Andor.cz - online Dračí doupě

Hideakiho letní akce

Perný školní rok skončil velice rychle a přišlo dlouho očekávané léto. Obvykle ho trávím s rodinou na nějaké dovolené u moře, ale tento rok otec odjel na služební cestu a tudíž klasický plán padl a já zůstal ve městě. Vždy jsem to považoval za nejhorší věc, která se mi přes léto může stát. Všichni jsou někde na dovolené nebo u příbuzných a zažívají něco nevšedního a mě zbývá jen sedět doma a dívat se do stropu, případně pomáhat doma, což také není má oblíbená letní činnost nebo se také můžu sám potulovat prázdnými rozpálenými ulicemi města a probírat své filozofické myšlenky stále dokola, ale to po nějakém tom dni takto stráveném dost omrzí. Vše nasvědčovalo tomu, že celý červenec bude naprosto zabitý a budu muset proplout tím neskutečně klidným mořem nudy, které se ne a ne protrhnout nějakým zajímavou událostí.

Naštěstí zhruba v polovině tohoto klidného pekla se mi ozval Hideaki, který zrovna přijel zpátky do města a tudíž svitly první paprsky naděje na nějakou velikou akci jaké má Hideakki pořádat, případně také oplývá velice užitečným talentem se na takovéto akce připlést a zajistit vstup pro všechny jeho kamarády. Itsuki také koncem toho týdne přijel z nějaké sportovní akce na které byl velice úspěšný a tak měl velice dobrou náladu. O víkendu jsme se spojili několika zprávami jsme se domluvili na to, že spolu půjdeme na akci, která se má pořádat příští týden v domě Hideho kamaráda, který nemá do kapsy hluboko a jeho dům je podle Hi-ho popisu majestátní bohatýrské sídlo s bazénem a obrovskou zahradou a tak nebyl žádný důvod abych nesouhlasil. Mimo nás tří se také Hi také vytahoval s novým úlovkem, který prý stojí doopravdy zato Itsuki se hned se zájmem vyptával a poté co se dozvěděl její jméno začal se smát a následně šťouchat do Hideakiho, že přebírá bejvalky a nazval ho recyklátorem nad čím jsem se upřímně zasmál, protože jsem to tak viděl naprosto stejně. Nikdy jsem jeho přebíhání neobdivoval ani jsem ho nepodporoval naopak jsem si díky tomu z něj utahoval a párkrát jsme se kvůli tomu pohádali. Více méně mi to bylo jedno koho má, jestli je s ní měsíc, týden nebo jen pár dní, ale jakmile se jeho vztahy pletly do mého života a do života ostatních spolubydlících na našem pokoji nehodlal jsem jen potichu přihlížet a promluva do duše polo opilého Hideakiho se bohužel míjela účinkem. Díky jeho návštěvám jsme několikrát málem přišli o ubikaci, aniž by z toho měl aspoň špatné svědomí a to vedlo k hádkám v jednu chvíli nás málem opustil no nakonec se situace uklidnila a v létě takové věci není třeba řešit.

Den předem nás zatáhl Itsuki do města do nejrůznějších obchodů, kde jsme si podle něj museli koupit nové oblečení jinak by jsme mu dělali na té akci ostudu. Nakonec jsme skončili téměř bez peněz se spoustou nového oblečení prakticky na celý příští rok. Poté následovalo kadeřnictví, kde se nechal Hideaky ostříhat velice na krátko a zbytek dne jsem se mu za to smál, já jsem se nechal jen zastřihnout a upravit zkušeným kadeřníkem. Itsuki využívá rád gel, či lak a nosí krátký sestřih, který si nechal zesvětlit melírem.

Počasí na páteční akci v domě bylo vyhovující, slunce svítilo, ale nebylo vedro. Oblačno a foukal svěží vítr, což bylo po dvou předchozích týdnech vedra velice příjemná změna a dalo se konečně uvolnit a užívat si zábavu. Oficiálně akce začínala až šest hodin, ale jelikož jsem neměl co dělat tak jsme sem zavítal již kolem páté hodiny a pomáhal s přípravami, jelikož jsem nakonec tohoto bohatýra znal osobně, jelikož již dlouhou dobu, ale Hi mi jeho jméno jako obvykle zatajil. Kolem půl šesté již pomalu přicházejí první hosté a já si sedl na provizorní bar, kde jsem počkal na příchod kamarádů, kteří si dali jak je zvykem půl hodinky na čas.

Alkohol není můj každodenní chléb, ale na takovéto akci nedat si nějaký ten sekt může jen úzkoprsý blbec, alespoň to si myslím a tak si vezmu jedno velké pivo a pomalu ho zpracuji. Mezitím mě Itsuki zaregistruje a všichni společně se ke mně vydají i s dívkou, kterou mi Hideaki představil jako Chandu Woodovou, přejedu ji lehce lhostejným pohledem jako obvykle daruji jeho úlovkům a následně nasadím milý úsměv a pozdravím ji. „Chanda, hm zajímavé jméno. Takové atypické pro tento kraj a ještě k tomu anglické příjmení, kde ji Hideaki zase vyhrabal?“ Proletí mi hlavou a jdu si sednout s touto skupinkou na místo, které pro nás vybrali. Jak čas postupoval, Hi i jeho dívka pořádně rabovali bar a po nějaké té chvíli byly celkem mimo a odebrali se mimo náš dohled patrně probírat něco co by se v takovémto stavu probírat nemělo, tedy aspoň podle mého názoru je na takové věci lepší mít čistou hlavu. Itsuki také netuší, co ti dva mimo kolektiv probírají a tak můžeme jenom hádat. A mé prognózy naplní příchod těch dvou přičemž můj opilý a možná i něco více, přítel nemá na tváři zrovna veselý výraz a kdybych ho neznal, myslel bych si, že bude zvracet. Chystám se vstát a jít mu pomoci, ale v tom se Itsuki pasuje na dobrovolného člena červeného kříže a jde podpořit skleslého přítele v nouzi. Na jeho konstatování jen kývnu a podívám se na dno dnes již třetí sklenice velkého škopku, který jsem vypil.

Ani si to nestihnu uvědomit a zůstanu tu sám s Hideakiho dívkou, která taky nevypadá na to, že je zrovna střízlivá a podle toho jaké byly dívky předtím bude to podobný typ člověka jako je Hideaki, což se ostatně o okamžik později projeví. Na její otázku, kterou na mě vystřelí jen malou chvíli poté co odejde Hi s Itsukim jen udiveně zvednu obočí a přejedu ji pohledem, který značí, že jsme ji nečekal. „Teď se patrně rozešla s Hideakim a už letí dál. Vážně skoro stejná jako Hideaki, ale ten si většinou mezi jednotlivými vztahy dává nějaký ten týden, případně den pauzu.“ I přes stav ve kterém jsem po pěti pivech, což na to, že obvykle nepiji vůbec je hodně si pomyslím tuhle kritickou poznámku a setinu vteřiny přemýšlím, tedy spíš to vypadá, že přemýšlím, ale ve skutečnosti mou hlavou žádné myšlenky neprocházejí. Následně se usměji a následně se jí podívám do očí „Ale proč ne, když mě pozívá taková krásná holka, nejde odmítnout.“ Doplním větu letmým mrknutím a pomalu vstanu z místa kde pohodlně sedím, již nějakou tu chvíli. Dojdeme spolu k baru na kterém jsou nápoje zadarmo, hold majitel si to může dovolit, tedy spíš jeho rodiče, on sám by bez nich seděl u popelnic a přebíral odpadky. „Co si dáš ty?“ Zeptám se Chandy, přičemž se dívám po barmanovi a čekám až mě zaregistruje. „Takže jste se s Hideakim rozešli? Vypadal dosti sklesle i když vezmeme v potaz to co všechno tu zkonzumoval.“ Nadhodím téma, které mě zajímá a znova nahodím pobavený úsměv, ke kterému mi patrně dopomohla nějaká ta promile v krvi.

Na baru a snad né pod barem

Barman obslouží jiné zákazníky, kteří si zrovna objednali dohromady asi deset litrů piva a s plnýma rukama odcházejí opatrným krokem, aby se jim ani jediná kapka drahocenného moku nevylila na zem. Následně se pozornost muže, který poskytuje drinky zaměří na mou zdviženou ruku a pomalým krokem přijde až k nám. Letmo pohledem naznačí, že by rád věděl co si dáme, aby měl poté zase chvíli volno a já ho nehodlám ochuzovat o jeho čas. „Jedno malé pivo pro mě a jednu tequillu, tady pro slečná.“ Řeknu poměrně nahlas, aby mě bylo slyšet i přes poměrně hlasitou hudbu, která není příliš vhodná pro tiché rozhovory. „Dám si jen malé. Po dalším velkém bych běhal po záchodech a popásl bych jedinečnou možnost promluvit si s Hidaekiho bejvalkou.“ Proletí mi hlavou, při pohledu na Chandu, která sedí těsně vedle mě a na mé tváři se objeví úsměv, který nebyl následkem žádné myšlenky, prostě jen tak vyplynul napovrch.

Poté co odejde barman pro naši objednávku, pozorně poslouchám odpověď, protože by mě vážně zajímalo co vede lidi k takovému častému střídání partnerů. „Hm, úlet, který velice rychle ztroskotal, nikdy bych neřekl do Hideakiho, že by se chtěl na nějakou dívku více upoutat. Zajímavé, takže se bojí hlubších citových pout, ještě víc než můj spolubydlící nebo nám Hi začíná dospívat.“ Sám jsem překvapen hloubkou svých myšlenek, které se zrovna vznášejí na oblacích pivní pěny v zlatém moři osvětlovaném záblesky stroboskopu, který zrovna divoce bojuje s písničkou bohatou na basové tóny. O okamžik později zpozoruji, že mě Chanda přejíždí zkoumavým pohledem a patrně i soudí, trochu znervózním, ale díky sedativním účinkům alkoholu to není téměř navenek poznat. Odpoutám od ní pohled a trochu zoufalým pohledem hledám barmana, který by mi měl donést další pohár nápoje omamného.

Ten se jak zaznamenám, již blíží s dvěma sklenicemi alkoholu a naruší tak nepříjemné “ticho“, které nastalo po poslední větě. Pivo vezmu pevně do ruky a trochu z něj upiji, přitom pomalu přemýšlím. „Asi bych měl nahodit nějaké téma, jinak naše setkání bude směřovat do končin, kam se mi teď zrovna nechce.“ Odložím skleničku zpátky na bar a navážu s Chandou krátký oční kontakt následně se odhodlám a pronesu nepatrně nervózním tónem, teoreticky by se také dal označit jako veselí podtón, ale to záleží na úhlu pohledu. „Eh, máš zajímavé jméno, Chanda Wood, pokud si správně pamatuju, nejsi zdejší, že? Odkud pocházíš?“ Dostanu ze sebe nakonec a doplním větu milým úsměvem.

Hodnoty a předsevzetí

Poslouchám napůl ucha a přitom pozoruji střídavě Chandu a nějaké hosty, kteří kolem nás procházeli, přičemž na mě zamával známý. Lehce kývnu na znak toho, že rozumím a znova upiji z piva, které následně postavím na bar. Lehce se pozastavím nad její otázkou a zapátrám zlomek sekundy v paměti, protože mám dojem, že kdysi mi něco o mém původu říkala babička mé mámy. „Né tak docela, část, rodiny pochází z Francie, ale už je to nějaké to koleno.“ Dopovím větu a usměji se. „Sakra nikdy sem nechtěl mít s Hideakiho ani Itsukiho holkama nic společnýho a teď se namočím do něčeho takovýho.“ Plácnu se v duchu do čela a přitom sleduji, jak Cha vytahuje jakousi lesklou krabičku. „Hm, co to je? Někdy jsem už takou krabičku viděl, ale kde?“ Pomyslím si a pozoruji pozorně jak ji otevírá a jen o okamžik později mi to docvakne.

Očima přejedu její obsah a následně se zamračím. „Už minule jsem si říkal, že to stačilo. Příště už ne. Rodina by byla hodně zklamaná, ale zase na druhou stranu je na světě mnohem víc horších věcí, které bych mohl dělat. Jednou za čas bych se uvolnit mohl.“ Rozporuplně natáhnu směrem ke krabičce s několika jointy ruku a zkoumavě se na ně podívám, jako bych si vybíral, který pro mě bude ten vhodný. Nakonec vezmu nějaký náhodný a převezmu zapalovač, který v rukou třímá Chanda. Několikrát škrtnu a nakonec ho zapálím. Kouř z něho se pomalu vznáší ke stropu a já vložím druhý konec do úst. Lehce do plic vtáhnu omamnou látkou a následně pomalu vydechnu to co zůstalo. Stav po inhalaci je poměrně silný, až se mi trochu zamotá hlava, ale po chvíli to přejde a já se můžu dál věnovat otázce, kterou mi položila Chanda. „Jo mimo jiné i mi tři, ale tyhle dva výrostky tam moc času nestráví. Většinou někde poletují a dělají bůh ví co a poté způsobují problémy.“ Prohlásím tónem, ve kterém je poznat mírné naštvání a zakroutím hlavou. Znova potáhnu z blantu a poté co vypustím další obláček dýmu položím další otázku. „Na jakou školu chodíš přes rok?“ Zeptám se a dopiju zbytek piva, který leží na baru, přičemž se snažím vzdorovat snaze Chandy mě strhnout na svoji stranu a v hlavě si pořád opakuji, že jsem si předsevzal nemít nic s holkami, jak stávajícími tak s bývalými, které předtím měli něco s Him, nebo Itsukim.

Alkohol? Ne! Radši knihu!

Večírek pokračuje a pomalu se dostává do fáze, kdy na svých nohách stojí jen ti s nevyšší výdrží nebo naopak ti s vysokou mírou soudnosti. Zbytek se válí pod stolem, či barem, ti méně šťastní s jejich drinkem na oblečení. Hudba se změnila s agresivní taneční, která tělo nutí k pohybu na spíše uklidňující, nevýraznou, prostě je vidět, že DJ ví, co má kdy pouštět. „Zvláštní, kam ten Itsuky na tak dlouho šel? Myslel jsem, že se ještě vrátí. Hm, Hideakimu, bylo asi hodně na kaši už tak brzo.“ V duchu se zamračím, protože Hi-ho nemám zrovna v lásce, tohle bych nepřál ani jemu. Můj pohled v tu chvíli, ale upoutá něco jiného.

Není to ani tak pohled, který bych této situaci měl věnovat, ale zvláštním způsobem se mi zdá mé okolí zvláštně rozmazané a zpomalené. Rušivý element je fakt, že moje pravá mi moje pravá ruka dává nějaký zvláštní signál. Jakoby téměř celá hořela, ale to je přece blbost. Nakonec se tedy rozhodnu se podívat a zjistím, že se nemýlila a doopravdy je tu zdroj tepla, který ji ohrožuje. Patrně selhala má paměť a já zapomněl na hořící joint, který je na konci své životnosti. „Sakra-!“ Zakleji a upustím hořící konec s naštvaným výrazem. Podívám se na Chandu a poměrně nelogicky se začnu pobaveně smát. „Tohle mám na trávě rád. No-stress, jen chill, který v normálním životě trochu chybí.“ Pomyslím si a poslouchám dál, na co se mě Cha ptá. „Nevím, jestli se o nich dá říct, že tam chodí, ale ano přesně tam chodím.“ Znova se zazubím, při pohledu na Chandu, která objednává další drink, aniž bych s tím souhlasil. „Hele, hele. To stačilo, chtěl bych se ještě dnes dostat po svých domu. A né skončit jako támhle ten.“ Ukážu letmo na nějakého náhodného opilce, který již nedokázal vydržet na místě, a znova se začnu smát. „No dobře, kvůli tobě, ale tohle je vážně poslední!“ Mrknu na ni a chopím se piva. Jak ho držím ve vzduchu, pozorně si ho prohlídnu a trochu s ním zacloumám, aby se tekutina uvnitř trochu rozpohybovala. Pohlédnu na Chandu, která vybízí k připití a se stálím úsměvem na rtech si vesele přiťuknu. Trochu upiji a položím ho zpátky na stůl.

Pivo se přesune z mých úst do mého žaludku a patrně i do močového měchýře, který hlásí plný stav. Malou chvíli si říkám, že to vydržím, ale v tom se ozve znova a tentokrát mnohem urgentněji než předtím. „Jako naschvál zrovna teď, ale alespoň mám důvod odejít. Bůh ví, kam až by naše konverzace zatoulala.“ Pomyslím si a věnuji Chandě dlouhý pohled s kapkou zoufalosti, který mi navozoval nepřátelský močový měchýř. „Budeš mě muset omluvit. Potom, co jsem tu už všechno vypil, musím vypustit nádrž.“ S pobaveným úsměvem vstanu od baru, přičemž se po dlouhém sezení protáhnu, což měchýř ještě o něco víc podráždí a tak se vydám na závod s časem, směrem k záchodu.

Vysvobození a přátelský rozhovor na baru

Opatrně překročím několik neidentifikovatelných předmětů, které mi stojí v cestě, jak už kvůli tomu, že mě zaslepuje moje poslání dostat se tam dřív než můj měchýř a také díky cizím látkám v mé krvi. Nyní přede mnou již nestojí nic a já můžu zrychlit své tempo, zrychlit, protože rozběhnout se s plnou nádrží by nevedlo k ničemu dobrému.

Než zmizím za roh, stihnu se ještě letmo podívat na Chandu, která sedí u baru, a na její tváři vidím úsměv, který naznačuje, že se jí zdá moje střídavě rychlé a střídavě pomalé tempo směšné. „Dopr-, kde je tady ten záchod. Někde jsem ho viděl. Byl tady? Ne to sou dámy. Kde sou u všech měchýřových bohů ty dveře s tím chčijícím debilem!!“ Začínám být nervózní a do mých myšlenek se začínají plést neslušná slova, která jsou jinak skryta ve stínu slušnosti.

Už začínám ztrácen naději a začínám hledat nouzový plán v podobě prázdné sklenice nebo nějakého květináče, který by mě ušetřil potupy před dámou, která mě čeká na baru. Naštěstí jsem jeden vhodný květináč v tu chvíli našel a už jsem se začal chystat na vykonání potřeby. Ještě jednou jsem přejel okolí v zoufalé snaze jít na normální záchod, kde je to přeci jenom pohodlnější a v tu chvíli, jakoby mě bůh měchýřů, na kterého jsem se před chvíli obracel, vyslyšel a světlem své milosti osvítil, pro mě svobodu znamenající znak pánských záchodků.

V tom okamžiku jsem nanic nečekal a použil ruku, která měla otevírat cestu uvolnění k otevření brány na území království osvěžovačů vzduchu a automatizovaných sušičů rukou. Můj pohled se v tu chvíli podobal ostrému oku orla a bleskově zaměřil bílé, skvostně vypadající otvory odpuštění a mé nohy k nim okamžitě zamířili.

Ozvalo se *bzuuui* z míst hluboké údolí, ze kterého následně začal vyvěrat malý žlutý potůček. Ten se během několika dalších vteřin změnil na prudkou horskou řeku, přičemž se také ozvalo úlevné vydechnutí. Naštěstí tu nikdo semnou nebyl, ne že bych se tím v tu chvíli a v tom stavu zajímal, ale přeci jenom je příjemnější být v takovou chvíli na takovém místě sám. Prudká horská řeka se nakonec uklidnila a proměnila na majestátní řeku v korytech kontroly mé mysli. Nakonec pramen vyschl a následně i celý zbytek vody v řece skončil v moři mezi bílými břehy. Zanechal jsem ho svému vlastnímu osudu a hrdě s pocitem svobody odkráčel směrem k umyvadlu. Za zády se ozval odliv uklidňujícím zašuměním.

Smradlavé jahodové mýdlo se přilepí k mým rukám a já je následně ponořím pod studený vodopád padající z kohoutku. Nakonec mé ruce zavítají na jih Země a jsou vystaveny prudkému teplému větru, který je velice rychle vysouší. Letmo zachytím svůj obraz v zrcadle, pobaveně se na sebe zasměji a také zamávám, což je zvláštní, ale zřejmě pochopitelné. Euforický stav mě zase přejde a já si několika rychlými a obranými pohyby upravím vlasy.

Dveře záchodu se znovu otevírají a dovnitř vstupuje nějaký hnědovlasí, poměrně opilý kluk, který očividně nemá náladu ani čas nazbyt a tak okamžitě kleká ke svému řečnickému pultu a podává až šokující výkon. Nehodlám být jeho obecenstvem na důležité přednášce a tak velice rychle odcházím, přičemž dveře zamnou, se potichu dovírají.

Chodba je ve stejném stavu, jako když jsem byl ve spěchu, ale teď si ji mohu detailně prohlédnout. Zjistím, že zde je několik padlých hostů sotva metr od onoho květináče, který mi měl sloužit jako zakázaná zahrada, místo nebeského království hned za rohem. Pokračuji dál touto zapovězenou chodbou a už tady cítím nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.

Zrovna vycházím zpoza rohu, když slyším, jak na zem padají skleničky a také zvuk posouvajících se židlí spojený s tlumeným výkřikem Chady. „Tak se mi to jenom nezdálo. Doopravdy se děje něco nepěkného a zrovna u našeho stolu.“ V duchu se zamračím a v tu chvíli vkročím do místnosti s barem, kde se barman sápe na bezmocně se bránící Chandu. „Barman. Nepřipadal mi jako typ, který na to jde až takhle tvrdě.“ Proletí mi hlavou, když směřuji napříč místností směrem k páru za barem. Jsem klidný a moje tepová frekvence se ani nehne. Takhle na mě zřejmě působí tráva v krizových situacích, což je doopravdy zvláštní, ale rozhodně si nemůžu stěžovat. Normálně bych byl asi naštvaný, a pokud bych požil nějaký ten alkohol, patrně zakročil velice rychle k násilí.

Takto dojdu až baru. Letmo ho přeletím a následně stroze rozpojím sevření barmana, který překročil hranici slušnosti a možná i několik dalších, abych s ním mohl mluvit z očí do očí, jinak se obávám, že by se s ním jen tak mluvit nedalo. Sílu jsem možná tolik v tomhle stavu neodhadl a tak barman spadl na zem, kde si patrně narazil hlavu, ale vědomí neztratil, jen patrně není schopný pohybu. Čehož využiji a nasadím značně povýšený, bezohledný tón a uštědřím mu několik zdrcujících verbálních facek. „Nevidíš, že slečnu obtěžuješ? A co se opovažuješ sahat na někoho kdo je tu semnou?“ Začnu zlehka a sarkasticky formálně, jelikož vím, že taková slova tenhle ignorant určitě v životě neslyšel. „To si až tak ubohý? Žádná ti nechce dát co?“ Doplním ironickým smíchem. „Ale když se na tebe podívám ani se jim nedivím.“ Postupně přitvrzuji, ale zároveň jsem připraven reagovat na jeho agresivní reakci vzhledem k jeho předchozímu chování. Jednou rukou nenápadně postrčím Chandu, aby odtud odešla, dokud je to ještě možné a ještě jedou, si rýpnu do tohoto oplzlého barmana. „Obtěžováním, žádnou nesbalíš, sbalí tě tak maximálně fízlové a skončíš za mřížema. Kompenzuj si to, že tě otec jako malého znásilňoval, třeba závodním pletením.“ Dokončím poslední větu a výsměšně se na barmana podívám, otočím se k němu zády a vyjdu směrem k Chandě, ale zároveň pořád čekám jeho zákeřný útok.

Podivné události

Bar zahaluje zvláštní temná nálada. Obyčejná akce pořádaná mým kamarádem většinou končí spoustou opilých teenagerů po celém domě. Zvratky kam se jen podíváš, sem tam se někde objeví i krev, ale tohle se co si já pamatuju, ještě nikdy nestalo. Barman leží patrně s otřesem mozku vedle baru a má pozornost směřuje k Chandě, která se chová víc než zvláštně. „Koho mám z tebe sundat? Nic na tobě není ani krev. Jsi v pořádku?“ Snažím se Chandu uklidnit a už se chystám ji chytit za ruku a odvést ji někam, kde to není cítit jako ve stoce, když v tom se ozval barman s velice pádným argumentem v podobě rány o bar. „Sakra, neměl jsem odpoutávat pozornost od tohohle bastarda. Mohl jsem to čekat.“ Proletí mi bleskově hlavou, než mé tělo dopadne na bar a utrží šok.

Byla to silná rána, ale naštěstí alkohol dopomáhá k tomu, že bolest tolik nevnímám.

Jeho další pokus o úder, který mě měl dle všeho knock-outovat, skončil na kamenné desce baru, což ho mohlo dost bolet. Ale jestli alkohol působí na něj stejně jako na mě, tak skoro nic necítil a už se napřahuje na další ránu. „Na tohle nemám náladu ani čas. Radši bych zjistil co to je s Chandou. Do teď se chovala normálně.“ I přes to co se kolem mě děje zaměřím svůj pohled na Chandu, která právě klečí v kaluži piva, smíchaného s její krví a dál si ubližuje.

Vyklouznout z jeho sevření v jeho stavu není až takový problém a jedna rána do hlavy zezadu flaškou, která byla zrovna po ruce. Pro jistotu dostal ještě jednu, stejnou nádobou do vrchní části hlavy. „Nepotřebuju další nežádané přerušení od tohohle burana.“ Zamračím se a následně mé kroky směřují k dívce v louži krvavého moku.

Nehledě na mokrou podlahu si k ní kleknu, abych byl na stejné úrovni, a lépe se na ni podívám. „Celá se klepe. Je to z bolesti? Nebo je v šoku? Musím zajistit, aby si už neubližovala. Takhle vykrvácí a kdo tohle bude vysvětlovat policii?“ Probleskne mi hlavou, při dalším pohledu na dívku, která je zřejmě úplně v jiném světě, než jsem já a podle všeho jí nemám co závidět. Růžová zahrada to rozhodně není, spíš se asi podobá dosti nějakému hororu. „Nesmím být zbrklý, v tomhle stavu, jen bůh ví, jak může reagovat. Že by takhle reagovala na tu trávu? Ne já ji měl taky a nic mi není. A co s ní udělám potom, když se to nespraví? Tady zůstat nemůžeme, už tak tu skoro nikdo není a už tak jsme tu udělali pořadateli pěkný svinčík. “ Hlavou mi létají myšlenky sem a tam, když v tom mě napadne, že její stav může být podobný jako hypnóza. „Chando? Tady Yoshi. Kamarád Hideakiho a Itsukiho. “ Začnu opatrně a následně jí lehce pohladím po roztřesené ruce, kterou si zrovna škrabe do ruky. Svou dlaní se přiblížím k té její a stiskem ji zabráním dalšímu poškozování. „Klid, uklidni se. “ Říkám přívětivým klidným hlasem a přitom ji zvedám ze země, kde sále klečí. „Neboj se, vše bude v pořádku. Nikdo už ti ubližovat nebude. Tvé ruce jsou naprosto čisté, už na nich není vůbec nic mimo krve, která ti teče z ran, které sis si způsobila.“ Levou rukou jí zvednu hlavu, podívám se jí do očí, aby se už na ně nedívala, a doufám, že se konečně probudí z té noční můry.

A začínalo to jako celkem normální večer…

S každým mým slovem se zdá být Chanda o něco víc zabraná sama do sebe a okolí očividně absolutně nevnímá. Její ruce vypadají, jakoby je ovládal někdo jiný a krev na nich se dostává na její obličej stejně jako částečně i do vlasů. „Drží si spánky a je celá ztuhlá. Jakoby ji bolela hlava, ale tohle asi není jen obyčejná bolest hlavy, kterou má člověk, když je nemocnej. Zajímalo by mě, jestli je tenhle stav první nebo už ho někdy měla.“ Mé myšlenky ubíhají zatím, co ji sleduji v mém náručí, aby neležela v tom hnusu, co zůstal pod barem.

Slyším, jak se tiše prolínají její slova s téměř neslyšitelnou hudbou v pozadí. „Je to její jméno? Opakuje to, co jsem řekl? Ano, musela ho slyšet.“ Bleskne mi hlavou okamžitě a upřeně se zadívám na její obličej. „Musím ji odsud dostat, tohle není jen obyčejné bezvědomí. Ví o tom její rodiče? Nic o ní nevím, tedy kromě jejího jména. Nevím, kde bydlí. Mám jedinou možnost.“ Jednu ruku si na malou chvíli uvolním, abych mohl smést sklenice a ostatní věci co na něm zavazí z baru dolů. Dívku v náručí na něj opatrně položím a letmým pohledem přejedu své okolí, včetně barmana, který vypadá snad ještě hůř než Chanda.

Má ruka následně míří pro mobil, kde se snažím rychle vytočit číslo červeno-bílého zachránce s modro-bílou zářící aurou. Netrvá dlouho a hlas operátorky na druhém konci této linky se vynoří z monotónních táhlých pípnutí s chápavým tónem. Můj hlas ač nechci je trochu otřesený a tak mé vysvětlování co se tu stalo, skončí jen u jedné poměrně krátké věty. „Je tu dívka, která leží a na nic nereaguje.“ Samozřejmě, že vím, co se sluší od takového hovoru záchranářům, ale z neznámého důvodu mi veškerá školení ze školy náhle vypadla z hlavy a jsem rád, že jsem řekl to, co jsem řekl. Naštěstí operátorka je na takové hovory jistě zvyklá, protože jich má takých stovky denně a tak pohotově reaguje otázkami na místo a upřesnění toho co jí je.

Šok se v malé míře dostavuje i ke mně poté co na si na mě sesedne realita a tak mé odpovědi předchází pauza, ve které nad ničím nepřemýšlím a jen se dívám před sebe. Operátorka trpělivě opakuje své otázky ještě jednou a očividně to zabírá a já se probouzím, přičemž vyštěkávám adresu kamaráda. „Dobře dobře, vysílám na tu adresu záchranku a teď mi řekněte přesněji, co se té dívce stalo.“ Uklidňujícím tónem pokračuje operátorka a já pozorně sleduji Chandu na baru. „Už asi deset minut prakticky nevnímá okolí, nereaguje na to, když na ní mluvím, ale patrně omdlela až před dvěma minutami. Má ztuhlou tvář, ale dýchá.“ Dořeknu poslední větu a reakce od ženy na druhé straně přichází téměř okamžitě. „Ano, takže, jestli je to možné, položte jí na rovný povrch a zvedněte jí nohy, ať jsou výš než je její hlava. Musíte také zajistit, aby jí nezapadl jazyk a neudusila se. Sanitka by měla být na místě velice brzo. Jestli je to možné přesuňte se někde, kam se budou moci medici dostat s nosítky.“ Můj pohled přejede krátce místnost plnou opilců. „Tak tady mi nikdo vážně nepomůže, ale měl bych rychle vyrazit nebo bude už moc pozdě.“ Chandu vezmu opatrně znova do své náruče a mé kroky směřují k východu.

Má intuice ohledně příjezdu záchranky byla správná. Světla spolu s intenzivním houkáním je slyšet již z dálky. Záchranka zastavuje, zadní dveře se bleskově otevírají a z nich, dá se říct, že vybíhají, dva medici s nosítky a míří směrem ke mně. Za pomocí jednoho z nich na ně Chandu pokládám a po malém náznaku směřuji spolu s nimi do bílého vozidla a cestou odpovídám na otázky, které mi medici pokládají velice intenzivním tónem.

Zvuk sirény se znova spustí a sanitka se dává znova do pohybu. Medici si střídají různé nástroje spolu s krátkými poznámkami ohledně různých látek, které právě aplikuji na bezvládné tělo Chandy. Občasné otřesy vozu atmosféře nijak nepřidávají na pozitivním nádechu, která je poměrně vypjatá a to nejen kvůli vysoké rychlostí, kterou právě směřujeme k nejbližší nemocnici. Pípání EKG naznačuje, že tlak pacientky je poměrně nízký a frekvence není příliš stálá.

Čas příliš nevnímám a zatáčky, kterými patrně projíždíme také ne. Divoká jízda městem končí a zvětšujícím se otvorem mezi dvojitými dveřmi se do sanitky derou agresivní paprsky ostrého světla z nemocničního osvětlení. Nosítka velice rychle vyjíždí ven ze sanitky a já spolu s nimi směřuji do nemocnice. Vše se děje tak rychle a mě se zdá, jako bych byl za nějakou zvláštní barierou. Z tohoto zvláštního stavu mě probouzí až věta sestřičky. „Pane? Jaký je váš příbuzenský vztah k pacientce?“ Zaostřím svůj pohled a snažím se co nejrychleji zorientovat. „Eh, žádný. Sotva jsme se potkali.“ Pohled sestřičky se nijak nemění a jen pokračuje dál ve své rutině. „Takže nevíte, jakou má krevní skupinu nebo jestli není alergická na některé léky?“ Pořád jsem trochu zmatený a omámený, ale i tak zvládám odpovídat. „Ne to vážně nevím.“ Pozornost sestřičky se okamžitě zaměřuje k mužům, co se právě starají o Chandu a obsah zprávy co jim předává je sbor několika chemikálií, které jsem v životě neslyšel. „A ta krev a zranění byly způsobeny jak? Jsou infikovány? Má v sobě nějaké omamné látky?“ Další salva strohých otázek, bez nějakého citového zabarvení směřuje k mé osobě a já se snažím okamžitě odpovědět. „Způsobeny sklem a jejími nehty. Takže infikovány být můžou a ano v její krvi patrně najdete alkohol a stopy THC.“ Odpovím poměrně rychle a konečně to vypadá, že jsem zpátky v normálu. Sestřička jen kývne a dál se jen věnuje dívce na lůžku a okolním doktorům. „Běžte prosím ven na chodbu, až budeme vědět něco víc, dáme vám vědět.“ Dodá letmo směrem ke mně, aniž by se na mě dívala.

Blikající světlo zářivky osvětluji dlouhou nemocniční chodbu zkreslujíc její bílou barvu na jakousi podivnou směsici hnědo-šedé. Čím víc se prohlubuje noc, tím z ní víc ubývá lidí, až na ní zůstanu pouze já s energetickým nápojem v ruce a pohledem zaměřeným na stejnorodé kachličky, spolu s nějakou ženou zakrytou dekou patrně v hlubokém stavu spánku. „Mohl bych jít domu, ale tak nějak za ní cítím zodpovědnost, navíc doktoři stejně jako já neví kde Chanda bydlí. Když se její stav zítra zlepší, bude se hodit někdo, kdo ji doprovodí domů.“ Mé unavené myšlenky pomalu cestují mezi spánky, které se takto snaží zabránit tomu, abych skončil stejně jako ta dívka co leží o několik sedadel dále a přitom stále znova omývají to stejné dokola.

Kdybych byl teď venku patrně bych slyšel hlasitý cvrkot ptáku a mohl bych sledovat, jak se nebe pomalu vyjasňuje, protože se podle mých hodin na mobilu chýlí k šesté hodině ranní. Sestry už jsou znova na nohách a postupně vstupují do všech pokojů, kde leží jejich pacienty. Mě však všichni okolo ignorují. Moje hlava je ale znova čistá a myšlenky již nekolují v nekonečné spirále. Díky tomu si vzpomenu na to, že jsem celou noc byl pryč a patrně se po mě někdo mohl shánět. Můj pohled následně znova zaostřuje display mého telefonu, kde se na mě vyrojilo asi dvacet SMSek od kamarádů, plných narážek na to, co jsem dělal přes noc. Tím můj zájem o telefon a jeho obsah definitivně končí. Teď mě zajímá pouze jedna věc a tak dále čekám na to, až mě kontaktuje nějaká zodpovědná osoba ohledně stavu Chandy.

Za dobrotu na žebrotu

Kriticky se zadívám na prázdnou plechovku redbullu, která vzápětí letí vzduchem a se smrtící přesností přistává mezi deseti ostatními v nedalekém koši. Noc byla dlouhá a nebýt tohoto zázračného nápoje asi bych teď ležel na podlaze s prstem v puse. „Vidím, že se tu překvapivě nic nezměnilo, tedy snad kromě ručiček na hodinách.“ Přemýšlím, zatím co se dlouze protahuji a vstávám z oseděné lavičky. „Sakra, jak že se to dostanu do toho bufetu? Tyhle chodby vypadají všechny stejné.“ Zamračím se a pohledem pátrám po nějakém ukazateli, který by mě zavedl k lahodnému pokladu ležícím na druhém konci duhy.

Můj pokus byl ale marný a tak jsem se musel znova spoléhat na sociální cítění místních sester, které nevypadaly zrovna na velké samaritánky. Trocha soucitu s hladovým poutníkem se však našla a tak můj žaludek nemusel hledat potravu ve vlastních řadách.

S kuřecí bagetou v plastovém sáčku, dalším energetickým nápojem, tentokrát v jeho půllitrové variantě směřuji zpátky na mé “oblíbené“ místo. Něco je však jinak. Sotva minutu poté co usednu a rozbalím své jídlo, uslyším ostrý hlas sestry, která se očividně pořádně prospala a právě volá rodiče Chandy.

Její otázka velice rychle získává svou oblíbenou partnerku v podobě odpovědi muže, který seděl v blízkém sedadle a označil sám sebe za jejího otce. „Zvláštní, jak se informace v dnešním světě rychle přenášejí.“ Probleskne mi hlavou a dál poslouchám co má sestra na srdci. „Takže takhle se teď jedná s těmi, co zachraňují zcela dobrovolně životy? To abych si za to příště něco naúčtoval.“ Ušklíbnu se a mým dalším tahem na šachovnici života je rychlý zdvih ze sedadla spolu s nasměrováním k přibližnému východu z tohoto prazvláštního vězení, když v tom mě zastaví Ten muž, který je patrně její otec svou otázkou. „Prosím? Eh. Ano “našel“ jsem vaši dceru. Nevím, jestli je to u ní časté, ale byli jsme na jednom večírku a ona tam zkolabovala a vypadalo to, že se nehodlá probudit. Tak jsem jí zavolal záchranku. A teď, jestli dovolíte, rád bych šel domů, protože jsem celou noc nespal a místo toho měl jedinečnou možnost prohlédnout si, jak probíhá noc v této neskutečně zajímavé nemocnici. Zbytek by vám měli říct místní přívětiví doktoři.“ Dokončím větu s lehkým nádechem ironie a sarkasmu a ignoruji jeho dotaz na mé jméno, přičemž se pomalu posouvám směrem k východu.

Proč je těžké zapomenout?

*Wchuuuyy* Skleněné otevírací dveře vydají unavený zvuk po noční šichtě a čerstvý vzduch zvenčí se konečně mísí s tím plných dezinfekce a bakterií. „Cítím se hůř než po prvním zápasu v ragby. Do kterého mě jako malého iniciativně přihlásil můj otec. Ah jak já nesnášel ty jeho impulzivní nápady zkombinované s komplexy z jeho dětství.“ Mnu si jednou rukou prosezené hýždě a přitom kráčím po ulici jako živoucí mrtvola, až se divím, že po mě lidé nestřílejí. „Asi jsem hrál až moc počítačových her na toto téma. Navíc mám pořád svůj mozek. Do té doby jsem ještě stále člověk, i když si tak teď rozhodně nepřipadám.“ Můj unavený a lhostejný pohled dopadá na číslo autobusu, jehož dveře zatavili nedaleko mé hlavy na zastávce před nemocnicí, kam nás v noci zavezla sanitka. „Jak se odsud proboha dostanu domů? Měl jsem dávat víc pozor, i když tam vlastně neměli okénka, takže by mi to stejně moc nepomohlo.“ Pomalým krokem s obtížemi lezu nahoru do autobusu. Podle řidiče až příliš pomalu, což zdvořile naznačuje několika krátkými zatroubeními. To že byla mířena na mě, však zaznamenám, až ve chvíli, když mi málem přivře mé sako do dveří.

Můj další lhostejný pohled přejede důchodci obsazenou ranní linku a snažím se tu najít volné místo, kam bych si sedl. Sedadla mi připomínají stébla suché slámy a já tu hledám tu jehlu, která by zašila moji rozpáranou hlavu. Přeci jenom na alkohol nejsem zvyklý a ještě v kombinaci s trávou je to pro mě vražedná kombinace. Možná je to mým stavem, ale zdá se mi to jako věčnost než jeden z důchodců vstane o dvě zastávky dál a já si můžu konečně sednout a odložit hlavu na studené sklo, aniž by mě zajímalo, kdo se tam přede mnou opíral.

Sotva zavřu oči, vyskočí na mě velice známé obrazy z předchozí noci. Jsem zase v sanitce a slyším, jak její kola narážejí na nerovnosti, kterých je na vozovce požehnaně. Také slyším zvuk EKG, které vytrvale pípá a ukazuje, že je pacientka ještě naživu. Něco je to, však zvláštní zdá se, jakoby tu měli nějaký reproduktor navíc. Reproduktor, jehož hlasitost je velice slabá, ale když se lépe zaposlouchám, zjistím, že to je hlas nějaké paní, jež oznamuje jména ulic, kterými projíždíme. Tento hlas se čím dál tím víc zesiluje a je mnohem zřetelnější. Až nakonec se ozve zcela nahlas „Příští zastávka - Suginamijské koleje.“ Mé oči se znova na chvíli zanořili do temnoty a poté procitly zpátky do světa v reálném času a zrovna ve správnou chvíli na to abych rychle vystoupil.

Taktak se dostávám ven při spršce nadávek od nervózního řidiče. „Páni, dneska mi štěstí vážně přeje. Nikdy bych nečekal, že se dostanu tím autobusem až sem. Mohl jsem klidně skončit až na konečné a být probuzen nějakým polibkem od strejdy Mopa.“ Otřepu se při vzpomínce na obličej uklízečky v jednom z ranních rozjezdů, když jsem se zase jednou nechal od Hideakiho přemluvit na noční tah, který měl být prý naprosto v pohodě.

Od zastávky to na náš pokoj není příliš daleko a tak aniž se naději stojím před našimi dveřmi. Po několika neúspěšných pokusech nakonec správný klíč vpadne do klíčové dírky a za charakteristického zvuku klapnutí se dveře otevírají. „To bude zase keců, skoro horší než rodiče, ale na rozdíl od nich tyhle samozvané zvědavé nájemníky můžu s čistým svědomým poslat do prdele.“ Zamračím se na Itsukiho, jež má na tváři ten jeho debilní výraz značící zvědavost a mnohdy i příchod nějaké otřepané narážky. Tentokrát asi byl můj pohled naprosto dostačující odpověď na nevyřčenou otázku a tak jen tiše zírá a já cítím jeho pohled na mých zádech.

Svou velice unavenou pozornost věnuji jen tomu, abych našel mou postel a konečně se z toho všeho pořádně vyspal. Naštěstí cestu k ní znám naprosto nazpaměť i ve tmě a po zadu z nočních výprav a návratů ve stylu ninja. „Aaaah. Konečně má měkká postel-“ Bleskově proletí mou hlavou těsně předtím, než upadnu do komatu.

Absence jakýchkoli snů způsobí, že čas během tohoto komatu ubíhal neuvěřitelně rychle a tak se probouzím někdy k večeru ve stejné poloze, v jaké jsem do postele ráno padnul. „Sakra teď už neusnu. Aspoň mě už nebolí hlava a necítím se, jako kdyby po mě prošla čínská armáda.“ Promnu si krátce oči a poté se s úlevným vydechnutím protáhnu. „Asi bych se měl jít najíst. Ta bageta v nemocnici nebyla až tak vydatná, aby zasytila na celý den.“ Proletí mi hlavou po zakručení mého žaludku a mé nohy se automaticky vydávají k lednici.

I přesto, že je dosti vybrakovaná zbylými spolubydlícími, nějaké to jídlo se tam vždy najde. A tak se zbytkem sushi a chlebem se sýrem a šunkou sedám ke stolu. S pusou plnou tohoto podivného mixu si konečně v klidu prohlížím zprávy, které mi přišli, když jsem byl mimo sebe. „Hovadina, hovadina no na tohle doopravdy odepisovat nebudu. Jasně Itsuki celou noc i den.“ Kroutím hlavou nad přihlouplými zprávami od mých kamarádů, ale v tom se zastavím u ztraceného volání od pořadatele včerejší akce. Na nic nečekám a okamžitě volám zpátky. „Ahoj, “ Krátce zdravím, ale nestačím říct nic víc poté, co se slova ujme on. „Kabelka Chandy? Jak si na to přišel? Teď je v nemocnici zkus zavolat jejím rodičům, už by u ní měli být.“ Pronesu letmo a přitom zakousnu kus jídla co mi lež zrovna pod rukama. „Nemáš na ně číslo? Sakra a nebylo někde v kabelce? Určitě by jí to nevadilo, tedy pokud by sis od tam něco nepůjčil. No dobře zítra tam dojedu a zavezu jí ji.“ Neochotně souhlasím z části jen proto, abych se ho zbavil a mohl si v klidu dojíst můj oběd. „Bože jak jsou někteří lidé nesamostatní a já za ně musím všechno dělat. I když mu to za ten bordel u něj doma dlužím.“ Konstatuji a zakousnu další kousek lososového sushi s wasabi. „Hmpf. Večeře snězená a zbytek večera čeká. Asi si půjdu něco zahrát, aby to uplynulo rychleji.“ Sedám do křesla s PSP v ruce a uvelebuji se zde po zbytek večera.

Takto strávený večer uplyne velice rychle a kolem třetí hodiny konečně usínám. Ani tentokrát se mi nezdají žádné sny a tak se kolem desáté ráno probouzím s čistou hlavou. S pohledem zamířeným na strop se probouzím v křesle, kde jsem usnul. Hned v zápětí si vzpomenu na mou konzoly, která mi tu musela někde spadnout. S úlevou zjišťuji, že jen zapadla do mezery v křesle a nic se jí nestalo. „Ještě, že to nedopadlo jako posledně, kdy si ji půjčil Hi a skoro půl roku jsem ji neviděl.“ Zamračím se přitom, když se zvedám z postele a zamířím si to přímo do koupelny. Po krátké ranní hygieně se ještě převléknu do normálního oblečení z mé “spacího“ obleku a vyrazím do domu, ve kterém jsem včera strávil doopravdy zvláštní noc.

Přivítání před jeho dveřmi není příliš vřelé, ale není se čemu divit má asi ještě spoustu práce s uklízením po té akci. A tak ho moc nezdržuji a s kabelkou Chandy vyrážím k nemocnici, přitom pátrám, kde to vlastně leží. „Doufám, že mě k ní pustí. Zajímalo by mě, jak se cítí po tom, co se jí tam včera stalo. No když tak jí ji nechám na recepci, věřím, že se k ní určitě dostane.“ Přemýšlím při další cestě hromadnou dopravou tentokrát již v lepší formě.

Nemocnice vypadá naprosto stejně, jako když jsem ji včera opouštěl, s výjimkou, snad že na jejích chodbách jsou jiní lidé. Sestřička na recepci je znova ta stejná, což mě trochu překvapuje. „To tu mají tak náročné? Noční a hned potom denní.“ Proletí mi hlavou tahle spontánní myšlenka těšně předtím, než se k ní obrátím s mým dotazem. „Eh dobrý den. Doufám, že si mě ještě pamatujete. Potřeboval bych se dostat k Chandě Woodove, kterou sem včera v noci přivezli ambulancí. Já jí doprovázel. Mám tu pro ni nějaké osobní věci, které bych tu nechtěl nechávat.“ Sestřin pohled se na mě upře a velice kriticky si mě prohlédne od hlavy až k patě. Trošku znervózním a na mé tváři se objeví milí obličej, kterým se jí snažím přesvědčit. „Dobře. Jsou zrovna návštěvní hodiny, ale to zavazadlo budu muset prohlédnout. Nejste přeci jenom z její rodiny a pravidla jsou pravidla.“ Řekne přísným tónem s kapkou shovívavosti schovanou kdesi hodně hluboko. Prohlídka netrvá moc dlouho a následně mi řekne číslo pokoje.

S kabelkou pevně v ruce kráčím dlouhou chodbou, která mě má zavést do jejího pokoje. „Doufám, že tam nebude její otec. Posledně nevypadal, že by se mu má přítomnost zde příliš zamlouvala.“ Usměji se a svižným tempem vezmu za kliku Chandina pokoje.

Oddechnu si, když zjistím, že mimo ní tu nikdo jiný není, což je zvláštní, protože v nemocničních pokojích bývá tak pět až šest pacientů. Pohledem ji vyhledám v posteli a usměji se na ni „Je tak krásná. Proč jsem si toho předtím nevšimnul? Chtěl bych jí políbit. Ale tady? Teď? Co by si o mě myslela? Že jsem zase jen další ubožák, kterému jde jenom o jedno? A přitom o to mi tu vůbec nejde.“ Přemýšlím a mé břicho napadá hejno divokých motýlů, kteří mě už nějakou tu dobu nechávali, napakuji. Naposledy jejich invaze přišla, když mi bylo asi patnáct a já uviděl svou první lásku, ale od té doby nic. Asi jsem jim tehdy moc popálil křídla a oni se vzpamatovali až teď. Usměji se a pomalými kroky přijdu k její posteli, přičemž s lehkostí pokládám kabelku na stolek vedle ní. „Ahoj, doufám, že si mě ještě pamatuješ.“ Vydám ze sebe nakonec a nervózně se usměji. „Přinesl jsem ti tvou kabelku. Včera jsi ji tam nechala.“ Znova se usměji a pohledem ukážu na její kabelku. „A jak na tom vlastně jsi?“ Znova se směle usměji a podívám se jí do očí.

Sbohem?

Nemocniční pokoj je kromě nepříjemného blikajícího světla zářivek a pachu dezinfekce také plný zvláštních smíšených emocí. Mísí se tu štěstí se zklamáním, očekávání s jeho nepříjemným často zvaným kamarádem nenaplněním a také příjemný pocit s bolestí a to nejen fyzickou. Dívka před mýma očima vypadá, že ani neví, že tu pořád jsem. „Holka, se kterou chodil Hideaki. Co jsem mohl čekat? Milou a přívětivou dívku z předměstí? Ah ta naivita, jednou mě přivede do pořádných problémů, ale naštěstí zdá se, že tenhle “problém“se vyřešil sám.“ Mou hlavou probíhají částečně zmatené myšlenky přitom, když slyším, jak na mou přítomnost dívka “reaguje“. „Tak to rád slyším. Doufám, že brzy budete úplně v pořádku.“ Pronesu tónem, ve kterém se střetává zklamání s potěšením. „Ona si vážně vůbec nic nepamatuje? Nebo si mě nechce pamatovat. Hádám, že bude lepší, když už se nikdy neuvidíme.“ Můj mozek zaplní myšlenky, které se mě snaží smířit s tím, s čím se mé srdce stále smířit nechce. „Tak tedy sbohem a hodně štěstí.“ Couvám pomalu ke dveřím vedoucím na chodbu a nepatrně se pokloním na rozloučení. Poté už na nic nečekám a rychle chytám za kliku a odcházím z pokoje.

Můj krok je svižný, jako bych se snažil před něčím utéci. Před něčím co není vidět. Snažím se stále dívat dopředu, ale pořád mě to nutí se otáčet. Je to obrovská přívalová vlna emocí, která se ke mně valí obrovskou rychlostí. Dřív nebo později mě dostihne. „Chci domů.“ Jediné co mi v tu chvíli prolétne hlavou, když procházím skleněnými dveřmi nemocnice. Nasedám do autobusu a odjíždím.

Zvednout, či nezvednout, to je oč tu běží

Nevnímám cestu, nevnímám výmoly, nevnímám slova. Jen se bezmyšlenkovitě dívám z okna a přehrávám, co se v posledních dvou dnech stalo. „Proč se ty vzpomínky prostě nedají vymazat? Stále se vracejí, i když je o to nikdo neprosí.“ Město se mi mění před očima a čas letí, aniž by se mě ptal, jestli letím s ním. Zdá se mi, že jsem stále v té místnosti, před tou dívkou. A jen se na ni dívám, nemluvím. Ona také nemluví, zdá se to jako zastavený film. Chtěl bych jít za ní a pohladit ji po tváři, ale nejde to. Mé nohy jsou jako z kamene. Mé ruce jsou jako z kamene stejně jako má ústa nejdou otevřít. Beznaděj je pocit, který převládá a naplňuje celou místnost. „Už nikdy ji neuvidím. Nikdy na ní nepromluvím. Už ani neví, že jsem tam byl. Jako bychom se nikdy nepotkali. Chci také, aby se jen tak vypařila nebo nechci? Chci, aby si mě pamatovala. To už se viděla s tolika kluky, že si nepamatuje ani jejich tváře?“ Dál se snažím dostat z neskutečně komplikovaného bludiště mých vzpomínek, ale místo toho se stále motám v kruzích.

Z tohoto zvláštního transu mě vytrhne až cuknutí vozidla, ve kterém sem zapomněl, že vlastně jedu a kam jedu. Zmateně zatřepu hlavou, abych se vzpamatoval, a začínám se orientovat na místě, kde právě jsem. Tentokrát mi štěstí příliš nepřálo a tak jsem skončil na konečné. „PROSÍME VŠECHNY CESTUJÍCÍ, ABY OPUSTILI VOZIDLO. VŮZ JE NA KONEČNĚ STANICI.“ Rozezní se z reproduktorů po celém autobusu a já zjistím, že těmi cestujícími mají patrně na mysli mně, protože tu nikdo jiný ani není. Tedy kromě toho opilce na zadním sedadle, ale ten zřejmě jede ještě dál. Dveře řidiče se otevírají a já vůz raději rychle opouštím.

Letmým pohledem se zaměřím na tabuli, kde jsou sepsány odjezdy linek a následně mi dojde, že asi budu potřebovat znát současný čas. Hodiny jsou vysoko a dohlédnout na ně a zjistit čas se zdá mistrovským kouskem. „To už je tolik? A zrovna tu nejsou žádné blízké spoje. To mi byl čert dlužen. To mám jít jako domů pešky?!“ Zamračím se a málem propálím díru do cedule, která jen bezbranně stojí naproti mně a podává informace.

Cesta odsud ke mně domů, tedy na koleje vede přes jeden obrovský park. Tiše kráčím po betonové cestě pokryté jemným štěrkem a můj pohled přejíždí místní návštěvníky, kteří si užívají příjemný večer v tomto přírodním ráji uprostřed betonové džungle. Vzduch je nasycen čímsi zvláštním. Něčím co člověka utvrzovalo v tom, že je právě teď a tady, že žije. Tato příchuť je sladká a hutná, ale i tak ji člověk nedokáže plně popsat, či snad přirovnat k nějaké květině nebo snad ovoci. Na lavičkách sedí páry mladých teenagerů zhruba stejně starých jako je Yoshi. „Vypadají tak šťastně. Už jsem zapomněl, jak taková láska vypadá. Nikdy bych neřekl, že bych ji chtěl znova zažít, poté co mi způsobila minule. Chtěl jsem zapomenout. Zapálit a nechat shořet, ale ono to nejde, vždy se vrátí v jiné formě a znova si mě získá.“ Se skloněnou hlavou dojdu zbytek cesty až k našim kolejím, před náš byt. Stejně jako každý normální všední den.

Letmo pozdravím své přítele a ani nevěnuji pozornost, jak mi odpovídají nebo co zrovna dělají. Snažím se najít co nejkratší cestu do mého pokoje, kde se svalím do své postele. Mé srdce začne bít zvláštním způsobem, takovým způsobem, jako když jsem viděl svou první lásku. Čas znova ubíhá nekontrolovatelnou rychlostí, když v tom se rázem zastaví a mé srdce málem narazí do protější zdi, když se ozve zvuk mého telefonu. Hlavou mi z neznámých důvodů probleskne jen jediné slovo. „Chanda.“ Není to ani myšlenka, jen spontánní záblesk, snad to co bych si přál. Převalím se na záda a vytáhnu z kapsy svůj mobil a chvíli hledím na jeho display. „Neznámé číslo? Mohla by to být ona, ale jak by získala moje číslo? Vždyť jsem jí ho nedával. Ani jsme se o tom nebavili. A v nemocnici to nevypadalo, že by se o mě příliš zajímala. Spíš jsem si připadal jako nějaký kurýr.“ Zvedne se proud mých myšlenek, jako písek na dně moře, poté co do něj někdo šlápne. Nečekám, však dlouho nehodlám zahodit i tu mizivou šanci, že by to mohla být ona. Srdce znova bije na poplach poté, co uslyším její hlas a nemůžu uvěřit tomu, že je to pravda. Chvíli ze sebe nemůžu dostat ani slovo a snažím se uklidnit a poté se nadechnu a vydechnu. „Eh, ahoj. Jistě co byste potřebovala? Něco vám v kabelce chybí?“ Proklouzne nakonec mezi mými rty.

Zpátky do nemocnice?

Je těžké vnímat její slova přes hlasitý tlukot mého srdce. Zdá se, jakoby se zbláznilo. Jakoby se zbláznilo do Chandy, i když jsem mu to vysloveně zakázal ne dlouho poté, co jsem ji poprvé uviděl na té akci. „Sakra proč mě nikdy neposlouchá? Je to skoro jako mluvit do zdi. S tím rozdílem, že zeď tím nepůsobí žádné problémy.“ Aniž bych kontroloval svou tvář, začnu se v průběhu hovoru z ničeho nic usmívat. Cítím se naráz, jako bych znova získal několik dní života. Jako bych naráz nasedl na růžový obláček, který mě vynesl na oblohu za svými kamarády. Když v tom si uvědomím, že bych asi měl také něco říct. „Nevadilo, určitě by mi to nevadilo. Přijdu moc rád.“ Řeknu nakonec již veselým tónem, který naprosto nedokážu ovládat. Zdá se, jakoby za mě mluvil někdo jiný. Někdo kdo se moc dobře vyspal a těší se z každého dne.

Moje racionální část nyní upadla do hlubokého zimního spánku a kontroly se ujímají emoce, což obvykle neznamená nic dobrého. A poté co se proberu z tohoto stavu, nezbývá mi nic jiného než se mlátit do hlavy za to co jsem vypustil z pusy. „Takže si nic nepamatujete? Byl to dost zvláštní večer. Ale vážně je to na dlouho a bude asi vážně lepší, když za vámi přijdu.“ Dostanu ze sebe a hluboko v duši se mlátím do břicha. „Moc se těším, až se s vámi znova potkám.“ Moje levá ruka se po této větě rozhodla mě uškrtit přitom, když se na chvíli vracela k vládě racionální část mé mysli, ale hned v zápětí se zase vše vrátilo do předchozího stavu a ruka si to rozmyslela.

Tohle místo? Zase?

S nafoukanou hlavou zavěšuji telefon a pořád se směji skoro jako bych byl na nějakých drogách, ale pokud nebylo nic ve snídani tak jsem čistý. V mé mysli se přehrávají stále slova, které říkala, než jsem zavěsil telefon. „Rozloučil jsem se vůbec? Ale ano rozloučil. Sakra soustřeď se.“ Mysl se začíná pomalu vzpamatovávat z šoku, který ji navodilo škodolibé srdce. Stále ležím a dívám se do stropu s potěšeným úsměvem a poslouchám tlukot vlastního srdce, zatímco euforie pomalu vyprchává. Jako poslední kapka posloužilo zakručení mého žaludku, který se konečně po celém dni diety dostal ke slovu.

Cestou do kuchyně minu hodiny a zjistím, že už je po půlnoci. „Sakra, to ten čas plyne vážně tak rychle? Před chvílí bylo šest odpoledne a naráz půl jedné.“ Zakroutím hlavou přitom, když procházím temnou uličkou našeho bytu, aniž bych si rozsvítil. „Zvláštní, že už všichni spí nebo jsou pryč? Kdo ví, ale zjišťovat to rozhodně nebudu.“ Pomyslím si, když poslepu nahmatám vypínač v kuchyni a konečně rozsvítím. Tento dobrý nápad se už nezdá tak dobrý, jako když mě poprvé napadl a ten výprask v podobě pálivé bolesti očí taky není něco, co byste chtěli zažívat pravidelně.
Netrvá to dlouho a oči jsou zpátky v pohotovostním režimu a spolu s nosem právě hledají něco, co by se dalo v tuto hodinu sníst bez toho, abych to musel sáhodlouze připravovat. Jako první a také a velice častou obětí se stává Ayumiho sushi, které mi už několikrát zachránilo život. Sníst ho netrvá dlouho a následně s lehkou hlavou a motýli v břiše směřuji znova k mé posteli.

Noc byla krátká a já vstávám poměrně brzo ráno, snad z nedočkání nebo nespavosti. Hygiena zabírá sotva několik minut a zbytek času zabere stylizace vlasů, které po ránu vypadali jako hnízdo velice nepořádného ptáka, kterého posednul ďábel a donutil ho pozvat jeho kamarády na akci roku. Není ale nic co by mé šikovné ruce nedokázali spravit.

S úsměvem na tváři vyjdu ven z koupelny a hned za mnou mně následuje vůně mého deodorantu spolu s vodní párou. Zdravím své spolubydlící, kteří vypadají, jako bych byl to poslední, co v tuhle hodinu čekali vzhůru. „Yoshi? Nevíš náhodou něco o tom sushi co tu bylo v ledničce?“ Jako ledová sprcha mě přejel pohled naštvaného Ayumiho, který měl s tím sushi nějaké hlubší zámery. „Umm, nwemám twushení o čwem do mluwíššh. “ Pronesu s doopravdy nenápadným výrazem a plnou pusou cereálií, které jsem našel ležet na kuchyňské lince. „Hidieaky i Itsuki byli venku a Shun není člověk, který by si bral věci bez dovolení.“ Pokračuje jeho policejní výslech, ale já se vzdát nehodlám. „Neuvažoval jsi někdy o tom, že bys mohl být náměsíčný a sushi si jedl sám?“ Po této větě se zasměji a naznačím, že už to nehodlám řešit a jeho nabručený obličej naznačil, že ví kde toto sushi tráví a to doslova dovolenou.

Zbytek dne trávím u svého Playstation 3, kde porážím Itsukiho a následně se směji, když vidím, jak jeho ego trpí. Poté si však všimnu kolik je hodin a zjistím, že to jen taktak stihnu na hodinu, na kterou jsme se s Chandou domluvili. Rychle vyběhnu z kolejí, aniž bych se pořádně rozloučil, jen s peněženkou a mobilem, abych nezameškal poslední transport. Na další bych musel čekat skoro půl hodiny.

Cesta byla stejná jako jedna z mnoha, stejně jako průchod nemocnicí, kterou začínám znát lépe než můj dům. „Za poslední tři dny jsem byl v nemocnici víckrát, než kdy v životě předtím.“ Pomyslím si s lehkou nadsázkou, když směřuji k pokoji, kde leží Chanda. Lehce zaklepu, a když se nic neozve, pomalu je otevřu a rozhlédnu se po poměrně známé místnosti. „Zase je tu sama? To je zvláštní, ale asi jí to zajistila rodina.“ Pomyslím si krátce, ještě předtím než ji uvidím. „Je neupravená, ale pořád tak krásná. Přesně jak si ji pamatuji. Zajímalo by mě, jestli na mě bude stejně strohá jako při poslední návštěvě. Ale přitom v telefonu zněla poměrně potěšená z toho, že ji přijdu navštívit.“ Přemýšlím a přitom se na ni dívám. „Mněl bych jí vůbec rušit? Když spí, vypadá tak sladce a navíc je asi hodně unavená po těch vyšetřeních. Co to zase zkouším. Tohle je poslední šance, kdy si s ní můžu promluvit. Tedy než půjdeme do školy, ale tam je to divné, takové neosobní.“ Krátce zaváhám a po malé verbální facce se odhodlám.

Nakonec se odhodlám a krátkým a lehkým pohlazením po ruce se jí pokusím probudit. „Chando? To jsem já Yoshi. Chtěla si semnou mluvit.“ Dodám milým tónem a doplním podobným úsměvem, kdyby se náhodou probudila.

Ještě krok a …

Nepříjemné horko obklopí mé tělo a nezdá se mi, že je to, protože právě ležím pod peřinou. Tiše poslouchám co mi Chanda říká, ale přitom vylézám zpod peřiny, abych se zchladil. „Od kdy je tu tak horko? Před chvílí jsem to okno zavíral a teď abych ho znova otevíral.“ Zamračím se a souhlasně odpovím Chandě do telefonu přitom, když otevírám okno. „Neboj. Do knihovny tě tahat nebudu.“ Dodám pobaveným tónem a na mé tváři se objevuje znova veselý úsměv. „Kamkoli tedy říkáš?“ Je to spíše řečnická otázka a tak nečekám na odpověď a jen se pousměji. „Odpoledne? Tak v pět hodin? Už se moc těším. Doufám, že si mě ještě pamatuješ.“ Pronesu veselým tónem na konci s kapkou sarkasmu na oživení a po rozloučení s dobrým pocitem usínám.

Po dlouhé době má noc nebyla prázdná, jako to bývá zvykem. Mou hlavu naplnily po dlouhé době obrazy, které byly spojené se spoustou věcí, co se stali v předešlých dnech. Proletěl jsem v nich z baru, kde jsem byl s Chandou, až do domu, kde jsem bydlel předtím, než jsem se kvůli škole přestěhoval sem na internát. Návštěva mého dětství však byla, jako to již ve snech bývá něčím zvláštní. Kromě rodičů a mých kamarádů, zde byli úplně cizí lidé, které jsem v životě neviděl. Tedy alespoň si jejich tváře nemůžu k nikomu přiřadit. Mezi těmito cizinci svítí jakési zvláštní světlo. Snažím se k němu dostat a cestou všechny odstrkuji. Jsou to krásné dívky i mí kamarádi. Snaží se na mě mluvit, ale já je neposlouchám. Jdu dál. Cítím, jakoby tam bylo něco, za co stojí se prát. Čím hlouběji se do tohoto davu prodírám, překážky jsou stále těžší a lidé, kteří mi stojí v cestě, jsou mi stále bližší a bližší, až nakonec kolem mě zůstává jen světlo, ale není úplně čisté. Něco tu ještě je. Je to nějaká osoba, která stojí uprostřed. Přibližuji se k ní, ale mé vlastní nohy mi kladou odpor.

Čím víc se k té postavě přibližuji, tím silnější mám pocit, že ji odněkud moc dobře znám. „Ten pohled. Odněkud ho znám. Bolí mě.“ Probleskne mi ve snu krátká myšlenka hlavou. Jen jakýsi instinkt mi říká, ať pokračuji dál i když bolest zesiluje. Nyní jsem již schopný poznat, že je to nějaká dívka. Dívka, kterou moc dobře a dlouho znám. Netrvá to ani okamžik a mým tělem projede prudká bolest. „Alison? Jsi to ty? Tak dlouho jsem tě neviděl. Co tu děláš?“ Myšlenky na tomto místě nabírají verbální formu a tak nahrazují roli slov. „Yoshi, stýskalo se mi po tobě. Máš mě pořád rád? Chybím ti? Vím, že ano.“ Hlas, který jsem tak dlouho neslyšel. Hlas, který navozoval tolik emocí, že se to nezdá být ani možné. Hlas, který řezal do mých uší jako nejostřejší žiletka a zároveň mě objímal a uklidňoval jako náruč mé mámy.

Vír emocí mě vtahoval dovnitř a já s tím nemohl nic dělat. „Pamatuješ si na den, kdy jsme se poprvé setkali? Kdy jsi mi řekl, že mě miluješ? Já ano. Pořád tě miluji. Budeme znova spolu?“ Její hlas neustává, naopak zesiluje a její vliv na mě zesiluje. „To není pravda! Řekla jsi, že už to mezi námi skončilo. Hrála sis s mými city! Kvůli tobě jsem se cítil doopravdy špatně hodně dlouhou dobu. Jsem rád, že jsem se z toho konečně dostal. Nechci otevírat staré rány.“ Můj hlas a tím pádem i má mysl je čistá a jako zázrakem se dokázala uklidnit a být nekompromisní. Zdá se, že to druhou část mě samotného velice překvapilo. Alison zůstala beze slova stát na místě.

Světlo kolem začalo slábnout a já rázem stál na kraji jakési propasti. Nikdy jsem toto místo neviděl. Na dno této propasti není vidět. Přede mnou stále stojí Alison s velice smutným výrazem, ale na mě to nezanechává žádné stopy. Začíná foukat vítr. Hraje si s mými vlasy stejně jako s jejími. Vítr však zesiluje. Alison se podlamují kolena a pomalu padá do propastí, která byla těsně za ní. Udělám instinktivně několik rychlých kroků na hranu a snažím se chytit její ruku, což se mi na poslední chvíli povede. „Vytáhni mě Yoshi. Ještě není pozdě. Můžeme být pořád spolu. Zahodíme budoucnost a začneme od začátku. Jen ty a já.“ Její jemný hlas se snoubí s okolním svištěním větru. V mé hlavě znova začne probíhat souboj, který jsem již dávno vyhrál. A tak jen nakonec zatřepu hlavu, políbím jí jemně na ruku, kterou držím a nakonec ji pustím. „Myslím, že tohle je jediný způsob, jak naši kapitolu definitivně uzavřít.“ Dívám se zasněně na ni dolů, jak bezvládně padá a rozplývá se v nicotě, se smíšenými pocity zklamání a částečným zadostiučinění.

K propasti se otáčím zády a pomalým krokem se vydávám na druhou stranu. Nevím, kam kráčím, ale mám pocit, že můj směr je správný. Krajina se mění a já se vracím města.  Je již večer a já jdu po nějaké ulici. Provoz je průměrný a sem tam se v okolních výlohách zaleskne odraz světla z reflektorů okolo jedoucích vozů. Vše se zdá tak povědomé. Něco můj pohled táhne na druhý konec ulice. Za silnici. Mým tělem projede zvláštní mražení. Stojí tam Chanda. Nic neříká. Jen se na mě dívá a usmívá. Stejně jako, když jsem ji naposled viděl. Mou hlavou koluje jen jediná myšlenka. Dostat se tam co nejdřív. Nedívám se ani nalevo, ani napravo. Vybíhám a můj upřený pohled zůstává pořád na Chandě. Znova mě ozařuje jakési světlo. Je to světlo vycházející z prudce brzdícího auta. Ale nemá žádnou šanci zabrzdit. Okolí mizí a přes zavírající se víčka pořád vidím Chandu na druhé straně ulice. Zaplňuje mě pocit beznaděje a hlavou mi projede pouze jedna myšlenka. „Je tak blízko a přesto tak daleko. Jen natáhnout ruku, jen jeden krok a-“ Světlo auta se vytrácí a já mizím.

Zpocený a na přepadlý přes kraj postele se probouzím. Atmosféra snu na mě pořád působí a pocit beznaděje ve mně zůstává. Pořád se snažím přesvědčit, že nic z toho co se mi zdálo, se doopravdy nestalo, i když to vypadalo tak reálně.

Jako bez ducha se tiše procházím bytem a vypravuji se na událost, která mě dnes čeká. Je sice brzo, ale nechci to v žádném případě zameškat z nedbalosti. A tak jsem již kolem dvanácté naobědvaný a připravený vyrazit, ale pořád zbývá pět hodin a tak se je snažím vyplnit něčím, co mi alespoň částečně zvedne náladu. Nakonec konečně nastává chvíle, kdy bych měl vyrazit a tak beru věci, které bych mohl potřebovat a odcházím.

Cesta trvá nějakou dobu a tak se sen pomalu vytrácí z mé mysli a prázdné místo po něm naplňuje očekávání a nervozita. Za deset minut pět stojím na místě, na kterém jsme se dohodli a pohledem hledám Chandu.

Co to..?

Pět hodin. Zástupy lidí právě odcházejí z populárního spoje za svými cíly a tvoří jakousi optickou bariéru, ve které najít někoho není vůbec lehké. Nejsem nervózní, ale tak trochu nejistý z toho, jestli mě tu Chanda najde. „Měl bych jí asi zavolat. Ji uvidím, jak zvedá telefon a-“ Tok myšlenek přerušuje jakýsi poměrně silný náraz, jež mi na malou chvíli vyráží dech. V první chvíli nejsem sto uvědomit si co se to semnou vůbec děje. Dokonce si malou chvíli myslím, že to je nějaký kapsář, který si vybral doopravdy zvláštní způsob, jak získat to pro co si sem přišel. Ale hned v příští sekundě cítím vůni, která nelze za nic jiného zaměnit.

Zprvu částečně vyděšený výraz střídá potěšený úsměv z toho, když cítím její doteky na mém těle, ale něco se mi zdá zvláštní. Je to Chanda, ale cítím z ní, že něco není v pořádku. Její emoce. Slyším pláč, ale není to ten radostný z našeho setkání. Srší z něj zklamání a nejistota. Mé ruce automaticky reagují téměř okamžitě a pevně jí ke mně přitisknou, přičemž jedna ruka ji pohladí po jejích vlasech. „Co se ti takového stalo Chando? Nechci, aby ses takhle cítila. Kdo ti to udělal?“ Myšlenky se rojí v mé mysli jako naštvané hejno vos, ale slova nechtějí vyjít ven. I když bych moc chtěl. Zdá se mi, že v tuhle chvíli slova nejsou na místě a tak jí místo toho jen něžně přitisknu své rty na její vlhkou tvář a usměji se. Spíš, abych ji uklidnil než cokoli jiného.

Ještě malou chvíli ji beze slov objímám a snažím se jí uklidnit. „Chan. To bude dobré, řekni mi. Co se ti stalo?“ Zašeptám jí potichu, když mám rty těsně vedle jejího ucha a přitom jí stále hladím po temeni hlavy.

Restaurace

Zamyšleně hledím do jídelního lístku, ale jídlo je to poslední na co teď myslím. „Je tak milá a rozkošná. Zapomněl jsi na to, co jsi sám řekl? Skočit do neznáma a nedívat se zpátky. To nevydržíš další rozchod? To jsi tak slabý? Ne Chan za to stojí. Stojí za to o ni bojovat. Ať už s někým jiným nebo jen se svými pocity, či snad s Chandou samotnou.“ Nepřítomně pozoruji písmenka, aniž bych je četl a přitom se rozhoduji o osudu našeho vztahu. Mé rozhodnutí je tentokrát tvrdé a už ho jen tak nezměním. Zatnu pěst a pomalým pohybem složím lístek tak abych Chandu viděl. Přejedu ji pohledem od hlavy až k patě a mile se na ni usměji.

Poslouchám její hlas a nechávám volný prostor pocitům, které se povedlo rozumu chvíli zkrotit a zahnat do nepěkných stínů pochybností. „Dám si Cardinále. Moje nejoblíbenější.“ Pronesu a tiše se pousměji. „Tak to by nám to jídlo měli rychle přinést. Nechtěl bych, abys mi tu zase zkolabovala.“ Pronesu a při zmínce o kolapsu trochu posmutním. „Nejsi vhodně oblečená?“ Znova si ji pořádně prohlédnu. „Nevidím na tom nic nevhodného. Hlavní je, že jsi tu semnou. A náhodou ti to moc sluší.“ City mi znova otevřou ústa a vyšlou ven větu, o které bych normálně ani neuvažoval, natož abych ji vyslovil nahlas.

Jídelní lístek pokládám s lehkým ťuknutím na stůl. Položím na něj ruce tak aby se o sebe zapřely a poskytly mi tak prostor, kde si můžu na malou chvíli odložit mou hlavu. Ne, že by byla nějak zvlášť těžká, ale mám tak lepší výhled na dívku přede mnou. Zasněně se na ní podívám. Její vlasy jsou s jistou elegancí ovládány průvanem, který tu mezi otevřenými dveřmi a oknem ven vzniká. Spolu s jejím úsměvem a zvláštním přísvitem slunce tato scenerie vypadá, až skoro magicky a nutí mě se přiblble usmívat.

Z této krásné hypnózy mě vysvobozuje až servírka, která přichází, aby zjistila, co si budeme přát. Je moc hezká, má dlouhé černé vlasy a velké oči stejné barvy. Je o něco starší než Yoshi a její postava je také jako z nějakého časopisu pro dívky. I tak jí Yoshi nevěnuje ani jeden nezbytný pohled, k tomu aby si objednal. „Prosím jednu pizzu Cardinále a perlivou vodu. Co si dáš ty? Platím já, takže si vyber cokoli a na cenu se nedívej?“ Můj pohled je prakticky neustále na Chandě a slova k ní letí na frekvenci, kterou je schopná slyšet pouze ona. Z jeho pohledu se zdá, jakoby tam ta servírka ani nebyla.

Pozdní oběd s ní

Atmosféra zde nikdy nebyla krásnější. Okolní stěny nikdy nebyly světlejší a barvy nikdy nebyly pestřejší. Ale dá se to říci, dost těžko, když jediné, čemu jsem pořádně věnoval pozornost, byly dvě hluboké modré oči, jemný úsměv, krásné hebké tváře, okouzlující roztomile rozcuchané hnědé vlasy a ta uklidňující vůně všude kolem. „Jen natáhnout ruku a pohladit jí. Políbit jí. Přitisknout ji k sobě. Znova a znova.“ Má hlava i se všemi jejími myšlenkami se právě vznáší kdesi vysoko na modrém nebi a rozhodně se jí nechce zpátky.

Když se znova vrací servírka s pitím ani nevnímám její vyzývavý pohled, který mi věnuje a snaží se tak upoutat mou pozornost tím, že přede mne položí skleničku vody, do které začne pomalu nalévat šumějící vodu. Místo řádného rozhovoru ji jen letmo kývnu na náznak toho, že jí děkuji, ale ani se na ni nepodívám.

Její úsměv má doopravdy magickou moc, které na mě působí vší silou. Není to normální úsměv, jaký si od ní ještě matně pamatuji z té akce. Tenhle je upřímný. Z jejího srdce, cítím to, jak mě hřeje po celém těle. Nikdy jsem se necítil víc správně, než na tomhle místě. Dokonce ani s Alison, která mé srdce také nějakou chvíli vlastnila, to nebylo stejné. Proti tomu co cítím teď, vše předtím mi připadá jen jako nějaká laciná náhražka pocitů. Naředěná limonáda. Vietnamská obuv. Cena útěchy. „Kde si se schovávala? Na tohle jsem čekal tak dlouho.“ Nepřestávám se usmívat a jen letmo přiložím kraj sklenice s vodou k mým rtům a upiji nepatrné množství.

S napětím poslouchám její jemný hlas, jakoby mě ani nezajímalo, co říká. Stačí, že mluví. „Co plánuji na zbytek prázdnin? On je nějaký zbytek prázdnin? Pro mě prázdniny končí tím, že naše ruce pustí a už nikdy neuvidím tvůj úsměv.“ Projede bleskově mou hlavou jedna z těch temnějších myšlenek, ale snažím se ji hned zahnat zpátky do kouta, kam patří a hned poté se snažím vymyslet nějakou normální odpověď, u které bych nezněl jako, někdo kdo je jí momentálně naprosto posedlý. „Další část prázdnin? Nic specifického zatím v plánu nemám.“ Dostanu ze sebe nakonec pouhapouhé klišé tónem, který vůbec obsahu neodpovídá. „Většina věcí co se dějí o prázdninách, jsou jen náhody. Stejné jako naše setkání.“ Řeknu se zářícím úsměvem na tváři. „A co ty? Máš nějaké plány na zbytek prázdnin?“ Dodám otázku, která většinou přichází a v mé hlavě ji mé myšlenky zběsile doplňují o její odpověď, která do druhé části prázdnin zahrnuje mě.

Sladká, slaná a hořká

Emoce ve mně se bouří, když slyší odpověď na mou otázku. „Chce odjet? Pátrat po svém původu? Je z Indie? To tam chce odjet? Teď, když jsme se potkali? Chce to vše jen tak zahodit? Vážně pro ni nic neznamenám? Nenechám ji! Nemůže odejít, teď když jsem se do ní zamiloval.“ S kapkou rozhořčení se v mém srdci zapálí plamen. Plamen, který mně dodá odvahu. Odvahu k tomu, abych dál bojoval a ničeho se nebál. Dodává mi také naději a pocit, že bude vše v pořádku a Chanda zůstane se mnou, i když bude muset něco obětovat. Sleduji její ruce. Vidím, jak pevně drží sklenici v ruce a dívá se neznámo kam, aniž by mě vnímala. Zabolí mě u srdce, protože je na ní vidět, že jí doopravdy něco trápí. „Takže kvůli tomu plakala?“ Probleskne mi hlavou a věnuji Chandě soucitný úsměv a poté natáhnu svou ruku tak, abych se dotkl té její. Přitom se jí dívám do očí a pomalu se natáhnu přes stůl až k ní.

Snažím se, abych na stole nic neshodil, ale jakmile se dostanu blíže k jejím rtům, už nic neřeším a jen je začnu jemně líbat. Je zvláštní, ten pocit se nikdy nezmění. Pokaždé, když jí políbím je to ten stejný nádherný pocit, jako pohlazení nějakou kouzelnou vílou. Pohlazení, které vibruje celým mým tělem a bouří veškeré pocity. Klidně bych tu v té pozici zůstal věčnost, ale přerušuje mě jakési otrávené odkašlání, jehož zdroj se mi vůbec nechtělo zjišťovat, ale zřejmě by to bylo vhodné.

Odtrhnu se tedy od jejích rtů a na mé tváři je výraz, smíšený výraz, který ukazuje, že jsem moc šťastný, ale také zklamaný. Ukázalo se, že to odkašlání bylo od servírky, která nám právě přinesla dva veliké talíře s našimi objednávkami. Omluvně se na ni usměji, i když není důvod, abych se jí omlouval, zas tolik se toho nestalo. Sice nejsem až tak hladový, ale i tak mám na tu pizzu chuť. Je připravená doopravdy dobře. Žádné spálené okraje nebo snad nedopečená místa. Je vidět, že si dali doopravdy záležet, jak na mé tak i na Chandině porci. „Tak přeji dobrou chuť. Doufám, že už ti potom bude dobře.“ Řeknu s úsměvem na tváři a poté vezmu do ruky příbory a nabídnu je Chandě, aby si nemusela špinit ruce. Poté si je vezmu sám a začnu ukrajovat dílky pizzy, které následně konzumuji a občas zapíjím vodou.

Kousek po kousku, až pro lásku

Soustředěně odkrajuji jednotlivé kousky pizzy a poté je opatrně vsouvám do pusy. Občas některé zpražím naštvaným pohledem, když se mu zrovna nechce od zbytku pizzy. Ani u jídla nezapomínám na to, kdo sedí přede mnou a každý druhý pohled míří k ní. Je to celkem nepraktické, protože soustředit se na dvě věci není nikdy dobré. Jedna z nich se většinou nepovede tak, jak byste si ji představovali a tak po krátké chvíli střídání pozornosti ztratím pojem o tom, kde právě pluje má vidlička s kouskem pizzy a místo mé pusy se s až sebeuspokojujícím pocitem zlehka zabodne do mé tváře, což sice vůbec nebolí, ale každopádně jí to dost zašpinilo. Na mé tváři se jako reakce objevil nepatrně nervózní úsměv a má ruka, zatím co se mé oči dívali na Chandu, tentokrát úspěšně nahmatala ubrousek, jímž jsem kusy rajčat a síru setřel.

Po této nehodě ubrousek zmuchlám a položím kousek od příborů, třeba se bude později ještě hodit, kdybych se ještě jednou rozptýlil a udělal nějakou blbost. Klidné ticho naplněné prostou přítomností Chandy naplní něco co je ještě příjemnější. Její zpěvný hlas. „Přímo odsud ne.“ Dořeknu částečně s plnou pusou, a snažím se to sousto, co v ní mám co nejrychleji dokousat. „Narodil jsem se v Tokiu, ale rodiče teď bydlí kousek za městem v takovém satelitním městečku, ze kterého to sem je poměrně daleko a tak jsem se s nimi dohodl, že tu zůstanu přes celý rok.“ Řeknu s úsměvem a na chvíli přerušuji mou konzumaci. „Navíc, je to tam strašná nuda. Jediný koho tam můžeš potkat, je nějaký tichý soused a jediné místo, kde potkáš víc než dva lidi na jednom místě je jakési hloupé obchodní středisko uprostřed.“ Dodám a při těch slovech se občas trochu zachechtám, při vzpomínkách o tom místě, které se mi začnou rojit v hlavě. Přítomnost Chandy je však velice rychle pošle zpátky do škatulky nepodstatné a já věnuji všechnu pozornost jí. „Jaká je vůbec tvá oblíbená barva?“ Zeptám se ještě, jen abych znova slyšel její hlas.

Bude to jen mezi pizzou a Chandou

Půl pizzy teď spokojeně sjíždí do mého žaludku a ten začíná hlásit plný stav. Hold nejsem nějak extrémně hladový a navíc, i když jsem, nejsem ten přežírající se typ a můj žaludek má poměrně malou kapacitu. „Sakra proč je ten stůl takhle stupidně navržený? Chtěl bych sedět vedle ní. Držet jí za ruku a líbat její rty. Tady můžu tak maximálně jíst jídlo, co mám před sebou a toužebně se na ní dívat. Připadám si jako nějaký pes co se dívá na talíř s jídlem.“ Naštvané myšlenky krouží mou hlavou a snaží se stůl odsunout pryč, abych se za ní mohl dostat.

Prostor však uvolňují tomu, abych jí mohl poslouchat. „Vidím se s nimi vždy na začátku školního roku a o nějakých významných svátcích a rodinných oslavách. Což mi stačí ažaž, vzhledem k tomu, že rodinné oslavy ze srdce nenávidím.“ Pronesu milým a veselým tónem, při pomyšlení na to, že tam teď nemusím být a trávit dlouhá odpoledne před televizí u nesmyslných show a příšerných seriálů, cítím se snad ještě lépe, že jsem zrovna na tomhle místě s ní.

Beru si znova do ruky příbor a odděluji další kus pizzy od celku. Ukrojím špičku čtvrtky a pomalu z ní začnu ukusovat, zatímco poslouchám její odpověď. „Svítící barvy jsou náhodou hezké.“ Polknu zbytek sousta a vypláznu na ni jen velice malou část jazyka. „A jak se ti tu ve městě líbí?“ Dořeknu otázku usměji se a znova ukousnu další sousto pizzy.

Znova ta stejná divná pohádka?

„Probouzí se!“ První věc, která mě probleskne hlavou a znova cítím se jako nějaký úchyl, který sleduje něco, co by neměl. „Aaach, je tak krásná.“ Další z mých pocitů se uvolní a umožní této myšlence přijít na svět. Dokážu se jen usmívat a stát na místě. Nic víc. Zase cítím, jak její energie probíjí celým mým tělem. Když v tom mě probere sama Chanda svým probuzením, které dosti náhlé a zdá se mi, že i částečně protkané strachem.

Stejně jako její probuzení mě překvapí její první otázka, tedy vlastně druhá.„Ano, přišla si sem kolem jedné hodiny a rozhodla nám zpříjemnit večer.“ Řeknu hlasem, ve kterém není cítit ani kapka ironie, což je zvláštní, protože v normálním stavu by jí tam bylo více než slov. „To je v pořádku, ale pořád nechápu, o jaké děvce to mluvíš. Nikdy bych ti tak škaredě neřekl“ Letmo odpovím a v mé hlavě se začínají znova objevovat pochybnosti ohledně této reality. „K smrti nenávidět? Co to plácáš. Mám tě moc rád, pořád. To není něco co jen tak vyprchá jako pára nad hrncem.“ Můj tón je trochu úzkostlivý a znova naprosto zmatený. „Promiň, ale vážně nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš. Od pátku jsem tě nevidět, i když přiznávám, že bych moc rád. Můžou ti to dosvědčit všichni mí kamarádi, že jsem se nehnul z tohoto pokoje.“ Dokončím větu, kterou jsem jí již dlouho chtěl říct sednu si na kraj postele podívám se jí do očí a čekám na tiše na její reakci.