ani lesklé zbraně, jejíž hlaveň na něj zrovna míří. To, co se stane, mu dojde až pozdě. Denis zmáčkne kohoutek, ozve se rána, následována druhou v tak těsném sledu, že Denis netuší, jestli se mu to zdálo nebo ne. Stejně tak se diví i Nikola, který byl přesvědčen o tom, že kromě Andrease tu nikdo další není. K překvapení obou se na Dantem objeví dvě modré skvrny, jedna na hrudi, druhá na rameni, každá střela mířící na něj si našla své místo. Jediný chudák Andreas netuší o tom, že už je konec hry a pádí co mu nohy stačí. V tom staccatu střelby si nevšimne dvou jinak znějících ran. „No doprdele! Dobrá práce, chlapi, vaše první výhra!“ křikne Dante, trochu zní naštvaně, ale jeho úsměv a rozhozené ruce mluví o tom, že jej výsledek mile překvapil. „No, zřejmě musím kuchaře přesvědčit, aby vám dal důstojnickou porci...“ Zklamaní v hlase neskryje. Pušku si hodí na popruh a nechá si ji vyset u boku, tak zamíří k vám a usmívá se od ucha k uchu. „Tak jedeme zpátky, co říkáte?“ Dojedete zpátky do hangáru, kde vás Dante informuje o cestě do ubikacích, do kterých se dostanete výtahem a pak budete hledat místnost s číslem 7, a dá vám konečně rozchod po dlouhém dni. Slunce se pomalu skrývá za obzor, vrhá vraty své poslední paprsky a ukazuje vcelku romantickou scenérii. Pro bandu pilotů jak stvořené. Konečně volno, pomyslíte si. Zobrazit SPOILER Andreasi, hoď si procentkou. Pokud bude výsledek nad 30, uslyšíš Danteho volat, že je konec, jinak se poženeš až k transportéru přesvědčen o svém pronásledování.

Sarah Bain - 23. července 2014 11:04

Očistná kůra „Tak běhání, jo? Můžeme jít na pásy, ale upřímně... je to nuda, nikdy mě nebavilo běžet a přitom stát na místě. Jestli tedy o to stojíš, můžeme vyběhnout ven, mimo základnu a vzít to podél lesa,“ blýská na mě Cass přátelsky bílými zuby, až mám tendenci mhouřit před tou září oči. Očividně má radost, že konečně našla lidskou bytost, jejíž jedinou touhou není jen pumpovat končetinami nahoru a dolů a popíjet při tom testosteron... Ve skutečnosti se mi uleví, když nabídne únik z téhle místnosti plné horka, zápachu potu a hluku. Pomalu si začínám zvykat na její nadšený výraz a přátelské jiskry v očích. Snažím se ale přijít na to, proč o mě projevuje tak velký zájem, jsem přece jen další nováček z davu zelenáčů, navíc, jen obyčejný castle. Dalo by se to pochopit, pokud bych byla také pilotkou, ale v mém případě nemohu přijít na nic, co by na mě mohlo být pro ni zajímavého. Nemám čas dál přemítat, protože Cass si mé zaražené mlčení vyloží jako souhlas a už rázuje směrem k plechovým skříňkám u stěn místnosti a přes rameno nadšeně vysvětluje: „Vezmu s sebou pití a něco k zakousnutí, dej mi minutku.“ Neubráním se zacukání koutků, protože tvrdá pilotka přede mnou se vzápětí mění na natěšené dítě. Má na mě vskutku zvláštní vliv... Sama od sebe jsem se neusmívala už věky... „Tak to nebudeme protahovat a jdeme, ne?“ Sdílím její nadšení a s pokývnutím hlavy vyrážím směrem ke dveřím, Cass mi rázuje po boku. Vyjdeme na čerstvý vzduch (díky bohu za něj!) a já se neubráním hlubokému očistnému nádechu. „Je to tam ale síla...“ promluvím na mou společnici se stopou pobavení v hlase. Společně si to hasíme přes prostranství před hangárem, když málem ´zakopnu´ o obrovskou plechovou potvoru očividně demonstrující své právo silnějšího na přednost v jízdě. Zastavím se a zahájím výstup mých očí až na vrchol mecha. Cass si potěšeně povzdychne, mám pocit, že by byla schopna mu i zametat cestu pod nohama. „Dart, lehká váha. Na základně je asi poslední.“ Pohlédnu na ni, ona hledí vzhůru, božskou úctu v očích. Moje teorie o jejím zaměstnání zde se potvrzuje. Nikdo jiný než pilot by nebyl schopen tak náboženského uznání. Potom se jako zázrakem probere z říše snů o chodícím železe a vybízí mě k vedení. S úsměvem pokrčím rameny a dám se do běhu. Přemýšlím nad fyzickou kondicí Cass. Já jsem schopna uběhnout zhruba 10 kilometrů středním tempem. Nevím, jak je na tom s během, ale podle jejího nadšení a těla odhaduji, že dokáže uběhnout dvojnásobek toho, co já. Nasazuji proto pomalejší tempo, takové, které mi dovolí přemýšlet, pročistit si hlavu a vést s Cass konverzaci, ale na druhou stranu stromy kolem nás ubíhají docela rychle. Zhluboka dýchám, doslova cítím, jak se mé plíce roztahují. Dva páry nohou pravidelně dopadají na lesní zem, obě zatím dýcháme zvolna. Její kondici jsem očividně nepřecenila. O několik minut běhu později mi odpovídá na mou otázku. Pochybuji, že budu někdy schopná navštívit bar. Posilovna byla málem nad mé síly... Dívám se před sebe a mlčím. Lesem se ozývá jen bušení našich kroků a hluboké dýchání. Cítím, jak se aktivují všechny mé svaly, jemný vítr mě hladí po tvářích a pažích. Jako by dokázal všechny moje démony odvát pryč...

Denis Hartraft - 28. července 2014 09:04

Hra skončila V klidu jsem čekal, až Dante přijde blíž. Udělal chybu, že šel po Andreasovi jako býk za červenou. Nevnímal okolí a sledoval jen svůj cíl. Což pro mě byla super příležitost. Pěkně v klidu jsem namířil a čekal. Ve chvíli kdy si uvědomil, že na něj mířím, jsme stiskl spoušt a slyšel dva výstřely. Byl jsem z toho zmatený, protože jsem netušil co to má sakra být. Ta zbraň by neměla být nějak moc upravená, teda spíše vůbec. Ovšem můj zásah na hrudi a druhý na rameni říkali něco jiného. Spokojeně jsem se zvedl a s úsměvem šel k Dantemu. Ta lepší porce by byla fajn Pane! Sdělím Dantemu s úsměvem člověka, který právě vyhrál a mohl si to dovolit. Ohlédl jsem se za Andreasem, který stále utíkal a utíkal. Určitě půjdeme zpátky, teda jestli ten blboun přestane utíkat. Když koukám na tu druhou ránu, to zní jakoby se vrátil náš třetí člen. Hmm, asi jsem ho podcenil. Cesta do hangáru už byla klidná a my si mohli v klidu odpočinout. Noha už mě nebolela a tak jsme v klidu mohl sníst večerní porci jídla, která díky Dantemu byla opravdu štědrá. Myšlenka, že bych měl o tohle jídlo přijít mě děsila. Po jídle nadešel čas vyrazit na průzkum bydlení. Počkal jsem na ty dva, aby jsme to mohli najít společně. V lese se ukázalo, že společně nám to celkem i když náhodně jde.

Damien Sol - 01. srpna 2014 00:01

Sparring Velitel mi naštěstí nechá dostatek prostoru na to abych se mohl postavit a pokračovat ve cvičném zápasu. Sporotvní chování bylo poslední dobou nedostatkovým zbožím a i když mu na tváři hraje úsměv, držím se přesvědčení, že se baví a ne plně na můj účet. "Mou poslední jednotku jsem opustil z důvodu rozdílu názorů na vedení a etiku." ... a hygienu. Tím však není nutné velitele obtěžovat. Zkusmo pevněji došlápnu na zasaženou nohu, ale zdá se že s rukavicemi nejsou škody nijak závažné. Navíc se změnou Mayersovy taktiky, dost možná účelové, se mi otevřely nové možnosti. Využiji jeho pevnějšího postoje a pro začátek jej jenom obejdu ve vzdálenosti mimo jeho dosah, abych se ujistil nakolik je ochoten mě následovat a nakolik uchovat svůj postoj. Pak začnu s útoky především z boku, aby neměl druhou paži tak snadno k dispozici. (85) A ve správný okamžik tvrdě udeřím opět na loket hákem z boku abych ještě víc oslabil jeho obranu a možnost protiútoku. (90)

Andreas Shinra - 02. srpna 2014 00:33

Běh Běžel jsem nějakou tu chvilku a po nějaké době jsem přešel opět do pochodu. Vážně jsem neměl síly na to, to celé odběhnout, což jsem zjistil hned na začátku a ty dva výstřely nemohli být souzeny, jestli jsou to dané od toho, co nás honil, nebo od Denise. Nakonec jsem se ale dostal k transportéru a tušil jsem, že se třeba někdo zde objeví. Cesta zpět probíhala v pořádku, jen jsem byl docela dost zpocený a doufal, že se Denisovi zadařilo, což jsem nějak nevěděl, ale doufal jsem, že snad ano. Bez večeře bych se neobešel a s tichou prosbou, ať zítra se dostaneme třeba zase byť jen k těm zbraním, ale hlavně ať neběháme. Vážně jsem na to nebyl a tak nějak jsem si chtěl odpočinout, což... mi měl dát sice spánek, ale v nové posteli jsem většinou moc dobře nespal, aspoň prvních pár nocí. Večer mne čekala večeře a také to, že jsme vyhráli. Došel jsem za Denisem se slovy: "Díky, odvedl jsi dobrou práci, snad jsem k něčemu byl, i když... jsem tvůj triumf nemohl vidět," zasmál jsem se a kamarádsky ho poplácal po zádech. Čekal jsem jen na Nikolu, jestli se ukáže, aby jsme tedy mohli najít ten náš pokoj, nebo pokoje... kdo ví, jestli se tady žije tak, že každý má něco svého, nebo budeme spát na trojpalandách, s dalšími 50 piloty, personálem a tak dále.

Inner Sphere - 03. srpna 2014 20:09

Trocha čerstvého vzduchu a pohybu Cass se ti drží po boku, vidíš, že ji tvé tempo nedělá žádný problém. Takhle běžíte nějakou chvilku, ticho je pouze přerušované zvuky lesa, dvojicí oddychů a kroky. Kdyby tu byl nějaký četař, začal by předzpívávat, aby se udrželo tempo. Takhle máte příjemný klid. Hluk, který byl poblíž hangáru už prakticky zmizel, nebýt cesty tak by okolí vypadalo člověkem netknuté. Běh ubíhá v tichém duchu, který není nepříjemný, je to spíš ticho, které nechce rušit myšlenky ani jedné z vás a nechává vás si užít pohyb. Cass vypadá podobně spokojená jako ty. Po asi čtvrt hodině běhu se zastavíte. Cassandra si sedne na větší kámen, který je u cesty, sáhne do brašny u boku a vytáhne dvojici tyčinek. „Chodím na večeři až po tréninku, ale typovala jsem, že dostanu hlad už dříve.“ Jednu z nich ti s úsměvem hodí. „Typuji, že ty jsi to nestihla, protože jsi vyrazila za mnou. Tak tohle máš jako omluvu.“ Je to energetická tyčinka, břicho ti trochu zakručí, když si uvědomíš, že si prakticky půlden nejedla. A tak tuhle malou svačinku uvítáš. Cass ti potom nabídne i čutoru s vodou. „Co tě vlastně přivedlo do Cobanu?“ zeptá se zvědavě. Z lesa se ozve ťukání nějakého ptáka do dřeva. Teď, když neběžíte, jsou zvuky přírody mnohem jasnější. Větve narážející do sebe tvoří šum, občasný zvuk křídel, jak onen pták létá ze stromu na strom a pak znova klepe do dřeva. „Jestli to teda není tajemství.“ Zaculí se. „Já se tu dostala náhodou, ale k žoldákům mě přivedla nuda. Obyčejná práce pro mě není a když jsem dostala možnost se ke takovým strojům, jako mají tady, skočila jsem potom. Táta byl mechanik, asi mi láska k železu a oleji zůstala po něm.“ Menší zpověď pro tvé uši. Asi aby jsi se necítila nepříjemně, že jako jediná máš o sobě něco říct, tak ti Cass odhalila kus sebe. Sice malý, ale takhle nějak přátelství začínají, nebo ne?

Sarah Bain - 06. srpna 2014 11:08

Ta nejpřátelštější reakce všech dob Konečně mám pocit, že jsem našla někoho, kdo dokáže mlčet. Někoho, komu stačí poslouchat okolní zvuky a své myšlenky. Všichni, které jsem až dosud poznala, mají nepříjemné nutkání rušit okamžik souznění (a nejen ten, vlastně neustále) prázdnými slovy. Ne písmena poskládaná k sobě tak, aby tvořila nějaký význam, ale ticho a synchronizovaný dech dvou osob dokáže doopravdy vyjádřit pocity člověka. Běžíme dál a dál, pryč od mé minulosti, pryč od všeho, co mě táhne ke dnu. Dokázala bych takhle běžet navždy, hlavu vyčištěnou, pravidelný tlukot srdce a plíce bolavě roztažené zpracováváním velkých doušků vzduchu. Jako by tohle mohlo být mým směrem... Vracím se nohama zpátky na zem, když Cass vedle mě zpomaluje do kroku a poté úplně zastavuje. Napodobím ji, ač nerada. Mé nohy by chtěly běžet dál. Moje společnice se usadí na velký kámen vedle stezky a vyloví z brašny dvě energetické tyčinky. Jednu mi hodí (to se tady s jídlem hází neustále?) a zakousne se do své. „Chodím na večeři až po tréninku, ale typovala jsem, že dostanu hlad už dříve. Typuji, že ty jsi to nestihla, protože jsi vyrazila za mnou. Tak tohle máš jako omluvu.“ Zamumlám tiché „díky“. Obracím tyčinku v ruce a zlobím se na svůj žaludek, který potěšeným zpěvem vítá alespoň malý kus jídla. Většinou se o jídlo moc nestarám, pokud ho přede mě někdo přímo nepostaví, nebo pokud máme stravu příkazem. Myslela jsem, že už sis zvykl. „Co tě vlastně přivedlo do Cobanu?“ Zalknu se vodou z čutory, kterou právě piji. Co že jsem to říkala o potřebě mluvení a nezbytnosti ticha? Cítím mírné zklamání ze zvědavosti Cass, přesto jí to nemohu mít příliš za zlé. Chce poznat svou novou...přítelkyni? Netuší, že osoba stojící proti ní má komplexy z minulosti veliké asi jako celá budova Cobanu. Mezi námi se rozhostí ticho (jedno z těch nepříjemných). Můj jazyk jako by nechtěl spolupracovat, proto jen mlčím a klopím oči k zemi. Všude kolem mých myšlenek a pocitů se opět stahují mračna, nemohu zabránit přívalu vzpomínek a bolesti. „Jestli to teda není tajemství,“ snaží se zachránit situaci Cass. Ano, je to tajemství... „Já se tu dostala náhodou, ale k žoldákům mě přivedla nuda. Obyčejná práce pro mě není a když jsem dostala možnost se ke takovým strojům, jako mají tady, skočila jsem potom. Táta byl mechanik, asi mi láska k železu a oleji zůstala po něm,“ vypráví klidným hlasem. Zmínka o rodině vyvolává bodnutí u srdce. Cass mlčí a čeká, co jí na oplátku o sobě prozradím já. A já udělám tu nejhorší věc, co jsem pro vývoj našeho přátelství udělat mohla, uzavřu se před okolním světem, tak, jako to dělám vždy: „To je příliš dlouhý a nezajímavý příběh. Dá se říct, že mě sem dovedla nešťastná shoda náhod...“ Rychle dojídám svou tyčinku, pohled upřený do země, zaplavena emocemi. Nechci se podívat, jak moc se Cass zlobí, a tak nechám vlasy, aby mi zakryly obličej a opět se dávám do běhu. Utíkám pryč od veškeré bolesti. Tentokrát se ale nevzdá tak rychle a drží se mi v patách...

Nikola Rasputin - 06. srpna 2014 17:50

Zpátky na základně Připadal jsem si jako za starých časů ve své jednotce. Takhle jsem se dlouho nepohyboval. Ukázkový postup osamotě. Pak jsem ho uviděl. Dante tam stojí a míří někam. Nepochybně na mé spolubojovníky, je to buď anebo. Srovnal jsem mířidla s jeho tělem. Bylo to celkem obtížné, protože stál bokem. Teď nebo nikdy! Stisknu spoušť. Ozvala se rána a hned druhá. Nebo se mi to zdálo? Chvilku na to Dante začne prskat radostí. Jdu k němu a vidím i Denise. Když jsme došli k Dantemu a uvidím ty dva fleky, musím se usmát. "Jo, to by bodlo." Mlčky je následuji k transportéru, kde už byl Andreas. Celou cestu jsem mlčel a bylo mi blbé, že jsem jim utek. Když jsme dorazili zpátky a dostali rozchod. Při jídle jsem si přisedl k Denisovi a Andreasovi. "Chlapy... já.. Omlouvám se, že jsem tak zdrhl. Byla to blbost. Od teď budu vždy poblíž." řeknu a doufám, že mi odpustí.

Inner Sphere - 09. srpna 2014 18:48

A zápas končí... ~ Damien Sol Mayers se usměje, když mu odpovíš a zkoušíš zasaženou nohu. Je asi rád, že nešlo o něco jiného. Možná si někteří myslí, že žoldáci jsou jen banda bez morálky a kodexu, divoši, kteří berou peníze za to, aby mohli zabíjet. No, u některých tomu tak opravdu je, to už ses vlastně sám přesvědčil, ale pravdou je, že žoldáci jsou vojenská jednotka. Organismus, který musí umět spolupracovat, řídit se jistými pravidly a podle toho fungovat. Jediný rozdíl od planetární armády je v tom, že se můžete sbalit a vypadnout kdykoliv chcete. A málokde se vám podaří dostat se do ringu se svým velitelem. Když začneš obcházet Mayerse, nejdřív se ani nehne, pouze tě pozoruje pohledem. Ale jakmile se mu dostaneš do boku, přesune váhu a celé tělo tak, aby k tobě zase byl čelem. Při pohybu nezvedne z povrchu ringu nohu, je ti jasné, že v takovém postoji a stylu boje, by se jeho rovnováha dala jen těžko rozhodit. Díky své zálibě v tanci jsi poznal, že je to prvek tance z dálného východu. Že by velitel uměl nějaké cizí bojové umění? Dál jsi ho nesledoval a zaútočil jsi na něj z boku. Tvůj cíl zřejmě v ten moment měl mysl zaplněnou nějakou jinou aktivitou, protože se ti podařilo Mayerse třikrát praštit do žeber a břicha, než tě pravým hákem dostal od sebe, ale nezasáhl. (16) A na to jsi čekal, uhnul jsi jeho ráně, následoval ji a opět ho udeřil do lokte, až to křuplo. (86) Zásah to nebyl silný, není důvod se strachovat, že by si mu něco udělal. Mayers odskočí, spustí ruce a v tváři se mu zase objeví výraz hráče pokeru. „O etiku se bát nemusíš, mise si volí celý Lance a tak mezi vámi musí dojít ke shodě. Pokud se nejedná o velké zakázky pro celou firmu. To je pak jasné. A vedení bude podle toho, kdo se ho ujme.“ Natáhne ruku na potřesení. „Vítej na palubě. Kasárna jsou ve druhém patře, místnost 7. Možná už tam někdo bude.“ S tím odejde. Vojáci, kteří do teď pozorovali zápas, nespokojeně odchází, ze sázek nikomu nic nevyšlo, neviděli zápas, na jaký se těšili. Kdo ví, třeba jim jednou uspořádáš představení, které jejich tužby vyplní. Až se budou řešit interní problémy... Nicméně, nyní jsi pán svého času. Víš, že budeš trávit noc, sic zbytek jednotky zatím neznáš. Takže buď je můžeš jít poznat hned, nebo předtím zamířit do jídelny. S plným břichem jde všechno hned lépe. Nocleh ~ Nikola Rasputin, Denis Hartraft, Andreas Shinra Večeři jste si užili. Sice jste si vysloužili pár nepříjemných pohledů, když banda naprostých nováčku zamíří k okénku, kde obvykle jídlo dostávají důstojníci, tak to nikoho nepotěší. Místo kukuřičné kaše a kusu masa, což bylo jídlo, které jedla většina osazenstva, jste dostali čtvrtku kuřete a brambory. Není to pěti hvězdičkové jídlo, ale lepší než první možnost. Prohodili jste pár slov a zamířili na pokoj. Někteří mající obavy z toho, jakým způsobem to bude zařízené, budou zřejmě příjemně překvapeni. Dveře se s tichým zasyčením otevřou a odhalí prostý, spartsky zařízený pokoj, pět postelí, u každé stolek a nad ní polička. Žádné plakáty, koberce, nic, co by nějak poukazoval na minulé obyvatele nebo právě v tomhle momentě nabízelo pocit domova. Zatím je to jen chladná místnost na spaní. Postele jsou všechny postavené u stěny proti dveřím tak, že směřují směrem do pokoje. Naproti nim jsou skřínky, zřejmě na větší věci než jen na osobní maličkosti. Pravá stěna hostí tabuli, která je momentálně čistá. V levé stěně jsou dvoje dveře, jedny vedou do koupelny, kde je pár umyvadel se zrcadly a stejný počet sprch. Pro tebe to má ale jeden háček. Nejsou tu žádné zástěry. Ať už to tu bylo myšleno jen pro muže, nebo jen ženy, tak tu chybí soukromí. I ve sprše. Aspoň že druhé dveře ukázaly záchodové kabinky, oddělené a poskytující klid. Všimnete si, že na poslední posteli nejdál od dveří leží batoh. Někdo tady zřejmě už byl a rozhodl se někde bloumat místo čekání a odpočinku. To, jak vy strávíte čas, než ulehnete, je teď na vás. Zobrazit SPOILER Podle Damienovy reakce se pozmění příspěvek. Pokud půjde hned na pokoj, potkáte ho tam.

Damien Sol - 17. srpna 2014 01:58

Přijetí Závěr sparringu je lehce antiklimaktický, především pro pozorovatele. Mne spíš trápí nedobrý zvuk, který se ozval z velitelova lokte. Samozřejmě je jasné, že opakované údery na stejné místo mu nijak neprospívají dobrému zdraví, přesto zranit velitele Mayerse nebylo nijak v mém úmyslu. Podle jeho výrazu není poznat nakolik byl zásah vážný i tak přijmu jeho slova a ruku s vážným přikývnutím. "Děkuji." Je jediné co řeknu, více není zapotřebí. Zapojení do existujícího týmu bude problematické, ale podle zmínky o volbě vůdce je možné že jde o nově vytvořenou jednotku. To s sebou přináší odlišný druh problémů. Vylezu z ringu a váhavě vrátím rukavice na jejich místo. Snad se tu o podobné vybavení někdo stará, bylo by velmi trapné, pokud bych použil cizí pomůcky. Jako obvykle si mne nikdo nevšímá zmizí-li z mého okolí výraznější osobnost, ale to je už tak běžná událost že by mne opak spíš rozrušil. Pak přijde rozhodování o následující cestě. Jídelna by mohla být dobrá volba, ale představa pokoje, kde bude možné odložit své věci a možná si dopřát i sprchu by bylo velmi příjemné. Zvláště kvůli poslednímu důvodu se vydám do místnosti 7 ve druhém patře. Tam mne očekává místnost v podstatě prázdná, vyjma základního vybavení, ale já se musím na chvíli zastavit a kochat se tím nádherným výhledem na čisté místo, kde se k posteli není třeba brodit odpadky .... ve kterých jsem jednou našel i granát ... otřesu při té hrozivé vzpomínce a rychle se vrátím do přenádherné reality. Jedna postel už je někým obsazena a i když to nepatří k místům mé volby obsadím sousední postel, kvůli správné návaznosti. Pak se přesunu do koupelny, kde si dopřeji osvěžující sprchu. Doufejme že závěsy budou později k dispozici. Ne že by mi jistá absence soukromí vadila i když i ta je příjemná, ale vzhledem k nacákané vodě to bude praktičtější. S ručníkem kolem pasu se vrátím do pokoje pro čisté oblečení.

Inner Sphere - 24. srpna 2014 17:33

Neodolal jsem... ~ Sarah Bain Cass vypadá zklamaně, když se s ní nechceš podělit o svůj příběh. Protáhne se, aby zakryla svou reakci a zrovna se chystá promluvit, když se dáš do běhu. „Woa, Sarah!“ houkne za tebou. Slyšíš, jak si rychle vzala čutoru a pádí za tebou. Dusot těžkých vojenských bot tě dostihne sotva po pár vteřinách tvého úprku. Srovná s tebou tempo, běžíte dál v tichosti, nesnaží se z tebe dostat nic dalšího, ani dál nevede žádný hovor. Jediný další kontakt, který s tebou naváže, je když tě drkne do lokte, aby upoutala tvou pozornost. Její tvář stále vypadá vesele, i její pohled není nijak tvrdý nebo nepříjemný, tak usuzuješ, že se nenaštvala tak, jak sis myslela. Hlavou kývne na cestu, která se stáčí do lesa. Je ti jasné, že vás to zavede zpátky na základnu, druhá cesta může vést kamkoliv, tak dobře zdejší okolí ještě neznáš. Nepadlo další slovo, dokud jste nedoběhli do hangáru, kde na vás kývlo pár techniků, aby vás přivítalo zpátky. Stejně jako Cass jsi trochu zadýchaná, nebyl to příliš dlouhý běh, ani nijak náročný, ale obě vás to rozběhlo, tak nyní musíte chladit. „Hele, nemyslela jsem to nijak zle,“ řekne nejistě. „Kdyby si někdy měla náladu nebo chuť si zaběhat a tak, stav se. Někde mě tu určitě odchytneš, pokud zrovna nebudu na misi.“ Usměje se, přiloží dva prsty k čelu a mávne s nimi k tobě. S tímto rozloučením se otáčí a míří k výtahu. Dojde ti, že její první zastávka zřejmě bude jídelna, už jen kvůli tomu, že se o ní zmiňovala předtím. Ty si radši jako první vybereš sprchu, až potom jídlo. Výtah tě vysadí v druhém patře, dveře s číslem 7 najdeš tentokrát s jistotou a tak zmáčkneš tlačítko na otevření. Co uvidíš uvnitř tě ale překvapí. Nečekaný host ~ Damien Sol Zrovna opouštíš koupelnu, když se otevřou dveře a někdo do nich vejde. Očekáváš další součást tvé jednotky, ale zasekneš se, když do místnosti vstoupí vysoká zrzka s modrýma očima. V tvé poslední jednotce ženy nebyly, zde tomu je asi jinak...

