Zvláštní stromová nátura

Prázdniny jsem trávila všude možně, jen abych byla z dosahu rodičů. Párkrát jsem tajně odjela k babičce, která mi byla (kromě mých přátel, za které jsem byla srdečně vděčná) jedinou oporou.
"Rodiče si asi myslí, že jsi čarodějnice," zavtipkovala jsem jednou. "Žes mě proklela a že máš smlouvu s ďáblem."
Babička měla lepší smysl pro humor, než ti dva, ale stejně na mě uvrhla přísný pohled a řekla mi, ať to nepřeháním.

Příjmačky na křesťanskou školou jsem nepodstoupila, ale přesto se doma nějakou záhadou objevil dopis. Nevěřícně jsem na obálku s razítkem školy zírala a nepotřebovala jsem jí ani otevřít, abych věděla, co najdu uvnitř. Zhnuseně jsem jí necpala do kapsy a vyletěla ze dveří. Rychle jsem třesoucími se prsty vytočila číslo Hanka, jediného člověka v okolí, kdo měl možnost mi nějak pomoct.

"Potřebuju cígo," prohlásila jsem, když zvedl na třetí zvonění. "A mluvit, potřebuju mluvit," dodala jsem ještě.

Sešli jsme se u zábradlí. Říkali jsme tak místu, kde jsme většinou sedávali. Bylo to u silnice, která mířila pryč u města. To zábradlí tam bylo proto, aby nikdo nespadl dolů ze srázu, který se rozprostíral dole, takže bylo absurdní, že jsme na něm seděli. Hank o mé zvláštní stromové nátuře nevěděl. Vlastně nikdo kromě rodiny o ní nevěděl.

Hank si zapálil cigaretu - tentokrát měl jen nějaký levný humusy - a o žhavý konec zapálil i mně. Chvíli jsme seděli tiše a jen jsme pokuřovali. Já natahovala dým do plic tak silně, že když jsem odhazovala nedopalek do propasti, on ještě nebyl ani v polovině své cigarety.

"Takže," začala jsem. "Rodiče mě propašovali do školy teologie."
"Cože?"
"Nemám absolutní ponětí, jak to provedli. Nemyslím si, že korupce je ve jméně božím, ale co já o tom vím."

Chvíli bylo ticho, zatímco jsem mu podala dopis a on si ho prohlédl.

"Co budeš dělat, Tasho?" zeptal se Hank.
"Já nevim, půjdu tam? Co jinýho mi zbejvá?"
"Můžeš utéct. Nějakou dobu zůstaneš u mě."

V tu chvíli se mi to zdálo jako skvělý nápad. Dokonalý, dokonce. Tak jsem souhlasila. Než jsem odešla, podržela jsem pod dopisem zapalovač a spálila ho.


Když jsem šla domů, už zapadalo slunce. Kouřila jsem další cigaretu - Hank byl tak štědrý a daroval mi svou krabičku s tím, že se snaží přestat. Jo, to tak. Ještě bude škemrat, abych mu dala.

Ze stínů vyšla nějaká postava. Nejdřív jsem mu nevěnovala pozornost, dokud neřekl moje jméno. Moje celé jméno, včetně křtěného, které jsem zuby nehty zapírala. Pozvedla jsem obočí a pohlédla jsem na něj, načež mi do ruky dal dopis. Myslela jsem si, že jeden dopis za den stačí, ale on mi nemohl poskytnout nějaké vysvětlení, protože byl náhle pryč. S cigaretou mezi prsty jsem otevřela dopis a zběžně přelétla řádky.

Normálně bych ničemu takovému nevěřila. Moc dobře jsem znala klasické žerty. Kdyby o nich byla učebnice, tohle by bylo na jedné z prvních stránek: Namluvit někomu, že byl přijat na školu a pak se mu ještě několik měsíců smát.

Nesežrala bych to, ale něco na tom dopise na mě křičelo, že je to pravda. Zvláštní stromová nátura, problesklo mi hlavou. Tak tomu říkala matka a mě to přišlo vtipné.

Ve spěchu jsem napsala Hankovi, ať na mě zítra nečeká. Hodila jsem si do pusy peprmintovou žvýkačku a vyrazila jsem domů, abych si zabalila důležité věci.

Odpolední slunce příjemně hřeje a skoro vybízí, abych šla ještě dál. Začíná mi už ale mírně kručet v břiše, takže se otočím zpět směrem k domovu. Zkrátím si cestu přes trávník našeho souseda. Ušetřím tak pár minut, navíc je pan Brook až nesnesitelně posedlý tím dokonale anglickým trávníkem a asi by dostal infarkt, kdyby viděl, jak po něm někdo jde. O důvod víc vzít to tudy.
Zrovna procházím těsně kolem domu, když zaslechnu hlas.
„To snad nemyslíš vážně! Kolikrát to mám ještě říkat?!“
Zarazím se. Jak mě mohl vidět?
Poplašeně pohlédnu směrem, odkud slyším ten křik. Skrz otevřené okno zahlédnu souseda s telefonem u ucha. Uf. Už jsem si myslela, že mě vážně... Zaposlouchám se do hovoru.
„To mě nezajímá, ten inspektor má přijít už pozítří a jestli ty papíry neskartuješ ještě dneska večer, tak... no to si piš, že zůstaneš přesčas!“
Jak se zdá, našemu sousedovi jde jeho nové podnikání jedna báseň, ušklíbnu se a rychle přidám do kroku. Oběhnu náš dům a opatrně tiše pootevřu okno v přízemí. Nahlédnu dovnitř a když nikoho nevidím, vlezu do domu. Hurá, sladký domov.

„Colleen?“ ozve se z chodby ženský hlas. Zní docela naštvaně, dokonce protáhla e v mém jméně na hned několik tepů srdce.
„Jo?“ křiknu přes dveře a přeběhnu na druhou stranu pokoje. Rychle zahrabu ve skříni.
„Kdes byla? Volala jsem ti snad pětkrát,“ oznámí mi mámin hlas vyčítavě, přičemž slyším bouchnutí dveří do kuchyně.
„Eh,“ podívám se na stůl, na němž leží mobil. „Zapomněla jsem telefon doma,“ houknu a ve spěchu na sebe nahodím kalhoty a svetr. Když konečně chňapnu po mobilu, blikající upozornění mi oznámí, že mám sedm zmeškaných hovorů. Nepřehání to trochu? Vždyť jsem nebyla venku tak dlouho a je přece sotva odpoledne.
Vykouknu z pokoje právě ve chvíli, kdy máma vyjde z pokoje. V ruce drží jakousi obálku a tváří se záhadně.
„Víš, mohla jsi nám to alespoň říct předem,“ prohodí a zkříží si ruce na hrudi. Obálku přitom sevře v dlani.
„Říct vám co?“
„To není vtipné, Colleen. Chápu, že se tady nudíš nebo je to nějaký náhlý vzdor, ale den před začátkem školního roku je docela pozdě přecházet na jinou školu, nemyslíš?“
Podezíravě na ni hledím. To je sakra pozdě, jasně že jo. Nevím ale nic o tom, že bych se hlásila kamkoli...
„Večer to ještě probereme s tátou. Víš, když jsem říkala, že by na tebe měl někdo víc dohlédnout, nemyslela jsem tím zrovna někdo cizí,“ dodá ještě a poté mi plácne tu pomuchlanou obálku do dlaně.
Páni. Stačila jsem ji naštvat i zklamat a to ani netuším, čím. Zvědavě otevřu už roztrženou obálku a vytáhnu z ní dopis. Párkrát ho proletím pohledem, než mi začne dávat smysl. To musí být omyl. Nebo že by ne?

Tak zítra škola

Někde venku, ani nevím kde

The baddest male Seoul city ever had

Never stop talking Tez

Lilek

“Hej!” uslyším hlas a okamžitě mi dojde, že to je na mě. Ohlédnu se tím směrem a spatřím nějakého chlapa s baterkou, který si to míří ke mně. Už jsem si stejně balila plechové nádobky se sprejem a měla jsem v plánu se zdejchnout, tak ve spěchu popadnu poslední tři spreje a nacpu je do batohu. Ten si hodím přes jedno rameno a vyběhnu domů. Je mi jasné, že za mnou moc daleko nepoběží, za to mu to nestojí.
Zapadnu za roh a párkrát prudce zatočím, dokud si nejsem jistá, že jsem ho definitivně setřásla. Ještě se několikrát ohlédnu, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje a pak si sundám kapuci, pod níž jsem měla schované své ‘trademark’ (jak tomu říkal Jason) levandulové vlasy a z úst si stáhnu šátek. Ten sloužil jako ochrana nejen před odhalením mé identity, ale taky před výpary z barevných sprejů. Přemýšlím, že se ještě vrátím a vyfotím své veledílo, ale nechci riskovat, že mě tam někdo uvidí, tak se radši vydám domů.

Projdu městem zahaleným nocí až k bytovému domu, kde bydlíme. Vezmu za kliku vchodových dveří - a s hrůzou zjistím, že je zamčeno. Určitě ta rašple, co bydlí pod náma. Bezva. Fakt skvělý. Vydám se ke straně domu. Nejdřív otevřu víko větrací šachty a hodím do ní batoh s tím, že si ho vyzvednu později a pak si protáhnu paže. Kouknu se nahoru a oddychnu si. Okno do mého bytu je otevřené, sláva. Vyhoupnu se na parapet nejspodnějšího okna a stoupnu si na něj, abych se mohla chytit okapu, který končí tři metry nad zemí. (Taky moje práce.) Vyšplhám po něm nahoru a pak se chytím okraje svého okna. Chvíli mi trvá, než se převalím přes okraj, ale mám v sobě tolik energie, že bych si to klidně dala znova.

Do nosu mě hned uhodí ostrý zápach kouře.
“Jasone! Ty tu hulíš!” zahulákám a rozhlédnu se. Musí být v obýváku. Rychlými kroky tam přejdu a už chci nadávat, když si všimnu, že spí. Překročím hromadu oblečení a nejdřív chci kopnout do něj, ale pak si to rozmyslím a kopnu do gauče, na kterém leží. Okamžitě sebou cukne a posadí se.
“Co? Co se děje?” začne se ptát zmateně.
“Co jsem sakra říkala o trávě v bytě?” zeptám se a založím si ruce na hrudi.
“Zapomněl jsem vyvětrat,” zahučí ještě rozespalý. To si ze mě dělá srandu.
“Chceš mi říct, že tu kouříš běžně a jenom vždycky vyvětráš? Vždyť mi z toho bude smrdět oblečení!”
“Soráč ségra. Nechtělo se mi chodit ven,” omlouvá se, ale už spíš posměšně s úsměvem na tváři.
“Ugh, fajn,” zamručím a hodím sebou vedle něj na pohovku. Z konferenčního stolku (což jsou jen štosy knih, přes které je nakřivo položená dřevěná deska) si vezmu skicář a tužku, které skladuji po celém bytě a začnu do něj kreslit.
“Hej počkat, tys vlastně byla přečmárat tu hrůznost, co byla na zdi vedle Chichi!” uvědomil si Jason. “Jak to šlo?”
Zběžně načmárám přibližný nákres toho, co jsem tam nasprejovala.
“Nějak tak,” řeknu a ukážu mu to. Je to nápis - moje přezdívka ‘Lilac’ - obklopený ornamenty a hvězdami jako mám vytetované na ruce.
“Hustý kámo,” usoudí uznale a vrátí mi skicák. Zbytek večera kreslím a nakonec usnu v obýváku.

