Městečko Old Pine
od: 04. dubna 2022 13:24 do: 25. srpna 2022 10:40
Dobrodružství vedl(a) Aiden
| |
 | Městečko Old Pine Kdesi daleko u jezera, leží mezi lesy město. Město, jménem Old Pine. Město zázraků a mýtů. Město, jehož okolí je obklopené, neproniknutelnou hradbou mlhy. V Old Pine je možné všechno. Žijí tu mágové, kouzelné bytosti i tvorové z příběhů nebo pohádek. Má to ale jeden háček. Nemůžou pryč. Prostě se jednoho rána probudí v místním motýlku. Netuší, jak se do Pine dostali. Jinak si ale pamatují o svém životě vše. Musí se sžít s místní roztodivnou komunitou a pochopit její zákonitosti. Najít spojence. Nepochybně i nepřátele. Co se ale děje na pozadí, celého toho místa, zůstává záhadou. Proč vzniklo? Proč se tu obyčejní lidé i magické bytosti objevují? Co se skrývá v tajemné mlze? Ty a mnoho dalších otázek čekají na zodpovězení. Stejně jako to, zda je milá sousedka ve skutečnosti jen obyčejná dívka nebo krvelačná bestie. V Old Pine se žije jako v americkém maloměstě. Lze zde najít klid a mír. Jenže v Old Pine se vůbec nežije normálně. Jsou tu vnitřní machinace, tajemství i konflikty které neznalého můžou stát život. Budeš se chtít usadit? Odhalit tajemství města? Získat vliv ve zdejší komunitě? Prostě jen utéct? Všechno je na tobě. Protože v Old Pine je možné naprosto cokoliv…
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Probuzení Motel Shady Oak  Slunce pomalu vychází nad obzor. Někdo by mohl říct téměř až líně. Svými paprsky ozáří vodní hladinu. Opře se do vršků vysokých stromů, ze kterých pomalu začíná stoupat pára. Nakonec najde i lidská obydlí a jeho paprsky dopadají na okna, aby ohlásily nové ráno všem, kdo nezatáhli závěsy či žaluzie. Je podzim. Všechno hraje chladnými barvami a teploty se drží kolem bodu mrazu.
Ospalé město Old Pine se probouzí. Auta se pomalu ospale vydávají na své ranní cesty. Rozezní se kávovary a podniky pomalu otevírají. Listí mizí z chodníků pod švihy košťat a stolky jsou vynášeny a otírány. Nikdo by nepoznal rozdíl od normálního ospalého Amerického města. Přesto tu je. Je jich mnoho. Ti, kdo se toho rána ocitli v motelu Shady Oak o nich, ale zatím vůbec netuší. Přesto je brzy poznají.
Slunce totiž dorazí i sem. Opře se do okna. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí postava. Odhrne záclony a stojí tak že na ní není téměř vidět. Sluneční záře jí obklopuje a tvoří jen siluetu. Pokoj je malý. Postel, skříň, stolek se židlí a dveře do malé koupelny s toaletou. Všechno je vybledlé časem. Tapety béžové barvy se na několika místech odchlipují. Smítka prachu poletují v paprscích. Přesto se zdá že tu někdo udržuje pořádek a slabá vůně citrusů je znatelná.
El se probudí v posteli přikrytá motelovou naškrobenou dekou. Netuší, jak se dostala právě sem. Poslední, co si pamatuje je cesta z máminy kavárny domů. Pak byla tma a teď leží tady na posteli. Několik kroků od ní stojí cizí postava. Muž nepochybně. Sálá z něj pozitivní energie a přátelství. Ještě něco víc ale nedá se to přesně určit. „Dobré ráno. Vítej v Old Pine!“ Řekne hlubokým hlasem, ze kterého je slyšet, že tuhle větu nepronáší poprvé. Zní to trochu jako by očekával, že teď se může stát naprosto cokoliv. „Snaž se být prosím klidná. Vím, že máš spoustu otázek a na některé se ti dostane odpověď. Ne na všechny. Ne hned. Jenom se prosím snaž být v klidu. Žádné nebezpečí ti nehrozí.“
|
| |
 | soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Wake up call Motel Shady Oak
Byl to den jako každý jiný. Nudný, stereotypní, ničím zvláštní. Přesto jsem byla ten poslední, který by jej takto nazval. Naopak jsem si užívala i tyto obyčejné činnosti. Vůni kávy a zákusků, tlumený hovor prokládaný smíchem i pomalé tóny nevtíravé písničky znějící kavárnou. Musela jsem si ujít dlouhou cestu, abych dokázala ocenit i tyhle malé drobnosti života, ale nakonec jsem stála tady. Žila jsem. Žila jsem v přítomnosti a nestarala se o to, co bylo je a bude. S lehkým úsměvem jsem utírala poslední ze stolů a broukala si tichou melodii. Nápis visící na dveřích kavárny už jasně značil kolemjdoucím, že je zde pro dnešní den zavřeno. Dokončila jsem svou práci, převlékla se, zamčela podnik a se sluchátky v uších a rukama zaraženýma hluboko v kapsách mikiny se vydala noční ulicí domů. Podzimní večery v Maine už uměly být pěkně chladné, a tak jsem si přehodila přes hlavu kapuci a přidala do kroku. Autobusová zastávka byla nedaleko. Stačilo projít tímto podjezdem a budu tam. Vešla jsem do krátkého tunelu. Oranžové světlo pouličního osvětlení osvětlovalo velmi dobře známou zastávku, která byla vzdálená jen pár desítek metrů. Krok... dva... Světlo v tunelu zablikalo. Tři... čtyři... Záře zastávky pohasínala. Pomalu... Postupně... Pět... šest... sedm... Přidala jsem do kroku a začala vnímat zrychlený tep mého srdce. Osm... A pak byla tma... _____ Ucítila jsem vůni čistého ložního prádla, do kterého jsem byla zachumlaná. Bylo to příjemný, takový domácký pocit. Rozlepila jsem oči a zaostřila na jeden z nočních stolků, který se lesknul paprscích ranního slunce. Nebyl to můj stolek. Nebyl to vlastně žádný stolek, který jsem znala. Ani to povlečení... Ani tuhle místnost. Nic. Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala tohle uvědomění. Nebyla jsem ale v místnosti sama, jak jsem si velmi rychle všimla a tak místo toho, aby se mé myšlenky rozlétly do směrů všech možných i nemožných teorií, musela jsem ze sebe vysoukat nějakou odpověď. „Dobré ráno.“ Posadila jsem se v posteli a zamžourala na postavu stojící v okně zalitém sluncem. Paprsky kolem muže tvořily jakousi zlatavou aureolu a jeho hlas i přítomnost byli až nezvykle uklidňující. Určitě je všechno v pořádku. Možná jsem měla jen nehodu, omdlela na ulici a jsem v nemocnici, nebo spíše v jednom z Portlandských hotýlků. Ano, omdlela jsem na ulici a nějaké dobré duše mi pomohly, abych se z toho vyspala. „Ne, v pořádku. Nepanikařím.“ Pousmála jsem se a shrnula z očí pramen rozčepýřených s ze spánku zmuchlaných vlasů. „Kdyby mi hrozilo nebezpečí, jistě byste mě nenechávali vyspat v čistě povlečené posteli. Děkuji za pomoc. Asi jsem musela mít včera večer nějakou slabší chvilku. Clarion, St. John, nebo snad Casco Bay Hotel?“ Vylovila jsem z paměti pár Portlandských hotelů, které by se mi hodily na místní atmosféru. Určitě jsem byla dle prostředí v nějakém hotelu. Otázka byla jen v jakém. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Dobré ráno! Motel Shady Oak Slunce pomalu vychází nad obzor. Někdo by mohl říct téměř až líně. Svými paprsky ozáří vodní hladinu. Opře se do vršků vysokých stromů, ze kterých pomalu začíná stoupat pára. Nakonec najde i lidská obydlí a jeho paprsky dopadají na okna, aby ohlásily nové ráno všem, kdo nezatáhli závěsy či žaluzie. Je podzim. Všechno hraje chladnými barvami a teploty se drží kolem bodu mrazu.
Ospalé město Old Pine se probouzí. Auta se pomalu ospale vydávají na své ranní cesty. Rozezní se kávovary a podniky pomalu otevírají. Listí mizí z chodníků pod švihy košťat a stolky jsou vynášeny a otírány. Nikdo by nepoznal rozdíl od normálního ospalého Amerického města. Přesto tu je. Je jich mnoho. Ti, kdo se toho rána ocitli v motelu Shady Oak o nich, ale zatím vůbec netuší. Přesto je brzy poznají.
Slunce totiž dorazí i sem. Opře se do okna. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí postava. Odhrne záclony a stojí tak že na ní není téměř vidět. Sluneční záře jí obklopuje a tvoří jen siluetu. Pokoj je malý. Postel, skříň, stolek se židlí a dveře do malé koupelny s toaletou. Všechno je vybledlé časem. Tapety béžové barvy se na několika místech odchlipují. Smítka prachu poletují v paprscích. Přesto se zdá že tu někdo udržuje pořádek a slabá vůně citrusů je znatelná.
„Vstávej… Hej vstávej!“ Uslyší Dante poněkud netrpělivý hlas, který ho pomalu ale jistě vytrhává ze spánku. Postel, ve které leží rozhodně není tak ve které usínal. Však poslední vzpomínka se pojí k Sophie. Tohle rozhodně není u ní. Muž naproti oknu je další neznámá. „Už jsem myslel že se neprobudíš.“ Řekne už mnohem klidnějším tónem. Sálá z něj trochu nesmělosti a jistá dávka nervozity. „Zkus prosím nepanikařit. Chápu, že máš spousty otázek. Většinu z nich ti dokážu zodpovědět. První a hlavní nejsi v nebezpečí.“ Pokračuje a zdá se jako by měl těch pár vět nacvičených a rozhodně je neříkal poprvé.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Dobré ráno! Motel Shady Oak Slunce pomalu vychází nad obzor. Někdo by mohl říct téměř až líně. Svými paprsky ozáří vodní hladinu. Opře se do vršků vysokých stromů, ze kterých pomalu začíná stoupat pára. Nakonec najde i lidská obydlí a jeho paprsky dopadají na okna, aby ohlásily nové ráno všem, kdo nezatáhli závěsy či žaluzie. Je podzim. Všechno hraje chladnými barvami a teploty se drží kolem bodu mrazu.Ospalé město Old Pine se probouzí. Auta se pomalu ospale vydávají na své ranní cesty. Rozezní se kávovary a podniky pomalu otevírají. Listí mizí z chodníků pod švihy košťat a stolky jsou vynášeny a otírány. Nikdo by nepoznal rozdíl od normálního ospalého Amerického města. Přesto tu je. Je jich mnoho. Ti, kdo se toho rána ocitli v motelu Shady Oak o nich, ale zatím vůbec netuší. Přesto je brzy poznají. Slunce totiž dorazí i sem. Opře se do okna. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí postava. Odhrne záclony a stojí tak že na ní není téměř vidět. Sluneční záře jí obklopuje a tvoří jen siluetu. Pokoj je malý. Postel, skříň, stolek se židlí a dveře do malé koupelny s toaletou. Všechno je vybledlé časem. Tapety béžové barvy se na několika místech odchlipují. Smítka prachu poletují v paprscích. Přesto se zdá že tu někdo udržuje pořádek a slabá vůně citrusů je znatelná. Samael se probudí a rozhodně není ve své posteli. Je měkčí než ty, které měli u kultu. Vůně škrobu a bílé povlečení je téměř stejné. V první chvíli je kolem až děsivé ticho. Pak se znovu ozvou. Tiše a nevtíravě. Jsou trochu jiné ale jsou zpět. „Vítej chlapče… Zdravím kluku... Dobré ráno… Konečně vstáváš… To je tedy něco takový mladík… Neposlouchej je, jenom blábolí… Není moc hubený? Pořádně se dívej tohle je důležité… Jo poslouchej, nerada se opakuje…“ Klasická kakofonie, která se začíná stejně rychle jako zaniká. Přesto ty hlasy působí mnohem klidněji než ty, na které je zvyklý. Jako by byla prostá většiny negativních emocí. „Chlapče? Jsi v pořádku. Vypadáš nějak mimo.“ Ozve se od okna ženský hlas. Zní poněkud drsně ale zároveň starostlivě. „Nepanikař. Tady jsi v bezpečí. Věřím, že máš spoustu otázek. Většinu z nich ti snad zodpovím. Hlavní ale je že jsi v bezpečí.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Ne vše je, jak se zdá Motel Shady Oak  „To je vcelku dobrý přístup.“ Ozve se postava a vystoupí ze světla. Je to muž kolem třiceti. Krátké vlasy nagelované a na tváři krátké vousy. Chladné oči působí veselým dojmem. Na sobě tmavou bundu a pod ní bílé triko. Na nohou boty do přírody a kapsáče v khaki barvě. „Noah Davis. Zástupce místního šerifa.“ Zaloví v kapse a vytáhne odznak. Vypadá, že je pravý. Jenom na něj stojí „Old Pine“. Což není rozhodně nikde blízko. Vlastně ani nic známého.
„Doufám, že ten klid vydrží.“ Sedne si na židli u jediného stolu v místnosti. Který je naproti postele. „Bohužel jsi se probudila v Old Pine. Ne nikde poblíž.“ Svěsí ruce do klína a spojí prsty. „Tohle místo je velice speciální a nikdo neví proč se sem lidi dostanou. Jenom že si je nějakým způsobem vybere. To už ale zabíhám do přílišných detailů. Důležité je že jsi tady. Nic s tím neuděláš, já taky ne a nevím o nikom kdo by byl schopný něco dělat. Potřebuji tě zaevidovat. Pak se můžeš ptát. Pamatuješ ještě na slova o panice.“ Usměje se.
Zaloví v kapse a vytáhne PDA. Vypadá celkem staře ale funkčně. Odepne elektronické pero a klepne do obrazovky. „Podle toho, co jsi zmiňovala hádám, že jsi z Maine. Souhlasí? Dobře. Pak bych potřeboval celé jméno, věk a tvou profesi. Nebo alespoň něco, v čem jsi dobrá. Co bys chtěla dělat nebo tak. Evidujeme potencionální přínos pro komunitu. Když mi dáš tyhle informace klidně mě zahrň všemi otázkami, které uznáš za vhodné. Odpovím, na co se dá.“ Řekne mezitím co stroj nabíhá a hodí si nohu přes nohu.
|
| |
 | soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Humpf," udělám nezřetelně, když se hlava potácí někde mezi spánkem a bděním a rozhodně nesdílí názor toho chlapa poblíž, že je čas vstávat. Že netuším kde jsem je v první chvíli jen dosti suchopárná informace, kterou nijak neprožívám. Mozek startuje mimořádně pomalu a nějak propadnu dojmu, že jsem zpátky na Islandu, trochu jsme to s klukama přehnali, podařilo se jim do mě nalít víc než to jedno pivo, co si obvykle dávám, a... a to asi těžko. "Tak fajn," zamumlám a vytáhnu se do sedu. "A proč bych měl být?" Promnu si ještě spánkem znecitlivělýma rukama obličej. Takhle pomalý start je bída i na moje poměry, ale možná mám nárok, protože - ten obřad - a pekelný bolehlav - probůh, Sophie - dobrý, jsem oblečený - ale tohle je opravdu naprosto a zcela nepodobné jakémukoli pokoji v newyorském domě, který jsem za tu dobu už přeci jen poznal důvěrně. Jenže teď mě hlava nebolí a ten muž zní, že bych znepokojený být měl. Poslušně se začnu znepokojovat. Napřed jen nanečisto a pak doopravdy, když mi začínají docházet souvislosti. Možná všechny ty kouzelnické konflikty probíhají dost daleko ode mě, a nikdy jsem k ničemu z toho ani nepřičuchnul, ale dějí se a naše rodina byla údajně z těch významnějších, o čemž jsem měl jisté pochyby, ale - únos?; a možná se tohle tady ani netýká ničeho kouzelnického, prostě jsem byl tak moc k ničemu, že mě vykopli - mám ještě obě ledviny?; ale rozhodně bych se neměl probudit na úplně neznámém místě. "Na paniku moc nejsem," řeknu. Což je koneckonců pravda. A hlavně se to určitě rychle vysvětlí, zvlášť když tady pán vypadá ochotně. "Jak vám mám říkat?" zamžourám na něj proti světlu. "Skoro to zní, že máte připravenou řeč, ale jestli raději otázky... tak..." Oběma nám udělám radost, když položím, a vzápětí jistě dostanu odpověď, na tu nejzákonitější. "Kde to sakra jsem?" Možná si to s tou panikou ještě rozmyslím. Sucho v krku, najednou dost divoce bušící srdce, ledové ruce a náhlá jistota, že on nemá jen malý důvod, ale zatraceně velký předpokládat, že co uslyším, se mi nebude líbit - no, v zájmu nás obou, pusť se do toho rychle, chlape. |
| |
 | soukromá zpráva od Samael Grayson pro The One That Got Away
Otevřu oči. Chvíli jenom hledím na strop pokoje, příliš unavený, abych se pohnul a čelil vědomí, že nejsem… tam, kde mám být. Důvěrně známá nahnědlá čmouha nad postelí je pryč. Pomáhala mi upevnit se v realitě, když jsem se vydral ze spárů příliš živých snů. Snad proto mě napadne, jestli jenom nesním. Každopádně tohle nevypadá jako obvyklá noční můra, plná křiku a ohně, takže se tuhle podezřele mírumilovnou chvilku ani nesnažím přetnout. Zhluboka vydechnu. A zase se nadechnu. V nose mě nezašimrá slabá vůně dezinfekce, nechutně vtíravá a pod kůží svědivá jako ohniví mravenci, všudypřítomná v pokoj, kde bych naopak být měl, jako by to byla nemocnice a ne domov; místo toho cítím citrusy. Zvláštní vůně. Čistá. Jako nový začátek.
Dobré ráno… Ráno! Kluku. Ráno, zní všude kolem mě. Vítej, vítej. Kolikrát jsem už slyšel, že se to všechno děje jenom v mé hlavě, ale ani tentokrát mi to tak nepřipadá. Smršť hlasů proběhne pokojem, odrhne závěsy a pak začne skákat po posteli. Aspoň mi tentokrát jejich jekot nedopadne koleny přímo na břicho. Jsou zvláštně klidní. Stejně jako já. Čas vstávat. Vstávat! Tohle je důležité… důležité. Vstávej, no tak. Nenech ji čekat— důležité!
Přinutím se pohnout. Napřed jenom konečky prstů, pak se podepřu lokty a konečně se posadím, jako by to nebylo jeden celistvý pohyb, ale tisíce malých cuknutí neochotných svalů. Po pokoji se rozhlédnu takřka líně, ne jako vyděšené dítě, ale jako někdo hledající odpovědi. Nepanikařím, ucítím na jazyku nevděčnou odpověď, ale něco na tónu ženy mě mírní. Něco cizího, ale na pošramocenou mysl příjemného. Je skutečná? Už nevím. Připadá mi skutečná, ale nebylo by to poprvé, co jsem nedokázal rozlišit skutečnost od snu, a celá tahle chvíle je… neskutečná. Možná bych panikařit měl, napadá mě maně. Nebyla by to přirozená reakce někoho, kdo se probudil na neznámém místě? Cítím jenom klid. Kousavý, chladný, takřka až otravný klid, který ze sebe nedokážu setřást. Poslouchej! Ano, já vím. Je to— důležité. Rozumím. Dejte mi chvíli.
„Proč tu jsem?“ proklouzne mi skrze rty ta nejdůležitější otázka. Ne, že by kde jsem a jak jsem se sem dostal a prosím, paní, jste skutečná nebyly v těsném závěsu, ale… proč, ano, to potřebuji vědět ze všeho nejdřív. Všechno má důvod, já mám svůj důvod a tohle všechno ho zákonitě musí mít také. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Komunita Motel Shady Oak „Jo, to jsem celá já.“ Hlesnu souhlasně a trochu přimhouřím oči, když se postava přesune z osvětleného okna lehce stranou a umožní mi tak pohlédnout na mého hostitele. Při pohledu na vcelku sympaticky vypadajícího mladého, jsem viditelně na moment zaskočena. Čekala jsem kohokoliv, jen ne někoho takového. Bezděčně tiknu očima k sobě a jsem opravdu ráda, že mě uložili do postele v mém běžném oblečení a neodehrává se tu rozpačitá scéna jako z tuctové americké romantické komedie. „Old Pine?“ Zamyslím se, když se dozvím, kde jsem. Žádný takový hotel v Portlandu neznám, ale na druhou stranu, taky nejsem všeznalý odborník na místní turistiku. Pak ale začne muž, Noah, dál mluvit a moje představa o současné situaci se rozprchne jako pára nad hrncem. „Cože?“ Odkašlu si chraplavě po chvíli ticha, které se rozhostilo poté, co domluvil, a ještě chvíli mi trvalo, než se mi kolečka v hlavě dotočila aspoň do nějakého bodu pochopení. „Jo, Maine. Počkat… Tohle je nějaký vtip? Nebo… Jakože mě unesla nějaká mormonská sekta? Nevypadáš, že patříš k nějaké sektě, Noahu. Sakra, ani tohle místo nevypadá jako… Já nevím, nijak zvláštně. Je to vtip?“ Oproti mému předchozímu klidu se mi do hlasu vkrádá trocha hysterie a je to poznat především na kadenci slov, které ze mě létají jako kulometná palba a na nějaké zdvořilosti také kašlu. Seskočím z postele a uvědomím si, že jsem v posteli ležela i v mých converskách. Prostě jsem byla oblečená naprosto stejně jako, když jsem zamčela kavárnu a vydala se na autobusovou zastávku. Chvíli chodím po pokoji jako lev v kleci, než se zničehonic zastavím. „Ty… Tohle myslíš vážně.“ Zadívám se upřeně do Noahovy tváře, kde není ani stopy po nějakém pobavení. „Doprdele.“ Vydechnu a těžce dosednu zpátky na postel. „Já… El… teda Elizabeth Collins, 24 let. Pracuji v kavárně v Portlandu. Peču tam, obsluhuji. Co je potřeba. Taky občas vystupuji na jiných místech… Zpívám. Nic zvláštního. Čistý trestní rejstřík. Svobodná. Nejsem ničím zvláštní.“ Můj hlas zní dutě a připadám si trochu jako s kocovinou. „Komunitu? Co je přesně tohle za místo?“ Chytnu se jednoho slova, které zmínil, a tak trochu neurvale přeskočím zbytek jeho otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Hlavně prosíme klid Motel Shady Oak  „Pěkně. Umíš člověka prokouknout. Vlastně bys neměl být. Však to říkám. Jenže hodně lidí, co se vzbudí na místě, které nezná je.“ Muž vystoupí ze světla a opře se o stěnu. Ruce složené na hrudi. Rozcuchané vlasy, strniště. Vypadá kolem třiceti. Pravé obočí lehce pozdvihnuté a rty v ironickém úšklebku. Na sobě koženou bundu, pod ní bílé triko s obrázkem rozšklebeného smajlíka. Na nohou džíny a pracovní boty. „Promiň jsem v tomhle celkem nový. Navíc mi říkali že lidi, co se tu probudí reagují… různě.“ Pokrčí rameny. Pak z vnitřní kapsy bundy vytáhne odznak. „Lucas Clark. Zástupce místního šerifa.“ Vysvětlí. Odznak vypadá pravý. Jen na něm stojí „Old Pine“. Místo, o kterém jsi zaručeně neslyšel. „Jsi v Old Pine. Městu nebo spíš… komunitě. Prostě se jednoho rána probudí v tomhle motelu a jsou tady.“ Povzdychne si. „Popravdě ale než ti cokoliv dalšího řeknu potřeboval bych od tebe nějaké údaje. Pak se klidně ptej. Určitě toho bude hodně.“ Zaloví v kapse a vytáhne mobilní telefon. Odemkne ho a připraví palce, aby mohl začít psát. „Vlastně mě zajímá celé jméno. Jak jsi starý. Odkud jsi.“ Zdá se, že se zamýšlí. „Jo, a ještě povolání nebo co bys chtěl dělat. Je to důležité. Jen na to vždycky zapomenu.“ Usměje se omluvně. „Pak se klidně ptej. Já odpovím na cokoliv, co vím nebo tě vezmu za někým kdo odpovědi mít bude.“ Pokývne povzbudivě.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Otázky? Odpovědi? Motel Shady Oak  „Už jsem slyšela spoustu prvních otázek. Tuhle ale nikdy.“ Žena se zasměje suchým smíchem a odejde ze světla slunečních paprsků. Může jí být něco přes padesát. Vlasy má protkané stříbrem a na ostře řezané tváři pohrává úsměv. Posadí na židli u stolu naproti posteli. Chladné zelené oči si tě měří. Na sobě má tmavé triko, džíny a vysoké boty do přírody. „Nevím proč tu jsi.“ Dodá upřímně a hlasy spustí přes sebe souhlasné i nesouhlasné komentáře. „Na to si budeš muset přijít sám. Nikdo z těch, co se probudili v téhle posteli nevěděli. Časem na to ale přišli. Já jsem Ava. Ava Moore. Zástupce místního šerifa.“ Odepne od pasu odznak a ukáže ti ho. Vypadá právě. Jen je na něm napsáno „Old Pine“. O tom místě jsi jaktěživ neslyšel. „Jsme komunita. Trochu jiná než ostatní. Ti, co se do ní dostanou se vždycky objeví v tomhle motelu.“ Ukáže prstem kolem sebe. Nehty má krátké a nalakované bezbarvým lakem. „My z oddělení šerifa to tu kontrolujeme abychom je přivítali a něco o nich zjistili. Uděláme takový obchod. Ty mi řekni o sobě a já ti pak zodpovím jakékoliv tvé otázky co budu moci.“ Zaloví v zadní kapse kalhot a vytáhne blok u kterého je připnutá propiska. Cvakne a připraví se psát. „Zajímá mě, jak se jmenuješ, odkud jsi a co děláš nebo dělat chceš. Každý v komunitě do ní dříve nebo později musí přispět. Proto se ptám na to poslední.“ Ulízne si rty. „Pak se klidně ptej na to, co tě zajímá.“ Mrkne povzbudivě. Hlasy tiše šeptají. Některé by jí neřekly nic. Jiné by jí odpověděly. Zdá se že všechny tu ženu, ale znají. Bez výjimek.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Záhadné vysvětlení Motel Shady Oak Noah snáší příval slov celkem stoicky. Čeká. Když dojde na informace, co požaduje nacvaká je do PDA a spokojeně se usměje. „Pěkné, zpěvačka to už tu dlouho nebylo.“ Řekne spíš pro sebe. „Ne sekta doopravdy nejsme. Bylo by to mnohem snažší.“ Pokračuje k věci. „Tohle je Old Pine. Jak jsi mohla vidět na mém odznaku. Tohle místo není na mapách. Prostě je… jinde. Všichni, co tu jsme se tu objevili podobně jako ty. Jednoho dne se probudíš v tomhle motelu a jsi tu. Tak nějak napořád. Bohužel to vtip není.“ Odloží PDA na stůl a tužku položí vedle. „Proto jsme komunita. Proto to tu lidi z kanceláře šerifa každé ráno kontrolují. Je lepší, když je tu někdo, kdo nováčky uvítá. Tohle místo je totiž hodně specifické. Díky tomu že jsme celkem malé společenství zjišťujeme rovnou i to co daný člověk dělá nebo by chtěl. Protože každý má své místo.“ Promne si spánek. „Je toho celkem dost chápu. Líp to pochopíš, když to uvidíš. Přesto bude třeba čas na adaptaci. Proto tu jsme. Zkus prosím zatím vše, co jsem ti říkal brát jako fakt. Pomůže to. Všichni jsme si tím prošli.“ „Ještě jedna věc.“ Poklepe prstem nervózně na displej přístroje. „Jsi něčím výjimečná? Máš nějaké schopnosti nebo něco takového? Pokud nevíš odpověď nepřemýšlej o tom zbytečně. Je to jen taková kontrolní otázka.“ Když se ptá vypadá docela dost nervózně. Vlastně za celou dobu nejvíc.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "A řekli vám taky, že lidi možná nebudou ochotní na sebe vypovídat první poslední, jen co na ně vyklopíte tak nepravděpodobnou historku? Ani historku ne," opravím se rovnou. Stáhnu se trochu dozadu a opřu o zeď. Ten chlápek nevypadá jako masový vrah a odznak... no, takhle nějak bych si ho představoval. Minimálně to nebude stříbřenkou přestříkaný plast. Jenže kdyby masoví vrazi vypadali jako masoví vrazi, moc dlouho by jim živnost nekvetla. "Jen dost nepravděpodobné makro info." Dobře, musím objektivně uznat, že ještě před dvěma lety by mě něco takového vyvedlo z míry daleko víc. Prvních pár dní u Briana a při všech těch ukázkách magie jsem měl nervy slušně na pochodu. Teď mi nejvíc ze všeho vychází, že přes všechnu náročnost teleportu muselo někomu stát za to mě sem přemístit, po tom zatraceném obřadu jsem musel být pořádně vyřízený, a - - a tepve se uvidí proč. Zůstat na posteli asi není dvakrát zdvořilé, jenže postavit se, začnu běhat po pokoji jako lev v kleci. Ani trochu nejsem klidný - vlastně čím dál míň - a jen naprostá neochota dostát zrovna takovému očekávání mě drží na uzdě. "Říkat mi můžete Dante," vypravím ze sebe přeci jen. Nelíbí se mi, jak ty jeho otázky zní. To analytické ve mně, které se nervozitou a obavami o ledvinu ani výkupné ve vílách neklepe, dělá varovné obličeje na tím, že by mělo být normální nebo minimálně ne výjimečné se probudit v nějakém motelu. Ale budiž, tam bych ještě sám našel celý tucet vysvětlení, jakkoli obskurních. Jenže to jeho povolání nebo co bys chtěl dělat... musela to být jen nešikovná formulace, nic víc. Přesto je to nevyhnutelně přesně to, co musím naklepnout. "Je mi dvacet... jedna," dodám s malým škobrtnutím, když mi dojde, že jsme pořád ještě v amíkově a měl bych si zajistit, že mě budou brát jako plnoletého. "A chci zpátky, odkud jsem přišel, samozřejmě. Nebo si napřed musím odpracovat nocleh?" Mělo to vyznít ironicky, jenže moje lidi reagujou různě začíná mít podobu značně znejistělou. Pomalu bych se potřeboval něčeho chytit, jenže zatím nedává smysl nic. Dobře, z Lucase nemám špatný dojem, místo mačety vytáhl mobil... číslo! Kolik znám zpaměti čísel? Když nepočítám na máti, tak na Esru a chůváka - ne, Emmu si nevybavím - klid - vysvětlí se to. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Obyčejná Motel Shady Oak „Skvělé, aspoň se nemusím bát konkurence. Tedy… raději se nebudu ptát, co se stalo s těmi přede mnou.“ Pokusím se tvářit o něco veseleji, ale popravdě bych opravdu ráda věděla, co se stalo s těmi přede mnou. A se všemi ostatními. A vůbec se mnou… Raději se proto zaposlouchám do Noahova vysvětlování. Opravdu má uklidňující hlas a začínám chápat, proč je to právě asi on, kdo tu vítá nové příchozí. „Takže se vám tu po ránu objevují jen tak náhodní lidé, kteří netuší, jak se sem dostali? Tohle je skoro jako příběhy ze záchytky.“ Prohrábnu si vlasy a vstanu, abych došla k oknu. „Adaptaci.“ Poválím to slovo v ústech. „Nebudu lhát, pořád mi to zní trochu jako nějaká sekta, nebo odvykací centrum, ale kdo jsem, abych tohle soudila.“ Zavrtím hlavou a natáhnu se po závěsech, abych se podívala na výhled z okna. Ano, žít přítomností a neřešit příliš budoucnost. To se mi teď sakra hodilo. Noahova otázka mě však zdrží v půlce pohybu. „Výjimečná?“ Ohlédnu se nechápavě přes rameno. „Můj cheesecake z bilé čokolády je legendární a vyzpívám bez problémů vysoké C. Tohle si myslel?“ Prohodím vesele, ale pak si všimnu, jak napjatě se tváří. „Nebo si snad čekal nějakou jinou odpověď? Je to tady místo plné sériových vrahů, agentů FBI, nebo jak to myslíš? Jestli ano, tak se mnou jste sáhli poněkud vedle.“ Pousměji se dnes poprvé a rozhrnu závěsy, abych se podívala na sluncem zalité okolí hotýlku. Ano, jestě jsem mohla zmínit ten můj … stav. Ale to je spíše lékařská diagnóza než cokoliv, čím bych se měla chlubit. Ahoj, jsem El a po zpackané sebevraždě trpím halucinacemi a kognitivní poruchou. Chcete vidět můj chorobopis? Ne, děkuji. Na to nikdo není zvědavý. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro No, víte…
Dobře. To vypadá, že skutečná je. Ve snu se mi většinou nedostává… tak jednoznačných odpovědí. Ava. To je hebrejské jméno. Znamená to, že mi nabízí nový život, nebo mě jedovatým jablkem svede na scestí? Každopádně je ochotná mi vysvětlit, jak to tady chodí. A co se děje. Ale proč tu jsem neví. Co sis myslel? Samozřejmě, že— Trhnu hlavou. Pohledem seknu na druhou stranu místnosti, odkud se ozýval Hlas. Prsty si promnu tvář. Vydobyté ticho nemá dlouhého trvání, jejich šelestivé dohadování na mě doráží jako mořské vlny omývající pláž.
Odhrnu peřinu. Napůl překvapeně se zadívám na měkkou látku kalhot. Jsou součástí ceremoniálního oděvu. Jistě, chystal jsem se na rituál… nebo jsem byl jenom příliš unavený se po něm převléct do pyžama? Nevím. Při troše štěstí kalhoty projdou jako součást pyžama – a jsou černé, takže bych je mohl vzít i ven. Nepředpokládám, že se tu se mnou objevily i boty a šatník, co? Zhoupnu nohy na podlahu a napřímím se.
Otázky ohledně mé totožnosti přijít musely, ale příjemně mi nejsou. Co mám asi tak odpovědět? Víte, paní Moore – nebo jste slečna? –, přicházím k vám z chrámu prince noci, který se jednoho dne stane pánem tohoto světa. Ale nebojte! Jeho vláda bude sladká jako sen. Hlasy se na pozadí dohadují, jestli bych jí měl odpovědět, nebo ne. V tomhle mám však jasno hned. Nemůžu jí říct, kdo jsem – a proč. Dostalo by mě to leda do blázince, nebo rovnou do cely. Je to škoda. Je mi docela sympatická. Protože zněla starostlivě, Same, a tváří se povzbudivě? Jsi tak předvídatelný. Sam, Samael, sám, samotinký Sam. Nevěř jí! Jenom se tak tváří – ale co když by ti pomohla? Řekni jí to!
„Dobře, to zní fér,“ souhlasím po krapet delší odmlce, než bych rád. Vzhledem k okolnostem se však domnívám, že mi chvilka na rozmyšlenou a utřepání si myšlenek nepochybně projde bez komentáře. Jsem přeci… rozrušený.
Když se na ženu podívám, kaštanově hnědé oči jsou i nadále klidné, nepřirozeně klidné, jako by se nic zvláštního nedělo. Nebojím se. Možná mají hrůzné vize a neustále hlasy jednu výhodu: jen tak něco mě nevykolejí, nebo jsem na to zkrátka jenom příliš unavený. Potřebuji zjistit, jak jsem se sem dostal. Jestli to má magickou příčinu, nebo ne. Náměsíčný nejsem a teleportovat se neumím, tohle můžu vesele vyškrtnout ze seznamu.
„Jmenuji se Samael – A místo U –, příjmením Grayson,“ začnu uvážlivě. Také je to hebrejské jméno a na rozdíl od Samuela s U neznamená zrovna: bůh vás vyslyšel. Úvahu nad původem jmen si i tentokrát nechám pro sebe. „A pocházím z New Hope v Texasu.“ Neříkej jí o New Hope, napomene mě jeden z Hlasů a další se rychle přidají. Co když to zjistí– co se tam stalo. Co když? Řekni jí víc. Co když pomůže? Řekni jí to. Pomůže. „A… jsem student. Střední škola.“
Svým způsobem je to všechno pravda. Přízvukem si mě asi zvládne zařadit spíše do severních států, možná dokonce do Oregonu, ale kdo se párkrát nepřestěhoval, jako by nebyl. A co se studia týče… studuji – jenom ne tradiční středoškolské disciplíny.
„Říkala jste objeví? Co tím přesně myslíte? A myslíte, že bych si mohl odněkud zavolat? Asi bych měl dát… rodině vědět, kde jsem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Mlha Motel Shady Oak „To se samozřejmě stává. I to je reakce. Mám tady na to speciální kolonku.“ Poklepe na mobil a otočí ho směrem k Dantemu. Doopravdy to vypadá že na displeji je něco jako formulář. „Stejně nezbyde nic jiného než ti všechno ukázat. Jenom je lepší o lidech, co sem přijdou vědět víc, než se dostanou do města. Taky Je na to trochu připravit.“
„Dobře Dante.“ Posadí se na židli u stolu naproti postele. Obráceně a lokty opře o opěradlo. „Taky jsem chtěl zpátky. To je jasné. Pokud bys nechtěl musel tvůj život stát doopravdy za pendrek. Možná se ti to povede. Zatím ale nevím o nikom, kdo by to štěstí měl. Já sám jsem tu zatím víc než rok a moje začátky byly… nepříjemné. Popravdě jsem rád že jsem poprvé narazil na někoho jako jsi ty, a ne jako já. Možná bude lepší, když ti něco ukážu.“ Povzdechne si a ukáže k oknu. „Podívej se sám. Nejde to přehlédnout.“ Pokyne rukou.
Vskutku stačí vyhlédnout z okna a je vidět o čem mluví ani není třeba vstávat z postele. Před motelem je silnice. Za silnicí louky s několika hospodářskými staveními. Za nimi les. Za lesem… mlha. Vypadá jako zeď. Převaluje se jako by tekla. Bílá jako mléko. Nepřirozený přírodní úkaz, který vypadá až krásně. „Pokud přijdeš na to, jak se přes ní dostat. Bude ti nejeden obyvatel Old Pine nevýslovně vděčný. Nicméně budeš první, komu by se to za ty stovky let, co tu město stojí povedlo.“ Povzdechne si. „Proto se ptám, co umíš a co tě baví. Protože naše komunita využije každého šikovného člověka. Hlavně pokud se jedná o zábavu. Když vidím, jak reaguješ musím rovnou položit poslední otázku. Jsi něčím výjimečný? Máš nějaké schopnosti nebo něco takového? Pokud nevíš odpověď nepřemýšlej o tom zbytečně. Je to spíš taková kontrola.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Podivná místa Motel Shady Oak Ava si nepochybně škubnutí hlavou všimne ale nijak na něj nereaguje. Jenom sedí a tužkou poklepe na kraj bloku. Stejně tak u oděvu. V klidu vyslechne zbytek tvých slov. „Dobře Samaeli s A.“ Usměje se mile. „Popravdě musím říct, že na dětech a mladých lidech miluji jejich fantasii. Jsou schopné chápat. Vnímat víc než ti starší. Proto se ti pokusím vysvětlit co se děje tak jak to je.“
„Old Pine, tedy tohle místo, je zvláštní. Lidi se tu objevují jako ty. Jednoho dne tu nejsou a druhý puf! Vítej v Old Pine. Pak už tu zůstanou. Nemůžou jinak. Prostě je lepší na to nemyslet. Jsme komunita a pro každého je tu místo. Proto ani nemůžeš volat domů. Protože nemáme spojení s venkovním světem. Telefonem se můžeš dovolat jen po městě a jeho okolí. Bude lepší, když ti něco ukážu.“ Pokyne směrem k oknu. To, co chce ukázat je jasné na první pohled…
U motelu je silnice. Za ní se rozkládají pole s několik hospodářskými staveními. Za nimi je les. Za lesem… mlha. Nejen tak ledajaká mlha. Připomíná vysokou hradbu. Přelévá se jako bílá řeka. Působí jako nadpřirozený přírodní úkaz. Podivným způsobem fascinující až krásná. Při pohledu na ní se hlasy v hlavě rozezní. Tentokrát se víceméně shodnou. Vězení… Hradba… Zeď… Kobka… Ohrada…
„Právě proto nemůžeme pryč. Občas je lepší vidět věci na vlastní oči, aby člověk mohl uvěřit zbytku. Promiň Samaeli s A. Nejlepší způsob, jak se učit plavat je skončit v hloubce bez pomoci. Když tohle vidíš musím ti položit ještě jednu otázku. Jsi něčím výjimečný? Máš nějaké schopnosti nebo něco takového? Pokud nevíš odpověď nepřemýšlej o tom zbytečně. Je to spíš taková kontrola.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Za oknem Motel Shady Oak „Máš divný humor. To ti řeknu.“ Zasměje se upřímně. „Pravděpodobně poslední zpěvačka umřela stářím ve svém křesle na verandě. Navíc ve velice požehnaném věku.“ „Vím, že to tak zní. Nicméně až poznáš lidi z města pochopíš, že to tak není. Nebo alespoň ne úplně.“ Sáhne po PDA a zahledí se do něj při odpovědi. „Jo poslední zpěvačka umřela před deseti lety devadesáti letech.“ Zdá se že ho otázka ne a ne pustit. „Vlastně ne tak úplně. Jak ale říkám, pokud nevíš není třeba…“ Vzhlédne od obrazovky a uvidí tvou ruku na závěsu. „Počkej!“ Snaží se tě zarazit, ale už je pozdě.
Před hotelem je silnice. Za silnicí louky s několika hospodářskými staveními. Za nimi je les. Za lesem… mlha. Nevypadá přirozeně spíš jako hradba. Bílá a vysoká. Teče a jako řeka. Nepřirozený přírodní úkaz. Svým podivným způsobem krásný. „Tak tohle je důvod proč nikdo nemůže pryč.“ Povzdechne si. „Nelze jí odejít a obklopuje v okruhu několika kilometrů celé Old Pine. Chtěl jsem tě trochu připravit, než ti to ukážu. Na to je ale pozdě. Vlastně to ale odpoví na to, co divného se tady tak dá čekat. Jsi v pohodě?“
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Ztraceni Motel Shady Oak „Kdybych dostala dolar pokaždý, když tohle slyším.“ Protočím panenky a uchechtnu se také, ačkoliv oproti Noahovu smíchu to působí stále poněkud rezervovaně. „To byl tedy požehnaný věk. Asi tu máte nadprůměrnou hranici dožití. Chápu, žádná sekta, jen náhodně vybraná skupina lidí žijící ve městě. Napořád. Spokojeně jako dobří sousedé.“ Ironie mi z hlasu doslova kape. „Promiň, asi mi chvíli potrvá, než na tuhle hru jen tak přistoupím. Nezlob se.“ Dodám vzápětí omluvně. Ostatně nejspíš to není jeho vina, to kde jsem a už vůbec nemám pochyb, že by tu na mě něco hrál. Obou je nám tahle situace, zdá se, lehce nepříjemná. Nemusím ho v tom koupat, když za to nemůže. Záclona mi zašustí mezi prsty a já zamžourám skrz okno ven, zatímco zaslechnu Noahův protest. Pozdě. Nejdříve nechápu, proč kolem toho dělal takový humbuk. Oči mi kloužou po okolí hotelu. Nic zajímavého na první pohled. Obyčejné americké maloměsto. Pak si ale uvědomím, že ta hradba mraků v dálce nevěstí špatné počasí. A vlastně to nejsou asi mraky. „Krása…“ Vydechnu uchváceně nad nezvyklým úkazem. „Hmm? Obklopuje město? Tahle mlha?“ Podivím se, zatímco se stále dívám z okna. Skutečně to nevypadá, že by v dohledu někde končila. Chvíli tam stojím a sleduji okolí, než se otočím zpátky do pokoje a opřu se zády o parapet. „V pohodě? Já? Dá se to říct. Žiju a to je hlavní. Tedy nejspíš žiju. Tohle by na očistec bylo dost zvláštní uspořádání, i když po poslední sérii Ztracených, nevím, nevím.“ Mlasknu zamyšleně a začnu si prohlížet špičky svých bot, kterými sem tam zavrtím. „To s těmi trosečníky na ostrově, jak jim spadlo letadlo. Znáš to ne? Tedy… jak moc jste odříznutí od světa? Počítám, že místní knihovna asi nebude zrovna dobře zásobená.“ Chytám se detailů, abych nemusela přemýšlet nad absurditou celé situace. Jestli je to skutečně očistec, tak pořád to taky mohlo dopadnout hůř. Mohla jsem spadnout s letadlem na tropický ostrov. Nesnáším pláže a písek. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Mně se tady asi bude líbit…
Puf je dozajisté to nejhorší vysvětlení magického fenoménu, jaké jsem kdy slyšel. Vrací to do hry teleportaci, byť se mi pořád nepozdává, že by byla ryze náhodná. Něco musí sloužit jako katalyzátor. Nemožnost komunikace s vnějším světem přijmu stejně jako všechno, co mi Ava řekla. Nezarmoutí mě to, ani nepřekvapí. Ve skutečnosti bych nerad, kdyby si mě tady vyzvedlo auto s rozzlobenou tetičkou, akolytou, nebo kněžím, jenom jsem chtěl vědět… jestli to hrozí. A ono to nehrozí! Nechám tuhle skutečnost vsáknout.
Pomalu se vytáhnu na nohy, přejdu k oknu a dlaněmi se zapřu o parapet. Za zády se mi zvedne šelestivá vlna hlasů, zatímco s nevírou v očích hledím na mlhu utvářející v dálce něco jako— hradba. Ze všech slov, které se kolem ozývají, ve mně rezonuje tohle nejsilněji. Ano, hradba. Ava předtím říkala, že jsem v bezpečí. Nepochybně to nemyslela takhle, ale… možná jsem. Možná jsem se podivuhodnou náhodou dostal ze sféry Tarlothova vlivu. Jindy pozornosti se domáhající, řinčící hlasy jsou zvláštně klidné, skoro až krotké. Skoro.
Až když mi žena položí další otázku, se na ni znovu podívám. Ve tvářích mám více barvy, v očích se mi mihotá něco bezpečně podobného nadšení, i když to všechno nejspíše jenom zvýrazňuje celkovou bledost mé kůže. Dlouhé hodiny v chrámu a v knihovně se na mě podepsaly. Jestli… Opravdu se mě ptá, jestli jsem něčím výjimečný? Dalo by se to tak říct. Na okamžik jsem v pokušení říct jí všechno. O Tarlothovi, o hlasech, které jí rovnou měrou věří i nevěří, o mně. Neudělám to. Nemůžu. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a nechám silný proud emocí odplout. Svěřit se komukoliv, že mým údělem je pomoct princi Zkázy na tenhle svět, by mi zadělalo jenom na problémy, ale něco bych jí říct asi měl. Vysvětlím tím možné podivnosti – a možná budu vypadat užitečněji.
„Něco málo umím,“ připustím s rozvahou, zatímco si v hlavě projedu seznam nejrůznějších kouzel, a nakonec zakotvím u toho nejbezpečnějšího. Telekineze! Nevím, čeho se bojím. Rozhodně nevypadám na vraha… možná jenom na ztraceného kluka. „Mohla byste položit to pero?“
Menší ukázce neodolám. Samozřejmě, že mé studium se neobešlo bez zájmu kněží a ostatních akolytů, ale… přeci jenom v sobě cítím skoro až dětskou potřebu se předvést. Snad protože mi žena přijde sympatická. Chci udělat dojem? Možná. Pokud Ava pero odloží, pohnu mezi prsty vlákny magie a nechám drobný předmět prosvištět vzduchem. Ještě za letu ho roztočím, než mi poslušně přistane na dlani, a pak jí ho podám.
„Lidé se nemohou dostat ven,“ zopakuji, co se mi snažila vysvětlit. Dobře, tohle chápu, ale… „A mohou se lidi dostat dovnitř? Totiž… Osobně si nevzpomínám, co mě sem dovedlo. Objevují se tady lidi vlastním rozhodnutím? Jak je město staré? Původní obyvatelé se taky prostě objevili?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nejsem zase tak mimo Motel Shady Oak „Ano mlha. Alespoň jí tak říkáme z nedostatku jiných výrazů.“ Noah stojí kousek od tebe a hledí na přízračnou stěnu. „Znám. Jsem tu něco přes deset let. Takže kulturní reference nováčků ještě občas chytám.“ „Podívej je toho fakt hodně. Místní knihovna je vlastně zásobená celkem dobře. Její správce je velice kreativní a zásobuje ji nejrůznějšími tituly.“ Zase si sedne. „Vlastně se tím dostáváme k tomu, co jsi zmiňovala předtím. Snažíme se doopravdy být dobří sousedé. Protože nic jiného, než tahle komunita nezbylo. Jsou tu samozřejmě i výjimky ale černé ovce jsou všude. To je to poslední, co by tě mělo zajímat.“ „Co se zkusit podívat, jak tohle město vypadá?“ Vytáhne klíčky od auta a zatočí s nimi na prstu. „Možná uvidíš že očistec nakonec nebude tak hrozné místo. Záleží, jak k němu přistoupíš. Nejsi ani první kdo s takovou teorií přišel. Vlastně jsem slyšel už mnohem šílenější. Jenom počkej. Budu muset nahlásit že jedeme. Je to povinná procedura.“ „Povezu nováčka do města.“ Vytáhne ze zadní kapsy vysílačku. „Dobře Noahu. V pohodě. Počítám s tím.“ Ozve se z ní zpět hlas staršího muže. „Šťastnou cestu.“ „Dobrý. V našem hovoru můžeme klidně pokračovat v autě. Vsadím se, že další otázky vyvstanou až budeme ve městě. Vezmu tě do místního baru i pekárny a kavárny. To vypadá na místa, kde by se ti vzhledem k tomu, co jsi říkala mohlo líbit. Kde bys mohla najít nějaké uplatnění. Pokud máš další nápady tak sem s nimi.“ Vstane a vydá se směrem ke dveřím.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Staré to místo Motel Shady Oak Ava položí svou pero na stůl a s klidným výrazem výrazem sleduje ukázku Samaelových schopností. „Skvělé.“ Řekne bez náznaku ironie potom. Pero si vezme zpět a udělá další poznámku do bloku. „Tohle hodně věcí usnadní. Budeš lépe chápat co uvidíš i to co se tu děje. Ti, co magii a další skutečnosti skryté zbytku světa neznají jsou tvrdší oříšek.“ „Neznám nikoho, kdo by se ven dostal. Jsou tu tací, kteří o Old Pine slyšeli, než se sem dostali. Několik z nich se o to i snažilo. Nicméně nikdo neví, zda se jim to povedlo dobrovolně nebo protože si je tohle místo vybralo. To je ten hlavní problém. Nikdo si nepamatuje, jak se sem dostal. Všechno předtím je jasné jako letní den. Až na tohle. Vlastně díky tomu ani ti co hledali neví, jestli našli. Mohli zapomenout na poslední hodinu nebo klidně i poslední dny. Nikdo neví, zda ztratil paměť na samotný přenos nebo třeba od doby kdy učinil nějaký zásadní průlom ve svém vyšetřování o tomhle místě.“ Pokrčí rameny bezradně. „Možná ti přijde divné, že se tohle snažím vysvětlovat někomu tak mladému, ale tady si na věk moc nehrajeme. Hodně lidí ve městě umí podobné věci jako ty. Hodně rámcově. Proto víme že věk klame. Můžeš v sobě mít moudrost věků a vypadat jako malá holka. Klidně i žít stovky let a být přirozeně slepý k pravdě. Tady se k tobě prostě většina lidí bude chovat bez ohledu na věk. S tím dobrým i špatným.“ „Tím se dostávám k tvé druhé otázce. Máme tu písemné záznamy už z doby kolonizace Ameriky. Nicméně jsou tu důkazy že tohle místo existovalo už mnohem dřív. Teorií je spousta. Zaručených odpovědí je málo. Vlastně se tu i během některých večerů schází spolek který o teoriích debatuje.“ Odfrkne si. „Jenže pořád dokola omývají ty samé věci a nikam se neposouvají. Nadšení mají ale důkazy nepřibývají. Jen myšlenky. Klidně se k nim připoj. Podle mě je ale snazší přijmout věci, jak jsou. Když někdo nepřišel na pravdu už víc jak sto let. Prostě pochybuji že se přes noc v kavárně vyřeší všechny otázky. Je to ale jejich koníček a já ho nikomu neberu.“
„Každopádně, střední školu tu nemáme.“ Vrátí se k tomu, co jsi jí prozradil. „Takže vzdělání maximálně samostudiem. Na podobné instituce je tu moc málo dětí. Ty, co tu jsou se sem dostali buď jako ty nebo se tady narodili. Pak je většinou rodiče vyučují doma. Nicméně náš knihovník se velice rád podělí o jakoukoliv publikaci, kterou má k dispozici. Přesto by mě zajímalo. Co bys rád dělal Samaeli s A. Tady tě nikdo omezovat nebude. Prostě se snažíme, aby si každý v téhle komunitě urval kus toho, co ho baví a zároveň přispěl k obecnému prospěchu.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Speciální kolonku na reakce. Tak to je..." Skoro bezmocně se uchechtnu. "Tak to je slušnej gól. Dělá někdo statistiky, propracováváte uvítací metodiku? Poslyšte, necháte mě zavolat?" Že to možná bude mezistátní hovor s dovolením taktně pomlčím, dlužný zůstat nechci, ale tohle nabírá obrátky směrem, který se mi vůbec nelíbí. Tedy: asi mezistátní. Jestli tu budu výjimka se svým britským přízvukem netuším, ale ten jeho mě zatím podvědomě ujistí, že já se zase tak daleko nepřesouval. Poslušně zvednu oči k oknu. Mlha. Oukej. Vykládat mu, že můj život naprosto stál za pendrek... nebudu a navíc to nebyla tak docela pravda. Rýsovalo se toho docela dost. Převážně v kategorii Změna, ale tu jsem si hodlal vést po svém a hlavně tohle je naprostá pitomost. Na okamžik skloním hlavu a pevně zavřu oči. Mele se toho ve mně spousta, až si přitisknu hřbet ruky na čelo v očekávání, že mi znovu stoupá horečka jako kdysi. Magie se ve mně mele skoro bolestně, jako by měla najednou vytrysknout ven. Uklidni se. Nebudeš mu tu předvádět žádný divadýlko - a ty nebudeš - raději se soustřeď. Dokud to s tebou zkouší po dobrém, máš ještě nějaký manévrovací prostor... Uvěřit tomu, že se nedá projít nějakou mlhou, je prakticky nemožný. Nade vším nabírá na vrchu upřímná nevíra. Jen se zase někdo rozhodl, že ví nejlíp, kde mám být a co dělat. S tím jděte, vážení, fakt už do prdele. "Snažím se v tom všem, co mi tu povídáte, najít nějaký smysl," zabodnu do něj pohled a snad není slyšet, jak se mi někde uvnitř klepe hlas. Pěkně se mě snaží odvést k sobě samému, jenže jestli si myslí, že na mě vychrlí takovou snůšku pitomostí a já mu to prostě odkývu a sesmolím profesní životopis a radostně zatřepu ocáskem, tak to se omlouvám, asi si sedím na vedení, ale tohle neberu. "Jenže v tom žádný není. To je tak... nevěrohodný," rozhodím rukama. "Až je to smutný." Nevěřím - odmítám uvěřit - protože kdybych to jenom zkusil, asi se rozletím na několik kusů a ty demonstrativně motelový tapety vůkol dostanou vkusný vzorek jak z průměrnýho hororu. "Nešlo by to celý nějak přeskočit k tomu, o co opravdu jde? Skrytá kamera, psychologický experiment," no to jsem se moc nepředvedl, "špatně načasovanej apríl?" Jenže po tom seznamu nejpravděpodobnějších a v zásadě příjemných možností začne pomalu naskakovat i další. Klec pro neschopný mágy, nějaké hrátky těch nepřátelských víl, co na ně ani doopravdy nevěřím; aby mě prodali do bordelu už jsem probůh trochu starej, někdo si mě chce vyzkoušet, nebo jsem se konečně zbláznil? Lepší než si představovat, že tě zase odněkud vykopli, co? Jo. O dost. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Vzhůru do města Motel Shady Oak „Deset let… Tak to ti asi utekla velká renesance Marvelu. Avengers? Nový a vlastně už třetí Spiderman? Hmm?“ Vzhlédnu k Noahovi stojícímu vedle, ale pak zakroutím hlavou. „Promiň, řeším kraviny. Je zvláštní, jak člověku v takových nestandartních situacích přichází na mysl zrovna takové blbosti. Ale dobří sousedé? To ráda slyším. V Cumberlandu, odkud jsem, to bylo taky takové městečko, každý znal každého. Nic se neutajilo. Všichni se zvali na grilování, nebo rybářské výlety. Klasika. I když každý věděl, že zas tak růžové to není… Ale to nikde, že?“ „Jo očistec… To byl vtip. Tohle není jako… To máš jedno.“ Mávnu rukou a odbočím kvapně od tématu. Tohle nebylo skutečně jako to světlo, ty bytosti tam a vše, co jsem zažila. Pár minut klinické smrti a člověku to skutečně zahýbe se životem. Možná proto jsem se také tak nebála. Čeho taky? Smrt nakonec nebyla tak děsivá, když už si ji člověk jednou projde. „Výlet, to zní dobře.“ Aspoň si poskládám trochu ten binec v hlavě. „Počkat, neměla jsem tu…“ Začala jsem prohrabovat rozestlanou postel, když v tom jsem mezi přikrývkami uviděla svou tašku. Nebylo to nic moc. Jen obyčejná brašna přes rameno s mobilem, doklady, peněženkou a prostě pár blbostmi, ozdobená pár plackami různých kapel a rádoby vtipných nápisů o kávě. Nic extra, ale vracela jsem se z práce. Ani náhodou jsem nebyla připravená na stěhování. „Aspoň tohle…“ Povzdechla jsem si se směsicí úlevy a zklamání. „Jasně, tak jdeme. Ještě byste mi naúčtovali další den v hotelu a popravdě nejsem zrovna při penězích.“ Usmála jsem se křivě, hodila si tašku na rameno a zavázala rozvázanou tkaničku na botě. Prsty jsem prohrábla pár rychlými tahy rozcuchané vlasy a naznala, že tohle je maximum, co jsem s nimi schopná vykouzlit za současné situace. „Bar, kavárna, pekárna. Vše zní v pohodě. Hlavně, aby tam byli v pohodě lidi. Není to kolikrát o práci, ale o lidech. Jistě víš, co myslím.“ Kývnu na Noaha, že jsem připravena a vydám se za ním. Adaptace… Nové město a hned první den nová práce? Jak je to tu vůbec se zdravotním pojištěním? Začaly mi zase hlavou letět hromady otázek, ale jen jsem pevně stiskla rty a odolala nutkání se zeptat. Noah říkal až v autě. Aspoň tu chvíli ticha si zaslouží. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Lucasova mince Motel Shady Oak „Hele klidně to zkus.“ Povzdechne si Lucas. Vypne to, co má na telefonu otevřené a podá ti ho. Na obrazovce svítí indikace plného signálu. Operátor ale chybí. Jakékoliv vytočené číslo hlásí jen suché. „Volané číslo neexistuje.“ Ne obsazovací tón, nic. Jen tohle. „Je to těžký. Většina se chytne alespoň u mlhy.“ Lucas vypadá poněkud frustrovaně. „Nevím, co ti říct abys uvěřil. Bylo by snad pro tebe snažší kdych ti začal vyprávět o tom, že je to tady magická komunita uzavřená uprostřed magický mlhy po celý století a možná i dýl? Že se tu objevují jedinci s kouzelnejma schopnostma naprosto náhodně? Že se nikomu nepovedlo vyzkoumat proč se to tak děje, a tak tu sedíme na zadcích a snažíme se navzájem nezabít v nekonečný ponorce?“ Vypadá to, že definitivně vypadl z naučeného scénáře pro první kontakt.
„Pokud je to vtip tak dost blbej. Protože jsem ho za ten rok pořád sám nepochopil. Já nejsme ani ničím speciální. Ostatní mají alespoň hustý schopnosti nebo cokoliv. Co jsem já? Provařenej kejklíř. Sleduj.“ Vytáhne z kapsy minci. Roztočí jí na dlani. Pak ji pošle na špičku prstu. Ten vztyčí a mince se pořád točí na hraně. Vyhodí ji do vzduchu. Točí se stále stejně. Pak prsty roztáhne. Mince se zjeví v pěti kopiích. Všechny rotují naprosto stejně. Sevře ruku v pěst. Mince se sletí do komínku asi dva centimetr nad jeho dlaní. Pak se složí do sebe. Jako by se všechny propadly do jedné. Ta spadne zpět do jeho otevřené dlaně.
„Promiň.“ Řekne pak a zní až překvapeně. „Tohle jsem neměl. Tohle věci jenom zhorší. Mám tu být jako adaptační poradce. Ne řešit vlastní problémy. Jestli chceš zavolám někoho jinýho. Nechci ti zamotat hlavu víc, než už jí máš. Promiň.“ Vypadá doopravdy rozrušeně.
|
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Zkoumání možností
Do kavárny se budu muset zajít podívat. Že místní záhadu nikdo nevyřešil za víc než sto let, ji dělá lákavější. Neříkám nutně, že bych se o své závěry podělil, to pravděpodobně ne; hradba mezi mnou a vnějším světem se mi zamlouvá, ale… zjistit, co ví ostatní, je dobrý první krok. A knihovna.
„Kdy se schází?“ nemůžu se nezeptat.
Otevřu okno a znovu se zadívám na mlhu v dálce. Je to ten druh nádhery, z které běhá mráz po zádech. Jako blesková bouře nebo divoká řeka. Nebezpečná, nezkrotitelná, neodolatelná. Však já přijdu na tvoje tajemství. Nikdo neví – Hradba. Hrob. Ohrada! – jak se odsud dostat. Nedostaneš se pryč, nedostaneš se z tohohle vězení… ale co když… co když, co když… Hlasy zašelestí. Teď to ani není nepříjemné, jenom tichý šepot ve větru. Přivřu oči a na seznam si připíšu další položku: Musím zjistit, co vědí. Hlasy to tady znají, dokonce znají i tady Avu Moore…
Pod kůží mi bublá něco zvláštního, takřka nadnášejícího, prožívá se mi to do srdce a přetrhává to provázky poutající mě k chrámu prince Zkázy. Nevděk vůči těm, kteří mě vzali pod ochranná křídla, a vůči Tarlothovi, mě samotného překvapuje. Opravdu se tomu všemu můžu otočit zády? Zapomenout na vlastní osud, na osud celého světě? Nádech, výdech. Prozatím s tím nic udělat nemůžu, jsem tady uvězněn, a pak… se uvidí. Říká se, že svoboda je pták s křídly, ale tomu mému někdo vytrhal peří a teď sotva poskočí, natož aby proletěl radostně nebem.
„Můžu si vybrat?“ slyším sám sebe poprvé doopravdy zvážit její otázku.
„Cokoliv? Takže… Kdybych chtěl také pracovat u šerifa, něco byste si poznačila,“ líným gestem pokynu k jejímu bločku a pomyslím si něco o tom, že bych dal království za koně, „a tím by to bylo dané? Říkala jste, že je tady knihovna?“ Lákalo by mě trávit čas ve svatyni poznání. Nebo v kostele, byť by do mě možná uhodil blesk, kdybych se tam pokusil vstoupit. Ale možná ne. „Mimochodem, a vy… máte také nějaké schopnosti?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Poprvé v Old Pine Motel Shady Oak a Hlavní ulice „To je naprosto v pořádku.“ Prohlásí Noah, když otevírá dveře. „Vlastně je tu pořád hodně lidí, co rádo nově příchozí poslouchá. Mají pak pocit, že jim nic neuniká. Takové ty věci jako filmy nebo hudba. Co se ve světě děje. Je to hořkosladká droga, která budí radost i bolest.“
Počká až si vezmeš věci a pak tě doprovodí ven. Jste v přízemí klasického motelového obdélníku. Na parkovišti stojí čtveřice aut. Noah zamíří k modrému pickupu. „Neboj. Nechceme nic platit. Dokud si neseženeš nějaké místo ve městě můžeš zůstat v motelu. Jen to tu většina lidí nemá moc ráda. Do města je to celkem daleko a aut zase tolik nemáme. Nicméně my z kanceláře šerifa to sem jezdíme každé ráno kontrolovat. Večer se často najde nějaká dobrá duše, co sem obyvatele hodí. Teď tu ale žádné jiné pravidelné rezidenty nemáme.“ Vysvětlí a otevře dveře. Sedne si za volant a počká až nasedneš taky. Pak nastartuje a vyjde z motelového parkoviště. Starý nápis Motel Shady Oak necháte rychle za sebou.
Cesta trvá asi deset minut. Míjíte pole a pak se ponoříte do zástavby. Rodinné domky vypadají skutečně jako klasické americké předměstí. Město na první pohled není zase tak velké ale ani malé. Na druhé straně je vidět hladina rozlehlého jezera, a i na něm jsou loďky. Za ním další les a znovu hradba mlhy. Na ulicích moc lidí není. Všichni se ale za Noahovým autem se zájmem podívají. Je celkem jasné proč. O něj jim tolik nejde. Na sedadle má mnohem zajímavější náklad.
Pak přijedete na hlavní třídu. I ta vypadá standardně. Jako by vypadla z nějakého časopisu o amerických moderních městečkách. Obchůdky s nejrůznějším zbožím, podniky nabízející celou škálu jídla a pití. Kdyby se na obzoru nepřelévala hradba mlha nezdálo by se, že je město, jakkoliv odříznuté.
Noah zastaví u třípatrové kamenné budovy v jejímž přízemí podle všeho sídlí kavárna. Velký nápis mluví za vše. Jitterbug Coffee House. „Tady to je. Kavárna bude nejlepší na začátek. Navíc v tuhle dobu by jim měli doručovat i čerstvé pečivo, takže možná zvládneme dvě mouchy jednou ranou. CC je navíc fakt v pohodě a není to poprvé co nějakému nováčkovi pomohla.“ Usměje se povzbudivě. „Jo, a ještě jedna věc. Neplatí se tu. Každý, kdo komunitě dává může využívat její služby. Nikdo na to nekouká skrz prsty. Tedy téměř nikdo. Je to ale zanedbatelná menšina. Prostě si můžeš dát co nabízí a neřešit. Tak co jdeme na to?“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Ledový květ Motel Shady Oak „Není to zase tak pravidelné.“ Pokrčí rameny. „Nicméně dávají si vědět a je to vždy dopředu vědět na vývěsce. Tuším, že zítra večer další schůzku mají. Museli bychom se ale podívat. Jistá si na sto procent nejsem. Jak říkám moc je nesleduji.“
„Pokud by ti to šlo a bavilo tě to. Klidně můžeš pracovat i u nás.“ Mrkne. „Není to sice tak zábavná práce, jak se zdá ale proč ne. Neboj se přemýšlet. Neboj se zkoušet. Některým obyvatelům Old Pine trvalo docela dlouho, než našli to, co je pro ně jako stvořené. Hlavní je se nezastavovat. Náplni života zdejších obyvatel jen neradi říkáme ne. Stejné to je i s knihovnou. Je tu. Její majitel je docela svérázný, ale klidně vás představím. Důležité je aby ses cítil dobře.“ „Proto se nové lidi snažíme proklepnout a něco o nich zjistit.“ Ukáže na bloček. „Oni neví vůbec nic o tomhle místě a my zase o nich. Proto jsou ty otázky tak důležité. Nikdy netušíme, co za povahu nám to sem přivede. Co já vím mohl bys být vrah nebo bůhvíco.“
 „Já? Jestli mám schopnosti.“ Usměje se. „Vlastně ti to asi dlužím. Taky jsi mi to ukázal. Můj muž říká že jsem chodící klišé. Tak moc nečekej.“ Přijde k oknu a položí konečky prstů na zapařené sklo. Zdá se jako by se vlhkost stáhla k ní. Pak začne rozkvétat. V místnosti se mírně ochladí. Kolem místa, kterého se dotýká se rozšiřují květy námrazy. Složité vzorce, jaké dokáže jen voda při změně skupenství. „Umím manipulovat s chladem.“ Dodá jako by bylo potřeba vysvětlení. „Není to tak užitečné ani cool jako mnoho dalších dovedností co tu ve městě jsou ale mám to ráda.“ Sundá ruku ze skla a zůstane po ní jen ledový květ. V tu samou chvíli jako by se většina hlasů stáhla až poděšeně. Nahradí je jediný silnější a plný vzteku. Zní jako nehty skřípající o tabuli. „Jistě. Ledová královno! Spíš ledová děvko! Jen si užívej. Stejně jako když někoho chytneš za krk a zmrazíš mu krev. Pak ho můžeš rozmlátit jak hrnek! Myslíš, že jsem zapomněl. NIDKY! Čekám na tebe, slyšíš! Čekám na tebe!“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Mobil že se chytne u mlhy... jakože přeci jen můžu zavolat ven?" ujistím se, že dobře chápu. Do všech mých teorií mi tahle možnost hodí slušné vidle. Mobily je možný lokalizovat, hovory zpětně vystopovat, kdyby to byl únos, nikdy mi to přece nedovolí. A na tak obsáhlou konspiraci, aby mě nechali zavolat kamkoli si umanu, a všichni hráli s nimi, neuvěřím ani já. Krušný je, že nejrozumnější možnost je chůvák Erik - na kterýho teď Lucas získal číslo vlastně... ale to už je paranoidní moc. A Erik mě sice rád neměl, ale k Brianovi byl třeskutě loajální, a Brian hodně stál o to, abych byl ok - nenechali by se umluvit, nezazdili by to, přijeli by pro mě... Jenže slibem nezarmoutíš. To pak dojdeme k mlze a ejhle, nejde to. Natáhnu ruku, abych mu mobil vrátil. Klepe se, do háje... tak si dám záležet, aby neklepala. Docela klikař, jestli se sem dostal i s ním, já mám očividně kapsy prázdný. Že vzápětí začne s magií mě doopravdy nepřekvapí. Nikdy jsem se nenaučil brát ji jako první možnost, ale nenapadá mě žádná technologie, ani přibližně, co by mohla způsobit něco takového. Honem nevím, jestli je to lepší nebo horší - prostě nevím - jen s hrůzou zjišťuju, že začínám přijímat jako reálnou možnost, že to všechno tak klidně může být. Protože magie, že. V zásadě je možné... asi cokoli. Kdybych tomu byl ochotný uvěřit. Což nejsem. I když jestli je něco opravdu přesvědčivý, tak právě to, jak je najednou vytočenej - i ty jeho řeči. Asi se mi místo té radostné nedůvěry, do které jsem se tak pracně zabral, začíná znovu dělat slušně šoufl. "Vidíš, tím jsi mohl klidně začít," řeknu, bezděčně daleko neformálněji, když konečně zklidní, a zajedu si prsty do vlasů. Ledové. Prsty, ne vlasy. Ono vůbec ten jeho výkyv byl slušná ledová sprcha. Teď tu mám být ten vytočenej já, kámo, jasný? Ne abych si připadal jako doma, kdy všechno v sobě musím zamést pod koberec a sklopit uši. Ale tím líp. Tohle jde přece vyřešit rychle - k nějakému vytáčení vůbec není důvod. "Hned to všechno zní daleko reálněji. Ne že bych ti o to stál," ušklíbnu se trochu. "Stejně je to pitomost. Stovky let a nikdo na nic nepřišel? Ale mince pěkná," kývnu k jeho kapse, "jestli si připadáš jako looser, začni slavit, já neumím ani to. Možná bych ti ji vyrazil z ruky," dodám s hořkostí, která mě samotného překvapí. Byl jsem si dost jistý, že jsem se svou neschopností se něco naučit smířený. Jenže magická komunita, odkud už neodejdu nikam... slušný peklo, být navždycky na chvostě. Kdyby samozřejmě nebylo tak jasný, že je to jedna velká habaďůra. "Nemyslím, že potřebuju někoho jiného," zhoupnu se a spustím nohy na zem. Taky se klepou, ale božínku. Boty tu snad někde budou... a venku přijatelný podnebný pásmo, protože plátěný kalhoty a tmavý tričko není zrovna výbava na Aljašku. "Jestli mě teda ještě nemáš plný zuby. Chci tu mlhu vidět zblízka. A pár otázek taky mám, jestli dovolíš. Hned ta základní..." Protože ty jsi chtěl i příjmení, co? "Probíhá tu nějakou formou to, čemu venku říkají magická válka?" Nechceš mě třeba pochvalně poplácat po rameni, v jakém klídku se dokážu zeptat? Ale stejně je to divné, s nikým cizím jsem o podobných věcech nikdy nemluvil. A on je zástupce šerifa... vlastně napůl čekám, že udělá Ha, věděl jsem to, provalil ses - blááázen! A co hůř, i to by bylo lepší, než kdyby celou dobu mluvil pravdu. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Vzhůru do města Motel Shady Oak a Hlavní ulice „Myslím… že chápu, jak to myslíš.“ Vrátím mu trochu posmutnělý výraz. Být mimo civilizaci tak dlouhou dobu. Jak bych to brala já? Vydrž El, nejspíš budeš mít brzo příležitost to zjistit. Vyjdu společně s Noahem na dlouhou chodbu hotelu, kterou lemují v pravidelných rozestupech dveře do ostatních pokojů. Žádné se ale nezdají otevřené a ani nezaslechnu žádný hovor. Možná jsem se tu probudila dnes jediná? Čtveřice aut před hotelem však naznačuje něco jiného. „Kdo všechno sem takhle jezdí?“ Kývnu k zaparkovaným autům a obejdu pick up, ke kterému Noah zamířil. Vyhoupnu se do sedadla spolujezdce a poslušně se připoutám. „Aspoň, že tu nemáte koňská spřežení. Ne, že by to Amishům asi až tak vadilo a jistou romantiku to má, ale jsem opravdu ráda, že jsem se nepropadla třeba do temného středověku. To bych se svými názory asi stejně brzo hořela.“ Uchechtnu se vlastní představě, zatímco motor spokojeně zabublá a vyrazíme kamsi. Do městečka. Normálně mám problém držet jazyk za zuby, ale tahle jízda a úplně nové prostředí umlčí i někoho takového jako jsem já. Aspoň tedy na těch pár minut, než dojedeme do města. „Je to tady překvapivě.. pěkné…“ Nevěřícně mumlám, zatímco jsem nalepená na okýnku. „Čekala jsem něco více. Jak to říct. Apokalyptického? Přeci jen s tou vaší izolací a tak. Rozhodně míň Stepfordských paniček a více Mad Maxe.“ Mrknu krátce na Noaha a dál věnuji svou pozornost našemu okolí. Nový začátek. Mohla bych být kýmkoliv. Vymyslet si jakoukoliv minulost a začít od znova. S čistým štítem. Za takovouto možnost by jistě plno lidí zabíjelo, ale já se příliš necítila jako někdo, kdo by byl rád někým jiným. Měla jsem ráda svůj život. To, kým jsem byla. A tak jsem se rozhodla prostě pokračovat jako by se nic nedělo. Starosti o rodinu, která netuší, co se se mnou stalo jsem prozatím nechala na později. Možná jim ani nechybím. Možná jsem jen kopie El, která šla toho večera k autobusu a normálně dojela domů. Nebo tam zůstalo ležet moje tělo a mámě teď volá policie. Nebo možná… Z myšlenek mě vyruší setrvačnost brzdícího auta. „Jsme tady?“ Položím naprosto zbytečnou otázku, protože vývěsní štít kavárny nelze přehlédnout. „Super. CC? Majitelka? Dobře, už se těším, až ji poznám.“ Odpásám se a vysednu z auta. „Jo, tohle nevypadá vůbec zle.“ Usměji se sama pro sebe. „Počkat, neplatí? Dobře… Zvláštní. Ale nebudu se raději ptát. Zatím.“ Uznám sama raději, že dloubat do toho, jak město funguje, je zatím docela předčasné. Prvně se postarat o sebe a pak mě může zajímat jeho socioekonomický rozvoj. „Určitě. Jdeme.“ Kývnu na Noaha a energicky otevřu dveře do kavárny. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Ledová královna
Bezděčně přikývnu. Opravdu začínám mít pocit, že se mi tady bude líbit. Co přesně chci, nevím; potřebuji čas, abych přivykl okolnostem a ujistil se, že za rohem nečeká známá tvář připravená mě odvléct zpátky do chrámu. Celé se mi to zdá jako sen, který mi každou chvílí proklouzne mezi prsty jako mléčně bílé úponky mlhy. Je dechberoucí… a ze všeho nejvíce bych teď chtěl popadnout skicák do ruky a nakreslit ji. Obtáčí se kolem tohoto místa jako tornádo, nebo tudy protéká jako řeka? Je Old Pine střed všeho, nebo jenom nešťastná oběť?
Když padne slovo vrah, úkosem se na ženu podívám. Vrah, vrah, vrah, nese se ozvěnou různorodých hlasů. To rozhodně nejsem. Teda… asi. Možná záleží na definici vraha. Vegetarián by na mě koukal skrze prsty. Ateista také. Pár zvířecích obětí v Tarlothově jméně na svědomí mám, úplně bez viny nejsem, ale… Copak můžu být zodpovědný za něco, co se ještě ani nestalo, co nade mnou visí jako nablýskaný Damaklův meč? Ne. Nemůžu. A nejsem. Ponořen do vlastních úvah jsem prošvihl chvíli, kdy jsem se mohl vyjádřit k tomu, co Ava řekla. Snad je to tak lepší… Ujišťovat někoho o tom, že vrah určitě nejsem, by mohlo být podezřelé.
Žena přistoupí blíž. Svaly se mi instinktivně napnou a tmavé oči zpozorní. Pořád ještě jsou klidné, jenom v nich zaplane zvláštní očekávání… něčeho… jako by mě měla mít už dávno prokouknutého. Po okenici však přeběhne ledový květ a ta zvláštně pozorná chvilka pomine. Zkusmo na zmrzlé sklo poklepu prsty. Fascinující. Koutky úst mi zacukají v slabém náznaku úsměvu. Dokázal bych se něco takového naučit? Dokázal bych se naučit jiné věci, které tohle místo nabízí? Každá magie je na jisté úrovni jenom manipulace s energií, tak možná… bez správných knih to však bude těžké…
„Jak to děláte? Je to… Rozhodně je to cool.“
Napřed se ani neuvědomím ticho, které se mi rozlije za zády a umlčí Hlasy. Prsty zvědavě obepisuji vzorec ledu. Je to také magie, nebo už něco jiného? Může to být něco jiného? Nakrčím obočí. Na zádech mi naskočí husí kůže, v zátylku mě zamrazí. Je to, jako by se změnil vzduch v místnosti. Zchladl. Nakloním hlavu do strany a…
Teď už ho cítím. Hlas prosáknutý krvavým vztekem. Nepochybně muž. Ohlédnu se. Ostatní mlčí, krčí se v dálce a bojácně vykukují zpoza rohu. Co se… Je to jako nečekaná rána do hlasy. Místností zaduní řinčivý hlas, drásající uši jako nehty skřípající nehty o tabuli a dosedající na hruď, až se mi zaškobrtne dech. Takhle zemřel? Její rukou? Ona tě neslyší, vyjel bych po něm nejraději, ale špetka zdravého rozumu mě zabrzdí. Nikdy nechápu, jak je ostatní mohou neslyšet. Jak je můžou nevnímat každičkou špetkou bytí.
„Ledová královna?“ vyrazím ze sebe znejistělým tónem, přičemž prsty poklepu na desku parapetu a pak raději ustoupím. Možná, když ji nebudu stát tak blízko, Hlas odejde – nebo ho to omrzí. Stačí vydržet první výkřik, další nebude. Určitě. Prosím, Tarlothe, další ne. Zacouvám k posteli. Posadit se. Ano, potřebuji se posadit. „Tak vám… manžel říká?“ snažím se soustředit na rozhovor, nebo si aspoň rozvzpomenout, co říkala. „Co vlastně dělá? Taky pracuje u šerifa?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Za všechno může Lucas Motel Shady Oak „Hele volat ven prostě nejde. Signál, co se tu chytá je zdejší. Ven se prostě nedovoláš. Já si nejsem úplně jistý, čím to. Hodně lidí tady má hodně teorií a rádi se o nich dohadují. Nikdo ale nikdy neřekl něco jako jo tak to je a takhle to není.“ Dodá, k tvé předchozí otázce. Vypadá už klidně. Nicméně v jeho očích i hlase je znát lehký smutek a sebelítost.
„Nemohl. Jsem zástupce šerifa a pro první kontakt s těmi co se tu objeví je jasný postup.“ Povzdychne si a zdá se, že ho celá věc celkem znejistila. „Asi to celkem kazím. Nevím, jestli jsem si neměl vybrat jinou práci. Přijde mi, že na tohle nemám. Není to první věc, co jsem za rok zkoušel a prostě to nějak nejde.“
„Třeba ty budeš alespoň šikovnější.“ Ušklíbne se a posadí zpět na židli vypadá to, že se jeho nálada nelepší a dostává se na pomyslná temná místa. „Ne všichni tu ovládají magii. Někdo na svoje schopnosti přišel až tady. Tohle místo je hádanka. Fakt netuším, jestli jsme v jeho poznání o něco blíž, než byli ti před sto lety. Jediný, co vím ale je, že víme v důsledku pořád velký kulový.“
Oblečení tu je, boty jsou dokonce tvoje. Leží vedle sebe u postele. Kupodivu všechno, co jsi měl na sobě, než jsi usnul. Před celým tím rituálem. Před kocovinou z něj i před poslední postelí u Sophie.
„Díky. Nerad bych hned vysvětloval, co jsem podělal. Já tě rozhodně plný zuby nemám.“ Pokývne hlavou. „Vidět mlhu? To se často nedělá. Nicméně já porušil protokol první. Tak si říkám proč ne. Jenom mi musíš slíbit, že se do ní nebudeš snažit jít. Nebudeš se jí dotýkat. Jenom koukat. Lidem, co se v ní ztratí se dějí fakt nepěkný věci.“ Odsouhlasí po krátké chvilce přemýšlení a zvedne se.
„Moc jsem o poměrech magie co funguje venku nikdy nevěděl.“ Pokrčí rameny. „Nicméně tady válka není. Jsou tu občas nějaké konflikty s těmi, co nesouhlasí s vedením města. ´Špitá se, že tu něco většího bylo, ale nikdo o tom moc nemluví. Já tu tou dobou ještě nebyl. Co jsem pochopil tak šlo o nějaký kus usedlíků, co se usadil v lese. Odmítal Old Pine a dělali fakt divný věci. Víc nevím. Takže za mě ne. Žádná magická válka tu není. Maximálně občas problémy s těmi, co se tu probudí. Nikdy nevíš, kdo to bude, dokud neotevře oči.“ Nevypadá to, že by mu mluvení zlepšilo náladu, ale alespoň odpovídá. Trochu na automat. „Tak co, vyrazíme?“ Vytáhne z kasy klíčky od auta a ukáže na dveře.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Ranní vůně kávy Jitterbug Coffe „Ne auta naštěstí fungují. Jezdí sem ještě úklid a moji dva kolegové. Vypadá to, že nejsou ještě venku. Nemá cenu na ně čekat. Pokud někoho našli půjdou po vlastní ose. Ava i Lucas se o sebe umí postarat. Jinak jsme moderní společnost a inkvizici rozhodně nečekej.“ Dodá s úsměvem ještě na parkovišti před motelem, když nastupujete do auta. *** „Jo dalo by se to tak čekat.“ Odvětí, když zahýbá na hlavní. „Nicméně tu všechno tak nějak funguje. Neřeš jak. Odpověď stejně neznám. Nevím, jestli jí někdo zdá. Možná starosta. Ten ví asi nejvíc. Pořád jsou tu věci, co je snad lepší nevědět.“ *** „K čemu by nám tady byly peníze.“ Následuje tě ke kavárně. „Představují něco, co vlastně nepotřebujeme. Každý prostě dělá, co může, aby to šlapalo co nejvíc a bankovky by to jen kazily. Takhle nikdo nemá pocit, že je něco víc nebo míň jenom kvůli obsahu peněženky.“
To už se dveře otevřou a zacinká zvonek. Uvnitř je pěkná moderní kavárnička. Zařízená takovým tím hipsterským domácím stylem. Kávovarů je několik a nevypadají vůbec zastarale. Naopak by se dalo říct že minimálně stejně dobře jako u mámy v podniku. U stolků nikdo není. Hosti ještě nedorazili nebo si už užili svůj ranní elixír života. Jediná osoba stojí za pultem. Usměje se na vás a změří si tě pohledem přes brýle s červenými skly.
CC může být tak nějak podobně jako tobě. Image gotičky se v ní nezapře. Černé vlasy s ofinou. Červená rtěnka Výrazné linky. V nosu má kroužek piercingu. Kolem krku silný řetěz s přívěškem kosti. Černé tílko a dlouhá sukně téže barvy. Na nohou těžké a vysoké boty.
„Čau Noahu.“ Její hlas zní mile a trochu chraplavě. „Vypadá to, že jsi dneska ulovil pěkný úlovek. Gratuluji.“ Vyjde zpoza pultu a utírá si ruce do utěrky na které jsou vyobrazení plyšoví medvědi. Potrhaní, sešívaní hrubou nití a s krvelačnými výrazy. „Constance Cox ale všichni mi tu říkají CC.“ Natáhne k tobě ruku s dlouhými černými nehty a koženým páskem na zápěstí. „Copak vás přivádí zrovna do mého království? Snad jsi neměla tu smůlu, že tě to sem přeneslo zrovna s kocovinou.“ Usmívá se od ucha k uchu.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Stíny minulosti Motel Shady Oak „Díky.“ Odvětí Ava s úsměvem. „Led je krásný, když kreslí.“ Podívá se zasněně zpět na okno a v ranním slunci mizející obrazec.
Když ale uslyší tvou druhou větu její výraz se změní. Úsměv zmizí jako mávnutím kouzelného proutku a dívá se najednou velice podezřívavě. Rty se jí stáhnou do úzké čárky a ruce sevře v pěst až klouby zbělají. „Můj manžel rozhodně ne.“ Hlas má chladnější než to, co vytvořila na okně. „Můj manžel nepracuje pro šerifa. Je to šerif. Ledová královna mi říkali před lety. Lidi, co tu dělali problémy. Kteří chtěli zničit celé Old Pine, jak ho známe. Proměnit ho.“
„Samaeli, co mi tajíš?“ Propichuje tě pohledem. „Jak víš o Dětech lesa a jak jsi přišel na tuhle hnusnou přezdívku?“ Zdá se, že tvou slabost nevnímá. Teď jí pohání úplně jiný pocit než starostlivost.
Hlas začne vydávat hlasité zvuky podobné krákání. Odněkud odjinud se k němu přidávají další. Další jako on. Napodobují podobné zvuky. Šílená směs chrochtání, štěkání, vytí, krákání a skučení je najednou téměř všude. „Můžeš jí říct že nikdy nezapomeneme a neví vůbec nic.“ Vykřikne pak první děsivý hlas a tím utichnou všechny. Jako mávnutím kouzelného proutku. Jako by je vzal pryč. Pak až se pomalu začnou vracet ti předtím. Ti klidní. Ti, co nekřičí. „Mluv!“ Křikne Ava a zní to jako prásknutí biče.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Jen lehce nevěřícně zamrkám. To toho pitomce mám začít utěšovat...? Musí se ale nechat, že jako metoda Prvního Kontaktu - když jsem si představoval, že budu žít Star Trek, nebylo to takhle! - je to velice účinný. Nejde se dost dobře začít hroutit, když se dotyčná kontaktní osoba div nerozbrečí. Kdybych se chystal hroutit. Což nechystám. Jestli se to náhodou někde ve mně klepe, lze to ignorovat. "No..." odkašlu si trochu. "Jestli chceš, pak to spolu můžeme projít a řeknu ti svý neodborný postřehy, vzdávat něco po prvním pokusu mi přijde dost předčasný, ale... teď zrovna na to po pravdě myšlenky moc nemám." Eufemismus měsíce, šup s ním na nástěnku. Bože, to je případ... ale tak aspoň že odpovídá. Jen abych se mu do roka a do dne nešel omluvit. Třeba skončíme v jedný škarpě, hurá. Protože vzato kolem a kolem, já tu můžu leda zametat ulice. Když mi někdo ukáže, jak se drží koště. Skloním se pro boty, ruce mám tak nešikovný, že se do nich málem nedostanu, a ledové ruce se nepřestávají třást. Tak přeci, zanalyzuju si v duchu suše. Jen si namlouvej, jak jsi v klidu. Za chvíli se poperete o poslední kapesník. Zeptat se ho, koho za sebou nechal a co dělal dřív, sesype se do minuty. A ty, hmm... jak je teď fajn, že ses k tomu pozvání na rande nakonec nerozhoupal, co...? Zasteskne se po mnohém, ale nic netne úplně do živýho. "Moment." Narovnám se znovu, jednu botu obutou a druhou v ruce. "Tak moment. Že do mlhy nepůjdu ti samozřejmě neslíbím - asi mi něco uteklo, nebo jsem něco zásadního nepochopil. Chceš mi říct, že se tu lidi probudí, vy jim řeknete Hele mlha, nepustí vás pryč, - a je výjimka, že to někdo zkusí? Blbou mlhu? To jako vážně čekáš, že mě přivedeš do domu, řekneš Nejde odejít a já že nezkusím vzít za kliku...?" Nezapomněl mi náhodou, při tom všem, co tu předvádí, či spíš nepředvádí, provést lobotomii?! Frustrovaně vydechnu. "Ok. Není tu ta zatracená válka, co o ní stejně vím velký kulový, takže si nemusím... nic nemusím." Bacha, Dante. Začínáš to brát vážně. Jenže je čím dál těžší nebrat to vážně; jeho vlastní frustrace je velmi opravdová. "Telefon smůla, neví se nic, pošuci jsou tu jako všude. Magie... je asi běžná, jak to tak říkáš. Venku bylo požadováno ji tajit, ale přede mnou jsi to vybalil hned, takže," nadechnu se a odhodlaně pustím do druhý boty, "tu tak tajná nebude. Promiň, že opakuju zjevný věci, rovnám si myšlenky." Vydrží mi urovnané přesně do okamžiku, než zacinká klíčema od auta. "Ty máš auto." A mobilní síť, docvakne mi obratem. Jak velké město by to muselo být, aby zvládlo vyprodukovat dost zdrojů na automobilku...? "Prosím tě, tohle mi vysvětli, dokud sedím." Protože nemám daleko začít do něčeho bušit hlavou, a postel je lepší než zeď. "Jsou tady speciální pokoje, kde se lidi budí včetně svého auta... a mobilních vysílačů..." Rozhlédnu se kolem. Jak se věci vyrábějí, o tom mám jen zběžnou představu jako každý, kdo někdy podřimoval u naučných videí. Ale že nejde vyrobit žárovka na koleni, to jsem postřehl. "A dalších věcí..." |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Jako doma Jitterbug Coffe „Tak hlavně, že funguje. Popravdě už jsem vzdala snahu tu teď všechno na první dobrou pochopit. Takže peníze k ničemu nejsou. Dobré vědět. V peněžence mám stejně jen pár drobných a jinak pochybuji, že by tu někde brali kreditky. Třeba jste prvním místem, kde ten socialismus bude fungovat.“ Povytáhnu koutek do křivého úsměvu a vejdu do kavárny. Do nosu mne hned udeří dobře známá vůně čerstvě připravené kávy. Tohle přináší vzpomínky. Pousměji se sama pro sebe a hned si připadám trochu lépe. Skoro jako doma. Dnes poprvé. Znalecky přelétnu pohledem baristické vybavení, než se mé oči zastaví na postavě mladé ženy za barem. Musím říct, že první dojem z ní mám překvapivě dobrý. Rozhodně nepůsobí jako nějaké stepfordská panička v nadýchané sukni, ale jako holka do pohody. Pokud to tedy nebude ten emo typ gothiků, se kterým se nedá pořádně bavit o ničem, pokud všichni neskuhrají nad nespravedlivým a nechápajícím světem a nechtějí se scházet zásadně na hřbitovech. Uvidíme, který typ to bude. „Ahoj, Elizabeth Collins.“ Natáhnu také ruku a bez ostychu stisknu tu její. „Všichni mi jinak říkají El. Máme zjevně obě slabost pro dvoupísmenná jména.“ Usměji se a rozhlédnu se po podniku. „Tady Noah mi ukazuje město a hledá místo, kam by mě upíchl a měl dnes už zasloužený klid. Máš to tady fakt stylový. Bezzera Mytica koukám. Super stroje tohle. Jen jsou trochu choulostivé na jemně namletou kávu.“ Pokývám uznale směrem ke kávovarům. „Jsem taková kavárenská holka pro všechno. Zvládnu kuchyni, bar i plac. Co je potřeba. Nenabíráte?“ Zeptám se naprosto bez okolků. Nač chodit kolem horké kaše. Nechci jen sedět na hotelu, kousat se nudou a konspiračními teoriemi. Potřebuju rychle naskočit do nějakého nového denního stereotypu a to tak, že co možná nejdříve. Nikdy jsem nebyla ten typ - mouchy sežerte si mě. „Jo a jsem ochotná se mrcasit i s latté artem. Jo, zákazníci si na ty kytičky, srdíčka a podobné blbosti vždycky potrpí. Myslím, že zvládnu i netopýra.“ Dodám naprosto vážně a pohledem těkám mezi Noahem a CC. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Krá! Aúú! Chrocht!
Ztěžka dosednu na postel, až se pode mnou zhoupne nezvykle měkká matrace. Nahrbím se. Lokty se zapřu o kolena. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Chladivý vzduch mi projede plícemi jako ostří nože. Nejraději bych se schoulil pod peřinu, schoval se před světem a přečkal ten hluk. Ten nervy drásající hluk, z kterého mi hučí krev v uších.
Zvednu k ženě nesoustředěný pohled. Rozechvěné zorničky stažené do těch nejmenších možných peciček zakmitají ze strany na stranu. Dávej pozor. Matně si uvědomuji změnu v jejím chování, zaťaté pěsti i pichlavý pohled, hlas pečlivě zabalený ledovým hávem. Snad by mi to mělo dělat starosti, snad bych se měl přimět na ni soustředit, ale je… daleko. Strašně daleko. Až na druhé straně pokoje. Nepřekonatelná vzdálenost utvářená pár kroky, jako by dřevěná podlaha praskala a byla nebezpečnější než tenký jarní led. Jakkoliv si hlava uvědomuje, že Ava stojí přede mnou, Hlasy jsou všude. Krá krá krá! Vrrr! Chrocht. Přítomnost zabarvená krví, zamazaná lepivým bahnem a páchnoucí hnijícím listím. Cítím je. A oni – Děti lesa, podaří se mi zaznamenat aspoň něco – cítí ji. Jejich ledovou královnu.
A pak najednou, s posledním zaduněním toho prvního Hlasu, nastane ticho. Konečně si dovolím zavřít oči, z ramen mi spadne nesnesitelná tíha a vydechnu. Opravdu jsem byť jen na okamžik uvěřil, že by tady mohlo být všechno jiné? Tělem prosakuje všepožírající klid, nebo je to prostě jen únava z vypjaté chvíle. Samaeli. Same! Kluku, začnou kolem mě šelestit hlasy lehké jako pohlazení letního větru a klidné, tak klidné, že je vezme na milost i rozbolavělá hlava. Jsi – v pořádku? Jsi? Jsi. Mluv s ní. Řekni jí to – jí neříkej! Soustřeď se. Podívej se na ni, musíš se na ni… Mají pravdu. Jakkoliv by mi byl útěchou potemnělý pokoj v chrámu Tarlotha, teď jsem tady a musím vypořádat s tím… co se po mě chce. Něco jsem řekl. Něco jsem plácl, čímž jsem ji upozornil na možné nebezpečí. To Královně?
Rozkaz jako prásknutí biče zní skoro jako hlas Nejvyššího kněžího v Oregonu. Abych takříkajíc kápl božskou, nemám – a možná můžu dokonce říct neměl – jsem ho rád. Zvláštní pocit. Zmizel jsem ze svého dosavadního světa, ale místo toho, abych se propadl vstříc světlu, jsem skončil v mlze. Pobavilo by mě to, mít teď čas to promyslet. Teď… se konečně přinutím věnovat pozornost ženě. Křik na mě moc nefunguje, to Nejvyšší zjistil taky, a tak se choval vlídněji. Nebyla to opravdová vlídnost, jenom maska zakrývající prázdnotu a možná dokonce obavy z toho, co by mi Hlasy mohly říct, ale zabrala i tak.
„Co byli zač? Děti lesa? O co se pokoušeli?“ položím místo odpovědi vlastní otázku. Každopádně se zdá, že jsou mrtví; ne každý mrtvý je smířen se svou existencí a nedokážou přijmout milostivou náruč té jediné… „Obávám se, že jsem o nich poprvé slyšel od vás.“ A o vás od nich, mohl bych dodat a možná bych měl. Jenom ne teď. Ne hned. Šelestící hlasy se nezapomenout ozvat: Chyba. Musíš jí to říct. Podívej se na ni, vždyť se dívám. Tohle ti neuvěří. Bude se zlobit – mohla by pomoct… |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Věř mi pokud chceš Motel Shady Oak Lucas na tebe kouká a zpracovává podměty. Co mu dáváš. Jeho tvář se mění do stále zoufalejší masky. „Ok, ok, ok.“ Vypadne z něj, když dokončíš poznámku o autě. „Tohle je celý blbě. Zkusím ti to vysvětlit, dokud sedíš. To je dobrý nápad. Nějak tak popořadě a srozumitelně. Rychlý výcuc několikadenního přeškolovacího systému.“
„Old Pine funguje na dobrovolném zapojení do komunity. Každý dostane příležitost dělat co chce a co ho baví. Proto můžu střídat práce vlastně libovolně, než najdu něco, co mi jde a naplňuje. To mi moc nejde. Není to tedy o tom se vzdávat. Jen snažit. Peníze tu taky nevedeme. Když přijdeš do pekárny a řekneš si o sandwich prostě ho dostaneš. Celý systém je založený na tom že se počítá s tím, že přispěješ něčím sám.“ Během vysvětlování schová klíče zase do kapsy a posadí se. „Nějak to funguje. Protože lidi chtějí. Někoho to možná štve ale tak to prostě je. K tomu, proč se dostanu za chvíli.“
„Mlha nás tu vězní. Jasně. Proč se k ní ale lidi nevodí? Právě proto že mají takové nápady jako do ní jít. Co by se mohlo stát? Je to prostě mlha ne? Jasně. Až na to že vůbec. Když do ní vlezeš objevíš se zase tady. Jen ti bude něco chybět. Kus tebe. Nemyslím fyzicky ale psychicky. Někoho to jen pošramotí ale někoho to úplně semele. O tomhle jsme se měli začít bavit až později. Měl jsem tě vzít na kliniku a ukázat ti případy co tam leží. Blábolící šílenci. To je pro většinu dostatečný důkaz. Pro ty, co ne ať si to zkusí sami. Buď mají štěstí a jsou jen trochu rozbití. Nebo se z nich taky stane odstrašující příklad.“ Protře si spánky jako by ho začínala bolet hlava.
„Teď se vracíme k tomu, co jsem zmiňoval. Není tu válka. Není tu nic zvenčí. Zastupitelstvo Pine se vyloženě snaží, aby se udržel status quo. Ne vždycky se to daří ale nikdy nemají rozbroje dlouhého trvání. Tahle komunita je silně magická a vůbec. Nenechají si srát na hlavu, jak se říká. Protože ty lidi mají strach, že přijdou i o tu trochu pohodlí co mají.“ Nakloní se dopředu.
„Poslední věc k tomu. Bych ti teď neměl říkat. Protože se začíná doporučením. Pochopení má přijít až když je ho třeba.“ Nakloní se k tobě a v jeho utahaném výrazu se projeví víc nervozity než předtím. „Jsou tu věci. Něco jako pravidla. Buď v posteli, než odbije druhá. Jinak stejně usneš. Protože to se věci mění. Ve městě se pak objevují zásoby. Nikdo neví odkud. Nicméně něco to tu udržuje v takovém stavu, jakém potřebujeme. Ne, to není to pravé. Spíš, v jakém chceme. Do pekárny přibydou suroviny, které by se tu nedaly vypěstovat. Auta mají plné nádrže. Děti dostanou hračky nebo se jim opraví ty staré. Prostě se objeví to, co nejsme schopní si udělat nebo vypěstovat sami. Takže ne. Neobjevil jsem se s autem v posteli. Bylo místní. Mám jistotu, že budu mít ráno natankováno.“
„K tomu se pojí ještě jedna věc. Nevím, jestli je to pravda ale když se někdo moc šťourá v tom, co se tu děje. Vypadne z téhle donáškové služby. Nikdo neví, kde je přesně ta hranice a najednou puf. Nic k tobě nedojde. Co je horší ani k těm co se s tebou pak budou bavit. Dáš tomu vyloučenému kafe? Tvoje chyba. Puf. Nemáš přísun kávy ani ničeho jiného. Proto se tu tolik bojuje s tím zjišťovat víc a žít poklidný život v komunitě. Nikdo si z tohohle vězení nechce udělat horší místo ani ohrožovat ostatní. Protože kdokoliv je náš dobrodinec očividně nechce abychom rozlouskli, proč jsme v tomhle vězení.“ Podívá se na tebe a vypadá zcela vážně. „Časem to všechno uvidíš sám. Teď máš jenom vyprávění neschopného zástupce šerifa, co měl tu smůlu a narazil na někoho kdo se probudil a má tunu zbytečných otázek.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Historická lekce Motel Shady Oak Její výraz plný vzteku a podezření se trochu uklidní. Přesto pořád stojí. Ruce se uvolní a svezou kolem boků. Pak je zastrčí do kapes a její výraz zase víc připomíná ten který měla před vyřčením jména které jí přiřadil hlas. „Máš pravdu.“ Povzdychne si. „Omlouvám se. Nemůžeš to vědět. Prostě nemůžeš však jsi se tu teď objevil. Dobře. Řeknu ti, co vím. Ty mi na oplátku povíš, kde tě napadla ta Ledová královna. Věřím že upřímně. Protože jestli to byla náhoda nechám se profackovat.“
„Old Pine funguje jako komunita.“ Začne vyprávět a posadí se zpět na židli. Zdá se, že se chytá na příběh. „Fungujeme, jak fungujeme díky tomu, že jsme odhodili některé věci z normálního světa. Nikdo tu není víc než druhý. Zrušili jsme peníze a tak. Díky tomu se nám líp funguje. Jsme tu uvěznění. Tak proč ještě řešit závist a další hlouposti. Nicméně asi před dvaceti lety se tu ukázali lidé, co smýšleli jinak. Chtěli větší kus koláče podle toho, co kdo dělá. Chtěli všechno dělit nerovnoměrně a vůbec. Chtěli prostě změnit systém bez ohledu na následky a nepohodlí pro celou komunitu. Zbytečně se do všeho vrtali. Chtěli za každou cenu přijít na tajemství mlhy a všeho tady. To není dobrý nápad. Časem pochopíš proč. Domluva nezabírala. Jejích vůdce navíc byl charizmatický parchant. Dařilo se mu získávat na svou stranu další lidi. Situace se začala vymykat kontrole. Tehdy jsme byli zoufalí. Vzali jsem ho za město a poslali pryč.“ Zamrká při slově pryč. Jako by to znamenalo víc, než je na první pohled zřejmé. Hlasy při tom slově zaskučí ale nezdá se, že by chtěly mluvit o jeho významu.
„Jenže to ho nezastavilo. Vrátil se. Možná s větším elánem než dřív. Usídlil se v lesích. Držel se stranou. Kontaktoval své kamarádíčky ve městě. Bez něj se na nic nezmohli. Když přišel dostali nový elán. Byla naše blbost že jsme si ničeho nevšimli. Pak ale už bylo pozdě. Založil něco jako vlastní vesničku v lese. Chtěl přebrat Pine a udělat si z něj to co sám chtěl.“ Její vyprávění je podbarvené výčitkami. Ruce má složené v klíně a kouká do země.
„Říkali si lesní děti a čím dál tím víc připomínaly nějaký divoký kmen. Nosily takové divné masky, které připomínali zvířata. Fanatici. Jak asi tušíš všechno to bylo vyhrocené tím, že tady většina lidí má nějaké magické nadání. Prostě každý umí být nebezpečný. To, co se stalo potom nebyl úplně obyčejný policejní zátah. Spíš to připomínalo zatracenou krvavou válku. Pokud jsme ale chtěli náš život udržet tak jak je a nestát se nějakým podivným diktátorským státem nešlo to jinak. Děti lesa jsou pryč. Už se nevrátí. Je to temná kapitola historie Old Pine. Nicméně je za námi. Jenže tam jsem dostala přezdívku, kterou jsi mi řekl. Neslyšela jsem jí roky. Nerada na to celé vzpomínám. Proto ta reakce. Promiň.“
„Každopádně jak jsi na ní přišel ty Samaeli s A? Podívá se konečně na tebe s lehkým podezřením v očích.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Poprvé v Old Pine Jitterbug Coffeee „Pěkně.“ Odvětí CC s úsměvem. „Dvě jsou víc než jedna, a tak akorát. Ne často se najde někdo, kdo by měl zájem o kávu a zároveň byl…“ Zarazí se a podívá na Noaha. „Klídek CC. Je to jednička. Časem, ne teď.“ Usmívá se, ale když se zarazí zní spíš, že se mu ulevilo. „Jasně, škoda ale nevadí.“ Dodá CC a vrátí se pohledem k tobě. „Jasně že nabírám! Kolik lidí v tomhle městě si myslíš že pozná pákový kávovar od rychlovarné konvice! Nečekej tady žádné zázraky. Většina lidí chce nakopnout a kávová kultura je pro ně sprosté slovo. Nicméně se snažím. Propagovat jim nové věci. Dělat sem tam nějaký ten workshop a vůbec. Navíc pokud zvládáš i kuchyni bylo by to boží. Vždycky jsem to chtěl pořádně rozjet o nějaký domácí brand. Věci z pekárny jsou boží ale nejsou tak nějak Jitterbug jestli víš jak to myslím!“ Vypadá nadšeně a očka za brýlemi září. „Hele klid CC.“ Zasměje se Noah. „Sama víš že El může rozhodnout sama a má k dispozici cokoliv. Ještě, než jí přiděláš na nohu okov s koulí. Navíc jí stejně nepřeplatíš.“ „Hele ty chytráku. Kdybys něco věděl o kavárenském průmyslu tak to, že se nemusíme bavit o penězích je můj největší trumf v nabírání nových zaměstnanců od světa venku.“ Vyplázne na něj jazyk. „Ale Noah má pravdu. Můžeš se rozhodnout, jak chceš. Nabízím příjemnou práci, pěkný místo a milou šéfovou co dokáže mluvit o tom co jí zajímá až do rána. Kdybys hodně chtěla jsem ochotná ti pomoc i se zabydlením. Něco nad kavárnou je určitě prázdné a pokud chceš tady gentleman tě klidně nastěhuje.“ S úsměvem vyjmenuje svou nabídku. „Dáte si vlastně něco?“ Řekne pak ještě překvapeně že sama zapomněla na to, proč se vlastně většinou do kavárny chodí.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Jsem prostě jednička Jitterbug Coffe „Chápu. V Portlandu to nebylo jiné. Málokdo tušil, co vlastně chtějí, dokud nedostali obrázkový nápojový lístek, z kterého už mohli pochopit, cože je to ten flat white a že to není sexistická narážka. Je to fakt těžká práce.“ Kývnu na Noaha, který jako jediný asi příliš netuší, jaké je to být na druhé straně baru v kavárně. „Jasně, kuchyně není problém. Z hlavy bych ještě zvládla vytáhnout pár receptů na nějaký ten cheescake, cupcaky a nebo i pekanový koláč. Dá se s tím vyhrát, když se nad tím člověk zamyslí a dodá tomu trochu nečekaný twist. Většinou jsme takhle něco napekli před otvíračkou a pak… No nebudu zabředávat do detailů.“ Pousměji se krátce. Jo, tohle potřebuju. Rychle naskočit do nějakého kola začít vymýšlet něco normálního, jak to jen normální může být ve městě, ze kterého už prý nikdy neodejdu. Navíc v kde jinde poznat lidi a dostat se k pořádným informacím než v kavárně… Anebo také v kadeřnictví, ale to by brzo přišli na to, že absolutně netuším, co dělám. „Super, díky moc CC. Fakt se mi to tady líbí a vlastně bych to brala hned, ale asi by to nebylo úplně dle… standartního postupu?“ Podívám se tázavě na Noaha, který ještě mluvil minimálně o baru a pekárně. „Navíc můžu toho dělat víc ne? Běžně jsem pracovala v kavárně a sem tam po večerech měla někde vystoupení. Nebylo to zrovna na uživení, jestli chápete, ale zábava to byla dobrá a měla jsem plán, to časem… No to už je asi jedno.“ Pokrčím rameny a raději se soustředím na reálné vyhlídky. Začínám si připadat, že mě musí mít za nějakého hyperaktivního workoholika. Na druhou stranu, není to moc daleko od pravdy. „Určitě. Jedno klasický presso. Díky.“ Usměji se na CC a pak se na moment zamyslím nad tím, co jsem před pár chvílemi slyšela. „Co přesně to znamená, že jsem jednička? Teda, ne že bych to chtěla popřít, ale… víš jak.“ Opřu se o stranu baru a otočím se na mého průvodce. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Zbytečných otázek," prsknu. "No tak promiň že nejsem ovce, co ti odkýve všechno, co před ní nahrneš." Všechno ve mně se staví na zadní, odhodlané rozběhnout se hlavou proti zdi a buď ji prorazit, nebo... jenže to už tady bylo. Když jsem zjistil, že existuje magie, byla to zrada tak obrovská, že jsem chvíli vážně nenáviděl celý svět - za to, že jsem s ní nežil celý život, jak jsem měl. Že vůbec existuje a všechno, co jsem znal, je pryč a musím začít znovu. Že jsem v tom novém světě ještě víc k ničemu než v tom starém... Jenže vlkouši a jejich pohodářský, civilní přístup, Esra, který zhodnotil situaci se zbloudilým zoufalcem, i když měl být dotyčný zoufalec z opačný strany barikády, všechna ta vlkodlačí nekomplikovanost, se kterou přijímali věci, jaké jsou... Tak prostě znovu začnu znovu. Do třetice všeho nového. Další nová pravidla, další level ujetosti a nevíry. Další lidi, které budu pracně poznávat, abych o ně... tentokrát už možná nepřišel - až na to, že tentokrát to zní víc jako výhružka než jako slib. Jenže pořád jsou to jenom řeči... řeči. Stejně jako na začátku, jenom je jich víc. Ale poslouchám... čím dál pozorněji, protože Lucas naprosto nevypadá jako herec, natož dobrý herec. Jenže to, že je o něčem přesvědčený on sám - taky nemusí znamenat, že je to pravda. A jo. Jsem rád, že sedím. Znovu se opřu o zeď a jen se to snažím přechroupat. "Tak nevím, jestli to zní jako solidní peklo, nebo utopie," řeknu a skutečně nevím. "Sbohem, svobodo. Svědomí a nebo laskavá komunitka už se postarají, aby ses nestavěl na zadní moc, spolehlivěji než..." Jen mávnu rukou. "Nejsem taková příšera, jak to teď možná vyznělo," dodám pro jistotu. "Jen... jen rád dělám věci opravdu dobrovolně. I když to třeba ve finále vyjde nastejno." Opřu si hlavu o zeď tak prudce, až to klepne a zabolí někde za očima. Nabízí se tisíc otázek - třeba co se děje s těmi, co se na ty zadní opravdu stavět začnou - přece je nenechají umřít hlady na ulici, propána - ale už teď je toho na mě mírně řečeno moc. "Dobře, takže... dobře. Krásný nový svět, kde bych se mohl vrátit ke svým uměleckým ambicím, a nikdo mi nevyčítal účty za olejovky." A pak že nejsem optimista. Nepočítal jsem, že bych kdy Roida ještě potkal, ale když teď vím, že to bude na jistotu, najednou se mi po něm zasteskne tak prudce, až mě to samotného zaskočí. Vlídnost, s jakou nás prováděl výtvarnými technikami a nešikovnými pokusy těch, co jim nebylo shůry dáno, byla jak deka přes ramena, uměl vtvořit atmosféru takové radosti, když něco vznikalo pod rukama... na místě, kde se zřejmě nemá smysl doptávat na dokončení studií, by mohlo být umění dobrý směr - "Máte tu vůbec nějaké školy?" otevřu na okamžik oči a podívám se k němu. "Tohle ještě nemám dotažený... asi těžko, co. Zní dost nadbytečně, leda by se tu objevilo pár agilních učitelů s posláním." Splněný sen! pokřikuje něco ve mně. Noční můra! pokřikuje to taky. Nějak si uvědomuju, že mám mezi těmi dvěma polohami na výběr a že hodně záleží na jisté vnitřní sebekázni, abych se smířil s nevyhnutelným, ale srdce mi nepřestává tlouct až moc rychle a na žaludku musím mít takových uzlů, že už do sebe v životě nedostanu ani zrnko hrášku. Alespoň že Lucas se zatím dal trochu dohromady, i když ukecaný je děsivě. Ale já se nechci znovu smiřovat. Prostě nechci! Věčně o mně rozhoduje někdo jiný. "Dobře, experimenty s mlhou se odkládají, až se o ní dozvím víc. Stejně bych ji rád viděl," řeknu. "Co s lidma dělá už míň, ale s dovolením... později i to. Nějak se mi nedaří ti to všechno uvěřit. Což si neber osobně," dodám spíš ze zdvořilosti. "Já vážně oceňuju, že mi to všechno říkáš - opravdu hodně - představa, že mi to někdo dávkuje polehoučku, to bych snad dostal psotník. Donáškový systém..." Zavrtím hlavou. Fantazie už mi vypnula, jak jsem z toho čím dál víc mimo, a v hlavě mám jen tupou mlhu hromady faktů. "Každopádně jestli bys raději někoho, kdo huláká a rozbíjí nábytek, nemám daleko k tomu ti posloužit." Ve skutečnosti vůbec, i když něco ve mně přesně tohle dělá - lítá okolo a kope do dveří - ale já jen... zpracovávám. Hledám souvislosti. Snažím se pochopit a nějak to celé uchopit do smysluplného celku. A - nic! Jen tupo, magie, která tlačí v hrudi v jedné ze svých bolestných potřeb dostat se ven, a vlny uvědomění střídané se stejně neochvějnou nevírou. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Upřímnost za upřímnost
Pomalu přikývnu. I když se mi nechce přiznávat, co slyším, má to své výhody. Zabráním paranoidním představám, že mám s Dětmi něco společného; vysvětlím nesrovnalosti a zvláštností, možná ji tak dokonce přesvědčím, že… nic dalšího neskrývám. Nesmím se nechat označit za potencionální riziko. Nesmím jí dát důvod šťourat v mé minulosti ani mě z čehokoliv podezřívat. Upřímnosti můžu víc získat než ztratit. Potřebuji ji. A ona mě ne.
Starosti, že nemám ani na chleba, můžu po pár větách hodit za hlavu. Dobře. Jak to přesně funguje, se jenom domýšlím, ale smrt hladem se zřejmě nekoná. Přesto se potřebuji zorientovat a k tomu potřebuji průvodce. Ideálně někoho, jako je Ava Moore, protože – ano, já vím, jsem průhledný, běžte se bodnout – je mi od první chvíle sympatická.
Sklopím hlavu, přivřu oči a prsty si odhrnu černou pokroucenou vlnu z čela. Jsem zpocený. Co bych teď dal za sprchu… přesto poslouchám. A přemýšlím. Hlasy pokojně šelestí jako šum mořských vln dotírajících na nahnědlou pláž. Není to nepříjemné. Příjemné taky ne. Mám problém se soustředit, chvílemi cítím, jak mi pozornost uhýbá někam, kam nemá. Ke vzpomínce na Hlasy. Jejich krví prosáklá přítomnost mi klouže po páteři a zadírá se mi pod kůži. Nechci s nimi mít nic společného, nechci je znovu cítit ani slyšet, ale… ale… Pokud zkoumali Mlhu, nepochybně by mi o ní byli schopni něco říct. Kruci. Chci to napřed zkusit u místních, než se rozeženu vstříc temnému lesu a místu úmrtí bláznivých fanatiků. A to udělám, jenom pokud nepřijdu na nic jiného…
… ale teď se musím vypořádat s Avou. Tajemství Mlhy bude muset počkat. Jenom chvíli, dlouho to odkládat nebudu; už teď se mi nelíbí představa, že musím počkat do ZÍTŘKA. Ramena se mi zvednou s hlubším nádechem. Napřímím se a podívám se na ni přímo. Během jejího vyprávění se mi podařilo jakžtakž srovnat, setřást to nejhorší a zalézt si zpátky za hradby toho zvláštního klidu. „Nejsou pryč,“ odpovím s rozmyslem. „Jejich duše tady zůstaly… Slyším…“ Zaváhám, ale není cesty zpátky. Přinutím se pokračovat, byť pohledem zapátrám znovu z okna ven. „… hlasy. Zemřelých. Jeden z nich vás tak označil. Nepříjemný chlápek. Omlouvám se. Nevěděl jsem, že se k tomu váže něco takového. Někdy je těžké… se soustředit.“ Jednu věc jsem nedomyslel: těžko se teď můžu zeptat, kde přesně byla ta jejich vesnice. Nevadí. Dohledám to v knihovně. Musí přeci mít záznamy z novin, staré mapy, nebo třeba deníky… něco! |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Úleva Motel Shady Oak „Hele pohoda. Tohle je celý moje blbost. Kdyby tu byl někdo jiný určitě by to zvládnul s větší grácií.“ Usměje se smířlivě Lucas. Zřejmě z tebe dostal pocit, že krize je zažehnána. „Hele dobrovolné je všechno. Jaké si to uděláš takové to máš. Právě podle toho je to utopie nebo peklo.“ Odvětí vcelku upřímně. „Umělecké ambice zní fajn. Zdejší muzeum hledá vždycky kreativní duše. Jeho majitelka je otevřená všemu. Občas se něco vystaví i v kavárně. Potřeby navíc máš fakt zadarmo.“ „Hele školy tu nejsou ale učit se není problém. Je tu dost chytrých lidí i obsáhlá knihovna. Většina děcek se učí doma. Ty, co se tu narodí nebo sem přijdou. Druhé je složitější.“ Povzdechne si. „Hele jsem ti fakt vděčný že nechceš k mlze mohl by z toho být průšvih. Každopádně máš spoustu otázek a myslím že bude lepší konečně i něco vidět. Pak už se vlastně můžeš ptát sám a pátrat po čem bude libo. Najdeš spoustu lidí, co vědí o jednotlivých tématech víc. Když uvidíš město třeba tě něco napadne. Kam bys rád? Muzeum, knihovna nebo někam úplně jinam? Je to na tobě.“ Vytáhne zase klíčky a tváří se, že by z pokoje vypadl už fakt rád.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro To mě mrzí Motel Shady Oak „Sakra, promiň Samaeli. To jsem netušila.“ Z jejího hlasu zní upřímná starost. „To vypadá že jsi si doopravdy vytáhl kratší slámku. Nicméně to neřeš. Pokud sám nechceš. Většina lidí tu jsou… tedy byli dobří. Jsou ale i výjimky. Věřím, že to bude lepší, než jinde kde jsi mohl žít. Každopádně se neboj o tom mluvit. Lidi tady chápou.“
„Co vyrazit?“ Zeptá se pak. „Ve městě uvidíš víc. Můžeme se podívat kam chceš. Knihovna, cukrárna nebo co já vím na co bys měl náladu. Je tu co tě napadne. Určitě se ti nechce tvrdnout celý den v hotelu se starou policajtkou.“ Mrkne na dveře a rychle zapíše poslední slova do bloku, než ho schová.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kávový obřad Jitterbug Coffee „Svět je plný kávových barbarů.“ Poznamená CC a otočí se k přístroji. „Tvoje vařící schopnosti zní přímo božsky. To bych brala hned. Určitě bychom to pořádně roztočili až by si lidi sedli na zadek.“ „Pro mě Latté.“ Poznamená Noah a společně čekáte na svůj nápoj. „Hele, můžeš zkusit co chceš. Tady ti nikdo bránit nebude. Hlavně aby to bylo k tvé spokojenosti. Stejně tak víc. Nic jako vyloženě standartní postup není. Takže pokud cítíš že CC je ta pravá. Jdi klidně do toho.“ Pokrčí rameny. „Jak bych nebyla?!“ Dívka před vás postaví vaše objednávky. Vypadají krásně. Je vidět že majitelka ví co dělá. „Ty i vystupuješ? To by nebylo špatný tady. Hodily bychom ti někam místo a bavila bys hosty. Můžeš to zkusit i v baru. Cokoliv ti bude po chuti a co budeš stíhat.“ Plánovací nadšení v ní hoří jasným světlem. „Hele to je interní označení podle odpovědí na věci, které jsem zjišťoval zpátky v pokoji.“ Odvětí trochu nervózně a CC po něm střelí pohledem. „Jednička je dobrá kategorie. Vlastně je jich celkem pět. Žádná není vyloženě špatná. Jde jen o to, jak s tebou jednat. Protože v motelu se může probudit doopravdy kdokoliv. Teoreticky.“ „Hele, řešit administrativu je celkem oser.“ Skočí mu do řeči CC. „Co myslíš El, chceš to tady zkusit?“ Řasy pod brýlemi prosebně zamrkají.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Prodáno Jitterbug Coffe „Počkat, počkat… Vystupuji, ale ne asi, jak si myslíš.“ Klidním CCino nadšení. „Vím, že to tak na první pohled nevypadá, ale opravdu nejsem stand up komik. Spíš dělám do hudby. Zpívám. Hraji a tak. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem toho asi odehrála víc na ulici než pod střechou, takže podium nepotřebuji. Je to fajn, ale já umím improvizovat. Horší je to s tím… že nemám vlastně na co hrát.“ Podrbu se na bradě a vzpomenu si na svou kytaru, klávesy, zesilovače a vlastně všechno vybavení, které zůstalo u mě doma. „Teď můžu tak leda hrát a capella, ale to není nic moc, co si budeme nalhávat… Díky.“ Sáhnu konečně po šálku kávy, který přistál přede mnou a pomalu přivoním. Nepřepálené. Nepřetažené. Vypadá to, že CC skutečně ví, co dělá a nedostala se k práci v kavárně jako slepý k houslím. „Hmm, výborné. Nějak tvůj blend?“ Zeptám se se zájmem a hrníček cinkne zpátky o podšálek.
„Hmmh? Takže z mého jména, povolání, místa pobytu a věku dokážeš někomu přiřadit osobnostní skóre? Sakra, a pak, že Čína je na tom zle. Nebo myslíš, že jedničky jsou normální lidé a pětky… já nevím, ti sériový vrazi, jak jsem říkala? Navíc, jak vlastně víte, že nelžou? Kdybych řekla, že jsem agentka FBI, tak stejně nemáš, jak to ověřit. Respektive, když o tom tak přemýšlím, být agentkou tajné služby nebo sériovým vrahem, asi bych se spíš tvářila jako obyčejná holka z burgrárny a nevykládala to hned na potkání.“ Usrknu zase trochu kávy a sleduji oba dva zkoumavým pohledem. Mám pocit, že mi tu něco uniká a rozhodně mi Noah neříká vše, nebo se alespoň snaží kolem toho tématu nervózně kroužit. Netlač na pilu El, jsi tady hostem! Upomenu se a na rtech se mi roztáhne hřejivý úsměv, se kterým se otočím na CC. „Když o tom tak přemýšlím… Tak já to tedy beru, šéfová!“ Natáhnu k ní ruku a pobaveně dodám. „A proto mám problém s podomními prodejci a teleshoppingem. Někdy prostě všechno vypadá hned na první pohled tak dobře, že neumím říkat ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro A co takhle ještě pár odpovědí?
Lidi chápou. Tím si nejsem tak jistý, ale nahlas to nerozporuji. Zkoumavým pohledem se zavrtávám do policajtky Avy Moore. Opravdu v ní mé odhalení nevyvolalo nic než starost, nebo je to jenom dobrá maska. Je to příliš dobré. Příliš to, v co jsem doufal. Nakonec mi nezbývá než přikývnout. Bosýma nohama sklouznu na podlahu, postavím se a se zájmem se rozhlédnu, jestli někde neleží moje boty. Nebo kabát. Nebo přinejmenším něco, co bych si mohl… Už teď je mi jasné, že doufám marně, ale jenom v ponožkách bych do světa vyrazil nerad.
„Říkala jste, že tady nejsou peníze,“ poznamenám nevzrušeně.
Hluboko uvnitř samozřejmě vím, že kapitalismus a ekonomika vládne světu, ale tohle je uspořádání, které znám už z Chrámu… Tam se stačilo ve správný čas dostavit do jídelny, odpracovat si nějaký čas na zahrádce nebo v rituální místnosti, a tím to haslo. Vlastně je asi dobře, že nemusím počítat haléře, nedopadlo by to. A není to tady tak cizí, vlastně už teď vnímám podobnosti… Další věc, kterou nahlas raději neřeknu.
„Jak to tedy funguje? A sem do hotelu se můžu vrátit, dokud…“ mírně ztraceně mávnu rukou, jako by to mělo přirozeně vyplynout z toho gesta. Nezastavovat se. Zkoušet, tak to předtím říkala. To mě láká víc než dost, koneckonců by se dalo říct, že mé životní zkušenosti jsou krapet omezené. Ale pokud chcete správně obětovat beránka, jsem váš člověk. „Cukrárna. V cukrárně jsem byl naposledy…“ přistihnu se, jak se probírám vzpomínkami na otce. „Dávno. Kostel tady máte? Jaké víry?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Práce a bydlení Jitterbug Coffee „Myslela jsem spíš nějaké to posezení na stoličce s kytarou nebo tak.“ Zašklebí se CC. „Neboj věřím, že v baru se něco najde. Bude tam toho spousta. Jen není nikoho, kdo by se nástrojů ujal. Ve městě najdeš všechno stačí jenom chtít. Říkám to správně šerife.“ „Jasně CC. Jenom jsem jenom zástupce.“ Odpoví Noah a upije kávy. „Dá se tu najít spousty věcí.“
„Díky za pochvalu. Jo vlastně můj vlastní. Kde jinde bych tady asi něco takového sehnala.“ Odvětí CC hrdě. „Vidíš. Říkala jsem i Liamovi že budeme působit jako komouši, když to budete vysvětlovat takhle.“ Píchne pak směrem k zástupci šerifa. „Jo já vím že to tak zní.“ Rozhodí Noah bezradně rukama. „Není to tak hrozný. Prostě se tu probudí kdekdo. Podle jeho chování mu přiřadíme jedna až pět. Je to vlastně spíš o tom, co mu hned z města ukázat a jak moc k němu obezřetně přistupovat. Věř mi, že máme za sebou i celkem špatné zkušenosti. Nenadáš se a má tu vloupačky a mnohem horší věci. Jenom tomu chceme předcházet. To je celé. Ono, když se probudíš na takovém místě a jsi vrah stejně reaguješ… Specificky. Prostě je to dost na odhadu toho, kdo tě najde.“
„Slibuju, že ti nebudu vnucovat žádné mixéry ani levnější služby.“ Zazubí se šťastně CC. „Jenom nevděčnou práci s vděčnou šéfovou. Jestli chceš tak mám nahoře v domě i ten pokoj. Lepší než motel a máš to fakt blízko. Pak tě klidně vezmu i do baru. Jen musí nejdřív otevřít a já zavřít. Dneska se rozkoukej a zítra můžeme začít školit a všechno.“ Zdá se myšlenkou doopravdy nadšená.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Město zaslíbené Motel Shady Oak „Nejsou. Když chceš něco z obchodu nebo třeba té cukrárny prostě to dostaneš. Lidi, co tu žijí dělají, co chtějí. Protože je to baví nebo naplňuje. Věříme, že když někdo bere nějak to vrátí. Není to, ale tak že bychom někoho do nějaké práce nutili. Protože už tak je toho na hodně z nás moc. To odříznutí od starého života a vůbec.“ Vysvětlí logiku města.
„Do hotelu se můžeš vracet, jak dlouho chceš. Většina lidí se ale snaží si najít něco ve městě. Je to pohodlnější. Navíc nikdy nevíš, kdo se ráno objeví v pokoji vedle.“ Luskne prsty jako by si na něco vzpomněla. „Dokonce je tu jeden dům na předměstí, kde žijí lidi v podobném věku jako ty. Rozhodli se z toho udělat takový internát bez školy. Kdyby tě to zajímalo.“
„Kostel tu je. Vlastně celkem klasický. Otec je součástí římsko-katolické církve a podle toho ho vede. Jinak tu je takový mix. Máme tu budhisty, čínské lidové náboženství, několik pohanů. Majitelka kavárny o sobě občas říká že je rozhodně satanistka. Jenže jeden nikdy neví. U ní rozhodně ne.“ Zasměje se upřímně. Vypadá to, že z ní stres spadl jako mávnutím kouzelného proutku. „Není se jí ale třeba bát. Je to zlatíčko. Pořád největší část lidí patří k ateistům. Podle mě je to u lidí magicky nadaných tak nějak přirozené.“
„Tak co dál chlapče můj zvídavý.“ Usměje se od ucha k uchu a sleduje tě se zájmem. Hlasy tiše navrhují další a další otázky, radí a přetahují se o pozornost.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Prokrastinace je pro sraby Jitterbug Coffee „Oukej, a když to najdu platí “finders keepers“, jo? Nebo asi bude rozumnější se někoho poptat, zda jsem mu nezabavila rybářský prut po dědečkovi? Ale dobrý vědět, takže v baru jsou nějaké volné hudební nástroje? Hmm, to jsem na to zvědavá. Pokud to nebude nikomu chybět…“ Pokrčím rameny a oči mi zazáří. Jestli je tohle sekta, tak zatím musím uznat, že mají dobré zaháčkovací postupy. „Je moc dobré. Určitě sto procent arabica, ale plantáže už si opravdu nedovolím hádat. To nechám větším odborníkům.“ Spokojeně se napiji a poválím tu hořkou, příjemnou, a tak typickou chuť na jazyku. Když CC zmíní komouše, jen se beze slova omluvně ušklíbnu na Noaha a pokrčím rameny. Má recht. Ale studená válka je už naštěstí pár desítek let za námi. „Chápu. Takže jsem dle tvého hodnocení, Noahu, hodná holka….A nebo zplozenec satana. Záleží, z jaké strany to berete. Hmm, zajímavý úsudek. Přít se s odbnorníkem ale nebudu. Je to jistě tak.“ Zanotuji medově a raději dopiji svůj šálek espressa, který naposledy cinkne o podšálek. „Dobře, nevděčná práce je stejně můj druhý domov. Prostě kavárenský byznys. Vlastní pokoj, nová práce, vděčná šéfová. Myslím, že dnes to bude docela produktivní den. A vlastně, pokud do toho pokoje donesu i tuhle tašku, tak jsem nastěhovaná.“ Poklepu na brašnu visící mi přes rameno a při tom pohledu na moment stisknu rty a výraz mi potemní. Tohle je všechno, co mi zbylo. Nemám nic víc. Ani podělanou fotku rodičů, mýho papouška, nic. Sakra… Zamrkám trochu rychleji a zase vzhlédnu k ostatním tváříc se opět jakoby se nic nedělo jen můj pohled je trochu sklovitější. „Hmm, kde jsme to byli? Ah, to bydlení. Teď jsem budu doufat, že ten pokoj není přístěnek pod schody.“ |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Studnice otázek
„To mě nenapadlo… Už se to někdy stalo? A jak často se noví lidé objevují? A objevují se všichni…“ krátce se odmlčím, zatímco si přehnaně pečlivě vážu tkaničky a přemýšlím o tom, jak svou otázku položit. „Plyne tady čas stejně? Mohl by se tady objevit někdo z šestnáctého století například?“
Představa, že se vedle mě objeví někdo uprostřed noci, se mi dvakrát nezamlouvá. Internát popravdě také ne, raději bych měl soukromí na studium a bádání, ale… Akolyté měli každý vlastní pokoj, v kterém byl prostor tak akorát na postel a stůl. Ani skříň se tam nevešla. Bezděčně pohledem zavadáním o velký kus nábytku. Boty čekaly vedle postele, takže… je možné, že by tam na mě něco čekalo?
„Možná by stálo za to je potkat,“ připustím, „ale napřed se chci porozhlédnout po městě. Zorientovat se. Knihovna mě zajímá. A to zítřejší setkání v kavárně taky. Opravdu to tam vede satanistka? Jaká je?“
Když to slovo – satanistka – padlo poprvé, zarazil jsem se. V zátylku mě zašimralo. Těžko můžu doufat, že si toho nevšimla, přesto otevřu skříň v naději, že ji od toho rozptýlím a sebe sama taky. Možná bude lepší kavárně se vyhnout. Aspoň dneska. Nebo dokud budu mít společnost. Pokud je majitelka opravdu satanistka… Bezděčně se prsty dotknu jizvičky na tváři, pak se uvědomím, trhnu rukou dolů a ze skříně vylovím povědomý kabát. Černý, z pevné látky. Docela určitě.
„Pozoruhodné. Spolu se mnou se přenesl i osobní majetek,“ probírám se ramínky. Všechno v černé. Mikina, nějaké to tričko. O moc víc jsem toho nevlastnil, takže… by se dalo říct, že jsem nepřišel o nic důležitého. Kromě zázemí v Chrámu. A osudu. Nebo si to aspoň nalhávám. „To jsou lidé, předměty… Přenáší mlha i zvířata?“ |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Myslím, že přeceňuješ svoje možnosti," poznamenám a přeci jen se zvednu z postele. Je přece šumák, jestli se mi klepou nohy nebo je mi na zvracení; nehrozí, že by mě vážně neudržely, nebo tak něco. "Stejně nevyhnutelně narazíš na to, že každý je nějaký, a jestli mu nechceš vyloženě lhát..." Nějak jsem ztratil nit. "Tak to prostě popadne po svém. Omluv mě na okamžik." Zapadnu do koupelny. Je tak nudně koupelnovitá, až je to divné. Americký typ kohoutků a světe div se, voda. Opláchnu si obličej a na ruce chvíli nechám téct teplou. Tvář v zrcadle vypadá jako moje vlastní maska, voda po ní stéká jako bych byl z plastu. Povol, nakážu si. Obličejové svaly, ramena... prostě povol. Budeš předstírat, jak jsi nad věcí, dokud opravdu nebudeš... jasné... Ručník ještě držím v ruce, když se opřu do dveří koupelny. "Vážně se sem dostávají i děti...? To je... humáč." Potřesu hlavou. Kapky vody mi svědivě sklouznou po krku. Zabořím obličej do ručníku a na ten nepatrný okamžik se mi tvář stáhne, jako bych se vážně chystal rozbrečet. V hrudi to bolí... a dost, dost, dost. "Ale poslyš, mrzí mě to, ale tu mlhu chci stejně vidět. Jen teda slibuju, že do ní nevletím - jo? Jen se chci podívat. Zůstanu přesně tak daleko, jak mi ukážeš." Představa, že bych mohl skončit v něčí péči jako totální kripl, byla dost přesvědčivá. Ručník přehodím přes pelest. "Můžem. Myslíš, že by šlo cestou někde nabrat kafe?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Na cestu! Motel Shady Oak „Díky, já na pozitivní proslovy moc nejsem. Stejně díky za snahu.“ Mávne rukou jako by o nic nešlo. Možná spíš o něj nešlo. „Jasně posluž si, jak potřebuješ.“
Když jdeš do koupelny Lucas se chytí telefonu a začne prsty přejíždět, že je jasně vidět, že hraje nějakou hru. Poprvé se snad tváří že mu na něčem fakt záleží a baví ho to. „Jo všech věků, pohlaví i ras.“ Zamumlá a je vidět že je jinde. „Hele pro naše dobro v to doufám. Jestli chceš klidně tě tam tedy vezmu. Moje hlášení už se moc nezhorší. Pokud se chceš stavit na kafe klidně. Sice je to na druhou stranu ale já nikam nespěchám.“
Když vyjdeš z koupelny neochotně schová telefon a vstane. Znovu vytáhne klíče od auta. „Takže chceš to vzít přes město a kafe nebo nejdřív za naším úkazem co nás tu drží.“ Vyrazí ke dveřím a otevře je.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Mlha a lidé Motel Shady Oak „Je to vlastně různé. Někdy celé měsíce nikdo a pak třeba deset rychle za sebou. Podle toho, co jsme měli možnost vypozorovat tu čas plyne minimálně hodně podobně jako tam venku. Spíš ale stejně. Můžeš tu sice najít lidi z minulosti, ale je to jejich vlastní dlouhověkostí víc než čímkoliv jiným.“ Odpoví Ava na tvé otázky.
„Jo knihovna by měla být i otevřená.“ Podívá se na odolné hodinky na zápěstí. „CC je svobodomyslná duše. Hodná holka. Možná to říká proto aby naštvala lidi, co jsou vírou víc posedlí. Možná to myslí vážně. Těžko říct. Budeš se jí muset zeptat sám. Jen pozor umí být celkem k nezastavení.“ Zasměje se upřímně. Vypadá to, že tu holku má vcelku ráda.
„Jo někdo se objeví s dost věcmi a někdo s holým zadkem. Nepovedlo se nám najít osvědčenou teorii proč. Zvířata ne. Přesto tady jsou. Jen se sem nedostávají přes motel. Nevím jak. Musí ale být i jiná cesta dovnitř. Jen nikdo neví, jak ji použít. Kromě těch nebo toho co sem nosí věci.“ Rychle sklapne jako by řekla něco, co sama nechtěla. „Ti, co chodí když lidé sní… Ti, co dávají dary… Ti, co se starají… Ti, co kradou… Ti, které ani mrtví nevidí… Skrytí a vševidoucí…
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro My tady na věci moc nejsme Jitterbug Coffee „Neboj, ty věci jsou volné pro všechny. Moc tu na majetek nedáme. Tedy jak kdo. Hromada krámů se tu ale nahromadila za dlouhé roky a neradi se jich zbavujeme. Nikdy nevíš, kdy přijde někdo, kdo je ocení.“ Vysvětlí Noah, proč nástroje nikomu chybět nebudou. „Hele mluv za sebe skautíku. Já mám svou kavárnu a věci sakra ráda.“ Oponuje mu CC jen aby navázala na otázku o kávě. „Naprosto správně. Plantáž si taky netroufám odhadnout. Nicméně beru, co dostanu a dělám co můžu, aby to bylo co nejlepší. Jo a taky jsem děsivě skromná.“
Noah jí zpraží pohledem. Nadechne se, aby něco řekl, ale pak to nechá být. Místo toho se obrátí zpět k tobě. Dopije své latté a usměje se. „Neboj. Uděláš si tu nový domov a nabereš nové věci i vzpomínky.“ Snaží se znít povzbudivě. „I když CC umí být trochu osina v zadnici je docela milá a pomůže ti se vším.“ „Díky šerife.“ Vyplázne na něj jazyk a vezme nádobí které začne mýt ve dřezu. „Neboj je to úplně normální pokoj hodný lidské bytosti. Jestli chceš klidně se tam můžeš podívat. Noah ví kde to je.“ Otevře šuplík pod barem a vytáhne odtamtud obyčejný klíč který ti podá.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Lucas je příšerný týpek, opravdu. On si vážně... začal hrát? To je od dodavatelské služby laskavé, že má servis tak moc komplexní. Napůl mě ten chlap štve, napůl je mi sympatický - vlastně mi připadá docela ideální, že jsem se potkal právě s ním. Před někým příliš laskavým bych se mohl mít sklony sypat, v radostném dojmu, že přeci můžu; jenže z někoho typu strýce Gelasia by mi rychle šla pára z uší. Někdo, kdo mě donutí se ovládat a na koho je třeba brát ohledy... fajn, funguje to. Poslouchám. Snažím se pochopit, co se děje. Nesypu se, nevyšiluju. "Jestli je kafe na druhou stranu..." začnu, "tak..." Tak to tady nebude zase tak malé, protože jestli je ze všech stran, ale nevyplatí se k ní jet tamtudy... ne, jinak: teď jsme blízko, vždyť ji vidím z okna. Donášková služba nás dodala bez velké snahy skrz mlhu do nejbližší postele, stejně jako nejčerstvější várku zboží, šup zapadnout do soukolí. Intenzivní dojem, že jsem se ocitl v jednom velkém akváriu a někde přihlížejí zkoumavé oči, jestli vyvíjím přiměřenou snahu, ve mně budí dost intenzivní potřebu začít dělat blbosti. Jedno jaké - jen si to nenechat líbit. "Tak mlhou, ta bude rychlá. Jestli vážně nespěcháš..." Nespěchá. Nejspíš se snaží utlouct čas jak může. Projdu na chodbu s pocitem, že už jen překročit práh je jako ocitnout se v jiném světě. Jestli bude venku tráva jen obyčejně zelená, nebe modré a z kanálu nebudou trčet fialová chapadla s přísavakami a po nebi létat pterodaktylové, vlastně to bude pěkná zrada. "Docela bída, když je všechno zadarmo," řeknu ve snaze nepropadat nesmyslům a upnout se na cokoli. "Když chceš pozvat holku na kafe, aby ses snažil být pořádně kreativní. Co čajovna, taky se najde? Taková ta opravdová, ne pro inťoše. Kde se hraje a povídá." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Prapodivná mlha Motel Shady Oak a cesta z města „Dobře budiž tedy mlha.“ Pokývne Lucas a vyjde dveřmi ven.
Nacházíte se v přízemním patře klasického amerického motelu. Vnitřek obdélníku má uprostřed parkoviště a z jedné strany je otevřený příjezdovou cestou vedoucí na silnici. Jsou tu zaparkovaná tři auta. Lucas otevře dálkovým ovládáním na klíčích šedou Hondu Civic která má očividně nejlepší léta za sebou. Je tu ještě klasické auto s insigniemi šerifa a Toyota. „Vypadá to, že Ava je pořád tady stejně jako správce.“ Zamumlá si pro sebe. „Neboj oba je určitě potkáš. Pokud jsi se ale dnes neprobudil sám neměli bychom je rušit. Nikdy nevíš, s kým mají co do činění.“ Pronese pak už k tobě, když nasedáte do auta.
Vnitřek vozu není zrovna uklizený. Obaly od všeho možného se povalují na zadním sedadle. Popelník je plný nedopalků od ručně balených cigaret. Sedadlo spolujezdce ale vypadá alespoň tak nějak nedotčeně. „Promiň nečekal jsem, že se někdo najde.“ Odvětí, když nastartuje a vyjede ven z motelu. „Hele lidi jsou tu celkem kreativní. Když jsou většinou nějak magicky nadaní. Tady si vymyslíš fakt jiné rande než jen kafe. Navíc to, jestli ti lidi pomůžou nachystat nějakou extra parádu už je na nich a vztazích jaké s nimi máš.“
Vyjedete na pěknou asfaltovou silnici. Pár kilometrů daleko je skutečně vidět maloměstskou zástavbu. Vyrazíte kolem políček na druhou stranu. Za chvilku jste v lese. Podzimní vzduch proudí do vozu a vlhkost je všudypřítomná. Různobarevné listí víří kolem pneumatik. Lesy kolem Old Pine jsou očividně smíšené a staré.
 Netrvá dlouho a svit podzimního slunce téměř zmizí. Mezi stromy se začnou táhnout cáry mlhy. Lehké a téměř neviditelné. Postupně ale houstne. S tím přichází i podivný pocit. Takové svědění na zátylku. Jako když je člověk venku v noci a cítí že se mu chce utéct, aniž by viděl jakékoliv nebezpečí. Celé tělo napovídá že něco není v pořádku a chce být pryč. „To je v pořádku.“ Lucas to očividně cítí také. „Ta mrcha se snaží dát varování, že tady pomalu konči sranda. Už jen kousek.“
Za chvilku doopravdy zastaví. Tady už viditelně mlha houstne tak že zhruba deset metrů před vámi už není cesta vidět. Jen chuchvalce, které se převalují a jsou pohledem neproniknutelné. „Dál už to není bezpečné.“ Odvětí Lucas a prsty nervózně poklepává na volant. „Je zajímavé že odsud už nefunguje že se rozestupuje, když jdeš blíž. Prostě tam je a uvidíš jí pořád stejně. Na přírodní zákony očividně kašle.“ Jako demonstraci zapne dálková světla. Ta se do mlhy opřou ale je vidět pořád stejně jako když nesvítily.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "To tady máte slušný provoz," poznamenám při pohledu na další auta na parkovišti. Docela by mě zajímalo, jestli jsou to taky takoví dárečkové jako Lucas - a jestli měli štěstí na takového flegmouše jako jsem já. "Skoro jedenáct set lidí ročně asi nebude běžný přírůstek, to už by tu bylo velkoměsto. Že by skvrny na slunci? A nebo vysoký úbytek. Není další položkou na seznamu dobrých zpráv dračí sluj za městem a pravidelná losovačka?" Dívám se z okénka a venku všechno vypadá tak... obyčejně... "Nežil jsem zrovna společensky," řeknu a přijde mi to jako eufemismus roku. "Okolnosti... a tak. Nevím, jestli se to ještě naučím. Asi bude muset stačit to kafe," pousměju se chabě. Jo kafe... dobře vím, že jsou v Americe místa, kde by dva kluci na rande byla provokace takovýho kalibru, že skončit zmlácení v příkopě bychom si ještě mohli gratulovat. Ne že by mě právě tohle trápilo. Ale stejně si připadám zvláštně nejistý a neukotvený. Tohle jsou vážně kulisy jak z béčkového hororu... Zato les, ten se mi líbí obrovsky. Stáhnu okýnko a nastavím tvář větru. Jednak se docela ochotně zbavím dojmu, že cestuju v zasmrádlém popelníku, jednak je to prostě... úchvatný. Staré lesy jsou vždycky krása. Alespoň do chvíle, než mlha. Možná dokonce Mlha, ta s velkým M. "To je hnus..." ošiju se, a dá dost práce se nezačít vrtět na sedadle. Lucas je vlastně statečnější, než bych čekal, když projede tak daleko. Docela se mi uleví, když konečně zastaví. "Nelekej se, nikam nejdu. Ani krok od auta," slíbím s rukou na klice, a pak se s nemalým přemáháním vyhrabu ven. Splním to do puntíku. Jen popojdu dopředu a opřu se o kapotu. Dívám se do mlhy a čekám, až opadne vlna největšího stresu. Jako doma, napadá mě, ne bez hořkosti. Pocit k utíkání, hlavně rychle a pryč... i když je vlastně všechno v pořádku, není na co ukázat a proti čemu bojovat. Jasný, Mlho? S tímhle si na mě nepřijdeš. ... dobře, tohle nevyhraju, ani jsem to neměl v plánu. Jen se osahat. Zadívám se na klacík, zřejmě teprve nedávno spadlý ze stromu, jestlipak i v té Mlze žijí zvířata? Je asi deset kroků přede mnou. Kouzlit na takovém místě je pitomost přesně takového kalibru, který velmi vychází vstříc mé touze vzepřít se a přitom nenadělat škody - jo, jsem fakt drsnej rebel. Dám si pěstí do zubů a budu tomu říkat revolta. Ruku tak jako tak natáhnu dřív, než si to stačím vymluvit. "Auxilio," zašeptám, protože všechna má kouzla jsou auxilio - je to slůvko pro stvrzení záměru a završení soustředění a směřování magie. Jestli je tohle místo v pořádku, prostě mi ten klacík skočí do dlaně... a já ho zase zahodím a pojedeme na kafe. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Koho zajímají lidé, když je řeč o MLZE?
Mít tu knihu, spadám do kategorie objevil se s veškerým svým majetkem, ale… knihy koneckonců nepatřily mně, ale chrámu, takže si stěžovat nemůžu. Zajímavé. Lehkým trhnutím hlavy odeženu dotíravý hlas, který začne mít kecy o mém stylu oblékání. Tohle ne. Něco barevnější. Nový začátek! Černá je elegantní. A praktická. A vůbec, od mrtvého guru módní rady brát nehodlám. Natáhnu si černý kabát. V podzimním větru příjemně povlává, díky čemuž je to můj oblíbený kus oblečení. O kalhoty se nestarám. I když projdou jako pyžamové, pyžamové nejsou, takže… Musel jsem solidně odpadnout. Nebo jsem zmizel bdělý? Těch otázek neubývá.
„Dobře. To charakter téhle bubliny upřesňuje,“ prohodím bezděčně, zatímco si znovu s tou přehnanou pečlivostí zapínám knoflíky. „Podíváme se na nástěnku?“ připomenu se. Z toho, co Ava říká, mi CeCe nepřijde jako hrozba. Nemluvě o tom, že bych si setkání místních podivínů a intelektuálů nenechal ujít ani za nic…
„Zvířata mají vlastní cestu? Myslíte, že mělo důvod, že se Děti lesa připodobňovaly zvířatům?“ přeptám se zhruba stejným tónem, jako bych se ptal na cestu k místnímu kostelu. Je to náhoda, nebo to souvisí s jejich zkoumáním Mlhy? Pokud nechali jejich vůdce odejít – na což bych se měl také zeptat –, možná o Mlze zjistil něco… něco, co musím zjistit i já… Neklidným pohledem zapátrám k oknu. Naštěstí mi následná slova a smršť šepotajících hlasů zadají i jiný důvod k úvahám. Ti, co nad námi bdí… „Kdo sem nosí věci?“ zpozorním. „Starají se, kradou? Co to znamená?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Temné noci Motel Shady Oak „Určitě můžeme. Je venku na radnici. Tam sídlí i kancelář šerifa a hned vedle je knihovna.“ Pokývne Ava mezitím co se oblékáš.
„Možná máš pravdu. Možné proto že žili v lesích. Možná proto že se snažili co nejvíc oddělit od naší lidské společnosti.“ Vypadá, že o tom doopravdy přemýšlí. „Byl to krvavý a nepříjemný incident. Většina lidí, co ho zažila na něj moc nechtějí vzpomínat. Na otázky nebylo moc času. Moc sdílní taky nebyli.“ Povzdechne si.
„Dobře máš pravdu už jsem to nakousla.“ Spojí špičky prstů před ústy. Zdá se, že přemýšlí, kde začít. Věc se má tak že ve městě všichni s druhou hodinou ranní usnou. Bez ohledu na to, kde jsou. Probudí se ráno. Mezitím se tu objeví věci. Věci, co chceš. V rámci možností. Jídlo, pití a věci na zábavu. Kytaru nebo hru dostaneš. Sporťák nebo tank ne. Podobně na tom jsou i zvířata. Alespoň podle toho, co víme. Netušíme, kdo sem všechno dostává ani jak. Víme jen že to tak je. Taky víme že pokud jdeš proti Old Pine tenhle benefit… ztratíš. Pokud ti pak někdo pomůže nebo ti něco dá přijde o něj taky. To potkalo ostatně i Děti lesa. Co znamená že kradou? To netuším. Logicky se dá ale odvodit, že to, co sem dává věci je to samé, co nás sem přivedlo. Možná kradou právě nás.“ Poslední slova zní smutně. Hlasy ale souhlasí. Navíc mumlají o tom, že to, co se nad ránem děje v Old Pine je skryté i jejich zrakům. Mluví o tom, že je to příchod tmy i pro mrtvé.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Klacík Cesta z města „Ne, běžné to není.“ Odvětí Lucas na dotaz o přírůstku lidí. „Je to zcela náhodné. Není se ale třeba bát. Většina lidí tu dožije celkem klidný život. Není tu takový úbytek.“ Na poslední slovo dá až přílišný důraz.
„Naučíš, nenaučíš. To už je na tobě. Nikdo tě nenutí být králem sociálních aktivit. Všichni se snaží být prostě spokojení, jak chtějí.“ Povzdychne si, když projíždíte lesem. „Někomu to jde lépe, někomu hůř.“ Je vcelku jasné, koho myslí v druhém případě. Jeho hlas občas sebelítostí umí přímo přetékat.
„Jo ta mlha umí upozornit, když že k ní nemáme chodit.“ Odvětí a taky otevře dveře. Stojí tam jako by přemýšlel, jestli tě navzdory slovům bude muset chytat. Klacík se zdvihne je země a přiletí ti do ruky. Mlha na to ani v nejmenším nereaguje. Převaluje se stále stejně. Nepříjemný pocit se ani nezhorší ani nezlepší. Prostě je všechno stejné. Až na větvičku v tvé ruce. „Tomuhle říkáš že tvoje schopnosti jsou stejně na prd jako moje?“ Povzdychne si Lucas. „Ti nevím. Máme asi úplně jinou představu o tom, co je neužitečné.“ Řekne až ublíženě. Mezitím tě následuje do auta.
„Dobře. Vzhůru do Jitterbug na pořádnou kávu.“ Pronese, když vyjedete. „Dneska už mi mimořádné události stačí. Divný věci už nás nečekají, neboj.“ Řekne navzdory všem pravidlům o tom nic nezakřiknout. „Vím, že je hloupé se ptát ale… nechal jsi tam venku někoho? Někoho důležitého? Víš, jak to myslím. Neboj jde to mimo záznam. Jen mě to zajímá.“ Zeptá se nejistě.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Dožije celkem klidný život. Uááá! Úplně mi z těch slov praští kosti. Vím, že bych se uměl smířit - že to udělám, když budu muset - dokonce nebudu kopat moc, a už teď se za to ovčí ve mně nesnáším. Jenže kde není nepřítel, těžko bojovat. Musím to brát jako možnost ukázat, co ve mně je, když se nemusím starat o zdroje, ne jako ztrátu všech příčetných příležitostí... tohle nepomáhá, Dante... a jestli je někde ve městě tetovací salón, vsadím že, si to polovina přítomných nechala vytetovat někam hodně viditelně. "Měl by sis dát nějaký ujetý cíl a jít po něm," řeknu a protočím klacík v prstech. Nezdá se, že by na něm bylo cokoli ke koukání. Dobře, minimálně na okraji se Mlha s magií netříská, dobré vědět. U zbytku se zatím spokojím s teoriemi a objevy minulých generací. "Musí být něco, co tě baví." Ehm, mělo to být na něj, nebo to říkám sobě...? Budiž mi Lucas varováním, jak přesně nechci skončit. "Ale jo, když si chceš večer číst v posteli a nechce se ti vstávat pro knížku, je to docela fajn," řeknu a klacík hodím zpátky do mlhy. Mohl bych mu říct, že jsem ještě nepotkal ani vzdáleně tak slabého čaroděje, jako jsem já, ale nechce se mi ho v té sebelítosti podporovat. "... když si tím rovnou neshodíš hrnek na čaj... co tě baví, Lucasi?" kouknu na něj docela se zájmem. "Každý má přece hromádku praštěných koníčků." Musí být zhruba o deset let starší. Žiju v takové radostné představě, asi dost naivní, že tou dobou už mívají lidi jasno, a vlastně jim to docela závidím. Na kávu se těším velmi, tuším, že tam bude i něco k jídlu, a jak se žaludek postupně uvolňuje, začínám si dělat naděje i na to. Nejde nepřemýšlet, kdo dělá takové ty nepopulární věci, jako umývání veřejných záchodků, svoz odpadů a noční sestru v pečovatelském domě. Něco možná ošetří Donášková Služba a zbytek možná... magie? "Hmm." Jo, je hloupý se ptát, Lucasi. Nejsi poslední na světě, komu bych o tom byl ochotný povídat, ale přední příčky nezastáváš ani náhodou. "Asi..." Zadívám se z okénka. Dlouhý melodramatický pohled do dálky. A nebo mě prostě zajímá les - a začátek zástavby - a město jako takové. "Asi jsem měl prostě štěstí," řeknu. "Nic než běžná porce... rozjednaných..." Nadechnout. "Věcí. Nic zvláštního." Kafe bude stačit. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Pouťový kouzelník na příjmu Cesta do města Zdá se, že Lucas o tvých slovech vážně uvažuje. I když se při tom tváří že mu podobnou otázku musel položit snad každý. „Tam venku jsem se živil tím, co umím. Moje magie vypadá jako pouťové triky. Proto jde tak použít. Navíc bez složité přípravy, kterou musejí iluzionisti vynaložit na své vystoupení.“ Začne a zní že se mu po tom stýská. „Měl jsem fanoušky, peníze i nějakou tu slávu. Bez snahy. To se mi líbilo. Tady… prostě tím už v takové komunitě nikoho neokouzlím. Mám rád svůj klid a pohodlí. Zároveň vnitřní pnutí být k něčemu. Jenže mi to nejde. Nejsem zvyklý dělat něco jiného než stát na pódiu. Dětský talent, kouzelník na narozeninách a nakonec Vegas. To byl vlastně můj profesní životopis. Jenže tady jsem zjistil že když nemám možnost okouzlit svou schopností nedokážu udělat choreografii ani toho nejmenšího čísla. Můj humor je na nic a mé herectví ještě víc. Prostě se snažím něco najít, ale nejde to.“ Dovypráví svůj příběh a sleduje očima silnici a nic jiného.
„Promiň, že jsem se ptal.“ Dodá pak když slyší tvou kusou odpověď. „Je moc brzy na takové věci myslet. Možná na to raději není čas nikdy. Třeba u mě…“ Přeruší ho zašumění vysílačky na palubní desce. „Lucasi, kolikátku máš a kde jsi?“ Ozve se hlas staršího muže. Zní autoritativně a zvyklý rozdávat příkazy. „Ahoj Liame.“ Lucas se na tebe rychle podívá. „Dvojka, možná trojka. Jsme na cestě do města.“ „Skvělý. Noah už tam má jedničku. Dal jsem vědět a teď mi volali z farmy, že viděli Adrase jak si to štráduje po silnici. Potřebuju abys ho upozornil, že je tam jednička.“ „To není nikdo jiný?“ Lucasův hlas zní jako když dítěti řekneš ať jde dělat domácí úkoly. „Ava je ještě v hotelu. Noah je s tou jedničkou. Je to na tobě. To zvládneš. Vlastně to máš po cestě. Jde příjezdovou cestou od motelu. Liam konec.“ Vysílačka zašumí a zmlkne. Lucas na ní kouká jako na něco doopravdy hnusného. „Promiň. Vypadá to, že kafe bude až za chvilku.“ Povzdechne si. „Musíme jenom domluvit jednomu vandrákovi, že teď do města nemá lézt.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Představa života pouťového iluzionisty je mi vzdálená asi jako cizí planeta. Takové věci jako dobrovolně vylézat na pódium a nechat se vidět a ještě si to užívat - upřímně jsem nesnášel i nutnost postavit se ve škole před tabuli. Ale jestli ho to vážně bavilo... jen mi to při pohledu na něj přijde víc smutný, než že by přišel o něco, čeho by bylo třeba litovat. V živých barvách před sebou vidím ještě o dalších pár let staršího Lucase, který pije víc než je zdrávo, jeho poněkud olezlé já už není na pódiu tak přitažlivé, triky okoukané a mimo trend - hej, kámo, že jsi o to přišel je možná pořád ještě šance. A nebo moc koukám na seriály. "Jsi vlastně něco jako mořský biolog na Sahaře," řeknu. "Docela pech. Ale rok není zase tak dlouhá doba, když jde o to přeskládat život od základu." Vím co říkám. "Jen se ti to ještě správně neposkládalo." Už jsem zmiňoval, že vím, co říkám? Neznám ho dost na to, abych věděl, jestli by potřeboval traverzou přes hlavu, ať přestane kňučet, nebo spíš poplácat po rameni, a nejsem teď v úplně samaritánském rozpoložení. Jak mi klouže z kůže vjem Mlhy, znovu se vrací myšlenka, jestli to není potřeba jen vydržet a prostě projít. To je pekelný, já vážně přijal jako fakt to všechno co mi říká prostě proto, že vypadá tak věrohodně nešťastně?! Za vysílačku jsem dost rád, kafe nekafe. Zatím mě víc deptá představa klece než toho, co jsem nechal za ní, ale... potenciál pro pár bezesných nocí se nepochybně najde. A nebo nenajde, když na to prostě nebudu myslet. Dobře, přišlo mi - namátkou - rozumný se jednoho dne s rodiči usmířit, hlavně se svou tak k nepochopení nepovedenou matkou. Ale když se o to nepokusili za celou tu dobu oni... proč by to mělo jít za mnou? To oni byli rodiče! - no prosím, a mám vyřízeno. Skvělý... fakt skvělý. A nebo možná - fakt skvělý? Jako Lucas nedopadnu, i kdybych měl celé město pokreslit grafity. Na každý dům nasprejovat jeden návod na origami... další na skrytá místa... a uspořádat event, kdo jich najde nejvíc, spotřebovat u toho tunu papíru a pak najít čaroděje, co všechny ty jeřáby nechá vzlítnout. Když budu dost odhodlaně předstírat, že podobný fantazie nejsou jen zoufalý pokus najít na situaci cokoli pozitivního a nezačít kňučet taky, třeba si na to nakonec sám skočím. "Však v pohodě, kafe neuteče, ale asi chápeš, že se nemůžu nezeptat - co znamenají všechny ty jedničky a dvojky," a proč já jsem dvojka až trojka, he? Připadám si rázem jak občan druhé až třetí kategorie, "a proč by někdo neměl mít přístup do města?" Idylka se nekoná, něco je na tobě špatně, šup na farmu? Brr. Trochu si odkašlu, abych se nezačal smát, když vidím, jak se Lucas tváří na vysílačku. Co je pro mě vítané rozptýlení a sonda do zdejších poměrů, to je pro něj málem tragédie. "Ehm... nejvyšší šéf?" zkusím. "Zněl docela sympaticky." |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Zvídavý klouček
Moc sdílní nebyli… ale možná budou se mnou, mihne se mi hlavou. Dostat se nepozorován do lesa by tady z motelu nemusel být problém, i když bych se raději vyhnul bloudění divočinou. Potřebuji mapu. Tahle záhada je s každým slovem lákavější. Být ten, kdo ji vyřeší… Děti lesa mi možná budou schopny pomoci, říct o věcech, o kterých budou ostatní mlčet.
Se slovech o těch, co dávají i kradou, skrytí před zraky smrtelníků i mrtvých, se pozastavím. Budu muset být opatrný. Pomalu dovřu skříň. Natolik vševědoucí jsou tihle vševidoucí? Ignoruji neklidný šepot hlasů, které by se snad nejraději otočily cestě poznání zády, ale já ne. Já ne. Ti, kteří kradou. Ti, kteří trestají. Potrestají – Buďte ticho.
„Můžeme,“ oznámím. „Co přesně znamená, že usnu ve dvě ráno? Probudím se pak na tom samém místě? Co když budu v nebezpečí? A kdy tenhle čas končí? Za pár minut? Za hodinu? Až ráno?“ vyptávám se již zcela bez zábran. „A vůbec… co všechno už považují za jednání proti Old Pine? Dostanu se do problémů, když zapomenu recyklovat? Kde je meze a míra?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Jedničky, dvojky, trojky a další čísla Cesta do města „Jo. Jsem modelka plavek na výzkumné stanici v Antarktidě.“ Ušklíbne se Lucas trochu na sílu. „Trochu pech ale jak říkáš. Jen najít to správné co mě chytne. Říká se, že časem to tady najde každý. Tam snad nebudu výjimka potvrzující pravidlo.“ Uklidní sám sebe alespoň na venek a nervózně bubnuje prsty do volantu.
„Jo to byl můj šéf. Velký Liam Moore. Neber mě špatně. Ten chlap je v pohodě. Dělá, co může. Jen je to prostě můj šéf.“ Slovo šéf zní jako by ho vyplivnul. „Nemám rád někoho, kdo mi šéfuje. Prostě tak nějak přirozeně.“ Pokrčí rameny na vysvětlenou.
„Dobře, čísla. Hele je to celkem jednoduchý systém. Jedničky jsou lidi, co se sem dostanou a nemají magické schopnosti nebo o nich spíš nevědí. Takoví mudlové. Mezi dvojkami a trojkami není zase takový rozdíl. Schopnosti mají a záleží zhruba na síle. Čtyřky mají schopnosti silné nebo nějak nekontrolované. Tak že už jsou vlastně viditelné nebo můžou být bez ohledu na jejich přání. Pětky jsou pak takoví, kteří nemají úplně lidskou podobu nebo je na nich jejich dar vidět pořád.“ Pak nervózně zadumaně hledí před sebe. „Proč někdo nemůže do města. Je to prostě o tom že když se v motelu objeví jednička a nemá ponětí o věcech magického charakteru je domluvené že se čtyřky a pětky drží dál. Než se trochu adaptují. Stačí celkem že musí pochopit, že jsou uzavření v divném městě kdoví kde. Vidět ještě jak kolem pobíhá kdovíco je jiná káva. Třeba jako Adras. Však uvidíš.“
Pokračujete po cestě. Lucas zpomalí a rozhlíží se kolem aby neminul váš cíl. Za chvíli už se před vámi zjeví. Jde kolem silnice. Několik desítek metrů daleko. Klidným tempem. Vysoký kolem sto osmdesáti centimetrů. Hnědé kudrnaté vlasy po ramena. Vidíš jen záda. Kromě kalhot je nahý. Čepice by se mu nosila špatně. Dlouhé rohy jim moc nesvědčí. Stejně jako výrazné špičaté uši. Body by taky neunosil. Nohy totiž má podle všeho nejspíše kozlí. Dírou v kalhotách švihá oháňka. Kopyta cvakají o asfalt.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Cestou k autu Motel Shady Oak Ava otevře dveře z motelového pokoje a vyjde ven. Stojíte ve vnitřním obdélníku motelu. Celá stavba vypadá udržovaně ale staře. Slunce hřeje a vytváří příjemné podzimní ráno. Uprostřed vnitrobloku je parkoviště. Stojí na něm dvě auta. Jedno očividně označené jako šerifovo. Tvá společnice k němu zamíří.
„Prostě usneš, kde jsi. Takže pokud budeš stát na kraji srázu prostě spadneš. Proto doporučuji být ideálně tou dobou v posteli nebo něco podobného. Probouzíme se různě. Nejdřív ale v šest. Do té doby spí všichni. Čtyři hodiny výpadku.“ Vysvětlí a vytáhne klíčky od auta. Pípnutí oznámí že ho odemkla.
„Popravdě nemáme nějaký přesný manuál k tomu kde přesně je červená.“ Řekne a opře se o střechu u dveří spolujezdce. „Nicméně jedná se o věci jako ubližování jiným členům komunity. Vandalismus. Podle všeho i přímé útoky na mlhu a fungování města. To bylo to, co Děti dělaly. Snažily se dostat ven pomocí různých rituálů a přímých experimentů. Taky právě proto se ti, co se tu schází drží většinou čistě teoretických debat. Ty očividně nevadí.“
„Takže pokud nikoho neubodáš, nebudeš zapalovat domy a nesnažit se kouzly útočit na mlhu mělo by to být v pohodě.“ Dodá a sedne si na sedadlo řidiče. „Vím, co tě napadá. Vadí to kvůli tomu, že by to mohlo uspět? Možná. Nicméně Děti se očividně nikam nedostaly. Jen ohrozili situaci pro všechny, a nakonec se z nich staly agresivní pomatenci. To úspěch snažení určitě nenazývám.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Hmm, to se vážně říká? A mohlo by se to vůbec neříkat? Taky bych něco takového trousil, být usedlík. Nezní to ostatně tak nepravděpodobně. Jestli je zůstat nevyhnutelné, asi se opravdu nakonec každý prostě... smíří... grrrr. Stejně se nehodlám ošidit o vlastní kolečko zkoumání Mlhy. Hned po kafi se pokusím nechat nasměrovat za někým chytrým - tedy, ehm, promiň, Lucasi, za někým se specializací. "Chápu, kdo by měl rád šéfy," prohodím jen, ale... Lucasi, vážně? Co dělat netušíš, ale nechat si to od někoho druhýho prostě říct, to ti taky nevoní? Ty fakt nebudeš mít snadný život. Jestli je tu tohle běžný, našprtám pár knížek o psychologii, otevřu si praxi a opravdu se nemusím bát, co s volným časem. To já osobně proti šéfům v zásadě nic nemám. Sice mi to poslouchání většinou moc nejde, ale v tom jsem nevinně, protože ono jim především většinou moc nejde to šéfování. "To je ale vážně dost pěknej systém," musím ocenit, rázem zcela se svou pozicí "dvojky až trojky" srozuměný a obecně spokojený. Ideál! Tedy, ideál by byl taky něco umět, ale co už. "Je to sympaticky ohleduplný a docela k věci. Já se dozvěděl o nelidech v dost vysokém věku a potkal z nich..." Slova mi odumřou na jazyku. "...minimum," dodám spíš ze setrvačnosti, abych dokončil větu. Asi se právě cítím jako pravá a nefalšovaná jednička. Jestli na mě udělá bl-bl-bl-bl-bl-bl, tak... tak nedostanu stejnej psotník, jako když jsem poprvé viděl měnit se vlkodlaka, ale daleko k tomu mít nebudu. "Proč sakra vypadá... bestiář. Potřebuju bestiář." |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Nocleh zajištěň Jitterbug Coffe „Jasně, to zní fajn. To můžu být ráda, že vám sem nehrnou lidi s muzikálním talentem tak často. Ještě by o ty nástroje byla naprosto nemuzikální rvačka.“ Věnuji Noahovi krátký úsměv doprovoděný pokrčením ramen. „Vůbec se ti nedivím CC. Tohle místo byla správná volba. Myslím, že pro nás obě.“ Zmíním tuhle kavárnu a ještě jednou ji přelétnu obdivným pohledem. Na to, že to tu zní jak nějaký Big Brother experiment, tak si dali záležet na kulisách a na tom, abychom se tu cítili v rámci možností dobře. Tedy nejspíš. Zatím jsem viděla jen jedno místo, ale město jako takové vypadalo na první pohled také velice přívětivě. Zvláštní. Uteču myšlenkami na pár vteřin kamsi daleko, než mne z něj vytrhne rozhovor Noaha a CC. „Pokoj? Super. Díky, CC. Ráda to tam omrknu.“ Vklouzne mi do dlaně nabízený klíč od CC a na moment zastudí. Kdo všechno už tam asi bydlel? Kdo všechno sem byl vůbec takto přiveden? Sevřu ten kousek kovu o něco pevněji a otočím se pak k Noahovi. „Jo budu na tom pracovat.“ Trochu hořce se ušklíbnu, než pohodím o něco veseleji klíčem v ruce. „Zjevně se tu dobře vyznáš. Tak veďte pane.“ Odlepím se od baru připravena následovat Noaha. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Je to tu trochu divnější Jitterbug Coffee Noah tě provede skrz kavárnu otevře dveře vedoucí do nitra domu. U stěn jsou tu nachystané přepravky. Vpravo prázdné, vlevo plné. Zdá se, že si CC udržuje pořádek. Na chodbě jsou i dveře vedoucí ven. Pravděpodobně do postranní uličky u Jitterbug Coffee. Další podle několika rozpustilých samolepek zvířátek z animáků vypadají že budou k bytu CC. Pak už schody do patra.
Tam se nachází dvojice bytů. Noah ukáže k těm vpravo. Klíč zapadne bez problémů do zámku. Dveře jsou obyčejné ale jako nové. Vejdete do malé předsíně. Z ní vedou dveře do koupelny s vanou, umyvadlem a pračkou. Další na malý záchod. Poslední je vstup do obývacího pokoje spojeného s kuchyňským koutem odděleným barovým pultem. U něj je trojice stoliček. Výhled je přímo na Hlavní ulici. Posledním pokojem přístupným z obýváku je pak ložnice. Je v ní šatní skříň, toaletní stolek se zrcadlem a manželská postel. Všechno je zařízené pěkně ale tak nějak neosobně.
„Doufám, že se ti to tu líbí.“ Ozve se Noah ode dveří, když za vámi zavře. „Věřím, že si to tu zařídíš podle sebe.“ Opře se o rám dveří. „Dobře k tomu. Další zajímavost o městě. Nejde to říct nijak šetrně takže… mlha není to jediné divné. Možná se divíš, jak je možné, že je tu tolik věcí, co by tu úplně být neměli. Od zařízení přes auta po čerstvou kávu. Je to prostě tím že se to tu objevuje. Ráno. To, co chceš. To, co je ti podvědomě blízké. I tenhle byt se časem upraví podle tebe. Má to jediný háček. Ve dvě hodiny nad ránem prostě všichni usneme. Neptej se, proč ani jak. Prostě je to tak. Radím na to být připravený, protože prostě odpadneš. Nikdo se neprobudí před šestou ráno. Pak jsou věci tady. Nevíme proč ani jak ale je to prostě, tak.“ Domluví a očekává tvou reakci.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Ztráty a nálezy Cesta do města Zdá se, že Lucase uspokojí, že jsi mu poznámky na šéfy přikývnul a nijak to dál nekomentuje. Sleduje očima postavu před vámi, dokud se nezačneš zasekávat. Pak se otočí k tobě a v očích mu svítí trochu radosti z toho, že on je ten, kdo tentokrát zvládá situaci líp. „V pohodě. Adras je satyr. Nejsou už moc běžný a on je fakt starý. Straší než kdokoliv z nás. Moc často do města nechodí. Většinu času se zdržuje v lesích, kde si žije vlastním životem. Prý jsou to pěkní ochmelkové a proutníci. On už má ale tyhle časy za sebou. Prý jen hledá klid.“ Vysvětluje a zpomalí auto vedle jdoucího tvora. Ten se zastaví a klidně přejde k vozu.
Navzdory Lucasově poznámce o stáří vypadá celkem mladě. Jeho tváři vévodí mohutný nos. Oči jsou vyloženě nelidské. Barvy oříšků. Téměř bez bělma. Kotlety a bradka vypadají neupraveně. Je vidět že nese v rukou vak který svírá jako poklad. „Zdravíčko Adrasi.“ Lucas stáhne okénko. „Tohle je Dante. Zrovna se probudil v motelu. Nebyl sám. Máme ve městě jedničku. Neslyšel jsi hlášení? Teď tě tam nemůžu pustit. Děje se něco?“ „Lucasi. Dante.“ Přistoupí k autu a opře se o střechu u řidiče. Jeho hlas zní zpěvavě a vyvolává pocit radosti. „Omlouvám se. Do lesů se toho ke mně moc nedostane. Nicméně potřebuji docela nutně hovořit s Liamem. Myslím, že to nesnese odkladu.“ „Ale no tak. Víš, že jsem jeho zástupce. Cokoliv můžeš probírat s ním můžeš i se mnou.“ Lucas se nafoukne téměř jako žába. „Nu dobrá. Jak chceš chlapče.“ Odvětí Adras a zaloví v pytli který nese. Vytáhne odtamtud kožku staženého zajíce. Lucas na něj hledí dost nechápavě. Takže se dá do vysvětlování. „Když se podíváš na vnitřní stranu uvidíš, že někdo to zvíře stáhnul kvůli rituální magii. Jaké netuším.“ Prstem projíždí po liniích na kůži, opatrně a uctivě. „Jasně. Jenže to není nic zakázaného víš, že každý může praktikovat, jak se mu zlíbí. Pokud to neohrozí komunitu nebo životy. Je mi chlupáče líto ale tohle fakt není věc pro kancelář šerifa.“ „Nepovídej.“ Zamračí se Adras. „Nu a co tohle? Leželo to vedle.“ Zaloví znovu v pytli a vytáhne masku. Vypadá jako králičí hlava. Nepříliš obratně zhotovená z látky a kůže. Spojená silným viditelným stehem. „Ok. Zavolám Liama. Tohle je definitivně pro něj.“ Odhodlání se v Lucasovi očividně zlomilo. Když sahá rukou po vysílačce očividně se mu třese.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Dobrý den," řeknu a trochu se nakloním, abych na něj mohl přes Lucase zamávat, protože mě po pravdě moc nenapadá, co se říká satyrům. Sice jsem nějaké lekce společenského chování slíbené měl (nebo alespoň bylo občas zvýšeným hlasem zmiňováno, že bych je vážně potřeboval, ale pořád jsem na tom byl líp než drtivá většina amíků, tak si trhni, strejdo), ale nějak na ně nikdy nedošlo. Takže dobrý den musí stačit. Stejně mám na chvíli v hlavě pěkně vyšuměno. Páni. Páni! Já nakonec uvěřím i v ty upíry. I když, vzato kolem a kolem... existence satyrů mi přijde možná ještě fantasknější. Rohy má parádní a mé nemagické já hrabe prstíčkem po stavbě lebky, loudí odpověď na otázku, co na tu trvalou zátěž říkají svaly krční páteře, ale taky třeba jak kopyta zvládají asfalt, jak... uá. Snad se v historii městečka našlo dost zkoumavých grafomanů a snad to bude na zdejší knihovně znát. Když Lucas tak najednou zezelená, otevřu dveře auta a vylezu ven. Opřu se rukama o střechu a bradu na ně, chci si Adrase prohlédnout líp než nešikovně proti světlu přes okénko. Ty oči...! Navíc je mi sympatický, to asi ten hlas... vlastně určitě. Je v něm něco, co umí ten uzel v břiše rozmotat - alespoň o malý kousek. "Praktikovat se může, ale masky jsou tabu?" přeptám se, ale takhle ta otázka vlastně moc smysl nedává. "Promiňte," omluvím se proto rovnou. "Jediné co praktikuju já je kafe každé ráno a vůbec nic o takových věcech nevím. Připadá mi fascinující už představa, že na kůži poznáte, za jakým účelem ji někdo stáhnul." |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Key to the Kingdom Jitterbug Coffee Ještě jednou kývnu vděčně na CC, než se vydám za Noahem kamsi do útrob kavárny. Vzadu nevidím nic neobvyklého. Tedy ne tak neobvyklého, jak bych na tak podivném místě čekala. Běžné zázemí naprosto obyčejné kavárny. Alespoň na první pohled. Noah na rozdíl ode mě nemá potřebu si vše prohlížet jako na exkurzi v muzeu, takže si všimnu, že se mi jeho vysoká postava poněkud vzdálila. Neokouněj, El! Moje rychlé kroky zadusají za ním na schodech, které na protest lehce zavržou. Vypadá to, že CC bude bydlet v přízemí a já... „Tady?“ Zeptám se zcela hloupou otázkou, zatímco se zastavíme před jedněmi dveřmi. Na první pohled nevypadají nijak zvláštně, ale přesto cítím u žaludku narůstající vzrušení. Příjemné vzrušení. Vlastní pokoj. Vlastní bydlení. Sakra, vždyť jsem i v tomhle věku bydlela u rodičů a tohle bude moje poprvé. Co naplat, že v podivném městě, odkud se údajně už nikdy nedostanu. Pořád by to mělo být moje vlastní bydlení!  Oči mi září nadšením, které se jen stupňuje, zatímco mě Noah provádí pokojem. Co pokojem? Celým bytem! Mám co dělat, aby mi nespadla brada. Slibovali mi pokoj a místo toho tu mám celý byt. Vlastní byt s několika pokoji! Připadám si trochu jako dítě, které si pod stromečkem rozbalilo vytoužený dárek. A to jsem si o něj ani nenapsala. Chodbička, koupelna, vše se zdá průměrnému pozorovateli na první pohled naprosto obyčejné, ale ne mě. Mně to přijde super. I ten obyčejný šedý běhoun uprostřed chodbičky mi přijde prostě úžasný. Protože je můj. Tedy měl by být. Ložnice s velkou postelí a dokonce i obývák s kuchyní. Prostě vše, co by si holka z maloměsta jako já mohla přát. Když vše projdu, zahledím se z oken na hlavní ulici. A ještě je to v centru! I zde ranní slunce prochází oknem a osvětluje vcelku prostornou místnost. Celé se mi to stále zdá jako sen. Natáhnu ruku a na holé kůži ucítím hřejivé teplo. Je to reálné jako... No jako vždy. Chvíli zamyšleně sleduji svou ruku, po které tančí zlatavé paprsky, než se otočím zpět na Noaha, opírajícího se o dveře. „Mám být upřímná?... Je to tu super. Čekala jsem pokoj a ne... tohle!“ Rozhodím teatrálně rukama. „Prostě jsem nečekala, že... Vlastně nic. Nic z dnešního dne jsem nečekala. Heh, to tu určitě slyšíš často.“ Zasměji se krátce a nervózně si prohrábnu vlasy, stále viditelně vyvedená z míry vývojem nedávných událostí. Pak už jen přikyvuji, když Noah začne vysvětlovat další zajímavá fakta o městě. Nechám jej beze slova domluvit a až pak se nadechnu. „Objevuje... Dobře... Jako na různých místech, nebo uprostřed náměstí? A upraví? Jakože mi sem ve tři ráno naběhne nějaká renovační četa z Deko kanálu a upraví bydlení?“ Snažím se znít pobaveně, ale Noah nevypadá, že to myslí v žertu. „Dobře. Takže do dvou doma. Nebo se proberu na chodníku. Chápu." Překřížím ruce na hrudi a prohlédnu si ještě celý pokoj a zastavím se pohledem na Noahovi. „Je to tu celé zvláštní. To víme oba. Říkal si, že tu jsi už deset let, Noahu?“ Udělám pár kroků k němu. „Nepotřebuji žádné chlácholení, nebo falešné naděje. Jsem velká holka, zvládnu to. Jen mi prosím řekni popravdě... Máš to tu rád?“ Hledím na něj s pro mne nezvykle vážnou tváří a čekám na odpověď na tak prostou, ale všeříkající otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Nezajímá mě to, protože chci mluvit s jeho duchem. Zajímá mě to ze zcela normálních důvodů!
„Není tu klíč, nebo něco…?“
Zase tolik toho nemám. O nic nepřijdu, kdyby se něco pokusil vykrást motelový pokoj, ale… stejně bych měl lepší pocit, kdybych v ruce držel klíč. Výrazněji řešit to však nehodlám. Soukromí v chrámu téměř neexistovalo, takže se s myšlenkou důkladně prohledaného pokoje zvládnu vyrovnat, ostatně… Překvapilo by mě, kdyby Ava nedělala přesně, když jsem spal.
„Slavnostně slibuji, že nic takového nemám v úmyslu. Leda v sebeobraně,“ brouknu s lehkým nádechem pobavení v hlase, přičemž se posadím na sedadlo spolujezdce. Nezapomenout se zapnout. A zvážit, jestli bych se neměl svěřit ještě s něčím: třeba s tím, že se mi v autě dělá šoufl. „Možná se dostali blíž, než si myslíte. Co jste vůbec myslela tím, že jejich vůdce odešel?“ krátce se na ni podívám. „Jak se jmenoval?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Muž co prošel mlhou Cesta do města Jak si sedáš do auta nastartuje a pustí rádio ve kterém je zapojený flash disk. Naprosto obyčejný. Kabinou se rozezní hudba. „Snad ti to nevadí. Mám ráda hudbu. Nebýt toho že sem někdo přiveze nějakou novou měla bych už všechno naposlouchané snad stokrát.“ Usměje se a vyrazí ven z parkoviště. „Jo to zní fér. Sebeobrana se nepočítá.“ Prsty bubnuje o volant do rytmu, když míjíte ceduli motelu.
„Tohle je poměrně temná historie ale dobře.“ Povzdychne si a vjedete na silnici mezi poli vedoucí k městu. Podzimní slunce lehce hřeje a pestrobarevné listí víří pod koly automobilu. „Poslali jsme ho do mlhy. Lidi co do ní vstoupí se opět probudí v hotelu. Jen jiní. Většinou je to téměř jako lobotomie. Nicméně on se jen choval ještě divněji. Jeho věrní to brali jako důkaz výjimečnosti. Pokud se dostali blízko k odpovědím. Nebylo to dost. Musíš ale pochopit že hodně lidí tady pryč ani nechce. Vlastně většina. Mají tu dobrý život. Často i rodinu. O těch, co jsou tu narození ani nemluvím. Prostě je tu většina komunity šťastná. Vlastně má strach, co by se mohlo stát, kdyby někdo celou tu rovnováhu narušil. I proto je prací kanceláře šerifa to tu chránit.“
„Jeho jméno ti klidně řeknu. Nicméně ho moc nevyslovuj. Pro lidi v Old Pine se s ním pojí hodně bolesti. Ten muž. Vůdce Dětí lesa. Jmenoval se Benjamin Flores.“ Řekne jako by sama měla problém to jméno vyslovit. Když to ale udělá hlasy poplašně skučí. Téměř až ve strachu. Vyvolávají o temné duši. O pokrouceném a o narušiteli přirozených pořádků. Vypadá to, že z těch dvou slůvek mají doopravdy strach. Auto mezitím už pomalu ale jistě míjí první domky na předměstí. Několik zkoumavých pohledů místních ho sleduje. Je jasné že ani tak nevidí zástupkyni šerifa jako mladého chlapce co je tu nový. Muži s hadicemi ostřikují zahrady. Páry ve sportovním oblečení běží kolem silnice. Zahradník zastřihává nůžkami živý plot. Obyčejné americké předměstí…
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Život v Pine Byt nad Jitterbug Coffee „Jo většina lidí je překvapená. Hlavně potom co vidí zanedbaný hotel.“ Zasměje se Noah vesele ode dveří. „Jenže jak jsem už říkal. Tohle místo chce abychom se tu cítili dobře. Proto tu nejsou moc přístěnky pod schody. Snaží se abychom měli pohodlí.“
„Tohle už je složitější otázka. Musíš pochopit, že hodně věcí prostě funguje. Lidi ve městě se jen dohadují jak. Není tu nic jako manuál jak na Old Pine.“ Jeho hlas zvážní. „Někdo to prostě bere, jak to je a jiní mají potřebu hledat na vše odpovědi. Já spíš v tomhle patřím k těm prvním. Každopádně jsem slyšel teorie podobné renovačním četám. Pravděpodobnější se mi ale zdá jiná. Místo, kde jsi se adaptuje na tebe jako ty na něj. Kolem tebe se to začne upravovat tak aby ti to bylo pohodlné, příjemné. Je těžké si to představit ale… jsme v městě obklopeném podivnou mlhou která nám nedovoluje odejít a nevíme, jak jsme se sem dostali. Je tohle doopravdy o tolik zvláštnější?“ Pokrčí rameny na závěr.
„Tohle je složitá otázka.“ Povzdychne si a přejde k oknu s výhledem na Hlavní ulici. Opře se o parapet a dívá se ven. „Začátek nebyl snadný. Měl jsem tam venku dobrou sportovní kariéru a snoubenku. Pak puf a byl jsem tady. Časem jsem se s tím ale smířil. Moje práce… mě naplňuje. Je lehčí moc nepřemýšlet nad tím co je tam venku. Raději brát věci, jak jsou. Vyhýbat se špatným myšlenkám. Nicméně ano. Mám to tu rád. Lidi jsou tu dobří. Celá tahle komunita je něco o čem se světu venku může jen zdát. Téměř utopie. Jen se člověk musí zbavit pocitu, že je vězeň. Že tu není dobrovolně. Ti, co se tu narodili to mají snazší. Občas je těžké tyhle myšlenky zahnat ale ostatní jsou tu pro tebe. Jsme schopní se podržet jako nějaká divná rehabilitační skupina. Takže občas je to těžké ale mám to tu doopravdy rád. Je to dobré místo k životu.“ Odtrhne oči od ulice a vypadá sám překvapený délkou a obsáhlostí své odpovědi.
„Jak ti tvůj průvodce může být nápomocný teď?“ Řekne pak s vrátí se mu i úsměv. Jen ne tak zářivý jako před několika okamžiky.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Satyrova moudrost Cesta do města „Může se to zdát divné, ale tyhle masky nemají v Old Pine dobrou historii. Patřili skupině, která hodně pokazila.“ Usměje se na tebe Adras a podívá se ti přímo do očí. Ty jeho jsou hluboké a je poznat že i staré. Hodně staré. „Neomlouvej se za zvídavost chlapče. Nikdy. Raději se podívej.“ Usměje se a odhalí zářivě bílé zuby. Hodí kožku na střechu auta, chlupatou stranou dolů. Teď je vidět že jsou do ní vyryté drobné linky a symboly. „Nejsem žádný jasnovidec. To mi nepřičítej. Nicméně tady je jasně vidět že jí někdo využil pro magické praktiky. Není třeba ale hledat kouzla tam kde je odpověď zřejmá. Nejjednodušší vysvětlení bývá to nejsprávnější.“
„Adras našel v lese pozůstatky rituálu a jejich masku.“ Ozývá se zatím z auta Lucasův nejistý hlas. „Dobře, řekni mu, že za ním hned zajedu. K němu. Dobře?“ Odvětí hlas šerifa. „Jasně, je potřeba něco ode mě?“ „Ne Lucasi. Postarej se o nováčka. Tohle vyřídím. Jo a pokud potkáš Avu… ani slovo jasné?“ „Jasně. Dobře. Pojedeme tedy do města.“ Lucas ukončí hovor a zní že se mu doopravdy ulevilo, že se po něm nic nechce.
„Slyšel jsi Adrasi? Pojedeme Dante?“ Ozve se pak směrem k vám. „Slyšel. Lucasi děkuji.“ Odpoví mu satyr a pak se podívá na tebe a začmuchá svým velkým nosem. „Vypadáš zajímavě chlapče. Budu muset jít ale pokud chceš stav se někdy na čaj nebo sklenku vína. Cítím z tebe něco z lesních bytostí nebo zvířat. Můžeme se o tom pobavit. Teď se ale rozloučím. Jsou tu neodkladné věci.“ Sbalí zase kůži a spolu s maskou ji uloží do vaku. „Příjemný den vám oběma.“ Rozloučí se a jeho kopyta klapou po asfaltu cestou odkud jste přijeli.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Vzít do ruky kůži je po pravdě trochu... ne snad nechutný, ale jako bych podvědomě čekal, že na ní budou ještě nějaké zbytky všech těch věcí, co je původně obalovala, že bude v prstech ňahňavá a nebo kdo ví jaká - ale ona je to prostě kožka a se symboly si musel někdo pěkně pohrát nějakým hodně ostrým nástrojem. "S trochou štěstí to bude jen náhoda - někdo, kdo třeba pocházel z podobného kulturního prostředí jako ti týpci," řeknu. "Nebo hloupá provokace..." Jenže na otázky prostor není, můžu jen vrátit kůži a trochu překvapeně se zasmát, když mě tak hrozně špatně odhadne. Ale možná je to jen způsob vyjádření laskavosti - nejspíš nemohl přehlédnout, že je mi sympatický. "Stavím se velice rád, děkuju. Snad vás nezklamu, jak jsem do morku kostí kluk z města," protože ani rok na Islandu ze mě dvakrát přírodního typa neudělal. Koneckonců, spíš jsem já kulturnil vlkodlaky, než aby oni divočeli mě. Možná...? Možná stačí, že divočinu mám tak nějak opatrně rád, alespoň pokud se po mně nechce se v ní uživit. Nebo ještě spíš - její obyvatele. Je to smutný, ale kluci mi asi budou chybět ze všech (ne)lidí nejvíc. "Zatím na shledanou!" zavolám za ním ještě a nijak zvlášť nadšeně vklouznu zpátky do auta. S Adrasem bych se vydal do lesa raději než s Lucasem do města, i když po pravdě, jistá touha po snídani se začíná ozývat docela naléhavě. Jenže taky jsem si ochotný přiznat, že jeden izolovaný problém, vyvstalý tu čerstvě a nový pro všechny, je přitažlivější než tíha celého nového světa, jakkoli omezeného mlžným příkrovem. "Nějak tě to sebralo," poznamenám k Lucasovi. Možná ho jenom sebrala představa, že by mu mohla přibýt práce. "Myslíš, že to se týká těch, jak jsi je zmiňoval prve? Těch kultistů z lesa?" Ale zmiňoval vlastně, že tu tou dobou ještě nebyl... nejspíš o nich slyšel víc, než prve naznačil, a ty divné věci, co dělali, byly skutečně hodně divné. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Melancholické okénko Jitterbug Coffe Noah projde kolem mne a já se jen pomalu otočím jeho směrem jako korouhvička ve větru. Poslouchám každé jeho slovo a snažím se vstřebat, co je mi tu předkládáno. Je tu toho tolik, co tu stejně nevědí a já bych chtěla odpovědi? K čemu by mi stejně byly. Nikdy jsem nebyla zrovna ten vědátorský typ, co se ve všem šťourá, než dojde k jádru pudla. Nepotřebovala jsem vědět, jak přesně funguje zesilovač, nebo kávovar, abych je mohla v běžném životě použít a s tímto městem, to zjevně bylo podobné. Ne, že by nebylo fajn to vědět, ale to by se hodilo tak akorát k machrování večer u piva. „Chápu.“ Šeptnu k Noahovi, poté co domluví a sleduji jeho siluetu u okna. Celý ten moment ve mne probouzí silný pocit deja vu. „Tedy ne asi úplně. Ty jsi tu deset let. Nechal si tam snoubenku. Kariéru. Prostě skvělej život a já? No, nemůžu říct, že jsem žila takový americký sen z letáku jako ty. Ale nestěžuji si.“ Posadím se na gauč a pokračuji dál. „Na rozdíl od tebe, ještě nechápu, co to znamená žít tady. Jaké to tu asi je. Jaké je to přijít o svůj předchozí život. Jsem tu jen pár hodin, kdežto ty… Sakra přijít o svůj život. To zní fakt strašně fatalisticky! Ještě začnu nosit víc černé.“ Uchechtnu se. „Ne, opravdu. Tohle… je to celé zvláštní. Nepotřebuji to celé pochopit. Zjevně se tu dá žít i bez toho. Je to jako s politikou. Její chápání jsem už vzdala hodně dávno. Hlavní je, že to tu muže být… dobré? Fajn?… A to mě opravdu uklidnilo. Díky.“ Usměji se vřele a na chvíli se odmlčím. „Ale nemysli si, že to tě od mých všetečných otázek uchrání. Ne ne, ještě jich pár časem přijde. A pak možná zase ty staré, protože s mojí pamětí už to taky není jako za starých časů.“ Poklepu si vesele prstem na čelo a pokusím se trochu rozveselit poněkud ponuřejší atmosféru. Jak já takové chvíle nesnáším. Ještě dostanu Noaha do záchvatu melancholie a co pak? „Dobře, průvodče. Práci mám, bydlení mám. Dnes si můžeš odškrtnout velmi efektivní den. Hmm, tak co kdybychom zajeli do toho baru? Je to sice nekřesťanská hodina pro návštěvy takových podniků, ale vzhledem k vašemu časnému budíčku tu budete mít jistě trochu posunutý standart.“ Vyskočím energicky z gauče připravena se vydat dál na cestu městem a nechat naše melancholické okénko u mě v obýváku. Na osamělou flašku vína a kyblík zmrzliny bude ještě čas jiný večer. „A vlastně…“ Přitočím se k Noahovi. „Kdo to bydlí v těch protějších dveřích? Tedy pokud tu mám ještě jiného souseda kromě CC.“ Vzpomenu si na protilehlé dveře, které jsme míjeli, když jsme vcházeli ke mně do nového bytu. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Podivná slova Cesta do města „Náhody neexistují Dante. Myslím, že přijdeš až bude čas. Doufám, že nezklamu já tebe.“ Otočí se Adras na odchodu a usměje se na tebe tím zářivým úsměvem. V jeho hlasu i očích je něco zvláštního. Hloubka a fialový odlesk který tam dřív nebyly. „Neshledanou!“ Zdvihne ruku na pozdrav a zase je to všechno pryč.
„Pokud jo je to fakt divné. Mají být dávno pryč.“ Odpoví nejistě a odlepí auto od krajnice. „Pokud něco v Old Pine je temná historie tak jsou to právě tyhle Děti lesa. Temná a krvavá k tomu. Pokud by se mě někdo zeptal, co nechci, aby se stalo, když jsem ve službě tak odpovím že cokoliv s nimi spojené. Tyhle masky byly jejich trademark. Nikdo z města není takový cvok, aby z toho dělal aprílový žertík. Doufám, že Liam na něco přijde a rychle. Jen prosím nemluv o tom zatím s nikým ve městě. Tohle je fakticky citlivá věc. Nechceme, aby lidé chytali paniku. To snad chápeš.“
Vůz projede předměstím. Pěkné domky se zahradami. Lidi, co o ně pečují. Běžci na svých ranních kondičních výletech. Auta u garáží. Úplně normální místo. Alespoň na první pohled. Pak už se blížíte ke středu města. Míjíte obchůdky, domy a místa která poskytují všemožné služby. Hlavní ulice je na tuhle dobu až podivně prázdná. Nakonec zastavíte u parku. Naproti je podnik, jehož vývěsní nápis hlásá Jitterbug Coffee. Zdá se, že uvnitř hosti nejsou. Jediná osoba, co je skrz výlohu vidět je za pultem. „Tak jsme tady. Už se na to kafe fakt těším.“ Řekne Lucas s úlevou v hlase. Zdá se, že mu nebe na hlavu ještě chvíli nespadne.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Sousedské vztahy Byt nad Jitterbug Coffee „V pohodě.“ Usměje se zase mnohem veseleji. „Není třeba si tím lámat hlavu. Jak říkáš už jsem tu deset let. Vyrovnal jsem se s tím. Víc než míň. Hlavně je zbytečné o tom uvažovat jinak. Prostě jsme tu a budeme tu. Zvyknul jsem si a ty taky. Vlastně buď ráda, že toho nemáš tolik co bys nechala za sebou. Je to jednodušší. Navíc jak jsem říkal. Tahle komunita je fakt skvělá. CC je dobrý člověk a poznáš tady i další. Táhneme prostě za jeden provaz. Nikdo tu nemusí být sám, pokud sám nechce. Čas na to celou situaci uchopit po svém máš kolik chceš a udělej to po svém. Je to tak nejlepší.“
V pohodě, ptej se, jak chceš. Ostatně je to moje práce.“ S úšklebkem zasalutuje. „Zástupce šerifa Noah Davis plně k dispozici madam.“
„Jasně, čas na oslavu.“ Ušklíbne se a podívá na hodinky. „Bude ještě zavřeno. Nicméně s mojí pozicí se pojí jisté výhody. Stačí zazvonit a dveře jsou otevřené. Navíc majitel se určitě nebude zlobit. Takže klidně můžeme vyrazit.“
„Hele to se budeš muset zeptat CC. Popravdě netuším, zda tu nahoře někoho má a pokud vlastně tak koho. Je ale i možné že je taky prázdný. Ona bydlí dole takže tě můžu uklidnit, že to určitě nebude nikdo hlučný.“ Pokývne nejistě směrem ke vchodovým dveřím.
„Takže směr bar my lady?“ Otáže se nakonec a ukáže rukou ven.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Kdo co proč jak pryč - cože...? Aha, Děti lesa. Ještě mi v hlavě leží Adrasovy narážky. Nepřišel mi úplně jako typ, co by se vyžíval v tajuplných náznacích, aby si dodal na zajímavosti a zdání rozhledu a moudrosti; to už spíš ve mně vycítil tu mou nešťastnou bloklou magii a zcela přirozeně ji přisoudil tomu, co je mu samotnému nejbližší. To by dávalo smysl...? Budu to brát optimisticky: potkal jsem prvního člo- obyvatele a už mám chuť ho poznat blíž. "Nikde nic nevykládat, jasné," řeknu a dívám se na to tak divně obyčejné město. Nemělo by vypadat tak obyčejně. Samozřejmě vím, že zdravému rozumu nic neprospěje víc než předstírání normálnosti, a jsem samozřejmě rád, že tu všechno funguje a lidi jsou v pohodě, ale stejně by mi nějaký důkaz, stvrzení toho, že tohle přece normální není a nemůže být a není úplně správné se s tím smířit a nebojovat, udělal dobře. Důkaz jsi viděl. Stál jsi u něj! Válel se všude kolem tebe v bílých chuchvalcích. A chtělo se ti pryč. "Ono totiž ani očividně není moc komu. Možná jsem zkaženej New Yorkem, ale takhle prázdno je tu běžně?" Zabouchnu za sebou dveře od auta. S vědomím, že za to kafe nebudu platit, si připadám divně. Trochu nepatřičně, nevhodně. Rozdávat je snadné, přijímat... není tak snadné. Ale... jsem tu první den, propána. Neměl bych dělat vědu z toho, že se zatím žádná reciprocita nekoná. Možná mám dokonce zásluhy - zabavím svou přítomností Lucase na pár desítek minut či hodin... no hodin snad ne, zase to nepřehánějme... "Prázdná kavárna," donutím se k pousmání. "To je přímo exotika. Schválně jestli vedou dýňový latté. Víš, že mi přijde dost nepředstavitelný, když řekneš "nikdo si z toho nebude dělat srandu"? Snad všude jsou lidi, co už tuhle myšlenku berou jako výzvu. Ale taky je pravda," protáhnu se v zádech, až v obratlích nepříjemně zakřupe, "že jsem ve skutečnosti nikdy nezažil nic jako magickou komunitu. Vlastně je... fajn, když jsou věci, co se berou vážně." |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Na oslavu Jitterbug Coffee „Jo, nelámat hlavu. To stejně není úplně má záliba. Raději řeším věci, jak přijdou. A když říkáš, že je tu skvělá komunita, tak ti věřím. Ostatně, zatím nemám jediný důvod si na nikoho z ní stěžovat.“ Usměji se široce a založím ruce na hrudi. „Děkuji, děkuji. Zatím jsem od zástupců zákona dostávala maximálně tak pokuty za parkování, tak je tohle příjemná změna. Zvyká se na to rychle.“ Jsem viditelně ráda, že se nám ten melancholický opar podařilo trochu rozvířit. A i když by bylo tak snadné se v něm začít utápět jak v nějakém zakouřeném opiovém doupěti, nebylo by to k ničemu. Ne, na litování se není v životě čas. Mohlo to také dopadnout hůř. Mnohem hůř. „Jasně, oslava! S naším tempem dnes ještě stihneme uspořádat sousedskou grilovačku, turistický výšlap a večerní posezení u táboráku a to vše prosím do 2 do rána i s rezervou na úklid.... Hmm, vím, že ti v tom baru otevřou, ale zas abychom je netahali z postele.“ Zamyslím se na moment. „Ale ty sám víš, jestli jim to bude nějak vadit.“ S pokrčeném ramen nechám finální rozhodnutí na Noahovi. Nerada bych nazlobila hned první den zrovna tak důležité lidi jako ty, kteří dolévají sklenky alkoholem. „Dobře, zeptám se jí. Tedy... mohla bych tam rovnou zaklepat, ale co když je to nějaký morous. Raději to prvně ověřím u CC.“ Kývnu souhlasně na Noahův nápad. Při poslední Noahově otázce jen vyseknu neumělé pukrle. „Jistě, budiž to tedy bar. Veďte pane zástupce. Až po vás.“ Ukážu široce Noahovi ke dveřím a sama pak za námi zamknu svůj nový byt. Svůj nový byt?! Žmoulám zamyšleně v ruce popruh své tašky visící mi přes rameno, zatímco scházíme ze schodů. „CC? Tedy... tohle jsme si nedomluvily.“ Zkusím znít na moment smrtelně vážně ale nejsem na to dost dobrá herečka, takže moc dlouho neudržím pokerovou tvář. „Čekala jsem pokoj a ne celý obrovský byt?!... To si nemusela. Díky moc!“ Vyhrknu nadšeně. „Mám tam vlastně nahoře nějakého souseda?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Tajemný soused Byt nad Jitterbug Coffee „Ideální. Nač se lámat v kole nad věcmi co se ještě nestalo.“ Pokývne Noah hlavou. „Jo tady v Pine si dovoluje policie trochu osobnější přístup. Bez peněz jsou stejně pokuty trochu zbytečné. Spoléháme na lidskou dobrotu, a to že odstřihnutí od ranních přídělů je dost velká hrozba.“ Dodá už téměř s rukou na klice ale se smíchem.
„Neboj, bude v pohodě. Už bude stejně asi vzhůru nebo tak něco. Je to ranní ptáče. Myslím, že jakmile mu řeknu, že vedu někoho, kdo mu to tu pomůže kulturně obohatit vyskočil by z postele téměř kdykoliv. Jen pozor, aby ti rovnou nenasadil kouli na nohu.“ Ušklíbne se nevážně a vyjde na chodbu.
„Jo CC ti to nepochybně vysvětlí.“ Odvětí a hledí na protější dveře, zatímco zamykáš. „Ostatně jak říkáš. Ona je paní majitelka.“ Pak už jdete společně po schodech dolů a vstoupíte zpátky do kavárny.
„V pohodě holka. Je to volný a stejně bych své nové nejoblíbenější zaměstnankyni nedala nějaký kutloch na košťata.“ Usměje se široce a vzhlédne od napařování hrnků, když vás uslyší. „Souseda máš. Jen bych raději aby se ti představil sám.“ Odpoví tajemně jako hrad v Karpatech. „Neboj je teď jen nějaký nemocný. Jinak je to zlatíčko. Jinak bych ho tu nenechala. Navíc bydlí nade mnou. Kdyby dělal bordel jsem první, kdo to uslyší a taky první kdo si to s ním vyřídí.“ Bouchne pěstí do dlaně a rozesměje se. „Hlavně žádné nepřiměřené násilí CC, ok?“ Dodá se smíchem Noah.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Opatrné město Před Jitterbug Coffee „Není.“ Odpoví jednoduše Lucas, než mu dojde, že by to měl trochu rozvést. „Jak jsem říkal lidi ve městě vědí, že dorazil někdo nový. Jen se s ním většinou nechtějí potkat moc rychle. Když se to ohlásí hodně z nich nějakou dobu počká. Prostě nevíš, kdo přišel. Nový kamarád do sousedství nebo masový vrah.“
„Tohle je docela dobrý, co jsi řekl. Že jsi nikdy nezažil magickou komunitu.“ Vypíchne mezitím co přecházíte po ulici ke kavárně. „Tady lidi většinou vědí že některý zlý věci není dobrý přivolávat nebo o nich žertovat. Že když se spojí s magií umí se to rádo vracet. Různou formou i podobou ale nikdy to není úplně dobré.“
„O dýňové latté se neboj. Pořád je to tu jako v Americe. Podívej se kolem. Je podzim.“ Sáhne na kliku ode dveří a otevře je. „Uvidíš, že CC je kouzelník, co se týče přípravy kávy. Náš národní poklad.“ Usměje se tak jak to snad za celé ráno neudělal. Tak opravdově a upřímně že to na jeho obličej vůbec nepatří. Dokonce je do vysvětlování tak zabraný že si ani nevšimne že do kavárny zadním vchodem někdo mezitím vstoupil…
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro První setkání Jitterbug Coffee Dveře kavárny se otevřou. Dovnitř vstoupí Muž kolem třicítky. Rozcuchané vlasy a strniště. Na sobě koženou bundu, triko se smajlíkem, džíny a pracovní boty. Něco říká mladému muži, který jde v závěsu za ním. „…náš národní poklad.“ Je slyšet jen. Lucas 
Uvnitř už jsou kromě majitelky další dva lidi. Ona samotná je rozhodně výrazná. Image gotičky se nezapře. Černé vlasy s ofinou, červená rtěnka, výrazné linky. V nose má kroužek piercingu a na krku silný řetěz s přívěškem ve tvaru kosti. Na svět kouká skrz brýle s červenými skly. Na sobě černé tílko a dlouhá sukně téže barvy. Na nohou vysoké těžké boty. Constance
Další je muž také kolem třiceti. Nicméně mnohem upravenější než první. Vlasy má krátké a nagelované vousy upravené. Na sobě bundu, bílé triko, boty do přírody a kapsáče. Vypadá vesele. Za ním pak poslední člen ranního osazenstava Jitterbug Coffee. Mladá dívka. Noah
„Ahoj člověče a Lucasi.“ Řekne majitelka jako první a úsměv jí drží na tváři. „Já jsem Constance. Majitelka tohoto malého podniku. Lidi ve městě mi ale neřeknou jinak než CC.“ „Ahoj CC.“ Ozve se Lucas téměř nesměle. „Tohle je Dante. Dante, CC, Noah a…“ Nechá větu nedokončenou a kouká na dívku. „Zdravíčko.“ Mávne rukou na pozdrav muž u baru. „Já jsem Noah. Pracuji taky jako zástupce šerifa. Tohle je El. Potkal ji stejný osud jako tebe. Taky se tu dnes ráno probudila.“ Převezme za Lucase. „No to je hezký, jak tu začínám mít narváno. Škoda že tihle dva už jsou na odchodu nebo si někdo něco dá?“ Zamrká CC. „No, kvůli tomu tu jsme, že?“ Odvětí Lucas. „No a my vlastně na odchodu. Už jsme měli.“ Podívá se na něj Noah trochu chladně.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Výborně, tohle vědět mi přesně chybělo ke štěstí. Rázem si připadám jak morová rána, strašidlo pod postelí a daňový výměr zároveň. Ještě chybí obrázek, jak rodiče tahají děti za dveře a zarachotí zámky a nebo rovnou závory, někdo z chodníku skočí za plot a nebo klidně do kanálu, a postarší babička by se při spatření nováčka mohla začít vyplašeně modlit. Nebyla by v tom případě lepší nějaká detence na začátku, než... tohle? Ale... jestli se jim to takhle osvědčilo... "Dobré ráno, ahoj všichni - jo, Dante," řeknu s tím krajně nepopulárním pocitem nového kluka ve třídě pod kůží, a asi stejně věrohodným úsměvem, a přelétnu osazenstvo kavárny rychlým pohledem. Národní poklad jménem Constance vypadá sympaticky, Noah dvojnásob, na toho se nejde nepousmát víc, i když radost z nás asi mít nebude - ale nejvíc mou pozornost samozřejmě přitahuje El. Elen, Eleanor, Elizabeth, Ella? Noahovi bohužel těžko nějak sdělím, že o ohledech vůči jedničce vím, ale on jistě pár minut stresu unese; stejně to vypadá, jako by si ji nejraději hodil na rameno a odtáhl, a nejspíš se tak vzápětí více méně stane. Jenže těžko mě může někdo v té chvíli zajímat víc. "Takovéhle probuzení nejde přát nikomu, ale zároveň - a za to se moc omlouvám - jsem vlastně rád, že v tom nejsem sám," popojdu k ní a natáhnu ruku na pozdrav. "Dante... to už jsem vlastně... říkal," zakřením se omluvně. Já a nervózní? Nééé. Určitě vypadám docela v pohodě. Jak se ve mně všechno třepe na několik způsobů zaručeně není poznat. "Třeba z někoho vymámím pytlík oříšků a večer na pokoji porovnáme dojmy." K pytlíku oříšků by se hodila láhev vína, jenže tu mi nikdo... ha, zapomněl jsem. Ani "prodávání", ani "věk" už řešit nemusím. A jestli je ten třetí taky zhruba s námi, ani by tenhle rádoby mejdan nemusel být moc velký trapas... Až s jistým skluzem mi dochází, jak to taky ještě mohlo vyznít, ale zachraňovat se raději nic nepokusím - hlavně proto, že mě naprosto nenapadá jak. Dante, podoba a možný dojem: je mu kolem dvaceti, průměrné výšky, nijak nápadné, spíše hubenější postavy; dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči, britský přízvuk. Sebevědomím teď dvakrát nesrší, spíše odhodláním, ale za normálních okolností by mohl být docela v pohodě; je zvyklý se usmívat a neprorážet silou. Od pohledu nejvíc ze všeho typ nepraktický student. Na sobě má jednoduché tmavé kalhoty a obyčejné tmavé triko bez obrázku. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Když vám osmnáctileté děcko začne říkat,
„O hudbě toho moc nevím,“ přiznám nevzrušeně, přičemž přimhouřenýma očima přelétnu jméno zpěvačky na rádiu. „Žádní hudebníci a skladatelé se sem nedostali? Místní kapelu nemáte?“
Ne, že by mě místní hudební scéna jakkoliv zajímala, ale držet se témat příjemných pro druhé je dobrý způsob je rozpovídat i na jiné způsoby. O tom, kdo tu vede výslech, Avo, by se dalo debatovat. Rozhodně jsem toho zatím získal víc z ní než ona ze mě, i když… možná jsem jí toho svěřil více, než jsem měl původně v úmyslu. Co se dá dělat.
„O tom nepochybuji,“ odpovím. Lidé si zvyknou. Domov je sentimentální záležitost. Nevybíráme si ho rozumem ale nestálým srdcem. Co na tom, že jsou tady lapení jako ptáci v kleci, pokud se jim tady časem zalíbí a založí tady rodiny. Pravda, já nemám co mluvit. Zůstal bych rád. „Jenom si myslím, že je snazší chránit to, čemu rozumíte. Když ani nevíte, co už mlhu ohrozí, jenom reagujete. Naopak,“ pobaveně se pousměji při pohledu na americké předměstí vystřižené jako z reklamy na cereálie, „když toho víte víc, můžete chránit nejenom mlhu, ale i zvědavce, kteří ji nechtějí nechat být. Spoléhat se na neviditelnou ruku zákona mi nepřijde zrovna efektivní, pokud to tak můžu říct.“
Jestlipak by mi Benjamin Flores odpověděl, kdybych došel na okraj lesa a volal jeho jméno? Dokázal se dostat do motelu, očividně je jeho působiště větší než jenom místo jeho úmrtí, ale… |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Na kávu s nováčky Jitterbug Coffe „Jasně, CC.“ Je těžké odolat a nepřidat se ke společnému veselí. Takže nakonec mám souseda! Jak dlouho asi bude trvat, než zjistím, o koho jde? Tedy spíše, jak dlouho se udržím nezaklepat na ty dveře. Trpělivost není zrovna moje silná stránka. Náš smích ale přeruší dveře, které před sebou otevřou nově příchozí. Z jejich konverzace zaslechnou pouze malý útržek, který se mohl týkat vlastně čehokoliv. Že bych konečně potkala další místní starousedlíky? Ještě pořád by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Oba se zájmem prohlédnu, zatímco se CC chopí slova. Lucas? A .. člověk? Není to snad… Že by někdo další z nováčků? Vzhledem k tomu, jak mi Noah popisoval místní komunitu, dost bych se divila, kdyby CC neznala něčí jméno. Tedy pokud by jí ten člověk fakt nenaštval a celé to nebylo nenucené rýpnutí. Než ale můžou mé pseudoteorie nabrat další otáčky dá krátký rozhovor věci zase do pořádku. Takže Lucas bude další z šerifovy kanceláře, který stejně jako Noah dnes ráno kontroloval pokoje, jestli tam není nějaký spící dáreček a tady… Dante, bude taky nováček! Na rtech se mi při tom uvědomění roztáhne široký úsměv. Konečně si nepřipadám, že jsem tom nováčkovství jediná a mám tu nějakou posilu! Uff! Kavárnou by se rozezněla hlasitá rána, kdyby šlo slyšet, jak mi v ten moment spadl pomyslný balvan ze srdce. „Dobré ráno… El.“ Nemizí mi z tváře úsměv a jen těkám zvědavýma očima mezi Lucasem a Dantem. Jeho jméno, a hlavně přízvuk mne lehce zarazí. Doteď jsem si jako sebestředný Američan myslela, že se tu objevují pouze lidé z USA, ale britský přízvuk nelze přeslechnout. Možná byl jen na dovolené. Nebo se tu objevují lidé z celého světa? A co pak jazyková bariéra? Sakra, na to se pak musím Noaha zeptat. Snažím si dělat další mentální poznámky, které se ale hned zase vypaří jako pára nad hrncem. „Těší mě, nováčku.“ Stisknu ruku Dantemu. „Tak je nás v tom víc. To umí zahřát u srdce, že?“ Křivě se ušklíbnu a natočím lehce hlavu na stranu, abych koutkem oka zahlédla Noaha, který nevypadá z Danteho průvodce zrovna nadšený. Tak možná tu tak ideální vztahy nakonec nebudou. To by tu ale stejně musely vymývat lidem mozky, aby tu nevznikaly alespoň lehké antipatie. „Oříšků?“ Povytáhnu obočí a podívám se na CC. Nejspíš tu něco takového mít budou, ale ještě nejsem s podnikem až tak seznámená. „Myslím, že se tu dá najít nejen to. CC má na mlýnku zrovna perfektní blend na espresso.“ Mrknu na ni spiklenecky. „Ty už si dostal taky pokoj? Tedy byt? A už máš práci? A taky si zmizel v noci? A…“ Zarazím příval otázek a prohrábnu si vlasy. „Nekdy umím být fakt hrrr. Musím se krotit, heh. Snad jsem tě nevyděsila.“ Snažím se příliš nekoukat na Noaha, protože se na rozdíl od něj zatím moc k odchodu nemám a zaháním myšlenky na to, jak se asi tváří netrpělivě. „El.“ Natáhnu ruku i k Dantemu doprovodu, Lucasovi, ať máme to představení kompletní. El vypadá na něco kolem 20. Postavu má drobnou, 160 cm vysokou. Žádná velká prsa ani zadek. Spíše chlapecký typ. Tmavé vlasy má krátce střižené a v tuhle chvíli poněkud neposedně rozcuchané. V obličeji pak jemné rysy a oříškově hnědé oči. Její pohyby i gesta působí energicky a někdy až trochu chaoticky. Na sobě má v tuto chvíli úzké džíny a tmavě zelenou mikinu s kapucí. Na nohách má barevné conversky a přes rameno jí visí lehce ošuntělá taška se sbírkou placek s obrázky různých kapel a vtipnými hláškami o kávě. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kohoutí zápasy Jitterbug Coffee „Jo Lucasi. Už má Dante něco za sebou a ví co bude dělat kde bydlet a vůbec?“ Chytne se slova Noah až trochu moc z ostra. „No… totiž… něco nás zdrželo.“ Lucasovi tahle debata rozhodně přestává být příjemná. „Jak jinak. Co jinýho od tebe čekat.“ Odtuší Noah otráveně. „Hele bylo to důležitý. Šlo o Adrase a musel tam jet Liam, jo?!“ Defenzivní role jde Lucasovi mnohem lépe. „Ještě o něm mluv, no to je skvělý. Co vyplivneš příště?“ Rozhodí Noah rukama. „Hele kluci, co se takhle uklidnit. Máme tu návštěvu jasný? Poměřovat bicáky si můžete mimo pracovní dobu. Taky ideálně někde jinde.“ CC plekne do pultu mokrým hadrem s obrázky sešívaných plyšových medvídků a ten zvuk nechá oba zmlknout. „Věřím, že máme všichni hromadu práce. El chtěla vidět bar a vy dva jste očividně přišli na kávu. Je fajn že jste se tu probudili stejně. Je to lepší než být sám. Navíc El tu bude dělat. Takže nebude problém jí kdykoliv potkat. V klidu. Mám strach, že tyhle kluci jsou všechno jen ne klidní.“ Usměje se zářivě na Danteho s El a zároveň zvládne během vteřiny zpražit pohledem dva zástupce.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Radnice Old Pine Před radnicí „Popravdě nemáme.“ Řekne, když zahne z hlavní ulice. „Občas se tu objeví někdo umělecky nadaný. Popravdě je to ale spíš výjimka. Pokud tě doopravdy zajímá, jak se sem dostává všechna hudba, filmy a knihy zeptej se na to majitele knihovny. Určitě ti to rád vysvětlí. Budeš koukat.“ Usměje se tajemně a zahne do očividně starší části města.
 „Ty si s těmi koumáky doopravdy budeš rozumnět.“ Zasměje se a zaparkuje auto vedle dvoupatrové historicky vypadající budovy. Její střechu zdobí věž s ukazatelem směru větru. Kolem je zeleň a nad vchodem visí trojice vlajek. Americká, Evropská a třetí která musí být očividně městská. Je bílá a na ní vyobrazený uschlý strom s hvězdami nad pěticí větví které ční jako pařáty.
„Každopádně by bylo fajn vědět víc. Jen je těžké rozlišit bláboly od faktů. Něco víme a to předáváme. Až se ukáží další fakta budeme brát ve zřetel i ty. Jinak se ale policejní práce moc neliší. Prostě zasahujeme, když se něco stane. Jen nevím každé ráno kontrolujeme motel. Je to sice trochu komplikovanější tím že v normálních městech neumí každý to, co umí lidé tady. Tím to ale vcelku hasne. Lepší než se plést.“ Otevře dveře auta a vystoupí.
„Jsme tady. Radnice. Spodní patra obývá kancelář šerifa a starosty. Nahoře je pak knihovna. Tabule, ve které najdeme tebou tolik toužené datum schůze je v prosklené vitríně u vchodu.“ Ukáže ke starým dveřím vedoucím do budovy. Tam je vskutku zasklená nástěnka. Hlasy se při tvé myšlence na vyvolání Benjamina Florese kroutí jako úhoři. Pokud můžeš něco říct z jejich reakce, rozhodně se jim ten plán nelíbí. Stejně jako se předtím stáhli v jeho přítomnosti. Pak že mrtví nemohou mít z ničeho strach.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Tak to gratuluju, že ses tu tak našla," nejde se nezasmát - s nemalou úlevou, po pravdě. Eli vypadá hodně v pohodě, je to nakažlivé a jestli mi ji půjčí alespoň na pět minut, snad se budu schopný dokonce najíst. Až budu velký, taky chci umět být takhle nad věcí. "To abych se tu mezi profíkama bál přiznat, že jsem barbar přes lattéčka." Zatvářím se dramaticky. "Ochucený! A jinak jo," zakřením se. "Zmizel jsem v noci," eee, asi? Rozhodně jsem nebyl vzhůru, tak se to počítá jako noc. "Práci ještě nemám... zato mám docela hlad, nevedou se tu i nějaký snídaně, budoucí posilo," jak ono se to tu jmenovalo, "Jitterbug Coffee? Mě jen tak nevyděsíš, nezapomeň, co jsem viděl první hned po probuzení," hodím hlavou k Lucasovi, ale vzápětí mi dochází, že to byl hodně špatně načasovaný vtípek. Sympatie jsou věc přelétavá a Noah je pozbyl stejně snadno, jako nabyl. Zdá se, že být svého druhu pěkné pako je zdejším zástupcům šerifa tak nějak obecně vlastní. Možná je to flek poslední instance pro bezprizorní zoufalce. "Dante je tady," řeknu, díky, Connie, nepotřebuju bránit. "Takže se netřeba o něm bavit bez něj. A ne, nemá práci ani byt, i když snad už má něco za sebou. Ne každý měl štěstí na takové sluníčko jako ty, Noahu," usmívám se, i když svaly na zádech se nepříjemně napínají, protože o tenhle konflikt jsem nestál, Lucase vlastně bránit ani nechci, jenže tohle tak není fér... "Někteří nováčci nejsou tak rychlovstřebávací, ať už vyfasují koho chtějí." Otočím se znovu k Eli. Asi hlavně proto, že ta k tomu celému přišla jak slepej k houslím a jestli to vůči někomu není fér, tak vůči ní. Ale stejně se pousměju i na Constance. "Mám takovou teorii," řeknu oběma holkám naráz, "že je to taktika, jak donutit neztrácet nervy nás." Že není stoprocentně účinná bohužel vzápětí dokážu něčím, co jsem si fakt měl odpustit. "Protože silně pochybuju, že by byli ve skutečnosti tak katastrofálně neprofesionální." |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Ach, ta jména Jitterbug Coffe „Tak našla. Tu včerejší noc jsem šla z práce v kavárně… No a tady jsem se probudila a našla si práci v kavárně. Nejsem zrovna prototyp komplikované ženy.“ Rozhodím rezingnovně rukama a jsem ráda, že Dante zatím působí dost v pohodě. „Lattéčka jsou fajn. Ostatně podnik má na troše kávy s mlékem a sirupem pořádnou marži, takže se nad nimi nikdo neofrňuje. Naopak… Hmm, řekla bych, že dneska jste měli štěstí na samé jedničky, co?“ Mrknu spokojeně na oba naše průvodce. Jo, žádní sérioví vrazi. Nic takového. Aspoň to tak na první pohled vypadá. „Snídaně?“ Pokračuji v bezradném opakování Danteho slov a se stejným výrazem sleduji CC co ona na to. „Absolutně netuším… Jsem zaměstnancem... Co? Tak dvacet minut? Ale kdybych věděla, kde je kuchyně… Umím skvělé wafle. Mimo jiné.“ Nespouštím oči z CC, která jako majitelka zde má poslední slovo. „Hele, v pohodě. Já jsem jen dnes v proaktivním módu. Navíc jsem hned na prvním místě, kam mě Noah vzal, narazila tady na CC a byla ruka v rukávu. Tohle je taková moje specialita. Nezabředávat do věcí, které stejně neovlivním.“ Šeptnu spiklenecky. Anebo je to také lenost El. Říká se tomu lenost. Mezitím se ale mezi našimi průvodci strhne menší testosteronová přečůrávačka. Jména, které Lucas zmíní mi nic neříkají. Navíc Adras zní spíše jak nějaká přezdívka a nebo skutečně je tohle mezinárodní městečko. Nejraději bych si už začala všechno tohle psát do notýsku, ale ten po kapsách skutečně nemám. A tak se rozhodnu pro jednoduchou věc. „Kdo nebo co je Adras?“ |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro To důležité
Pochybuji, neřeknu nahlas. V odpovědi na Avin smích se usměji a pohled tmavě hnědých očích obrátím ven z okénka na radnici. Trojice vlajek mě pobízí k otázce, jestli se sem dostávají i lidé z druhé strany světa. Kde přesně jsme? Kam až šahá vliv města, jak silná je mlha a ti za ní zodpovědní? Záhada se mi rozrůstá před očima jako pavučina na křehkém jarním ledu, který tíhu otázek nemůže unést. Snad bude Benjamin Flores schopen odpovědět aspoň něco z toho. Ne, jeho ne. Ne, ne, ne. Ne! Nedělej to, nepřivolávej ho, je— Ano, ano. Vím. Je nebezpečný. Dám si pozor, ale ublížit mi nemůže. Přinejmenším ne moc.
„Ticho,“ zašeptám na hlasy přísně, když se zdržím v autě. Šelestivý strach z toho jména se mi dostává pod kůži, ale nenechám se jím strhnout. Ten člověk něco ví. Věděl.
Nenechám Avu čekat dlouho. Otevřu dveře a vyskočím ven. Kdybych v něm mohl hlasy zamknout, udělám to. Zbabělci. Mlha je zdaleka to nejzajímavější, co jsem tady zatím viděl, a nehodlám se k ní obracet zády. Už jenom, abych se ujistil, že se skrze ni opravdu nikdo nedokáže dostat. Tam ani sem.
„Mimochodem,“ brouknu, „je ve městě někdo, kdo se pokusil mlhou projít?“ Vidíte? Pokud mi Ava nabídne lepší možnost než Benjamina Florese, slibuji, že ji zvážím. Spokojeni? Tak buďte ticho. „Přímo policejní stanici tady nemáte?“ Abych věděl, kam se mám dostavit do práce. Jestlipak dostanu uniformu? A mají ji i v černé?
Pomalým, neuspěchaným krokem zamířím k nástěnce. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Káva sbližuje Jitterbug Coffee „Tady jsme chrám kávy a radosti milá El.“ Zasměje se od plic CC. „Marže nám díky absenci peněz moc hlavu nedělají. Hele neboj Dante. Nejsi na kafe. Pohoda. Jsem zvyklá. Ber to jako kurz vzdělávání v jedné z nejkrásnějších světových kultur. Nech to na mě. Co se snídaně týče mám tu balené z pekařství. Nějaké ty sendviče a klidně se najdou i vejce. Pokud je libo. Ty si dej ještě oraz El. Stejně budeme muset sehnat suroviny. Tvůj zápal se mi ale líbí. Slibuji navíc že za tu poznámku o názvu nehodím Dantemu do pití nic nechutného.“ Během slov se otočí ke kávovaru a už syčí pára a ozývá se specifické klapání ruční páky.
„Promiň Dante.“ Řekne Noah o něco smířlivěji. I když z očí mu pořád létají blesky směrem k Lucasovi. „O tebe nejde. Máš pravdu tohle bylo osobní a nemá to tu co dělat. Jo jedničky El, žádný strach. Všichni, co jsme se tu potkali jsme zaručeně jedničky.“ Poslední slova opět naplno patří Lucasovi.
„Jitterbug je druh tance.“ Nakloní se Lucas k Dantemu a zašeptá, aby to slyšel jenom on. „Umí na to být háklivá. Velice.“ „Dobře chápu, udělal jsem chybu, dobře. Promiň Noahu.“ Řekne pak směrem ke kolegovi. Otočí se na otázku El a trošičku zbledne. „No Adras je… jak to říct… on je totiž…“ „Poustevník. Ze zdejšího lesa. Moc se ve městě neukazuje. Dalo by se říci že hodně podivínský. Jako každý, kdo žije tak blízko mlhy.“ Přebere za něj vysvětlování Lucas. „Vypadá to že o Danteho i Lucase je postaráno. Co obhlédnout ten bar? Dante toho určitě ještě chce taky vidět spousty. První den má být takový orientační a není čas ztrácet čas.“ Dodá potom.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Ztracený čas Radnice Hlasy se po tvé ticho doopravdy stáhnou. Nebo spíš ústrašně zalezou pod kameny mysli. Ava už čeká na tebe a na dálku za tebou zamkne auto. „Ano.“ Při té odpovědi její výraz trochu potemní. „Několik jich tu je. Jenže je problém že už toho moc nejde dělat s nimi. Ten, kdo projde mlhou se v motelu probudí. Jenže ten efekt, co to na něj má je často podobný lobotomii. V nejlehčích případech se chovají jako slintající idioti. V těch nejhorších končí ve vegetativním stavu. Vlastně se o ně staráme na klinice. Všichni jako komunita na střídačku. Lidem to připomíná, aby neměli blbé nápady a nelezli do mlhy.“
„Jinak stanici nemáme. Radnice nám ale dává všechno zázemí, co potřebujeme. Když někdo něco provede a moc často se to nestává je klasičtější domácí vězení než potřeba cely. Navíc i tak jich tu pár máme. Stejně lidi nemají kam utéct, že.“ Ušklíbne se. „Se starostou naopak spolupracujeme velice úzce. Knihovna je pro nás nedocenitelná. Občas potřebuješ zjisti spíš původ nějakého prokletí než snímat otisky prstů a mít k dispozici laboratoř.“
„No vidíš máš štěstí. Měla jsem pravdu.“ Ukáže nakonec do vitríny. Kromě upozornění na hledání pomoci na statku, předčítání poezie v kavárně a prosby o darování všeho druhu publikací do knihovny je tu i leták který hledáš. Společnost pro výzkum a průzkum Old Pine se sejde tuto středu (9.11.22) v Jitterbug Coffee. Vědomosti a dobrou náladu s sebou. Jakékoliv občerstvení je více než vítáno. „Zítra večer je tvůj den. Můžeš poznat zdejší konspirační smetánku.“ Usměje se s troškou ironie v hlase. Jedna věc ti ale dojde hned. Pokud tu čas běží stejně jako venku chybí ti hned pět dní od doby, kterou si pamatuješ naposledy.
„Tak co? Vzhůru do chrámu umění a vzdělání?“ Zeptá se Ava a ukáže na dveře do radnice.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Mně se Elin zápal taky líbí. Hoď kamenem, kdo nemá rád vafle. Občas mám pocit, že amíci doslazují i alpskou sůl, ale zrovna vafle... tam to tak nějak patří. Zvlášť k té verzi se šlehačkou. "Náhodou dobré latté není zase taková samozřejmost," pocítím jistou potřebu bránit svou hlavní drogu. "Všechny části v něm musí být dobré, aby bylo - dobré. I to kafe. A nešidit mlíko. A cukru jen tak přesně úplně správně... k jídlu cokoli máte u ruky, Const-CC, prosím pěkně. Ale nenech se zbytečně plašit lesními mužíky," mrknu na Eli. "Adras je normální pohodovej sympaťák." Trochu si odkašlu a na půl pusy utrousím jen pro ni: "Víc v klidu než mnozí přítomní." Svým způsobem mám pro Noaha hluboké pochopení. Nemyslím, že potrvá dlouho, než sám budu mít chuť Lucase nakopnout... už teď chvílemi mám. Navíc moc nevím, co na to říct, tak jen trochu pokrčím rameny. "Lidi si občas nesednou," zamumlám neurčitě a zabodnu pohled na kávovar, protože tam děje spousta zajímavých věcí, třeba... teče voda... a vlastně bych byl raději někde úplně jinde. "Ty, Eli, víš, že je to vlastně vtipný?" musím se najednou zasmát, když mi dojde jistá souvislost. Natáhnu se pro ubrousek a napůl bezmyšlenkovitě, rozhodně netřeba se na něj zvlášť dívat, si s ním začnu hrát. "Já shodou okolností taky včera myslel, že najdu nové místo..." Nejsem pomstychtivý. Ani trochu ne. Ani nechci přivádět Noaha k infarktu. Jen se to tak strašně nabízí! V zásadě se nedá odolat. "Jen jsem myslel, že ze mě bude čaroděj... abraka dabra," podám jí papírovou kočku. Z ubrousku samozřejmě nic opravdového poskládat nejde, ale tahle malá srandička je dobře rozpoznatelná a holkám se většinou líbí... a že je papír prostě papír... je vlastně docela uklidňující. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Kouzlo origami Jitterbug Coffe „Pravda, žádné marže, CC. Vše děláme jen z dobré vůle a dobročinnosti. Budu si muset zvyknout na to, že nedostanu žádná dýška.“ Povzdechnu si a skrytý kapitalistický duch ve mně bolestivě zaúpí. Kde se tam vůbec vzal? Člověk si tehdy mohl šetřit na dovolenou na Hawaii, ale takhle… Vypadá to, že kasičku s drobnými na dovolenou už potřebovat opravdu nebudu. Jasně, jedničky. Nic neříkám, jen s lehce povytáhlým obočím sleduji Noaha s Lucasem. Nemusím být královna ze Sáby, aby mi došlo, že mi tu neříkají vše, ale z Noaha nemám šanci tohle info dostat. Možná ten Lucas… A nebo už to z něj dostal Dante a ví víc než já… To pro něj rozhodně není problém, El. Stisknu neznatelně rty a otočím se na Danteho. „Jasně, správný poměr mléka, kávy i pěny. Souhlasím. Není nic horšího než trocha pressa naředěná litrem vlažného mléka a nebo naopak jen hrnek plný pěny, která se ani nedá vypít. Toho se ale v Jitterbug cofee bát nemusíš.“ Opřu se hrdě o bar, který jsem poprvé viděla před pár chvílemi. „Takže ty už si viděl místního poustevníka? Tedy… budeme si pak muset vyměnit nováčkovské typy. Myslím, že máš náskok.“ Zasměji se, ale myslím to naprosto vážně. Ten Lucas vypadá o dost svobodomyslněji než Noah, možná mu řekne něco i mezi řádky, co by se do uvítací příručky nedostalo. Nemá ale smysl to teď před Noahem zkoumat. Ten by to utnul hned v začátku. Hlavně trpělivost. „Jo ten bar…“ Hlesnu bezděky, když Noah zmíní náš cíl. Je na něm vidět, že se mu tu nechce zůstávat déle než je nutné. Trochu omluvně se podívám na Danteho, na kterého bych měla také plno otázek, ale…. „No nene!“ Vyvalím oči, když z barevného ubrousku zničehonic složí.. Kočku? Tedy složí. Ani jsem pořádně neviděla nějaké skládání, jen jej prostě vzal a byla z něj kočka. „To je super! To je to… Jak tomu říkají? Ori…Origami? Ty jsi vážně kouzelník! Díky!“ Vezmu si od něj opatrně tu malou zvířecí postavičku a s obdivem si ji prohlížím. Jasně, je to nějaký kouzelnický trik. Normálně bych řekla, že podobné věci mají iluzionisté zastrkané v rukávech, kapsách, no prostě, kde se dá, ale tady… „To je opravdu ubrousek tady z kavárny. Jak si to…? Fakt je to ten ubrousek! Jsou na něm dokonce i stejné obrázky.“ S úsměvem kroutím hlavou a ukazuji kočku CC, ať si ji může taky pořádně prohlédnout. „Mám pocit, že dnes se vám tu probudili varietní umělci. V baru bude večer natřískáno.“ Zasměji se na ostatní, ačkoliv mám neodbytný pocit, že nálada není úplně uvolněná, spíše naopak. Přesto se k odchodu zatím nemám. Spíše očekávám, že nebude trvat dlouho a Noahovi dojde trpělivost a vystrká mne ven zpátky do auta. "Pane kouzelníku, vy bydlíte vlastně ještě v hotelu?" Zeptám se pak Danteho, protože až se časem odtud rozprchneme, nejspíš nebudu vědět, jak jej znovu najít. Leda by si došel na latté sem do kavárny. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kouzlo papíru Jitterbug Coffee „Nebojte chlapci a děvčata. Tady je dobrá káva samozřejmostí.“ Ušklíbne se CC. „A neboj El. Na absenci dýška si zvykneš rychle. Lidi se odmění jinak. Větší porce zmrzliny, trochu víc drinku do sklenky nebo cokoliv takového. Neboj.“ Postaví hrnek a obratně chytne konvičku s mlékem. Před Dantem náhle stojí hotový nápoj a CC se přesune k lednici. Odtamtud vytáhne tác sendvičů a dva kleštěmi obratně postaví na talíř.
„Kuřecí, rukola, domácí majonéza a vejce z místní farmy. Pečivo samozřejmě dnešní. Čerstvě upečené.“ Dodá a položí jeden před Danteho a druhý před Lucase. „Jo Adras je sympaťák. Jen člověk musí snášet trochu odlišností a netrvat na tom že každý není zlatým chlapcem.“ Zmíní Lucas kousavě a zakousne se do chleba. „Boží CC. Díky moc.“ Pochválí pak s plnou pusou. „Víš, co Lucasi. Pojď ven. Chci s tebou mluvit ale ne tady.“ Zní to, že Noah už nechce řešit jejich problémy všem na očích. „Nebojte. Slibuju, že ho nechci mlátit nebo tak něco. Jen s ním chci v klidu probrat podrobnosti kolem toho co se děla s Adrasem a vůbec.“ Řekne pak smířlivě ke všem zůčastněným. „Ok.“ Povzdychne si rezignovaně Lucas, položí jídlo na talíř a vstane. Spolu se pak vydají ke dvěřím.
„Hustý.“ CC kmitá pohledem mezi odcházející dvojící a origami. „Víš, že El má vlastně pravdu. Tolik kulturního potenciálu jsme tu neměli už hodně dlouho. Možná mi praskne žilka. Kdybys chtěl klidně bych ti nechala místo pro nějaký ten workshop. Lidi se nudí a rádi zkoušejí nové věci. Ty si uděláš dobré jméno a poznáš je a oni tebe. Co říkáš Dante?“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Přesně tak, origami," nejde se nesmát, ale aspoň o něm už slyšela, "klidně tě nějakou srandičku naučím - ale jako varietní číslo se to nehodí. Na to jsou ty věci moc drobné a rychle poskládat jdou jen takovéhle skopičiny - kočičiny. Děkuju, dobrá vílo!" usměju se na sendvič. Teda na CC. Ale najednou mám hrozný hlad doopravdy, kdo ví, kdy jsem jedl naposledy, nejspíš to byla včerejší snídaně... Tak co, žaludku. Zvládneš? Koukni na El a inspiruj se: takhle se přijímají novinky. Kdepak si lámat hlavu a stavět se na zadní... prostě se rozběhnout. "... v baru se chystá nějaká akce?" docvakne mi, že to neznělo tak úplně hypoteticky, spíš jako narážka na konkrétní záležitost. "A jo, pořád bydlím v hotelu - zatím se představě toho, do čeho bych se mohl pustit, ani neblížím. Ne že bych byl tak náročný," pousměju se, "nebo možná jsem, co já vím... spíš jsem uvažoval," nadechnu se s potěšením vůně kávy, "že bych si rád udělal svoje kolečko průzkumů ohledně mlhy a historie, jako každej druhej," pokrčím rameny, jo, slyším, jak hloupě to zní, protože já jsem přesně ten, co to vytrhne, co? "Ale... copak se dá plánovat cokoli před ranním kafem?" Jestli jsem ale doufal, že ti dva si dají pokoj, úplně to nevypadá. A to se s El tolik snažíme, nemohli byste to aspoň ocenit? Ať si pro mě za mě do těch zubů klidně dají. "Jasně, však zatím neutečem... i když..." Zpytavě se zahledím na CC. Nemyslím, že by mi bránila vyskočit oknem. "... mi ta představa začíná připadat docela přitažlivá," dodám k Eli a opatrně ukousnu ze sendviče. Ještě chvíli by potřeboval, ledničky a pečivo, to je zlo. Ale náplň vypadá hodně dobře... Představa, že někoho baví mazat sendviče, mi připadá úžasná. Já jsem schopný se odbývat hodně hroznými způsoby, jenom abych nemusel strávit v kuchyni víc jak tři minuty v kuse. "Workshop možná není špatný nápad," souhlasím, protože - není. Že je mi představa toho, jak něco vykládám více lidem naráz příjemná asi jako blechy v kožiše, vykládat nikomu nebudu, ani jí podléhat. On je to opravdu dobrý nápad. A třeba se někdo chytí! Je to skvělá zábava, víme? Má jenom a výhradně klady. "Záleží, jak rychle by se dal sehnat správný papír. Píšou se někam objednávky?" napadá mě, jak jasnozřivě se asi zdejší Donášková Služba stará, jenže na tohle bych se měl ptát spíš Lucase, jenže jeho se jaksi nějak nemám chuť ptát už vůbec na nic, a hlavně Eli... no jo, co Eli? Nemám nejmenší představu, co se jedničkám vykládá a jak dlouho. "Narážky na kulturní potenciál přítomných zní tak výmluvně, že se musím zeptat - s čím bys vyskočila na jeviště ty?" Přelétnu Eli docela zvědavým pohledem. Je drobná, klidně bych si ji mohl představit na nějaký ten streetdance. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Vlaštovka Jitterbug Coffe Sleduji CC, jak vyndává pro nové návštěvníky slíbenou snídani a přistihnu se… že jim to vůbec nezávidím. Nejsem moc snídaňový typ a šálek kávy je většinou to jediné, co na pravidelný rozjezd potřebuji. Nejsem příliš hrdá na tento nezdravý návyk, ale zase ušetřím čas. Fakt, že si to místní zástupci šerifa chtějí jít vyříkat ven nijak nekomentuji, ale stejně jako většina ostatních je sleduji, jak mizí jejich záda za dveřmi. Být kolem druhé ráno a nebýt v kavárně, ale nějaké ostřejší putyce, asi bych příliš Noahovým slovům, že nedojde na násilí nevěřila, ale takto… „Snad si to rychle vyříkají.“ Otočím se k ostatním a rozhodnu se věnovat pozornost spíše lidem zde. „To nevím, jestli se v baru něco aktuálně chystá, ale je možné že výhledově bude.“ Pronesu tajemně. „Hmm, průzkum fungování mlhy? To zní velmi detektivně. To bych asi nezvládla. Nejsem zrovna, organizovaný a vědecký typ. Spoléhám na to, že třeba se při práci tady u CC něco dozvím. Z mé zkušenosti vím, že hosté mají kolikrát potřebu se u kávy vybavovat o dost bizardních věcech, takže možná něco padne i o mlze. Bizardní je na to dost.“ „Origami workshop. No skvělé, to abych si zamluvila místo v první řadě. Nikdy jsem to nezkoušela. Můj mastrštyk je maximálně tak papírová vlaštovka, co skončila v našem okapu, než ji spláchl déšť a společně s listím jej ucpala...Hmm, pokud se to bude konat tady, tak na to určitě nezapomenu. Skvělé!“ Jsem viditelně potěšena tím, jak to všechno pěkně do sebe zapadá. Ano, je lepší se těšit na takové drobnosti, než přemýšlet nad tím, že doma už do okapu žádnou další vlaštovku nepošlu. Ach jo. „Já? No není to jasné?... Jsem přece stand up komik.“ S vážnou tváří odpovím Dantemu a ta vážná tvář mi vydrží přesně tři vteřiny, než má vůle povolí a zasměji se. „Ne, rozhodně nejsem stand up komik. To by bylo dost tragické… Zpívám a hraji. Ne, že bych byla nějaký super profík, ale myslím, že jsem docela dobrá. Teď jen někde sehnat kytaru, nebo klavír. Prý se tu dá najít plno různých věcí, tak jsem zvědavá, jestli se v baru nějaké zapomenuté hudební nástroje neskrývají. Kdyby si na nějaký bezprizorní při svých toulkách městem narazil, určitě víš, kdo za informaci o něm ti bude neskonale vděčný.“ Zasypu Danteho slovy, zatímco se snaží nasnídat. „Ale CC mi nabídla, že můžu někdy zahrát i tady, tak třeba po tvém workshopu… abych si nepřipadala moc dlouho trapně, že mi to skládání zas tak nejde.“ Pousměji se a bezděčně krátce pohlédnu směrem k výloze, jestli tam vůbec budou ještě naši průvodci vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Organizační porada Jitterbug Coffee „Nech si chutnat.“ Popřeje CC a mrkne zpoza brýlí. „Já ti nepomůžu. Moje ubytovací kapacity jsou bohužel od dnešního rána naplněné na maximum.“ Rozhodí bezradně rukama. „Nemusíš se ale bát. Když budeš chtít najdeš určitě něco. Pine je míst pro bydlení plné. Rozhodně nejsme na plné kapacitě.“ To už se za dvěma muž zavřou vchodové dveře.
„O ty dva se nemusíte bát. Je fakt že Noah Lucase nesnese ale není to na žádné násilí.“ CC si přemýšlivě položí ukazováček na rty. „Je to spíš tím, že první je moc vzorný a předpisový. Lucas je Lucas. Někdy k pomilování ale většinou na ránu. Hlavně když bys s ním měl pracovat. Navíc ani jeden z nich nemá něco jako akademii. Prostě ke své práci tak nějak přišli. Jako většina lidí tady.“ Uzavře svou myšlenku.
„Líbí se mi, jak to tady plánujete chlapci a děvčata. Fakt moc. Když se proaktivita týká mého podniku beru ji všema deseti.“ Sama si udělá kávu a sedne si na stoličku za barem. „Když vás tak zajímá mlha přijďte zítra večer. Jednou za čas se tu schází taková skupina podivínů, co se jí zabývají. Celý večer sedí, porovnávají své teorie, konzumují litry nápojů, a nakonec se odpotácí domů. Napůl je to blábolení ale třeba se v něm dají najít i zajímavé myšlenky.“ Protáhne nohy v těžkých botách a prokřupe záda.
„Jestli chceš klidně mi můžeš vypomoct na place El. No a ty Dante už se třeba trochu víc usadíš a můžeme probrat workshop. Sehnat zásobu papírů všech druhů a barev by neměl být problém. Vlastně myslím že tu i něco budu mít od nějakého z posledních pokusů a zábavný večer.“ Mrkne na vás a upije z hrnku.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Já se o bydlení nebojím," zavrtím s úsměvem hlavou. "Ostatně myslím, že jeden nováček na tebe bude až dost. Za den lze zodpovědět jen určité kvantum otázek... a já bych byl spíš typ do knihkupectví než do kavárny. Lidi mám rád, ale jen v přiměřených dávkách." Eufemisticky řečeno. V čempak jsi asi kouzelná ty, CC? Skoro s překvapením zjistím, že se mi docela daří uzobávat ze sendviče. Ochotně jsem se nechal nakazit Eliným elánem a Constantiným jsem nad věcí postojem - teď ještě aby to chvíli vydrželo - a žádný žaludek se koneckonců nevydrží uzlovat věčně. Zvlášť když to latté je vážně fajn a svět rázem o hodně růžovější, až přímo ve zlatavém oparu pohody. Je až vtipný, jak dobře v tomhle jídlo funguje... "Jestli jsi zvládla vlaštovku," mohu ujistit Eli, "a máš dost šikovný ruce na vafle, nepotřebuješ vůbec nic víc než přesný návod. Víš, že sis našla vážně skvělý místo? Všechno z první ruky. Jo moment, a jestli ještě hraješ na kytaru?" Široce se usměju. Snad to nebude jen to amíkovský country, ale koneckonců... naživo je fajn skoro každá muzika. "Píšeš si i svoje písničky?" A vida, první pevný bod programu: stavit se na schůzku přátel Mlhy. "Přesně v něco takového jsem doufal. Alespoň mě nasměrují. A jasný, když potkám bezprizorní klavír, rovnou organizovat stěhováky." Znovu upiju kafe. Nabídka papírů a barev jako by mě znovu směřovala právě k tomu. Znamení! A chtěl bych? Strávit hodiny za plátnem... Teď jsem ještě vyvedený z míry a příliš neklidný, štětcem byl leda mrsknul z okna, ale... není to jedna z věcí, kterou jsem si vždycky přál poznat? Tu možnost plně se ponořit do tvoření, bez starostí, bez špatného svědomí... tady by to asi opravdu šlo. "Mohl bych se podívat?" vyhrknu. "Tedy..." zakřením se omluvně, "na ty výtvarkový věci myslím. Kdybych věděl, že tu máš zlatý důl, už bych nemusel shánět nikde dál. Já vlastně přesně vím, co chci od bydlení," zasním se. "Ateliér... stačí kanape v rohu, ale musí tam být pořádný světlo na malování. Je tu nějaká galerie, nebo tak něco?" ožiju trochu. "Určitě se tu všichni mazalové znají." A já budu vědět, jestli není konkurence až moc zdrcující. Což bude. Naposledy jsem soustavně tvořil kdy, kde, hmm? V Reykjavíku. To půlnoční slunce mi bude chybět, bylo nenapodobitelný. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Kultura Jitterbug Coffee „Teď si připadám trochu jako děti, když dostanou pochvalu. Ještě by to chtělo bonbón.“ Zašklebím se na CC, která nás nazvala chlapci a děvčaty. „Ale ta sešlost zní fajn. Třeba potkáme místní crème de la crème této komunity. Navíc, to nebudu mít daleko, tak co bych se nezastavila. Ráda rovnou vypomůžu. Stejně počítám, že zítra je můj oficiální první den v práci, tak to pěkně vyjde. A nešetři mě.“ Spokojeně kvituji CCin návrh. „Uvidíme, uvidíme. Ručník do ringu neházím, ale držela bych se při zemi. Raději začít něčím snazším než kočkou... třeba trojúhelníkem.“ Protáhnu si prsty a pak se trochu zarazím a na mne poněkud nezvykle se trochu nervózně ošiji. „Vlastní písničky? Jo, něco málo mám.... Ale lidi stejně většinou chtějí slyšet něco co znají z rádia. Takže své kousky nenápadně míchám mezi ty známější, když je příhodný moment. Hlavní je být nenápadný.“ Opětuji Dantemu úsměv a sleduji ty dva jak se tu už oba nalévají kávou, zatímco výlohou prosvítá záře ranního slunce. Je to prostě naprostá pohoda, jako kdyby vypadla z nějaké reklamy. „Dobře, platí! Doufám, že mi ten klavír ale pak vynesou i do patra.“ Zasměji se pobaveně a ukážu ke dveřím, které vedou ke schodům do prvního patra a mému novému bytu. Jo to by bylo fajn. Mít něco na zaplácnutí chvil, kdy nebudu mezi lidmi a budu mít nutkání přemýšlet nad hloupostmi. Těch chvil, až budu sama zavřená na bytě jsem se upřímně začínala trochu bát. Nejlíp funguji ve víru událostí, kde není čas přemýšlet nad podstatou chrousta a to se mi dnes zatím dařilo na sto procent. Co ale bude večer? Jednou tam zůstanu sama... v tom tichu. Danteho nadšení nad nabídkou barevných papírů mne však zase vžene veselý úsměv na rty. „Takže nejenom pan kouzelník, ale i pan malíř? Tedy kulturní úroveň města bude skutečně o laťku posunuta. Na to kanape budeš zvát místní modelky? Oh, Jacku, namaluj mě jako ty dívky? Jako v Titanicu?“ Zasměji se jeho požadavku ačkoliv vím, že tohle tím pravděpodobně nemyslel. „Třeba tu budeš mít víc kolegů z branže než já. Noah mi říkal, že poslední zpěvačka jim tu před pár lety zemřela. Hmm, takže se nebudu muset bát stížností... Když nic lepšího není, tak jsou stížnosti bezpředmětné.“ Pokrčím rameny. „Co vlastně maluješ?“ Pokračuji v příjemné ranní konverzaci doprovázené vůní čerstvě připravené kávy. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Cesty městem Jitterbug Coffee „Hmm, knihkupectví tu sice nemáme ale knihovnu jo. Je vlastně přímo na radnici. Pokud hledáš studnici moudrosti myslím, že lépe nepochodíš. Majitel je sice trošku podivím ale jde to s ním vydržet. Nebude to o tolik horší než Lucas.“ Promluví CC zpoza hrníčku. „Zase bych ale mohla na všechno odpovídat naráz. Jako ve třídě.“ Ukáže zuby v širokém úsměvu.
„Co bych pro novou zaměstnankyni neudělala.“ Před El najednou přistane ve zlatavém papíru zabalená pralinka s kávovou příchutí. Vypadá luxusně. „Jo zítra ti to tady ukážu a zaškolím tě. Pak můžeme rozjet večer na ostro úspěšnou kooperaci.“
„Jasně že můžeš. Jen je budu muset najít. Mám to zahrabané někde doma.“ Pokrčí CC rameny. „Pokud dorazíš budu to mít pro tebe nachystané. Pokud budeš chtít klidně ti tu krabici dám jako přivítací dar. Jsem v uchovávání krámů tak trochu odborník a budu ráda, když se něčeho zbavím. Jinak mi stejně v nejbližší době hrozí smrt zavalením.“ Uzavře teatrálně.
„Byla to v pohodě ženská. Když odešla bylo jí přes osmdesát. Škoda jí.“ Pronese majitelka nostalgicky. „Trocha kultury se bude hodit. Navíc mi štěbetající šerifové u ranního kafe prozradili že se v motelu dneska probudil ještě jeden nováček. Zpěvačka, origami malíř… třeba to bude básník nebo tak něco. Možná rovnou spisovatel. Moje kavárna bude prosperovat. Občas mi přijde že zdejší hipsterská kultura stojí za prd.“ Povzdechne si nevážně.
To se otevřou vchodové dveře a dovnitř vstoupí Lucas s Noahem. První se tváří otráveně a druhý nesvůj. Lucas sedne zpět na své předchozí místo a bez chuti se zakousne do sendviče. Druhý se opře o bar. „Tak jak to tady vypadá? Něco nového na plánu nebo co tedy dnes?“ Pronese bez radosti v hlase.
|
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Jestlipak se najím věděním?
To je nemilé. Slintající idioti, jak se je Ava laskavě označila, mi o Mlze moc neřeknou. Ne, Benjamin Flores je i nadále má nejlepší šance, ať si Hlasy myslí, co chtějí… Nakloním hlavu. Ticho je zvláštní, ne zcela nevítané, ale rozhodně mi připadá, jako by byl zbytek světa hlasitější a výraznější. Troubení aut. Točící se ukazatel na střeše, ozvěna našich kroků na chodbě. Zhluboka se nadechnu. Nepotřebuji je. Zbabělce.
„Policejní práce zní zajímavěji a zajímavěji,“ prohodím. Tón mám lehký, takřka lehkovážný, ale očima přitom bloudím po okolí a hledám sebemenší záchvěv stínu. Tak kde jste? Vím, že tady jste.
Pravda. Pracovat u policie má své výhody, to nepochybně. Ještě to přehodnocuji a přemýšlím, ale přístup do knihovny, třeba i tam, kam bych se jinak nedostal, ideální příležitost seznámit se s místními a zavázat si je, důvod ptát se…
„V kolik hodin nevíte?“ zamračím se na letáček, jako by se pod nepříliš milým pohledem mohl zaleknout a vyzpovídat. Občerstvení… Letmá připomínka, že jsem ještě nesnídal. Žaludek se snad ani neprobral z hlubokého magického spánku, takže to snad ještě vydrží a… „Jedinou věc, kterou opravdu musíte znát, je, kde se nachází knihovna. Myslím, že to řekl Einstein,“ pousměji se, „a co bych to byl za člověka, kdybych zpochybňoval slovo zrovna Einsteina…“ |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Město, ve kterém není knihkupectví?" Neuvěřitelně mě ta myšlenka překvapí. To jde...? To je jako kdyby tu nebylo... nevím, honem mě nic srovnatelného nenapadá. "Čím to, nenašel se nikdo dost odhodlaný, kdo by ho dal do kupy?" Možná knihovna funguje tak bezvadně, že ani není potřeba - ne, to si představit nedovedu. Jsou věci, co člověk prostě potřebuje mít doma. "Každopádně na radnici zajdu, díky." Vést knihkupectví by bylo rozhodně užitečnější než matlat barvy na plátno. Ach jo! ... aléé mít knihkupectví s prostorem na vlastní obrazy, hm hm hmmm... Fakt mě baví, že alespoň Eli má jasno - a krásně jí to do sebe zapadá. "Dobře, tak vždycky nenápadně mrkni, až to bude tvoje písnička, jo?" hlásím se pro jistotu. "Posledních pár let jsem hitparády trochu zaspal, tak abych věděl, co obdivovat. Modelky..." Podrbu se ve vlasech. "No když by to muselo bejt, obětoval bych se," zakřením se, ale nevím, jak moc věrohodně, a dost znejistěle uhnu pohledem. Ale... povinný určitě nejsou. "Vlastně jsem spíš přes něco jako abstrakce, nejraději," vzchopím se trochu, "jestli vůbec se do toho zase dostanu. Příbuzní se v patřičný čas rozhodli, že by se měl stát - ech, součástí rodinného podniku - a nějakou dobu jsem za tím tak nějak vlál." Na CC se usměju. "Pro ty věci se stavím, děkuju." Nebyla to s těmi modelkami narážka, která mi nedošla? "Ale zpěvačku zvládnu taky," ujistím Eli, "Zvlášť když jsi tady taková vzácná rarita." Ohlédnu se ke dveřím, oba zástupci šerifa vypadají, že by jim dal člověk korunu. "Jestli mi ukážeš směr k radnici, bude mi to stačit ke štěstí," řeknu Lucasovi. "Rád se projdu." Nejlíp sám. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Pralinka Jitterbug Coffe „Super, budu hned ráno ready.“ Kývnu na CC. Dřív než v 6 to stejně nebude, ale to je taky fajn. Jinde by člověk musel vstávat klidně i v 5, aby se všechno napeklo a nachystalo, ale tady máme aspoň pár hodin hájení. Zmínka o třetím procitnuvším mne zaujme. „Básník by se nám opravdu hodil. Teď je docela in slam poetry, která má hipster level určitě přes 100. Osobně s tím moc zkušeností nemám, ale k nám do malého města se tyhle novoty moc nedostávaly.“ „Jasně. Signál je domluven.“ Mrknu výmluvně na Danteho. Těžko říct, kdy se tu dostanu k tomu si trochu zahrát a zazpívat, ale vzhledem k rychlosti zařizování dnešního dne, bych si vsadila, že to nakonec nebude až tak dlouho trvat. „Knihkupectví by bylo fajn. Jen těžko říct, jak by tu fungovalo zásobování i co se knih týče, ale třeba nic není nemožné. Zkusila bych to být tebou.“ Kvituji nadšeně Danteho nápad. Třeba by to opravdu fungovalo a nějakou knížku do postele na večer ke čtení bych ocenila. „Knihovny jsou sice fajn, ale ráda si knížky vyskládávám doma na poličky, kde jsou prostě moje. Nemám v tomhle asi dost socialistické smýšlení.“ Natáhnu se pro čokoládovou pralinku, která vypadá naprosto dokonale. „Hmmmh, díky CC. Je luxusní.“ Promluvím až po notné chvíli, zatímco v puse mám pořád hutnou a sladkou chuť čokolády. „Tomu říkám ráno.“ Usměji se spokojeně a utřu si prstem z koutku rtů zbyteček čokolády. To už se ale vrátí naše dvojice průvodců a ani jeden z nich nevypadá zrovna nadšeně. Trochu mne bodne osten výčitek, že je to nejspíš kvůli nám. „Zrovna jsme tu s CC a Dantem naplánovali nějaké menší kulturní akce.“ Usměji se na ně, abych trochu prozářila tuhle ponurou atmosféru. „Počítám, že bar stále platí? Ocenila bych tvůj doprovod Noahu, okud budeš tak laskav. Samotnou mě tam v tuhle hodinu nepustí a nejspíš jej ani nenajdu.“ Pokývnu směrem ke dveřím. „Tak ať ti to jde dneska od ruky Dante. A uvidíme se zas někdy. Třeba zítra. Ráda jsem tě poznala!... A nějakou abstrakci si velmi ráda někam pověsím. Mám tu zatím jen prázdné zdi a chce to trochu barev. Však to znáš.“ Mávnu se zasmáním na nového známého a šťouchnu do stále trochu zaraženého Noaha, že bychom tedy mohli jít. „Ještě jednou díky CC!“ Pohodím klíčem v ruce a naposledy na všechny na rozloučenou zamávám. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Knihovna Radnice „Jasně, respekt, dobrá pracovní doba a potírání zločinu. Co víc si přát.“ Zasměje se Ava. „Vypadá to, že tě to doopravdy láká co? Hele s tvým věkem to bude o něco složitější ale pokud to schválí Liam tak nevidím jediný důvod proč to nezkusit.“ Pokrčí rameny.
„Jo zase to tam nenapsali, paka. To je tak když organizuješ něco v komunitě kde všechno funguje stejně už roky. Scházejí se kolem sedmé. Vždycky.“ Vysvětlí absenci času na plakátu a vejde do radnice. Uvnitř to vypadá hezky a celkem útulně. Na chodbách jsou pohodlné sedačky. Z chodby vedou dvoje dveře. Jedny mají nápis kancelář šerifa a druhé kancelář starosty. Pod prvními ještě visí cedulka s Přijdu hned. „Vida zdá se, že všichni někam jeli a nikdo se ještě nevrátil. Zajímavé.“ Podotkne Ava, když míjíte dveře. Zní ale docela klidně. „Jinak hezky. Citace Einsteina bych nečekala. Nahoře se ti asi fakt bude líbit.“ Dodá.
Schody do patra jsou v hale, ve které je něco, co připomíná kuchyňku. Kávovar, lednice, mikrovlnka i stůl. Na vršku schodů jsou dřevěné dveře s plaketou Knihovna Old Pine. Ava zaklepe a vezme za kliku. Dveře se otevřou do jiného světa.
Celé vrchní patro snad tvoří jediná velká místnost. Je rozdělená policemi, které sahají snad až ke stropu. Všude je plno knih ale vypadá to že nejen jich. Jsou tu i audiokazety, VHSka, DVDčka a další nosiče audia i videa. Knihy ale pořád zabírají nejvíc prostoru. Celé to působí obrovským dojmem. Vaším směrem se pomalu blíží muž. Starý Afroameričan. Oblečený v modrém obleku a košili. Na nohou černé lakýrky. V ruce hůl. Jeho vlasy i vousy už jsou dávno šedivé. Oči má podle všeho slepé. To mu ale nebrání, aby se v prostoru pohyboval s elegancí a přesností. „Vítej Avo. Copak tě přivádí do mého království a kohopak jsi to sebou přivedla?“ Řekne hlasem letitého kuřáka. „Zdravím Richarde. Tohle je nás nejnovější obyvatel. Samael s a. Samaeli tohle je knihovník Old Pine. Richard Wilson.“ Představí vás Ava.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Zatím naviděnou Jitterbug Coffee „Zajímavá otázka. Divím se, že jsem si ji sama nepoložila. S knihami je to trochu komplikovanější. Tak často se tu totiž neobjevují. Popravdě by ale asi bylo lepší, když se na tohle zeptáš našeho knihovníka. Ten ti řekne víc. Není na mě abych to úplně pitvala.“ Prohodí CC k Dantemu. „Co se týče slam poetry… no klidně bych ocenila i něco klasičtějšího ale když není dost talentu dá se vystačit s čímkoli.“ Pokrčí CC rameny. „Ok, Dante. Budu se těšit. Jinak se mějte a užijte si průzkum města. Jo počkej El.“ Zaloví v šuplíku a vytáhne další dva klíče na kroužku. „Máš jen ten od bytu. Tady je od kavárny a tady od zadních dveří které vedou přímo do chodby k bytům. Považuj se za oficiálně zaměstnanou i ubytovanou. Podá ti je a dá se do úklidu nádobí. Lucas mezitím dojedl i dopil.
„Jasně vzhůru do baru.“ Dodá už veseleji Noah a vyjde s El na hlavní ulici.
„Počkej. Mám tam stejně cestu.“ Vyběhne Lucas za Dantem.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Krasojízda pokračuje Jitterbug Coffe Vyšla jsem před kavárnu a v ruce mi cinkal svazek klíčů od CC. Jeden od kavárny a druhý od zadních dveří. Nestávalo se běžně, že bych dostávala klíče k živobytí lidí, které znám ani ne hodinu. „Tohle by se tam venku fakt nestalo.“ Zamumlám nesrozumitelně. „Je to tu holt jiné… A jiné nemyslím jako horší.“ Usměji se na Noaha a vydám se s ním k autu. Hořím nedočkavostí zjistit, o čem že bylo to nedorozumění s Lucasem. Oba dva to zjevně dost vzalo. Právě kvůli tomu raději ještě s tímto tématem čekám. Ať to ze sebe Noah může oklepat. „Takže jsme tu už dnes tři.“ Ohlédnu se k mizejícímu Dantemu s Lucasem, zatímco jdeme společně k Noahovu autu. „Jak často se vám tu takhle někdo objevuje? Je to nějaká sláva a nebo to máte třikrát do týdne?“ Založím ruce na střeše auta opírajíc se o ni a podívám se přes ni na Noaha, který otevírá dveře u místa řidiče. „Já jen, jak moc se mám bát o možnou další konkurenci.“ Šibalsky mrknu a sednu si pak také zpět na své sedadlo do auta. „Tak vzhůru do toho baru. Ať si trochu vylepšíme náladu.“ A tím my, myslím hlavně Noah. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Rozloučím se holkama a za chvíli už stojím znovu venku, s druhým latté v ruce a nejasnými plány. Tohle byla návštěva, která mi udělala dobře hned na několik způsobů. Připadám si teď o hodně klidnější, optimističtější... a zároveň víc frustrovaný. Dovedu tu žít, jistě. Co bych nedovedl. Zvládnou to jiní, najdu si svůj způsob taky. Jenže neumím se nezajímat o Mlhu - i když zároveň tuším, že nejsem dost chytrý, abych s tím problémem pohnul, a že by ten výzkum mohl znamenat akorát jitření těžko se hojících ran. Navíc jsem tomu přeci nechtěl uvěřit tak snadno...! Jsem sám na sebe naštvaný, že jsem zbaběle utekl od toho, že bych Eli řekl o magii a byl s ní, než se prokouše z nejhoršího. Pamatuju si ještě na sebe, a Noah... no... pořád lepší než Lucas, shrnu si nemilosrdně. "Kdy jí řeknete všechny ty věci o tom, že je nějaká magie?" zeptám se ho rovnou. "Nebo zastáváte metodu natlučenýho nosu?" To bych se snad ještě rozběhl zpátky. Absence knihkupectví mi pořád ještě leží v hlavě. Dostanou sem auto, zvládnou sem dostat pár knížek. Muselo by fungovat rovnou jako antikvariát, a tím líp, ten má vždycky příjemnou atmosféru. Ale možná tuhle roli knihovna zastává dostatečně... nemá smysl zatím takové věci plánovat. A třeba si mě nakonec k práci uloví místní - co já vím. Automechanik. Beztak jsem se vždycky ke všemu nechával víc utáhnout konkrétními lidmi, než činnostmi. Nesmělo by mu teda vadit, že neumím ani vyměnit pneumatiky... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Cock & Bull Před barem Cock & Bull „Jo jiné to tu je dost.“ Potvrdí Noah. „Na to, jestli horší nebo lepší si nech čas. Každý to ve finále vidí docela jinak.“ Mrkne.
„Tři jsou vskutku nevídaný úkaz. Zase se už nikdo pár měsíců neukázal. Tak si to asi staré dobré Pine rozhodlo vynahradit.“ Odpoví a souká se do sedadla. „O konkurenci bych se nebál. Popravdě i když je to zvláštní se zdá že město sem vodí celkem originální osobnosti. Proto se málokdy stane že by tu byly dvě zpěvačky, knihovníci nebo třeba co já vím stavaři. Je to samozřejmě složitější matematika ale obecně to platí.“ Mluví a jede po hlavní ulici. Cesta netrvá dlouho a zastaví.
„Tak jsme tady. Kdybych neměl služební auto dalo by se to bez problémů dojít pěšky. Jenže takhle ho chci mít raději poblíž. Kdyby něco.“ Pokývne na budovu, u které jste zastavili.
 Dvoupatrová budova jakoby dýchla úplně jiným místem. Nápis na vývěsním štítu Cock & Bull English Pub to vysvětluje dostatečně. Kdyby to nestačilo na budově vlají vlajky Anglie. Skrz výlohu je vidět dovnitř i když se ještě nesvítí. Vypadá to na pěkný bar spojený s pivnicí. Dost prostoru pro popíjení i vystupování. Dokonce se zdá že vzadu je něco jako pódium.
„Harry pochází z Anglie.“ Vysvětlí Noah. „Má tokové vlastenecké sklony a tady si je realizuje. Zase máme pravou tamější hospodu a ve sklepě si vaří dokonce vlastní pivo. Ale je Cock a porter je Bull. Kromě toho se za poslední léta obnovila i solidní nabídka drinků. Nedlouho potom co se tady objevil se mu narodila dcera. Ta už je plnoletá a rozhodla se tatíkovo království trochu zmodernizovat. I když občas bručí je rád. Vždycky se bál, co se s barem stane až už tu nebude.“ Dodá až překvapivě hodně informací kolem poměrů v baru.
„A co nevyděsili tě ti dva něčím nebo tak něco?“ Zeptá se jakoby mimochodem a přijde k postranním dveřím u kterých je zvonek se jménem Taylor. Zazvoní a čekáte.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Krok za krokem Před Jitterbug Coffee „Jasně už chápu, co tě žere.“ Povzdychne si Lucas, a ještě si ubrouskem otírá zbytky majonézy od pusy. „Hele můj nápad to není. Postupné uvolňování informací. Vem si ale sebe. Nechtěl jsi uvěřit tomuhle místu, a to tyhle věci znáš. El je výjimka v tom, jak dobře to vnímá. Prostě je nechceme hodit rovnou do hluboké vody. Navíc jedničky, co sem přijdou nejsou jedničkami dlouho. Většinou se tady v nich probudí něco latentního, co předtím buď nevnímali nebo brali jako souhru náhod.“ Hodí ubrousek do odpadkového koše.
„Prostě je seznamujeme postupně. Ideálně s někým, kdo je jiný tak aby se to nedalo popřít a zároveň ne nijak děsivý. Jen až se trochu dostanou z prvotního šoku. U El to půjde rychle. Vypadá, že se aklimatizuje snad rychleji než kdokoliv, koho jsem viděl. Pokud to není dobře nastavená maska.“ Zapřemýšlí a tváří se trošku bezradně. „Většinou do týdne nováčci na jedničce vědí všechno. Souhlasí s tím i obyvatelé Old Pine, kteří jsou čtyřky a pětky a nastupují tak do dobrovolného domácího vězení.“ Dodá.
„Hele mám tě pořád na starost.“ Dodá nejistě. „Vím, že to nejde podle plánu ale… knihovna je v budově radnice. Stejně jako policejní stanice. Pojeď se mnou a jdi tam klidně sám. Já se stavím v kanceláři a dám ti prostor. Tam nahoře je klid. Co ty na to?“
|
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Svatyně
„V Evropě už bych byl dospělý,“ odpovím na Aviny obavy ohledně věku. Jaké zákony tady dodržují a jaký v nich je přesně rozdíl, netuším, ale… Evropská vlajka by mohla hrát v můj prospěch. „A říkala jste, že to tady nehraje takovou roli. Nalili by mi tady pivo?“
Ta nečekaně klukovská otázka mě překvapí, až se mi krok zaškobrtne. Zpomalím na cestě po schodech. Původně jsem měl v úmyslu položit otázku spíše ve smyslu zdejších zvyklostí a právního systému, ale… nikdy jsem nepil. Většina lidí v mém věku už zkušenost s alkoholem má, rodiče jim dají ochutnat, ale v Chrámu něco takového nepřipadalo v úvahu. Chtěl bych ochutnat pivo? Ano. Ano, myslím, že bych chtěl. Zjistit, jak chutná svoboda…
… jak vypadá, ostatně vím, a přesně to najdu za dveřmi Knihovny Old Pine. Na rtech se mi rozlije bezděčný úsměv. V Chrámu jsem strávil většinu času zahrabaný mezi knihami, ale s tímhle se to nedalo porovnávat. Je obrovská. Pravda, pro někoho z velkého města by asi nebyla nikterak zajímavá, ale… pro mě je.
„Těší mě, pane Wilsone.“ Natáhnu k němu ruku, pak se zarazím a pokud ji slepý muž nějakým zázrakem nepřijde, nechám ji zase poklesnout s trapným pocitem na hrudi. „Vaše svatyně je opravdu nádherná… Moje první zastávka ve městě. Děláte dobrý dojem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Jasně, v pohodě, zní to... víceméně smysluplně. Já bych se asi vztekal, ale beru, že každej jsme nějakej a v nějakém širším průměru vám to asi sedí." Nevím, proč to říkám, když si to nemyslím - nebo vlastně myslím... sám nevím. Nejspíš kolem sebe kope moje vlastní traumátko. Ale klídek, Dantííí... týden není osmnáct let a lidi fakt nejsou nejpružnější. Ani ty nejsi. "Nemám vám rovnou poděkovat za důvěru? Nechat nás tam samotný..." Nejde to neříct bez jisté ironie. Mám totiž dojem, že to spíš nedomysleli. A nebo mám "pan odpovědný" napsáno na čele a pak bych se měl jako správný svobodomyslný umělec rovnou hluboce urazit. Ale Eli je vážně opravdový zázrak - jestli se samozřejmě za pár dní nezhroutí, až se hráz provalí. "Jen se musím ptát, co tím pádem nevím a budu teprve zjišťovat já," pokrčím rameny. "Takže na radnici? Pěšky, nebo popojedem? To není, že bych tě měl plný zuby," zakřením se na něj. CC má to kafe vážně dobré. Až uvidí, co kreslím, asi její dark dušička spáchá sepuku, ale třeba bych mohl zkusit něco i v temnějších odstínech, ať jí to ladí do stylu. "Jen mi přijde, že poflakovat a dumat nad nesmrtelností chrousta můžu stejně dobře sám - a neotravovat tě." Vidíš? Taky to umím. "Jak dlouho se vlastně předpokládá, že mě budeš mít na starost?" zeptám se. "Mmm, ptám se pro kamaráda," neodolám, "ale vlastně mi není jasný, co vlastně přesně znamená... jít podle plánu? Kde bychom podle něj v téhle chvíli měli být?" Vlastně jsem doopravdy zvědavý, jaké notičky dostal. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Vzhůru do baru Před barem Cock & Bull Pár měsíců? Tak to tu nebude až tak frekventované, jak jsem se bála. S takovou by to tady ostatně bylo za chvíli plné, pokud se tu ostatních nějak... nezbavují. Ovšem jediné úmrtí, o kterém vím, bylo z vysokého věku, takže to bude dost nepravděpodobné. „Zajímavé.“ Dodám nezvykle stručně na konec Noahova vysvětlování. Celé to vlastně dává až podivný smysl. Podivný v tom smyslu, že je to samostatné město uprostřed mlhy, kde je o lidi přesto dobře postaráno a i jejich výběr je prostě jako na objednávku. „Hmmh, zní mi to trochu jako zoo. Tedy dobře vedená samozřejmě.“ Nemůžu se než hořce nezasmát téhle představě. Motor auta se ani nezahřeje, protože jedeme pár minut, než opět zastavíme na straně silnice. Budova vedle nás působí nápadně a při tom útulně. „Další Angličan. Vidíš, to jsem se chtěla zeptat. Nabíráte sem lidi z celého světa? Nebo jen ty, kteří se ocitli na půdě USA?“ Zázračně si vzpomenu na jednu z mých mentálních poznámek. Výloha je prosklená, takže hned začnu zvědavě nakukovat dovnitř, zatímco Noah vysvětluje, kde to vůbec jsme. „Drinky, pódium, domácí pivo? Tohle zní jako populární místo. Být na trip advisoru, tak by tu lidi stáli fronty.“ Ustoupím zase o krok od skla, kde začne zase pomalu mizet zamlžené kolečko. „A čím by mě vyděsili? V každém městě je nějaký podivín a neříkali nic zvláštního...“ Zkoumavě si prohlížím Noahovu tvář a mám opět pocit, že mi něco důležitého uniká. „Proč se ptáš?“ Slyším tlumený zvonek z podniku, ale nespouštím oči z Noaha. „Něco mi uniká, že?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Výhoda pro čaroděje Před radnicí „Hele v pohodě nic se neděje. Kousky skládačky tohohle města do sebe umí zapadat pomalu a většinu opatření vysvětlí až čas.“ Povzdychne si Lucas. „U tebe je to jiný. Jsi už probuzený, co se tvých schopností týče. Chápeš proč a jak některé věci fungují a netrefí tě šlak, když uvidíš něco jako je Adras. Tajemství netřeba. I když chápu že bych tohle přesně řekl, kdybych ti něco tajil. No uvidíš sám. U tebe to prostě není o tajení, ale všechny magické komunity jsou tajemné jako hrad v Karpatech.“
„Popojedeme.“ Dodá a nastoupí do auta. „Jsem rád že ti nelezu krkem. Neboj se, ale že by to nepřišlo. Zkušenosti mluví za vše.“ Nastartuje a vyjede po Hlavní ulicí.
„Co si myslíš že mám lepšího na práci?“ Ušklíbne si a zahne z Hlavní do čtvrti, která působí starším dojmem. Domy tu nejsou tak moderní a uličky užší. Vypadá to jako historické centrum Pine. „Jinak bych seděl na stanici a hrál si s telefonem nebo kličkoval minovým polem na počítači. Není to špatné, ale zítra je taky den.“ „Plán není o konkrétních místech. Jen o pomalém vysvětlení, jak město funguje. Zjištění něčeho o tobě a pomoc se usadit, alespoň trochu.“ Zastaví u dvoupatrové budovy s věžičkou. Její špici zdobí ukazatel větru. Kolem roste zeleň malého parku. Nad vchodem je trojice vlajek. Americká, Evropská a poslední která musí být přímo Old Pine. Je bílá a na ní pět hvězd, pod nimi starý uschlý strom, jehož větve ční k hvězdám jako pařáty.
„Spíš jsme takoví moderátoři prvních setkání. Dovedeme nováčky tam kde je to zajímá a představíme je místním. Pro větší klid obou stran. Pokud by se tu třeba objevil vlkodlak a šel na návštěvu na farmu se podívat na ovečky… no řekněme že by z toho nebyl klidný nikdo. Když se situace trochu uklidní necháme nováčka na pokoji. Je to prostě individuální. Ava se s mou maličkostí tahala třeba téměř měsíc. CC byla v pohodě po prvním dni.“ Pokrčí rameny a skončí s vysvětlováním.
„My o vlku.“ Řekne, když vyleze z auta a podívá se na auto šerifa na parkovišti. Stejné jako jsi viděl před motelem. „Vypadá to, že Ava už je tady. Naproti tomu Liam bude u Adrase protože jeho vůz tu očividně není. Před ní fakt ani slovo o masce. Má s Dětmi lesa doopravdy nehezké zkušenosti.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Muž co vlastní knihy Knihovna „To je pravda. Věk není navíc jediný znak dospělosti. Podle toho, jak mluvíš ji v sobě máš víc než dost. To, jestli by ti nalili pivo je dobrá otázka. Záleží asi právě na tom, jak jim sedneš. Alkohol se dá sehnat u CC a ta asi jo. V baru záleží. Majitel je starý Angličan. Ten by se asi trochu cukal. Jeho dcera je mnohem mladší a otevřenější. Ta si myslím že by kývla.“ Vysvětlí se zaujetím tématem takovým že si ani nevšimne tvého zastavení. „Prostě se tu věk tolik neřeší. Navíc u lidí s nadáním je to často doopravdy jen číslo.“
„I mě Samaeli.“ Zastaví se muž několik kroků od vás. „Cítím z tebe, že je kolem celkem narváno.“ Prohlásí s úsměvem a hlasy se trochu zaškobrtnou. „Richard je něco jako médium.“ Vysvětlí Ava. „Navíc umí pracovat se vzpomínkami a vjemy.“ „Ano. Ava mě musí hned prozradit.“ Přejede konečky prstů po hřbetech knih po své levici. „Těší mě, že se ti tu líbí. Tahle knihovna je letitá práce a můj odkaz pro Pine. Není většího bohatství než knih. Ne nadarmo Kafka řekl že mnoho knih je klíč k neznámým komorám v hradě vlastního já. Co tě sem ale vlastně přivádí že jsi si mou knihovnu vybral jako první místo?“ Se zájmem se zeptá na zřejmou otázku.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Babské povídačky Cock & Bull „Brrr. Zoo je celkem děsivá představa.“ Otřese se celkem vážně Noah. „Nejsi, ale první, koho to napadlo. Nicméně o tom nechci zase tolik přemýšlet. Mám raději věci podložené fakty. Tyhle depresivní dohady nejsou pro mě. Až uvidím důkazy o tom, proč je Pine takové, jaké je budu se s tím snažit vyrovnat. Do té doby raději dělat že nevím což je pravda.“
„Co vím tak každý, kdo se tu ocitne je Američan nebo na její půdě alespoň přebýval, když ho to sem přeneslo. Víš, ale jak to je USA je zemí imigrantů, kteří mají kořeny a kulturu z různých světových stran. Podle toho to i vypadá. Zase díky tomu máme jistou rozmanitost.“
„No, to nic.“ Odvětí uklidněně ale trochu nejistě. „Hele každý město má svoje vyprávěčky a tajemné historky. Old Pine vzhledem ke své podstatě je v tom trochu na steroidech. Prostě se tu už několikrát objevili fakt divní lidé. Proto jedničky až pětky. Někteří lidi, co tu žijí jsou taky docela podivínští. Nepochybně je časem potkáš ale není třeba spěchat. Dětské krůčky.“ Mrkne.
To už se dveře otevřou a v nich stojí starý muž. Na sobě má džíny a černou košili. Vlasy i vousy má bílé a oči hnědé. Nos jako skobu vypadá trochu melancholicky. Když ale Noaha uvidí na tváři se mu rozlije úsměv. „Už jsem si říkal, koho to sem čerti nesou.“ Potřese mu pravicí. „Koho mi tu vedeš pravá ruko šerifa.“ Usměje se i tvým směrem, když si tě všimne. „Ahoj Harry. Promiň, že rušíme tak brzy. Tohle je El je tu nová a chtěla se podívat na tvůj podnik a něco se poptat. To bys totiž nevěřil, co hledá.“ Mrkne Noah tvým směrem, když pustí mužovu ruku.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Šlak mě netrefí, ale nelidí jsem ve skutečnosti potkal strašně málo. A nikoho jako je Adras," pousměju se, když se mi vybaví ty laskavé oči. "Jsou tu upíři?" nemůžu se nezeptat, protože na ty jsem nikdy opravdu neuvěřil. "A kentauři?" zatvářím se nevinně. Na ty jsem taky nikdy neuvěřil, ale z důvodů spíše anatomických. I magie musí dávat smysl! Dobře, nemusí, ale měla by. "A co víly? Smí se jim člověk představit?" Chtěl jsem to říct jako srandu, ale vlastně... Ten bestiář by to vážně chtělo. Že nemá nic lepšího na práci mě úplně netěší a při představě, že bychom spolu strávili příští měsíc, nebo i jen týden, dostávám osypky. Nejpozději zítra si musím najít vlastní byt a zamávat mu před nosem umístěnkou. Tomu říkám motivace! Ať mi ho poslal do cesty kdokoli, byl buď šílený, nebo neuvěřitelně rafinovaný. "Simtě děláš, jako bys byl kdo ví jaká příšera... kolik to tady má vlastně obyvatel, řádově?" Na tohle odhad vážně nemám. Radnice vypadá maličká a představa města se zase smrskává spíš do městečka. "A musím přiznat, že ještě jedna věc mi dost leží v hlavě. Ti nespolupracující, co jsou odpojení od zdrojů... ti se prostě nechají umřít hlady?" Zabouchnu za sebou dveře auta, dojde mi, že jsem tam zapomněl kelímek od kafe, ale strkat hlavu do toho popelníku se mi znovu nechce. Může tam aspoň chvíli házet vajgly... Protáhnu si záda a zjišťuju, že jsem vlastně vážně zvědavý na toho třetího případa. Po zdroji informací šel rychleji než já, což nebyla extra vysoko nasazená laťka, ale stejně to cením. Ono mít s kým probírat teorie je vždycky rychlejší cesta kupředu, než se prokousávat sám. "Nezmíním před Avou nic, když myslíš, že je lepší, aby do toho pak vlítla nepřipravená, než když bude vědět, že se něco chystá," řeknu a vlepím si pomyslný pohlavek. "Eeee... promiň. Ještě jedu na vlně 'hlavně mi nic netajte, štve mě to'. Navíc v tom jsi nevinně, vždyť mi odpovídáš a to všechno - jsou to jen takové... relikty z dřívějška. Špatný zkušenosti." Zrovna jemu tohle začít vykládat... nezajímá ho to, ani si to rozumně nepřebere. Měl bych po něm přestat chtít víc, než může dát, prostě ho nechal ukázat co je třeba, a najít si ten ateliér. Ten jsem si přál snad odjakživa, určitě se tu vhodná půda najde... moment, ale nechci se pouštět do malování jenom proto, abych pro něj měl alibi? Asi je to fuk. Stejně teď mám v hlavě guláš. Motá se mi chtít, muset a měl bych; frustrující touha být užitečný a uvěřit, že takový mohu být i tehdy, když budu dělat co dělat chci. A do toho ta zavilá neochota přijmout vnucená pravidla. Což je taky srandovní, protože já s pravidly problém ani nemám... ale... Guláš. Měl bych zavzpomínat na Eli a trochu toho pohodového si z ní znovu vzít. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Večerní program Jitterbug Coffe „Jasně chápu. Budu tyhle svoje teorie zralé tak akorát na Věřte nevěřte držet na uzdě. Je pravda, že ne všem by se to muselo líbit.“ Stisknu rty a trochu nejistě přešlápnu. Je fakt, že bych s tím fantazírováním měla přestat, aspoň do zítřejšího večera, kdy se třeba dozvím i šílenější teorie podpořené litry poctivé kávy. „Dobře, tak je to, jak jsem si myslela.“ Kývnu pak o něco jistěji na zmínku o výběrovém sběru Američanů. „Tady už nikdo stejně propadlá víza řešit nebude.“ „Tak to jsem zvědavá, co budu říkat, až potkám nějakou tu vaši pětku. Necháváš to vždy vyznít tak tajemně… Já myslím, že to tak hrozné nebude. S každým se dá vyjít. Nějak. A pokud tu všichni žijete pospolu, tak se holt i ti podivíni nějak začlení. No ne?... Hmmm, dětské krůčky? Už jsem ti říkala, jak jsem rodičům hned v roce utekla k sousedům?“ Zasmála jsem se. „Dej si pozor na to, co si přeješ.“ Šťouchnu do něj jemně ramenem, zjevně pobavená zase nějakou představou, co se mi honí v hlavě. V tom se ale otevřou dveře a naše čekání skončí. Muž, který nám otevře se mi skutečně hodí na majitele hospody a nebo starého zasmušilého strážce majáku z nějaké depresivní knihy. Přesto tuhle představu hned rozbije jeho úsměv a přátelské chování k Noahovi. „Zdravím, El.“ Natáhnu k němu ruku a ucítím jistou nervozitu, když je pozornost obou mužů stočena mým směrem. Se CC to bylo o tolik snazší, když byla prakticky moje vrstevnice. „Jo totiž… Všimla jsem si, že tam vzadu máte pódium… Víte, chtěla jsem se zeptat, máte tu hodně nabitý večerní program? Nehodila by se vám tu příležitostně živá hudba?“ Věnuji Harrymu široký úsměv a doufám, že to není ten typ, co je na přátele fajn, ale k ostatním se chová jako ten depresivní strážce majáku. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Pravidlo č. 1: Nenaser knihovníka. - Neil Gaiman Když Richard Wilson promluví, úsměv mi zamrzne na rtech. Tohle byl omyl. Neměl jsem sem chodit. Zatraceně. Nechal jsem se sem dovést jako jehně na porážku. Nedával jsem pozor. Proto mě sem Ava vzala? Ne, ne. Klid. Chtěl jsem do knihovny. A chtěl, nebo mě celou dobu vedla za ruku ona? Lhala mi? Manipulovala se mnou? Byť se mi svaly zatnou, přinutím se dokončit ladný pohyb napřažené ruky. „Co cítíte?“ zeptám se ostřeji, než bych rád. Klid, Same. Hlavně klid. Ten chlap nic neví. Maximálně cítí jenom těch pár Hlasů kolem, to nic neznamená. Ustoupím do strany. Naoko zaujatě vykročím k nedaleké polici knih, ale ve skutečnosti si snažím vytvořit prostor od Avy i od Richarda. Ať už se tu děje cokoliv, nelíbí se mi to. Ten chlap se mi nelíbí… Médium je nebezpečné, ale předpokládám, že by se mě musel aspoň dotknout, aby se dostal k mým vzpomínkám. To nesmím dopustit.
„Zajímá mě historie města… a jeho geografie,“ odpovím upřímně. Nebo alespoň ne neupřímně. „Rád bych tohle místo poznal blíže… a pochopil nejenom jeho přítomnost, ale i minulost,“ a budoucnost, když už jsme u toho, ale svěřovat se mu se vším, rozhodně nehodlám. Natož proč mě zajímá historie města. „Hledá. On hledá,“ zašelestí mi za zády – a místo toho, abych se Hlasy pokusil utišit, zabodnu pohled do knihovna. Slyší je? „Hledá ho. Ššš! Neříkej jeho jméno, uslyší tě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Představí se sami, možná Před radnicí „Adras je vskutku výjimečný. Co jsem slyšel jeho rod vymírá. Vlastně sám neví, jestli za tu dobu, co je tady ještě nějací další satyrové zbyli. Kupodivu mu na to otázku zatím nikdo z nově příchozích nebyl schopný odpovědět. Vypadá to, že byli dost tajemná banda.“ Vysvětluje Lucas.
„Hele je to takové nepsané pravidlo. Neříkej ostatním, co jsou zač pokud o to sami nestojí. Pro hodně z nás je to docela osobní. Prostě počkej a budeš překvapen co tu všechno je.“ Podívá se tajemně až to trochu přehrává. „Víly? Ty snad ne. Můžu říct, že co jsem o nich slyšel jsou to pěkní vyšinutí blázni. Ještě by celou tuhle milou komunitu rozbily až by běhaly po ulicích a kradly děti nebo nelogicky překrucovali všechno co se děje. To by nám ještě chybělo.“ Otřese se jako by na něj sáhla smrt.
„Jinak to možná tak nevypadá ale je nás přes dva tisíce. Prostě klasické maloměsto. Co se týče těch, co se nepřizpůsobují… prostě si musí najít obživu jinak.“ Nezdá se, že by mu to téma bylo zrovna příjemné. „Stane se z nich něco jako bezdomovci. Žijí z toho, co najdou. Občas i v lese kde roste kdeco. Navíc jezero je celkem bohaté na ryby. Naštěstí jich ale není tolik jak by se mohlo zdát.“
„Hele to není o tom a chápu že tě to tajnůstkářství nebaví. Nicméně má s Dětmi krvavou historii. Jakože hodně.“ Zatváří se nešťastně. „Je to pěkně děsivá ženská. Navíc není jen zástupce šerifa ale taky jeho žena. Pokud jí to někdo řekne bude to Liam. Možná to už ví. Jenom se prostě nechceš připlést do manželské přestřelky. Já určitě ne. Hlavně když jsou oba prakticky moji nadřízení.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Muž co vidí Knihovna „Cítím.“ Richard nakrčí nos a nasaje z hluboce vzduch. „Cítim kolem tebe neklid. Spoustu vířících… lidi? Ne to není přesné. Něco jiného. Nevím. Je to energie. Nic víc. Šel bych hlouběji ale to nedělám bez svolení nebo pokud to není absolutně nutné. Promiň nechtěl jsem tě vystrašit chlapče. To ta má huba prořízlá.“ Ruce složí na hůl a nehnutě stojí.
„Co se děje?“ Těká mezi vámi pohledem Ava. Zdá se překvapená. „Jaké energie, co?“ „Ale drahá.“ Promluví k ní knihovník klidným hlasem. „Copak nevíš že tajemství kolem našich schopností jsou jen a jen na nás abychom je odhalili druhým. Ne každý dá svolení o nich mluvit veřejně jako já. Och, omluv mě. Zapomněl jsem, že kancelář vždy vyzvídá od nováčků, dokud se neosmělí.“ Je vidět že si ji tak trochu dobírá. „Jdi do háje Richarde.“ V jejím hlasu není zloba. Jen přátelské škádlení. „Víš, že potřebujeme vědět co nejvíc. Ne ale víc, než je každý ochotný říct.“ Otočí se na tebe.
„Historie je klíč k věcem, co jsou i budou.“ Pokývne Richard a nedá se říct, jestli sleduje tvou myšlenku nebo jde o náhodu. „Mám tu mapy, historické knihy i zápisky důležitých obyvatel. Vlastně je toho hromada. Pokud chceš půjčím ti cokoliv, ale je toho doopravdy hodně. Máš něco konkrétního, co tě zajímá?“ „Pozor na hlavu. Umí krást, půjčovat a přenášet. Pozor na ruce. Pozor na myšlenky. Nevstoupí bez dovolení, ale přesto může vstoupit, pokud bude chtít… Zní ti v hlavě při pohledu na Richarda. Nezdá se, ale že by se při znění tvých nových známých cokoliv změnilo v jeho postoji.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vítejte umělce Cock & Bull „Lidi jsou k těmhle věcem občas dost nedůvěřiví.“ Zašklebí se. „Nikdo ti za ně ale hlavu neutrhne, je ale fakt že jsme kvůli nim začali organizovat ty sedánky v kavárně. Konspirační teoretici se tam vyřádí mezi svýma a ty co to nezajímá mají klidnější život. Zase tam určitě ocení tvůj nápaditý přístup.“
„Jo jediné vízum, co je vyžadováno je to, co dostaneš, když se objevíš v motelu. Pak se nikdo neptá, co tady děláš. Celkem logicky.“ Na tvé šťouchnutí se mile usměje. „Dobře, tak možná prostě pomalu. Uvidíš, že tu nikdo není vyloženě špatný. Někteří jsou komplikovanější, než jiní ale není to žádná hrůza. Jasně najdeš lidi, které nebudeš moci vystát ale to všude.“
„Jak už bylo řečeno Harry.“ Přijme majitel hospody ruku s pevným stiskem. Nicméně ne nepříjemným. „Živá hudba říkáš?“ Je vidět že v očích se mu rozzáří plamínky. „Pokud jsi alespoň trochu dobrá začnu věřit, že Noah mi přivedl zázrak. Jasně že něco takového ocením! Co vlastně hraješ?“ Nadšeně pokračuje a vytáhne z kapsy mohutný svazek klíčů přidělaný řetězem k opasku. Začne šramotit v zámku.
„Proč se rovnou nepodívat dovnitř?“ Dodá, když otevře prosklené dveře. „Dámy první, vítám vás ve svém království!“ Zevnitř je cítit pivo ale i jídlo. Mořené dřevo a čistící prostředek vonící po citrusech.
„Sakriš, až tohle uslyší Harper zcvokne se štěstím.“ Ušklíbne se na Noaha.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Nechvalme dne před večerem Cock & Bull „Jasně, to je prostě všude.“ Přitakám Noahovi a nemůžu si než nevzpomenout na jeho extempore se Lucasem. Je to prostě všude. Přesto jsem ráda, že ho ta špatná nálada pomalu opouští. Když už nic jiného, aspoň mu ten pracovní den zpříjemním, jak jen budu moct. Stejně mu to dlužím za to, jak kolem mne běhá. S Harrym si stiskneme pevně ruku. Je fajn vidět, že ji nepodává jako nějaká leklá ryba. Stisk ruky o lidech hodně vypoví a Harry aspoň dle něj působí jako rovný chlap. Když už tedy ne depresivní strážce majáku. Zaženu tuhle představu z hlavy. „Zázrak? Hah, ještě bych s hodnocením počkala, než vůbec bude co hodnotit. Zatím mi tu všichni věří, že zpívat dovedu, ale ještě nikdo neověřil, jestli to není jen moje zcestná představa.“ Pronesu tajemně, ale i tak se mi objeví trochu ruměnec ve tvářích. Na takovou všeobecnou chválu a koncentrované nadšení z mého koníčku nejsem až tak zvyklá. „Tak většinou takové ty pomalejší, nevtíravé kousky. Hraji sama, takže se i sama doprovázím. To dost omezuje možnosti. Nejčastěji to zvládám na akustickou kytaru, nebo klavír. Žádný heavy metal, nebo punk ode mě tedy nečekejte. Pohodové písničky, akustické covery známých kousků a sem tam vložím něco z vlastní tvorby. Takže nic moc underground, ale dobře se to poslouchá... Aspoň to rtedy lidi říkají.“ Dodám střídmě a lehce se pousměji. Když Harry nabídne, že nás vezme do svého království, jen nadšeně přikývnu a dle vyzvání se první prosmýknu dovnitř. Nasaji vůni podniku, která je i v tuhle hodinu příjemná. Je vidět, že to tady pravidelně žije, a tak zde většina vůní, tak typických pro večerní posezení, zůstává i přes den. „Tedy… moc pěkné. Já vlastně… Vlastně jsem nikdy nebyla v britském pubu.“ Otočím se na patě k Harrymu s Noahem. „Hmmh, zahrála bych něco, ať nekupujete zajíce v pytli, ale jsem tu jaksi, bezprizorní.“ Rozhodím rukama v omluvném gestu. Jasně, dalo by se dát něco a capella, ale to prostě nevyzní tak dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Div neprotočím panenky. Dozvědět se o upírech víc mi zřejmě není souzeno. "Neptám se na adresy, ani se nebudu dožadovat, aby nosili placku s červenou kapkou na klopě. V zásadě mě zajímalo jenom jestli existují," pokrčím rameny, ale víc se z něj dostat nepokouším. Až bude mít některý dost hlad, nebo si všimne, jak jsem podobnej strejdovi Brianovi, jistě se to dozvím. "Dva tisíce..." zopakuju zamyšleně. Tak to je ještě méně, než jsem čekal, a není to velikost, kterou bych v představách dokázal snadno podchytit. Rozhodně je to... málo. Kdepak umělecká, vědecká, či jakákoli jiná komunita: pár jednotlivců. Na školu mohu zapomenout a knížky o místních pamětihodnostech nebudou nijak systematické. Možná se myšlenky na průzkum mlhy přeci jen vzdávat nebudu. Zamrkám a přehraju si posledních pár vět. Aha, nepřizpůsobiví! Měl bych dát šanci své roztržitosti a na patřičných místech občas něco zapomenout. "To ti asi dlužím omluvu," kouknu na něj pobaveně, "v tomhle množství lidí, a když je úřad šerifa rodinná záležitost, vás fakt těžko něco zaučí do pořádného zástupcování. Takže Děti lesa jsou něco jako Voldemort. Příliš děsivý třebas jen na otázky. Neexistuje třeba nějaký spis, že bych tě nemučil vyptáváním? Hele, jaká je tu vlastně struktura náčelníkování? Starosta a tak?" Hmm, že bych se stal starostou? Pár let pilné práce... ech, to tak. To by chtělo trochu jinou úroveň magie... a taky ambice by to chtělo, a skutečný zájem... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Fantastická zvířata a kde je najít Před radnicí „Dobře, chápu.“ Zastaví se Lucas mezi dveřmi, zase je zavře a spiklenecky se na tebe podívá. „Nic jsem neřekl ale upíra tu máme. Možná je to upírka, kdo ví.“ Řekne jako nevinnost sama. „Víš tyhle bytosti jsou fascinující. Hodně jsem o nich četl. O všech. Nikdy jsem mimo Pine nikoho takového nepotkal.“ Začne mluvit s jistým zájmem u něj nevídaným. „To, jak se prolínají s lidskou kulturou na úrovni lidové slovesnosti a příběhů. Přitom jsou tak jiní a v něčem stejní jako v příbězích. Třeba Adras všechny ty mýty o satyrech. Třeba jeho rohy jsou docela lehké na rozdíl třeba od berana. Vůbec neslouží k tomu, co u zvířat. Stejně má ale jiné svalstvo na zádech, aby mohl chodit vzpřímeně. Stejně tak na těch jeho kozlích nohou. Taková vlkodlačí transformace. Zázrak. Spojení fyziologie s magií na nejvyšší úrovni… promiň, vypadám jako magor co?“ Zastaví se náhle až překvapeně jak se rozpovídal.
„Možná se to nezdá jako tolik ale vlastně je to víc než dost. Hlavně s našimi specifickými odlišnostmi.“ Pokývne pak hlavou na tvou další otázku. „Hlavní slovo má starosta. Šerif s ním úzce spolupracuje. Když je nějaké důležitější rozhodování demokraticky se hlasuje. Něco jako referendum. Jinak je to tu celé hodně komunitní. Při tom, kolik nás tu je se zná hodně lidí osobně a vůbec. Proto jsou Děti něco jako Voldemort. Protože je to něco, co vzešlo z vnitřku naší sluníčkové komunity. Kroky, které lidi z Pine podnikly byly těžké a shodli se na nich. Nicméně proto se o nich neradi baví. Pokud je kancelář prázdná… asi bych ti mohl ukázat složku. Pokud se to nikdo nedozví snad mě Noah nebo Liam nezaškrtí.“ Řekne nakonec zamyšleně.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kytara Cock & Bull „To zní vlastně jako něco, co se sem přesně hodí.“ Pokývne hlavou Harry, zatímco zajde za bar a rozsvítí světla. Se zablikáním se bar probere k životu. Je vidět že bar je z masivu a jsou na něm vyřezaní kohouti a býci. Přesně podle názvu místa. Výčep vypadá čistý a za ním je vitrína kde jsou jak sklenice, tak lahve s tvrdým alkoholem. Lednice je pak plná nealkoholických nápojů a lahvových piv. „Navíc pokud to nezní úplně jako když někdo tahá kočku za ocas zdejší lidé to ocení.“ Mrkne na tebe.
„Povím ti tajemství.“ Harry se tajemně usměje. „To většina lidí z Pine. Takže si můžu dělat téměř co chci a všichni budou myslet že jsou v autentickém britském zařízení. Když řeknu že všude v domovině visí na stropě diskokoule budou mi to věřit.“ „Jen si dělej legraci z nekulturních Američanů.“ Řekne žertem Noah. „Pravda je taková že všichni víme že by ti hrdost něco takového nedovolila. Jedině pokud by to nechtěla Harper. Kde vlastně hezčí polovina majitelů je?“ „Drzoune. Má milovaná dcera vyjela na farmu. Chtěla tam sehnat nějaké čerstvé věci a prohlédnout si zvířata. Víš, jaká je.“ Je vidět že Harry mluví o své dceři s hrdostí v hlase. „No každopádně. Něco zahrát? Skvělý nápad! Skočím pro kytaru. Klavír sice nemám ale ta stará potvora tu bude.“ Luskne prsty a odejde do zázemí baru. Po chvilce se vrátí se starým, ošoupaným černým pouzdrem. Položí ho na bar, cvakne otevíracím mechanismem a vytáhne starou ale pěknou kytaru. Tu ti až s náboženskou úctou podá.
„Možná bude potřebovat naladit. Ladička a náhradní struny ale ve futrálu jsou.“ Mrkne na tebe. „Dáte si něco k pití, než se do toho pustíš?“ Zní až napjatě. „Pro mě jen Colu.“ Odvětí Noah a Harry se vydá k lednici, aby mu podal nachlazenou lahev.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Kdo ví," musím se zasmát nad možná-upírkou. Ha! Tak přeci. Jen počkej, tobě se podívám na zoubek. Nejlépe přes rentgen, když mě necháš. Když už jsem se tvářil, že žádné další informace loudit nebudu, tak další otázky spolknu, ale stejně, safra... funguje tu dobrovolné dárcovství krve, nebo se každé ráno probudí s několika pytlíky A-negativní v lednici? "Moment, jak to dělají noční tvorové, ti ve dvě v noci prostě taky na chvíli usnou?" napadá mě, "že by třeba vlkodlaci při úplňku dokázali vypnout si ani nedovedu představit..." Mám prostě talent pokládat důležité otázky. Ale aspoň v tom nejsem sám! "Jestli jsi magor, tak jsme v tom dva," ujistím ho. "Celou dobu, co jsem koukal na Adrase, jsem nemyslel na nic jinýho." Vlastně poprvé mi připadáš docela normální, mohl bych mu říct, ale tuším, že by to asi dvakrát neocenil. "Dost doufám, že o takových věcech v knihovně něco najdu." Pak že tě nic nezajímá. Stejně na takové lidi doopravdy nevěřím. "Nezkoušel jsi provádět přímo nějaký průzkum?" Nad množstvím lidí můžu jen rozhodit rukama. "Je to hodně, ale bez dotací zvenčí by šlo o problematicky udržitelnou společnost, myslím. Aby se udržela nějaká civilizační úroveň. Nemám teda úplně představu o možnostech magie, ale stejně si myslím, že by to začalo hodně upadat. Chyběli by odborníci. Ale dovedu si představit, jak velký klady má komunita při tak třaskavé směsi všeho a všech... prosím," podržím mu dveře. "Už jsi mě napínal dost, abych na ten spis byl vážně zvědavý." I když začínat tím nejhorším by mi mohlo poněkud zkreslit obrázek o tomhle místě, ale na druhou stranu... o New Yorku jsem taky dřív slyšel samé horrory a pak se tam bydlelo v pohodě... |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Ladička Cock & Bull Přesunu se k osvětlenému baru, skoro až automaticky. Nemůžu si než nevšimnout detailních dřevořezeb, které zdobí bar. Skutečně to je to tu doladěno do každičkého detailu. Opřu se loktem o bar a prohlížím si zbytek podniku. Rozhodně se musí nechat, že tohle městečko má k nějaké apokalyptické verzi světa daleko. „Hah, to je pravda.“ Musím souhlasit s Harrym. „Ačkoliv mám pocit, že dnes tu nějaký Brit přibyl, tak by to možná alespoň před ním neprošlo.“ Vzpomenu si na Danteho povědomý přízvuk. Pokud to nebylo dobře zahrané, také bych si tipla, že je to rodilý ostrovan. „Tady je i farma? Tedy… nečekala jsem, že je to tu tak velké.“ Skutečně je to jen malé město? Asi jsem si o tom udělala špatnou představu. Tím lépe. Viditelně zbystřím, když Harry zmíní kytaru. Že by nakonec Noah měl pravdu a něco se tu našlo? No uvidíme, jaký kousek to bude. Taky to může být něco tak pro děti na základní škole. Čekám, s čím Harry nakonec dorazí. Tmavé pouzdro ale naznačuje, že by mohlo jít o něco kvalitnějšího, a ne nějaký zaprášený kousek z hodin hudební výchovy. Ozve se cvaknutí a pouzdro odhalí svůj obsah. A je to opravdu pěkný obsah. „Tedyyy… krása.“ Převezmu s podobnou úctou a obdivným povzdychem kytaru od Harryho a přetočím ji, abych si ji prohlédla. Skutečně je to luxusní kousek. Kdo ví, po kom tu zůstala. „Jasně, to nebude problém.“ Usměji se a hned si z futrálu vytáhnu vše potřebné. Usadím se na vysokou barovou stoličku, opřu si kytaru o stehno a začnu zkoušet struny a pomalu ladit. „Hmm, na něco ostřejšího je zatím dost brzy, ale ocením zázvorovou limonádu, jestli je.“ Usměji se krátce na Harryho a opět skloním pohled ke kytaře. „Je to pěkný kousek. Ani není až tak úplně rozladěný. Jen vyměním tuhle strunu a trochu ji doladím…“ Mumlám, zatímco se barem ozývají různě vysoké tóny, jak zkusmo brnkám na struny.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Barové posezení Cock & Bull „No vida. Člověk tady už nemůže být ničím výjimečný.“ Řekne s hraným zklamáním Harry a natáhne se pro lahev zázvorové limonády. Položí ji i se sklenicí před tebe.
„No je nás tu přes dva tisíce. Farma je takový příjemný projekt. Jednak si díky ní připadáme víc samostatní a taky tam dost lidí jezdí, když si chce odpočinout od města.“ Vysvětluje Noah a popíjí Colu. „Zvířatům se tam očividně daří dobře. Navíc není nad domácí vejce a čerstvé mléko. Koně se zase využijí na vyjížďky po horách, kam se auto nedostane. Stejně tak po lese. Je to taková pěkná idylka.“
„Jsem rád že se ti ta kytara líbí.“ Usměje se hrdě Harry. „Bylo mi vždycky líto že tu leží ladem. Nikdo s hudebním nadáním tu ale už dlouho nebyl. Jen si dej načas abys ji dala do pucu. Počkám i když se nemůžu dočkat.“ Mezi slovy si z lednice vytáhne láhev s etiketou kohouta. Vypadá ručně kreslená a prohnaná kopírkou. Drží na skle bůh ví čím. Když jí otevře ozve se specifické zasyčení a lokne si z ní. Pak oba s Noahem čekají.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Ka-Ata-Killa Kancelář šerifa Tentokrát se Lucas doopravdy rozhoduje, zda odpovědět. Nervózně žmoulá klíče od auta, a nakonec se zdá že v něm zvítězí chuť se pochlubit znalostmi. „Je tu jedno místo. V lesích na severu. Několik akrů, kde je pořád noc. Říká se mu Ka-Ata-Killa. Neptej se mě, proč nebo jak vzniklo. Nicméně noční tvorové tam najdou útočiště. Měsíc tam stojí ale mění se podle cyklu tady venku. Takže i vlkodlak tam může najít co potřebuje, kdy potřebuje. Pine je prostě dobře vymyšlené na všechno.“ Vyhrkne informace jako by je v sobě měl problém udržet.
„Jo knihovna zásobená je. Richard se snaží nashromáždit do ní co největší množství věcí. Říká, že je to jeho odkaz pro Old Pine až už tu nebude. Je to zvláštní muž ale dá se s ním vyjít. Průzkum.“ Odmlčí se zaraženě. „Moc lidí mě nemusí, a ne moc rádi se mnou mluví. To moji zálibu v odhalování víc věci o lidech tady trochu komplikuje. Třeba to ale půjde líp tobě, když tě to taky zajímá. Zdá se mi, že na ně máš lepší vliv než já.“
„Jo to je celá ta záhada toho, jak se tu objevují ráno věci. Někdo myslí že naše podvědomí tvaruje Pine kolem nás. Protože dostaneš cirka co potřebuješ. Co chceš. Tvůj byt se mění podle tebe. Tedy vybavením. Ne rozlohou nebo tak.“ Mluví a vejde do budovy. „Kdyby sem nešli věci z venku jsme brzy na úrovni pravěku. Myslím, ale že to není jen o nás. Máš pravdu na to je magie dost omezená. Musí někdo tahat za nitky. Otázka je kdo a proč.“
Vezme za kliku kanceláře šerifa. Je zamčeno. Vytáhne tedy svůj svazek klíčů a odemkne. Vypadá to, že se mu ulevilo. „Dobrý. Nikdo není doma.“ Pokývne na tebe spiklenecky když otevře dveře. „Klidně si sedni. Já zatím najdu tu složku. Bude v kartotékách.“
Kancelář je pohodlně zařízená. Čtveřice stolů, věšák na kabáty a zamčené skříně. Několik kytek na oknech a osobní předměty na stolech které každému z nich dávají osobitý ráz. Na každém je navíc počítač. Sice pěkně starý ale přesto počítač. Na stolku pod oknem je ještě telefon. Klasická pevná linka. Lucas otevře další dveře a vejde do místnosti za nimi kde rozsvítí. Nepochybně se jedná o jím zmíněnou kartotéku.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "No ty bláho..." Představa, že je tu nějaká Ka-Ata-Killa, mě docela vezme. Ne že bych si myslel, že tohle místo vzniklo náhodou nebo omylem, vlastně se víc a víc utvrzuju v představě obřího akvárka. Ale tohle teda... přemýšlet o technologiích už vůbec nemá smysl. Tohle místo musela stvořit magie tak mocná, že ani nejsem schopný dohlédnout všech konců. A nebo jsme mrtví! To by bylo překvápko. "Je to tu propracované opravdu neuvěřitelně," uznám. Ten notes by se vážně hodil... a mapu. Potřebuju si prohlídnout nějakou mapu, ať dokážu trochu podchytit zdejší měřítko. Jenže ta zrovna v knihovně bude docela určitě. Možná kdybys míň kňučel a ubral na citečkách, budeš snesitelnější, Lucasi? Jestli se touhle jeho pasivní agresivitou nakazím, začnu dobrovolně vrážet do kandelábrů, abych ji ze sebe zase vytloukl. Sebelítost pouze v absolutním soukromí, děkuju mockrát - alespoň doufám. "Já mám zase sklony něco nešťastnýho plácnout dřív, než pořádně vím, která bije," řeknu s trochu nucenou veselostí. "Každý máme něco, pro co nás chce okolí občas praštit traverzou. Třeba bude v knihovně něco o umění konverzace?" Hlavně doufám, že tam bude něco o origami, když už slibuju workshopy. Hafo běžných věcí dám z hlavy, od ananasu po želvu, ale jestli se mám zároveň předvést něčím složitějším, bez návodů se neobejdu. Usadím se na vhodné židli, abych nezabral místo nikomu, kdo tu má trvalého fleka, a zadívám se na Lucasova záda. "Tak teď se na vlastní bydlení opravdu těším," řeknu dost hlasitě, aby mě slyšel. Bude moje první samostatné a tak by mělo být patřičně bohémské. A co by nebylo? Stejně se chystám zůstat sám. "Tohle je skvělá představa, úžasná - teda přesně do chvíle, než si jdeš nad ránem odskočit a zapomeneš si rozsvítit," uchechtnu se. "Myslím, že si zkusím najít něco jako podkrovní ateliér - kvůli světlu, víš - spíš v centru než někde na periferii. Šance by být mohla, ne každému se chce běhat do schodů." A vím přesně, jak bude vypadat. Pořádný kýč, vážení! Nebude chybět NIC. A začnu nosit klobouk. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Konkurz Cock & Bull „Myslím, že pořád tu budou Britové ohroženou skupinou.“ Přitáhnu si sklenici šumivého nápoje. Trochu upiju a zase se vrátím k lazení kytary. „Dva tisíce? To není až tak málo. Máte i koně na vyjížďky. To je fajn. Občas jsem měla možnost se projet u tety se strýcem, kteří měli takovou menší farmu, ale v posledních letech jsem už k nim tak nejezdila. Holt už jsem nebyla ta malá holčička, co byla do koní zblázněná, stejně jako každá druhá. Přišly jiné koníčky.“ Nakrčím rty se skloněnou hlavou a pootočím soustředěně jedním z kolíčků. „Hmmh, už to skoro bude.“ „Jo, byla tu dlouho? Kdopak ji měl přede mnou?“ Vzhlédnu přes pramen vlasů, který mi při lazení spadl do očí a sleduji střídavě Noaha s Harrym. „Každopádně… Už to je. Není to stoprocentní, ale pro naše současné potřeby to postačí.“ Zazubím se a ťuknu do těla kytary, které souhlasně zaduní. Oba pánové na mě upírají své pohledy a viditelně čekají. „Tak ať je to pořádně...“ Dám si pořádný doušek vychlazené limonády, sklouznu z barové židličky a vydám se k nedalekému pódiu. Po cestě sundám jednu z židlí u stolu nedaleko pódia a postavím si ji na něj. Posadím se na ni a prsty obemknu krk kytary ve známém akordu. „Moment pravdy.“ Ušklíbnu se na mé publikum, odkašlu si a hrábnu do strun. Barem se rozezní pomalé tóny kytary a brzy se přidá i můj hlas. Schválně zvolím nějakou pomalejší, melodickou písničku, která není příliš vtíravá a zároveň vím, že v ní čistý hlas může vyniknout. A především ji mám prostě řáda. Lidové odrhovačky si nechám raději k táboráku. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Děti lesa Kancelář šerifa „Jo jeden si říká, že nic tak promakaného nemůže vzniknout náhodou.“ Ozve se Lucasův hlas ze zadní místnosti. „Souhlasím s tím, že každý máme něco. Kdybych mohl vrátit čas udělám hodně věcí po svém příchodu jinak. To ale tak docela nejde. Navíc jsem měl schopnost točit lidi i tam venku. Jen jsem k tomu měl docela dost peněz na to, aby to nebylo tak zlé.“ Vyjde z archivu a v ruce má složku. Položí ji před tebe. Není tak velká. „Posluž si.“
„Hele, kdybys chtěl asi vím o něčem, co by se ti mohlo líbit. Jeden takový byt by neměl být problém sehnat.“ Dojde ke kávovaru umístěnému na polici a nalije si do hrnku ze skleněné nádoby umístěné na samo ohřevu. „Dáš si taky?“
 Složka popisuje případ Dětí lesa. Podle informací byl hlavní problém jejich vůdce. Benjamin Flores. Bývalý hypnotizér a muž s velkým charismatem. Jeho schopnosti spočívaly v ovlivňování lidí. Spolu s jeho osobností bylo těžké určit kde začínala magie a končila přirozenost. Od svého vstupu do Pine byl výrazně proti všem místním pořádkům. Narušitel komunity. Pořád burcoval lidi k neposlušnosti vůči zavedeným pořádkům a reformě celého systému. Výraznějšímu zkoumání mlhy, zavedení platebního systému a odmítání darů Old Pine. Začala se kolem něj tvořit stále početnější skupina. Nejdříve poklidné demonstrace přerůstaly ve výraznější nepokoje a rozbroje uvnitř komunity.
Vše eskalovalo napadením starosty. Několik mužů ho zbilo při cestě domů a na auto napsali ať táhne do lesů a nechá slušné lidi žít. Celou dobu se nikomu nepodařilo určit, zda je nálada ve společnosti doopravdy tak špatná nebo Flores používá magii, aby prosadil vlastní zájmy. Nakonec bylo rozhodnuto že je třeba se ho zbavit. Proto byl zadržen policií Old Pine a odvedený do mlhy. Podle složky se operace účastnili Ava a Liam Moore. Tím měla být situace zažehnána. Nicméně opak byl pravdou.
Benjamin se vrátil do motelu, jak se očekávalo. Jenže bez viditelné změny. Přemohl Avu, která ho ráno našla a utekl. Během několika týdnů se zjistilo že se skrývá v lesích a jeho bývalé ovečky se za ním stahují. Podle všeho se změnil v moderního kazatele. Hovořil o mlze jako o zlu, které je třeba zničit a o Pines jako o místu ztracených duší. Sám sebe považoval za mesiáše. Jeho sekta se zcela oprostila od města a žila jen z toho co našla v lesích. Nejdřív se zdálo že koexistence bude možná ale pak začali být nově pojmenované Děti Lesa stále víc agresivní. Benjaminova nové doktrína tvrdila že v Pine sídlí zrádci lidí, co chtějí ven a je třeba se s nimi vypořádat. Tou dobou začali nosit své zvířecí masky. Nikdy se nikomu nepovedlo zjistit proč.
Vše vyvrcholilo útokem na farmu. Děti se rozhodly že ji dostanou jako svou předsunutou základnu. Jednoho večera zabili majitele i jeho rodinu a prohlásili ji za své území. Kancelář šerifa se spolu se starostou dohodli že čas diplomatických řešení je u konce. Po městě tiše nabrali dobrovolníky a vzali farmu útokem. Většina Dětí lesa byla toho večera zabita. Mezi nimi i jejich vůdce Benjamin Flores. Přeživším bylo nabídnuto že buď dobrovolně odejdou do mlhy nebo se pokusí opět začlenit do komunity Pines. Pod dohledem. Zajímavé pozorování nakonec značí že některým z těch, co přijali se po čase nevrátila možnost přijímat dary Pines. Někteří ale skončili na kraji společnosti jako bezdomovci hledající zbytky. Všem ale byla udělená amnestie. Proto jsou jména podezřelých i skutečných konspirátorů ze spisu vyřazena. Zůstává jen jméno hlavy celého spiknutí.
Během pročítání se ráno přehoupne do odpoledne. „Tak co na to říkáš?“ Ozve se Lucas, když vidí, že jsi dočetl. Mezitím tiše seděl u počítače a podle klikání myši se věnuje nějaké hře.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Sólo pro El Cock & Bull „Snad zase ne tak ohroženou.“ Zasměje se Harry. „Snad tu ti tři zůstanou ještě dlouho. Pokud mohu takový osud přát i našemu nováčkovi.“ „Není to moc ani málo. Tak abychom se tak nějak znali ale zároveň to zabránilo totální ponorce.“ Doplní své pozorování ke komunitě Noah. „Třeba tě začne jízda zase bavit. Okolí Pine je pěkné. Hlavně takhle na podzim. Plné barev a vůbec. Když budeš mít volno určitě to zkus.“ Dodá pak.
„Moje žena.“ Dodá Harry posmutněle. „Evelin by ale byla ráda že jde její nástroj dál. Hodně ráda hrávala, když jsme tenhle bar otevírali. Pak bohužel odešla a teď jsme na to s Harper sami. Je dobře když se sem ale trochu hudby vrátí.“
Muži ani nedutají a nechají se unášet hudbou. Vypadají okouzleně. Když dozní poslední tóny. Noah se pustí do potlesku. Harry se usmívá od ucha k uchu a pozvedne lahev k imaginárnímu přípitku. „Myslím, že Evelin by fakt byla spokojená.“ Dodá uznale. „Jsi fakt dobrá.“ Pokývne Noah.
„Teda koukám že člověk je chvíli pryč a hned se tu dějí věci.“ Ozve se ode dveří mladý ženský hlas. „Harper!“ Z Harryho hlasu zní nadšení. „Tohle je El naše nová umělkyně. Tedy alespoň doufám že naše!“ Ve dveřích stojí dívka. Může jí být kolem dvaceti. Po ramena zastřižené smaragdové vlasy doplňují nehty, lacláče a kulaté sluneční brýle té samé barvy. Pod tím pruhovaný svetr a na nohou tenisky. Vesele se umívá a v rukou drží nadité plátěné tašky. „Že by mi náš policejní gentleman pomohl, když už okouní v baru během téhle nekřesťanské hodiny?“ Dodá směrem k Noahovi, který vyskočí a převezme náklad. Donese ho Harrymu za bar. Podle všeho se doopravdy jedná o čerstvé výrobky a suroviny z farmy. „Musím říct, že už mi doopravdy chybělo slyšet živou hudbu.“ Dodá Harper pak a vydá se směrem k tobě. Na kytaru padne trochu zvláštní pohled, ale nijak ji nekomentuje. „Jak bylo řečeno. Já jsem Harper. Dcera toho starého bručouna, co se tváří jako v sedmém nebi. Spolumajitelka baru. Neboj, co se mě týče výběrovým řízením jsi prošla.“ Nabídne ti ruku k pozdravu.
Čas se pomalu přehoupl do odpoledne…
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Bereme vás Cock & Bull Nervozita ze mne s každou další notou pomalu opadala a já se tak více nořila do melodie písně, a tak trochu nechávala okolní svět tam venku kdesi za mnou. Když pomalu dozní poslední tóny kytary, vzhlédnu k obecenstvu a pohodím hlavou, abych dostala vlasy z očí. Chvíli je ticho, než Noah začne nadšeně tleskat a i Harry vypadá spokojeně. To mne těší asi nejvíc, zvlášť když jsem teď věděla, komu tahle kytara přede mnou patřila. No pressure, El, heh. Proto mne jeho pochvala upřímně zahřeje u srdce. „Děkuji, jsem ráda, že se to líbilo a nevysekla jsem si hned první den nějakou ostudu. To bych fakt nerada.“ Zasměji se o něco uvolněněji. Když se však ozve neznámý ženský hlas, stejně jako ostatní se po něm otočím. Mladou ženu, stojící u dveří, jsem dle očekávání nikdy před tím neviděla. Podle reakcí ostatních ale nikdo není překvapen, že v tuhle dobu vešla do baru a i dle zelených listů trčících z naditých tašek, kterými je ověšena, mám docela jasnou představu o koho asi půjde. Jak říkal Noah, že se jmenuje? Harper? „Jasně, jsem vaše. Tedy minimálně každý pátek večer.“ Postavím se a sejdu z pódia. „Nebo záleží na domluvě samozřejmě. Nevím, kdy by se vám to hodilo. Zatím mám nezvykle volný program.“ Dojdu k Harrymu s Noahem a vrátím kytaru pomalu do pouzdra ležícího stále na baru. „Jsem ráda, že jsem prošla konkurzem i u tebe. Já jsem El, těší mě.“ Podám ruku Harper, která vypadá, že bude jistě věrnou zákaznicí u CC v kavárně. „Tedy, dopoledne bude už asi pomalu za námi a už mám práci a i domluvené místo na možné vystoupení. Myslím, že budeš zaměstnanec měsíce.“ Mrknu na Noaha a napiju se pořádně své limonády. „To byly ale nervy.“ Zazubím se na ně a začínám cítit pomalu hlad, protože jedna pralinka mému žaludku už přestává stačit. "HMm, dá se tu někde sehnat něco malého k jídlu?" Otázka patří především Noahovi, ale kde se lépe zeptat na místní gastro doporučení než v hospodě. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Díky," natáhnu se pro složku a rozložím ji před sebe. Úhledně a opatrně tak, aby šla hodně rychle sbalit, kdyby před domem zastavilo další auto. Na možnost, že by věděl o bytu, k němu přeci ještě zvednu hlavu. Nechtěl jsem si mu říkat, po pravdě. Byla jistá nemalá šance, že o něčem ví, ale zároveň jsem nechtěl být zavázaný právě jemu. Nejspíš mu křivdím, vlastně určitě, ale stejně mi přijde jako ten typ, co pak své zásluhy bude rád připomínat. A já nějaké vlastní doupě potřebuju docela dost, ideálně připadat si tam alespoň trochu doma, místo, kde si člověk může olízat rány a zavřít za sebou dveře, opravdu jen moje... zvlášť když se tentokrát nezměnily jen okolnosti a místo pobytu, ale všechno. "To zní zajímavě," řeknu a obavy z Lucacova nedostatku taktu hodím za hlavu. Do kuchyně mi nepoleze a nějaké poznámky mi mohou být ukradené. I Eli dostala klíče. "Ba přímo velmi zajímavě. Pořád si úplně nedovedu představit, že prostě někam přijdu a řeknu 'tady budu bydlet', ale... tím líp?" usměju se. "Stejně netuším, jak se v normálním světě platil nájem." Konečně se začtu do složky. Dokážu si velice dobře představit, jak to celé mohlo vzniknout. Bohužel si dokážu i velice dobře představit, že by mě na takový program v nějaké fázi dokázal utáhnout taky, zvlášť jestli měl Flores vážně charisma, i když z pohodlí křesla a odstupu si můžu namlouvat, že bych vycouval včas, nebo nejpozději tehdy, když začalo docházet na násilí. Z Mlhy se vrátil nezměněný... dobře... dobře. Do svého neexistujícího bločku si píšu poznámku, že by mě zajímal vliv mlhy na jednotlivé typy osobností. Protože na první dobrou, a přijde mi to logické, se zdá, že silné osobnosti ji zvládnout dokáží - ale jaksi - ani on neprošel na druhou stranu. Hmmm... "Říkám na to, že Moorovi jsou drsňáci," řeknu a založím ruce za hlavou. Zadívám se zamyšleně z okna. "A taky se obávám, že jsou to myšlenky, které se budou pořád dokola vracet, protože jsou - prostě zákonité. Nejde tak alespoň trochu nepřemýšlet. V tom tkví jejich největší nebezpečí, obávám se. Jsou lidi, co je přijmou za své jen trochu, pak přiberou trochu slovní omáčky okolo, a najednou nosí králičí masky ani neví proč." Srovnám papíry a klepnu složkou o stůl. "Děkuju. Kdo se ještě vrátil z Mlhy beze změny stejně jako Ben? Dokázal to vůbec někdo?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Město klidu a míru Kancelář šerifa „Jo hodně lidí s tím bojuje.“ Odvětí Lucas usrkávající kávu. „Když je někde volno stačí přijít a zabydlet se. Nikdo to nikomu nevyčítá. Pokud nebudeš páchat metalové koncerty nebo satanistické rituály po nocích budeš prostě další nový soused. Máme tu dokonce jednoho bývalého realitního agenta, co vede evidenci bytů, které jsou k dispozici a pomáhá s tím nově příchozím. Řekl bych obecně že absence měny a společný osud vytahuje z lidí to lepší.“
„Drsňáci? Ani netušíš.“ Odlepí Lucas svůj pohled definitivně od počítače. „S nimi se doopravdy do křížku dostat nechceš. Ava ovládá základy manipulace s teplem. Konkrétně chlad. Není to jako Sub Zero ale stejně je to drsný. Od toho incidentu se jí občas říkalo Ledová Královna. Prý chytila Benjamina za krk, nechala působit svou moc na jeho tekutiny a pak zmáčkla.“ Lucas se zatváří jako citron, jakmile to dořekne. Očividně mu dojde že tohle bylo trochu přes čáru. „Ale ode mě nic nevíš. Vlastně jsem to vůbec neřekl. Protože jsou to jen povídačky a vůbec. Zároveň jsou totiž Moorovi fakt skvělí lidi. Nebýt Liama neměl bych vůbec tuhle šanci.“
„Hele… takový myšlenky tu budou vždycky.“ Vstane od počítače a přejde k tobě, aby si vzal složku zpátky. „Myslím, že každého napadne, jak by mohlo být líp jen kdyby bylo jinak. Jenže většinou je to neškodné. Hlavně si to většina lidí rozmyslí. Pohodlný život je moc velký tahák. Možná kdyby nebylo darů mlhy anebo třeba možnost se odstěhovat… těžko říct. Takhle vlastně táhneme za jeden provaz.“
„Ne.“ Odpoví na poslední otázku. „Nebo o tom minimálně nevím. Zase tolik lidí tam ale nešlo. Myslím, že Benjamin byl prostě jiný. Možná za to mohla jeho schopnost. Těžko říct. Možná i na ten jeho pokřivený mozek byla prostě mlha krátká…“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kytary a ryby Cock & Bull „Klidně si můžeš dát větší dávku sebevědomí.“ Ukáže na tebe hrdlem lahve Harry. „Tati, trochu slušnosti.“ Ohradí se proti němu Harper. „Ne jsi fakt dobrá. Myslím, že by sis jí měla vzít s sebou.“ Přejede konečky prstů po futrálu kytary, kam jsi jí uložila. „Jo, tady by jen ležela.“ Přikývne majitel podniku. „Můžeš alespoň cvičit a hrát kde se ti chce. Od parku až po byt. Co se nás týče vlastně tě tu rádi uvítáme kdykoliv kdy se ti bude chtít. Program nemáme po večerech extra nabytý a hosti ocení jakékoliv rozptýlení. Pak můžeme naplánovat něco lepšího a vylepit to na nástěnku. Věřím, ale že se to roznese velice rychle.“
„Jo myslím že nám to jde velice dobře.“ Řekne spokojeně Noah. „Spíš, ale ty budeš uvedená jako nejlepší příklad adaptace na Old Pine.“ Dopije Colu a položí lahev na pult.
„Jak moc máš ráda ryby?“ Zeptá se. „Výhoda jezera je v jeho četném osídlení rybami. Třeba gumbo z okounka je tu celkem legendární. Stejně tak smažené ryby a další pochutiny. Samozřejmě se dá zajít i na něco z naší farmářské produkce ale ryba je ryba.“ Usměje se na tebe.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Baví mě, že řekneš satanistický rituály a není to nadsázka," ušklíbnu se trochu. "Pořád dokola si musím připomínat, že je tu magie normou." Copak rituály... ty jsou jen občas a když člověk vyhrabe v lednici vhodnou flašku vína, určitě by se mohl přidat, ať si taky užije trochu zábavy. Ale brečící mimino! To je skutečné peklo. Jo a ještě štěkající ratlíci. A dřevařská firma s vlastní cirkulárkou pod okny. Vlastně si začínám připadat jako docela náročný nájemce. Podám Lucasovi složku, natáhnu se pro čistý papír a ruce se samy dají do pohybu. Někdo si dává na uklidněnou cígo, já skládám, Lucas se svým popelníkem na čtyřech kolem mě soudit určitě nebude. Popis Aviných schopností mě neděsí, ale zároveň si velice dobře uvědomuju, že je to tím, že ji osobně neznám a že laťka pro nové šoky je pořádně vysoko. "Coby nebyli skvělí," jako by se to s nějakými schopnostmi mělo vylučovat, "já tě taky můžu přetáhnout židlí přes hlavu a nedělám to - taky jsem skvělý, hmm?" zazubím se na něj, ale rychle zvážním. "Já si pasivitu necením. Ochota a schopnost zasáhnout proti zlu je... důležitá. Prostě důležitá. Zní to jako lidi na svém místě." Pasivitu si necením, ale vlastně nevím, jestli bych sám něco dokázal, když by došlo na věc. Věřím že no, aléé... šťasten ten, komu se nedostane příležitosti přijít o iluze o sobě samém. "Jaké schopnosti má Liam?" kouknu na něj - no tak to vyklop, když už ses do toho pustil. Možná je tohle místo skutečně ta vysněná utopistická společnost umožňující lidem ukázat co v nich je bez starostí o hmotné statky. Třeba je to pokus o ni, třeba má tohle akvárko zkoumat právě to. Sice moc nevěřím, že lze z lidí vykřesat to nejlepší právě v pohodlí, vlastně mi to přijde jako protimluv, ale kdo ví - já nevím nic - rozhodně bude zajímavé to zjišťovat. A třeba sem dokonce cíleně vybírají vhodné jedince... Jo, já a Lucas vypadáme úžasně vhodně. Odstrašující příklad a pan Neumím Nic, ale jsem ochotný se mírně snažit. "Poslyš," zvednu se ze židle a vzorně ji vrátím do původní polohy, úhledného jednorožce postavím vedle zásobníku na tužky a protáhnu si záda, "jak velké zastání má teorie, že jsme mrtví a tohle je prostě nějaká forma posmrtného života?" Škoda, že sem nejdou všichni čarodějové, to bych se to totiž dozvěděl velice rychle - jestli jsem při tom obřadu Gelasiovi umřel, Brian ho přetrhne jak hada... trochu mě ta myšlenka rozveselí. Není to tak, že bych přišel z pouště. Někomu na mě záleželo, jasný? I když jsme to příbuznění nějak nestihli. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Na viděnou Cock & Bull „Nah, sebevědomí mi nechybí. Jen se říká, že umělce kromě jeho talentu šlechtí také jeho skromnost.“ Pozvednu k Harrymu v krátké odpovědi svou sklenku, viditelně naprosto nerozhozená jeho poznámkou. „Nejsem Osakaóvá, abych se hroutila kvůli každé drobné poznámce. A.. díky.“ Usměji se na Harper a sleduji její nenápadné gesto, kterým se s kytarou po máme loučí. Nějak nevím moc co k tomu říct. Užije mě na kecání blbostí, ale tyhle emotivní momenty, to se cítím jako ryba vytažená z vody, co se bezmocně plácá na pláži. „Dobře, platí. Uvidím, jak mi půjde to usazování se a určitě se tu zastavím. Minimálně na sklenku, až bude vhodnější denní doba. Ještě jednou díky.“ Kývnu na oba majitele podniku a zaklapnu pouzdro kytary. Sakra, bylo by snazší dostat něco z kumbálu bez takového odkazu. „Dostanu vlastní plaketku? Že bych měla schopnost superadaptace a začlenění do komunity? To bych byla fakt docela trapný superhrdina....Ale aspoň populární.“ Zasměji se Noahově poznámce. „Ryby? Jasně! Však pobřeží jsme měli nedaleko města a kousek bylo i jezero. Půlka lidí v Cumberlandu měla na příjezdovce přívěs s nějakou lodí, nebo člunem. Nás nevyjímaje. Takže ano. Ryby mám ráda a dokonce si je zvládnu i ulovit, když mi tedy štěstí přeje.“ Napodobím Noaha, také dopiji zbytek limonády a nechám prázdnou sklenici na baru. „Pod to se podepíšu. Ryba je ryba.“ Postavím se a po chvíli váhání sáhnu pro pouzdro s kytarou. „Ještě jednou moc děkuji. Všem.“ S poněkud vážnějším tónem se rozloučím s Harrym a Harper a bůh ví kým dalším. „Určitě se ještě uvidíme.“ Pousměji se a přehodím si popruh od kytarového pouzdra přes rameno, připravená se vydat na ryby. |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Chlapec, co hledá (a najde.)
„Duše mrtvých jsou energie svého druhu,“ odpovím Avě bez zaváhání. Přiznávám se k tomu ochotněji, než bych čekal, ale raději budu za nekromanta než pohůnka démona, prince noci a právoplatného vládce— a tak dál, a tak dál. Pohodím hlavou, jako bych myšlenku chtěl vyhodit z hlavy. Teď není důležité, co je Tarloth přesně zač; teď je důležitá Mlha a tohle místo.
Otázku, co cítí a zda necítí někoho jiného, si odpustím. Vzbuzovat dojem, že má cenu si tyhle otázky pokládat, by mi mohlo způsobit leda potíže… Znovu přejedu pohledem svatyni poznání, a na okamžik zalituji, že se jí budu v následujících dnech muset vyhýbat. Může vstoupit, říkají Hlasy. Pokud vstoupí – a nabízejí se úvahy na téma, zda bych poznal, že vstoupil, a zda bych mu v tom dokázal zabránit –, nedokážu zaručit, co by našel…
„Mapy – chci současnou a pokud možno, pár starších pro porovnání, zápisky kohokoliv, kdo se zabýval Mlhou, a ideálně někoho, kdo se řadil mezi Děti Lesa, pokud se dochovalo něco takového. Zápisky původních obyvatel máte? To nejstarší, co máte, by mělo stačit. A knihy… něco, co se zabývá historií města od počátků do současnosti. Klidně v několika vydání.“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Smrt není zase tak pravděpodobná Kancelář šerifa „Jo. Občas uvažuji že kdybych se odsud dostal bylo by strašně divný být zase obklopený společností která o magii vůbec nic netuší.“ Ušklíbne se zamyšleně.
„Hele nechval dne před večerem. Raději se budu držet v zónách bez židlí. Víš, jak to mám.“ Lucasova obvyklá dávka sebelítosti v rozhovoru byla naplněná a teď sleduje tvůj papír se zájmem co na něm vznikne. „Jo. Občas je potřeba vytáhnout drápy, když to jinak nejde. Mírová řešení neplatí na každého.“
„Víš, že bych o tom neměl mluvit.“ Povzdychne si, ale pak si očividně uvědomí, že do fáze prozrazování toho, co by rozhodně prozrazovat neměl zapadl už moc hluboko. „Liam… on umí vyrábět věci. Amulety a tak. Nejen to. Prostě takové to, co ti dávají ezo holky na festivalech jen to doopravdy funguje. Ochrany, vidění v noci a hromada dalších věcí. Je to i jeho koníček. Něco jako kutilství. Říká, že to má něco společného s vkládáním symbolů a energie do nich. Přesně se v tom ale nevyznám. Nicméně to funguje.“
„Posmrtného života? Ne moc velká. I když je to něco, co hodně lidí napadne.“ Zatváří se nejistě. „Jen si myslím že je nás na to moc málo. Navíc tady lidi taky umírají a vůbec jsou až moc smrtelní. Jsou tu nemoci, hlad a vůbec všechno. Jako není to nemožné, ale nikdo pro to nenašel žádné potvrzení. Ostatně ani vyvrácení ale to vlastně platí pro většinu teorií.“
„Možná by to chtělo nějaký oběd.“ Podívá se na hodinky. „Možná se zajet podívat na ty možnosti realit. Vím, že jsi chtěl do knihovny, ale mám pocit, že Richard touhle dobou bude taky na jídle. Jinak je tam téměř pořád.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Knihy a mapy Knihovna „Zajímavé.“ Richardovi se na tváři skutečně zračí zájem a pevně sevře svou hůl. „Tolik vědomostí. Dokážeš s nimi komunikovat? Mohou vyprávět své příběhy? Dalo by se je zařadit do knihovny!“ Hlas se mu třese vzrušením. „Klid.“ Řekne Ava ostře a podívá se na něj. „To jsem nevěděla.“ Obrátí se zase na tebe nadechne se, aby něco řekla, ale pak zase pusu zavře.
„Toho je doopravdy dost.“ Richard se na tebe teď dívá trochu jinak. Až lačně, dalo by se říci. „Mapy máme ale nejsou zase tak profesionální. Kartografa jsme tu snad ještě neměli.“ Vydá se mezi regály. „Tady.“ Položí na stůl dva tubusy. „První jsou staré mapy. V druhém jsou novější. Nejpřesnější je poslední. Ta vznikla už za mého knihovnictví.“
„Někdo, kdo se zabýval mlhou?“ Zamyslí se. „Jsou tu ale spíš to je literatura fikce. Od Dětí bohužel nic. Demokratická kancelář šerifa všechno takové zabavila. Nicméně jsou tu nějaká pozorování i teorie. Dokonce zápisky o těch, co se do ní pokusili vstoupit.“ Zase zmizí. Vypadá to že i přes svůj hendikep se pohybuje mezi regály s jistotou a přesně ví co kde je. Vrátí se s trojicí svazků, z nichž jeden spíš připomíná poznámkový blok.
„Z dějepisu toho moc není.“ Poškrábe se na čele. „V rámci střídání knihovníků nikdo nevedl evidenci děl nebo s ní někdo minimálně přestal. Možná ani v minulosti nic nezapisovali. Těžko říct. První knihy o lidech tady jsou tak čtyřicet let staré. Můžu ti je ale donést. Pak je tu něco novějšího ale pomůže ti to udělat si představu. Je to porovnání toho, jak se město mohlo vyvíjet podle dochovaných materiálů.“ Vydá se opět do svých uliček a vrátí se s další trojicí knih.
„Tak tady to je.“ Řekne nakonec. Na stole leží dva tubusy a šest knih. „To vypadá že máš co dělat.“ Dívá se na to Ava. „Když vidím, jak jsi zapálený do vyšetřování, možná pro tebe bude kancelář šerifa fakticky to pravé ořechové.“
Než se všechno ocitlo na stole čas se pomalu překlopil do odpoledne.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vzhůru do přístavu Cock & Bull a přístav „Jo to by s tebou většina hudebních hvězd tam odkud jsme přišli určitě souhlasila.“ Zašklebí se Harry. „Ona nejde o to, že bych měla strach, že se sesypeš. Spíš se tátu snažím naučit nejdřív myslet a pak až mluvit.“ Vysvětlí přátelsky Harper. „No jo ale starého psa novým kouskům nenaučíš.“ Řekne žertem. „Budu se na tebe těšit. Užijte si jídlo.“ „Jo bude to boží. Konečně trocha zábavy v tomhle zapadákově. Měj se hezky El a nenech se zástupcem moc šikanovat.“ Vyplázne jazyk na Noaha při loučení Harper. Noah jen mávne rukou a rozloučí se s oběma. Pak vyjdete před bar a zase do auta. Motor naskočí a vyrazíte ulicemi Old Pine.
„Hele můžu probrat s Liamem, aby se něco takového zavedlo.“ Dodá se smíchem, když zabočíte z hlavní ulice. „Plaketky pro všechny.“ „No vidíš, koně, rybaření. Myslím, že už teď pokryješ tak polovinu zdejších volnočasových aktivit. Co víc si přát.“ Auto vjede mezi domy a vydá se dolů k jezeru. To se třpytí v poledním podzimním slunci. Je vidět že jsou na něm lodě. Další kotví u mol pod vámi. Všechno to vypadá až idylicky. Jako dovolenková destinace někde v Maine.
„Tak jsme tady.“ Zaparkuje Noah vůz téměř až u vody. Vzduch naplňuje jezerní vlhkost. „Restaurace nebo fast food?“ Zeptá se na základní otázku.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Holka z maloměsta Cock & Bull a přístav Ve veselém duchu se rozloučíme s Harrym a Harper a bar Cock & Bull necháme za sebou. „Že bych tu ještě přinesla až takové novoty. No, raději bych to tak nehrotila. Ještě by si ti lidi ty plaketky záviděli. Víš jak to chodí. Nejlepší pěstitel mrkve by záviděl farmáři roku a tak.“ Přidám se k Noahovi pobaveně a pak se trochu odmlčím. „Jo to máš pravdu… Když o tom tak přemýšlím. Nežila jsem v o moc větším městě. Cumberland byl taky takové maloměsto obklopené lesy a k moři a do Portlandu to bylo kousek. V některých částech na okraji by se opravdu dalo říct, že tam lišky dávaly dobrou noc… Nebo spíš vlci. Takže.. asi na tom něco bude.“ Koukám z okýnka, čelo zamyšleně opřené o sloupek dveří. „Myslím tím… s tou mou adaptací. S tím, co jsem zvyklá dělat. Já vlastně žila v dost podobném městečku. Občas mám pocit, jako bych to tu znala. Hmmm, prostě deja vu… Je vidět, že většina amerických maloměst je jako kopie jeden druhého. Takže vlastně žádný kulturní šok nezažívám.“ Odlepím čelo a mírně se usměji. Až na to, že odtud nikdy neodejdeš El…. Hmm a odešla bych vůbec někdy z Cumberlandu? Ovšem ta možnost… Ta tam byla. Stříbrné odlesky jezera se brzy zablyští mezi domy a netrvá to dlouho a před námi se otevře pohled na hladinu velkého jezera. Auto s námi zastaví nedaleko mola a já stejně jako Noah vystoupím hned z auta. „Krása.“ Nadechnu se čerstvého vzduchu, kde však chybí mořská svěžest. Moře. To mi bude chybět. Vzpomenu si na vlny rozbíjející se o skalisté pobřeží lemující celou jednu stranu Maine a tiše si povzdechnu. Vytrhne mne až Noahova otázka. Ještěže tu nejsem sama a nemám možnost tak přejít do melancholického módu. Opravdu jsem ráda, že tu Noah je pořád se mnou a i když nevědomky, popohání mě dál. „Ehm, jídlo. Jasně!“ Zabouchnu dveře a přejdu před auto, kde se zadkem opřu o předek auta a strčím ruce do kapes. „Fastfood nebo restaurace… Ty mi ale dáváš zapeklité otázky.“ Sleduji hladinu jezera před námi, jak se pomalu vlní a odráží podzimní slunce. Je to opravdu krása. „Jaké tu vlastně máte ryby? Okouna si říkal. Nějaké štiky? Nebo pstruhy?“ Kopám špičkou boty do kamínků na cestě a kochám se poklidným momentem. „Asi fast food? Na večeři u svíček je ještě brzo.“ Ušklíbnu se a vezmu jeden z kamínků a hodím jej do vody. Žbluňk. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Tak ti nevím, Lucasi, jestli na zónu bez židlí už není pozdě. Zrovna tuhle mám tak šikovně při ruce... I když... všechno je jen otázka postoje. Když to kníkání budu brát jako vtip na pokračování a něco jako... takový Lucasovský verbální tik... a prostě to nechám proplouvat skrz... Přeci se nenechám pořád dokola vyvádět z míry takovou pitomostí. "Tak to bych se měl Liama zeptat, jestli nejsme zpříznění," musím se zasmát. "Můj strýc dělal něco podobného. Specializoval se na runy a magické symboly a věci z nich. To by bylo pěkný umět," řeknu ne bez jisté nostalgie. Rozhodně by mě to lákalo víc než zmražování. Vytvářet a vidět něco vznikat pod rukama... prostě to budu dělat bez magie, a co má být. "Stejně jsem to s tím posmrtným životem nemyslel moc vážně," zalžu. Ve skutečnosti mě na chvíi ta představa pohltila zcela, ale... akvárko je pravděpodobnější, pokud tedy přijmu představu tak úděsně silné magie. "I když nic z toho, co jsi jmenoval, mi jako moc přesvědčivý argument nepřipadá. Skutečnost té naprosté odtrženosti od světa a nemožnosti projít skrz a Mlhy, která lidi mění... taková - čekárna," pousměju se. "Na něco dalšího. Možná očistec - dostaneš tu šanci ukázat, čeho je v tobě víc." Myslím, že se mi právě objevil v hlavě obraz takové představy. Vlastně čím víc si pohrávám s tím, že bych se pořádně vrátil k malování, tím víc jako bych vnímal barvy a možnosti a znovu mi naskakovaly před očima tvary a způsoby, jakými bych chtěl jednotlivé chvíle zachytit. "Myslím, že si nějaký debatní kroužek docela užiju," dodám a zpytavě pohlédnu ke stropu. Protože do knihovny jsem opravdu chtěl. Ale možná by nebylo od věci být ubytovaný. Zřejmě je otázka jisté prestiže dokázat se rychle zorientovat a postarat se o sebe, asi nemůže nebýt. Z pozice někoho, kdo už projevil vůli se usadit a koná, nebo s sebou alespoň nechá přiměřeně mávat, by se mi mohlo s dalšími lidmi jednat líp. Včetně knihovníka. "Tak dobře, realiťák, to je asi dobrý nápad. A když bude na obědě i on - no, ten sendvič nebyl zase tak velký. Třeba mi ukážeš místní jídelnu," poklepu si na bezděčně prsty na břicho, jako bych čekal, jestli to zaduní prázdnotou. "A poslyš, kde se bere třeba oblečení? Někde u někoho, nebo ráno v bytě najdu vybavenou skříň?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Obědová pauza Kancelář šerifa „Liam tvrdí že to není o talentu ale tvrdé dřině.“ Zatváří se Lucas kysele. „To bys ho ale musel vidět pracovat. Taky jsem to zkoušel a ani prd. On to dělá jako nic.“ Luskne prsty. „Takže je to podle mě jen jeho pověstná skromnost. Co říkal tvůj strýc? Taky je to podle něj jen o cviku?“ „Každý ať si věří, čemu chce. Mě to přijde docela na prd. Hodně lidí chce nějak podvědomě zpět. Hodně jich tu má život a rodinu. Zjistit že jsou po smrti by pro ně bylo… asi pěkně na nic. Nevím pro mě by to asi nebyla věc, co tě nutí něco dokázat. Naopak měl bych asi pocit, že už na ničem nesejde.“ Dívá se zamyšleně a zdá se, že o tom přemýšlí. „Navíc na očistec je tu pořád trochu moc velká pohoda. Jo, taky myslím že ti debatní kroužek sedne.“
„Raději mu zavolám.“ Přejde k telefonu a vytočí číslo. Chvilku čeká a pak prohodí pár zdvořilostních vět. Zdá se, že domlouvá schůzku. „Jo, je na jídle a počká na nás. Ochutnáš alespoň plody zdejšího jezera. Místní s nimi za ty roky umí doopravdy divy.“
„Oblečení?“ Odvětí a zrovna bere bundu z věšáku. „Jo, jak se mění tvoje bydlení naplní to i skříň tak nějak podle tvých představ. Máme tu ale i několik šikovných lidí s nití. Spíš je to baví a snaží se ukázat nové nápady a tak. Pokud ale chceš tvůj styl se nemusí vůbec měnit od toho co jsi nosil, než jsi se dostal do Pine.“
„Tak zase vyjedeme?“ Mrkne na tebe a zatočí klíčky od auta na ukazováčku.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Rybí pohoštění Přístav „Takže nemáš tendence zapsat se hned do historie města velkým tlustým X?“ Ušklíbne se. „To jsem vlastně rád. Nemusím lidi, co mají potřebu hned házet vidle do něčeho co roky funguje, jak má.“
„Jo změníš kulisy, ale lidi jsou vlastně ve všech maloměstech téměř stejní. Kultura se taky kolik nezmění a témata už vůbec.“ Pokývne Noah hlavou. „Mám pocit jako bych to tu taky občas znal. Jen se vyměnila jména a obličeje. Trochu jinak se poskládaly baráky a změnil jsem profesi. Z maloměsta do maloměsta.“ Protáhne se venku z auta a dívá se na jezero kolem kterého krouží hejna racků.
„Jo pstruhy, okounky sumce i slunečnice. Jezero je vcelku bohaté na ryby a hodně lidí baví tam vyjet s udicí. Takže není nouze.“ Odvětí s pohledem na loďky brázdící klidnou hladinu sem a tam. „Jo, však jsme se teprve poznali.“ Dodá se smíchem na večeři. „Dobře čas na fast food. Jsem rád že to je tvoje volba. Mám tu jeden doopravdy rád. Pojď.“
Vede tě k molům, kde kotví lodě. Místa je tu dost ale zakotvených jich teď zase tolik není. Přímo na nábřeží tam sedí dřevěný stánek a před ním několik lavic, stolů a slunečníků. Jméno nikde vidět nemá. Jenom nad okénkem visí veliká ryba. Je cítit vůně jídla. Kupodivu velice příjemná i když jde o ryby. Vedle okénka visí tabule, na které je křídou napsaná nabídka. Rybí sendviče, polévky, smažená ryba, hranolky a americké brambory dokonce i cibulové kroužky. „Za mě to rozhodně bude sendvič a hranolky. Navíc mají boží domácí majonézu.“ Pokývne Noah a nechá tě vybrat.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Vyjedeme," kývnu, protože... všechno. Protože hladový knihovník není vlídný knihovník a protože pan realitka už je domluvený. A koneckonců jsem se nad spisem zdržel sám, takže těžko Lucasovi vyčítat, že by se mě snažil udržet na provázku - a v tom svém děsném autě. A jídlo! Ta vidina mě spolehlivě rozveselí. "Nevím jestli takové věci mohou být jen o cviku, talent určitě potřebuješ, ale že za tím budou roky dřiny, to nepochybuju ani dost málo. Tohle," ukážu na jednorožce, a vlastně už před tím jsem tušil, v čem je hlavní Lucasův problém, "teď složím za chvíli a bez návodu, jenže aby nevypadal jako invalida, trvalo to roky - a to je to jen takové hraní. Myslím," musím se zasmát, "že řeči o dřině jsou ve skutečnosti všechno, jenom ne skromnost..." S oblečením to zní taky dobře... až moc. Všechno by znělo až moc dobře, nestýskat si po tom, co jsme nechali venku. Jako by snad jakýkoli komfort mohl nahradit nebo omluvit takovou ztrátu. Vlastně vůbec nedokážu uvažovat o možnosti, že by tady za tím vším nebyla něčí cílená vůle a záměr. "Takže to možná už zítra budu mít v čem běhat," konstatuju. "Alespoň dobře poznám okolí." A že to bude pořádné spiknutí, když se táhne přes generace. "Mít svůj styl by byla vlastně docela příjemná změna... víš, že já si asi nikdy sám pořádně nevybíral oblečení?" uchechtnu se. Nikdy mi na něm opravdu nezáleželo, takže když byl někdo v okolí dost agilní, bylo mi ukradené, odkud se v té skříni bere. Kromě pár fanouškovských triček všeho druhu, to je jasné. Ale když budu ten umělec, potřebuju klobouk! A možná i dlouhý kabát. "Ryby mám vážně rád," vrátím se k představě jídla. "Ty jsou obyč, nebo občas vytáhneš zlatou rybku a nebo rusalku?" Vypadám doufám dost nevinně, jako že tu otázku myslím smrtelně vážně? Nepochybně. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Fish and chips Přístav „Ne, nejsem zrovna revolucionář. I když to tak nevypadá, mám ráda svůj klid. Občas…. Někdy.“ Zvednu ruce nad hlavu a protáhnu se, opírajíc se o kapotu. Jo, třeba ten klid u jezera. „Hmmh, myslím, že vím, o čem mluvíš…. Takže ty si taky z nějakého zapadákova, Noahu? Tedy odhadla bych tě spíš na nějaké velkoměsto.“ Pohlédnu krátce na vedle stojícího Noaha, než stočím opět oči k hladině jezera. „Tak jako tak, jsme teď všichni z maloměsta.... A teď bych si měla dramaticky odplivnout do vody.“ „To nezní špatně, ačkoliv… moře mi bude chybět. Humry v jezeru nenajdeš a takový mainský humr. No, co ti budu povídat. Jestli něco lidé z Maine znají, jsou to humři a podzimní lesy… Aspoň, že ty lesy tady jsou také… To je fajn.“ Zašeptám poslední slova trochu jako ujištění sama pro sebe a povzdechnu si. Jo, vypadá to tu fajn. Musím to brát jako dovolenou… Jednu dlouhou, nikdy nekončící dovolenou. Hmm. „A hlavně, kdo by zapaloval svíčky v poledne. To už by musel být opravdu luxusní podnik.“ Uchechtnu se krátce a s povděkem kvituji náš nový plán. „Jo, fastfood bude super. To o místní kuchyni poví víc než deset ala carte menu.“ Odlepím se líně od auta a vydám se za Noahem. Jdeme níže k molům, kde se sem tam líně zhoupnou zakotvené lodě. Většina mol je ale prázdných, takže si prohlížím hladinu jezera, jestli uvidím nějaké plující loďky, nebo je jezero tak velké, že většinu ani nemám šanci zahlédnout. Přesto se ale nemůžu zdržovat, a tak pokračuji za Noahem k dřevěnému stánku. Vývěsní cedule nad okénkem jasně dává tušit, co že se tu bude servírovat, pokud by tedy všude se linoucí vůně ryb někoho ještě nechala na pochybách. „Oh, fish and chips! Poprosím ty!“ Vyhrknu, jakmile si prohlídnu krátkou nabídku. „A tu majonézu samozřejmě k tomu.“ S nadšením v očích sleduji Noaha, jak nám objedná jídlo a zpoza něj nakouknu také do stánku. „Aaaa možná nějakou minerálku.“ Poklepu mu na rameno a doplním svou objednávku. „Perlivou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Oběd Přístav „Jsem z Tennessee. Žili jsme v maloměstě, ale pak jsem se přes stipendium dostal na státní univerzitu v Nashville. Dojížděl jsem ale pomáhat domů. Clarksville je kousek a vždycky mě to tam tak nějak drželo. Vlastně až do doby, než jsem se dostal sem.“ V jeho očích se při vzpomínkách na domov zračí nostalgie. Možná i trocha bolesti. „Absenci humrů snad přes srdce přeneseš až ochutnáš místní kuchyni.“
„Nebo nějaký, kde vypadla elektřina a je ve sklepě.“ Zašklebí se nad vlastním vtipem.
„Dobře.“ Odvětí a přejde k okénku. „Ahoj Normo. Dvakrát fish and chips a majonézu k tomu.“ „Hned to bude Noahu.“ Usměje se na něj stará žena s obličejem ošlehaným větrem. Když si všimne tebe zdvihne ruku k pozdravu a zmizí ve svém stánku. Za chvilku se vynoří s vaší objednávkou a podá Noahovi dva talíře. Kupodivu ne papírové nebo plastové. „Dej mi prosím ještě minerálku a jednoho Brewdoga.“ Dodá pak a dostane ještě plastovou lahev Schweppesu a plechovku nealkoholického piva. Všechno postaví na stolek u stánku a hostina je na světě.
„Dobrou chuť.“ Popřeje a rozbalí přibalený příbor. Zase ne plastový. „Přemýšlela jsi, co s načatým dnem? Práci, zábavu i bydlení máš. Jídlo je před námi. Co pak?“ Zeptá se, než začne jíst.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Učit se, je pruda Cestou k restauraci „Dobře, vzhůru tedy na cestu!“ Lucas otevře dveře a vyjdete na chodbu a z ní před radnici.
„No vidíš. Když to dělá někdo cizí vypadá to tak snadně. Já bych z toho udělal tak maximálně zmuchlaninu.“ Řekne při pohledu na jednorožce. „Třeba by ses ti měl zeptat Liama, zda by tě něco nenaučil. Vypadá to, že máš tu pořádnou dávku trpělivosti, která je třeba. Nemůže to být zase o tolik těžší než skládání z papíru.“ Z jeho pohledu vyplívá že cokoliv, co vyžaduje víc učení, než návod k rychlovarné konvici mu způsobuje migrénu.
„Nezbývá, než doufat že se poštěstí.“ Dodá optimisticky když nasedá opět do auta. „Nevybíral? Jak to myslíš? To celý tvůj život někdo nakupoval za tebe nebo tak něco? To zní že si tady můžeš vynahradit pořádnou dávku volnosti.“
Vyjedete od radnice směrem dál od centra. Vodní hladina jezera se rozkládá po pravé straně a při tvé otázce na ní Lucas vrhne zamyšlený pohled. „Ryby jsou naprosto obyčejné. Pokud se ale ptáš, zda tu máme i nějaké obyvatele co dávají přednost vodní ploše jako svému přirozenému prostředí. Odpověď zní… ano. Jsou tu tací.“ Podívá se tajemně. „Možná jednou potkáš i mořskou panu.“
Zahne na vedlejší silnici a projede mezi řadovkami. Pak vyjede z města úplně. Tam kousek stranou stojí restaurace. Nevypadá rozhodně jako čtyřhvězdičkový podnik. Naopak vyvolává takový ten pocit amerického vidlákova. Celá budova ostatně vypadá že původně byla stodolou. Posezení je jak na verandě, tak uvnitř. Vývěsní štít hlásá Dempsey’s Seafood & Steak. „Neboj, sice to nevypadá nijak nóbl ale vaří výborně. Tvoje obliba v rybách ti navíc zachrání kulinářský život v Pine.“ Dodá Lucas s úsměvem, když zaparkuje.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Oběd u jezera Přístav „Nashville, tak tam jsem taky nikdy nebyla… Nebyla jsem asi zrovna cestovatelský typ, abych procestovala celé státy a vzala to zajížďkou přes Evropu, když o tom tak zpětně přemýšlím... Nebo možná jsem neměla čas… Těžko říct. To už je teď asi stejně jedno, hádám.“ Zkřivím zamyšleně rty. „Sklepní restaurace? To by si nemusela CC stěžovat, že to tu nemáte dost hipsterské.“ Vzpomenu si na mou novou šéfovou a čekám na jídlo. Ze stánku se vynoří postarší žena. Nevím proč, ale tak nějak jsem podvědomě očekávala vyplešaťelého muže s váhou přes sto kilo. Ach, ty stereotypy. Usmívám se jak na ni, tak především na jídlo, které se brzy objeví před námi. „Díky.“ Dodám pak už jen, zatímco Noah odnáší naše jídlo k jednomu ze stolů. Je to pořád zvláštní neplatit, ale budu si na to muset zvyknout. „Koukám, že jste ekologickým městečkem.“ Poznamenám, zatímco si rozbaluji svůj příbor, nezvykle kovový. Prý jsou na podobné móresy zvyklí v Evropě, ale tady ve Státech? To se málokdy vidí. „Vypadá to skvěle.“ Zapíchnu vidličku do jídla a když už je v půli své cesty, tak se zarazím. „Dobrou chuť.“ Popřeji Noahovi, zatímco upřednostním jídlo před odpovědí na jeho otázku. Hlad je hlad. „A chutná to taky skvěle.“ Dodám pak už znatelně spokojeněji. „Co dál? Nevím, asi bych tě taky měla propustit. Nemůžu tě tahat po městě celý den. Určitě máš další hromadu povinností a já nejsem až tak nesamostatná. Když už tedy vím aspoň trochu jak to tady chodí.“ Sním další sousto a spokojeně si povzdechnu. „Fakt dobré… Hmm, napadlo mě jen. Hodilo by se mi nějaké oblečení, zubní kartáček a tak. Nemůžu přijít svůj první den do práce v oblečení, které už mám vlastně… ze včerejška. Tedy, pokud mi ho donášková služba nedonese večer do pokoje. To asi ne, že?“ Ukážu vidličkou na Noaha. „Ale stačí mě nasměrovat, ať nezdržuji. Myslím, že tu nebude až takový problém se neztratit.“ Zapiju vše minerálkou a o něco méně hladově pokračuji v jídle. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Já se obávám, že na to, co jsi popisoval, že Liam dělá, mi chybí nadání," pokrčím rameny a snad přiměřeně statečně se dokážu tvářit, jak mi to nevadí. "A teď myslím tu magickou složku. Joo kdyby to bylo jen o trpělivosti... ale víš co, zeptám. Protože co to nezkusit," pokrčím rameny lehkovážně. Třeba mám v sobě nějaký skrytý talent, co jen čeká na objevení... zlatý voči. Ale času tu zřejmě bude dost. "Až nebude mít tolik starostí," dodám spíš pro sebe. "To je dobrá psina," napadá mě mimoděk, "ve městě jsme vlastně přesně a jedině tři, kdo je zaručeně mimo podezření. Ovšem při tom, co jsi říkal, tu snad vážně každý každého zná. Byl by div nevyhmátnout ho brzy." Jako bych sám nevěděl, jak pečlivě a hluboko lze v sobě skrývat pravé myšlenky. Stejně udělám na Lucase významný pohled - vidíš, kámo? Taky nejsi mimo podezření! Ale spíš jako mírnou provokaci, než že bych Lucase podezříval, že byl ochotný pro něco vyvinout dost námahy. Je čím dál těžší si připomínat, že ho vůbec neznám a že jsem k němu možná nespravedlivý a že to může být jen póza... "Mořská panna," zavrtím hlavou a otevřu si okýnko. "Snad jí ze sladký vody neopadaly všechny šupiny. Hele, je ryba nebo savec...?" A nejde nepřemýšlet, jakým způsobem přecházejí šupiny do kůže - pokud ovšem odpovídá standardním zobrazením prsaté holky s rybím ocasem, což ale nezní moc prakticky a už vůbec ne na plavání. Natož na množení. "My se vlastně máme luxusně... takoví exoti, co se sem dostanou po jednom, po dvou... to je fuk, třebas po pěti... to je teprve peklíčko. To je ono?" kouknu na podnik s tak klasickou verandou, až je to vtipný. Tahle demonstrativně americká městečka mi nikdy nebyla zvlášť sympatická, vedle britské důkladnosti v cihlách, dřevu a syté zeleni pěstěných zahrad jsou zkrátka tak trochu ubohá, a tohle ještě tuplem... ale nehodlám takovým dojmům propadat, ani se do nich zvlášť vžívat. Jestli tu dobře vaří, ať si klidně pouští county a sedíme na pařezu. "Myslíš oblečení? No vlastně jo," pokrčím rameny a vylezu z auta. Že jít někam dobrovolně s matkou bylo horší jak nosit trička s "chlapeckými motivy" mu vykládat nebudu. "Ještě nedávno jsem bydlel doma, pak u strejdy," cha, komorník, jestli zmíním před Lucasem vlastního komorníka, skoro vidím ten pohled, "a nějak se na takové věci nedostalo, zvlášť když mi to bylo ukradený." Tak mě napadá, že teta s máti možná neměly stejný vkus, ale rozhodně společné odhodlání mi narvat skříň mnohem barevnější plejádou, než do jaké bych šel sám od sebe. "Ale říkat tomu volnost... vlastně zase bude něco vybírat za mě," uchechtnu se. "Ale jo. Optimismus nade vše. Volnost." Opatrně se nadechnu vzduchu, který na podobných místech nebývá zrovna to pravé, ale kdo se rybu jísti, ten musí umět zašpuntovat nos. "Hrůza, já mám už zase hlad..." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Mořské panny Dempsey’s Seafood & Steak „Jo, nikdy nevíš, kdy v sobě najdeš skrytý talent.“ Pokývne Lucas hlavou. „Ano, nikdo z vás tří to být nemohl. To je jasné jako facka. Nicméně jestli trochu znáš tvory s nadáním… nejsou snad v ničem lepší než ve schovávání tajemství. Vem si, jak dlouho celá tahle kultura zůstala víceméně bez povšimnutí obyčejných lidí. Myslím, že to máme tak nějak v krvi.“
„To jsem popravdě nějak nezkoumal.“ Zamyslí se. „Ne že by mě to nezajímalo ale spíš mám pocit, že bych dostal pár facek. Hlavní rozdíl od pověstí je ale v tom že se umí měnit. Takže je to něco jako… vlkodlak? Těžko říct. To asi nebude úplně ono. Každopádně je to praktičtější než mít pořád rybí ocas a ty ostatní věci. Podle toho, co jsem pochopil se rodí s tou schopností. Jsou schopné se rozmnožovat s jinými živočišnými druhy a samotné nemají samce jako takové.“ Chlubí se svými znalostmi vcelku nadšeně.
„Hele většina lidí se shoduje že za tebe vybírá tvoje podvědomí. Takže se můžeš tentokrát za výběr zlobit maximálně na sebe.“ Dodá, když otvírá dveře od auta. „Budeme muset najít něco pořádného. Když je to tvoje první samostatné bydlení. To je velká věc.“
Když vejdete na verandu je vidět, že uvnitř restaurace to vypadá doopravdy pěkně. Okny tam proniká právě tolik světla, aby všechno působilo prosluněně. Světlé dřevěné stoly vypadají až domácky a židle pohodlně. Bar je čistý a obsluha za ním mladá a usměvavá. Posedává tu tak deset hostů. Většinou po dvojicích. Když vejdete dovnitř většina z nich k vám zdvihne oči. Se zájmem se podívají a zase se věnují svému. Jediný, kdo na vás zamává je muž středního věku. Vlasy lehce prošedivělé. Vypracovaná postava. Vlasy pečlivě upravené a prošedivělé. Pod svetrem má kostkovanou košili a ve výstřihu pověšené sluneční brýle. Lucas se vydá směrem k jeho stolu. Jsou u něj tři volné židle. „Ahoj Lucasi. Tak tohle je tvůj nováček?“ Řekne muž přátelsky a postaví se, aby ti potřásl rukou. „Jo, tohle je Dante. Dante, Lucas. Náš expert přes bydlení a reality obecně.“ „Těší mě.“ Mezitím se kolem mihne servírka a tiše položí na stůl menu.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Móda v Old Pine Přístav „Dobrou chuť. No, zase o tolik jsi nepřišla.“ Zavrtá vidličku do jídla. „Vždycky jsem říkal že když člověk viděl jedno maloměsto, viděl tak nějak všechny. Tedy Pine mou představu tak nějak narušil ale zase ne o tolik.“ Ušklíbne se.
„Myslím, že CC by si vždycky stěžovala, že nejsme dost hipsterští. Tak nějak to k ní patří.“ Vloží sousto do úst a chytne prsty chips a ponoří ho do majonézy. „Ostatně to je výhoda malé komunity. Víme, co od sebe tak nějak čekat. Nikdo tady talíř nerozbije a vidličku neukradne. Tak proč jíst z něčeho nekvalitního, a ještě zatěžovat přírodu.“
„Jsem rád že ti chutná.“ Usměje se upřímně. Jen mezi zuby má kus ryby. „Myslím, že za mě jsi připravená. Pokud chceš můžu tě kamkoliv hodit. Pokud ne klidně můžeš na procházku. Na mě brát ohledy nemusíš. Jsem na příjmu a pokud se nic neděje stejně bych posedával na stanici nebo tak něco. O hygienu ani oblečení se neboj. Víš, jak jsem ti říkal, že během nočního spánku se věci kolem upravují, aby ti vyhovovali? No řekněme že tohle je součástí balíčku. Ráno najdeš plnou skříň oblečení podle tvých osobních preferencí a o hygienické potřeby se taky neboj. Však uvidíš.“ Jí a po očku sleduje tvou reakci a napije se nealkoholického piva. „Pokud ale chceš jsou tu i tací kteří se věnují šití oblečení. Takové ty kreativní hlavy, které to baví. Co víš třeba se ti celý styl změní až uvidíš ty modely. Spíš ale ne.“ Dodá po chvilce a sní poslední sousto. Pak si utře ústa ubrouskem a poctivě složí příbor na stranu talíře.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro S hlavou ještě plnou mořských panen a úvah o tom, jak jsem já sám velice špatný v udržování tajemství - opravdu jsem měl problém si dělat nové přátele mezi normálními lidmi - bylo to prostě divné, nemoct jim nic říct, když se celý můj život poslední dva roky točil kolem toho, jak v sobě probudit magii - a přede dveřmi se narovnám, v naději, že tím o nějaký nepatrný chlup vylepším první dojem, a musím v sobě vykřesat jisté odhodlání, abych se donutil projít za Lucasem dovnitř. Ve skutečnosti nejsem úplně připravený potkávat nové lidi ve větším množství, jako by měli být něčím hrozně zvláštní, když jsou ti vězňové, a hospoda hrozí, že... ale dobré. Lidí je tu sice až moc na můj vkus, ale se zájmem to nepřehánějí. Náš realiťák vypadá jako někdo, komu i jeho podvědomí tvrdí, že je realiťák, a jsem opravdu zvědavý, jak si poradí moje podvědomí se mnou. Jestli mi do šatníku nastrká věci ve stylu, v jakém kreslí obrazy, nakradu si u sousedů. Protože od toho jsme si koneckonců vybudovali všechny ty vrstvy nad tím, aby zapnuly soudnost! "Pane Thompsone," stisknu mu ruku, "rád vás poznávám." Nezbytnost sednout si a převzít jídelní lístek - "Díky, slečno," zdvihnu k ní hlavu s úsměvem, nejste třeba mořská panna? - ještě vhodně zaměstnají ruce i mysl, ale pak konečně sedím a najednou si připadám velmi... nepatřičně. Nikdy jsem nepracoval. Je mi dvacet. Co mám co sedět na obědě s realitním agentem? Chystal jsem se rozhodit sítě, jestli se mi nepovede najít nějaké studentské spolubydlení... a teď se možná najde prostě - byt. Dokonce snad takový, jaký si tu vybásním, i když po pravdě, nic velkého ve skutečnosti nechci, spíš vlastní noru nenáročnou na údržbu a jen příjemnou. Ani trochu mi to nepřipadá jako skromné přání. Co za schopnosti asi má on? "Tak mi něco doporučte," řeknu, když kouknu do jídelního lístku a zjistím, že mi písmena jen neurčitě tancují před očima. Propána, Dante, klid. Je to jenom chlap, co má přehled o volných bytech. "Klidně na oba způsoby," zdvihnu k němu na okamžik hlavu s úsměvem, "nebo až po jídle? Jsem hrozně zvědavý, kde skončím." Asi už zase... melu. Pomoc. "Nevím, jestli nemám až moc specifickou představu, zvlášť když je tak čerstvá a neusazená, a jestli mi ji nebudete chtít spíš vymlouvat. Třeba vypadám na něco docela... no, na co vypadám?" Třeba se ukáže, profík. Neměl bych se omluvit...? Měl. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Děkuji Přístav Konverzace s Noahem příjemně utíká a společně s ní mizí i jídlo z talíře. Zanedlouho je talíř prázdný a z výborného jídla zbylo jen několik drobků a šmouh po domácí majonéze. „Bylo to skvělé?... Ale to myslím, že už jsem říkala. Díky.“ Otřu si koutky ubrouskem, který pak složím do talíře. Je to trochu nezvyk takhle na molu i fast foodu skládat o porcelán cinkající příbory, skoro jako kdybychom byli v nějaké vyhlášené restauraci, ale tak co. Aspoň nejsou všude přetékající koše plné papírových tácků. „Skvělé, takže mám i osobního stylistu. Tam někde venku… nebo uvnitř. Těžko říct, jak to zde funguje. Snad se tedy aspoň trefí s velikostí. Uvidíme… Uvidíme. Doufám, že nemají nějaký pochybný smysl pro humor a nenajdu tam jen hromadu chlupatých papučí a teplákových souprav.“ Sama jsem zvědavá, co tedy dle Noaha najdu ráno ve skříni. Budou to věci, které jsem měla doma, nebo jen něco jim podobné? „Myslíš, že jsem až takový nadšenec do módy, jo?“ Zasměji se a podívám se na svou už poněkud vytahanou mikinu a seprané džíny. „Přímo na přehlídková mola… Ne ne, myslím, že se nechám prvně překvapit ranním uvítacím balíčkem a pak uvidím, jak moc zoufalá, nebo nadšená z něj budu.“ Poškrábu se na nose a dopiji svou minerálku. „Hmm, vrací se to tady zpátky do stánku, že? Jestli dovolíš?“ Zeptám se Noaha a posbírám naše talíře a prázdné sklenice a odnesu vše bez problémů zpátky. Grif už na to mám dostatečně vytrénovaný. „Děkujeme, bylo to perfektní.“ Poděkuji paní kuchařce a vrátím se za Noahem. „Díky Noahu. Hmm, asi se projdu. Do města to není daleko a tady kolem jezera to vypadá na pěknou procházku. Musím si trochu pročistit hlavu… Nebo to spíš v ní všechno kompletně překopat.“ Uchechtnu se poněkud hořce. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Reality v Pine Dempsey’s Seafood & Steak „Potěšení na mé straně.“ Pokývne Thompson a posadí se. „Klidně ale stačí Richard.“ Dodá s úsměvem. Servírka se na tebe mile usměje a dolije vodu do džbánu s citronem, mátou a ledem uprostřed stolu. Zároveň přinese sklenice. „Pro mě ještě Colu.“ Dodá Lucas, než odejde. „Melody toho moc nenamluví. Z toho si nic nedělej.“ Nakloní se k tobě, když odejde.
„Já už po jídle jsem. Dám si s vámi jen zákusek. Pokud tedy nejste extra hladoví můžeme domluvu až zajíst.“ Sáhne Richard pod stům pro koženou tašku a rozepne sponu. Vyndá na stůl notebook a zapne ho. „Lucas mi psal že by byl ideální nějaký podkrovní byt. Ideálně něco, kde by šel zařídit i ateliér?“ Napije se vody a v očích se mu zrcadlí nabíhající systém. „Kdepak, moc specifické. Když jsou v Pine lidé, co umí přivolat déšť co bych to byl za realiťáka kdybych nezvládnul najít něco takového.“ „Vidíš, říkal jsem, že něco bude.“ Objednávka pití přistane na stole a Lucas spokojeně usrkne Coly.
„Vlastně mě napadají dva.“ Richard se nakloní a otočí k tobě počítač. Na obrazovce jsou dvě série fotografií. Oba ukazují pěkné a prázdné podkrovní byty. „Ten první je ve staré čtvrti. Je menší ale je v na klidnějším místě. Má jen sprchový kout, ale postačí. První je větší a u Hlavní ulice. Tak nějak v centru dění. Vana a všechno. Horké zboží. Oba budou prosluněné s dostatkem místa na kreativitu i třeba výstavu. Nebo super duper večírek. Cokoliv umělcovo srdce láká. Může to být samozřejmě i něco úplně jiného.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Osamostatnění Přístav „Jsem rád že chutnalo.“ Usměje se Noah spokojeně. „Třeba jo, kdo ví. Hele nesoudím knihu podle obalu. Třeba jsi se oblékala jak z mola, ale prostě tě to sem hodilo ve špatném outfitu. Prostě jen říkám že jsou tu možnosti i když s tebou tvůj vnitřní stylista vypeče.“ Spokojeně se opře o opětadlo židle a sleduje jezero.
„Jo, díky.“ S tím ti podá svůj talíř a zdvihne příbor tak abys ho mohla položit navrch. Stará paní na tebe kývne s milým úsměvem a vypadá že je ráda, že tě její jídlo potěšilo. Pak se dá do mytí talířů. „Dobře, chápu že si chceš provětrat hlavu.“ Uzná Noah. „Přenesl se ti telefon? Pokud ne, nevadí. Ráno určitě nějaký najdeš.“ Zaloví v kapse. „Tady je zdejší SIM karta. Funguje na volání po Pine a okolí. Pin je klasicky jedna, dva, tři, čtyři. Najdeš tam i uložené číslo do kanceláře šerifa i na zástupce. Kdyby cokoliv volej. Buď někomu konkrétnímu anebo na linku. I když není nikdo v kanceláři přepojí tě to na toho, co má zrovna službu.“
„Myslím, že to všechno zvládáš moc dobře.“ Vstane a protáhne se. „Neboj. Je tu fakt pěkně a lidi jsou dobří. Myslím, že se ti tu nakonec bude líbit. Bylo mi potěšením tě moci v Pine přivítat. Doufám, že se brzy uvidíme. Dej třeba vědět až budeš plánovat vystoupení. Rád se přijdu podívat.“ Nabídne ti ruku na rozloučenou.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Na Melody s díky pokývnu a po Lucasovi jen střelím pobaveným pohledem. 'Moc toho nenamluvit' je zřejmě v jeho očích charakterová vada. Sice omluvitelná, ale... no, aspoň ho nebudu moc dlouho bavit. "Co, čtete mi myšlenky?" podivím se, dost uznale, to se to pak realiťákuje! Ale pak mi do hlavy doleze i ten zbytek a omluvně se zakřením. "Ne, Lucas psal, jasně, teď jste to říkal. Omlouvám se. To vůbec není, že bych si připadal nervózní z toho, že jsem v rukou opravdového realitního agenta." Dost ochotně odložím lístek a s uspokojením zaznamenám, že Richard má normální notebook místo těch vykopávek na radnici. Embargo na techniku tu tedy není - bezva! Sice počítač bez možnosti být online má tak desetinu využití - ouha, muzika nebude - youtube nebude - wikipedie, už teď se mi po tobě stýská - filmy nebudou! Já se snad ještě rozpláču dodatečně. Tedy rozplakal bych se, kdybych už za sebou pár období detoxu neměl a nevěděl, že se umím zabavit líp než dost. Ale stejně mě to netěší. Večer je někdy člověk jenom unavený. "Můžu...?" natáhnu ruku, jestli si sám můžu zvětšit vybrané fotky. "Vana zní dobře. Menší zní dobře. Stará čtvrť zní dobře... ne, nezní," zamumlám, když si musím vzápětí připomenout, co znamená stará čtvrť v Americe a že nic doopravdy zajímavého mě tu v tomhle směru nečeká; kdepak cihly a břečťan a uličky klikatící se kočičími hlavami už od krále Karla. Jak pořádám večírek si naprosto nedokážu představit, výstava doma, to mi taky moc nesedí... měl jsem začít v knihovně, dozvěděl bych se, jak moc reálné je založit tu knihkupectví, ono by se s expozicí snášelo krásně, a pak by bylo lepší bydlet blíž... což je možná jedno, je to tu mrňavé... Hodně jsem stál o částečně prosklenou střechu, a jsem zvědavý, jestli pak nad ní nebudu prskat, jak je nepraktická. Ale asi... mi hlavně dochází... že si stejně především musím napřed vyzkoušet, jaké to je samostatně bydlet, než zjistím, co vlastně potřebuju. A taky jestli ode mě není sobecké a tak nějak obecně nesprávné zabrat ten větší, když chci bydlet sám. Když ale po chvíli zjistím, že je to hlavní zábrana, se kterou bojuju, pokusím se ji hodit za hlavu. "Umělec by rád naprostý klid v centru dění a malou útulnou noru, kam se vejde úplně cokoli, kde má všechno na fleku a stejně se tam do rána neudusí, když večer odpadne od olejů," musím se zasmát, "vůbec nepochybuju, že zcela protichůdná přání a představy jsou něco, s čím si musíte průběžně poradit, a proč i ten nejsvětější realiťák občas musí propadat touhám ty zatracený baráky raději podpálit - slibuju, že to nebudu přehánět. Ale rád bych se tam napřed podíval, ať vás pak zbytečně brzy nenaháním zas. Stejně rozhoduje genius loci," pokrčím nevinně rameny - však víte, my umělci. "Nebo je tu ve zvyku rovnou rozdávat klíče?" |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Sama Přístav „Telefon?... Telefon!“ Dojde mi vzápětí, co Noah myslel. „Vůbec jsem si na něj nevzpomněla. Hmmh, mladá generace…“ Mumlám si, zatímco se prohrabuji obsahem své tašky, než skutečně po chvíli vytáhnu obyčejně vypadající smartphone, který je na několika místech ťuknutý, ale display jako zázrakem drží. Zatím. „Takžeee… Jo, žádný signál.“ Svraštím obočí. „Asi jsem to mohla čekat.“ Vzhlédnu od displaye a vezmu si nabízenou sim kartu. „Díky. Pak si ji v klidu vyměním.“ Prohlédnu si tu malou kartičku a strčím si ji do malé kapsičky na doklady. Ty už mi taky asi k ničemu nebudou. Ani na mobil raději nekoukám. Jsou tam někde moje staré zprávy. Zprávy od přátel, rodičů, část mého života, který už… není aktuální. Nejspíš. Mám pocit, že se mi při tom samotném uvědomění něco studeného a těžkého uhnízdilo u žaludku. „Jo, díky. Zvládám.“ Usměji se mírně a stisknu Noahovi ruku. „Díky, za skvělé uvítání v Pines. Jistě, ozvu se. Navíc, určitě se nevidíme naposled. Je to ostatně maloměsto.“ Ušklíbnu se znale a doprovodím Noaha k autu. Trochu zamyšleně jej sleduji, jak do něj nastupuje a když se rozezní zvuk motoru, tak automaticky zamávám na rozloučenou. Kam se teď vydat? Rozhlédnu se kolem, a tak nějak si připadám nezvykle sama. Dnes poprvé. „Tak asi k vodě.“ Zamručím a vykročím k jezeru. Taková menší procházka po jeho břehu by mi mohla dopřát pár chvil na přemýšlení. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Jídlo v Pine Dempsey’s Seafood & Steak „V pohodě. Vlastně bych se ani za realiťáka už neoznačil.“ Odtuší Richard. „Chybí konkurence, provize, vnucování a vůbec všechno co tu práci dělalo zábavnou. Teď jsem spíš taková charita, co vede evidenci míst pro ztracené dušičky.“ Ušklíbne se.
„Jo, jasně.“ Posune ti přístroj blíž. „Někdo má rád starší budovy a jiný ne. Moderní i starý všechno má něco do sebe. Vana se taky neztratí. Člověk se spokojí se sprcháčem a pak toho po zbytek života lituje. Lepší mít místo, než aby chybělo. Zase má pak jeden všude krámy. Je to Sophiina volba.“
„Jasně, můžeme projít co je třeba. Já stejně moc práce na dnešek nemám. Vlastně v Pine nikdy nikdo moc práce nemá. Co Lucasi?“ Podívá se na tvůj doprovod. „Jo.“ Odvětí jmenovaný a zahloubaně kouká do menu jako by to byla nejdůležitější věc na celém světě. „Každopádně určitě něco najdeme.“ Vrátí se pohledem k tobě. „Zvláštní schopnost realitních agentů je že dělají zázraky na počkání. Sice se po týdnu až měsíci ukáže že nejsou tak zázračné, ale to už jsme daleko a s právně pojištěnou smlouvou v kapse pryč.“
„Jo klíče.“ Ozve se pro změnu Lucas. „O to se neboj. Neobydlené byty jsou otevřené. Klíče uložené uvnitř. Pokud si je nevezme někdo z okolí. Třeba CC si nechává klíče od bytů nad kavárnou, aby věděla, kdo se jí stěhuje nad podnik. Moc běžné to ale není. Proto je fajn že se Richard uvolil vést evidenci kde volno je a není v tom bordel. Zámečník tu není, takže se nemusíš být, že by půlka města měla náhradní. Ty se objeví maximálně když ty svoje ztratíš a nějak se i vymění zámek. Na to, jak se mě neptej.“ „Přesně tak. Vlastně nejsem potřeba. Kdybych tu nebyl prostě stačí chodit kolem a zkoušet kliky.“ Richard se zatváří jako by kousl do citrónu.
„Už víš, co si dáš?“ Zeptá se Lucas na to, co ho asi zajímá nejvíc. Pokývne k lístku. Je tam vidět gumbo z okouna, různé filety ze sladkovodních ryb, fish and chips a telecí steaky. Oblohy cokoliv od hranolek přes mačkané brambory s česnekem až po coleslaw s modrým sýrem.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Zpěv pro jezero Přístav „Tak to by bylo.“ Odvětí Noah u dveří auta. „Jo určitě se uvidíme. Pine je malé a já jsem přeci zákon.“ Zasměje se, a nakonec ti popřeje ještě jednou hodně štěstí. Pak už jeho vůz mizí směrem k centru a ty zůstaneš v přístavu sama.
Cesta k jezeru je poměrně krátká. Brzy sestoupíš po kamenných schodech na nábřeží. Zídka, co odděluje tohle patro od mol pod tebou jako by vybízela k tomu na ní sednout nebo se opřít a pozorovat jiskřivou hladinu jezera. Po ní se s klidem sobě vlastním plaví lodě všech druhů i velikostí. Ptáci křičí, honí se a loví. Pak tě ale náhle do uší udeří nečekaný zvuk. Zní to jako píseň nebo spíš brumendo. Nutno říct že ale podmanivé a krásné.
Zdroj není těžké najít. Je to dívka nebo spíš žena. Sedí pod tebou u vody. Nahá chodila si máchá ve vodě a sleduje hladinu. Zezadu vidíš jen její dlouhé zrzavé vlasy, šedý rolák a džínové šortky. Tenisky má položené vedle sebe na molu. Pak se otočí, podívá se na tebe zelenýma očima a zamává. Jako by se ti před očima trochu zaznělo. Jako by její brumendo pokrčovalo jen nabralo hlubšího tónu. Najednou je její obličej bílý jako mramor. Její oči prázdné a mrtvé. Pak je to pryč. Dívka se otočí zpět k vodě a vesele si pobrukuje dál. Už normálně.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Ale ty ztracené dušičky to ocení mnohem víc, než namátkou mačkat kliky," musím se zasmát. "Musíte tu znát úplně každého, to taky není marné. K realitám přidat seznamku - a máte tam to všechno, adrenalin a přiměřená porce přesvědčování - včasný úprk, než v čerstvé domácnosti začnou lítat talíře - a provize v podobě svatebních koláčků included." Jo vymýšlet zábavu pro ostatní, to by mi šlo. "Až se trochu rozkreslím, přijďte se podívat, jestli se vám něco trefí do stylu. Třeba z té provize přeci jen něco bude." Úplně si nefandím, ale kdo ví. Zkušenost praví, že nekreslím stylem, který by do mě kdokoli řekl, tak se třeba překvapíme oba. Já jeho paletou barev a on mě vkusem. Bezděčným gestem strčím vlasy za uši a znovu se zadívám na fotky. Mám sklony k samotářství, které mi nedělá ani trochu dobře, bydlet v centru by pro mě bylo zdravější... pokud tam na místě nebude nějaký divnofík, ve skutečnosti mám vybráno. A vana, hmm... na tu noc, kdy jsem z Ezry ve vlčí podobě drbal čerstvý asfalt, nezapomenu nadosmrti. Sakra, chybí mi, vlkodlak mizerná. Připomínka, jak se tu v zásadě kde kdo kope do zadku, mi dobře nedělá. Kdepak očistec - peklo by to snadno mohlo být. Bez výzev se růst nedá... uvidím, jak to budu zvládat, fandím si jenom tak napůl. Jenže já hlavně - i když to tak nevypadá, jasné, vy dva - pořád odchod nevzdávám. Jen myslet na to, že nemám věřit téhle předkládané skutečnosti, je čím dál nemožnější. "Na Islandu se moc nezamyká, ti by tady koukali, že je to důvod se rovnou nastěhovat," pousměju se. "Magie, která se stará i o výměnu zámků... hustý." Hlad mám, ale při představě, že se odkládá návštěva mého bytu, i rybí menu ztrácí na atraktivitě. "Tak já třeba..." Vyberu vlastně první věc, co neznám. "Chňapal císařský v banánovém listu zní dobře..." Oj, budu litovat. Vždyť jsem vlastně hrozná konzerva! Ale třeba to bude dobrý. Naliju si vodu s citrónem a naklopím ji do sebe, jako bych si připomněl, že jsem dneska ještě nepil. "Co děláte, když zrovna nezachraňujete zbloudilé duše z krabic pod mostem?" |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Přelud u jezera Přístav „A před zákonem se neutíká.“ Zasměji se zamávám na rozloučenou. Je to jen pár okamžiků, než Noahovo auto vycouvá a začne mizet v dáli. Chvíli jej ještě sleduji, jak se pomalu zmenšuje, než zmizí v zatáčce. „Tak a co teď?“ Zeptám se sama sebe nahlas a na moment mne chytne lehká panika. Přeci jen jsem na místě, které neznám a právě jsem svůj doprovod poslala nenávratně pryč. Tedy, asi by to otočil, kdybych mu zavolala, ale nemůže mne pořád vodit za ručičku. Bude to v pohodě. Je to tu fajn. Je to tu fajn. Zhluboka se nadechnu a dlouze vydechnu. A pak ještě jednou... A ještě jednou. Zrychlený tep se konečně uklidní a já se vrátím nohama na zem. Je na čase se projít. Vydám se směrem k jezeru a brzy najdu i cestu dolů z mola. Je to idylický pohled. Celé to jezero, lodě, vodní ptactvo... Jako bych se dívala na pohlednici z dovolené. Bude to fajn. Pousměji se mírně, už o něco klidnější a nadechnu se vzduchu prosyceného vlhkostí. Pak ale zaslechnu něco, co ke zvukům přírody příliš nepatří. Broukání? Píseň? Rozhlédnu se a všimnu si, že nedaleko sedí mladá dívka, užívající si zjevně místní vodu. Udělám krok a v tom se otočí. Mám pocit, že mne někdo v ten moment praštil čímsi po hlavě a svět se na pár okamžiků změnil. Pokřivil. Rychle zamrkám a zatřepu hlavou. Až po chvíli mému tělo dojde, že by také mělo dýchat a tak se zhluboka nadechnu. Vytřeštěně hledím na tu osobu, co mi mává a před chvílí vypadala jak bledá mrtvola. Ne, tohle musel být jen nějaký tvůj další přelud! Dej se dohromady El! Je to jen náročný den a... Nic to neznamená. Přinutím se automaticky zvednout ruku a opětovat její pozdrav, ačkoliv to musí vypadat dost roboticky. Křečovitě se pousměji a upřímně jsem ráda, když se otočí zpátky k jezeru a přestane mi věnovat pozornost. Poněkud rychleji se vydám kolem břehu dál, směrem do přírody, ale sem tam se ohlížím, jestli tam ještě sedí. Nedivila bych se, kdyby i ona najednou zmizela a nebo hůř, šla za mnou. Ne, ne, ne... Půjdeme se tady pěkně projít. Uklidnit se. A postarat se o to, aby mi ze stresu nepřeskakovalo. Ano, to je plán! |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Setkání Přístav Procházka kolem jezera je vskutku uvolňující. Vypadá to tu doopravdy jako v každém jiném americkém maloměstě. Dívka zůstane za tebou a její broukání odnese vítr. Kolem je všude spadané podzimní listí. Víří kolem kotníků, jak člověk jde po dlažbě. Krákání ptáků vytváří kakofonii prostředí kolem jezera. Lidi pracující kolem lodí občas vzhlédnou ale jinak tě ignorují. Stejně tak když kolem tebe někdo projde na chodníku. Maximálně pokynou na pozdrav. Zase tolik jich ale nepotkáváš.
Ani nevíš, jak dlouho to trvalo a jsi na kraji přístavu. Cesta dál už vede vlastně do přírody. Několik osamělých stavení kolem jezera tam je ale noří se už na hranici smíšeného lesa, který začíná nedaleko od města. Odsud už je i znatelně vidět hranice mlhy která se tyčí nad stromy. Pořád daleko ale je tam. Jako hradba, co se tyčí vysoko obloze.
„Vypadá děsivě, že.“ Ozve se náhle a uvidíš starou ženu, jak sedí na jedné z laviček s výhledem na jezero. „Občas přemýšlím, jestli je krásná nebo odporná.“ Dívá se směrem k mlze. „Považuju jí za takového tygra. Krásná na pohled ale nebezpečná. Ve všech dalších ohledech.“ Vrásčitý obličej se zamračí. Vlasy jsou šedivé ale vrásky jsou spíš od smíchu. Bílá blůza vlaje v podzimním větru. Sukni má tmavou až ke kotníkům. Kolem krku přívěšek s nějakým minerálem. Na zápěstí náramky všeho druhu. Vedle ní leží plastová krabička od jídla a v rukou se jí míhá balíček karet. „Sem na kraj města zase tolik lidí nechodí. Chodím si sem odpočinout. Tebe jsem ještě neviděla vůbec. Já jsem Michelle a ty?“ Odvětí, aniž by přestala míchat.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Lidé z mlhy Dempsey’s Seafood & Steak „Jasně, má to svoje výhody. Lidé v Pine nezapomínají.“ Dodá temně a pak se rozesměje. „Vlastně je to pravda. Sice si za koláčky nekoupím nový bazén nebo rolexky ale co. Je to příjemné a lidi jsou tu vděční. Třeba se zastavím, kdo ví. Možná bych uvítal do domu něco nového.“
„Island? Hustý, tam jsem nikdy nebyl.“ Odvětí Richard a upijí kávu kterou zatím dostal, pohodlně opřený o opěradlo. „Kdo ví, třeba má mlha možnost, jak sem přenést řemeslníky vždycky jen na noc.“ Ušklíbne se. „Ono ani na mnoha místech v Americe.“ Zapojí se Lucas, když už si konečně vybral jídlo. „Dobrá rada pro nováčky, když vidíš oblečení a osobní věci nezapichuj ještě vlajku s nápisem tady bydlím já. Od toho jsme tu ale my. Hodní zástupci šerifa.“
„No tak nějak všechno, co se hodí.“ Povzdechne si Richard, když Melody přijme vaše objednávky. „Než jsem začal s prací realitního agenta měl jsem vystudovanou pedagogiku. Takže pomáhám zdejší mládeži s učením. Ve volném čase pak většinou rybařím nebo se věnuji dobrovolničení na klinice.“ „Danteho zajímá mlha.“ Vypálí ze sebe Lucas. „Říkal jsem mu o navrátilcích, možná se půjde na kliniku taky podívat.“ „Není to hezký pohled.“ Obličej mu tentokrát potemní doopravdy. „Ti, co odešli do mlhy vypadají jako prázdné schránky. To je ještě ten lepší případ. Zaslouží si klid. Zase chápu že nejlepší metoda, jak lidi toho osudu uchránit je ukázat následky prakticky.“
To už Melody donese talíře. Porce jsou dost velké a na ničem se očividně nešetří. Poctivá domácí kuchyně. Před Richarda položí ještě dezert v podobě jablečného koláče. Lucas si objednal smaženou ryby, hranolky a coleslaw. K tomu majonézu a kečup. „Tak tedy dobrou chuť.“ Chopí se nadšeně příboru. Je vidět že i jeho umí nadchnout drobné radosti života jako je jídlo. „Užij si první jídlo v Pine.“ Pokyne Richard. „Alespoň něco, na co si tu nemůže stěžovat snad vůbec nikdo.“
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Na dohled od mlhy Přístav Broukající dívku nechávám daleko za sebou, společně s molem a dalšími známkami lidské civilizace. Tedy, ne že bych si v tom tak fandila. Lodičky dále brázdí jezero a dokonce se někde setkám i s pár místními, které však neznám. Přesto jim slušně odpovídám na pozdrav, ale příliš se nezdržuji. Nakonec příroda převáží a já jsem skutečně obklopena stromy zdobenými podzimním listím a zpěvem ptáků. Spokojeně se nadechnu a zvolním v kroku. Je to tu jako, kdybych se procházela doma. Krásné, příjemné, klidné. Přesto je zde něco nového. Hradbu mlhy lze jen těžko přehlédnout. Zastavím se nedaleko začátku lesa a hledím na tu masu neustále se přelévajících oblak, nebo z čeho to vlastně je. Vypadá to krásně, nezvykle a přitom děsivě. Tohle tedy u nás nebylo. Prolétne mi hlavou přiblblá poznámka, když v tom... „Hmm?“ Otočím se a všimnu si ženy, která na mne promluví. Musela jsem ji přehlédnout, jak jsem šla sem. Není se čemu divit. Buďto jsem hypnotizovala špičky bot a nebo pohled na mlhu hypnotizoval mne. „No... vypadá to.“ Těžko se mi hledají slova. Takto zblízka je to celé takové... „Nezvykle. Jinak... Nevím, někomu už to určitě přijde normální.“ Pokrčím rameny a nesměle se usměji. Jako kouzlo. Ale to raději spolknu, protože nikdo není zvědavý na nějaké fantasy pohádky. „Ale říkám si, že takhle by třeba působil sníh na horách na lidi, kteří žili celý život někde na poušti v Africe. Je to prostě... Jiné a nové.“ Udělám pár kroků směrem k lavičce s postarší ženou, která mi připomíná hodnou babičku z nějaké pohádky. Takovou tu hodnou ezo babičku. Dojde mi, když vidím, jaké šperky má. „Já jsem El. A ano, jsem tu nová. Od dnešního rána.“ Posadím se na druhou stranu lavičky a se zájmem sleduji karty, které míchá. „Ehm... to je na kanastu, nebo je snad vykládáte?“ Zeptám se naprosto přihlouple, ale opravdu mne to zaujalo. Mezi mými známými nikdo tak založený nebyl, ale párkrát jsem měla vtipnou věštbu v taštičkách štěstí z jedné čínské restaurace na rohu. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Karty a mlha Přístav „Zajímavý pohled na věc.“ Přikývne zamyšleně. „Je to ale pravda. Dlouhá léta jsem žila na Islandu a vždy když tam přijeli noví lidé hleděli na polární záři přesně s tím údivem až děsem se kterým noví lidé hledí na mlhu. Stejně jako u tohoto jevu si někdo zvykne a jiný zase ne. Občas se přistihnu že na ní hledím jako malá holka dodnes. Jen polární záře se dá rozumně vysvětlit.“
„Těší mě El. Já už tu jsem nějaký ten pátek. Přesně už nevím kolik, ale bude jich velice hodně.“ Usměje se. „Ne kanasta to doopravdy není. Vykládám. Jen co je pravda. Občas je dobré načrtnout si co se stane. Hlavně na tak divných místech jako je Old Pine.“ Podívá se opět na mlhu. „Chceš snad abych ti vyložila?“ Její oči se upřou na tebe a přátelsky se usměje.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Copak o vlaječky, ale lézt někomu do soukromí není nic moc ani pro jednu stranu," řeknu a doliju si další vodu. Konečně se mi povedlo se trochu... ehm, uklidnit. Richard vypadá v pohodě, ale jestli měl rád luxus, asi mu ta zdejší nemožnost dokázat svoje schopnosti nesedí i v tomhle směru... ale kdo ví. Zájmy má překvapivě altruistický. "Jak moc velké mládeži pomáháš s učením?" narovnám se na židli, div se mi uši nenatáhnou k němu. "Školu jsem nedotáhnul, pořád mi připadá, že bych měl - ale... jasně, je to tady zbytečné... svým způsobem. Je mi jasný, že na doktora se tu vystudovat nedá, ale..." Zaváhám. Chci malovat. Chci moc. Chci strávit přesně tolik času, kolik mě bude bavit, jenom malováním. Dostat do obrazů všechno, co mám v hlavě. A potom, a je jedno, jestli to bude týden nebo pár let, jít dál... a nebo malovat pořád pryč. "Chtěl bych něco umět," pokrčím rameny. "Nezamlouvá se mi představa, že se budu do smrti bimcat se stejnými schopnostmi, jako když mi bylo dvacet. Jedna. A z knížek se člověk zase tolik nenaučí..." Tak, traumátko v kostce. Tak přesně tomuhle tématu abych se příště vyhnul. "Nevyhnutelný zájem o Mlhu si samozřejmě odbýt musím, co bych to byl za nováčka," dodám s úsměvem, i když ten zmizí velice rychle. "Přijdu se podívat," řeknu. Bez nadšení, ale... "Ono mi prospěje si to opravdu uvědomit." Ať se pak někdy v noční depce prostě nerozběhnu do lesa. Což bych asi stejně neudělal. Asi. "Děkuju..." Chňapal vypadá, že už dochňapal, a že Richardova předpověď bude správná; voní krásně. Odvážně se chopím přiložených hůlek a lituju toho snad dřív, než si je poskládám v prstech. Ne že bych se bál, že si s nimi utrhnu ostudu, ale taky na sebe nechci zbytečně upozorňovat. Lucasův komentář za tři, dva... ale ten spíš vypadá, že neodtrhne oči od talíře. "... víc by mě zajímaly výjimky," navážu znovu na řeči o následcích Mlhy. "Co mají společného ti, kteří v ní zmizeli definitivně, nebo ti, které nezměnila." |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro A funguje to? Přístav „Island... A pak, že tu jsou hlavně Američané.“ Pousměji se a prohlédnu si opět tu ženu. Jistě má plno historek jak ze svého života v Pines tak i mimo něj. Mne už nějaké cestování po světě nečeká, ale stejně... Cestovala bych? Až teď ta nemožnost a nesvoboda člověka zamrzí. „Polární záře, tak tu znám jen z fotografií a zjevně to tak i zůstane. Uvidím, jak si zvyknu na tohle.“ Otočím se a pohlédnu na hradbu valící se mlhy. „Asi to nějaký čas zabere.“ „A funguje to?“ Zeptám se se zájmem, když zmíní své karty, a hned se kousnu do jazyka. To je fakt super otázka, El. Co asi čekáš za odpověď? „Tedy... vyplnilo se vám už někdy z toho něco?“ Zkusím urychleně napravit své první faux pas, ale moc tomu tedy nepomůžu. „Ale ano! Byla bych moc ráda. Nikdy mi ještě nikdo nevyložil karty. Proč to nezkusit.“ Usměji se nadšeně a netrpělivě si poposednu. „Co mám udělat?“ Připadám si jako dítě, které poprvé vzali do cukrárny. Tohle bude zábava. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Karty Přístav „Taková škoda mladého života v kleci.“ Povzdychne si a zadívá se na tebe smutně. „Nicméně jak jsem říkala. Většinu života. Než jsem se dostala do Pines byla jsem už nastěhovaná v Ohaiu.“ Doplní. „Neboj, zvykneš si. Všichni místní se strašně snaží, aby tu bylo co dělat. Různé aktivity, slavnosti a vůbec. Prostě se pořád něco děje a mění. Nikdo nechce moc přemýšlet o tom co, kde a proč.“
„Funguje? Jistě že to funguje. Jinak bych na stará kolena s něčím takovým neblbla a už vůbec to nenabízela.“ Mrkne na tebe. „Dělat nemusíš vůbec nic. Když někdo doopravdy umí stačí mu jen koukat na toho komu chce vykládat. Jen si poposedni ať je místo.“ Zamává rukou jako by odháněla hmyz a popadne balíček karet. Oči upřené na tebe. Hluboké jako jezero vedle vás. Jako by se jimi náhle dalo propadnout někam jinam.
Položí kartu na lavici. Je to žolík. Další, další a další. Takhle položí ještě tři. Pak přestane a dívá se na tebe významným pohledem. „Děvče, měla jsi říct, že jsi podobná jako já. Takové nejapné žerty.“ Shrábne karty. „Nebo snad nevíš že nám osud nepřečteme?“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Knihovník a klinika Dempsey’s Seafood & Steak „Hele, až si zvykneš na pocit, že se kolem tebe všechno mění a někdo nebo něco ti je schopný přes noc přerovnat dům asi zjistíš že pocit soukromí je dost relativní pojem.“ Ušklíbne se Richard a schytá za to od Lucase nesouhlasný pohled. Jinak ale mlčí. „Každopádně učím spíš děcka kolem základní a střední školy. To ještě zvládám. Pomáhám rodičům dát dohromady osnovy a materiály. Tak nějak to, co by měli umět. Někdo na to stačí sám ale jelikož tu není vyloženě škola jde v tom taky pěkně plavat.“ Rozhodí rukama. „Nicméně nevěš hlavu. Záleží na tom, co by to mělo být. Hodně lidí tady v Pine chce předat své znalosti dál. Proto hodně šikulů přijme jakoukoliv záminku o tom, co umí mluvit nebo ukazovat. Nechat ostatní zkoušet. Jednou za čas tu bývá i trh řemesel. V horším případě to předají knihovníkovi.“ Jeho obličej trochu potemní. „Dost.“ Řekne Lucas, než mu dojde, že tímhle svým výstupem může vyvolat přesně opačnou reakci. „Hele vím že nemáš Richarda rád, ale je… nedocenitelná část komunity. Navíc by si na lidi kolem měl každý udělat názor sám.“ „Jasně.“ Zdvihne Richard dlaně jakoby v obraně. „Promiň, že jsem něco řekl.“
„Jo já zájem o mlhu ztratil po několika dnech jako dobrovolník.“ Povzdychne si nad tvou otázkou. „Myslím, že nejsem ten pravý, koho se ptát. Kliniku vede Michelle. To bude ta pravá na tyhle otázky. Vede si dostatečnou databázi všech případů.“ „Nicméně se zdá že je vzorec celkem náhodný. Jediné, o čem se mluví je to, že jak moc poškozený se vrátíš záleží na tvé síle vůle. Jenže čím si odolnější tím dál jsi od vegetativního stavu. Což je vlastně pro tebe jenom horší. Jak chceš navíc tohle měřit.“ Dodá Lucas. „Jo na tom že když se vrátíš jinak, než prázdný papír tak jsi na tom většinou hůř se shodneme.“ Doplní Richard.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Rozbité karty Přístav „Ale... Žádná škoda. Já bych stejně nevystrčila paty z Maine, natož ze Států. A navíc žiji, tak je to ještě předčasné.“ Mávnu rukou nad politováním. Ač je to nestandardní situace pořád se necítím jako někdo hodný litování. Možná skončit tu na vozíku... A nebo opět neslyšet... Ale takto? Život je ještě fajn. „Vím, vím. Noah mi už místní komunitu chválil a skutečně, zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by se nechoval přátelsky a mile.“ Usměji se. Až tady na to podivné setkání s tou dívkou, ale nakonec i ona mi zamávala. Jen to bylo... zvláštní. „Jistě, funguje... Dobře, tak já nebudu nic dělat. Jen to vše sledovat.“ Opakuji po ní a hned se odsouvám, aby bylo kam na lavičce karty vyložit. A pak se na mne podívá. Ztuhnu na místě, protože mám pocit, že mi vidí až do žaludku. Co do žaludku? Do duše! Pokud bych někdy nějakou takovou blbost vůbec vypustila z úst. Ten moment se podivně vleče, když v tom je najednou jako prásknutím biče pryč. Na lavičce před námi přistane žolík a já se usměji. To bude určitě něco dobrého! Říkám si v duchu. A pak druhý. Sakra, já budu mít štěstí. A pak třetí... Hmm, to už je trochu divný. A se čtvrtým na vyložené karty hledím naprosto zmateně a absolutně netuším, co to znamená. „Huh, podobná?“ Nechápavě vzhlédnu k Michelle. „Nepřečteme? Jak nám?“ Nakrčím tázavě obočí. „Já... já se omlouvám, jestli jsem to nějak... rozbila. Rozhodně jsem to neměla v úmyslu.“ Dostanu ze sebe rychle omluvu. Netuším sice jak, ale vypadá to, že jsem ty karty asi fakt nějak pokazila. Takhle si přátele moc neudělám. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Šéfová kliniky Přístav „Líbí se mi tvůj pozitivně nihilistický přístup děvče.“ Usměje se mile. „Noah je dobrá duše. Máš štěstí, že jsi potkala zrovna jeho. Je to asi nejlepší možnost, co pro nováčky kancelář šerifa nabízí. Jsou tu samí milí lidé jasně. Nemusíš si sednout se všemi, ale většina z nich je milá i tak. Až to jednomu jednou za čas leze na nervy a uvítal by někoho kdo tak milý není.“ Zasměje se vlastním slovům.
„Chápu.“ Podívá se na tebe vážně, vstane z lavičky a uhladí si sukni. „Věř mi, že až jednou přijde čas pochopíš mě. Pak za mnou klidně zajdi. Hledej Michelle Hall, nebude to těžké, vedu místní kliniku. Tam mě většinou najdeš. Pokud nejsem zrovna doma nebo tady. Neboj. Všechno bude dobré. Věř, že život je lepší bez spoilerů. To je prostě fakt.“ Usměje se na tebe až lítostivě.
„Jej to už je hodin. Povinnosti volají. Pokud mě omluvíš El vrátím se do práce. Ráda jsem tě poznala.“ Řekne, když se podívá na hodinky. Zastrčí karty do kapsy a vezme krabičku od oběda. „Budu se těšit na tvou návštěvu.“ Mrkne na tebe ještě před odchodem.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Až budu velká Přístav „Jo, je to milý člověk. Jsem ráda, že jsem jej poznala.“ Přikývnu upřímně. „Zjevně jsem si vylosovala žolíka i dnes v hotelu mezi těmi dalšími probuzenými.“ Vzpomenu si na Danteho a jeho doprovod. Lucas nevypadal zle, ale možná trochu chaoticky? Kdo jsem ale já, abych někoho nazývala chaotickým. „Dnes jsme se tu údajně probudili tři nováčci.“ Přidám aspoň trochu zajímavou informaci, abych taky působila, že aspoň něco vím a jen se pořád neptám. Karty vypadají rozbité i nadále a podivně tajemná odpověď Michelle mi nic kloudného neřekne. Spíš mi jen připomene řeči rodičů. Až budeš dost velká, tak to pochopíš. Zatím bych neřekla, že s věkem automaticky přichází nějaké prozření. Rozhodně jsem si nepřipadala nějak osvícená oproti mým náctiletým rokům. Co ale vím je, že když dostanu takovou nic neříkající odpověď, nemá cenu se pídit po vysvětlení, takže to dál už nekomentuji. „Dobře, děkuji. I když doufám, že na kliniku se nebudu muset výhledově podívat. Zdraví mi ještě slouží.“ Pousměji se. Zatím. Nebo spíše pro teď znovu. „Určitě. Nebudu vás zdržovat. Děkuji za výklad, i když jsem to asi trochu pokazila. Hezký den.“ Usměji se na odcházející ženu a chvíli ji sleduji, než zůstanu na lavičce opět sama. „Zvláštní.“ Zamručím a opřu se, sledujíc jezero přede mnou. Víc k tomu nemám co dodat. Nějakou dobu jen zírám na hladinu jezera a snažím se vytěsnit myšlenky na to, co je třeba udělat, co vlastně dělají rodiče, přátelé a tak dál. Naopak se snažím na nic nemyslet a všímat si spíše detailů okolí. Vědomá meditace? To zdaleka ne, ale prostě si nechci dělat v hlavě zbytečný bordel. Hladina se spokojeně vlní v podzimním slunci, které se začne sklánět nad obzor a do těla se mi opře závan o něco chladnějšího poryvu větru. Asi bych měla pomalu vyrazit zpátky... domů. Postavím se, protáhnu se a vydám se směrem zpátky. Kolem mých nohou prohání vítr zlatavé listí a les za mými zády tlumeně šumí. Bude to pěkná procházka. Moc pěkná. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Jako jo, to bude asi hodně divný," musím se zasmát, když ale zachytím ten Lucasův pohled, zarazím se a a zbytek věty spolknu. O co mu jde? Sám mi to řekl... leda by v tom bylo něco víc. Jen doufám, že něco za mě nebude rozhodovat, na kolik věcí mám nárok a na jaké. Což vlastně... asi bude. Hmm. Hraboš zrovna nejsem, ale věci na malování mají sklony střídavě růst a vzápětí docházet, to ví každý, do těch se sahat nesmí! Jenže to je další věc v řadě, co teď nevyřeším. "Mít tu děti musí být zvláštní," řeknu. "Drsný, že do toho lidi jdou." Jsem docela rád, že se mě to netýká, plácnu málem, ale pro jednou naštěstí stačím sklapnout včas. "Jasně, nic jiného neznají, tak jsou v pohodě asi nejvíc ze všech... ale stejně." A jak ty dokáží projít Mlhou? Chci tabulky a grafy, děkuju mockrát! Super, že je něco takového k mání. Řemesla jsem sice zrovna na mysli neměl, ale stejně, k čemu by mi tu bylo studovat genetiku nebo chemickou senzoriku nebo... co jsem to všechno chtěl, než jsem se dozvěděl, že jsem čaroděj... beztak jsou to jen záchvěvy dávno ztracených možností, na které by nejspíš nikdy nedošlo; hlavně bych na to skoro určitě ani neměl. Vlastně je pěkné, jak si teď mohu namlouvat, co všechno bych býval mohl dokázat...! A v klídku si kreslit obrázky, ukolébaný skutečností, že tady se ani skutečné kritiky nedočkám, na růžovém obláčku jistot, že se moje inteligence pořádných výzev nedočká. "Měl bych si pomalu pořídit notýsek a psát si všechny plány," zapíšu si alespoň za uši, že chci mluvit s Michelle, ale to je vlastně jeden z mých cílů od první chvíle. "Ale Lucasi, já fakt nepotřebuju bránit... máš dojem, že bych si nedělal názory sám?" prohodím lehce a jen marně přemýšlím, odkud tohle přilítlo. Richard přece neřekl naprosto nic... škodlivého... začínám být na knihovníka opravdu zvědavý. Leda by tím "předat znalosti" neměl na mysli sepsanou knihu, ale kdo ví co magického - ale to už asi básním moc. "Teď opravdu lituju, že na něj ještě nedošlo," ušklíbnu se trochu. "Exoty já rád. Nebo je v tom něco víc?" kouknu přeci jen na Richarda. Pokus o cenzuru, to je jak červený hadr na býka a drby jsou kořením všeho. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Divný a děsivý Dempsey’s Seafood & Steak „Neboj to já jen tak plácám. Není to nic zvláštního. Jen prostě divný pocit, když nevíš, jestli ti někdo každou noc nechodí po pokoji a nepřerovnává ti věci.“ Dodá Richard.
„Hele děcka jsou tu většinou šťastné. Je to asi přirozené je chtít. Taková radost celé komunity. Vezmi si, kolik lidí v rodném městě normálně začne a po letech i skončí. Jasně můžou jinam ale to může být jediný rozdíl. Tady alespoň mají jistotu, že mají všeho dost, netrpí hlady, nemusí se bát vlivu nějakých feťáků nebo já nevím co. Prostě nehrozí že skončí někde uprostřed přestřelky gangů.“ Zdá se že téma rodičovství a dětí je mu blízké. Což se asi nejde divit vzhledem k tomu co dělá.
„Hele to není problém.“ Zaloví Richard ve své tašce a vytáhne trhací bloček a propisku. „Vždycky jsem rád rozdával takové ty reklamní předměty. Tady už je to trochu zbytečné ale… počkej ty sis jen dělal srandu?“ Ruka s věcmi se zastaví nad stolem a zaváhá.
„Hele v soukromí ti řeknu cokoliv. Jen nechci dostat za uši, pokud ti v mé přítomnosti někdo řekne něco, co bych neměl dovolovat nebo tak. Víš, co jsem ti říkal o nepsaném pravidlu o prozrazování schopností ostatních. Já nic. Já muzikant. Pokud mě omluvíte odskočím si a bude.“ Lucas s významným pohledem vstane od stolu, napije se a vydá se ke značce holčičky a chlapečka která je na druhé straně lokálu. Richard pochopí znamení a nakloní se k tobě. „Lucas má v tomhle pravdu, fakt by se to dělat nemělo ale já toho člověka nemůžu vystát. Jde mi z toho slepého dědka mráz po zádech.“ Pak mu dojde že vlastně knihovníka vůbec neznáš. „Je to zvláštní patron. Je sice slepý ale občas máš pocit, že ti ty jeho oči vidí až do žaludku. Tvrdí, že shromažďuje věci pro Pine ale… prostě mi přijde že ho baví se hrabat v lidech. Jeho schopnost je totiž v tom že ti něco vezme z hlavy a dá to jinam. Netuším, jak to funguje, ale je to tak. Přečetl jsi Hamleta? Vezme ti vzpomínku na tu knihu a přenese jí na papír. Proto může mít tam nahoře tolik různých knih. Jenže ty zapomeneš. Umí to i s filmy nebo nějakými obrazy. Jasně říká, že to nikdy nedělá nedobrovolně ale… kdo to sakra může vědět? Doopravdy je to, jak tvrdí a snaží se obohatit kulturní věci v Pine těmi svými dárky od dobrovolníků? Co když ti vezme já neví… vzpomínky na rodinu nebo cokoliv ho napadne? Prostě je to divný patron a jde mi z něj mráz po zádech. To je celý.“ Domluví a zase se opře.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Setkání Přístav „Pravda zaslechla jsem, že dnes Pine dostalo víc než dost nových obyvatel. Dalšího by ještě zvládnul šerif, ale víc jak čtyři jsme tu zatím neměli. Už tři jsou dost neobvyklý úkaz.“ Stojí s krabičkou pod paží a sleduje vlny na jezeře. „V pořádku to není tvá vina. Nedělej si s tím hlavu. Tak hezký den i tobě a ať ti zdraví slouží.“ Usměje se na rozloučenou a vydá se pryč.
Cestu zpět odhaduješ po paměti cest s Noahem. Naštěstí se nezdá že by se v Pine dalo lehce ztratit. S lesem po levici a vodou za zády se ponoříš do klidnější starší části města. Domy tu vypadají udržovaně ale na architektuře je prostě vidět, že to není modernější centrum. Lidi tě míjejí a často se za tebou někdo podívá. Přeci jen nový člověk bude jistě událost. Nicméně tě neoslovují nebo něco podobného. Spíš budou moci po příchodu domů říct u večeře, že viděli tu novou holku.
Po chvíli vyjdeš na Hlavní ulici. Ta je o poznání živější. Slunce už se sklonilo k obzoru a není tolik světla. Lampy naskočily a všechno je příjemně osvětlené. Když jdeš kolem Cock & Bull vidíš že se uvnitř svítí a Harry i Harper za barem obsluhují hosty. Je jich tam docela dost. Mineš i pekárnu, která už je zavřená. Obchod s oblečením, který podle výlohy nabízí doopravdy kreace všeho druhu. Další vypadá jako opravárna všeho druhu kombinovaná s něčím jako vetešnictví. Uprostřed Hlavní ulice je i malý park. Uprostřed něj je fontána a na lavičkách posedávají lidé. Skupinky i dvojice.
Nakonec jsi na místě. V Jitterbug Coffee se svítí a žije. CC připravuje nápoje všeho druhu a se smíchem se baví s lidmi kteří její podnik navštívili. Zdá se že tebe, ale zatím nikdo nevidí…
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Divný ty noční aktivity jsou, ale docela určitě tam nepobíhá armáda lidí," zhodnotím. "Leda nelidí," zamyslím se nad skřítky, co za misku mléka měli poklízet v sednici, ale... ne, ani náhodou. Muselo by jich být strašně moc a nevyhnutelně by někdy někdo stopu zanechal. "Asi nedává smysl se ptát, co bylo vidět, když někdo nechal zapnutou kameru?" ušklíbnu se trochu. "Rovnou se vypnula, nebo jen zrnění?" O dětech se rozpovídá pěkně, ale nezní to, že by si pořizoval vlastní, teoretik. Nedivím se mu. "Taková příjemná zlatá klec," řeknu. "Jako rodič bych to možná viděl stejně. Jako kavárenský povaleč se sklony tvrdit, že společnost by se měla méně starat a dávat více příležitostí se postarat," ne, levičáčtí kamarádi ze mě neměli radost, "bych asi měl sklony uvažovat spíše směrem, že bez vzdělání, konkurence a skutečných výzev z nich můžou vyrůst leda..." Zarazím se a široce se usměju. "Třeba je právě to účelem," rozhodnu se s potěšením dotáhnout svou úvahu u kousek dál. Dobře se najíst uvede člověka snadno do poklidného, upovídaného rozpoložení. A mrouskal byl fajn. Nebo chrápal. Chňapal? Jen si vybavuju, že císařský. "V prvních generacích omezený, ale ještě přijatelný prostor, v dalších se ti nejpřizpůsobivější vyvinou v někoho, koho půjde zavřít do generační kosmické lodi a vystřelit ke hvězdám s jistotou, že bude fungovat a nehrábne mu. Jo jo. Sci-fi jsem měl vždycky rád." Po notýsku chňapnu jako anakonda po nevinném králíčkovi. "Super! Jste poklad, připravený na vše. Ani trochu jsem si nedělal srandu," ujistím ho vesele. Ve skutečnosti toho ještě na zapisování moc není, ale těší mě mít tu možnost. Trhací bloček sice není ideál, ale o to líp se do něj budou dělat drobné náčrtky. Jestli si nechci uříznout ostudu, čeká mě spousta práce, než znovu získám lehkost do rukou. Na Lucase koukám ovšem nemálo zmateně. "Já se neptal na... aha. Jo jasně, jen běž, nikam neuteču." A co Richard vybalí, je vážně paráda. Úžasný, skvělý - děsivý, jasně - aha, já za ním budu muset taky - takže hlavně děsivý, ano. "Fíha. A to jsem si myslel, že se mi fantazie rozběhla moc. A pak že dokonalý zločin neexistuje! Tedy - že by nemohl existovat," uchechtnu se. "S jedinou dobrou detektivkou si tak vystačíš napořád. Funguje i jako - víš jak, doktor? Když si představím, že se sem dostanu jako máma od pěti malých dětí, skočím rovnou pod vlak. Tolik možností...! Umí jenom vzpomínky, nebo i třeba vytáhnout část osobnosti? Když teda pominu, že jiné vzpomínky - jiná osobnost..." Mohl bych si znovu přečíst Pána prstenů od začátku! Týden by mě nikdo neviděl. "Tak teď jsem na něj dvojnásob zvědavý. Ale teda," narovnám se a položím si dlaň na břicho, "uf. Z toho mráz po zádech snad ani běhat nemůže." |
| |
| soukromá zpráva od Samael Grayson pro Chvíli budu mít co číst
„Do jisté míry,“ odpovím Richardovi neurčitě.
Kdyby pro mě nebyl nebezpečný, možná bych byl sdílnější… Získat ho na svou stranu by mohlo být výhodné, stojí to za úvahu, ale zároveň je nebezpečný. Stačilo by mu podlehnout zvědavosti, nahlédnout do mých myšlenek a možná si projít pár vzpomínek, abych se dostal do problémů. Možná bych se měl snažit přemýšlet nad něčím neškodným jako… nad štěňaty. Možná. Pomohlo by to?
„Prozatím bych se ale rád zorientoval ve městě,“ pousměji se, ale ta zvláštní pozornost se z tmavě hnědých očích nepřelije. „Možná bychom si o tomhle mohli promluvit později. Až se zabydlím.“
Nezavírat předem žádné dveře, které bych mohl později potřebovat. Jakkoliv mi slovo tohohle muže nestačí, abych si v jeho přítomnosti přestal připadat nesvůj, někdy v budoucnosti by se mi mohl hodit. Moct mu nabídnout něco, po čem očividně touží, je prospěšné. Bezděčně kmitnu pohledem k Avě, když muž zmíní kancelář šerifa a připíše mi tím důvod, proč se ucházet o pozici tam, na seznam.
„Výborně,“ přikývnu jak na pozorování tak teorie. Tubusy s mapami si také vezmu oba, stejně tak si nechám přiložit na hromádku další tři knihy. Nakonec je toho o poznání míň, než bych čekal… „Jsem rád, že si to myslíte. Rozhodně se toho nevzdávám. Rozhodně by mi práce v kanceláři šerifa přišla zajímavá… Můžu si ty knihy dát k vám do auta? Odvezete mě zpátky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Zpátky domů Přístav Jo, je tu dnes nával. Pomyslím si, když se loučím s Michelle, ale už to dál nerozebírám. Uvidíme, co z toho bude. Cesta zpátky je nakonec vcelku příjemná. Jedna noha střídá druhou ve svižném rytmu, takže postupem času se opět ocitnu v ulicích městečka. Na zvědavé pohledy místních reaguji přátelským úsměvem, ať si hned nezkazím první dojem, ale nijak se nevtírám. Uvidím, koho z nich budu znát jménem za týden, měsíc, rok… Neznámé ulice se nakonec změní v ty, které už poznávám, především díky podnikům, kam mě vzal Noah. Bar už žije vlastním životem a za pár minut chůze už vidím místní kavárnu. Můj nový domov a práci. Chvíli váhám, jestli rušit CC při práci, ale pak mi dojde, že by se mi hodila aspoň nějaká bageta na večeři a ty najdu jedině u CC za pultem. Vejdu tedy dovnitř a pozdravím. „Ahoj, CC, tak jsem zpátky z procházky. Máte to tu pěkné, jen co je pravda. Menší, ale pěkné.“ Pokývu hlavou. „Nebudu tě rušit při práci a zapadnu k sobě, pokud tedy nechceš vypomoct. Jen mě tak napadlo, nemohla by si mě podpořit jednou bagetou nebo sandwitchem k večeři? Pravidelná strava je půlka zdraví. Však to znáš.“ Usměji se a prohlédnu si místní osazenstvo, které jsem snad tolik nevyrušila od hovoru. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Minutka fylozofie Dempsey’s Seafood & Steak „Jo to je přesný, kamery jdou taky spát. Pro většinu elektroniky je od dvou do šesti temná zóna. Tedy alespoň pro tu, co nahrává. Každopádně přirovnání se skřítky je docela dobrý. Je vidět že nejsme první místo co se potýká s nějakou nenadálou noční výpomocí. Jak se říká, na všech legendách a příbězích je kousíček pravdy.“ Pokývne uznale Richard.
„Zajímavý názor. Možná to tak je, postupná degenerace nebo prostá změna hodnot. To je jako se říká že dneska děcka už nic nezjistí bez googlu, dřív se to muselo pamatovat. Dohodnout si setkání, a ne volat deset minut předem že nestíhám. Je to prostě jiný svět. Osobně jsem zvědavý, kam povede několik generací dětí v Pine. Ve společnosti, kde peníze nic neznamenají a jedeš si vlastní cestou. Ne takovou, kde tě táhnou obecné předpoklady, touha volit mezi tím co chceš a tím zaplatit složenky. Nesdílím asi tvůj skeptický pohled. Neříkám, že to tady bude lepší ani že to tady bude horší. Prostě jiný. Možná takový upravený žebříček hodnot dokáže pohnout hodně věcí.“ Pokrčí rameny zamyšleně. „Prostě představujeme takovou malou utopii, a to snad bez šílených vůdců nebo bůh ví čeho.“
„Ok jsem rád že se ti ta představa tak líbí.“ Zašklebí se Richard a podá ti konečně notes a tužku. Možná se mu i trochu ulevilo že není za vola. „Hele jo. Beru tvoje argumenty. Je to asi docela fascinující. Jenom… zároveň děsivý. Nelíbí se mi představa, že kolem chodí někdo, kdo mi vymaže z hlavy, co se mu zachce a hodí si to doma do poličky. To je celý. Uvidíš až ho poznáš. Třeba se ti zamlouvat bude. Na detaily se budeš ale muset zeptat jeho. Nevím, jak to přesně funguje a kde má hranice. Nikdy jsem neměl potřebu s ním zajít na kafe a probírat, jak moc je schopný mi vyluxovat hlavu. Navíc myslím že negativní věci nás formují. Jasně v době, kdy je prožíváme bychom chtěli, aby šly pryč ale potom? Co nám dá život, když na všechno špatné zapomeneme?“
„Tak co, chyběl jsem vám?“ Zeptá se Lucas, který se vrátí ze záchodu a sedne si zpět na svoje místo. „Proprali jste všechno, co bych neměl slyšet nebo si mám skočit zkontrolovat, jestli auto pořád stojí na místě?“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Knihy a jídlo Knihovna „Chápu, promiň. Jen mě ty potencionální možnosti doopravdy fascinují. Kdykoliv budeš chtít zastav se. Jsem v knihovně téměř pořád. Zvu tě na čaj a budu se snažit být co nejméně vlezlý slibuji.“ Odvětí a v jeho hlasu pořád zní jistý tón rozechvělého nadšení.
„Určitě už jsme měli zaměstnance z mnohem horší počáteční pozicí.“ Mrkne Ava. „Jasně, klidně to všechno naházíme do auta. Jen už se chceš vracet do motelu? Chápu, že ty knihy vypadají lákavě a vůbec jen jsme ani nestihli něco jako oběd. Nemáš už hlad? Promiň, jestli zním jako máma ale lepší něco popadnout teď než pak nic nemít. Klidně jde vzít něco s sebou do krabičky.“ Rozhodí rukama starostlivě a dalo by se vskutku říct, že v tom je něco jako mateřská starost.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Bageta, káva a jed Přístav „Ahoj.“ Houkne na tebe s úsměvem CC. „Jasná věc. Pro novou nájemkyni se vždycky něco najde. Jen si dneska ale odpočiň. Jsme domluvené na zítra. Myslím, že dneska už máš zážitků víc než dost. Ještě by se tvoje druhá půlka zdraví složila přímo na place.“
Zaloví v lednici a podá ti poctivě naplněnou bílou bagetu v mastném papíru. To už se na tebe upírají pohledy všech návštěvníků. Jitterbug Coffee. Její slova nebyla zrovna nejtišší. „Na co civíte?“ Broukne CC. „Hosti, tohle je El, moje nová kolegyně a od zítra člověk co vám taky může plivat do kávy. Podle obalu na jejích zádech i naše nová místní umělkyně. El tohle jsou hosti. Pokud tě kdokoliv z nich bude štvát máš oficiální povolení mu do kávy plivnout. Pokud moc zeptej se a dostaneš možná povolení i na jed na krysy.“ Ušklíbne se tvým směrem. „Ahoj El!“ Ozve se poslušně zbor hlasů v kavárně a pak se všichni vrátí ke svým nápojům a talířům. Vypadá to, že jim takové představení zatím stačilo. Možná si taky nechtějí popudit osobu co jim připravuje nápoje. Kdo ví.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Utopie... hmm. Chybí mi tu věda - ta opravdová, myslím, průzkum a tak - jakýkoli génius nutně zapadne. Dokonce ani to umění tu nemůže skutečně kvést, protože v tomhle množství lidí se ti nenastřádá dost pošuků, aby vytvořili tu správnou kvasnou komunitku, kde se budou podporovat a kritizovat zároveň. Vlastně jakékoli individuality tu budou mít smůlu. Neříkám, že je to nutně horší," dodám pro jistotu. "Ono spoustě těch, co okázale trpí svým individualismem, ve skutečnosti jen prospěje vyráchat čumák v nezbytné pospolitosti - a ve finále jim bude líp. Tedy až na tu vědu, z té trochu pláču. Ale jen uvažuju nahlas, co mě napadá na první dobrou... a jsem po pravdě hodně zvědavý, jak to uvidím za měsíc a nebo za rok." Zarazím se. Za rok? Absurdní. Nadechnout. Nemysli na to. "A pak jsou tu lidi jako ty a nebo Lucas," navážu snad plynule, "i když házet vás dva do jednoho pytle fakt nejde," uchechtnu se, "ale oba mi přijdete, že by pro vás hrála roli prestiž, a té se tady člověk dočká leda leda jako hodný soused - kdepak hodinky nebo bazén, hraje se tu na pověst. Vždyť je to vesnice," rozhodím rukama. "Říkáš jít si vlastní cestou, ale ono jich tu je maličko. Prostor je hlavně ve službách, ale víc než schopný v té práci musíš dokázat přeprat pocit marnosti, že když ty ponožky neuštrykuješ včas, objeví se ráno v šuplíku tak jako tak. Přijde mi, že je skoro jedno, jestli jsi tu ve věcech dobrý nebo špatný..." Pěkné pokrytectví, po takovém obědě! "Pokud není člověk kuchařem," pousměju se a poklepu prsty na talíř. "Tohle je opravdu světlý bod všeho. A přesně!" přikývnu mu ohnivě. "Negativní věci nás formují. A i když bych vlastně nechtěl žít někde ve válečné zóně a nikomu to nepřál, opravdu tady mohou být lidi formováni? Nebo jenom... žijou...? To já bych šel s knihovníkem na kafe hned," musím se zasmát, "cvoky mám rád a v mojí hlavě není nic, co by stálo za to - zažít jsem toho moc nestačil. Jen teda by to byl slušný bobřík odvahy." Lucas dle mého přišel zbytečně brzy, ale stejně mám pocit, že jsem mluvil až moc a že to těžko povede k čemukoli lepšímu než pěkné depce všech zúčastněných. Měl bych být taktnější... i vůči vlastní hlavě. "Nemyslím, že by tvůj jemnocit moc trpěl," řeknu mu. Ale nenakazil jsem se od Lucase dost, abych řekl nahlas, že Richard mě jistě znovu rád předá do jeho rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Zpátky doma Jitterbug Coffee „Dobře, díky CC.“ Ušklíbnu se, když ani na několikátou nabídku výpomoci CC nekývne. Je holka pořádně tvrdohlavá. Minimálně jako já. Vezmu si bagetu, ale pak trochu zaváhám. Cítím spoustu pohledů, které se zabodávají do mých zad. Je to jako na ulici, ale ještě intenzivnější. Naštěstí jsem zvyklá na chvíle pozornosti, tak úplně nepanikařím, nebo mi to není krajně nepříjemné, přesto je to nezvyk. Asi jako když hrdina westernu přijde do salónu a všichni se na něj v ten moment otočí. Ještě by tu mohlo přestat hrát piano a někde se něco rozbít. CC ale není slepá a rozhodně nevypadá, že mě v tom chce nechat vykoupat, takže to vyřeší po svém. Rázně, efektivně a tak nějak po jejím. Její malý proslov mi vykouzlí pobavený úsměv na rtech, který se ještě roztáhne, když se ozve sborové přivítání jak na srazu anonymních alkoholiků. „Ahoj všichni.“ Otočím se na hosty a zvednu ruku na pozdrav. „Ráda vás poznávám... tedy asi poznám. Časem. Kdybyste něco potřebovali, tak jsem tady.“ Nemůžu si než neodpustit zase sklouznout už do zažitých kolejí nacvičené obsluhy. „Vážně i jed na krysy?“ Ušklíbnu se pak tišeji na CC. „Tomu říkám radikální přístup.“ S úsměvem si vezmu bagetu a odlepím se od baru. „Dnes to už asi zabalím a budu u sebe v pokoji, ať ti tu hosty moc nerozrušuji. Ještě by došlo na nejhorší.“ Zašeptám teatrálně a s krátkým zamáváním na CC se vydám dozadu směrem ke svému novému bytu. Bagetu bezpečně v rukou a s kytarou na zádech. Dnes si do svého doupěte odnáším cennou kořist. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro V novém doma Byt nad Jitterbug coffee Tvůj pozdrav zpět si vyslouží vlnu nesmělých zamávání i nesmělých úsměvů. Raději se ale zatím nikdo s novou holkou nebude bavit. Hlavně ne po upozornění od majitelky ať ti zatím dají pokoj. Ti zvědavější už vědí že se můžou zastavit jindy a seznámit se pořádně. Teď by v tom byla jistá dávka trapnosti, o kterou nikdo nestojí. Stejně jako o plivanec do pití.
„Asi ne. Cvičím si jejich chuťové pohárky už moc dlouho na to abych se jich zbavovala.“ Nakloní se k tobě a odpoví spikleneckým šeptem. „Možná zůstaneme maximálně u projímadla. Mám je tak trochu ráda, ale opovaž se mě prásknout.“ Zasměje se.
„Jen si koukej odpočinout. Zítra je taky den a nemusíš všechno odhalit hned po příchodu. Nech si věci a tajemství na další měsíce a roky. Ať ti Pine brzy nedojde. Hlavně se ale dobře vyspi a naber sílu na zítra. Začíná výcvikový tábor.“ Usměje se na tebe a mávnutím ruky tě posílá pryč. „Padej už. Jo a dobrou noc.“ Mrkne na tebe.
Projdeš dveřmi do útrob domu, vyjdeš schody, odemkneš a jsi ve svém novém bytu. Lehce nezařízeném a neosobním. V přítmí zapadajícího slunce a bez dalších lidí možná i lehce opuštěném. Jsi ale tady. V novém „doma“.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Všichni jsme jedineční Dempsey’s Seafood & Steak „Dobrá připomínka. Těžko říct čím to je. Někdy si říkám, zda se magické dovednosti nějak přímo netlučou s vědeckým zaměřením. Možná je o něco složitější bádat na fyzikálními zákonitostmi vesmíru, když jsi schopný je do jisté míry sám porušovat. Navíc hodně vědeckých objevů je tak nějak jen napodobení toho, co nadaní dokážou sami o sobě. Takže tam také chybí motivace. Těžko říct. S uměním to je samozřejmě jiné. Občas se divím, proč je tu tak málo umělců. Hlavně co si pamatuji tak venku bylo dost čarodějů totálních hipsterů, kteří si užívali umění a další slasti.“ Pokrčí rameny nerozhodně. Zdá se, že je s myšlenkami v koncích. „Jo myslím ale že na soudy je čas. Uvidíš, jak se bude vyvíjet tvé vnímání Pine v čase. První dny jsou většinou hodně skeptické vůči tomuhle místu. Co ty víš ta pár let ti třeba budu hledat nové bydlení s drahou polovičkou s nafukujícím se břichem.“ Zašklebí se.
„Chápu, jak to myslíš. Jenže mi přijde že charaktery jednotlivců tady nehrají až takovou roli. Nechci shazovat jejich jedinečnost, ale fakt myslím že ne. V Pine má až na výjimky většina obyvatel společné hlavně jedno. Dá se s nimi vyjít. Nejsou to masoví vrazi, recidivisti nebo tak něco. Prostě relativně dobří sousedé. Moje domněnka je jinde. Každý máme jiná nadání. Nevím o tom, že by tu byli dva jasnovidci. Nebo alespoň ne úplně stejně fungující. Takže já se smířil se svým novým údělem. Protože jsem prostě takový. Stejně tak nějak Lucas. Protože je jaký je. To stačí. Jenže každý jsme nadaný jinak. Podle mě je to hlavní posuzovací prvek u lidí, kteří se sem dostanou. Musí být přizpůsobiví a originální v tom co dokážou.“ Zdvihne nejdřív jeden prst a pak druhý.
„Dobrá, už jsem si myslel že mě rovnou pošlete domů a rozjedete party ve dvou.“ Sedne si a usměje se. I Richard se z jeho návratu, nebo možná vašeho rozhovoru tváří trochu nejistě. Nicméně Lucas nebude expert čtení lidí. Možná je mu to i jedno. „Tak co, zaplatíme a vyjedeme obhlédnout ty byty?“ Zeptá se s vytržeností ze situace sobě vlastní.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Podvečer Jitterbug Coffee Úsměv se mi ještě trochu více roztáhne, když vidím, jak se ostatní raději otočí zase ke svým kafíčkům a dortíkům. Bylo by to zvláštní, kdyby měl někdo tu odvahu mne tu před všemi jít vyslýchat a tak jsem vskutku ráda, že tu funguje ten společenský stud a jistá rezervovanost vůči cizím lidem jako všude jinde. Kdyby ne bylo by to... trochu psychopatické? Nevím, prostě divné. „Takže tu máte dnes degustační kroužek, jo?“ Nakloním se k CC a přejdu také do šeptnu. „Znáš mě, jsem jako hrob. Tedy vlastně neznáš, ale víš jak.“ Ušklíbnu se vesele. „Jako hrob.“ Zapnu si prsty rty v symbolickém gestu. „Dobře, rozumím šéfová. Brzy spát a brzy vstávat. Zítra to vypukne. A dobrou.“ Mávnu na ni také a pak už mi prostory kavárny zmizí za zády a já stojím před schody. Sleduji tu chodbu, která je pro mne zatím nová, ale cosi mi napovídá, že to tak dlouho nebude. Tak jo, jdeme domů. Vykročím a dojdu ke dveřím. Klíč zarachotí v zámku a já vejdu dovnitř. Působí to tu mnohem prázdněji, než před tím. To bude asi tím, že tu není Noah. Vyzuji si ochozené tenisky a bundu pověsím na prázdný věšák. „Tak vítej doma, El.“ Zahlásím ve vstupní chodbičce a přejdu do obývacího pokoje, kde se svalím na gauč. To byl den. Chvíli jen tak ležím s rukama za hlavou, než se rozhodnu také dělat ještě něco užitečného. „Tak jo, tady by to mohlo být!“ Stojím před jednou stěnou v obývacím pokoji a hypnotizuji ji upřeným pohledem. Na post it papírcích, které nosím ve své tašce všude s sebou je hrubý náčrtek půdorysu tohoto bytu a na jednom místě je udělán obdélník. Asi dva metry na metr, opřený o jednu ze stěn v obývacím pokoji. „Tak jo... soustřeď se a vizualizuj si to!“ Představuji si, jak tam stojí klavír. Pořádný, kvalitní kousek z lakovaného tmavého dřeva a s malou otočnou stoličkou s barevným polštářkem. Když už člověk může snít tak ve velkém. Chvíli takto místo hypnotizuji, než přistoupím k variantě B. „Oukej, ještě tohle...“ Nalepím asi už čtvrtý papírek na to místo. Na papírcích je popsáno, co by to mělo být a je jimi i vyznačeno místo, kde by klavír měl stát. To pro případ, že tu skutečně pobíhá nějaká četa stěhováků, kteří mi do hlavy nevidí. Vlastně ani nevím, jestli mi přijde lepší varianta A nebo B. Obě mi jsou docela nepříjemné. Až je můj první projekt hotový, dám si sprchu a pak se usadím na gauč. Vytáhnu kytaru opatrně z pouzdra a začnu ji ještě dolaďovat. Posledně jsem to dělala ve spěchu, ale teď už mám na to dost času. Vybrnkávám jednotlivé tóny a slunce se kloní k západu. Otevřu na chvíli okno, abych dovnitř pustila trochu čerstvého podzimního vzduchu a začnu hrát pomalou melodii. Připadám si trochu jako na dovolené... Nekonečné dovolené. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "S vědou je to jednoduché, proč tu není. Vyžaduje víc zdrojů a lidí, než je technicky možné zařídit v tak malé komunitě. Doby renesančních myslitelů, co jim stačilo koukat z okna, filosofovat a říkat tomu fyzika, jsou přeci jenom pryč," pousměju se. "Ale nebylo by úžasný mít urychlovač a zkoušet, co udělá telekineze s antihmotou, a jestli je magie s fyzikou opravdu v rozporu? Ještě že tomu houby rozumím," zakřením se. "Tohle zaručeně nerozetnu - i kdyby tu ten urychlovač byl. Ale to je zajímavé, co říkáš o těch nadáních. Já jsem totiž v oblasti magie veskrze k ničemu," pokrčím rameny. "A přizpůsobivý... hmm. Asi jsem víc, než bych chtěl, nebo možná nějak vnitřně považoval za správné. Rozhodně bych nikdy nečekal, že vůbec uvěřím v takovéhle místo ještě před prvním obědem." A pořád to může být jedno velké spiknutí! Důkladně skrytá kamera. Dokonce i na komparzu šetřili, s elegantním odůvodněním prázdných ulic. "Zaplatíme...?" nechám se přeci jen zmást. Že by přeci jen nějaká forma... "Obrazně myslíš. Jasně, jsem pro," podívám se po Richardovi. Jeho slova o tom, jak se sem nedostanou masoví vrazi, trochu relativizují i všechno ostatní, co řekl. Jestli se mě snaží utěšovat, nebo o událostech kolem Dětí lesa ani neví, těžko říct... nebo jednu výjimku nebere za bernou minci... Ono kde jsou jasnovidci, tam se asi moc lumpů k práci pořádně nedostane. Neměl bych zapomínat, že tady je magie všude a že společnost bude mít hodně jinou dynamiku, než jakou znám. Ale je to těžké - všechno vypadá tak civilně a obyčejně - a moje mysl jako na houpačce hned chápe všechno a vzápětí nic... Alespoň že Lucas je jistota. Polenem přes hlavu by ho člověk rád majznul v každé chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vize hudby Byt nad Jitterbug coffee „Spíš takový přátelský večer u kávy a aperitivu. Jen se pořádně vyspi. Navíc se neboj i kdybys zaspala slyšela jsem, že máš šéfovou, co tě vzbudí gongem přímo za dveřmi. Pak tě ale uvítá kávou a milým úsměvem. Cukr a bič. Oblíbený trademark Jitterbug Coffee.“ Dodá CC vesele, než zmizíš.
Vypadá to, že piano se sice jako mávnutím kouzelného proutku neobjeví, ale celková vizualizace doopravdy pomáhá tomu, že před sebou přímo vidíš, jak by byt mohl zítra vypadat. Snad kouzelný proutek Pine pochopí tvé lístečky a bude se jimi řídit. Pak už sedíš a brkáš na kytaru. Zvuk se rozezní bytem a cítíš, jak se dostáváš do rytmu. Všechno kolem obejmou zvuky hudby a jako by se samotný zvuk vlnil. Trochu to připomíná efekt rozpáleného asfaltu na silnicích.
Jako by tu najednou všechno vybavení bylo. Jenže zcela jiné, než sis představovala. Úplně jiné. Kožené křeslo vedle něj gauč, velká knihovna. Těžké závěsy. Mezitím jako by procházel stín. Stín muže, která tu byl před tebou. Z místa na místo. Přenáší věci. Dekorace, sošky. Vymýšlí kam by se mu nejlépe hodila lampa a kam dřevěný zajíc. Všechno v podivném rytmu. Všechno se trochu vlní a jako by se okraje rozostřovaly. Trochu to připomíná ekvalizér.
Muž sedí u jídelního stolu s dívkou a směje se. Jasně tu poznáš CC. Je to CC. Vypadá to na romantickou večeři. Veselou a plnou jiskřiček. Pak vidíš, jak ji táhne k ložnici. Nebrání se naopak. Zmizí z dohledu a intimní představení se tedy nekoná. Další vlna, jako kdyby všechno přešlo do nové sloky.
Muž vypadá unaveně. Chodí sem a tam. Chytá se za hlavu jako by ho bolela. Křičí. Shodí prudkým pohybem obsah jedné z polic. Střepy z vázy se rozletí po podlaze. Padne na kolena a začne je sbírat. V průběhu toho se zhroutí ke knihovně. Zdá se, že se drží za hlavu a pláče. Další vlna.
Zdá se, že stojí v klidu u zrcadla. Upravuje si vázanku a někam se chystá. V tom se dveře otevřou. Stojí v nich zvukový obraz CC. Neusmívá se. Vypadá to, že naopak má obličej unavený pláčem. Ustoupí stranou. Dovnitř vejdou dvě vlnící se postavy. Vypadá to na hádku. CC zmizí ven a nechá je. Ti dva nakonec popadnou muže a táhnou ho ven. Ten se na tebe náhle podívá. Tam kde jsou v obrysu oči září dvě fialové koule ohně. Poblikává, ale hledí přímo na tebe. Pak je venku z bytu a píseň skončí.
Uvědomíš si, že tě prsty od hraní až bolí. Že se melodie změnila, aniž bys chtěla. To, čím jsi končila nemělo nic společného s tím kde jsi začala. Jako bys podvědomě tvořila podkres tomu, co se před tvýma očima odehrávalo…
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Experimenty s magií, to by byla psina Dempsey’s Seafood & Steak „Jo o tom jsem taky několikrát přemýšlel.“ Přizná Richard. „Když třeba děcky učím základy chemie, fyziky nebo tak. V učebnici stojí věci, které tu rozhodně kolikrát porušujeme. Je škoda že není něco, co by přímo porovnávalo vědecké a magické zákonitosti. Vysvětlovalo, proč je magie schopná s klidným svědomím porušovat co je dané a hlavně proč. Možná od toho je to ale magie. Kouzlo se vytratí, jakmile známe odpověď na to, proč je kouzlem. Dřív lidi taky strašně moc věcí připisovali právě nadpřirozenu. Dnes už je vysvětlené máme. Otázka je kam až tohle poznání může zajít. Mě třeba osobně nejvíc nedá spát otázka proč. Proč někdo z nás umí čáry a kouzla a jiný ne. Genetika? Je to možné. Jenže pak je tu tolik druhů nadání a síly. To by byl výzkum, panečku!“ Rozmluví se přesně tím zápalem učitele, který kápnul na své oblíbené téma.
„Jinak síly tvého nadání bych se nebál. Pine je v tomhle docela zvláštní. V jedničkách, co sem přijdou se většinou jejich síly probudí. V dalších je to zase posílí nebo se rozvinou do plného potencionálu. U každého je to trošičku jinak. Nicméně si pořád troufám tvrdit, že kvůli svým schopnostem tu jsi. Sám uvidíš, co s tebou tohle místo provede. To je na rozdíl od tvého vstupního bodu tou záhadou.“ Mrkne na tebe tajemně a s úsměvem.
„Jo, pojedeme. Mrknout na nějaké byty před setměním zní jako dobrý nápad.“ Prohlásí Lucas a zívne. „Ideální. Já došel pěšky, takže budu spoléhat na policejní rozvoz.“ Dodá Richard a sbalí svůj notebook. „Na co se vlastně chceš kouknout jako první?“ Otočí se směrem k tobě.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Trippy kytara Byt nad Jitterbug coffee Papírky si spokojeně povlávají v průvanu, který jsem sem pustila pootevřeným oknem, ale prozatím drží. To je dobře! Nerada bych našla ráno piano třeba vedle záchodu, pokud by je tam vítr podle zavál. Tedy pokud tu vůbec najdeš nějaké piano. Zkrotím urychleně svůj bezbřehý optimismus. Nemusí to tak být, ale bylo by to fajn. Navíc jako test schopností místních tajemných špeditérů je to ideální. Vlasy mi povlávají ve větru, který oknem proniká do místnosti, zatímco prsty dál nerušeně brnkají na struny. Je to taková moje chvíle klidu. V tomto novém městě, novém bytě… Hraji a najednou si povšimnu, že je cosi jinak. Okolí kolem mne se mění, jak kdyby se tu přehrávaly útržky němého filmu. Hudba nepřestává hrát, jsem do toho stále ponořená, přesto část mé pozornosti vsakuje okolní dění jako savá houba. Najednou to tu už nevypadá tak neosobně a prázdně. Ne, bydlí, nebo spíše bydlel tu někdo jiný a společně s ním i jeho vybavení, dekorace, osobní věci. Sleduji neznámého muže, jak se tu zabydluje a pak… Je to CC? Přijde mi, že vypadá opravdu šťastně. Romantická večeře s bonusem nakonec. Ještě aby ne. Další časový skok. Nechápu, co se mu stalo. Má nějaký záchvat? Bolesti? Netuším, kdo to je, ale celé to na mě působí temněji. Mnohem temněji. A pak … jej odvedou. Nechápu, o co tu jde. Kdo jsou ty dvě postavy? Je to někdo od šerifa? Kdo jiný by to mohl být? Proč ho odvádějí? Kam? Kdo to vůbec byl? Otázky v hlavě na okamžik zarazí fakt, že na sobě ucítím pohled toho muže. Planoucí oči se do mě snad propalují a já nemůžu odvrátit zrak. Vteřina se natáhne a pak… pak je najednou konec. Cítím bolest a brnění od bříšek prstů. V uších mi ještě doznívá melodie, která měla k té poklidné písni, kterou jsem znala z paměti, velmi daleko. „Co to sakra…?“ Natáhnu ruce, ve kterých držím co nejdál od těla kytaru, opatrně jako kdyby mě měla každou chvíli kousnout. Vytřeštěně na ni hledím a sem tam těknu pohledem k místnosti, jestli se opět nechce začít měnit. Nejsem sice zrovna intelektuál, ale něco mi říká, že to, co jsem zde viděla, mohlo být něco, co se zde kdysi stalo. Ozvěna? Nebo možná budoucnost? Rozhodně to nebyla nějaká moje podivná fantazie. „Co je tohle za kytaru?!“ Zamumlám a nevěřícně sleduji hudební nástroj, který jistě za celý tenhle trip může. Kytara mrtvé ženy! Bůh ví jakou má historii. Začíná to smrdět hororem, El. Snad tu do rána nebude sbírka panenek. Brr. Otřepu se při té představě a zhoupnu se dolů z parapetu. „Oukej, hodná holka…“ Mumlám, zatímco kytaru opatrně pokládám do pouzdra, které pak s pocitem úlevy rychle zaklapnu. „To ty vystoupení asi trochu zkomplikuje…“ Odfrknu si a svalím se vedle na gauč. Stane se to pokaždé? A stalo se to vůbec? Možná jsem jen přetažená… Po celém dni podivných událostí, nových lidí… Možná se mi to jen zdálo. Možná by ani CC nevěděla, o jakých blbostech mluvím… Ne, rozhodně za ní nepůjdu! Zastavím hned v zárodku rodící se nápad. Ještě bych zjistila, že je to pravda a co pak? Bůh ví, co se zde stalo a konfrontovat ji s tím jen tak. Ani mě nezná a jak by se jí líbilo, že ji lezu do soukromí. Nebo spíše ta kytara. Třeba… třeba by nechtěla, abych tu bydlela a vyhodila mě. Jo, to by byl problém. Ne, musím zůstat zticha. Aspoň teď na začátku… Kdo by taky věřil historce o trippy kytaře. Urovnám si své poblázněné myšlenky jakž takž v hlavě a vydám se do sprchy. Chce to hodně horkou vodu, bagetu k večeři a pak jít spát. Přesně tak. Nikde se necourat a hlavně nemyslet na to… Na ty obrazy, toho muže.. a ty planoucí oči... |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Mně řekli, že za magií je jednoznačně dědičnost," řeknu. "Za sebe můžu potvrdit, ale vzorek mám mizivý. Jenže dědičnost je ošemetný slovo. Co začala celá ta série objevů kolem epigenetiky, což je věc tak nová, že - jak jsi tu dlouho?" zakřením se. "Zkrátka spoustu starých předpokladů staví na hlavu. A možná ve skutečnosti v sobě mají magii všichni, jenom se nikdy neprojeví a není na ni jak ukázat... to by klidně vysvětlovalo ty zdejší jedničky. Množství zdejších podnětů je k aktivitě vybudí, i když by venku v normálním světě zůstaly magicky pasivní. Přesně jak říkáš, co dřív byla magie, je dneska věda, a namlouvat si, že žijeme na konci objevů - žádný takový!" Ale vůbec to nevysvětluje Lucase, který zůstal na svém - a který se velmi okázale nudí. Copak, jsi zvyklý chodit spát po obědě jako batole? Zase tak náročný probram jsme neměli. A jestli se moje magie přeci jen k životu probudí, hmmm... stálo by mi to za celoživotní vězení? Ale zase - nikdo by mě nehnal do války, se kterou jsem nechtěl mít nic společného. A na třetí stranu - všechno nadání tu prostě vyšumí a dobré věci nepřispěje, ať už budu umět cokoli... "Jo jo, už jdeme... řekni si ty kde začít," kouknu na Richarda, "podle toho, kde chceš končit, ať to máš blíž. Jestli ti to vyjde nastejno, tak bych začal spíš na starém městě, protože skončit s vanou v centru," pousměju se, "považuju za pravděpodobnější. Ale kdo ví! Třeba mi něco na místě cvrnkne do nosu a nebo vezme za osrdí." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Magické stěhování Byt nad Jitterbug coffee Potom co přestaneš hrát je klid. Byt je tichý a stejně prázdný jako před tím. Hluk z kavárny sem nedoléhá vlastně vůbec. Sousedi také slyšet nejsou. Občas pronikne jen něco zvenčí. Lidi, co odchází z Jitterbug nebo prochází. Většinou to zní jako veselé existence, co se prostě baví. Jediné, co chybí je štěkání psů. Žádní večerní pejskaři se zde nekonají. I když ve městech kolem parčíků by byli víc než běžní. Vlastně ti dojde že jsi celý den žádného psa ani kočku neviděla.
Nakonec ulehneš do postele a usneš bezesným spánkem unaveného člověka. Najednou je tu ráno. Nový den a jak po otevření očí zjistíš i nový byt. Ne že by se změnily jeho rozměry, ale už určitě není tak sterilní a vybydlený… Je to byl na míru pro El…
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Sociání experiment Dempsey’s Seafood & Steak „Právě, právě! Pak tu máme celé jiné rasy. Jako třeba satyr nebo mořské panny. Úplně jiná fyziologie. Některé odkazy ukazují na to, že patře mezi staré národy, co existovaly před lidskou společností nebo někde úplně jinde. Dimenze, kapesní vesmíry a mnoho dalšího. Prostě magie a nadpřirozeno je další odvětví vědy. Jenže se jím zaobírá moc málo lidí. Pravděpodobně proto že nejsem tolik exponovaní a není nás tolik. Prostě nechceme, aby o nás kdokoliv věděl. Protože další otázka je jaký by měla naše existence dopad na společnost jako takovou. Když chudák zjistí že soused umí měnit kámen ve zlato nebo samotný koncept náboženští… Lidi jsou extrémně dobří v závisti, rasizmu a nenávisti. Nechci vědět co by z takové konfrontace vzniklo.“ Richard je k nezastavení. Možná že tohle je právě to, co u něj brnká na tu správnou strunu. „Promiň sociologie a sociálně kulturní antropologie je tak trochu můj koníček.“ Dodá omluvně a otře si čelo.
„Dobře. Staré město je stejně blíž.“ Pokývne Richard hlavou, když se trochu uklidní. „Je to kousek od radnice. Viděl jsi, ne?“ Poslední slova očividně směřuje k Lucasovi. „Jasné, vzhůru na výpravu za bydlením.“ Odpoví tázaný po cestě k autu a pak se podívá na tebe. „Projedeme ty byty, buď si něco vybereš nebo tě hodím do motelu. Tak jako tak bych to označil za produktivní den.“
Tak nastoupíte do auta a popojedete kousek zpět do Old Pine. Lucas zahne před odbočkou na hlavní třídu mezi starší zástavbu. Kamenné domky a řadovky. Všechno to tu působí klidným dojmem. Takové staromilecké místo. Lidí tu na ulicích moc není. Domy jsou převážně kamenné. Obchůdky a služby spíš ojedinělé. Lucas zaparkuje před jedním z domů. Menší dvoupatrový s lavičkou před vchodem. Víc jak tři byty v něm nebudou. Už zvenčí vidíš zkosenou střechu, která má několik oken. Tam bude byt, o kterém mluvil Richard. „Tak jsme tu.“ Řekne Lucas zřejmé.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Jiné dimenze... rozpláču se. Vím přesně, proč se tím zabývá málo lidí. Protože si tak nadšeně pohrávají s vlastními možnostmi, že jim na vědu zkrátka nezbývá čas - život není dost dlouhý. Nebo si nemají moc s čím pohrávat a do zkoumání se jim pro samý pocit trapnosti nechce. Jestlipak už El začíná tušit...? "Dopad by naše existence měla jako každá dramatická novinka - napřed pořádné vlnobití, potom hledání stability - a nakonec nová rovnováha. Napřed by sis do práce nosil potvrzení, že jsi člověk, pak by vznikla Liga práv magických bytostí a začala pořádat demonstrace za tvoji rovnoprávnost," vypočítávám bezohledně, protože Lucas vypadá, jako když ho bolí zuby, "hele to je na tom to pěkný, že by se o takové věci starali lidi sami! Na pár místech světa by řekli ok, a co je ještě nového, jinde by se začaly upalovat čarodějnice... mezidobí nic moc, asi bychom na různé způsoby stačili všechny možnosti, ale to finále! Docela nový svět, kam magie prostě patří, je ošetřena zákony a součástí školních osnov - i na tu vědu by se dostalo... to by byla pecka." Pravda, optimisticky předpokládám, že by je nevyvraždili. Nás nevyvraždili, Dante, nás. "O náboženství se nebojím, to ustojí všechno," mávnu lehkovážně rukou. "To by se otřepalo i z očitých svědků těch svých... ehm, jak je starý Arias...?" zarazím se. "Adras," opravím se. "Noo nic... Vem si, kolik lidí ti dneska věří, že je Země placatá. Ukážeš jim objektivní důkazy magie a do pěti minut bude zaregistrovaná doména na téma Proč nás chce vláda přesvědčit o existenci magie... a rovnou druhá Chyťte si svého vodníka a Kupte si naši alobalovou čepičku, chrání před telepatií - pěkný," vykouknu z auta. V něco takového bych si v NY nemohl dělat naděje ani náhodou ještě příštích deset let ani v rámci spolubydlení. Možná mě sem přenesla noční můra zvaná "ceny podnájmů", která se už nemohla koukat na to, jak se klepu děsem pod peřinou s otevřenou stránkou s inzeráty u ruky. Lucas už se mě očividně chce zbavit, ale zkusím tomu nepodlehnout a nekývnout na tohle místo hned, jestli o něm opravdu nebudu přesvědčený... ale má pravdu, zakecali jsme se. Knihovnu už dneska nestihnu... sakra, neměl jsem se nechat vystrkat, to byl taky nápad knihovníka aspoň nezkusit... ale zase díky tomu o něm už ledacos vím a tím to bude zajímavější. Dojem když budu bydlet, budu pro místní vypadat důvěryhodnější se plynule zhoupne do jen úplné negramotné pako by odkládalo knihovnu na druhý den - co budu dělat celý večer, když ani nebudu mít co číst, nemluvě - no co asi, odpadnu jak zralá švestka. Mám mozek utahaný už teď. Zároveň si ale nedovedu přestavit, jak bych mohl nevydržet vzhůru do... dvou říkal? Zdejší omladina má drsný pařební režim... a já si ho zase neužiju! Ty jo, to spí i mimina a vyjící hafani? Právě se mi ten systém začal líbit. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro První byt Dempsey’s Seafood & Steak „Když tě tak poslouchám uvažuji, jak tenká je hranice mezi pesimismem a realismem. Bohužel ale historie spíš stojí na straně toho, co říkáš.“ Povzdechne si Richard. „Navíc dalším faktem je že jsme spíš menšina, a ne něco co se dá přenést jen tak dál a nabírat nové členy. Tedy se z té doby neoklepeme třeba jako populace židů. Naopak skončíme jako některé domorodé kmeny. Zmínka v muzeích nebo učebnicích.“
„Ano, co jsem se s Adrasem bavil říkal, že někteří jeho druhové byli v historii uctíváni lidmi. Když se pak podíváme na všechny pohádky, legendy nebo i samotná náboženství… jeden prostě musí uvažovat co z toho se nějak skutečně stalo. Přesto tu lidi jsou. Podle mě je ale vzdělání, technologie a další ideologie naší největší hrozbou. Dnes už lidé nejsou jen kmeny, které nerozumí bouřce. Jsou v mnoha ohledech vyvinutější. V mnoha stejně zaostalí. Jen ve finále ještě o něco nebezpečnější.“ Pokračuje realitní agent a učitel v jedné osobě. To že se vaše zapálená debata přenesla za dveře restaurace a před Lucase všichni tři okázale ignorujete. Poslední zmíněný se nezapojuje. Tváří se jakoby nic a soustředí se na volant.
Když jste na místě Richard otevře vchodové dveře. Za nimi je malá ale útulná chodba s dveřmi vedoucími do bytů. Dokonce tu stojí několik kol a veselé rohožky vítající návštěvy klasickým „Welcome home“. Váš cíl je ale až o troje schodiště výš. Malý prostor přede dveřmi s kukátkem. Také jsou otevřené, jak bylo předpovězeno. Za nimi je malá chodba vedoucí do prostorného podkrovního prostoru. Kousek ještě zabírá přistavená koupelna se sprchovým koutem a umyvadlem. Záchod je zvlášť. Kuchyňský kout je vyvedený jako ostrůvek přímo v hlavním prostoru. Ložnice není moc prostorná a skříně má vestavěné. Všechno je udělané tak aby co nejvíc vyniknul hlavní prosluněné prostor mezi stropními trámy. Doopravdy je tu místa víc než dost. Sedací souprava, křesla i stolek jde odsunout. Ateliér by se sem rozhodně vešel. Zařízení je takové neosobní a spartánské ale i s tím se dá něco dělat.
„Není to zlé. Na výbavu nekoukej, ta se stejně promění, pokud se tu ubytuješ. Zkus si spíš představovat, jak by to tu mohlo vypadat.“ Dodá Richard povzbudivě. „S rozložením stěn to sice nehne ale vybavení je něco jiného.“
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Home Decor Byt nad Jitterbug coffee Sprcha pomohla. Horká voda umí vyhnat i ty nejdepresivnější myšlenky. Tedy, někdy potřebuje pomoc lahve vína, ale jinak funguje pokaždé jako zázrak. S čistou hlavou, doslova, se vydám do obývacího pokoje, kde si spokojeně sežvýkám bagetu a snažím se příliš nedívat na kytarové pouzdro. Možná ale jen přeháním. Třeba za to ta kytara nemůže. Ale co pak? Tohle místo? Něco je tu ve vodě? Celý je to vládní LSD experiment? Začínám mít chuť jít si dát ještě jednu sprchu, ale co když tu ma CC jen malý bojler na horkou vodu. To by mi po celém dni v práci nepoděkovala. Rozhodnu se proto raději pro plán B. Usnout. Vklouznu do peřin, které voní novotou. Takovou tou neosobní, hotelovou. Nu co... Zhasnu lampičku na boku postele a přitáhnu si peřinu až k bradě. Z venku sem doléhají tlumené zvuky rozhovorů a běžného městského šumu, které mě ukolébají ke spánku. ____ Protáhnu se a vydám hlasité zívnutí. Cítím vůni svých peřin a spokojeně se v nich ještě na chvíli zachumlám. V tom mi ale dojde vše, co se stalo včerejší den. Sakra! Vystřelím z postele jak, kdyby mě kousl pavouk a posadím se. Chvíli nemůžu uvěřit vlastním očím, ale všechno, co vidím kolem sebe, je naprosto nové. Jiné. Jako kdyby mě někdo i s postelí v noci přenesl nějak jinam. Co postelí? Uvědomím si, že i postel je jiná a dokonce i povlečení! A voní jako prací prášek, který používáme doma! Nevěřícně vyklouznu z postele a vydám se na exkurzi celým bytem. Srdce mi bije jako o závod, ale ne strachem. Naopak. Mám co dělat, abych nadšením nezačala pištět jako náctiletá fanynka, když ji zpěvák z plakátu nad postelí pozve na pódium. Všechno je perfektní. U něčeho si vzpomínám, že jsem některé prvky zakroužkovala v nějakém designovém časopise, ale to bylo tak jediné, jak jsem se k jejich realizaci dostala. Najednou jsou ale tady a nejenom to. Ty barvy! Ty obrazy! Všechno! Procházím svůj nový byt a kochám se každým detailem. Tu posedím na sedačce, tu si pustím vodu v koupelně do té naprosto famózní vany a jinde zase prolétnu věci v šuplíku v kuchyni. „Doprdele.“ Jsou moje první slova ten den, když mi dojde, že tohle žádná špeditérská firma nemohla přes noc udělat. Sakra, ani nemohli vědět, že zrovna tenhle polštář jsem si chtěla objednat z eshopu. A pak mi pohled padne na klavír. Je přesně na tom místě a dokonce u něj najdu ležet svůj papírek. „Tohle nesmí vidět CC.“ Dojde mi, když se podívám na jeho barvu připomínající cukrovou vatu. Je to tak sladký kýč, až se divím, že tu je, ale popravdě tam hluboko uvnitř se mi to zvráceně líbí. Opravdu moc! „Netušila jsem, že mám tohle v sobě.“ Ložnice Obývací pokoj Koupelna Kuchyňský kout Klavír |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Cože, moment, tak to jsem si nerozuměli," musím se začít smát, "to byl ten optimistický scénář!" Pohled na kola v chodbě mě potěší (a při pohledu na rohožky oko naopak bolestně zacuká, ale... amerika, no... japonci a američani nemají vkus jako nikdo jiný - ále, mysli na záměr!) To je fuk, prostě - pořídím si koloběžku! Nebo... vymodlím? Upřeju? Najdu na ulici a budu ji tři dny chodit okukovat, jestli někomu nepatří? "Lidí je prostě moc a je jejich superschopnost jsou pitomé nápady... ooo krása." S potěšením se otočím dokola. Jestli by to stačlo? Samozřejmě. Bohatě přebohatě. Vybavení je mi šumák, jde o místo a prostor. Stačila by mi garson- ne, nestačila, barvy dělají šílený bordel a smrad. Na to, že jsem skočil po možnosti znovu malovat dost impulzivně a nečekaně - pro sebe rozhodně nečekaně - se teď málem nemůžu dočkat, až začnu. "Dobrý odhad, Richarde, tohle je přesně to, co potřebuju," řeknu, zatímco kroužím několikáté kolečko jako štěně, co si potřebuje obhlédnout nový prostor. Roh neočůrám žádný, jen vykouknu ze všech oken, jako vždycky a všude, když se ocitnu na novém místě. "Co myslíš, Lucasi?" pokusím se ho taky zapojit do hovoru, když konečně zabrzdím zase u těch dvou. Vlastně nejvíc, z čeho jsem rozpačitý, je blízkost sousedů. Je nás tu maličko, budou si chodit půjčovat vajíčka a sůl - ale to tady bude všude, připomenu si. Na blaženou anonymitu města zapomeň. Tohle pro tebe stejně bude lepší... známe svý lidi. "Buď jak buď - vzhůru k tomu druhému. Ten bude taky nepochybně přesně co potřebuju," zakřením se, "takže od tebe bylo jenom moudré nedat mi na výběr víc. A to nebyla výzva, jasné?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro
Návštěva Byt nad Jitterbug coffee Tak začal tvůj druhý den v městečku Old Pine. Slunce se ještě ani nevyhouplo přes obzor a město se pomalu probouzí stejně jako ty. Podzimní ráno je chladné ale opatrné paprsky slunce se budou snažit, aby ho prozářily co nejvíc. Běžci už vykonávají své ranní cesty po parcích. Kolem kotníků jim poletuje spadané listí. Auto z pekárny objíždí podniky, aby jim dodalo čerstvé pečivo a další objednávky. Pine vypadá idylicky a neškodně. Na první pohled úplně obyčejné městečko. To se ale může velice rychle změnit.
Mezitím co se kocháš svým nově zařízeným bytem se ozve zaklepání na dveře. Pak ještě jedno. „Dobré ráno nováčku! Už jsi vzhůru? Právě dovezli zásoby. Přinesla jsem něco na zub. Doufám, že máš ráda vejce, čerstvý chléb a ranní kávu. Tedy pokud nemáš chuť hlavně na to poslední budeme mít problém! No tak El, pusť mě dovnitř! Nemůžu se dočkat až uvidím co tvá hlava s tím místem provedla.“ CC zní pozitivně a plná energie. Což vzhledem k tomu že ona v sobě už nějaký kofein má není zase tak podivné.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Barvy duhy Byt nad Jitterbug coffee Pobíhám po bytě a nadšeně si prohlížím každičký detail, když v tom mne vyruší zaklepání. Sakra! Uslyším CCin hlas. Sakra, sakra! Dojde mi vzápětí, že tu běhám jen v tílku a spodním prádle, protože jsem se od rána ještě nestihla převléct. Měla jsem plno jiných věcí k obdivování. Sakra, sakra, sakra! Dojde mi pak ještě do třetice, že dnes je můj první den a já se nechala tak snadno zdržet. Tedy snadno… Přejedu labužnicky prsty po tmavé kůži na čalounění křesla. Tohle je prostě skvělé. Pak mi ale dojde, že za dveřmi je CC. Ta CC, která má jistě byt plný černé barvy a pavouků. Nervózně si koušu ret a rozhlížím se po pestrobarevném vybavení a serepetičkách, které tu jsou na každém kroku. Tohle rozhodně drsně a dospěle nevypadá. Chvíli mám chuť prostě vzít plechovku černé barvy a chrstnou ji kolem, abych si zachránila aspoň trochu pověst v CCiných očích, ale za prvé nemám plechovku a za druhé… byla by to škoda. „Joo… CC… minutku…“ Zaúpím a kousnu se zase do rtu, až do zabolí. Už s tím nic nenadělám. Budu doufat, že je z té kategorie tolerantních lidí a nevyhodí mě na dlažbu za to, co moje představivost předvedla u ní doma. Doběhnu ke skříni, která je plná oblečení. Jak jinak, Nemám teď moc čas zkoumat, co mi nadělili zde. Hlavně se rychle obléct. Uvidím komínek vzorně poskládaných triček, a tak hned sáhnu po tom nejtmavším a nasoukám se do svých džín, které jsem našla ležet na jedné z komod v obývacím pokoji. Ponožky a rychlé prohrábnutí rozcuchaných vlasů budou muset zatím stačit. Rozhodně vypadám oproti mému bydlení velmi umírněně. Jako šedá myš. Aspoň něco to trochu vyváží. „Dobré ráno CC…“ Otevřu dveře a nakouknu škvírou ven, kde ji uvidím. „Jo… no. Je to tu jiné. Ehh… Tak pojď dál.“ S nervózním úsměvem otevřu dveře a vpustím ji dovnitř. „Je to trochu… divočina. Nevím, kde na to přišli. Ehhh.“ Škrábu se nervózně ve vlasech, zatímco jí nakukuji přes rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Druhý byt Byt na Hlavní Ulici „Dobře.“ Richard se zamyšleně odmlčí a pak taky musí pokračovat se smíchem. „Pesimista Dante, ty jsi rozhodně pesimista! Jo lidí je moc, jenže regulace jsou moc brutální a jakákoliv ideologie kolem nich trochu… ošklivá. Holt jsme druh, který je v ohrožení a nějak s tím musíme žít.“
„To jsem rád. Jenom dělám svojí práci.“ Pokývne Richard spokojený sám se sebou i tvým názorem. „Pěkný.“ Uznale odtuší Lucas. „Mám raději menší místnosti a rovný strop. Jen proti gustu… je to ostatně tvůj bývák.“ „Dobře, je vidět kdo tu dělá realitního agenta a proč. No nic vyrazíme ať toho stihneme co nejvíc.“ Dodá suše Richard.
Cesta zabere chvíli. Na Hlavní je to, co by autem dohodil. Byt je kousek od Jitterbug Coffee a naproti je pekárna která už je teď zavřená. Budova je o dvě patra větší a v přízemí sídlí podle všeho opravna obuvi a oblečení spojená s prádelnou. Dům má dokonce výtah. Vede sice jen do patra pod podkrovní byt, ale je tu. Pak další malé schůdky, prostor přede dveřmi a jste uvnitř.
Byt je tak jednou tolik veliký. Vypadá to, že někdo spojil podkroví dvou sousedících domů do jediného prostorného obydlí. Ložnice s okny na západ není moc veliká a má taky zabudovanou šatní skříň. Koupelna je ale o to prostornější a velká rohová vana je pěkná. Kuchyně je oddělená a taky nepříliš velká. Ten, kdo tenhle byt designoval chtěl, aby opět největší prostor byl zachován otevřený. Na stropě vidíš tiché výstupy klimatizace. Okna vedou stejným směrem jako v ložnici a je z nich výhled na nedaleký park. Samotné otevřené podkroví by do sebe předchozí byt snad pojmulo celý. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Sousedé Byt nad Jitterbug coffee „V klidu El. Tohle je neformální a přátelská návštěva.“ Zašklebí se CC, když vidí, jak vykoukneš. Vypadá to, že ona taky ještě není v pracovním úboru. Na sobě má volné kalhoty s černou batikou, huňaté bačkory vypadající jako netopýři a tričko s nápisem Canibal Corpse. Očividně už dost oprané a pod ním nic. Je vidět že se ani neobtěžovala nanést make-up.
„Hele pěkný, kdo by tušil že se ti tohle honí hlavou.“ Usměje se a položí na stůl tác s hrnky kouřící kávy, talíři vajec, plátky slaniny a pečivem. „Hlavně se za to nestyď a užívej si nový domov. Určitě ti bude vyhovovat.“ „Mám dvě zásadní otázky. Jak to šlo v noci? Lidi mají v Pine občas první noc… problémy se vším tím novým a divným.“ Zdvihne první prst. „Jak sakra dostaneme to piáno dolů abys na něj mohla pořádně zahrát, to mi teda pověz!“ Vyletí druhý prst a jak se při první otázce tvářila vážně, tak tady vyprskne smíchy.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Snídaně ve dvou Byt nad Jitterbug coffee „Jooo... jo.“ Zachraptím, když CC zmíní mou hlavu a její malé pestrobarevné diorama. „Asi jsem prohlížela moc máminých magazínů o bydlení. Heh.“ Tak trochu jsem ráda, že po mne nevrhla hned zavrženíhodný pohled a neukázala mi, kde jsou dveře. Ty šmolkově modré dveře v chodbičce vyzdobené psycho tapetou jak z Osvícení. Asi bych měla navštívit cvokaře! Chodba „V noci? Hmm, popravdě, spala jsem jako mimino. Ne, vážně, ani žádný divný sen. Nic. Vymeteno.“ Vzhlédnu krátce, zatímco automaticky rozmisťuji talířky a šálky z podnosu před nás na stůl. „Jo tohle!“ Podívám se překvapeně, na co CC ukazuje. Ale už tuším, o co půjde. Tváře mi trochu zrudnou a nejistě se ušklíbnu. Samozřejmě, že si ho všimla. Je to růžový piáno! To jen tak někdo nepřehlédne. Ach jo. El, styď se za ten divný vkus! „Tak.. řekneme někomu o pomoc. Minimálně Dante a Noah by jistě přiložili ruku k dílu.“ Pousměji se trochu při zmínce jejich jmen. Jsou to vlastně jediní muži, se kterými jsem prohodila trochu více slov. Pravda ještě Harry, ale to stěhování raději přenechám těm mladším. „Jo, tohle přitáhne pozornost....“ Zamumlám a raději se zaměřím na snídani. „Díky CC, vypadá to skvěle. Trochu jsem se zapomněla. Je to tu... nové. Barevné a tak.“ Pousměji se omluvně a napiji se ze šálku kávy. Skvělá, jak jinak. Pak mi oči padnou na pouzdro s psycho kytarou a kousnu se hned do tváře při vzpomínce na včerejší zážitek. Neměla bych se na to CC ptát. Ne, teď. Ne jí. „A jak se spalo tobě?“ Nadhodím raději konverzační otázku. „Kdy vlastně dneska začneme šéfová?“ Usměji se a pustím se s chutí do snídaně. Mám hlad jako vlk! |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Snídaně Byt nad Jitterbug coffee „Hlavě neporučíš. Vadí mi jen když někdo dělá něco na oko. To ale tady se zařizováním bytů ani nejde. Takže za mě je to krása a nesoudím.“ Mrkne na tebe CC během šmejdění.
„Tak to jsem ráda že vše proběhlo v pohodě. Lidem se tu dějí různé věci.“ Řekne spokojeně. „Já spala jako mimino. Dík za optání. Tedy alespoň na někoho, kdo vypije denně kilo kávy.“ Zašklebí se.
„Jo naženeme kluky a necháme je vymyslet transport.“ Sedne si k jídlu. „Určitě budou nadšením bez sebe. Jen vymyslíme, kam to dole narvat. Jinak ti sem budu muset dát kameru a vysílat to live. Jinak to nevidím. Začneme, ale kytarou to bude snazší.“
„Vidím to tak že pojíme, uděláme ze sebe nejkouzelnější děvčata v Pine a vrhneme se na to. Rovnou ti alespoň ukážu, kde je všechno na otevření a co je potřeba.“ Usměje se a podívá na jídlo. „Tak šup, kde máš příbory, přece to nenecháme vychladnout.“ Zatleská rukama.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Slaninka Byt nad Jitterbug coffee „Jo, různé věci?...Jako jaké třeba?“ Zeptám se naprosto nevinně, ale visím na jejích rtech a čekám na odpověď. Možná to s tou kytarou se stane každému. Je to jen takový... divný přijímací rituál jako do univerzitních spolku. Nic víc. „To bude nejlepší. Nechat to na nich. Máme dost práce sami a dostanou za ten dobrý skutek skvělou kávu. Co víc si přát?“ Uculím se a jsem ráda, že se shodneme, že nejefektivnější je tyhle starosti hodit na chlapy. Na co by tu jinak byli, že? „Jo, kytarou...“ Trochu nejistě se podívám směrem ke kytaře. Jestli se to stane před publikem, tak... tak to bude jízda. Mají v takovém malém městě blázinec? Tak by tomu neříkali... Hmm, zotavovnu? Rekreační centrum? „Aha, příbory!“ Dojde mi vzápětí, co na stole chybí. To je tak, když jsem myšlenkami úplně někde jinde. Musím se už víc soustředit, nebo místo mléka na latté našlehám saponát. Vystřelím od stolu a dojdu do své nové kuchyně. Kam bych je jen...? Sáhnu po jednom ze šuplíků. V podobném jsme měli příbory i doma a hle? Jsou tam? Pomalu jej otvírám a děsím se, co tam najdu. Ať to není zlatý, barevný cosi! Prosím! Šuplík se vysune a odhalí pohled na stříbrné, běžně vypadající příbory vzorně vykládané v příborníku. Ufff! Spadne mi kámen ze srdce. Hned nějaké poberu a dám jednu sadu CC a jednu si vezmu sama. „Tak dobrou chuť.“ Dám se do jídla. Vajíčka, slaninka, káva. Perfektní start do nového dne. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Místo v centru se mi líbí bohužel od prvního pohledu víc - dobře, to pekařstí naproti dělá hodně moc, už jenom představa, jak se vracím z ranního běhu a rovnou si tam naberu něco ke snídani... vybráno. A co teprve když to nahoře vidím. Výhled do parku je skvělý, skoro vidím popínavky ze stropních trámů, obrazy na špagátech a po dřevěných podpěrných sloupech se plazící ujeté pokusy o sochařinu. Musím si pořád dokola připomínat, že tentokrát budu bydlet někde, kam si můžu domů zvát lidi, a nikdo mi do toho nebude mluvit. Páni... jak se to asi dělá? "Pro jednoho je to moc velké," řeknu nepřesvědčivě a rovnou zvednu výhružně ukazovák. "Ale je doufám jasně slyšet, že je to přesně ten typ tvrzení, které touží být vyvráceno?" Sem křeslo a sem pohovku - tady by měla být knihovna a tady taková ta šeredná kytka, co nikdy nevím, jak se jmenuje. Nejvíc se mi líbilo v domě na Islandu a pořád jsem tím dost ovlivněný, seznávám, když se mi prostor plní kombinací teplých barev a světlého dřeva. Zařízení jen minimum, jistě... prostor, je potřeba zachovat otevřený prostor, hru světla, ten úžasný luxus nezakopávání o nábytek. Možná ani ne tak pohovku... aaaa já tu chci čajovnu! To je ono. Tedy ne čajovnu, jen ten nádech, kdy potkám někoho, kdo je zdechlý, tak ho tu pohodlně usadím a uvařím mu něco dobrého, vyslechnu a pošlu zase do světa, a nebo nechám spát. "Třeba by ti taky udělalo dobře nemít rovný strop," brouknu k Lucasovi a zadívám se vzhůru do čtverců skel. Stínění asi bude přes takové ty jejich kličky...? |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Volba na zbytek života Byt na Hlavní Ulici „Kdybys viděl, co si občas single lidi pořizují tak bys tohle nikdy neřekl.“ Zašklebí se Richard. „Takže ne, není to moc velké pro jednoho. Na to má tenhle byt o dvě patra míň, chybí mu bazén, sauna, vířivka a tři garáže. Možná i pak by se ještě vešel heliport na střechu.“
„Já mám svoje rovná stropy moc rád. Jestli se ti ale líbí tohle jdi do toho. Velikost neřeš. Co ty víš kdy přijde paní Wittgensteinová a malá Wittgensteiňata. Pak můžeš vesele všechny koníčky zahodit a budeš rád za každý milimetr. Lepší být připraven na nejhorší.“ Zdvihne ruce defensivně Lucas.
„A to je ještě v takovém holém stavu. Až se ti sem nacpe všechno, po čem tvé srdce touží, to bude teprve něco. Ostatně v obou případech. Tak co myslíš, který? Nebo chceš ještě ukázat nějaký hausbót nebo lesní chatku? Obojí má suchý záchod ale jistě své kouzlo.“ „Hele víš že už se nemusíš snažit udat věci co ti dlouho visí v nabídce?“ Odtuší Lucas. „Jo, to máš recht. Jako bych nic neřekl. Staré zvyky.“ Pokrčí rameny Richard.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nápor na nervy Byt nad Jitterbug coffee „Noční můry, úzkosti nebo divné pocity, třeba že vidí něco, co by tam nemělo být, dokážou věci, co by neměli a tak.“ Řekne CC neutrálně. „Prostě je to nápor na nervy. To neřeš.“ Mrkne na tebe a prsty hodí do úst kousek slaniny.
„Přesně! Noah se stejně určitě pořád fláká na stanici. Všichni obyvatelé městečka jsou předpisoví! Dante… no ten teď ještě nebude dělat vůbec nic. Maximálně obdivovat své nové bydlení, pokud už něco sehnal.“ Ušklíbne se mezi sousty.
Pak už je všechno pryč a CC se spokojeně opře a pohladí si břicho. Pak do sebe kopne zbytek kávy. „To bylo to, co jsem potřebovala. Tak já se teď odeberu k sobě, nachystám se a sejdeme se dole. Domluveno?“ Ukončí ranní posezení a chystá se vrhnout do pracovního procesu.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Čas se učesat Byt nad Jitterbug coffee „Ahaa…“ Uhnu pohledem a začnu se věnovat míchaným vajíčkům. Noční můry… Hmm, počítají se i denní můry? Přežvykuji a zamyšleně špulím rty. Mám to CC říct a nebo ne? Kdyby se to netýkalo jí, už bych to vyklopila, ale takto… Možná bude lepší to probrat s někým, kdo není do toho tak zainteresovaný. Hmm, koho tu znám? Moc možností zatím nemám, a tak to nechám být. Uvidím. Třeba se brzy naskytne příležitost se o tom dozvědět něco víc. „Taky si říkám, že moc prohřešků vůči zákonu tu asi neřešíte. Pokuty za parkování se tu vedou?“ Zamumlám mezi sousty. Ne, že bych nějakou dostala. Jsem ostatně neřidič. Sice v dokladech řidičák mám, ale za volantem jsem neseděla už?... No už bude docela dost let. Dojíme ve spokojené náladě a já sklidím věci ze stolu. „Jasně, budu tam za pár minut…“ Usměji se na CC. Většinou mi příprava do společnosti moc dlouho netrvá. Na složité účesy a několik vrstev makeupu nejsem moc stavěná, ale co když CC je? „Hmm, tak co třeba za třicet minut?“ Nadhodím radši nějaký časový úsek, aby se nestalo, že jí budu za pár minut klepat na dveře. „Tak dobře, budu tam. To nádobí nech tady. Donesu ho pak čisté.“ Mávnu rukou a počkám na upřesnění času našeho srazu. Pak CC vyprovodím ze dveří a vydám se udělat to, co jsem slíbila. Tak jo, jdeme na to. V ruce umyji těch pár talířků a hrníčků, zatímco si broukám veselou melodii. „Hotovo.“ Utřu ruce do utěrky, když je vše hotovo a vydám se tedy připravit. Koupelna není zařízená pouze nábytkem, ale obsahuje také šampóny, mýdla, kosmetické produkty. Většinu toho, co jsem měla doma poschovávané po skříňkách a šuplících. Dokonce i parfém je tu stejný. Pivoňky a citrusy. Super. Vykonám kolečko ranní hygieny, upravím se jako vždy a ze skříně vytáhnu něco pohodlně vypadajícího. Červené sáčko, tričko a džíny. Nic extravagantního, ale pohodlné. Vše padne jako ulité. Když už se blíží čas schůzky, tak naskládám čisté nádobá na tác, otevřu šmolkově modré dveře a vyjdu na chodbu, která se oproti mému duhovému bytu najednou jeví dosti fádní. Seběhnu schody a za chvíli už klepu na CCiny dveře. Pracovní den začíná. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "A víš co, máš pravdu," zavolám od dveří ložnice, kam jsem zrovna dokroužil, a hlas se mi vrátí s ozvěnou vlastní jen a právě těm chvílím těsně před tím, než se prostor začne zařizovat věcmi, a na podlaze přistane koberec a v okně zatemňovací závěs. "Musím uvažovat... dlouhodoběji. Změny se tu nevedou?" podivím se přesto trochu, protože si dovedu představit velkou spoustu důvodů ke stěhování - dokonce i bez těch výhružně znějících wittgensteiňat. "Ovšem ten sucháč si nech od cesty, děkuju mockrát, já civilizaci miluju," zakřením se na Richarda pobaveně. "Ne že bych trpěl přehnaně moc, kdyby to jinak nešlo, ale - fakt se nedivím, že ti to v nabídce visí už dýl." Znovu se podívám z okna do parku. Líbí se mi bydlet vysoko. Správný čaroděj by měl mít svoji věž. Jenže to by to tu bylo pokryté věžičkami tak, až by celá vesnice vypadala jako trs penízovek s rozsvícenými okénky docela nahoře... ale to by byl super obraz! Poplácám se po kapsách, dokud nenajdu notýsek od Richarda. Pár klíčových slov by mi na připomenutí tématu mělo stačit. "Jen mi připadá takové nesprávné zabrat větší prostor, když by mi stačil menší... Ale podle téhle logiky bych za chvíli skončil ve stanu. Tak jo, pánové," roztáhnu ruce a široce se usměju. Páni. Já mám byt...? Kdy už konečně někdo zavolá to s tím aprílem? "Vítejte u mě doma!" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Takhle to chodí v Jitterbug coffee Jitterbug coffee „Popravdě moc ne. Pokuty… no jedině že by se dávalo přes prsty pravítkem. Žádné peníze, nezapomínej. Pokud se budeš snažit kasírovat hosty budou ti to připomínat ještě dlouho. Znám to z vlastní zkušenosti.“ Usměje se. „Většina věcí se řeší domluvou, nejhorší přečiny pak maximálně pár dny ve vězení. To už ale ani nevím kdy se naposledy stalo.“
„Díky, sice dole máme myčku, ale gesto potěší. Třicet minut je ideál. Tak sraz dole.“ Mávne na tebe a vyjde z bytu směrem ke schodům a svému domovu. Všimneš si koutkem oka, že sebere ze země tác od jídla. Ten už je teď prázdný ale očividně leží před bytem tvého neviděného souseda.
Když sejdeš dolů CC už je na místě. Černá sukně, červené brýle, vysoké těžké boty a černé triko. Velice podobný outfit jako včera. Namalovat se stihla taky. Opírá se o bar a před sebou už má šálek kávy. Tak jo, jdeme na to.“ Tleskne. „Tady za barem je místnost s úklidovými prostředky. Tady visí klíče od hlavních dveří. V chodbě k bytům je uklizená cedule. Většinou tam zůstává napsané, co tam je. Pokud se neděje něco speciálního nebo nebudeme mít nějaké šíleně originální nápady. Nejdřív poklidím, sundám židle a pak odemknu a vytáhnu propagaci. Dneska mi můžeš pomoc. Pak mi ukážeš, co umíš. Zpěv a pekařinu necháme na jindy. Chci abys mě vystřelila ze sandálů tím, co ti jde z kávy nejlíp. CO považuješ za svůj magnum opus. Tak vzhůru na to!“ Popadne koště jako kytaru a hrábne do vzdušných strun.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nové doma Byt na Hlavní ulici
„Ne, pokud ti to tu nebude vyhovovat můžeš klidně měnit. Město se tomu přizpůsobí. Tady se to vyklidí a vybaví se to zase v tvém novém doma. Stěhováci se tu moc neuživí. Pokud by ses s tím tedy sám nechtěl tahat.“ Richard se opře o kuchyňská pult a sleduje oknem oblohu. „Však kolikrát jsi se stěhoval ty Lucasi? Pětkrát?“ „Čtyřikrát. No co, prostě mám rád změnu a vždycky mi něco nevyhovovalo.“ Brání se zástupce šerifa. „Jak jinak. Však všechno, co se na bytu změní je z tvý hlavy. To se pak není čemu divit.“ Ušklíbne se Richard a zaslouží si za to vražedný pohled.
„Boží. Jsem rád že jsem nakonec završil další úspěšnou zakázku a líbí se ti tu.“ Tleskne Richard vesele. „Lepší než stan. Však se podívej ven. Město je mnohem větší, než je tu lidí. Rodinných domků je tu volných dost. Hlavně žádné výčitky. Myslím, že to tu pro tebe je jako dělané.“ „Pěkně. Tak to vypadá že můj úkol nebude úplné fiasko.“ I Lucas se zatváří spokojeně. Pak se zarazí. „No jo, ale co teď. Máš něco v motelu nebo tak? Chceš ještě něco ukázat nebo tak něco?“ Vypadá trochu bezradně.
„No já buď pojedu domů nebo se budu účastnit párty na oslavu nového bydlení. Záleží kolik toho Dante obvykle vypije a zda vůbec pije.“ Richard se zvedne a usměje se. „Klidně to ale necháme na jindy. Třeba až najdeš víc lidí v Pine. Nezapomeň ale poslat pozvánku.“
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Test Your Might! Jitterbug coffee „Peníze… Peníze… jak jen jsem mohla na tohle zapomenout.“ Mumlám si, zatímco si shrnuji vlasy za ucho, klusajíc ze schodů směrem k místu, kde tuším, že je CCin byt. Na tyhle socialistický móresy si budu muset ještě chvíli zvykat. Pohled mi krátce zavadí o další prázdný tác pro souseda maroda. Kdo to asi je? CC je fakt dobrá duše, že se o své spolubydlící tak pěkně stará. Chřipka? Žaludeční problémy? Těžko říct. Možná se pak někdy budu muset zeptat. Plány na dotazy ale hned jsou ty tam. Začíná pracovní režim. Dojde mi to hned, když vidím CC připravenou v plné polní. „Jasně, šéfová.“ Zazubím se na ni a nechám si vše ukázat. Vypadá to docela standartně jako v jiných kavárnách a jejich zázemí. Co si budeme nalhávat práce baristy není raketová věda, ačkoliv se někteří snaží tvrdit opak. Samozřejmě je fajn si vyhrát s detaily ale nakonec člověk stejně skončí u sto pátého lattéčka v jeden den. Lidi prostě milují sladké mléko, co moc jako káva nechutná. „Hmmm… dobře….“ Zamyšleně si poklepu prsty o rty a chvíli si dám na přemýšlení. Co tak zvolit? Možná…? Jo, to bude ono! „Tak jo, prosím usaďte se u nás a za chvíli se vám bude obsluha věnovat.“ Ukážu CC na jeden ze stolků, ať jí můžu vše donést až hotové a zároveň nejsem nervózní z toho, že mi někdo stále kouká zvědavě pod ruce. „Donesu až hotový produkt. Nemusíš se bát… Vím, jak se s tím vším pracuje. Nic neponičím. Ručím za to svým... svým piánem.“ Mrknu na ni. Zajdu za barový pult, jak jsem zvyklá a nejprve si prohlédnu místní stroje. Jsou čisté, seřízené. Jak jinak. Nastavím vše potřebné. Jemnost mletí zrn i správný tlak. Chvíli ochomýtání kolem to zabere, ale pak z přístroje pomalu… velmi pomalu vyteče černé zlato a dva na první pohled obyčejné šálky pořádně silného espressa jsou na světě. Tohle jednomu umí srolovat ponožky. Postavím je na tác a vrátím se udělat další kávu. Tentokrát zvolím trochu hrubší mletí a rychlejší průtok pro jemnější chuť a v mezičase si připravím šlehané mléko. Hodně šlehaného mléka. Dokonce najdu i v jedné z poliček soubor sirupů. Hned sáhnu po jahodovém, kterého si v hrníčku vedle trochu naředím. Tak… tohle je ta správná barva. Klep klep. Ozývá se, jak kovovou nádobkou s mlékem klepu o pult a pak je ticho. CC může jen vidět, jak se nad něčím shýbám za barovým pultem a něco tam kutím. Chvíli to trvá, než se nakonec narovnám a s tácem v ruce dojdu k CC. „Tak jeden zabiják tady pro dámu…“ Postavím před ni malý šálek černého espressa a druhý nechám na stole naproti ní. Potřebuji dnes další nakopnutí. „A pak tu máme tohle…" Postavím před CC hrnek plný mléčné pěny. Roztomilé mléčné pěny! Roztomilá pěna „To první je pro znalce a tohle… no lidem se to líbí.“ Ušklíbnu se a posadím se naproti ní. „Je to nejnovější hit z Jižní Korey. Okoukla jsem to na youtube. Jak jinak. Lidé si to moc rádi fotí na Instagram. Dají se udělat kočičky, zajíčci… i hororové postavičky. Ty jsou vlastně nejsnazší.“ Ušklíbnu se. „Žádné fousky, ouška. Jen chuchvalce křičící mléčné pěny. To ale tak lidi netáhne… Na Halloween ale dobré.“ Poposunu se na židli a podívám se více z blízka na koupající se medvídky. „Počkej, dej tomu pár minut. Nejlepší část teprve přijde… „ A s tím se začnou zvířátka rozpouštět do zbytku mléka a pomalu se ponořovat pod hladinu. „Nejraději bych jim teď přidala bublinu HELP ME“ Zasměj se s poněkud krutým výrazem ve tváři. Potápějící se mléčná pěna „Tak co šéfová? Yay or nay?“ Usměji se na CC a upiji trochu espressa. I mně, zkušené popíječce kávy, to trochu zkřiví výraz. Ta chuť je opravdu silná, ale za to opravdu dlouho zůstává na patře a ten kofeinový kopanec také není k zahození. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vstupní test Jitterbug coffee „Dobře, nechám tě koulit. Neboj, že bych tě připravila o know how.“ Zašklebí se CC, zdvihne v obraně ruce a přesune se k čerstvé uklizenému stolku kde trpělivě čeká. I když občas vrhne zkoumavý pohled tvým směrem. Očividně napjatá je, jen to maskuje.
Když jí přineseš nápoj pozdvihne obočí. Podívá se na postupně mizející pěnová zvířátka. Pak vezme do ruky kávu. Téměř jako by to byl poklad a pomalu upije. Podívá se na tebe pohledem porotce v mezinárodní soutěži a odloží hrnek. Pak se tiše přesune k druhému. Taky ochutná. Nakonec vypadá že se zamýšlí a zabubnuje nehty o stůl.
„Dobře.“ Nevydrží to déle než pár vteřin a bouchne smíchy. „Geniální El! Fakt dobrý. Tohle jsem nečekala. Vím, že máš praxi, ale hodně lidí to říká i když umí udělat jen něco co se dá srovnat maximálně s břečkou od Starbucks. Ty jsi ale přirozený talent. Klasika je bezchybná. To v druhém hrnku je tak krásně infantilní že jsem se asi zamilovala. Plastové ozdoby na hrníček help me snad vážně seženu. Zbožňuju vliv jiných kultur na kávu a za Koreu máš rozhodně body nahoru. Co já tě tady mám učit?“ Rozhodí bezradně rukama.
„Dobře, nemáme na lístku nic, co bys asi neznala. Jsi ale oficiálně pověřená ho obohatit čímkoliv tě napadne.“ Usměje se a ukáže na židli naproti sobě. „Máme ještě chvilku, než se sem začnou… no valit je silné slovo… než sem někdo přijde. Udělej si pohodlí a klidně se ptej. Na Jitterbug, na práci na město. Prostě cokoliv se ti honí hlavou a třeba jsi nechtěla, aby bylo slyšet před pohlednými muži zákona. Budu mluvit pravdu a jen pravdu. Nechť mi v tom dopomáhá bůh.“ Dramaticky zdvihne pravačku.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Minuty před startem Jitterbug coffee „Snad sis nemyslela, že přeháním? Já?!“ Našpulím na oko uraženě rty. „Ne, opravdu. V kavárně se pohybuju už… No…“ Počítám chvíli na prstech. „Vlastně od mala. Byl to rodinný podnik, moje první brigáda a poté i plnohodnotná práce. Takže jo, nejspíš jsem za ty roky něco pochytila. Byla by ostuda, kdyby ne. Ale chápu odkud tahle rezervovanost přichází. Spousta lidí si myslí, že po měsíci ve Starbucks a přečtení pár baristických blogů už jsou profíci a jejich kamarádi jim to baští, jen když dostanou kafe zadarmo. No a překvapení dne… nejsou. Umí prd! To víme obě. Chce to pár let praxe.“ Mrknu na CC. „Tak to jsem ráda, že se ti to líbí.“ Poděkuji s neskrývaným potěšením. „Tak jistě, zrovna Korea a jejich kavárenská kultura, to je kapitola sama pro sebe.“ Znalecky se CC souhlasím. Tyhle věci ostatně asi s nikým moc jiným ve městečku probírat nebudu moci. A vlastně ani koukat na novinky z oboru. Sakra. Holt budou na nás dvou. „Tak učit se můžeme jedna od druhé, ale hlavně to bude zábava se tu motat za barem. No ne?“ „Dobře popřemýšlím o tom, co bych tam mohla přidat. Možná tam na tabuli jen dopíšu speciál dne. Pod to se dá schovat ledasco.“ Ušklíbnu se. Jen, nesmí k jednomu stolu jít tři různé speciály… i když. Od toho je to speciál ne. Nikdo neví, co se pod tím může skrývat. „Hmm ptát se…“ Zamyslím se natáhnu si nohy pěkně stranou pod stolem. „Hah, Noaha jsem se ptala, na co mě napadlo. Zas tak moc se neostýchám ani před zástupci zákona… Ale… Jak dlouho už tu vlastně jsi CC? A po kom si tady tohle místo podědila? Nebo ti ho udělali místní designéři na přání?“ Pokusím se dozvědět něco o své nové šéfové a zaměstnání. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "V motelu myslím nic nezůstalo," řeknu s trochu zvláštním pocitem po těle - tak najisto jsem počítal s návratem, že jsem se pořádně nerozhlédl, ani po sobě neuhrábl postel. Ale kdyby tam něco bylo nepřehlídnu to přece... Jen se mi ráno připomnělo zvláštně ostře, a s tím i přesvědčení, že jsem nechtěl tomuto místu tak snadno podlehnout a přijmout jeho existenci za svou. Lucasova stěhovací anabáze pobaví nemálo, ale každá poznámka, která se mi dere na jazyk, je jako kopnout si do štěněte. Lucasi, ty případe... i když, abych se nedivil. Kdo ví, co si trpaslíci vyberou v mojí hlavě, když sám pořádně nevím, kterou z těch mnoha možností, kterou zaručeně chci, chci opravdu a nejvíc. "Kdyby šly věci úplně nejlíp, měl bych dneska večer rande," řeknu. "Ono by z toho skoro určitě nic nebylo, tak mě z toho hlava nebolí a párty v novém zní vlastně dobře a náhražka je to víc než důstojná," k vínu s colou se před Richardem moc ochotně přiznávat nebudu, ale gin s tonikem je stejně lepší, "ale odložme to ještě, až vás budu mít líp kam posadit a hlavně," a hlavně kombinace Richarda, se kterým by se dalo dobře pokecat, dokud by na mě měl trpělivost, a Lucase, který by to provázel poznámkami o sobě a okázalým nezájmem, by byla dost vražedná, "a hlavně bych chtěl, aby u toho byla Eli a ten třetí, totiž," kouknu na Richarda, "tolik se nás vzbudilo ráno v hotelu. Ale beru tě za slovo a počítám s tebou!" Jenže mají pravdu, co s načatým večerem, co ani není úplně večer? "Já myslím, že už jsem pro dnešek v pohodě," řeknu Lucasovi. "Spousta nových dojmů... a tak. Je potřeba si všechno prochroupat a zpracovat. Klidně si vyraž hodit kopyta hore." A já si taky vyrazím. Schválně, jesti jsou tu nějaké bary, když jsem v tom centru. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Dobře to zvládni Byt na Hlavní ulici „Dobrý, kdybys tam nechal nějakou drobnost bude se tam stejně uklízet a dostane se to ke mně tak bych ti to hodil. Žádný problém.“ Odvětí Lucas na hotel.
„Věřím, že ve městě najdeš nějakou dobrou náhradu. Navíc když to ještě nebylo na jistotu. Jsme tu všichni krásní, úžasní a milí.“ Mrkne Richard. „Takže z toho uděláš takový klub dnešních příchozích, to se mi líbí. Nováčci by měli držet při sobě. Ty vjemy můžou být velice silné a občas je dobré pokecat s někým kdo ještě není zvyklý na tohle všechno.“ „Ok, tak já tě tedy nechám. Vlastně telefon jsi neměl co? Jestli ne tak nevadí. On se tu nějaký objeví. Tohle budeš potřebovat.“ Vytáhne Lucas z kapsy bundy sim kartu. Vypadá úplně obyčejně jen je neoznačená žádnou značkou operátora. Na okrajích téměř neznatelně září drobný symboly. Pravděpodobně runy. Těžko říct jaký mají přesně původ. „Když si tohle dáš do telefonu bude po Pine fungovat. Jsou tam navíc uložené nejdůležitější kontakty. Takže se dovoláš na služby, do kanceláře nebo přímo mě i jiným zástupcům. Jakmile budeš cokoliv potřebovat jsem tu jako na koni. Pokud by tě ale zajímalo víc o tom jak to přesně funguje musíš se zeptat Liama. Určitě budeš ok?“ „Prosím tě Lucasi, bude. Stejně mě musíš odvézt.“ Richard očividně taky slyší že se Lucas ptá víc z povinnosti než skutečného zájmu. Domů by mu to ostatně pěšky zase tak dlouho netrvalo. „Dobře, dobře. Pravda že jsem ti to slíbil.“ Odvětí zástupce šerifa.
„Hodně štěstí Dante, budu se těšit na další setkání.“ Rozloučí se s úsměvem realitní makléř. „Zvládni to. Kdyby něco dej vědět. Cokoliv, jasné?“ Lucas zní nervózně jako by přemýšlel, zda na něco nezapomněl. Pak se za nimi zavřou dveře a ty jsi v Pine poprvé sám. Navíc ve svém novém, nezařízeném podkrovním bytu.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Historie Jitterbug Coffee Jitterbug coffee „Je to, jak říkáš. Omlouvám se za mou skepsi. Prostě nevěřím, dokud neuvidím. Tady jsem uvěřila na tisíc procent. Takže jsi prostě prošla finální prověrkou. Normálně bych ještě kontrolovala, jestli nekradeš drobáky z kasy, ale víš jak.“ Řekne CC omluvně.
„To zní božsky. Dvě proti moři kávových neznabohů. Je pravda že moc nových trendů se sem kupodivu nedostane. Takže se můžeme podělit o to co známe a pak zkusit společně experimentovat. Minimálně už je tu někdo, kdo to ocení.“ Ušklíbne se. „Jo speciál dne zní skvěle. Nejen že se pod to schová ledasco, ale ještě to natáhne lidi. Kdo by odolal něčemu tak tajemnému, když je jen kousek od odhalení záhady. Vlastně jedinou otázečku. Skvělý nápad.“
„Jak jsem tu dlouho? No už brzy oslavím patnáct let.“ Rozhlédne se po svém podniku a povzdychne si. „Nevěřila bys jak to tu vypadalo, když jsem přišla. Spíš nic než něco. Takové obchůdky tu najdeš. Prostě nikoho nenapadá, co s nimi tak tu prostě jsou… prázdné. Žila jsem v New Yorku. Dělala kávu snad odjakživa. Prostě jsem nedokázala přestat. Tak jsem si to tu přivlastnila. Objevili se tu všechny ty věci, co jsem chtěla. Jen knihy na polici jsou dárky od hostů. Ty se tu moc neobjevují. Nevím proč. No, a tak jsem začala tahat lidi na kávu. Snažit se jim vysvětlovat že ne všechno musí být instantní a trochu jim rozšiřovat chuťové pohárky. To mě dostalo až sem. Se stálou klientelou, veselým přínosem pro komunitu, a ještě hostitel jejich filozofických srazů o mlze a dalších věcech. Nelituju toho. Nevím, jestli bych tam venku někdy dostala možnost vybudovat něco jako je Jitterbug ani jestli by obstál v konkurenci. To teď naštěstí ale nemusím zjišťovat. Tady prostě moje dítě prosperuje a já jsem “ Usměje se.
Vtom zacinká zvonek na dveřích a dovnitř vstoupí muž ve středních letech. Usmívá se a v rukou nese růži. Takovou tu s černými okvětními plátky. „Ahojda CC, jedu na farmu, dáš mi něco do termosky s sebou? Budeš chtít něco přivést?“ Zarazí se pohledem na tobě. „Ahoj, já jsem Jake. Ty tu budeš nová co?“ „Kde jsi to vzal?!“ Vykřikne CC a vyskočí ze židle, která s ránou dopadne na zem, když uvidí předmět v jeho rukou. J… já… leželo to u dveří. Vzal jsem to dovnitř. Myslel jsem, že je pro tebe a nechtěl jsem, aby jí někdo pošlapal.“ Jake vypadá překvapeně takovou reakcí. „Okamžitě to někam vyhoď! Někam daleko. Hlavně ať to zmizí z Jitterbug!“ Hlas jí přechází do histerie a třese se po celém těle.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Popojdu k oknu, abych se mohl na simku podívat pěkně na denním světle. Runy... vážně? Tohle je místo, kde by foťáky skutečně mohly krást duši. "Díky... vede se tu i nějaký místní internet?" Život bez wikipedie a náhodných internetových známostí na večerní pokec bude hodně jiný. "Jasně, že budu ok," ujistím ještě a znovu Lucase a na Richarda udělám nehlasné 'Díky!' když se starostlivý pan zástupce šerifa zrovna nedívá. Skoro je mi trapné, jak těžké je uznat jeho zásluhy - koneckonců mi všechno ukázal, vysvětlil, dovedl, zařídil... "A ještě jednou díky za tohle, pane agente," zakřením se ještě na Richarda, poslední 'ano, zvládnu to tady' ve dveřích - a jsem konečně sám, s nemalou úlevou a velmi neodbytným dojmem, že skuteční majitelé se každou chvíli vrátí, protože tohle přece... Nemůže to jen tak najednou být moje. Dají se těm nočním trpaslíkům nechávat vzkazy...? Chvíli pobíhám sem a tam, ale ve skutečnosti tu není co dělat a na spaní je přes jisté vyčerpání, které je ryze duševní a nepostrádá jistou rozjitřenost, přeci jen brzy. Ale chtěl jsem se podívat po tom baru? Nejraději bych našel Eli a chvíli pokecal s ní, ale něco mi říká, že ne každý se dá tak snadno odehnat jako Lucas, a riskovat... jak se... asi Liam... se mi úplně nechce. Alespoň to tady obejdu dokola, rozhodnu se nakonec. Jen tenhle blok, a podívat se do parku, a jestli mi cestou ten bar cvrnkne do nosu, je to jasné znamení a je vymalováno. Cha chá, teď už mi nalít musí. Ne že bych měl opravdovou chuť, natož nějak naléhavou, spíš takový trochu filmový pocit, že tohle je situace na panáka jak dělaná; a Lucas s Richardem jsou zaručeně dávno pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Jedna a jedna jsou... tři? Jitterbug coffee „Jasně, v pohodě. Naprosto v pohodě. Aspoň jsem se taky trochu zapotila. Přeci jen o práci už jsem nežádala no... hodně dlouho. Takže žádný stres.“ Chlácholím pobaveně CC „Kdyby tam aspoň byly knoflíky...Aspoň bych si mohla dělat ilegální sbírku kradených knoflíků.“ Ušklíbnu se. „Ale vlastně je fajn moci dělat něco pro ostatní jen tak... nezištně. Nemuset počítat, jestli mi na něco vyjdou peníze a kdy už dorazí výplata. Hmm, takový byt, co tu teď mám, bych si stejně nikdy... jako nikdy do smrti nemohla dovolit. Něco na tom vašem komunismu bude.“ „Určitě, budeme sdílet vědomosti a nakonec posuneme kavárenskou kulturu dál, než kdybychom byly tam venku. Vlastně... dokud to bude lidem chutnat a nebo se jim to aspoň líbit, můžeme vymýšlet cokoliv... Potravinářská inspekce sem stejně asi nepřijde.“ Pokývu spokojeně hlavou. „Dobře, máš to mít. Napíšu to pak na tabuli. Speciál dne. Uvidíme, kdo z hostů tu má dobrodružného ducha.“ Mrknu. A pak se CC rozpovídá. Na rozdíl ode mne, která sem přišla k víceméně hotovému, to bylo všechno na ní rozjet. Ovšem, obě se v byznysu pohybujeme dlouhé roky, takže to zas taková výzva nebyla. Jakmile člověk nemusí řešit rozpočet a konkurenci, tak hned odpadne největší kámen úrazu každého nového podnikání. Poslouchám a pomalu dopíjím svou zabijáckou kávu. „Počkat patnáct let?“ Zarazí mne pak jedna věc z jejího vyprávění. „Jsi tu už skoro tak dlouho a před tím stihla navíc pracovat v kavárně v New Yorku? Pokud nešlo o ilegální dětskou práci, tak chci doporučení, jaký pleťový krém ty roky používáš!“ Zním vesele, ale trochu se těch roků pořád nemůžu dopočítat. Leda by CC bylo tak čtyřicet, ale to fakt nevypadá. Když v tom nás vyruší zvonek a já se ohlédnu. „První hosté?“ Povytáhnu obočí připravená se přivítat s mužem, kterého neznám. CC ho ale jistě zná. Dokonce jí nese i černou růži. Tomu říkám edgy dark faktor. Ovšem CC nevypadá potěšeně. Vlastně vůbec nevypadá OK. Ani se nestihnu s mužem, který se představil jako Jake přivítat, protože zaregistruji, že něco není v pořádku. CC vypadá, jako kdyby jí donesl zpátky do domu prokletou panenku, kterou před tím hodila k popelnicím. Netuším o co jde. Že by to nějak souviselo s tím mužem, který tu bydlel přede mnou? Nevypadá to, že by byli spolu... „Jasně, jasně, CC... vyhodím to. Neboj.“ Postavím se rychle a očima naznačím, aby mi ji Jake hned podal, případně si ji od něj prostě vezmu. „Za chviličku jsem zpátky.“ Prosmýknu se kolem hosta a spěšně vyrazím ke dveřím, abych se co nejrychleji a nejefektivněji zbavila té nechtěné pozornosti a zase se co nejdříve vrátila zpátky. CC vypadá, že se bude potřebovat dát dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Všechny cesty vedou do baru Hlavní Ulice „Internet vyloženě ne. Je tu spíš něco jako taková WAN síť. Prostě je to tu propojené přes kabely ale nedosáhne to ven. Vlastně všechno, co tam dáme je dostupné na infrastruktuře v Pine. Dá se přes to volat, posílat e-maily a sdílet věci. Nemá to ale nic jako Google, Twitter nebo třeba Amazon. Jsou tam něco jako alternativy ale nic moc. Na detaily toho, jak to funguje by ses musel zeptat někoho z těch co to zpravují. Ostatně dostaneš se na to z telefonu. Na simce je předinstalovaný program. PineNet. Užij si prohrabávání dat.“ Vysvětlí Lucas, než zmizne.
Pak vyjdeš do ulic Pine. Park ve středu města je skromná, několik stromů, keřů, laviček a uprostřed fontána. Ryba stojící na ocase poulí oko a z tlamy jí prýští voda do nádrže pod ní. Celá ta věc je kamenná. Listí je tu víc než dost. Podzimní barevné závěje se ale nekonají. Zdá se že městské služby pracují velice výkonně.
Po stromech se prohánějí veverky a občas se na obloze mihne pták. Jedno je ale divné. Nikde žádný pes. V tuhle dobu bývají tam venku parky plné venčících lidí. Tady nic. Lidi tu jsou ale posedávají na lavičkách, věnují se hovoru nebo někam jdou. Pejskaři nikde. Vlastně ani kočky nejsou nikde k vidění.
Lidé ti občas pokynou na pozdrav, jiní se po tobě jen podívají. Těch, co by tě skutečně ignorovali se najde skutečně málo. Malé město cítí novou krev. Opatrně jí vítá a zkoumá. Tvůj nápad se, jak se zdá setkává s úspěchem na vzdálené straně Hlavní Ulice uvidíš to cos hledal. Bar. Dokonce by se dalo říci že až takový domácí.
Cock & Bull English Pub. Přesně to stojí na nápisu nade dveřmi. Na domě dokonce vlají anglické vlajky. Uvnitř se svítí a je vidět že tam posedává tak deset lidí. Pijí pivo a povídají si. Za barem je starší muž a po place pobíhá mladší dívka. Zařízené to je jako klasická anglická hospůdka. Je slyšet občasné pokřiknutí, smích a všechno co k tomu patří. Lidi uvnitř vypadají uvolněně. Možná časem až moc. Jak už to na takových místech bývá.
„Domácí pivo: ale Cock, porter Bull. Alkohol dle nabídky, drinky dle nápadů.“ Stojí na tabuli za oknem.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Farmář Jitterbug coffee „No vidíš, jak se to všechno dá brát pozitivně. S tímhle duchem to tu dotáhneš daleko.“ Pochvalně pokývne CC hlavou. „Je pravda že ty jsi vlastně ještě dělala u mámy. Buď ráda, že jsi si ušetřila kolečka s byty. O nic si nepřišla. Ještě bys žila v nějakém mikrobytu s arménskou rodinou za zdí a vlakem za oknem. Některé životní fáze je prostě fajn přeskočit.“
„Hlavně tady máme výhodu. Žádné Starbucks, žádné řetězce prostě nic. Lidi musí naše nápady trpět, pít a vzdělávat se v kávové kultuře jinak si neškrtnou.“ Na tváři se jí usadí až sadistický úšklebek. „Myslím, že někteří menší provozovatelé by za tuhle možnost trhali hlavy. Prostě ty hajzlíky donutíme pít dobrou kávu a bude!“ Praští pěstí do dlaně odhodlaně.
„Neboj to není tak hrozné, jak to vypadá.“ Zatváří se nejistě. „Začala jsem brigádničit brzo. V patnácti. Prostě jsem měla štěstí, že mě vzali. Dva roky praxe a pak Pine. Z toho si lehce vypočítáš zbytek. Holt vypadám dobře, snad to není zločin.“ Pohodí vlasy a obdaří tě zářivým úsměvem. Vypadá to, ale že neříká všechno. Něco v jejím hlasu tomu napovídá stejně jako pohled očí se změnil a úsměv je moc křečovitý. To už ale vejde ten muž s kytkou…
***
Vezmeš květinu z rukou překvapeného muže a za pár okamžiků skončí v odpadcích. Tak aby na ní CC neviděla ani pokud by šla něco vynést z kavárny. Když se vrátíš dovnitř vidíš, že sedí na baru a muž vedle ní. Vypadá pořád nervózně a ona otřeseně ale už o něco líp. „Promiň, fakt jsem nevěděl že je to něco zlého.“ „Ne v pohodě, prostě si ze mě někdo jen nepěkně vystřelil. Jenže přesně tyhle věci jsem dostávala od jednoho velice nepovedeného vztahu.“ Vysvětlí CC s povzdychem a klouby na hrnku zbělají pevným stiskem. „Hele vlastně jsem se přišel zeptat co dělá náš svalovec. Hodila by se mi pomoc na farmě a on by byl ideální.“ „On je…“ V tu chvíli si CC všimne že jsi zpátky, „momentálně nemocný. Toho nikam nevytáhneš. Navíc se mi tu ubytovala nová pomocnice. Určitě jsi o ní včera slyšel. No ne.“ Mrkne na něj a muž se otočí tvým směrem a máš poprvé možnost si ho pořádně prohlédnout.
Bude mu určitě přes třicet. Vlasy sčesané na stranu a mohutný knír. Tvář má ošlehanou větrem a celkové držení těla i silné ruce s mozoly napovídají že je zvyklý pracovat. Na sobě má khaki košili a pracovní bundu. Kapsáče a pevné boty. Všechno v podobných barvách od béžové do hnědé. Změří si tě tmavýma očima. „Jasně tak to chápu. Zdravíčko. Já jsem Jake. Vedu tu už nějakou dobu farmu. Pokud se tě tahle milá osoba ujala budeme se potkávat. Jsem její hlavní dodavatel mléka.“ Napřáhne velkou ruku s medvědím stiskem.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Kruh důvěry Jitterbug coffee Jdu ulicí a hledám nějaký vhodný kontejner. Jistě… Dva roky v kavárně? To tak. Ještě v tom věku. Že by se CC dostala tak daleko za tak krátkou dobu mi moc nesedí. Ještě tak mladá, kdy jistě měla jiné problémy, než si nalívat hlavu kavárnickým know how. A celé to její křečovité chování kolem toho. Měla jsem u toho podobný pocit jako…? Ano, jako včera s Noahem. Rozhodně mi neříkala všechno. Ani Noah ne. O co tu vůbec jde?! Nakrčím naštvaně rty a zabouchnu víko kontejneru, kde jsem pohřbila černou růži pod nánosem dalších odpadků. Zpátky se trochu courám a přemýšlím koho se zeptat. Ti dva, i když se mi snaží pomáhat, mi některé věci prostě říct nechtějí. Ať už je to z jejich blahosklonného pocitu, že mne před něčím musí chránit, nebo z jiné dobrosrdečné pohnutky, nikdo se jich o to neprosil. Jsem už dospělá a nepotřebuju…! Cink cink. Ozve se zvonek nade dveřmi, kterými jsem trochu bezmyšlenkovitě prošla. „Neruším?“ Zeptám se, když mi dojde, že jsem tak trochu vpadla do jejich rozhovoru. Takže nevydařený vztah. Byl to ten muž z mého bytu a nebo je to ještě jiná kapitola? A co můj soused? Svalovec? Hmm, proč jen jsem čekala nemocného starého dědečka? A zase ta podivně useknutá věta u CC, když si mne všimla… Možná jsem už paranoidní a moc si to všechno beru, ale…. Ale! „Ahoj, já jsem El. Nějak jsme to představení před tím nestihli.“ Natáhnu k němu ruku a stisknu tu jeho. I když mám pocit, že je to dost jednostranné a ta moje se někde v té jeho obří prostě na chvíli ztratí. „O farmě už jsem slyšela. To je fajn. Čerstvé mléko se vždycky hodí.“ Usměji se přátelsky a ohlédnu se po CC. „Všechno dobrý? Nechceš si jít dozadu na chvíli sednout? Já to tu pohlídám. Zatím tu stejně není natřískáno a vstupním testem jsem prošla. Možná by se ti pár minut relaxu hodilo. Speciál dne je stejně na mně.“ Kývnu na ni povzbudivě. „Copak to vlastně bude?“ Otočím se na Jakea. Přeci ho nenechám odejít s prázdnou, když už je tady. Něco za něco. Komunismus v praxi. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro S přiměřeně příčetným úsměvem vracím pozdravy, připadám si jako ve výkladní skříni a jako bych měl na hlavě čepici s rolničkama, až si musím připomínat, že tohle je nevyhnutelné a jestli uteču dneska, čeká mě to zítra; alespoň že tu neběhám vyloženě v pyžamu. Zlatý velkoměsto, fakt že jo... zlatý, milionový... a Island byla pro změnu samota; tahle mezifáze vesnice mě míjela a teď si ji ani trochu neužívám. Ne že by bylo všechno špatné. Když mi konečně dojde, co tu tak nápadně schází, nejraději bych zul boty a chodil trávou bos; zdejší cenzoři mají vkus, psy ve městě fakt nemám rád. Jenže to by těch pohledů bylo asi ještě tuplovaně víc... i když, jestli plánuju tu kariéru umělce... přiměřeně výstřední pověst neuškodí. Moc si fandíš, kamaráde. Jsi ve věčné "nadějné" fázi a kdo ví, jestli budeš mít co říct... Anglický šmrnc baru mě potěší velice. Vítej, domove! I když to bude asi takové "rádoby" nějakého amíka, co se shlédnul v britských detektivkách. Nevadí, já jsem skromnost sama - zvlášť když bar zevnitř pořádně neznám... ale no tak... fakt si připadám provinile...? Tady se na věk nikdo ptát nebude! A kdyby, je to fuk. Setnout pod obraz se neplánuju a nějaký to pivo jsme s klukama taky ve zdraví zvládli. Tedy jak kdo a jak kdy, ostatně vlkodlačí výdrž je strašidelná... hmm... jestlipak se ptáci dostávají přes Mlhu, nebo je to úplně uzavřený ekosystém... Přeci se teď nevrátím domů. "Brej večír," dojdu navzdory velmi neuspěchanému tempu nevyhnutelně ke dveřím baru, těmi pak skrz a k pultu a na dohled a doslech chlapíka, co si tu zařídil tuhle skvělou živnost, a neváhám popustit otěže přízvuku britskému tak, až by se i Cumberbatch šel zahrabat. "Nenašel by se jeden skromný a nenápaditý, ale ideálně - leč nikoli nezbytně - ze Sapphiru umíchaný gin fizz?" opřu se o bar, na chlapíka za ním se jen pousměju a docela zvědavě přelétnu paletu lahví za ním. Moje přání je nenáročné, a chuť na něj mám najednou takovou, div se mi nekroutí jazyk. Jo a taky nebude marný něco držet v ruce. Nemyslím, že by na mně bylo něco znát, ale trocha Richardovy realiťácké oprsklosti by se mi teď hodila. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Všechny cesty vedou do baru Cock & Bull Jakmile vstoupíš dovnitř celá hospoda po tobě mrkne. Nedá se ale říct, že by to bylo zase tak neobvyklé. Každý, kdo vstoupil do podobného podniku na maloměstě takový pocit zažil. Všichni se ale rychle vrátí ke svým nápojům a nevěnují ti další pozornost. Spíš ale ne moc okatě.
Za barem stojí starý muž. Šedé vlasy a vousy mu lemují obličej který je zvrásněný věkem. Přesto se tváří vcelku mile. Na sobě má černou košili a přes ní přehozenou zástěru s logem putyky. „Zdravím já jsem Harry.“ Natáhne k tobě ruku, kterou si předním utře do utěrky. „Podle přízvuku hádám že musíš být nový přírůstek do naší malé komunity z ostrovního království. Drinky nedělám to nech na mé dceři. Vida tady je.“
Harry „Ahojda. Hned to bude.“ Přitočí se holka, co obsluhovala na place a složí tác se sklem které Harry začne umývat. Nad ramena zastřižené zelené vlasy, pruhovaný svetr a lacláče ve stejné barvě jako účes. Vypadá mladě a vesele. „Harper.“ Představí se i ona. „Dcera tohohle bručouna. Vypadá to, že nováčci mají hospodu rádi. Co ty taky jsi umělec nebo něco jiného?“ Zeptá se a během chvilky obratně připraví tvůj nápoj.
Harper Všimneš si, že chlapík se vzhledem klasického dřevorubce si dojde na bar pro pinku. Je veliký, svalnatý a v klasické flanelové košili. Vousy že by se v nich mohla usadit ptačí rodinka. Tetování pokrývá většinu trupu a rukou. Podívá se na tebe nevraživým pohledem. Dokonce to vypadá že začmuchá. Má takový ten výraz člověka, kterému na tobě něco velice vadí. Nicméně zatím tě jinak nekomentuje.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Long black Jitterbug coffee „V pohodě, nerušíš. Jen blbá vzpomínka spojená s ještě debilnějším fórem. Když mě něco rozhodí nejvíc mi pomáhá něco dělat. Sedět na zadku tak se ukoušu nudou.“ Usměje se na tebe lehce nejistě. Je vidět že v pohodě úplně není. „Jo mléko, maso, vejce a další. Jsme vlastně taková páteř města. Snažíme se, aby bylo něco čerstvého a přirozeného v tomhle podivném a nepřirozeném světě.“ Usměje se Jake. „Prosím Long Black. Silný a po vršek naplněný.“ Ukáže obyčejnou kovovou termosku, kterou má s sebou. „Neboj El. On Jake dokáže ocenit i speciály. Jen má tohle na denní práci na farmě a latté art tam moc neocení. Určitě se ale staví večer a ukáže nám, že má i lepší chutě.“ Dodá CC rychle. „Jasně, co jiného mi zbývalo! První týdny, co jsem sem chodil jsi se na mě koukala jako na vraha, když jsem si objednal. Pak až to došlo k tomu že rád i sladší věci a nejsem jen buran z farmy za městem.“ Ušklíbne se na majitelku podniku. „No a co ty El, jak se ti vlastně líbí v Pine?“ Obrátí se pak na tebe.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Divné věci Jitterbug coffee „Dobře, CC, chápu.“ Kývnu na stále trochu roztřesenou dívku a už se s ní dál nehádám. Šéfová je tady ostatně ona, takže pokud říká, že je to OK, tak to prostě OK je. Asi se budu muset snažit ji dostat rychle na jiné myšlenky. To je tak asi jediné, čím bych aktuálně mohla pomoci. Všeho ale do času. „To zní dobře. Jak je vlastně farma velká?“ Zeptám se Jakea. „Aaa, chápu. Nejsi asi zrovna fanoušek místního… tajemna.“ Pousměji se chápavě na jeho poznámku o přirozenosti a nepřirozenosti věcí. Možná nějaký filozof by tu mohl udělat trefný intelektuální postřeh, ale mne nic moc nenapadá. „Dobře, jeden long black.“ Vezmu si termosku a znalým okem ji prohlédnu. Tenhle objem bude chtít minimálně dvojitou dávku, aby to nebylo moc naředěné. Horká voda se dá dolévat vždy, ale od určitého poměru už je to skutečně jen kávou ochucená voda spíše než káva. Takže to budou spíše dva… To už neříkám, ale vydám se za bar, pokud CC nic nenamítá. „Jasně, našlehaná pěna počká.“ Namelu kávu a natočím do hrníčku postupně dvakrát dvojité espresso. Vše přeliji do termosky, kde už je nalitá horká voda a zašroubuji. „Možná to bude trochu silnější, ale je ráno. To se vsákne.“ Podám ji Jakeovi přes pult. „Mně? No zatím je to tu fajn.“ Usměji se poněkud nejistě a střelím pohledem po CC, která nevypadá, že tu zažila jen bezproblémovou idylku. „Jsem z malého města, takže to tu pro mne není takový šok a… Jsem tu zatím jen jeden den, tak to spíš působí jako pěkná dovolená…. Jo, já vím, že není..“ Dodám trochu sklesle, ale pak Jakovi věnuji zase zářivý úsměv. „A lidi tu jsou fajn. Nemám si na co stěžovat.“ Možná až na to, že mi tu neříkají všechno. Řekl by mi to on? Působí rozhodně dojmem, že se s věcmi moc nepárá. Ale i pokud by chtěl, teď to z něj před CC stejně nedostanu. „Ale chápu, že ne každý to dobře nese. To jak se tu dějí divné věci a tak. Dost divné. Že?“ Mlasknu zamyšleně a nechám ho, ať si vezme termosku. „Cukr?“ |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Těší mě, Dante... tak jest, pravý a nefalšovaný - i když sem mě to odválo z postele v NY." Harryho vizáž neodbytně připomínající starého mořského vlka je mi sympatická. Vykopnout se mě zřejmě nechystá a stolička pod zadkem mi rázem připadá méně vratká, svůj díl sebedůvěry nepochybně vylepší i vědomí, že pohledy se postupně odvracejí po svém; děkuji děkuji, mnohem lepší. Ta trochu protivná jistota, že jsou všichni kolem čarodějové, nebo alespoň něco podobného, zatímco já leda tak ohromím Lucase větvičkou a jsem tu spíš omylem, je... no, protivná. Měl bych se pak poctivě zamyslet, jestli nad malováním neuvažuju právě proto, jak je osamělé a spolehlivě nemagické. Nestojím o další kolo okázalé neschopnosti... ale spíš bych se do toho neměl tak pokládat. Tady Harry přece magii taky nepotřebuje k tomu, aby vedl bar. I Harper vypadá sympaticky a vůbec nepochybuju, že s jistou gotičkou o pár vchodů dál sdílí kadeřníka. Zdá se, že jsou tady opravdu sympatičtí úplně vši- Trochu ztuhnu pod pohledem chlapa, co by mě mohl odcvrnknout přes celý bar levou rukou a bez koukání, a jen neurčitě pokývnu na pozdrav. "Kde už takhle líp navečer přijít mezi lidi," snažím se soustředit na Harper. Ta musí být asi... místní rodilá, nějak se mi nezdá, že by se sem přesouvaly celé rodiny. Najednou si připadám velmi zcestovale, i když v letadle jsem seděl přesně jednou v životě a střídal spíš klícky, než že bych si užíval přírodní krásy a turistické atrakce. "Už zvenčí to tu působí hrozně příjemný. Ale počkej, jak jsi na to přišla?" musím se zasmát. "Mám napsáno umělec na čele?" Pak mi dojde to její 'taky'. Tak to je pech! "Aaaa nebo jsem se tu minul s jednou veselou brunetkou?" popadnu svou sklenku a vůně ginu mi štiplavě vystoupá do nosu. "Děkuju..." Sto první zdejší poprvé. Jsem unavený novinkami, vjemy, pozorností a spoustou nových tváří, které si budu muset zapamatovat. Napít se a cítit, jak mi hořkosladká tekutina protéká hrdlem, je neskutečně příjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Pan farmář Jitterbug coffee „Tak akorát. Pár akrů půdy, pastvy, hlavní budovy a nějaká ta pole.“ Vysvětlí Jake když od tebe přijímá termosku. „Dík. Vlastně čím silnější tím lepší. Vlastně pokud chceš, klidně se pojeď podívat. Je to klidné a krásné místo. Sice je tam hodně práce ale stojí to za to.“ „Pane Haris, to se mi hned snažíte sebrat zaměstnance?“ Zkříží CC ruce na hrudí s zdá se, že z ní šok pomalu opadává. „Dělám si srandu! Pokud chceš klidně jeď El. Dopoledne je tu klid a alespoň přivezeš zásoby. Jak znám Jaka určitě by něco zapomněl. Pokud budeš do oběda zpět bude to ideál.“ Usměje se vzápětí.
„Ne sem tu spokojený. Vlastně jsem jednoduchý chlap. Mám rád svou práci a užívám si klid daleko od všech regulací, nařízení a papírování. Jen bez cukru jinak jí ani nepiju. Jo občas se tu dějou divný věc.“ Odvětí na tvou otázku trochu nejistě. Vrhne pohled na CC a ta lehce zavrtí hlavou. „Ale nic tak hroznýho co by normální město nesneslo!“ Dodá pak.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kmenové zákony Cock & Bull „Jo, kdybychom zůstali na půdě naší domoviny asi bychom tu neskončili. Amerika, země nových zážitků a snů. Přesně to říkali.“ Ušklíbne se Henry a rozhlédne se po svém podniku a na chvilku zastaví pohledem na Harper. „I když ona na tom vlastně něco asi doopravdy bude.“
„Tak to jsi tu na správném místě. Neboj nikdo tě nepráskl. Jen ptáčci umějí štěbetat. Já jim rozumím a povídám si s nimi celé dny.“ Řekne zcela vážně a čistí sklenice, aby se blýskaly až budou oči přecházet. Pak to ale nevydrží a vyprskne. „Kdepak. Jen si z tebe střílím. Tady se prostě drby šíří rychle. Hlavně když děláš v jediné pořádné putyce ve městě. Většina nováčků sem kupodivu zamíří hned první den. Tebe ale práskla kancelář šerifa. Občas mají pusy pěkně prořízlé. Neboj, ale že bych dostala celý životopis. Jen prostě že je tu nějaký šikovný mladík z Anglie. Nemůžeš se zlobit. Příchod nováčků je prostě zajímavá událost.“
Na tvé pokývnutí chlap jen zavrčí. Pozdvihne koutky a v očích se mu zableskne něco co dobře poznáš. Takový pohled byl specifický pro všechny měňavce. Jak to Esra tenkrát říkal? Ano! Když se nějakou dobu taháš s nějakou smečkou ostatní to vycítí. Něco jako značka, pižmo prostě znamení že jsi pod ochranou jiného a nejsi na tom velikém světě jen sám za sebe. Ten pach dokážou tvorové jejich druhu vycítit doopravdy dlouhou dobu. Celé roky. Problém může být v tom, že Pine je od toho širého světa celkem dost daleko…
Měňavci většinou udržují relativně přísnou hierarchii smečky. Pokud je tomu tak i v Pine a cítí z tebe jinou smečku měl by ses představit vůdci. Musí rozhodnout co s tebou, když jsi zavítal na území, které si označil za vlastní. Tak nějak to tedy alespoň teoreticky fungovalo z toho, co jsi pochopil. Jinak bys měl být považovaný za vetřelce a můžou začít problémy. Tak nějak si alespoň kusé informace pamatuješ. Jen jsi je od té doby nepotřeboval.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Zásobovací výlet Jitterbug coffee Když přijde nabídka na výlet trochu zaváhám a ohlédnu se na CC. Je to můj první den v práci a hned se na půl dne ulít by asi nebylo zrovna přijatelné. Ovšem CC se na to netváří nijak zmítavě. Spíše naopak. „Vážně, můžu?“ Zeptám se jako dítě v hračkářství, kterému máma podala velkou krabici lega. „Nene, nemusíš se bát CC. Já zas na tu tvrdou práci tak nejsem. Bojovat s pákovým kávovarem to jo, ale tahat se pravidelně s balíky sena, to už není pro mne. Pardon, den pořádné práce tam u vás by mě asi zabil.“ Omluvně se pousměji na Jakea. Opravdu nevypadám jako někdo obalený hromadou svalové hmoty a moje ruce jsou vhodné tak leda na držení hudebních nástrojů, než těžkých břemen a dle toho také vypadají. „Dobře, CC. Co ti mám dovézt? Ať si nepřipadám, že se jedu jen tak zbůhdarma poflakovat a koukat na zvířátka.“ Doptám se jí, zatímco si rukou bezděčně zkontroluji, jestli mám v kapse aspoň mobil. Jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat moderní technologie. „Bez cukru. Jasně. V tom případě je hotovo.“ A pak se po mé testovací otázce zase všichni začnou chovat divně. Mám už sto chutí jim připomenout, že opravdu nejsem slepá, ale to by bylo nezdvořilé. Možná se ale Jakea bude dát trochu nalomit. Vypadá jako rovnej chlap. Ten určitě nebude chtít tak mlžit. „Jasně, chápu. Běžné problémy.“ Usměji se poněkud strojeně. „Jestli tedy pozvání platí, moc ráda jej využiji a rovnou dovezu i další věcí tady do kavárny… Díky, CC. Kdyby cokoliv, tak tohle je moje číslo.“ Naškrábu na papír své nové telefonní číslo, které si pečlivě opíšu z mobilu a pak po rozloučení vyrazím s Jakem. Farma bude fajn a třeba z něj dostanu něco víc o tom, o čem se přede mnou nemluví. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Fakt o ptáčcích přijmu prostě jako fakt. A vlastně už zůstane zaznamenaný, i když to Harper vzápětí popře. Asi se budu hodně divit, a klidně několikrát dokola, jestli se ukáže, že s nimi mluvit neumí. S vědomím, že je magie všude kolem... ji i hledám a nacházím v těch nejmenších náznacích. "Už je mi to úplně jasný," musím se zasmát při představě, jak se Lucas hned běžel pochlubit, že se mu něco podařilo. To "šikovný" si nepochybně Harper přimyslela, ale jsem zcela ochotný na tuhle hru na povzbuzování nováčka přistoupit. Chci to slyšet. Potřebuju to slyšet, vidět, vnímat a nechávat do sebe vtloukat: všechno bude ok, dá se tu žít, najdou se pěkná místa... vždyť já mám určitou míru jistot vlastně docela rád. I když jsem za to nerad. "Nad mým životopisem bys stejně umřela nudou," ujistím ji. "Víš všechno, co se dá říct. Dodám jen, že bych se chtěl pustit do malování... už mi našli tady poblíž i vhodně prosvětlenou střechu nad hlavou," napráším na sebe ochotně. Tak. A teď už malovat musím. "Prý jsme se dnes objevili hned tři a jsem opravdu zvědavý, jestli se na umělecké vlně udržíme všichni." Pořád to nedokážu brát úplně vážně a pořád je ve mně špetka provinilosti, že chci dělat něco... ale vím přeci, že tohle zrovna mám vevychované... 'dělej něco užitečného!' Ale to obrazy umí být... člověk potřebuje být obklopený věcmi, které ho oslovují. Oj, tak přeci je tenhle přerostlý obludník někdo z nich. A mně se začnou honit hlavou věci, které jsem sotva napůl pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože při té antipatii mezi vlkodlaky a čaroději jsem nečekal, že bych s nimi ještě někdy přišel do styku. Týkají se mě ty věci kolem smeček, nebo ne...? Oni mě přijali a já si připadal jako jejich součást. S Esrou jsme spolu byli taky pěkně dlouho. Ale já přeci měňavec nejsem... Mám to řešit, nemám, mám hned...? Možná se jenom tak nějak obecně ksichtí, protože nemá cenu si namlouvat, že by z nováčků byli nadšení opravdu všichni; nebo jenom obecně ze mě. Hlavou se mi mihne všechno o těch údajných bojích mezi čaroději a dalšími bytostmi někde tam daleko za Mlhou. Lucas sice byl přesvědčený, že tady se nic takového neděje, ale kombinace čaroděje s příslušností ke smečce už může provokovat příliš. Neblázni... tady ti po krku neskočí. "Máte chvíli na pár slov?" oslovím ho přeci jen, jen snadno přeslechnutelný, polohlasný návrh... vlastně bych rád, aby ho přeslechl, docela určitě si jen něco namlouvám a bude z toho akorát parádní trapas. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nákupní seznam Jitterbug coffee „Budu ti tedy věřit že se nenecháš zlákat venkovským životem a svalnatými farmáři.“ Zašklebí se CC. „Každopádně přivez klasiku. Jake ví. Dvě plata vajec, pět lahví mléka a výběr sýrů co zrovna dělají. Pokud bude nějaký pořádný steak vezmi ho. Pokud ne, nevadí.“ Pak odběhne do skladu a přinese obaly které zhruba odpovídají objednávce o kterou mluvila. Jake od ní popadne přepravku a dá do ní i termosku.
„Tak jo, můžeme vyrazit na cestu.“ Kývne ke dveřím. „Alespoň nepojedu sám. Nemám to rád.“ Venku stojí červený pickup s několika podobnými přepravkami vzadu. Jake tam uloží i tu od CC a zdá se, že má plno. Pak ti otevře a sám sedne za volant. „Tak můžeme vyrazit.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Divně smrdíš Cock & Bull „Nudy je tu občas tolik že se proti ní člověk obrní.“ Mrkne na tebe Harper. „Proto mám tak ráda míchání koktejlů, po nich je alespoň zábava. Uznávám, že to zní docela nezdravě ale je to tak. Podívej se kolem sebe, jak jsou všichni uvolnění a veselí.“ „Dobrá práce.“ Přidá se Henry. „Snad se ti tam bude líbit. Zatím se tu už stavili dva z vás nových. Uvidíme, jak je na tom třetí. Pokud ho tu do zítřejšího večera neuvidím budu si myslet, že to je nějaký podivín a dám si na něj pozor.“ Zasměje se burácivým smíchem. „Tak hlavně nezapomeň přinést něco ukázat až se ti objeví malířské potřeby. Originální umění je tady celkem vzácnost. Myslím, že pokud jsi dobrý hned ti budou stát za dveřmi fronty lidí s rukama plnýma nejrůznějších dárků.“ Dodá pak Harper mezi nalíváním nové dávky objednávek.
„Jasně.“ Zabručí a velkou ruku svírá kolem pivní sklenice. Pořád si tě měří zkoumavým pohledem. „Divně smrdíš. Cítím z tebe něco, co se mi nelíbí. Něco, co by zajímalo mé přátele v Ka-Ata-Kille. Určitě máš něco společného s dětmi lesů, ale netuším co.“ Jeho pohled není vyloženě nepřátelský. Jen zkoumavý a opatrný. Jde přímo k věci a čeká na tvou reakci.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "To si dám příště něco nápaditějšího," slíbím Harper, protože objektivně uznávám, že zrovna gin fizz by mohla míchat i s rukama za zády a nudnější může být snad už jen natočit čistou vodu. A vida, tak přeci tu zpívala, jakkoli zatím jen obrazně, Eli a ne Lucas... hmm, tak šikovný mladík? Pěkný. Večírky budou fajn. Stačí mi vybavit si její elán a hned je všechno lepší. Třeba jsem upír já - alespoň na tyhle věci určitě, rozhodně ve chvílích, kdy stojím krok od zívající propasti. Vemluvit se do pořádné depky by bylo mnohem snadnější, než vracet duu H&H úsměvy. "Jestli budu dobrý, to se uvidí - za pár let třeba jo - zabírám si s dovolením támhleten výklenek," ukážu mezi skříň s lahvemi a příborníkem, kde přesně něco jako tmavý rámeček s vhodným motivem chybí tak moc, až bych se nedivil, kdyby odtamtud právě něco spadlo. "Uděláš mi pak prosím tě ještě něco s ginem?" zakývu prázdnou sklenicí, "nespěchá," dodám pro jistotu, protože se tu nehodlám setnout hned první večer, ale když ono se to pilo tak snadno - a ta jistá lehkost a odtažitost od světa je náramně příjemná. S malým pokývnutím se omluvím a uklidím se s dřevorubcem, co se snad nemůže nejmenovat Jack, do mírného soukromí pultu o dva tři kroky dál. "Jsem Dante," řeknu mu, "a s dětmi lesů mě pojí staré přátelství a sounáležitost." Ehm, jak se může člověk někoho zeptat, jestl je opravdu vlkodlak...? "Po pravdě," nehodlám zrovna dospělého vlkouše provokovat nějakými vytáčkami, "neznám pravidla tak dobře, abych věděl, jak moc se na mě vztahují. Pokud myslíte, že bych měl předstoupit před vaše přátele, představit se... a tak..." Páni, najít tak novou smečku... jenže... dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, Dante... jaká je pravděpodnost, že tu najdeš podobnou partičku? Mizivá. Oni budou jiní, ty už jsi jinde - opovaž se dělat si naděje. Vzniklo to z nouze a ta je tady možná také, ale docela jiného druhu. Nebo ne...? Tam jsme byli všichni osamělí, protože Island je mrňavý a bylo nás málo. Tady je všech ještě míň - ale zároveň jsou to všichni. "... tak to samozřejmě udělám," a pud sebezáchovy není zdaleka tak intenzivní jako zvědavost a touha nadechnout se nočního vzduchu někde v lesích. "Oficiálním členem smečky jsem sice nikdy nebyl," protože rodiče by nás přetrhli, ehm, "ale brali mě za svého a já je a kdykoli bychom se za sebe byli ochotní postavit." Tedy jenom pokud by šlo o takové obyčejné věci jako divá zvěř, dav s vidlemi a pochodněmi a nebo třeba démoni, protože ti zmínění rodičové se přeci nepočítají, že. Stejně chtěl Esra vlastní smečku... na to, jak jsme neměli vůbec žádnou budoucnost, mi chybí až moc. Ale na to teď nemyslím. Dívám se na toho chlapa, je snadné přiměřeně klopit uši, vzhledem k tomu, že je vyšší než já; a snažím si vzpomenout, jestli jsem zahlédl Měsíc. Varování, že ne všichni se o úplňku dokáží dobře ovládat, jsem dostal dost, ani ke klukům jsem napřed nesměl moc blízko... uvidíme. Třeba jen mávne rukou a bude po všem. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Na Farmu Na CCinu rozlučkovou poznámku už nic neříkám, jen na ni šibalsky mrknu a vydám se za Jakem ven z kavárny. Zvonek zacinká a jsem opět na ulici, která se probouzí k životu. Tyhle podzimní rána ve městech jsou prostě kouzelná. A trochu chladná. Dojde mi, když mi mne ovane studený vítr a na rukách mi naskočí husí kůže. Však ono se oteplí. Nestěžuji si a vyrazím k autu stejně jako Jake. „Díky.“ Ohlédnu se lehce vykolejeně za ním, když mi otevře dveře a vydá s k těm svým. Tohle bych zrovna od něj nečekala. Posadím se na sedadlo a připoutám se. Bezpečnost především. A taky už mě vycvičily všechny ty pípající senzory v moderních vozech, takže to beru jako samozřejmost. Auto s námi vyrazí a já bubnuji prsty na opěrku na dveřích a nevědomky si sem tam koušu spodní ret. Známka toho, že nad něčím usilovně přemýšlím. Nevydržím to dlouho. Prostě nevydržím! Není to ani pár minut, než se otočím na Jakea a spustím. „Díky, že se můžu tam u vás porozhlédnout. Už je to nějaký čas, co jsem nebyla u strýčka a tety na farmě. Bylo to tam fajn. Jen nebyl pak už moc čas… Tady je asi život poklidnější, že?“ Usměji se krátce a pak trochu zvážním. „Tedy když se vezme v potaz to, co se tady děje… To asi až tak poklidně nepůsobí. Je fajn mít ráno pokoj zařízený dle nějakých skrytých vzpomínek v podvědomí a skříň plnou oblečení, které padne jako ulité, ale na druhou stranu je to trochu… děsivé, ne?“ Nakrčím rty. „A navíc ty místní tajnosti… Mám ráda, když se mnou lidi jednají na rovinu a tady?... Všichni jsou milí a tak, ale já nejsem slepá a blbá.“ Podívám se na něj zpříma. „Není to fér jednání… Alekdyž tohle odmyslím, je to tu fajn.“ Dodám trochu smířlivějším tónem doplněným mírným úsměvem. „Nepořádáte tu tajné kultistické sedánky, že ne?“ Naťuknu jako ve vtipu šílenost, jak z hororové novely, ale nějak to redukování možností začít musí. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Cestou necestou Cesta na farmu „Jo je tady klid.“ Jake se tváří neutrálně ale moc mu to nejde. Vypadá to, že to, kam směřuješ ho trošičku děsí a neví co s tím. „Hele… co se tu děje… nevím, jak to myslíš.“ Zakoktává se a vypadá to, že přemýšlí, jak ze všeho nějak elegantně vyklouznout. „Nikdo ti nelže jenom… u některých věcí je prostě lepší, když si na ně člověk přijde sám.“
Jack nervózně zatíná ruce do volantu a vyjede z města na silnici směrem k motelu kdy jsi se včera ráno probudila. „Lidi jsou tu fakt milá komunita. To není žádná hra. Žádné kultistické sedánky tu neděláme. To vůbec. Jasně, jsou tu věci, který musíš poznat, ale na to máš čas. To přijde postupně a přirozeně. Zkus se vzpamatovat z toho, že jsi ve městě kde se objevují ráno věci jen tak, usínáš jako mávnutím proutku v danou hodinu a obklopuje ho divná mlha. Pak přijde čas na zbytek. Je zbytečný věci hnát. Fakt že jo.“ Dívá se upřeně na cestu a zahne z hlavní na vedlejší.
Silnička vede mezi stromy a brzy se stočí k polím. Mezi nimi je několik hospodářských stavení se dvěma sily. Vypadá to na velikou stodolu, přístřešky různého účelu a obytnou část. Nedaleko je pastva jsou krávy, ovce a kozy. Pole začíná kousek stranou. Nikdo na něm teď ale není. Buď už je podzimní sklizeň za nimi nebo ještě nevyrazili do práce. Možná už i skončili a vrátili se domů. Těžko říct.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Salty dog Cock & Bull „V pohodě, každému, co chutná. Já myslím že nejlepší věci z ginu jsou ty nejjednodušší. Udělám ti salty doga.“ Vhodí do sklenky pár kostek ledu. Nalije do šejkru gin, grepový džus a javorový sirup nakonec přidá dalších pár kostek ledu. Promíchá a zalije tím led ve sklenici. Nakonec obratným pohybem přidá špetku soli a snítku šalvěje rozmarýny. „Tady to je, posune skleničku před tebe. Přišlo mi, že vzhledem ke společnosti je to takové tematické.“ Hodí okem po Jackovi. Pak se otočí zase ke své práci.
„Chápu, takže nejsi jeden z nás. To hodně věcí usnadňuje.“ Jack se trochu uklidní a odpoví vlastně i na nevyřčenou otázku co je zač. „Pokud jsi ale spřízněný určitě se zastav. Není to pro tebe povinnost, ale bude to tak lepší. Šéf se alespoň neurazí. Pravidla jsou tu trochu jiná ale vlastně hodně stejná. Nemyslím, že by tě chtěl rovnou iniciovat nebo tak něco. Žádný strach. Jen pro pořádek to tak bude lepší.“ Zdá se, že ví, co vědět chtěl a je relativně spokojený. Možná spíš s pivem než s čímkoliv jiným.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro S tématickým drinkem v ruce si nepřipadám o moc jistější, po pravdě - než mi dojde, že to přeci nemůže poznat po čuchu ani jinak, a že jsem v téhle drobné provokaci zcela nevinně. Dokonce už vypadá mnohem méně navrčeně než před chvílí... hospodská rvačka odložena, roztrhání na kousky za nejbližším temným rohem není na pořadu dne. Já šťastlivec! Upiju ze skleničky a s docela příjemným překvapením zjistím, že dvě hořké a jedna sladká věc se spolu docela dobře snesou. Ještě nevím, jestli se zařadí mezi oblíbené, ale pitelné je to velice. "Jasný, stavím se rád - nejen ze zdvořilosti," řeknu. "Fajn připomínka přátel, o který jsem přišel. Je vás tu hodně? Musí být pořádně náročný stmelit tak různorodý členy, co se objevují - no, náhodně." A ono asi bude, protože se mu podezřele ulevilo. Čekal potíže? Nebylo by divu. S každým nováčkem aby smečka hledala docela novou stabilitu - kdepak postupný kolísání, jak noví členové přirozeně dorůstají. Místo toho hop někoho nového, nevyzpytatelného, a ještě navíc ho nejde vyhnat za tři lesy. "Jsem tu úplně doslova první den," dodám pro jistotu. "Nevyznám se tu, a - hele, dovedl byste mě, kam je třeba?" nadhodím v náhlém dojmu, že jestli chci zapůsobit v dobrém, lepší vážně nic neodkládat. Však ono Lucasovi volno vadit nebude - nebo alespoň ne víc nebo míň než cokoli dalšího - "Protože lepší s vámi než chůvičkou ze šerifovy kanceláře," uchechtnu se trochu. Navíc poučený doprovod by mohl minimalizovat možný trapas... sáfra, ten bude tak jako tak, formality jsme nikdy moc neřešili, a když nad nima kluci skučeli, pouštěl jsem to s chápavým výrazem v oku jedním uchem dovnitř a druhým ven. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Venkovská idylka Cesta na farmu Jake opravdu neumí lhát a pořádně ani mlžit. Doslova vidím, jak je mu to fyzicky nepříjemné, ale nemůže jinak. Alespoň zatím. Však já se dozvím, co se tady děje! Zapřísáhnu se, ale navenek nenaléhám. Nechci působit neslušně. „Jasně, přijde sám… No, občas je lepší býti připraven, než překvapen, ale dobře. Pokud je to místní filosofie…“ Pokrčím rezignovaně rameny a obrátím pozornost na krajinu ubíhající za okénkem. Ta už se změnila z městské zástavby na sporadicky rozmístěné domky a brzo i ty ustoupí otevřené krajině s travou a stromy. Venkov jako vyšitý. Netrvá to až tak dlouho a před námi se vynoří osamělé seskupení budov. Výrazná červená barva, kterou jsou obkladová prkna natřená pěkně svítí mezi podzimním listím a dýchá ze všeho poklidná nálada. Prostě pohoda. „S usínáním jsem problém neměla ani doma, takže aspoň tohle pro mne není nějaký šok.“ Usměji se na Jakovu poznámku. „Spíš mi tu nesedí jiné věci… třeba to, že CC rozhodně nevypadá na čtyřicet, nebo možná ještě víc… Kdo ví. Ale na to si přijdu sama. Vím.“ Úsměv mi nemizí ze rtů, jen do tónu se vloudil uražený tón výčitky. Proč mi to usnadňovat, že? „Tedy…tohle vrací vzpomínky.“ Rozhlédnu se poté, co s námi auto zastaví a já vystoupím. Opírajíc se o otevřené dveře se rozhlížím kolem. „Kolik tu máte kusů dobytka?“ Zním možná až moc znale na to, že jsem trávila u strejdy a tety na farmě jen prázdniny, ale i tak jsem díky tomu čichla k práci na farmě více než většina městských dětí. Aspoň vím, že steaky nepochází ze supermarketu. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Spirituální průvodce Cesta na farmu „Některý věci jsou prostě složitý a těžko pochopitelný.“ Povzdechne si rezignovaně. „Vezmi si třeba že by ti někdo doma vyprávěl o americkém městečku, které obklopuje podivná mlha a nikdo nemůže ven. Že se tam můžeš jednoho dne zničehonic probudit a jsi tam nadosmrti.“ Zahne na štěrkovou příjezdovou cestu vedoucí mezi hlavní budovy. „Pochybuji, že bys mu jen řekla, jasně to je klidně možný že takový místo je. Spíš bys na něj koukala jako na blázna. Prostě dokud neuvidíš tak neuvěříš. Věci se tu dějí… svým způsobem. Každý člověk tady má svoje specifika. Já, ty, CC a kdokoliv další. Prostě tomu dej čas. Věci se ukážou. Lidi se ti otevřou. První krok je ale tak nějak v tobě. Až tě Pine přijme a otevře tvé pravé já. Pak uvidíš všechno tak jasně jako nikdy v životě.“ Odfrkne si. „Už zním jak spirituální průvodce. Catori by na mě byla hrdá.“
Zahne ke stavením a zaparkuje auto u stodoly sousedící s obytným stavením farmy. Vypne motor a podívá se na tebe. „Moc ti toho říct nemůžu, fakt ne. Je to proti pravidlům. Jen buď prostě trpělivá a měj oči a mysl otevřenou věcem kolem. To je nejlepší rada, co ti můžu dát.“
„Vypadá to, že se ti tu celkem líbí.“ Vystoupí z auta a popadne jednu z přepravek. „Není to nic extra. Osm krav, deset koz, šest ovcí. Pak nějaké slepice a čtyři koně. Snažíme se stádo co nejvíc rozšířit, ale jde to pomalu. Hodně pomalu.“
„Vynosím věci na zásilky a pak tě tu klidně provedu.“ Pokývne směrem k zadní části auta.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Naše území, naše zákony Cock & Bull „Nemáš tušení.“ Zachechtá se hlasitě až se několik lidí otočí. Když ale vidí, o koho jde raději se znovu věnují svým nápojům. „Je to jako dávat dohromady cirkus. Jen jeden od každého druhu. Prostě se jinak v Pine neobjevujeme. Nejde tedy o typickou smečku vlkodlaků nebo tak. Je to spíš směska toho, co nabereš na ulici, žije to v noci a má to pudy pro to žít pohromadě a poslouchat alfu.“
„To mi došlo. Jestli chceš tak tě klidně vezmu na sedánek. Bude to doopravdy lepší než s chůvičkou od šerifa.“ Odtuší a ušklíbne se. „Ka-Ata-Killa je naše území. Moc se o tom nemluví ale tam držíme právo ve vlastních rukou. Jasně v Pine se chováme podle pravidel a spolupracujeme se šerifem, ale jakmile vejdeš do toho lesa je to území smečky a jejích spojenců. Speciální zóna, jestli chápeš, jak to myslím.“
Obrátí do sebe pivo a zadívá se na prázdnou sklenici téměř až hloubavě. „Pokud chceš můžeme vyrazit klidně hned. Já mám dopito. Klidně tu budu i posedávat a ládovat se dalším alkoholem. Záleží na tobě.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "No potěš..." rozchechtám se při představě úplňkového panoptika na paloučku, "Tam to musí vypadat jak z disneyovky." Jsou veverkodlaci? Řekněte mi prosím někdo, že existujou veverkodlaci! Navíc řadě kritérií uspokojivě odpovídám: sebraný na ulici svým způsobem jsem, ponocování mi jde až moc snadno, o smečku docela stojím, o poslouchání už míň, ale kdyby ten někdo za to stál... dobře, tak moc neodpovídám, ale občas-ochotní externisti se třeba taky můžou. "Hned jako hned...?" Což o to, dává to smysl, jen jsem s tím úplně nepočítal. Ale vzato kolem a kolem - utahaný možná jsem, ale do usínání za chůze mám daleko, doma beztak nemám do čeho píchnout a zvědavý jsem obrovsky - a rozhodně bude lepší do téhle vody skočit dřív, než si z toho začnu dělat hlavu a nastoupí vcelku přirozené obavy. "No tak jo," nadchnu se. S postupujícím večerem bych sice běhal po lese raději v mikině než v tenkém tričku na doma, ale čert to vem. Kopnu do sebe zbytek skleničky a hlava se mi ošidně zhoupne. Nejsem zvyklý pít a opít jsem se sice nestačil, ale v hlavě a míře ochoty dělat blbosti to bohužel cítím zřetelně. "Páni, těším se. Dobře, trému mám taky. Jack, že jo?" ujistím se a trochu zarazím. Jasně jsem si řekl, že nejsem opilý. A nejsem. Tlachání - stop, hned. "A co jsi zač přímo ty, jestli to není nevhodná otázka?" přeptám se. Snad není - jasně jsem mu přece řekl, že to byli přátelé, ne nutnost. Na Henryho - teda Harryho, Harry je to! - mávnu na pozdrav, na Harper udělám děkovné gesto, jako že to bylo dobrý, a jsem zcela připravený následovat neznámého muže náhodně potkaného v baru do temného lesa. "Speciální zóna, to zní velice správně," musím uznat. "Jiný živočišný druh, jiný život, vlastní pravidla. V čem jsou jiná?" podívám se na něj zvědavě. Ví, že se v lese děje něco neobvyklého? "Ráno jsem potkal Adrase," dodám trochu nesouvisle jedním dechem, "ten taky patří k vám?" |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Tajemné tajemno Farma „Tak na Discovery channelu po jedenácté večer běží větší šílenosti, takže… Ne, rozhodně by mne historka o městečku, ze kterého se nedá odejít, zas tak nešokovala. Vlasy by mi nezbělely hrůzou a ani bych nedostala nekontrolovaný tik do oka. Neříkám, že bych tomu věřila, ale tak nějak v té hromadě konspiračních teorií, se někdy něco ukáže jako pravda. Navíc ta filmová masírka. Někteří lidé skutečně věří, že jim jednoho dne přijde dopis s pozvánkou do Bradavic. Některé věci se už dnes berou tak nějak… Normálně? Doby s pochodněmi a hranicemi už jsou ty tam. Teď se ukáže, že vláda skutečně cpe lidem drogy do vody a už se nad tím jen pokrčí rameny. Myslím, že vyjít v tisku zpráva, že jsme už deset let v kontaktu s mimozemskou civilizací, tak jedna půlka nad tím pokrčí rameny a přelistuje na sportovní speciál a druhá bude psát na sociální sítě, já vám to říkal… Ale nemyslím si, že by lidem prostě jen tak hráblo. Pořád je to jen informace… Ne tělesná prohlídka na mimozemské lodi.“ Polemizuji, opírajíc se o dveře auta. „Ale chápu, jestli je místní postup, ať si na to přijdeme sami… Nic s tím nenadělám.“ Zabouchnu dveře auta, tak i pomyslně tohoto tématu. Jake bude zásadový člověk. Nic moc z něj nakonec asi nevytáhnu. To možná ten Lucas ze včera… „Jo, je to tady fajn. Popravdě to tu máš v lepším stavu, než měl strejda.“ Usměji se a také vezmu jednu z přepravek, abych tam jen tak nestála, ale raději trochu pomohla. „Kam s tím?... Ale tak i to stačí.“ Dodám na zmínku o zvířatech. „Pomalu? Nejde snad zařídit, aby se tu prostě ráno objevily další? Nebo každý dostane jen uvítací balíček a pak už se musí starat sám?“ Zeptám se, zatímco jej následuji s přepravkou. „To by bylo pěkně na nic, kdyby se do kurníku dostala kuna. Město by mělo po vajíčkách… Jsou tu vlastně kuny?“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro V těžítku Farma „Jo souhlas. Já osobně hlasoval pro změnu toho, aby se lidem neříkalo hned všechno. Právě proto.“ Kývne tvým směrem. „Ti, co sem přijdou jsou vždycky otevření. Ať už uvidí cokoliv jsou na to vnitřně tak nějak připravení. Cítí, že jsou věci, které se nemusí vysvětlit přes vědu a počítače. Prostě to mají v sobě. Bezpečnostní opatření ale jsou bezpečnostní opatření a se starostnou se nehádá. Prostě demokracie v praxi.“ Pokrčí rameny.
„Tady do chodby.“ Ukáže ke dveřím obytného domu, kam sám míří. „Díky za pochvalu, snažíme se tady dělat co nejvíc. Jo, polož to tady. Pak se naplní. Jasně že se potraviny objevují. Jenže domácí je domácí. Navíc co tu má člověk dělat. Chce se nějak zabavit, aby mu nehráblo. Proto pěstujeme, pečeme a vůbec se snažíme o pocit samostatnosti. Jednoduše spočítáš že z toho, co jsem vyjmenoval celé město neuživíme ani kdybychom se zbláznili. Jenže ta trocha pomáhá a rutiny jsou důležité. Jako když slyšíš auto, co ráno rozváží mléko. Cítíš z pekárny ranní vůni pečiva a takový věci. Prostě je to důležitý pro ten pocit že nejsi jenom v těžítku.“ Rozmluví se, když položí přepravku a vydá se pro další.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Plné zuby Pine? Cock & Bull „Možná ale tam bych si takový řeči raději odpustil.“ Zavrčí a změří si tě pohledem. Buď tě považuje za drsňáka nebo hlupáka. Těžko říct. Každopádně to vypadá že je na své zvířecí já trochu háklivý a asi nebude jediný.
„Pokud nemáš nic na práci tak proč ne. Stejně bych tam dřív nebo později šel přespat. Docela dost z nás se do města tolik nevrací. Já tu mám obchody s Harrym.“ Pokrčí rameny. „Jo, Jack. Trému mít nemusíš. Šéf by jí maximálně ještě ucítil. Nemá rád sraby.“ „Hej starouši, už půjdu ukázat mladýmu náš krásný kus lesa.“ Pokývne na Harryho. Ten se na tebe podívá trochu nesouhlasně ale nakonec pokrčí rameny. „Tady máš jako vždycky. Už jsem ti to nachystal.“ Vytáhne na pult dva šesti packy lahvového piva. Očividně domácí, podle zátek a absence etikety. „Pozdravuj. Hodně štěstí s procházkou Dante.“ „Jo díky. Měj se taky.“ Mávne rukou Harry a čeká na tebe s odchodem.
„Já? Jsem medvěd.“ Řekne jako by o nic nešlo. „Od narození, žádnej přivedenec. Máma to měla v krvi a táta taky. Čistota z první ruky.“ Dodá hrdě. „Hele některý věci jsou stejný. Jiný je že to místo není jen náš rajón. Vlastně je hodně spirituální. Ka-Ata-Killa je náš posvátný háj. Taky přijímáme kohokoliv, kde chce. Bez nějakých speciálních ceremonií. Prostě bereme nelidi pod svoje křídla. Když mají Pine plné zuby, prostě je u nás místo. Další věci jsou… komplikovanější a neříkají se jen tak někomu. Pokud se budeš líbit šéfovi třeba ti řekne víc. Třeba taky ne.“ Vykračuje si s pakly lahví v rukou.
„Adras ne. Nevěděl jsem, že ho znáš. Je naopak na úplně jiné straně lesa. Moc bych o něm nemluvil. Šéf s ním nemá nejlepší vztahy. Nějaké staré rozepře. Každopádně se nám vyhýbá a my jemu.“
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Přepravky Farma „Kdo vlastně je starostou?“ Zaujme mě v Jakově reči jedna poznámka. „Slyšela jsem zatím o šerifovi, ale nic moc o starostovi. Jaký je?“ Ptám se přes přepravku a následuji Jakea jako pejsek. Vůbec to tu neznám. Zatím. Tak prostě jdu tam, kam on. I když pochybuji, že se to v budoucnu někdy změní. Přeci jen není to moje farma. Projdeme chodbou a moje přepravka se brzy přidá k té jeho. Tahle část, kdy jsou prázdné, je mnohem snazší. „Chápu, domácí eko produkce. Nejsem proti tomu. Zní to fajn, když to jde. Myslela jsem, jestli se tu třeba nemůžou objevit další zvířata? Kdyby sis to prostě moc přál? Stalo by se to? Nebo tyhle kouzla jsou rezervovaná jen pro nově příchozí?“ Vydám se zase za ním, abych mu pomohla i se zbytkem přepravek. Přece tu nebudu stát jako tvrdý Y a nechám ho udělat všechnu práci. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Já strach nemám," opáčím vesele. "To je zcela zdravá tréma z přirozeného respektu." No, a ony ty panáky taky cestou vyprchají, že jo. Doufám. Harry nekouká moc povzbudivě, ale ok, varování přijato... asi? Teď už couvnout nemůžu, ani kdybych chtěl. Škoda, že se ho nestačím zeptat, z čeho ten nesouhlas pramení, ale nějak optimisticky doufám, že kdyby vážně něco hrozilo, jen u něj nezůstane. Zvlášť když je to varování jaksi nechtě dvojité. Adras na mě zapůsobil velice dobře, mnohem líp, než Jack na první dobrou. Proč by měli nevycházet...? "Medvěd... to je úžasný," vylítne ze mě s malým zasmáním. Jsi v zimě spavější? mám na jazyku a dá mi to hroznou práci spolknout. A taky: od kdy jsou medvědi společenská zvířata? Od té doby, co jsou hlavě lidi, Dante! "Ka-Atta-Killa," zkusím zopakovat správně. "Znamená to něco? Připadá mi skvělý, že je tu taková alternativa - a vy vstřícní," řeknu a rozhlédnu se po poloprázdné ulici. Skoro mě překvapí, jak málo podvečer pokročil - přeci jen, uvnitř jsem zvlášť dlouho nebyl. Snažím se rozhodnout, jak moc neomalené a možná přímo hloupé by bylo se zeptat, jestli Děti lesa a Děti lesa jsou náhoda, nebo se jedni rekrutovali z druhých, nebo... kdo ví co dalšího... no ale sakra, já si na to pití fakt musím dát bacha. Nebo to tak neklopit. Nebo jsem fakt utahanej, a nebylo by divu. "Komplikovaný věci vítám," dodám trochu nesouvisle, když můj pohled na chvíli zaujme nějaký architektonický detail. "Ještě jsem úplně neskousnul, že se odsud nedá dostat pryč. Bylo by dobrý mít co objevovat taky ještě zítra a nebo za týden." Jen Jack asi nebude zrovna ten pravý, co tyhle úvahy docení... měl bych zůstat u toho, že je medvěd. "Ty se můžeš měnit kdy chceš? Vážně bych chtěl někdy zažít svět pohledem - třeba právě medvěda. Jsem malíř, víš," zkusím to vyslovit nahlas, protože pro Jacka to moc znamenat nebude, a já chci slyšet, jak to zní. "A na začátku každého obrazu je spousta hledání těch nejzvláštějších úhlů pohledu a způsobů nazírání." Vlastně je to skoro deprimující. Tohle je místo zázraků... a já docela obyčejný. Nedokážu ukázat nic nového, přece... ale pak se za tu myšlenku div nenakopnu. Sakra že dokážu! Na mnoho způsobů. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Být mimo Farma „Je to dobrý chlap. Dělá dobře svojí práci jen se moc venku neukazuje. Jen pokud je to třeba. Má kancelář hned vedle šerifa. Dost úzce spolupracují, aby to v Pine dobře fungovalo.“ Mluví mezi vynášením věcí.
„Nevím. Těžko chápat, jak se tu objevují věci. U živých tvorů je to ještě složitější. Ne že by se probudili ráno v motelu, to fakt ne. Zároveň si je ale nemůžeš přisnít. To funguje jen u předmětů. Živé věci jsou spíš… nahrazovány? Když kráva umře objeví se tu nová. Když se narodí zůstane v inventáři. Je to zmatené ale tak to prostě je.“ Po chvíli položí poslední přepravku na své místo.
„Tak je čas na prohlídku.“ Usměje se. Když v tom se náhle ozve popískávání, které zní spíš jako hra na flétnu. Jake ztuhne a chystá se někam vyrazit, když v tom je náhle pozdě.
Mezi staveními se objeví vysoká postava. Je zhruba o hlavu vyšší než obyčejní lidé. Pohybuje se trochu jinak. Můžou za to zahnuté kozí nohy zakončené kopyty. Chlupatou má celou spodní polovinu těla. Kolem pasu něco, co připomíná domorodou roušku, která zakrývá intimní partie. Horní polovina je lidská ale chlupatější. Až na hlavu. Ostře řezaný obličej s kudrnatými vlasy a vousy zdobí nepřirozeně hnědé oči s velkou zorničkou, špičaté uši a zahnuté rohy táhnoucí se až na zadní část hlavy. Když tě uvidí ztuhne v pohybu. Pískání ustane a tváří se nervózně. „Sakra, co tu děláš Adrasi! Nevíš, že máš tyhle dny být mimo!“ Oboří se na něj vztekle Jake.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Háj, útočiště a domov Cesta k lesu „Dobře, respekt zní lépe než strach.“ Uzná ti s pokývnutím. Přejde medvědí poznámku a věnuje se až té další. „Ka-Ata-Killa je náš háj, naše útočiště a náš domov. Ona chrání nás a my ji. Je místem v našich srdcích a radostí v našich očích. Je přirozeností nočních tvorů a jejich lůnem.“ Zarecituje naučeně.
„Hele vím že to zní jako takový plkání, ale je to tak. Prostě je to místo, kde jsme přirození a odpoutaní od města. Je tam pořád noc a nikdo nás tam neotravuje. Šéf říká že to jméno pochází z doby ještě před Inky a byla to nějaká bohyně měsíce nebo tak něco. To vlastně celkem sedí. Nejsem nijak nábožensky založený, ale kdo ví, co je pravda.“ Pokrčí rameny, když a vede tě na kraj městečka. Vlastně z druhé strany, než jsi ráno přijel. Blíž k jídelně ale směrem k vysokým lesním stromům.
„Jo umím se měnit kdy chci. Nebo spíš se umím udržet nezměnit se za úplňku. Šéf nás to učí. Protože noc a úplněk jsou v tam pořád, víš. Není dobrý, kdybychom dvacet čtyři sedm pobíhali v přeměně. Jeden pak ztratí to, co je jako člověk. Proto nás učí to ovládnout a držet se na uzdě. Nejdřív je to těžké ale pak to jde. Takže tady se nezměním, kdy chci. Tam jo. Občas je těžké si vzpomenout že to někde funguje jinak.“ Hledí k blížícímu se lesu, když za sebou necháte poslední domky Pine.
„Třeba si se šéfem budeš rozumět. On je sochař nebo řezbář spíš. Dělá věci ze dřeva. Ne malý ale velký. Většinou z kmenů stromů. Já na umění moc nejsem má to ale hezký.“ Mluví, zatímco vás obklopí první lesní stromy a závěje podzimního listí jsou výrazně vyšší.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Je čím dál jasnější, že půjdeme pěkně pěšky, a nechce se mi moc přemýšlet nad tím, jak se dostanu zpátky. Jestli vůbec trefím a jestli včas. Ale možná je to jedno, úderem druhé mě unesou skřítci, pamatuju si to dobře? Taková taxislužba poslední záchrany. Brr... Jenže tam se vlastně na noc nehraje...? Teď honem nevím, poslouchám, co povídá, a neváhám mu dávat najevo, že mě to zajímá a ať směle pokračuje dál. Nějaké hodinky jim tam určitě fungují, i s nonstop Měsícem na hlavou. Jen bych teda mimochodem potřeboval do lesa lepší boty. I tak tenhle výlet stojí za to. Vzduch je s postupujícím večerem příjemný, docela jinak než na Islandu, kde dýchal horami, jezerem, sněhem. Tady z lesa sice taky proudí chlad a určitá syrová neúprosnost divočiny - což chce jistou porci fantazie takhle blízko vesnici, ale je to tam - ale je to chlad civilizovaný, nevražedný... vážně by bylo záhodno nepřipadat si jak v dětském pokojíčku. Není to tak! Bohyně Měsíce, no uf. Ty jeho řeči zní trochu moc ezo na můj vkus, ale každému pomáhá něco, a kdo jsem já, abych si o tom něco myslel. Poptávka po něčem takovém očividně je a já jsem hlavně čím dál zvědavější. Už to zdaleka nezní jenom jako výletní palouk pro tu osrstěnou část obyvatel s možností zavýt si na Měsíc kdykoli se jim zachce. Bude to složitější... "Aaaha, rozumím... to je pozoruhodný," přikyvuju jeho popisu. "Dokázal bys říct, v čem je to jiné, když jsi zrovna v medvědí kůži? Jestli ti teda nevadí o tom mluvit," dodám pro jistotu. "Mně to připadá naprosto úžasný, ale dovedu si představit, že jestli se tě takhle ptá každý, povídat o tom se omrzí." Sochař stromů je tedy náš šéf. Jak výmluvné. Přetváří stromy i chlupáče - bude to nejspíš hodně zajímavá osobnost. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Poustevník Farma „Jasně, chápu. Předpokládám, že se venku bude ukazovat hlavně, když se blíží volby.“ Uchechtnu se. Jo, tyhle politické taškařice většinou přinesou aspoň kávu a zákusek zdarma. I když tady... Sakra, všechno je zadarmo. „Aha, to je... minimálně zvláštní. Na druhou stranu chápu, že kdyby si tu každý mohl přisnít tygra, nebo hrocha, vypadalo by to tu dosti... Ehm, jinak.“ Pokývu hlavou a raději si nepředstavuji tu scénu apokalyptické zoo. Odnosíme přepravky a spokojeně si symbolicky opráším ruce. „Hotovo.“ Usměji se. „Jasně, jdeme na to. Proto tu jsem... a taky pro věci pro CC.“ Dodám rychle, když v tom zaslechnu pískání? Ne, to někdo hraje na flétnu. A blíží se. Ohlédnu se po zdroji zvuku. Asi někdo další z místních, ale v tom uvidím podivnou postavu. Z dálky je těžké rozeznat něco bližšího, ale takto na první pohled působí nějak vysoce a podivně... pokrouceně? Nemůžu si než nevzpomenout na ty nesčetné horory s mimozemšťany v kukuřičném poli. Jen mi nějak dochází humor tváří v tvář takové scéně. „Huh?“ Dostanu ze sebe, když se postava přiblíží a já jsem schopná poznat, že nejde o mimozemšťana, ale něco jako... z Narnie? Jak jim tam říkali? Eh... nemohla jsem si vzpomenout, ale rozhodně jsem nechápala, co tu dělá někdo takový. Je to kostým? Určitě je to kostým... ale nevypadá to. Mhouřím oči na podivného cizince a skutečně to nevypadá, že by to byl jen nalíčený herec na chůdách. „Oukej, já říkala, že pochopím kde co, ale... Jako tohle je... normální?“ Dostávám ze sebe slova a vlastně ani nevím, co si o tom myslet. Je to kouzelné město, kde se věci objevují na přání, tak proč by tu nemohli být ty bytosti jako v Narnii. Divila bych se mluvícímu lvu? Asi... ne tolik jako tomuhle. „Adras?“ Zarazí mne pak jedna informace. „Počkat, o něm jsem slyšela!“ Vzpomněla jsem si, jak se před tím Lucas s Dantem kroutili, když ho zmínili. Takže oni ho viděli. A nic mi nikdo neřekl! Lucase bych ještě chápala, ale jestli ho Dante viděl a pak si šel v klidu dát kávu. A nic mi neřekl! Ne, nebudu šílet. Nebudu ten neschopný nováček. Když to zvládl on, já to zvládnu o to líp! „Vy jste ten poustevník, že?“ Pokusím se trochu nuceně na tu osobu promluvit a usmát se. Není to dokonalé, ale jde to. Nekoukej se mu na nohy! A taky na rohy! Dělej jako že nic. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Do tmy a zpět Vstoupíte do lesa. Obklopí vás stromy a světlo jen tak tak zvládne osvětlovat cestu. Jack jde ale zcela neomylně a pohupuje v rytmu chůze svou zásobou piva. Výhoda lykantropie v praxi. „Vlastně ani ne. Hodně lidí ve městě jsou čarodějové a ti nás mají za něco jako podřadný druh. Možná i proto je nám o tolik lépe jinde. Moc často to neříkají ale prostě to cítíš. Roky nevraživosti tam venku se nesmyjí jen přátelským sousedstvím.“ Odfrkne si. „Je to ale prostě jako vnímat celý svět jinak. Cítíš všechno. Vítr v srsti, vůně do nejmenších drobností. Není to jako by tahle forma byla přirozená. Po přeměně se cítíš sám sebou. Můžeš všechno a nedrží tě zpět lidské konvence. Vidíš detaily, kterých tyhle oči nejsou schopné. Dokážeš poznávat všechno po čichu. Voní ti třeba květiny? To jsi nezažil, jak je to opojné s vylepšenými smysly. Nejde to úplně popsat, dokud to nezažiješ. Prostě je to život na dvě stě procent. Věřím, že něco takového musí lidé zažívat, když berou drogy. Možná si spíš dokážu představit, že to je právě ten důvod proč by je brali.“
Jak postupujete mezi stromy náhle se setmí. Není to žádný přirozený přechod mezi světlem a tmou. Jeden krok a vidíš oblohu kterou jsi nad sebou měl celý den a pak druhý a jsi uprostřed hvězdné noci s kulatým úplňkem nad hlavou. Možná by časté opakování způsobilo něco jako pásmovou nemoc po cestách letadlem. Je vidět, jak se Jack nadechl z plných plic a na tváři se mu usadil úsměv. „Vítej v Ka-Ata-Kille.“ Řekne jen.
Doopravdy jako by se vzduch změnil. Vůně starých stromu, noci a rašeliny je tu mnohem silnější. Jako rozdíl mezi novým a starým lesem. Je tu slyšet houkání nočních ptáků a výrazně se ochladí. V dálce je slyšet hlasité hlasy. Noc prozařuje světlo ohňů. Nepochybně obydlí Jackovy smečky.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Návštěvník Farma „Možná na tom něco bude.“ Zasměje se Jake. „Hodně lidí by se nespokojilo se psem, ale chtěli by na vodítko tigra, žraloka do akvárka nebo prostě koně do obýváku. Kdo ví, co by je napadlo. Občas je asi třeba trochu krotit co si přejeme. Proto se možná neobjevují jen tak ani auta. Jinak by bylo všude vidět hromadu sporťáků za miliony a pokud by si někdo nepřisnil osobní tryskáč jen tak pro efekt tak klidně sním vlastní košili.“
„Sakra, jo neboj je normální. Jen jsi tyhle obyvatele města ještě rozhodně neměla potkat.“ Jake vypadá zoufale a Adras na výsost nervózně. „Jsi jednička sakra, to se do lesa nedostane žádné hlášení rozhlasu.“ Střelí po satyrovi pohledem, než mu dojde, že si pustil pusu na špacír a jeho obličej se prohloubí ještě víc do zoufalství.
„Ano.“ Odvětí tvor hlubokým a melodickým hlasem. „V pořádku Jaku. Tohle je moje vina a šerifovi i Starostovi se klidně budu zodpovídat. Neboj. Vy musíte být El.“ Udělá několik kroků na svých kozích končetinách a nabídne ti ruku která vypadá zcela lidsky. „Omlouvám se, pokud jsem vás vyděsil. Nenapadlo mě, že nový přírůstek v Pine bude tak daleko od Hlavní Ulice. Já a mě podobní by se neměli v těchto dnech ukazovat venku jenže… říkal jsem si že procházka a návštěva nikomu neuškodí. Jen bych neříkal poustevník. Spíš upřednostňuji přírodu a samotu před přecpaným Pine.“ Usměje se na tebe.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Vítejte v Narnii Farma „Jojo, tyhle objednávky z Wishe by to tu pořádně zaneřídily.“ Přidám se pobaveně k Jakeovi, když mi dovysvětluje místní omezení na to, co si ještě člověk může vypřát a na co už nezbývá rozpočet. A pak je tu ta scéna s postavou z Narnie. „Jak “tyhle obyvatele“?“ Otočím se tázavě na Jakea, kterému asi zase uteklo víc než by rád. „Jednička?“ Zase ta jednička! Proč mám pocit, že to začíná smrdět tím, že jednička je spíše na černém seznamu, než že by to byla nějaká priorita. V ten moment se ale i Jakeovi zkřiví obličej uvědoměním, že tady řekl víc, než měl. Nedělá mi zrovna dobře tlačit ho do úzkých a tak už to téma dál nerozvádím. Zatím. Ostatně mám tu jeden důležitější bod, co vyžaduje mou pozornost. Ne, nekoukej na ty rohy! „A…ano. El.“ Zaváhám trochu poté, co zmíní mé jméno. Kdo mu ho asi řekl? „Už mne předchází pověst?“ Usměji se stále poněkud nervózně a pohled mi padne na nabízenou ruku. Sakra, El, nekoukej tak blbě a dělej jakože nic. Tohle je rasistický! Natáhnu ruku a stisknu tu jeho. Je to zvláštní pocit? Projede mnou elektřina? Kousne mě? Ne… je to jako podat ruku jinému člověku. Nic zvláštního se nestane a i takové hloupé zjištění mne trochu uklidní. „Já… nemusíte se omlouvat. Nikomu to neublížilo…. Že?“ Otočím se na Jakea, který se tváří jako boží umučení. „Takže je vás tu víc?“ Jako v té Narnii? Ne, El, rasismus! „A já myslela, že nejdivnější bude… „ Ta psycho kytara? To, že se tu objevují věci? Ta Mlha, co nikoho nepustí ven? „… to, že jsem se tu konečně pořádně vyspala.“ |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Tak podřadný druh, hmm... to by mohlo vysvětlovat Henryho pohledy. Obchody ano, ale bratříčkovat se nějak zvlášť, to už ne. Že by...? Možná dokonce získám pověst přeměněnce - to by byl dobrý gól. Ne že by mě to nějak trápilo. Nezapadám nikam a hlodá to jen občas, ať si všichni trhnou, však ona se vždycky nakonec nějaká smečka posbírá. Klidně i smečkovitá. Poslouchám, s jakou lehkostí se z něj najednou sypou slova, Jack vážně nevypadal jako básník, a vida, ona to vážně musí být nádhera! To bych si někdy přál zažít. Už se nadechnuju, abych k tomu něco řekl, i když s takovou představou v hlavě budou všechna slova velmi nedostatečná - ale vyjde ze mě sotva první slabika, když jsme najedou jinde. Bezděčně zastavím, zatnu zuby, abych se zimou jen oklepal, místo nějakého drkotání, a zdvihnu hlavu k Měsíci. Jako by stačilo natáhnout ruku. Nadechnu se zhluboka, určitě nastydnu a umřu, snad jsou ty ohně tak blízko, jak vypadají. Ale ten vzduch! A všechno. Jako by tu vibrovalo ve vzduchu něco, co bych dokázal uchopit a sevřít v dlaních, a stačí k tomu tak strašně málo - Podívám se na Jacka a skoro mě překvapí, že pořád vypadá jako člověk. "Už nadechnout se tady vzduchu stojí za tu procházku," řeknu, svým způsobem vděčný, že ti, kteří tuhle klícku zosnovali, dali lykantropům takové útočiště. "Veď mě," vybídnu ho, i když jsem to já, kdo se musí s jistou námahou pohnout k další chůzi. "A jestli bych měl něco vědět ohledně zdejší etikety, je teď ta pravá chvíle." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro U ohně
„Že, to rozhodně stojí.“ Podívá se na tebe s úsměvem a vidíš že jeho oči už nejsou lidské ale zvířecí. Tmavé oříškové medvědí oči s malou zorničkou. „Je tu prostě nádherně. Nepopsatelně krásně.“ Vydechne obláček páry.
„Zásad tu pár je. Alfa tě musí přijmout. Většinou jde ale jen o zdvořilost. Proměna není tak častá. Je vyčerpávající a je dobrý důvod proč v obyčejné přírodě měníme svou podobu jen za úplňku. Tělo pak nabírá sílu na novou. Tady hrozí že se jeden moc unaví nebo nebude mít sílu se dostat tam či zpět. Proto s tím neplýtváme. Neber cizí věci, nevyvolávej rvačky a chovej se slušně. Taková klasika.“ Podívá se na tebe a začmuchá. „Jsi divný patron. Cítím z tebe něco ze smečky i něco z lidí a mágů. To může někoho provokovat. Snaž se moc neriskovat. Jakmile budeš přijatý můžou tě ostatní vyzvat na souboj. Není to na smrt, ale občas to k tomu může mít blízko. Nepřijdeš mi jako typ, co se umí moc ohánět. To je ale asi už doopravdy vše.“
Dovede tě k místu, kde září oheň. Šlehá vysoko v pečlivě složené hranici obklopené kamením. Kolem ní jsou vystavěné stany. Hlavně z dřeva a kůží. Vypadá to trochu jako nějaký skanzen. Kolik tu je lidí můžeš jen odhadovat. Deset, možná patnáct. Většina z nich vypadá normálně. Podobně jako Jack. Možná trochu víc přírodně ladění než obyčejní obyvatelé městečka. To je ale často u lykantropů zvykem. Několik z nich je ale úplně jiných. Vypadá to na lesní bytůstky, o kterých jsi možná ani v životě neslyšel. Hledí na tebe zelené oči tvora, který má místo kůže dřevo stromu, ze kterého raší malé větvičky a lístky. Muž, který vypadá téměř jako zvíře a jeho nos připomíná čumák lva, ale lykantrop to rozhodně není. Ve vlasech má zapletené korále a větvičky a na hlavě paroží z větví. Všichni vás tiše sledují, ale jinak nereagují. Když tě Jack dovede k ohni zastaví.
„Teď musíme počkat na Alfu. Ten s tebou bude mluvit první, do té doby si to nikdo jiný, než já nedovolí.“ Vysvětlí ti a položí pivo na zem, aby si zahřál ruce nad ohněm.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nezlob se Farma „Já… já… já…“ Zakoktává se Jake když vidí jak se celá situace komplikuje a on i Adras říkají věci co by neměli. „Raději zavolám kancelář šerifa, tohle by si měli slíznout oni ne já.“ Pak vyrazí směrem k domu.
„Možná žiju v lesích, ale představu o tom, co se v Pine děje ještě mám.“ Usměje se satyr a hrábne kopytem. Co je přeci zajímavějšího než noví příchozí! Každopádně se na ně nezlobte. Mají k tajnostem a postupnému odhalování věcí dobré důvody. Ne každý snese tak dobře když uvidí někoho jako jsem já. Není třeba se obávat. Všechno se postupně odhalí a hodně věci pochopíš.“ Usměje se na tebe s výrazem plným klidu a pohody.
„Pověz, než budeme mít společnost zpátky.“ Posadí se na lavičku u oken a složí své chlupaté nohy pod sebe. „Zažila jsi už něco divného? Tedy nemyslím tohle všechno, ale spíš něco divného, co se týče přímo tebe jako jednotlivce, osoby a tak.“ Řekne s nehraným zájmem a sleduje tě velkýma hnědýma očima ve kterých se odráží stáří které jsi ještě nikde neviděla.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Za všehno může kytara Farma „To je to tak vážné?“ Trochu ustaraně se otočím na Jakea, který vypadá, že už mu to všechno přerostlo přes hlavu. „Myslím, že Noah to pochopí.“ Pokusím se znít trochu povzbudivě, i když těžko říct. Taky si dával včera dost pozor, aby mu něco neuklouzlo. Jestli je to celé jen o tom, že tu mají ne tak úplně lidské… lidi, tak už to snad nemusí se mnou tak hrotit, když už je zajíc z pytle ven. Pokud ale to není jen o tom… „No, tak to by bylo.“ S rezignovaným povzdechem sleduji Jakeova mizející záda. „Hmm?“ Otočím se na Adrase. „Chápu. Já se nezlobím… Tedy… nemám ráda, když mi lidi neříkají věci narovinu a hlavně, když to na nich vidím. Je to… frustrující!“ Rozhodím rukama a opřu se o stěnu, vedle lavičky. Tak nějak se ještě necítím na to, abych Adrasovi narušovala jeho osobní prostor. Zas tak velká ta lavička není. To jak mluví, jak se chová. Je to prostě jen jako rozhovor s dalším člověkem. Co bych taky čekala? Prostě jen… vypadá jinak. Nic víc. „Divného? Jako… divného?“ Pátravě si jej prohlížím a zamyslím se. Jasně, mohla bych to nějak odmávnout a zahrát na humornou notu, ale tohle je možná první, koho jsem potkala, kdo by mi tu mohl být ochoten dát nějaké odpovědi. Přeci jen nemusí tolik věcí tajit, když… No prostě když! Taková šance se nezahazuje. „Popravdě… možná jo. Teda určitě. Když pominu tady ty všeobecně zvláštní věci…“ Zatahám se za límec nového oblečení. „… tak jo. Vlastně jo. Stalo.“ Odhrnu si vlasy z čela a zadívám se na farmu, která se rozprostírá kolem nás. „Včera večer… No, já nevím. Myslím, že za to může ta kytara, co jsem ji dostala od Harryho v baru. Patřila jeho zesnulé ženě a tak… No, prostě se děly divné věci, když jsem na ni večer zkusmo něco zahrála. Viděla jsem… Sakra.“ Zase si zasrčím za ucho vlasy, které mi ranní vítr neustále nevychovaně fouká do očí a posadím se na kraj lavičky. „Prostě jsem viděla věci, které se asi v tom bytě děly. Jo pravda, trochu vysvětlování. Bydlím v bytě u CC, taky tam pracuji v kavárně, takže… tam jsem to viděla. Muže, co tam bydlel přede mnou. Vypadalo to, že nakonec mu nebylo… dobře. Než ho tedy odvedli. Proč by někoho tady odváděli? Je tu vůbec vězení? A co by tu jeden musel provést, aby v něm skončil?“ Otočím se na Adrase s bezradným výrazem ve tváři. „CC jsem se na to neptala, protože to byly … pro ni osobní záležitosti a mám pocit, že by mi tu stejně nikdo nic neřekl. Oznámkovali si mě tu jako tu, jak to říkají, jedničku, a tak mám pocit, že jsem na seznamu lidí, pro které je vhodná cenzura. Ale chápu to, bezpečí města a tak.“ Opřu si loket o koleno a hlavu si podepřu zamyšleně do dlaní . „Ale to nemění nic na tom, že mě to trochu štve, upřímně.“ Ušklíbnu se na Adrase. „Takže jo… asi stalo. Ta kytara.“ Zakončím své poněkud zmatené vykládání. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Svět je mnohem kouzelnější Farma Adras tě vyslechne a chápavě přikývne. Založí ruce do klína a chvilku přemýšlí co říct. „Není to kytara. Lidi v Pine nejsou obyčejní. Na některých je to vidět. Jako třeba na mě. Na jiných ne. Postupně si toho začneš všímat. To že jsi tu znamená že nejsi obyčejná ani ty sama. Máš dar. Podle toho, co říkáš tak dar vidět nebo cítit věci co se staly. V tomto případě dost nepříjemnou historii Pine.“ Zdvihne k tobě pohled a povzbudivě se usměje. „Neboj se toho, je to tvé přirozenost. Možná to zpočátku bude divné ale pak to je jako se znovu narodit. Viděl jsem to už mnohokrát. Je to jako najít chybějící kousek sebe sama a stát se kompletním. Neboj se o tom mluvit s lidmi kolem. Když zjistí že už se v tobě něco probudilo budou otevřenější. Jednička je označení pro ty bez schopností. Já jsem pětka. Takový, který nemůže svou odlišnost skrývat. Proto jsou pětky v prvních dnech po příchodu někoho jako ty držení stranou. Prostě aby toho na vás nebylo moc. Svět je mnohem větší a kouzelnější, než se ti doposud zdálo. Ha, podívej náš hostitel už se vrací.“
Doopravdy Jake vychází ze stavení a tváří se o něco lépe. „Noah je už na cestě. Tvářil se že v pohodě. Jen tě prostí abys tu počkal Adrasi. Co si to tu šeptáte?“ Podívá se pak na vás oba překvapeně.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "To všechno zní naštěstí dost intuitivně," vyslovím pečlivě, protože mi začnou lícní svaly docela rychle tuhnout chladem. Safra... hoř ohýnku hoř, já se tu s dovolením k tobě takhle přichomýtnu a jak mi jen dovolíš, přímo se přitulím... ale moment, moment, já se mám stát součástí smečky? To ještě nevím, jestli chci. Nepřipadá mi to moc rozumný. Nebo možná chci, nevím. Rozhodně bych neměl, jestli se mi mění názor asi tak po minutě. "Nejsem zvyklý se prát natvrdo, jestli narážíš na tohle," nevymlouvám mu ten zcela správný dojem. "Vyrůstal jsem v tak klidných místech, že jsem nikoho v pořádným boji dokonce ani nikdy neviděl. To je, co?" uchechtnu se trochu. S tou vůní a čímsi zvířecím ve vzduchu mi to připadá jako naprosto absurdní a nepravděpodobný fakt. Kluci se sice pokusili tento můj nedostatek napravit, ale dost vlažně a neopravdově a těch pár fint jsem si nikdy nezkusil v boji, kde by hrozilo cokoli horšího než modřina. Jenže nemůže být zase tak těžký neprovokovat... ne? Jestli k tomu bude stačit jenom můj pach, tak holt smůla. Jenže pak je tu ještě to další: že sice teoreticky mě hierarchie nezajímá, ambice v tom směru nemám žádné a doopravdy mě hlava nebolí z toho, že by mě někdo přepral - jenže ustupování mi taky moc nejde, nechat se vyhecovat je snadný a v praxi by se snadno mohlo stát, že sám sebe naženu někam, kde parádně pohořím. Teda nemohlo, když to všechno tak pěkně vím! A pak je tu ta věc, na kterou se naopak velmi důsledně snažím nemyslet. Jestli jsem pro Esru znamenal tak moc, že mě bral za svého - což je možná to, co Jackovi mate nos, protože s tou smečkou to bylo všelijaký - a nebo možná nebylo, pro mě to bylo doopravdy a pro ně taky - jenže jestli si začnu připouštět, že jsem pro něj znamenal tak moc, smířit se se životem tady by bylo rázem velice krušný. Stejně jako Jack natáhnu ruce k ohni, nemám rád ztuhlé prsty, i když papír po ruce tu stejně jen tak nenajdu, abych je potřeboval; rozhlížím se jen aby se neřeklo, snažím se nezírat, nekoukat nikomu moc do očí, udržet mírný přátelský úsměv, pro tuhle chvíli mi ani trochu nevadí, jestli vypadám mladší než jsem, oni mě prostě sežerou, napadá mě najednou spíš se zaujetím než strachem, protože víc se mi v hlavě motá mechanismus nějakého vyšetřování než obavy o sebe... to byl teda nápad sem lézt! Naprosto skvělý, jistě. Ale nerozumný víc, než bych do sebe řekl. Cuká mi to strašně, abych něco řekl, představil se, nestál tu jen jako promrzlý tvrdý Y, ale dobře, dobře, překonám se, vydržím - napřed alfa. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Setkání s Alfou
„To ses nerval ani když jsi byl s tou smečkou, o které jsi mluvil?“ Zašeptá překvapeně na tebe koukne a zavrtí hlavou. „To jsou věci. Neboj většinou je tu klid.“
Jako by to přivolal se otevře plachta nedalekého stanu a z ní vyleze muž. Nevypadá nijak staře. Naopak dost mladě. Dlouhé vlasy a zastřižené vousy špinavě blond. Přes sebe má něco, co připomíná oranžové pončo s kapucí. Kolem krku mu visí několik amuletů. Na nohou má kalhoty z režného plátna. Boty nenosí a holé nohy se boří do barevného listí. V obličeji má klidný a nicneříkající výraz. Všichni hledí jeho směrem a nikdo ani nedutá. Projde kolem ohniště a podívá se na tebe. Promluví však na Jacka. Je vidět že při jeho slovech se mohutný dřevorubec cítí lehce nesvůj. I když na první pohled by byl schopný ho přetrhnout vejpůl. „Koho jsi to přivedl k našemu ohni Jacku?“ Provrtává tě očima, ve kterých se zračí zájem. „To je Dante. Byl členem smečky tam venku. Není ale jeden z nás. Chtěl se představit, jak se sluší...“ Muž slova dřevorubce zastaví pohybem ruky. „Chápu a vysvětluje to co cítím. To stačí Jacku, děkuji ti. Já jsem Alfa. To je jediné jméno, co jsem si ponechal. Vedu tuhle skupinu vyvrhelů. Žijeme v lese a staráme se sami o sebe. Odmítáme dary Pine. Hlídáme tenhle posvátná háj a od nám za to daruje zvěř k lovu a výrobě nástrojů které potřebujeme. Ka-Ata-Killa je náš domov a jen náš. Když víš, kdo jsem, pověz Dante, co tě sem přivádí. Přišel jsi se jen představit nebo tě sem táhne něco víc? Co v Pine hledáš?“ Jeho oči nevypadají tak mladě jako tělo. Provrtává tě pohledem snad skrz na skrz. Vyřazuje z něj přirozená dominance.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Rvát se s vlkodlakama, to určitě. Roznesli by mě na kopytech. Teda na tlapách... "Já jsem pro ně byl spíš takový -" zašeptám k Jackovi s malým pousmáním, ale slovo maskot už nevyslovím. "Pane," ukloním se lehce hlavou k tomu mladému a možná ne mladému muži. Mám z něj podobný pocit jako ze strejdy Briana - přirozenou ostražitou náklonnost. Vůdčí typ, ten ve skupině, ke kterému se člověk přirozeně obrací, i když všechny vidí poprvé a jen chvíli. Sálá to z něj... a ve mně sílí potřeba se jen tak opatrně obloukem obejít a vzájemně si jeden druhého nevšímat, co ty na to...? Hrůza, s autoritami to vážně neumím. Ale ty oči, hmm... Není mi moc sympatické, že vlastní lidi nazývá vyvrhely a nejspíš se v té chvíli nezdržím malého zamračení. Ale jinak se snažím, opravdu. Dokonce ani v duchu nezačnu mít ironické poznámky k té jejich soběstačnosti. Nebylo by to ani fér - a navíc se mi líbí, že si našli to své, dokáží tak žít a být spokojení... jiní to hledají v křesle terapeuta klidně půl života. "Tam venku jsem byl součástí smečky vlkodlaků," vysvětlím s pár podrobnostmi navíc. "Svedly nás dohromady specifické okolnosti a následné přátelství. Vím proto, že se sluší vás pozdravit a představit se, a ujistit vás o svých dobrých úmyslech. Ale pořád jsem jen člověk." Člověk, kterému je na pravou stranu těla pěkné vedro a na levou pekelná zima. Nemohl by třeba popojít, abych se mohl opékat symetricky? "Nemyslím, že by ode mě bylo poctivé přát si stát se součástí smečky. Poznal bych vás všechny ale moc rád," pousměju se slabě, "ať už mi dovolíte přicházet sem, nebo v Pine. Nejsem tu ani den, co hledám..." Cestu pryč, Alfo! "Ještě sám nevím. Ale dobré duše... ty ano. O takové stojím na všech svých cestách." Představit se, ano. Tak do toho. "Protože jsem Dante," napřímím hlavu. "Ten, který žije v obrazech, a nikdy se nepřestane dívat po nových barvách světa." Aaaž moc výstižné, brzdi! Nechceš jim rovnou naservírovat, že jsi nepraktický mimoň, co si plete realitu s ideály? Ale třeba to vezmou doslova... a navíc doslova je to taky pravda. To by mě zajímalo, co to tu vykládám...? Nebylo ono náhodou žádoucí jen pípnout jméno a ukázat břicho...? |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Díl skládačky Farma Poslouchám Adrase a popravdě nevyprávět mi to tady…faun! V té Narnii to byl faun!... Tak se mi tomu chce horko těžko veřit, ale takto. Je první, který nevypadá, že se kouše do jazyku při každé třetí větě, kterou se mnou promluví. „Takže budu vídat špatné věci?“ Nakrčím trochu nejistě rty. „No… asi lepší vídat, než je zažít.“ Pokrčím rezignovaně rameny. „Ještě jsem včera viděla u jezera dívku. Zpívala… vypadala ale chvíli jako mrtvá.. ale to asi nebyla minulost. Nebo by to snad bylo možné?“ Začínám mít víc otázek, než odpovědí. „Ahaa… takže ty karty včera! Teď už to dává smysl, že mi nic nevyšlo!“ Dojde mi, celé mé podivné setkání s místní kartářkou. Bude ze mě kartářka… kartářka s kytarou. Kytarářka! Zní to tak hloupě, že se ani neodvážím něco takového vypustit z úst. Ještě by se to chytilo a co pak? „Takže jednička je skutečně ta cenzurovaná… Myslela jsem si to. A co…?“ V otázce mne přeruší Jake, který se vrací. „Díky.“ Stisknu Adrasovi ruku a tiše šeptnu, dokud nás ještě Jake nemůže slyšet. Je první, kdo mi tu vše řekl na rovinu a toho si skutečně hodně cením, ať už je to člověk, faun, nebo velryba. „Adras mi tady povídal, jakou skvělou společnost tady v městečku máte. Opravdu… mám občas pocit, že na to máte mustr dle kterého to máte všem říkat.“ Našpulím rty. „Ale ne skutečně. Nemám důvod mu nevěřit. V ničem.“ Mrknu na Adrase. „Tak Noah je na cestě? Jsem zvědavá, s čím přijede. CC se ho stejně chtěla zeptat na nějakou službičku, tak to rovnou můžu zastat já, jako nový asistent.“ Vzpomenu si na růžový klavír. To by mi tu stejně nikdo nevěřil. Neuvěří, dokud neuvidí! |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Předsudky
Trpělivě tě poslouchá a nakloní hlavu na stranu v gestu které téměř připomíná psa. Na konci tvých slov se usměje a odhalí bílé zuby. „Je dobře že znáš zvyklosti. Tady to funguje trochu jinak než venku. Každý, kdo hledá úkryt před Pine je tu vítán. Snažíme se Bez předsudků a dalších věcí. Pokud jimi nejsi zatížený, což jsi dokázal i tím že jsi přišel, jsi tu vítán.“ Pokývne ti hlavou. „I místo v mé smečce je otevřené, jen to už je pozice, která vyžaduje víc věcí. O tom se klidně můžeme pobavit jindy. Až se lépe zorientuješ a budeš to tu znát. Pak uvidíš, zda tvé srdce víc patří do našeho posvátného lesa nebo do Pine. Jenom si dávej pozor na to, s kým mluvíš o tom, že jsi tu…“
Alfovu větu v půlce přeruší výkřik z lesa. Do kruhu kolem ohně vběhne vysoký svalnatý muž. Jeho ebenová pokožka se leskne v odlescích ohně. Na sobě má jen volné kalhoty z přírodní látky a ozdoby kolem krku a ve vlasech. Ty má spletené do hustých dredů. Kroužek má ještě v nose. Dívá se na Alfu vyděšeně když mu dojde, že něco právě přerušil. Ten mu ale pokývne ať promluví. „Pane, s Kibibi jsme byli v lese a ona odběhla. Když jsem ji našel byla zraněná. Někdo ji napadl. Neodvažoval jsem se s ní hýbat. Potřebuje pomoc! Oni jí… oni jí… oni jí,“ hlas mu selhává a do očí se dere vztek, „do břicha jí nožem vyryli, že je špína z lesa.“
„Je dobře že jsi nic nedělal Adofo. Musíme za ní. Pojďte všichni. Najdeme jí a pokud je ten kdo to provedl blízko vystopujeme ho a předáme spravedlnosti. Veď nás Adofo!“ Alfa mluví jako vůdce a oni mu visí na rtech. Když dá povel smečka kolem vykřikne a rozeběhne se do lesa za Adofem. On se ještě podívá na tebe. „Přesně tohle jsem myslel tím, že chceme žít bez předsudků. Dnešní večer už není na mluvení čas Dante, který žije v obrazech. Pokud chceš ale vidět svět v nových barvách klidně nás následuj. Myslím, že uvidíš víc než dost. Pokud nechceš budeš vítán jindy. Na tom se nic nemění. Já už ale musím za svými lidmi a nebohou Kibibi.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Rady a doporučení Farma „Ne nutně špatné, ten dar může přijít v mnoha podobách. Některé dobré, jiné špatné a další… jiné. Neřeknu ti, co uvidíš ani zažiješ. Na to nejsem dostatečně kvalifikovaný.“ Pokrčí rameny. „Dívku říkáš, u jezera? Nevím, co jsi viděla, ale pokud ti to někdo může vysvětlit co to znamená tak je to ona. Najdi jí. Třeba ti řekne víc nebo jí můžeš varovat, pokud by minulost nebyla to jediné do čeho nahlížíš.“
„Karty? Oh, ty jsi potkala Michelle? Ta je také velice schopná, pokud pro tebe někdo má odpovědi o tvém daru je to právě ona. Třeba s tebou bude ochotná mluvit.“ Stihne ti Adras ještě poradit, než přijde Jake.
Netrvá to dlouho a na cestě k farmě se objeví Noahovo auto. Zastaví vedle toho Jakova a zástupce šerifa vystoupí. Má na sobě volnou mikinu a kapsáče. Vypadá to, že zrovna ve službě nebyl. „Ahoj lidi.“ Odvětí a vypadá nervózně. „Jake mi popsal že se dnešek moc nevydařil. Nedá se nic dělat, to se stává. Vezmu El do města. Všechno se holt trochu urychlí. Nedá se nic dělat.“ „Počkej, ještě jí nachystám věci pro CC.“ Odvětí Jake a Noah přikývne. „Hele promiň, chápeš ale alespoň trochu proč tyhle věci na lidi nevytahujeme rovnou?“ Podívá se pak na tebe.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro V jednom kole Farma Adrasova slova mi zní v hlavě. Najít dívku od jezera? Ano, dává to smysl. Když se teď ukázalo, že mi jen nešplouchá na maják, ale možná za těmi vizemi skutečně něco hmatatelného je, rozhodně jednoho neuklidní, že někoho vidí jako oživlou mrtvolu. V lepším případě je to jen nějaká podivná symbolika a v tom horším… Jak by tu ale mohl jen tak někdo umřít jinak než na stáří? Takové poklidné město… Na zmínku o Michelle jen kývnu. Už nemám prostor to tu s Adrasem řešit, protože Jake je u nás a nechci se pouštět do dalšího kola vysvětlování o nové kytarářce. Dnes to stejně určitě nebylo naposled. Město bude skutečně malé a nebo Noah řídí jako pirát silnic, když se nikdo nedívá. Tak jako tak, za krátkou chvíli zastaví auto, které už dobře znám. Včera jsem v něm dostala poznávací jízdu po městě. „Nezapomněl si na majáček?“ Ušklíbnu se na Noaha, který tu dorazil skutečně v rekordním čase. „Já jsem v pohodě. Žádná srdeční příhoda nebo něco takového. Výhody mládí a filmové průpravy.“ Zamávám trochu, aby si mě všimli, protože se tu zase řeší, kam mne odvezou a co se se mnou bude dělat, aniž by se mě někdo zeptal na to, zda s tím souhlasím. „Jasně, chápu…“ Strčím ruce do kapes trochu znejistěle, protože si všimnu, že sem musel Noah ujíždět v rámci svého volného času jen kvůli takové zbytečné pohotovosti. „Jen bych chtěla dodat, že to není přece konec světa… Nemusel si se sem hned hnát. Tady s panem Adrasem jsme si povídali…“ Kývnu s úsměvem na fauna sedícího na lavičce. Jasně, že se tvářím děsně v pohodě, ačkoliv to tak ze začátku rozhodně nebylo. Ale přeci nebudu za ustrašeného zelenáče. Zvlášť ne, když už vím, že mě nekousne. „Ale dobře, odvez mě zpátky do města, šerife. Vzdávám se.“ Vzdychnu teatrálně. „Počkej, Jakeu. Já ti pomůžu.“ Otočím se na patě a rozběhnu se za Jakem, když si všimnu, že odchází. „Mám úkol od CC. Ale nikam nechoď… mám další hromadu otázek!“ Ohlédnu se přes rameno na Noaha, zatímco běžím za Jakem. Stále v jednom kole. To jsem prostě já. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro To je ta výhoda, když člověk vyrůstá jaksi mimo. Nějak omylem si ty správné předsudky zapomene vypěstovat. Jen se mi ta borovicová idylka začíná nepěkně přebarvovat... ani nevím, proč jsem si vlastně dělal nějaký extra naděje, že to tu bude opravdu jiné než venku. Nebo možná nedělal, co já vím. Uvěřit jim stejně nešlo a teď už pomalu začínám chápat proč. Protože lidi jsou pořád lidi, ať už je posadí do sebevětší idylky, zasypou vším komfortem a péčí... mozek zůstane stejný. Nejspíš ani já bych ze sebe ve skutečnosti nedokázal vykřesat to nejlepší. Škoda... škoda a přeci ne; můžu ve volném čase přemýšlet, jak takový svět vylepšit, a nechávat vzkazy po nárožích pro ty nahoře, co docela určitě nejsou bohové. O chvíli později už to není jen pomalé chápání, ale rychlé a přímo skokové. Někoho napadnout, ok. Tam polehčující okolnosti, vysvětlení a nebo alespoň přiměřeně pochopitelné důvody být mohou. Ale vyrýt nápis do kůže - to už je tak ryzí zlovolnost, odporná na všechny způsoby - Žaludek se mi stáhne, tohle vážně vidět nemusím! Navíc zmrznu. Neměl by někdo hlídat oheň, hmm? "Půjdu s vámi," řeknu, protože dost dobře nemůžu nejít; ani kdyby se mi nechtělo, tak nemůžu nejít. I když je Alfa natolik laskavý, že mi dává velmi elegantně možnost se odpojit a nepřipadat si ani moc provinile. Co já tam asi zmůžu... nic. První pomoc zvládám v míře tak průměrné, že se tu zaručeně vyrekrutují schopnější a stopovat jsem zkoušel leda v Minecraftu. A co hůř, od vlkodlaků jsem byl zvyklý, že byli všichni výrazněji rychlejší než já i v lidské podobě, a musím vzít v úvahu i tu čistě praktickou věc, abych přehnaně nezdržoval. Ale jestli tady uhání do lesa takový různorodý houfek, někoho se snad udržím. A jestli ne, hmm.. abych si dával pozor, kudy poběžíme. A to je pěkné na Old Pine - nedá se tu ztratit, kdepak nekonečné lesy. V nějaké chvíli se vždycky dojde k mlze a pak stačí jít podél ní. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Policejní eskorta Farma „Jsou tu jisté zákony a ty se musí dodržovat.“ Pokrčí Noah rameny na vysvětlenou. „Kdo jiný to má kontrolovat než kancelář šerifa. Navíc jsem byl stejně v lese kde se včera stal taky incident, takže jsem byl stejně v autě.“ Povzdechne si unaveně. Adras zpozorní ale nic neříká. Jen na něj hodí významný pohled. „Musí se ale nechat, že popkultura hodně věcí usnadňuje, to je fakt. Jsem rád že tě z našeho známého nekleplo pepka.“ „Dobře počkám tady, než nachystáte věci pro CC. Pak mě můžeš po cestě zasypat dotazy.“ Přikývne Adrasovi a pak mluví k tobě.
„Mrzí mě, že se to takhle zvrtlo.“ Omlouvá se farmář, zatímco skládá věci do přepravky. Přes okno je vidět jak spolu zástupce a satyr o něčem rozmlouvají. Netváří se moc spokojeně. Spíš naopak. „Někdy ti tu prohlídku vynahradí. Slibuju.“
Když je všechno nachystané a naložené do Noahova auta zdá se, že je připravený vyjet. Adras se tváří zamyšleně a Jake nervózně. „Hodně štěstí se životem v Pine.“ Loučí se satyr a přátelský pokývne hlavou. „Brzy na kafi.“ Zamává ti Jake.
„Tak spusť, mám pocit, že pukneš, pokud mě nezahrneš otázkami.“ Řekne rezignovaně Noah, když se zavřou dveře od auta, on nastartuje a začne couvat na příjezdovou cestu.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Běh s vlky
Následuješ smečku temným lesem. Na cestu vám svítí jen kotouč měsíce. Zatím se nikdo nepřeměňuje. Možná to má něco společného s energetickou náročností, o které mluvil Jack. Alfova záda máš tedy pořád v dohledu. Deset minut ostrého tempa a všichni obklopí jediný strom. Beze slov nechají svého vůdce projít. Vidíš, že na zemi leží mladá Afroameričanka. Má dlouhé bílé dredy, upnuté černé kalhoty a blůzu s leopardím vzorem odhalující břicho. Dlouhé bílé vlasy spletené do dredů. Mohla by být hezká nebýt podlitin po celém obličeji. Z rozbitého nosu a rtu jí teče krev. Nohu má zkroucenou do nepřirozeného úhlu. Na břiše má skutečně vyrytá slova „Lesní špína“.
Alfa k ženě, o které Adofo mluvil jako o Kibibi přiklekne a podívá se na její zranění. „Postaráme se o tebe Kibi. Už je všechno dobré. Kdo ti to udělal viděla jsi ho?“ „Ne. Napadli mě zezadu a nasadili mi něco na hlavu. Pak mě bili a drželi. Cítila jsem tu čepel na břiše.“ Její hlas zní slabě a vyděšeně. „Cítila jsem, jak mi pak někdo dupnul na nohu a hodili mě na strom. Mám pocit, že jsem musela ztratit vědomí.“ Vysoký muž, kterého neznáš přijde ke stromu a sehne se. Sebere ze země prostý pytel z hrubého plátna. Zdvihne ho a přiloží k nosu. Je slyšet, jak začmuchá. „Cítím je Alfo. Nech nás je přivést. Zaslouží trest.“ Zabručí. „Dobře ale pamatujte, posvátný les nesmíme smočit krví prolitou z jiných důvodů, než je potrava. Pokud je vystopujete přiveďte je. Vydáme je šerifovi. Nechceme vyvolat větší konflikt, než je nutné.“ Podívá se na něj jasnýma očima a promluví hlasem který nedává prostor pro odmlouvání. Mezi lidmi kolem je vidět několik nesouhlasných pohledů ale nikdo nic nenamítá. Vyrazí po stopě. „Dante, jdi s nimi prosím. Doufám, že před cizincem se neutrhnou ze řetězu. Když jsem tě navíc poslal já budeš v bezpečí. Potřebuji zjistit, jak závažná zranění dívka má.“ Poprosí tě s vážným výrazem.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Jen pár otázek Farma „V pohodě, Jakeu. Mně se nemusíš vůbec omlouvat. Já jsem za to vlastně ráda. Nemusím teď přemýšlet o dost pofidérních teoriích, když vím trochu víc o tomhle vskutku podivném místě. Mnooo sice je nahradí milión dalších, ale znáš to.“ Mlasknu, zatímco se chopím jedné ze zaplněných přepravek. „To spíš Noah nevypadal zrovna nadšeně…“ Pohlédnu zkoumavě z okna, za kterým vidím dvě postavy v družném hovoru. „Ale to bude v pohodě. Asi se jen špatně vyspal a neměl ranní kávu.“ Mrknu povzbudivě na Jakea a vydám se zpátky k autu s přepravkou v rukách. Dojdeme zpátky a složíme věci do kufru Noahova auta. Usmívám se na ostatní, ale vypadá to, že jsem tu asi jediná z naší čtveřice, kdo se snaží vypadat v pohodě. To je zase nálada! Povzdechnu si, ale docela je v hloubi duše chápu. Mají dost vlastních problémů a teď jsem se jim do toho ještě zamotala já. „Díky, Adrasi…Jasně, udělám ho pořádně silné. Jiné neumím. Hezký den.“ Mávnu na ostatní a nasednu do auta vedle Noaha. Noah nevypadá zrovna nadšeně, a tak se zkusím krotit. „Noo, zas tolik jich není…“ Hraju si nervózně s náramkem na zápěstí, zatímco auto s námi couvá na příjezdovou cestu. Vážně jich tolik není? Taková milosrdná lež, El. „Tak kde začít? Vlastně ani nevím… Neznáš jednu dívku? Docela mladá. Kolem dvaceti maximálně. Dlouhé zrzavé vlasy a zelené oči. Sympatická. Potkala jsem ji včera u jezera a no… Adras říkal, že se tu dějí všem divné věci, takže se na mě nebudeš určitě dívat jako na šílence… Viděla jsem ji…. No a vypadala chvíli jako mrtvá. Nepřikládala bych tomu váhu, občas se to stává od…“ Kousnu se do jazyka. Ne, tohle není to správné téma. „Nepřikládala bych tomu váhu, kdyby se pak neděly další věci. V mém novém bytě. Viděla jsem tam předchozího nájemníka. Toho muže.“ Otočím se na Noaha. „Byli si s CC blízcí… a někdo ho odvedl, že?“ Možná to byl i Noah. Těžko říct. „Adras říkal, že to byla minulost a možná i budoucnost.. Prý to tu není nic zvláštního vidět podobné věci. Tohle město Noahu… Tady nejsou obyčejní lidé, že? Jedničky.“ Tomu říkám dedukce Sherlocku. Napomenu se. „Ty… taky vidíš věci?“ Skoro až šeptnu nejistě a čekám, jak se na to bude tvářit. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Vzduch se chvěje měsíčním světlem a mate stíny, a snad jen zázrakem se někde nepřerazím o větev a nebo kámen, ale přeci jen běžíme pěkný kus a že bych se dokázal vrátit zpátky sám, tomu už moc nevěřím. Ale nevadí, nevadí... jejich lidským podobám stačím a případní blesci se naštěstí přizpůsobují tempu zcela lidskému. Chystal jsem se jít zaběhat si zítra ráno, ale po dnešku budu mít na chvíli odbyto. Dech srážející se v páru tvoří podivuhodný kontrast s měsíčním světlem a tmou a záleblesky očí jsou jako rychlá probuzení ze sna. Realita je ale neúprosná. Chudák holka, nepochybně jindy dost hezká... přemýšlím, kdo mohl mít dost obratnosti přepadnout měňavce v noci a v lese, to přeci nemohli být obyčejní lidé... ale on takový pytel taky není něco, co si s sebou člověk bere na procházku. Tohle muselo být nějakým způsobem připravované. Nemám moc chuť si prohlížet její zakrvácené břicho, navíc mi to připadá dost netaktní - mírně řečeno. Pocit člověka, jaký v houfu po bouračce čumí na zakrvácenýho cyklistu mi je bytostně odporný. Raději nenápadně pokročím k tomu chlápkovi s pytlem v ruce. Třeba je na něm nějaký emblém nebo znak. Nenápadnost mi vydrží přesně do okamžiku, než mě Alfa pověří... ehm, dozorem? Vážně je to dobrý nápad? Cizí, z nejmladších a ještě čaroděj...? Zakousnou mě za nejbližším křovím a vůbec se jim nebudu divit. "Jistě," skloním jen na okamžik souhlasně hlavu. Možná se mi jen snaží dodat zdání, že jsem tu k něčemu platný, budiž, koukat tu na to, jak vyšetřuje chudáka Kibibi fakt nepotřebuju. A jestli vážně hrozí, že by pachatelům skočili na krk... ale dát jim trochu do huby za odpor při zatýkání se doufám může? Jsme v Americe! Drž se, ukážu dívce gestem beze slov s něčím, co měl být povzbudivý úsměv - jestli teda vidí ve tmě líp než já - a protože mě nějak nenapadá, co v takové chvíli říct - asi nic, kdybych po kapsách nosil analgetika, zaručeně to ocení spíš - a rovnou vyběhnu do lesa za ostatními, než zmizí v podrostu. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Číselný kód Cestou do města Noah tě poslouchá a dívá se na cestu před vámi. Zatíná prsty do volantu a přemýšlí, jak ti odpovědět. Pak se nadechne a zdá se, že je připravený mluvit. „Jedna věc tady asi vysvětlí druhou. Vypadáš, že to sneseš, dobře. Pine není divné jen svou mlhou a objevováním věcí. Každý, kdo se tu objeví má nějaké nadání nebo je jiný. Magie tady prostě existuje. Tedy nejenom tady. Ve světě venku taky. Jenom tam se o ní moc neví. Někdo se tu objeví a už o tom ví. Někdo ne. Proto to číslování. Jedničky neví nic. Dvojky a trojky se liší vlastně jenom podle síly toho co umí. Čtyřky jsou takoví, u kterých se použití jejich schopností nedá maskovat. Pětky jsou tací jako Adras. Vypadají kvůli něčemu totálně jinak. Tohle jedničkám vysvětlujeme, jakmile trochu přijdou na svoje schopnosti. Pak tomu líp uvěří. Když je v Pine nová jednička tak jsou pětky v domácí izolaci. To, co umíš je celkem dáreček. Měla bys zajít na kliniku a promluvit s Michelle. Má podobný dar. Já umím zase něco jiného. To je další věc. V Pine nejsou dva lidi, kteří by měli úplně stejné schopnosti. Prostě nejsou. Někdo tvrdí že je to jedna z hlavních podmínek proto se tu objevit. Být v tomhle výjimečný.“ Mluví a řídí. Mine Motel, ve kterém si se včera probudila a pokračuje po hlavní k Pine.
„Co se týče té dívky je to Leslie Allen. Její táta je rybář vím, kde bydlí. Taky ale vím že to, co vidíš nemusí být přesně to co se stane. Občas to jsou jen náznaky nebo možnosti. Nicméně i vím koho jsi viděla ve svém pokoji. Ten chlap se řadí k docela temné historii města. Jen jsem netušil že s ním CC chodila.“ Pískne překvapeně mezi zuby, když vjíždí do města. „Budu se raději tvářit že o tom nevím jinak nám oběma utrhne hlavu. Časem si na to zvykneš. Tohle místo je… zvláštní. Tolik lidí se schopnostmi na jednom místě snad nikde není. Přesto jsme všichni tam uvnitř pořád jen lidé. V tom dobrém i v tom špatném.“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nález
Smečka se žene lesem. Díky tomu že jsou v lidské podobě není nemožné je stíhat. Navíc se zastavují a vrchní stopař hledá směr. Podle jejich pohledů je ale jasná jedna věc. Blížíte se k okraji jejich rajónu ke konci Ka-Ata-Killy. I jim je jasné že pokud pachatele nedostihnou tady do Pine za ním nepoběží. Náhle se stopař zarazí. Na zemi leží další tělo. Tentokrát nejeví známky života. Všichni vypadají v šoku. Muži může být kolem třiceti. Na sobě má koženou bundu a kapsáče. Kolem jsou známky zápasu. Nehty má krvavé, kolem pusy také krev. Obojí nepochybně cizí. Nicméně v krku má zabodnutý lovecký nůž. Krev ještě ani nestihla zaschnout.
„Tom se musel vracet z Pine.“ Stopař poklekne vedle těla a zatlačí mu oči a ukáže na rozsypanou přepravku s jídlem kus od mrtvého. „Musel narazit na toho kdo zranil Kibi. Rychlá a brutální rvačka. Je konec. Ten, kdo to udělal je pryč. Za pár metrů naše území končí.“ Ukáže do temného lesa, kde není ani náznak že by moc tohoto území měla končit. On to přesto bez problémů pozná.
„To nevadí, půjdeme dál, nemůže odejít bez trestu!“ Ozve se vysoký muž ve vojenské bundě. „Blbost, Pine není naše, cokoliv tam by vyvolalo jen víc problémů.“ Odvětí mu vysoký tvor v kůžích s tupým nosem. „To začali oni, nemůžeme je nechat, aby si dělali, co chtějí!“ Zavrčí další a vztekle kopne do blízkého kamene. „Co na to řekne Alfa? Nemůžeme se tam vrhnout bez jeho svolení. Nemůžeme ho ale ani nechat jít!“ Přidá se další frustrovaný hlas.
Skupinou víří rozdílné emoce i názory. Někteří chtějí vyrazit z lesa do Pine. Jiní ne. Někdo by vraha nejraději viděl v cele a jiný zase roztrhaného ve škarpě. Skupina se začíná dohadovat a není vůbec jasné, zda se stáhnou, vrhnou do města nebo jeden na druhého.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Asi budu zvracet. Odvrátím se od mrtvého, zůstanu zírat do lesa a jen nasucho polykám. Tak tohle teda... sakra. To už je... to je... nadechnout, vydechnout. Otřu si obličej do trička, a dlaněmi si přetřu rychle chladnoucí paže. Raději bych byl ve Philadelphii... No nic, zíráním do lesa se ještě nikdy nic nevyřešilo. "Hej, poslouchejte," otočím se k nim, za tmu v téhle chvíli dost rád. I za to, že nemám tak citlivý nos. Nejspíš ví líp než já, jak to tady chodí, ale je mi to jedno. Ve společenství, kde by vrah mohl odskotačit bez trestu do vlastní postele jenom proto, že oběť nepřekročí hranice okresu, bych stejně žít nechtěl. Tohle se vyšetřit musí - i když si tady ti vořeši nechali vnutit, že jsou méněcenní, jsem ochotný dělat takový bordel, že se nestačí divit. Dobře, svoje dělá, že šerifův hlas z vysílačky zněl... nevím, poctivě? Bude mě milovat. "Já z Pine jsem," protože... asi jsem, že, v kapse mám klíče od bytu a tak, a opravdu se snažím, abych zněl jako když vím co říkám, "a budu vaším doprovodem na jeho území. Vyberte dva nebo tři, kteří jsou schopní ho stopovat dál a... nebudou mít sklony ho zakousnout na potkání," jooo, to vyznělo pěkně, dám se na diplomacii, a do háje, já se nezeptal, kolik jich pronásledujeme! "a nebo tolik z vás, kolik jich na ty útočníky bezpečně stačí, jestli je jich víc - a musíme pokračovat dál, dokud je stopa čerstvá." Zhluboka se nadechnu. "Přes Alfou si to zodpovím," dořeknu pevně, protože jestli vy snad z něj máte vítr - no dobře, já ho mám taky, ale... ne, autority mi nikdy nešly. Rozkazy jsou v zásadě takové volné doporučení, které je potřeba přizpůsobit okolnostem a věcem, které je třeba udělat... a máloco je čitelnější a více jasné, než zraněná, mučená holka a mrtvý chlap. "Ale věřím, že je to v souladu s jeho přáním - najít, nezakousnout, předat spravedlnosti. Tady možná končí Ka-Ata-Killa, ale i vy jste součástí Pine a nikdy si nenechte namluvit, že by tomu tak nebylo. Takže - kdo půjde?" rozhlédnu se po přítomných. Jsem fakt dáreček... jen za nimi povlaju, sám nezmůžu nic, ale organizovat, to jo... ksakru. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Cesta do města Cestou do města Mluvím a mluvím, zatímco si všímám, že Noah nevypadá moc nadšeně. Vlastně nevypadá vůbec nadšeně. Takového ho neznám, ale je pravda, že ho znám něco přes dvacet čtyři hodin, takže kdo ví, jaký je ve skutečnosti. „Magie tu existuje… Jako v Harry Potterovi?“ Vím, moje otázka zní poněkud pochybovačně, ale myslím ji naprosto vážně. Ostatně fauna z Narnie už jsem tu také potkala. Jen prostě nemám moc dalších filmů, ze kterých bych mohla čerpat. Sakra, že já nebyla středoškolský nerd.
„S Michelle jsem se už potkala. Jojo, zajdu za ní, až budu mít chvilku.“ Kývnu na Noaha, který se prostě a jednoduše vyhnul odpovědi, co pro změnu umí on. Tedy… odpověděl, ale tak nějak politicky. Nic jsem se z toho nedozvěděla. Netlačím ale dál na pilu. Už tak mě tu mají jistě zapsanou jako tu otravnou, ukecanou holku a tak mu chci dát aspoň chvíli oddech, když je dnes ve špatné náladě. „Jasně, chápu.“ Kývnu jakoby nic, ale rozhodně to není něco, pod co bych se podepsala. Rozhodně všechno tohle nechápu, ale nebudu pro teď vyzvídat.
„Jo, v pohodě. Nechci stejně za někým přijít a říct, viděla jsem tě mrtvou! Raději to proberu s Michelle. Ještě bych tu plašila lidi a nikdo by pak nechodil do kavárny. Káva a předpověď smrti zdarma moc lidi netáhnou.“ Ušklíbnu se a zadívám se z okýnka, než sebou trhnu, když Noah hvízdne překvapením. „Počkat… Počkat! Jak… Jak to, že to nevíš? Myslela jsem, že tu každý ví o každém všechno! Je to malé město! Ajeje.“ Kousnu se nervózně do rtů. Právě jsem provalila šéfčin tajný románek. První den v práci a hned tohle. No, super! „Temná historie města? Jak to myslíš? Ale… v pohodě. Můžeš si vyhradit právo na to neodpovídat. Nebude to použito proti tobě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Jizvy minulosti Cestou do města „Jo, jako v Harry Potterovi. Jen bez hůlek a kouzelných slov, většinou… je to spíš něco jako nadání. Jako když umíš dobře hrát na klavír nebo jsi přirozený talent na sporty. Jen s tím rozdílem že to musíš mít v sobě. Nejde to naučit každého. Sakra, nejsem učitel. Tohle vysvětlování mi nejde.“ Povzdechne si. „Je ale dobře že jsi Michelle už potkala. Ona ti fakt pomůže líp než já. Dokud nebudeš chtít přestěhovat skříň, stěžovat si na rušení nočního klidu nebo se naučit běhat po hřišti.“
„Malé město to je. Kdyby chodila s Lucasem mluví o tom všichni. Jenže pokud chodila s ním nebude o tom mluvit nikdo i kdyby to věděl. Jsou bolesti a ostudy o kterých se prostě přestane mluvit. Hlavně v tak malé komunitě se dotknou všech a ve finále všichni chtějí jen zapomenout. Prostě se tu jednou objevil člověk, který nebyl dobrá součást Pine. Vlastně hodně špatná. Pokusil se o revoluci a selhal. To je rámcově celý příběh. Nějací lidé za to zaplatili životem. Já u toho ještě nebyl. Všechno mám jenom z doslechu. Proto se necítím jako někdo, kdo by ten příběh měl povídat. Na to si budeš muset najít někoho kdo už tu byl. Tomu náleží otevírat staré rány.“ Zastaví auto naproti Jitterbug Coffee. Všimneš si, že CC se zájmem hledí od baru skrz prosklené dveře přímo na Noahův vůz.
„Budeš v pohodě? Nepotřebuješ něco nebo někam hodit až vyložíš věci z farmy v kavárně? Nevím, jak ti teď víc pomoci. Máš směry a Pine se ti odhalilo ve své podstatě nebo spíš v té co jí známe.“ Řekne a podívá se směrem ke kavárně. Nevypadá, že by se mu chtělo jít dovnitř.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Společensto vlčí pracky
Hledí na tebe a zdá se, že přemýšlí nad tvými slovy. „Dobrý nápad to by mělo fungovat.“ Pronese stopař. „Já půjdu určitě. Kdo další? Myslím, že to byli tak tři muži.“ Rozhlédne se po ostatních. Díky vyhlášení o jedničce v Pine nemůžou jít ti co jsou vyloženě nelidského vzhledu.
„Nečekejte, že bych zůstal tady!“ Vyleze jako první Adofo. Nikdo nezpochybňuje že by měl jít. Ostatně našel zraněnou Kibibi a zdá se, že k ní má blízko. „Půjdu i já.“ Vystoupí starší muž, který z celé skupiny vypadá nejvíc jako městský člověk. „Víte, že většinu času už teď trávím v Pine. Lidi mě znají a jsou na mě zvyklý. Bude lepší, když tu bude někdo takový, než aby se tam proháněla smečka mladých vzteklých psů. Navíc znám šerifa a kdyby něco tak to pochopí.“ Zdá se že i jeho argumenty všichni uznávají. „Dobře. Adofo a Kenneth půjdou, ostatní jděte za Alfou. Řekněte mu, co se stalo. Přivedeme ty zmetky před spravedlnost!“ Vykřikne Stopař. „Můžeme?“ Podívá se pak na tebe.
Vypadáte vskutku divná skupina. Ty, vysoký a svalnatý Afroameričan, Stopař, který vypadá jako šlachovitý muž středního věku s dlouhými vlasy hustým obočím i vousy a starý otec od rodiny kterého Kenneth připomíná každým coulem. Možná byste se víc, než na trestnou výpravu hodili na nějakou rozlučku se svobodou.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Uf, vida... Kennethovi to nedalo. Super, světový přebor v koktání se odkládá, někdo starší - místní - více rozumný - a obeznámený v pravou chvíli odvede svůj vyjednávací part se šerifem jak náleží. Osobně bych raději nechal Adofa tady, ale já na jeho místě bych jít chtěl a odradit bych se taky nenechal... a kdyby se neudržel on, snad udržíme my jeho. Nebo neudržíme, ovšem. Jaká smůla. Vlastně se mi docela ulevilo, že tak ochotně souhlasili, místo abych dostal za uši, že se pletu do čeho nemám. Nooo... ale je to přece rozumný, ne? Pořád ještě mi to připadá jako rozumný řešení, při vší bídě. "Já jsem připravený," řeknu jenom a už startuju patřičným směrem. Snad je navzdory všemu dohadování chytíme dřív, než se dostanou mezi lidi... zatím jsem ještě neuvažoval, co s mojí pověstí udělá, když vesnicí proklušu s dlakama na stopě, a po pravdě je mi to jedno; jen bych nerad, aby došlo k dalším strkanicím. Že by se mi mohlo něco stát, to mi zatím úplně na mysl nepřichází. Jsem přeci zvenčí, vlastně nezúčastněný, jen doprovod a pozorovatel, ani ne úplně místní, nebo tak něco. Nikoho neznám a skoro tu ani nejsem. Ovšem na to, jak moc tu nejsem, začínám být dost vyběhaný. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Zpátky ve městě Cestou do města „Hmmh, aha.“ Kývnu souhlasně, ačkoliv popravdě z těch pár kusých informací si těžko udělám nějakou ucelenější představu „Tak jako tak díky. Stejně mi nějak neseděl CCin věk z jejího vyprávění a teď si mi to jen potvrdil, pokud to probíhalo všechno ještě před tím, než ses tu objevil. CC vypadala tehdy… no jako CC.“ Pokrčím rameny. Nezestárla ani o den. Tomu říkám superschopnost!
Auto s námi zastaví před barem a já si hned všimnu CC, která náš příjezd netrpělivě vyhlíží. Zamávám jí z okénka, ačkoliv si nejsem jistá, jestli to vidí. „Jasně, že budu. Kdy jsem nebyla.“ Usměji se na Noaha hrdinně. Ne, že by to byla stoprocentní pravda, ale rozhodně se nehroutím. Vlastně to, že to tu je jak z Harry Pottera a Avengers je zajímavá představa. Jaké tu má kdo asi schopnosti? Zatím to nevypadá ale, že by se tu tím někdo chlubil. Noah určitě ne. Trochu zkoumavě na něj kouknu, ale vypadá, že má dneska hlavu plnou starostí.
„Ne, díky. Nepotřebuju. Mám tu dnes práci, takže půjdu pomoct CC. Už netrpělivě čeká. Tak se měj, Noahu. Díky za odvoz.“ Odpoutám se, vyskočím z auta a dojdu dozadu, abych si vzala přepravky. Je toho trochu víc, ale to se zvládne. Poskládám je na sebe, jak to jen jde, zavřu kufr a balancujíc se svým nákladem zamířím do kavárny.
Nade dveřmi se rozcinká zvonek, zatímco nohou otvírám dveře kavárny. „Mám tu… mám tu tu objednávku, CC.“ Ozývá se zpoza přepravek, zatímco si to mířím směrem ke skladu dozadu. Alespoň doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Rande se zákonem Jitterbug Coffee „Ještě poslední věc El.“ Ozve se Noah, když už otevíráš dveře auta. „Je takové pravidlo. Možná spíš něco jako slušné chování. Nevyzvídej od ostatních, v čem jsou výjimeční. Platí, že pokud chtějí řeknou ti to sami. Pokud ne je to jejich osobní věc. Drž se a hodně štěstí. Třeba se večer uvidíme na setkání konspiračních teoretiků.“ Rozloučí se s úsměvem a počká až si vezmeš věci. Pak odjede.
„Vida, vida, vida. Copak to tu máme?“ Měří si tě CC od hlavy až k patě a dá teatrálně ruce v bok. „Že ty jsi se s Jakem nudila tak moc že jsi farmu zapálila? Ne, to by tě nenechal tak rychle. Něco jsi štípla? Porvala jsi se? Bylo to rande?! Povídej přeháněj. Jak jsi zástupce šerifa uhnala k odvozu? Nestalo se nic vážného že ne?“ Odlehčený tón přejde do lehkých obav a přiskočí k tobě, aby ti pomohla s nákladem.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Chaloupka na kraji města Cesta k Pine Vyrazíte směrem k Pine. Stopař vede a zdá se, že zaujatě sleduje stopu, kterou cítí jen on. Po pár metrech skutečně opustíte území noci. Měsíc náhle změní svou pozici i vzhled. Vypadá najednou jako by byl menší a rozhodně je v jiné fázi svého cyklu. Nikdo z tvých společníků jakoby to ale ani nezaznamenal. Prostě pokračují dál lesem. Adofo se zamračeně drží druhý a mlčí. Kenneth se zařadí vedle tebe a je na něm vidět že i přes jeho věk je celou výpravou téměř nevyčerpaný. Výhoda nelidí. Jejich fyzička i bez přeměny umí překonat tu lidskou několika násobně. „Doufám, že byl dobrý nápad nás rozdělit. Zdá se, že ti Alfa dal právo mluvit jeho jménem. Vypadá to, že se mu líbíš. Prostě jen doufám že to byl dobrý nápad vyrazit do Pine.“ Neříká to moc konverzačním tónem. Spíš jako oznámení. Pak hned zrychlí, aby dorovnal Adofa.
Vynoříte se z lesa a Stopař změní směr vašeho putování. Vydá se směrem k lesknoucímu se břehu jezera. Vede vás skrz louku, která odděluje Pine od lesa. Blížíte se ale rychle k městu. Najednou zastaví a ukáže na jednu budovu na kraji města. Malý domek s temnými okny. Jediné patro, garáž a drobná předzahrádka. Je kousek od ostatních stavení. Na první pohled vypadá opuštěně. „Tam. Určitě jsou tam.“ Řekne Stopař. „Určitě? Vůbec nevím že by tam někdo bydlel. Co vím byl opuštěný tak pět let. Budu ti ale věřit.“ Dodá Kenneth. „Co teď vběhneme tam a vytáhneme je ven? Chci jistotu, že neutečou.“ Zavrčí Adofo.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Možná to nebyl dobrý nápad, uvidíme," odpovím Kennethovi a snažím se neznít moc udýchaně, "ale přišlo mi lepší nevypadat jako divoká smečka štvoucí kořist - jestli už tak koukají lidi blbě," zestručním konec věty, protože po pravdě, už tak nevidím kam šlapu, jestli ještě začnu vrážet do stromů, bude to konečná. "Mohl by vzniknout dojem, který se už fakty nenapraví. A nechat je být přece nemůžeme..." Nebo - můžeme...? Zajímavá představa. Lze ji do možností zahrnout aby jich vypadalo víc, ale smysl mi nedává. Prý Alfova důvěra, cha chá. Kouzlo toho, že jsem s ním mluvil poslední - ale tím líp, jestli vzniklo takové zdání, třeba je zvládnu brzdit, kdyby se trhali ze řetězu. Měsíc se z něčeho neuvěřitelného a bolavě krásného změní v souputníka důvěrně známého a obyčejného a dokonce si dělám nepatrné naděje, že se mi ten teplejší vzduch nezdá. Sprcha, na tu se těším už teď. Horká, skvělá, mrtvol prostá. Uklízí Dodávková Služba i mrtvoly? Dík, to jsem přesně chtěl, nad tímhle začít přemýšlet! Zarazím se konečně vedle ostatních a mám co dělat, abych se s funěním neopíral o vlastní kolena. Dýchej, dýchej! Přece se nenecháš vyřídit takovým dědou. Jsi tentononc... mág. Tak koukej vypadat důstojně, nebo jak zněla jedna z těch hlavních pouček, co mě měla připravit o mikiny s obrázkama oblíbených kapel. "Mobil... mobil u sebe někdo nemáte?" vyrazím ze sebe. "Odsud nepozorovaně neutečou. Můžem..." Uf. "Zavolat šerifa." A nebo, není někdo z přítomných indián...? Kouřové signály - v noci, Dante? - by měly své kouzlo. "Nebo můžem zavolat od sousedů," zašilhám poněkud zamlženými zraky k domkům opodál. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Prověrka Jitterbug Coffee „Hmm, copak?“ Ohlédnu se ještě zpátky na Noaha, když mne zastaví. Takže se nikoho neptat. Jasně, je to jako s nemocemi. Nemůžeš se někoho ptát, proč má tu ošklivou vyrážku na ruce a chybí mu prst. Můžeš jen tiše doufat, že to není nakažlivé a u pátého piva hodí do placu historku o lupénce a cirkulárce a ne lepře. „Jasně…“ Trochu zkoumavě sjedu Noaha pohledem. Urazila jsem ho, že jsem se ho na to zeptala? Asi? „Rozumím, na nic se neptat. To do večera snad zvládnu dodržet. Měj se.“ Zazubím se na něj a pak už si jdu pro přepravky.
„Jasně, nevidíš ten kouř na obzoru? Skrytá pyromanka.“ Ozývá se zpoza přepravek, než mi CC přispěchá na pomoc. Musí se jí nechat, že její fantazie nezná mezí. Její teorie mně rozesmějí, až se lahve s mlékem s cinkotem rozklepou. „Hehe, kouzelník nikdy neprozrazuje svoje triky.“ Mrknu na ni. Nejsem ale ten typ, co vydrží být záhadný déle než pár minut a tak to prostě všechno vyklopím, zatímco odnášíme přepravky dozadu do skladu. „Rande určitě nebylo. Noah je dnes nějaký nabručený, ale bylo něco jiného. Potkala jsem Adrase. Už chápu, že jste se při řečech o něm včera kroutili jak paragrafy. Každopádně… přežila jsem. Nemám ani po lehké mrtvičce a ani tik v oku. Myslím, že některé věci se tu trochu přeceňují. Přeci jen… vypadal jako z toho filmu. Nebyl to obrovský pavouk. Brrr, to by mi asi už minimálně naskočil opar. Počkat, nemáte tu obrovské mluvící pavouky, že ne?!“ Trhnu pohledem k CC. Ne že bych něco takového taky neviděla ve filmu, ale ne všechno potřebuji zažít na vlastní kůži. Tolik nohou… Fuj.
„Takže už vím, jak se to tu má s jedničkami, pětkami… sto desítkami a také o tom, že tu lidé mají různé schopnosti. První kolo tajných dokumentů mi bylo odtajněno. Tak… a je to venku. Zatím teda úplně nevím, jestli si to tady představovat jako základnu Avengers, nebo Upírské deníky, ale hlavní je, že už přede mnou nemusíte mlžit… Heh, mlhy je tu dost i tak, ne?“ Jsem viditelně sama spokojená se slovním obratem, na který jsem přišla úplnou náhodou. To já ostatně vždy. Vyskládám dál věci z přepravek, než je nakonec vše na svém místě. „Tak, jdeme zpátky?“ Usměji se na CC v přítmí skladu. Neptej se jí, co umí. Neptej se jí! Kousnu se do tváře a dál se usmívám. Tohle bude ještě výzva. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Promiň že jsem kecala Jitterbug Coffee „Wow, to bylo fakt rychlý.“ Hlesne, když pokládá svou část nákladu. „Jsem ráda že jsi v pohodě. Promiň, že jsem taky kecala, ale tak to prostě chodí. Zažila jsem už hodně velký scény od lidí, co už se tu aklimatizovali. Prostě jsi kliďák. Neboj o žádných velkých pavoucích, co mluví nevím. Osobně doufám, že tu není moc těch klasických. Snažím se aplikovat takovou míru uklízení a prostředků na hubení abych to netušila co nejvíc.“
„Jo, Adras je v pohodě.“ Odvětí, když se vrátíte do hlavní místnosti. „On a jemu podobní budou rádi že už jsi na to přišla. Jejich domácí vězení se mohlo táhnout klidně týdny a umí to být pruda.“
„Chceš taky?“ Začne si chystat kávu a otočí se na tebe. „Jestli se potřebuješ srovnat a dát si ještě dnes oraz naprosto to pochopím. Záleží ale na tobě. Pokud chceš mohla bych tě vlastně už seznámit se sousedem přes chodbu. Teď už by to šlo.“ Prohlásí tajemně a s úsměvem.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Zavoláme šerifa Cesta k Pine „Jasně. To není problém.“ Pronese Kenneth a vytáhne v kapsy starý tlačítkový mobil. Přiloží ho k uchu. „Nevytáhneme je nejdřív ven?“ Zeptá se s nadějí v hlase Adofo. To už ale Kennethovi někdo vezme hovor. „Ahoj Liame. Máme tu problém. Někdo napadnul smečku. Dokonce je jeden mrtvý. Vystopovali jsme ho na kraj Pine. Vedle přístavu. Krajní barák. Měl by být opuštěný, ale očividně se tam svítí.“ Odmlčí se a poslouchá druhou stranu. „Dobře, počkáme. Neboj nic nepodnikneme. Tak vyřízeno.“ Poslední slova už jsou pro vás.
„Neměli bychom se někam schovat? Jen tak pro jistotu. Stojíme tu dost na palouku.“ Přemítá pak Stopař. „Proč jako? Jen ať nás vidí. Co asi udělají, jak říkal Dante, nemají kudy utéct. Jen ať se o to pokusí. Pak bude…“ Náhle jeho slova přeruší rána. Výstřel. Kennethovi se na paži objeví rána. Všichni se vrhnou k zemi. „Jak do háje?! Zbraně v Pine nemají co dělat!“ Zařve Stopař.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Všechno vím, všechno znám Jitterbug Coffee „Já vás varovala, že se nezakecám.“ Ušklíbnu se na CC. Je pravda, že tohle celé odhalení bylo více dílem náhody než nějakých mých rafinovaných snah, ale proč si nepřivlastnit pomyslné zásluhy. Aspoň na oko. „V pohodě, nebyla jsi jediná. Nejsem sice Sherlock Holmes, ale všimla jsem si, že mi tu v jistých věcech lidé neříkali vše. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, tak všichni, které jsem potkala, se nějak vykrucovali. I Dante…“ Vzpomenu si zamyšleně na včerejší setkání zde v kavárně. To už vědel o Adrasovi a bůh ví o čem ještě.
„Hmm, to jsem skutečně jediná, kdo byl totálně mimo po příchodu?“ Zakroutím hlavou a zatím to tak skutečně vypadá. Zvlášť, když CC potvrdí, že po mém prozření už budou moci lidé jako Adras zase vyjít ven. Tedy lidé… „Tak to jsem ráda, že oni jsou rádi.“ Pousměji se a následuji ji zpět do kavárny.
„Hmm jo, možná jednu jo. Ale slabší. Díky.“ Opřu se o bar a vděčně kývnu na CC. „Jo? Se sousedem?“ Povytáhnu zvídavě obočí. „No tak super. Když to nebude ten obří pavouk, tak sem s ním.“ Tvářím se opět jako hrdina, ale popravdě nevím, co čekat. Co když to bude velká chodící ryba? A nebo mluvící medvěd? To by vlastně bylo docela roztomilé… tedy ne ta ryba. Vezmu si kávu a zjevně se chystám vyrazit i s hrnkem vstříc novému sousedovi. Nejsem prostě trpělivá osoba.
„Nevezmeme mu něco?“ Zeptám se ještě CC. Vždycky je dobré seznámit se a hned nové sousedy uplatit darem, ovšem já tu nic nemám a netuším, jestli pije kávu, čaj… nebo jestli vůbec něco pije. Třeba se jen plácá ve vaně. Ne, není to ryba! Nejistě se zazubím na CC a doufám, že neumí číst myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Ležím na břiše dřív, než mi dojde, co se děje, a co přesně to třesknutí znamená. Na zpoceném krku mě šimrají stébla trávy a pohled brouka, který tak nečekaně přišel o skrýš pod kulatým listem, je nepokrytě vyčítavý. No tak promiň! Ale vážně bych nerad skončil jako sváča pro tvoje kámoše. Pootočím hlavu ke Kennethovi. "Střelili vás," řeknu nesmyslně. "Jo... sorry," vyžbleptnu za to trapné opakování zjevného faktu. Dobře, takže... Liam na cestě. Nemám nejmenší představu, jak dlouho mu to může trvat. Slyšel o mrtvém, odkudkoli kamkoli se tu člověk dostane snadněji než přes přechod v ranní špičce na páté avenue, zácpy nehrozí... takže kdyby to vzal rychle, je tu brzy. Jak moc naléhavý pro něj takový případ ale je, jestli si teprve s nespokojeným bručením zvolna nenatahuje boty a nehledá klobouk, to těžko říct. Pracně se snažím soustředit na aktuální chvíli, protože víc než cokoli se mi hlavou honí, jak se dají podomácku vyrobit střelné zbraně. "Vyvrtat hlaveň mi připadá technologicky náročné," začnu odpovídat Stopaři, "ale..." Že "zbytek přijatelně zvládnutelný" už spolknu. Což napovídá... že se ve zbraních naprosto nevyznám, a že vědět, z čeho se skládá střelný prach, učí se to amíci taky na základce? Ještě nezaručuje úspěch při jeho míchání. Jo a taky že mi pod palbou vypíná mozkové centrum na rozpoznávání řečnických otázek. Ale hlavně, čert vem technologie... všechno je jinak, když je kolem tolik magie... hlavně a především. Šoupnu se krůček dva dozadu, což mě posune za tak symbolický náznak terénní vlny, že vlastně nevím, o co se to pokouším. Oni na nás... střílí?! "Nezahlídnul jste někdo, jestli tam mají auto?" pootočím hlavu k ostatním. "Jestli se k němu dostanou, nestačíme jim..." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Lykantropové jsou šílení Cesta k Pine „V pohodě, už jsem zažil horší. Výhoda naší zvýšené odolnosti. Dokud to není smrtelné není to tak hrozné. Byl jsem i ve Vietnamu.“ Vysvětlí Kenneth a usmívá se. Možná až trochu moc. S tím starým bláznem lomcuje adrenalin. Sakra, on vypadá téměř spokojeně že ho střelili.
„Možná vyrobili domácí, máš pravdu. Jen jsem nečekal že na to někdo bude mít žaludek.“ Zavrčí Stopař a rozhlíží se kolem. „Žádné auto nevidím. Na příjezdovce ani tady vzadu není. Jedině že by ho schovali na druhé straně domu. Nevím, jestli se mi tam chce víc vtrhnout nebo čekat na šerifa.“ Zabručí.
„Blbá otázka.“ Adofo zavrčí skrz zaťaté zuby. Vrhne se ze svého úkrytu v trávě vpřed jako střela. Kličkuje jako šílenec. Ozve se další výstřel. Mine. Je vidět že v okolních domech se začínají rozsvěcet světla. Tohle není Brooklyn. Tady nebudou na střelbu jako večerní podkres zvyklí.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Návštěva u sousedů Jitterbug Coffee „Jo je to celkem očividné co.“ Zašklebí se. „Říkala jsem Liamovi, že pokud své zástupce nenaučí pořádně lhát je zbytečné, aby celou šarádu držel. Noah téměř vypadá že se začne potit a chytne ho průjem, když má někomu kecat.“
„Co jsem chytla jsi jediná jednička, co tu je. Dante i ten druhý už nějaké zkušenosti mají. Z toho si ale nic nedělej.“ Mrkne na tebe. „Jsi prostě na začátku velice zajímavé a obohacující cesty. To je celé.“
„Hele, nech se překvapit. Už jen chvíle. Víš, co vezmi z lednice ten sendvič s masem a nakládanými okurkami. Takový úplatek z dobroty srdce určitě ocení.“ Mrkne na tebe a hodí na dveře cedulku s nápisem přijdu hned.
Vyjdete po schodech a stojíte přede dveřmi. CC zaklepe a dveře se pomalu otevřou. Ven vyvane zápach cigaret, který kupodivu na chodbě není cítit ani trochu. Byt vypadá jako takový ten starých lidí, kteří kolem sebe hromadí naprosto vše, co jde. Hromady krámů tvoří relativně úzké uličky a jak se zdá vše hrozí akutním zhroucením. „Co je?“ Ozve se za dveřmi chraplavý hlas příjemný asi jako záchvat kašle. „Naše nová spolubydlící už si uvědomila, o co jde. Tak jsem vás přišla seznámit.“ Rýpne do tebe CC loktem a významně se podívá na jídlo v tvých rukou. Zpoza dveří se vynoří bytost, která je ti sotva po pás. Oblečená ve všemožných kusech oblečeních splácaných dohromady a sešitých hrubým švem. Její obličej vypadá jako by měl zobák. Nebýt zubů po stranách které ční do stran jako trny. Modro bílá kůře vypadá téměř rohovitě. Ze zadní části hlavy mu ční podivné výrůstky. Stejné i nad očima. Pravděpodobně nahrazují tělesné ochlupení. Zapadlé světlé oči na tebe hledí se zájmem.
„Zdravíčko. To je dost. Mám dost práce abys věděla. Jakože hodně moc.“ Vytáhne ze záhybů svého oblečení krabičku cigaret a sirky. „Opovaž se! Co jsme se domluvili o kouření kromě pokoje a venku?!“ Štěkne na něj CC a on jí se znechuceným výrazem schová. „Tohle je Hobs, El. Hobsi tohle je El. Hobs je brùnaidh. Skotský domácí skřítek. Trochu otravné stvoření ale jeho přirozeností je chránit dům kde se usídlí a pečovat o něj. Navíc vlastně nejde vyhnat. Pokud ho nezaškrtíš.“ Dodá tobě. „Jo prostě sluha navěky. Jen domu. Pokud mě budeš štvát nechtěj vědět co ti udělám s kartáčkem.“ Zašklebí se tvor ze široka.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Vlkodlaci jsou všude stejní, zní mi v hlavě jako odpověď na všechny otázky života, vesmíru a vůbec. Nepochybně i jino-dlaci jsou všude stejní. Adrenalin, vzrůšo, lovecký pud included... jenže já tak rychle nesrůstám, víme? Nestačí mi opalovat se chvíli ve světle úplňku, abych vyskočil jako by se nic nedělo. Nestojím o jizvy ani začít pobyt v Pine ležením v nemocnici. Nebo rovnou na krchově. "Ado-" začnu, ale vzápětí připlácnu hlavu zase do trávy, když nocí prosviští další kulka. "-fo." Dobře, tak plán Á zavrhuji a co se plánu Bé týká... když tam půjde sám, má to na jistotu. Jenže mně se ani trochu nechce nasazovat krk za chlapa, kterého ani neznám, a který je tak pitomý, že nevydrží pět minut v klidu. "Pitomec," pronesu procítěně. "Takže co teď - každý jinam, ať je "zmateme"?" Ty uvozovky musely být určitě i slyšet. Nebo jízlivost v čistém krystalickém stavu. Ale na odpověď už nečekám. Mít se kam schovat, asi zalezu a proklínám Adofa na tři doby, ale ležet tu jen tak na trávě mi dobře nedělá. Pryč, pryč, pryč...! A jestli to bude vypadat jako plán, tím líp. Možná trochu je. Jenže jestli nebudu dělat nic, strach poroste a nakonec mě pohltí... Vystřelím - tedy obrazně řečeno - jako jelen taky, ale ne úplně přímo k domu, ale obloukem k předním dveřím. Jednak doufám, že z toho směru uvidím, jestli se auto neschovává na druhé straně domu - musí jim být jasné, že pěšky dětem lesa neutečou, nedivil bych se, kdyby ta střelba byl klamný manévr, jak se zatím evakuovat... A pak taky doufám - ne, pak už nic. Pak jsou to představy tak neurčité, že z nich pořádný obraz zatím neposkládám. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Není skřítek jako skřítek Jitterbug Coffee „Jo.“ Taktně pomlčím o tom, že u CC jsem si také všimla pár nesrovnalostí, ale je snazší se vždy trefovat do někoho, kdo tu není. A to nejsem žádný Sherlock Holmes, jen prostě ty roky práce s lidmi mi vytrénovaly nos na podobné bulíky, co se na něj snaží pověsit.
„Začátek cesty… nějak už jsem tu něco podobného slyšela. Občas to zní až poeticky. Každopádně dobré vědět, že jsem byla jedinej zelenáč z várky. To je mi podobné.“ Ušklíbnu se. Ne, že by si mě na volejbal vybírali jako poslední, ale mezi prvními jsem taky nebyla. Nevyčnívala jsem ani jako nejlepší a ani jako nejdivnější. Zjevně tady jsem se konečně dostala někam, kde jsem prostě jednička.
„Ok, rozumím kapitáne.“ Dojdu k lednici a vytáhnu sendvič naplněný poctivou porcí masa a okurek. Tady se skutečně na ničem nešetří. Dám ho na talířek a vyrazím za CC, cestu už ale znám. Kdo to asi bude? Mluvící lev? Dobře, asi jsem toho měla skutečně vidět v kině víc… Navíc dal by si lev sendvič? Trochu zkoumavě si prohlédnu kus pečiva na talířku. Je v tom maso? Je! Pokrčím rameny a čekám, kdo se vynoří z pokoje.
Dveře se otevřou a moje představy o sousedovy se rozplynou jako pára nad hrncem. Tohle potkat v noční uličce, asi se podělám strachy, ale takto ve dne a se CC po boku to vypadá… ehhh… divně? Ztuhnu na místě a kdyby to nepromluvilo, asi bych tam stála ještě dlouho a nebo do toho kopla a utekla k sobě do bytu. Alespoň ale ten hlas mi připomene, že se tu bavím s něčím inteligentním. Minimálně jako já. I když… vážně kouří?
„A..hoj.“ Ucítím CCino rýpnutí do žeber a dojde mi, proč tu vlastně stojím jako tvrdý Y. „Tady je bageta… teda sendvič. Jo, tady.“ Natáhnu ruce s talířkem k podivnému stvoření. „Skřítek?“ Nejistě se podívám po CC. Skřítci mají být přece ti veselí elfové od Santy a ne tohle…Tohle… Naštěstí mám ještě poslední zbytky taktu, takže to neřeknu nahlas. Ještě by se skutečně něco stalo mému kartáčku. „Tak jsem ráda, že tě poznávám… sousede.“ Usměji se stále značně nervózně, ale i tak natáhnu ruku k pozdravu. Je to jen skřítek. Skřítek. Skřítci jsou roztomilí! Kousnul by mě, nebo klovnul? Fakt musím myslet zrovna na tohle?! „Dobrou chuť!“ Pokývu hlavou a úsměv se mi ještě trochu roztáhne. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Už žádné uklízení! Jitterbug Coffee Ruce s rohovitou kůží se natáhnou a sevřou dlouhé prsty s nažloutlými nehty kolem pečiva. Radostně ho popadne a narve si pořádný kus do pusy. Přežvykuje a díky jeho tělesné stavbě padají drobky na všechny strany. „Díky, myslím že budeme vycházet.“ Usměje se široce když polkne sousto. „Pokud nebudeš kreslit na zdi, nechávat odpadky na chodbě nebo zapalovat ohně v pokoji.“ „O většinu věcí se postará Pine.“ Podotkne CC. „Zbytek dělá Hobs. Je to tak nějak jeho radost.“ „Jo ale není potřeba toho zneužívat. Něco ničit a tak. Stačí že jsi do baráku přitáhla všechny ty lidi zvenku. Jestli něco nesnáším tak jsou to žvýkačky pod stolky nebo hromada špinavých bot.“ „Je pravda že když je čas po zavíračce tak Hobs vyčistí kavárnu líp než nějaké kouzlo. Takže když už ho můžeme vypustit. Zapomeň na ranní úklid. Jen vynést ceduli a otevřít.“ Dodá CC nadšeně, očividně jí domácí práce zase tak neberou. „A co ty? Už víš, co je tvoje schopnost? Jestli je to něco s ohněm zadusím tě ve spánku, jasný?“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Squat v Pine Opuštěný dům Stopař s Kennethem jen přikývnou a připraví se na běh o život. V jejich případě mnohem méně doslova než u tebe. Vyrazíte směrem k domu. Vypadá to, že střelec panikaří. Vystřelí ještě dvakrát. Každý projektil neškodně mine a vyrazí drn někde v zemi. Podle rychlosti střelby se rozhodně nejedná o nějakou moderní pistoli nebo revolver. Což je dobře. Poslední věc co vidíš když zabíháš za ke dveřím je Adofo který naprosto sebevražedně skáče otevřeným oknem dovnitř. Auto tu naštěstí není. Pokud někdo bude chtít utéct musí hezky po svých. Což je s členy Smečky za zády výkon pro olympijského medailistu. Minimálně. Dveře jsou otevřené. Vpadneš dovnitř a jsi v chodbě. Dům vypadá skutečně opuštěný. Vypadá jako nějaký squat. Jsou tu nedopalky cigaret. Občas nějaký lahev, která je nepochybně od alkoholu a v místnosti naproti tobě něco co vypadá jako domácí palírna. Napravo jsou otevřené dveře do pokoje kde Adofo celou vahou sedí na nějaké muži. Mladíkovi může být maximálně dvacet. Velká pěst rozzuřeně dopadá na jeho obličej až hlava bouchne o podlahu. Zbraň leží kousek vedle. Skutečně se jedná o nějakou podomácku vyrobenou věc. Trubka, spoušť a zcela základní mechanismus. Všimneš si druhé postavy, co se krčí v koutě. Vypadá podobně jako první. Další mladík. Nemůže být jinak starý než ten první. Klepe se jako osika a vytřeštěnýma očima hledí na scénu před sebou. Tou dobou se už dovnitř otevřeným oknem vřítí Stopař se Kennettem a snaží se Adofa odtrhnout od ležícího střelce.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Pravidlo pobývání s vlkodlaky číslo jedna: nikdy, nikdy se za žádných okolností nenechat strhnout. Nejsme sakra stejní...! Kde oni stihnou zareagovat, tam já to nestačím... co oni přežijou málem s úsměvem na rtech, já nerozdejchám. Ale stejně se teď ženu kupředu, protože na místě bych nevydržel a utéct, to je jaksi pod mou důstojnost, že. Nadávat si za nedostatek ochoty rozumně a moudře utéct vydržím celou cestu, a s každým výstřelem přidám do výčtu nějaké hodně ošklivé slovo. A pak jen zírám. Vždyť ti kluci jsou staří tak nějak jako já... No tak asi čau a nazdar? Hele, chtěl jsem se seznámit vážně trochu líp! Ve skutečnosti je přelétnu jen dost zběžným pohledem. Zbraň je tady, ok. Nějaký šikula si byl schopný vyrobit - fakt je to kondenzační deflegmátor? To musím vidět zblízka! Ale potom. Tady je něco špatně, něco schází... někdo schází. Ani trochu nevěřím, že by dva takhle mladí kluci bez předchozí zkušenosti s násilím byli schopní z nuly začít něčím tak šíleným, jako vyřezáváním vzkazů do lidský kůže. Jasně, opilí a vyhecovaná partička, známe. Někteří z nás jsou schopní se nechat strhnout tak, že se klidně rozběhnou proti kulkám. Ale... taková věc není náhlý impulz, měli s sebou ten pytel, tam byla příprava a plán... dobře, cvoci jsou všude... stejně se mi to nezdá. Možná soudím až moc podle sebe, a taky to nemusí být z nuly, jen se přede mnou o podobných problémech nikdo z taktu a opatrnosti nezmínil, ale stejně. Navíc zabít dospělého chlapa taky není tak snadný a oni jsou jen dva... Mnohem dřív, než to stačím celé domyslet do konce, vrhnu se ke schodům do patra. Někde tu bude mozek toho všeho, někdo, kdo skutečně zaslouží dostat do zubů. Nepřemýšlím dost, abych si dovedl představit, co se stane, když ho najdu. Pohání mě neurčitý, chladný vztek a vědomí, že Stopař a Kenneth jsou blízko. Snad mám i představu, že se ten hypotetický někdo bojí, když nastavil ty dva do první linie, a ani ho nenapadne se zkoušet prát... hlavně ho nenechat utéct. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Podpásovka Jitterbug Coffee Mísí se ve mně fascinace s nejistotou, když vidím, jak si Hobs bere svůj uvítací sendvič a dává se do jídla. Pere se s tím rozhodně lépe, než bych já na jeho místě zvládla. To, že nadrobí, mne nijak netrápí. Jsme u něj doma. A CC říkala, že je to domácí skřítek a ti přeci uklízejí. Nebo je to ten typ, co pro změnu všechno rozbíjí? Absolutně netuším, ale pochybuji, že by si tu druhou variantu nechala CC jen tak líbit. Zvlášť pokud by sáhl na kávovary.
„Já a zapalovat věci v pokoji? To tedy ne.“ Zatvářím se na oko uraženě, ale pak mi dojde, že na to není až tak jednoznačná odpověď. „Tedyyy pokud nepůjde o svíčky a tak… Hmm, mohla jsem si tam přisnít krb.“ Povzdechnu si zasněně a začínám svému podvědomí vyčítat, že si nedalo víc času s přípravami.
„Vážně?“ Zazáří mi oči, když CC zmíní, že Hobs je vlastně další zaměstnanec kavárny, zodpovědný za uklízení. „To je super!“ Začínám si říkat, že práce zde bude opravdu relax. Říkala jsem si, že toho na samotnou CC muselo být docela dost, nést všechny kavárenské povinnosti na krku sama, ale takto už věci zase dávají o něco větší smysl.
„Schopnosti?“ Zamrkám překvapeně. Neříkal sakra Noah, že je neslušné se na tohle ptát? „No jako... asi jo?“ Pokrčím nejistě rameny a očima kmitám mezi CC a Hobsem. „Sice jsem slyšela, že se by se na to nemělo ptát… ale dobře. Jsem nováček, tak budu dělat, že o tom nevím. Vidím… jak to říct? Viděla jsem nějaké věci. Asi minulost. Je to žhavá novinka, takže k tomu moc neřeknu. Prý si s tím mám skočit za Michelle. Rozhodně to ale není nic, čím by se dal demolovat interiér.“ Dodám chlácholivě. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Glorifikovaný vysavač Jitterbug Coffee „Proč bys neměla?“ Překvapeně se zatváří CC. „Ptej se, pokud ti to někdo nebude chtít říct nenaléhej, ale jinak se klidně ptej. Jen se neptej na jiné, to je jediné nepsané pravidlo.“ „Jo, přesně tak. Já ti klidně řeknu, že jsem glorifikovaný vysavač. Jen bych se mohl urazit, pokud se mě budeš ptát třeba na CC.“ Přisvědčí Hobs. „Kdybych ti to vykecal tak se zase ona může naštvat na nás oba.“ „Souhlas. Definitivně by to obsahovalo otrávené jídlo.“ Zamyslí se tvá šéfová. „Je to jednoduché, Hobse vlastně krmím pořád a El zatím spořádala taky úplně všechno. Vlastně bych se mohla zbavit poloviny Pine, kdybych chtěla. Jídlo je jednoduchá a efektivní metoda.“ „Zvykej si, takové kecy ona občas má.“ Povzdychne si Hobs a rozhodí rukama s pohledem téměř jasně vyjadřujícím „proč já“.
„Oh, za Michelle. To naštve.“ Zabručí Hobs. „Teda ne že by byla špatná, to vůbec. Jen spíš tebe. Že jsi tohle neměla tam venku. Loterie by se stala oblíbeným koníčkem páteční noci.“ Pokývne hlavou, jakože ví. „Hele, El to zní jako důležitá pochůzka. Měla jsi to říct. Pokud máš dar, se kterým ti má pomoci Michelle měla bys jít. Já se fakt o kavárnu postarám. Volno na osobní problémy budu muset probrat s vedením ale myslím že to schválí. Kdyby něco bude tě klidně krýt.“ Mrkne na tebe CC, ale vlastně se tváří dost vážně.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Tajemství druhého patra Opuštěný dům Vyrazíš do patra. O několik okamžiků později jsi v chodbě. Vpravo otevřené dveře na záchod a další do koupelny. Malé místnosti, tam nikdo nebude. Zbývá druhá strana.
Křik zezdola neustává. Ti dva se snaží Adofeho uklidnit. Vzlyky toho v koutě slyšet nejsou. Ten na zemi taky ne. Snad bude ještě co slyšet. Téměř určitě. Mohutný lykantrop ho sice praštil několikrát a silně ale na víc, než otřes mozku to nebude.
Chodba před tebou má ošoupané tapety s pruhy a květinami. Vlhkost na nich zanechala stopy od stropu. Nikdo tu už doopravdy nemohl bydlet. Okna jsou zatažená těžkými závěsy. Takovými, kterými ven nepronikne světlo ať se tu děje cokoliv. To se partičce muselo náramně hodit.
Dveře na konci chodby se rozletí. Stojí v nich poslední ze skupinky. Vypadá doopravdy o něco straší. Kudrnaté blond vlasy, husté obočí a drzý výraz. Na čem rozhodně ulpí tvá pozornost je nůž, co drží v ruce. Vypadá jako lovecký. Rukověť z paroží. Na čepeli jemně vyryté značky. Ne že bys jim rozuměl. Nejdřív se na tebe podívá překvapeně a pak se ušklíbne. „Tak co ty chlupatá špíno. Myslíš si, že mi můžeš něco udělat? Těžko, pokud jo tak vás místní pověsí. Nemůžeš nic!“ Křičí na tebe a rudne pře tom vzteky. Rychle jde k tobě. Pravděpodobně vůbec nerozumí situaci, co panuje nebo je ta pálenka dole připravila o rozum. Neubírá mu to ale na nebezpečnosti.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Jak to tedy je? Jitterbug Coffee „No já nevím… říkal mi to Noah.“ Pokrčím rameny na Hobse a CC. „A nebo jsem to špatně pochopila…? Kdo ví.“ Jsem z toho všeho najednou zmatená tak, že si nejsem jistá už ničím, co Noah říkal. Možná jsem to vážně špatně pochopila. Možná to špatně řekl on. Kdo ví?
„Tedy CC, ty nemít kavárnu, tak určitě děláš deratizátora. Jako myslím kvůli těm jedům. Já nedala nikomu do čaje ani projímadlo. Jsem amatér.“ Zasměji se nad vlastním amatérismem, co se týče ilegálních úprav jídel a nápojů, ale pak se mi zableskne v očích, protože mi něco dojde. „Takže… se můžu zeptat tebe CC? Bude to něco s jedy?! Vaření kávy v kotlíku? Ne, počkat... věčné mládí!“
„Loterie? No nevím, zatím jsem tedy neviděla v hlavě nějaké čísla ani nic takového. Ani netuším, co s tím dělat. Je to dost… nahodilé. Popravdě jsem si myslela, že za to může ta kytara, spíš než cokoliv jiného.“ Rozhodím bezradně rukama. „Ale tak důležitá… zatím je pro mě důležitější práce tady než tohle… něco, ale jestli myslíš CC, tak se za ní zastavím. Jen… kde je vlastně ta klinika?“ Počkám na to, až mi někdo z nich udá přibližný směr a pak se jen se zdviženým prstem na moment omluvím, zaběhnu k sobě do bytu a vynořím se i s kytarovým pouzdrem visícím přes rameno. Přeci jen je to podezřelý objekt číslo 1.
„Tak jo, díky. Já… uvidím, co z toho bude.“ Je vidět, že se v této záležitosti stále necítím ve své kůži. Je to celé takové nové. „Ale dorazím, jak to jen bude možné. Ještě musíme začít s tím denním speciálem.“ Usměji se a mávnu na Hobse a CC na rozloučenou. Je na čase se projít po Pine a najít kliniku. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Křik dole mi nepříjemně drnká o nervy. Jsou tři na jednoho, probůh... to se tam nemůžou srovnat? Při pohledu na nůž ve mně zatrne i ten zbytek, co zatím uháněl vpřed čistě na setrvačnost spravedlivého hněvu (TM) a nepřemýšlel o následcích. Zato teď mi jich projede hlavou spousta naráz a většina končí špatně, je v tom spousta červené a taky nějaká ta nevyhnutelná a bolestivá smrt, bohužel zejména moje, protože tváří v tvář noži si připadám jako pěkné máslo. A jak projíždí nůž máslem? Pověstně snadno. Jestli mě ale něco doopravdy zarazí, tak jeho přesvědčení, že se snad nechám vážně zapíchnout. I kdybych byl chlupáč, má mě zastavit přesvědčení o jeho nadřazenosti? Tohle je logika, co by z jednoho udělala málem abstinenta. Kde je konec mých dvou džinů... spálil jsem je už dávno na teplo. No ovšem - já přece nastydnu a umřu. Nemůže mě zapíchnout, rýmička si to zabrala první. Ani nevím co dřív, jestli proklínat tu fantazii vizuální, co mě nechává sjíždět tu po špinavých tapetách k zemi a nechávat za sebou krvavý šlinc, nebo všechnu ostatní, která se snaží bojovat se strachem přes nesmyslné odbočky. "Já JSEM čaroděj!" vyrazím ze sebe s neodvratným důrazem na každé slovo. "A zatýkám tě," dodám v náhlém návalu inspirace. Spíš abych ho rozhodil - nečekám, že by to pořádně vnímal, nebo ho to skutečně zastavilo. Jen mám nejasný dojem, že amíci nějaký pojem občanského zajetí znají; i kdyby ne, je mi to jedno. Ale ani těch nejletmějších myšlenek, co stačí proletět hlavou na půl jednoho nadechnutí, se do hlavy nevejde nekonečně dost, a zdaleka je nedotáhnu za nejbližší vteřinku skutečných plánů. Nedoufám, že ho opravdu zastavím, ale zbrzdit, nechat zakopnout - vlastně cokoli - přesvědčit ho funkční magií, i kdyby se mi podařil jen vánek, že jsem člověk, aby se v nějakém krajním, optimistickém případě zarazil sám... "Auxilio," zašeptám svou formuli, a švihnu k němu rukou. Umím toho maličko, ale prostá vlna síly teď poslouží možná nejlépe: jako štít i kopanec současně. Nebo, ehm, něžné pohlazení. Jak sakra byly ty chvaty proti noži...? |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Poryv Opuštěný dům Tvá slova mladíka očividně překvapí. Vypadá to, že nic jiného, než ty ze smečky neočekával. Jen vteřina ale stačí. Minimálně na to abys po něm vrhl kouzlo. Vlna ti vyletí z konečků prstů. Není vidět, ale žene se k němu. Nepořádek na zemi zavíří jako by zavál vítr. Pak narazí do něj. Zavrávorá. Udělá dva kroky vzad a v obranném gestu zdvihne ruce před obličej.
„Viděli jste někdo toho mladého? Danteho?“ Ozve se z přízemí Kennetův hlas a je slyšet, jak přeskakuje adrenalinem. Proto mluví víc nahlas, než je třeba. Zdá se, že situaci už nějak uklidnili a mají čas přemýšlet kam jsi zmizel.
„Kolaborant.“ Zasyčí mladík a třese se mu hlas. Vyplivne to jako by šlo o něco jedovatého. Jak má ruce před obličejem vidíš, že svůj nůž drží téměř jako příborový. Tohle není opilý námořník z Islandu. Tohle není lovec, co jde po své kořisti. Vlastně i profesionální kuchař drží své náčiní líp. Tohle je fracek, co s partou vyřezává vzkazy na břicha holek. Tady ale své nohsledy nemá a holky nějak došly.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Všechny cesty vedou na kliniku Jitterbug Coffee „Hele, odpust to Noahovi. Má toho dost. Ráno tu byl Liam pro kávu a říkal že se něco stalo v lese. Prý tam někdo přišel o život. Má k lidem, co tam žijí celkem blízko a tahle situace rozhodně není v Pine běžná. Prostě to popletl nebo řekl blbě.“ Vysvětlí CC omluvně. „Počkej to jako fakt? To je masakr. Sakra.“ Zabručí Hobs nervózně.
„Je dobrá co. Já ti říkal že ty počty, kterým se snažíš zamotat všem hlavu jsou na prd.“ Ušklíbne se skřítek směrem k CC a na tebe uznale pokývne. „Ok El, máš pravdu. Mám trochu problémy se stárnutím. Jsem věčná ukázka krásy, inteligence a dokonalosti.“ Dodá CC a vysekne ti poklonu. „Jen to neříkej všem holkám ve městě. Začnou mi závidět.“
„Škoda, zase ne taková, tady bys to využila tak maximálně jednou za čas na bingo. Jenže to je stejně pruda a nic moc se tam vyhrát nedá.“ Hobs vypadá že přemýšlí o penězích a věštcích. „Třeba se ale něco naučíš a jednou se nějak dostaneme zase ven.“ Zabručí a CC na něj hodí nesouhlasný pohled.
„Jo poliklinika. Stačí jít směrem k přístavu. Jak vyjdeš z Hlavní do Staré čtvrti budeš se držet vpravo a už na ní narazíš. Je to takový starší dům s kamennou zdí. Nejde to minout.“ Popíše ti šéfová cestu. „Vůbec se neboj. Bude to v pohodě. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ. Lidi to zvládli bez nového menu roky tak se teď nezblázní. Neví, o co přichází. Až tvé kávové umění poznají, bude to mnohem těžší.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Kennethe, nahoru!" zakřičím, aniž spustím z napůl nepříčetného andílka pohled. "Rychle," dodám, protože jsem se tak moc snažil neznít vyděšeně, až by to mohlo být kontraproduktivní. Ale klidnější jsem - to kouzlo mě potěšilo, naplnilo mě navzdory okolnostem zvláštní radostí z vlastních schopností. Vážně jsem ho odstrčil, kdepak pouhý vánek čechrající blonďaté kadeře. Jsem čaroděj! "To ty jsi zrádce," odseknu mu prudce. A je, jasné? Vší civilizovanosti a rozumu. Ale mluvit, musíme mluvit. Tohle jsem říkat neměl, tím ho vážně neupokojím, ale jsem možná klidnější, ale ne klidný. Všechno ve mně vibruje a chtělo by se prát, ale jít proti noži je taková pitomost... on se podle všeho prát neumí, ale to já taky ne. A tak kupředu nejdu, jen s rukou v uklidňujícím gestu dlaní dolů čekám, jestli proti mně vyrazí. "Nebo nejsi? Vysvětli mi to," zkusím něco, co je tak průhledné, že se tomu ani nedá říkat finta. V hlavě si promítám, jak daleko za mnou jsou dveře do koupelny. Kdybych tam skočil, nějaké hadry, které bych mohl popadnout, tam snad budou. "Vážně mě to zajímá," dodám - a navíc je to pravda. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Zdravotní procházka Jitterbug Coffee Vyjdu před kavárnu, a ještě za mou dozní cinkání zvonku. Bylo to jen pár okamžiků, co jsem se rozloučila se svými novými spolubydlícím i spolupracovníky v jednom. Po tom, co mi CC řekla, nějak atmosféra potemněla a já neměla moc chuť do toho rýt. Vražda v tak malém městečku? To se u nás doma za ty roky, co jsem na světě, nikdy nestalo. Počkat… Nikdo neříkal, že to byla vražda. Mohla to být jen nešťastná náhoda. Infarkt při procházce lesem. Pád z turistické stezky … kam? Nevypadalo to tu jako v Grand Canyonu. No prostě… nemusí to ještě nic znamenat. Snad s tím Noah nebude mít moc oplétaček. Nevypadal jako ten chladnokrevný typ, co by to snášel lehce.
Ruce zaražené hluboko v kapsách jsem kráčela po ulici ponořená do svých myšlenek. Ani jsem si příliš nevšímala lidí, kteří mne míjeli a někteří z nich se i odvážili otočit za tou novou holkou, kterou ještě neznají. Alespoň něco rozvíří možné teorie o tom, kdo jsem. Kytara se mi totiž v pouzdru houpala na zádech jako němý souputník a já si jen tak mimoděk sem tam popotáhla popruh.
Vůbec jsem narazila na zajímavou partičku. Nestárnoucí CC a její kavárenské umění, soused Hobs a jeho osobitý charakter a talent na úklid a vlastně i Noah, který vypadal jako takový ten typ, kterého touží vidět každá máma jako kluka, co její dcera přivede domů. Stůl roztleskávaček ale seděl mimo můj sociální okruh na střední, takže jsem vlastně nikdy nikoho takového domů nepřivedla. Naopak, máma měla tehdy z Ricka málem infarkt. Ach, to punkové období, to byly roky.
Tak nějak bloumavou chůzí, napůl ponořená do svých myšlenek, jsem se přiblížila ke svému cíli. Stará čtvrť skutečně vypadala staře a celkově působila jinak než centrum města. Tak kde je ta zeď? Rozhlížela jsem se kolem, hledajíc typickou červenou barvu pálených cihel. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Hlášení rozhlasu Cesta na kliniku Vydáš se po Pine a nohy tě nesou ke Staré čtvrti. Kolem moc lidí není. Je vidět že je jich tu doopravdy málo na to, jak je tohle město velké. Pokud to jsou vůbec lidé. Může to být také zcela něco jiného. Když jsi téměř pryč z hlavní ulice rozezní se rozhlas. Hlásné trouby na sloupech spustí jednoduché hlášení.
„Drazí občané Pine. Změna statusu. Jedničky už mezi námi zase nejsou. Všechny čtyřky a pětky se můžou zase volně pohybovat. Děkuji za pozornost a hezký den.“ Podle hlasu nepochybně Noah. Dostal tu výsadu oznámit konec domácího vězení pro všechny monstra v Pine. I když to je možná až moc nehezké označení.
Možná by se dalo očekávat, že se otevřou sklepy a do ulic vyběhnou skřeti, kentauři a jednorožci ale nic takového se neděje. Jen na první pohled další obyčejný podzimní den.
Procházíš Starou čtvrtí a hledáš cestu kterou ti CC popsala. Nakonec najdeš objekt, který místní nazývají Poliklinikou. Vypadá starší a zanedbanější než jiné budovy, které jsi v Pine viděla. Obklopuje jí parčík stromů a díky vyvýšené pozici je od ní vidět na hladinu jezera. Tebe jen čeká cesta hlavní branou, kde není recepce a pak po cestičce vzhůru. Už jsi téměř u budovy. Vidíš, že má dvě patra. Hlavní vchod je vystrčený dopředu a nad ním se tyčí věžička. Občas se někdo mihne za okny, takže lidé uvnitř určitě jsou.
„Ahoj El, už jsem se na tebe těšila. I když to bylo rychlejší, než jsem čekala. Asi budeš přirozený talent.“ Ozve se z boční cesty známý hlas. Vypadá to, že se Michelle zrovna vrací směrem od Přístavu. Možná dokonce z toho samého místa, kde jsi jí potkala. Má u sebe krabičku od jídla. Stejně jako včera.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Aport Opuštěný dům Neslyšíš zezdola odpověď, ale nepochybně tě musel slyšet. Zlepšený sluch a vůbec. Není pochyb. Otázkou zůstává, jak rychle stihne dorazit. Snad dost.
„Co?!“ Tvůj soupeř zbrunátní ještě víc a zašermuje nožem kolem sebe. Vypadá při tom téměř komicky. Kdyby to nebyl ostrý a smrtelně nebezpečný předmět. „Co?“ Tváří se překvapeně a přemýšlí, jestli to myslíš vážně. „Jestli ti to nedochází tak je to stejně na nic. Vlkodlaci a jim podobní jsou špína. Nemají tady co dělat. Pine je ráj a táhnou nás dolů tím, jak ho odmítají. Jsou to jen psi. Maximálně by nám měli aportovat!“ Odfrkne si se zápalem fanatika.
Máš pocit, že ti něco ulízlo vlasy. Jako by to byl vánek. Ten proti tobě se zhroutí na zem a krev mu teče ze spánku. Vedle, než leží kus židle. Kenneth stojí u schodiště a dívá se na tělo. „Když jsem ten kus dřeva bral nečekal jsem, jak moc se to bude hodit ve smyslu toho co plácal.“ Podívá se na tebe. „On v pohodě bude, co ty, dobrý, neudělal ti ten zmetek něco?“ Zeptá se starostlivě.
Jak už to v podobných případech bývá teď začnou z dálky znít sirény. Policie tedy doráží přesně když je po všem i v magických královstvích. Nejen ve všedním světě.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Konec schovávání Cesta na kliniku Kráčím ulicí, když v tom se ozve hlášení. Vzhlédnu a všimnu si jednoho z reproduktorů na nedalekém sloupu na rohu. Hovoří zástupce šerifa. Alespoň já nemám problém poznat Noahův hlas. Hlášení je krátké a ani se neopakuje. Prostě jen oznámí jediné. Konec skrývání pro ty méně lidské. Tak, kde jsou? Rozhlížím se kolem, jestli se zpoza křoví neobjeví nějaký faun, nebo velký medvěd, ale k mému zklamání, se nic neděje. Zatím se holt budu muset spokojit s Adrasem a Hobsem, i když Hobs vydá minimálně za tři.
Rozhodnu se tedy pokračovat v cestě dál a nečekat tu na setkání s mytickou bytostí. Taky bych se totiž mohla docela načekat. Stará čtvrť ubíhá a míjím roztodivné domy, ale žádný z nich neodpovídá popisu od CC. Kde by to tak mohlo být? Začínám si říkat, jestli se třebas nezeptat na cestu, ale tuhle myšlenku hned zavrhnu. To bych se pak oficiálně ztratila a ztratit se na malém městě je opravdu trapas.
Konečně! Usměji se, když zahlédnu cihlovou zeď a pak i parčík, který je za ní. Celkově je to opravdu prostorné sídlo. Přizpůsobují se domy i zvenčí svým novým majitelům? Těžko říct… Ale už bych se nedivila ani tomuto. Projdu branou a vydám se cestou zasypanou podzimním listím. Působí to zde staře. Ne, jako zdravotní klinika, kterou jsem čekala. Už jsem skoro u domu, když v tom zaslechnu známý hlas.
„Ahoj, Michelle.“ Otočím se za stříbrovlasou ženou. „Jo… stalo se.“ Pokrčím rameny. „Neřekla bych talent. Neviděla jsem čísla do loterie, jak říkal Hobs. Spíš to vypadá, že lidem polezu do soukromí.“ Smetu si mimoděk jeden z oranžových listů, který mi dopadl na rameno. „Takže… už vím, že tady nikdo není jen tak obyčejný a taky vím, že vidím občas, náhodně různé záblesky věci, které se staly? Možná stanou? Nevím. Zatím se to stalo jen dvakrát.“ Dodám trochu provinile. „Prý by si mi mohla pomoci, Michelle. Učit mě, co s tím vůbec dělat?“ Upřu na ni prosebný pohled a smetu další dotěrný list, tentokrát z vlasů. Podzim je podzim. |
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Couvnout, necouvnout, zdrhnout, praštit ho magií zas... alespoň přenesu váhu tak, abych mohl snadno uskočit, a snažím se odhadnout okamžik, kdy se touha si praštit změní ve skutečný záměr. "Pine je pozvalo stejně jako všechny ostatní," zkusím nadhodit, ale - pokračovat už nemusím. Takže je asi právě - po všem? A hej, víš, že jsi mě málem připravil o ucho? Jen vydechnu, natáhnu ruku a opřu se o zeď. Na okamžik pevně zavřu oči. Bylo to vážně nutné...? Ale on už dokázal, že umí zabíjet... a víc než to, je schopný i horších věcí než afektu a boje na nože: cíleného sadistického útoku na dívku. Měl jsem právě víc štěstí než rozumu. "Jo, já jsem v pohodě," vypravím ze sebe. "Díky," podívám se na Kennetha. "To byla výtečná trefa. Můžeme rovnou na soutěž v agility," ušklíbnu se trochu. "Vážně doufám," kouknu na toho blonďáka znovu a přinutím se pokročit blíž, abych odkopl nůž stranou, "že je tenhle pitomec výjimka. Říkali mi tam venku," skloním se k němu, abych se ujistil, že dýchá, i když do nějaké první pomoci se moc nehrnu, "že se vedou nějaké bojůvky, ale první co jsem se dozvěděl tady v Pine... že sem se nepřenesly... já naivka tomu vážně chvíli věřil." Jestlipak se ukáže i můj osobní pobočník šerifa? Připadám si málem provinile, jako bych utekl za školu, nebo tak něco. Ale on je sakra průvodce, ne chůva. Můžu si chodit kam chci! Je tu přeci bezpečno a mírumilovno. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vlčí zhouba Opuštěný dům Kenneth stojí vedle tebe a mračí se. Dívá se na mladíka a na nůž který leží vedle něj. Na obojí se tváří hodně znechuceně. „Ne tak docela. Jsou tu staré zášti. Vždycky budou. Při tom, co se děje venku se není čemu divit. Jenže tohle není jenom tak. Víš, co mají všichni tři společného?“ Pokývne hlavou k ležícímu a ke schodům dolů. „Jsou z Pine, myslím celý život. Narodili se tady. Takže jen o tom, co se sem přitáhlo to nebude. Ten nůž? Poznávám ty čáranice na něm. Říká se tomu vlčí zhouba, je to pro lykantropy jako jed. Pomalý a hodně nechutný. Věř mi, že bych raději dostal kulku nebo cokoliv než zdechnout na něj. V normálním světě se nepoužívá. Tohle vyžadovalo strašně moc nenávisti a odporu. Jen nevím, kde se v těch chlapcích vzala.“
„Co se tady zatraceně děje?“ Zezdola se ozve zvuk rozražených dveří. Policejní sirény zmlkly. Zdá se, že záchrana je tu. Hlas je mužský, starší a hluboký. „Doufám, že jste nikoho z nich nezamordovali.“
„Měli bychom jít dolů a zjistit co si o tom myslí sám šerif.“ Nasadí Kenneth křivý úšklebek. „Neříkej prosím Adofovi o vlčí zhoubě. Ne teď. Jeho sebekontrola visí na vlásku.“ Dodá potom.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Dary a prokletí park u kliniky „Chápu drahá.“ Řekne klidným a soucitným tónem a ukáže na lavičku která je v parčíku a nějakým zázrakem není celá pokrytá podzimním listím. „Máš tedy podobný dar jako já. Možná horší nebo možná lepší. Já vidím věci skrz karty. Konkrétního člověka, který se jich dotkne a chce abych nahlédla do jeho budoucnosti. Jenže tajemství je v tom že téměř nikdo nechce doopravdy vědět co s ním bude.“
„Vlastně to častokrát nechce vědět ani ty.“ Posadí se sama a složí ruce do klína, krabičku na jídlo položí vedle sebe. „Kolikrát si člověk řekne že by rád třeba slyšel, co si o něm ostatní myslí. Jenže to přináší jen bolest. Tak to je častokrát i s naším darem. Proto se ho potřebuješ naučit ovládat a zjistit odkud pochází. Do té doby můžeš vidět věci které jsou, řekněme znepokojující. Pro tebe nebo pro ostatní. Navíc často bez důležitého kontextu. Střípky životů. Pověz mi, co jsi zatím viděla? Každý dar se může soustředit na něco jiného, proto mě to zajímá.“ Podívá se na tebe se zájmem.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Kde se to v nich bere ti můžu říct snadno," řeknu. "Ve zlatý kleci se žít nedá. Aby lidský tělo fungovalo, potřebuje prolívat určitou dávkou stresu - zkrátka člověk potřebuje nepřítele, vůči kterému není bezmocný, jinak mu hapruje mozek. Ve zkratce řečeno. Ka-Ata-Killa je super v tom, že lovíte a jste smečka, sami si stavíte bydlení a tak... to by tihle potřebovali taky." Jen zavrtím hlavou. Trochu se mi sevře žaludek při představě té spousty let, kterou mám ještě před sebou. Tuším, že sám budu mít sklony spíš k apatii než agresi - ale nechci ani jedno - najednou mi ten kluk připadá mnohem mladší než já, když mi dochází, o kolik jsem víc viděl a o kolik zkušeností mám víc. Místní dorost nikdy nedostane šanci se osamostatnit... pořád bych ho nejraději nakopal, líto mi ho fakt není, měl na výběr - ale poněkud mě znechutí zjištění, že vlastně rozumím tomu, jak se tohle mohlo stát. Možná, napomenu se. Tohle je jen jedna z pravd a úhlů pohledu bude hromada. "Především je tyhle runy musel někdo naučit - to je to důležité, ten mozek za tím." Ne dumat nad tím, že jsou oběti okolností. Ale je to vážně k vzteku... jednou zasazená nenávist se snadno nevymýtí. Asi by nepůsobilo dobře, kdybych si vytáhl zápisník a obkreslil si je, ale aspoň na ně zírám, dokud si nejsem jistý, že je už kdykoli poznám. "Hmm," narovnám se. "To mám radost, seznamovat se se šerifem zrovna takhle. Co je s Adofem," podívám se popleteně na Kennetha, vždyť působil v pohodě? "Blíží se úplněk?" Jsem vůl. "Promiň, dlouhý vedení. Pořád je úplněk." Moc nespěchám, když jdu ke schodům... ehm, ale měl bych, ten kluk potřebuje ošetřit... už jdu, vážně. To jen na chvíli zvítězila tréma nad soudností. A během dvou kroků mi i dojde, z čeho mám opravdu obavy - že jestli bude šerif nespravedlivý, budu nejen v kleci, ale navíc v kleci, které nedokážu uvěřit. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Hudba napoví? park u kliniky
„Jasně.“ S nervózním úšklebkem si spěšně sednu na lavičku a kytaru položím vedle sebe. Prsty bubnuji na kolenou a čekám, co mi Michelle poví. Budu teď vídat takové věci pravidelně před spaním? Nebo před snídaní? Sáhnu na člověka uvidím seznam jeho ex? Ehh, ta představa mě trochu děsila. Poslouchám však pozorně Michelle, protože jestli mi tu někdo může dát odpovědi na tyhle otázky, tak jedině ona. Snad.
„Karty… Takže když někomu vykládáš karty vidíš přímo jeho budoucnost? Jako scény?“ Podivím se poněkud fascinovaně. „Já viděla naopak minulost. Tedy… nejspíš.“ Dodám pak váhavě. „Poznat odkud ten dar pochází.... Hmm, no nevím. Řekla bych že tady odtud. Z městečka.“ Pokrčím rameny nad jediným možným vysvětlením. Doteď se mi nic takového nepřihodilo a všechno se to spustilo až mým příchodem sem. „Hmmh, znepokojující. To ano. Je to jako vkrást se někomu do bytu a začít si prohlížet jeho rodinné album.“
„Takže, co se mi stalo…“ Odmlčím se zahledím na padající listí. „První den tady. Šla jsem kolem jezera a viděla tam jednu mladou dívku. Zrzka. Noah mi už říkal její jméno, ale teď si na něj za boha nemůžu vzpomenout. Seděla u vody, broukala si a pak na mě zamávala. Nic zvláštního. A pak najednou, jako kdyby někdo přepnul záběr a viděla jsem ji jinak. Vypadala… mrtvá? Byl to jen okamžik. Poněkud mě to rozhodilo, ale říkala jsem si, že mi jen vypadává mozek po tom, co mě sem… nevím, něco přeneslo?“ Zakroutím hlavou a k prstům se přidá do poklepávání i špička levé nohy. „No a pak další věc se stala večer. Dostala jsem od Harryho z baru tuhle kytaru.“ Ukážu na pouzdro s kytarou. „Večer jsem ji chtěla ještě trochu doladit a něco si zahrát a jak jsem hrála, tak se začaly dít zvláštní věci. Jako kdyby se přede mnou v mém pokoji odehrávala nějaká minulá scéna. Několik scén. Viděla jsem muže, který tam bydlel přede mnou. Bylo to jen několik málo událostí z jeho života, co se odehrály v tom stejném pokoji. Stěhování a…“ A CC? A to jak ho odvedli? „…a tak. Myslela jsem prvně, že je to tou kytarou, ale asi není, co?“ S nadějí v očích vzhlédnu k Michelle. „Co měly ty události společného?... Co měly…? Hmmm, možná, že.. ale ne to je hloupost. Ale stejně… že by to byla hudba? Ta dívka zpívala, slyšela jsem tu melodii a stejně tak se změnila melodie, když jsem hrála ve svém pokoji.“ Našpulím zamyšleně rty a opřu si hlavu do dlaně. „Ale těžko říct. Možná to byla jen náhoda…“ |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Šerif Opuštěný dům p>„Jo, to máš asi pravdu. Možná jsou všichni jenom nevybouření. To že potřebují někam směřovat svoji agresi je ale ani v nejmenším neomlouvá.“ Zamračí se Kenneth. „Všichni, co nějak to zvládáme. Pokud si navzájem půjdeme po krku celé tohle místo lehne plamenem.“
„Pravda musel to být někdo kdo má znalosti z venku. Zúží to o okruh podezřelých, protože tohle rozhodně není běžná věc. “ Dívá se na nůž s odporem.
„Má prostě strach o svou sestru. Nechci, aby se dozvěděl, že jí asi nedokážeme pomoci. “ řekne tiše když jdete po schodech dolů. „Hlavně dokud jsou ti kteří to způsobili poblíž. Nepotřebujeme víc potíží, než už máme. “
Když přijdete dolů vidíte, že zbylí dva sedí u stěny kuchyně střelec má pomlácený obličej, ale jinak vypadá, že se probral. Zbylí dva členové smečky jsou v pořádku dokonce i Adofo už nevypadá že někoho zabije. Ve dveřích stojí Noah. má na sobě teplákovku a tváří se, že ho někdo vytáhl z postele. Druhý muž je starší a má pronikavé modré oči. Vlasy po ramena a plnovous barvy šedi. Na sobě džíny košili a bundu úřadu šerifa. Se zlobou v očích pozoruje mladíky a když se jdete ze schodů obrátí svůj pohled na vás. „Ahoj Liame. Poslední z nich je v bezvědomí nahoře.“ Pozdraví ho Kenneth. „Kennethe.“ Pokývne šerif a pak se podívá na tebe. „Ty musíš být Dante. mrzí mě, že se nepotkáváme za lepších okolností. Jako by den s Lukasem nebyl už dost velká zkouška. Věř, ale že takhle to tady normálně nevypadá. Noahu dojdi pro toho nahoře.“
„Dobře vysvětlete mi někdo, co se teda vlastně sakra stalo. Chci to vědět, než ty mládence odvezu na stanici a budu se potýkat s jejich rodinami.“ Rozhlédne se po vás, když zástupce vyrazí do patra.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro S velkou mocí… park u kliniky „Hmm, jak to popsat. V mých očích to je jako by karty ožívaly. obrázky na nich se dají do pohybu a vidím věci spjaté s osobou které vykládám. Jsou to ale útržky kousky jejich možných osudů nejsložitější je na tom celém interpretace. “ Sedí na lavičce a vytáhne svůj balíček během toho co mluví si s ním pohrává. „Městěčko je spíš něco jako katalyzátor. Svou moc jsi musela mít v sobě pravděpodobně od narození. Možná je dokonce dědičná. To už se ale dostáváme spíš k filozofii. Na to, jak dlouho jsou kouzla v lidské společnosti o nich vlastně víme strašně málo.“
„Hudba vypadá jako dobrý odhad. Je často spojována s kouzly. Některé domorodé kmeny při rituálech používají nejrůznější nástroje. Krysaři pomocí hudby uměli prý ovládat krysy. Sirény podle pověstí také využívají hudbu, aby zmátli své oběti. Rozhodně stojí za to tu teorii prověřit. “
„Každopádně bychom se asi měli nejdřív podívat do přístavu, pokud jsi dívka, kterou jsi viděla v nějakém nebezpečí musíme na ní dát pozor. Není to ale tak jednoduché. To asi jí viděla mrtvou Je možná budoucnost nevíš, ale co jí způsobí. Může to být klidně tvůj zásah do jejího osudu. Proto náš dar může být také břímě neskutečné váhy. “ Zadívá se na tebe vážně. „Jsi si jistá že jsi připravená zasahovat nebo zůstaneš jenom pozorovatelem. To je totiž taky možnost vědět ale nikomu neříkat jen nechat všechno plynout kolem. Musíš sama zvážit která zodpovědnost je pro tebe přijatelnější. “
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Hmm, sestra... kdo ví proč jsem si myslel, že Adofo přišel zvenčí. "Počkej, ty myslíš, že jí to udělali tímhle...?" No uf. Ale... to už by na ní něco bylo vidět prve... snad? Sesypu na sebe tolik možných důvodů, proč neumře, div se mi pod nimi nezačnou podlamovat nohy. Jasně, že některé kletby mají nástup pomalejší. Neskutečný... i jeden mrtvý byl moc, tohle je... prostě jenom příšerný. Možná mě frustrovala představa kapesního ráje, ale zrovna takhle jsem si to vytržení ze stereotypu nepředstavoval. Ohavný pocit pasti jako by mi svíral páteř v ocelových kleštích. Kenneth má pravdu - tohle místo snadno může padnout. "Pane," pozdravím Liama a dokonce se mi povede ze sebe vyloudit něco jako zdvořilý úsměv. "Taky jsem doufal v lepší příležitost." No tak asi díky za pochopení? Lucas přece nebyl tak hrozný... beru zpět, byl. Vlastně nebyl. Než tohle tady, tak raději s ním společnou garsonku... moment, osude, nemyslím to vážně, jasné? "Nůž jsem kopnul trochu stranou," podívám se za Noahem ke schodům. "Ale patří tomu klukovi - opatrně s ním, prosím tě." Pohlédnu na Liama a dodám pro jistotu: "Toho nahoře srovnal Kenneth, když se mě pokusil zapíchnout. Ale měl by být v pohodě..." Šerif se mi od pohledu zamlouvá opravdu moc, snažit se v jeho případě nedat na první dojem je dost těžké. A na mě doléhá, že je mi asi trochu špatně. Ten zabitý chlap v lese... Kibibi, která možná umírá... a taky mě málem před chvílí zapíchli nožem, který by i se mnou mohl nadělat kdo ví co. Hej, já chtěl být malíř! Zvednu jednu překocenou židli a posadím se na ni s pocitem, že takhle nebude tolik vidět, jak se mi klepou nohy. "Napadení, mučení, jedna vražda a pokus o dvě další," řeknu, pohlédnu Liamovi přímo do očí a střelím očima stranou k Adofovi. Je to složitější a taky horší, šerife, ale... Normálně bych tu chvíli nahoře pokusem o vraždu nenazval, ale je to taková drobná pojistka: protože já vlkodlak nejsem a on to věděl. Jestli tu náhodou veřejnost bere napadení vlkoušů jako polehčující okolnost, tak... ne. Fakt ne. Takže, Kennethe, do toho... já si tu budu s dovolením v nenápadném předklonu vydýchávat toho mrtvého chlapa a pokoušet se nemyslet na Kibibi. Nebo možná myslet. Musí se přece něco dát udělat. Na každé kouzlo existuje protikouzlo, to je něco jako přírodní zákon! |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Tam kde je klid Opuštěný dům „Třeba ne, zajímalo by mě, jak je na tom ten druhý nůž, který jsme našli v těle toho mrtvého. Pokud měli dva takové je to jasné.“ Povzdychne si Kenneth. „Uvidíme, co řekne Alfa.“
Noah ti přikývne, než zmizí za rohem v patře. Liam se dívá na tebe, když mu oznámíš výčet zločinů. „Všechno tihle kluci? Měli jste s nimi nějaké problémy?“ Přesune se pohledem na Kennetha. Ten jen zakroutí hlavou. „Sakra, myslel jsem, že se nám tyhle věci daří držet pod kontrolou.“ Noah se zatím vrací seshora. V jedné ruce drží pytlík na důkazy, ve kterém je nůž a přes rameno má přehozeného útočníka. Liam se zahledí na nůž a oči se mu rozšíří překvapením. „Do hajzlu.“ Unikne mu skrz rty a podívá se na všechny kolem. Nic ale nevysvětluje a nezná se, že by další dva členové smečky znaky na zbrani poznali. „Dobře. Tohle vezmeme na stanici. Nechci mluvit nikde kde nemám jistotu, že je klid. Pojedete se mnou autem. Ty Noahu vezmi ty tři a dovez je. Snaž se kontaktovat Alfu. Potřebuji ho taky. Jen chvilku“ Unaveně si zamne spánky.
Odejde do vedlejšího pokoje a vytáhne telefon. „Avo, zlato potřebuji abys zajela domů k rodičům třech kluků. Pošlu ti adresy. Řekni, že se chlapi dostali do problémů. Nic se neděje a zrovna je vyslýcháme a pak dovezeme domů. Snaž se je zdržet hlavně aby nešli na stanici.“ Mluví do sluchátka. „Jo, pak ti to vysvětlím, já tebe taky.“
„Dobře, můžeme vyrazit. Pokud někdo nemá námitky.“ Dodá k vám, když se vrátí do místnosti.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Oni někoho zabijou a vy je prostě vezmete domů," spíš konstatuju, než se ptám. Ani mě to doopravdy nenaštve, spíš... ani ne ohromí... spíš tu myšlenku pozoruju jako něco, co právě vylezlo z temné díry na světlo, nějaký neznámý druh zvířete, které sebou tak mrská, že mu nejdou ani spočítat nohy, a není jistý, jestli se ke mně obrací čelem a nebo zadnicí; převaluju ta slova na jazyku, hledám souvislosti a snažím se tu představu napasovat do celkového obrázku zdejšího světa. "Pozoruhodný." Podívám se na Liama, nebo spíš jeho směrem. Ten chlápek v lese... pořezaná Kibibi... "Snad nebudou mít trauma, jestli jim rodiče napaří domácí vězení." Ani tu jízlivost do toho nedokážu vložit. "Vždyť jemu to bylo úplně jedno, ani nelitoval... jestli to prostě udělá znovu... chtěl to udělat znovu..." Zatřepu hlavou a zvednu se na nohy. Všechno okolo je zvláštně za tlustým sklem. Tohle není trochu jiný svět, mentalita malé vesnice daleko od lidí. Tohle je klec. Když někdo zlobí, posadí ho do kouta. "Vedle byla nějaká destilka, nebo co," řeknu. "Raději kouknu, že je všechno pozhasínaný, ať to tu ještě nevyhoří." Cestou ke dveřím zpytavě kouknu na Stopaře. Jsou to opravdu všichni, žádný pach nezchází? Nechceš si někoho nechat na potom, že ne? I když při tom, čemu se tu říká právo a spravedlnost, bych se nedivil. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nevýhody malého města Opuštěný dům „Nevezu je domů.“ Procedí Liam mezi zuby. „Vezu je na stanice abych z nich dostal, co se sakra stalo. Jen u toho nepotřebuji jejich rodinné příslušníky, aby kecali do metod, které použiju. Pak musím rozhodnout co s nimi. Protože co jsem se díval naposledy tak nám Pine pořádné vězení nenadělilo a trest smrti je ve většině Ameriky pořád zakázaný.“ Když tohle Liam řekne jeden z mladíků se rozvzlyká. „Útočit na lidi v lese to jo ale odpovědnost ne. Hlavně mlč nebo se neudržím.“ Podívá se na něj chladně stopař, aniž by věděl nejhorší fakta dnešního večera. Pokud by tomu tak bylo nepochybně by se doopravdy neudržel.
„Destilka? Jasně, to tu nelegální není ale raději se tam podívej. Pak bych rád vypadnul ať máme nějaký čas, než budu mít na stanici plno.“ Zabručí Liam. Stopař chladně opětuje tvůj pohled. Nezdá se, ale že by něco skrýval. V jeho očích se zračí kombinace vzteku a smutku. Místnost s destilerií je opuštěná. Několik plných a několik prázdných lahví se povaluje na stole a vedle nich leží… knihy? Ano, jsou to svazky o historii bojů mezi čaroději a ne lidmi. Není to zrovna Main Kampf, ale nepochybně mladíci dělali domácí úkoly, než se vydali na svou očistnou výpravu. Jedna z nich je otevřená. Na titulní straně je razítko s jednoduchým nápisem: „Majetek městské knihovny Old Pine.“. Podle data byla kniha půjčená dva týdny zpátky.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Rozumím," řeknu. "Omlouvám se." Dělat šerifa na místě, kde neexistuje způsob, jak právo skutečně prosadit, musí být - zajímavý oříšek. Promnu si čelo vychladlými špičkami prstů. Teplo po běhu už dávno vyvanulo a teď se do mě dává znovu zima. Dvojitá, jak mi ve vlnách dochází, čeho jsem byl svědkem. "Vlastně jsem nikdy neviděl mrtvého člověka," zamumlám, nejspíš v té chvíli jen pro Liamovy uši, nebo možná jen pro sebe. "Nečekal jsem, že zrovna tady..." Zatřepu hlavou a zamračím se na podlahu před sebou. Vzpamatuj se, sakra. Na tohle ti vážně není nikdo zvědavej. Tihle všichni jsou hodně někde jinde, když přijde na smrt - jestli se z toho potřebuješ hroutit, nech si to na doma. Nepotřebuju, odpovím rovnou sám sobě. A na mnoho způsobů je Kibibi mnohem horší na skousnutí, zvlášť když je ve hře možnost toho zatraceného nože. Smečka si to odbyde nějak pospolu... a já si musím připomínat, že jsem je přeci neznal. Být na okamžik sám o místnost vedle je málem úleva. Promnu si dlaněmi tvář, vydechnu - a rovnou začnu skládat knížky na hromádku. Možná mají ty symboly z jedné z nich, a možná se tam tím pádem najde i protikouzlo. Třeba to z nich vypadne při výslechu, ale třeba taky ne. Rozhodně bude rozumný to projít co nejdřív. Jestli mě Liam nechá, klidně jim s tím pomůžu, alespoň budu mít pocit, že taky něco dělám. Vrátím se s tím štůskem za ním a jen mu je ukážu. "Odborná literatura." Jestli je lepší před Adofem neříct nic, tak... "Můžu vám pomoct je zkusit projít," řeknu nakonec. Buď mu došlo proč, už ani nevím, co všechno o Kibibi padlo, nebo mu to nějak zašpitám do ouška. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Dar nebo prokletí park u kliniky Poslouchám Michelle, a tak nějak si to celé při tom otáčím a přetáčím v hlavě, jako kdybych si prohlížela nové těžítko. Magie, schopnosti, dědictví… Zní to jako z nějakého fantasy filmu. Já ale nejsem žádný filmový hrdina a ani nechci být. Jsem obyčejná holka z Cumberlandu, co umí dělat neobyčejnou kávu a hudbu. To je moje speciální schopnost, na kterou jsem pyšná. To jsem se naučila a to jsem já. Ne nějaké nedovolené voyerství
„Já nevím…“ Povzdechnu si a zajedu si prsty rezignovaně do vlasů. „Připadám si, jako kdybych byla na nějaké škole čar a kouzel, o kterou jsem se neprosila. Navíc… tohle. Tohle nejsem já. Nejsem někdo, kdo leze ostatním do soukromí. Nikdy jsem nic takového nepotřebovala a nepotřebuji. Ne, mnohem raději si s lidmi přátelsky promluvím a pak ať mi řeknou o sobě, co uznají za vhodné. Nechci vidět jejich minulost, koho milovali, koho nenáviděli a ani budoucnost. Teď bych měla řešit, jestli té dívce mám něco říct a nebo mlčet… Buďto to přivolám a nebo zase tomu nezabráním. Tak jako tak, když se to podělá, můžu vinit jen sama sebe. Zatraceně! Já dělám v kavárně. Ne na kriminálce.“ V hlase mi začaly znít tóny paniky.
„Tohle nejsem já a… nechci to.“ Otočím se s prosebným pohledem na Michelle. „Nepotřebuji to. Prostě to nechci… Přijde mi to jako trpět halucinacemi. Nejsou na to nějaké prášky, nebo co udělat, aby to přestalo? Chci svůj normální život. Tak… ano!“ Kývnu prudce a do hlasu se mi vrátí rozhodnost. Ano, přesně. Tohle je mé rozhodnutí. Nepotřebuji ostatním lézt bez svolení do soukromí nebo budoucnosti a jen si zbytečně komplikovat vlastní život. Chci prostě fungovat jako doposud. Byla jsem šťastná. Nic mi nechybělo. Tohle není žádný dar. Je to prokletí!
„Takže, jak se toho zbavím?“ Visím pohledem na Michelle, ale v hloubi duše nečekám z její strany pochopení. Pro ni je to dar, se kterým žije celý život a je na něj patřičně pyšná, ale pro mne je to jako choroba, které je třeba se zbavit. Když Michelle nepomůže, tak si na to přijdu sama. Prostě to nějak vypnu a bude zase klid. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Přášky jsou dneska na všechno park u kliniky „Chápu.“ Podívá se na tebe Mechelle trochu zklamaně. „Všechno jde, když se chce. Jen si dávej pozor, co chceš. Vše má své důvody. To, co vidíš i proč jsi tu. Nicméně pokud doopravdy chceš můžu ti pomoci. Mám na klinici prášky, které fungují. Navrhla jsem ten koktejl sama. Způsobí utlumení psychické aktivity přesně tam kde se rodí naše vize. Nijak jinak tě to neovlivní. Jen nebudeš vidět věci o které očividně nestojíš. Budeš se moci vrátit do kavárny a mít klid.“ Postaví se a rukama uhladí oblečení. Pokývne ke dveřím na kliniku. Zdá se, že nemá co víc k tomu dodat. Přesvědčovat tě očividně nechce. „Tak co? Půjdeme pro ně?“
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Připojí se i knihovník Opuštěný dům „To mě mrzí.“ Podívá se na tebe upřímně Liam. „Sám jsem nečekal že se něco takového stane. Už několik let tu byl klid. Dokonce jsem myslel že se jakákoliv nenávistná situace zlepšuje na všech frontách. Doufám, že ti Pine ukáže svou přívětivější tvář velice brzy.“
Mezitím co jsi byl vedle už Noah odvedl všechny tři pachatele do svého auta a chystá se k odjezdu. „Skvěle, třeba tam něco najdeme k jejich motivu.“ Podívá se šerif na knihy v tvé ruce. „Richard se k nám připojí na stanice. Takže třeba i on řekne víc. To je městský knihovník.“ Dodá, protože neví, zda ho znáš. „Mám u lesa zaparkované auto. Zajdu tedy pro Alfu a sejdeme se na stanici?“ Zeptá se Kenneth a šerif přikývne. Stopař a Adofo se vydají k autu, aby nastoupili. Když zmizí z doslechu obrátí se ještě Kenneth na Liama. „Dej si pozor, co budeš před Adofem říkat. Mám pocit, že by mohl udělat nějakou hloupost která všechno jen zhorší.“ Předá mu vlastně tu samou informaci, co dal předtím tobě. „Neboj. Pořád ještě vím jak tak nějak dělat svojí práci.“ Poplácá ho po zádech a obrátí se na tebe. „Můžeme?“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Nejpříjemnější tvář Pine zatím byla ta, která spolu se mnou přibyla dneska ráno. Eli, čeká tě víc novinek, než si myslíš... snad alespoň v ní není nic, co by ji přivedlo ke smečce - ve městě je rozhodně bezpečněji. "O Richardovi jsem zatím jen slyšel," řeknu, jenže jsem slyšel věci, co jsem neměl, a tak pár otázek musím zatím spolknout. Další seznámení, které proběhne jinak, než jsem čekal! Ale jsem pro tuhle chvíli docela rád, že se mám na co upnout a vlastně i těšit - jsem na něj neskutečně zvědavý. "... protože není jistý, jestli nebyla Kibibi pořezaná tím prokletým nožem," dodám na vysvětlenou ke Kennethovým slovům, když už je Adofo konečně pryč. "Takže po pravdě dřív než motiv bych zkusil zahledat, jestli o tom kouzle někde nepíšou víc - a nešla by ještě zachránit. Motiv," pokrčím trochu rameny, ne bez hořkosti, "ten těžko bude nějak zvlášť originální, obávám se... lidi jsou všude stejní. I když jsou to zrovna čarodějové a nebo nelidi..." Sklapnu. Šerif sice projevil pochopení pro jistou míru mojí momentální rozkolísanosti, ale nechci ho zkoušet příliš. Kolik vůbec může být hodin...? Začínám být skutečně utahaný a podle pohybu Měsíce čas neodhadnu ani přibližně. Hezkých pár hodin zaručeně k dobru máme, než udeří ona výhružně znějící druhá hodina noční. Samozřejmě, že bych chtěl zkusit vydržet vzhůru. Když už mi úspěšně rozmluvili rozběhnout se do mlhy, nejde nezkoušet jiné věci... a teď mám navíc i dobrý důvod. Ono projít ty knížky chvíli potrvá, a vzhledem k tomu, jaká to bude přehlídka nedorozumění a hlouposti, a vůbec nepochybuju, že na obou stranách, mám se na co těšit. Ale třeba to nebude třeba: třeba toho Richard má v hlavě dost, aby věděl, kam sáhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Svědek Policejní stanice „Nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by se z Vlčí zhouby zotavil. Pokud ale existuje někdo, kdo to dokáže vymyslet bude to Richard.“ Vysvětlí šerif, než vyrazíte k autu. Je pravda že už musí být pěkně pozdě. Přesto pár hodin to uspání zbývá. Venku je vidět že lidi z nejbližších domů vylezli na ulici a předzahrádky. Sledují představení. Noah rychle vyrazí s pachateli napřed. Kenneth rychlou chůzí vyrazí k lesu. Zbývající členové smečky sedí na zadním sedadle a čekají. Na tebe tak zbyde místo vedle Noaha. „Všude stejní. Jasně. Možná že ano ale tady nehodlám nechat něco takového bez trestu.“ Šerif si mumlá pod vousy, když nastupuje. Nějak se kontroluje ale je vidět, že s ním vztek cloumá.
Městem projedete rychle. Ulice jsou už prázdné a vypadá to, že Pine se uložilo ke spánku. Malé město, kde lišky dávají dobrou noc. Nebo vlci. Záleží, na jaké straně jsi. Zastavíte u stanice. Noah vede mladíky do kanceláře. Kde je zavře a podívá se na Liama. „Na co koukáš. Jdi pro Richarda. Chci ho tady rychle. Vy dva počkejte v hale. Dejte si kafe nebo tak něco. Nechci abyste se dostali do jedné místnosti nebo někdo někoho zabije a nevylučuju že to budu nakonec i já. Prosím.“ Podívá se na Stopaře a Adofa. Pak se podívá na tebe. „Musím tě o něco požádat Dante. U kouzelnických sporů je zvykem, aby byl svědek. Jim nikdo neuvěří. Když se bude kdokoliv z rodiny ptát nebudou to chtít ode mě ani od Noaha. Už vůbec ne Richarda. Proto chci abys byl přísedící ty. Jsi jediný, kdo se dá označit jako relativně neutrální.“ Pak se odmlčí. „Nevím, co se tam vevnitř stane. Nevím, kam budu muset sáhnout. Jen ti to chci říct. Stejně jako to že cokoliv budeš pak předkládat jako své svědectví bude taky na tobě. Já věřím že účel svědčí prostředky. Můžu ti tuhle povinnost uložit?“ Podívá se na tebe s rukou na klice.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Vklouznu k šerifovi na přední sedadlo a připadám si pod snaživýma očima sousedů málem sám provinilý, jako by už pouhá přítomnost na místě činu a bonusově v jeho autě znamenala jasný důkaz viny. Jsem skoro rád, že mě nikdo nemůže poznat - i když v té tmě bych to měl asi pojištěné i jako rodilý oldpiňan - a zlost všech tří je málem hmatatelná a ježí mi pomyslnou srst... jsem skutečně rád, když jsme na místě, i když věci těžko mohou být lepší. Jestli proti Zhoubě lék není, tak... nic. Hlavu mám dokonale prázdnou. "Samozřejmě že udělám, co je třeba," řeknu, protože nic jiného nečeká a já bych ani nic jiného říct nechtěl. Je to celé hrozně nešťastné, vždyť ti kluci byli přesně ti, se kterými bych se za normálních okolností pokusil dát dohromady. Nevyšlo by to, jistě. Ale znepřátelit si hned první den hned několik místních rodin, balancovat v souvislostech, kterým nerozumím, a kterým dávají šerifova slova sice neurčité, ale neblahé obrysy... ale na tom nezáleží. Když budu říkat prostě pravdu, je to přesně to, co ode mě chce Liam, na jehož stranu se přirozeně stavím, co od sebe chci já a co je správné... "Jen... nikdy jsem nic podobného..." Trochu znejistělým gestem si prohrábnu vlasy. Omluvně se na něj podívám. Nechci vycouvat, jasné? "Nevím moc co čekat, pro ty rodiče to bude drsný," a jen doufám, že mě nenecháte utlouct židlema, až na to přijde... A nebo třeba se nebudou divit ničemu, protože to byli právě oni, kdo pečlivě naočkoval správné názory. "Ale teda pořád lepší, než to oznamovat rodině toho mrtvého..." Nadechnu se. "Ale jasný, ono není moc co vymýšlet. Budu v pohodě," ujistím ho pro jistotu po tomhle rozpačitém a poněkud trapném tanečku. Ještě Richard do toho... no to bude akce... Ale zároveň, v novém prostředí, v jasném světle žárovek, dál od lesa, konečně v teple a v přítomnosti někoho, kdo ví, co dělá, nabývám určitého úlevného odstupu a jsem i docela obyčejně zvědavý - a svým způsobem se těším. Protože ano, akce to bude příšerná, smutná a možná divoká. Ale nepochybně... pozoruhodná. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Začátek výslechu Policejní stanice „Je mi to jasné. Neboj. Není to nic než sledování výslechu. Máš samozřejmě prostor na jakékoliv námitky a otázky, pokud to uznáš za vhodné. Kdykoliv.“ Pokývne hlavou s rukou na klice. „Nejsou to děti Dante. Kdyby byli je to jiná. Tohle jsou dospělí, kteří jsou mladí ale to je neomlouvá za to, co udělali. Na jejich rodiny zvysoka kašlu. Jen nechci, aby tu dělaly problémy, než se tohle vyřeší. Sami na to nepřešili a pokud tyhle názory mají z domu vím kam půjdu zaklepat příště. Podobné věci ve svém městě nestrpím.“ Potom vstoupí do místnosti.
Trojice sedí na židlích a tváří se nejistě. Vypadá to, že tuší, že jsou pryč z nebezpečí od smečky a neví co čekat dál. Šerif se usadí na židli a tobě ukáže na další v rohu. Dívá se na ně chladným pohledem. „Calvin Hammond, Stephen Williams a Jonathan Gross. Všichni narození tady v Pine. Generace, která má tohle město posunout mimo okovy starého světa. Jak vás sakra napadlo vytáhnout na křížovou výpravu do lesa?“ Začne šerif. „Protože tahle špína tu nemá co dělat!“ Vyštěkne ten s boulí na hlavě. Nepochybně jsi na chodbě doopravdy potkal jejich vůdce. Toho, co Liam označil jako Calivina Hammonda. Ostatní zaraženě mlčí. „Pokud má být Pine lepší musí být čisté!“ „A tuhle blbost ti vtloukl do hlavy kdo?“ Podívá se na něj Liam Zhnuseně. „Tam venku jsem byl ve válce víš. Ne té patetické, co mezi sebou mají kouzelníci, aby si poměřili pindíky ani rasistické, aby si dokázali něco víc. V té lidské. Kde se umírá jako špína v zákopu. Byl jsem tam s vlkodlakem. Lepší chlap než všichni kouzelníci i lidi co jsem potkal. Zkus se nejdřív s někým z nich seznámit, než se necháš zblbnout propagandou. Raději vybal, kdo ti to do hlavy natloukl, než ti to z ní vytluču.“
Chlapec zkříží ruce na hrudi a sleduje zarputile šerifa. Dává mu najevo že se výhružky násilím nebojí. Jenže Liam se usmívá. Vzápětí všem dojde že násilí nebylo to, čím vyhrožoval. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí starý černoch se slepeckou holí. Na sobě má tmavě modrý oblek. Šedé vlasy i vousy mu lemují obličej. Oči bílé jako mléko. Z jeho obličeje nelze nic vyčíst Za ním stojí Noah. „Díky. Jdi prosím sepsat výpovědi Smečky.“ Pošle svého zástupce pryč a počká až se za ním zavřou dveře. „Richarda nepochybně znáte chlapci. Doufám, že víte, že je lepší mluvit teď než čekat.“
Knihovník nic neříká jen se posadí na židli a složí ruce na hůl. Na slepce se pohybuje překvapivě jistě. „T-t-to nemůžete!“ Vykřikne ten, co střílel z okna. Johnatan. „Nejde, aby to dělal někomu, kdo mu to nedovolí.“ Liam se jen usmívá.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Ani jsem nedoufal, že tohle od čaroděje uslyším," řeknu ještě Liamovi, než definitivně projdeme dveřmi. Nechtěl by mě třeba adoptovat? Ne? No co, zkusil jsem to. Oddaně třepat ocáskem můžu i tak. "A vážně díky za to." Nevím přesně, jestli je vhodný mu začít vykládat, že lepší kamarády než vlkodlaky jsem nikdy neměl. Předsudky možná neuznává, a vůbec mi nepřipadá, že by je neuznával jenom jako intelektuální povinnost, ale stejně je to takové... Ale klidně jsem mohl, jak se ukazuje vzápětí. Chápu ho zcela. Jestli bych chtěl v zákopu někoho vedle sebe, tak vlkodlaka. Co za válku to asi mohlo být... Říkal, že ti tři nejsou děti, a rozumem to vím, ale stejně si mezi nimi připadám divně starší. Už jsem si v sobě ujasnil proč, a snažím se tomu v sobě moc nepropadat. Jsou odpovědní, ani by mě nenapadlo je omlouvat - kreténi by byli i venku, a tam by munici nasbírali ještě snadněji - ale... ba ne, ne starší. Spíš jako jiný živočišný druh. Poslouchám Liama a přemýšlím, jestli skutečně existuje něco, co se dá říct, aby změnili názor. Byli ochotní zabíjet - hůř než to - tohle musí být pořádně hluboko zažrané. Ale Richarda se skutečně bojí... no nedivím se. Trochu se předkloním na své židli, abych mu mohl Jonathanovi pohlédnout do očí, a promluvím velmi mírným, skoro zpytavým hlasem. Tobě opravdu nedošlo, co jste udělali... "Jste vrazi, Jonathane," řeknu. "Přišli jste tam připravení, s rozmyslem, zaútočili jste s velkou přesilou na tak slabou oběť, abyste nemohli neuspět. Zbabělí vrazi. Proč si myslíš, že zasloužíš nějaká práva?" Nadechnout. "Nemáš naději nic napravit. Nezůstala ti čest, kterou by sis mohl zachovat. Ale pořád máš ještě na výběr, jestli poneseš následky svých vlastních činů jako červ, nebo se k nim postavíš čelem." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kdo je za tím? Policejní stanice Jonathan na tebe hodí vražedný pohled. Stáhne rty a mlčí. „Ano, Dante má pravdu. Jste tu sami. Budu s vámi jednat jako se zločinci.“ Podívá se na Richarda. „Použili vlčí zhoubu na dívku v lese. Víš, jak by šlo jí pomoci?“ „Ano, Noah mi to říkal. Slyšel jsem, že jde ten jen potlačit lektvarem z krve toho kdo ty znaky vyrobil. Je to ale jen teorie.“ Odvětí knihovník a v jeho hlase je slyšet až akademický zájem. „Dobře, je mi jasné že sami jste na tohle nepřišli. Někdo vás musel navést. Kde jste získali tyhle nápady, kdo vás naučil, jak vlčí zhoubu vyrobit a kdo jí hlavně vytvořil.“ Trojice se po sobě nervózně podívá. Mlčí. Nejvíc zarputile se tváří Johnatan. Zbylí dva jsou vyděšení mnohem víc. „Pokud nikdo z vás nezačne mluvit budu muset Richarda požádat o pomoc. Nemám čas z vás cokoliv tahat jinak. Jsem plně ochotný se postavit odpovědnosti čelem. Raději než to děvče nechat zemřít.“ Pokračuje šerif a starý muž si vyndá z kapsy starý sešit. Vypadá úplně obyčejně ale chlapci se na něj dívají až s děsem. „Nic neřekneme.“ Řekne po chvilce Jonathan a ve tváři se mu zračí vzdor.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro V jednotě je síla, co, Jonathane? Možná mu ještě zbytky alkoholu v krvi dodávají vůli k nesmyslnému odporu. Možná ten někdo je strašidlo větší než Richard, a z té představy se půlky stahují málem i mně. Já bych si teda v hlavě fakt hrabat dobrovolně nenechal. Ani trochu mě teď nemrzí, že jsem se s Richardem nestačil seznámit už odpoledne - nechci se před ním kroutit jak sejra na grilu a trochu ho okouknout v situaci, kdy jde o úplně jiné věci, a trochu si na něj zvyknout, je rozhodně dobrý. Áno, Dante, jde o jiné věci. Takže - Není to, že bych se nesnažil. Dívám se pozorně z jednoho na druhého a přemýšlím, který z nich by mohl být nejslabší článek. Možná je Richard dobrá volba, spolehlivá a rychlá - nevím. Pro tuhle situaci nejspíš ano. Ale pro Pine celkově je určitě lepší, když to bude volba poslední. "Ale..." Narovnám se, jako bych z jejich tváří vyčetl něco nového. "Takže přeci jen mluvit ano." Pohlédnu na Liama. "Pane, jestli nechce před ostatními... je tu možnost je rozdělit a vyslechnout po jednom?" Vážení, zaručeně jsem viděl víc detektivek než vy, co nemají předplacený Netflix, a žádná finta mi není dost nízká. Navíc ti dva vyklepanější by nejspíš promluvili i tak - kdybychom je rozdělili. Vězňovo dilema v jejich případě nebude moc dilema, to se vsadím. Napadnout holku... meh. Představa lektvaru mi nalije novou krev do žil, i když v téhle souvislosti je to úsloví dost ošemetný. Nebýt tu Richard, klidně je Liamovi přidržím, ať to z nich vymlátí - ne že bych si myslel, že by mou pomoc potřeboval. Ale tohle by mohlo stačit. Vždyť jsou vyděšení už teď... |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Některé věci nejsou pro mě park u kliniky Michelle se netváří zrovna chápavě. Vlastně vůbec. Na své nadání bude asi patřičně hrdá a tak to odmítnutí ode mě může brát poněkud osobně. Ano, možná v něčem jsou naše talenty podobné, ale… ale je v tom jedno velké ALE. Ona může číst něčí osudy na požádání. Přes karty. Nestává se jí, že si sedí v pokoji a najednou BUM cizí minulost plná intimních tajemství se začne valit ze všech stran. A nebo si jde ulicí a další BUM, člověk jdoucí proti ní vypadá jako rozpadající se mrtvola. Ne, tohle opravdu není jako vidět hýbající se obrázky na kartách. Neví vůbec, jaké to je. Moc mě tedy její slova neobměkčí.
„Vážně? Prášky? Dobře, to zní použitelně.“ Zamyšleně mlasknu a zvednu se z lavičky. Mít klid zní fajn. Nepotřebuji… Nechci nic takového. Už tak mi stačí, že jsem v nějakém podivném městečku, co vypadá jako parodie na akvárium s křečky. Prvně se potřebuji trochu srovnat s tímhle, než začnu vidět zákazníky v kavárně jako zombie. „Hmm, Michelle… Když máš takové prášky, tak asi nejsem první, kdo je chce, že?“ Zeptám se jí, zatímco kráčíme ke klinice. Popravdě se tomu nedivím. Ani trochu. Můžu být vděčná tomu přede mnou, kdo je chtěl. Takhle se budu moct vrátit do kavárny za CC a nemuset se už bát, co na mě vybafne za cizí kostlivce ze skříně. Možná doslova. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Otázka přirozenosti klinika „Jsou vyloženě na naši dovednost. Nefungují na všechno. Vlastně jsem je vyvinula pro sebe.“ Dá se do vysvětlování cestou k poliklinice. „Občas tahle schopnost umí být… nepříjemná. Jsou to vlastně utlumováky. Jenom jsem si po nich nepřipadala sama sebou. Už jsem na to, co vidím a vnímám moc zvyklá. Je to součástí mé přirozenosti.“
Otevře ti dveře. Vstoupíte do bílé chodby, která je cítit po desinfekci. Na recepci sedí mladá žena, ale jinak je chodba prázdná. Vypadá to, že dnes tu moc nemocných není. Podívá se na vás, ale nijak tě v doprovodu šéfové kliniky nekomentuje.
„Uvidíš sama, jak ti budou sedět. Já jsem je přestala brát. Pokaždé když se kolem mě něco stalo a neměla jsem své dovednosti musela jsem se ptát, jestli bych tomu nebyla schopná nějak zabránit, kdybych viděla to, co normálně. Časem se nevědomost stala horší než vědět víc, než chci.“ Řekne smutně když minete recepci a otevírá dveře do své kanceláře. Dá se to lehce určit podle jmenovky vedle nich.
„Tak tady máš. Jedna ráno a druhá večer.“ Podá ti neoznačenou krabičku na léky. Je plná tablet. „Doufám, že ti pomohou a budeš se cítit lépe.“ Dodá nakonec.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Rozděl a panuj Policejní stanice „To vlastně není vůbec špatný nápad Dante.“ Usměje se na tebe Liam. V očích mu hoří plamínek, který nejsi schopný přesně určit. „Zavolám Noaha, ten si vezme Jonathana, my půjdeme se Stephenem. Richarde, budeš tak hodný a vyslechneš tady Calvina? Vypadá jako někdo, kdo bude složitější na rozlousknutí.“ Richard přikývne. Chlapec se na něj dívá se známkou strachu v očích. Ostatní dva naopak vypadají že se jim trošičku ulevilo. Je vidět že hlavní strach mají z knihovníka. Policejní sbor pro ně očividně takovou hrozbu nepředstavuje. Podle toho, co říkal Richard v jídelně se to dá chápat. Ten muž má v Pine doopravdy nepříjemnou pověst. Vlastně takový strašák. Někdo takový je snad v každém malém městě. Někdo, kdo žije stranou a kolují o něm historky od praktikování čarodějnictví až po vraždu manželky. Jenže tady je ten rozdíl v tom že tohle je město čarodějů.
„Tak vztyk chlapci nemám na vás celou noc.“ Pokyne jim Liam a oba se poslušně zvednou a jdou ke dveřím jako spráskaní psi. „Dante?“ Podívá se pak na tebe.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Aaaale safra, Liam mi hodí do plánu vidle tak rychle, že ho ani nestačím pořádně rozjet - ale to nevadí. Možná si to hoši v rozrušení ani neuvědomí, a stejně jsem pořád přesvědčený, že rozdělit je bude stačit. Jenom... střelím po Liamovi trochu rozpačitým pohledem. Půjdu, jistě, jak řekne, jenom... vážně nechávat Richarda samotného zrovna s Calvinem? Vždyť ten chlap je slepej! Calvin si prostě odkráčí středem, ani nemusí svého hlídače na cestu přetahovat židlí přes hlavu. A nebo možná ne, co já vím o jeho možnostech... magie, Dante, magie... "Už jdu..." Vstanu, ale pokročím k Richardovi. Nevím přesně proč - jestli mě pohání potřeba zdvořilého gesta, nebo chci těm klukům dokázat, že se nebojím někoho, před kým oni mají pěkný vítr. Nebo to chci dokázat sobě. "Pane Wilsone, já jsem Dante - ve městě nový, ještě jsme se nepotkali." Koukat do těchhle očí není vůbec příjemný. Ale vlastně nemusím, to jen... meh, se slepcema zkušenosti vážně nemám. "Rád vás poznávám, i když okolnosti jsou dost nešťastné." Že mu podávám ruku na seznámení vlastně neuvidí... "Smím vám potřást rukou?" dotknu se jemně špičkami prstů jeho ruky, aby věděl, že přesně o to se pokouším. Srdce mám až v krku. Nahnal jsem se do něčeho, co úplně nevím, jak dotáhnout. Jenže jestli Liam jenom spoléhá na respekt, jaký Richard má... jenže tihle hajzlové už prokázali, že nemají respekt vůbec před ničím, a jak jim začne docházet, v čem jsou namočení, mohli by být schopní všeho. "Nemám tu zůstat s vámi?" nadhodím, prokleju se za to v duchu - ve svým věku se zaručeně umí ozvat sám - ale snad to bude brát jen jako projev ochoty, ne že ho považuju za neschopného... jednou, jednou se naučím prostě držet zobák a jít, kam se mi ukáže. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Jedna ráno klinika Poslouchám Michelle a sem tam přikývnu. Takže nakonec také měla podobné zaječí úmysly jako já, ale rozmyslela si to. Hmm, uvidím, jak na tom budu já, ale prozatím jsem pevně rozhodnutá raději brát prášky, než se ptát, co je realita a co jen má vize. Vejdeme společně dovnitř a uvidím mladou ženu na recepci. Netuším, kdo to je, ale pozdravím ji. Je dobré vycházet za dobře s lidmi ve zdravotnictví. Člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit. Jednou ale určitě. „Hmm, chápu… asi? Trochu.“ Přitakám Michelle, ale tak úplně se nevidím, že bych šla v jejích šlépějích. Ona možná před tím měla nějaké zkušenosti s viděním budoucnosti, ale já ne. Nebýt mého kytarového tripu a dívky u jezera, tak jsem v tomto čistá jako lilie.
Vejdeme společně do její kanceláře a já poslušně počkám, až vytáhne balení prášků z jedné ze skříněk. Je to zvláštní. Připadám si jako u doktora vlastně u doktora skutečně jsem. Jen tady tyhle prášky rozhodně nejsou na kašel a nebo na rýmu. „Děkuji. Opravdu.“ Vezmu si vděčně krabičku a stisknu ji v dlani. „Já myslím, že ano. Určitě to zabere.“ Usměji se radostně s nadějí, že tu zase budu moci žít normální život. Normální tedy v uvozovkách, protože tohle město je vše jen ne normální. „Kdyby to mělo nějaké vedlejší efekty, tak se určitě ozvu a nebudu to brát, ale pro teď doufám, že to opravdu zabere. Ještě jednou díky, Michelle.“ Schovám lékovku do kapsy. „Přijď pak na kávu do Jitterbug. Máš tam u mě jeden speciál zdarma. Tedy vlastně všechny.“ Zasměji se stále poněkud nejistě. „Nebudu tě už zdržovat. Hezký den, Michelle.“ Usměji se na ženu přede mnou a nechám se vyprovodit ven.
Tak, co s vámi? Odcházím od kliniky a z kapsy vytáhnu krabičku s prášky. Je na čase to zkusit. Otevřu ji a klepnu si jeden do dlaně. Chvíli si ho zamyšleně prohlížím, než si ho hodím do pusy a polknu. „Tak a je to…“ Šeptnu. Klid… Klid? Možná. Jako kdybych ale měla někdy v životě klid. Je na čase se vrátit do práce. Kráčím po cestě zasypané podzimním listím. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Bez obav Policejní stanice „Richard bude stačit. Těší mě.“ Usměje se starý muž do prostoru a stiskne ti ruku potom co se ho dotkneš. „Není třeba tu zůstávat. Bude lepší, když půjdeš se šerifem. Neboj nejsem tak neschopný, jak vypadám. Moje práce pro Pine bude odvedena a jsem doopravdy raději když mám možnost při tom být sám. Bude to tak snazší pro všechny.“ Potom vstane a posadí se na židli naproti veliteli celé party. Udělá to elegantně a jeho pohyby jsou jisté. Hůl ani nepotřebuje. Calvin se na něj dívá se strachem v očích. „Zavři za sebou prosím. Šerif už na tebe určitě čeká. Tlačí nás čas.“ Položí do středu stolu svůj notýsek a usměje se. Tentokrát mnohem méně přátelsky a na toho co je proti němu. Ten vypadá že by doopravdy utéct chtěl. Netroufá si ale. Kam taky v Pine utíkat.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Nemyslím, že by vás tu kdokoli považoval za neschopného," řeknu a nezdržím se malého ušklíbnutí při pohledu na Calvinův výraz. "Hodně štěstí, pane." Podle toho, jak sebejistě se tváří, bych to měl popřát spíš nám. Vlastně si začínám říkat, že náš part je možná i docela navíc. Ze svého pachatele těžko vytáhneme tolik, co Richard z toho vyděšeného králíka. Spolehlivější metoda než ta jeho, alespoň jak jsem pochopil, snad ani neexistuje. Je to ovšem zajímavé dilema. Když mu sebere vzpomínky na ten čin, a možná i příčiny toho, proč ho provedl, bude Calvin stále viníkem? Vyjdu na chodbu a tiše za sebou zavřu dveře. A to si byl Richard tak jistý - tedy ten druhý Richard - že je tohle místo pro výchovu dětí ideální. Oba jsme měli sami sebe za realisty, ale ani moje verze realismu nebyla tak pochmurná, jako skutečnost sama... Co už s tím. Ty výslechy stejně musí proběhnout, Jonathan může vědět zase jiné věci, je třeba si udělat celkový obrázek, nejspíš zaprotokolovat, co je třeba, co já vím. Kariéra strážce pořádku mě nikdy nelákala. Možná trochu. Teoreticky. Je pěkné bojovat proti padouchům, ale trochu to tam kazí ty oběti; a pryč s ním, nechci na to myslet... světlo úplňku odrážející se v lesknoucí se krvi... na prázdno polknu a lehce pokývnu na Liama. Následuji vás, pane. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Tak jak to šlo? Cesta ke kavárně „Určitě, co bych byla za lékařku, kdybych nepřišla zkontrolovat svojí novou pacientku.“ Usměje se na tebe, ale tentokrát je to spíš profesionální úsměv. Vyjde s tebou a vyprovodí tě až před kliniku. „Hodně štěstí El.“ Dodá nakonec a zmizí zpátky v budově.
Cesta zpět se zdá delší než tam. V kapse ti chrastí krabička léků a podzimní den se překlápí k poledni. Lidi se courají po ulicích a vyráží do místních lokálů pro něco k snědku. Dokonce i v Jitterbug je několik hostů. Posedávají u stolečků a dopřávají si kávu a něco malého k snědku. Když vejdeš dovnitř zvonek nade dveřmi zazvoní a CC se na tebe usměje od pultu.
„Tak brzy jsem tě nečekala. Jak to šlo? Co jsi zjistila? Pomohla Michelle?“ Obrátí se na tebe hned jak dojdeš k ní a můžete mluvit tak aby vás hosti neslyšeli.
|
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Učitel Policejní stanice „V to vlastně tajně doufám.“ Podívá se knihovník při odpovědi na tvá poslední slova na chlapce a usmívá se. Nic jiného nedělá. Minimálně dokud nezůstanou o samotě.
Liam čeká na chodbě. Noah mezitím odvedl druhého z nich do místnosti na chodbě. Všimneš si členů smečky, kteří sedí v jídelně. Z jejich pohledů je jasné že i kdyby se kdokoliv pokusil utéct potká ho mnohem horší osud než tady na stanici. Liam mezitím odemkne druhou postranní místnost a posune chlapce dovnitř. Ten zapadne na židli a vyhýbá se vám pohledem.
Místonost rozhodně není výslechová. Působí spíš jako sklad starých složek a jiných kancelářských dokumentů. Na stropě je ale žárovka a někdo sem dal stůl a čtyři židle. Víc se sem už nevešlo. Na první dobrou by se dalo říct, že většina vybavení je vyřazená z nějaké školy. Kdyby ovšem v Pine škola byla.
„Dobře. Víš, co Richard umí. Víš, že to teď potká vašeho šéfa. Tebe ale nemusí. Stačí když budeš sdílnější. Zeptám se ještě jednou. Kdo vás na tyhle nápady přivedl a kdo vytvořil zhoubu.“ Jasné oči šerifa propalují Stephena pohledem a usadí se na volnou židli. Vypadá vyděšeně. Dívá se na dveře. Určitě má strach z knihovníka, stejně viděl pohledy Smečky. Vypadá na zhroucení. Zhluboka se nadechne a vrátí se očima k šerifovi.
„Všechno nám to řekl nás učitel. Ten nám při výkladu historie z vnějšího světa ukázal že jsou podřadnější rasy a lidé než kouzelníci.“ Říká tiše a neochotně. „Nevím kde ty nože Calvin zjískal. Prostě je přinesl. Říkal, že je to něco díky čemu jim můžeme ukázat jejich místo.“
„Učitel? Kdo vás učil Stephene?“ Podívá se na něj Liam, aby se ujistil. I když odpověď visí ve vzduchu. Ostatně jsi na jednoho před několika okamžiky sám myslel. „Richard Thompson.“ Odvětí chlapec tiše a zatne prsty do opěrek židle až mu zbělají klouby. „Učil nás Richard Thompson.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Škoda, že to Jonathan nedocení, ale tenhle prostor je svým způsobem úžasný. Líbí se mi, že i na místě, kde permoníci přizpůsobují okolí podle potřeby, nebo snad právě proto, že přizpůsobují místa očekáváním lidí... vznikne přesně tohle. Klasické odkladiště starých židlí a šanonů. Poslouchám tiše, pevně odhodlaný se do toho šerifovi neplést. Teď už je to snadné, Jonathane, buď to hodíš ty na ostatní, nebo to hodí oni na tebe - nejloajálnější prohrává. A on už zřejmě dobojoval... ale no tak... ale no tak, mně ten chlap byl sympatickej! Na realiťáka fakt ušel. Některý názory měl sice... hmm. Snažím si vzpomenout na přesné formulace a významy vět, ale mám už dneska dost a hodně jsem v těch chvílích s Richardem přemýšlel nad formulacemi vlastních myšlenek a jak je odrazit od těch Richardových a nuance už mi teď zpětně utíkají. Tenhle dojem ale zdatně nebudil. Rychle střelím pohledem na šerifa, co si o tomhle myslí on... Ale že nejsem znalec lidí, to o sobě přeci vím odjakživa. "Thompson vám to vykládal přímo takhle? Že jsou vlkodlaci podřadní a nehodní vlastního prostoru... Nebo jenom vyprávěl o tom, že ve vnějších světě takové boje probíhají a proč?" nevydržím se přeci neozvat, snad ještě v jakési naději, že je v tom Richard nevině. Kdyby to byl on, mohla by být v Pine naočkovaná nemalá část dětské populace, a to by byl teda sakra hnus. U nějaké party si ale dovedu představit, že se vyhecovali k odporu mezi sebou. A pořád jsou tu koneckonců ty nože. Eeeee... nože. "Kolik je těch nožů, Jonathane? A kolik je celkem vás? Dobře si tu odpověď rozmysli," nespouštím z něj pohled. "Bude zvláštní, jestli se mezi sebou neshodnete, a kdo bude nejdál od pravdy, nebude patřit k oblíbeným vyšetřovaným." Až dodatečně mě napadá, jestli to neznělo jako výhružka? Čert ho vem, ať si myslí co chce. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vybral nás Policejní stanice Liam se na tebe podívá se zdviženým obočím, když přebereš iniciativu. Nezdá se, ale že by mu to vadilo. Naopak máš pocit, že jsi zahlédl, jak mu koutek úst trochu poskočil směrem nahoru. Už s vážným výrazem se otočí zpět k vyslýchanému. „Mluv.“ Podpoří tě.
„On mluvil o všech těch vztazích a o tom, jak to funguje tam venku. To že žijeme v Pine na tom nic nemění. To že jsou tady jejich rasu nijak nepovznese ani neočistí.“ Odpoví celkem neurčitě. „Dal nám znalosti, co jsme potřebovali a naučil nás co bylo třeba.“ Řekne a v očích mu chvíli plane až fanatický zápal. Ten ale zase rychle vyprchá.
„Jsme to jen mi tři. Vybral nás, protože jsme ideální kandidáti. Viděl v nás potenciál. Dal nám tři nože. Víc jsme nepotřebovali. Když je Calvin přinesl tvrdil, že jsou darem od něj. Nevím, ale kde je získal jenom to, co nám řekl. Pokud někdo bude tvrdit něco jiného lže!“ Mísí se v něm odhodlanost a strach. Na jednu stranu má svou věc, za kterou se chce bít na stranu druhou je vyděšený mladík na policejní stanici. „Tři? Kde jsou další dva?“ Zatne pěsti Liam.
|
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth “El“ Collins pro Vše je OK Cesta ke kavárně Opouštím pozemky kliniky, kde jsem se před pár okamžiky rozloučila s Michelle. Něco mi říká, že jakákoliv familiárnost, nebo snad možná náklonnost vůči mé osobě je díky mému rozhodnutí ta tam, ale za klid mi to stojí. Holt nemůžu vyhovět každému.
Kráčím ulicí, která je stále spíše neznámá než známá. Každou chvíli si všímám nových věcí, nových tváří, prostě všeho. Je to jako být na dovolené v novém městě, jenže tentokrát se ta dovolená zjevně docela protáhne. Nakonec v dálce před sebou přeci jen zahlédnu známý nápis Jitterbug Coffee a rty se prohnou do lehkého úsměvu. Jsem zpátky a vše je vyřešeno.
Otevřu dveře do podniku, kde už vidím pár hostů i CC, která stojí za svým pultem. Zamávám na ni a usměji se. „Jojo, Michelle mi pomohla. Vypadá to, že to s mým.. ehm talentem nebude zas tak žhavé. Prostě jsem amatér. Takže je to pohoda. Nevypadá to, že bych musela něco víc řešit, pokud se to zase nějak nespustí. Uvidíme.“ Poupravím si lehce pravdu. „Tak co, s čímpak můžu pomoci a nebo si mám vzít na starost plac?“ Zeptám se viditelně v mnohem lepším rozpoložení a ujmu se hrdinně role, kterou mi CC přidělí.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "To je nepochybně do značné míry pravda," utrousím s jistou jízlivostí. "Těžko někoho pobyt tady povznese či očistí." Přihoďte dědičný hřích a máte další variantu na lidi takové, jací jsou. ACH JO. Ale možná to není tak zlé... jestli to náhodou Richard nedělal tak, že o dalších skupinkách jim nic neřekl, aby si připadali výjimeční, tak tři "vyvolení" jsou... nejsou taková hrůza, jaká by být mohla. Krátce pohlédnu na Liama. Jsem doopravdy zvědavý, co si o tomhle může myslet - tedy, hlavně ohledně Richarda. Jestli mu to připadá pravděpodobné. Vůbec nepochybuju, že se znají relativně dobře, oba jsou typy, co budou veřejně známí a možná v užším kontaktu. Jen stopa pobavení v jeho výrazu mě trochu vyvede z konceptu. Ale možná... nebo si to rozhodně hodlám namlouvat... jeho zástupci nasadili tak nízkou laťku, že je rád alespoň za to, když jsou otázky k věci - a ne že se baví na můj účet. Zadumaně se na Jonathana dívám a uvažuju, že potenciál tedy rozhodně mají. Ovlinitelní, a buď šíleně odvážní, nebo neuvěřitelně hloupí - a nebo propadající pocitu vlastní výlučnosti tak, že si připadají nezranitelní - ale zašli hodně hluboko na území vlkodlaků a zřejmě nečekali, že by se nedostali zpátky... Buď to byl impulzivní nápad po chlastu, nebo Richard není zrovna stratég. Jasně, je realiťák. A oni skutečné nebezpečí neznají. No, ano, kde jsou ty ostatní dva nože? "Řekl vám také, co přesně dokážou?" zeptám se tiše, i když mám ošklivý dojem, že je to přesně ta otázka, co by mohla Jonathannovi zlomit vaz. Která mu zlomí vaz. Vzpomínka na Esru je náhle neskutečně intenzivní. Ne nadarmo se Island ve staré řeči nazýval Nejvzdálenější opuštěný kout země, stále je hodně stranou. Já tak strašně nechci, aby se kluci zapletli s podobnými pitomci do skutečných válek... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vyšší dobro Policejní stanice „Jeden jsme ztratily v lese. Další je v naší skrýši.“ Odvětí chlapec prostě a zdá se, že se Liamovi alespoň trochu uleví. Pak vzápětí odpoví tobě. „Říkal, že nám pomůžou je očistit a umožní nám bránit čistotu naší společnosti.“ „To měl rozhodně pravdu.“ Zpraží ho šerif pohledem. „Vezmou jim schopnost přeměny, zabrání regeneraci, ale to je jejich podstata. Je to jako otrava každá buňka jejich těla se nakazí a otráví. Proměna je bolestivý a komplikovaný proces. Tohle jí ale spustí naruby. Roztrhá je to zevnitř. Spustí selhání orgánů, vnitřní krvácení a nakonec smrt.“ Nezdá se, že by to mladíkem otřáslo. „Kvůli většímu dobru společnosti je to třeba. Účel světí prostředky a z dlouhodobého hlediska jsou oběti přijatelné.“ Odvětí. Je jasné že má strach o sebe a co s ním bude. Nelituje, ale toho, co se v lese stalo. Slova říká téměř jako básničku. Nedá se říct, zda jsou z jeho hlavy, ale tón naznačuje že ne.
„Dobře.“ Liam se zvedne ze židle a upraví si oblečení. „Půjdeme srovnat výpovědi co dostali ostatní. Můžeš tu sedět a uvažovat cos vlastně udělal. Zabili jste minimálně jednoho člena téhle komunity. Takového, co žijí v míru podle sebe. Jediní, čím se projevili je to, že je jejich nadání jiné než to vaše. Podle mě vy jste to, co nám škodí. Buď si jistý, že pokud se všechno potvrdí tak vám všem garantuji cestu do Mlhy i s Richardem. To je ještě milosrdný soud za to, co jste dnes spáchali.“
Liam se chystá opustit výslechovou místnost a mladík ho sleduje s výrazem šoku v očích. Zdá se, že tenhle verdikt z nějakého důvodu nečekal. Snad si myslel že jejich jednání vnitřně všichni schválí a poplácají se po zádech.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Však jsi sám právě řekl," okomentuju šokovaný výraz toho pitomce, "kvůli většímu dobru a pro blaho společnosti jsou oběti třeba. Jen... jsi na té špatné straně, Jonathane. Jsi naprostá špína." To je peklo tohleto. Do dneška bych přísahal, že jsem proti trestu smrti hodně radikálně. Když se zvedám, abych vyšel za šerifem, dochází mi najednou jak se mi třesou nohy. Může vůbec tohle šerif ustát? Čtyři lidi je... strašně moc. Mají zázemí, rodiny, hodně lidí tomu ani neuvěří, hodně lidí hlavně nebude brát dlaky jako relevantní oběti, co si budeme namlouvat, a i kdyby brali, nemusí souhlasit s takovým trestem - a to je jen ta praktická část věci, která mě, po pravdě, zase tak moc netrápí. Asi by měla. Tohle ve skutečnosti velice malé místo... "To je neskutečný," řeknu, sotva se za námi zavřou dveře. "Vůbec mi nepřipadá možný, že to vykládal vážně. Víte, jak to myslím - vím, že jsou takoví lidí, ale uvěřit tomu - něco ve mně doufá, že si to všechno ve skutečnosti nemyslí, že jsou jen, co já vím, prokletí..." Omluvně se na něj podívám. Někomu, kdo byl ve válce a zbývá se zločinem, teď musím připadat asi ještě o řád větší naivka než ti tři, jen jiným směrem. Přece je nejde jenom tak poslat do Mlhy... když už, tak zabít - ne, i to se mi příčí - ale Mlha víc. Promnu si dlaněmi tvář. Mám ruce jak led. "Musíme říct někomu ze smečky, že je třeba projít stopy těch kluků, dokud jsou k rozeznání, a nůž najít dřív, než se o něj někdo pořeže omylem..." Jasně, to přece ví, omlouvám se, ale je to taková příjemně praktická věc bez velkých morálních dilemat, na kterou je radost se upnout. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Setkání na chodbě Policejní stanice Jonathan ti pohledem propaluje záda. Těžko říct, zda pochopil něco z toho cos řekl nebo ne. Spíš sám sebe vidí jako mučedníka. „Tohle vám neprojde, lidi to jen tak nenechají. Dozví se všechno. O tom, jak používáte knihovníka i vyhrožování mlhou. Všechno!“ Křikne za vámi. Liam ho ignoruje a zavře za vámi dveře. Ztěžka se o ně opře a oddechuje jako by se snažil uklidnit.
„Není třeba.“ Ozve se ode dveří Alfův hlas. Právě přišel v Kennethově doprovodu. Vypadá dost nesvůj. Mimo les pravděpodobně nebyl už hodně dlouho. „Našli jsme druhý nůž. Zabili jím Alexe. Nechali něco tak nebezpečného prostě ležet v lese v jeho těle.“ Podá šerifovi předmět zabalený v látce, kterou drží jako by se ho štítil. „Děkuji. Musíme se jich zbavit, než napáchají víc škody.“ „Ano. Jsme zvyklý že námi opovrhují jenže tohle je moc. Nechci válku Liame. Musíme jí zabránit.“ Pak se podívá na tebe. „Prokletí se s námi táhne s historií. Nejdřív si mysleli že lykantropie je nemoc. Tenhle názor se rozmohl za doby morů, když alchymisté hledali jakékoliv známky nemoci na čemkoliv. Snažili se vysvětlit naši přeměnu i to že se někdo může nakazit naším kousnutím. Stavěli nás do role bestií z pohádek. Pro většinu lidí jsme monstra z pohádek a špatných hororů. Když někdo vidí čaroděje řekne si, že je to skvělé něco takového umět. My jsme nemoc, na kterou se chodí s brokovnicí. Snažíme se, ale aby to alespoň v Pine bylo jiné. Lepší. Hlavně tím že se držíme stranou.“ „Vlastně se nám to daří. Dnešní incident je výjimka za hodně dlouhou dobu.“ Zkříží ruce na hrudi Kenneth. „Snažíme se vymýtit předsudky. Jenže žijeme ve městě, kdy všichni mají strach projevit svůj názor veřejně aby jim město nevzalo své dary.“ „Pracujeme s tím, co máme. Nemůžu uvěřit, že Richard tohle dělal. Nám všem za zády a indoktrinoval ty děti tak nebezpečnou ideologií.“ Povzdechne si Liam. „Richard? Richard Thompson?“ Podívá se na něj Kenneth překvapeně. „Minulý týden jsem s ním byl na obědě. U Ka-Ata-Killy. Doopravdy to byl on?“ „Minimálně můj podezřelý naznačuje to samé.“ Noah se vynoří ze dveří a zavře je za sebou. „Označují ho za učitele.“ „Měli bychom počkat na našeho Richarda. Ten zjistí nejvíc.“ Zamračí se Liam a podívá se na poslední zavřené dveře. „Už by to nemělo dlouho trvat.“ „Ty jsi na něj vypustil knihovníka?“ Zatváří se překvapeně Alfa. „Děkuji Liame. Myslím, že většina ostatních by takovou hranici nepřekročila… ne kvůli nám.“ Šerif jen pokývne hlavou a nijak nekomentuje ani neospravedlňuje své činy.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Díky za přednášku, Alfo, ty detaily jsou zajímavé, i když bych ji kdykoli jindy ocenil víc... "Vlastně..." odkašlu si. Připadám si teď opravdu velmi nepohodlně - být v opozici proti skupině lidí, které si docela považuju, je neuvěřitelně nepříjemná věc. Jenže zatímco kde kdo dlouze vykládal, štosovalo se mi v hlavě, jak hrozný by pro tuhle komunitu bylo poslat do Mlhy takových lidí. Za Richarda, jestli to byl opravdu on, bych se brát nechtěl, ale ti tři pitomci mi hodně leží v žaludku. Asi že si tak snadno dovedu představit sebe na jejich místě. Protože klidně bych se vsadil, že i ve mně jsou struny, na který správně udeřit, tak... ne, na jejich místě bych se neocitl. Ale určitě existuje sada pitomostí, do kterých bych se nahnat nechal. "Vlastně držet se stranou je spíš ke škodě. Jestli se má dosáhnout míru, je třeba žít společně, znát se... nedat prostor fantazii, ale vidět tam společný zájmy, funkční smíšená partnerství, tyhle věci. Omlouvám se," pokouším se nezmenšit do velikosti zrnka hrášku, "to je jen... sociologie," plácnu, aby to znělo, jako že existují nějaká tvrdá data statistik. Což existují. Až na to, že o nich vím naprosté houby. Jenže tímhle jsem si jistý - segregace je ve skutečnosti cesta do pekel. "Jen jsem uvažoval... Ono je to asi hrozně předčasný - což je, když jsme," ech, to 'jsme' jsem si možná měl odpustit, "úplně na začátku vyšetřování, a všechny síly by se měly vrhnout hlavně na možnost nějakýho léku pro Kibibi, jestli teda...?" kouknu na Alfu. Třeba se ukáže, že měli nože i docela obyčejné a noční můry nebudou mít žrádýlko v podobě pořezané, v bolestech umírající holky. "Ale chtěl jsem říct... že poslat je do Mlhy by si možná zasloužili, a Richarda teď nechávám stranou, tam je to něco jiného, ale..." Sebedůvěra je něco jako kalhoty, kterým někdo odčaruje pásek. Nějak záhadně klesá ke kolenům, ani člověk neví jak. "Jen pro budoucí úvahy," pokouším se vzchopit, "ale tohle je malý místo, oni jsou tři, žádní solitéři, ale místní součást rodin a všeho..." Ale sám by sis je na hrb nevzal, co, chytráku? "Lepší by bylo poslat je žít do lesa. Jestli by na ně někdo ze Smečky," kouknu na Alfu, "nebo třeba někdo jako je Adras, byl ochotný dohlédnout, přinutit je čistě tlakem okolností, novým životním stylem, spoluprací, pochopit život lykantropů a třeba je časem poznat - alespoň těch, kteří je snesou - a teď mluvím v řádu dlouhé řady let nebo klidně zbytku života... Tak to možná není tak spravedlivé, ale pro komunitu by to nebylo tak zdrcující. Oni by pak možná dokonce dostali rozum..." Bezradně rozhodím rukama. Vždyť já jsem na straně smečky taky díky osobní známosti a zkušenostem. Vykládat mi o nich jenom někdo, snažím se tvářit společensky a podvědomě čekám, kdy mi skočí po krku. "Třeba jsem úplně mimo, třeba je to tu nastavené oko za oko způsobem, že to všem přijde samozřejmé, ale nepožadovat životy by mohlo posunout pohled na vás," kouknu na Alfu víc provinile než jakkoli jinak, "víc než represe. I když to vůči vám... není skutečně fér." Nejsem si moc jistý, jestli jsem nesmotal moc věci dohromady. "Jen úvaha," zamumlám. A něco ve mně si vlastně nemyslí, že zase tak předčasná. Třeba jim nasadím brouka - a kdo ví, jestli se do vyšetřování ještě nějak přimotám a nebudu zbytek událostí sledovat jen z povzdálí. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nebezpečné ideologie Policejní stanice „Chápu kam tvé myšlenky směřují Dante ale Killa-Ata-Killa nás potřebuje stejně jako mi jí. Někdy ti to vysvětlím ale teď na to není čas ani místo.“ Odvětí Alfa na tvou myšlenku o socializaci. „Nemluvě o tom, že většina z nás jsou anarchisti, hipíci a další existence co mají z města, zákonů a civilizace kopřivku.“ Pokrčí rameny Kenneth. „Nápad je to ale dobrý a měli bychom ho víc probrat. Já tu většinu času žiju a místní mě berou.“
„Ano, všechno je to komplikované z víc stránek.“ Povzdechne si Liam. „Mlhou jsem ho jen strašil. Nechám ho podusit ve vlastní šťávě. Stejně tak to udělal Noah. Pokud bychom je všechny poslali do Mlhy máme na krku vzpouru bez ohledu na to, co Pine umí udělat na oplátku. Už tak můžu mít problém, že jsem na posledního z nich pustil Richarda. Jenže právě kvůli Kibibi jsem to udělat musel. Doufám, že dostaneme přesnější odpovědi. Veřejně prospěšné vzdělávání by ale šlo.“ Šerif hodí okem na zbylé členy Smečky, kteří sedí v jídelně a nenápadně vás pozorují. „Nerad to říkám ale zatím spíš u Adrase. Nemám ho rád, ale nemůžu ručit za jejich bezpečnost potom co provedli.“ Zmíní Alfa svůj pohled na věc.
Dvěře se otevřou a starý knihovník vyjde na chodbu. V ruce svírá svůj zápisník. Jeho stránky jsou hustě popsané drobným písmem. S jistotou sobě vlastní zamíří směrem k vám. „Co jsi zjistil?“ Uvítá ho bez otálení Liam. „Vypadá to, že náš realitní učitel má zálibu v rasismu a nabádání chlapců k přežitým ideologiím. Tolik vymývání mozků v přímém přenosu jsem neviděl od války. Můžeš se podívat sám.“ Podá šerifovi notýsek a ten jím začne listovat. „Podle všeho jim doopravdy ty dýky dal on. Byl s ním někde v lese, kde je Richard dokázal připravit. Tam jsou ale jeho vzpomínky podivně zastřené. Nevím proč a nedokázal jsem z něj dostat co se stalo. Občas se to stává u nějakých velkých traumat. Tady ale podezřívám spíš magický zásah. Někdo nechtěl, aby kluk věděl, kde ten nůž přesně vzniknul. Myslím, ale že hlavního viníka máme. Jen mi ho přiveď a já se postarám o zbytek. Buď tu dýku udělal přímo on nebo někdo kolem něj. Bude vědět. Třeba ještě dnes tu dívku zachráníme.“ „Pokud ne tak nevím kdy. Obávám se, že noční kletbu v Pine nepřežije.“ Zamračí se Alfa.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Kýv kýv kýv... jasně, nesmím to vidět tak vyhrocené. Mlčeti zlato, opět, milý Dante... ale mít jistotu je vlastně zatraceně fajn. A hodit do placu pár nápadů možná nakonec taky. ať dopadnou jakkoli. Jen je to nezvyk a najednou si připadám podivně nepohodlně. Nejsem zvyklý, že někoho zajímá můj názor - tedy někoho jiného než kamarády - a prostá otázka kam s rukama a jak nezačít všelijak přešlapovat jak prvňák před tabulí najednou nabírá na významu. Vořechu... S knihovníkovými slovy mi ramena poklesnou. Dobře, tak z potenciálního známého se vyklubal zločinec. Sakra Richarde, já se na ty debaty docela těšil! A Lucas u nich tak krásně trpěl. Už chápu, že asi byly tvůj koníček. "Ta kůže... maska z králíka," hlesnu a podívám se na Liama. Náhody neexistují a tohle je příliš malé místo, než aby se tu k životu probudilo víc frakcí naráz. I když... jestli to tu bublá pod povrchem dlouhodoběji, snadno mohlo dojít k větší explozi zájmu o cokoli, co je proti "režimu". "Jestli je důležité, kde ty nože vznikly..." Nevím, proč by mělo být. Hlavou se mi honí směs pohádkových a magických představ... snažím si vzpomenout, co všechno Adras o té kůži vykládal, ale jeho osoba dost spolehlivě převálcovala nějaké ty kulisy kolem. Nějaké pozůstatky rituálu... kdyby se zjistilo co to bylo za rituál... a třeba někdo umí číst historii místa stejně snadno jako Richard v lidských hlavách... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Chvilka filozofie Policejní stanice „To by mohlo být ono.“ Podívá se na tebe Liam s uznáním. „Nenapadlo mě si to spojit. Dnes ráno Adras našel v lese pozůstatky rituálu. U nich i masku Dětí lesa.“ Vysvětlí těm, co neví, o co jde. „Děti lesa? Jak ti v tom můžou mít prsty.“ Alfa se zamračí. „Richard byl jedním z těch kdo byl s námi na farmě. Myslíš, že by tak přeběhl?“ „Netuším. To doopravdy netuším.“ Liam se zamračí a přemýšlí. „Vyzvednu jí ve skladu. Noahu, jeď pro Richarda. Přivez ho sem. Spěchej. Tlačí nás čas.“ „Dobře, půjdeme zkusit uklidnit Stopaře a Adofa. Vypadají jako na trní a ani se jim nedivím.“ Dodá Alfa a vyrazí s Kennethem za dvojící v jídelní hale.
Tak zůstaneš sám s knihovníkem. Muž stojí klidně s ruka složenýma na holi. Jeho slepé oči se nehýbou ale stejně vyzařuje pocit, že ví o všem, co se kolem něj děje. „Muž, co dává do hlavy nebezpečné nápady. Mladí a ovlivnitelní kteří je uskutečňují a celé město které drží staré křivdy. Sice o nich nemluví ale taky je nepustí ze srdce.“ Řekne po chvilce. „Zajímalo by mě, kdo je podle tebe nejvíc vinen? Loutkař, vykonavatel nebo společnost? Možná snad samotní obyvatelé Ka-Ata-Killy kteří odmítají tuhle společnost. Jiné věci vždycky děsí. Možná není vhodná doba na chvilku filozofie ale rád bych znal názor někoho do koho se Old Pine ještě tak nezakouslo.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Dobře, chvíli si můžu připadat málem užitečný a ne jen náhodný kolemjdoucí, co se plete kam nemá - ale co dál? Najednou tu stojím dost bezprizorně, když si každý vyrazí za vlastní prací a nebo úkolem. Málem nabídnu Noahovi doprovod, asi by neměl jezdit sám, pak mi dojde, že mu těžko bude hned na potkání Richardovi vykládat, je je defacto zatčený, takže by moje přítomnost mohla být naopak nápadná - a jen přešlápnu a odolám potřebě zastrčit ruce do kapes a vypadat sám jako přistižený zločinec. Snad bych měl jít domů, ale opravdu doufám, že úplně pryč mě nepošlou. Hej, byl jsem užitečný! Zbláznil bych se tam teď sám mezi čtyřmi stěnami. Zdvihnu oči ke Knihovníkovi, ochotný debatovat prakticky o čemkoli, co mi umožní nemyslet na mrtvého v lese. A že mi kolem hlavy lítaly kulky. A na Kibibi... Asi nebudu zrovna kvalitní materiál na hrdinu, obávám se. "Nevím, jestli jsem ten pravý," řeknu. "Nevím moc o podobných věcech - právu, filosofii a tak. Však víte - vzdělání úplně jiným směrem, ale četl jsem pár článků a pustil si videa na youtube..." Pokrčím rameny. "A taky mi možná uchází některé zdejší skutečnosti. Ale první co mě napadne je, že viníci jsou ti, kteří stvořili Old Pine jako takové. Zavřít lidi do klece a čekat, že se z nich stanou andělé... Ale budiž, žebříček vin." Nejde to říct úplně vážně. "Na spodní příčku bych zařadil obyvatele Ka-Ata-Killy. Možná není nejchytřejší se takhle moc odtáhnout, pořád si myslím, že by udělali líp, kdyby se nechali víc poznat, ale oni mají plné právo žít tak, jak se jim zamlouvá, zvlášť když na to mají přímo stvořený prostor, nikomu neškodí, nepřekáží - chtít po nich cokoli víc mi připadá skoro trapný." Opřu se o stěnu a zpytavě se na něj zadívám. "Společnost... moc nevím, co tu dělat líp. Zdejší pravidla jste si neurčili, přijde mi, že prostě děláte co se dá. Trochu moc záleží na jednotlivých osobnostech, jak budou snesitelná, ale co už - zdejší zákon říká válce mezi čaroději a lykantropy NE a na tom záleží. Každý by se měl napřed zastavit a zamyslet, proč je to právě takhle a jaké by přineslo následky... Nevěřím moc na staré křivdy. Něco se dělo, vyřešilo se to, věci se možná nedějí ideálně, ale to nikdy a cesta nejmenší zla a dobrá vůle se počítají. Nejraději bych řekl, že hlavním viníkem je Richard, ale..." Zamračím se ve snaze přesně zformulovat myšlenky. "On by se za normálních okolností zločincem patrně nestal. Upustil by páru na práci, která ho bavila a ve které mohl vítězit. Což ho vůbec neomlouvá! Jenom je nešťastné, že to tady nezvládnul. Zatímco oni, s tímhle typem myšlení, by se nějaké ideologie chytili i venku, záleželo by na příležitosti. V mých očích je ale největším viníkem on. Věděl kam to povede, byl v roli učitele, líp než oni domýšlel následky. Nebo možná nedomýšlel, když to prasklo tak rychle," ušklíbnu se trochu. "To on otrávil vodu - jenže je nikdo nenutil pít. Je mi to... hrozně nepříjemný, nevěřím, že zrovna tomuhle bych podlehl, ale myslím, že jsou věci, na který bych skočit dokázal, a..." Zatřepu hlavou. "Trochu je mi jich líto, ale neomlouvá je nic. Nebojují o existenci..." Hlas mi znejistí. "Svým způsobem bojují. Vyrůstali v kleci s tragickým nedostatkem cílů a ideálů... ale jestli to bez toho nemůžu vydržet, tak skočím propána ze skály sám, nejdu vraždit! Neexistuje situace, ve které by nebylo na výběr zachovat se čestně. A oni měli daleko do nějakých omluvitelných okolností." Nadechnu se. Ten konec jsem si měl odpustit, byl trochu moc osobní. Navíc jsem to nechtěl vychrlit celé takhle naráz, ale co už! Podívám se po něm s pocitem jisté... jo, je mi trochu trapně. Chtěl bych mu předložit něco lepšího, chytřejšího, originálního - ale smůa, Richarde! Ono po světě zase tolik názorů neběhá. "Dává to smysl?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Hlas lidu Policejní stanice „Dává to naprostý smysl.“ Richard přikývne s úsměvem. „Častokrát je důležitější slyšet názor obyčejnějšího člověka. Akademici, filozofové a další sice mají vzdělání, ale netvoří většinový obraz společnosti. Sice možná dokáží lépe určit motivace i příčiny ale obyčejný názor vytáhne ze skříně vidle a pochodně. Ovlivní dění mnohem víc. Proto mě i zajímá víc. Kdyby se nezaujatí lidé postavili nebyla by tu žádná válka. Ta vznikla kvůli tomu, že se čarodějové vlkodlaků báli. Další věřili že suroviny z nich poslouží jejich rituálům a výzkumům. Samozřejmě na další straně tu byla přeměna a nekontrolovaná bestiální povaha. Ta dala dobré důvody rozpoutat lov. Přesto k ní nemuselo dojít, kdyby osvícení lidé tvořili většinu společnosti. Chytrý člověk dokáže ovlivnit slabého duchem, ale je to mnohem snazší pokud útočí na jeho pudové emoce…“
„Nesnažíš se zase někomu zamotat hlavu až nebude vědět která bije, že ne?“ Liam se vynoří ze skladu důkazů a v ruce svírá sáček s kůží kterou našel Adras ráno v lesích. „Podívej se na ní prosím blíž. Vím, že jsi říkal, že nevíš, k čemu by mohla sloužit, ale teď když tušíš, co by to mohlo být snad něco najdeš.“ „Dobrá.“ Richard přijme sáček a vytáhne kožku. Pomalu po ní přejíždí prsty a zkoumá obrazce na ní. „Ne, nemám tušení, může to být cokoliv. Jelikož to nepoznal ani někdo tvých dovedností nebudu víc nápomocný. Promiň Liame.“ „V pořádku. Myslel jsem si to.“ Vezme si důkazný materiál šerif zpět.
Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí Noah následovaný Richardem. Realitní agent a učitel se tváří bezstarostně a lehce pod parou. Očividně přišel na slušnou žádost. „Zrovna seděl u Cock & Bull.“ Vysvětlí zástupce. „Co je to tu za noční slezinu? Noah říkal že potřebujete mojí asistenci. Dokonce jste pozvali i obyvatelé lesa.“ Rozhlédne se po vás a ušklíbne se. „Potřebujete je ubytovat nebo jim dát historickou lekci. Ahoj Dante!“ Zamává ti nakonec a pak se opře o stěnu a zkříží ruce na hrudi.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Néé, Liame, nesnaží se mi pomotat hlavu. Jen mi tu vykládá, jak jsem pro něj vhodný prosťáček z lidu vhodný ku studiu postojů plebsu. Chm! Možná by mu měl někdo říct, a nejspíš bych to měl být já, jak moc houby jsem čaroděj, a že z kouzelnického společenství znám velké kulové, takže můj názor není moc reprezentativní. A že 'obyčejný člověk' zní jako urážka, když má jeden sebevědomí někde u kotníků, protože si bude muset najít místo mezi hromadou kouzelníků, i když... ale možná mi to moje pidi-kouzlo zachránilo život. To už něco znamená! Ne, stejně si připadám takhle malinký. "Ahoj," hlesnu při pohledu na Richarda a nejraději bych se propadl hodně hluboko. Docela se hodí, že je takový rozjařenější, není to moc příjemné, když jsem sám střízlivý jako nikdy v životě, a příhodně to dusí zbytky sympatií, za které si nepřipadám moc dobře. Tak mizerný odhad mám... ách jo. I ta slova o "historické lekci" bych za jiných okolností bral s nadsázkou a jako opis něčeho neškodného. Já bych policistu vážně dělat nemohl. "Jo, tvoje asistence se hodí," plácnu do vteřinky ticha, když ještě v prvním okamžiku uvažuju, jestli to celé nepodat tak, aby si připadal z obliga, a něco návodného k léku pro Kibibi nehodil od placu čistě aby se pochlubil svou sečtělostí. Jenže to by mi stejně neprošlo - prozradí to vzápětí ostatní, nejspíš bych neudržel lajnu ani já sám... "O historických lekcích zřejmě víš věci jako málokdo druhý." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Nevinný nebo herec? Policejní stanice „Calvin Hammond, Stephen William a Jonathan Gross. Znáš je Richarde?“ Obrátí se šerif na učitele. „Jasně, učím je. Chytří kluci. Nová generace Pine. Co se děje, nestalo se jim nic?“ Zatváří se překvapeně muž tiká očima z Liama na tebe. „Co se děje?“ „Dnes ti tři napadli smečku v Ka-Ata-Kille. Máme důvodné podezření, že jsi příčinou toho všeho.“ Šerif sleduje muže a jeho reakci. Richard na něj vytřeští oči a zalapá po dechu. „Já? To je přece naprostá hloupost. Nejsem žádný rasista. Dokonce mám mezi vlkodlaky kamarády!“ Zní překvapeně a hlas mu přeskakuje. I když pronáší nejklasičtější argument, co na světě existuje. „Tak mě nech se podívat.“ Ozve se druhý Richard, který se zatím do hovoru nezapojoval. „Ani náhodou! Nenechám si nic tahat z hlavy. Na to zapomeňte.“ Bodne prstem směrem ke knihovníkovi. „Nemám čas se hádat Richarde. Jde o čas. Chlapci zaútočili Vlčí Zhoubou. Podle toho, co víme jde připravit protijed jenže potřebujeme toho kdo dýky vyrobil. Hrajeme o život dívky ze Smečky. Nemám čas s tebou hrát hry nebo se dohadovat.“ Udělá Liam krok dopředu a z očí mu plane vztek. „Buď se podvolíš nebo tě k tomu donutím. Výpovědi tvých studentů se shodují. Buď jsi dýky vyrobil anebo víš, kdo to byl.“ „Blbost, totální a absolutní blbost! Učil jsem je historii, ale nikdy jsem je nenaváděl ke křížové výpravě do lesa. Netuším ani jak by se mohli dostat k něčemu, tak nebezpečnému. Sakra Liame známe se! Pomáhám vám s domy a všechno! Dante i tobě jsem pomohl! Copak vypadám na totálního magora?!“ Vypadá to, že nával informací z něj vyhnal alkoholové opojení. S rukama zdviženýma couvá dozadu dokud nevrazí do Noaha, který kontroluje chodbu za ním, kdyby ho napadla nějaká hloupost. „Moje hlava je moje. Moje vzpomínky taky. Nemůžete mi z ní věci jen tak brát!“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Liam opravdu nechodí kolem horké kaše. A Richard... nejsem schopný odhadnout, nakolik je upřímný. Snažím si představit scénář, ve kterém by byl nevinný, ale ti tři nejsou zrovna géniové a shodli se zřejmě dokonale. Důkaz Richardem starším taky vypadá bezrozporně... Jenže když je ve hře magie, možností je rázem mnohem víc, než by se nabízelo v běžném světě. Ale: jejich ovlivňování, nebo řekněme rovnou výchova, probíhalo dlouhodobě a soustavně. Nebyla to žádná jednorázová záležitost, kdy by se dalo uvažovat o dvojníkovi, nebo nějakém ovlivnění mysli. To samé Richard. Není moc pravděpodobné, že by ho někdo manipuloval kdo ví jak dlouho, bylo by to pracné, s nejistým výsledkem... ale lze to skutečně vyloučit...? Kdybych se tu já pohyboval s kdo ví jakými schopnostmi, taky to nikdo nezjistí. Vždyť se mě Lucas prostě zeptal a ani ho nenapadlo zpochybňovat, co říkám. "Máte pravdu, Richarde," promluvím, "presumpce neviny by měla být základem každého právního řádu. Jenže máme tu mrtvého, dívku ve smrtelném nebezpečí, proti vám dost nemožné množství důkazů a vůbec žádnou teorii, která by svědčila ve váš prospěch. Není správné vás vystavovat něčemu takovému, ale opodstatněné, a jestli jste opravdu nevinný, nezdržujte to. O to dřív se všichni ti lidé tady budou moct rozběhnout za skutečným pachatelem - a vy tak pomůžete k její záchraně." Na jeho místě bych snad taky dělal psí kusy, jak tohle nechci - meh, to musí být vážně běs. Ani si nechci představovat, jaké je to prožívat. Touha zanechat po sobě něco musí být v nějaké životní fázi hodně intenzivní, jestli tohle lidé absolvují i dobrovolně... i když je pravda, že jsou knížky, které bych si znovu poprvé přečetl zatraceně rád. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Přepis vzpomínek Policejní stanice Richard střílí očima na tebe, Liama i knihovníka. Zračí se mu v nich strach. „Pokud doopravdy nemáš co skrývat tohle je vcelku jednoduchý proces. Neublíží ti. Na rozdíl od Mlhy. Ta nadělá horší paseku, než cokoliv bych ti mohl udělat já.“ Přeruší ticho jeho jmenovec opírající se o hůl. „Mlha, jste se všichni pomátli?!“ Vykřikne a zarazí se, když vidí že se nikdo se netváří, že jde o předčasný aprílový vtip. Navíc se sem začínají upínat pohledy členů Smečky. Vaše debata neprobíhá zrovna v nejtišším duchu a rozzuřený vlkodlak je pořád horší vyhlídka než Mlha. Možná. „Dobře, dělej, co musíš. Nemám co skrývat.“
Richard přikývne a ukáže mu ať se posadí na lavici. Sednou si vedle sebe a on vytáhne z kapsy čistý blok s tužkou. Položí ho vedle sebe a prsty se dotkne Richardova čela. Nevypadá to, že se něco děje. Oba jen tiše sedí. Pak ale knihovník začne zapisovat. Drobné písmo zaplňuje stránku za stránkou. Jenže jeho ruka se občas zdvihne a jen jede nad papírem. Vznikají tak prázdná místa. Po chvíli zase navázaná textem. Trvá to pár minut. Pak knihovník prsty odlepí od čela a učitel překvapeně zamlká. Vypadá mimo.
„Nebyl jsem první, kdo se mu hrabal v hlavě.“ Podotkne. „Má tam prázdná místa. Netuším, kdy byly jeho vzpomínky odstraněné ani kdo to udělal. Mohl to být i on sám. Učil je. Je to v duchu rasista ale netuším nic víc.“ Jeho hlas zní překvapeně a podá Liamovi přepis který udělal. „Sakra, kdo se ti hrabal v hlavě Richarde. Co všechno jsi těm klukům napovídal?“ Řekne šerif zamyšleně a hledí na drobné řádky před sebou. „Sakra on se mi hrabal v hlavě.“ Vyskočí Richard z lavičky. „Ty kluky vůbec neznám. Nemám s nimi nic společného. Neviděl jsem je v životě!“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Jednoduchý proces... tady zrovna souhlasím s Richardem, a zcela chápu Richarda. Pořád mi to připadá hrozný a vůbec si nedokážu představit mechanismus takového... přebírání. Vždyť ty věci musí navazovat, jsou provázané... to si bude pamatovat, že seděl na obědě a nebude vědět s kým? Nebo se mu zbývající vzpomínky přeskupí tak, aby zakryly volná místa? Nebo zkrátka přijde o všechno, co souvisí s tématem, na který se Richard starší zaměří? Meh. A hlavně... to znamená, že už je teď nevinný? Nejde přece soudit člověka, který ani neví, za co to schytá... "Učil jsi je pár let," řeknu nešťastnému realiťákovi, který... má díry v hlavě. Takže přeci jen někomu stála za to širší konspirace, dlouhodobější plány, lov na dušičky... času tu mají koneckonců všichni dost. "Jenže pak provedli rasově motivovaný zločin s následkem smrti," ech, asi na mě ty seriály vážně zanechaly stopu, "a tebe označili za jeho původce. Proto to pan Wilson udělal - co udělal. Jen klid, ono se to vysvětlí..." Nejraději bych se přikradl k Liamovi a četl mu přes rameno, ale to by šlo dost těžko, tákže... no tak, šerife... co tam píšou? A nedá se třeba zjistit, s kým Richard kamarádil, ale na koho si nepamatuje...? No to těžko... to chtělo víc mravenčí práce, než na kolik zdejším zástupcům fandím. Tak mě napadá, že kdybych tu už dávno žil a Richard si mě zavedl do koutka, mohl jsem se klidně ráno v motelu probudit třeba podruhé. Potřetí. Podesáté... tak to je pekelný tohleto... asi mě ten chlap začíná dost děsit. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Den se chýlí ke konci Policejní stanice „Jo, vím že jsem mu dovolil, aby se na mě podíval. Jen jsem si nepamatoval přesně proč. Vůbec si nepamatuji že je znám, ale dává to smysl.“ Dívá se Richard zmateně kolem. „Tedy až na to že bych je k něčemu tokovému naváděl. To je totální blbost!“ Vyskočí potom na nohy a rozmáchne rukama. „Klid Richarde. Víme cos měl v hlavě. Někdo si ti hrál s pamětí. Sám nevíš, kdo to byl.“ Podívá se na něj Liam, který listuje notýskem. „Pak je to jasné, víte snad o někom jiném ve městě, kdo tohle umí?“ Richard se útočně otočí na knihovníka a píchne k němu prstem. „Ne.“ Řekne klidně Liam. „Což je divné.“ „Nemyslíš si snad...“ mračí se knihovník. „Nevím, co si mám sakra myslet.“ Štěkne Liam. „Noahu, sežeň mi složky musíme je projít. Richardy i ty kluky si tu zatím necháme. Potřebujeme najít nějaké stopy. Jenže brzy bude konec dne… tohle nestihneme. Budeme tu muset přespat a doufat že to ta holka zvládne. Vy ostatní jděte domů. Je zbytečné, aby vás to chytlo tady na stanici. Pokud tu není nějaký génius, co by měl lepší nápad.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Ty díry v paměti přeci vůbec nemusela způsobit stejná schopnost, jako je ta pana Wilsona," řeknu smířlivě. "Někdy se ke stejnýmu výsledku dá dojít hodně různými způsoby. Navíc jenom vymazat paměť by nestačilo. Ještě mu do hlavy museli nacpat, co bylo třeba..." Nerozhodně se zarazím. Já přece nevím, jestli náhodou Richard starší neumí i to. Střelím po něm pohledem a pak jen pokrčím rameny. Já nic, já muzikant. Jen nadhazuju nápady a asociace. S Liamovými úvahami ohledně zbytku noci sáhnu pro mobil, a - ech, žádný nemám. No nic. Nenápadně zašilhám na šerifovo zápěstí, starého psa novým kouskům nenaučíš, co, Liame... ani nemusím složitě vykrucovat krk - hodina duchů je na dosah... já snad začnu doufat, že mě někdo domů hodí a nebudu muset po svých. Vážně mám pro dnešek dost. Vlastně už nějakou chvíli mám dost, chtěl bych si jen lehnout a zavřít oči. Čekání na trpaslíky se odkládá. "Nevím, jestli by to šlo stihnout ještě dneska," řeknu, "a nejspíš to není dost geniální, za to se omlouvám, ale kdyby šlo všechno úplně ideálně, postoupit o kus dál bychom mohli." Nebo i neideálně a holt zítra, ale bylo by to aspoň něco. Možná. Promnu si čelo a ještě rychle zauvažuju, čím začít. O Richardovi mladším toho moc nevím, ale chodit vypomáhat do nemocnice mi připadá jako něco, co člověk nedělá jenom aby vypadal líp před ostatními, vždyť on by už tak měl profil jak víno. Pořád je mi zatěžko uvěřit, že je kdovíjaký všivák... jenže v té nemocnici mohl následky Mlhy někdo jen předstírat... Ne, mluvit chci o něčem jiném. Protože jestli je něco Richard opravdu moc, tak realitní agent. "Richarde..." otočím se k nešťastnému učiteli. "Přišel jsi mi jako typ, co má pečlivě vedený diář se schůzkami. Oprav mě, jestli se mýlím," zatvářím se omluvně. "Prostě..." Ten typ. "Možná by stálo za to do něj kouknout nějak víc zpětně. Zvlášť kdyby se z toho," ukážu na poznámky v Liamových rukou, "dalo určit i nějaké datum, na které vzpomínky schází." Což by chtělo asi podrobnější rozbor, ale kdo ví. Jestli na jedné straně bude řeč o vánocích a po mezeře o novém roce, máme zakotvení jedna báseň. "Třeba bys dokázal říct, koho z těch lidí, o kterých tam píšeš, neznáš. Nebo si jenom vůbec nevzpomínáš, že ta schůzka proběhla." Eeee... hodně velká blbost? Asi jo. Jsem vážně zralý do postele. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Rozkazy a příkazy Policejní stanice „To je vlastně dost dobrý nápad! Doopravdy si vedu záznamy o všech schůzkách!“ Usměje se Richard s nadějí v hlase. „Doufám, ale že všechno zůstane přísně soukromé.“ „Hmm, dobře, to by šlo. Dobrý nápad Dante. Ještě se ti doopravdy pokusím vlepit odznak.“ Zdá se, že se mu to taky zamlouvá. „Dobře, odvezu Richarda domů a tam si vyzvedne notes. Snad to stihneme zpátky. Noahu stejně jdi projít ty složky. Chci vědět kdo by toho byl schopný, kdyby to nikam nevedlo.“ Noah přikývne a jde pro požadované materiály. Na cestě ho mine Alfa a přijde k vám. Sleduje Richarda pohledem, ve kterém se zračí odpor a chuť mu zakroutit krkem. „Liame, jak to vypadá? Potřebuji se vrátit domů. Nevím, jak je na tom Kibibi. Potřebuju jí zkontrolovat. Nemůžu si dovolit tu strávit noc.“ „Jděte. Nemám zatím nic konkrétního, ale dělám, co můžu, kdyby něco okamžitě ti dám vědět. Zatím to ale vypadá že Richard to nebyl. Vezmi ostatní s sebou. Jsem rád že jste dali vědět a nestalo se nic… horšího.“ Odpoví mu šerif. Alfa chvíli přemýšlí, zda něco říct, ale pak polkne všechny poznámky. „Richarde, ty zůstaň zatím prosím v knihovně. Dělám to nerad, ale podezřívat tě alespoň trochu musím. Lidi by mě zlynčovali, kdybych tě pustil při tom, co se děje.“ Knihovník přikývne a vydá se halou ke schodům do druhého patra. Alfa jde vedle něj, aby řekl Stopařovi, Kennethovi a Adofovi že vyrazí zpátky. Všichni mají úkol až na jednoho mladého nováčka v Pine.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Na Liama se trochu rozpačitě zakřením - chvála potěší, teď aby z toho ještě něco bylo - a z čiré bezradnosti vrazím ruce do kapes. Odznak, to určitě. Být v jedné partě s Noahem a Lucasem, to je spíš za trest. I když Noah je pěknej chlap, to zase jo... a vlastně se mi zamlouvá čím dál víc. V první chvíli mu mám sto chutí nabídnout pomoc, obratem usoudím, že těžko půjde, aby mě přizval k tak důvěrným materiálům, když pro šerifa nepracuju, pak usoudím, že mu můžu dělat alespoň nějaký předvýběr, kde s citlivými informacemi do styku nepřijdu... Jestlipak existuje složka na mě? Už? Zatímco se Alfa otáčí k odchodu, ještě k němu skočím, abych mu mohl stisknout ruku. "Rád jsem vás všechny poznal," řeknu upřímně. "Škoda těch okolností. Držte se..." Nejvíc by dávalo smysl připojit se k Richardovi staršímu, ale... no, jaký ale? Aha, jistá nechuť být s ním sám klube se mi odkudsi z břicha, kde se žaludek dost všelijak stahuje. Nechtěl jsem se ho začít bát, ale co předvedl, bylo vážně děsivý. Možná by bylo lepší se za ním rovnou rozběhnout, ať se tihle strašáci nemají čas uhnízdit, ale třeba naopak napřed to trochu rozdýchat. Nevím, co si šerif namlouvá. Kdyby to byl on, nikdo nemá šanci ho drapnout - pokud by neprovedl nějakou fakt pitomost a kardinální chybu. Ále suďte mě kdo chcete... "Noahu," doženu toho, kdo vypadá naopak nejhodnější ze všech. "Můžu nějak pomoct?" Nebo aspoň zůstat v koutku a občas prohodit pár slov? Ospalý jsem strašně, ale domů se mi nechce. Někdo mi myslím povídal, co se stane, když jsem mimo domov ve vypínací době, ale honem si nemůžu vybavit, jestli mě to pošle domů a nebo ho motelu. To je asi fuk... a třeba se ještě vypravím kam mám, tedy směr vlastní postel, ale pořád nějaký čas zbývá. A třeba bych vážně k něčemu byl dobrý? Nechceš třeba uvařit čaj? Hej, změnil se mi dneska celý život a pokusili se mě zabít, dvakrát, nechci s tím být sám. Ale nahlas bych to nepřiznal ani za nic. Jestli mě odmítne, budu to brát jako znamení a poběžím za Richardem, tak. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Místnost bolesti a utrpení Policejní stanice „Nápodobně, Dante.“ Pokývá hlavou Alfa a usměje se. „Bez ohledu na okolnosti jsi ukázal že máš srdce na správném místě. Budeš v našem háji vítán, pokud se rozhodneš přijít. Třeba tě konečně pořádně provedeme. Dobrou noc.“ Dodá pozvání než i s ostatními zmizí.
Naoh se na tebe překvapeně podívá. Vyslechne tvou nabídku a rozhlédne se po chodbě, jestli není někdo poblíž. „Víš co, jo. Kašlat na to. Je to hromada papírů a nechci se tím probírat sám.“ Řekne a otevře klíčem dveře do místnosti s hromadou kartoték. „Díky za nabídku.“ „Nedávno jsme to stěhovali, a ještě to není úplně srovnané. Převádíme všechno do elektronické formy, ale trvá to. Zdejší počítače jsou… krámy.“ Téměř to vypadá že se chvilku zamyslel, jak to vyjádřit slušně. „Navíc hodně lidí tady elektronice moc nevěří. Papír je pro něj bližší a proti elektronizaci jsme už měli několik petic. Zdá se že tam nakonec ani nebudeme moci zavést všechny.
To, jak místnost vypadá podtrhuje jeho slova i beznaděj v hlase. Kartotéky jsou plné složek. Složky jsou naházené na několika stolech, nahromaděné v komíncích u stěn a prostě úplně všude. Musí jich tu být něco kolem nekonečna. „Přesně jak jsem říkal Liamovi. Pokud se do toho vrhneme, než to stihneme dokončit budeme jistojistě něco takového potřebovat. Kdepak Noahu, kdepak. Kdy naposledy jsme tohle dělali. Však jsme ty složky netahali už ani nepamatuji.“ Povzdechne si.
„Hele tohle jsou složky, kterou každý dostane, když sem přijde. Jeho číslo od jedničky do pětky, jméno a popis schopností a povahy. Jsou to důvěrné informace. Potřebujeme ale lidi s psychickým nadáním. Takové, kteří umí upravovat mysl. Takové mají modrý pruh. Pokud je složka překřížená černým znamená to, že je člověk už po smrti. Pak to logicky nepotřebujeme. Doufám, že najdeme něco v takovém rozsahu a nemusíme rozšiřovat pátrání. Jen to ne.“ Protáhne se unaveně. „Kávu?“ Ušklíbne se pak při pohledu na hory a hory papíru.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Takže noční permoníci na vaši touhu po digitalizaci, ale odpor veřejnosti, reagují tím, že vám sice dají počítače - ale šunky?" Pobaví mě ta představa nemálo, vlastně velmi - a docela i probere z té sílící touhy spát. "Tomu říkám kompromisní demokracie v praxi." No uf... "No uf," podělím se o ten lehce frustrující pocit i nahlas. "Tudy už stačilo projít lidí..." Tolik k tomu, proč se mě Lucas snažil tak vyzpovídávat. Nemyslím, že bych byl nějak výjimečně neochotný odpovídat, spíš se to sešlo s jeho neschopností se ptát, ale rázem si nejsem moc jistý, jestli si tu od toho něco zvlášť slibovat. Ale třeba jsou důslední a doplňují je i dostatečně... a koneckonců, jestli zástupci s nováčky tráví víc času, nejspíš každý se časem rozpovídá. "Kávu hodně rád! Ukaž mi směr..." ale možná toho bude moc na vysvětlování, "nebo teď už beru cokoli. S mlíkem lepší." Rozhlédnu se kolem sebe. "Je to vůbec podle nějakého klíče? Chronologicky, podle pohlaví, věku... data příchodu?" Nebude to nováček, spíš to nebude ženská, nebude to nikdo z vlkodlaků... ech, ve filmech vypadaly profily zločinců snadněji. "Tak já... z každé hromady vyberu ty s modrým pruhem a nechám ti je nahoře?" navrhnu. "Tak nebudu koukat kam nemám, půjdou vrátit kde byly... dává smysl?" Osud by sem měl přihrát nějakou postarší dámu s maniakálním smyslem pro pořádek a perfekcionismem v krvi. Sice se mi líbila představa být knihkupcem, v knihovně jsem se cítil vždycky dobře a tamní kartotéky nejde nemilovat, ale tvořit to v chaosu z nuly... leda by tu byly opravdu velmi dlouhé a kruté zimy. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Papírová věž Policejní stanice „Ani netušíš, jak je tohle přesný popis. To někdy musím říct Liamovi až bude vyhrožovat, že ty krámy vyhází z oken a raději si pořídí sešit.“ Zasměje se upřímně Noah. „Pro kafe dojdu, v pohodě. Když jsem ti představil naši počítačovou divizi věř, že nechceš poznat v jakém stavu je kávová. Občas se mi zdá že i ten krám je magický a funguje jen s příslušným rituálem. Takže s mlíkem.“
„Jak to říct.“ Podívá se bezradně na hromady. „V kartotékách to seřazené ještě tak nějak bude. Roky příchodu a pak abecedně podle jmen. To, co je mimo… je prostě mimo. Navíc je toho mimo většina. Možná si budeš o našem oddělení myslet špatné věci ale… no prostě když sem někdo přijde a něco potřebuje tak to dost často prostě někam položí. Protože je to ve fázi přesunu a prostě se to pak musí stejně uklidit, že jo. Prostě dávej stranou ty, co potřebujeme a ty další… dávej jinam stranou.“
Když Noah odejde a ty hledíš na hromady papírů je jasné, že tohle nebude lehký úkol. Naopak velice těžký úkol. Hlavně ale zdlouhavý úkol. Pak se ale vrátí a přinese dva hrnky s kouřícím nápojem. Jeho černý a tvůj bílý. Je to taková ta káva, která si nezaslouží jiná přízviska. Prostě průměr ve všech ohledech. Přesto ale nakopne.
Práce pokračuje, třídění probíhá a čas utíká. Najednou se přímo v radnici ozve zvon. Třikrát. „Sakra, to už je tolik. Podívá se Noah na hodinky. Označuje třicet minut do půlnoci. Chceš rychle hodit domů? Kde vlastně bydlíš? Stihneme to?“ Vypadá, že se cítí trochu provinile že jste se do toho tak zabrali. Odvedli jste ale pěkný kus práce. Složky jsou v komíncích na stole a do roztřídění posledních už moc nezbývá. Všiml jsi si, že záznamy se datují doopravdy dost dlouho zpátky. Na těch s černou stuhou jsou vyražená data ještě z doby před kolonizací. Na několika je to datum také. Jen chybí černá stuha.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Kdybych si o tom binci tady začal něco myslet, ještě by pak bylo na mně to tu uklidit. To tak! Jen soustrastně hledím a našetřím si pořádnou porci obdivu pro kohokoli, kdo se to toho někdy pustí." Takže přebírám hromady, občas tiše žasnu - sakra, a já někde cestou nabral dojem, že je Pine mnohem mladší! - a poctivě nekoukám kam nemám. Občas si říkám, jestli náhodou někdo nezapomněl aktualizovat složku černou stuhou, a trochu mi trne při představě, že třeba nezapomněl... a po pravdě, přeci jen neodolám nakouknout do jednoho staršího ostužkovaného, jak takové záznamy vlastně vypadají. Liam se neukáže a marně dumám, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Asi špatné. Ale možná to jenom nestačili, nebo nad tím pořád ještě sedí... "Děkuju... alespoň nějakou výhodu ta zdejší večerka má - můžu pít kafe kdykoli dle libosti." Docela ujde, Noah zřejmě provedl rituál jak náleží, a příjemně hřeje v žaludku. Takže dál... naštěstí se po mně nechce žádný intelektuální výkon, už jedu hodně na setrvačnost. Ale nechat ho s tím tady samotnýho... "Hmm? Aha." Protáhnu si záda a nepokouším se začít řešit špinavé hrnky. Postel a idálně sprchu před ní bych stihnul rád, ale co si budem, dá se spát i hůř. "Bydlím pár vchodů od Jitterbug kafé. Stíháš? Ať neusneš za volantem. Nezabije mě natáhnout se tady, tebe by mohlo." Jestli bydlíme hodně nešikovně od sebe, půl hodina by i v téhle díře nemusela stačit. "Ale jsme dobrý," musím nás pochválit. "Já snad začnu mít ambice s tou kartotékou vážně něco udělat. Když na člověka padne správná nálada..." A nebo v dobré společnosti, že, Dante... Noah je vážně v pohodě a jsem dost rád, že ten první rozpačitý dojem se tak hladce vyžehlil. Asi ho vážně štval Lucas - jenže koho by Lucas neštval. Možná si ještě stihnu dát na dveře lísteček "Nebudit!". |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Závod se spánkem Policejní stanice „Já ho spíš lituju, ale naštěstí hádám, že to bude Lucas. Sice mu to bude trvat o něco delší dobu, než komukoliv jinému ale udělá to. Svým způsobem bude rád, když se tady bude moci na pár dní zašít.“ Ušklíbne se Noah.
„To by se mělo stihnout. Já bydlím tady ve Staré čtvrti. Mám to kousek do práce. Dřív jsem bydlel u přístavu. Líbí se mi výhled na jezero a to všechno. Jenže se právě až moc často stávalo že mě od práce probralo až zvonění a byl jsem v háji. Než jsem dodělal práci, zamknul, a tak bylo pozdě. Hodím tě domů a pak dám zpátečku k sobě. Není problém.“ Vstane a protáhne se. Záda mu zakřupají. „Jo, máš pravdu, spát tady by mě asi fakt zabilo.“
„Neříkej to před Liamem. Ještě ti fakt narve odznak a první co bude že tě tady zavře. Neříkám, že by se nám nová posila nehodila, ale ta práce tě dostane. Nemáš pořádně klid a volno je jen mýtus. Nevěřil bys kolik věcí mají lidi z Pine potřebu řešit s kanceláří šerifa.“ Mezitím co mluví si vezme bundu a podívá se, jestli má u sebe klíče, telefon a odznak. „Za mě můžeme vyrazit. Jen za námi zamknu venkovní dveře a bude. Máš, ale pravdu odvedli jsme velký kus práce. Díky moc za pomoc. Sám bych tu tvrdnul bůh ví jak dlouho. Hlavně to snad pomůže i případu a té holce ze smečky. To je hlavní.“ Pokývá hlavou.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Ani jsem tak nemyslel spát tady," otevřu mu a podržím dveře, "jako usnout za volantem. Co by se stalo, naboural bys, nebo by tě permoníci zadrželi?" A chci to vědět...? Jo, chci. V téhle podobě jo. Co nechci vědět je, za kolik černých pásek kolem složek mohou podobná opomenutí. Na Lucase se moc netvářím, ale veškerý komentář se mi naštěstí podaří shrnout pod nic neříkající "Hmm." Nějak z něj tady vůbec nemám dobrý pocit. Nějak mi přijde jako ten typ, co se s gustem pustí do složek lidí, co mu "ublížili", a... vlastně nevím co. Vyloženě zneužitelné to snad není. Jen... bych vážně nerad, kdyby si měl zrovna Lucas moji složku prohlížet - což je vtipná ironie, když ji nejspíš bude sám zakládat. "Jsem rád, jestli jsem tu byl k něčemu platný," řeknu. "S tím odznakem..." Ech, Neměl bych být napřed aspoň plnoletý? Což samozřejmě jsem, připomenu si obratem. Stejně jim to tady bude jedno. Jen mám nejasný dojem, že by měl takové věci dělat někdo, kdo má s lidmi trochu víc zkušeností, jako třeba Lucas, že... no prostě si na to nepřipadám vhodný. "Třeba ta chvíle přijde, jestli si mě budete chtít nechat," pokrčím rameny. "Za pár let, nebo tak něco - teď bych si nepřipadal moc platný, vždyť bych odsud ani netrefil domů. Ale ve skutečnosti mě láká práce, kde je co na práci, jestli to dává smysl. Jen se chci napřed zkusit věnovat taky jiným záležitostem, poznat to tu... a tak." Vzpamatovat se, tak zní správné vysvětlení. Nejsem tu ani dvacet čtyři hodin a zatím chci víc pryč než budovat kariéru - i když ano, první den byl taková jízda, že nějaké chmury neměly šanci. Pracovat pro šerifa by dávalo větší smysl než nějaké patlání barev, ozve se kousavý hlásek, ale smůla, pořád ještě jsem schopný se přesvědčovat, že malování je taky práce. Jasně, Liam a Noah jsou v pohodě, Lucas se přežije, to není tak špatný poměr spolupracovníků - ale vlastně možná neznám všechny - a dost. Nemá smysl plánovat takové věci utahaný tak, že se cestou ze schodů raději přidržím zábradlí, a první den. Měl bych si napřed dobře rozmyslet, jestli mě to k nim netáhne proto, že bych měl dojem nějakého zázemí. "Tudy?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Všude dobře, doma nejlíp Policejní stanice „Naboural bych. Proto i ty upozornění od zvonu.“ Vysvětlí ti a zamyká dveře od stanice. Zadržení útočníci si očividně užijí noc za stoly v provizorních celá. Noah je předtím rychle zkontroloval a zamkl. Jejich protesty a otázky úspěšně ignoroval. „Jestli někomu nestačí tři zvonění zaslouží si minimálně od chodníku do čumáku. To je ještě lepší připomínka.“
„Dělám si z tebe srandu.“ Vysvětlí těsně před tím, než vyjedete zároveň s druhým zazvoněním. Dvacet minut zbývá ale je to víc než dost času. Ulice města už jsou prázdné. Naprostá většina oken temných. Lidi v Pine už nachystaní v postelích. „Jen jsem navázal na to, jak do tebe ryl Liam. Tvůj výraz byl k nezaplacení. Tvoje cesta je na tobě a naprosto v tvých rukou. Založ si knihkupectví, galerii nebo klidně hledej zatoulané děti. Odstěhuj se za Smečkou, žij jako poustevník s Adrasem nebo se nauč péct a dělej konkurenta pekárně. Nic tě nedrží. Kromě mlhy a spánku v nařízenou hodinu.“
Zastaví před tvým novým domovem. Každou chvíli se ozve předposlední zazvonění. Je vidět že Noah se netrápí, aby to nestihl. Jen nesmí zase tolik zahálet. „Dobrou noc Dante. Ještě jednou díky. Budu se těšit až se znova setkáme a uvidím kam ses tady vydal. Určitě to bude zajímavé sledovat.“ Usměje se zástupce z otevřeného okénka.
Pak už je to na tobě. Dostat se domů a do postele. Zaspat první den v Pine. Začít druhý, to už v podkrovním bytě, který se může proměnit v cokoliv co si Dante Wittgenstein představuje jako ideální domov.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Dobrou noc i tobě," odpovím už jenom s úsměvem, než mu mávnu na pozdrav a zabouchnu dveře od auta. Na srdci bych toho měl rozhodně víc, jenže čas... ale to loučení mi teda zahlodalo nepěkně. Asi to myslel dobře - vlastně určitě - těžko ho napadlo, jak si najednou připadám vyšoupnutý z celého vyšetřování. Což je samozřejmě v pořádku, jasně jsem řekl, že odznak nechci... prý pohled k nezaplacení, pche, určitě nejsem tak čitelný... ale byl jsem přece co platný. Víc hlav vždycky víc ví, z množství roste inspirace a tak dále, ále, trhněte si nohou... a jestli se mi do rána objeví na věšáku kostkovaný plášť a lovecká čapka, rituálně je spálím v krbu. Po schodech vyběhnu, triko si stahuju už v předsíni. Sprchu potřebuju opravdu hodně, ve vlasech snad mám ještě zbytky z lesa, i když ty se drbat nepokouším - nechci se ráno probudit stočený ve sprchovém koutě. Horká voda je jako balzám na všechno, co se stalo, a po tom lesním orienťáku jsem pokrytý zaschlým potem. Že po mně někdo střílel a jen o chvíli později vyrazil s nožem, mi teď připadá jako skvělé dobrodružství. Vždycky přesně jen do chvíle, než si vzpomenu na mrtvé... a umírající. Do háje s tím... Do postele padnu s několika minutovou rezervou, oči se mi zavírají, ale to už vydržím, skvělá příležitost zjistit, jak to přesně úderem druhé kolem vypadá, jaký je to pocit, cokoli - a v duchu dumám, jestli permoníci dělají malé postupné změny, nebo rovnou všechno naráz. Představu o tom, co bych si přál, bych měl. Ne neskromnou, k vlastní škodě, zřetelně cítím, jak mám sklony se držet zpátky a přijde mi to vtipný. Ani tu fantazii si člověk neumí pustit ze řetězu... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Kouzla Pine Byt v centru Ležíš v posteli a unaveně čekáš na to o čem jsi dnes tolikrát slyšel. Pak to přijde. Je to jako vlna lehkého mravenčení na kůži. Silné kouzlo, které projde městem jako vlna. Není násilné, jen jako pohlazení uspává. Nechce ubližovat jen přinášet klid. Ukolébavka koncentrovaná do magie. Když se tě dotkne cítíš jak v tobě, ale naopak probouzí nechtěné aspekty tvého daru, cítíš, jak se málem změníš naštěstí je to ale moc rychlé. Než se to stihne stát usínáš. Docela se propadáš do nejhlubšího spánku, jaký jsi zažil, a i tvou schopnost to uspí hned v samém zárodku. Pak je ráno. Za oknem se ozývá zpěv ptáků a Pine se probudilo do dalšího podzimního dne. Nikdo a nic tě nebudí. Probral jsi se sám za sebe a kdy jsi chtěl. Jenže všechno kolem tebe se změnilo. Jedna věc je o tom slyšet ale vidět to na vlastní oči je úplně něco jiného. Jakoby Pine doopravdy z tvého podvědomí a vědomí vytáhlo informace o tom, jak má tvůj byt vypadat a proměnilo ho podle toho. Co jsi ale vlastně chtěl? Ateliér, knihovnu, taneční parket s barem? Cokoliv si Dante zamane. Jak se rozhlížíš po svém novém bytu klid, ale netrvá dlouho. Zazvoní zvonek. Pohádky sice není konec ale návštěva je přede dveřmi.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Probuzení je... zvláštní. Jako by ještě doznívala vzpomínka na usínání, kdy se ve mně pohnula magie způsobem, který jsem vůbec nedokázal podchytit ani pochopit, ale čas prozkoumat to blíž jsem nedostal a teď rychle zjišťuju, že jsem bez šance si dostatečné detaily vybavit takhle dodatečně. Nejsem si úplně jistý, jestli z toho mám kdo ví jakou radost. Měnit všechno okolo, ok. Ale pracky pryč ode mě, jasný? Posadím se na posteli s jistou obavou... a jen zírám. Moje podvědomí je očividně mnohem chytřejší než já a zdaleka nemá takové zábrany se rozmáchnout. Nádech útulnosti staré Anglie, nádech elegance Islandu, tlumené, ale nijak ostýchavé barvy sladěné tak sympaticky, že by i statečný muž zaplakal - do toho ušáku pod oknem jsem se ochotný zamilovat i takhle na dálku a na první pohled, to budou skvělé zimní večery - tedy, až na to, že knihovna vypadá poněkud prázdná... tak to je pěkná podpásovka. Zatím abych si tam skládal alespoň suvenýry. Zavrtím prsty u nohou a vjem měkkého koberce mě příjemně překvapí. Tak to je něco... řekl bych do sebe něco mnohem víc strohého a méně... ehm... vážně ty věci tady nepůsobí lacině. Ani levně. Ateliér si navíc dokážu představit jako mnohem veřejnější místo a tak jsem upřímně rád, že se ložnice proměnila právě takhle - k více věcem, které chtějí soukromí. Pro jednoho až zbytečně široká postel mě pobaví, asi jsem v hloubi duše optimista. Ateliér! Dostal jsem ateliér? Vystřelím ke dveřím tak rychle, div se o ně nepřerazím. "Drahé Pine, ty víš, jak si člověka usmířit!" Tak tohle je... pecka. Přibyl masivní a věrohodně se tvářící trám, na který půjdou ze stropu pověsit větší obrazy... jo, to se mi vždycky líbilo. Dostatečně velký stůl... stojan... široká dřevěná prkna pod nohama jemně pruží a ranní světlo jako by celý ten prostor ještě zvětšovalo a projasňovalo příslibem nových začátků. Rozhodně, rozhodně se musím pustit do práce co nejdřív - pár náčrtků do kolíků na stěnu vedle stolu - tenhle kus zdi je vážně trapně prázdný - listy zelené popínavky se jemně chvějí ve vánku z pootevřeného okna a já se přistihnu, jak se trochu připitomněle usmívám. Celé je to tu... skvělé, ale zoufale, strašně tu chybí právě ty obrázky, které by měly být všude kolem. Dokonce ani ta pohovka neschází! A to jsem maloval portréty jenom z povinnosti. Ehm. Netřeba myslet na modelky - hodí se i mně a nebo návštěvám. Původně jsem si chtěl jít ráno zaběhat, připomenu si pracně. Svět venku mě právě dokonale přestal zajímat. Měl bych zjistit, jestli mi to přihrálo ty tenisky... Že v koupelně najdu všechno potřebné už mě ani nepřekvapí. S čím má problém Lucas by mě vážně zajímalo... nééé, neměl jsem na něj vůbec vzpomenout, chyba! Ale třeba to není on... Rychle se přelétnu pohledem, jestli jsem oblečený dostatečně společensky přijatelně, a je mi úplně jedno, že to vypadá jako pyžamo, protože vážení, my umělci máme nárok ponocovat... ale tvářit se, že nejsem doma, je přeci jen pod mojí důstojnost. Našteluju úsměv a dojdu otevřít. "Dobrý -" Měl jsem se podívat, kolik je hodin. "Ráno?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Jednočlenný uvítací výbor Byt v centru Dveře se otevřou do chodby před bytem. Tam na schodech stojí mladík. Může mu být tak tolik co tobě. Dlouhé černé vlasy mu spadají na ramena. Nos zdobí piercing a plné rty potměšilý úsměv. Na sobě má černou bundu, bílé tílko a potrhané džíny. V rukou drží malý pekáč obalený v utěrce. „Ahoj. Já jsem Zachary. Všichni mi tu říkají Zach. Podal bych ti klidně ruku ale… no asi by to stálo trochu střepů. Sice nosí štěstí, ale byla by to zatracená škoda.“ Ušklíbne se a zdvihne ruce s pekáčem, aby dokázal, co myslí. „Bydlíme tady kousek a slyšeli jsme, že ses nastěhoval. Nováček v Pine je vždycky událost. Byl jsem vyslán s přivítacím dárkem. Prý si s tebou budu nejvíc rozumět.“ Vysvětluje a dívá se ti nenápadně přes rameno. „Když tak na to koukám asi to nebyla tak úplně pitomost. Vysnil sis to tady docela pěkně.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Zachary se nejspíš dočká mnohem nadšenějšího úsměvu, než by čekal - to když mi dojde, že ne, tohle vážně není Lucas... v duchu se mu chudákovi omluvím, a ani v tom duchu to není úplně upřímné, a Zachovi ustoupím ze dveří a širokým gestem mu ukážu dál. Náladu mi to jeho náhlé zjevení a všechno co povídá zvedlo neuvěřitelně - a to už prve jsem byl dost happy. Možná to tu vážně nebude tak zlý... "A já jsem Dante - pojď dál, prosím. Před chvílí jsem vstával," dodám omluvně a mám krásnou příležitost litovat, že jsem se nestačil oblíct líp, "a sám se teprve rozhlížím. Co neseš dobrého? Nesnídal jsem a přiznávám bez mučení, že mám hlad jako vlčák. Snad nám k tomu budu moct uvařit alespoň čaj," kouknu s podezřením ke kuchyňskému koutu. Tak co, permoníci. Zvládáte základní zásobování, nebo si natočíme leda vodu do sklenice? "Ale zní to jako neuvěřitelná drbárna, jestli se už stačilo provést takové výběrové řízení," uchechtnu se. Je zvláštní vidět vlastní byt - ne, to se neomrzí - cizíma očima. Zvláštně intimní, vždyť je to výsledek přímé projekce mého já tak hlubokého, že sám jen žasnu. "Kdo ho má na svědomí - a proč vlastně? Alespoň hádám, že tím nemysleli neochotu navštěvovat holiče." Má vlasy delší než já, vtipný. Zkusmo nakouknu do skříňky, kde bych - zařizovat to tu já - skladoval kafe a čaj a tyhle věci. "Snad taky nemaluješ...?" sjedu mu pohledem na ruce. Po soustavnější práci se už nikdo nedokáže umýt pořádně, je to snad horší než být kominíkem. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Fronty teprve budou Byt v centru „V pohodě. Říkal jsem máti, že je brzy abych se sem táhnul, ale trvala na tom, že ti to mám donýst dokud je to teplý.“ Vstoupí na pozvání dovnitř a rozhlíží se kolem. „Lasagne. Není to typická americký uvítací pokrm, ale doma se nudí a experimentují alespoň v kuchyni.“
Položí pekáč na tác, který leží u tvé zbrusu nové kuchyně. Kromě toho je tam i konvice a vybavení co bys mohl potřebovat na výbavu svých oblíbených věcí, pokud není větší než lednice. Naštěstí i zásoby potravin vypadají že jsou v pořádku.
„Jo čaj si klidně dám.“ Opře se zády o stěnu a sleduje tě. „Netušíš, jaká je to tu drbárna. Občas mám pocit, že znudění lidi, co tu žijí vědí o všem, co se šustne tak s minutovým předstihem. Nech lidi zavřené dost dlouho ve zlatá kleci a začne jim šplouchat na maják. Pak se vrhnou na cokoliv nového jako smečka lvů. Vlastně se dost divím že jsem nemusel vystát frontu a nenašel tě zavaleného pod hromadou něčeho na zub na uvítanou.“
„Naši si prostě mysleli že co jsme slyšeli máme podobný věk a vypadáme podobně tak si určitě budeme skvěle rozumět, to je celý. Já na malování sice nejsem ale docela si rozumím se sprejem. Nikdo z toho není moc nadšený a není tu moc míst kde si to zkoušet, ale vždycky mě to fascinovalo. Městu tu nevadí. Dokonce mě zásobuje vším, co k tomu potřebuju.“ Zaloví v kapse a vytáhne malou cigaretu. Je ručně balená a o jejím obsahu není nejmenších pochyb. „Tohle zase tolik nepotřebuju ale stejně to dostanu. Dáš si?“ Podívá se na tebe zkoumavým pohledem. Podle všeho se tě pořád snaží zařadit.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Postavím vodu na čaj, najdu hrnky... všechno trochu nejistě, protože teprve tuším kde co mám, lehce tápu, nemám tuhle kuchyni v oku, natož v paži, zdaleka ještě nevěřím, že je moje - ale zároveň mi to dává vítanou příležitost se pohybovat, mít co na práci, něco držet v ruce... seznamování je těžký. Skvělý, je úleva, že se to svým způsobem hýbe samo, v tomhle jsou amíci prostě úžasní, ale stejně v sobě musím pracně uhlazovat určitou nejistotu a nesmělost, která mě stejnou měrou popouzí jako rezignovaně baví. Je půl desátý, zjistím s malým překvapením. Dospával jsem včerejšek hodně důkladně. Lasaně budou poctivý snídaňo-oběd. "Potom doufám, že si dáš se mnou," vytáhnu dva talířky. "Jestli hrozí, že něco přibyde, ať se taky průběžně odjídá. Takže ty jsi zdejší... jako rodilý zdejší..." otevřu zásuvku a při pohledu na nože se v první chvíli zarazím. Odlesk světla, tvar čepele... ale možná jen dojem, připomenou mi včerejšek, od kterého jsem se tak pečlivě snažil distancovat, s razancí rozjetého vlaku. Jasně, že je zdejší. Ty tři kluky ze včerejška musí sakra dobře znát. Možná s nimi chodil do školy - a možná jen omylem tam včera nebyl s nimi. Do háje... do háje, do háje. "Nalož," podám mu nůž a otočím se ke krabičkám s čajem. Jen klid... Prý že vypadáme podobně, pche. JÁ bych si koženou bundu nevzal ani za nic, a piercing leda za zlatý tele. Přivoním opatrně k jedné z krabiček a pro sebe se pousměju. Permoníci mají vkus. Oh wait - já mám vkus. "Spreje?" Docela mě to překvapí. A přijde mi vtipný, že komu je dáno, ten se k tomu dostane i tady. "Můžu někdy s tebou? To bych si vyzkoušel hodně rád. Ne, díky... na mě je brzy," odmítnu cigaretu úplně automaticky. Pár let s bolehlavem jednoho vycvičí nedělat blbosti. Teď už bych vlastně mohl... a najednou nevím, z čeho jsem na sebe naštvaný víc - že jsem předstíral zájem, abych se v jeho očích zbytečně neshodil, nebo že jsem nepřijal. Ale nechci, aby mi to tu smrdělo trávou, děkuju mockrát. Všechna ta novota se ještě neočuchala. "Vlastně na to moc nejsem," dodám v naději, že mu do dojde a nezapálí si sám. "Permoníci jsou koukám benevolentní," nejde se neusmát, připadám si trochu neschopný najít vhodný způsob, jak vycouvat z tohoto drobného trapasu. "Tak schválně co řekneš tomuhle... snad tě to nepoloží." Nasypu do sítka poctivou porci čaje, co s nezkušeným zacloumá možná spolehlivěji než to jeho cigárko. Nééé to není soutěž. Jen... ale nezačnu si připadat jako na základce při nějaký hecovačce, že ne. "Máte s městem nějakou dohodu?" nadhodím a slovo dohodu vyslovím se slyšitelnými uvozovkami. "Míň povedený kousky umeje, ať máš kam tvořit příště, u oblíbených vysvětlíš nebesům, že ti je mají nechat?" Za stolem bylo pár pláten různých velikostí, snad už šepsovaných, ať nemám prostoje... nedivil bych se už ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Město kde se nic neschová Byt v centru „Jasně, co bych to byl za návštěvu, kdybych odmítl.“ Pokývne směrem k talířkům a vezme od tebe nůž a začne nandávat. „Jo, narodil jsem se tady. Nikdy nepoznal nic jiného než Pine. Něco jsem slyšel a musím říct, že mi to zní téměř až neuvěřitelně.“ Naloží dvě porce ještě kouřícího pokrmu na talíře.
„Jasně, pokud to je něco, co tě zajímá moc rád tě vytáhnu někam kde to je a podělím se o zásoby.“ Usměje se a schová zase jointa odkud ho vytáhl. „V pohodě já to beru. Není to pro každýho. Zase to ale uklidní a prolomí ledy. I když mám pocit, že to není vůbec potřeba.“
„Dohoda je vlastně taková že se může tvořit v prázdných bytech. Ty se uklidí sami.“ Na permoníky se zasměje. „Očividně jim to nevadí uklízet. Město pořád dává, a tak se dá blbnout. Jen mě občas mrzí že nic z toho nezůstane. Představitelé města ale nejsou moc progresivní, co se veřejného umění na barácích týče. Naštěstí je náš učitel zároveň realiťák a ví kam se dá chodit.“ Dopoví a upije čaje. „Boží!“
„Dokonce si štěbetají ptáci, že jsi včera byl v lese. Ty víš kterém. Něco se tam stalo. Dokonce tam byl šerif. Mají pravdu? Jsi snad delikvent nebo něco jako lidi z lesa?“ Podívá se na tebe zkoumavým pohledem přes okraj hrnku.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Jo jestli není potřeba nic na uklidnění... toť otázka. "Tos mě měl vidět včera, když se Lucas vytasil s tím, kde jsem se objevil," utrousím lehce ironicky. "Ne že bych vyváděl nebo tak - to nechám s dovolením jiným - ale není to zrovna snadný skousnout. Pořád napůl čekám, kdy mě to dožene a praští mezi uši, že opravdu smůla, je to napořád. Tohle je samozřejmě úžasný," mávnu rukou k ateliéru, "tohle taky," mávnu pytlíkem s čajem, než ho vrátím do skříňky, "ale jak dlouho takový pozlátko vydrží... abych ještě nehrabal prstíkem." I když to možná bylo trochu moc výstižný, než aby bylo vhodný říkat to nahlas... čert to vem. Zach je možná víc typ putyka-tráva-spreje, zatímco já se motám kousek vedle v sypaných čajích-olejových barvách, ale něco mi říká, že máme dobrý důvod být velkorysí oba... i když bychom se třebas za jiných okolností tak snadno nesešli. Kam já se pokoušel nenápadně dokroužit, tam Zach hodil vlastní návnadu. "Hmm, to je pech... pomíjivost má sice svůj hluboce filosofický náboj... alééé... slyšel jsi někdy o airbrushi?" sednu si na barovou stoličku a přitáhnu k sobě talířek - "Díky," s lasaněmi. "Třeba by tě to zaujalo - efekty jsou tam úžasný - jestli neslyšel, můžu zkusit objednat," protočím panenky vzhůru, hej, vesmíre, slyšíš? Jednu sadu barev a pistolí prosím! "A předvést - na kurzu jsme zkoušeli různý techniky, to do kupy dám. Ale jo, Richarda jsem samozřejmě potkal - to on mi našel tohle místo. Říkal jsem si, že jsi asi byl jedním z jeho studentů. Pár už jsem jich potkat stačil." Strčím do pusy příjemně teplé sousto a ani trochu mě netrápí, že místo lupínků se ke snídani cpu něčím, co by mělo spíš být oběd. Asi. V noci to byla fuška a ve skutečnosti určitou únavu v sobě cítím pořád. Asi spíš z přemíry zážitků... tohle je na pytel, stejně bych se potřeboval podívat za šerifem. "Jo, v lese jsem včera byl... je to vážně zvláštní spolek. Bojíš se, že tě pokoušu?" nadhodím s úsměvem plným nadsázky, ale vlastně nevím, jak se u někoho dá zasondovat, jestli je... ech, rasista. V tomhle případě dokonce naprosto a doslova. "Jestli tě to uklidní, stát se delikventem bych stejně neměl kdy," dodám. "Připletl jsem se k tomu všemu jen náhodou... Hmm... ty jo, tady se vážně nic neutají. Byls tam někdy? V ty-víš-kde lese?" |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vlastně jsou taková městská legenda Byt v centru „Nesmíš být větší rebel, než by se Pine líbilo.“ Zašklebí se Zach. „Je třeba chodit po hraně ale nespadnout. Fakt netuším, jaký to musí být pocit. Se tady probudit. Jak neznám nic jiného. Je to něco jako lekce z historie. Dokážeš si představit, jak lidi žili třeba ve středověku, ale není to ani kousek k tomu jako bys to sám zažil.“¨
„To zní fakt dobře, pokud město nadělí moc rád se nechám poučit. Fakt? Koho jsi potkal? Mladí s Pine se kupodivu znají. Slyšel jsem nějaké zkazky o tom, že dokonce jich včera pár šerif sbalil, o tom mluvíš? Ty jsi byl u toho?“ Oči se mu rozšíří zájmem a hlas trochu přeskočí nedočkavostí. Tvá další slova ho jen těžko odtrhnou od té myšlenky, stejně ale odpoví.
„Nebojím se. Zdá se mi to svým způsobem zajímavé. Alternativní život i na téhle malé ploše. Najít si co tě láká a jít za tím. Byl jsem tam asi jednou. Tajně. Rodina nechce, aby tam někdo moc chodil. Většina lidí z Pine se drží stranou. Hlavní kontakt máme, když přijdou do města. Jinak nic moc. Je to takové místo, o kterém se jen povídají zkazky. Prý i venku takové města mají. Podivný dům na konci ulice, postarší chlápek, co moc nevychází, s nikým nemluví a jen čučí z okna. Tak tady je něco takového jejich lesní spolek.“ Vysvětlí Zach pohled měšťáků na Ka-Ata-Killu.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Ty jo Zachu... prošlo jim vyrábění pistole, prokletých nožů... ty jsi takový provazochodec na hraně zákona asi jako já. Rebel teoretik, co sklapne podpatky, když máti ve tvém a nebo strejda v mém a nebo kdokoli s dostatečně sugestivním výrazem v oku zavelí. I když... abych se ještě nedivil. Za uši si zapíšu, že musím před usnutím usilovně myslet na to, že chci věci na airbrush, fakt by mě zajímalo, jak tohle funguje, jestli to vážně funguje na usilovné chtění, nebo je v téhle chvíli už objednávka zaznamenána, nebo smolík...? Uvidím zítra - nekonečně vzdálená doba. Zatím prožívám každou hodinu jako velké drama a všechno hodně silně, ale ono se to srovná... a vůbec, já bych se měl především podívat, jestli tu ty věci už někde nemám. Moje představa ideálního ateliáru zahrnuje i hodně možností. "Kupodivu," zakřením se pobaveně. Jsou věci, co se rozkřiknou tak rychle, že je nemá cenu tajit. "Calvin Hammond, Stephen William a Jonathan Gross. Znáš je? Kámoši...?" Nevím, nakolik se moje usilovná snaha o neutrální hlas setká s úspěchem... páni, právě mi dochází, že Zach je taky čaroděj. A ti tři taky! Kromě praštěnky Sophie jsem čaroděje svého věku vlastně nepotkal... tak to je skutečně zvláštní pocit. Jsou zatčení, jejich vina je nepochybná, nemá smysl tajit jména... Upiju příjemně hořký čaj a po patře se mi rozlije ta jedinečná chuť jako z čajovny, kde jsem... uf. Na chvíli mě to slušně uzemní. Zalije mě pocit ztráty tak obrovské, že na chvíli opravdu nejsem schopný slov. No potěš... tohle bude slušná houpačka. Odkašlu si. Polknu ten knedlík v krku, co by mě s trochou snahy svedl snad i rozbrečet, a znovu zabořím vidličku do lasaní. Jsou fajn. Všechno je tu fajn. A jestli teď Zach pronese něco o třech pitomcích, bude to nejvíc fajn. "To místo stojí za víc než jednu návštěvu," přinutím se říct. "Ale co já vím, možná o to ten tamní spolek ani nestojí... přišlo mi že jo... Já si teda myslím, že poznat se víc by prospělo oběma stranám... nedivím se ti, taky bych neodolal." Sklapnu, když slyším, jak nesouvisle blekotám, a trochu si nad sebou povzdechnu. A na just se ještě napiju toho zatraceného čaje. Nevzdám se ho, je skvělý. Postaví na nohy a chuť, co po něm zůstává, je zvláštní a podmanivá. "Musím si trochu srovnat v hlavě, co ti můžu povědět a co už je... soukromí pro jiný lidi, abych tak řekl. Jo, ti tři jsou zatčení... a jo, byl jsem u toho tak blízko, že mi hvízdaly kulky kolem uší." Kráce na něj pohlédnu. Dostane svou verzi včerejška. Ale napřed chci vědět, jak moc mu při jejich jménech zazáří pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Pine kde zná každý každého Byt v centru „Ptát se, jestli v Pine někoho znáš je jako jestli je v jezeře voda.“ Usměje se, ale tentokrát to jde trochu ztuha.
„Popisuješ to pěkně, o tom žádná.“ Přemítá o tom, co říkáš, ale jídla se téměř nedotkl. „Poznat je by bylo asi fajn. Sousedské vztahy je třeba utužovat.“
„Zatčení? Kulky?“ Oči mu vyletí vzhůru a vidlička zazvoní o talíř až kus jídla vyletí ven. „Ledová královna říkala že tam došlo k nehodě a jsou jenom jako svědci kvůli nějaké palírně na kraji města!“
„Dobře Dante, kašlu na to, neumím lhát, ne dlouho. Sakra měli jsme si dát toho jointa… doopravdy je znám. Calvin je můj brácha. Máma mě sem vykopala abych něco zjistil. Tohle je psycho. Vím, že umí dělat blbosti, ale pokud by měla být černá ovce rodiny někde zavřená.“ Ukáže oběma ukazováčky na sebe. „Liam je magor. Je schopný poslat lidi do Mlhy za nějakou blbost, co se mu nezdá. Má u sebe dalšího magora, co umí tahat vzpomínky z hlav. Jestli tam brácha je musíme ho dostat ven. Musím to říct doma. Tohle jen tak nenechají. Nemá co ho zatýkat, aniž by dal vědět ostatním příslušníkům. Měl jsem vědět, že ta jeho čůza kecá. Měli jsme tam jít už včera. Hele já ti děkuju. Nezlobím se na tebe. Jsi tu nový. Prostě jsi se jen připletl ve špatnou chvíli na špatné místo. Hodně lidí už má Pine dost. Kancelář šerifa ho reprezentuje v tom nejhorším světle. Já se zdejchnu. Musím dát vědět co se stalo a vyždímat z někoho odpovědi.“ Vyskočí na nohy.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Já jsem takový idiot... "Sedej," natáhnu ruku, abych mu ji položil na rameno a jemným tlakem ho přiměl si znovu sednout - přetahovat se s ním nehodlám, ale trochu doufám, že mi ještě dá šanci. "Když už tu ze mě děláš pitomce, tak aspoň to mi dlužíš, že si napřed poslechneš, co ti chci říct." Prý přivítání... já jsem opravdu takový... idiot... a ještě si připadám jak nakopnutý štěně. Ten pocit mě napůl pobaví, napůl... ani nevím. Musím přestat brát všechno tak osudově, tohle je první ráno, nemohl jsem si přece doopravdy myslet, že mi u dveří zaklepe kámoš, se kterým si vzápětí odskotačím za zábavou. "Poslouchej," řeknu důrazně a se stejně pečlivou kadencí, abych mu to do té hlavy i dostal, taky pokračuju. "Můžeš teď samozřejmě vylítnout jak namydlenej blesk a spustit poplach a revoluci a kdo ví co. Jen se zastav na tak dlouho, aby sis uvědomil, čemu tím pomůžeš. Vůbec ničemu! Jen se už nikdy přes ten bordel nepovede zjistit, kdo je v pozadí. Já tam včera byl od začátku do konce, Zachu. Šerif se opravdu poctivě snaží zjistit co a jak, zase si nepředstavuj, že je na nějakým válečným tažení. Je mi jasný, že každýmu nesedne, ale to je vedlejší. Jestli ho to nenecháte vyšetřit, jestli to vyšumí a vybouchne, může se klidně stát, že Calvin zůstane třebas bez trestu, ale navždycky vinnej. Rozumíš? Pořád to na něm bude jenom proto, že se případ nedotáhl a nenašel se pravý viník." Jo, Calvin, bloďatý andílek, co se mě pokusil zapíchnout. Je vtipný, jak si můžou být bráchové tak málo podobní. Kvůli sobě bych ho do Mlhy neposílal, ale teda sakra Kibibi... ne, stejně jsem proti trestu smrti, to už teď v jasnějším ránu vím. Což je dost zoufalý, protože si zároveň dovedu velice dobře představit, že může být rozumnou alternativou. Aha, takže asi raději nepřemýšlet, co si vlastně myslím... stejně je to fuk. V nejhorším ho zkusím přimět, že zajdeme za šerifem spolu... já jsem takový idiot... Snažím se neříct nic, ale že jim ani neřekli, že byli kluci zatčení... mě fakt nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Druhá strana mince Byt v centru Dívá se na tvoji ruku na svém rameni. Dívá se na tebe. Nevypadá zrovna nadšeně. Zamyslí se chvilku nad tvými slovy, a nakonec se posadí zpátky. „Dávám ti pět minut.“ Řekne potom.
„Chápu, jak to myslíš. Jenže ta moje rebelie není jen tak bez důvodu. Nesnáším zdejší systém. Bez soudu a poroty. Jen na vyšetřování šerifa a rozhodnutí Starosty. Je to hnus. Myslíš, že se něco víc dozvíme? Hele včera byla u nás doma jeho stará a tvrdila že se nic neděje. Že je brácha v pohodě a jedná se o formality. Jo, kdyby tu bylo vězení a další kraviny, ok. Jenže takhle to v Pine většinou nekončí. Co udělali tak děsného? Zabili někoho, pochybuju.“ Ušklíbne se a očividně vůbec netuší co se včera v lese mohlo dít. „I kdyby stejně to není správné. Kdo ví, co mu na stanici vezmou z hlavy. Co určí že se jim nehodí. To je nejhorší.“ Povzdychne si.
„Dante já myslím že to myslíš dobře, že tam venku to tak klidně fungovat může jenže tady se všichni cítí, že je režim drží v kleštích. Může jim hrábnout do palice a vzít si co se nehodí. Co když šlohnou třeba vzpomínku, která tě vedla k tomu abys byl právě rebel? Co když je to ale zároveň vzpomínka k tomu že tě baví… já nevím… malovat! Najednou jsi poslušná loutka. Jsi to ale pořád ty? Je to tak správně? Nemůžou takovou nápravu dělat pořád ale můžou. Nebo kopnout člověka do mlhy. Neumře, ale trest smrti to vlastně je. Já vím že se Liam a všichni ostatní tváří jako rytíři na bílých koních, ale jsou to normální bachaři ve věznici, kde jsou lidi, co nic neudělali. Jen se narodili… trochu jinak.“ Dívá se na tebe s vážným výrazem. „Chápeš alespoň trochu proč chci, aby to město vidělo a vytáhlo vidle a pochodně?“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Chápu, Zachu. Chápu možná tím spíš, že jsem zvenčí - a jsem zvyklý na to, že změn se dá domoct, vybojovat si je a nebo utéct od toho, co nechceš. Nebo se stanou prostě náhodou. To tady nehrozí, tohle všechno vám Pine vzalo - a jestli ve mně něco vibruje na pokraji..." Zoufalství, Dante. Zoufalství je to. Nadechnout. "Tak právě tohle - že nenadělám nic. Oni jsou stejní vězni jako ty - hledáš nepřítele, ale zvolil sis ten nejsnadnější cíl, a ještě takový, který v tom všem ve skutečnosti s tebou vězí až po uši. Ti tři kluci jsou v průseru, šerif se v naprosto nemožných podmínkách pokouší najít pravdu a neblázni, on je nechce hodit do Mlhy. Vím to, mluvili jsme o tom." Rozhodně jsem mu neměl vařit zrovna povzbuzující čaj. Že by moc poslouchal, to neposlouchá, sakra. "Nevíš NIC, tak nevyšiluj," řeknu už beze stop úsměvu. "Jedním z důvodů, proč jsem tam byl včera od začátku do konce bylo právě tohle - aby měli svědka zvenčí. A můžu tě ujistit, že to při tý bídě probíhá korektně - ok, informovat vás možná měli líp, v tomhle se nevyznám, probíhaly tam každopádně věci, ve kterých se hrálo o čas..." Jo, Richard do hlav sahá až moc ochotně. Jenže Kibibi... Zaváhám. Pokusím se opřít v opěradle, včas mi dojde, že barová stolička má jen miniaturní opěradlo k ničemu, a zapřu se loktem o pult. Chuť k jídlu mě definitivně přešla. "Přivedeš tam lidi a oni se dozví, že se mě tvůj brácha pokusil zabít - a to byla jen drobná vedlejší epizodka včerejšího večera... věř mi, to nechceš." Trochu zavrtím hlavou. Byl jsem včera tak paf z toho, co se děje, že mi není pomalu ani jasný, jak jsem ho přemohl. Aha, já vlastně ne... já to jen tak tak uhrál o čas. "Dostal by mě, jestli tě to potěší, kdybych neměl vyloženě kliku," ušklíbnu se trochu. "Ale jestli mu chceš vážně pomoct..." Podívám se na něj a zaváhám. Nikdy jsem moc nevěřil lidem, co kouří trávu. Přišli mi jako takoví laciní rebelové, co protestují přesně do okamžiku, než jim to dá moc práce, nebo dokud nehrozí opravdové následky. Vždyť i ty spreje, probůh... co je to za sprejera, když si kreslí spořádaně na omyvatelnou tabuli. Ale možná... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Tří fáze Byt v centru „Hele i kdybys měl pravdu pořád je to jen vrchol pyramidy.“ Dívá se na tebe a v očích mu hoří už trochu menší oheň než v prvních chvílích, kdy se dozvěděl o tom, že jeho bratra někde drží. „Hlavně se mi to zdá jako totální blbost. Brácha není ten typ, co po někom střílí. Fakt ne. Neublížil by mouše. Jednou když se učil o tom, jak fungují domácí zvířata tam venku se rozhodl, že něco takového chce. Psi a kočky tady nejsou. Ty z farmy jsou moc velké. Chytil si proto žabáka. Říkal mu Hopsák. Ty si zlomil nohu a chcípnul. Tvářil se jako velký drsňák, ale bulel jako želva. Rozhodně to nebylo, když mu bylo pět, věř mi.“
„Jak by se tady navíc dostal ke zbrani?“ Začíná vypadat skepticky. „Jak vlastně víš že tobě nesáhli do hlavy. Neupravili ti vzpomínky, a tak vůbec, hmm? Je mi jasné že vidíš ochránce zákona ale… tohle město má svoje vlastní zákony a tahle formulace vůbec nemusí být dobrá. To že jsou všichni připosraní jen aby nepřišli o svá privilegia je jedna věc ale…“ Rozhodí rukama.
„Tak mi alespoň řekni, co se stalo. Nikdo nezná toho kluka líp než já. Když se narodíš tady nepoznáš zase tolik lidí. Vyrůstali jsme spolu, bavili se spolu, kreslili spolu a vůbec všechno. Nebudu brát zápalné lahve, ale chci vědět co údajně udělal. Garantuju ti, že to bude blbost nebo habaďůra. Ať si kdo chce říká, co chce.“ Přejde ve třetím stádiu do žadonění.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Nejraději ze všeho bych šel znovu spát, znovu se probudil a začal tohle ráno od začátku. Zach na mě vůbec nepůsobí spolehlivě, byla by blbost mu něco říkat... teda, ještě víc než teď - ano, jsem idiot, ano, klidně si to ještě párkrát zopakuju... že se na to nevykašlu. Mohl bych ho vykopnout ze dveří, zavřít se tu, pustit se do všech těch obrazů, co mám v hlavě, a nevystrčit nos celý příští rok, nebo dokud Pine nelehne popelem. "Dokud nezapneš rozum, nic ti povídat nebudu," opáčím. "Nezajímá tě pravda, jen obhajuješ bráchu. Asi bych na tvým místě nejednal jinak, ale jeho šance není někdo, kdo říká není to možný. Jeho šance je někdo, kdo chce vědět, co se doopravdy stalo." Nevím, jak moc brát vážně to jeho pevné přesvědčení, že Calvin nic neudělal. Richard starší odhalil díry v paměti jenom u Richarda mladšího, kluci byli zatraceně agilní od první do poslední chvíle. Údiv nejbližších příbuzných nad tím, že si nevšimli, co jejich syn / brácha / otec udělali plnil pravidelně stránky novin po kdejaké přestřelce. Bezděčně si přejedu dlaněmi po pažích a zamračím se na nedopitý čaj. Veškerá radost ze života vyprchala a zpátky je všechno, před čím jsem tak pečlivě zavíral oči a namlouval si, jak to není moje starost. Kibibi... ten mrtvý chlap v lese... ta šílená chvíle, kdy jsem nevěděl, jak si poradit proti noži... co mám dělat...? "Přemýšlej, Zachu. Nemohlo to trvat dlouho, všimlo by si víc lidí, že se Calvin a případně i ti dva chovají jinak. Nezačal se najednou stýkat s někým, do koho bys to neřekl? Někam mizet... říkat divný věci?" Zatřepu hlavou. "Tohle všechno se dít muselo," upřesním. "Jde o to, jestli z toho taky něco užitečnýho vytlučem." Nevím ani, co chci získat. Snad jsem ochotný se znovu chytit představy, že začít z nuly něčím tak šíleným, jako je mučení holky a vražda, je prostě MOC. Že jim třeba vážně někdo ty mozky vymyl... úplně doslova. Víc doslova, než jen Richard svými řečičkami. Jenže taky moc nevěřím, že se dospělí bráchové vídají tak úzce, aby mi byl schopný odpovědět. Nebo třeba jo, co já vím... ta moje pitomá famílie mě v tomhle moc do praxe nevybavila. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Rebelové Byt v centru „Jestli je na tom něco špatnýho tak bych měl asi taky sedět.“ Zatváří se vzdorovitě a hodí ruce za hlavu. „Možná by se to šerifovi taky líbilo.“
„Jak jinak? Prostě byli parta. Jaká se obyčejně tvoří. Neměli to tady rádi. Sakra hodně. Dokonce i mluvili o tom, že se budou snažit si dělat vlastní chlast. Aby nebyli závislí na ničem z města. Velkohubý kecy a hromada elánu to bylo všechno. Komu to ale může ublížit?“ Podívá se na tebe vážně. „Hele, pokud se do něčeho dostali musel je někdo zatáhnout do problémů. Byli to v důsledku všeho poserové. Sami se fakt zvládli tak někde toulat a kecat. Tvářit se jako rebelové víš jak. Byla to mezi nima takový hecování. Chodili do lesa a pokládali věci do mlhy. Prý že kdo si troufne nejdál a něco tam položí je největší frajer. Rodiče je za to málem stáhli z kůže. Takoví to byli hrdinové a rebelové. Rozhodně ne někdo, kdo by po tobě střílel mezi smečkou vlkodlaků.“ Vypadá to že má chuť praštit pěstí do stolu, ale udrží se.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Hmm..." V té chvíli mám jasno a dá dost práce se od té představy oprostit: že těm třem pitomcům prostě hráblo z Mlhy. Ono by stačilo jednomu, aby dokázal strhnout ostatní při vhodné konstelaci všeho, po řečech o její nevyzpytatelnosti bych netypoval, že by se jim posunulo myšlení všem stejně. A teď co... můžu se utěšovat, že zlo v člověku je způsobené externími vlivy... a rázem cítím dokonce něco jako úlevu - i když důkaz pro to nemám a polehčující okolnost to není - ale stejně je to lepší... o něco. Možná. Třeba takhle Mlha vůbec působit nemůže. Člověk by řekl, že místní tak pitomé nápady mít nebudou, alespoň na mě představa zdejší nemocnice zapůsobila mocně. Jenže co se divím, feťáci taky ví, co je čeká, a jdou do toho... takže se nedivím... jenže kdyby mi podobný věci přestaly připadat jako zvláštnost a výjimka, asi musím uvěřit, že jsou lidi v zásadě a v hloubi duše debilové, a to se mi nechce. Zatřepu hlavou a kouknu na Zacha zadumaným pohledem. "Asi je ti jasné, že od včerejška jsem toho o Mlze moc nezjistil," řeknu, "ale když to podáš takhle, hodně se nabízí, že je ovlivnila víc, než si uvědomovali. Navíc mohlo hrát i roli - nevím jakou, ale symboliku v magii nepodceňovat, že jo - jaké věci tam pokládali. Máš trochu představu? Alespoň vzdáleně, jestli náhodně sebrané klacky a nebo... nevím, něco osobního?" Protože já jsem čaroděj jak noha a tolik, tolik o tom vím...! Ba ne, po včerejšku už svou magii podceňovat nebudu nikdy víc. Jen na mě padá jistý pocit klaustrofobie. Jako bychom všichni seděli ve smyčce, která by se mohla kdykoli utáhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Vypadám jako magor Byt v centru „Mlha?“ Podívá se na tebe s náhlým zájmem v očích. „Nikdo o ní zase tolik nezjistil. Z její podstaty je to těžké. Cokoliv, odebírat vzorky, dělat experimenty a spousty dalších věcí. Zní, ale logicky že pokud provedli něco, co se vymyká mohla za to ta věc být zodpovědná.“
„Co ale s tím. Je to jako tvrdit že je posedl démon. To by vlastně bylo mnohem snazší. To se dá alespoň nějak dokázat.“ Vstane a začne chodit jako lev v kleci. Očividně ho myšlenka na to že by jeho brácha doopravdy byl jen zmagořený nakopla někam jinak ale zároveň je to možná jen slepá ulička.
„Co to nějak opatrně zkusit taky? Potřeboval bych někoho, kdo na mě bude dohlížet. Sám jsi říkal že jsi dělal svědka šerifovi. Hodíš mi lano kolem pasu a kdyby to vypadalo že se děje něco co není normální tak mě zatáhneš zpátky. Pokud se budu chovat jako magor je to jasný. Pokud budu v pohodě je v tom něco jiného. Nebo tě napadá něco lepšího?“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Jako magor se chováš teď," řeknu suše. "To je tak pitomý nápad, že mu není rovno. Vzpamatuj se, Zachu! Jako jo, jsi poklad, co bych dal za to, mít bráchu ochotnýho udělat pro mě to co ty. Ale že z Mlhy lidi blbnou, to se přece ví." Že je to vysvětlení, ale zdaleka ne polehčující okolnost, mu raději vykládat nebudu. Nebo možná je...? Vlastně nevím, jak to tady berou. Jestli si to ti tři způsobili sami, je to tak na úrovni pití nebo drog... takže asi polehčující okolnost jak kde, usoudím nakonec. A Zachovi by měli omezit přísun hulení. "Nebo je to alespoň první věc, co ti řeknou, když se ráno vzbudíš v Motelu." Jestli ona to není spíš přitěžující okolnost, napadá mě. Naděje, že by dostali ještě rozum, nebo minimálně dál nelbli... A to je přesně proč bych nemohl dělat šerifa. Sklouznu ze židle a maně se rozhlédnu. Přepral by mě, i kdyby se jako magor nechoval. Jít s ním k Mlze by byl tak obskurní nápad... hmm, to by se bezvadně sbírala data! "Ty mi asi neřekneš, jestli jsem dostal mobil," zamumlám spíš pro sebe. Měl bych to stejně jako s čajem zkusit na místě, kam bych ho asi tak nejspíš dal. To jest... asi tak kamkoli, hlavně musí předcházet zběsilé hledání. "Hlavně pusť takový dokazování z hlavy, prosím tě. Vem si, co by to udělalo s vašima," zkusím pro jistotu ještě zaapelovat směrem, který pro něj byl podle všeho důležitý. Sbírala data. Skvěle by se sbírala... ne, to už je překombinované. Určitě se tu s pošuky, co chtějí vybít vlkodlaky, nezkřížili další, co zkoumají Mlhu pomocí navedených kluků. Na druhou stranu, pokud ten někdo zkrátka nesnáší místní poměry a řád vůbec a zkoumání Mlhy a snaha jí proniknout je součástí... ech. "Raději přemýšlej, od koho to mohli odkoukat, nebo kdo je mohl navést. Jasně, je to přesně ten druh hecování, na který ti přijde dost znuděná partička sama od sebe... ale stejně. To by byl cennější zářez, než další cvok na skladě." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Paranoia je zdravá Byt v centru „Lidi blbnou úplně ze všeho.“ Zaprská jak kočka. „Navíc začínám mít tendenci přestávat věřit všemu co se tady říká. Jako reálně, kdo viděl na vlastní oči, co Mlha dělá. Co když jen lidem vymazávají paměť jinak a brání nám tím zkoumat co je na druhé straně.“ Pak se zastaví a nadechne. „Ok, teď sám uznávám že zním jako paranoik první kategorie.“
„O telefonu netuším, pokud jsi neměl vlastní, když jsi se sem dostal měl by se ti tu nějaký objevit. Většinou bývá v nočním stolku nebo tak něco.“ Zach má pravdu doopravdy poblíž postele malou krabičku s připraveným mobilním telefonem najdeš. Ani v tomto případě na tebe Pine nezapomnělo.
„Hele já fakt netuším, od koho to mohli nabrat. Vlastně ani pořádně co vlastně provedli.“ Pokrčí rameny. „Každý tady se nějak tváří a jinak mluví. Zvykneš si na to, ale díky tomu je těžké odhadovat kdo si co myslí. Čarodějové prý byli vždycky paranoidní spolek. Tady se nic nemění. Hele vím že hodně času trávil studiem, na tom naši trvali. To je ten jeho učitel Richard. Pak chodil do lesa a do nějaké jejich klubovny.“ Zamyslí se a pak si vzpomene. „Vlastně jsem slyšel že si našel nějakou holku v přístavu. Snažil se to tajit, ale poznal jsem to na něm. Navíc jak znám místní poměry mohla to být jediná osoba, a i chápu proč jí zatajoval. Bella Carter. Pokud se nepletu mohl se u ní něčemu prořeknout.“ Tváří se jako by mu zapadla všechna kolečka na místo.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "V nemocnici jsou prý lidi, co lezli do Mlhy," poznamenám. "Ale zřejmě ne poslední dobou, jak mi tak zníš... my od školy pořádali exkurze do drogových bezdomáčských center, tohle vám tu nedopřáli? Hele počkej na mě minutku... Můžeš zatím umejt hrnky," pousměju se trochu nad svým podlým plánem 'kterak Zacha udržet na místě'. Ostatně otočka do ložnice mi zabere úplně doslova dvě minuty. Dobrá, možná tři, ale ne víc. Natáhnout si kalhoty, převlíct triko, pro jistotu popadnout bundu... ty jo dobrý, moje podvědomí má vážně vkus, já snad přestanu nosit vytahané mikiny... ale jak s uspokojením zaznamenám - i ta se najde cudně v rožku skříně. Popadnu mobil, bundu hodím na pohovku, aby byla po ruce, až vyběhneme ven, a ještě se postavím k pultu, abych strčil simku do mobilu. "Doufám, že bude umět alespoň fotit," poznamenám mimochodem, zatímco se snažím vybavit, kudy se do takových věcí leze a čím. Ještě před chvílí mi před šatní skříní přišlo vhod, že nejsem ženská, teď by se naušnice hodila. "Hmm... Bella. Holky bývají všímavé," uznám, že v tomhle smyslu by návštěva u ní mohla dávat smysl. Jinak mi ale představa, že pátrám po někom, kdo navádí k kluky k lezení do Mlhy, se včerejším případem moc smysl nedává. Jestli jsem to dobře pochopil, její působení je nevyzpytatelné. Jako součást plánu je to k ničemu - leda by se dalo spolehnout, že je obecně destruktivní a demoralizující. Když už, chtělo by to najít Richardovu holku - ale tohle šerifa docela určitě napadlo taky. "Jo, dává to smysl... dovedeš mě?" zdvihnu k němu hlavu. Jak být užitečný vůči včerejšku vyloženě nevidím, i když je možné, že kecat šefirovi do práce by mi šlo i dneska. Ale jestli je tu idiot, co hecuje ostatní k podobným pitomostem, dobře, nejde o děti, ale stejně... dovedu si představit, že by si ho pár místních ctěných občanů zhruba ve věku mých rodičů rádo podalo. A jestli to souviset bude... tím líp. "Moment," dorazí mi do mozku něco s menším zpožděním, "proč dávalo smysl, že ji zatajoval? Je vdaná? Ha!" zvítězím slavně a konečně můžu stisknout "zapnout". Schválně jak se jmenuje místní síť. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Čekám na signál Byt v centru „Teoreticky jo.“ Podívá se na tebe a když mu dojde že to myslíš vážně doopravdy vezme hrníčky a začne je omývat. „Jenže jak víme že ti, co leží v nemocnici doopravdy vešli do mlhy nebo za to může přímo ona? Nestačilo by aby to tvrdili a nechali třeba Richarda, aby jim pořádně vymyl mozek? Kdo by poznal rozdíl. Jako vážně. Chápu, že to zní přetažené za vlasy, ale občas mě to napadá. Když ti odjakživa tvrdí že tě něco zabije budeš zkoušet, jestli tě to fakt zabije?“
Telefon naběhne během několika vteřin. Na sim kartě jsou nahrané všechny důležité kontakty na instituce ve městě. Od policie, přes knihovnu až po pekárnu nebo restaurace. Jediné, co chybí jsou obyčejní občané města. Jedinou výjimkou jsou zástupci šerifa. Je to nový iPhone 13 takže ani o focení nemusíš mít moc obavy. Těžko říct co za počítače by dostali na policejní stanici, kdyby tam někdo přespal. Další otázka je v co by se taky celá stanice změnila. Těžko říct, jestli je to pro někoho to ideální bydlení. Možná ale to místo funguje úplně nějak jinak. Protože v případě že ne vrátí se dnes šerif do práce vyzdobené myslí skupiny adolescentů.
„Vdaná? Kdepak.“ Zach se zamyslí nad odpovědí. Telefon pořád žádnou síť neukazuje ale přesto se zdá plně funkční. Pokud z něj zkusíš odeslat zprávu nebo zavolat spojí se. Dá se dokonce připojit na městskou uzavřenou síť. Jen prostě chybí ukazatel poskytovatele i signálu. Funguje prostě protože funguje. „Ona je… čtyřka. Není na ní poznat co je zač ale… je prostě jiná. Dalo by se říct, že prostě není člověk. Ne třeba jako Adras nebo Hobs ale je. Proto i žije v přístavu. Rodiče by nás stáhli z kůže, kdyby zjistili, že s někým takovým mámě nějaký vztah. Stýkat se je ještě v pohodě ale přivést domů? Bože, matka by zešedivěla a složila se na místě. Táta by asi se zatnutými zuby všechno přečkal a pokusil se nás zaškrtit až by bylo po všem. To víš. Staré kouzelnické rodiny by ideálně chtěli, aby měl každý, kdo se jen mihne kolem domu rodokmen.“ Zasměje se té představě. Hrnky jsou umyté. Utře si ruce do utěrky a vydá se ke dveřím. „Se divím že ty to tak nemáš. Připadáš mi jako někdo, kdo by se do takové rodiny hodil jako zadek na hrnec ale přesto… máš názory poněkud jiné.“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Dost takhle vyslovuješ i moje vlastní pochyby - se kterými jsem začal včera hned po probuzení. Jen jsem se zatím usnesl," nadechnu se odhodlaně, "že když nemůžu věřit ničemu, tak mi stejně nezbývá než jednat jak dokážu nejlíp... podle toho, co mi mozek servíruje právě teď. K Mlze jsem se samozřejmě jel podívat a po pravdě, moje odhodlání ji pokoušet kleslo hodně hluboko. Nevylučuju, že nakonec projít zkusím," řeknu a najednou vím, že je to pravda, že možná nakonec bude tíha všeho zdrcující příliš - ale zatím se mi daří mít radost z věcí a zdejší problémy, které už bohužel nemůžu brát jako "oni", ale "my", mě zaměstnávají víc, než bych rád. "Ale zatím realita dává smysl a má co nabídnout. Je konzistentní. Takže co zbývá, než v ní... panejo. Pokračovat dál. Zním doufám věrohodně? Vážně se snažím, ať si na to skočím..." Poslední slova vyslovím poněkud pomaleji, protože se zadívám do mobilu - vlastně dost příjemně překvapený, tohle bude užitečná hračka. Už teď se těším, až v nějaké volné chvilce na pohovce prozkoumám možnosti a nastavím si ho po svém. Stejně jako byt, i mobil je dražší, než co bych si vybral vědomě. A Zachova slova do toho všeho vhodně zapadnou. Asi do mě strýcové vemluvili alespoň něco, nebo zkrátka pobyt v těch jejich rezidencích udělal své, a mé plebejské já se začalo dožadovat vyššího standardu. "S naší rodinou to bylo složitější," řeknu. "Takže jsem si nějak omylem stačil upevnit vlastní názory dřív, než mi řekli, co si mám myslet. To se ti pak snadno stane," rozhodím rukama, až mobil málem letí kam nemá, "že se to s oficiální doktrínou kouzelnických rodin tak úplně nepotká." Podívám se na něj skoro vyzývavě, i když to vážně není fér; nemyslím, že bych na jeho místě dopadl jinak. Ale... co ty, Zachu, rebele krotký jak ovečka. Necháš si lajnovat? "Můžem," popadnu bundu. Připadám si až srandovně dobře oblečený, je to nezvyk - ne nepříjemný, ale nezvyk. Ne že by to bylo něco nápadného a možná bych sám nedokázal říct, v čem spočívá ta jistá elegance, do které jsem tak najednou naskočil. Snad že mi všechno padne, dobrý střih, sladěné barvy... rozhodně se mi bezděčně rovnají záda a snad si i připadám sebevědomější... tak to je vážně trapný. Jsou to přece jen hadry... ok, vzdávám se. Prostě si v tom připadám dobře, tečka, dál to neřeším. "Pěšky, nebo máš auto...?" přeptám se trochu zbytečně, když o pár pater níž uvidím sám. Doslova teď spojím příjemné s užitečným. Poznám další kus města - a vyšetřování k tomu. Jak se mi tohle mohlo stát, nechápu. Nemám sklony se do ničeho zaplétat! Nicméně... jestli ten kluk pitomá chodil s nelidskou holkou... ten útok dává ještě o další řád míň smysl. Jasně, mohl mít selektivní výhrady vůči přeměněným a nějaká mořská víla, či co může žít v přístavu, ho nechávala chladnou. Tedy naopak, nenechávala. A nebo, protože lidský mozek je vážně divná věc, se mohl tím spíš chtít pomstít ostatním, aby si dokázal, že je pořád ještě nesnáší jak náleží... Chtěl bych se umět vypnout. "Adrase jsem potkal," poznamenám. "Pozoruhodný týpek. Hobs mě asi teprve čeká." |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Tak trochu jiné město Cesta k Přístavu „Je to těžký. Zkus si nevěřit tomu čemu se ti nechce věřit, ale pokus na to si to ověřit máš dost možná jenom jeden. To že tady všechno funguje na zvířata trochu jinak jim jenom nahrává do karet. Musím ale říct, že se mi tvůj styl uvažování začíná líbit Dante. Mám rád ty typy, co nezobou lidem z ruky jen proto že je to sakra pohodlný.“ Ušklíbne se po cestě ze schodů. „Auto ale nemám. Ve městě je všechno kousek a já rád protáhnu nohy. Mám kolo, když je nejhůř ale většinou není potřeba ani to.“
„To máš ale vlastně štěstí. Občas jsou rodinné názory poněkud složitější na odstranění. Já si navyknul doma moc neříkat co si myslím. Hlavně protože nemůžu tak úplně zamávat rukou a vypařit se do vedlejšího státu. Možná časem vypadnu do vlastního, ale do té doby budu za dveřmi domova držet hubu a krok, jak se, tak říká.“ Pokrčí rameny, když vyrazíte Hlavní Ulicí ke Staré Čtvrti.
„Hobs je domácí skřítek. Dobrý kumpán. Rád pije, kouří a je s ním sranda. Téměř nevychází ze svého bytu nad Jitterbug Coffee.“ Pokývne ke kavárně, která je zrovna přes park od vás. Skrz okna vidíš CC jak obsluhuje několik hostů. „Na to, jaký je to vlastně anarchista je jeho přirozenost se upoutat k jednomu místu a strat se o něj. Nedokáže jinak. Je to sakra divná kombinace.“
„Tady zase třeba potkáš ty nejstarší rodiny. Dokonce věří že jsou něco víc než ostatní. Že si je Pine vybralo dřív protože jsou speciální. Jejich děti jsou něco extra. Pine je pro ně přeci určené a vybudované. Síla dalších generací a vůbec.“ Pokývne hlavou ke starým domům kolem cesty, když vejdete do Staré Čtvrti. „Než se zeptáš… jo bydlíme tady. Je to tu ale malé, a tak jsme téměř sousedi ani jsem moc nekecal.“ Usměje se omluvně a tváří se trochu nejistě. Z toho, jak se rozhlížíš máš trochu pocit, že má strach, kdo ho uvidí, jak si vykračujete kolem. V dálce vidíš i stromy za kterými leží Ka-Ata-Killa a území Smečky. Právě na kraji téhle čtvrti se událo finále včerejšího dramatu.
„A tohle je samotný slavný Přístav.“ Vysloví, když za nějakých deset minut ohlížení a netrpělivosti dojdete na kraj čtvrti. Stojíte u kamenné zídky a město se pod vámi svažuje k hladině jezera. Celý přístav máte jako na dlani. Kamenné domky, několik loděnic a promenáda kolem vody. Lavičky s výhledem na jezero. Podzimní slunce odrážející se na klidné hladině. Plachetnice a několik člunů zakotvených mezi moly. Další z nich pomalu se pohupující na vodě. Vzdálené postavičky, které rybaří nebo jen tak posedávají na svém plavoucím útočišti. „Hodně lidí sem chodí relaxovat, snad ještě raději než do lesa nebo na farmu. Teď by tu ale měl být ještě celkem klid.“ Jeho slova jsou pravdivá. Pine je celé tiché. Několik lidí, co jste potkali tiše pokračovalo dál. Působí trochu jako město duchů. Nic takového není k vidění ve světě tam venku. Tam všichni spěchají za nějakým cílem nebo čímkoliv. V pine se nikam nespěchá. Není co ztratit ani co získat. Pine je jiné, Pine je tiché, Pine je své.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Tak asi dík za poklonu," musím se zasmát, "i když po pravdě si říkám, jak bych to hrozně rád uměl... zobat lidem z ruky a MÍT to pohodlný. Musí to být fajn život." Že bych zrovna já byl velký rebel se říct nedá, ale proti životu tady asi jo. Jasně, jako dítě jsem se nechal pěkně převálcovat a ještě dneska mě štve jak moc. Ale od určité chvíle už jsem někde byl jen proto, že jsem být chtěl a dávalo to smysl. To tady asi... jo, přesně. Vážně naprosto nechápu, v čem je v Pine problém se osamostatnit. Vždyť je to jen formální záležitost - ani to ne - vždyť tu žádný problémy s nájmem nebo vydělávání na jídlo nehrozí. "Neříkat doma co si myslíš... hele, mě to nepřipadá jako... špatně. Vést předem prohraný války není chytrý a málokteré postoje stojí za to, aby se člověk připravoval o svoje blízký." Některý jo, ale to je přesně ta chvíle, kdy je dobrý nepokračovat. "Hmm..." zadívám se na domy Staré Čtvrti. "Tak to tu možná mám příbuzné, ani o tom nevím," zauvažuju nahlas. "A nikdy se nedozvím, protože o americké větvi naší rodiny vím hrozně málo a docela určitě ne její životopis. Ovšem představa je to vtipná. Stalo se to už?" zaujme mě mírně takový nezáludný, zbytečný akademický problémek. "Že by se tu objevil někdo z pozdější generace?" To jeho "sousedství" lepší nekomentovat. Jen by nás to zavedlo někam, kam se s ním rozhodně dostat nechci. Raději spolu s ním seběhnu pár schodů a rozhlížím se po Přístavu. "Je to tu vážně pěkný," řeknu. Vypadá to tu jako o hodně klidném víkendu. Je trochu děsié, že to bude normálka. "Tak mě veď." Snad mě nebude chtít cestou ukrýt někde bezpečně pod hladinou. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Sídlo zatajované milenky Přístav „To asi jednou za čas napadne každýho kdo uvažuje jinak. Lidi s tímhle pohodlným životem stejně ale nejsou spojený. Jen nadávají na jiné kraviny.“ Vypálí Zach a pak přemýšlí o tom co říkáš o jeho situaci doma. „To ani tak ne. Spíš jsou mi ukradený jejich postoje. Mám pocit, že je mi úplně k prdu vést s nimi nějakou názorovou válku. Rád se bavíc s lidmi, co jsou na tom podobně nebo se vyjadřuju skrz svoje sprejerské výpravy. Hádat se s těmi co myslí jinak… na to většinou nemám. Když má někdo podobné názory, ale lišíme se jen v nějakých pohledech, to se dohaduju rád. Mám pocit, že to mě obohatí. Pokud je někdo vykopávka zaseklá v hovadským myšlení kašlu na něj. To je asi celá moje filozofie.“
„Možná i stalo.“ Pokrčí rameny a zastrčí neposlušný pramen vlasů zpátky za ucho. Vítr od jezera mu ho ale během chvíle zase odnese do očí. „Prý tady byly nějaké pokusy sestavit rodokmeny příchozích a tak. Jenže dost lidí bylo proti. Myslí si, že je lepší zapomenout na to co bylo venku a vůbec. Je to celkem ironie. Hlavně vzhledem k tomu že průsery, co tu teď řešíme vypadají, že jsou pozůstatkem právě věcí, co se dějou tam venku. Zapomeňte na svůj život, ale archaické názory si nechte hezky vykvést v hlavě děti. Prostě blbost na druhou.“
Mluví a pod nohama se vám míhají kameny ze kterých je postavený přístav. Občas kolem proletí nějaký vodní pták a zaskřehotáním přeruší okolní idylické ticho doprovázené jen šploucháním vody o nábřeží. Pak dojdete až dolů k malé dřevěné chajdě přímo u vody jezera. Vypadá, že je částečně udělaná i jako kotviště pro loďku. Zadní vrata vedou přímo do vody. „Tady bydlí.“ Řekne Zach zřejmé a zabuší na dveře. Nikdo neodpovídá. Tak chvíli počká a zkusí to ještě jednou. „Sakra, normálně bývá v tuhle hodinu ještě doma. Doufám, že dneska nešla někam dřív. Fakt se mi jí nechce hledat ani tu vystát důlek.“
Zdá se, ale že jiná varianta moc není. Protože nikdo neodpovídá. I když pak přes okno něco zahlédneš. Uvnitř je doopravdy loďka, tedy spíš nafukovací člun. Přes okraj je něco přehozeného. Trvá chvilku zpracovat co. Je to ale rybí ocas. Doopravdy velký. Možná jen měla extrémní štěstí při rybaření na fakt velký úlovek nebo…
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Jo, to mám podobně... debaty mám strašně rád, ale musí dávat smysl - vidíš, to je vlastně hrozný nezvyk. Tam venku by všechno tohle," ukážu na kamennou zídku a rovnou gestem obsáhnu příhodnou zeď blízkého domu, "bylo posprejované. Nic proti, když jsou to pěkný obrazy, mám to rád, ale oni často jen čmárají rychlý podpisy nebo rádoby chytrý nápisy - a to je pak na houby... bez toho vizuálního odpadu je to tu pěkný na druhou. Jsem dost zvědavý na tvůj styl," nadhodím, "snad bude příležitost brzy." Protože... ale ano, jsem i zvědavý. Nepovzbuzuju ho úplně nezištně, ale do nějakého cíleného záměru to má taky daleko. Pořád mám na mysli, že tu zase tolik lidí není... chci s ním udržet tak dobrý vztah, jak bude vzhledem k okolnostem možné, i když si dvakrát blízká krevní skupina nejsme. Vítr je příjemný, boj s vlasy ale vzdám předem. Někde v koupelně určitě budou vhodný spony, měl jsem si jednu vzít - ale vlastně je fajn se nechat trochu profouknout. Na chvíli podlehnu iluzi moře a podvědomě čekám ve větru nádech soli... ale tak to není a moře už možná nikdy neuvidím. Další bodavé uvědomění v řadě. "Lidi jsou pořád lidi," poznamenám jen, "v nezdravých podmínkách nemůžou nevytrysknout potíže..." Nakloním se k oknu a zacloním si oči, abych viděl dovnitř. Nezdvořilé, jistě, budiž mi chabou omluvou, že na vodní vílu v nedbalkách zvědavý nejsem, jen bych nerad, abychom tu běhali jako psi v jeteli. Ocas mě zaujme - a zarazí. Čtyřka, jistě. S tou vodní vílou jsem byl blízko a přeci ne. Napůl už vykročím podél domu, že bych to obeplaval, ale pak jen zkusím zabušit taky, a pořádně, až mě zabolí pěst. Kouknu přes okno jestli něco - po včerejšku jsem příšerně paranoidní a jak sám sebe vzápětí vyděsím, připravený na nejhorší. Holka usne na sluníčku a já kvůli tomu budu vyrážet dveře...? Jo, budu. Napřed teda zkusím vzít za kliku, kdyby náhodou... ale jestli to nevyjde... hele, Zachu, nechceš to zkusit ty? Je tě větší kousek a jsi ten málem lump, tohle by se ti mohlo líbit. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Princezna z moře Přístav „Není to ale lidská přirozenost, vyjadřovat se i když totálně blbě? Sprejem, rozbíjením, pohazováním odpadků. Tím vším o sobě něco říkáš. Dáváš najevo kdo jsi. Tady to lidi nedělají kvůli tomu, že vlastně mají strach. Nechtějí si zkazit jméno ale jen kvůli tomu, že nemají kam zdrhnout. Vyměnit okruh lidí kolem sebe, a tak vůbec.“ Přemýšlí Zach o tvých předchozích slovech mezi klepáním na dveře.
„Což je právě to o čem mluvím. Nezdravé podmínky… pěkný slovní spojení co totálně sedí.“ Pokývne hlavou. Pak se zarazí, když ramenem narazíš do dveří. „Co to sakra.“ Zamrká, ale pak mu z tvého výrazu dojde, že je situace vážná a nedal ses jen na pravidelnou dávku vandalismu. V mžiku se přidá. Pod vašimi společnými silami dveře rychle povolí a s křupáním dřeva se vyvalí dovnitř.
Stojíte v malé předsíňce, na botníku je váza s květinami, v něm hlavně tenisky. Celé je to zařízené ve vzdušném stylu. Majitelka je asi trochu hipík. Mandaly, obrazy, které vypadají jako rozlité veselé barvy na plátně, dokonce i ten lapač snů visí mezi dveřmi do pokoje. Pokoj je zvláštnější. Z poloviny obyčejný z poloviny otevřený do vody. Tam jsi viděl oknem. Člověk může teoreticky od čajového stolku skočit rovnou do vody. Pak stačí vyháknout západku na druhých dveřích a vyplave rovnou do jezera. Ty jsou sice původně dělané pro loďku ale účel plní i pro člověka. Navíc když se v létě otevřou musí odsud být výhled na velkou část jezera.
„Do háje!“ Vykřikne Zach vedle tebe. Na hladině se pohupuje nafukovací člun. Naráží do zavřených vrat. Je zelený jako brčál. V něm leží osoba. Od pasu na horu vypadá jako mladá dívka. Na zrzavých vlasech má nasazenou korunu. Přes šedivý rolák natažené potrhané cosi so vypadá trochu jako rybářská síťka. Ruce má zkřížené pod břichem. Tam začíná to divné. Rybí ocas, který jsi viděl zvenčí. Nezvykle velký a divný. Nehýbe se, hrudník se jí nezvedá, jen leží se zavřenýma očima jako by spala. I když je ti jasné že to spánek není.
Zach se vrhne do vody. Není tak hluboká. Sahá mu po pas, stojí vedle člunu a snaží se pomoci dívce ven, vytáhnou jí někam kde jí může dát masáž srdce, umělé dýchání nebo cokoliv co by pomohlo… kdyby ještě byla naživu.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Tak nevím, jestli si to zase venku moc neidealizuješ," nejde se nezasmát. "Ale co vlastně vím. Já se k opravdové samostatnosti teprve dohrabával - a kdo ví, jak by to vypadalo, kdych se postavil na zadní a příbuzenstvo bylo proti. Třeba bych sklapnul podpatky a odplížil se šrotit latinu." Ve skutečnosti si to nemyslím - ne po tom všem s partou vlkodlaků, kde jsem získal tolik času v sobě nechat věci uležet a dozrát. A taky ta maličkost - jestli bych se vůbec zvládl uživit sám, a moc nevěřím, že si tenhle aspekt dokáže Zach alespoň přibližně představit. Jestli mé já tíhne k jistému luxusu, možná bych někde v podnájmu brzy trpěl a nevěděl pořádně proč. Jenže na debaty už čas není, stejně jsou jen akademické. Zach se ochotně přidá k ranám do dveří a uvnitř... nějak vím, prostě vím, že jdeme pozdě, že je mrtvá, úplně a beznadějně, a všechno se ve mně sevře. Zachu, nech ji... nemá to smysl. Ale zároveň rozumím naprosto tomu, že se potřebuje ujistit, že musí udělat všechno, co považuje za možné, aby si nic později nevyčítal. Navíc on ji znal, nemá ten skvělý luxus alespoň nějakého odstupu. Škoda, že jsme se nepoznali, vílo, myslím, že by se ti moje obrazy líbily. Jenže taky je lepší s ní nehýbat kvůli vyšetřování. Promiň, Zachu. Snažím se zvládnout žaludeční nevolnost, bezděčně do paměti zaznamenávám přesnou polohu těla, rukou, vlasů, té zvláštní koruny, nebudu zvracet, nesmím na to myslet jako že sahám na mrtvolu, nesmím, je to dívka, prostě jen hrozně zvláštní dívka. A třeba se mýlím, možná má jako vodní tvor chladnější kůži a pomalejší dech a ještě, snad, možná... ne, pořád mi všechno říká, že je mrtvá. "Zachu, Zachu! Dost, nech ji kde leží. Počkej, ona už je... počkej, nehýbej s ní." Prsty na krku zabořím do kůže až nesmyslnou silou, nejspíš bych jí udělal modřinu, kdyby to ještě šlo, nebudu zvracet, to by bylo vůči ní hrozně zlý, je tak šeredně, nepříjemně chladná... se vzpomínkou na Kibibi, ale nevypadala by přece takhle, kdyby zemřela v hrozných bolestech, nemohlo to tak být, prosím... "Já vím, prosím tě, teď klid," říkám nám oběma a zním si zvláštně, uvnitř se všechno klepe a hlas kupodivu ne. Zachova přítomnost mi nedává šanci se začít sypat, i když jsem k tomu zatraceně blízko. Boty mám plné vody, jak stojím těsně u člunu a nešikovně se nad ní skláním, "Ona vážně nosila korunu...?" hlesnu, jako by to bylo důležité, snad se snažím i tentokrát Zacha prostě zabavit, i když z jiných důvodů než u mě doma. Vyhrnu jí tu její halenu ve snaze podívat se na břicho, vlastně rovnou hledám stopy po noži... promiň, Bello... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Den lille Havfrue Přístav Zach při tvých slovech ztuhne. Ne hned, zdá se jako by k němu přicházely v dálky. Nechá ale svých snah o oživování mrtvé. Dojde mu, že je to zbytečné. Jen s vytřeštěnýma očima zírá na Bellu. Je v nich vidět šok, fascinace i strach. „N-ne. Korunu nenosila. Chodila oblečená úplně normálně.“ Řekne tiše a spustí ruce kolem těla. Ani nevnímá že je ponoří do studené vody podzimního jezera.
„Vlastně ani tohle není to co nosila. Vždycky jsem jí vídal v barevném oblečení. Veselém.“ Pokračuje tiše když vyhrnuješ okraj oblečení nahoru. Po stranách těla vidíš řady podélných ran. Během několika okamžiků ti ale dojde že ty nezpůsobil nikdo cizí. Žábry se jí táhnou na bocích, a i když vypadají nepřirozeně a podivně nejsou to co hledáš.
Tělo je na dotek ledové. Kůže ztuhlá a má modravý nádech. Jako u někoho, kdo byl dlouho ve vodě. Moc dlouho. Možná už navěky. Nakonec najdeš ránu. Možná by mohla být skutečně od nože. Někdo jí bodnul rovnou do srdce. Pronikl kůží pod bledými ňadry a našel cestu až k důležitému orgánu, aby jí usmrtil. Určitě nějakým ostrým předmětem. Zach hledí na tvé ohledání jako by stál ve vedlejším vesmíru. „Vypadá tak klidně.“ Řekne tiše. „Počkej, to je hloupost.“ Hlavou mu očividně bleskne další myšlenka. „To oblečení není od krve ani tak loďka. Musela by být plná krve, pokud jí někdo bodnul, ne?“ Dívá se na spící dívku, která usnula naposledy.
„Nemyslíš si snad, že brácha…“ Podívá se na tebe vystrašeně. „Co to s tímhle posraným městem je!“
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Nevím, co jsem hledal ani proč. Snad jsem doufal, že jako v pohádce vytáhnu otrávený trn, jí se zachvějí řasy a pak otevře oči... Jemně shrnu oblečení zpátky a srovnám ho jak bylo, i ruce jí dám stejně. Sahám na mrtvolu. V hrudi kámen, v hlavě mlhu, asi se mi pěkně začínají třást nohy. "Zachu... vylez z té vody," podaří se mi konečně říct. "Sedni si... někam na zem si sedni, ať na nic nesaháme." Asi je to jedno, tady očividně nezemřela, ale stejně jakýsi pocit povinnosti... kdo ví, jaké by bylo být tu sám. Dojem, že se musím postarat i o Zacha, nejspíš nesmyslný, a asi by mi tu představu dost vztekle hodil na hlavu... naprázdno polknu, dívám se na ni s pocitem, že bych něco měl... snad Kibibi ještě žije... snad měla Bella opravdu tak lehkou smrt, jak má vepsáno ve tváři. Nevím, co bych pro ni mohl udělat. Nevím nic. Jsem dokonale bezmocný vůči nevyhnutelnosti smrti - a ani trochu se mi ten pocit nelíbí. "Nemyslím, že to byl brácha," přiměju se k dalším slovům. Tohle je prostě... uf, asi mi právě nabíhá nějaký dodatečný šok. "Tohle není jeho styl..." Až pozdě mi dochází, co jsem řekl, snad to proboha Zach pochopí tím lepším způsobem - dost, musím se vzpamatovat, i hlas už se mi začíná klepat. Chvějícíma se rukama vytáhnu z kapsy mobil a sednu si na podlahu mezi trosky vyražených dveří. Chyba - sednout si čelem k loďce znamená, že ji pořád vidím. Takže šerife... dobré ráno. Zvedni to, prosím, Liame, nedokážu si představit, že to budu vykládat na víckrát. Všechno tady křičí 'obřad', a to je prostě... děsivý, prostě jenom děsivý. Zabít někoho z pitomosti, v afektu, fajn, ale připravovat to... možná jim její krev dokonce na něco byla... a pak ji tu nechat takhle - to přece musí být vzkaz, jiný důvod k tomu nemohl být. Ale jaký, pro koho... Liame, no tak... zvedni to... |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Jeho styl… Přístav Zach tiše kývne a vyškrábe se ven. Oblečení má promočené. Sedne na zem a hledí na člun s vytřeštěným výrazem. Lehce se klepe ale asi mu to ani nedochází. Přeci jen je podzim a jezerní voda je studená, stejně jako celkové počasí. Nezdá se, že by se v bytu Belly topilo. Naopak je tu snad chladněji než venku. Všimneš si toho až teď ale v rohu místnosti je umístěná klimatizační jednotka zapnutá na maximální výkon. Míří přímo na tělo.
„Tohle není jeho styl?“ Podívá se na tebe Zach nechápavým pohledem. Právě tato slova ho vytrhnout z letargie. „Jak sakra myslíš že to není jeho styl? Co se včera v tom posraném lese stalo? Co se děje s celým tímhle blbým městem!“ Jeho hlas hystericky přeskakuje.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Ruce se mi nepřestávají třást a jakkoli mám sklony při stresu vychládat, tohle už je skoro moc, mám je jako led... klimoška mi oči přitáhne až po chvíli a jako by mi proběhla hlavou dalších z těch 'proboha mrtvola' morbidních myšlenek: nesmím to vypnout, začala by být cítit... Fuj, ne, fuj. Dýchej, nedýchej, cokoli, na tohle fakt nemyslet. Šoupnu se po zadku o trochu dál, teda na třísky pozor, s místním felčarem se přes kusy dřeva v zadku seznamovat nehodlám, abych nebyl v přímém průvanu, a snad i doufám, že z rozbitých dveří se sem dostane trochu tepla. Zmateně se zadívám na mobil a pak zkusím Liama vytočit zas. Nápad, že nemám dost kreditu, je absurdní, prostě to nezvedá. Alespoň k tomu je ale Zachovo ječení dobré: nesmím se začít sypat. Prostě nesmím, to může vždycky jen jeden a ten druhý musí vydržet v klidu, to je... pravidlo. Možná by se mi taky líbilo být někdy tím, co si zaječí, ale vlastně nevím, jestli bych to uměl... Naučil bych se, jasný? "Zachu, proboha... omlouvám se za ty blbý řeči, jsem trochu mimo, tohle se mi vážně běžně neděje! Probereme to, až se dovolám, jo?" Přeci jen mi nervozitou přeskočí hlas, jak se snažím dost zahulákat, aby to k němu proniklo. Kéž by se někam - já nevím, třeba vypařil, já mu nechci nic vysvětlovat. Najednou vůbec nechápu, jak jsem se do celé téhle situace dostal, jak se to mohlo stát, proč, proč Zach, proč Bella, proč všechno... Nádech je podivně trhaný, jako bych plaval v moc řídkém vzduchu. Ta holka je mrtvá, prostě... mrtvá... Liame zvedni to, já vážně nevím co teď! |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Dobrý den, tady šerif Přístav „Ok, ok, ok. Chápu. Promiň. Jsme oba mimo. Vím, že jsi to tak nemyslel.“ Skloní Zach unaveně hlavu do dlaní. Ramenu mu klesnou snad někam pod podlahu a hlasitě oddychne. „Dneska jsem neměl vylézat z postele.“ Vzdychne nakonec.
Mezitím ti Liam konečně zdvihne telefon. „Liam Moore u telefonu, copak se děje Dante?“ Kdo jiný by věděl, čí je, který mobil než ten, kdo vyrábí a rozdává zdejší SIM karty. „A do hajzlu.“ Ozve se za vámi. Zach vyskočí a podívá se ke dveřím ven. Oči má vytřeštěné a vypadá překvapeně ještě víc než před několika okamžiky. „Michelle, co tu děláš?“ Mezi dveřmi stojí starší žena. Na sobě má bílou halenku a formální kalhoty. Bílé vlasy se jí neposlušně kroutí kolem hlavy. V uších i na krku má perly. Po jedné, dohromady tři. Pod perlou na krku vysí ještě další přívěšek ve tvaru rovnostranného trojúhelníku. Překvapeně nekouká ani tak na mrtvolu ale spíš na vás dva. „Tak už se to stalo, co?“ Povzdychne si a pak se podívá na tebe. „Michelle Hall. Šéfová zdejší kliniky.“ Mávne na tebe rukou a vidíš že v ní svírá balíček karet.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Z postele vylézt ještě možná jo, ale s hodně kvalitními sluchátky na uších, ať... haló, vesmíre... rozumíme si? Ideálně černá, bezdrátová, ať netlačí do uší - a hlavně ať v nich není slyšet, když někdo klepe na dveře. Šerif mě svým oslovením lehce vyvede z konceptu. První věty, které už jsem měl včetně vlastního jména málem už rozběhnuté na jazyku, se zadrhnou, a já se místo odpovědi napřed jen nešikovně nadechnu. Špatné zprávy. "Liame, našli jsme -" Málem nadskočím, když Zach vyjede, v duchu už se stačím proklít, že jsem šerifa oslovil jménem, a málem se chystám, že mi mobil bude chtít sebrat a nebo vyrazit z ruky - ale rychle zjišťuju, kam se dívá a prudce se otočím dozadu. Vzhlížím nahoru k ženě, která... cože? Klinika. Jasně, klinika. Jméno mi úplně proklouzne, ale dokážu pochopit, že je doktorka. Nebo rozhodně někdo, kdo se tu z přítomných bude sypat při pohledu na mrtvou dívku zdaleka nejmíň. "- našli jsme Bellu Carterovou, mr-mrtvou v jejím domě," předvedu se jako etalon stručnosti a výstižnosti, i když dost pomáhá, že vážně chci mluvit co nejmíň - nesnáším slyšet, jak se mi klepe hlas. Poznat to možná ani není a vím o tom jen já sám, ale stejně to nesnáším. "Okolnosti... všechno špatný. Skoro určitě vražda, a někdo si dal hodně záležet na... aby nebylo poznat, kdy zemřela," dokončím větu jinak než jsem chtěl a skoro překvapeně, když mi náhle dojde skutečný význam klimatizace. "A taky zapracoval na kulisách." Sklouznu pohledem na karty v ženiných rukou. S jistým zpožděním mi dojde, že sedět na zemi není úplně to pravé, zvlášť když vejde žena, a začnu se s mobilem u ucha hrabat na nohy. Karty. Nezdá se mi, že by si s Bellou chodila zahrát lízaný mariáš už po ránu. Kývnu na pozdrav s jakýmsi omluvným gestem k mobilu. Omlouvám se za nezdvořilost; ale jsem vážně rád, že je tu někdo... nebo nerad, nevím. To mi asi konečně může začít být špatně? |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Raději si promluvíme venku Přístav „Dobře Dante, počkejte tam na mě. Na nic nesahejte a já tam budu co nejdřív.“ Hlesne Liam a zavěsí. Snažil se znít jako by se tě snažil uklidnit, ale hlas na to měl moc rozzuřený. Nemáš ale pocit, že vztek by směřoval k tvé osobě.
„Pojďte ven je zbytečné na ní koukat. Taky neuctivé.“ Podívá se na vás Michelle přísným pohledem a ukáže na dveře. „Jste se s bratrem rozhodli že musíte být u každého průšvihu v Pine?“ Podívá se na Zacha, který se poslušně škrábe na nohy. „A ty budeš Dante. Vypadá, že také zvládáš to, co ti ty dva v jednom.“ Její hlas zní naprosto klidně bez ohledu na to, že jen kus od vás leží mrtvá mořská pana či co to je za živočišný druh. „Kvůli jednomu nováčkovi sem přijdu a druhého najdu. Dalo by se říci, že se snažíte narušit městský klid a rozhodit to tu co nejvíc.“ Usměje se a pokyne ti rukou. V jejích očích ale rozhodně radost není. Spíš smutek a vztek. Možná trochu lítosti.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro "Jasně..." Vrátím mobil do kapsy a trochu bezraděně se zadívám na... no tak, jméno... tu pozoruhodně vyhlížející paní. Je na ní něco francouzského, nebo jen v jejím jméně bylo, honem nevím. Nic nemusím a tak otěže ochotně přebírají haprující nervy. Jen hluše přikývnu - ano, ven, samozřejmě, nedává ani v nejmenším smyslu Bellu hlídat. Nikam neuteče, nikdo ji neodnese, do vzduchu se nevypaří... uf, zřejmě mě postihl malý výpadek rozumného uvažování. Proberou mě vlastně až její slova. "Ano, Dante... promiňte, a vy jste? Přeslechl jsem prve... jméno." A jen překvapeně zazírám a možná mě její slova i... jo. Naštvou. To jako vážně? Vážně...?! "Tak hlavně že víte, jak trávím svůj čas," řeknu suše a ten úsměv mi přijde snad že se vysmívá nebo co. Přirovnání k Zachovi a spol bodne dost bolestivě a mám v sobě velikou touhu se proti tomu ohradit slovy tak ostrými, že přeci jen zapne ještě docela jiná stopka - ta která má na starosti základní slušnost vůči starší ženě a taky slovník - a ve druhém sledu teprve ta druhá, co opravdu nestojí za to, aby měl Zach důvod zase vyletět. "Nebo je to tu zpátky do středověku a poslové špatných zpráv se střílejí?" Opřu se zády o stěnu domu kousek od vchodových dveří a zhluboka se nadechnu čerstvého jezerního vzduchu. Neuvěřitelný... prostě neuvěřitelný. Najdu mrtvou holku a je to narušování klidu. Kdyby mi nebylo tak zle, fakt se začnu smát. |
| |
| soukromá zpráva od Old tree pro Moc pozdě Přístav „Michelle nebo doktorka Hall. Záleží na tom, co ti vyhovuje víc.“ Podívá se na tebe s jistou dávkou antipatií. „Nestřílíme posli špatných zpráv, ale občas fackujeme drzouny. Nemyslím si že jsi tu dost dlouho abys měl právo kousavě komentovat fungování města.“ Zkříží ruce na hrudi a probodává tě pohledem. „Ty jsi jí viděla?“ Zeptá se najednou Zach, který se dřepne na zídku oddělující nábřeží od hladiny jezera. „Kdepak Zachu. Já nic nevidím přímo. Jen v kartách.“ Otočí se na tvého společníka a povzdychne si. „Vlastně mě sem dovedla dívka, co měla vizi o její smrti. Jen je ze svého daru vyděšená a snaží se ho potlačit. Cítila jsem ale povinnost to zkontrolovat. Zjistit co za tou vizí stojí a zda se dá něco dělat. Očividně už nedá.“ Podívá se smutně na dveře od domu, ve kterém leží jeho mrtvá majitelka.
Během chvíle zastaví v ulici nad vámi auto šerifa. Liam vystoupí ven a rychle sejde po schodech k vám. Vypadá unaveně. I když vyspat se musel. Doslova. Rozhlédne se po vaší trojici a těžko říct, zda je překvapenější z toho že vidí Zacha nebo šéfovou kliniky. „Bella?“ Podívá se pak smutně na dům a Michelle přikývne. „Dobře, budu potřebovat nějaké vysvětlení, jak jste se tu všichni tři ocitli.“ „Něco mi napovědělo že se jí stane špatná věc. Chtěl jsem jí zkontrolovat. Když jsem dorazila bylo ale už pozdě.“ Odvětí jen Michelle. Zach propaluje šerifa pohledem který naznačuje, že by ho milerád viděl ležet ve člunu vedle nebo místo dívky. Rty má stažené na úzkou čárku a všechno v jeho postoji naznačuje že odmítá vypovídat.
|
| |
| soukromá zpráva od Dante Wittgenstein pro Jasně. Zatímco vy v prvních třech vteřinách můžete naprosto přesně odhadnout, co jsem zač já. Je až absurdní, jakou práci mi to dá skousnout. Našla mě tu se Zachem, tak možná proto... spolu chyceni, spolu oběšeni. Stejně mě její obvinění, že patřím do stejného ranku s někým, kdo hodí holce pytel na hlavu a pak si v ní vyřezává nožem... Na okamžik zavřu oči. Jen klid. Hádáním to nevylepšíš, stejně není nic, co by ji mohlo přesvědčit - protože co asi... poskakovat na místě a vykřikovat "ne, já takový nejsem?" Zvlášť když právě teď mám ze všeho nejvíc chuť posprejovat pekařství a vypustit pár pneumatik. Možná bych si našel čas i na několik převržených popelnic. "Těší mě, že vás poznávám," přinutím se říct. "Vlastně jsem se za vámi chystal," řeknu, upřímně překvapený, když se rozpomenu na ty dávné, pradávné, celý den staré plány. "Než mě stáhly tyhle šílenosti..." Jen zatřepu hlavou. Klid, klid, klid. Nezačneš vyvádět jako Zach, to je trapný i být svědkem, natož to mít na triku. Eli, dojde mi. To musela být Eli. Chudák holka - takže tímhle směrem talentovaná? To mi připadá víc jako prokletí než dar. A Michelle zaručeně není doktorka, ani ji nenapadlo se jít ujistit, že je Bella opravdu mrtvá. Upřímně se mi uleví, když se objeví Liam. Konečně někdo, kdo... hmm. Asi nic zvláštního. Jediný člověk tady, se kterým bych trávil čas i dobrovolně, natož teď. Otázku položí zcela zákonitou, Zachu, chceš začít? Aha, tak nic. Jen není moc šťastné mluvit před ním, měl bych to nějak zaobalit... a hrozně moc bych se potřeboval zeptat co Kibibi, ale to před ostatními už tuplem nemůžu. "Zach se doslechl, čeho jsem byl v noci svědkem," zkusím to shrnout tak, aby důvod vyletět nedostal nikdo z přítomných, "a přišel se zeptat, co se děje s jeho bratrem. Dozvěděl se ode mě, že je zatčený," a kouknu na Liama nemálo omluvně, promiň, vážně, vůbec mě nenapadlo, že se to jejich rodiny nedozví! Jenže rozebírat co všechno prasklo v téhle konstelaci prostě nejde. "Při hovoru o něm vyplynulo, že si všichni tři ti kluci dost pohrávali s Mlhou - zřejmě zkoušeli, kdo se dostane nejhlouběji." Střelím pohledem po Michelle. Něco mi říká, že tohle ráda neuslyší. Krátce zaváhám, když uvažuju, jak shrnout zbytek, protože bez souvislostí prostě smysl nedává, abychom se vydali právě sem - a proč. A že jsem se především snažil Zacha udržet pod dohledem a nevyvádějícího. "Říkali jsme si, že by to mohla být dostatečná příčina k tomu, aby někomu přeskočilo a..." Polknu. Dva mrtví. Možná už tři. "Našly se důvody, proč se zkusit zeptat Belly, jestli o tom něco neví. Třeba kdo je v tom další namočený. Jestli je někdo nenavedl..." Jen rozhodím rukama. Prostě jsem zkusil co vypadalo nejrozumněji, ok? Nebylo to dost k plašení šerifa, ale dávalo smysl to zkusit... a opravdu musela něco vědět, chudák holka. "Jo a... ty dveře jsme vyrazili my. Bylo zamčeno." Záhada zamčeného pokoje se nekoná, když stačilo jen obeplavat okolo, ale na druhou stranu - muselo se plavat. Někdo ten sem člun zjevně odněkud přitáhl a pak si odplaval vlastním... možná by mi vážně udělalo dobře něco nakopnout. |