Sarah Bain - 24. srpna 2014 22:58

Větší ručníky nevedou? Slyším za sebou Cassino překvapené a vlastně i zklamané zavolání, ale nezastavuji se. Kéž by se nezeptala a celý běh by proběhl v tak krásné a uvolněné atmosféře, jako to bylo na začátku... Trochu raní mou pýchu, když se ke mně po několika vteřinách připojuje a srovnává tempo. To běhám opravdu tak pomalu? Do hlavy si ukládám předsevzetí, že budu častěji běhat, abych utekla zvědavým a příliš otravným lidem. Cass ale zatím neuteču, a tak držím nasazené tempo a s dusotem vojenských bot po svém boku dobíháme na křižovatku. V úvahu přichází dvě cesty, jedna vedoucí kamsi neznámo kam lesem a druhá, která jistojistě vede zpět na základnu. Bez nejmenšího zaváhání vybírám cestu zpět na základnu. Už nemám chuť utíkat s větrem ve vlasech. Jako by okolní příroda podivně a smutně mlčela, vzduch zchladl a ztěžkl. Vše, po čem toužím, je sprcha, možná trocha jídla, pokud budu muset, a hlavně teplá a (relativně) měkká postel. Při vzpomínce na způsob zařízení koupelen mě ale zamrazí. Z bláta do louže... Přibíháme do základny, beze slova zpomalíme do chůze a vydýcháváme se. Několik lidí kolem nás zdraví, ale já je podezřívám, že kývají jen na Cass. Nemrzí mě to, nemám zájem o kontakt s lidmi. „Hele, nemyslela jsem to nijak zle,“ říká omluvným tónem Cass, když zastavujeme před hangárem. Popravdě právě vypadá jako štěně, které provedlo něco ošklivého, třeba počůralo pánovi boty. „Kdyby jsi někdy měla náladu nebo chuť si zaběhat a tak, stav se. Někde mě tu určitě odchytneš, pokud zrovna nebudu na misi.“ Znovu se usmívá a já jsem ráda, že je tak bezstarostná a chápavá osoba. „Dobře,“ odpovídám jednoduše a opětuji její úsměv. Zdraví mě ležérním gestem dvou prstů, nečeká, jestli jej opětuji a rychlým krokem míří k výtahu. Divím se, že cestou do jídelny neslintá hlady, koukalo jí to totiž z očí už pěkně dlouhou dobu. Já ale utiším svůj kručící žaludek. Nemám chuť na jídlo, pocit hladu aspoň zaměstnává mé myšlenky. Raději si volím samotu naší ubikace. Cestu absolvuji celkem rychle, směr a rychlost určuje jakýsi instinkt vedoucí mě za teplou vodou. Přesto se celkem divím, že po několika minutách chůze stojím před dveřmi s označením 7. Mačkám tlačítko na otevření posuvných dveří a při vstupu do místnosti si právě prohlížím špínu, která se mi při běhu usadila na botách, protože nečekám, že by uvnitř někdo byl. A pak uslyším pleskání holých nohou na linoleové podlaze a slyšitelně překvapené nadechnutí. Zvednu pohled od špiček svých bot a polije mě horko. Mohla bych tvrdit, že to nebylo kvůli tomu, že dotyčný byl vlastně skoro úplně nahý (ručník kolem jeho boků by se dal stěží ohodnotit jako dostatečně velký), ale kdo by mi vlastně věřil. Dalším faktem, proč jsem ztuhla na místě jako socha s povolenou čelistí, bylo to, že jsem toho muže stojícího přede mnou neviděla přijíždět s námi a také to, že jsem ho tu vůbec nečekala (o jeho garderóbě raději pomlčím). Snažím se něco vykoktat, nakonec ze mě vyjde něco jako improvizovaný pozdrav smíšený se zvukem trpícího zvířete. Konečně se odlepím od místa, kde stojím a rychlými kroky překonám vzdálenost k mé posteli (s neblahým zjištěním, že dotyčný má věci položené na matraci hned vedle té mojí). Opatrně se protáhnu kolem něj, dávám si pozor, abych se nedotkla nahé a mokré kůže na jeho hrudi (prosím, věřte mi). Vzápětí se skloním ke svému batohu, vlasy mi spadnou jako závoj kolem obličeje, zatímco se horečně přehrabuji ve svém zavazadle. Trvá asi věčnost, než najdu čistý ručník a šampón. Obě věci popadnu, skoro doběhnu do koupelny a bez jediného pohledu na svého překvapeného společníka vpadnu do koupelny a celkem dosti hlasitě za sebou bouchnu dveřmi. Potom se k nim otočím zády, opřu se a snažím se uklidnit svůj splašený tep bubnující mi v hlavě. To nám to společné soužití teda pěkně začíná...

Nikola Rasputin - 25. srpna 2014 00:00

Sprcha Byl to nádherný pocit vítězství, když jsem přistoupil k oknu pro důstojníky. Vůně kuřete a brambor mi okamžitě vlezla do nosu a já už se těšil, až se do toho zakousnu. Sedl jsem si ke stolu spolu s Danisem a Andreasem. Při jídle jsem byl ticho, pořád mě mrzí, že jsem je tam nechal. Musím jim to nějak oplatit. Až se půjde někam ven, zavedu je do baru a útrata bude na mě. A vezmu celý tým! Rychle jsem do sebe naházel to kuře i s brambory a vydal se na pokoj. Už z armády nějak tuším, že to bude stroze zařízené. Postel, skříň a možná noční stolek. Chvíli jsem bloudil po patře a hledal náš pokoj. Pak jsem ho konečně za pomocí evakuačního plánku našel. Vešel jsem dovnitř, zrovna když se zrzka zavřela v koupelně. Zůstal jsem stát ve dveřích a koukal na cizince. Asi taky pilot. Vejdu do pokoje a zavřu dveře, aby se nenachladil (:D) a příjdu k němu. "Tebe jsem tu neviděl. Tipuji, že jsi taky pilot. Jinak, já jsem Nikola Rasputin, těší mě." řeknu mu a podám mu ruku. Pak se kouknu na dveře do koupelny a usměju se. "Se zrzkou už ses poznal, jak vidím." Jelikož jsem furt ve věcech, ve kterých jsem běhal, tak celkem slušně smrdím. Už při večeři jsem myslel na teplou sprchu. Teď na ni myslím ještě víc. Příjdu ke dveřím do koupelny a zaklepu. "Kolik tam je sprch? A pustíš mě když tak dovnitř?" zeptám se a čekám na odpověď.

Denis Hartraft - 25. srpna 2014 09:15

Pokoj...Ženská?! Na Nikolovi bylo vidět, že je pěkně nesvůj z toho co se stalo, ale tak my si to vybereme jindy. Nejsme zvyklí na to pracovat společně a neznáme se. Tohle všechno se vytříbí jen v průběhu tréninku a další spolupráce. Krásně vonělo to kuře a kaše. Mě bylo úplně jedno jak se na mě kdo dívá nebo nedívá. Základní pravidlo je mít plné břicho. Jídlo bylo dobré a po té hře na kočku a myš jsem měl sakra velký hlad. Myslím, že jsme se dobře uvedli. Už teď na nás všichni koukají jakoby jsme jim sežrali svačinu a kopli je do zadku. Pronesu jen mezi sousty kuřete, protože nemám moc čas mluvit. Po jídle spolu s ostatními zamířím najít náš pokoj. Místo bloudění to Nikola vyřešil jednoduše a to pomocí plánku. Celkem mu závidím, že po tak dobrém jídle je ještě schopný myslet. Kdysi ještě u mého otce doma vždycky po hostině jsem jen otupěle čuměl do zdi, protože jsem nebyl nikdy schopný vnímat. Vešel jsem za Nikolou a viděl to samé co on. Jenom pramen rezavých vlasů mizejících v koupelně a s nimi i trošku ženy. Což ve mě vzbudilo zájem. To, že tam stál chlápek jen v ručníku mi bylo celkem jedno. Za tu dobu co jsem mezi žoldáky už jsme podobných ptáčků viděl dost. Zabral jsem si jednu postel a hodil sebou na ní. Já jsem Denis Hartraft. Tím jsem si vyřešil představení a otočil se na Nikolu. Kdo je ta zrzka Nikolo? Ta je tu s námi? Zvědavě se dívám a sleduji jak se snaží dostat za ní do sprchy. Věřím, že má ukrutnou smůlu.

Andreas Shinra - 30. srpna 2014 23:10

Pokoj, konečně odpočinek Večeři jsem snědl poměrně rychle a na to, že jsem většinou byl strašně ukecaný jsem nyní měl zavřenou klapačku a ta se otevírala jen v případě, že jsem měl jíst. Nebylo to sice moc, protože jsem každé sousto hltal, takže co už. Na poznámku Denise jsem se jen usmál a na Nikolu též. Nevyčítal jsem mu, že běžel napřed, protože jsme měli schopnosti každý jiné. Já jsem třeba byl očividně talent na střílení se zbraní, i když v oboru, ve kterém jsem byl předtím jsem ji nepoužil a pokud ano, tak jsem ji viděl nejblíže tak z jednoho metru u někoho, aby mne, nebo někoho chránil. V pokoji jsem zahlédl nováčka a také někoho, kdo se právě sprchoval. Podíval jsem se na nováčka, s úsměvem a slovy: "Ahoj! Já jsem Andreas Shinra, moc rád tě poznávám, ale dnes si s tebou moc nepokecám, protože jsem vyčerpaný~" s čímž jsem obličejem napřed praštil do postele a objal polštář s tím, že jsem se takto chtěl aspoň trochu uvolnit. Na uších jsem měl jako vždy stále sluchátka, které hráli hudbu, ale tak stále jsem slyšel vše, co se zde mluvilo. Asi ne vyloženě šeptem, kdyby se někdo tak snažil mluvit, ale tak normální mluvu nebyl problém zaznamenat. Po nějaké minutě válení s polštářem s úsměvy jsem se posadil, stále objímajíc polštář a řekl: "Pokud je již pořadí na sprchu, které se prý dává na vojně a na táboře, tak bych šel poslední, díky." Usmál jsem se a pomyslel si, že poteče teplá voda až ke konci, ne na začátku, což bylo očividné. Nebo tak to aspoň kdysi mne bylo říkáno, jakýmsi vojákem, který doprovázel kohosi, koho si pamatuji méně, než vojáka. Přirovnával to táborům a říkal něco o pořadí, tak jsem to řekl nyní stejnak.

Damien Sol - 02. září 2014 02:01

Tým? Příchod ženy byl opravdu nečekaný. Samozřejmě bylo možné, že si spletla pokoj, ale z toho omylu mne vyvedla hned vzápětí, když se vydala ke svým věcem na sousední posteli. Vyděšený výraz, když se snažila proklouznout v bezpečné vzdálenosti mi také nijak dobrý pocit nevyvolalo. "Velmi se omlouvám, asi jsem si spletl pokoj." Nebo snad celé patro. Možná došlo k nějakému nedorozumění a já skončil na dámských ubikacích ... Z rodícího se tušení, že budu hned první den v nové práci považován za devianta vnucujícího se na dámské pokoje, mě nakonec vyruší mužský hlas Nikoly, jak se později představil. Možná dodali nesprávné informace i jemu. Přijmu nabízenou ruku a skoro automaticky oplatím pevný stisk. To už vstupují další mužští obyvatelé a podezření na nesprávné informace se přesune na 'zrzku' jak byla představena panem Nikolou. To by mohlo být problematické. "Damien Sol. Rád Vás poznávám." Odpovím poté co se představí ostatní. "A návštěvu sprch bych v současné době nedoporučoval. Sprchové kouty nejsou vybavené zástěnama a proto by vstoupit tam bylo .... netaktní." Zkusím opatrně zastavit kohokoliv kdo by naši 'spolubydlící' chtěl navštívit. Pak jí budeme muset najít ten správný pokoj. Hned po tom se začnu věnovat oblékání, v současné společnosti si naštěstí nemusím dělat velkou hlavu se studem. Díky tomu se během pár chvil cítím mnohem důstojněji a ochotněji se vrátím ke konverzaci. "Kvůli zpoždění jsem musel dorazit trochu jinou cestou." Let vrtulníkem rozhodně nepovažuji za oficiální metodu dpravy na základnu. "A ano ucházím se o pozici pilota. Doufám že společně budeme dobře vycházet."

Sarah Bain - 02. září 2014 18:56

Sprcha, přítel člověka Když se mi zhruba po deseti vteřinách čirého zoufalství podaří uklidnit tep pádící kamsi míle daleko, uvědomím si, že pan ´nemám dostatečně velký ručník´ při mém ne zrovna elegantním odchodu do sprchy mumlal něco jako omluvu. A také si vzpomenu na jeho překvapený a veskrze zmatený výraz. No, tohle máme společné. Podaří se mi odlepit se ode zdi. Mířím ke sprše nejvzdálenější od dveří a za cesty věším svůj (dostatečně velký) ručník na věšák. Pak se spěšně svlékám. Jakmile na pokožce ucítím teplo a vlhkost přetrvávající ve sprše po očistě pana ´jsem skoro nahý´, otřesu se. Není příjemný pocit, že jen několik metrů ode mě se nachází neznámý muž a mezi námi je bariéra jen v podobě příliš tenkých dveří. No tak si pospěš, ať už jsi co nejdřív pryč, napomínám samu sebe v duchu. Vzápětí vstupuji pod příjemně teplý proud vody. Okamžitě cítím, jak se uvolňují moje krční a zádové svaly. Příjemně horká voda mi stéká po obličeji, zádech, nohách a já neudržím tiché slastné vydechnutí. Tohle (a spánek v měkké posteli nebo četba) je jednou z mála mých oblíbených aktivit. Jako by všechna únava, starosti a zlé vzpomínky stékaly po mém těle dolů do kanálku zasazeného do lesklých bílých dlaždic na podlaze. Cítím se sama sebou, jako by neexistovalo nic jiného, než tekuté horko stékající mi po těle. Zvedám obličej do cesty vodě a rukama si pročesávám mokré vlasy. Jako bych úplně zapomněla, kde vlastně jsem, nebo kdo by mohl číhat za dveřmi. Sahám po šampónu, vodu nezastavuji, tahle patří mně a ostatní si mohou trhnout víte čím. Pomalu si masíruji pokožku hlavy, prameny dlouhých vlasů pokrývám voňavou pěnou, ta skoro okamžitě odtéká kanálkem pryč. Nemám pojem o čase a nedochází mi, že chvíli, kdy mám čas jen pro sebe, by mohl přerušit někdo další. Proto, také i přes zvuk tekoucí vody, přeslechnu klepání na dveře a mužský hlas, který žádá o povolení ke vstupu. Zatímco se místnost plní horkem a hustou párou, někdo další čeká za dveřmi. Já bez jediného zlého tušení prožívám své chvíle slasti bez ohledu na okolní realitu. A...sakra...

Nikola Rasputin - 07. září 2014 21:45

Sprchy Když jsem po chvilce uslyšel zvuk vody, jen jsem se usmál. Mlčení znamená souhlas. Navíc, podle jejího postoje a mluvy soudím, že byla v armádě a obyčejní vojáci mají společnou koupelnu. Otočím se a jdu ke své posteli, na které mám svou tašku. "Jop, ta je s námi. Asi bude něco jako navigátor, protože s námi na procházce nebyla a jak tak koukám na Damiena, tak s ním taky ne." Řeknu, když se prohrabuji svou taškou. Sprchový gel, ručník, kartáček na zuby a zubní pasta. Vysleču si triko a otočím se na Damiena. "Je fajn, že se ucházíš o pilota. Snad bude sranda." Řeknu a na tváři se mi objeví úsměv. Jde vidět, že se strašně těším, až do toho mecha vlezu. Otočím se zpět k posteli a sundám si i kalhoty. Na levém kolenu jde vidět celkem hnusná jizva. Ještě se vyzuji z bot a sundám ponožky a nakonec i trenky. Vezmu si ručník i s ostatními hygienickými potřebami a jdu do koupelny. Nějak si nevšímám, jestli na mě někdo kouká jak na vola a něco mi říkají. Kdyby byli v armádě, je tohle pro ně rutina. Otevřu dveře do koupelny a vidím pět sprch bez záclony. Prostá hola stěna a tam pět sprch. Pod jednou stojí ona. Zavřu za sebou dveře, aby neuteklo teplo. Kartáček, pastu a ručník si položím na umyvadlo a zalezu si hned do vedlejší sprchy. Pustím sprchu, našteluji teplou vodu a nechám si ji stékat po těle. Je to fajn se na konci dne postavit pod proud teplé vody a nic nedělat. Pak si vzpomenu, že hned vedle je Sarah. "Tak jaký jsi měla den? Kam tě vůbec odvedli?" začnu nějak konverzaci a popadnu sprchový gel. Pár kapek na moji skoro pleš bude stačit. Nanesu gel na vlasy (pleš) a začnu s masáži hlavy.

Andreas Shinra - 12. září 2014 23:31

Díval jsem se na Nikolu, stále s tím, že jsem ve svém sevření držel polštář a přemítal jsem, jestli vážně jde udělat to, co jde udělat. Netušil jsem, že by se opovážil takto rušit klid dívky, která se sprchovala, ale tak jestli chtěl riskovat facku, neměl jsem problém. Já si ze svého vybavení vytáhl taktéž nějaké to mýdlo, ručník a pustil svůj polštář. Neměl jsem nyní moc chuť mluvit, navíc ani stát, protože jak se zdálo, tak jsem toho naběhal asi dnes ze všech nejvíc. "Hele chlapy, podle toho, jak jsem střílel, tak... jak bych někoho zranil? To, že jsem tam dával to prostřední znamená, že bych mu třeba strefil nohu? Nikdy jsem nikoho nezabil, tedy... ne úmyslně, tak jen abych věděl," zeptal jsem se poněkud nechápajíc. Prostě zabíjení lidí pomocí zbraní, které byli vyloženě v mé ruce nebylo něco, co jsem dělal vždy. Jo, vlastně jo, někdy jsem takto někoho střelil. Stříkací pistolí na vodu, když jsem si jako malý hrál. I když věřím, že díky mne by mohlo padnout mnohem víc nepřátel, již nehledíc na to, jestli z té, nebo oné strany, přesto se tak nikdy nestalo, bohužel.

Damien Sol - 17. září 2014 22:31

Co dál? Nikola mé upozornění a ticho značící přeslechnutí jeho klepání a dotaz evidentně ignoruje. Bez dalšího zdržování vejde dovnitř a já už se v duchu připravuji na blížící se pohromu. Když naše zrzavá kolegyně vešla vyhýbala se mi jak čert kříži a teď si celou zábavu zopakuje bez vlastního oblečení. Šance jsou celkem vyrovnané. Panický útěk, hysterický útok a hroucení do bezvědomí. Raději se dalšímu vměšování vyhnu a dřív než situace vyeskaluje odpovím Andreasovi. "Odpovídá to podle vzdálenosti terče ale běžně platí že středová část je na úrovni zásahu hlavy, končetiny v blízkém závěsu a ve Vašem případě by bylo možné to počítat jako zásah na vnitřnosti." Poklepu si na břicho a hrudník prstem, abych ukázal o kterou oblast se jedná. "Krajní odpovídají zásahům okrajových tkání, které nebývají nijak důležité." Mezitím zběžně zkontroluji stav mého vlhkého ručníku. Ten si odložím na dosah pro řešení možných problémů.

Inner Sphere - 18. září 2014 09:43

Scéna? Sarah přeslechne to, že někdo další vejde do sprchy. Užívá si horkou vodu, ignoruje své okolí a pouze se odevzdává tomu skvělému pocitu uvolnění. Během několika minut se její sprcha vcelku zahalí do mlhy a tak jakmile Nikola vejde, nevidí nic víc, než jeden velký oblak a siluetu v něm. Nikola také zapne sprchu, stále bez povšimnutí a začne se sprchovat. A pak si vzpomene na Sarah a položí svou osudovou otázku. „Tak jaký jsi měla den? Kam tě vůbec odvedli?“ To, jak Sarah zareaguje, je zřejmě ve hvězdách. Budou Damienovy odhady pravdivé? Nebo hromada páry dá Sarah jistý pocit bezpečí a uklidní ji to? Nesázel bych na to. Nicméně následujících několik minut bude zřejmě zajímavých.

Sarah Bain - 19. září 2014 20:37

Brand new Sarah...? ~ všemu tomu úchylstvu Když se z místa asi tři metry ode mě ozve hlas jednoho z pilotů, konkrétně pana ´mám problém se svou závislostí na nikotinu´ (vážně bych se měla naučit jejich jména), se moje kůže válí na mokré podlaze pod mýma nohama. Lépe se stupeň mého úleku popsat zřejmě nedá. Hlavou mi v tu chvíli proběhne asi stovka různých myšlenek, většina obsahujících dosti neslušné výrazivo. Dovolte, abych některé z nich vynesla na světlo veřejnosti, v zájmu zachování relativní slušnosti všechna sprostá slova nahradím slovem neutrálním, např. banán (možno vyměnit za jakýkoliv jiný výraz). Banán! Co tady do banánu dělá?! Jak se sem banán dostal?! To se ani neobtěžoval zaklepat, nebo mě upozornit? Ten banán jeden! A teď si tady stojí několik metrů ode mě a bez jakýchkoliv emocí si mydlí tu svoji plešku! (ve skutečnosti jsem přes hustou páru vlastně viděla jen jeho siluetu) Vzápětí si uvědomím své současné odění a cítím, jak mě polévá horko, sekundu později led a jako poslední přichází (kupodivu a na toto slovo kladu velký důraz) vztek. Mlhavě si uvědomuji, že mi něco říkal, něco o mém dni a náladě. Opravdu to chceš vědět? Další sekundu začínám uvažovat racionálně. Musím si pospíšit, pokud chci z téhle (mírně řečeno) prekérní situace vybruslit bez psychického zhroucení a svěrací kazajky (šíleného jekotu a úprku chodbou zabalená jen do ručníku by asi nebylo možné si nepovšimnout). Až mě udivuje, s jak chladnou hlavou dokážu uvažovat. No, prozatím. Pan ´nemám dost taktu, abych nechodil do nedělených sprch, když je v nich žena´ vypadá jako někdo, kdo prošel vojenským výcvikem. A podle jeho ležérního tónu mu tyto situace asi nejsou cizí. Prasák jeden! Předpokládám proto, že je zvyklý na masovou účast na skupinové očistě všech obyvatel kasárny bez rozdílu pohlaví. Možná o mě předpokládal to samé. Ani se tomu nedá moc divit, podle oblečení, ve kterém jsem přijela. Pravda, že šaty se složitým zavazováním, vlečkou až na zem a korzetem utaženým tak, že je skoro nemožné dýchat, by pro mou práci a předešlý výcvik nebyly zrovna nejpraktičtější (opět mírně řečeno). Cítím, jak se v mé hlavě rozeznívá siréna, nějakou chvíli se mi bude dařit ji blokovat, ale hádám, že zhruba za minutu uslyší ječení sirény i ve vedlejším pokoji. Musím proto rychle jednat a vybrat si z několika možností. Za a) s šíleným jekotem vyběhnout ven ze sprchy a zamknout se v některém ze skladišť, za b) nerušeně se sprchovat dál a dělat jakoby nic (kterážto možnost je vlastně neproveditelná), nebo za c) zhroutit se přímo teď a tady na zem a rozbít si hlavu o kachličky. A správná odpověď je? Za d), výborně! Ve zlomku vteřiny se rozhodnu, že tomu banánovi jeho zážitek ze sprch pěkně osolím. Jeho otázku nechávám stále viset v páře, jako by ji do ní vepsal. Natáhnu se pro ručník a své oblečení visící na háčku. Vypnu vodu a zatímco kolem mě stále víří vlhká a horká mlha, přistoupím o krok blíže k němu. Rychle se naposledy nadechnu, přes kvílení sirény už přestávám slyšet i zvuk tekoucí vody. Podle zvyklostí panujících zejména v pánských vojenských sprchách provedu něco, co, jak doufám, si bude ještě dlouho pamatovat. „Fajn, a co ty, ´kámo´?“ Potom se natáhnu ještě blíž, pohledem se vyvaruji určitým částem nahé kůže a co nejsilněji šlehnu vlhkým ručníkem proti jeho mokré hrudi. Uslyším plesknutí, dál už ale na jeho reakci nečekám, bleskově se celá do ručníku zabalím a doslova vyrazím ze dveří a vpadnu do místnosti s postelemi. Zrychleně dýchám, nevím, jestli se začít třást studem, prožitým šokem, zimou panující v místnosti, anebo se smát. Kupodivu se nemohu ubránit smíchu, který se mi rodí uprostřed hrudi...

Andreas Shinra - 19. září 2014 20:49

No co čekat od Andrease Dočkal jsem se dostatečné odpovědi, při které jsem si stále držel polštář a objímal ho tak akorát zmáčknutý. Byl jsem rád, že někdo jako já vůbec dokázal takovou tůru a navíc, jak jsem se dozvěděl, tak že jsem střílel poměrně slušně. Kývl jsem na znamení díky a již jsem se díval směrem na sprchy, kterým se rozeznělo dlouhé plesknutí. Nebyl jsem si úplně jist, jestli to byla facka, nebo to bylo něco jiného, ale tak jsem pustil polštář a zvedl se slova: "Ale, tak nemusíme být všichni tak hr, hr, ne? Snad by jsme se měli nějak seznámit, nebo tak, ne?" S čímž jsem se rozešel ke sprchám s vřelým úsměvem. Problém byl, že i když to dotyčná žena nejspíše nečekala, tak jsem ji přistoupil do cesty a strčil do ní, s čímž ji možná až moc spadl ručník. Ne úplně, ale tak byl jsem na určité úrovni, v dobrém úhlu a tak. Hned jak na to přišlo, provedl jsem... Něco takového a spadl jsem zase zpátky na svou postel. Párkrát mi zacukala noha a já jsem se otočil do tureckého sedu, zády k Sarah a řekl: "Omlouvám se, omlouvám se... jsem nechtěl," s čímž jsem si utřel krvavou stopu pod nosem a usmál se slovy: "Co si třeba zahrát nějakou stolní hru, pokud to tady někdo má. Nebo si dát se mnou partičku šachů?"

Inner Sphere - 20. září 2014 13:21

Ručnííííík! ~ Sarah Bain Nečekaně vrazíš při odchodu k koupelny do Andrease. Netušíš proč se tak najednou vydal směrem ke dveřím, ale váš střet měl za výsledek to, že si pustila ručník. Ke tvému štěstí jsi ho zachytila dřív, než stihl spadnout na zem... ale i tak je ti jasné, že tato skutečnost nikomu neunikla. Hlavně ne Andreasovi, kterému se spustí krev z nosu a v zřejmě hysterickém záchvatu se začne ospravedlňovat. Zajímavé zpestření prvního večeru - Check!

Denis Hartraft - 21. září 2014 23:16

První večer a velká sranda Celá ta sešlost tady byla v tuto chvíli velice komická. Když jsem viděl jít Nikolu za tou zrzkou do sprchy, čekal jsem kdy se objeví nějaký velký problém nebo průser, protože podle té reakce co jsme viděli když přišla tak to nebude zrovna typ co by se svlíkal ve sprše na počkání. Stále se nic nedělo a tak jsem poslouchal Damiena, který poučoval Andrease jak vypadala jeho střelba. Vzpomněl jsem si na to, jak nám natrhnul zadek, ale i na jeho taneček potom a musel jsem se smát. To jsem ještě nevěděl, že se více budu smát právě díky Andreasovi za chvilku. Slyšel jsem ránu ze sprchy, což byl jasný příznak toho že se bude něco dít. Ze sprchy se jen v ručníku vynořila ta zrzka, které vyšel vstříct Andreas. To co se dělo potom bych asi přesně nedokázal popsat, protože se to utopilo v záplavě mého smíchu. Jelikož se Andreasovi podařilo, aby ta Zrzka ztratila ručník a já viděl více než asi chtěla. Musel jsem uznat, že co jsme viděl se mi líbilo, ale to co nastane potom se asi nebude líbit Andreasovi. Pánové a dámo tak to se mi ještě nestalo, abych viděl ženu nahou dřív než vlastně vím jak se jmenuje. Musím si přidat do toho celého koloběhu událostí a potom ke mě dojde to co říkal Andreas. Ty Andreasi já si s Tebou šachy klidně dám, ale prosím jen ať nemusím mít ručník. Nemám postavu jako tady Damien a kdyby jsi mě chtěl odhalit, asi by to nebylo něco co by jsi chtěl Ty nebo ostatní vidět. Ovšem lépe jsme naše společné seznamování asi zahájit nemohli. Ještě bych se klidně i představil Zrzce, ale radši se nebudu přibližovat ani mluvit nan í protože podle výrazu asi dřív či pozdějc bouchne a já chci být dost daleko od toho.

Nikola Rasputin - 28. září 2014 14:45

Sprchy Čekal jsem, že začne pištět, dostane hysterický záchvat, nebo prostě to překousne a povedeme normální rozhovor. Sice jsem dostal odpověď na svou otázku, jenže k tý odpovědi byl i bonus v podobě rány mokrým ručníkem po břiše. Mlasklo to, štíplo to, já zatnul zuby a uviděl siluetu, jak upaluje ven ze sprchy. "Au" řeknu sarkasticky, ale to už mě asi neslyšela. A když si vzpomenu, kdo všechno sedí za dveřmi a jaké věci se stávají, když chce člověk rychle opustit koupelnu, usměju se. A jestli se mé tušení naplní, kluci budou mít hezkou podívanou. No co, prdím na to a dál se věnuji sprše. Je to druhá nejlepší věc za dnešek. První byla ta večeře. A tu sprchu fakt potřebuji. I když jsem mezi chlapy a ženskou, nemusím smrdět jako prase.

Sarah Bain - 28. září 2014 20:07

Stolní hra ´zpij se do němoty´ Smích mě velice rychle přešel, když jsem spatřila ve svém periferním pohledu jakýsi rychlý pohyb. Myšlenka proběhnuvší mi zhruba půlsekundu před tím, než jsem ucítila náraz, je sama o sobě dosti výmluvná. Co to do prdele je?! Potom už jen cítím, jak mi cíp měkké látky proklouzne mezi prsty a ručník sklouzávající krutě přitahován tou sviní gravitací k zemi. Rychlejší pohyb se mi asi nikdy v životě ještě nepovedlo provést, přesto nebyl dostačující. Za tohle zaplatí! Chvíli hrabu prsty ve vzduchu, než se mi ručník konečně podaří zachránit před úplným stykem se zemí. Na sobě cítím pohledy všech osob v místnosti, shodou okolností, jak překvapivě, všechno jsou to muži. Děkuji pěkně... O další dvě vteřiny později už mám ručník opět omotaný kolem těla, ruce, ve kterých jsem svírala své oblečení, přitisknuté na hrudi. Pohled sklopím dolů, když si všimnu, že mi při mé záchranné misi ´nahota ne! pro všechny´ z hromádky látky vypadla na zem moje čistě bílá podprsenka. Mé podvědomí provádí uvnitř hlavy směsici cviků karate, juda, kick-boxu, krav maga a capoeiry, moje mysl si v místě dopadu kopů a úderů představuje toho PERVERZÁKA! K podprsence si pro jistotu kleknu, aby mi při shýbnutí nevypadl ručník (nebo i něco jiného...). Celkem pomalu ji beru do ruky, dávám si načas, abych se uklidnila. Stále ještě nejsem rozhodnutá, jestli začnu hystericky ječet nebo se vrhnu na perverzního útočníka (kterému, probůh, ať už z jakéhokoliv důvodu teče krev z nosu) a na místě ho skopu do hranaté koule. Představa krve prýštící mu z nosu ne kvůli mému přešlapu (vlastně jeho!), ale díky dobře mířené ráně pěstí přímo na jeho čichací chrupavku, je až příliš lákavá. „Omlouvám se, omlouvám se... jsem nechtěl,“ snaží se zmírnit dopad svého činu omluvami, otočen ke mně zády. „Co si třeba zahrát nějakou stolní hru, pokud to tady někdo má. Nebo si dát se mnou partičku šachů?“ Ten prasák se usmívá, jako by právě nezapřičinil mé odhalení zbytku pilotů. To si vážně musí dělat srandu! Stolní hru! Nasadím pohled šlehající blesky, přivírám oči vzteky. Přísahám, že by dokázal vraždit. Propaluji Perverzáka očima, když naštvaně zasyčím: „Stolní hry si strč víš kam. A šachy nehraju.“ Potom se bez jediného dalšího slova odeberu k mému batohu, z jeho vnitřností vyhrabu dva náhodné kusy oblečení a čisté spodní prádlo a s okázalým prásknutím dveří se jdu zavřít do jedné z kabinek záchodů. Pomalu se oblékám, zhluboka dýchám, soustředím se na každý pohyb. Nadávky mi zběsile běží hlavou, myslím, že teď už je představovat nemusíš. Natahuji si černé, vcelku přiléhavé, kalhoty, oblékám si bílé tílko, obouvám se do vysokých černých kanad. Na krku mám stále ještě zavěšenou psí známku pocházející z výcvikového tábora. Byla jsem moc líná si ji sundat předtím, teď s sebou ale nese bolestné vzpomínky, které si chci za každou cenu uchovat. No co, že budu vypadat jako voják. Všem to může být jedno. Vzápětí vyjdu ven ze záchodů, vrhnu stále nasupený pichlavý pohled Perverzákovým směrem, po Banánovi se moc nerozhlížím. Doufám, že ho moje odpověď uspokojila... Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, ale už zvedám z mé postele černou koženou bundu a mířím dlouhými kroky směrem ke dveřím na chodbu. Vyjdu ven a vedena jakýmsi instinktem zoufalce mířím směrem k místnímu baru, kde, jak doufám, snad potkám jedinou spřízněnou duši, kterou zde mám – Cass...

Damien Sol - 06. října 2014 00:11

Pokoj To bylo … na hraně katastrofy. Výměnu po nárazu jsem ani sledovat nemohl přes ruku, která mi skoro automaticky přistála na obličeji. Zatím nemůžu soudit, ale budu doufat, že to nebyl úmysl. Odchod kolegyně nijak nekomentuji, protože cokoliv bych řekl by bylo použito proti mně a některé věci je lepší nechat trochu usadit, než se v nich člověk začne zaplétat. Problémem však zůstává naše soužití, které utrpělo tímto incidentem docela vážné škody. „Pánové měl bych jeden návrh, jak situaci zachránit. Tedy jestli máte zájem mi pomoct.“ Zeptám se dvojice přítomných a oblečených.

Andreas Shinra - 07. října 2014 00:05

Why me Vše nevyšlo přesně tak, jak jsem si myslel, že by bylo ideální, aby to vyšlo, ale co už. Podrbal jsem se na hlavě a odpověděl Denisovi, nechávajíc radši odpověď Sarah bez odpovědi. "Tak to jsem rád, rád si zase zahraji, ale varuji, jsem poměrně dobrý," usmál jsem se na něj a mrkl, protože i když jsem nevyhrával nějaké soutěže, turnaje, nebo tak, tak jsem stále měl několik stovek hodin nahraných sám se sebou, nebo s mými bývalými spolupracovníky, na kterých jsem zkoušel spíše nové taktiky, než něco jiného. Ale pak přišel Damien, který navrhl cosi, jako návrh na záchranu. Nebyl jsem si úplně jist, co chce zachraňovat, protože to byl prostě omyl a já s tím nemohl nic udělat a ona mne také nesměla vinit, i když jak se tvářila a podobně, tak tak dělala. S úsměvem jsem tedy kývl na dotyčného a čekal, jaký návrh od něj zazní, i když tedy... jsem netušil, co to bude.

Damien Sol - 09. října 2014 15:48

soukromá zpráva od Damien Sol pro Pokoj Protože se nikdo netváří odmítavě pokračuji s návrhem. "Šlo by o zástěnu. Přenosná záležitost, která se používá v ordinacích snad nebude příliš velký problém sehnat. Dodá slečně ..." Jak jen se ... vlastně ani ona ani nikdo jiný ji zatím nepředstavil. Lehce si odkašlám a navážu. "Naší spolubydlící potřebné soukromí." Krajní postel k tomu bude docela výhodná. Jen si budeme muset dávat pozor při vstupování a vystupování ze sprch.

Inner Sphere - 14. října 2014 13:42

Ze sprchy do baru... většinou je to naopak ~ Sarah Bain Ještě stále nasupená a vzteklá si to funíš k výtahu. Kudy do baru nevíš, ale máš takový pocit, že když půjdeš tam, kam tě nohy nesou, tak na něj dřív nebo později narazíš. A navíc, potřeba si něčeho přihnout je jako šestý smysl, který ti ukazuje směr, a tak ho zkrátka posloucháš. Sotva tě dveře vyplivnou v hangáru, míříš ven a do vedlejší budovy jídelny. Bar je tam, kde je i jídlo, takže to prostě bude blízko. Nepleteš se, kromě „závodní jídelny“, pokud by se to dalo tak nazvat, je další, menší budova, která vypadá jako bar z různých fotek. Chybí tomu jen neony, nahnutá jmenovka a zaparkované motorky před vchodem. Takhle, když to každý má vedle ubikací, tak nemá potřebu sem jezdit. Nadechneš se a uděláš poslední kroky, které tě dělí od dveří. Do nosu tě udeří smrad kouře. Hluk je taky přítomen ve značné míře, ale nic, kvůli čemu by člověk musel na toho druhého řvát. Zkrátka plný bar žoldáků, kteří nemají nic na práci. Zvedne se k tobě pár očí a uslyšíš pochvalné pískání. Od jednoho perverzáka k další, pomyslíš si. Najednou ucítíš plácnutí po zadku. Se zatnutou pěstí si rozhodnutá vyrazit dotyčnému aspoň jeden zub, ale zasekneš se, když uvidíš culící se Cass. „Tak, uvítací rituál máš za sebou. Teď druhou část.“ Znova tě plácne a propluje kolem tebe k baru. Všimneš si pár chlapů, jak si tě se zájmem prohlíží, ale vidíš na nich, že nemají oplzlé pohledy někoho, kdo by si myslel, že si jen hračka. Cass mávne na barmana a dvěma zvednutými prsty dává najevo, že chce dva panáky. Čeho, to se dozvíš asi až to vypiješ. Trochu tě překvapí, že místo klasických skleniček na panáky jsou tyhle dvakrát větší. „Doufám, že si jedla, jinak s tebou moc nepopiju,“ mrkne na tebe spiklenecky Cass. Očividně je ve svém živlu, energetická stejně jako předtím, počítá s tím, že neodmítneš a že tě takhle vtáhne do světa tady na základně. Zvednutá sklenička k přípitku je něco mezi přátelským gestem a výzvou.

Sarah Bain - 19. října 2014 20:16

Tohle asi nedopadne dobře... Rudý opar vznášející se kolem okrajů mého zorného pole se pomalu vytrácí. Nesnažím se jako vždy našlapovat tiše a opatrně, v těžkých, vysoko zašněrovaných botách si to dupu chodbou směrem k výtahu. Jakousi zvrácenou silou přitahována k alkoholu přesně nacházím tu nejrychlejší cestu do baru, kde mě, jak s odstupem času pevně doufám, čeká Cass. Cestou trochu zpomaluji, návštěva další testosteronem nabité místnosti se už nezdá jako tak dobrý nápad. Při jízdě výtahem (všem bohům díky, že jsem ten malinký prostor nemusela sdílet s někým dalším, protože při pohledu na můj škleb by asi při zběsilém útěku prorazil i tlustý kov posuvných dveří) znechuceně poslouchám souboj dvou už tak známých hlasů. Skoro jako když se Galové hádali o tom, jestli je, nebo není ryba čerstvá... Jít, či nejít, toť otázka... Potřesu hlavou, když se snažím z mysli vyhnat poetickou chvíli a ječení dvou stran vzájemně se snažících pozabíjet v souboji o to, jestli mě přesvědčí jít či nejít do baru. Někdy si připadám, jako bych je sledovala z dálky, dvě rozcuchané holky snažící se vyškrábat si oči nebo vytrhat všechny vlasy. Ale ne, roztrojenou osobností netrpím, děkuji za optání. Vystupuji ze dveří výtahu skoro dřív, než se ozývá cinknutí oznamující zastávku v přízemí. Modlím se, aby ty dvě fúrie zůstaly zavřené uvnitř. Rychlým krokem mířím k budově jídelny, když si všimnu vedlejší budovy. Baru s tak klišé vzezřením se prostě odolat nedá. S požehnaným tichem v hlavě se zhluboka nadechnu a otevírám dveře. Další klišé moment, kdy se skoro všechny páry přítomných očí otočí k nově příchozímu, tedy ke mně. I přes na můj vkus hlasitou hudbu uslyším, jak vzduch ostře prořízne pronikavé pochvalné písknutí. Byly doby, kdy bych se potěšeně zapýřila a chůzí připomínající vlnění hada bych doplula směrem k baru. Teď to tak už ale není. Potlačuji vzmáhající se nechuť a paniku. V duchu po sobě řvu, že nesmím být srab, když už jsem došla tak daleko. Bůhví proč mi to nepříjemně připomíná naši velitelku ve výcvikovém táboře, až tak hluboko jsem se dostala...?. Vzápětí ucítím čísi dlaň, jak si dělá z mého zadku přistávací dráhu. A musím podotknout, že pilot takového letounu by se moc dlouho nedožil, přistání to nebylo zrovna něžné. Stisknu čelisti a s bojovným výrazem v očích (o zaťaté pěsti nemluvě) se otočím na patě, připravená vyrazit dotyčnému oplzlíkovi alespoň dva či tři zuby (nebe ví, jak moc to toužím od incidentu ´gravitace funguje i na ručníky´ udělat...). Rychle se však zarazím a udiveně koukám na Cass, která se na mě zubí úsměvem od ucha k uchu. „Tak, uvítací rituál máš za sebou. Teď druhou část,“ pronese vesele, očividně pobavená mým překvapením a ruměncem, který se mi (sakra!) rozlévá po tváři. Cuknu sebou, když mě znovu plácne a očividně uvolněnou chůzí někoho, kdo si je ve svém prostředí zcela jistý, jde k baru. Následuji ji a snažím se nevnímat úsměvy a pobavené a zvědavé pohledy všudypřítomných mužů nacpaných u malých kovových stolků. Cass už mezitím dorazí k pultu a dvěma zvednutými prsty nám objednává panáky. „Doufám, že jsi jedla, jinak s tebou moc nepopiju,“ prohlásí, když mi v ruce přistane sklenička s jakousi neznámou tekutinou provázena nepříjemným zjištěním, že je dvakrát větší, než by vlastně měla být. Stáhne se mi žaludek, když si vzpomenu, že jsem jaksi vynechala večeři. „Eh, asi jsem jaksi opomenula večeři...,“ odpovím, když ke mně natahuje ruku k přípitku. Nedávám jí šanci protestovat, nebo mi vynadat, a tak cinknu do její skleničky a celý obsah té své obrátím do sebe.

Inner Sphere - 25. října 2014 20:14

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Bar ~ Sarah Bain Ústa ti nejdříve zaplaví chuť nějakého exotického ovoce. Je to vcelku příjemná a aromatická zkušenost, ale pár okamžiků poté zapůsobí i alkohol obsažený v kořalce. Pálí, ale není to nic, co by jsi nezažila. Nicméně žádný čajíček to není. Odhaduješ, že to má rozhodně více, než klasická pálenka, přesné číslo radši nechceš ani vědět. Cass se zasměje, když řekneš, že si nejedla. Povzdechne si, ale stále se přitom usmívá. „Na jednu stranu to chápu, jídlo tady stojí jenom za to, pokud si důstojník nebo máš na to přihodit pár kreditů kuchařovi. Ale bez něj to taky nejde. Nicméně Joe tady taky umí něco ukuchtit a nechává si zásoby vozit z města. Hlavně to nevaří v kvantech, tak to má chuť,“ osvětlí ti situaci s jídlem v baru. „Hej, Joe!“ křikne na okénko, které je naproti baru. Vypadá jako výdejní okno v každém druhém baru. Za okamžik se z něj vynoří černovlasý mládenec. „Co-e?!“ křikne zpátky na Cass. „Jídlo!“ odpoví mu. „A ať se to dá žrát!“ Hlava zmizí a ty uslyšíš jen tiché „Naser si.“ No, zřejmě už máš objednáno a teď si jen počkat na to, co z toho nakonec bude. Jen doufáš, že se bude pít až po jídle, cítíš totiž, jak se ti teplo ze žaludku rozlezlo i všude po těle, už se pomalu objevuje i to, jak ti mozek pohyb zpracovává až potom, co se hýbat přestaneš. Otočíš se přes rameno, aby sis lépe prohlédla bar. Různé fotky, placky z různých míst, dokonce dvojice pušek, celkem starých typů. Ale kromě výzdoby si všimneš i dvojice, která na tobě může, obrazně řečeno, oči nechat. Během jejich pozorování vedou hovor, těžko odhadnout o čem konkrétně. „Nová hračka,“ konstatuje Cass.

Nikola Rasputin - 26. října 2014 18:30

Pokoj Už je to celkem dlouho, co tu jsem. Voda mi stéká po těle a já tam jen tak stojí a přemýšlím, co jsem udělal špatně. Neočumoval jsem ji, tak proč tak vyjela? Podle jejího chování a postoje soudím, že byla v armádě, takže tohle pro ní nemohlo být nic neobvyklého. Jestli ji to takhle vyplašilo, tak...že by v armádě nebyla a jen si na to hraje? Hmm, těžko říct. Snad budu mít nějakou příležitost si s ní osamotě promluvit. Nerad bych, aby byla naštvaná, nemyslel jsem to zle. Protáhnu si záda a prokřupu krk. Už bych měl vylézt ven, nebo vypustím všechnu vodu. Zastavím sprchnu a zamířím k umyvadlu, kde mám položený ručník. Jenže co čert nechtěl, asi mě opustilo štěstí. Při došlápnutí levou nohou jsem ztratil stabilitu. Koleno si usmyslelo, že dnes už nachodilo dost. Krásně mi podjela noha a já skončil na zádech. Hlavou o kachlíky a už jsem viděl barevné kolečka. Chvíli tam jen tak ležím a koukám na strop. "To mám za to, že jsem ji vyrušil?" Věřící by řekl, že jsem se ptal boha. Ale pravda je taková, že jsem tu otázku jen tak plácl. Vyhrabal jsem se na nohy, ručník jsem si ovázal kolem pasu a vylezl ze sprch ven do pokoje. Cestou jsem se přidržoval stěny, aby náhodou nedošlo k dalšímu blízkému setkání s podlahou. "Kam odešla?" zeptám se těch tři, když jsem se konečně dopajdal do pokoje. Teď už to jen zvládnout k posteli a obléct se. Zdánlivě jednoduchý úkol. Pomalým nejistým krokem jako důchodce po flašce vodky jsem se dostal k posteli, na kterou jsem si sedl. "Máte ještě něco v plánu?" Začal jsem se oblékat a přemýšlel, jestli tu je někde poblíž nějaký bar.

Denis Hartraft - 27. října 2014 07:51

Pokoj Chudák holka s krycím jménem Zrzka, než zjistím jak se jmenuje, vystřelila nasupeně ještě rychleji než jsem čekal. Stále jsem se svíjel záchvaty smíchu, protože jsem prostě nemohl přestat. Když odešla Zrzka, tak jsem se konečně utišil a začal normálně dýchat. Poslouchám Damienův návrh a myslím, že je celkem rozumný, i když musím uznat že bych radši aby se nerealizoval, protože podobným pohledům jako dnes bych se nebránil. Já myslím, že by to šlo, ale kde jí sehnat? Myslím, že po dnešku by nestačila ani železobetonová zeď. Jdu do toho s Tebou. Ať tu nejsou nějaká rozbroje. Teoreticky ta milá slečna bude náš operátor a tu si nasrat asi nechceme. Zvednu se z postele a chystám se spolu s Damienem vyplnit jeho vizi, když se ze sprchy vypotácí Nikola. Je na něj pohled úsměvnější než na Zrzku, když vylezla ze sprchy. To Tě tam takhle zřídila Zrzka? Kam šla ví jen pán bůh, ale nechtěl bych být ten první koho uvidí a na kom si vybije zlost nebo už si jí na Tobě vybila předtím? Opět se začínám smát. No s Damienem máme nějakou práci a s tou nám takhle pajdající nepomůžeš, ale můžeš si s Andreasem zahrát šachy nebo jinou společenskou hru. Smích u mě opět propuká. Byl jsme rád, že mě za moji ,,nekázeň" přeřadili k pilotům, protože jak se zdá tady si člověk užije aspoň trošku srandy.

Sarah Bain - 30. října 2014 13:40

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Průzkum trhu Žhavý jazyk plamene mi sežehne hrdlo a pokračuje dál a dál, až mě zahřeje i v žaludku. A je to zvláštně příjemný pocit... Alkohol mě o několik chvil později začíná tížit i v nohou, nedávám to ale na sobě znát. Žilami se mi rozlévá podivné sebevědomí, takové, o kterém jsem si myslela, že jsem ho už tak dávno pohřbila vlastní lopatou hluboko pod zem. Pohlédnu na smějící se Cass, která teatrálním povzdechem hodnotí moji hloupost. Bez jakéhokoliv úsilí se mi koutky úst samy zkroutí nahoru a já cítím v břiše podivné šimrání radosti. Směji se na svou novou přítelkyni a krčím rameny. „Na jednu stranu to chápu, jídlo tady stojí jenom za to, pokud si důstojník nebo máš na to přihodit pár kreditů kuchařovi. Ale bez něj to taky nejde. Nicméně Joe tady taky umí něco ukuchtit a nechává si zásoby vozit z města. Hlavně to nevaří v kvantech, tak to má chuť,“ osvětluje mi situaci Cass. Vědoucně přikyvuji, jako bych snad s místními pokrmy měla bohatou zkušenost. Trhnu sebou, když se otočí a nečekaně hlasitě křikne jakési jméno. Z okénka, které bych pojmenovala asi jako ´hladové´ se vynoří mastná kštice černých vlasů a začouzený obličej. Očividně se mu nelíbí, že po něm kdokoliv cokoliv požaduje, Cass je přesto neoblomná a ne zrovna zdvořilým způsobem objednává jídlo. Kluk odpoví zřejmě zvláštním druhem místního pozdravu: „Naser si.“ Pomalu si uvědomuji, že dnes večer buď zaseknu sekyru, nebo budu muset požádat Cass o zaplacení jak jídla, tak všeho, co ještě plánuje vypít. Nehodlám ale kazit uvolněnou atmosféru, která mezi námi vládne a s tichým „Děkuji.“ se opřu o bar. S jednou nohou pohodlně pokrčenou se ležérně podpíráme masivní dřevěnou deskou, já si mezitím prohlížím bar. Skoro jako by ho vlastnil Ir, tolik různých maličkostí, sběratelských kousků i uměleckých předmětů na jednom místě je vcelku neobvyklé. Prohlížím si i tváře přítomných, většina obličejů se mírně leskne potem způsobeným ne zrovna zřízeným popíjením alkoholu a všudypřítomným dusnem. Každou chvíli se od některého ze stolů ozve výbuch smíchu a i já se neubráním úsměvu. Cinkání skleniček zní jako filharmonie složená z podroušených hráčů. Pak si ale všimnu dvou, kteří asi ještě očividně nikdy neviděli ženu, jinak si jejich upřené pohledy vysvětlit nedokážu. Rychle odvracím hlavu, když se setkáme očima, břichem se mi rozlévá stud. „Nová hračka,“ prohlásí jízlivě Cass se stopou smíchu v hlase. Raději se znovu neotáčím, jejich pohledy ale cítím stále. „To tu nemají jiné holky na očumování? Kdo to vlastně je?“ ptám se Cassie, snažím se při tom zamaskovat zvědavost, která se mi vkrádá do hlasu, nadneseným tónem a uchechtnutím.

Andreas Shinra - 30. října 2014 14:45

Nejsem malé dítě! Jak jsem si všiml, tak všichni ostatní chtěli něco udělat a já jsem nakonec byl ještě seřván za její nepozornost. Promnul jsem si obočí a otočil jsem se na Denise, který právě říkal, že si se mnou Nikola může zahrát nějakou hru. "Hele, Denisy, neštvi! Já nejsem malé dítě, kterému předložíš před nos stolní hru a tím ho zabavíš. Nevím jak ty, ale já podle tady chlapů umím dost dobře střílet, takže zase to trochu uklidni... klidně půjdu s vámi a tu stolní hru jsem myslel jen na to, aby se utužili vztahy, což mi nevyšlo, takže zase v klidu, okay?" Zvedl jsem se a polštář jsem hodil na svou postel se slovy: "Klidně půjdu s vámi, pokud mohu nějak pomoci... nechci se tady nudit, sice Nikola vypadá jako zábavný člověk, ale tak nechci přijít o nějaké týmové seskupování," zazubil jsem se a dal jsem ruce do kapsy s tím, že jsem kývl na Nikolu, který právě vylezl ze sprchy. Po takto náročném dnu se toho tady stalo poměrně moc během chvilky a já jsem se upřímně začal ztrácet v tom, co, kdo a jak...

Inner Sphere - 30. října 2014 16:46

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Nápad Nemáš sice tušení, kde takovou zástěru sehnat, ale naskýtají se ti hned dvě možnosti. Provianťák a zdravotníci. Ti druzí se, jak už to tak bývá u nich zvykem, moc nedělí, tak spíše sázíš na provianťáka. Akorát ti už nezbyly žádné kredity, za které by se tahle sranda dala koupit. Denis by nějaké ještě mohl mít, na základně už je nějakou chvilku a snad mu něco už káplo.

Inner Sphere - 06. listopadu 2014 09:25

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Bar ~ Sarah Bain Zazní tvá otázka a Cass zamyšleně zamručí. „Řekněme, že ženských v naší branži zrovna moc není. Ani u pilotů, ani co se Castle týče. Prostě tohle je mužská záležitost a obvykle máme dost rozumu se do takových věcí nemíchat. Což o nás ale asi neplatí, co?“ Dloubne do tebe loktem. „Takže pokaždé, když sem přijde nějaká nová, má o zájem postaráno. A je to Thomsonova dvojka. Stejné jméno, ale jinak nemají nic společného. Až na to, že v boji jsou jako ďáblové. Jejich největší úspěch – ve dvou středních zničili Atlase.“ Moc mechů neznáš, ale kapitální kousek jako je Atlas je dobře znám i mezi veřejnosti. 100 tun váhy, brutální pancéřování a tomu odpovídající výzbroj. Většina přežije setkání s ním jen díky tomu, že je sakra pomalí, tak mu zkrátka utečou. Najednou před tebou přistane talíř s jídlem. Obrovský hamburger s kusem masa a steakové hranolky. Něco takového se dalo v baru čekat. Cass ti hned jednu hranolku z talíře ukradne a vyzubí se na tebe. „A kde máš vlastně zbytek jednotky?“

Sarah Bain - 07. listopadu 2014 22:18

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Její otázky mě jednou zabijí... Cass zamyšleně natočí hlavu na stranu, vypadá při tom jako štěně. „Řekněme, že ženských v naší branži zrovna moc není. Ani u pilotů, ani co se Castle týče. Prostě tohle je mužská záležitost a obvykle máme dost rozumu se do takových věcí nemíchat. Což o nás ale asi neplatí, co?“ Z jejího tónu slyším zvědavost, jako by se chtěla dozvědět něco o tom, jak jsem se sem vlastně dostala já. Potlačím překvapené vyjeknutí, když ucítím v žebrech její ostrý loket. Otočím na ni hlavu, ale na povídání o své minulosti jsem příliš málo opilá. „Takže pokaždé, když sem přijde nějaká nová, má o zájem postaráno. A je to Thomsonova dvojka. Stejné jméno, ale jinak nemají nic společného. Až na to, že v boji jsou jako ďáblové. Jejich největší úspěch – ve dvou středních zničili Atlase,“ pokračuje naštěstí Cass. V jejích očích vidím obdiv, ale také jiskřičky žárlivosti. Její nadšení bohužel nesdílím. Pilotkou nejsem a nevyžívám se v demolování obrovských plechovek na kuřích nožkách. Přesto se zamyslím nad tím, co mi právě vyložila. Atlas, na toho si vzpomínám. Osobně jsem s ním ještě tu čest neměla, ve výcvikovém táboře jsem ale jeho obrázky, nákresy a popisy vídala a slýchala neustále. Docela bych se vsadila, že jeho plakát visí nad její postelí místo chlapecké skupiny. No jo, ne každá holka má stejné touhy, některé vzrušují mladíci, některé chodící pláty plechu pospojované dohromady. Cítím, jak moje myšlenky pomalu proplouvají opožděnou hlavou zamlženou alkoholem, ten pocit si ale užívám. Z opojení mě vytrhne hlasité klepnutí talíře o dřevěnou desku pultu. Nějak příliš dlouho mi trvá otočit hlavu a pohledem zhodnotit božskou krmi, která přede mnou jako zázrakem přistála. Zrádce žaludek zazpívá hladovou písničku a Cass se jako v odpověď vrhá po první nebohé hranolce. Já si pomalu měřím svou kořist, přemýšlím, jak tak vysokou horu jídla mám vlastně ukousnout. Opatrně se chopím vidličky a nože a chystám se na tvrdý boj s hmotou. Měla bych si ale pospíšit, protože Cass vypadá vcelku hladově. Právě se na mě nadšeně zazubí a opět následuje její všetečná otázka: „A kde máš vlastně zbytek jednotky?“ Zakašlu a málem se udusím kouskem hovězího masa. Mám pocit, že rudnu, těžko říct, jestli vzteky, nebo nedostatkem vzduchu. Znovu se pokouším popadnout dech, myslím, že jsem si právě vysloužila pozornost všech bytostí v baru. Konečně se mi podaří mezi záchvaty kašle procedit skrz zuby: „Zůstala v pokoji. Kvůli těm perverzákům, co se mi snaží rvát do sprchy, i když už jsem tam JÁ, a pak mě jen v ručníku hned ve dveřích porazí jako nějakou borovici, jsme se stihli už velice DŮKLADNĚ poznat!“ Ignoruji to, jak hlasitě jsem osvětlila situaci, i to, jak nezvykle moc jsem se pustila do řeči. Cass bude asi zírat...

Damien Sol - 20. listopadu 2014 02:07

Plán Nápad je přijatý celkem kladně, ale dřív než se dostanu ke specifikům přidá se k nám vratkým krokem Nikola. "Napadlo mne, že bysme mohli pořídit slečně zástěnu, aby jsme byli ušetřeni podobných nepříjemností." Zasvětím polonahého muže do situace. "Problémem je kde ji sehnat. Dorazil jsem teprve dnes, takže předpokládám že budu většinu dne bloudit než se mi podaří dostat kamkoliv ... ale byla by možnost zkusit to u zdravotníků nebo v centrálním skladu, jestli je tu něco takového k dispozici. Poslední možností by bylo astavit se v dílnách. Pokud by se nám podařilo umluvit nějakého technika, byla by celá záležitost jen otázkou svaření několika tyčí a jedné desky nebo natažením látky." Pokračuji ve svém nápadu.

Inner Sphere - 21. listopadu 2014 17:15

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Bar ~ Sarah Bain Tvoje skoro-udušení se naštěstí ztratí v hluku, který v baru panuje. S určitostí ale můžeš říct, že barman o atentátu jídla na tvou osobu jistě ví a možná i někteří další, ti, co se opírají o barové stolky hned za tebou. Ale zajisté nejsi první, které se tohle stalo, tolik pozornosti si na sebe nestáhla. Pak na Cassandru vyvalíš takové množství informací v rychlém a agresivním sledu, že s překvapeným výrazem na tebe chvilku zírá a netuší, co by ti měla říct. V jeden moment ji ale cukne koutek a to strhne lavinu smíchu. Upřímný zvonivý zvuk je úplně jiný, než ten, který si kdysi slýchávala, když si byla na panství tvé rodiny. Není falešný, není to výsměch, jen upřímná radost. „Ne, promiň,“ začne se omlouvat Cass, zatímco se rozdýchává, aby zastavila smích. „To, že ti vlezou do sprchy jsem čekala, stalo se mi to taky.“ To, že nejsi jediná, koho takhle mužská část posádky přepadla, tě potěší. „Litoval toho,“ dodá suše a pak dál pokračuje. „Ale že se jim to vydaří takhle, to je něco nového.“ Další smích skryje za zakašlání. Znova mávne na barmana dvojici prstů, tohle se podle ní musí zapít. „Všichni si tady prostě myslí, že když je ženská ve vojenské jednotce, tak se bude chovat jako chlap!“ řekne s hranou pohoršeností. Kdyby si po tomto výroku krkla, bylo by jasné, že pro její ženskou stránku už není pomoci. Donutí tě to se zasmát. Přistanou před vámi další dvě skleničky. Opět až moc plné průzračné tekutiny. Tentokrát máš výhodu, jíš, takže alkohol už nebude dělat tolik nepořádku v tvojí hlavě. Ale i tak si myslíš, že toho udělá dost. „Hmmm,“ zamručí tvá společnice, když se chopí skleničky. „Kontakt na šesti hodinách.“ Chvilku nechápeš, o čem to mluví, ale pak ti to dojde. Nenápadně zpoza vlasů se podíváš do baru a uvidíš, jak oba Thomsonovi se zvedají a proplétají se mezi stoly k vám. „Kopni to – zachráním tě od přebytku pozornosti; cucni si – nechám to na tobě.“ Sice se spolu neznáte dlouho, ale Cass očividně ví, jak na tom si s jistotou a odvahou. Nebo jen možná je už taková a její nátura pochází od samotné přirozenosti, díky ní ví, co dělat.

Sarah Bain - 21. listopadu 2014 20:15

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Satis, česky - dost Dýchám jako rozzuřený býk, který právě spatřil červený prapor a hledím do vykulených očí Cass. Očividně ji moje smršť slov překvapila. Trvá zhruba dvě či tři sekundy než uvidím, jak její koutek pobaveně cukne směrem vzhůru. O zlomek okamžiku později vybuchne v šíleném, ale až příliš upřímně pobaveném smíchu. Pěkně děkuju... Při pohledu na její čirou radost mám pocit, jako by mi jako javorový sirup stékala po obličeji. Po chvíli ale cítím, jak se moje koutky také zvedají v úsměvu a vzápětí se mi hrudí vzhůru dere smích. Tolik upřímný a po tolik dlouhé době. Kde jsou ty doby, kdy jsem byla veselou a ztřeštěnou naivní dívkou... Společně se z plných plic smějeme, Cass se drží za břicho, mně z očí stékají slzy radosti. Poprvé po dlouhých měsících zoufalství cítím, jak se mi srdcem rozlévá teplo a v břiše mi poletují motýlci. Mám pocit, že dál se smát nedokážu, jak mě bolí břišní svaly, není divu, na takové pohyby nejsou zvyklé. Utřu si slzy, ale příjemná bolest břicha jako připomínka prožité radosti a sounáležitosti s opravdovou přítelkyní (ano, teď už se nebojím ženu přede mnou tak nazvat) přetrvává. „Ne, promiň, to, že ti vlezou do sprchy jsem čekala, stalo se mi to taky,“ osvětluje mi její zkušenosti Cass. Chápavě pokývám hlavou a protočím na ni naoko znechuceně oči, ve skutečnosti mám pocit, že zářím víc než stowatová žárovka. „Ale že se jim to vydaří takhle, to je něco nového.“ Obě v sobě ještě dusíme smích, ostatní muži v baru si o nás musí myslet, že jsme slušně střelené. Cass opět mávne na barmana, nebráním se přísunu dalšího alkoholu, očividně má na mě ´dobrý´ vliv. „Všichni si tady prostě myslí, že když je ženská ve vojenské jednotce, tak se bude chovat jako chlap!“ Dávám průchod svým emocím, které proudí mým tělem jako voda z protržené přehrady. „Že jo?! Vypadám snad jako chlap?!“ otáčím se se smíchem a rozpřaženýma rukama. Mé podvědomí na mě výrazem pokerového hráče s jedním zdviženým obočím hledí, očividně si říká, jestli mi alkohol nepozabíjel všechny zbývající mozkové buňky. Opravdu se potřebuješ ptát? V tomhle upnutém tričku by si toho všiml snad i slepý! komanduje mě s bojovně založenýma rukama na hrudi. Já její hlas zaženu. No a? Co je špatného na tom se dobře bavit? Na baru vedle nás s tupým bouchnutím přistanou dvě povznášivě plné sklenky tekutého ohně. Bez váhání po jedné z nich sahám a druhou přisunuji Cass, nedbám na to, že asi vypadám jako pořádný alkoholik. Právě přibližuji životabudič (anebo zabiják?) ke rtům, když Cass ne zrovna potěšeně zamručí. „Kontakt na šesti hodinách,“ oznamuje mi. Zmateně na ni hledím, ruku zamrzlou ve stejné pozici napůl vzdálené od úst. Potom mi zpomaleným mozkem pronikne kýžená informace. Za tebou, ty huso! zavře na mě ne příliš lichotivě mé milejší já. Hlavně nenápadně, přes závoj vlasů obhlížím situaci. Oba bouchači ´jsme tak dokonalí, že zvládnem ty největší chodící plechovky´ míří k nám, z očí jim čiší něco mezi pobavením a dravčím pohledem. Alespoň to moje podroušená mysl usuzuje, otázka je, jaká je vlastně realita a co mají za luby. „Kopni to – zachráním tě od přebytku pozornosti; cucni si – nechám to na tobě,“ nabízí mi dvě východiska z nastávající ošemetné situace Cass. Z jejího hlasu slyším, že je ochotná se postavit dvou ne příliš milovaným frajírkům, aby mě zachránila. Přivřu oči, už mám dost toho, jak jsem slabá a nedokážu čelit problémů, natož obyčejným lidem čelem. Zhluboka do sebe kopnu celý obsah sklenice a cítím, jak mi žhavý proud sežehne hrdlo. Vzápětí ale zvedám prst Cassiiným směrem na znamení, že si to vyřídím sama. Na rtech mi hraje pobavení, dnes už jsem se vypořádala s dvěma muži očekávajícími jakýsi kontakt se mnou, takže další dva nebudou výjimkou, navíc s pomocí mé ochránkyně. V duchu se moje pitomé, pitomé já pochichtává radostí nad přicházející zábavou. Druhá stránka mého povědomí jen nevěřícně stojí a s čelistí na parketech na mě nevěřícně zírá, když nasadím zpola přístupný a zpola povýšený úsměv, zády se opřu o desku baru, loket položím na něj, čímž pořádně vypnu prsa. Jednu nohu nechávám jemně pokrčenou v ležérním postoji značící mou sebejistotu (nevěřím, že mám tohle slovo ve slovníku). Jen pojďte, pánové. Tohle bude dnes večer ještě zajímavé. Podvědomí buší do vnitřku mé hlavy a vší silou se snaží dostat ven. Nebo aby mi vybuchla hlava, toť otázka.

Denis Hartraft - 02. prosince 2014 09:49

soukromá zpráva od Denis Hartraft pro Plán A, B, C Poslouchám Damienův plán a jeho následné vysvětlování Nikolovi. V mysli začnu promýšlet kde by bylo nejlepší se zastavit. Ošetřovnu jsem zavrhnul rovnou tam mají zástěny pro lidi co je potřebujou ne pro zrzky co se stydí ukázat co v nich je. Technik by se mohl povést, ale zase by něco mohl chtít a mám pocit, že aktuálně nemáme nic co by jsme mu mohli dát. Sklad se zdál přijatelnější, ale i tam to nemusí dopadnout dobře. Holt co, zkusit se to musí. Jinak tady se Zrzkou nepřežijem. Pak mi došlo, že na mě Andreas mluví. Ježíš ty jsi prudérní až hanba. Že ses trefil do terče je jedna věc, já se trefil do Danteho a je z toho večeře. Tak to uklidníme. Říkám se smíchem, protože proč si kazit večer hádkama. Ty Damiene jak jsem o tom přemýšlel nejlepší bude sklad. Třeba se nám povede to nějak ukecat a bude to v pohodě. Kdo teda jde pojďte zamnou. Kývnu na ostatní, protože na rozdíl od nich já už se na základně trošku vyznám. Přeci jenom jsem tu dýl než oni.

Inner Sphere - 06. prosince 2014 22:56

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Potrolen... ~Sarah Bain Cass se všivácky usměje, když kopneš obsah skleničky, ale pak se zarazí, když uvidí tvůj prst. Zvednuté obočí a výraz „Jak si přeješ“ dává najevo, že je zvědavá, co máš v plánu. Na rozdíl od tvé vyzývavé pózy zůstane dál sedět na barové stoličce, nechává celou tuhle hru na tobě. Ale usmívá se, takže máš pocit, že s ní můžeš počítat, kdyby se něco dělo. Thomsonovi došly až k vám, každý z nich si zabral jednu z vašich stran. Cass měla pravdu, když říkala, že si nejsou moc podobní. Mají podobnou postavu, ale to asi všichni žoldáci zde, svaly jsou u nich povinností. Ani rysy se moc neliší, oba mají hranatý obličej, širokou čelist, ten na tvé straně má širší bradu a ne tolik výrazné lícní kosti. Vlasy mají oba na krátkou, maximálně střední délku. Jednodenní strniště jim dodává trochu drsnějšího vzhledu. Určitě by sis jich všimla, kdyby si hledala společnost v takovém baru. „Vím, že máš ráda vše, co bouchá, Cass, ale od kdy sedíš v baru s bombou vedle sebe?“ zeptá se ten poblíž tebe a s úsměvem se ti dívá do očí. Ani neuhne pohledem, což se vcelku divíš, vzhledem ke tvé póze. Vynadíval se během toho, co přicházel, nebo si je jistý, že se ještě bude mít dost šancí dívat se? Kdo ví... „Nebudu to s vámi hrát, Heshi, tuhle partičku si uhrajete sami,“ řeknu suše Cass a vypije půlku své sklenice. „Sarah, Thomsonovi, Hesh a Logan.“ „Takové krásné jméno, myslel jsem, že lepší už to být nemůže,“ pronese hlubokým hlasem Logan. Jeho hlas se od jeho „bratra“ liší právě hloubkou, zatímco Hesh ho má melodičtější, Logan je jako medvěd. Cass si odfrkne. Jde na ni vidět, že sice řekla, že to s nimi hrát nebude, ale baví ji to. A tebe taky, zvlněné koutky mluví samy za sebe. „Můžeme tě na něco pozvat, Sarah?“ usměje se Hesh a ladným pohybem ruky zahrne celou zeď alkoholu, který tu na baru mají vystavený. „Tebe samozřejmě taky, Cass,“ dodá Logan. „Samozřejmě,“ rýpne si s ironickým tónem Cass.

Sarah Bain - 07. prosince 2014 21:46

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Hra o bary Oba alfa samci doplují až k baru z dříve lesklého tmavého dřeva a jako lovnou kořist mě obklopí snad ze všech stran. Snažím se moc nedýchat nosem, bojím se, že by mě zadusilo málem hmatatelné mužské pižmo. Přeš široká ramena jednoho z nich skoro nevidím na Cass sedící na další z rozvrzaných barových stoliček. Oba se přisunou blízko, možná až příliš, zatím mě ale hysterický záchvat klaustrofobie nepřepadá. Cass sedící teď vlastně opodál vypadá zvláštně odstrčeně. „Vím, že máš ráda vše, co bouchá, Cass, ale od kdy sedíš v baru s bombou vedle sebe?“ Potlačím výbuch smíchu, když se ke mně jeden z hřebců otáčí a s úsměvem mi vyzývavě hledí do očí. Vážně, do očí! Zvednu jeden koutek úst a obočí se mi samovolně vytáhne nahoru. Mlčím, nechávám Cass aby nás představila, přece jen jsem tady já, kdo je loven, takže by nebyl dobrý nápad se jim plazit kolem kotníků. „Nebudu to s vámi hrát, Heshi, tuhle partičku si uhrajete sami,“ odpovídá na jeho otázku Cass, z jejího tónu čiší směs pohrdání, pobavení i ironie. Do paměti si ukládám první jméno, Hesh. Přece víš, jak jsi na tom s pamětí na jména a tihle budou asi důležití... ozývá se po dlouhé době mé spící podvědomí. Cítím změnu, jako by se probouzela část mě, ta část, která byla nenávratně zničena. Jako bych se opět měnila v tu, kterou jsem kdysi dávno bývala. „Sarah, Thomsonovi, Hesh a Logan,“ stroze vyjmenovává naše jména Cass po tom, co do sebe hodí půlku svého tekutého ohně. Takže druhý je Logan, lepší jména pro žoldáky si už asi vybrat nemohli. „Takové krásné jméno, myslel jsem, že lepší už to být nemůže.“ Jeho hlas mi rezonuje v uších, trochu se mi zdá, že se snaží jeho hloubku ještě zvětšovat, efektem bylo, že zní jako medvěd v říji. Opět potlačím ironický úšklebek. Jejich lichotky mě ošálit nedokážou, je mi nad slunce jasné, o co jim dnes v noci jde. A hluboká podnětná filosofická konzervace na téma jsoucna a bytí to zřejmě nebude. Škoda... Střelím pohledem po Cass, naše oči se na krátkou chvíli setkají, zaleskne se v nich pobavení a vědoucí pohled. Vlastně by mě opravdu hodně udivilo, kdyby jim na ty sladké řečičky Cass skočila. Vzápětí naoko otráveně přetočí oči, já se neubráním jemnému zvlnění koutků úst. „Můžeme tě na něco pozvat, Sarah?“ Heshova ruka se nonšalantně zavlní vzduchem, jako by mu patřil všechen čas a peníze světa. Velice efektivní ekonomické chování... Ještě chvíli podržím jeho oči zaklesnuté ve svých, potom pomalým pohybem spojeným s něžným pohybem dlouhých řas pohlédnu na barovou stěnu. Páni... Nad našimi hlavami se blýská celý batalion rozličných druhů alkoholu, některé názvy vyvedené v různých barvách a tvarech skvících se na širokých etiketách ani neznám. Nedokážu určit, jestli si mé absolutní alkoholové neznalosti samci všimli, znovu ale otočím pohled k těm dvěma, tentokrát putuji očima k Loganovi, znovu zvedám levé obočí. „Tebe samozřejmě taky, Cass,“ dodává spěšně, když si všimne mého pohledu. „Samozřejmě,“ zabručí ironicky Cass, zatím ale zní, že má situaci pod kontrolou a přítomnost těch dvou jí moc nevadí. Já si to zatím naopak užívám. Vypadá to, že dneska piji a jím na hyenu. A to mi vlastně vůbec nevadí, vzhledem ke stavu mých financí... „Tak něco vyberte, pánové. Něco, co rádi pijete vy...“ promluvím poprvé za celou dobu jejich přítomnosti, změním polohu na barové židli a pohodlně si v očekávání jejich odpovědi položím lokty na barovou desku.

Andreas Shinra - 07. prosince 2014 23:35

soukromá zpráva od Andreas Shinra pro Vše se komplikuje Postupně jsem taktéž naslouchal těm, kteří mluvili, i když jakmile se ozval Denis, tak jsem jen krátce podotkl: "V pohodě, nechci se hádat, jen jsem myslel, že to utuží vztahy... nic víc," pokrčím rameny a nasadím si zpátky svoje sluchátka a zapnu si hudbu. Vnímal jsem je i nadále, což mohli zaznamenat tím, že jsem vždy kývl, jako kdybych sluchátka neměl. Hudba nebyla přeci jen tak moc nahlas, abych nic krom hudby neslyšel. Po návrhu s plánem jsem opět kývl, jak jinak a rozešel se tedy s "větší skupinou", aby jsme vyřešili tuto situaci. Vážně jsem si nemyslel, že budeme řešit takovéto problémy zrovna tady a zde, když jsme již dávno mohli bojovat někde v mechách, nebo tak... vše se nějak tak táhlo, téměř mi připadalo, že se k nějaké té akci nedostanu, ale tak co jsem měl dělat. Možná to bylo i lepší. Je přeci jen lepší být celý, než na kousky a mrtvý, ne?

Damien Sol - 08. prosince 2014 01:24

soukromá zpráva od Damien Sol pro Čas vyrazit Popravdě řečeno mi nejreálnější připadala výroba konstrukce. Když se vezme v úvahu potřeba vyplnění formulářů ve skladu a naše žádost bude objektivně vzato pro soukromou potřebu. Na druhou stranu zde viditelným nedostatkem zásob netrpí, tak by naše šance nemusely být až tak malé. "Buďte tak laskav." Souhlasně přikývnu na nabídku pana Hartrafta, že bude vést. Bude trvat několik dní než zmapuji nezbytné cesty na této základně a ještě déle než se budu moct orientovat bez pomoci.

Nikola Rasputin - 14. prosince 2014 14:58

soukromá zpráva od Nikola Rasputin pro Dante, kdepak jsi? Došoural jsem se až k posteli, kde jsem poslouchal ten jejich plán a dohadování o tom, kde je lepší střelec. "Hele ty střelče..nejsi jediný, kdo se trefil do Danteho," řeknu mu, aby zase přistál nohama na zem a začnu si z tašky vytahovat věci a strkat do skříňky. Když je slyším, jak kecají o té dělící stěně pro Zrzku, musím se usmát. Jsem tu vůbec v armádě a s dospělými, nebo jsem na letním táboře, kde jsou puberťáci? Hodím na sebe černé triko a tepláky, tašku hodím pod postel a sebe hodím na postel. "Dělejte jak myslíte. Myslel jsem, že své hormony dokážete udržet na uzdě, ale jak se tak dívám, je to pro vás obtížné. Ta stěna je spíš pro vás, než pro ni," pousměju se a založím si ruce za hlavou. Co tu ale mám dělat? Spát se mi ještě nechce a s těmi puberťáky hledat stěnu, aby se mohli v klidu vyspat a neokukovat Zrzku se mi fakt nechce. Kdybych tu měl aspoň svojí kytaru, měl bych o...vlastně von tu je sklad. Ale kytara v něm asi nebude. I když, za optání nic nedám. A navíc, měl jsem jít vlastně za Dantem ještě. Do háje, snad nebude nasraný. Vstanu, oboji si boty a kouknu na ostatní, kteří už taky vyráží na svou křížovou výpravu pro krycí stěnu. Jen jim mávnu a sám se vydám k výtahům. Dopajdám k ním a jeden si přivolám. Když přijel, nastoupil jsem do něj a chvíli zítral do mapy podlaží a přemýšlel, kde asi bude Dante. "Co já se s tím vlastně seru, prostě zmáčknu čudel a jedu. Buď tam bude, nebo ne," pronesu jen tak do větru a zmáčknu nějaké tlačítko do vyššího patra. Na poslední chvíli jsem si všiml nějaké slečny, jak běží k výtahu a mává na mě. Tak tak jsem chytl zavírající se dveře a pustil ji dovnitř. Když jsem uviděl ty frčky, radši jsem i zasalutoval. Po milém úsměvu a slovíčku pohov jsem se ji zeptal: "Asi nevíte, kde teď Dante může být, že? Madam."

Inner Sphere - 15. prosince 2014 18:18

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Výprava ~ Denis Hartraft, Andreas Shinra, Damien Sol Vydali jste se tedy do skladu. Začátek vaší cesty je vcelku jasný, výtah, hangár a pak zamířit do skladiště, kde určitě najdete někoho, kdo bude schopný vyhovět vaším požadavkům. Denis u sebe má nějaké kredity, takže pokud by se jednalo o to, aby se platilo, takový problém by to nebyl. Navíc, všichni jste banda nájemná, na sekyru se domluvíte skoro s každým. Noční směna se v hangáru starala o stroje a další vybavení. Údržba očividně nikdy nekončí a věčně zde bude nějaký život. Ozvěny svářeček, úderů kladiva a občasných hlasů, které na sebe volají, se odrážejí od stěn. Kontrast s tím, jak zde bujel život, když slunce bylo ještě na obzoru, je velký. Nicméně ve skladu to vypadá naprosto jinak. Tam jakoby život teprve začal a všechno ožívá. Jeřáby přenáší kontejnery s kdoví jakým obsahem, vozíky vozí bedny, na které není potřeba těžké techniky. A někde zpoza stěn beden a cest jimi tvořenými slyšíte autoritativní hlas, který jasně dává najevo, že jeho majitel tady tomu velí. Jestli za někým máte jít, je to právě tato osoba. Po pár zatáčkách v tomto bludišti uvidíte šéfa skladu. Na rozdíl od většiny žoldáků, vojenského personálu a techniků nemá postavu jako vy. Jemu by ten pohyb spíše prospěl, ale to, jak tomu zde velí, říká, že si nenechá do ničeho kecat. „Hmm?“ otočí se na vás se zvednutým obočím. „Posily? Chlapi, vemte rukavice, chopte se dvoukoláků a mazejte k vratům, jsou tam ještě další bedny, co potřebují odvoz.“ Pokud se pokusíte něco říct, syknutím vám skočí do řeči. „Stížnosti až bude padla. A ten je složením poslední bedny. Jedů!“

Inner Sphere - 19. prosince 2014 21:05

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Rozjezd „Jako samet,“ řekne Hesh, když jim odpovíš a otočíš se na židli. „Byla by škoda, kdyby takový hlásek někdo trápil něčím moc silným,“ dokončí započatou větu Logan. Lichotky by jim šly, o tom žádná, otázkou ale je, jak to všechno nakonec dopadne. Jestli to tedy nějak dopadne. „Stejně to tak skončí,“ dodá suše Cass, jakoby tenhle scénář už znala a věděla, že to pravděpodobně povede k pití s vysokým podílem alkoholu. „Spíše nám řekni, jak dlouhou chceš mít noc, Sarah?“ zeptá se Hesh. Tvoje jméno mu splyne ze rtů jako poslední verš nějaké krásné básně. Neměli by tihle dva být takový klasičtí hromotluci, kterým jde hlavně o boj a ženské uhánějí hlavně na vypracované postavy? Máš pocit, jakoby ses ocitla mezi dvěma toreadory. Vyparáděnými bojovníky, kteří chtějí svou kořist. „Nevím jak vy, ale když zvete, tak si dám Seriijskou ledovou brandy. Ať tu nesedím o suchu, protože vy dva byste mě určitě vynechali,“ stěžuje si Cass, že jí nikdo pozornost nevěnuje. Když se ale na ní podíváš, koutkem vyplazený jazyk dává najevo, že i ona se baví a rozhodně to těm dvou nenechá jen tak. „Nikoho bychom nevynechali, Cass, 'dyť víš, že i v práci myslíme na ostatní. Je nuda, když si akci neužijí všichni,“ s těmi slovy se otočí k tobě, neunikne ti jiskra v jeho očích.

Inner Sphere - 21. prosince 2014 20:35

soukromá zpráva od Inner Sphere pro R&R „Dante?“ ujistí se důstojnice a po tvém kývnutí se podívá na hodinky. „Hledala bych ho v hangáru 2, má tam svůj stroj a taky další, které spadají pod něj. Jestli nebude tam, tak zbývá ještě bar nebo posilovna.“ Výtah tiše zpomalí a důstojnice z něj vystoupí. „Ale pozor, často u něj lidi uvíznou na delší dobu, pokud něco chtějí.“ Podle jejího úsměvu se dá jen těžko říct, jak přesně to myslí. Ať už je to jak chce, Dante nabídl svou pomoc tobě, tak snad to nebude nic hrozného, co by mohl chtít na oplátku. Dle rady si zmáčkl tlačítko pro hangár-2, ale předtím si ještě dojel do pro tebe neznámého patra v základně. Touhle dobou tu nebyl nikdo, kdo by se na tebe zvídavě díval a říkal si, proč si přijel do tohoto patra, ale nevystoupil. Cestou dolů sis všiml, že míříš níž, než je hangár, kterým jste už prošli. Zřejmě oddělená část pro jinou techniku nebo jiné případy. Zřejmě se to brzo dozvíš. A taky ses dozvěděl. Dveře výtahu se otevřou a vypustí tě do téměř totožné kopie hangáru, který je nad tebou. Akorát zdě místo lehké a střední techniky, jak kolové tak pásové, byly ty nejlepší skvosty. Mechy. Nebylo jich moc, dvě čtveřice stojící proti sobě. Lehké váhy, dva střední. Noční osvětlení celé scéně dodává na přízračnosti a jistou tajemnost. Jako obři skrytí v noci. Nikde ani nohy, vypadá to, jakoby stroje již nepotřebovali péči lidí a pouze čekají na svou chvíli. „Kouzelné, co?“ ozve se Dante za tebou, až se skoro lekneš. Nevšiml sis ho, jak tam ve stínu sedí na bedně, opřený o druhou a dává si doutník.

Sarah Bain - 21. prosince 2014 21:48

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Sarah... Do čeho se to řítíš... Hesh se mění ve spokojeného kocoura, který vrní potěšením nad ulovenou kořistí. Neodolávám jemnému pozdvihnutí obočí. V obležení kocoura a medvěda... „Byla by škoda, kdyby takový hlásek někdo trápil něčím moc silným,“ zabručí s pobavením v hlase Logan. Osobně si nemyslím, že by jim leželo na srdci zdraví mého hlasu, ale jeho poznámku přecházím mlčením, nedávám jim další příležitost lichotit mému akustickému vybavení. „Stejně to tak skončí,“ poznamenává znuděným tónem Cass, já se neubráním neslyšitelnému uchechtnutí. „Spíše nám řekni, jak dlouhou chceš mít noc, Sarah?“ přede vedle mě Hesh. Mé jméno převaluje na jazyku, jako by ho ochutnával. Páni, skoro jako bych se měla udusit testosteronem, který mě jako horká vlna právě pohladil po tváři. No, alespoň si nestrhávají oblečení a nepředvádějí mi své zástupy svalů. Pobaveně natočím hlavu na stranu a zvednu pohled, dost okatě rozmýšlím svou odpověď, dávám si na čas. „Tak dlouhou, jak bude potřeba. Dnes jsem měla opravdu složitý den...“ Svou odpověď ponechávám neukončenou, jen Cass ví, o čem vlastně mluvím. Nechci, aby toho o mě věděli více, než já o nich. „Nevím jak vy, ale když zvete, tak si dám Seriijskou ledovou brandy. Ať tu nesedím o suchu, protože vy dva byste mě určitě vynechali,“ brblá naoko nasupená Cass a mně hrudí vzhůru vystupuje smích a vyráží ústy ven. Směji se opravdově, Cassina poznámka mě dokonale pobavila. Vyplazuje na mě jazyk, když na ni střelím pohledem, znovu se otřásám smíchy. Logan se snaží situaci zachránit dalším smyslným bručením, já se ale skoro nemohu přestat smát. Úsměv mi ale zmrzá na rtech, když pronáší poznámku o ´akci pro všechny´. Hmmm... Takže i Cass si užije pozornosti? Pohlédnu mu bez jediné pohnutky do očí a opětuji jeho hravý pohled, oba svádíme souboj o to, kdo uhne jako první. Pomalu mě ale opouští alkoholové opojení, v břiše mi začínají poletovat motýli a v hrudi srdce bije poplašně jako zvon. Do hlavy se mi začíná vracet to něco, čemu se říká mozek a zdravý rozum. Rychle mrknu a pohled stočím zpět na Cass. „Dám si to samé jako Cass.“ I když vlastně vůbec nemám páru, co to je a jestli je to silné. Snažím se tak maskovat svou naprostou neznalost v oblasti alkoholu. Tentokrát pohlédnu na Logana a nevinně se usměji. O chvíli později, když už všichni drží svou sklenku pevně v rukou, beru rozhovor do vlastních rukou. Nemohou si přece tolik vyskakovat na chudáčky ženy... „Tak, pánové, povězte mi nějaké zajímavé historky z vašich misí. Určitě jich musí být nepřeberné množství,“ říkám a vzápětí usrkávám svého nápoje se zvědavým pohledem střídavě se upínajícím na každého z ´bratrů´. Au, zatraceně, tohle není zrovna jablečný mošt! Cass, ty mrcho!

Damien Sol - 22. prosince 2014 01:31

soukromá zpráva od Damien Sol pro Sklad Rasputinovu poznámku nechám bez odpovědi. Zdá se že není zrovna nejbystřejší. Pokud bude schopný udržet na uzdě své sebevědomí neměl by být problematickým členem jednotky. Pokud ne bude lepší, když se budu držet dál od jeho osoby. Cesta do skladu se ukázala být další výzvou pro mou orientaci. Jsem si jistý, že stavba této základny má nějaký smysl, ale zatím mi pravidla rozložení naprosto unikají. Návrat do hangáru mě trochu překvapí, protože jsme dost možná šli jinou cestou než předtím. Naštěstí díky tomu mám už hrubý odhad kde se nacházejí ubikace. Dostat se k nim bude trochu jiná záležitost, ale šance už nejsou nulové. Popravdě řečeno mi je lehký ruch pracujících docela příjemný i když noční služba není zrovna záviděníhodná záležitost. Ve skladišti to však vypadá jako hlavní pracovní doba. Vydáme se tedy za vedoucím skladů, který by stejně dobře mohl velet v poli.... "Promiňte mohl byste...." Okamžitě jsem umlčen mylným označením za skladníka. "Ne to jste špatně pochopil. My-" Zkusím zaprotestovat, ale jsem opět useknut dřív než stihnu cokoliv vysvětlit. "Ano pane." Odpovím automaticky když se ozve starý výcvik. Během chvilky stojím u vozíku a hledám, kde se připojit do odvážení materiálu. Z toho bude problém ať to dopadne jakkoliv.

Nikola Rasputin - 23. prosince 2014 23:30

soukromá zpráva od Nikola Rasputin pro "Děkuji, madam." řeknu ji, když mi řekne, kde Danteho hledat. Lidé u něj zůstávají dýl? No, v jejím případě je mi jasné, proč by se u něj zdržela, ale co bude chtít ode mě? Prdel mu nenastavím, to radši budu pajdat do konce svých dní. Ale třeba si bude chtít jen pokecat, nebo dát pár koleček v ringu. S tou ortézou, nebo co pro mě má, to pak nebude problém. Už je to dlouho, co jsem šel s někým do ringu. Pousměju se na důstojnici a zmáčknu tlačítko u patra s názvem hangár-2. Cestou dolů přemýšlím, kde bych ho měl pak hledat. Je to hora svalů, takže asi posilka. Jenže mu dnes nakopal prdel kripl a dvě děcka, takže by mohl být i v baru. A Dante vypadá na někoho, kdo si rád dá. Takže pak zkusím ten bar. Výtah s sebou lehce škubl a s pípnutím otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na hangár, stejný jako předtím. Jenže v něm nebyla vojenská technika. Místo tanků a dalších bojových vozidel tu byla opravdu zatraceně těžká technika. Vypajdal jsem z výtahu a úžasem mi poklesla čelist. Přede mnou stojí několik mechů. Až jsem úžasem hvízdl. Stály tam tak nehybně a tiše. Smrtící několikatunové stroje. V tom ponurém osvětlení to bylo až příliš epické. Z rozplývání se nad mechy mě vytrhl až Danteho hlas. Otočil jsem se na něj a spatřil ho, jak tam sedí na bednách a kouří ten jeho doutník. "Jo, to jo," podotknu a znovu se kouknu na ty potvory. Už se těším, až mi jeden z nich přidělí. Vytáhnu plechovou krabičku a zní cigaretu, kterou si připálím a potáhnu si. "Jo, abych nezapomněl," řeknu a otočím se k němu. "Chtěl jste mě vidět, jak se vrátíme na základnu. Prej, že pro mě něco máte," řeknu a poklepu si na levou, pajdavou, nohu.

Denis Hartraft - 24. prosince 2014 10:03

soukromá zpráva od Denis Hartraft pro Výprava ~ Denis Hartraft, Andreas Shinra, Damien Sol Do skladu jsem šel skoro po paměti. Už jsem tady nějaký čas trávil a dobře vím kde je. Se šéfem skladu jsem se, ale neměl zrovna rád. Teda on proti mě asi nic neměl byl to férový chlap, ale já jsem ho neměl rád protože se s ním nedalo na ničem domluvit. Většinou je tak zažraný do svého, že ignoruje všechno co mu kdo říká. Stál jsme ve výtahu a sáhl jsem si do kapsy. Zjištění, že mám u sebe nějaké kredity mě potěšila. Ovšem horší bylo, že se mi fakt nechtěli utrácet za tu zástěnu. Uvidím co se s ním bude dát usmlouvat. Prošli jsme do hangáru kde pracovala noční směna. Přeci jenom byla slabší než ta co je tu přes den. Zvuk všech nástrojů a příležitostných kleteb je stálý a tady nikdy asi neutichá. Neomylně jsem tak procházel hangárem směrem ke skladu. Proplétali jsme se složitostmi skladu, až jsme slyšel typický řev šéfa skladu. Pomalu jsme došli až k němu. Damien se s ním zkusil domluvit, ale jak jsem tušil byl moc zažraný a nenechal ho mluvit. Jen stál za ním s rukama na prsou a díval se po rukavicích. Kašli na to Damiene. Je jako mezek. Čím dřív to uděláme tím dříve se mu vyvlékneme. Teď už jsme v prdeli. Konstatuji a jdu po přidělené práci.

Inner Sphere - 29. prosince 2014 20:10

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Nabídka „Jo tohle,“ vzpomene si Dante po chvilkovém koukání na tvou nohu. Potáhne si z doutníku a vypustí hustý oblak kouře. Na okamžik mu nemůžeš vidět do obličeje, pak ale oblak rozfoukne. „Je pár způsobů, jak ti dát nohu do pořádku. Jeden více invazivnější než druhý, ale myslím si, že ty normální na tebe už zkusili.“ Zvedne se a protáhne si ruce, pak krk, což je doplněno hlasitým křupnutím. „Běžet si dokázal, sice krátkou vzdálenost, náš malý střet taky byl v pohodě, dokonce jsi jako jediný zvládl překonat celou vzdálenost a ještě se vrátit těm zelenáčům zachránit zadek.“ Postaví se vedle tebe, vzhlédne ke strojům, které tiše čekají na den, až budou použity ke svému účelu. „Krátkodobé zatížení není problém, ne teď, ne v dobré dny. Ale vsadím se, že někdy si rád, když si dojdeš pro kafe, co?“ „Jeden způsob, jak se z toho dostat, je přijít o nohu. Ale řekněme, že pokud to jde, tak tuhle metodu zatím dáme bokem,“ zašklebí se Dante s doutníkem v puse. „Pak tu máme exoskelet, těžkopádnou potvoru, která je spíše na obtíž než ku prospěchu, navíc ji používají ti, kteří se už prakticky z vlastní vůle hýbat nemohou. Taky je out.“ Opět následuje chvilka ticha, jakoby přemýšlel, jaké zdravotnické způsoby ještě existují. Další oblak kouře, přes který nejde pořádně vidět. „Nahrazovat kloub umělým je pakárna, pro civila dobré, pilot by to brzo rozflákal. Takže nám zbývají mikrovlákna nebo vnější robotika. Záleží to pak taky na tobě a na tom, kolik tomu chceš obětovat kreditů.“ Myslel sis to. Něco takového ti společnost bohužel nezaplatí. Ne hned, tak brzo po nástupu. Ani s kredity na tom teď nejsi dobře, za ty poslední ses dostal sem, takže tvoje jediná šance je rychle vydělat a pak teprve můžeš začít něco dělat. Dante pozná tvou reakci, jak sis uvědomil, že to nebude hned, ale nejdříve po první misi. „Žádné strachy, stojí to sice hromadu kreditů, ale Cobane ti to bude pomalu strhávat.“ Jeho široký úsměv tě do jisté míry uklidní. Možná to bude chvilku trvat, ale dříve nebo později to prostě bude.

Inner Sphere - 30. prosince 2014 22:11

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Vyprávění „Složitý den?“ zeptá se Logan se zvědavostí v hlase. „No, jestli tohle je tvůj první den tady, nedivím, že sis užila svoje. Začátky nemá nikdo rád.“ Na odpověď čekal jen okamžik, pak hned dodal něco všeobecného, aby tě nenutil do odpovědi. Buď ho to tolik nezajímá, nebo se právě něco chce donutit touto nenucenou cestou. Hesh mezitím objednává vaše pití. Za pár okamžiků na baru přilétnou dvě vyšší široké skleničky na tenké štopce. Cass ji hned chytá dlaní, štopku si nechává proklouznout mezi prsty, ať jí nádobka hezky leží v ruce. Krátce přičichne a koutky se ji zvednou ve spokojeném úsměvu. Barman postaví další dvojici panáku na bar. Tohle vypadá na whisky. Oba Thomsonovi je chytají a Logan udělá krátký krok dozadu, aby vám s Cass nebránil v přiťuknutí. Dají vám přednost, pak si i oni vyžádají přímý pohled do očí a jemný kontakt skleniček. Konečně nadešel čas ochutnat, co ti tvá společnice vybrala za pití. Tekutina ti sklouzne do hrdla. Je o mnoho jemnější než to, co Cass objednala prvně a hlavně to má zajímavou ovocnou chuť. A jakmile to polkneš, dochází ti, proč má v názvu led. Obvykle alkohol po cestě do žaludku hřeje, tenhle dělá přesný opak. Udělá se ti z toho husí kůže. Najednou se všichni tví přísedí uchechtnou. Dřív, než se zeptáš, čemu se smějí, protože ty sis ničeho nevšimla, míří ke Cass dva kreditové čipy. Kolik na nich je to bohužel nevíš. Změříš si pohledem zřejmého výherce nějaké sázky. „E-e, takhle se na mě nedívej, je to tradice. Kdo někoho naláká na Ledovku a dotyčný se z toho otřepe chladem, vyhrává.“ Spokojeně si strká oba čipy do kapsy u kalhot. „Já si tím nepřišla,“ zubí se. „Historku?“ Hesh si promne bradu, jako by vybíral tu pravou. „O Atlasovi ví,“ houkne Cass, tentokrát otočená na vás, jakoby se už nehodlala stranit konverzace a taky do ní nějak přispět. „Ou...“ zamručí nespokojeně Logan. „Proč naše největší úspěchy vypráví někdo jiný?“ „Protože vám mužským všechno moc trvá,“ odpálkuje ho Cass. „Touché!“ ozve se odněkud z hospody, jakoby vás poslouchali. Nevíš odkud to bylo, ale zřejmě dost blízko, aby vás slyšeli. A při tvém letmém pohledu spatříš další ženu v baru, tak tušíš odkud to mohlo být. „Moc pěkné,“ okomentuje to Hesh. „No, jedna zajímavá by tu i byla. Ještě tehdy před Cobanem jsme dělali každý sám na sebe.“ „Ale ne,“ postěžuje si Logan, protože je mu zřejmě jasné, o co půjde. „I tak jsme ale už několikrát dělali spolu, náhodné kontrakty pro více žoldáků,“ pokračuje Hesh. „No a tak se stala taková věc, na kterou bych chtěl vidět kurz, protože to by byla výhra!“ „Dostal jsem kontrakt na jednoho nepohodlného politika,“ přebírá vyprávění Logan. „Korupce, praní peněz a tak. Samozřejmě pro okolí všechno prezentováno jako „služba planetě.“ Odměna byla dobrá, tak proč to nevzít. A tak jsem nasedl do Vulture a vyrazil. Ochranku ten prevít měl dobrou, celý Lance mechů, sice nižší váhy, ale i tak, tankové eskorty, pěchotní podpora.“ „Věděl, že po něm někdo jde,“ shrnula to Cass. „Povedlo se mu zlikvidovat půlku eskort, zbytek vyřadit. Zbavil se tři mechů a zbyl mu jeden. Jak ho potkal, nemohl střílet.“ Hesh naschvál čeká, aby ses zeptala „proč?“ a tak mu vyhovíš. „Koukáš na ten důvod.“ Logan kývne bradou na svého bratra a ten se jen usmívá, jakoby vzpomínal na onu situaci. „Jen on je takový magor, aby si na Mad Catovi udělal z kokpitu obrovského smajlíka. Po asi minutě, kdy jsme kolem sebe chodili a mířili na sebe tunami zbraní se prostě otočil a odešel. Já splnil misi, našel si ho a od té doby plundrujeme soustavy spolu.“ „Nechcem riskovat to, že zase budeme stát proti sobě,“ řekne s úsměvem Hesh a upije si whisky. „A jaké je vlastně tvoje zařazení, Sarah?“ zeptá se Logan. Zobrazit SPOILER Hoď si na opilost a podle toho můžeš reagovat :)

Nikola Rasputin - 31. prosince 2014 14:45

soukromá zpráva od Nikola Rasputin pro Nabídka přijata Když Danta začal vysvětlovat jednotlivé postupy, co by se daly udělat, dal jsem si pravou ruku za záda a levou rukou jsem třímal cigaretu a pokuřoval. Jen jsem se pousmál, když se zmínil o tom běhu a akcičce v lese. Byla to sranda, rád bych si to zopakoval. Sice v jiném oblečení a jiných botách, ale prostě rád bych si to zopakoval. "Bohužel jo. Kolikrát už se prostě stalo, že jsem nešel na pohovor, nebo zaplatit za byt, protože jsem se nemohl pohnout," řeknu mu popravdě a napadne mě jedna věc, která mě tížila už tak dlouho. Jak je sakra možné, že mě vybrali jako pilota pro mecha, když jsem kripl? Jsem myslel, že požadavky na pilota jsou nějaké těžké a zátěžové testy. Ale radši se v tom nebudu rýpat. Jsem kurevsky rád, že jsem tu. Že mě vzali. Že mi dali další šanci bojovat. To je tak jediné, co umím. "Pokud bych si mohl vybrat, tak asi tu vnější robotiku. Několik operací už jsem protrpěl a další vrtání v noze už fakt nechci. Kdybys to viděl...to je jak od feťáka. Zjizvená a dořezaná," povzdechnu si a dokouřím cigaretu. "Jestli mi to tedy společnost Cobane bude strhávat z výplaty, žádný problém s tím nemám. Ale slib mi jednu věc. Jakmile si na tu vnější robotiku zvyknu, dáš si se mnou pár koleček v ringu," řeknu mu s úsměvem a otočím se k mechům. "Tak velcí. Tak smrtonosní. Kterej je pro mě? Vždy jsem byl spíš pro těžší zbraně a velký kalibr," řeknu Dantemu, aniž bych se na něj podíval a vyrazil jsem k mechům.

Andreas Shinra - 01. ledna 2015 02:28

soukromá zpráva od Andreas Shinra pro Cesta nám netrvala dlouho a cesta do skladů mi byla zpříjemňována hudbou, kterou jsem měl ve svých sluchátkách. Nebyl jsem ten, co by nás vedl a jak se zdálo, tak Denis věděl naprosto přesně kam jít, takže jsem zůstal na jeho navigaci. Nakonec to dopadlo ale tak, že jsme byli označeni jako posily, což se mi osobně moc nelíbilo. Chvilku jsem jen tak stál s rukama v kapsách a přemýšlel jsem, jak bych měl asi pomoci a nakonec jsem se také nějak zapojil. Jako všichni asi věděli, že nejsem ten nejsilnější a nejvíce manuálně zručný. Tedy, řekněme, že ne v tomto druhu práce, protože jakože nosit bedny a převážet je z místa na místo bylo trošku něco jiného, než jsem si představoval, že budu dělat, ale tak co už. Při všem mi hraje stále hudba a já se tak nějak snažím, nestěžuji si, ale můj výraz není, řekněme, že jeden z těch nejšťastnějších, který by mohl být viděn na mé tváři. Pokud na mne řval, nebo něco dělal, tak jsem ho ignoroval do doby bezprostřední konfrontace a dělal, že ho přes hudbu neslyším, i když jak již členové naší skupiny mohli vědět, já jsem jej slyšel až moc dobře.

Sarah Bain - 05. ledna 2015 21:44

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Vývoj událostí, opilecké stavy a škytání Logan se ze mě právě snaží vymámit příčiny mého negativního hodnocení dne. Cítím se nějak zpomaleně. „Začátky nemá nikdo rád,“ odtuší a tváří se naoko soucitně. Skoro mi z toho trnou zuby, jak se mi snaží dostat pod kůži. No, hochu, to nebude tak jednoduché... ušklíbnu se v duchu a na jeho otázku neodpovídám a pohlížím směrem k baru. Hesh se mezitím ležérně opírá o masivní tmavé dřevo baru a objednává naše drinky. Nakláním hlavu, zdá se mi to, nebo je jeho pozice více než vyzývavá? Zvednu jedno obočí, mé podvědomí udělá to samé. Jako bys ty sama nedělala před chvílí přesně to samé! Nutno říct, že pohled to není zrovna nepříjemný. Sklenice s čirou tekutinou alkoholu, který mi nalitý v podivné široké sklenici po další chvíli čekání přistane v ruce, zvláštně voní. Ucuknu, když mi jeho odér málem sežehne všechny chloupky v nose. Natahuji se směrem ke Cass, abych si s ní přiťukla. Když jí pohlédnu do očí, zvláštně potutelně se tváří. Jako by na něco čekala, na něco, co ji asi náramně pobaví. Cass, tvoje nečisté úmysly jsou očividné, tohle si ještě vyřídíme! vzkazuji jí v duchu. Poté se nakláním i k oběma mužům, každý z nich celkem přespříliš dlouhou chvíli podrží svůj pohled svázaný s mým, mírně rozostřeným. Cítím, jak se mi do tváří hrne nepříjemné teplo. Zrádče! Po prvním doušku se otřásám zimou. Zamračím se na kapalinu zbývající ve sklenici. Její druhá část právě stéká dolů mým jícnem a hltanem do žaludku. Zanechává za sebou nejdříve ohnivou, ale poté podivně chladnou stopu. Jak že se ten nápoj jmenuje? V odpověď na mou nezodpovězenou otázku se všichni tři pobaveně zasmějí. Zvednu oči a na všechny tři postupně udiveně pohlédnu. Cass vzápětí natahuje ruku, do které jí jako dvě stíhačky přistávají kreditové čipy a já nepochybuji, že budou vcelku nadupané. „E-e, takhle se na mě nedívej, je to tradice. Kdo někoho naláká na Ledovku a dotyčný se z toho otřepe chladem, vyhrává,“ zvedá v obranném gestu ruce. Snaží se ještě více ospravedlnit, ale já už ji neposlouchám. Napůl naštvaně a napůl pobaveně se na ni zamračím a vzdorovitě do sebe vyklopím zbytek tekutého ledu. Hesh si teatrálně mne bradu, když se snaží přijít na tu pravou chlapáckou historku. Cass jej s naoko povýšeným výrazem upozorňuje, že jejich největší triumf, udolání Atlase, už jim ukradla ona. Logan se snaží tvářit ublíženě, upřímně, moc mu to nejde. Cass jej dokonale odpálkuje, bod pro ni. V duchu tleskám, v realitě cítím, jak se mi začíná točit hlava. Odněkud z baru se ozve hlasitá chvála Cassina vítězného výstupu. Pátrám očima v davu a spatřím další ženu. Poněkud shovívavě se na mě usmívá a já jen dumám proč. Vyděšeně vykulím oči, když ze mě vyrazí prudké škytnutí. No, bezva. Tohle jsem ještě potřebovala. Doufám, že si toho nikdo nevšiml... Zlé, moc zlé tělo! Po celou dobu vyprávění historky o seznámení těch dvou dokonalých alfasamců se vší silou snažím zadržovat škytání, které otřásá celým mým tělem. Sakra! Také začínám cítit vzrůstající nutkavou potřebu odskočit si na záchod, modlím se, aby svůj román ukončili co nejdříve. Z úvodu vyprávění se mi podaří zachytit jen několik útržků. Loganova nájemná vražda neposlušného politika, naráží na silný odpor, setkává se s Heshem, který nemůže střílet. Jeho pohled ode mě asi vyžaduje nějakou reakci, předpokládám že čeká na slovo proč. V duchu se pokřižuji (i když věřící nejsem) a doufám, že to bude ta správná otázka. „Proč?“ ptám se. Oddechnu si, když se jeho pohled změní v uspokojení. Pohroma zažehnána. Takže pokud jsem to správně pochopila (čímž si nejsem moc jistá, protože to jejich neustálé doplňování vyprávění a vět toho druhého mě pořádně mate!), tak se střetli na misi, nezabili se (čímž jsem si vcelku stoprocentně jistá, jinak by se tu přede mnou nenaparovali) a pak se našli a stali se bratry. Láska až navěky, jak poetické. Jejich rozzářené pohledy mě ale zvláštně potěší, je fajn vidět někoho, kdo se umí radovat (a má z čeho) a těšit ze svých úspěchů nebo života. „A jaké je vlastně tvoje zařazení, Sarah?“ otáčí se přímo na mě, všichni tři vyčkávavě hledí na můj překvapený obličej. Potlačím další škytnutí. „Castle lance nováčků, právě dnes jsme sem dorazili,“ podaří se mi ze sebe vytlačit bez dalšího ponižujícího škytnutí. V duchu se pyšně plácám po rameni. Vlastně ani jako taková troska nevypadáš, Sarah. „No, asi budu muset na dámy, tak mě na chvíli omluvte, hoši,“ zachichotám se při použití toho oslovení. Příliš rychle vstanu z barové stoličky, na které jsem seděla, ztratím rovnováhu, zavrávorám a padnu přímo do náruče na tvrdou Loganovu hruď. Na zlomek sekundy zavřu oči. Ne, vůbec nejsi taková troska, máš pravdu. nadávám si v duchu. Tohle bude ještě zajímavá situace... A můžeš si za to sama! štěká na mě mé podvědomí s výrazem sedmihlavé saně. Tenhle den je čím dál lepší...

Inner Sphere - 12. ledna 2015 10:28

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Sklad ~ Denis Hartraft, Damien Sol, Andreas Shinra Práce vám šla rychle, nebyli jste na to sami, lidi z noční směny dělali svou práci dobře, vy jste se připojili a snažili se s nimi držet krok. Některým to šlo rychleji od ruky, někteří se prali s nahazováním beden na dvoukoláky. Tak či onak, během hodiny jste byli hotoví, značně unavení, ale aspoň můžete říct, že jste udělali další produktivní věc pro zdejší základnu. Po složení poslední bedny jste zamířili k vedoucímu skladu, který opět koukal do papíru a popíjel u toho něco z extrémně velkého hrnku. „Hotovo? Paráda hoši, čipy vám pošlu. Kam je to mám hodit?“ Jak se vypořádáte s jeho ochotou vám zaplatit je na vás, nicméně svoje jste si odpracovali a tak proč za to něco nedostat. Po oznámení svého pokoje mu řeknete, proč jste vlastně za ním přišli a že to tak úplně nebyla práce. To ho rozesměje. „Zástěna navíc se tu vždycky najde, svářeči je rádi likvidují, tak máme zásoby. Nalevo od vchodu by měl být kontejner a v něm by měly být. Klidně si nějakou vyberte, strhnu vám to.“ Vaše výprava tedy vypadá úspěšně. Zamíříte k východu, otevřete kovový přepravník a ten vám odhalí svůj obsah. Je v něm hned několik druhý zástěn. Ty kovové pohledem hned přeskočíte. Pak jsou tam bytelnější a nebo obyčejné nemocniční z látky. Je na vás, kterou zvolíte, podle toho vám bude stržena odměna.

Inner Sphere - 12. ledna 2015 11:04

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Stroje ~ Nikola Rasputin Dante jen souhlasně kývne, když mluvíš o tom, že si nemohl občas splnit svoje povinnosti kvůli své noze. Každý něco takového zná, ať už je to nemožnost dostavit se kvůli tělu, nebo jiným věcem, všichni si projdou občas něčím, co je nenechá dělat to, co chtějí. „To znám, takovému zranění se někdy nejde vyhnout a pak si to s sebou neseme dál. Operaci se asi nevyhneš, ale noha určitě bude vypadat lépe, až s ní doktoři skončí.“ Potáhne si z doutníku a užije si chvilku kouře a nikotinu. „Hlavně sám poznáš, že se budeš cítit, jako kdyby se noze nikdy nic nestalo.“ Na tvůj požadavek se zasměje. „To si piš, můžeme klidně zopakovat naši hru na kočku a myš se zbytkem jednotky. Uvidíme, kdo to vyhraje tentokrát.“ V hlase mu zní výzva, jakoby se těšil, až na to přijde čas a bude vám to moci vrátit i s úroky. Tehdy vás podcenil, vrátili jste mu to hned dvojnásobně, když jste ho zasáhli. Žádný důstojník, ať už přátelský nebo ne, nenese porážku dobře. A pokud se chce pomstít jen hrou, tak je to ta lepší varianta. Uslyšíš, jak se zvedne a dojde k tobě. Opět vydechne kouř, tentokrát jedno velké kolečko, které letí k mechům. „Smrtonosní to teda jsou, ale co se velikosti týče, tak jsou to prckové. Třiceti tunová třída, nic většího do začátku jen tak nedostanete. Ale největší z nich je Cougar...“ Dante ukáže na jednoho z mechů. „A Wolfhound. Váhově jsou na tom stejně, ale Wolf je rychlejší a má menší bojovou hodnotu. Ulleři,“ ukáže na zadní dvojici. „Zase mají nejrozmanitější výzbroj.“ „Čemu přesně dáváš přednost? Řekněme, že máš právo si vybrat, když sis je našel jako první,“ usměje se Dante s doutníkem v puse.

Inner Sphere - 12. ledna 2015 20:08

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Taktický přesun na dámy ~ Sarah Bain Tvého škytnutí si buď nikdo nevšiml, nebo ho ostatní shovívavě přešli. Si prozatím spokojená se svým hereckým výkonem, protože opilost, včetně reakcí tvého těla na alkohol, se ti daří držet na uzdě a tvářit se, že vyprávění věnuješ svou veškerou pozornost. Hesh zamručí, když řekneš, že si Castle, ale bohužel se mu nedostane šance na to něco říct, protože po své omluvě padáš přímo Loganovi do náruče. Náraz to není nijak tvrdý, žoldák tě zachytil vcelku ladně a lehce, jakoby na něco takového byl celou dobu připravený. Nicméně tvé tělo se v tom okamžiku nalepilo na jeho. Pod tričkem, které na sobě má, cítíš ocelové provazce svalů. Sice nejsou žádní extrémní namakanci, ale sílu určitě mají. O to svědčí tvé nové zjištění. Po chvilce ticha uslyšíš smích, jak tvých dvou obdivovatelů, tak Cass. Je to ale uvolněný smích. „Žiješ?“ ucítíš vibrace v Loganově hrudi. „Pokud neuděláš žádnou kravinu, není důvod proč by neměla,“ okomentuje to Cass a ty se konečně postavíš na vlastní nohy. „Jdu s tebou,“ řekne ti s úsměvem, když vyrážíte na vaše malé útočiště. „Ne, že bych chtěla znít jako kazič párty, ale pokud máš zítra výcvik, jakože určitě máš, tak už bys to měla zabalit, Sarah.“ Její hlas zní vážně, ale přitom kamarádsky. Myslí to jako upřímnou radu od někoho, kdo už to zde má zažité. „Není nic horšího, než makat s kocovinou. A ty to máš horší, já můžu ničit věci.“ Zlehka se zasměje. „Nicméně musím říct, že díky tobě, znám ty dva zase o kousek lépe. Do teď jsem nevěděla, jak se dali do kupy a to už jsem s nimi párkrát jela jako druhý Lance.“

Damien Sol - 26. ledna 2015 23:29

soukromá zpráva od Damien Sol pro Sklad Práce mi jde docela dobře od ruky, zvlášť protože její organizaci má v rukách kompetentní člověk, byť má problémy vnímat co ho právě nezajímá. Navíc tento druh práce by mi byl docela příjemný, kdyby se zásoby skádaly trochu jinak. Chápu že to je praktické, ale systémově to k sobě prostě nepatří. Naštěstí je hotovo celkem rychle a výsledná únava z dobře odvedené práce je velmi příjemná. Cesta sem zabrala dlouhý čas a když nepočítám ten zvláštní pohovor/sparring tak jsem doposud byl nepříjemně zatuhlý. Nakonec mi chvíli trvalo si uvědomit, že ke skladníkům správně nenáležíme a v doprovodu ostatních jsem se vydal konečně vysvětlit vedoucímu proč jse sem doopravdy přišli. Smích jsem čekal,takže jenom nesměle přikývnu na souhlas s přijetím peněz, kterých se mi stejně v současné době nedostávalo. Navíc nám hned ukázal kde hledat zástěny a kontejner opravdu nezklamal má očekávání. Naopak je v mnohém předčil. Dokonce kovové? Pravda konstrukce je v principu stejná ... Mé oči pátrají po vhodné záležitosti, kterou nakonec najdou. Obyčejná dva metry vysoká zástěna na nohách potažená umělou látkou, které by nemělo vadit vlhko a byla omyvatelná místo potřeby přát. Navíc má konstrukce pant s druhým křídlem, takže ji bude možno postavit do tvaru 'L' nebo nechat tak složenou. Šířka jednoho křídla odpovídá metru a měla by pro naše potřeby bohatě stačit. To vše v krémově bílé barvě. "Toto by odpovídalo mojí představě." Ukážu ostatním vybraný kus.

Sarah Bain - 27. ledna 2015 21:38

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Co nejrychleji pryč... Najednou se cítím náramně střízlivá... Zvedám oči a koukám Loganovi ze své snížené pozice přímo do očí. Cítím pod sebou jeho tělo, hrudníkem těsně přitisknutá na něj (pročež musím uznat, že skoro cítím každý jednotlivý sval těsně obepnutý nataženým tričkem) se snažím konečně znovu pohnout. Tělo jako z kusu ledu se mi nedaří znovu zprovoznit, jako by mě uvěznil ve svém obětí, a tak se červenám od hlavy až k patě. Mé podvědomí naštvaně dupe do země. Hloupá, hloupá, hloupá! Začíná se ozývat jejich smích, nejdřív jej ale cítím v Loganově hrudi jako silné otřesy, kvůli kterým až nadskakuji. Ačkoliv je zřejmé, že se mi nevysmívají, má důstojnost a sebevědomí prchají ruku v ruce ven z baru, rukama si rvoucí vlasy a hlasitě za sebou práskajíc dveřmi. „Žiješ?“ zjišťuje a já červenám ještě víc, pokud to je to vlastně možné. Nepatrně kývnu a konečně se dávám do pohybu. Neohrabaně se zvedám, nohy se mi třesou vlivem předešlé události. „Jdu s tebou,“ usmívá se na mě Cass, já její úsměv ale neopětuji, cítím totiž, jak blednu a obličej se mi stahuje do nepřirozené grimasy. V odpověď jí pouze přikývnu a bez dalších slov a ohlédnutí se vydávám na vratkou cestu k záchodům. Cítím na sobě pohledy všech návštěvníků baru, je jedno, jestli se na mě doopravdy dívají, nebo ne. Bodají mě jako miniaturní jehličky. Mlčky se napůl potácím, napůl proplétám mezi stoly těsně přistavenými k sobě, aby se do vcelku malého prostoru vlezlo co nejvíce zákazníků. Cítím ale, jak mi ta událost pročistila hlavu. Děkuji pěkně... „Ne, že bych chtěla znít jako kazič párty, ale pokud máš zítra výcvik, jakože určitě máš, tak už bys to měla zabalit, Sarah,“ podotýká Cass, když se náhle objevuje po mém levém boku. Horlivě kývu hlavou. „Myslím, že bych měla co nejrychleji vypadnout, jinak si nadělám ještě větší ostudu, než doteď...“ zašklebím se ne příliš nadšeně. „Není nic horšího, než makat s kocovinou. A ty to máš horší, já můžu ničit věci,“ směje se soucitně, já ale mlčím. „Nicméně musím říct, že díky tobě, znám ty dva zase o kousek lépe. Do teď jsem nevěděla, jak se dali do kupy a to už jsem s nimi párkrát jela jako druhý Lance,“ snaží se zlehčit situaci, když vidí můj výraz ´právě jsem snědla ten nejkyselejší citrón na světě´. Přikývnu strnule a zavírám se v kabince. Posadím se na prkýnko zavřeného záchodu a skláním hlavu. Věděla jsem, že pokud sem půjdu, tenhle večer dopadne všelijak, že si ale udělám takovou hanbu, jsem nečekala. Cítím, jak se po okrajích mého zorného pole pomalu stahuje stará známá panika a temnota. Rychle dokončuji potřebné a vyrážím z kabinky ven. Svůj vzhled přejdu letmým pohledem do zrcadla, nepotřebuji se mučit svým nevábným opileckým vzhledem. Počkám na Cass a oznamuji jí, že bude opravdu nejlepší, pokud se co nejrychleji uklidím zpět do své ubikace. Kde mě čeká další banda chlapů, které budu muset čelit... Zapřísahám se, že po příchodu zpět sebou prostě a jednoduše hodím do postele a nebudu odpovídat na žádné jejich otázky. S Cass za zády mířím na okamžik zpět k baru, abych se s oběma novými známými rozloučila. Přece jen nás pozvali na drink a bavili se s námi celý večer. A potom rychle pryč, maluji si v duchu. Tenhle den byl až příliš dlouhý a namáhavý.

Nikola Rasputin - 05. února 2015 18:07

soukromá zpráva od Nikola Rasputin pro I choose you, Cougar! Poslouchám jak mluví. Vypadá to, jako by sám zažil něco podobného. Co když ten parchant má už po operaci hnát, nebo pracek? Zvědavost mě nakonec přemohla a já se zeptal: "Zníš, jako bys něco podobného zažil," řeknu, aniž bych se na něj podíval, "co se stalo tobě?" Tak zazněla má otázka a stejně doufám, že Dante opravdu není na takové to salutování a za vším strkat slovo pane. "Jo a jinak s tou hrou na kočku a na myš," znovu se ozvu a tentokrát se otočím. "Nejsi jediný, kdo byl u speciálních jednotek," usměju se na něj a zase se otočím k těm železným obrům. Nejvíc se mi líbí ten vysokej. Vypadá odolně a se slušnou výbavou. "Cougar, jo?" řeknu zamyšleně, když mi je Dante představí a dovolí mi si jednoho už vybrat. "Za tohle máš u mě panáka, seržo." řeknu mu a rozpajdám se směrem k obru jménem Cougar. "A ne jednoho," znovu se na něj otočím, když přijdu k tomu drobku. "Beru tohohle. Jen mi řekni co má za výzbroj, popřípadě její alternativy."

Denis Hartraft - 06. února 2015 06:37

soukromá zpráva od Denis Hartraft pro Sklad Celá ta naše anabáze ve skladu poměrně utíkala. Až jsem se divil, že to jde tak hladce. Ne, že by na skladníka člověk potřeboval nějaké zvláštní vzdělání nebo umění. Vzít bednu, hodit si jí na vozík a odtáhnout kam Vám řekli. Se silou jsem neměl problém, ale ještě se ozývala moje noha, kterou jsem si trošku pochroumal při našem přijímání, takže jsem trošku kulhal, ale nebylo to zase tak zlé. Celá práce byla do hodiny hotová, což bylo k mé úlevě, neboť být tu déle tak tu asi chcípnu. Na rozdíl od nich já už si plnil svoje dneska od rána a už toho začínám mít celkem dost. Doufám, že si nenajde nějakou další práci. U něj je všechno možný. Zkonstatuji, když s ostatníma vyrážíme za skladníkem, aby jsme mu vysvětlili celou situaci a toto nedorozumění. Zatímco podřízení makají, tak šéf si sedí u kýble s kafem a něco si čte. Jo, tihle skladníci si umí zařídit práci. Byl jsem rád, že naše práce bude čipově ohodnocená. Když už se tady dřu tak si je zasloužím. Fajne díky šéfe. Prohodím ke skladníkovi a pak s ostatními zamířím ke koňtasu. Damien ukázal svoji představu a já s ním musím souhlasit. Myslím, že to je absolutně ideální. Tou kovovou by nás ještě mohla zabít a na druhou stranu kasárny nejsou hotel. Vezmi jí, já Ti pomůžu. Aspoň se konečně můžeme jít natáhnout.

Andreas Shinra - 08. února 2015 20:46

soukromá zpráva od Andreas Shinra pro Konečně do postýlky Bylo snad úplně jasné, že těm, kteří tady jsou od toho, to půjde líp, než mě, ne? Navíc když to vezmu celkově kolem a kolem, nebyl jsem také vycvičen úplně jít do mechu a tak bojovat, ale tak to je jedno. Snažil jsem se jak to šlo, navzdory tomu, že jsem nebyl silný jako ti dva, co to dělali nedobrovolně se mnou, ale tak co jsem měl dělat, že? Nakonec nám řekl, že je to hotovo a že samozřejmě již můžeme jít, navíc, že nám dá nějaké peníze. Myšlenka, že by je nám nedal, mne sama o sobě docela pobouřila a radši jsem si nepřestavoval, jak bych asi reagoval. No, asi bych díky své povaze nevystartoval, ale minimálně bych si stěžoval. Měli jsme na výběr dvě zástěny, na které jsme se šli podívat. Jedna kovová a jedna z nemocniční látky. Sice mne to bylo celkově fuk, ale tak aby chlapi měli klid, tak jsem se jim přikývl na tu nimi vybranou. Dá se tedy říci, že jsme měli hotovo a že snad po nás nebude chtít již nic. Se stále sluchátky na uších jsem jim nějak pomohl, navzdory tomu, že jsem byl asi z nich nejvyčerpanější, tak jsem se stále snažil. Nebyl jsem na to prostě stavěný. Měl jsem navíc chuť na lízátko nebo něco sladkého z mé kapsy, ale díky nemožnosti si sáhnout do kapsy, protože jsem oběma rukama držel zástěnu jsem měl smolíka. Ještě jsem k tomu měl ruce špinavé od toho, co jsme tahali, takže žádná ideální situace pro mojí maličkost.

Inner Sphere - 09. února 2015 10:27

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Dojmy ~ Sarah Bain „Ostudu?“ zvedne Cass obočí, když se ujišťuje, jestli tě slyšela dobře. „Sarah, nechci ti nic říkat, ale kdybych neviděla teď tvůj výraz, zbaštila bych ti to, že si to měla v plánu.“ Krátce a upřímně se zasměje. „Neboj, ty dva ani nenapadne, že si ztratila rovnováhu. Mě by to nenapadlo. Neber to tak vážně,“ řekne smířlivě a s plácnutím po zadku zamíří splnit misi, kterou zde má. Když ji oznamuješ, že plánuješ odejít, jen souhlasně kývne, ale než se rozejdeš, jemně tě chytne za ruku. „Ale nejsem pro, aby si odcházela s takovouhle náladou. Vsadím se, že se ti za tou tvou bandou nechce, takže jestli nejsi proti, můžeš dneska zakotvit u mě na čtvrtém patře.“ Její nabídka je upřímná stejně jako úsměv, se kterým ti to nabízí. Pak už opouštíte zdánlivý klid místnosti a zase se dostáváte do baru. Poděkuješ Loganovi a Heshovi za večer a prakticky v ten moment je opouštíš bez toho, aby měli šanci něco říct. „A já obětí nedostanu?“ Houkne ještě Hesh, když jsi v doslechu s hraným smutkem. „Máš smůlu, moc pomalý,“ rýpne si Cass, když si bere bundu a hned tě následuje. „Vidíš, říkala jsem ti, že je to nenapadne.“ Venku už je naprostá tma, kromě světel, které ozařují budovy, je jediným zdrojem světla měsíc, který zrovna vyšel na obzor. Jeho bílé světlo vrhá na základnu jiný pohled, než kterého sis všimla přes den. Takhle bez života venku, který tu předtím bujel, to tu vypadá klidně. Kontrast, tak by se to nejlépe dalo vystihnout. A co se týče teploty, ta se taky značně snížila, proto s Cass rychle zamíříte do vnitřku hangáru, kde díky neustále práci je relativní teplo. Noční směna dál pracuje, plynulý chod základny je zřejmě to, pro co tihle lidi zkrátka žijí. „Spíte vy někdy?“ houkne Cass na skupinu techniků, kteří se zrovna rýpají v motoru transportéru. „Ne, jedeme na čistý kofein a pizzu!“ odpoví ji jeden značně umazaný. Veselý smích všech kolem dává jasně najevo, že s ním naprosto souhlasí. „Ti kluci jsou úžasní,“ začne Cass, když přicházíte k výtahu. „Za týden jsou schopní opravit skoro všechno. Pouze nemožné jim trvá dva týdny.“ Dveře výtahu se s cinknutím otevřou a vy nastoupíte. „Tak mě napadá. Zkusila sis někdy řídit mecha?“ Cass čeká na tvou volbu patra. Neví, ve kterém patře máš ubikace ty, ale tobě o svém řekla.

Inner Sphere - 09. února 2015 15:55

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Cougar „Roztříštěné rameno. S rukou bych podle doktorů neměl už nikdy hýbat, teda, to mi řekl ten, který viděl mojí pojistku. A ten druhý, který dostal zaplaceno, mi ho poskládal dohromady. Mám v něm více kovu než kostí.“ Když se ale podíváš na obě jeho ramena, nedokážeš říct, které z nich by mělo být to operované. Buď už to je tak dlouho, že jizvy nejsou vidět, nebo se to zkrátka ztrácí. Doktoři v dnešní době jsou schopní neskutečných kousků, takže je možné, je mu jizvy kryje umělá kůže. Dance se zasměje, když zmíníš speciální jednotky. „Nikdy jsem nebyl u armády. Tak nějak jsem vždycky skončil na druhé straně barikády, když o něco šlo. A zřejmě proto mě Cobane nabral. Ale když už si to nakousl: Kolik let sis oddělal? A proč tě vylili?“ „Alternativy bohužel nebudete mít k dispozici. Corporace chce, abyste se nejdříve zaučili s základním vybavením, navíc nebudete mít ani zásoby nebo peníze na koupení dalších zbraní. Takže a si s tím něco odběháte, budete utrácet jak šílení. Už to vidím.“ Usměje se. Zajde k bedně a vezme z ni malý ovladač. Něco na něm zmáčkne a světlo nad Cougarem se s hlučným cvaknutím zapne, osvětlí tak detaily, které byly do teď skryté. „Levé a pravé torso,“ zeleným laserem přejede přes ramena mecha. „Klanové rakety s dlouhým dosahem. Deset ran na dávku. Pravá ruka má v sobě Klanový těžký laser s prodlouženým dosahem. Na druhé ruce jsou ty samé verze, jenom jeden střední a jeden lehký laser. Slušná palebná síla na jakoukoliv vzdálenost, když vezmeme v potaz, že má 35 tun.“ Odklepne si doutník a pokračuje v popisu. „Celkem 4 a půl tuny pancíře. Ještě by se vešel nějaký, ale jeho konstrukce více váhy neudrží. V nohách a těle a pětici výměníku tepla a v hlavě B.A.P – Aktivní Sondu Bígl. Neptej se mě, já to tak nenazval. Prodlužuje dosah senzorů a snižuje dobu zaměřování raket. Celková rychlost 97 kilometrů za hodinu a je ohebný až to bolí. Zvládne nějakých 270°. Zbývají mu dva volné sloty pro zbraně, ale opět, máme tu váhové omezení. Prostě to chudák neunese.“ Zobrazit SPOILER Popis ve zkratce. Zkratky bys už mohl znát, když tak je to přesně to, co máš napsané v příspěvku. 2x CLRM10 – 3.5t CERLGL – 4t CERMDL – 1t CERSML – 0.5t 35t – 4.5t armor – 135hp BAP Beagle Active Probe – sensory +; lock-time - 5 Heat Sinků 97KMH RT – 2xM; LT – 2xM; RA – 2xL,1xC; LA – 2xL,1xC

Sarah Bain - 15. února 2015 22:03

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Vrchní, jednu postel, prosím! Vykulím na Cass nevěřícně oči. V plánu? Proč bych se chtěla tulit k naprosto neznámému člověku, kterého jsem právě poznala? I když... zas tak špatné to vlastně nebylo, uvažuji v duchu. Potřesu hlavou, abych se vrátila nohama zpět na pevnou zem. „Neboj, ty dva ani nenapadne, že si ztratila rovnováhu. Mě by to nenapadlo. Neber to tak vážně,“ shovívavě se na mě dívá Cass. Povzdechnu si, začínám cítit, jak mě opouští ty poslední zbytky energie, které ve mně po dnešku ještě přežily. Mé myšlenky koketují s představou měkkých polštářů a teplé postele. Když přijímám její návrh na odchod, zatváří se tak soucitně, až mě z té její empatie rozbolí zuby. Vím, že začínám být protivná, ale kdo by mě mohl soudit? Vzápětí mi nabízí její pokoj jako dočasné útočiště ´jen pro dnešek´. Na okamžik nad tou nabídkou kriticky zapřemýšlím. Pokud nesdílí svou ubikaci s dalšími členy její jednotky, její návrh by se zdál jako neodmítnutelný. Je ale možné, že její situace se spolubydlícími je vlastně stejná jako ta moje. Při myšlence dalšího ´příjemného´ seznámení s jejími spolutrpiteli se mi ježí vlasy v zátylku (protože jak velká pravděpodobnost je, že by sdílela pokoj se samými ženami...?). Kvůli strachu z neznáma (a musím se přiznat i z jakéhokoliv dalšího kontaktu s cizími lidmi, ať už domnělého či skutečně možného) s úsměvem zakroutím hlavou a zdvořile odmítám. „Děkuji, Cass, ale já se musím se vším poprat sama. Nemůžu se ti nastěhovat do pokoje jen proto, že nedokážu snést bydlení s dalšími několika muži. Je to přece prkotina,“ odpovídám a v duchu se ušklíbnu nad vzpomínkou na ´prkotinu´, kterou jsem předvedla po grandiózním antré z koupelny do pokoje. Svá slova ale myslím vážně, nehodlám jim udělat tu radost, že stáhnu ocas a uteču před sebemenšími problémy, tak snadno se mě nezbaví, dlužím jim vlastně ještě odplatu... Po neurčitě dlouhou dobu spolu přece budeme muset spolupracovat. S těmito myšlenkami mířím k baru, kde se stále ležérně opírají dvojčata. Rychle děkuji za večer a vzápětí mizím co nejrychleji pryč. Za zády slyším Heshovy tiché protesty a Cassiin rychlý odpal do outu. Neotáčím se ale, oba by se museli ještě hodně snažit, abych jim dobrovolně skončila v náruči a na další slovní přestřelky už prostě nemám energii... Do tváře mi zavane chladný vzduch, který na mé rozpálené tváře působí jako balzám na duši. Můj sluch si opět začíná zvykat na ticho večera, poklid velkého dvora se topí v měsíčním světle a jemném šustotu vánku. Zhluboka se nadechnu a potěšeně zamručím. Vzhledem k ne příliš vhodnému vybavení do přírody co nejrychleji kráčíme do hangáru, kde mě překvapí svou neutuchající energií technici pohybující se po velkém prostoru jako mravenci. Jejich jasné tváře a pozitivní tón hlasu mě udivují, sama se ploužím jen co noha nohu mine. Cass je zdraví a vyměňují si obvyklé technické ´zdvořilosti´, kterým jsem zatím na chuť nepřišla. „Ti kluci jsou úžasní, za týden jsou schopní opravit skoro všechno. Pouze nemožné jim trvá dva týdny,“ oznamuje mi očividně potěšená Cass z proběhlého setkání. Její nadšení bohužel nesdílím... Jen s hraným úsměvem přikývnu a opět skláním hlavu, soustředím se jen na nepříjemnou stupňující se únavu v nohou. „Tak mě napadá. Zkusila sis někdy řídit mecha?“ ptá se zaujatě moje kamarádka ´nikdy neztrácím energii a hlavně entuziazmus´, když vedle sebe stojíme v kabině výtahu. Její otázka mě pobaví, krátce se zasměji a vysvětluji: „Já nikdy v tom šíleném stroji neseděla, natož ho řídit. Vždy jsem je jen obdivovala z uctivé vzdálenosti a obloukem se jim vyhýbala.“ Současně mačkám stříbrné číslo 2 a výtah se dává do pohybu. V duchu jsem pevně odhodlána po příchodu na ubikace bez dalších průtahů skopnout z nohou boty, praštit sebou do postele a konečně se oddat sladké náruči spánku.

Inner Sphere - 17. února 2015 19:07

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Opětovné shledání ~ Andreas, Denis, Damien Navrženo, předneseno, schváleno. Berete zástěnu a míříte s ní zpátky do svých ubikací. Máte štěstí, že se jedná o skládací zástěnu a že je díky tomu s ní manipulace lehčí. Vzít něco, s čím by se nedalo projít dveřmi, by vám tak trochu zkomplikovalo pohyb po základně. A i kdyby jste se dostali do druhého patra, dostat ji do pokoje by bylo těžší. Takhle jste jednoduše opustili sklad, vydali se k výtahu a vyjeli do vašeho patra. V pokoji se ocitáte pár okamžiku poté a máte čas vše připravit. Ani Sarah, ani Nikola ještě není přítomen, takže je to tu jen pro vás. ~ Sarah „Dobře, ale určitě po tobě budu někdy chtít hlášení o misi, mám takový pocit, že se nebudeš nudit.“ Popichovat umí, to se musí nechat. Ale to bude zkrátka tím, že si Cass s ničím neláme hlavu a má nadhled. Sice někdy otravný, ale má. Na tvůj komentář ohledně strojů udělá naoko ublížený pohled. „Nejsou šílené. Někdy tě vezmu na projížďku, uvidíš, že nejsou tak zlé.“ Pak se otvírají dveře výtahu a vítá tě chodba vedoucí k tvému... vašemu pokoji. Uděláš krok vpřed a při otočení na Cass vidíš, jak ti s úsměvem mává. Přišel čas na zteč. Otevřou se dveře pokoje. Chlapská část osazenstva zrovna staví zástěnu, když Sarah vejde a uvidí je.

Damien Sol - 23. února 2015 23:24

soukromá zpráva od Damien Sol pro 'Zrzka' podruhé Zástěna je všeobecně schválena a u vedoucího skladu zapsána. Možnost odkoupit si vybavení přímo v místních skladech je velice příjemné překvapení. Samozřejmě nebude vše dostupné nebo rozumné, ale otevírá to mnohé možnosti pro příjemnější pobyt na základně. Rozloučíme se, s Denisem vezmeme zástěnu každý za jeden konec a necháme Andrease, aby nám držel případné dveře otevřené. Konstrukce z hranatých trubek a plátna je dost lehká, aby jí hravě unesl kdokoliv, ale ve dvou je pohyb s dvoumetrovou záležitostí o dost praktičtější. Na pokoji už jen zástěnu postavíme vedle postele naší kolegyně a sotva odstoupím stranou, abych zkontroloval zda jsme vybrali vhodné místo vejde naše nová kolegyně do pokoje. Chvíli váhám co by bylo nejlepší udělat a nakonec si lehce odkašlu. "Takže ještě jednou. Dobrý den, jmenuji se Damien Sol a rád Vás poznávám." Mohlo to být lepší...

Sarah Bain - 27. února 2015 22:24

soukromá zpráva od Sarah Bain pro Opětovné shledání ~ Andreas, Denis, Damien Výtah nás vynáší do výše a my vedle sebe stojíme, každá hledí před sebe, ruce založené za zády. „Dobře, ale určitě po tobě budu někdy chtít hlášení o misi, mám takový pocit, že se nebudeš nudit,“ potutelně se na mě usměje Cass, dělám, že jsem si toho rýpnutí nevšimla. Místo toho si jen zpola slyšitelně zamumlám: „To máš teda pravdu...“ Ve skutečnosti se ale těším na další hezký večer, třeba v baru...padáním na velké chlapy, elitou tohoto místa. Když si vyslechne můj názor na své pocity ohledně jejích plechových miláčků, tváří se naoko ublíženě. Nasupeně stáhne obočí k sobě, naštvaně vypadá zvláštně, a to i jenom naoko. „Nejsou šílené. Někdy tě vezmu na projížďku, uvidíš, že nejsou tak zlé,“ snaží se mě přesvědčit. Kupodivu mi ale představa ´romantické vyjížďky´ obrovskou chodící konzervou nepřipadá tak podivná. Usměji se, když výtah cinkne a jemně tak oznámí konec našeho společného večera, který vlastně vůbec nebyl tak špatný, jako začal... Vystupuji z výtahu a když se za Cass otočím zpět, zamává mi. Zvednu ruku a usměji se, rty naznačím němé „ahoj“ a už odhodlaně mířím směrem k našim ubikacím, dveře výtahu za mnou se se zasyčením zavírají, Cass pokračuje dál vzhůru. Každým krokem mě ale odvaha opouští, potvora. Hlavou mi běží nejrůznější hrozivé scénáře dalších přešlapů a kolizí, které mě ještě čekají. Nepouštím se ale svého plánu a to: překonat vzdálenost mezi dveřmi a postelí co nejrychleji a prostě a jednoduše sebou plácnout do peřin. Dveře do pokoje se nepřirozeně rychle ocitají přede mnou, v duchu mi mé podvědomí nadává za to, že jsem nepřijala Cassinu nabídku na noční azyl. Na to už je ale trochu pozdě si stěžovat, ne? umlčím ho. Bez dalšího otálení vstupuji do pokoje a okamžitě kamením v půlce kroku dovnitř. Očima ve zlomku vteřiny hodnotím situaci odehrávající se kolem mé postele. Ta je zpola zakrytá velkou plachtou napnutou v jakési zástěně sloužící k mému...soukromí? „Takže ještě jednou. Dobrý den, jmenuji se Damien Sol a rád Vás poznávám,“ představuje se a vytrhuje mě z konspiračních teorií dříve ´ten do půl pasu nahý´ teď už Damien. Jeho vykání mi leze na nervy, jako by mi snad bylo sedmdesát let. Čas dál ubíhá, asi bych měla něco udělat nebo říct. Vracím se nohama zpátky na zem a vykročím mu s nataženou rukou vstříc. Ve skutečnosti mám na tváři asi vcelku tvrdý a nepřístupný výraz, podle mého se ale celkem mile představuji (na stav alkoholu v krvi a naprostého vyčerpání šířícího se mi tělem), dávám si pozor, abych mluvila co nejuvolněněji, třeba mu to dojde: „Ahoj, já jsem Sarah Bain. Nápodobně.“ Vzápětí odstupuji dál s úmyslem konečně si odpočinout. (Pokud mě někdo ještě nezdrží, odebírám se do postele, později kdyžtak zareaguji.) „Jo a děkuji za zástěnu,“ říkám ještě, než skopnu z nohou boty a hážu sebou do postele. O chvilku později tvrdě usínám. Konečně, asi po sto letech...

Andreas Shinra - 18. března 2015 16:50

soukromá zpráva od Andreas Shinra pro Tak konečně jsme donesli tu podělanou "zábranu"/"záclonu" do pokoje, já na Sarah jen mávl a jednoduše jsem sebou řízl po obličeji na svojí postel. Byl jsem unavený a jediné, co jsem chtěl, bylo prostě a jednoduše usnout. Po náročném dnu jsem si to navíc docela zasloužil, když ona si vesele hověla ve velíně a dělala s kafíčko, ta já jsem běžel a utíkal před tím kapitánem, nebo co byl vlastně zač jen proto, aby mne netrefil a já si zasloužil večeři, což bylo asi to nedůležitější z toho dne. Moje umění, nebo štěstí jsem nechával být a prostě a jednoduše jsem si ostatních nevšiml a usnul, se sluchátky na uších.

Damien Sol - 18. března 2015 21:58

soukromá zpráva od Damien Sol pro Dobrou noc? Konečně znám jméno naší poslední členky ... tedy možná poslední .... a té náš nápad připadá alespoň trochu užitečný. Navíc se zdá být víc než vysílená, protože už nepanikaří nemluvě o tom jak padla do postele, kde okamžitě vytuhla. Podobný zvuk zezadu byl pád Andrease, který následoval jejího příkladu. Ne že by na mě únava nedoléhala, ale po zábavě ve skladu jsem opět důkladně zpocený a neusnul bych ani kdybych chtěl. Proto se vybaven ručníkem vrátím do sprch na druhé kolo očisty. Ještě teď mě ohromuje a těší sprcha kde funguje teplá voda a není třeba vstupovat s vidlemi. Po důkladné, ale velmi rychlé sprše se vrátím zpět ke své posteli, kde složím své oblečení na úhlednou hromádku a připravím se taky si lehnout. Na chvíli se zastavím a po krátkém povzdechnutí opatrně, abych je nevzbudil Andrease a slečnu Bain přikryju jejich přikrývkama. Teprve pak popřeji tiché: "Dobrou noc." a uložím se k spánku. Bude trvat nejméně další půl hodiny než si věci utřídím v hlavě a opravdu usnu.

Denis Hartraft - 20. března 2015 18:15

soukromá zpráva od Denis Hartraft pro Celá tahle show už pomalu končí. Je pravda, že konečně od samotné Zrzky vím, jak se jmenuje, ale pro mě asi stejně zůstane už jenom Zrzka. Pokud jí to vyloženě nebude vadit. Ahoj já jsem Denis. Představím se po Damienovi, ani nečekám reakci vidím, že je Zrzka poměrně unavená a když padá na postel jen si to potvrzuji. Není zač, ač mě to trošku mrzí. Odpovím trošku smutně na díky za zástěnu. Bylo by to příjemné zpestření občas vídat to co dneska. Holt nebude asi každý den posvícení. Když vidím padat na postel i Adnrease jen se zašklebím na na Damiena. Nic nevydrží. Potom následuju jeho příkladu se sprchou. Přeci jenom je to příjemnější než se přilepit k prostěradlu. Ve sprše strávím o něco delší čas, takže Damienovo dobrou neslyším, ale vrátím se dost brzo aby ještě nespal. Bohužel pro něj pokud nemůže spát, když lehnu tak okamžitě usnu a začnu pěkně nahlas chrápat.

Nikola Rasputin - 22. března 2015 21:25

soukromá zpráva od Nikola Rasputin pro Poslouchám ho, jak mi vykládá, co ho postihlo za zranění, které by jej odeslalo na trvalou neschopenku. Pěkně on. "Taky dobrý," řeknu mu na to. Jestli doktoři udělají to samé s moji nohou, bude to fajn. Konečně už se budu moct i pořádně bránit v barech. Pak přeščel ke své minulosti. No, taky pestré. Možná jsme se někde i střetli...nevědomně. "Víceméně jsme na tom stejně. Akorát tvůj plat byl vyšší," pousměju se na něj. "A jinak, už jsem to říkal v transportéru při cestě na hřiště. Až na dobu, jakou jsem tam byl. Oproti tobě jsem nováček. Mám odslouženo necelých šest let. Poslední rok tu přežívám s pajdavou nohou a o podpoře státu," odpovím mu na otázku. Bedlivě poslouchám, jak mi popisuje, co všechno to má. Pěkný smrtící stroj. A taky dost drahý. "Štve mě jedna věc a to ta, že to nemá žádný kanón. Ale i tak to zní hodně dobře," řeknu a ještě chvíli se prohlížím ten kolos, ve kterém se zítra projdu. "No nic, já se vrátím na obikaci se pořádně vyspat. Chci být připravený na toho "drobka", až jej vezmu provětrat," řeknu mu a vydám se zpět k výtahu. Vyjedu do příslušného patra (třikrát jsem věl do špatného) a po slabých třiceti minutách bloudění jsem našel i pokoj. Všeci už spali, dokonce i zrzka už tu byla. Musím se ji omluvit. Vysleču se do spodního prádla a zalezu do své postele.

Inner Sphere - 24. března 2015 19:24

Heavy Metal Fury Ráno raníčko přišlo. A to zatraceně brzo. Mayersův hlas váš do jednoho vytrhne ze spánku, čím přesně to bylo, to si nemůžete vzpomenout. Při pohledu z okna zjišťujete, že slunce ještě nevyšlo, takže bude něco před šestou hodinou ranní. To některým z vás nedává ani 5 hodin klidného spánku. Nemluvě o Sahaře, kterou v ústech cítí Sarah. „Tak jo, bando, váš den D přišel. Máte půlhodinu na to, abyste se dostavili do hangáru 2. Čeká vás tam menší hora kovu, kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ S těmi slovy obrazovka, které vrhala do vašich ubikací jasné a ostré světlo, zhasla a opět váš pokoj upadl do temnoty. Půlhodinu byl čas dostačující na to, abyste se připravili, najedli se v jídelně a dopravili na vaše místo určení. Nikola si všimne, že osazenstvo hangáru se změnilo, jednoho u Ullerů nahradila Flea. Lehkého mecha nahradili ještě lehčím, buď vás chtěli motivovat k tomu, abyste mezi sebou soupeřili, nebo chtějí ověřit něco jiného. Dante a Mayers už na vás čekají, Dante oblečen do kombinézy pilota, takže vám zřejmě bude asistovat při vašem tréninku. „Jak mi bylo řečeno, výběr vaší hračky už čeká jen tři z vás. Takže to nebudu protahovat a řeknu vám rovnou, co tady máme. Wolfhound, Uller, Flea. Váhově přesně v tomto pořadí, zbraňově taky tak, Wolfhound a Uller se téměř shodují zbraňově. Dante vám k nim poví zbytek.“ Dante si odkašle, aby upoutal vaši pozornost od mechů, které si s oblibou prohlížíte. „Wolfhound – 35 tun váhy, 10 tun pancíře, nejobrněnější z jednotky. Je vyzbrojen jedním Velkým X-pulsním laserem a dvojicí Středních pulsních laserů. 5 výměníků tepla, 100 kilometrů v hodině. Obrněný, vyzbrojený, rychlý.“ Rukou pokyne k dalšímu ze strojů. „Uller. 30 tun z toho 4,5 pancíře. Dva odpalovače raket dlouhého dosahu po deseti raketách, jeden Velký laser s prodlouženým dosahem a jeho střední bráška. Chladí ho tři výměníky, je vybaven ECMkem, které blokuje nepřátelské senzory a stěžuje zaměření. Maximální rychlost okolo 125 kilometrů.“ Pak se otočí k nejmenšímu stroji, který vypadá drobně i sám o sobě. „Blecha. 20 tun, 4,5 pancíře. Trojice kulometů a dvojička Malých laserů. Maximální rychlost 135 kilometrů za hodinu. Pokud chcete něco, co nejde trefit a je vhodné proti pěchotě a helikoptérám, tohle je vaše volba. A nebo pokud jste rádi všude první.“ Dante si založí ruce na hrudí a otočí se k vám. „Dotazy? Nebo si je rozkradete teď hned?“ Snaží se udržet vážný výraz, ale stejně má jeden koutek zvednutý. Během stručného popisů mechu si Mayers kousek odvede Sarah. „Ty poletíš se mnou v helikoptéře a budeš to vše sledovat. Zároveň jim budeš dávat informace o tom, kam mají jít a co je tam čeká, pokud to budeš mít vědět. Zbytek bude na improvizaci tvé i jejich. Chceš se na něco zeptat, nebo si vše živě pamatuješ ze včerejška?“

Denis Hartraft - 25. března 2015 21:19

Heavy Metal Fury - Let's go party! Když slyším cizí hlas, co mě budí mám sto chutí ho poslat do pryč. Ovšem celkem rychle si uvědomuji co se děje a kde jsem. Takhle začít den by asi nebylo zrovna to nejlepší. Vstanu a protáhnu si záda. Tak vstávejte lemry! Však venku ještě nesvítí sluníčko a všichni ostatní mají ještě noc! Budím všechny ostatní. Sám ještě zívu, ale jak nejlíp nasrat tolik lidí po ránu. Ještě jsem doposlouchal obrazovku a pak mi tak nějak došlo, že vlastně to znamená že budeme mít naše mechy! Posílený o tento fakt jsem na sebe hodil rychle kalhoty, tričko, kšiltovku a blůzu vzal do rukou, abych vyletěl na snídani. Předpokládám, že se z postelí ozve sborové remcání, ale na to jsme zvyklí. Je pravda, že u pěchoty se nikomu se mnou nechtělo moc spát, ač se našlo pár magorů co si zvyklo. Jelikož jsem měl náskok před ostatními, tam jsem si mohl dovolit ten luxus, že jsem se nasnídal trošku pomaleji. Hrnek kafe a talíř ovesné kaše s kakaem pomohl k lepšímu probrání a soustředění. Předpokládám, že v dobu kdy já dojídám se sem dobelhá i zbytek týmu, ale tomu můžu tak akorát ukázat záda. Běžel jsem základnou natěšený jako malý kluk. Pokud dostaneme mecha, tak to bude lepší jak ten gaus kanon a mého bývalého velitele trefí šlak až mě v něm uvidí a já se budu sakra hodně smát. Byl to blbec. Jen kostatuji, když vpadnu do hangáru, kde vidím Danteho a mechy. Jejich názvy zhruba znám, přeci jenom mezi UZPčky se o nich něco ví, ale stejně když stál člověk u nich bylo to o mnoho lepší. Dobré ráno pane. Pronesu jen tak mimoděk a oči neodlepím od mechů. Začnu je obcházet a asi v takové pozici mě může vidět zbytek týmu. Když přijdou vrátím se k nim, ale stejně oči stále upínám na mechy. Podle toho, že včera jsme byli spolu s Damienem a Andreasem, tak Nikola už měl svého mecha. Co se dá dělat. Poslouchal jsem parametry a musel jsem nechat, že všichni tři mechové byli super. Díval jsem se na Wolfhounda. Byl obří a evidentně vydržel pořádnou nakládačku. Ovšem já si řekl, že nejprospěšnější budu v jiné pozici. Pokud nikdo nemá nic proti. Tak já si vezmu Blechu pane.

Nikola Rasputin - 28. března 2015 17:27

Den D Ráno nastalo příjemné probuzení. Mayersův hlas zkreslený reproduktorem je fakt protivný. A k tomu se přidal i Denis. "Sklapni," mrsknu po něm polštář a vylezu z postele. Zapadnu do koupelny a provedu raní očistu. Sprcha, zuby, pleška. Když bylo vše hotovo a pleška vyleštěná, zpátky do pokoje. Obléct se do volných kalhot a černého trika. Tenisky a hurá na snídani. Dneska je ten den, kdy vezmem mechy na procházku. Jsem zvědav, kdo si co vybare. Měl jsem docela štěstí, že jsem zabloudil do hangáru, jinak bych si teď musel pohnout a vybrat si ho teď. Takhle si můžu v klidu dopajdat do jídelny, sníst nějaké to pečivo a po cestě do hangáru si vzít i kafe. Když jsem dorazil (dopajdal) do hangáru, zjistil jsem, že jeden stroj (malý) byl nahrazen (ještě menším). Došel jsem až k Dantemu a po cestě usrkoval kafe. "Zdravím seržo," pozdravím Danteho a dojdu k mechu, kterého jsem si včera vybral. Můj "malej" Cougar. Největší z nich. A taky nejpomalejší...asi. Opřu se o jeho nohu a dál usrkávám kafe.

Andreas Shinra - 28. března 2015 18:33

Jaké příšerné oblečení to budeme muset mít na sobě?! Naštěstí jsem trpěl nespavostí, takže jsem již při budíčku byl vzhůru, jen jsem měl zavřené oči a poslouchal hudbu. Hlášení přišlo rychle a tak jsem si prokřupal všechny prsty a protože jsem ranní hygienu již měl za sebou, tak jsem se nemusel aspoň prát. Byla výhoda se sem tam probudit uprostřed noci, vidět, jak Denisovi z poklidného spánku teče slina z otevřené pusy a já si mezitím můžu vyčistit zuby a tak. Jídlo, nebylo zrovna vynikající, ale tak co už. Nevšímal jsem si poznámek, kteří sem tam utrousili moji „parťáci“. Nějak mne ani nezajímali. Tedy, to Denisovo dráždění by mohlo špatně dopadnout, ale ne díky mne. Nebyl jsem povahy, že bych mu za to vrazil, spíše tedy… no, řekněme, že můj úder pěstí by se rovnal jako tomu, kdyby mu tu pěst spíše přiložil na tvář. Dojedl jsem a prokřupl si nepříjemně krk. Ještě jsem dopil svoji kávu, bez které bych byl spíše jako chodící zombie a vydal se za ostatními. Mechy jsem již viděl, přesto, v něm to bylo nejspíše něco jiného, než… v něm, jako v obvodech. Spíše tedy ještě v některých. Dante a Mayers byl oblečený a já si vzdychl, když jsme viděl, jak blbě v tom vypadají. Tedy, já jsem v původním oblečení, mého povolání též nevypadal nejlépe, ale tak to jsem nějak již zkousl. Toto bude horší. Přejel jsem prstem na nosu, abych si otřel ospalky, které jsem mýval, navzdory vyspalosti. Prohlédl jsem si všechny a nejblíže mého srdci byl asi Uller. Přeci, bylo to něco na dálku, ne na blízko, což bylo výhodné. Pancíře to mělo tak nějak akorát. Mobilní to bylo, v případě přesunu. Rušičku to též mělo, takže to bylo něco takového, co vystřelí a jednoduše se dívá na spoušť, co zanechala. Sice, asi bude spoléhat na své kolegy, ale tak většinou artilerie je kryta, v což jsem počítal. „Vzal bych si toho Ullera, pokud nikdo proti tomu nic nemá,“ pokrčil jsem rameny a vzal si jedno lízátko z kapsy do pusy. Hudba mi stále hrála, ale tak… asi již pochopili, že když chci, tak je uslyším. Ah, to bude sranda, až s tímto 30tunovým Mechem hodím držku. Nějak se mi nelíbilo to, že nás asi chtěli učit šokem. Stejně, preferoval bych třeba příručku, návod a tak. Z nějakého důvodu jsem neměl náladu s někým nyní kecat. No, možná to bylo tím, že jsem se bál, co na nás připraví. Tipuji, že když by někdo rozbil tento Mech a přesáhlo to jeho doživotní rentu, tak by ho na místě popravili, nebo poslali na sebevražednou misi.

Sarah Bain - 28. března 2015 19:00

Těžká rána opilcova Něco mě probouzí ze spánku opilecké strnulosti. Nedokážu si vybavit, co to vlastně bylo, vím jen, že mě to vážně rozladilo. Zaslechla jsem hlas mluvící o půl hodině a hangáru, mám nepříjemný pocit, že byl Mayersův. Z toho se asi nevykroutím. V hlavě cítím nepříjemný tlak, nemluvě o tom nejsušším suchu ze všech such, co cítím v ústech. Pokusím se zvlhčit si rty, bezvýsledně. Vzápětí zjišťuji, že mě někdo v noci musel přikrýt dekou, jsem si totiž (celkem) jistá, že po příchodu do pokoje jsem sebou prostě a jednoduše praštila do matrace. Paží si přikryji oči a ze všech sil se modlím, aby se kolem opět rozhostila tma a my mohli ještě alespoň dvě hodiny spát. Mou snahu vcelku úspěšně maří ten otrava, který se mi včera představil jako Denis. Zvláštní...pamatuji si jeho jméno? Tohle místo se mnou muselo něco udělat... „Tak vstávejte lemry! Však venku ještě nesvítí sluníčko a všichni ostatní mají ještě noc!“ Prosím? Tu lemru si vyprošuji... nasupím se okamžitě. Svým ranním představením připomínajícím králíčka na koksu si pro sebe vysloužil přezdívku ´otrava´. Slyším pohyby ostatního osazenstva naší alfy squadry, a proto se s velkým sebezapřením zvedám z postele. Právě si protírám oči, když zahlédnu šmouhu mířící ke dveřím a vzápětí vybíhající ven na chodbu. Protočím otráveně oči. Takovou rychlost ode mě nikdo nečekejte... S kartáčkem na zuby v ruce se šinu do koupelny ještě napůl slepá, jako zombie. Jakmile nějakým zázrakem dorazím k umyvadlu, zděsím se svého odrazu v zrcadle. Já vypadám jako zombie! Prsty se snažím upravit rozcuchané vlasy, opět bezvýsledně. Povzdechnu si a v rychlosti si vyčistím zuby a umyji obličej. Už trochu více probuzená se vracím zpět ke své posteli, o zlepšení mé nálady se ale mluvit nedá. Nad černými kalhoty mávnu rukou, ty to dnes ještě vydrží. Svlékám si ale tílko a vybírám si obyčejné černé tričko. Obuji si vysoké boty a spěšně si češu vlasy kartáčem. Do ruky beru koženou bundu, která po včerejším večeru zůstala opuštěná a pohozená na batohu. O chvíli později už sedím co nejdál od ostatních strávníků za stolem v jídelně a snažím se do sebe nacpat alespoň nějaké pečivo. Suchu v mých ústech to moc nepomáhá, a tak se to snažím napravit hrnkem na mě příliš silné černé kávy. Po první doušku se otřesu, přesto se ale donutím ji do sebe vyklopit celou. Čas ubíhá, a tak se co nejrychleji vydávám do hangáru. Co nejrychleji k mému stavu... Takže ´rychlost´ není příliš výstižným slovem. Do hangáru nedorážím první, Otrava už poletuje kolem mechů a ten, jehož jméno jsem opět zapomněla (nechť je mu říkáno ´ten s cigaretami a teď kafem´) se ležérně opírá o nohu jednoho ze strojů, testosteron a uspokojení z něj doslova čiší. Protáhnu obličej a stavím se někam dozadu, tyhle projevy mužnosti mě moc nezajímají. Cestou pokývnu na Mayerse a mumlám pozdrav. Potom jen čekám na ostatní a nenápadně se rozhlížím po hangáru, přistihnu se, že zkoumám, jestli někde nezahlédnu Heshe s Loganem. Ti by našim zelenáčům srazili hřebínek... To mi alespoň kapánek vylepšuje náladu pohybující se na bodu mrazu. O chvíli později se ke mně blíží Mayers a vysvětluje dnešní plán: „Ty poletíš se mnou v helikoptéře a budeš to vše sledovat. Zároveň jim budeš dávat informace o tom, kam mají jít a co je tam čeká, pokud to budeš mít vědět. Zbytek bude na improvizaci tvé i jejich. Chceš se na něco zeptat, nebo si vše živě pamatuješ ze včerejška?“ Polykám, když si vzpomenu na nevěřícný děs, který mě opanoval při grandiózním finále mého zácviku. „Jedině na to, jestli jim už dnes půjde o život...?“

Damien Sol - 30. března 2015 01:58

Ráno Budíček proběhl příliš známém tónu na mou zkušenost, navíc ještě před mým osobním budíkem v hodinkách nastaveným na vibrace, aby ostatní nerušil. Nevyrušil. Denisovo prohlášení ještě přiložilo pod kotel mé paranoiy, takže dokud se většina osazenstva nedala do pohybu zůstával jsem nehybně ležet se zavřenýma očima připravený na nejhorší. To naštěstí nepřišlo, takže jsem se vyhoupl z postele a po rychlém protáhnutí svalů jsem se chopil svých hygienických pomůcek a vydal se do koupelny. Tam jsem narazil na drobný problém v podobě slečny Sarah a tak jsem pro získání vody použil sprchu. Oblečený a s postelí poctivě ustlanou jsem se odebral do jídelny na snídani. Bohužel mi nikdo včera neukázal kde se nachází, takže jsem se musel spokojit se následováním náhodných členů základny, kteří vypadali čerstvě probuzeně. Samotnou snídani jsem spořádal v běžném čase dvou minut, což naštěstí projednou není následkem mého dřívějšího zaměstnání. I tak se do hangáru dostávám s omluvou a přáním dobrého rána jako poslední a přesně podle slibu nás tam očekávají mechy. I když nám to řekl stále mám problém pochopit co náš velící důstojník zamýšlí. Chápu nadšení z možnosti vybrat si takový úctyhodný stroj, ale bez dostatečného množství hodin v simulátoru budeme s největší pravděpodobností chodící katastrofy v pravém slova smyslu. S něčím takovým není možné někomu šlápnout na palec u nohy. S tímto se šlape na celé osoby a 'pardón' pak nebude stačit. Nakonec se rozhodnu nepochybovat o rozhodnutí, která nespadají do mé kompetence a začnu se věnovat jednotlivým strojům. Lehké mechy jsou sice rychlé, ale málo obrněné a odhaduju také hůř ovladatelné. Uller vypadá rozumněji a možnost raketového útoku mu dává jistou univerzálnost. Wolfhund je v porovnání se zbylýma dvěma chodící pevnost, energetické zbraně něspotřebovávají tolik munice, ale co vím tak přehřívání může být vážný problém ... Takže nejrozumnější by byl buď Uller nebo Wolfhund. Rakety by mohly být problém při zásahu takže Wolfhun- Uprostřed myšlenky mě vyruší Denis následovaný Andreasem, kteří si sami vybrali stroje, které jsem vyloučil. Vrhnu krátký pohled na velitele Mayerse, zda to byl úmysl nebo jen náhoda. "Nemám námitky. Wolfhund bude vyhovující." Ještě zaváhám při pohledu na posledního muže v kombinéze pilota. Možná instruktor, nebo další člen jednotky. Přistoupím k němu a nabídnu ruku k pozdravu. "Damien Sol těší mě." Snad to nebude faux pas a opravdu patří k naší skupině.

Inner Sphere - 07. dubna 2015 08:38

Easter bunny to kvůli letním gumám nestihl, tak to dohání teď Rozdání mechů proběhlo překvapivě v pořádku. Nikdo se nikoho nesnažil přizabít, nikdo zbytečně neřval, dalo by se to nazvat dobrým začátkem. „Změna posádky?“ zeptal se Dante Mayerse, když se mu Damien představil. Velitel jen pokrčil rameny, jakoby tyhle záležitosti nijak nebyly jeho starost a nechával je prostě být. „Dante, váš výcvikový seržant. Taky mě těší.“ Plešatá hora svalů se na tebe usmála, byl to vcelku přátelský úsměv, ale bylo ti jasné, že když bude potřeba, bude to taky tvoje noční můra. Stejně jako každý výcvikář. „O život jím půjde, pokud naštvou Danteho nebo po sobě začnou střílet. Dneska jim prakticky nic nehrozí,“ ujistí tě velitel a netradičně se usměje. Vypadá to, jakoby se těšil, až vás všechny uvidí v první akci. Jestli z toho bude mít radost i nadále, to je otázka. „Až se dostanou se svýma hračkami z hangáru, my vyrazíme k vrtulníku. Budeme je sledovat vcelku dlouho, tak doufám, že se ti z létání nedělá špatně.“ Nějak nemáš chuť ho o tomto ujišťovat. Tónem, jakým to řekl, dal najevo, že se neptal, ale že ti oznamoval, že ti z létání není špatně. Hangárem se ozve hlasitá rána, když Dante spráskne svoje tlapy k sobě. „Tak jo, bando! Čas nasednout! Řekl bych vám, ať si na ně vyleze po svém, ale...“ Dante si prohlédne jednotlivé mechy. Všechny měří něco málo nad 6 metrů, až na Wolfhounda, ten je o další dva vyšší. „Radši to dneska necháme být. U každého ze strojů je rampa, vede do půlky zad, kde najdete žebřík. Kokpit je nečekaně v hlavě, až tam vlezete, hezky se uvelebte, dám vám další instrukce.“ Následovala chvilka šplhání a nasedání do strojů. Kokpity nebyly zrovna prostorné, ale ani malé. Rozhodně jim ale dominoval velký počet ovládacích prvků, značná část pro vás neznámá. Některé věci ale byly jasné, dvojice pák a pedálů spolu s trojicí velkých tlačítek po pravé ruce. „Neděste se, pouze technici ví, na co to všechno je,“ ozve se vám z reproduktorů Dante. „Co vás zajímá, je červená barva – bojové systémy. Chlazení, sondy, zbraně, sensory, všechno je pod touto barvou. “ Tohle oznámení zmenšilo ovládací plochu prakticky na třetinu. „Pedály ovládají rychlost a zatáčení. Levý knipl torso, pravý ruce. Zbraňové sady si nyní můžete nastavit, doporučuji vám to, protože jednotlivá střelba není efektivní a stejně tak střelba vším, co máte – přehřejete se.“ Dante přešel do středů hangáru, ať na něj všichni můžete vidět. „A jak tu hračku nastartovat? Zelený, modrý, červený, svatá trojice u vaší pravičky. Tak hurá do toho, nakopněte je a dejte si pomalý odchod na čerstvý vzduchu. A ne, že trefíte vrata, hovada.“ S těmi slovy se začnou otvírat dveře hangáru a Dante k nim míří. Na vás tedy je, abyste se tam nějak civilizovaně dostali. Zobrazit SPOILER Hod 20-ti stěnkou. Cokoliv pod 5 se potýká se značnými problémy, nad 17 má přirozený talent.

Denis Hartraft - 07. dubna 2015 12:41

Easter bunny dostává kovový nádech Z mé fascinace mechy mě vytrhne sprásknutí Danteho rukou. Cítil jsem, že bych byl schopný vylézt tam nahoru bez rampy, ale zase tak rozjařený jsem nebyl a radši půjdu po rampě, než abych se sbíral pod rampou. Vzhledem k tomu, že jsem se od Blechy moc nevzdaloval, tak jsem se vyšvihnul na rampu a vylezl až na hlavu a do kokpitu. Jsem poměrně malý, tedy mých 168cm není moc, ale tady v kokpitu to skoro moc bylo. Třeba v těch větších byly taky o něco větší. Potom mi pohled padne na hromadu spínačů a čudlíků a protočí se mi panenky. Jooo pánové a dámo z tohohle se poserem. Zkonstatuji než se ozve Dante. Když se ozval, že nás v principu zajímá jen červený pult, tak jsem si oddychnul. Samozřejmě musím zjistit na co jsou nebo aspoň zhruba. Jeden nikdy neví kdy se mu co bude hodit. Zaměřil jsem pohled na ovládání zbraní a jejich kalibraci. Rozdělil jsem si zbraně na dvě sekvence a to laserovou a kulometnou. Dokud to nevyzkouším v boji, tak stejně nic nezjistím. Takhle bych měl aspoň částečně zabránit šanci na přehřátí. Posadím nohy i ruce na kniply a pedály a zmocňuje se mě velice zvláštní pocit. Takové to brnění jak se člověk těší a nemůže se dočkat. Poslouchám jak celou tu krásu nahodit a postupně mačkám svatou trojici. Zelený, modrý, červený a mech ožil. Líbil se mi ten rachot a celkově zvuk. Konečně jsem v místě, kde můžu něco dokázat. Vzhledem k tomu, že jsem nejmenší, rozhodl jsem se vypadnout jako první. Zhluboka jsem se nadechl a šlápl do pedálů. Zpočátku jsem určitě chtěl, aby Blecha co nejopatrněji a pomaleji opustila hangár. Doufám, že přitom nikoho nezašlápnu nebo si tu svojí krásku neodřu. Snad jí dostanu do ruky. Nevím čím to, ale měl jsem pocit že mi to celkem jde.

Andreas Shinra - 14. dubna 2015 00:40

I mne překvapilo, že se někdo nezačal hádat, ale tak stěžovat jsem si nemohl, přeci, nebyl jsem konfliktní typ a asi kdyby na mne někdo fyzicky fakt tlačil, tak bych se těžko bránil. Spíše by to vypadalo vážně tak, že by mi někdo natáhl a já bych spadl na zem a ne, že bych omdlel, rovnou by mne nejspíše zabil. Byl jsem… křehký! Ten hora svalů mne uváděla do stavu, že vážně se mi něco takového vážně stane. Ustoupil jsem trošku nervózně o krok dozadu, ale přesto jsem se snažil tvářit nějak neutrálně, s rukama zastrčenými v kapsách. Na trochu uvolnění jsem si přepnul písničku ve sluchátkách a vzal si lízátko. Ah, hned lepší! Nějak se mi nelíbila otázka, která směřovala na můj život. Nepřišel jsem sem vážně jen proto, abych umřel v hangáru. Naštěstí to vypadalo tak, že pokud nevystřelím rakety v hangáru, tak vše bude v pořádku a to mne nějak ujišťovalo o tom, že maximálně umřu se všemi společně, ne sám. Cestování mi nějak nevadilo, ale bůh ví, jak pohodlné to v tom mechu bude. Třeba tam budou nepohodlné sedačky, nebo tvrdé postele jako na našem pokoji. Upřímně, usnul bych včera na čemkoliv, ale tak jako sedět několik hodin na prkně se mi moc nechtělo. Byl jsem potěšen tím, že nám nenutili to oblečení pro letce. Upřímně, ještě nepříjemnější by to nemuselo být, takže jsem byl rád i za takovouto maličkost. Jak řekl, vyšel jsem po rampě a vylezl po žebříku. Do kokpitu jsem vlezl a k mému překvapení sedačka, ve které jsem byl, nebyla zas tak nepohodlná, jak jsem se původně domníval. Upřímně, které čudlíky jsem poznával, tedy aspoň ty se zbraněmi, ale tím to asi tak končilo. Podíval jsem se na ty záležitosti, jako chlazení atd a pak i na ECM, které bylo v tomto stroji dost důležité. Nastavil jsem si rakety na jednotlivé salvy. No, jak jinak. Pak jsem tam tam měl laser a menší laser a nějak jsem tušil, že asi nebudu střílet jako o závod, když budu spíše někde vzadu a tam spíše všechny krýt. Navíc, chladiče by měli zajistit dostatečné chlazení. Zelený… modrý… červený. Všechno jsem zapnul a rozešel jsem se dopředu. No, neřekněme, že to bylo zrovna nejelegantnější vyražení, když jsem sebou ihned cukl a hlavou přepnul jakýsi přepínač. Spustili se stěrače a já upřímně nevěděl, do čeho jsem praštil. Zastavil jsem se a pustil ovládání a zkoušel jednotlivé přepínače. Rozsvítili se světla, tak to nebylo. Pak klimatizace, to též ne. Jeden čudlík dokonce zapnul rádio, což jsem vypl. Jeden větší čudlík jsem zamáčkl a jak se ukázalo, bylo to zapalování na cigarety. Po 5 minutách, kde můj mech připomínal spíše diskotéku, kde se světla byly zapínány a vypínány, jsem našel odstřikovače a protože jsem zjistil, kde je i spuštění komunikačního kanálu, tak jsem řekl veřejně: „Ah, omlouvám se…“ Odkašlal jsem si a s úsměvem jsem si povzdychl a rozešel jsem se tedy směrem ven z hangáru. To se mi povedlo, i když jsem tedy nervozitou překousal celé lízátko a hned jsem si dal další nové.

Damien Sol - 14. dubna 2015 01:49

Mech Náš nový ... nebo spíš současný výcvikový seržant se tedy jmenuje Dante, a stejně jako náš velící důstojník bere záležitosti dost volně. To je poznat hned ve chvíli kdy nám dá za úkol nastouit do strojů a čekat na další příkazy. Ne že bych měl nějaké námitky, ale nastupovat do podobného stroje bez důkladné instruktáže nebo vhodné výstroje .... rozkaz je rokaz, takže po krátkém váhání se vydám ke 'svému' stroji a pomocí plošiny se dostanu k žebříku na zádech. Samotná kabina je docela malá, ale vzhledem k tomu že uvnitř má mít pilot veškeré ovladače na dosah. Správně by měly být všechny pilotní kabiny zhruba stejně velké nezávisle na typu stroje. Ovládací prvky vypadaly skoro příliš obsáhle pokud si jeden neuvědomoval jak sofistiovaná technologie takový mech je. Jakmile jsem se připoutal ozval se náš seržant s instrukcemi, které mne upřímě vyděsily. Zkontrolovat ovládací prvky chápu, ale rovnou je používat? To je krajně neroumné... Při mém posledním pilotování mi zabralo neskutečně dlouho se jen postavit po pádu stroje a to byl simulátor, Tady když stroj upadne tak budou škody obrovské. Nicméně rozkaz je rozkaz tak jsem se začal věnovat ovládání a napřed si všechny pedály a páky vyzkoušel než jsem stroj spustil. Elektronika ožila a strjem se začaly ozývat zvky rovnajících se servomotorů a napínajících se pohybových vláken. Nakonec jsem veleopatrně udělal první krok a potom další a další. Potom jsem celý stroj natočil přímo ke dveřím a pokračovat v pomalé chůzi po přímce za ostatními, kteří úspěšně ovládali své stroje.

Sarah Bain - 15. dubna 2015 18:13

Velryba v hangáru „O život jím půjde, pokud naštvou Danteho nebo po sobě začnou střílet. Dneska jim prakticky nic nehrozí,“ sděluje mi s kamennou tváří Meyers, jeho náhlý úsměv ale vypadá podivně potutelně. Zmínka o jakémsi Dantem mě zaujme, o nikom takovém jsem ještě neslyšela... Rozhlížím se po hangáru a hledám někoho vojensky vypadajícího, to, co uvidím, mě ale překvapí. Pochodující hora svalů oblečená zřejmě v pilotském obleku ne nepodobná jednomu z mechů (možná proto jsem si ho dřív nevšimla...?) se s chlapáckým úsměvem a vypnutou hrudí kochá rozhledem po hangáru a zvláště počínáním zelenáčů. Přimhouřím oči a mám pocit, jako by kolem jeho tváře poletovaly malé jiskřičky, potřesu proto hlavou, abych je odehnala, zdá se ale, že se toho obra drží dál. V duchu nad nově objeveným živočišným druhem jen pokrčím rameny, zdá se totiž, že tohle místo bude pro mě plné překvapení. To, že je ale tenhle big boy oblečený v pilotském obleku mě ale trochu uklidňuje. Pokud bude při misi asistovat i on, není šance, aby se něco pokazilo. Při vzpomínce na simulátor mi přeběhne pan Mráz po zádech. Nad Meyersovou zmínkou létání a nevolnosti jen mávnu rukou. Jeho otázka očividně nevyžadovala reakci, proto neodpovídám, ale v duchu si gratuluji, že můj žaludek zvládne skoro všechno. Vzápětí nadskakuji na místě a myslí se mi prohánějí myšlenky na okamžité urychlené vyklizení prostoru provázené nadávkami. O sekundu později zjišťuji, že to jen velryba splácla ploutve k sobě. Se srdcem stále zběsile bušícím poslouchám Danteho nadšenou úvodní promluvu a následné instrukce pilotům. Odolávám nutkání naštvaně jej probodávat pohledem, toho člověka? bych si nechtěla proti sobě poštvat. Zelení piloti (ať už zkušenostmi, nadšením nebo strachy) si stroje změří pohledem, určitě jim hlavou běží to, jak by s prstem v nose dokázali do mecha nastoupit saltem s třemi vruty a že obyčejná rampa je pod jejich úroveň. Nakonec přece jen nastupují vcelku civilizovaně a zabydlují se ve svém novém domově. Samotná si v hlavě procházím můj včerejší výcvik? a snažím se vzpomenout si na všechny ty blikající obrazovky a údaje. Po určité době a mnoha a mnoha technických slovech Danteho mačkají „svatou trojici“, jak ji výmluvně nazve. Hangárem se ozývá hluk, jak se jeden pod druhém zapínají motory a další serepetičky uvnitř mechů. Jeden mech střídavě bliká světly, hučí, chrčí a tak dále. Nakloním se dopředu, když se první stroje dávají do pohybu směrem ke dveřím. Samotná si sebe uvnitř toho těžkotonážního obra nedokážu představit, už jen proto, že nemám ráda omezený pohyb. Někteří rychleji, někteří pomaleji se přesouvají směrem k východu z budovy, neodvažuji se z nich ale spouštět oči a zjistit, jak se tváří Meyers a Dante. Co kdyby se některý neočekávaně zapotácel a rozdrtil mě jako...banán? Představivost mě v tak napjaté chvíli docela opustila... Po chvíli se zdá, že piloti své stroje začínají vcelku ovládat, proto periferním zrakem zabloudím k Meyersovi a hlídám, kdy se dá do pohybu i on, nebo kdy také mně dá povel k přesunu. V břiše cítím podivné šimrání, které tam už věky nebylo...

Inner Sphere - 30. dubna 2015 10:02

Vyrážíme Naskočíte do svých strojů, zažehnete motory a pomalými, nejistými kroky se vydáváte kupředu. Jako první a s notnou dávkou sebejistoty to zvládne Denis. Když prochází vraty hangáru kolem Danteho, seržant na něj s úsměvem kývne. Poté vyráží i zbytek skupiny, jakmile jsou všichni venku, nasedá i Dante do svého stroje a zapíná jej. Je to Uziel, mech střední třídy, o dost lépe vyzbrojen, ale také pomalejší než vaše stroje. Rozhodně vám ale bude moci dělat palebnou podporu, kdyby se něco mělo podělat. „Tak jo, bando, vyrážíme na západ. Na chvilku byste měli dostat konkrétní informace. A tak mě napadlo, už víte, jak si chcete říkat?“ Dante s vámi vyrovná váš stroj a zamíří určeným směrem. Nabere maximální rychlost, která je téměř totožná Cougarově, takže vás nijak nebrzdí. Vašemu odchodu přihlíží Mayers spolu se Sarah. „Pojď, taky si vezmeme nás stroj,“ řekne a zamíří k helikoptéře, která stojí kousek od hangáru. Vidíš, že se jedná o transportní helikoptéru s bojovou výzbrojí. Rozhodně by byla schopná něco zničit, ale tušíš, že ani houf takovýhle strojů by se mechům nevyrovnal. Sotva nasedneš a připoutáš se, Mayers ti podává datapad s informacemi. Kývnutím dává najevo, že si je máš přečíst a přetlumočit je ostatním.

Inner Sphere - 30. dubna 2015 10:10

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Na zeleně podsvíceném displayi datapadu máš krátkou zprávu o následující misi. ++++ ++++ ++Rozvědka zjistila, že loajalisté přesouvají svoje vojenské zásoby obchodní cestou na západě od hlavního města. ++Jedná se o malý konvoj, o jeho obsahu nejsou přesnější informace, ale rozhodně se nesnaží o to, aby zůstali neobjeveni. ++Zřejmě očekávají odpor, buďte připraveni. ++++ Platba: ++ 1 350 000 kreditů ++ Obsah konvoje + šrot ++++ ++++

Denis Hartraft - 04. května 2015 12:48

Hromada kovu...Vpřed! Bylo příjemné sedět v tom vibrujícím monstru a užívat si toho pocitu. Konečně mám velkou zbraň, i bez červeného tlačítka. Ovšem je pravda pravdoucí, že velká zbraň a monstrum, je v porovnání s těmi druhými poměrně veselé přirovnání. Prohlížím si konzoli a snažím se zvyknout na vrčení mecha. Po očku jsem sledoval jak si vedou ostatní a viděl jsem, jak Andreas zápasí s tím svým. Nevědomě jsem ťuknul do jednoho tlačítka a zapnul si rádio. Jen jsem se usmál a šlápl do pedálů. Ovládání mi přešlo do krve nějak samo. Nebyl jsem si jistý, ale mech dělal co jsme chtěl a já jsme nic a nikoho nezbořil. Koukám ven z kokpitu a vidím Danteho, který na mě pokýve. V odpověď zvedám palec a pokračuji v odchodu z hangáru. Rád bych se cítil jako frajer, ale radši se soustředím. Jsem nadšený, ale konečně se mi něco splnilo a nechci to podělat hned na začátku. Vyšel jsme do světla a přišel jsme si jako velký pán v malém mechu. Pomocí pedálů jsem se otočil, abych viděl na ostatní. Byl jsem opřený v sedačce, ale připravený, kdybych musel uhnout někomu z ostatních. Bůh ví, že ne každý to asi zvládá tak jako já. Dante leze do dalšího mecha a už od pohledu je zase vidět, že má lepší zbraně než my. To mi něco fakt připomíná. Poslouchám Danteho a snažím se Blechu držet na podobné vlně jako je jejich rychlost. No pane, těžko říct. Napadá mě, pár možností týkajících se včerejšího večera, koupelny a jisté rusovlasé castl. Směju se při pomyšlení na včerejšek. Ovšem seriozně pane nemám zdání co by preferovali ostatní. Dle mého jsou rádi, že sedí za kniplem. Pokud budeme takhle postupovat, vidím to na Squadru Otrapů. Podvolím se zbytku pane. V mém hlase je znát radost a smích. Tohle mě bavilo, nad názvem jsem opravdu nepřemýšlel, protože mě to ani nenapadlo. Uvidíme co zbytek.

Sarah Bain - 05. května 2015 22:07

It has begun, lads. Když kolem nás prokodrcají všechny stroje, některé elegantněji, některé o poznání nejistěji, vybízí mě Meyers, abychom se vydali ven. Před dveřmi do hangáru stojí helikoptéra, která podle svého vzezření nevypadá na úplné ořezávátko. Uvnitř si sedám na jedno z prázdných míst a poutám se bezpečnostním pásem. Vzápětí mi Meyers podává zeleně svítící datapad (že by zelená byla barvou naděje...?) a já na něj několik vteřin jen tupě zírám, než mi podle jeho kývnutí dochází, že bych jeho informace měla sdělit pilotům. „Ehm, takže...lidi...piloti...,“ zadrhávám se okamžitě, jelikož nemám tušáka, jak bych je měla vlastně oslovit. Z radiového přijímače zaslechnu hlas Otravy, trefně pojmenovávající jejich skupinu jako Squadru Otrapů. Jo, tohle jméno se mi líbí. Ušklíbnu se a jeho poznámku nechávám bez reakce. „Předmětem dnešní mise bude zajistit konvoj vojenských zásob, který bude loajalisty přesouván obchodní cestou západně od hlavního města. Konvoj se skrývat nesnaží, zjevně očekávají odpor, o jeho obsahu ale nemáme bližší informace. Je spíše malý. Odměnou za splnění mise pro vás bude platba 1 350 000 kreditů, obsah konvoje a šrot,“ dokončuji svůj monolog a opět netuším, jestli bych měla ohlásit konec. Doufám, že to nedělám úplně špatně...

Andreas Shinra - 12. května 2015 20:05

Just keep walking Tak, vše se dalo do pohybu a můj kolos, ve kterém jsem seděl, byl v pohybu a já jsem si konečně připadal, že mi vše jde. Věděl jsem snad i kde je zapalování cigaret pro kuřáky a kde je popelník, tudíž jsem byl spokojený. Ozval se hlas, což byla ta Sarah a začala nám říkat, co máme dělat. Podle všeho tam bude nějaký boj, takže bude o zábavu postaráno a za vše dostaneme nějaké ty kredity, včetně obsahu konvoje a šrotu. Vojenské zásoby znamenali i jídlo a ne jen to špatné, které většinou měli vojáci, ale jídlo i takové, kteří jedli ti výše postaveni, tudíž i nějaké ty pochutiny. Usmál jsem se a můj mech se otočil směrem na Denise, který na nás měl narážku, ohledně toho, že jsme otrapové. Naštěstí tím myslel i sebe, přesto jsem si nenechal ujít možnost si rýpnout též a dodat: „Kdyby pak na tebe dopadla raketa, tak se nediv, přeci jen, jsem jeden ze Squadry Otrapů a to se může stát… aspoň to budeš mít rychle za sebou,“ zasmál jsem se a stále s puštěnou hudbou v mých sluchátkách jsem pokračoval v cestě. Věděl jsem, že budu ten vzadu, který je bude krýt a bude to mít nejspíše nejjednodušší a nejbezpečnější, avšak nějak jsem tušil, že i nepřítel bude mít něco, čím mne zabavit, abych si nemohl dát nohy na „stůl“, dát si do pusy žvýkačku a dělat bubliny s tím, že bych mačkal jen tlačítko pal. Přeci jen tak to asi nebude, když nám za to dávají takové peníze. Tak či onak, těšil jsem se na to, jak to bude vypadat. Bude to naše první mise a uvidíme, kdo tady bude ten tragéd, který nebude schopný plnit svou roli. Což mi připomínalo, má tento mech katapult/sebedestrukci? Chci buď utéct, tedy… rozejít se pryč, nebo aspoň rychlou a bezbolestnou smrt. Žít třeba bez ucha… hah! V žádném případě.

Damien Sol - 16. května 2015 23:25

Mise Veknu, kde už nehrozilo tolik škod z neopatrného hroku se konečně trochu uvolním, ale rozhodně se necítím tak nadšeně jako ostatní. Squadra otrapů? To myslí vážně? Pak si však smutně povzdychnu. Dost možná to jméno už je zabrané. Dante navíc zvýšil rychlost a mě nezbývá než se připojit, aby se mi zbytek skupiny neztratil. Navíc ovládání sice není tak komplikované, ale zdaleka není intuitivní a na veškeré pohyby je třeba se soustředit a hlavně zbyknout. Zatím mám dost problémů nasměrovat trup potřebným směrem, kdy jemné opravy se mi příliš nedaří. Míření bude docela problém. "Navrhuji název Jednotka Delta." Ozvu se konečně do vysílačky. Není to zdaleka originální ale mělo by to být funkční a především neurážlivé. Poté se ozve naše nová kolegyně, která má na starosti informace pro náš úkol. Vše co nám oznámí se snažím důkladně zapamatovat a protože se nikdo jiný neozval s otázkou pustím se do toho já. "Omlouvám se jestli toho bude mnoho, ale chtěl bych požádat o doplňující informace. Jaké je složení konvoje? Mají k dispozici vzdušnou podporu? ETA? Jaký máme očekávat terén a počasí? Jsou v místě setkání nějaká vhodná místa pro útok? Jsou poblíž místa setkání nějaké vodní plochy?" Vím že jsem ji zahrnul spoustou dotazů, ale všechno jsou to životně důležité informace a i to, že by je nemohli získat má svou hodnotu.

Nikola Rasputin - 17. května 2015 14:23

Kupředu! Konečně jsem venku u ostatních. Cestou ven jsem sice trochu škrábl vrata, jelikož jsem podcenil svou prostorovou orientaci a neodhadl šířku mecha. Snad mi ten lak nenaúčtují. Venku jsem se seřadil k ostatním a počkal, až vyleze serža i s tím jeho děsem. Po chvilce vylezl i s instrukcemi, že se máme vydat na západ, zbytek nám řekne Zrzka. Zařadil jsem se spíše doprostřed jelikož mám účinnost jak na blízko, tak i na dálku. Když tak mě serža někam dokope. Ale co mě dnes pobavilo, je ta diskuze na téma, jak si budeme říkat. "Jednotka Delta? Sguadra Otrapů? To už rovnou můžeme být Space Monkeys," zasměju se do skupinové konverzace. Po chvilce se zapojila i Zrzka. Doprovodit konvoj, možný odpor. Odměna? Celkem vysoká, tak proč sakra ne? A hned za ní se ozval náš zelenej mozek. Čekal jsem všechno, ale že z něj vypadne něco chytrého, to fakt ne. Musím uznat, že má pravdu, rád bych věděl, jestli mi bude svítit slunko do ksichtu, jaký je terén a jestli tam jsou možná místa přepadu.

Inner Sphere - 27. května 2015 20:41

soukromá zpráva od Inner Sphere pro Dodatečné informace Hromada dotazů by zřejmě zaskočila každého, kdo by nebyl připravený nebo neměl něco, co by mu poskytlo dostačující odpovědi. Ale ty máš svého malého kamaráda se zeleným podsvícením a ten ti milerád pomůže. Během chvilky se zorientuješ v jeho ovládání a můžeš odpovídat. Textové informace neposkytují žádné další detaily ohledně složení konvoje, nějaká minimální ochrana je jistá, to je praxe, která se dodržuje všude a zkušenost, kterou jsi dostala ve výcvikovém táboře, ale nic konkrétního bohužel nemáš. Několika dotyky se dostaneš ke skenu a mapě okolí. Tak zjistíš, že poblíž se sice nachází menší letiště, ale aktuální fotografie neukazují žádnou aktivitu nebo přípravu techniky. Tudíž je letecká podpora nepravděpodobná. Vzdálenost k cílí je přibližně sto kilometrů, což je vzdálenost, kterou vás Lance urazí za hodinu, pokud si udrží aktuální rychlost. Tou dobou, by se konvoj měl nacházet na pozici Alfa, kterou máš zaznačenou na přiložené mapě. Tlačítko „Odeslat jednotce“ mluví samo za sebe. Satelitní obraz ukazuje téměř nulovou oblačnost, teplota okolo 30 stupňů, to pro piloty znamená, že jejich výměníky nebudou nijak ovlivněny. Posledních pár otázek bude mít Damien zodpovězených jakmile skrze datapad odešleš mapu. Mayers se k tobě nahne. Sice by to vůbec nemusel dělat, jeho hlas uslyšíš v sluchátkách, ale i tak chtěl upoutat tvou pozornost. „Připomeň jim, že pokud zničí byť jen jediný kousek nákladu, přicházejí o značnou část platu. Cobane je na tohle háklivý.“

Sarah Bain - 30. května 2015 21:35

Info Potlačuji výbuch vzteku, který se dere vzhůru mým hrdlem. Já tohle sakra taky dělám poprvé! Racionální část mé mysli odmítá pochopit logiku a oprávněnost dotazů pana ´jednotka Delta – the most imaginative name ever´, nějakým způsobem se mi ale daří, nezačít na něj do vysílače hystericky řvát. Místo toho se zaměřím na datapad, který jediný na mě přátelsky bliká, jeho zelené podsvícení má očividné psychologické účinky. Alespoň u mě... Konečně se orientuji v jeho ovládání a mohu začít odpovídat na dotazy (které vskutku nápadité jsou, rozhodně více než název jednotky). „Co se týče zabezpečení, bližší informace nemáme, minimální ochrana je ale jistotou. Letecká aktivita nulová, okolí je bez známky přípravy zabezpečení konvoje. Cíl je vzdálen zhruba 100km, očekávaný čas přesunu na pozici Alfa, kde se bude nacházet konvoj, je jedna hodina. Zasílám sken mapy.“ Rozhodně je nešetřím s pomalým a pečlivým vyslovováním (pospícháme přece...). Slova odsekávám co nejrychleji a vzápětí odesílám zmáčknutím tlačítka mapu celé jednotce. „Dnes máme příjemnou teplotu kolem 30° C, oblačnost téměř žádná.“ Připadám si jako zatracená rosnička... Když se ke mně nakloní Mayers, neubráním se úsměvu. „Mám vám připomenout, že pokud přijde k újmě byť jen jediný kus nákladu, přicházíme o značnou část platu.“ Tímto končím svůj part a očekávám další dotazy či ticho před bouří.

Inner Sphere - 31. května 2015 18:53
	Mapa – čas na další dotazy V kabinách se ozve syntetický ženský hlas. „Probíhá příjem dat.“ O několik okamžiků později se vám všem objeví na boční obrazovce taktická mapa, rozdělená na sektory a zaznačenými důležitými místy.

Denis Hartraft - 08. června 2015 21:52

Vzhůru do akce! Damien se vyptává na spoustu detailů a pravděpodobně se tak pasoval do role toho, kdo plánuje všechny zbytečné detaily. Naopak mě zaujal Nikolův návrh na Space Monkeys! Hej kámo, beru Space Monkeys! Někdo něco proti? Zeptám se ostatních do vysílačky a poslouchám jak nám Zrzka povídá co všechno můžeme nebo nemůžeme čekat. Rozhodně se mi rozšířily zorničky, když jsem slyšel kolik kreditů by mohla být odměna. Bohužel jsem se začal bát, že šance na to, aby jsme ten konvoj dostali nepoškozený není tak velká jak by se mi asi líbilo. Sice mi to chození jakž takž šlo, ale nevím jak moc půjde zaměřování, střelba a celková koordinace chůze a střelby. Díky Zrzko. Poděkuji jen co přijmu mapu. Podle toho co vidím, okolní terén neposkytuje moc krytí. Jasný pár kopců a tak, ale jinak je to otevřené prostranství a celkově mi na tom něco smrdí. Seržo a Opičáci. Nesmrdí Vám na tom něco? Čekají útok, ale pošlou jen malá doprovod? To je nějaký úchylný ne? Prohodím do éteru a trošku šlápnu do pedálu, abych se dostal aspoň na čtyři sta metrů před celý náš ,,konvoj". Pro nejlehčí mech je přeci jenom přední hlídka samozřejmost.

Nikola Rasputin - 19. června 2015 10:27

Uuu Aaa....jak vlastně dělá opice? Pomalu zjišťuji, že je to jako ve škole. Stačí plácnout první hovadinu, která vás napadne a ostatním se to zalíbí. "Deny, jen doufám, že se nebudem mít bojový pokřik," odpovím Denisovi do vysílačky ohledně Space Monkeys. Jinak se toho už zas tak moc nedělo. Zrzka si zahrála na rosničku a předala nám informace ohledně mise. Deny vystřelil do předu, jako náš průzkumník a já? Já jsem si jen vytáhl cigaretu, zamáčkl zapalovač na panelu před sebou. Než se nažhavil, napojil jsem sluchátka do přehrávače a pustil si na cestu trochu hudby. Musím se techniků v doku zeptat, kde tu je přehrávač. A jestli není, tak kde si jej můžu napojit. Ono přeci nejde jít do bitvy bez pecky jako je The Final Countdown. Zrychlím tak na 80% výkonu, abychom se na místo určení dostali včas. Byla by sranda, kdyby konvoj vyrazil bez nás.

Inner Sphere - 05. července 2015 14:31

Společenství tentononc „Mě z toho vynech, Denisi,“ odpoví Dante na dotaz. „Já jsem tu jen od toho, kdyby se tréninková technika podělala nebo vám tak teklo do bot, že byste potřebovali extra pomoc. Hlavně jsem tu jako pozorovatel a ochranka, kdyby se konkurence rozhodla zkontrolovat náš výcvik. Taktické problémy jsou pouze pro vás.“ Stálou rychlostí jste se dostali kilometr od místa kontaktu. Díky svižnému tempu jste dorazili o několik minut předem, máte tedy čas zaujmout takové postavení, jaké bude podle vás to nejlepší. Terén bojiště vypadá stejně jako na mapě, jen vám chybí ptačí perspektiva. Několik taktických míst by se zde našlo, stejně jako pozic vhodných v překvapivému útoku.

Inner Sphere - 05. července 2015 14:32
	soukromá zpráva od Inner Sphere pro Informace Na datapadu vidíš, že konvoj míří ze severu, pomalu a jistě postupuje k bodu alfa. S lehkou pomocí stroje zjišťuješ, že Opice mají ještě chvíli času na přípravu. V okolí žádná změna.

Denis Hartraft - 08. srpna 2015 15:46

Space Monkeys se učí vřeštět Já Ti nevím Nikolo. Já bych si docela zavřeštěl. Odpovím zvesela Nikolovi a soustředím se na řízení svého mecha. Mám pocit, že je to o něco složitější než řízení těch druhých, přeci jenom oni jdou proti mě relativně pomalu a nepotřebují takové reflexy jako potřebuji já. Dobře seržo, díky že nám kryjete naše kovové zadky. Vrátím Dantemu, který mi jasně sdělí, že toto je jenom naše mise a já vím, že jsme v prdeli protože nikdo z nás se jen tak neurve a nebude velet. Damien, který na to vypadal zarputile mlčí a nic neříká. Což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že se blíže k nepříteli a máme si vybojovat nějaký ten peníz. Opičáci, nic asi nebudete namítat, když se s Blechou vydám dopředu. Půjdu na pozici 1404 a schovám se tam za kopec a baráky. Až mi Zrzka řekne, že jsou na dosah tak vyběhnu nahoru na kopec a označím cíle pro dalekonosný rakety ok? Pronesu na frekvenci eskadry a doufám, že mi někdo odpoví. Blechu už začínám přesouvat tím směrem.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR