Andor.cz - online Dračí doupě

Současná Vereta už není to, čím bývala kdysi dávno.
Od dob, kdy se zde v hustých lesích proháněla hojnost zvěře a z jednoho města do druhého se putovalo i několik dní ostré jízdy na koni, uběhlo plných pět století a před čtyřmi měsíci svět nakročil do století šestého.
Už zde život neběží poklidným, pomalým tempem.
Dál světu vládnou mocní. Dál zde existuje magie, v dobrých rukou pomáhající, ve špatných působící i smrt. Dál existuje ve světě sedm ras, žijících více méně pospolu.
Dál existují bohatí, chudší a chudí. Dál se společnost rozděluje na vrstvy, kasty a klany.
Stále zde věřící věří v božský panteon a pořád existují kněží a klerici.
Svět ale pokročil. Vlastně poskočil, bráno z pohledu věčných.
Před 500 lety totiž přišla velká změna.
Po kruté a dlouhá léta se vlekoucí válce přišel konečně mír. A tu se, na troskách bývalé slávy válkou prořídlých a rozprášených tehdejších Klanů, zrodilo osm klanů nových.
Byli to Beriatoriové, Ansalmové, Venethové, Galani, Bredvanti, Aldariové, Milehaniové a Kroverthiové.
Zvolna, pomalu si budovali nové zázemí ve svých oborech.
Beriatoriové vládli zlodějům a šejdířům a naučili tyto veskrze podsvětní živly jak využít svých schopností pro zcela specifický druh obchodu. Ansalmové sjednotili učené mistry všech vědeckých oborů a založili Institut věd exaktních Ansalmové dodnes ovládají veškerou vzdělanost a pod jejich patronací jsou veškerá vzdělávací zařízení na Veretě. Venethové stvořili první manufaktury a dali tak práci stovkám těch, kteří marně hledali uplatnění. Klan Galanů, vedený tehdy Janisem Galanem, vlastnil síť bank a poštovních stanic po celém světě. Bredvanti naučili mágy a čaroděje, mezi něž patřili, kterak s pomocí alchymistů využít Energii aby pracovala pro všechny, založili první magotechnické laboratoře a dali tak podnět o dvě stě let později vzniknuvšímu Institutu magických věd.
Aldariové byli odedávna kuchaři a cukráři. Sdružili sobě rovné a založili síť cukráren restaurací, hostinců a barů. Za pouhých deset let od konce války ovládali každou, i tu sebemenší, putyku v celém světě a jejich velkovýrobny a velkozpracovatelské koncerny rostly každým dnem a každým dnem se vyvíjeli, neboť obyvatel pod vládou Klanů přibývalo a všichni potřebovali jíst.
Milehanianům kdysi patřila nejproslulejší a největší výrobna nejrůznějších kočárů a dostavníků, na Veretě. Od výroby kočárů byl už jen krůček k výrobě vozidla, poháněného magií, které jezdilo bez potřeby, být taženo koňmi. Vznikly nové výrobny, specializující se na taková vozítka.....a postupem času, jak rostla poptávka a s ní i náročnost zákazníků, se jejich podniky rozšířily a zdokonalily.
A Kroverthiové? To byl prastarý gnomský klan. Klan kovářů, kovotepců, slévačů a vůbec všech, co měli kdy co do činění s kovem od chvíle, kdy byl vydolován, přes legování, slévání, kutí.....až k finálnímu výrobku. Postupem času se jedna z jejich větví zaměřila na drahé kovy a výrobu šperků a později i protéz a další na zpracování sklářského písku ve sklo a následnou práci se sklem a také s keramikou. Byli a dodnes jsou to ti, kteří vyrábí a dodávají ostatním jejich součástky, a pomůcky pro práci.
Žádný svět neudrží mír tak dlouho, aby nad ním nad celým přešlo pět století bez válek, nebo alespoň územních rozepří.
Osm klanů tehdy ovládalo osm největších měst v osmi zemích Verety.
Beriatoriům patřilo a jako hlavní stan sloužilo město Avena v království jménem Gvir.
Ansalmové udělali z města Odanth v hrabství Dragan meku vědy, zde založili první, nejstarší a největší univerzitu a zde zbudovali sídlo Institutu věd exaktních.
Venethové začali působit ve městě Arnus v království Istarias a zde také zbudovali svůj hlavní stan....ústředí......centrálu pro všechny ostatní jimi zbudované a řízené továrny a manufaktury.
Pod přísným dohledem ostřížích zraků členů klanu Galanů se mekkou bankovnictví a poštovnictví stal Ederon, kdysi hlavní město království Vajnar.
Vznešeným mistrům magických umění, klanu Bredvantů, se stala domovem překrásná a prastará Arasska, v malém ale prastarém království Sandora, kde vznikla dodnes jediná magická akademie na Veretě.
Poživační a zmlsaní Aldariové ovládli, díky přisvojení si města Methiny, zemědělskou a potravinářskou velmoc, hrabství Kondar.
S kovy zručně zacházející Kroverthiové si v krátké době podmanili město Naria i celé hornaté hrabství Everas, jehož obyvateli byli především trpaslíci a gnomové.
A technicky zdatní Milehaniové uchvátili svými důmyslnými vynálezy všechny pohodlnému životu uvyklé bohatce a zbohatlíky, ale později i ostatní vrstvy obyvatel ve vyhlášeném lázeňském městě Vittoria v království Altilia.
Města prospívala, přijímala další a další přistěhovalce a rostla.
A bojovala mezi sebou.
O obyvatele, o půdu, o technologie, o učence.....často i o nepatrnou maličkost.
Byla stokrát pobořena v bojích a stokrát vystavěna.
Za sto let přerostla své vlastní hradby takovým tempem, jakým dříve nerostla ani v průběhu několika století, spolkla okolní vsi.....a nezastavila se u nich ve své expanzi.
A opět prošly dny bojů a dny oprav, kdy byl udržován chatrný, vratký mír. A nové boje a nová příměří.
Postupně města spolkla kromě vsí i menší města a pak i velká.
Během 500 let téměř pohltila území států k nimž patřila.
Byly smazány jejich hranice, vládnoucí rody zanikly, neschopny konkurovat vládě mocných koncernů, jejich sídla byla podmaněna, mnohdy opravena či přestavěna a stala se sídly klanů.
Zanikly původní názvy měst i států a v průběhu let se na ně zapomnělo.
Z někdejších hlavních měst osmi států se stalo osm obrovských městských aglomerací.
Osm měst, které zároveň jsou osmi státy, kde roli vládců zastávají současné hlavy jednotlivých klanů.
Vznikla jména nová, vycházející povětšinou z názvů společností, či přímo klanů, které daným městům vládnou.
Ze světa topícího se kdesi uprostřed pozdního středověku během 500 let vznikl svět jiný.
Moderní, s vyspělým průmyslem, vědou a technikou, kde se vozy z dílen Milehaniovského koncernu Recovero už ani z daleka nepodobají kočárům. Dokonce by jste tu marně hledali i typické pozemské automobily, vpouštějící tuny zplodin a šinoucí si to po asfaltových silnicích.
Většina vozů značky Recovero totiž létá vzduchem, nebo se vznáší nad zemí či nad vodou.
Kde do noci září magickou energií poháněná světla a ve dne v noci panuje v ulicích čirý ruch.
Ale také kde musela příroda ustoupit rozmachu měst a lesy, nebo širé pláně či šťavnaté louky jsou pečlivě opatrovanou a chráněnou vzácností.....i ve vsích, které ještě zbyly.
Obyvatelé pořád někam spěchají. Nikdo už nemá čas zastavit se jen tak se sousedem na kus řeči.
Sousedé se vlastně ani pořádně neznají.
A stane-li se někomu něco na ulici, spíš se dočká v nejlepším případě ignorace a v nejhorším třeba výboje z energetické pistole držené rukou mladistvého, jemuž taková „hračka“ ještě vůbec nepatří do ruky.
Taková je Vereta dnes. Vyspělá, moderní....v mnoha směrech mnohem vyspělejší než Země. A na druhou stranu krutá, bezcitná a věčně někam spěchající.

Přitom ještě před třemi sty lety byla jiná. Už tehdy bylo znát, kam svět směřuje, ale tehdy se to ještě dalo zvládnout. A zvládalo, jak si mnozí mysleli.
Jenže.....právě tehdy....tiše, pomalu, plíživě, jak to už takové zlo dělá, procházelo zemí zlo.
Kudy prošlo, zůstávala za ním černá poušť.
Doslova.
Neznámá zlá moc bez jediného varování spálila vše živé v černý popel a za ní chodila bída, strach, pláč a beznaděj.
Ani mocné Klany si nevěděli rady.
Tehdy žil na Veretě poslední velký arcimág. Michellet Asaltar de Bredvant se jmenoval.
Byl posledním z Kapituly stříbrného kruhu.
On jediný poznal, co to je. On jediný věděl, že už to tu kdysi bylo.
Shromáždil devět svých nejzdatnějších studentů a ve staré tvrzi u města Halavarthu si na zlo počíhali.
Nikdo vlastně přesně neví, co se tenkrát stalo, ale říká se, že mistr Michellet tehdy na zlo použil prastarý magický artefakt.
Magické žezlo, zvané Modrý plamen.
A zlo ustoupilo.
Nakonec zmizelo zcela a myslelo se, že je to navždy, ale vzalo si s sebou životy tří studentů magie a samotného mistra Michelleta stál magický úkon většinu jeho životních i magických sil.
V posledních dnech před smrtí proto požádal své zbylé žáky, aby opatrně žezlo rozebrali, kámen po kameni a ukryli jeho jednotlivé části na sedmi dobře střežených místech, aby se nikdy nemohlo stát, že by se artefaktu zlo, při svém obnovení, v budoucnu zmocnilo.
Ještě v den své smrti sepsal podrobný seznam míst, kde jsou části žezla ukryty, sestavil schéma, jak dát správně artefakt dohromady a nekreslil k tomu mapu.
S tou už mu musel pomáhat jeden z žáků, jeho vlastní syn Avrael, neboť mistr měl už silné bolesti, rychle slábl a neudržel už v ruce rýsovací náčiní.
Po smrti velkého mága byla mapa pohřbena s ním, ale seznam se měl předávat v klanu Bredvantů z generace na generaci.


Dnes.....po více než 500 letech opět plíživě a nenápadně prochází zlo světem.
Stejné jako tenkrát.
A opět po něm zůstává černá poušť a po ní vztek, stesk, křik a pláč.
Nalézt, sestavit a poté účinně použít Modrý plamen by znamenalo uchránit zase na chvíli vyspělý, uspěchaný svět před velkým smutkem a před následným úpadkem.
Jenže........Klan Bredvantů v průběhu let zapomněl na slib syna, daný otci, na velkého předka...i na nutnost strážit a předávat si jeho odkaz.
A seznam i se schématem sestavení se už před několika generacemi ztratil.
Je jediná cesta, jak zjistit, kde se segmenty artefaktu nalézají a jak je správně sestavit.........zeptat se na to samotného mistra Michelleta.
Jeho hrob je však stejně zapomenut, jako jeho odkaz a nikdo už neví, kde se nalézá.
Jedinou cestou je nejít vhodné jedince, kteří by byli ochotní vydat se skrze čas do minulosti. aniž by věděli, co je tam čeká, najít tam mistra Michelleta dříve, než slavný arcimág zemře, a získat instrukce přímo od něj.
Všechny klany artefakt chtějí. A pár podsvětních organizací také.
A ne všichni zůčastnění chtějí opravdu zlo, plížící se pozvolna světem, zastavit.
Někteří naopak hodlají zastavit ty, kteří půjdou pro artefakt a zlo využít ve svůj prospěch......nejspíše pro další válku.
Těmi, kteří byli po dlouhých měsících pečlivého výběru, nakonec vybráni.....někteří pro své kvality, někteří pro něco jiného.....jste právě vy.

RidCon

Ne že by mě fantasy nebavilo. Skrze ně jsem si našla pár přátel či spíše známých, kteří mě nakonec přemluvili, abych se zúčastnila tohoto setkání. Knihy s touto tématikou jsem nikdy moc nečetla...sem tam něco, spíš z nudy nebo nouze. Bližší mi byla historie, ale těšily mě fantasy hry a bavili mě lidé, kteří se o tento podivuhodný svět zajímali. Občas jsem uvažovala nakolik je vlastně fantasy tak neskutečné, když v mnoha ohledech připomínalo naše neuvěřitelné životní osudy. Jen s pestrými knižními obaly a v atraktivních prostředích působilo tak nějak lákavěji.

Na Con jsem přicestovala už ráno. Prošla jsem si ve městě nějaké galerie, pár obchodů a dala si jedno skvělé kafe poblíž náměstí. Věděla jsem, že mě známí varovali, abych na místo dorazila co nejdříve, ale upřímně, davy lidí mě děsily a pomyšlení na směs cizích tváří, hluku a ne tak docela blízkého žargonu mě přiváděly do rozpaků. Ano...mě, jindy veselou, společenskou a živou holku...

Na místo se mi ale nechtělo ještě z jednoho důvodu. Batoh na zádech s kostýmem, zásobou jídla a pití, spacákem a karimatkou nebyl sice těžký, ale po cestě a celém dni otravný a ve městě bylo tak příjemně!...Přesto nastala chvíle, kdy jsem musela vyrazit. Přes černé kalhoty jsem popotáhla úzké tmavě zelené minišaty, zapla světřík, na záda hodila batoh a s pomačkanou mapou v ruce vykročila potřebným směrem. Přátelé měli pravdu, fronta se vinula od vchodu přes několikery dveře a vypadala nekonečná. Uvnitř už byl znatelný roj lidu všech ras a podob, které se střídavě vítaly, pošťuchovaly, ukazovaly si knihy, články nebo kostýmy...zkrátka a dobře, byly ve svém živlu.

Fronta i shromáždění byli skutečně nepřehlédnutelné a nezaměnitelné. Na okamžik jsem zalitovala, že jsem se nechala přemluvit. Neochotně jsem se zařadila do fronty a vychutnávala si poslední paprsky slunce, které dopadaly akorát na můj konec. Shodila jsem batoh k nohám, vytáhla si knihu - jakoby provokativně moderní mimozemskou prózu - a, skloněná nad stránkami, hlídala jsem si člověka před sebou, aby se mi moc nevzdálil.
Sem tam jsem si odhrnula plavé vlasy za uši. moji blízcí mě znají s rozpuštěnými vlasy, ale pro tuto příležitost, pro situaci, v níž se necítím docela svá, jsem si je spletla do dlouhého copu, jehož konec, hozený dopředu, se mi s každým krokem zvolna rozhoupal někde ve výšce pupíku.

Jsem štíhlé děvče, v černých pohorkách ne vyšší než 170 cm. V bledém obličeji stydlivě skrývám na lících několik světlých pih. Ačkoliv jsem velmi bledý typ a nejsem nalíčená, působím křehkými rysy ve tváři poměrně výrazně. Vlasy, zvýrazněné paprsky slunce a podpořené světle zeleným svetrem, přímo září na konci fronty jako zadeček světlušky. Zatím jsem se rozhodla užít si svou anonymitu než vyhledám přátele a nechám se saznamovat...

Hotelový pokoj - brzké ráno

Dnešní noc jsem opět skoro nemohl dospat...
Celý včerejší den jsem strávil na cvičišti, kde jsem do úmoru dřel, abych se ujistil, že jsem ve formě...
Dnes totiž začíná "RidCon", setkání, kterého jsem nejen dlouholetý účastník, ale především významný mecenáš!
Heh, kdybych nebyl mecenáš, těžko by mi umožnili takové blázniviny, co tam provádím...
Pomyslím si, když se ráno navlékám do zbroje.
Ještěže netrávím noc doma - to by zase bylo řečí, že jim po univerzitě jezdím na koni a ve zbroji - jakoby to nějak vadilo!

Ještě naposledy zkontroluji počítač, jestli jsou všechny poplatky zaplaceny a vydám se pryč z hotelu.
Hotelový sluha ani nehne brvou, když z pokoje v pětihvězdičkovém hotelu vyjde muž, který jako by zrovna odešel z turnaje ve středověku... (ilustrační foto na kterém je vidět kostým odkaz )...
Jen mi mlčky přivedou koně (kterého se jim na noc podařilo ubytovat v nedaleké zoologické zahradě) a já i s ním zamířím do předem připraveného dopravního prostředku...


RidCon

Netrvá to dlouho a já se objevím nedaleko vesnice, ve které se RidCon koná.
Již z dálky spatřím nekonečnou frontu účastníků a kysele se usměji, sundavaje si přilbu odkaz...
Heh, nebudu tu trávit čas v nějaké frontě - jedu!
"Hejááá!!"
Všichni účastníci se otočí (nováčci s překvapením, ostřílení účasníci s rezignací) a spatří, jak vytasím meč a vzepnu se na svém koni (s turnajovým postrojem)...
Nechám koně chvilku se vzpínat (a vychutnávám si pohledy ostatních), když se tryskem rozjedu k bráně...

Cestou si všimnu, jak na konci fronty stojí dvojice krásných dívek...
Jedna z nich je plavovlasá a drží v ruce nějakou knihu...
Ta druhá je hnědovláska a nervózně postává u fronty... Jelikož má na sobě kostým, evidentně sem patří, ale jakoby se bála jít do fronty...
Heh, zajímavé... Ale já si jdu vyřešit formality...

Před vchodem do budovy, kde probíhají rezignace se na okamžik zastavím, než mi otevřou dveře...
Ani se nenamáhají mi vysvětlovat, že koně dovnitř nesmí - již tam jsem a okovaná kopyta dělají na parketách zajímavé vzory...
Přinutím koně ke španělské škole a jemným klusem doklušu kolem řady až k jednomu z pořadatelů...
"Rytíř Brian de Bois přijel! Rytíř Brian!!", provolávám na celé kolo, zatímco se (ze sedla koně) vcelku zbytečně legitimuji a pořadatel mi s kyselou tváří předává vše potřebné...

Když jsem s formalitami hotov, vyjedu opět z budovy (následován naštvanými pohledy ostatních, které jsem předběhl) a hodím pohled směrem k začátku dlouhé (mnohahodinové) fronty...
Na jejím konci přibili další lidé, ovšem ona nerozhodná dívka stále stojí sama opodál, jako by nevěděla, jestli udělat další krok...
V náhlém nápadu opět donutím svého koně vzepnout se, přičemž zařvu mohutným hlasem na celé kolo:
"Rytíř Brian se postará o každou zbloudilou duši! Pomůže každému, koho uvidí!! Zvláštěpak dívkám v nesnázích!!"
Na to opět usměrním koně a rychle se vydám směrem na konec fronty, míříc směrem k oné vyplašené dívce (Colette Vileman)...
Když k ní dojedu, zkušeně jí chytnu a vysadím do sedla (odkaz) se slovy:
"Pojďte, vznešená! Vaše spanilá krása si nezaslouží čekat zde takovou dobu - Rytíř Brian Vám pomůže překonat hrůzy netvora, zvaného byrokracie!
HEJÁÁÁ!!!"

Ignorujíc chabý odpor dívky, opět nechám svého koně zahrabat kopyty ve vzduchu a namířím si to (k velké nelibosti pořadatelů) zpět do zapisovací místnosti...
Tam hodím zapisovateli na stůl měšec zlata se slovy:
"Piš, byrokrate! Zapiš zde přítomnou jako schovanku Briana de Bois!! Rytíř Brian se postará, aby se jí zde nic nestalo!!"
Z davu lidí (jinak dobře naladěných) se již začne ozývat směsice hlasů, vypovídajích o faktu, že ne každému se mé jednání líbí, ovšem najdou se i tací, kteří postavu Briana milují a vždy se těší, co dalšího vyvede...

Neznámá dívka je rychle legitimována a já (za dalšího poškození parket) se vydám opět ven...
Rychle nabereme kurz k místnímu hotelu, ve kterém mám zajištěný nejluxusnější možný, jednolůžkový pokoj...
Před jeho branou sesednu z koně a pomohu nemálo vyděšené dívce ze sedla.
Koně předám podomkovi, házeje mu za to zlaťák a rychlým krokem vedu svou nebohou oběť do útrob hotelu...

Tam se zastavím na recepci a (platíc opět zlatem) říkám:
"Rytíř Brian přicestoval! Rezervaci provedenou již má, ovšem rád bych přikoupil další jednolůžkový pokoj pro zde přítomnou dámu!"
Nechám zmatenou dívku, aby převzala klíče a dovedu jí do jejího pokoje, kde ona v náhlém zděšení odskočí k oknu...
Postavím do bezpečné vzdálenosti za ní (odkaz), říkaje:
"Omlouvám se, spanilá, ale připadala jste mi zmatena! Proto jsem se rozhodl Vám pomoci a urychlit nechutný byrokratický proces, který zde probíhá...
Přijměte prosím mou omluvu a dejte mi alespoň naději, že uvidíme se během dnešního dne opět, ovšem pokud se příliš hněváte, opustím tuto vaší místnost navždy, zanechávajíc Vás samotnou a sám se srdcem zlomeným..."

Přípravy a cesta

Už ráno, když jsem otevřela oči, bylo jasné, že dnešek bude tím nejzvláštnějším dnem v mém životě. A to jsem ještě nevěděla jak moc zvláštním bude doopravdy… Nikdy nezapomenu na to, když můj doktor přišel s tím bláznivým nápadem, že bych mohla jet na RidCon. Mě samotnou by to nikdy ani nenapadlo. Bylo přece víc než jasné, že mě rodiče nepustí. Bála jsem se. Nechtěla jsem aby byli rodiče naštvaní a přece bylo více než jasné, že budou, ne? A taky že byli. Říkali že je to hloupost, že se o sebe sama nedokážu postarat… Nejhorší na tom bylo, že měli pravdu. Přála jsem si propadnou se do země, ale nestalo se tak. Doktor mě nakonec poslal ven a já před těmi dveřmi čekala ve studu a obavách až vyjdou a vyřknou nade mnou svůj ortel. Sama jsem ani nevěděla jestli chci a nebo nechci jet. Můj názor by byl zbytečný i kdybych nějaký měla…

A pak moji rodiče vyšli ven a zcela nečekaně souhlasili. Bylo to jako sen. Sen a noční můra zároveň. Souhlasili. V první chvíli jsem byla překvapená. Nechápala jsem to. A pak jsme se vrátili domů a já začala poznávat že se těším. Spolu s rodiči jsem na síti hledala informace od pořadatelů a zatímco oni hledali co všechno musím mít s seboou, já už studovala samotný program celé akce a vyhledávala si přednášky, kterých se budu chtít zůčastnit, které mě svým tématem zajímají…

Jenže to nejhorší mě teprve čekalo. Přípravy. Rodiče koupili všechno co bylo psáno jako nutné, ale když mi táta zčal vysvětlovat co a jak s tím došlo mi, že možná na tu akci přeci jen nepojedu, protože to nemůžu nikdy zvládnout. Jenom naučit se skládat spacvák byl pro mě nadlidský úkol. Napřed jsem se při rozbalování praštila zipem do oka a pak při rolování mě ruce také neposlouchaly. Ostatně asi jako vždy. Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila, jenže jednou jsem to špatně podržela a ono se to rozlovalo, pak mi zase podjeli ruce, že jsem si skoro zlomila prst a když už jsem se o to pokoušela asi po dvacáté pátý den, táta uznal, že budu muset požádat někoho z pořadatelů a přibalil mi i zdravotní dokumentaci, abych měla nějaké odůvodnění své žádosti. Už jen ta představa se mi nelíbila, ale co ostatně mohu dělat? Zdálo se, že by bylo opravdu lépe, kdybych nikam nejela…

I otec si to myslel. Jednou když už jsem na tom byla opravdu hodně špatně se pohádal s mámou, ale ta mu říkala že doktor trval na tom, že se potřebuju osamostatnit a tím utnula I Willovy pokusy o to aby mohl jet se mnou. Vlastně by možná bylo lepší kdyby jel, ale na druhou stranu, musím neochotně přiznat sama sobě, že jsem ráda za každou chvilku, kdy nejsem v jeho blízkosti. Ne, že bych ho neměla ráda, ale bojím se ho. Představa že je tam někde se mnou dvanáct dní, je horší než všechny zlé sny co se mi kdy zdály…

A spacákem to nekončilo. Dalším problémem byl kostým. Máma se hrozila už jen představi že by mi ho měla šít, nebo nedej bože abych si ho šila sama a tak ho se mnou šla koupit. Muselo to být něco jednoduchého co si dákžu obléjknout i sama a hlavně to nesmělo být nic drahého, takže ve výsledku jsem skončila s jakousi ěedohnědou prostou sukní a volnou košilý, která připomínala spíše pytel, než košily, ale mě to bylo vlastně jedno. Ano, byly věci které se mi v tom obchodě líbily více, ale zkrátka sama jsem znala svoje možnosti a šlo vlastně jen o to abych ve výsledku odkývala mámě co si ona vymyslí a této své roli jsem dostála tak jako vždy. Samotné oblékání už bylo horší, naštěstí však mohlo být i hůř a já to nakoenc, po mnoha pokusech, přeci jen zvládla.

Jak čas plynul byla jsme den odedne nervóznější a mě čím dál víc připadalo, že by bylo lepší abych zůstala doma. Že by to všem ušetřilo starostí a popravdě jsme se bála být někde tak dlouho zcela sama. Samozřejmě tam bude jistě mnoho lidí, ale nikdo kdo by tam byl se mnou, o koho bych se mohla opřít, kdo by mi pomohl… chodial jsem po kuchyni každý den několik dlouhých minut, jako pokaždé, když jsme chtěla něco říct, ale nikdo se mě na nic nezeptal a já si beztak nebyla jistá jestli bych ze sebe vypravial byť jen jediné slovo. A tak se nakonec rodiče uchýlili k tomu, že mi zaplatili pobyt předem, abych se nemusela o nic starat. Měli strach, že bych si nebyla schopná platit jednotlivé vstupy a akce samostatně a asi se i báli svěřit mi větší obnos peněz. Napsali mi přesný návod co a kdy mám dělat, sbalili mi batoh a zůstalo už jen čekání na dnešní den.

Ráno mě jsem jim ještě naposledy zopakovala slovo od slova návod, který mi napsali, otec se podíval zda je vše na svém místě, máma dohlédla na to abych se dobře oblékla do kostýmu a pak už jsme vyrazili ke vznášedlu, které mě mělo odvést na místo určení. Cítila jsem se nesvá a hleděla na dobře známý stroj jako bych ho viděla poprvé. Měla jsem divný pocit. Pocit, který znají jen ti v jejiž životě má dojít k zásadní změně, jako by mi něco v hlavě říkalo, že pokud ted´odletím, už se domů nikdy nevrátím.

Vybrali mi místo a dohlédli abych se usadila. Ještě poslední zopakování instrukcí, které jsem uměla nazpaměť a pak už mě nechali sedět za oknem, které mě oddělovalo v tomto malém světě cestovních vznášedel. A to mé se dalo do pohybu. Povzdechla jsme si a vytáhla svou knihu. Byla to novinka, kterou jsem dostala ka narozeninám. Jmenovala se Elfoví svět a vyprávěla o lidském muži, který se vydal na lov se svou družinou a jeho přátele zabila podivná bestie při jejímž pronásledování se dostal až do jiného světa, kde žili elfové. Je to hwezky napsané a velmi dobře se to čte i když je ona myšlenka značně utopická. Stačilo se jen rozhlédnout kolem. Jen se mnou zde bylo několik elfů a představa že by každá rasa měla mít svůj svět je v dnešní době jaksi nereálná.

Znovu jsme se začetla do knihy zvědavá jak to dopadne. Jsem zvyklá dělat vše systematicky. Musím to tak dělat, všechno musí mít svůj řád, protože pokud se něco takovému řádu vymkne, ztratím se nescvhopná vymotat se z toho ven. Nechápu lidi, kteří si nejprve přečtou konec a teprve potom začnou knihu číst od začátku. Něco takového mi připadá jako znesvěcení knížky a pošpinění snahy autora. Vlastně by mě tohle ani nenapaslo, kdyby proti mě neseděl starší muž, který přesně tohle právě udělal. Letmo jsem se podívala co čte a zahlédla že se jedná o detektivní příběh podle skutečné události. Pokdu je to u jiných knihy nepochopitelné jednání pak u detektivek je to ještě dvakrát horší. Proč budu číst knihu, když dopředu vím kdo je pachatel?

Nechala jsem to být a raději se věnovala své knize. Začetla jsem se tak moc, že nejen že jsem nepostřehla když muž sedící naproti mě vystoupil, ale bývala bych minula i zastávku, kde jsem měla vystoupit já, kdyby mě na to robot kontrolující cestující neupozornil. Byla jsme tak v šoku, když jsme si uvědomila že se čeká jen na mě že mi kniha v první chvíli vypadla z rukou. Chtěla jsem ji sebrat ale praštila se hlavou o stolek. Když se mi to konečně podařilo, snažila jsme se ji nacpat do příslušné kapsy u batohu, ale to prostě nešlo. Přesto že jsem ji odtamtud na počátku vytáhla teď to vypadalo že tam prostě nepasuje a já už z toho byla opravdu zoufalá. Nade dveřmi blikalo rudé světélko a mě srdce tlouklo jako o překot, až jsem to nakonec vzdala, hodila si batoh na rameno, knihu držela v ruce a vyběhl ven. Jaksi už jsem zepoměla, že je ten batoh vyšší než já a že se musím ve dveřích sehnout takže jsem zavadila karimatkou o futra, podjela mi noha a já spadlaa do louže až mě zabolel zadek.

Bylo mi hrozně. Úplně jsme se rozbračela. Další, kteří vystoupili a evidentně měli namířeno na stejnou akci jako já se zasmáli a šli po svém, zatímco já seděla v louži a plakala, protože jsem si uvědomila více než jindy kolik je pravdy na tom, že se o sebe nedokážu postarat.

RidCon

Vstala jsem a s mokrou sukní kostýmu vyrazila městečkem s knihou v ruce. Zastavila jsme se u jedné lavičky a asi dvacet minut usilovně pracovala na tom, abych zastrčila knihu na její předem určené místo a vzpoměla si na to, jak mi máma říkala abych si po cestě nic zbytečně nevybalovala. Ta slova bolela jako by mi je někdo bodl přímo do srdce. Znovu jsem si nandala batoh na záda, tentokrát mnohem lépe a vyrazila podle mapy v kapesní navigaci až k místu konání, odkud se táhle naprosto šíleně dlouhá fronta. Pane jo…

Zastavila jsem se ododál ve své nejistotě. Samozřejmě že by bylo nejlepší postavit se nakoneca nechat se unášet dlouhým hadem lidí, ale mě se nechtělo. Kousek dál v řpedu se někdo pošťuchoval a i když plavovlasá elfka v zelém svetru nebo čím, vypadala celkem mile. I když mnohem mileji vypadala kniha, kterou si četla. Nechtělo se i stoupnout si do fronty a raději jsem si řekal že počkám bokem a počkám až se všichni zapíší a já přijdu až jako poslední. Ano, to udělám to bude nejlepší…

Jenže to mi zřejmě nemělo být dopřáno. Nejprve se ozval podivný klapavý zvuk a pak i horlivé zvolání: "Hejááá!!" Lekla jsem se a vyděšeně se otočila. Okamžitě jsem zjistila původ rozruchu. Muž v podivném obleku a zbroji o nichž jsem doposud jen četla právě přijížděl k nám. Vytřeštěně jsem na něj hleděla svýma modrýma očima. Bylo to jako na vlastní oči spatřit historii. Seděl na koni. Kůň domácí nebo prostě kůň je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Po několik tisíciletí lidské historie se koně používali především pro přepravu. Slovo kůň označuje samce tak i samice koně. Kůň používaný k orání je “oř“ (často je to vnímáno jako básnický výraz). Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je “klisna“. Samice, která již rodila je “kobyla“. Samice v “se hříná“ nebo “se říná“ nebo “vláčkuje“. Gravidní samice se označuje pojmem březí nebo hřebná. Samice, která porodila se “ohřebila“. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je “hřebec“ nebo “valach“ (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá “hříbě“. vybavila se mi slova z jedné encyklopedie, kterou jsem četla. Ale to nebylo všechno. Jeho oči se setkaly s mými a já okamžitě sklopila pohled k zemi doufaje, že prostě pojede dál, což nakonec opravdu udělal a mě se nesmírně ulevilo, i když jsem se přistihla při doufání, že ho ještě uvidím. Toho zvláštního rytíře, jak se u vchodu představil, který se prostě odnikud zjevil aby rozpoutal vzrušené a i pohoršené rozhovory mezi lidmi ve frontě, které právě “předjel“… Vlastně mi připadá jako hlupák, že na sebe tak upozorňuje, že vůbec tady jezdí na koni, tak okázale tu vykřikuje a předjíždí ostatní, že by jistě lépe udělal, kdyby prostě přišel a zařadil se právě tak, jak se to bojím udělat já… Zároveň ho ale obdivuji. Jezdit na koni musí být krásné a složité a nebezpečné. Vlastně já bych se toho asi bála.

Nakonec ale myšlenky na něj hodím za hlavu. Tedy se o to alespoň pokusím. Znovu se zadívám na plavovlásku na konci fronty ale jen pro to abych zjistila že už se za ní zařadili noví čekající. Chci tam jít ale bojím se a tak stále, čím dál nervózněji, postávám opodál jen se dívajíc na ty lidi, kteří se mezi baví. Počkáš ve frontě než na tebe přijde řada, pozdravíš, řekneš jak se jmenuješ a ukážeš jim průkazku. vybavím si bod číslo 3 na svém seznamu. Rychle zkontroluji zda je průkazka stále na mém krku v pouzdře kde má být a ujistím se, že v tomto směru je vše v pořádku a bod 3 je možné vykonat. Tedy když se mi konečně podaří odlepit nohy od země a přimět se překonat těch několik metrů a zařadit se za ostatní.

Když už jsem doufala, že by snad alespoň to čekání, že fronta jednou skončí, mohlo proběhnout bez dalších potíží uslyšela jsem opět klapot kopyt koně sdělující mi, že onen muž vyjel ven a je nejspíš již hotov. Jako by toho nebylo za dnešek dost, přijel, zastavil se kousek ode mě a přinutil koně se vzepnout na zadní a kůň zaržál a já padla úlekem a zděšením na zadek jako už jednou. Tentokrát ne do louže, ale na tvrdou zem až to zabolelo a já zrudla jako rajské jablíčko když se ukázalo že ona řeč toho řečeného rytíře patří mě. Tedy zprvu jsem myslela že rozhodně ne, ale když se s tím koněm vydal přímo ke mně zdálo se že tomu tak je.Rozhlížela jsme se jako pominutá, co nejrychleji jsem vstala a tak, ale nikdo jiný poblíž nebyl. Couvala jsem a naprázdno otevírala ústa, protože jsem nebyla sto ze sebe vypravit ani hlásku.

A pak mě prostě chytil a já začala křičet. Vypískla jsem vysokým hláskem a i když říkal slova jistě pro jiného uklidňující mě taková nepřipadala a pojednou se mi zdálo, že onen rytíř na koni, nemůže být nikdo jiný než démon z dávných časů, který se mě právě rozhodl unést pryč a že pocit že už se domů nikdy nevrátím při nástupu do vznášedla byl asi pravdivý…

Nebyl nijak hrubý, vlastně naopak. I přes to mi to bylo nepříjemné. Nemám ráda když se mě někdo dotýká, je to předzvěst bolesti, ale zde jsem byla v pasti, nešlo uniknout. Zmítala jsem se, ale asi málo a pak už jsem ani nekřičela a s křečovitě zavřenýma očima čekala až to skončí…

Pobídl koně kupředu a to nebohé zvíře se pod námi vzepjalo, zaržálo a pak se vydalo směrem kterým mu přikázal. Přála jsme si aby už to skončilo, aby mě radši zabil, jen ať to už skončí, aby mě pustil z toho svého sevření a nechal mě jít. Dala bych duši za to aby mě pustil, tedy kdyby to bylo empericky možné a zeptal se mě na to.

"Piš, byrokrate! Zapiš zde přítomnou jako schovanku Briana de Bois!! Rytíř Brian se postará, aby se jí zde nic nestalo!!" Ozval se jeho zvučný hlas, který protkl můj pokus izolovat se od toho všeho co se dělo. Prudce jsem otevřela oči a zamotala se mi hlava. Poprvé jsem na někoho hleděla tak shora. Muž nazvaný byrokratem se tvářil jako by právě rozkousl pravý citron a já se mu nedokázala ani omluvit. Ani jemu ani těm kteří už se z fronty ozývaly. Vždyť já jsme to nechtěla. Nikdy jsem se nechtěla ocitnout na hřbetě koně a předbíhat. Ne, takhle to být nemělo. Tohle vůbec nesouhlasilo s bodem tři na mém seznamu, který nepočítal s něčím takovým a tak jsem se jen zmateně rozhlížela, přála si omdlít a nevěděla co mám dělat. Naštěstí průkazka na mém krku byla dost viditelná, aby si pořadatel přečetl mé jméno, kamsi si ho zapsal a pak se šel věnovat dalším lidem aniž by mi pomohl. Slzy mi tekly z očí, když se zvíře za dalšího houpání vydalo ven a pak městečkem kamsi k hotelu. NE… Ne… Ne… Kroutím nesouhlasně hlavou.

Zastavil, seskočil a sundal mě dolů. Pomoc… Prosím pomoc… Chvěji se.

Nepostřehla jsem jak předával koně muži, který má obvykle na starosti vznášedla. Sotva se mé nohy vzchopily a já se pokusila poodstoupit a utíkat, chytil mě a vedl dovnitř. Znovu jsem zavřela oči a pohledem prosila každého o pomoc, ale nikdo nepomohl. Proč nikdy nikdo nepomůže…?

Přivedl mě k recepci a zaplatil pokoj. Nechápala jsem to. Klíče mi vklouzly do dlaně asi úplně mimoděk, protože něco takového prostě nemohlo být skutečné. Z cesty do pokoje už si ale nic moc nepamatuji, protože mi připadalo že nic z toho nedává smysl a nebylo jak uniknout, panika mne zcela sevřela ve svých kleštích a to ještě nebylo nic proti tomu, když jsme konečně do pokoje vstoupili… Jeho sevření povolilo a mě se podařilo uskočit k oknu a křečovitě sevřít parapet. Ani na okamžik z něj nespouštím oči. Ničemu nerozumím. Jeho slova jsou naprosto nelogická, nepochopitelná, jako by snad skutečně byl nějakým rytířem dávných dob…

Omluvu? Hněváte? Cože? A-ale já… To není logické, tohle nemám na seznamu… Ne tohle na seznamu není, co mám dělat? Nevím co mám říct, co dělat, jak se zachovat… nikdy jsme v podobné situaci nebyla.

“Z-za t-třetí… P-počkáš ve f-fr-frontě n-než n-na t-tebe p-přijde ř-řada, p-pozdravíš, ř-řekneš j-j-jak s-se j-jmenuješ a-a u-u-ukážeš jim p-průkazku…“ vykoktám jako bych byla jen mluvicí databanka a sáhnu si ke krku kde se mi v pouzdře houpá průkazka se jménem a osobními údaji.

“Z-za č-čtvrté… V-vše m-máš z-zaplacené, p-pož-žád-dáš n-někoho z-z p-pořad-datelů a-aby t-ti ř-řekl k-kam s-si m-máš dát s-spa-cák a v-vyzved-dneš s-si m-mapu a-abys v-věděla, k-kde c-co j-je…“ mluvím dál jakoby to snad mohlo něco změnit na mojí současné situaci. Pořád se na něj tak dívám, i když podívat se mu do očí mám strach tak se dívám někam na znak na jeho šatech.

Hotelový pokoj

Stojím, opřen o zeď a upřeně pozoruji neznámou dívku v očekávání její reakce...
Popravdě si ani moc nemyslím, že by moje pozvání odmítla a již si v duchu gratuluji, jaký vydařený úlovek se mi to opět povedl...
Pááni, když si odmyslím tu ohavnost, co na sobě má, je to nádherná dívka!
Je sice trošku vyděšená, ale soudě podle "kvality" jejího oděvu bude chudší, takže mi nebude dělat takové problémy ji "přesvědčit"...
Usmívám se jako mlsný kocour při té představě a aniž bych si to uvědomil, svlékám jí očima (čehož si naštěstí nejspíše není vědoma, protože se neodváží podívat se mi do očí)...

Konečně se odhodlá promluvit a já s úsměvem začnu poslouchat její slova.
Úsměv z mých rtů ovšem rychle mizí a je nahrazen výrazem naprostého zmatení (odkaz)...
Z pusy mi vyjde akorát jediné slovo:
"Eh, he?"
Zatímco vydám tuto nepříliš inteligentní repliku, usilovně se snažím nějak pochopit, co se tu vlastně děje...
Propánakrále, co to je? Co to mele!?
To jsem si přivedl do hotelu nějakého retarda nebo co?
Ale dobře, v klidu...
Asi na tom holka doopravdy není úplně dobře a já jí svým chováním dorazl! Bože, jsem to ale kretén!! Mělo mi dojít, že se brání doopravdy!!!
Uvědomíc si konečně alespoň částečně o co zde jde, nasadím smířlivější (ačkoliv stále vyděšený) výraz (odkaz) a pronesu:
"Odpusťte, vznešená, ale jste v pořádku?
Omlouvám se ještě jednou, pokud jsem Vám svým neomaleným chováním způsobil nějakou újmu! To doopravdy nebylo mým záměrem - já jen pomoci Vám chtěl...
A pokud Vám o mapu jde, znám to zde jako své boty! Budu Vám ochráncem, průvodcem i šampiónem, pokud dovolíte, spanilá..."

Jak dokončím svou řeč, neubráním se trošku kyselým myšlenkám:
No paráda, jedeš si sem užít, no a nakonec budeš namísto toho dělat chůvu nějaké retardce, co tu vůbec nemá co dělat!
Ale prostě jí tu chudinku nemůžeš nechat na pospas, no...

V pokoji...

Ani vlastně nevím co říkám. Prostě to odříkávám jako naučený text ve snaze nějak se z toho vyvléknout. Vrátit se do řádu věcí, který mi byl předurčen. Tu a tam jsem propadala představám a touhám jaké by to bylo nemít ten seznam, umět se rozhodovat jako všichni ostatní. Dělat taky někdy věci sama podle sebe, ale... Copak je to možné? Copak bych to uměla? Vždyť sama nevím co chci... Pravdou je že se bojím něco chtít protože stejně na to nemám a nikdo mi nic nedovolí…

Umlkla jsem doufaje, že odejde, že budu mít alespoň chvíli klidu, že se mi konečně podaří zastavit se, zapomenout na strach a paniku a alespoň trochu nalézt řešení této situace. Jenže přemýšlet se mi teď absolutně nedaří. Ve tváři jsem bledá, levý koutek úst mi cuká v podivné nervózním tiku. Mám strach. Jsem sama v pokoji s nějakým cizím klukem, mužem, já vlastně ani nevím... A co víc, ani nechci vědět proč mě sem přivezl. Nikdo normální by tohle určitě neudělal…

Zdá se být zmatený. Alespoň v první chvíli jako by nevěděl co říct a byl zcela odzbrojen. Odvážím se mu podívat do tváře ale jen pro to abych viděla, že je skutečně jaksi vyvedený ze své rovnováhy, která je však na úplně jiném principu než ta moje, a já mám pojednou pocit, že bych se měla pokusit utíkat. Ne, že by to snad mělo nějakou cenu, protože on by mě určitě chytil, krom toho mám na zádech batoh a ten je docela těžký. Vždyť já se ho i bojím sundat aby mi za to nevynadal…

Rozhlédnu se, abych se pohledem přesvědčila, že zde není nikdo kdo by mi mohl pomoci. Jako by snad někdo chtěl i kdyby tu byl a mohl pomoci... Vzpomenu si co se dělo doma, když rodiče byli pryč. co dělali Cattalině a otřesu se... Chce to samé? Chce mi ublížit? konečně panika začíná nabývat jasnější tvarů, ale přesně takových, které by bylo lépe nevidět, neslyšet, neprožívat... (Stále znovu, tisíckrát a pořád je to málo)

Promluvil a já to nechápu. Copak oni si tu na středověk i hrají? Je to nějaký herec? Uvízla jsem v nějakém natáčení? Jsem co? Kdo...? Proč? Kroutím nesouhlasně hlavou.

„A teď...“ Ardol náhle poklekl na jedno koleno. „Dovolíš mi, abych byl tvým rytířem?“
Karol se zarazila. Tohle byl starý zvyk, už v době její babičky ho považovali za vyšlý z módy. Rytíř chránil čest své paní a stál za ní, ať se dělo cokoliv. Snažil se zůstávat v její blízkosti a nezřídka se s ní nakonec i oženil. Vybavil se mi text z jednoho fantasy románu. Tuším, že se jmenoval Zlato a stříbro. Jenže já nevím co mám dělat. Ničemu nerozumím. Ať řeknu ano, či ne, nebude to správné. Co když se rozčilí? Kdyby se mě rozhodl zbít, neubránila bych se mu… Kdybych alespoň věděla co chce slyšet...