Další den ráno do sebe kopnu energy drink, abych se nastartovala. Pak se máme sejít s partou v hlubinách města a jít na vodárenskou věž, kde jsme většinou sledovali východy slunce. Dnes je ale na východ slunce moc pozdě, takže je vytáhnu na jinou podívanou. Ukážu jim můj nejnovější výtvor.
Hodím na sebe tmavě modrou mikinu a zavolám na Jasona.
“Hej Jacei! Jdeš nebo ne?!”
“Jooo prosimtě! Jdi napřed!” ozve se z koupelny. Nevěřícně zavrtím hlavou. Na to, že má dredy, bradu porostlou strništěm a tvrdí, že je mu jedno, jak vypadá, tak mu trvá zatraceně dlouho se vypravit. Jen protočím oči a vydám se po schodech dolů.

Když dorazím dolů, málem se ve dveřích srazím s pošťákem, který mi beze slova vrazí obálku do ruky a zmizí. Pozvednu obočí a prohlédnu si obálku. Rozlepím jí, vytáhnu papír a přečtu si jeho obsah. Pak znovu. A do třetice. Čtu ho počtvrté a nedává mi to smysl. Jace dorazí dolů a já mu dám obálku do rukou.
“Děsně vtipný,” zavrčím a vyrazím směrem k vodárenské věži.
“Co je?” Zmateně se podívá na mě a pak na obálku.
“Víš moc dobře, že na žádnou školu nemůžu jít. Dost stupidní vtip, blbečku.”
Jace se podívá na dopis a stejně jako já si ho přečte hned několikrát.
“Lucy, to jsem nebyl já,” řekne. Málokdy mi říkal mým samotným křestním jménem, takže mi bylo jasné, že to myslí vážně. Nadechuji se, abych něco řekla, ale na záda mi skočí nějaká osoba, vyrazí mi dech a málem mě srazí k zemi.
“Lilek!” zahuláká mi u ucha a já mám chuť mu dát elektrický šok. Mike. Jak já toho idiota nesnáším. Nesnáším, když mi někdo říká Lilek.
"Tos byl ty, že jo?" zavrčím na něj.

Nakonec se ukáže, že nikdo z naší party není zodpovědný za záhadný dopis a nikdo jiný o mně nevěděl dost, aby to mohl být je nějaký žert. Přes to mi ale Jace řekl, ať si s tím nelámu hlavu, že to bude nějakej idiot (nebo hůř stalker) a že se tím už nebudeme zabývat. Něco mě ale přinutilo si ten dopis nechat.

Letiště

Dopis

Odvoz do, kamže to jedeme? Atlanta?

Loď ktorá sa plaví do neznáma...

to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou...

Letiště Atlanta

Ráda bych řekla, že se mi tu noc zdál nějaký zvláštní sen. Něco, co by mi zůstalo v paměti i po probuzení. Něco, co by zcela nahodile vyplivl můj mozek na projekční plátno a já bych se toho zoufale chytila jako klíče k tomu, co cítím nebo co se kolem mě děje. Nic takového se ale nestalo.
Namísto zvuku budíku mě probralo něco jiného, mnohem vtíravějšího. Světlo žárovky mi prostoupilo skrz víčka, pomalu a vtíravě, až jsem je konečně otevřela. Párkrát jsem zamrkala, než jsem dokázala konečně zaostřit na ozářenou postavu stojící naproti postele.
„Mami?“ oslovila jsem ji rozespale, když jsem se posadila a nechala jsem bosé nohy klesnout na studenou podlahu.
„Oblékni se, odjíždíme. Na nic se mne neptej,“ řekla mi prostě a nezaujatě.
Pohledem jsem sklouzla k podlaze, na níž ležela rozevřená cestovní taška. Šuplíky komody byly povysouvané a mé oblečení z nich kaskádovitě přetékalo do zavazadla. Co to má znamenat? Nezarážel mě ani tolik matčin tón, jako spíš její náhlý nezájem o všeobjímající řád. Neochotně jsem vyskočila na nohy. Přešla jsem místnost a ignorujíc její požadavek jsem začala klást otázky.
„Co se děje? Snad už... volala ti Olivie?“ To jediné se mi v tu chvíli jevilo jako možné vysvětlení. Začala jsem vracet šaty do komody. „Neměla snad mít termín až za pár týdnů? A vůbec, chápu tu tvoji starost, je to tvoje první vnouče a vůbec, chceš jí jet pomoct,“ Což sice považuju za špatný nápad, ale sestřin miláček by si měl taky užít radosti se svou tchýní, no ne? „ale proč musím i já?“ Když jsem však vzhlédla od skříně, mamka se už stačila otočit a vracela se do chodby. Odpovědí mi bylo jen mlčení. Doteď se nikdy nestalo, že by jakákoli moje poznámka o Olivii zůstala bez odpovědi. Podívala jsem se z okna, v němž jsem ale uviděla jen obraz sebe samé. Venku je ještě tma, uvědomila jsem si. Kolik je sakra hodin?
Vzpomněla jsem si tehdy sice na dopis z té pochybné školy, o níž jsem do té doby nikdy neslyšela, ale ten nijak nevysvětloval matčino podivné chování. Ař později mě napadlo, že pod slovem akademie se může skrývat kdeco. Může se to týkat toho, co umím? Proč by ale někdo čekal tak dlouho, než mě osloví?
Ještě párkrát jsem zkusila vymámit z mámy, co se děje, ale bylo to jako mluvit do zdi. Jako by byla zhypnotizovaná nebo jako by to nebyla vůbec ona. Pokud chci vysvětlení, tak mi nejspíš nic jiného nezbývá. Naházela jsem oblečení z šuplíků zpět do tašky. Přihodila jsem ještě pár věcí a doklady. Když jsem sáhla po mobilu, všimla jsem si, že ukazuje půl páté ráno. Možná jsem raději neměla chtít vědět, kolik je hodin. Oblékla jsem si tmavě modré strečové šaty a přes ně zavinovací kabát s kapucí. Nazula jsem si nízké kotníkové boty a přehodila jsem si popruh tašky přes rameno. Na chvíli mě vyvedl z rovnováhy, takže jsem zavrávorala. Kdybych aspoň věděla, kam mám namířeno. To by se balilo snáz.
Cesta autem probíhala tiše. Jen mamka za volantem, já vedle ní a taška na zadním sedadle. Přísahala bych, že i to zavazadlo bylo výřečnější než máma. Hleděla jsem na potemnělou vozovku před námi, na níž se míhala oranžová světla. Další mé pokusy o rozhovor končily stejně jako poprvé: nic. Až když auto odbočilo směrem k letišti, začínala jsem mít jasno. Tiše jsem polkla. Když auto zastavilo u hlavní budovy, podala mi máma do ruky obálku. Znova? Než jsem ale vystoupila, sebrala zezadu tašku a stačila se vrátit k ní, abych se jí zeptala na cokoli dalšího, dupla na plyn a ujela.
„Díky! Měj se pěkně! A víš, kam si můžeš tohle strčit?“ zakřičela jsem za autem, namísto jakékoli reakce mé odjíždějící matky jsem se dočkala pát pohoršených pohledů od kolemjdoucích pasažérů a taxikářů. Věnovala jsem jim rozpačitý úsměv, načež jsem roztrhla obálku. Směr Atlanta. Zde se setkáte s ostatními, hlásal lístek, vedle něhož ležela letenka. Nevěřícně jsem na ni pár minut hleděla, pak jsem se ale vydala k nejbližší přepážce. S milým úsměvem jsem se zeptala muže v uniformě, jestli by mě mohl nasměrovat, kudy se mám vydat. Když zmínil, že se jedná o soukromý let, vylétlo mi obočí skoro do půli čela.
Takže jsem teď tady. Na palubě soukromého tryskáče, který dle pomuchlaného papírku míří přes oceán do Atlanty. Musím uznat, že odlet za úsvitu mi nabízel krásný výhled k pokochání, cestou ve mně ale začaly hlodat různé pochybnosti. Kdo by zařizoval speciální let jen kvůli jedné osobě? A ještě takhle na rychlo. Slyšela jsem o případech, kdy se převáží co nejrychleji orgány k transplantaci, jakmile se najde dárce, ale... nejsem snad mobilní lednička, že ne? V ruce držím pokrčenou obálku a sedím na sedadle zachumlaná do kabátku. Před přistáním za mnou přijde letuška mi říct, abych se připoutala. Zeptám se jí, jestli takhle přepravují osamělé cestující často. Okamžik na mě nechápavě hledí a pak jen zopakuje, že za moment budeme přistávat a jaký je v Georgii časový posun.
Než se naději, kráčím už letištní halou, tašku přes rameno a tázavý výraz na tváři. Jdu pomalu, nijak nespěchám. Ostatně mám teď nejspíš všechen čas na světě. Mou pozornost však upoutá lavička, kolem níž postává zvláštně nesourodá skupinka. Že by ostatní? Krátce se pro sebe pousměji, když zaslechnu z úst jednoho z nich slova o Richardsonově akademii. Zastavím se pár stop od lavičky, ruku přidržující popruh tašky nechám klesnout podél těla, přičemž zavazadlo s měkkým žuchnutím skončí na dlážděné podlaze letištní haly.
„Nevím jak vy, ale docela ráda bych už toho Richardsona poznala,“ prohodím nahlas, zároveň můj pohled padne na obálku v rukou Tez. Se zájmem se rozhlédnu po ostatních a prohlížím si je. Všichni vypadají tak podobně staří a nikdo z nich se netváří, že by si byl nějak jistý tím, co se bude dít.
„Jestli to je žert, tak někoho přišel dost draho,“ dodám ještě tišeji s pokrčením ramen. Ráda bych řekla, že taky ještě přijde draho, ale co bych si nalhávala...

Pro Bena

Just roll with the punches...

Pro Nerda

udržiavajte stav paniky

telefón

Rozhlížejíc se po shromážděné skupince se snažím prohlédnout si jejich tváře. Ne, nikdo z nich nevypadá povědomě. A nezasvítila právě tamtomu klukovi dlaň? Z myšlenek mě rychle vytrhne Tezin zvýšený hlas. Překvapeně zamrkám, zatímco se z dívčiných úst hrne záplava slov. Když zmíní kufry, sklouznu pohledem na svou tašku ležící na zemi a pokrčím rameny. Mou pozornost víc než její úvahy o nestandardních postupech školy zaujme papír, kterým máchá okolo. Zadívám se na něj, když se mi ale mihne před obličejem, všimnu si jen zlatého rámování a prázdné plochy. Zklamaně došlápnu na paty. Béčkoví X-meni, to se povedlo. Bezděky se pousměju a úsměv mě nepřejde, ani když na mě ona upovídaná dívka promluví.
„Jak je libo, vypadá to, že povídání ti nedělá potíže,“ řeknu docela uvolněně. Ráda bych ji nějak uklidnila, ale na utěšování neznámých lidí jsem ještě celkem rozespalá. Bude muset stačit to, že se nepřipojím k vlně paniky. Jen koutkem oka si všímám, jak do sebe Tez háže gumové medvídky. Jako sedativa, jen s ovocnou příchutí, pomyslím si pobaveně.
O krok ustoupím, abych se vyhnula vysokému klukovi, který si to namíří přímo k upovídané Tez. Že by konečně někdo, kdo ví, co se tady děje? Jeho tón se mi sice zrovna nepozdává, ale přesto pozorně poslouchám.
„Na kolik lidí to tak můžeme čekat?“ zamumlám si spíš potichu pro sebe a včas přeskočím tašku na druhou stranu, abych uhnula rychle kráčející tmavovlásce (Cat). S povytaženým obočím sleduji, jak vytrhává první dívce lístek z ruky a prohlíží si jej. No, užij si ho do sytosti, ušklíbnu se. Pokusím se potlačit zívnutí, které mě přemáhá. Sice jsem část cesty v letadle prospala, i tak mám ale pocit, že ranní vstávání nebylo dneska tím nejlepším začátkem dne. Jestli má ale ta holka pravdu a všichni tady jsou něčím zvláštní... Po očku si zálibně prohlédnu dlouhé světle fialové vlasy jedné z příchozích, uvažujíc, co asi tak jsou tihle lidé zač, ... tak co tady dělám?

Čekání:

Nerd

Budíček

Stačil mi jeden kufr, abych do něj nacpala všechno potřebné - pár jednobarevných triček a tílek bez potisku, několik džín a mikin. Mezi oblečení jsem napěchovala svojí elektroniku, aby se nerozbila a když všichni usnuli, sebrala jsem se po špičkách dolů a z rodinných úspor “na bazén” jsem si shrábla nějaké zásoby peněz.

Do samostatného batohu jsem pak dala cigarety, poslední dvě lahve alkoholu, co jsem měla (což bylo nějaké víno a půlka láhve rumu) a dvoulitrovku minerálky. Když jsem byla přesvědčená, že jsem dobře připravená, ulehla jsem do postele a nastavila jsem si budík, abych vstala rozhodně dřív, než rodiče.

Další den ráno mě probudil něčí hlas, pravděpodobně mnohem dřív než budík. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to byl Hank.
“Zatraceně, co tu děláš?” zahuhlala jsem a vysoukala jsem se z peřin. “Ty se mnou nemluvíš?” dodala jsem pak, když se otočil a odešel z pokoje. Asi trucuje, protože jsem ho tu hodlala nechat. A stejně mi přišel pomoct. Typickej Hank.

Vzala jsem svůj kufr, do batohu jsem přihodila mobil a pár tyčinek Lion z kuchyně a potichu jsem vyšla ven. Ještě bylo šero. Hank na mě čekal v autě jeho táty. Na sedadle řidiče. Povytáhla jsem obočí, ale bez námitek jsem si hodila kufr na zadní sedadlo a sedla jsem si vedle Hanka.
“Myslela jsem, že jsi na řidičák moc mladej?” zeptala jsem se. Žádná odpověď. “Fajn, tak si trucuj. Mě je to fuk.”

Skotsko je rozhodně nádherné, a tak jsem se po zbytek cesty kochala krajinou. Když jsme nakonec zastavili u letiště, na nic jsem se neptala. Dobře, možná jsem byla taky trochu uražená, že se mnou nemluví. Who can blame me? Tak jsem jenom vzala svůj kufr a batoh a dopis, který mi podával, jsem mu prakticky vyškubla z ruky. Nebyla jsem doopravdy naštvaná, ale stejně jsem mu to chtěla dát sežrat.

Když odjížděl, nasupeně jsem se otočila a vyrazila jsem do budovy letiště. Cestou jsem otevřela dopis a přečetla si ho. Další tajnůstkářství jo? No, když jinak nedaj.

Nechala jsem se i se svými zavazadly naložit do letadla - pravděpodobně určeného přímo pro mě? To je mi ale luxus. Když jsem vystoupila, zase jsem byla na vlastní pěst a neměla jsem nejmenší ponětí, co mám dělat, ale - počkat, zdálo se mi to, nebo tamta holka právě blikla?

Vyrazila jsem k oné skupince lidí. Všimla jsem si pár holek, které byly podobně vysoké (malé) jako já a pak těch doslovných obrů, kteří se někdy tyčili i o půl metrů výš, než já a musela jsem zaklánět hlavu dozadu, abych na ně viděla.
“Čágo,” řekla jsem jen tak mimochodem.

Co mi ale lezlo na nervy byl ten celkový zmatek, který tam panoval. Nevěděla jsem absolutně, co se děje a i když jsem věděla, že jít pryč mi moc nepomůže, prostě jsem to nevydržela. Měla jsem plnou hlavu všeho možného a tohle mi moc nepomáhalo.

Ustoupila jsem stranou a přešla jsem kousek dál, sáhla jsem do batohu a vytáhla jsem krabičku cigaret. Jednu jsem si zapálila a dlouze jsem natáhla. Ať už to byl sebelevnější hnus, na nervy to stačilo. Bylo mi jasné, že v téhle části letiště se pravděpodobně kouřit nesmí, ale bylo mi to fuk. Jen si zkuste mi něco říct.

Všimla jsem si kohosi, kdo vypadal, že nim patřil, ale šel taky stranou, aby se nemusel účastnit všeobecného zmatku. “Chceš?” zeptala jsem se a nabídla mu cigaretu.

LETIŠTĚ

Nedráždi hada bosou nohou

“Jo, ten jejich hluk je k nevydržení. Mám radši ticho,” odpověděla jsem mu na jeho otázku. “Přesně tak. Jenom bílý šum v pozadí.”

Sice mou nabídku cigarety odmítl, ale to mi nebránilo v tom, abych si jí vychutnala já. V tom mi zabránilo něco jiného. Cigarety jen tak samy od sebe nezhasínají.

Nejdřív jsem se podívala nad sebe, jestli třeba ze stropu nekape voda, ale konec cigarety byl suchý. Nechápala jsem to, ale znova jsem škrtla zapalovačem. Než jsem ho přiložila k cigaretě, stihl zhasnout. Asi bych to zkoušela dál, kdyby mě ten kluk neupozornil.

Pomalu jsem stočila pohled k obrovi, který se očividně dobře bavil, jeho pohled zafixovaný na mě. Už dávno mi došlo, že jsou tady lidi stejně divný jako já. Tenhleten mi něco provádí s cigaretou, i když nevím co.

“Ještě chvíli mě štvi a natrhnu ti prdel chlapečku!” zavolám na něj. Nejspíš to neznělo zrovna výhružně od dívky, co má sotva pět stop na výšku, ale co on ví, čeho jsem schopná? A dneska jsem toho vážně měla po krk. Cítila jsem jak se moje kůže na krku nekontrolovatelně měnila - tuhnula, jako kůra - a vlasy mi začaly prorůstat listy. Klid. Jsi na veřejnosti, napomenula jsem se a otočila jsem svůj pohled zpátky na Matta, který se mi představil.

"Jsem Natasha," opáčila jsem.

10

Tryskáč

Muž v obleku

Interiér tryskáče

Do Atlanty a ještě dál

Nic mi tu nedává smysl, tak si prostě sednu na svůj kufr a zbytek tašek naházím na hromadu vedle sebe. Lidi se kolem mě dál dohadují, ale mě už je to celkem fuk. Radši bych si dala sluchátka do uší, ale nechci, aby mi uniklo něco důležitého, tak si jen pobrukuji nějakou melodii a pohupuju se do rytmu.

Zaujme mě, co říká ta malá tmavovláska. Hlavně ta poslední část.
“Ty máš bonbóny? To tě klidně vezmu na ramena i já,” zasměju se, ale je mi jasné, že s mými chabými 159ti centimetry bych jí zdaleka nepomohla tak jako ten obr. Říkám to spíš jako vtip a abych na sebe upozornila a trochu se zapojila. Nemám ráda, když jsem jak páté kolo u vozu.

Nemůžu si pomoct, když ten obr začne zhasínat cigaretu té zelené, začnu se hihňat jak pětiletá. Nejspíš bych se smála dál, ale najednou vedle sebe zaznamenám pohyb. Všimnu si, že je to ten papír, o který se tady před tím “dělily” ty dvě dívky. No tak teď to už nechápu vůbec. Ale vypadá to že nás chce někam zavést a většina lidí se za ním vydá. Začnu rychle sbírat svoje tašky, ale zřejmě ne dost rychle, protože oni už jsou kus cesty přede mnou. “Počkejte na mě!” zavolám na ně a začnu si to k nim šinout se zavazadly navršenými v náruči. Nejradši bych to tu nechala, ale nemám ponětí, co v nich přesně je, tak radši nesu všechno.

Nemám čas se kochat snadnou cestou ani luxusním tryskáčem, protože mám co dělat, abych je dohnala. Cestou dokonce minu tu tmavovlásku, která před tím vystřelila za dopisem jako blázen, ale jen se na ní usměju. Asi ještě potřebuje na záchod?
“Pardon!” zavolám na muže už z dálky a bez přemýšlení se vrhnu k tryskáči. Pak se ale zarazím, chvilku se vydýchám a pak promluvím: "To si mám dát dovnitř?”

Když se uvelebíme v naprosto královsky zařízeném tryskáči, cítím se v mých roztrhaných kalhotech a staré mikině trochu jako pěst na oko, ale nejsem jediná oblečená… ležérně, tak se uvolním, opřu se a zaposlouchám se do toho, co říká ten muž.
Nakonec domluví a nechá nás tady v tryskáči, načež dostanu nápad.
“Tak se zatím představíme, ne? Já jsem Lucy, ale lidi mi říkají všelihak: Lilac, Lavender, Star…” ukážu na své tetování prosté hvězdy pod levým okem. “Tetování přišlo po přezdívce, ne naopak.”

TO JE MI ALE PODÍVANÁ, KONEČNĚ ODLET

Už bylo na čase - On:

Létající Čes... tedy papír

Letí letí všetko letí, čo má krídla všetko letí...

Vítejte, dámy a pánové, usaďte se a pozorně sledujte naši amatérskou show! Vstupné je dobrovolné a co na tom, že zmeškáte první den ve své škole? Či ten další a celkově všechny následující dny. My vás omluvíme! A zařídíme, aby si vás tam nikdo nepamatoval. Ušklíbnu se. Nemůžu si pomoct, ale při pohledu na ten spektákl mě napadá, že by to celé mohla být nějaká pěkně ujetá reality show... nebo cirkus. Někde za sebou ucítím slabý cigaretový závan. Ohlédnu se, abych viděla, že se line od dívky s nápadně zelenými vlasy. Nespustí tím požární poplach nebo tak něco? Celkově se ale zdá, že se chumel lidí okolo mění na menší obludárium, sic nikdo z nich nevypadá odpudivě. Vysoký kluk, který jako první začal dávat nějaké ty odpovědi namísto pokládání otázek, by byl přesně tím rádoby světaznalým průvodcem a vyvolávačem. V hlavě si představím jeho hlas, jen o něco skřípavější a ve vyšší tónině. Neváhejte a připojte se! Jen za dolar a váš holý krk! Poznáte lidi, kteří jsou jako vy, a přece nejsou! Pohlédněte za zrcadlo! Zmizela na chvíli ta holka s melírem (Claire), nebo se mi to zdálo? Dál poslouchám Denisův hlas, i když se mi už trochu zajídá. Nemám dojem, že bych byla v nebezpečí, tedy doteď jsem ho neměla. Zlepšit ale nějak své schopnosti... to už zní zajímavěji.
A kolo se točí, točí, točí! Mladá dámo, nekuřte nám prosím v podniku, personál je silně hořlavý! Za projížďku na zádech je příplatek a za losování z kola štěstěny je... Ale to nebylo ve scénáři! Sledujte, dámy a pánové, kterak lístek vyletí z kabelky mé asistentky, vydá se na cestu a ona jej v hypnóze chytá a chytá a chytá...
Pro zbytek představení se prosím přesuňte k sekci číslo 10.
Spolu s ostatními se vydám za papírkem se zlatou číslovkou. Přehodím si popruh tašky přes rameno a v hloučku kráčím letištní halou. Málem přitom nechtěně kopnu do růžového kufru, který nese kluk přede mnou (Thomas). To je fajn, že nějaké holce nese její kufr, pomyslím si nejprve, když se ale rozhlédnu nalevo i napravo a nevidím nikoho, komu by zjevně chybělo zavazadlo, začínám svůj první dojem přehodnocovat. A jak jinak, další, co nás čeká, je opět soukromé letadlo. Tohle ale vypadá spíš jako menší apartmá z hotelu Ritz. Dívky sedící stranou (Andrea) si všimnu jen letmo. Podle sluchátek v uších a nulového zájmu soudím, že to bude možná další z těch, kdo už akademii navštěvují několikátým rokem. Svou tašku zastrčím pod jedno ze sedadel a sama se posadím kousek od Ashley a Alexe. Když se Alex portne ze sedu do stoje, lehce nakrčím čelo. Teleportoval se nebo se jen pohybuje tak rychle? Nakonec se rozhodnu neptat, možná později.
Poslechnu si přivítání od muže, který se představil jako profesor Richardson. Nezní mi zrovna pravděpodobně, že by už půl století vedl školu, ostatně nač se chlubit tradicí školy, o níž neexistují žádné veřejně známé zprávy, víc mě ale zaujme informace, že let potrvá jen 15 minut. První skutečně dobrá zpráva tohoto dne.
„A kam to bude?“ prohodím zvědavě, přičemž krátce pohlédnu z okénka letadla. Ostatní navíc zahrnou profesora řadou dalších otázek, na které by mě taky zajímala odpověď. A přestože se mi moc nelíbí to, jak Tez sděluje každou svou myšlenku okamžitě poté, co se jí urodí v hlavě, s jejím hodnocením ředitele musím tiše souhlasit, nevypadá vůbec špatně.
Když se pak jako první ozve dívka s fialovými vlasy a začne se představovat, kývnu jí na pozdrav. Po její poznámce o tetování se usměji. Na dotaz jednoho z kluků (John K.), jestli nechceme ztlumit okolní hluk, jen pokrčím rameny. Nevím, co si pod tou nabídkou představit, ale propíchnutí ušních bubínků bych asi nerada. Při Beaterově představení se se pobaveně zašklebím. Vážně vypadáme jako skupinka nějakých anonymních závisláků, jen náš společný problém nebude asi závislost.
Na Claire a Alex mávnu a lehce se pousměji, totéž chci udělat i směrem k Jackovi, po jeho dotazu ale nějak nemám chuť zvedat ruku. Ještě by si to vyložil jako nabídku. „S tím asi nepomůžu. Neměl jsi s sebou při narození nabíječku?“ zažertuju a pokusím se znít tak, aby si to nevyložil jako urážku.
Další tři jména: Tez, Alex Frenky a Matthieu. Začínám mít dojem, že si nezapamatuju ani jednoho ze svých nových spolužáků, to se ale časem podá. Snad.
Když se na chvíli udělá ticho, narovnám vsedě záda a odkašlu si. „Ahoj, já jsem Colleen. Na mé schopnosti... není nic extra k vidění,“ řeknu tak akorát nahlas na to, aby mě bylo slyšet na druhé straně kabiny. Při srovnání s tím, co jsem tady slyšela, si připadám docela obyčejně. Nakonec to ale není až tak špatný pocit. Přehodím si nohu přes nohu a dlaněmi obejmu koleno.

Já nejsem sám

Nový začátek

Z pohledu na nádvoří

Žena

Škola

Ze zvědavého čekání na ředitelovy odpovědi mě vyruší pípnutí vycházející z kapsy kabátu. Sáhnu do kapsy, jedním pohybem palce odemknu displej a letmo si přečtu příchozí zprávu. Číslo odesilatele neznámé. Někdo je tady zdatný s elektronikou, pomyslím si, načež se pousměji a kývnu Nerdovi na pozdrav. Kliknu na „odpovědět“ a do prázdné zprávy napíšu jen „Pěkný“, pak ji bez poslání uložím. Jestli stačil takhle rychle zjistit naše čísla, tak mu tohle nebude dělat potíže.
Než se naději, začne letadlo klesat. Při výstupu si vezmu s sebou tašku. Ne že bych se snad bála, že mi ji tady někdo ukradne, ale nepředpokládala jsem, že by nám měl věci odnášet někdo jiný. Při pohledu na moderní futuristickou budovu školy začínám měnit názor. Jak daleko jsme vůbec doletěli? Vlastně ta budova není až tak nepodobná větším univerzitním kampusům, jenže ty jsou stavěny tak, aby pojaly tisíce lidí. Nebo že by nám podobných bylo tolik? Přistoupím ke shromážděné skupince a spolu s nimi sleduji, jak se k nám blíží žena v kostýmku. Její slova po uvítání mě trochu zarazí. Jaký výcvik? A na co máme málo času? Vždyť jsme sotva dorazili. A proč tak zdůrazňuje, že je násilí zakázáno krom toho kontrolovaného? Co to je zač, místní domina v převleku za zástupkyni? Trochu se ošiju a podívám se stranou na Matta, který z instrukcí taky nevypadá zrovna klidně.
„A co když proti sobě nebudeme chtít bojovat?“ zeptám se nahlas. Jelikož se však slečna Tarsonová už stihla otočit a energicky vyrazit kupředu, směřuji otázku spíš na své budoucí spolužáky, přičemž je přejedu pohledem.
Hned nato se Jack zeptá, jestli ho nemůže někdo z nás praštit. Zašklebím se. Zrovna u něj asi moc pochopení nenajdu. „Promiň, ale s tím ti nepomůžu,“ odpovím mu a pokud se i ostatní vydají za slečnou Tarsonovou alias okresní dominou, připojím se k nim svižným krokem. Nechci, aby mi něco uniklo.

Škola

Tak nějak letmo sem tam zaslechnu nějaké to jméno který okamžitě pouštím z hlavy. Poté si všímám, že všichni obhlíží své mobilní telefony a otáčejí se za nějakým klukem do uličky, nechápavě pozvednu pravé obočí na znak, že jsem nepochopil co se tu děje.
Všímám si, že začínáme měnit výšku letu neboli spíš začínáme klesat a po chvilce přistáváme. Opět přichází na scénku ten masochistickej chlapík kterej se porát chce nechat zmlátit... Když nás jaksi vyháněj z letadla lehce mi jde hlava šejdrem vzhledem k tomu jak vypadá škola... " Počkat aréna? " mluví tady nějaká ženská která se tu kdoví jak nepovšimnutě zjevila. Teda alespoň pro mě. " Měl bych dotaz.. Cesara najdeme kde? " přihodím blbou připomínku do sbírky. " Co myslíte? slyší na píšťalku pro psy? " rejpnu si trošku když odchází a přidávám se na konec odcházející skupinky s touhou ignorovat tu medůsu.. Hází tu pohledy jako kdyby jsme tu všici měly zkamenět a pak si nás někde vystavý na stolku.

Dřevěné pěsti. To chceš, ne?

Neřešila jsem už, co se dělo kolem. Cigaretu jsem strčila zpátky do krabičky a čekala jsem, až někdo laskavě přijde a vysvětlí nám, co se tu děje. Začínala jsem se bát, že se budu muset vrátit domů a z té představy jsem se nervózně ošila. To určitě. K těm dvěma křesťanským fanatikům mě nedostanou ani kdybych měla žít na ulici.

Zrovna jsem přemýšlela, že si půjdu najít kuřácké oddělení, když jsem periferně zaznamenala nějaký pohyb. Chvíli mi trvalo rozluštit, co se to dělo, ale když se masa lidí pohnula za létajícím papírkem. Chvíli jsem postávala na místě a přešlapovala jsem z nohy na nohu. Kdyby vedle mě ta holka s fialovými vlasy nezápasila se zavazadly, asi bych nešla. Ale vzala jsem jí pár tašek a u letadla jsem jí je zas nacpala.

Uvnitř jsem se posadila stranou. Celou cestu jsem zírala do mobilu.

Když letadlo přistálo, vylezla jsem ven a protáhla jsem se. Mé oči našly budovu školy a já obdivně hvízdla. Nechala jsem tu ženu mluvit ale moc jsem jí nevnímala. V hlavě se mi neustále přehrávala jedna melodie z nějaké písničky, kterou jsem asi zaslechla v rádiu. Rozčilovalo mě to.

Nakonec vyrazila ke škole, že nás provede. Pokrčila jsem rameny a vyrazila za ní.

Na začátku prohlídky si jeden z kluků vyžadoval ránu pěstí. Koukla jsem se na něj a pokrčila jsem rameny a při troše soustředění se moje ruka rozrostla a transformovala v mnohem mohutnější a silnější živoucí větev, která začínala kousek pod ramenem. Přišla jsem k němu zezadu, zvedla jsem ruku nad hlavu - jeho hlavu - a praštila jsem ho. Nedala jsem do toho ani zdaleka veškerou sílu, protože jsem předpokládala, že si dělá srandu a nechtěla jsem se dostat do problémů. Zase.

Punch him faster, punch him harder, PUUUNCH

Tez is making friends