Naruto - Western Continent
hrálo se Denně
od: 22. října 2010 21:36 do: 25. února 2011 15:10
Dobrodružství vedl(a) Galax
| |
 | BIJUU A JINCHUURIKI - PRAVIDLA: 1) Je vám mezi 12-21 lety. (Máte mezi 50 - 450 chakry v základu) 2) O svých bijuu víte - na stupni zvládnutí svého bijuu se se mnou domluvíte. 3) Čím víc ocasů, tím více chakry: - na 1lvl postavy má hráč za Fénixe 50 bodů své chakry a dalších 50 získá za každý užitý ocas (pokud je jej schopen kontrolovat) - tzn. pokud užije plášť démona a všech 9 ocasů má rázem 50 + 9x50 = 500 bodů chakry - na např. 5 levelu postavy má hráč za Fénixe, 250 bodů své chakry a dalších 250 bodů za každý užitý ocas - tzn. na užije-li plášť na 9 ocasů má 250 + 9x250 = 2500 bodů chakry 4) Bijuu mají tři stupně: Plášť, Mini-verze a Plná verze - plášť zvyšuje vaši chakru s každým ocasem o 100%, Mini verze pak dále zdvojnásobuje vaši chakru a plná verze dokonce zpětinásobuje - takže, shrňme si to... Hráč za Fénixe na 9lvl bude mít 450 bodů vlastní chakry + 9x450 bodů za každý ocas v případě, že bude užívat plášť - to je 4500 bodů chakry. V případě, že užije mini-verzi svého biju dosáhne na 9000 bodů chakry a v případě plné verze na 5x4500 = 22500 bodů chakry. Ovšem pouze za předpokladu plné kontroly Bijuu 5) Všechna bijuu mají svůj osobitý charakter: 1) Jednoocasý Džin je nesmírně chytrý a dobrák od kosti, má rád knihy a k dokonalému splynutí potřebuje nejen dobráckého ale také inteligentního jinchuurikiho, který se neštítí knížek. 2) Dvouocasý Král Jednorožců je také chytrý, navíc je to léčitel - nejlepším jinchuurikim je pro něj někdo kdo miluje přírodu, je chytrý a přitom má "čisté srdce". 3) Tříocasý Satyr - tak to je muzikant, básník, ale především alkoholik. Miluje nezřízené pití a nejrůznější slavnosti. Není dvakrát chytrý, ale jeho opilecká pěst či opilecké genjutsu stojí za to. Hádejte, kdo k němu bude nejvíc pasovat. Co se týče přesvědčení, tak je to neutrální typ. 4) Čtyřocasý bahenní Golem - tak to je mlátička, dotonovská mlátička. Má rád bahenní koupele a hrubé práce.. či rozbíjení věcí. Je hloupý jak vrata od garáže, ale co se síly týče, tak nemá konkurenci. Co se týče přesvědčení je to neutrální typ. 5) Pětiocasý Griffin Bouří - to je hodně ošemetné Bijuu. Přesvědčením neutrální, poměrně hloupé, ale i přes to velice hrdé stvoření. 6) Šestiocasý Černý Vlk - bacha na něj, nesmírně kruté, inteligentní, sadistické a krvelačné zlo. K němu půjde nejlép neméně ohavný jinchuuriki... pokud se takový najde, máte o zábavu postaráno. Nicméně pozor - tohle bijuu je opravdu zlé - víc než Kyuubi - a agresivní. 7) Sedmiocasý Ledový Drak - Neutrální přesvědčení a průměrná inteligence. Nicméně je to drak a ti jsou setsakra hrdí na svůj původ. Je klidný a rozvážný a chladný jako led. 8) Osmiocasý Černý Drak - Druhý drak a současně druhé zákonné zlo. Ve svém chování je velice manipulativní, inteligentní a extrémně nebezpečné. To co Vlk má ve vzteklosti a temnotě, má tenhle dráček v hlavě - představuje vychytralé zákonné zlo, které se neštítí ničeho. 9) Devítiocasý Fénix - král mezi démony bohyně Izanami. Nesmírně hrdý, plný života jako oheň. Představuje hrdou, čistou a životodárnou sílu. Je také ovšem velmi inteligentní. Přesvědčením je ZÁKONNÉ dobro, i kdybyste se rozkrájeli - tak páchat zlo tenhle Pták Ohnivák zkrátka nebude. |
| |
| ZÁPADOKONTINENTÁLNÍ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM A SYSTÉM SHINOBI: Shinobi: - obvykle bývá z bohatších a šlechtických rodin s elitním vzděláním (vyjímkou jsou právě jinchuuriki, to jsou VŽDY sirotci, kteří nemají žádný vztah k minulosti svých rodů atp. a tedy je u nich nízké riziko, že své bijuu zneužijí ve svůj prospěch) Přípravka Shinobi: --> 5-10 let (rank žádný) - zde se učí číst, psát, počítat, dějiny Europské kultury a všechny klasické předměty, tak jako na normální škole, k ninja technikám se zde studenti dostanou jen okrajově (pěstuje se samozřejmě šerm), velmi důležitou část výuky zabírá tzv. "dvorská etiketa" a "rytířský (shinobi) kodex" Akademie Shinobi: --> 10-15 let (rank student Akademie) - na této akademii KAŽDÝ studuje 5 let, nikdo jí neopustí dříve a představuje základní oporu vzdělávacího systému shinobi v Europě (či na Západním Kontinentě - jak chcete), pokračuje se s výukou klasických předmětů, ale studenti se zde již seznamují s ninja technikami --> rank E-D je obvyklý, u nadanějších se objevuje i C rank techniky --> 15-17 let (rank gennin) - dvouletá základní služba v rámci, které se postupně ze studenta stane skutečný shinobi, zakončena je chunninskou zkouškou, pro geniny jsou obvyklé techniky na úrovních E-C, občas se objevuje B-rank -->17-20 let (rank chunnin) - následuje tříletý speciální výcvik spojený s plněním misí náročnějšího charakteru, chunninové již zvládají E-B ranky, vyjímečně A rank techniky. --> 21 let a výše: Tokubetsu jounin - specializovaný jounin se zaměřením na jeden obor (taijutsu, genjutsu a ninjutsu), nebo Jounin - univerzální typ, běžné jsou E-A rank, občas S rank techniky Výhody a nevýhody vzdělávacího systému shinobi: Nevýhody: 1) K plnému vojenskému použití lze užít až osoby starší 15ti let (věk zletilosti), což je o 3-5 let později, než je tomu na Východě (u Naruta). Zákon výslovně zakazuje povýšit do hodnosti gennin člověka mladšího 15ti let. (Určitou vyjímku představují jinchuuriki.) 2) K plnému rozvinutí sil dochází u shinobi až ve věku kolem 20ti let (o 4 roky v průměru později než na Východě). Výhody: 1) Shinobi jsou lépe připraveni na boj. 2) Je jim poskytnuta elitní výchova a nejsou pouze ninji, ale mají i klasické vzdělání. 3) Celkově je je západní systém vzdělávání efektivnější než ten východní v tom smyslu, že je zaměřen na kvalitu, kdežto východ je zaměřen na kvantitu (viz ninjové v Konoze.. a jinde) |
| |
| VESNICE - něco o nich: Akasunagakure no sato - Vesnice skrytá v rudém písku: Jedná se o vesnici s arabskou kulturou ležící na Písečném ostrově. Vesnici vládne AKAKAGE(Rudý Stín). Vesnice je poměrně uzavřená před vlivy cizích kultur. Její shinobi jsou v drtivé většině muži bohatších šejků, kteří zbohatli na obchodu. Ženy mají dle práva Šárija podřízené postavení (ano je to muslimská vesnice se vším všudy). Vesnice vypadá jako typické arabské město s mešitami a minarety. Je to středně silná vesnice a obývá jí 25 000 obyvatel. Podstatná část příjmů vesnice pochází z obchodu s otroky. Shinobi z této vesnice jsou často mlčenliví a pyšní na svou vírou (Islám) a kulturu. Arashigakure no sato - Vesnice skrytá v bouři: Menší vesnice v Zemi Bouří. Hlavou vesnice je KUMOKAGE (Mračný stín). Vesnice se nachází v mírně zvlněné krajině a je obklopena řadou jezer a řek. Technicky je velmi vyspělá (každá budova má hromosvod a hádejte proč :-) ) a aktivně využívá elektřinu nejen k jutsu, ale i k běžnému životu (pouliční osvětlení apod.) Má 10 000 obyvatel. Shinobi z této vesnice jsou často velice zběhlí v rychlých úderech a milují krátké boje, kde o výsledku rozhodne "jeden správně umístěný blesk". Deidogakure no sato - Vesnice skrytá v bahně: Poměrně velká vesnice plná cihlových domků je vybudovaná na vysušených prostorech uprostřed bažin. Poměrně často je sužována nálety komárů. Má 25 000 obyvatel a šéfem vesnice je KUREKAGE (Jílový stín). Patří k technicky zaostalejší vesnicím, nicméně to se zdá místní vůbec nevadí. Shinobi z této vesnice jsou spíše flegmatičtější a opatrnější. Joukigakure no sato - Vesnice skrytá v páře: Tato vesnice je jednou z nejmocnějších vesnic. Má 50 000 obyvatel a její vzhled připomíná města 19. století. Páru nevyužívají jen shinobi pro svá jutsu, ale zejména průmysl, který je ve zdejším kraji velmi rozvinutý. Vesnice patří k velmi pokrokovým vesnicím co se týče vztahu k technice. Vládcem vesnice je SUGOIKAGE (Velký stín). Vesnice je vybudována na horkých pramenech a bohatých nalezištích nerostných surovin. Velkou plochu vesnice zabírají průmyslové komplexy a vesnice je relativně "špinavá" co se exhalací a dalšího týče. Poblíž vesnice je také několik aktivních sopek. Shinobi z této vesnice se považují za nejlepší a často se domnívají, že jejich vesnice je nejsilnější, nejpokrokovější a nejlepší vesnicí ze všech. Ve vesnici vládne demokracie. Samegakure no sato - Vesnice ukrytá mezi žraloky: Jedná se o bývalou pirátskou osadu, která se zvolna přeměnila ve vesnice. Je to nejmenší a nejslabší vesnice, ale... její napojení na mezinárodní zločinecké organizace (piráti, pašeráci...) z ní dělá velmi cenného spojence či nebezpečného nepřítele. V této vesnici se uznává tzv. "pirátská čest" a právo silnějšího. Vesnici vládne SAMEKAGE (Žraločí stín). Život ve vesnici je poměrně drsný a slabí tu nemají co dělat, shinobi z této vesnice jsou tvrdí a často bezohlední, ale nutně zlí. Vesnice má 5000 obyvatel. Tsumegakure no sato - Vesnice ukrytá mezi kopyty: Tato vesnice patří k nejmírumilovnějším vesnicím ze všech. Zdejší shinobi žijí v souladu s přírodou a snaží se hlavně pomoci světu jinak, než tím, že vyzabíjí všechno co se hýba (Shinobi z Yami by nesouhlasili :D). Vesnice má 15 000 obyvatel a vládne jí MORIKAGE (Lesní stín). Utagakure no sato - Vesnice ukrytá v písni: Vesnice plná básníků, spisovatelů, herců, hudebníků, tanečníků a vůbec všech umělců. Jejich vůdcem je SAKEKAGE (Alkoholický stín) - už sám název dost vypovídá :-). Vesnice má 30 000 obyvatel, bývá často terčem vtipů Shinobi z ostatních vesnic, ale faktem, že lepší slavnost než jsou Bakchálie na světě nenajdete. A pozor - v této vesnici je víno levnější než voda. Shinobi bývají často bodří, přátelští a snad trochu beztarostnější ... ale hlavně často opilí. Washigakure no sato - Vesnice ukrytá mezi orly: Velice silná vesnice s 40 000 obyvateli umístěná uprostřed skal obývaných orly a sokoly. Vesnici vládne TORIKAGE (Ptačí stín). Shinobi z této vesnice jsou velice arogantní a velmi se zde hledí na původ. Bez dobrého původu, se zde shinobim nestanete. Yamigakure no sato - Vesnice ukrytá v temnotě: Vzhledem připomíná nekropoli a myšlením samotné peklo. Toto je Yamigakure, kde vládne AKUMAKAGE (Démonický stín). Tato vesnice se považuje za nejsilnější na světě a nenávidí Joukigakure (hlavní konkurent). Ve vesnici je zabíjení "jen tak" dovoleno a souboje jsou na denním pořádku. Ve vesnici neexistuje ani právo, ani spravedlnost - jen nekonečná temnota. Zdejší shinobi jsou buď šílené figurky vypuštěné ze samotného pekla (Yashinisté, Voodo maniaci..) nebo nebezpečně chytří a mocní nekromanti, pro které je život jen "na obtíž" (sami jsou často nemrtví). Vesnice má 50 000 obyvatel (živých, a dalších 500 000 mrtvých). Po širém okolí jsou hřbitovi a není radno sem vstupovat. Je to místo zla - a to doslova a do písmene. Každý kdo chce složit postupové zkoušky musí již od přípravky zabíjet, čím brutálněji tím lépe (yashin a voodo) a čím ohavnější kinjutsu použije tím taky lépe (nekromanti). V této vesnici morálka neplatí a to co je jinde nejodpornějším zločinem, je zde považováno za ctnost. V této vesnici je také rarita - současný Akumakage je jediným vládcem vesnici, jaký kdy byl (Shodai Akumakage) - je totiž dle všeho nesmrtelný a dokáže prý zabít i vyznavače kultu Yashina aniž by hnul brvou. Co je na tom pravdy se neví, ale co se ví.. a to samo o sobě stačí, je to, že tento muž už mnohokrát použil Shiki fuuin (Pečeť boha smrti) proti svým nepřátelům a stále žije... možná je to prý i samotný Shinigami. (Nebo jak cynicky vtipkují shinobi z Yami - i Shinigami se bojí dojít si pro duši Akumakageho). |
| |
| Levely postav a základní chakra - UVÉST DO ŽIVOŤÁKŮ: 13 let - 1lvl - 50 bodů chakry 14 let - 2lvl - 100 bodů chakry 15 let - 3lvl - 150 bodů chakry 16 let - 4lvl - 200 bodů chakry 17 let - 5lvl - 250 bodů chakry 18 let - 6lvl - 300 bodů chakry 19 let - 7lvl - 350 bodů chakry 20 let - 8lvl - 400 bodů chakry 21 let - 9lvl - 450 bodů chakry Poznámka - Samegakure no sato: 13let - 100 14let - 200 15let - 300 16let - 400 17let - 500 18let - 600 19let - 700 20let - 800 21let - 900 |
| |
| PŘÍJEZD NA SOUDNÝ OSTROV - město IZANAMI PORT: |
| |
 | Před 49 dny Tehdy si mně dal zavolat sám Samekage: Tsuki Karasu, byl si vybrán na jednu důležitou misi. Bohužel ti nemohu říct žádné podrobnosti, ty ti budou sděleny až na Soudném ostrově, na který zítra vyrážíš. Doporučuji ti zabalit vše nezbytné, protože to bude velice dlouhá plavba, toť vše jdi se připravit. Ten den ze mě nedostal nikdo ani slovo, ne protože bych měl strach, ti co se zde neovládnou strach umírají jako první, spíš mi leželi v hlavě všechny ty otázky ohledně mise. Výborně, i když znám ty otazníky, odpovědět na ně nedokážu, moc málo informací. Tak si zodpovím aspoň na ty co zvládnu: za prvé – toto není jen tak obyčejná mise, za druhé – kdo ví jestli se vrátím, takže beru všechen svůj majetek(i když ho taky moc není) a za třetí – opět musím své problémy i povinnosti udělat osobně, to znamená (naskočí mi úsměv na tváři, téměř nepostřehnutelný) klidná, tichá samota. Další otazníky nechávám být a raději balím věci - všechno oblečení, nějaké svitky, peníze a nějaké další zbraně dám do baťohu- a vezmu do rukou svůj meč Kō ame(ledový déšť). Nejprve jej vyleštím, potom pochvu a zabalím do speciálního batůžku pro něj a pak jdu spát. Druhý den se nalodím na loď, kde mně již čekají.
Další dny probíhali jako klasická cesta po moři, až do dne než jsme dorazili na Soudný ostrov.
Nový šéf, nový společníci, nová mise část I. Hej Tsuki, vstávej už, vidím Soudný ostrov. Tato zpráva mně probrala jako horká sprcha, jelikož mi zima vůbec nevadí. Konečně, těch 48 dní plavby začínala být víc než na nervy, i když teď snad konečně zjistím proč mně sem poslali. Zatracený Samekage mi ani neřekl obtížnost téhle mise, mně sotva přijatému geninovi. Hned tam půjdu, odpovím chladně, jako by mně to ani nezajímalo. Rychle se obléknu a rychle utíkám na palubu. Výhled na ostrov stál opravdu za pohled a ne jenom na něj. V přístavu(když jsem tak půl kilometru od něj) vidím i lodě dalších vesnic(a má obava o neobyčejnosti téhle mise jenom vzrůstá). Dorazíme k molu a posádka mně jen pobídne, abych již šel, takže popadnu všechny své věci a jdu na místo, kde již čekají „osoby“, ze kterých mám upřímný respekt a strach. Zrovna vystoupím z lodi, když uslyším hlas, hlas „Boha“. Co to má znamenat? Můj pán je pouze všemohoucí bůh, žádní další co rozhodují o mém osudu, i když cena tohohle je strážit mír. No, co něco dělat musím, ale dělat to budu po svým, nad mou duší pak rozhodne sám bůh. Odcházím a držím se kus od toho jež nás zavolal, přitom pozoruji ostatní(ten má očividný respekt), až na hostinu, tam pouze doplňuji energii skvělou stravou (upřímně mi je jedno co jsou ostatní zač nebo jejich jména, aspoň zatím) a přemýšlím nad těmi jeho otázkami. Co tohle má být za kvíz? No nejspíš je potřeba obojího, aby se zachovala rovnováha, ale osobně nedávám přednost ani jedné straně. Co si myslíš ty? Zeptám se svého bijuu. Ať už odpoví či ne věnuji se dál jídlu(ta obsluha mně trochu přivádí do rozpaků) a poslouchám (jsou-li) rozhovory ostatních. |
| |
| Strážci - 12tý strážce - ten jenž je "ústy božími": Během prvního a druhého dne vašeho příjezdu je to jediný člen "Dvanáctky", o které víte "prd" - pouze usuzujete z jeho čelenky na které jsou symboly označujícícho jako dvanáctého strážce (zbylých 11 jste ještě neviděli), který se vyskytuje vždy poblíž. Mohli jste si ho také prohlédnout občas zblízka. Je to asi 180 cm vysoký muž ve věku kolem 25ti let, nosí na sobě volnou tuniku, a pouze na hrudi má hrudní plát, který má na zadní straně do sebe zapuštěný diamant. Ti z vás, kteří jsou dokonalí jinchuuriki či případně senzibilové mohou cítit, mocnou chakru z tohoto diamantu a také to, že ten diamant funguje jako "přijímač a vysílač chakry", ke komu však chakru vysílá a od koho jí přijímá netušíte. Co vás však asi zaujalo nejvíc jsou jeho oči - takové jse nikdy neviděli.  |
| |
 | Příjezd Celá se zatetelím vzrušením, když před námi konečně na horizontu vytane kýžený cíl naší cesty, Soudný ostrov. Tak tady to je. TEN ostrov. Vlastně mám i celkem štěstí, že sem můžu jet. Nebýt velmi dobrá kamarádka našeho milého jinchuurikiho z vesnice, asi bych se nedostala nikam.. Teda, nejsem natolik zajímavá, schopnostně a tak, aby mě jinak poslali s ním. Přeci jenom, stále jsem jenom genin, tedy oproti jouninům, o kterých je vysoce pravděpodobné, že je tu, an tom ostrově, stejnak potkám, jsem vlastně nic. Ještěže mám takové štěstí.. Pohled plný vzrušení a divoké radosti věnuji pak také právě svému společníku, kterého doprovázím, rudovlasému jinchuurikimu devítiocasého démona. "Je to naprosto úžasný!" Vykřiknu s nadšením, natolik nepřiměřenému mému věku, a zeširoka rozpažím ruce. Ještě nevím, proč tu jsme, respektive, proč tu je Youji, já se jenom jaksi vezu s ním, aspoň myslím, ale počítám, že to bude něco senzačního.. A i kdyby ne, já jsem tak zavilý optimista, že i kdyby to bylo něco hrozného, vždycky se na tom najde tolika dobrého, aby to nebylo tak strašné.. Znovu vyhlédnu z lodi a nadšeně to sleduju, dokud nepřirazíme ke břehu, a po celou dobu se culím a v očích mi září až dětská radost. Jako když se malé dítě těší na Vánoce, dárečky, Ježíška, či Santa Clause - a pro mě to vlastně je i skoro takové. Taková zajímavá chvíle.. Bráškové i ségra mi celkem záviděli. I když na Keiko to nebylo tolika znát. Ale tak to není snad nikdy. Naštěstí, ačkoliv se to nezdá, já ji mám celkem přečtenou, takže mi to bylo jasné.. Ano, ze všech lidí, co by tu mohli být na mém místě, tu jsem s Youjim právě já! Na břeh si to doslova vtančím. Respektive, trochu poskakuji a házím rukama, a přitom se tvářím naprosto blaženě. "Jdu" ale jen kousek před Youjim, a když se dostanu na pevnou zem, zastavím se, a se zářivým úsměvem se k němu otočím. "Tak jsme tu!" Oznámím, jako by to byl nějaký světoborný a zajímavý objev, zařadím se po jeho boku, a se stále širokým úsměvem jdu vedle Youjiho určeným směrem. Můj krok je velmi pružný, jako bych na něj snad chtěla vyčerpat co nejvíce energie se dá - a ona je to vlastně pravda. Já naprosto vyzařuju neudolatelnou energii na všechny strany.. Na první slova, která tu od někoho uslyším, se jenom znovu zazubím. Od něj to zní tak vznešeně, že si skoro připadám, že ta slova nepatří mě. A když se nad tím zamyslím.. Asi to tak do jisté míry i je. Přijde mi, že tahle slova by měla patřit spíš třeba Youjimu, a tak.. Třeba ten má trošičku větší sílu něco udělat než já. Vydáme se za tím někým městem. Jako senzibil z něj, respektive z toho, co nás vede, cítím leccos, ale nijak výrazně se na to momentálně nesoustředím. Spíš se culím na všechny klanící se lidi kolem. Sice mám tak nějak pocit, že se neklanějí nijak výrazně nemám, tím spíš mě. Ale tak proč si přiznávat pravdu, když není tak ideální, jak bychom si přáli? "Děkuji, děkuji!" Vyřvávám a mávám, jako bych si skutečně myslela, že ty úklony obyvatel jsou skutečně myšlené na mě. Youji se ke mně možná už radši ani nehlásí, těžko říct, a nebo si už prostě zvyknul, případně mu to prostě nevadí. Ale já nejsem hloupá nebo přiblblá, že by mi to nedocházelo. Já akorát nedokážu brát věci vážně.. Teda, nechci je brát vážně. To by se pak člověk asi musel zblíznit, nebo nevím, kdyby se vším měl zabývat se vší vážností. Takže radši působím natvrdle.. Ale přitom jsem jenom trochu trhlá. I když lehce tupější možná taky, když nad tím tak uvažuju.. Jinak to ale víc nekomentuju, akorát se pořád usmívám a lehce kynu všem kolem sebe. Projdeme se až do jakési budovy. Podle mě poměrně okázalé, a podle lidí, co tam vidím, na nás rozhodně nehodlají šetřit. "Páni, já se mám.." Zamumlám jenom tak pro sebe, tudíž by mě neměl zaslechnout nikdo jiný, než ten, kdo stojí kousek ode mě, a nebo mě cíleně poslouchá. Pokud jde o to, co dalšího nám ten dvanáctý řekne.. "Zítra máme obdržet nějaké úkoly?" Obrátím se hned po tom, co vše dořekne na Youjiho, jako by právě tohle bylo na celém tom proslovu to nejzajímavější. Ale tak z praktického pohledu mi to tak připadá. I když pokud jde o to ostatní.. "To jsou trošku filozofický otázky, ne, Youji?" Pokrčím rameny s výrazem bez zájmu, postrádájícím můj obvyklý úsměv. Nemám ráda filozofii. Je vážná, a tedy nudná. Hlavně je taková.. Prostě moc klidná, taky by se v ní mělo něco dít. Ale tak ne, že by mi na to mozek nestačil, abych to zodpověděla.. To právě naopak.. "Ale ať je to co je to, asi o tom máme diskutovat.. Co myslíš ty? Podle mě se jedno neobejde bez druhého, prostě, a tedy nic nemůže být lepšího.." Pokrčím rameny, jako by to byla ta nejprostší věc na světě, stále bez valného zájmu. Zdá se, že se o tom s Youjim prostě budeme muset chvíli bavit. Vlastně.. Nemáme se začít bavit i s těmi ostatními tady? "A jak se ti tu vůbec líbí? Podle mě je to tu bezva!" Přebiju původní úvahu úsměvem a tímto dotazem, který jen dokazuje, že ať jsem ve sktuečnosti jakkoliv chytrá, buď mám neuvěřitelně roztěkané myšlenky, a nebo se mi o tom původním prostě mluvit nechce. Taky uvažuju, že bychom mohli se tady s někým dalším zapojit do rozhovoru. Ale tak nejdřív bych se trošku o tomhle mohla pobavit s Youjim, a pak uvidíme. Přinejmenším spolu o tom musíme prohodit pár slov.. Když už to teda máme za úkol, vymyslet to. |
| |
 | Soudný Ostrov Po několika denním putování jsme konečně dorazili na Soudný Ostrov. Je to tu krásné. Stejně mě ale zajímá, proč nás zavolali… Užívám si každý pohled na okolní krajinu a každý nádech toho čerstvého mořského vzduchu. I kdyby nás sem zavolali kvůli nějaké prkotině, tak tohle mi za to stojí… Projdu s ostatními z naší "družiny“ městem a poté nás odvedou někam do neznáma. Nemůžu se dočkat co po mě chtějí. Ale tahle pevnost vypadá no… staře. Ale o to bude mocnější a krásnější! Nemohu se dočkat co si na nás vymysleli. Začínám se třást nedočkavostí. Podle slov senseie a Sugoikageho to bude něco velikého… Zaujme mě však jeden muž. Je vysoký a vcelku mladý. Oblečen do tuniky s hrudním plátem a …diamantem? Zkusím se na diamant soustředit. Co že? Ono to funguje jako přijímač? Přijímač a dokonce i vysílač chakry! A ty oči… Tak tady nás čekají hodně zajímavé věci, pokud to bude alespoň z půlky takové jako tohle… Poté na nás vyrukují s otázkou a já cítím mírné zklamání. Myslel jsem, že to bude velký úkol. A ne filozofie… Ale to určitě k úkolu patří! Určitě nejdříve musíme správně odpovědět, abychom ho mohli provést. Ale co je vlastně správně? Pro každého je odpověd jiná, tady neexistuje jedna správná odpověď pro každého… Mám to! Asi musíme najít tu správnou pro sebe… Ano je to hodně na přemýšlení. Svým způsobem máš pravdu, jsou tam ale věci, ze kterých bych si já osobně rozhodně dokázal vybrat. Světlo a tma… Světlo znamená neději, tma zánik. I na krásné noci jsou nejhezčí hvězdy a měsíc. To všechno je a světlo. Takže u mě Světlo! Dobro a zlo… u téhle otázky může i Amai tušit jak odpovím. Mám v sobě to nejčistší stvoření a sám nejsem jiný … dobro a zlo jak se na to mohou vůbec ptát? Vždycky tu budou obě strany, ale vždycky je lepší když dobro převažuje. Zlo znamená smrt! Oheň a led… Toto téma je nejvíce na pováženou. Obojí je důležité, ale člověk je vždy lepší jako oheň než jako led. Led znamená žádné emoce. Tudíž žádné přátelství soucit. Žádná láska… žádná láska znamená nenávist! Nenávist znamená válku! Válka znamená smrt a zánik! Nebesa a peklo… Tady s tebou souhlasím. Ani jedno by nemohlo existovat bez druhého. No, lae určitě bych radši byl tam nahoře než dole… Naše vesnice a ostatní? Tahle otázka je velmi zvláštní… O té by se chtělo poradit. U těch ostatních mám více méně jasno, a myslím si že ty také. Takže, co si o ní myslíš Kae-chan? Můj hlas zní celou dobu velmi hrdě, přesvědčeně a vůbec jsem ho netlumil. Ať si ostatní myslí co chtějí. Na tyto otázky by měl mít každý svou odpověď. Poslední věta, která je směřovaná Amie je už řečena normálním veselým hlasem. |
| |
3665.jpg) | Debilní moře. Nesnáším moře. Proč to musí být zrovna Soudný ostrov?! Připadám si jako opilá. Moje procitnutí ze spánku je malátné, všechno se se mnou houpe a je mi dost bídně. Křečovitě zaryju nehty do Gaiovy ruky a pevně zavřu oči. Většinu cesty se snažím prospat, ale stejně mě probuzení vždycky dožene, a každé je horší a horší. “Už tam budem?“ zavrčím mu do ramena a schoulím se do ještě pevnějšího klubíčka vedle něj. Odmítám ho pustit, ať chce dělat cokoliv, takže i kdyby teď vstal a šel pryč, tak mu visím kolem nohy a táhnu se za ním po zemi jak pes na vodítku. Nenávidím moře. Nesnáším, jak se to všechno houpe. Jak tu pořád někdo běhá a huláká „pravobok, pravobok!“. Jak nemáme vůbec žádnou pevninu v dohledu široko daleko už přes několik týdnů. A z toho slaného vzduchu se mi dělá špatně. Takže, shrnuto a podtrženo, je tenhle výlet pěkně na hovno, protože je mi imrvére blbě. Chci domů. Naposledy mi bylo dobře v přístavu. Skončí tohle vůbec někdy? “Zkurvenej Soudnej ostrov… Zkurvenej vlkouš… Bych sem vůbec nemusela, kdybych… uf,“ pokračuji v mumlání do Gaiova trička, zatímco mu křečovitě svírám ruku a snažím se myslet na pozitivní věci, jako jsou kytičky, motýlci a mašličky. Výsledek je jen takový, že je mi ještě hůř. Usoudím, že takhle to nikam nevede. Pomalu, p-o-m-a-l-i-n-k-u se zvednu na roztřesené nohy. A běda, jestli se mi někdo zasměje. Tohle vůbec není vtipný. Všichni dělají, jako by byla moře kdovíjaká radost veselá, a přitom je to jenom zatracená, vražedná svině. Každý den jenom čekám, až se potopíme nebo na nás přijde bouře nebo nás dostanou piráti nebo tajfun nebo žralok nebo Kraken nebo takovýhle potvory. Loď se silně zahoupe, já se zapotácím a kecnu si zpět na zadek. Hadi ve vlasech (si teď připadám jak Medůza, super) se rozčileně zakroutí. Nepřítomně si je hodím na záda, takže znovu nespokojeně zasyčí, a opět se na zemi přištípnu ke Gaiovi, takže mu nedovolím nikam jít, jenom sedět vedle mě a dělat mi polštář. Očima hledám Akane, a když ji najdu, vysílám k ní úpěnlivý pohled „už-vidíš-pevninu?“. Po jakékoliv odpovědi se znovu pokusím usnout. Soudný ostrov “Buďte mě laskavě s citem!“ zavřísknu vztekle, když loď tvrdě narazí čumákem do dřevěného doku a najatí námořníci začnou horečně upevňovat lana kolem takových těch čudlíků, kolem kterých se většinou upevňují. Zrovna to byl hezký sen, zdálo se mi o tom, že jsem zabíjela vlky… Pak jsem se probudila s takovým trhnutím, že jsem málem vletěla hlavou mezi zábradlí. Teprve teď zmateně rozhlédnu kolem sebe, a v tu chvíli mi dojde, že jsme na místě. “Neříkejte mi, že už jsme tady,“ zasyčím jízlivě na prvního plavčíka, který kolem mě proběhne, a probodnu ho pohledem. Mám chuť tady všem pěkně zakroutit krkem. Kdyby nám dali rychlejší loď, už jsme tu byli, a nemusela jsem tohle trpět! Pak vyskočím na nohy, když si uvědomím, že moje trápení skončilo. I hadi vypadají trochu svěžeji. Opět se rozhlédnu, abych se ujistila, že jsou moji společníci někde poblíž, a ve chvíli, kdy uvidím Akane, se jí vrhnu kolem krku. “To byla přííííšerná cesta!“ zakvílím jí nešťastně přes rameno. Ještě chvíli jen tak stojím a objímám ji, a pak, když uvidím Gaie, obejmu i jeho. No tak dobře, přiznávám, že jsem na tomhle způsobu kontaktu závislá. Ale jenom trošku. Trošičku. Po chvilce odskočím a začnu se tvářit, jako bych o ně po celou dobu ani pohledem nezavadila. Rychlým tempem vyrazím z lodi, a zcela se uklidním až ve chvíli, kdy stojím nohama pevně na zemi a nic se se mnou nehoupe jak turbína v lunaparku. V duchu zavrčím. Tenhle způsob cestování se mi fakt nelíbí, a přísahám, že už nikdy v životě na loď nevkročím, pokud budu absolutně při smyslech. Ovšem nikdo neví, co budu dělat dnes a zítra, až se zas jednou stavím pozdravit staré dobré přátele vodku a rum… Otráveně si prohlédnu od hlavy k patě delegaci, co si pro nás přišla, a ještě otráveněji poslouchám jejich řeč o vybrání. Ovšem slyším jen něco jako: Bla, bla, vybráni, bla, bla, vesnicím, bla, bla, bla… Jasně, jasně… Nemám vůbec chuť někam chodit, takže se primárně zavěsím do Gaie a nechám se jím celou dobu napůl tahat, abych se nemusela namáhat dalším výšlapem. Jakékoliv námitky proti tomu absolutně ignoruju. Pořád je mi přece jen trochu špatně z cesty, a když mám jít sama, trochu se kymácím, z nezvyku chodit zase po pevnině. V pevnosti mám největší chuť se natáhnout a všechno dospat, ale napřed si musím vyslechnout něco, co zní jako závěrečná ústní zkouška z filozofické fakulty. Samozřejmě, že první půlku otázek okamžitě vypustím, a na druhou ani nehodlám odpovídat. Nasrat, hoši… na nějaký přiteplený otázky o vyšším dobru vám zvysoka seru… Nechte mě laskavě bejt! Stačí, že jsem kvůli vám trpěla několik týdnů na lodi, ne? Nějaký blbý otázky si nechte pro sebe… Zasyčím unisono s hady. Všimnu si, že jeden z nich má mírně rozvázanou mašli, takže mu ji přepečlivě utáhnu. Nevypadá, že by z toho měl radost. Docela vyvalil oči. Z té nepříjemné ochoty sloužících je mi nanic. “Hej! Hejhejhej! Nech mě bejt!“ zavrčím, když mi jeden přinese sklenici vody až pod nos. Vody jsme teď měla víc než dost, nechci ji už ani vidět. Ovšem, vrhnu se po ní jako hladový vlk. Žízeň přece jen trochu mám… “Gai –chááán… Akane –chááán… Jdeme pryč.“ zavrčím autoritativně, a odeberu se do pokoje, který je patrně určený nám. A je mi celkem u prdele, jestli není, protože teď už je. Rozvalím se na jedné z postelí a skopnu z nohou nepohodlné boty. Přivřu oči. Chci spát… a nechci být tady. Chci zpátky domů, do tý Halloweenský vesničky, kde je každý druhý mrtvý… má to atmosféru. Ne jako tady, kde je všechno nechutně nažehlený a přeperfektní. |
| |
 | Plavba na lodi a znuděný život... Už to je nějaký ten den co jsme z Yami vyrazili, přeci jen k Soudnému ostrovu to nemáme zrovna nejblíže ale co už, mě cesta samotná nevadí, nicméně Momoko je z ní celkem na nic, o tom že nemá ráda vodu a plavbu celkově vím až moc dobře a byl jsem připraven že toto nastane, nebýt Yashinista tak bych asi začal vyvádět nad jejím stiskem a nehty co do mě zarývá, nicméně, mě bolest nevadí a ono to zas tolik nebolí, a i kdyby, proč si s tím dělat hlavu že? Jen tak mimochodem se na ni podívám zrovna když se probouzí, když promluví tak se povzbudivě usměji. "Ano, už to nebude tak dlouho trvat a budeme tam, Momoko," řeknu jí a dál v klidu sedím a nechám ji ať se mě klidně drží, když jí to pomůže tak s tím nemám žádný problém. Podívám se na mladíka co sedí vedle nás, znají ho obě, je to jedna z mých "mrtvol" co dokážu vyvolat za pomocí Edo Tensei, vyvolal jsem ho asi pět hodin nazpět, přeci jen, nebojuje tak nevyčerpává chakru a může zůstat déle, vlastně Edo tensei přímo časově není omezováno ale je to takový... Divný pocit je nutit ožít... I když já na rozdíl od ostatních uživatelů Edo Tensei nechávám vyvolaným plnou volnost, povětšinou času. Podívám se na Kireho, jeho celé jméno je Eizou Kireme, je znám také pod přezdívkou Gen'Ei Kire (Iluzionář Kire). Jeho specialitou je právě Genjutsu. "Kire, mohl by jsi se prosím podívat po naší Akane, aby moc nevyváděla, když tak víš co dělat že ano?" řeknu s úsměvem ke Kiremu a ten jen kývne, zazubí se a odběhne vyhledat Akane, Kire ví že Akane je celkem sadistka, ale on ji když tak uzavře do nějakého nenápadného genjutsu co ji dá pocit že je v naprostém klídku a podobně, nebo na ní použije mou, jeho a mých dalších dvou mrtvol Extrémní techniku, proti ní není obrany, skoro... Ušklíbnu se a znovu se podívám na Momoko. Když si Momoko uleví tak se jen pousměji a trochu ji obejmu. "Neboj, všechno bude brzo za námi, brzo budeme na ostrově a pak ti bude lépe, odpočineš si a budeš klidnější, však uvidíš, jen nesmíš vše vidět hned černě, život nám sice zatím nic dobrého kromě našeho setkání nepřinesl ale o to víc toho dobrého zažijeme v budoucnosti, tomu věřím," mrknu na ni povzbudivě. Momoko se začne zvedat ale vypadá že každou chvíli spadne, znovu se posadí když se loď zhoupne, pousměji se a znovu ji obejmu tak aby se tu neroztřásla, to by bylo trochu... Nebezpečné... Protože by se určitě lidé začali smát a to by značilo vážné problémy... Po zbytek plavby už je relativní klid... Ostrov a... No raději nemluvit... Když přistáváme tak se držím stále u Momoko protože by taky mohla vybouchnout a pustit se do námořníků kvůli svému potlačovanému vzteku a nechuti z plavby, Momoko se vrhne hned za Akane u které postává Kire a zubí se na všechny okolo, já se jen pousměji a dojdu k nim blíž načež se sám stanu obětí Momočina objímání ale vůbec mi to nevadí, ostatně, když je člověk zvyklý že ho jedna jistá osoba kterou dobře zná používá jako boxovací pytel tak tohle je naopak příjemné, podívám se na Akane trochu omluvně, vím že by ráda někoho miminálně přizabila ale nechci aby dělala problémy na lodi a oni nás v půli plavby pozabíjeli... Takže Kire ji krotil a já se staral o Momoko... Teď v poklidu a beze slov jdu za nimi po boku s Kirem za těmi chlapíky co nás uvítají, otázky toho co nás vede moc nevnímám ale v duchu si na ně zběžně odpovím. Když Momoko promluví tak je mi jasné že ona zase naprosto nevnímala to co říkal, jen se pousměji a povzdechnu si. "Dobrá, už jdeme... Kire, když tak tě teď nechám odpočinout, kdyby něco zase tě zavolám, ano?" řeknu mladíkovi co za námi šel a strčím ruce do kapes, za Kirem se objeví rakev a on v ní zmizí. Já si přehodím kosu přes rameno, doteď jsem ji svíral v pravé ruce, na tváři mám lehký úsměv a takový bezstarostný výraz, s rukama v kapsách se vydám za Momoko která nám vybere nějaký pokoj. Já vejdu a zavřu dveře. Pořád jsem si nezvykl na to být s nimi v jedné místnosti, tedy zvykl, ale jak kdy... Třeba teď se obávám že Akane bude potřebovat odreagovat, né že by mi to vadilo ale doufám že nezabouře půl pokoje, to by zas bylo... pomyslím si a opřu kosu o stěnu, sám se o ni opřu a pozoruji ty dvě. "Akane, pokud si potřebuješ ulevit, tak prosím tak aby jsi při tom nezničila pokoj ano? Nechci aby jsme hned byli za problémy..." řeknu k Akane a pokusím se na ni usmát. |
| |
| Rozmluva s Youjim Ani se nezdá, že by mi vadilo, že Youji mluví tak nahlas a přesvědčeně. To já ostatně taky. A já jsem mimo jiné ještě víc trhlejší. Ale tak zase pozitiva to má, všechno mi přijde krásný, a svět růžovej jak moje vlasy.. A to ani nemusím nic pít nebo hulit. To je skoro na to, aby mi ostatní lidi záviděli. Hih. Ovšem tak úplně nesouhlasím s tím, co říká. Jistě, máme nějak určit, co je lepší, ale podle mě to stejnak neznamená, abychom si něco z toho všeho prostě vybrali.. To bych uměla taky, a moje volby by byly navlas stejné jako Youjiho, a to se ani nemusím snažit nějak podlézat. Jenomže lepší podle mě není nic z toho. Respektive, je, ale tak to mi nemůžeme určit. Kdyby například neexistovala tma, ani bynemuselo existovat světlo.. Protože pochybuju, že by se pak někdo obtěžoval ho pojmenovat, kdyby nemělo protiklad. "Jestliže každý máme najít vlastní odpověď.. Tak já už ji mám. Ty se chceš ještě s někým o tom pobavit.. Když myslíš, tak můžem, aspoň poznáme nové lidi. Ale já už to kvůli té odpovědi nepotřebuju." Pokrčím rameny, čímž naznačím, že je ty otázky jsou celkem opruz, narozdíl od "normálních" věcí, a že bychom to mohli tímto považovat za vyřešené, a dál se věnovat ohledně pokecu s ostatními trochu normálnějším otázkám. "Tak co? Dáme se tu s někým do řeči?" Kdybych měla kapsy, měla bych v nich teď hluboko zaražené ruce a lehce s odstupem se rozhlížela po ostatních. Takhle mi ale nezbývá nic jiného než vzrušeně poskakovat a rozhlížet se. Nechci se s někým začít bavit, pokud by se nechtělo Youjimu. Ale jinak jsem do navazování vztahů celá žhavá. A nebo bychom mohli se na ostatní a tyhlety otázky vykašlat, a trošku se tu porozhlédnout.. Všechno je tu stylové, ale moc okázalé a vážné. Doufám, že tu taky myslí na zábavu! "Ale možná by bylo lepší se tu jenom tak porozhlédnout.. Co myslíš ty? Uměj se tady ty lidi bavit?" Teď míním to, jak se o nás přepečlivě snaží starat - většinu odmítám s lehkým úsměvem a díky, ale ve skutečnosti o tom soudím, že othle celé je neuvěřitelně snobské. Tihleti lidé určitě nikdy nepoznali pořádnou zábavu! Leckdo by si o mě po tolika mých řečech pomyslel, že jsem asi trošku divná, když se mi pusa nezastaví, ale já pořádmelu jak kafemlejnek, a tak by Youji už měl být zvyklej. Zastavím se ze svého poskakování a upřeně mu pohlédnu do očí, co tedy budeme dělat. Nechávám to víceméně na něm - to díky němu tu jsem, tak by měl mít asi trochu výhody a prémie. A i kdyby, u mě je prostě má. |
| |
 | Ostov Že by už zabudli, na čo ma majú? Prebehlo mi hlavou snáď stý raz, od kedy som nastúpila na loď. Nechápala som dôležitosť tejto misie a už vôbec nie, prečo tam poslali práve mňa. Aspoň, že ma nechytila morská choroba. Našťastie. Na cestovanie po vode som už zvyknutá. Loď sa konečne priblížila k prístavu. Bol to krásny pohľad. More malo neopakovateľnú azúrovú farbu. Musela som sa pousmiať. Na sebe som mala mužský odev (odkaz). Vlasy výnimočne rozpustené a previazané len bielou stuhou. Biele volné kimono, ktoré z časti ukazovalo čierne tričko, ktoré som mala cez svoj obvyklý odev, biele široké nohavice a čierne rukavičky. Všetko dokonale skrývalo fakt, že som žena. Kto by čakal kunoichi z mojej dediny? Nik. Je to pár generácií, čo som mala predchodkyňu. Loď zakotvila a spoločne s ostatnými som vyšla na breh. Ticho chvíľu pretínal len príboj vĺn, no po tom ho prerušil nejaký strážca. Započúvala som sa do jeho slov, no moc významu v sebe neniesli. Až po chvíli si spomeniem na akúsi legendu o dvanástich strážcoch a všimnem si jeho čelenku. Dvanásty. Povie nám hádanku a ja sa len pousmejem. "Kto je dobrý podľa jedného, môže byť zlý podľa druhého." Podotknem skoro neslišne. Sú tu okrem mňa aj ďalší. Pasažieri z lode. Súdim, že tiež shinobi. Na lodi som ich viac menej ignorovala. Nič ďalšie nevravím a prezerám si ich. Čiernovlasý zamĺkly mladík, asi múdry. Zbytočne o sebe nič neprezradí. Ách. Zo zamyslenia ma vytrhne výkrik a zahľadím z priamana ružovovlásku. Ten pohľad jej najskôr bude nepríjemný. Predsa len... Vyzerám a chovám sa, ako muž. Ani môj hlas neprezrádza, že som žena. Je niekde na pomedzí. Nadvihnem obočie. Je ukecaná, až hrôza. Je s ňou červenovlasý mladík. Youji, ako nás nechala počuť. Aj keď bol do teraz tichý, rozhovoril sa. No moc ho nepočúvam. Jeho kopa informácií je podľa mňa zbytočná. Asi sa rád počúva. Už na lodi som si všimla ufrflanú blondýnu. Ceľkom ma tam pobavila. Áno, pri nej nebudem musieť veľa hovoriť. A nesklamala ma jej povaha. Zrovna, ako vykríkla, podišla som k nej. Čo tam po našom vyslancovi. Sme rovno v izbe, vedla nej. Podišla som ku jej otvoreným dverám a všimla si hnedovlasého mladíka. Gai. Vybavila som si meno, ktorým ho ona oslovuje. "Ojo-san, mohla by ste byť potichšie? Nie ste jediná,komu cesta po mori nie je po chuti." Samo sebou, nenarážam na seba, ale na nášho jinchuriki. Venovala som Gaiovi chápavý útrpný úsmev. (Stále sa maskujem za chlapa!) |
| |