Zná to tady. Má mapu...
Ale je to cizí člověk. Nemůžu mu věřit. Ani ho neznám...

Jde ti o tohle, Ardole? O Petrův kámen? Ale ten nedostaneš, o to se otec postaral.
Ale ať už si myslela cokoliv, potřebovala ochranu. Jak ona, tak Karmen. Ti dva jí sice řekli, že bude stačit Trevor, ale vždycky se hodilo mít zadní vrátka. Ardol sice neměl vliv u dvora, ale pořád to byl muž a měl meč.
„Ano, Ardole, smíš se stát mým rytířem,“ odpověděla. Vzpomenu si jak příběh pokračoval. Jenže měla bych se snad zachovat jako Karol?

Už-už otevírám pusu, ale pak se jen odvrátím a zadívám se do země někam ke špičkám jeho bot vzpomínajíc na další body seznamu a slova mého otce: Když budeš mít nějaký problém, ztratíš se, nebo ti něco nepůjde, někoho se zeptáš, kde je někoho se zeptáš na někoho z pořadatelů a toho požádáš aby ti pomohl, jasné? Hlavně nezmatkuj a snaž se zbytečně nevyčnívat! Jako by to snad v této chvíli šlo. Snažím se zhluboka dýchat a pořád křečovitě svírám parapet.

”P-pomoc…” napůl tiché zasténání, napůl nechápavé zvolání. Ani jedno ani druhé…

“O-omlouvám se… J-já nechtěla Vás urazit, j-já…“ snažím se nějak odčinit svou chybu. Ano, jistě že, musela jsem udělat nějakou chybu, když mě se odvedl a teď mi ublíží. Určitě mi ublíží…

Na místě...

Byla to chvíle, kdy jsem si začala namlouvat, že to nakonec nebude tak zlé, patetické, monstrózní, hlučné a ujeté, jak jsem se obávala podle vyprávění. Ostatně, co by se tu tak mohlo stát? Slunce svítí, kniha je zábavná, fronta postupuje, koňská kopyta pěkně klapou... Zamračím se a s jistými obavami vzhlédnu od stránek, abych zjistila, co jsem si to popletla s koňským krokem. A ouha, ke své lítosti jsem se nezmýlila, je to kůň a na něm jezdec, který s výrazem nadšeného fanouška vychutnává své éntré. Teď už tu chybí jen alegorické vznášedlo... potřesu hlavou a zhluboka se nadechnu, abych ten zážitek rychle strávila, nesebrala se a neodešla někam pryč. Znovu zapochybuji, že cesta sem byla dobrý nápad a upřímně doufám, že někde blízko u vchodu narazím na své známé. Chce se mi věřit, že jejich společnost mě přesvědčí o tom, jak zajímavá bude tato akce, když překousnu kluka ve zbroji a na koni... Napadne mě, že by to dokonce mohl být někdo známý, protože těch, kteří se zajímají o historii je poměrně hodně a přestože se neznáme všichni jmény, tváře si obvykle pamatuji dobře. Klidně to může být jeden z těch samolibých šermířů, se kterými se potkávám na vystoupeních. Ale v tuto chvíli si tím nejsem dcela jistá. Vduchu ovšem musím uznat, že kostým má víc než dobrý a dokonce je mi i jaksi povědomý. Přivřenýma očima se snažím překonat sluneční svit, který zkresluje podobu jezdce na temný, majestátný obrys. Sevřu pevně čelisti a odvrátím se, abych se znovu rozkoukala... Mohla jsem jít do divadla, zaletět si někam na výlet nebo doma zaujmout pohodlnější pozici s knihou, ale ne, trčím tu ve frontě s cvoky a exibicionisty...dobrá, o exibicionismu si povíme, až na sebe natáhnu kostým...pokud to vůbec udělám. Přejedu v rychlosti kostýmované čekající ve frontě pro srovnání. Na druhou stranu...přijet sem na koni má svůj humor, třeba to není takový......ano, chtěla jsem použít výraz cvok. Vzápětí však oněmím i ve svých myšlenkách, protože pro to, co se událo dál nemám slova ani obranný systém. Připadám si spíš jako ve vidění. Už jsem viděla ledacos, ale tohle překonalo veškerá má očekávání...hm, řekla jsem "očekávání"? Měla jsem namysli "obavy".

Mlčky nakloním zvědavě hlavu na stranu a sleduji, jak jezdec popadne sebejistě dívku stojící nesměle opodál a vjede s ní přímo do budovy. Vydrž, slíbilas, že sem zajedeš, že se zase po čase potkáme...a když už jsem sem vážila cestu, přece to nevzdám...kvůli jednomu potrhlýmu klukovi...Sleduji výrazy dalších čekajících. Zjevně se jim to moc nezamlouvalo, alespoň některým. Doufám, že tomu děvčeti neublížil. Chytit tak mě, asi by to nedopadlo tak mírumilovně...No...snad tu nejsou všichni blázni... Přesvědčím se nakonec, skloním se znovu nad knihu a pomalu se snažím znovu naladit do podobné nálady jako před příjezdem "rytíře".

Nepodaří se mi to ani ve chvíli, kdy u vchodu předám všechny materiály (pečlivě připravené v ruce) i potvrzení o zaplacení kartou a nasaju atmosféru areálu. Na všech tady zanechal jezdec své stopy včetně štiplavého, výrazného pachu. Jeho původ je tu mnohým k smíchu, což se nedá říci o uklízecím robotovia, nervózně identifikujícím a sklízejícím pozůstatky koňské potřeby uprostřed foye.

Podle mapky zamířím do části, v níž se mám setkat se známými a ubytovat se tak, jak jsme se domluvili. Sbohem pohodlí, ale aspoň bude veselo...zasloužím si trochu oraz. Co nezapomínám sledovat jsou kostýmy a osazenstvo. Asi je to skutečně deformace,i když ne úplně profesní. Ale nějak se vzpamatovat musím. Je skutečně různorodé a kostýmy také. Některé mi vyloudí na tváři úsměv, jiné zájem, obzvláště když se dotýkají historického údobí, které je i mně blízké. Tak...tohle mám za sebou, přežila jsem registraci. Jsem tu.

Známí mě čekali na smluveném místě, ale jejich schlíplé výrazy byly více než výmluvné. Nocležna je už plná, doslova se spí na patra a už teď tu není k hnutí. Pro nádech je lepší dběhnout na chodbu. Sami ještě chytli místa, ale v nestřeženém okamžiku zabrané místo pro mě obsadil kdosi dostatečně oprsklý a nebo možná jen zoufalý. V takových situacích jsem vzácně ráda za své rodinné zázemí. Nikde se tím sice nechlubím, ale hotel, třeba lepší, si dovolit mohu...na těch pár nocí určitě.

Uchlácholím přátele ledabylým mávnutím rukou a s batohem znovu na hřbetě vykročím k nejbližšímu hotelu. Tam kam odvedl bláznivý rytíř chabě se vzpouzejkící dívku vypadá víc než pohodlně. Koupel by stejně neškodila a trocha pohodlí po cestě taky ne. Stejně se tam budu chodit leda umýt a dospat hodinu dvě po probděné noci...
Vrátný u vstupu do hotelu se tváří všelijak, přesto mi úslužně přidrží dveře a vpustí dovnitř. Slečna v recepci chvíli dělá, že tu nejsem. Nemám tohle jednání ráda. Nejsem žádná "slečinka", abych si zakládala na svém původu a rodině, ale tohle je přímo odpudivé. mám sto chutí nodejít někam jinam, ale rozhodnu se ještě o jeden krok. Promiňte, chtěla bych jednolůžkový pokoj na dvě noci. S balkonem, bez televize. Oznámím ženě sebevědomě a přistrčím zlatou kartu. Jistěže je krytá, dokonce se na ní pěkně vyjímá i znak otcova podniku. Aby ne, banka, která vydala tuto kartu je jeho. Identifikační průkaz a zlatá karta udělá se slečnou hotové kouzlo. na rtech njí zazáří úsměv, zamrká úslužně dlouhýma řasama a spolu s kartou na otevírání dveří kývne na poslíčka, aby mi pomohl s batohem. kluk je pobaven neobvyklým zavazadlem a spokojeně se mě ujme.
Tak se tomu tase nevyhnu, ale co, budu tu jen chvíli a pak se vrhnu do víru RidConu. Poslíček je vtipálek, klábosí se mnou o kostýmech i o rytíři, který u nich bydlí. Je docela zábavný, jen moc mluví. Máte pokoj zrovna naproti, to ste měla vidět, jak nakráčel, uklízečku to málem položilo... Máchne rukou ke dveřím protějšího pokoje a maličko nepatřičně se zašklebí. Máte taky nějaký kostým? Projedu kartou zámek, převezmu batoh a s trpělivým úsměvem a nevelkou bankovkou se rozloučím s poslíčkem. Díky, tohle už zvládnu sama. Kluk cosi zabručí, otočí se zpět k výtahu a zmizí za rohem. S úlevou chytnu batoh a provleču jej do pokoje. než zavřu dveře, zvědavě se po pokoji rozhlédnu. Je pěkný...možná až moc, když si uvědomím, jak bydlí moji známí... Ovšem pomyšlení na vanu mé výčitky okamžitě smyje. Ušklíbnu se sama pro sebe a pokrčím nad tím rameny. Užívej si to! Napomenu se a hodím batoh na bok. Teprve potom se obrátím ke dveřím, abych je zavřela a mohla se připravit na odpolední a večerní program.

Hotelový pokoj

Stále stojím za svou "obětí" a čekám na její odpověď...
Vypadá zmatená... Hodně zmatená...
Zdá se, že má nějakou poruchu, ovšem já nevím jakou a nevím, jak jí pomoci!
Popravdě, nechápu, co tady vůbec dělá, ale budu se muset o ní nějak postarat...
Tok mých myšlenek ovšem přeruší její "Pomoc", které na mé tváři opět vyloudí překvapený (popravdě již spíše vyděšený) výraz...
Po jejích dalších slovech, ve kterých se mi omlouvá, jsem již nyní zmaten totálně!
No paráda! Tak teď bych doopravdy rád věděl, co mám dělat! Vypadá, že každou chvíli dostane záchvat!
Nejlepší by asi bylo, abych jí tu nechal jejím myšlenkám...
...ale mohu si to dovolit?
Dokáže se o sebe postarat?
No, co by tu jinak dělala?
ANO - CO TU SARKA DĚLÁŠ, HOLKA JEDNA!!?
A proč jsem to musel být zrovna já, kdo Tě vyfasoval!
No, tak to holt zkusíme jinak, no...

S rezignovaným výrazem (odkaz) udělám krok k ní a jemně (a pomalu) jí pohladím po vlasech se slovy:
"Nemáš se čeho bát, maličká! Dokud jsem poblíž, NIDKO Ti neublíží!
Hádám, že teď asi potřebuješ chvilku klidu, aby ses trošku vzpamatovala z cesty a tak, takže se vzdálím, ale budu Ti kdykoliv k dispozici! Stačí se jenom zeptat poslička na Rytíře Briana a on již bude vědět, kde mě najít...
Pevně věřím, že to není naposledy, co vidím vaši krásu, spanilá!"

Na závěr si neodpustím opět trošku své klasické mluvy a zanechám jí jejím myšlenkám...
Pomalu opustím místnost a nechám si zavolat hotelového poslíčka...
Přijde mírně povídaný, ale milý mladík, který se mi od pohledu zamlouvá...
Podávám mu nemalý finanční obnos se slovy:
"Ta dívka v tomhle pokoji na tom není zrovna dobře a bojím se, jestli se o sebe dokáže postarat...
Už jsem jí tu do toho namočil, tak se cítím tak trošku odpovědný - tak mě prosím kontaktujte kdykoliv by někam šla nebo něco chtěla...
Vyjděte jí jakkoliv vstříc - všechno zapisujte na můj účet. A buďte prosím diskrétní...
Jinak předpokládám, že zavazadla již mám ve svém pokoji..."
Poslíček přijme peníze a spiklenecky na mě zamrká na znamení souhlasu...
A potom dodá:
"Mimochodem pane, kdyby vás to zajímalo, tak naproti vám se ubytovala vcelku hezky vypadají dámička! Možná byste po tom všem potřeboval trošku rozveselení - a ona vypadala sice vznešeně, ale k Vám by se mohla hodit..."
Opět spiklenecky zamrká a jeho úsměv se rozšíří, když mu dávám dalších několik zlatých...
"To rád slyším! Je vidět, že jsi muž na svém místě - rozhodně se toho pokusím využít! Jen se prosím postarej o tu dívku tady za dveřmi, za každou službu pro ní dostaneš další zlaťák a věz, že moje zlaťáky jsou CELÉ Z PRAVÉHO zlata!"
Jeho oči se ještě více rozšíří, když horlivě přikyvuje a (vědom si situace) jde si po svých...

Já se otřepu jako každý, kdo se na chvilku zbavil nepříjemné povinnosti a jistým krokem se vydám ke dveřím, co jsou naproti mému pokoji...
Po cestě spatřím zrcadlo a využiji ho ke kontrole výzbroje...
Upravím si přehoz, kuklu a meč na boku tak, aby mi to vše správně slušelo a působilo dojmem "nedbalé elegance"....
Potom ukradnu ze stojanu v chodbě hezky vypadající květinu a postavím se před dveře, které mi byli označeny...
Tááák, nádech a směle do toho!
Nadechnu se, oklepu (což se neobejde bez zacinkání) a následně se pokusím zaklepat na dveře (z čehož ovšem vyjde spíše zabouchání), ruku s květinou majíc schovanou za zády...

Chvilku čekám, kdy se za dveřmi ozve štrachání a následně mi otevře půvabné stvoření, zabalené jenom v osušce, krásné blonďaté vlasy svázané do drdolu...
Chvíli na ní hledím jako na zjevení v němém úžasu (odkaz), sledujíc pozorně všechny její křivky!
Propána! Tohle je snad to nejkrásnější, co jsem kdy na takovýchto akcích viděl! Ten poslíček by zasloužil metál!!
Ale sakra, kde jsi nechal morálku? Zaklepeš, vyrušíš jí a ještě na ní civíš jako puberťák!!
Sakra chlape prober se!!
Drobně zaklepu hlavou a rychle obnovím své nacvičené chování...
Pokleknu ve vzorné, divadelní póze, podávajíc jí uloupenou květinu se slovy:
"Oh, odpusťte mi, vznešená, že já tak nevhodně vyrušil Vás! Ovšem doslechl jsem se zvěsti o kráse slečny, co ubytovala se naproti mému pokoji, tak jsem se rozhodl pokusit se jí nabídnout chabou společnost a ochranu Rytíře Briana de Bois!
Ovšem vaše krása tak nesmírná jest, že o slova v prvním okamžiku mne připravila, což nicméně nic nemění na mé ponížené nabídce společnosti pro dnešní den...
Nyní bych se ale nejspíše měl vzdálit a vrátit se v lepší dobu, pokud dovolíte...
Tak alespoň přijměte ode mě tuto květinu na znamení mé omluvy a úcty!"

Jak se na ní tak dívám, zdá se mi, že jí odněkud znám, ale jistý si nejsem, tak raději mlčím...
Pokud jsme se někdy potkali, tak si spíš bude ona pamatovat mě...

Hotelový pokoj

Byl to fajn pocit, konečně klid. Vyzuju se a bosky přejdu po měkkém koberci ke koupelně. Měla jsem v úmyslu napustit si vanu, abych se mohla pěkně vymydlit. Ale ještě jsem si ani nevybalila, jen oboje šaty, plášť a boty, aby se vyvěsily a vyrovnaly, když se ozve můj komunikátor. Na maličké obrazovce se objeví známá tvář. Ahoj Georgi, co potřebuješ?
Jsme tu, Caro, zamrká tak čtyři dny neholená tvář urostlého muže šibalsky. Pojmenování historickou postavou, již často zpodobňuji, mě přinutí k úsměvu. Dojeli jste na Con? Tak tam všechno nevypijte. Ubytovala jsem se naproti v hotelu, dorazím tak za hodinu. Oznámím šéfovi naší skupiny věcně, zatímco si rozplétám cop, komunikátor opřený o poličku v koupelně.
Vyzvednem tě, buď připravená. Běží ti čas, kotě, přijdem ti zapnout šaty. Zaškaredím se do obrazovky, nakrčím nos a zamračím se. Nemám tato žoviální pojmenování ráda, ale klukům ze skupiny jsem ochotna je sem tam odpustit. Leda síťku do vlasů, frajere. Pokoj 1038. Věnuji Georgovi i další známé tváři, mačkající se mu na rameno nevinný úsměv a vypnu přístroj.
Jestli mají přijít do hodiny, dál si leda sprchu. Účes mi zabere dost času a taky jsem si chtěla vybalit zbytek věcí. Svinu si vlasy do nedbalého, ale pevného drdolu, zasponkuji a hurá pod proud horké vody. Je to víc než příjemné, ale nemohu tu trčet věčně... Vypnu sprchu a zamotaná jen do bílé osušky, zrovna si kriticky prohlédnu svou tvář v zrcadle, když se ozve sebejisté zaklepání.

Že by poslíček? Nic jsem si neobjednávala, leda by si vzpoměl ještě na nějakou historku... Zamířím měkce ke dveřím. Ovšem za nimi není poslíček, tu tvář znám a jak si uvědomuji, ne jen ze dnešního dne. Vida výraz ve tváři rytíře Briana de Bois, pozvednu jedno obočí a nakloním pobaveně hlavu na stranu. Jistě, znám ho, teď už vím odkud, až se sama divím, že mi to hned nedocvaklo. Velký svůdník, idol i sok, Brian de Bois. Viděla jsem ho už párkrát na vystoupeních a na akcích a mí družiníci mě i druhou dívku ze skupiny před ním varovali a občas i skrývali a zapírali, aby měli klid.
Přivřu zkoumavě oči a s neutuchajícím úsměvem potřesu hlavou. Jak romantické, rytíři de Bois... přijmu uznale květinu. Vy osobně a na kolenou, bez oře, hotelová výzdoba jako dar...až se mi chvějí kolena. Vydechnu, aniž bych se jen pokusila skrýt pichlavý sarkasmus. Přesto jsem natolik diskrétní, že v této chvíli pominu jeho nedávný únik do hotelu s drobnou nesmělou brunetkou. Vaše ochrana je pro mě ovšem darem, jenž se neodmítá. Bohužel, pro dnešní den a večer jsem již v ochraně rytíře George de Lugy. Ovšem bezpochyby se setkáme dole na slavnosti RidCon. Skloním zlehka hlavu ve zdvořilé úkloně a květinu si zasunu za ručník mezi ňadra. Květinu ovšem jako omluvu přijímám...pokud byste ještě pro dnešní večer nějakou potřeboval, na druhém konci chodby jsem je viděla v modré barvě. Mrknu k Brianovi zvesela, zacouvám s cukajícími koutky do pokoje a zavřu dveře.

Hotelová chodba

Když ono andělské stvoření promluví, němě poslouchám jeho slova a než se zmůžu na reakci, zacouvá pryč a zmizí...
Několik úderů srdce stojím bez hnutí s výrazem naprostého překvapení (odkaz).
Na tohle totiž nejsem zvyklý! Ve zlobě bouchnu levou rukou do zdi, až v ní udělám drobný otvor, čehož si ale nevšimnu...
"George de Lugy!?"
Procedím skrz zuby...
Ten mladej skrček si nějak moc dovoluje!!
Je to floutek, co houby umí a už několikrát jsem se musel držet, abych mu tu jeho rádoby středověkou fasádu neupravil! A ON MI MÁ VYFOUKNOUT TAKOVOU KRÁSNOU KOŘIST!??

Zavolám na celé kolo poslíčka (a je mi jedno, že můj hlas musí být slyšet na celé kolo)...
Rychle přiběhne a já mu řeknu:
"Děkuji za typ - je to nááádherná panička, ale potřebuji od Vás ještě jednu službu...
Pozorně sledujte, až k ní přijde takový neoholený chlápek a dejte mi vědět..."
Poslíček s úšklebkem souhlasí a vytratí se do strategické pozice...
Výbornej chlápek, pro každou srandu...

Na to se odeberu do svých komnat, kde se dám do pořádku...
Rychle se osprchuji, navoním (dost důkladně, aby to přeseklo pach zbroje) a upravím na sobě svůj oblek...
Naleštím meč a na záda si upnu štít, rovnež naleštěný...

Zrovna když svou přípravu dokončím, rozezvoní se mi hotelový telefon, ve kterém mi vzrušený hlas poslíčka oznámí, že muž mého popisu v historickém kostýmu právě prošel vrátnicí... A dodá, že není sám, je s ním ještě jeden chlap...
Taak, na tohle jsem čekal - jdeme na to!

Postavím se za dveře a poslouchám...
Uslyším jejich kroky a počkám, až zaklepou na dveře...
(Ne)známá dívka jim otevře a řekne, aby chvilku počkali...
Sleduji špehýrkou, jak čekají a odhaduji je...
Hmm, mají na sobě jenom společenské historické oděvy - nic s čím bych si neporadil...
Okamžik na to se dveře otevřou a vyjde ven moje dnešní můza, oblečena v historickém kostýmu, který jí naprosto famózně sluší!
Na to jsem čekal!

Otevřu dveře do pokoje (dost hlučně) a vyjdu z nich, dávajíc si záležet na "zařinčení" mé nyní nablýskané výbavy...
Naoko překvapeně se zastavím a ukloním:
"Oh, zdravím Vás, spanilá dámo! Vaše krása byla nádherná již když jsem Vás spatřil v osušce, ovšem nyní jste přímo nepopsatelná!
A velice rád vidím, že květinu, kterou jsem Vám z čisté lásky dal, jste si vzala s sebou, přestože jdete v přítomnosti jiných, zajisté urozených pánů..."
Dokončím úklonu a nepřátelsky se zadívám na její doprovod...
(odkaz)

Hotel

Dusím smích, když za sebou zavřu dveře a kytku odhodím automatickým pohybem pod zrcadlo v předsíni, hned vedle karty od pokoje. Pak následují rychlé přípravy... Rychlé zaklepání na dveře a povědomý hluk družného rozhovoru mě zastihne ve chvíli, kdy nazuju střevíce. Uchopím ještě plášť a otevřu dveře. Padněte na kolena, Lady Cara Emean nás poctila návštěvou! vysekne mi George poněkud patetickou poklonu sotva mi světlo z chodby dopadne na tvář.
Otevření dveří ukáže celou mou róbu. Spodní bílé hedvábné šaty, viditelné na rukou až k loktům a těsně nad výstřihem svrchních šatů, jsou vyšité jemným motivem v barvě. Svrchní šaty s malou vlečkou, tmavě zelené, jsou opatřeny působivým tlačeným květinovým motivem a na lemech pošité perličkami a opět zdobené výšivkou ve světle zelených a stříbřitých odstínech... Střevíce v barvě, plášť i dlouhé cípy rukávů podšité bílým hladkým hedvábím bez vzoru.
Dlouhé vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen několik pramenů jsem spojila na temeni a překryla stříbrnou síťkou s perlami. Všeho všudy mám dva šperky, tenkou perlovou čelenku a starý křišťál, zasazený ve stříbře na řetízku kolem krku.
Přestaň, Georgi, nebo se vrátím do kalhot! Napomenu kamaráda zpola vážně a zakroutím hlavou. Na tvářích mi vyvstane jemný ruměnec...přesně tohohle jsem se bála. George se mnou bude chlubit jako nějakou trofejí.
Ale no tak, Tiin, trošku romantiky! Zahlaholí George lehkovážně a natáhne se přede mnou ke stolku pod zrcadlem. Dřív než stačím cokoliv říct, už mám květinu vetknutou za výstřihem. Nestihnu ani protočit panenky, když se naproti zprudka otevřou dveře...jako bych ani neslyšela cvaknout kliku...
Brian de Bois vykročí na chodbu v plném lesku a zbroji, vida můj doprovod a mou novou ozdobu, neodpustí si vrátit mi má slova i s úroky. Pánové se už už začínají mračit a otáčet po rytíři s tak troufalými slovy. Rychle a důrazně chytím George za paži a zmáčknu ji. K Brianovi se ovšem vlídně usměji. V přivřených očích mi blýskne a zvednu hrdě hlavu vzhůru. Nesnesla bych pomyšlení, že jste mě v šatech nepoznal. A být zaměněna za...hm...třeba drobnou nesmělou brunetku, to by má ješitnost jistě nepřekonala, sire. Kývnu mu hlavou na pozdrav a strčím doprovodu do ruky kartu od zámku, aby zavřel dveře a Georgovi, aby se dal do pohybu naším směrem...

Chodba - atmosféra houstne

Vědom si podařenosti svého éntré, nasadím samolibý výraz (odkaz), který se ale rychle vytratí při slovech, která mi ona ztělesněná Venuše řekne (odkaz)...
Rychle se ovšem proberu a zareaguji:
"Oh, netušil jsem, že ztělesněné Venuše mívají tolik ostré jazýčky, ovšem od Vás bych si nechal líbit i ty nejhorší břitvy, jen když mi odměnou bude pohled na Vaší krásu, spanilá!
Vězte, že ona dívka, na kterou narážíte, potřebovala pomoci a moje pomoc, jí nabídnutá, byla a je čistě bratrská!
Což se ovšem nedá říct o pomoci, kterou Vám zdá se nabízí Váš doprovod - vypadají, jakoby nevěděli zda raději civět na Vaše překrásné partie, nebo se cítit uraženi mou přítomností... Zdá se mi totiž, že se již těšili, jak se budou vaší přítomnosti chlubit po celém tomto setkání jako se běžně lidé chlubívají dobrými kobylami..."
Můj výraz nabývá temnější barvy, když probodávám pohledem její doprovod (odkaz)

Když vidím, jak její doprovod začne jednat trošku agresivněji, rychle změním tón, tlesknu rukama o sebe a zvolám:
"Ovšem zanechme chmur, vždyť toto sláva hojnosti má být! Byl bych neskonale poctěn, kdyby spanilá dáma přijala mé pozvání na hostinu, kterou pro ní zaplatím!"
A poněkud temněji s pohrdlivým výrazem dodám:
"A nemusí se bát, že bych nepohostil i její DOPROVOD, zajisté budou spokojeni, když dostanou kus žvance a něco na zapití zdarma..."

Na chodbě

Vzduch v hotelové chodbě, kromě nás čtyř jinak prázdné, je náhle těžký a nedýchatelný. Vím, že George má vůči Brianovi výhrady, vždycky je měl a s pochopitelnou důsledností pečlivě chránil čest a bezpečí mé i Lilliany, která s námi jezdívá jako měšťanka. Není se co divit. Už jsem viděla pár uplakaných dívek, které za svou naivitu a pěknou tvářičku zaplatily chvlikou slávy a ještě rychlejším vystřídáním po boku sebevědomého, všemi známého mistra v šermu a idola. Ovšem já iluzemi netrpím. Vím, že všichni tihle šermíři jsou stejní. Holka je pro ně jen trofej, výstavní a praktická věc.

Lichotky rytíře Briana se ode mě odrážejí jako míčky. Ačkoliv jimi mnoho šermířů s oblibou hýří, nikdy jsem si na ně nezvykla a ani teď si na ně nepotrpím. Snad i proto, že v těch poklonkách nevidím nic reálného. George zavrčí a začne dělat ramena, Lothar, šlachovitý černoch, se zakaboní a obrátí k Brianovi jako temný mrak. Pravda, je vidět, že pán má praktické zkušenosti s historickými skupinami a ví, jak to chodí...snad si nemyslí, že když vyvolá bitku, ochotně s ním zajdu na Con...hmmm...dokonce na večeři...no to by dopadlo. Poslouchám pozorně slova pana de Bois. Ve chvíli kdy zdůrazní své finanční možnosti a podmínky hostiny, zvednu vysoko obočí a pohled mi viditelně zchládne.
Pane de BOIS, začne už ovšem pěnit George, který se na rytíře z nějakého důvodu ještě nevrhnul. Dokonce zarazil i Lothara, jenž to nevydržel a udělal dva výhružné kroky k Brianovi. Tato dáma je pod MOU ochranou. Pokud se k nám chcete připojit cestou na RidCon, nemohu vám v tom zabránit. Ovšem vyzývám vás, abyste se zdržel důvěrností a jednal jako šlechtic. Pokud jste to nezapoměl. Neudrží se a ušklíbne George, který právě málem složil zkoušku diplomacie. Ke vší smůle ovšem skutečně jen málem.

Fajn, možná se nepoperou hned, ale stejně se tu budou handrkovat jako ženské nad posledním zbožím ve slevě. Že se tihle šermíři prostě neobejdou bez permantního dokazování své mužnosti...Mám si vybrat mezi suveréním tlučhubou a samolibým narcisem! Unaveně a trošku znechuceně si povzdechnu. Hostina? Proč jen si připadám jako poslední kus ryby na stříbrném tácu? Začnu s viditelným znechucením. Pánové, pokud se tu chcete handrkovat, nebudu vás rušit, já odcházím na RidCon. Pozdravit ostatní známé a přátele. Nemluvě o tom, že jsem dostala chuť na toast z "hladového okna" Oznámím odhodlaně a semknu pevně rty. Evidentně mě už tato hotelová lapálie omrzela, ovšem i tak se snažím přes důstojnou pózu zachovat si alespoň špetku humoru a nadhledu. Pokud mě chcete mile překvapit, ocenila bych u všech chování, odpovídající šatům, jež tak hrdě nesete. Obdařím pány vskutku vznešeným úsměvem plným trpělivosti a nonšalance, nejlepším, jakého jsem v tuto chvíli schopna.
Dnešní večer jsem pod ochranou Pana George de Lugy, z vlastní vůle. Zdůrazním o něco pomaleji. Pokud nás chcete doprovodit na Con, pane de Bois, jistě neodmítneme. Sklouznu na okamžik varovně pohledem k oběma svým průvodcům. Vaše nabídka je šlechetná, snad až příliš. Jistě vás nerozhněvá, když si vystačím s rychlým občerstvenímpřímo v areálu Conu. Nerada bych přišla o večerní program, kvůli němuž jsme přicestovali. Zkusím si lekci diplomacie také. Zvolna hovořím k Brianovi, vydýchávám celou tuto zapeklitou situaci a snažím se působit co nejklidněji. Především sama pro sebe.

V pokoji...

Tváří se zmateně. snad ještě zmateněji než před chvílí a já to nechápu. Vždyť pokud mi chce ublížit proč mě tolik trápí? Nebylo by lepší aby to rpostě udělala a nechal mě být? Ta nejistota mne ubíjí a já už se z toho celá třesu.

Vykročil ke mě pomalu, lehkým nejistým krokem jako by snad ani nevěděl jestli smí. Bojím se však doufat v jeho milosrdenctví... Vztáhl ke mě ruku. Zavřu oči čekajíc, že mi jednu vlepí a mimoděk i nastavím tvář...

Prosím... Prosím, ne... nic jsem neduělala nebo ano? Prosím... Zkřivím tzvář do bojácného šklebu jakési podvědomé obrany, na víc se však nezmohu. Překvapivě však ucítím jeho něžný dotek ve vlasech až mi celý tělem projede příjemný i nepříjemný chlad, procházející od konečků vlasů ke kořínkům a pak i do celého těla.

Mimoděk se otřesu a z náhlého popudu ukročím do strany, kde se znovu vyděšeně podívám na svého věznitele... Nechápu jeho jednání. bojím se ho a přeece vím, že toto jediné pohlazení bylo tím nejkrásnějším co jsem za poslední roky poznala...

"Nemáš se čeho bát, maličká! Dokud jsem poblíž, NIDKO Ti neublíží!
Hádám, že teď asi potřebuješ chvilku klidu, aby ses trošku vzpamatovala z cesty a tak, takže se vzdálím, ale budu Ti kdykoliv k dispozici! Stačí se jenom zeptat poslička na Rytíře Briana a on již bude vědět, kde mě najít...
Pevně věřím, že to není naposledy, co vidím vaši krásu, spanilá!"
Oči se mi zalyly slzami. To není možné... To je jen sen...

Sleduji jak odchází a nemohu tomu uvěřit. On mě tu opravdu zanechal... Odešel jak řekl, neublížil mi...

Dveře se za ním zavřely a děsivá atmosféra se rozplynula v pouhý klaustrofobický pocit z této až přehnaně velké a dokonalé místnosti. Ještě nikdy jsem neviděla tak krásné místo. Všechno je tu dokonale uklizené a čisté a já si tu v zablácené sukni a botáh s tím batohem na zádech připadám jako ošklivé kačátko mezi labutěmi...

Nedaří se mi přemýšlet. Jediné co vím je že je to tu krásné. Až moc pro mě, že tento pokoj zaplatil někdo cizí a možná i hodný, pokud někdo takový opravdu existuje a že bych tu tedy neměla vůbec být... Nemohu přeci přijímat takové laskavosti. Nepatřím sem a to je jediné co vím. chci být někde pryč a zároveň chci zůstat, protože se mi tu, navzdory tomu všemu asi i líbí. Jenže co si tedy mám vybrat? Zůstat nebo odejít...

Nesmíš nikam chodit s cizími lidmi. Obzvlášť ne k nim domů... nabádala mě kdysi matka. Tohle sice asi není pokoj toho podivného rytíře, když ho platil přímo pro mě, ale jelikož je tahle vzpomínka teď to jediné co mi dává nějaký smysl...

Dech mám stále rychlí a ve tváři jsem bledá, už ne však tolik jako před tím. Rozum mi velí odejít odsdu a co nejdříve se pokusit navrátit se k původnímu plánu, protože pokud bych to neudělala stěží už bych se ke svému seznamu vracela a chtě-nechtě je to to jidiné pevné co zde mám...

Došla jsem ke dveřím a zarazila když jsme zjistila že takové otevírání jsem ještě neviděla. Zmateně na to hledím a snažím se vybavit si jak otevřel rytíř Brian. Díky bohům, že mám alespoň tak dobrou paměť, když už nic jiného...

Po několika špatných pokusech, když se dveře konečně otevřou si úlevně vydechnu div že se nerozbrečím dojetím. Vždyť jsem si právě úplně sama otevřela dveře ze svého vězení...

Vykročila jsem na chodbu a omylem vrazila do jakéhosi poslíčka.

Vyděšeně poodstoupím a šeptám slova omluvy. Má potřeba zmizet se opět dostavila s neztenčenou silou. snažíc se krotit vlastní dech a zůstat při vědomí začínám ustupovat...

"Nemusíte se omolouvat, slečno, jste v pořádku? Rytíř de Bois, mne požádal abych na Vás dohlédl a zajistil vše co budete potřebovat..." Ale to už se od něj chci otočit a utíkat jenže jsem jaksi nezahlédla při svém couvání stoleček s vázou a praštila se do kolene, načež bolestivě syknu a chytnu se za bolavé místo. Poslíček je v ten okamžik u mě.

"Ukažte, slečno, není Vám nic?" Sáhl na mě aby se mohl podívat na moje koleno, ale já nechci aby na mě sahal. Nechci aby na mě kdokoliv sahal a tak se přitisknu zády (batohem) ke zdi a nesouhlasně vyděšeně kroutím hlavou.

"Ne!" téměř vykřiknu, třesouc se na místě.

Rytíř de bois... Kdo to je? proč se o mě tolik stará? On... Je vlastně hezký, ale... Ne, určitěš je to jen nějaká podlost. tohle celé... Je to hra... Hra bez pravidel... neumím jí hrát... Nevím co mám dělat...

"V-východ..." ukážu rukou směrem do chodby kudy mě před tím Brian přivedl. Mladík se tváří vyděšeně a zmateně. chudák asi taky neví co má dělat. Je to celé tak podivné, bez jakéhokoliv řádu, bez záchytných bodů či stébel, kterých bych se mohla chytit, jsem zmatená a každý kolem mě se tváří ještě zmateněji...

Obejdu stolek a vyrazím k východu, ponechávajíc poslíčka za sebou. Vím jen že musím pryč, musím zpět k frontě na RidCon, musím jít tam kam mi řeknou, že si mám složit spacák... 3) Počkáš ve frontě než na tebe přijde řada, pozdravíš, řekneš jak se jmenuješ a ukážeš jim průkazku…; 4) Vše máš zaplacené, požádáš někoho z pořadatelů aby ti řekl kam si máš dát spacák a vyzvedneš si mapu abys věděla, kde co je…“

Jdu rychle a raději než bych se pokoušela ovládat výtah sejdu raději po schodech do vstupní haly, kudy projdu a vyrazím ven, kde se mi konečně trochu uleví. vím že pořád ještě není všechno tak jak má být ale už alespoň nejsem v tom krásném pokoji v přítomnosti rytíře z dávných dob...

Ohlédnu se a v očích mám zvláštní smutek. Zvláštní. to jediné pohlazení ve vlasech by mě teď téměř přikovalo na místě. Přes všechno to jak mě vyděsil a že se mě pokusil uvěznit v tom pokoji na mě byl vlastně hodný. Chjtěla bych věřit že byl hodný, že mi nechtěl ublížit. ale chtěla bych to vůbec doopravdy? Umím něco opravdu chtít?

Hotelová chodba

S pobaveným výrazem (odkaz) sleduji, že moje narážky padají na úrodnou půdu...
No výýborně, pojď mi ukázat, jakej jsi chlap, samaritánku!
"Oh, samozřejmě že dáma JE pod vaší ochranou! Dokocne i kdyby nechtěla, tak tomu, hádám, tak bude! Vždyť vychloubačný rytířek jako Vy si neumí představit, že by mohl přijít o trofej, kterou jistě táák dlouho přemlouval, aby za ním sem přijela..."
Vysmívám se mu do očí a z jeho výrazu je patrné, že jsem zaútočil na správné místo, tak pokračuji...
"A nepoučujte mě o šlechtictví, mladý pane... Jsem jaký jsem a narozdíl od Vás si nehraji na to, čím nejsem, ačkoliv bych na to podle svého původu měl mnohem větší právo, než Vy..."

Než mi ovšem (silně vytočený) doprovod stihne něco odpovědět, zakročí přítomná krasavice, svým typicky sarkastickým přístupem...
Zacukají mi koutky, když slyším, co říká, ovšem zrovna v okamžiku, kdy se jí chystám odpovědět, uslyším z dálky volat své jméno...
Rychle se otočím a uvidím, jak ke mě běží vyděšený hotelový poslíček!
Sakra chlape, lepší chvilku sis doopravdy vybrat nemohl!! Co doprčič chceš?
"Pane Briane! Pane Briane! Stalo se neštěstí! Ta dívka, co jsem měl na ní dohlížet!!"
Náhle pro mě přestane existovat ona dáma i její doprovod a podívám se na poslíčka pohledem, který nenechává nikoho na pochybách, že jsem velice vylekán (odkaz)!
Rychle se ho ptám, co se stalo a dostane se mi následující odpovědi:
"Pane, měl jste pravdu! Ta dívka skutečně není psychicky v pořádku a asi se o sebe neumí postarat!
Vyběhla z pokoje a mumlala něco o frontě! Už během cesty se poranila a evidentně není ve stavu, že by byla schopna se o sebe starat!
Omlouvám se, že vás ruším, ale naléhal jste na mě, abych vám řekl, kdyby se s ní cokoliv stalo, že se o ní chcete postarat..."
No to je paráda! Sakra - zrovna začíná být zábava a ono se stane tohle!
To mi ještě chybělo!!
Rychle se otočím k překvapeně stojící dívce i s doprovodem a říkám:
"Omluvte mě prosím. Čas svůj této přenádherné dámě velice rád bych věnoval, ovšem povinnost je silnější. Nemohu nechat zmatenou a duševně ne zcela zdravou dívku na pospas zdejším takzvaným rytířům - musím se o ní postarat a pomoci jí..."
Potom s temným pohledem dodám k jejímu doprovodu:
"Tak se zdá, Georgi, že nakonec váš plán, chlubit se zde bílím masem, jak to podle všeho Vy chápete, vám nakonec nezhatím... Jen mě mrzí, že obětí těchto vašich zvyků, mě ne neznámých z jiných Conů, se tentokrát stala dívka skutečně výjimečná..."

Po těchto slovech Georg zavrčí a jako smyslů zbavený se na mě vrhne, ovšem já to čekám...
Moje levá ruka vystřelí dopředu a chytne ho za flígr! George (otřesený nečekaným nárazem) je náhle bez nejmenší námahy (a za drobného mechanického vrčení) vyzvednut do výšky vysoko nad mou hlavou a následně velkou silou mrštěn na svého společníka...
Ten stihne jen dát před sebe ruce, než do něho narazí jeho vůdce a oba skončí v kotrmelcích, které se zastaví až o hotelový stolek, který poškodí...
Pohrdlivě se na ně podívám (odkaz), ovšem potom se omluvně usměji na přítomnou dívku, která na celou situaci vyděšeně hledí...
"Odpusťte mi, vznešená, ale neměl jsem čas se s Vašimi takzvanými ochránci dlouze přít... Prosím Vás o odpuštění a dodávám radu, abyste si pro příště pořídila ochránce, kteří se budou chovat tak, aby vám nedělali ostudu...
Pevně věřím, že se ještě brzy setkáme - jakmile se postarám o tu nebohou slečnu, pokusím se Vás vyhledat. Jen doufám, že do té doby Vám vaši ochránci neudělají další ostudu..."
Nečekajíc na odpověď rychlým krokem se vydám chodbou ke schodům, abych opustil hotel a vydal se hledat onu nebohou dívku...

Chodba

Události se hrotí, diplomacie hroutí a prostý původ i nátura mých ochránců se projevuje v plné síle. Netrvá dlouho a oba končí ve střepech a třískách stolku, jenž měl chodbu jistě původně zdobit, ne tu zavazet při rvačkách. Dříve však přibíhá mně známý poslíček. Vida, jak má ošéfované slečny v hotelu a jak důvěrně komunikuje s Brianem, dojde mi, jak snadné bylo pro rytíře mě najít, na druhou stranu mi není docela jasné, proč to udělal...kromě jediného. Další lovec trofejí...klukům to tluče o hlavu, ale sám není o nic lepší...chudák holka, už v sedle vypadala vyděšená...zavrtím nesouhlasně hlavou. Nestačím se však už ani zamračit. Padne pár rychlých slov, chlapi do sebe šťouchnou a u mých nohou se válejí oba mojo ochránci.
Zdá se, že bez ochránců mi bude lépe...beze všech! Kruci, ten chlap má páru, vypadá vedle George poloviční, ale zametl s ním jako s malým zajícem... Nemám ovšem čas, věnovat se nezvykle mocné reakci Briana de Bois, snad později. Teď troška ohledů k mým druhům...

Georgi, Lothare, jste vpořádku? To byl nápad...příště zkuste něco bezpečnějšího, třeba si strčit bouchačku do úst. Jistě že jsou vpořádku, co by nebyli. Budou trochu potlučení a hodně nevrlí, nejlepší bude jít jim z cesty, ať mi nezkazí zbytek pobytu... Byla to víc zdvořilostní fráze než cokoliv jiného. Vida, že se oba dva hýbou a zvedají, zdánlivě rezignovaně, chvějíce se však vzteky, setřepávají nábytek ze sametu, obrátím se rychle za Brianem, jenž se ke mně právě otočil zády a zamířil pryč.

Nikdy bych nevěřila, že tohle udělám...rozběhnu se za ním. Pokud však mé spěšné kroky vyvolaly překvapení či snad naději v jeho mysli, rychle je smáznu. Půjdu s vámi. Oznámím rytíři rezolutně, zatímco kasám rozevláté sukně, abych vyrovnala krok. Mám obavy, že pod vaší další péčí se ta dívka zhroutí docela...a dva ji najdeme snáze než jeden. Dodám tentokrát nezvykle měkce a bez ironie. V pohledu se mihne obava o neznámou labilní dívku a něco, co je blízké zodpovědnosti a ochotě ke spojenectví...alespoň v zájmu společné věci...Pitomče, kdyby ses nenaparoval, mohla být v klidu... Povzdechnu si napříč všem okolnostem vduchu. Za svými kumpány se ani neotočím.

Venku...

Povzdechnu si.

A záleží na tom? A komu?
Hlavně klid... Zavřu oči.

Nádech... Výdech...

Dobře... Musím pracovat systematicky. Jsem tu sama... Potřebuji místo na spaní. "...požádáš někoho z pořadatelů..." Přikývnu sama sobě.

Tak jo… Půjdu zpátky…

Otevřu oči a ohlédnu se směrem kudy jsme předtím přijeli. Zdejší pracovník hotelu, který se předtím ujal rytířova koně se na ně zkoumavě dívá, jako by přemýšlel jestli mě tu má nechat jen tak stát, nebo za mnou jít. Uvědomím si, že už jsem moc dlouho na jednom místě. Cítím se podivně. Tak nějak stísněně a ty kleště v mém nitru ne a ne povolit. Rozpačitě se pousím o úsměv, ale ten pokud se rozhodně nedá nazvat skutečným úsměvem…

Přinutím se odtrhnout pohled od zdejšího vrátného a ještě jednou si v duchu zopakuji instrukce než znovu vykročím směrem k budově, kde se účastníci RidConu registrují. A nebo tedy registrovali ještě než mě odtamtud unesl... Brian de Bois…, Ještě trochu se mi třesou kolena při vzpomínce na jízdu na koni a to všechno co následovalo. Zvláštní je, že ani nevím jaký bych z toho měla mít pocit. Bála jsem se a vlastně si myslím, že je dobře, že už je to za mnou, ale to pohlazení mě pronásleduje. Jak se zatvářil zmateně a nejistě, jak potom odešel téměř otcovsky… Skoro jako přítel…

Stále tomu nerozumím… Vždyť proč by se měl zajímat o někoho jako jsem já? Jaký by měl důvod, někdo zjevně bohatý, mi pomáhat? Vždyť mě ani nezná… Přijela jsem sem jen proto, že to navrhl můj doktor a abych si vyslechla několik přednášek z profesionálního zájmu, když už studuji historii…

A co tu budu dělat jinak? Nad tím jsem vlastně do teď ani nepřemýšlela. Přednášky, které jsem si vyhlédla v programu zabírají ani ne dvacet procent z celého programu RidConu a já tady nemám jiný zdroj zábavy, či nějaké činnosti. Vzala jsem si s sebou databanku a nějaké knihy, ale určitě to budu mít přečtené poměrně rychle a učit se tu nemám z čeho, takže když se to tak vezme, vypadá to, že se tu budu sedmdesát procent času jen a pouze nudit, pokud se mi tedy podaří vyhnout se všem dalším nepříjemnostem a také rytíři de Bois, kterého nevím kam mám zařadit. Vždyť já ani nevím jestli se ho mám bát, nebo ne. Jestli se mu mám vyhýbat, nebo ne…

Přešla jsem ulici a pokračuji dál. Snad úplně mimoděk mi padla do oka budova zdejší knihovny. V očích se mi zalesklo a i když vím, že bych měla systematicky pokračovat v cestě a najít si nocleh, láká mě ta knihovna jako magnet. Vypadá to, že jsem právě našla místo, kde budu trávit zbylých sedmdesát procent volného času, který mi zde bude zbývat.

Mohli by tam mít nějaké knihy věnované historii, nebo s fantasy tématikou… Ve společnosti knih je mi vždycky nejlépe a když si představím tu frontu, která za tu krátkou chvilku zcela jistě nezmizela, myslím že se vlastně moje zastávka právě v knihovně nebude dát považovat za zdržení…

Ale to nejde… Mám svoje instrukce…

1) Překontroluješ si věci zda máš všechno. Naposledy si projdeš věci, které máš udělat až dorazíš na místo a pak půjdeš na zastávku dopravního vznášedla linky 64A a počkáš až vznášedlo přiletí. 2) Po cestě si nebudeš nic z batohu zbytečně vybalovat. Po cestě se nebudeš s nikým bavit a budeš dávat pozor, abys vystoupila na místě určení… 3) Počkáš ve frontě než na tebe přijde řada, pozdravíš, řekneš jak se jmenuješ a ukážeš jim průkazku…; 4) Vše máš zaplacené, požádáš někoho z pořadatelů aby ti řekl kam si máš dát spacák a vyzvedneš si mapu abys věděla, kde co je… 5) Budeš dávat dobrý pozor na své věci a abys se neztratila. Nebudeš se pouštět do ničeho nebezpečného. Uděláš si časový rozpis přednášek a pak už budeš sávat jen pozor abys nikam nepřišla pozdě. 6) Budeš jíst co ti tam dají (jídlo máš taky zaplacené) a ve volném čase se drž poblíž svých věcí, aby ti nikdo nic neukradl. 7) Poslední den zajdeš za někým z pořadatelů (pokud to do teď nebylo za potřebí) ukážeš mu přibalenou zdravotní dokumentaci, kde je tvá diagnóza a požádáš ho, aby ti pomohl s balením. Jakmile bude vše sbalené, ještě jednou to překontroluješ a necháš se odvést zpět na zastávku příslušné linky, nastoupíš do vznášedla a vystoupíš na zastávce, kde jsi nastupovala přesně ve 12:45, kde tě vyzvedneme… Zklamaně si uvědomím, že o knihovně tam nic není a tak se jen odvrátím, že půjdu dál…

Jako by toho za dnešek bylo málo, neudělám ani krok. Jak jsem byla zakoukaná na dveře knihovny nepostřehla jsem, že se hned v mé blízkosti rozhodli dva kostýmovaní šermíři změřit své síly. Zřejmě si mě taky nevšimli, protože ten co ke mně stál zády si přehodil přes rameno plášť a těžká látka mě udeřila do tváře.

“Au…“ syknu a chytím se za tvář, načež se po mě ten kluk ohlédne, sjede mě od hlavy až k patě nafrnělým téměř zlostným pohledem jako by se mi snažil říct: co se tu pleteš?! Vodpal!“

“Ustup, děvče, potřebujem trochu místa.“ řekl nakonec, ale ten naštvaný tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil, kromě toho mi stojí v cestě a já nemůžu pokračovat, pokud se hodlají bít právě tady. Zmateně poodstoupím.

“A-ale já…“ snažím se jim naznačit, že opravdu potřebuji projít, ale to už jejich souboj započne. odkaz a mě najednou připadá, že se je ta ulice pro nás příliš malá. Několik lidí se zastavilo, utvořilo kolem šermířů kroužek a koukají. Problém je, že je uvnitř toho kroužku jsem zcela neplánovaně i já a vůbec nevím co mám dělat, protože jejich meče o sebe cinkají a oni jsou schopní zabrat snad celý vytyčený prostor jen pro sebe. Bojují jako bych tu ani nebyla a já vůbec nevím co mám dělat…

Co? Co to? Co mám dělat? Pomoc…?! chce semi křičet, ale nedokážu to.

Čepel jednoho meče mě minula jen o kousíček a ten dotyčný si až teď všiml, že jsem tu taky, tak do mě strčil, já upadla a oni pokračují dál. Celá se třesu… Není kam utéct…

Hotelová chodba

Odvrácen odcházejíc rychlým krokem pryč z hotelu, slyším, jak se "Venuše" ptá svých takzvaných "ochránců", zda jsou v pořádku...
No paráda - ještě jim ošetři zadřené třísky, náničko...
...ale na druhou stranu...
...zní docela nakvašeně!
Moje poslední myšlenka mě donutí k malému škodolibému úsměvu, který se ovšem rychle vytratí, když si opět uvědomím, proč odcházím.

Náhle uslyším charakteristický zvuk dívčího cupitání, který mě donutí obrátit se s obočím zvednutým v nevyřčené otázce (odkaz)...
Ty bláho! Tak to jsem tedy nečekal! Že bych na ní až tolik zapůsobil?
Nebo že by to byla spíš zpráva, co přinesl poslíček?
Její rezolutní promluva mě bohužel utvrdí v názoru, že se jedná spíše o ten druhý důvod...
Ale co, alespoň i tak bude se mnou a její "rytíři" puknou vzteky...
...a krom toho toho by se mohla hodit - to má pravdu a teď jde především o tu nebohou dívku.
Navíc, ta poslední věta už nezněla tak nakvašeně... Třeba mám i šanci!
Počkám tedy, aby mě mohla dohonit a potom opět přidám do kroku, mezi nádechy odpovídajíc:
"Děkuji, bude mi ctí. A máte pravdu, že dva ji snáze najdeme...
A to máte pravdu - uznávám, že svým jednáním jsem udělal více škody než užitku a rád bych to vzal zpět... Je mi jí strašně líto, ani si neumíte představit jak! Udělám cokoliv, co bude v mých silách, abych jí zde pobyt co nejvíce zpříjemnil jako kompenzaci za ten šok. Nemohl jsem tušit, že má nějaké psychické problémy - a potom už bylo pozdě.
Doopravdy jsem jí jenom chtěl pomoct...
...ale jak se mi tak zdá, Vy jí možná pomůžete lépe - nejsem moc dobrý v jednání s takovýmihle lidmi."
Poslední věty říkám s viditelným žalem, odkrývajíc svou citlivou stránku mnohem více, než bych si býval přál...


Venku

Hotelovými dveřmi rychle projdeme ven a já zavolám na "podomka" (jak mu říkám), aby mi přivedl koně.
Zatímco odběhne, řeknu své společnici:
"Na koni budeme rychlejší a také ji lépe uvidíme! A je to jediný dopravní prostředek, za který nás tu neukamenujou..."

Když "podomek" přivádí mého milovaného koně, mojí společnici napadne se ho zeptat, jestli náhodou neviděl dívku, kterou hledáme.
Okamžitě kladně odpoví a já jí za to věnuji uznalý pohled a slova:
"Dobrý nápad - někdy je možná lepší řešit věci domluvou, než mečem!
No tak, pojďte!"
Po svých posledních slovech vysadím Tiinae do sedla svého silného, válečného koně a sám se posadím za ní...

Rychle se rozjedeme směrem který nám popsal "podomek" a brzy spatříme skrumáž lidí, uprostřed které bojují dva šermíři (odkaz)...
Ze své "koňské" perspektivy naprosto jasně vidíme celou situaci, včetně nebohé Colette, zoufale stojící v nebezpečné oblasti...
"Propána! Tady je! Vždyť Ti magoři jí zraní!!"
Jen tuto větu dořeknu, šermíř bez helmy Colette zaregistruje a hrubě jí odstrčí až upadne na zem...
V tem okamžik ve mě vzkypí adrenalin a mezi zuby procedím směrem k Tiinae:
"Běž se o ní postarat, jestli si neublížila - já vyřídím ty šašky!"
V rozhořčení ji urychleně (ale přesto šetrně) sundám ze sedla a sundám si za zad štít, měříc si pohledem "velké šermíře" (odkaz)...
Nechám vzepnout koně a vytasím svůj dlouhý meč. Následně se již rychle rozjedu směrem ke skupince lidí (odkaz - pozn, místo dřevce mám meč)!
Stojící koukalové zaregistrují klapot kopyt a rychle se mi klidí z cesty...
Šermíři jsou ovšem příliš zabráni do svého boje, aby mi věnovali pozornost.
Tu si vynutím v okamžiku, kdy s ďábelským výrazem zařvu:
"Já Tě naučím chovat se k dámě, Ty zkurvysynu!!!"
Po této větě šermíř bez helmy natočí obličej ke mě, ovšem přesně v okamžiku, kdy ho do nyní perfektně nastavené tváře s kovovým zvukem udeří velkou silou (znásobenou pohybem koně) můj štít!
Šermíř se sveze na zem, zanechávajíc na mém štítu velký krvavý šlinc z roztržené tváře a rozbitého nosu!
Druhý šermíř v úleku cosi zařve, ovšem na toho se urychleně otočím, sekaje svým mečem vší silou do toho jeho! Mou ránu podle předpokladů jen tak tak vykryje, ovšem meč mu vypadne z ruky! Další, co ještě spatří je podrážka mé body, která se neúprosně blíží k jeho bradě...
Během jediného, překvapivého útoku se oba "šermíři" válejí na zemi a já nad nimi sedím na koni s pohřebním výrazem (odkaz)...

Rychle seskočím z koně a vydám se směrem k šermíři v helmě, který se pomalu zvedá ze země...
Než se stihne zorientovat, dobře mířená rána mé okované pěsti ho pošle do říše snů!
Otočím se na druhého, který se ovšem s úpěním belhá pryč, držíc se za krvácející tvář a nos...
Zvolám směrem k němu:
"Ber to jako lekci společenkého chování!
...a dojdi si to nechat ošetřit!"
Během svých slov mu házím menší měšec zlaťáků ze svého opasku.
Jestli to bude takhle pokračovat, budu si muset dojít do baťohu v hotelu pro nové, bleskne mi hlavou...

Na to se začnu věnovat důvodu, proč jsem zde...
Rychle se zorientuji a namířím si to nejkratší cestou ke dvojici žen, okolo kterých se zatím točí můj zdejší pobyt...
Dav "čumilů" mi rychle vyklízí cestu, ovšem to já ignoruji...
Obě dívky (ovšem s různými výrazy) hledí na krvavou skvrnu na mém štítu, tak raději nasadím poněkud smířlivější a zaujatý výraz (odkaz), když na ně volám:
"Omlouvám se, jste v pořádku?
Doufám, že Ti pitomci si tu lekci zapamatuji na dost dlouho..."

Tým, tým, tým

Mám zkušenost, že příliš horlivé a aktivní ženské chlapi prostě odpuzují, v tomto případě se však zdá, že pan de Bois se nejen nebrání mé pomoci, ale snad se dokonce i kaje. Šetřete si dech, pane de Bois, pro tu dívku. Uzavřu Brianův proud slov zase svým typickým sarkasmem. Tentokrát však s úsměvem, jímž jsem se vrátila zpět do hravé nálady. Před hotelem, zatímco Brian vyzvedává koně, zeptám se vrátného na dívku. Je více než zřejmé, že děvče bylo svým zmateným chováním dostatečně nápadné...a možná i společností de Bois, v níž sem původně přišlo...tedy přijelo.
Bez boje si nechám pomoci do sedla. Nechápu, co je na tomhle nepohodlném posedu před jezdcem romantického...bez bohaté sukně bych byla pěkně otlučená...Napadne mě, když se kůň rozjede a snažím se dál nepřemýšlet o tom, s kým tak dobrovolně v takovéto pozici cestuji. Hlavně ať mě nevidí nikdo známý, jinak poletí takové klepy, že budu muset se šermem seknout...

To už ale třesk zbraní a horda čumilů před námi zaujme mou pozornost. Se zděšením, podobným tomu Brianovu, si i já všimnu dívky mezi bojujícími, zmítané jejich bezohlednými pohyby. U všech hromů, to jí nikdo z těch diváků nemůže pomoci?! Banda buranů je to!... Nechám se sesadit a jen mlčky kývnu jako odpověď na pokyn k záchraně dívky. Vypnu hruď, zvednu bradu, počkám až Brian prorazí hradbu okounících a nakráčím do středu dlouhým, plynulým krokem. Zhodnotím situaci Nerada bych dostala do zubů, zranění z boje přenechám pánům...hm...výstižné...Ušklíbnu se vduchu nad rytířovým zvoláním směrem k bojovníkům a prosmeknu se kolem nich k dívce. Skloním se k ní a obejmu ji kolem ramen. Jsi vpořádku? Pojď, pomůžu ti vstát a vezmu tě stranou. Promluvím k ní sestersky konejšivě a opatrně zaberu, abych jí pomohla na nohy.

Záchrana

Pomoc...!
Rukama si zakryji hlavu.
Muž s přehozem na mě div nešlápne...

Zabrána do vlastního pinického strachu a snahy uchránit se od zbytečných úrazů jsem ani nepostřehla klapot koňských kopyt. Možná to bylo i neustávajícím cinkotem oceli a hekáním obou soupeřů.

Kdesi se vzepjal kůň. Brzy už jede naším směrem. Klapot kopyt mi v uších zní jako odbíjení zvonu, tikot hodin, nemyslosrdně měřících můj čas…

A pak se lidé rozestoupili sotva že stačili uskakovat.

"Já Tě naučím chovat se k dámě, Ty zkurvysynu!!!" mě dobře známý hlas proťal vzduch, jako nůž projde máslem a zanechal za sebou hotovou spoušť. Ne, to nebyl ten hlas, to sám Rytíř de Bois. Prvního srazil štítem, na druhého zaútočil, že se stěží vykryl a ještě mu meč vypadl z ruky, jako by nebyl ničím víc než animovanou postavičkou z nějakého komediálního filmu. Rytířova noha vystřelila k jeho bradě a onen neznámý šermíř se skácel k zemi, jako jeho kolega. Sám nečekaný útočník sedí na koni připomínajíc generála, kritickým okem hodnotícího své zcela nedostatečně disciplinované mužstvo.

Odkudsi se vynožilo zjevení překrásné plavovlasé princezny, který ke mě přiskočila a objala mě. Jsi vpořádku? Pojď, pomůžu ti vstát a vezmu tě stranou. – V pořádku? Stranou? nechápu…chci se jí vysmeknout, ale to už mě zvedá na nohy.

Brian de Bois seskočil z koně, ale jen pro to, aby zvedajícího se šermíře s přilbou přikoval ranou pěstí v železné rukavici zpět k zemi.

"Ber to jako lekci společenkého chování!
...a dojdi si to nechat ošetřit!" zarývají se ta slova do duše, když sleduji jak se mladý muž otočil, zachytil rytířův měšec a úslužně se uklonil s krvavým šrámem a přeraženým nosem.

Všechno je to tak rychlé. Vůbec ničemu nerozumím… Sotva stojím a nohou uvědomím si její sesterský dotek a odtáhnu se. Je to sice dívka a krásná a ještě k tomu elfka, ale já nechci aby se mě někdo dotýkal. Je to sice zvláštní a skoro hezké, ale… Já to neumím přijímat. Neumím přijímat nic hezkého…

“Ne…“ vypraívm, ze sebe a vyděšeně se jí podívám do očí. Boj už skončil a lidé se rozcházejí, i když značně otřesení a překvapení, zdá se že ve výsledku jsou všichni spokojení s výsledkem tohoto klání.

"Omlouvám se, jste v pořádku?
Doufám, že Ti pitomci si tu lekci zapamatuji na dost dlouho..." zaslechnu Brianův hlas a ohlédnu se po něm. Stojí tam, na štítu má krev a na tváři neidentifikovatelný výraz. Ani triumf, ani zloba… A já mám pocit že se se mnou celý svět zatočil div že se mi nepodlomí kolena. Vždyť mě právě zachránil. Zdá se že dokonce na nás mluví. Na mě a tu princeznu… Nevím sice proč by tomu tak mělo být, ale už to tak vypadá…

Pojednou mám pocit že jsem ztratila hlas. Oněměla celou tou situací…

“D-díky…“ vypravím ze sebe. Tváře mi snad celé hoří a já mám pocit, že omdlím. Stěží se mi daří dýchat. Je to zvláštní. Vypadá děsivě a zároveň jako by právě on měl být mým rytířem na bílém koni. Ačkoliv jeho kůň tedy rozhodně bílý není. Uvědomím si, že je to vlastně hloupost, že bych asi měla pokračovat dál v původní cestě, protože tohle je přeci ten samý muž, který mě před tím unesl a že to že mě teď ochránil ještě nemusí znamenat, že mi nechce ublížit. Napůl vděčný, napůl vyděšený pohled tedy věnuji jim oběma nevěda co dál.

5) Budeš dávat dobrý pozor na své věci a abys se neztratila. Nebudeš se pouštět do ničeho nebezpečného. Uděláš si časový rozpis přednášek a pak už budeš sávat jen pozor abys nikam nepřišla pozdě. 6) Budeš jíst co ti tam dají (jídlo máš taky zaplacené) a ve volném čase se drž poblíž svých věcí, aby ti nikdo nic neukradl Mám takový dojem, že dodržení těchto bodů bude ještě velmi, velmi obtížné… Nervózně si začnu hrát s lemem sukně. Vůbec nevím co bych měla říct. Jak se na něj dívám dochází mi konečně, co že to má na sobě. Samozřejmě že tento oděv znám. Učila jsem se o řádu rytířů k němuž se hlásí tímto svým kostýmem.

“ŘÁD ČERNÉHO ORLA. Barvy řádu: Bílá, červená, černá a stříbrná…“ začínám mimoděk odříkávat naučenou látku ze školy a text z knih, které jsem četla. “Zástavou erbu je v bílém poli červený kruh z letícím černým orlem, který v pařátech svírá stříbrnou lebku.
Zástava většinou mívá ještě stříbrné třásnění, nebo lemování.“ Zvláštní je že teď ani nekoktám. Vlastně ani neumím říct proč to vlastně říkám. Chtěla jsem jen nějak vyjádřit svůj vděk..

“Erb tvoří rudá plocha lemovaná širokým bílým pásem, který je z vnitřní strany ohraničen stříbrně. V rudé ploše je opět letící černý orel se stříbrnou lebkou v pařátech.
Hlavici erbu pak tvoří helma charakteristického "ptačího" vzhledu ve stříbrné barvě, s chocholem per v barvě bílé a černé.“ Mluvím dál jako bych nemohla přestat. Takhle nervózní už jsem dlouho nebyla. To co jsem právě viděla bylo dech beroucí a strašlivé. Připomnělo mi to jak se prali bratři mezi s sebou. V takových chvílích jsme se s Cattalinou třásly někde v rohu a doufaly, že budeme ušetřeny jejich hněvu, protože kdyby ne, bylo by moc zle… Stín těch vzpomínek mi přelétne přes tvář jako nějaký pták letící oblohou.

Ulice

Objala jsem dívku, ale pod dotykem prstů jsem pocítila vzdor. Slabě se zachvěla a ztuhla. Nechala se ještě zvednout na nohy, ale pak, váhavě, ale s jakousi setrvačností či snad odhodláním, se odtáhla a zůstala nejistě stát. V té chvíli, než k nám přišel Brian jsem měla možnost sledovat jeho počínání, aniž bych se tedy věnovala dívce. Musela jsem mu přiznat obratnost v zacházení se zbraní a šikovnost v boji. Odvahu a odhodlání jaké se hodí k rytířům a šlechticům...ovšem něco tu tak docela nehraje. Hm, to bylo dost zbytečné, stačilo je s jeho silou chytit za uši a odhodit stranou...komentuji vduchu Brianovo počínání a místo zaujatého pozorování jeho hrdinského činu se začínám mračit. Kruci, chlape, nepřeháníš to?! tohle bylo ošklivé...brzdi, frajere, nemusíš všem ukazovat, jakej jsi silák!...jako hrom do police... kaboním se nespokojeně, ale neodvážím se do té mely plést, jednak nechci přijít k úrazu a zároveň bych nerada opouštěla dívku vedle sebe. Zmrzačit by je nemusel...bohové, tomu dát zodpovědný úkol...! Povzdechnu si znechuceně a zavrtím nesouhlasně hlavou. Pravou rukou si přejedu přes tvář.

Na chvíli se otočím k děvčeti, abych se ujistila, že je vpořádku. Zdá se, že ji Brianův boj nijak zvlášť nepohoršuje, spíš naopak. každý máme své představy o hrdinech... pokrčím nad tím vduchu rameny a obrátím se zpět k vřavě. Brian se právě vypořádal se svými soky a vykročil, jako skutečný válečník, zbrocen krví a patřičně pomuchlán, k nám.
Jeho první otázka zní starostlivě, ale tím mě neoblomí. napřímím se a nakloním hlavu na stranu. Pokud nebudou mít otřes mozku a amnézii. Komentuji okamžitě Brianovu poslední větu s úsměvem na jeden koutek. To bylo skutečně hrdinské, pane de Bois. Příště tam hodíme pár granátů, aspoň se nezadýcháte a třeba to bude vůči těm lidem...víte...živým bytostem... i šetrnější. Nakrčím nespokojeně nos a zavrtím hlavou. Přeruší mě však děvče vedle nás, které náhle začne ze sebe sypat informace o Brianových barvách a znaku. Překvapeně se zarazím, vrhnu k rytíři kratičký nevěřícný pohled a otočím se k ní. Tentokrát se nezmůžu ani na slovo. Jen v němém úžasu naslouchám tomu proudu slov, bez kontextu, zdánlivě beze smyslu. Snažím se v tom najít alespoň nějaký význam, něco mi uniklo?...Loupnu okem k Brianovi a výmluvně zvednu jedno obočí. Opět se obrátím zpět k dívce. Opanuji se a přinutím k jemnému úsměvu. Vrátíme se společně na Con, chceš? Jdeme tam také. Kývnu k dívce povzbudivě hlavou.

Ulice - po boji

Když přicházím k dvojici dívek, sleduji jejich pohledy...
V pohledu Tiinae se zračí zvláštní mix obdivu s pohrdáním...
Její odpověď je opět plná sarkasmu, který mě ale tenkrát doopravdy bolí, protože se ozývá část mého já, která s ní souhlasí...
Propána vždyť má pravdu! Byli to nějací začátečníci! Mladí kluci, nadšení a trošku neohrabaní!!
Proč jsi je málem zmrzačil! Vždyť Ti za to ani nestáli! Mohl jsi je zpacifikovat pouhou osobností!!
Veškerá sebejistota je najednou pryč a já schovám ruku do dlaně v zoufalé snaze přemýšlet (odkaz)...
Ale mohou si za to sami! Napadli mou schovanku! UBLÍŽILI JÍ!!
Následně zvednu hlavu a upřu na Elfí princeznu těžko popsatelný výraz ukřivdění (odkaz), když říkám:
"MUSEL jsem!! Vždyť napadli mojí schovanku! Přísahal jsem, že jí budu chránit, tak jsem to udělal!
Byli to ještě děti, nevěděli, jak bojovat! Musel jsem jim dát lekci!!
Ty sama jsi z nich také byla vyvedena z míry!!!"
Potom ovšem polohlasem, jakoby proti své vlastní vůli dodám:
"Ale možná ne tak hrubou... Takhle to nemá být - to všechno ten pád, ten pád... Po něm není nic, jako dřív..."
Potom se ovšem opět vzchopím, nasadím vzpurný výraz (odkaz) a říkám:
"Ať tak nebo tak, je hotovo a věřím, že NIKDO JINEJ se již nebude do naší drahé schovanky navážet!"

V tom jsem ovšem přerušen monotónním odříkáváním encyklopedie, které se začne linout z půvabných úst vystresované dívky...
Narozdíl od Tiinae nereaguji nijak vzrušeně, a naopak se mi na Tváři rozhostí milý úsměv (odkaz)...
Šeptnu směrem k Tiinae: "To nic, myslím, že už mi rozumíš, proč se tak starám..."
A přiblížím se k Colettě se slovy:
"Vidím, že jsi nejen milá, ale také velice vzdělaná dívka! Máš pravdu, ve všem! Málokdo by to dokázal odříkat lépe!"
Potom si sundám pravou rukavici a holou ruku (opět trošku váhavě) natáhnu směrem k jejím vlasům, které jemně (až přímo něžně) pohladím se slovy:
"No taak, naše Elfí princezna má pravdu, tohle je Con a měli bychom jít za nějakou zábavou... Pojď s námi, pokud chceš. Zajistíme Ti bezpečnost, jídlo, nocleh i nějakou tu zábavu! Nemáš se nás proč bát - záleží nám na Tobě..."
Jemně to říkám, zatímco hladím její vlasy... Jsou jemné, hebké, jako stvořené k laskání, ovšem evidentně na to jejich nositelka není zvyklá...
Po chvíli ruku stáhnu a opět obleču do rukavice...
Zahvízdám na svého věrného koně, který si to klusem namíří k nám a podívám se na Tiinae šibalským pohledem (odkaz) se slovy:
"Táák, kam půjdem?"

Ulice

Stínu na mé tváři si zdá se nikdo nevšiml. "Princezna" jaksi vzpurně odvětí rytíři cosi o hrubosti jeho útoku. Můj pohled se stočí k ní. Ona dokázala právě to co já nikdy ne. Postavit se tomu, kdo ubližuje. Ačkoliv mě tím Brian zachránil skutečně byl příliš hrubý. Tak moc, že mi to připomnělo skoro krvavé rvačky mezi mými bratry. A krvavé dost popravdě, když se více zaměřím na původ rudé barvy na jeho štítu.

Zdá se být úplně mimo kontekst když se začne obhajovat a následně váhavě přijímá svou chybu. "Ať tak nebo tak, je hotovo a věřím, že NIKDO JINEJ se již nebude do naší drahé schovanky navážet!" zakončil svůj dlouho monolog a já začala odříkávat. Ne, že bych snad úplně věděla proč to dělám. Prostě to přišlo. Vzpomněla jsem si plna obdivu, vděčnosti a strachu. Nemám ráda násilí. Jakékoliv násilí. Kdyby se mě někdo zeptal musela bych dát za pravdu bezejmenné princezně, protože to opravdu přehnal. Já přeci vím, že to nebylo správné, tak proč jsem… Co? Neznám ten pocit…

Kráska v nádherných šatech, které jsou přesně takové jaké bych si také přála mít alespoň jedinkrát na sobě, ale… Já přeci vím že bych si je ani nedokázala obléknout, tak jaképak přála? K čemu by takové přání bylo? Stejně se k nim nedostanu nikdy blíž než takto a přání jsou přeci zbytečná, protože se neplní… Dívá se na mě a zdá se zmatená. řekla jsem něco špatně? V duchu se probírám vlastními slovy zda jsem se třeba nevyjádřila nějak nepochopitelně. Ale já přeci řekla přesně co jsem četla, co jsme se učili… Co by na tom tedy mělo být k nepochopení?

Brian jí cosi zašeptal a pak už se na mě tak krásně usmál… Trochu mi to připomnělo matku, kdysi dávno, otce, možná, snad v minulém životě, pokud něco takového existuje, ale zároveň je to jiné… Něco ve mně se začíná třásá a já znovu oněmím nevěda zda je to vůbec zajímá.

Z mé nejistoty mě však vyvedou další rytířova slova. Milá… Vzdělaná? To je… To je pochvala? Opravdu si to myslí? A jak by mohl? Sundal si rukavici. Co to dělá? znovu ta panika. Praští mě? Chce mě taky udeřit?
Ne… Proč by to dělal? Přeci jsem neřekla nic špatného, nebo ano? Neměla bych mluvit vůbec? Zavírám nejistě oči v očekávání úderu, ale on mě opět jen pohladil ve vlasech až se celá rozechvěji. Ne bázní, ale podivně sladkou nejistotou…

Elfka narvhne návrat na Con. Vlastně je to první rozumné co od nich slyším, i když je to celé vlastně postavené na hlavu, znovu otevřu oči, ukročí před dalším Brianovým dotekem a věnuji jim souhlasný pohled, i když nedoplněný žádnými gesty. Konečně začínám nabývat ztraceného směru v tom všem. Ačkoliv cosi ve mně by si přálo vrátit znovu jeho pohlazení a učinit tu chvíli nekonečnou…

Rytíř si oblékl rukavici a přitakal princezně. Dokonce jí i jako princeznu oslovil. Je to opravdu zvláštní, jako by tady na tomto jediném místě, měly postavy z historie moc, ožívat a stávat se skutečnými…

Zahvízdal a jeho kůň přiklusal blíž k nám. Naštěstí mě od rytíře teď dělí několik kroků a tak přítomnost velkého zvířete přijmu jako něco s čím zkrátka nic neudělá a pokud se k němu nebudu muset přiblížit, myslím že to zvládnu.

Nakonec se zeptá elfky kam půjdeme. Nevím co mám dělat, zda bych měla něco říct či ne. Já vím přeci zcela přesně kam musím jít. Myslím, že batoh na mých zádech mluví víc jasněji než bych to teď dokázala sama, ale koneckonců, kdo ví… Nakonec ale raději svá napůl otevřená ústa zavřu, nervózně mnouc si sukni a čekajíc na ortel směru další cesty. Já tu přeci nejsem od nějakých nápadů, jen se musím dostat zpátky do té budovy, najít místo na psaní, odložit věci sednout si a “nějak“ strávit čas do první zajímavé přednášky…

Na ulici

Dívka po své encyklopedické chvilce znovu zmlkla, ale zdá se, že návratu na Con je docela nakloněna. Na okamžik, když ji Brian označí za "naši schovanku", se nadechnu a pootevřu ústa, snad abych něco řekla. Nakonec ale rezignovaně, možná i pro uchování této, konečně klidné, chvíle, ústa znovu zavřu a zlehka je semknu, aby mě snad nenapadlo to komentovat. Jen malounko nakrčím nos a potřesu hlavou. Naši schovanku? Vtipné, jak se střepává části břemene...že se vůbec divím... Nejsem však k sobě tak docela upřímná. Kdesi hluboko zahryže podivný pocit nepatřičnosti tohoto sarkasmu a, k mému překvapení, i sounáležitosti a blízkosti. Briana i toho děvčete...

To už ale Brian de Bois nadhodí svou otázku. Aby ne, přece tu nezůstaneme stát...Rozzářím se pochvalně ve vlídném, uvolněném úsměvu, nakloním hlavu na stranu, jako bych přemýšlela a našpulím rty. Pohled změkl a v očích se mi blýsklo cosi rošťáckého. Na šunkový sandwich z bufetu na Conu. Když si pospíšíme, stihneme vystát frontu dřív než začnou přednášky. Pokrčím zvesela rameny, v posledním okamžiku se však k Brianovi v žertu zamračím. A tentokrát žádné předbíhání, toho divadla už dnes bylo dost. Rozjasním se zase. Ten radostný úsměv, třebaže kratičký, věnuji právě jemu, Brianovi de Bois, který mi v mnoha ohledech leze na nervy..., nač si ale kazit zbytek dne?! ... a ohlédnu se k dívce. Tady pan rytíř by ti mohl pomoci se zavazadlem, usmívám se i k ní, už jsi tu někdy byla? Nadhodím konverzačně. Jistěže ne, je zmatená skoro jako já, když jsem vstoupila do haly...nemít plánek, kdo ví, kam by mě proud účastníků odnesl... Máš vybrané nějaké přednášky z dnešního dne? Zmírním úsměv a plynule přejdu na přátelskou, nenucenou konverzaci Zkusit to můžu, tímhle ji snad nevyděsím....

Směr

Čekala jsem prosté a obyčejné, na Con, ale místo toho princezna řekla: Na šunkový sandwich z bufetu na Conu. Když si pospíšíme, stihneme vystát frontu dřív než začnou přednášky. V první chvíli mi to vůbec nedochází... Na Šunkový sendwich? Kde to je? Z bufetu? Na Conu? Aha... Konečně mi svitne. Poznámka o divadle tak šla mimo mě, ale když si posléze uvědomím co ta elfka říkala, musím jít dát za pravdu kývnutím hlavou. Dívka se zdá být veselá, u ritíře těžko říct, i když myslím že to oba zase berou jako nějakou podivnou hru.

Tady pan rytíř by ti mohl pomoci se zavazadlem, už jsi tu někdy byla? - Co? Zavazadlem? To jako s batohem? Nesouhlasně zakroutím hlavou a je to i odpověď na další otázku. Nikdy jsem tu nebyla a opravdu nechci aby mi někdo cizí pomáhal se zavazadlem. Ačkoliv nechci není to správné slovo, já ani nevím jestli chci, prostě mám v seznamu, že si musím na věci dávat pozor a nechat je někým nést, mi nepřijde jako "dát si na ně pozor".

Další otázka mě však trochu uklidní, protože to je konečně něco co zavání možností společného tématu a tedy i případného hovoru. Vlastně jen stěží můžu uvěřit že jí to zajímá. chvíli ještě jí váhavě hleídm do očí, ale pak už si sundám batoh ze zad a začnu v něm hledat svou databanku. Nejprve otevřu kapsu na zip, kam jsme se před tím tak moc snažila nacpat svou knihu... Ta tam naštěstí je a její trochu poničený obal mi svým vzezřením hubuje za předchozí zacházení.Smutně pokrčím rameny a kapsičku zavřu. Podívám sen a druhou stranu. Vždycky si pletu levou a pravou a v jedné to prostě je...

Otevřela jsem druhou kapsu a zalovila do ní rukou. Po hmatu však nic nepoznám a tak musím vyndavat jednotlivé věci. Kapesníčky, mobil, hodinky - co tu dělají hodinky? - ubrousky, diskman, sluchátka... U těch se mi pěkně zašmodrchal kabel a jak jsem se ho snažila rozmotat zapletly se mi do něj ruce a čím zoufaleji se je snažím z této poasti dostat tím víc se mi tam zamotávají. Úplně jsem přestala vnímat své okolí, tedy samozřejmě vím že Brian i ta elfka tu jsou. Cítím jejich pohledy ale o to víc mě štve že zase zdržuji, a méně a méně si mi daří...

Slzy mi tečou z očí. Sakra! Proč to nejde? co se děje? Proč mi pořád nic nejde?! Vzdala jsem to, opřela se čelem o batoh a poddala se pláči. budou na mě naštvaní. Jasně že budou naštvaní... Budou se zlbit a půjdou sami. Nechají mě tu a já nevím co mám dělat... Nevím sice proč mi záleří na tom, aby mě tu nenechali, když se jich vlastně trochu bojím, ale na tom vlastně nezáleží. Nechci být zase úplně sama v této "džunli"...

Mezitím, co se RidCon pomalu rozjíždí a nic, až na přítomnost některých jedinců ( povětšinou nováčků, kteří letos dorazili ve větším počtu a více zmatení, než vloni ), nenaznačuje, že by mělo být něco jinak než v minulých ročnících,
Zatím co se naši tři mladí fanoušci spolu, trochu váhavě a nikoliv bez komplikací, seznanují, ve stejnou chvíli, kdy prazvláštní zkrat ve vedení vymazal z počítače půlku již zapsaných registrací ( ještě že pořadatelé mají registrace zálohované ) a vyvolal lehkou paniku, v tu samou chvíli, kdy mladý muž, obsluhující v restauraci U dračího oka venkovní gril, nechal uhlíky v něm vzplát a spálil téměř na uhel všechna na grilovací ploše umístěná kuřecí stehýnka v medové marinádě, čímž způsobil lehké zamoření okolí restaurace neobyčejně vábně vonícím, černým kouřem, za kterýžto počin si od vrchního kuchaře oné restaurace, otevírané pouze po dobu konání RidConu, vysloužil pár kopanců do zadku, nespočet facek a ran pěstí a tak velké množství nadávek místy velmi těžkého kalibru, že by se za ně nemusel stydět ani řádně naštvaný trpaslík, odehrává se na druhém konci vesnice, kde se RidCon koná tato prazvláštní věc:

Dočasní obyvatelé místní chatové osady se chtěli, jako každý horký letní den touto dobou, jít koupat do jezera, které mají někteří z nich pouhých 200 kroků od chaty když tu se černě zatáhlo a cosi vazkého, tekutého a zelenomiodře jiskřícího pokrylo hladinu jezera ( v něm se okamžitě vypařila všechna voda ), okolní stromy, trávník......a pomalu se to začalo sunout směrem k chatkám, zanechávajíc na místech, kudy to prošlo zčernalou trávu a stromy i s hmyzem, zvířaty a práky na nich, stojící ve stejném tvaru a pozici, jako předtím a do skelné podoby roztavený písek.
A na druhé straně směrem ke vsi.
Jedno z dětí chtělo zastavit jeden z výběžků toho tekutého čehosi a ta věc ho, za jeho neuvěřitelného bolestivého jekotu, kterého do té doby snad nebyl živý tvor schopen, připravila o pravou ruku.
Ta.....zčernalá, vězící ve spečeném rukávu trička, ještě chvíli držela na místě i v momentě, kdy se nebohé děcko zhroutilo bolestí v mdlobách.
Když ho však jeden postarší muž opatrně zdvihl a odnášel, rozsypala se mu poničená ruka na prach po nepatrném, nechtěném doteku záhybu kšandy na mužových kalhotech.

Zatím to ale vědí pouze obyvatelé oné chatové osady, kteří se po otřesném zážitku hermeticky uzamkli v centrální budově osady ( jediné zděné v okolí ). A mohli jen bezmocně, zoufale sledovat, jak ta věc mění ve zčernalé zbytky života vše živé kolem budovy, kde se skrývají.
A cestující v rychlovlaku projíždějícím právě kolem, který té věci stačil jen tak tak ujet.

Ačkoliv jsi typický městský kluk, něco přecejen o přírodě víš.
A.......to hejno špačků, které právě s křikem prolétlo nad vašimi hlavami, to se určitě ještě nechystá odletět do teplých krajin.
Určitě ne teď, vprostřed léta.
Ty muselo něco vylekat.

Jsi sečtělá, chytrá dívka, když se nejedná o manuální činnost, dalo by se říci že jsi geniální.
A........kdesi v té nepřeberné spoustě knih, které jsi přečetla byla i kniha o ornitologii.
A právě její stránky ti vytanuly v rozjitřené mysli, když vzduchem vysoko nad vašimi hlavami s křikem prolétlo velikánské hejno špačků.
Je léto, houfování k odletu do teplých krajin je z hodování nevyrušilo.
Něco je ale vyrušit muselo.

Venku

V okamžiku, kdy se elfka rozzáří a překrásně usměje, moje srdce poskočí!
Sám jsem mírou spokojenosti, která mě polila po pouhém jejím úsměvu překvapen, protože tomu tak obyčejně nebývá...
Co to s Tebou je, sakra? Už se na Tebe přiblble usmívala spousta buchet!
Když, když tohle je prostě něco jiného... Nevím, nějak to chytá za srdce...
Raději své úvahy rychle skončím, než se dostanu do končin, které by se mi zrovna moc nelíbily a soustředím se raději na situaci...

Raději proto rychle odpovídám:
"Oh, zajisté! Vyražme tedy tam a já se postarám...."
Než stihnu domluvit, Elfka se zamračí a zdůrazní, abych nepředbíhal...
Nasadím rovněž kyselý výraz, který mi ovšem dlouho nevydrží, protože její úsměv je pro mě až překvapivě hodně nakažlivý...
"Dobrá, tak dobrá... Půjdeme tam a já slibuji, že nebudu předbíhat násilím!"

Elfka, evidentně uspokojená mou odpovědí, začne se tedy věnovat naší lidské společnici.
Propána! Kam jsi dal vychování!! Jakto, že jsi jí hned nenabídl pomoc s bagáží!!
Zděsím se v okamžiku, kdy Elfka mluví o nesení zavazadla...
No, ale na druhou stranu, ta holka je fakt tak divná, že by jí to třeba vadilo - nevím, jak se v její přítomnosti chovat...

Jako by mi četla myšlenky, Colette se zděsí možnosti zanechat svůj batoh byť jen na krátkou chvíli v rukou někoho jiného, tak tedy tento fakt dál neřešíme a rozhodneme se vydat na cestu...
Než se tak stane, Elfka se Naší mladé schovanky zeptá na přednášky a ta se začne hrabat v batohu...

Chvíli spolu s Elfkou zděšeně sledujeme úplnou etudu nešikovnosti a nervnosti...
Byl bych se i rozesmál, kdybych nevěděl, že nebohá dívka to nedělá naschvál!
Kupodivu se zorientuji nejrychleji a dojde mi, že ta chudinka potřebuje pomoct...
Obě moje rukavice s drobným kovovým šumem spadnou na zem a já si dřepnu k Colette...
Opět se na ní mile usměju a řeknu:
"Počkej, klídek... Ukaž..."
Při těch slovech jí jemně (ale důsledně) beru zašmodrchaná sluchátka z rukou a snažím se je sám rozmotat...
Zajímavé je, že prsty v levé ruce se zdají být přesnější, ale méně ohebné...
Za malou chvilku se mi podaří zrádné uzlíky rozmotat a s úsměvem to podávám zpět Colette...
"Tak vidíš, žádný problém... Počkej, pomůžu Ti s tím vším..."

Pomohu tedy Colette se zabalením věcí zpět, abychom se mohli vydat nasytit naše kručící žaludky... Potom si samozřejmě nasadím zpět své příznačné rukavice...
Netrvá to dlouho a nesourodá trojice se vydá vpřed... Jdu s nimi pěšky a koně vedu za uzdu s sebou...

Po prvních pár krocích prohodím:
"Jak tak nad tím přemýšlím, situace se má tak, že Vy dvě mě díky mému věhlasu již znáte... Ale ačkoliv to mé srdce rmoutí, já ani jedinou z vás, spanilých princezen, neznám! Směl bych tedy být tak drzý a poníženě Vás poprosit o sdělení mi svých jmen?"

Jen mi dívky odpoví, staneme se svědky zajímavé příhody v nedaleké restauraci...
Nějaký mladík tam upálí pár kuřat a jeho zaměstnavatel se na něho vrhne jako blázen...
Chvíli to sleduji a směji se, až se za břicho popadám, ale potom se mi Tvář zakaboní...
"Hergot, to ten magor chce toho chudáka zabít, nebo co?"
Po tomto zamumlání se sehnu a seberu kámen, který se tak akorát hodí do ruky...
Zkušeně se rozmáchnu a mrštím ho po rozlíceném hostinském...
Kámen ho zasáhne někam do oblasti hrudníku, až hekne a podívá se směrem, odkud kámen přilétl.
V ten moment na něj zařvu:
"No táák, chlape! To snad stačí, ne! Tak upálil pár kuřat. no! Musíš ho proto přizabít?"
Přesně podle mého plánu, mladík využije času, který jsem mu získal, k urychlenému útěku...
Když to hostinský zjistí, cosi zavrčí a raději se opět začne věnovat hostům...

Náhle nám nad hlavami přeletí s křikem hejno špačků...
Rychle zvednu oči k obloze s pátravým výrazem...
Nevím proč, ale začal mě "lechtat" nějaký hlásek v zátylku, že se něco děje... A tento hlásek se v minulosti málokdy mýlil...
Zamumlám proto:
"Divné... V tuhle dobu... A takové hejno... Ti asi nepoletí do teplých krajin - někdo...nebo něco...je vylekalo....
Nelíbí se mi to...."
Chvíli ještě pátravě zkoumám oblohu, dokud moje dvě společnice nezačnou nejistě přešlapovat...
Tak se raději opět vydám do kroku, říkaje:
"Hmm, asi blázním... Zapomeňme na to a pojďte se najíst. To je rozhodně lepší, než tu jen tak stát..." Přesto se ovšem vydávám do kroku váhavě a stále se rozhlížím kolem sebe...
NĚCO, tu nehraje! NĚCO se stalo! Nevím proč, neumím to popsat, ale vím, že je něco strašně špatně! Ti ptáci by nikdy takhle neletěli, kdyby nebyli k smrti vyděšení! Ale nemá cenu děsit ty dvě holky... Uvidíme, co se stane...uvidíme.....

S těmito chmurnými myšlenkami dorazím k rychlému občerstvení, zadumán dokonce natolik, že se vzdám i všech pokusů předbíhat ve frontě...
Koně uvážu před vchodem, počkám, než na nás dojde řada a zaplatím za nás útratu...
Posadíme se ke stolu a vrhneme se na svou "kořist"...

Hejno špačků...

Už jsem z toho zoufalá. Sluchátka ne a ne povolit svůj pevný stisk téměř policejních pout. čím jsou však sluchátka proti poutům mého hendicapu a mé mysli? To je to pravé vězení. Vězení z něhož mě nikdy nikdo neprpustí, ani já sama...

Cosi kovově žuchlo na zem a já vzhlédla. Brian už je u mě a lehce a něžně začíná rozvazovat drobné uzlíky na kabelu, který ke sluchátkům vede. Je opatrý a i když vidím jistý rozdíl v prstech jeho rukou a jejich šikovnosti, nezbývám se jím. Vždyť se mu mohlo cokoliv stát, nebo prostě má jednu ruku šikovnější než já. Každý nemůže mít obě ruce levé. Will to říkal jasně: "Když má někdo místo rukou přední nohy, obě dvě levý a nakonci kopjetka..." Jak lépe definovat mě a mou nešikovnost? Proč nemůžu být jako ostatní? zoufám si potisícé, ale je to zbytečné...

Brzy jsou mé ruce volné a rian začíná skládat mé věci zpátky do té kapsičky. V rychlosti tam sáhnu pro naštěstí posledí věc, která tam zůstala a vytáhnu svou dtatabanku, kterou si v podivném gestu přitisknu na prsta a na okamžik úlevně zavřu oči.

Když se znovu podívám vděčně se slzami v očích, se na rytíře pousměji. Když je kapsička zavřená, dám si batoh na záda a jen tiše hlesnu: "Děkuji..." Myslím to upřímně i když z mého hlasu se dá stěží číst něco víc než pouhá nervozita.

Brian si nasadil své rukavice a my vyrazily spolu s ním. Já za chůze otevřela databanku, zapnula jí, ale jen pro to abych zjistila, že za chůze jí nejsem schopná ovládat, abych ukázala elfce svůj sezam přednášek. zklamaně ji proto zase zavřu, protože je nechci zdržovat a i s přístrojem v ruce pokračuji dál.

Brian se zeptal na naše jména a já jsem v první chvíli tak překvapená, že nejsem schpná odpovědět, až když odpoví třetí z nás, si vtzpomenu na průkazku na svém krku, podívám se na ni a přečtu - pro větší jistotu - co je na ní napsáno. "Collete Vilemanová..." Samozřejmě že znám své jméno a také, že jsem si vůbec nebyla jistá zda se mám představit nebo ne, ale učili mě, že je slušné se představit a i když toto představení provázely ty nejneuvěřitejší okolnosti, které znám, myslím že dostát slušnému chování je správné. Ačkoliv myslím není to správné označení...

Myslela jsem že tedy půjdeme dál, když už jsme se daly do pohybu ale sotva jsem odpovděla vyvalil se z restaurace poblíž černý dým nesoucí s sebou vůni spečeného masa (připomíná mi to mé pokusy o vaření).

To co následuje je však podivné, bizardní a vůbec ne pěkné. Majitel restaurace, nebo alespoň šéfkuchař, začal být mladíka, který maso grilloval. Mimoděk se mi na tváři objeví zděšený výraz a já se mimoděk stáhnu a skryji se za Brianem. Zvláštní jak rychle jsem jej začala považovat za svou zeď, za někoho kdo mě ochrání za jakýchkoliv okolností a přitom bych nechtěla aby se mu něco stalo...

Jenže tady nejde o nějaké chtěla, nebo nechtěla. Mám strach a musím se schovat je to základní instinkt...

Brian věnujíc se dění hodil po hostinském kámen aby ho zastavil, což se mu nakonec skutečně podařilo, mladík uprchl a rytíř de Bois to uklidnil, tentokrát mnohem mírovější cestou než předtím s šermíři...

Náhle nám však nad hlavami proletí hejno špačků. Na mysli mi vytanula kniha o ornitologii. Kdysi jsem ji četla jako mnoho jiných knih a já tou knihou tEď listuji v hlavě skoro se stejnou přeností jako bych ji držela v ruce. Listují v té knize a nemusím dlouho než najdu kapitolu o špačících a celou si ji znovu přečtu ve své hlavě tak jako jsem ji četla kdysi...

"Divné... V tuhle dobu... A takové hejno... Ti asi nepoletí do teplých krajin - někdo...nebo něco...je vylekalo....
Nelíbí se mi to...." zazní Brianova slova, ale já se věnuji jen tomu zkoumání informací o špačcích od vzhledu, počtu mláďat, stavení hnízda až po houfování a odlet do teplých krajů. Špaček obecný patří mezi nejhojnější ptáky. Odhaduje se, že celosvětovou populaci tvoří více než 650 milionů jedinců. Špaček díky vysazování člověkem osídlil rozsáhlá území po celém světě.

Zpěv špačka, jak je zřejmé i z nahrávky, není zrovna mistrovské dílo a jedná se v podstatě o směsici nejrůznějších skřípavých a hvízdavých tónů, mezi něž špaček často přimíchává různé zvuky z okolí a hlasy jiných ptáků. Svůj zpěv přednáší špaček vždycky vsedě, nikdy ne za letu. Při zpěvu, ať již na vrcholku stromu, nebo na ptačí budce, zaujímá špaček vzpřímenou polohu se spuštěnými, polorozevřenými křídly, kterými občas prudce mává. Pohled na zpívajícího špačka je vzrušující, a to nejen pro urputnost a zaujetí, se kterým zpěv přednáší, ale i proto, že špaček obsazuje svá hnízdiště velice brzy na jaře a pro mnohé z nás je jedním z prvních poslů blížícího se jara.

Špaček patří mezi druhy, které můžeme lehce pozorovat přímo z okna našeho bytu. Stačí, máme-li za okny zahradu a v ní vyvěšenou budku. Mnoho lidí rádo vyvěšuje pro špačky budky a špačkové je rádi osídlují. V minulých staletích však na tuto svou vlastnost špačkové zle dopláceli. Ještě koncem minulého století bylo na našem venkově obvyklé, že sedláci špačkům mláďata vybírali, aby si na jaře pochutnali na čerstvé zvěřině. Jedno nebo dvě mláďata jim však vždy ponechali, aby rodiče hnízdo neopustili.

Špaček býval v minulosti také s oblibou chován v zajetí. Od mládí vychovaný špaček v zajetí velice zkrotne a je velmi přítulný. Obliba chování špačků měla svou příčinu nejen v jejich přítulnosti, ale také ve schopnosti naučit se opakovat různá slova.

Dnešní názory na špačka jsou velice extrémní. Jedni mu odpouštějí, když jim vyvedené rodinky sklidí úrodu třešní na zahrádce, druzí by jej nejraději sprovodili ze světa. Skutečností je, že když se tisícihlavá hejna špačků snesou na podzim na vinici nebo na zimoviště ve Středomoří do olivové nebo datlové plantáže, škody, které způsobí, jsou ohromné. Jelikož dosud neznáme účinné a hlavně trvale působící plašicí prostředky, bývají dodnes, zejména na jihu, špačkové po tisících hubeni, leckdy i velmi drastickými metodami. Zatím špačkové odolávají. Snad i díky tomu, že na většině územích lidé špačkům neubližují, naopak, pomáhají jim v úspěšném hnízdění právě vyvěšováním budek. Špačkové se jim pak odměňují svým svérázným zpěvem, kterým jako by oznamovali: člověče, jaro je
tady, bude zase fajn!

Původním hnízdním bitopem špačka jsou listnaté lesy, kde hnízdí v dutinách vytesaných strakapoudy a žlunami. Jistě většina fotografů zvířat může potvrdit, že dokumentovat hnízdění špačka není snadné. Snadnější je to u budky na oplocené zahradě, kde je možno instalovat trvalý kryt a ponechat ho tam několik dnů před vlastním fotografováním. Horší je to ale u hnízda ve stromové dutině v lese. Tam postavený kryt obvykle neobstojí před nenechavci ani několik hodin, natož dní. A tak k získání dobrého snímku je obvykle nutno se uchýlit k fotografování dálkovou spouští nebo samospouští.

Špaček obecný (Sturnus vulgaris). Menší než kos, zjara je nápadně kovově lesklý. Žije v kulturní krajině s remízky a skupinami stromů či na lesních okrajích. Samec zpívá vsedě se spuštěnými polorozevřenými křídly, často napodobuje jiné ptáky a zvuky. Hnízdí v dutinách; samička snáší 5 až 6 vajíček, která zahřívají oba rodiče. Samička i sameček rovněž společně krmí mláďata; sbírají pro ně především žížaly. Po vyhnízdění nocuje hromadně v rákosinách, korunách stromů i na budovách. Naši špačci zimují v západním Středomoří (jen výjimečně přezimují menší hejnka i u nás), kam odlétají v září až listopadu a vracejí se koncem února a v březnu.

Nevnímala jsem už další Brianova slova, ani fakt že jsme se opět daly do pohybu, ve své mysli jsem se probírala vším co bylo napsáno v knize a pomalu ale jistě mi připadalo že mi krv v žilách snad zamrzne a když jsme se konečně objevili u bufetu, je mi již jasné že takhle to být nemá...

Zastavím se a poodstoupím od Briana a elfky abych jim dala najevo že něco není v pořádku a pak začala - protože jiak to neumím - odříkávat text z knihy abych jima vysvětlila že ti špačci museli být něčím vylekání a muselo je vylekat něco doposud neznámého, protže špačci jsou učenliví ptáci...

"Špaček obecný (Sturnus vulgaris)... Naši špačci zimují v západním Středomoří (jen výjimečně přezimují menší hejnka i u nás), kam odlétají v září až listopadu a vracejí se koncem února a v březnu... - Jelikož dosud neznáme účinné a hlavně trvale působící plašicí prostředky, bývají dodnes, zejména na jihu, špačkové po tisících hubeni, leckdy i velmi drastickými metodami... - Obliba chování špačků měla svou příčinu nejen v jejich přítulnosti, ale také ve schopnosti naučit se opakovat různá slova..." Můj hlas zní naléhavě i když informace jsou podány jako kusé a bez viditelného smyslu pro někoho, kdo neví co vlastně chci říct, ačkoliv myslím že můj vyplašený býraz, rozšířené oči samotný hlas snad alespoň trochu dají vyniknout faktu, že z těch ptáků nemám vůbec dobrý pocit a že mám strach že se to celé zas zvrtne a já už se do kolejí svého seznamu nikdy nevrátím...

Na Conu

Ukonejšená Brianovým slibem a vhodnými otázkami, jak se zpočátku zdálo, které jsem položila dívce, podlehla jsem na okamžik iluzi, že nám v cestě na Con nic nebrání. Toto se však ukázalo liché. Místo prosté odpovědi na otázku ohledně programu, zamotá se dvíka do sluchátek a propadne bezbřehému zoufalství. Vlastně jejímu stavu rozumím, také nesnáším dobře situace, v nichž jsem jako svázaná, ale ...ta holka je jeden velký malér...eh, vždyť ona JE svázaná...ach jo, chudák holka, taková roztržitost... To už je ale u ní Brian, jenž s tlumeným třeskem shodil rukavice a obratně děvčeti pomáhá z drátěných pout. Nechám ho pracovat, opatrně zvednu rukavice a když vysvobodí "naši schovanku", podám mu je. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala, nejspíš šlo o automatický úkon, který vždy patřil k těm několika málo povinnostem dívek v naší skupině. No co, aspoň se nebudeme zdržovat... omluvím si své zbytečně ochotné jednání. Dívce pak zase podám svůj bílý kapesníček, aby si mohla usušit slzy.

Jména?...Ah, no ano, vždyť jsme zatím obě takové malé neznámé... Uvědomím si ve chvíli, kdy nás Brian požádá o představení. A nebylo to tak zlé... Vlastně jakoby anonymita byla věrohodnějším příslibem našeho brzkého rozloučení. Teď nás bude pojit něco důvěrnějšího než jen cesta z hotelu...závazná informace, kterou nelze změnit. Tedy, lze, ale lhát je pitomost...nemusím ale přece říkat vše. Sdělit jen část pravdy, to není tak docela lež...spíš jim to oběma může být jedno a až tohle skončí, zůstanou jen ta jména...jestli vůbec... Na kratičko se obrátím ke "schovance", zda si nestačila znovu nějak ublížit, zatímco si pohrávám s Brianovým požadavkem jako s poslední třešní v kompotu. Snad proto mě děvče při představování předběhne. Colette, když přečte jméno ze své jmenovky. S úlevou si uvědomím, že tu svou mám zatím skrytou pod lemem výstřihu, pěkně zastrčenou tak, aby byla vidět jen stříbrná spona, která ji drží. Však nemusí vědět hned všechno...na akce to taky netahám...a po jídle se rozejdeme každý svým směrem... Jsem už pevně rozhodnutá, když se způsobně napřímím, jako bych se chystala udělat formální úklonu nebo podat rytíři ruku, pěkně způsobně dlaní dolů. Ale nic z toho neudělám. Vážný, na okamžik snad i vznešený úsměv uvolním v úsměvu na jeden koutek. Tiinae. Odvětím prostě a se záhadným úsměvem minu rozzářený nápis bankomatu s jetelovým lístkem ve znaku. Rychle odvrátím pohled od rytíře k budově Conu, abych dala jasně najevo, že víc toho ze mě nevypadne.

Pokud bych si teď malovala, že sandwichem to celé skončí a já se budu moci konečně setkat se svými známými, kvůli nimž především jsem na Con přijela, opět bych se zmýlila. Naštěstí jsem nad tím právě nepřemýšlela, vlastně ani nebyl prostor pro podobné nápady. Z restaurace, otevřené pro potřeby účastníků RidConu se valil z dálky viditelný černý čmoud a ostrá kritika šéfkuchaře nepotřebovala ani amplion. Tentokrát se Brian své role zachránce zhostil mnohem lépe. Zatímco zabavoval kuchaře, kryla jsem výhled na dveře, jimiž nebohý viník zdárně uprchl.

Zcela bez emocí, s výrazem apatického konzumenta, přerušeným nenápadným spikleneckým úšklíbnutím k rytíři, odejdu za Brianem z restaurace a všichni tři zamíříme na Con. Zdá se však, že není úsek, který bychom mohli absolvovat v klidu. Prozměnu, když se nám nad hlavami přežene hejno špačků, Colette opět chytne slabou chvilku a začne odříkávat naučené věty. Brianův komentář je prakticky jen verbální verzí mých myšlenek, jež se mi v mžiku nashromáždily v hlavě a překryly na několik okamžiků vše ostatní jako bouřkový mrak. Do háje...co je zase tohle...Rychle se mi v krátkých obrazech spojí nehoda v restauraci s úkazem na obloze, podivné chování Colette a vůbec bizardnost celého tohoto dne od chvíle, kdy jsem vstoupila do hotelu. Kéž je to jen divný den... postesknu si a zlehka se dotknu Colette, která se při svém výstupu zastavila. Pojď, vevnitř nám to dopovíš. Pobídnu ji mírně a sama se vydám ke kantýně. Skvělé...ještě tohle...! Semknu rty a nadechnu se, aby to dívka nezahlédla. Potřebuji se trošku srovnat sama se sebou a svou docházející trpělivostí...

V kantýně se Brian postaví do fronty a rezignovaně čeká až příjdeme na řadu. Působí trochu schlíple, ale já na tom nejsem o mnoho lépe. Připadám si tak nějak vyčerpaná. Všechno je tu podivné. Chvílemi doufám, že je to jen divoký sen, ale představa, že bych snila o Brianovi mě vždy rychle probere.
Usadíme se do nepříliš pohodlných židlí a pustíme se do svých porcí. Konečně tady, řeknu vám, s vámi se jeden nenudí...pochválím si okamžik nad žvancem a zavrtím s úsměvem hlavou nad svými společníky. Jídlo a možnost posedět mě opět vrátilo do známé usměvavé nálady a má slova, k mé radosti, zněla lehce a pobaveně. I když se chvílemi přistihnu s myšlenkou, zda by nebyl lepší zábavou tichý kout a kniha...vlastně se docela těším domů.

Jídlo - první poklidná chvilka dnešního dne, nebo ne?

Když se již snažíme vstoupit do baru, Colette se najednou zastaví a začne vykládat další encyklopedické znalosti, tentokráte o špačkovi...
Pozorně se na ní podívám.
Také Tě to znepokojilo, že...
Ty nebudeš hloupá, jen budeš mít nějaký komunikační problém...
To jí už ale (vcelku správně) Tiinae řekne, aby nám to dopověděla uvnitř, s čímž já souhlasím...
Jemně jí položím ruku za záda (tak, aby jí bylo jasné, že ji nechci ublížit) a vedu jí dovnitř...

Když jsme uvnitř vyjdeme do schodech do prvního patra, kde nás uvítá takové prostranství, jakoby vstupní hala. Kde na jednu stranu vedou dveře do velkého přednáškového sálu ( podle zvuku se tam právě promítá nějaký film ) a dvoje dveře na záchodky.
Dále potom pokračuje schodiště ještě do patra nad námi.
My ovšem toto všechno ignorujeme, mineme přednáškovou místnost a pokračujeme dál, do provizorního baru...
I on je otevřený pouze po dobu konání Conu, ale je to spíš jen barový pult a kuchyně spojená se zázemím pořadatelů.
A před barovým pultem na chodbě asi dvanáct stolků a u každého čtyři židle evidentně posbírané po budově, kde se dalo.

U baru si každý objednáme jídlo a pití dle vlastní volby (já jsem si vybral ohromný, grilovaný flák masa s nějakým pečivem a "roh" medoviny na zapití). Potom, co zaplatím, se vydáme najít si místo u nesourodých stolečků...

To se nám podaří vcelku rychle, protože není plno...
Nadšeně se posadím na jednu ze židlí, ovšem ona pod mou vahou povážlivě zasténá a zapraská...
Raději se proto zvednu a s omluvným pohledem si vyměním židli od sousedního stolu...
Když je otázka židle vyřešena, nic nám již nebrání pustit se do jídla!
Nadšeně se zahryznu do masa, nenechávajíc nikoho na pochybách, že mám doopravdy velký hlad, zapíjejíc sousta mocnými loky medoviny...

O nějaké komunikaci se zatím nedá moc mluvit, protože všichni zprvu věnujeme pozornost jen svému vlastnímu kusu jídla...
Z "jídelní idylky" nás vyruší pronikavý ženský ryk:
"Bríííane!! Bríííane de Bois!! Jsi to Ty? Já věděla, že jsi to Ty!!!"
S pochmurným výrazem (odkaz) polohlasem řeknu ke svým damám:
"Ale ne! Slečna Lucy! Ta jediná má takovýhle šílený ječák... Připravte se na nejhorší..."

Jen do dořeknu, přiběhne k nám mladá, docela hezká dívka v překrásném historickém kostýmu, který krásou vyrovnává ten, co má na sobě Tiinae.
Ovšem to je ta jediné, v čem Tiinae vyrovnává!
Přiběhne před náš stůl a spustí svým příšerným ječákem:
"Bríííane! Bríííane! Já vím, že to jsi Ty! zase se přede mnou snažíš schovat? Taháš se s nějakými courami!? Jak si to představuješ!!"
Pokusím se o chabý odpor:
"No táák, Lucy! Propána, vždyť se skoro ani neznáme! Bylo to jen jednou, jedna epizoda, nech mě už být! Nic nás nespojuje!"
Ovšem moje snaha situaci uklidnit měla spíše opačný efekt...
S výrazem štvance poslouchám další proud její výmluvnosti (výškou a hlasitostí tónu překonávajíc i předešlý, velmi dobrý, počin)!
"Tak nááás, že nic nespojuje!?? NIC NESPOJUJE??
Jak si to Ty chlíváku vůbec dovoluješ říct!!
Vždyť já Ti dala to nejcenější, co jsem měla!!
TO NEJCENĚJŠÍ!!
Dala jsem Ti nejen své panenství, ale i své SRDCE!!
Nyní tam namísto něho mám strašlivou, krvácející ránu!!!
Chceš jí vidět!? Jooo?? Vlastně ano, jen ať každý v téhle místnosti uvidí, co jsi udělal s mým srdcem!!!"
Se zděšeným výrazem (odkaz) pozoruji, jak Lucy ignorujíc mé slabé protesty, k všeobecnému úžasu přítomných si rozerve překrásné oblečení, aby nám ukázala své "zničené srdce"...
Ovšem to, co ve skutečnosti ukáže, toho se srdcem rozhodně nemá moc společného!
Jako kdyby to byla noční můra, sleduji, co zde vyvádí (přestože ten pohled sám o sobě rozhodně ošklivý není)...
Se stisknutou bradou (odkaz) procedím mezi zuby:
"Lucy, vím, že jsi mnou posedlá, ale TOHLE JE UŽ DOOPRAVDY MOC!! Obleč se a VYPADNI ODSUD! Nechci Tě už nikdy v životě vidět!!"

Ovšem stejně jako předtím, moje slova se jen odrazí a ona (s šaty stále teatrálně rozervanými a pěknými ňadry hrdě vztyčenými) zařve:
"Tak jáá?? JÁÁÁ TI NEMÁM LÉST NA OČI???
To jako vážně?? Po tom všem, co mezi námi bylo!???"
Na to já odpovím:
"Lucy, mezi námi byla JEDNA NOC!! Přestaň dělat ostudu, obleč se a zmiz odsud!!
Nebudu to říkat potřetí!!"
Lucy se na chvilku zarazí, ale potom opět spustí:
"Jo úúúž je mi to jasné!! Ty chlíváku!! Máš tady novou čubku, co? Kouří Ti ho lépe? Mrdá Tě lépe? No? Řekni!! V čem je lepší, než já, která Ti dala vše, co jsem měla!??
Ale já se postarám, aby nebyla již V NIČEM LEPŠÍ!!!"
S těmito slovy se vrhne na Tiinae, prsty na rukou zahnuté jako drápy a byla by jí jistě vydrápala oči, kdybych nevystřelil od stolu...

Rychle jsem vstal a skočil k ní!
Zachytil jsem jí rukou kolem pasu.
Začala mě kolem ní drápat, ale její nehty se jen lámaly po mých kroužcích...
"Jen Lucy pojď, táák... Půjdeme na vzduch, tam se o Tebe někdo z pořadatelů postará...
A proboha zahal se už a přestaň tu dělat pozdvižení!"
Během svých posledních slov jsem se pokusil jí nebohé šaty dát zpět na prsa, ovšem ona se mi vykroutila tak, že ve výsledku jsem jí jen svou rukavicí obejmul pěkně nastavené (a rostlé) ňadro...
Přesně v ten okamžik blesknul blesk fotoaparátu "místních novin"...
Zděšeně jsem se na něj otočil a přestal se kontrolovat, čehož Lucy opět využila, vrhla se mi kolem krku a přitiskla své rty na moje!
Přesně v ten okamžik bleskl fotoaparát podruhé, přesně vystihujít okamžik, než jsem se opět vykroutil...
Podíval jsem se na fotografa pohřebním výrazem (odkaz) se slovy "To jste nemusel...", ovšem v odpověď jen opět rozzářil místnost další výboj blesku...
Rozhodl jsem se tedy proto fotografa ignorovat a odejít co nejrychleji...
Bez dalších slov jsem kopající Lucy prostě vzal pod rameno jako žok a vydal se ven!

Venku jsem jí donesl do nejbližší lékařské stanice, kde jsem jí předal doktorům...
Vzhledem k její evidentní nepříčetnosti (a výši mého sponzorského daru, který jsem okamžitě zaplatil kartou) mi nedělali problémy a "postarali se o ní"...
Chvilku jsem se nadýchal vzduchu a rozhodl se vrátit...

Situace uvnitř se již poněkud uklidnila a já si vyčerpaně sedl zpět na své místo, říkajíc:
"Magor... Ta holka je prostě magor... Co mě to napadlo se s ní před rokem zaplést..."

V bufetu

Spokojeně jsem se zakousla do svého obloženého chleba a vychutnávala všechny ty báječné nezdravé přísady, které jej činí tak neodolatelným. Zapíjím to však čistou vodou. Ostatně, všeho moc škodí.
Chvíli si tak každý labužnicky funíme do vlastních porcí, když se nám do uší zaryje až zoufalé zvolání bolestivým sopránem. Zprvu mě napadne, že nějaká kamarádka či snad "kamarádka" si chce z Briana vystřelit a nahrát tu vtipnou uvítací scénu v roli "uchvácené venkovanky", při níž by sama byla nepřehlédnutelná. Realitou je však pouze nepřehlédnutelnost a zejména nepřeslechnutelnost. Odložím nakousnuté chleby a zvědavě, s pozvednutým obočím, sleduji pohlednou, bohatě oblečenou dívku, jak si to k nám štráduje. Škoda že v té parádě neumí chodit...hmmm, stará láska... ušklíbnu se vduchu a s neproniknutelným výrazem dál sleduji vývoj situace, snažíce se vyvolat dojem, že tu vlastně ani nejsem.
Dívka je skutečně nepříčetná a když začne trhat svůj drahocený kostým, aby nám předvedla bujné poprsí, odsunu všechny blízké porce a nápoje na druhou stranu stolu a vyprázdním vázičku s umělou květenou, abych ji vzápětí mohla po desce stolu poslat Brianovi na odložení rohu. Musím se hodně namáhat, abych přemohla nutkavé cukání pravého koutku a neusmála se...ani na okamžik. Přestože je to lechtivý tik a situace více než absurdní. Ne že bych nebyla svědkem podobně dramatických scén na akcích, ale zatím nikdy jsem nezažila něco tak žalostného a v tak nevhodné chvíli a místě. Tik rychle, ovšem jen na zlomek vteřiny, vystřídá zmatek, když se dívka náhle rychle vrhne mým směrem, což ybstrým zásahem ukončí Brian a odvedením hysterické děvče pryč. Evidentně mé mimikry nebyly dostatečně přesvědčivé...Království za rifle a čepici... vydechnu si vduchu. Teprve po chvíli si uvědomím, že se na mě nebohá odvržená milenka pokusila zaútočit v domění, že jsem ji nahradila...směšné!... a bezpochyby bych se se zlou potázala. Celý ten incident mi nakonec přinese jen uzardění nad výstupem slečny, nenž doprovodí lačný fotograf a mnoho párů zvědavých očí, které se stejnou lačností sledují střídavě náš stůl a dohru mimo bufet.

Obrátím se mlčky ke Colett a výmluvně se na ni usměju. Nehodlám to však nijak komentovat... ne že by se mi nedostávalo slov, ale v tuto chvíli by to bylo stejně zbytečné. Pro Briana si však už už v hlavě formuluji pichlavou poznámku. Jeho velkým štěstím je nové zvolání, které prořízne napjatou atmosféru kolem nás. Je to zase dívčí hlas. Vypískne a v davu zvolna se rozcházejících čumilů se zatřepetá široká dlaň, lemovaná otřepanou krajkou. Tiiin!! Tiiino!! Výskne jásavě a mezi lidmi se vynoří plnoštíhlé hnědovlasé děvče s červenými tvářemi a jasnýma modrýma očima. Energicky si k nám razí cestu s širokým úsměvem na tvářích a za ní dalších několik lidí.
Když si prorazí cestu až k nám a všichni se usadí okolo mě, je jich celkem šest. Kromě dívky, která skupinku přivedla, je tu ještě hubené děvče, možná sedmnáctileté, s uličnickým úsměvem a střapatými oříškovými vlasy a tři kluci. Dva jsou navlečeni v orvaných improvizovaných kostýmech, které na poslední chvíli vyhrabali doma. Třetí je hubená vyčouhlý kluk asi kolem třiadvaceti. Na sobě křiklavě barevné tričko, střižené i zdobené jako trikot jednoho z mnoha komiksových superhrdinů. Ale dál jen černé šněrovací boty a černé ošoupané kalhoty.
Přivítám je s širokým úsměvem. Toto jsou lidé, které vždy ráda uvidím. Možná nevynikají v šermu ani ve výběru kostýmů, ale je mi s nimi dobře.
Jak jste nás našli? Zazubím se, celá rozzářená, když si ke mně přišoupne židli i vytáhlý blonďák v superhrdinském tričku. Ále, jak se někde vztekají ženské, musíš bejt poblíž, to dá rozum...k čertu, holka, jsi jak ze žurnálu...pustí se do vysvětlování se smíchem rudolící děvče. Popotáhne si lněný živůtek, tak tak oblímající překypující vnady a uhladí skromně hnědou plátěnou sukni. A tys nechtěla jet! Pohodí ke mně hlavou blonďák málem vyčítavě. Tě budem muset hlídat...takhle...a že tu nemáš ty svoje řitíře? Rozchechtá se tmavovlasý mládenec, nejspíš v kostýmu válečníka s improvizovanou šupinovou zbrojí. Stočí ve svém gestu oči ke vstupu do bufetu, ale rázem se zarazí. Úsměv na jeho tváři ochabne. Brian se vrátil.

Jakmile rytíř, poněkud zachmuřeně, znovu dorazí ke stolu, přesunu k němu zachráněné maso i roh medoviny, jakoby se nechumelilo. Mí přátelé však záhy oněmí a v neskrývaném úžasu, s pootevřenými ústy, zírají jen na něj. Brian de Bois...páááni...vy se znáte?! Vykulí oči rudolící děvče. Tos nemohla říct hned?! Vypískne dotčeně a už se zubí na rytíře, prsa, už tak dost objemná, vystrčená daleko před sebe. Než však vymyslí co smysluplného říci, v první otázce ji předběhne hnědovlasý kluk s culíkem, který se doposud jen mlčky usmíval. Ten příjezd na koni byl fakt vtipnej...loni jste tu prej předvedl málem artistický číslo...
Škoda, že už nesoutěžíte v šermu, tenkrát, jak jste tu vyprášil ty frajírky, to bylo skvělý! Kývne hlavou uznale brunet v "šupinovce".
Jo, škoda, že už nesoutěžíte, ten pád byl tehdy dost děsnej...říkal kámoš, von taky šermuje....co z toho tehdá bylo? Pozvedne zvědavě obočí pihovatá holka, navlečená jako lučištnice z Robina Hooda.

Padne ještě několik otázek, které zcela přebijí okamžik setkání. Zdá se, že máme o zábavu postaráno. Opřu se tedy pohodlně do židle, přitáhnu si své jídlo a zvědavě poslouchám, jednak otázky a zvědavě i reakci Briana de Bois, hrdiny mých fantazy přátel. Ti se zatím shlukli kolem rytíře jako malé děti, které dostaly slíbenou pohádku na dobrou noc a právě dorazila pohádková babička.

Pozdvižení - Už prosím ne...

Pohledy mých nových "přátel" se stočí ke mě v nevyřčeném nepochopení, úžasu a starosti. Jenže já přeci nejsem ta s kým by si měly dělat starosti...

Tiinae se mě snaží uklidnit a Brianův pohled prozrazuje že jsem si asi nenašla nejvhodnější chvíli na své výlevy a že souhlasí s tiinae. Zdá se že ti dva se úžasně doplnují, jako nějaký hodný a zlý policista, nebo hrdinská družina o jakých čítávám...

Chtěla bych se vzepřít, můj pohled odpovídá čirému zoufalství, ale nakonec se svaly v mé tváři uvolní a já rezignovaně sklopím hlavu. Nemá to cenu... Vím to. Jsem zvyklá, že mě přeci nikdo nikdy neposlouchá a zdá se, že přes všechno jak jsou divní a že mi pomáhají (až na ten prvotní únos, který to celé způsobil), nebudou jiní než moji vlastní rodiče...

S pronikavou tupou bolestí ze zklamání, která mnou projede a svěšenou hlavou je mi jedno že mi Brian přiložil ruku na záda aby mě provedl dveřmi. Jdu s nimi jako bych byla jen tělo bez duše a evidentně je jim to jedno.

Jasně že je jim to jedno. Co pr ně jsem, no? Závaží? Přítěž? Někdo kdo jen překáží a dělá problémy... Pomohli mi jen pro to že Tiinae mě lituje a Brian chce napravit ten únos... Nezáleží jim na mě, jak by taky mohlo, ne? čím dřív budeme na Conu tím líp...

Když dojdeme do baru k pultu, to že jsme vyšli po schodech a prošli nějakou aulou jsem vnímala jen pdovědomě, počkám až si oba dva obědnají. Já nemůžu. Za prvé bych si z té nekonečné nabídky toho co tu mají ani nedokázala vybrat, (je toho moc a názvy jsou jiné než znám takže se v tom neorientuji) a za druhé nemám sebou žádné peníze. V seznamu stálo, že mám vše zaplacené, ale jaksi nemám jak zjistit jestli tento bar patří ke Conu a ani nevím jak bych jim měla říct že mám jídlo zaplacené předem. Možná by sice stačilo ukázat průkazku, která se mi tak výmluvně houpá na krku, ale to nakonec neudělám a s rozpačitým výrazem (ale bez jídla) se dojdu usadit ke stolu, který pro nás Brian vybral.

Rytířovu anabázi s židlí sleduji se zvláštní směsicí pocitů, kterým tak úplně nerozumím... Na jedné straně to vypadá vcelku jako úsměvná záležitost, na té druhé pak já vůbec nevím jestli mám právo se třeba jen zasmát...

Nakoenc se tedy jen posadím, batoh odložím vedle sebe a protože nemám co jíst, položím si na stůl před sebe databanku a přichystaná konečně odpovědět na Tiinaeinu otázku. koukám na malou obrazovku a chvíli zkoumám jaké tlačítko že chc zmáčknout a s vypětím všech sil vybírám prst, kterým jej stisknu. Samozřejmě, že na poprvé zmáčku tlačítka dvě, takže to vůbec neudělá co chci. Začnu být mírně nervózní, ale klidním se. Nezdá se, že by to někoho znepokojovalo. Jako bych nebyla více než vzduch...

V duchu si povzdechnu. Samotná slavnost se konala na nádvoří Wildaranu v panských zahradách a byl zde snad celý královský dvůr. Konečně se osobně setkal s generálem Clemensem i když pro něj byl tento mladík jen jedním z mnoha sluhů, jehož tvář by mu neulpěla v paměti, ani kdyby chtěl. Byl zde sám Tristenolský král a dokonce i Sidův panoš Loqar Niman. Byl to ještě chlapec a ani nemohl tušit jak moc mu Maxwell záviděl, že mohl být v blízkosti tak velkého muže jakým Clemens byl a nebýt pro toho muže jen vzduch. I když Kes by namítala, že být pro někoho vzduch není vůbec špatné, protože bez vzduchu by nikdo nemohl žít a i sám král by se zadusil… Vzpomenu si na pasáž z jedné zajímavé fantasy povídky. Z logického hlediska musím uznat že "Kes" by měla pravdu.

Klid... Jen klid... sevřu všechny prsty na pravé ruce (jelikož jsem údajně pravák, ačkoliv u mě je to vlastně celkem jedno) kromě ukazováčku, který pak ve svislé poloze pomalu přibližuji zvolenému tlačítku, abych ho stiskla. Nic z toho jak moji společníci jedí už tedy nevnímá. Jsem jen já a "můj malý problém", který nakonec vyřeším a zrovna když už bych mohla ukázat Tiinae svůj seznam přednášek, ozval se odkudsi dívčí hlásek volající Briana. V první chvíli jsem se tak lekla, že jsem div nepřevrhla Tiinae číši s vodou.

"Bríííane!! Bríííane de Bois!! Jsi to Ty? Já věděla, že jsi to Ty!!!"
"Ale ne! Slečna Lucy! Ta jediná má takovýhle šílený ječák... Připravte se na nejhorší..."

Když se u nás to děvče objeví v překrásném kostýmu úplně ve mě hrkne. Alarm v mém nitru se ozývá a já tuším nejhorší...

"Bríííane! Bríííane! Já vím, že to jsi Ty! zase se přede mnou snažíš schovat? Taháš se s nějakými courami!? Jak si to představuješ!!" Nechápu to…

"No táák, Lucy! Propána, vždyť se skoro ani neznáme! Bylo to jen jednou, jedna epizoda, nech mě už být! Nic nás nespojuje!" – epizoda? Hrklo ve mě a zbledla jsem, ruce se mi roztřásly.

"Tak nááás, že nic nespojuje!?? NIC NESPOJUJE??
Jak si to Ty chlíváku vůbec dovoluješ říct!!
Vždyť já Ti dala to nejcenější, co jsem měla!!
TO NEJCENĚJŠÍ!!
Dala jsem Ti nejen své panenství, ale i své SRDCE!!
Nyní tam namísto něho mám strašlivou, krvácející ránu!!!
Chceš jí vidět!? Jooo?? Vlastně ano, jen ať každý v téhle místnosti uvidí, co jsi udělal s mým srdcem!!!" To už se třesu celá. Vůbec nechápu co se ta holka právě chystá udělat, ačkoliv to hned vzápětí vidím. Slzy mi vhrkly do očí. Nedokážu zastavit ten pláč. Její bolest jako by byla i tou mojí. Je mi jí líto a o to víc co tu právě předvádí…

"Lucy, vím, že jsi mnou posedlá, ale TOHLE JE UŽ DOOPRAVDY MOC!! Obleč se a VYPADNI ODSUD! Nechci Tě už nikdy v životě vidět!!" - VYPADNI ODSUD… VYPADNI ODSUD … VYPADNI ODSUD … zní mi v mysli stonásobnou ozvěnou… Neschopna se pohnout sleduji co se děje. Vždycky jsme se dívala, když se někdo trápil, vždycky když se bráchové mlátily, když mlátily mě, když ubližovali Catt…

"Tak jáá?? JÁÁÁ TI NEMÁM LÉST NA OČI???
To jako vážně?? Po tom všem, co mezi námi bylo!???"
- "Lucy, mezi námi byla JEDNA NOC!! Přestaň dělat ostudu, obleč se a zmiz odsud!!
Nebudu to říkat potřetí!!"
"Jo úúúž je mi to jasné!! Ty chlíváku!! Máš tady novou čubku, co? Kouří Ti ho lépe? Mrdá Tě lépe? No? Řekni!! V čem je lepší, než já, která Ti dala vše, co jsem měla!??
Ale já se postarám, aby nebyla již V NIČEM LEPŠÍ!!!" Jde to ráz na ráz. Slova jako facky, co na tom záleží? Možná, že ta slova bolí ještě o něco víc…

Dívka – Lucy – se vrhla na Tiinae a já vypískla, chtěla jsem vstát ze židle a utéct, jak mi velel můj pud sebezáchovy, ale nepodařilo se mi to. V té rychlosti jsem jen převrhla židly, databanku skopla ze stolu a vykřikla jak jsme se praštila při pádu. Sotvy se vzpamatuji alespoň na tolik abych se skutálela na zem a rozjlédla Brian už se s Lucy pere a pak někde cvaknul fotoaparát a já vím jediné. Nechci tu být…

Prosím dost…
PROSÍM!
Dost…
DOST!!! křičí mé oči, když už ústa zůstávají oněmělá strachem. Srdce mi v hrudi buší jako bych právě uběhla maratón a dech se mi krátí, jakoby se mi blížil nějaký astmatický záchvat. Jak Brian, Lucy i Tiinae však mají problémů dost než aby si toho všimli. To co rytíř řekl fotografovi už jsem neslyšela. Z náhlého popudu jsme se rozběhla pryč, prosmýkla se mezi přihlížejícími lidmi, vrazila do skupinky přicházejících šesti mladých lidí (Tiinaeiných přátel) a utíkala na záchod. Čert vem můj batoh osaměle opřený o nohu stolu, mou databanku zlověstně blikající na zemi, pokud tedy ještě vůbec přežila ten nešetrný pád. Chci být jen pryč. Pryč od rytíře, který tolik ublížil jedné neznámé dívce, který možná chtěl ublížit i mě… Pryč od překrásné elfí princezny, která je sice milá, však stále nad věcí, jako by sebevážnější věc na světě s ní nedokázala ani hnout…

Zabouchla jsem za sebou dveře dámských záchodků a chňapla po klice první kabinky.
Ruka mi sklouzla.
Další přival slz…
Znovu, tentokrát oběma rukama.
Dveře se otevřely a já doslova vpadla dovnitř.
Otočím se do sedu, nohama zabouchnu dveře a přitáhnu si kolena k sobě. Ani se nezamykám. Nedokážu na nic myslet. Chci být jen sama… Chci? Snad na tom něco bude. Cokoliv je lepší než tam být a vidět to. Brian měl být můj rytíř, můj zachránce, někdo… Já vlastně ani nevím…

Celá se třesu a pláču. Všechno je mi jedno, ani nepočítám s tím že by za mnou někdo z těch dvou přišel. Stejně jsem pro ně jen přítěž, ne? Jen závaží? Co na tom záleží… Půjdou pryč a já… Já si pak půjdu pro věci a vrátím se na Con, jasně, vrátím se na Con…
Jak jí to mohl udělat? Proč? Co mu udělala že jí neměl rád? Copak je láska jen v knížkách? To nedává smysl… Nic nedává smysl…
„Svět se hnul…“ další citát z knížky. Chytám se za hlavu a stočím se úplně do klubíčka…

V relativním klidu a bezpečí kabinky na dámském WC přestávají pomalu tvé myšlenky zběsile vířit c poplačném, zmateném tempu.
A jak se tak zvolna uklidňuješ, splívá ti najednou dívčin výstup s podobným výjevem.
Ten byl ale součástí holografidkého promítání k přednášce jednoho psychiarta, která se konala ve škole, kam chodíš, v rámci Dne duševního zdraví, jak to nazval rektor.
Přednáška byla o psychické nevyrovnanosti, konkrétně o histerii.
A tady, v tom relativně klidném prostředí ( až na to, že ve kabince vpravo právě někdo velmi energicky spláchl ) a pod dojmem velmi čerstvého zážitku se ti přesně vybavují slova, která ten pán říkal:
"Histerie, ač je řazena mezi slabší projevy duševní nevyrovnanosti, je, vážení studenti, pro své , mnohdy okolí značně nepříjemné, projevy pokládána za společensky nebezpečnou.
Projevuje se zvýšenou citlivostí na jakékoliv podněty, týkající se přímo či nepčímo postiženého, kteréžto na venek mohou znít kupříkladu takto( zde vám byl puštěn holografický snímek "milenecké hádky" před vstupem do kina, kde jedinou hádající se osobou, byla mladičká plavovláska v narůžovělých šatech s volánky, jejíž partner si dokázal zachovat klidnou tvář a stále stejným, klidným hlasem jí odpovídat, do chvíle, než ho dívka začala, dupajíc vstekle nohama ve střevíčcích za jejichž cenu by se vaše celá rodina dokázala zásobit kvalitní potravou na minimálně tři dny, mlátit podobně drahou kabelkou ze světlé dračí kůže po hlavě ).
V případě záchvatu této nemoci, neboť to opravdu nemoc je, nedávejte prosím v žádném případě postiženému léky, histeriští jedinci mívají totiž nezřídka sebedestruktivní sklony a ponechání léků volně dostupných v místnosti, v níž se postižený nalézá, může míti fatalní následky.
Postiženého je však, stejně jako u ostatních záchvatů, třeba "zneškodnit", případně mu i z dosahu odstranit všechny předměty, které by mohl použít k byť neúmyslnému, pčec přinejmenším bolestivému poškození někoho ze zůčastněných.
Histerie má vlastně tři fáze:
1. mírná - postižený se dokáže ovládnout, záchvaty nejsou tak silné a postižený většinou zvládne dostat sám vše pod kontrolu v relativně krátkém čase.
2. střední - Postižený, ačkoliv tvrdí, že se může ovládnout, se zároveň v polovině situací, nastalých během záchvatu, neovládá.
Takovýto postižený částečně zvládne dostat vši pod kontrolu sám, doporučuje se však ponechat jej během záchvatu samotného v malé prázdné místnosti.
3. těžká - postižený se během záchvatu stává nevypočitatelným a neovlladatelným, mnohdy může takový jedinac být nebezprčný nejen okolí, ale i sobě samému. ( opět následuje holografický snímek, ve kterém vše začalo nevinnou rozepří u stánku se zmrzlinou, kdy chlapec nedopatřením koupil své partnerce zmrzlinocý pohár s oplatkou, kterou nechtěla.
Hádka se chvíli zdá mít průběh jako v předchozí ukázce. Ale pak najednou dívka chlapce udeří a v nehwezky hlučním záchvatu histerie s dupotem nohou a vstekle se po něm sápajícíma rukama mu vyčítá....snad všechna skutečná i smyšlená příkoří, kterých se na ní dopustil......mimo jiné se i rozhlíží po kamarádech, kteří ke stánku přišli s nimi... a v příštím okamžiku už letí pohár do obličeje děvčeti, které se jen doucitně usmálo na jejího partnera )
V obou těžších případech se doporučuje, není-li nablízku kvalifikovaná odborná pomoc, postiženého znehybnit, nejlépe nějakým zásahem, který ho překvapí a následným zamezením pohybu rukou, nejlépe zkroucením za zády.
Ano, metoda je to drastická, leč účinná.
Doporučuje se také následně odloučit postiženého od společnosti, v níž k záchvatu došlo. A pokud i tehdy záchvat trvá, je dobré postiženému "zchladit hlavu" například sprchou, namočením do nádoby s vodou, vhozením do vody, nebo vyvedením na déšť."
Až nyní jsi si uvědomila, že v tom tichu slyšíš, kromě slov onoho pana doktora, promítajících se ti v mysli, i tiché bubnování kapek a šumění deště z venku.

Vyvlekl jsi, se značnou námahou, neboť v prudkém histerickém záchvatu se už neovládající Lucy kope, ječí kouše a škrábe, Lucy ven z budovy. A akorát, když jste "vyšli" na prostranství před budovou ( jakýsi malý, polouzavřený betonový dvorek mazi obytným domem, odděleným zahradou a zdí, budovou, kde se Con koná a budovou, kde se nalézá tělocvična, v níž někteří účastníci spějí ve spacácích ), bez jakéhokoliv varování se spustí prudký ( docela studený, ne tuto roční dobu ) liják.
V mžiku jste oba mokří az kam to jde a Lucy pozvolna přechází z histertckého záchvatu v pláč.
Bezmocný, vzteklý, ale pláč.
Roztekla se jí totiž v dešti líčidla a rozmáčel a splihl složitý účes.
Navíc, jak jsi se dozvěděl, má šaty půjčené od kamarádky....která si je vlastně na Con původně vůbec brát nechtěla, protože je to bývalý divadelní kostým.

RidCon

Na RidCon jsem se od samého nzačátku docela těšil. nejsem sice fanda do velkého množstvíé lidí, ale tohle jsem si nechtěl nechat ujít. Mnohem raději jsem schovaný doma v komiksech a povídkách, okna přetažená roletami, dveře pečlivě zavřené. V tichu a klidu. Jenomže tady budou všichni. Všichni ti, se kterými vyměňuju komiksy, obrázky, postavičky, trikoty, zkrátka vše, co se týká mých oblíbených hrdinů. Všichni ostatní, kteří se, stejně jako já, smějí záhadným narážkám. Všichni ti, kteří ctí superhrdiny stejně jako mistrné kresby jejich autorů...Všichni fandové, jakým jsem i já sám.
A taky Tiinae. Tiin není vlastně fanda do ničeho z toho, co se na RidConu objeví, dokonce ani do historie...tedy alespoň ne do livinghistory. Přesto přijede a já jsem rád. Je to jedna z mála osob, které mě sem tam dokáží vytrhnout z mé samoty a přinutit mě vystrčit nos z domu. jsme kamarádi už léta. Chlubíme se vzájemně svými pokusy, úspěchy a radíme se o svých dalších krocích ohledně oborů, jimž se věnujeme...

Nemám mnoho přátel, spíš kolegů a známých. Tiin a pár dalších, s nimiž jsem se domluvil na setkání na RidConu patří k hrstce mých blízkých, s nimiž přijdu na jiné myšlenky...jiné, než doma...

Všechno ale začalo tak zmateně. Přijel jsem sem už ráno, prošel si budovu a v tričku s písmenem T jako Thomas, ovšem zasazeném do barevného trojúhelníku stejně jako je tomu u Marla, Warlocka nebo Superkočky, vyhledal své přátele. Ještě tu nebyli všichni. Zbytek dne jsem se poflakoval po okolí, studoval program a v počítačovém centru chatoval s kamarádem, který byl pohroužen do nějakého chemického pokusu, jenž jsem už sám dělal.
Na prezenci jsem se doloudal mezi prvními a usadil se ve vstupní hale, abychom se vzájemně neztratili, neboť účastníků kvapem přibývalo. Tiinae byla poslední, kdo v partě chyběl, ale věděli jsme, že dorazí pozdě a nebude nijak zvlášť spěchat. Když do vstupní haly vjel Brian de Bois na koni, neubránil jsem se ušklíbnutí. zase se předváděl, jako ostatně vždycky. Ale i to bylo součástí Conu a vlastně jsem si neuměl představit Con bez nějakého jeho extempore. Děvče, usazené před ním v sedle jsem ani moc nevnímal. byla to samozřejmost, že někde v jeho blízkosti je mladá holka. Spíš bych se divil, kdyby nebyla...tihle šermíři jsou všichnis tejní...hlavně když jsou středem pozornosti...
Já nejsem příliš rád středem pozornosti. Jednak toho nikdy moc nenamluvím a pak, raději něco zkoumám než nějakými výzkumy oslňuji okolí...a přitom bych prej moh...no, to je asi věcí názoru.

Obsadili jsme tedy jednu místnost, určenou k ubytování a klábosili. Holky se zatím šněrovaly do kostýmů a kluci se kasali novými "zbrojemi" a porovnávali letošní akce. byla to věčnost, ale to žvatlání a klábosení mi vadilo nejméně, i když jsem se snažil dočíst nové číslo Cosmicsu, časopisu, jenž se pokaždé věnoval jinému autorovi. Ruch dalších stěhujících se skupinek byl mnohem méně příjemný. Jednak dělali randál, zároveň v místnosti těžknul vzduch a v hrdle i v ústech jsem měl zachvíli jak v sušičce.
Když jsme se vrátili od automatu na limonádu, flek, držený pro Tiinae byl obsazený suveréním klukem, kterého okamžitě obklopil hlouček výskajících dívek a několika hubených kluků s obdivnými výrazy. Znal jsem ho od vidění i slyšení. nedalo se s ním moc mluvit. Tiin to brala statečně a vlastně proč ne. jí bude v hotelu líp než tady, nalepené na další nocležníky. A dovolit si to taky může...tak jsem to alespoň pochopil z jejího vyprávění.

Akce se začala rozjíždět. Potkal jsem pár starých známých a obešel několik stánků, určených právě takovým fanouškům jako jsem já. Nechal jsem se pohltit atmosférou a davem, nést se sem a tam, až jsem uprostřed chumlu narazil zase na své přátele.
Hele, jdeme omrknout nástěnku v patře a pak to nstočíme ke kantýně, shodli jsme se, že máme hlad jako vlci. Zazubila se Alice, velmi vyvinutá dívka s rudými tvářemi. Přikývl jsem, abych nemusel přeřvávat hluk proudících návštěvníků a připojil se ke skupince. Zrovna jsem míjeli kantýnu, k níž snad každý z nás toužebně stočil zrak. Tedy kromě toho, že jsme chtěli zjistit, jak dlouho se v tuto chvíli čeká na kus žvance. Tu tvář bych poznal kdekoliv, ačkoliv takové šaty jsem na ní vživotě neviděl...tedy, kromě tanečního úboru jsem na ní snad nikdy šaty ani sukni nezahlédl. Tiinae tam seděla u stolku, plavé vlasy svítily mezi ostatními lidmi jako lampion a právě trošku zvědavě a zároveň udiveně hleděla kamsi k východu, kde se musela strhnou rvačka nebo nějaká jiná scéna, protože blýskaly fotoaparáty a lidé okolo se rozestupovali na kraj chodby.

Okamžitě jsme zamířili k naší kamarádce. Přitáhl jsem si židli. bylo fajn vidět ji, i když ve svém historickém kostýmu vypadala mnohem vznešeněji než jsem ji kdy znal. Kromě ní tu seděla ještě dívka, hnědovláska, podivně zamlklá a ustrašeně k nám vzhlížela. Usmál jsem se i na ni, protože jsem si nebyl jist, jak dobře nebo zda vůbec se s Tíiin znají.
Alice může na Tiin oči nechat. A tys nechtěla jet! Ušklíbnu se uznale. Tě budem muset hlídat...takhle...a že tu nemáš ty svoje řitíře? Rozhlédnu se kolem sebe. Je až s podivem, že tu nikde neokounějí ti "kamarádi z mokré čtvrti". Kdekoliv na akcích se kolem ochomýtají, jakoby chtěli všem ukázat, že jsou to právě oni, k nimž Tiin patří.

Najednou se dav znovu rozestoupil a z něj vykročil Brian de Bois. Působil trochu otráveně, ale mířil přímo k nám až usedl na židli naproti tiin, tedfy na místo, kde ještě před chvílí evidentně seděl. Zatímco ostatní se podivovali, že se ti dva znají a obdivně těkali pohledy mezi Tiinae a de Bois, vrhl jsem k plavovlásce pohled plný překvapení. Cože? Tiin a ten kašpar? Doufám, že je to jen přátelská svačina, holka, jinak bych tě měl za nemocnou... No jistě, Tiin byla vždy tvrdá nejen k sobě a její otevřenost a sarkasmus sem tam braly dech. nezdálo se mi možné, že by si tihle dva mohli vůbec rozumět...

Dřív než mi však Tiin může odpovědět, druhá dívka upustí s třeskem organizér, prorazí si cestu mezi lidmi, nad jejichž hlavami pak můžeme spatřit otevírané a rychle zavírané dveře od dívčích toalet...Co se jí proboha stalo?...Řekli jsme něco špatného?...

Přednáškový sál, předmět: staré dialekty

“ A to byl ostatně i důvod, proč tento jazyk transofrmoval do dnešní podoby. Ale co je pro vás zajímavého na dnešní podobě tohoto jazyka, nic předpokládám, jinak byste zde neseděli a nesnažili se odkrýt ze starých slov prach.“ uzavírám s lehkým úsměvem svůj projev a možná i s úlevou. Konečně se ten nekonečný čas mezi současností a mezníkem, kdy měla začít moje dovolená, zhroutil a tímto skončila poslední přednáška, kterou jsem musel před tímto mezníkem odvykládat. Děkan mě v posledních letech držel vcelku zkrátka a pojem dovolená se tak pro mě stal něčím zvláštním, nedosažitelným. Byl jsem vzrušený z toho, co jsem měl v plánu podniknout. Vždyť už sem to plánoval skoro dva roky! Možná až příliš.

Už od dětství ve mně vlastně bojovaly dvě síly – klid a vyrovnanost neustále soupeřili s nutkáním udělat něco šíleného, ikdyž to je možná až příliš silné slovo, neobvyklého, či vymykajícího se normálu, by bylo to pravé. Bylo to logické, ba přímo vědecky dokazatelné, což bylo pro mou mysl stěžejní. Matka, čistá elfka z vznešeného rodu, (možná až moc vznešeného na můj vkus – nemyslím to špatně, jen jim prostě podle mého gusta chybí trocha lidskosti, nutnosti nebýt tak nad věcí, skutečností a celým světem.) a otec půlelf. V Otci, byť jsou moje pocity k němu nikdy nebyly moc silné, je moje spása. V jeho původu tedy. To mému dědovi vlastně vděčím za tyto pocity, které teď, v posledních minutách přednášky, ovládly mé tělo. Nikdy jsem si ani nebyl jist, zda čistí elfové mohou cítit tyto pocity v takové míře a v tak všedních situacích, jako lidé. A to já sám jsem jen ze třetiny člověkem, zbytek, jak jej často kategorizuji, je elfské krve. Díky dědo... Vzpomenu ještě rychle na člověka, kterého jsem kvůli délce jeho lidského života ani nestihl poznat. A to toho stihl prožít tolik!

Poplašeně jsem zamrkal a uvědomil si, že přede mnou stále ještě sedí sál plný posluchačů. Nebyl jsem si jist, na jak dlouho jsem se „zasnil“. Odkašlal jsem si tedy, abych si zpět získal pozornost těch, kteří se již jali pomalu odcházet: “Ehm. Takže nějaké otázky, vážení? Pokud ne, děkuji vám za pozornost a to bude pro dnešek vše. krátký pohled po třídě mě ujistil, že i ostatní studenti jsou už myšlenkami jinde, venku, otočil jsem se tedy zády k řečnickému pultu a začal si pomalu balit své věci – poznámky a knihy. Hodil jsem naplněnou brašu přez rameno, zaklel při pohledu na nenandaný kabát, a chystal se (teď už s věcmi nandanými ve správném pořadí) odejít.

“ Pane profesore?“ ozval se ale vcelku už sebejistý hlas z už prázdné posluchárny. Otočil jsem se. Viděl jsem na nástěnkách, že za vás bude příští dv týdny zástup. Takže jste nezapomněl! promluvil nadšeně student, který ale předtím na přednášce nebyl, ani by sem nepatřil. Poznal jsem ho a polilo mě horko.Nezapomněl? Ta Paměť!! Přemešlej, přemejšlej, na co si zase zapomněl, ty dobová hlavo! “Věděl jsem, že nezapomenete! Pravda, sliby by se měli plnit, ale stejně jsem tomu nevěřil! pokračoval student horlivým hlasem. Ano, jistě... ehm...“ zablekotal jsem. Víte, já .. no... myslel jsem, že bychom tam mohli vyrazit spolu. doplnil ještě, už spíše tónem plným naděje, než sebevědomí. To už jsem to nevydržel.
Ale kam??? vyhrkl jsem. No na Con přece! skoro už vypískl mladík. Svitlo mi. A věděl jsem, že všechny moje pocity se můžou jít vycpat. Veškeré vzrušení a tonus z těla zmizely jako švihnutím kouzelného proutku. Můj Plán byl ten tam. Omyl ten tam! V hajzlu je, právě tam!

Ve vlaku, směr Con.

Zamyšleně jsem sledoval ubíhající krajinu. Už jsem se pomalu smířil se svým údělem a dávným slibem. Tedy částečně. Můj pohled padl na malé zrcadlo, které vyselo na protější stěně naší kabiny. Slíbit mu, že s ním za těhle podmínek pojedu, dejme tomu... Ale že se oblíknu do tohohle?? stále trochu zděšeně jsem sledoval, kdo a hlavně v čem to sedí ve vlaku na RidCon. Byla to vlastně sázka, ne slib! Byl to hec, nic víc. Prostě jsem jen nevěřil, že by dokázal Milo – student ze sálu -vystudovat lingvistiku s těmi nejlepšími možnými výsledky. A já blbec se s ním vsadil, ANO! To je to správné slovo, vsadil! , že když to dokáže, pojedu s ním napřesrok na Con. A to už touhle dobou jsem mohl sledovat, jak se špičky mlžných hor halí v stříbrný mlhový závoj. Sám. Jenom já a Hory... Frekvence zvuku, který vydávaly motory vlaku , se začala snižovat a já se následně už s batohem na zádech, dřevěnou holí v ruce a studentíkem Milem jal vystupovat. Co čert nechtěl, nejenom, že jsem si v celočerném koženém oděvu připadal jako v kombinéze trpasličího motorkáře ( což bylo pravděpodobně způsobeno třásněmi, které patrně měli dodat významnosti této slavnostní zbroje), ale byl to právě můj „historický převlek“, který mi dopomohl vystoupit z vlaku... řekněme rychleji a v jiném úhlu, než jsem zamýšlel.

Slavnostní příjezd na Con

Jako by toho nebylo málo! Nejenom, že součástí slibu/sázky bylo přijet na tuhle akci, ale také obléci v této příležitosti tu zpropadenou lehkou zbroj. Byl jsem opravdu ťululum, když jsem slíbil, že si vezmu na sebe právě pradědovu ceremoniální zbroj, na jejíž vytrínu se doma už nějaké to staletí prášilo. Já blbec, já IDIOT! nadával jsem si vduchu s tváří v blátě. Situace by snad byla i zábavná, kdyby součástí obleku nebyla šavle zavěšená u pasu. Bez pochvy, samozřejmě! Přijedeme pozdě, jen kvůli tomu, že jsem se pro ten zpropadenej oblek musel vracet a teď ještě tohle! Šavle, o jejíž tuposti jsem ještě před chvílí přesvědčen, projela nohavicí a zanechala po sobě asi šestinu palce hlubokou stopu. Otřesen nárazem jsem ale o ráně v první chvíli nevěděl A tak když jsem se pokusil rychle postavit ve snaze předejít výsměchu dalších vystupujících, odporoučel jsem se do bláta podruhé.

Zatracenej kus železa! Já se na to normálně...

To už ke mně přiskočil Milo a pomohl mi na nohy. Na maličkém nádraží už nikdo v tuto hodinu za okýnkem s jízdenkami nestrašil, tak jsme se museli spokojit s vymytím rány citrónovou minerálkou.
Sám jsem dříve na cony jezdil, na posledním jsem byl vlastně nedávno, zhruba před sedmi lety. Ale tento Con si už po několika málo minutách zasloužil tolik nadávek, že Milo rudnul až za ušima, slyšíc z učených úst taková slova. A opírajíce se o svou novou hůl – dar o Mila – a druhou rukou o studentíka jsme se vydali směrem k osvětleným budovám. Milo za mě vyřídil registraci a organizátoři se na mě vcelku bez reptání vrhli s lékárničkami, horlivě mezi sebou debatujíc jejich návod k použití. Konečně byla noha , teď už úplně zbavena poloviny nohavice, ovázána fáči tak důkladně, že mi noha při pohledu shora připadala jako kulaté lízátko na špejli. Už mi bylo všechno jedno. Zaschlé bahno jsem měl úplně všude, i ve vlasech, ovšem vize teplého jídla a džbánku piva (o kterém jsem byl přesvědčen, že si dnes zasloužím) byla daleko silnější, než nutkání dodržet etiketu.

I přes Milovo skuhrání, který se vláčel i s mým batohem, jsme se místo nalezení nějakého toho fleku na složení věcí vydali za vůní jídla k nejbližšímu bufetu. Milovi se podařilo zjistit, že už nás nemají kam uložit a s mým plánem utábořit se někde venku taky nebyl příliš spokojen – venku za okny začalo pršet.

V bufetu byla, jak se zdálo vcelku bujará atmosféra a já už si skoro výskal, že by si mě nikdo nemusel všimnout, když všichni civí na hlasitý hlouček okolo nějakého rytíře. Nevěnoval sem jim ale pozornost, jen jsem začal pohledem pátrat po nějakém volném stolečku. Cha! Mám tě!

Milo ovšem suveréně - jak se jeho šaškovskému převleku slušilo – vstoupil do místnosti a nebojácně zařval s rukou ve vzduchu tak, jako by držel trumpet:

TRAMTADADÁÁÁÁÁ!!! ve mně hrklo takovým způsobem, že jsem málem slavil třetí sblížení se zemí za tento večer.
Vážené Dámy, vážení pánové! začal ze sebe přehnanou fistulí soukat Milo. To ne! To neudělá! Milo však pokračoval.
Zavřete už klapačky, tááák bude to? zařval, když mu nebylo dopřáno tolik pozornosti, kolik si přál. Překvapený dav téměř ztichl.
Přichází můj pán, s nohou jako džbán! Nebojááááááácný Christopher Quildim, rytíř ženských srdcíííí! vydal ze sebe tím nejslavnostnějším tónem, jakým dovedl. Rezignovaně jsem sklopil hlavu. A tys myslel, že už to horší nebude...

Vlastně to byla podivná souhra náhod.
Jednu chvíli jste byli s tvým pánem, arcimágem Michelletem Asaltarem de Bredvant, na obvyklé ranní procházce po okraji lesa, kde nesmělo chybět tvé oblíbené běhání v trávě a přeskakování kořenů a polomů a rytí v mechu a v borůvčí.
A v tu druhou už jsi, rozběhnuta v krkolomném úprku za hozeným klacíkem, prošla něčím světélkujícím ( vypadalo to jako to, čím s pánem procházíte, když jdete někam na návštěvu, je to daleko,a pánovi se nechce nechávat strojit kočár, ale než jsi tím proskočila, vůbec to nabylo vidět ). Klacík tím, samozřejmě. prošel také, takže jsi ho na druhé straně svědomitě chytla do zubů.
Ale......potom bravurním chycení jsi nedopadla na měkkou lesní pěšinu, ale na něco černého, rozpáleného sluncem, a tvrdého jeko skála.
V tlapkách to trochu zabolelo, jak jsi na tu věc doskočila.
A pálí to do polštářků.
Jako rozžhavené olovo.
Ale......dotýkají se toho i tvé chlupy, a nic se jim neděje.
Nikdy předtím jsi nic takového neviděla.
Děsí tě to a mate.
Tohle přece není to samé místo, kde jsi byla před chvílí a..........kde je pán?
Co je to horké černé, co je horké, ale nehoří to? A.....kde to vlastně jsi, tohle není domov.

A pak, když se chvíli zmateně rozhlížíš na všechny strany ( aniž bys pustila klacík z tlamy.....co kdyby taky zmizel, jako tvůj domov a tvůj pán ) si všimneš, že stojíš uprostřed nějaké cesty. Je udělaná z té horké černé věci a vede přes louku k nějaké vesnici.
Ke zvláštní vesnici.
Není taková, jako u vás doma.
Tedy, některé budovy se těm u vás doma hodně podobají, ale mnoho jich tu je jiných. Zvláštních.
Dokonce až tak zvláštních, že tvůj psí mozek je jen stěží schopen připustit, že to jsou domy.
Tu ves znáš.....a zároveň jako by ti byla úplně cizí.

Ale stát tu věčně nemůžeš.
Už jen proto, že se začíná stmívat. A že jsi, periferním viděním, zahlédla dvě žlutě žhnoucí oči nějaké nízko nad zemí letící potvory. Která by tě jistě byla porazila....nebo možná sežrala....kdybys neuskočila ke kraji té podivné cesty.
Do trávy. Ta jediná je ti tu opravdu blízká.
Ta.....a tvůj klacík....

Za vesnicí

Se zakňučením uskočím do trávy, mírně se uklidním, 'alespň něco je tu normální'. Zavětřím a ucítím mnoho 'lidí'. Vydám se směrem k nim, 'snad mi pomůžou najít páníčka' pomyslím si.
Jdu po trávě, protože to pálivé čeré se mi nelíbí, a kdykoli se přiblíží nějáké létající monstrum, přikrčím se.
Než dojdu nebo spíš než se připlížim k vesnici začne pršet. Pokouším se jít co nejblíž baráků, abych se vyhnula zimě a mířim k místu, odkud cejtím nejvíce lidí, 'třeba mě pustí do sucha a tepla a pomohou mi najít páníčka'.

Kantýna - u Stolu, který je plný zvědavců

Pomalu se z nečekaného lijáku vracím zpět a je mi na nic...
Ach jo, že já blbec jsem si s ní kdysi začínal. Myslel jsem to jako povyražení - jak jsem mohl vědět, že ona to vezme takhle vážně?
Je mi jí opravdu líto - vezme si divadelní kostým a roztrhá ho...
Nechal jsem jí tam dost peněz, aby si ho mohla nahradit a koupit si 3 další takové, ale hádám, že to je to poslední, o co stojí...
Sakriš, co s ní mám dělat?
S těmito myšlenky a vodou stékající po mé zbroji a zabarvující zářivě bíly přehoz mé kroužkové košile se vracím do lokálu a bezmyšlenkovitě usedám za svůj stůl.

V první chvíli si ani nějak nevšimnu, že osazenstvo stolu se poněkud rozrostlo, ovšem velice brzy jsem nejen poznán, ale přímo zavalen "fanoušky"...
He? Sakriš, copak se celej tenhle con zbláznil!?
Copak nebudu mít klid, abych se mohl najíst?
Navzdory mým nelichotivým myšlenkám se mi ovšem na tváři objeví samolibý, spokojený výraz (odkaz), jelikož Briana de Bois nic nedokáže rozveselit více, než obdiv "fanošků"...
Moje Tvář se rozzáří a já si s chutí, jakou může mít jenom chorobný narcis vychutnávám svých pět minut...
Vypadá to, že Tiinae je jaksi nad věcí, ovšem podá mi moje jídlo, které předtím duchapřítomně uchránila.
Heh, já jí uchránil zdraví, zatímco ona mě jídlo - vskutku výborné dělení..., probleskne mi hlavou ironická myšlenka, zatímco s úsměvem od ucha k uchu (odkaz) si od ní jídlo beru zpět se slovy: "Jste příliš laskava, vznešená! Jsem doopravdy Vaším dlužníkem, neboť žvanec můj duchapřítomně uchránila jste osudu nejhoršího..."
Než ale stihnu říci cokoliv dalšího, Colette opět zareaguje naprosto nepředvídatelně - odhodí databanku a uprchne na WC.
Zatracená holka!! Copak nemůže dát na chvilku pokoj!? No, tak TAM za ní nemohu..., probleskne mi hlavou, zatímco se můj pohled setká s pohledem Tiinae a je jasné, že naše myšlenky jsou momentálně shodné...
"Asi by ses na ní měla jít podívat, jestli je v pořádku... Zkus s ní něco udělat...", vcelku zbytečně pronesu, jelikož Tiinae se již zvedá.

V té chvíli si ovšem můj mozek uvědomí, že již docela dost dlouho nechávám čekat své obdivovatele, a proto opět nasadím milý výraz, řka:
"Prosím, odpusťte zmatek, který zde nastal... To je na příliš dlouhé vyprávění a já se přiznám, že mnohem raději se s Vámi, milými přáteli mé drahé Tiinae budu bavit o své minulosti..."
Slova "drahé Tiinae" řeknu dostatečně nahlas, aby je Tiinae zaslechla, což jí přinutí se ještě po cestě otočit mým směrem...
To již ale odpovídám na jednu z jejich otázek.
"Ano, je pravda, že již nešermuji v soutěžích, protože nesmím...
Ten pád měl totiž následky..."
V náhlém popudu shodím svou levou rukavici a do pravé ruky vezmu nůž, který jsem ještě před okamžikem používal k zpracovávání svého fláku masa...
Ke zdešení všech přítomných (včetně Tiinae, která je na mě stále ještě otočena) nůž prudce zabodnu do svého zápěstí a rozpářu si předloktí, jako bych se chtěl pokusit o efektní sebevraždu!
Navzdory hrůznému očekávání, z mé ruky nevystříkne gejzír krve, ale jen odkápne trochu zvláštní vodičky, zatímco v ruce se objeví ošklivá, rozšklebená rána, ovšem bez krve!
Když ránu ještě více rozšklebím, všichni spatří kovovou kostru, po které probíhají drobné elektronické výboje a zdá se, že se tam urychleně tvoří nová vrstvá "tkáně", která by překryla tu původní...
S pohřebním výrazem (odkaz) pronesu: "Je to až k hrudníku, a potom také od kyčle dolů...
To měl za následek ten pád, a proto také nemohu již závodně šermovat...
Aniž bych tušil proč, asociace tvrdí, že je to zakázané zvýhodnění!"
Poslední větu dodám s výrazem ztělesněné nevinnosti, ovšem drobné cukání koutků úst jasně dává znát, že žertuji...

Chvíli si vychutnávám zděšení, které jsem vyvolal a rozhodnu se ho umocnit ještě tím, že jakoby mimoděk dám ruku předloktím před sebe a nad ní se mi zhmotní holografická obrazovka, kde je napsáno:
"Poškození umělé tkáně: 18% horní protézy
Regenerace: Aktivní
Předpokládaný čas plné regenerace: 4 hodiny 23 minut"
Aniž bych cokoliv mačkal, myšlenkou svůj display opět nechám zmizet a podívám se na spolusedící, jako by se nechumelilo (odkaz) a rozšafně žvýkajíc své sousto, povídám dál:
"Jo a jinak jsem také zapomněl poděkovat za pochvalu mého příjezdu i když pravdou je, že vloni jsem si trošku na koni více zaskotačil, to je pravda... Ale potom, co mě loni během mého skotačení málem vyhodil ze sedla, raději jsem dnes stání na jeho hřbetu v plné zbroji vynechal..."
Svou poslední větu doplním uchechtnutím a mocným lokem ze svého rohu medoviny, po kterém pochvalně zamlaskám...
Potom se rozhodnu pokračovat:
"Jo a pokud chcete naučit nějaké triky, rád si s Vámi dám cvičný šermíček!
Vypadáte, že jste někdy zbraň v ruce drželi, a já osobně jsem pro každou zábavu!
Když už nemohu šermovat na soutěžích, musím si to vynahradit, ne?"
Nacpu si pusu masem, což mi ale nezabrání v tom, abych nepokračoval ve své výmluvnosti:
"A nebojte, na přátele jsem hodný... A ne jako na tu bandu zbohatlíků, co si nakoupili obleky a zbraně a mysleli si, že jsou šermíři...
Jejich chybou bylo, že se úplatkama dostali tak daleko, že narazili na mě! Blbci, bojoval jsem s nimi naplno - nemohu přeci za to, že se neuměli bránit, ne?
A krom toho, prý to bylo jen pár pohmožděnin...a taky zlomenin...
...no a jeden měl prý utrženou slezinu, ale jinak už doopravdy nic!"
Skoro prosebně se rozhlédnu po skupince u stolu, když dodávám:
Ale fakt nebojte! Vás bych jenom učil, Vám bych neublížil! Fakt!!
Tak co? Docela rád bych si zabojoval..."

Kantýna a dámské záchody

Colettin úprk mi smázl všechen klid a nadhled, který se mi doposud dařilo udržet. Zamračím se a zhluboka se nadechnu. K Brianovi jen kývnu beze slova hlavou, když mě uprostřed zvedání ze židle, abych vzápětí vyrazila za splašenou dívkou, vybídne vpodstatě k tomutéž. Udělám sotva dva kroky, když mě do uší praští slovní spojení, jež de Bois tak sebevědomě použil před mými přáteli. Stisknu čelisti a pomalu se nadechnu zúženými nosními dírkami. Skloním hlavu jako býk před útokem a s varovným výrazem střelím k Brianovi vražedným pohledem. Nemám, naštěstí pro něj, čas to teď ale řešit. Pootevřu sice ústa, jako bych chtěla důrazně protestovat, ovšem nakonec je rychle zavřu a rezignovaně se zavrtěním hlavy odkráčím za Colette. ..."mé drahé Tiinae"...! Co si o sobě ten floutek myslí? Co tím hlavně sleduje? Až to udělá příště nejspíš dostane pěstí do nosu...tlučhuba jeden!... Soptím vduchu, když se mezi lidmi protlačím ke dveřím a o něco prudčeji než jsem chtěla je rozrazím. V první místnosti se srazím s nějakou dívkou, která si právě na tvář nanesla silnou vrstvu líčidel, zejména černých kolem očí. Černý korzet, kterým se pokusila vyzdvihnout smyslné křivky ženského těla, doslova praská ve švech, přestože já sama bych se do něj nejspíš vešla pětkrát a ještě by mi padal. To co zdůrazňuje však jsou sice křivky, ovšem do smyslnosti mají daleko. Mlčky polknu a zamířím přímo mezi kabinky...

Zatímco se rozhlížím a hledám pod zavřenými dvířky kabinek povědomé boty, vytane mi v mysli jako podivná vzpomínka obraz něčeho, co Brian ukazoval mým přátelům, shromážděným okolo něj. byl to jen záblesk, který jsem ve chvíli návalu vzteku prostě vytěsnila. Ale bylo to tam...něco nebylo vpořádku s jeho rukou... zavrtím nad tím hlavou a zaplaším podivnou vzpomínku s tím, že to dříve či později zjistím. Ke všemu mě zase rozechvěje vztek při vzpomínce na Brianův sebevědomý úsměv a to se mi nezdá jako vhodné rozpoložení pro hovor s labilní Colettou.

Zamyšleně se zastavím v chodbičce a rozhlédnu se. Colette? nechám v mírné ozvěně vykachličkovaného prostoru doznít oslovení i skrytou otázku. Teď už mi v hlase nezní hněv, ale obava a možná trocha špatně skrývané nerpělivosti. Jsi vpořádku?

Na záchodcích

Křečovitě svírám hlavu a střídavě i svá kolena. Celý svět se rozplynul a zůstala z něj jen tato kabinka dámských záchodků.
Kdesi někdo vyšel z kabinky a spláchl.
Vzdalující se kroky.
Někdo další vešel, ale mě je to jedno.
Mám zavřené oči a vnímám jen svůj vlastní dech.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, dest…, klidním se. Kdysi mě to naučila maminka, ještě před tím, než se sama naučila odbývat mě jen slovy: “Vem si prášek…“

Slzy. Cítím jejich palčivou vůni i slanou chuť, když skanou na mé rty.
Pomalu otevřu oči a zírám na dveře kabinky.
Stále kontroluji vlastní dech.
Pomalu mi začíná docházet, že už jsem v bezpečí. že tady nikdo není…
Je to dobrý… Už je to dobrý…

Znovu a znovu se mi před očima promítá výstup slečny Lucy, ale tentokrát ne už tak autenticky. Jako bych to celé viděla jen z dálky a z bezpečí. Jako by se jednalo jen o holografické promítání…
A pak se obraz změní a já poznávám přednášku, již jsem se zůčastnila.

"Histerie, ač je řazena mezi slabší projevy duševní nevyrovnanosti, je, vážení studenti, pro své , mnohdy okolí značně nepříjemné, projevy pokládána za společensky nebezpečnou.
Projevuje se zvýšenou citlivostí na jakékoliv podněty, týkající se přímo či nepčímo postiženého, kteréžto na venek mohou znít kupříkladu takto( následoval obraz "milenecké hádky" před vstupem do kina, kde jedinou hádající se osobou, byla mladičká plavovláska v narůžovělých šatech s volánky, jejíž partner si dokázal zachovat klidnou tvář a stále stejným, klidným hlasem jí odpovídat, do chvíle, než ho dívka začala, dupajíc vstekle nohama ve střevíčcích za jejichž cenu by se vaše celá rodina dokázala zásobit kvalitní potravou na minimálně tři dny, mlátit podobně drahou kabelkou ze světlé dračí kůže po hlavě )V případě záchvatu této nemoci, neboť to opravdu nemoc je, nedávejte prosím v žádném případě postiženému léky, histeriští jedinci mívají totiž nezřídka sebedestruktivní sklony a ponechání léků volně dostupných v místnosti, v níž se postižený nalézá, může míti fatalní následky.
Postiženého je však, stejně jako u ostatních záchvatů, třeba "zneškodnit", případně mu i z dosahu odstranit všechny předměty, které by mohl použít k byť neúmyslnému, pčec přinejmenším bolestivému poškození někoho ze zůčastněných.
Histerie má vlastně tři fáze:
1. mírná - postižený se dokáže ovládnout, záchvaty nejsou tak silné a postižený většinou zvládne dostat sám vše pod kontrolu v relativně krátkém čase.
2. střední - Postižený, ačkoliv tvrdí, že se může ovládnout, se zároveň v polovině situací, nastalých během záchvatu, neovládá.
Takovýto postižený částečně zvládne dostat vši pod kontrolu sám, doporučuje se však ponechat jej během záchvatu samotného v malé prázdné místnosti.
3. těžká - postižený se během záchvatu stává nevypočitatelným a neovlladatelným, mnohdy může takový jedinac být nebezprčný nejen okolí, ale i sobě samému. ( opět následoval holografický snímek, ve kterém vše začalo nevinnou rozepří u stánku se zmrzlinou, kdy chlapec nedopatřením koupil své partnerce zmrzlinocý pohár s oplatkou, kterou nechtěla.
Hádka se chvíli zdá mít průběh jako v předchozí ukázce. Ale pak najednou dívka chlapce udeří a v nehwezky hlučním záchvatu histerie s dupotem nohou a vstekle se po něm sápajícíma rukama mu vyčítá....snad všechna skutečná i smyšlená příkoří, kterých se na ní dopustil......mimo jiné se i rozhlíží po kamarádech, kteří ke stánku přišli s nimi... a v příštím okamžiku už letí pohár do obličeje děvčeti, které se jen doucitně usmálo na jejího partnera )V obou těžších případech se doporučuje, není-li nablízku kvalifikovaná odborná pomoc, postiženého znehybnit, nejlépe nějakým zásahem, který ho překvapí a následným zamezením pohybu rukou, nejlépe zkroucením za zády.
Ano, metoda je to drastická, leč účinná.
Doporučuje se také následně odloučit postiženého od společnosti, v níž k záchvatu došlo. A pokud i tehdy záchvat trvá, je dobré postiženému "zchladit hlavu" například sprchou, namočením do nádoby s vodou, vhozením do vody, nebo vyvedením na déšť.

Skončilo to. Celá přednáška se mi rozplynula před očima, jako by byla jen promítáním na bílé dveře mojí kabinky, které právě doktor a psychiatr, přednášející na naší škole, právě skončil a vypnul přístroj zprostředkovávající obraz i zvuk…

kap…kap…kap… kdesi bubnují kapky deště.
Další spláchnutí.
Cítím, že už je mi lépe. Jsem to zase já a vím, čím bylo způsobeno chování slečny Lucy. Jakmile znám příčinu, jako by se vše neslo lépe. Ačkoliv stále nemohu zapomenou jak se k ní Brian zachoval a jak se tam svlékala,či se vrhla proti Tiinae…

Klaply dveře.
Colette?
Kroky…
Jsi vpořádku?
Tiinae…

Znovu si pevněji sevřu kolena.
Klid…
Co tu chce? Co mám dělat?
Ona mě hledá… Ona mě hledá…
Jo jasně, ze souscitu! hořká slova zaženou strach i naději. Povolím sevření kolem kolen a pomalu se postavím. Na pozadí všech zvuků, které jsou i nejsou, slyším déšť a velké nutkání jít ven. Nechat si léčivou vodu stékat po tvářích a nemyslet na nachlazení, které jistě bude následovat. Miluji déšť…

“Ano…?“ hlesnu tiše. Napůl otázka, napůl konstatování. Snažím se uchopit kliku, ale ruce mi selhávají, až nakonec se otevřou a já hledím tváří v tvář té nejpůvabnější dívce, jaká se snad kdy mohla narodit. Sama si vedle ní připadám jako kus starého hadru. I když takový hadr je rozhodně mnohem užitečnější než já…

Skleslý pohled sklopím k zemi. Po těle se ještě mírně chvěji, ale už jsem relativně klidná a smířená se svou nezáviděníhodnou situací…

Kantýna

Neměl jsem moc co říct. Brian de Bois se sám rozvyprávěl, povzbuzen našimi dotazy. Poslouchal jsem ho však jen napůl ucha. Dívka, která tu seděla v ústraní utekla vyděšeně pryč a Tiinae vzápětí za ní, aniž bych s ní stačil prohodit alespoň pár slov. Tak dlouho jsme se neměli čas vidět a plánovali toto setkání...a je to skoro horší než když si předáváme rychlé zprávy přes internet nebo telepatickou poštou. Trochu zklamaně se za kamarádkou ohlédnu, ale než se stačím znovu vrátit pohledem zpět a soustředit se na de Boisovo vyprávění, strhne se ve vestibulu další divadlo. Jakoby v tomto ročníku měl být využit každý okamžik k nějakému éntre nebo výstřelku...

I tentokrát je to člověk, kterého znám. Jen jsem si nikdy nemyslel, že by fušoval do fantasy nebo sci-fi. Profesor Quildim je kapacita ve svém oboru a vždy mi připadal tak nějak seriozní a zažraný do svých jazykových rozborů a zkoumání. Přistihl jsem se, jak překvapeně zírám na muže ve zbroji, který, poněkud neochotně, až sklesle, postával za Milem, studentem, známým svými ekcentrismem a neklidnou náturou, která nesnese ani chvíli nečinnosti a ticha. No nazdar... uklouzne mi a vduchu přemýšlím, zda je dobře nebo špatně, že tohle Tiin neviděla. Možná dobře...sama si dneska těch vystoupení jistě zažila až až. Ještě by ji to vyplašilo odtud i od studií...ještě že studuje na jiné fakultě! Vím, že se mnou navštěvovala Quildimovy přednášky a párkrát s ním konzultovala a diskutovala, když šlo o její oblíbenou literaturu. Ne, tohle by asi zničilo její poslední iluze...eh, co to plácám, Tiin iluzemi netrpívá... nakrčím s úšklebkem nos a zavrtím hlavou. Když se obrátím zpět ke stolu, je vidět, že si profesorova příchodu všimla i Alice, která u něj dva roky studovala než se vykašlala na školu.
Jo, je to on, koukáš, co? Zazubím se na kamarádku a zapátrám ve tvářích ostatních včetně rytíře de Bois, zda i oni sdílí naše poznání a dojmy.

Na záchodech

Po několika váhavých okamžicích ticha se dveře kabinky naproti mně pomalu otevřou. Colette vypadá nadmíru sklesle a pohled na mě ji evidentně na náladě nepřidal. To vypadám tak děsivě nebo autoritativně?... Vím že sem tam na mě zůstane někdo civět, ale to jsou obyčejně muži, občas se stane, že někomu ztuhnou rysy, když promluvím. Už pár lidí mi svěřilo, že působím příliš sebevědomě a rázně, odtažitě a zaujatě pro svůj obor nebo koníček ...ale že by to mělo i takto negativní důsledky?... Starostlivě potřesu hlavou a couvnu ke stěně naproti kabinkám, aby Colette mohla vyjít. Jsi...vpořádku? Stalo se něco?... Vlastně ani nevím co říct. Nevím co se děje, jak Colette pomoci...jestli vůbec o nějakou pomoc stojí. Zmatek a rozpaky se mi zračí ve tváři s upřímností a bezradností, jaká se u mě málokdy vidí. Ačkoliv...vztahy s lidmi byl pro mě vždy oříšek...vždycky nějak přišli sami a chtěli být se mnou, aniž jsem se o to nějak snažila nebo zasloužila. Prostě si mě našli a byli tu...nikdy jsem nepotřebovala někoho přesvědčovat o tom, aby mi důvěřoval...

Už je to pryč, Bryan se té dívky ujal a odvedl ji pryč...asi...fanynka. Pokusím se o úsměv, ale nejde mi to. Nelíbilo se mi sice chování Brianovy někdejší partnerky, i kdyby jen pro jednu noc, ale ani jeho jednání neschvaluji. Chudák holka, evidentně ji zlomil a poznamenal na kus života...byla hloupá a on bezohledný. Sklopím raději oči a zavrtím hlavou. Musíme doufat, že jich tu nemá víc. Zamumlám, když se pomalu nadechnu a znovu pohlédnu ke Colette. Vyčkávám, tak jako fyzicky chodím vzpřímená a elegantní, při rozmluvě s Colette se pohybuji v myšlenkové rovině opatrně dokola, s pomyslnými prsty na rukách i na nohách zaťatými v pěst, váhavým krokem a zatajeným dechem.

Na záchodech...

Jsi...vpořádku? Stalo se něco?... Slyším její hlas. Bylo by krásné věřit že to myslí upřímně, že jí na mě záleží, že bychom mohly být kamarádky...

Vzhlédnu k ní. Jenže to nejde..., uvědomím si vzápětí. Oči se mi znovu zalijí slzami. Snažím se je potlačovat a raději ai nemrkám aby je oční víka nevypudila ven. Vím moc dobře že nemůžu mít kamarády. Ani bych nevěděla co jim mám říkat a byla jim jen na obtíž. Neumím si hrát, neumím se ani normálně smát...

Už je to pryč, Bryan se té dívky ujal a odvedl ji pryč...asi...fanynka. říká znovu. Vypadá bezradně což nechápu. Proč by měla být? Ona je oblíbená, krásná, tomu podivnému rytíři Brianovi se líbí a evidentně jí nedělá problémy obléct si tak krásný a náročný kostým...

Sklopím pohled ke svým rukám.

Musíme doufat, že jich tu nemá víc říká Tiinae dál. Znovu vzhlédnu. Nevím sama proč doufám že by mě vyslechla, ale chtěla bych jí vše vysvětlit. Říct, všechno to co se mi honí hlavou ale nevím jak...

Naše oči se stkaly, ale já už nejsem tak viděšená. V mých očích je teď spíše jen odhodlání a naděje. Tak zoufalá a zbytečná naděje. Jako by mi snad tiinae mohla porozumět.

"Histerie, ač je řazena mezi slabší projevy duševní nevyrovnanosti, je, vážení studenti, pro své, mnohdy okolí značně nepříjemné, projevy pokládána za společensky nebezpečnou.
Projevuje se zvýšenou citlivostí na jakékoliv podněty, týkající se přímo či nepřímo postiženého." zopakuji slova z přednášky onoho profesora. Nevím jak jinak bych jí měl říct, že si myslím že slečna Lucy je vlastně nemocná.

Odmlčím se. Je totiž možné (a vysoce pravděpodobné) že mě Tiinae nebude chtít vyslechnout až do konce, i když bych si strašně přála aby ano. Ačkoliv... Co bych jí měla dál říct?

Záchodové intimno

Ano, byl to ten zvláštní okamžik, kdy se naše pohledy střetly a Colette, jakoby v návalu důvěry a odhodlání riskovat jistotu svého uzavřeného a pečlivě střeženého světa, se napřímila a jaksi vyrostla při pokusu sdělit mi alespoň část toho, co ji tak rozrušilo. Musím vduchu ocenit tento krok. Němě se nadechnu, ale nechám Colette hovořit a s neskrývaným zájmem a možná i zvědavostí v očekávání pointy, naslouchám jejímu proudu slov. Už jsem si zvykla na encyklopedické výčty a repliky z přednášek. Vím, že musím být trpělivá, abych v nich nalezla podstatu věci. Abych spatřila a uchopila cíl...

Pokývu na ta slova hlavou. Natáhnu pomlku, kterou Colette utnula svou řeč a semknu zamyšleně rty. Myslím, začnu zvolna, když si myšlenky utřídím v hlavě. Ani mně se však nehovoří snadno takto otevřeně. Že Lucy je velmi zraněná...citově... začnu váhavě a dotknu se zlehka konečky prstů své hrudi v doplňujícím gestu. Nechovala se správně ani rozumně, ale přestože bych nejspíš jednala jinak, chápu to. Každý se hněvá jinak. A hysterie je vlastně způsob jakým lidé propojují hněv a emoce, když ani jedno nedokážou ovládnout. Pokrčím rameny a olíznu spodní ret v očekávání, že Colette mě nějak doplní nebo bude ve své myšlence pokračovat.

S Tiinae

Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že mě poslouchá. S každým slovem jako by můj hlas sílil hnán silou jejího zájmu.

A pak mi Tiinae kývla. Ani se nesnažím skrývat svůj úžas. Zamyslela. Evidentně jako by i ona měla problém nalézt ta správná slova. ale je to vůbec možné? Znám ji jen chvilku, ale thle je poprvé co ji vidím přemýšlet nad tím co má říkat, je to snad nějaký pokus mne uchlácholit? Snaží se mě snad obelstít? Ale i kdyby záleží na tom? Vždyť... co by z toho měla? Pro ní nejsem nic... Není to jako ve škole, aby mohla chtít využít co vím já, jako někteří moji spolužáci, kteří se občas ke mě zachovají i hezky když chtějí třeba ode mě něco opsat...

Z myšlenek mě vytrhnou její další slova. Trpělivě mi vysvětluje bolest slečny Lucy. závěr jejích slov mi přijde zajímavý. O tom se profesor nezmínil a myslím, že jako doplnění informací, které mám je to dobré.

Oči mi těkají jak pečlivě sluduji pohyb jejích úst a slova která říká se mi zarývají do paměti se silou laseru vyrývajícího slova jako nápis.

A pak Tiinae ustane a olízne si rty.

Ticho.

V první chvíli jsme čekala že ještě bude pokračovat ale zdá se že nemá jak. možná dokonce čeká že budu pokračovat já, ale já taky nevím jak. Nervózně se rozhlédnu. Kolem nás prošly dvě chichotající se dívky, které nám nevěnovaly ani pohled. Obě zašly do kabinek a mě je tu najednou tak nějak divně. Přišli další dvě osoby a pro mě je tu najednou přelidněno.

Podívám se zase na Tiinae.

“Za čtvrté… Vše máš zaplacené, požádáš někoho z pořadatelů aby ti řekl kam si máš dát spacák a vyzvedneš si mapu abys věděla, kde co je…“ zopakuji své instrukce. Tedy tu momentálně důležitou část. “Databanka… Instrukce… Přednášky…“, vzpomenu si náhle že jsem ji nechala tam v sále a vykročím abych Tiin naznačila že se musím vrátit. Podívám se na ní s nadějí a němou prosbou. ”Pomoc… Ptáci… Špatně… Čas… Prosím…”, pokusím se naznačit ani sama nevím co přesně. Snad doufám, že bude poslouchat i dál, když už to vydržela do teď, jen ta slova se mi špatně hledají. Ona nevypadá jako pořadatel a podle toho jak se měl k Brianovi nemůžu skutečně věřit že mě odvede kam potřebuji, ale třeba by mi mohla alespoň nějakého pořadatele ukázat, když už nic a co se těch ptáků týče, mám jen zcela iracionální pocit, podpořený znalostmi že něco není jak má být a hrozně ráda bych přišla na to co se děje. Jenže… To by to nesmělo vyžadovat mluvení s lidmi a jakoukoliv manuální činnost…

A pak mě to najednou trkne. Mám přeci s sebou dokumenty o mém zdravotním stavu, kdybych jí je ukázala hodně věcí jí to vysvětlí a třeba pochopí co a proč… Z náhlého popudu sáhnu do pouzdra na krku, kde mám identifikační kartičku a za ní i dokumenty o mém zdravotním stavu, které jí složené předám třesoucí se rukou s nadějí ve tváři.

”Prosím…”

S Colette

Prostor, který jsem věnovala Colette k navázání se protahuje a my obě dál mlčíme. Málem jako vysvobození jsou dvě chichotající se dívky, které vtrhnou do místnosti snad až nepřiměřeně hlučně, vzhledem k našemu společnému tichu. Polknu na prázdno a letmo se po dívkách ohlédnu přes rameno právě ve chvíli, kdy se za nimi s rachotem zabouchnou dvířka kabinem.

Šustění šatů a prádla prozradí proces usazování..."tohle ti fakt řek? Mně vomeje! Pudeš tam? Není ošklivej, ale ten jeho kámoš mi přijde hezčí." Chichotá se jedna kabinka, zatímco ve druhé šustí šaty, když se jejich majitelka ošívá a chytá spodní lem. "Nevim, tak poď taky, můžem je prubnout, hele, a co se stalo s tím z loňska, vidělas ho tu?" Ozve se lačně druhá kabinka a i přes zvuk tekoucí vody slyšitelně zatají dech a další zachichotání.

Vrátím pozornost zpět ke Colette. Zachytím znovu její pohled a ona konečně znovu promluví. Tentokrát však není řeč o hysterii ani o dívce Lucy. Opakuje body nějakého svého harmonogramu pro příjezd na Con. Snažím se všechna ta slova nějak spojit. Něco se mi daří hned, něco není tak jasné, ale v konečném výsledku vím, že bude třeba dělat Colette na čas průvodce, aby se zorientovala a aklimatizovala v tomto prostředí. No proč ne...to by mi taky prospělo. V Colettině pohledu se však cosi změnilo, jakoby udělala krok zpět, vrátil se zmatek a strach, který je svým způsobem nakažlivý. Nakonec ke mně napřáhne chvějící se ruku s kusem nějakého papíru. Vypadá úředně jako zpráva nebo průvodní list... Lehce se napřímím a s přikývnutím vezmu papír z Colettiny ruky...

"...no to si teda našel náhradu, blbá a hnusná, nemá vkus a ke všemu je to beztak ještě děcko..." pronikne hučením splachované vody uštěpačný, jedovatý hlas jedné z dívek, která vzápětí zase hlučně vyjde z kabinky a zamíří k umyvadlům. "Dyť je stejně blbej, proč myslíš, že sem ho poslala k vodě?! Ušklíbne se druhá, která za stejné hučící "fanfáry" zamíří stejným směrem. Sem slyšela něco jinýho...chm?" uchechtne se zlomyslně první dívka ještě ve dveřích a druhá s hněvivým odfrknutím zabouchne dveře. Obě zmizí na chodbě, jejíž hluk na chvíli splyne s dozvukem splachování než dveře zase zapadnou a my dvě tu zůstaneme samy.

Vezmu tě k někomu z organizátorů a pomůžu ti najít místo na spaní, jestli chceš... je mi jasné, že tohle neklapne. Colette nemůže spát uprostřed téhle divočiny! Nemůžu si ji ale ani přišít na triko já. Ačkoliv to nejspíš bude nejjednodušší. Na hotelu je klid a bude s někým koho trochu zná...Rozložím lejstro a zběžně je přeletím pohledem. Musím si je ovšem pročíst ještě jednou, opatrněji a pomaleji, abych se ujistila, že jsem se nezmýlila...Jo, pořadatel bude nejlepší první krok. Pak spolu můžeme projít komplex a podívat se, kde jsou přednášky, které sis vybrala a nakonec...promiň, tomu s těmi ptáky nerozumím. Potřesu hlavou s upřímností, kterou si uvědomím až v příštím okamžiku. O jé, na druhou stranu, ať raději ví, že tomu nerozumím než bych z ní dělala pitomce a ze sebe taky... Vzhlédnu omluvně a trochu bezradně znovu k těm jejím velkým očím. Pokud je to s těmi ptáky důležité, můžeme to probrat hned, pokud ne, začala bych pořadatelem, ráda se projdu s tebou. Taky to tu ještě nemám prozkoumané. Věnuji Colette konečně úsměv. Jednomu by se zdálo, že se po chodbách projdu ráda...i s ní...nebo právě s ní.

Nejsi si jistá, ale někde v přihlášce jsi možná četla něco o něčem, co se jmenuje nějak jako Siréna, nebo co.
Funfuje to tak, že ten, kdo je alespoň na svém druhém Conu, se zaručí za nekoho z nováčků a vezme ho, takříkajíc, pod svá křídla. A za to má o něco levnější vstup.
Nikoho nového jsi s sebou nevezla, takže jsi tehdy to malé pojednání o Siréně jen tak zběžně přelétla pohledem.
Ale.....možná by se teď hodilo, domluvit se s organizátory, jestli by to nešlo nějak zpětně.

Kamarádka?

Úsměv... Je to možné? Skoro to nechápu. Tekhle se na mě ještě nikdo neusmíval. Ne upřímně. Na okamžik se mi zazdálo že při pročítání mé lékařské zprávy, oznamující všem kdo na ní spočinou okem, v učeném jazyce, výpověď o mých problémech, že se zděsila. Klasické problémy jako disleksie a disgrafie tam stojí vypsané spolu s faktem, že mám špatně propojená motorická centra v mozku a jsem tedy na jakoukoliv manuální činnost naprosto k ničemu. K tomu všemu druhá zpráva z psychiatrie, že jsem emocioálně zaostalá a mám jakýsi psychický blok, bránící mi v normální komunikaci se svým okolím. Cvičený úsudek člověka zvyklého přemýšlet okamžitě dojde k závěru, že pocházím z chudších vrstev obvytelstva, neboť tyto věci se dají léčit, ale moji rodiče zjevně na léčbu neměli peníze a pro to jsem "TAKOVÁ".

Nakonec ale zděšení pominulo a Tiinae se dál chová přátelsky, vlídně, až nezvykle. Jenže... Co mám dělat?Všechno to co proběhlo mezi děvčaty v kabinkách šlo mimo mě, jejich rozhovor postrádal cokoliv inteligentního, co by pro mě stálo za zapamatování.

Evidentně má kráska - má společnost - problém pochopit to co myslím s těmi ptáky, na druhé straněje to jistě zajímavé ale jelikož jsme si toho všimla já, určitě to nemůže být nic důležitého. Kdyby to totiž bylo ůležité všiml by si toho i někdo důležitější než já. Někdo, kdo by s tím dokázal něco udělat...

Srdce mi pokleslo, ale s jejím úsměvem se zas pocit zklamání sama s sebou na okamžik rozplynul. Nevím co bych měla říct a tak jí jen přikývnu. Jsem hrozně ráda že mi pomůže že mě hned neodsuzuje, že je na mě tak hodná...

Znovu se mi oči zalijí lszami a trochu kazícíi vděčný pohled, který jsem si pro Tiinae vyhradila. nyní nejen že vypadá jako anděl, pro mě je tím andělem...

Natáhnu ruku abych převzala zpět své dokumenty, protože vím že takové věci je vždycky lepší mít při sobě, obzvlášť pro někoho jako jsem já. A pak už jsem připravená vykročit spolu s ní, kam mě povede...

Pamatuješ si, že tu má něco s organizací společného i jeden tvůj spolužák. Velmi chytrý, o dva roky starší kluk, který s tebou alespoň občas zkouší mluvit. Jmenuje se Calledan Gordon.
Už jsi ho tu hledala, ale u registrace nebyl.

Po 'slavnostním' uvedení do společnosti

Chvála Bohu!!! Tomu, kterým střídavě pohrdám a ve kterého nevěřím. Ovšem může někdo nevěřit a pohrdat jím zároveň? hlava jakoby se snažila debatou svých myšlenek se sebou samou zakrýt trapný výstup, kterým mě „dobrý přítel“ Milo uvedl. Rozhlédl jsem se po místnosti. Ach jo, a hned na ráně známým tvářím... A to je jich tu určitě víc, jen si je nepamatuju. Jednou z krajních nevýhod takovýchto situací je z pozice profesora fakt, že jeho si pamatují všichni, vždyť on je ten kdo na sebe obvykle z řečnického stupínku strhává pozornost., nebo se o to alespoň snaží. Hlava jako by nedbala svého umístění v čase a prostoru a tvrdohlavé a umíněně nutila myšlenky pokračovat v debatě o existenci vyšší moci, za kterou by se leckteří filosofové a učenci nemuseli stydět. Ještě štěstí, že hlava taky, někdy, přijímá i jiné signály z těla. Štiplavá a náhlá bolest nohy mě opět uvedla do součastnosti, tedy mé vědomí. Podíval jsem se tedy na Mila pohledem říkajícím, že tohle se mu opravdu nepovedlo a ve chvíli, kdy se na mě jeho rozjařený pohled obrátil s úsměvem od ucha k uchu, přistál mu na jeho rozčepýřené hlavě pro něj rozhodně nečekaný pohlavek. Výraz v jeho tváři ustrnul překvapením, tohle opravdu nečekal.

„No co koukáš, nevděčníku? Takhle se odměňuješ svému pánovi? Krk ti ze spárů Khalinerských Harpií zachráním a ty takhle? Nebýt mě, ještě teď bys nahý a ponížený musel ukájet jejich potřeby. Právě tak, jak jsem tě našel! A teď mi padej pro džbán piva!“

Snažil jsem se, aby náš rozhovor už nadále nebyl středem pozornosti, mluvil jsem tišeji, než předtím studentík Milo, ale na druhou stranu jsem nemluvil tak tiše, aby ten, kdo by nás slyšet chtěl, neslyšel.
Milo zamrkal a beze slova se vydal s hlavou skloněnou k baru. Nevěděl jsem, jestli výraz hraje, nebo jestli jestli je to přiznání porážky. Vlastně mě to v tu chvíli ani nezajímalo, protože noha už opravdu volala po židli a usazení se.

Našel jsem si tedy malý stolek, akorát pro dva, a usadil se těšíc se na 'chlazeného zrzka'. Teď už jsem měl i čas prohlédnout, proč byl můj příchod nepříliš vnímán. Sir Brian... no potěž! Ostatně dalo se to čekat. povzdechnu vduchu. Šprýmařské kousky tohohle „rytíře“, jak často sám zdůrazňoval“, nenechávali chladným téměř nikoho, kdo ho měl tu … hmmm – smůlu, nebo čest? … poznat. Dokonce i těch, kteří se s ním přímo nesetkali se jeho existence přímo dotýkala, neboť hrdinné a šílené historky o jeho činech se šířili univerzitním prostředím rychleji než vědomosti a stávaly se oblíbenými i na studentských večírcích. Pochopil jsem, že oproti jeho přítomnosti byl můj příchod jen komárem smeteným ze stolu jeho vznešenou a historkami opředenou umělou tlapou.

Milo se konečně vrátil a nebýt jeho výkonu ve frontě u baru, ( Promiňte, prosím, zdovolením, pokorně Vás prosím pusťte mě! Sic mě můj pán zbije a ni drobečku se mi nedostane! a rychleji, než kdo stačil protestovat, se dral dopředu ke kýženému cíli. ) čekal jsem na něj o mnoho déle.

Posadil se vedle mě a beze slova mi podal džbánek se zlatavým mokem a s lehkým pokývnutím hlavy se o sebe s pořádným ťuknutím naše půlitry opřely. Očividně se ani jednomu z nás nechtělo situaci rozebírat, snad to tak bylo i lepší. Teď už jsme jen spokojeně nechávaly naše pozadí spočinout po té bláznivé cestě, s džbánem piva rychle mizícím v hrdle.

Ze záchodků zpět do děje

Vybídnu tedy Colette k odchodu. Jakmile si schová své dokumenty, zamířím ke dveřím na chodbu, které otevřu, počkám až projde a následně se s ní vydám zpět ke stolkům. Vezmeme si věci a zkusíme najít nějakého toho organizátora. Ostatní by také měli vědět, že jsme vpořádku. Pokývu hlavou a při tom kráčím napříč proudem lidí tak rychle, aby mi Colette stačila.
Už vidím náš stůl, v tomto okamžiku obklopený lidmi, u vedlejšího stolu se zjevně usadil profesor Quildim se svým průvodcem a nedůvěřivě pozoruje de Boise a jeho společnost. Mí přátelé už polevili v nátlaku na hlavního baviče. Nejspíš právě vyslechli nějakou úchvatnou historku, protože alespoň dívky vypadají poněkud zjihle a upínají k Brianovi zvlhlé, němě obdivné pohledy.
Ve tváři se mi objeví společenský úsměv. Neproniknutelný, tajuplný a tradičně nepřístupný. Dobrý den, pane profesore... pozvednu obočí, když míjím profesorův stolek a svým pohledem rychle přeběhnu mužův oděv. Tuším, že mě asi nebude znát, Ostatně muselo mu přednáškami projít spousta studentů i studentek, ale cítím potřebu jej alespoň pozdravit. Zbytečně na profesora nezírám, cítím, že by ho to příliš nepotěšilo. Mlčky si vezmu věci od stolku, u něhož jsme seděli, a pomohu Colette s jejími věcmi. Teprve když jsem připravená k odchodu, obrátím se k Brianovi a ostatním.
Projdeme si areál, děkujeme za společnost, věnuji krátkou úklonu Brianovi de Bois. A my se potkáme večer, Thomasi, mám pro tebe tu knihu, donesu ti ji na večeři. Potkáme se tu v šest? Věnuji teď pozornost pouze svým přátelům kolem Thomase, o rytíře ani nezavadím pohledem. Vytvořila jsem si nějaký plán a zjevně jsem pro jeho realizaci pevně odhodlaná. Ovšem nikdo kromě Colette do něj z lidí u stolu nezapadá a dávám to velmi zřetelně najevo.
Thomas přikývne a v žertu zasalutuje. Dívky jen ztěžka odvracejí pozornost od Briana a zmateně ke mně vzhlédnou, myšlenkami stále setrvávající kdesi daleko.

S Tiinae

Snažím se zastrčit dokumenty zpět do fólie na krku, ale nejde mi to. Pořád se to ohýbá a muchlá a já už napotřetí jsme opět zoufalá...

Otevřela dveře a mě je hloupě. Nechci jí žádat o pomoc. Vlastně to ani neumím. Většinou stačí když mi něco dost dlouho nejde a někdo přijde a pomůže mi. Nevím jak se něco takového říká a žádá. Slova mi unikají před vyslovením, jako ryby unikající příliš velkými oky v síti... A přitom bych si přála aby to šlo jinak, abych žádnou pomoct nepotřebovala...

Tiinae si zřejmě nevšimla, že se mi dokumenty nepodařilo schovat. Jak otevřela dveře, lekla jsme se a schovala ruce za zády i s nimi. Blahosklonně se na mě pořád tak vlídně usmívá. Je mi tak nějak těžko, ale její slova jsou smysluplná a já na ně mohu jen přitakat. Sice nevím jací ostatní protože si nejsem jistá zda chci ještě někdy vidět rytíře de Bois a nikoho jiného jsem tu zatím pořádně nepotkala ani neznám.

Jenže to už Tiinae vykročila. Uvědomím si to až když je pět kroků ode mně a skupinka mladých lidí prošla po chodbě mezi mnou a jí. Ne! panicky se zhrozím, že bych ji mohla ztratit, přičemž bych pak byla dočista ztracená...

Rozevřela jsem rty v němém výkřiku, oči rozšířené a tvář rázem zsinalou jako omítku starých domů. Prudce jsem vykročila v před aby mi následně skupinka zmizela ze zorného pole a já zjistila že se Tiinae zastavil a čeká na mě. starostlivě, vlídně, bez rozhořčení. Alespoň takového, které by mi dala najevo.

Připomněla mi jednoho známého. Chodí do stejné školy jako já a je o dva roky starší. Je jedním z mála kdo se se mnou občas pokouší mluvit. Je na mě vždycky tak hodný a já do teď nevím jak bych se v jeho přítomnosti měla chovat. Vždycky si připadám hrozně divně a stydím se a více než jindy si přeju být úplně normální...

Calledan Gordon... Vybaví se mi jeho jméno i tvář. Dokonce jsem se při všem tom brouzdání po síti dozvěděla, že by měl mít něco společného se zdejší organizací, ale přes to že jsme ho tu už hledala, sice nevědomky, ale dívala jsem se po něm, neviděla jsme ho a u registrace nebyl.

Rozhlédnu se jestli ho neuvidím někde tady, ale je to marná snaha. Kdyby se Tiinae tak poctivě nedržela u mě, jistě bych dokázala ztratit i ji, natož abych tu našla někoho, kdo nevím kde je. Musela bych o něho doslova zakopnout...

Náhle si uvědomím, že jsme vešly zpět do kantýny, kde panuje čilý ruch, jako by se snad vůbec nic nestalo. Nebo je to naopak způsobené tím co se stalo...? Nevím a nejspíš se asi ani nedozvím, přesto že bych to chtěla pochopit. Někdy mi chování ostatních přijde hrozně nelogické a divné.

Tiinae zdraví kohosi v historickém kostýmu a oslovuje ho „pane profesore“. Mimoděk můj pohled sklouzl k němu. zkoumavý nejistý pohled mladé dívky. Mé oči si jej prohlížejí, ale nemám příliš času. Elfí krasavice přešla zpět ke stolu kde jsme původně seděly. Jenže teď už to není jako před tím. Okolo stolu je spousta lidí, které neznám a tak se zastavím. Vím jediné. Nechci tam. Nechci mezi tolik lidí. bojím se jich. jejich pohledů a posměšků, které by jistě přišly. Nebo ne...? A můžu tomu doopravdy věřit? Kolik z nich asi vidělo to jak mě pan de Bois odvezl na koni k registraci a pak pryč na svém koni?

Tiinae si zřejmě nevšimla ,že jsem se zastavila. Kdyby si toho všimla nemohla by začít tak sebevědomě sbírat ze země mé věci a na ostatní a hlavně Briana tak promluvit. Kupodivu se zdá, že se s těmi okolo stolu zná a jednomu dokonce slibuje knihu a ještě divnější je, že dává přednost mě před nimi...

Jenže já nevím co mám dělat. Nevím co říct, jestli vůbec něco, nebo jestli mám jen jít a tak. Přijde mi hloupé a dost nelogické, aby se Tiinae tahala s mými věcmi. Ona by měla nést můj batoh a databanku se všemi poznámkami? to přece nejde. Potřebuji ty věci a nemůžu vědět, že se mi neztratí. Kdybych se tu ocitla bez toho všeho byla bych úplně ztracená.

Prudčeji než jsem chtěla a to jsem nejspíš vůbec nechtěla, vykročím k ní a chytnu svou krosnu na jeden z popruhů. nijak neškubu nebo netahám. jen vůbec nevím co říct a tohle je jediný způsob jak mohu dát najevo, že bych chtěla svůj batoh zpátky. Tohle jediné gesto a úpěnlivý prosící pohled štěněte. Potřebuju svůj batoh... Mám tam všechny věci... Prosím...

V budově
Proklouznu dovnitř, oklepu se, v tom se ozve jekot. Cítím něco kjídlu a mám hlad takže se vydám po čichu, když běžím po schodech sem tam někdo zvolá "Jú pes!". Ničeho si nevšímám a vběhnu do 1. patra. V tom ucítím povědomé pachy. Jdu tím směrem a dojdu ke stolu, protáhnu se shlukem lidí a otřu se o nohy rytíři, sednu si a koukám na něj hladovim pohledem. Občas se zadívám stejným pohledem na čarodějku.

Bufet

V bufetu je hlučno, ale Brianovo vyprávění jakoby si svou pozornost dokázalo získat i v hučícícm příboji. Přísedící děvčata včetně několika v řadě k obsluhovacímu pultu bufetu, sleduje bez dechu jeho příběhy s takovou oddaností, až mnohé zůstávají stát mimo frontu, jež se přes ně přelila jako vlna přes zavazející kámen. Tiin je pryč celou věčnost a mě to tu začíná nudit. Zábava o jednom herci zkrátka není nic pro mě a tak se místo toho rozhlížím kolem a sleduji proudící návštěvníky Conu.
Když se konečně Tiinae vrátí, poznám okamžitě tenhle její programově nepřítomný pohled, jímž okatě přehlíží všechny přítomné a oznamuje svůj odchod, nedávaje prostor pro námitky a odpor. Zašklebím se a zasalutuju, tohle je pro mě znamení, že mohu odejít a věnovat se svým věcem a vymanit se z této společnosti. Zatímco obě příchozí dívky věnují ještě chabou pozornost ostatním u stolku, rozhlédnu se, kudy bych se mohl vydat. U schodiště zahlédnu psa. Velkého a chlupatého...tady hold nebude klid... to je prostě Con... sleduji osamělé zvíře, jak se proplétá davem přímo k nám. Udiveně hledím, jak důvěrně se má k de Bois a s jak přátelsky vzhlíží k němu i k Tiinae. Uvažuju, kde mohli přijít zrovna tihle dva k takovému zvířeti a takové přízni. Vrhnu tázavý pohled ke své kamarádce, ale nezdá se, že by měla te´d čas zachycovat mé pohledy a proto se obrátím k rytíři. Jsem zvědavý jak zareaguje.

Náhle však mezi lidmi, mířícími ke schodišti, zahlédnu povědomou tvář. Kruci... stihnu si pomyslet než se za ním rozběhnu. Jo...večer... houknu k Tiin a se zbrklostí a zmatkem sobě vlastním se vrhnu do proudu lidí, abych známého dohnal. Už neuvidím, jak to dopadlo s chlupatým psem ani s roztěkanou dívkou, již si tiinae vzala pod svá ochraná křídla. Snad se to dozvím jindy, v tuto chvíli však mé myšlenky opět pohltila moje vášeň pro komiks a touha prohodit pár slov s mužem, jehož kštice mě tak náhle dovedla od mých přátel...

Bufet

Nevnímám nic v místnosti tak, jako zlatavý mok mizící mi právě v útrobách. Je to slast, vychutnávat si vytyčený cíl. Kopnu do sebe zbytek, spokojeně si prohlížejíc dno korbele, a s pocitem zadostiučinění ho s lehkým, ale zároveň dostatečně znělým břinknutím postavím zpět na stůl. Spokojeně se opřu, založím si ruce a kouknu na Mila, zda i on si to tak užívá.

Pohled na něj mě skoro až vyděsil. Pivo do poloviny plné ho zřejmě tolik nezaujalo, ale to nebylo to, co zaujalo mě. Oči ostře rudé, plné popraskaných žilek, tváře lehce naběhlé a krupičky potu na čele dávaly najevo že něco není tak úplně v pořádku. „Milo! Co jsi v pořádku? Vypadáš hrozně...“ vyjeknu. Milo jakoby mě ani neslyšel a zuřivě pokračuje v hrabání se ve svém batohu. „No tak Milo! Můžu ti nějak pomoct?“

Milo konečně zvedl hlavu a jeho oči vypadaly, jakoby ho někdo velmi důkladně zaklel. To samé si musela myslet ta spousta párů v okolí sedících očí, které na něj začaly vytřeštěně zírat. „Blbý psi! Normálně sem na ně připravenej, fakt že jó, ale teď ty blbý prášky nemůžu najít, nechápu to!“ vychrlil, přičemž se mu během mluvení rozhoupala u nosu nudle. A já si pravděpodobně dost naivně myslel, že už bude konečně klid. se slovy „Neboj, něco ti seženu, hned jsem tu.“ se zvedám. Jakmile jsem už plnou vahou na obou nohách, okamžitě se ozvala pořád ještě čerstvá rána na jedné z nich, takže se noha lehce podlomila. Uaaah! No radši to nebudu riskovat pomyslím si a šáhnu po holi, která teď začíná mít dokonce i svůj praktický význam. Nejdříve jsem „oběhl“ několik okolních stolků, ale bez úspěchu, nenašel se nikdo, kdo by ve svém skvělém novém kostýmu myslel na něco jako kapsy a tak všechno nechávali na pokojích či u svých věcí v hromadných noclehárnách. Zamířil jsem tedy ke stolku, který jsem si nechával skoro nakonec, přeci jen kulhající postavička se do kruhu mladých děvčat a pár potencionálních známých nikdy moc nehrne. Nicméně, musím, a tak konečně přicházím ke stolku, kde svým slovem vládne Brian.

„Promiňte, ale nemáte někdo léky proti alergii?“ přeruším skoro až naléhavým hlasem rytířův monolog. „můj společník má alergii na psy a zapomněl je úspěšně doma.“ dořeknu s už dobře natrénovaným výrazem se zvednutým obočím, čekajíce na někoho odpověď. „Prosím, spěchá to!“ a kývnu hlavou směrem k Milovi, který se právě pokouší nenápadně vysmrkat do ubrusu.

Pajdavý zvěd a alergický šašek...

Přestože jsem příchod nesourodé dvojice zaregistroval již při jejich prvních slovech, doposud jsem jim nevěnoval pozornost... Jak by také ne, dříve to pro mě byli jen chudáci, co se snažili ukrojit si trošku pozornosti pro sebe, ale nyní se stali potřebnými...
Sakriš, to by ještě chybělo, aby tu někdo zkolaboval kvůli alergii! Tedy alespoň doufám, že to není další způsob těch dvou šašků, jak na sebe upoutat pozornost, když jim ten první selhal... I když...vypadá to v celku reálně... Hmm, ale ať je tomu jakkoliv, rozhodně mé pověsti nijak neuškodí, když jim pomohu.
Velmi rychle jsem si spočítal, že ať jsou jejich důvody jakékoliv, tímto činem mi umožnili zapojit je do své hry tak, abych stále ještě zůstal středem pozornosti...

Moje rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Přestal jsem drbat za ušima mokré psisko, které se mi slastně třelo o nohu jako kočka (měl jsem podezření, že spíše než o mazlení se jedná o snahu utřít si o mě svou srst) a raději jsem mu hodil zbytek svého jídla. Na to jsem se rázně postavil (ignorujíc mlaskavé zvuky, co se ozývaly pode mnou), přičemž jsem málem převrhnul stůl. Svým ohromujícím hlasem, zvyklým se prosazovat v hlučných prostředích jsem zaburácel na celý lokál: „Ctihodní pocestní! Zanechme prosím na chvilku svého zaslouženého odpočinku a pojďme pomoci našemu druhovi v nouzi! Přítel tohoto bodrého rytířského zvěda nutně potřebuje magický nápoj, který by mu pomohl od ďábla, co ho posedne vždy, když spatří nějakého psa! Prosím, jistě je mezi námi mnoho alchymistů a já, rytíř Brian de Bois slíbuji, že dám deset zlatých tomu, kdo mu tento nápoj opatří!“

Svá slova doplním významným poplácáním po svém měšci, který mám jako vždy připnutý k opasku.

Zatímco první nevýrazná slova profesora, zvyklého mluvit spíše na tichý, přednáškový sál, slyšelo jen několik lidí blízko něho, nyní se v lokále nenacházel snad nikdo, kdo by nevěděl o potřebě smutného klauna, postiženého alergií...
Prakticky okamžitě se od jednoho ze vzdálenějších stolů zvedl jakýsi mladík, oblečený v běžném, evidentně amatérsky ušitém kostýmu, a vytáhl ze svého zavazadla krabičku s obsahem požadovaných antihistaminik...
„Mám ještě jednu náhradní krabičku tohoto zázračného léku, takže tuto Vám milerád dám, ctihodný rytíři“, říká onen mladík, zatímco kráčí směrem ke mě.

Překvapen, ale potěšen, že se neznámý rozhodl hrát mou hru, nonšalantním gestem odepnu svůj měšec a vysypu mu do ruky ne deset, ale rovnou tucet zlatých se slovy: „Děkuji Ti, vznešený Alchymisto! Nebesa nechť se na Tebe usmívají za to, že jsi nenechal potřebného v nouzi!!“
Heh, bodeď by také nechal! Probleskne mi hlavou, zatímco se pobaveně usmívám. Ta krabička ho v přepočtu stála sotva jeden zlaťák! Ale co, peníze nejsou tím, co by mě trápilo...

Když držím v rukou potřebný lék, efekně ho hodím přímo panikařícímu mladíkovi a vydám se směrem k profesorovi.
Sakra, ten chlápek je mi odněkud povědomej... Měl bych ho znát? Hmm, zkusím to zjistit...
Opět nonšalantně k němu přijdu a poplácám ho ocelovou rukavicí po rameně tak silně, že bolestivě ucukne a zavrávorá. Já si toho ovšem nevšímám a zahulákám:
„A jaký je Tvůj příběh, statečný hrdino! Kterážto z pekelných stvůr dokázala tak neohroženého zvěda, soudě podle Tvé lehké zbroje, nejenže ohrozit, ale dokonce i poranit?“
Jen tak mimochodem jsem si po svých slovech sundal rukavici a (tentokráte jemněji) poplácal po boku psa, který si ke mě opět nějak našel cestu...
Hezké psisko... Líbilo by se mi si ho nechat... Hmm, asi si ho nechám a pokud tu náhodou někde bude jeho majitel, zaplatím mu dost za to, abych ho koupil... Ale hádám, že tu spíše ten pes bude sám..., probíhá mi hlavou, zatímco ho v podřepu zkušeně hladím a poslouchám odpověď profesora...

V bufetu, spolu s alergickým šaškem
a očividně pajdavým zvědem

Popravdě nikdy jsem neměl rád Briana ani všechny jemu podobné, hlavně když si pomyslím, že jsem mohl být taky takový, nebo alespoň majetkové prostředí jsem na to v dětství měl. Tiše a bez zásahu tak přečkám Brianovo vystoupení, protože koneckonců bez ohledu na to, kolik „ega bylo vyleštěno“, splnilo to svůj účel. A koneckonců nebyly to moje peníze, který se teď jako směšně vysoká odměna cinkaly v kapse zachránce.

No zachránce... ať už by to dopadlo jakkoliv, stejně to uhraje tak, že jako TEN zachránce bude působit právě on. Vychcčůranej jak mraky, se musí nechat!

Nicméně i pomenším psychologickém rozboru, který se mi s patřičnou špetkou sarkasmu mezitím rodil v hlavě, jsem se rozhodl nehrát jeho hru tak, jako to už udělali jiní za pár žluťásků. Já už své rukavice nechal u stolu a tak mi nic nebrání nabídnout Brianovi pravici.

„Jsem Christopher Quildim,“ promluvím a ačkoliv nemohu říci že bych byl nadšeným příznivcem společenského kodexu, snažím se pomocí hole v levé ruce napřímit se do pozice dávajíc najevo hrdost příslušnosti svému rodu. A konečně mu i tu pravici nabídnu.
„a Vám sire Briane, děkuji.“ dořeknu ve chvíli, kdy otevře ústa, aby se představil on. Trochu mu zamotáme hlavu...

„Má noha je v pořádku, tedy téměř, děkuji za optání. A absence znaků maskulinity jako obrnění hodné tanku ze mě zvěda nedělá, ale pokud vám to udělá radost, můžete mě za něj mít. Teď odpusťte, jsem znaven po dlouhé a náročné cestě ohnivým ořem“

Bože já umim bejt ale suchar když chci a naštěstí jen tehdy... Dlouhé a náročné cestě vlakem, pro pomalé prostě to co to říká, jemu by ale mohlo dojít, jak moc velký zájem mám na téhle konverzaci. pomyslím si s uspokojením a už už se chystám otočit na podpatku a vydat se zpět ke svému stolu. Rozloučení? zbytečné... protože něco mi říká že i kdyby mě teď nechal odejít, v průběhu večera se prostě s mou odpovědí nespokojí.

Zatím co v bufetu na Conu probíhá výměna zdvořilostních frází mezi dvěma muži, jejichž předchozí setkání, neboť, ačkoliv se může zdát, že opak je pravdou, ti dva už se kdysi setkali, zřejmě neproběhlo v přátelském duchu, dvojice děvčat se chystá zamířit na podrobnou prohlídku budovy a velký chlupatý pes, patřící bozi vědí komu, se rozhodl, že pro tuto chvíli je nejlepším řešením vlastní situace, nechat se drbat někým alespoň trochu povědomým, na místě odtud nepříliš vzdáleném probíhá daleko větší pozdvižení.

Je zpusobeno všestravujícím polotekutým tmavým, modře pableskujícím čímsi, co pohlcuje doslova vše živé. Nebo spíš spaluje vše živé.
Ta věc se prohnala nedalekou chatovou osadou a zanechala po ní shluk zahradních domků, stojící ve vyprahlé, zčernalé pustině bez jediné známky života. A hrstku nešťastných chatařů, právě slézajících ze střechy nejvyšší budovy v osadě, kteří na letošní svou dovolenou na chatě jistě do smrti nezapomenou.
Ono cosi se průchodem skrze chatovou osadu a poté i přes travnatou pláž kolem nedalekého rybníka a po vodní hladině, jakoby ještě zvětšilo a posílilo.
Zabírá teď celou plochu přilehlé louky, po které se pomalu sune k silnici a k louce za ní, přímo navazující na první budovy vesničky, jejíž nic netušící obyvatelé se povětšinou oddávají teplým paprskům odpoledního letního slunce, nebo se cachtají v zahradních bazénech. Pokud tedy zrovna nejsou na Conu, na cestě na něj, nebo z něj.

V klidu si ležim na nohou rytíře, nechávám se hladit a vrtim ocasem. Cítím něco, co nedokážu určit, začínám se rozhlížet a čenihat, ikdyž mám pocit, že mé smysly nejsou schopny to rozpoznat. Připomíná to blížící se bouřku, ale je v tom něco nedobrého. Čím dál víc se vrtím... zvedám se a tisknu se rytíři k nohám. Náhle usliším blížící se vyděšený řev. Začnu se viditelně třást. Tehle pocit už jsem zažila.

V budově

Pes očividně něco zaslechl, ale nezdá se, že by onen zvuk byl slyšitelný i vám.
Možná jen ti, kteří mají elfskou krev v procentu alespoň polovičním, mohou zaslechnout cosi, podobné velmi vzdáleným pronikavým vibracím nepřirozeně vysokého lidského hlasu.

Zvěd, co není tak úplně zvěd a neklidné psisko

V okamžiku, kdy uslyším zvědovo jméno, ztuhnu...
Mnoho let zpět. Mladičký, ale bohatý Brian si užívá zasloužené pozornosti poté, co porazil dalšího soka na závodech. Dav vyvolává jeho jméno a Brian je opilý slávou. Jen jeden, také relativně mladý člověk ho víceméně ignoruje. Vypadá, že ho vůbec nezajímá průběh souboje. Brian si toho všimne. Přijde k němu. Začne se mu posmívat. Užívá si, jak dav se baví jeho řečmi.
Zvuk taseného meče! Následován dalším! Brianův meč leží na zemi. Studený kov meče se dotýká Brianova krku...
Jméno neznámého člověka vyvolalo mou dlouho zapomenutou vzpomínku. Tak starou a nepříjemnou, že ještě před několika okamžiky jsem si ani nebyl vědom, že ji mám... Během svého déja vu jsem ani nevnímal, co profesor říká. Jediný pohyb, kterého jsem byl schopen bylo mechanické poplácávání psa, který se ke mě tiskl silněji, než předtím.

Když mlha vzpomínek opadla, všiml jsem si, že profesor se již otáčí s jasným záměrem odejít.
„Počkejte prosím!“ Řeknu zdaleka ne tak sebejistě, jako před chvílí... Profesor se zastaví a otočí... Pozorně si prohlížím jeho obličej a skutečně, jeho obraz se spojí se vzpomínkou...
Několik okamžiků profesora překvapeně pozoruji, neschopen slova:


Poté se rychle vzpamatuji a výraz se mi změní v pro mě typičtější úsměv:


„No néé!! TEN Quildim!? To není možné!!“
Rychle ho jednou rukou obejmu za ramena, zatímco druhou rukou se rozmáchnu po celém sálu, doprovázejíc tak své zvolání:
„Vážení přítomní! Zanechte všeho a zřete! Podívejte se na člověka, který jako jediný dokázal v souboji na meče porazit HRDINNÉHO BRIANA deBOIS!!!“
Zatímco po celém lokále se rozhostilo ticho, já začnu jemně ale důsledně odvádět nebohého profesora k našemu stolu, polohlasně mu říkajíc: „Profesore, ani jsem nevěděl, že ještě jezdíte na tyto akce! Kdybych to býval věděl, určitě bych požadoval odvetný souboj... Ale vím, že jste poraněn, tak Vám alespoň nabídnu své pohostinství u mého stolu...“ Po svých slovech jsem Quildimovi uvolnil své místo v čele stolu, zatímco jsem si sám sedl po jeho pravici, nezapomínaje na psa, kterému jsem dal další část svého jídla, neustále ho mimoděk hladíc...

Bufet – batoh, magie a pes…

“Hm…“, naléhavě vzdychnu. Opravdu potřebuji batoh zpátky. Tiinae se na mě podívala zprvu nechápavě a nebo mi to tak jen připadalo a tak znovu zatahám. ”Hm…!”, zopakuji stejný zvuk, který teď u mne nahrazuje slova. Vrať mi to… Prosím, vrať mi to…, naléhám v duchu…

Toho, že chlapec jemuž Tiin slibovala knihu už odešel, nebo že se k našemu stolu připlížil pes jsem si ani nevšimla. Všechno to bylo teď za hranicemi mého vnímání a chápání.

“Hm…“ Snažím se znovu, když se zdá, že má krásná společnice, která se mne jala ujmout, váhá s navrácením mých věcí.

Mladíka s Alergií jsem neviděla, ani pobíhání profesora, kterému před tím patřil Tiinain pozdrav jsem nespatřila. Vlastně se to odehrávalo za mými zády, jak bych to tedy mohla vidět?

Ale to už profesor dorazil k nám. Ani to by mě nepřinutilo odtrhnout pohled od Tiin s níž se právě snažím komunikovat, ale Brianův hlas a řeč mne přimějí se otočit. Nevím co se snaží říct. Druhovi v nouzi? Magický nápoj? Od Ďábla? Psa? Rozhlédnu se a mé velké, rozšířené, modré oči spatří jak chlupatého psa u Brianových nohou tak chlapce horečně pátrajícího v batohu po čemsi. Vypadá skoro jako já, když se mi zapletou ruce a já nemohu se svou vlastní neschopností vůbec nic dělat…

Svůj batoh stále nepouštím, ale už se na Tiin nedívám, Všude kolem se pořád něco děje a já se necítím ve své kůži. Kdosi podá Brianovi léky a ten mu zaplatí. Nikdy jsem neměla u sebe tolik peněz a ten zvuk dokonce přeruší i jinak stejnorodý šum, který má paměť sice plně vstřebává, ale mysl si to neuvědomuje. Profesor se představil jako pan Quildim. Quildim… Quildim… Quildim…, vzpovímám odkud to jméno znám. Jakoby to snad bylo důležité… Pravda ovšem je, že zatímco léky putují vzduchem k potřebnému chlapci a Tiinae stále drží můj vak, nevím už jak jinak bych dala najevo, že své věci potřebuji a tak se mohu věnovat i něčemu jinému.

profesor Christopher Quildim, prolétne mi hlavou. Konečně jsem si vzpomněla. Něco jsem o něm četla a vlastně přečetla i několik jeho studií, které mi vytanou na mysli v přesém znění v jakém je profesor publikoval. Je vlastně úžasné, že se zde s ním setkávám, leč vlastně nejsem ten s kým mluví. Uvědomím si, že nevím o tom, že by zde měl přednášet. Kdyby zde měl přednášky jistě by byly součástí mého rozpisu a tam nejsou. Nepotřebuji databanku abych si pamatovala svůj rozvrh ale pro to abych jej mhla případně někomu ukázat a celkově abych mohla s někým lépe komunikovat, když mě zklame vlastní hlas a nenacházím slova. Jako ostatně vždy…

Podívám se na psa, který je stále u rytíře, ale teď se nervózně zavrtěl. I mě polije studená sprcha čehosi co cítím. Zprvu se to zdá jako chladný vzduch, přeci jen venku lije jako z konve, nebo alespoň ještě před chvílí pršelo. Cítím se divně. Uchopil mě zcela iracionální strach z čehosi nehmotného a přítomného, přestože nic není vidět. I ten pes to cítí. Jistě, že to cítí a možná i něco zaslechl, protože náhle prudce zvedl hlavu a zadíval se kamsi z okna.

Pustím svůj batoh. Ať už ho Tiinae pustila či nikoliv v té rychlosti jakou nyní potřebuji bych si ho stejně nedokázala nasadit na záda. Na to jsem příliš nešikovná, bohužel...

Co to je…? snažím se odhalit původ, ale nezdá se, že by to vnímal ještě nkdo jiný než já a ten pejsek… Vždycky jsem si přála pejska… Jakoby to snad bylo důležité…

Kondečně přijdu a to co to vlastně cítím. Definice magie mi vytanula v mysli zcela nečekaně, ne však nevhodně, ale je to opravdu možné? – Magie… A ne zrovna dobrá… Že by byla tady? V takové míře? A jak je možné že ji cítím zrovna já? Proč zrovna já cítím něco tak důležitého když jsem v tomto směru stejně bezmocná jako ten pes…?

Z náhlého popudu přispěchám k Brianovi a zatahám ho za rukáv zcela ignorujíc, že právě usadil profesora ke stolu a s naléhavým ztrhaným pohledem ho táhnu za rukáv a ukazuji druhou rukou směrem k oknu. Je to přeci rytíř nebo, ne? Musí nás ochránit. Vědět jak… Slíbil, že mě bude chránit, hrozí nebezpečí. Nevím jak to vím ale bojím se.

“Hm…“, “Hm…“, “Hm…“… snažím se mu říct že se venku něco děje. Potřebuji pomoc. Tohle už nejsou jen ptáci. Něco se děje a já jsem zřejmě jediná kdo si to uvědomuje, Tak proč mě nikdo neposlouchá…?!

u stolu s pajdavým ne úplně zvědem a nebojácným Brianem

Na Brianovo „počkejte prosím“ se opravdu otočím a s víceméně smířenou duší s tím, že ...takhle jednoduše to prostě nepůjde..., a jsem skoro až zvědavý, co z rytíře vypadne, vypadá totiž nanejvýš zmatený, jako by marně hledal něco ve vlastní hlavě. Tenhle pohled poznám sakra dobře, koneckonců když je člověk postaven do pozice zkoušejícího kantora, stane se málokdy, VELMI málokdy, že bych u zkoušeného tenhle výraz nezaznamenal. Jasně že je to ten pohled! skoro si jej až vychutnávám. Nikdy jsem nebyl přímo zlomyslný, ale odvaha a kuráž, se kterou mi studenti chodí předvést své vědomosti, ačkoliv na dané téma neví zhola nic, to mě prostě vždycky pobaví. Možná i proto se mi během Brianova zkoumavého pohledu lehce zvedly koutky v očekávání, co přijde.

A přišlo! Bože! Tvůj věrný ateista tě vzývá! zaklel jsem v duchu a moje mysl už pomalu rezignovala. Z mého pohledu banální situace, z jeho skvělý příběh k upoutání pozornosti... A áno, jak jinak, než pozornosti všech okolo. Kdybych byl býval kategorizoval bytosti dle vlastností, ty bys spadnul do kategorie „Exhibicionismus za účelem masturbace vlastního ega“ probíhají mi hlavou myšlenky, které raději nenechávám, aby se mi v hlavě dlouho pozdržely.

„Promiňte, rytíři Briane, ale nemyslím si, že je to něco, čím bych nabýval takové slávy, jako vy.“ Řeknu s lehkou poklonou, ještě než si sednu. Očividně stejně jako Brianovi mi teď v hlavě běží vzpomínka na ten okamžik. Už se neudržím a začnu se smát. Na rozdíl od Briana totiž znám zákulisí této jím právě opěvované scény. Vidím to jako dnes...

...„ti říkam, že to nedokážeš!“ „ti říkam, že jo!“ hadá se Milo se svým kamarádem Ronym. Zatím nečinně stojím opodál, tohle vypadá zajímavě. Ti dva už se nějakou chvíli hádají. A protože se jedná o věc, proti které nemám co namítat, jen sleduji, co z toho vyleze. Milo se očividně rozhodl, protože přešel k nedaleko stojící dívce s rudými vlasy a tiše, a přesto tak, že jsem to slyšel, jí řekl: „Neboj se, už tě nebude otravovat!“ Poté odešel ke stánku s pivem a obdařil zlatavý mok jakýmsi narůžovělým práškem, který se takřka ihned rozpustil.
Něco mi říkalo, že bych měl Briana varovat, ale na druhou stranu jsem nikdy neměl rád děti zámožných, jejich životní postoj.
Nicméně, neudělal jsem to. To už Milo dorazil k Brianovi a s poklonou mu pravil, že jest jeho velikým obdivovatelem a jestli by on neráčil přijmout darem tento džbánek piva a nepřipil s ním. Brian samozřejmě s obrovským úsměvem a za omámených vzdechů přítomných dam nabídku přijal. Netrvalo to dlouho a džbánky obou byly prázdné. Zpočátku jsem myslel , že to s ním nic neudělalo, ale po chvíli se Brian rozohněn jakousi nenadálou silou rozešel s rozšířenými zornicemi směrem k Johaně, rudovlasé dívce. „Johano, má vyvolenáá!!!“ ječel při tom ...

Pravděpodobně by teď mé jméno neznal celý bufet, kdybych tenkrát v jeho trajektorii směrem k Johaně nestál já. „Briane promiňte mi, ale vše je trochu jinak, než si myslíte. Já sám meč ani šavli neovládám!“ na jeho tváři se objevuje nechápavý výraz a dřív než stačí promluvit, pokračuji: „Chtěl jste tenkrát dobýt srdce jedné z mých studentek. Ona ale již byla zadaná a ikdyž vám to řekla, byl jste tak neúnavný! Tak otravný!“ vyndám si mezitím z kapsy kapesník, který se popravdě ani trochu nehodí ke zbytku mého oděvu. Otřu si lehce pomalu začínající slzící oči. „Její přítel vám dal něco do piva. Já nevim co to tenkrát bylo, ale úplně vás to rozohnilo. Rozeběhl jste se za ní a já vám stál náhodou v cestě. Vy jste do mě vrazil, šlápl mi při tom na nohu a bázlivě tasil meč s tím, že takovou drzost ode mě může odčinit jen souboj. V tu chvíli jsem si málem nadělal do kalhot! Tasil jsem přesto a už už se chystal ze situace vymluvit, když vás zaujalo hejno ptáků, které jste začal soustředěně sledovat. Opravdu nevím, co vám to dali, byla to ale úžasná podívaná! Vyrazil jsem vám tedy meč z ruky a přiložil svůj na váš krk. Trhl jste sebou a beze slov s výrazem poníženého poraženého jste se odplížil pryč.“

Posledních pár vět jsem vychrlil neskutečně rychle, snad ze strachu, že by mě Brian přerušil a zkazil tak pro mne kouzlo okamžik. Opět jsem si otřel slzy a konečně se posadil na místo, které mi Brian vymezil. Líčení celého příběhu samozřejmě vyžadovalo gestikulaci takové míry, že se prováděla daleko lépe vestoje.

V tu chvíli, přesně v ten okamžik, kdy jsem dosedl, mi v uších zazněl jekot. Nepřirozený, vysoký a až nelidský. Cukl jsem sebou a tvář mi zvážněla. Bleskurychle jsem se rozhlédl kolem, zda nejsou přítomní nějací elfové či tací, kteří jsou elfské krve jen z části, tak jako já. Tohle přeci museli také slyšet!

Nečekané vyrušení

Můj předchozí sebejistý úsměv se během profesorova vyprávění postupně mění na nevěřícný:


Když domluví, ještě okamžik na něj zírám, než propuknu v ohlušující smích, při kterém levou rukou plácám do stolu tak silně, že v něm hrozivě praská... Než ovšem stihnu cokoliv říct, uslyším něco, co jsem ještě nikdy neslyšel...
Říci slovo slyšet není správné přirovnání, jelikož i když jsem něco slabého zaslechl, nejsou to uši, které mi zprostředkovávají ten vjem, který mi tolik nahnal strach... Mám pocit, jakoby se můj zátylek proměnil v jakési médium, které na mě něco křičí... Táhlý, kvílivý zvuk, který se z mého zátylku šíří do celého mého vědomí mě přinutí zavrávorat! Pravou rukou se chytnu za zátylek a snažím se nějak ten zvuk dostat z hlavy pryč...
Kurva drát!! Co do doprdele je!? Ten doktor mi přeci říkal, že mozek se zahojil! Nemůže se to přeci vracet!!! V mé mysli jako temný stín vyvstala vzpomínka na dobu těsně po mém úrazu, kterou jsem strávil v nemocnici nejen s rozdrcenou půlkou těla, ale také s frakturou lebky a poškozením mozku... To nemůže být pravda!! JÁ PŘECI NEJSEM BLÁZEN!!

Zoufale se rozhlédnu kolem sebe v tolik typickém gestu pro všechny lidi, kteří se bojí, že přichází o rozum. V mých očích je nevyslovená otázka: Slyší to ještě někdo?

K mému překvapení si jako prvního všimnu psa, který se nyní u mých nohou klepe jako osika ve větru... No paráda, tak jsem asi pes..., řeknu si, ale skloním se k psisku, jelikož je pro mě v současné chvíli jedinou osobou, která zřejmě slyšela to, co já...
NO JASNĚ!! PES!! Vždyť psi slyší toho více, než lidé!

Zatímco začnu mechanicky psa uklidňovat, přijde ke mě Colette a začne vyluzovat zvuk, ze kterého se dá rozpoznat naléhavost... Všimnu si jí ale až v okamžiku, kdy se odváží mne zatahat za ruku..

Postavím se a upřu na ní překvapený pohled:


„Tak Ty to také slyšíš? Zajímavé...“
Zároveň si všimnu, že profesor je také evidentně otřesený a zadumám se... I když mě stále onen ryk bolí do uší, již jsem se naučil na něj adaptovat a můj mozek opět začal fungovat racionálně. Ba co víc, během chvilky se neohrožený a sebestředný floutek změní v hloubavého, zkušeného muže, který si ani neuvědomuje, že najednou mluví pro sebe:
„Slyšel jsem to já, slyšela to Colett a profesor.. Proč sakra my? Co jen...“
Náhle plácnu rukami o sebe až zacinkají, když vykřiknu: „MAGIE!!“
No jasně! Jen magie dokáže něco takového, co mohou cítit jen lidé s Elfskou krví! Colett ji sice nemá, ale je mentálně nemocná – mentálně nemocní lidé jsou často mocná média! To je ono!
Potom se ale zarazím, když mi něco dojde.
Tak moment! Copak ten pes má elfkou krev? Přeci nějakej kvil by ho neměl vyděsit! Tedy alespoň pokud by k tomu navíc necítil to, co já, ale to by neměl... Nejsem tedy zrovna okultista, ale pokud vím, tak psi by neměli být schopni cítit magii... Záhrobí, pokud existuje, to ano, ale ne magii... A tohle psisko vypadá vyděšeně tak, že vsadím ruku, že to cítilo!!

Zkoumavě se skloním opět k psovi, sundám si rukavice a jemně mu uchopím hlavu do svých rukou, říkaje:
„Co jsi vlastně zač, hafane? Ty nebudeš jen tak obyčejný psisko... Objevíš se tu zrovna když se začne dít tohle všechno a potom jsi jeden z těch, co to cítí i když bys neměl...
Víš Ty něco, co my nevíme, psíku?“
Během rozhovoru se s ním pokusím navázat oční kontakt, aniž bych vlastně věděl, co si od toho slibuji...

Proč mi nikdo nerozumí...?

Je to jako zlý sen. Definice magie mi vyvstala v paměti a teď pálí mé vědomí, jako nic a nikdy předtím. Nechápu nic z toho co se kolem mě děje. Snažím se je varovat. Upozornit na to že něco není v pořádku, ale je to jako bych byla jen vzduch. Tahám Briana za ruku, ale on mi věnoval jen letmý pohled, pár pro sebe mínících slov a jinak se už zase věnuje raději psovi.

Copak rozumí víc psovi než mě...? Mám slzy v očích. Nezbývá mi než Briana pustit. Evidentně je má snaha zbytečná. Jako ostatně vždycky... Profesor Quildim se rozhlíží. Pes se třese jako osika. Rytíř vypadá že si taky něčeho všiml. ale všichni tu pořád jen stojí a vůbec nechápou že něco není v pořádku, že ta magie ať se vzala kde se vzala se blíží a není v ničem dobrého původu a úmyslů. Nevím jak to vím, ale na tom přeci nezáleží ne? Ne mému strachu. Jenže copak mě někdo poslouchá? Proč mi nikdo nerozumí...

Slzy se mi zalesknou v očích a počnou si klestit své cestičky po mé tváři. Ještě okemžik tam stojím a rozhlížím se po těch třech v naději že třeba někdo z nich pochopí že jsme v nebezpečí, ale všichni jsou ponořeni do svých myšlenek. Vyjdu tedy k oknui a protože bych ho zaručeně nedokázala otevřít, vezmu z nejbližšího stolu slánku a to okno rozbiju. Musím to udělat. Než bych přišla na to jak se okno otevírá a než by mě v tomto směru poslechli ruce, mohlo by být pozdě, i když nevím na co.

A tak se s hlasitým tříštěním skla vline do místnosti trocha čerstvého vzduchu vlhlého od deště a já začínám nahlas, s pohledem opět upřeným na své dosavadní společníky zde, odříkávat definici magie, jak se o ní píše v knihách se zvláštním důrazem na tu zlou formu a můj hlas zní ještě naléhavěji. Celé tělo mám v podivných křečích úzkosti a tak se teď celá třesu ještě více. Natvářích mám slaná řečitě slzavých řek a prosebným pohledem ne nepodobným psímu, se snažím mluvit k Brianovi a Tiinae, kteří jediní to se mnou vydrželi až do teď.

A pak mi dojdou slova. To u mě ostatně není nic divného. Jako poslední tečku pak dodám jen jediné jméno. Jméno kluka, který i pomáhá ve škole a jméno jednohop ze zdejších pořadatelů. On by poslouchal, on vždycky poslouchá...

"...Calledan Gordon..."

Rozhlížím se, zatímco se mě rytíř snaží uklidnit, všimnu si, že oči dívky, která se rytíře chytla, vpadají stejně jako oči mého pána, když jsem toto cítila poprvé. Uklidní mě to a chci jít blíž k té dívce, ale ona odchází a rytíř mě drží za hlavu. Otáčím hlavu směrem k dívce, abch ji alespoň viděla. Rytíře při tom pohybu škrábne jeden z kamenů na mém obojku, který je stále ukryt pod mou srstí.

Zatím co uvnitř proběhla davem zatím neurčitá vlna čehosi, po čem z obličejů všech elfů, půlelfů a třebas i skrytě magicky nadaných jedinců, zmizel bezstarostný výraz prostého návštěvníka Conu, přítomná zvířata zneklidněla, některá částečně stržena příkladem fenky briarda, a......v zázemí baru kdosi připálil tousty, venku se děje zcela něco jiného.
Něco, co má, bude-li tomu dána ona možnost, ovlivnit životy všech. Nejen návštěvníků a pořadatelů Conu....


Venku

To, co v tu chvíli všichni mající patřičně vyvynutý sluch, zaslechli, nabyla davová zvuková halucinace.
Skutečně to byl vzdálený, přibližující se, hlas.
Vlastně spíš zoufalý, do fistule vytočený jekot řlověka k smrti něčím vyděšeného.

A skutečně je to jekot oprávněný.

Ten, kdo jej vydává, je asi sedmnáctiletý vytáhlý, zrzavý mladík.
Jmenuje se Jimy.
Jimy Astarian.
Až do chvíle, kdy vyvedl svůj zánovní jednomístný kluzák, v mezích možností poklidně letící rychlostí neuvěřitelně pomalých 80 km/h tak metr nad silnicí, které se, instruován před cestou kamarádem, velmi důsledně držel už od posledního velkého města, kam dorazil rychlovlakem, očekáván právě oním kamarádem, ze zeleného loubí, tvořeného vzrostlými stromy jednoho z posledních kousků uměle nevysázeného lesa a zahlédl zkázu, kterou způsobilo modře světélkující cosi ( které zatím neviděl ), to byl celkem vyrovnaný mladík, zarytý fanoušek nejrůznějších druhů fantasy knih a her, který se nemohl dočkat, až bude zas, jako každý rok, na Conu. Mezi lidmi, kterým rozumí a oni rozumějí jemu. Mezi kamarády.
Od toho okamžiku se pro něj ale život stal, a to doslova, bojem o život.
Vzhled okolí ho velmi zneklidnil.
Dokonce natolik, že přestal kontrolovat stabilitu přísunu magenergie z pohonné jednotky kluzáku k hybným systémům.
A kluzák přesytil.
Sice jen na chvíli, ale přesto.
Vetchý motor stroje, který měl už své nejlepší roky dávno za sebou ( inu.....majetek studenta ), vrtošivý jako stará panna, nezvládl zpracovat v tak krátké době tolik energie....a zadrhl se.
Výsledkem onoho zadrhnutí, bylo zaškubání stroje, poskok prudce vpřed a následné provedení několika dopředných přemetů.
Při posledním z nich se stroj na chvíli dotkl povrchu silnice, kterýžto dotek urval stroji energetický zdroj a vymrštil zmateného Jima pžes řídící konzoli do pangejtu.
Kde následně, o kus dál, přistál i již zničený a zcela nepojízdný stroj.
Otřesený Jimy se, celý potlučený a špinavý, zdvihl ze zválené vysoké trávy, rozhlídl se kolem a chtěl jít k vozidlu a pořádně si na tom, nyní už opravdu kusu šrotu, vybít vztek a pochroumané ego.
Jenže.......když udělal několik kroků směrem ke stroji, ležícímu blíž k silnici, než kam byl on odhozen, věiml si té černé, modře světélkující hmoty jak, zvětšujíc cestou svůj objem minimélně 4x, "přelezla" přez rybník a po něm i přes louku za ním.
A pomalu, ale nezadržitelně, se sune k silnici.
A přes ni.
Pomalu se blíží k němu, zanechávaje po sobě všude černou, spálenou poušť tam, kde předtím bylo něco, cokoliv, alespoň trochu organického původu.
Naprosto šokován byl, když si všiml, že v místech, kudy to prochází po silnici, to "žere" její povrch.
Nepotřeboval další pobízení.
Než hmota přelezla silnici, sebral z nepojízdného kluzáku své věci, malý záložní zdroj, a lékárničku.
Hodil zdroj a lékárničku do batohu, vzal spacák, k opasku si připnul osobní hololaptop, batoh hodil na záda.......a rozběhl se, nejdříve pangejtem a potom po poli, osázenémmpo okrajích kukuřicí a vprostřed slunečnicemi, k okraji vesnice.

Černé cosi se, samozřejmě, v pangejtu nezastavlo.
Když se Jimy, po několika stech metrech běhu, odvážil otočit, viděl, jak černá hmota přešla přes trosky jeho stroje a nechala po sobě jen jeho zčernalou, jakoby ohořelou, kostru.
To, co neobsahovalo vůbec nic organického.
Tedy kov, prostý nátěru........i čehokoliv jiného.
A kousek skla.
Víc vidět nepotřeboval.
Rozběhl se tím usilovněji, čím více jej teď poháněl strach.
Jenže.....byl přetížen a pole nebylo rovným povrchem.
Takže....milý Jimy se při jednom ze svých rychlých kroků trénovaného běžce, který pravidelně reprezentoval svou školu na atletických závodech, ze kterých větčinou přivezl bronzovou, stříbrnou, nebo dokonce zlatou medaili, prostě přerazil o balvan a plácl sebou na zem.
Zdvihat se začal téměř okamžitě, ale i tak když se zdvihl, dělilo ho od té černé hmoty už jen na jeho vkus příliš mélo ostatní organické hmoty.
A ta věc zas vyrostla.
Od chvíle, kdy zabírala celou louku za rybníkem, ještě tak 4x.
Jimy teď dostal opradový strach.
Když se znovu rozběhl, rychlostí, která by mu jistě vynesla zlatou medaili na nrjednom šampionátu, přiwtihl sám sebe, že roufale volá o pomoc.
Ne.
Přímo o ni řve.
Naneštěstí upadl na nerovném povrchu ještě několikrát.
Když po takovém pádu vstal naposledy, byl už jen několik rychlých kroků od úzké uličky mezi ploty prvních stavení na okraji vsi.
Jenže také mu už černá hmota skoro šlapala na paty.
Přidal na tempu.
Sam už zoufale ječící téměř nekontrolovaným strachem, pokusil se ještě varovat před zkázou obyvytele domů, mezi nimiž běžel, do té doby bezstarostně pracující, či lenošící na zahradě.
Viděli jeho výraz, naprostého zděšení, tak, ač v mnoha případach viděl, že mu nevěří, všeho nechali a utekli do domů.
Tedy, ne všichni.
V jedné ze zahrad rozštěkal velikého vlčáka.
Ten byl neobvyklou situací tak rozrušen, že pokousal svému vlastnímu pánovi ruku, když ten se ho snažil přimět k odchodu do bezpečí.
To už ale černá, modře světélkující hmota strávila dřevěné ploty zahrad stavení na okraji vesnice.....a nabírajíc s velikostí i na rychlosti "pozřela" v dalších několika minutách tělo psa, zoufale se, v posledních vteřinách svého života, snažícího nalézt bezpečí ve vlastní boudě.
V jiné zahradě to sežralo slepice v kurníku, králíky v králíkárně, krávu, ovce, několik koní, nepočítaně koček a psů.
Jednomu starému pánovi "sežrala" ta hmota pravou nohu. Až do půli lýtka ji měl zčernalou na uhel, jako by mu na ni někdo nalil líh a zapálil ho.
Tohle, ani mužovo bolestné sténání ale už Jimy nevnímal.
Neslyšel a neviděl to.
Ve chvíli kdy viděl to cosi požírat ve stoje první stromy a květiny v zahradách, prolétl uličkou rychlostí řízené střely.
Tehdy už jej strach zcela ovládl.
Vyřítil se z oné uličky a, zatím co černá hmota devastovala vesnici a brala obyvatelům minulost, přítomnost, budoucnost, obřivu a mnohým i život či zdraví, vůčihlednou rychlostí běžel, za zoufalého, beznadějného, bezmocného jekotu, směrem k hlavní budově Conu.
A černá, modře světélkující hmota, mu byla v patách velká teď tak, že zvládla přelézt postupně přes celou rozlohu vsi.
A stále rostoucí.

Uvnitř

Jekot, který nejprve zaslechli jen ti s velmi dobrým sluchem, se značnou rychlostí blíží.
A teď už ten hlas není sám, ale doprovázený mnoha dalšími, neméně vyděšenými hlasy.
Nyní to mohou zaslechnout už skoro všichni.
A ti s bystřejším sluchem slyší i slabé chvění země pod mnoha běžícími, nejen lidskými nohami. A mezi lidskými, vyděšenými hlasy, je slyšet i zoufalé ržání koní.
Všechno to míří, jako k bájné Noemově Arše, k hlavní budově Conu.

Cosi, kdesi, rozruch...

Křik z venku se ozývá a line dovnitř nyní již vyskleným oknem až nabral takové intenzity za mého monologu, že jméno jediného pořadatele, kterého znám vyznělo už skoro křičím ve snaze překřičet vše tam venku.

Všimnu si že se po mě otočil i ten pejsek, kterého si všímal Brian. Ačkoliv teď už si psa tolik rozhodně nevšímá. Pokud jsem chtěla upoutat pozornost rozhodně se mi to povedlo...

Jenže to je právě ten problém...

Oči mám rozšířené. Tvář téměř zsinalou...
A nevím co mám dělat.
Dívají se na mě. Dívají se z okna. Dívají se vyděšeně, zmateně, nerozhodně...
A já?
Nevím co mám dělat...

Srdce mi buší o překot.
Hlas mi selhal.
Všechny svaly v těle mám v jedné křeči.
Kolečka v mozku se otáčejí na plné obrátky, ale zbytečně.

No tak...!
Halóóóó!
Lidi, dělejte někdo něco...
Prosím…

Rukou stále ukazuji na vysklené okno za nímž je možné vidět ulicí se ženoucí blížící se mladík a za ním celý dav vyděšených lidí. Neméně vyděšených než jsem já…

Obojek

Když se pes otočí směrem k Colette, ucítím na rukavicí nechráněné ruce drobnou bolest. V první chvíli mě napadne, jestli snad onen pes nemá jeden z těch ostnatých obojků, kterými se vybavují váleční psi, ale záblesk čehosi mě donutí pozorně se tam podívat...

„No taaak, počkej psisko... Co to tam máš?“
Přestože v dané situaci není zrovna racionální zabývat se obojkem, začnu to dělat... Zoufalá bezmoc a strach, který cítím je příliš silný na to, abych ho mohl zvládnout... Musím se prostě na něco soustředit – a když to může být jen obojek, tak ať to klidně je obojek!

Moje v první chvíli mechanické soustředění se ale rychle změní v soustředění nefalšované!
Můj bože – co to tam to psisko má!? To je diamant??
Nyní již pozorně začnu zkoumat obojek a ani si neuvědomím, že je stále na krku psa, který ale naštěstí ukáže notnou dávku trpělivosti...
Obojek vypadá zvláštně... Je tvořen širokým pásem tmavé pevné kůže a ozdoben sedmi velkými drahokami a desítkami malých drahokamů.
Několik miniaturních vzadu na obojku tvoří jméno Sira, v jehož středu se nalézá maličkatý krvavý diamant.
Ale nejcennějším a nejunikátnějším je diamant zasazený vpředu. Je jako jediný broušený do hladka. Jako jediný absolutně čirý. A v jeho středu se převaluje a otáčí malý útvar, připomínající galaxii.

Fascinovaně na onen skvost hledím, jelikož zažívám dejavu!

...

„No tááák Willi, Wilíku, Tobě se tu nelíbí?“ Posměšný úšklebek na tváři o hlavu většího kluka s popraškem drobných pih na jeho pršáčku... „Měl bys k tomu přeci projevit trochu úcty, když to tady postavil Tvůj fotřík, ne?“ Jako vždy, Ralf si ze mě utahuje. Nenávidí mě jednak pro mé sny, ale především pro můj původ. Typický případ školního „kápa“ na základní škole.
„Neříkej mi Wilíku!! Já jsem Brian, šermíř Brian!!“ Vyjeknu na něho, protože nesnáším, když mi někdo říká mým občanským jménem. „A do mého táty se také nenavážej, Ty debílku, než Ti rozbiju ten Tvůj prasečí rypák!!“ Zařvu v nečekaném návalu vzteku.

Velice brzy ale své reakce lituji... Přestože již na svůj věk velice dobře šermuji, pro staršího repetenta nejsem soupeřem... Bez ohledu na to, že jsme zrovna v muzeu magie, Ralf se na mě vrhne jako smyslů zbavený a já jen stěží unikám úderům jeho pracek!

Ralf předstírá úder na hlavu, ale namísto toho mi zasadí úder do žaludku! Neschopen reakce, skácím se přímo do centrální vitrýny, ve které je jakýsi obojek...
Reflexivně si před obličej dávám ruce a náhle je kolem mě spousta krve! Nechápavě se dívám na rudé gejzíry, které mí stříkají ze zápěstí a dopadají na nádherné diamanty na obojku...
Poslední, co si pamatuji je nápis, po kterém stéká moje vlastní krev:
„|OBOJEK PSA JMÉNEM SIRA|
|Sira byla pes arcimága Michelleta Asaltara de Bredevant, řečeného Michellet Sokol. Nejslavnějšího z mágů Veretské minulosti. Jehož sláva dosud nebyla překonána.
Celý obojek je doslova nasycen magickými kouzly, které mimo jiné nedovolují ho nasadit jinému psovi...|“

...

Několik sekund nehnutě sleduji obojek, který jsem již jednou viděl... Na školním výletě do muzea magie, který pro mě skončil více než tragicky... Tehdy jsem tam kvůli hloupé školní hádce málem vykrvácel. Ale byl to právě ten moment, který mě donutil si zapamatovat tento obojek...

Vyděšeně chytnu psa za hlavu a natočím jí k sobě, říkajíc: „To, to není možné! Sira? Ale...jak!?? Nikdo jiný ten obojek nemůže mít – TY MUSÍŠ BÝT SIRA!!!“

Celý svět se se mnou zatočí a pomalu si začínám uvědomovat, že tady něco nehraje...
Otočím se na všechny své přátele rozkřiknu se: „Pojďte sem! Něco se děje!! Ten pes je klíč!! Není odsud!!! Ten pes je z minulosti!!!!“

Nové události...

Vrátím Colette její věci a s jistou dávkou zvědavosti, ale i ostražitosti se znovu usadím na svoje místo, abych sledovala nový směr hovoru u stolu. Nedávám to sice nijak na odiv, ale příliš mě toto špičkování nebaví. Vlastně jsem jaksi roztěkaná a nervozní, ačkoliv nemám z čeho... Teprve když de Bois zpozorní a ztuhnou mu rysy ve tváři, zarazím se také. Pes u rytířových nohou vypadá vyděšeně a výraz Brianovy tváře se také mění z pozorné v... překvapenou, jak by se snad dalo říci. Náhle si to uvědomím i já, zvuk, jenž mi zní v hlavě, spíš jakoby vycházel z podvědomí. Ale já znám tenhle pocit... Colette se snaží na cosi upozornit, ona, stejně jako profesor a Brian, stejně jako já a pes a ještě několik zkamenělých tváří okolo, slyší totéž...tentýž podivný zvuk, který nebude znamenat nic dobrého...tedy rozhodně nic obvyklého.
Rytíři se podařilo vzrůstající nervozitu přeměnit v pravidelné poplácávání zvířete, ale Colette situaci přestává zvládat. Strach u ní přerůstá ve zděšení a postupně v paniku. Znovu vstanu. Jen chvíli se rozmýšlím, zda bych se neměla podívat raději ven, ale vida dívčinu bledou tvář a oči rozšířené hrůzou, vykročím rychle k ní a nabídnu jí svou ruku. Měli bychom... chci navrhnout, abychom opustili budovu, ale dřív než dokončím větu se de Bois se zájmem, v dané situaci skutečně neobvyklým, začne přehrabovat v psí srsti. j Nadšení z nového cíle jeho zájmu vzrůstá úměrně mému překvapení a Colettinu zděšení. Paradoxně ve chvíli, kdy dívka vedle mě začně kvílet Caledonovo jméno, ozve se vedle nás užaslý a nadšený povyk rytíře Briana nad obojkem psa, kterému z jakéhosi důvodu začal říkat Sira...

Připadám si spíš jak na lodi bláznů a zmateně sklouznu pohledem k profesorově tváři s nadějí, že zde naleznu oporu. než můj pohled přeputuje k profesorovi, zahlédnu volaného organizátora zmateně muzet na druhé straně patra k případu nějaké jiné panikařící návštěvnice. Ještě kousek a začnu asi panikařit také... napadne mě, vida sled událostí. Brian však znovu cosi říká, ne, spíš vykřikuje, vyzývá nás, abychom se na něco soustředili. Obrátím tedy pozornost zpět k němu a nakloním se tak, abych lépe viděla, na co upozorňuje. Cože? Jaký klíč? O čem to... jaká minulost? Neměli bychom jít raději ven?... Potřesu nechápavě hlavou a snažím se v tom všem zmatku přemýšlet. Veškeré pokusy však končí u podivného hučení v mé hlavě, které sílí s každým okamžikem, až se musím opřít o opěradlo Brianovy židle.

Kantýna, bohy pravděpodobně nezaslíbená

 

Trvalo opravdu celkem dlouho, než jsem začal na tvářích ostatních registrovat podobné zaražení, na tvářích některých snad i zděšení. Snad až moc jsem se zabral do pozorování ostatních a jejich reakcí, abych ospravedlnil ve své hlavě něco, za co by mohl být klidně člověk svázán do oné pěkné kazajčičky a pak už by jej jen pícla včelička a bylo by zas hezky.

Blázinec, toho tak trochu! Ne, tohle slyší i ostatní. Ale co to sakra je?

Konečně jsem se začal opět soustředit na samotný zvuk a zjistil jsem, že od chvíle. Kdy jsem jej poprvé zaregistroval, značně zesílil.

Dokonce už i ten pomatený Brian se začal chovat divně. O té chudince dívce, která vypadala nanejvýš zmateně ještě, když se nic nedělo, radši nemluvě.

Už už se chystám vydat ke svému stolu, zpět za Milem, když Brian začne vykřikovat ona slova o tom psovi.

U propasti co to zase mele! Cítím skoro až vlnu znechucení nad rozmary panského princátka, jenž se i v situaci, která se možná stane kritickou, snaží uvrhnout pozornost na sebe, bez toho aby se odloučil od světa fantazie.

Pohled Tinae, hledající ...co... možná odpovědi, oporu? … ve mně tu vlnu energie, kterou ve mně vytvořil Brian svým nemístným žvatláním, usměrnil.

Vrhl jsem se totiž k rytíři, bolest nebolest v noze, zvedl jsem ho z jeho podřepu ,

Bože to brnění musí vážit snad tunu!

a jeho velice překvapený výraz řádně propleskl. „Proboha Briane vzpamatujte se a přestaňte tu žvatlat! Něco se děje a vy se svou autoritou byste měl být ten, kdo ty lidi uklidní a ne kdo začne žvatlat nesmysly!“

Skoro se až sám leknu přísného a nesmlouvavého tónu. Teda jestli tohle ze mě udělalo to místečko za katedrou, potěž...

Na druhou stranu ale nemyslím tak zmateně jako on a to mě trochu uspokojuje.

Zmatení mezi lidmi jakoby se stupňovalo, několik z nich už se i zvedlo ze židlí. Pohlédnu zpět na Tinae, která jako jedna z mála nevypadá tak ztřeštěně „Musíme zjistit, co to je! A zda těm lidem hrozí nějaké nebezpečí.“ musím skoro zvolat, protože hluk v místnosti způsobený šumícím davem se pomalu zvyšuje.

Když přelétnu zrakem celý ten houf včetně Mila, uvědomím si, že právě mé povolání ve mně vzbudilo onen pud. Vždyť vhledem k průměrnému věku, mohli by to být všichni moji žáci.

A někteří i jsou.

Zmatek

Nechápu co se děje. Tiinae ke mě přišla. Ale s jakým úmyslem?
Brian se radši místo tomu co říkám věnuje psovi aby následně začal vykřikovat něco o Siře, klíči a minulosti.

Oh, ano... Sira. Pes patřící arcimágovi Michelletovi Asaltarovi de Bredevant, řečeného Michellet Sokol. Největšímu mágovi Veretské historie. Obojek tohoto psa je vystaven v muzeu magie... Prolétne mi hlavou zcela bez souvislostí s okolním světem a děním. Informace. Ty jediné mají smysl vždy. Jen kdyby se daly zužitkovat jak to umějí ostatní...

Nevěřícně zírám na psa a Briana, protože ničemu nerozumím. Všechno jako by se to jen dělo kolem mě...

Tiinae také nechápe. Lidé se zvedají a zmatek se prohlubuje... A já? Pořád stojím u toho okna čekajíc, že třeba někdo z nich pochopí...

Proč já...? Proč to musím vidět já když nevím co s tím dělat? Ani to neumím? Proč se tohle neděje ostatním? Oni přeci... Oni... Jsou na tom skoro stejně jako já...

Ale pak se konečně někdo vzpamatoval. Profesor Quildim přišel k Brianovi, zvedl ho a vrazil mu facku.

Všecko se to stalo tak rychle...

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁááááááááá!“, chytím se za hlavu a začnu křičet. Mám pocit že mi hlava pukne zevnitř, tolik vjemů, tolik nových informacích a starých, které vyplouvají na povrch. špatně se mi dýchá, je tu moc lidí, srdce mi tluče příliš rychle...

Mezitím, co se uvnítř budovy děje to, co se tam děje, venku nyní už rychle se pohybující černá, modře světélkující hmota, velmi těsně obtéká větší budovy a valí se přes ty menší.
Po celé vsi.
A kudy projde, zůstává místo života jen mrtvý černý popel......povětšinou ještě držící původní tvar. O to vypadá zkáza děsivěji.
Na některých místech, žel bohům, neunikli hmotě ani obyvatelé vsi, kteří nestačili včas utéct do bezpečí.
Ani většina hospodářských zvířat.
Nebo na zahradě uvázaných psů.

Uvnitř

Ve chvíli, kdy Brian vyslovil těch pár slov, sál ma dobré dvě minuty zaraženě ztichl a oči všsch zůstaly chvíli viset pohledem na psovi u Brianových nohou, než se opět rozproudil tichý i šeptaný hovor.
Ten současný šum hlasů se ale zcela jistě točí kolem něčeho jiného, než čím se hovořící zabývali než bylo těch pár slov vyřčeno.
Když se zase hovor rozproudil, a Tiinae přistoupila ke Colette, dívka s nepřítomným pohledem zírala ven.
Tam pod okny se právě odehrávala příšerná, srdcervoucí scéna, jako z horroru.
Na silnici pod okny, koidek od košaté lípy rostoucí u kraje chodníku, byla krátce po registraci účastníků na zem do velkého krihu rozložene silná vestva slámy, slaměný kruh byl oplocen a v ledné části opatřen dvířky.
Těmi dvířky pak do něj postarší snědý muž vpustil pět plavých poníků s černými hřívami.
Na těch ponících se už od šasného odpoledne vozily děti účastníků Conu, i několik dětí z vesnice, pečlivě hlídanýcjedním, nebo oběma rodiči.
Ani toto místo neuniklo zkáze a změně v nepříliš trnanlivé sochy z černého popela.
A Colette, hledící z okna nejdříve na šílenou rychlostí utíkající, řvoucí dav obyvatel vsi i úřastnéků Conu, kteří stihli utéci a poté na to, jak řerná, modře světélkující hmota ničí vše živé, či spíše vše organické, byla nechtěným svědkem výjevu, v nšmž stracyh řičící poslední přeživší pony, jeětě s hrůzou zkamenělým tříletým chlapečkem, zoufale bojuje o vlastní život. V poslední vteřině přeskočil malý koník ohradu ve které se právě v sochy z černého popela postupně měnili jeho čtyři dětmi zrovna v tu chvíli neobsazení druhové i jeho pán, se smrtící hmotou v patách proběhl okolo zídky oddělující od silnice budovu v níž se konal Con A chlapce se řičením shodil před téměř před vchodem do budovy.
Než chlapec dopadl, prohnala se tím místem ona černá, modře světélkující hmota, pohltila zoufalého ponyho a před očima těch, kteří se tlačili u vchodu a v něm, jej proměnila ve vzpínající se šernou sochu čirého zoufalství.....A chlapce lehce olízla.
Chlabec, hrůzou a zřejmě bolestí, neschopný ani křičet, dopadl právě na místo, kde měla ona socha zadek.
A socha se rozsypala, odnášena větrem.Chlapec dopadl na již černé hmoty prostou, ale zničenou zem, a rozplakal se. Pak omdlel.
Nějaká žena, Zřejmě jeho matka, ho popadla a rozběhla se s ním k budově.

Tam si mezitím vyděšený dav v šele se studentem Jimym ( ano, je to student, mimo jiné, i z přednáček profesora Quildima ), prorazil cestu do prvního patra. Jimymu už došel k jekotu hlas, alt nškteří za ním ještě ječí, takže lidé uvnitř, i na schodech, jim uhýbají.
Smrtelně bledý a snrtelně vysílený Jimy překročil poslední schod a zhroutil se Tiinae k nohám.
V tu chvíli se zmatená a nic nechápající Colette s vytřeštěnýma očima, otočila od okna, a začala ječet.
Zvuk děsu zaznívající z davu a Colettin jekot způsobili společnými silami, že se otevřely dveře zázemí a ven vyšel vysoký, štíhlý lehce kudrnatý nazrzlý blonďák se světlou pletí na tvářích a nose pokrytou sprškou světlounkých pih.
"Co se to tu....." Zarazí se Caledan Colder uprostřed řeči.
"Colette. Co se stalo? Co je ti?" Přiskočí ke Colette.
Ta v tu chvíli přestane ječet.......A v mdlobách se mu zhroutí do náruče.
Caledan si ji jemně nadhodí.
"Pusťte mě. Nechte mě projít. Udělejte místo támhle na lavici. Někdo otevřete okno. Podejte mi polštář, nebo něčí plášť. A vodu. Přineste mi vodu." Dělá si rychle místo a pronáší Colette uvolněnou uličkou mezi přihlížejícími k pohodlné. polstrované lavici v jednom z rohů kantýny, kde ji opatrně uloží.
Vyděšený křik posledníc z davu přiběhnuvšího z venku mezitím zcela ustal a nějaká postarší žena mezitím přiklekla k ležícímu Jimymu.
Opatrně, zkušenýmmi pohyby zdravotnice ho chytila za ramena a obrátila ho.
Přihlížející dav vyjekl překvapením a hrůzou.
Jimy má pokožku mrtvolně bledou, oči otevřené a pootevřenž ústa s namodralými rty.
Oči jsou ale protočené v sloup a zastřené.
Je mrtev.
A v tuto chvíli vstupuje na scénu matka, nesoucí v náruči bezvládného tříletého chlapce.
"Pomozte. Prosím pomozte. Můj syn Nikolas. Něco mu to venku udělalo." Žádá všechny kolem.
Ale kromě toho, že ji pouštějí, se nikdo k pomoci nemá.
Zdravotnice zkučeným rychlím pohybem zavře Jimymu víčka a zatlačí mu oči. Pak vstane.
Ukažte matko, podívám se na něj. jsem zdravotní sestra." Převezme chlapce a položí ho na kulečníkový stůl ve výklenku nad schodištěm.
Kontroluje mu puls, ale evidentně se ji něco nelíbí.
zkontroluje tedy chlapcovo tělo.
Něco tu chybí.
Ano. Malému Nikolasovi totiž chybí levá ruka. Přesněji paže levé ruky, od dlaně po loket.
Otočí se na matku.
"Nedotkl se toho?" Ptá se.
Matka přikývne. A rozpláče se.
Je kýmsi duchapřítomným odvedena pryč.
A sestra se věnuje chlapci.
Zkontroluje pahýl, zda z nšj neuniká příliš mnoho krve.....Ale rána vůbec nekrvácí.
Rychle tedy zkontroluje chlapci pulz. Pak vyjme z kabelky zrcátko a přiloží ho chlapci ke rtům.
A začne mu masírovat hrudník...

Zatím co odpočíváš

Tvá bezvědomá mysl se najesdnou začíná uklidňovat.
Myšlenky zpomalily své divoké výření na snesitelnou a zachytitelnou frekvenci a tvůj mozek pomalu, ale velice metodicky začíná zpracovávat vjemyk kterých se ti dostalo.
Tvůj, bez mála geniální, mozek, jehož přirozeně mu vlastní metodické myšlení, bylo do této chvíle, nejspíše díky reakci na jemu nepřirozené metody, praktikované na tobě v dětství, používá, k notnému překvapení vlastní majitelky, chladné, deduktivní myšlení k utřídění faktů a dojmů zatím prošlých hodin dne.
Vnímáš sice okrajově, že na tebe někdo mluví a že s tebou něco provádějí, ale to klidně odpočívající tělo, jehož dech mezitím přešel z mdlob v polospánek unaveného skorodítěte, jako by k tobě, k tomu náhle přesnému a metodickému myšlení, ani nepatřilo.
A......najednou je vše tak jasné. Tak přesně viditelné v dokonalých, přesně do sebe zapadajících obrazech.
Přesně najednou víš, co se musí udělat.
Jenže......Jak to udělat.
Jak a hlavně komu to říci.
Nevíš.
A myšlenky opět začínají vířit a skákat jedna přes druhou.
Stále víš co je třeba udělat.
Ale......ten záblesk prozření mezi závoji nejistoty a zmatení.....ten už je pryč.

Horror-Con

Náhle se toho děje až příliš mnoho. Když jsem však zahlédla to, co Brian tak zaujatě pozoruje, opustila jsem Colette a dvěma kroky se přesunula blíž k rytíři, abych mu vzápětí věnovala nevěřícný pohled. Tohle je nějaký nesmysl... bráním se uvěřit tomu co Brian de Bois vyslovil s jistou nadějí a úžasem v hlase. Už mě to vlastně ani moc neláká ven. Koutkem oka zahlédnutemný stín za okny, který se valí okolo nás a likviduje vše živé s děsuplnou neodvratitelnou silou. Nevidím však smrtící zásah mezi poníky ani lidmi. I mně se vybavila vzpomínka na den, kdy jsem tento obojek spatřila poprvé. a na ten hrůzný okamžik jsem se do ní pohroužila. Bylo to pro mě fascinující, všechny ty exponáty! Ale tento obojek si pamatuji dobře, ještě mnohokrát jsem o něm později slyšela...

Rozlehlý prostor sálů, ozvěna v podání průvodce byla tak majestátná... exponáty byly instalovány s nepopiratelnou úctou a zaujetím... ano, Sira, de Bois má pravdu...tak se ten pes jmenoval... tohle ale přece... musím se vduchu usmát, ačkoliv jinak zůstávám zamyšlená a vážná. Nejspíš nějká zdařilá kopie, to je ale originální... euforie se rychle vytratí a já si konečně zase začnu uvědomovat, že se něco děje. Něco bližšího než vzdálená vzpomínka na neurčité a neuchopitelné vjemy...

Profesor Quildim se snaží podpořit de Boise k činu. Ani jeho obojek nepřesvědčil...nebo si ho ještě nestačil prohlédnout. Přesto s ním souhlasím. Někdo by měl zabránit panice a Brian de Bois je k tomu jak stvořený... alespoň v to zadoufám. mlčky přikývnu souhlasně k profesorovi a sklouznu pohledem i k Brianovi. Všichni si tu hrajeme s historií, ale přítomnost a blízká budoucnost je teď důležitejší... mohla by propuknout panika. Zašeptám k rytíři a snažím se dostat do hlasu co nejvíce důvěry a naléhavosti co v dané situaci dokážu sebrat.
Předchozí hrobové ticho, z něhož se zvolna zvedaly vlny šepotu a jednolitého úžasu se znovu změnilo v příboj strachu. Možná i to mě vyrušilo z hlubin svého vzpomínání a uvrhlo do bezútěšné reality. Když se zorientuji konečně v průběhu událostí, všechny přítomné pohledy se soustředí na skupinu těch, kteří se ženou dovnitř budovy. Studenti a vyděšená matka s dítětem. Dříve než se rozhodnu na koho z příchozích se zaměřit dříve, bledý student, jehož znám od vidění, se doplahočí až k nám, zakryje mi výhled od schodiště dolů a zhroutí se na zem. Při pádu jen lehce rozčísne křečovitými prsty lem mých šatů. Nestihnu ani ustoupit, jen opatrně přešlápnu z nohy na nohu, jakobych se chtěla ujistit, že to ustojím. Nejistá a překvapená stojím nad bezvládným mladíkem. I bez vyděšené reakce Colette tak nějak tuším, že je mrtvý. Nevím proč, snad je to obrovským vypětím mysli i těla, které již cestou sem vystřídalo vědomí konce a nakonec i náhlá úleva, již už mladík ale pravděpodobně nezaznamenal.

Mlhavě vnímám shon, který se odehrává těsně za mnou, když odnášejí bezvládnou Colette pryč. Opatrně si dřepnu a pomalu pokleknu, abych se směsicí zaujetí a zděšení prohlédla bezvládného mladíka. Předběhne mě nějaká žena, která jej obrátí na záda a konstatuje zjevné. Nejistě se dotknu mládencovy paže, jen zlehka, zledovatělými konečky prstů. Přeběhnu s nimi až k tváři. Je napjatá a ledová. Byl vyděšený k smrti...doslova. Modré oči ještě chvíli zírají prázdně ke stropu než je zdravotnice zamáčkne.
Cítím se zvláštně. Nemohu se odtrhnout od těla, ačkoliv jsem studenta skoro neznala. Fascinovaná a paralyzovaná blízkostí smrti... Navenek jsem viditelně zbledla, rty mi zesinaly, ale nevypadám, že bych se chtěla zhroutit. Jen se potřebuji vyrovnat se skutečností. Rychlý pohyb zdravotnice i její monolog k matce s chlapcem mě nakonec vyburcuje k tomu, abych se alespoň odvrátila a převedla svou pozornost k nim. Pomalu vstanu. Nejsem si úplně jistá svou stabilitou, cítím, jak se mi chvějí kolena i ruce. Pohledem fixuji oživovací scénu a potácivě se vydám ke zdravotnici a matce u kulečníkového stolu. Vypadám možná poněkud nepřítomě, ale uvědomuji si okolí, neboť se instinktivně opírám o stoly a židle, abych se co nejbezpečněji dostala až ke trojici.

Uchopím matku šetrně za ramena a s patřičnou neodbytností ji předám někomu, kdo se jí rychle ujme a vede ji pryč. Mohu s něčím pomoci? Nabídnu sestře, aniž na ni pohlédnu. Zírám na chlapce, ležícího na zeleném sukně. Vypadá jako hadrová panenka, napadne mě vida, jak bez reakce sestra masíruje jeho drobný hrudník. Ne, nejsem zdravotník, ale vím, že tu nemohu jenom tak stát...pokud je jakás takás šance.

Kantýna
Rytíř si prohlíží můj obojek, nehýbu se, pán mě naučil, že mám nechat lidi, pokud nejsou pro mě nebezpeční, prohlídnout v klidu obojek. Rytíř ztuhne a začne něco divnýho křičet, v hlase je slyšet nevěřícnost a naděje. Netuším, co křičí a proč na mě tolik lidí nevěřícně zírá a vyslovují mé jméno. Nevím kam se dívat a co dělat, když hluk mluvení protne dívčí jekot, podívám se tím směrem a uvidím tu dívku, která mě před chvílí zaujala, jak se tváří bezradně. Vydám se za ní a pokusím se jí utěšit. Než se k ní dostanu, omdlí, odnášejí ji a tak je následuji. Všimnu si mladíka, jež umře, zajímavé je, že se ho to cosi ani nedotklo, minule zemřeli tvorové pouze na dotyk toho, než to pán zastavil.

Cestou k dívce zahlédnu černého opečence a zaraduji se! 'Hele hračka!' pomyslím si a radostně vyštěknu. Opatrně se plížím k černému ptákovi, když už jsem skoro u něj vystaruji. V místnosti je zřetelně slyšet jak mi kloužou drápy po tom podivném povrchu, který je na podlaze. Než se k tomu opeřenci dostanu, ta černá potvora stihne uletět. "Vrrrrrrrr!"

'Škoda, hračka uletěla...'

Kde je jen tma a klid...

Bylo toho moc. Až příliš na ten jeden ozdravný pobyt, který jsem na Conu měla absolvovat. Nechápu to. Není co chápat. Tolik bolesti, tolik smrti a není komu povědět o bouři, která se ve mě odehrává.
Neumím nic povědět...
Znovu se mi vrátila vzpomínka na špatný pocit, že když nastoupím do vznášedla už se nevrátím.

Je konec.
Křičím, zbytečně jako byly doposud všechny mé pocity o sdělení. čeho přesně? Záleží na tom?

A pak ho uvidím. Po tom všem co se stalo venku. Po té, co jsem spatřila bolest smrt a beznaděj. Zoufalou snahu o únik před něčí, čemu se uniknout nedá...
Calledon... Na rtech mi lehce zacukaly koutky. Vždycky přijde když ho potřebuji. Je mým andělem, i když to netuší...

Přišel blíž a pro mě nastala noc. Noc, přinášející klid. Nevím nic o teple jeho dlaní, které mne přenesly na lavičku. Kdyby ano odehnala bych ho. Nevím už nic o smrti toho chlapce, který před tím do kantýny tak zběsile vtrhl ani o pokusech zachránit malého Nikolase. Nic z toho se mě už netýká...

Ne teď.
Vidím to před sebou ale je to jiné. Jakoby se všechny ty míhající se obrazy před mýma zvrácenýma očima utřibovaly a létají ze strany na stranu a zapadají do přesných přihrádek, určených právě pro ně.
Je to úžasné, ale já úžas necítím. Necítím nic. Jsem tu jen já a ty věci. Věci které se udály a já je skládám, ve svém mysli, jako když děti skládají puzzle.
Přijela jsem na Con. Přes počáteční potíže jsem se podle pokynů dostala do fronty. Tam mě unesl Brian de Bois a odvezl do hotelového pokoje. Od tamtud jsem odešla ve snaze splnit pokyny od svých rodičů, kterých jsem se zde měla řídit. Pak jsem se poznala ještě s Tiinae, odešla ven. Ti dva šermíři co se poprali. Pak mě Brian zachránil i s Tiinae a oba pak odvedli do kantýny. Hejno špačků. Hysterická dívka. Záchvěv zlé magie, který jsem neměla cítit. Rozbité okno. Snaha upoutat pozornost. Modročerná hmota plížící se po vesnici pohlcující a v prach měnící vše organického původu...

Nejdříve se vše chronologicky seřadí. Posléze se z každé vzpomínky oddělí emocionální vazba, která v danou chvíli určovala mé jednání. Teď už je ale ta chvíle pryč. Všechny jsou pryč. Jen se dívám. Skládám fakta s precizností mně vlastní, takovou, které nikdo jiný nemůže rozumět, protože náleží je mé hlavě.

A pak jak vážím fakta, jak mé ruce metodicky přehrabují dříve naplněné šuplíky skladiště paměti, hledám a nacházím úryvky z knih a skládám pomalu ale jistě celou historii Verety, jako bych od středu kruhu, který tvoří dnešní den postupovala stále hlouběji do minulosti, až se náhle zdá pravda tak jasná, konečné rozuzlení, ta informace, vědomí toho co je správné co je třeba učinit...

Radost... Prostoupila celým mým tělem, rozproudila krev.
Kdy naposledy jsme ji cítila?
Vše se ztratilo.
Nechápu to, ještě před chvilkou jsem měla obraz kompletní, ale teď...
nádherná skládačka vědomostí se rozpadla jako domeček z karet a myšlenka se rozvířily, rozvlnily v nesčetných obrazech, které je třeba znovu sesbírat a utřídit. A já to dělám ve své mysli s naprosto přirozenou a dlouholetou praxí a samozřejmostí...

Ale co teď?
Já vím co je třeba udělat. Vím to, ale jak a komu to říct? Kdy?
A kde vlastně všichni jsou?
Ach ano. Já omdlela...

Pomalu začínám procitat. Uvědomovat si shon kolem sebe. Kroky, šum hlasů, výkřiky...
Ale i tu magii tam venku.
Kdesi zavrčel pes. Brianova slova o Siře mi vytanou na mysli a v závěsu za nimi vše co vím o mágu Michelletu Sokolovi.

Otevřu oči.
Calledon se nade mnou sklání a snaží se mi dát pít, ale to teď není důležité.
4) Vše máš zaplacené, požádáš někoho z pořadatelů aby ti řekl kam si máš dát spacák a vyzvedneš si mapu abys věděla, kde co je… vybaví se mi bod z mého seznamu. A to i když už je teď jasné, že spát tu není možné. Jenže to je ten problém. K čemu mi je, že vím, když to nemohu zužitkovat? Nemám jak?
Napiji se, protože mám vyprahlé rty, ale pak se hned oženu a stáhnu do klubíčka. Vím že mi nechce ublížit, ale je moc blízko... Vím že mi nechce ublížit, ale nemám ráda když se mě někdo dotýká a on to ví.
„Pryč...“ šeptnu to jediné slovo. „Pryč...“ zopakuji naléhavěji. Co kdyby mě napoprvé neslyšel?
Všimnu si i pana profesora (Quildima), který zde také pečuje o nějakého chlapce.
„Pryč...“ Nesouhlasně při tom kroutím hlavou.
„Zlo...!“ ukážu rukou na rozbité okno z něhož jsem před tím viděla co jsem viděla. Oni přeci musejí pochopit, že je třeba jít pryč. Kamkoliv, ale pryč odtud od celé téhle vesnice...
Ruak se mi třese. Tvář mám stále bledou, srdce bije na poplach, ale oči už jsou jasné.
Už ne panika, ne naprosté zmatení...
Vím. Vím co se děje, jen to nemám jak říct.

Hlavně žádnou paniku, ženy a děti napřed...

Pořád sleduji obojek psa, jako kdybych byl hypnotizován...
Přemýšlím, jak je vůbec možné, že se sem dostal?
TO není možné!! Ale přitom jednoduché.. Proč v okamžiku, kdy všechno kolem nás začne umírat, zjeví se tu pes, který by měl být mrtvý? Pes z minulosti.. Je to klíč, ale jak ho použít?
Zatímco si lámu hlavu nad tímhle problémem, zdařile ignoruji vše kolem sebe...
Z letargie mě probere až profesor, který se mnou začne cloumat a říkat cosi o tom, abych zastavil paniku..
Paniku.. Paniku.. Jasně, pokud tady v té hospodě všichni zpanikaří, tak zemřeme všichni!! Musíme jít pryč!!

To si rychle uvědomím a začnu opět jednat..
„Lidi, poslouchejte!! Nenalhávám si, že vím, co se děje, ale tady jsme v pasti!! Musíme jít pryč, zmizet! Postupujte opatrně a jděte pryč!“
Otočím se na Quildima a řeknu mu: „Máte pravdu, teď nemá smysl špekulovat – jděte s těmi lidmi ven, já je budu vyhánět odsud.. Snad venku na něco narazíte..“
Zároveň uslyším Colette, jak se nám snaží cosi říct.. Přijdu směrem k ní a jemně jí chytím za ramena se slovy: „V pořádku, to je v pořádku.. Už vím, musíme utéct.. Běž tady s profesorem, ano? Venku se k vám přidám...“

Když se mi konečně podaří lidi probrat, aby začali utíkat, tak se ještě otočím směrem ke stolu, kde leží malá postavička chlapce bez ruky, kterému zdravotní sestra marně masíruje srdce a poblíž je i Tiinae...
Přijdu k nim a řeknu, ustupte, něco zkusím, vím co dělám..
Zdravotní sestra, zvyklá poslouchat nesmlouvavý hlas doktorů tedy ustoupí a nechá mě přijít k mrtvému tělíčku..
Položím mu levou ruku na hrudník, která následně začne drobně jiskřit, když dává elektrošoky do srdce malého chlapce.. Zároveň v prostoru nad mou rukou vyběhne několik holografických grafů. Zatímco graf srdce ukazuje díky elektrošokům relativně správně, graf mozkové aktivity je naprosto nulový..
Když to uvidím, pomalu dám ruku pryč se slovy: „Bože je mrtvej! Není bez kyslíku tak dlouho, aby měl takhle mrtvej mozej..“ Zavrtím hlavou, ale potom chytnu zdravotní sestru a řeknu jí: „Vemte jeho matku pryč, musíme jít..“

Následně se podívám na Tiinae a řeknu: „Teď není čas na hrdinství, jsme tu jedni z posledních a měli bychom také padat... Tak pojďtě!“ Mimoděk jí chytím za pas a táhnu jí za sebou pryč....

Když uslyším slova "ven" a "útěk", rozběhnu se k východu, stoupnu si do dveří, vycením zuby a hlasitě zavrčím. Copak nechápou, že venku čeká jen smrt? Uvědomím si jak jsem tomu nebezpečí blízko, rozklepu se, zakňučim a postoupím o krok do místnosti. Znovu vycením zuby a vrčím, ale nepřestávám se strachy klepat. Ikdyž věřím, že dívka potřebné schopnosti má, vidím, že si momentálně neví rady ani sama se sebou. Musím překonat strach a nikomu nesmím dovolit jít ven, kde je čeká jistá smrt.

Sira

Když se rozhodnu organizovat útěk, pes se zastaví a výhružně nám dává najevo, že bychom neměli ven chodit...
Rozhodnu se přijít k jeho boku a opět použít svého zvučného hlasu: „Ten pes doopravdy není obyčejný! Normální pes by utíkal.. TO JE SIRA!! Musíme jí poslechnout, jestli je to totiž opravdu ona, asi jako jediná z nás ví, o co se tu jedná...“

Když ke mě rytíř jde, myslím si, že chce kolem mě projít ven. Lechce se po něm oženu a jemě mu chytnu nohu do zubů. Ucítím plech a zaregistruju rytířův uklidňující pohled a pustím ho. Z jeho slov pochopím, že mě chápe a přestanu vrčet a cenit zuby. V tu chvíli se zamyslím: Proč mě rytíř ani čarodějka nepoznali, když jsem přišla? Proč jsou cítit jinak než vždy byli cítit? Proč se tak divně chovají? A proč mě rytíř oslovuje jen základní podobou mého jména, když to dělal vždy jen, když jsem něco provedla?

Útěk

To co se strhlo venku stále nabírá obrátky, doufala jsem...věřila jsem, že to nějak pomine, ale...situace je stále horší a vypjatější. Chvíli jsem to přestala vnímat, ale tělo dítěte již nereagovalo ani na de Boisovy pokusy. Leželo tu před námi, tiché a odsouzené již před dlouhými minutami, možná už při svém zrození, k záhubě. Měla bych cítit smutek nebo alespoň lítost, ale mám v sobě náhle prázdno, neskutečné ohromné vakuum, kam se nic z těchto emocí nemůže dostat. Už mě nepřekvapil ani Brian ani bezútěšný pohled na chlapce nebo zoufalství ve tvářích lidí kolem nás. Teprve pohled stranou k úděsnému divadlu venku mě přinutí tento vnitřní stav násilně narušit. ...měli bychom jít pryč... informuje mě rozumová stránka osobnosti s patrnou naléhavostí. Zpětně si vybavím slova Colette, která přerývaně nabádala k tomutéž před několika údery srdce.
Nohy mám jako vrostlé do země. Není nač čekat, ale já zírám na scenérii za okny, fascinované barvitou sbírkou emocí, které se ve mně konečně mísí v nečitelném zmatku. Úžasná, děsivá, démonická, neobyčejná... podívaná mne chvíli zaměstnala hledáním všech krásných obratů, které by ji charakterizovaly. Byla jsem fascinovaná obrazem smrti a moci... Než mě Brian chytí za pas a táhne za sebou pryč.

Jindy bych se možná vyvlekla, odtrhla se od něj a hněvala se za takovou důvěrnost, ale teď jsem mu vděčná. Nechám se smýknout od dítěte k východu. Ale dřív než vykasám sukně a rozeběhnu se úprkem ven, zarazí nás pes. Sira... Zamířím ke zvířeti v Brianově závěsu, zkoumajíc zvíře pohledem. Pomalu vystoupím ze stínu svého doprovodu a natáhnu k Siře ruku dlaní vzhůru, nespouštěje z ní oči.
Tak co nám chceš říct? Kam máme jít? Promluvím laskavě ke zvířeti a snažím se dotknout jeho obojku, snad v naději, že zde naleznu odpověď.

Poté, co se mě čarodějka zeptá, kam je chci odvést se podívám na rytíře a poté na zem mezi dveřmi, snad pochopí, že nemá nikomu dovolit projít.

Soustředím se a hledám známou magii, když ji ucítím nedaleko, chytnu čarodějku za sukni a vedu ji protějšími dveřmi až ke zdi, kde ji pustím.

Sleduji zeď a soustředím se. Kameny na mém obojku zazáří a vytvoří se kruhová brána skrz zeď. Na druhé straně je vidět sál se skleněnými skříněmi.
Chytnu čarodějku znovu za sukni a zavedu ji k portálu. Naznačím jí, že má projít a poté dojdu pro rytíře. Vedu ho jako posledního k portálu a za ním projdu sama. Za mnou se portál uzavře.

(Ti, co jsou na conu déle poznali, že portál vedl do vedlejší budovy.)

Znovu ten pes

Polknu. Informace přijaté, roztřízené, teď znovu zastírá strach. Ale opravdu je třeba se bát? Proč pro tyhle situace není nějaký plán? Proč to nemá řád? Předem daný, který je možné se naučit nazpaměť?
Proč? Nechápou to. Nerozumí mi, nemohou...
Kdesi v tom davu plašících se prchajících lidí zaslechnu známý hlas. Brian de Bois...
Ohlédnu se po něm.
Jde ke mě...
Vzpomenu si na pokoj v hotelu, pokusím se ucuknout, ale o mě stejně jako tehdy na tom koni, prostě chytí...
Chytil mě za ramena, jeho slova se mi vtírají do mysli tak neodbytně...
„A-a t-ta n.nez-známá z-zlá moc n-na p-popel s-sežehla v-vše živé...“ zajíkám se. „V-vše živé!“ Pokouším se říct. Očima zírám na otevřené okno a jen se hrozím aby to nevniklo i sem.
Podívám se na profesora. Jako učitel historie to musí znát. Prostě musí. Jednu z nejdůležitějších legend popsanou v tolika knihách...

Brian popadl Tiinae vlekouc ji ke dveřím. Cestu jim zastoupil pes.
Sira?
Kde končí realita a začíná fantazie? Je tohle vůbec možné? Ale logika velí jediné. Pokud je možné aby sem z minulých časů přišlo TO ZLO pak mohl i pes mága mága Michelleta. Byť vůbec nemám zdání jak je to možné, byť by mi to nikdo nevěřil...

Pohlédnu na pejska, konečně se přiměji vstát a vykročit k němu. Jdu pomalu, tmavé oči vytřeštěné...

Sleduji jak svorně, ve shodě dosud nepoznané, se Brian i Tiinae věnují právě tomu psu. Psu, který jakoby věděl více než mi co je třeba. Pes... Je to pes... Sira, ale pořád pes...
Popadla Tiinae za sukni a vede ji do vedlejší místnosti. tázavě pohlédnu na Briana a pak se pohlédnu za nimi.

„Vše živé...“ zopakuji tedy jako ve snách. Na tohle prostě žádné tabulky nefungují. Špatné je zůstat ale i jít ven. Jak si mám vybrat, když není dobré řešení? Vždycky jsem dělala co mi říkali. Nikdo mě neučil si vybírat... Rozhodovat se... Neumím to...

Stojím tam, dokud pro mě nepřijde pes a taky mě nechytí za sukni a nevede mě pryč. Je takový hezký a roztomilý... Vždycky jsem si tajně přála mít psa, ale rodiče vždycky říkali že si ho nemůžeme dovolit. Ale já bych se o něj starala dobře... dolehne na mě starý smutek. I když jen na okamžik kdy před sebou uvidím portál.
Úžasné... Nevím co říct.
Ohlédnu se na pejska a usměji se. vlídně, s povděkem v očích a slzami dojetí. Pomohl nám. Ten pejsek nám pomohl... Je to to nejhodnější stvoření jaké jsem kdy potkala dokonce snad i o stupínek výš než Tiinae...
Třikrát se nadechnu. Bojím se že něco pokazím, že třeba špatně stoupnu, nebo něco takového, že prostě zase něco pokazím, zapletou se mi nohy nebo ruce, ale přijde mi t jako sen a ve snu se mi přece nic špatného neděje tam má vše svou logiku a řád...

Vešla jsem a ocitla se někde docela jinde. Pejsek přivedl i ostatní a za ním se to zavřelo. Vděčně k němu zakleknou a zabořím tvář beze slovo do jeho heboučké srsti. Děkuji...

Portál

Poté, co jeden mladík psa i Colettin varovný hlas ignoroval a naštěstí stačil včas zastavit a nedočlápnout ven poté, co mu na ze samého spěchu na zem, pokrytou všude venku tím namodrale světélkujícím čímsi, nejvíc e podobným rosolu, vypadlo jedno z obarvených pštrosích per, zdobících do té doby jeho klobouk.....A bylo vzápěti změněno v e svůj vlastní černý stín, tvořený popelem, než se rozpadlo a bylo odneseno vánkem, už nikdo ven nešel.....Nakonec ani ten mladík.
S vyděšeným výrazem v očích se ještě chvíli díval za popelem, který zbyl z pštrosího brka, zřejmě vděčen, že ten popel není z něho.
Pak se otočil na podpatku, zabouchl vchodové dveře a spěšně prošel portálem, neptaje se, stejně jako mnozí, kterří vešli před ním i po něm, kam vede a co ho na druhé straně čeká.
A tak dav návštěvníků Conu opustil tímto nenadále vytvořeným únikovým východem hlavní budovu Conu, aby se přemístil do druhé.
A poslední šli Brian, Colette, Tinae, fenka Sira, a tým pořadatelů v čele s Caledanem Colderem.
Portál opravdu vedl přímo do budovy vedle té hlavní.
Ve dnech, kdy se zde nekoná Con, je místnost, kam portál ústí, zřejmě jednou z těocvičen, či sálú místního sportovního klubu ( sokolovna, řeklo by se té budově u nás ). Dnes tu však v pravidelných rozestupech stojí skleněné vitríny na kovových nohách, ve kterých tiše, poklidně spočívají historické artefakty. Některé jsou skutečnými artefakty z dějin Verety, zapůjčenými sem Muzeem dějin magie, jiné jsou pouze více, i méně zdařilými replikami artefaktů dávno ztracených v propadlišti dějin, vyrobenými přímo někým z návštěvníků Conu.
Na stěnách zde pak visí pověšené obrazy, kresby a grafiky, malované a kreslené účastníky Conu a na úzkých stolcích u stěn se vyjímají modely, sošky a nejrúznější jiné postavičky a dílka, vyrobená, nebo minimálně alespoň zkompletovaná a nabarvená účastníky Conu.
Vlastně je to tu celé jakousi galerií či výstavou.
Mnohé z výtvorů účastníků Conu dokonce na sobě mají i cenovku a lze si je koupit.
Ale vystavené věci asi kohokoliv nyní málo zajímají. Jeden mladík dokonce z jednoho ze stolků u okna bývalé tělocvičny shrnul stranou skoro všechny vystavené věci, vylezl na něj a jal se pozorovat tu věc venku.
Zdá se, že se ta věc pomalu, velmi pomalu, přesouvá kamsi jinam. Dál. Asi aby mohla hubit a vysávat živé a organické věci na dalších místech.....tam kde ještě zbyly.
Náhle se z dříve jen rušením signálu praskajícího rozhlasu ve výšce nad vašimi hlavami ozve hlas jednoho ze známých moderátorů zpráv.
Je zjevně rozrušen a hlas se mu chvěje tak, že je to zřetelné i přes doznívající šum a chrapot na vlnách.
"Vážení spoluobčané, obyvatelé Verety..." oznamuje ten třesoucí se hlas.
"Dnes v ranních hodinách postihla naši milovanou Veretu velká zhouba.
Vzdělaní celého světa a mágové světa shodně tvrdí, že to, co napadlo a zcela zničilo mnohé vsi a města Verety, vypadá, jako by se dávné zlo, už jednou zkrocené a zažehnané, osvobodilo a vzátilo skrze čas.
Města Malethon, Eselthar a Viliarn uz neexistují, moji drazí spoluobčané. A s nimi hektary lesa a luk a na sta vesnic, které stály zvětšující se zhoubě, požírající a v černý prach měnící vše živé a organické, v cestě na hlavní město, byla též vymazána z mapy Verety.
Zhouba, vytvářející ve tváři našeho světa rozšiřující se černou brázdu míří zrychlujícím se tempem na hlavní město.
Od časných ranních hodin byly vyslány čtyři skupiny speciálně vybraných a vybavených vědců a mágů, v čele se zástupci rodu potomků arcimága Michelleta, aby pátrali po jediném po fragmentech mocného artefaktu, zvaného Modrý plamen, které byly ztraceny.
Dnes je, moji drazí spoluobčané, den černější, než nejčernější dny v dějinách.
Celá vereta dnes truchlí, neboť nikdo z těch, kteří byli vybráni se nevrátil." rádio opět zapraskalo a hlas hlasatele zanikl ve smuteční hymně.

Druhá budova...

S tváří v srsti pejska vnímám jeho dech. Srdce mi tlučen divoce. Slzy proudem spáčí jeho kůži.Strachy se chvějeji v jeho obětí.
Všude je tolik lidí, instrukce od rodičů jsou k ničemu. Hrozba, zhouba...
Polknu a právě v té chvíli zachraplá v rozlase. všichni si šeptali, však rázem utichnou s pohledy kamsi vzhůru.
I já se leknu a podívám.
Instinktivě se schovám za Briana a chytím ho za ramena. Přitisknu své tělo na jeho zbroj. Bojím se. tolik se bojím...

A pak hlasatel začne své hlášení. Informace plynou do mé mysli. Uši je vnímají, mozek vstřebává, ale to je vše čeho jsem schopná.
Rozhlédnu se, když utichne. Hymna rozechvívá mé srdce a oči opět roní tiché slzy. Jen to a nic víc. Jak lépe vyjádřit lze smutek tak hluboký, že do duše se zarývá jako nůž. copak je možné opravdu, že právě mi stojíme znovu před dávným zlem? A proč nikdo nic nedělá? Proč Michelettovi potomci nedokáží to co kdysi velký mág?

Podívám se po Tiinae a po Caledonovi. Potřebuji je. Někoho kdo mne z tohohle pekla odvede pryč... Je v mé bledé tváři vidět hluboký děs. Rozšíčené oči odráží nevyslovitelné pocity. Snad i ostatní cítí to so právě já...

Ve druhé budově

Jako ve snách jsem prošla portálem spolu s posledním vojem. Poměrně velká místnost se rychle naplnila účastníky conu, kteří se k sobě rozechvěle tiskli nebo fascinovaně zírali na vzdalující se černý běs. Hlášení ztiší tlumený hovor a na několik okamžiků zmrazí veškerý pohyb. Několik dívek se ztěžka zapřelo o své společníky, pár osob se slzami v očích kleslo na zem, když jim rozechvělé nohy vypověděly poslušnost. S hrůzou sama naslouchám hlášení. Vím, že bych měla dát vědět rodičům, že žiju a varovat je... nahmatám jednou rukou Jackiinu dlaň a opatrně sevřu. Druhou rukou pomalu vytáhnu z taštičky komunikační přístroj. Malou elegantní stříbrošedou krabičku s plochým designem, ne větší než plátek žvýkačky, si připnu na hruď. Prstem ji aktivuji a před sebou vyznačím obdélník. Komunikační portál jen na okamžik matně zablikotá než se stane pouhým obrazem v mé mysli.
Tati...ne, jsem v pořádku, pokud se to dostane k vám, nevycházejte ven...nejlépe byste udělali, kdybyste zalezli do laboratoře...tati?.......Tati?! Spojení se rychle přeruší, když odvedu svou pozornost od komunikace, vědomá si náhle toho, že mluvím nahlas. Spojení se však zjevně přerušilo tak jako tak. Důvod může být pochopitelně jakýkoliv, ale právě prožité hrůzy mi vnukají myšlenky na to nejhorší... Stisknu Colette ruku. Jsem náhle tak vděčná za její blízkost! Chvíli mi ale trvá než se k ní obrátím a pokusím se zachytit její pohled.

Jestli používáte tyto komunikátory, můžeš dát vědět domů, že jsi v pořádku... Nabídnu Colette svou technickou vymoženost. Shlédnu k fence, která nás sem přivedla. Jak tohle skončí?... Neprohlédneme si expozici? Nabídnu Colette otupěle. Myslím ale, že taková činnost by nám oběma prospěla. Přestože je místnost plná lidí, kolem vitrín je průchodno.

Najednou někdo, komu se podařilo nějak vyšplhat na parapet velkého okna haly, která bývá tělocvičnou, když zde zrovna není výstava nejrůznějších hietorických a fantasy předmětů, vykřikne: "Ustupuje to! Jde to pryč!"
A několik dalších jiný vzápětí vyběhne do chodby, která tvoří vedlejší místnost, aby se na případný ústup té věci podívali skrze pevně zavřené skleněné dveře.
Za chvíli přibíhají zpátky s hlášením:"Jo, jde to pryč! Už je vidět půlka dvora před halou. Vypadá to tam ale hrozně."
Někdo odvážný vzápětí otevřel dveře ven.
Bylo jasně slyšet, jak tomu dotyčnému zakřipaly pod nohama kamínky a písek, které tu zbyly po hmotě, pokrývající dvůr a silnici.
A pak někdo zděšeně, zlostně vykřikl a ozvalo se pár jadrných nadávek a prudká rána pěstí do zdi.
"Jo, ustupuje to." řekl pak podrážděně, ale zároveň zřetelně se smutkem a zděšením stejný hlas, který předtím nadával.
"Ale na město."

Druhá budova

Tiinae se snažila telefonovat, když ji zachytil můj pohled. Jenže nic nefunguje jak má a ani tohle ne. Vzala mě za ruku a já stiskla pevněji. V očích mám ustrananý vyděšený pohled myši zahnané do kouta, z kterého se neumí dostat ven...

Trvalo snad celou minutu než se na mě optočila a já celou tu dobu vnímala jenom ji. Nabzízí mi svou technologii, ale neumím s tím zacházet a bojím se že bych to rozbila. Věnuji prstenu jen jeden krátký pohled. Měla bych dát vědět domů? A proč vlastně? Co by s tím asi tak udělali? A jak bych měla někomu říct o tom co se tu stalo?

Zakroutím odmítavě hlavou a sklopím pohled.
Jsem prostě neschopná...
Asi se mne pokouší uklidnit a nabízí prohlédnutí expozice. Ne, že by mě až tak moc zajímalo co zde je. chci odtud pryč, ne žse zde zdržovat.
Jenže to už někdo jiný hlásí, že ta věc ustupuje.
Podívám se na Tiinae s nadějí.
Jenže pak říkají že to jde na město a to není vůbec dobré...

,,D-domu..." hlesnu k ní naléhavě a povolíl a opět stisknu její dlaň. To kdyby snad náhodou přeslechla...

Poté, co mě Colette přestane objímat, vyrazím na průzkum budovy. Proplétám se mezi dvounožci a prohlížím si, co kde je. Po chvíli uvidím ve skleněné skříni známý předmět. ‚Pánova hůl‘ pomyslím si s nadšením. S ní tehdy zahnal to, co je venku.
Vrátím se ke Colette, chytnu ji za sukni a snažím se ji dovést k holi. Kde zastavím s pohledem upřeným na hůl a občasnými pohledy na Colette.

Expozice

Dívám se. - Oči rozšířené...
Tisknu Tiin ruku pevněji, pevněji až křečovitě. Nikdo by si nepomyslil že v tom útlém tělíčku s bledou pletí se skrývá tolik síly.
Třesu se.
"D-domu..." zkusím to znovu.
Pustím jí ruku a chytnu za rukáv. Párkrát s ním škubnu.
A znovu...
"Domu..!" nemám už daleko k hysterii. Proč mi nikdo nerozumí?

Pustím jí a rozhlížím se. chce se mi křičet. tolik očí, tolik tváří, tolik lidí...
Náhle ale mne cosi vytrhne. Je to Sira. Ten malý pejsek. chytila mě za sukni a chce někam jít.
Ano... Ano dobře... rty se mi pohnuly v náznak úsměvu.
Nechám se vést až k exponátu hole. zkoumavě se na ni zadívám. Pátrám přemýšlím, já ji přeci znám...

Druhá budova - Expozice

Opravdu se to stalo? Skutečně je všechno pryč? Malethon, Eselthar i Viliarn..
Vše se mi pomalu vracelo a docházela mi hrůzná pravda posledních několika minut. I my jsme mohli být mrtví, proměnění v prach, ale průchod portálem nás zachránil, alespoň na nějakou dobu.
Colette stále tiskne mou ruku.
Ani jsem nedokončila hovor s otcem, to venku zřejmě rušilo vysílání nebo to zničilo víc, než si dokážeme představit. I když co je víc, než několik měst a nepočítaně vesnic plných živých tvorů? Bylo mi z toho úzko a potřebovala jsem se nadechnout.
Všichni kolem nás se začínali mačkat k oknům a jiným průhledům na dvůr, aby se přesvědčili, že je ta věc pryč. Popravdě jsem o takovou podívanou neměla zájem. My jsme byli zachráněni, ale jak někdo poznamenal, černý běs táhl na město a to bylo snad mnohem horší.
Expozice. Půjdeme si prohlédnout expozici, jistě tam bude čistější vzduch a o něco snad ulevíme tělu.
Přestože se jednalo o velkou halu, začínal zde být vydýchaný vzduch a pot z těl, která se ještě třásla strach o svůj vlastní život, a též životy blízkých, se začínal nepříjemně linout kolem, vždy v tu chvíli, když se někdo pohnul a donutil tak hnout i vzduch.
Colettin stisk však zesílil, až mne probral ze zamyšlení a stavu, který ze všeho nejvíc připomínal beznaděj a bezradnost v tom, co dále dělat. Expozice. Byl to jen návrh, abychom se dostaly pryč z té největší mačkanice.

"Domů?" zopakuji po ní a přimhouřím oči, kdyby chtěla použít komunikátor, udělala by to. Pokud by si nemyslela, že je to marné, což i zřejmě bylo. Musela myslet něco jiného.
Udělám krok stranou, ale jediné, čeho tím docílím je šlápnutí nějakému nebožákovi na nohu. Ožene se po mě zlostným pohledem, panika zjevně dělá své a tak je i obyčejná nehoda problémem. Lidé mají strach a strach někdy ústí v násilí.
"Promiňte. Nechtěla jsem-," vyslovím nejistým hlasem svou omluvu, ale pána v šatu čarodějů to ani trochu nezajímá. Pokračuje svou cestou, jako by se nic nestalo.
Otočím se zpátky ke Colette, její stisk ve vteřině zmizel a s ním i ona.
"Chceš-- Colette?" mírně zpanikařím, v davu hledám alespoň jinou známou tvář, snad Briana, kohokoliv. Kam tam najednou zmizela? Pak ale zahlédnu Colettinu postavu a bez meškání vyrazím za ní, aby se mi znovu netratila. Nohy pevně našlapují na pevnou zem, ramenem občas do někoho vrazím, ale čím blíže jsem expozici, tím méně osob se pohybuje kolem. Všechny stále zajímá to, ta věc venku a co po ní zůstalo.
Všimnu si i psa, který nás provedl portálem, jak stojí jen kousek od Colette a nějaké vitríny. Spěšně je doběhnu.
"Přece jen je zde o něco lépe," poznamenám nejistě a sleduji Colette, "děje se něco?" a teprve poté se sama zahledím k vitríně, která je před námi.

Snažím se více upozornit na hůl. sednu si k vitríně a škrábu drápama o sklo. Kouknu se na Colette, na vitrínu a zaštěkám. pokud nereaguje opřu se předníma packama o vitrínu a usilovně zírám na krystal ve zbytku hole.

Snad v tom bylo řízení osudu, snad zde jen zapůsobila fyzika, podpořená špatně odvedenou prací lidí, instalujících vitrýny a a tíhou psa, opírajícího se tlapami o sklo. Nicméně cosi z těchto dvou věcí bylo příčinou skutečnosti, že chvíli poté co se o sklo vitrýny opřely psí tlapky, ta se s krátkým zaskřípěním posunula, stratila balanc a než ji mohl kdokoliv zachytit, roztříštila se na druhé straně na malé kousíčky skla.
Jeden se zabodl do lemu pláště kostýmu, který na sobě měla Tiinae.
Jeden přistál na špičce Colettina střevíčku.
A jeden s tichým cinknutím narazil do Brianovy okované boty, náležející ke kostýmu rytíře.
Zbylé střepy se rozlétly po podlaze v širokém půlkruhu kolem zničené vitrýny.

Každý se snažil před sklem uhnout, uskočit, nebo jej pak odstranit z oděvu, z bot, případně z ranek po náhodném zásahu.

A nikdo nevnímal, že sklem nechráněný fragnemt hole, tvořený vlastně pouze horním dílem, tedy hlavicí a cca 20 cm těla, kdysi dvoumetrového, z pěti částí se skládajícího artefaktu, nyní, místo aby spočíval na desce výstavního pultu, volně visí, levitujíce, ve vzduchu asi pět cm nad onou deskou.
S velkým kamenem, tvořícím hlavici, zářícím namodralým světlem, které jako by žilo samo od sebe, převalujíce se a víříc svou vlastní energií a průchodem ploškami složitého brusu kamene se znásobovalo a posilovalo.

Nikdo až......až na molinko nesourodou čtveřici, stojící u zničené vitrýny...

Vitrína

Samozřejmě že hůl znám, nebo tuto její část, patřila stejnému mágovy, jako pes jménem Sira. Možná proto na ni ten pejsek tak upozorňuje, jenže...
Štěká.. Proč štěká?
Zmateně těkám z pejska na vitrínu. Nemůže přeci chtít abych t věc ukradla, to přece nemůže, ani s tím neumím navíc je to rozbité...
Přiběhla ke mě Tiinae. Ohlédnu se po ní pohledem, jakobych doufala v nějaké vysovobzení. Taky kouká na hůl. Ptala se jestli se něco děje, ale já jsem sto jen mlčet a ukzat na ten kousek hole.
Pejsek už to zřejmě nevydržel a opřel se o sklo vitríny. to povolilo a potřísnilo zem svými střípky.
Rozbilo se... Tolik smrti, tolik zkázy...
Všude samý střep, lidé kolem se jich zbavují, měse dotkl možná jen jeden zkoumavě si ho zvednu z boty. Je docela malý, žádný extrémně veliký kus. Vitrínu nespravím, to neumím nejsem dost šikovná. Navíc ta věc uvnitř teď visí ve vzduchu, nechápu to, mělo to býtrozbité, jak tože to stále žije svým magickým životem?

Ten pejsek mě sem přivedl. Dneska mě jen pořád někdo někam vláčí. Všechno mi to dává jakýsi nesmyslný smysl. Brian křičel že tohle je Sira. Sira se mě hend chytla. Přivedla mě až sem. Štěkala chtěla do té vitríny, mám si to snad vzít? Pamatuju si na příběh z historie o zlu, které přišlo a ničilo vše a o artefaktu, který to byl sto zastavit. Může to zastavit ta hůl, i kdžy je jí jen kousek?

Nevím, ale mám pocit, že pejsek chce abych si to vzala do ruky, tak natáhnu pomalu své třesoucí ruce k té nádherné věci. Nejrpve dám dlaně k sobě a vsunu je pod ní a až teprve po tom stoupám s dlaněmi blíž a blíž hlavici dávné hole.

Na kousky

Stačí chvíle nepozornosti, či spíše nepochopení, zatímco já se zabývám Colette, jí se zabývá Sira, a pak – všude kolem nás se válí hromady střepů z rozbité vitríny, v dostatečné vzdálenosti, nebo alespoň tak, jak by měly být. Až na pár kousků.
"Tohle je divné," zaškaredím se nad střepem, který mám zabodnutý v lemu. O chvíli později mne však přepadá krátká panika nad tím, co se tu událo, a abychom nebyli středem pozornosti, jenže venku je mnohem větší hrozba. Mnohem větší zajímavost, než nějaká rozbitá vitrína.
Kdo ví, třeba se teď většina z nich podivuje nad tím, proč tu takových není víc. Přece jen, panikařili jsme všichni.
Ošiju se.
Nic není tak, jak by mělo být, a tak znovu krátkým pohledem zkoumám ostatní, co si o tom myslí. Colette vypadá jako obvykle, nu, možná se jí jen ve tváři zračí více beznaděje, a Brian se v první chvíli netváří nijak překvapeně. Proč taky, když tu sám jezdil na koni a musel tak organizátorům přidělat pěkných pár starostí a výdajů navíc.
Jenže to je teď už úplně jedno.

Hůl sama, tedy její zbytek, je zvláštní. Váhám, jestli mě oči nešálí, ale než stačím všechno poskládat dohromady, Colette už ke zbytku hole natahuje své roztřesené ruce. Chci ji zastavit, ale následně v tom bráním sama sobě. Mohla to vůbec být náhoda? Sira na tu vitrínu neštěkala jen tak, to by na ni neskákala.
"Ta hůl..," vůbec mi z toho není dobře, cítím, jak se mi svírá žaludek. Vytáhnu střep a odhodím ho na zem.
"Nemám z toho vůbec dobrý pocit," přiznám jim, ale Colette v sebrání hole nebráním.
"Takže, pokud to dobře chápu, máme vzít tu hůl," upřu pohled na Siru. Musí toho vědět víc, než my všichni dohromady.
"A potom?" to je už otázka věnovaná všem. Pochybuji, začínám z toho mít opravdu strach, cítím nejistotu, která se mi docela jasně odráží v očích.

Omlouvám se. Zklátila mě nemoc.
A se 40. horeškou se blbě píše.

Ale už to snad je pryč, tak zas budu psát a bude se hrát.

Záchranný příspěveček. :o)