Andor.cz - online Dračí doupě

Jeskyně odehrávající se v USA na Floridě, inspirovaná seriálem Zoufalé Manželky, Ulice, Rodinná Pouta a podobnými telenovelami.

Vy všichni žijete na stejném předměstí ve městě Miami, známým útočištěm všech amerických důchodců. Všichni jste sousedé, ať již dlouholetí nebo nově přistěhovalí. A všichni přeci máme nějaká tajemství, že? A slídění, špehování a pomluvy jsou tradiční zábavou všech znuděných paniček a důchodců, kteří mají více času než by pro ně bylo dobré...

Vezměte si třeba takovou Jill Parkerovou, vaši "dlouholetou" sousedku. Žena v domácnosti, 38 let, manžel pořád v práci, syn studující na univerzitě někde na druhé straně světa...
Prostě se začala nudit. Tak se začala bavit tím, že začala vyhrabávat špínu na své sousedy. Věděla přesně, kdo s kým co má, co se děje u koho doma a často to využívala pro své pobavení, nebo k užitku.

Například k vyštvání své sousedky Susan Blakeové, se kterou vůbec nevycházela. Stačilo vypátrat, že její manžel je hrozný žárlivec, nastražit pár důkazů a rozvod byl na spadnutí. To ji naučilo, že s ní si nemá zahrávat. Susan sice věděla, že to celé nastražila Jill, ale kdo by jí to věřil? Nikdo, ani její manžel. Pro všechny z okolí byla jen coura.

Toto ale rozhodně není jediné... Jill má také obzvláštní potěšení v rozšiřování pomluv, ať již se již zakládají na pravdě, nebo ne. V tom jí pomáhají i její dvě kamarádky, obě ženy ve stejné situaci jako Jill, se stejnou oblíbenou činností. A možná i nějaký ten důchodce si přisadí svou, hlavně aby se pomstil tomu mladíkovi z domu odvedle, který má tendence pravidelně pořádat hlučné mejdany.

A kdo budete vy? Někdo jako Jill, možná jedna z jejích kamarádek či dokonce ona? Zatrpklý dědek, který jen nadává na ty mladé a stále si na ně stěžuje? Ten divný soused na konci ulice, který žije sám a všem se vyhýbá? Nebo někdo úplně jiný? To je na vás.

Červenec, Sobota ráno - Miami: U sebe doma

Tak, zase víkend... Co budeš dnes dělat, Susan? Zase to samé, nakoupíš, uklidíš, uvaříš, možná strávíš pár hodin zahradničením... stále to samé dokola. Nic se v podstatě nezměnilo. Akorát místo manžela obletuješ jen syna...

Už je to měsíc od toho okamžiku, co ta harpyje ode mě odehnala Jacka. Marně jsem mu domlouvala a dokazovala mu, že já nejsem nevěrná. Že to ta příšerná blondýna odvedle se mi chce pomstít. On už ale měl jasno. Stačil jen malý impulz a hned se se mnou rozvedl.

Abych tak pravdu řekla, vlastně jsem i ráda... Pořád byl jen naštvaný, stále mě podezíral, už se to nedalo vydržet. Stejně by k tomu rozvodu asi došlo i bez Jill, přinejmenším bych to už nevydržela já. A nějak se nedokáži rozhodnout, jestli tomu on skutečně věřil nebo jen hledal důvod k tomu, aby se se mou rozešel.

Nejhorší šrámy však utrpěla má reputace. Ta kravka Jill se postarala o to, aby se zpráva o našem rozvodu a mé "nevěře" roznesla do širého okolí. První týden jsem se bála vycházet z domu, prostě jsem nemohla snést ty vyčítavé a opovržlivé pohledy sousedů. Dalo se z nich vyčíst jediné, "coura". Nejhorší byli ti důchodci, hlavně ta bába žijící o ulici dál, přímo u cesty do nákupního centra. Vím, mohla bych chodit oklikou, ale musela bych si zajít pěkně daleko, abych dosáhla zóny kam Jilliny pomluvy nedosáhly. Navíc, měla jsem stále svou hrdost. Ať si klidně myslí, co chtějí, já se před světem schovávat nehodlám. Vím přesně, že musím začít bojovat proti ohni ohněm. Tak Jill si myslí, že je královna ulice, však já jí ukážu, s kým si to zahrává.

Hned jak dodělám snídani a prostřu stůl, můj syn Mark už schází dolů. Je to mé zlatíčko, jako jeden z mála ani na okamžik nevěřil pomluvám té Jill a před všemi mě bránil, i před svým otcem. Co bych si bez něj počala. Rozhodně bych byla ještě znuděnější a osamělejší.

Mark rychle spořádá snídani a oznámí mi, že si s kamarády zajedou do města a jestli si může půjčit auto. To mě trochu zamrzí. Myslela jsem, že když teď má prázdniny, bude Mark mít více času být tady se mnou, ale naopak je stále někde pryč. Přesto mu však to auto půjčím, nakonec máme dvě. Jack nám tu nechal i to svoje, dokonce na mě převedl vlastnictví toho svého Mercedesu. Nevím, jestli to byl dárek na rozloučenou nebo se cítil provinile. Já mu ale půjčila to starší, ojeté. Přecijen, kdyby se náhodou někde vyboural, ať to aspoň není v tom autě za 100 000 dolarů nebo kolik že to stálo.

Uslyším zvuk odjíždějícího auta a jsem zase sama. Umyji nádobí a poté se rozhodnu, že bych konečně už mohla pohnout i s tou další kapitolou mojí nové knihy. Ten rozvod mě od myšlenek na práci úplně odehnal, naštěstí vydavatel mou situaci pochopil a prodloužil mi termín o další dva měsíce. Ne že by to až tak spěchalo, konečný termín je stejně až někdy na podzim.

Těžko říct jestli někdo ví, že jsem ve skutečnosti ta slavná spisovatelka Susan Blake, autorka takových populárních milostných románů jako například "Planoucí Srdce", "Zabij mě něžně" nebo série "Aicha, květina pouště". Když jsem s tím kdysi začínala, rozhodně jsem nevěřila, že se dokáži dostat tak daleko. Dokonce se jedna z mých knih stala bestsellerem v NY Times. To byl asi dosud největší úspěch mé kariéry.

Ale médiím se vyhýbám a v knihách je jen stručná historie s mou fotkou z doby před deseti lety a informací, že žiji někde na Floridě. Stejně tak mám dosti rozšířené jméno a podle svého oblečení rozhodně nevypadám na celebritu. A navíc pochybuji, že někdo z okolí tu čte mé romány, určitě by to nebyl jejich styl.

Zapnu svůj laptop a následující hodinu začnu psát další kapitolu mého nejnovějšího románu. Ještě nevím, jak přesně jej pojmenuji, uvažovala jsem nad názvem "Kráska z předměstí (Suburbian Beauty)", ale nejsem si ještě příliš jistá. Příběh je o dvou přátelích z dětství, první je krásná Sandra Dlake a druhý je jistý James Williams. Oba se rozešli někdy na střední, ovšem jako dospělí zjistili, že se oba nastěhovali na stejnou ulici a mají domy náhodou vedle sebe. Znovu se do sebe zamilují a musí čelit pomluvám jisté Jillian Parkinsnové, zkrachovalé blonďaté striptérce se silikony, která našim hrdinům působí problémy, jelikož na Sandru žárlí a chce Jamese získat jen pro sebe. Jsem si jistá, že to učitě bude další hit.

Najednou však zaslechnu na ulici projet nějaké auto. Zvednu oči od notebooku a zvědavost mi nedá a vykouknu z okna. To auto se zastavilo u toho domu, který byl doteď na prodej (Dům č. 16). Před pár dny sem najeli stěhováci, teď tam asi jedou i noví sousedé. Z okna vidím i Jill, jak si je z kuchyňského okna prohlíží. To dělá vždycky, myslí si, že je tak strašně nenápadná. Už i nyní je nalíčená, zase tuna zkrášlovacích prostředků jako obvykle a na sobě má šaty, jako kdyby šla na předávání Oskarů. Zase se asi snažila zapůsobit na svého manžela, ten jí ale stále ignoruje a hned po snídani zase odjel do práce, jako obvykle. Pracuje i o víkendech, zjevně. Určitě jí podvádí, to je jasné. A ona si to ani neuvědomuje, protože je moc arogantní na to, aby ji napadlo že se její muž stýká s jinými ženami než je ona, největší kráska pod sluncem. Skoro je mi jí líto...

Mě je však jasné, že musím být rychlá, aby mě Jill nepředběhla. Jen se trochu učešu a už mířím k našim novým sousedům (Jennifer Taylor). Jill ještě nevidím, asi si ještě dává záležet na tom, aby vypadala ještě "krásněji". No co, její smůla.
Ta ženská právě vytahuje z auta nějaké tašky, trochu se podivím když zjistím, kolik toho sebou táhne. Potom si ale všimnu, že v autě je ještě jeden starší muž. Pro dva by už to množství zavazadel bylo i adekvátní. Jen doufám, že to je její otec a nenastěhovala se sem s nějakým perverzním dědkem, co je na zajíčky.

S úsměvem k nim přijdu a představím se.
Susan Blake, těší mě. Vy budete zjevně naši noví sousedé. Chcete s těmi taškami pomoct? Přecijen, musíme si pomáhat. Jen doufám, že neruším. řeknu. Nesnažím se působit nějak vlezle, je jasné, že kdyby mě o to požádala, klidně bych odešla. Už i podle její odpovědi se o ní dá ledacos zjistit.

Noví sousedé

Není to tak dlouho co jsem se sem nastěhoval. Stejně jako všude jinde i zde nejspíš řádí sousedská závist. Ani jsem si nestačil pořádně vybalit věci a už se tu začali šířit pomluvy o nějaké nevěře. Jako kdyby to bylo jedno. Každý jednou zahnul a kdo tvrdí že ne tak lže. Zadívám se ven z okna. Je pěkné počasí. Je škoda sedět doma. Sousedé nejspíš ještě spí. Koukne se na hodinky. Jsou to ani ne dvě hodiny co jsem se vrátil z baru. Tržba nebyla zase tak špatná. Hodím na sebe něco sportovního. A i se svými miláčky vyrazíme běhat. Ulice je lidu prázdná, ale tady si nikdo nemůže být jistý. Vždycky nějaká ta šmíračka čeká u okna až se bude dít něco zajímavého. A když ne tak si to trochu přibarví. Drby jsou v dnešní době to co živí bohaté unuděné paničky a staré babky v důchodu. Přitom by si měli nejprve zamést před svým prahem. Kolik manželů skončilo u mě v baru v náručí cizí dívky. Které tak ještě za její přítomnost museli zaplatit. Mě je to jedno. Možná jsem i rád. Přeci jen kšeft je kšeft.

Dvě hodinky běhaní stačí. Myslím že nejsem jediný tohoto názoru I moji dva společníci si to myslí. Vracím se zase do naší známe ulice. Jak je vidět přeci jen už je tam nějaký život. Noví sousedé a nejrychlejší sběračka drbů už je u nich. Zavolám si oba psy blíž k sobě. Nechci zase poslouchat abych je měl na špagátě ž můžou nikoho pokousat. Má cenu někomu vysvětlovat že to není pravda? Nebudu jim vykládat že kdyby se rozhodli vlést mi do domu bylo to to poslední co by ten dotyčnej udělal. Proběhnu kolem nich. Na pozdrav jim přikývnu. A pokud si mě oni nevšímají pokračuji směrem ke svému domu.

Nové ráno - ta samá kocovina

Probouzím se do krásného nového dne. A bude ještě krásnější! Ach bože, sklapni ty náno! Nalhávej to někomu jinému.
Posadím se na manželské posteli a zamžourám na druhou polovinu. Rozhodně v ní nikdo nespal. Jediné na co se zmůžu, je znechucené zamručení. Mám příšernou kocovinu. Cítím se jako na pořádně zchátralé kocábce uprostřed oceánu a aby toho nebylo málo, to zatracený slunce už praží o sto šest.

Inu, nic z toho mi ale nebrání vypadat dokonale no ne? Vyčaruji úsměv do zrcadla a to mi úsměvem odpovídá. „Přesně tak Jill!“
Po pár minutách jsem to zase já – upravená, čistá, dokonalá. Dnes mě čeká několik málo pochůzek do reklamní firmy, ale ty budou vyřízené a potom – mohli bychom si s manželem udělat krásný, romantický večer. Sejdu po schodech do kuchyně, kde mě čeká jen dojedená snídaně a špinavé nádobí. Kčertu s ním! Nikdy to nedá do myčky! rozkřiknu se a můj hlas zní v prázdném domě ozvěnou.

S nápadem na krásný večer ale okamžitě vytáčím číslo jeho mobilu, odpovědí je mi však jen sekretářka s oznámením, že pan Parker je na veledůležitém jednání. „Pche… to sotva!“ pohodím mobil na kuchyňskou linku a můj pohled zároveň cosi upoutá. Pomalu přejdu k oknu a prohlížím si celé dění na ulici. Noví sousedi? To mě podržte! Pravda, pravda, nedávno tu v okolí šmejdili nějací stěhováci? To už tu barabiznu prodali?

Oknem se pohledem střetnu se Susan. Nesnášíme se – heh, slabé slovo. Vlastně jsme se nesnesly od prvního okamžiku, když se ta nána přestěhovala hned vedle! Nasadím úsměv a zamávám, jedno zda odpoví nebo ne. Také zahlédnu toho sexy chlápka z domu č. 14. když přebíhal kolem. Skousnu si rty, ale ihned se ze svých představ proberu.

„No, to abych se s novými sousedy přivítala…“ špitnu a rychle upravím vlasy a lehké černé šaty.
Mohlo mi to zabrat sotva minutku ale ta zatracená Susan je už u nových sousedů. „Do háje!“ utrousím. Rychlá potvora! Kdyby si takhle hlídala i manžela, nemusela by být sama...

Zarazím se při pomyšlení, že jsem sama svým způsobem také. Přijdu ve chvíli, kdy už tím svým sladkým hláskem, který bych nejradši přiškrtila, nabízí pomoc. „No téda! Nazdar Susan!“ vykouzlím úsměv, ty jsi tak nápomocná všem, co bychom si bez ní počali!“ pokračuje dál se smíchem a podává ruku Jennifer. „Moc mě těší! Jsem Jill Parkerová. Doufám, že se Vám v naší společnosti bude líbit!“
Koutkem oka sleduji Susan, o bože bože, zdá se mi to, nebo je ten její nos rok od roku větší.

Červenec, mezi pátkem a sobotou, Miami, salón a následně domov

Pracuji už celý týden v kuse, moji kamarádi už na mě pozorují únavu. " Kath, na víkend vypni a běž se Slayerem na procházku." Poradí mi Dag, který zrovna dotetoval zadní stranu stehna, mladíkovi, ze kterého vylezlo, že je začínající hvězdou v mediální sféře. Dagovi se opět náčrt povedl a mladík, byl s tetování moc spokojený, japonský koi kapr doplněný květy a lebkami. Nechal se slyšet, že to určitě nebude jeho poslední tetování od Miami INK. Otočila jsem ceduli na zavřeno a požádala své zaměstnance, aby se posadili okolo mne. " Za týden bude Miami hostit velkou akci, která se zaměří na tetování, chtěla bych, aby se naše studio této akce účastnilo."
Řeknu jim, když se usadí na fialové gauče. " Kath, asi mluvím za všechny, myslím, že s námi můžeš počítat."Políbí mne Aleera na tvář a obejme mne. " Vydáme ze sebe to nejlepší." Připojí se k ní i Dag. Faith zamyšleně kouká na dveře a rychle sáhne po skicáku." Už mám nápad." Zahuhlá s tužkou v puse a po chvilce dokončuje stínování na novém návrhu tetování. Jedná se o čínského draka, který má okolo sebe naznačené čtyry živly. Všem i mně se zatají den." To je opravdu nádherné." Usměju se na Faith. Do ranních hodin předěláváme staré náčrty a zkoušíme vymyslet něco nového. Okolo sedmé hodiny ráno si volám taxíka a odjíždím domů.

V naší ulici zatím nikdo není, pokud někoho potkám pozdravím ho, ale dál se o ně nestarám, staré panny, které se mezi sebou pomlouvají mne opravdu nezajímají. Na dvě hodiny si se Slayerem zalezu do postele, budí mne až hluk z ulice. Proklínám ty, kteří ho dělají. Ještě půl hodiny se převaluji v posteli až i můj malý Slája mě z ní vytáhne, protože chce něco dobrého a vyvenčit. " Tak pojď." Opustím postel v noční košili, vlasy si táhnu gumičkou a přejdu příjezdovou cestu až k chodníku, který spojuje naše domy. Už už chci pustit Slayera, když si všimnu psů pana Larkina. " Ahoj Darrene, co je to tady za kravál." Snažím se udržet vrtícího a kňučícího Slayera v náručí. " Ne ty bys zase dorážel a Maya, by ti dala tlapou." Podrbu ho za uchem a usměju se na Darrena.

Ráno (Susan,Jill)- vítání nových sousedů

Naší ulici znám úplně nazpaměť. Je to již docela dlouho, kdy jsem se sem s bývalým manželem přistěhovala. Od té doby se toho tady moc nezměnilo. Pomluvy se tady šířily rychlostí větru. Myslím ale, že lepší už to nebude, jen horší a horší, stejně jako v práci. Byla jsem čím dál víc unavená a celý den na podpatkách vysokých jako ´´mrakodrap´´ to nebylo stokrát ideální. Proto jsem ve volném čase nosila většinou boty bez podpatku. Nechtěla jsem vypadat jako ta ´´fiflena´´. Taková sem nebyla i když se to někdy tak jevilo. Byla jsem už docela známá, ale v ulici asi moc ne. Důchodci asi nesledovali modní přehlídky... Nebyla jsem jediná z ulice. Susan byla spisovatelka a i když si to nechtěla přiznat také jí už skoro všichni znali. Psala nádherné knihy, které jsem si od ní vyškemrala vždy před vydáním. Ve volné chvíli čtu. Ovšem i dalších lidí jsem si hodně vážila, protože naše ´´parta´´ byla úžasná. Vždy bylo o čem mluvit...

Zrovna jedu autem domů. Byla to dlouhá noc. Po přehlídce jsme měli ´´menší´´ sešlost, a to jsem nemohla odmítnout. Za volantem docela riskuji. Ne, kvůli pití, ale kvůli únavě. Dnes mám ale celý den volný, což je někdy při mé práci výhodné.
Zastavím u mého domu a vystoupím. Cestou jsem si však všimla několik nováčků. Nějaká žena se zrovna stěhovala do Domu č. 16. To je dobře, byl už dlouho prázdný... Už u ní byla Susan. Není divu, chtěla se stále pomstít Jill. Ale nejen proto, chtěla prostě jen poznat nové sousedy. Z dálky na ní zamávám.
Chvilku se dívám Jill do oken. Ach ano, zase čumela... Nemám jí ráda od té doby, co roznesla všude, že jsem se rozešla s manželem. Marně se snažila dopátrat proč, ale možná to bylo lepší. Lehce jsem zvedla ruku s falešným úsměvem. Neměla jsem jí ráda, ale kdo jo...
Přesto jsem už pár let hrála, že jsme kamarádky, ale obě jsme moc dobře věděli, že to tak není. Takže naše vztahy byly napnuté. Nakonec vyběhla také, aby nebyla s vítáním pozadu a ukázala Susan, že ona je tu ta ´´hlavní´´.
Se Susan to bylo jiné. Dalo se jí věřit a ráda jsem jí pomáhala ponižovat Jill.
Ne, že bych byla až tak zlá. To opravdu ne, ale všichni musí uznat, že si to Jill zaslouží.
Vracela jsem jí pomluvy urážkami jejího vzhledu. Avšak tak, aby to nevyznělo, že to myslím úmyslně. Musela jsem to nějak zahrát.
Došla jsem k novým sousedům a pozdravila Susan a pak Jill.
Poté jsem pozdravila nové sousedy. Staršího muže a blondýnku, která vypadala mladě. Napadlo mě, že s ním možná chodí... ale kdoví...
,,Ahoj, já jsem Nina Carson. Doufám, že si budeme rozumět´´ Usměji se na ně.

Návrat do normálu, nevěděl jsem, že to bude tak těžké

Letadlo do Maiami přistává každou chvíli a já jen koukám z okna. Tak krásná voda je opravdu kouzelná, o proti tomu, kde jsem byl teď je to ráj. Snad bude konečně nějakou dobu klid a pak se opět vrátím, pokud bude moje rameno a část těla v pořádku. Zapněte si prosím pásy za malý okamžik přistáváme. Udělám co řekli a po chvíli letadlo dosedlo na ranvej. Vzal sem si cestovní tašku a vyšel ven. Nasadil jsem si sluneční brýle a jdu si pro taxík, více věcí nemám a tak budu si muset nakoupit pak nějaké věci.

Nasednu do taxíku a podám mu lístek s adresou, sám jsem ho ani neviděl, pronajal jsem si ho od kamaráda. Nebyl zde dlouho, protože sám odjel nějak do války. U nás je riziko, že se nemusí člověk vrátit, proto snad ani jeden nemáme rodinu. Je to jako můj bratr. Zastvíme před domem, pomalu z něj vystoupím a zaplatím taxikáři. Když odjede spustím tašku na zem a celkem zírám. Páni, ses nepochlubil, jak moc je to velké. Zavrtím hlavou, podívám se jen okolo, kolik sousedů je vlastně tady a celkem jo i dost. Číslo 9 celkem nebezpečné číslo, pokud na to věříte. Jdu po cestičce, otevřu branku a jdu ke dveřím. když jsem vlez za dveře, málem mi spadla huba na zem tak jak jsem byl překvapen z toho jak to vypadalo venku tak na tohle to nemá. obývák,pokoj,kuchyň,koupelna,pracovna. Na pohovce v obýváku leželo malé štěně krásné zvíře, když mě někdo vedle zaslechl přišla malá stařenka, přivítat se semnou. věděla o mém příjezdu a tak to bylo snadnější. Za ní přiběhl další pejsek. Ten ale tak malý nebyl.
No tak mám aspoň co dělat, těší mě madam jsem Matias, Carlův přítel. Půjčil mi tento dům na neurčito. Takže já už se o dům postarám." Ujistím ženu a pomohu jí ven. Tam pustím psa na zahradu a jdu si pro noviny před dům. Vidím, že vedle se něco děje, asi taky dneska někdo přijel. Samé ženy jen tak obhlížím, dlouho jsem nebyl takto někde venku. Nadechnu se čerstvého vzduchu a podívám se do novin.
Na sobě mám jen džíny a modrou košily.

Hledání domu
Jel jsem do nového domu svým novým autem autem do sbírky.UAZ bylo postarší auto z sedmdesátého osmého roku ale kraksny v téhle ulici by strčilo do kapsy.Z mého přemýšlení mně vytrhne Pjotr který řekne:Tady zahni doleva a jsi v té ulici.Poslechnu a zahnu.První čeho si všimnu je to že není ani 8 hodin ráno a už to tu žije.Zastavím před domem co je podobný tomu na fotce.Když se z nákladního prostoru vzadu ozve Nataša:Ještě dva domy a jsme tam.Spletl sis číslo Josefe.Tak jí odpovím Dobrá.A popojedu.Muj dům vypadá velice dobře.Bude to radost bydlet v takovém hezkém domě.Vystoupíme z auta a každý popadneme po 2 bednách.Se otočim a kouknu se do auta kde vidím ještě dvě kovové bedny
Nový domov
Jen co vejdeme uvede nás dům v úžas.Takového místa!To je jiné bydlení než byt v Bostonu!Na stole je navíc dárkový koš s nápisem
Užij si nový dům.Děkovat nemusíš


Anton S.
Na zahradě
Vynesu ven kovové bedny které odnesu na pláž za domem a k nim přidám Ještě lahev šampusu.Kouknéte se do těch kovových beden a já donesu nádobí.Dojdu do domu kde vezmu bednu se sadou talířů a jdu zpět.Když tam dojdu vidím otevřenou bednu a u ní Pjotra který si prohlíží pušku na kulové broky a Natašu která popíjí šampus.Aaa s oslavou jste na mně nepočkali.A asi víte co bude následovat...Oba dva zvednou hlavu,kouknom na mně a usmějou se slovy Lov UFA jsme nehráli 20 let.Fakt myslíš že to ještě jeden z nás trefí?Vytáhnu z krabice talíř a začnu si s nímpohazovat v rukouUvidímePo těchto slovech prudce hodím talíř směrem k moři.Pjotr se otočí a včas zamíří a vystřelí.Talíř se rozprskne na kousíčky.Vidíš!Ještě to umíš!A s těmito slovy hodím další talíř...

příjezd do nového domu

S taťkou jsme se sbalili už brzo ráno, i přes náklaďáky stěhovací firmy nám toho tady zůstalo hodně. Navíc je to cesta daleká... Se svítáním tedy opouštíme mé rodné město v Kanadě. Hurá do Států. Papíry máme v pořádku a jiný problém nás nečeká, dokonce jsem již přihlášena i na školu v LA. Taťka se poslední dva dny překonává, navíc se ani s mamkou znovu nepohádali a dali si dokonce pusu na rozloučenou! Na to jsem fakt zírala...

Teď však navigace píše „příjezd do cíle“ a já se už vůbec nemohu dočkat až uvidím ten barák naživo. Zvyklá na „trochu“ severnější podnebí se tady potím, jak kdybych běhala a to mám své nejtenčí tričko. To mé připomíná, že svůj šatník budu muset trochu obměnit, naštěstí to pro mě neznamená nic moc velkého. Z tátovo nového, firemního auta vytáhneme své poslední tašky právě v momentě, když se k nám přižene, zřejmě, naše nová sousedka. Otřu si upocené ruce do dlouhých volných kalhot (jeanů) a podáme si ruce. Taťka se tomu snaží vyhnout, ale spražím ho pohledem. Vždyť zatím nic neprovedla! „Já jsem Jennifer a tohle je můj táta...“ představuji se. Naše jména slavná nejsou a tátův pseudonym říct nemohu, ba ani nechci slávy jsme si užili dost.

„S tím si poradíme...“ odpovím a hodím si jednu tašku přes rameno a druhou beru volnou rukou. Pohled na její postavu, mě stejně nepřesvědčuje, že by bylo vhodné ji zatížit takovou vahou. Veškeré věci (asi čtyři tašky a batoh) složíme přede dveře. Barák vypadá skvěle a uvnitř prý bude ještě lepší... Wow, co může člověk čekat, když má dost peněz a správné kontakty... uvědomím si. „Jenny“ představím se ještě Nině, která nás zdraví z auta. Nějak jsem nečekala takový šrumec kolem našeho baráku, já doufala v klidnou čtvrť, kde si budu moci dojít kdykoliv zaplavat....

„Ehh, pojď dál...“ vzpomenu si na taťkovu netaktnost a pozvu Susan dovnitř. Ozve se nečekaná rána. „Co to...“ vyjeknu a málem nadskočím. Vzápětí se ozve další a další...

„Co to je?“ optám se v přestávce od ran Susan....

Ráno v Miami

Včera jsem přijela pozdě v noci. V pondělí jsem byla na gala-večeru v metropolitním muzeu v NY. Nakonec se to protáhla a vrátila jsem se včera. Měla jsem totiž nějaké schůzky a jednání v LA. Potkala jsem se bohužel ze svým bejvalým přítelem Malcolem Reedem, jsme kolegové ze seriálu. Chodili jsme spolu a žili skoro tři roky. Vlastně rozchod nás dvou byl impulz odstěhovat se do Miami. Chtěla jsem mít klid od LA, od něj a od toho velkého ruchu kolem Hollywoodu. Samozřejmě stále natáčím filmy a hlavně stále jsem hlavní postava v seriálu "Bohatí rebelové", který trhá rekordy ve sledovanosti.

Vzbudila jsem se vcelku brzo. Jako každý den jsem se rozhodla jít zaběhat. Takže jsem si stáhla vlasy do culíku, oblékla a vyrazila. Snažím se nedělat velký rozruch, teda párkrát se stalo, že před mým domem postával jeden nebo dva paparazzi ale naštěstí mi dali po čase pokoj. Protože žiji zde krátce, neznám všechny jménem, spíš obličeje. Takže mi neuniklo při běhu, že přijel velký vůz se stěhováky. Jen tak zběžně jsem si prohlédla tváře. Na Jill a Susan mávnu na pozdrav, ale běžím dál. U domu devět to taky nějak podezřele žije a má nového nájemníka, kterého neznám. Usměji se na kluka s novinami a pokračuji dál. Za hodinku se vracím ke svému domu, kde míjím Darrena a Katherin se svými psi. Zamávám jim a pokračuji na svoji zahradu, kde dokončuji svoje ranní cvičení několika protaženími.

Venku

Sotva stihnu nabídnout našim sousedům, že jim pomůžu se zavazadly, už se mi za zády ozve siréna. Tedy pardon, Jill s tím svým vlezlým zájmem posbírat nejnovější drby. Trochu sebou trhnu při zvuku toho jejího protivného hlasu, rychle ale nasadím svůj nejsladší úsměv a sladkým hláskem ji oslovím, jako kdyby byla má absolutně nej-nej-kámoška na světě.

Áá, Jill, tady jsi! Tak rychle jsi vyběhla na pomoc, ještě štěstí, že se ti při té rychlosti nezlomil podpatek, to by byla vážně smůla. rozesměji se a najednou zaslechnu Ninu, která sem také vběhla. Na ní se také usměji, ale narozdíl od úsměvu pro Jill to není falešné. V duchu si poznamenám, že až dopíšu mou další knihu, ona dostane první vydání ještě i s autogramem. Možná bych mohla do knihy i přidat další postavu, Sandřinu nejlepší kamarádku Ninu Carlson...

Mimoděk si všimnu, že Jill zírá na můj nos, jako kdybych tam měla vážně hnusnou bradavici, což mě dost znervózní. To co má s tím nosem... Mám tam něco? Možná kus omáčky od snídaně... ale ne, já se myla. Možná mi vyrašila nějaká vyrážka? Mimoděk si rukou přejedu po nose a shledám, že je bez čehokoliv zlého. Začnu přemýšlet nad tím, co že to zase má, když tu najednou mi to "dojde" a zamračím se na ní. Ta mrcha! Takhle mě dostala hned takhle ráno, určitě mě chtěla jen znervóznit. Jen doufám, že nějak moc nedá najevo, jak ji má reakce pobavila. Kdyby na mě zase hodila jeden z těch svých škodolibých úsměvů, asi bych jí tady předevšemi strhla ty její vlasy z hlavy a konečně zjistila, jestli to vážně je jen nalepená paruka z kravských ocasů nabarvená na žluto. Abych pravdu řekla, nepřekvapilo by mě to.

Ta naše nová sousedka Jennifer ani její "otec" zatím nic moc neřekli, chudáci, určitě je příchod té fůrie Jill úplně zaskočil, že ani neví co říct. Já je před tou bestií ale ochráním!
Jennifer nakonec ještě pozdraví i Ninu a pozve mě dovnitř, Jill zdá se úplně ignoruje, což mě tedy vážně dost pobaví. Naše královnička sem přišla a všem je úplně ukradená. Vyměním si vítězoslavný pohled s Ninou a Jill věnuji další ze svých sladkých úsměvů. Tak zatím Jill, mimochodem, máš rozmazanou rťenku, tady. řeknu jí, je mi jasné, že paní dokonalou to rozhodí a jistě si hned vytáhne zrcátko, aby si to zkontrolovala. To má za ten nos, svině.

Už už se chystám vejít s Jennifer dovnitř, když tu se ozve nějaká střelba. A nepřestává.
Co to- Nějakému šílenci ruplo v hlavě a všechny nás tu postřílí, rychle pryč! zaječím. To už si všimnu toho vojenského džípu nebo co to je před domem č. 10. Nedá mi to a přijdu o pár kroků blíž, nachvíli zapomenu i na "střílejícího maniaka", který zatím není k nalezení.

Vytáhnu z bedny poslední talíř.A hodím.Jako na potvoru tenhle nikdo při zběsilě střelbě nezasáhne.Sakra! A ten byl zrovna z maminčina servisu!Řeknu ze srandy. Všichni se začneme smát jelikož víme že kdybych něco takového udělal....Matka mně zfackuje klidně i přes oceán.Uklidíme pušku do kovové bedny a společně s druhou kovovou bednou to odneseme do sklepa.Když je hotovo tak kámoši řeknou že už musej a že mě rádi viděli.
Tak si řeknuPustím se tedy do zbývajících 6 beden s mýma věcma.Po jejich prohledání a vybalení začnu oblečení uklízet do ložnice.Laptop do obýváku.Časopisy a knihy na poličky a osobní věci na stolek vedle gauče.Což mi chvíly trvá.Když už to mám hotové a chci si odpočinout,vzpomenu si na to že auto jsem nechal odemknuté.Vezmu tedy klíče a jdu se podívat na auto ven.Venku to vypadá docela klidně...No jak se to vezme.Ulice se vylidnila najednou...Čím to asi může být.Řeknu si pro sebe a jdu k autu, vidím jak se sem blíží nějáká rozladěná ženská.

Příjemná Konverzace

Přijeli noví sousedé a v ulici je hned rušno. Nechci se nějak bavit s těma slepicema. Zahlídnu Kath a dojdu k ní.

"Klidně toho trhače pust oni si ho srovnají."

Usměju se. Mejm psům nedělá problém si hrát se štěňata. Obzvlášť když ho znají.

"Tak jak jdou kšefty? Tuhle jsem viděl jeden z tvých dílů.

I když nechtěně ujedou mi oči k jejím prsům.

"Není to ani tak dlouho co říkali že plastika v LA letí. Zajímalo by mě za jak dlouho to dorazí k mám. To víš takoví umělí prsa. To musí bejt něco."

Začnu narážet na jeden z jejich dílů kdy tam řešili jejich poprsí. Kath šla k doktorovi a řešili tam výhody a nevýhody. Doktor potom hodil silikon proti zdi. Ten se odrazil a málem Kath vytetoval pěknej monokl. Kolem zrovna běží Isabel.


"Isabel jakej máš názor na silikony? Prej to teďkon letí."

Optám se jí když běží okolo.

"Víš zrovna tady s Kath probíráme jaký to má výhody."

Vypadám přitom velice pobaveně. Neberu tohle zrovna moc osobně. Přeci je to téma jako každé jiné. U mě ho většina dívek má. Přeci jen jsou atraktivnější a klienti na ně víc letí. Maya právě uzemnila Slayre. Ten se ale oklepal a znovu pokračoval v lovu.

"A co Ludvík a Marie Antoaneta? Ještě je tu nemáš že?"

Vím že tohle je pro ní dost citlivá téma. Ale ona se s tím musí nějak srovnat že jsou pořád tak daleko.

"Je asi docela těžké opustit LA a přestěhovat se zrovna sem co?"

U auta se to už začíná hádat. A ještě ke všemu se ozvou rány.

"Skvěle není nad klidnou čtvrť ať žije Amerika."

Konverzace se sousedy

Když jsem probíhala kolem Darrena a Katherin, tak byli ve vášnivé diskuzi, do které mě chtěli taky přidat. Hlavně Darren. Díky tomu, že mám sluchátka a ipod puštěny jsem neslyšela celý dotaz. Jen zmínku o silikonech a že to letí a že se o tom zrovna s Kath povídají. Zastavím se tedy u nich.

"Silikony. Musím říct, že se mi to zrovna dvakrát nelibí. Ale těhle umělotin je kolem mě spoustu. I když se mi zdá, že v mé branži je tedka populárnější přirozenost." Já zatím žádnou plastiku nemám a zatím jí neplánuji. Určitě až budu stárnout, tak se tomu bránit nebudu, ale prsa jsou to poslední.
"A proč zrovna probíráte tohle? Snad o tom Kath neuvažuješ?" Nesouhlasně se na ní podívám. Darren se ještě ptá jaké to je se odstěhovat z LA sem.

"Bylo to dost těžké, hlavně tam jsem nechala všechno, ale potřebovala jsem změnit ovzduší. Nešlo tam zůstat." Řeknu z lehkým smutkem v hlase, když se ozve střelba a já se instinktivně přikrčím.
"Neměli bychom zavolat poldy? Tohle není normální..."

Před domem

Venčení se změnilo v rozmluvu o poprsí, po očku sleduju Slayera, aby mu Maya nedala moc velkou šlupku a vypláznu jazyk na Darrena. " Bylo to kvůli show, já bych si nikdy nenechala udělat poprsí jako mají ty tvoje kočičky v baru." Sjedu pohledem na svůj hrudník." Já jsem s nima docela spokojená, moje dvojky mi stačí, nelezou mi z bikin." Pohodím hlavou a usměju se. " Ahoj Iz, ignoruj ho, je to vůl." Zhoupnu se na patách a strčím ramenem do Darrena.
" Ježibaby mají slet." Pronesu potichu, když vidím jak paní spisovatelka a Jill křepčí okolo domu, kam se zrovna přistěhovala nová rodina. " Á Susanina kamarádka nezklamala. Modelka." Cuknou mi koutky. Není ošklivá, ale její rektoalpinismus mne doslova a do písmene sere. Když se k nám přidá Izi vrátím se zpět na konverzaci o silikonech. " Ne v žádném případě. Stačí že mám tetování, silikony jsou ještě víc nepřirozené a bála bych se toho. Dělala jsem jen rozhovor o silikonech s předním plastickým chirurgem, který si u TLC zaplatil reklamu." Mávnu nad tím rukou a nechám si od mimina ožužlávat palec.
Když odpoví, že to bylo těžké, lehce ji obejmu. " Vím jak se cítíš, mě stačilo, že nechávám v LA kočky." Povzdychnu si. " James by měl přijet příští týden společně s miláčky. Už se na něj i na ně moc těším." Rozzářím se. Skoro mi zatrne, když uslyším výstřel." Kurva." Vyjeknu a po vzoru Izi se přikrčím. " Jdu tam." Předám vodítko Izi a rázně se rozejdu k domu, ze kterého slyším střelbu.

Střelba naštěstí ustane a měla aspoň jeden kladný efekt. Rozpustila sousedskou slezinu. Že bych konečně měla čas si dojít zaplavat? Táta odemkne dveře a tašky naházíme za ně, pak zavřeme zevnitř, aby se k nám sousedky nedostaly. Musím se tomu smát, takhle utíkat.. Ale shlédnutí několika filmů z prostředí LA mi ukázalo nevýhodu sousedů. Tu jsme v Kanadě neřešili. Svou tašku odnesu do svého pokoje v patře. Pokoj, ten můj je hotová nádhera. Prosklená stěna s výhledem na moře na jedné straně a na druhé vstup na balkon. Krásu kazí akorát tři krabice. Jedna vysoká dřevěná a dvě papírové menší. Veškeré moje oblečení...

Příliš se nerozmýšlím a z papírové krabice vytahuji plavky. Odstrojím se a převléknu během momentu, na odchodu ven mě však zarazí trefná poznámka taťky, zda bych si přes plavky neměla něco vzít, či aspoň použít krém. Má radost okamžitě mizí. Co bych si přes ně měla vzít? Nic tenkého nemám. Svěřím se se svým problémem tátovi a ten po chvilce přemýšlení si vzpomene, že v garáži je něco z oblečení po původních majitelích, kteří utekli do Mexika a veškeré své věci nechali v baráku.

Vnitřkem projdu do garáže a rozhlédnu se. Obří prostora, dokonce je tu i jeden zvedák. Ale je napůl zarovnaná krabicemi a na místo auta na zvedáku, stojí na jeho místě skříň. Jak tady něco najdu? zamyslím se a přemýšlím, co vlastně hledám. Šaty, to je jasné... A ty musí být v něčem vysokém, aby se nezmačkali... uvažuji a pohled mi padne právě na tu skříň. Otočím klíčkem a otevřu. Do nosu mě praští „smrad“ voňavky po předchozí majitelce. „Sakra... Kdo tohle může používat.“ nadávám na voňavku, ale nehledě na nasycenost vzduchu se přehrabuji v šatech na ramínkách. Nakonec mě zaujmou jedny, které po hmatu jsou vyrobeny z materiálu jako plavky. Černé, tedy stejné jak mé plavky a dlouhé až na zem. Nikdy jsem si neoblíbila kratší šaty, protože jsem si nikdy nezvykla, jak jejich hrana „lechtá“ na nohách. Vyndám šaty ven a vyzkouším si je. Zajímavé, docela mi sedí... Jen délka je trochu větší, málem si na ně při chůzi šlapu. Stáhnu provázek v pase a jdu ven. V koupelně ještě popadnu ručník a od taťky si vyzvednu klíč od domu na gumičce, kterou si navléknu na nohu, tam ho neztratím.

Otevřu zadní dveře baráku a rychlým krokem přejdu na pláž. Písek mě okamžitě pálí do nohou a já okamžitě lituji, že jsem si nevzala něco na nohy. Má lenivost mě však nedovoluje jít do domu pro žabky, či něco obdobného, ale místo toho se přesunu až na samou hranu vody. Dívám se na širé moře a přemýšlí nad tím, jak mě kdy mohlo stačit jezero za domem. Tohle je skvělé...

Brouzdám se okrajem vody podél pobřeží, prohlížím si baráky a strukturu pláže, všude jen krásný písek bez ostrých kamenů...

---
plavky: odkaz (a když už tu řešíte silikony, má prsa jsou menší a ehhh přírodní :) . Jinak jsem poloprofesionálka v plavání, párkrát i na závodech - tomu odpovídá postava s trochou svalů)
šaty: odkaz (které zakrývají vše, co by důchodcům a ostatním mohlo připadat nemravné)
To aby tady nikdo neoperoval s tím, že pohoršuji lidi kolem svým odhalováním. Chápu, důchodci to budou tvrdit i tak :)

Venku

Já tomu sovímu nosu něco udělám! Zavrčím si v duchu, když slyším její přeslazenou ódu. Ale to víš, že by to byla smůla! Jsou od Gucciho! Podívám se na botky a našpulím pusu. A ne, Gucci není druh italské omáčky zlato. Odpovídám s úsměvem.

Aha! Chytla se za nos! V duchu vítězoslavně zajásám. Vždycky se na to nachytá. Má tvář je ale neutrální, jen si ji po očku prohlížím. Moc dobře vím, co se tady sovímu nosu honí hlavou, ale to, že by na mě skočila, by jenom potvrdila historky, tedy vlastně pravdu, která o ní koluje. Nová sousedka vypadá vcelku příjemně. Trochu andílek, ale poznám, že i tady by šel stvořit hezký ďáblík. Holka to má v oku. Věnuju ji kupodivu – jeden z méně falešných – úsměvů. To už ale Susan zve dovnitř, takže zůstávám na chodníku sama.
Říkám to, ta holka má něco do sebe. Zaraduju se v duchu. „No, tak hlavně pospíchejte na pláž, dnes je úžasná voda!“ zamávám do zavírajících se dveří. Ještě než však zapadnou, Susan mě upozorní na rtěnku. Och ne… přikryju si ústa, kde naznačila, že by měla být rozmazaná. Začnu hrabat v drobné kabelce a hledám zrcátko. Tak moment.. ona by mě neupozornila, ta mrcha by mě nechala chodit i s rozmázlou linkou přes celé LA!…

Susan mě zase přechytračila! A ten její úsměv a la Vyhrála jsem já! Vztekle si dupnu nohou a zatínám pěsti. Vydechnu, nadechnu se… přehodím si ladně vlasy přes rameno a odcházím domů. Po cestě zpomaluji, protože vlastně nemám kam spěchat. Manžel na důležitém jednání, nikdo jiný doma. Napadne mě pomyšlení, že bych si snad měla pořídit psa. Vlastně, většina lidí v ulici ho má. V hlavě mi tento nápad uvízne až dlouho.

Musím to jít vyběhat! Všechen ten vztek a navíc – k obědu doma nikdo nebude. Ustrojím se do sportovního úboru, do uší sluchátka a vybíhám ven. Probíhám zrovna kolem domu č. 10 když mě zaujme vojenský džíp. Zastavím se a prohlížím si to známé auto. Ale… další praštění sousedi našli cestu domů. Střelba, která tu zněla před chvílí, ustala a vlastně celá ulice se nějak vylidnila – ou, třeba někdo sestřelil naší slečnu Soví nos! Eh.. to by bylo asi moc štěstí najednou. Ušklíbnu se a běžím dál.

Po dvou hodinách je sluncem zalitá ulice ještě více rozpálená a já se doklopýtám do chladného, provzdušněného domu.
Zapnu záznamník a: …jenom jsem ti to chtěl říct, mám schůzi s několika zástupci reklamní agentury, nemůžu to nechat odložit, takže nepříjdu, vlastně na mě večer nečekej, může se to protáhnout a já…. VYMAZÁNO ozve se chytrý hlas záznamníku.

Chvíli mnou zmítá smutek, chvíli vztek, pak si vzpomenu na Susan a jsem naštvaná o to víc! Krucinál! Já se na to prostě vy**** …“ nadávám po cestě do sprchy. Pod proudem vlažné vody se mi vždy dobře přemýšlelo a trochu jsem se i uklidnila. Rozhodnu se nebýt dlouho v tomto domě a raději navštívím jednu z poboček reklamní agentury, kterou vlastním.
Oblékám se do béžových letních šatů, botiček na podpatku a s vlasy v ledabylém a přesto elegantním drdolu nasedám do auta. Sluneční brýle – mám. Dobrou náladu? To sotva… Šlápnu na plyn a se skučením pneumatik odjíždím na téměř celodenní cestu.

Zase ven... (Matias Ender)
Přivítání bylo rychle, a tak jsem skončila rychle doma. I když jsem byla hodně unavená, spát sem nechtěla. Venku stále bylo hodně lidí, a tak jsem se rozhodla, že zase půjdu ven. Co taky doma, že?
Cestou jsem přemýšlela, kam půjdu a co budu dělat. V dálce jsem uviděla muže, který stál před svým domem s novinami (Matias Ender). Další nováček? kolik jich tu ještě bude?... pomyslím si a jdu ´´nenápadně´´ kolem. ,,Ahoj...´´ řeknu směrem k němu a jdu blíže. Tykám mu, protože mi přijde divný mu vykat... ,, Další nový soused...přišel uvítací výbor...´´ usměji se na něj. ,,Ne, jen jsem vás chtěla pozdravit. Jmenuji se Nina Carson´´

Nový domov

Miami. Krásné, slunné, pohádkové Miami. Ještě před několika měsíci by mě ani nenapadlo, že tu budu bydlet, že opustím svůj starý dům v New Yorku i svou práci. Ale stalo se, co se stalo a mě teď začíná nový život.
Na letišti jsem si pronajal auto, abych měl čím jezdit. Až se pořádně zabydlím a vyřeším všechny potřebné záležitosti, musím se porozhlédnout po nějakém jiném, tohle pronajaté mi příliš nevyhovuje, přeci jenom jsem zvyklý na něco jiného, na něco většího.

Z letiště jsem zamířil rovnou do nemocnice - tedy do mé nové práce. Jeden z důvodů, proč jsem si vybral Miami bylo, že mi tu nabídli místo na chirurgii. Prý člověk s mým vzděláním a zkušenostmi se jim vždy hodí.
Hmm, to mě ještě neznají...
V nemocnici jsem se setkal s několika svými novými kolegy i se šéfem, kterému jsem přislíbil, že hned zítra nastoupím do práce. Proč by také ne, co jiného bych měl dělat, než pracovat? Ať udělám aspoň něco dobrého...

A hned po mé návštěvě nemocnice - ve které bych mimochodem rovnou rád zůstal, jsem se svým novým, vypůjčeným autem vydal k místu, které má být mým novým domovem.
Auto mělo naštěstí navigaci, tak jsem se na místo určení dostal bez velkých problémů.
Teď projíždím uličkami, jedu krokem, abych neminul dům číslo 6. Většina lidí si před koupí dům prohlédnou, navštíví - to jsem ale já nedělal, protože ani nepočítám s tím, že bych tu trávil příliš mnoho času. Ani mi nijak nezáleží na tom, jak bude vypadat a jaké to bude v sousedctví - i když ty peníze, které jsem za něj zaplatil, tvrdily, že to bude pěkné sousedství a velmi pěkný dům.

Na ulici stojí několik lidí, prozatím je ignoruji, na seznámení bude čas později. Konečně jsem totiž uviděl ten dům. Pěkný...
Menší, nepříliš velká zahrádka - prostě postačující. Přesto...přesto rodinný. Když vylézám z auta, smutně se usmívám. Kdyby se to všechno nepokazilo, mohl bych se sem teď stěhovat se společností, mohl bych být šťastný a nežít jenom tím, že zítra půjdu do práce. Jsem prostě idiot, na tom se již nic nezmění.

Odevzdaně jsem pokrčil rameny, z kufru auta jsem vytáhl několik tašek s mými věcmi - nebylo toho moc, jen oblečení, věci osobní potřeby, knihy - nic jiného jsem pořádně neměl, veškeré věci jsem nechal v New Yorku Emmě a Danovi. Oni to potřebují víc než já.

Postupně jsem natahal tašky do předísně domu. Vybalovat se mi zatím nechce, rozhlížím se po domě, procházím se a dívám se, co kde je. Perfektně naleštěná a uklizená kuchyň mě donutí k smíchu. Tak takhle to vypadá asi naposledy...

No nic, po prohlídce domu jsem se opět vydal k mým taškám a začal z nich vyndávat všechny věci. Většina z nich patřila do ložnice, knihy jsem poskládal do několika poliček v obývacím pokoji, na další jsem dal několik rodinných fotografií. Většina z nich obsahovala jediné - malé, světlovlasé dítě, usmívající se, s něčím si hrající. Však za 14 dní Dana uvidím... probleskne mi hlavou, při vzpomínce na svého syna, který mi chybí snad ze všeho nejvíc.

Pouliční rozhovor

Katherin, Isabel

"Kath nikam nechoď nemá to cenu. Co ty víš co je to za magora a čeho je schopnej. "

Střelba ustála. Nejspíš za to vděčíme našemu novému sousedovi. Není nad to mít takového blázna v ulici.

"Vím že je brzy ale co takhle zajít ke mě na skleničku? Bude tam vetší klid než tady. A nebudeme pod kontrolou místních drben."

Nevím jestli by chtěli pít už od rána. Ale já si každopádně aspoň skleničku dám

"A nebo pokud nechcete můžeme se sejít večer u mě v baru? Pokud budete chtít někoho vzít není problém. Zapaříme."

Mrknu na Kath. Nevím jestli Isabel by šla pařit. Vypadá tak nevině a nezkaženě. Navíc je to filmová hvězda která si nechce kazit reputaci tím že jí vyfotí jak zvrací na patník. Psi spokojeně pobíhají okolo. Akim se vzdálil ani sem si toho nevšiml. Doběhl k Nině a Matiasovi. Zadíval se na ně a zůstal stát.

hovor Darrenovi

[/u]

Jsem tak naštvaná, neuvěřitelně naštvaná – den , kterej stojí za houby. Manžílek si někde hoví na poradě... a kdo ví, zda tam fakt je a já? Nejradši bych se zpila do němoty – zase! A v tom mě trkne onen nápad. Proč neudělat party? Dlouho jsem nic neorganizovala a docela by se hodilo poznat nové sousedy. Jill! Už ti ta samota leze na mozek?

Zatřesu hlavou a divoce se řítím dál silnicíc. Když dorazím domů, rychle vyběhnu do patra k telefonu a tiskárně. Darren, Darren.. někde sakra! Měla jsem to číslo! Ha!
Vytáčím a vyčkávám: Halo? Darren? Tady Jill! Ehm, ano, dlouho jsme spolu nehovořili, víš, stále vlastníš ten bar? Víš, napadlo mě, že bychom mohli udělat takovou sousedskou párty – to víš, mnoho nových tváří. Se smíchem se s ním dohodnu na podrobnostech. Napadlo mě, dnes večer? Hodí se ti to tam? Oběhla bych sousedy – co ty na to?

Rozhovor na ulici
Katherin, Darren

Oddechnu si, když Katherin vyvrátí, že by se chtěla nechat ozdobovat nějakýma umělými prsy. Prostě je to zbytečnost a i pro někoho jako jsem já. Překvapí mě reakce Kath, která mě krátce obejme poté co jsem řekla, že bylo odstěhování z LA pro mě těžké. Po střelbě se Kath odhodlaně vydává na průzkum, kdo to střílel a vrazila mi do rukou vodítko jejího psa. Celá mimo ze sebe nedostanu ani hlásku a jen pozoruji, jak odchází. Proberou mě až slova Darrena, který vymlouvá Kath, aby někam chodila a pak nás zve na skleničku.

"Já... já" Vykoktám ze sebe. Je znát, že mě ta střelba hodně vykolejila a celá jsem zbledla. "Možná mi ta sklenička pomůže." Pomalu se skrčím a pohladím Kath pejska, je to roztomilé štěňátko, takže se neubráním se na něj usmát. Darren nás zve do svého baru, ještě jsem neměla čas tam zavítat a je mi blbé odmítnout, když dnes mám volno.

"Tak já se stavím." Doufám, že žádní paparazzi nebudou na blízku. "A půjdu sama, nikoho tu stejně moc neznám." Vstanu ze země s pohledem, kam utekl Darrenův pes. Toho nového kluka jsem si už všimla, když jsem kolem něho běžela, ale teď si ho prohlížím s opravdovým zájmem.

Rozhovor na ulici

Isi a Darren

" Dobře zůstanu." Otočím se zpět k nim a bosými chodidly našlapuji po vyhřátém betonu." Půjdeme na panáka, a co třeba si udělat malý piknik u moře a podívat se, kdo že to vlastně přijel." Zazubím se. " Velikost máme tak nějak stejnou, abys Iz nemusela domů, půjčím ti některé své bikiny." Obejmu ji okolo ramen." Akim ti můj milý Darrene zdrhnul a ochcává někomu zahrádku a baví ho to." Ukážu Akimovým směrem.

" Nepozveme i jeho." Strčím bokem do Isabel a převezmu si od ní prcka." To bylo hrozné, ta střelba, tohle tady ještě nebylo. Hádky a házení talíři, nadávky a rvačky tu známe. Naposledy se to dělo u té sůvy Susan, když jí opouštěl manžel, dokonce tu padaly hlášky, že má poměr tady s panem Larkinem." Prst píchnu Darrenovi do ramene. " Viď." Odmlčím se. " Ale myslím si, že ty máš lepší vkus." Mrknu koketně na Larkina a mezitím si nechávám od Mayi olizovat ruku.

pláž

Po krátké obchůzce, kterou jsem udělala kvůli krásnému písku a kvůli nalezení sprch se vracím zpět před náš dům. V dlouhých šatech si kleknu na zem a nahrabu hradbu písku. Za tu schovávám ručník a zatěžuji ho větším kamenem. (přinesený) Teď mi nezmizíš. zaraduji se. Povolím provázek a stáhnu si šaty. Je čas udělat první tempa ve slané vodě...

Ještě dám i černé šaty pod kámen a rozběhnu se do vody. Nehledím na to, zda mě někdo pozoruje, či nikoliv. Pro mě je jen voda, pláž a sluníčko. To mé připomíná, že jsem si v tašce nechala šnorch. Do pytle! Teď se vracet nebudu. To už však plavu asi deset metrů od pobřeží.

Domluva párty

Katherin, Isabel a po telefonu Jill

„No nebyl to první ale ani poslední fiktivní poměr se sousedkou.“

Pokrčím rameny a zadívám se na holky. Nejsem nadšenej že tady něco takového koluje. Ale apsoň mi to přidá na mém egu. Jsem neodolatelný lev salonu.

„Vy chceš jít na pláž? Teď když tam nějakej magor....... Omlouvám se.“

Z věty mě vytrhne zvonění telefonu. Vytáhnu ho z kapsy a zadívám se na displej. Je na něm jenom neznámé číslo.

„Prosím? Jo. Ahoj Jill, co potřebuješ. Dlouho jsi se neozvala. Jo mám proč se ptáš? Jo to by šlo. Nemám s tím problém. Poprosím holky aby mi pomohli.“

Vyslechnu si její návrh.

„Dobře dneska by to šlo. Fajn oběhni sousedy a pak dej vědět kdo přibližně přijde. Zatím se měj.“

Zavěsím hovor a mobil schovám do kapsy.

„Dámy myslím že večer budeme mít společnost. Jill navrhla že by u mě v baru mohla být sousedská party. Přeci jenom dneska se jich přistěhovalo docela dost. Tak zajdem ke mně na tu skleničku a dohodneme podrobnosti co ty na to? A nebo to asi probereme na pláži že? Jill se postará o to aby se to všichni dozvěděli. Což myslím že ona zvládne na výbornou.“

Konečně se kouknu na svého psa. Nic neochcává jenom sleduje ti dva. Dokud jin neukousne nějakou končetinu nechám ho aby si dělal co chce.

Bude párty
Katherin, Darren

"Jsem pro jít k moři." Znovu přijde objetí od Kath. Ne že by mi to bylo nepříjemný, ale je to docela nezvyk.
"Dík Kath, ale barák mám kousek a Darren si pro ně bude muset taky zajít nebo máš i pro něj na půjčení?" Mrknu na ní. Pak je mi vyprávěná historie o Susan, která byla nařknuta z poměru s Darrenem a i on tvrdí že to nebyla pravda.
"Chudák Susan." I já byla takhle odkopnuta. Jen o mě to ví celý svět, protože můj vztah z Malcolmem byl hodně probíraný v tisku a hlavně ten rozchod, kvůli kterému jsem skončila zde.
"A já si myslela, že tu budu mít klid." Postěžuji si s úsměvem. Darrenovi někdo volá a ten nám pak vysvětluje, že to byla Jill, která dostala nápad uspořádat párty pro nové přistěhované. Přitom mě Kath lehce ducne do boku, že můžeme pozvat na pláž i toho nového kluka, na kterého jsem docela dlouhou dobu koukala. Neubráním se cudnému úsměvu a začervenání.
"Takže plán na teď. Jít na pláž a naplánovat večer?" Usměji se na ty dva. Musím se přiznat na párty se sousedy se těším, bude to něco jiného než pondělní akce v New Yorkeru.

Vodník
Zamknu auto a vezmu kovou bednu kterou chci odnést domu když zazvoní mobil.Položim bednu vezmu mobil a ozvu se: Antone?.Když se mi ohlásí bratr řeknuDíky za dům!Je úžasný a sousedctví je ještě lepší.Nemaj kecy na moje hobby,narozdíl od důchodců v Bostonu. Anton mně začne z mého nadšení ukliďnovat a potom dodá. V dárkovém koši ode mně máš dalekohled.Běž na pláž a sleduj obzor.Potom položí mobil a já nechám bednu bednou i když v ní je něco co by nikdo neměl vidět.Vběhnu domů,nožem rozřežu obal koše a vezmu dalekohled.Sprintuju jako o život ven.Běžim přes zahradu kolem keřů.Když konečně doběhnu začnu se rozlížet.Sousedi si dávaj koupálko ,nic moc se neďeje,ale potom si všimnu černé šmouhy na obzoru.Dám si dalekohled k očím.Zaostřím...málo....hodně...konečně akorát!Šmouha se změní v auto.Plavající auto?To není mož...Potom mi to dojde.Vodník!On sehnal vodníka!Začnu běhat...ne SKÁKAT! Radostí!Když dojede ke břehu a zařadí 75-kový stupeň na vyhrabání z vody a dojede přes písek kolem mně na mojí zahradu.Když tam dojdu za ním řekne mi: To koukáš co?Sháněl jsem ho dlouho a je neopravovaný!Válel se 50 let v garáži.Obejdu auto s čelistí na zemi když si na přední kapotě pod náhradním kolem všimnu schovaného nějákého nákresu.Při odendavání kola zjistím že je tam hákový kříž.Kur..drát!Sis toho nevšim nebo co?Jak se toho zbavýme!Já nemám ředidlo nebo odlakovač a o barvě ani nemluvě!Jestli si toho všimne někdo jsme v háji.Anton začne též zděšeně koukat a povídá.Běž do gráže!Tam je plachta.Vydám se ke garáži pro plachtu.....

Sousedská sešlost

Všichni - snad

Jasně, jasně... tak díky. Zavěsím s obrovským úsměvem plným spokojenosti. Kupodivu jsem zapomněla na všechny trable a rovnou zapnula počítač. Tákže to máme 9… teď přidáme tohle.. Narychlo vytisknu jednoduchý informační leták. Jsem na informace zkrátka zatížená, nemůžu si pomoct, jsem spokojena, když jsem si vším jista a vím, co kde, kdy a proč.
Zabere mi to pár minutek, nahodím na sebe úzké kalhoty, halenku a vyrazím oběhnout každý dům.

Postupuju od domu č. 16. Nikdo neodpovídá a tak se rozhodnu jít po pláži – bingo! Vidím Jennifer asi 10 metrů od břehu, tak zamávám, upoutám pozornost a snažím se zahulákat mou zprávu, nevím, zda mě slyšela, musím pokračovat dál – položím informační leták: Ve 20:00 v Darrenově baru – Sousedská party! Kupodivu po chvíli chůze po pláži potkávám Kath, Isabel a Darrena. Ou, vy ste tady? Em Darrene díky za poskytnutí toho baru. Podám jim dohromady jeden leták. Takže večer.

Já žasnu. Co se to se mnou děje? Úsměv? Dobrá nálada? Ty mrcho jedna, kam to vedeš? Zakroutím se smíchem hlavou a pokračuju. Vracím se oklikou a stojím před domem č. 3. Potkávám … sakra, jak se jmenuje? Ehm… Nina? Nina! A… o! vy jste ten nový soused! (Matias) Tady máte – rozdám letáky, určitě přijďte ať se lépe poznáme. Mrknu na něj. Jelikož jsem nikoho jiného na ulici nepotkala, takže jsem do každého domu vhodila letáček a doufala účast. Musím si od sdružení sousedů, nebo jak se to jmenují nechat poslat kontakty.. přemýšlím

A zbývá? Eh.. perfektní – mafiánský blázen a Soví ksicht. Vím, že Josef bude mít nejspíš nějaké… důležité věci na práci, proto vytahuji mobil a vyťukám jeho kontakt. Chvíli zvoní. Nevím, zda to zvedl, nebo to spadlo do schránky, ale začnu okamžitě povídat o večerní sešlosti. Nevím jestli jsi právě někoho odstřelil, nebo se prostě nudíš, ale myslím, že by tě všichni uvítali na sešlosti. V osm v Darrenově baru. Řekla jsem to s nadsázkou, ale chvíli mi vrtá hlavou, jak to s ním opravdu vypadá a polknu při pomyšlení, že to je fakt další praštěný vlastník zbraně. No co, mám taky zbraň a jsem snad nebezpečná? Hmm... na zamyšlení.

Zbývá Susan. Nechce se mi k ní ani přiblížit. Za tu rtěnku, potvoro! Ale nakonec jdu. Zvoním, ťukám. Gh.. nakonec to vzdávám a pokládám leták na zem, zatížím ho drobným oblázkem. Kvůli tobě tu nezestárnu! Bručím si cestou zpět. Mrknu na hodinky, mám dost času dát se krásně do kupy a pak – och kocovino, tentokrát se na tebe těším!

Na pláži

Darren, Isabel a později i Jill

" Tak jo na pláž, vezmu nějaké jídlo a za dvacet minut se sejdeme na pláži." Odběhnu se Slayerem do domu. Vezmu si na sebe černé bikini a sarong. Sáhnu do vinotéky po dobrém víně a do termo tašky strčím krabičku s ovocem a sandwichi s okurkou a šunkou, které mám před dělané, kdyby přišla nálada a byl hlad. Ještě přihodím několik tyčinek snickers. Do podpaží si dám kostkovanou deku a sáhnu po čtyřech sklenkách. Slayera nechám doma, aby nebyl celý od písknu. Na pláží počkám na ty dva.

Když sedíme na pláží a já rozlévám víno přijde k nám dáma, která volala Darrenovi. " Co udělat nějakou tématickou párty? Karneval, mafie, diskotéka osmdesátých let a nebo horor." Navrhnu vesele a dám si rozevláté vlasy za ucho. " Potřebovala jsem s Jill domluvit detaily, musíme se něčím ukázat, né udělat další snobskou párty s kaviárem a šampaňským." Nakrčím no a čekám na názor těch dvou.

Pláž (vsuvka)

Kath, Darren, Isabel

Nooo.... první co mě napadlo - upřímně - horor to klidně může být a ona by si ani nemusela brát převlek, ty tetování vyjdou nastejno.
Myslím, že každý dorazí tak jak se cítí... I když - věřím, že to tam jako karneval vypadat bude *ušklíbnu se a se smíchem dodám* přeci jen, pokud dorazí všichni, bude to zajímavé.

Pláž
Kath, Darren a chvíli Jill

"Tak za chvíli na pláži." Usměji se na ty dva a běžím k sobě domů. Obleču se do plavek, a protože jdeme na pláž vzala jsem i míč, co kdybychom se nudili. Do ruky jsem vzala ještě přenosný chladící box s pár pivy a dorazila jsem na místo setkání.

Ani si nestihnu natáhnout na deku a dát se do rozhovoru s Kath a Darrenem a už je u nás Jill.
"Jo uvidíme se večer." Přitakám ji natáhnu se pro leták s ním si lehnu na deku a pročtu si ho. Není tam nic co bych vlastně nevěděla. Kath navrhuje, že by se mohla udělat párty v nějakém stylu, ale Jill to hnedka zavrhuje, že mají všichni přijít jak chtějí.
"Náhodou ten karneval se mi líbí." Ušklíbnu se a napiji se vína, které mi bylo nabídnu to. "Ale je pravda, že je to všechno na rychlo, nevím jestli by se to stihlo připravit." Uvažuji nahlas.

pláž
Jenn a později Kath, Darren, Jill, Isabel

Plavu už po několikáté sem a tam a pořád se toho nemohu nabažit. Je to krásný pocit, i když pár krát jsem si už lokla. Zrovna si říkám, že budu konćit, když uslyším své jméno. Taťka? napadne mi okamžité on, ale jsem vedle jak jedle, tady vlastně palma. Stojí tam, jak se jmenovala... Jill? a něco huláká. Nerozumím ji dokonale, ale myslím, že ŕíkala něco o nějaké seznamce. Hmm... Doplavu ke břehu, ale ona už pospíchala pryč. Vylezu a ručníkem plným písku se na hrubo otřu. Na vlhké tělo navléknu vyklepané šaty a přitom naleznu leták o párty.

Nádhera... Rozhlédnu se kolem, zda ji ještě neuvidím, ale místo ní uvidím jiné ženy. Nepříliš šťastna zamířím k nim, někdy se představit budu muset. Mokré vlasy si za chůze trochu vysuším ručníkem a pak je uklidím dozadu, aby nepřekáželi. Srovnám šaty (sakra, jsou už na nich vidět mokré fleky od plavek) a dojdu k nim. „Zdravím, jsem tu nová... Přistěhovali jsme se s otcem dneska ráno. Jsem Jennifer, nebo jen Jenn, jak chcete a taťka je Edmond...“

Pláž

Katherin, Isabel, Jill a pak i Jennifer

"Dobře za dvacet minut na pláži."

Zavolám na Akima a i s Mayou vyrazíme domů. Převlíknu se do plavek a tričko. Psům ještě nasypu žrádlo a dám jim čistou vodu. Vezmu pár piv a nějakej šumivej sladkej patok kterej jistě dámy ocení. Tyhle tlamo lepy moc rád nemám. Nastrák to do chladícího boxu. Zavolám ještě do baru že pro dnešek je zavřeno. Nechám tam akorát barmany a obsluhu. Holkám raději dám volno. Cestou z kuchyně ještě čapnu nějaké krekry. A hurá za holkama na pláž. Položím box vede deky Kath a sednu si k ní. Když uvidím jak se sem řítí zavři oči a dělám že se opaluju.


"Není to špatná nápad. Kluci to ještě stihnou nějak vyzdobit. Vzpomínejte dokud je čas. Ale jak znám jisté dámy budou tam chtít jít normálně jenom aby se předháněli která z nich má lepší a dražší šaty. Že Jill"

Kouknu se na ní a mrknu. Nechtěl jsem do toho rozhovoru vstupovat. Ale nedalo mi to.

"Jinak pokud chcete živou kapelu a nebo DJe tak si řekněte. Na dnešek sem zavřel takže bude nerušená společnost. Jenom barmani tam zůstali a něco málo z obsluhy."

Ke všemu k vám přišla další dívka. Je to takoví mladý ucho. Vstanu a podám jí ruku.

"Darren těší mě."

Usměju se na ní a do ruky jí vrazím pivo. Čekám že mi ho vrátí a řekne něco jako že nepije a že by mohl přít tatínek. Ale to říká každá.

"A kde je taťka?"

Optám se jí a rozhlídnu se.

Pláž

Darren, Kath, Isabel a poté Jennifer

Přemýšlím o tom, co Darren řekl. Vyzdobit? víte co? Jsem pro... v hlavě se mi stejně rodí nápady nóbl párty, ale ty teď padají. Kath? Určitě máš plno potřeštěných nápadů... řeknu to víc ironicky než bych chtěla, ale co.

Ano Darrene! Přesně tak! Protože kam jinam bych ty zatraceně drahý botky a šaty od Gucciho nosila hm? Odpovím na jeho poznámku. Navíc, co se tebe týče - máš tak opravdu úžasný styl - to triko... hm.. prostě se k tobě hodí *zazubím se*

Po chvíli se k nám přidá Jennifer. Á! Našla jsi leták! Skvěle! No nic, tak teda večer ... sousedi! Těším se, co nového se o vás dozvím... *zašeptám tajemně a odcházím z pláže*

pláž

Se všemi se seznámím a na dotaz, kde je taťka odpovím jednoduše – ukáži za sebe na barák. „Tipnu si, že buď pracuje a nebo si hraje na počítači. A myslím, že je marné poćítat, že by se dneska ještě někam dokopal.“ odpovím se srandou popravdě. Taťka je trochu lenoch, jsem sama zvědava, kdy se půjde jen tak projít po pláži, možná někdy kolem půlnoci...

„Zaslechla jsem, že oblečení je volné – takže tričko a sukně vadit nebudou?“ ověřuji si to, když Jill odejde. Avšak nespouštím pohled ze vzdalující se postavy. „Ona je, jak to říct, celkem vlezlá...“ komentuji její poslední dodatek...

Příprava párty

Izi, Jenn, Jill a Darren

" Jill já myslím, že na karnevalu, bys vyhrála masku roku. A více miss by určitě byla Susan."Řeknu v žertu a položím se na břicho. Komu ještě dneska záleží na tak okázalých návrhářích, já preferuju mladé neokoukané začátečníky, než boty za tisíc dolarů, které má tady každá začínající modelka nebo zkrachovalá spisovatelka, píšící nechutné slaďárny. Podívám se na Jill a vítr ke mně donese "vůni" jejího make-upu. Nohy občas otřu o Darrena.

" Já bych byla pro nějaké Dj´s, ale nevím jak dámy, ty jistě budou spíš pro živou kapelu, která bude hrát jiwe a podobné obstarožní šlágry." Dám si do úst keks a usměju se na Jennifer. "Víš co, Jenn, pojď ke mě postarám se o tvůj make-up a oblečení. Budeš vypadat dokonale. Neboj, nemám jen černé, kožené věci." Sleduji Jill, která odchází. " A to si ještě nepotkala Susan, ta je ještě horší." Protočím oči v sloup. " Nenávidí se." Zašeptám.

Pláž
Kath, Darren, Jill, Jennifer

"Já bych byla pro kapelu, tak dlouho jsem nebyla někde v klubu na živé kapele." Večírky kam chodím většinou jsou tak snobský, že nějaká barová kapela začínajících umělců nebo místních hudebníků prostě nemá šanci.
"Jo výzdoba bude super." Strašně ráda jsem chtěla večírek, který by nebyl gala. Ale jak poslouchám Jill a její slova o tom, že si chce vzít šaty od Gucciho. No prostě neubráním se úsměvu. K tomu k nám doběhne nějaká dívenka. Darren hned jí strká do ruky pivo. Nesouhlasně zavrtím hlavou. Protože je neslušné se představovat a seznamovat se, když člověk leží vyskočím na nohy.

"Ahojky já jsem Isabel Piers." Čekám, že mě nejspíš pozná. Jsem na to zvyklá, takže mi to nějak nedělá zbytečné vrásky.
"Vem si co chceš a na ní nehleď. Já taky nikomu nestrkám, že mám značkové oblečení, jenže ona musí, když má jen jedno." Ušklíbnu se a napiji se vína.

Pláž

Kath, Isabel, Jen a prochu i Jill

"Možná že kdyby tě manžílek jednou za čas vyvedl ven nemusela by jsi je cpát nám. Jenže on raději oblejzá holky v mým klubu. A víš co je na tom všem nejlepší? To že to co u tebe může mít zadarmo u mě raději zaplatí."

Dopřeju si pořádný lok piva. Nechtěl jsem ale když ona si začala. Jak se to říká. Ty po mě chlebem a já po tobě kamenem? Lehnu si zpátky ke Katherin. Možná že jsem to udělal protože tam je Jill. A nebo taky ne. Rukou začnu vytahovat kus látky z výstřihu.

"Takže živá hudba a později večer DJ? Stejně tam ty starý moc dlouho nevydržej. A nebo se pohádají a já je nechám vyhodit. Kůlničku na dříví si z toho udělat nenechám."

Moje nenechavé ručičky pořád šmejdí po Katherin.

"Sundej si to. Chci vidět tvoje plavky."

Vybalování a prohlídka okolí -> pláž

Ani si nestačím všechno vybalit, když uslyším zvonek. Jsem zrovna v patře a tak mi to chvíli trvá, než se dostanu ke dveřím. Nakouknu kukátkem - nikdo nikde. Trochu se zamračím, čekal jsem uvítací úbor, tak jak to bylo zvykem ve čtvrti, ve které jsem kdysi žil. Místo toho najdu ve schránce letáček s pozvánkou na večerní párty.
Taky způsob, jak se seznámit...

Nejsem velký fanoušek těchto akcí, vím ovšem, že by bylo velice neslušné se tam neukázat. Musím se pozdravit se svými sousedy, ukázat jim, že jsem naprosto normální člověk. Nechci působit jako ten podivný chlápek, kterého se všichni bojí a o kterém koluje spousta řečí.
Prostě se tam večer ukážu, dám se s někým do řeči a pak se vymluvím na svou práci. Ráno brzy stávám a musím být schopný myšlení i řízení.

Opět zajdu do domu, pozvánku položím na stůl v kuchyni. Pohlédnu na hodiny - je ještě dost času. Možná by nebylo špatné jít se porozhlédnout po okolí, zjistit, kde tu co je. Například by nebylo špatné zjistit, zda je tu nějaký obchod s potravinami. Ano, vždy si můžu objednat pizzu s dovozem, ale to je poněkud nezdravé.

Moc dlouho neváhám, ze skříně plné obleků a několika náhradních plášťů vytáhnu pohodlné modré sportovní tričko. Převléknu se, v kuchyni si natočím lahev s pitím, nasadím si běžecké boty a vyrazím.

U běhání se nejlépe přemýšlí, dnes ovšem více sleduji okolí, abych zjistil, co tu kde je.
Asi po půlhodině dorazím k pláži. Hned si povšimnu skupiny lidí, kteří tam sedí a něco diskutují, nechci se ovšem nijak vtírat, na seznámení je tu ta párty. Navíc, jsou ode mě docela daleko a třeba si mě ani nevšimnou.
Zastavím se u vodní hladiny, napiju se z lahve, kterou jsem stále držel v rukou.
Je to tu pěkné. Klidné, mírumilovné...

Rozhodnu se na chvíli posadit do písku, abych se trochu vydýchal a zároveň i pokochal nádherným výhledem.
Tak tohle je můj nový domov

Po tom co uklidíme auto do garáže jdeme pro dvě starší židle a stolek který dáme na konec pozemku s výhledem na pláž.Začnem s odpolední debatou na téma život v Bostonu."V bostonu to nebylo špatné ale byli tam vlezlí sousedi...V tu chvíli se my z mobilu ozve můj hlas nahranej na záznamníku."Zdravstvujte.Menja zavut Josef.Kak tibja zavut?Potom se ozve narážka nějáké jill při které se začnu smát že to je slyšet aspoň na konec ulice.Zatímco povídá něco o párty v osm.Anton na mne pohlédne a povídá"Áaa starousedlíci chtěj poznat nováčky"Ode mne zazní Hmmm Potom si všimnu že z domu jsem dones vodku podám mu ji se slovy Nechceš?Odmítne a zadívá se do moře.Na to že je odpoledne tak není takový hic jaký by člověk očekával.Prostě perfektní.Přemýšlím o párty a zeptám se Antona jestli by nešel taky.Ten mi to odsouhlasí s tím že nemá co dělat večer.Vezmu mobil a pošlu na zpáteční telefoní adresu SMS s otázkou jestli na tu párty můžu vzìt bratra.

Pláž

Po krátkém rozhovoru s Matiasem se vydávám na pláž. Nechci být bílá, jak stěna...
Nejdříve se vydám domů. Vezmu si na sebe plavky: odkaz a přes to kraťasy a tílko, abych nevypadala divně, když bych šla na pláž po ulici jen v plavkách. Ale bylo to jen kousek...
Cesta mi nezabrala moc času. Sundala jsem si žabky a chodila po pláži tak, aby má chodidla byla omývána mořskou vodou. Bylo to příjemné. Zvláště, když byl takový parný den. Sluníčko dávalo najevo, že jsme na Floridě no...
Prošla jsem okolo muže (Michael Dean), který seděl v písku a sledoval krásu okolo.
V dálce jsem také zahlédla skupinku lidí. Byli tam noví sousedi, ale nejen oni...
,,Je to tu krásné že?´´ podívám se na muže s úsměvem a čekám jestli se pohledem dokáže odtrhnout od té krásy.

Pláž

Už bez Jill, neslušné návrhy od Darrena, Isabel, Jenn a v dálce muž a Nina

" Ježiši Larkine nech toho." Rozesměju se a posadím se do tureckého sedu. " Jéé promiň já jsem Kath," po vzoru Isabel se postavím a podám dívce ruku a pevně, jak hovoří etika, jí ruku stisknu. To co pronese Darren na účet Jill, mne trochu zarazí. Zeptat se Larkina, jestli to je pravda. Ukládám si někam do hlavy tuhle informaci.

" Jestli DJ-je tak asi Van Treira je dokonalej." Zasním se nad sety, které hraje. " No, když jsme na pláži, tak šup do vody, příšery." Shodím ze sebe sarong a rozběhnu se k vodě, před ní se zastavím, když o trochu dál uvidím postavu, musím si zastínit výhled, abych zjistila, že je to muž. " Ahój, pojď do vody, je skvělá." Zamávám jeho směrem, možná si mne všimne a nebo taky ne. Pokrčím rameny, když si všimnu Niny, která svou přítomností oblažovala už jiného muže u nás v ulici, u kterého asi moc nepochodila.

Pláž

Překvapeně vzhlédnu, ani jsem si nevšiml, že ke mě někdo přišel. Mile se usměji, slečnu, která mě oslovila si prohlédnu. Mladá, hezká a sympatická... Projede mi hlavou, aniž bych sám chtěl.
"To máte pravdu, nečekal jsem, že to tu bude takové," věnují jí další laskavý úsměv, opět se ale zahledím do dálky, cítím se podivně melancholicky. Vedle mě stojí krásná žena, která se chce seznámit a popovídat si a mě to téměř vůbec nezajímá.

S povzdechem zavrtím hlavou, vstanu a natáhnu k ní ruku. "Jsem Michael" představím se jí stále se slušným a milým úsměvem, ta slečna si nezaslouží, abych jí jen tak přehlížel.

V tu chvíli uslyším, jak někdo hlasitě volá, otočím se ke skupince lidí a spatřím mávající tmavovsláku, která nás zve do vody.
Ne že bych si rád nezaplaval, ale...
S úsměvem rozhodím rukama a ukážu na své oblečení, které se do vody moc nehodí. "Možná někdy jindy," zakřičím zpátky. Chvíli uvažuji, že bych akorát sundal triko a šel tam v běžeckém, ale... Ne, ještě bude hodně jiných příležitostí, kdy si zaplavat.

Pláž
Kath, Darren, Jennifer, v dálce Nina a Michael

Docela koukám jaká pěkná slova má Darren pro Jill. Tak je mi jasné, že se tu všichni nemilují, ale tohle mě překvapilo. Stojím celkem zaraženě a koukám na odcházející Jill. Pak se Darren začne věnovat Kath a jejímu oblečení. Zasměji se tomu, jak ho odstrkává. Kath se nakonec sama od sebe vysvléká a popohání nás do vody. Dopiji svoji skleničku a položím jí. Sundám si kraťásky. Běžím za Kath, která mává na dva v dálce. Zamžourám očima a vidím tu blondýnku, která předtím se seznamovala s tím novým klukem na ulici a s ní tam stojí další nový přistěhovalec.

"To je nějaká místní lehká děva? Nebo nové uvítací embargo pro nezadané kluky?" Vím že se jmenuje Nina, ale moc jí neznám. Jen teď jsem si všimla, jejího zajímavého koníčku, vědět jaký chlap je v ulici nový. Kath láká ty dva do vody a ten kterého neznám to odmítá.
"Přece by si neodmítl tak skvělou společnost. Nenech se přemlouvat." Zavolám na něj a přitom se směji. Nějak ani nečekám co zavolá zpátky a vrhnu se do vln. Voda je prostě skvělá.

Pláž

"Jsem Michael"
Řekl a podal mi ruku. Tu jsem přijala a nahodila svůj milý úsměv ,,Nina Carson´´.
Hned jak na nás zavolá Katherin otočím se. Do vody bych šla ráda, ale teď by to bylo celkem neslušné, když jsem Michaela vyrušila a najednou bych jen tak odešla. ,,Možná později...´´ křiknu na ní s úsměvem. Do vody rozhodně později půjdu...
Vlny začínaly nabírat tu správnou velikost a to začínalo být krásné. Škoda, že sem si nevzala prkno...
,,Odkud jsi se přistěhoval?, tedy jestli se mohu zeptat...´´ usměji se a dodám. ,,Všimla jsem si, že jsi tu nový a nejen ty... nějak se nám to tu mění k lepšímu... plno nových lidí...´´

Pláž

Kath, Isabel, Jennifer, v dálce Nina a Michael

Isabelina hláška mě pobaví. Je pravdivá. Nejprve Matias a teďkon tenhle.

"To víš unudění paničky. Když nekrášlí sebe tak aspoň zahrádku před domem. A pak tu jsou nové úlovky. Obzvlášť modelky."

Nesouhlasně zavrtím hlavou když si Kath ten přehoz sundá sama a ještě se rozběhne k vodě. Nestihnu se ani postavit a Isabel už je ve vodě. Sundám si tričko a rozběhnu se ke Kath.

"Útoooooooooook"

Zařvu, Kath buď uhne a já jí budu nahánět po pláži a nebo jí naberu na rameno a rozběhnu se s ní do vody.

Pláž

S Ninou, v dálce Kath, Isabel, Darren a Jennifer

Tak, už to začíná. Vyzvídání. Odkud ses přistěhoval, kde pracuješ, proč ses přistěhoval, máš rodinu...
Vím, že jako nový člověk v docela uzavřené společnosti budu muset odpovídat na otázky - na mnoho, mnoho otázek spoustě neznámých a zvědavých lidí. Budu prostě muset být trpělivý.
"Bydlel jsem v New Yorku" odpovím Nině s dalším milým úsměvem, nic dalšího ovšem již nedodám, čím méně věcí prozradím, tím lépe.
Některé věci se nikdo dozvědět nemusí...

Opět pohlédnu k vodě, teď už nás volá i další ze slečen. Sama Nina se tváří jako že by si ráda šla zaplavat, myslím si, že nechce jen ze slušnosti kvůli mě.
A ta voda je tak lákavá...
"Asi jsem si to s tím plaváním rozmyslel..." pronesu směrem k dívce - jakékoliv další zvědavé otázky tím odkládám na neurčito.
"Přemluvili jste mě, dámy" zakřičím na ty dvě, co jsou už téměř ve vodě. Pomalu si sundám své běžecké boty a posléze i tričko, nechávám si na sobě pouze své kraťasy.
"Jdeme?" otočím se na Ninu s dalším úsměvem a zamířím k vodní hladině nedaleko od ostatních.

Pro jednou jsem rád, že pravidelně sportuji, aspoň se nemusím nijak stydět za své odhalené tělo. Aspoň to je na mě dobré...Když už nic jiného.

Kousek ode mě proběhne další z osazenstva pláže, jediný muž. A ten se s tím rozhodně nemazlí... Musím se nad tím zasmát.

Pláž a voda

Larkin, Is, ten v dálce a Nina

" Jo pojď do vody, tričko si sundej a zbytek ti uschne." Zaškemrám jako malé dítě, ale dál nehodlám dělat vůbec nic, buď se připojí a bude si užívat s námi, nebo bude s Ninou." Nino máš hezké plavky." Houknu i na ní a nevšimnu si, že se ke mě řítí vysokou rychlostí Larkin. Když mě chytí, podjedou mi nohy a já si kecnu do písku. " Ty blbče jeden pitomej." Zakleju." Víš jak jsem se lekla, ty útočníku."Chechtám se až mi tečou slzy.

Po chvilce se doplácám k Isabel. " Mě se taky zdá, že je to nový místní sport, otravovat nové přistěhovalce." Cukají mi koutky.

Voda
Kath, Darren, Michael, Nina a Jennifer

Jsem ráda, že jsem někoho svým postřehem pobavila. Že je to tu tak povrchní jsem netušila zezačátku, ale všechno se o tomto místě pomalu dozvídám. Ale není to tu jiné jak v LA tam ta faleš byla taky. Darren se rozběhne a srazí Kath k zemi asi tohle v plánu neměl ale mě to rozesměje.
"Neválejte se na zemi a pojďte už do té vody." Stále se směji tomu výjevu, co předvedli. Zatím stojím jen po pás ve vodě a ukazuje se, že si to k nám řine i ten nový co se bavil s Ninou. Musím uznat, že tělo má parádní, ale pro někoho kdo je v showbiznisu, žádná moc novinka. Tam je každý druhý s pekáčem buchet.
"Nina se asi nemůže dočkat večer, tam ty nové bude mít vyskládané jako jednohubky na tácu." Špitnu ke Kath a pak se vrhnu už pořádně do vody. Skočím pod hladinu a zachvíli se vynořím, pohodím mokrými vlasy a vypadá to jako kdybych se změnila v mořskou vílu tímhle gestem. Stříknu vodu na Darrena.
"Tak už taky vlez do té vody." Rozverně se ušklíbnu.

Konečně ve vodě

Kath, Isabel, Jennifer, blížící se Nina a Michael

Kath jsem nabral v plné rychlosti. Ani nevím jak ale vysmekla se mi.

"Je promiň to jsem nechtěl."

Vezmu jí do náruče a rozběhnu se s ní do vody. Když jsme u Isabel Kath do vody hodím.

"Už je to lepší? Tentokrát to bylo do měkkého."

Ten borec se konečně odhodlal jít do vody.

"Tak co dámy, máte tu nového nápadníka. Možná vám ani Nina nevyškrábe oči když jí ho přeberete."

Isabel na mě začne cákat, stejně jako Kath jí vezmu do náruče a odhodím jí dál do vody.

"Doufám že umíš plavat. Když ne tak dýchání z úst do úst zvládám na jedničku."

Řeknu naprosto vážným hlase. Koutky mi při tom ale cukají.

Vodičká

Isabel, Darren, muž a Nina (která se možná připojí)

" Já nevím jak se mi to povedlo, možná vlna nebo prostě jen moje nešikovnost." Rozesměju se. Na jednu stranu je to tu fajn, ale bojím se, že si pustím k tělu někoho kdo mi bodne kudlu do zad, tak jako se to stalo v LA. Po tom co mě vláčeli bulvárem, kvůli mému ex, opravdu nechci, aby na mne donášeli moji sousedi bulváru, jen kvůli tomu, že se koupu s Hollywoodskou hvězdou a Larkinem, který má v okolí pověst div ne otrokáře.

" Ty hade." Larkin mne znovu obejme a já letím do vody. " Fuj, je slaná." Odplyvnu si.
" Hele copak musím každého hned balit, jsem zasnoubená." Naznačím, že má Darren o kolečko víc, když se Isabel znovu vynoří z vody. Připadám si jako mořská obluda, pozbývám ladnosti, kterou má Isabel.

Ve vodě
Kath, Darren, Micheal, Nina a Jennifer na pláži

Směji se Kath jak kolem sebe prská slanou vodu. Jak Darren zmíní, že tu máme nového nápadníka, kterého můžeme sbalit, tak se nesouhlasně zakřením.
"Ještě to tak. S chlapi jsem na dlouhou dobu skončila." S Malcolmem je to moc čerstvé, prostě když jste s někým tři roky a on vás podvede před zrakem všech, tak to hodně bolí.
"A kdy vlastně plánuješ svatbu Kath?" Než mi stihne odpovědět Darren mě má už v náručí. Moje cákání se mi totiž nevyplatilo, protože Darren na mě zaútočil, chytil mě a mrštil do vody stejně jako Kath. Nečekala jsem to a tak se mi dostane voda do nosu a očí. Jak se vynořím křením se a rukama si třu oči.
"No počkej, měli bychom mu to vrátit ne?" Mrknu na Kath.

Pláž

Nina, Isabel, Kath, Darren, Jennifer

Voda je naprosto úžasná, osvěžující a zároveň ani ne moc studená. Skupinka mých nových sousedů si jí užívá jak nejlépe umí, stříkají po sobě a prostě dovádějí jako malé děti. Je to usměvné a vlastně i takové milé. Je dobré poznat lidi, kteří svět neberou zas až tak vážně.

Jsem u nich blízko, tak i slyším, o čem si povídají. Zjistím, že tmavovláska se jmenuje Kath a že se bude vdávat. Vrhnu pohledem po tom muži, který jí tak nabral a poté i hodil do vody. Kdo ví, tohle není má starost.
Otočím se na Ninu, která je poblíž, usměji se.
"Půjdu si zaplavat" Ani nevím, proč jí to říkám. Možná slušnost, možná jen nechci, aby si připadala nějak špatně, odmítnutě. Přeci jenom, je to sympatická slečna.

Ani nečekám na odpověď, přejdu do větší hloubky a udělám několik temp. Plavu opravdu rád, je to podobné jako s během - člověk si může vše perfektně promyslet, zvážit. Pomalu se vzdaluji od té skupinky a uvědomím si, že jsem se jim možná měl představit. Tak až se vrátíš zpátky...

Pláž

Darren, Isabel, Kath, Jennifer a později Josef

Chvíli oněměle hledím na Darrena. Cože mi to ten zatracenej skunk řekl? Načnu několik vět, ale nedokončím je. Takže.. Protože… Ty zatracenej….
Poté zatnu pěst. „Možná, kdyby manžílek přišel občas domů, tak by nemusel platit za něco, rukama sjedu po vysportovaném břichu, co má dávno doma. A možná, kdyby nebyl takovej idiot, tak nechodí k někomu koho já moc dobře znám, že Darrene, to je ta vaše chlapská logika.
Mezitím co jsem tohle ze sebe chrlila na jeden zátah, on se pohodově napil piva. To mě rozčílilo o to víc.

Zatnu pěst o to víc, až cítím, že mi nehty prořezávají kůži. Teď jsi Jill udělala velkou chybu. Právě jsi jim řekla pravdu, tu, která tu obíhá po šeptech dlouho, ale nikdo ji nevěděl stoprocentně. Gratulace, tvoje manželství je v troskách a ví o tom ten…. Nadechnu se a nasadím úsměv, chlap bez stylu.
Při odchodu houknu na Darrena - doufám, že máš těch úchvatných triček doma víc, nevím, zda by moje oko zvládlo vidět tě v tak věrném vyobrazení celý večer.

Když pak odcházím, zazvoní mi mobil – ahá, to je Josef. Hbité prsty naťukají odpověď, že čím víc praštěných mafiánu přijde, tím větší bude zábava. Dodám i poznámku, že bych pro ně měla kšeft, ale ta je myšlena hodně s nadsázkou.

Pláž
Kath, Darren, Micheal, Isabel, Jennifer

Také běžím do vody. Dokonce i v oblečení. Vracím se tak do let, kdy jsem ještě byla ´´mladá´´.
Voda je úžasná. Máme takové štěstí, že bydlíme kousek od pláže.
Když už jsem docela ve hloubce plavu směrem k ostatním.
,,Ahoj lidi, voda je skvělá!´´ usměji se na ně a jdu trošku více ke břehu, abych nebyla ve hloubce a nemusela plavat.
Je to tak uvolňující na nic nemyslet. Žádné starosti, jen zábava...

Už běží odpoledne naplno,sluníčko pálí.Válím se na lehátku vedle stolu a na druhé stolu posedává anton který si zal všímat poloprázdné lahve od vodky.Vidíme jak lidi na pláži jdou do vody.Chtělo by to žraloka Utrousím.V tom začne zvonit mobil. Anton si prohledá kapsy a zvedne to.Co se zas děje?.....Cože?!.....Jedu tam!Kouknu na něho a povídám.Co je?Že je to tak důležité?V rychlosti mi odpoví.Číňani a Mexikánci z gangu Los rotopedos plánují nějáké techtle mechtle.Musím jim ukázat kdo je tu šéf. A v 8 jsem v baru.Řeknu mu že to je ok a že můj nový dům oslavíme jindy.Vyprovodil jsem ho na ulici kde už čekalo auto s gorilama.Později jsem sebral bednu co jsem nechal ležet v trávě a odnesl jí do sklepa.Na večer jsem chtěl mít trochu energie tak jsem si šel dát dvacet do obýváku.

pláž
Kath, Darren, Micheal, Isabel, Jenn, Nina, Michael a možná Josef

Ke Kat „Já nechci být dokonalá“ odpovím a teprve v tu chvíli se přestanu dívat za Jill. Její poznámka o vše vědění se mi vůbec nelíbila. Jsou jisté věci, které bych ráda v tajnosti udržela, třeba taťkova předchozí práce, nebo práce mamky. Jo, ta kdyby tu byla...

„Ahoj“ zdravím i Isabelu. Vína hmmm ... to mi připomíná, že jsem už neměla docela dlouho něco dobrého na jazyku usměji se. (Promiň, ale nepoznávám – v divočině jsem vyrůstala bez dívání se na televizi – max na nějaké filmy s rodiči :) )

S pobavením sleduji škádlení těch dvou. Vypadají, ehh dobře a šťastné. Ideální pár... Ukládám si do hlavy poznámku, že se jich mám zeptat, samozřejmě až budou nalití, zda jsou spolu oficiálně... Když Isabel odejde do vody, přemýšlím, že půjdu taky. Dobře přemýšlím není nejlepší slovo – sundám šaty a jdu taky. S povykem v zádech mě předběhne Kat a já se už zase směju, protože Darren ji pomáhá...

„Lidi, lidi... “ řeknu s povzdechem a pak tam sama vletím.

Voda

Především Isabel, Jenn a Darren, okrajově Michael, Nina a další

" Utopíme ho," zableskneme se mi v očích. " Provedeme mu něco moc nepříjemného." Ďábelsky se usměju." Stáhneme mu plavky a odplaveme s n ima." Mrknu. " Isabel, já se nebudu vdávat, přítel jen trval na obligátním zasnoubení, ale ani on nedoufá, že to bude, dokud nás smrt nerozdělí. Bylo to spíš na vztek mému ex a pro bulvár."Mávnu nad tím rukou. " O tom někdy příště," zazubím se, potom se potopím skokem do jedné z vln a jdu Darrenovi po nohou, ale jen ho škrábnu do stehna, vlna si mne nadhodí a odnese od něj.

Když se vynořím, zalapám po dechu a utřu si oči. " Blbá vlna." Našpulím ret a rozhlédnu se okolo. " Ještě někdo kdo nedostal bumbáka?" Podívám se na Jenn a potom hned na Darrena.

Voda

Kath, Isabel, Jenn, okrajově Michael a Nina

"Ale notak Isabel neříkej že tohle není lepší. Než nějaké dlouhé natáčení a nebo si dávat pozor na to jestli tě někdo fotí a nebo ne."

To že se holky baví o svatbě mě docela zarazí. Katherin je jak neřízená střela. Nedokážu si jí představit jako vdanou.

"Zvláštní každej když se rozejde tak tvrdí že s nikým dlouho nechce nic mít. Vydrží jim to jen několik dnů a pak jim začne bejt smutno. Nikdo je nezahřeje v posteli nikdo jin neskládá poklony jak jim to sluší."

Začnu kroužit pomalu kolem Isabeli. Celou dobu jí pozoruji. Není můj tip ale to neznamená že jí nemůžu škádlit.

"Neříkej že ti není smutno."

Z dalšího prudění mě vytrhne Katherin. Skončí to ale jenom u škrábance.

"Kam jdeš? Tebe už to s námi nebaví?"

Pomořím se pod vodu. Doplavu k ní a stáhnu jí plavky. Chtěla to udělat mě. Ne ne holčičko. Máš bejt rychlejší. Nina je od nás pořád daleko. Kdyby se chtěla zapojit přišla by blíž. A nebo se bojí že skončí pod vodou.

Moře

Isabel? Natáčení, focení? Podívám se na ni znova. Jo hezká je a tělo má taky dobrý. Z přemýšlení nad tím, kdo vedle mě stojí mě vytrhne vlna. S kterou mi dojdou slova Kath, takže svoji nejsou. Je tu někdo třetí, ale jsou „jenom“ zasnoubený. To ták...

Nevím co si mohu dovolit, já tu jsem nová a nemůžu se bavit na účet cizích. To není můj styl, s tím začnu, až když dotyčného znám dobře. Jo, kdepak skončil Jake... (Kluk se kterým jsem chodila dvě hodiny – dle jeho slov, dle mých nikdy, ale byl hezkej to zase jo...)

Nějak rychle se to seběhlo

Díval jsem se jak se to tam hemží lidmi a zvířaty, je normální že tu každý má své zvíře. Ale měli by si je hlídat, zamračím se, když vidím, že se tu jen tak potulují. Nějaká žena ke mě přijde a představí se mi. Usměju se na ní a podám jí ruku, kterou jí jemně stiskne.

Velice mě těší, mé jméno je Matias Ender, ano jsem nový soused, ale původní majitel je ještě v zahraničí. Mender, myslím že jej znáte ne?

Usměje se a když jdou všichni k pláži, jen se pousměji jdu do baráku, vyložím si tam své věci a jdu pomalu za něma, v ruce si nesu pivo a koukám po osazenctvu. Jen přeci ty dámy taky jsou moc hezké, a uá ženy dlouho neviděl. Mám na sobě jen šortky a tilko, jeho tělo je krásně vypracované jak jinak, když je to voják.Přes to triko to jde vidět.
Viděl jsem tam Ninu, který přišla za mnou a pár dalších.

Rise and shine! A nejlépe se sekačkou!

Otevřu oči. Tak a je to. Další skvělý den. Další dobré ráno. Nebo spíš poledne? No podle hodin už tomu tak bude. Stejně tak paprsky světla, pronikající do pokoje skrze polo zatažené žaluzie říkají, že čas oběda je opravdu tady. Protřu si oči, oddělám ze sebe přikrývku a sednu si na kraj postele. Celé tělo ztuhlé, unavené. Zvednout se mi nechce. Možná bych byl schopný v téhle poloze i znovu usnout. Přivřu oči. Zavírám je. Cítím, že jsem na pokraji spánku. Stojím na kraji propasti a stačí jeden krok. Jeden jediný krok, abych opět usnul. Hlasy, jakoby z říše snů ke mně volají. Jdi spát! Spát. Chce se ti spát. Ještě jeden krok.

Facka zprava. Otevřu oči. Facka zleva. Můj osobní budíček. Jediná věc, která mě opravdu vzbudí. Profackovat se. Zvednu se z postele. "Chce to kafe!" zamumlám si pod nos a už si to šouravým krokem řinu do malé kuchyňky.

Můj byt, jestli se to tak dá nazvat, není příliš veliký. A vlastně není ani můj. Pouze si ho pronajímám. Malá kuchyňka, příslušenství, miniaturní chodbička, která to celé propojuje a pokojík, ve kterém je pouze ta postel. Nábytku příliš nemám, nádobí taky ne, ale já toho vlastně ani moc nepotřebuji. Počítač, internet a postel stačí k mému štěstí. Byt je součástí nádherné vily v překrásné ulici poblíž moře, plné bohatých, krásných a úspěšných. Zajímalo by mě, kolik zdejších paniček má tu krásu opravdu přirozenou. Položím konvici na sporák a dám vařit vodu. "Kafe... chci..."

Sednu na podlahu, než se voda dovaří. Židle jaksi nevedu. Ale i tak jsem měl štěstí. Nájem je nízký. Asi 350 dolarů na měsíc a to jen díky tomu, že zdejší postarší paničce a majitelce domu skáču kolem baráku jako pes. Opravím, co je potřeba, vyluxuji, vyčistím, opráším. Děvečka na všechno. Vymýšlí si prkotiny a to i 5x do týdne. A vzhledem k tomu, že má svou hrdost, tak všem tvrdí, že pro ni pracuji, že mi platí těžký peníz a jak už je stará a na všechno sama. To, že za to nemám ani vindru a že u ní žiji v podnájmu, protože nevystačí s penězi už je tajemství. Přece jen,... co by na to řekli zdejší důry, jak vždycky říká. A tak tady tu hru hraji s ní. Audrey Blairová, jméno její jest.

Mně je to jedno. Ať si každý myslí, kdo chce, co chce. Pořád převládají ty výhody. Miluji moře. Voda je průzračná, vlny jsou vysoké. Zbožňuji, když se v noci kolem druhé vracím z práce a ještě si můžu jít zaplavat pod hvězdami. Pod měsícem. A pak, tahle čtvrť. Dobře situovaná, blízko všude. Když si vzpomenu na to sídliště, kde jsem bydlel v Salamance. Ale i tak se mi po Španělsku stýská. Po přátelích, po rodině, po mé již ex-přítelkyni, Lole. Po lidech a vlastně i po celém městě. Vím však, že jsem udělal dobře. Doba je těžká.

Zaslechnu pískot. Jo, voda už se vaří. Zvednu se, vypnu sporák, zaleji a i když je docela dost horké, stejně usrknu. Potřebuji ho. Kafé, to je to, co uspokojí mou závislost. Po chvíli si dám sprchu, obleču se a pak začnu hledat na craiglistu novou práci. V té restauraci, kde jsem teď, už nechci být ani den. Vracím se domů jak mrtvola a umývání talířů už vážně nesnáším. V posledních dnech jsem rozeslal spousty životopisů, ale nikdy se mi nikdo neozývá. A když už se konečně ozvou, řeknou jen, že už mají někoho jiného. A to si ani moc nevybírám. Klidně bych pracoval i někde v továrně, nebo v jakémkoliv obchodě. Hlavně už prosím žádné talíře! A ještě odpolední směny. Opravdu nevím, kdo tuhle prasárnu vymyslel. Normální blokace vlastního života. Vstávám pozdě, udělám něco na baráku a pak rovnou do práce. No a co potom v noci, když už všichni spí, zatímco já mám konečně volno. Jo, někteří lidi si to umí zařídit.

Odepíšu asi na dvě nabídky, když už zaslechnu ten děsivý Audřin hlas.
"Pane Fernandezi! Pane Fernandezi!" Aha, tak co si vymyslí tentokrát? Vypnu monitor a otráveně se donutím přejít ke dveřím. Otevřu. "Ano, paní Blairová?" nasadím svůj nejmilejší obličej.
"Pane Fernandezi! Viděl jste dnes trávník před domem?"
"Ještě jsem neměl to potěšení. Co je s ním?"
"Je už přerostlý! Musíte ho posekat!"
"Není přerostlý. Sekal jsem ho před třemi dny," odpovím v klidu. Paní Blairová se však nedá jen tak.
"Ovšem, že je přerostlý. Viděla jsem teď trávník Jill Parkerové. Ta ho má úplně úžasný. Tak udržovaný, že jsem se cítila jak v ráji. Nechci, aby mě pak ta důra u ostatních sousedek pomlouvala." Na chvíli se zarazí a v momentě, kdy zvedne prst, řekne: "Slyšíte to?"
Zvednu pravé obočí. "Co?"
Zašeptá: "Když budete ticho, uslyšíte trávu růst." Pak už mluví normálně. "Tak šup, šup! Vemte sekačku a posekejte to, nebo tady budeme zarostlí jak někde v pralese. A nezapomínejte, že vás můžu nechat vystěhovat," dodá varovně.

Tak na tohle už jsem slyšel velmi dobře. Povzdechnu a vydám se pro sekačku. Aspoň, že je dneska hezky. Podívám se po ulici a užiji si ten výhled. Pamatuj! taky bys mohl skončit někde na špinavé ubytovně mezi bezdomovci. Ještě, než vytáhnu sekačku, podívám se do schránky. "Leták." přečtu si ho a dozvím se o nějaké sousedské sešlosti k uvítání a seznámení se s novými sousedy. Ha! A když jsem se přistěhoval já, tak mi nikdo žádný večírek neuspořádal. "No co už." Pak ho předám Audrey, kdyby se tam třeba chtěla stavit. Já budu bohužel v práci, i když takový večírek by se mi velice líbil. Odreagování, panáky, pivo, zdejší krasotinky. Jak mi tohle všechno chybí. Odložím leták a vydám se pro sekačku posekat ten neviditelný prales. Hlavně aby nás ta zlá Jill nepomluvila. A to ani nevím, která to je.

Voda
Kath, Darren, Jennifer, Michael, Nina a Matias

Michael se u nás nachvíli zdržel, ale ani se nám nepředstavil a s oznámením Nině odplaval někam dál od nás. Nina zase stojí skoro na břehu, protože nějak si zapomněla sundat oblečení nebo to možná i tak chtěla. Jenn skoro hned za námi vletí do vody. Poslouchám Kathin plán, co uděláme Darrenovi a pobaveně přikyvuji.
"Až na ty plavky souhlasím." Vážně nepotřebuji nějaký další skandál, že jsem utekla na Miami a oplakávání svého vztahu řeším, dováděním a svlékání nových sousedů. Přeci jen všechny ještě tak dobře neznám, abych si nebyla jistá, že by to neprodali nějakým novinám. Darren se začne kolem mě točit a asi si myslí že mě to nějak rozhodí.

"Víš Darrene já ten život Hollywoodské hvězdy mám ráda, ale prostě si od toho člověk potřebuje někdy odpočinout. A to období přišlo na mě teď." Stále kolem mě krouží a snaží se mě přinutit, abych se přiznala, že mi nějaký chlap chybí.
"Jestli mám mít chlapa jen na to, aby mě pochválil jak mi to sluší. Tak to ho vážně nepotřebuji. A smutno mi momentálně taky není." Stříknu na něj vodu, aby mi dal už konečně pokoj, ale Kath na něj zaútočila a on jí to jen tak neprominul a okamžitě z ní strhl plavky. Tak tomuhle se chci vyhnout... Zašklebím se a skočím pod hladinu a odplavu metr od Darrena, kdyby ho něco takového napadlo i na mě, abych stihla jakkoliv zareagovat. Na břehu si všimnu, že přišel ten nový kluk, kterého jsme viděli předtím s Ninou.
"Ahoj, co tam jen koukáš. Honem do vody." Zavolám na Matiase a zamávám na něj.

Voda
Darren, Isabel, Jennifer, Matias, Nina, Kath

Po několika metrech plavání se obrátím a vracím se zpátky ke břehu. Jindy bych možná plaval i déle, ale dnes na to není vhodná nálada. Když plavu zpět ke skupince, všimnu si, že se rozrostla o dalšího muže, který prozatím stojí na pláži.
Srazy nu moře jsou asi každodenní záležitostí... napadne mě, takový život by se mi líbil - kdybych ho měl s kým trávit.

"Ehm..." odkašlu si, když doplavu zpět ke škádlící se skupince. Radši ani nechci vědět, co tam dělají, chvílema to vypadá opravdu zajímavě.
"Chtěl jsem se jen zeptat, ta dnešní párty - je nějaký dress code? Sako nebo stačí tričko?" Tak nějak pohlédnu na všechny, co tam jsou, vzhledem k tomu, že nemám ponětí, kdo tu párty pořádá.
"A co nějaké občerstvení nebo tak, mám něco přinést nebo je vše zařízeno?" Vzpomenu si, že když jsme se poprvé nastěhovali s Emmou do našeho bývalého domu, také byla párty - a každý měl přinést něco ze své kuchyně. Emmě se to líbilo, pekla ráda, ale nedokážu si představit, jak by to vypadalo, kdybych měl něco udělat já sám.
"Ah, mimochodem, jmenuji se Michael, Michael Dean," uvědomím si, že jsem jim ještě nesdělil své jméno. Jako omluvu za svou nezdvořilost se na všechny usměji.
Stojím ve vodě, která mi je popás a čekám, jestli příjde nějaká odpověď.

Voda
Kath, Darren, Michael, Jenn, Nina, Matias

K naší skupince připlave zpátky ten nový soused, co se zapomněl představit. Je vidět, že je lehce rozpačitý z té naší skupinky a z toho dovádění. Vlastně to stahování plavek je mi taky lehce nepříjemné, ale jsem ráda, že plavky šli dolu Kath a ne Darrenovi. Michael se ptá, jak se má večer obléknout.

"Přijď v čem chceš. Měli jsme v plánu vymyslet párty na nějaké téma, ale Jill se to nějak nezamlouvalo. Takže to bude takové neformální, sako tedy můžeš nechat ve skříni." Přeci jen jde se do klubu a tam by se vážně nějaké sako a kravata nehodili.
"A občerstvení to tady zařídí Darren."Kývnu směrem k jmenovanému. Nakonec se nám Michael všem představí.
"Těší mě Michael. Já jsem Isabel Piers." (Je na tobě jestli to jméno budeš znát:D)

PLáž

Když mi slečna nabádá abych šel do vody usměji se na ní a jdu blíže, nohama jsem ve vodě a napiju se piva.
No já mám krásný výhled, nemůžu si stěžovat.

Ujistí dámu a kývnu na pozdrav tomu klukovi co připlaval. Drží se té vetší skupinky a já se jen usmíval.Jen noha jsem brázdal po vodě a musím si užívat každou chvíli, co jsem tady. Podíval jsem se na mobil, zda se mi někdo neozval, ale ne bylo ticho jako před bouří. Měl se mi velitel ozvat, jak dopadli, ale nic.

Půjdu, ale jedině když si pro mě krásko přijdete Uculí se, ale mysli to ze srandy.

Voda
Kath, Daren, Michael, Matias, Jenn, Nina

Ten kluk na kterého jsem křikla a pobídla ho aby šel do vody se k tomu moc nemá a spíš mě jen provokuje svými slovy. Dobře, přistoupím na jeho hru...
"Já na ten pohled taky nemohu stěžovat." Mrknu na něj. Kluk vypadá, že si mě přestal všímat a raději sleduje svůj telefon, ale není to moc dlouho a zase se otáčí na mě. Vybízí mě, abych si pro něj došla a přesvědčila ho, aby šel do vody.
"Mým zvykem ale není se zbytečně namáhat pro neznámé cizince." I když vypadají jak ty... Přesto s úsměvem připluji blíže, ale nějaké přemáhající pohyby nedělám.

Plឨ

Usměji se přiznávám, jsem silně nezdvořilí a jdu trochu víc do vody, aby to neměla tak daleko, jen si všimnu, že tam litají plavky, což jen pozvednu oboči. Hodím mobil na pláž, abych si ho případně nenamočil.

" Jsem ale nezdvořák, velice se omlouvám jmenuji se Matias Ender, a vy musíte být nějaký anděl ne?" Dodám s usměvem a sleduji jí. Podívám se okolo, zda si jí někdo nehlídá, ale nevypadá to tak.

" Takže dneska se koná párty? kdeže se to koná?"

Voda
Kath, Daren, Michael, Matias, Jenn, Nina

Na pojmenování nezdvořák se ušklíbnu a uznale přitakám, že to je pravda. Ten jeho pokus mě polichotit s andělem mě spíš hodně pobaví. Ale snaží se chlapec. "A když jsem já anděl tak ty jsi kdo?" Zasměji se.
"Já jsem Isabel Piers." Sakra kolikrát se dneska ještě budu představovat. Jeden by si řekl, že když se jeho obličej objevuje každý týden v televizi nebo v novinách tak ho lidi budou poznávat.
"Dneska se tu nastěhovalo nějak moc nových lidí, tak se to musí oslavit. A bude to u támhle toho týpka v baru." Ledabyle ukážu rukou směrem k Darrenovi. "Je to odtud tak deset patnáct minut." Napadne mě, že bych mu mohla nabídnout, že mu to ukážu, aby se neztratil, ale zatím si to rozmyslím.
"A to tu budeš takhle stále stát?" Stříknu na něj vodu z moře.

Noví přátelé

Isabel, Darren, Matt, a mnohem více dalších lidí

" Mě stačí, že mám k tulení Slayera a za pár dní přijede Ludvík a s ním i Marie Antoineta."Plácnu rukama do vody, jako malé dítě. To co udělal Darren přejdu bez poznámky a spodní díl plavek si jen trochu povytáhnu, jsem ráda, že mi je nestáhl až ke kotníkům. Celá se otočím, abych si prohlédla muže, který se představil jako Michael. " Já jsem Kat." Jen mávnu rukou, když mu Isi oznámí co a jak bude, otočím se na Darrena a cáknu na něj vodu.

Isabel něco zaujalo na pláži, dloubnu loktem do Larkina. "Hele měli bychom jít, tady už nejsme moc potřeba a já musím jít dodělat nějaké návrhy na tu senzaci co se tu bude konat, poprosili náš pořad, abychom tam vystoupili a předvedli co umíme, no víš, chceme se vytáhnout." Zakloním se a namočím si vlasy. " Taky si musím vybrat šaty." Protočím oči v sloup. " V čem půjdeš Larkine?" Podrbu se na rameni.

Doma

sama

Zatracenej ... já bych ho... trousím si po cestě domů.
Dojdu domů z pláže a rozhodnu si sednout ke klavíru. Možná další věc, kterou o mě mnoho lidí netuší, ale je to tak.

Naleju si sklenku červeného, kterou nechám jen z poloviny plnou. V tom se ozve záznamník: …budeš naštvaná, no prostě nestihnu dojet a byl bych…“
Vezmu záznamník a vytrhnu ho z kabelů. Mrštím s ním o podlahu s toho nádherného lakovaného dřeva, kde se roztříští a hlas té zatraceně chytré ženské se pomalu a pomalu zasekává až sklapne úplně.
Kupodivu, nespustím svou obyčejnou histerickou scénu, ale přejdu ke klavíru a tu půlku zatracený skleničky doliju až po okraj. Když dohraju svou oblíbenou skladbu, přinesu další lahev. Dneska to vypadá, usrknu, že to bude zábavný večer…

Voda
Darren, Isabel, Jennifer, Kath, Matias, Nina

Odpoví mi slečna, která se následně představí jako Isabel. Její jméno mi něco říká, stejně jako pěkná tvář, za boha si ale nemohu vzpomenout, kde jsem jí už viděl. Možná v televizi? Ne, na tu nekoukám. Tedy, nekoukal jsem, teď budu mít více času. Takže možná noviny? Vážně netuším, ale věřím, že se to brzy dozvím - ať budu chtít či ne.
Jsem jí ale vděčný za odpověď, za což jí odměním dalším úsměvem, chci jí ještě poděkovat, ona ale zatím odplave za tím mladíkem na břehu.
Nad jejich rozhovorem se musím chtě nechtě pousmát.
Anděl? toho kluka by měl někdo naučit, jak balit holky, takovéto levné triky většinou nic nezmohou.
Je mladý, to se časem naučí...
A já mu navíc nemám do čeho kecat, vzhledem ke svým úžasným zkušenostem. Emma spíš dostala mě a Grace... s Grace to bylo úplně o něčem jiném.
Při vzpomínce na tu, na kterou nechci myslet, mi zmizí úsměv z úst. Přestěhoval si ses do ráje. Ale bez ní je to spíše peklo...

"No rád jsem vás všechny poznal," kývnu směrem ke Kath a Darrenovi, u kterého je dneska ta párty, poté se i usměji na Ninu s tím "Já tě chci sbalit" mladíkem a i na zatím neznámou, opravdu mlaďounkou blondýnku. "Uvidíme se večer" dodám ještě a pomalu začnu lézt z vody.

Další příchozí

Kath, Isabel, Michael, Matias, Jenn, Nina

Asi už toho prudění bylo hodně. Začínají sem hodit další lidi. Vrátí se ten týpek co šel do vody a bez představení uplaval.

"Jsem Darren Larkin. A o všechno bude postaráno. Snad."

Pousměju se a pokrčím rameny. To už Isabel ale míří za dalším z mužů. Tomu se momentálně představovat nebudu.

"Zvláštní nebrala to Jill v opačném pořadí?"

Optám se potichu Kath.

"Jo máš pravdu. Asi by jsme měli vyrazit. Já stejně ještě musím zařídit nějakou kapelu, DJe, nějaký to občerstvení. No aspoň to tam nemusím moc zdobit."

Na otázku v čem půjdu se zarazím.

"Já nevím tohle řeším až jako poslední věc. Něco na sebe hodím. Proč? Máš snad zase nějaký blázniví nápad do čeho by jsi mě navlíkla?"

Cesta domů z pláže

Darren a volání na Isabel

" Určitě si myslel Ninu." Procedím mezi zuby a mám co dělat, abych se nezačala smát opravdu nahlas.
" No hlavně hodně vodky, a Davidoff slimky. Bez toho nemůžu být. Hodím si k tobě i balíček poslední záchrany, kdybych odcházela brzo ráno s opicí za krkem." Doplavu až na mělčinu, chvilku se tam povaluji v teplém písku a dopřávám svému tělu přírodní peeling.

" No víš co Larkine, obojek a kožená tanga, to by ti k pleti šlo." Rozesměju se. " Ne hele myslím, že máš natolik dobrý vkus, na to abys potřeboval pomoct od bláznivé tatérky, která má zálibu v koženém a trochu potrhaném oblečení." Vylezu ven z vody a vydám se zabalit si pár věcí, které mám na pláži. " Isabel, vyzvednu tě večer, chceš?" Houknu na hrdličku.

Zábava končí

Kath, a okrajově všichni co tam jsou

"Já už se v nich nevyznám. Jo máš pravdu byla to ona."

Zavrtím hlavou.

"Dobře píšu si vodku. Cigára. Ty jsi mi ale náročná."

Její představa mě na vodítku mě docela pobaví.

"No myslím že tohle bych si vzal k jiné příležitosti."

Už jsem si užil zábavy dost. Je načase se vrátit domů a do vyřídit detaily té párty. Kath už se nejspíš taky balí. Isabel tam má nového nápadníku.

"Neříkala že si dá chvíli pauzu? Říkal jsem že jí to dlouho nevydrží."

Posbírám si svoje věci.

"Tak kdyby jste ještě na něco přišli tak zavolejte. Ale ne že to bude hodinu před začátkem. Zázraky akt dělat neumím."

Loučení s Darrenem

Jen pokrčím rameny na jeho informaci, že měl o Isabel pravdu a políbím ho na tvář, aby měl nad čím odpoledne přemýšlet a nevymýšlel na mě nějaké koniny." No a drž mi místo na baru, nechci se k němu tlačit." Seberu svých pět švestek a vypadnu z pláže, sarong si nevážu, je mi jedno, jestli mne někdo uvidí, mám hezkou postavu a nestydím se za ní.

Doma

Když přijdu domu ihned moje kroky míří do koupelny, kde ze sebe stáhnu plavky a umyju si vlasy, vše v rychlosti, důkladněji se umyju až před tou slávou. Potom se převléknu do vytahaného trička, které jsme si nechaly udělat s mou sestrou, když bratr narukoval do armády, pod tričko si natáhnu černé kalhotky. Potom si zapnu hlasitou muziku, zalezu si do postele se Slayerem, skicákem a tužkami a až do půl páté do večera vyřizuji telefonáty a skicuji nové návrhy na tetování. Před šestou hodinou si dám sprchu a po ní si vyfoukám a natočím vlasy na velké natáčky, aby získaly velký objem. Oči si objedu černou linkou a zvýrazním si řasy. Lesk ani rtěnku nepoužívám, nemám ráda, ten pocit, když mám něčím napatlanou pusu. Skoro do půl sedmé prohrabuji šatník a přemýšlím co si vezmu na sebe.

Nakonec vyhrají černo-zlaté šaty a boty na vysokém podpatku. Ze šuplíku vytáhnu kabelku, do které naházím všechno potřebné, od klíčů od domu po zapalovač, černé brýle si vetknu do vlasů. Jsem připravena vyrazit, stačí jen zavolat taxi.

Odchod z pláže
Jenn, Isabela a Michael

Postupně všichni oscházejí a tak se balím též. Přemýšlím, co udělat na rozloučenou a nic mě nenapadá, ale... počkat. Něco přece. „tak se mějte já už půjdu taky“ řeknu a doplavu ke břehu. Vylezu na písek, osuśkou přejedu tělo, navléknu uź stejně vlhké šaty. Michael, jak se představil pořád stojí ve vodě a dívá se po Isabel. Toho využívám. Nedává pozor a zřejmě se na to připravil, proč by jinak vytáhnul a odložil mobil? Počítá s tím.

Dva dlouhé kroky, nejdelší co v těch šatech jdou a jsem u něho. A šup s ním do vody. Kdyź to šplouchne, tak se usměji a otočím se na patě. „Užijte si plavání“ řeknu s radostí v hlase. Jen doufám, že to nevezmou zle... Obvykle se takhle nechovám, ale už jsem se na to nemohla dívat...

Přejdu pláž k baráku. Vejdu zadním vchodem. Kde je táta? ptám se sama sebe a pozorně poslouchám. Dusavé kroky na schodišti mě dají přesnou polohu. „Ahoj, tati. Měl bys taky někdy vylézt ven. Večer je oslava...“ začnu, když mě přeruší. "Jenn, víš co jsem viděl? Já viděl německý auto ve vodě. říká šílenost a odřítí se do svého pokoje. Nechápavě se za ním dívám, ale jen zavrtím hlavou a víc to neřeším.

Přes sprchu v čistém županu dojdu do pokoje. Zapnu notebook a jdu na Google. Jak to říkala? Isabel... a už ťukám jméno. Zajímá mě, kdo tu bydlí a hlavně co bych neměla říkat, abych neplácla nějakou ptákovinu. Po chvilce klikání se děsím. A k ní jsem strčila toho kluka? Sesunu se na židli a proklikávám odkazy. Ta je celkem slavná... uvědomuji si. No co, nakonec zdálo se mi, že jí to nijak nevadilo. Bez rozmýšlení tedy zavřu google a všechny další karty.

Večer. Párty, co si na ní mám vzít? Šaty nebo tričko se sukní? A co pod to? spousty otázek a žádné odpovědi. Chvíli se přehrabuji v oblíbených trikách, ale všechny jsou fakt dost teplé. Hold jsem z Kanady tam je chladno pořád... Zamračená se odejdu do garáže, kde stojí skříň, která mě před tím zachránila. Otevřu jí a a hledám. Nakonec vytáhnu dost odvážné tílko. S dost podivným výrazem si prohlížím výkroj na zádech. Nakonec se však pro něho rozhodnu, stejně si pod něho vezmu vršek od plavek, nebo ne? zarazím se, když se podívám na spodní poličku skřínky. Podprsenka vypadající jako vršek od bikin, ale s průhlednými pásky namísto šňůrek. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, všechno je jednou poprvé... seberu top i podprsenku a k tomu i dlouhou sukni.

---
top:odkaz
sukně:odkaz

Bar

Nikdo z nich už nemá žádné připomínky ani námitky. S Kath se rozloučím. Bylo od ní milé že mi dala pusu. Sbalím si svých pět švestek a vrátí se domů. Psi pustí dozadu na zahrádku. Dám si sprchu. Zatím si vezmu jenom trenky. Doma je to jedno a stejně žádnou návštěvu nečekám. Obvolám občerstvení. Zavolám do baru jestli nají všechno. Lucas mi pomůže sehnat dje. Při té příležitosti se do zeptám jak to ve firmě klape. Od té doby co se to stalo jsem tam nebyl. Stačí mi když dostávám prachy. Vím že on se o obchody dokáže postarat lépe než jí. Kapelu seženu nějaký dva kluky a holky. Už u mě párkrát hráli a nejsou zase tak špatní. Na to že je to všechno narychlo to zatím klape. Snad se večer nestane nějakej průser. Kouknu se kolik je hodin. Už nemá cenu se jít na chvíli natáhnout. Vstanu, prokřupu se hodím do sebe redbul s vodnou a jdu si chvíli hrát s hafanama. Kolem šestý si vezmu černé kalhoty, do nich bílí pásek. Následuje bíla košile, šedivá vestička a proužkovaná kravata. Automaticky si zašoupnu hodinky do kapsičky. Možná je to zvyk. Dal i je otec. I když jsem se spolu nebavili je to asi to jediné co nás tak nějak spojovalo. Nazuji si boty. Vezmu si klíče od auta a domu, doklady, peněženku a mobil. Nasednu do auta a vyrazím do baru. Jsem tam za necelých deset minut. Dneska tu není tak rušno jako vždycky. V baru jsou tři barmani. Mají na sobě černé rozhalené košile. Servírky mají něco obdobného. Všechno už je připravené. Sednu si k baru nechám si nalít panáka a zapálím si. Za chvíli by měli začít chodit ostatní. Zatím doděláváme poslední úpravy.

Zas je tu ráno
Ticho a prázdnota ve které se vznáším a nejen to jako bych byla sama její součástí.Ovšem náhle se rozezní protivný a pronikavý zvuk a po chvíli mi dojde že ten zvuk znám.Znám ho až moc dobře,znám ho lépe než bych ho chtěla znát.Je to totiž budík,můj budík a tak přichází to co přijde skoro vždy v této situaci.Budík opustí své místo na nočním stolku když ho uchopím aniž bych otevřela oči a hodím ho přes místnost.Na své cestě letí někam nazdařbůh než na něco narazí a konečně je ticho.Ale budu si asi znovu muset koupit nový budík.Ovšem budík označuje že bych měla vstávat neměla jsem to včera tak protahovat,ale jak jinak bych dokázala že tato série je lepší než ta Mikeova?
Jistě nemám nic proti autům,ale není to poněkud omezené.A proč těmi klíči mávají jako by se po opici chtěli trefit do zámku?
Vstanu,jdu do koupelny kde si vyčistím zuby zatímco se potom učešu a pak přijde na řadu snídaně.Tentokrát se mi podaří spálit jen tři tousty než konečně přemluvím touster aby je ohřál na požadovanou teplotu.Další na řadě je zkouška mého sonického zesilovače.Vyrobila jsme ho v jedenácti první den mé vysoké školy a tehdy jsem ho nazvala paprsek X.Ovšem rodiče neměli patřičné pochopení ani vědecké nadšení a zakázali mi ho ho používat když museli zaplatit zasklení sousedových oken a účet od veterináře pro jejich psa.
„Dobře tohle je test číslo 4235 vzorek číslo 23.Maxime Screaming.“usměji se nad tím vtipem,ale pak zvážním.Vážně od tohoto vzorku si hodně slibuji.A pokusným objektem bude drozd kterým mi už nějakou dobu pije krev.Zpívá zcela mimo rytmus protože drozdi jsou skvělí pěvci znamená to že tento drozd je tu aby mně provokoval.
„Takže po posledním incidentu opraven detektor pohybu.Tři,dva,jedna pal.“
Vzniklá zvuková vlna vyvolá smršť listí a trefí drozda přímo uprostřed jeho trylku.Umlčený pták dopadne poblíž Van de Graaffova generátoru který zde je pro případ výpadku proudu a konečně je klid.Zapíšu poznatky které tento pokus vyvolal uklidím přístroj,zkontroluji jak jsou na tom ostatní a opíšu udaje typu rychlost a vlhkosti vzduchu atd.Tak teď bych se už,ale měla vydat se na univerzitu.Výběr oblečení probíhá jako obvykle tak že zvednu to co leží na zemi a pokud je schváleno (což většinou je protože já neuznávám názor nic se mého těla nedotkne dvakrát týdně) je zbytek vrácen zpátky do skříně.
„Shift Into Turbo!“usměju se nad vtipem když nastartuji auto a vyrazím směr formování nových myslí.
Login omnis qui quaerit scientiam.

Večer

Když dopijím několikátou sklenku, cítím se lépe. Zaklapnu kryt klavíru a zaběhnu do prvního patra do sprchy. Dlouho v té horké sprše přemýšlím, o manželství, o novém psu, o botách,.... jo, měla bych jet nakupovat, vždycky mi to zvedne náladu.
Na chvíli se zarazím, dlouho jsem neviděla Susan... Ušklíbnu se. Třeba budu mít i štěstí a nedorazí na sešlost. Vyfénuji si vlasy a stanu před těžkou volbou, co na sebe?

Darrenovy poznámky mě dožrali a to jsem silná povaha, dobře, volím něco ne-gucci. Vybírám si model od méně známé návrhářky z Austrálie, jejíž jméno fakt nevyslovím. A k tomu botky… ach, tyhle.

Spokojeně se podívám do zrcadla. Možná jsem si těch sklenek neměla dopřát tolik, ty vysoké podpatky … no co. Mávnu rukou a upravím si vlasy do elegantního drdolu. Nanesu make-up, řasenku, linky, a pečlivě obtáhnu rty rtěnkou – co bych bez ní dělala.
Dokonalost….... Připravena na nové informace? Špitnu, když se ze všech stran prohlížím v zrcadle. Poslední úpravy, klíčky od auta připravit, kabelku, a za chvíli se může vyrazit.

Pláž, cesta domů a příprava na párty

Pomalu vylezu z vody, ještě vidím, jak ta mladá blondýnka strká toho dalšího kluka do vody za Isabel. Pousměji se, zdejší rozpustilá nálada se mi líbí, nikdo si tu nehraje na vážné "dospěláky". Jen aby to vydrželo i později.

Z pláže posbírám své věci a pomalu se vydám zpět do svého bytu. Neobtěžuji se tím, že bych se oblíkal do trička - přeci jenom, sám jsem mokrý a nepotřebuji, aby bylo mokré i to tričko. Chvíli jsem dokonce uvažoval, že bych šel bos, ale nakonec jsem to zavrhl a boty si oblékl.

Šel jsem pomalu a opět se rozhlížel kolem. Některé obyvatele jsem již poznal, jiné poznám pravděpodobně až večer - a docela se na to začínám i těšit, vážně to tu vypadá jako fajn místo k žití.
U domu číslo 8. se seká, což tedy moc nechápu, jelikož mi příjde, že ten trávník už předtím byl posekán - asi to toho člověka baví. Nevím proč, asi mám dobrou náladu, ale mávnu tomu pánovi na pozdrav. Zvláštní, toto místo ze mě snad i udělá společenského člověka.

Pak již zajdu do svého domu, uložím věci z pláže a rovnou skočím do sprchy, abych ze sebe smysl mořskou sůl. Po nějaké době vylezu, z jedné tašky vytáhnu jablko - jedno z mála věcí, které jsem si přivezl, a sním jej. Možná by byl ještě čas něco si uvařit, ale...
Ne, ještě radši ne.

Pohlédnu na hodinky a zjistím, že je už téměř čas jít na tu párty. Hmm, takže sako není potřeba, ale tak co jiného si mám vzít? Podívám se do své skříně a zrak mi padne na bílou polokošili. Hned jí vytáhnu, zhodnotím, že to je dobrý nápad a obléknu si jí. K ní si bez dalšího myšlení vyberu černé džíny. Tak, to by docela šlo.
Ještě se učešu, použiji deodorant a jsem připraven.

Ještě hodit do kapsy potřebné věci, peníze a tak podobně. Tak, dobré. Kde že je ten bar?
Vezmu si auto, kouknu na pozvánku, kde by měl být ten bar, adresu zadám do navigace a vyjedu. S trochou štěstí tam i trefím.

Odchod z pláže a příprava na párty

I já už odcházela z pláže, abych se připravila na mejdan.
Cesta mi zabrala jen chviličku, až na chvilkové zastavování. Koupala jsem se v oblečení, a tak jsem se ho po cestě snažila trochu vyždímat.
Když jsem otevřela dveře, zamířila jsem rovnou nahoru do šatny.
V šatně jsem se rozmýšlela, co si mám vzít. Byly tam samé modely, ve kterých se fotím, ale to se mi nezdá jako vhodné. Přeci jen je to mejdan s přáteli. Proto jsem se podívala na druhou půlku šatny, kde bylo oblečení, které nosím ve volném čase. Čapla jsem hned po prvním kompletu, který se mi líbil, až na ty boty. Hledala jsem proto jiné boty.
Nakonec jsem si vybrala jak oblečení (odkaz) tak boty (odkaz).
Přemýšlela jsem, jestli si mám udělat nějaký účes, ale nakonec jsem zvážila že ne.
Sešla jsem dolů a hledala klíčky od auta (odkaz) bohužel marně. No co... mám ještě čas... najdu je později...
Takto zní má věta pokaždé, když jsem líná něco udělat...
Když se ale podívám na hodiny vidím, že už bych měla vyjet. Vezmu pozvánku a znovu hledám klíče od auta. Pak jsem si vzpomněla, že jsem je hodila na gauč. Rozběhla jsem se ke gauči. Tady jste...
Čapnu klíče a jdu ven, kde už nasedám do auta a zadávám do navigace adresu, abych tam trefila. Sama bych to hledala asi dlouho...
Vydávám se na cestu a přitom si pustím hlasitou hudbu. Bohužel babči mají smůlu, protože mám otevřenou střechu. Přece se nebudu pařit, když je tak krásně...

doma
Jen Jennifeer :)

S hromádkou oblečení v ruce dojdu do svého podkrovního pokoje. Je to obří místnost, jejíž jedna kolmá stěna je tvořena sklem, skrz které mám nádherný výhled směrem moře. Na druhé kolmé jsou skříň a dveře pokoje. Oblečení pokládám na ustlanou postel a sedám si vedle něho. Jak se tam dostanu? přemýšlím, protože vím, že s taťkou nemohu počítat. Kdybych se zeptala někoho ze sousedů, asi by mě tam dovezl, ale když mě se nechce... zase narážím své problémy se společností.

Otočím žaluzie, aby nebylo vidět dovnitř, svléknu župan a ustrojím se do „vypůjčeného“ oblečení. Je to až překvapivě lehké a pohodlné. Kritickým pohledem se okouknu v zrcadle. Vypadá to docela dobře... Bosa jdu za tátou, teď totiž zbývá vyřešit jednu podstatnou věc a tou je auto. Měla bych někdy nadhodit řeč, že bych potřebovala svoje... poznamenávám si, když klepám na dveře od tátova pokoje. Pomalu je otevírám a první co spatřuji je taťkova herní zóna. Vždycky měl dostatek volného času mimo práci a navykl si k hraní počítačových her. Nejvíce ho zaujal letecký simulátor, který občas hraje, tak usilovně, že jde spát až nad ránem. Právě to také provozuje teď, sedí u svého kniplu a něco vykládá do mikrofonu u sluchátek.

Přijdu blíž a opřu se o jeho anatomické křeslo se čtyřbodovými pásy. Jasně křeslo je to podivné, ale naprosto vystihuje tátu – sportovní auta a letadla. Chvíli pozorně poslouchám komunikaci a pozoruji dění na třech monitorech. Právě jde na přistání... Odcházím kousek dál a sedám si na postel. Nespěchám a dám mu čas, aby neohrozil své pasažéry. Nechtěla bych mít nějakých tři-sta lidí na svědomí. Po několika větách do mikrofonu si sundavá sluchátka a obrací se ke mně. „Takhle tě neznám...“ komentuje mé oblečení s úsměvem. „Ale docela se to k tobě hodí. Díky, žes mi to nechala dohrát. A teď řekni, co potřebuješ.“ vybídne mě. „Víš, říkala jsem ti, že sousedi pořádají akci a že jsme taky pozvaní? No, vím že ty tam asi nebudeš chtít, ale potřebovala bych si půjčit auto...“ dostanu se k věci. „Hmm, nezdá se mi to, ale já tam opravdu nechci jít a už vůbec k těm vtíravým sousedkám, určitě by pátrali po naší minulosti. Doufám, že si dáš pozor na svůj jazyk.“ připomene mi. „Jasně, že dám.“ říkám okamžitě...

„Tak dobře, ale jeď opatrně. Víš co jsem ti slíbil, porazíš mě a teprve potom budeš jezdit. Tak tohle ber jako výjimku, která se nebude opakovat. Hned zítra tě otestuji...“ rozhoduje nakonec a podá mi čipovou kartu. Opravdu, čipovou kartu. Asi si všiml mého podezřelého pohledu a se smíchem říká „To auto je z naší dílny, pár věcí jsme vylepšili, ale někdo je musí otestovat v reálném provozu.“ Tak to mi čeká jízda století... pomyslím si a hned začnu přemýšlet, na co si dát pozor. „Taťkova“ dílna je oficiální vývojovou dílnou automobilky Ford pro americký trh sekce off-road a nákladních aut. Co jsem tam kdy byla, tak jsou to úpravy většinou sportovní, ale už jsem tam viděla i úpravu pro vysokou nosnost korby.

„Díky, už se těším na zítřek.“ obejmu taťku a zamířím ke dveřím. Taťka ještě zakašle a tak se otáčím. „Bacha na chlapy děvče...“ upozorní mě se smíchem. „Neboj“ ušklíbnu se a odejdu. Napiji se a dojdu k autu. Tak co je s tebou špatně? ptám se ho v myšlenkách. Když jsme odjížděli z Kanady nedávala jsem příliš pozor, jak jsem se sem těšila. Kartou přejedu v okolí kliky a auto se odemkne. Nasedám a hledám jak dál, místo pro klíček je zalepené páskou, ale pod přístrojovkou spatřuji černou neoriginální krabku. Přiložím kartu a oni se začnou rozsvěcet diody. Nakonec jich svítí šest zeleně. odložím kartu do popelníku (nikdo u nás nekouří) a mačkám červené tlačítko start, kterého jsem si už všimla. Nic. Ticho.

Hmm... přemýšlím, co teď. Nenapadne mi nic jiného, než zařadit zpátečku a dělat, jako by motor jel. To by fungovalo, kdyby to bylo elektro-auto, to by ale nemělo šesti-rychlostní manuál. A hele ono to funguje. Vycouvám až na ulici úplně tiše, jen s bzučením elektromotoru. Pak zařadím jedna a sešlápnu plyn. V tu chvíli naskočí klasický motor a auto reaguje velice svižně, na to že váží kolem tří tun. Navigace zachraňuje neznalost města...

Voda- už jen já a Isabel

Když po mě střikne vodu usměji se a jdu blíž k ní. Měřím si jí pohledem a pak jen kývnu, ona možná čekala že se nebude moc představovat, ale to, že hraje ve filmech, co už každý něco dělá a to že je slavná, mi je celkem jedno je to jen člověk.

" CO když neumím plavat, zachránila bys mě?" Pozvednu obočí a dojdu i v tričku k ní. Bude mokré, ale to je mu celkem jedno. Však je to jen tričko. Když mi sdělí, kde bude párty, kouknu tím směrem, ale kde to je mno budu to potřebovat, mapu.

" Snad to nějak najdu. Ale snad tam budete, abych měl koho popichovat. Snad se nezlobíte, že jsem rypal, chtěl jsem to trochu ulehčit. Tak se nezlob. "

Doplavu až k ní a mile se usměji a natáhnu ruku. " Velice mě těší. Poslední slavná osobnost se kterou jsem se potkal byl guverner. Ale ten na tebe nemá."

Voda
Matias

Lidi kolem mě se pomalu zvedají z vody a odcházejí. Kat se mě ptá, jestli mě má vyzvednout a já ji přikývnu, že s ní pojedu ráda. Na všechny odcházející zamávám a říkám si že bych možná taky měla už jít. Odejít můžu kdykoliv... Uklidňuji se. Pak rozhovory ostatních nějak nevnímám, protože ten kluk, co se představil Matias, se mě ptá jestli bych ho zachránila, kdyby neuměl plavat. Nestačím vlastně ani odpověď a Jenn ho strká a on padá do vody. Já jen tak tak uhnu, aby nespadl na mě a směji se tomu.
"Budu tam." Je docela roztomilé jak chvíli mi tyká a pak vyká. Matias ke mě pomalu doplave, nejsem moc ve velké hloubce vodu mám po pás.
"Taky mě těší. Z guvernérem není určitě taková sranda jako semnou." Ušklíbnu se a stříknu na něj opět vodu, do obličeje.
"Odkud jsi se sem přistěhoval?"

Voda joo až nad hlavu ¨

Když do mě mladá dívka žduchne, ano vůbec jsem to nečekal a jaksi dopadl na kolena. Kouknu na ní a šibalsky na ní ukážu TYTY. Mno počkej až tě večer potkám. Male žuchnu na ní a to jsem nechtěl. Když se mě zeptá odkud jsem se přistěhovat jen se usměji a chvíli jen tak přemýšlím.

Mno když se to tak vezme tak rovnou z práce, a před tím jsem bydlel v Londýně, New Yorku, a jako dítě v Berlíně. A ty? To nevím jsem s tebou chvíli počkej ještě chvíli pak ti to povím, ale nechci tě zdržovat, pokud se potřebuješ jít chystat."

Řekne upřímně a kouká na dívku.

Voda

"A co děláš?" Je to takové zvláštní konverzovat s novým člověkem ve vodě. Ale tak proč ne. Vyslechnu si jeho výčet míst, kde všude bydlel.
"Kouknu, že jsi bydlel všude možně." Tak pro moje zaměstnání není neobvyklé cestovat, ale většinu svého života jsem bydlela právě v LA.
"Koukám, že asi nečeteš moc noviny." Ušklíbnu se. Protože jinak by se mě nemusel skoro ani ptát, kde jsem bydlela předtím a proč jsem se tu ocitla. Jen ledabyle pokrčím rameny. "Podle posledních drbů jsem utekla z LA." Vlastně to není takový drb, ale jak to všude prezentovali tak to pěkné nebylo a vlastně tento týden jsem tam opět byla a vracím se tam často kvůli natáčení.
"Tak trochu mě zdržuješ." S úsměvem si ho dobírám. "Víš jakou dá práci, abych na večer vypadal krásně." Doplním to lehkým dloubnutím do Matiase.

Na univerzitě
Neudiví mně když na dveřích své kanceláře najdu přilepený papírek s docela stručným vzkazem:Chcípni mrcho,chcípni tentokrát psaný rtěnkou.To je cena za to že jsem nejschopnější člověk který na univerzitě je.Včera skončila vědomostní soutěž mého vyučovacího předmětu a tohle je zřejmě vyjádření nějaké studentky která neprošla.
Ale já to říkala.
Doporučuji méně vtipu v oblékání a více vtipu v hlavě.Těžko se vybírají vhodní kandidáti když někteří neví co to vůbec vědomostní soutěž je.Všechny ročníky to měly stejně spravedlivé a výsledky testu pak měli odevzdat do šesti večer.Omlouvá se pouze smrt blízké osoby (lidské blízké osoby) nebo jiný podobně závažný důvod.Vím že jsem tvrdá,ale jen tak se oddělí zrno od plev.
No aspoň že ví že ve slově chcípni se píše měkké i.
První hodinu mně čeká přednáška s novými žáky.Dojdu ke stupínku a protože jsem si už studenty prohlédla cestou rovnou začnu.
„Dobrý den jsem doktorka Sue Storm a budu vás učit fyziku.Vidím tu spoustu nadšených tváří i já tu dřív když jsem v deseti objevila své nadání pro vědu.Samozřejmě nepředpokládám že někdy dosáhnete mých úspěchů.Jistě je tu několik osob které mají potenciál stát se skutečným vědcem,ale zbytek bude jen parafrázovat práci někoho jiného na státní škole.Pokud vám někdo řekl že můžete dosáhnout nějakého významného průlomu ošklivě vás oklamal ...“
Myslím si že když k nim budu upřímná hned ušetřím je pozdějšího zklamání.Po obědě zjistím že profesor March odchází do důchodu a jeho kancelář je volná,ale bohužel ne prázdná.
„Barry?Co tu děláš?“
Je to jen řečnická otázka neboť metr v jeho ruce vypovídá o všem.Později taky zjistím že si tuhle kancelář zabral,kdy si jí zabral a co proto musel udělat.Poněkud víc informací než bych chtěla.
„Ano já vím kolik rektorově ženě je.Hele Barry,tohle není mateřská škola a ty si nemůžeš zabrat kancelář jen proto že zavoláš zabírám si jí.Ale protože jsme oba kolegové co kdybychom to vyřešili po práci u mně.“
Barry nakonec souhlasí a já se rozhodnu poprosit Grace zda by u toho nebyla jako svědek kdybychom se nakonec nedohodli.
„Navíc si jí zabírám já protože jí potřebuji víc.Moje současná kancelář se nachází nad geologickou laboratoří a při rachotu těch jejích strojů často neslyším ani své vlastní myšlenky.Navíc doktorka Hanson právě prochází návaly horka z menopauzy což by nevadilo kdyby ovladač termostatu nebyl společný pro obě naše kanceláře.“
I Grace souhlasí a když se pak vracím ke svému autu najdu další vzkaz psaný rtěnkou tentokrát vyvedený na mém skle.
Hmm neslíbatelná rtěnka,ale máte smůlu.Vozím sebou přípravek na čištění skla a je vážně silný.

Příjezd do baru

Kupodivu to ani netrvá dlouho a již hledám parkovací místo u baru. Dostal jsem se tam bez problémů, navigace mě jen jednou málem zavedla do slepé uličky mezi domy. Naštěstí jsem si všiml, že je něco špatně a tak jí nechal přepočítávat.

Zjišťuji, že tu zatím není příliš aut, pohlédnu na hodinky. Hmm, jsem tu docela brzy. Zaparkuji, přemýšlím, zda jít či ještě nějakou dobu počkat - nakonec ale vystoupím z auta, zamknu jej a zamířím dovnitř. Cestou ještě kontroluji mobilní telefon. Nic. Kupodivu...Kdo by ti něco chtěl, že?
S povzdechnutím si opět mobil uložím do kapsy. Prohlédnu si budovu baru, hmm, zajímavé.

Vejdu dovnitř, postupuj chodbou až do samotného baru, který mě ani moc nepřekvapí. Je luxusní přesně tak, jak jsem čekal - co jiného v této čtvrti, že?
Asi jsem orpavdu prvním, protože krom obsluhy za barem je v místnosti jen jediný člověk - muž s pláže, Darren myslím.
"Zdravím," kývnu jeho směrem.
"Nečekal jsem, že tu budu první" pronesu konverzačním tónem, jelikož mi příjde hloupé mlčet. Posadím se na barovou židličku kousek od majitele baru - ne přímo vedle něj, a objednám si sodovku.

Shrnutí

Náhle mi zazvoní telefon, který mám ve svých kraťáscích na břehu. Omluvně se na Matiase usměji a vylezu z vody. Zběžně si přečtu, kdo mi volá. Na displeji je jméno mé agentky.
"Ahoj Andreo, co potřebuješ?" Z prvních jejich slov je mi jasné, že to bude nadlouho. "Andreo omluvně na moment." Odendám si telefon od ucha a zavolám na Matiase.
"Musím už jít. Uvidíme se večer." Přidám úsměv, který se okamžitě mění v neutrální výraz, když opět promluvím do mobilu. "Andreo jsem tu, poslouchám." Beru si své věci a odcházím do svého domu, přitom mi agentka vysvětluje, co se děje.
Prý o mě projevili zájem od jednoho filmu. Jakmile uslyším o co se jedná, tak nesouhlasně zavrtím hlavou.
"Andreo to ne.... Ne nečetla jsem to, ale vím o co se jedná." Andrea mi vysvětluje, že se bude jednat o trilogii a že o tu roli je vážně boj. Promnu si spánky a dumám nad tím. Andrea přihazuje že na hlavní mužskou roli byl vybrán fakt super a hezký herec. "Tak to mě vážně nepřemluví a to ty víš. A jak že se to vlastně jmenuje?" Tak ten název mě pobaví a já se rozesměji. Fifty shades of Grey a prý je metafora na hlavního mužského hrdinu. "Radši mi ani neříkej jak se jmenují ty další díly." Stále se směji. "Dobře pro teď neříkám ne. Pošli mi tedy ukázku scénáře a já se podle toho rozmyslím." Andrea ví, že semnou víc neudělá a tak mě ujistí, že zítra to tam mám i se scénářem na další díl seriálu, který se bude točit příští týden. "Dík Andreo. Užij si zbytek dne." Ona mi taky popřeje hezký večer.
Jak položím hovor hodím mobil na pohovku. Sjedu pohledem na hodiny, mám ještě čas a tak se jdu najíst. Hodím do sebe lehký salát a rozhodnu se jít připravit. Vlezu do své velké šatny. Nemám zde ještě vše, spoustu oblečení zůstalo v mém starém domě. S Reedem jsme se rozhodli ho prodat, ani jeden tam bydlet prostě nechceme. Pro mě je to moc vzpomínek a pro něj, možná to, že jsem nábytek a vybavení vybírala já. Není třeba to rozebírat. Prsty přejedu po pár šatech. Nakonec zvolím stříbrné krátké. Část vlasů si vyčešu nahoru. Nakonec vypadám takto.
Sejdu z vrchního patra, kde si otevřu sklenku vína a naliji si. Nějak jsem přípravy stihla rychle a tak si v poklidu vychutnám vínko než se tu Kat zastaví nebo mi zavolá.

další osoba na akci

Jedu opatrně a dávám pozor za věchny kolem sebe. Taťka by mi neodpustil sebemenší škrábanec a toho se chci vyvarovat za každou cenu. I tak však projíždím město celkem rychle a k baru se dostávám opravdu za inzerovaných deset minut. Dokonce jsou zde i volná místa k parkování. Napadá mi, jestli má Darren číslo na nějakou želvu, která mě pak s autem odveze domů. Doufám, že ano...

"Cvak" ozve se, když přejedu kartou kolem kliky. Zajímavý způsob zamykání... oceňuji nápaditost táty a jeho kolegů. Nedá mi to a musím se zamyslet nad tím, kde to okoukali. Buď nějaký film nebo nějaký nadšenec...

Rychlým krokem zamířím do baru, přeci jen ráda chodím na čas (spíš dřív) a teď jsem si nehlídala hodiny... Zatlačením otevírám dveře a zastavím se na prahu, protože je tu nějak prázdno.

"Zdar lidi, zatím nás tu moc není." zdravím a konstatuji evidentní skutečnost. Darrena poznávám a stejně tak i druhého pána znám z pláže. Dojdu k baru, kde stojí Darren a ptám se ho, zda ví o nějaké firmě, která by mé po akci odvezla domů i s autem.

---
top: odkaz, sukně: odkaz

Odchod Isabel, večírek?

Usměji se při představě, když se mě ptala co dělám a cákání jí oplacím, ale v menším rozsahu. První nevím, zda mám jí hned říct co jsem zač, ale proč ne, nejsem jeden z těch co má co tajit.
" Jsem voják z povolání, moje poslední adresa byl Irák od tama mě odvezli."
řekne upřímně a trochu se zamyslí nad posledním úkolem. Hned se vzpamatuje a mile se usměje. Když zvedne telefon, koukne kde ho schovávála, on nemá s tím takové zkušenosti, aby ho schoval. Obdivuje tu dívku, je zvláštní a nějak ho nezajimá, že je nějaká celebrita.

" Promin nejsem člověk, co věří mediim a drbum novin a podobně, rád lidi poznávám a sám si na ně dělám obrazek. Budu se těšit na večer až tě zase uvidím a budu tě moct pozvat na nějaká pití."

Usměje se a jde zpět na pláž, vezme si své věci a rozběhne se směrem svuj "palác". Kde si vleze do bazénu, trochu si zaplave, jde pak do sprchy a podívá se do skříně co tam vlastně má. Neni to moc elegantní, ale ani jsem nikdy na tohle nebyl, jsem spíše raubíř a to se mě vždy drželo vytáhl jsem si oblečení na večer a převlékl.
Vzal jsem si peněženku a zavolal taxíka. Ten do pěti minut přijel a hned jsem řekl podnik a on byl hned v obraze.

Zastavil před podnikem a jen sem pozvedl obočí. " Mno to bude hodně asi zajímavý večer." Zaplatím a jdu do baru. Když do něj vlezu, mávnu na osazencvto. Přijdu za tím majitelem a mile se zatvářím.
" Díky za pozvání. Jsem Matias, nevím zda jsme se představili. " Podá mu ruku a pak si sedne na barovou židli.

další hosté?
Darren, Michael, Matias

Po zjištění čísla si objednám pití a barmanovi předám sto-dolarů předem, abych pak nezapomněla zaplatit. Darrena ještě poprosím, aby zbytek útraty schoval u sebe na příště... Pokud vyhoví budu jen ráda...

Se skleničkou koly ředěné rumem se posadím k baru a rozhlížím se, kdo přijde další. Zaskřípaní dveří mě vytrhne z transu, kdy zamlženým pohledem zírám na dveře. Přeostřím, zamrkám a koho to nevidím. Nápadníka Isabel, kterého jsem tak pěkně „hodila“ do vody. Usměji se a věnuji své kole až neobvyklý zájem. Když sedne k baru řeknu jen „Ahoj, jsem Jenn...“ a dál se věnuji sklence.

Bar
Jenn

Pousměji se když uvidím dívku, která mě shodila do vody. Kouknu na ní a objedná si whisky.¨

" Matias jméno mé. A aspoň vím jméno dívky, která mě shodila do vody, co já ji jen provedu."

Zamýšlí se a když mu barman donesl whisky podíval se na sklenku a trochu se zasnil. Nevím proč, ale když vzpomíná co se mu v Iraku stalo, začne ho bolet jeho rána.
Koukne ke dveřím, kde je vchod a pousměje se.

" Bude tu nějaká zábava nebo tu jde jen o pití?" Podívá se na Jenn a vypije sklenku skoro na do dna a položí sklenku na pult.

Cesta do baru
Michael, Matias, Darren, Jenn, sms pro Kat

Dopila jsem svoji sklenku vína, kterou jsem si před nějakou dobou nalila a Kat furt nikde. Kde holka vězí? Sjedu pohledem k hodinkám. Strašně nerada chodím pozdě a hlavně už jsem myšlenkami bloudila do minulosti a vraceli se mi vzpomínka na Malcolma. Ne dneska se budu bavit... Najdu svůj mobil a pošlu sms Kat: Ahoj asi ses někde zdržela a tak já jedu do baru sama. Uvidíme se tam. Is :-* Odeslala jsem zprávu a rovnou jsem zavolala taxi. To je za malou chvíli před mým domem. Mobil a peněženku jsem si hodila do malého stříbrného psaníčka a vyrazila. V klubu jsem skoro na čas a už se to tam začalo scházet.
"Ahojky, doufám že nejdu moc pozdě." Prohlásím hned jak vejdu. Prvního koho jdu pozdravit je samozřejmě Darren a tomu vtisknu krátký polibek na tvář, takové klasické přivítání mezi hvězdami a proto mi to není nějak divné. Pak si jdu sednout k ostatním na bar. Vyhoupnu se na jednu stoličku a přehodím nožku přes nožku.
"Tak co rozjedeme to tu dneska večer." Ušklíbnu se a u barmana si objednám skleničku bílého.

Bar
Jenn, Is

Ten hlas už i celkem poznám, otočím se jen krátce, abych poznal dívku z vody, ano byla to Isabel. Jen ji chvilkami pozoruji a nechám si objednat další sklenku whisky, kterou jemně kroužím ve sklence s ledem. Divám se na tekutinu a jen tak přemýšlím a po chvíli dodám co si přisedne.

" Koukám na hodiny a jsi celkem rychlá, některým to trvá mnohem déle."

Kývnu na barmana a osazenctvu objednám pití na něj. Otočí se na ně a pozvedne sklenku. " Tak na sousedy, jak tak koukám, tady se člověk nebude nudit."

Koukne na dámy a pak na pány, které tu vidí. Tváří se trochu né zrovna vesele, ale ani depresivně, prostě normálně .Koutkem oka kouká, co dělá slečna.

Matias?
Darren Isabel Michael Jenn
„Ale voda byla dobrá, ne?“ optám se s úsměvem a na otázku odplaty raději neodpovídám.

Vypadá taky docela zamyšleně. Nevím jak moc, ale docela by mě by zajímalo nad čím přemýšlí. Nejsem vlezlá a právě to mě brání se na to optat. Hledím si tedy své skleničky, zatím se tu nic překvapivého neděje. Barman přinese Whiskey a já přeměřím Matase pohledem. Můj pohled se dá vyložit i tak, jako že přemýšlím nad tím, jaká je whiskey. Pravda, nikdy jsem ji neměla, ale ani to neznamená, že se pohrnu do toho ji ochutnávat. Dávám přednost buď míchanicím nebo vínu. Dneska jsou to míchané...

„Já nevím, ale rozhodně vyzkouším, co ten chlapík za barem umí namíchat.“ odpovídám s radostí v hlase a zamyšleně si prohlížím lístek. Na ubrousek vedle postupně přibývají zajímavé pití... Začíná džusem s vodkou a pokračuje dalšími míchanicemi s vodkou a rumem.

„Hoj, myslím že nejdeš pozdě...“ poznamenám k Isabel, která mě nevím proč na pláži zaujala. „Ještě tě vidím docela ostře, tak to nemůže být pozdě.“ poznamenám se srandou...

V baru
Michael, Matias, Darren, Jenn

Je mi potvrzeno, že jsem přišla včas a na to se potěšeně usměji. Jenn dokonce vtipně poznamená, že mě vidí ostře, takže tu jistě jsem brzo, nad tímhle prohlášením se zasměji.
"Tak to ráda slyším. Moc ti to sluší..." Nachvíli se zarazím protože jména mi dělali vždy problémy. "Jennifer, že?" Radši se ujistím, abych neudělala nějakou botu. Matias objednává pro všechny pití a tak si nechám nalít k tomu vínu, co mi bylo právě doneseno jeden panák tequily.
"Tak na nové sousedy." Vlastně v baru kromě mě a Darrena jsou zatím jen nováčci. Kopnu do sebe pití a roztomile se zakřením. Všimnu si zadumaného pohledu Matiase. Že by ho trápilo něco z minulosti? To že mi prozradil, že je voják a z Iráku, bylo něco co mě vážně překvapilo, nezdál se na někoho takového. Nevím proč, ale chci se mu omluvit za to, jak jsem rychle zmizela.
"Promiň, že jsem u vody tak rychle odešla. Nebylo to nic kvůli tobě. Práce volala." A když si vzpomenu na tu nabídku tak se zakřením, jako kdybych snědla něco kyselého, radši se napiji vína.
"Tak co lidi, budeme dneska tančit?" Dnes na všechno špatný co se mi stalo prostě zapomenu...

Bar
Isabel, Jenn, Matias, Darren

Netrvá to dlouho a bar se začíná zaplňovat. Chvíli po mě přišla ta mladá blondýnka z pláže. Odvážná blůzka... napadne mě při prvním pohledu na její oblečení odhalující záda. Ale je mladá, může si to dovolit... Snažil jsem se odhadnout její věk, když tu přišel Matias - a začal se hned blondýnce věnovat. Tedy, ten se s tím nepárá, kdo ví, zda opět použije taktiku s andělem.
Asi k tomu nedostane šanci, jelikož ve dveřích se objeví Isabel - ta, o kterou měl zájem předtím. Vše mi to příjde trochu směšné, ale o tomhle je asi seznamování s novými lidmi...

Matias nám všem objedná pití. "Mně ne, děkuji," kývnu jak na barmana, tak i na Matiase. "Řídím," dodám ještě, aby si to nevyložil nijak špatně.

Někteří začali zkoušet všechny možné druhy drinků, já si ale sedím na jedné barové stoličce, popíjím svou sodovku a sleduji, co se kolem děje. Přesto si neodpustím malou poznámku směrem k blondýnce.
"Alkohol škodí zdraví..." mávnu směrem k její skleničce kdovíčeho. Nemyslím to nijak zle, což je vidět na drobném úsměvu, který mi hraje na rtech.

o samotě
Jenn, Michael a na začátku Isabel, Matias

„Jo, Jennifer, ale radši jen Jenn. Díky, tobě to taky sluší...“ řeknu slušně, ale přemýšlím, kam zmizím, abych je nechala samotné. Nerada jsem rušivým elementem.

„Ano, na sousedy!“ zvednu sklenku se směskou džusu s vodkou. Hmmm, moc dobré... Pak přijde poznámka od ehhh Michaela? na otázku alkohol a zdraví. Přesednu si o židli blíž k němu, abych dala prostor Is a Matiasovi. „Myslíš? Já se normálně krotím, ale občas mi připadá vhodné udělat si pauzu od odříkání a je to dobré...“ usměji se na něho. „Víš, že existuje firma, která tě domů odveze i s autem?“ poznamená zamyšleně, když koukám jak pije jen sodu. „Nebo, nechceš-li alkohol, vyzkoušej citronádu, viděla jsem ji na lístku a většinou bývá vynikající...“ navrhuji...

„Nevím, zda už jsem se ti představovala – jsem Jennifer, nebo jen Jenn. Ty musíš být.... eehhh M... něco od M. Mike? Martin? Michael? Jo jako Jackson... Michael. Pamatuju si to správně?“ otážu si po chvilce vzpomínání na představení z pláže.

Bar
Jenn, kousek opodál Isabel, Matias, Darren

Blondýnka si přisedne ke mě blíže, pravděpodobně i chápu proč, Isabel s Matiasem se chtějí určitě navzájem...poznávat.
Dívka se mi i představí a snaží se vzpomenout si, jak se jmenuji. Její asociace s Jacksonem mě trochu pobaví.
Podám jí ruku. "Těší mě, Jennifer, a ano, opravdu jsem Michael. Nebo Mike, Micky, prostě cokoliv je libo..." řeknu, pak kývnu směrem ke své sklenici. "Popravdě, to řízení mi ani tak nepřekáží, mohl bych dojít pěšky. Ale bohužel, žádná firma za mě zítra nepůjde do práce," ušklíbnu se.
"Ale citronádu určitě zkusím rád, jen na vodě bych celý večer nevydržel"

Na chvíli se zamyslím, loknu si své sodovky, rozhlédnu se kolem. "Pokud jsem pochytil správně, ty tu taky nebydlíš dlouho, že?" otočím se na Jennifer. Zatím to vypadá, že zdejší "domorodci" na sebe rádi nechávají čekat. A nebo se na nás rozhodli vykašlat. Ať tak či tak, ani mi to nevadí, Jennifer vypadá jako společenská osoba, s ní se tu rozhodně nudit nebudu. A abych byl upřímný, navíc se na ní dá i koukat. Ne že bych ale měl nějaké postranní úmysly, vždyť je ještě tak mladá...

stranou
Michael, Jenn opodál Darren,Is,Matias

„Tak to mám štěstí, zítra nastupuji na zdejší uměleckou školu.“ poznamenám k otázce práce.

„Ne, to opravdu nebydlím. Dneska jsme přijeli s taťkou z Kanady. Jednak kvůli jeho práci jednak kvůli mé umělecké škole.“ vyhnu se aspoň otázce proč rovnou. Rozhlédnu se po dalších lidech. Zatím nic. Skleničku vyprazdňuji pomalým tempem, protože se nechci opít, protože si chci akci užít a něco si z ní pamatovat.

„Ty jsi tedy taky, jak to hezky nazvat, nováček?“ ptám se se srandou a snažím se živit diskuzi aspoň trochu. Většinou bych radši seděla stranou někde v rohu, ale zatím mě prostředí přijde docela příjemné. Jen je otázka, zda takové bude až přijde Jill

Bar
Jenn, opodál Matias, Isabel a Darren

Tak umělecká škola? Hmm, to znamená že je možná o něco starší, než vypadá. Možná kolem 20 let?
"Takže umělkyně? Kreslení, design a tak?" optám se, jelikož mě to zaujalo. V umění se téměř vůbec nevyznám, ale rád chodím do různých galerií a prohlížím si obrazy. Je to taková klidná činnosti - činnost na uklidnění rozbouřeného srdce.
Zaujme mě i to, odkud se sem přestěhovala. "Z Kanady to je sem docela dálka," podotknu mezi dalším lokem. "Já sám jsem z New Yorku." i to není zrovna blízko. "A taktéž jsem se přistěhoval právě dnes, docela náhoda, co?" A nemyslím si, že jsem jediný, i Matias vypadá na nového obyvatele této luxusní čtvrti.
"Taky jsem se přistěhoval kvůli práci" dodám ještě, pak si ale uvědomím, že mluvím téměř jenom o sobě.

"A jak se ti tu zatím líbí? Na pláži to vypadalo, že si Miami opravdu užíváš..." zeptám se s dalším úsměvem a dalším lokem svého pití, které již dochází. Otočím se na barmana. "Jednu citronádu, prosím..."

stranou
Michael, Jenn opodál Darren,Is,Matias

„Jo umělkyně“ zasměji se. „Mě hlavně baví navrhování aut, případně architektury.“ vysvětluji své zaměření. Pobaví mě hlavně slovo umělkyně, protože se nedokáži představit u plátna tři na tři s barevným šátkem na hlavě a s paletou olejů v ruce. Ne, to nejsem já. Já spíš tablet, nebo „menší“ papíry (do formátu A2).

„Není to zase tak daleko a cesta je krásná. Poznali jsme díky tomu krásné pobřeží a jednu vynikající restauraci.“ Pak řekne, že taky přijel dnes. „Zajímavé, a v jakém oboru pracuješ?“ ptám se, se zvědavostí v hlase.

„Na takhle teplé pláži jsem byla poprvé,“ přiznávám se „ale ano, užila jsem si to. Je to bezva mít moře hned za domem.“ potvrzuji zábavné odpoledne.

„Já si dám jednu vodu, bez bublinek.“ objednávám si a na vysvětlenou k němu „Bublinky se nemají rádi s alkoholem. Vyzkoušela jsem to na vlastní břicho“.

Bar
Jenn

"Takže žádné obrazy typu van Gogh? Žádné slunečnice, portréty a tomu podobné čmáranice?" zasměji se s povytaženým obočím. "Neřekl bych do tebe, že se budeš zajímat o návrhy aut..." dodám ještě upřímně, vážně mě tím překvapila, tipoval jsem si jí na nějaké krajinky, květiny, popřípadě čmáranice alá Picasso. Ale auta a architektura? Wau...
"Já jsem doktor. Chirurg, abych byl přesný. Což je ale nezajímavé oproti designerce automobilů..." Vážně jsem jí ohromen, vždycky jsem si myslel, že dokážu lidi docela odhadnout a ona mi nepřišla jako ten klučičí typ. No..to je možná tím oblečením.

"Co tě k této zálibě přispělo?" zeptám se ještě s opravdovým zájmem, pak si vzpomenu na krásnou pláž a moře.
"To moře je jednou z nejhezčích věcí, které na tomto místě je, možná i kvůli tomu jsem si vybral zrovna tuto čtvrť a ne něco levnějšího..." přestaň, přeci se nebudeš bavit o financích.

Pobaveně sleduji její další výběr pití, souhlasně přikývnu. Líbí se mi, že nejede jeden alkoholický nápoj za druhým, to by nemuselo dopadnout dobře. "Copak? Máš hodně zajímavých zkušeností s alkoholem?" optám se opět pobaveně. Upřímně, kdo nemá, já sám bych mohl vyprávět.

stranou
Michael, Jenn opodál Darren,Is,Matias

„Ty po mě opravdu nechtěj. Kostelíček a pár stromů kolem bych ještě možná dokázala, ale nějak zvlášť mě nebaví.“ reaguji na slunečnice. „Vidíš a přitom bych se tím ráda i živila.“ nedokáži ignorovat jeho přiznání ke špatnému odhadu.

„Chirurg?“ překvapí mě a to hodně. Prvně mám chuť se odtáhnout, protože doktory nemám vůbec ráda, ale udržím se. „A z jaké oblasti?“ optám se, přestože neplánuji žádnou návštěvu nemocnice ještě dlouho.

„Táta mé vždy vedl k autům...“ řeknu bez zabíhání do detailů, protože se nebezpečně přiblížil k něčemu o čem si nepřeji mluvit.

„Ani ne, ale při odchodu ze školy jsme měli rozlučkový večírek a pár frajerů, co se kasali to nějak neodhadli a už kolem jedné házeli šavle kolem. Jeden kluk od nás ze tŕídy, co byl u mě a kamarádky na tom taky nebyl nejlíp. No a jak to říci, koupili jsme mu párkrát vodu a vydržel mu obsah žaludku na správném místě až do rána.“ vypravuji příhodu. „Sama jsem svojí opici taky „chladila“ vodou a po bublinkách mi zrovna skvěle nebylo.“ připojím ještě bublinky.

Bar
Jenn

"Tak je to docela neobvyklý koníček, věřím, že to jednou dotáhneš hodně vysoko..." okomentuji vážně její možné budoucí povolání. Vypadá, že jí to dost baví - a pokud je k tomu vedena odmalička, tak se ani nedivím. A holka v tomhle oboru? Bude to mít těžký, ale pokud je vážně dobrá - a já si myslím, že je, tak má před sebou zářivou budoucnost.
Narozdíl od jiných.

Povšimnu si změny jejího postoje po té, co se zmíním, že jsem doktor. Nevím, zda mi to má přijít smutné, či vtipné. Je to spíše...takové ironické.
"Je zvláštní, že i když se doktoři snaží zachraňovat lidské životy, většina lidí je nemá ráda..." podotknu, nikoliv ovšem nějak uraženě. Na tento přístup jsem zvyklý - ať se člověk snaží jakkoliv, vždycky bude ten v tom bílém plášti. Já to chápu, nemocnice je prostě symbol nemoci, strachu, bolesti a smrt. Jenže...
Jenže s tím se nedá nic dělat. Povzdechnu se, napiju se citronády. Je vážně dobrá.
"Děkuji za dobrý tip" kývnu směrem ke svému pití. "Já jsem trauma chirurg." Což znamená, že většinu času jsem na pohotovosti, kde šiji téměř neškodné rány a převazuji naražené končetiny. Nijak si ovšem nestěžuji, na pohotovosti se člověk vždy setká se zajímavými lidmi i případy.

Jenn se rozpovídá o svých zážitcích s alkoholem, což mě pobaví. Ach ti mladí, tohle se nikdy nezmění. Alkohol, alkohol a alkohol. A pak neuvěřitelné kocoviny.
"To zvraceli až kolem jedné? To vydrželi ještě dost..." poznamenám se smíchem. "Ale víš jaký je nejlepší lék na alkohol? Vůbec jej nepít..." Opět to myslím napůl ironicky, napůl vážně. Měl bych dávat morální příklad, jsem starší a tak podobně - ale vždycky si vzpomenu na tu lahev whisky, která mi leží ještě na dně kufru a kterou si šetřím na ty horší chvíle.
"Hele, taky máš ten dojem, že se na nás většina zdejších usedlíků vykašlala?" pronesu opět s úsměvem, když se rozhlédnu kolem.

Bar

Její omluva mě celkem zaskočí a koukám kam ta druhá mizí, jako by vyklízela pole. Trochu nenápadné, ale nemyslím, že je to nějak nutné. Je roztomilé, že si myslí, že mě to nějak urazilo nebo něco podobného. Zavrtím hlavou a objednám holkám dalšího panáka a sobě taky. Vypiju tu svou a položím na stůl.

" Nemusíš se omlouvat, já to zcela chápu, máš svou zajímavou práci a aspoň ozdobíš platna kin či televize. Tak aspoň tak."
Pozvedne obočí a když zmíní tanec, jen pozvedne obočí a raději si objedná celou láhev a hned jí zaplatí. Koukám po osazenctvu a přijde mi trochu divné, že všichni jen tak se odsunuli jinam.

"Asi budu muset být zlý, aby si ostatní nemysleli, že nám nějak zavází a že dělají křena. Nepřidáme se k ním?" Koukne na ní .

V baru
Matias, Jenn, Michael, Darren

Jenn se nějak nenápadně pakuje, snad aby tu nepřekážela. Musím se nad tím fakt pousmát, chtěla jsem jí říct ať tu zůstane, ale už je pryč a baví se s tím druhým sympatákem, co se dnes přistěhoval.
Už je předemnou další panák. Vezmu ho do rukou.
"Snažíš mě snad opít?" Ušklíbnu se na Matiase, který ten panák objednal, ale pravda objednal ho všem. Kopnu ho do sebe a opět se zakřením, když nakonec skousávám citron. Moje omluva byla přijata a jsem ráda, že to vzal takhle. Pak Matias poznamená, že všichni se stáhli.
"Já jsem pro jdeme je otravovat." Mrknu na Matiase a už si sbírám z baru psaníčko a svoji skleničku vína a popojdu k Michaelovi a Jenn a přicházím ve chvíli kdy Michael poznamenává, že se na ně starousedlíci vykašlali.
"O to bych se nebála, že nedorazí." K tomu přidám úsměv. "Nevadí když se přidáme? Jsme tu přeci jen, abychom se poznali."

zase centrum pozornosti
Matias, Is, Michael, Jenn

„Vidíš u mě se jeden snažil mě spíš o něho připravit, než zachránit. Zlomeninu ovázal a vydával to za namoženou nohu.“ Od té doby doktory nenávidím.

„Nepít? Vůbec? Myslím, že do toho bych se nepustila. Já si nedokážu představit život bez vína. Nepiju moc, jenom občas a jenom trošku.

“Jo už to tak začíná vypadat.„ odpovím a pohlédnu zase zpět ke dveřím. Opravdu nikdo nepřišel. “snad dorazí„ poznamenám, ale to už si všímám, že se k nám hrnou ti dva zbývající. “Mě to rozhodně nevadí..." řeknu s úsměvem k Isabel.

Bar
Jenn, Matias, Isabel

Ach, tak špatné zkušenosti s lékaři? Tak to už chápu. Já sám jsem s tím nikdy problém neměl, spolu se ženou jsme měli jen ty nejlepší kontakty - a ted yi ty nejlepší specialisty. Ale je pravda, že v každé nemocnici se najde někdo, kdo pro to prostě nemá dar.
"Neházej všechny doktory do jednoho pytle," usměji se na Jennifer. "Stále jich je dost, kteří vědí, co dělají." A já snad patřím mezi ně. Snad...

Pak odpovím na její poznámku o pití. "Tak to děláš dobře, ve správném množství to je i léčivé - jako lékař ti to vřele doporučuji," ušklíbnu se na ní a všimnu si, že se k nám hrnou ti dva, od kterých Jennifer utekla.
Že by balící techniky nefungovali?

"Mě to taktéž nevadí," kývnu na ně s přívětivým úsměvem. "Vím, že jsem se již představoval, ale radši pro jistotu - jsem Michael," dodám ještě, když si uvědomím, že na té pláži to bylo docela zmatečné a někdo třeba nemusel pochytit mé jméno.

"Jsi si jistá? Zatím to tak nevypadá...Ale ty tu asi bydlíš déle, takže to musíš vědět nejlépe..." usměji se mile na Isabel. Ani by mi nevadilo, kdyby nepřišli, tato společnost mi zatím vyhovuje. Zábavy ve více lidech bývají stresující.

Bar

Usměju se, kdybych chtěl jí opít tak tu láhev objednám jí a né sobě. Vezmu celou lahev a svou sklenku a pomalu se zvednu také, abychom se připojili k ostatním a jemně jí ujistím.

" Kdybych chtěl tě opít tak tu láhev máš ty a ne já, neboj ještě jsem nezapomněl jak se chovat k dámě. Ale jestli vadí že ti kupuju pití řekni a já přestanu. Nechci být vlezlý to opravdu ne."

Ujistím jí a přisednu si k nim, postavím láhev na stůl a naznačím, že si mohou vzít, jak je libo. Křeslo je velice pohodlné a sleduju v tichosti ostatní, kdo tu je. Když se znovu představí ten kluk kouknu na něj a kývnu.

" Matias, neměla by jsi jen tak nedůvěřovat doktorům, občas i zachrání člověku život." Dodá tiše k Jenn.

Zpoždění
Když se vzbudim tak se kouknu na hodiny.A ..... Je 8!Já zaspal.Rychle vyběhnu do šatníku kde na sebe hodím nějáké věci.Černé kalhoty,bílá košile s červenou kravatou.Oblek nemůžu najít!Seru na něj.Vezmu klíče a vyjdu z domu který zamknu, k autu. Vlezu do UAZu a nastartuju a vypálim to směr bar.
Profičím ulicema za 9 minut.Zatímco se v zrcátku snažím upravit.Cestou omylem sundám něčí popelnice.Se stává.Prohodím.
U baru těžko hledám místo, tak to zaparkuju ve vedlejší ulici.Vydám se k baru a když vejdu všimnu si že většina už dorazila.Pár lidí jsem už viděl.Ale jinak tam je dost neznámých tváří.Přijdu k baru a řeknu Jednu vodku.A zkouknu situaci co se kde děje.

"Příjemný" večer

Během sekání neviditelného trávníku se stalo něco podivného. Něco, co jsem opravdu nečekal. Jeden z těch sousedů na mě zamával? Teda ne, že by se to ještě nikdy nestalo, ale není to příliš časté. Spíš jsem tak od všech ostatních odříznutý a vlastně nemám ani čas ani náladu se příliš zapojovat do zdejších techtle mechtlů. Navíc Audrey není příliš populární. Přece jen je to prvotřídní pomlouvačná sousedka, co hledá na každého špínu. Problém je ale také v tom, že si myslím, že jsem ostatními považován za nějakého přistěhovalce z Mexika, který ani neumí anglicky. A že tady takových v Miami teda je. Zamávám mu nazpět a když jsem konečně hotový, schovám sekačku zpět do kůlny. Otřu si čelo od potu a vlezu zpátky do svého pidi bytku, kde lehnu mrtev na postel. Když se však podívám pořádně, kolik je hodin, přejede po mně pot od znovu.

5 hodin. Tak dnes zase bez oběda. Vezmu svou uniformu, v rychlosti se aspoň napiji a už už běžím do práce, abych nepřišel pozdě. V rámci zkrácení cesty probíhám vždycky skrz nedaleký obchoďák, který je neuvěřitelně obrovský a jak naschvál mi stojí v cestě. Jeho obcházení by zabralo spousty času, což si užívám každou neděli, kdy ho zavírají již o půl páté, ale stejně jsem rád, že tady je, protože obsahuje Walmart a tam je všechno tak levné. Během toho se rozhlížím po lidech a po okolí.

Po chvíli už se nacházím v restauraci, kde pracuji. Jak se zdá, příliš mnoho lidí zde není. Přejdu k panelu, kam zadám své osobní číslo, pozdravím se s Carey a Mikem a na to už se vydám do šatny, abych se převlékl do uniformy. Již v pracovním vyjdu ven a už vidím Claytona, jak se ke mně řítí ukazuje na hodinky.
"10 minut! 10 Minut!" řekne naštvaně.
Náhodou, to zase tak špatné není. Na mě. "Já vím. Já vím. Moc se omlouvám, ale znáš to. Doprava v Miami před pátou," zkouším se vymluvit.
"Ale ty sem chodíš pěšky."
"Ano, to je pravda. Ale..." zamyslím se. "na to nemám moc co říct." Por dios. Já jsem ze Španělska. My prostě včas nechodíme. Když vidím, že je Clayton naštvanější, chce se mi strašně smát, ačkoliv to docela úspěšně zadržuji.
"Být tebou, moc bych se tomu nesmál. Ještě jeden problém a letíš!" řekne rázně, zcela naštvaně a odejde do chodby.
Přikývnu a raději už se věnuji talířům a jejich umývání.

Ač večer započal docela nevinně a poklidně, stal se z něj dosti náročný a občas jsem to už tak tak stíhal. Do toho pánve, různé mísy, misky, vždycky přejet všechno hadicí, hodit do mé obří myčky a hned na to přenést na správné místo. Abych ušetřil čas, bral jsem do rukou co nejvíce talířů naráz. Vždycky s tím přeběhnu přes chodbu a položím je na pult mezi kuchyni a pracoviště číšníků. Ze začátku bylo všechno v pořádku, ale po osmé hodině, ve chvíli největšího ruchu, šla Samantha, jedna z číšniček s Colou na tácu a zakotrmácela se tak, že sklenice s nápojem spadla na zem.

Sklenka rozbitá, sklo roztříštěné všude po prostoru a co hůř, kluzký nápoj v mé trase ve chvílích, kdy jsem přenášel svou tradiční obří várku tak vysokou, že jsem sotva viděl na cestu. Bohužel jsem tam šlápl. Noha mi podjela. Uklouzl jsem a i když jsem se to snažil vyvážit a všechno zachránit, narazil jsem i se všemi talíři do pultu s těmi ostatními. Ať to příliš nezdržuji, všechno, absolutně všechno popadalo na zem a rozkřápalo se. Rána jak z děla. Nějaké dítě vykřiklo. Hosté vyděšeni. Servírky to samé. Stejně tak kuchaři z kuchyně jakoby se zastavily. Bez dechu, bez mrknutí. Nastalo hrobové ticho. Čas jako by zamrzl. Já to však ustál a nespadl jsem. Stojím tam, hledím podivně zkameněle a přes celé tělo mi projíždí velmi nepříjemný pocit. "Překvapení," uchechtnu se, ale směšné to nebylo.

Stojím před restaurací, již bez práce a i bez poslední mzdy. Vedle mě stojí nešťastná Samanta. Natočím k ní hlavu. "No... Nevím, jestli ti to pomůže, ale jednoho dne z toho bude jistě dobrá historka pro vnoučata."

Boj o kancelář
Můj dům stojí poněkud stranou před ním jsou různé přístroje nebo jsou upevněné na střeše.Buď měří počasí nebo jsou součásti bezpečnostního okruhu který jsem začala budovat když mně před měsícem znepokojila poslední zpráva ohledně kriminality v této lokalitě.
Když jsem ho našla podařilo se mi srazit jeho cenu tím že jsem vypustila pověru že jeho předchozího majitel si ve sklepě vařil crak.Nalezené náčiní které jsem si na univerzitě zapůjčila z chemické laboratoře tomu napomohlo i když ta realitní agentka mi od té doby nemůže přijít na jméno.
Zkontroluji poslední měření a pak si všimnu pozvánky ve schránce na nějakou party.Ovšem já nechodím na party ani když si mám s dotyčnými co říct.Je mi jedno kdo to s kým dělá,kdo to s kým možná dělá,nebo kdo to naopak s nikým vůbec nedělá.Navíc oblíbenost se přeceňuje.Mám přátele a tři vidím poměrně často.A i když zde nebydlí vidím je v práci.Přijíždí Grace a odpoví že přinesla citronádu.
No to tomu rozhodně pomůže,ale dobře v zájmu rychlého vyřízení.
„Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit Susan.“osloví mně pak Barry při svém příchodu a pak se posadí se do křesla.
„No možná bychom se mohli domluvit na kompromisu.Já tu si kancelář nechám a ty se s tím smíříš.“
Barry uvažuje a pak dodá.„A co kdybych si jí nechal já a ty jsi trhla nohou.“
„Dobře donutil jsi mně k tomu můžeš si vybrat.Kterou rukavicí tě mám udeřit?“
A jako obvykle musím dodat že mám na mysli vědomostní souboj.
„Myslíš si že jsem idiot?Ne neodpovídej.“
Tohle nikdy nepochopím když nechtějí abych jim odpověděla tak proč se ptají?
„Vím že bych rozhodně neměl dělat dvě věci.Olizovat v zimě kovové zábradlí a souhlasit s vědomostním soubojem s někým kdo si první doktorát udělal v šestnácti.“
Grace nakonec navrhne souboj v něčem v čem jsme stejně dobří což znamená jediné.Sport a návrat do na univerzitu
„Dobře kdo z vás tří udělá hattrick vyhrává.“osloví nás pak Grace.Bohužel mé znalosti ze sportu jsou mizivé a tak se musím zeptat co to je hattrick.
„Dobře to byl vtip.Kdo dá koš vyhrává.“
„Usnadňuješ mně Grace já jsem měl dostatečnou z tělocviku.“
Spočítala jsem si to a zjistila že pokud se mi podaří odrazit míč desky tak aby zasáhla koš měl by jí projít.Problém je že se mi míč nepodaří vyhodit dostatečně vysoko.Donesu si proto k tomu menší trampolínu a chvíli na ní skáču než mně to vynese dostatečně vysoko.Pak hodím míč vyrazí po správné trajektorii odrazí se od okraje koše a pak jím i projde.Barry se rozeběhne,ale při odrazu do toho vloží víc síly než by měl a podaří se mu trampolínu přeskočit.
„Cha já ti řeknu jedno slovo Barry,omluvenky.“řeknu s vítězoslavným úsměvem.Barry na to poznamenal něco španělsky,ale moje španělština není zase tak dobrá.Bylo to nejspíš něco mezi blahopřejeme vám k narozeninám nebo hoří vám hlava. i když v současné situaci by dával smysl spíš ten druhý překlad.Rozhodnu si přestěhovat věci do své nové kanceláře hned abych mohla využít vůni vítězství hned na začátku což se poněkud protáhne až do večera.

zase centrum pozornosti
Matias, Is, Michael, Jenn

„Zdraví?“ kouknu se na něho podezřele. „Tomu by se nelíbil ani můj životní styl – mé večeře před spaním a podobné...“ komentuji až přehnanou starost o zdraví. Jím hodně, někteří tvrdí, že až příliš, ale mě to tak vyhovuje. Jím, když mám hlad – jím většinou večer hodně a v poledne málo.

„Doufám, že všichni nejsou tak špatní, ale jak to mám vědět? Nemohu to vědět, prostě jim musíme důvěřovat. A zasebe říkám, že za nimi půjdu, až když to bude naprosto nevyhnutelné...“ neodpustím si poznámku na doktory.

Na lahev na stole vrhnu zkoumavý pohled, značící, že přemýšlím jak chutná její obsah. Nalít si však nechci, nechci to kombinovat a ještě ke všemu tohle. „Díky, ale asi si dám radši jen kolu...“ prohodím k Matiasovi a barmanovi.

Cesta

Jela jsem dál autem, když jsem uviděla značku ´´slepá ulice´´.
,,To myslíte vážně?!´´ křiknu naštvaně a vypnu hlasitou hudbu. Viděla jsem, že doprava vede docela široký chodník, který by mě dostal zpět na hlavní silnici.
,,Hm...´´ dodám tiše se zákeřnějším úsměvem. Otočím směr doprava na chodník a spokojeně si jedu, řekněme ´´trošku´´ rychleji. Ale to jen z toho důvodu, abych to stihla.
Zanedlouho ale slyším houkačku, která zní za mnou.
,,Ne... teď né!´´ říkám a šlápnu na plyn. Auto nabere velkou rychlost. Když jsem vyjela z chodníku na silnici a byla již u baru, zastavila jsem a vystoupila.
Policejní auto zastavilo a vystoupila z něj slečna, nebyla ani moc stará...
,,Prosím doklady a váš řidičský průkaz..budete muset jet se mnou...´´ řekla hrubým hlasem.
Vše jsem jí ukázala. Naštěstí mě poznala... Nechci říci, že využívám své práce, ale teď se mi to hodilo. ,,No... víte... mám sraz s kamarády a... podílí se na organizaci...´´ přemýšlela jsem, co by mě mohlo napadnout. ,,Organizaci další přehlídky... a napadlo mě, že by jste ráda přišla...ráda vás pozvu... klidně mi dejte číslo a já vám brnku...´´ usměji se na ní výmluvným úsměvem. Ale prostě jsem to jen chtěla stihnout...
Trvalo dlouho, než jsem jí přemluvila, protože si za svým tvrdě stála, ale to já taky.
Nakonec mi dala své číslo, ale pokutu si neodpustila...
Ale dobrá zpráva je, že už sem konečně před barem...


v Baru (opožděně) (Matias, Isabel, Michael, Jenn, Darren)

Vešla jsem do baru a sledovala lidi kolem. Nevěděla jsem zda se k nim můžu přidat, a tak jsem k nim jen pomalým krokem šla.
Párty už byla v plném proudu a není divu... taky kolik už bylo hodin, když mě ta policistka zdržela...
Dojdu ke skupince. ,,Omlouvám se za zpoždění, ale navigace mě dovedla na konec slepé ulice... takže jsem jela po chodníku...takovou malou zkratkou... a potom jsem trošku ujížděla policii... a vyfasovala tento důležitý papírek´´ říkám a mávám na ostatní pokutou, kterou následně dám do kabelky.
No co, stejně na tom chodníku nikdo nešel...
Přemýšlím, co bych si měla dát k pití....

Nový dům
Stočím volant a odbočím k svému novému domovu. Ani jsem nedoufala, že se sem někdy nastěhuju a teď jsem opravdu tady. Nadšení mě stále neopouští. Po zmáčknutí jakéhosi tlačítka na klíčích od auta se otevře jedna z garáží. Je prázdná. Jak jinak? Snad jsi nečekala že tam objevíš další auto? Na co by ti vůbec bylo? Zajedu do garáže a vypnu motor. Ze sedadla spolujezdce vezmu kabelku, do které hodím klíče od auta a vylezu ven.
Protáhnu se. Cesta byla náročná. Jet autem až z Phoenixu... Ozve se štěkot. Snad jako připomenutí, že nejsem jediná kdo se potřebuje protáhnout. Přejdu dozadu k autu a otevřu kufr. S velkým nadšením z něj vyskočí psi (odkaz a odkaz) a začnou spolu běhat po vcelku prostorné zahradě.
Vytáhnu z kufru deky na kterých psi seděli a spali a hodím je na zem před garáž pak ze zadních sedadel vyprostím všechny své kufry - mám tu jen některé, ostatní se vezou v druhém autě.
Přijíždí další auto. Tentokráte najaté. Vzadu na korbě je plachtou chráněn proti slunci můj miláček. Chvíli se přehrabuju v kabelce. Zmáčknutím na další tlačítko se začne otevírat i druhá garáž.
"Odvezte ji tam dovnitř. Garáže si zavřu sama. Kufry mi odneste do ložnice. Druhé dveře v pravo." informuji mladého muže a hvízdnu na psy. Ti okamžitě přiběhnou a poslušně mě následují po odemknutí vstupních dceří do domu. Zamířím rovnou do kuchyně. hladově otevřu lednici. Její obsah mě mírně rozhodí z dobré nálady. "Drazí moji," kouknu se na psy, "dnes jsme o hladu. Respektive já jsem o hladu. Vy máte granule ale já..." vzdychnu. "Já si zajdu do toho baru co jsem viděla ve městě. Po cestě si koupím něco k snědku a pak si půjdu dát skleničku." Psi se na mě koukají jako by mi nerozuměli jediného slova. Až na granule.
"Slečno?" osloví mě mladík. "Jo, díky. Můžu vás o něco poprosit?" když kývne pokračuji. "Ty granule doneste a dejte je do téhlé skřínky" otevřu prázdnou skřínku aby věděl kam "a nakrmte psy. Já začnu vybalovat." usměji se na něj. Ještě se ohlédnu na psy. "Volno." pronesu a psi se okamžitě rozutečou na průzkum domu. Sama se vydám na průzkum druhého patra. Svou ložnici i s díkybohu prostorným šatníkem najdu bezpečně. Během hodiny mám vybaleno a vybráno oblečení. Zalezu do sprchy v koupelně pobudu další půl hodinu.
Pak se odeberu do ložnice a obléknu si černé šaty a k tomu se hodící šperky a své oblíbené boty. Do psaníčka strčím mobil nějaké peníze a klíče od auta. Psi leží stočení u postele a vypadají spokojeně unaveně.

Bar
Zaparkuju auto a vylezu z něj. V té restauraci jsem se nakonec velmi dobře najedla. A ani jsem dlouho nečekala. Upravím si své oblečení, zamknu auto a vydám se do baru. Sotva vstoupím větřím, že jsem se právě vetřela na jakousi party na kterou nejsem zvaná. Nicméně tohle neřeším. Sednu si za bar a  objednám bourbon. Kabelku si položím na bar a jen tak tam sedím a doufám, že se chovám přirozeně, nikdo si mě nevšimne a nikdo po mě nebude chtít abych odešla.