 | Plavba Připadala jsem si tak strašně znuděně. Momoko jenom spala anebo neustále nadávala, jak je tahle plavba příšerná. Mně osobně tohle všechno nevadilo, ale když jsem mohla po celou dobu jenom sledovat, jak plavčíci zbrkle běhají po palubě, taky by vás to určitě omrzelo. Nechtělo se mi tady jenom tak stát, zatímco ti dva se bez známek života váleli na dřevěných prknech. Rozhodně jejich pozorování nebylo o nic záživnější, než oněch plavčíků. Koukat se chvíli na moře je fajn, ale abych to musela dělat neustále, to taky ne. Čím dále jsme byli od Yamigakure, tím více se mi po ní dokonce začalo i stýskat. Tam byl člověk svobodný, mohl dělat, co chtěl a rozhodně se nikdy nenudil. Tady jsem se cítila jak svázaná, nemohla jsem nikam jít a kdybych se vydala na hon, nejspíš by potom nebyl, kdo by nás mohl dopravit na onen Soudný ostrov. I když vlastně je jich tu víc než dost, když přijdou o jednoho, snad jim to nebude tak strašně vadit… Pomyslím si zvesela a letmo se přes rameno podívám na ty dva. Zrovna oba tak nějak podřimovali a tak jsem měla volnou cestu. Ještě chvíli jsem je obezřetně sledovala, tedy především Gaie, který si bůhví proč myslí, že mě neustále musí hlídat. Jsem snad nezvladatelná? Jasně, že ne!! Přeci jenom když musím, tak se dokážu uskromnit a zabíjet převážně v malém čísle, téměř zanedbatelném čísílku. Ten kluk snad nemůže pocházet ani z okolí Yami, jelikož není ani coulem někým takovým. Nechápala jsem to, bylo to strašné, když vás každou minutu hlídal, abyste náhodou neudělali nějakou blbost. Ne, že bych nějaké dělala, samozřejmě, že ne! Potichoučku se kolem obou protáhnu, takřka neslyšitelně. Kdo by se divil, mám v tom už celkem praxi. Už jsem se Gaiovi snažila pod prsty proklouznout tolikrát, že bych to ani nespočítala. Ovšem po většinou moje velké a do puntíku naplánované akce krachly, jelikož na mě poslal toho mrtvoláka, kterýho přímo z duše nesnáším! Proto jsem se cítila v tuhle chvíli víc jak výjimečně, když jsem konečně mohla odejít, aniž bych měla v zádech toho pacholka. Cítila jsme se najednou tak volná, mohla bych si klidně vyskočit z lodi a nikdo by mi v tom nezabránil. Zase na druhou stranu… proč bych to asi tak dělala? No, nevadí, jenom ten pocit, že můžu něco udělat bez nějaké hlídky, byl velice příjemný a já jsem se rozhodla ho vychutnat plnými doušky. Okamžitě jsem se vydala na obhlídku lodi a jejího obsahu. Prošla jsem snad celou loď, bylo to celkem nudné, ale pořád lepší, než jenom stát jako tvrdé Y a pozorovat vlny, které jsou stejně pořád stejné. Měla jsem štěstí, zrovna proti mně šel osamocený námořník, který neměl ani tucha o tom, kdo proti němu právě teď stojí. Zastavila jsem a po krátkém chichotání jsem se s odhodláním vydala naproti němu. Bylo mi jedno, co si o mně v tuhle chvíli myslí, za chvíli už si nebude myslet nic, o to se sama postarám. Už jsem od něj jenom pár kroků a jsem připravena se po něm vrhnout, když v tu chvíli ucítím něčí ruku na rameni. Trhnu sebou, div nevykřiknu a okamžitě se otočím. Koho jiného nevidím, než otravného mrtvoláka! Mám takový vztek, že mu hned dám pěstí do břicha, ale s ním to samozřejmě ani nehne, což mě rozzlobí ještě víc. Ten Gai, ten to tak schytá! Probleskne mi hlavou okamžitě a v očích mi žhne vztekem. Nejvíc na tom všem je, že ten mrtvolák se na mě ještě celou dobu jenom zubí a dělá, jako kdyby byl dobrota sama a všechno dělal pro mě. Sice jsem se mu jednou postavila, ale nic dobrého pro mě z toho nevyšlo, jenom jsem na pěknou chvilku uvízla v genjutsu. Sklopím hlavu a poraženě spustím ruce podél těla. Pro dnešek jsem prohrála, ale příště to budu já, kdo se bude smát! Mrsknu jeden ze svých velice rozzlobených pohledů po mém hlídači, ten se na mě stejně znovu jenom zazubí. Proč, proč, proč?! Gai!! Měla jsem sto chutí začít křičet nahlas, ale nejspíš by mi to stejně nepomohlo. Nikdo by mi nejspíš nepomohl a Kire by se mě stejně držel, i kdybych se mu snažila na téhle lodičce utéct. Je jak klíště, jakmile vás jednou najde, už vás z očí nespustí… Přicházím za ostatními zrovna v okamžiku, kdy po mě Momoko hází ten svůj tázavý pohled, jenom se na ni usměji a lehce jí zamávám, čímž jí naznačuji, že se ještě klidně na nějakou chvilku může odebrat do svých snů. Raději se postavím kousek dál od té dvojice, přičemž mi za zády neustále zevluje modrovlasý mladík. Doufala jsem, že ho to po nějaké chvíli přestane bavit, ale jelikož jsem ho moc dobře znala, už dopředu mi bylo jasné, že tohle jsou jenom plané naděje, které nemají šanci být vyslyšeny. Po zbytek plavby jsem neměla jinou možnost se jenom nudit a nudit, ale bohužel jsme nemohla jinak. Soudný ostrov Konečně jsme dorazili! Ještě chvilku a nejspíš bych si ukousala i ten zbytek nehtů, co mi ještě na rukou zbyl. Nikdy jsem neměla nějaké zlozvyky, ale zoufalá doba si volá o zoufalé činy. Zatímco oba dva mí spolucestovatelé vedle mě spokojeně podřimovali, já jsem nemohla oka zamhouřit. Na to se ta loď až neuvěřitelně houpala, což mi připadalo nepřirozené. S mrtvolákem jsem se vybavovat nehodlala, za to, co mi dělá, bych se s ním stejně nedokázala nic jiného než porvat. A zrovna v tuhle chvíli jsem opravdu neměla chuť skončit v nějakém pěkném genjutsu, z kterého bych se z bez něčí pomoci nedostala. Vyžívám se sice v bojích a jsem mírně sadistická, to ovšem neznamená, že jsem naprosto blbá. Hned jakmile opustím palubu lodi, se na mě pověsí Momoko. Nevadilo mi to, vlastně jsem byla ráda, že se konečně zase cítí aspoň trochu svá. Přeci jenom mi záleželo především na ní, takže pokud ona už se cítila lépe, i pro mne to byla pozitivní zpráva. “Já vím, už to máš za sebou…“ Pronesu a pohladím ji po zádech. Měla jsem neustále sklony ji nějakým způsobem povzbuzovat a utěšovat. Bohužel o její náklonnost se musím dělit i s někým dalším a proto není divu, že se ode mne po chvíli odpoutá. Najednou mi připadalo, jako kdyby mi něco chybělo. Další důvod, proč nemít Gaie ráda. Jeho omluvný pohled zpražím svým zlým, skoro až krvechtivým. Vůbec mě nezajímá, že se chlapeček najednou cítí provinile, všechno mi pokazil a bude za to nést následky. Je to hrozné! Chtěla jsem kamaráda, ne náhradní matku! Zle na něj zaprskám, přičemž mi není rozumět vůbec žádné slůvko. Mám takový vztek, že nejsem schopná dát dohromady ani větu. No divte se mi, když se kolem mě pořád míhá onen andělsky se usmívající chlapec. Hází kolem sebe pořád samý zázub a mě aby z toho jeblo. To se otočím na jednu stranu, nechutně sladký úsměv, otočím se na druhou stranu, tam mě ochromí další z jeho andělských tvářiček. Brr, připadám si tak nechutně přeslazeně! Ani hrnek čaje, který je ve skutečnosti jenom taková cukrová kaše, se tomu opravdu nevyrovná. Je mi naprosto jedno kdo nás vítá a vede někam… kamsi. Nezajímám se o to, jelikož jsem natolik otrávená, že se nyní soustředím na svůj kyselý škleb. Tím chci dát Gaiovi jasně najevo, že ta jeho podpásovka se mi absolutně nelíbila a že tohle si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Do té doby, pokud mu nedám minimálně jednu pořádnou herdu. Došli jsme až na místo, konečně, už dlouhou chvíli jsem měla chuť Gaie pořádně praštit, ale nedovolila jsem si to, pouze jsem po něm sem tam mrskla jeden ze svých vražedných pohledů. Sice mě to nebaví, ale jelikož Momoko nedává pozor, je na mě, abych si všechno vyslechla a do detailu zapamatovala. Je mi jasné, že moje drahá polovička potom nebude vědět absolutně nic a pokud bude potřeba, je na mě, abych jí to všechno řekla. Zapamatuji si otázky a spěšně si je ještě jednou celé projedu v mysli. Připadalo mi to jako naprostý blábol, blbost a samotné se mi na to nechtělo odpovědět. Proto jsem vždy vybrala tu odpověď, která se mi líbila víc, nijak moc jsem se nad tím rozhodně nerozmýšlela. Až přemrštěná ochota lidí, kteří se o nás starali, se mi opravdu nelíbila. Na všechny jsem se tvářila tak zle, že se ke mně raději nikdo moc nepřibližoval. Ano, ještě stále jsem celkem dost naštvaná. Byla jsem jedině ráda, když nás Momoko odtáhla do jednoho z pokojů. Jakmile jsem zjistila, že ten mtvolák je pryč, najednou už jsem se necítila tak naštvaná. Je pravda, že jeho přítomnost mě často rozčiluje a vždycky ho vidím jenom nerada. Opřu se o zeď přesně naproti Gaiovi a na obličeji mi sedí pěkně hnusný úšklebek. Nadechuji se k prvním slovům, ale stihne mě předběhnout. Po jeho slovech se jenom otráveně zavrtím. Proč mi pořád říká, co mám dělat?! Připadalo mi, jako kdyby měl tendence neustále mě mít v hrsti a mít nade mnou plnou kontrolu. Bylo to nepříjemné, připadala jsem si jak nesvéprávná. Měla jsem sto chutí na truc udeřit silně pěstí do stěny. Ovšem měla jsem lepší nápad. S prázdným výrazem jsem se vydala ke Gaiovi, jemu nejspíš bylo jasné, co teď nastane. Ale já jsem se pořád tvářila, jako kus kamene. Znovu jsem se nadechovala, ale v tu chvíli se otevřeli dveře. Mrsknu k nim vražedný pohled, doufám, že sem jde někdo s pořádným důvodem, jelikož nemám ráda, když mě někdo neustále přerušuje. Jakmile si vyslechnu důvod, na obličeji se mi usadí otrávený škleb. Ten xicht, co dotyčná osoba poslala směrem ke Gaioi mě donutí ještě víc škleb roztáhnout. Ještě se tu ani jednou pořádně nekřiklo a už si jdou stěžovat? Pane bože! Co se to vedle nás zase usadilo za exoty… Podívám se na Gaie, který má v tuhle chvíli zrovna zatraceně velké štěstí. Proto ho jenom velice silně rýpnu loktem pod žebra, v tuhle chvíli by to měl brát jako minimální trest. Ve skutečnosti jsem si na něj chystala něco mnohem drastičtějšího. To je ale drzost! Nezaklepe to, bez pozvání si otevře dveře a ještě bude mít stížnosti?! Nedivila bych se, kdyby si tudy lidi začali jenom tak procházet… Nijak si osobu neprohlížím, je mi naprosto jedno kdo to je a vůbec mi nezáleží, co po nás chce. Bez jediného slova dveře zase zavřu, na něco takového prostě nemám slov. Kdybych se začala rozčilovat, nejspíš by to nedopadlo dobře a Gai by mě zase začal krotit. Budiž, už v soukromí to špatně snáším, ale před někým?! To bych… raději se nevyjadřovat Je mi jedno, co si o mě budou ostatní myslet, kdo se vlastně stará. Poté se otočím směrem na Gaie a jenom na něj výhružně ukážu prstem, poté dojdu směrem k Momočině posteli a posadím se vedle ní na zem. Celé své tělo opřu o stěnu a zavřu oči. Možná teď opravdu bude vhodná chvíli k odpočinku… |
| |
| DEADLINE: Deadline pro odeslání príspěvků stanovuji na TENTO čtvrtek 20:00 hodin. |
| |
| POSLEDNÍ VAROVÁNÍ - Kdo doposud NIC nenapsal a nenápiše do zítřejšího večera tak letí... a tentokrát bez milosti! |
| |
 | Plavba Tshe to je otrava.. nesnáším lodě. Né, že bych měla mořskou nemoc, ale je na nich nuda. Co můžete celou cestu dělat? Kromě pozorovaní moře? Ale asi mi začne vážně být blbě. Už jen protože se nudím. A furt si mrmálám.. ,,To je otrava.." Až se divím, že mě Wil ještě nezabil, nebo alspoň neuřízl jazyk. Jejky.. vtipná ppředstava.. Alspoň by tekla nějaká krev. Soudný ostro je krásný, to se mu musí nechat. Ale doufám že nás nevolali kvůli nějaké absolutní blbosti, jinak to nepřežijou. Navíc.. Och bože.. nelíbí se mi být ve společnosti tolika lidí, navíc když ej většina Jinchuriky, stejně jako já.. ,,Tshe!" Odseknu si jenom pro sebe když se dostaneme do .. pevnosti? Asi.. vypadá to tak.. typuji.. Sakra, občas sem vážně vymatlaná.. ale není to jedno. Jeden týpek.. fakt týpek, protože na tom plátu má diamant.. To chci takýýý!! Ehm.. Mám štěstí že sem to nevyslovyla nahlas, a pořád mám svou chladnoua znuděnou tvář. Po jeho otázce.. ,,Eh? To tu do nás hodlají mačkat filozofii nebo co?" Zabrblu otráveně a založím ruce na prsou se znuděným odfrknutím. ,,Na světe bylo, bude a je obojí a jedno bez druhého existovat ani nemůže.. konec debaty?" Snažím se tuto diskuzi ukončit jednou větou. Otravááááááááá.. dejte mi sakra ten úkol.. |
| |
 | u>Příjezd lodi Konečně jsme dorazily na místo jménem Soudný ostrov, kde bych se měl dozvědět více podrobností o svém úkolů. Je to už přes několik týdnu co jsem odešel z vesnice společně s malým doprovodem, který ale vůbec neznám a proto si ho nevšímám. Každopádně se k nim musím chovat vstřícně, jelikož mi to nařídil Torikage a mě nezbývá než ho poslechnout. Tahle výprava bude ještě hodně zajímavá....teď jen překonat ty hloupé zahajovací akce... Pomalým, ale sebejistým krokem vystupuji z lodi a přitom se rozhlížím po ostatních Jinchuuricých. Vůbec nic nevím o ostatních Jinchuuriky ale moc rád bych se s nimi poznal a zeptal se jich, jestli mají stejné problémy jako já. Jestli také v sobě ukrývají zlověstné démony, kteří mají svojí vlastní vůli a především jsou daleko silnější než jejich Jinchuuriky. Tedy alespoň takhle to u mě je ale moje vůle zesílit a bojovat s Bijuu o jeho moc je velká. Stejně nemáš šanci ty zmetku!! ....pusť mě ven a já ti ukážu mojí pravou podobu .. Nijak nevěnuji pozornost druhému hlasu patřící uvězněnému Bijuu a raději se věnuji následují cestě. Cesta se už obešla bez zbytečních námitek a tak v klidu dojdu do nějaké staré pevnosti nad městem. Tam se sejde velké množství lidí ale nejvíce mě zaujme nějaká osoba, která se nazývá dvanáctým strážcem a má strašně divné oči. Sice mě ta postava upoutala ale po chvilce mě zvědavost přejde a raději poslouchám, co nám chce postava říci. Světlo nebo tma ??... dobro nebo zlo ?? ....co to je za blbosti... nepřišel jsem tu řešit nějaké otázky ...kašlu mu na to.. Sice jsem se jasně rozhodl tuhle otázku ignorovat ale pravda je, že mě odpověď vůbec nenapadá. Teprve až se ozve nějaká holka s drzými řečmi si to přeberu v hlavě a začnu o tom trochu přemýšlet. Nakonec na tohle odpověď nenajdu a tak budu doufat v to, že to strážce nebude chtít slyšet přímo ode mě. Nejsem bůh ví jak chytrý a už vůbec nemam náladu na přemýšlení o takovéhle bezvýznamné věci. Takže pokud se mě na to strážce nebude ptát, neodpovím mu a raději se věnuji odpočinku. Nějaký sluha mě beze slov odvedl do už předem připraveného pokoje a tam mi dokonce i přichystal nějaké to jídlo. I když to většina lidí nedělá, přesto jsem sluhovi poděkoval za pomoc a pak se věnoval jídlu. Chvílema si vzpomenu na můj doprovod, ale vůbec jim nevěnuji pozornost. Podle mých představ jsou právě teď taky někde v pokoji a chystají se na nadcházející den. Po vydatným jídle se ještě lehce protáhnu a pak už se věnuji jen odpočinku. Nadcházející den se dostavím k místu kde by jsme měli mýt sraz s dvanáctým strážcem a tam čekám na následující úkol. |
| |
 | Den jako každý jiný Pomalu jsem se probudil ve svém pokoji, v bytě kde bydlím sám. Byt leží někde na kraji města co nejblíž bráně, abych měl co nejkratší cestu k jezeru, které je za městem. Někdy ráno, asi kolem sedmé mě probudí náhlý záblesk na zatím probouzející se ranní obloze. Otevřu jedno oko a zamžourám na okno. Uvidím jak se obloha pomalu ale jistě zatahuje a kdesi v dálce bouří. Všimnu si že vítr vane směrem k naší vesnici. Nad myšlenkou o dešti a bouřce, rychle vstanu plný energie. Vyrazím do koupelny, kde udělám celou ranní hygienu. Pak doletím zpátky do ložnice, kde si na sebe vezmu jenom spodní prádlo, kalhoty a košili. Kašlu na všechno ostatní oblečení běžím rychlostí blesku. Beru to přes kuchyň, abych si tam vyzvedl alespoň vak s vybávkem, který si upevním u pasu. Pak jen obuji sandále a vyběhnu na čerstvý vzduch. Samozřejmě za sebou zavřu a zamču dveře od bytu. Když vyjdu ven, tak se zhluboka nadechnu a nasaji tu vlhkost v tom vzduchu, která vždy zavládne těsně před bouřkou. Uvnitř sebe pocítím takové menší zachvění a zamrazení z toho pocitu. Rozhodnu se uvidět bouřku z trochu lepší perspektivy. Rychle vyběhnu z brány města a běžím k nejbližšímu a největšímu kopci, který se nachází v blízkosti města. Když pomalu dobíhám na kopec, tak začne trochu pršet. Až dosáhnu vrcholu, tak náhle zahřmí a já se posadím na zadek jako malé dítě. S obdivem sleduji oblohu, která je přetínána blesky a hromy ze všech stran. Zvedne se vítr a začne ještě silněji pršet. Úplně hypnotizován, tou světelnou a zvukovou show přírody, stojím na vrcholku a obdivuji to. Nic jiného se nedá dělat, než jen obdivovat, jednu ze symfonií přírody, která se právě odehrává na obloze a nejen na ní. Prohrábnu si své delší vlasy smočené deštěm, tak aby mi nepadaly do očí. Chvíli zavřu oči a soustředím se na pocit, jak na tvář mi dopadají kapky deště a ovívá studený vzduch. Vztáhnu ruce k obloze. Úplně si užívám tu nádhernou bouři, která teď zuří. Jsem v extázi. Začnu poskakovat na místě a hlasitě se smát. Jenže hluk hromů mě úplně přehluší. Ignoruji to , že je moje oblečení promočené durch. Asi po půl hodině bouře zcela ustala, tak rychle, jako začala. Stále v extázi a ohromený se vracím pomalu domů, kde si asi vezmu suché oblečení a pořádně se najím. Když dojdu před dveře do bytu, tak uvidím někoho, kdo stojí před nimi stojí. Přijdu blíž a zjistím že je z ANBU. Během okamžiku si mě všiml a obrátil se ke mně. Přišel ke mně, uklonil se, pozdravil, já se samozřejmě také uklonil a pozdravil. Pak mi předal zprávu, na které byla pečeť Arashikageho. Vyvalím na to oči a pak je upřu na posla. Ten jen pokrčil rameny, rozloučil se, znovu uklonil a zmizel. Nevěřícně si prohlédnu svitek. Hmmm co může po mě Arashikage chtít v tuto dobu, vždyť mám mít chvíli čas, abych si mohl odpočinout, protože včera jsem se vrátil z jedné a on mě chce poslat na další, tak to není moc milé. Opatrně otevřu svitek a přečtu ho. Po konci ho zavřu a chvíli stojím na chodbě. Ach jo, musím doprovázet naši Jinchuriki za ručičku na nějakej ostrov Osudu. Tss to je teda jméno. No nic Kagův rozkaz je rozkaz který se musí splnit. S povzdechem vejdu do dveří. Jako první shodím to promočené oblečení do prádelního koše a jdu se osprchovat. Pak se obleču do suchého a udělám si vydatnou snídani plné energie. Až posnídám, tak nádobí hodím do dřezu. Chvíli přemýšlím jestli to nemám umýt, ale na konec dojdu k závěru že nemám čas. Dojdu do ložnice. Ze skříně vytáhnu velký batoh na cesty a začnu ho plnit potřebným oblečení na neurčitou dobu. Pak sejdu dolů do kuchyně, kde naberu jídlo na x dní. V koupelně nastrkám další hygienické pomůcky a určitě ještě něco tam přibude Až je vše zabaleno, tak si na sebe vezmu bojové oblečení plus zbroj. Raději zkontroluji celý batoh, jestli mi něco neschází. Zkonstatuji že ne. Cestou ke dveřím přiberu ještě zbraně a pak hurá vyrazím k přístavu kde mě snad bude čekat loď, která mě a Jinchuriki doveze na ten proklatý Soudný ostrov. Vůbec tu Jinchuriki neznám. Vím že je holka. Doufám že je sympatická a hezká. Myslí se mi honí myšlenky, když jdu do přístavu. Opravdu nudná cesta lodí xD Konečně dorazím do přístavu a jen tak tak. Už skoro odjížděla, ale já loď dohnal a za jízdy naskočil dovnitř. Zmožený výkonem a předešlou misí, jsem ihned zapadl do své kajuty, kterou jsem doufám že dostal. Asi po dvou dnech strávených spaním jsem vstal a došel na snídani. Pak jsem se prohledal celou loď a snažil se najít Kim. Bohužel nevím jak vypadá a na lodi je spousta dívek.A některé jsou opravdu hezké a sympatické, ale poté jsem přišel na záď lodi, kde stála dívka v lehké blůzce po žebra, v kalhotách a s nádherně ohnivými dlouhými vlasy. Chvíli jsem tam stál a neslušně na ni zíral. Myslel jsem na spoustu hezkých myšlenek, ze kterých se mi udělalo těsno. Hned na první pohled jsem věděl že je to ta kterou hledám. Pak konečně jsem se vzchopil, pomalu k ní ze zadu přistoupil a tiše oslovil jejím jménem. Trochu se lekla, pak jsem se trochu poznali. Asi za pár dní jsme přirazili k tomu ostrovu. Ještě před tím, jsem si vyčistil všechny zbraně včetně zbroje. Než jsme vstoupili na břeh, tak jsem na sebe hodil to nejhonosnější oblečení, které jsem si vzal sebou. Což byly tmavě zelené bavlněné kalhoty, bavlněná košile, přes kterou jsem hodil napřed batvat a následně na to kroužkovou košili, plátové nárameníky lemované zlatými vzory, chrániče předloktí, lýtek. Na ruce jsem si nasadil jemné rukavice. Kolem krku se mi houpá zlatý řetízek na kterém je zavěšen znak našeho rodu. U pasu zbraně to je jasné a přesto všechno jsem přehodil heboučký hedvábný plášť sahající až na zem, překrývající ramena v tmavomodré barvě s vyšívanými vzory zlatou nití. Na břeh vystoupila Kim v mém doprovodu. Společně jsme si vyslechli úvodní řeč těch dvanácti podivínů. Pak nás dovedli do pevnosti, která vypadá opravdu honosně a nedobytelně. Ukázali nám naše pokoje. Tam jsem si zanesli věci a hned nás vedl, ten největší podivín, dál. Ty oči si bedlivě prohlížím a snažím se objevit jejich tajemství. Ale pak si řeknu že by to nebyl dobrý nápad, že by mě to mohlo stát život a to určitě nechci. Usadí nás na vrcholku té pevnosti a položí nějakou zajímavou otázku. Chvíli přemýšlím a poslouchám názory ostatních. Pak mě Kim překvapí její odpovědí, nad kterou se zastavím a žasnu. Ta mě čím dál víc překvapuje. Je nádherná, sympatická a chytrá. Panebože kam jsem se to dostal Pomyslím si a vzhlédnu k nebi, na kterém není ani mráček. |
| |
 | Příjezd Lodí Zatímco se opírám na lodi o zabrádlí na přídi a vítr mi čechrá vlasy, tak jsem ponořen do svých hloubavých myšlenek a spomínám si na menší debatu s Torikagem. (velice pisklavý hlas) Ano ó mocný synovče Kaemone, půjdeš prosím s tím blbeček nízkého, respektive vůbec žádného původu, jehož jediné štěstí je, že má v sobě tu opelichanou opici v podobě černého draka, na Soudný ostrov ? Vím, že je to pod tvoji úroveň, ale nikdo jiný nedokáže tak kvalitně ostatním nakopat ty jejich zadky jako ty, kdyby nastala nějaká mela.... Hmm, počkat, tak to vlastně nebylo. Možná to, ale bylo takhle: (netrpělivý hlas) Kaemone, jsem si vědom toho, že je ten Jinchuuriki bez rodiny a tudíž nemá žádný původ, ale nezapomínej na to, že je to Jinchuuriki !! Naše zbraň !! A my musíme v rámci zachování dobrých vztahů se všemi okolo tomu Jinchuurikimu dovolit, aby se na ten Soudný ostrov dostavil, což ale neznamená, že tam půjde sám. Hezky půjdeš s ním ať se ti to líbí, nebo ne a už jsem řekl. Nezapomeň na svoje povinnosti k vesnici a také nezapomeň na to, že Jinchuuriki patří jen vesnici. Ty se nad něj nebudeš povyšovat a budeš s ním zacházet hezky, ale budeš jej chránit. Pamatuj si, že Černý Drak je důležitější než jeho Jinchuuriki, než ty i než kterýkoliv živý tvor na tom ostrově se nacházející. A teď běž a bez protestů splň tu svoji misi.... Hmm, jo, asi to bylo takhle. Kčertu, jak já toho parchanta Torikageho nenávidím, stejně jako toho malýho skrčka, kterýho mám chránit. Naštvaně odstoupím od zabrádlí a hledíc na hladinu moře prokřupe prsty na rukách. Doprdele, další stupidní mise s nějakou pakáží. Kčertu, to bude nuda, nuda a nuda. Počkat, napadlo mě pro to ještě jedno slovo: velká nuda. Jo. To už, ale loď mezitím přirazila ke břehu a její pasažéři začnou vystupovat. Jakmile spatřím, že i ten cucák co ho mám na starosti a ta verbež co jsem dostal k ruce si to štrádují k výstupnímu můstku, tak trochu natáhnu krok, aby mi nezmizeli v davu. Po pár minutách už všichni stojíme nastoupeni před 12tkou, která začne mlet ty svoje sračky, že Jinchuuriki jsou vlastními pány a podobně. Tohle rozhodně nehodlám nechat jen tak, ještě by to tu přerostlo v jakousi pizdovinu. V jednu chvíli ti zasraní-strážci melou o tom, aby Jinchuuriki poslouchali jen Boha a na všechny, aby srali a zachvilku budou mlet o tom, že právě o ni Boha zastupují a tudíž maj Jinchuuriki poslouchat i Strážce. To si musíme vyjasnit hnedle na začátku. Předstoupím proto před všechny ty ucha až k té 12tce. Hej ty prde, vesnice semka své Jinchuuriki poslali s přátelskými úmysli, takže si pro příště odpusť ty svoje žvásty o tom, že Jinchuuriki maj poslouchat jen Boha a nikoho jinýho, jinak odsud odcházíme. Nikdo do mě a už vůbec ne do Ichira bude mlet takový blbosti. Když mu vyřídím co jsem měl na srdci, tak se na něj ještě provokativně zašklebím. Tohle se mi nelíbí už od začátku a nemám nejmenší zábrany, abych to každýmu nedal na vědomí. Když nás poté 12tka odvede do hradu a začne tam valit ty filozofický žblechty tak jen kývu souhlasně hlavou. To je správný. Do palic Jinchuurikim se maj tlačit jen podobný voloviny, na který nikdo nezná odpověď a který jsou stejnak naprd. To Jinchuuriki zaměstná dostatečně, aby nevymýšleli blbosti a byli hezky věrní a poslušní. Nijak se slovně k dalšímu dění nevyjadřuju. Jen stojím za Ichirem, abych jej mohl pohlídat. Když se kolem nás rozeběhne služebnictvo, tak si dávám pozor na svoji peněženku a pořád se držím u Ichira. Pokud by nás i chtěli rozházet po pokojích, tak jdu do stejného jak Ichiro, ikdybych měl spát na podlaze. |
| |
 | Samegakure Den jako každý jiný - nudný, obyčejný. Jako obvykle jsem ležel v trávě, sledujíc klidné moře a pobrkoukávajíc si neurčitou melodii. Když ke mě přišel někdo od nás z vesnice se zprávou o mé další misi. Pročtu si detaily a podívám se něj: No, ehm... proč zrovna já? Na chvíly se zamyslím. Ale vlastně je to jedno, když si to Samekage přeje. Tak že kdy odplouváme? Líně odkráčím směrem ke svému domu. Achjo dělat poskoka našemu Jinchuuriki, to bude nuda! Otevřu dveře a první co mě okamžitě "udeří" je strašný zápach alkoholu. Pak spatřím otce jak sedí u stolu a kolem se válí několik lahvý a z jedné se chce zrovna napít. Absolutně to nevnímám a začnu si balit věci. Hm, asi tu nějakou dobu nebudu. Kromě obyčejných věcí na každou misi si zabalím jěště nějaké to oblečení a věci na údržbu meče. Hej otče asi tu nějakej den nebudu...teda kdyby tě to zajímalo. Místo odpovědi se mi dostalo jen několika nesrozumitelných opilckých žvástů. Než vyrazím ze dveří ještě se na něj znova podívám. Seš ubohej. A vyrazím na loď. Cesta lodí a Soudný ostrov Ááá konečně zase na lodi. Většinu času jsem sice jako vždy strávil poflakováním se po lodi,¨ale občas jsem si popovídal s posádkou a dokonce sem tam i někde pomohl. Cesta mi ubíhala neuvěřitelně rychle, až jednoho dne když jsem byl jako obvykle zahleděn do vln, jsem v dálce uviděl pevninu. Tak jsme tu, konečně Soudný ostrov. Když jsme se přiblížily na dohled spatřil jsem lodě dalších vesnic. Tak že tu nebudeme sami, myslel jsem si to.....Otrava! Všiml jsem si že Karasu se již probudil a tak ho mlčky následuji. Kolem je několik dalších lidí z ostatních vesnic. Nenápadně si je prohlížím a snažím se zhodnotit jejich sílu. Poté k nám přistoupil nějaký muž a začal mluvit něco o bohu. No skvělý nějakej náboženskej fanatik. Co sem komu udělal, že tu musim tvrdnout? Poté nás odvede městem do pevnosti, kde má další přednášku. Dobro nebo zlo, světlo nebo tma. Kam sem se to dostal? Pořád se držím u Karasu a výraz v mém obličeji dává jasně najevo že je mi tohle dění tady úplně fuk. |
| |
| 2.den na Soudném Ostrově: Pobyt všech byl veskrze poklidný ale nedá se říct, že by nebylo znát, že něco "je ve vzduchu". "Ústa Boží" - či dvanáctý strážce si se stoickým klidem vyslechl veškeré reakce na své otázky z předchozího dne a nedal najevo sebemenší emoci, ať již jste odpověděli cokoliv. Dokonce ani na Kaemonův verbální útok nezareagoval nijak. Jako by mu bylo úplně jedno co odpovíte či jak se zachováte. Dokonce ani nijak nevyžadoval odpovědi, od těch co odpovědi nechtěli dát. Těžko říct tedy co tedy svými otázkami zamýšlel a proč vám je vůbec dal. Když veškerý "ruch" kolem "filosofických" otázek a vašich odpovědí utichl, tak jen řekl: "Je načase, abych vám zdůraznil boží vůli. Zaprvé - zapomeňte - vy jinchuuriki i vy ostatní na to, že jste z nějakých vesnic. Nyní jste zde, abyste prošli - všichni - výcvikem, který vás připraví na věci, které přijdou. Démoni jsou majetkem Boha a vesnice je mají pouze zapůjčeny - taková je pravda - Fénix, Džin či Černý Drak ... ti všichni patří Bohu, našemu pánu, jehož já jsem prvním služebníkem. On - Bůh - je jediný zákon zde na ostrově, vzepřete-li se Jeho vůli budete zničeni, taková jsou pravidla platná již celá staletí. Nikdo z vás, ani vy všichni dohromady nemáte jedinou šanci se měřit byť jediné z jeho 12ti rovin bytí, z nichž já jsem tou poslední a nejslabší. Ostatně to ani není váš úkol, váš smysl existence. Na chvíli se odmlčel a pak složil pečetě (Krysa-->Drak-->Tygr-->Had-->sepnutí rukou) Izanami(Bohyně Stvoření). Chvíli se nic nedělo a pak vzduch před každým z vás začal "houstnout" a vzniklé "mlhy" se vyloupla vaše identická kopie. Naprosto identická - někteří z vás mohou cítít i bijuu v těch kopiích, která by je měla mít (kopie jinchuurikiho Fénixe, má uvnitř sebe též Fénixe...atd.). Všimli jste si - ti pozornější z vás. Že strážcovo levé oko vybledlo (přestalo být červené, ale je bíle, ačkoliv v něm jinak zůstávájí jak kruhy, tak onen hvězdicový symbol - EMS). Poté poskládál běžné pečetě na Kuchyiose - ale reverzní a všechny vás teleportoval do gigantické arény. Pod nohama máte písek a bojiště arény má cca 1,5x1,5 km rozměry. Jedná se o čtvercový půdorys. Proti vám stojí vaše identické kopie. Strážce složil pečeť pro Kage bunshin a za každou z vašich kopií se objevil jeho klon s kunaiem na kterém je přivázán nějaký lístek. (Lidé z Yamigakure by si mohli vzpomenout na to, že obdobné lístky a kunaie se používají u Edo Tensei pro kontrolu nad povolanými dušemi.) Strážcovy klony vložily kunaie i s lístky do hlav vašich kopii a poté odpuffli. Originální strážce se jen rozhlédl a poté promluvil: Budete bojovat - všichni - proti sobě samým. Ale... pamatujte, vaše zrcadlové odrazy, které řídím já budou spolu spolupracovat jako jeden tým ... ne jako by byli jeden bojovník. Já se boje nezúčastním a pouze budu řídit vaše odrazy. Vaším úkolem je tyto kopie porazit. Máte výhodu - každý z vás je individualita s vlastním názorem a s vlastními nápady, můžete vyhrát pokud budete DOKONALE spolupracovat. To je také smysl tohoto výcviku - naučit vás - shinobi, elitní shinobi a jinchuuriki zapomenout na osobní malicherné spory a vaše soukromé bolístky a donutit vás spolupracovat. Jen tak můžete zvítězit. Seznámit jste se již mohli... ale nebylo by fér, kdybych vám nedal šanci se poradit. Takže máte ... čtvrthodiny. Pak začneme. A pamatujte - tohle není hra a ti co stojí proti vám - jste vy sami, byť podrobení mojí vůli. Poté se vznesl do vzduchu a odskočil až kamsi daleko do hlediště. Vaše kopie od vás odskočily také (vzdálenost mezi vámi je teď asi 300 metrů). Čeho jste si také všimli je to, že vaše kopie mají teď stejné oči, jako má ten Strážce. |
| |
| Soudný ostrov To, že ten šmejd nijak nereaguje na má slova, beru jako své malé osobní vítězství. Uznávám totiž pravidlo: Mlčení je souhlas. Když se znovu sejdeme druhý den a 12tka, tlama Boha, do nás zase začne tlačit ty svoje žvásty, tak jsem už doopravdy naštvaný. Kokot jeden zasranej. Pořád si hraje na nějakýho velkýho machra. Zkopu jej do kuličky a narvu mu hlavu do prdele. Než stihnu, ale něco provést, tak se před námi objeví naše kopie a vzápětí se ocitneme v Aréně. Kčertu, sakra, museli nějak okopírovat celou naši fyzickou i psychickou podstatu. Hmm, to se mi rozhodně nelíbí. A po očku pokukuji po Kaemonovi, jenž je na druhé straně arény a je úplně stejný jako já, krom očí. Poté obrátím svoji hlavičku k "nám". S touhle pakáží bych měl spolupracovat ? Ať jdou všichni kčertu, všichni jsou beztak nečistého způsobu a nejsou tak hodni stát po mém boku. Můj pohled znovu padne na Boží Tlamu. Jo, to by šlo. Předstoupím před "nás" normální. Hej, vy fakani a utřinosové. Je mi jedno odkud jste a co si myslíte. Jestli tu chceme přežít, tak si musíme zvolit vůdce, který nás povede. A ten Vůdce budu já. Jsem z vás nejstarší (přes 30 let), tudíž mám nejvíce bojových zkušeností a rovněž jsem šlechtic narozdíl od vás špinavců. Takže, všichni si odpusťte svoje případný námitky a vyklopte co umíte za pičoviny a co tedy proti nám použijí ty vaše klony. Mluvím správným velitelským hlasem, ze kterého srší správna míra opovržení, arogance, ale také značná míra logiky a zkušenosti. Vrhnu znovu rychlí postranní pohled na Kaemona číslo II. Je to v piči, jestli doopravdy umí to stejný co já. Znovu obrátím pohled k ostatním a když vidím, že nikdo není zrovna sdílný, aby tu začal, tak se odhodlám ke slovu já. Já jsem mistr taijutsu, velice rychlého taijutsu. Moje dvojka bude nejspíše schopna vám nakopat prdel ještě než si vůbec uvědomíte, že nějakej boj začal. |
| |
| Další den na Soudném ostrově Ráno se probudím ve vedlejším pokoji než obě dívky abych je nerušil a hned se vydám projít ven. Něco se mi nelíbí... Něco se stane a nebude to moc dobré... Mají ostatní taky tenhle pocit? Že se něco špatného stane? Hmm... Musím si dnes dávat pozor na všechny ostatní, pokud se něco Momoko a Akane stane tak si to budu vyčítat... Musím si dávat velký pozor na ostatní, hlavně na Jinchuuriki... Hmm... Mi jakožto ti takzvaně "zlí" jsme pro ně trnem v oku... Asi nebudou moc nadšení že nás uvidí... přemýšlím a vyčkám až se obě dívky připraví a vydáme se k místu kde se máme sejít s Dvanáctým... Jakmile tam dojde začne poslouchat odpovědi na své otázky, já nijak neodpovídám a nechávám si své odpovědi pro sebe, nikoho zde nechci naštvat svou odpovědí... Poté promluví. Oh, opravdu? Taková lež... Kdyby jste byli tak mocní jak říkáte, tak nepotřebujete ani omylem pomoc nás, obyčejných ninjů ani Jinchuuriki, kdyby jste byli tak mocní jak říkáte prostě jdete naproti nepříteli a rozprášíte ho, tohle je prostě lež jak vyšitá a nikdo mě o opaku nepřesvědčí... A zapomenout na vesnici? Hele, já jsem zde kvůli Momoko a Akane, né kvůli vesnici, když ony řeknou že zapomenou, zapomenu, když neřeknou, budu stále náležet pod Yamigakure... Ale ta jejich namyšlenost se mi ani za mák nelíbí... Tohle smrtí, jsem asi moc podezřívavý, ale tohle se mi ani trochu nelíbí... pomyslím si a pozorně sleduji co provede a najednou se objeví naše identické kopie. Obdivně hvízdnu a poté se postavím blíže k Momoko a Akane. Pak začne mluvit a dá nám čtvrt hodiny na přípravu, už se chci začít bavit se sestrami na tom co vymyslíme na naše dvojníky ale vtom se ozve pohrdavě hlas nějakého muže, nejstaršího z nás bych řekl. Vyslechnu si jeho řeč a zakroutím hlavou. "Nebudu poslouchat namyšlence jako je on, neříkám že nebudeme muset spolupracovat ale tímhle výstupem si u mě vysloužil jen to že ho nebudu uznávat ani kdyby nás tu měl nakrásně všechny zachránit..." řeknu a klidně to může slyšet. Obě sestry asi budou udiveny jak se chovám, jindy jsem milý, přátelský a nápomocný, teď působím dost pobouřeně, proč? Protože se o ně bojím, bojím se že se jim něco stane a hlavně se bojím své kopie protože vím co dokážu a tím pádem i ona... Ne, blbost, ty kopie budou mít slabinu, velkou slabinu, a myslím že už tuším jakou, tohle je velmi podobné Edo Tensei a já jakožto jeho uživatel znám jeho slabiny... A navíc, tolik těl bude těžké ovládat efektivně... Myslím že máme šanci když si vybereme dobrého protivníka... pomyslím si a zamyšleně se opírám o kosu co se tu prostě objeví. "Dávejte si pozor na to aby vás moje kopie nezranila, do krve, pokud se tak stane, jste prakticky už mrtví..." řeknu prostě, některým asi dojde že jsem Yashinista, a těm co ne, mají smůlu. "Takže pokud můžu navrhnout, pošlete na můj klon někoho kdo bojuje na dálku a nejlépe s ohnivým elementem. Je blbost tu říkat naše silné stránky, spíš řekněte co vás snadno dostane aby jsme proti nim mohli poslat dobrého soupeře," řeknu ještě svůj návrh který mi přijde trochu rozumnější než ten co navrhl ten "stařík" a pak už jen čekám. |
| |
| Nový den aneb klony Druhý den se vydám s Wilem a ostatníma k Dvanáctému. Já svojí odpověď řekla už včera a jeslti jí neslyšel.. jeho věc. Můj výraz je značně znuděný, až.. pohradvý. Taková blbost.. nevím co to má společného s vesnicí.. A i kdyby něco mělo, je mi to jedno. Na vesnici mi nikdy nezáleželo.. A takové kecy o bohu., nedá se říct, ža na něj nevěřím, ale.. kdyby to všechno byla pravda, bůh nás nepotřebuje.. všechno by to vyřešil mávnutím ruky.. a nezatěžoval nás.. Najednou se před námi oběví naše klony.. kopie.. udiveně zamrkám a dívám se na svou kopii. A k tmu všemu se oběvíme v nějaké obří aréně. Pořádně se rohlídnu. Páni.. Obdivuhodně písknu. Tak to je ten vícvik jo? Na tváři mám pořád mírně udivený výraz. Týmová spolupráce? Sakra? Nikdy sem na nic takového nebyla.. vždycky sme ráda bojovala samostetně, ale viditelně.. se budu muset trochu snažit. Než stačím cokoliv říct, tak se ozve nějaký týpek. Vikolejeně a překvapeně na něho zírám. Když konečně domluví. Dám ruce v bok, probodnu ho vražedným pohledme a odfrknu si. ,,Aha.. tady viditelně někomu nedali mozek.." Zhodnotím a obrátím se na kluka, co začal rozumě mluvit. Jashinista? Tak to doufám, že se nedostane ke mě, bo jinak sem fakt v háji. Já vyváznout z boje bez zranění, to je skoro zázrak. Má pravdu.. Přiznám ač nerada. ,,Na můj klon pošlete někoho kdo umí genjutus, to jí dostanete určitě" Navrhnu a zadívám se na ten svůj. Bože.. jako kdybych se dívala do zrcadla. |
| |
| Soudný Ostrov Ten chlapík je zvláštní.... Cože výcvik? Takže tady ještě zesílíme. Poté začne KEMRÁK vytvářet naše kopie. Že by? Ne, to by neudělal. Přece nás nenechá bojovat proti svým já? Taková svině přeci nebude... Hned, jak nás KEMRÁK přesune do arény a vysvětlí nám co a jak, pěkně si o něm poupravím mínění. Takže to udělá a svině to je... Ale třeba to tak musí být... Jakmile ale promluví Kaemon, začne ve mě vřít krev. Úplně nesnáším, když se někdo nad ostatní povyšuje. To je jedna věc, při které jsem schopný porušit svůj Kodex. Někdo takový že by mi měl rozkazovat? Pche! Usmrkanec? Jo aha, pán je šlechtic... „No, myslím že tě tu nikdo poslouchat nebude. Nejsem jediný toho názoru, že s tvou povahou by jsme skončili hodně rychle. Já navrhuji, aby zastal vedení tady ten...“ a ukážu na Gaie. Je sice z Yami, což možná lidi překvapí, ale i KEMRÁK říkal, že mají jít vesnice stranou... „No, já Katon ovládám. Jsem specializován na střední a blízkou vzdálenost. Tvého klona si tedy beru na starost já. Co se týče mích slabin, navrhuji někoho, kdo ovládá Suiton. Genjutsu na toho klona nezabírá. Nejlépe je držet si ho od těla, a dávat pozor i na údery, které vás přímo nezasahují...“ |
| |
| Další den, další problém, další bitka Ráno v posteli si užívám stavu „nehoupání“ a přemýšlím nad novými společníky i starým známým Adachim. Máme tu všechny vesnice a jinjuriky plus jejich doprovod, jejich síla je zatím velká neznámá, takže co nás čeká dál, konkrétně dnes. Nějak mám špatný pocit z dnešku, áá pryč s těma deprimujícími myšlenkami. Naliji si ledový ovocný čaj, dám do něj pár kostek ledu, popíjím a leštím si meč, který potom i s pochvou uložím do látkového vakupro meč. Co vlastně vím o Adachim? Vlastně jenom to, že je o tři roky starší, s mečem to bude nejspíš umět lépe než já, ale nejpíš bude jako většina ze samekagure, chlápek který se přidá na stranu s lepší nabídkou, jako já a to bude všechno. Na schůzce s KEMRÁKEM se má špatná předtucha potvrdí. Kolik lidí tady mělo podobnou předtuchu, i když výcvik bodne. No můj názor bych mu řekl, ty ostatní mně nezajímají hold jejich věc. Co? Naše kopie? Máme s nimi bojovat? No písek není můj styl, ale zas si nemusím dělat starosti s tím co zničím. Potom si vyslechnu zbytek dědkových keců a keci ostatních, z nichž se jeden ukázal být typický šlechtic bez mozku a pár rozumně myslících lidi a jashistů. Takže nám dává jen 15 minut na vymyšlení plánu a seznámení se s potřebnou spoluprácí. Fakt suprovej den.Toho idiota s modrou krví pošlu někam, ale jinak souhlasím s jashistou a červenovláskem. Zatím mám jenom něco proti tomu kaba(hroch) šlechtici jinak ostatní mi nevadí, hold nikdo si nevybere místo narození. Chytnu vak s mečem a vytáhnu z něj meč, který si připásám na záda. Fajn, takže pane šlechtici je mi jedno zda jste tu jediný s modrou krví, z jaké jste vesnice, či jste nejsilnější, nejzkušenější nebo nejstarší páč idiot zůstane idiotem navždy, ale budu rád pokud si naše kopie vás jakožto vůdce zvolí, aspoň to bude o něco snazší. Řeknu nanejvíš klidným ledovým hlasem(ale dávám pozor, jestli nepřiletí odněkud jeho pěst) a pokračuji. Souhlasím s jashistou říkat naše slabé stránky je přednější a souhlasím zatím i s tím, že zatím má velkou šanci na místo našeho velitele. Má kopie je hlavně na boj na blízko a používá větrné techniky, takže to chce někoho na dálku s ohnivými technikami, jo a pozor dokážu zesílit své útoky pomocí meče, pak myslím, že nejlepší by bylo rozdělit se do několika skupinek, útočit či bránit se v našem celkovém počtu je dost na ranu. Dále tu je další věc, všichni bychom měli vědět kteří z nás jsou jinchuriky, kterého bijuu a hlavně kolik síli z nich dokáží vytáhnout, já jsem jinchuriki sedmi ocasého a můžu vyvolat plášť se všemi ocasy. Kdo tu je ještě jinchuriky? Tenhle den bude dlouhý, snad jej přežiji. |
| |
| Soudný ostrov - den druhý Druhý den jsem spolu s Karasu vyrazil za Dvanáctým, který stejně jako předešlý den na nás vychrlil svoje další náboženské řeči. Ach jo co sem jsem komu udělal že ho tu musím poslouchat! Ty jeho kecy o bohu mě vážně začínaj nudit. Začal kecat něco o dalším tréninku a vytvoří naše kopie. Než jsem si je pořádně stačil prohlédnout přenesl nás do jakési arény. No skvělý, bojovat sám proti sobě … i když může být zajímavý sledovat sám sebe v boji. Co? Spolupráce? Tak tohle vážně není můj styl. Chvíli pozoruji svůj klon když tam najednou na všechny začne řvát nějakej evidentně moci chtivej idiot. Co je mi po tom že je to nějakej šlechtic, je to prostě idiot. Povzdechnu si. Pak začal mluvit někdo další, ale o poznání rozumněji. Hm, že by Yashinista? Původně jsem neměl vůbec náladu na nějakou spolupráci, ale za chvíli se k němu připojilo ještě několik dalších lidí včetně Karasu, takže jsem stejně neměl na výběr. Přijdu k nim, ruce v kapsách a jako obvykle znuděnej výraz v obličeji. Sakra vůbec jsem neměl v plánu se takhle bavit o svých schopnostech. Absolutně ignoruju toho namyšleného idiota a začnu mluvit s těmi ostatními: Takže je tedy jasné že spolupráci se nevyhneme a pokud jde o nějakého našeho vůdce, tak se přikláním tady k Yashinistovy. A pokud jde o mé schopnosti jsem dobrý v boji s mečem ,ale nemám prakticky žádné útoky na dálku, ale pozor ovládám Hyouton neboli Ledový element takže jestli nechcete skončit jako kus ledu tak si dávejte pozor. Ač nerad prozrazuju svoje slabosti, tak musím říct že moje největší slabina je můj meč kdo bude bojovat s mím klonem tak ať se ho snaží odzbrojit. Kruci, snad jsem neprozradil tolik aby se mi to v budoucnu nějak vymstilo. |
| |
| Druhý den na Soudném ostrově Příštího dne, po tom, co zbytek předchozího dne nakonec strávím akorát s Youjim bez toho, abychom s někým z neznámých okolo začali řeč (což je mi vlastně jedno, ale na druhou stranu, tak společenského člověka jako já to lehce štve), se sejdeme na určitém místě. Vzhledem k tomu, že ten strážce po nás nevyžaduje odpovědi na otázky z minulého dne, to stejně jako ostatní nechám být - krom otho, díky pravděpodobnému novému úkolu a tedy nové činnosti na to poměrně v klidu stačím zapomenout, respektive to ve své paměti vynechat. Na jeho řeč jenom koukám. Páni, asi je jasnovidnej. No, nevadí. Ale jak může vědět, že mým účelem není měřit se s ním? Neříkám, že bych mu cokoliv mohla udělat, což by těžko nejspíš mohl i Youji, a to má v sobě nejsilnějšího ocasého démona, ale nikdo neříká, že bych se nemohla aspoň pokusit.. I když by to nejspíš nemělo cenu. No fakt, kdo by mi chtěl zabránit, abych se teď na něj vrhla s napřaženou pěstí? Ale není důvod to udělat.. Lehce se zašklebím. Jo, možná má pravdu. Aniž bych se obrátila na Youjiho, což jinak obvykle dělávám, protože mám neuvěřitelnou chuť pořád o něčem kecat a něco komentovat, a tak abych nevypadala na někoho, kdo trpí samomluvou, obtěžuju aspoň Youjiho, který je ochotný to tolerovat, sleduju strážce, jak dělá pečetě. Nemám žádnou šanci si zapamatovat pečetě - škoda. Protože ani ještě nemusím vědět, co se stane, a je mi jasné, že to nebude jenom tak něco.. Během chvilky se přede mnou začne ze vzduchu zhmotňovat cosi.. Co až nápadně připomíná mě samotnou! A o chviličku později se přemístíme do jakési arény. "Páni.." Obdivně zazírám na svoje druhé já. Je divný vidět sebe jako v zrcadle! Celkem ráda bych si na sebe sáhla.. Ale pro jistotu to nechám být, co já vím, co by se stalo. Moji pozornost rozptýlí ale strážcovy klony s kunaii a to mě upozorní na to, že tu jsou kopie nás všech, co tady stojíme. Vlastně, ještě, že ty kopie mlčej.. To bych jinak asi měla problém poznat, kdo je kdo. I když jsem senzibil.. Protože napříkald z Youjiho klonu cítím stejné množství chakry vyjadřující Fénixe, jako jde z Youjiho samotného. "Hej, to je hustý..!" Tlumeně vypísknu, když přijdu blíž k Youjimu, mezi tím, co strážce mluví. Těžko říct, jestli míním ty naše kopie, nebo to, že proti sobě navzájem budeme muset bojovat. Každopádně, jak mě Youji může znát, ani jedno z toho se nedá vyloučit. Moje kopie? Takže fakt umí všechno co já? Trošku se zachmuřím. Na ani tolik z toho, že by mi to přišlo tak drsný (ještě jsem se nad tím nezamyslela tak do hloubky) ale prostě z toho, ež proti sobě musíme bojovat. Taková bezva kopie, mohla by mi dělat dvojče, klidně.. A jaký má krásný očíčka! Ostatně stejný jako ten strážce.. Pohledem přejedu směrem k strážci. A v tu chvíli si všimnu, že mu vybledlo jedno z očí. H-heh? Trošičku couvnu a otočím se, abych se se svým poznatkem svěřila Youjimu, ale v tu chvíli už začnou všemožné proslovy, a tak ztuhnu, zmlknu, a poslouchám. No jo, my máme asi spolupracovat.. Zamyšleně si poklepu prsty na bradu, mezi tím, co mluví ten první. Na rozdíl od ostatních mě zjevně jeho řeč nijak moc neurazila.. A nebo jsem trochu nevnímala? Rychlé taijutsu.. To zní hodně nebezpečně. Obrátím pohled stále tiše na dalšího, co začne mluvit. Jasně spolupráce.. Nesmí nás zranit do krve a ohnivý element.. Na to bych se klidně nabídla. Vzhledem k vesnici, ze které pocházím, a tomu, že jsem kamarádka ptáka ohniváka, není nijak zvláštní, že jsem uživatelkou ohnivého elementu. Ale Youji mě předběhne. Mezi tím ale stačí ještě promluvit rudovláska. Jo, s tím by mě nejspíš dostali taky. Na druhou stranu, tady nikdo nevypadá, že by se specializoval na něco tak nezáživného jako je genjutsu. A pak promluví Youji. No jo, ta vznětlivá a přímočará povaha.. Zakřením se, ale stále mlčím. Na druhou stranu, já jsem taková jako Youji taky. Takže klon toho jednoho se slabostí na oheň si vzal on.. No dobrá, mno, možná je to tak lepší.. Dále otočím pohled na toho co o sobě tvrdí, že v sobě má sedmiocasého. Zaměřím se na jeho chakru. Jo, něco takového by tam bylo. Já vlastně vůbec nepotřebuju od nich slyšet, kdo je jinchuuriki. Cítím to. A možná mě lehounce deprimuje, že nejspíš všichni, nebo přinejmenším většina lidí tady, má větší zásobu chakry jak já.. Ale tak co. Já to zvládnu i tak. Fuuton? Tak tady bych se asi uplatnila já. Ale cítím z něj sedmiocasého a z tamtoho, o jehož kopii se jakž takž přihlásil Youji.. Myslím, že by bylo trošku bezpečnější si to prohodit, především pro mě. Ale prozatím stále mlčím. Někoho kdo dokáže odzbrojit chlápka s mečem? To by chtělo to vysokorychlostní taijutsu, ne? Vrhnu rychlý pohled na vychloubavého šlechtice. Ale já k němu narozdíl od ostatní výrazné antypatie necítím. Prostě si to nijak neberu, mno, takže mě to neurazilo. Není špatnej nápad vytvořit skupinky.. Protože oni budou spolupracovat, tak by to chtělo pár menších skupinek, kde by to schopnostně bylo připravené na všechny možné varianty.. Protože pochybuju, že by se naše kopie chtěly nechat rozdělit, když nás na to strážce tak upozorňoval, že budou spolupracovat.. Tudíž nějaké skupinky, kde by to bylo vždycky nějak nakombinované. Sice jsem si to krásně vymyslela, ale nejsem žádný organizátor, takže to nakonec zůstane akorát v mojí hlavě. Taky bych měla něco říct.. "Já jsem na tom podobně jak Youji, určitě proti mě bude účinný Suiton, ale na rozdíl od něho případně i genjutsu. Ale jsem spíš pro boj na dlouhou a střední vzdálenost." Tedy moje specializace především na Katon z toho jasně vyplývá. Uměla bych taky říct něco víc, především k organizaci, ale myslím, že takových vůdčích povah už tu máme dost, takže by moc nepomohlo, kdybych se do toho taky montovala.. A i kdyby, tak snad máme čtvrt, hodiny, tak to trochu počká, ne? Hej-jáá.. Protáhnu se, protože čekám, že ti aktivisti si to nějak pořešej sami, otočím se, a pomlu se vydám ke svojí kopii. Takové plánování mě nebaví. Tedy sice je poslouchám, a podstatné informace slyším, ale nezapojuju se do toho a vlastně to vypadá, že mě to nezajímá. Což tak úplně není pravda. Akorát se mi tam nechce stát jak tvrdý Y, když mluvit stejnak budou všichni ostatní, a tak by z toho byl akorát zmatek, kdybych se přidala.. Ty asi budeš hmotná, viď, holka? Pohlédnu své kopii do očí. Zkoušet to ale nebudu. Heh, docela mi přijde divný, že na ní nevypozoruju žádné emoce.. Ale tolik divný to taky není. Jak jinak, když má v hlavě kunai? Taky bych si měla někde sehnat takový očka jako má ona.. Možná by mi slušely.. Teda, to asi ne, ale určitě by to dokázalo patřičně vylekat.. Prohlížím si to spíš z pohledu někoho, koho zajímá vzhled a design, než z otho pohledu, co to asi může umět. Nu co, prostě jsem trochu.. Divná. Mám strašné nutkání si na ni sáhnout, ale nakonec to neudělám. Kdo ví, co by se stalo. Třeba nějaké skrytá past..? Poslouchám ty ostatní návrhy a nápady, mě samotnou ale všichni můžou akorát vidět, jako by mi bylo až na "povinné" vyslovení mých slabin jedno, co se s námi bude dít. |
| |
| Malá změna plánu... Ksó, pokud je ovládá někdo jako on, tak tohle opravdu nestačí... Chvíli ještě poslouchám Kaede a poté zase promluvím: "je sice hezké, že se tu pokoušíme o tento styl, ale to nám nepomůže. Naše druhé verze ovládá jeden člověk, takže má plán jednotný a srozumitelný. Tady to je jako když se hádají slepice v kurníku. Zaprvé jsem nepochopil, proč mi tady vůdce řekl že mám jít na jeho klona a on zase půjde na mého. To je prostě blbost, protože se buď hodím já na něj a nebo on na mě. Ten chlap s divnejma očima má sakra jenom jednu hlavu! Pojďte toho sakra využít a vymyslet něco srozumitelného, jednoduchého a účinného. Takže, pokud Sichibi ovládá Hyoton, myslím že jsem proti němu ten nejlepší já. Takže tady vůdce si vezměte někdo jinej. Také bych se rozdělil do elementových skupin, abychom popřípadě mohli využívat jejich kombinace. Kdo řekl,že to musí být jeden na jednoho? Ke mě by se hodil někdo s Fuuonem nebo Dotonem, ale jen v případě že by užíval olej nebo bahno. Ale to je jen má skromná poznámka... Jo a ještě něco, také si dejte pozor na mé klony... Protože jestli s tím něco neuděláme, jsme mrtví... |
| |
| V Aréně Poslouchám co tu říkají. Dobře, takže jinchuurikiho pětiocasého si vezme Kire, ten tu bude asi jediný co ovládá Genjutsu, výhodou je že tak sám můžu útočit na jiného, bohužel, tohle může využít i můj klon a mám takový divný pocit že ten klon nezůstane u jedné mrtvoly jako musím já... Sakra, tohle by nedopadlo dobře, už takhle budou mít přečíslení pokud tomu chlápkovi z Washi dojde co jsem myslel, doufám že i přes jeho nafoukanost není zas tak blbej... pomyslím si a nervózně přešlapuji. Počkat?! "Cože? Počkat! Mě jako vůdce? Nechci vám do toho mluvit, ale já s vedením nemám žádné zkušenosti, jsem jen chunin..." řeknu ve svou obranu ale nějak se s tím smířím. "Dobře, dobře, takže jak řekl tady, předpokládám, jinchuuriki Devítiocasého, měli bychom vymyslet něco snazšího, věřte mi že jedna ze slabin té techniky je ta že jich je moc, jsem uživatel Edo Tensei a čím více myslí ovládáte, tím horší ta kontrola je a může si být uživatel klidně samotný bůh... Musíme využít jeho rotroušené mysli... Dále, já si vezmu na starost Pětiocasou, nebo spíš..." řeknu a stisknu dlaně k sobě. "Edo tensei (Přivolání z nečistého světa)!" řeknu a ze země vyrazí rakev. Hned nato se otevře a ven vyjde opět Kire. "Tady Kire se postará o ni, je to genjutsu mistr a svého času nejlepší uživatel Genjutsu v Utagakure znám pod přezdívkou "Gen'Ei Kire" - Iluznionář Kire... Já si vezmu na starost zabavení tvého klonu," ukážu na Adachiho. "Ale ten kdo je tu nejsilnější bude nejspíš můj skutečný cíl, takže, kdo bude bojovat s klonem Devítiocasého, předpokládám, nejsilnějšího z nás tady, tak se snažte ho aspoň škrábnout kunaiem nebo něco, pak mi doneste jeho krev a já ho můžu instantně zabít Rituálem krve," řeknu svoje plány pro budoucí akce a čekám jak se vyjádří i ostatní a pořád střílím pohledem po sestrách který jasně říká: Žádné útoky na Dvanáctého nebudou. |
| |
| Soudný ostrov – den druhý Naštěstí po zbytek minulého dne už nás nikdo nijak moc neotravoval a tak proběhl bez zbytečných potíží. Byl až moc klidný, takový podezřelý klid před bouří. Ale nijak jsem si toho nevšímala, nechtěla jsem se tím zbytečně zatěžovat, jelikož bych z toho stejně nakonec nic nevykoumala. Akorát bych si s tím zbytečně dělala těžkou hlavu. Ráno se probudím jako první. Otočím se směrem k Momoko, která ještě spokojeně pochrupává. Zvednu se z postele a dojdu k oknu, kde se roztouženě podívám ven. Nějaká ranní rozcvička by mi nejspíš prospěla, ale nehodlala jsem tu své dvojče nechat samotnou. Po nějaké té době, opravdu nevím, jak dlouho jsem u toho okna postávala, nestopovala jsem to, jsem se vydala k Momoko a co nejjemněji do ní šťouchla. Pak znovu a ještě několikrát, než se mladá dívka skutečně probudila. Jakmile se probrala, uvedla jsem jí do nového rána s úsměvem a poté se vydala zase po svých. Nakonec jsme obě vyšly z pokoje, kde už na nás pochopitelně vyčkával Gai. Ani jsem se na něj nepodívala, nepozdravila ho, prostě jsem ho jenom okázale ignorovala. To byla další fáze mého rozčilení, nejdřív jsem ho trochu zmordovala a poté se na něj ani nepodívala. Když už, tak z mé tváře sálal takový chlad, že byl až fyzicky hmatatelný. Vydáme se společně na určené místo, kde se máme znovu setkat s Dvanáctým. Když zjistím, že po nás nevyžaduje, abychom ony otázky zodpověděli, možná mě to trochu překvapí, ale zároveň mi to rozhodně nijak moc nevadí. Sice jsem měla o svých odpovědích jasno, ale to neznamená, že bych se s nimi potřebovala nutně podělit. Jakmile začne Dvanáctý mluvit, podívám se jeho směrem a poslouchám. Nebyla jsem si přesně jistá, jestli opravdu dokážu zapomenout na to, jestli jsem z Yami, ale nijak jsem se tím nestresovala. Zbytek jeho slov poslouchám tak napůl ucha, dnes jsem měla trochu problém udržet se v pozoru a nepodlehnout svým myšlenkám, kterých bylo pro dnešek víc než dost. Sem tam jsem nějaké to slovíčko zaslechla, ale nevěnovala jsem mu ani kapku své pozornosti. Až když začal skládat pečetě, opět jsem se ze svého rozmýšlení probrala a zpozorněla. Nevěděla jsem, co to dělá, ale pozorovala jsem ho s vážnou tváří, přičemž jsem se postavila trochu před Momoko. Byl to můj ochranitelský pud, který mě donutil něco takového udělat. Jakmile se před námi objeví naše přesné kopie, jenom se na tu svoji zamračím a na tu Momočinu ještě víc. Skoro jako kdybych se koukala na svůj vlastní odraz v zrcadle. Bylo to zvláštní. Snažila jsem se na ní najít aspoň jedinou chybičku, která by ji ode mne nějak odlišovala, ale kromě očí jsem bohužel nenašla vůbec nic. A najednou jsme se objevili v jakési aréně. Ještě víc jsem se stáhla před Momoko a ony kopie pozorovala se zachmuřeným pohledem. Nevěděla jsem, co od nich mohu čekat, bohužel jsem si ani nemohla být jistá, co na mě vytáhne moje vlastní kopie. Sleduji veškerou podívanou, kdy se našim kopiím do hlavy vkládá jakýsi lístek, který je mi odněkud povědomý. Ovšem zrovna v tuhle chvíli jsem si nemohla vybavit, odkud ho tak dobře znám. Vlastně mi to bylo celkem jedno, nijak moc jsem nad tím nepřemýšlela. Spolupráce? Pomyslím si v průběhu toho sáhodlouhého projevu Dvanáctého a jenom se zašklebím. Nechtělo se mi spolupracovat s ostatními, to rozhodně nebyl můj styl. Nebyla jsem zvyklá spolupracovat s někým jiným, než byli moji dva společníci. Vůbec se mi to nelíbilo. Ohlédnu se směrem přes rameno, jak se na tohle všechno tváří Momoko. Podle ní se taky začnu tvářit já. Pokud se jí to bude líbit, musím zapomenout na svoje vlastní pocity, ovšem dost pochybuju o tom, že by se to zrovna jí líbilo. Nijak dál jsem neměla šanci nad tím přemýšlet, jelikož uslyším hlas a už jenom první věta ve mně vyvolá neuvěřitelný chtíč po něm skočit. V očích mi zažhne, ale ovládla jsem se ještě dřív, než jsem po něm automaticky vystartovala. Chodidla mě z jeho slov neuvěřitelně pálila, tak strašně jsem chtělo po něm skočit a s velikou radostí mu něco udělat. Ale tentokrát, ač se tomu sama divím, jsem se dokázala zastavit pouze za pomoci své vlastní vůle. Raději jsem se ještě postavila Momoko po boku a jemně, ovšem silně, jsem ji chytila za paži bez šance vyškubnutí. Sice jsem to po většinu času byla já, koho museli krotit, ale zase na druhou stranu jsem nechtěla, aby nějakou podobnou věc udělala Momoko. Když už jsem se dokázala zastavit já, nebylo by dobré, aby to mé dvojče udělalo za mě. Raději jsem jeho výstup nijak nekomentovala, to, že jsem se ovládla, ještě neznamená, že to dokážu udělat dvakrát. Nechápavě se obrátím směrem ke Gaiovi, ten kluk mě začínal udivovat čím dál víc. Začínal se chovat divněji než kdy předtím. Na chvíli jsem dokonce zapomněla, že se na něj mám v tuhle chvíli zlobit. Ovšem po chvíli jsem se zase zatvářila nanejvýš uraženě a odvrátila se od jeho obličeje. Všechno, co tu zatím zaznělo, byly pouhé domněnky a střílení od boku. Já osobně jsem rozhodně nebyla na nějaké vymýšlení strategií, moje jediná strategie byla ta, že jsem po každém nečekaně skočila a bila se hlava nehlava. Jinak jsem nad tím v boji moc neuvažovala. Bylo sice fajn, že jsme si tady říkali své slabé stránky, ale pokud to všechno slyšel i Dvanáctý, mohl toho potom pěkně ošklivě využít. Ovšem mě samotnou nic jiného nenapadlo a tak nad tím jenom pokrčím rameny a poslouchám, jak jsou na tom ostatní. Jakmile navrhnou za vůdce Gaie, mám co dělat, abych nevybuchla smíchy. Musela jsem dokonce na chvíli přestat dýchat, abych se udržela. I když jsem se smála, ten kluk mě začínal ohromně překvapovat. Když byl s námi, vždycky nechával veškerá rozhodnutí na nás a najednou je schopný vést takový kvantum lidí? Divné… Nebyla jsem nijak moc nadšená, že musím prozrazovat svoje slabé stránky. Jako kdybych měla všem věřit, že toho v pozdější době nevyužijí. To mi však mohlo být jedno, jelikož tentokrát i já na ně budu mít informace, které by se mohli hodit. Když Gai vyvolá onoho mrtvoláka, jenom se na něj zašklebím. Neměla jsem ho ráda, nesnášela jsem ho, byl jako trn v oku a přesto byl skoro neustále s námi. Člověk se ho nedokázal zbavit ani na moment. Jeho pohled ukončí veškeré mé rozvahy, jestli by to nešlo i jinou cestou. Zatvářím se ještě víc naštvaně a jako na protest jsem po něm chtěla hodit jeden ze svých pohledů: „A co když budou?“ Ovšem nakonec jsem se znovu jenom otočila s rozhodnutím ho ignorovat. Ještě jednou se podívám na Momoko a jenom pokrčím rameny, nejspíš nám v tuhle chvíli nic jiného nezbývá, než prostě souhlasit. “Pokud mou kopii udržíte dál od kopie mého dvojčete a připravíte ji o meč, je to v suchu. Popřípadě Genjutsu je víc jak jisté…“ Pronesu tiše, ale tak, aby mě ostatní slyšeli. Hodím jeden významný pohled po Kireovi, jelikož on sám dobře ví, jak jednoduché je mě nějakým tím Genjutsu dostat. Sice bylo moc pěkné, že si tu všichni říkáme, jak nás dostanou, ale zatím se moc lidí nepřiřadilo. Podívám se na Momoko s vyzývavým pohledem. Je jasné, že musíme bojovat spolu, jinak bychom byly nejspíš ztracené... |
| |
| Soudný ostrov - Aréna Měl jsem docela štěstí, že dvanáctý strážce nevyžadoval nutně nějakou odpověď na jeho včerejší otázku a to především proto, že jsem o ní vůbec nepřemýšlel. I kdybych o ní přemýšlel stejně by mě odpověď tak rychle nenapadla a tak jsem to jednoduše nechal být. Místo toho jsem berlivě poslouchal úvodní řeč v druhém dni, která byla hlavně o tom, kdo komu patří a druhém zadaném úkolů. Dělá si srandu ?? jako bych byl nějaký majetek nebo co.......nepatřím nikomu, ani vesnici a ani nějakému bohovi, o kterém jsem v životě neslyšel. Mezitím co tu vykládal jsem si všiml že celkem rychle poskládal pečetě a vytvořil naše naprosto identické kopie. Podle toho co říkal by měli umět to samé co my a dokonce by měli mýt i sílu Bijuu. Co to je za techniku ??......takovouhle jsem ještě nikdy neviděl ....I Edo Tensei je proti tomu nic... Jediné co je u nich zvláštní je že mají naprosto stejný oči jako dvanáctý strážce, ale který má pravě v tuto chvíli jedno z očí vybledlý. Opravdu se tvářím překvapený a teprve až nám dá čtvrthodinku na domluvení taktiky, si uvědomím, že tohle bude dost těžký boj. Zklidním se a přistoupím blíže ke skupince, ve které se už domlouvají ostatní. Samozřejmě jako první musel promluvit ten blbec Kaemon, který tu je jako můj doprovod a ihned začne s takovýmahle řečma. Blbeček arogantní.....není moc chytré provokovat Jinchuuriky ještě k tomu když ani neví, jak je kdo silný... Jeho řečí si moc nevšímam ale pro případ jsem připravený zasáhnout,kdyby náhodou dostal nějaký záchvat vzteku z reakcí ostatních na jeho arogantní řeč. Trpělivě poslouchám ostatní kteří tu na sebe prozrazují co je jejich slabina a tiše přemýšlím, jestli je chytré to na sebe taky vyzrazovat. Tady snad žádný boj mezi Jinchuuriky nehrozí .....ale vždycky bych si měl nechat něco v rukávů. Postupně jsem si vyslechl všechny přítomné Jinchuuriky i jejich doprovod a přemýšlel jsem na koho bych měl vyrazit já. Převážně tu jsou lidi, kteří jsou slabý na Genjutsu...... máme docela velkou smůlu,,že tu jsou asi jen dva týpci na Genjutsu..... Určitě nejnebezpečnější je Jinchuuriky devítiocasého, Yashinista a určitě i Kaemon nebude patřit mezi slabé......dobrá výzva prověřit své schopnosti. Unaveně si oddychnu a jakmile omluví Jashinista, kterého zvolili za našeho vůdce, promluvím. "Dobře tedy, pokud nemáte nikdo lepší nápad tak já půjdu proti kopii devítíocasého Jinchuriky.Katonové techniky jsou proti mě imunní a tak mam velkou šanci že ho dokáži zranit. Jakmile ho zraním zbytek musí obstarat tady vůdce se svým rituálem,jelikož pochybuji že devítiocasého dokážu porazit sám. " Kývnu hlavou na Jashinistu a zavzpomínám na jeho strašlivé schopnosti, které jsem sám parkrát viděl. Naštěstí se mi pokaždé podařilo vyváznout z téhle situace v celku ale vyzkoušet si tenhle rituál na vlastní pěst nikdy nechci. Na chvíli zase ztichnu a po krátké pauze znovu promluvím, ale tentokrát o svých slabinách. "Takže proti mě vůbec nepoužívejte Katon, jsem proti němu imunní a navíc bych vám to dokázal vrátit stejnou silou. Ovládám Katonové techniky, které dokážu vytvořit skrz meč a bez jakýkoli pečetí. Takže na mě bude platit Suiton ale i nějaké Genjutsu. Jinak jsem Jinchuuriky osmiocasého a dokážu vytvořit plášť se čtyřmi ocasy." Znovu se odmlčím ale tentokrát si u toho sundám pomalým pohybem svojí katanu, která zdánlivě připomíná Kubikiri až na to že je o něco menší. Ti co mají pozornější vnímání poznají, že to není jen tak obyčejný meč a dokonce i ucítí cizí chakru vycházející z meče. |
| |
 | Nejdřívě si vyslechnu a velice zajímavou filozofii od strážce 12 a druhý den jsem spolu s ostatními poslán do arény. Chvíli se rozhlížim a brzy se před námi objeví naše přesné kopie. Jsem citlivý na chakru a tito dvojníci jsou až neuvěřitelně totožní s námi. Dokonce cítím i sílu jejich bijuu. Absolutně nechápu, jak dokázal okopírovat i je a tak přesně. Chvíli rozmlouvám s Nibi no Ikkakujuu jak je to možné a pak zaslechnu vysoce pyšný hlas někoho z Washigakure. Po prvních pár slovech jsem pochopil, že pod jeho velením bychom se žádné spolupráce nedočkali. Pak zaslechnu někoho dalšího. Ten mluví mnohem rozumněji a s větší logikou. Já vážně nemám rád boj pokud není nevyhnutelný, ale pochybuji, že pokud ty druhé nás ovládá jiná osoba tak ten druhý Hónbude mít podobné názory.Musím, ale přiznat, že říkat spíše slabiny a posílat vhodné soupeře dává větší smysl. Můj dvojník není dobrý v taijutsu, ale pokud se vás dotkne holou rukou tak vám boj velice znepříjemní. Pošlete na něj někoho s fuutonem, protože dokud se nespojí se svým bijuu tak nemá téměř žádné útoky na dálku. A doporučuji aby soupeř mého dvojníka byl alespoň trochu odolný proti genjutsi, jinak by za chvíli přemýšlel proč mu chce ublížit a mohl by být i uspán. Rozhlédnu se smutně po bojišti. Tady určitě budou hrozná jatka. Popřemýšlím jestli je nějaká šance ukončit to bez krvavého boje. Pokud jsou naši dvojníci ovládáni tak bych mohl zkusit Hijustsu: Kirisame aby se k nim strážcova chakra nedostala, ale strážce by asi byl moc silný. Ještě jedna věc jsem léčitel. Pokud bude někdo zraněn tak ke mně a já se ho pokusím vyléčit Otočím se k rozumnému z Yami. Jak přesně probíhá výměna chakry a rozkazů mezi uživatalem Edo tensei (Přivolání z nečistého světa). Šlo by vyvolané ovládat pokud bych zkusil zabránit aby chakra opustila tělo strážce? [/b]Nedočkavě čekám na jeho odpověď |
| |
 | Aréna Ten příchod na Ostrov jsem víceméně ignorovala, jsem sice ze Same ale nijak se za mořského vlka nepovažuji, jsem spíš suchozemec a co si říkají ostatní je mi putna. Tu noc přežiji tak nějak v poklidu ale spím sotva pár hodin, spíš pozoruji okolí a noční oblohu. Proč jsem zrovna JÁ musela jít jako doprovod těch dvou? Zpropadenej Jinchuuriki a ten druhej týpek... Asi si to s vedením vesnice pěkně vyříkám, kdo se o ty dva idioty má starat?! Kašlu na ně, ať si třeba chcípnou!! řeknu si když se rozednívá a vydám se hned na místo setkání. Dvanáctého ignoruji, žádné odpovědi se ode mě nedočká. Všechny pozoruji velice chladně a na tváři mám lehce zamračený výraz. U pasu mi stále visí moje čepel. Takže co přijde teď? řeknu si a najednou se objeví naše kopie, Dvanáctý zase něco začne mlýt což ignoruji a poté se přeneseme, zase něco mele a nakonec se začnou všichni bavit, plánovat a podobné blbosti. K čemu jim je plán a vůdce když stejně nakonec budou všichni jen a jen za sebe?? pomyslím si a sleduji je. Dobře, dobře, několik Jinchuuriki, pár ninjů s taijutsu a hlavně ninjutsu, genjutsu přivolaná mrtvola s Edo Tensei, pak ještě někdo... Skvělé, šance na vítězství -99%... Takže to rovnou zabalíme a jedeme domů, na tohle nemám nervy... Ach bože za co?! říkám si a pozoruji je. Začnou mlýt o svých slabinách. No, něco aspoň čeho pak využiji, kdybych s nimi měla nakonec bojovat přímo, tyhle klony jsou jen odvar, nebudou mít plnou sílu byť třeba nebudou mít mentální zábrany některých tady a budou asi ignorovat i bolest... Tyhle ale porazíme, věřím tomu, relativně, při nehorším je holt zmrazím a je to, ale nechce se mi to použít, kdo ví jestli tu je nějaký léčitel... Ale ten Dvoucasej? Ten je myslím léčitel, slyšela jsem zvěsti o Jednorožci co léčí... Asi jo... No, kdyby šlo do tuhého možná to zkusím... přemýšlím a tasím svou čepel. "Jako Karasu a Adachi jsem hlavně šermířka, takže bez meče jsem slabá, ale dávejte pozor i na slabá škrábnutí, nebo vám zmrazí krev v těle a to je rovno smrti... A hlavně moje techniky jsou většinou vysokorychlostní, dávejte si hlavně pozor na techniky kdy se zdvojí čepele, ty byť jsou slabé vás můžou na čas dost poškodit... A co je proti mě silné? Asi oheň, jinak snad nic, leda genjutsu, proti němu nemám šanci... Ale jedno vám řeknu, takový můj názor, ty oči, nedošlo vám jen tak náhodou že ty klony prostě do genjutsu nedostanete když mají JEHO oči? Ten určitě nebude slaboušek na genjutsu, řekla bych že genjutsu uživatelé jsou tu na nic..." promluvím nakonec sama a párkrát svým mečem máchnu. "Yaiba no kai (Uvolnění meče)..." řeknu a moje čepel začne modře zářit a přemístím se k první linii s čepelí v jedné ruce a druhou mám volně podél těla. |
| |
| Aréna Stále si prohlížím svou kopii a akorát poslouchám ruch za mými zády. Protočím oči v sloup. Youji má pravdu. Fakt to je jak hádka slepic v kurníku. Je nás trochu moc na to, abychom se domluvili v takovémhle množství - ono by to šlo, jenomže tady by byl potřeba nějaký systém jako máme ve vesnicích, že prostě je vrchností určeno velení, a potom už nikdo nic moc nenamítá, protože všichni se svým způsobem znají a vědí, že ten někdo je skutečně dosti zkušený na to, aby mohl velet.. Ovšem tady je to horší. To, že je někdo zkušený a bůhvíco o sobě může tvrdit kdokoliv - i když já zrovna asi ne, z mého obličeje je jasné, že jsem jedna z nejmladších - a stejně mu tu ostatní nebudou věřit, protože většina z nás dotyčného nezná. A i kdyby, stejně do toho bude někdo remcat. Prostě proto, že mezi námi jak jsme z různých vesnic nefungují žádná pravidla. Heh, odkdy já přemýšlím tak.. Realisticky? Vykouzlím na své druhé já ksicht ve stylu "tfuj-to-je-přece-hrozný" a otočím se směrem k ostatním. Stejnak mám stále pocit, že žádnou taktiku stejnak nevymyslíme. A když o tom tak přemýšlím.. Pro někoho jako já bude problém najít rovnocenného soupeře. Ne, že bych byla tak silná - právě naopak. Moje techniky nejsou slabé, ale moje zásoba chakry bohužel není valná.. A za pomocí taijutsu si proti většině tuším moc nepomůžu. Kruci. Moc dobře to nevypadá. Do těch jejich plánů nezapadá někdo podobně "silný" jako já. Prostě jen "jo, já jsem silnej/á tak a tak, tak si vezmu othohle, to zmáknu". Já se asi moc neuplatním. Naštěstí netrpím pocitem méněcennosti - to by mi tak akorát chybělo - ale soráč všichni, jediné, co já můžu dělat, je snažit se, aby mi někdo nenatrhl zadek.. Případně ze sebe vytáhnout nějakou hrdinskou oběť. Jo, to mě vlastně ani neva. Hehe, to by celkem i šlo.. Vždycky jsem měla trochu divný nápady. A to ani nejsem medik nebo z kraje nesmrtelných, abych si to logicky mohla dovolit. Ale tak já nejsem z těch, co by jim obětování se dělalo problémy. Hlavně pokud to bude nějak hrdinné a tím spíš, když támhleten před chvíli přohlásil, že je medik.. A podle chakry ocasý, takže by o mě bylo dobře postaráno. Třeba bych se aspoň zvěčnila a nebyla "ta co se schovává támhle u stěny".. Hej, to je dobrý! Otočím se ke svojí kopii a natáhnu ruku vzhůru, abych si s ní mohla plácnout. Ale ona nespolupracuje. Tsche, povaleč jeden. Vypláznu na svoji kopii jazyk, a zase odkráčím zpět k ostatním - tak nějak na kraj, ale už stojím mezi nimi. Nehodlám se do otho nějak moc zapojovat. Asi do toho nemám co mluvit. Můžu sice použít nějakou tu techniku, ale měla bych nad tím hodně uvažovat, vzhledem k otmu, nakolik mě to pak vyčerpává, a to to ani nejsou tak těžké techniky. Ale docela bych se bála, kdyby moje kopie nějakým způsobem mohla mít víc chakry jak já. Já nejsem moc nebezpečná, ale ona by mohla být.. Jaj. Mám pocit, že žádný souhrnný plán není možné udělat. Prostě můžu mít leda svůj vlastní. Zdrhat co to půjde, maximálně pomoct když budu mít pocit, že to fakt nepůjde jinak. Hih, to je divný.. Proč že jsem sem s Youjim jela já a ne někdo silnější? Povolanější? Zakroutím hlavou. Páč oproti těm všem ostatním jsem tu fakt trochu zbytečná. Ale zubím se u otho. Tak ať. I tací jsou potřeba. Radši se nenabízím na žádnou práci, je mi jasný, jak by to v závěru dopadlo, takže jenom prostě mlčím, přičemž jsem ale v případě pohybu kopií připravená vzít nohy na ramena. |
| |
| Soudný ostrov - Aréna Včerejšek nestál za moc a dnešek není o moc lepší. To, že už se se mnou podlaha nehoupe při každém kroku, že necítím sůl ve vzduchu a po dlouhé době nespím v objetí s Gaiem, ale pro změnu ve vlastní posteli a v klidu, nemění nic na mé veskrze špatné náladě. Sloužící jsou otravně ochotní. Gai se rozhodl spát v jiném pokoji, takže po těch několika týdnech si připadám o něco osamělejší, ačkoliv jsem měla vedle sebe celou dobu Akane. Ten chlápek, co se k nám včera nasáčkoval do pokoje, mě trochu nasral (Co si to dovoluje, lézt nám do pokoje a dělat narážky na mě? Nebyli jsme tam ani pět minut a už se nám tam cpali nějací vlezGaiovidoprdelkové a snažili se být vtipní, ještě k tomu na můj účet!). Hodila jsem po něm botu, ale ta ho bohužel netrefila, protože Akane mezitím zavřela dveře. Postel nebyla pohodlná, přebytek spánku a ten nepříjemný klid všude kolem, nerušený smrtelnými výkřiky, opileckými odrhovačkami a třeskotem lahví a lebek na ulici, mi nedal spát. Skoro celou noc jsem se převalovala a snažila usnout, a když se mi to povedlo, asi o dvě hodiny později jsem se zase musela probudit a vstát. Tudíž vlastně nic moc. Spíš kreténsky na nic. Mám chuť s tím vším jednou provždy praštit a vrátit se domů. Ideálně ovšem jiným způsobem než lodí… Kdybych aspoň věděla, co tady vůbec všichni děláme! Ale nééé, to nám oni neřeknou, protože si radši budou hrát na pány Tajnůstky, s tím, že „se všechno dozvíme v pravý čas“. Dost věcí jsem se už dozvěděla „v pravý čas“, a ani na jednu jsem nereagovala tak, že by to jako pravý čas vypadalo. Kráčím po boku Gaie a Akane na místo srazu s ostatními a Dvanáctou Hubou. Otráveně si vyslechnu, co nám poví důležitého, a ještě otráveněji si ze stehna odepnu čelenku se znakem vesnice a zahodím ji za sebe. Ozve se třesknutí, které připomíná rozbité sklo. Och, asi jsem něco shodila a rozbila. To mě moc mrzí. Vzápětí odskočím, protože najednou se dívám do očí svému dvojčeti – a není to Akane. Je stejně vysoká jako já, droboučká a štíhlá, s jemnými, ušlechtilými rysy v srdcovém obličeji. Oči má jantarově oranžové, s hadími zorničkami. Na tváři jí pohrává stejný úšklebek jako mně, a z úst jí vyčuhuje hadí jazyk – tenký, dlouhý a rozeklaný, svíjející se, jako by měl vlastní život. Ovšem nejzvláštnější jsou její medově zlaté vlasy má spletené ve dvou rozcuchaných copech, které zhruba u lopatek přecházejí ve dvě zmije s mašlemi na krcích. Ustavičně syčí, stejně jako já, a stejně jako já se nenápadně rozhlédne po aréně, načež zase upírá zrak nehybně před sebe. (odkaz) Zamračím se na ni se vzdorovitým výrazem ve tváři. Já žádnou kopii mít nebudu, a ostatní taky ne! Tahle teda půjde hezky rychle k ledu, a je mi jedno, kdo to udělá. Originál jsem já, a nějaká zkurvená dvojnice, co se vydává za mě, ale není já, se mi sem plést nebude. To v žádném případě. Zamračím se taky na Akane, která se čím dál tím víc staví přede mně. Chová se tak strašně otravně, a každým dnem mě tohle její ochranitelství rozčiluje dvacetkrát tolik co předtím. Jako bych byla slabá. Jako bych malé dítě, co se o sebe nedokáže postarat. Jako bych v sobě neměla toho zkurvenýho démona, kvůli kterýmu mě sem na sto procent přitáhli. S povytaženým obočím se ušklíbnu na nějakého trapáka, který se ze sebe začne dělat největšího machra, protože mělo cosi o šlechtickém titulu a věku. Nemám slov. Je mi ale celkem ukradený, protože dokud si přímo na mě nezačne vyskakovat, nestarám se o něj. Takže si oněm jen pomyslím své, a taky o té zrzce, co se ho pokusila dost neúspěšně utřít. “Drž hubu, nebo přes ní dostaneš…“ zavrčím, aniž by se dalo přesně určit, na kterého z těch dvou mluvím. Tady zas někomu viditelně nedali smysl pro stírání… Příště se to, milá zlatá, nauč, než začneš mluvit… Ach jo, tady snad není člověk, který není z Yami a není úplně vypatlaný kretén… Pokrčím na Akane rameny a teatrálně si směrem k ní povzdechnu. Obrátím se na to naše jashinistický hovádko, ze kterého si mezitím stihli udělat všichni kolem takovou malou modlu. Odkdy je Gai vůdce? Tak či tak, pořád lepší než ten, co se za něj prohlásil před ním. Trochu znuděně se na něj dívám a pak ho z boku obejmu. Všechny kolem sebe sjedu povýšeným, nenávistným pohledem, a položím si na našeho sekáče hlavu. “Souhlasím s Akane –chááán, hlavní pro vás všechny je, udržet naše kopie co nejdál od sebe. Ka. Vyrazte tý kopírácký děvce z rukou dýky co nejdřív. Ovládá katon. A nedejte jí moc příležitostí se rozdovádět, protože taijutsu systém ,pomalu a krutě´ by se líbil asi jenom tady masochistovi… ka,“ Odsekávám každé slovo a můj anglický přízvuk je silnější než normálně. Nedokážu si ovšem odpustit „ka“ na koncích věty. Není mi totiž libé, že musím nějakým cizákům (pořád o nás všech nedokážu přemýšlet jako o týmu, protože se o to ani snažím) prozrazovat svoje slabiny. Pojebaný dvanáctý. Mám takový pocit, že bych taky měla něco říct. Rozeklaným hadím jazykem zakmitám ve vzduchu. “Je tu moc prachu a písku… když se na něj pustí oheň, bude pálit, když voda, bude z něj bahno, když vítr, budeme tu mít menší písečnou bouři. Ka! Navrhuju nemířit na zem, protože jsem si celkem jistá, že tu dvanáctku by to nijak neovlivnilo, ale my bychom byli za chvíli v celkem zkurveně slušný prdeli.“ Vymaním se z objetí a postavím se těsně vedle Akane, div se nedotýkáme pažemi. “Koho si podáme my, lásko?“ zapředu směrem k ní lísavým hláskem a zamrkám na ni. Nahrbím se jako kočka a hadi v copech zbystří pozornost. Prudce trhnu rukama a z rukávů mi vyjedou dvě obřadní dýky. Jedna má několikrát zakřivenou čepel, druhá po obou hranách nevýrazné háčky. Oba tyto speciální designy mají za úkol jediné – způsobit soupeři co nejvíce bolesti a utrpení. |
| |
| Aréna ,,Taky souhlasím, aby tady Jashinista, byl našim vůdcem.." Přiznám po chvilce. Moje povaha, chtě nechtě.. bože odpusť.. musí na chvilku stranou.. od kdy sem sakra takhle.. rozumná?! Ne to ke mě nesedí, ale opravdu o život přijít nechci. Bože kam si mě to dostal.. a musím přestat říkat bože, protože si vždycky vzpomenu na KRMRa.. Sakra.. asi začnu říkat Jashine.. huuuu.. To je divný.. ,,Jinak já se specializuji na taijutsu a umím pár Raiton jutsu na střední vzdálenost, sem jinchuriky (newm zas ejak se to píše xd) pětiocasého a umím vyvolat plášť do tří ocasů.. A mojí největší slabinou jak sem už říkala je genjutsu.." Pak se zadívám na bělovlásku s mačem. ,,Možná máš pravdu, ale to nevíme.. můžou umět mnohem více než my, můžou mít 100X víc chakry než my a ani nemusí cítit bolest.. to že to jsou naše klony neznamená, že bojují a umí to co my.. pořád to jsou JEN klony, které navíc řídí náš pan dokonalý dvanactý.. " Vau, málo kdy takhle mluvím. |
| |
| Koukám se na naší skupinku. Bože, bude zázrak jestli se vůbec na něčem dohodneme. A ještě větší, pokud to pak všichni dodrží. Jak tak koukám, tak je zde mnoho jinchuuriki a pokud všichni odstraní své zábrany mezi osobou a bijuu ... Mám strach, že pokud by (plán) selhal, tak bych všechny vyléčit nezvládl. Zvláště pokud užijí svě nejmocnější techniky. Určitě budu potřebovat pomocníka. Lehce se říznu do palce a ruku položím na zem. Kuchiyose no Jutsu. Vedle mě se objeví jednorožec. Představuji vám svého přítele Maitsuki no kōnā (Měsíční roh). Maitsuky dokáže léčit stejně jako já a také vysílat bleskové střely. V podstatě je to můj ochránce dokud nesplynu s Nibi a nebudu schopný bojovat. Takže pokud vás zraní a já budu zaměstnán, tak zamiřte k němu a on vás zkušeně ošetří. Otočím se k němu. Mám pravdu, starý příteli? Maitsuky se rozhlédne po skupině. Máte pocit (alespoň ti, co nejsou z Yami), že jeho inteligentní oči vás úplně prokouknou. Pak řekne: Samozřejmě, nesnesl bych pohled na utrpení, pokud bych mu mohl zabránit. Zavětří. U všech duchů. cítím tu tolik chakry jako nikdy v životě. Je to nepříjemný pocit. Nenapadlo by mě, že někdy uvidím tolik jinchuuriki pohromadě. Velice přesně se podívá pouze na jinchuuriki. Hlavně to to tady celé nevyhoďte do vzduchu. Lehce se usměje. |
| |
| ARÉNA - BITKA ZAČÍNÁ: Ať už jste se radili jak jste radili, tak čas k tomu vyhrazený uplynul a sotva "odbila" dvanáctá hodina, tak vypukla bitva. //Protentokrát platí, že útoky nepřítele na sebe si vyhodnotíte sami (budu hodný), takže já popíšu jen co dělají vaše kopie, jak na vás a na koho útočí a vy si sami řeknete co vám to udělalo či neudělalo. Strategie vašeho soupeře: Dvanáctý: Zůstává v hledišti (nezdá se, že by jej chránila nějaká bariéra) a sleduje bitvu, své ruce má spuštěné podél těla a pokud kopie řídí, tak je řídí jiným způsobem. Kopie Mashina no Sabureho a Tsuchida Adachiho: Kopie Mashina se okamžitě přeměnila na plnou verzi svého bijuu a pomocí fuutonu a písku proti vám vrhla mohutnou písečnou bouři, aby vám zaclonila výhled. Dále pak společně s kopií Adachiho proti vám vrhá tornáda plná zmrzlého písku - vypadá na fuuton podstatu, ale ten písek je zmrzlý, takže v tom bude nejspíš i nějaký hyoton. Tímto tornádem opakovaně napadla (pokud se přeměnil) Kasaie Youjiho v jeho Fénixovské podobě. Kasai no Fenikkusu se zdá být rovnocený proti této technice, ale nedokáže jí prorazit. Kopie Shikyaku Momoko a Tsuki Karasa: Kopie Tsuki Karasa vytvořila nemalé množství vodních klonů (asi tak 50) a kopie Shikyaku Momoko s nimi "něco udělala". Viděli jste jen nějaké hady, kteří do těch klonů vlezli. Poté na vás (částečně kryti písečnou bouří od Písečného džina) zaútočili a kdykoliv se k vám dostali tak "explodovali" neškodnou vodou plné "škodné" kyseliny nebývalé síly. Takto na vás útočily po celou dobu této části boje. Kopie Amai Kaede a Kopie Hóna Seikatsu: Kopie Amai provedla techniku: Kasai no Fenikkusu: Juudo no hi ryuu no misairu no jutsu což je Kasai no Fenikussu - fuuton+katon ohnivý útok nebývalé síly a Hón Seikasu (kopie) tento útok doplnil o Mizu Rappa což mělo za následek vzniku monstrózního parního tornáda, které je tak na úrovní A+. Jeho efekt je takový, že nejenže vás odhazuje jak "panenky", ale navíc z něj uniká velké množství velmi horké páry. Ti co budou blíže, se popálí, těm ostatní bude "vedro" - a to nemalé. Kopie Kim Shitai a Haddah Minnah: Tahle dvě děvčata jsou očividně obě přes taijutsu, které společně kombinují do hrozivé podoby. Neútočí na jinchuuriki, jejich cílem jsou ostatní. Dokáží své zkombinované taijutsu provádět na úrovni S a napadají všechny ne-jinchuuriki, kteří mají taijutsu B a menší. Kopie Shikyaku Akane a Ryoota Ichiro Kopie Akane vytvořila ve krytu písečné bouře velkého hada, který dosáhl rozměrů Mandy a poté na vás zaútočil prudkým skokem, načež Ryoota Ichiro jen máchl mečem a drtivé účinky dopadu hada podpořila ještě obrovská ohnivá exploze. Výsledek je takový, že všude lítaj otrávené kosti a kusy hada a v místě exploze je kráter "jak kráva". Kopie Sendo Gaie a Kaemona: Kopie Sendo Gaie provedla Kuchiyose: Edo Tensei a oživila nějaká dvě těla (originální Sendo Gai ví jaké - nyní je ty použít nemůžeš, protože je ovládá tvá kopie). Následně je Kaemon oba vzal, omotal kupou výbušných lístků, vylétl s nimi vzhůru a uštědřil jim ránu svou raitonovou pěstí, která je na vás (ty dva výbušňáky) odpálila neuvěřitelnou rychlostí. Po dopadu o přivolaní explodovali, načež se znovu složili do původní podoby a společně s kopiemi Sendo Gaie a Kaemona, které se k nim přidali se do vás pustil skrzevá taijutsu. Kopie Hiuyoku Otome: Přesunula se k vlastnímu originálu a zaútočila na něj. Dokonale kopíruje všechny pohyby a techniky originalu zrcadlovým způsobem. Tzn. pokud originál útočí nalevo, kopie napravo = oba se zasáhnete. Její styl boje vylučuje (pro ní) obranu a všechno je investováno do zásahu svého originálu, který nutí bojovat tak, že buď originál i kopie se zasáhnou, nebo obě minou. Kopie Kasaie Youjiho: Zatím je vzadu a neútočí. |
| |
| Souboj Přichází... pomyslím si když se najednou objeví písečná bouře. Mají smůlu, ještě že já vidím dobře... pomyslím si opět a stále stojím s pootevřenýma očima na svém místě a vidím prakticky stejně dobře jako v slunečný den. Pozoruji co dělají. "Přichází to, používají zmrzlý písek ve formě tornáda..." zavolám přes rameno na ostatní a znovu se věnuji tomu před sebou. Stojím však kousek stranou od ostatních. Další věci už ale říkat nemusím, to už musím svou pozornost obrátit ke svému klonu před sebou. Skvěle, takže budu bojovat s mým zrcadlovým odrazem, musím si to dobře rozmyslet... Tohle bude těžké... Pohybuje se stejně jako já ale zrcadlově naopak takže můžu zasáhnout ji ale zasáhnu i sebe... Nebo se donekonečna bránit, tohle nikam nepovede, klon mi také nepomůže protože by ho použila taktéž... Ale klon má svobodnou vůli... Ten by nemusel podléhat vůli Dvanáctého... Ale to je riskantní... Takže co můžu? Bojovat a přivést ten klon někam k ostatním aby ho zezadu sejmuli... Snad to někomu dojde... pomyslím si a ušklíbnu se, stejný úšklebek vidím na tváři mé kopie. "Chápu okopírování nás, ale zrcadlový odraz? To je už urážka, tohle si nenechám líbit..." řeknu si a namířím svou wakizashi na svůj klon, ten udělá to samé. "Aisu tsurugi - Niiban reveru (Ledový meč - Druhá úroveň)..." řeknu a moje wakizashi se prodlouží v katanu a opět má modře zářící čepel a lehce pulzuje chladem. "Tak pojď!" řeknu ke své dvojnici a rychle učiním výpad který mi jen potvrdí domněnku že se pohybuje zrcadlově... Dobře, prvně si musíme prohodit pozice a pak se od ní musím vzdálit... Tím se vzdálí i ona, doufám, a nakráčí k ostatním zády, nerada to říkám ale tohle bych sama nejspíš nevybojovala, tedy ano, ale trvalo by to a já nemám čas... Chci se dostat do zad tomu Dvanáctému a pořádně ho zrasovat... pomyslím si a znovu zaútočím ale opět se čepele vyblokují, nakonec udělám rychlý krok k mé kopii, úkrok stranou a další rychlý pohyb abych se dostala jí do zad ale to samé udělá ona takže si prohodíme pozice a následný výpad se opět vyblokuje navzájem... Pak učiním to že se pomalu rozejdu jakoby od ní, bohužel zády k nepříteli ale kdyby něco tak se můžu otočit a bránit se jim... Ale teď se snažím tímto přimět mou kopii nakráčet k ostatním... |
| |
| Soudný ostrov – Souboj v aréně Ještě víc se nahrbím a kývnu na svou sestru. Na rtech se mi roztáhne vražedný úsměv. Chytím jednoho hada pod krkem, natáhnu ho tak, aby se nemohl hýbat, a než se stačí nadát, dýkou se zakřivenou čepelí mu utnu celé tělo těsně u konečků vlasů. Hadí mrtvolka dopadne na zem, a během vteřiny ho do kaluže karmínově rudé krve u mých bot následuje i druhý. Zkroucená nazelenalá tělíčka. Plno krve. Ještě předtím, než začne další přeměna probíhat, skloním se k zemi, dva prsty namočím v horké tekutině a špičkou jazyka se jich dotknu. Železitá pachuť mi voní. Jejich krev – moje vlastní krev, když se to tak vezme, chutná dobře. Jestlipak tak chutná i krev ostatních? Zvednu se do původně přikrčeného postoje. Konečně cítím, jak z vlasů vyrůstají dva noví hadi. Identičtí, stejní jako předtím. Jen noví. A bez mašlí za hlavami. Agresivnější. S těmi se bude líp bojovat. A teď i cítím, jak se mi prodlužuje trup. Narůstají mi v něm nová a nová žebra, která pokrývají celé tělo od klíčních kostí až k pánvi. Celkem třicet nových párů kostí. Vypadám teď trochu jako váleček… Celé tělo je stejně široké, jako hadí. Perfektní obrana. Větší rychlost a obratnost. „Víc hadí“ forma je zákeřnější a silnější. Otočím se na Akane, které právě teď také probíhá přeměna, po které se stáváme daleko víc hady než předtím. Na okamžik vysunu jazyk, zakmitám jím a ochutnám vzduch kolem sebe. Začichám. Žene se na nás písečná bouře a žár a tisíc litrů vody a velmi horká pára… Rozběhnu se k okraji arény a zvykám si na nová žebra v těle. Přímo u hradby se zastavím, přikrčím se a rukama si chráním obličej, když se kolem mě prožene napřed tornádo a následně spousta písku. Škrábe to do obličeje. Cítím, jak se hadi z vlasů vrhli před můj obličej jako další instinktivní ochrana. Otevřu oči a zamrkám. Rozhlédnu se kolem. Bouře se přesunula dál a tropický vzduch teď vnímám jen jako nepříjemné horko. Lepší. Víc se rozehřejí svaly. V dálce zahlédnu divnookou rudovlásku. Kopii. V tu chvíli mě zachvátí chuť zabíjet. Ačkoliv jsou to jen kopie a ne skuteční lidé, věřím, že si tu vraždu užiju. Opět kývnu na Akane. “Jdem na ty dvě děvky, ka?“ zapředu a pohodím hlavou k rudovlásce a tomu holobrádkovi, co se nám včera dobýval na pokoj. Nečekám už ani na odpověď, protože zasyčím a vrhnu se na zeď tak, abych na ní stála kolmo s ní – pak pokrčím nohy a odrazím se. Jako pružina, jejíž síla je ještě znásobená stlačenými a vystřelenými žebry, vyletím do vzduchu, provedu dvě otočky a vrhnu se za nimi, takže úspěšně prokličkuju mezi vodními postavami od kopie mé drahé Akane. Vypadá to, že chtějí provokovat ostatní a útočit na ně, zatímco se budou snažit odrovnat moji kopii. Nutno podotknout, že jsem pyšná na to, co dokáže. Ale než se k nim přiblížím úplně, rozhodnu se, že je nenechám jen tak. “ Shikyanuko no Tame (Zvetšení)“ zasyčím spíš pro sebe a poskládám pár pečetí. Hadi z mých vlasů se spletou dohromady, odpojí se ode mě a spadnou do klubíčka na zem – tam srostou a spojí se do jednoho. Ten se následně během kroucení a svíjení začne zvětšovat do obrovské velikosti, dokud se netyčí dvakrát tak vysoko, jako je moje výška (takže asi tři metry). Mezitím už mi stihnou dorůst další hadi do copů. Odstoupím od něj, složím další pečeť, nadechnu se a vyplivnu na hada několik ohnivých koulí, v průměru zhruba pět centimetrů. Had okamžitě chytne, a ačkoliv by mi ochránci zvířat moc nepoděkovali, kupodivu to necítí. Zasyčím, a had se vrhne dopředu tak, aby se protáhl kolem kopie rudovlásky. Přinejmenším by ji mohl ovanout horký vzduch. Zatímco aspoň na vteřinu upoutá její zrak hořící had, vrhnu se na ní zezadu, s dýkami v rukou a pološíleným výrazem v očích. Doufám, že někdo brzo skolí to moji kurvu, ať tady dlouho neotravuje vzduch. Ale že ta se nedá jen tak, přece jen, je to moje kopie. Já si beru na starost tuhle děvku… Akane, doufáme že mě slyšíš! Ty máš toho kreténa, co nám včera lezl na pokoj, jasný! Prudce se rozmáchnu a mrštím rukou s dýkou s háčky přímo do hlavy kopie, do místa, kde sama jednu před chvílí měla. Pak dopadnu na zem tak pružně, jak jen dokážu, ohnu se v půlce a vystřelím znovu do vzduchu, abych provedla obratnou otočku a umožnila hořícímu hadovi zaútočit na záda. Další hadi, ti z copů, zatím podnikají výpady a cvakavě koušou naprázdno do vzduchu. Maniakálně se zahihňám a odhalím vlastní špičáky, napuštěné jedem. Jakmile se mi naskytne příležitost, nechám tu štětku vykrvácet. Tohle bude zábava! |
| |
| Aréna – začátek boje Ušklíbnu se, všechno jsou to jenom dohady a domněnky. Je pěkně otravné, když nevíme absolutně nic a nezbývá nám nic jiného, než jenom střílet do prázdna s nadějí, že se nám možná něco povede. Že se nám možná podaří něco odhadnout správně. Posměšně se ušklíbnu a rozhlédnu kolem. K čemu nám vlastně tahle čtvrthodina bude, když ani nevíme, co naše kopie zvládnou? Já osobně bych už ráda začala. Dlaně se mi potí nedočkavostí, konečně si budu moct zase pořádně zabojovat, aniž bych měla za zadkem Gaie. Ten pocit byl tak osvobozující… Poslechnu si Momočin proslov a jenom uznale pokývám hlavou. Vždycky byla chytrá a v bojích to byla ona, kdo přemýšlel. Vlastně jsem ani nechtěla přemýšlet, raději jsem ji vždycky jenom následovala. Otočím se na ni, jakmile promluví na mne. Její otázka na mé tváři vyloudila nepatrné pousmání, které jsem věnovala pouze jí a nikomu jinému. “Vyber si, půjdu za tebou…“ Pronesu tiše, nemusí to přeci jenom slyšet každý. Podívám se po ostatních a jenom nedočkavě lehce škubnu hlavou. Konečně se tu nabízela možnost doopravdy si zabojovat a my tu stojíme jako tvrdý Y. Jakmile zaznamenám její úšklebek, opětuji jí ho a začnu skládat pečetě. “Orochimitame.“ Zašeptám tichounce rozhodně pouze pro sebe. Nejspíš to měla problém slyšet i Momoko, natož ostatní, od kterých stojíme trochu opodál. Nepatrně se přikrčím a zkřivím tvář do úšklebku. Těžko říct, jak se při této přeměně cítím. V mém obličeji se střídají bojechtivost, posměšnost, rozzuřenost a spoustu dalších. Mé čokoládově hnědé oči se změní na žluté zornice zmije, která vyhlíží svou kořist. Cítím, jak mi narostly oba dva špičáky, které se mi nyní zarývají do dásně. Příjemný pocit je zase mít, je příjemné cítit tu slabší bolest. Rozeklaným hadím jazykem lehce přejedu rty vyprahlé nedočkavostí. Z obou copů se stanou dva hadi, kteří se svými těly jenom rozjíveně zatřepají. Je pravda, že na rozdíl od Momoko je vypouštím ven jenom málokdy, ale o to víc jsou poté bojechtiví a agresivní. Nyní nemůže být nikdo schopný rozeznat, která z nás je vlastně která. Obě jsme naprosto identické, bez jediného rozdílu. Lehce utáhnu mašle hadům, abych si jejich neustále se kmitající tělíčka trochu uklidnila. Tahalo to za vlasy a navíc jsem urychleně potřebovala přejít k druhé části. Chytnu obě malé hlavičky do své jedné ruky, vytáhnu meč a rychle je utnu tam, kde se mění jejich těla do mých vlasů. Pustím nehybná těla před sebe a jenom fascinovaně sleduji tu červenou tekutinu. Páni, jak dlouho jsem ji neviděla! Chtěla jsem se shýbnout a namočit do ní obě své ruce, přičemž si je se zájmem prohlížet, ovšem nakonec jsem se přeci jenom ovládla a pouze se ještě víc přikrčila. Cítila jsem, jak mi pomalu narůstají noví dva hadi a společně s nimi i žebra navíc. Mnohem agresivnější plazi sebou začali mrskat, jako kdybych je týdny nekrmila a před nimi právě proběhla myš. Cítila jsem jejich chtíč a tím povzbuzovali i ten můj. Meč jsem prozatím zase schovala do pouzdra na mém boku. Nyní jsem vypadala opět stejně, jako Momoko, naprosto identicky. Co na tom, že jsme trochu připomínali válečky, mě osobně to bylo jedno. Trhnutím celého těla se narovnám, konečně cítím, jak mi dorůstá poslední žebro. Zkoumavě si prohlédnu celý svůj trup a rukama lehce prohmatám veškerá žebra navíc, jestli náhodou nějaké nechybí, i to se přeci jenom může stát. Navíc jsem si užívala ten pocit, být zase v této podobě. Znamenalo to totiž jediné – chystání na boj, konečně šance zabíjení. I kdyby z těch kopií žádná krev netekla, nebudu se zlobit. Vyrovnám se s tím. Hlavně, že si budu moct vychutnat ten pocit, kdy do někoho zapíchnu svůj meč. Posilněna novými představami nedočkavě zasyčím. A v tu chvíli všechno vypukne, jako na zavolanou, skvělé načasování. Nedočkavě se otřesu vzrušením a oba hadi sebou znovu prudce škubnou. Jsou mnohem živější než ty Momočiny, jelikož ona už je má tak trochu ochočené. Stojím čelem směrem k našim kopiím a sleduji, co všechno se proti nám řítí. Bylo toho nadmíru hodně. A hlavní bylo, že se spárovali naprosto jinak. Nedělala jsem vůbec nic, prostě jsem čekala, až se pohne Momoko. Bylo to pro mě něco jako výstřel, který oznamoval start. Po očku pohlédnu na své dvojče, nyní už opravdu bez rozdílu na vzhledu. Cítila jsem se ve svém přeformovaném těle mnohem lépe. Nadechnu se otevřenými ústy, přičemž na chvíli zadržím dech, abych si mohla nechat veškeré pachuti ze vzduchu rozplynout na jazyku. Sledovala jsem tu pohromu, co se na nás řítila. Bylo toho víc než dost. Ovšem neustále jsem byla klidná, jelikož Momoko stála za mnou, nebylo možné, aby se jí přes moje tělo něco stalo. Jakmile zaznamenám její pohyb, jako na obrtlíku se otočím a vyběhnu jenom setinu vteřiny za ní. Neustále se jí držím za zády, abych jí tím mohla případně chránit. Pochopitelně, její zastavení donutí i mé nohy, aby přestaly kmitat. Otočím se směrem ke kopiím čelem a rukama si zakryji obličej, přičemž ucítím, jak se mi na ruce ještě pokládají oba hadi v obranném gestu. Samozřejmě, já ještě stojím před Momoko, čímž chráním ji, to je zase můj ochranitelský pud. Písek jsem ignorovala, sice jemně štípal na holé kůži, ale byla to spíš příjemná bolest. Horký vzduch už tak příjemný nebyl, ale dal se přežít celkem v klidu. Zakmitám ve vzduchu jazykem a nechám ho splývat přes rty. Ruce se mi nepatrně třásli, už jsem se chtěla pustit do boje. Tohle pobíhání mi rvalo poslední kousky sebeovládání. Další kývnutí od Momoko. Omámeně se rozhlédnu kolem. Měla jsem co dělat, abych udržela jasnou mysl. Všechno je to Gaiova vina, kdyby mě nechal sem tam se trochu vyřádit, něco takového by se rozhodně nestalo. Jakmile uvidím dvě postavy, okamžitě souhlasně zasyčím. Slastně se kousnu do rtu tak silně, až si ho prokousnu. Pachuť krve byla chutná a povzbuzující, už jsem nemohla déle čekat a zdálo se, že i mé dvojče je na tom stejně. Už se ani neotáčím zpátky, v očích mám jenom ony dvě postavy, viděla jsem trochu rozmazaně. Bylo mi naprosto jedno, kdo to bude, hlavně, že konečně mohu někoho zabít. Rozeběhnu se proti nim, a jakmile letí Momoko trochu přede mnou, dřepnu si a v tu samou chvíli vyletím vzhůru za ní. Žebra jsou šikovná, fungují jako pružiny. Stejně jako má drahá polovička, i já začnu rychlostí blesku kličkovat mezi vodními klony, různými kousky hada, ale neustále si dávám pozor, abych se k nějaké té věci nepřiblížila příliš blízko. Věděla jsem, co od nich mohu čekat. Přeci jenom, byly v tom zapleteny i moje techniky, které jsem znala a sama ovládala. To je teda sviňský! Pomyslím si rychle, když se proplétám mezi jednotlivými vodními klony a uhýbám malým kouskům masa a kostí z hada. Byla to fascinující podívaná, bohužel, zrovna nyní jsem se jí však nemohla věnovat. Jednou jsem však na chvíli přeci jenom sledovala onu podívanou a přestala dávat pozor. Byla jsem až moc blízko klonu, který samozřejmě jako na potvoru musel vybouchnout. Ucítila jsem kapku kyseliny na své kůži na levé paži. Zakřenila jsem se, tohle už nebyla zase tak příjemná bolest. Ovšem věděla jsem, co náš jed dokáže a jedna kapka mě rozhodně nezabije. Sleduji, jak si počíná Momoko a pouze se usměji, když se přede mnou začne zvětšovat had. Ještě dřív, než ho zapálí, než dokonce doroste do úplné velikosti, mu vyskočím na hlavu a odrazím se od ní. Jasně jsem věděla, co mám dělat. Bojujeme spolu už od narození, nemusely jsme mluvit, abychom věděly, co ta druhá chce. Sama pro sebe se zachechtám, konečně byl čas zabíjení. V hlavě se mi honilo jenom jedno slovo – zabíjet, zabíjet, zabíjet. Tím víc roztáhnu zběsilý úšklebek, když v kopii rozeznám toho pacholka, co nám bez dovolení vlezl do pokoje. Dvojité štěstí, to se nevidí každý den. Za letu ještě vytáhnu z pouzdra svůj kulatý meč. Rozhodně nevypadal normálně, byl kulatý, a kdyby se někdo podíval zblízka, nejspíš by zahlédl malé výčnělky, které jsou opravdu krutě ostré. Tím víc poté protivníka bolí, když do něj onen meč zapíchnu. Na kopii zaútočím přímo, nesnažím se nějak maskovat, či rozptýlit jeho pozornost. Doskočím těsně vedle něj a hned se po jeho boku oženu mečem, rozhodně nečekám, až začne, v boji nedávám přednost. Moje pohyby jsou čím dál agresivnější, jak se pomalu ale jistě ponořuji do instinktů zabijáka. Na tohle jsem čekala moc dlouho! |
| |
| Začátek boje "V boji se držte toho co jsme si řekli, vyberte si vhodného soupeře a spolupracujte s tím kdo půjde s vámi, budeme většinou ve dvojicích... Větší skupinky jsou nebezpečné, dále jak poznamenala tamhle šermířka, naše kopie možná budou proti Genjutsu odolné, takže dávejte na tohle pozor... Neútočte jednotlivě, vždy se snažte být ve dvojicích a dávejte si pozor aby vás nikdo nezranil jen tak, nevím co moje kopie bude dělat ale pokud provede rituál, můžete se rozloučit se životem," promluvím ještě a pak už to vypukne, nejdřív bouře písku. Tohle není problém... pomyslím si a v klidu stojím s kosou v obou rukách a sleduji co se děje, pak nás upozorní opět ta šermířka na přicházející útok. Rozběhnu se podobně jako Akane a Momoko k stěnám arény a rychlými kroky vyběhnu u okraje k nim. Musím zkusit zaměřit toho šermíře, ale kdo je sakra ten písečnej chlapík? Má v sobě asi Džina... Ovládá písek, takže teoreticky vítr, kdo by proti němu mohl být silný... Blesk? Oheň? Kruci, všichni tu jsou slabí proti ohni a máme tu jen pár silných na oheň... Tohle není dobrý... pomyslím si. "Kire, jdi po té kopii růžovovlasé... Ta říkala že je proti Genjutsu slabá, jakmile ji dostaneš do Genjutsu skus ji zabít nějakou zbraní, já si beru na starost toho šermíře a písečného... Snad to dáme, běž!!" řeknu přes rameno Kiremu co běží za mnou, ten jen kývne a odrazí se od stěny arény a doskočí směrem kde stojí kopie Kaede a běží k ní, hned jak je na dohled u ní tak se opět odrazí a prudkým skokem k ní se ji pokusí srazit na zem, opakuje to tak dlouho dokud se mu to nepovede, jeho tělo je přece jen nesmrtelné takže se nedá nijak zabít. Jakmile se mu to jednou povede tak kopii Kaede popadne za zápěstí a přidrží tak aby se nemohla hýbat. Následně zašeptá "Tenma Maboroshi (Démonická vize)..." a dotkne se svým čelem čela Kaede (Jen tak mimochodem než tohle provedl jí odsunul pásku z čela). Hned nato se začali kopii v hlavě promítat (A protože jsou propojení tak teoreticky by to mělo být u všech ne? Je to jen logické když mají sjednocenou mysl že i genjutsu platí na všechny...) roztodivné hrůzné iluze, toto genjutsu je na B rank úrovni takže by to mělo způsobit dost nepříjemné problémy. Já sám stále běžím u stěny arény a pak se rozběhnu ke klonu Adachiho a toho písečňáka. Hned jak jsme u nich tak se do nich pustím pomocí Taijutsu. (Pokud to někdo potřebuje vědět, moje kopie mohla vyvolat různé kombo postav, mám mrtvoly tři, jednu specializací na genjutsu, jednu na ninjutsu a jednu na taijutsu, nejhorší by asi bylo kombo Taijutsu x Ninjutsu, protože Taijutsu specialistka ovládá extrémně silné taijutsu a Ninjutsu specialista má obrovskou zásobu chakry a silné techniky za pomocí meče, navíc ovládá veškerou vodu a vlhkost po uvolnění své techniky a to i tělesnou takže když vás bude chtít zabít, prostě vám vytáhne z těla všechnu vodu, tekutiny atd.) |
| |
| Do boje, bitka začíná Bohužel jak je vidět potřebovali bychom alespoň 2 celé dny na domluvu , ale to nám ten posel boží hold nedopřeje. Díky varování ohledně toho zmrzlého písku jsem schopný se schovat, se štěstím jen taktak uhnu tomu parnímu tornádu, i tomu výbuch po hadovi a těch kamikadze chlápkách, ale bohužel to horko a smrad z něj mě začíná rozčilovat a nakonec můj vztek naplní ty moji „kyselinoví“ kloni, i když vypadám naprosto klidně. Nejdřív ledová písečná bouře, pak parní tornádo, nějakej obří had, pár chlápků ala kamikadze a nakonec kyselina s mou tváří? A co má bejt zas tohle(dívám se na dvojčat, tedy na jejich novou podobu), je vůbec někdo z Yami „normální“člověk? Ale to je fuk, snad mi nezkříží cestu, opravdu nevím jak proti nim teď bojovat, leda s pomocí dráčka, i když co já vím zda mi pomůže. Hodím pár shurikenů přes obranu mých klonů(konec konců znám své slabiny), abych je alespoň škrábl a pokud jsou u mě, tak ještě po nich kopnu menší zásyp písku, abych zabránil účinkům té kyseliny. Fajn to bylo 8 mých klonů, ale co dál, potřebujeme se zbavit jednak těch klonů a potom ty kamikadze chlápky co neumřou. Jak ale zvládl tolik klonů, já bych teď na jeho místě víc než padl vyčerpáním, pokud jich dokázal vyvolat tolik. Moment máme tu přece džina z pouště, ten by mohl pomocí písečných technik zahrabat ty nemrtvé do země, odkud nemůžou vylézt a zneškodnit i ty kyselinový klony beze zranění. Těsně kolem mě proletí další parné tornádo. Óá, sakra Fajn vy dva zemřete mou rukou, á ta genjutsu mrtvola jde po nich výborně, takhle je vyřídím oba.Nejdřív křiknu po chlápkovi z pouště(hádám, že podle vzhledu jej pozná každý)- Hej písečků zkus ty kamikadze mrtvoly nějak zahrabat hluboko pod zem a zbav nás těch kyselinových klonů.- a pak pěkně utíkám k té parní dvojce z druhé strany, pěkně v jejich slepém bodě. Jelikož nejspíš půjdou po té genjutsu mrtvole, tak si mně nevšimnou. U nich(ať zda je ta mrtvola poslala do bezvědomý, či ne) vytasím svůj meč Ko ame(zmrzlý déšť) a skrz něj vyšlu svou nejsilněji techniku Fuuton: Juuha Shou(vítr: Útok bestijální vlnou), který je díky vyslání přes meč se ostrost a síla větrné vlny několikrát znásobí(nejspíš zasáhnu i tu genjutsu mrtvolu).Fajn dva z krku, ale snad se na mně nebude ta mrtvola zlobit za to napadení. Tenhle útok mi sebral třetinu chakry, musím trochu šetřit, páč nevím zda mi pomůže ten můj dráček Šance zda by to přežili z takové vzdálenosti je nulová(nejspíš jsou všichni rozděleni na několik kusů), pak pozoruji jenom jak se ta genjutsu mrtvola skládá zas dohromady. Mrtvoly mají teda výdrž, fajn kdo je dál na seznamu? Nejspíš se pak vrátí zpět k tomu Kasuistovi, jelikož se mi nechce zůstat sám u nepřátel tak pěkně utíkám s ním a dívám se co vyvádějí ostatní. Ale jakože ta kopie devítky nic nedělá? |
| |
| Souboj začíná! Je pár minut před vypršením naší lhůty. Pomalu ale jistě začínám soustřeďovat chakru devítiocasého tak, aby byla k mání hned po začátku a stálo mě to co nejméně chakry. Nesmíme zklamat. Pokud se tak stane, nejen že nejspíš zemřeme, ale také budeme pro všechny slabí a bezvýznamní To se nesmí stát! „Pokud někdo umí létat, může se ke mě připojit. Pokud ne, asi budu na hoře sám. Jakmile se přede mnou začne hromadit koule chakry, dávejte OBROVSKÝ pozor. Protože to má dost silný účinek. Myslím, že tady budeme muset předvést maximum toho, co umíme...“ Jakmile se nepřátelé začnou formovat, „nahodím“ plášť. Velkou rychlostí složím pečetě zaútočím technikou: Katon: Kasaitama (Technika ohnivého náboje). Normálně je to B technika, ale já do ní přimíchám ještě fénixovu chakru. Takže mi vlastně z pusy vyjde velká ohnivá koule, která letí vysokou rychlostí a má ničivé účinky. Na poprvé docela dobrý, stalo se z toho Áčko... Koule je mířena na Jinchuurikiho sedmiocasého, tedy na jeho kopii. Poté už vstoupím do mini-verze. Vzlétnu do vzduchu a co nejrychleji se dostanu do Plné verze. Jakmile jsem ve vzduchu, začne na mě nějaký písečak a leďák útočit smíchaným tornádem. Letím dál a pouze na to použiji Fénixův oheň. „Ááááá“ ozve se od mých úst nehezkým hlasem. Mým původním plánem bylo zaútočit na sedmiocasého, ale náhle si všimnu mé kopie, jak nic nedělajíc vyčkává. Tohle není vůbec pěkný. Tohle je pěkně na nic. Tohohle se musí využít... Vzlétnu co nejvýše to jde. Poté se otočím tak, abych byl přímo proti mé kopii. Zkontroluji, že se kolem ní nikdo neochomýtá a vyrazím ve stejné výšce přímo nad ní. Soustředím veliké množství chakry před zobák, tak že se z ním utvoří koule. Stále monitoruji mou kopii. Nepohnula se. To je tvůj konec... Nahromaděnou chaku spolknu a tělo se začne nafukovat. A až nadejde čas, chakra je vypuštěna v extra silném paprsku přímo na moji kopii (stejně jako v boji Naruto vs Orochimaru). Vše je uděláno pečlivě, ale co nejrychleji. Ani to však nestačí. Má kopie téměř instatně dosáhne plné verze a contra Blastem ten můj vyruší. Ouuch... Tak a jsme vyřazeni... Ten už se nás nepustí... |
| |
| Battle, battle! Nakonec se stejnak nedohodnem na ničem. Otráveně protočím oči v sloup. Neměli jsme to dělat tak složitě, prostě nás jenom seřadit do dvojic trojic, aby výsledné kombinované útoky byly co největším kombem, a bylo by.. Ale tak co už. Prostě to bude nějak bez dohody. Tak zas až tolik to nevadí.. Písečná bouře mi nejen zacloní výhled, ale v očích mi přistane poměrně dost písku. Takže si ho z nich horem pádem vyklepávám, přičemž instinktivně couvám, a akorát slyším něčí hlas. Tornáda se zmrzlým pískem? To mě přinutí k většímu ústupu. Jen tak tak. Sice to nebylo mířené proti mě, ale šlo to kolem mě, a vlastně mám celkem štěstí, že jsem se vyhla.. Dostanu se mimo bouři, ale ne zase nějak výrazně daleko od ostatních (tak abych stále měla dobrý přehled), akorát natolik, aby mi písek nebránil ve výhledu. Vidím velké parní tornádo, o čemž tuším, že bude částečně práce mé kopie, když Youji stojí kdesi vzadu. Ještě řekněte, že ona má mnohem víc chakry jak já.. Zachvěju se. Já nejsem moc silná, ale to právě kvůli té chakře. Ovšem jestli jí ona má víc.. No tak to potěš, to by se mohla silně pozvednout její úroveň. Pokud jde o ty dvě taijutsu holky, s těma by někdo mého typu mohol mít silný problém, zvláště když patřím mezi skupinu, kterou ony nejspíš chtějí zasáhnout, ale naštěstí si je vezmou na starosti ta hadí dvojčata. Nějaký ten výbuch dvou těl či co se mě taky netýká, na to stojím dost daleko. Otrávenému hadovi se vyhnu tak napůl. Nejprve celkem úspěšně kličkuju mezi letícím masem.. A tomu se vyhýbám v pohodě! Ale jen co letí kost.. "Ksó!" Nahlas vyjeknu, když mě jedna z kostí zasáhne do holeně, ale nikdo by mě nejspíš přes hluk zuřícího boje neměl slyšet. Jde především o ten náraz. Naštěstí mám pocit, že nemám nic zlomeného, ale ne že by bylo snadné na tu nohu došlápnout.. "Au.." Syknu. Na levou nohu se teď právě snadno nepostavím. A co teď? Neumím lítat jak Youji.. Vzhlédnu. A jo, fakt. On si tam normálně poletuje.. Děsí mě, že jeho kopie může udělat to samý. Teď jsem snadnej cíl.. Váhu přenesu na pravou nohu a o levou se jenom zlehka opírám. V tom se ke mě vrhne jakýsi klon. Viděla jsem, že jich je tam víc, ale já tu mám jenom dva.. No, v tomhle stavu to není žádné jenom. První z nich se ke mně vrhne a exploduje. Už mě napadlo, že nebude právě nejchytřejší nápad se nechat zasáhnout, takže se prudce odrazím pravou nohou a letícím kapkám se vyhnu. Problémem ovšem zůstává, že je tu ještě ten druhý. Vynese se skokem za mnou. A pak.. Exploduje. Ksó! Zařvu, tentokrát pořádně. Kyselina pálí, kyselina leptá.. A já nemám tucha, co s tím. Nešikovně dopadnu, jako že se při tom pochopitelně fláknu do levé nohy natolik, že se mi v ní rozleje ostrá palčivá bolest, že skoro nevím, jestli mě víc bolí to poleptání nebo právě tohle. Možná, že teď jsem si ji fakt zlomila. Ale kyselina (která zasáhla hlavně tělo a ruce, obličej nijak zvlášť ne, a potom taky trochu nohy) pálí ještě neodvratněji.. A i když naprosto netuším, jak to s kyselinami vlastně je, tak nějak tuším, že se můžou zažírat hlouběji a hlouběji.. Nebo je to jenom moje představa. Každopádně mě krom bolesti zachvátí panický děs. Nejsem žádná histerka, ale.. Ignoruju palčivou bolest v noze a zběsile v písku válím sudy ze strany na stranu, aniž bych si byla jistá, že mi to pomůže. Prostě je to instinkt. Vždycky beru všechno optimisticky (a kdybych měla jenom poraněnou tu nohu, tak by to šlo), ale tohle jsou pouhé zvířecí instinkty, a ty jasně řvou "prostě něco dělej, zdrhni, škubej sebou, cokoliv, hlavně nezůstávej ležet!". Vím, že nějakej ten chlápek říkal, že u něj se můžeme nechat ošetřit. Ale ne že by mě to právě v tuhle chvíli napadlo, tím spíš, že bych s tou nohou byla schopná ho jít někam hledat. V bolestivé agonii se svíjím, válím, škubu sebou a já nevím co všechno po zemi. A přitom je mi jasné, že nikdo teď na mě nemá čas. Ani jsem nic pořádně neudělala, a už jsem tady úplně hotová.. Nikdy jsem nebyla nějak extra smolař, ale po dnešku si ten titul už asi zasloužím. Napadne mě konkrétnější myšlenka, do jisté míry spásně vyvádějící z té pusté křeče mozku, ze které se nedokážu vymanit. Moje mysl je ovládnutá strachem, a já se mu nedokážu, nedokážu bránit.. Ale aspoň nezvládám přemýšlet nad tím, co se mnou teďkon bude. To je pozitivní. Jinak bych se jednou z mála chvil svého života dostala do deprese.. Naštěstí jsem poměrně daleko od centra boje (ovšem jak na jaký vkus a jak na jaký útok), takže by se mě to nemělo tolik dotýkat. Ovšem kdyby se zase objevilo něco typu těch klonů, nebo létajících kostí, nebo nějakého mým směrem mířeného tornáda.. Nemám moc způsobů jak se bránit. Na druhou stranu ale v tom písku na zemi nejsem tolik vidět. |
| |
| Bitva začíná Jak jsem si myslel. Na ničem konkrétním jsme se nedohodly. Těmhle mega kombinovaným ůtokům se v žádném případě nemůžeme všichni vyhnout. Soustředím svou chakru a provedu techniku mrholení. Myslím si, že útoky jsou moc na vysoké úrovni, ale třeba zruším alespoň něco. Rozhlédnu se po ostatních. Nejdříve se dvojčata z Yami změní na plazí formu, takže oni zatím léčení nepotřebují. Jinchuuriki fénixe se postupně změnil na plnou formu a zahájil útok. Poté si všimnu bojujcí dvojice děvčat. Oni se pohybují úplně zrcadlově pomyslím si. pokud bych kopii lékařsky zmrzačit, tak by originál boj rychle ukončil. Už jsem se chystal použít techniku přemístění, abych se klonu dostal do zad, když jsem si všiml kyselinových klonů. Jeden z nich plnou dávkou zasáhl dívku z Jouki. Šinitte. Pokud se to rychle nešetří, tak tak to může způsobit následky na celý život. V poslední chvíli změním směr techniky a zamířím přímo k ní, ale předtím ještě stihnu říct Maitsuki, aby mi kryl záda až budu léčit. Shunshin no Jutsu Objevil jsem se u Amai. Důkladně si prohlédnu její zranění. Hmm. To není dobré. Hodně kyseliny zasáhlo trup, zraněná noha. Aspoň, že to na obličeji není vážné. Zranění je rozsáhlé, ale jsem si jistý, že jí pomohu. Soustředím chakru a provedu léčení. Shousen no jutsu. zašeptám. Jakmile ji vyléčim, tak použiji Meisaigakure no Jutsu. Po skrytí se důkladně rozhlédnu a hledám další raněné. Pokud žádný není poblíž, tak si najdu klon Otome a použiji na něj své uspávací genjutsu. Jestli to zabere, tak s ní originál nebude mít žádný problém a zároveň zjistím jestli na ně genjutsu vůbec působí. Doufám, že pravá Otome není iluziorní techniky imuní. Jednorožec mezitím také léčí pokud to je potřeba a pokud není, tak vysílá bleskové výboje na klon pouštního ninji. |
| |
| Bitva Stejně se nakonec na ničem nedohodneme. Bože to je život.. Proti nám se najednou crhne písečná bouře. Rukou si zastíním oči a přivřu je, abych viděla alspoň.. ty tornáda ze.. zmrzlého písku?! WTF?! Rychle jim uhnu, fakt nemám ráda zimu.. Když se trochu rozkoukám, dám ruku pryč a začnu provádět pečetě. Denki Fumo (elextrické formování) Kolem rukou se mi oběví elektřina. Rai (blesková hůl) Je to prostě jen bojová ''tyčka'', ale celá modře září a je vidět, že je z elektřiny, protože občas vydá takový zvuk a zajiskří se. Tak jdeme na písečňáka.. ten bude na Taijutsu slabý.. Pokud nemá nějakou hodně dobrou písečnou ochranu, což by byl asi problém. Ale proti blesku, by neměl být moc odolný. Rozběhnu se k okraji arény, co nejmíň na očích písečňákovi a tomu druhému a jakmile se dostanu docela blízko k němu, ale zároveň né moc blízko, tak se problesknu přímo za něho.. spíš 5 metrů za něho Raiton: Furasshu( Živel blesk: blesk) Z Rei na na něj vyletí blesk, docela velkou rychlostí a takovou střední silou. Trochu silnější než většinou používám, ale né nějak extra silný. Ať mu to něco udělá nebo ne, pustím se do něj případně taijutsu a za chvilku se přidá aji pán Jashinista. |
| |
| Aréna. Souboj? Hm, možná Zkoušeli jsme se sice na něčem dohodnout, ale ten protivnej KEMR nám nedal moc času a hned útočil pomocí písečné bouře. Zakryl jsem si oči a snažil jsem se spoléhat jen na svůj sluch, chvíly na to nás upozornila na další útok. Uskočil poměrně daleko od ostatních. Hm, zajímavé to ledové tornádo by mě samotného nenapadlo. Odzátkoval jsem malou lahev saké a zrovna když jsem se chtěl trochu "posilnit" proletěl kolem mě Tsukiho klon který explodoval a vypustil na mě kyselinu, jen tak tak se mi podařilo uhnout, jen abych zjistil že mojí lahev pohltil písek arény. Můj do této chvíle ledově klidný obličej, se změnil na vzteklý. Sakra, sakra, sakra! Za tohle tě dostanu ty zatracenej zmetku. Ikdyž jsou tu možná vhodnější soupeři pro boj, rozběhl jsem se okolo arény tak abych se dostal do zad klonu Karasu. Jakmile jsem za ním tak tasím meč. Hned do něj převedu část svojí chakry ne moc tak na dvě B-rank techniky. Tohle je za moje saké, ty jeden zatracenej šmejde! A rozběhnu se proti němu. Když jsem kousek od něj udělám volnou rukou několik pečetí: Hyouton: Aisu keimusho (živel led: Ledové vězení) A zabdnu meč do země, ze které na místě kde stojí Karasu vyleze ze země blok ledu, kterým se pokusím ho chytit a zmrazit. V té chvíli mi, ale došlo že je to vlastně jinchuuriki Ledového draka, takže vůbec netuším jestli nemá proti Hyoutonu ochranu. Stisknu meč pevně v pravé ruce a ješte než se technika dokončí tak hned útočím. |
| |
| Bitva začíná Ani jsem nestihly probrat strategii při bitvě, když na nás zaútočily naše kopie a to neuvěřitelně sehraně. Většinou byli ve dvojici a fantasticky kombinovali své dovednosti , což mě naprosto překvapilo.Už ani nesleduji co všechno naše kopie vytvořily a raději si všímám ostatních, kteří okamžitě začali jednat. Měl jsem v plánu zaútočit na kopii devítiocasého, ale tem zůstal boje a zřejmě čeká na svojí příležitost. Je nebezpečné ho nechávat mimo boj....stačí aby vyvolal toho svého Bijuu a hned máme po srandě. Postřehnu i devítiocasého Jinchuuriky, který se rozhodl, že půjde útočit ze vzduchu a vybízel nás aby jsme se přidali. Nepřišlo mi to jako nijak dobrý nápad lítat v písečné bouři ale možná bych tu bouři mohl přelítnout a pokud mi to vyjde, tak bych mohl vpadnout kopiím do zad. Rychlým pohybem zapíchnu meč do země a začnu skládat pečetě pro přivolání. Kuchiyose no Jutsu (Technika Přivolání) Po té co obratně složím pečetě a přiložím ruku k zemi, se přede mnou objeví obrovský sokol. Konečně se po dlouhé době mohu prolétnout po obloze....i když tohle nebude žádný výletový let... Sokol je velký asi jako Saskeho jestřáb až na to že má na zádech zvláštní kožený popruch, který používám při velkých rychlostech. Okamžitě na něj naskočím a sokol se mnou instinktivně vzlétne do vzduchu. Vylítneme co nejvíce do vzduchu a při stoupání si všímám devítiocasého, který se začal měnit na plnou formu svého Bijuu. Jako bych to neříkal....teď abych se vyhýbal jeho útoku ...tady bude hodně velké teplo. Nevím, co mají oba devítiocasý Jinchuuriky v plánu ale já mam jasný cíl, zranit kopii devítiocasého. Jednoduchým povelem naznačím sokolovi, aby vzlétl co nejvýše do vzduchu a pokusil se přelétnout celé bojiště. Pokud se mu opravdu nebude dařit přeletět přes písečné tornádo, bude nejlepší, když to tornádo obletím. Každopádně se snažím být co nejvíce nenápadný a dostat se za soupeřovi záda. Při letu si dávám pozor na nepřítelovi techniky a především na dva devítiocasé, které právě proti sobě vystřelují nějaké silné techniky. Pane jo....dva dokonalý devítiocasý Jinchuuriky proti sobě....tohle je fakt nebezpečný.. Jakýkoli způsobem přelétnu bojiště a přitom vzlétnu, co nejvýše se dá. Vzlétnu do dostatečné výšky a pak si to namířím střemhlav přímo na kopii devítiocasého. Letím tak prudce dolů, že se musím přidržovat koženého popruhu abych ze sokola nevypadl a také mi hodně pomáhá přesunutí chakry do nohou. Snažím se letět ze slepého úhlu přímo k devítiocasému a při letu si vytáhnu svůj meč. Už mam několik takových letů za sebou ,takže se opravdu nebojím, že bych vypadl nebo snad upustil meč. Jakmile jsem dostatečně blízko u devítiocasého, přesunu chakru do meče a použiji jednu ze svých nejsilnějších technik. Anrishudo Tōchi (Rozpoutaná pochodeň) Normálně je to C technika ale, jelikož použiji svůj kombinovaný element plamene, vznikne z toho minimálně technika A. Nesnažím se kopii zranit nějak závažně, ale jde mi jen o to abych ho zasáhl a aby můj meč prošel jeho kůží. Důležité je abych měl alespoň trochu jeho krve a poskytnul jí tomu týpkovi s rituálem. Pokud se mi podaří ho zranit, okamžitě zase odletím mimo boj a snažím se znovu přeletět celé bojiště do zadních řad. Tam se sokolem přistanu na zemi a snažím se najít toho chlápka z Yamigakure, kterého jsem si zvolili za vůdce. Také se může stát, že můj meč posílený elementem plamene nebude na fénixe působit a v tu chvíli odlétnu pouze mimo fénixe a rozhlédnu se po bojišti, abych získal menší přehled. Samozřejmě pokud si mě fénix nevšimne, zůstanu v zadních řadách nepřítele a budu útočit do zad nepřátel. |
| |
| BITVÁÁÁÁÁÁ Jakmile vidím, že kopie vyráží do útoku, tak na ty hovada co mě tak zesměšnili kašlu a pěkně složím pracičky do pečetí a vzápětí se odrazím a vyskočím do vzduchu. Můj skok se, ale užpo pár metrech přemění na let a já se vznesu ještě výše. Hahahaha, vy blbečci. Machrujete, jací jste dobří, ale létat z vás umí jen Kaemon. Hahaha. Sleduji poté jak do našich řad uhodili kopie nás a co blbnou ti holomci. A také udiveně sleduji z vrchu, ikdyž pořádně nevidím na všechny, že nikdo od nás není zraněn. Ty kopie jsou máčky, to jen dokazuje moje kopie, která tu ještě nic neukázala. Sám si to už vyletím do obrovské výšky nad arénu, dokonce do takové výšky, že mě začne omrzat zadek. Dobrá, to už by stačilo. A teďka jim ukážeme sílu modré krve. Pomocí techniky Orlího zraku zaměřím Boží Tlamu a poté se z té obrovské výšky vrhnu střemhlav na něj. Když vidím jak se blížím k Tlamě, tak si uvědomím, že sejmout jej zákeřně zezadu by nebylo fér. Proto složím několik pečetí a vyvolám Elektrického klona, s nímž se chytnu za ruce. Jak letíme dolů, tak spolu začneme rotovat až získáme dostatečný luft. Poté klona hodím dolů po Tlamě. Tlama si jej určo všimne, ale z této výšky nabere klon určo moc pěknou rychlost a razanci, navíc když je můj klon zničen tak se rozletí v elektrických výbojích. Já mezitím letím dolů několik desítek metrů za klonem a sleduju pozorně Tlamu i ostatní bojující šmejdy, pokud by mě náhodou chtěl někdo z nich sestřelit. Pokud by na mě šla nějaká technika tak uhýbám stíhacím manévrem xD. Zároveň si dávám bacha, kdyby Tlama chtěl někam uskočit před mým klonem. Jakmile se dostanu k Tlamě (nvm, jak to dopadne s tím klonem) tak se do něj pustím pomocí Stylu Stonožky. |
| |
| II. kolo boje - přituhuje: Kasai Youji vs.... letka! Proměna tvé kopie byla vskutku blesková, takže musel spálit ohromné množství chakry, což je dobrá zpráva. Co je ovšem horší a to o hodně je fakt, že kopie dalších dvou jinchuuriki přešli na plnou formu a náhle tě ze stran berou černý drak (8mi ocasý) a fénix, zatímco proti tobě stojí ledový drak (7.ocasý). Nyní ti asi dochází, proč si mohla tvá kopie dovolit přejít na plnou formu i za tuhle cenu, protože má zkrátka silné spojence. V jeden moment boje jsi byl také svědkem a a vlastně vy všichni jste svědkem, protože tohle se týká docela všech (krom Kaemona, který si hraje s boží tlamou), zrodu naprosto ultimátní techniky, kterou trojice zkopírovaných bijuu vrhla přímo proti Kasai Youjimu - zkopírovaný Fénix použil svůj ohnivý plamen (který šel vyblokovat tímtéž) nicméně v tu samou chvíli z jeho stínu zaútočil černý drak Dračím dechem a aby toho nebylo mála tak ledový drak použil čistě fuutonovský útok - Stlačené vzdušné střely (Shukakův útok v originálním Narutovi), která se prohnala skrze dva mohutné plameny zkopírovaného fénixe a černého draka, nabrala obrovskou sílu a celá zrudla načež buď zasáhla Fénixe (Kasi Youji) nebo dopadla na zem "do davu". Pokud se Fénix "obětoval", tak ho to "rozmlátilo" na kaši a poslalo k zemi, bijuu tě sice vyléčí, ale už nebudeš moci využít víc než plášť na 3 ocasy pro další boji. Pokud střela dopadla na zem, tak si všichni hodí procentilovou kostkou na zranění (KROMĚ KAEMONA - ten je mimo). 0-20% - žádné zranění 20-40% - lehké popáleniny 40-60% - střední popáleniny (téměř nemožnost dalšího boje) 60-80% - těžké popáleniny (možná bezvědomí, rozhodně žádná možná další bojová aktivita) 80-100% - jste na škvarek (domyslete si - nezbyla z vás toho hodně, přežije akorát Yashinista a to ve stavu "rozptýleném") Možné obrany - žádné, schovat se včas pod zem (tuším nikdo nemá C rank techniku Moguragakure no jutsu) to by ztlumilo % na kostce o polovinu dolů. //Upozornění - Vím, že origináli 8mi a 7mi ocasého neumí transformaci do plné formy, ale to tady nehraje roli. Kopie umí vše co vy kdy umět můžete s daným potenciálem, který máte. Další boje: Kopie soupeře byly ochráněny písečným štítem od džina a hlavně byly dál od místa případného dopadu (pokud k němu ovšem došlo). Sendo Gai a pokus o získání krve 9ti ocasé kopie --> neúspěšný Hadí sestřičky --> pár zranění zasadily, pár dostaly (hoďte si na kostce 80-100% jsou zranění významější, jinak nic moc) Hiuyoku Otome --> boj s tvou kopií dopadl pro tebe úspěšně, kopii oslabil 4ocasý jinchuuriky (NPC) což ti umožnilo ji "zabít", ale při finální ráně jsi to "zrcadlově" koupila taky. Jen díky lepší pozici jsi neobdržela tentýž zásah jako jsi zasadila ty jí (do srdce), ale koupila jsi to "pouze" do břicha - hoď si kostkou: 0-40% škrábanec, 40-80% průnik skrz (těžké zranění) 80%-100% průnik skrz + sekundární škody (kritické zranění - do dvou kol zemřeš). Kaemon vs. Boží Tlama: Od začátku bylo něco špatně, ale to sis neuvědomil. Bez větších problémů jsi se totiž dostal až k "boží tlamě". Byl jsi na tuty přesvědčený, že ti nevěnuje vůbec žádnou pozornost (zrovna jsi slyšel za sebou strašlivý výbuch a arénu ozářilo žluto-oranžové světlo exploze). Tvůj klon již byl téměř u cíle a ty jsi dopadal za ním, když se to stalo. "Tlama" jen namířil na tebe a klona (asi vaším směrem) ruku a pronesl: Shinra Tensei! Následoval zvuk popsatelný asi jako Vhůůůůš.... a chopila se tě nějaká síla, která tě odhodila o mnoho metrů zpátky. Dopadl jsi dost drsně, ale krom škrábanců a zhmožděnin to nic není, ale to je jen ta menší část průseru, momentálně na tebe také spadl tvůj klon (těsně vedle) a vybuchl ve změti elektrických výbojů, které tě "pěkně" zasáhly. (Kostka: 0-50% nic moc, 50%+ od dočasné paralýzy po srdeční zástavu - 90%+) //Tak a šup šup ... koukejte trochu vychcípat, věřím že to kostky zařídí :DDD... |
| |
| Souboj! Aneb soráč lidi, ale už to trvá moc dlouho… Můj útok byl zablokován a hned přišel útok ohněm. No teda nečekal bych, že tomu týpkovi nedojde, co se stane… Vypadal celkem chytře a teď zkouší na mě to, co já na něj? Ha nuda!! OHEŇ FÉNIXE! a tak se naše ohně začnou doslova přetlačovat. Chvíli vítězím já, chvíli zase on. Ksó! Musim to vyhrát! Prostě musim! Nesmim prohrát za žádnou cenu! Když tu se stane něco nečekaného. Náhle k plamenům mé kopie přihrnou ještě plameny černé. Co to kurva je?! Hachibi… Černý drak, osmi ocasý démon… Jeden z nejmocnějších… Mělibychom si dát bach… Skara pozor Youji! upozorní mě fénix. Náhle se na mě vyřítí koule stlačeného vzuduchu, která nabrala na síle těmi dvěma ohni. Sakra? Cože… Co mám dělat stihnu uhnout… Ne Youji nedělej, ostatní to od… pozdě, protože už uhýbám kouli a ta se řítí přímo na ostatní. Teprve ve chvíli, kdy se otáčím, mi dojde, co jsem udělal. „KAEDEE! NÉÉÉÉÉÉÉÉ“! Ten hajzl! ten hajzl! ZA to mi zaplatí! Potom vylétnu do vzduchu a můj pohled spočine na tom hajzlovi, který odprásknul Kaede. Právě odhazuje toho namyšlenýho tupce. Hajzle… zaplatíš za to co si udělal… Počkám až ten hňup odletí dostatečně daleko, slétnu obrovskou rychlostí dolů a použiju ubersilný Fénixův oheň přímo na KEMRA… // Pouze bojový příspěvek, svoji depku si nechám na později... :D |
| |
| Souboj Můj boj vypadal celkem na dlouho, ta kopie pořád zrcadlově dělala to co já takže to nikam nevedlo a kdybych něco použila, použije to ona, takže nemám moc co naplat a dál bojuji... Odrážíme navzájem útoky a občas nějaká rána padne na obě, bohužel pro mě, já zranění vnímám víc než ona i když ledový výraz na tváři je neměnný... Najednou se objeví čtyřocasý jinchuuriki, ani jsem si ho nevšimla že tu je... A mou kopii vyvedl z rovnováhy. Bodnu katanou vpřed a probodnu jí srdce což ji definitivně zabije, ale i ona stihne bodnout a cítím dost silnou ránu a jak místo okolo ní zamrzá, což je z části i dobře, nevykrvácím, ale zase to není žádná výhra... Můžu být ráda že jsem neaktivovala žádnou vyšší úroveň... To bych asi byla mrtvá... pomyslím si a odstoupím od mé mrtvé kopie. Najednou podvědomě cítím že se něco děje, je tu horko, až moc, na normální podmínky... Kouknu nahoru a tam se připravují jinchuuriki na boj. "Kruci... Aisu tsurugi - Goban reveru (Ledový meč - Pátá úroveň)!" řeknu a aktivuji plnou sílu svého meče, vím že něco přijde, podvědomě to cítím... Rána sice nekrvácí ale i tak mi bere dost sil, stojím tak tak. Pak to přijde, najednou se nad námi objeví obří rudá záře. Tohle není dobré... Ta technika pokud dopadne tak asi všechny zabije... Tedy né že by mi to vadilo ale potřebuju ošetřit a ten léčitel pokud zemře tak nemám naději přežít... KRUCI! Tohle je proti mému přesvědčení ale musím ho zachránit, ve vlastním zájmu... Ale.. Nemám jinou možnost... uvažuji rychle a "Hae no Hitenshi (Let ledového anděla)..." pronesu tichým hlasem a najednou se okolí rozzáří bílou a modrou září, pokud se někdo na mě otočí tak uvidí jak mě obaluje ledová zbroj a na zádech se objeví obří zmrzlá křídla. Hned nato se vznesu a země pode mnou je zmrzlá... Vyletím do vzduchu a pohledem se zaměřím na toho léčitele a u něj vidím další dvě... No co... Tři osoby ta technika zasáhne a tím je ochrání před ohněm a díky zbroji a křídlům i mě... Nevyletím tak vysoko takže technika nebude do plné velikosti dvaceti metrů ale jen malé okolí, ale ty tři (Hón, Kim, Kaede) to zasáhne. Ihned se rozletím k nim a najednou jak se skoro dotknu země z ní vyrazí obři ledová kra která vás doslova zamrazí na místě, obklopí vás led, nicméně, moc dlouho asi nevydrží kvůli tomu ohni, ale co je pozitivní že většinu útoku odrazí takže neschytáte plnou sílu útoku... Hned po té co dopadnu a vytvořím ledovou bariéru se skryji křídly abych trochu zbrzdila žár i já, poté odpadávám do bezvědomí a pokud brzo Hón nevyléčí aspoň má zranění tak mě čeká smrt. |
| |
| Kasai Youji - pozdě bych honit Příliš pozdě sis uvědomil svou chybu. Naštěstí pro tebe šlo jen o nepozornost, ne o to, že by ses na ně vybodl a stejnou chybu udělal svým způsobem i Fénix - prostě stalo se a nejde se odestát, pokud někdo z nich zemře, jakože jsi si bůhvíproč jist, že ano, tak máš o čem přemýšlet na zbytek života. Nicméně teď k tvému útoku na KEMRa... ... přiblížil jsi se na "dostřel" - podařilo se ti prokličkovat mezi kopiemi, které tě dokonce "nechali" proletět - zřejmé ti bude, ale až později, že KEMR o tvém útoku ví a je mu to nejspíš zcela jedno a vypálil jsi z plného zobáku žár fénixova ohně přímo na něj... pak vše zčernalo a ty vidíš jen dvojici jeho očí na černém pozadí prázdnoty... jsi tam i se svým Fénixem, oba jste oddělení od sebe v tomto světě a Fénix má místo svých očí také ty podivné oči Božích Úst. Tohle je genjutsu..., ozval se chladný hlas (jako by ti to nedošlo). Je ti jasné, že tvé bijuu momentálně kontroluje plně on - nebo ho aspoň lapil též do genjutsu. Učinil jsi chybu, kvůli které zemřou lidé. Jak se zodpovíš mě - svému Bohu? Jak se zodpovíš sobě? Jak se zodpovíš jejich přátelům? Hlas je chladný... Fénix mezitím zčernal a rozpadl s v čerň, která splynula s prázdnotou ... jsi sám. Poprvé po dlouhé době jsi uprostřed prázdné černé samoty, necítíš přítomnost Fénixe a vidíš jen ony dvě rudě žhnoucí oči. Byla ti dána velká síla... ale se sílou ti byla dána i velká zodpovědnost. Jak jsi mohl tak hanebně selhat? Dal jsem ti sílu Fénixe! Já tvůj Bůh, tvůj Stvořitel. Já který Fénixe stvořil, já který jsem stvořil tebe. Vložil jsem do tebe sílu a svá očekávání. Selhal jsi. Jak jsi mohl? Hlas je teď tak na teplotě bodu mrazu a i okolí se ochladilo ... ale je to jen genjutsu... to víš... ale. Nejde se z něj dostat. Ani to nezkoušej. Nemůžeš uniknout svému Bohu. Já stvořil všechno ninjutsu na tomto světě, myslíš že můžeš se mnou soupeřit? Odpověz! Hlas se odmlčel, obě oči zmizely a ty jsi zůstal v prázdné nicotě plné chladu, prázdnoty a .. ano beznaděje. Co uděláš? |
| |
| Souboj Vrhnu se po nepříteli, ale ne a ne ho pořádně zranit, moje kosa lítá rak rychle že je skoro nemožné ji postřehnout ale ten šermíř je taky rychlý, navíc já mám větší zbraň takže je přeci jen pomalejší než jeho katana... Neustále takhle útočím na klon Adachiho... A pak se najednou něco stane, nad námi začne něco ohromně žhnout... Cítím jak se nad námi formuje něco monstrózního. "Co to sakra..." podívám se nahoru a prudkou ranou odrazím klona Adachiho zpět. Ihned se podívám nahoru. A co uvidím mi vyrazí dech... U všech temných, co to sakra je?! pomyslím si když vidím jak se formuje obrovská ohnivá technika. Netuším jestli Fénix tohle přežije, ale ani nevím jestli se tomu postaví... K naší smůle vidím jak uhýbá, ihned se rozhlédnu a vidím že místo kde stojí Momoko bude asi dost silně zasažené. Sakra! Sakra! Mám dost chakry?! Musím něco udělat nebo se Momoko něco stane! To sakra nemůžu připustit... Kruci... pomyslím si a střelím pohledem po Kirem, ten okamžitě vstane z klonu Kaede který doteď držel v Genjutsu a rozběhne se k Akane kterou svým tělem zaštítí. Sice to asi moc nepomůže ale aspoň trochu. Já složím pečeť. "Kawarimi no jutsu (Náhrada)!" pronesu a najednou cítím jak provedu celkem velký skok, moje tělo se prohodí s jiným. Najednou se dívám té technice "přímo do tváře". Moje Kawarimi mi teď ani náhodou nepřišlo jako E rank, nahradil jsem se totiž s Momoko a vzalo mi to nejspíš veškerou chakru, ale, ona bude v pořádku, to že já asi zemřu, je vedlejší. Jako by to mohlo pomoci nastavím v obraně té technice svou kosu. Před očima mi najednou začnou probíhat obrázky z minulosti jak jsem vyrůstal s Akane a Momoko... Byli to hezké časy, aspoň něco v tom životě bylo dobré... Na tváři mám úsměv i když kráčím vstříc jisté smrti. "Heh, gomen..." řeknu jen tak se skloněnou hlavou jako by mě holky mohly teď slyšet. Pak se znovu podívám té technice "do tváře". Sayonara... pomyslím si těsně před tím než mě ta technika zasáhne, cítím ten obrovský žár, tohle přežiju, ale, moje tělo bude asi na takové kousky že mě už nikdo nedá dohromady, ale co, ony budou v pořádku, to je hlavní, o nic jiného mi nejde. Jen mě mrzí že s nimi nemůžu být déle... Kire, ještě jim pomož... pomyslím si naposledy. |
| |
| Otome - Hón, Kim a Kaede Otome provedla svou techniku a dříve než koule ohně dopadla, tak vás obalil led, který vás trochu proti tomu ohni ochránil. % poškození ohněm: Hón Seikatsu: 85% hozeno - 42.5% efekt ledu = 42.5% poškození (úprava hodu) Amai Kaede: 73% hozeno - 36.5% efekt ledu= 36.5% poškození (úprava hodu) Kim Shitai: 47% hozeno - 23.5% efekt ledu= 23.5% poškození (úprava hodu) Z toho je vidno, že led Otome snížil vaše zranění na polovinu (víc hodnější být už nemůžu). Samotná Otome je v bezvědomí a umírá (je to otázka TOHOTO KOLA). Hón Seikatsu je schopen vyléčit s vlastním zraněním pouze Otome (pokud jí chceš zachránit) nebo jiné méně zraněné 2-3 lidi. |
| |
| Aréna Tedy, jsem zasažená kyselinou. A kvůli té nesnesitelné bolesti se instinktivně svíjím a válím po zemi, jako by mi snad písek v ranách mohl pomoct. A kde se vzal, tu se vzal, do mého bolestivou křečí sevřeného vědomí prostoupí hlas. Zní to na medika. Otevřu doteď křečovitě sevřená víčka a vrhnu po něm pološílený pohled. A přitom se stále svíjím. Ani nemám možnost si bezděky vzpomenout, že on se vlastně hlásil na našeho medika. Ale cítím jeho chakru. Je to jinchuuriki. Skloní se ke mně, a mně je jasné, že mu moc nepomůžu, když sebou budu házet. Tedy napnu všechnu svoji vůli a pokusím se zůstat jakž takž v klidu ležet. Mám pocit, jako bych se měla bolestí zbláznit. Ale úleva, která přichází díky jeho lékařsky zelené chakře je úžasná.. "Arigato," vyhrknu, mezi tím, co se vyzvednu do polosedu, jednou rukou se opírám o zem, a zhluboka oddechuju. Takže jsem byla zachráněná. A jak to tak narychlo vidím, jsem dokonce jediná, kdo momentálně potřeboval záchranu.. Rychle vyskočím na nohy. Teď už jsem v pohodě. No, nevím, nakolik se do toho mám zapojovat, protože taijutsu na ně nestačím, a chakry mám poměrně málo; koneckonců, mám pocit, že jsem tu nejmladší ze všech, a to jsem ještě ne-jinchuuriki. Všude se bojuje. Je toho moc na to, abych dokázala určit, nakolik je to úspěšné, takže to jenom přelétnu rychlým pohledem. A pak vrhnu pohled nahoru, napůl instinktivně, napůl úmyslně. Naposledy jsem tam viděla Youjiho. V plné formě. Takže se tam musí pořádně bojovat. A tak by mě právě zajímalo, jak se mu vede.. C-co? Vzhlédnu tak akorát v čas, abych viděla fénixe uhýbat před mocným kombem jakési trojice. Fénix a dva draci. Takže je mi jasné, který z nich je Youji. Ale pro nás to nevypadá moc dobře. Protože.. "Ne." Rezolutně zakroutím hlavou, když uvidím ten oheň, co na nás letí. A ke všemu je mi jasné, že já nemám žádnou šanci se vyhnout, pokud ji tu vůbec někdo má. Ne ne ne ne ne. Ne a ne. Ne ne ne.. Po celou tu dobu vrtím hlavou, čím dál rychleji, jak se plamen blíží. To snad není možný.. Sotva se zvednu a už to na mě jde znova, a tentokrát mnohem horší útok? A ještě špatnější je, že je mi jasné, že nejsem jediná, koho to zasáhne. A že nás bude víc, kteří nemají šanci to vykrýt, a to i přesto, že zhruba půlka lidí, co tu jsou, jsou jinchuuriki.. Youjiho hlas zaslechnu ve chvíli, kdy mě ovane prvotní horký dech plamene. A v tu chvíli se stane něco neuvěřitelného. Zavalí mě nejprve neuvěřitelný chlad, který mi pronikne každým pórem těla, a vlastně se mi dostane všude, takže nemůžu pořádně dýchat. Ale to není nic ve srovnání s tím vedrem, co nastane potom. Ale je menší.. A jak ono sílí, tak úměrně tomu ubývá chlad.. A po celou tu dobu si neuvědomuju, že bych viděla něco konkrétního. Prostě ohledně obrazu a zvuku mám kompletní okno. Pořádně o sobě vím teprve až ve chvíli, kdy to přejde. Klesnu na kolena. Prohlížím si svoje ruce a uvědomuju si, že mě to pálí sice dost, ale ne tak, abych se nemohla hýbat.. Co? Zběžně se prohlédnu. Podle bolesti pár popálenin na rukou, jedna na stehni, a potom jedna solidní na tváři, ale jinak v pohodě. Rozhodně sebou můžu pohnout. Rozhodně jsem na sílu toho útoku dopadla až obdivuhodně dobře.. Rychle se rozhlédnu kolem. Je to divný. Já jako byla něčím ochráněná? Protože vidím několik lidí, co je na tom hůř jak já, a to by si skoro zasloužili větší ochranu jak já, protože v tomhle boji budou platnější.. Na druhou stranu, kdyby mě to sežehlo naplno, byla bych knock out, vlastně, už bych si tady asi nezabojovala. Ale kdo to, co to..? Zvednu se na nohy a zmateně se rozhlížím kolem, po všech těch lidech, abych zjistila, kdo je na tom relativně dobře jako já, případně kdo je na tom naopak o dost hůř, a jak je to s našimi nepřáteli, přičemž, upřímně řečeno, tak akorát čekám, kdy to ta trojka na nás pošle znova. Youji, do toho! Měla bych asi jít do útoku. Ať už to může dopadnout jakkoliv. Jenomže nevím. Ať už bych si za soupeře vybrala jakéhokoliv jinchuuriki, už vidím, jak můj útok v klidu vybere.. Takový "hrdinství" bych si skoro radši nechala na pozdějc.. Ale bude nějaké později? Neměla bych ty co jsou na zemi radši zaměstnat, ať ten medik může v klidu léčit? A Youji by zaměstnával ty nahoře? Éééh.. Za pokus to stojí vždycky.. Krom toho, už jsem byla dvakrát zachráněná, tak bych to měla nějak oplatit. Se svým přesvědčením se nerozmýšlím dlouho, i když je to do jisté míry sebevraždený úkon. Vytáhnu z pouzdra kunai (předpokládám = doufám, že ten žár a tak podobně vydržel) a pak se přiměřeně rychlým tempem rozeběhnu směrem k těm kopiím, co jsou na zemi - respektive pokud jsou rozdělení, tak k té největší skupince. Nejspíš to vykryjou jako nic, ale tak aspoň nemůžu říct, že jsem nic neudělala.. Kus od nich, tak abych než k nim doběhnu zhruba na vzdálenost třiceti metrů stihla udělat pečetě, rychle vyhodím kunai směrem nahoru, neurčitým směrem. A pak už jenom spěchám. "Kasai no Fenikkusu: Juudo no hi ryuu no misairu no jutsu!" Vypustím obří plamen mohutně podpořený Fuutonem. Je to to samé jutsu, co moje kopie použila na rozpoutání parního tornáda - ovšem za pomoci toho dalšího. Půlka mojí chakry je v tahu. Rychle popadnu z kapsy se zbrojí několik shurikenů a nahodile je hodím mezi plameny. Trvá mi to sice až moc dlouho na ot, jak by to zvládli jiní, ale tamti by měli být zaměstnáni obranou, a chvíli bude trvat, než se oheň přežene. Rychle započnu utíkání pryč, normálně po svých, co nejdál. Kdybych ale cítila/viděla, že se něco zvrtlo, tedy že na mě letí nějaký útok, složím jedinou pečeť. "Kawarimi no jutsu!" Vyměním se s kunaií, kterou jsem na začátku hodila do vzduchu. Teď už bych měla být dost daleko od nich, tedy v realtivně bezpečné vzdálenosti, co se týče těch na zemi. Zrychleně oddechuju, ten úbytek chakry byl dost rychlý, přeci jenom, a sleduju, co to udělalo. Nejspíš nic moc, ale aspoň mě nikdo nemůže nařknout z toho, že jsem aspoň nezkusila, jestli moje technika může prorazit.. |
| |
| Soudný ostrov Je mrtvý. Dočista mrtvý. Je mrtvý jako Akaneiny oběti, nemůže být mrtvější. A můžu za to já. “Jednou tě zabiju, Gai –chááán, a náramně si to užiju, na to přísahám. A udělám to takhle: utrhnu ti hlavu a ruce a nohy, aby ses nemohl bránit, a zakážu ti vyvolat mrtvolu. Dám je daleko od sebe. A pak tvoje ruce a nohy a hlavu a tělo rozsekám na kousíčky. Ty kousíčky potom spálím na prach a ten prach rozemelu na ještě menší prach. Potom ten prach rozdělím na šest hromádek. Jednu hodím do řeky, aby ji proud odnesl do moře, druhou obalím kost a tu kost zahrabu hluboko do země, aby ji našel nějaký pes a sežral ji, třetí nechám, aby ji vítr roznesl po krajině, čtvrtou ještě jednou spálím a nechám v krbu, pátou rozsypu do všech šuplíků v domě, a šestou si nechám ve váčku u sebe. To aby mi vždycky připomínala, jaký seš hovado…“ Když jsem na něj bývala naštvaná, vymýšlela jsem nahlas způsoby, jakými ho jednou zabiju. Byla jsem originální, vždycky jsem vymýšlela nové a nové věci. Ve skutečnosti jsem to nemyslela vážně. Ve skutečnosti jsem nechtěla, aby byl někdy vůbec mrtvý. Ve skutečnosti jsem vůbec nepočítala s tím, že někdy umře. A že to zaviním já. Nevím, jestli jsem si to myslela proto, že byl Jashinista, a tudíž nemohl umřít normálním způsobem jako my všichni, ani kdyby se hodně snažil. Nebo proto, že se k těm dvou chovám odjakživa majetnicky a nesmírně sobecky, takže si ani nepřipouštím, že by s nimi mohl někdo jiný něco udělat. Nebo pro to, že to byl můj nejlepší kamarád a už od dětství jsme spolu a s Akane trávili čas, takže jsem si nikdy nedokázala představit, jaké by to bylo, kdyby tady nebyl. A on tady opravdu není. A už nejspíš nikdy nebude. Je mrtvý. Schytal to místo mě. To já jsem teď měla být mrtvá. Kéž bych byla. Osvobozená od tohohle zkurvenýho prašivýho místa, od Yami, od vlčího bijuu, od všeho. Je mrtvý teprve několik vteřin, a ty mi připadají mučivě dlouhé. Vědomí, že těch několik vteřin trávím bez Gaie – navždycky bez Gaie -, že naposledy jsem s ním měla možnost mluvit tak dávno, a to jsem o něm mluvila jako o hovadu – protože hovado je! - jsou příšerné. Neměla jsem šanci mu nic říct… Nemilovala jsem ho. Jestli to tak z mého předchozího tlachání vyznělo, tak jsem ho prostě nemilovala. A tečka. Nemilovala jsem způsob, jakým se mnou a Akane mluvil. Nemilovala jsem, když mi řekl, že všechno bude dobré, a když mi pak věnoval uklidňující úsměv. Ten jsem nemilovala obzvlášť. Nemilovala jsem způsob, jakým mě na lodi objímal. A v žádném případě jsem nemilovala způsob, jakým se o mně staral, když mi bylo mizerně – jak mě podpíral a díval se na mě a v žádném případě si o mně nemyslel, že jsem děvka a opilec. Nic z toho jsem nemilovala. A už ani nedostanu příležitost mu to říct… Co mu říct? Že jsem ho nemilovala? Ano, přesně to bych mu řekla! Protože já ho nemilovala, jasný? Ale neřeknu mu to, protože je mrtvý, a opravdu mrtvý. Přitom to byla jen chvilka, co umřel. Ale už mrtvý opravdu je, a nedá se to v žádném případě změnit. Právě jsem si vyměňovala s tou rudovlasou děvkou pár rán – ona mi vyrazila jednu dýku a pak mě praštila do ruky, tak jsem jí na oplátku podkopla nohy a udělala nejmíň pořádnou modřinu na holeni, a pak jsme si navzájem jednu vrazily pěstí a tak nějak se mlely v jednom klubku s ještě doutnajícím hadem – když jsem najednou ucítila velké horko a oheň a žár přímo nad sebou, jako bych si sedla přímo ke krbu, ale asi tak desetkrát silnější. Podívám se nahoru, a on to meteorit. Řítil se přímo na mě ze vzdálenosti zhruba padesáti metrů, a já neměla kam utéct. Než jsem si, zcela paralyzovaná a téměř neschopná ještě pořád odrážet taijutsu své soupeřky, uvědomila, co se to vlastně děje, najednou mě cosi popadlo a mrštilo to mnou pryč, daleko z dosahu ohnivé koule. Dopadla jsem přímo na záda a vyrazila si dech. Asi vteřinu jsem jen ležela na zemi, než mi došlo, co se stalo – a to už bylo příliš pozdě. Lapajíc po dechu jsem vyletěla zpět na nohy, přesně v okamžiku, abych zahlédla meteorit dopadat na místo, kde byl Gai. Oči s mi rozšířily, na prsou jsem ucítila kámen. “NE!!“vykřikla jsem hystericky. Ale víc nešlo udělat.On se pro mě obětoval… Ten dement se pro mě obětoval… došlo mi. Pak už jsem jen stála na místě, třásly se mi ruce, a já nebyla schopná se pohnout ani něco dalšího říct. Zírala jsem do prázdna, na místo, kde před chvílí stál Gai. A kámen z prsou, ostrý jako pravěký pazourek, si prořezal cestu ven mým srdcem, kde jsem najednou cítila prázdnou díru. Ani jsem neměla sílu se divit, proč mi ještě neteče krev a já neumírám. Ani to, že jsem měla popálená předloktí a hadi ve vlasech se kroutili, protože měli hlavy spálené do masa, mě neprobralo. Stála jsem tak asi pět minut. Ani jsem nemrkla. Na nic jsem nemyslela. Vnímala jsem jen tep svého srdce. Tep. Tep. Tep. Tep. Tep. Tep. Tep. Tep. Tep. Gai. Gai. Gai. Gai. Gai. Gai. Gai. Gai. Gai. Tep. Tep. Tep. Tep. Tep. Tep. Je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý. A potom se ve mně něco zlomilo, ve chvíli, kdy mi bylo úplně jasné, že jsem neměla šanci nic udělat, a že je vážně mrtvý. Vyrazila jsem ze sebe strašlivé zavřísknutí, které se zarylo hluboko do hlavy a otřáslo do morku kostí, sesula se bezvládně na zem, a začala se neovladatelně třást. A do toho příšerně vřískat, jako by mi řezali ruce. Kroutila jsem se na zemi, v prachu a písku, ječela, a z očí mi tekly proudy slaných slz. To ne. To nemůže být pravda. To prostě nesmí a nemůže být pravda. Já tomu nevěřím. Prostě tomu nevěřím. Nejde to. Není to možný. Kurva, to není možný! Ale bylo. Najednou si zase připadám jako ta malá bezbranná holčička, co se právě dozvěděla, že je jinchuuriki. Nevím, co mám dělat, co s rukama, co mám říct, jak se mám chovat. Z očí mi tečou proudy slz ještě teď, ve chvíli, když už zase stojím na nohou a vyprchávají ze mne poslední zbytky účinků víc hadí formy. Třesu se jako osika a ze rtů se mi pořád derou jakési tichounké kňučení a kvílení, které slyším snad jen já. Hledám Akane. Zůstaly jsme jen my. A zase jen my. A Gai, kterého jsem nemilovala, je pryč. Vyrazím ještě poslední šílený skřek a znovu klesnu, vyčerpaná jak fyzicky tak psychicky, na zem. Tentokrát ovšem zavřu oči v pevné snaze usnout a už se neprobudit, protože můj život najednou úplně postrádá smysl. Co na tom, že zůstala Akane a já, když je pryč náš ochránce? Co na tom, že zůstávám naživu, když pro mě položil život někdo, koho jsem prostě nemilovala? Spáleniny se otřou o prach na zemi a zaštípá to. Chci být mrtvá. Kéž bych byla mrtvá… |
| |
| Aréna Sotva jsem doléčil Kaede a začal splývat s okolím, když se nad námi začala objevovat úplně monstrózní chakra. Nejdříve propukla bitva mezi dvěma fénixi, ale pak se k jednomu přidali dva draci a společně vytvořili jakousi hrozivou techniku. Ksó. Pokud to dopadne mezi nás, tak nás to rozmetá. Jediná šance je, že se nechá zasáhnout pravý fénix, který má největší šanci, že to ustojí. Pohužel fénix uhýbá, ale je vidět, že to dělá instinktivně. Nedělá to proto, že bychom mu byli ukradeni. Alespoň v to doufám. Ale ať už uhnul úmyslně nebo ne, tak ta hrozná věc tvořená ohněm letí na nás. Jsem úplně ochromen tou zlou silou a stávám se viditelným, protože jsem techniku nedokončil. S takovou věcí se v lese nesetkám a já vím, že tomu nedokážu uhnout. Jsem moc vyčerpaný z toho léčení. Už cítím teplo, ale místo žáru se náhle dostaví prudký mráz. Nechápu to, ale pak si všimnu, že já a Kaede s Kim zamrzáváme do ledového bloku. To, co následovalo se nedalo popsat. Mrznul a pekl jsem se zároveň. Oheň sice vyhrál, ale jeho ničivý dopad byl díky ledu zmírněn a já jsem přežil. Ihned, jak jsem schopný pohybu, se rozhlédnu a hledám vážně raněné. Hned si všimnu Otome, která ztratila vědomi a na mnoha místech krvácí. Stihnu ji zachránit? Zeptám se sám sebe a ihned se vydám k ní, takovou rychlostí, jakou jsem schopný momentálně vyvinout. Ikkakujuu. Pomůžeš mi se prosím zregenerovat a vyléčit ostatni? Jeho reakce byla léčivá síla, která zachvátila mé tělo. Cítil jsem, jak se mé rány zacelují a zrychlil jsem. Jakmile jsem dorazil k Otome, tak jsem začal zkoumat její zranění. Sakra. Sakra. Pokud rychle něco neudělám, tak umře. Na nic jsem nečekal a použil Shousen no jutsu. No tak. Prober se. S úlevou cítím, jak se její životní funkce srovnávají a normalizují. Když skončím, jsem úplně vyčerpaný. Pomalu ztrácím vědomí, když ve svém nitru zaslechnu hlas: Ještě nemůžeš odpočívat Hóne. Kolem jsou další, kteří potřebují ošetřit. Vezmi si mou lékařskou sílu a postarej se o ně. Omámeně vyslechnu svého vnitřního společníka. Má pravdu. Ještě nemohu přestat. Spojím naše síly a změním se na miniverzi Krále jednorožců. Ihned, jak budu schopen zamířím za dalším těžce raneným a začnu léčit. Můj jednorožec mezitím také pomáhá a začal léčit Kin, protože ta potřebuje ošetřit, ale není tak vážne zraněná, aby to bylo nad jeho možnosti. |
| |
| Soudný ostrov - Aréna Bila jsem se, jako kdybych na tento okamžik čekala celá staletí a připravovala se pouze na něj. Vlastně je to i svým způsobem pravda, moje krvežíznivost mi dodává novou a novou energii a nutí mě v boji pokračovat. Každou vteřinou jsem o něco agresivnější a krutější. Ovšem ani můj soupeř nijak neotálí. Vůbec mě to však nerozčilovalo, naopak se mi na obličeji usadil spokojený škleb. Byla jsem ráda za to, že boj nebyl hned u konce, to je totiž strašně nudné a nezáživné. Konečně soupeř na úrovni! V tu chvíli se nesoustředím vůbec na nic, ani na Momoko ne. Ani si nevšímám, že se od ní pomalu, ale jistě odlučujeme a postupujeme pořád dál a dál od ní. Nemohu si toho všimnout, jelikož můj pohled teď patří jenom soupeři. Nejsem schopná se soustředit na nic jiného, než na ten obrovský chtíč mu něco ošklivého udělat. Ctižádostivé syčení hadů, kteří co chvíli chňapnou po nepříteli, mě ještě více podporuje. Zní to jako harmonie pro mé uši a jasné příkazy pro můj mozek. Na chvíli se natolik ztrácím ve svém zuřivém boji, že naprosto zapomínám na okolí. Neustále uskakuji, různě se kroutím za pomocí všech žeber a následně prudce útočím, možná to trochu připomíná vyskakujícího čertíka z krabičky. Najednou nad sebou ucítím obrovský žár, tak silný, že si ho snad ani nejde nevšimnout. Něco takového jsem nečekala a zvědavě zvedám oči vzhůru. V tu chvíli naprosto zapomenu na útočníka, který se však právě napřahuje a slušně mířenou ranou mě posílá o kousek dál. Hlasitě zahekám, jako kdybych si až teď uvědomila, že jsem s někým bojovala. Sesbírám se ze země s rozčílením zasyčením a vrhnu po něm zabijácký pohled. Chtěla jsem se po něm okamžitě znovu vrhnout, ale v polovině pohybu se zastavím, div znovu neskončím na zemi. Nejsem schopná nadále se věnovat protivníkovi. Musím zvednout hlavu a podívat se, co se tam děje. Překvapeně vykulím oči, div mi nevypadnou z důlků. Něco takového jsem rozhodně nečekala. Okamžitě zapomínám na svého soupeře a zbrkle pročesávám pohledem okolí. Hledám Momoko, abych se mohla pokusit ji ochránit jakýmikoli prostředky. Ale na jejím místě místo ní nacházím Gaie, který se té obrovské hrozbě staví čelem. Nechápu co, tam dělá a chvíli na něj jenom zpytavě hledím. No to snad… Opravdu až po hlubokém zamyšlení mi všechno dochází. “Gai, ty idiote! Pohni se!“ Zaječím tak hlasitě, že by mě měl slyšet snad každý. Ovšem s jeho tělem to ani nehne, nevypadá, že by se chtěl hnout. Bylo mi naprosto jedno, jak je ta technika silná, podvědomě jsem cítila, že kdyby se pohnul, možná by to schytal trochu méně. Možná to byla poslední spásná myšlenka, která byla pouze výplodem mé paniky. Mé tělo se pohybuje ještě rychleji, než přemýšlí můj mozek. Okamžitě se otáčím směrem k němu a plnou rychlostí si to mířím přímo k němu. Vlastně ani nevím, o co se to vlastně v tuhle chvíli snažím, ale něco prostě udělat musím! Ovšem najednou mě něco nebo spíše někdo prudce sráží k zemi a já náhle ztrácím pevnou zem pod nohama. Právě včas, jelikož to jutsu právě padá na zem, přímo na Gaie. “GAI!!!“ Vykřiknu zoufale skoro bez dechu, hrdlo mám jak v jednom ohni a jeho směrem pouze bezduše natahuji ruce. Je mi naprosto jedno, že se tím taky dostávají blíže žáru a tím pádem si je v tuhle chvíli opékám jako buřtíky v ohýnku. Ne, že by mě to v tuhle chvíli nějak zajímalo, jenom pouze naivně doufám, že se tím k němu dostanu blíž. Jakmile je po velkém žáru, tedy aspoň po tom nejhorším, odhodlaně ze sebe shazuji osobu, která mi celou dobu ležela na zádech. Je mi jasné kdo to je a nijak se jím nehodlám zdržovat. Cítím, jak mě v poslední chvíli zachytává za ruku a pozorně si prohlíží veškeré spáleniny. Otočím se k němu obličejem a sama si je letmo prohlédnu. Nebyly zase tak strašné, jenom nějaká ta lehká spálenina, i když mi zdobily celé ruce. Palčivou bolest jsem cítila i na jedné z nohou, ale nijak jsem se o ní nezajímala. Vzhlédla jsem k místu, kde ještě před chvílí stál Gai. Hned nato zblednu a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Bez jakéhokoli zvuku dopadnu na kolena a pohledem neustále hypnotizuji ono místo. Z vytřeštěných oči mi pomalu začnou kanout slzy a z pootevřených úst mi unikají tiché chraptivé zvuky. Ovšem nejsou nijak hlasité, nejspíš je uslyší jenom Kire. Je mi naprosto jedno, co má v tuhle chvíli v plánu. Nedokážu se na něj ani ohradit za to, že mě tak neurvale zastavil. Jediné, co můžu v tuhle chvíli udělat je jenom vytřeštěně koukat na to místo s očima zalitýma slzami. Cítím takový neuvěřitelný tlak na srdci, ani mi nedovolí se nadechnout. Uběhne dalších pár sekund a já neustále nejsem schopna pohybu, ani nádechu. Když už si myslím, že se samým steskem a žalem snad udusím, sípavě zalapu po dechu, přičemž však neustále hledím na to místo. Čekám, jako kdyby se tam každou chvíli měl Gai zase vynořit a zakřičet: „To byl přeci jenom vtip!“ Jak strašně jsem si přála, aby to tak bylo, jenže hlasitý výkřik mě vrací zpátky do reality. Byla to Momoko, rozeznala bych její hlas mezi tisíci. “G… Gai?“ Natáhnu ruku před sebe, jako kdybych ho na chvíli viděla přímo před sebou. Ovšem dřív, než vůbec stihnu došeptat svou otázku, vidina je zase ta tam. Se zasténáním plným bolesti ruku zase stáhnu k tělu, hlavu sklopím a slzy nechám volně stékat po svých tvářích. S každým nádechem jsem cítila čím dál tím větší bolest na prsou. Po několikátém nádechu už mám pocit, že to břemeno mi snad srdce urve. Obličej mám bez jakékoli zdravé barvy, jsem bledší než stěna a jenom nepřítomně hledím na místo před sebe. Ani hadi v tuhle chvíli nepronesou jediný syčivý zvuk. Pomalu se navracím nejdřív do pouhé „hadí formy“ a nakonec do normálního lidského těla. Ovšem žádný účinek to nemá, možná se cítím ještě mizerněji, jestli to vůbec ještě jde. Nejsem si pořád schopná přiznat, že je opravdu pryč. Nebyla jsem schopná něco takového připustit, moje vědomí se neustále vzpouzelo, i když tělo mi ochablo bez možnosti pohybu. Další zavřísknutí, to už ve mně ale vynutí nějaký ten pohyb. Rychlým pohybem ruky jsem si otřela slzy, i když to nemělo smysl, ve vteřině je nahradily nové. Snažila jsem se usmát, ale něco jako úsměv to rozhodně nepřipadalo. Vycítila jsem to i bez toho. Pohled mi sklouznul směrem k pažím, přímo nekontrolovatelně se třásly, přičemž jsem si nehty zarývala hluboko do dlaní. Křečovitý stisk bych nebyla schopná povolit ani kdybych chtěla. Chraptivě se nadechnu a zase vydechnu. Musím se vzchopit, to jediné teď pro Momoko můžu udělat. Cítila jsem se neuvěřitelně hrozně, nikdy jsem jí nemohla dát něco, co jí vždycky věnoval Gai. On byl naprosto z jiného těsta než já. Od té doby, co s námi žil, Momoko byla jako vyměněná. Všechno je teď ale pryč, musíme se znovu vrátit do starých dob. Co když toho ale Momoko nebude schopná? Co když nakonec zůstanu dočista sama? Znovu ze sebe vypravím jeden ze svých naříkavých vzdechů plných bolesti. Hlava se mi točila a moje hrdlo bylo tak vyprahlé, že jsem měla co dělat, abych se vůbec nadechla, i tak jsem každou chvílí bojovala o doušek vzduchu. Skoro jako kdybych se prala sama se sebou. Polovina chtěla stále žít, druhá to bez Gaie prostě vzdala. Pěsti jsem si přitiskla k hrudi, přibližně tam, kde se vyskytovalo mé bolavé srdce. Z rukou jsem cítila tupou bolest, ale bylo mi to naprosto jedno. Klidně bych té bolesti byla schopná snášet mnohem, mnohem víc, jenom kdyby tu teď se mnou mohl být Gai. Rozhodně se stavím na nohy, po krátkém vrávorání se dezorientovaně rozhlížím po okolí. Z očí mi neustále tečou slzy a vydávám takové chraptivé zvuky, které se derou z mého hrdla. Ještě stále jsem tomu nebyla schopná uvěřit, ale Momoko na tom musela být ještě o hodně hůř. Její výkřiky mluví za vše. Naposledy se podívám na místo, kde ještě před chvílí stál Gai a poté se rychlým krokem vydám směrem ke svému dvojčeti. Na mém obličeji je posazen mrtvolný výraz. Bez špetky života, jako kdyby veškerý můj elán právě vyprchal a tohle už byla jenom má mrtvolná schránka. Skutečně jsem se tak cítila. Přikleknu si k ní a s velkou námahou zabráním dalšímu vzlyku, který se mi dral hrdlem. Pohladím jí lehounce po vlasech a jenom tam tak sedím, přičemž jí stisknu ruku. Nejraději bych se svalila k ní a začala ječet. Vyječet si hlasivky a pak … je ještě vůbec nějaké pak? Co asi tak budu dělat bez Gaie? Kdo mě bude hlídat? Ještě dneska ráno jsem se na něj ani nepodívala, nejraději bych se za to zabila. Ale nemůžu tomu podlehnout, musím být silná, jelikož Momoko na mě spoléhá. Nemůžu jí v tom nechat a ještě podporovat její smutek, nesmím! |
| |
| Máme zraněné, rychle přeskupit Kopii Amai a Hóna naštěstí vyřídím dřív než ti tři ve vzduchu provedou ten Z-kovej útok. Pak ale spatřím tu jejich kombinaci a je mi okamžitě jasný(to, že to devítka nevykryla mu nevyčítám sám bych uhnul, i když na rozdíl od něho já bych neměl výčitky), že se musím krýt, genjutsu mrtvola někam zmizí a já slyším křik s Gaiovým jménem od jedné z těch dvou dvojčat. Kruci rychle nějaké obrana, písek! Ale co to byl za křik, že by to někdo od nás schytal? No můžu jenom doufat, že to neschytal náš lékař, pak bychom byli v průšvihu. Navíc nekam zmizel i ten mrtvej chlapík, že by chcípl on? Škoda začínal se mi líbit. A vytvořím menší písečnou vlnu pomocí tlaku vzduchu ze seku mého meče na obranu proti tomu ohnivému útoku, sice jsem dál než všichni ostatní a udělal tu menší písečnou ochranu, ale bohužel se nestihnu pořádně krýt a schytám popáleniny prvního stupně na levé ruce(od zápěstí po biceps) a zádech(v okolí levé lopatky a kousek pod ní) od horkého vzduchu a písku. Kso, co to bylo sakra za techniku, a jak to že moje kopie se umí proměnit do plné formy? Kruci, nejspíš od tebe budu potřebovat pomoct dráčku. Ten jenom přikývne a začíná mi posílat chakru na vyvolání tří ocasu, ihned cítím úlevu v podobě chladivé chakry, která mi léčí popáleniny. Dobře, teď musím najít ostatní zraněné a dopravit je k tomu léčiteli, jinak nebudou schopni bojovat a moje, vlastně naše šanci na přežití zmizí. Aktivuji plášť na tři ocasy, moje rychlost by se měla z B posunout na slušné A až S, a vyrážím hledat ostatní. Po chvilce vidím dvojčata, jednu skoro mrtvou a druhou co ji hladí po vlasech? Co to má být, oni si tu snad chtěj dát čajovej dýchánek, ne? V tom se mi ozve dráček uvnitř mě: Ta skoro mrtvá je jichuriky šestiocaseého, ne že bych byl nějak laskavý, ale pokud zemře nejspíš budeme v průšvihu a ta boží tlama bude mít keci. No asi máš pravdu, tak jí hold pomůžeme, snad nebude moc prudit. Pokud uvidím, že některá z jejich soupeřek po nich jde, tak zkusím pomoci shunshin se jim dostat do zad a během několika útoků je vyřídit, pokud se mi je nepodaří je vyřídit během chvilky zmiznu od nich a běžím ke dvojčatům, totéž pokud je vyřídím. U dvojčat se rychle snažím zjistit polohu našeho léčitele(ať pomocí mých očí, či mého démona), pak se snažím přesvědčit tu míň zraněnou, aby mi pomohla dostat její sestru k Honovi(pokud mi pomůže bez řečí, tak si ji přehodím přes rameno tak, abych jí moc nezhoršoval její zranění a pokračuji k Honovi), pokud pořád bude jak duch tak si ji přitáhnu a s ledovým hlasem jí řeknu: Jestli tu chceš chcípnout do toho, je mi to fuk, ale uvědom si, že bez vás dvou tohle nejspíš nepřežijem a navíc to chceš svou sestru zabít? Ona potřebu ošetřit, tak mi laskavě pomoz ji dostat k tomu léčiteli. Pak její sestru přehodím přes rameno a mažu si to k Honovi. Taky proč jsem se musel dostat do takovéto skupiny a do takového p***eru a kašlu na to, že to má být vina mého démona, bude to bez tak vina té boží tlamy. U Hóna dám Momoko na zem k ostatním zraněným a pozoruji tu spoušť, zatímco Momoko léčí ten jednorožec. Výborně, kdo další? Zůstanu tam s nimi než se jich pár boje schopných probere a potom se rozhodnu proti komu z kopií zaútočím. Na tu trojici budeme potřebovat alespoň 5-6 jinchuriky a navíc je musíme rozdělit, ale i tak protože tu jsou i kopie ostatních jinchuriky, je to skoro nemožný, navíc chcípnul Gai, takže už nemáme jak zabít kopii devítky. Fakt bezva, co teď? |
| |
 | Boje v aréně Celou dobu stojím kousek stranou, už od první chvíle co se objevily ty naše kopie nebo co to je, od doby kdy jsme se přenesly sem... Cítím se tak zvláštně... Tady nemám co dělat! Já nejsem bojovník... Sakra nejsem bojovník! Jsem možná ninja... Kunoichi... Ale... Ale tohle je moc, já nechci bojovat proti někomu tak silnému, ani sama proti sobě... Tohle... Tohle je šílené... To není správné... říkám si a pořád se snažím od ostatních trochu vzdálit. Hime... Uklidni se trochu... Musíš jim přeci pomoct... Tvůj písek může spoustě z nich zachránit život... mluví v mé hlavě hlas Džina. Já... Já... Já se bojím! Já nemám duši bojovnice... Neměla jsem ani být kunoichi... Stejně pokaždé zbaběle uteču když vidím silného soupeře... Co zmůžu proti nim? Proti Devítiocasému a Osmiocasému? Můj písek změní na sklo, co Sedmiocasý? Jeho vítr můj písek odfoukne pryč... Vlk mou obranu prorazí jak nic... Griffin to samé... Golem prorazí mou stěnu zemí, Satyr mě zavře do iluze... Jednorožce neporazím protože se vyléčí... A ti ostatní jsou taky určitě silní, jinak by tu nebyli... říkám si v duchu když už se ostatní radí, pak najednou vypukne boj. Já tiše vyjeknu a proměním se ihned na písek a přesunu se ještě víc dozadu, z dosahu všech. Znovu se sformuji do podoby člověka a skrčím se u stěny arény, okolo mě se už formuje písek a začne tvořit štít který se objeví pokaždé když sem něco omilem doletí z útoků ostatních. Chytnu se za hlavu a snažím se ještě se zmenšit, jako by mých ani né 160 cm nebylo už tak dost malá výška... Trochu se klepu. Já... Nikdy nebyla moc odvážná, jistě... Už jsem bojovala, bránila svou vesnici... Ale... Ale... Nikdy né před tak silnými! Proboha já jsem genin! Je mi třináct! Chápete! Třináct! Válka není místo pro mě! Já... Já... Já jsem spíš přítěž pro ně, né pomoc... mumlám si v duchu a stále se krčím u nejvzdálenější stěny arény a po očku sleduji co se tam děje... Všichni bojují Hime... Měla bys jim pomoci... ozve se opět Džin. Ale jak? Jak Džine? Já... Neumím bojovat... Nejsem na boje dobrá, nikdy jsem nebojovala se silnějšími než chunini, jounina se už bojím... A oni... Oni všichni jsou tak silní... pomyslím si a dál se krčím za písečnou stěnou. Pak se najednou ozve rána a arénu zaplaví obrovská vlna ohně... Já jen zmateně koukám co se děje... Oči se mi rozšíří děsem... Moje písečná stěna vyrazí nahoru a zastaví téměř všechen žár a já nejsem nijak zraněná... Písek se změní na sklo, dívám se skrz ně na ty co bojují... Vidím jak jsou zranění... Jak se snaží... Že i někdo asi zemřel... Už dost... Už dost... Už dost!! pomyslím si a v duchu se začnu znovu uzavírat do sebe. Tichý výkřik co se zpoza skleněné stěny vydere je jako předzvěst. Najednou se okolí rozvíří chakrou, žlutavá chakra, nijak velká, ale přesto nebezpečná, chakra Bijuu... "Už dost!" vykřiknu tentokrát nahlas a moje tělo obalí plášť chakry. Najednou se začne měnit. Moje tělo začne prostupovat chakra a ta začne nabírat fyzickou podobu. Pomalu se z té malé holky stává Džin. "Už nebojujte!!" vykřikne hlas napůl změněný. Pomalu ale jistě přecházím do plné formy Bijuu. Pomoz mi Džine! Musím něco udělat, já... Kdybych jim pomohla... Mohla bych je zachránit... Ale takhle... řeknu si v duchu. Přejdu do plné formy, né že bych v ní byla nějak extra silná, ale aspoň něco... Džin který vznikne natáhne ruku před sebe. "Nazýváte se Ústy boha, ale dovolíte smrt těch co vám přišli pomoci? Jsme možná jen bezvýznamní, obyčejný Ichibi a jeho Jinchuurki, ale i tak vím že když se tu navzájem povraždíme tak to nemá žádný význam, jak tyhle činy chcete vysvětlit?" ozve se po celé aréně hluboký hlas Džina. Džine, zaútoč na toho co je vede! Dévitka právě vytvořila ohnivou vlnu... Musíme požádat ostatní ať po něm vystřelí oheň a my použijeme písek uzavřeme ho do skla! Spolu ho porazíme! řeknu v duchu Džinovi. "Vy co zde ovládáte oheň, všichni soustřeďte svoje útoky na Dvanáctého!" ozve se opět ten hluboký hlas. Džin natáhne ruku a nad dlaní se mu začne formovat koule z písku. Těm chytřejším už došlo oč mi jde a protože je Dvanáctý zaměstnán nejen Devítkou ale i jedním z ninjů, máme čas to vytvořit. Počkám až ohnivý ninjové vrhnou svoje techniky a následně Džin uchopí i druhou rukou tvořící se kouli písku. "Subare Bakudan (Písečný bomba)!" ozve se a najednou se koule velkou rychlostí rozletí na Dvanáctého k ohni, který na něj doufám už někdo poslal (Počká dokud se tak nestane). Koule jakmile přijde do styku s ohněm exploduje, písek, vítr... Společně oheň a písek vytvoří sklo, pokud se nám to povede. Tak okolo dvanáctého vznikne kobka tvořená sklem. Džin ihned po tomto útoku vypadá poměrně vyčerpaně. Promiň... Já... Kdybych byla starší, zkušenější, tak tě to tolik nevyčerpá... řeknu mu v duchu. |
| |
| Genjutsu Můj útok dopadl katastrofálně.A ještě jsem se chytil do genjutsu. No prostě úspěšnost 0% a ještě méně. Ksó kde to sem? Až pozdě si uvědomím, že tentokrát mi fénix neodpoví. On tu totiž není. On tu není? Cože kde si?! NE! Už jsem si na něj zvykl. Je hrozně těžké být sám. Sám úplně ve tmě. Co sem to udělal? Proč? Proč jsem to udělal? Proč jsem se sakra bál? Proč jsem uhnul? Byl to reflex, prostě věc kterou jsem udělal automaticky.. NE! Bál jsem se! Musim si to přiznat! Jsem srab…! Ale to se změní! Už nikdy mě nebude muset nikdo zachraňovat! Už nikdy nenechám nikoho na holičkách a hlavně už kvůli mně nikdo nikdy nezemře! Nikdo z mých přátel a spojenců! Pak se náhle ozve hlas toho, kdo to všechno způsobil. Sakra! Přestaň… Přestaň… Sakra už přestaň! „To se mě ptáš ty?! Ten kdo všechno ví, kdo všechno umí?! Pan všemohoucí?! Tak proč si tomu nezabránil! Proč? Proč si to nechal zajít takhle daleko? Musel si vědět co se stane! To ty jsi mě stvořil! Tak jak si to řek… Je to tvoje vina, jestli je to co si řek pravda! Když si teda stvořil fénixe, proč si ho dal do mě?! Mohl jsi mě stvořit lepšího nebo sis mohl stvořit někoho jinýho ideálního! Byla to tvoje volba dát to do mě! Můžeš si za to sám…“ během řeči mi z oči vytrysknou slzy, když si uvědomím, kolik utrpení a bolesti jsem svým strachem stvořil. „Proč si to nechal zajít takhle daleko?! PROČ!!! Musel si vědět, že se něco takového stane. Ty kopie byli mnohem silnější než mi a přemýšleli jako jeden. To jim podle mě přineslo spíš výhodu než nevýhodu! To se dalo předpokládat! Takže proč?! Proč to všechno! A ty se ještě ptáš proč jsem selhal!? To ti mile rád řeknu… bál jsem se! Měl jsem strach ze smrti… To má totiž každej víš? Když ji stojí tváří v tvář poprvé. Když je to poprvé, tak se bojí každý člověk! Ale ty to přece víš, protože si nás stvořil!“ |
| |
| Kasai Youji: Genjutsu konec - dokončení útoku Ano vím..., ale zaráží mě jak velkou kuráž projevuješ nyní, když se tolik bojíš smrti. Měl bys vzít v potaz fakt, že bych tě za tvá slova mohl zabít. Zvláštní paradox - tam ses tolik bál a tady se snažíš být statečný. Nu což ... dokončeme ten tvůj útok... Jako mávnutím proutku genjutsu zmizelo a ty opět "odpaluješ" svou ohnivou techniku na "boží tlamu" (vrátil ses do reality v momentu spuštění útoku). Vrhl jsi protí obrovské množství plamenů a výsledkem byla mohutná detonace. V místě dopadu snad nemohlo nic přežít, ale jakmile se rozplynul rozvířený prach tak vidíš "boží tlamu nezraněou", jako by snad měla nějaký neviditelný štít. Pak na tebe mávla rukou a uchopila tě obrovská sila, která s tebou doslova "švihla" o zem (výsledkem je "kráter"), dřív než ses stihl vzpamatovat tak jsi ucítil jak tě pohlcuje nějaké bahno napuštěné velkým množstvím chakry - ještě sis stihl domyslet, či spíše tvůj Fénix to zaměřil, že se jedná o techniku bahenního jinchuurikiho napůl utopený rychle tuhnoucím bahně ses pokusil dostat ven přičemž jsi obdržel plný zásah z ohně Fénixovi kopie, který okamžitě způsobil, že bahno ztvrdlo na úroveň betonu (+ k tomu vyztuženého chakrou a to nemalou). "Boží tlama" zatím k tobě kráčí vycházkovým tempem a ty sis povšiml jedné zvláštnosti, do jejího šedého levého oka, se začala zvolna vracet rudá barva (oko zešedlo, když vyvolala ty kopie). Říkal jsi, že se bojíš smrti... možná je načase, aby ses podíval, čeho, že se to vlastně bojíš... Kuchiyose no Jutsu: Gedo Mazo! Ze zad "boží tlamy" vyjely obrovské diamantové krystaly, které se zapíchly do jakési pohyblivé sochy strašlivého démona. Nemáš vůbec tušení co to je, ale Fénix navrhuje "něco rychle udělat, jinak si dáme schůzku se Shinigamim". Z úst této sochy proti tobě vystřelila jakási spirituální energie, která obsahuje tak mocnou a ledovou chakru, že jediné co to znamená je, že pokud se tě to dotkne, tak jsi patrně tuhý. (Máš asi 0,5-1 vteřinu na rozhodnutí co dělat.)  |
| |
| Prapodivná situace Nemáme čas čekat až vyvolají ohnivou techniku! Džine! Běž! řeknu si v duchu poměrně zoufale, moje mysl už nefunguje moc správně. Džin který ještě před vteřinkou stál na svém místě a v ruce mel zformovanou kouli o neuvěřitelném tlaku písku a větru je pryč. Utíkej! Rychle, musíš mu pomoci! říkám stále v duchu Džinovi a moje tělo pracuje rychlostí Džina, na mé normální podobě, bych tyhle skoky mohla provést do pěti metrů, v podobě Džina je všechno silnější... Kaze ontei (Krok větru)... Náhrada za Shunshin no jutsu... Moje vlastní rychlostní technika, musím to stihnout, stvořily jsme tu techniku spolu abychom mohli přijít ostatním včas na pomoc, teď je ten chudák Jinchuuriki v nebezpečí a pokud něco rychle nepodnikneme, může umřít další... Ne! Ne! NE! Tohle ne! Už umřel jeden, nechci aby umřeli další... Tohle prokleté jméno... Krvavé písky... Nesu už takhle krev toho z Yami... Kdybych se nekrčila v rohu a pomohla pískem, mohl by žít! Musím aspoň teď něco udělat! řeknu si, všechno okolo mě je hrozně zpomalené, nebo já moc zrychlená? Asi to druhé... Vidím jak ten Dvanáctý používá pečetě. Máme trošku chakry, použij vše co ve mě teď je a dostaň se k Jinchuurikimu, rychle pak udeř Subaru Bakudan do toho Dvanáctého! dávám instrukce Džinovi. Hime... Víš že můžeme zemřít? ozve se v duchu hlas Džina. Krčím se v koutku temné cely kde jsem s Džinem. Vím to... Ale já už prostě nemůžu nechat nikoho umřít... A... A... A já vím že mu prostě můžu pomoct! řeknu si, už nezním vyděšeně, to co se stalo mě utvrdilo v jednom, když se budu jen schovávat, přinese to jen smutek... "Subare Bakudan (Písečný bomba)!" vykřikne hlas Džina těsně po té co se kdo ví odkud objeví obři socha nějaké potvory. Džin stojí přímo před Jinchuurikim Devítky. "Už dost!" křikne Džin. Jsem tu z Jinchuuriki nejslabší, nemám moc dobré techniky, nejsem odvážná a hlavně, nemám sílu jako oni, ale nenechám ostatní jen tak trpět, už ne... Koule co drží Džin v ruce se rozletí přímo proti soše. Přímá rána do ní, nevím, asi to nic neudělá, nic vážného, ale může to na chvíli zaměstnat Dvanáctého a vyvést ho z rovnováhy. Moje forma vyprchává... Mizí chakra a cítím jak slábnu. Kroky větru mi vzaly zbytek mé chakry... pomyslím si, ale neutíkám, už bych to asi ani nestihla, stojím přímo před tím Jinchuurikim co je zaražený v zemi a dívám se přímo proti té soše, nehodlám uhnout. Neuhneme, znovu ne, pokud tím pomůžeme jim, že, Džine? řeknu si v duchu. Džin odpoví kývnutím. Neuhnu, znovu ne... |
| |
| Aréna - smrt všem Hodím po Tlamě svůj klon a letím si hezky za ním. Už mi hřeje na srdíčku, jak to všechno jde pěkně po drátkách, když se Tlamák otočí ke mě a jen tak si máchne rukou. O pár chvil později, jen co se mi přestane točit hlava spatřím kolem sebe běham jiskřičky elektřiny, které zbyli po výbuchu mého klonu. Ale já, já jsem jako zázrakem zůstal naprosto v pohodě. To už chci znovu tedy vyskočit na nožky a pustit se do Tlamy, přitom ale pohledem zavadím o bojiště a všimnu si jak všichni strašlivě dostávaj do dózy. Hmm, zabiju Tlamu, vezmu černého dráčka a jdeme pryč. Tady ten ostrov je pěknej podraz. Můj pohled, ale zachytí další věc. Vidím jak technika pohltí Gaie a on je doslova smeten z povrchu zemského. Mám největší chuť vyskočit a začít radostí křičet. Jo ty šmejde jen zkurvenej. Tady vidíš, že kdo se postaví do cesty velkému mistru Kaemonovi, tak automaticky dostane Dim Mak (Dotek smrti -> kdo viděl film "Muži co zírají na kozy" tak pochopí.) a zanedlouho zatřepe hnátama. To mu patří debílkovi namachrovanýmu. Tady vidí, že jenom já jsem tady největší borec. Konečně se chci zvednout a nakopat konečně Tlamě prdel, ale Tlama si mě nevšímá a dokonce opustí místo. Tlama se rozejde k devítce, přičemž tlamuje. Nakonec se, ale zastaví a použije tu svoji techniku Gedo Mazo. Vidím jak jí ze zad vyjeli ty tyče a napojili se na nějakou sračku, která si podává devítku. To mi parádně nahrává do karet, protože ty tyče určitě způsíbí to, že se Tlama nebude moci hýbat. Velká šance pro mě. Stále ležíc na zemi použiju techniku Rozplynutí. Moje tělo se tak změní na hejno vrabčáků, kteří se rozletí po bojišti směrem k Tlamě. Neletí samozřejmě jako hejno, ale roztáhnou se a využívají různé mlhy, kouř, písečnou bouři a další úkazy z technik, které halí bojiště. Přitom si, ale samozřejmě dávají pozor, aby nevletěli nějaké technice do rány. Nad Tlamou se poté zase složí rychle do mého těla, která na Tlamu dopadne. Teďka sice padá z výšky jen pár metrů a tak nemůže využít setrvačnosti. Místo toho rovnou zaútočím na hlavu Tlamu pomocí Stylu Stonožky. |
| |
| V PRŮBĚHU ZÍTŘKA POSUNU DĚJ ... KDO CHCE CO JEŠTĚ NAPSAT, NECHŤ TAK UČINÍ NYNÍ. |
| |
| Aréna Můj útok dopadl katastrofálně, nebo vlastně ještě hůř - byl naprosto ignorován. Kopie Karasu místo boje se mnou "probudila svojí pravou formu a vydala se do boje proti našemu Fénixovi. Jež tě že tak proti tomuhle bych neměl sebemenší šanci. Do háje že já sem vůbec lez, měl jsem radši zůstat ve vesnici a ne tady ze sebe dělat nějakej pokusnej cíl Chvíli jsem pozoroval nadcházející bitvu ale pak jsem se rozhodl vzdálit se co nejdál Najednou jsem něco uslyšel, otočil jsem se a uviděl jsem nějakou ultimátní techniku. A do prdele Ještě jsem si stihl zakrýt oči a pak mě odhodila tlaková vlna po dopadu techniky. Udělal jsem ve vzduchu pár otoček a pak jsem tvrdě dopadl do písku. Po chvíli jsem se probral a zběžně se prohmatal. Jedno, druhý ,AU sakra, třetí žebro. Kde je ten zatracenej doktor když ho člověk potřebuje Pomalu jsem se zvedl na nohy, strčil ruce do kapes a přes to že celé moje tělo bylo sedřené do krve od písku, snažil jsem nahodit svůj obvyklý flegmatický výraz. Došel jsem až ke skupině kde Seikatsu lečil zraněné. Hm, Karasu to přežil to je dobře nerad bych se zpovídal z jeho smrti Pak si všimnu jak Seikatsu lečí Otome. No tak zrovna tu bych přežil, ale co se dá dělat Pak se usadím do písku a vyndám malou lahvičku saké Ještě že mám ještě tuhle. Lehce se z ní napiji a otočím se ostatním Dá si někdo? |
| |
| Tak sorry, dneska to nedávám - tedy včera X-D... snad napíšu až se vyspím, jsem nějak bez nápadu a bez nálady tvořit (mám za sebou dost příspvěků). Doufám, že zítra (ergo dneska po vyspání) to bude lepší. |
| |
| Než řeknu jinak tak nikdo nepište - budu to dělit do 3-4 příspěvků, tak ať v tom není bordel. Děkuji. |
| |
| Skupina jedna - bitva s "Tlamou" Kasai Youji: Pomocí Fénixova blastu jsi rozdrtil ono betonové vězení, do kterého tě lapil 4ocasý jinchuuriki. Podařilo se ti tak včas (dílem díky tomu) vyhnout zásahu té techniky vypálené z oné obrovské sochy. Tím však potíže neskončily, ale spíše začaly. Asi po 3 vteřinách ve vzduchu jsi ucítil silný náraz a cosi s tebou opět švihlo o zem. Ještě v průběhu pádu zjišťuješ, že do tebe vrazil ve střemhlavém letu černý 8mi ocasý drak, který tě strhl k zemi = kráter. Teď jste tam na sobě (on nahoře ty pod ním) a vypadá to na bijuu taijutsu ve velkém stylu, přičemž drak má vyhodu 4 končetin, proti Fénixovým dvěma (nepočítám li křídla, které máte oba dva dvě). Hime: Písečná bomba nezaúčinkovala vůbec. Skoro jako by tu techniku něco celou vcuclo. Nemáš ponětí co to bylo, ale možná jsi zahlédla na maličký okamžik trochu zvlněný prostor mezi tebou a Dvanáctým, jako by tam byla nějaká trhlina v prostoru, byla to sotva vteřina, ale potu dobu se Dvanáctý díval tvým směrem. Kaemon: Taijutsu se ukázalo jako nepoužitelné. Dostal ses k němu (částečně díky tomu, že se věnoval Hime a Youjimu) a zahájil svůj styl stonožky. Zasypal jsi ho mořem ran, ale narážíš na nějaký štít na povrchu jeho tělo ... přesněji řečeno asi 10cm od jeho povrchu těla. Ten štít asi nefunguje úplně dokonale, protože v jeden okamžik jsi skrz něj prošel, zrovna když Tlama věnoval pohled směrem k Hime, pak však začalo být zle. Nejdřív jsi viděl jeho oči nestíhající tvou techniku (+ pro tebe) a pak jsi už viděl jenom jeho oči v černém světě = asi nějaké genjutsu. A pak ... pak ti položil na hlavu svou dlaň a vytrhl ti duši z těla se slovy: "Dobrý pokus... " ((Asi je jasné, že Kaemon je instantně mrtvý.)) |
| |
| Skupina 2: Otome, Hón, Amai + 4 ocasý jinchuuriki: Otome vám všem zachránila prdel (lakonicky řečeno) a obalila vás do ledového štítu, který sice roztál jak jarní sníh pod náporem oné "super-techniky" tří bijuu, ale na ochranu přeci jen stačil. Otome upadla do bezvědomí hraničícího s komatem a Hón se jí jal ošetřovat (toto kolo nedělal nic jiného), vyvolal ještě svého pomocníka (král jednorožců), který doléčil i zbytek TÉTO SKUPINY (další nestihl). Otome a Hón: Otome se probrala a je zcela v pořádku, má 30% své původní chakry. Hón obětoval dost chakry na doléčení zranění a také jí musel nějakou chakru předat, takže je taky na 30% své původní chakry. Amai a 4ocasý: 4 ocasý jinchuriki použil nějakou dotonovskou techniku a vytvořil kolem dokola několik zdí jejichž mezery pokryl svými zemními klony. Amai se zatím vrhla do útoku proti "náhodné kopii" a narazila na kopie Akane a Momoko Shikyaku, které v polohadí formě společně zahájily útok. Zatímco Amai udeřila féniksovským ohněm. Útok vs Obrana: 46% : 15% - 3 násobná převaha - Amai vítězí, obě kopie jsou zničené. |
| |
| Skupina č.3 - Hadí sestry + Tsuki Karasu: Než se Tsuki Karasu stihl významněji oddělit od skupiny tak zahlédl dvě věci: 1) Sebe sama (kopii) v plné formě s hyotonem v tlamě (odpaluje "něco" velkého). 2) Kopii Gai jak si to i s kosou míří rovnou k hadím sestřičkám, které jde zjevně "odpravit". Je zjevné, že tvá kopie tě má naplno zaměstnat, abys nemohl jít hadím sestřičkám na pomoc. Narozdíl od tebe je ona v plné formě a metá za tebou jeden A-S rank hyoton za druhý. Obvykle se jedná o různé typy ledový střel, buď menší v obrovském množství, nebo větší v o něco menším množství, jednou za kolo také použije techniku: Hyoton: Bijuudama, což je de-facto obrovská rotující koule chakra doplněná o fuuton a suiton elementární podstaty. Pokud tě to trefí, tak jsi zmrzlina přičemž tě následně rozbije na padrť (= smrt). (Hoď si kostkou proti tomuto útoku: přes 70% jsi zasažen a instantně zabit.) (Hoď si kostkou na "sebekontrolu": přes 50% přejdeš do vyšší formy (miniverze)než jsi schopen ovládat, v tom případě tě nepřátelská nezabije, ale v případě zásahu ještě zhorší tvou sebekontrolu = 5 ocasů.) Akane a Momoko: Vy dvě jste rády, že jste, ale jako by to nestačilo že Gai je mrtvý, tak jeho kopie, si to jde s váma navíc vyřídit. Všimli jste si nepatrného rozdílu mezi Gaiem a jeho kopií v technice boje s kosou. Gai házel kosu víc ladněji a vypadalo "hezčejc" a mělo "to nápad". Tahle kopie to háže čistě účelově. Její útoky jsou o dost efektivnější na získání krve (přímočařejší), ale zase se dají trochu předpokládat, takže při udržování si odstupu se mu vyhnete. Pokud však hodláte být dále psychicky zhroucené, tak jste obě mrtvé. |
| |
| Dodatek - Tsuchida Adachi: Ty jsi nedaleko skupiny č.3 (hadí sestry + Karasu) a můžeš se zapojit do boje. Dodatek 2: Kopie, které jsem nezmínil v příspěvcích na vás neútočí a udržují si odstup. Dodatek 3: Boží tlama odvolala sochu, její diamantové tyče se zpátky zasunuly až na jednu, kterou má v ruce nejspíš jako zbraň. Momentálně se vrací do hlediště - asi nemá v plánu dále bojovat osobně. |
| |
| Na férovku? Malý versus velký drak Sotva se odděluji od holek vidím svou repliku v plné verzi odpalujíc něco ve stylu Hyoton a repliku jashin maníka, jehož originál byl již vykremován. Pozor, další útok. Zařvu, když moje kopie odpaluje tu techniku, nejen pro holky, ale i pro ostatní a rychle uhýbám. Šmejd jeden, jen počkej taky se naučím bezva hyoton techniky a pak uvidíš. Ale takhle hnusně mně oddělit od holek, navíc tam proti nim poslat repliku jejich mrtvého parťáka Pomyslím si když uhnu střele a pak i dalším hyoton technikám. A tohle mám zvládnout jak ty všemocném bože? Jestli mně to trefí nezbude ze mě nic jiného než zmrzlina. Fajn, třeba to zvládnu, ale… Budeš potřebovat mnohem víc síly? Budem muset přejít na druhý stupeň. Počkej, to jsme nikdy nedělaly, i když není nejspíš jiná možnost. Fajn, dej mi tu sílu! Jak je libo, tady ji máš a dobře ji využij. Ozve se najednou dráček uvnitř mě, pak mi roste jeden ocas za druhým, až nakonec cítím jakousi bolest, kdy se mé tělo zvětšuje a mění do miniverze. Co to sakra? Perfektní síla, ale teď je trochu víc těžký se ovládat, i když zas nemůžu teď použít svůj meč. Po několik útoků se snažím své tělo ovládnout, když mi to jde tak zkouším po něm střílet Fuuton: Juuha Shou(vítr: Útok bestijální vlnou), pokud je dost blízko použiji Fuuton: Kaze no Yaiba(větrné ostří), obě dvě techniky v obřím podání. Si moc nemysli,i když jsi já, pořád jsi jen kopie, byť sebesilnější. A ty taky ty takzvaný bože, můžeš mít mé tělo i mého démona, ale má duše patří pouze moři. Pak si začnu pěkně prozpěvovat šermířskou modlitbu naší vesnice, nejdřív potichu, pak na hlas : Moře naše matka, domov i hrob |
| |
| Aréna Najednou bylo všechno takové vzdálené, skoro jako kdyby se mě to vůbec netýkalo. Slzy se přestaly drát na povrch a já už pouze seděla vedle nehybného těla své sestry, měla jsem trochu obavy, jestli je vůbec ještě naživu. Ovšem sem tam jejím tělem projede záchvěv po odeznívajícím hysterickém pláči, takže můžu jedině doufat, že v takovém stavu i živá zůstane. Pozorně se rozhlédnu kolem, boj přeci jenom ještě neskončil a teď musím být schopná ochránit ji. Stesk po Gaiovi je sice hodně silný, ale náhle ho přebyl strach o sestru. O to jediné, co mi tady ještě vůbec zůstalo. Co bych si počala pak, pokud by i ona na celou tuhle nesmyslnou výpravu doplatila životem? Netuším… Už od začátku mi bylo jasné, že tohle není dobrý nápad. Celý tenhle výlet je už od základů z naší strany neuvěřitelná kravina. Věděla jsem, že se nikam nemáme vydávat. Poslouchal mě však nikdo? Samozřejmě že ne a teď je Gai mrtvý, tedy dá se to tak říct. Nevěděla jsem, co bude dál, nebyla jsem si jistá, jestli se z toho Momoko ještě někdy dokáže vyhrabat. Na mé tváři je usazen obličej bez emocí, bez ničeho. Neměla jsem sílu se nějak tvářit, k čemu taky? Ještě jednou pohladím Momoko po vlasech, aby si mohla být jistá, že jsem stále u ní. Nic jiného jsem ani dělat nemohla. Připadala jsem si najednou tak nicotně a bezradně, Gai by určitě věděl, co by bylo třeba udělat. Kdežto já jsem si natolik zvykla na jeho neustálou přítomnost, že jsem ochotně všechno nechala spadat na jeho ramena. A tím ses taky přivedla do pěknýho průšvihu… Automaticky si na svoje myšlenky odpovím v duchu. Nebylo třeba se něčemu vyhýbat, stejně je pravda jasná. Znovu se rozhlédnu, nebylo teď moc času přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych udělala to a to. Všimnu si, že k nám jde nějaká postava. Z dálky bylo celkem těžké rozeznat, kdo to vlastně je a nechtěla jsem, aby mě případný nepřítel zastihl nepřipravenou. Vyskočím na nohy a postavím se do obrané pozice, přičemž tělo Momoko leží za mnou. Bylo těžké ji uhlídat, když jsme byly na otevřeném prostranství a nebezpečí na nás mohlo zaútočit teoreticky odkudkoli. Byl to jenom někdo z naší strany, naštěstí, nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych teď byla plně schopná bojovat. Jeho ochota byla překvapující, místy až skoro dotěrná. Pohlédla jsem směrem na Momoko, nepřipadala mi nějakým způsobem až tak kriticky zraněná. V podstatě mohla být zraněná asi tak stejně jako já, možná trochu víc. Po psychické stránce na tom byla mnohem hůř, samozřejmě. Dřív než vůbec stihnu na jeho slova nějak zareagovat, ano, dávala jsem si trochu načas, jeho ledový hlas mi náhle naprosto osvěží paměť a proberou mě jako kbelík velice studené vody. Až doteď jsem si připadala tak trochu duchem nepřítomná, kdo by se taky divil. Jenom mu na to rozvážně přikývnu. Nebylo mi po chuti, že bude mou sestru mít v rukách on, ale já bych jí nejspíš moc dlouho neutáhla. Spolupráce byla užitečná a přesto tak tíživá a otravná, dělat si všechno na vlastní pěst bylo naše, kvůli několika slovům se toho jenom tak nezbavíme. Po celou dobu naší cesty za lékařem se držím těsně za nimi a sleduji každý Karasův pohyb. Jakmile by se mi zdálo, že dělá něco nečekaného, jsem připravená po něm okamžitě skočit. Spolupráce je jedna věc, ale důvěra je zase slovo trochu jiného těsta. Rozhlédnu se znovu obezřetně kolem, zdá se, že mám jedny z nejlehčích zranění, co se tady objevují. Prohlédnu si své spálené ruce, nebylo to nic tak hrozného, nepotřebovalo to okamžitou léčbu. “Hm, díky…“ Poděkuji tichým hlasem sedmiocasému, který mi pomohl. Nejsem týmový hráč, ale to ještě neznamená, že jsem nevděčnice. Nejspíš není potěšení ani jedné ze stran, ale to v tuhle chvíli nehraje vůbec žádnou roli. Sleduji, jak Momoko ten jednorožec pomalu léčí. Cítila jsem se o něco líp s myšlenkou, že bude v pořádku, aspoň co se fyzické stránky týkalo. Já osobně jsem léčení nepotřebovala, ani na to nezbyl čas, právě si to k nám mířila kopie Gaie. Kéž by umřel tenhle a ten opravdový zůstal naživu… Pomyslím si bolestivě, ale tentokrát už nedovolím svým emocím prostoupit na povrch. Musím ochránit Momoko, nečekala bych teď od ní nějakou schopnost boje. Stojím vzpřímeně, bez výrazu ve tváři a znovu složím ruce do pečetě. “Orochimitame“ Pronesu a znovu se proměním do 'hadí formy'. Po dokončení opakovaného rituálu i do 'více hadí formy'. Vytáhnu svůj meč a z očí mi vzniknou dvě tenké škvírky. Hledala jsem aspoň jediný maličký rozdíl oproti opravdovému Gaiovi. Výraz v jeho očích mi naprosto postačil. Vůbec jsem si nevšímala, co v tuhle chvíli dělá Karasu, až když si začal zpívat, nakrčím jedno obočí a mírně nakloním hlavu na stranu. Nečekala bych, že by si někdo v takovéhle situaci ještě dokázal prozpěvovat. Ještě hodím jeden zběžný pohled na Momoko a ať už se vydá se mnou do boje či ne, vrhnu se proti kopii Gaie. Cítím se právě jako kostka ledu, nenechám jedinou emoci projít na povrch, na to bude ještě času dost. Útočím na něj z menšího odstupu, nerada bych se dala do křížku s jeho kosou a tu si taky držím dostatečně od těla pomocí meče. Přitom se snažím jakkoli zasáhnout jeho obličej, i hadi po něm neustále chňapou. Bylo by fajn, kdyby do jeho krve dostali aspoň trochu jedu. Chci, aby mi už vůbec nepřipomínal skutečného Gaie… |
| |
| Ve víru boje... Moje technika se povedla a zmražení zajistilo přežití léčitele, což je pro mě jen dobře protože žár sám o sobě mi tolik neublížil, ale moje zranění z předtím byla dost silná a stála mě vědomí... Kupodivu necítím ani tolik bolest... Aha, zapomněla jsem že mi zamrazila ránu, takže necítím bolest, jen ten chlad... přemýšlím nad tím když pomalu přejdu do bezvědomí... O notnou chvíli poté se konečně proberu, opřu se o svůj meč který teď je jakoby jeden kus ledu (Vzhled jako na ikonce). Podívám se na léčitele. "Díky..." řeknu prostě, já nikdy nebyla typ co za něco děkuje ale tak záchrana života... Pro jednou svoje pravidlo porušit můžu... Zvednu se na nohy a cítím že část mé chakry je zpět. Moc toho ale není, musím s ní šetřit... pomyslím si. "Hej, léčiteli, nebo prostě někdo, pokud tady máte něco na doplnění chakry, kapsle, léky nebo tak něco, rozdejte to těm co nejvíc bojují, ať můžeme pokračovat, dost z nás už je ve špatném stavu, musíme si trochu pohnout a zatlačit je na jedno místo, když pak zkombinujeme naše útoky do jednoho ve správném měřítku aby se nevyrušily tak nemají šanci... Skus jim to dát nějak vědět..." řeknu k Hónovi a rozejdu se směrem k bojišti. Pak přejdu do lehkého běhu ale cítím jak mě v boku bodá. Meč pevně držím v ruce a vidím jak se kousek ode mě přeměňuje Karasu v mini verzi. Ježíš ať to ten blbec přežije, fakt nestojím o to se zpovídat kagemu... pomyslím si a rozejdu se k e Karasovi. Moje kroky mě zavedou až k němu když se zrovna přeměňuje... Vypadá to že jde proti své kopii. Měla bych mu asi pomoct co? Bože... Tohle bude otravné... Bojovat proti Jinchuurikimu ledu ledem... Není moc chytré... Ale když ho zaměstnám bude mít možnost ho zasáhnout a zabít... Minimálně na něj budu moci útočit dvakrát... Mám už ale dost málo chakry, ale tohle ještě zvládnu... A navíc bude pro mě výhoda tu být dvakrát... pomyslím si a najednou se z mého těla uvolní chakra. "Harmonics (Harmonie)..." řeknu a ti dva co mě už trochu znají ví že když tohle vytahuji, beru boj už vážně. Vedle ně se zformuje totožná dvojnice mě samotné. Nemusím jí nic říkat, má vlastní vůli, byť podléhá mému příkazu, no a na rozdíl od klonové techniky tahle kopie je mnohem mocnější, právě proto také umím tvořit jen jednu naráz. "Niiban odori - Tenshi no hane (Druhý tanec - Andělská křídla)..." řeknu i se svou kopií a najednou nám oběma spadne chakra zhruba na polovinu (Moje je na 60 a její na 50)... Zaslechnu jak hlas Karasu pronáší tu jejich hymnu či co, nevím proč ale tentokrát mě to nutí se do té melodie zaposlouchat. Možná proto že tu dnes zemřeme? Protože to už víckrát neuslyším a chci si to pamatovat? Ne, blbost, možná to jen uklidňuje... pomyslím si a na tváři se mi objeví lehký úšklebek. Vzlétnu i se svou kopí ke Karasově kopii. Podívám se na něj. Podívám se na pravého Karasa. "Hej, přestaň zpívat tu blbost a radši mu teď ukaž že Jinchuuriki ze Same se nezalekne nějaké laciné kopie!" řeknu z té výšky ke Karasovi a následně já i moje kopie vyletíme přímo proti Karasově kopii. Křídla prudce máchají a já to mám namířené přímo proti němu. Hned jak jsme na dosah tak společně zaútočíme obě křídly. Teď... pomyslím si a hodím drakovi na oči pár kunaiů které se samozřejmě neškodně odrazí, jenže, to by nesměli být na nich výbušné lístky. Nerada používám jiné zbraně... Ale když můj meč je teď mými křídly... Mám jich ale jen pár, doufám že Karasu pochopí že má útočit když ho zaměstnám... pomyslím si. |
| |
| Still in the arena.. Za svůj náhodný cíl vyberu nějaká dvojčata, zjevně mají něco společného s hady, když vidím tu jeho techniku (u originálů jsem si nějak nevšimla). Z jedné z nich cítím za pomocí své senzibility ocasého bijuu, a rozhodně ne jednoho z nejslabších, co se tu nachází, což mě svým způsobem vyděsí, ale už jsem se k tomuhle útoku rozhodla, takže z otho nijak nevycouvám. Krom toho, ony se proti mě vrhly do útoku, takže ve chvílií, kdy skládám pečetě, mi akorát po zádech přejede takový ten mráz vzrušení a adrenalinu. Jestli je moje pravděpodobně nejsilnější technika nesejme, jsem asi komplet v hajzlu.. Nakonec složím poslední pečeť. Směrem od mých rukou zafouká mohutná vichřice, sama o sobě dost silná, a současně do ní vyšlehne i oheň, tedy výsledkem je silná ohnivá vichřice. Poměrně plošný útok, ale tahle aréna je taky dost velká, takže to nemá šanci zasáhnout kohokoliv jiného než mé cíle. Rychle couvám, ale pozadu, abych viděla před sebe, pro jistotu - abych mohla okamžitě čelit svému nepříteli, kdyby se ty dva najednou proti mě nějakým zázrakem vrhly z ohně. Ale tak co já vím, co mají za techniky, které můj oheň mohou překonat, hlavně ta s tím bijuu. Co se asi stane.. Jak se ty dvě ochrání.. Oheň se zvolna rozplyne v oblaka kouře, vítr utichne, a protiútok stále nikde. Že by zásah? Dvě ohořelá těla která po usilovném pátrání zahlédnu přinutí mé tělo zvednout mohutnou vlnu nadšení a adrenalinu, takže mám rázem pocit, jako kdybych dokázala ovládnout celý svět, ačkoliv půlka mojí chakry je v tahu. Já je sundala! Těší mě to hlavně kvůli té jinchuuriki. Hromada jinchuuriki, pokud myslíme naše kopie, především, tu používá své miniverze, kdežto ona nikoliv, jako by mě ani neopvažovala za dostatečný cíl, a teď tu leží mrtvá, vyřízená. Jsou to naši první vyřízení nepřátelé, a padli mojí rukou! Dalším důležitým a pozitivním poznatkem je, že zjevně jdou zabít. Nebo možná nejdou, každopádně ten dvanáctý nepoužívá nic na znovuzrození, aspoň pokud vidím. No, je to dobře, a doufám, že nevyužije můj nápad a pak je neoživí - to by ten boj už byl silně nespravedlivý, hlavně když tuším, že pokud jde o jejich chakru, tak třeba moje kopie jí má určitě víc jak já.. Díky náhlému úbytku chakry jsem celkem zadýchaná, i když jí stále mám poměrně slušné množství, na to, kolik jí mám normálně. Můžu hned několik věcí. Můžu si vyhlédnout nový cíl a zaútočit stejnou technikou s tím, že potom pravděpodobně omdlím a padnu do bezvědomí vyčerpáním, protože tím kompletně vyčerpám svoji chakru, nebo můžu použít jakoukoliv slabší techniku zase s tím, že to nejspíš nebude mít požadovaný účinek, a nebo taky můžu udělat něco jiného - prostě se teď na chvíli stáhnout. No, každopádně, aby ten boj skončil, budu svoji chakru nějak muset vypotřebovat.. Ale ideální by bylo zkombinovat svůj útok aspoň s někým, aby to vůbec bylo k něčemu dobré. Otočím se a rozběhnu se k nejbližší straně arény, tak, abych byla trochu stranou, a mohla se pořádně rozhlédnout. No. Některý lidi se perou s dvanáctkou. Vidím Youjiho (přičemž si přeju, aby to byla jeho kopie místo originálu, protože ten drak má zjevně výhodu, ale tuším, že bohužel půjde o něj samotného) jak se pere s nějakým drakem - ráda bych mu pomohla, ale nemám jak, takže se od toho akorát odvrátím - lepší bude se zapojit nějak někde jinde, aby to mělo vůbec nějaký smysl. Dále tu máme chlápka s kosou a jedna z originálních hadích sester, jejichž kopie jsem právě poslala k čertu, přičemž cítím, že tohle je ta bez bijuu.. A nedaleko od nich (což mi připadá vzhledem k tomu, jak jsem daleko, a jak je ten souboj "obrovský". Dva draci. V podstatě stejní, pravděpodobně až na ocasy. Nemám žádnou možnost rozeznat, co je originál, neviděla jsem to od začátku, tak jsem to nemohla sledovat. A potom je tam s nimi ještě ta, co mě nejspíš zachránila před ohněm. I přesto, že jsou dva, to vypadá na těžký souboj, protože jak to tak vidím, obě souepřící strany používají stejné elementy. Neříkal ten originální dráček, že používá Fuuton? Tam by můj Katon pomohl a mohlo by to pomoct vyřídit silného soupeře.. Jenomže nevím, jak se zapojit. Ti dva jsou v plném souboji, a kombinovaný útok by šel leda tak, že bych se s nimi domluvila předem. Takhle bych jim akorát mohla omylem roztavit ledové útoky. A jestli přijdu blíž, můžou mě omylem zabít.. Krom toho, bylo by nejspíš na místě použít znovu můj nejsilnější útok, a pak by ze mě bylo nepoužitelné tělo v bezvědomí bez chakry, ocž by jim taky překáželo.. A mohla bych snadno umřít.. No a? Pokud pomůžu někomu jinému.. Moje kladná povaha zvítězí nad pochybami. Rozeběhnu se směrem k souboji dvou ledových draků a té ledové královny, či co. Možná si jenom zbytečně hraju na hrdinu a budu v příští chvíli rozmixována nějakým uber mega silným útokem. Možná ale budu víc než užitečná. Společně s Youjim tu nejspíše jediní používáme oheň. A on je momentálně nahoře a svých problémů má zjevně dost, takže nemůže sloužit. Tudíž ho musím zastat.. Ti dva ke kterým se blížím si možná zaťukají na čelo, proč se tam moje růžová hlava hrne, protože nijak islně nevypadám a ty moje oběti nejspíš neviděli, ale já se k nim stejně přiblížím. Ovšem držím se opatrně tak, abych omylem nemohla být zasažena. A ve chvíli, kdy má originální drak (což odhaduju podle té kunoichi ve vzduchu, jako kam míří útok a tak) chvíli volno.. "Až nastane správná chvíle, můžu zkombinovat svůj ohnivý útok s tvým větrným. Mělo by z toho vzniknout silné kombo, kterým tvou kopii možná dostaneme." Prohlásím, případně zařvu nahlas tak, aby mě musel slyšet. "Jestli toho budeš chtít využít, dej mi nějaké znamení.." Nevím, jestli mě bude brát na vědomí, a právě proto, aby moje konání mělo nějaký smysl, rozhodnu se to nechat na něm, a udělat ze sebe pomocnou zbraň, kterou může použít kdykoliv mu bude libo. Odstoupím stranou (respektive už po dobu toho, co jsem to řvala, jsem stála kus vedle něj a směrem spíš za ním, abych to náhodou nekoupila) a ještě víc dozadu a připravím si ruce na pečetě. Jestli mě bude chtít použít, znovu použiju tu svou nejsilnější techniku, kterou jsem odpravila hadí dvojčata - pokud to má mít nějakou cenu, měla bych do toho dát to nejsilnější, co zvládnu. O tom, že potom omdlím a svalím se na zem vyčerpaná a bez chakry se radši ani nezmiňuju. To není tolik důležité. Nejsem sice jako Youji schopná se obětovat za každého, ale pokud jde o něco fakt důležitého, případně o pomoc větší skupině lidí, naprosto bezhlavě a ochotně se do toho vrhám. A tohle je právě jedna z těch chvil, kdy jsem ochotná to udělat, i když pak budu snadným cílem. Čekám kus od nich a od boje, který ti dva s dračí kopií svádí. Nevím, jestli mě originální drak vůbec slyšel či jestli mě bere na vědomí. Nevím, jestli mě bude chtít využít. Každopádně, na jakékoliv znamení, o kterém usoudím, že má tím znamením být, vyšlu proti nepříteli, tedy té kopii, svou ohnivou techniku, přičemž doufám, že to bude mít nějaký smysl a účinek a že bude případně podpořena nějakou další větrnou technikou. |
| |
| Bojové probuzení Po vyléčení Otome jsem velice vyčerpán, ale můj společník mi zabrání odebrat se do sladkého nevědomí. Vyslechnu ji a vyndám bojové tabletky. Dám jí jednu a také si vezmu. Ostatní bojují a nemají čas. Musíme jim pomost, Nibi. Nemůžeme tu jen stát a čekat. Spojíme naše síly a přejdu do formy miniverze Ikkakujuu. Rozhlédnu se a hledám těžce raněné. Všude vidím pouze boj a utrpení. To mě nakopne. Pokud budou jatka pokračovat, tak nás mnoho nepřežije a ti co ano budou většinou zmrzačeni. Musím něco udělat. Nestačí léčit jednotlivce. Musím se, ač mě to mrzí, také zapojit do boje. Vyhlédnu si vhodného protivníka a zaměřím se na něho. Je jím uživatel dotonu nebo písku. Podle toho, u kterého je menší pravděpodobnost zásahu spojence. Soustředím chakru do svého nového rohu a použiji jednu ze svých mála opravdu bojových technik. Raitomisairu - světelné střely. Roh se rozzáří a vypustí desítky světelných střel na bázi raitonu s velkou dávkou elektrického světla (není to světelný element). Pokud jsou ty kopie opravdu realistické, tak by to mělo zabrat. |
| |
| Náhlý útok Celou tu dobu co se odehrává bitka Jinchuuriky v plné formě se držím, mimo a oblétávám celé okolí až do zadních řad nepřítele. Nemam zájem trávit čas v takovýhle situacích kdy se všichni drží pospolu a snaží se kombinovat své útoky. Navíc je hodně velká šance že to schytají všichni společně jedním útokem a taky se tak i stalo. Nevěděl jsem kdo, co udělal ale jediné co jsem postřehl, byla tlaková vlna, kterou jsem já i summon ucítily. Co to sakra ..??? ....tohle bylo zatraceně silné jutsu, ještě že jsem tam nebyl.. Při letu se ohlédnu na ostatní abych zjistil jestli vůbec žijí a stěží jsem postřehl nějaký pohyb. Nejspíš jsou někteří vyřízený a někteří jen zranění ale pochybuji, že by někdo z nich chtěl ještě bojovat. Co je mi do ostatních.... měli si hlídat vlastní zadek a víc se rozdělit..... Okružní let kolem arény už probíhá celkem bez problému a dokonce si mě ani nikdo nevšimne. Zvláštní ale všichni se zaměřují spíše na toho strážce než na své kopie a to je podle mě chyba. Po tom co jim ten šmejd uštědřil ránu a dokonce i zabil můj doprovod jsem dostal vztek. Krucinál ... co si o sobě ten parchant myslí ... teď abych si hledal nový doprovod....za tohle zaplatí.. Sice naděje na vítězství se mi lehce vytratila ale přesto se jen tak nehodlám vzdát. Právě teď jsem v zádech nepřítele a rozhlížím se po bojišti po nějakém cíly. Nevím kdo z nich to vlastně je ale najdu si někoho kdo se drží úplně v zádu a zaútočím na něj. V ruce už svírám svůj meč a můj sokol letí rychlým pádem přímo na něj. Snažím se letět co nejtiššeji a jakmile jsem přímo u něj, vytvořím jedno ze svých nejsilnějších jutsu. Enton: Jigoku nami(Živel Plamen: Pekelná vlna) Pořádně se rozpřáhnu mečem a rychlým pohybem ze shora seknu přímo na náhodnou kopii. V tu chvíli kdy seknu, se z meče vyhrne obrovský černý plamen, který vytvoří jakousi vlnu a jde přímo na kopii. Technika je tak rozlehlá že se tomu nedokáže vyhnout, jedině pokud umí nějaké problesknutí nebo jiné únikové jutsu. Jsem si celkem jistý, že ať zasáhnu jakoukoli kopii, měla by utržet smrtelné nebo alespoň těžké rány jelikož je to přeci jen jutsu třídy A. Pokud se mi podaří dostat náhodnou kopii tímhle útokem, zaměřím se na jinou a použiji naprosto stejnou techniku. Vyřídím vás všechny vy šmejdi.....co zmůžou nějaký kopie proti originálům ... Nejspíš mi v tu dobu dojde chakra a proto vyvolám plášť s dvěma ocasy, abych si doplnil chybějící chakru. Takže teď budu muset využít sílu svého démona.....paráda....jen aby to nedopadlo jako minule.. |
| |
| Souboj Ledových draků Kopie Karasu se moc nezabývá útoky svého originálu, je vidět ten silový rozdíl, Karasu se svým pláštěm proti Plné formě nemá dost sil. Když se k němu přidá Otome i s jejím klonem tak se teprve začne trochu ohánět. Nejednou vás málem zamrazí na věčnost byť jste oba bojovníci ledu, odolnost proti Ledovému draku je mizivá. Vaše šance nevypadají moc nadějně, navíc když drak začne soustředit chakru před sebou. Všem vám dojde o co se asi pokouší, podobně jako Fénix i Drak má svoji Chakrovou bombu a právě ji začíná soustředit. (Karasu si hodí procentovkou - 0 - 40% vyhnul jsi se, 41 - 60 žiješ, ale budeš brzo potřeboval vyléčit, 61 - 80 jsi neschopen boje a odpadáš (Nutné léčit do jednoho kola nebo zemřeš), 81 - 100 jsi instantně mrtvý) Z toho vyplyne následující Pokud Karasu uhne nebo je schopen boje tak se následně připraví s Kaede na protiútok na klon Karasu (Hodím já, 0 - 50 menší zranění, 51 - 80 střední zranění, 81 - 90 těžká zranění, 91 - 100 zabit). Nicméně pokud se Karasu nevyhne a je neschopen boje či zabit tak se Kopie Karasu vrhá proti Otome a Kaede (Pokud toto nastane obě si hodíte (0 - 30 menší zranění, 31 - 50 střední zranění, 51 - 75 těžká zranění, 76 - 100 smrt). Souboj na oheň Ryotta se rozhodl také zapojit a zaútočil přímo proti prvnímu koho uviděl, shodou okolností je to kopie Ichibi. Ta si tě však jako naschvál ani nemusí všimnout a už se proti tvému útoku vyřítí obrovská vlna písku. I tak ale tvoje plameny proniknou až k ní a má střední zranění (Vydrží už jen tři kola). Podívá se na tebe očima Dvanáctého a najednou cítíš jak tebe i tvého sokola uchopí písek, nestihneš se ani přeměnit do pláště a najednou tě ze všech stran svírá drtivý tlak písku. Tvůj sokol zmizí nebo by zemřel a ty stojíš přímo proti kopii té malé holky co před chvílí "zachraňovala" Devítku. "Hmmm... Vypadá to že potřebuješ trochu pomoct co? Dobrá... Pomůžu ti, ale nebudeš se mi do toho plést..." řekne ti v hlavě hlas Draka a najednou cítíš jak tvoje tělo pohlcuje chakra. První ocas, druhý, třetí, nakonec i čtvrtý... A pokračuje... Najednou ti naroste i pátý ocas... A kdo ví jestli to bude poslední... Neovládáš svoje tělo... Najednou použiješ přímo proti kopii Hime opět Enton: Jigoku nami které se teď změní v silné Sko. Z kopie nezbude ani popel. Pak se ale ty sám otočíš na nedaleko vyčkávajícího Devítiocasého, toho pravého, a tvoje plameny vyletí přímo na něj. (Youji si hodí procentkou, 0 - 20 lehká zranění, 21 - 40 střední zranění, 41 - 70 těžká zranění, neschopnost boje a do dvou kol smrt, 71 - 100 zabit) Hadí tanec Tvoje snažení zaútočit na kopii Gaie nebylo zas tak marné, vypadalo to že je opravdu trochu nemotornější a soustředí se čistě na útok a né obranu, jeho kosa lítala všude okolo ale ty jsi se mu pokaždé celkem obratně vyhla, když jsi pak sama přešla do útoku tak jsi se změnila skoro v nějakou smršť úderů. Tvoje čepel létala tak rychle že to po chvíli přestal stíhat a než jsi se nadála tak jsi oddělila jeho nohy od trupu, mračno krve a dopad dvou rozseknutých částí na zem. Ale nevypadalo to že je mrtvý, očividně i jeho Kopie je nesmrtelná. Opřený o jednu ruku a v druhé držící svou kosu ji po tobě opět hodil ale nevypadalo to jako útok co stojí vůbec za řeč. Ale najednou se za tebou objeví dvě další postavy, jednu poznáváš až moc dobře, Kire, nicméně i on má v očích ty divné oči Dvanáctého a stejně tak i prapodivný šermíř co drží v ruce velkou čepel. Než se naděješ už na tebe míří né jedna ale hned tři zbraně (Čepel, kosa, kunai). (Hoď si procentovkou 0 - 20 vyhla jsi se, 21 - 40 lehká zranění, 41 - 50 střední zranění, 51 - 70 těžká zranění a neschopnost boje, 71 - 100 smrt) Bojující jednorožec Tvůj cíl je Yonbi, očividně připravuje něco brutálního protože už asi pět minut soustředí veškerou svou chakru Plné formy do jednoho bodu hluboko pod zemí. Tvoje střely se vyřítí přímo proti němu a zprvu to vypadá nadějně, raiton má proti zemi sílu, ale ono prd, nezabralo to ani náhodou. Yonbi si toho ani nevšímá a střely se prostě rozpustí o jeho chakrové tělo. A najednou se to stane, po celé aréně je slyšet ten hlas. "Seken bakuhatsu (Erupce Země)..." a zem pukne, najednou to vypadá jako Apokalypsa, Yonbi se změní zpět do lidské podoby a odpadá do bezvědomí ale země začne pukat a celá aréna se začne sypat, ze země vyletá obrovské množství lávy či co to je a všechno začne zaplavovat, navíc těžké otřesy a výbuchy, létající kameny... (Všichni co budou žít po předchozích hodech a nejsou v tomto kole ve vzduchu (To jest Otome, Karasu, Ryotta (Ovládán démonem), Yoji) si hodí procentovkou 0 - 50 střední zranění, 51 - 70 těkžá zranění, 71 - 100 smrt) |
| |
| Tohle bylo zlé. Nejenom že se ta svině Youji tomu vihnul, takže to poslal na nás, ale.. ne prostě tohle nehodlám řešit! Snažila sem se problesknout o nejdál od té "bomby" Moc se to nepovedlo. Jenže pak mě pokryla tlustá vsrtva ledu. Nevím co se stalo, netuším. Byla sem víc než v šoku. Navíc všude byl zmatek. Led mě sice neušětřil zranení, ale bylo to určitě lepší, než kdyby to na mě jen tak spadlo. Když led povolil, tak sem kousek odletěla, nemluvě o popáleninách. Štípalo to a málo určitě ne. Au, au, au!!! proč já sme vůbec lezla, připomentě mi to někdo. Zatímco sem se vzpamatovávala z otřesu.. né že bych byla moc zraněná, rozhodně sme na tom byla líp než někteří. Navíc sem měla vztak že devítiocasý uhl! Já vím, možná bych taky uhla ale.. ne neuhla bych! Nedala bych za ostatní život, ale moje hrdost by mi to nedovolila. A bylo to ještě horší.. za chvilku.. další "bomba".. Pro změnu z ledu, to abychom se nenudily.. No super.. to mě dneska zabije.. Vážně.. řekněte mi rpoč sem se lezla! Vždyť to je sebevražda! A bum.. Odletím.. narazím do zdi.. Au.. Takže kromě obrovské bolesti hlavy, zlomenin, naštvání mám te´d i zlomený žebra.. asi dvě.. Au! Tak asi 3.. A vyhozné rameno.. Ne rameno ne! To se mi stává přoád! vyodím si rameno.. a pak si ho musím dát zpáky! Au?! To je teprve bolest.. Chvilku se vzpamatovávám z dlašího otřesu.. Krom toho že mi ještě teče krev ze spánky.. Postavím se a chvilku se držím za bolavá žebra, tou nevyhozenou rukou zamozřejmě. Pak si dlaň vyhozené ryk dám mezi kolena, zdravou dlaň přiložím na vyhozené rameno.. a zatlačím. Ozve se křupnutí a bolestivě siknu. Au!!!! Tohle nenáším.. //Jelikož nemám náladu bojovat, vůbec si mě nevšimejte.. já jen píšu aby se neřeklo.. xD |
| |
| Další dole, nastává apokalypsa? Šmejd jeden, ani mně nebere vážně, i když nejspíš není důvod, i když jsme právě v miniverzi, on má pořád mnohem víc síly než já. To je tak frustrující, hm cože ty mi jdeš pomoct Otome? No vidím, že to bereš opravdu vážně, tak na něj, ať z něj nezbude nic jiného než krystalky ledu! Sice nás moje kopie začala brát mnohem víc na vědomí, ale ty jeho ledový útoky nebyly zrovna dvakrát příjemný. I když já mám v sobě ledového draka a Otome používá led, tohle je pořád nad naši úroveň, moje útoky jej sotva škrábnou a můj větrný meč také nic moc nezmůže, co teď? Moment co tady chce ta holka z Jouki? Výborně, tvá pomoc je víc než vítána . Na chvilku upřu pohled na Kaede a poslechnu její návrh. Jo, s tím bychom měli mít šanci, počkat neříkej, že se chystáš po nás střelit… Rychle uhnu jeho bombě tím, že udělám pár piruet ve vzduchu, nakonec jsem blízko Kaede, takže na ni rychle udělám znamení ruky (pěst směřující na mou kopii) a použiji svou Fuuton: Juuha Shou(vítr: Útok bestijální vlnou), posílené chajdou mého démona plus v kombinací s Kaedinou technikou vznikne Kontserun ryü nami (Kombinovaná dračí vlna). To bylo o fous, fajn holka jdeme na něj Fuuton: Juuha Shou(vítr: Útok bestijální vlnou), tak a teď padni ty jedna hnusná napodobenino. Po té co náš kombo útok zasáhl mou kopii si všimnu tří věcí, za prvé Kaede se zhroutila, za druhé má kopie dostala zásah a k tomu těžké zranění a za třetí si všímám Yonbiho, který najednou vyvolal pěkně hnusnou techniku. Ksakru, to je fakt od desíti k pěti, moje kopie je sice těžce zraněna, ale možná bojeschopná. Nechrápej tady sakra, nebo klidně spi, chcípni si. Ksakru co to? Yonbi, ty šmejde, počkej až se mi dostaneš, nebo nedostaneš, zřejmě je po tobě. No já jsem v pohodě, ale ta holka z Jouky nemá nejmenší šanci. Fajn pomůžu ti, páč nemám rád závazky vůči ostatním a bez tebe bychom tu moji kopii nezabili. Letím pro Kaede, všímám si, že mou kopii dorazil ten útok Yonbiho(pěkně si tam zůstaň, to je o dalšího hlavního potížistu méně), chytám Kaede opatrně do zadních pařátů a rychle si to mašíruji k nebi. Fajn, teď si jsme holka kvid, doufám, že mně nebudeš kvůli tomu vidět v lepším svět… áááháháhhá. Do pravé strany žeber mi zrovna uštědřil pěknou pálivou ránu jeden z těch žhavejch balvanů a způsobil mi pár zlomených žeber a popáleniny od pravé strany hrudníku až po břicho. Do háje, nemůžu se pořádně nadechnout. Kde je ten náš léčitel, i když mně chakra mého démona trochu vyléčí, budu potřebovat trochu víc odbornější ošetření. Áá, támhle si. Letím rychle(tedy jak nejrychleji jsem schopen) směrem k Hónovi, u něj se pomalu měním do původního stavu, dávám při tom pozor abych nějak neublížil Kaede a zvolám na něj: Vidím, žes přežil, ale bohužel od tebe budu potřebovat ošetřit a ona nejspíš také. Všímám si, že utrpěla Kaede také nějaké zranění, vážnější než to mé. Položím ji opatrně na bezpečnou zem a čekám až nás příjde Hón uzdravit, mezitím držím ruku na svém meči, kdybychom se museli bránit. Ksakru, už aby ten den skončil. |
| |
| Soudný ostrov Ležím v prachu na zemi a z pevně sevřených očí mi tečou proudy slaných slz. Už neječím jako zjednaná. Už nebrečím, jako bych chtěla zaplavit celou arénu. Už nevnímám nic, co se kolem mě děje. Je mi upřímně jedno, co se mnou bude v příštích hodinách, pokud se jich ještě dožiju. A já se jich nechci dožít. Chci umřít. A je jen vedlejší okolnost, jak se tak stane. Hlavní je, aby to přišlo brzo – a čím víc mě to bude bolet, tím to bude lepší. Chci, aby to bolelo. Aby mě bolel každý kousek těla, o kterém vím, že ho ještě mám, abych ležela v ohni a cítila, jak mi žár spaluje celé tělo. Abych mohla křičet a svíjet se bolestí. Ne žalem. Nechci o tom přemýšlet. Dělá se mi špatně a do krku se mi dere obrovský knedlík pokaždé, když si na to vzpomenu. Přitom tomu pořád nemůžu dost dobře uvěřit. Je pryč. Ještě ráno tu byl, a teď je zničehonic pryč. A už se nikdy nevrátí. Chci jít za ním. Chci odsud vypadnout. Chci spadnout z útesu, skočit šipku do náruče Shinigami, nechat se pohltit vlnami a už nikdy se nevynořit zpět na hladinu. Chci uhořet ve věčných plamenech Fénixe, v místě, kde zemřel Gai, rozpadnout se na popel a odpočívat vedle jeho. Chci se nechat uštknout hadem své sestry, nechat si v žilách kolovat jed a přinutit samu sebe k umělé leukémii. Chci umřít pomalu, bolestivě a mučivě. Ale nemůžu tu nechat Akane samotnou. Tak sobecká zase nejsem. Obličej mám obrácený do země. Hady nevnímám, nevím o tom, že jsou spálení na troud a mrtví, a že bych si měla hezky rychle vyrobit nové. Vypadám jako mrtvá, protože se vůbec nehýbu. Skoro nedýchám. Náhle pocítím na zádech něčí ruku, a ani nevím jak, ale zničehonic mě někdo drží na zádech a někam mě táhne. Vjede do mě život a začnu se zmítat jako divoká kočka. “Ne – pusť mě! Dej mě dolů, ka! Pusť – pusť mě, povídám! Pracky pryč! Zkurvenej sráči, okamžitě mě pusť! Nech mě, ka! Nech! Akane! Pomoc!“ Podaří se mi ho pořádně kopnout, ale až ve chvíli, kdy mě pouští a sklání se nade mnou léčitel. “No doprdele,“ ujede mi. Nechám si milostivě vyléčit ruce, načež vyletím na nohy a praštím po léčiteli vší silou, co mi zbývá, až se zapotácím a sletím na zem. “Nechte mě kurva na pokoji, ka!“ zaječím. V očích mám zase slzy. Jakmile si uvědomím, že teď vážně není v dosahu nic, čím bych si mohla hodně ublížit, skácím se na zem a znovu se rozeštkám. Nevidím kopii Gaie, která se na nás žene. Nevidím, jak se mu Akane staví na obranu a snaží se mě chránit. Nevidím, jak pro mě riskuje život. Před sebou totiž vidím jen prach, ve kterém už zase ležím. Kašlu, jako bych měla tuberu. Pach se mi nalepil na hrtan a sliznici. Nemůžu mluvit, pálí mě oči a špatně se mi dýchá. Není to příjemné, ale já to vnímám pozitivně. Po chvilce zvednu hlavu. Slzy mi smáčely špinavé a zacuchané vlasy a způsobily, že mám úplně rudé oči. Postupně skapaly na zem do malé loužičky, ve které jsem si doteď koupala tvář. Otočím se. Na okamžik se mi zastaví srdce, ale pak se zase všechno vrátí do apatické lhostejnosti. Dívám se, jak si Akane nechává ubližovat. Nevidím, že se snaží. Jen vidím, jak jí to… Gai… nandává. To přece nemůže! Gai nám nemůže ubližovat, ani jeho kopie! Z nějakého důvodu se ovšem nemůžu zvednout a jít sestře na pomoc. Nedokážu to. Nezvládnu se zvednout. Chci zůstat ležet… a fňukat? Jo, přesně tak. Půlka mé rodiny – té opravdové, ne té, která se na mě jako na malou vykašlala – je mrtvá. A druhá umře taky, jestli jí nepomůžu. Ráda bych. Nechci, aby Akane umřela. Natáhnu k ní ruku, ale je moc daleko. Nechám ji ležet v prachu. Poté znovu propuknu v šílený jekot, který drásá uši a ničí tabulky skla, a zkroutím se do křečovitého klubíčka. Chci umřít. Natáhnu se po jedné z dýk, ležících vedle mě od té doby, co mě někdo shodil na zem k léčiteli. Zašátrám po ní prsty, nahmatám chladnou ocel a přitáhnu si ji. Vezmu rukojeť oběma rukama a špičku obrátím proti sobě. Zírám na ostrou čepel jako hypnotizovaná. Stačil by jen jeden pohyb - pustit nebo bodnout sama – to je jedno, a odešla bych za Gaiem. Nemám na to ale odvahu. Nemůžu tu nechat Akane. Ale potřebuju nějakou bolest. Afrodiziakum. Něco, co mě odvede od té šílené bolesti – vnitřní bolesti -. Krvácí mi srdce. Když mi bude krvácet tělo, nebudu to tak cítit. Zhluboka se nadechnu a prudce se bodnu do pravého předloktí. Ven vytrysknou prameny rubínově rudé krve a já vykřiknu bolestí. Strašlivě zaječím, skoro jako když jsem naposledy ječela na Gaie. Bolestí, která je jen povrchová. Tahle se zahojí. Ta vnitřní ne. Ale teď se soustředím na tu vnější – to dobře. To je moc dobře. Ječím dál a zírám na zkrvavenou dýku a ruku, ze které prýští krev. Jsem šťastná, protože nic jiného už nevnímám. Bolí to, bolí to víc, než když mi při boji usekli malíček. Tenkrát jsem to vůbec nevnímala, jak sem byla omámena bojem. teď vnímám bolest úplně. A připadám si jako Gai… Nemyslet na něj. Přesně to jsem chtěla, a teď o něm zase přemýšlím. Co to se mnou je? Nemiluju ho – nemilovala jsem ho už od začátku - , tak co to dělám? Chce se mi brečet, a tak to udělám. Hystericky se rozbrečím. Vypadám vůbec hezky – rozcuchané vlasy plné popela, ze kterých visí dva na troud spálení hadi, opuchlé oči a tváře, zkrvavená ruka, chybějící malíček, potrhané cáry zašpiněných šatů. A víte co? Je mi to upřímně u prdele. Zničehonic mě obklopí strašlivé horko, horší než předtím. Puká země! A ven se valí láva a kameny! No kurva. Vyletím na nohy rychleji než kdy předtím a vrhnu se za Akane. Ale nevidím ji. Nějaký kámen mi ji zastínil. Chybí mi a je pryč a možná už je pod lávou… Ještě jednou zaječím, tentokrát její jméno: “AKANE!! KURVA KDE SEŠ, KA!“Potom vyšplhám na jeden z velkých kamenů, abych se uchránila před lávou. Samozřejmě se mi to ale nepovede pořádně, a levá nohy mi sjede dolů. Okamžitě zavřísknu bolestí, protože jsem si skoro celé chodidlo namočila v lávě. Myslím, že ode dneška jsem kriplík.Zraněnou rukou se přitáhnu za výčnělek, druhou si dřu o drsný povrch. Nohou se opřu a vytáhnu se nahoru. Kůži mám sedřenou a pálí to jako čert, z druhé se pořád řine krev a bolí to jako svině, z jedné nohy se mi kouří, vařím si ji zaživa a ještě k tomu nemůžu najít Akane. Rozplácnu se na kameni, zamžourám kolem sebe v posledním pokusu najít dvojče, a omdlím. No, aspoň se mi splnilo to přání o té bolesti. Teď jí trpím víc, než je mi milo. |
| |
| Stále v aréně I když jsem ze souboje neměla takové potěšení jako jiné dny, přes to všechno jsem se držela vcelku dobře. Tohle byla jenom chabá kopie Gaie, neměla šmrnc a to správné vnitřní kouzlo. Musela jsem se zhnuseně ušklíbnout, takhle neuctít jeho památku byl přímo hřích. Rozhodla jsem se té nepovedené kopii dát pořádně přes držku, aby si už pamatovala, že se ani náhodou nepodobá a nevyrovná originálu. Byl konec pouhého bránění, které se mi nutno dodat zatím dařilo velice dobře. Ovšem v bojích jsem byla až moc unáhlená a nějaké čekání na jeho chybu mě docela dost nudilo. Raději při dalším bloknutí velké kosy, kterou spíš jenom tak máchal ve vzduchu, než kdyby s ní doopravdy uměl, jenom rychle škubnu celým tělem, v čemž mi ještě pomáhala žebra navíc a jeho zbraň tak dostanu dál od mé osoby. V tu chvíli se na mé tváři objeví krvežíznivý škleb, nehodlala jsem se ani v nejmenším držet zpátky. Jestli si myslel, že mu v tomhle tvář mé milované osoby pomůže, tak se tedy šeredně pletl. Agresivně na něj zaútočím a ani na chvilku mu nedám pokoj. Naopak jsem byla čím dál rozzuřenější. Dokáže se mému meči vyhýbat jenom stěží a je vidět, že nejspíš na mou rychlost rozhodně nestačí. Chvilku mi trvá, než ho skutečně dostanu, ale nakonec se mi skutečně povede ho zasáhnout a nohy letí jiným směrem než zbytek jeho těla. Chvilku na tu karmínovou podívanou jenom zamyšleně hledím, ale nakonec spodní část těla jenom znechuceně odkopnu dál od sebe, rozhodně jsem je nepotřebovala mít na očích. I když to byla kopie, pořád měla tvář Gaie a to mě na tom všem značně rozrušovalo. Možná proto jsem taky od něj na chvilku musela odvrátit pohled a to byla zásadní chyba. Když se na něj opět podívám, už si to proti mně míří jenom kosa, celkem trapný útok, nejspíš už nevěděl co dál a tak se pokusil o něco tak chudého. Ani to nestálo za řeč, celkem v klidu jsem se tomu mohla vyhnout, ovšem najednou se za mnou objevili další dva, což jsem v tuhle chvíli rozhodně nečekala. Byl to Kire, ale bohužel ne ten pravý, opět kopie a další mrtvola, kterou jsem neznala. Smysly mi začali fungovat na plné obrátky, bylo jasné, že se všem zbraním nevyhnu a proto bylo důležité aspoň vyhodnotit, kterým bych se měla vyhnout. I když byla kosa celkem nešikovně hozena, zranění by bylo velice rozsáhlé. Neměla jsem čas nad tím víc přemýšlet, prostě jsem to udělala. Věděla jsem, že tohle je hodně špatná situace, ale nehodlala jsem to vzdát. Vždyť kousek za námi je právě někde Momoko a jestli se něčemu takovému neubráním, určitě zemře!! To rozhodně nesmím dovolit, to tedy ani náhodou!! Ucítím, jak mnou projedou hned dvě zbraně, bolestně zaskučím, rozhodně to nebylo nic příjemného. Obě jsem je měla zabodnuté v břiše, ale nijak moc jsem se tím nezajímala, potřebovala jsem zkorigovat veškeré zbytky svých sil. Nemohla jsem tu jenom tak umřít, nechtěla jsem to své sestře udělat. Bolest mě dostane do kolen a do úst mi vžene železitou pachuť krve. Vyplivnu rudou tekutinu, která se mi nahromadila v puse, je jasné, že nejvíc to schytal žaludek. Sípavě se nadechnu, viděla jsem už pouze mlžno, skoro jako kdyby všude bylo šero. Rychle složím ruce do pečetí, nejspíš to byla ta poslední věc, které jsem byla schopná. “Shikyanuko no Tame (Zvětšení)“ Hadi v copech se náhle spojí do jednoho, který následně spadne na zem. Začne se zvětšovat a zvětšovat, dokud nedoroste obrovských rozměrů. Jelikož jsem použila větší množství chakry, had vyrostl do neuvěřitelných čtyř metrů. V copech se mi ihned začali formulovat noví hadi, jásavě zasyčeli, jako kdyby na tuto chvíli čekali neobyčejně dlouho. Mě ale do jásotu zrovna dvakrát nebylo, železo jsem ve svém těle cítila víc než bych chtěla. Bylo to skvělé načasování, zrovna v tu chvíli začala pukat zem. Had bez jakéhokoli rozmýšlení vezme mé bezvládné tělo do obrovské tlamy a vyskočí vysoko do vzduchu a odrážet se od kamenů stále výš. Neviděla jsem vůbec nic, připadala jsem si naprosto izolovaná, ale bylo mi to vcelku jedno. Poprvé za celou dobu se odvážím podívat, jak špatně na tom vlastně jsem. Zoufale a zároveň bolestně zasténám, bylo to ještě horší, než jsem si vůbec představovala. Skrz mé tělo procházela velká čepel a hned vedle ní se táhl protáhlý kunai. Krve jsem ztrácela víc než dost a už teď mi bylo pěkně na nic. Cítila jsem, že už to dlouho nevydržím. Ber to z té lepší stránky, aspoň tě netrefila i ta kosa… Pomyslím si povzbudivě, aspoň že se dokážu pořád uklidnit nějakou optimistickou myšlenkou. Sice nic nevidím, i když má had mírně pootevřenou tlamu, což je jenom kvůli tomu, aby mi nějak neublížil, ale všechno naprosto zřetelně slyším. Nejspíš přišlo na řadu další monstrózní jutsu, jelikož všude slyším strašlivé dunění a prostě neuvěřitelný hluk. Slyšela jsem i hlas Momoko, byla jsem naplněna pocitem štěstí – stále žije a je nejspíš v pořádku, když nadává jako dlaždič. Do hada si to narazí obrovský kámen, který ho udeří přímo do tlamy. Pro mou smůlu mi jeden jeho obrovský zub udělá celkem slušnou díru do nohy. Přímo mi ji prokousne skrz naskrz. Bolestně zasyčím a v hadím jazyce by se to dalo rozumět jako velice sprostá nadávka. Naštěstí to byl můj had, takže i když měl zuby plné jedu, na mě nijak neúčinkoval. I tak rána celkem krutě bolela a to mi rozhodně na veselosti nepřidalo. Ucítím nepatrný otřes, nejspíš jsme právě dopadli na zem, a jelikož had měl protáhlé tělo, náraz se hezky rozprostřel do celé jeho délky i šířky. Opatrně mě položí na bezpečné místo, kam láva ani náhodou nemůže. Bylo to stejně celkem k ničemu, i kdyby teď hned hodil přímo do lávy, konec nejspíš bude vždycky stejný. Vyplivla jsem další krev, která se mi v ústech nahromadila. Nikdy jsem nečekala, že bych mohla skončit tady, ale nakonec to asi tak bude. Gai, kdo se postará o ni? Smutek mě zachvátil tak náhle, až znovu bolestně zaúpím. Pootočím hlavu mírně na stranu a v tu chvíli ji spatřím. Ležela tam na kameni a nevydávala žádné známky života. “MOMOKO!!“ Zaječím tak hlasitě, jak mi to jenom hlasivky dovolí a jenom jejím směrem natáhnu ruku, na víc jsem se nezmohla. V další chvíli však ucítím nový a mnohem silnější záchvat bolesti. Propíchnutý žaludek se ozýval čím dál hlasitěji a to mi taky naznačovalo, že už to moc dlouho nevydržím. Ani noha se neuráčila umírnit, bolestný záchvat byl čím dál silnější. Neudržela jsem ho za zuby a znovu jsem bolestně zaskučela. Chabým pohybem ruky naznačím hadovi, aby se okamžitě vydal za mou sestrou, která byla v bezvědomí. I beze mne plaz ještě nějakou chvilku vydrží a určitě bude mé sestře ještě užitečný. Já už jsem ho nepotřebovala, stejně tady nejspíš můj život končí. Znovu se mi do úst nahromadí karmínová tekutina železité chuti, dusivě se rozkašlu. Obejmu si pažemi tělo, těsně nad místem, kde jsem měla zapíchnuté obě zbraně. Ležela jsem na boku, abych si náhodou ještě víc nezapichovala zbraně do těla, i když už takhle jsem byla probodnutá skrz naskrz. Chabě se pousměji, tohle byla nejspíš skutečně konečná… |
| |
| Aréna Postávám poblíž, mezi tím, co pohled toho originálního dráčka (nevím, jak se jmenuje, tak ho holt budu nazývat dráčkem, prozatím) mi napoví, že mě slyšel, a příležitostně mě použije, na což se jenom usměju a vrhnu pohled na tu kopii. Stojím poblíž, ale ne zas až tolik, takže chakrové bombě, co na dráčka vyletí, se ani nemusím vyhýbat, akorát mi její síla pročechrá vlasy, jak to letí kolem. Uh. Střídavě hledím na kopii, abych se stačila vyhýbat, kdyby přeci jenom náhodou něco letělo na mě, střídavě hledím na originál, abych mohla sledovat nějaké to znamení. Popravdě řečeno, začínám uvažovat o tom, že jsem měla prostě nějaké domluvit, protože znamení může být cokoliv.. Ale tak snad něco dostatečně výrazného vymyslí. Zas až takový ignorant já taky nejsem, snad mi to dojde. Důvěra byla správná. Pěst je naprosto samozřejmým znamením. Rychle složím pečetě a ve chvíli, kdy vidím tu vlnu, podpořím ji svou technikou Kasai no Fenikkusu: Juudo no hi ryuu no misairu no jutsu. Mojí technikou se do jeho Fuutonu dostane ještě další Fuuton a ještě Katon zároveň ve formě fénixova ohně. Mocné kombo s názvem Kontserun ryü nami zasáhne kopii plnou parou. Ovšem já už trošičku nevnímám, co to způsobilo. Chakra mi nakonec ještě zbývá, tudíž se držím na nohou, ovšem ve chvíli, kdy my vyšleme kombinovaný útok, ozve se arénou hlas bůhvíkoho, a pak nás zasáhne apokalypsa. Už ve chvíli, kdy kus ode mně země pukne a pohne to i s tou zemí pode mnou, se mi obraz před očima zvolna zatmí. Snažím se to automaticky potlačit rychlým mrkáním, ale ta tma se do mého zraku stejnak vkrádá, naprosto nezvaná, naprosto.. O chviličku později se mi podlomí kolena a kácím se na zem - omdlela jsem. Naštěstí už nevnímám, jak si mé končetiny hladově olizuje rozžhavená láva, ani jak mě kamenují momentálně všudypřítomné kusy šutráků létajících vzduchem. A ani to, jak se pro mě dráček obětavě vrhne a vynese mě z toho všeho chaosu, do relativního bezpečí. Když jsem co nejšetrněji položená na zem, nijak nereaguju. Původně jsem omdlela, ale teď mě dobily ty kameny a ta láva, a v závěru jsem zraněná natolik, že mé životní funkce se pozvolna utlumují. Naprosto jasně a samozřejmě umírám, a nemůžu proti tomu nic dělat, žádné myšlenky na poslední chvíli, křečovitý pokus o vstaní.. V mdlobách, které přerostly v bezvědomí, to vnímám jen jako pouhopouhý spánek, či něco na ten způsob, až na to, že není jisté, jestli se z něj probudím. Ale tak alespoň si vůbec nic nepamatuju, vůbec nic necítím, žádná muka.. To je poměrně uklidňující, ne? Většina lidí by si přála zemřít bez bolesti, bez ničeho.. A to se mi úspěšně daří, pokud odmyslíme to, že ještě můžu být zachráněna. |
| |
| Aréna Nejsem fanoušek boje, ale pokud mé Světelné střely Yonbiho zasáhnou, tak by ho to mělo alespoň pochroumat. Alespoň v to doufám, přece jen jsem do toho útoku vložil chakru Krále jednorožců, ale k mému údivu se nedostaví žádný výsledek. Můj útok se doslova rozpustil o jeho tělo a navíc se zdá, že si toho Yonbi ani nevšiml. Chystám se použít novou techniku Světelného vězení, když se z jeho strany ozve název jakési techniky. Nezní příjemně a vzhledem k tomu, jak dlouho se na něj soustředil, asi bude podobně nepříjemný jako útok tria Bijuu, který jsme zažili před chvílí. Bleskově změním názor a chystám se na Světelný štít. Přemýšlím jestli to má technika udrží, když začne zem pukat a já ihned pochopím, že na tom, jestli to štít udrží nezáleží, protože ho nestihnu ani vytvořit. Má jediná naděje je Tajná technika léčení. Soustředím svou a jednorožčí chakru kolem svého těla, jako bych ho léčil, až na to, že zatím není zraněno. Takhle se dokážou regenerovat i mrtvé buňky. Modlím se k duchům, aby přežil Maitsuki no kōnā a pak mi svět před očima vybuchne. Vůbec nevím, jak se daří ostatním, pouze cítím kameny a lávu, jak se mě snaží pohltit. Po nekonečně dlouhé agónii zaznamenám neobvyklý klid. Otřesy ustanou a lávy postupně ubývá. Pokusím jsem se o koordinovaný pohyb, ale mé tělo se pouze zmítá v bolestech, která díky mému léčení postupně ubývá. Ztěžka se zvednu.Co to bylo? A jak to přežili ostatní? Zrovna se chystám vyrazit hledat někoho, komu bych mohl pomoct, když přede mnou přistane modrý drak, který se vzápětí změní na Karasu, s Kaede na hřbetě. Oba jsou ošklivě zraněni a potřebují ošetřit. Na nic nečekám a začnu léčit. Vzhledem k vážnosti jejich stavu si musím vzít více chakry od Nibiho. Nejdříve se postarám o Kaede, která je na tom hůř, a potom se podívám na Karasa. Chvíli to zabere, ale nakonec by měli být oba více méně v pořádku. Po léčení jsem naprosto vyčerpán, ale cítím, nebo v to alespoň doufám, že ještě neco uzdravit dokážu. Znaveně se k oběma nakloním. Přiveďtě ještě někoho, kdo potřebuje pomoct, než se složím. Už mi moc chakry nezbývá, ale pokusím se mu pomoct. Nibi, potřebuji ještě trochu síly. Vím, že jsi vyčerpán, ale já ti věřím. Všichni potřebujeme tvou léčivou moc. Já vím, Hóne. Ještě mohu postrádat trochu chakry, ale pak si budeš muset poradit sám. Léčení toho posledního velkého útoku mě stálo dost sil a bude chvíli trvat, než je obnovím. Pokud ti dva odmítnou někoho najít a přivést, tak se začnu belhat k prvnímu zraněnému, kterého uvidím. |
| |
| Boží soud Ať už jste byli kdekoliv v aréně, bojovali s kýmkoliv, nebo jen vyčkávali či naopak bojvali, cítili jste že se něco opět blíží, něco mnohem, mnohem nebezpečnějšího než předtím... Vašimi těly proběhlo podivné zachvění... Jakoby někdo uchopil celou vaši existenci a strhl ji stranou jste najednou cítili jako by jste padali do nekonečné tmy, a vlastně jste už nic než tmu neviděli... Vidíte jen tmu a v dáli dvě obrovské oči které na vás hledí, patřící Dvanáctému. "Zklamali jste, nebyli jste dost silní a náš svět tímto byl odsouzen k záhubě... Nebyli jste dost silní uchránit sebe, své blízké, natož svou vesnici nebo tento svět... Zklamali jste a nedokázali porazit ani sami sebe, někteří z vás měli sílu, nicméně nedokázali jí využít přesně... Jiní jí měli málo ale věděli jak ji využít, ale nemohli... Neumíte spolupracovat a to je vaše smrt..." mluví hlas kdo ví odkud, jakoby ze všech stran... Vidíte vedle sebe obrysy ostatních, nevíte však kdo je kdo, krom třeba výrazných rysů jako má například Momoko se svými hady, nebo malá Hime kterou poznáte podle její malé výšky, nicméně je vám to k ničemu, nevidíte ani je, ani sebe, když si dáte ruce před obličej aby jste se na ně podívali, vidíte jen jakési mlhavé obrysy. A pak najednou vše pohltí světlo... Probouzíte se o notnou chvíli později, pomalu všichni otevřete oči a rozhlédnete se, jste mrtví? Nejspíš ne... Protože jste opět v aréně, nicméně ta aréna je nedotčená, jako by se tu nikdy nic nestalo. Před vámi stojí Dvanáctý. "První test... Byl zklamání... Doufal jsem že vaše síla je větší, nicméně se dá pracovat s tím co máte... Vaše moc je mnohem větší než je nyní, měly by jste trénovat a to hodně... Nuže dobrá, ode dnešního dne jsem vaším učitelem, krom mě je pro vás jediná důležitá osoba náš pán, Bůh... Ode dnešního dne neexistuje větší autorita než já a Bůh, který skrze mě mluví... Nyní se odeberte na své pokoje a odpočiňte si, popřípadě se můžete jít navzájem seznámit, ale doporučuji vám prvně odpočinout, byť vaše zranění nejsou skutečná, vaše únava je, to je pro dnešní den vše, zbytek dne je na vás jak ho strávíte..." pronese Dvanáctý a najednou se prostě otočí, je vidět že z vás je celkem zklamán, ale né zas tak moc... Je nyní na vás jestli si půjdete odpočinout nebo se seznámit s jinými... Ti co byli už na konci boje vyčerpáni, jako Hime, Otome, Gai či Hón každou chvílí omdlí vyčerpáním které na rozdíl od zranění je skutečné. |
| |
| Cesta mezi životem a smrtí? Necítím... Nebo cítím nic? Co z toho to tak může být... Kdo ví... Já ne... Jsem tak sám, ticho, prázdno, prostě jakoby nic neexistovalo, jsem a nejsem mrtvý, moje tělo zemřelo, moje duše žije... Je to divné, jako Yashinista nemůžu zemřít, i když moje tělo bude spáleno na popel a ten popel rozhází do mnoha míst světa jak mi jednou vyhrožovala Momoko že mě tak zabije, pořád budu žít, nezemřu, nemůžu zemřít protože Yashin mi dává věčný život... Je to dar a prokletí zároveň... Co asi ty dvě dělají... Mít tak možnost je vidět... Podívat se na ně a usmát se, kdybych mohl tenhle nesmyslný boj zastavit, ukončit ho nebo prostě zabránit jeho začátku, kdybych věděl že moje oběť by byla to co by boj zastavilo a zachránil bych je tím... Udělám to bez přemýšlení... Jsou pro mě vším, nic jiného v životě nemám... Doufám že budou v pořádku... přemýšlím a dívám se... Vlastně nedívám, nevidím... Pořád jen tak "existuji" a přitom nejsem... Je to divné... O dlouhou chvíli na to cítím jako by mě něco uchopilo a táhlo kdo ví kam... A pak najednou otevřu oči... Pomalu ale jistě otevřu rozbolavělé oči a celé tělo mě bolí jak jsem nehorázně unavený... Ale... Žiji? Že by? Cítím jak v ruce držím kosu, moje věrná zbraň kterou jsem jejich život už tolikrát ochránil... Vypadá to že jsem... Naživu... A co byl ten hlas co jsem ještě před chvílí slyšel? To byl Bůh? Shinigami? Yashin či někdo jiný? pomyslím si a velmi unaven se vyškrábu na kolena na jedno si kleknu, pomocí kosy kterou použiji jako hůl se postavím na nohy. Uvidím jak vedle m leží a probouzí se i obě dívky. "Ohayo..." řeknu jim s nejistým úsměvem. Momoko vypadá i celkem čile, ale Akane vypadá velmi unaveně, víc než já. Otočím se na Dvanáctého který promluvil a jen nepatrně kývnu. Poté se otočím na obě dívky. Omluvně se na ně usměji. "Povíme si vše potom, Akane si musí odpočinout, Momoko, pomož mi s ní, a ty neodmlouvej Akane, už tě nějakou dobu znám, vidím že se sotva hýbeš," řeknu jí, sice na tom nejsem o nic líp ale zvládám to. K nám okamžitě doběhne Kire který to nějak přežil, vlastně je nesmrtelný že? Usměji se na něj a s jeho pomocí se postavím pevně na nohy, kosa kdo ví kam zmizí a zohnu se pro Akane, i kdyby mě třeba začala mlátit tak ji opatrně vezmu do náručí a s pomocí Kireho se vydám vrávoravě k naším pokojům. Na Momoko se usměji. "Půjdeme? Momoko?" řeknu k ní jako by se nikdy nic nestalo, vím že budou asi trochu mimo, stejně jako já, nevím proč žiji... Ale žiji, a proto se o ně musím postarat, a chci, takže prvně si musí odpočinout, hlavně Akane, zraněné nejsou, ani já kupodivu, ale jsou unavené, což sice platí i pro mě ale já jsem vedlejší a mě pomáhá Kire. Takže společně se takhle vydáme k našim pokojům, počkám tedy než nás dojde Momoko a vydám se k nim, jakmile k nim dojdeme tak Kire otevře dveře a vejdu, Akane odnesu k posteli kde ji položím a pak se opřu trochu unaveně o zeď. "Tak a co se to vlastně stalo?" řeknu k nim. |
| |
| Konec – přesun do pokoje Už jsem nebyla schopná vnímat nic jiného než jenom bolest. Zrak jsem měla celý zamlžený a dokázala jsem se soustředit pouze na tu agonii, která zaplavila celé mé tělo. Ani jsem nevěděla, co nejvíc mě bolí. Prokousnutá noha, probodnutý skoro celý trup – necítila jsem nějakou určitou bolest na svém zuboženém těle. Nejvíc mě mrzelo, že jsem se již dál nemohla starat o Momoko. Nemůžu jí být v tuhle chvíli na blízku, i když mě tak neuvěřitelně nutně potřebuje. A Gai… Ten už zase nebude nikdy u mě, aby mohl ohlídat mou rozdivočelou povahu. Cítila jsem, že přichází něco dalšího a nejspíš ještě účinnějšího než předtím. Celé mé tělo se napjalo, jako kdyby chtělo znovu čelit nebezpečí. Po několika marných pokusech, kdy jsem se pokoušela vyškrábat na nohy, jsem se jenom odevzdaně svalila na zem. Bylo mi jedno, co to bude, už jsem stejně neměla žádnou sílu k nějakému vzdoru. Další nával podivných emocí a citů, které jsem nebyla schopná rozeznat. Jako kdyby se někdo dotkl mé duše a následně mi ji z těla vyrval jedním prudkým pohybem. Rozmazaný obraz celé arény je náhle ten tam a před očima se mi rozprostírá jenom temnota. Pustá tma bez jakékoli známky života, prostě jedno velké nic. Tak takhle chutná smrt? Bylo zvláštní, že i když jsem byla jisto jistě mrtvá, neustále mou hlavou proudily myšlenky. Ba co víc, dokonce se kolem mě ozýval nějaký hlas. Nebyl můj ani mého dvojčete a ani nejlepšího kamaráda, patřil Dvanáctému. Ještě k tomu se jakoby v dáli toho neuvěřitelně černého prostředí objeví jeho dvě oči, tak hypnotizující, až se člověk bojí, že kvůli tomu zapomene dýchat. V hlavě jsem z toho všeho měla neuvěřitelný zmatek. Panika se střídala s náhlými návaly klidu a bezstarostného ticha. Byla jsem tak unavená, že jsem měla co dělat, abych si jeho slova poskládala do nějaké smysluplné formy. Jeho řeč byla velice dobře slyšitelná, ale nebyla jsem schopná jí brát plně na vědomí. Jedno mi však bylo jasné, nejspíš se mu naše takzvaná spolupráce nelíbila. Věděla jsem, že s tím, jak nás všechny ty kopie postupně hezky vymlátily, nebude zrovna spokojený. K tomu jsem ani nepotřebovala nic určitého vnímat. Navíc jedno jsem vždycky slyšela naprosto jasně, skoro jako kdyby se v tu chvíli veškeré to otupení z předešlého boje rozestoupilo. Zklamali jste… Temnotu opět vystřídá onen mlžný pohled, který je v tuhle chvíli snad ještě rozmazanější než předtím. Snažím se v obrysech rozeznat Momoko a Gaie, ale v té záplavě neznámých těl jsem je nemohla najít. Na chvilku mi připadalo, že jsem viděla hada pocházejícího z vlasů mé sestry, ale nebyla jsem si tím jistá. Nemohla jsem to více prozkoumat, jelikož v tu chvíli se všude rozprostřelo oslepující světlo, které mě donutilo silně přitisknout víčka k sobě. Nevím, jak dlouho jsem se bránila tomu otravnému světlu, které se mě snažilo oslepit. Hlavní je, že pomalu sláblo, dokud to nevzdalo úplně. Konečně jsem mohla doširoka otevřít oči a zjistit, jak na tom teď vlastně jsem. Najednou jsem necítila bolest, žádné železo v trupu či obrovskou díru v noze, jenom neuvěřitelnou únavu. Chvíli pouze bezdůvodně mrkám, než se konečně toho mlžného oparu před mýma očima zbavím. Dřív, než jsem vůbec schopná zaměřit někoho kolem sebe, uslyším známý hlas. Prudce sebou škubnu a okamžitě se zaměřím na to místo, odkud hlas přišel. Trvá několik mučivých vteřin, než se mi jeho rysy jasně objeví před očima. V tu chvíli se ztratí veškerá úzkost, byl skutečně tady, skoro jako kdyby všechno to předtím byla jenom noční můra. Nenechám vyjít napovrch svoje nynější rozpoložení, jenom na něj chvilku nevěřícně hledím a poté se mi na rtech chtě nechtě objeví chabý úsměv. Vyhledám i Momoko, která je na tom - jak se zdá - z nás tří nejlépe. Úlevně si oddechnu, byla jsem za to skutečně ráda. Byla jsem tak unavená, že bych se nejraději opět ponořila do té tmy. Mám co dělat, abych si vědomí udržela. I tak jsem byla schopná pobrat skoro všechno z proslovu našeho nynějšího učitele. Kysele se zašklebím, když doznějí slova Dvanáctého. Nes – ná – ším autoritu! Nikdy mi nikdo neporoučel, vždycky jsem dělala jenom to, co jsem sama uznala za vhodné. Gaiova slova vnímám jenom ztěžka. Ano, nejraději bych na něj vyštěkla, že všechno zvládnu sama a že nemusí mít péči, ale na to jsem byla až moc unavená. I nepatrný pohyb rtů mi dělal obrovský problém. Najednou mi to vůbec nevadilo, vědomí, že je opět s námi, naprosto přebylo mou hrdost. Nechám se od něj donést až na pokoj, kde se pohodlně uvelebím na posteli. Chvilku jenom tak ležím a přemýšlím, co se vlastně po Gaiově náhlém odchodu všechno stalo. Nebyla jsem schopná si všechny ty souvislosti dát dohromady. Bylo ode mě poněkud sobecké, nechat ho jenom tam tak stát a opírat se o stěnu, když na tom sám nebyl nejlépe. S velkými obtížemi se mi nakonec podaří na posteli posadit a rukou mu naznačí, že si má přisednout. “C – Coby… boj prostě… pokračoval.“ Pronesu, i když mi to dělalo dosti velké problémy. Pohledem se na chvilku zastavím u svého trupu. I když jsem žádnou bolest nepociťovala, musela jsem se přesvědčit, jestli se zbraně v mém těle náhodou nevyskytují. Nakonec přenesu svůj zkoumavý pohled i na Momoko, zjišťujíc, jestli je skutečně naprosto v pořádku. Povzbudivě se na ni usměji, nechtěla jsem, aby si o mě zbytečně dělala starosti. I když jsem to nedávala najevo, byla jsem ráda, že je zase všechno tak, jak bylo. |
| |
| Soudný ostrov Brutální smýknutí stranou mě probere z osvěžujícího kómatu, který mě pomalu, lehoučce očišťoval od absolutního zoufalství, jež jsem prožívala v posledních několika hodinách. Zmocní se mě závrať, jak mě trhnutí prohodí tmou do černé temnoty, tak mocná, že se mi na okamžik v ústech objeví pachuť žluče, kterou mám okamžitě chuť vydávit. Pusa se mi zkřiví, jako bych kousla do citrónu. Ani se nepohnu. Je to moc namáhavé. Pro samou bolest – vnější i vnitřní – nejsem schopná udělat cokoliv jiného než se bezduše litovat a proklínat celý svět. Potom padám. Nevidím nic, jen černotu. Žaludek se mi svíjí až někde uprostřed krku. Snažím se najít nějaký záchytný bod, který by mi pomohl zastavit pád do temných hlubin, ale nikde nic nevidím. Šmátrám zmítajícíma se rukama kolem sebe, rozhozenýma nohama kopu do prázdna. Připadám si jako Alenka, když padá králičí norou do Říše Divů. Až na ten rozdíl, že kolem mě nepadají postele a hodiny s kukačkou. Chci přestat padat. Nesnáším, když nemám pevnou půdu pod nohama. Je to skoro, jako bych byla zase na moři. Na lodi… na moři… s Gaiem a Akane… NE!! Musím o tom přestat přemýšlet, nebo se udusím. Ale nejde to. Ten strmý pád dolů, který mi působí závratě, mě nutí si čistit hlavu a přemítat si v hlavě tváře svých blízkých a přehrávat si poslední události jako diapozitivy. Loď, příjezd, přístav, pokoj, boj, meteorit, smrt Gaie, ztrátu Akane, ztráta vědomí. A to mě přivádí na další myšlenku. Kde to jsem? Jsem při vědomí? Někdo mě sem shodil? Nebo se mi to jenom zdá? Není to zase nějaké stupidní genjutsu alias projekce do hlavy od Dvanácteráka? Taky že ano. Těsně před sebou zahlédnu dvě zářící oči, jak se pomalu otevřou. Leknutím zaječím a v marné snaze uhnout kolem sebe zavesluju rukama jako kachna při vzletu. Když zjistím, že to nikam nevedu, přestanu a oddám se jednotvárnému pádu tak flegmaticky, jak to jen moje cholerická povaha dokáže. Mlčky se zaposlouchám do jeho proslovu o zklamání, a pak, celá zuřivá, vyštěknu: “Doprdele! Nelez mi do hlavy! A nevykládej mi nic o zklamání, ty hajzle! Zabils mi rodinu, kurva! Gaie –chááán a možná i Akane -chááán! Zkurvenej kriple! Roztrhnu tě jako nějakých zasranýho hada, až z tebe bude víc než jenom dvě kurevský voči, ka!“ Prudce dopadnu na zem a opět ztratím vědomí. Probudí mě až děsivě povědomý hlas. Ten, který už nikdy nechci slyšet, protože jeho vlastníka nenávidím tak, jak to jen lidská duše netvora dokáže nenávidět jinou lidskou duši daleko většího netvora, než jsem já. Nenávidím ho. Mám strašnou chuť mu vyškrábat ty jeho vševidoucí oči, vrazit mu dýku do srdce, které nemá, uškrtit ho vlastníma rukama, zlámat tomu bezpáteřníkovi kosti, a pomalu ho opéct nad ohněm, stejným, který spálil Gaie. Nedokážu a nechci ten hlas poslouchat. Chci, aby umřel, hned teď a místo Gaie, Akane a mě. Nikdy jsem se necítila tak bídně jako teď. Démon, ztráta rodičů a všechno ostatní je hadr oproti tomu, co prožívám dnes. Tenhle den začal nevinně a skončil jako noční můra. Taková ta, kde vám před očima vytahují vaše nejhorší obavy a strachy a vaše naděje a sny drtí na prach. Taková ta, ze které se nemůžete probudit, ani když se sebevíc snažíte. Taková ta, která je skutečná. “Nenávidím tě! Zkurvysyne!“ vřísknu za odcházejícím vrahem, stále ležíc ve zkroucené poloze na zemi. Nejsem si jistá, jestli mě slyšel někdo jiný než červi v zemi, ale je mi to jedno, protože mu to klidně zopakuju ještě tisíckrát. S velkou námahou se zvednu na nohy a zatvářím se rozladěně. Jsem moc slabá na to, abych ho dokázala vyzvat hned teď a tady na souboj a na místě ho zabila. Ale kdybych to dokázala, udělala bych to. Zabila bych ho, rozmáčkla jako blechu a rozšlápla jako skřivánčí hnízdo. Jeho oči bych si přidala místo ledu do pití, jeho koule (má tenhle hajzl vůbec nějaký?) bych si usmažila na pánvi jako volská oka, z kosti jeho ruky bych si udělala drbátko, jeho hlavu bych urvala beze zbraně v rukou a pověsila ji do ptačího krmítka, aby si na ní pochutnali ptáci a pak chcípli z otravy arsenem. To bych mu všechno přála. Tedy do chvíle, než zaslechnu další hlas. V té chvíli něco uvnitř mě roztaje jako ledová tříšť v létě. Roztřesou se mi nohy, na které jsem se před chviličkou s obtížemi vyškrábala, dělá mi potíže polykat. Bojím se otočit, protože mám strach, že se mi to jen zdá. Ohryzek mi v krku nasucho poskočí, srdce začne pumpovat krev do celého těla jako o život. O život, který jsem si myslela, že už je ztracený. Třesu se jak ratlík, když se pomalu, pomalinku otočím. Ten pohyb je neznatelný, ale provádím ho tak rychle jak jen dokážu. Stále mám strašný strach z toho, že se za chvíli proberu ještě jednou, a tentokrát docela opuštěná, sama a bez Gaie. Do prázdných zlatých očí se mi vlijí slzy, které nemám vůli ani chuť potlačovat. Jen zvednu pomalu ruku a zápěstím si je promnu a slané slzy otřu. Protože kdyby mě viděl brečet, mohl by si taky myslet, že brečím kvůli němu Což je možná pravda, ale já bych mu to nikdy nepřiznala, ani kdyby na tom měl záviset můj život. Konečně se obrátím. Stojí tam, naprosto nepoškozený a jako vždycky, s lehce hloupoučkým výrazem ve tváři, přesně takovým, jakým je… rozkošný. Dívám se na něj jako opařená a nejsem schopná uvěřit tomu, co řekl. Byl mrtvý. MRTVÝ! A pak jen řekne čau a chce po mně, abych mu pomáhala se sestrou (díky bohu, ona je v pořádku!). Nic víc. Ani slovíčko o tom, co se stalo – že ho mrzí, že mi skočil do cesty a málem nás všechny kvůli své smrti zabil, aspoň slovo omluvy by stačilo! Ale on neřekne nic! To si teda chlapeček vypije, až zase budu schopná komunikovat. Hovado jedno. Už zase mě pěkně sere. Nenamáhám se s tím, abych Gaiovi pomáhala. Odnesl by nás obě, kdyby se mu zachtělo, a navíc má s sebou toho svýho mrtvoláka. Akane položí na postel, opře se o zeď. Protože jdu předposlední, ve dveřích se obrátím a prudce je zabouchnu Kiremu před nosem. “Tady teď poteče krev,“ zavrčím ode dveří. Pak se obrátím k ostatním, pomalu přejdu k posteli a vrhnu se Akane do náruče a pevně jí sevřu, jako ch jí už nikdy nechtěla pustit. Tvář si jí položím na rameno. “Měla jsem o tebe strašný strach, ka… Teď už to bude dobrý…“ připomenu jí, jako by to byla samozřejmost. Ještě chvíli ji objímám, a pak se obrátím na Gaie. Oči se mi rozežhnou. “Už nikdy,“ bolestivě mu zabodnu ukazováček do prsou a zvednu k němu nahoru hlavu, příčemž se tvářím, jako bych chtěla v příští minutě vraždit, “nikdy, nikdy, nikdy, nebudeš skákat do cesty meteoritům a hrdinsky mě zachraňovat jak ten největší frajer! Ne, že bys mi nějak chyběl, protože mi samozřejmě bylo bez tebe zkurveně dobře, ka, ale když už seš sakra jednou náš bodyguard, tak se tak taky budeš chovat! Jako s takovou odpovědností! Tos mě nemohl zachránit nějak jinak, ka? Nějak, abys u toho pokud možno nechcípl?!“ Můj hlas se postupně zvyšuje, dokud vztekle nevřískám vysokým hláskem. Stoupnu si na špičky. Jazykem divoce zakmitám ve vzduchu tak blízko k jeho obličeji, kam až dosáhnu, jako bych chtěla Gaie uštknout. Načež mu do obličeje zaječím: “A jestli se ještě někdy opovážíš něco takovýho udělat, tak se osobně postarám, aby ses už příště z toho kriplovskýho ,nebytí´ nedostal!“ Sotva si dokážu všimnout, že zatímco vyvádím jako fúrie, mi z očí zase tečou zadržované slzy. Nemám sílu je zamaskovat, takže se na něj otočím a vztekle zamručím: “Ani slovo o tom, že pro tebe brečím, ka. To ten prach z arény, jasný? Pořád ho mám v oku, ty zasraný hovado!“ Načež prudce rozrazím dveře, abych trefila mrtvoláka přímo do nosu, kdyby tam ještě stál, a vyrazím hlouběji do paláce, hledat nějakou hospodu nebo bar nebo něco na ten způsob, abych si mohla nad sklenicí rumu dobře pokecat se stolem o svém trápení, a nevypadat u toho divně. |
| |
| Konec souboje a dokonce žádní ranění Hledám kohokoli dalšího, kdo potřebuje ošetřit a sotva se začnu k někomu belhat, tak ucítím něco mnohem strašlivějšího, než všechno ostatní. Co to bude tentokrát? Kombinovaný útok všech klonů dohromady? To nás chce všechny opravdu zabít? Ať to je jak chce, tak z toho se už asi díky svému léčení nedostanu. Ostatně podle toho, jak cítím bych se z toho nedostal asi ani kompletně odpočatý. Proč to takhle asi skončí? Cítím, jak mé tělo padá do nicoty, Duše opouští tělo a odplou ... moment! Tohle není jako smrt, naše duše je ovládána. Co to je? Z úvah mě přeruší hlas dvanáctého. Během jeho proslovu se snažím zorientovat. Vypadá to, že tu jsme všichni, ale kdo ví. Potom vidím světlo a brzy nato se probudím. Otevřu oči. Co to? Všichni jsme zpátky v aréně, ale není tu žádná známka po boji. Nějaké mocné genjutsi, či něco podobného? Ztěžka se snažím posadit, ale pocítím únavu, kterou mám z nereálného boje. No, pocítil. Spíše krátce po probuzení znovu ztrácím vědomí, ale povedlo se mi udržet a snad to tak vydrží, dokud se nedostanu někam, kde si mohu odpočinout. Normálně bych všechny prohlédl, abych zjistil, jestli přece jenom nemají nějaké zranění, ale na to jsem moc mimo. Budu rád jestli se dostanu do nějakého pokoje. Nibi, nedokážeš nějak zjistit, jestli jsou ostaní v pořádku? Já na to momentálně nemám dost síly. Vypadá to, že nikomu nic není, což je dobře, protože bys ani s mou pomocí nedokázal mnoho vyléčit, ale co to u všech duchů ten chlap vytvořil za techniku? Znovu se pokusím zvednout, ale i kdyby se mi to povedlo, tak je malá naděje, že dokážu sám chodit. Náhle si všimnu svého jednorožce. Moment, pokud tu je Maitsuki, tak to nemohlo být genjutsu, protože jsem ho přivolal po vytvoření našich klonů. Co to sakra bylo? Maitsuky, můžeš mi dát aspoň trochu síly, abych se dostal do pokoje? Maitsuki přikývne a tělem mi začne proudit energie. Není jí moc, ale stačí k tomu, abych se dostal na klidné místo, kde mohu meditovat a rozjímat. A to tohle byla teprve první zkouška ... |
| |
waiting_for_what_by_x_seven3355.jpg) | Na Soudném ostrově objevil se někdo ne-Soudný... Je tady na tom ostrově vůbec něco nebožího či nesoudného? Ty lidi tady jsou jak smyslů zbavení... A "Dvanáctka tohle.." a "Bůh tamto...", a "Bože dej ať dnes v obchodě není fronta!" Jsem možná tak trochu renesanční člověk... Věřím svému rozumu a svým smyslům, věřím tomu, že jsem vznikla z lásky dvou lidí a ne z lusknutí prstu Kohosi... Neříkám, že nevěřím v jakousi vyšší moc... Zajisté někdo musel prosadit zákon schválnosti... Ale abych dávala Vyšším silám za vinu to, že si šlápnu na rozvázanou tkaničku na botě a rozbiji si ústní ústrojí, nebo to, že Slunce každý den putuje po obloze stejnou cestou... Taková já tedy nejsem. Celkem otráveně procházím rušnými ulicemi města a hledám budovu, ve které mě čeká nějaký ten Jinchuuriki-sitting. Alespoň konečně potkám Jinchuuriki osobně... Snad to nebude další osoba posedlá Bohem.. S povzdechem přejdu kolem párku lidí-totálně-bez-soudnosti pijící nazelenalou-alkoholickou-šťávičku a zamířím do postraní uličky, která by mi měla notně zkrátit cestu k... hotelu? Ubytovně? Paláci? Ubytovna Proč tu vlastně jsem? Ti postarší-mozci se rozhodli, že naše Jinchuuriki nemá dostatečnou ochranu(řekne mi někdo,jak může chunin ochránit Jinchuurikiho?) a poslali tedy dodatečně mě poslali na Ostrov... Hurray... Šli trénovat.. Vrátí se za chvíli... Blabla.. Chvíle už uběhla! Sedím již u dveří pokoje Jinchuuriki z Arashi jako člověk-bez-majetku. Je to už asi 15minut a já rozhodně nejsem trpělivý člověk. Eště pět minut... Pak to pakuju a du si najít nějakou slušnou hospůdku.usměju se pro sebe a rozhlénu se po chotbě. Snad se tam někde za rohem už ona Jinchuuriki blíží... |
| |
| Konec --> Ochranka? Klečela sem na zemi a díky zlomeným žebrům sem nemohla pořádně dýchat a byla sme tak unavená, že sem se nedokázala ani postavit. Nemluvě o tom, že sme měla mžitky před očima a viděla dvojitě. No prostě sem myslela že umřu.. Ale pak ten pocit.. Celé tělo se mi zachvělo a já měla pocit, jako by mi někdo vytrhl duši z těla. Nebolelo to, ale byl to odporný pocit. Chtělo se mi zvracet, brečet, umřít.. I když si pamatuju, že sme měla vytřeštěné oči, tak všde byla jen tma. Tma bez konce.. Ale viděla sme ty dvě oči, jak se na mě dívají. Věděla sme že má pravdu, ale i přes to sem si přála začít po něm řvát a nadávat mu. Nevím proč, byla sem smutná, ale měla sem i vztek. Hlas ale přicházel jakoby odevšat, o když tu oči sem viděla jen před sebou, když sme se rozhlédla. Ale viděla sem obrysy ostatních, ale málokoho sem poznala. Na sebe sme se nedívala, je se zmatně rozhlížela kolem sebe. Pak mě zaplavilo světlo.. Jo fajn, budu se tvářit že chápu co se stalo.. No fajn nechápu a ani se tak netvářím. Nejradši bych lehla a usla už teď, ale tak.. No jo ,sem poněkud línější člověk, když na to příjde. Rozhlédnu se. Všichnis e zvedají ze země, žijou a jsou bez.. ranení? Ano, i já si teď uvědomím že žebra, které mi prpýchli plíce, jsou zase správně, hlava mě nebolí, rameno taky.. Ten zas*aný dvanactý, nás dal do nějakýho zku*venýho genjusu.. úplně bych ho skopala nejraději, zm*da.. No co?! Tak sme naštvaná no.. Postavím se, trochu sice zavrávorám, ale vydržím stát. Jo fajn já vím zvoralal sem to! Fajn, nemusí mi to dávat ještě sežrat. Ale sme ráda, že nejsem jediná. Promnu si oči a až se trochu uklidním, bez toho, abych do něčeho bouvhla, což je zázrak, tak se vydám pomalu na pokoj. Hlava se mi motá, připadám si jako po kocovině a nejradši bych hned usla, ale tak.. Na pokoj svý tělo dokopu. Jenže před dveřma mého pokoje.. A to je kdo? Příjdu k dotyčné, která sedí před mýma dveřma, je na mě vidět, že sem značně unavená a otrávená, i když zranění žádné nemám a můj pohle djasně říká ''Kdo si a co tu chceš?'' Normálně nejsem tak nepříjemná, ale fakt na to po tom jak nás dvanáctý zbuzerval nemám náladu.. Prý on a Bůh.. ať jdou s těmi kecy do prdele.. až nějakýho toh BOHA uvidím, začnu v něj MOŽNÁ věřit.. |
| |
| Ubytovna Pomalu počítám minuty do příchodu Jinchuuriki. Stále nic, nikde nikdo.. Až konečně vidím rusovlásku přicházet. V mysli zajásám a pomalu se s pomocí mé milé-kamarádky-zdi zvednu. Ale moment... Jak jí vlastně mám oslovit? Mám k ní být přátelská a chovat se k ní, jako ke každému jinému, nebo mám snad být formální a vyjadřovat jí jen a jen svou úctu? Ve výsledku to asi bude jedno, už teď nevypadá moc nadšeně... ... je to snad mnou? Možná nehce další otravnou ochranku. Chvíli nad tím vnitřně bloumám a nakonec dojdu k závěru, že je celkem jedno, co si ma'am Jichuuriki přeje, postarší-mozci rozhodli, že mám zajistit Jinchuuriki hlídání a tak také učiním. "Yo," řeknu jednoduše a pousměju se. V mém hlase je slyšet jisté nadšení a zapálenost, skoro až hyperaktivita. "Jsem Yumi, těší mě," natáhnu Ti ruku vstříc. Všechny ty ostatní formální kydy vynechám... "Ti vysoce-postavení-břídilové mě sem poslali jako dodatečný doprovod..." vysvětlím jen a čekám na tvojí reakci s tím, že zbytek si už domyslíš. Jsem drobného vzrůstu, věk odhaduješ tak kolem 20. Stejně jako ty, mám zrzavé vlasy, které mi spadají do poloviny zad. Oči jsou hnědé. Celkově vypadám dosti vesele, jako by mě nikdy nic netrápilo. |
| |
| Ubytovna Ta holka mi je docela podobné. Teda vlasy určitě, ale je o něco starší, mě je 17, jí tak kolem 20. Moje modré oči se rozšíři lehce údivem, ale pak se musím ušklíbnout. ,,Takže ty starý papriky vo berlích.." Ano myslím tím radu a podobné zas*ance ,,My sem poslali ochranku jo?" Příjmnu její ruku a stisknu jí ,,Já sem Kim" Odemknu pokoj a vejdu do něj, naznačím jí ať jde taky. Plácnu sebou an první postel, gauč, cokoliv, co uvidím k ležení a unaveně zavřu oči. ,,Ale sem ráda, že tu je ještě někdo z vesnice, buď ráda, že si dorazila až teď.." Musím se ušklíbnout, když si vzpomenu na ten souboj. Bože můj, sme tak neschopná až to bolí. Sakra! |
| |
| Ubytovna Pousměju se. Zdá se, že jsme na stejné vlně. "Dalo by se to tak říct... I když, nevím nevím, jeslti se dá ochrankou nazvat Shinobi slabší než člověk, kterého má ochraňovat," podotknu a s Tvým svolením vstoupím do pokoje. V pokoji se nějak zakřikle nechovám. Sednu do křesla nacházejícího se u oknatak, že nohy hodím přes opěradlo na ruce... Takže sedím jaksi šikmo. Celkem dobře se do něj takhle vejdu díky mému celkem drobnému vzrůstu. Zkloním hlavu a zadívám se z okna. Z okna je výhled na to ošklvé přecpané městečko, nadohled je i moře... Celkově musím uznat, že pohled z Yuuova bytu do kmenu stromu je o dost zajímavější. Otočím hlavu zase hezky na tebe. "Těžký den?" nadzvednu obočí a pousměju se. No jo, jak to tady vlastně je s tréninkem? Páprdové v souvislosti s ním něco povídali, ale zrovna jsem nedvala pozor... Jejich monotóní nezajímavé hlasy bez jakýchkoliv emocí jsou ještě nudnější jak výhled z okna v tomto pokoji... Myslím ale, že budu nějak zařazena do tréninku společně s ostatními... Mám dojem, že něco takového postarší-mozci říkali... |
| |
| Pokoj ,,Po dnešku mám pocit, že je každý silnější než já.." Sme v podstatě znechucena sama sebou. No co?! ale sem ráda eže ležím, nehýbu se a mé tělo může odpočívat.. No já bych se radši sama nakopala, ale budeme směřovat nenáviset na něco jiného.. Hmmmm, vítr odvane... Tak to moc nefunguje dobře.. Však ono to přejde, jen nevím za jak dlouho. Moje ego, větší nže bůh utrpělo pěkný škrábanec.. Hoj se, hoj se! ,,Těžký? No.. jak se to vezme.. Ten zm*d dvanáctý nás uvrhl do nějakýho zku*venýho genjutsu, kde nás všechny rozsekal a myslel si bůh ví jak to není vtipné, nemluvě o tom, že potom velmi důležitě kecal něco o tm jak sme slabí a bla, bla, bla.. Kdyby nějaký Bůh existoval, tak by celý svět zachránil sám a nedělal žádné za*rané démony a nepotřeboval nás. Přisahám, že jeslti někdy boha poznám, kopnu ho.." Vztek pomalu odplouvá a nahrazuje ho únava.. Takže řpemýšlím, co je lepší. Mému tělu se nelíbí ani jedno, nejradši ybch šla a nakopala dvanáctého, že chci okamžitě s jeho za*raným bohem mluvit. Jenže nejsme sebevrah, i když k tomu občas nemém daleko.. heh.. Třeba se mi ta ochranka bude hodit.. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna Po jejím vyčerpávajícím proslovu se zasměju. "A proto si lidi vymysleli Ďábla, aby vše špatné mohli svádět na něj.. A když v tom nemá prsty Ďábel, tak je to Boží zkouška," odfrknu si a zadívám se znovu z okna. "Zda Bůh existuje nikomu nepovím, protože v něj nevěřím, stejně jako v Ďábla... Vše je vlidech.. Lidí tvoří zbraně,lidské ego tvoří války, války nicí další lidské mysli... Je to začarvaný kruh a vůbec nemá cenu se jím zabývat, protože ho stejně nerozluštím, i kdyby mě někdy někdo jmenoval Dvanáctým, což je asi tak pravděpodobné jako to, že ty jsi slabší než já," poznamenám suše. "Je tu taky něco jiného než Boží přisluhovači, šílené tréninky a zápach soli?" zeptám se ostáčejíc pohled k Tobě. "Co takhle hezký hospůdky přecpaný ještě hezčíma klukama?" zase se zasměju. Musím uznat, že bych uvítala někoho, s kým by byla sranda... nebo z koho bych si mohla dělat srandu... Jak mi teď chybí Yuu, dělat si srandu z jeho jůjáckého jména mě vždy zabaví. Asi se pokusím kontaktovat Páprdy, aby mi sem zaslali help v podobě Yuuuuuínka. |
| |
| soukromá zpráva od Kim Shitai (Arashi,5) pro Poslouchám jí s neutrálním, možná lehce znuděným výrazem a koukám do stropu s rucema za hlavou. Sme ráda že ležím, i přes mou hyperaktivitu. Pak se ušklíbnu ,,Nevím.. zatím sem neměla čas jít ven.." přiznám. Ale její návrh zní době ,,Mohlo by být.. Můžeme se zajít podívat" Navrhnu se zazubením a rychle se postavím na nohy.. Což nebyl moc dobrá nápad, protože se mi zatočí hlava a já spadnu zpátky na gauč jako zralá hruška. Ušklíbnu se sama nad sebou ,,Pokud nebudu padat na zem jako hruška" No tak Girfe.. Hni kostrou dej mi trochu energie.. Zvorala si to.. Trhni si! Já vím! Být tam já.. Nebuď nafoukaný a sebestřední.. Ozvalo se jen cosi jako zavrčení. Samozeřjmě to celé probýhalo v mé hlavě, ale já cítila, jak mým tělem proudí síla. Možná to nebylo vidět, ale hned sme se cítila líp. Grif je fajn, jen někdy děsně tvrdohlavý. Energicky sme se postavila na nohy ,,Jo to je lepší.." |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna Když sebou hodí zase do křesla, pousměju se. Slyšela jsem, že je to taková menší "aktivistka" se stálým přísunem energie, takže podle toho, jak ji trénink zmohl lze určit, že byl opravdu náročný. Jsem zvědavá, jestli tím tréninkem obstojím, když to Jinchuuriki takhle oslabí... Povzdechnu si a znovuzapřemýšlím nad svým údělem na tomto ostrově. Nemám přece žádné kekkei genkai, jsem jen obyčejný chunin, nemám zkrátka žádné speciální schopnsoti, které by stály za řeč.... tak co tu tedy dělám? Umím možná využívat své techniky trochu jinak a trochu jinde, zkrátka používám mozek, ale to asi většina Shinobi. Po krátkém uvažování to vypustím z hlavy. No co, už jsem tu, tak nemá smysl nad tím tak do hloubky přemýšlet... poznamená v duchu a zvedne se, že Kim pomůže. Ta se ovšem zanedlouho zvedne sama. Usměju se na ní. Mít takové tajné zásoby energie, byla bych šťastný člověk... "Dobře... Máš nějaký zvláštní cíl, kam bychom měly jít?" poškrábu se na hlavě a nečekajíc na odpověď vyrazím ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Když už to vypadalo že nás KEMR všechny do jednoho zabije, už jsem se skoro připravoval na poslední láhev saké, když se mi najednou zatmělo před očima. O chvíli později jsem se probral, stejně jako ostatní, zase v prachu arény. „Co to sakra.“ Chytnu se za hlavu která mě bolí jak po týdením výletu po vesnických hospodách. „To všechno byla jenom iluze?! Dělá si z nás ten blbec srandu!“ Pak začal mít svoje obvyklé keci. „Pche, zklamání“ Když jsme se zvedly a odcházely na pokoje, celou cestu jsem šel mlčky pár kroků za Tsukim. Teda až do chvíle než jsme přišly k našim pokojům. Tam se na něj obrátím: „Takže jen pro pořádek a abychom si to ujasnily, jsem tu jako tvůj doprovod a ne nějakej poskok, ani žádnej tvůj dozor, takže tě tu teď nechám a půjdu si někam odpočinout, dál od tohohle blázince“ Jo a pokud jde o Otome, myslím že na tom bude podobně.“ Můj tón není naštvaný, mluvím svým obvyklým způsobem, prostě je na mě vidět že je mi dění okolo úplně ukradený. Dořeknu to, ještě si dojdu do pokoje pro tři lahve saké a vydám se chodbou pryč. Chvíli se procházím a snažím se nějak pořádně projít si tohle místo, před tím na to nebyl čas. Pak už jen více méně, jen tak bezcílně bloumám a snažím se projít si v hlavě poslední události. Zrovna jsem procházel jednou chodbou, okolí více méně ignorujíc a chtěl jsem se napít saké, když mě někdo najednou trefil právě otevíranými dveřmi. „Au!“ Sakra nemůžeš kruci dávat poz…“ Konečně zvednu hlavu abych se podíval kdo mě to vlastně trefil a ve dveřích uvidím. Velice pěknou a vnadnou dívku. „Ehm, promiň netušil jsem že…“ Stál jsem tam s lahví saké v ruce a musel jsem vypadat jako ten největší idiot široko daleko. Kdo to je? V aréně určitě nebyla, někoho tak pěkného bych si pamatoval“ |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubyovna "Asi nepůjdeme nikam daleko, dost hospůdek jsem viděla po cestě sem, jedna je hned za rohem.." poznamenám a otevřu dveře. Hned mi samozřejmě dojde, že sem je otevřela přesně v tu správnou chvíli. Někoho sem trefila podle zvuku přímo do černého. Mám chuť se rozesmát, takovou mušku můžu mít jen já. Oparně nakouknu přes otevřené dveře, koho sem to sejmula. Nějaký vysoký hubený chlapík s flaškou v ruce. Místní ožrala? To asi ne, v tomhle hotelu jsou přece jen Jinchuuriki a jejich doprovody... Že by to byl Jinchuuriki? Nebo to je doprovod? Žádného Jinchuuriki, o kterém sem slyšela, mi nepřipomíná... Takže zjevně doprovod. Když promluvím, je v mém hlase slyšet nádech pobavení, ale také mírné starosti. Co když je to páprda, co umí jen kybicovat a na všechno si stěžovat? "Hej, sorry..." poškrábu se na temeni hlavy a vylezu spod dveří celá, "ale tvoje legrační sandály na koberci nejdou slyšet..." poznamenám. Na tváři mi hraje pobavený úsměv. Nejenže má docela legrační ohoz, ale jak stojí před dveřmi s flaškou v ruce jak zbitý pes... Je to vážně komický pohled. Měl by hrát v nějaké komedii. "No, ty se mi nemáš za co omlouvat.." podotknu na hubeňourovo zakřiklé 'promiň'. "Chtěla bych znát jméno někoho, kdo má stejné štěstí, jako já," zasměju se a natáhnu k němu ruku. "Já jsem Yumi." |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Snažím se aspoň trochu vzpamatovat, i když to v porovnání s tím co jsem zažil dosud byla maličkost, stejně mám pocit jako by mě někdo praštil obrovským kladivem. „No skvělý, teď před ní vypadám jako úplnej debil“ Co? Moje sandály? No popravdě přesně k tomu jsou určený, takže aspoň vím že fungujou“ Trošku, jsem se vzpamatoval a začal jsi jí prohlížet. „Hele, ona je vážně pěkná“ A s tím si nedělej starosti, už to ho mám dneska tolik že mě jedny dveře neodrovnaj. Zároveň se snažím dívat se jí do očí a nezírat na "jiné části těla" „Kruci kdyby byla aspoň řádně oblečená, kdo se má pak pořádně soustředit, ale to tetování je hezký. Ale kdo to vlastně je?“ Sleduji její rozesmátý výraz: Vážně jsem se nemohl představit jinak, já mám vážně pech. Ještě chvilku v duchu marně přemýšlím jestli jsem jí nezahlídl někdy před arénou. "Hm, ne vážně jí vidím poprvé" Nakonec nasadím svůj obvyklý výraz: "Jmenuji se Adachi a dělám doprovod Jinchuuriki ze Samegakure. Těší mě." A opětuji jí podání ruky. |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna "Sóka," protáhnu a pousměju se. Stejně jsou ty sandále legrační... "Taky mě těší." No, zatím tu všichni vypadají dosti přátelsky. usměju se pro sebe spokojeně. Nakonec to tu není samý zbožný idiot, co slepě naslouchá "slovu Božímu". "Já dělám Jinchuuriki-sitting tady Pětce," pohodím hlavou ke Kim, která zatím také vyšla ven. Zadívám se na flašku, kterou hub... tedy, Adachi, drží v ruce. Sakééé... Asi se chtěl jít někam ožrat. "Jdeš něco oslavovat?" nakloním hlavu na stranu a ukážu na láhev. Nemám příliš v lásce ty individua, co popíjejí jen proto, že nemají nic jiného na práci... Nepříjde mi rozumné se zlejt jak hovado do němoty jen tak, bezdůvodně a ještě k tomu sám. No, snad to není jeho případ... V to můžu jen doufat. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Na její odpověď na pozdrav se lehce pousměji. „Je příjemná“ Posléze se mi dostane i vysvětlení co tu dělá. „Hm, takže také doprovod, ale jak to že jste nebyla s námi v aréně? Ne že by o něco šlo ale i tak“ „No je celkem sympatická, třeba s ní bude i delší ře蓨 V tom vyjde z pokoje Kim. Otočím se na ní „Á zdravím, vy jste … Kim … nepletu se že?“ A lehce se ukloním. „Jak se daří po boji?“ Otočím se zpět ke Yumi. „Ehm tohle saké? No ono není co slavit, možná jen fakt že jsme přežily ty božský keci, to je tak všechno jinak to byla spíš nuda. Ale upřímě spíš jsem měl v plánu si jít odpočinout někam ven.“ Sleduji její pohled na lahev saké. „Ne vážně jsem neměl v úmyslu se opít, rád si ho vychutnám.“ „No i když je pravda že občas ve větší míře, ale o samotě to stejně nemá cenu“ Lehce se ušklíbnu. "Nechce te jít také?" |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna "No, ti naši staří páprdové mě sem poslali o něco později než Kim," poznamená. Usměju se nad jeho poznámkou a Božských kecech. Zdá se, že tu "Boha" nikdo moc nemusí... No jo, holt lidem, co se maj celej život dobře a nezažili válku se to kecá o Bohovi dobře... Ale když jste na bojišti a vidíte všechny ty hrůzy, které se tam dějí, tak se těžko v něco takového, jako je Bůh, věří. Navíc, i kdybych v něj věřila, nijak by mi to v boji nepomohlo... Kdyby byl Bůh, vyřešil by všechny konflikty a svět by byl rájem... Kdyby byl Bůh opravdu takový, jak všichni říkají, nestvořil by Démony a nezničil tak jejich Jinchuuriki život... Vypadá to, že to všichni vidí stejně. "Právě jsme plánovaly někam s Kim zajít," přizná. "Sedět v pokojích na zadku a jen zírat z okna není nic extra zábavného," podotkne a povzdechne si. Po té cestě jsem taky celkem unavená.. Dneska budu spát jak mimino.. Jestli do sebe něco naleju, tak mě ráno nikdo nevzbudí, i kdyby chtěl sebevíc... Nesmim se nechat ožrat. Slíbím si sama sobě... jeslti to dodržím, to se ještě uvidí. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „Aha tak to jste měla v celku štěstí“ Že bych vážně narazil, mezi tady těmi cvoky na někoho kdo je normální? Tomu se mi ani nechce věřit.. Máte pravdu je tu nuda, jen by nás nutili poslouchat jak jsme strašně slabý. Stejně tady jen o ty Jinchuuriki. „Nic ve zlém“ Otočím se na Kim. „Ale co jsi budem nalhávat, jde tu především o vás.“ Jo kdyby nebylo těch Jinchuuriki vůbec bych tu teď nemusel bejt. Mohl jsem se flákat ve vesnic a nemít žádný problémi se světem a hlavně nemusel poslouchat ty jejich blbý keci a stejně k črmu vůbec jsou, když nám ten KEMR ukázal že má desetkrát, no nejspíš i víckrát větší sílu než mi všichni dohromady. Ještě že nám daly alespoň trochu volna co? Jestli teda chcete můžeme někam zajít, snad tu budou mít nějakou hospůdku. No s tou jejich svatou zabedněností o tom dost pochybuju“ |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna "Prosímtě, tykej mi... tak stará, aby miu někdo musel vykat ještě nejsem," zasměje se. Stejně nechápu, proč máme dělat Jinchuuriki doprovod... jsou mnohem silnější, než jakákoliv ochranka a jako společníky mají ostatní Jinchuuriki a svoje Démony... Asi tu jsme vážně jen proto, aby si Božímozci měli na koho stěžovat. Nad tímhle se v duchu zamračím. Opravdu mi nejde do hlavy, proč máme být do tréninku s Jinchuuriki zasvěceni i my... Možná bych pochopila silný doprovod s Kekkei Genkai nebo někoho s vysokým postavením.. Ale co tady dělají obyčejní Shinobi, jako jsem já... to asi nepochopím nikdy. No jo, mě holt Bůh neosvítil a proto mi není souzeno pochopit jisté věci. "To ano... Můžeme být rádi, že nás nedrží v pokojích násilím a nesnaží se nás psychicky zlomit.. tedy, kromě těch blbejch keců..." Protočím oči vsloup. Nechci slyšet toho Dvanáctého a jeho kecy... Stačí mi našeptávači venku. "A co se týče hospůdek... je jich tu poměrně dost. Jedna celkem ucházející je nedaleko," usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „Jak chceš … Yumi“ Lehce se usměji „To neříkej moc nahlas po tom co jsem dneska viděl, slyšel a zažil věřím že ti cvoci jsou toho schopni. Hlavně když jim půjde o víru v toho jejich boha“ A mám pocit že ty „blbý keci“ byly zatím to nejednoduší, určitě maj přichystáno ještě něco většího“ Nečekal jsem že to tu bude nějaké extra, ale tohle mě tu vážně nebaví. No co alespoň jsou tu lidi se stejným názorem. Ale pořád je to tady na nic, málem nás zabijou, jen aby nám ukázali že nejsme schopný spolupracovat. A co asi čekal blbec jeden. Mám toho tady plný zuby! „Počkej, vážně tu mají hospodu? Cha myslel jsem si že to s tou vírou nebudou všichni přehánět.“ Na tváři se mi objeví téměř neznatelný úsměv No tak teď ty fanatičtí cvoci docela překvapily, ani jsem nedoufal že tady nějaká hospoda bude. Tak tedy půjdeme? Podívám se na Kim. Půjdete s námi? |
| |
| soukromá zpráva od Kim Shitai (Arashi,5) pro Když sem vyšla uviděla sem jak se baví s.. s.. Adachim? Pamatuju si to dobře. Trochu zvědavě zamrkám, viditelně si ti dva padli do oka. Lehce se ušklíbnu když mě osloví ,,Trochu unaveně, v depresi, ale žiju, co ty?.. A tykej mi" Nemám ráda, když mi někdo vyká. I když si nerada pouštím lidi k tělu, tak tohle je i pro mě dost neosobní. ,,Ano, o Jinchuuriki, kteří poslouchají úplně to samé, a já to o sobě přiznávám.." Lehce znechuceně se ušklíbnu, když si vzopemny na ty kecy od Kemra, ať si trhne.. Raději toho debila vyženu z hlavy a lehce se pousměju ,,Jo, půjdu" řeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna "Samozřejmě, že tu mají hospodu... v každém městě se lidi musí odreagovat..." Zasměju se a pomalu vykročím do haly. Jsem zvědavá, jak dlouho tam budem tvrdnout... Opravdu bych se potřebovala vyspat. Trochu se za chůze protáhnu. Rychlý běh po pevnině a pak dlouhá cesta lodí.. Vše v neuvěřitelném tempu, abych nepřijela moc pozdě. Moře moc nemusím.. Mořský vzduch je možná čerstvý a moře možná je čisté, ale plout pár dní po něm téměř bez spánku, ještě když jste zvyklí na pevninu... To není nic moc. Jinak mám vodu docela ráda, tedy alesň tu sladkou a hlavně klidnou. Stejně je zvláštní, že Jinchuuriki přiřadili takoé strážce... tedy, jestli jsou ostatní strážce na stejné úrovni a znají Jinchuuriki stejně, jko já... "Znáš Jinchuurikiho, kterého provázíš delší dobu?" otočím se najednou na Adachiho. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „Jak se cítím? Ale, jde to i když už mi bylo i lépe, boj nebyl jednoduchý a myslím že většinu spíš zdeptal, než povzbudil.“ Při odpovědi že jde s námi se usměji. „Skvěle“ Pak se vrátím k rozhovoru s Yumi. „No já myslel že jedinou „zábavou“ tady bude otravování lidí jako jsme my.“ No nevím jestli je to dobrej nápad, původně jsem si chtěl jít jenom někam odpočinout a jít do hospody. Kdo ví co na nás dál ten KEMR chystá. Lehce se protáhnu a promnu si pravou ruku. Sice to byla jen iluze ale ruka mě stejně bolí jako čert Jinchuurikiho? „Ne příliš ho neznám, lehce od vidění z akademie a ze všeobecných řečí, ale to je tak všechno. O to víc mě překvapuje že právě já mu musím dělat doprovod a ne někdo kdo se sním zná ví co od něj může čekat.“ Stejně nevím proč jsem tu já, možná že umím sem tam něco zmrazit, nebo jestli je to kvůli slavným časů mého otce … ale přeci moc dobře vědí že to je jen stín v minulosti a já nejsem zdaleka jako kdysi on, tak proč? |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Zatím ještě ubytovna Přiývne. "Taky mě překvapuje, proč dělají doprovod lidi, který Jinchuuriki ani osobně neznají... Možná je to proto, aby se neobjetovali pro naši záchranu na nějaká nebezpečné misi nebo něco takového.. Nic jiného mě nenapadá," pokrčí rameny. Měli by je chránit lidé, se kterýma mají nějaké zkušenosti, znají jejich techniky a můžou s nimi ěnjak spolupracovat... "Bylo by kruté abychom měli jen samý trénink a žádný oddech," poznamená, "Jinchuuriki jsou uznávaní.. mohli by se na celý trénink vykašlat a odejít, kam se tam, kde by si mohli dělat, co se jim zlíbí..." Možná by byla sranda být Jinchuuriki... Každej by ze mě měl nahnáno a měl ke mě úctu už při prvním setkání... usměju se pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Hm, tak toho bych se zrovna od toho našeho Jinchuurikiho vůbec nebál, naše vesnice není zrovna proslulá nějakou zvláštní ochotou. Vlastně většinou se řídíme pravidlem: Každý sám za sebe. A nemyslím si že Jinchuuriki je nějaká výjimka. V duchu se usměji. Jo tohle je přesně ten přístup, když ti za to nikdo nezaplatí, proč se otravovat, he he. Takový jsou u nás všichni. „Kruté by to možná bylo, ale naši „hostitelé“ dnes jasně ukázali že je jim to jedno.“ Lehce se zamračím. „Sám nevím proč na tohle vůbec vesnice přistoupily, musí v tom nejspíš něco většího, ale zatím jsme se kromě toho že nás sleduje nějaký bůh nedozvěděli v podstatě nic“ Jo kdo ví, ale stejně mě to tady nebaví čím dál víc |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna Pomalu přikývnu. "Někdy je lepší mít nějaké společníky... je s nimi a s jejich ochranou sice víc práce, ale v týmu je skryto víc síly než v jednotlivci," poznamená a usměje se. "Asi chtějí Jinchuuriki vytrénovat k dokonalosti za každou cenu... Ale každopádne by mě zajímlo, proč takhle 'zbrojíme'... ... Jinchuuriki jsou už tak dost silní, tak na co je tenhle trénink?"[/b] Přichází snad nějaká válka? Ale vždyť mezi vesnicemi je mír.. někde možná slabší, ale i přesto.. odkud přichází nepřítel? Zamračím se. Nechci válku.. možná jsem shinobi a je to moje práce, ale nesnáším války... tolik, starostí, problémů, obětovaných životů... |
| |
| soukromá zpráva od Tsuki Karasu (Same,7) pro Selhání v testu od božího otravy Všechno je podivné, nejdřív sedím na poušti s mečem v ruce, pak vidím pouze temnotu a slyším hlas toho božího kecala, jak nás hodnotí. Jeho hodnocení mně málem způsobilo záchvat vzteku. Co to sakra meleš za bláboly, pokud jsme tě nějak zklamali měls nás cvičit ty osobně a navíc nás seznámit mnohem dřív, takhle si nás prostě hodil slepí mezi lvi, i když to byla jenom jedna velká zatracená iluze. Uznám ti jednu věc a to, že se svou současnou silou nejsem spokojen, takže doufám, že ten trénink bude stát za to. Beze slova se vracím na svůj pokoj v doprovodu těch dvou, kde mně pak málem vytočil ještě Adachi. Žádnej poskok? Kdo se o to prosil krucinál, ještě ty mně štvi! I když dalo se to čekat, konec konců oba pocházíme ze Same. Mluvím pak opět jakoby bez náznaku emocí: Já si z tebe nedělám sluhu, ani jsem se o tebe neprosil, takže si ty poznámky laskavě nech. Navíc se mi nějak nezdá, žes nějak zvlášť nepomohl v tom blbým testu. A co se týče Otome a tebe máme na sebe nejspíš stejný názor, páč jsme ze stejné vesnice, čili staráme se hlavně sami o sebe. Z pokoje si vezmu termosku s ledovým čajem, nějakou slušnou kostku ledu, menší dlabenec na pozdějc a šálek na čaj, potom se beze slova vydám na nějakou tichou pláž. Na pláži postavím svačinu, šálek a termosku s čajem na zem a ten kus ledu vyhodím do vzduchu, kde jej pomocí svého meče nasekám v letu na co nejmenší kousky. Ty malé kousky zachytím do obalu ve kterém jsem jej nesl a připravím si šálek opravdu ledového čaje. Ledový čaj s příchutí ovoce a nádherné moře, ty jediné věci co mi přináší absolutní klid a cítím se jakoby doma. Asi hodinu takto odpočívám a hledím jakoby do blba, ale pak začnu lehce cvičit vše co zvládnu se svou zbylou energií, samozřejmě si ji nechám dost na návrat zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „No já nejsem týmový typ, ale možná na tom něco bude“ Pokrčím rameny. „Podle toho co jsem dneska viděl trénink potřebujeme všichni." Ale já osobně to nehodlám nějak přehánět. „Podle toho co říkal „Božská Tlama“ tak to vypadá na nějakou válku, ale pochybuji že to bude boj mezi vesnicemi, to by sem neposílaly všechny Jinchuuriki, tohle spíš vypadá na nějaký útok zvenčí. Já sám se přiznám, že netuším co je za oceánem, takže kdo ví?“ Ani otec se tak daleko neplavil, a kdyby určitě by mi o tom vyprávěl, takže mě to docela zajímá. No válka je ale nutné zlo, za prvé je to naše práce… Bez které bych se ale úplně bez problému obešel … a hlavně představa věčného míru je dost naivní, nemyslíš? A taky dokážeš si představit co taková Yamigakure a mír? |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Ubytovna Přikývnu. "Zajímalo by mě, jaké zlo se na nás chystá.. a hlavně - odkud." Povzdechnu si. Mezitím sme dorazili ke dveřím ubytovny. Vyjdu ven první a rozhlédnu se. Musím přivřít oči, slunce je ještě stále silné, i když se už blíží k západu. "Tudy," ukážu vpravo od ubytovny a vykročím. Při chůzi trochu zakloním hlavu a zamžourám na oblohu. Je blankytně modrá a vymetená. Ani jeden bílý mráček po ní neputuje. Teď jsem za nedaleké moře vděčná. Vane od něj svěží rychlý vítr, díky kterému to horko je o něco snesitelnější. Musí to tu být večer krásné... Sledovat západ slunce do klidného moře... usměju se. "Mimochodem, nestrávím s vámi v té hospůdce tolik času, taky si po dlouhé cestě potřebuju odpočinout," otočím se na ty dva. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Po chvíli jsme došli až ke dveřím ven, počkám až vyjdou a pak jdu za nimi Venku ucítím studený mořský vítr: Á konečně už jsem že se dneska na čerstvej vduch ani nedostanu Celou cestu hledím směrem na moře a nevědomky si, téměř neslyšně, začnu pobrukovat naší pirátskou „hymnu.“ Dívám se na klidné moře což mě, což mě prakticky vždy dokáže nádherně uklidnit Možná že by tu mohlo být hezky, najít si nějaké tiché místo u moře stranou od všech těch náboženskejch žvástů a boha ... Jo to by šlo „Myslím že na tom budeme asi všichni stejně, ani já nemám chuť nějak ponocovat a taky se docela těším na odpočinek“ Když člověk ignoruje všechny ty řeči okolo mohlo by to být pěkně že? |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Cesta Zaposlouchám se do Adachiho melodie. Když se nad ní zamyslím.. myslím, že sem ji nikdy neslyšela... "Takže jen na jedno a zase zpátky?" pobaveně se zasměje. "Nemám žádné námitky. "Pravda, mohla by to být docela romantika, být to normální město, jako každé jiné..." usměju se a zadívám se na Adachiho. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „Jen na jedno? Hm, to by šlo nechtěl bych to dneska přehnat.“ Proč se nějak nemůžu přesvědčit o tom že zůstanu jen u jednoho? Asi proto že vždy když tohle slyším tak u jednoho nikdy nezůstane. Zavzpomínám na pár posledních - "půjden jen na jedno" a většinou to jen jedno nebylo Při je jejích slovech o romantice se začnu lehce červenat. „Ano to by mohlo být hezké“ Opětuji jí úsměv Sakra, je tak pěkná, proč jme se nemohly potkat někde jinde, na nějakém normálním místě a ne zrovna tady. |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Jako by Adachiho mylšenky tušila. "Budu tě hlídat, abys zůstal jen u jednoho," zazubím se. Jeho zčervenání, i když mírné, jsem zaznamenala. Celkem plaše se usměju a zadívám se do země. Taky se začervenám, ale přes vlasy, které mi se skloněnou hlavou kryjí tvář, to ani není vidět. Pro Kim je to asi komická scénka. Podle toho, co o ní zatím vím, tedy co se týče její povahy bych řekla, že se nám bude trochu posmívat. Nebo mě překvapí a bude si držet odstup? Kdoví, zas tolik ji neznám, abych ji mohla až tak moc soudit. Bylo by milé, kdybychom se potkali jinde.. třeba doma.. ovšem pravděpodobnost, že by se dva Shinobi z odlišných vesnic potkali a strávili spolu delší dobu je dosti mizivá, pousměju se pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Jak řekne že mě bude hlídat, tak se usměju Dobrá Hlídat? Pěkná, ale bohužel nejspíš naivní představa, jak se znám tak to nedopadne dobře. Chvilku jí pozoruji a je na mě nejspíš vidět můj evidentní zájem a tu chvíli mi dojde že je tu vlastně celou dobu s námi i Kim. Doufám že zas nevypadám jako blb, svojí smůlu už jsem snad dneska všechnu vyčerpal Zrovna tady já musím potkat někoho tak pěkného Teď lituju že vážně nejsme někde jinde kdekoliv Pokračujeme v cestě a já se snažím na ní nezírat ... marně |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Cesta Dál už jen mlčím a pozoruju zem. Stejně by tohle všechno s tréninkem skončilo, povzdechu si. Hospůdka je opravdu nedaleko. Po pár minutách už ji máme nadohled. Znovu vejdu dovnitř jako první a rozhlédnu se. Je tu asi 10 stolů, z čehož jsou zaplněny čtyři, takže tu není přecpáno, ale ani prázdno. Zamířím k jednomu volnému stolu a sednu. Zanedlouho přicupitá malý tlustý barman s otázkou, co budeme chtí Objednám zatím jen jednu láhev saké. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Po chvíli chůze, jsme nakonec dorazily k oné hospůdce. Hm, není zas tak daleko … to je dobře. Yumi hned vejde do dveří. Pokusil jsem se jí zastavit, ale vzápětí jsem si uvědomil že nejsme u nás ve vesnici. Tam by se takovýhle vstup rovnal dobře mířené ráně do obličeje, hospodské rvačky jsou tam na denním pořádku. Podrbu se na jizvě kterou mám na rameni, taky jsem jich zažil víc než dost. Konečně vejdu dovnitř a chvilku se rozhlížím. „Nevypadá špatně a lidí to taky není tolik.“ Mezitím Yumi vybere stůl k sezení a už stihla dokonce objednat saké. Dojdu ke stolu a sednu si naproti Yumi. Hezká hospůdka |
| |
| soukromá zpráva od Kim Shitai (Arashi,5) pro Poslouchám ty dva, ale nějak se do jejich rozhovoru nevměšuji. Nemám na to náladu. S neutrálním výrazem jdu kousek za nima s rucema za hlavou a rohlížím se kolem. Je to tu pěkné, to se musí nechat. Lehce se musím ušklíbnout, když o ně zavadím pohledem. Pry na jedno.. A zírat taky na ní zírá.. Co kdybych je opila? Hehehehe.. Byla by sranda.. ďábelsky se mi zajiskří v očích. Totální anděl! Jen rohy, ocas a vidle! Heh.. Po chvilce dojdeme do jedné hospůdky. Není tu ani plno, ani prázdno a nikdo na nás neciví, což mi vyhovuje. Nemám ráda, když na mě někdo kouká, stačí mi to ve vesnici. Sedneme si a Yumi hned obědná láhev saké. ,,Calé městečko je pěkné, je to tu příjemné" Přiznám s lehkým úsměvem. Nikdo o mě nic neví a nekouká na mě, jen protože sme nějaká Jinchuuriky.. Příjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospůdka "Celé městečko, možná až na ty božský kecy, smradlavej mořskej vzduch a ještě smradlavější zapadlé ulice," zazubí se. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro "Stejně jako u nás ve vesnici, až na ty keci samozřejmě" Poznamenám na slova Yumi s lehkým provokativním úsměvem Mezi tím barman přinesl saké. Á je to tady Naleji si do šálku a naznačím Yumi a Kim aby si nalily také „Tak Na zdraví a ať přežijem tenhleten blázinec“ A vyklopím do sebe šálek najednou … já prostě neumím pít pomalu |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospůdka Usměju se. "Asi bych u Vás ve vesnici žít nemohla..." Naleju si také do šálku a jemně si ťuknu i s Adachim, i s Kim. Šálek do sebe naliju taky nadjednou, ale o poznání pomaleji, než Adachi. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „To málokdo, ale když si tam člověk zvykne a začne některé věci ignorovat, je tam docela pěkně“ Sleduji jak do sebe obrátí šálek saké: Tak tohle určitě neskončí jen u jednoho. Lehce se ušklíbnu. "A jaké je to vůbec u vás ve vesnici?" Sice jsem něco málo slyšel z vyprávění otcovy posádky, ale rád bych věděl jak to tam vypadá |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospoda "Déšť, bouře, jednou za čas jasné noci a pak zase déšť," pousměje se a naleje si další šálek. Ten do sebe taky pomalu obrátí. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „Tak to bych zase nemusel já, mám rád klidné počasí“ Naleju si další šálek a ten do sobe hodím stejně jako ten předtím. Takže je to přesně tak jak mi vyprávěli, ani se nedivím že se tam neradi plavily. |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospůdka "Ty kllidnější západy slunce opravdu stojí za to," usměju se. Hodlám nechat nějaké to saké i Kim, takže s dalším šálkem už brzdím. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro „Není nic víc uklidňujícího než západ slunce a klidná mořská hladina“ Dám si ještě jeden šálek saké „Omlouvám se, sice jsme si řekli jen jedno, ale tímhle tempem tu lahev vypijeme dřív než stihneš říct KEMR a akorát by se nedostalo tady na Kim“ Udělám gesto na barmana, aby nám přinesl ještě jednu lahev Já tušil že to takhle dopadne |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospoda Pomalu zavrtím hlavou směrem k barmanovi. "Já toho víc vypít nehodlám a slíbila sme ti, že tě budu hlídat... Jestli Kim chce, může si dát ještě jednu," usměje se a vyplázne na Adachiho jazyk. |
| |
| soukromá zpráva od Kim Shitai (Arashi,5) pro Ušklíbnu se. Já měla panáka, a oni už vypili skoro celou lahev. Tohle půjde snadno. Naliju si zbyteka hodím ho do sebe. ,,Já vás pohlídám, klid" Ušklíbnu se. No, nechci ať tady dělají bordel, nebo tak, ale mírně podnapilý stav, ještě nikdy nikoho nezabil ,,Já stejně moc nepiju a umím se hlídat" Je mi přece jen 17. |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospoda ,"Něco sem slíbila, svůj slib taky dodržím, tobě se nedá věřit," zasměju se směrem ke Kim. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Při slovech Kim se mi v očích v očích doslova objeví hvězdičky „Slyšíš? Kim říká že nás když tak pohlídá, tak ještě jedno snad neuškodí“ Zatrhnout pití někomu ze Same to je téměř nadlidský výkon. Znovu kývnu na barmana aby jí donesl. |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospoda Povzdechnu si. Ok, slib asi nebudu schopna dodržet... Ale sama víc nevypiju, pomyslím si a dál už o tom nediskutuji. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Počkám až barman přinese další saké a hned si z něj naleju šálek Neboj, na to abych se doopravdy opil bych musel vypít víc než dvě lahve saké A přátelsky se usměju |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospoda "Jojo, jen aby," zasměje se. Další saké si přesto nenalévá. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Můžeš, být klidná slibuju že víc jak tři ... no možná čtyři nevypiju. A hned do sebe jeden šálek hodím |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospoda Povzdechnu si. Dál to nekomentuji. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro Vypiju další šálek A co si o tady tom „blázinci“ vlastně myslíš |
| |
| soukromá zpráva od Inori Yumi(Arashi) pro Hospoda "Je to další příležitost ke tréninku," poznamenám a sleduji Adachiho. "Ale ty kecy by si mohli odpustit..." povzdechnu si. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuchida Adachi (Same) pro "To by teda mohly, ale obávám se že je budem muset poslouchat ještě nějakou dobu" Naleju si další šálek, ale už z něj jen pomalu upíjím. |
| |
| Druhého dne ráno Noc jste tak nějak přetrpěli, nějak to zvládáte, zatím... Ráno už bylo trochu krušnější, pro několik z vás bylo doprovázeno nepříjemnou bolestí hlavy a skoro jste měli pocit že se vám rozskočí, ale i to jste tak nějak přetrpěli, to nejhorší teprve přišlo, sotva jste otevřeli dveře tak se před vámi zjevil Dvanáctý, jelikož to bylo u každého pokoje je jasné že jde o klony. "Máte hodinu na to aby jste se dostavili do arény kde budete následně trénovat každý specifický trénink, za hodinu ať jste připravení v aréně," řekne Dvanáctý a pak se rozplyne, jen na jeho místě uvidíte nějaký svitek, pokud je vás více tak pro každého jeden, nicméně ať se snažíte jak chcete nejde otevřít, ani spálit, nic s ním nemůžete udělat. Tak ho prostě vezmete k sobě. |
| |
| Večer --> druhý den Ať se ti dva opili nebo ne, tak sem je nějak dostrkala do hotelu do jejich pokojů, aby se vyspaly a já taky. Únava na mě pořádně dolela, ať už z toho "boje" nebo z čehokolic jiného. Jenže já narozdíl od těch dvou nebyla opilá. Raději sem zalehla do postele, popřípadě do ní pomohla Yumi, jeslti se vážně opila a usla sem, jako když mě do vody hodí. Každopádně klidný spánek mi asi neměl být dopřán.. Grif otravoval.. Nečekaně.. Co je? Zavrčela sem ve snu nepříjemě. Nic, nudím se.. Ozval se Grif, ale neviděla sem ho.. parchant se málo kdy ukáže. Máš dobré, ale já chci spát.. Vždyť spíš Oponoval. Zabít ho málo. Jo je to jen sen, po kterým si stejně budu připadat nevyspaně.. Zabrušela sem. Bojíš se ho? Dvanáctého? Jeho otázka mě podivila. Bát ani ne.. Spíš ho nemám ráda.. Odpověděla sme po pravdě.. A pak ticho a sladký spánek. K čemu mu tohle kruci je? Chce se předvádět, nebo co?! Ráno sem si kupodivu připadala celkem vypsaná, což bylo zvláštní. Ale byla sme za to ráda. ,,Dobré ráno" Pozdravila sem Yumi se zívnutím a vyhrabala se z postele. Zalezla sme do koupelny, kde sem se osprchovala a oblíkla.Když sem chtěla jít na snídani a otevřela sem dveře stál tam dvanáctý.. Spíš jeho klon. Zamračeně a otáveně sem se na něj koukala. Trénink? Ale můj výraz se nezměnil. Až když se rozplynul a na zemi po něm zůstali dva svitky, s tázavým obličejem sem se jzvedla a jeden dala Yumi. Pokusila sem se ten svůj otevřít, ale nic. A to je kruci zase co?! Zamračila sme se, ale víc sem to nezkoušela. Vydala sme se radš na snídani a pak do arény. Sem zvědavá, copak nám náš milovanž dvanáctý vymyslel.. Cítíte tu ironii? //omlouvám se za případné chyby, ale mám horečku, heh.. xD |
| |
| Druhý Den Dopadl jsem zvláštně ale potom co jsem se z posledních sil oddal démonovi v sobě, jsem jako by omdlel a jediné co vnímám je hlas toho Dvanáctého. Dokonce jsem viděl i jeho oči a to bylo velmi zvláštní. Nakonec se po jeho krásných řeči noc rozplyne a já se znovu probudím v aréně, která je ovšem jako nová. Co to má sakra být....to jsme byli v genjutsu...jakto že jsi to nepoznal Hachibi ....ty tam spíš nebo co... Jen tak tak se rozhlédnu a pochopím, že jsou na tom ostatní úplně stejně. Dokonce tu jsou i někteří, který měli být už dávno mrtví, ale přesto žijí. Klídek mladej, já jsem nic netušil ...jako by ten podivín ovládal genjutsu techniku, která ovlivňuje i nás démony....hajzl.. Poslouchám rozhněvaný hlas svého démona a přitom nechápavě kývnu hlavou. Přestanu přemýšlet nad tím, co se stalo a raději se pokouším vstát. Jsem unavený ale přesto mam dost síly na to abych vstal a pomalým krokem se přesunul do svého pokoje. "Dnes už těchhle hovadin mam až po krk....jdu si odpočinout.." Nějak tak odpovím jak Dvanáctému tak i ostatním Jinchuuriky, které ještě moc neznám. Ovšem právě teď nemam náladu na seznamování, proto mířím rovnou do přiděleného pokoje. Tam se beze slov uchýlím k posteli a po několika rozmluvách s drakem usnu. Ráno se probudím celkem brzo ale i přesto se cítím velmi odpočatý. Moje síly jsou zpět a dnešní trénink si chci naplno užít. Už žádné držení zpátky ale tentokrát ukážu svojí plnou sílu a předvedu se před tím Dvanáctým. Jen ať zase nepoužívá tu iluzi...alespoň kdyby, jsme o ní věděli...takhle jsme akorát dostali na prdel.. Opláchnu se pod proudem studené vody a pak se obléknu do čistých šatů. Právě se chystám na nějakou snídani a otevírám dveře, když v tom se přímo přede mnou objeví Dvanáctý. Né že bych se lekl ale je to znepokující to jeho objevování se. Vyslechnu si ho a na odpověď jen kývnu hlavou. Nelíbí se mi to jeho rozkazování...nejraději bych ho naporcoval na několik kousíčku a postupně z nich udělal bifteky.. Usměju se nad Hachibiho poznámkou a plně se připravím na trénink. Na záda si pověsím svůj meč a po menší svačince se vydám do arény. V aréně už pár lidí je ale přesto se k nim nijak nepřipojuji a raději se rozhlížím kolem po nějakých podezřelých úkázech. |
| |
| Druhý den To byl včera den.. Já ještě zůstala střízlivá, ovšem Adachi se opil, až hanba, takže jsme ho s Kim musely do jeho pokoje doslova dotáhnout. Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Když m Kim popřála dobré ráno, jen jsem cosi zahuhlala s obličejem v polštáři a pokusila jsem se znovu usnout. Zanedlouho se u dveří kdosi objevil, něco zažbleptal a vzápětí mi už po hlavě letěl svitek. Nijak jsem neuhybala a nechala jsem ho na sebe spadnout. Pomalu se otočím a slepě hmatám po svitku ve stylu právě probuzeného člověka, který se snaží vypnout budík. Po notné chvíli se rozhodnu ke změně polohy a sednu si. Svitek vezmu a otevřu.. tedy, otevřela bych, kdyby to šlo... Povzdechnu si. Zjevně na něm budeme mít pokyny, které ale nemůžou být prozrazeny ostatním - svitky tedy pudou otevřít, až budeme sami v aréně. Dosti pomalu se došourám do koupelny, provedu ranní hygienu a obleču se. Pak se stejně šouravým krokem vydám ven. V tom si něco uvědomím, tak se tedy zastvím ve dveřích. "Um, snídá se někde tady, nebo mám navštívit nějakou hospodu?" ušklíbnu se nad tou představou. |
| |
| Konec Nějak mě přešla chuť to tu vést, stejně jsou tu aktivní tak dva/tři lidi a já sám nějak ztratil zájem to tu vést, omlouvám se ale zavírám to tu, nakonec to předání nevyšlo... No, někdy jindy, někde jinde... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR