Mezi temnotou a stíny
hrálo se Jednou týdně
od: 23. září 2020 21:08 do: 21. října 2021 14:20
Dobrodružství vedl(a) Michiyo
| |
 |  Trolové jsou stále na internetu. Ale navíc od našeho světa jsou i pod mosty a u různých přechodů a podchodů, kde vybírají za průchod od těch hloupých jedinců, co se snaží projít. Šarlatánů na ulici najdete spousty s různými věšteckými koulemi a tarotovými kartami, které vám dovolí nahlédnout do vymyšlených budoucností. Ale stejně tak snadno můžete narazit i na opravdové čaroděje a nadané věštce, kteří ve vaší budoucnosti čtou jako v otevřené knize. Svět je plný nadpřirozených bytostí, ale zdaleka ne všichni o tom ví. Nadpřirozené bytosti se schovávají pod rouškou tmy a šera. V dnešní době moderní technologie se ale stává čím dál častěji, že jsou na pokraji globálního odhalení.  Je hezké, že člověk může slyšet opravdovou sirénu i v baru v Londýně, i když samozřejmě většinou neví, že to siréna je. Ale, co když siréna svůj hlas použije k tomu, aby někoho nechala spadnout ze srázu? Co když upíři překročí stanovená pravidla a zabijí oběti, které k tomu nedali písemný souhlas? Co když vlkodlaci nebudou lovit jen v povolených oblastech? Nebo co se bude dít, když čarodějky začnou manipulovat lidmi, okrádat je a zneužívat své moci ke svému prospěchu? Ačkoliv jsou tady u všech frakcí (=druhů bytostí) určité kontrolní skupiny (například u čarodějek Rada, u vlkodlaků Honáci...) existují, ne vždy je snadné odhalit, kdo za tím stojí na první pohled. Londýn je jedno z těch progresivních měst na mapě Britských ostrovů, které přijalo opatření, aby jeho občané byli chráněni. Díky jeho umístění na magické žíle je totiž mnohem vyhledávanější nadpřirozenými bytostmi. A tak se v Londýně jako v několika dalších starých Evropských městech nachází na policejní stanici i oddělení pro Nestandardní případy. Toto oddělení je financované bídně, mediálně kompletně přehlížené a rozhodně to není místo, kam by někdo šel, aby dělal zářnou kariéru. Je to oddělení, které se zabývá nemožným, neskutečným a pro většinu lidí i neexistujícím. Ať už jde o loupež s příchutí magie, příliš brutální vraždu, na to, aby ji udělal člověk, nebo sousedské hádky mezi kouzelnými bytostmi, složka spadne na stůl Oddělení pro nestandardní případy. A z vedení se ozve: Postarejte se. |
| |
 | soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro  Co o něm asi ví kolegové:
 Podrobnosti: - nosí jednoduchý stříbrný prsten, jež mu pomáhá vytvářet a soustředit energii kouzel  - v podpažním pouzdře nosí i v kanceláři revolver Webley Mk VI - sice starší, ale spolehlivý a náboje si dělá sám ze směsi stříbra, mědi a železa - do povrchu ryje runy  - jezdí starým Land Roverem - žije v malém viktoriánském stavení kousek od Londýna  - má kočku |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Narodil se v Irsku přímo v jedné z chudinských čtvrtí Dublinu. Otce nepoznal, ale ví, že to byl Angličan. Matka mu nikdy neprozradila ani jeho jméno, ale schopnosti jsou asi jeho dědictvím... Přestěhoval se do Anglie a začal své schopnosti využívat k obživě. Nějakou dobu pracoval po různých klubech jako bavič, ale postupně mu to přestalo stačit a začal se poohlížet po něčem jiném až objevil tohle oddělení... Je relativně samotářský, odtažitý pokud k člověku nemá bližší vztah, staromódní co se mezilidských vztahů a zvlášť k ženám týče, váží si cti a své slovo by neporušil, zakládá si celkově na upřímnosti a rovném jednání. Co se reputace a vztahů s kolegy týče nikdo se s ním moc nebaví. I kvůli jeho povaze, ale také kvůli způsobu práce a jeho spíš sólově zaměřenému přístupu než práci v týmu. Ke své občasné smůle je i dost přímočarý co se vyšetřování týče a párkrát jej to už dostalo do situace kdy se musel hájit před šéfem kvůli stížnostem. Specializuje se hlavně na násilné činy, alchymii a její používání (zneužívání) + sem tam připravuje pomocné artefakty pro ostatní v malé dílně u kanceláře... Svou kancelář má zařízenou rovněž jednoduše, spartánsky a bez zbytečných ozdob. Zařízením dost připomíná to, co by se dalo pořídit na dražbě vybavení z nějaké staré kancelářské budovy. Ve středu masivní psací stůl, jednoduché pracovní křeslo, u zdi psací stůl s roletou a na stropě ventilátor, který spíš vzduch jen lehce víří než pročišťuje... K tomu na levé straně dveře do malé alchymistické laboratoře a kolem nich obyčejné dřevěné registratury plné složek a knih s informacemi. Na stole má většinou klasický tvůrčí nepořádek, ale jedna věc své místo nikdy nezmění a ani kolem ní nebývá nic položeno - malý filigránový rámeček s černobílou fotografií, na níž je mladý Patrick s tmavovlasou dívkou v šatech někde v přírodě... Podrobnosti: - nosí jednoduchý stříbrný prsten, jež mu pomáhá vytvářet a soustředit energii kouzel - v podpažním pouzdře nosí i v kanceláři revolver Webley Mk VI - sice starší, ale spolehlivý - jezdí starým Land Roverem - žije v malém viktoriánském stavení kousek od Londýna - má kočku |
| |
 | soukromá zpráva od Elizabeth Sherman pro - nikdo o její minulosti moc neví, jen to, že byla jistou dobu na psychiatrii, kvůli tomu co dokáže - celý tohle nadpřirozeno je pro ní nové, tedy trochu se ve všem ještě plácá a přirozené věci pro ostatní jí stále ještě dokážou překvapovat - všichni na oddělení by měli vědět co svede, sama se tím nechlubí ale rozneslo se to spíše šuškandou - na oddělení naprostým nováčkem, bažentem co se všechno učí zapochodu, zatím tak max vaří kafe či sem tam někoho doprovázela - nikdy se nezmínila o rodině a když by na to došlo řeč tak buďto neodpoví nebo to svede na jiné téma - její zvláštnost je pyrokineze - dovednost rozdmýchat oheň z vlastní energie a pouhou myšlenkou či s ním i potom dále manipulovat - bydlí v garzonce s hasičákem pod postelí, jak často vtipkuje
|
| |
 | soukromá zpráva od Martin Brener pro Martin Brener – 32 let
Martin je spíš vyšší, spíš svalnatější, ale nic z toho zvlášť nápadně; po všech stránkách průměrný a nenápadný týpek. Šedomodré oči, hnědé vlasy – už šediví a snadno tak působí o dost starší, než je. |
| |
| Dnešní den byl typickým chladným deštivým londýnským dnem. Vítr foukal kapky vytrvalého deště pod deštníky a pláště. Jelikož byl začátek října, nikdo už asi ani nic jiného nečekal. Listí padalo už na silnice a obzvláštně u lidí, co žijí na kraji Londýna, si tak vysloužilo pár nadávek, když se muselo auto ráno očistit od napadaných listů, neboť vítr a déšť sužovali celou Anglii už od včerejšího rána. Je za pět minut osm a v zasedací místnosti už se shromažďují postupně všichni lidé z oddělení. Suzy stála v červeném svetříku, černém tílku a sukní ke kolenům u stolku kousek od stolu, od kterého se často prezentovalo. Vedle sebe měla krabici s lahodně vypadajícími zákusky a velkou konvicí na čaje a kávu. Ranní meetingy na oddělení nebyli nic neobvyklého, ale takové pohoštění ano. Tedy, kávu a čaj jste si většinou vařili sami. Zákusky jste rozhodně jen tak nedostávali. Ze samostatně již pracujících vyšetřovatelů tu už seděl André, který se ládoval zrovna něčím, co vypadalo jako punčový zákusek a užíval si velký hrnek kávy. V jiné lavici pak zase seděla Angelika, která svůj zákusek měla zatím stranou a netknutý a ruce si ohřívala o hrnek. Vedle ní seděla žena s květinovými šaty a kabátem na stole před sebou. Nikdo z nováčků ženu neznal. Ti, služebně starší ji, jak se zdá, však už znali. „Dobré ráno, kapitáne! Tady máte hned váš oblíbený,“ usmála se Suzy na kapitána, sotva se dostal do dveří a podala mu talířek s jeho oblíbenými zákusky. „Ach, krásné ráno, Suzan, tos napekla ty?“ zeptal se s ohromeným výrazem kapitán, kterému se místo obvyklého zamračení začal rýsovat úsměv na tváři. „Ale kdepak. Tolik času a trpělivosti bych neměla. A ještě k tomu by to nebylo tak dobré. Požádala jsem Glorii, aby za mě upekla. Byla tak hodná, že souhlasila,“ vysvětlila Suzy ochotně a usmála se směrem k blonďaté neznámé, co seděla vedle Angeliky. Ta jí úsměv oplatila a pokynula na kapitána. „Dobré ráno, kapitáne,“ pozdraví také a zvedne se i s kabátem v ruce. „Už nebudu vyrušovat, jen jsem se chtěla trochu podívat, jak to tady vlastně vypadá. To víte z Angeliky něco vypáčit…“ „Dobré ráno, Glorie, mockrát děkujeme. Vypadá to báječně jako vždy. Rádi jsme vás tu viděli. Pro takový nebo jiný pozitivní důvod, vás tu rádi kdykoliv zase uvidíme.“ Ujistil ji kapitán, zatímco si odkládat věci na stůl stolek, aby to nemusel vše držet v rukou a mohl jí vřele stisknout ruku. „Počkej, než odejdeš. Jen chci, abys věděla, že jsi na večer taky zvaná jo? V osm u McLeanyho. Prosím přijď, ráda tě tam uvidím!“ ozvala se ještě Suzy. „Ráda přijdu. Tak v osm,“ souhlasila Glorie a ještě se s úsměvem rozloučila se zbytkem a popřála jim dobrou chuť. Pak už v místnosti zůstali jen vyšetřovatelé, co měli dneska službu. „Než se pustíte do ranního hlášení, chci vám připomenout, že dneska večer v osm u McLeanyho je oslava, všechny vás tam ráda uvidím. A prosím, nabídněte si další zákusky, schovávat je nemá cenu a jsou příliš dobré na to, aby okoraly,“ ozvala se ještě Suzane, než si s čajem sedla na svoje místo kousek od kapitánova stolu. Jako obvykle i na těchto poradách seděla a v případě nutnosti dodávala informace anebo dělala zápisy. „Tak, teď k těm méně veselým věcem,“ vzal si hned vzápětí slovo kapitán. Jeho tvář už byla zase vážná, ale zatím nijak podrážděná. Jestli něco, tak vypadal, že ho to moc nebaví, tak jako obvykle, když četl informace z vedení. Změny protokolů, nutné nudné informace o proměnlivé situaci, apel z vyšších míst na to, aby se vše konalo, co možná nejtišeji a podobné. I dnes výčet obvyklých formalit trval přes deset minut. „Tak, když tohle máme za sebou, mám taky jednu dobrou zprávu. Victor Hemmings, námi dopadený a usvědčený vrah, co má na svědomí přes třicet mrtvol, byl shledán Bílou radou jako vinný a bude proto v nejbližších dnech popraven podle jejich zvyklostí a v jejich režii. Takže, Angeliko, André, díky vám už se tenhle šílenec nevrátí do ulic našeho města,“ pronesl a uznale kývnul na oba zmiňované. „Samozřejmě tehdy pomáhal i Lewin, ale ten už bohužel není mezi námi.“ Kapitán se na chvíli odmlčel a na tvářích ostatních se objevil ve stejnou chvíli krátký zachmuřený výraz. „A abychom navázali na dobrou práci, co jsme odvedli v minulosti, mám tu vaše dnešní úkoly,“ pokračoval po odkašlání kapitán. „Patricku, dostali jsme hlášku na prodej prokletých předmětů na rohu Lorentsovi a Kaskád. Obchod s vetešnictvím se jmenuje Rudá Rozárie. Vezmeš s sebou Martina, aby odkoukal, jak se v takových věcech pohybovat. Mělo by se jednat jen o prošetření předmětů a případnou legitimaci kouzelníka, nebo obchodníka.“ Mávnul rukou k zmiňovaným. „André, ty vezmeš ven s sebou Elizabeth. Máš pochůzky, co vím ohledně vlkodlačího sjezdu příští týden. Tak ji využij jako asistenta a ať se trochu rozkoukává,“ obrátil se velitel na další členy týmu. André se otočil po zmiňované a ukázal jí jeho perfektní chrup. „Doufám, že máš pohodlné boty, Lízo, budeme hodně chodit,“ pronesl vesele. „A Angeliko. Tebe si dneska vyžádala Valerie, potřebuje, aby ses podívala na jedno exhumované tělo a zkusila o něm něco víc zjistit. Vytáhli ho z hrobky rodu Grinslingrů. Jsou tam značné morfologické nesrovnalosti.“ Angelika přikývla bez komentáře. Netvářila se ani nadšeně, ani znechuceně. „Tak, to je ode mě všechno. Nějaké otázky? Poznámky? Připomínky? Pokud ne, tak se dejte do práce. Ať večer můžeme zapít Suzane s pocitem dobře odvedené práce.“ Zakončil s mírným úsměvem věnovaným zmiňované. |
| |
| Když jsem se ráno blížil k předměstí Londýna, byl jsem celkem spokojený. Normálně se všichni na toho mého starého dinosaura dívali s úšklebkem, ale tohle bylo přesně počasí, kdy se tohle auto začínalo pořádně uplatňovat i na cestách - o čemž ostatně svědčily i dvě auta, jež jsem po cestě potkal v příkopech... Každopádně, vzhledem k tomu, že pršelo i u mě doma, doplnil jsem svůj klasický outfit i o tvídový kabát, takže mě nepřekvapilo ani lehké, otravné mrholení poté, co jsem před úřadem vystoupil z vozu. I když jsem v práci celkem brzy, překvapilo mě, že jsem už v zasedačce spatřil Suzy s krabicí zákusků i s původkyní tohoto občerstvení sedící vedle ní. Jen na ně přes prosklené zdi mávnu a zamířím v rychlosti do své kanceláře. Na věšák odložím kabát a proletím dnešní Telegraph jako ostatně každé ráno. Doma ho číst nestíhám, ale tady před poradou většinou ano. Neobjevím v něm však nic, co by mě nějak zaujalo, takže si udělám svou klasickou černou kávu a zamířím s kouřícím hrnkem za ostatními do zasedačky. „Dobré ráno kapitáne, Suzan, Glorie...“ pozdravím postupně všechny jak je míjím i když Glorii zastihnu už když se zvedá k odchodu. Ale pozdrav adresovaný jí i její sestře doplním lehkou úklonou i když mě od toho stále odrazují. „Dobré ráno i tobě Angeliko, Valerie.“ pozdravím další dvě členky našeho týmu se jdu na své klasické místo u konce dlouhého stolu. Položím hrnek před sebe a čekám, až přijdou ostatní, abychom mohli začít s brífinkem. Když vidím, že mám ještě čas, dojdu si pro jeden ze zákusků od Glorie - přece jen, nemám často příležitost si na nich pochutnat a nechat si tento zážitek ujít by bylo takřka smrtelným hříchem. Pak se vrátím zpět na své místo a pozdravím i Andrého na druhé straně stolu. Když pak kapitán ale přejde k pracovním věcem, lehký úsměv se mi z tváře ztratí. Sice jsem rád, že ten vrah bude potrestán, ale nemohu si nevzpomenout na našeho kolegu, který za to zaplatil životem a jehož kancelář je teď prázdná a zamčená. „Dobře.“ přikývnu jen ohledně přiděleného úkolu a také směrem k Martinovi, který mě má doprovodit. Zbytek porady poslouchám už jen tak na půl ucha. Snažím se v hlavě vybavit, jestli jsem o tom obchodě už něco slyšel nebo ne. Budu se muset ještě v kanceláři mrknout do záznamů.... Ještě zaregistruji, co mají přidělené ostatní abych měl přehled, ale nijak se k tomu nevyjadřuji. Třeba prohledávat nějaké exhumované tělo by se mi fakt moc nechtělo... „Za mě asi nic kapitáne... Snad jen - ohledně toho obchodu, očekáváte nějaké problémy?“ zeptám se ještě. Pak počkám, zda nebude mít ještě někdo něco a pokud ne, obrátím se k Martinovi „Nachystej si co potřebuješ a sejdeme se u mě, může být?“ navrhnu „Jestli nemáš nic proti, můžem jet mým autem.“ dodám ještě. |
| |
| Zajedu si prsty do vlasů a rychle je prodrbu, abych z nich vytřepal trochu vody - a pak znovu, aby získaly alespoň nějaký společensky přijatelný tvar. Počasí nic moc, ale přesně takhle jsem si 'to pravé anglické' představoval a zatím mě víc baví, jak odpovídá všem klišé, než aby vadilo. "Dobré ráno!" pozdravím všechny naráz a nad připravenými lahůdkami jen potěšeně povytáhnu obočí. "Něco se slaví?" přeptám se obecně a dostatečně obezřetně, protože těžko říct, jestli i tady je zvykem o narozeninách všechny nakrmit a nechat si potřást pravicí - nebo se nám snesou na hlavu obzvlášť hrozné novinky a jen nám takhle vedení předem obaluje nervy. Naložím si na talířek přiměřenou porci dobrých věcí, protože jak líp už začít den, ujistím při té příležitosti Suzy, že dneska jí to obzvlášť sluší, a všem ostatním přítomným dámám taky, dozvím se, že ano, opravdu slaví - musím pak od Patricka vyzvědět, jaký dárek by byl přiměřený, nebo se na něco složíme...? S kafem v jedné a talířkem ve druhé ruce zajedu na své místo a trochu zvědavě obhlédnu, ale samozřejmě bez nějakého zírání, květovanou osobou vedle Angeliky. Možná bývalá zaměstnankyně, nebo příbuzná. Porada začne a sousto šlehačkového krému mi zhořkne v puse. Hemmings mě minul, a obecně jsou detaily o jeho případu dobré zprávy - když pomineme, jak ve velkém to vzal, než ho kolegové dokázali chytit pod krkem - ale stejně mi fantazie pracuje z působem, o který tak úplně nestojím. Způsob myšlení některých lidí je mi nekonečnou záhadou. Máš úkol mě ale docela potěší - vetešnictví jsou místa, kam se dá vracet pořád dokola, a vždycky se člověk něco dozví, nebo něco objeví. Rád si do sítě kontaktů, které tu už mám, zapíšu i takové. Vůbec nepochybuju, že majitel bude buď informátor, nebo starý známý potížista. Nebo obojí. "Provedu," přikývnu k Patrickovi s pousmáním. "Snad bude kde zaparkovat." Ten jeho tank se do půlky zdejších jednosměrek ani nevejde, to se klidně vsadím. A nebo jsem zkrátka zaujatý - ne že bych tu nebyl schopný řídit, ale prostě jezdí na špatné straně a basta, vůbec to není ono. Decentně si olíznu prst a dopiju kafe, příjemně hořké v kontrastu k téhle nečekané druhé snídani. Jsem připraven na cokoli! I na vetešnická dramata. |
| |
| Meeting Další den byl tady. Hluboký nádech a směle do toho, jednou se to přece jenom zlomit musí ne? Tedy, né zrovna já, ale celkově to nováčkovství, které se mi neustále drželo za patami a neustále mi dýchalo za krk. Drželo se mě hůře než smůla a já né a né jej setřást ze sebe... musí se to jednou zlomit... nejsem jenom ta co vaří kafe, nebo donáší poštu a hraje si na děvečku pro kancl... Ranní meeting skýtal tak trochu příležitost se z téhle pomyslné ulity, kterou na sobě dobrovolně/nedobrovolně konečně vyloupnout a být k něčemu. Aspoň trochu. "Dobré..." pozdravím osazenstvo s lehkým, mírně rozpačitým úsměvem. Též přitom i lehce zvednu ruku k jakémusi náznaků zamávání. Můj ranní nápoj volby byl čaj, černý či zelený, ale čaj a s několika lžičkama cukru. Jsem na něm trochu závislák, ale tak co, když po něm jednomu nekyne zadek, tak proč si trochu neosladit život, ne? Zmiňuji-li sladké, tak tu dneska ráno byly přítomné i nějaké ty pečené sladké dobroty. "Vypadají úžasně děvčata!" pochválím sladké potěšení, které tu bylo nám nabídnuto a rozhodně jsem se moc neupejpala s tím, abych si jeden, dva nabídla. Ideálně čokoládový nebo ovocný. Pouštím se do nich skoro okamžitě a případně i přitom pozdravím příchozí. Když se dostaneme k hlavním bodům rána, mám už v sobě jeden a kousek z dalšího. Začne se hodnotit nejenom to co se stalo, špatné i dobré zprávy, a nakonec, rozdávání dalších, nových úkolů. Jedni, jsou za něčím co zahrnovalo nějaké prokleté předměty a já, jsem tak trochu hozena na krk Andrému, zrzek a chlupáč s dokonalým chrupem v jedné osobě. Super... Byl to docela kus, na můj vkus, ale bohužel už měl tak trochu svojí smečku, takže v tomhle ohledu tak trochu smolík, ale což. Nemyslím si, že vztahovat se spolupracovníkama je dobrý nápad. Když to nevyjde a něco se posere, tak aby se jeden rovnou stěhoval na opačnou stranu zeměkoule, nebo tak to aspoň prezentují všechny ty sitcomi a pod. A neposlední řadě, kdo by chtěl taky randit s někým, kdo spává s hasičákem v posteli... tedy přesněji pod postelí. No, nechejme tohle stranou, úkol dne je ten, že budu asistovat jemu, takže v jiném slova smyslu opět jenom podržtaškou. Vnitřně si povzdechnu. Nad tou poznámkou, tedy více ale nad tím oslovením, nepatrně semknu obočí na znamení toho, kterak se mi to líbilo. "Moje nohy a já vydržíme dost." vrátím mu zpátky. Těžko teď usuzovat co bude dalšího na programu dne, kam všude se dostaneme a zajdeme, ale snad nebudu jen blonďatý ocásek za jeho zády... |
| |
| Komplimenty, úklonky i drobné známky přívětivosti byly u Suzie a Glorie přijaty s veselým a radostí. U nich bylo velmi lehké si získat plusové body, a u obou se to zatraceně vyplatilo. Když se ozval Patrick se svou naprosto opodstatněnou otázkou, kapitán se na něj zadíval a zavrtěl hlavou. "Nečekáme. Mělo by jít jen o drobného překupníka. Nicméně, jsou to kletby, na to nezapomeňte. Martin ti o tom rád určitě poví své a dalšího pasažéra určitě nechce," pousmál se mírně kapitán. "Ale znáte mě, radím vám být opatrní, i když jde i o něco takhle banálního. Je nás málo a já nehodlám ztratit jen tak další dobré lidi ve službě. Kdyby něco, raději volejte, nebo si sežeňte posili." S tím si s díky upil kávy a dal najevo, že jinak mají už všichni volno. André se spokojeným vlčím způsobem usmál na Elizabeth. "Skvělé. Takže dneska chodíme pěšky. Snížíme uhlíkovou stopu, co nám ti lenoši magický zvyšují v oddělení!" prohlásil dost hlasitě, aby jej Martin a Patrick slyšeli. André si nenechal ujít příležitost si mírně do kolegů rýpnout. Třeba by je později mohl vyhecovat i na nějakou výzvu. Zvedl se a vzal si přes ramena svou tmavou bundu. "Vem si sešit, tužku a koláč na cestu, máš patnáct vteřin, pak odcházím," obrátil se ještě k Elizabeth a hrnkem v ruce se vydal k odchodu. |
| |
| „Dobře kapitáne. Díky.“ odpovím jen a přikývnu mu. S tímhle má samozřejmě pravdu, ale já se spíš zajímal o to, jestli neví o nějakém konkrétnějším hrozícím nebezpečí. S tímhle tak nějak počítáme asi všichni už když jdeme ráno do práce. Přemýšlel jsem pak, jestli Andrému něco odpovědět, ale nakonec se na to vykašlu. Tohle klasické popichování trvá už nějakou dobu a nevěřím moc tomu, že by hned tak skončilo... Když to ale kapitán takhle rozpustil, zvedl jsem se taky a vydal se k sobě do kanceláře udělat si kávu i do termosky. V kanceláři rychle mrknu do kartotéky, jestli tam něco o tom vetešnictví nenajdu, ale když ne, vezmu si jen ze šuplíku pár svých krámů a počkám na Martina. „Tak co? Můžem vyrazit?“ zeptám se, když dorazí. „Ještě možná jedna věc... Dobře, spíš dvě. Nevím, co jste měli u vás, mě se tu osvědčily dvě věci. A neber to jako výtku, spíš pokus o radu. Bouchačku máš?“ zeptám se „Magie je fajn, ale dost věcí vyřeší správně použitá pistole... A druhá věc - normální papír a tužka?“ zeptám se ještě pro jistotu „U nás se říkalo, že polda může zapomenout pušku, nesmí zapomenout tužku...“ vysvětlím mu, proč se na to ptám. Jestli už pak nebude co řešit, asi se vydáme k autu a k vetešnictví. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro |
| |
| "Třeba by si vystačili mezi sebou a já bych měl svatej klid," zabrblám na kapitánova slova o nezvaných pasažérech, ale má samozřejmě pravdu. Nemá smysl chodit s kanónem na vrabce, ale podcenění situace je ta nejrychlejší cesta do pekel. |
| |
| "Třeba by si vystačili mezi sebou a já bych měl svatej klid," zabrblám na kapitánova slova o nezvaných pasažérech, ale má samozřejmě pravdu. Nemá smysl chodit s kanónem na vrabce, ale podcenění situace je ta nejrychlejší cesta do pekel. |
| |
| „Pěkné. Pěkné...“ komentuju Martinovu pistoli. „Zákony tu sice přísnější máme, ale pořád jsme policajti, takže by ti šéf určitě vyřídil povolení i když jsi cizinec.“ nadhodím, ale nijak dál to neřeším. Tohle není moje věc. „Pistole je to sice spolehlivá, ale já místo toho nosím tohle.“ dodám ještě a odhalím podpažní pouzdro s revolverem Webley. „Párkrát se mi stalo že moc magie dokázalo zaseknout i mechanismus závěru což se u tohohle krámu nestane. Navíc si do toho sám dělám trochu předimenzované patrony.“ usměju se na něj spokojeně. Tím, že nosím revolver snad i zodpovím nevyřčenou otázku ohledně náboje v komoře... „Mág sice nejsi, ale používat ji můžeš.“ nadhodím a po stole k němu přisunu stříbrný náramek „Není nic moc, ale trochu zmírní případný magický útok.“ vysvětlím. Ale jestli ho bude chtít nebo ne, to už je na něm. „Jasně, v pohodě. Na to už jsem si celkem zvykl.“ pokývu chápavě hlavou. „Tak jo, vyrazíme ať si z nás André neutahuje, že jsou na místě dřív než my.“ zasměju se a otočím klíčkem v zapalování. |
| |
| Z kanclu do auta: Patrick "Prý jsou s tím problémy," poznamenám k povolení. "Ale pracuje se na tom." Nad revolverem se bezděčně pousměju. Jak se sakra anglicky řekne fajnšmekr? "Pózérská konzerva," navrhne vesele potvora. "Fanoušek od pohledu," najdu obratem lepší slova. "Někdy můžem nad pivem probrat celou tu záležitost pistole versus revolvery - třeba přijdeme na něco, na co před námi ještě nikdo nepřišel." Mám dobrou náladu a debatuju rád. Ale ne každý to umí, nebo ho to baví, a Patricka zdaleka neznám dost; měl bych se držet víc zkrátka. Náramek mi přijde zajímavý. "Díky, přijde vhod. Jsem na to teď s vybavením jak úplný zelenáč." A když si ho poutám kolem zápěstí a třepu rukou, aby se správně usadil a nepřekážel, připomene mi to záležitost, kterou vlastně nevím, jak tu mají pořešenou. "Co stříbrný kulky?" zeptám se. "My jsme fasovali od Duluska - používá sintrovanej kov. Stříbrnej prášek zapečenej do polymerový matrice. Je to parádní věc, ale odporně drahá. Naštěstí nebyly potřeba moc často." Patrickův přerostlý auťák má každopádně jednu výhodu: je z něj vážně dobrý výhled. |
| |
| Z kanclu do auta a autem na výlet: Martin „Nemám nic proti tomu.“ odpovím už během jízdy na Martinův návrh debaty o zbraních. Přece jen, o tomhle se problém bavit nemám a rád tu najdu někoho, kdo není vyloženě zastáncem jen moderních kousků jako André. „Celkem slušná hospoda je hned tady za rohem. Murphy's se to tam jmenuje a i když to má takový mladý týpek, pořád o má správnou atmosféru.“ navrhnu i potenciální místo setkání. „V pohodě. K čemu by mi byl parťák co ho magie nepustí přes dveře.“ nadhodím a zatočím do boční uličky abych se vyhnul ucpané hlavní třídě. „Já to řeším trochu jinak. Říká ti něco wootz? Vlastně damašek, ale ne tak, jak ho znají většinou... Střely si liju ze směsi mědi, stříbra a oceli. Na každý účel něco. “ odpovím a podám mu jeden z rychlonabíječů co tahám po kapsách.  „Pro jistotu si do toho vyrývám ještě takové menší zaklínadla co si vezmou trochu energie z prachu... Každá výhoda dobrá.“ komentuju rýhy na jednotlivých střelách. „Sice ta směs trochu víc likviduje vývrt, ale i proto revolver. Mnohem odolnější materiál v hlavni když se nedají vyměnit.“ vysvětlím, protože je mi jasné, že by se asi zeptal na to, jak se vývrt snáší s ocelí ve střelách. |
| |
| Do ulic tedy Takže bylo tedy ujednáno, řečeno vše co mělo býti řečeno. Dále se většina konverzace obrátila spíše k těm dalším dvěma, kteří jdou též do terénu, ale kapitán dá nakonec najevo, že tohle považuje za ukončené a jsme free to go. A nebyl by to André aby si potom trochu nerýpnul svým způsobem ohledně našeho dnešního programu. "Městská doprava taky není zrovna k zahození." neodpustím si trochu poznámku k tomu. Přece jenom, jestli chce dál hrát na tuhle stranu, tak tohle taky není špatná alternativa, nehledě na fakt, že tohle je moje každodenní alternativa jak se dostat z jednoho bodu do toho druhého, protože řidičák prostě nevlastním a risk samovznícení náhodných věcí je u mě už tak dost velký, natož abych ještě někde uprostřed města vyhodila do vzduchu vlastní auto, protože stařenka na přechodu si dává načas a naše oddělení mezitím decimuje kdovíco... Zpátky k tématu a realitě, André tohle považuje za uzavřené a odchází s tím, že mám patnáct vteřin. Trochu si povzdechnu. Tohle byl čas vlastně na nic. Má štěstí, že jsem už prakticky oblečená, takže vlastně akorát popadnu svou tašku, která ležela vedle mojí židle a hodím si jí na rameno a bafnu ještě zákusek, co jsem nestačila dojíst. Byla by škoda nechávat ho tu aby se jenom tak vyhodil. Následně potom v napůl během vyrazím za ním. |
| |
| V autě: Patrick "Beru tě za slovo," rozveselí mě představa hospody, která, a to se klidně vsadím, bude tak echt tradiční, že se mi chlupy na hrudi poskládají do tvaru britský vlajky. Ne že bych byl takový spiťar, ale socializovat se s kolegy v hospodě je mnohem, mnohem, mnohem lepší, než s bytnou v kuchyni. Zvlášť když si ta bytná pořád není jistá, jestli jste politický uprchlík z Východu, nebo komunistický špeh. Jediná politika, ve které se vyzná, jsou oděvní trendy královské rodiny - a trochu zamrzla v čase. "Třeba budu mít štěstí a budou tam točit něco poživatelnýho." Nikdo mi nenamluví, že ta zdejší nahnědlá břečka má něco společného s pivem. "Sousedi tě musí milovat," poznamenám, když se natahuju pro rychlonabíječ a snažím se strčit si ho před oči tak, abych mohl zaostřit na zmíněná zaklínadla. V prstech mi lehce zabrní a démonek na rameni přezíravě prskne. "Ne, ty jsi vlastně v baráku," vybaví se mi nějaká zmínka. "Docela štěstí, s tvými koníčky." Nábojnice je z obyčejné mosazi, ale kulka mi přijde jiná už od pohledu. Jak jinak - stříbro v porovnání se starým dobrý olovem stojí za starou belu. Stříbro je moc tvrdé, ale lehčí než olovo, takže ve výsledku jsou projektily lehké, ale nepřesné. Vůbec jsem nepochyboval, že si Patrick svůj recept pečlivě poladil. Porovnat je s Duluskovými polymery v praxi bylo sakra lákavé. "Vynechám všechny námitky proti přebíjení," slíbím, protože statistiky o počtu výstřelů v akci známe určitě oba - i když jsou samozřejmě chabým argumentem, když na takové debaty dojde, ani mi neberou radost z objemu zásobníků slušnějších pistolí. "Tohle je pozoruhodný. Jsi vážně srdcař." Vrátím mu rychlonabíječ a opřu se pohodlně do sedačky. |
| |
| V autě: Martin „V klidu, nemám s tím problém.“ odpovím s úsměvem. Já nejsem zrovna pivař, takže tam chodím spíš na whisky, ale když už si tam pivo dám, tak stejně to jejich. „Buď v klidu, tu vaši plzeň tam točí vyhlazenou a s pěnou.“ odpovím mu pobaveně. Samotnému mi britské pivo nechutná a jsem už z mládí zatížený spíš na tu naši irskou whisky... „Tady v práci je to celkem v klidu. Tedy - nestěžují si kvůli tomuhle když už přežijou můj vkus na hudbu.“ neodpustím si připomenutí toho, že někomu gramofon vadil... „Mám rád svůj klid. Do práce si to klidně dojedu a nikdo mě tam moc neotravuje.“ odpovím spokojeně. Vzhledem k tomu, jak hnusná cesta k mému domu vede, se ke mě člověk zatoulá opravdu výjimečně. „Klidně je nevynechávej. Sem s nimi. Já si tu rychlost uvědomuju, ale s tím co do toho láduju by se za á) půlka pistolí rozškubla a za b´) jak už jsem říkal, když je té magie fakt dost, nevystřelíš. Tady stačí jen natáhnout kohout rukou a pustit. Rána stejně vyjde.“ vysvětlím svůj názor a čekám, co na to můj spolujezdec odpoví. „Srdcař možná taky, ale hlavně se mi to osvědčilo.. Mládí v Irsku... Víš jak.“ nadhodím a čekám, jak se bude na tuhle zmínku tvářit |
| |
| V autě: Patrick Hospoda, kde točí české pivo. Londýn je mi každým dnem sympatičtější. Vím samozřejmě, nebo jsem o tom alespoň přesvědčený, že bych s sebou neměl vláčet staré zvyky a chutě. Jenže pivo. Pivo a chleba jsou dvě věci, na které se zvyká mimořádně těžko. Už jsem objevil malou pekárnu dvou sympatických slováků, kde to vonělo šumavou s kmínem, ale slušná hospoda je nedostatkové zboží. "Beru, všechno beru," musím se začít smát, když předloží nepochybně ne poprvé ani naposledy, neprůstřelné argumenty. "Ale s tím mládím v Irsku mi musíš pomoct. Obecně narážíš na pověstný irský temperament," hodím po něm okem, abych si zkusil zpřesnit představu o věku, "nebo jsi dost starý na ty události kolem čaroděje Triskeliona?" Jeho vášeň v povolávání vstoupila do učebnic dějepisu nikoli obrazně. Ale nepochybuju, že se tam musela dít spousta věcí, o kterých se za Kanál moc zpráv nedostalo. Irsko je prý magií přímo prosycené, v hlíně, ve vzduchu i ve vodě, jak praví začátek každé báje. Strážci pořádku tam musí mít podle všeho sakra živo. |
| |
| V autě: Martin „To uvidíme po prvním nebo druhém pivu. Vy Češi se pak rádi hádáte.“ zasměju se. Nemohu si nechat ujít tohle malé rýpnutí. „Irský temperament není tak odlišný třeba od toho skotského. V tom tolik rozdíl není... “ začnu a chvíli přemýšlím, jestli pokračovat dál. Ale zase když už jsem o tom začal, přijde mi nefér před kolegou něco tajit a navíc by se to stejně od někoho dozvěděl. „Ne, ne, tak starý nejsem. Jen když vyrůstáš v době, kdy IRA teprve začíná ztrácet svůj vliv... No, prostě tenhle drobek je se mnou už od té doby.“ poklepu si na sako v místech, kde je podpažní pouzdro s Webley. „Tehdy jich šlo všude sehnat kolik jsi chtěl za pár liber a munice taky nebyla nějak extra drahá.“ dodám ještě a čekám, jestli se nebude ptát ještě na další věci. |
| |
| Tým číslo dva vyráží na cestu "Hm, stihlas," broukl André klidně stojící u dveří ke schodišti. Samozřejmě, že nechtěl použít výtah. Hezky po schodech. Procházka začínala nejspíše rovnou na stanici. Naštěstí stanice měla jen dvě patra. Elizabeth mohla pouze doufat, že žádná z jejich zastávek není v nějakém mrakodrapu v nejvyšším patře. "Takže, Jiskřičko, pověz, jak že jsi tady už dlouho?" promluvil přes rameno, pokud nešla na schodech vedle něj. Šel svižným krokem, ale zatím to nijak nehnal. "Doteď se ti věnovala jen Suzy a nechala tě nahlédnout za tu hromadu papírování, vyřizování vzkazů a připravování kafe co? To by ale znamenalo, že jsi měla teď dost času se trochu porozhlédnout po oddělení a po Anglii. Už víš, kam tě to táhne?" položil další otázku a podržel jí dveře, když už byli u východu ze stanice. |
| |
| Vetešnictví Rudá Rozálie Díky příjemné konverzaci cesta uběhla vcelku rychle. Navíc se zdálo, že Patrickovo auto budilo strach v ostatních řidičích. Nikdo si nechtěl své novější, hezčí a bezpečnější auto škrábnout o tohle. A tak se raději přikláněli k opačné straně silnice. Vetešnictví Rudá Rozálie byl přesně tak nevkusný, jak se od něj čekalo. Nápis nad dveřmi byl vyveden neumě červenými písmeny. Ke kompletní kýčovitosti chyběla pouze neonová světla. Výlohy byly mírně zašpiněné, ale i tak se v nich dala vidět spousta krámů. Dveře byly bezpečnostní, ale evidentně staršího data. Samotný obchod uvnitř měl stojící, nevětraný vzduch. Pach starých a železných věcí se mísil s levným čističem podlah. Na zdech byly zástupy kukaček, starých (a více či méně rozbitých) porcelánových panenek, hrnců, kotlíků, obrazů, vycpanin a zrcadel. Další zboží bylo schované pod skleněnými vitrínami. Dalo se tu najít téměř cokoliv, co bylo staršího data, nebo nějakého stupně opotřebení. Oba, Martin i Patrick, si uvědomovali, že z některých věcí čiší magie v různých stupních intenzity. Nicméně tu byli dozajista i věci, co magické vůbec nebyli. Třeba tam u okna oddělení s technologiemi - mobily, notebooky a různá sterea a DVD přehrávače. Dokonce tu byl i stařičký gramofon. Postarší, plešatící muž stojící u pokladny, zvedl hlavu od vypisování záznamů do jakési knihy, když vešli vyšetřovatelé. Zkušeným pohledem je rychle sjel od hlavy až k patě. Bylo mu jasné, že vlezdoprdelkováním se nikam nedostane, a tak jen neutrálně pozdravil. "Dobré ráno, pánové. Prohlédněte si to tu dle libosti. A když vám padne něco do oka, tak mi dejte vědět, určitě se nějak dohodneme..." pronesl naučenou frázi a pak sklonil pohled zpět ke knize se zápisy. Ačkoliv oba dokázali poznat přítomnost magie, Patrick byl o něco zkušenější a dokázal pár předmětů dokonce rozpoznat. Kletby však na první pohled neviděl. Patricka a jeho společníka pro změnu lákala vysoká karafa s křišťálovým víčkem, která téměř volala po tom, aby si ji pořídili, protože by se jim určitě hodila... |
| |
| Z auta do vetešnictví: Patrick "Prej hádáme," zabrblám. "Debatujeme! To je rozdíl. Jestli při tom náhodou lítají třísky," odepnu si pás, "tak převážně obrazně. U nás je neuvěřitelně klidno i proti Británii... natož mládí v Irsku," loupnu po něm okem. Až se sejdeme v té hospodě, rozhodně bude o čem. Patrick zatím najde místo k zaparkování s bravurou zkušeného místňáka a dveřmi klepneme na vteřinku stejně. Za chvíli o nás budou moct začít točit seriál. Vetešnictví mě okamžitě nadchne. Už jen fakt, že tak absurdní místo existuje...! Nevěřím, prostě nevěřím, a neuvěřím, ani kdybych to viděl, že si většinu těch věcí kdy kdo bude ochotný koupit. Tohle musí mít buď projev duševní choroby, pračka peněz - nebo všechny ty háčkované kryty na vajíčka, porcelánoví pejsci a konvice na čaj s uraženou hubičkou slouží jako kolorit k dokreslení dojmu, a opravdou zajímavý tovar se točí v policích, kam jsem ještě nedohlédl. "Dobré... podíváme se, díky," odvětím a pracně odtrhnu pohled od nočníku s výjevem z královské svatby. Vážně? "Musím zjistit, kdy bytná slaví narozeniny," řeknu při pohledu na pečlivě vykládané matrjošky. "Má zvláštního koníčka - považuje Prahu za provincii Sovětského svazu. Ne, nepřeřekl jsem se." Pak mě přiláká jakási karafa a vlastně se u ní s Patrickem sejdeme v jediné chvíli. "Jsem v nebi!" zašveholí potvora a začne se mazlit s vycpaným mývalem. Otočím se k tomu poněkud znepokojivému výjevu zády na Patricka pohlédnu s tázavě povytaženým obočím. "Nikdy nevytahuj zátky z něčeho, co tě k sobě přiláká přes celej krám?" nadhodím tak tiše, aby to chlapík u pultu nezaslechl. |
| |
| „Jojo, já ty debaty znám. Pak vzduchem lítají židle a chlapi odchází z lokálu oknem...“ odpovím ještě lehce pobaveně. „Klidno? No, každá země má nějaké drsnější místo, ne?“ zajímám se ještě o pro mě dost cizí a odlišnou zemi. Pak teprve chcípnu tu osmiválcovou bestii pod kapotou, vytáhnu klíček ze zapalování a opět vystoupíme z auta do klasického jemného londýnského mrholení. Chvíli se dívám na červený nápis nad dveřmi *Takhle fakt někdo pojmenuje vetešnictví? Bordel... Dobře... Ale vetešnictví?* pomyslím si při pohledu na něj a ještě mrknu na výlohy plné opravdové veteše jako by opravdu majitel chtěl dělat čest popisu krámu. „Dobrý den.“ adresuju jen pozdrav někam neurčitě směrem k pokladně a prodavači. „A nebyli jste jí nějakou dobu?“ neodpustím si malé rýpnutí. I když jsem zaregistroval i to, jak se v médiích plete Czechia a Chechnya... Ne, že bych se tomu - zvlášť u Amíků - nějak zvlášť divil... Zatímco ale Martin hledá dárek pro svou bytnou, mě zaujal gramofon. Jeden teda mám v kanceláři a druhý doma, ale... *No... Tak aspoň desky, ne?* nechám si rychle proběhnout hlavou a otočím se na prodavače. „Nějaké desky byste měl taky?“ zeptám se, ať aspoň vypadáme jako trochu normální zákazníci. Případně, pokud mít bude, rychle se jimi proberu a dál procházím obchodem. Štve mě trochu jak mě náramek na ruce brní v přítomnosti takové hromady magie, ale co se dá dělat. Naštěstí z toho (aspoň) vypadá relativně neškodně. Nakonec se ale potkám s Martinem u karafy... „Jo, tak nějak, tak nějak... Ale magie je tu i tak příliš na to, aby to byla náhoda... Co myslíš, máme s ním hned jednat na férovku nebo ještě chvíli dělat že jsme obyčejní zákazníci?“ zeptám se svého kolegy |
| |
| Co později musím promyslet: Je na Londýnské poměry Žižkov drsnější místo...? Patrick "Chm. Asi záleží od definice." Jsem si skoro jistý, že ta hromádka mincí v průsvitném plastovém boxu je falešná, takové písmo přeci neexistuje. "Obávám se, že jsme spadali spíš pod okupovaná území... vyklepali nás jak dětskou kasičku." Cvrnku do zvonku bez srdíčka a ten přičinlivě zacinká. No vida, magie spolehlivě detekována metodou KV: kouknu a vidím! "U nás se říká takový vtip - on se mu teda nikdo nesměje, ale: Víš, s kým sousedí Rusko? S kým chce." Skutečnost, že jsem byl s Dimim a Alexejem zašel občas na pivo, ani v nejmenším nesnížil mou radostně pěstovanou nechuť k bráškovi z Východu. Ale co už. Té mojí praštěné bytné raději splaším Becherovku. Načít bychom ji mohli nad mapou Evropy s datem vydání někdy v posledním desetiletí. Snad jí rozpadem Jugošky nezlomím srdce. A když už jsme u těch map... z věrohodně se tvářící mapy Londýna, která má se současným stavem společné jenom řeky, se chvíli nemůžu odtrhnout. Zde jsou troli! praví nápis na místě Peckhamu. "Jdem na něj," přikývnu na Patrickova slova. "Budu ti jako správný bouchač s východoevropským přízvukem krýt záda - když už jsme u těch klišé," ušklíbnu se. Bez sestřihu podle kastrolu a jizvy přes oko to stejně nebude ono. Tu skvělou chvíli si vybere Elektocizmorontaniel, aby kolem mě s neurčitým vřísknutím prosvištěl, jako by se snad něčeho lekl. Tipoval bych zrcadlo, většího šeredu aby pohledal. Ačkoli se jeho působení jen zřídka projevovalo ve fyzické rovině, tentokrát, snad kvůli vší té neurčité magii kolem, rozkýval zvonkohru na jedné z polic a při úprku do skrýše na mém rameni shodil i tu zatracenou karafu. "Dávej přece pozor!" vykřiknu skoro. Ještě po ní stihnu hmátnout a zachytit ji, zatímco letí k zemi - jenže uzávěr, který jsem před chvílí tak rozumně komentoval, hladce sklouzne a už slyším, jak se kutálí někam mimo dohled pod jednu z vitrín. Není nad to začít policejní akci na břiše, zatímco lovíte zatoulané kousky křišťálového skla. |
| |
| Žonglování s Martinem Martin „Tak pokud vím, nikdy jste se nebránili, ne?“ nadhodím další z oblíbených Česko-britských témat k řešení v hospodě po pár půllitrech. „Jo, tuhle větičku jsem už párkrát slyšel. O Británii to platilo taky, ale to už je dávno, dávno... Dneska jsou na to slabí.“ tak napůl si postesknu. Ale vesměs je to dobře. Být silnější, Irsko je první, co by si vzali zpátky - nebo to aspoň zkusili. „Dobře, super. Bouchačka ti vidět jde?“ neodpustím si narážku na klasicky výhružně vypadajícího Rusa. Akorát Martin nemá tesilky, ani teplákovku, ale co se s tím dá teď dělat... Sotva se ale otočím zpět směrem k prodavači, zaslechnu za sebou nějaký šramot. Otočím se a vidím, jak se Martin snaží zachytit karafu a z ní odskakující broušené víčko. Každopádně nechci zlikvidovat ani to a pokusím se jej zachytit ještě nad zemí, lahev zašpuntovat a vrátit zpět v naději, že se nic nestane a majitel si ničeho nevšimne... |
| |
| Rozhovor Kdyby někdo řekl, že to bylo o fous, tak by to bylo pořádné podhodnocení situace. Nebýt Patricka, tak by Martin se svým cestujícím byly v pořádném průšvihu. Už jen to, že byli na chvíli vystaveni otevřené nádobce, bylo cítit. Jako kdyby něco neviditelného ovanulo jejich duše - esence chcete-li. Zatímco Ezovi to mohlo přijít vlastně zvláštně příjemné, protože je jen málo věcí, co s ním mohou takto přímo interagovat, tak Martin ani Patrick docela jistě toto nadšení nesdíleli. "U všech čertů! Opatrně," zhrozil se prodavač, když si všiml rychlého pohybu obou mužů. Nechal sešit sešitem a vyrazil k nim, aby se ujistil, že se zmiňované nádobce nic nestalo. Vzal si ji od nich do ruky a prohlédl si ji se zátkou stále přidržujíc na místě. Pak, když si ověřil, že se nic nestalo, ji vrátil zpět. "Možná bych vám měl rovnou doporučit nějakou králičí packu pro štěstí, co?" zeptal se pak už o něco klidnějším a veselejším tónem, dokonce se na ně trochu i posmál. |
| |
| Z pekla štěstí > nebo spíš z prdele klika? Martin Netuším sice, co v té zatracené lahvičce je nebo bylo, ale už jen kvůli tomu, že se mi nechce platit za její rozbití, skočím po zábrusovém víčku, podaří se mi ho těsně nad zemí chytit a zarazit zpět do hrdla karafy. „Co v tom sakra je?“ zeptám se Martina, který vypadá taky trochu mimo a doufám, že aspoň on nějaké tušení má. Já jen vím, že tam není nic moc dobrého... „Nic se přece nestalo, ne?“ snažím se trochu mírnit prodavače „Co je to vůbec za lahev?“ zeptám se v naději, že se něco dozvím „Něco cenného?“ pokračuju v otázkách. Zatím stále ještě nechci muži hned oznámit, kdo jsme, ale pro jistotu si pohmatem ověřím, zda mám stále náramek na svém místě pod sakem. „Jo, proč ne. Vím, co koupím kolegovi k Vánocům.“ usměji se na prodavače když vidím, že je trochu víc v pohodě. „Ale povězte mi, dobrý muži, to je váš krámek? Člověk sem vejde a hned ho ovane taková zvláštní atmosféra...“ nadhodím a čekám, jak bude reagovat. Stranou se přitom podívám na Martina abych mu naznačil, že pak konečně zkusíme dostat nějaké informace... |
| |
| Dva jsou pár či dav? Doběhla jsem Andrého a zřejmě dle jeho reakce, to tak trochu nečekal. Tedy jenom jsem tak decentně nakrčila rameny a následovala jej po schodech dolů. Což mě tak nějak i trochu přinutilo zasadit se o vnitřní myšlenku, že jestli půjdeme někam kde to je víc jak pět pater a bude tam výtah, je mi jedno kolik urážek či špatných vtipů si budu muset vyslechnout, pěšky nad páté patro fakt nejdu, leda by to nějak byla otázka života a smrti, ale i tak s největší pravděpodobností dojde k tomu, že po cestě někde nechám vyplivnuté svoje plíce. Držela jsem se za Andrém tak o schod dále. "Hmmm?" otočím se k němu, rychle přitom polykajíc sousto ze zákusku, který jsem po cestě chtěla dojíst, protože vyhodit jej to by byla vážně velká škoda. "Jenom chvíli." odvětím mu na jeho otázku, jak dlouho jsem vlastně tady. Když bych to měla ještě tak nějak k něčemu přirovnat, tak zřejmě nejblíže tomu by bylo Zkušební období. "No...."/b] přikývnu jeho slovům a poté čekám než dále vyjádří svou myšlenku celou. "To je tak trochu složitý." řeknu a decentně přitom pokrčím rameny. "Jsem v tomhle pořád tak nějak... nová... pořád se to všechno snažím pochopit. To, že všechny ty pohádky a příběhy, nejsou tak úplně jenom to..." trochu si povzdechnu. "Ne, odpověď je ne, neměla jsem čas ani jsem o tom řádně nepřemýšlela." |
| |
| Lehkomyslný prodavač (jasně že on a ne my) Patrick "Ale sakra..." Najednou je prodavač jako vítr. "Takovýhle věci byste měl mít zamčený," poznamenám s Patrickem málem unisono. Potvoru sice slyším zavrnět blahem, ale sám z té krátké zimnice na mozku radost nemám ani trochu. "Jestli teda vůbec víte, co je to zač," dodám nenaloženě. Navzdory všem slibům mi výhružné postoje moc nejdou, ale my jsme dva a on jeden; nechci na něj zatím tlačit na sílu, tak se napůl odvrátím, jako bych se dál rozhlížel po krámku. Vím o něm ale velice dobře, a každém jeho pohybu. "Beru jenom velšský chlupáče," upřesním své vánoční preference. Patrick na to jde piánko, a možná tím líp. Alespoň dokud nepřestanu mít pocit, že mám máslo na hlavě. |
| |
| Rozhovor v plném proudu Martin a Patrick [/i]"Je to nádherná ruční práce z východu," vysvětloval hned prodavač ochotně. A začal nádobu i s uzávěrem pěkně ukazovat v tom správném světle, aby vypadala, co nejlépe. "A kromě toho se o ní říká, že dokáže zachytit auru člověka, nebo jeho podstatu. A uchovat ji," usměje se dobromyslně jako kdyby povídal o nějaké hloupé pověře. Oba vyšetřovatelé ale ví, že se to zakládá na pravdě. "Dokonce mi paní, co ji prodávala, řekla, že existuje formule, jak pak tu auru vypustit. A člověk pak prý cítí toho člověka, kterým byla naplněna. Hezká pověra, že? Rozhodně si myslím, že by v tom bylo skvělé červené víno. Nemyslíte? Krásná karafa!" Prodavač se spiklenecky usměje na Patricka a přikývne. "I to u nás najdete!" ujistí jej už v lepší náladě, když se ujistil, že se jeho majetku vůbec nic nestalo. "Vy jste bratranci, nebo tak něco?" zeptal se pak pobaveně, když jste unisono promluvili. "Jsem majitel, i prodavač. To víte, z tohodle nadnárodní řetězce neuděláte," vysvětlil Patrickovi na jeho otázku a pokrčil mnohoznačně rameny. "Sháníme i věci na vyžádání. Takže kdybyste chtěli něco, co tady nevidíte, možná bych vám to mohl sehnat, když se poptám," pokračoval okamžitě. Když už byl donucen opustit svoje klidné místo, rozhodl se, že zkusí z toho vytřískat aspoň nějakou koupi. "Velšské máme taky. I celá zvířata! Mám známého taxodermistu!" ujistil Patricka. |
| |
| Záleží, jak se na to koukáš André se na ni díval, když vyšli na ulici a ona mu poslušně odpovídala na velmi zvídavé otázky. "Takže jsi náš svět poznala až před nedávnem? Vážně? Tohle mě vždycky fascinovalo na lidech. Tolik se toho kolem nich dělo a oni si nikdy ničeho nevšimli, protože se rozhodli, že něco takového je nemožné. A tak raději vše, co nevysvětlili shodili jako podvrh," promluvil a pobaveně potřásl hlavou. Pár kroků ušli mlčky, než se zase ozval s další otázkou. Zřejmě neuměl mlčet, nebo spíše nechtěl. "A k oddělení jsi se teda přidala proč? Aby ses dostala do kontaktu s nadpřirozenem? Abys dostala k mání pouta a odznak, co ti dovoluje zakročit, když je třeba? Nebo pro ten adrenalin? Nebo jen kvůli tomu, že jsou u nás tak pohlední chlapi jako já?" zahrnul jí sérií otázek a při poslední otázce se na ni zářivě usmál pověstným zubatým úsměvem vlka. "Každopádně i kancelářské práce jsou dost potřebné. Suzy by se určitě hodila pomoc. Což mi připomíná. Dneska večer jdeš, že jo?" |
| |
| Rozhovor v plném proudu Martin a Patrick „Z východu? Nepovídejte... To bych nehádal...“ podivuju se trochu nad původem karafy a prohlížím si ji v prodavačových rukou. „To jsou mi věci... Příběh je to ale pěkný. Škoda, že je to jen pohádka.“ postesknu si „Já každopádně na víno moc nejsem, ale jeden známý ano a tohle by mohlo být vhodným dárkem.“ nadhodím, abych prodavače trochu navnadil „Co za ni?“ zeptám se a případně požadovanou částku rovnou vysázím. Přece jen mě tahle nádoba celkem zaujala a jsem zvědav, co by na ni řekli na oddělení. I vzhledem k tomu, že můj obor to úplně není... „Bratranci? Vypadáme na to?“ zasměju se „Pokud je mi známo, tak ne, ale člověk nikdy neví...“ nadhodím, dál se dívám kolem sebe na další drobnosti a čekám, až se Martin vypovídá ohledně paciček pro štěstí „Nevím, čím to je, ale mám pocit, že tady na člověka z těch věcí úplně sálá taková zvláštní atmosféra... Nevíte, čím by to mohlo být?“ zeptám se majitele a když vidím, že se mi úplně nevěnuje, usměju se na Martina ať ví, že asi našeho známého konečně konfrontujeme. „Skoro jako by to bylo nějaké kouzlo...nebo magie... Teda pro ty, kdo na to věří, že jo.“ zkusím ještě tohle a čekám, jak se bude prodavač tvářit. |
| |
| Nezávazný rozhovor Patrick "Vůbec mi nepřipadalo, že by to chtělo nějakou formuli," zabrebentí Elektocizmorontaniel, ale teď si se svým ramenem povídat nehodlám. Mohla to být jen ozvěna, mohl bych mu odpovědět, a nebo třeba dát za pravdu. Ale nevíme nic. Každopádně jsem rád, že Patrick se té karafy ujal. Představa, že tady jen tak stojí, komukoli k ruce a kdykoli ke shození, mi nedělá dobře. S trochou štěstí by mu ji mohl náčelník dokonce proplatit - zvlášť jestli se ukáže, že je legenda kolem ní pravdivá. "Nezmiňovala bývalá majitelka i tu formuli?" nadhodím nezávazně. "Byl by to pěkný detail do blahopřání." Málem by mě přesvědčil, že opravdu nic neví a je magicky hluchý jako poleno. Jinak by ji tu přeci nenechal válet... a nebo to celé zbytečně přeceňuju. Leknutí udělá svý a možná jsem se nechal zaskočit reakcí té mojí potvory. Nechám bratrance Patricka - kdo ví, z kterého konce světa ty moje nazrzlý vlasy pochází - mluvit a jen dělám tiché křoví. Tiché, ale výmluvné. S jeho posledními slovy se na prodavače zadívám a povytáhnu koutek úst v drobném úsměšku. Víme svý, příteli. Nesnaž se. |
| |
| Do terénu Vyšli jsme z oddělení na ulici a André nějak neudržel svou zvědavost. Lehce pokrčím rameny nad jeho poznámkou o tom, že jsem se s tímhle světem ve světě setkala až nedávno. "Trvalo mi nějakou dobu než jsem přišla na to, že ty samovznícení nejsou tak úplně samo... a lidi samotný to nechápavou už vůbec. Jak jinak by dospěli k tomu, že jsem svůj domov a všechny v něm zapálila já? Což byla pravda... jenom tak né docela úmyslně..." řeknu potom dále lehce sklíčeněji. Minulost je minulost a nic s ní bohužel nenadělám. "No...pořádně ani nevím..." řeknu bez zbytečného pozlátka. "Asi, že tak úplně nezapadám do běžné společnosti, ostatně kdo spí s hasičákem pod polštářem.." trochu vtipkování, které mi nikdo moc nešlo. "Ale asi za to mohl fakt, že tu nejsem takový podivín. Když jsem řekla lidem, že umím myšlenkou vytvořit oheň, dívali se na mě jako na blázna co utekl z blázince... tady..." trochu se uchechtnu. "...tady, dalo by se říci, že byly i někteří nadšení. Nedívali se na mě jako na blázna nebo zrůdu... byly i fascinováni, jestli to tak můžu říct..." svěřím se se svými dojmy ohledně svých prvních dnů nejenom tady, ale celkově v tomhletom světě nesvětě. "A hezký kluci jsou jenom bonus samosebou." "Jop... večer? Co je dneska večer?" podivím se lehce nad tímhle a snažím se zapátrat v paměti. |
| |
| Konfrontace Patrik a Martin "Padesát liber, je to kvalitní ruční práce," určil si cenu majitel obchodu. A když byl Patrick ochotný tu cenu zaplatit, usmál se. "Zabalím vám jí do papíru, ať se cestou nerozbije," nabídne se, po té, co si vezme od něj peníze. Pak vezme vázu a dojde s ní zpět k pokladně. Vytáhne velký arch papíru a důkladně začne karafu obalovat. Dává si přitom záležet, aby víčko se neodklopilo. "To se obávám, že nemám. Ale můžete si zkusit najít na internetu něco. Nebo tu mám ještě starý deník jedné ženy, která tvrdila, že mluví s anděly. Její zápisy jsou fascinující, protože každý zápis vypadá jako psaný jinou rukou a navíc má velmi pěkné a zajímavé kresby těch bytostí, které popisuje jako anděly, a má tam občas nějaká zaříkání napsaná. Záleží, jak moc pravdivé to chcete mít..." odpověděl obchodník Martinovi. "Víte, co se říká. I pohádka v sobě může mít zrnko pravdy. A ti, kteří uvěří, spatří... Takže když to správně podáte, jsem si jistý, že obdarovaný čarovnou moc karafy může ucítit," vysvětloval při balení. Nebylo to zrovna nejestetičtější balení, ale mělo to sloužit jen jako ochranná vrstva. Pak ještě papír k sobě lepil izolepou. Přitom se snažil udržet zákazníky v dobré náladě, aby si koupili ještě něco, a proto jim odpovídal. "No, to víte. Věci s historií mají v sobě něco navíc. A když je někdo vnímavý, tak si toho může všimnout a pocítit to. A tady všechny věci mají příběhy v sobě," pronesl kulantně, než dokončil svoji práci s balením. Prodavač k nim zvedl oči. A byl by nejspíš schopný si nadále vymýšlet báchorky a mluvit zaobaleně, ale pohledy obou dvou mužů mu napověděli, že oba dva ví, že magie je skutečná. "Ale, tak to jste ještě více mou cílovou skupinou, pánové," pronesl prodavač klidně. Spíš vypadal o něco spokojeněji, že to budou zájemci, kdo ví, co kupují. A možná i vysolí mnohem víc peněz, protože magie rozhodně není pro chudé. Opřel se s rozpřaženýma rukama o pult. "O co byste měli zájem?" |
| |
| Tlachání Elizabeth André ji nechá vypovídat. Sleduje při tom cestou okolí. Rozhlíží se skoro jako kdyby byl na nějaké procházce, nebo tak něco. "Jo, naše panoptikum je zvyklé přijímat nejrůznější tvory," pronesl s uchechtnutím André. "Jednou jsem potkal jednookého trolla, když jsem byl ve Švédsku. Nejpřímější chlap, co jsem kdy potkal. A co teprve pravá mořská víla? Heh, o tom bych ti taky mohl vyprávět... Tím, chci říct, malá Jistřičko, že jo, tady mezi nás zapadneš naprosto v pohodě." Široký vlčí úsměv se vrátil na Andrého tvář. Vesele na ni ještě mrkl, když souhlasila, že tu jsou hezcí chlapi. "Dneska večer je ta oslava pro Suzie. Jestli nemáš nějaký fakt důležitý rande, tak bys tam měla jít. Kdy jindy zjistíš, který z tvých kolegů pije pití s paraplíčkem a kdo příšerně zpívá staré písně?" pronesl téměř se smíchem. "Navíc, Suzie bude mít opravdu radost. A kdo by nechtěl naše kancelářské sluníčko, aby bylo šťastné?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Konfrontace Martin „To jsem si všiml.“ usměju se na majitelovu zmínku o ruční práci a vysázím mu do rukou požadovaný obnos. Ale abych mu to aspoň trochu oplatil, vytáhnu z kapsy mince a menší bankovky ať musí přepočítávat. Trochu mě pobavilo jak si dává u víčka při obalování záležet a jen mě utvrdí v tom, že ví, co je uvnitř. Pak si od něj ale karafu zabalenou v papíře převezmu a postavím ji na pult vedle dveří. Poslouchám, jak odpovídá Martinovi, ale s akcí pořád vyčkávám dokud nedojde k tomu, že jsme jeho cílová skupina. „Nechci vám brát iluze, ale řekl bych, že spíš vy jste naše cílová skupina.“ oslovím jej a pro jistotu se postavím tak, abych kolegovi nepřekážel v případné střelbě. „Zajímavých věcí tu máte opravdu dost na to, aby to byla jen obyčejná shoda náhod...“ pokračuji dál a čekám na nějakou změnu nálady značící to, že by nás snad chtěl napadnout „Takže co začít hrát na rovinu - říká vám něco Úřad pro dohled nad magií?“ zeptám se jej a pro jistotu myšlenkou posílím štítový náramek. Člověk nikdy neví... |
| |
| Konfrontace Patrick Já jsem Čech, příteli - sklářská ruční práce mě neohromí. Tam myšlenka ohledně karafy začne i skončí, protože mezi ušima mi od ucha k uchu zadrnčí nadšený ječák. "Íííííííááááájoupijou!" udělá potvora v naprosté euforii. Která bije vím, ještě než se dostane od halekání ke konkrétním slovům. "Už jsme o tom mluvili," ucedím potichoučku, když zrovna prodavač krouží v bezpečné vzdálenosti. "Ty nejsi anděl, opravdu - ne!" Ale už vím, že nevyslyšet tolik nadšení by bylo jako ukázat štěněti míček a pak ho hodit do kamen. "Na ten deník bych se opravdu rád podíval," zavolám za prodavačem. "Přineste mi ho, buďte tak laskav." Jen doufám, že to nespolkne nájem na příští měsíc. "Jo, koupím ti ho. Ale koukej si ho odpracovat!" Nejsem si úplně jistý, jestli je v pořádku dynamika vyšetřování v podobě nakoupit / zahromovat, ale... kupovali jsme. Nevyžádali si nic jako (ne)všimné, ani se nehrálo na "zabavování". To je potom asi všechno v pořádku? Stejně z toho mám trochu rozpačitý dojem. V hospodě, kterou chci vybílit, nevečeřím. Přizpůsobím se ale hladce, a když se Patrickovy pohyby změní a tón hlasu přiostří, jsem připravený ho podpořit všemi způsoby. Všemi. Hrubou silou počínaje a důkazním materiálem konče. Elektocizmorontaniel se mihne po policích po mé levé ruce a nad jakousi drobností tam předvede divadelní etudu ala umírající hrdina zasažený kulkou doprostřed čela. Natáhnu ruku a pohodím si v dlani rolničkou pro kočku, ze které i já z takhle bezprostřední blízkosti cítím nepříjemně hořkou pachuť. "Migréna? Vážně?" přeptám se ve chvíli, kdy Patrick dořekne svou větičku s 'náhodami', protože vypadat pěkně sehraně není nikdy na škodu. Hodím rolničku prodavači; zacinká, když mu dopadne do dlaně. Příjemným, uklidňujícím tónem - a bude tak znít i podruhé a po desáté - a dokonce i po sté, kdy bude budit dojem, že vlastně pomáhá... zatímco myšlenky se motají v kruhu a bolest se zakusuje do skrání. A rovnou udělám krůček k další polici, kde jsou jedna vedle druhé naskládané krabičky s panenkami v oblečcích z různých konců světa. Co ty provádějí netuším, jsou nějakým způsobem zapečetěné, zablokované, něco podobného - ale vrhnout od nich na prodavače zubatý úsměv jistě nebude na škodu. |
| |
| Pokec při cestě S tím jak jsme si povídali, vypadalo to spíše jako nějaká procházka než docházka k ´práci´. Ale nestěžovala jsem si nějak zrovna. Nevadilo mi, dokud se po mě nebude chtít abych skákala z okna nebo zkoušela nějaké jiné podobné adrenalinové věci. "Mořská víla?" uculím se trochu. Jo, furt si zvykám na to, že všechny tyhle věci o kterých jeden slyšel jako malý, většinově v pohádkách nebo příbězích, je do určité míry skutečné. I tak představa jednookého trolla nebyla nic co by si jeden, co bych si chtěla nějak příliš představovat. Vlk se v něm rozhodně nezapře. "Oslava pro Suzie? Tam rozhodně nemůžu chybět." odvětím mu. "No, rande v plánu ani tak není, ještě i dost záleží na tom, jak dopadnu tady po tomhle..." zakroužím lehce prstem, poukazujíc tak na náš úkol, který jsme pro dnešek dostali. Tím nechci říkat, že i kdybych byla zničená, že bych si večírek a u toho spousta dobrot, který tam budou, však něco jiného je užívat si to při všech smyslech a nebo polomrtvá. |
| |
| Zabaleno a vybaleno Martin a Patrick "Ale jistě, vyndám vám ji, jen chvilku posečkejte," ujistil Martina prodavač. Vypadal mírně spokojeně s tím, že se mu povedlo navnadit zákazníky ke koupi dalších věcí. Když dopočítal peníze a uklidil je do pokladny, tak přešel k vedlejšímu pultu, odkud ze šuplíku vytáhl knihu. Podal ji Martinovi do rukou. Sotva se jí dotkl, cítil, jak mu vibrují konečky prstů. El mohl cítit příjemné šimrání po jeho nehmotném těle. Jo, dost určitě s tou knihou měla magie něco společného. A to dost. "Sto liber, kůže je pravá," oznámil Martinovi než ji vůbec stačil otevřít. Jenže prodavačova dobrá nálada se vytratila sotva jej začali konfrontovat. Už Patrickovo zmínění úřadu mi permanentně smazalo úsměv z tváře. Naprosto jasně mohli na muži vidět, jak se mu roztočila kolečka v hlavě. Instinktivně těkl pohledem krátce ke dveřím do zadní části obchodu, pak na oba muže a pak na svůj pult. Zmínění migrény s ním nepatrně trhlo. Polknul. Pak se rozkročil a založil si ruce na hrudi. "Pokud vím, tak není nelegální obchodovat s pár magickými věcmi a veteší..." pronesl rádoby rozhodně, ale Martinovo zubení se u panenek mu sebralo trochu vítr z plachet. "Nejsem zodpovědný za všechny věci, co se ke mně dostanou. Já žádnou z nich nevyrobil..." zkoušel se od věcí distancovat, jak to jen šlo. "Takže pokud si nehodláte už nic dalšího koupit, těšilo mě. Až vás budu potřebovat, tak si vás nechám zavolat." |
| |
| Zápal pro věc Elizabeth Vážně přikývl. "Jo, mořská víla, šupiny, mušle a všechny ty věci... Jen jsou mnohem nebezpečnější, než se v Malé mořské víle vyprávělo..." vysvětlil a mírně se pousmál. Vzhledem k tomu, jak má malé děti, tak tu pohádku nedávno i viděl. "Terénní praxe je podle tebe vždy nebezpečná? Hm, takový přístup tě nejspíš udrží dlouho naživu," zasmál se vesele André. Napůl to vypadalo, že si z ní dělá srandu, ale napůl, že je s její odpovědí spokojený. Možná to Elizabeth trochu rozčilovalo, protože začínala lehce cítit, jak si 'svrbí' pokožka. Obzvláště v dlaních. André si toho každopádně nevšiml a dál se rozhlížel po okolí jako kdyby si cestu tímto relativně ostrým tempem vychutnával. Vedl je uličkami, které Eliz spíše neznala. Za to samotný průvodce se zdál naprosto jistý svým krokem. Najednou se zastavil. Natáhl ruku před Elizabeth, aby se zastavila taky. Zamračil se. Rozhlédl se. Svrbění Elizabeth už postoupilo do celých rukou až po ramena. André chvíli mlčel. Nespokojeným výrazem se rozhlížel kolem nich. "Tudy," rozkázal a ta tam byla ta přátelská atmosféra. Rychle vystřelil z místa a šel do jedné z úzkých uliček. Zastavil se pak až u jednoho domu. Svrbění neustávalo. Dům však vypadal naprosto obyčejně a klidně. Okna byla zavřená a závěsy ještě zatažené. Není tam absolutně nic hmatatelného, co by naznačovalo, že v tom domě je něco divného... Ale přesto... "Jdeme dovnitř, někdo je uvnitř a křičí o pomoc," vysvětlí aspoň v tuhle chvíli André, který se neženýruje a prostě projde brankou k domu. Elizabeth si je jistá, že dveře jaksi zvláštně praskly, když je popadl za kliku a zatlačil. Důkaz toho, že měla pravdu byly úlomky dřeva, co se kolem zámku válely na zemi. Dveře byly předtím zamčené. |
| |
| Příjemná konverzace Martin Trochu překvapeně pozvednu obočí když prodavač oznámí cenu za knihu, ale co se dá dělat. Třeba opravdu zajímavá je a pokud je to Martin ochotný zaplatit... Pobaví mě ale jak se prodavač ošil už při začátku našeho milého rozhovoru. „Vidím, že pán zákony zná...“ usměju se spokojeně „...tedy aspoň ty, které se mu hodí, co?“ pokračuju stále s lehkým úsměvem. „Máte pravdu, s magickými věcmi není nezákonné obchodovat. Ale ty volně prodejné jsou dost přesně specifikovány a prokleté jsou vysloveně na zakázané listině...“ připomenu mu mezinárodní úmluvu o prodeji magicky aktivních věcí. „A takových by se tu pár našlo, ne? Nebo snad vzadu?“ pohodím hlavou ke dveřím do druhé části obchodu. „Když tedy pominu důkazy o prodeji, které se k nám dostaly.“ dodám ještě a počkám, zda chce něco dodat i můj kolega. „Možná nevyrobil, ale víte o nich... To stačí. A abych uvedl věci na pravou míru - vy jste se provinil už tím, že jste nás nezavolal když se k vám ty věci dostaly. My jsme tu na jiný popud.“ dodám ještě |
| |
| Vážně tu na nás budeš zkoušet takový pindy, vetešníku? Patrick Sto liber... Prsty na knize mě brní, potvora se může zjančit, a jen zalituju, že jsem se nikdy nenaučil smlouvat. "Šedesát...?" zkusím s nadějí v oku najít v sobě dosud neobjevený talent pro obchody, vždyť i to by byla hrůza peněz. Někdo tu bude mít Vánoce dřív a někdo další zřejmě vůbec. My jsme teda přepadová kontrola... za všechny prachy. Ale třeba ji pak střelím na eBay, až nebude ani na chleba. Dovnitř se stačím podívat jen letmo, trestuhodná lehkomyslnost, když jde o tolik peněz, dvojnásobná, když knížka přeci jen skončí v mocí kapse; jenže o chvíli později jsme někde docela jinde a přátelské obchodování je minulostí. "Fascinující logika," poznamenám k prodavačově pokusu o výmluvu. "Takže když budete prodávat heroin, bude to taky v pořádku, protože cigarety jsou přeci legální, a vy žádné pole máku za domem nemáte?" Ale jeho pohled... "Běž se tam podívat," šeptnu skoro nehlasně k Elektocizmorontanielovi, ale ten si dá tu práci, aby mi vyskočil na hlavu a sklonil se mi nad očima s obzvlášť nechápavým výrazem. Na tomhle budeme muset ještě zapracovat. Pohnu se rychle a lehkým krokem, který by neměl nikoho včas varovat, k těm tak zneklidňujícím dveřím v zadní části obchodu. Možná uvažoval, jestli utéct, ale nerad bych, aby nám někdo vletěl do zad. |
| |
| A jééje... "Jop, Ariel se zubama, píšu si." uculím se na Andrého, který popisoval reálie mořským panen mimo pohádky a adaptace pro děti. Naštěstí, voda není nic co by mě extra přitahovalo. Možná je to vnitřní přirozenost ohně, kterého je voda tak trochu arcinepřítelem ale když už se chci někde vykoupat, tak spíše zvolím bazén než pláže. K jeho poznámce ohledně terénní praxe se znovu uculím, ale nějak to více nekomentuji. Nechci mu zlomit srdce, a křehkou důvěru v mou osobu tím, že bych mu řekla, že jsem tím spíše myslela ten náš dnešní pochod a případně i místa kam nás všude zavede. Jeden musel doufat, že nestrčíme nos do nejbližšího průseru za rohem... Jenom jsem se decentně poškrábala po dlaních, spíše tak nějak podvědomě než úplně vědomě. André náhle zastavil. Trochu sebou u toho trhnu, protože doposud šel vcelku svérázným, sebevědomím tempem. Zastavila jsem tedy a vzhlédla jsem tázavě k němu. Nedostalo se mi odpovědi, místo toho jenom řekl příkaz, který nezněl příliš příjemně, v kontrastu toho jak jsme se doposud mezi sebou bavily. Něco mě začalo kousat po rukách a tak jsem se přes bundu snažila podrbat. Poté vyrazil z místa a já reagovala vteřinu na to a vyběhla za ním. Netušila jsem proč, ale zřejmě své důvody mít musí. Když ale zastavil, tak zastavil u domu, který... vypadal naprosto obyčejně. Nijak nevybočoval ani se nelišil ničím od ostatních, které tu byly. Nic zřejmého na první pohled, ale nevím nějak. Nedokážu to moc popsat, ale měla jsem takové divné tušení... "Já nic neslyším...." odvětím Andrému, který chce jít dovnitř, protože tam údajně někdo křičí. Já sama jsem nic neslyšela, ale už z té málo zkušenosti co s tímhle světem ve světě mám vím, že nemám dát na první pohled, nebo soudit knihu podle jejího obalu. Ten se moc neupejpal a vyrazil rovnou skrz branku ke dveřím, ty vypadali, že už si s nimi někdo hrál. Někdo se rozhodně chtěl dostat dovnitř... |
| |
| Nepříjemná část konverzace Poslední vlídnou věcí, kterou prodavač udělal, bylo převzetí peněz za knihu. Tudíž obchod byl dokonán, ačkoliv tedy žádnou účtenku Martin nedostal. Prodavač se narovnal v ramenou, jak se odmítal krčit pod Patrickovými slovy. A zdálo se, že jak Patrick pokračoval, prodavačovi se to líbilo méně a méně... "Nejsem vybaven tak dokonalým cítěním, abych odhalil, pokud by některé předměty snad byly prokleté," prskl na ně defenzivně prodavač. Sotva se však zmínil o dveřích dozadu, zbrunátněl. "To jsou moje osobní bytové prostory! Takže tam nesmíte, dokud nemáte nějaký pádný důkaz o tom, že se tam děje něco nezákonného a vůbec! Kde máte nějaké povolení k prohlídce!" zvýšil hlas majitel obchodu. Začal se ohánět zákony, které platili spíše pro normální lidské právo. Martinovi se podaří posunout ke dveřím na dva metry. "Zmizte z mého obchodu, ihned!" zahřměl prodavač, když si toho všiml a sáhl pod stolek s neobvyklou rychlostí a v pohybu i nabil brokovnici. Mířil a plánoval střílet na Martina. (10) |
| |
| Nepříjemná část konverzace Pousměji se, když vidím, jakou reakci naše prohlášení vyvolalo. „Nemáte? Ano?“ zeptám se a pohledem přejedu po blízkém okolí „Takže nevíte, co ty věcičky umí? Tím spíš jste se provinil koupí bez řádného prověření, ne?“ nadhodím a čekám, jaká reakce se dostaví tentokrát. „Chlape... Vidíš uniformy? Ne... Víš, že my nejsme normální zatracení policajti.“ dodávám a opřu se rukama o prodejní pult. Zatím se dostavuje reakce, kterou jsem čekal a doufám, že nám na sebe něco práskne. Koutkem oka sleduji Martina, jak se přibližuje ke dveřím. Právě tu chvíli si ale prodavač vybere k vytáhnutí brokovnice zpod pultíku. Trochu mě překvapil tím, že ji nemá nabitou, ale to je jeho boj. Já už v tu chvíli vytahuji revolver z pouzdra. „Tak teď sis to posral!“ oznámím mu poté, co místností zaburácí rána následovaná cvaknutím nataženého kohoutu revolveru mířícímu mu z pár na rameno ruky svírající pušku... |
| |
| Přihořívá Elizabeth Elizabeth viděla, jak zavřené dveře vyrazil André. Předtím byly dveře zamčené a neporušené. Tolik k jeho síle a schopnostem. Pro někoho by byla taková ukázka síly velmi impozantní a dokonce až vzrušující. Snad proto se Elizabeth najednou cítila tak rozpálená, sotva prošla dveřmi do domu. André se rozhlédl po chodbě domu. Nikde to stále nevypadalo na to, že by se tu cokoliv dělo. Ale Elizabeth měla čím dál tím větší pocit toho, že je pro věc nadšená. Šimrání postupovalo a změnilo v jakési mravenčení teď již téměř celého těla. Tlumený výkřik se ozval z horního patra. André nezaváhal a vyběhl nahoru, aniž by se znovu rozhlížel, co se kolem děje. Ale Elizabeth věděla ještě dřív, než do prvního patra doběhla, co se tam děje. Oheň. Čerstvý, ale velmi silný oheň. Když spatřila první patra, uviděla už příjemně známou podobu nespoutaného živlu. Plameny již pohltily jednu místnost a šířily se rychle chodbou směrem k nim. V zadní místnosti nejvíce obklopenou plameny cosi těžkého spadlo na zem. "Zavolej pomoc!" křikl André a vběhl mezi zatím pouze klíčící plameny na chodbě. Doběhl k místnosti a na druhý rozběh rozrazil dveře do místnosti. Ještě může Elizabeth slyší. "Halo?! Slyšíte mě? Kde jste?" rozkašlal se po té a hledat toho někoho, kdo tam byl uvězněný. K plamenům se totiž velmi rychle přidával i kouř a pro normálního člověka bylo velmi těžké cokoliv vidět. Ale Elizabeth cítila, jak teplo sálající z ohně působí na její tělo jako jakýsi příjemný teplý zábal. Oheň ji lákal, aby se k němu připojila. (6) |
| |
| Když dojdou argumenty Patrick Sakra že nejsme normální policajti. Ale jeho naivita je skoro dojemná. "Jasně slyším zvuky zápasu a volání o pomoc," ušklíbnu se trochu, protože jestli jsem prve chtěl dveře jenom omrknout a pohlídat, teď už jsou moje ambice značně vyšší. "Situace vykazuje nezbytnost zásahu vyvolaného bezprostředním ohrožením života a zdraví," odcituju nevzrušeně a určitě bych vydoloval z paměti nějakou další frázi, kdyby byla potřeba, ale... Asi mu na soukromí fakt záleží. Electocizmorontaniel se zjančí jako první, možná dokonce dřív, než se ten všivák pořádně skloní pod pult. Před očima se mi mihne ksichtík zkřivený hrůzou, vrhne se na mě, jako by mě chtěl odstrčit - dobře, někdy později se zadojímám, že ze samého strachu o mou maličkost zapomněl na vlastní nehmotnost, a otloukat o hlavu bych mu to mohl dalšího půl roku - jestli ovšem mám tolik času vůbec - Pistoli nestačím vytáhnout ani náhodou. Jen se pokusím uhnout, vrhnout se stranou, zcela bez ohledu na polici plnou malovaných porcelánových hrníčků s pokličkami. Ten zelený by se hodil mojí praštěné bytné do vitríny... Rána z brokovnice je v prostoru krámku odpornost sama o sobě, málem mi prorazí ušní bubínky podrážkama bot a píská mi nejen v uších, ale snad i v páteři a ve špičkách prstů. Bolest dorazí až pak. Náraz se mnou hodí dozadu a trochu stranou. Ozve se další rána, ale jsem prvotním šokem ze zásahu tak zpitomělý, že nedokážu rozpoznat, jestli je to znovu brokovnice, a jestli mě náhodou právě nedorazil, nebo Patrickova bouchačka. Jak padám, shazuju... všechno. Hrníčky se sypou jako při dominu, na hlavu mi spadne slaměný věnec a druhou rukou trefím něco, co pro změnu zacinká. Ha, tak přece slyším! "Do hajzlu," vydechnu jenom. Šéf mě zabije. |
| |
| Přihořívá....? Hoří! André se se vstupem příliš neupejpal a šel rovnou na věc. Prostě ty dveře vytrhnul, prorazil jakoby byly jenom z papíru nebo tak něco. Jo já vím, měla bych si zvykat na tyhle nový věci, ale héééj jak jsem říkala před nějakou chvílí tady chlapákovi, furt je to všechno pro mě nový a je těžký si na to zvyknout a já se fakt snažím... jenže to jde dost blbě, když máte před sebou tohohle chlapáka s těma jeho svalama a.... bože holka, měla by ses soustředit na to, kvůli čemu tu jsme... Jo jasně, úkol! Náš úkol, naše mise! Jo, měli bychom se na ní soustředit a vyřešit to jak nejlépe dovedeme a potom už snad nebudu takový ucho, za který mě tam všichni mají! Jo...jo! Jo, to je suprový, nejlepší plán, jaký kdo kdy vymyslel! Moje myšlenkový pochody byly v tuhle chvíli jednoznačné a já cítila se pro celou věc více zapálená. Pokračovali jsme s Andrém tedy dále a odněkud ze shora se ozval výkřik. Můj svalnatec neváhal a vyrazil a já chtěla jej napodobit, jenže zmohla jsem se sotva na krok než jsem to uctila. Ono příjemné, hřejivé teplo, které mohla vydávat jediná věc. Zkousla jsem si spodní ret a přemluvila svoje tělo k tomu, aby se rozpohybovalo nahoru za Andrém. Vyběhla jsem tedy nahoru a viděla to. Onu plamennou zářnou, hřejivou nádheru. Slyšela jsem, že André něco volal, netuším ale co pořádně či jestli to bylo vůbec na mě, slyšela jsem slova, ale jejich význam mi nějak unikal. Moje oči, moje mysl byly upjaté k té hřejivé kráse. Volal mě, lákal mě k sobě, do své hřejivé náruče. Ve tváři oběvil se mi zářiví úsměv, pocit nedal se popsat, volal mě k sobě, chtěla jsem cítit jeho dotek, jeho obětí a tak aniž bych si to sama nějak uvědomovala, moje nohy sami mířili k plamenům. |
| |
| Když se usadí prach Martin a Patrick Patrick byl sice prvním výstřelem na kolegu překvapen, nicméně jeho reakce byli vyostřeny léty praxe. A tak než stačil prodejce vystřelit podruhé, Patrickova střela jej zasáhla do ramene, kam také mířil. Prodavač se zapotácel, upustil zbraň z ruky a zády narazil do zdi s přívěsky. Udržel se však na nohou a zdravou rukou se chytnul pultu. Martin, který spadl po zásahu na zem, cítil, jak mu na obličej a tělo popadaly různé věci. Na obličej mu dopadlo něco, co materiálem připomínalo chlupatou žížalu. A byl to jenom pocit, nebo se to skutečně hýbalo? Cosi o velikosti mince mu začalo pálit kůži na předloktí zespoda. A něco - těžko říct co jej začalo šíleně dráždit v nose a nutilo jej ho to kýchat, pšíkat a drbat se. |
| |
| Vroucí obětí Elizabeth V momentu, kdy se Elizabeth rozešla vstříc ohni, kdy se rozhodla pro to, jí šel oheň naproti. Natahoval k ní své plameny jako matka ruce k svému dítěti. Práskání ohně znělo jako zpěv ptáků, nebo chór andělů. Hřejivé teplo obalující celé Elizabethino tělo sílilo s tím, jak šla po chodbě k místnostem, kam zmizel kolega. A právě když chtěla nahlédnout do místnosti, tak měla najednou Elizbeth pocit, že mezi těmi stále vyššími a silnějšími plameny vidí postavu. Nebyla příliš ostrá a působila spíše jako víc koncentrovaný oheň v jednom místě. Postava odvrátila hlavu od čehosi uvnitř místnosti a vyšla Elizabeth vstříc. Plameny za ní se zvýšily, aby vytvořily bariéru, přes kterou nikdo neprošel. "Kdopak jsi ty? Neměl bych tě znát?" zeptal se oheň, aniž by měl ústa, jen občasné stíny, co mu rýsovaly velmi nepřesně obličej. S tím, jak se přibližoval, působil onen úkaz na Elizabeth jako někdo, známý, někdo, kdo připomínal domov. A teplo z něj sálající bylo méně tlumené, než co bylo běžné z ohňů. Jako kdyby teprve teď mohla chápat, jak jde cítit pravý oheň. |
| |
| Když se usadí prach Martin a Patrick „Dobře chlape, dobře... Takže to budeme hrát takhle?“ zeptám se prodavače, přemířím na druhé rameno a hezky pomaličku natáhnu kohout. Sice je to klasika DA, ale takhle, když se kohout natahuje pomaličku a nakonec s cvaknutím zapadne za ozub spouště, funguje na většinu lidí podstatně lépe. Chvíli se ještě na prodavače dívám než jen přes rameno zavolám na svého kolegu... „Hej Martine! Jak seš na tom?“ zajímám se. Zvlášť když slyším, jak tam vzadu padají nějaké věci... |
| |
| Když se usadí prach Martin a Patrick "Žiju!" křiknu a zběsilým pohybem smetu z obličeje to chlupaté cosi - tak to je vážně ohavnost - a vzápětí kýchnu a pak znovu, protože to je přesně to, co chcete dělat, když nepotřebujete zatínat břišní svaly. "Ksakru... he-pší!" Trochu se zkroutím do boku ve snaze ulevit ráně, snažím se honem vynalézt nějaký druh kýchání, který by - a vlastně nevím co dřív - je to ten Patrickův náramek, nebo jsem spadnul do ZOO sekce a po chlupaté žížale mi ještě něco ožírá ruku? Snad se mi to povede nějak setřepat. Potvora se chytá za hlavu a jančí jako kdybych jí vypnul televizi ve chvíli, kdy Poirot nažene podezřelé do jednoho pokoje a nadechne se k rozuzlení... Zabil ho Patrick? Snad jen to ne - rád bych měl příležitost mu za tohle rozbít hubu osobně. "Hepši!" Není lepší chvíle pro plány do budoucna, než když se jeden válí postřelený pod hromadou veteše. Třeba, kdyby se mi nějak povedlo vyfrknout nosem, alespoň to svědění přejde? |
| |
| Když se usadí prach Martin a Patrick „Dobře, můžeš nějak fungovat nebo potřebuješ pomoct?“ křiknu ještě přes rameno, ale pořád mířím hlavní i pohledem na majitele „Víš, že tímhle sis to trochu posral, že jo?“ usměju se na něj lehce „I kdybys předtím byl čistý jak slovo boží - jo, vím, jak je to diskutabilní - tak po tom, cos nás napadl tě tady můžem smazat z povrchu zemského...“ pokračuju a mám nutkání do něj naprat i tu druhou střelu. I když je mi jasné, že by to udělal raději Martin. Vzhledem k tomu, že venku dál normálně chodí lidi, mi dojde, že tu je asi celkem slušné stínění... „Takže budeš spolupracovat?“ zeptám se ještě, než se Martin nějak vyhrabe |
| |
| Když se usadí prach Převalím se na bok a něco se mi pokusí zalézt za límec. Tohle je příšerný, příšerný místo! Smetu to pryč a na podlaze cosi zašustí nezaměnitelně hmyzím způsobem. Příšerný místo. Kdo by řekl, že zatracený vetešnictví dokáže tak zavařit? "Jo... dej mi chvíli," heknu, když podniknu heroickou výpravu na všechny čtyři. A pak se postavím. Nemůžu se rozhodnout, jestli je lepší na ránu nesahat, nebo si něco přitisknout. Trochu se mi točí hlava a na to, jak rána bolí, je zbytek té strany těla podivně znecitlivělý. Dobře, nevadí. To za chvíli přejde, na takovéhle maličkosti se neumírá. Jen to tělo musí zpracovat... jo, už to bude. Hned. Pokročím směrem k těm nešťastným dveřím. Jestli je to rozumné? Samozřejmě že ne, jak by mohlo. Přeprala by mě i napůl zdechlá krysa. Ani pořádně nejdu, spíš se belhám srandovními krůčky a opírám se cestou o ledacos, co mi přijde po ruku. Vybavit si v té chvíli pár lepších nadávek, s radostí mu tu umažu auru, ale jako naschvál hlava vymetená. Soudnost ještě jaksi úplně nenaškočila. Sakra že chci vědět, co mu stálo za to, že vystřelil na poldu! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Co se skrývá za dveřmi? Martin Martinovi se podařilo dostat ke dveřím. Majitel obchodu se nehnul z místa díky tomu, že na něj Patrick mířil, ale nelibost v jeho tváři byla patrná. Zatínal zuby a pořádně se mračil. Ale to mohlo být i tím, že i on sám byl teď postřelený. Za dveřmi byla malá chodbička, která se větvila do několika dveří. Na první pohled nic neobvyklého. Jedny dveře byly dne značky toalety pro zaměstnance. Nejspíš by procházel Martin různými dveřmi, ale teď z poza jedněch slyšel prásknout železné dveře. Takové, které nejspíš vedou ven. Někdo utíkal. Když se tedy Martin vydal tím směrem a otevřel jedny obyčejné dveře. Sotva ale nakoukl do místnosti věděl, že to nebyl jen obyčejný sklad na věci do obchodu. Bylo zde několik polních lehátek na kterých byly staré obyčejné deky. Raději nemyslet na to, co v těch dekách žilo. Páchlo to tu lidským potem a trochu i zvratky. Kýble u lehátek svědčili o svém. Podlaha byla zašedlé staré lino, na kterém fleky nebyly poznat. V místnosti bylo šero, okna byla zabouchaná, přesto dokázal Martin rozeznat kovové dveře na konci místnosti. Nejspíše ty, co někdo předtím zabouchl. Další věc zaujala detektiva a i jeho pasažéra. Na jednom z lehátek ležela drobounká dívka. Mohlo jí být tak šestnáct, byla hubeňoučká, drobná a bledá. I v té tmě a zbědovaném stavu působila jako jedno z nejkrásnějších stvoření, co kdy Martin i Ez viděli. Víla. Pravá, čistokrevná víla. Modré žilky se jí rýsovaly pod kůží a působila dojmem, že pokud se jí kdokoliv dotkne, dost možná se rozpadne na prach. Měla na sobě lehké letní šaty s květinami. Vypadala by jako socha, kdyby tiše nezasténala. Oči měla otevřené, ale ani jimi na Martina nepohlédla. Nejspíše jej nevnímala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z očí do očí Patrick Martinovi se podařilo dostat ke dveřím. Majitel obchodu se nehnul z místa díky tomu, že na něj Patrick mířil, ale nelibost v jeho tváři byla patrná. Zatínal zuby a pořádně se mračil. Ale to mohlo být i tím, že i on sám byl teď postřelený. Martin mezitím zmizel za dveřmi. Obchodník odvrátil pohled od dveří a zabodl oči do Patricka. Tvář měl zkřivenou bolestivou grimasou. "Ujely mi nervy. Váš kolega se tvářil příliš horlivě a já vím, jak snadno se nechají policajti koupit. V trezoru mám dost cenným věcí na to, abych nevěřil, že se mu po nich zachtělo," vysvětloval obchodník svoje stanovisko. "Ale myslím, že by vaší pověsti moc nepřidalo, kdyby se rozkřiklo, že jste zabil někoho, koho jste šli jen zkontrolovat," pokračoval dál a unaveně se opíral o pult. Zraněnou ruku měl přitom o sebe opřenou. "Moje ruka na střílení je nefunkční, tak co to aspoň sklonit? Stejně jsem jeho ani vás nechtěl zabít, jen zpomalit." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Z očí do očí Patrick Dívám se na prodavače a palcem poklepávám na rám revolveru. Pořádně nevím, co mu hned odpovědět, tak ho jen pozoruju. „Takže ujely nervy? Místo toho, abys kápnul božskou ohledně krámů tady...“ opíšu druhou rukou prostor obchodu „... a my vypadli, taháš brokovnici na kolegu? Tys byl ten, kdo nespolupracoval a střílel jako první. Uvědom si, že ruka smrtelná rozhodně není, ale ta rána z pušky do kolegy ano. Nikdo neuvěří tomu, že ses jenom hezky v klídku bránil.“ dopovím nakonec a stále na něj mířím. Ani náhodou mu nevěřím a dokud je pod bolestí a tlakem namířen zbraně, spoléhám se na to, že nedokáže seslat nějaké kouzlo... „Takže co konečně říct, vo co tady de?“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Byla to... nechci říci víla Martin Ne, ne, ne. Ne tuhle špínu... ať tu má hromadu kontrabandu, pár prokletých artefaktů, cokoli, ale ne tohle. S jistou námahou pokleknu vedle lehátka. Vzduch v místnoti, hutný a nepříjemný, mě nutí dýchat jen mělce, a to vážně ničemu nepomáhá... "No tak, dívenko," brouknu, ale místo popleskání po tváři je to pohlazení. Vždyť by se mi rozpadla před očima. "Odvedu tě odsud," pokusím se k ní proniknout v naději, že se nějak... vzburcuje... ne, je příliš daleko. Rozumné by bylo dojít pro Patricka, ale všechno se ve mně vzpírá představě, že bych ji tu nechal samotnou, nebo jen o vteřinu dýl, než je nezbytně nutné. "Byla a bude překrásná," vzdychne Elektocizmorontaniel roztouženě a až nezvykle realisticky. I když... jakkoli mě její prázdný výraz děsí, i s ním dokáže být okouzlující. Ke své škodě. "Tak pojď." Zatnu zuby a zatímco se El chytá za hlavu a nadává má mi do pitomců, jako bych si s tím snad nevystačil sám, podaří se mi ji posadit na ruku a hlavu opřít o rameno, a pak se dokonce postavit. A vykročit. Před očima mžitky a patrně si obrousím veškerou zubní sklovinu jenom než dojdu k prvním dveřím, ale tady nezůstane. |
| |
| Kéž by pár prokletých artefaktů... Martin, Patrick Netrvá zase tak dlouho než ze dveří, o které měl prodavač takový strach, zase vyjdu ven. Nemám v té chvíli asi moc zdravou barvu, ale po pravdě mi na tom pramálo záleží a pochybuju, že mi Patrick mou přehnanou a po všech stránkách nerozumnou aktivitu vyčte. Protože nejsem sám. Na ruce, tak aby se nedotýkala poraněného boku, nesu dívenku v tenkých květovaných šatech, hlavu má opřenou o rameno, je bezvládná a okolí nevnímá. Může jí být tak šestnáct, je droboučká, hubená a bledá. Modré žilky se jí rýsují pod kůží, vypadá až příliš křehce... pravá, čistokrevná víla. I v tom zbědovaném stavu je neuvěřitelně krásná, a rozum se vzpírá přijmout, kam jsou lidi schopní zajít kvůli zatraceným penězům. "Drželi ji vzadu v hodně odporným pelechu," řeknu Patrickovi. "A muselo jich tam být víc." Pokud vím, v Londýně není nemocnice pro nelidi, ale snad nějaká klinika? Patrick bude vědět, která je nejblíž. "Musíme ji vzít k doktorovi..." Opřu se o nejbližší stolek a zadívám se na prodavače. Konec srandy, víme to všichni. Tady se to musí uzavřít, obrátit naruby, tenhle všivák denní světlo hodně dlouho neuvidí. S chutí bych se mu teď v jeho vlastní díře po kulce porýpal rezavým hřebíkem. |
| |
| Kéž by pár prokletých artefaktů... Martin, Patrick Pořád mířím na prodavače a čekám, jestli se rozmluví nebo se prostě nechá jen odvést. Netuším, co vzadu provádí Martin, ale když zaslechnu jeho hlas, poodstoupím o pár kroků a pootočím se tak, abych mohl mít zároveň na mušce prodavače a viděl i na dveře do zadní části, odkud tuším, že se kolegův hlas ozývá. Když vidím, co má v náručí, pár vteřin nevím, co říct... „Víc takových jako ona?“ zeptám se trochu nevěřícně a prstem stisknu spoušť ještě o něco víc. Zbývá už jen pár milimetrů, aby překonala místo, kde vyskočí zajišťovací ozub a úderník dopadne na zápalku nábojnice. „Chceš nám k tomu něco říct hajzle? Třeba, žes o tom samozřejmě nevěděl?“ zeptám se a zadívám se mu do očí „Jestli jsi doteď nepovažoval spolupráci za nutnou, teď přišla správná chvíle změnit názor.“ pronesu ještě chladně. Nejradši bych ho odbouchnul, ale to by se šéfovi určitě nelíbilo. A co se týče víly, k doktorovi ji určitě dostanem. Defender je na to velký dost, ale musíme zavolat na oddělení ať někoho doporučí. Pár známých tu sice mám, ale tohle bude chtít někoho, kdo se fakt vyzná.. |
| |
| Nové obrátky Martin, Patrick Ačkoliv Martin trpěl s každým krokem jaký udělal s vílou v rukou, ne vše bylo z toho hrozným požitkem. Například to, že do jeho nosu se dostala příjemná vůně rozkvetlé louky, jakoby navíc slyšel, jak někde poblíž šumí les a teče voda. Byl to pocit, jako kdyby se přiblížil přírodě samotné, i v tomto prastarém kamenném městě. Ale bolest tu byla. A nehodlala mu dopřát heroickou záchranu princezny. Když stál už zpět v krámku, musel se minimálně opřít o nějakou zeď a i tak vnímal, že se mu zatmívá postupně před očima. Dlouhé otálení rozhodně tady nezvládne. "Nikoho jsem nikde nedržel," dostal ze sebe pobledlý prodavač, když se na něj začaly obracet vyčítavé pohledy. Dívka pohnula rty. Tichý zvuk výdechu neprozradil zda vnímala nebo ne, zda hodlala prodavače podpořit, nebo mu naopak oponovat. Prodavač využil chvíle, kdy se pozornost obrátila k dívce a tomu, že se jí musí sehnat doktor. Ve zdravé ruce, kterou měl doteď za zády něco zmáčkl a v místnosti se objevil hustý dým. Sytý, dusivý, neproniknutelný dým. Rychle naplňoval místnost z místa, odkud stál prodavač, ale jeho ani nic jiného se v těch místech nedalo už po první vteřině nic pozorovat. Na oznámení toho, že prodavač utekl se ozvalo jen bouchnutí dveří, které vedli dozadu do krámku (9). |
| |
| Nové obrátky Martin, Patrick Snažím se vnímat zároveň Martina s vílou v náručí ale mimo to periferně pozorovat i prodavače. I tak se mu ale podaří nějak buď vyčarovat nebo vytvořit kouř, který jej začne rychle obklopovat a zahalovat i celou místnost. I když tuším, že už je někde jinde, stejně spoušť ještě jednou stisknu. Když na ulici nedolehlo burácení brokovnice, nedolehne ani tohle. "Hej, Martine. Jak je na tom? Zvládneš to sám? Couvnu s autem ke dveřím a naložíme ji dozadu." navrhnu, když mi dojde, že jsme celkem v háji. Pro jistotu ale do kapesníku nechám nasáknout trochu krve prodavače, co zůstala na pultu... |
| |
| Kouřová clona Martin, Patrick Tohle je vážně mizerná akce... zatřepu hlavou, i když to na protivné zapískání v uších po výstřelu ani trochu nepomůže. Mizerná akce, po které nám kromě díry ve vlastním kožichu a oběti nezůstane v ruce jediný podezřelý. Už teď se netěším k šéfovi na kobereček... Hůř jsem se uvést nemohl. Ale čert to vem, hlavně když to hvíždě bude v pořádku. "Jasně, zvládnu," vyrazím ze sebe ne moc věrohodně a dokud je alespoň trochu vidět, rychle si plánuju cestu od svého opíracího stolu ke dveřím. Jasně, chytím se tady a támhle a fakt doufám, že je to jenom ten dým, a ne že už se mi zatmívá před očima. "Jen... pospěš si." Ne bez námahy se odlepím od momentální podpory a vykročím ke dveřím. Řekněme to takhle: ta cesta k doktorovi nebude užitečná jenom tady přítomné dámě v nesnázích. Pár vkusných stehů na správných místech a hrst oblbováků bych teď docela ocenil. Elektrocizmorontanielovi někde cestou upadl smysl pro humor a teď se za mnou plouží jako spráskaný pes. Díky za podporu, kamaráde, jako bych sám nevěděl, jak se cítím. Dýchá se v tom dýmu vážně mizerně, ještě zadržovat dech moc nedávám, až tohle vypustím ze dveří, lidi zavolají hasiče a to bude konečná s veškerýma stopama, co jsme tu snad mohli najít. Mizerá - akce - fakt - že - jo. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro |
| |
| Taktický přesun Martin, Patrick „Dobře, dobře, vydrž. Za chvíli jsem zpátky.“ oznámím ještě Martinovi, revolver nechám zmizet opět v podpažním pouzdře a vyrazím ke dveřím. Na nich otočím pro jistotu loktem cedulku na ZAVŘENO a vydám se k autu stojícímu o pár parkovacích míst dál. Otevřu zadní dveře, natočím motor a zacouvám prakticky až ke dveřím do vetešnictví. Jak se teď hodí, že se dveře obchůdku otevírají dovnitř. Protáhnu se mezerou a vydám se hned k těm dvěma. „Vezmu ji, zkus si omotat tu ránu nebo aspoň vyměň sako.“ prohodím k Martinovi a vílu od něj převezmu, abych ji položil na lavici vzadu. „Budeš v pořádku, pomůžeme ti.“ snažím se ji uklidnit a vrátím se pomoct i Martinovi. Nezapomenu ale ani na vázu, kterou jsem si koupil... „Dobrý, čekal jsem to snazší, ale dali jsme to. Zavolám šéfovi.“ prohodím pak v autě a začnu vytáčet naši kancelář. „Tady Patrick, máme tu vílu, co na tom není moc dobře a potřebuje doktora. K tomu Martin dostal pár broků do břicha, ale to vyřešíme i v kanclu...“ oznámím hned jak mi to někdo vezme |
| |
| Taktický šlofík Martin, Patrick Omotej ránu, a čím asi... leda tím vyšívaným ubrusem, co se tu skví s cenovkou dosti nevěrohodných padesáti liber. Sáhnout se na něj neodvážím - ne kvůli cenovce, ale protože bych se nedivil, ani kdyby se mě pokusil sežrat - a když Patrick převezme vílu, alespoň setřepu bundu a zkusím ji nějak ovázat kolem pasu. Fakt bych mu nerad zadělal sedačky. Když o chvíli později s jeho drobnou dopomocí konečně sedím, s úlevou zavřu oči. "Zadej do navigace 'bez retardérů'," poznamenám vtipně, protože na tuhle jízdu se vážně netěším. Ale nevadí, odpočinu si na chvíli, bude to dobrý. "Jak je na tom?" přeptám se, jako by se za tu chvíli mohlo něco stát. Znovu jako bych místo dusivého dýmu cítil louku a tu zvláštní, jemnou vůni trávy a větru v listí stromů. Zato o odpověď z kanclu nestojím ani trochu. To bude nadšení... |
| |
| Cesta k nemocnici Martin a Patrick Patrick hned, co si vezme vílu do rukou, zjistí, že opravdu skoro nic neváží. Okamžitě k němu pronikne slabá vůně lučních květin a šum lesa. Pravé čistokrevné víly takové vjemy kolem sebe většinou šíří, jak jsou s přírodou svázány silněji než jiní humanoidi. Víla nijak neprotestovala, ani jinak nereagovala, když ji pokládal na sedačky. "Jsem na přijmu, co potřebuješ od svého džina?" ozve se do telefonu přátelský hlas Suzie. Po Patrickově rychlém seznámení s celou situaci, ale zvážní. "Jeďte k Hauerovi. Je to na kousek od Maple street. Je to asi deset minut cesty od toho vetešnictví," začne rychle popisovat a slyšíte, jak jí ťukají rychle prsty po klávesnici. Rychle vysypala i popis cesty ordinaci. "Zavolám tam, ať vás tam čekají a vezmou přednostně. Jen prosím vás tam nikoho nezatýkejte. Nemáme v tom domě naprosto žádné pravomoce, ano? A někoho by to mohlo i popudit." Varovala je ještě starostlivě Suzie. "Držte se!" popřála jim ještě. *** Vílina vůně už nebyla téměř vůbec cítit v autě. A když Patrick s Martinem zastavili před nenápadnou starší budovou s fasádou ještě z původních cihel, tak na ně čekala vysoká černovlasá žena v obleku sestřičky. Jen ten čepeček chyběl. Vzhledově připomínala Morticii Adamsovou, jen s jasně rudými tenkými rty, odhadem jí mohlo být něco mezi třiceti, pětatřiceti. Vypadala velmi přitažlivě, pokud se vůbec někdo z nich měl čas tím zabývat. U sebe měla přistavěné lehátko. "Vy jste s tou vílou?" zeptala se a přešla k nim rázným krokem. Přesunula se ke dveřím auta, za kterými byla víla. Bez ptaní je otevřela a dívce sáhla na krk, aby zkontrolovala puls. Pak jí vzala jednu ruku a podívala se jí na prsty. "Chuděrko," vydechla nakonec. Dívku vytáhla a položila na lehátko. Nedalo jí to vůbec žádnou práci. Bledá dívka nevážila vůbec nic. "Zavolejte koronerovi. Pitva neprovádíme. Ale vezmeme ji dovnitř, ať tu není lidem na očích," ohlédla se pak na oba muže. Pokračovala jako kdyby jim právě neoznámila, že dívka je již mrtvá. "Podíváme se aspoň na vás. Pojďte za mnou. Doktor vás čeká." S tím vzala lehátko a začala jej tlačit směrem do budovy. Široká chodba je provedla kolem plně obsazené čekárny, toalet, několika pokojů a ordinace. "Jděte do těchto dveří. Doktor na vás čeká," pokynula jim k ordinaci číslo 4. Sama vzala lehátko a dotlačila jej do jiným dveří. |
| |
| Cesta k nemocnici Martin a Patrick Když se z reproduktoru ozve hlas Suzie, trochu mi to zvedne náladu. Ale i tak vím, že na tom nejsme dobře. Víla vzadu umírá a Martin dostal hromadu broků do břicha, což znamená, že na tom taky není o moc líp. Naštěstí ale dostaneme adresu celkem blízko vetešnictví, a tak hned tím směrem zamířím. Vím, že musíme spěchat, ale snažím se jet podle předpisů, protože fakt nechci nějakému snaživému policajtovi vysvětlovat, proč mám v autě chlapa s břichem plným olova a vzadu umírající holku. „Neboj, na nějaké zatýkání nemám ani pomyšlení.“ odpovím ještě Suzie když už se proplétám dopravou dopoledního Londýna. *Sakra, má dobrý odhad...* složím Suzie v duchu poklonu zrovna když zhruba za 10 minut skutečně zastavuju před cihlovou budovou. Rychlým pohledem zhodnotím „sestřičku“, ale na to, že bych její pomoc odmítl ani nepomyslím, na to si hrát opravdu nemůžem. „Ano, je vzadu.“ odpovím, když vystupuju a jdu jí rovnou ty dveře otevřít. Sleduju, jak jí zkušeně prohlédne, ale i bez jejího komentáře vidím, že naše pacientka už je po smrti. Předtím dýchala alespoň slabě, teď už vůbec. „Díky, zkusím nějakého sehnat.“ odpovím a následuju ji i Martina, kterého se pokouším nějak podpírat. Teprve když zmizí v ordinaci, teprve vytočím opět číslo Suzie abych ji seznámil s tím, co se stalo |
| |
| Všechno špatně Martin a Patrick "Počkejte," zkusím zastavit tu doktorku, "alespoň to zkuste, vždyť před chvílí ještě..." Zmlknu. Opřený o auto v dost výmluvném, nešikovném předklonu a s rukou přitisknutou na ráně skýtám příliš chabý obrázek dostatečné medicínské kapacity, než abych dokázal pokračovat v té nejklasičtější tirádě pozůstalých. Jenže tohle tak strašně špatně! Po tom, co tam musela zkusit, zasloužila šanci - a byli jsme tu rychle - a - "Do hajzlu," ucedím a Elektocizmorontaniel se mi stočí na rameni do klubíčka, ze kterého svítí jen vyčítavé oči. Dík, to pomůže. Jenže na tohle se prostě nedá zvyknout. Možná si zvyknout nechci... a možná budu muset. Až když vykročíme k budově, mi dochází smysl těch Suziných varování, i když zbytečných; ani by mě nenapadlo tu něco vymýšlet. Navíc jsem příliš frustrovaný a po pravdě dost umořený snahou pohybovat se nějak... normálně, zvlášť při té nekonečné štrece k ordinaci. Bylo by mi ukradený, i kdyby se po chodníku plazil ghúl. Čekárna je pěkně narvaná, díky za protekci - a když mě Patrick prostrčí těmi správnými dveřmi, jsem za ten náhlý klid uzavřeného prostoru dost rád. Doktor vypadá jako pěkná vazba. Člověk, nečlověk? Hmm. "Dobré odpoledne," řeknu. "Brener... ten s těma brokama," dodám, asi dost zbytečně. |
| |
| Špatné zprávy Patrick "Jsem tady," ozve se Patrickovi ve sluchátku Suzanin starostlivý hlas. "Dorazili jste tam? Jste v pořádku?" zeptá se dřív než stačí promluvit. Když jí však Patrick oznámí tu špatnou zprávu, že víla zemřela, Suzy si povzdechne. Patrick si může snadno představit, že si u toho mne čelo. "Zavolám Val, aby tam vyrazila, co nejdřív. Někoho si sežene a rovnou jí odvezou k ní do márnice. Ošetřují Martina? A ty jsi v pořádku? Co se stalo?" zeptá se jej ještě, aby měla kompletní informace o situaci. Nezní vyčítavě, jen starostlivě. Ošetření Robustní doktor, který měl vzhledově něco mezi třiceti a pětačtyřiceti, odložil na připravený stolek skalpel. Černé rukavice na rukou již měl natažené. Vousy porostlá tvář se ani nepousmála, pouze kývl, aby dal na vědomí, že jej vnímá. "Sedněte si tady," pokyne mu a ukáže na lehátko kousek od místa, kde on sám stojí. "Čím vás střelili?" položil mu otázku a počkal, až se posadí. "Sestro, zkontrolujte mu krev," zaúkoloval hned sestru, která taktéž přišla do místnosti. "Suzy říkala, že jste byl postřelen a broky máte v těle. Jednalo se o magické náboje? Jste anemický? Máte nějaké genetické predizpozice proti léčivům? Jste ghúlem či něčí majetek? Co jste zač? Soustřeďte se prosím," mluvil na něj doktor a stoupl si před něj. Jeho tělo teď zabíralo většinu zorného pole Martina. Odendal mu bundu a odhrnul košili tak, aby na zranění viděl. Sestra mezitím vzala Martina za zápěstí a natáhla mu ruku rovně s tím, že zápěstí měl nahoře u jejího obličeje. Sice to vypadalo, že jej drží jemně, ale kdyby se pokusil vyškubnout, cítil by sílu svěráku, který se ani nehnul. Sestra si čichla k jeho zápěstí a pak jí vyjely dva velké tesáky z úst, než se krátce a rychle zakousla do jeho zápěstí. Průnik kůže cítil, nebylo to tak bolestivé, jak by si jeden myslel. Během vteřiny se její ústa od jeho zápěstí odtáhla. Sestra pustila hned jeho ruku a olízla si zamyšleně rty. "Čistý, žádné léky, nbeo magické utlumováky," promluvila k doktorovi. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Na mučidlech "Od pohledu klasická brokovnice," odpovídám a trochu se zašklebím, když se pokouším na lehátku uvolnit zaťaté svaly. "Na pár metrů... nevím, jestli byly broky magické, kolem bylo dost šumu..." Na okamžik zatnu zuby, když odhrnuje napůl přischlou látku z rány. Konečně se můžu taky podívat - áá ne, nestálo to za to. A jasně, soustřeďte se. Sám slyším, že nemluvím tak zřetelně, jak bych rád, připadám si pěkně zpitomělý. "Nejsem, nemám, člověk, svobodný..." Vědomí, že je svým způsobem po všem - pro překrásnou vílu definitivně a pro mě alespoň natolik, že se chvíli nemusím o nic pokoušet - mi dovolilo málem odpadnout. Asi to není nejlepší chvíle si začít připouštět, že to v zásadě i dost bolí - "Sakra ženská!" vykřiknu česky a potvora se panicky ukryje někde za mými zády. Strhnu ruku k sobě a nevěřícně se na ni podívám. "Příště laskavě varujte předem, jestli mi k brokům nechcete přidat ještě infarkt." Nadechnu se. Můžu horem dolem spekulovat, jestli jsem měl na takovou reakci nárok, ale jsem to já, kdo od nich něco potřebuje. Navíc... pořád je to žena. Víceméně. "Omlouvám se. Zaskočila jste mě," dodám o hodně klidněji a pokusím se přidat omluvné pousmání. Pokus nic moc, škubnout sebou byl mizerný nápad. |
| |
| Špatné zprávy Patrick „Dobře.“ odpovím jenom, ale jsem fakt rád, že její hlas slyším. Hodí se mít někoho, kdo vám řekne *jasně, žádnej problém, zůstaň tam a někoho ti pošlu...*. „Dorazili. Martina si vzali nahoru aby mu dali do kupy to břicho, já čekám venku u auta.“ seznámím ji s aktuální situací a v hlavě se snažím nějak dát dohromady co se vlastně v tom vetešnictví stalo. „A jo, já jsem v pořádku.“ dodám ještě. Sice mě smrt víly sebrala, ale na mé duševní zdraví se asi aktuálně neptala. „Prostě se to posralo. Magie tam sákla snad ze všeho, koupili jsme s Martinem nějaké drobnosti, co nás zaujaly a když pak Martin šel ke dveřím do zadní části...“ začnu „...měl nějaké podezření nebo něco...“ dodám „Tak ten chlap vytáhl brokovnici a vystřelil do něj. Já ho pak trefil do ramene a Martin našel tu vílu. Jenže prodavač se ztratil v nějakém oblaku dýmu a my už zase neměli nic. Budem ten krám muset zajistit.“ dokončím ještě stručné hlášení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ošetření Martin "Ale kde by v tom byla pak ta zábava?" zeptala se sestřička a nonšalantně pokrčila rameny. "Děláme to takhle, protože někteří se bojí být kousnuti upírem. Kam se na to hrabe strach z injekcí..." promluvil doktor, aby vysvětlil jejich proceduru. Sestřička si k tomu nic dalšího nepřisadila, jen se krátce uculila. Zřejmě si z těch nadávek, kterým ani nerozuměla, nic nedělala. "Ale, to není moc hezké," oznámil doktor s nespokojeným zamlaskáním., když si prohlížel jeho ránu. "Sundám vám tu košili," oznámil a taky tak udělal. Na protesty moc nedbal, snad kdyby se hodlal moc kroutit, tak by mu jednu mohutnou ruku položil na rameno. "Lehněte si a nehýbejte se. Dáme vám něco na bolest a pak se budeme muset vyndat všechno, co ve vaší břišní dutině být nemá. Preferujete lokální, nebo celkovou anestezii?" zeptal se jej ještě doktor. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Telefonát Patrick Suzy jej trpělivě poslouchala, jako kdyby neměla na práci dnes vůbec nic jiného. Pár vteřin mlčela i po té, co domluvil. "Šlápli jste neúmyslně do vosího hnízda. Mám tam poslat rovnou uklízecí tým? Byli nějak ovlivnění lidé? Došlo k nějakým větším škodám? Stalo se něco nějakému civilistovi?" promluvila a vrátila se se sérií otázek k její práci. Uklízecí tým byl převážně k tomu, aby zahladil stopy po nadpřirozenu, aby usměrňoval lidi, pokud bylo třeba, a vymýšlel zakrývací historky. A bylo vždy lepší, když dopředu tušili, co je tam čeká. Ťukání do klávesnice bylo stejně rychlé jako Patrickova slova. "Až tam přijede Val, tak jí asi doveď dovnitř. Diana vám pak pomůže. A pak budu potřebovat, abys tam kdyžtak počkal na Martina, jo? Pokud to bude možné, tak vás dovez zpět k nám. Připravíme se společně na horu papírování a kapitána, hm? Ale to všechno postupně a všechno to zvládneme," mluvila dál Suzy. "Jo a Patricku? Jsem vážně ráda, že jsi v pořádku," dodal po krátké odmlce. "Že jste oba dva celí. Doktor si poradí s Martinovo zraněním. Nemusíš se bát. Jo?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Telefonát Patrick Chvíli přemýšlím nad otázkami, kterými mě zasypala Suzy a ještě jednou si to v hlavě celé přehrávám. "Jo, uklízeči by se asi hodili, ale spíš pořádné vyšetřovatele. Ven se asi nedostalo nic, vypadá to, že to bylo stíněné a když jsem odcházel, hodil jsem aspoň na dveře ceduli zavřeno." dodám ještě, ale samozřejmě se tam mohl majitel ještě vrátit případně být někde schovaný ještě někdo nebo něco. "Málem bych zapomněl, Martin říkal, že jich tam vzadu bylo určitě víc. Ale co jsem pochopil, jen tahle ještě žila." dodám na co jsem si právě vzpomněl. "Neboj, vezmu ji tam a počkám na Martina." odpovím. Sice si nejsem jistý jestli myslí dovnitř do krámu nebo k doktorovi, ale spoléhám na to, že si určitě řekne, kam vlastně chce. A co se Martina týče, toho bych tady asi jen tak nenechal... Když pak Suzy promluví ještě po chvíli znovu, nějak nevím, co jí na to říct. Jasné, Martina asi dají do pořádku, ale nic to nemění na tom, že si to tak trochu dávám za vinu. "Jo, jasně Suzy. Až se vrátím, sepíšu hlášení." dodám, položím telefon a posadím se zpět do auta, abych mohl doplnit do zásobníku náboje vystřílené v obchodě. Jeden do toho ramene trefil určitě, ale ty ostatní podle mě skončily neškodně ve zdi... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Ošetření "Zcela překvapivě," ušklíbnu se trochu. Ale zároveň mě to docela zaujme. Rychlost analýzy byla působivá, kam se hrabe laborka. "Jako ano, vypadá to efektivně... opravdu jsem čistej," potvrdím, i když pochybuju, že by na to brali zřetel, v tomhle jsou všichni doktoři stejní, ať se jim dostane člověk do spárů kdekoli. "Vy jste taky... ech," pokusím se nadzvednout, ať mě může zbavit košile, jenže zatínat břišáky je příšerný nápad. Beztak je na vyhození, dnešek mě vyšel na draho hned na několik způsobů. "... taky upír?" přeptám se doktora se zájmem, ale úplně se mi to nezdá. Nejspíš podvědomě čekám někoho lehce éteričtějšího - i když sílu má pořádnou, přijde mi, člověk to nebude docela určitě. Nebo už jsem tak hin, že by mě přepralo i batole, a jen mám velký oči. Nabídka na celkovou anestezii mě nepotěší, asi to vypadá vážně mizerně. Hmm. Bylo to dost zblízka, možná šly broky hluboko... radost a štěstí! A moc si to tu spolu užijeme. On piplavou práci, já jeho něžné ručky zvící dvou lopat. "Stačí lokální," zavrtím hlavou. "Musím pak ještě do práce..." Jen ať si šéf upustí páru pěkně začerstva, zvorali jsme to na všechny způsoby. Přímo ukázkové podcenění situace. A dokonce jsem takový optimista, že pořád ještě doufám, že se dostanu na tu večerní oslavu. Alespoň na chvíli, škoda takové příležitosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Trvalo to asi půl hodinu, než se dlouhé černé auto zastavilo vedle toho Patrickovo. Už od prvního pohledu to vypadalo jako auto pro pohřebáky. Jen tam nebyla žádná reklama na firmu, která by se tím zabývala. Okýnka dovnitř byla začerněná. Teprve, když z dveří spolujezdce vystoupila Valerie a mávla na Patricka, tak poznal, kdo seděl uvnitř. Z místa řidiče vystoupila i Angelika. Zřejmě se ani nedostala z márnice, když jí Suzy volala. Angelika na něj nemávla, dostalo se mu jen povytaženého obočí. "Pomůžeš s lehátkem, ať se s tím netahají dámy?" zeptala se Val a a pousmála se na něj. Vypadala jako vždy tak trochu snově. S bledostí Angeliky docela k sobě ladily, jen Val působila trochu zvláštně, jako člověk myslí většinu času mimo rytmus života. Angelika zase jako odtažitý člověk. Někdo, by řekl, že má "resting bitch face", což rozhodně nebylo daleko od pravdy. Když vyndaval lehátko z auta, Valerie si jej prohlížela. "Co máš v plánu po smrti? Myslím, se svým tělem. Chceš pohřbít, spálit, zasadit, nebo spíš být dál využit?" zeptala se jej zničeho nic. Angelika se netvářila překvapeně, jen se pro sebe mírně ušklíbla, když se odvracela a zavírala dveře kufru, takže nejspíš podobnou otázku taky už od Valerie slyšela, nebo byla zvyklá na tyhle její nečekané a podivné otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Operace Martin Doktor jej rychle a bez zbytečného sentimentu košile zbavil. Ne, tu už si na sebe Martin rozhodně nevezme. Počkal dokud si nelehne a pak naznačil sestřičce, aby mu přinesla dezinfekci. Při jeho otázce se na něj podíval. Z jeho tváře bylo těžké číst přesné emoce, ale nadšený z takové otázky rozhodně nebyl. "Ne," odpověděl prostě. Nic dalšího nepřidal. Pokračoval pak ve své práci, kdy si zkontroloval nástroje na stolku, který si k sobě přitáhl. Sestřička přišla, podala mu věci, co chtěl a následně vzala do ruky injekci s anestetikem. Ani teď jej neupozornila, že to trochu štípne. Pevně jej zase držela v sevření, aby jí s rukou nemohl hnout, zatímco mu napichovala tekutinu do těla. Doktor nespokojeně mlasknul, když Martin oznámil, že chce jít dnes ještě do práce. Vytáhl z něj brok, ale nepokračoval hned. Místo toho se natočil tak, aby na něj Martin viděl. Tyčil se nad ním jako hora. Hora s nespokojeným výrazem. "V žádném případě se nesmíte dneska pouštět do nějaké fyzické aktivity. Nebudu plýtvat časem na někoho, kdo se ukáže jako nezodpovědný pacient a nechá si roztrhnout moje šití. Je vám to jasné? Žádné výmluvy, že jste na to zapomněl, že jsi si myslel, že to není tak těžké a podobně. Rozumíme si?" řekl s chladným podtónem hlasu. Martin si mohl být jistý, že to doktor myslel smrtelně vážně. Něco mu říkalo, že by byl opravdu schopný jej nechat umřít na jeho stole právě proto, že nedodržel své slovo a nechal si prasknout stehy. Pak se doktor pustil zase do práce. Sestřička mu zkušeně a mlčky asistovala. Čas od času se na Martina podívala, pak i na jeho krk, ale nic neřekla. A pokud ji při tom viděl, tak na něj rozverně mrkla. O to spíš pokud z toho byl nervózní. Po půl hodině byl doktor hotový. Sešil jej zručně a rychle na to, jak měl velké prsty. Sestřička pak mu ještě zalepila stehy vypolstrovanou lepící páskou, aby byla rána čistá. Pak mu pomohla sestřička do trička, co mu přinesla. Bylo bolestivé zvedat ruce. Nicméně sestřička jej opatrně do trička vmanévrovala. Spokojeně se pak usmála, když uhladila spodní cíp trička. Bylo to bílé tričko, ale Martin měl záhy pochopit, proč se sestřička pobaveně usmála na konci. Nápis na tričku hlásal: "Ani já nepodcenila náhodu. I ty se zeptej svého doktora na Lunu." Vzhledem k tomu, že byl u nápisu spokojený srpek měsíce a písmo bylo růžové, tak šlo poznat, že tričko bylo zamýšlené pro dámy. I kdyby značku Martin neznal, bylo jasné, že se jednalo o něco, co má souvislost s ženami, lunárním cyklem, nebo dokonce antikoncepcí. Doktor mu po celou dobu oblíkání popisoval, co teď musí dělat, že dostane antibiotika, že je má brát jednou denně. Nepít alkohol a umýt se nejdříve za den až dva a to velmi opatrně, ideálně, aby jej jen někdo jemně omyl navlhčeným hadrem. Kontrola stehů může proběhnout i u jeho lékaře, ale ne dřív jak za týden. "... Rozuměl jste?" zakončil a podával mu papírek s předpisem a soupisem pro případného jiného doktora, co mu dělali. |
| |
| Hřejivá náruč Viděla jsem oheň a měla nepopsatelnou touhu se k němu vydat. Nešlo tomu nijak zvláště odolávat a popravdě, ani jsem nijak zvláště nechtěla. Ten pocit, který ten pohled na něj vyvolával... A co více, jak blížila jsem se k němu, on vycházel mi vstříci a šel mi též naproti. Ve tváři rozlinul se mi šťastný a spokojený úsměv. A pak, viděla jsem jí tam. Postava tvořená plameny, nebo plameny co tvořili nějakou postavu, či tělo? Těžko říci, ale já jí tam viděla. Onu siluetu, která kmitala v rytmu plamenů. Necítila jsem strach, ani nic podobného co bych nejspíše měla, ale nebylo to tam. Nic. Šla jsem k ní, chtěla jsem o ní vědět více. Plamenná ústa náhle promluvila a její obličej na mne hleděl. "Jáá.... uhm... nevím..." vykoktám, vydávím ze sebe. Nějak nemohla jsem soustředit na nějakou kloudnější odpověď. "...možná... ale nevím úplně...cítím teplo, teplo tady uvnitř. Je stejné jako to moje...jako můj oheň.." pronesu a přitom přiložím si prsty pravé ruky ke své hrudi, k místu kde mělo by se nacházet pod hrudním košem, srdce. "...jsem Lizz." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Vděčný pacient Martin Pomalu zamrkám a pak se široce usměju. Injekce zabírá rychle a náhlá absence bolesti je sama o sobě lehce eurofizující - a ať mi píchli cokoli, očividně mi to sedlo. "To opravdu, vážně fakt že určitě nehrozí," ujistím vesele doktora, co je sice trochu suchar, i když není upír, ale je příjemný vidět, jak ví, co dělá. "Jen si zajdu nechat vynadat, dokud jsem tak zelenej, že na to náčelník nevydrží koukat moc dlouho." Na poslední chvíli zachytím volnou rukou pistoli, která se zbytky košile klouže neznámo kam, a opřu si ji za zády. Ech. Alespoň že to nekomentujou... a nebo si myslí, že šachuju s mobilem. Tím líp. "Abyste věděl, hodně si považuju vaší práce." A na mojí kůži je to asi vidět, obávám se. Nejsem ze svojí sbírky jizev zrovna odvázanej... vlastně je nemám rád, i když nejvíc ze všeho jsou mi ukradený. Daň za životní styl, kterej mě... ne zrovna dneska... ne, dneska tomu neřeknu baví, ani v týhle pohodový chvilce. Tak řekněme kterej mi dává smysl. "A taky nejsem moc masochista," dodám moudře a oplatím sestřičce rozverný mrknutí. "Pozval bych vás na večeři," tlachám spokojeně a oči se mi zavírají, "ale nevím, jestli by mě pak nezavřeli, že jsem se vás pokusil omámit," zívnu, "ani nevím čím..." Ke štěstí nás všech, a mého zejména, je ztráta soudnosti jen dočasná, nebo alespoň ta povídavá část. Když mi obratem nesdělí, v kolik tu končí a jestli raději růže nebo karafiáty, v pohodlně bezmyšlenkovitém splývání nechám doktora dokončit práci. Trvá mu to pěkně dlouho, nejspíš jsem ty broky pochytal všechny. Mohl bych jít z fleku do brány národního mužstva. "Děkuju," ocením tričko. "Mám rád střihy, co umí zdůraznit pas a dají se nosit bez podprsenky." Zato doktor má dost náročné požadavky. "Myslím, že rozuměl," souhlasím nejistě. "Ty léky, jsou tam napsaný kdy a jak? Možná nejsem úplně ve svý kůži, jestli mi rozumíte," pokusím se prohrábnout si vlasy, ale rychle ten pokus vzdám. Elektocizmorontaniel se z nějakého záhadného důvodu pokouší bušit hlavou do nohy od stolu. No. Snad na mě Patrick počkal, jinak to bude hrozně vtipná cesta domů. S rozpačitým úsměvem se vrátím pro pistoli, která zůstala na lehátku, a tou použitelnější rukou ji strčím zezadu za kalhoty. Pod bílým tričkem zaručeně prosvítá. Takže: nejenže doufám, že mě Patrick prostrká na čerstvý vzduch, ale taky doufám, že mi půjčí něco na sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Telefonát Patrick „Dobře.“ odpovím jen na Suzinu zmínku o povolání dalších lidí. I tak to řeknu spíš jen proto, aby neměla pocit, že ji ignoruju. Jinak ale pořád čekám venku než někdo přijede. Uvnitř bych byl celkem k ničemu a věřím, že Martin se ukáže jakmile jej propustí. Když pak vedle mě zacouvá velký starý pohřebák, je mi jasné, že je tu odvoz pro naši oběť. Pozoruji dívky, jak vystupují a vydám se jim naproti. „Jo, jasně.“ odvětím stručně a otevřu zadní dvoukřídlé dveře, abych z nich vyjel s lehátkem na kolečkách. Sotva se ale kolečka dotknou asfaltu, vyruší mě z přemýšlení hlas Valerie. Pořád jsem myšlenkami uvnitř toho obchodu, takže mi pár vteřin trvá, než si v duchu zopakuju, na co se mě to vlastně ptala. „Vlastně je mi to fuk. Počítám tak nějak s tím, že po mé smrti nebude co pohřbívat, ale kdyby náhodou jo, nesejde mi na tom, co se mnou bude.“ odvětím nakonec. Nikdo nemusí úplně vědět, co se mi honí hlavou, ale nepotřebuju, aby po mě něco zůstalo. Příbuzné nemám, takže stejně není nikdo, kdo by na můj hrob chodil. *Na pohřeb policajtů chodí jen policajti...* vybaví se mi, co jsem slyšel kdysi v Irsku a od té doby se mi několikrát potvrdilo, že je to pravda--- |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Teplo domova Elizabeth Prohlížela si ji postava a mlčela. Čekala až Elizabeth přijde blíž. Neutíkala, ani jí nešla vstříc. Přemítavě naklonila hlavu k jedné a pak k druhé straně. "Lizzz?" zeptala se postava a znělo to trochu divně, jako kdyby to slovo teprve zkoušela. "To je divné jméno. Tebe vychovávali lidé, že?" Vlastně se bytost ani neptala. Intonací prozrazovala, že už zná odpověď. Svět kolem byl tlumený, byly tu s postavou, byl tu oheň a zbytek světa byl zahalený přikrývkou. I zvuky křiku čehosi povědomého znělo jako nesrozumitelné mumlání. "Musím jít, Nová," promluvila se bytost a nakonec i sama vykročila směrem k ní. Dotkla se jí na místě, kde měla na chvíli položenou ruku Lizz. Tepla jich obou se na moment spojila, přelévala z jedné do druhé a pak zase zpět. "Užij si to tady. Ale nenech se chytit, Maličká," řekla postava zrozená z ohně. "Určitě se ještě setkáme. A pak bude čas tě třeba učit našim zvykům. Ale to až bude doba lepší..." Postava nečekala na další loučení, odtáhla od ní ruku a teplo se zase izolovalo jen na to jedno místo uvnitř Lizz. Plameny v okolí vzrostly a doprovázely postavu ven z místnosti. Dveře se za ní zavřely. "Ááá, kurva," odsekl vztekle a hrdelně André. Dotkl se právě horké koule. Nezdálo se, že by viděl a všímal si ohnivé postavy. A Elizabeth dojde, že ta povědomá slova, co slyšela tlumeně bylo její vlastní jméno. André - dusící se a popálený - se jí snažil dovolat z plných plic. V jedné ruce nesl nějakou osobu. "Tady neumřu. Tady ne." zabručel si pro sebe, udělal pár kroků od dveří a ty pak zpět vyrazil z pantů. Skončil na zemi. Před nárazem chránil osobu tak, že si ji tiskl k sobě a dopadl úmyslně na vlastní záda. Zaskučel bolestí. Pro kouř a pálení ohně pořádně neměl, jak se rozhlížet. A tak tápal po paměti, jak se dostat ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jako nový! Martin Doktor si z Martinových poznámek vůbec nic nedělá. Vlastně vypadá, že je naprosto ignoruje a nebo dokonce je ani neslyší. Za to sestřička se pobaveně na pacienta koukala a ušklíbla se. Martinovi ztěžknou na chvíli víčka a mysl se trochu zakalí léky. V tom oparu jako kdyby slyšel pobavený hlas sestřičky téměř s vrněním se zeptat: "Rozkošný chlapec. Skoro bych přísahala, že se mi sám a dobrovolně nabídl na to, abych se z něj napila..." "Diano," mlaskl nespokojeně doktor. "Neslíbil ti nic. A je postřelený a pod léky. Tohle ti jako dobrovolný souhlas neodsouhlasím." "Kazíš mi všechnu zábavu, Franci," opáčila s povzdechem sestřička. "Tady taky nemáš mít zábavu, ale pracovat. Tak s tím začni." Ale byla tu určitá možnost, že se to Patrickovi zdálo, nebo že si s ním jinak hrála jeho unavená mysl. Sestřička se spokojeně culila, když prohlásil to o střihu. "Lékárník vám dávkování napíše na krabičku s léky," dodal ještě doktor, než se odvrátil od Martina a šel si umýt ruce k umyvadlu. A pokud mu Martin nepoložil nějakou otázku, tak se mu už nijak nevěnoval. Sestřička jej vyprovázela ke dveřím ordinace. "Až bude potřeba nějaká další záchrana života, nebo to bude hodně krvavé... Tady máte vizitku," přidala mu k receptu drobnou kartičku s číslem do ordinace pro Lékařský dům s rozšířenou působností pod dohledem France Hauera, hlavní sestra Diana Nicolsonová. Ještě na něj rozverně mrkla, než otevřela dveře, aby mu dala najevo, že jejich práce už skončila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vyzvednutí pacientů Patrick Angelika si nesouhlasně odfrkla. Zavrtěla hlavou. Jeho odpověď ji zřejmě nepotěšila. A nebo prostě jen nehodlala být příjemnější jen proto, že měl dneska fakt blbej den. "Když se necháš použít na její experimenty, zvýší se šance, že se z tebe stane Tulák. Duch, co uvízne za Závojem," pronesla tiše vyšetřovatelka. "A to nechává prostor pro další zkoumání!" chytila se toho hned Valerie a vykročila k domu. Věřila, že Patrick se o nosítka už sám postará. Začala drmolit nějaká slova, která mohla být klidně tak finská jako třeba klingonská. Gestikulovala přitom rukama na všechny strany. "Navíc, pokud existuje peklo, nebe a očistec, našinec by neměl spěchat na druhý břeh. Tak proč se nezastavit za Závojem a nedívat se na dveře Smrti, ale zároveň vidět život?" "Protože se pak zcvokneš a začneš strašit lidi jako Poltrgeist. Například," zabručela v odpověď Angelika, ale ne tak nahlas, aby ji Valerie slyšela. Ta si dál vedla svojí o tom, jak je to celé výnosné, přislíbit svoje tělo vědě - a tedy i Valerii. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Vyzvednutí pacientů Patrick Tlačím nosítka přes hlavní dveře do budovy a hlavou se mi honí myšlenky na to, že jsem měl být raději zticha. Ale když už k tomu došlo, byla by blbost být zticha. „Tak uvíznu no. Nebude to zase taková změna proti současnému stavu.“ odvětím po krátkém zamyšlení a chvíli nás doprovází jen skřípění špatně namazaných osek vozíku s lehátkem. Dál se do jejich debaty ale moc nezapojuji a dál sloužím jako motorek pro nosítka. „Hmm... Aspoň nějaký vzrůšo.“ dodám přece jen nakonec když se Valerie zmíní o Poltergeistovi. Dál už ale jen opět mlčím, nemám chuť se nějak zvlášť vybavovat a po tom zpackaném dnešku už vůbec ne... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Jako nový! Patrick, Valerie, Angelika, Martin "Díky moc oběma," povede se mi ještě říct, než se rukou plnou papírů nechám něžně, leč nekompromisně vystrčit z ordinace. Trochu dezorientovaně se rozhlídnu po chodbě. Někde byl východ. Tuším, že buď na jedné straně, nebo na druhé. "Eli, co byl ten doktor zač?" utrousím koutkem úst a Elektocizmorontaniel, kterého bez diváků přestalo bavit otloukat si hlavu o stůl a znovu mi trůní na rameni, nespokojeně zafuní. "Pouliční směska," prskne přezíravě. "Severský obr s něčím kdo ví čím. Nejspíš s bubákem, při tom jak se ksichtil. A neříkej mi Eli, ty idiote!" "A ty mi neříkej idiote!" "Zval jsi upírku na rande!" "Pche," dokážu definitivně svou převahu, a úsměv se rozšíří, když spatřím známé tváře. Nepochybně vypadám k sežrání: připitomělý, prudce elegantní v bílém tričku s veselým měsíčkem a růžovými písmeny: "Ani já nepodcenila náhodu. I ty se zeptej svého doktora na Lunu." a s prosvítajícími obvazy na břiše. "Děsně rád vás vidím, chlapci a děvčata," vykročím jim vstříc. Chodba se trochu vlní, ale vcelku přijatelně. Zvlášť když jdu rafinovaně podél zdi. "Jak vám dupou rosomáci?" Nosítka ale vážně nepotřebuju, udržím se na svých, děkuju mockrát. Aha... nosítka. Životní elán poněkud opadne. Některým už rosomáci nepodupou. "Nějaké... novinky?" zkusím přepnout do profíka připraveného k akci. Máme tu práci. Jááásně. Práci. Musíme s Patrickem... no... on už bude vědět, za chvíli se chytím. To mě jen rozhodil ten šlofík v ordinaci, jasný? Příčetnost je moje druhý jméno. "A první žádná," utrousí potvora, protože je to potvora. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Jako nový! Fakt? Patrick, Valerie, Angelika, Martin Dál tlačím vykachlíkovanou chodbou vozík s nosítky když se z jedné ordinací vynoří Martin. Teda, vynoří... Buďme upřímní, spíš vypotácí. Ale aspoň už mu z břicha neprosakuje ven krev jako ještě před chvílí. „Já tebe taky kolego.“ odpovím, nohou zašlápnu brzdičku na nosítkách a nechám je stát u kraje chodby. Teprve pak se vydám ke svému kolegovi, protože si všimnu, jak mu za opaskem proti tričku krásně kontrastuje pažba té jeho čezety. „Tohle teď nebudeš potřebovat Martine, jo? Vezmu ti ji k sobě, ať se s tím nemusíš tahat...“ zkusím to pomalu a natáhnu ruku směrem k pistoli. Raději na ni ale nesahám, aby si to špatně nevyložil... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Si piš! Patrick, Valerie, Angelika, Martin "Kampak mi to hamtáš, nemravo?" podivím se, že bych najednou budil takovýho zájmu. Že by mi bílá tak sekla? "Jo tohle..." To se samozřejmě vyřeší plácnutím přes ruku a menší přednáškou o tom, že snad vím, co dělám, ne? Mám díru v břiše, ne na mozku. "Ehm ehm," udělá Eli, co mu nemám říkat Eli. A pak docela věrohodně předvede zvuk, jaký udělá pistole, když vám upadne na lehátko. Nooo dobře. "Na chvilku můžeš," uvolím velkoryse a nechám Patricka, ať si zbraň převezme. "Pochovat si, pohladit, selfíčko a šmitec, jasný?" Stejně zvednout ruce je trochu moc fuška na pořádný střílení. Pohled mi padne na vizitku, kterou mi sestři strčila do ruky k ostatním papírům. Vida, věnoval se mi sám nejvyšší šéf! Hned si připadám jako velký zvíře. A nebo tu střílení nemají zase tak často a chtěl na to dohlídnout; to asi spíš. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Zábava s Martinem Patrick, Valerie, Angelika, Martin „No tak kolego, klídek.“ odvětím a jsem rád, že jsem ruku zastavil už předtím v bezpečné vzdálenosti a nesáhl po pažbě rovnou. Očividně na tom není ještě tak špatně, aby nevnímal když mu někdo sahá na pistoli za opaskem. „Neboj, dostaneš ji zpátky v jednom kuse.“ odvětím, pistoli opatrně vezmu a vyhodím z ní zásobník. Pak si do ruky nechám vypadnout i náboj z komory a teprve vpustím závěr opět dopředu. Ránu jistoty jaksi neřeším a kohout prostě jen vypustím pomocí palce do přední polohy. Teprve pak pistoli schovám za opasek a zásobník i s nábojem do kapsy u saka. „Jasné, selfie musí být...“ přitakám a snažím se znít jakš takš vesele. „Ale sešili tě slušně, to se musí nechat.“ komentuju jeho současný vzhled. „A my asi pokračujeme, ne?“ podívám se na náš „lékařský“ doprovod. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zdrogovaný, nabručený, zamlklá a morbidní Martin, Patrick, Angelika a Valerie Angelika se rozhodla pro svorné mlčení a na Patrickovu mrzutou odpověď nijak neodpověděla. Snad se tvářila ještě o chlup méně přístupně a více mrzutě. I Valerie na chvilku zmlkla, když potkali potácivého Martina. Ne snad, že by z toho byla vyděšená, ale sledovala celou situaci se zápalem v očích malého entomologa, co se dívá na prvního hovnivála v životě, co se snaží tlačit trus zadníma nohama. "Už chápu, proč vás dal dohromady," zamumlala si napůl pro sebe Valerie po té, co Patrick zabavil Martinovi zbraň. "Jo, jdeme, ať na nás moc dlouho nečeká," souhlasila Val energicky a rozešla se ke dveřím, kam odvezla předtím sestřička mrtvou vílu. Sotva se otevřely dveře, nos jim zaplnil pach silné dezinfekce. Savo říznuté ethanolem, nebo jim to tak aspoň mohlo přijít. Místnost měla mnoho poliček a skříní, většina byla na zámek, takže si žádné léky ani další věci vzít nemohli. Lehátko s vílou stálo při jedné ze stěn místnosti, kousek od umyvadla na ruce. Místnost byla strohá a studená, nikoliv ale chlazená, jak by správně místnost pro mrtvoly měla být. Ani žádná jiná mrtvola tu nebyla. Spíš to působilo jako uklizené, zabezpečené skladiště. "Angeliko, vem si rukavice a přeneseme jí. Patricku, ty raději jen hlídej našeho rekonvalescenta. Který z vás se jí dotýkal? Abych věděla, čí otisky mám čekávat...?" ptala se Valerie a stejně jako mlčící vyšetřovatelka si šla pro rukavice. Angelika se zarazila, když se měla víly dotknout. Byl to ale jen kratičký okamžik, než ji vzala za kotníky a patoložka za ramena a přesunuly ji společnými silami na jejich lehátko. "V jakém stavu jste ji našli? Zkoušeli jste ji ošetřovat?" zeptala se pak Angelika najednou. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Ale všem jde o totéž! Skoro smutně se dívám za lehátkem. Zalíbila se mi představa, že se na chvíli natáhnu. A ono teď mizí kdesi v mlžné dáli, až tam za těmi lesy v dáli, odkud to rozhodně nevoní po fialkách, a ani trochu se mi tam nechce. A přitom když konečně můžu třeba i odpadnout... protože... aha, už se nemusím starat o zbraň. Takže můžu cokoli! Paráda. Podezřívavě loupnu po Patrickovi okem. Že by mi ji vzal schválně? "Oba jsme se jí dotýkali," odpovím bez rozmýšlení, protože jsem si dost jistý, že to tak bylo. Jasně, vzal ji ode mě a odnášel do auta. Chudák holka. Fakt bych si přál, aby si aspoň těsně před smrtí uvědomila, že se ocitla mezi přáteli. Nebo kdo ví, možná pro ni lepší, jestli byla úplně mimo... Angeličiny otázky mě vytrhnou z chmurných myšlenek na nejlepší způsoby smrti. Ještě jsem o tom nezačal pořádně přemýšlet, ale kdyby ta zatracená brokovnice mířila jen trochu výš, možná už mám v takových věcech dost jasno. Stačilo, aby se mu zachvěly ruce, sakra. Abych se přikrčil. Aby cokoli. Sakra. "Moc nereagovala," snažím se vyslovovat zřetelně. "Přišla mi sjetá. Ale úsudek nebyl spolehlivý. Už jsem byl..." Hm. Mírně dezorientovaný? Jo, to zní profi. "Dezortovaný." Snažím se nezačít zívat. "Potom... dýmovnice. Spěchli sme." Jsem na sebe patričně hrdý. Povedlo se mi to moc pěkně shrnout, aniž by si mohl kdokoli všimnout, že mi to vlastně vůbec nemyslí. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Zdrogovaný, nabručený, zamlklá a morbidní Martin, Patrick, Angelika a Valerie Neodpovídám ani na zmínku o naší „sehranosti“ ani na to, že pokračujeme dál. Místo toho jen uchopím madla vozíku a tlačím jej dál ke dveřím, kam předtím odvezli mrtvou vílu. „Ano, jak říká Martin, dotýkali jsme se jí oba. On ji vynesl z toho skladu nebo co to bylo a já ji pak odnesl do mého auta.“ odpovím jen stručně a v duchu přemýšlím nad druhou otázkou jak si to snažím v hlavě srovnat a všechno znovu přehrát. „Vypadala jako skoro mrtvá a jak říká Martin, snad něčím omámená. Doufal jsem, že doktor ji ještě dokáže dát dohromady, ale nepodařilo se... Martin snad říkal něco o tom, že jich tam bylo víc...“ dodám ještě na co si vzpomenu. S lehátkem přijedu vedle toho, na kterém leží tělo a opět zabrzdím kolečka. Zatím na vílu ale nesahám, čekám, co řeknou ty dvě... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O mrtvých s mrtvými Patrick, Martin, Valerie, Angelika Valerie trochu nesouhlasně mlaskla, když se jí přiznali, že oba dva měli vílu v ruce. Pak ale sjela pohledem na Martinovo nové tričko, zakývala si hlavou pro sebe a dál to raději nerozváděla. Angelika mezitím pomohla Valerii vílu upravit na lehátku tak, aby ležela decentně, klidně a skladně. Angelika pak i zapnula pytel, než si sundala rukavice, které s určitým odporem hodila do koše. Valerie na druhou stranu rukavice hodila do koše s naprostou samozřejmostí někoho, kdo si už ani neuvědomuje, že v těch rukavicích sahá na něco divného. "Vezmeš to i zpátky, Patricku? Díky," požádala Val místo dalších otázek a rukou poklepala na roh lehátka. "Chceš se opřít?" nabídla nečekaně Angelika Martinovi. Vzhledem k tomu, že to řekla vcelku tiše a že si počkala až popojde Patrick s Valerií, i ona věděla, že to není něco, co by se od ní moc očekávalo. Snad aby to přešla, tak pokračovala, již normálním hlasem: "Jestli vám to k něčemu bude, tak vypadá šťastně. Ať měla v sobě cokoliv, navozovalo to dobrou náladu." A pak se i ona - buď s nebo bez Martina - rozešla směrem zpět k autu. Nebylo proč tu zevlovat. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro O mrtvých s mrtvými Patrick, Martin, Valerie, Angelika Snažím se nevnímat jak na lehátku upravují tělo víly, ale úplně se mi to nedaří. Nic mě nepřesvědčí o tom, že za to, že tu teď leží mrtvá nenesu svůj díl viny, ale na tom stejně asi úplně nezáleží. „Jo, jasně.“ odpovím neurčitě a opět se chopím madel. Táhl jsem je sem a navíc mi nepřišlo, že by to byla úplně prosba. Nebo to možná jen nejsem schopný v aktuální situaci rozlišit. Každopádně vzhledem k tomu, že vezu nosítka nemohu pomoct Martinovi. Ale neslyším žádné zadunění jak dopadá na zem, takže to asi (snad) zvládá nějakým způsobem sám... „Hmm...“ zamručím jen ohledně toho, že ta víla - nebo dívka, ostatně tak stejně vypadá... - umřela šťastná. Tohle mi nepomůže vůbec nijak. Je mi celkem jedno, jestli umřela spokojená nebo zničená. Podle mě neměla hlavně vůbec umřít... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Živí pěkně po svých vpřed Patrick, Martin, Valerie, Angelika "Není to to," řeknu, ještě ze setrvačnosti s jakýmsi pousmáním, ale přesto ostřeji, než by... bylo na místě. "Je to ona." Znejistěle si promnu čelo. Že jsem měl mlčet vím skoro dřív, než dořeknu tečku za větou. "Promiň, Val. Děláš svoji práci líp než já," dodám - opravdu, opravdu bych měl držet zobák. Dost těžká věc právě teď, napůl se vznáším na obláčku a tlachat bych byl ochotný pořád pryč, napůl mi chuchvalce reality neodbytně doráží zrovna tam, kde o to nestojím. A co hůř... je to pravda. My ji nezachránili. Ona dělá přesně co má. Podívám se na Angeliku a snažím se přijít na to, o čem mluví ona. Aha, opřít. Ne, samozřejmě nepotřebuju, vždyť ji zlomím. Dejte mi týden a dojdu tam sám! "Radši jo," vyhodnotím realisticky fakt, že se jim tak dlouho asi chtít čekat nebude. "Děkuju." Že zemřela šťastná... no... já teď v sobě taky mám ledacos a nechce se mi umřít. Ale dělám pokroky a nechám si to pro sebe. Protože v jednom má pravdu - někdy později mi to k něčemu bude. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Smuteční průvod Martin, Patrick, Angelika, Valerie Valerie jen pozvedla obočí a založila si ruce v bok. Martin se naštěstí stačil omluvit, než se nadechla k odpovědi. Něco totiž o Valerii říkalo, že by si vůbec nebrala servítky. A nebo možná je to jen takový pocit, co z ní lidi mají. Přeci jen, když pracujete s mrtvými, lidi si vás podvědomě řadí k těm jiný, možná i nebezpečným. Valeria nakonec pouze přikývla a šla vedle lehátka, jako kdyby to bylo její právoplatné místo. "To neřeš," odmítne díky Angelika a nechá ho, aby se o ni opřel. Pak s ním pomalu jde za lehátkem s mrtvou vílou, patoložkou a nabručeným kolegou. Angelika voní nenápadným vanilkovým parfémem se skořicí. Valerie si mezitím uzurpovala Patrickovu pozornost, tím že se na něj napůl otočila a mlčky si jej prohlédla, jako kdyby jej přeměřovala na nový kabát, nebo něco podobného. "Slyšela jsem, že máš kočku, je to pravda?" Z jejího obličeje, ani výrazu nebylo poznat, zda jí jde o něco důležitého, nebo se snaží jen o nezávaznou konverzaci. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Smuteční průvod Martin, Patrick, Angelika, Valerie Nevěnuju moc pozornost tomu, co se děje za mnou. Spoléhám na to, že kdyby se něco dělo, Angelika by mě na to upozornila a možná by i Martin ještě něco předvedl i když ten teď asi v duchu někde hopká s jednorožci. Do vrzání špatně namazaných osek ale najednou zazní hlas Valerie a vytrhne mě z přemýšlení nad celým dnešním dopolednem. Tedy hlavně jeho konkrétní částí, která se odehrála ve vetešnictví. „Ano, to je pravda - Fufu. Taková velká mourovatá bestie.“ odpovím po chvíli a hlavně poté, co si v duchu ještě jednou přehraju celou otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Otázka kočky na scéně "Ty máš něco lepšího než kočku," zavrní mi Elektocizmorontaniel na rameni. Na Val se dívá s podezřelým zalíbením, ale jeho prapodivný vkus na vybrané jedince není nic nového. Koneckonců to potvrzuje už fakt, že si zasedl zrovna na mě. "Krmení vyjde levněji, to je fakt," odpovím mu. "Akorát mi tě nevezmou do žádnýho kočičího hotelu. Ne že by neuměl anglicky," dodám k Angelice rozšafně, jako by snad mohla vědět, která bije. Jestli jí to náhodou dojde, tak ne mou zásluhou. "Má prostě svoje manýry. Máš kočku, Angeliko?" Pokud je to tak zásadní otázka, chci mít taky jasno! Chlap, který pojmenuje kočku Fufu. Čuji bývalou přítelkyni a nebo smysl pro humor, který dává na odiv těmito prapodivnými cestičkami. Nebo se Val ptá kvůli kontaminaci kočičími chlupy! Na chvíli dokonale paralyzuji svůj mozek snahou vzpomenout si, jestli v nějakém díle Sherlocka Holmese hrál roli kočičí chlup. Jestli má Angelika kočku, určitě bude vědět. A my odhalíme pachatele... něčeho... Asi se začínám docela těšit do auta. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro S kočkou je každé jídlo o chlup lepší Patrick, Martin, Valerie, Angelika "Fufu," zopakovala Valerie opatrně, jako kdyby se snažila použít nějaký cizí termín, co se teď poprvé doslechla. "Delší chlupy, mohutná srst, nepletu-li se?" pokračovala v další otázce, aniž by prozradila, čeho se tím vlastně snaží dosáhnout. "Odčervuješ jí pravidelně?" přihodí další otázku, aniž by mu dala prostor pro to se vyjádřit. Mezitím mu už šla podržet dveře ven z nemocnice, aby mohl s nosítky projet. Zachmuřelá Angelika počas jeho hovoru s Elem mlčela. "Preferuje na komunikaci ... Češtinu?" zeptá se s kratičkou pomlkou, jak se snaží správně vyslovit název té cizí řeči. "Mám něco náročnějšího. Zdrogovaného postřeleného kolegu," odvětí, aby mu nemusela odpovídat na jeho otázku ohledně kočky. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro S kočkou je každé jídlo o chlup lepší Patrick, Martin, Valerie, Angelika „Ano. Fufa.“ potvrdím odhad Valerie i když mi není absolutně jasné, co tímhle sleduje. Každopádně čekám, zda bude v této konverzaci nějak pokračovat. „Jasně že jo.“ odpovím vlastně až na druhou otázku, protože po té první jsem jaksi nedostal příležitost k reakci. Když mi podrží dveře, jen jejím směrem kývnu a s nosítky pak zastavím u zadní části pohřebáku. Klíčky od něj nemám, takže musím počkat až jej jedna z nich otevře. Když se ale zadívám na Martina, dojde mi, že cesta zpět bude zajímavá... *To ho museli nastřelit takhle moc??* proběhne mi hlavou. Nebyl na tom zase tak špatně... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Blondýnky a kočky má každý rád "Já jsem úplně v pohodě," opáčím automaticky a kdyby si mě Angelika v té chvíli nepřitáhla blíž, na důkaz svých slov bych to vzal rovnou do futer dveří. "Kolik řečí umíš, tolikrát jsi andělem!" prohlásí El přezíravě a jeho šeredná svraštělá tvářička předvede to, co jsem si zvykl považovat za široký úsměv. "Et quoque loqui Latine! Olen koulutettu mies!" "To víš že jo," odbudu ho. Latinu jsem poznal, to druhé bude něco severského, čert aby ho konečně už vzal. Anděla. "Většinou preferuje to, co je v daný chvíli míň praktický," dodám k Angelice. "Takovouhle pečovatelku bych si dal líbit," přeskotačí El na rameno blíž k Angelice, rozvalí se na břiše s rukama pod bradou a kulí na ní oči. "Copak nejsi na blondýnky? Každej je na blondýnky! Mohli bychom si ji třeba zamknout ve sklepě, aby neutekla..." dodá zasněně a ještě si zhluboka povzdechne. "Víš jak," dodá prakticky. "Já se ti s čajíčkama vařit nebudu." "No to je mi novinka." Pohled na pohřební vůz mi trochu sfoukne hřebínek. V první chvíli se nemůžu zbavit dojmu, že ho poslali pro mě, a že teď budu muset každého z nich extra přesvědčit, že jsem ještě naživu... no to bude práce... uf. Zvlášť jestli má Patrick plnou hlavu koček. Ale... on je tu vlastně pro tu vílu. Uf! |
| |
| Na konci společné cesty Patrick, Martin, Valerie, Angelika Valerie Patrickovi otevřela dveře, aby mohli naložit tělo. Jak se zdálo, jeho odpověď ohledně kočky jí navíc naprosto uspokojila, protože další otázky neměla a spokojeně se věnovala kontrole těla a jeho vsunutí do auta. Naštěstí díky speciálně upravenému lehátku, to nebyla vůbec těžká práce. Mezitím je stihli dojít i Angelika s Martinem, kterého raději držela i kolem pasu, aby se po skoro-incidentu u dveří nic podobného neopakovalo. Za celou dobu, kdy El navrhoval, že si ji nechají jako pečovatelku, nebo si ji zamknou do sklepení, nepohnula ani brvou v obličeji. Ale teď jej opřela o Patrickovo auto a pustila jej, když si byla jistá, že zvládne sám stát. "Ví ten tvůj opičák, že pokud se tobě stane něco horšího, tak že to svým způsobem odskáče i on? Jestli chce mít svoje obvyklé procházky mezi lidmi a vidět něco jiného než jeden zatuchlý nemocniční pokoj, měl by teď pomoct se soustředit na uzdravení. Teda, pokud umí přemýšlet a nevymýšlí si jen nevhodné cizí jazyky," poznamenala tiše Angelika a dívala se na Martina. Ela buď neviděla, nebo se tak úspěšně tvářila. Pak si plynule vytáhla telefon a cosi zkontrolovala. "Damien už zabezpečil obchod, prý jen pár civilistů zevlovalo okolo," ohlásila všem, ale pohledem pak skončila na Patrickovi. "Odvezeme tělo a já pak pojedu do toho obchodu. Vy zatím sepište zprávu o tom, jak to proběhlo. Budu to pak porovnávat s tím, co jsme tam našli," prohlásila zatímco se na něj dívala. Neznělo to omluvně, ani výhružně, spíš to byla prostě konstatace toho, co se stane a oni ať se na to připraví, protože jinak to být nemůže. Vypadalo to, že chtěla něco dalšího říct, ale pak raději schovala telefon do kapsy a přešla k místu řidiče u pohřebního auta. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Na konci společné cesty Patrick, Martin, Valerie, Angelika Počkám, než mi Valerie otevře dveře, do nosítek strčím trochu silněji, aby se jejich přední podpěra složila pod vozík a zatlačím je celé dovnitř. Zajistím popruhem složená kolečka, celá nosítka pak zajistím i čepy. Nikdo přece nechce, aby se zadní dvířka otevřela za jízdy a před auto za pohřebákem vypadla nosítka s mrtvým tělem víly. Zbytečně moc vyšetřování a nežádoucí publicity... „Dobře. Odvezu Martina - jestli ti tedy přestane aspoň na chvíli zírat na zadek a bude mě vnímat...“ zamávám rukou před kolegovým obličejem „...a nějak to sepíšem.“ dokončím započatou větu. Sice se na sepisování hlášení netěším, ale stejně bych ho psal i kdyby se to takhle nezvrtlo... „Tak jo, kolego. Jedem zpátky.“ oslovím Martina a otevřu mu dvířka u Roveru... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Na konci společné cesty Patrick, Martin, Valerie, Angelika "Opičák!" pohorší se Elektocizmorontaniel. "V životě mě nikdo tak neurazil, když nepočítám tebe naposledy včera ráno. Ví ta krasava -" Zajíkne se a tuším, že nám to došlo ve stejnou chvíli. Opravdu doufám, že na ni teď nezíráme stejně nadšeně vyjevenými výrazy. "Ty ho -" začnu, bezděčně stejně tiše. "Néé, do sklepa nééé!" zavýskne El. "Tam je to moc daleko. Když jí dobře složíš, vejde se nám do šatníku!" "To se jen tak nevidí," pokračuju. "Chci říct, že je hodně neobvyklý, že ho vnímáš. Jsi fakt -" "Úžasná," rozplývá se El. "Dobrá." "Když se ti o něj budu dobře starat, hodíme někdy pokec?" "Asi bych se tě rád na pár věcí zeptal..." A dost. "Umím totiž spoustu věcí," natřásá se zatím El jako kohout a mele přímo kulometnou rychlostí. "Rád ti o nich povím. Ale většinou dávám přednost oslovení 'ó bože' nebo alespoň -" zarazí se, když honem neví, kam to ještě hnát. "Ty můžeš cokoli," shrne to velkodušně. "No... až bude klidněji." Takže kdykoli jindy. "A díky," hlesnu. Ještě se za ní trochu zmateně dívám - ne že bych dávno neuměl tu svou přísavku ignorovat, ale teď zrovna si nejsem úplně jistý, co jsem sám řekl nahlas a co jsem jen říct chtěl. Pro jistotu nasadím obecně společenský vhodný výraz - "Proč se tváříš tak přiblble, na tohle jí nesbalíme!" - a pomalu zamrkám když mě místo ženského osloví hlas mnohem hlubší. "Ale nehodlám tě balit ani strkat do skříně, jasný?" sdělím Patrickovi a ochotně se naskládám do auta. "Bože, sedět je tak skvělý..." vydechnu. "Vidíš, že to jde," broukne El spokojeně. "V kanclu si zabírám kanape," dodám pro jistotu, aby to Patrick nestihl dřív. "Něco mi říká, říká mi, že..." "Ale já to nejsem!" "Že tu zprávu budeme mít rychleji, když ti ji nadiktuju." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Na konci společné cesty Patrick, Martin, Valerie, Angelika Snažím se uchovat si vážnou tvář když slyším výměnu názorů v Martinově podání, ale kdyby to pokračovalo ještě chvíli, asi bych to stejně nezvládl. „No, klidně ji do té skříně nacpat zkus, ale myslím, že ta šance moc není.“ odvětím, zavřu za ním dveře a obejdu auto, abych se posadil na své místo a opět nastartoval. „Ten ti klidně přenechám, ale myslím, že mě stejně nebudeš mít rád.“ odvětím a mám na mysli cvakání psacího stroje během sepisování hlášení pro našeho velitele. „A ano, asi to tak bude vskutku lepší. Jinak bys místo hlášení sepisoval spíš Ódy na Angeliku.“ trochu si do něj rýpnu když vyjedu z parkoviště a vyrazíme na cestu k naší budově |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro A za okny... ulice a kžižovatky. "Co je v domě, není pro mě," cituju nejrozumnější klišé ever. El nespokojeně prskne. "Stejně si teď nikoho nehledám. Představa, jak si vedu holku na pokoj a jistý chytrák mi do toho krafe," loupnu okem po jistém chytrákovi, "tak to fakt ne, díky." "Právě jsi mi zlomil srdce." Opatrně natáhnu i druhou nohu. Velký auto je skvělá věc. "Ale přišlo mi," zívnu a sleduju šmouhy za oknem, co budou asi domy a lidi, "že tobě Angelika nejen že nepadla do oka, ale přímo ti... nepadla do oka?" A co já vím, třeba se mi to zdálo. To není tak, že by neměl dost důvodů k mizerný náladě. Zastavíme na semaforech - zajímavý, takže tady se staví na červenou - a pak se zase rozjedeme. Potěší mě to. Elektocizmorontaniel se po předchozím třeštění konečně zklidnil a nejspíš si sní o své Angelice v krabici. Chápu, že pro někoho, kdo je schopný mluvit nonstop, je jeden chlap málo, ale trochu se obávám, že si dělá marné naděje - nevypadala jako někdo, kdo by dobrovolně trávil čas tlacháním s démoním prckem o telenovelách a dramatech královské rodiny. "Ne že by Valerie taky nebyla pěkný číslo." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro A za okny... ulice a křižovatky. Patrick, Martin, Valerie, Angelika „Jasně, jasně... To už jsem párkrát slyšel.“ zasměju se a mávnu rukou nad Martinovou odpovědí. Z mých zkušeností ten, kdo něco takového vykládá si potom nějaký ten románek na pracovišti přece jen užije. A zda to bude on nebo ten jeho otravný kamarád... Bůhví... „Ale ne, tím to úplně není. Vlastně proti ní nic nemám. Jen je to už podruhé, co mi byla určená jako vyšetřovatel. Tak si říkám, jestli mi tohle zaměstnání stojí za to...“ odpovím Martinovi. Normálně bych to asi nepřiznal, ale tady tak nějak sázím na to, že si z našeho rozhovoru nebude moc pamatovat a případně se v téhle mé úvaze nebude díky tomu nějak rýpat. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro A za okny... ulice a křižovatky. Patrick, Martin Slyšel, věřím! Ale někteří z nás rande ve třech zkrátka neradi. Ne že by mi dívčí společnost nechyběla - a jak. Vážně jsem balil upírku? Budu ještě po dnešku vidět v zrcadle? Nezačnu preferovat krvavý stejky a tu odpornost, jak vařila teta, co to... vepřová krev s kroupami... a zapíjet to Bloody Mary? Tolik otázek. Zkusím zašilhat do zpětnýho zrcátka, ale nadzvedávat se kvůli tomu nehodlám. Nespokojeně zasupím, když přefrčíme retardér zbytečně kosmickou rychlostí. "Prostě dělá svojí práci," usoudím ohledně Angeliky. "Kde jsou průsery, tam je vyšetřování... a takový je koloběh života, dokola a dokola, tam ta dam. Průšvihy po sobě jdoucí proložený pořádnýma sračkama." Fakt by kvůli tomu odešel? Vždyť to byla moje blbost, že jsem se nechal postřelit. Ani na tom nejsem zase zle... což mi připomíná... Kouknu na papíry, který oddaně svírám v ruce. "Asi bych potřeboval zastavit někde u lékárny," zamumlám. Ne, původní myšlénka byla jiná. Patrick a jeho mírná antipatie v mezích zákona. Aha! "O co šlo minule?" zajímám se s nemalým zájmem. "Při tom prvním vyšetřování myslím. Angeličiným." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro A za okny... ulice a křižovatky. Patrick, Martin „Však já jí nic nevyčítám.“ odpovím po chvíli ticha rušeného jen bručením velkého dieselu pod kapotou. „Jen mi není příjemné, když mi někdo naznačuje, že nesu zodpovědnost za smrt a k tomu ne poprvé. Dokud jsem se nedal k tomuhle sboru, měl jsem větší klid. Nebo mi aspoň nehrozilo, že mě někdo odbouchne nebo usmaží.“ dodám ještě. Teda, občas mi to hrozilo i tak pokud někdo nebyl s mou prací spokojený, ale nebylo to každý den jako tady. „Dobře, zajdu tam. Klidně počkej v autě.“ reaguju na kolegovu prosbu o medikamenty když zastavím u obrubníku před malou cihlovou apatykou ve starší zástavbě jen pár bloků od stanice. Nebývají tu fronty a zásobení jsou dobře, takže se nebojím, že bychom nesehnali, co je třeba. Když se opět posadím do auta, přemýšlím, co vlastně Martinovi odpovědět. Nezdá se mi, že by se to k němu ještě nedoneslo, ale nakonec, možné to je. Přece jen je tu celkem krátce a třeba mu to nikdo neřekl. „Bylo to celkově dost zamotané. Zabili jedno děvče...“ začnu a pomalu se zařadím zpět do proudu vozidel „...mělo u sebe můj amulet. Normálně za mnou kvůli němu přišla. Ale proti tomu, s čím se setkala jí nepomohl. Když pak její duch opakoval mé jméno, byl jsem jasný hlavní podezřelý.“ dodám a čekám, jestli se bude Martin ještě vyptávat. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro A za okny... ulice a křižovatky. Patrick, Martin Strčím Patrickovi do ruky štůsek papírů, ať si z té hromádky malých rozmazaných písmenek vybere, co je třeba, a dumám si zatím tiše o tom, co povídal. Zřejmě se ocitl na akčnější a nebezpečnější pozici, než čekal. Asi to nebude tak od věci vzhledem k tomu, že mě při prvním společném a zdánlivě banálním úkolu postřelili - a on postřelil toho hajzla za pultem. Že nám v rukou zemřela víla... Je to dobré nebo špatné, že ho to sejří? Nějak se mi tu myšlenku nedaří dotáhnout do konce. Zřejmě nebude mít sklony přehnaně riskovat - ale zase aby se nedržel moc zpátky. A kdo ví, pro mě je to taky nový. Prostě se spolu i s úkolama musíme nějak sžít. A jestli Patrick skončí v kanclu... no... někdo to dělat musí. "Díky," převezmu malou igelitovou taštičku s logem lékárny, bohužel zeleným, a reklama na kloubní výživu mi s antikoncepcí na tričku taky neladí, ale snad se nějak smířím. "V kanclu se pak připomeň, ať ti to zaplatím." Historka s dívkou je - no, zajímavá. "Tak to jsi měl sakra kliku, že tě dokázala očistit," řeknu. "Jako - duch s tvým jménem? To je jak přímá místenka na Mírov. Teda... Birminghamu," uchechtnu se nevesele. "Dostali jste toho hajzla?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro A za okny... ulice a křižovatky. Patrick, Martin „V pohodě. Těch pár liber mě nezabije.“ mávnu rukou nad jeho zmínkou o placení poté, co mu do klína položím malou igelitovou tašku plnou krabiček. I tak si připadám, jako bych vykoupil půlku lékárny... „Birmingham by byl ještě v pohodě, tohle spíš do Dartmooru.“ pokrčím rameny při jeho zmínce věznice prve asi u nich v tom Česku a pak tedy u nás káznici v Birminghamu. „Ona dostala. Já měl nakonec ještě problém s tím, že jsem se do toho motal. Ale víš jak, stejně se nikdy neočistíš úplně.“ pokrčím rameny dál během jízdy ke kanceláři. Netrvá to dlouho a zastavím na parkovišti před naší budovou. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro A za okny... ulice a křižovatky. Patrick, Martin "Jo, to je všude stejný... plíst se do vlastního vyšetřování jinak než průšvihem skončit nemůže. Nekoukals nikdy na americký detektivky?" zakřením se. "Odevzdat odznak, prásknout průkazem, klapnout pistolí o náčelníkův stůl... hele, nemáš náhodou mojí pistoli...? Ale jinak se vsadím, že to vidíš moc černě. Dostali ho, tak jaký neočistíš. Bez toho bys to měl asi krutý," připustím. "Máloco je působivější než duch mladý holky. Jenže..." Zív. "Dostali." El už konečně odpadl, jinak by mi nejspíš právě vynadal, že jsme propásli poslední Kobru 11 - kde mimochodem taky končilo průšvihem plést se do vlastního vyšetřování - a tak si div neužívám, že mi někdo nebrblá do každého slova. Zato při pohledu na to, že jsme dojeli, kam jsme měli, si neužívám ani trochu. Ne že bychom tam dojet neměli. Celou dobu jsme právě sem mířili a tak bylo asi nevyhnutelný, že jsme tu. Mám ten dojem... tak hurá do toho, ať to mám za sebou. "Nemáš třeba do kanclu průchod kanálem?" přeptám se s nadějí v oku. "Každej barák v Británii má přece tajnou chodbu!" "To taky říkali v televizi?" broukne ospale El, abych si třeba nedělal předčasné naděje ohledně klidu na vlastní myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro A za okny... ulice a křižovatky. Patrick, Martin Přikyvuji souhlasně když mi Martin odpoví, ale nedá mi to a zeptám se ho ještě i na něco já. „V tom s tebou souhlasím, ale ty bys vydržel sedět doma se založenýma rukama kdyby tě z něčeho takovýho obvinili?“ zeptám se a otevřu dveře od auta. „Tak tehdy jsem žádný průkaz neměl a čaroději sice znemožníš pracovat, ale pokud to chceš udělat úplně, je to dost drastické a bez pořádných důkazů...“ naznačím proč k tomu asi nedošlo „... a jo, tvoji pistoli mám, neboj.“ poklepu si na jednu z vnitřních kapes saka, ve které si Martinovo železo spokojeně hoví. „Bohužel, nemůžu sloužit. Ale mám tam kávovar.“ připomenu „Tak pojď, je tam snad jen Suzie a ta je v pohodě.“ pobídnu ho ještě |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zpátky v kanceláři Patrick, Martin Bohužel, Martin neměl takové štěstí, aby ho nikdo neviděl. Na recepci jej sjel pohledem starý hlídač jménem Anton. Neřekl však ani půl slova. Cestou nahoru do kanceláří si vysloužili oba i další zvědavá pohledy od několika úředníků a administrativních pracovníků, kteří se po budově pohybovali. Nikdo si však nedovolil je ani oslovit. V samotné kanceláři bylo pusto a prázdno. Žádný z vyšetřovatelů neseděl za svým stolem, kancelář kapitána byla zavřená a zatažená. Jediným člověkem, kterého potkali byla Suzie. Ta ihned vyskočila na nohy, když je viděla a šla jim naproti. "Tady jste. Měla jsem strach," vydechla a usmála se na ně soucitně. "Všechno v nemocnici proběhlo v pořádku? Tracy vás vzala přednostně? Hauer moc neprudil?" ptala se starostlivě a ukázala jim směrem ke kanapi. "Přinesu ti deku a polštář, Martine, jo? Patricku, co můžu udělat pro tebe? Kafe, čaj, zákusků tu taky zbyla spousta. A čokoláda prý na nervy pomáhá..." nabídla ihned, aby byla nějak víc nápomocná. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Zpátky v kanceláři Patrick, Martin, Suzie "Jasně, že bych to nevydržel," odpovídám Patrickovi, zatímco se hrabu z auta a plánuju si cestu ke dveřím po nejkratší trajektorii. Nejspíš to bude ta, kde půjdu úplně rovně. "Hele, furt jsi dopadl líp než já, řekl bych," uchechtnu se. "Nemuseli tě uklízet přes půl toho... Evropy." Moje cool tričko budí cestou zasloužený obdiv, ale naštěstí všichni prokážou dostatečný pud sebezáchovy, než aby něco komentovali. Kancelář je přesně tak prázdná, jak mi slibovali, a Suzie to má v hlavě srovnaný. Trochu rozmazlování si teď dám ochotně líbit. "Byli úplně v pohodě," ujistím jí. "Profíci a tak dál, stehy jak na rukavičce, budu vypadat líp než před tím. Jen mi pak puč zrcátko, prosím tě. Budu mít klidnější spaní, jestli se v něm uvidím." Ochotně se uvelebím na pohovce, nechám si pěkně polštář natřást pod hlavou, pistoli mám dojem říkal, že má Patrick... určitě... pak se ho zeptám. Je tohle ta chvíle, kdy můžu zvadnout? Ujistím se, že vážně ležím, a opatrně povolím všechny svaly. Joo. Absolutní blaho. "Já chci taky kafe a něco na nervy," zamumlám. "A jsem úplně vzhůru, jasný?" Jen nechávám odpočinout oči. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Zpátky v kanceláři Patrick, Martin, Suzie „To máš asi pravdu, ale z Irska sem to taky není úplně blízko.“ odpovím i když to není úplně pravda. Z Irska jsem odešel kvůli jiným věcem, ale to je na jinou debatu. „Cos tam u vás proved?“ zeptám se Martina „Nebo ten tvůj malej...?“ dodám ještě podle mě pravděpodobnější variantu. Trochu mě zaskočí, že uvnitř je tolik lidí, ale co, musí to Martin nějak zvládnout a teď už vypadá, že aspoň trochu funguje.... „Myslí si, že ho kousla...“pomalu vykružuju slova bez mluvení, aby Suzie pochopila, proč chce Martin zrcátko a pro jistotu ještě rukou naznačím dlouhé horní špičáky... „No, myslím, že všechno z tvého minibaru si právě zamluvil tady náš lazar.“ odvětím Suzie „Jsi zlatá, ale já si dám asi jen to své černé kafe a pustím se do hlášení pro šéfa.“ dodám a čekám chvíli jestli se na něco nebude chtít ještě zeptat. Pokud ne, zamířím rovnou k sobě. Martinovu pistoli hodím do šuplíku, postavím si na vařič malou mokka konvičku a než se mi káva uvaří, začnu si na papír psát poznámky k dnešku, abych do hlášení nepsal nesmysly... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V kanceláři Martin, Patrick, Suzie "Ženský letí na pořádný jizvy, to je jasný," souhlasí hned Suzie s mírným úsměvem na tváři. Když je vidí oba živé zpátky, trochu se jí přeci jen ulevilo. Suzie se tváří trochu zmateně při vyslovení žádosti o zrcátko. Jakmile to ale Patrick vysvětlí, pousměje se a chápavě přikývne. "Přinesu, neboj, ale pokud neslyšíš, jak nám proudí krev v tepnách, tak jsi v pohodě," ujistí vlídně Martina a pomůže mu si lehnout na kanape. Důkladně mu upraví polštář, aby se mu dobře leželo. "Dobře," přikývne na Patrickova slova, když se zvedne od Martina. "Kapitán je na poradě s hlavouny, takže máte pár hodin k dobru, než se sem dostane." Chvilku vypadala, že se chce ještě na něco zeptat, ale pak to nechala být. "Kdyby něco, budu pak u sebe," řekla ještě k Patrickovi. Došla nandat Martinovi zákusky a udělat čaj. Věci odložila na stolek u kanape, než si na kraj vedle Martina sedla. "Koukni, viditelný jako vždycky," ujistila Martina a natočila mu svoje drobné zrcátko tak, aby se v něm viděl. Pokud si jej od ní nevzal, odložila jej stranou. "Na stolku máš čas a zákusek. Dej si a pak si trochu zdřímni, jo? Za hoďku tě probudím a budeš mít ještě dost času si napsat, nebo mi nadiktovat tvoje hlášení, hm? Slibuju, že tě probudím s čerstvou kávou, co tě hned postaví na nohy. Ale teď jsou v tobě ještě léky a utlumováky, a tak by ta káva neměla takový účinek," snaží se nabídnout kompromis Suzie. "A přinesu ti i jiné tričko, hm?" dodá ještě s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro V kanceláři Martin, Patrick, Suzie „Jasně! To ví každý!“ pokouším se podpořit Suzie i Martina. Když vidím, že je Martin v dobrých rukou našeho anděla, zamířím tedy k sobě do kanceláře. Přemýšlím, jestli si pustit gramofon. Když slyším, že Martina Suzie takhle ukládá, vstanu, zavřu dveře, abych je nerušil a přece jen si na gramofonu toho Sinatru pustím, i když jen potichu. Pak přeliju kávu do hrnku a zasednu zpět za americký stůl u okna a začnu na starém stroji Smith's psát záznam o dnešní akci... odkaz Dnes, 15.2.2021 jsem byl spolu s Martinem Brenerem vyslán kapitánem Stevensonem na základě oznámení do londýnského vetešnictví Rudá Rozálie na rohu Lorentsovy ulice a Kaskád. Na místo jsme dorazili kolem 9. hodiny a bez potíží do obchodu vstoupili, neboť byl otevřen. Vydávali jsme se za obyčejné zákazníky, procházeli mezi regály a prohlíželi si zboží. Cítil jsem, že krám je magií doslova nacpaný, takže jsme byli určitě na správném místě, bylo jen otázkou času zjistit, zda se na místě nacházejí i předměty ovlivněné zlou magií. Oba nás zaujme vysoká skleněná karafa, kterou Martin nějakým omylem shodí na zem. Naštěstí se nám ji společnými silami podařilo chytit a vrátit uzávěr dřív, než by došlo k úniku jejího obsahu. Majitel tvrdil že lahev zachytí auro člověka a uchová ji. Lahev byla mnou zakoupena ke zkoumání, na kterém bych se rád podílel. Zatímco já jsem domlouval podrobnosti obchodu, kolega Brener objevil nějaký deník, o který projevil zájem a koupil jej také. Prodavači jsme se následně legitimovali a konfrontovali jej s důvodem naší návštěvy, který se mu nezamlouval. Snažil se hájit tím, že obchodovat s těmito předměty není trestné, ale jaksi opomněl to, že jako obchodník je povinen přesvědčit se, co za předměty to je a zvláště ty sálající temnou magií buď vůbec nekoupit nebo je neprodat osobě magie neznalé... Během mého rozhovoru s ním se ale Martin vydal směrem k zadním dveřím se záměrem je prozkoumat - jak je ostatně naším oprávněním při vstupu do provozovny. Než k nim ale dorazil, vytáhl majitel z pod pultu pušku a mého kolegu střelil do oblasti břicha. Poté jsem i já vytáhl svou zbraň a namířil muži na ramenní kloub ruky, ve které svou pušku svíral. Na mé varování prodejce nedbal a má střela jej tudíž zasáhla do ramene a donutila zbraň upustit. Naštěstí mohl kolega nějak fungovat i dál, takže já se mohl věnovat prodavači, který se rozhodl najednou hájit i když to bylo zbytečné. Sebeobranu by mu nikdo neuznal, protože se Martin ke dveřím ani pořádně nepřiblížil a nijak ho neohrožoval. Tím spíš jsem chápal kolegovu chuť dveře otevřít. Prodavač tvrdil, že nikoho z nás nechtěl zabít ale pouze zpomalit, což by odpovídalo snad zásahu do nohy, ale rozhodně ne z dlouhé brokovnice hrubými broky do břicha na takhle krátkou vzdálenost. Stále nám ale nechtěl odpovědět na otázky ohledně prodeje zboží nebo inventáře místnosti, takže kolega dveře otevřel a když se odtamtud vypotácel s polomrtvou mladou vílou, věděl jsem, že tohle bude něco podstatně složitějšího než jen prodej magických předmětů. Bohužel, prodavač se stále zdráhal nám odpovědět a já nechtěl použít další násilí, takže využil mého soustředění na zraněného kolegu i vílu v jeho rukou a za pomoci kouřové bomby se nám ztratil. Vypálil jsem do oblaku kouře několik dalších ran, ale pravděpodobně jsem jej netrefil. Poté jsme kontaktovali Suzie s žádostí o adresu doktora, naložili zraněného Martina i vílu do mého vozu a vydali se na ošetření. Před odchodem jsem ještě otočil cedulku na dveřích na ZAVŘENO. K tomu, co bylo v zadní místnosti nemohu nic dodat, neboť jsem pokládal za prioritní pomoci kolegovi i víle a neprozkoumával zbytek obchodu...“ dokončím hlášení a podepíšu jej. Pak se zvednu, zamířím opět do hlavní místnosti a položím jej Suzie na stůl. „Kdyžtak na to mrkni, případně doplním co se ti nebude zdát.“ požádám ji. Sice tam chybí přesné citace toho, co jsme si řekli, ale věřím, že to si případně kapitán doplní ze záznamu našich myšlenek, které mu minimálně já poskytnu. Vím, že zákrok byl zpackaný a stejně by na to přišli, tak proč něco skrývat... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Jak se mám? Dobře se mám. "Detaily starých hříchů můžem někdy probrat u toho piva," zamžourám na Patricka zpod deky laškovně a zívnu. "A těch příšerných octových brambůrků, co tu frčí místo poctivý tlačenky." Naštěstí Suzie přinese na obalení nervů místo zmíněných brambůrků nějaký ten cukr, a taky námitky vůči kafi, a to jsem myslel, že tuhle životní etapu mám dobrých patnáct let za sebou! "Jsi poklad nade všechny i s čajem," uznám odevzdaně a opatrně se chopím zrcátka. Vypadám děsně. Jen tak od oka bych řekl, že se neměním na upíra, ale na zombie. "Hele," řeknu zaujatě a mrknu na sebe i druhým okem, "jak si vlastně upírky dělají make-up?!" Podám jí ho zpátky a zatvářím se dotčeně. "A nesměj se mi, jo?" předvedu ruku s výmluvnými dvěma ďobkami. "Už jsem myslel, že jim ušetřím šití, neb mě rovnou málem kleplo." Vzdálený, sympaticky rozverný klapot psacího stroje je docela příjemnou kulisou. Byl jsem pevně přesvědčený, že vydržím vzhůru, ale Suzie má naprosto smysluplně a logicky znějící plán. "Byla by z tebe dokonalá sekretářka," řeknu obdivně. Sama má v sobě něco z víly... spolknout tuhle hořkou pilulku ještě nějakou dobu potrvá. "Máš hlavu, patu i náhradní tričko. Ale je ti jasný, že tady tohle nasadilo takovou laťku, že překonat ji bude málem nemožný...? Značkovací, chápeš. Značící. Značkový," doberu se konečně. "Jen vážně nevím, jak jsi přišla na to, že jsou ve mně nějaký utlumováky." Brbly brbly. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Opečovávaní Martin, Patrick, Suzie Suzie si zvládne na tváři udržet příjemný úsměv i přes Martinovo ne zcela vážné blábolení. Zasmála se až když řekl, že by z ní byla dokonalá sekretářka. "No, tak v tom případě jsem ráda, že jsem si vybrala práci správně," mrkla na něj ještě rozverně a pohladila jej po rameni. Zvedla se pak z kanape, aby měl Martin dost místa a klidu na to se opravdu vyspat. "Jsem ráda, že jsi to nakonec zvládl. Budu se snažit najít něco, co by tuhle úroveň aspoň dohnalo," ujistí jej a uhladí si záhyby sukně. "Říkejme tomu prostě intuice sekretářky, hm? Stejně jako poznám, když má kapitán migrénu, nebo kdy je lepší ho neotravovat. A teď poznám, že fakt se musíš vyspat. Všechno pak zvládneme neboj. A večer si sedneme aspoň na kolu..." O něco později Suzie se pak opět posadila za svůj stůl a pilně vyplňuje nějaké formuláře a vyřizuje nějaké korespondence a katalogizování. Zvedne hlavu, když k ní přijde Patrick. "Dobře, hned se na to vrhnu," přikývne Suzie a mírně se na něj pousměje. Vezme si formulář do ruky. "Za patnáct minut to budeš mít zpátky." A když uběhlo přibližně patnáct minut, zaťukala Suzie na dveře do Patrickovi kanceláře. V ruce držela tu jeho zprávu, k tomu měla u sebe ještě jeden podobně velký papír a dva menší. "Myslím, že dobrý, přepsala jsem si tam jen pár věcí. Jen drobnosti, slovíčka a zvýraznila jsem ti oblast, co by chtěla trochu předělat... Ale klidně to ignoruj, pokud se ti do toho nechce... Ale, když jsi zmiňoval ty předměty, tak jsem ti hned přinesla formulář na proplacení. Máš od toho nějakou účtenku, nebo tak něco? Bude to zkonfiskovaný majetek a ne důkazní materiál, a tak k tomu budeš mít normálně dál přístup. A taky pokud budeš chtít poskytnou svoje vzpomínky, tak je tady takový menší dodatkový formulář o tom, že jsi jej poskytnul dobrovolně a ne na základě příkazu. To by vám taky mohlo dát pár bodů k dobru," vysvětlí Suzie a pousměje se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro O něco později Suzie[/center[/i] |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V Kanceláři Patrick Přikývla. "Dobře, zeptám se Martina až ho probudím za chvíli," odvětí a prohlíží si se zájmem karafu. "Vypadá pěkně. Elegantně. Mám raději, když magické věci jsou takhle důkladně zpracované..." Opatrně od něj převezme ampulku s jeho vzpomínkami. "Udělal jsi dobře. Myslím, že vám to jen pomůže, když budou všechny karty na stole. A z toho, co jsem četla, tak by většina z vyšetřovatelů dopadla stejně," poznamená a vypadá to, že to myslí upřímně. "Do toho formuláře o předání napiš teda mě jako schraňovatele, než se to přidá vyšetřování a já ti to pak podepíšu." Překvapeně se kouká na to, že vyndavá malou krabičku ze šuplíku. Po jeho vysvětlení jí zjihnou oči. "Patricku, to jsi vůbec nemusel. Ani jsi neměl," zaprotestuje, ale krabičku si od něj převezme a opatrně ji i otevře, aby se podívala, co v ní vlastně dostala. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro V Kanceláři Patrick „Ano, vypadá to dobře. Ale pak spíš riskujeme to, že ji koupí i někdo, kdo o magii nemá ani tušení...“ posteskne si ohledně zpracování karafy. Je sice hezká, ale o to lákavější pro neznalého člověka. „Dobře, přepíšu to a tebe tam dopíšu.“ odvětí jen, připíše si k formuláři tužkou poznámku a jen pozoruje jak se Suzie tváří při otevírání etuje. Uvnitř leží na podušce řetízek s malým stříbrným andělem.
„Narozeniny nemáš tak často.“ pousměje se slabě i když na smích vůbec nemá náladu „Já vím, že je to stříbro...“ začne pomalu „...ale líbil se mi a podařilo se mi ho odstínit, takže se bude chovat jako kterýkoliv neutrální kov.“ vysvětlí, že se Suzie nemusí bát nějakých komplikací spojené s tímto kovem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V Kanceláři Patrick Souhlasně přikývne na Patrickovo zhodnocení, že je tu pak nebezpečí použití omylem mnohem větší. Možná mohla dodat, že proto tu mají být regulace a kontrolní orgány, ale věděla, že se světem magie tak podfinancovaným je těžké takové věci vymáhat. "Ten je krásný," vydechne Suzie s úsměvem, když pohlédne do krabičky. Ale zdráhá se řetízku zprvu dotknout, právě kvůli tomu, že vidí, že je stříbrný. Jak správně bylo zmíněno, nadpřirozené bytosti mívají reakci na stříbro. "Vážně?" zeptá se pak nadšeně a vzhlédne od krabičky, když jí vysvětlí, že by jí to nemělo dělat problémy. "To je úžasný! To sis musel dát s tím dost práce!" Vrátí pohled ke krabičce a opatrně si přívěsek vezme mezi prsty. Po pár vteřinách se jí úsměv ještě o něco rozšíří. "Tak jo, fajn, tohle jinak nejde. Promiň, ale musím tě obejmout!" prohlásí rozhodně a obejde jeho stůl. Vypadá opravdu potěšeně dárkem, i s pečlivostí, se kterou byl jí upraven na míru. Pak Suzie Patricka vřele obejme jako dobrého přítele a pár vteřin tak zůstane. Ačkoliv je z části víla, nevoní podobně jako víla z obchodu. Místo toho má jen sladký příliš nevtíravý parfém. "Děkuju," řekne ještě, než se ho pustí. "Já vím, že dneska nemáš dobrý den, ale zkus o tom ještě přemýšlet, jestli se večer nestavit aspoň na jedno. Nikdo tě nebude nutit do smíchu, jde jen o to si posedět a popovídat si. Ideálně o něčem, co nemá nic společného s prací. Nenutím tě chodit, jen tě ještě žádám, aby sis to promyslel a kdybys změnil názor, abys přeci jen se stavil, i kdyby na chvilku. Ano?" požádá jej a snaží se tvářit chápavě. "Aspoň by sis ověřil, že si ho rovnou večer vezmu!" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Když nikoho neuvidím, taky mě nikdo neuvidí! Martin, Suzie "Chceš se mnou na té oslavě soudružsky abstinovat?" pousměju se a pořádně upiju z hrnku s čajem. Blaho. Ani mi nedošlo, jak strašnou mám žízeň. "Tak tomu říkám oběť nejvyšší. Považuju si jí, fakt." Hrnek ještě stačím odložit zpátky na stolek, ale Suzaninu odpověď už neslyším. Když vám nejmoudřejší ze všech žen - to se pozná snadno podle toho, že to s vámi myslí dobře, léčivý je už pohled na ni, dá vám najíst a ještě vás přátelsky potlapká - jo a taky je zásadně z nějakých důvodů nedostupná - tak když vám nejmoudřejší ze všech žen řekne, že se máte jít vyspat, tak jdete. Alespoň já jdu... jestli se tak dá pojmenovat okamžik, kdy prostě odpadnu. Možná to tak je, možná se mi jen zdá, že El něco s náramnou živostí a důležitě vykládá, ale nevidím důvod se snažit poslouchat. Spím přeci! Zkouší to vykládat ještě důležitěji, tak se zlomyslným potěšením využiju snové reality, ve které je všechno možné, a schovám se na dno hrnku s nedopitým čajem. Přes komíhající se hladinu uvolněný a bez starostí vyhlížím na svět venku. Nikdo a nic mě odsud nedostane! Jsem génius. A chvíli je mi vážně dobře, jako bych si místo v hrníčku hověl v prachovém peří. Žel dokonalé sekretářky mají i dokonalé fígle a dokonalé udičky. Vytáhne mě jako poloutopenou myš, oklepe, až kapky čaje lítají kolem, a ještě mi u toho něco povídá o mléku a cukru - to když se snová a skutečná realita prolnou a zapomenou, že by to mohlo jít i hezky. Nespokojeně zamručím. Nechci se probouzet a už vůbec nechci vstávat. Nejsem si ani trochu jistý, jestli v té kouzelné taštičce, co mi ji Patrick možná, ale možná taky ne, strčil svého času do ruky, bude i něco pro tyhle hodně moc ošklivé chvíle, kdy všechno to šití poprvé přijde k sobě. Ale když se už nikdy nepohnu... třeba si všichni budou myslet, že jsem umřel, a dají mi pokoj! A třeba si na to skočím i já sám. "Jooo, ženská, pije latté i odpoledne, jste snad hluchá?!" pokřikuje El, jako by došel k názoru, že když ho slyšela Angelika, týká se to rázem všech ženských na okrsku. Až jsem tou jeho péčí celý dojatý. A vlastně i tou Suzinou, která nezapomněla, co slibovala. Ale stejně se pro jistotu ani nehnu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Budíček Martin Byla to téměř přesně hodina od dob, kdy Martin usnul - ne že by to on sám mohl vědět - když se Suzan objevila zpátky u kanape s latté připraveným podle jeho obvyklého přání. Navíc má přes předloktí přehozenou složenou košili. "Martine? Vstávej, už je to hodina," pokouší se jej probudit jemně. Když vidí, že Martin vůbec nereaguje, tak to zkusí znovu. Jemně se dotkne jeho ramene. "Mám pro tebe tu kávu. Latté s mlékem a cukrem. To piješ i odpoledne, ne?" Vzhledem k tomu, že Martin stále nereaguje, chvilku si jej Suzy přeměřuje pohledem a kontroluje, zda vůbec dýchá. "Tak jo, Brenere, poslední pokus na to tě probudit hezkou cestou. Pak ti zacpu nos," promluví si tiše pro sebe. Pak se nakloní k jeho uchu. "Martine, je tu Scarlet Johanson a chce s tebou mluvit. Má na sobě ty fakt hezký červený šaty a říkala něco o českém pivu," vyzkouší Suzan blafovací trik. A kdyby ani to nezabralo, tak ho skutečně chytne za nos, aby byl nucen se probudit. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro ...ale já mám ještě noc! "Šaty nezajímají," zamumlám, ale se s Scarletkou se trefila, potvora. Pootevřu jedno oko a zpytavě se zadívám na rozmazané fleky kdesi nade mnou. Nejsem tuhle záhadu schopný rozluštit. "Vzdávám se," oslovím své milované latté, první věc, na kterou se mi povedlo zaostřit - svačinu, drogu a občas hlavní jídlo dne současně - a až když mi podle úhledných a decentně namalovaných nehtů dojde, že ho někdo drží, zvednu oko k Suzie. "Kde se ti povedlo splašit Johansonovou a u všech všivých ghúlů... proč?!" Že by pověsila hereckou dráhu na hřebík a uklidila se sem, k poklidnému a bezpečnému lovu na nadpřirozené potvory? Ale v červeném bude dost... aha. Otevřu i druhé oko. "To bylo vošklivý, víš." Abych předvedl, že nejsem žádný ořezávátko, vytáhnu se do sedu. Pevně doufám, že vypadám líp než se cítím. Suzie mi kelímek strčí pod nos, až mi jdou oči z tý čerstvý vůně málem šejdrem. "Ale stejně jsi poklad..." Napiju se - a s o dost menším nadšením, než si její péče zaslouží, se podívám na košili v jejích rukou. "Sundavej, prosím tě, ať sfouknu všechny životní křivdy naráz," položím kafe na stolek a natáhnu mírně ruce, pěkně jsem ztuhnul a připadám si tak na sto pět. "Slibuju, že to nikomu neřeknu," zakřením se, ale pak mě elán přejde, když se začne vybavovat, nebo spíš nevybavovat dnešní odpoledne. Možná nejsou nevážný vtípky tak úplně vhodný. "Ehm... ne že bych měl vyloženě okno, ale mám dost zamlžíno. Nevíš, jestli mám někde co žehlit?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro V Kanceláři Patrick Doufal jsem, že jí tenhle drobný dárek udělá radost, ale nečekal jsem, že se mi to podaří až takhle a i proto mě reakce Suzie trochu překvapí. Dobře, spíš trochu hodně. „Ano, vážně.“ odvětím jen a slabě se usměji. Sice na to nemám stále náladu, ale dobrá nálada Suzie mě celkem strhne. „Jsem moc rád, že se ti líbí.“ odpovím jen neurčitě „Zase tak moc ne... Trvalo, než jsem přišel jak na to, ale pak už to šlo celkem snadno.“ dodám. S objetím mě trochu šokuje. I proto, že je sama částečně víla stejně jako ta dnešní mrtvá. Nakonec ale, když cítím, že to není tak bolestivé, položím ji ruce kolem ramen a na chvíli ji k sobě přitisknu. „No tak, nemáš přece za co děkovat. Máš narozeniny a chtěl jsem ti udělat radost.“ usměji se lehce nesměle. Nečekal jsem, že mě přivede až do takové situace. „Dobře Suzie, slibuju, že si to ještě nechám projít hlavou, ano?“ podívám se jí do očí, když se ode mě kousek odtáhne. „Ale kdyby náhodou s tím přívěskem byly nějaké potíže, hned mi to prosím řekni, ano?“ požádám ji ještě. Sice se mi tam večer skutečně jít nechce, ale to jí teď říct nemohu. Vím, že to nikdy nezůstane u toho, aby se o práci nemluvilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zpátky do světa Martin Suzie se na Martina omluvně pousměje, když prokoukne její podlý - ale naprosto nutný - trik. Sedne si napůl na postranní opěrku kanape. "Udělala jsem jen to, co bylo naprosto nutné. Nereagoval jsi na moje buzení," vysvětlila a pokrčila rameny. Trpělivě čekala, až se napije latté. Dívala se na něj trochu soucitně, když viděla, kolik práce ho stálo i si sednout. Nicméně, když jí pobídl k tomu, aby jej svlékla, tak se pobaveně zasmála. Rychle svůj smích ale skryla do dlaně. "Jsem ráda, že smysl pro humor ti při operaci nevyndali," řekla s úsměvem a odložila košili na opěrku. Zvedla se a přešla k němu. Sundala z něj košili, jak nejšetrněji to šlo. Nejdřív protáhla jen hlavu a až pak táhla tričko přes ruce. "To nejhorším už máš za sebou," ujišťovala ho, když tričko složila stranou a vzala si do ruky košili. Důkladně ji narovnala a rozespla knoflíky. "Hm, to se ptáš toho špatného člověka. Patrick byl s tebou celou dobu. Zeptej se toho. Mě jsi jen řekl, že jsem dokonalá, takže za to se opravdu omlouvat nemusíš," usměje se na něj zatímco mu začne opatrně oblékat jeden rukáv a pak i druhý. "Knoflíky nech na mě, raději se napij kávy, dokud je teplá," dodala pak a začala mu i zapínat knoflíky. "Tak, narozeninový striptýz už mám za sebou... Hm, měla jsem si to vyfotit," mrkla na něj nakonec rozverně, když skončila. "Jak ti je?" zeptá se pak starostlivě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V kanceláři Patrick "A to se ti povedlo!" ujistí jej Suzie s úsměvem. A když ji ujistil, že o tom ještě popřemýšlí, tak spokojeně přikývla hlavou. "Nic víc po tobě ani nežádám." Vezme si ze stolu zase krabičku i s jeho vzpomínkami a opatrně je sevře v dlaních. Opět přikývne, tentokrát vážně, i když koutky jejích úst jsou stále stočené do úsměvu. "Neboj, dám vědět, kdybych mi to nedělalo dobře. Ale pochybuju o tom, že se tak stane, jsi jeden z nejlepších a nejšikovnějších čarodějů, co znám..." řekne s jistotou. "Kdybys cokoliv potřeboval. Cokoliv. Tak budu vedle probouzet naší Růženku." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro V kanceláři Patrick „To jsem rád.“ usměje se, protáhne se kolem ní a znovu párkrát otočí kličkou na gramofonu, protože už si všiml, jak se hudba zpomaluje „Vím, že ne, ale nechci vám tam akorát kazit zábavu.“ odpovím ještě upřímně. „Ale no tak Suzie... Teď přeháníš. I tady na našem oddělení jsou podstatně talentovanější a zkušenější kouzelníci než jsem já.“ snažím se trochu mírnit její obdiv ke mě. Skutečně mi nepřipadá, že by byl zasloužený a tím spíš dnes „Já vím, že budeš. Ale mě úplně stačí to vědomí. Navíc, musím tady počkat na kapitána. A co se Růženky týče... Zkus před ním otevřít lahev té jejich Plzně...“ navrhnu možný povzbuzovák |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Zpátky do světa "Copak ona neví, jak se budí Šípkový Růženky?" vezme mi Elektocizmorontaniel z pusy, no dobře, já bych to (už) nahlas neřekl, ale občas mě děsí, jak moc podobné nápady máme. Snažím se to brát s nadhledem, že proto si mě vybral, ne že se začínáme jeden druhému přizpůsobovat, alééé... nikdo nechce žít s dojmem, že se podobá úplně praštěnému možná-démonovi. O kterém jsem navíc doufal, že je zrovna někde zalezlý a dá chvíli pokoj. "Jsi moc a moc laskavá, že tomu říkáš humor," řeknu. "Ale že jsem si neřekl o ty broky mě docela mrzí. V nějaké pěkné lahvičce by se na poličce mezi diplomem z plavání a plaketkou v hebrejštině z kurzu sebeobrany dobře vyjímaly." Raději sklapnu, když mě začne svlíkat, ale je vážně šikovná a opatrná. Nebyl jsem prve ve svém poblouzněném hodnocení ani trochu mimo. Břicho vypadá přiměřeně, nikde nic neprosakuje a cítit je to tak nějak dle očekávání, takže asi dobrý... A kafe dělá taky co má a ten protivně malátný tupý tlak v hlavě se pomalu rozpouští. "Co říká tvůj kvalifikovaný odhad dokonalé sekretářky, bude Kapitán hodně soptit? Jo a - pistoli má Patrick, že jo," vzpomenu si. Knoflíky bych asi zvládl, ale nemuset zvedat ruce je fajn a stejně bych je teď nejspíš pozapínal šejdrem, tak co se nenechat ještě trochu... ech, je zlatá. "Jestli jí odbydou jenom takovým -" začne El ve chvíli, kdy řeknu: "Jestli by měl být hitem večera šedivějící zafačovaný chlápek, tak tu oslavu reklamuj." Selfie ale jedině do černobíla, nehodlám se stát hvězdou sociálních sítí pod přezdívkou Hulk, jasné? Ale třeba to její zrcátko prve zkreslovalo barvy a nejsem ve skutečnosti tak zelený, jak mi připadalo. Přehlédnu své polidštěné a ukafované já, a jen kývnu hlavou. Paráda, v tomhle se po mně nebude ohlížet každý na potkání. A jak mi je? Mizerně. Zítra to bude dobrý, ale to bude zítra. Dnešek je jako fronta na lístky na vlak, prostě se musí přečkat. To nejhorší už se stalo, to dobré se děje teď. "Díky, jsem v pohodě. Víš jak postavit zoufalce na nohy," mrknu na ni. Tohle je na krabici hodně dobrých pralinek - nevěřil bych, že od někoho snesu takový starání, a že mi ještě navíc udělá dobře. Léčivá Suzie... "Radost se nechat postřelit." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Konec rozhovoru Patrick Sleduje Patricka, jak jde k gramofonu a natáčí jej. Nekomentuje to, jen se mírně pousměje. "Ale žádnej mi nevyrobil od stříbra odstíněný řetízek. Takže nejsou tak schopní nebo ochotní jako ty. Každopádně, vyhráváš. Smiř se s tím," prohlásí nekompromisně byť stále s úsměvem. "Kapitán přijde do hodiny," opraví ho klidně. "Výmluvy hledat nemusíš. Když nepřijdeš, pochopím to. Vím jaké to je, nechtít nikde s nikým být. Ale někdy to naopak pomůže. Ale to víš určitě sám." Pobaveně se zasměje, když jí řekne o způsobu probuzení Martina. "To je pravda, to by fungovat mělo. Uvidím. Mám pár triků v rukávu," uzavře nakonec Suzie. "Ještě jednou děkuji a dám vědět, až bude chtít kapitán hlášení osobně, jo?" S tím, pokud Patrick nic dalšího nepotřebuje, odejde z jeho kanceláře a nechá jej Sinatrově písním. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vzhůru do práce Martin "Pistoli ti myslím dal do šuplíku, ale raději se pak přesvědč," odpoví mu Suzie klidně, zatímco mu zapíná košili. S druhou odpovědí maličko zaváhá. "Bude rozlícený. Nemá rád problémy a nepovedené akce, ale to jen proto, že se snaží dělat oddělení dobrou vizitku. Záleží mu na tom. Na vás, na bytostech i na spravedlnosti. Ale neboj si to osobně. On takový je," promluví pomalu Suzie nepříjemnou pravdu, i když se snaží to říct opatrně. Rozhodně mluví upřímně. "Tak, hned vypadáš k světu! To víš, mám spousty zkušeností v tomhle ohledu," odvětí a usměje se na něj. Složí si pak jeho bývalé tričko. "Dám ho do eráru, kdyby něco... Nebo si ho chceš nechat?" zeptá se s cukajícími koutky. "Latté ti udělám kdykoliv ráda i bez toho, aby ses musel nechat postřelit... Ale teď vážně. Cítíš se na to sepsat zprávu, nebo to chceš diktovat mě, abych ji napsala? Bylo by fajn, mít to hotové než přijde kapitán. Všechno papírově ošetřené. Bude to pak brát klidněji. A Patrick už poskytl i své vzpomínky. Pokud chceš, můžeš to také udělat. A jestli nevíš jak, určitě ti rád Patrick pomůže." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Protože práce šlechtí! Martin, Suzie "Nehodlám si to brát osobně," ujistím ji. "Ono to na druhou stranu není tak, že bych se nechal postřelit schválně, nebo - co já vím, blbě přebíjel a seknul to do sebe sám." Znovu se napiju kafe... způsob, jakým hladce klouže do žaludku a nechává po sobě kávovou chuť v puse, nemá daleko k naprostému blahu. I v čistý košili jako bych ze sebe cítil nemocniční desinfekci - tohle ji alespoň trochu přebije. "Rozhodně do eráru," rozhodnu o osudu své trofeje. "Užiju si chvíli, kdy v něm potkám někoho dalšího." Nad zprávou ale nevím. Nechci Suzie už dál využívat, má své práce dost, nejsem nemohoucí. Ale jestli hotové papíry pomůžou kapitánovi skousnout celou situaci, bylo by vážně dobrý je mít hotové. "Hmm," udělám na znamení, že symbol přesýpacích hodin v mé hlavě se pořád ještě otáčí a ne a ne mi to došrotovat. "Nerad bych z tebe dělal vlastní sekretářku na plný úvazek. Ale teď by vážně hrozně bodlo ještě jedno kafe," zašilhám do prázdného kelímku, ne, bohužel se mi to nezdálo, jsem na dně. "O to prosím pěkně velmi moc. Tohle bylo úplně akorát," zakřením se na ni, "jak se na dokonalou sekretářku sluší a patří... kolik máme času na to hlášení, jestli bych to zvádnul sám?" Jen teda ty vzpomínky, ech... to nemám rád. "Vzpomínky když tak potom, až budu mít vážně čistou hlavu," dodám nezávazně. Třeba se to nějak zamluví, nebo zapomene. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Aby z tebe nakonec nebyl šlechtic! Martin "Dobře, tak tedy do eráru," usměje se Suzie a pokývá hlavou. Narovná se pár kroků od gauče a trpělivě vyčkává, až se Martin rozmyslí co a jak. Není tím popuzena, spíše se tváří maličko soucitně. A když konečně Martin rozhodne, co by potřeboval, tak jej odmění širokým úsměvem a natáhne se pro onen hrneček. "To je to nejmenší. Ráda ti udělám další latté. Ale motivačně ti ho dám na stůl, ať máš proč se snažit vstát a rozchodit to. To by šlo, ne?" navrhne. Zamyšleně se pak podívá na hodiny na stěně a mírně pokývá hlavou do stran a přimhouří oči, jak počítá. "Vidím to na půl až hodinu. Záleží, jaký bude provoz a jestli si ho někdo odchytne po sezení," odpoví nakonec Suzie. "Ale raději bych počítala s tou půlhodinou." Suzie naposledy přikývne. "V pořádku. Do vzpomínek tě nikdo nebude jen tak nutit. A navíc, když je poskytl Patrick, tak nejspíš ani nebudou potřeba," ujistí jej. Nechá ho pak o samotě a dojde udělat latté přesně podle jeho požadavků. Jak slíbila, nechala kávu na jeho pracovním stole, aby si pro ni musel dojít. Suzan se pak přizpůsobila tomu, zda se rozhodl psát na psacím stroji sám, nebo jestli jí to hodlal diktovat. Svojí vlastní práci si snadno našla. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Rytíř bez bázně a hany, co dojde až ke stolu Stůl je daleko. "Půl hodiny," zhodnotím své vyhlídky, "to je tak akorát..." ...to vymyslet. Třeba se to pak nějak telepaticky na ten papír přenese samo. Hlášení mi nikdy nešla, proč si to nepřiznat, a to zcela bez ohledu na jazyk, ve kterém musím psát - ještě tak na počítači, kde se dalo opravovat, vracet se, vpisovat a přehazovat odstavce - ale psací stroj byl za trest. Navíc se u něj musí zvedat ruce. Nejraději bych se přitulil ke svému hřejivému, voňavému latté, co je jen a jen moje a máme se rádi, a šel zase spát. "Jak oslík za mrkví," mrknu s pousmáním na Suzie, když mi tak rafinovaně nastraží kafe celé ty ošklivé čtyři kroky daleko, a usadím se na židli. Nezapomenu si sebou vzít i talířek se zákusky, protože menší doping se mi teď bude hodit. Dobře to holky uvařily. Dne... cože je za rok? Jsme s kolegou Patrickem O' - "Suzie, prosím tě, jak se píše Patrickovo příjmení? Dík!" na základě rozkazu provedli výjezd - to zní ale vážně pitomě... Propracovávám se slovo za slovem a nejraději bych s tím krámem švihnul o podlahu. Za půl hodiny to nemám šanci stihnout ani náhodou, ale třeba náčelník ocení snahu. "Existuje tolik skvělých míst, kde bys mohl pracovat," prohlásí El a pokusí se usadit přímo na klapkách. "Noční hlídač, manžel, servírka... a nikde bys nemusel psát hlášení!" Stačí trochu zavrčet, aby milostivě vypadnul. Pro změnu se pokouší svým nehmotným tělem umazat od průklepáku. Možná bych s tím krámem švihnul nejraději přes něj. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kapitán zpátky na scéně Martin, Patrick Suzin odhad nebyl tak moc vedle, neboť kapitán vešel na stanici za necelou tři čtvrtě hodinu. V kožené bundě a s podmračeným výrazem bylo jasné, že není vůbec v dobré náladě. Jeho hřmotná postava přitahovala k sobě pozornost. "Brener, O'Malley, moje kancelář, za pět minut," rozkázal na celou kancelář. Neobtěžoval se tím, že by čekal na to, až mu někdo ze zmiňovaných odpoví. Rychlým krokem do svojí kanceláře. Suzie se hned zvedla od svého stolu, pobrala složku a malou lahvičku se vzpomínkami od Patricka. A pokud se jeden nebo druhý dívali jejím směrem krátce na ně pousmála, než zmizela v kapitánově kanceláři. Přes dveře nešlo rozumět, co rozlícený hlas říkal, nicméně s postupem času se hlasitost snižovala a pak na konci už vlastně nebylo slyšet nic. Dovnitř nebylo vidět, neboť stěna nebyla prosklená, pouze dveře měli skleněnou výplň a ani přes ně nebylo nic vidět. Po přibližně stanoveném čase pro příchod Patricka a Martina ke kapitánovi, vylezla ze dveří Suzie. "Je spíš naštvaný na to zasedání kde byl, než na vás. To zvládnete," pronesla k nim povzbudivě, krátce se na ně pousmála a pak si sedla zase za svůj stůl. Rozhodně nevypadala jako někdo, na koho teď někdo křičel. Nejspíš to bylo proto, že kapitán docela určitě nekřičel na Suzie samotnou, jen jí tlumočil, co ho tak rozčílilo. A co víte, Suzie tu byla už dost dlouho, a tak kapitánovo temperamentní povahu opravdu znala. Když vešli do kanceláře, kapitán stál u okna a díval se z něj ven. Ruce měl složené na hrudi a zhluboka dýchal. Nejspíš nějaká metoda na uklidnění nervů. Jakmile za Martinem a Patrickem zaklaply dveře, otočil se na ně. Jeho tvář byla zkroucená nespokojeností. "Zvládneš ještě vůbec být ve službě, Brenere?" zeptal se kapitán nejdříve zraněného. Pak jim oběma pokynul, aby si sedli na židle. Sám zůstal stát. Jednou rukou ťukl prsty do složky na stole, kde byla navrchu Patrickovo hlášení. Kousek od toho stála i malá lahvička s uzavřenými vzpomínkami. "Nemusím vám říkat, jak moc se vám tohle nepovedlo. Postřelený ve službě, při něčem, co mělo být obyčejná rutinní prohlídka a možná konfiskace..." začal pomalu a hřmění v jeho hlase vibrovalo na pozadí podobně jako kdyby vrčel. Přejel oba dva pohledem. "Brenere, tvoji zprávu očekávám do hodiny, jasné?" připomněl ještě zraněnému. Ačkoliv jim kapitán normálně říkal křestním jménem, občas - hlavně když byl naštvaný nebo šlo-li o příkazy - používal jejich příjmení. "Tak. Co mi k tomu ještě chcete říct? Co je váš další postup?" vystřelil další otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Bratranci zpátky na scéně Martin, Patrick Sedím v jedné z celkem nepohodlných židlí v hlavní místnosti a čekám, dokud se neobjeví kapitán. Čas si krátím četbou ranního vydání Daily Telegraph, ale spíš jím jen tak listuji než že bych skutečně četl jeho obsah. Naštěstí ale nemusím čekat a tudíž předstírat četbu nějak přehnaně dlouho a kapitán se za chvíli skutečně objevuje. Na jeho příkaz nijak nereaguji. Jen se podívám Martinovým směrem a když vidím, že i on jej zaregistroval, dál se maskuji za noviny. Suzie se obětovala a šla schytat první nápor, za což jsem jí na jednu stranu vděčný, ale zároveň nechci, aby trpěla za mou zkaženou akci. „Díky.“ odvětím jen polohlasně když se míjíme přede dveřmi do kapitánovy kanceláře. Slyšel jsem, že šéf opět trochu pouštěl hrůzu, ale to asi není nic v porovnání s tím, co bude čekat po vstupu nás. Prve se obrátí na Martina a já mu dám čas na odpověď. „Takže příště máme podezřelé jednání ignorovat nebo tam vletět s velkou parádou jako kavalerie a usmažit pro jistotu všechny v krámě?“ zeptám se klidně šéfa. Překvapivě ze mě teď najednou nervozita spadla. Karty jsou vyloženy, všichni víme, na čem jsme a i když vím, jak moc jsem tu akci posral, nedám svou kůži úplně lacino. „Vidím, že mé hlášení máte na stole, stejně tak mé vzpomínky, ať jej máte s čím porovnat. Pokud vím, jsem suspendován do ukončení vyšetřování, takže asi pojedu domů.“ dodám ještě a stojím stále proti jeho stolu a jemu samotnému. Co jsem říct chtěl nebo měl, to jsem řekl a vše podstatné má stejně v hlášení, tak ze sebe nebudu zbytečně dělat hlupáka tím, že bych se v něčem spletl a on mě tak mohl nachytat... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Ale když mně se ta scéna nějak nezdá! Martin, Patrick Druhé kafe mi přeci jen vetkne nějakou barvu do líček, navíc si připadám jako hrdina, že jsem to mizerné hlášení nerozkousal na konfety - příště spolknu veškerou hrdost a nechám ho napsat Suzie - ne, ještě lépe, příště se nenechám postřelit. "Pro dnešek bych raději akce v terénu vynechal," odpovím kapitánovi a posadím se. Už mě ani nemrzí, že místo svého epesního erárního trička mám sice taky erární, ale civilizovanou košili. Něco mi říká, že kapitánovi by ani růžový měsíček den neprojasnil. "Jinak dobrý," zapřeháním si. Patrick ovšem vyrazí nečekaně ostře, až mě to překvapí. "Jak pravíte," dodám k tomu jen mírně. "Byli jsme vysláni k rutinní prohlídce a neočekávali nic víc." Bylo vůbec něco, co nás mohlo varovat? Snad jen to, že tam bylo magických klumpů relativně hodně, ale... ano, šlo to provést lépe. Ale po bitvě se kolem stolu sejde vždycky spousta generálů. Na hlášení jen bez odporu kývnu - buď ho stačím, nebo si zkonfiskuji dokonalou Suzie, co tu někde pobíhá, jak lépe by toužila trávit odpoledne, než opravami mojí partyzánské angličtiny! Ale pak Patrick vyhodí bombu, která tak dokonale vysvětluje jeho mizernou náladu. "Suspendován?" zopakuju, jako bych se potřeboval ujistit, že dobře slyším. "Proč?" přeptám se a mimoděk začínám uvažovat, jestli jsem snad něco přehlédnul. Jen doufám, že to není kvůli mně - jestli ho snad berou jako odpovědného za můj stav - lituju teď, že jsem ho nepodal lehkovážněji. Napřímím se na židli, jako bych potřeboval dokázat, jak jsem ready, ale před očima mi z toho pohybu nepěkně zamžitká. Ok, žádný frajeřinky. Nebo je to kvůli víle. Ale tam jsem měl prostor pro zanedbání spíš já než on... ne, pořád si myslím, že jsme s ní udělali, co se v dané chvíli dalo. Dýchala, nekrvácela. Převézt ji co nejrychleji do nemocnice dávalo smysl. Vybavím si maně, že mi Patrick něco o mrtvé dívce vyprávěl v autě, ale už nevím, čeho se to týkalo, možná mi dokonce o tom suspendování řekl - tak to by byl trapas. "Předpokládal jsem, že najdeme prodavače a přivedeme ho k výslechu," řekl jsem. "Ten obchod bude na někoho registrovaný, budou ho znát z vedlejších vchodů. No, ale do toho sám těžko půjdu," podrbu se ve vlasech. Pořád mi to nemyslí úplně plynule. Jestli Patrick svou dovolenou mínil jako nadsázku, budu za dvojitého pitomce. Nadále budu mlčet! objevím skvělou strategii. Škoda, že jsem na ni nepřišel dřív. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth Sherman pro Plamenné srdce Nevypadalo to... nebezpečně. Tedy alespoň z mého úhlu pohledu a toho, jak se to na mě dívalo. Jakoby.... snad s jistým zájmem? "Lizz, je zkráceně Elizabeth... ale v podstatě ano, vyrostla jsem mezi lidmi..." osvětlím tomu své jméno, na kterým se udivuje. Co na tom mohlo být tak udivujícího? Prostě jméno.... ne? Nějak jsem absolutně přestala vnímat svět kolem, i to, že jsme sem kvůli něčemu přišli, nebo i s někým, že jsem sem přišla kvůli něčemu... čemu vlastně...? Nevím proč, ale trochu ve mě hrklo, když to proneslo, že musí už jít. Něco ve mě, chtělo zaprotestovat, však z úst neutekla žádná taková slova, jenom možná můj výraz ve tváři to trochu prozrazoval. Natáhlo to ku mě ruku a já... necítila strach, ani nic takového podobného. Ale.. naopak.. chtěla jsem se toho dotknout... neucukla jsem oni o píď a okamžik na to, pocítila jsem teplo, teplo jeho ohně... bylo to... úžasné. Nepopsatelné. Nikdy, jsem doposud nic takového nepocítila, ale bylo to skvělé... opojné.. "Ne, nechoď... prosím!" řeknu spěšně za tím, když rozejde se to pryč. Znělo to prosebně, skoro jako když dítko žadoní rodiče, aby neodcházel ještě od něj... netuším proč napadlo mě tohle přirovnání, ale bylo to nejvýstižnější v tento okamžik. Hleděla jsem za tím, na ruce, po těle stále cítila onen teplý pocit... Trvalo značný okamžik, než ku mě dolehla Andrého slova. Zprvu, nevnímala jsem je vůbec, než pak změnila se a zněla stále blíže a blíže u mě. Až nakonec, hrklo to ve mě natolik, že až jsem i krapet poskočila na místě. Lehce poplašeně, i zmateně, rozhlížela jsem se kolem. André... Dojde mi záhy a já náhle si uvědomím, proč jsme tu vlastně byly, s kým jsme tu vlastně byla. Nemeškala jsem a vyrazila mu napomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Ale když mně se ta scéna nějak nezdá! Martin, Patrick „Po dobu vyšetřování mimo službu. Říkej tomu jak chceš...“ dodám jen polohlasem Martinovým směrem. Jej čeká podle mě to samé. Možná to měli u nich v Čechách jiné, ale tady to tak prostě funguje... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nejdřív přijde hřmění Martin, Patrick Při Patrickově nečekané rýpavé poznámce sevřel kapitán ruku, kterou měl opřenou o stůl, v pěst. I když se ruka vlastně pohnula jen o pár centimetrů níže, dřevo zapraskalo vyděšeným způsobem povolujícího materiálu. Rysy v kapitánově tváři ztvrdly, když se díval na svého podřízeného. "Máte si dávat sakra pozor a dohlížet na služebně mladší, O'Malley," procedil skrze zuby kapitán. Potlačovaný hněv kolem kapitána jakoby rozvibroval i samotný vzduch. Tak nějak musí být cítit okolí sopky těsně před tím, než vybuchne. Až Martinova slova způsobila, že se kapitán zaměřil na druhého z kolegů a přestal tak usilovně vrtat pohledem díru do svého podřízeného. "Bylo by to vhodné. Pro oba. Aby se provedlo řádné vyšetřování a mohli jsme před výše postavenými bránit váš postup, aby si případně majitel nemohl nárokovat odplatu," odpověděl mu kapitán. Snažil se krotit své emoce a proto mluvil pomalu a důkladně vybíral slova. Kdyby mu výše postavení - ať už jejich přímí nadřízení nebo čarodějové z Rady - uznali právo na odplatu, měl by majitel právo jim fyzicky ublížit (v nejhorším případě dle jeho uvážení) aniž by mohl kdokoliv zakročit. "Nicméně na nic takového nedojde," dodal po pár vteřinách ticha kapitán. "Až se vrátí Angelika a jestli budou její závěry shodné s vašimi výpověďmi, budete na případu pokračovat dál. Nemáme volné vyšetřovatele na to, abyste byli přezkoumáváni víc. Ve městě se děje příliš nadpřirozených aktivit. Zrovna před půl hodinou jsem dostal zprávu, že je André vážně popálený. Damien jede pomoct Elizabeth a dohlédnout na další vyšetřování místa. Takže vy dva zůstáváte na případu. Dokud nedostanete finální zprávu od Valerie, tak to budete brát jen jako překupnictví nadpřirozených věcí se zapletením do černé magie." Kapitán jen se sebezapřením odtáhl ruku ze stolu, kde byl nyní slabý obtisk jeho kloubů. Mohutný muž před nimi se narovnal, ruce si složil za zády. "Chci být o vývoji vašeho případu informovaný, jasné? Jakékoliv zásadní informace půjdou i přes mou kancelář. A buďte pánové velmi obezřetní. Obávám se, že tento případě se ještě rozvine do jiných úrovní. Takže. Pro příštích pár hodin, co plánujete dál?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Nejdřív přijde hřmění Martin, Patrick Vidím, že je kapitán naštvaný. Asi i oprávněně, ale neodolám tomu, abych nepřipomněl něco, co se snažím prosadit už dlouho... „No, možná by nebylo od věci, aby čarodějové - aspoň ve službě - fasovali nějaké lepší štíty a nemuseli se spoléhat jen na to, co dostanou od kolegů...“ nadhodím. Klidně ať na mě řve pokud to bude ku prospěchu věci a opravdu z toho něco pro oddělení vytřískám. „No, co se dá dělat... Když máme pokračovat, budeme. Je nás potřeba tam, kde byl vyslán André nebo se máme vrátit do vetešnictví?“ zeptám se pro jistotu šéfa. Sice to chce řešit jen jako překupnictví, ale to si může strčit za klobouk. Jasně, budu na to shromažďovat důkazy vedoucí tímhle směrem, ale nenechám ležet ladem smrt víly a údajně i těch dalších. „Informován budete.“ odpovím stručně „Asi se zavřu na chvíli do laboratoře... Ten štít by měl normální broky odrazit nebo aspoň slušně zpomalit... Přitom prošly jako by Martin žádný štít neměl.“ ozřejmím svůj plán |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Jen houšť a větší kapky Martin, Patrick André popálený... ale sakra. Popáleniny jsou šeredná věc, komplikovaná na léčení a zatraceně bolestivá. Vlastní díra v břiše mi rázem přijde jako škrábaneček sotva hodný pozornosti. Navíc má děti, chudák ta jeho ženská, až se to dozví. Měli bychom nějak později zasondovat, jestli jí můžem nějak píchnout. Plán na nejbližší hodinu mám ale jasný. "Dodělám to hlášení," řeknu. "Ale překupnictví se zapletením, při vší úctě..." Snad jen pohled na těžce zkoušený stůl mi zabrání použít ostřejší slova. "I bez zprávy od Valerie je jasný, že ta víla tam nezemřela sešlostí věkem." Div nezaskřípu zubama. Ale budiž, budiž, hyperopatrný postup, snad ta zpráva bude brzy. Budou v tom drogy, magická sugesce, uhranutí, něco takového. Nebudu potřeboval kapitánovu sílu, abych toho chlapa s chutí roztrhl na několik kusů. Na Patricka jen hodím rychlý pohled. Co víme, jak bych dopadl bez štítového náramku. "Možný ty broky byly magický, říkal doktor. Zapomněl jsem se zeptat." Jo, pusť se do mě, jsem osel. A nebo byl problém v tom, že nejsem čaroděj? Vlastně nevím, jaký představy o mně v tomhle směru Patrick má. "Jenže časová ztráta, jestli je ten všivák na útěku... je už stejně pasé," hodím to za hlavu po prvním letmém odhadu. Doma už ho nenajdeme, za tu dobu by se stačil nejen sbalit, ale i komplet vystěhovat a vymalovat byt pro nového nájemníka. Stejně se tam musíme podívat, samozřejmě. "Prohledáme obchod i byt. Údaje o něm dostaneme od Suzie?" Vládkyně nad online světem registrů a soupisů by mohla něco vydolovat. Spěcháme, ale Patrickovi jeho dílnu rozmlouvat docela určitě nebudu; potřebuju se dát do kupy. Představa, jak někde pobíhám a hledám důkazy, mě málem nutí zalézt pod stůl a omotat se kolem nejvzdálenější z jeho noh. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Porada pokračuje, trpělivost dochází Martin, Patrick Kapitánovi se napnul okamžitě krk po Patrickových rýpavých slovech do vyzbrojení vyšetřovatelů. Založil si ruce na hrudi a prsty si zatnul do bicepsů. Z nějakého důvodu bylo velmi jednoduché si představit, že těmi rukama by snadno někomu i zlomil vaz. "Víš moc dobře, že na to nemáme kapacity. Ale pokud se hlásíš dobrovolně na tvůrce ochranných pomůcek, rád ti vypíšu plat za přes časy, kdy na nich budeš pracovat, O'Malley," zavrčel směrem k čarodějovi. Ani Martin ho zřejmě nehodlal šetřit, co se týkalo kritiky. Na kapitánovi bylo znát, že se opravdu stále snaží potlačit svůj vztek. Chvílemi to vypadalo, že prohrává, chvílemi, že vyhrává. "Brenere, samozřejmě že vím, že to nebylo jen tohle. Kdybys mě poslouchal, tak by ti neuniklo, že jsem říkal, že očekávám, že z toho vyplyne něco dalšího. Je třeba ale postupovat opatrně. Tenhle celej případ má teď chatrnej základ a my si musíme dát sakra pozor na to, co budeme dělat a co budeme tvrdit. Takže než Valerie dodá zprávu, tak to oficiálně bereme jen jako překupčení s černou magií. A můžeme maximálně tipovat, že v tom bude něco dalšího. Jasné? Nechci po vás, abyste přehlíželi důkazy a už vůbec nechci, abyste vedli tajné vyšetřování na vlastní triko, jasné?" změřil si nováčka pohledem. Pak se opět na chvíli odmlčel. Pomalu přikývl. "Laboratoř je dobrý nápad. Martin dopíše svou zprávu, Suzie vám k tomu něco najde. Na ty broky si raději zavolejte doktorovi. A kdyby je ještě měl, ať je pošlou našim technikům. Pak se vrátíte vyšetřovat to vetešnictví," uzavřel nakonec kapitán celou poradu. "Takže jestli to je všechno, pánové, můžete jít." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Plameny všude kolem Elizabeth Plameny neustávaly. André se pomalu zvedal ze země. Když jeho slzami zaplněné oči rozpoznaly blížící se postavu, pokusil se na ni zaměřit pohled. "Elizabeth. Vidíš vchod? Kudy? Já nic už skoro nevidím," zachrčel hlasem prosyceným kouřem. Zakašlal. "Můžeš to nějak ztlumit? " dodal po chvíli, kdy klečel a ženu si stále tiskl k sobě. Jeho tvář byla místy černá, jak se nejspíš o něco otřel, a zároveň se šklebila bolestí. Zatímco Elizabeth byla naprosto v pořádku a necítila žádný nekomfort v této situaci, pro Andrého to tu nebylo rozhodně bezpečné ani zdravé. //Pokud se Elizabeth pokusí krotit plameny, tak si hoď k10 - 1-3 ještě se to zhorší, 4-5 se nestane, 6-7 - zmírní se trochu na cestě ke schodišti, 8-10 - plameny se zklidní podle její volby, ale neuhasí to celý dům, to by musela být ta 10 :) |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Však už raději mizím... "Naprosto jasné," nevidím důvod Kapitána dál vytáčet. Na znamení, že jsem připravený se vrátit k psacímu stroji - kolik kafí si ještě můžu dovolit, než mě klepne? - vstanu ze židle a jen se podívám na Patricka, jestli má ještě něco k věci, nebo se vzorně a svorně vypaříme. Mám neskutečné nutkání říct nahlas, že nepovedu vyšetřování na vlastní triko, ale půjčenou košili, ale plnoletý jsem už nějaký ten pátek a (nerad) odolám. "Na vlkouše se docela ovládá," pochválí ho Elektocizmorontaniel, na rameni mi sedí jako na hrázi rybníka a kýve nohama ve vzduchu. "Asi že nebude čistej. Myslíš, že se o úplňku mění jenom od pasu dolů? Jako takovej vlčí kentaur?" Snad se mi někdy tu představu povede dostat z hlavy. Ale jednou jsem ten vzorný nováček, kdy už má koště jindy dobře mést, než když je nové, takže se vrátím ke svému stolu. "Suzie?" podívám se po ní, když proplouvá poblíž. "Zkusila bys prosím tě vyhrabat něco o tom majiteli vetešnictví? Však víš, bydliště, další provozovny, kam chodí děti do školy, číslo telefonu... klasika." Hrabu zatím v hromádce z nemocnice. Hned dvě věci mě náramně zaujmou: krabička s léky na bolest a vizitka. Obratem využiju obojí, pilule ani nezapíjím, proč se zdržovat. Tak, vyřízeno, k poklusu po Londýně připraven. Jen co zaberou. Uložím se do židle a určitě ne proto, abych oddálil hlášení, popadnu telefon. Jsem docela zvědavý, jestli se dovolám své oblíbené upírce; a broky mě zajímaly už prve, jen jaksi hlava děravá. Vcelku spoléhám, že jestli už je vyhodili, takhle začerstva si budou pamatovat dost. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Porada pokračuje, trpělivost dochází Martin, Patrick „Nemáme kapacity? Jaký je přesně rozdíl v tom platit přesčas mě nebo najmout na tuhle práci někoho dalšího?“ dotknu se znovu palčivého problému. Když už se do toho kyselého jablka kouslo, nechci z toho vycouvat. I tak straším na baráku pořád, tak by mě zajímalo, jaké přesčasy mi šéf ještě chce začít proplácet. Pokud vím, žádnou pevnou dobu stejně nemáme, tak je to úplně, ale úplně jedno. Trochu mě potěšilo, že se s výtkami připojil i Martin. Sice si to pak pravděpodobně oba schytáme, ale nebudu mlčet jen kvůli tomu, že je to tak snad vhodnější. Mají moji zprávu i vzpomínky, tak mohou těžko mluvit o tom, že jsme s útokem začali my. Ale to kapitánovi nepřipomínám, nevidím v tom už další smysl. „Tak zatím, šéfe.“ odpovím jen a vyjdu z kanceláře. Vidím, že Martin se zapojil do shánění broků, takže já se zatím jen posadím ke stolu v laboratoři a snažím se přijít na to, co by teoreticky mohlo být tak silné, že by to mým štítem proletělo bez jakéhokoliv zpomalení. Vlastně jsem při vzpomínce na tu krev všude v duchu trochu rád, že to koupil Martin a ne já... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Každý po vlastní ose Martin, Patrick "Nemáme kapacity na hledání spolehlivých, schopných čarodějů," upřesní kapitán dutě. Ale pak se na jeho tváři objeví pravý vlčí úsměv. "A výhoda je v tom, že jim bych musel zaplatit balík, kdežto tobě toho tolik přidat nemusím. A teď zmiz. Rozdmýchávat obrození oddělení můžeš ve svém volném čase." Ukončil hádání kapitán s jistou nadsázkou nad věci. Některé věci neměl v moci ani on, a to například byly platy jeho podřízených. Mohl podat žádost o zvýšení platu, ale stejně to někdo nahoře musel posvětit. Martin "Jasně, podívám se na to," souhlasila Suzie s deskami v ruce, které nesla na Andrého stůl. Pak šla zpět ke svému stolu pracovat na požadavcích pro Martina. "Lékařský dům s rozšířenou působností, ordinace doktora Hauera, u telefonu Diana Nicolsonová," zazněl v telefonu upírčin hlas. Patrick Lámání hlavy nad tím problém přineslo Patrickovi spousty dalších otázek. Jako třeba, na co přesně navrhoval ten náramek? Na fyzickou ránu, nebo na magickou? A jak se náramek spouštěl? Je náramek ovlivňován silou majitele? Mohlo být snad v tom obchodě něco, co zapříčinilo, že náramek nefungoval? A jak je to dlouho, co náramek vyrobil? Mohl být náramek ovlivněn materiálem, ze kterého byl? |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Každý po vlastní ose... Patrick Sedím u pultu na dřevěné otočné židli a tužkou pomalu poklepávám o stůl se vsazeným stříbrným pentagramem. Hrot se už sice zlomil, ale toho si aktuálně úplně nevšímám. Snažím se přijít na to, proč amulet nefungoval nebo minimálně nefungoval tak, jak by měl. Teoreticky by se měl aktivovat pokaždé, když na jeho nositele směřuje síla. I magická i čistě fyzická a tu částečně pohltit, částečně odrazit a pokud je příliš silná, tak samozřejmě i něco propustit. Tak silný, aby odstínil vše by tenhle malý amulet být ani nemohl... Sám o sobě by amulet neměl dělat nic a vlastně ani svou sílu nevyčerpávat. Měl by akorát čerpat prakticky nepatrnou část síly svého nositele a tu akumulovat v sobě dokud se nenabije. Pak by měl s čerpáním přestat a doplnit jen ztráty po použití. Takže snad jediný důvod, proč by fungovat neměl, je absence energie... *Že by to čerpání zastavil ten Martinův démonek?* napadne mě, chci si to poznačit a zjistím, že se mi zlomila tuha. Znovu ji ořežu a teprve potom si udělám poznámku... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Měl bych Elektocizmorontaniela vycvičit na poštovního holuba Martin, Suzie, Diana "Tady Martin Brener - dobré odpoledne, lady Di." Dobře, to byl zkrat. Kolikátý asi dneska jsem? Ale úsměv mi to nesfoukne, a ona si kousla první. "Viděli jsme se před pár hodinami, jsem ten sympaťák s brokama v břiše," připomenu se. "Zapomněl jsem si o ně říct a teď se po nich shánějí z laborky. Uměla byste mi říct, kde skončily?" Bezděky sleduji Suzie pochodující sem a tam, papíry jsou zřejmě něco, co je třeba přenášet z hromádky na hromádku a pak zase na jinou hromádku. Že se v tom ve výsledku vyzná, dokáže cokoli najít a ještě se u toho usmívat, mi přijde jako ta jediná pravá a nefalšovaná magie, zcela nepochopitelná a navěky zahalená tajemstvím. Já mezi zasvěcence určitě nikdy patřit nebudu. Slyším klepnutí Patrickových dveří, zní nespokojeně málem jako on sám. Měl bych mu říct, že ten jeho štítový náramek opravdu něco udělal, i když nevím co přesně a nezdálo se, že by střelu zbrzdil. A nebo možná ano, kdo ví, jak bych vypadal bez něj. Bohužel můj duch není dostatečně nadšený do výzkumů, abych se nechal střelit dvakrát za sebou, jednou s náramkem a jednou bez, aby se vyjasnilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Upírka na drátě Martin, Diana Suzie si Martinovi pozornosti nevšímala. Když donesla všechny složky kam měla, sedla si k sobě za stůl, na něco v malé krabičce na jejím stole se usmála, a pak se zadívala do obrazovky a začala něco vyťukávat do klávesnice. "Ale jistě, ten mladý muž, co se tak bál prolít pár kapek krve," odvětila Diana a Martin si mohl být jist, že se do telefonu usmívá. "Ale jistě, mám je pořád tady u sebe. Přijdete si je vyzvednout osobně? Nevím, jestli bych je mohla dát někomu jinému, pokud by neměli opravdové podepsané pověření..." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Upírka na drátě Martin, Diana "Těsně vedle," rozšíří se mi úsměv, kdy slyším Dianin hlas. "Já byl ten s těma parádníma břišákama, co nemrknul ani když mu bylo dáno odkráčet v růžovém tričku." Mladý muž, hmm. Tak mi málokdo řekne už od prvního šedivého vlasu někdy v pět a dvaceti. Elektocizmorontaniel zatím demonstrativně předvádí, jak s rukou na čele omdlévá se třemi otočkami jako románová naivka, když se píchne do prstu. Ať už tím chce naznačit cokoli, já se demonstrativně dívám jinam. "Dobře, rád dorazím osobně," souhlasím; snad se to nepočítá jako že nedodržuji klidový režim. Zrovna tam "co mi řekl doktor" dvakrát neokecám. "Jen mi řekněte do kolika, můj osobní řidič pobíhá kdo ví kde. A rovnou mi povězte, ať nezmírám zvědavostí - byly ty broky magické, nebo ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rande domluvené Martin "Škoda, ten, o kterém mluvím já totiž skvěle chutnal," kontruje zpět upírka, jako kdyby se nic nestalo. "Jsem tu až do večera, takže kdykoliv do osmé hodiny," upřesní svou pracovní dobu. Ozvalo se šustění sáčku. "Nejsem v žádném případě odborník, ale řekla bych, že něco magického na sobě mají. A řekněte, ten váš šofér, ten by se nechal kousnout?" V pozadí zazněl čísi hluboký hlas. Sestřička překryla mikrofon rukou, protože jí nebylo rozumět. Následně se ozvalo nespokojené mlasknutí a nakonec se vrátila zpět k hovoru. "Mno, budu se tedy těšit. Jestli to je všechno, budu muset končit. Pacienti si nedají říct a pořád se tu objevují." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Muška jenom zlatá! "To jsou mi lichotky. Vy víte, jak si nalákat mušku do pavučiny." Skoro lituju, že vyprchalo to příjemný opojení, ve kterém jsem byl ochotný... alespoň mám ten dojem... ji zvát na rande. Nebo jsem o tom jen přemýšlel? Nevím. Stejně se nedokážu přestat usmívat od ucha k uchu. "A muška by tak ráda," povzdechnu si. "Hrozný s těma muškama. Šofér je pasé. Bručoun, co dneska vážně nemá svůj den." Snad jí někdo za trochu té rozvernosti rovnou nevynadal... ne, zřejmě další sympaťák na obzoru. Ale tak pěkně postřelenej jako já zaručeně nebude! "Děkuji moc, Diano," rozloučím se proto poslušně. "Určitě dorazím. Zatím nashledanou." Pohlédnu na rozdělané hlášení a pak usoudím, že Patricka novinky nepochybně zaujmou. Není to, že by se mi do toho nechtělo, opravdu. Jen pár slov mezi dveřmi a zpátky k práci, to se může. Alespoň si procvičím chůzi po rovném a nenáročném povrchu - i když nejraději bych to zalomil na kanape a do zítřka nashle... "Ťuk ťuk," udělám u Patrickových dveří. "Jen někdo doma?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dream team zase spolu Patrick, Martin "Škoda, tak brzy na viděnou," rozloučí se s ním upírka a hovor ukončí dřív, než to stihne udělat Martin. Martin se pak rozejde k Patrickově laboratoři. Jeho magicky zdatnější kolega seděl za stolem a zamyšleně ťukal tužkou o stůl. "Ťuk ťuk," udělá u Patrickových dveří. "Jen někdo doma?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Dream team zase spolu Patrick, Martin Z práce mě vyruší zaklepání na dveře a vzápětí Martinův hlas. „Tak co? Už v pohodě nebo ještě lítáš někdy na obláčku s poníky?“ zeptám se svého kolegy. „Zjistil jsi něco? Já bych možná měl tip kvůli čemu ten amulet nefungoval...“ oznámím mu |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Dream team zase spolu Patrick, Martin "Poníci vzali roha, potvory nevděčné, věčně hladové." "A já jsem snad vzduch? Nepotřebuješ nikoho dalšího!" Opřu se o futra a promnu si strniště na bradě. "Možná fungoval," řeknu. "V těch brocích prý nějaká magie opravdu byla. A já ten náramek cítil, tedy asi - moc jsem se v té chvíli nesoustředil," uchechtnu se, "rozhodně něco dělal. Takže kdo ví, jak bych vypadal bez něj. Každopádně," navážu plynule, "s tím souvisí následná žádost - vzal bys mě prosím tě ještě jednou do té nemocnice? Jsou ochotní je předat jen mně osobně, a já bych nerad kluky z laborky ošidil o takovou prima hračku." Zvědavě povytáhnu obočí. "Sedí to do tvého tipu, nebo máš ještě bohusový nápad?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Dream team zase spolu Patrick, Martin „No... Tak to jsem rád, že to aspoň k něčemu bylo.“ odpovím kolegovi a několikrát klepnu tužkou o stůl. „Jasně, není problém. Stejně to máme prakticky při cestě.“ dodám ještě. Nad jeho další otázkou ale chvíli přemýšlím. „No... Teorii bych možná měl. Ten náramek potřebuje dobíjet baterky ze síly nositele. Není možné, že by to třeba ten tvůj malej ďáblík blokoval?“ zeptám se Martina. Protože nic jiného mě skutečně nenapadlo... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Šedivé teorie, zelené stromy praxe Patrick, Martin "To jako že jsem za to mohl jáááá?" zavříská Elektocizmorontaniel. "Majzni toho šmejda něčím mezi voči! Židlí, třeba! Židle je super! Nebo aspoň pěsťovku? Koleno mezi nohy? Buď trochu kreativní!" "Těžko říct," řeknu nediplomaticky. "Vyloučit to nemůžu. S ním obecně těžko říct. Aktivně vzdoruje zkoumání a experimentům, protože ho to, cituji, 'ke zdechnutí nudí'." "Taky si dej kolenem mezi nohy!" "Ale jestli ze síly nositele, není možné, že jsem ho měl zkrátka krátce?" navrhu. "Vždyť jsi mi ho dal těsně před cestou." Nemocnice super, fakt při cestě? Měl jsem dávat víc pozor. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth Sherman pro Záchrana...? Nu, moc ne... Přispěchala jsem k Andrému jak nejrychleji jsem sama zvládla. Už od prvního pohledu né moc dobře snášel plameny a okolí kouř... což se příliš nedalo říci o mě. Nijak viděla, ani necítila jsem příliš rozdíl oproti normálnu... žádný popáleniny, žádný dušení se kouřem... jakoby procházka zahradou... ale dosti plamenou zahradou... No, nebylo moc času kochat se touhle plamennou show, i když by mi to nijak nevadilo, ale André vypadal, že se vaří i peče zároveň sám v sobě. "Ehm.. pokusím se..." vypadne ze mě jako odpověď na to, jestli bych svedla něco udělat s těmi plameny. Sama jsem si tím nebyla moc jistá, protože plameny, které dokáži kontrolovat jsou převážně ty, které sama vytvořím, ale všechno se má jednou zkusit ne? A když jsem se dala do tohohle odvětví... Natáhla jsem tedy k nim ruku, soustředila se svou veškerou vůli, kterou jsem byla schopná v tuhle chvíli vyprodukovat (4), aby plameny ustoupila, alespoň trochu... div jsem u toho nevypustila duši... ale nic. Nic se nedělo... Sakra... "To... nedám...!" oznámím mu. Musíme na to jí jinak... zřejmě prostě postaru... proskočit oknem, nebo nějak zkusit zdolat ty schody... |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Šedivé teorie, zelené stromy praxe Patrick, Martin Zamyslím se nad odpovědí kolegy. Teoreticky to kůže být pravda, ale taky se klidně můžu splést. "No, možné to je, ale moc se mi to nezdá. Taky to klidně ale mohlo prostě přestat fungovat. Však nám to řeknou v nemocnici." uzavřu to nakonec a zvednu se že židle. "Tak co? Jedem?" zeptám se svého 1 a půl kolegy... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Pracovní nadšení Patrick, Martin "Potřebuju ještě tak deset minut na dodělání hlášení," přiznám neochotně a přehnaně optimististicky. ale když to vezmu v holých větách... stejně tam nic objevného nepřidám. Měl jsem využít Susaninu nabídku a prostě jí to nadiktovat. "Deset minut leda tak ve snu," uchechtne se potvora, jako by mě snad viděl psát hlášení prvně. Oh wait... "... takže budu za deset minut," loupnu okem na svoje rameno, "k vyzvednutí na své skvělé, pohodlné kancelářské židli, co na ní sedím tak rád," dodám ponuře. Raději bych snad venku i přespával, než si dávat tyhle administrativní pauzičky. Nicméně jak jsem pravil, tak udělám. Odplížím se ke stolu a pokusím se to povídání nějak uzavřít. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Pracovní nadšení Patrick, Martin Zapřemýšlím nad tím, co mi ještě Martin řekl a jen přikývnu. „Dobře, není problém. Mám ti nějak pomoct nebo to zvládneš se Suzie?“ zeptám se ještě kolegy. Pokud pomoct chtít nebude, pustím se opět do rozebírání jednoho ze svých dalších amuletů... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestě do terénnu Martin, Patrick Suzie jakožto anděl, kterým byla aspoň v přeneseném významu, se přeci jen na chvíli vzdala svojí práce a pomohla Martinovi se sepisováním oné zprávy. A tak díky jejím rychlým prstům se zpráva skutečně dokončila do deseti minut. Patrickova zpráva byla v několika ohledech lepší, ale i ta Martinova byla pro byrokracii relativně uspokojující. "Skvělá spolupráce," mrkla Suzie na Martina, když si od něj vzala podepsaný papír, aby ho odnesla kapitánovi. *** "Ještě moment," zastavila je, když byli na odchodu. Vtiskla Patrickovi do ruky papír s adresou a pár poznámkami. "Jsou to informace o tom obchodníkovi. Není toho moc, ale aspoň něco. Máte tam jeho adresu trvalého bydliště, výpis z trestního rejstříku a z obchodního taky. Moc tam toho není na pročtení. Pár pokut za parkování, jednou byl zatčen kvůli rvačce za hospodou a taky jeden soudní zákaz přiblížení od jeho bývalé. Má jednu loď, která kotví v Hamburku. Znám tam jednu detektivku, tak jí dám echo, aby její pohyb kdyžtak hlídala," shrnula Suzie. Na stole jí začal zvonit telefon. "Kdyby něco, zavolám vám. Buďte opatrní." S tím se s nimi rozloučila a rychlým krokem šla ke svému stolu, aby telefon zvedla. *** Bohužel pro Martina a Ela se setkání se sestřičkou nerovnalo chvíli plné flirtování a významných pohledů. Čekárna byla plná pacientů i v tuto hodinu, převážně se ale jednalo o děti a dorost, takže možná jen nějaké preventivní vyšetření. Ale smrkání a popotahování tam bylo víc než dost i tak. "Už nemáte to pěkné tričko? Škoda," neodpustila si přeci jen poznámku sestřička, když mu podávala sáček s červeně zbarvenými broky. *** Zatímco Patrick seděl v autě dokázal si důkladněji přečíst papír s informacemi o daném obchodníkovi. Jmenoval se Brian Doberly, bylo mu 34 let, měl exmanželku Cilii Adamsovou, která má proti němu soudní zákaz přiblížení kvůli domácímu násilí, a vlastnil menší domek v chudší oblasti Londýna. Z obchodního rejstříku se dozvěděl, že měl Brian ambice se stát podnikatelem už od dob svého mládí. Spoluvlastnil jeden čas strip klub, dva kiosky, jednu diskotéku a až několik posledních pět let se výlučně věnoval v oficiálním podnikání jen své zastavárně. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Opět v terénu Nevěděl jsem moc, jak Martinovi s papíry pomoct, ale nakonec se toho zhostila opět Suzie a jen potvrdila, že dárek jsem zvolil správně. Sice je trochu divné, že zrovna na našem oddělení se taková andělská bytost vyskytuje, ale rozhodně si na to ani v nejmenším nestěžuju... †*************★ "Tak co? Máš rande?" zeptám se kolegy, když dorazí k autu. Samotného mě ve spise našeho obchodníka zaujalo několik věcí... "Ještě bych zajel omrknout tu zastavárnu... Pak třeba tu jeho bývalou a nakonec barák. Co myslíš?" navrhnu. Po cestě bych to vzal i kolem toho strip clubu, ale ten může už být klidně dávní zavřený... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A kdo zachrání zachránce? André si bolestivě zaskučí, když zjistí, že si tím bude muset projít. S napětím sil a vůle se postaví na nohy. Přesto se poněkud krčí, jak se snaží nedosahovat do plné výše, aby se víc nevystavoval plamenům a dýchal o něco málo lepší vzduch. Ženu v bezvědomí si hodil přes rameno. "Jdeme, ven, hned," zavrčel a postrčil Elizabeth kupředu, aby šla před nimi. Místy ji vyloženě tlačil, jak sám spěchal, protože jeho to na rozdíl od ní skutečně pálilo. Díky však jeho odhodlanosti se dostali všichni tři ven z domu na ulici. (10) André, popálený a lapající po dechu opatrně položil ženu na chodník. Sama měla na sobě ošklivé popáleniny, na některých místech vyloženě dočerna. Další trochu děsivá a hlavně zlověstná věc byla ta, že dům za nimi stále moc nevypadal jako kdyby hořel. Plameny se dali zpozorovat jen skrz vchodové dveře. Bylo to netypické pro oheň, že se nedral k vzduchu. Ale sotva ta myšlenka mohla doputovat k Elizabeth, oheň se rozhořel větším plamenem a s o to větší odhodlaností začal stravovat dům. "Beth," oslovil ji kuckající na čtyřech klečící André. Jeho tvář byla zdeformovaná popáleninami. "Musím se dostat pryč, než přijede záchranka," sípal namáhavě. Snažil se nějak popadnout dech. "Těžko bych vysvětloval, proč nechci do nemocnice. Postarej se o ni, ujisti se, že dýchá. Zavolám sem někoho, aby ti pomohl. Řekni, žes ji našla uvnitř, až přijede záchranka." Začal se pomalu drápat na svoje nohy. Podle funění mu to nedělalo moc dobře. Podíval se na ni. Obličej byl plný loupající se připálené kůže, vlasy také měl pokroucené. Ten tam byl ten fešák s vlčím úsměvem. "Zvládneš to, dej na ni pozor," položil ji ruku na rameno a krátce stiskl. Pak se znovu rozkašlal. Ruku stáhnul a na její bundě zůstal drobný poprašek loupající kůže. *** "Slečno Shermanová?" oslovil ji mladý vytáhlý muž.  "Jsem Damien Westerby," představil se a natáhl k ní ruku. Na tváři měl úsměv. "Minuli jsme se párkrát na oddělení, ale nikdy jsme nebyli formálně představeni. Jsem vyšetřovatel skoro jako André, jen mám fluidnější pracovní dobu." Tenhle muž v obleku se rozhlédl po celé situaci. Téměř kompletně shořelý dům ještě stále hasili hasiči, záchranka už byla dávno pryč, policisté zajišťovali okolí. Elizabeth stála trochu stranou. Dostala mezitím láhev vody a deku, aby se v londýnském počasí mohla trochu zahřát. I kdyby protestovala, že jí nic není, dostala by tyto věci s tím, že je nejspíš v šoku. "Co se tady stalo?" zeptal se Damien. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Ulice Londýna Martin, Patrick Suzie je rychlá a podrobností má víc, než jsem doufal - nebo než se obával, protože čím víc na zkontrolování toho budeme mít, tím větší je pravděpodobnost, že dotyčný ptáček bude někde jinde. "Příště, až budu chtít nemožné, budu si pamatovat, že dodáš na počkání," poděkuju a nechám ji ve spárech telefonu uprostřed jejího papírového království. "Já jsem víc nemožný," brblá El a nezbývá mi než souhlasit. Pro jistotu jenom v duchu. Patrickovo auto je příjemnou oázou pohodlí, jen toho vybíhání kdyby nebylo tolik. Šlofíka cestou k nemocnici stihnu jen symbolického. "Žádné rande nehrozí, nic nezchladí vášně spolehlivěji než hejno usmrkanců," řeknu a zahledám v kastlíku, jestli tam nemá prázdný igelitový pytlík. "Nějak jsem nečekal, že ty broky ani neumejou... no... snad se to tu nerozsype. Barák až nakonec?" zaváhám. "Na bejvalku moc nesázím, ten soudní zákaz je výmluvný. Ale jo, náskok má takový, že si stejně nedělám naděje, že ho chytíme tak snadno za límec. Takže klidně do vetešnictví first." Zapnu si pásy a uvelebím se v sedadle. "Stihl toho dost," poznamenám. "Jeden by se až zastyděl, že sám bydlí pořád v podnájmu," ušklíbnu se. Nikdy jsem neměl talent vybírat si práce podle výše platu a asi se to nezmění. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Ulice Londýna Patrick, Martin "Taky sis mohl zahrát na rytíře, který ji z toho vysvobodí, ne?" ještě si do kolegy trochu rypnu. "Jasné, výmluvný ten zákaz je, ale třeba se dozvíme o nějaké jeho oblíbeném místě, které na seznamu. Nebo se něco dozvíme v tom baru..." dodám ještě a zamyslím se nad jeho poslední odpovědí "No... Stihl toho dost, ale vidíš, jak dopadl. Taky by sis nahrabal kdybys kšeftoval se skutečnou magií..." dodám ještě |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Ulice Londýna Martin, Patrick "V jakém baru?" přeptá se El a nad otázkou se musím chvíli skutečně zamyslet. Nevypadá to, že dnes budu příliš užitečným členem týmu. "Nedávals pozor," brouknu v odpověď lehce přezíravě. Kšeftovat sice neumím, ale jsou různé možnosti, dokonce i legální, a právě teď mi mé životní poslání nepřipadá tak atraktivní jako jindy. "Dělals vůbec někdy něco jiného než policajta?" přeptám se se zájmem. Ulice za okny jsou mírně povědomé, tak se snažím nesnažit neztratit přehled, ale stejně po Patrickovi střelím pobaveným pohledem - schválně, jak nadšený z mé otázky bude. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zpět na místě činu Martin, Patrick Patrick zavezl oba dva (všechny tři) zpět k zastavárně. Dveře měly na sobě cedulku zavřeno, rolety ve vitrínách byli stažené, a tak dovnitř vidět nebylo a nikdo si tak nemohl všimnout bordelu, co po jejich poslední návštěvě tohle místo zažilo. Kousek od vchodu stála jejich známá - Angelika. Zrovna s někým telefonovala, ale nepůsobilo to jako soukromí hovor. Působila zamyšleně a vážně. Když je spatřila, promluvila do sluchátka ještě několik krátkých vět, počkala si na odpověď než hovor ukončila a telefon opět strčila do kapsy. Přešla k vchodu do zastavárny a před ní na ně počkala. "Právě jsem domluvila s kapitánem. Oznámila jsem mu, že podle ohledání jste z obliga. I jen kvůli tomu kolik magických předmětů tam měl s kletbami, by měl být považován za nebezpečnou hrozbu vyššího stupně. Takže nejen, že už jste z toho téměř jistě venku, ale mám taky posvěceno vás tam tím provést a dodat vám informace, co jsem zjistila. Ale asi bude lepší jít dovnitř," navrhla a kývla směrem k zastavárně. "Nejsou to zrovna věci, které bych chtěla říkat na ulici za denního světla." Sice to řekla bez nějaké děsivé intonace, ale stejně to znělo trochu zlověstně. Nechala na nich, jestli její pobídku přijmou, nebo ne a zda na ní rovnou nebudou mít nějaké otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Zpět na místě činu Martin, Patrick Když nás Angelika osloví, jen přikývnu. Sice jsem věděl, že to bylo tak, jak jsem napsal do hlášení, ale to neznamená, že to tak vezme i velitel. Přece jen už jsem párkrát měl dočinění s někým, kdo měl naprosto nezvratné důkazy a stejně rozhodl úplně jinak. „Máme někde seznam toho, co vše mu tady zajistili?“ zeptám se Angeliky během chůze ke dveřím obchodu. „A co ta zadní místnost? Nějaká zpráva z ohledání?“ zajímám se i o tohle. Celkově bych rád věděl co všechno našli a jak to tam vypadalo předtím, než tam začal řádit náš výjezd... „Tak co, kolego, jdeš?“ otočím se ještě na Martina, který pořád stojí zaseklý u auta... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Zpět na místě činu Martin, Patrick "Jsem jako vítr," odvětím ponuře a přestanu podepírat tu jeho přerostlou kraksnu. Zajímavé, jak upřímnou nechuť cítím už při pohledu na vstupní dveře do toho mizerného vetešnictví. Na to, že se mi toho zase tolik nestalo - chodím a vůbec všechno potřebné - tělo demonstrativně předvádí, jak si pamatuje a nehodlá si to zopakovat. Leč síla ducha vítězí a vykročím za nimi. "Angelika," vzdychne Zaqiel a leží mi na rameni s tlapkami pod bradou a zasněným výrazem v očích. "Já mít tělo... nejlépe ne takovou zdechlinu jako ty..." "Ať tě neslyší," zavrčím tlumeně. "Stydíš se za svůj neexistující pekáč?" uchechtne se ta mrcha. "Já mám pe- ech. Ahoj Angeliko." Podržím jí dveře, aby mohla projít dál. Nos mi cukne, jako bych ještě mohl cítit dozvuk výstřelu, nebo vlastní krve. Nebo nedejbože té místnosti vzadu... jo, tak tam se mi chce ze všeho nejmíň. Chudák holka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tajemství Rudé Rozárie Patrick, Martin Angelika velkoryse přejde všechny poznámky, co zaslechla od Martinova spolujezdce. To, že je slyšela už ani neskrývá a na tváři se jí to projeví dost otráveným a rozhodně nenadšeným výrazem podpořeným krátkým pohledem přesně do míst, kde se vyskytoval El. Na Patrickovi otázky přikývne a naznačí, že vevnitř mu na všechno odpoví. Postřeleného kolegu trochu pochybovačně sjede pohledem, když jí podrží dveře, aby mohla vejít dovnitř. Ruce si zarazí hluboko do kapes. "Nemusíš si to za něj žehlit," promluví Angelika na Martina, když kolem něj prochází do dveří. Sotva vstoupí všichni do místnosti mohou si všimnout, že kouř, jež zajistil majiteli obchodu, že dokázal zmizet bez zatčení, byl už pryč. Zbylo jen pár zničených věcí na zemi. Martin mohl pocítit šimravou vzpomínku, když se podíval na poličku, kterou rozbil svými zády, když byl postřelen. Angelika se zastavila nejdřív v samotné zastavárně. Dost daleko od veškerých předmětů. "Damien to začal katalogizovat, ale před asi deseti minutami volala Suzie, že Elizabeth a André potřebují akutně pomoc, dokončím to za něj až vás tu provedu," začala vysvětlovat Angelika. "Dneska máme evidentně špatný den. No ale zpět k tomuhle. Ten chlápek tu měl obrovskou sbírku věcí. Od naprosto čistých obyčejných věcí, až po kletby pro zranění, či dokonce nemoci. Ty nebezpečnější měl sice pod zámkem, ale nejsem si jistá, zda by je ochotně neprodal komukoliv, kdo by prošel těmi dveřmi. Izolované ty věci měl ale dobře, z některých jsme byli schopni detekovat magii až po tom, co jsme skříňky otevřeli. Takže to nebyl žádné béčko v magickém světě. Seznam vám pak pošlu, až to bude hotový. To zapeklitější a nebezpečnější ale čeká vedle," s tímto dramatickým spojovníkem se rozešla směrem k zadní místnosti, kde Martin nalezl předtím tu dívku. "Našli jsme několik fyziologických roztoků, nových i použitých stříkaček a stahovacích pásků. Soudě podle těch postelí a toho, co mi řekla, tak tady docházelo k aplikaci nějaké halucinogenní drogy. Mluvila o nekonečné přírodě a létání. Našli jsme snad pár stopových množství, tak uvidíme, jestli koumáci v laborce na něco přijdou," pokračovala Angelika a při výkladu poukazovala na věci, aniž by jedinou z nich vzala do ruky. "Ona sama to nazývala jako Poklad, ale žádnou takovou látku jsem ještě nepotkala, ani o ní neslyšela." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Tajemství Rudé Rozárie Patrick, Martin Nijak zvlášť neřeším, co se děje mezi Angelikou a Martinem. Nebo spíš jeho druhou polovičku, o které si pořád nejsem jistý, jestli je to něco jako pan Jeckyll nebo spíš takové trochu těžké strašidlo. "Takže dneska se to sere všude, kde může?" zeptám se sice klidně, ale v duchu už přemýšlím nad tím, co se zrovna u nich mohlo pokazit. Dál se neptám, seznam dostaneme, tak by to bylo zbytečné plýtvání jejím časem. Jen poslouchám, co nám řekne k té zadní místnosti... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Tajemství Rudé Rozárie Patrick, Martin Angelika mě na okamžik pěkně poplete. "Já za něj nic nežehlím," opáčím. "Měl bych?" Možná měl. Je to moje rameno, ze kterého El tak radostně a bez zábran uráží okolí - a zrovna teď se tlumeně pochechtává, jinak řečeno vysmívá se mi, za to špatně přijaté gesto. Mně připadá přirozené, ale kdo ví, jestli Angelika nepatří mezi ty hystericky samostatné ženy, které každá zdvořilost urazí, protože ji berou jako útok na svá emancipovaná já... Hodím to ale za hlavu a jen tiše a zamračeně poslouchám, co a jak se tu zjistilo. Omylem jsme padli na šmejda, co toho měl za nehty víc, než se zdálo, a zcela dle pravidel si to slízli. V pořádku, je to lepší, než být postřelený úplným budižkničemu. "Kniha objednávek s adresami se asi nenašla, co?" prohodím a zadívám se na polici s několika zvířátky z peří. Asi to má být pěkné, ale víc mi přijdou morbidní. Otázku na dobrovolnost mi Patrick vzal přímo z pusy, protože vyznívá to všelijak. Původně mě to vůbec nenapadlo, ani teď se mi to nepozdává. Víla byla taková... prostě... nehodilo se to k ní. "Poklad mi taky nic neříká..." Fuj, fuj, fuj. Nikdy mi hlava nebrala, proč do sebe někdo dobrovolně pere cokoli, co mu mění vnímání. Jako by už tak nebylo v realitě zatěžko k rozeznání jak se věci mají. "Já bych ho zkusil," hlásí se honem El s očima navrch hlavy. "Ze studijních důvodů, samozřejmě!" Že mě to nepřekvapuje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tajemství Rudé Rozárie Martin, Patrick "Vypadá to tak," přikývne Angelika nenadšeně. Kdo by také fandil nehodám svých kolegů? "Z toho, co říkala a jak se tvářila, to tak rozhodně zní. Taky tu nebyla poprvé," odpověděla na Patrickovi otázky ohledně mrtvé, jež k ní promlouvala. Pokrčila přitom rameny. Pak se otočila k Martinovi. "Našla. Ale z toho, co jsem do ní koukala, to vypadá jen na obyčejné legální obchody. Myslím, že měl možná ještě druhou knihu, kde měl to, co bylo o dost méně legální. Ale kdo ví. Zkusím to hodit na oddělení, nebo se tím chceš prokousávat ty?" zeptá se ho. "No, každopádně, ať to bylo jakkoliv, ta droga zní jako slibná stopa. Přece jen... podívejte se na to. Je tu zázemí pro pravidelné uživatele..." dodala ještě a rozhlédla se kolem. "Ještě něco vás napadá, co byste chtěli vědět?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Tajemství Rudé Rozárie Martin, Patrick Snažím se Angeliku pozorně poslouchat, ale celkově mi to moc do sebe nezapadá. Přece jen je mi trochu divné, že by si tady v drogách frčeli nějak víc a k nám se to pořádně dostalo až oklikou kvůli prodeji prokletých magických předmětů. Ale teoreticky se i tohle může stát. „Takže ani náznak něčeho jako druhé účetnictví nebo cokoliv podobného?“ zeptám se ještě pro jistotu Angeliky. |
| |
| "A mimochodem... Angeliko, co jeho krev? Musí jí tu být dost. Nebo vlasů.... Čehokoliv, podle čeho ho můžeme najít. Už se po tom někdo díval.?" vzpomenu si ještě a pohled stočím směrem k pultu |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Tajemství Rudé Rozárie Martin, Patrick "Nechodím do bordelu," řeknu trochu překvapeně, protože brát takovou věc jako samozřejmou normu by mě nenapadlo. Možná je to jedna z těch věcí, co je v GB jinak. "Budeme se muset spokojit s tvými kontakty," dodám a statečně ignoruji Elektocizmorontanielovo roztoužené vrkání a popis dívčích vnad. Buď je v mimořádně romantické náladě, nebo si pamatuje, že ho Angelika slyší, ale mektá jen přiměřeně nevkusně. Než se toho zmetka zbavím, zapomenu, jak ženská vypadá. "A jo, tu účetní knihu mi předhoď, třeba z toho něco vyčtu..." Úplně sebejistě se necítím, bude tam zaručeně plno zkratek a neslovníkových výrazů, ale třeba to nebude tak zlý. Náladu mám ale pod psa. Víla jako oběť by sice byla větší tragédie než víla, která dojela na špatný výběr kamarádů, ale tak nějak... přijatelnější. Tak křehká, tak krásná, tak... vílí... Nejsem si moc ochotný spojovat takové stvoření se sháněním liber na fet. "Nic dalšího pro nás nemáš?" oplatím Angelice otázku, ale nad Patrickovou poznámkou o krvi si promnu bradu, až to zašustí. Byl jsem dost mimo, ale skoro jsem měl dojem, že on si vzorek jeho krve vzal. Nebo ne...? Nejsem si jistý. Možná se díval po zbrani. Neochotně vykročím směrem k "zázemí". Nebyla to past, byl to... benefit. Pozornost uživatelům. Jak já nesnáším drogy... |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Tajemství Rudé Rozárie Martin, Patrick Zasměju se, když vidím Martinův výraz. „Tak to bys měl začít. Málokde seženeš tolik informací jako v bordelech.“ pokrčím rameny, ale nijak to dál nerozvádím. Třeba mu to dojde nebo taky ne. Nebo tomu jeho malému hajzlíkovi v hlavě. Jsem ale rád, že se dobrovolně přihlásil o tu knihu. Samotnému by se mi do toho nechtělo, takže jsem skutečně potěšen tím, že se tomu takhle hezky vyhnu a dokonce jsem to ani nemusel říct. *S tou krví si nejsem jistý. Možná jsem to měl v plánu, ale pak jsem to podle mě neudělal, když jsem vás nějak táhl k autu...* |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth Sherman pro Po požáru Mrzelo mě, že nemůžu Andrému více pomoct, ale byť snažila jsem se sebevíc, usilovněji se na to soustředit, stejně to nebylo ničemu platné. S plameny to ani nehnulo a já se cítila naprosto zbytečná... Trochu mě pak přivede do ´reality´ Andrého postrčení. Jasně, musíme pryč. Šla jsem tedy před nimi a přes, místy cítila jsem jak mě André zazadu tlačil více spěšněji, živí štít v mé formě zřejmě fungoval, ale zřejmě né tak úplně. Pořád zřejmě musel cítit ten žár... narozdíl ode mě... Ale nakonec se to povedlo, všichni jsme se dostali ven. Ti dva nevypadali zrovna dobře, ale André se z toho vylíže tak nějak sám, doufám. Nicméně, měla jsem nutkání pořád hledět k tomu domu. Ten oheň... hořel nějak zvláštně. Jakoby né úplně přirozeně... o čemž někdo jako já musí mít nějaké povědomí ne? Alespoň okrajové.. Sotva se k té myšlence dostanu, oheň jakoby nabral sílu a pustil se do domu naplno. K těm dvěma přivede mě až zase Andrého hlas. "Jo, jasně. Neboj, bude to krásná pohádka, kterou jim nevykládám." odsouhlasím mu jeho slova. Nepotřebovala jsem jeho vysvětlení, protože mi to bylo tak nějak jasné, proč jej lidi nemůžou najít. Trochu pozorovala jsem jej jak vstával. "Jo... ty, na sebe taky." odvětím tomu vlkoušovi zpátky. "Hmm... jo...?" otočím se směrem, odkud jsem slyšela hlas. "Oh... jasně, těší mě. Lizz." řeknu mu zpátky, natahujíc k němu svou ruku, kterou trochu stisknu. Bylo milé, příjemné mluvit s někým z našich. Lidé uměli být někdy až příliš otravní. Nehledě na to, kolikrát jsem jim řekla, že jsem v pohodě, protože jsem uvnitř byla možná tak minutu, nebo dvě a viditelně na mě ani nic nebylo, ale lidé moji storku nežraly. Prostě mi to vnutili do rukouch, takže jsem tu jak tele postávala s dekou v rukách, voda se hodila "No... to bychom taky rádi věděli..." povzdechnu si nad jeho otázkou. "... poslali nás sem... André zaslechl někoho uvnitř křičet a pak, ten oheň, prostě byl všude..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání stop Martin, Patrick Angelika pokrčí rameny. "Nic jsem taky takového nenašla. Jen křížovku, co si asi luštil za pultem. Na zemi se válelo několik propisek, takže jich technici pár zabalili, ale těžko říct, jestli z toho něco vytáhneme. Krve tu bylo dost jak z Martina tak z něj, předpokládám, že tam budeme úspěšní s izolací stop." vysvětlila jejich kolegyně, aniž by dávala najevo škodolibost, co se Martinova postřelení týkalo. "Dobře, dám ti ji na oddělení na stůl, ještě se musí zaevidovat tam," souhlasí s Martinovo nápadem si knihu nákupů vzít na starosti. Na Patrickovu poznámku o bordelech a následné Martinovo zděšení v tomto ohledu ji viditelně pobaví, i když se pousměje jen krátce. Počká, až si vymění školácké poznámky a El dopopíše část toho, jak podle něj správné spoře oblečené ženy vypadají. "Patrick má pravdu, když si uděláš známé v bordelech nebo barech v horších čtvrtích Londýna, získáš fakt dobré informátory. Obzvlášť v červených lucernách mají drby tendence se šířit opravdu rychle," souhlasí s Patrickem Angelika a pokrčí rameny. "Ale to neznamená, že se musíš stát zákazníkem. Stačí si tam udělat přátele," dodá ještě pro jistotu, aby chudáka Čecha z toho šoku třeba nekleplo. "No, můžu vám rozhodně říct, že bych si na žádnou z těch postelí nesedala. Viděla jsem to tady svítit pod UV světlem a vypadalo to jako neonovém nočním běhu Londýnem..." poradila jim ještě. "Měl by ses zeptat detektiva Knírka na to, který bordely by nám doporučil. Víš jak, pro... detektivní práci. Musíme zkoumat. Vyslýchat. Být tvrdí," ozval se El v Martinově hlavě a doplnil to i spokojeným zubením se. "Hele, když pomůžu, slíbíš mi, že půjdeme do toho bordelu? Ještě dneska? Chci vidět, jak budeš červenej, až budeš muset mluvit s bordelmamá." bavil se dál na Martinův účet. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro (protože jsem vlastně strašně hodná, abyste věděli :) ) Patrick si opravdu vzal trochu krve od obchodníka k sobě. Namočil si svůj kapesník do krve ještě než odešli. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Hledání stop Patrick, Martin "Tak Martina hledat nepotřebuju, ale kdyby náhodou..." stočím pohled směrem k jedné větší skvrně, kde se můj kolega po zásahu chvíli válel. "Zákazníkem být nemusíš, ale minimálně si občas dát nějaký předražený drink je třeba. Jinak tě majitelé moc rádi neuvidí." pokrčím rameny. A nahoru do pokojů stejně bude muset jít taky. Máloco vypadá podezřeleji než chlap, co si s prostitutkou vážně povídej u stolu. "Neboj, to neplánuji. Ale jestli teď vyloženě nic jiného nemáme, zkusím se podívat, kde by ten parchant mohl být." navrhnu, vrátím se k autu a zpátky přijdu s menší koženou taškou jakou nosili doktoři v minulém století. Kdyby byla noc a šance, že se nebude tolik pohybovat, použil bych asi mapu, ale takhle se rozhodnu spíš pro kompas. Vytáhnu malý starý kompas, kousek křídy a pár malých, skoro shořelých svíček. Začnu kreslit pentagram asi s půlmetrovým průměrem a do jeho vrcholů rozmístím svíčky. Postupně je zapálím a dovnitř přidám ještě jeden kruh jen lehce načrtnutý. Do něj vložím kompas a podívám se, jestli ještě někdo nebude protestovat. Pokud ne, dál pokračuju. "Invenient. Vultus. Vultus Invenient." šeptám a prstem krví z šátku postupně obkresluju vnitřní kruh a čekám, než do kouzla vypustím dostatek síly pro jeho spuštění. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Hledání stop Martin, Patrick "Poslyšte, vy tři," řeknu a nevím, jestli si víc připadat pobavený nebo se mám pokousit se naštvat. Pravda, bytná mi slavnostně předváděla televizi a vyprávěla o pohyblivých obrázcích, co prý nekradou duši... tohle ještě dobrý. "Tak za prvé... dnešní večer hodlám strávit s krabičkou analgetik a dobrou knihou ve vlastní posteli." Kouknu přísně na Ela. "A moc se netěš, svýho zdraví si vážím. Za druhé, tuhle práci nedělám první den, takže o záslužnosti bordelů jakousi představu mám, i když je pravda, že po výplatě bych se tam nepouštěl," promnu si bradu, až to zašustí. "Vždycky mě nějaká, co vypadá na patnáct, ukecá, jak chce začít nový život. A za třetí," zarazím se mírně, protože si nějak nedokážu vzpomenout, co mělo být za třetí, "pokládat málem vykrváceným," pokážu na louži od krve a lehce improvizuju, "kolegům matoucí otázky by mělo být zakázaný, neb mají dlouhé vedení!" Tak. El si otráveně odfoukne a otočí se zády - ale v jednom měl samozřejmě pravdu. "Pár dobrých adres samozřejmě beru," řeknu. "Někde se začít musí. Hmm... zvlášť starší ženské mě milují." Asi že se umím tvářit věrohodně. "Dít se pořádný zločiny v domově důchodců..." A kafe z automatu na chodbě mě nezruinuje tak spolehlivě jako pár ginů U Malé Nožičky. Bohové, zlatý bary, ať jsou to pajzly sebevětší. V bordelu mám sklony těm holkám začít organizovat život a rozdávat dobré rady. Už mám nakročeno dozadu, ale Patrickův rituálek mě zaujme - to chci vidět. V prstech mě slabě zabrní a El nespokojeně prskne. Ale možná se ještě nesmířil s večerním programem... či spíše jeho absencí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A... A... A nic... Martin a Patrick "A to se říká, že Češi si umí dělat srandu ze všeho," zavrtí hlavou Angelika. Asi by se dalo uvažovat o tom, že se právě teď snažila... žertovat.. nebo... ne? Její vážný výraz, který po tom prohlášení se pevně usadí ve tváři, rozhodně nepomáhá v tom, aby v ní někdo četl. Hold ne všichni jsou takoví veselí smíšci jako je vaše úžasná sekretářka Suzie. I Angelika si počkala, jak dopadne Patrickovo snažení. Založila si ruce na hrudi a trochu skepticky - nebo prostě to byl její obvyklý výraz - se na to snažení dívala. A možná to byl právě ten problém, že by Patricka rozhodilo tolik pozornosti, co mu ostatní věnovali? Nebo se magie rozhodla nespolupracovat. Ať to bylo jakkoliv, tak kruh se aktivoval, kompas se roztočil kolem své osy. Točil se, točil a točil. A pak zničeho nic se zastavil. Pak se roztočil. Zastavil se jinde. Otočil se. Zastavil se opět jinde. Zase, zase a zase. "Buď máš neschopného kolegu, nebo je ten, co tě střelil, má mnohem lepší ochrany, než jste čekali," okomentoval El, který byl sice popuzený z aktivované magie, ale stejně si nemohl odpustit, aby se nepodíval. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro A... A... A nic kurva! Martin a Patrick Čekal jsem, že to vyjde. Krev byla čerstvá a i kdyby měl ten chlap slušnou ochranu, mělo by nás to aspoň nasměrovat zhruba tím správným směrem když už ne přímo k němu. Ale že by se kompas začal chovat takhle, to jsem ještě nezažil. Zkusím do kouzla napumpovat o trochu víc magie, ale sám nevěřím tomu, že by to mohlo fungovat. Kdybych sám mohl mluvit s mrtvými, nebo spíš duchy, mohl bych požádat o pomoc je, ale prý je to vždycky dost riskantní podnik... „No nic, tak máme smůlu. Bude to zase na klasické policejní práci...“ pokrčím rameny a zase si své krámy sbalím do brašny. Pro jistotu vezmu kompas ještě do ruky a zkusím s ním vyjít před obchod, abych eliminoval možnost, že to ruší krvavé skvrny v obchodě, ale rovněž jako nevěřím v pomoc další magie, nevkládám naděje ani do tohohle. „Angeliko - co další mrtví? Necítila jsi tady ještě nějaké další otisky vědomí?“ zeptám se jí. Přece jen, jestli si toho z nás má někdo všimnout, u ní je šance nejvyšší. A minimálně pro mě je - sice malý, ale přece jen - rozdíl, jestli se tu ufetovala jedna bytost nebo jich bylo víc... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Kurvy až večer, Pagtricku! Martin a Patrick "To si piš, že umí," utrousím k Angelice. "Hlavně ze všech ostatních." A jen o chvíli ještě o hodně tlumeněji a pro jistotu česky: "Ale neděláš to ty, kazisvětě...?" El se zatváří dotčeně a otočí se k dění zády, skoro vidím ten šeredný ksichtík dotčeně načuřený. Za konkrétnější vyjádření bych byl raději, ale doufám, že takhle na dálku by to opravdu nezvládl. "Co se dá dělat," pokrčím jen rameny. Martin z toho nemá radost, ale uspět by bylo příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Ten všivák byl příliš dobře připravený na útěk, kdo má probůh po ruce kouřovou clonu, když je ve všední den v práci, než aby nemyslel i na takovéhle krytí. "Však na klasické policejní práci není nic špatného." Kromě toho, že je otravná, zdlouhavá, náročná na podrážky a občas pěkně frustrující. Naštěstí alespoň něco máme, budeme vědět, kde začít... to není tak málo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A co dál? Patrick, Martin Kompas Patrickovi nefunguje ani venku. Zdá se, že opravdu není obchodník dosažitelný vyhledávací magií. Angelika potřásla hlavou. "Nikoho dalšího tady necítím. Rozhodně tu nejsou žádní nedávno zesnulí. Pár otisků tu je, ale to byli nejspíš duchové před desetiletími, stoletími. A ti se celkem jistě nebudou vázat k našemu případu," odpověděla Angelika jistě. "Takže, co teď? Pokud mě nepotřebujete, tak to tady uzavřu a vrátím se s věcmi na stanici, sepíšu hlášení a pomůžu Suzie s vyhledáváním věcí. Půjdete se tedy poptat v okolí?" zeptala se Angelika a podívala se na oba dva kolegy. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro A co dál? Patrick, Martin No, udělal jsem všechno, co šlo nebo mě napadlo, ale bez výsledku. Kompas tedy putoval zpět do brašny spolu se zbytkem výbavy. „Dobře. Díky. Aspoň, že tak.“ přikývnu jen po odpovědi Angeliky. Ale neznamená to, že neumřeli třeba někde jinde, když je nastřelené vyhodili někde z auta. „Dobře, díky za pomoc. Já se možná ještě mrknu dozadu a pak se vydáme vyptávat. Co říkáš, Martine?“ zeptám se i parťáka jestli mu tenhle postup vyhovuje. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Dál samozřejmě Policejní Práce (TM)! Patrick, Martin Mávnu rukou k zadním dveřím. "Užij si hnízdečka blažených snů. Zkusil bych dva tři nejbližší krámy, nebo holt víc, jestli zjistíme, že se družil, a pak - uvidíme, kolik bude hodin... aby ještě bejvalka nebyla v práci. A chtěl bych to ještě dneska zkusit u něj doma." Stejně ale vykročím s ním, hlavně proto, že mi rychle dojde, že jsem se zvlášť dobře rozhlédnout nestačil - eufemismus roku, nestačil jsem se rozhlédnout vůbec. Krvácelo mi břicho, do toho umírající holka, kdyby u zdi postával slon, přehlídnul bych ho jako paseku. "Já bych raději ty bordely..." zkusí to přeci jen nejmenovaný jedinec. Sotva pípne, tak ho ignoruju, ať se nedostaneme do zbytečné debaty. "Budeme rychlí," ujistím Angeliku, když už tam netrpělivě přešlapuje, aby mohla vyrazit zpátky na stanici. "Nejsou nějaký novinky o Andrém?" nedá mi to. "Jestli jí máme sbalit, měl bys opravdu, ale opravdu trochu líp promýšlet témata ke konverzaci, Martínku. Pochval jí vlasy!" hučí do mě. "Nebo boty, každá ženská miluje svoje boty." Doufám, že až k ní to jeho brblání nedolehne. Bezděčně jí sjedu pohledem k botám. Nejsem zrovna znalec módy, abych poznal, jestli jsou in a nebo jenom praktické. Sluší jí to, je třeba to rozebírat někam dál? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ohledání místa snů Patrick, Martin "Zatím žádné nové zprávy nemáme. Až dojedu na okrsek zeptám se Suzie," odpověděla Angelika omluvně a pokrčila rameny. "Ale jsem si jistá, že se z toho dostane. Dostal se už z horších věcí. Když mu koupíte whisky, rád vám o tom bude povídat..." pokračovala a to už znělo jako příjemné vzpomínání z její strany. Nezdálo se, že by příšery rozmluvy k Martinovi a jeho nápady slyšela. Pohledem bloumala neurčitě po místnosti. Boty měla obyčejné, černé, které se hodily sice ke zbytku jejího outfitu, ale říct, že by byl ekvivalent toho, že někomu pochválíte, že má vůbec vlasy. Patrick vešel do místnosti a začal zkoumat. Jeho kroky vedly ke dveřím ven, kterými unikl samotný obchodník. V rámu dveří napsal nenápadně vyrytá magická slova jež měla majiteli oznámit kdykoliv někdo vyšel nebo vešel. Kouzla byla předělávaná, někdo je opravoval, aby byla přesnější. Taktéž kouzlo bylo zvoleno pro lehce nadprůměrného nebo snaživého průměrného kouzelníka či čaroděje. Což bylo o kategorii či dvě níž než magie, jež musela být použita, aby se skryl před Patrickovým vyhledáváním. "No dobře, tak boty chválit nebudeme. Tak musíš na ni zapůsobit jinak. Třeba policejní prací! Hele! Vlez na postel a podívej se na zeď za čelem postele. Určitě tam něco bude. Fetky po probuzení vymýšlí kraviny, nebo těsně před tím než tomu propadnou. Říkám ti, je to sto procentní tip. Mám jisté... teoretické znalosti, víš," radil El Martinovi polohlasem, aby je dál blonďatá kolegyně neslyšela. A když Martin poslechl a došel se podívat za čelo postele, kde našel předtím ležet vílu, ve zdi bylo opravdu něco vyryto. Vypadalo to jako symbol tulipánu, vyryto to do zdi bylo něčím drobným a tak lehce, že to skutečně mohl vidět jen ten, který tam něco vyrytého hledal. "Haha! Já to říkal! Tulipán. Vsadím se, že to je značka nějakého bordelu, nebo baru. Takže můžeme jít vymetat bary a bordely!"radoval se El a tančil nadšený tanec na Martinově rameni. "Teď to řekni. Hej, hej, drahá kolegyně! Něco jsme našli!" pištěl malý neviditelný společník na Angeliku. "Co jsi našel?" obrátila Angelika překvapeně pohled k Martinovi a Elovi. Přešla místnost k nim a sehnula se k nim. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Ohledání místa snů Patrick, Martin „To je dobře. A co Elizabeth? Ta je v pohodě nebo to schytala s Andrém i ona?“ zeptám se ještě když slyším, že by kolega měl být snad v pořádku. Vypadá to dneska skutečně na úspěšný den pro naše oddělení. Procházím pak dál obchod a snažím se najít ještě nějaké stopy, kterých si třeba ostatní všimnout nemuseli. Moc štěstí nemám - přece jen, Angeliku můžu považovat za všechno možné, ale těžko za neschopnou vyšetřovatelku... Pozorně zkoumám nápis a snažím se přijít na jeho účel. Což není vzhledem k jeho úrovni zase tak složité... „Máš něco zajímavého Martine? Podle mě v tom s ním jel ještě někdo... Tohle upozorňovací kouzlo je jako od dítěte ze školky, zatímco ten krycí závoj už bych označil za dílo dost zkušeného čaroděje...“ oznámím svůj objev. Jasné, mohl si na ten závoj jen někoho najmout, ale to by jen znamenalo, že čekal nějaké problémy... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Blechy, žloutenku a nebo stopu? Patrick, Martin "Já nikam po nábytku lézt nebudu," vrčím tlumeně na Ela. "Jestli mi popraskají stehy, doktor mě vykuchá na orgány!" Ale budiž, okouknout tu parodii na postel se uvolím, s dost nepříjemným pocitem, že tady chytíme ledacos, ale stopu stěží. "Mám tulipán," řeknu, když se ke mě svorně otočí Angelika i Patrick zároveň. "A ty si trhni," šeptnu k Elovi. Do baru budu ochotný jít leda kvůli té Andrého whisce. "V květomluvě tato květina praví 'Je mi s tebou dobře!', což mi přijde v souvislosti s drogami dost výmluvné. Taky mohla být dotyčná holanďanka, nebo odkazovat na původ slova, které znamenalo turban - máme tu nějakou tureckou mafii? Cibulky jsou jen mírně jedovaté, to moc nadějně nevidím." Když už, tak už. Zeptejte se mě pak někdo, co dělávám v sobotu večer. "Coby se symbolem Parkinsonovy choroby s ním nejspíš operovat také nemusíme." Na okamžik se odmlčím. "A nebo je to v krajním případě jen bezmyšlenkovitá kresbička." "Dobře," praví El vlídně. "Máme tu feťácké doupě. Na jedné straně znak Pankirsovy choroby, na druhé znak baru. Co připadá tvojí policejní intuici pravděpodobnější?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kam vedou do stopy, do nemocnice? Do baru? Martin, Patrick "Elizabeth je v pohodě, jen trochu otřesená," odpověděla Angelika Patrickovi při obavě o kolegyni. "Hm. Projdu registrované čaroděje v okolí a podívám se, jestli někdo nenabízí zakrývací nebo ochranná kouzla," nabídla se Angelika, když si vyslechla Patrickovu teorii o dalším - a schopnějším - čaroději. Následně se přesunula debata na tulipán a Angelika se chvilku překvapeně dívala na Martina, jak se mu podařilo tuto kopu informací o tulipánech vysypat z rukávu. Budiž jí k dobru, že nic kousavého na toto téma neřekla, a že se nabízela přímo obrovská škála možností. Místo toho požádala Martina, aby uhnul a ona sama se na ten symbol podívala. Dávala si přitom pozor, aby se postele ideálně vůbec nedotkla. Vzhledem k tomu, že tady byla, když se celá místnost ohledávala UV světlem, věděla asi moc dobře, proč se toho dotýkat nechce. "Možná ani jedno," prohlásila po chvilce a odtáhla se, důkladně si oprášila kolena. "Nebo tedy, je to pod správou jednoho Turka, ale není to ani nemocnice ani bar. Vypadá to jako symbol pro azylový dům Žlutý tulipán. A je primárně určen magickým bytostem. Jejich program není příliš rozšířený, ale snaží se poskytnout střechu nad hlavou těm bytostem, co přišli do Londýna a nemají kde bydlet a nebo byli přesunuti z jiných oblastí Anglie. Je to hlavně kvůli tomu, aby se tyhle magické bytosti dokázali taky lépe přizpůsobit městu a nepropadli do špatných kruhů, kde jsou třeba drogy a tak..." S tím se rozhlédla kolem jak se snažila poukázat na to, že právě takovým místům se měli bytosti vyhnout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Podávání výpovědi Elizabeth "Dobře, promluvím si s vyšetřovatelem a pak půjdeme odsud, ano? Bude jim ještě trvat, než celou situaci dostanou pod kontrolu a nemyslím si, že postáváním okolo věcem nějak více pomůžeme. Dej mi minutku, hned jsem zpátky," promluvil na ni vlídně Damien a krátce konejšivě stiskl její loket. Pousmál se krátce a pak vykročil směrem k vyšetřovatelům řešící něco u hranice pozemku. Elizabeth sice neslyšela, co říká, ale během chvíle si podal Damien ruce s vyšetřovatelem, pokýval hlavou a brzy zase odcházel od něj. Z řeči těla usoudila Elizabeth, že byl Damien úspěšný. Zářivě se na ni usmál. "Tak, vyřešeno. Kontakt mají a my můžeme jít si sednout někam, kde bude lépe... Tu deku chceš s sebou, nebo ji tady necháme?" pokývnul směrem k dece v jejích rukou. "Piješ kávu? Kousek je skvělá kavárna s dobrými donuty," nabídl ji jednu z možností. "A tam si promluvíme o tom, co se stalo hm?" |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Kam vedou do stopy, do nemocnice? Do baru? Martin, Patrick „Dobře, to jsem rád.“ odpovím. Staří, že Martina postřelili. Nepotřebujeme přijít o půlku oddělení během jednoho zatraceného dne. „Díky. My asi mrkneme na ta další místa a třeba z někoho něco dostaneme.“ odvětím a bezmyšlenkovitě zatnu pěst. *No jo, mládí v Irsku se nezapře...* a taky mě sere, že si někdo může udělat tohle a jednoduše zmizet. Takže to beru trochu osobně. No, možná trochu víc. Ale to nikomu říkat nemusíme. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Všechny cesty vedou do Říma. Martin, Patrick "Vejtaho," utrousí El. "No co co co. V tý čekárně byla nuda a nic jinýho než Zajímavosti z rostlinné říše ke čtení neměli!" Angelika si odbude svou květinovou chvilku, vytasí se s nadějně vyhlížející stopou, protože v policejní práci náhody neexistují, ale vyrazit rovnou do toho azylového domu... na druhou stranu, nehrozí tam honičky ani přestřelky a ředitel bude mít v pracovně křesílka. Není to tak špatná představa. Jenže k večeru tam bude víc (ne)lidí a my potřebujeme kamarádky... "Hmm," udělá mé detektivnější já přemítavě. "Máme už aspoň k dispozici fotku té víly? Popisovat jim tam 'taková malá hezká, však víte, a voněla po kytkách'..." Voněla krásně. "Neklapne. A hlavně..." Neříkej to nahlas! Azylák je super cíl. I kafe vám uvaří. "Nevzdával bych se nutně představy, že ještě chytíme toho mizeru, co mu to tu patří. Oběť už nám jaksi... neuteče, ale on je možná pořád ještě v dosahu. Balí, shání peníze, možná úkryt, ale možná nic z toho a spolíhá, že na něj nepřijdeme..." Podívám se z jednoho na druhého a trochu pokrčím rameny. Kam mě dovezou, tam půjdu, mé ambice jsou dnes velmi skromné. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Fotka víly Martin, Patrick Angelika se podívala na svůj telefon. Něco rychle vyťukala a počkala sotva pár vteřin, než jí telefon zavibroval. Opět něco rychle nadatlovala do telefonu a pak když telefon schová do kapsy, Martinův telefon zavibruje ve stejném způsobu. "Val nafotila mrtvou a Suzie nám poslala její obličej na telefony. Nevím jestli tvoje cihla fotky rozchodí, Patricku, ale jinak bys ji tam měl mít taky," odpoví na jejich dotazy. Minimálně Martin měl na telefonu fotku spícího obličeje víly. Až na to, že věděl, že nespí, že je mrtvá. Nicméně i tak vypadala stále stejně sladce a probouzela ochranitelské pudy snad ve všech mužích, co ji viděli. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Fotka víly Martin, Patrick No, byl bych asi raději za normální fotku než z pitevního stolu, ale co se dá dělat. Totožnost zatím neznáme, takže to půjde těžko. „V pohodě, moje cihla to asi rozchodí. Kdyby ne, mám Martina nebo si udělám skicu.“ pokrčím rameny v reakci na odpověď Angeliky. „Takže jedem do toho azyláku?“ zeptám se ještě Martina během toho, co jdeme k autu... |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Fotka víly Martin, Patrick Letmo se podívám na mobil - jo, podle takové fotky by ji měl poznat každý, kdo ji znal. Skoro znovu v rukou cítím to zvláštně křehké, lehkoučké tělo, cítím jemnou vůni - a vyhasínající život. Obočí se mi bezděčně stáhne v bolestném zamračení. Mobil vrazím do kapsy tak prudce, až látka zapraská. "Díky," pousměju se na Angeliku chabě. "Dokonalý vyšetřovatelský servis." "Šplhoune..." A ty už mi taky vlez na záda. Vyjdeme na čerstvý vzduch, jenže mi nepřipadá čerstvý dost, hlavu nepročistí a nadechnout se v tom pořádně nedá. Jako by se ze dveří vetešnictví šířila špína, která postupně zaplnila celou ulici. Vleču se za těma dvěma jako ztracený stín a připadám si užitečný jako lichá ponožka s děravou patou. Vlastně, když to vezmu kolem a kolem a trapně realisticky... "Angeliko, můžu se s tebou svézt na stanici?" podívám se na ni omluvně, a stejný výraz hodím i k Patrickovi. "Azylák zvládneš sám, tam tě krýt netřeba... boj proti instantnímu kafi '3inOne' bude tak to nejhorší, co tam potkáš," konstatuju. Snažím se moc nehrbit a už vůbec se nechytám za břicho, ale na čele cítím studený pot a schopný jsem myslet jenom na pohovku a šum kanceláře kolem... jo. Můžu se třeba zhluboka zamýšlet nad případem, to se doporučuje. Sherlock Holmes si k tomu sice hrál na housle, ale já koneckonců nejsem Sherlock. "Pomůžu ti s papírováním," zkusím se ještě vemluvit Angelice, jako by jinak hrozilo, že mě nechá bídně zhynout u popelnic. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Další práce Martin, Patrick Trochu překvapeně se na Martina podívám. Je pravda, že tahle lehce magická medicína dokáže celkem zázraky, ale na druhou stranu musím přiznat, že si toho dneska užil dost. Byl bych rád, kdyby se mnou do toho azylového domu šel, ale vypadá to, že se budu muset obejít sám. Nikoho jiného stejně nemáme a tohle vyšetřování prostě nemůžeme jen tak nechat být když je pořád ještě šance dostat toho chlapa. „Jasně, v pohodě si odpočiň. Večer zajdeš na večírek, uvolníš se...“ snažím se nedat mu najevo, že bych ho vlastně s sebou dost uvítal. „Jestli má Angelika něco jiného, klidně tě na barák hodím. Není to problém.“ nabídnu ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Změna směru Patrick, Martin Angelika lichotku kvituje jen nepatrným kývnutím hlavy, které jasně říkalo 'Není zač. To je moje práce.'. Na Elovu poznámku nereagovala. Když Martin promluvil, že by chtěl jet s ní na stanici a pomoc jí s papírováním, tak se po něm zkoumavě podívala. Nevypadala však na to, že by hodlala příliš protestovat proti tomu, aby se Martin stáhl zpět do kanceláře. "Zvládneš to sám? Nebo mám za tebou někoho poslat?" zeptala se místo všech námitek Patricka. "Vezmu Martina s sebou. Stejně tam jedu," odmítne Patrickovu pomoc. "Tak pojď, Martine. Hora papírů se na nás už těší," ujistila ho Angelika a skoro to znělo jako vtip z její strany. Skoro. "Auto mám hned za rohem," dodá ještě a kývne hlavou směrem, kudy se má s ní vydat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Azylový dům Žlutý tulipán Je to už pár měsíců, co se Rose přestěhovala do azylového domu Žlutý tulipán. Vlastnil ho Aykut Yilmaz, který si jakožto někdejší přistěhovalec prošel tím stejným, a tak chápal, jak je důležitá střecha nad hlavou a domácí, který neřeší, že někdo kouzlil na chodbě, pokud to nenaruší integritu domu, ani nevadí, že se někdo občas promění ve vlka, žábu, nebo snad, že se krmí zásadně živými myšmi. Jenže taky moc dobře rozuměl tomu, že nic v životě není zadarmo. A tak, když někdo potřeboval bezpečné prostředí z magických bytostí, tak mohl Aykuta požádat. A ten mu nabídl malý pokoj a hned začal předestírat možnosti platby. Když daný člověk neměl peníze, a že se to stávalo poměrně často, tak se domluvili na nějaké práci. Jednou to bylo mytí oken, jindy sekání zahrad, onehdy dělání servírek na banketu, co hostil. Byl to spravedlivý muž, jenž dbal na dodržování daného slova. Když někdo nedodržel slovo, které Aykutovi dal, uměl se tento bývalý turecký migrant postarat, ale toho velmi hořce daný jedinec litoval. Rose měla jeden z těch trochu větších pokojů s vlastním záchodem a funkční sprchou. Jenže to znamenalo, že se musela o ten pokoj s někým dělit. V tomhle ohledu měla štěstí v neštěstí, protože její spolubydlící byla Daisy Armaitová. Daisy byla líbezná drobná víla, jež bylo teprve kolem šestnácti let. Domov neměla. Otce a matku jí zabili, když jí bylo čtrnáct a ona se teď snažila postavit na vlastní nohy. Jenže svět - a Londýn obzvlášť - byl hodně drsný pro někoho tak křehkého a milého jako byla ona. Ačkoliv se snažila pracovat, dlouhé hodiny v obchodě ji unavovaly a život v městě bez mnoha lesů v okolí ji dost ubíjel. Nicméně i tak se dál snažila. Byla tichá a nenáročná. Pokoj jim vyzdobila květinami, které díky její péči kvetly přímo neskutečně. Svět nebyl mírný ani na Rose. Život mimo domov rozhodně nebyl tak jednoduchý, jak si představovala. Musela si najít práci, aby vůbec vyžila. A to že Turek byl dobrým domácím, nehodlal tam nikoho nechat bydlet, kdo neplatil. Práce ji dvakrát nebavila a její magické nadání se nezlepšovalo tak rychle, jak by si přála. A v tu chvíli se nachomýtl do jejího života Frankie. Frankie měl vetešnictví Rudá Rozálie. Prodával tam obyčejné staré krámy, ale i dost magických předmětů. Prodával je jak obyčejným lidem, tak i nadpřirozeným bytostem. Lidi si dost často od něj koupili něco, co na sobě mělo menší kletbu smůly, nebo naopak nesa v sobě požehnání, aniž by lidi čemukoliv z toho věřili, nebo o tom věděli. Ale hlavně byl Frankie schopný sehnat věci. Drahá mandragora z Jižních ostrovů? Ocásek norka? Žabí extrakt z Amazonie? Všechno z toho měl, nebo uměl rychle sehnat. Jednou Frankie Rose při jejím nákupu oslovil. "Hele, chceš zkusit něco nového? Je to experimentální sloučenina. Říká se jí Poklad. Je to halucinogen, ale není návykový a hlavně... zažiješ něco, co jsi ještě nikdy nezažila," nabídl jí. A když souhlasila, tak jí odvedl dozadu k lehátkům ve skladišti a světle modrou látku ji vpravil do paže. A to, co se dělo potom se dalo popsat jako "ACH BOŽE!". Byla to nádhera. Na půl hodiny žila Rose svůj největší sen. Všechno se zdálo kompletně reálné, zvuky, pachy, obrazy, věci... Bylo to tak skvělé, že vrátit se zpět do normální světa bylo náročné. Zapomenout na všechnu tu radost, ten jas... Nicméně, vzpomínky ji zůstaly a Frankie byl tak hodný, že byl ochotný jí dát na další dávku slevu. Radost a čiré štěstí, které z tohoto požitku plynulo, bylo tak krásné, že se musela o tom s někým podělit. Frankie ji sice nabádal, aby o tom mlčela, přece jen, to není zcela legální a je to ještě ve vývoji, ale dovolil ji, aby to mohla zkusit i Daisy. A Daisy ten pocit, jež Poklad poskytoval MILOVALA. Najednou se zdála živější, měla zase naději, že bude jednou lépe. Našla si druhou práci, která ji taktéž vyčerpávala, aby si mohla pořídil další dávku. Chodila tam stejně pravidelně jako Rose. Možná ještě o něco víc. Dneska ráno si šla pro další dávku. Většinou se vrátila kolem poledne, nejpozději však kolem druhé, aby se připravila na noční uklízení v jednom z korporátních domů. Teď už bylo něco ke čtvrté a ona stále nikde... |
| |
 | soukromá zpráva od Rose Chambers pro Když jsem se rozhodla postavit se na vlastní nohy nečekala jsem že to bude snadné, ovšem měla jsem štěstí že jsem narazila na Aykuta který vede azylový domu Žlutý tulipán. Narazila jsem na někoho kdo má pochopení pro někoho kdo se setkal nadpřirozeným světem nebo z něho sám pochází. Ale taky věděl že nic není zadarmo což jsem taky čekala, altruismus je sice dobrý a ušlechtilý cit ovšem účty nezaplatí. Dostala jsem jeden z větších pokojů s vlastním záchodem a sprchou jenže to znamenalo že v něm nejsem sama. Mou spolubydlícím byl někdo nadpřirozený, byl to můj první kontakt s někým takový a jednalo se o vílu. Samozřejmě jsem na ní měla spoustu otázek (první byla jak je to s křídly a zda skutečně umí létat), ovšem snažila jsem se jí zároveň otázkami moc nezahltit. Daisy bylo teprve šestnáct o rodiče přišla před dvěma lety a teď se snažila jako já postavit na vlastní nohy. Ale nebylo to snadné ne že by v Londýně nebyla zeleň pořád to však bylo málo. Práce, Londýn a vůbec okolí bylo na ní moc, ale Daisy se přesto snažila a já jsem jí za to obdivovala. Daisy toho moc nenamluvila a pak se rozhodla že když nemůže do přírody přivede přírodu do našeho pokoje a byl to opravdu zajímavý zážitek. Takto by to nevypadalo v žádném květinářství. Ovšem ani já jsem to neměla snadné, musela jsem si najít práci protože jsem nechtěla jít cestou službiček které měl Aykut připravené pro ty kteří zrovna neměli peníze na nájem. Nedalo se říct že by mně práce bavila a co se týká mého magického nadání čas vzrušujících objevů byl už za mnou. Myslela jsem si že to teď bude lepší než když jsem se začala učit, nebylo. A pak jsem potkala Frankieho který uměl sehnat všechno (nebo skoro všechno) za určitou cenu. A to co mi nabídl při mém mé posledním nákupu rozhodně stálo za to, prožila jsem svůj sen být stejně slavná jako Jennifer Lawrence (hvězda Hunger Games) a všechno bylo tak skutečné. Já vím nejdříve mně napadly mé magické schopnosti, ovšem zkusme být aspoň trochu realističtí. Sotva ze mně bude druhý Merlin to vím i já. A ačkoliv Poklad nebyl návykový pocit který vzbuzoval návykový byl. Bylo těžké vrátit se do normálního života a zapomenout na to co jsem cítila takže jsem se chytila v pasti. Ale všechno co jsem viděla cítila a prožila bylo tak úžasné že jsem to musela nejen zažít znova, musela jsem se o to taky s někým podělit. A Frankie souhlasil že to můžu říct Daisy která tomu taky propadla, ovšem teď se zdála živější a ne tak zamlklá jako když jsem jí poznala. Dnes si Daisy šla pro další dávku, ještě se nevrátila a to už budou čtyři. Začínám mít o ní starost, nejspíš se někde zdržela ovšem to jí muselo něco skutečně zaujmout. A co když se jí něco stalo? Vím jak může být Londýn pro ní tvrdý a tak se rozhodnu že se jí vydám hledat. Začnu tím že zavolám Frankiemu jestli neví kam Daisy odešla nebo jestli mu něco neříkala. Já vím nejspíš mi nic neřekne ovšem jinou stopu nemám a hledat jí v Londýně bude jako hledat jehlu v kupě sena. Přesto se chci o to pokusit. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Sousedé Martin, Angelika Místo k jednomu autu se ploužením vpřed vydám ke druhému. El si zřejmě není moc jistý, jestli si má halasně stěžovat, demonstrativně mlčet, nebo ocenit, že jsem mu takhle obratně zařídil čas s Angelikou, a jen periferně vnímám, jak přebíhá z jednoho ramene na druhé a zkoumá, odkud má lepší výhled. "Když tak vím, kde Patrick schovává sirky," zamumlám. Papírování je tak neuvěřitelně neatraktivní záležitost, že se bezděčně vracím k plánům, které jsme probírali cestou. Určité základy policejní práce jsou všude stejné a i když se mi do velkého pobíhání po Londýně nechce, stačí mi jen představit si ten zavalený stůl a hned si přidám plný elánu. "Promiň, snad jsem ti moc nehodil vidle do dalších plánů," kouknu na ni omluvně. "Jen... toho už bylo moc naráz." Zastavím se a rozhlédnu po ulici. Vetešnictví samozřejmě není jediný obchod v okolí, naopak. A podle mojí zkušenosti se prodavači a obchodníci z blízkého okolí mezi sebou znají, protože průběžné řešení parkování, předávání klíčů, prasklé vody, závozníků a "vezmete mi taky oběd?" z nich dělá málem jednu velkou rodinu. "Když už jsme stejně tady a jdeme okolo - nezkusíme menší průzkum veřejného mínění na téma Brian Doberly?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Změna plánu? Martin, Angelika Poznámku o sirkách kvitovala Angelika pokývnutím hlavy a slabým úsměvem. Cestou si vytáhla klíčky z kapsy. Pohlédla Martinovým směrem, když se začal omlouvat za to, že odmítl dělat společnost Patrickovi. "Je lepší jít do akce s tím, že nemáš s sebou parťáka, než mít parťáka, se kterým během akce najednou nemůžeš počítat," odpověděla Angelika a rozhlédla se po ulici, než se zastavila kousek od auta. "Navíc, doktor ti určitě nakázal klidový režim. A ani chození po místech činu mezi odpočívání nepatří." Zamyšleně si dala pramen vlasů z obličeje, než se na něj zase obrátila. "Tím chci říct, že nikdo ti to nebude mít za zlé, Martině, i kdyby sis vzal den nebo dva volna, než se rána trochu stáhne. Nehledě na to, že je to vždycky šok, když si člověk uvědomí, jak snadno se může nechat postřelit, nebo pobodat. Nikdo z nás nemá hroší kůži." Po Martinovo další otázce, pozvedla Angelika obočí. Trvalo to dvě-tři vteřiny než z něj a Ela spustila oči a podívala se po sousedních krámech. "Myslela jsem, že si potřebuješ odpočinout do kanclu od pochůzek," pronesla pomalu a soustředěně. Znovu jej přejela pohledem. "Je něco, co bych měla vědět o tobě a Patrickovi? Vjeli jste si do vlasů?" |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth Sherman pro Výpověď "Jop, beze všeho." kývnu Damienovi, který mi řekl, že půjde prohodit pár slov s vyšetřovateli. Za což jsem byla poměrně vděčná. Netuším vůbec totiž jestli se dá něco udělat, jestli tu svedu ještě něco navíc než jenom nečině postávat, hrát si oběť a v duchu tiše doufat, jestli je André v pohodě. Tedy, jasně, že je, musí být. Jinak by to nebyl on. Nah... Okamžik dívala jsem se Damienovím směrem, kterak něco řešil u pozemku. Samo sebou jsem neslyšela o čem si povídali, protože supersluch prostě není moje parketa, ale gestům pokývání hlavy a vzájemný podání ruky jsem rozuměla dobře. Super. A ten jeho úsměv to jenom potvrzoval. Fajn, aspoň, že tak. "Bezva... uhm... samozřejmě, že jí neberu... " odvětím mu s nepatrnými rozpaky ve tváři. Poté tedy věnovala jsem onu nejbližší osobě, která jí mohla navrátit záchranářům, nebo jí tam vrátím případně sama, když jí nebudou chtít přímo, tak jí tam prostě položím. "Kafe? Uhm, já.. napiju kafe, ale čaj si určitě dám ráda a donuty zní taky dobře." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Zase sám Patrick, Martin Co se dá dělat. Kolega mě opustil a dal přednost ženské společnosti, což celkem dokážu pochopit. Zvlášť po tom, co si dneska užil a třeba doufá i v nějaké to opečovávání ze strany Angeliky."Díky, ale nějak to snad zvládnu. Stejně další lidi už nemáme, ne?" nadhodím, rozloučím se s nimi a vydám se zpět k autu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vzhůru za informacemi Nebylo to zase tak neobvyklé, že to Frankie občas nezvedal. Občas prostě měl nějakého klienta, a tak se nenechal rušit. Většinou ale vyzvánění telefonu típl, aby ho nerušilo. Tentokrát se nic takového nestalo. Vyzvánění pokračovalo dál a dál, dokud to sama Rose netípla. Neměla sice svoje odpovědi, ale jedno bylo jisté. Žádné odpovědi ani nedostane, když bude sedět v pokoji a jen koukat do zdi. Může se ostatně podívat do Frankieho vetešnictví sama, nebo si jít koupit aspoň něco k jídlu. Ať už ji hnalo z pokoje cokoliv, dole v chodbě u Ayushi pokoje byla zastavena. Ayushe byla Turkova manželka a většinou to byla ona, kdo se staral o to, aby azylový dům fungoval. Když tu Turek nebyl byla jeho zvědavýma a důkladnýma očima a ušima.  Stála ve dveřích svého pokoje, rukama si stahovala pletený svetr přes sebe, jako kdyby se do něj chtěla zachumlat. Jednou rukou si zrovna sáhla na hruď, když Rose scházela ze schodů. Bavila se s nějakým muže. Od pohledu ho Rose neznala. "Rose, pojď sem. Někdo by s tebou potřeboval mluvit," oslovila tě Ayusha, sotva ji zpozorovala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vzhůru za informacemi "Zeptám se," ujistila ho ještě Angelika, než se od něj odpojili. Cesta k onomu azylovému domu netrvala nijak dlouho. Malý vývěsný štítek na jednom ze starších domů u Temže byl nenápadný, ale protože Patrick věděl, co hledá, neunikl mu. Dole u vchodu byly obyčejné zvonky se jmény nalepené jen jako papírky izolepou, nejspíše důsledek toho, jak často se tu obyvatelé měnili. Jeden ze štítků ale byl řádně zandaný a udržovaný. "Aykut a Ayusha Yilmaz" Zvonek byl přesně podle jeho odhadu zvonek na majitele. Do chodby jej vpustila bzučákem starší žena. Čekala na něj u vchodu do svého pokoje, prvního kolem kterého museli všichni, kdo chtějí dovnitř nebo ven procházet. Zpočátku se zdála odměřená a znovu se optala na to, kdo je a odkud je. Když jí však celou situaci vysvětlil, i ona se představila. Byla to Ayushe, majitelova manželka, a většinou to byla ona, kdo se staral o to, aby azylový dům fungoval. Když tu manžel nebyl byla jeho zvědavýma a důkladnýma očima a ušima. Stála ve dveřích svého pokoje, rukama si stahovala pletený svetr přes sebe, jako kdyby se do něj chtěla zachumlat. Jednou rukou si zrovna sáhla na hruď, když jí ukazoval fotografii mrtvé víly. "Tu znám. Daisy," odpověděla žena vážně. Možná by řekla i něco dalšího, ale na schodech se ozvaly něčí kroky. Žena se automaticky podívala tím směrem. Ze schodů scházela právě mladá blonďatá dívka. "Rose, pojď sem. Někdo by s tebou potřeboval mluvit," oslovila tě Ayusha, sotva ji poznala. Pak se obrátila zpět k Patrickovi. "Je to její spolubydlící. Pokud o ní někdo něco ví, bude to ona." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Vzhůru za informacemi "Dobře, díky. Dej na něj pozor a moc ho nezlikviduj. Ještě musí večer k Suzie..." odpovím Angelice přes stažené okénko auta. Pak ho přes švihadlo zase vytáhnu nahoru a vydám se na udanou adresu. Samotný dům by mě ničím nezaujal být normální člověk, ale takhle z něj cítím lehkou magii zatímco stojím u dveří se zvonky. I když, takovou slabou magii cítím i na spoustě jiných míst. Nemám rád tohle získávání informací o mrtvých, ale k téhle práci to nějak patří. Začnu se správcové vyptávat, ale ta se prakticky ihned obrátí k mladé ženě, jež k nám schází že schodů. "Dobře, děkuji. Nechala byste nás chvíli?" zeptám se starší ženy. Teoreticky ale může klidně zůstat, vlastně by to ničemu nevadilo... "Dobrý den, slečno. Jsem detektiv-seržant O'Malley..." začnu fakt debilní přebírat tyhle hodnosti od Bobíků... "... Jsem tu kvůli vaší spolubydlící Daisy..." vysvětlím a počkám, než to nějak vstřebá |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Nééé, jen... optimalizace? Martin, Angelika "Není to poprvé, co se někdo dostal moc blízko," mávnu lehkomyslně rukou, i když to gesto není zbytečně široké. Opravdu se mám v úmyslu šetřit. "Šok to je, ale... upřímně," zakřením se pobaveně, "když mi krev odebírala upírka, z toho jsem byl tak paf, že na nějaký broky v břiše jsem už ani nevzdechnul." Ve skutečnosti to ještě nějaké dozvuky mít bude, tím jsem si dost jistý - ale zároveň věřím, že když je budu brát takové, jaké jsou, a vypořádám se s nimi bez zbytečných emocí, přestane je to bavit. "Děkuju," dodám, protože je po všech stránkách tak ohleduplná, jak by si jen mohl přát i ten největší hypochondr. Však už na ni El zase oddaně hledí, leží na břiše, šerednou hlavičku podepřenou rukama, nohama kýve ve vzduchu a div nahlas nevzdychá. "Nevjeli, vůbec nic takového," odpovím skoro překvapeně, "jen..." Co na to říci. Že bylo úmorné, jak byl líný se podívat o pár řádků níž, co sám dělal, plánoval a na co myslel? Nebo že mi vedle pečlivých příspěvků ostatních dva odbyté odstavce, na které se zvlášť dobře nereagovalo, připadaly demotivující? Doufám, že El se zdrží všech poznámek na téma pozitivního vlivu dámské společnosti. "Přesně jak jsi řekla. Lepší nic než parťák, co průběžně usíná, odpadá a není na něj spolehnutí." Div pod jejím upřeným pohledem provinile nepřešlápnu. "Tohle by mohlo být užitečné a z hlediska odpadání extrémně neškodné... ehm." Aaaano ano ano. Takhle nějak jsme podcenili i pana mám pod pultem brokovnici vetešníka. Jak já bych toho chlapa chtěl dostat do rukou... "A papíry jsou strašně nebezpečné," dodám, "ostré a zákeřné, když to člověk nejmíň čeká." Ale i tak zvednu ruce, jako když se vzdávám, nevinnost sama a nad hlavou málem svatozář, a poslušně vyrazím směrem k autu. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Frankie mi to nezvedá což by nebylo nic zvláštního, zvláštní na tom je že vyzvánění pokračuje aniž by mi to Frankie položil. Musím mu to nakonec položit já když je mi jasné že mi to nezvedne. Dobrá tak si k němu dojdu sice mi nemusí nic říct ovšem je to moje jediná stopa. Dole však narazím na Ayushi jak se baví s jistým neznámým mužem. Ten muž zřejmě potřebuje mluvit se mnou a já jsem zvědavá o čem to vlastně bude. Já ho neznám tak odkud on zná mně? Potom však zjistím že mně nezná, ale je tu kvůli Daisy. „A předpokládám že mi nepřinášíte dobré zprávy tak jen do toho detektive – seržante O`Malley.“ vybídnu ho a složím si ruce na hrudi. Jak to vím? Já to nevím, spíš to tuším další možnost je že se Daisy do něčeho namočila a to není možné i běžný Londýn se pro ní ukázal být příliš tvrdý. Obývám se že vím co mi chce říct a doufám že to neřekne. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Vzhůru za informacemi Patrick, Rose Tohle opravdu rád nemám, ale bohužel, patří to k téhle naší práci... Počkám, než dívka dorazí až ke mě a pak ji opět oslovím. „Bohužel máte pravdu. Posadíme se?“ zeptám se jí a ještě jednou pokynu k volnému místu u stolu. „Říká vám něco Úřad pro dohled nad magickým společenstvím? zeptám se jí ještě ze začátku. Pokud odpoví, že ano, dál pokračuji už rovnou tím, co se stalo Daisy... (pokud ne) Zobrazit SPOILER  „Pochopil jsem, že Daisy byla vaší spolubydlící, souhlasí to?“ začnu pomalu a ukážu jí pro jistotu i fotku. Sice je malá šance, že by došlo k omylu, ale přece jenom je. „Je mi líto, že vám to musím říct, ale dnes ráno zemřela...“ dodám po chvíli a dám jí čas se s tím nějak srovnat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen jestli to není prokrastinace Martin Angelika chápavě kývla hlavou, když zmínil upírku a to, že vůbec pracuje jako zdravotní sestra a tak bezostyšně pije pacientům krev. Když to jeden nečeká, v první chvíli se mu chtě nechtě vybaví všechny filmy o upírech, co kdy viděl a navíc ještě mnoho předsudků, o kterých snad jen slyšel. "Jo, taky mě to vyděsilo, když jsem tam byla prvně," přizná kolegiálně Angelika. "Není za co," ujistí ho vzápětí Angelika a urputně se snaží ignorovat pohled Ela. "Říkám a dělám jen to, co by každý jiný kolega na mém místě udělal taky. Policajti a i my vyšetřovatelé máme tendence si o sobě myslet, že jsme něco víc, než obyčejní lidé. Tedy... někteří z nás sice vidí duchy a jiní mají k sobě připoutanou mocnou entitu, ale jinak máme limitace jako normální lidi. Je někdy třeba, aby nás kolegové vrátili nohama na zem." Angelika mlčky pak vyslechla, co měl Martin na srdci, co se týkalo jeho spolupráce s Patrickem. Její stoický přímý pohled s mírně pozvednutým jedním obočím dával tušit, že jednou bude zvládat Angelika vytáhnout všechny potřebné informace ze svých pubertálních synů, což ji automaticky předurčovalo být skvělou vyslýchající, neboť člověk měl najednou nutkání to ze sebe vše vyklopit jen, aby ten pohled změnil směr nebo svou průraznost. "Dobře, jak myslíš," pronesla a bylo tím jasné, že ví, že jeho výpověď není zcela totožná s čistou pravdou. Nicméně se dál neptala. "Dobře. Jeden obchod. Nic víc. A když ti nebude dobře, tak mi hned řekneš. Jasné?" stanoví nakonec Angelika podmínky. "Tak, kam chceš jít?" Nechá výběr na něm. Má různé možnosti bistro, železářství, secondhand, květinářství, potraviny a novinový stánek. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Bohužel se ukáže že to bude na dlouho a že to co mi detektiv – seržant O`Malley řekne se mi nebude líbit. Posadím se tedy a na následující otázku zavrtím hlavou aby se mi následně dostalo poněkud strohé odpovědi. Proč mi tohle připomíná polní soud? Rozsudky přísné, odvolání žádné i když někdo to musí dělat. „Ale asi nepůjde jen o tohle.“ A potom přijde opět na řadě rozhovor o Daisy. „Ano to souhlasí.“ Takže je to taky, doufala jsem že to neřekne ovšem on to řekne Londýn Daisy sežvýkal a vyplivnul. „Tušila jsem to.“polknu podívám se na stůl a potom položím otázku. „Jak k tomu došlo?“ Ano tušila jsem to a bláhově doufala že k tomu nedojde jak se říká tonoucí se stébla chytá. Bude mi chybět, opravdu, netuším koho mi zde dají místo ní. I když bude Aykut z piety několik dní držet smutek dlouho ve svém pokoji sama nebudu. A co bude teď? Doufám že po mně nebude chtít identifikaci protože na to vážně nemám. A co bude s ... pohřbem? |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Třeba uspějeme... pak by se tomu dala dát lepší jména Martin, Angelika "Ano mami!" odpovím málem, ale pak bych asi schytal pohlavek, a... vlastně je úžasný, jak některé ženské dokážou působit mateřským dojmem. A to je od pohledu mladší než já. Jsou chvíle, kdy mě vážně mrzí, že rande je věc nemožná, ale... stejně je to kolegyně. Může mi být sympatická sebevíc a může mě bavit, jak se k věcem staví, ale o něco se pokoušet, a nedej bože uspět, by znamenalo rychlý sešup do problémů. "Máš pravdu," řeknu a zadívám se na ulici, pomalu přejíždím pohledem z jednoho obchodu na druhý. "Naše limity jsou dost nepohodlně lidské. Ale možná ty sebeklamy, kterými se obklopujeme, budou zkrátka jakási... nutná sebeobrana," pohlédnu na ni krátce s malým pousmáním. "Máme co do činění se silami, proti kterým bychom neměli mít šanci. Mocnou magií," a El se mi na rameni načepýří jako namyšlený kohout, i když jsem ho neviděl udělat nikdy nic pořádného, "schopnostmi, které... nejsou pochopitelné intuicí a jen málo pomůže zkušenost, při jejich množství a obměnách... obludami a nelidskou inteligencí - skutečně normální člověk by se sebral a uháněl pryč tak rychle, až by po něm na místě zůstaly boty a ve vzduchu hvězdičky. Jako v animácích." Zdvihnu ruku a ukážu prstem na květinářství, které odděluje od vetešnictví jenom vstup do domu. "Co říkáš tam?" nadhodím. "Je to jedna adresa, takže musí mít společné sítě a možná i zázemí, skoro určitě pana domácího a parkovací místa. Bylo by s podivem, kdyby o něm nic nevěděla." Nebo nevěděl, ale nějak si nedokážu představit v květinářství muže. Druhý horký favorit je novinový stánek s vhodným výhledem na vchod, a pak asi i bistro, kam si ten mizera nejspíš chodil pro obědy, ale když už mezi květinami tuším ženu... všechna klišé jsou si jistá, že by měla lepší přehled než chlap. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Vzhůru za informacemi Rose Postupně jí tedy povím, v čem spočívá naše práce a vidím, že jsem ji úplně neuklidnil. Je smutné, že většina lidí z magického světa se s námi setkává až tehdy, když je pozdě, ale taková je smutná realita. "My nejsme soud... Tedy ne ve smyslu lidí. Snažíme se jen, aby pravda o nás nepronikla na veřejnost a také se snažíme dohlížet na to, aby nikdo nezůstal nepotrestán. Přece jen se dá člověk s pomocí magie zabít tak, že klasická věda nenajde žádné stopy. A to nemůžeme připustit." začnu pomalu, upiju ze sklenice a pak pokračuji "Ale samozřejmě fungujeme nějak i jako pomoc pro ostatní. Zdroj informací a svým způsobem i bezpečné útočiště před zlem." doplním a teprve poté se vrátím k její otázce. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Detektiv – seržant O`Malley se rozpovídá a řekne že jejich úkolem je potrestat ty kteří jinak potrestáni být nemohou a taky zajistit aby se nikdo nedozvěděl že nějaký nadpřirozený svět existuje protože lidé na to nejsou připraveni. Ano vzhlížíme ke hvězdám ovšem nevíme že bychom se měli dívat spíše na naši vlastní planetu. Ani já jsem tomu nevěřila a to jsem jedna z těch rozumnějších ostatní tak rozumní nebudou. Potom mluví něco o bezpečném úkrytu i když zde asi půjde o něco víc než o domácího který se neptá pokud dotyčný nedělá potíže. Pak mi potvrdí proč mi to Frankie nebral. Tak proto se Frankie nehlásí, co budu dělat? Na další dávku to nevypadá asi bych měla jít s pravdou ven možná mi budou moci pomoct. Říkal to nějak tak. Poklepu prsty o stůl pak polknu a nejistě se zeptám. „Frankie? Takže vy jste se ... setkali. Ano znám ho ... potřebuji ho. Já přišla do kontaktu s jistou látkou která nemá být návyková ovšem ten pocit návykový je. Těžko se to vysvětlí ovšem vše je tak skutečné jako by jste prožíval to o čem sníte.“ Tak a je to venku to že jsem k tomu Daisy přivedla neříkám ovšem na to jistě dojde pokud mu to už nedošlo. Jsem nervózní a čekám co detektiv – seržant O`Malley řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vzhůru mezi kytky! Snad ale ne pod kytky... Martin a Angelika Angelika si vyslechla Martinovu argumentaci, proč vlastně oni nikdy nemůžou být považováni za normální lidi. Vzhledem k tomu, že kývla hlavou a ještě slovně to potvrdila, bylo jasné, že na tom nejspíš něco bude. Starší sourozenci se taky bojí tmy, ale před těmi mladšími jsou statečnější, ať už kvůli zlomyslnostem nebo kvůli touze pomoct a ochránit je. "No, proč ne. Vypadá to nejblíž a já aspoň můžu koupit Suzy nějakou kytku do bytu," souhlasí nakonec i s tímhle návrhem Angelika. Zamířila proto rovnou do obchodu, ale dávala si pozor, aby nenasadila moc ostré tempo. Rozhodně ale hodlala vejít do dveří první. Hned u dveří je pozdravil obvyklý zvoneček, jež ohlašuje, že někdo vstoupil do obchodu. Květiny v květnících od kaktusů až po menší palmy se tu tísnili v obou stranách i v regálu uprostřed, až musel být člověk opatrný, aby náhodou žádnou z kytek neshodil, nebo neponičil. Na konci obchodu byl pult s kasou lemovaný různými řezanými květinami pečlivě roztřízenými dle jejich rodu a typu. Cenovky dávaly najevo, že v dnešní době je drahé být nápadníkem. Martin měl pravdu v tom, že za pultem na ně nečekal muž, ale stará korpulentní paní s drobnými brýličkami na nose, která zrovna vázala nějakou červenou kytici a důsledně je doplňovala drobnými býlími květinami. Pozdravila je nepřítomně když oni pozdravili ji, ale nic víc, než krátkého pohledu se jim nedostalo. "Když jsi ten milovník květin, chceš mít na starosti výslech?" nabídla polohlasem Angelika Martinovi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Detektiv – seržant O`Malley se rozpovídá a řekne že jejich úkolem je potrestat ty kteří jinak potrestáni být nemohou a taky zajistit aby se nikdo nedozvěděl že nějaký nadpřirozený svět existuje protože lidé na to nejsou připraveni. Ano vzhlížíme ke hvězdám ovšem nevíme že bychom se měli dívat spíše na naši vlastní planetu. Ani já jsem tomu nevěřila a to jsem jedna z těch rozumnějších ostatní tak rozumní nebudou. Potom mluví něco o bezpečném úkrytu i když zde asi půjde o něco víc než o domácího který se neptá pokud dotyčný nedělá potíže. Pak mi potvrdí proč mi to Frankie nebral. Tak proto se Frankie nehlásí, co budu dělat? Na další dávku to nevypadá asi bych měla jít s pravdou ven možná mi budou moci pomoct. Říkal to nějak tak. Poklepu prsty o stůl pak polknu a nejistě se zeptám. „Frankie? Takže vy jste se ... setkali. Ano znám ho ... potřebuji ho. Já přišla do kontaktu s jistou látkou která nemá být návyková ovšem ten pocit návykový je. Těžko se to vysvětlí ovšem vše je tak skutečné jako by jste prožíval to o čem sníte.“ Tak a je to venku to že jsem k tomu Daisy přivedla neříkám ovšem na to jistě dojde pokud mu to už nedošlo. Jsem nervózní a čekám co detektiv – seržant O`Malley řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Vzhůru za informacemi Ze začátku si poklepávám perem o svůj zápisník, ale celkem brzy toho nechám. "Frankie... Majitel toho krámku? Pokud ano, tak skutečně setkali." potvrdím její otázku "Kolega po tom setkání skončil v nemocnici. Velmi příjemné setkání. A to jen proto, že se přiblížil ke dveřím, za kterými umírala vaše přítelkyně." dodám ještě pro ilustraci svého dojmu o Frankiem. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Frankie do čeho ses to namočil? To co teď vyslechnu zní poněkud akčně a já mám pocit že tohle všechno co se stalo je moje chyba. Chtěla jsem se s Daisy jenom podělit o úžasný zážitek rozhodně jsem nechtěla aby to dopadlo takhle. Přesto ten pocit tu stále je a to nemluvím o tom co se stane až nedostanu další dávku. Vyvolává to v každém kdo to užívá jistou potřebu. „A co se tam vlastně stalo?“zeptám se potom protože jsem zvědavá. A taky pořád zasažena tím co jsem slyšela. Daisy mi bude chybět. Dala jsem jí něco co potřebovala a pro co nebyl svět tak vyčerpávající ovšem mám pocit že jsem jí uvrhla do mnohem většího nebezpečí. Potom dostanu nabídku abych jela s ním, nevím přesně kam ovšem když mi nabízí pomoc tak proč ne. Pomoc budu rozhodně potřebovat. A jsem zvědavá odkud vlastně pochází protože mám pocit že je toho víc než mi toho zatím stačil říct. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Vzhůru za informacemi Trochu mě svou otázkou překvapí, ale jsem rád, že se aspoň tváří, že je ochotná spolupracovat. "Tady na to není úplně vhodné místo. Jestli to ale opravdu chcete vědět, můžeme to probrat v autě.*" navrhnu a rukou pokynu směrem, kterým se nachází ulice a i mé zaparkované auto. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Ach Frankie do čeho ses to zamotal. Postupně je mi vylíčeno co všechno se stalo a jsem překvapená. Frankie je známý tím že se sežene všechno, za odpovídající cenu ovšem co je dnes zadarmo. Tohle jsem nečekala nevím co se tam zvrtlo a nejspíš se to ani nedozvím nebo aspoň ne teď. Ne že by to teď bylo důležité. Následuji detektiv – seržant O`Malleyho do auta a potom co mi všechno vypoví mlčím protože se nemám už na co vlastně ptát tak jednom přikývnu. Daisy mi bude chybět otázkou je co bude teď, mám pocit že se přede mnou otevírá něco nového podobně jako když jsem v dětství odhalovala svůj magický talent. Doufám že mi budou schopni pomoct protože s další dávkou nemůžu počítat ... Nečekala jsem že se to takto zamotá, ale na druhou stranu jsem se setkala s někým z magické komunity. I když zde půjde asi o něco víc ovšem to se ještě uvidí. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Cesta Vyjdeme tedy z azylového domu zpět na ulici k mému starému vraku. "Omlouvám se, ale tenhle krám mě nikdy nenechal na holičkách a vždycky všude dojel." prohodím směrem ke své společnici, když jí podržím otevřeně dveře svého starého Land Roveru. Když pak motor se slabým zakašláním naskočí a já se zapojím do proudu vozidel, pár minut mlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Opustíme azylový dům a když míříme ven směrem k autu slyším omluvy ohledně svého služebního auta. I když to se dá očekávat takže se nemusí obávat že by si musel vyslechnout otázky na téma zda v tom autě vůbec něco funguje. Jsem zvědavá kam pojedeme ovšem další otázky nemám a tak když se na silnici zařadíme k dalším autům na chvíli oba mlčíme. „Byla to náhoda.“odpovím když je konečně prolomeno mlčení. „Věděla jsem že dokáže sehnat skoro cokoliv, prý všechno prokleté není něco z toho má i pozitivní účinky. Do doby než jste se mi svěřil s tím co se tam vlastně stalo jsem byla přesvědčena že Frankie je neškodný. A jak jste se k tomu vlastně připletl vy? Jste čaroděj?“ Položím potom další otázku protože zatím znám jenom jednoho čaroděje, svého strýce. Otec o něm nerad mluvil a já jsem ze začátku nevěděla proč ovšem byl to právě můj strýc který mi umožnil rozvinout mé magické schopnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Martin a Angelika Následuju Suzy jako věrný ocásek, jak to vypadá, za gentlemana budu jindy - ani dveře si podržet nenechá, kytku taky koupí sama... to jsem to dopracoval. "Hej, tam psali jen o tulipánech!" odpovím s pousmáním. "Ne že bych nerozeznal růže od kopřiv, ale o moc víc nečekej." Ale budiž, proč ne. Jestli bude prodavačka ten typ, co líp reaguje na ženské, prostě se plynule prohodíme. Hned u vchodu mám dojem, že mi snad narostla ramena, ta cestička v džungli je jak pro trpaslíky. Možná vychytralý způsob, jak zpomalit postup zákazníků vpřed. "Nevím proč, ale pro Suzie by mi sedělo něco žlutého," řeknu jen tak hlasitě, aby to prodavačka mohla zaslechnout a pozitivně jsem ji naladil na jistotu následného kšeftu. "Ale bez bodlin," dodám s pohledem na rozkvetlý kaktus a několik buněk dobrého vkusu mi odumře o květináč dál, kde je další z pichlavých kuliček aranžovaná do podoby ježka. "To by si za to, jak neuvěřitelně dobré vaří kafe, vážně nezasloužila." Statečně se probíjím oblakem hutné vůně směrem k prodavaččině pultíku. Jak tady může vydržet celý den, je mi skutečnou záhadou - už teď se mi z toho točí hlava. Horší jak ty Doberlyho panenky. "Madam Vilemíno," přečtu snad správně jmenovku na její blůzce, "kolegyňce to vybírání chvíli potrvá - mohl bych se vás zatím na něco zeptat?" Je to starší paní, takže jsem připravený se na ni tvářit tím nejuctivějším a nejpozornějším způsobem, ale ne s přehnaně širokým úsměvem, jak to jen zvládnu - zkrátka tak, jak na to obvykle její typ reaguje nejlépe. Ostatně není těžké jí dávat najevo sympatie, snadno je sama v takové záplavě pěkných věcí vyvolává. "Totiž, jde mi o vašeho souseda, Briana Doberlyho." Pozorně číhám na první záchvěv emocí. Vyvolá jeho jméno okamžitou nelibost, nebo vycházeli dobře? Od toho se odrazíme dál. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Na cestě „Náhody bývají občas to nejhorší, co člověka může potkat.“ přikývnu po chvíli mlčení a sledování provozu kolem nás „Zvlášť když mají co dělat s magií.“ dodám ještě. „No, my se tam připletli kvůli zjištění, že ty prokleté věci prodává civilistům. Lidé jako my o tom přece něco málo ví, ale když tam přijde například mladá zhrzená dívka, koupí si nějaký amulet spíše z legrace. Nevěří, že by skutečně ublížil... Ale pak? Stojí nad chladnoucí mrtvolou. V tom lepším případě. Nebo jí něco užírá duši... To záleží.“ snažím se jí vysvětlit potenciální škodlivost toho, co ten její Frankie dělal. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Vyslechnu si co je mi o Frankiem řečeno a je jasné že on vylíčení to jak je to možné vidět z toho druhého úhlu pohledu. Jsem si jistá že své věci si Frankie upravoval podle dotyčného zákazníka. Já jsem se osobně nesetkala s ničím co by mělo smrtící potenciál i když já sháněla spíš běžnější věci. Na nějaké zkoumání nadpřirozena či tajemné pokusy jsem neměla dost peněz a možná ani zkušenosti. I když to přichází s tím že jsem se rozhodla postavit na vlastní nohy. „A jak se přihodilo že děláte to co děláte?“ To jsem měla zpočátku v úmyslu i když má pravdu hodně špatných věcí se může stát dílem náhody, ovšem můžou se stát i nějaké dobré třeba penicilín. Také původně jsem měla otázku v úmyslu tak jak se od normální policie dostal k vyšetřování nadpřirozena. Tak napůl, že by samouk? „Mně to učil strýc, umím toho už docela dost. Vy jste samouk?“ Vím že jsem toho moc neřekla ovšem já se zatím na nic nespecializovala, to přijde až později až se toho naučíte dostatečné množství. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Na cestě Zamyslím se nad jejím dotazem. Moc se mi odpovídat nechtělo, ale nakonec, proč vlastně ne. Není to zase takové tajemství, je to dávno a navíc už je to celkem uzavřená kapitola. No, když se člověk narodí v Irsku jako syn Angličana, nemá to snadné. Bez peněz už vůbec ne... Když jsem pak zjistil, že si můžu trochu pomoct, začal jsem toho občas využívat. Ne krádeže, ale spíš různé pomůcky. Míchání karet a podobné kousky..." začnu vyprávět. "Pak už to začalo být některým trochu divné, tak jsem změnil vzduch. Tady se zapletl do nějakých problémů, vyšetřování a nakonec mi k nelibosti některých nabídli práci." shrnu to velmi stručně. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Je mi vysvětleno jak se k tomu dostal, je vidět že moc se mu o tom mluvit nechce a já se rozhodnu dál nevyzvídat i když bych se mohla zeptat co přesně se mu stalo. Vypadá to zajímavě ... Takže on se rozhodl vydat na samostatnou cestu mnohem dříve než já a i když mně zajímá jak se dostal k policii rozhodnu se víc nevyzvídat. No já jsem k tomu byla vedená od dětství k nelibosti otce než se s tím nakonec smířil i když s tím vlastně nesouhlasil. Ale bylo vidět že mám talent a když jsem byla tak podle strýce i mně dospělá přišel čas se osamostatnit. I když jsem si to představovala nějak jinak. Jsem také vážně zvědavá, ale přesto se udržím a rozhodnu se dál nevyzvídat možná později za jiné situace. Nevím jestli se ještě setkáme a nevím ani kam jedeme ovšem můžu se zeptat. Potom vyvolá malou kuličku kterou posune ke mně ve které hoří plamen a která mně obepluje aby se nakonec venku rozplynula. „Docela dobrý.“ Já zase vyvolám kuličku o něco mělo větší která mění různé barvy a nakonec praskne v barevné jiskry které se neškodně rozplynou. Takže on se učí sám to na mně udělalo docela dojem a kolik toho vlastně umí? No to by záleželo kdy s tím začala a jak byl snaživý, ne nechci se tvářit povýšeně. I když to že je samouk mně napadlo když řekl že není ani jedno. „Takže vy pocházíte z Irska, z Dublinu? A kam vlastně teď jedeme?“položím mu dvě otázky, Dublin mně napadl protože to je hlavní město Irska, ale možná se pletu. Taky mně zajímá kam vlastně jedeme možná to bude jako s tím azylovým domem který se jenom tváří normálně. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Na cestě
|
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro „Díky.“ O tomhle jsem nevěděla strýc říkal že se nejdřív musím naučit chodit než začnu létat a že zpočátku bude stačit když vím že existuje magie. A já s tím souhlasila že se musí na to jít hezky postupně, Daisy byla první magická bytost se kterou jsem se setkala. A tak jsem postupovala i když jsem se rozhodla osamostatnit. Je pravda že jsem se soustředila spíš na své magické schopnosti než na to zkoumat zda existuje nějaký magický svět. Úplně mi zatím stačil azylový dům a setkání s Daisy. „Klidně si promluvím o Daisy ovšem nevím co dalšího bych vám mohla říct. Ano byla moje spolubydlící a Londýn ji vyčerpával. Taky byla sirotek který se snažil postavit na vlastní nohy když jsem jí řekla o té droze tak ten pocit byl pro ní silnější než pro mně. Byla náhle veselejší a dalo by se říct i šťastnější.“ Podívám se ven abych potom odpověděla na další otázku. „Daisy bylo mé první setkání s magickým světem.Strýc říkal že se s ním setkám až bude pravá chvíle.“ Potom se zamyslím a vytane mi na mysli ještě něco jiného. „Možná se strýc o vás zmínil ovšem říkal něco ve stylu že se s vámi setkám pokud budu mít štěstí později než dřív. Nepochopila jsem jak to vlastně myslel a on se k tomu už potom nevracel.“ Ano většinou jsme se věnovali rozvíjení mého magického talentu to ostatní se prý dozvím až přijde vhodná doba. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Na cestě "No, třeba si ještě na něco vzpomenete. Bohužel, musí se to vše zapsat do protokolu. Ať byl Frankie jaký byl, naše informace o něm jsou trochu jiné. Navíc... Nechat tam Daisy umírat... To prostě odpustit nemůžu." odpovím jí. Možná při tom můj hlas zní trochu chladně, ale prostě to nedokážu jen tak přejít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vyjednávání v džungli "Jako poděkování za dobrou kávu a pro prosvětlení místnosti se hodí rudbecie, pokud trváte na té žluté, jak u ní vaše kolegyně stojí, tak napravo," odpoví paní Vilemína dřív než stačí Martin prozradit, co je jeho otázka. Žena tak prokáže, že sluch má výtečný a že nepotřebuje zrovna dvakrát popostrčit, aby mluvila. Mluvila věcně nesnažila se tvářit příliš přátelsky, ale nepůsobila ani vyloženě nepřátelsky. Jen si prostě ještě neudělala jasný názor na to, zda jí Martin stojí za víc než jen společenské minimum. V momentu, kdy zmíní Brina Doberlyho, ženina tvář zacukala v nesouhlasném výrazu. Mírně se zaklonila a kytici, co doteď opatrně vybírala a doplňovala, začala pevně svazovat. "Je to tlučhuba a nekouká z něj vůbec nic dobrého. Tahá se s různými chuligány. Klidně se vsadím, že to byl někdo od něj, kdo mi před měsícem a půl rozbil moji vitrínu," začala hučet paní Vilemína chudák kytka byla škrcena na stoncích provazem, který si paní Vilemína nejspíš představovala na něčím krku. A ty velké nůžky, co si vzala pak do ruky, taky v jejím podání vypadaly dost nebezpečně. Nepřestřihla s nimi provázek na květině. Zarazila se s ostřím kousek od něj. Pak se podívala víc na Martina. Ukázala na něj těma nůžkami v obviňujícím gestu. "Neposlal vás sem, že ne? S jeho kamarádíčky, nechci nic společného," varovala jej rovnou. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Jasně já chápu musí se to všechno sepsat, navíc nevím co se tam stalo ovšem možná Frankie něco zanedbal, ovšem Frankie je teď na útěku a kdo ví co se stane když to bude pokračovat dál. Ovšem dokážou mi pomoct a já možná zjistiím něco víc než jsem předtím věděla a tak zírám na své prsty na nohách a přemýšlím co se bude dít dál. A jak bude vypadat místo kam jedeme? Tohle není film takže to bude obyčejná policejní stanice či jiný dům. "No to je vážně otázka, byla bych radši kdybychom se setkali za lepších okolností ovšem zato jsem se dozvědala něco nového." Navíc policie nikdy nebyla moc oblíbená najdou se i ti kteří policii nenávidí ovšem u nás to není tak hrozné jako v Evropě nebo třeba v Americe. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Zdvihnu obě ruce, jako bych se vzdával. "Neposílá! Naopak, vůbec ho nepotěšilo, když jsme se objevili. Vypadá to totiž, že má na svědomí i horší věci, než rozbitou vitrínu." S můžu? pousmáním ruce zase svěsím. "To samozřejmě neznamená, že by to byla maličkost - je to zkrátka další položka na jeho seznamu nepravostí," pokračuju už vážněji. Nejde mi z hlavy, co by mohla být rudbecie. Nicotnost, ale zkrátka mi to hlodá... až to nevydržím a letmo se po kolegyňce ohlédnu směrem, který Vilemína popsala. Třapatka! Tak vím pro příště. Bez takového základního slovíčka tu přeci nemohu být. "Proč myslíte, že s tím měl něco společného?" přeptám se a kousek provázku, který už už klouzal ze stolu, zachytím a položím zpátky. "Páč každej magič jde po bejlí," prohlásí El s příšerným přízvukem a neuvěřitelně klackovitou dikcí. Protože stojíme přímo před Vilemínou, ani mu nemůžu říct, kam si může takové hraběcí rady. Tohle napadlo i mě, a to dnes nejsem nejostřejší pastelka v penále. Jestli tu měla něco vzácného, netradičního, nebo zkrátka jen hodně užitečného... "Ztratilo se vám i něco, nebo jim stačilo ke štěstí, že ničí na co přijdou?" dodám s upřímným pochopením pro rozhořčení nad takovými způsoby. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Někdo to s babičkami umí a někde okusí nůžky Vilemína si jej měřila pohledem, ale pak se přeci jen uvolila, nůžky odložila a dokonce mu kývnutím hlavy hodným panovnice dovolila svěsit ruce zase dolů. Vrátila se ke kytici a začala jí upravovat trochu listy a květy. Mlčky přemítala o tom, zda má vůbec muži cokoliv říkat, nebo ho raději vyhnat, tedy až samozřejmě po té, co si koupí nějakou květinu. "Protože dokud tu nebyl, nic takového se nestávalo! A občas, když jsem šla vynést odpad vzadu v uličce, tak jsem viděla nějaké podivíny, co tam za ním chodili! Nic dobrého z nich nekoukalo," částečně zopakovala svá předchozí slova plným spravedlivého rozhořčení. Od Martina pak převezme onen zachráněný provázek a dá jej zpět k svojí půlce pultu. "Zničili mi květiny za vitrínou. Jestli se chtěli dostat do pokladny, tak měli smůlu. Nejsem totiž včerejší, peníze na noc schovávám. Policie mi to nevěřila, že to byl on, nebo někdo od něj, a ten zlotřilec se mi k tomu prakticky přiznal tím svým nabubřelým úsměvem. Tak jsem se naštvala a nechala si nainstalovat kamery dozadu do uličky u vchodu a taky dopředu. Když se dívám na záznamy vidím, jak se vzadu motají ta divní individua stále! Jednou se pokoušeli otevřít vzadu ke mně dveře, ale alarm je dost vyděsil. Však já těm darebákům ještě ukážu. Kazit jméno tak dobré ulici!" odhodlaně prohlásila a přestřihla provázek tak razantně, že si jeden byl jist, že si paní Vilemína představovala docela něco jiného na tom místě. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro "To je vážně neuvěřitelná smůla, že jste schytala zrovna takového souseda," souhlasím zcela upřímně. "Majitel domu nezakročil? Možná mu nestačily důkazy," zamyslím se. "Člověka ovšem často poznáte podle jeho přátel. Zjevy v zadních uličkách jsou hodně špatné znamení." Vilemína je mi sympatická a působí spolehlivě - revizoři dobře ví, proč se takovými dámami vůbec nezdržovat. Mívají účty v pořádku a je na ně spolehnutí. Nemám důvod jí nevěřit každé slovo - tedy s přiměřenou porcí nevyhnutelného zkreslení, jak už tak lidské vzpomínky pracují. "Nicméně dotyčný pán to přehnal a možná se ho brzy zbavíte - a víte, že vím přesně, co myslíte tím úsměvem? Člověk se na něj podívá a už předem ví, že budou potíže." "Ukaž jí to, ukaž jí to!" zajásá El. "Až uslyší, že tě postřelil, bude ti zobat z ruky!" "Kamerové záznamy by nám mohly ohromně pomoct," dodám zamyšleně. "Byla byste ochotná nám je zapůjčit? Není nepravděpodobné, že bychom ho tak mohli spojit dalšími zájmovými osobami." Nemám špatné svědomí, že ji tak balamutím, navít to tak klidně může být - každopádně mít či nemít záznami z okolí domu, to je pro vyšetřování pořádný rozdíl. Snad je uchovává alespoň pár dní zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na vyšetřovně Budova, před kterou zastavil Patrick, se nijak nelišila od budov okolo. Na první pohled připomínala nějakou malou firmu, ve které si potrpí na bezpečnost - proto ta velká vrata do menší zahrady a zamřížovaná okna v první patře a ve sklepě. Cihlový dům byl již starší, ale stále v udržovaném stavu. V prvním patře prošli něčím, co vypadalo jako kanceláře, ve kterých lidi s nepříliš velkým elánem řeší byrokratické problémy. Patrick měl na telefonu zprávu od Angeliky. "Řekni Suzie o tlumící čaj. Zjisti, jak fungovala ta látka. Pak zjistíme, jak se toho zbavit. Až přijedeme, ozvu se." Nahoře bylo kanceláří méně a většinou měli lidi i svoje buňky se dveřmi, aby měli i své soukromí. I když spíše to byl jen pocit vzhledem k tomu, že stěny byly z větší části skleněné, a tak všichni na všechny viděli, pokud si nezatáhli žaluzie, což se tu moc nedělo. Díky tomu také bylo vidět, že tu nikdo není. Tedy až na jeden stůl, který byl mimo jakoukoliv místnost a spíš působil jako recepce. Za ním seděla mladá tmavovlasá slečna v červeném svetříku a dlouhé tmavé sukni, byla na telefonu a cosi psala na papírek tužkou. Když je spatřila, pousmála se a kývla na pozdrav, ale dál se věnovala hovoru. Mohli zaslechnout jen útržky z jejích slov. "... před měsícem? Ano, samozřejmě. Nepochybuji..." Její hlas utichl, když Patrick zavedl Rose do svojí kanceláře... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ano *musí* Stará paní našpulila rty a dala se do upravování květiny. Bublalo to v ní jako v pomyslném čarodějnickém hrnci, vlastně dost možná byla tak stará, že by z fleku mohla hrát takový starý utloukaný čarodějnický hrnec. "Nebylo dost jasných důkazů, jen moje domněnky a pocity. Doberly platí nájem včas a bez keců, a tak s ním majitel neměl další starosti," dovysvětlí, proč neměla žádné zastání. Souhlasně pak kývá na to, že taková individua jsou známkou problémů. Mladý muž stojící před ní byl na svůj věk dost moudrý! Ovšem ve chvíli, kdy Martin požádal o kamerové záznamy, tak se dáma zarazila a dobře si jej prohlédla, jak hodnotila každé vlákno na jeho oblečení, jeho postoj a vzhled. Až měl jeden pocit, že hodnotí snad i samotného Ela, jak upřeně se dívala. "Není nepravděpodobné? Tak mluví právníci a lidi, co překrucují pravdu," pronesla kriticky, květinu dala do prázdné vázy, aby svým slovům dodala větší důraz. "A vy jste teda kdo? Co dalšího Doberly provedl?" položila důležité otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Na vyšetřovně Tak jo, jsme znovu u nás, ale pořád si nejsem tak úplně jistý tím, jestli Rose skutečně dokážeme z vlivu té látky úspěšně dostat. Aspoň, že Angelika vypadá, že ví, co s tím dělat. Postupně procházíme mezi kancelářemi ostatních, pozdravím Suzie a projdeme až do mé kanceláře. Ta proti ostatním vypadá jako by vypadla z 50. let. Dřevěné kartotéky, stůl, psací stroj, staré rádio a na polici gramofon. Krom toho dveře do další místnosti, které jsou ale teď zavřené. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Budova u které se zastavím nevypadá nijak zvláštně všimnu si velkých vrat do menší zahrady a zamřížovaných oken v první patře a ve sklepě. Budova je z cihle je starší ovšem vypadá pořád udržovaně. V prvním patře jsou kanceláře ovšem nahoře už je kanceláří méně. Jo to jsou spíš takové skleněné kukaně. Zvláštní tohle bych nečekala ... Ale všechny místnosti byli prázdné což mně překvapilo protože jsem tu očekávala větší provoz, vzhledem k tomu jak to zde bylo líčeno jsem si to tak nějak spojila s policejní stanicí. Projdeme kolem recepce a já kývnu žene která tam sedí na pozdrav, místo kde se zastavíme je zřejmě jeho kancelář. A já jsem opět překvapená protože tohle bych vážně nečekala. Tady má někdo rád 50.léta. „Máte rád 50.léta?“zeptám se zatím co se rozhlížím. Je zvláštní v dnešní době vidět psací stroj někde jinde než v obchodě se starožitnostmi. Přestavím si jak na tom psacím stroji píše a usměji se, potom však pohled přemístím k rádiu které je ten starý typ který se vyráběl před objevením televize. „Je funkční?“zeptám se než si všimnu gramofonu. Už dlouho jsem gramofon neviděla naposledy u strýce který tvrdil že hudba tehdy měla duši. Nevím co tím myslel ovšem to je asi proto že jsem to nezažila. Je to jako by se mi někdo pokusil vysvětlit swing. Nabídne mi židli u svého stolu a tak se posadím a sleduji jak odchází, rozhlížím se kolem a pak můj pohled směřuje na stůj a zásuvky. „No snad to nebude sepisovat na tom psacím stole, čekala jsem spíš počítač. No nic ... měla bych se ho zeptat zda má v té druhé místnosti stroj času.“ Zasměju se vlastnímu vtipu i když nevím zda by ho pochopil a nechci aby se třeba urazil že jsem neocenila jeho vkus. Neříká se tomuhle retro? |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro U cíle Zavedu svou klientku k sobě do kanceláře a pokusím se skrýt mírné pobavení nad jejím šokem z vybavení kanceláře. "Rád... No, to taky." souhlasím "Ale taky jsou to věci, které absolutně neovlivňuje magie a i její sebevětší množství jim neznemožňuje fungování." dodám. Možná se s tím ještě nesetkala, ale Suzie by jí mohla vyprávět, kolik počítačů už tady bylo omylem usmaženo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V kanceláři Suzie zrovna pokládala telefon, když si to Patrick zamířil k ní. Papírek s poznámkami přilepila na jedny z desek. Odložila si propisku do stojánku a pak se na něj podívala. Na krku se jí zatřpytil řetízek s andílkem. "Tlumící čaj? Jistě, hned ho udělám, stejně jsem si chtěla protáhnout nohy a taky si nějaký čaj udělat," pousmála se na něj. "Takže máte nějakého svědka?" zeptala se a kývla hlavou ke dveřím jeho kanceláře zároveň se zvedla ze židle, aby dala najevo, že skutečně půjde čaje rovnou dělat. "Chceš něco taky pro sebe? Kafe?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Co, překrucovat, já? Na to mě nikdy neužilo. "Doufám že ne," musím se trochu zasmát, ale ne moc, protože před ní nechci působit lehkomyslně, a nechci se začít chytat za břicho, i když by to Elovi udělalo takovou radost. "Jen bych ve vás nerad budil marné naděje, nebo sliboval něco, co pak nedodržím. Vyšetřování je teprve na počátku." Ta viděla nejednu detektivku, to je jasné. Zato já televizi nikdy moc nedal a teď mi chybí ty správné fráze, co by tak od vyšetřovatele očekávala a mohly být uspokojující. Jenže kdo ví, jestli by mi to pomohlo - nedal bych je dohromady nejspíš ani česky. "Co dalšího provedl... asi chápete, že o tom zatím nemůžeme mluvit," řeknu a lovím placku určenou pro běžnou veřejnost. "Speciální vyšetřovací služba," ukážu ji, vypadá profi, to musím uznat i já, "snažíme se dát dohromady podklady a celkový obraz jeho činnosti... bohužel je za ním víc než jen nelegální... zboží," dodám tlumenějším hlasem, zcela ochotný dát její fantazii něco na hraní - ono co taky jiného u vetešníka. Překupník je pro takové týpky synonymum. Snad jsem to nepřehnal, napadá mě ale vzápětí, aby se tu nezačala bát. "Ani jsem nedoufal, že padneme na někoho, jako jste vy," dodám ještě, "lidé jsou ke svému majetku často neuvěřitelně nedbalí a většinou málo iniciativní. Nutit vás samozřejmě nemohu a nechci," usměju se na ní očima, "jen žádám o pomoc." |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro V kanceláři Nemůžu se neusmát při spatření přívěsku na štíhlém krku Suzie. Nečekal jsem, že si jej už připne, ale potěšilo mě to. Musím si přiznat, že jí skutečně sluší. "Děkuji. Co bychom bez tebe dělali..." doprovodím úsměv velmi mírnou úklonou. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro „Takže jste prošel starožitnictví aby jste si zařídil kancelář.“dodám a rozhlédnu se. I když by to nemělo být tak těžké pokud víte kde to hledat, problém může být cena a taky možná někoho překvapíte že to chcete skutečně používat. Když potom odejde vstanu a vydám se podívat na ten gramofon. Na kliku ... no jasně ... Vybaví se mi vybavení strýce které bylo opravdu staré, starší než zde v kanceláři nejdřív jsem si myslela že to patří k jeho stylu, ale možná to bylo z poněkud praktičtějšího důvodu. Většinou se jednalo o viktoriánský styl ... Usměju se a rozhlédnu se po kanceláři která vypadá jako ze staré detektivky, z doby kdy to měla policie ještě snadné protože lidé jim věřili a média znamenali buď noviny nebo rádio. A k rádiu se právě vydám, pokusím se naladit nějakou stanici a pak rozzářím ruku tak že svítí jasným světlem a přejíždím jí nad a před rádiem a čekám zda se objeví nějaké rušení. Potom přidám druhou ruku, ale po chvíli přestanu. Takže měl skutečně pravdu ... Když se potom vrátí do kanceláře tak se zeptám: „A co se bude dít teď? Sepíšete to hlášení na tom starém psacím stroji? Máte tu vůbec moderní přístroje? Nebo připojení k internetu?“ Jsem skutečně zvědavá jestli to i jinde vypadá taky stejně jako tady a taky ohledně toho co se bude dít dál. Říkal že se to musí zaprotokolovat ovšem představa jak to píše na tom psacím stroji je poněkud komická, navíc v příbězích z té doby to dělají sekretářky které to zvládají opravdu rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro V kanceláři „Ano, i tak by se to dalo říct. Sehnat staré věci není problém, ale aby to aspoň trochu ladilo, to už je něco jiného...“ odpovím neurčitě a nechám ji o samotě. „No, dá se říct, že ano. Kolegyně vám k tomu za chvíli přinese čaj, ať se trochu prohřejete.“ dodám ještě. Jestli se bude ptát, vysvětlím jí i to, že by ten čaj měl pomoci odbourat příznaky abstinence, ale pokud se ptát nebude, nebudu zabíhat do detailů. „A ano, moderní přístroje tu máme. Vesměs je spravuje Suzie a jestli jí něco usmažíte, bude na nějakou dobu vaším velkým nepřítelem.“ ozřejmím i umístění moderních počítačů, které už Suzie zlikvidoval asi každý z kanceláře |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tajné nahrávky Starší žena si jej pochybovačně prohlížela. Angelika se nehrnula dopředu, zřejmě jí připadalo, že to má Martin všechno pod palcem a nehodlala mu lézt do jeho zelí. Jen ať si užije hlavní pódium pro sebe. "Ukažte to sem," natáhne žena ruku pro placku, kterou Martin nejspíš chtěl jen mávnout a zase ji schovat. Vilemína nebyla důvěřivá hloupá stará paní a hodlala si vše ověřit. Což bylo dobré pro její osobní život, ale špatné pro podomní prodejce a možná taky lidi, co sice o sobě tvrdili, že jsou ze Speciální vyšetřovací služby, ale nemají skutečně žádnou pravomoc. Vilemína důkladně prohlížela odznak, našpulila nesouhlasně rty a pak ho Martinovi vrátila. "Dobře, jestli mě díky nim zbavíte toho prevíta...." souhlasila nakonec nepříliš ochotně. "Pojďte se mnou, dám vám to na flashku, ale vy paninko nic neseberte a nerozbijte. Vím moc dobře, co kde mám!" upozornila Angeliku jako kdyby snad byla puberťačka, co se nervózně rozhlíží po krámě. "Nic vám nezmizí," ujistila ji zaskočeně Angelika. Takhle s ní lidi zřejmě nemluvili často. Čemuž asi se nedalo divit. Angelika nevypadala jako ten typ, co má něco za lubem. Maximálně jako někdo, kdo nechce pomoct asistentky na nakupování, a tak nemá být vyrušován. Vilemína pak dala kytku do jedné volné vázy s připravenou vodou. A naznačila Martinovi, že má obejít pult a jít za ní dozadu. Naštěstí nemuseli chodit nijak daleko. Hned za rohem byla menší místnost s počítačem, psacím stolem a křesílkem se spoustou polštářků. Psací stůl byl způsobně uklizený. Paní Vilemína si poposadila brýle na nose a pokynula Martinovi, aby si sedl k počítači. "Sedněte si, vám to půjde rychleji, jste mladší. Řeknu vám, kde to najdete. Vemte tu reklamní flashku od Cideru a dejte jí do počítače. Tu mi pak vraťte, až to budeme mít přetažené," úkolovala jej rovnou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Správný nápoj pro každou příležitost Ozve se zaklepání na dveře a do místnosti pak vejde ona dívka, jež předtím seděla za stolem a telefonovala. Na tváři jí hrál věrohodný přátelský úsměv a v rukou nesla tác s dvěma hrnečky a miskou kupovaných čokoládových a kokosových sušenek. Na krku měla stříbrný řetízek s andělem. Když se protáhla kolem Rose, mohla z ní cítit něco podobného jako cítila kdysi z Daisy. Nebyla to přímo vůně, ale něco... jako vůně to přeci jen bylo. "Čaj pro statečnou slečnu, káva pro milého pána a sušenky pro oba," okomentovala ona žena a usmála se na oba. "Už by měl být pitelný. Čím teplejší ho vypijete, tím lepší to bude." Poučila ještě Rose a pak si vzala tác a zamířila opět z místnosti, aby je při jejich práci nerušila. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro „U strýce to byla spíš viktoriánská doba i když některé kusy byly novější jako třeba gramofon který nebyl na kliku.“ Byl na elektřinu se spoustou desek s písničkami zpěváky a skupinami které jsem neznala. Jsem překvapená že na tom stroji bude skutečně psát ovšem asi tu není jenom na okrasu. No tak to bude zajímavé. Takové retro. Můj pohled padne na kartotéku když tu padne něco o čaji, to je docela milé přesto mi to co se tu bude probíhat přijde poněkud komické. Já vím že tohle je vážná věc ovšem nejsem zvyklá vidět psací stroj jinde než ve starožitnictví. „Ale k tom je potřeba nějaké kouzlo, že?Pokud se jinak dotknete počítače aniž by jste se pokoušeli něco seslat tak se nic nestane. Aspoň u mně se nestalo.“ Potom sem vstoupí ta dívka která dřív seděla venku a zvedala telefony. Když projde kolem mně ucítím to co jsem cítila z Daisy, něco jako vůně ovšem teď se tím nehodlám zabývat. Zřejmě je to její věc protože nebude asi jediná kdo zde má nějaké tajemství. „Děkuji.“odpovím než jsme opět sami i když nevím jak si přebrat to o statečnosti. Vezmu si tedy jednu kokosovou sušenku a pak se napiju čaje. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Správný nápoj pro každou příležitost "Viktoriánská doba je fajn, ale trochu mimo možnosti obyčejného detektiva." ocením vkus jejího strýce. Zamyslím se nad její druhou otázkou. "No, záleží podle mě na magickém náboji člověka a taky na tom, jak moc dokáže svou magii kontrolovat a odstínit." osvětlím svou teorii. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro Jestli odznak prošel i touhle nejpřísnější možnou kontrolou, nemusel bych se ho obávat předložit ani v Buckinghamském paláci, to je jisté. Schovám ho znovu do náprsní kapsy a jen odhodlaně přikývnu. To že jí zbavím toho prevíta bych mohl slíbit prakticky napevno. I kdyby se mu nějak podařilo vykroutit ze zázemí vlastního vetešnictví, nevím sice jak, ale už jsem viděl i horší případy právnických kliček, útok na mou maličkost byl velmi přímočarý a nezpochybnitelný. Doufám. Pokusím se nerozesmát, když vidím Angeličin výraz. "Pozor na tu vázu u ruky," naznačím jí starostlivě. "Tyhle nehody, to máš hned." Přes Vilemínu se určitě natahovat nebude, aby mi jednu střelila...? A tohle je nějaká zvláštní sebeobrana mozku zvaná "když to nejde balit, budeš to považovat za sestru"? Beztak si za to může sama. Ještě s úsměvem a více než ochotně se poskládám do křesla u počítače. I nohy si můžu opřít, krása. "Děkuju," šoupnu flashku kam patří. "Čestně vrátím. Tak se na to podíváme..." I počítač je uklizený, ikonky na ploše naleštěné a správně pojmenované, a vzhledem k absenci nezbytných vychytávek (Solitaire se nepočítá, ani Vilemína není z kamene) soudím, že buď si s technikou dokáže poradit sama, nebo má mimořádně příčetná vnoučata. Teď ještě aby nezačal El třeštit, nebo se moc nudit, a neměli jsme rázem po žížalkách. Nemám to srdce jí říct, že bez jejího kibicování bych potřebné soubory našel mnohem rychleji. Ale když ona si to vyloženě užívá! A já mám po pravdě do počítačového mága daleko. Už dřív jsem vzhledem k povaze své práce nepřicházel s výpočetní technikou do styku - a teď jsem rád za nejhloupější chytrý mobil, který je k mání a ještě umí fotit. El možná chleba nežere, ale kdyby žral, vyšlo by to určitě levněji než tyhle jeho záseky do techniky. "Vida," brouknu, když vidím, co je k mání. Flashka není úplně malá, i když jako většina reklamních srandiček líp vypadá, než nakolik je užitečná, ale sotva projedu v hlavě nezbytný výpočet, vychází mi, že když ty soubory zkomprimuju, vejde se jich většina. Takže když vyházím pár nejstarších, kde se nic neděje... Se zbytkem si pohraje Suzy na stanici. Nebo někdo. Nebo já, jestli mě pustí k počítači. Když občas otočím Elovi stránku v bestiáři, nebo pustím na pozadí telenovelu, mohl by vydržet v klidu. "Už to jede. Tři minuty," usměju se na Vilemínu. "A budete od nás mít pokoj. Tedy... tu kytku bychom opravdu potřebovali," dodám, "pro kolegyňku, co slaví narozeniny." Ano ano, jsem mrzký padouch, co se pro sympatie postarší květinářky neštít sáhnout ani k laskavým osobním detailům. "Paní Vilemíno," sáhnu do štůsku papírů na poznámky, který leží v drátěné krabičce (s dřevěnou ozdobnou květinou, samozřejmě) v sektoru A2 pracovního stolu. "Vyděsili jsme ho, má máslo na hlavě a dost možná je dávno za horama." Napíšu svoje telefonní číslo a po zralé úvaze i číslo na stanici. "Ale kdyby měl tu drzost se ještě ukázat... dejte nám vědět." Flashka dojede, vytáhnu ji a psychicky se připravím na pracný proces vstávání. Dám ji pak raději Angelice, u ní bude spíš v bezpečí... jestli zatím nezdrhla do daleka s náručí řezaných květin a květináči pod paží. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Anděl strážný oddělení odchází "Moc rádo se stalo," usmála se na Rose. Povytáhla pak obočí, když Patrick začal namítat, že jeho přídavné jméno, co Suzie použila nesedí. "Obávám se, že v tomhle případě ti důkazy nesedí, což bys poznal, kdybys nebyl zaujatý," pronesla lehce pobaveně, když používala policejní termíny a slovní spojení. "Už vás nebudu rušit." S tím se na ně na oba ještě mírně usmála, než opatrně a potichu vyklouzla z místnosti ven. Jako vždy se snažila příliš nerušit jednání. A dle toho, že v pozadí opět vyzváněl telefon, tak ji čekala vlastní práce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Oboustranně výhodný obchod "Až tady skončíme, tak vám nějakou uvážu. Kolegyně je mladá paní, nebo slečna, předpokládám?" jala se přirozeně role prodavačky Vilemína, která dozajista měla již tolik zkušeností, že dokázala kytice trefit naprosto přesně. Rozhodně se nezdálo moudré říkal paní Vilemíně cokoliv jiného. Zkušeně z Martina vytáhla potřebné informace a než se data přesunuly do flash disku, tak už paní Vilemína neměla dalších otázek a měla jasnou představu o tom, jakou květinu pro kolegyni uváže. Na kartičku s Martinovým telefonem se podívala, aniž by si ji od něj vzala do ruky. "Chybí tam vaše jméno. Nerada volám lidem, co neznám jména," upozornila jej na nedostatek jeho kontaktu a až po té, co to Martin opravil, tak si kartičku vzala a připíchla na nástěnku kousek od počítače. No, aspoň se zdálo, že kartičku jen tak nevyhodí. Angelika stále pobývala v obchodě, a ani přísný kontrolující pohled paní Vilemíny neobjevil žádnou ztracenou věc či rostlinu. Angelika si převzala od něj flash disk a schovala jej do kapsy kabátu. Dle květiny stojící na pultu si i ona již vybrala dárek pro Suzie i s květníkem. Prodavačka ji zkásla, květinu zabalila a až pak se začala věnovat vázání květiny pro Martina. Pracovala rychle a důkladně a nůžkami tolik nešermovala jako předtím. Květina pro Suzie "Takhle může být?" zeptala se paní Vilemína naučeně. Než i jemu namarkovala slušnou cenu. Ještě, že je Suzie opravdu takový poklad. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Brener pro "Skvělé, děkuju, přesně něco takového jsem měl na mysli," řeknu Vilemíně a v duchu zalituju, že jsem raději neoškubal nejbližší park. "Zatím nashledanou... ještě se uvidíme tak jako tak," rozloučím se a vypoklonkuju z obchodu dřív, než usoudí, že i doma bych to potřeboval rozveselit, a na pracovišti zrovna tak. "Ta kytka strašně smrdí," oznámí El sveřepě, sotva vylezeme ven. Bezděčně přivoním k otvoru v papíru. Je tam něco relativně intenzivního, ale všechno běžná škála květinových vůní. "Nevykládej," odbudu ho, a smetu letmým pohybem z ramene. Jako vždycky ruku hbitě přeskočí - i když by nemusel. "Jenom se nudíš." "To je pravda!" nadchne se okamžitě. "Co s tím uděláš?" Ten vyzývavý hlásek nechám bez odpovědi, to udělám. Na Angeliku kouknu s promiň, nenadělám nic pousmáním a trochu pokrčím rameny. Nenadělám nic. "Ještě že to vetešnictví nesousedí s autosalónem," poznamenám z opatrnosti tlumeným hlasem, i když jsme už kousek od obchodu. Staré dámy mívají uši jako rys. "To už by moje kapsa neunesla. Do auta?" přeptám se nenápadně. Jasně, domlouvali jsme se, že jenom jednu štaci, ale tohle byl jednoznačný úspěch. A pár vhodných adeptů po okolí by se ještě našlo. Sice napůl doufám, že bude trvat na původní dohodě, ale stejně tak už skáču očima po dalších kšeftech a kalkuluju, kdo by mohl vědět nejvíc. "Ty si neslyšel, že se nudím?" Ne! |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Rose odešel anděl strážný? „Když myslíš Suzie...“ pokrčím rameny, ale ještě se chvíli dívám na dveře, kterými odešla. Pak chvíli počkám, až se dívka na druhé straně stolu napije čaje a pak pomalu do psacího stroje vložím čistý nepopsaný výslechový protokol. „Dobrá slečno, možná vám to bude připadat otravné a zdlouhavé, ale pokusím se ptát se opravdu jen na důležité věci. Znala jste dříve Frankieho nebo Daisy? Povězte mi prve o tom z nich, kterého znáte déle.“ vybídnu ji a píšu jak své otázky, tak její případné odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Vyslechnu si jak se oba hádají o tom jestli je milý nebo ne. Já ho tak moc dlouho neznám a tak to posoudit nemůžu.A potom co se přestanou dohadovat zda skutečně milý je nebo není i když nechápu proč je pro něj tak hrozné že ho někdo nazval milým. Když puberťáka nazvete milým je to pro něj katastrofa ovšem on není puberťák a ona není jeho matka. Když odejde tak začne s tím co říkal a protože to bude na psacím stroji tak to bude nejspíš pořádně dlouhé. No aspoň že to nepopírá takže do toho. „No znala jsem nejdřív Daisy byla mou spolubydlící v azylovém domě protože mám ten větší pokoj. Vybrala jsem si tento azylový dům protože domácí je poněkud chápající, zjistila jsem že Daisy je sirotek který se snaží protlouct jak to jde. Nebylo to pro ni moc snadné protože nebyla zvyklá na město možná proto tak přivykla k té droze. Daisy byla mé první setkání s magickým světem do té doby jsem věděla jen to že existuje magie.“ Napiju se znova čaje a potom si vezmu další kokosovou sušenku. |
| |
| soukromá zpráva od Patrick O`Malley pro Příjemné povídání... možná Postupně píšu to, co mi Rose vykládá. Možná by to pomalé bylo, ale už jsem si zvykl, takže píšu prakticky stejné rychle jako ostatní na počítači. Přece jen, psaní deseti prsty vzniklo právě na psacích strojích už desítky let před tím než se objevila první počítačová klávesnice. "Dobře. Tohle se tedy stalo kdy? Ideálně kdybyste si vzpomněla co nejpřesněji. A Frankieho jste poznala za jakých okolností?" položím další otázku. Zatím nic nerozporuji, k tomu bude ještě dostatek příležitostí pokud se mi něco nebude zdát. |
| |
| soukromá zpráva od Rose Chambers pro Nakonec píše docela rychle, vybaví se mi představa někoho kdo u psaní na psacím stroji nevybíravě kleje a ta představa mně pobaví. Sakra a po sedmém sakra letí psací stroj z okna i se založeným papírem. Dobře tohle je vážná věc ovšem vážně píše rychle stejně jako ty sekretářky ze starých filmů. Umí ta kterou oslovil jako Suzie psát rychle na stroji? Ovládá těsnopis. A umí to on? A co telegraf? Mají tu telegraf? A umí někdo číst nebo psát Morseovou abecedou? Protože telegraf se používal docela dlouho. Já vím měla bych přestat myslet na nesmysly a věnovat se další otázce kterou mi položí. Obávám se že mu moc nepomůžu. Nevím přesně kdy jsem se setkala s Daisy. Potom co jsem se rozhodla se osamostatnit, potom co jsem našla ten azylový dům byly to týdny? Déle to být nemůže ... Deník si nevedu nejsem středoškolačka a i když jsem toho zažila dost přesto si nemyslím že by to stálo za zvěčnění. Nebo myslí něco jiného? Určitě myslí něco jiného protože o čem teď vlastně mluvíme. „To vám bohužel přesně neřeknu tak před dvěma týdny protože Daisy to nebrala tak dlouho jako já. Já ... no chtěla jsem se jí s tím pocitem svěřit protože to co jsem zažila bylo něco úžasného. I když to nebylo skutečné tak to tak vypadalo.“ Potom co jsem odešla z domu už pro mně čas nebyl tak důležitý jako předtím, možná proto že už nebyl nikdo kdo by mi ho určoval. „S Frankiem jsem se seznámila náhodou když jsem si všimla jeho vetešnictví, zpočátku jsem měla pochybnosti ovšem potom se ukázalo že to nebude obyčejné vetešnictví.“ Nechce se mi mluvit o tom že moje magická moc nerostla tak rychle jak jsme čekala a tak jsem nejdřív hledala někoho kdo by mně pochopil. |
| |
| //Vážení a milí, omlouvám se, ale mám poslední dobou dost málo času. A když už ho mám na to, abych odepisovala, a tak musím zkrouhnout nějak ty počty brůž, co mám. Bohužel, toto dobrodružství je jedno z nich. Omlouvám se, že jsem vám nezvládla dopřát příběh s koncem, ale opravdu to nevidím na to, že bych zvládla psát víc a častěji a nerada nechávám věci takto otevřené a "visící". Snad to chápete a moc se na mě nezlobíte... M. |
| |
| Co se dá dělat... zkusit si pohrát s Elem bylo fajn a upírka nebude zapomenuta. :-D Díky za hru všem, se kterými jsme se potkali i nepotkali, a prosím vyšoupnout. :-) |
| |
| Taktéž děkuji za hru, bylo to příjemné osvěžení i když chápu, že PJ to muselo stát dost sil. Snad jindy a jinde. Hodně zdaru všem! |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR